2006 / 5 - podvratné umění

Johannes Urzidil

Jdu starým lesem

Přeložil Jan Mareš

Jihočeská vědecká knihovna 2005, 130 s.

Ctitelům českého, německy píšícího spisovatele Johannese Urzidila a milovníkům Šumavy zvlášť udělá radost kniha, kterou vydala jako upomínku na právě uplynulý Stifterův rok Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích ve spolupráci s Novou tiskárnou v Pelhřimově. Sbírka drobných textů, které vycházejí v češtině poprvé, je věnovaná Šumavě a Adalbertu Stifterovi, kterého Urzidil vedle Goetha celý život uznával a obdivoval, také pro jeho úzký vztah k Čechám, kam Urzidil, jak cítil, nepřestal patřit ani po dlouhých letech v emigraci. Najdeme tu texty z třicátých let, které romanticky a extaticky opěvují krásu šumavských lesů a vyzdvihují čistotu venkova v porovnání se zkaženým městem. Jsou tu povídky z let padesátých a šedesátých, kde už je vzpomínka na milovaný kraj nalomena tragédií odsunu a emigrace. Podrobné a rozkošné popisy původní krajiny, podávané v tempu a rytmu volné chůze, i náčrty charakterů,
zvyků a životů místních obyvatel, které autor zaznamenává s přesností etnografa, jsou o to vzácnější, že většina z nich už neexistuje, a když, tak ve zcela jiné podobě. Martin Gaži, který knihu připravil k vydání, ji opatřil původním esejem na téma Johannes Urzidil, Adalbert Stifter a Šumava. Překladatel Jan Mareš je mimo jiné tvůrcem elektronické čítanky šumavských německých spisovatelů Kohoutí kříž, kterou na svých webových stránkách Jihočeská knihovna zpřístupňuje.

Magdalena Platzová

Virgilio Piñera

Studené povídky

Julius Zirkus 2005, 230 s.

Virgilio Piñera patří mezi dnes již klasické kubánské autory. Ačkoli byl v průběhu 60. a 70. pronásledován diktátorským režimem, jeho dílo začalo znovu na Kubě vycházet. V kontextu hispanoamerické literatury Piñera přísluší ke skupině autorů okolo Jorge Luise Borgese a Bioy Casarese, se kterými se ve 40. letech minulého století stýkal v Buenos Aires. Tam také přeložil do španělštiny román Ferdydurke od Witolda Gombrowicze. Virgilio Piñera zemřel 19. října 1979 na následky výslechů Castrovy tajné policie. Jeho dílo vychází z literární absurdity Franze Kafky. Zpracovává témata iracionality a tabu, která dřímají v lidském duchu, a naznačuje tak jeho strukturu i meze, které jej dělí od okolního světa. Hrdinové jeho povídek se vzpírají působení času a prázdnotě, jsou zachyceni na existenciálních předělech – odsouzeni k trestu smrti, propadající kanibalismu, ztrácející vnitřní integritu v psychóze nebo v sebeklamu racionalismu. Naděje se
objevuje jako velice vzdálené světlo a vyprávění je vedeno jakožto jediná obrana před rozpadem životních hodnot a ducha. Nezapomínejme, že příběhy Virgilia Piñery se odehrávají v prostředí totalitní diktatury – diktát je obsažen téměř ve všem a svobodný zůstává pouze prostor ducha. Přes zoufalství existence a smrtelně vážných situací jsme však přenášeni velejemným humorem.

Vilém Kozelka

Andrej Tarkovskij

Krása je symbolem pravdy

Přeložil Miloš Fryš a kol.

Camera obscura 2005, 456 s.

Výbor z textů ruského režiséra několik let slibovalo k vydání nakladatelství Dauphin. Kniha má podtitul Rozhovory, eseje, přednášky, korespondence, filmové scénáře a jiné texty 1967–1986. Jde o pozoruhodný výbor, doplňující před lety vydaný Deník 1970–1986. Jádrem souboru je osm rozhovorů a Přednášky o filmové režii, v nichž Tarkovskij otevřeně hovoří o svých názorech na film, umění i život obecně. Uvádí řadu tvůrců a filmů jako konkrétní příklady a často se vrací k vlastním filmům. Knihu dále doplňuje šest esejů a malý výbor z korespondence, z níž upoutá zejména soubor dopisů o odkládané premiéře Andreje Rubleva, dopis otci z roku 1983 a Tarkovského závěť z roku 1986, ve kterých se vyznává ze své lásky k Rusku, ale zároveň si přeje být pohřben v Paříži a nechce se vrátit do vlasti, která mu způsobila tolik problémů a bolesti. Na konci pak najdeme ještě čtyři filmové povídky. Více než sto
stran v závěru zabírá oddíl Dokumentace s podrobnou filmografií, výběrovou bibliografií a rejstříky. Pečlivě vybavená kniha s množstvím poznámek překladatelů je spolu s ohlášeným vydáním Tarkovského filmů na DVD důstojným uctěním významného tvůrce, který sice natočil pouze sedm celovečerních filmů, ale každý z nich je mistrovským dílem. Od režisérovy smrti letos uplyne dvacet let.

Milan Valden

Louise Welshová

Tamerlán musí zemřít

Přeložila Barbora Punge Puchalská

Argo 2005, 84 s.

Osobnost a dílo alžbětinského dramatika, Shakespearova současníka Christophera Marlowa nikdy nepřestane přitahovat čtenáře, divadelníky, badatele i spisovatele. Jeho záhadami opředená smrt i celý jeho život budou vždy znovu vyvolávat otázky, na něž asi nikdy nebude nalezena odpověď. Tím víc je tu však prostor pro dohady, spekulace a uměleckou fikci. Skotská spisovatelka Louise Welshová si po úspěšné prvotině Řezárna (2002) pro svoji druhou knihu zvolila právě Marlowovu osobnost a zaměřila se na posledních několik dní jeho života předtím, než byl 30. května 1593 zavražděn – v devětadvaceti letech, na vrcholu slávy i uměleckých sil. Útlý román či spíše novela je však bohužel poněkud prázdným a nepříliš vynalézavým vylíčením možných událostí, které k jeho smrti vedly, navíc zbytečně tajemně zahaleným a nepřinášejícím nic objevného a překvapivého. Kniha zaujme rychlým spádem a působivě vystiženou atmosférou Londýna na konci 16. století. Kusé
informace o Marlowově životě i o alžbětinském Londýně však nemohou nahradit málo napínavé pátrání po tajemném „Tamerlánovi“, pojmenovaném po hrdinovi jedné z jeho tragédií, který se jej chystá zavraždit. Kdyby se autorka zaměřila na celý Marlowův život a na trochu průhlednější zápletku, mohl vzniknout zajímavý historický román; takto se ocitla jen kdesi na půli cesty.

–mv–

Cathy Dayová

Cirkus v zimě

Přeložili Milena a Šimon Pellarovi

Ikar 2005, 264 s.

Ctitelé dnes již klasického díla Eduarda Basse Cirkus Humberto sáhnou po knize z téhož prostředí, jenže z opačného konce světa jistě se zvědavostí. Nezměrné bude jejich překvapení, že se cirkusový svět ve střední Evropě a v daleké Americe zase tolik neliší – alespoň v podání Cathy Dayové. Ze záložky se dočteme, že pochází z cirkusového prostředí a její prastrýc byl drezérem slonů. Jedenáct příběhů tak či onak, dříve či později, celoživotně či jen na skok, takže úzce anebo jen okrajově protkaných životem v manéži je napsáno čtivě, nepříliš komplikovaně, se znalostí prostředí, ale současně s touhou vykročit za kruhovou hranici jednoho šapitó a objevovat u světských to, co jiní hledají u hrdinů, kteří s cirkusem nemají vůbec nic společného: člověčenství, osudovou předurčenost, ale i schopnost smíření. Příběhy často odbočí buď do minulosti těch, které cirkus teprve čeká (aniž by o tom leckdy cokoli tušili), anebo naopak sledují osud
těch, kteří už cirkus opustili a pokoušejí se žít běžný život. Přesto se nedá říct, že by byl cirkus pro Dayovou kulisou, prostředím, na jehož pozadí se odvíjí děj. A to je patrně přesah, jenž má usnadnit cestu čtenářům, které kouzlo manéže zanechává lhostejné. O tom, že k nim autorka nepatří, svědčí mnoho indicií, mj. i poněkud nezvyklé poděkování jisté Margaret Hoffmanové, která prý autorce věnovala bodec na pobízení slonů. Každý má svoje priority.

Magdaléna Wagnerová

Jan Haubert

Básně aneb Visací zámek podle Jana

Julius Zirkus 2005, 144 s.

Na obálce z recyklovaného papíru se vyjímá velké červené srdce, jehož svalovinou je visací zámek. Tento grafický motiv je příznačný – Jan Haubert je již bezmála 25 let srdcem punkové skupiny Visací zámek, která je jeho „srdeční záležitostí“. Tomu odpovídá i náplň knihy – z velké většiny ji tvoří texty k písním Visacího zámku. Problém je bohužel v tom, že celkový dojem se neobejde bez znalosti historie, hudby a specifičnosti této skupiny. Jako samostatné básně totiž Haubertovy texty neobstojí – působí neuměle, vágně či dokonce insitně. Reflexe stereotypního života v normalizační éře je v nich pouze naznačena, rýmování je kostrbaté, chybí hloubka i pointa. Pokud si ale k četbě textů přidáme (ať už reálně nebo v podvědomí) punkový kolovrátkový rytmus a pokud si uvědomíme širší kontext vývoje Visacího zámku (vysokoškolské vzdělání jeho členů, práci s texty Morgensternovými či Gellnerovými), získáme daleko plnější a barvitější dojem. Teprve
potom dostávají záměrně úsečné a elementární texty svůj pravý význam. Krásně graficky zpracovaná kniha udělá radost především příznivcům Visacího zámku – v ucelené formě přináší výběr toho nejlepšího, co pro skupinu Haubert vytvořil (překvapivě ale chybějí veselé kousky jako Traktor či Vlasta). Je čas na vzpomínku. Raz, dva, tři: „Tyhlety cigára kouřil můj strýc, dokud pak neumřel na rakovinu plic…“

Jan Jílek

Petr Volf

František Skála

BB art 2005, 136 s.

Kniha Petra Volfa, novináře zabývajícího se uměním, architekturou a designem, není příliš rozměrná, je však úderná jako Skálovo dílo samo. Úvod zcela postihuje umělcovu osobnost. Sleduje tohoto všeuměla od jeho noření se pod rodičovský stůl, kde mohl zkoumat mořské dno, přes studenta, který, nemaje soupravu bicích, musel si ji vyrobit ze samorostů po kalifornského stážistu, který objevil mořské řasy jako umělecký materiál; zachycuje poutníka jdoucího pěšky reprezentovat české umění na Benátské bienále, zvěčňuje společenského samotáře tvořícího uprostřed lesů, jenž pak nabytou přírodní energii vydechuje ve společnosti přátel, ve víru tance, zpěvu a zábavy, či na pódiích jako člen Malého tanečního orchestru Universal Praha. Na publikaci je třeba vyzvednout i fakt, že výběr uměleckých artefaktů se nekryje s rejstříky jiných titulů, které v poslední době o Františku Skálovi vyšly. Není nad průřez dílem, které není tematicky členěné, tříděné podle specifického kritéria. Zachycuje
tak lépe pestrou paletu mistra, který vytváří „věci, před nimiž člověk stojí v němém úžasu a nic nechápe, zato je naplněn nějakým úžasným pocitem“. Majitel knihy sleduje proces tvorby, který je na hranici mezi „vyvoláváním duchů a plastickou chirurgií“, a lehce se přenáší do světa dětství, ve kterém je vše povoleno, vplouvá kamsi do nitra tajemství i své vlastní imaginace.

Kateřina Svatoňová

Tomáš Garrigue Masaryk

Světová revoluce – za války a ve válce 1914–1918

Masarykův ústav AV ČR,

Ústav T. G. Masaryka 2005, 639 s.

Knihu, která loni vyšla v rozšířeném vydání, zamýšlel Masaryk zprvu jako zprávu ze zahraniční mise, kdy pomáhal rozbořit Rakousko-Uhersko a náš odboj s rozvahou směroval na vítěznou stranu Spojenců. Vznikl tak vyvážený dokument o našem domácím a zahraničním odboji. Je v ní výrazně přítomno Masarykovo myšlení z období jeho zralosti: máme se ve svém Já orientovat na pravdu bytí a vyjadřovat ji; Masaryk tomu říkal princip sub specie aeternitatis. Oproti minulým vydáním jsou do knihy integrovány kapitoly Otázka náboženská, Filozofie, Můj poměr k literatuře a Šaldův český román. Soubor ukazuje, že Masarykovi jde především o náboženství lidskosti. Nositelem pravé humanity je člověk a základem této humanity je láska k bližnímu. Odtud se odvíjí energický pohyb za pravdou – platónsky tvůrčí pohyb za jádrem skutečného života. I pro Masaryka je přitom nezbytný pohyb k sobě samému, k vlastní duši. Jen tehdy, objeví–li se v ní
niterný pramen obrazotvornosti, může dojít k vlastní tvorbě. Z úvah o filosofii a literatuře vyvstává jasně Masarykův kritický realismus. Masarykovo myšlení má pansofický ráz, usilující o celkovou syntézu tak, aby pro člověka vznikla bytostně harmonická možnost vztahu ke kosmu a světu vcelku. Nezbytný je i neustále zdůrazňovaný kierkegaardovský obrat k vlastnímu nitru; jen z náležitě otevřené niternosti nitra lze stoupat k tajemství a kráse bytí.

Jiří Olšovský

Pierre Miquel

Slavkov – Bitva tří císařů

Přeložil Lubomír Kotačka

Beta-Dobrovský 2005, 440 s.

Když se první prosincový víkend slavilo na jižní Moravě jedno kulaté výročí, vyplavaly na povrch různé skandály mezi jednotlivými znepřátelenými organizátory oslav. To ovšem vůbec nic nemění na tom, že dvousté výročí bitvy u Slavkova je důvodem k zastavení a připomenutí tohoto nejkrvavějšího dne moravské historie. A navíc, propojení lokálních a velkých světových dějin obvykle bývá (právem) pociťováno v zapadlejších oblastech (na Moravě se do takových oblastí počítáme) jako důvod k návratům a připomínkám. Také knižní trh tuto skutečnost reflektoval. Jednou ze zajímavějších prací je kniha Pierra Miquela. Líčí nám verzi francouzských historiků a je třeba přiznat, že řemeslně korektně a navíc výtečně vypravěčsky podanou. Je určena širšímu čtenářskému okruhu, takže máme na Moravě radost. Pravda, některé věci se měly vychytat při redakci českého překladu, takže František II. nám je zcela chaoticky jednou rakouským, jednou německým císařem, což odborník chápe,
Francouz v tom nevidí rozdíl, ale středoevropský čtenář si říká, že aspoň u popisek se s tím dalo něco dělat, ale budiž. Jako lokálpatriot jsem si knihu popisující události jednoho jediného dne skutečně vychutnal a na jednom obrázku našel i pole, na kterém po léta hospodařili mí předci. Výtvarník A.-J. Gros ho sice nikdy neviděl, ale Napoleona s Františkem na něm namaloval pěkně.

Ladislav Čumba

Zorica Dubovská, Tomáš Petrů, Zdeněk Zbořil

Dějiny Indonésie

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 576 s.

Je potěšující, že autorský tým již čtyřicátého svazku edice Dějiny států tvoří čeští indonesisté, a co více, že se jedná o trojici, která vykazuje jistou generační návaznost. Filoložka Zorica Dubovská se ujala kapitol o starších indonéských dějinách a „nástinu indonéské kultury“, novověkých a nejnovějších dějin se zhostil známý politolog Zdeněk Zbořil a Tomáš Petrů, nastupující naděje české odborné indonesistiky. Kapitoly Z. Dubovské vykazují hlubokou znalost politických i kulturních dějin popisované oblasti. I když se drží klasické linie politických dějin, snaží se postihnout i duchovní rozměr a specifika Indonésie. Je třeba zmínit, že se jedná u nás o vůbec první práci zabývající se komplexně indonéskými dějinami a upřednostňování politických dějin před kulturními je tudíž pochopitelné (stejně tak je tomu i u ostatních knih edice). Kapitoly Z. Zbořila a T. Petrů se urputně drží již jen politického vývoje Indonésie
s důrazem na koloniální období (povětšinou z pohledu Nizozemců a Angličanů) a následně i moderní dějiny. Studii, která by postihla vznik tak pozoruhodného „národa“, jakým jistě Indonésané jsou, zde však bohužel postrádám.

Ivan Malý

O Vídni českýma očima

Město není jenom náhodným či záměrným seskupením budov, proluk a komunikací, prostorem pro život, je také jedinečným, osobitým, živoucím organismem s dějinami – vzestupy a pády, s pamětí a snad i se svébytnou vůlí žít si po svém, se svými náladami, rozmary, ctižádostmi, ambicemi naplněnými i nenaplněnými… Město není mraveniště plné podřízených jedinců; město tvoří jedineční, neopakovatelní občané, každý se svým jedinečným, neopakovatelným rozumem, každý se svou jedinečnou, neopakovatelnou vůlí, každý se svým jedinečným, neopakovatelným přínosem – materiálním, ale také duchovním.

Sedím si v Praze na židli u stolu a myslím na Vídeň, na město, které mi před lety vytrhlo trn z paty, poskytlo přístřeší a možnost žít důstojný život. V nouzi nejvyšší našel jsem ve Vídni ztracený domov. Před několika dny jsem se odtud vrátil. Na stole přede mnou leží německy psaná kniha nazvaná Idyla kouzla zbavená. 160 let Vídně v české literatuře. Vyšla v roce 2004 a byla o ní už napsána spousta chvály, takže nemusím a nehodlám ani psát o knize samé, o jejích kvalitách a přínosu pro českou i pro rakouskou stranu, ani o tom, jaká je škoda, že dosud nevyšla česky, nýbrž o jejím objektu – o Vídni. Přináším hrstku neurovnaných impresí z Vídně konce roku 2005, hrstku drobečků z dřívějšího hlavního města dřívější monarchie, z dřívějšího hlavního města mnoha národů, mezi nimi také nás, Čechů.

Rozměry svobody

Spittelberg voní punčem a také trochu česnekem: mladý muž před Atélierem Jan smaží a prodává cmundu a tu si nelze bez česneku představit. Na počátku osmdesátých let století už minulého s tím tady začal majitel ateliéru Jan Brabenec se svou ženou Tamarou a vida, česká cmunda se na Spittelbergu ujala a zachovala až do dnešních dnů. Kousek níž je Kirchberggasse a v ní hotel Maria Theresia. Čiperné, úslužné Malajky tam dolévají hostům ranní kávu a doplňují prázdá místa po snězeném tím, co se ještě sní. Jakpak nás asi vidí svýma cizokrajnýma očima? A co si o nás myslí? – Myslím, že by bylo dobré vědět, jaký je na nás pohled jinýma očima…

Vídeň je mým městem i přesto, že jsem se tu nenarodil a v jejích zdech a ulicích pobýval pouhých šest roků a dva měsíce; dostatečně dospělý jsem byl do Vídně vržen osudem s ženou a dětmi a pak zase s celým tím krámkem, mit Kind und Kegel, táhl dál. Vídeň je mým městem proto, že jsem tu našel svobodu. Ach, co je to svoboda? Lze něco takového definovat? Může mít svoboda absolutní rozměr? Tenkrát jsem věděl přesně, i bez definice, co je to nesvoboda, v totalitním Československu se mne každodenně dotýkala, měl jsem ji zarytou pod kůží i v duši. A jejím opakem je svoboda – k čertu s definicí, k čertu s absolutnem. Svobodu každodenní, žitou svobodu mi v květnu roku 1977 poskytla Vídeň, stala se mi otevřenou bránou do zapovězeného světa.

Tenkrát jsem nesměl zpátky, vrátka zaklapla. Tenkrát jsem nevěřil, že se budu moci vrátit. Naštěstí to nebylo navždycky a já jsem se po letech vrátit mohl. Dneska si vykračuju po Vídni jako host s botami vyčištěnými automatickým čističem bot hotelu Maria Theresia, kde Malajky k ranní kávě přidávají tajemné exotické pohledy a my Středoevropané vůbec netušíme, co se za nimi skrývá. S rukama v kapsách bloumám městem, které mám rád a nejsem na něm závislý. Cítím se dobře i přesto, že nevím, jak bych ostatní přesvědčil o tom, že literární dílo by mělo být pravdivé… Že bychom se o to měli aspoň pokoušet. – Ale co je, k čertu, pravda?

Někteří lidé spílají místu, na němž se jim stala křivda, kde byli neúspěšní, kde s nimi osud zacloumal, jako by místo mohlo za jejich neštěstí. Vždyť totéž by je třeba čekalo kdekoli jinde… Nespílám žádnému místu, na němž jsem pobýval, vždyť jsem tam zanechal část času ze svého přídělu, o němž nevím, kolik mi ještě zbývá. Šest let a dva měsíce života není málo. Ve vyčištěných botách se dnes pokouším sledovat stopy, které jsem tu zanechal.

Nostalgická procházka

V Siebensterngasse je elegantní krám s uměleckými předměty. Za výkladní skříní zručně namalovaný Beethovenův portrét se zarputilým výrazem ignoruje dění v nevlídné prosincové ulici. Na vyleštěném stolku stojí dvě modré vázy, dvě rodné sestry neobvyklých tvarů, z fajánse. Připadly mi důvěrně známé. Ano, tady někde by měl mít krámek můj krajan Vladimír Fiedler a tyhle dvě vázy, to byly před čtvrt stoletím hromádky střepů, které jsem pro něj slepil dohromady. Živil jsem se tenkrát ve Vídni slepováním střepů. Z přeplněného krámku se stala elegantní Galerie u zeleného sloupu s vybranými kousky a z ustaraného vetešníka zavedený, úspěšný antikvář. „Předevčírem jsem ty dvě vázy vytáhl na světlo boží, ani nevím proč. Jako bych tušil, že se objevíš!“

Ve vyčištěných botách musím ještě vzdát hold panovnici, po níž je pojmenován hotel, můj dočasný příbytek pro cizince. Mezi dvěma muzei Maria Theresia obklopená suitou trůní tak vysoko, že do její monumentální habsburské tváře dohlédnu jen stěží. Četné reformy zavedla i k dobru mých předků a její synek tolerančním patentem přinesl nám evangelíkům ve své říši důstojnější existenci. – Navzdory vlhkému sněžení narůstá před vchodem do Uměleckohistorického muzea fronta návštěvníků výstavy Franciska Goyi. Císařovně se ukloním jen mírně, abych to jako demokrat s úctou k monarše nepřehnal, minu frontu na umění, projdu Hradem a ve vnitřním městě, v 1. okrese naslouchám klapotu koňských kopyt, hrkotu kol kočárů z dávných dob, nyní pro turisty. Na Petrském náměstí pod pamětní deskou T. G. Masarykovi – taky jsem na její zřízení upustil jakýsi grošík – mě zkasírovala sestřička s maltézským křížem na pláštěnce a bíle smaltovanou kasičkou v ruce.
„Wozu?“ zeptal jsem se, abych věděl, jaké dobré věci má dvě eura poslouží. „Für die Malteser,“ odpověděla, ani nemrkla. Z toho jsem měl usoudit, že to nebyla marná investice.

Přejdu most přes Dunajský kanál, uprostřed stojí bronzová Bohorodička (byl jsem u toho, když ji tam někdy kolem roku 1980 instalovali), a jsem doma, ve Druhém okrese. Důstojně kráčím kolem nových Dianiných lázní, uličkou Liliového pramene, kolem gymnázia, kde jsem poprvé v životě svobodně volil, a už jsem na Grosse Sperlgasse, s hlavou zvrácenou hledím do oken v nejhornějším patře rohového secesního domu, jako bych očekával, že se v některém kdosi objeví, nebo ještě lépe, že se na balkonu otevřou dveře a někdo mi zamává a ten někdo budu já, tak jsem mávával dětem, když se vracely ze školy nebo z parku Augarten celé uřícené… – Nemohl jsem být dole na chodníku a zároveň nahoře na balkonu, bydlí tam Součkovi a v tuto dobu nebývají doma. A tak jdu dál, potkávám ortodoxní Židy s černými klobouky na hlavách jako tenkrát, když jsem šel tudy poprvé. Jakýma očima vidí své město oni a co si dnes myslí o svých
sousedech? Na Taborstrasse je vyhloubena hlubokou jáma přes celou křižovatku s Obere Augartenstrasse, ozývá se odtud rachot strojů, v podzemí se odehrává cosi významného.

Naše hlavní město

Prostě mi to nedá, musím do Prátru; vždyť tenkrát jsme na nádraží Praterstern vystoupili z vlaku a Obří kolo nám bylo znamením. – Bist du schon mal Riesenrad gefahren? – Za první peníze jsme se na něm svezli, celá rodina: celá Vídeň jako na dlani. – Na bizarní ostrov atrakcí zvolna padá mokrý sníh; kolotoče, horské dráhy, vznášedla a houpadla, střelnice a bludiště, strašidelné hrady bez lidí ztrácejí smysl, jsou tu ztraceny samy mezi sebou, surreálné, hřmotu a lesku zbavené. Schoulené do sebe mlčí, aniž by se ptaly po smyslu své existence, vyčkávají příznivějších časů, kdy pánové Kolarik & Buben znovu otevřou Švýcarský dům a začnou čepovat budvar a grilovat vepřová kolena žíznivým a hladovým. – Dočkejme času jako husa klasu, zjara zas v Prátru stromy rozkvetou…

Dnes bloumám nostalgicky Vídní po intimně známých místech v botách strojem vyčištěných v hotelu Maria Theresia a vidím poněkud jiné město a poněkud jinak než před léty. Už zmizel krámek uhlíře, v němž jsem kupoval koks v papírových pytlích, abychom se v zimě ohřáli; pod tržištěm, kam jsme chodili pro brambory, maso, květiny a víno, vybudovali podzemní garáže, vyrostly tu nové domy, lidé si oblékli jiné šaty, šilinky se proměnily v eura a já se pídím po jakési pravdě… Jako by byla jediná a pro všechny, jako bych, pošetilý alchymista, hledal ve Vídni kámen mudrců.

Samozřejmě by nám byli v komunistické škole nejraději zapřeli, že jsme kdysi byli součástí velkého a významného středoevropského státu, že v Říšské radě zasedali i čeští poslanci, že Vídeň byla také naším hlavním městem. Tohle nám zapřít nemohli, tak nám aspoň zamlčeli spoustu historických skutečností. Perfidní lež, kterou nám vtloukali do hlavy, spočívala v jednostranném pohledu, v pokřivení reality, v jejich manipulování „pravdou“: útlak, žalář národů, tři sta let poroby, arogance Vídně, naše nesvéprávné postavení v monarchii, všechno bylo špatně, všechno proti nám. Dostalo se nám jednostranných informací, totalitní režim zacházel s dějinami jako s tvárnou hlínou, aby mohl manipulovat naším myšlením. Lež byla vydávána za pravdu, žádná pluralita, žádné pochyby. Co s tím? – Možná, že se s jednou, jedinou pravdou žije snadněji, a nemusí být ani pravdou pravdoucí; odpadnou pochyby a s nimi zmizí spousta starostí.
A z toho jsme si vytvořili o své minulosti chybnou představu. – Jenže dějinám utéci nelze, a co se stalo, nemůže se odestát…

Idyla kouzla zbavená… Christa Rothmeierová vytvořila důležitou knihu: jak pro Vídeň, kvůli sebereflexi, tak pro nás, pro Čechy, také kvůli naší sebereflexi. Na základě hlubokých znalostí české literatury posbírala, z velké části přeložila a dala do souvislostí texty českých autorů o Vídni v průběhu uplynulých 160 let. Jsou to pohledy rozmanité: laskavé i zlovolné, zábavné i závažné, se snahou po objektivitě i zcela subjektivní, pokryté patinou času i docela čerstvé. Je to portrét města, v němž padala významná rozhodnutí, ve kterém žili pospolu lidé rozmanitých národů, obraz města mimořádného v dějinách Evropy, sbírka pohledů, které by bylo škoda pominout. Touto knihou Christa Rothmeierová svým Vídeňanům připomíná, že jejich město je výslednicí společné práce mnoha národů, které tu žily a žijí i nadále, že není pouhým shlukem staveb a komunikací, nýbrž živoucím organismem, který nelze jednoznačně interpretovat.

A nás Čechy by tato kniha mohla upamatovat na to, že jsme byli kdysi součástí významné středoevropské velmoci, na jejíž velikosti jsme se také podíleli, tak jako se dnes začínáme (váhavě) podílet na uskutečňování velké evropské myšlenky.

Autor je spisovatel.

odjinud

Osmnácti osobností se dotazovala na Arnošta Lustiga studentka Literární akademie Josefa Škvoreckého Pavla Totušková, když psala Lustigův životopisZloděj lidských srdcí (Literární akademie 2004). V Českém dialogu č. 12/2005 ji za to pochválila Michaela Swinkels-Nováková.

Recenzi, kterou o poslední knizeMilana Kundery Le rideau (Paris, Gallimard 2005) napsal do Le Monde diplomatique (duben 2005) Guy Scarpetta, si můžeme v českém překladu přečíst v olomoucké Aluzi č. 2/2005.

Recenzi anglického výboru z básní Zbyňka HejdyA Stay in a Sanatorium (přel. Bernard O’Donoghue, Southword Edition 2005), jež se objevila v deníku Guardian 22. 10. 2005, přeložila pro Babylon č. 4/2005 Olga Vlčková.

Osmdesáti sedmi let by se 27. 1. t. r. dožila básnířka a překladatelka Jiřina Hauková, jejíž odchod byl jednou z nejcitelnějších kulturních ztrát sklonku uplynulého roku. V měsíčníku alternativní kultury Uni č. 1/2006 zhodnotil přínos Jiřiny Haukové Radim Kopáč.

Noblesu Kopáčova knižního rozhovoru s Bohumilou Grögerovou Klikyháky paměti (Concordia 2005) ocenil Ivo Harák v Psím vínu č. 35 z prosince 2005.

Možnost pohovořit si s Jiřím Kovtunem o jeho monografii Republika v nebezpečném světě. Éra prezidenta Masaryka 1918–1935 (Torst 2005) si nenechal ujít Host (č. 1/2006).

Rozhovor Michala Jareše a Lubora Kasala s Antonínem Brouskem o „věcech, které se nedají ošvindlovat“ otevřel první letošní číslo Tvaru.

S Jiřím Cieslarem (7. 2. 1951 – 16. 1. 2006) se rozloučili v Lidových novinách 18. a 19. 1. Ondřej Štindl, Jan Rejžek, Ivana Benešová a Darina Křivánková, v Právu 18. 1. Radim Kopáč, v Mladé frontě Dnes 20. 1. a na Neviditelném psu týž den Josef Chuchma a Petr Žantovský, v Literárních novinách č. 4/2006 Jakub Patočka, v Respektu č. 4/2006 Viktor Šlajchrt, v Týdnu č. 4/2006 Jiří Peňás a v Reflexu č. 4/2006 Andrej Halada.

Z nakladatelství Thyrsus přišla zpráva, že ve věku 38 let zemřel 11. 1. t. r. v Praze Vadim Horák, vystudovaný ekonom – matematik. Z jeho rozpracované monografie o J. R. Vilímkovi se ke čtenářům dostala alespoň část, kterou přivítali zejména milovníci verneovek: příručka Jules Verne v nakladatelství Jos. R. Vilímek (2005).

František Knopp

Německo

Pohled do soukromí tvůrců literatury nabízí aktuální vydání časopisu Literaturen.

Eseje o soužití vybraných spisovatelských párů se hemží především mnohými biografickými detaily. Vděčným tématem byly vždy děti Thomase Manna, zde najdeme portrét Eriky a Klause Mannových. Tyto děti moderní doby se ve svém životě nenechaly nijak omezovat. Experimentovaly ve vztazích, zkoušely drogy, provokovaly svým vystupováním na veřejnosti i svými literárními texty. Jak říká autorka článku Frauke Meyer-Gosau, „veškerý ten povyk byl však revoltou vůči poměrům ve vlastní rodině, vzpourou vůči pořádku, jemuž byla fasáda vším a skrývala nejen otcovu potlačovanou homosexualitu“. Podle nové knihy Violy Roggenkampové bylo největším tabu rodiny židovství Katie Mannové.

Nejsledovanějším literárním párem současného New Yorku je bezpochyby Jonathan Safran Foer a jeho žena Nicole Kraussová. Spojují je nejen literární úspěch a mnohé autobiografické skutečnosti, ale, jak se zdá, i jejich poslední knihy, které vykazují až zarážející podobnost v zpracování tématu holocaustu. Ač jejich texty nejsou přijímány bez výhrad, velká oblíbenost u čtenářstva je, zdá se, zaručena.

V liberálním západním světě přestává být homosexualita motivem pro marginaliazci a diskriminaci, a proto je načase vytvořit kánon homosexuálních spisovatelů, domnívá se irský autor Colm Tóibín v eseji Láska v temných časech. Není těžké do tohoto výběru zařadit Walta Whitmana, jak ale dokládají životní osudy jiných, odvahu k takové otevřenosti měl málokdo. Mnozí žili dvojí život ze strachu před pověstí homosexuality jako nečisté a sporné. V její minulosti je strach a mlčení, stejně jako ve Whitmanových básních, Shakespearových sonetech anebo Kafkově díle – a patrně proto tak fascinuje homosexuály. Jak je dále doloženo, i Orwellův román 1984 je možné číst jako podobenství o realitě života homosexuálů v Londýně v roce vzniku knihy, tj. 1948. Avšak na rozdíl od Kafky není u Orwella o jeho heterosexualitě pochyb. Autorem, který svou homosexualitu dokázal z díla zcela vytěsnit nebo ji v textu úspěšně
transformovat, byl Henry James. Pokud byla homosexualita v literatuře zobrazována, tak dlouho ve velmi negativním světle – jako špatné jednání, které musí být potrestáno. Homosexuální literatura obecně inklinovala k tragičnu a nenaplnění a platí to i dnes: v básních autorů posledních let je možnost svobodného homosexuálního života zobrazena jako mimořádný dar a tragédie zároveň.

Eva Vondálová

ZIMNÍ KAHÚČÚ

„Být či nebýt“ trochu jinak

Rosencrantze a Guildensterna si autor vypůjčil ze Shakespearova Hamleta. Bývalí princovi spolužáci jsou povoláni na Elsinor, aby zjistili, co se s Hamletem stalo. Nakonec všichni tři mladíci odjedou společně lodí do Anglie. Rosencrantz a Guildenstern vezou anglickému králi Claudiův dopis, podle nějž má být Hamlet popraven. Princ však list přepíše a z jeho pozdějšího monologu se dozvídáme, že Rosencrantz a Guildenstern jsou zřejmě mrtvi.

Stoppard využil příběhu dvou mírně pomatených alžbětinců a jejich osudy značně rozšířil. Hned úvodní scéna je pro jeho přístup charakteristická. Oba muži si krátí cestu na hrad hrou s mincemi – vyhazují je do vzduchu a počítají, kolikrát za sebou jim padne „hlava“. Fakt, že na „orla“ nikdy nedojde, je nadsazený stejně jako celá intertextuální hříčka, díky níž pronikáme do myšlení těchto postav. Jde o snadno zaměnitelné komické figury; z textu občas vyplývá, že není úplně jasné, kdo je kdo. Jsou stejní a rozdílní zároveň. Matení čtenářů, diváků a dokonce některých postav a hru s nimi povýšil dramatik na princip.

Hrátky všeho druhu jsou zde časté a oblíbené – nejen s předměty, ale také s celou Shakespearovou tragédií. Text tedy funguje jako hra ve hře. Signifikantní je v tomto smyslu scéna začínající Rosencrantzovou replikou: „Můžeme si zahrát na otázky. Na tři sety.“ Systém je jednoduchý – na každou otázku musí ten druhý odpovědět zase jen větou tázací. Pasáž připomíná zábavné sportovní utkání a je jedním z míst, která inscenátorům nabízejí velkou interpretační volnost. V Celetné stojí Rosencrantz a Guildenstern naproti sobě, v polokleče jako zápasníci, a navzájem se hecují.

Metadivadelní charakter textu podporují kočovní herci, s nimiž se ústřední dvojice potkává cestou na hrad, kde skupina později sehraje představení Past na myši a nepřímo tak Claudia usvědčí z vraždy dánského krále. U Stopparda je do jejího zákulisí vidět podstatně více než v tragédii. Divadlo v Celetné má Hamleta momentálně na svém repertoáru (režie Jakub Špalek). Právě na tuto inscenaci Filip Nuckolls svébytně navázal. Především dokázal využít mezitextového navazování a také obsazení se z větší části shoduje. Na jevišti se ze Špalkova Hamleta objevují přejaté rekvizity, kostýmy a kusy scénografie, například barevná opona kočovníků nebo dvě projekce s monology Claudia (Jan Potměšil). Důležité jsou zvukové nahrávky, které režisér situoval za obrovské nasvícené bílé plátno, za nímž se rovněž pohybují černé siluety. Konkrétní osoby z Hamleta tudíž nemuseli ztvárnit titíž představitelé jako v Špalkově inscenaci: například Gertrudu, Claudia
a Hamleta hrají Václav Jakoubek, František Kreuzmann a Filip Rajmont, tedy členové kočovného spolku. Samotného prince pustil režisér do popředí jen jednou – zahaleného do černého hábitu, ploužícího se, zadumaného s knihou tak, aby parodicky kontrastoval s ostatními.

Stoppardův text je vlastně ironickým komentářem k Hamletovi. Rosencrantz a Guildenstern mimo jiné s radostí a zaujetím analyzují úryvky ze Shakespeara. Nuckollsova inscenace tento princip chytře rozvíjí. Diváci, kteří mají možnost vidět obě inscenace za sebou, si díky tomu tu druhou užijí mnohem více. Minimální znalost Hamleta je ovšem nutná v každém případě – bez ní se divák v hříčce zorientuje jen obtížně. Ostatně sám autor odkazuje na části z tragédie dokonce i ve scénických poznámkách.

Hlavní hrdiny pojali Marek Němec (Rosencrantz) a Martin Hofmann (Guildenstern) jako kombinaci intelektuálů, zmatkařů, vzdělanců, chytráků a kdoví čeho ještě. Nápaditá směsice dodává celému dílu zvláštní půvab a osobitý vtip. Němec a Hofmann přitom využívají minimalistické prostředky a humor čerpají zejména z charakteru postav jako takových.

Zatímco v první polovině inscenace se vystřídá několik různých prostředí, druhé půli dominuje loď. Rosencrantz a Guildenstern si přečtou dopis a zprvu jsou zděšeni. Rozborem situace však dojdou k závěru, že člověk je stejně smrtelný a někoho to zkrátka potká dřív. V inscenaci jsou paradoxně jedinými dvěma figurami, které zemřou. Přestože závěr hry Stoppard výrazně propojil s původním textem, Nuckolls jeho repliky seškrtal a vytvořil z nich jediný obraz. V něm Hamletovy druhy stylizovaně zabil – rychle, bezbolestně, ale viditelně. Možná se tím naplnila jedna z Guildensternových existenciálních replik: „Jediný začátek je narození a jediný konec je smrt – kdybychom se ani na tohle nemohli spolehnout, čemu bychom ještě mohli věřit?“

Autorka je redaktorka rozhlasové stanice ČRo 3 – Vltava.

Proč je vesmír růžový

Pravda rekonstrukce

Marco Bellocchio, vedle Bernarda Bertolluciho nejvýznačnější představitel revoltující generace italského filmu šedesátých let, šokoval i u nás svým debutem Pěsti v kapsách, který pomocí chladně registrující kamery zobrazoval postupnou morální i fyzickou destrukci členů uzavřené maloměstské rodiny. I když se autor začal ve druhé polovině šedesátých let politicky otevřeně hlásit k levici, jeho přílišná radikalizace byla na překážku i kulturním představitelům v tehdejším Československu. Maoistickou ideologií zabarvený hraný snímek Čína je blízko stejně jako dva propagandistické filmy natočené pro politické uskupení Jednota italských komunistů zůstaly omezeny pouze na několik krátkých kritických glos v odborném filmovém tisku. Do oficiální distribuce bylo zakoupeno až politické drama Aféra z titulní stránky, ztvárněné soudobou hereckou špičkou. Z osmdesátých a devadesátých let, kdy se
Bellocchio více přiklonil k adaptacím literárních a dramatických děl (Ďábel v těle, Princ Bedřich Homburský, Chůva), se k nám dostalo pouze televizní zpracování Pirandellova Jindřicha IV. s Marcellem Mastroiannim v titulní roli. Současný obnovený zájem o tohoto tvůrce, vyvolaný mezinárodním úspěchem jeho předposledního filmu Hodina náboženství, má za následek také českou distribuci následujícího Dobrý den, noci.

Oba snímky – ačkoli dějově značně odlišné – jsou volně propojeny tématem hledání vlastní identity hrdinů skrze obnovený vztah k matce, potažmo otci. Jako by obraz rodiny, tak nekompromisně rozbitý v Pěstech v kapsách, byl u pozdního Bellocchia s opatrností, trpělivě a pomalu skládán opět dohromady. Výtvarník Ernesto z Hodiny náboženství, jehož vlastní rodina se sama rozpadá, je znenadání konfrontován s překvapivým faktem – blahořečením své matky. I když jako přesvědčený ateista tento fakt odmítá, nebrání se kvůli svědectví účastnit dlouhého církevního procesu. Během něj konfrontuje své osobní vzpomínky, v nichž je matka stále živější, s oficiálním propagačním portrétem nové blahoslavené. Podobně jako v Aféře z titulní stránky posouvá mediální obraz skutečnosti do roviny fikce. Pravda reality zůstává spíše skrytá a dá se jen letmo vytušit ze znovunabytých vztahů mezi
sourozenci.

Také v Dobrý den, noci vyvstává komorní téma rodiny z širších společenských vazeb – tentokrát ještě více akcentovaných, neboť film je především rekonstrukcí skutečného případu, který se odehrál v roce 1978 a zaskočil nejen Itálii, ale celý západní svět. Militantní, extrémně levicová organizace Rudé brigády 16. března unesla křesťanskodemokratického premiéra Alda Mora, tři měsíce jej věznila v pronajatém bytě, soudila a nakonec popravila. Ačkoli byl tento čin srovnatelný s dobovými politickými atentáty a vyvolal značný mediální ohlas, Bellocchio svou verzi událostí nebuduje na tradičních žánrových modelech – ať už thrilleru s prvky strachu a napětí či věcného „docudramatu“, hojně využívaného právě v italském filmu (Salvatore Giuliano Franceska Rosiho nebo dosavadní dva snímky o tomto únosu: Případ Moro Giuseppa Ferrary a Piazza delle cinque lune Renza Martinelliho). Bellocchiovi jde především
o postižení psychologie jednotlivých aktérů, jejich vnitřní motivaci a v detailech odstíněnou proměnu chování. Vnější akce je paradoxně redukována na minimum. Přípravy na útok, jeho samotné provedení, stejně jako konečná exekuce nejsou ve filmu vůbec představeny. Bellocchio, který při psaní scénáře vycházel z memoárů Anny Laury Braghettiové, se naopak soustředí na vykreslení všedních událostí, nahlížených z perspektivy hlavní hrdinky – jediné ženy v teroristické skupině. Ta je jejím pojítkem s okolním světem: komunikuje s realitní kanceláří a sousedy, obstarává základní materiální potřeby, chodí do zaměstnání. K samotným výslechům a později k „lidovému soudu“ s Morem, který se koná v ukryté místnosti za knihovnou, se dostává jen vzdáleně – prostřednictvím tajného sledování, odposlechů a čtení jeho dopisů. Skrze tuto její zvědavost však nakonec před ní začíná vyrůstat skutečnější obraz Mora-člověka, nikoli jen politika, který
nabourává vžité ideologické bariéry na obou stranách a který je příčinou jejího vnitřního konfliktu se skupinou, jejž se snaží všemožně maskovat.

Leitmotiv vztahu mezi věznitelkou a politikem slouží Bellocchiovi k rozehrání jeho životního tématu rodiny. Brigadisté pokračují v revoltě Alessandra z Pěsti v kapsách proti starému zmechanizovanému řádu a jeho hodnotám tím, že zakládají přísně organizovanou politickou buňku, ze které se snaží zaútočit nikoli pouze na osobní rodinné vztahy, ale na politický systém jako celek. Od Morova únosu si slibují vyvolání celospolečenských bouří, které přerostou v revoluci a nastolení nového řádu. V kulminačním bodě – během Morova věznění – však jejich plán selhává, když zjišťují, že nejen pravicová, ale i levicová scéna včetně dělnického hnutí jejich čin neschvaluje. Bellocchio sleduje tuto konfrontaci ideálu (jeho vlastního?) s realitou, a proto jsou další – z jeho pohledu nepodstatné – události z děje odstraněny. A naopak nové, zdánlivě vedlejší, do něho vstupují. Za rozpadu ideologických schémat se
v jednotlivých postavách objevuje mnohé právě z onoho starého hodnotového řádu, aniž by si to zprvu uvědomovaly: od formálních znaků, jako je křižování před jídlem či nahrazení náboženské deklamace politickou, až po hlubší potřebu osobního sblížení u hlavní hrdinky. Vztah k rodině u nich nebyl důsledně překonán, ale pouze uměle vytěsněn. Postava Mora, aniž by byla Bellocchiem heroizována, je obdařena důstojností, ale i strachem a ústupky – pro hrdinku naopak představuje nikoli mechanický, ale osobnostní vztah k druhému. Rodina pro něho není mrtvolnou institucí, ale živým svazkem lásky, který stejně tak bourá jakékoli umělé formy. Emocionální přesvědčivost jeho slov a gest (náročné herecké ztvárnění Roberta Herlitzky) v mnohém nahrazuje to, co hrdinové postrádali u vlastních otců. Bellocchiova dedikace není náhodná.

Za účelem postupného rozkrytí charakterů na úkor vnějšího popisu užívá Bellocchio značné formální stylizace, projevené jak v rozvolněné vyprávěcí struktuře, tak zejména v práci s kamerou a zvukem. Děj filmu volně přechází od skutečných událostí k hrdinčiným snům, v nichž realita nabývá ideálních podob: sen o revoluci je vyjádřen pomocí dobových sovětských týdeníků a naopak touha po Morově vysvobození je snímána v barevném modu neodlišeném od zbytku filmu. Relativita pravdy je u Bellocchia především relativitou filmových obrazů: staré týdeníky, stejně jako současné televizní záběry, které také vstupují do děje, předkládají zmanipulovaný obraz světa. Naopak lidská emoce, která zůstává pravdivou, může být vyjádřena imaginací. Dobrý den, noci je spíše pravdou imaginace než pravdou dokumentu.

Autor je redaktor www.fantomfilm.cz.

Tradice jako koncept

Zmizení britské Franklinovy polární výpravy, která se na lodích Erebus a Terror vydala v roce 1845 hledat severozápadní průjezd, se stalo událostí sledovanou celým civilizovaným světem. Odměna za záchranu, vypsaná britskou vládou a čítající 20 000 liber, stále visela ve vzduchu, ale zprávy záchranných expedic postupně potvrzovaly neblahé tušení. Smrt si tehdy našla všech 127 účastníků výpravy. Posledních devět členů za nadlidského úsilí dovleklo člun po zamrzlém moři až na volnou vodu, ale ve chvíli, kdy se ukázala naděje na záchranu, je opustily síly. V roce 1880 objevila dějiště tragédie americká polární expedice a její velitel Frederick Schwatka pojmenoval toto místo Zálivem smrti.

Julius Payer si zvolil poslední okamžiky polárníků za námět svého prvního mistrovského díla. Při malování vycházel ze Schwatkova detailního popisu místa. V Londýně se na vlastní oči seznámil s autentickými předměty, které objevili záchranáři, a podle daguerrotypií si naskicoval portréty důstojníků Franklinovy výpravy. Obraz Záliv smrti obletěl v roce 1883 galerie metropolí tehdejší Evropy a ocitl se i v Praze, kde jej mohla uměnímilovná veřejnost obdivovat v roce 1886 v nově otevřené galerii Ruch na Senovážném náměstí. V roce 1897, padesát let po Franklinově smrti, namaloval Payer jeho repliku v kolosálních rozměrech. Obraz byl vystaven na jubilejní výstavě Krasoumné jednoty v roce 1908 a v katalogu byl nabízen za cenu 20 000 rakouských korun, což byla tehdy značná částka. Za 16 000 korun ho v témže roce zakoupila Moderní galerie, přímý předchůdce dnešní Národní galerie v Praze.
V polovině šedesátých let minulého století jej vedení tehdejší Národní galerie prohlásilo za nepotřebný, a tak když si Geofyzikální ústav ČSAV chtěl zapůjčit od NG krajiny od Chittussiho, jako protislužbu nabídl místo pro tento obraz. Tak se Záliv přelil do majetku Geofyzikálního ústavu a zůstal tam dodnes. Jako zápůjčka z jeho majetku je nyní, téměř po stu letech, vystaven Národní galerií v rámci projektu výstav jednoho obrazu, který má oživit tento kdysi obvyklý způsob vystavování monumentálních děl.

Cestou k severnímu pólu

Julius Johannes Ludovicus Payer (1841–1915) byl teplický rodák, tedy český Němec. Jeho jméno má pro Rakušany zhruba stejný zvuk jako pro Čechy jméno Emila Holuba. Ve čtrnácti letech projevil zájem o jazyky, naučil se nejprve dánsky a později i další severské jazyky, stal se horolezcem-alpinistou a zmapoval rakouské a italské Alpy. Uskutečnil také řadu prvovýstupů, například na Gross Glockner ve Vysokých Taurách. Již v této době vznikaly jeho první akvarely. Díky spojení horolezeckých, topografických a vlastně i malířských schopností a zkušeností se nakonec stal velitelem rakousko-uherských polárních výprav, v té době obecně velmi populárních. Zúčastnil se celkem tří, z nichž ta třetí, které velel spolu s Karlem Weyprechtem, mohla dost dobře skončit podobně jako ta Franklinova. Úkolem této rakouské expedice bylo najít volnou cestu směrem k severnímu pólu nebo plavbu Severním ledovým mořem kolem Sibiře směrem k východu.
Loď vyplula 2. 6. 1872, ale již v srpnu zamrzla při pobřeží Nové země do ledu a hnána ledovými krami takto zamrzlá „draftovala“ různými směry, až se 30. 8. 1873 dostala před dosud neznámou skupinu ostrovů, kterou Payer nazval Zemí Františka Josefa. Tři saňové výpravy vedené Payerem toto souostroví prozkoumaly, Payer vše dokumentoval, deníkové záznamy i v krutých polárních podmínkách doplňoval půvabnými ilustracemi a později je vydal jako samostatnou knihu. Když začalo hrozit, že dojdou zásoby, rozhodli se polárníci, že jediná naděje na záchranu je opustit zamrzlou loď a vydat se na zpáteční cestu bez ní. Ve chvíli, kdy už se doma všichni domnívali, že přes rok nezvěstná výprava zahynula, je v zátoce Nachového peří zachránila ruská rybářská loď Nikolaj. V září 1874 se triumfálně navrátili do slavnostně vyzdobené Vídně. Payer se stal ze dne na den slavným, dostal císařský řád a byl povýšen do šlechtického stavu.

Všechna sláva polní tráva

Konec této expedice znamenal zlom v Payerově životě. Ještě v říjnu požádal o propuštění z armády, stal se z něj přesvědčený pacifista a rozhodl se pro dráhu malíře. Malířství začal studovat v Salcburku v roce 1876, poté ve Frankfurtu, kde se také oženil. Studia zakončil na mnichovské Královské akademii výtvarných umění roku 1882. Roku 1883 se již s rodinou odstěhoval do Paříže, kde navštěvoval slavný ateliér realistické malby Mihály Munkacsyho. V Paříži však také začala jeho osobní tragédie. Po infekci oslepl na jedno oko, opustila ho manželka, a tak se v roce 1890 vrátil do Vídně sám. Založil malířskou školu, přednášel. Zůstával věrný Alpám, v létě pobýval v ústraní u svého oblíbeného Bledského jezera, kam se uchyloval čím dál tím častěji. Tam také roku 1915 zemřel.

Přestože se pro malířství rozhodl až v druhé polovině svého života, svým dílem se proslavil stejně jako předtím polárními objevy. Stal se, jak jinak, nejslavnějším realistickým malířem polární tematiky. Jeho polární cyklus Franklinova smrt, Záliv smrti, Opuštění lodi, Bohoslužba na sněhu získal ceny na světových výstavách a obrazy byly na pařížském Salonu vyznamenány zlatou medailí. Dnes je zastoupen v soukromých sbírkách i galeriích v Evropě i Americe – nejvíce pochopitelně na území Rakouska. Jeho nejslavnější a monumentální Nikdy zpět!, malované pro Františka Josefa, visí v Heeresgeschichtliches Museum ve Vídni, kde je Payerovi věnovaná celá místnost. Kromě olejů na plátně maloval také fresky a kresby, které, převedené na xylografie, publikoval ve svém cestopise. V Čechách jsou další tři jeho obrazy v rodných Teplicích.

Pozdrav ze Zálivu

Nabízí se otázka, proč výstava jednoho obrazu, proč zrovna Payer?

Julius Payer může být vnímán tak, jak jej uvedlředitel Sbírky moderního umění NG Tomáš Vlček: jako tečka za 19. stoletím, charakterizovaným ztrátou Boha, hledáním nových přesahů a s tím spojenou dobovou touhou po spektáklech, jakými jsou právě dobrodružné výpravy.

Zní to banálně, ale absolutní tečky v umění neexistují. Existuje a řeší se návaznost. Tedy Payer jako dvojtečka před stoletím dvacátým? Píše se již dvacáté první a i to má rádo velká představení. Výstava jednoho obrazu takovým představením je, a navíc je svým způsobem již sama objektem tak často skloňovaného konceptuálního umění. Proto na půdu, respektive přízemí Malé dvorany Veletržního paláce, vyhrazeného převážně modernímu a současnému umění, patří. Každý umělecký objekt v sobě právem nese otisk subjektu autora. To, že byl vybrán právě Záliv smrti, je tedy autorskou věcí kurátora a současně autora koncepce výstavy – a v konceptuálním smyslu tudíž i uměleckého tvůrce – Ondřeje Chrobáka. Výstavy jednoho obrazu byly v 19. století senzací, již doprovázela náležitá reklama a odpovídající vstupné. Obraz – spektákl – přitáhl široké publikum, které za takové představení bylo ochotné zaplatit i poměrně vysoký
obnos. Národní galerie dnes nabízí toto představení zadarmo. Nezamrzne objevná událost stejně jako objevná Franklinova výprava?

Autorka je historička umění.

Zvídavé oči, obratné ruce

Činorodého brněnského teoretika a kurátora fotografie Antonína Dufka na Fiedlerovo dílo kdysi upozornil Josef Sudek. Dufek se jal pátrat a bádat a na podzim 1981 byla výsledkem výstava konaná v Prostějově a posléze v Brně. Zůstal po ní jen drobný katalog.

„Od té doby přibývaly, byť sporadicky, poznatky o prostějovském i drážďanském ateliéru, ale teprve nedávné seznámení se s drážďanskými sbírkami umožnilo pomýšlet na další výstavu. Lze jen doufat, že výstava vzbudí větší zájem o Fiedlerovo dílo na německé straně, kde jedině je možné započatou práci dokončit. Na druhé straně je neméně zřejmé, že také prostějovské zázemí tvorby tohoto autora je mimořádně zajímavé a že celou prostějovskou německou kulturu je nutno vymanit z umělého zapomnění,“ píše Dufek na začátku výtečně nazvané stati Umět nové – nezavrhnout staré: Rozčtvrcený fotograf, v textu, jenž je součástí nynějšího katalogu. Dufek také do Encyklopedie českých a slovenských fotografů (Asco 1993) přispěl heslem nejen o Franzi Fiedlerovi, nýbrž i o jeho otci a o sestře Janě Fiedlerové-Jeništové.

Za důkaz Dufkova postupujícího sběru faktů nechť poslouží následující detail: v encyklopedii uvedl u Fiedlera st. v životopisných datech pouze to, že zemřel v roce 1921, kdežto dnes Dufek ví, že tento majitel fotografického ateliéru se narodil 10. ledna 1854 v Bohušovicích (okres Litoměřice) a zemřel 19. března 1921 v Prostějově.

Několik identit F. F.

Pro lepší představu, koho Franz Fiedler fotograficky představoval, se dá zjednodušeně říci, že se pohyboval někde mezi – což neznamená uprostřed! – Janem F. Langhansem a Františkem Drtikolem. Langhansonovo ateliérové portrétování, respektive produkce ateliéru této značky, v současnosti obdivovaná díky nedávnému nálezu galerie osobností, byla zakázkovou činností. Prakticky vše, co na Langhansových snímcích ono původní zadání dnes přesahuje, do portrétů vnesla profesní zručnost ateliérových zhotovovatelů a čas, který uplynul od vzniku těchto fotografií a podivuhodně „zařídil“ nový obsah portrétů. I nespoutanější Drtikol vlastnil v Praze zakázkový ateliér – pouhých pár desítek metrů od Langhanse – a nejeden portrét, dneska již samozřejmě považovaný za součást autorova vrcholného uměleckého odkazu, vznikl jako běžná zakázka.

Fiedler byl ve srovnání s těmito dvěma fotografy daleko univerzálnější v námětech i v používané technice: exponoval nejen v ateliéru velkoformátovými kamerami, nýbrž i na cestách kinofilmem (byť se mu zprvu bránil). Při zhotovování pozitivů zůstával přitom déle než oba pražští kolegové u takzvaných ušlechtilých tisků, technik vycházejících ze secesního, výtvarně šperkovaného pojetí fotografického obrazu. Drtikol byl také mistrem ušlechtilých tisků, avšak bez Fiedlerovy posedlosti technikou a technologiemi. I Fiedler tvořil akty, ovšem nevnášel do nich – na rozdíl od Drtikola – geometrizující či mystické tendence. Při ateliérovém portrétování byl někdy až langhansovsky tradicionalistický; pravda, vědoměji chtěl podat psychologickou dimenzi fotografované osobnosti. Pak ovšem pohlédneme na Fiedlerovy reklamní snímky z třicátých let a setkáme se s dobově moderním pojetím fotografického obrazu s čitelnými avantgardními postupy. Je to
interpretační i divácký oříšek – jako kdyby existovalo několik Fiedlerů.

Každému, co jeho jest

Obrazová část česko-anglicko-německého katalogu podává esenci z Fiedlera: obsahuje tři desítky reprodukcí, takříkajíc od všeho trochu – vyjma reklamních prací, což je škoda. Pro publikaci, která má poskytnout základní informaci o tomto umělci, je dílčí „zobání“ pochopitelné, avšak po zhlédnutí výstavy v Pražákově paláci se divák bude obrazovou částí cítit asi poněkud ošizen, nenaplněn. Je to docela pochopitelné: „všeuměl“ Fiedler může uspokojit jak milovníky starých cestopisných záběrů, tak etnografických portrétních studií, dále obdivovatele portrétů osobností (malíř Otto Dix, hudební skladatel Richard Strauss, komik Vlasta Burian, pěvec Benjamino Gigli, spisovatel Gerhard Hauptmann ad.) nebo také ženských aktů a portrétů. Větší akcentování portrétu, reklamních prací a aktů by v nějaké příští Fiedlerově publikaci již bylo možné a žádoucí, neboť by takový důraz sice nerespektoval šíři autorovy tvorby, zato by zvýraznil její, podle mě umělecky nejaktuálnější část.
Alespoň základní informaci o tom, co všechno je na výstavě k vidění, podává v informacemi výborně vybaveném katalogu závěrečný soupis a drobné, „známkové“ reprodukce všech exponátů.

K obrazové části ještě poznámku: pokud konstatuji, že kvalita reprodukcí je dobrá, bude to pravda, ne však úplná. Škálu jemných odstínů ušlechtilých tisků se do knihy nepodařilo přenést, nejspíš by to náklady na výrobu i tak již velkorysé publikace zvýšilo. Kromě toho absolutní přenesení „ducha“ ušlechtilého tisku do knižní reprodukce je prakticky nemožné a na každé výstavě těchto děl si uvědomíme nezastupitelnost toho spatřit je na vlastní oči.

Nynější výstavní kolekci Franze Fiedlera už hostil Prostějov, po Brně by měla být převezena do Drážďan. Velmi by slušela pražskému Uměleckoprůmyslovému museu, kam by Fiedlerova retrospektiva přináležela jak autorovým důrazem na technické provedení děl, tak svými uměleckými kvalitami. Fotografové Fiedlerovy generace a ražby byli v UPM v minulosti úspěšně představeni.

Autor je redaktor MF Dnes.

Franz Fiedler: Fotografie. Koncepce výstavy a katalogu Antonín Dufek. Moravská galerie v Brně – Pražákův palác, 14. 12. – 5. 3. 2006.

Franz Fiedler (1885–1956) pocházel z německé rodiny působící v Prostějově. Jeho otec vlastnil v tomto městě fotografický ateliér a kromě toho získal koncesi na montáže telefonů a telegrafů. V roce 1901 Franz nastupuje do fotografického učení v Plzni, v tamější pobočce známého pražského ateliéru J. F. Langhanse. O tři roky později je z výuky vyloučen, neboť zveřejnil – navzdory zákazu – vlastní práce. Franz se snaží uchytit v Hamburku a v Nice, neúspěšně. Vrací se do Plzně – opět krach. Nicméně stále fotografuje a získává první uznání. Odjíždí do Drážďan, kde pracuje u tamějšího špičkového fotografa Huga Erfurtha; zdokonaluje se u něho řemeslně a prohlubuje si
v kontaktu s ním vzdělání. Sbírá další ceny na výstavách. Před první světovou válkou žije Fiedler v Praze. Na konci roku 1914 rukuje do armády, v témže roce se seznamuje se svou budoucí manželkou Ernou, svatbu mají v listopadu 1916 v Drážďanech. Občas zajíždí za stárnoucím otcem do Prostějova. Trvale se usídlí v Drážďanech. Cestuje. Žeň medailí z fotografických přehlídek ve dvacátých letech neustává, Fiedler si buduje ateliér, vydává své fotografické publikace a později příručky, jak fotografovat. V druhé polovině třicátých let přicházejí existenční potíže, zřejmě pod tíhou politického vývoje v Německu a v Evropě. Teoretik Antonín Dufek tvrdí, že o vztahu fotografa k hitlerovskému režimu se dnes už nic prokazatelného neví.
V únoru 1945 po spojeneckých náletech lehne Fiedlerův dům popelem a s ním i značná část jeho díla. Fiedler se po válce živí jako fotograf podobenek, živnost už neobnoví. V roce 1954 mu znemožní práci infarkt. V únoru 1956 následuje další srdeční kolaps a fotograf umírá.

–jch–

CD, DVD

Příběhy obyčejného šílenství

Režie Petr Zelenka, 2005, 100 min.

Petr Zelenka převedl stejnojmennou divadelní hru, napsanou pro Dejvické divadlo, do filmového jazyka s lehkostí, s jakou hrají hlavní představitelé, a se zručností, s jakou jsou napsány filmové dialogy. Divadlo na filmovém plátně se nekoná. Drobné příhody se spojují do pevného tvaru, který je mnohovrstevnatou metaforou současné společnosti i doby, která ztratila možnost plodit hrdiny. Hlavní postava filmu se tedy musí nutně stát pouhým pasivním pozorovatelem, sběratelem útržků cizích příběhů, prostředníkem posunu filmového vyprávění i životů okolní společnosti. Vnější vrstva filmu může vypadat jako laciný soubor bláznivého šílenství, ale skrývají se pod ní hlubší významy, otvírá se pohled do prostoru lidských duší, které musí neustále hledat smysl života, do duší, které zdánlivě neproblematická doba odtrhává od elementárních lidských hodnot. V této rovině se prvoplánové vtipy proměňují na dojemné výpovědi plné jemné poetiky a emocí, aniž by ztrácely nádech černého humoru, sympatického
prostředníka reflexe. Film o filmu prohlubuje pochopení jednotlivých postav, scény z přípravy filmu zachycují zajímavosti z natáčení seskoku z letadla, filmografie herců a tvůrců je pak užitečným encyklopedickým heslem. Vrcholem doplňkových materiálů jsou vyřazené scény, které by jiný režisér ve filmu hrdě ponechal, jelikož nejsou pouhým odpadem.

Kateřina Svatoňová

Velký flám / La Grande vadrouille

Režie Gérard Oury, 1966, 132 min.

Druhá světová válka, nacisty okupovaná Paříž, skupinka sestřelených anglických letců, dva hrdinové proti své vůli. Expozice filmu je velmi nekomplikovaná, karty jsou na úvod rozdány jednoznačně. Letci RAF se náhodou setkávají s natěračem (Bourvil) a dirigentem (Louis de Funès), kteří se jich nedobrovolně ujímají na cestě minovým polem německých uniforem. Využití nacistů jako komediálního prvku je typicky francouzskou specialitou (Sedmá rota za úplňku atd.), ve Velkém flámu je pak práce s tímto motivem dovedena do dokonalosti. Tvůrci filmu ignorují etické debaty na téma „z čeho všeho si lze dělat legraci“ a předkládají pestrou galerii směšných typů, navlečených v mundúrech s hákovým křížem. Velký flám můžeme chápat jako malou odvetu za znásilnění Paříže či jako reakci na absurditu dějin (hrdinové utíkají ze své země před cizinci). Cholerickému De Funèsovi zdatně sekunduje dobrosrdečný Bourvil – jejich hádky a nedorozumění vytvářejí neustálé vnitřní napětí, které se prolíná
s napětím vnějším (válečné prostředí), čímž film dostává výrazný rytmus. Narativní linka útěku (variace na žánr road-movie) pak vede hrdiny z Paříže na venkov, kde se rozhodne o jejich osudu. Velký flám nabízejí Levné knihy za příjemnou cenu 99 Kč a DVD obsahuje trailer a film o filmu. Bon appétit.

Jan Jílek

Říše slunce / Empire of the Sun

Režie Steven Spielberg, 1987, 154 min.

Film vznikl na základě osobních vzpomínek spisovatele J. G. Ballarda. Malý Jim si v něm užívá privilegovaný život britského aristokrata v Šanghaji. Rok 1941 a japonská invaze zcela mění jeho dosavadní obzory. Odtržen od rodičů se pohybuje vylidněným domem i městem, proměněnými z bezpečného zázemí na místa strachu, a poté se dostává do internačního tábora. Hollywoodský velmistr většinou zůstává v pozici dítěte, pouští se na pole filmového průmyslu s drzostí hrajícího si chlapce, což vede k dokonalým žánrovým snímkům, k dokonalé iluzi světa, na jaký si hraje, ale nikoli k hloubce. Tentokrát odkládá dětské brýle a nebojí se spolu s hlavním hrdinou dozrát. Dovolí Jimovi podstoupit cestu od tepla buržoazního krbu přes vylidněná větrná pole, kde jediným objektem je prostřílené letadlo, ke společnosti, která se stává boxerským ringem. V pasážích, kdy hlavní hrdina není dalek šílenství, se stylizované rozmlžené krajiny střídají se snovými obrazy. Na DVD je
i snímek, v němž režisér přehledně seznamuje s fakty ohledně čínsko-japonské války. Propojuje v něm dokumentární scény s politickým kontextem se scénami z natáčení a Ballardovým vyprávěním. Tento film si pusťte před sledováním snímku samotného, tedy ještě před tím, než bude ostrost vašeho zraku zamlžena slzami dojetí.

–ks–

Weird Worlds: Return to Infinite Space

Digital Eel 2005

3D grafika? Polygony? Prostorový zvuk? Šest laserových paprsků/kulek/granátů za sekundu? Nic takového v akademické hře Weird Worlds, která je syntézou všech teorií na poli interaktivní narativity, nenajdete. Namísto toho na obrazovce uvidíte dvourozměrnou reprezentaci vesmíru s několika planetárními systémy, černými děrami a mlhovinami. Každá planeta skrývá překvapení: mimozemskou rasu, tajemný artefakt, nepřátele. Raketou se mezi systémy přesunujete a do určitého časového limitu musíte objevit co nejvíce mimozemských zajímavostí. Kromě taktických soubojů obrazovku s mapou nikdy neopustíte. A v čem je tedy ten vtip? V neexistenci herního příběhu. Příběh se sám píše podle toho, jaké planety objevujete a jak se zachováte. Vzorec chování také nemůže být pokaždé stejný, protože hra při každém spuštění náhodně generuje pozice planet a jejich obsahu – jednotlivých artefaktů jsou stovky, ne-li tisíce. I kdyby šlo o padesáté hraní, máte pocit, že hrajete poprvé. Vývojáři umístili do
vesmíru plejádu náhodných setkání, ze kterých by se daly spřádat epizody televizního seriálu Star Trek. Lidé se znalostí vědecko-fantastické tvorby navíc naleznou desítky odkazů na své oblíbené filmy, seriály, komiksy nebo knihy. A ti ostatní? Ti se budou zatraceně dobře bavit – ať už několik minut (nejkratší partie) nebo půl hodiny (nejdelší partie).

Pavel Dobrovský

Martina Janková

Voyage

Philips 2005

Sopranistka Martina Janková sice není mediálně tak známá jako jiné její české kolegyně, ale podobně jako ony ve světě výrazně prorazila: již deset let úspěšně působí v opeře v Curychu, která dnes patří k nejprestižnějším operním scénám světa, a jsou jí zde svěřovány důležité role. Začíná se prosazovat i na mezinárodní scéně, přičemž vedle opery se chce více věnovat i tvorbě písňové a oratorní. Jedním z důkazů tohoto směřování je její debutové CD, příznačně nazvané Voyage, tedy Cesta. Pěvkyně se na nahrávce podílela i jako spoluproducentka a koncipovala ji jako hudební či písňový obraz cesty, kterou člověk urazí od dětství přes dozrávání a milostné zkušenosti až po jakési duchovní zmoudření. Vybrala si k tomu písně čtyř skladatelů a zpívá ve třech jazycích (rusky, německy a česky); na klavír ji doprovází Gérard Wyss. Album uvádí hravá Dětská světnička M. P. Musorgského, následuje nostalgie Mädchenblumen Richarda Strausse a poetika Milostných písní Antonína Dvořáka. Melancholii a
zralost zde zastupují tři písně Othmara Schoecka a nahrávka vrcholí Dvořákovými Biblickými písněmi. Projev Jankové je pestrý: dokáže být hravě dětský, dramatický, nostalgicky jemný, vážný i vášnivý, smutný i škádlivý. Na několika místech může její soprán trochu rušit, ale Janková dokazuje, že právem sklízí úspěchy už na začátku své kariéry.

Milan Valden

The Strokes

First impressions of Earth

RCA 2006

Strokes byli jakoby první, a tak mají třetí desku. Táhne se jako páteř tím, co už zaselo další úrodu a co musí většinu současných konzumních spotřebitelů už pomalu štvát. Vzhledem k tomu, že naše kultura žije v postvěku bez skutečného kulturního vývoje, je možné zbytnělými mozky využít First impressions of Earth jako odrazový můstek k lecjakým debatám na téma projev popkultury jako východisko k čemukoliv. Mne to ale nezajímá, takže doporučuji úvodní hitovku alba You only live twice, která jen podtrhne letošní snahu The Strokes poskládat písničky z co největšího množství motivků a vyhrávek, podpírajících ledabylost věčně haurovského vokálu Juliána Casablanka. Drzouni vyzkoušeli nového producenta, kterým je newyorský David Kahne, který v osmdesátkách spolupracoval na deskách Bangles nebo Sugar Ray. Zvuk je víc studiový, živé bicí zní jak z automatu a skvělá Ask me anything je celá složená z harmonie hrané jednou neúnavnou rukou na stařičký syntezátor. Čím víc poslechů, tím
větší vědomí vydřeného písničkového doktorátu. Škoda jen, že většina pisálků se už nezabývá v souvislosti s rockem nosnou konstrukcí řemesla. Takhle má vypadat popová deska se slokou „I hate them all, I hate them all, I hate myself for hating them all“.

Jan Košatka

Christian Marclay pouští hudbu (z klece)

Středem Marclayho světa byla po dlouhou dobu vinylová gramodeska. V tom smyslu také autoři monografie nabízejí kontext: mihne se Knížákova Broken Music ze šedesátých let, z raných rekvizit Laurie Andersonové se připomínají housle s gramodeskou ovládané smyčcem s přenoskou. Sám Marclay od konce sedmdesátých let vystupoval jako akční hráč s gramofonem na popruhu, upevněným po vzoru elektrické kytary nebo závěsných kláves. Když expresivně, hendrixovsky, zacházel s deskami Jimiho Hendrixe, dočkal se zprvu i většinového bučení. Nezaskočilo ho to, věděl, že nabízí nový a kontroverzní zážitek. „Není mým záměrem naštvat publikum,“ řekl. „Zajímá mě spíš vyrušení coby destabilizace obvyklých zvyků, vedoucí k proměně vnímání. To obvykle znepokojí lidi víc než sám hluk. Při svých performancích nenechávám desky hrát samy o sobě. Vměšuji se, něco s nimi provádím. Proměňuju situaci, aby vznikla nová hudba. Chci zničit zdání, které poskytuje
nahrávka. Když slyšíte praskot nebo přeskakující drážku, nikdo vám už nenakuká, že posloucháte živou hudbu. Neodbytně se připomíná, že je to mechanická reprodukce. Nahrávky jsou cenné objekty, chrání v sobě historii, stejně jako knihy je uchováváme pro potomstvo. Jsou křehké, respektujeme to a zacházíme s nimi opatrně. V mých performancích ničím, škrábu, jednám proti křehkosti gramodesek, abych osvobodil hudbu z jejich zajetí.“

Elpíčko an sich
Vydává gramodesku bez drážek s povrchem rovným jako hladina, tabula rasa. Za ještě zásadnější bývá pokládán Record WithoutA Cover (1985), deska bez obalu. Vinylové „album“ obsahuje nahrávku ticha a je určeno k uchovávání bez obalu. Veškerá mechanická poškození, přibývající s časem, se tak stávají jeho zvukovým i viditelným obsahem. Christian Marclay vlastně oběma díly upozorňuje na to, že médium gramodesky může existovat samo o sobě, ne nutně ve spojení s hudbou. Album bez obalu se prodávalo jako běžná „alternativní“ nahrávka: počítá se s putováním objektu, jeho přenášením, lehce ztíženým archivováním v diskotéce, prohlížením, přehráváním, půjčováním. To všechno prázdné médium „popisuje“ otisky prstů, prachem, škrábanci: vzniká tak gramodeska, která má postupně proměnlivý obsah. Ale to má vlastně každá, jen se většinou snažíme „neslyšet“, ignorovat mechanické zásahy do drážek.
Jaké proměny blízkých předmětů a osob jsme ještě zvyklí vytěsňovat?

V roce 1989 vydláždil Marclay curyšskou galerii vinylovými deskami v počtu 3500 kusů. Na alba předtím nahrál zvuky vlastních kroků a podložil je rychlými stepovanými rytmy. Instalace Footsteps (Stopy) začínala hned po překročení prahu, ve zcela tiché galerii po ní chodili návštěvníci. Pošlapané vinyly (každý nutně „originálně“ poznamenaný jinak) byly po skončení výstavy zabaleny a rozprodány. Když po třech letech Marclay prováděl analogickou instalaci s kompakty, nepromarnil příležitost rozpoznat a ukázat, co všechno je jinak. Podlaha pokrytá disky odráží světlo a obraz návštěvníků, název díla zněl Echo and Narcissus: tentokrát tedy i téma odrazu, sebelásky a zničujících důsledků.

Komplet úplet Beatles
Zatím by se mohlo zdát, že Marclayho „zajímají gramodesky“ a možnosti jejich využití. Když se však v devadesátých letech jeho záběr rozšířil na další projevy hudebního světa, věci jaksi zaklaply do sebe. Marclay se nerozostřil: naopak se ukázalo, že na desky se promítal jen střípek z jeho vnímání světa hudby. Výtvarník začal víc pracovat s obaly, partiturami, hudebními nástroji, reproduktory, situací koncertu nebo artefakty (obrazy a filmy), které se k hudbě vážou. Jeho díla lze často úspěšně vnímat zběžným „pocitem“, zároveň jejich koncept obstojí v hlubším pohledu. Pro Berlín připravil Marclay instalaci na terasu: z reprobeden ponechal jen vnější boxy s kulatými otvory po membránách, v „budkách“ se úspěšně usadili ptáci a místo reprodukovaného zvuku zněl ten přirozený (Birdhouses, 1999). Z magnetofonového pásku s nahrávkou kompletní diskografie Beatles nechal uplést
polštář.

Jeho hudební obsesi provází paradox ticha: výtvarné objekty neznějí. Instalaci White Noise (1993) tvoří stovky nalezených fotografií: všechny nalepené obrázkem ke zdi. Zbývají bílé a zažloutlé ruby obdélníkových snímků: stovky „ztišených“ obsahů, abstrakce upomínající na Maleviče i Rauschenberga. (Bílý šum je odborný termín pro šum, v jehož poli jsou zastoupeny rovnoměrně všechny slyšitelné frekvence, tedy tak husté „všechno“, až ucho rozumí „nic“.) Do Wall of Sound, Zvukové stěny, shromáždil Marclay v několika světových galeriích obrazy, na nichž se zpívá a hraje. Nacpal jich desítky hustě vedle sebe pokud možno bez mezer, pro publikum připravil koncertní sezení v řadách. Intenzita, ticho, přesmyčka pro smysly.

Stopy po lidech
Jestliže v mnoha projektech Marclay hromadí, pak jen stínuje masovou produkci nahrávek a popkulturního zboží. Vloni na retrospektivě v londýnské Tate Modern dal takhle k dispozici různým hráčům a remixérům svou rozsáhlou, stovky položek čítající sbírku vánočních gramoalb. Před šestnácti lety vytvořil zrcadlový dvojartefakt, který možná patří k nejvýmluvnějším v jeho tvorbě. Shromáždil obaly desek s portréty dirigentů: opakuje se tu stereotyp proslaveného hrdiny s taktovkou, muže monumentálně řídícího a střežícího. Hledal-li proti koláži Dictators ženský opakovaný model, našel materiál pro Incognita – obaly z padesátých a šedesátých let, kde ženy v laškovné stylizaci dekorují hudbu jako ozdoby bez konkrétní identity (viz ilustrace). Obaly „mužů“ jsou přibité na dřevo robustními hřebíky, „ženy“ drží pohromadě zipy: mnohoznačný rozdíl. Marclayho nestranné pátrání v hudebním světě
někdy vyznívá lyricky, někdy jako pocta vyzdvihující určitý aspekt hudby. Jak vidno z Diktátorů a Inkognit, umí referovat i výsměšně a kriticky. Společenské napětí lze číst i v podtextu Marclayho videa Guitar Drag (2000). Za kamion s texaskou poznávací značkou kdosi přiváže elektrickou kytaru a uvede vůz do pohybu. Lynčovaná zapojená kytara vyje a chrčí ve čtvrthodinovém sólu, dokud nepodlehne zkáze. Lze myslet na expresivitu rocku, noise jako odraz zkušenosti s moderním světem, sebedestrukci umělců, Nam June Paika, který při vystoupení tahal housle po zemi. Pro Američany však vstupuje do hry ještě brutální vražda Jamese Byrda (1998), kterého jeho vrazi uvláčeli autem. Marclay, který připomíná antropomorfický tvar kytary, natočil Guitar Drag jako rekviem za Byrda.

Pro pop-music je charakteristický nedostatek odstupu: celé odvětví chce být odpočinkovou oázou (byť někdy je víc předpeklím), kde neplatí měřítka skutečného světa. Zveličování, mytologizování a reklamní dikce jsou tu nejvšednější praxí. Marclay je v tomhle ohledu skvělý bořitel: pozoruje pop-music zvenčí, dešifruje ji na základě širší zkušenosti. Vlastně tím jen pokračuje ve své dýdžejské aktivitě: jako hudebník se nespokojuje s vytvářením not a tónů, vrací se o krok zpět k médiu, jež je nosičem a strážcem zvuku. Jako aktér na hudebním poli analogicky „couvá“ za hranice hudby samotné, aby do ní odtamtud intervenoval. Jeho metafory jsou mnohdy jakoby zábavné, souvislost s rockem jim propůjčuje atraktivnost. Povaha jeho výpovědi je ale antiiluzivní – tedy spíš v protikladu vůči světu pop-music.

Autor je redaktor časopisu Týden.

Moravská lidová pro 21. století

V určitých vlnách se hudební tvůrci obracejí pro inspiraci k lidovým kořenům (nebo k tomu, co za ně považují) a s nimi se tím směrem zaměřuje i zájem širšího publika. Na to, co v této oblasti učinil v devatenáctém století Bedřich Smetana s Antonínem Dvořákem a na počátku století dvacátého Leoš Janáček, navázal v sedmdesátých letech Jaroslav Hutka se svými souputníky. Přelom tisíciletí přinesl další nárůst zájmu o „hudbu našeho lidu“. Všechen ten zájem však nápadně obrací k východu: Morava je oním pravým místem a ze všech dochovaných pramenů ční sbírky Františka Bartoše a Františka Sušila z devatenáctého století. Zatímco romantici dávali lidovým melodiím a rytmům orchestrální zvuk a folkaři za normalizace se spokojili s kytarou, nyní to je často rockový sound, jenž má folklorní materiál přiblížit dnešnímu posluchači.

Jiří Plocek je původní profesí chemik, celoživotním posláním ale hudebník. Jeho vydavatelství Gnosis, které nedávno ukončilo činnost, má ve svém katalogu řadu skvělých titulů jak z oblasti autorské tvorby na pomezí žánrů, tak především moravské lidové hudby různých regionů v podání výtečných interpretů. V sestavě nazvané Tegrass pak v devadesátých letech pěstoval Plocek fúzi lidových vlivů východní Evropy s bluegrassem. Aktuální CD Písňobraní představuje jednak velice osobní výpověď o vztahu k hudbě, jednak ukázku toho, jak lze hrát bez purismu i bez křečovitého míchání stylů. Plockovou partnerkou je zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská, která se jinak pohybuje ve světě vážné hudby. Dvanáct moravských a jedna slovenská píseň dostaly velmi úsporné aranže: dvoje housle, housle s mandolínou, občasná flétna. Ačkoliv nejde o žádný pokus o rekonstrukci autentického zvuku, výsledný výraz má velice blízko tomu, jak asi zněla hudba na
moravsko-slovenském pomezí, než se ve třicátých letech objevila móda velkých muzik s cimbálem. Melodie se stávají výchozím bodem pro improvizaci bez exhibice, občasné nezvyklé harmonie nebo bluegrassové vyhrávky v tomto kontextu nepůsobí nijak cizorodě. Ve čtyřech skladbách doplní zvuk nahrávky kontrabas Petra Surého, ve třech irská píšťalka Luboše Maliny. „Už je dzeň“ zpívá Jaromír Nečas, jehož podání téměř neprozrazuje překročenou osmdesátku. O generaci mladší zpěvák Roman Dostál hostuje v písni Nechoď k nám, synečku.

Symbolem úspěšné popularizace moravského folkloru se v posledních letech stal soubor Hradišťan, respektive jeho muzika pod vedením Jiřího Pavlici. Od tradiční hudby jižní Moravy se vydal k autorské tvorbě ve více či méně lidovém duchu a k různým fúzím. Jeho album se skupinou AG Flek prošláplo cestu k popularitě Čechomoru, zhudebněné verše Jana Skácela jim získaly popularitu bezmála masovou. Společné projekty s japonským instrumentalistou Yas-Kazem nebo Jihoafričanem Plaatjesem místy postrádaly onu „bezešvost“ a budily dojem jízdy na vlně obliby míchání kultur.

Deska Hrajeme si u maminky zavádí Hradišťan na tenký led písniček pro děti. V tomto oboru již vzniklo dost hrůzostrašných děl, vycházejících z předpokladu, že hudba pro děti musí být sladká a hloupá. Led je o to tenčí, že velká část z třiatřiceti písniček patří k těm, které v dětství slyšel snad opravdu každý, Hradišťan však bruslí zdatně. Ne všechny písně jsou moravské provenience a ne všechny jsou lidové: úvodní Měsíce složil Pavel Jurkovič, Čáp je dílo Petra Ebena, jindy je autorem hudby Pavlica, najdeme zde texty od Jana Skácela i Václava Čtvrtka.

Ani tyto takzvané umělé skladby nepůsobí v rámci celku rušivě. Velkou roli hraje citlivá aranžérská práce. Vše je velice jednoduché, tím spíše pak vyniknou drobné nápady a „finty“. K tradičnímu obsazení cimbálové muziky se přidávají občasné perkuse, téměř „neviditelné“ klávesy a méně obvyklé instrumenty, jako je niněra, famfrnoch nebo pampelišky. Kromě Pavlici a stálé zpěvačky Hradišťanu Alice Holubové tu dostávají prostor především děti ze souboru Hradišťánek a Základní umělecké školy v Uherském Hradišti.

Zastánci míchání tradiční hudby s populárními žánry tvrdí, že díky fúzování získávají lidové písně nové publikum, a statistický výzkum by možná potvrdil v posledních letech zvýšený výskyt Pražáků na Horňáckých slavnostech ve Velké nad Veličkou. Pokud je aktualizace odkazu lidových muzikantů podána s takovým vkusem a citem jako na zmíněných nahrávkách Jiřího Plocka nebo Hradišťanu, má svůj nepopiratelný smysl.

Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.

Ani Ústavní soud ji nezachránil

Řeč je o dvaadvacetiletéleté mladé ženě, která kdysi dostala přezdívku „Adélka Vražednice“. Tehdy se jí vedlo zle. Byla odsouzena Vrchním soudem v Praze k sedmiletému nepodmíněnému trestu odnětí svobody za pokus o zavraždění náhodného společníka ze zábavy v klubu v roce 2002. Čerstvého známého tehdy údajně vyzvala, aby ji následoval do parčíku před klub. Tam se s ním chvíli bavila, a pak ho podle jeho tvrzení zcela bezdůvodně napadla zavíracím nožem – motýlkem. Zasadila mu tři rány, z nichž jedna do okraje srdečního svalu nebyla smrtelná jen náhodou. Z místa činu utekla, aniž by se dále zajímala o osud raněného.

Podle jejího vyprávění bylo ale vše jinak. Podnapilý mladík (1,8 promile alkoholu) se ji pokusil znásilnit a zacházel s ní přitom velmi hrubě. Měl nad ní značnou fyzickou převahu, byli v parčíku zcela sami, naděje, že vyvázne se zdravou kůží, byla nulová. Násilné zacházení špatně snášela, právě kvůli němu se rozváděla s manželem. Byla zřejmě náchylná ke zkratovému jednání, neboť krátce před tímto incidentem reagovala na manželův útok sebevražedným pokusem. Na svérázné „námluvy“ náhodného partnera proto prý v hrůze reagovala tak, že sáhla po noži. Když pak opilec padl kamsi do tmy, utekla. Poškozený pak došel na toaletu klubu a přivolal si pomoc. Skutečnost, že zjistil jen dvě rány na těle a o té do srdce se dověděl až od lékařů po operaci, nevyžaduje další komentář; pro soud byla ostatně celkem nezajímavá.

Kdo vraždí bez důvodu?

Laika napadne otázka, zda by odsouzená, která spáchala čin popsaný poškozeným, nepatřila spíše do psychiatrické léčebny než do vězení. Bez příčiny přece vraždí jen šílenci. Příslušníci orgánů činných v trestním řízení, soudce nevyjímaje, však jako by přehlédli okolnost, že na lavici obžalovaných možná sedí nebezpečná psychopatka, která může bezpříčinný útok nožem kdykoli zopakovat. A tak v důsledku zdlouhavosti řízení Adélku Vražednici od července 2002 potkáváme a netušíme, že by se ta drobná usměvavá dívka, kterou právě míjíme a která přímo vyzařuje přívětivost a pohodu, mohla bez příčiny změnit ve vraždící fúrii, jejíž obětí se může stát kdokoli z nás. My, kteří ji známe, ovšem víme, že žádné nebezpečí nehrozí: jde o laskavé, veselé, byť lehkomyslné stvoření, které muselo být ve velké nouzi a zmatku, když volilo krajní prostředek obrany.

V tomto směru ale soud nejednal nedbale. Duševní zdraví a mentalitu nešťastnice přezkoumali znalci, z jejichž posudků je zřejmé, že odsouzená nemá sklony k násilí. K její léčebné izolaci za účelem ochrany bezpečnosti jejího okolí tedy nebyl důvod. Zároveň ale z posudků lze vyvodit nepravděpodobnost domněnky, že Adélka onoho nešťastného červencového večera skutečně na svého společníka zaútočila, a to dokonce bezdůvodně, lhostejno, zda v náhlém pominutí smyslů či z pouhého rozmaru. Celá verze příběhu, kterou podal „poškozený“ a kterou od něj bez důkazů a jiných srozumitelných, přezkoumatelných důvodů přejal soud, je zřejmý nesmysl.

Ode zdi ke zdi

První rozsudek ve věci padl v dubnu 2003: trest odnětí svobody v trvání deset let za pokus o vraždu. Odvolací soud vrátil věc k novému projednání. Další rozsudek zněl na tři roky podmíněně za těžké ublížení na zdraví. Šňůru souzení „ode zdi ke zdi“ uzavřel odvolací soud vlastním rozsudkem s trestem sedmi let odnětí svobody, opět za pokus o vraždu. Následovalo jednání Nejvyššího soudu ČR o dovoláních nejvyšší státní zástupkyně a odsouzené a po něm o stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Nakonec 27. září 2005 Ústavní soud ČR zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudek odvolacího soudu, jimž vytkl zejména skutečnost, že jim nevadilo, že nebyly zjištěny příčiny skutku odsouzené. Bez příčiny není úmyslu, bez úmyslu není trestný čin.

Souběžně u jiného soudu proběhlo trestní stíhání poškozeného pro podezření z pokusu o znásilnění. Nalézací soud ho dvakrát odsoudil k vyhoštění z ČR, ale odvolací soud ho nakonec osvobodil.

Je nepochopitelné, ale pro způsob práce a myšlení orgánů činných v trestním řízení příznačné, že dvě verze téhož příběhu, doložené pouze výpověďmi účastníků incidentu a neopírající se o žádné další průkazné, jednoznačné důkazy, posoudily dva nalézací soudy zcela protichůdně, vždy ke škodě obžalované. Z rozdílnosti názorů nalézacích soudů vyplývá, že nebyly schopny zjistit objektivní pravdu o tom, co se mezi oběma mladými lidmi přihodilo. Nicméně nalézací soud, jenž rozhodoval o jednání poškozeného, vyšel z věci se ctí uložením jen symbolického trestu. Naproti tomu rozsudky nad mladou ženou zcela pomíjejí často citovanou
a téměř nikdy dodržovanou zásadu „in dubio pro reo“, která ve spojení s presumpcí neviny měla soud přivést k uznání, že obžalovaná jednala v nutné obraně. Vzhledem k chatrnosti základů, na nichž odsouzení stojí (tvrzení proti tvrzení), jsou jeho následky skutečně hrůzné. Uvěznění mladé ženy na 5-10 let (rozpětí postupně vynášených rozsudků) by jí v citlivém období jejího vývoje zničilo celý život.

Odsouzena na pět let

Dnes již odsouzené přezdívka Adélka Vražednice nepřísluší, neboť soud v novém řízení dospěl k názoru, že se nedopustila pokusu o vraždu, ale „pouze“ těžkého ublížení na zdraví. Stalo se tak rozhodnutím odvolacího soudu (opět senátu JUDr. Jaroslavy Maternové) ze dne 24. ledna 2006. Důvod k radosti však není, protože soud na návrh státního zástupce uložil nepodmíněný trest v trvání pěti let. Vlastně je tento rozsudek poměrně přísnější než původní, neboť odpovídá polovině trestní sazby, zatímco dřívější byl pod její spodní hranicí. Soud samozřejmě opět nezjistil příčinu počínání odsouzené. Tu by bylo možno uspokojivě objasnit jen za předpokladu, že je historka poškozeného pravdivá.

„Vyrovnal se“ s výtkou Ústavního soudu ČR formalistickým pohráváním se slovy s vědomím, že proti jeho rozhodnutí není odvolání možné a naděje na úspěch mimořádných opravných prostředků je obecně mizivá. Ale i kdyby odsouzená s některým z nich uspěla, zřejmě ji aspoň kratší pobyt ve vězení nemine.

Výsledkům řízení před Vrchním soudem v Praze se nelze divit. Jsou dány již systémem projednávání věci po zrušení rozsudku Ústavním soudem ČR. Obžalobu obhajovalo stejné státní zastupitelství jako v roce 2003 a senátu předsedala stejná soudkyně. Ti lidé nehledali pravdu a spravedlnost, ale hájili svou nezávislost, chápanou jako právo na papežskou neomylnost. Neměli jiný důvod k vynesení rozsudku nad obžalovanou, než že ji odsoudit chtěli. Proto soudili a vynesli další nespravedlivý rozsudek. Usnesení Ústavního soudu ČR – nejvyšší justiční autority státu – se zpupně vysmáli.

Je lepší se trefit

K obecnému zamyšlení, jdoucímu za rámec tohoto ostudného případu, vede nejen klikatá šňůra vyměřených rozsudků a neúcta k Ústavnímu soudu ČR, ale i jejich srovnání s jinými podobnými případy. Soud vytýká odsouzené Adélce, že mířila nožem na životně důležité orgány, a měla si tedy být vědoma následků, které může způsobit. Poškozený přežil. O rok později ruská studentka zabila útočníka dobře mířenou ranou kapesním nožem do srdce. Policie věc odložila jako případ nutné obrany, ač bodnutí například do ramene by na odstrašení útočníka asi stačilo. V jiném případě majitel prodejny střelbou na životně důležité orgány usmrtil dva lupiče, ač prostřílení nohou by patrně k jeho obraně stačilo. Ani tato věc se nedostala před soud. V obou případech patří mé sympatie napadeným, jen namítám, že nevidím rozdíl mezi situací, v které zabíjeli oni, a tou, v které odsouzená způsobila zranění. Bohužel se zdá, že byla znevýhodněna pouze tím, že
útočník její obranu přežil.

Autor je členem občanského sdružení Šalamoun, které se zasazovalo za práva odsouzené.

Dvě tváře spisovatele a vůdce

…jednu od druhé gauloisky, které si přinesl ze studií sémiotiky z Paříže, byl ale jiný případ. Rugovův marný boj s rakovinou skončil 21. ledna a jeho konec jen dokreslil rozdíl mezi ním a známými spisovateli-diktátory.

Rugova sám o sobě vytrvale pěstoval obraz kultivovaného, vzdělaného člověka, který do politiky vstoupil z donucení. Na střední škole četl Balzaka, Shakespeara, Kafku a Dostojevského, psal básně. Od druhého ročníku vysoké školy byl současně učitelem; zařizoval knihovnu ve vsi, v níž učil. V bájném roce 1968 se jako čtyřiadvacetiletý účastnil prvních albánských nacionalistických demonstrací – tvrdil, že hlavním požadavkem byla nezávislá kosovská univerzita. V roce 1981, když Kosovem otřásaly demonstrace za vlastní republiku v rámci Jugoslávie, seděl podle vlastních slov doma a psal knihu o skadarském arcibiskupovi Pjeteru Bogdanim, humanistickém albánském spisovateli a polyglotovi. V roce 1996, kdy albánští radikálové, zklamaní neúspěchem Rugovovy politiky při prosazování nezávislosti Kosova, rozjížděli ozbrojené akce, se Rugova stal členem kosovské Akademie věd.

Po absolvování fakulty šel na vojnu, kde mu předhazovali, že je filosof a kromě toho ještě Albánec. Po vojně založil s několika přáteli filosofický kroužek, kde diskutovali o nových estetických a lingvistických teoriích. Rugova objevil moderní francouzskou literaturu, americkou kritiku, Freuda a strukturalismus. Podařilo se mu získat na rok 1976/77 stipendium do Paříže, k sémiotikovi Rolandu Barthesovi. Poslouchal tam rozpravy André Gluksmana, Bernarda-Henri Lévyho. V devadesátých letech, už jako jednoznačný vůdce kosovských Albánců, podle vlastních slov utíkal po nocích od politiky ke knihám. Četl prý antické autory, Bibli a například svatého Pavla. To nemusí překvapovat, pocházel sice z rodiny s muslimskou tradicí, jeho předkové však byli katolíci, kteří konvertovali až počátkem 19. století, a také jeho manželka byla katolička. Rugova ostatně obdivoval románskou kulturu, která k Albáncům tradičně přicházela z Itálie.

Takto vypadá lichotivý obraz, poskládaný dohromady především z toho, co o sobě kdy řekl sám Rugova. Vzdor obecnému označení „spisovatel“ však zrovna výrazný autor nebyl. Dvě esejistické knihy, Strategie smyslu (1980) a Estetické odmítání (1987), jsou pozdními plody teoretických debat ze sedmdesátých let a jeho ročního pobytu v Paříži. Odborná kniha Bogdaniho dílo (1990), docela dobře přijatá kritikou, je asi nejznámější. Zbytek díla tvoří svazek mladických básní, pár teoretických knih o literární kritice – spíše skripta, knižně vydaná disertační práce o vývoji albánské literární kritiky a sebrané rozhovory a články z počátku devadesátých let.

Lidé na českém venkově kdysi zazlívali Václavu Havlovi, že postavy jeho dramat mluví sprostě. Venkované, kteří tvoří odhadem dvě třetiny kosovských Albánců, vůči Rugovovi podobné výhrady neměli. Jeho knihy totiž pravděpodobně nikdy nečetli a neměli je – snad s výjimkou sebraných rozhovorů oblíbeného, světem neuznávaného prezidenta. Ty alespoň mohly plnit funkci symbolického oltáříku na čestném místě obývacího pokoje. S výkyvem v letech bojů 1998–1999 si však Rugova na rozdíl od Havla udržel vysokou popularitu. Je to na první pohled trochu s podivem: byl uzavřený, málo se objevoval na veřejnosti, vyhýbal se novinářům, nedbal na tradiční známky společenské prestiže. Jako by ani nebyl typ vůdce. Možná byl oblíbený proto, že vlastně nic nedělal, spíše nabádal k trpělivosti, nepřicházel s novými myšlenkami ani o nich nepřesvědčoval, takže ani nic nezkazil; byl víc živým symbolem než aktivním politikem. Navíc byl bezpochyby jedinečný, takže dával Albáncům
v Kosovu možnost ztotožnit se s touto jedinečností.

Odvrácenou stranou navenek vystavované tváře intelektuála, který se nevěnuje politice jako profesionál, ale z idealismu, je jeho úsilí o kontrolu politického života Kosova v devadesátých letech. Vytrvalá snaha vybudovat a pak udržet masové politické hnutí, které by ovládalo politický život a jemuž by stál v čele jako nezpochybnitelný šéf. Albánce to nemohlo dlouhodobě uspokojit, dali načas přednost povstalcům z Osvobozenecké armády Kosova (UÇK), ale obraz intelektuála v politice byl vybudovaný natolik šikovně, že přežil srážku s politickým protikladem bez úhony. Ačkoli se ho UÇK, která v něm viděla překážku k uskutečnění svých představ, snažila vyřadit nadobro ze hry, po roce 1999 se ukázalo, že v kolektivním povědomí může koexistovat pacifista Rugova i „bojovníci za svobodu“ z UÇK.

Koneckonců, Rugova byl sice pacifista, ale také nacionalista. Pilířem jeho politiky v devadesátých letech bylo udržování paralelního albánského školského systému, v němž se však myšlenková otevřenost příliš nepěstovala. V dějepisných učebnicích, plodech té doby, se dodnes píše, že Albánci jsou silnější a chytřejší než jejich sousedé, že byli v dějinách největšími oběťmi, ale také největšími vítězi. V soužití Albánců a Srbů je důraz kladen na konfliktní body.

Rugovův odkaz je tedy rozporuplný. Byl rozhodně sympatičtější než jeho političtí souputníci: Slobodan Milošević v Srbsku (dnes ve vazební cele haagského tribunálu pro válečné zločiny), Franjo Tudjman v Chorvatsku a Alija Izetbegović v Bosně (oba již zemřeli). Měl s nimi ale ledacos společného. Víc než spisovatelem byl Rugova ve skutečnosti tajemníkem svazu spisovatelů, víc než politikem šikovným organizátorem, bohužel také víc než demokratem – autokratem. Moc ho neodpuzovala; přitahovala ho. Dokázal to však obratně skrývat. Nejspíš si myslel, že bez něho to nepůjde (častý omyl samolibých mocných), ale současně dělal málo pro to, aby to šlo. Posledních několik let se už jen snažil, aby se „to“ nedělo bez něho.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Hledání etnické identity

Stěžejními tématy jednotlivých příspěvků sborníku, jak je formuluje ve své úvodní teoretizující stati Sebepojetí etnik v „otevřené“ české společnosti Dana Bittnerová, je „sebereflexe postavení příslušníků menšinových komunit v hostitelské zemi, jejich postoj k vlastní identitě, jejich osobní a skupinová vůle k integraci“ (s. 7). Z teoretického hlediska tak autorům jednotlivých příspěvků jde/má jít především o kulturalistické uchopení problematiky, ve kterém se analytický zájem soustřeďuje na to, jak zakoušejí svou shodnost, identitu příslušníci menšinových a marginalizovaných skupin. Je-li řeč o identitě, pak mají autoři příspěvků na mysli především identitu etnickou. Tedy takové formy identifikace s představou společenství, které vyvolávají zdánlivě přirozené a samozřejmé jevy – jako jsou například tělesné znaky, jazyk, kolektivní paměť, původ a příbuzenství (skutečné či fiktivní), muzea lidové kultury nebo
politické symboly. Teoretická východiska sborníku zároveň mají, zdá se, otevírat nové oblasti zájmu na poli studia etnicity v České republice. Po socialistickém studiu etnických procesů inspirovaných sovětskou etnografií, etnografiích českých menšin v zahraničí a jejich (re)emigrace, či po spíše sociologických analýzách obrazu cizinců v české společnosti chce sborník Kdo jsem a kam patřím? obrátit odbornou pozornost ke studiu „deklarované“ a „žité“ etnické identity (s. 9–11) menšinových skupin.

„My“ a „oni“

Kromě úvodní stati Dany Bittnerové je pro sborník klíčový text Mirjam Moravcové a Heleny Noskové s názvem Struktura etnických menšin a imigračních skupin v České republice, který mapuje problematiku v letech 1918 až 2001. Na základě dějinných zvratů rozlišují autorky tři hlavní typy minoritních a marginalizovaných skupin – za prvé ty, které trvale žijí na území československého/českého státu a které nezískaly statut konstitutivních národů československé/české státnosti; za druhé ty, které jsou důsledkem státem organizované migrace v období socialismu; a za třetí ty, které se utvořily po demokratizaci a „otevření“ české společnosti. Následující texty sborníku jsou pak dílčími studiemi, ve kterých se autoři pokoušejí zachytit, jak zakoušejí a převádějí svou etnickou identitu sami příslušníci menšin.

Předností sborníku je jistě jeho záběr. Poskytuje čtenářům vrstevnatý přehled o dvanácti minoritních a marginalizovaných skupinách na území českého státu – značná pozornost je věnována především romským společenstvím – a staví tyto skupiny do komparativní perspektivy. Nahlíženo z jiného úhlu, mohou z a přednost sborníku čtenáři považovat i to, že se jim otevírá dostatečný prostor pro vlastní úvahy. Historický vhled, který poskytuje stať Moravcové a Noskové, či například statě o politizaci „hraniční“ identity na Těšínsku, o sociálně vylučovaných Romech v maloměstech severních Čech a o pracovní migraci z Ukrajiny tak mohou vést k úvahám o tíživé trvanlivosti koncepce národního státu, utvářené v nacionalismech 19. století.

Řeknu ti, kdo jsi!

Sborník sice rozněcuje zvídavost čtenářů, ale také s každou stránkou zasévá více pochybností a kritických ohrazení. Udiví například tvrzení Štěpána Bolfa v jeho stati Romská komunita v sídlišti Kadaň-Prunéřov, že úcta k duchům zemřelých a strach z nich, hojně se vyskytující u místních Romů, znamená, že „[i]racionalita v myšlení Romů sehrává zcela zásadní roli a ovlivňuje jejich každodenní jednání“ (s.134). Čtenářům se tak nedostává zasvěceného vysvětlení klasického antropologického předmětu zájmu, nýbrž povrchního závěru, který může vyslovit snad jen odhodlaný misionář.

Nejde o to vyjmenovat u každé stati jednotlivé pochyby a kriticky se ohrazovat. Zmíněný příklad ale odkazuje k zásadnějšímu problému, se kterým se potýká drtivá většina statí. I když se na předsádce uvádí, že „kniha se opírá o výsledky terénních výzkumů“, právě nedostatečné uchopení „terénu“ je z jednotlivých statí patrné. Silně se tak vnucuje otázka, zdali pro zkoumání deklarované a žité (etnické) identity je možné spoléhat pouze na řízené rozhovory s připravenými otázkami typu „Cítíte se být Romem?“ nebo „Jak byste charakterizovali své romství?“. Jednotlivé statě se jen minimálně zaobírají vyjednáváním o identitách v každodenní praxi (při kolektivních pietách, v jednání se státními úřady, ve výkopových kanálech atd.), o kterých se lze domnívat, že jsou klíčové pro pojímání individuální i kolektivní etnické identity, a které jsou uchopitelné právě díky terénnímu výzkumu.

Sborník Kdo jsem a kam patřím? je autory prezentován jako první větší výstup výzkumného projektu. Vzhledem ke svému teoretickému ukotvení i metodologické orientaci má ambice být novým a inspirativním přístupem ke studiu etnicity v České republice. Protože se však teoretické ukotvení a metodologická orientace nepřehlédnutelně míjejí, zanechává dojem rozporuplný a spíše nepřesvědčivý.

Autor je doktorand na FF UK.

Krok vpřed, nebo stranou?

Zatímco zákon z roku 1992 se týkal pouze členů parlamentu, vlády a vedoucích ústředních správních orgánů (ministerstva a další úřady), dochází v zákonu o střetu zájmů, který minulý týden schválila sněmovna, ke značnému rozšíření okruhu tzv. povinných osob, tedy lidí, kteří se nařízeným pravidlům musí podřídit. Z výčtu je patrná snaha postihnout všechny osoby, které mají veřejnou moc nebo rozhodují o veřejných prostředcích. Pozitivní je proto rozšíření zákona na komunální zastupitele. Nutné je ale podotknout, že se toto rozšíření týká jen zastupitelů uvolněných (tedy placených na plný úvazek), a nikoli neuvolněných starostů a radních (kteří jsou za svou práci odměňováni paušálem podle nařízení vlády). Všichni zastupitelé, uvolnění i neuvolnění, mají však přitom stejný mandát a rozhodovací pravomoci. Zhruba to znamená, že pro čtyři pětiny komunálních zastupitelů neplatí žádná pravidla ani podle nového zákona. Poslanecká novela
z minulého roku, kterou zrušil Ústavní soud svým rozhodnutím číslo 96/2005, šla přitom mnohem dál – kladla povinnosti i zastupitelům neuvolněným do úrovně tzv. dvojkových obcí, tedy obcí s přenesenou působností.

Neuvolnění zastupitelé tak budou moci, i pokud bude nový zákon schválen Senátem a podepsán prezidentem, nadále zasedat v městských firmách a pobírat za to odměny vyplácené ze zisku. Navíc nejsou povinni výši odměny nikde zveřejnit. Přes velkou kritiku z řad odborné veřejnosti i občanů nový zákon na tuto díru opět nepamatuje. Předložené pozměňovací návrhy, podle kterých měly být i tyto odměny určeny paušálem, byly zamítnuty. Zastupitelé tedy jsou a budou i nadále do dozorčích rad a představenstev firem s majetkovým podílem města (např. dopravní podniky, vodovody a kanalizace) nominováni z titulu svého mandátu, aby zde hájili zájmy občanů. Zároveň jsou a budou odměňováni ze zisku firmy, čímž se dostávají a nadále budou dostávat do přímého střetu zájmů.

Jak velký krok kupředu tedy zákon znamená? Týká se sice většího počtu funkcionářů, ale dosavadní zásadní definici toho, co je osobní zájem, zákonodárci naopak značně zúžili. Osobní prospěch se podle nich už netýká manžela, dítěte, rodiče, sourozence, druha nebo družky anebo jiné osoby (fyzické či právnické), jak uvádí současný zákon (č. 238/1992 Sb.). Debaty k zákonu o střetu zájmů mají tendenci se týkat jen majetkových oznámení. Ta sice mohou sloužit k následné kontrole, ale je důležité, aby byl zájem občanů chráněn stále, už v průběhu projednávání a rozhodování. Zúžení definice osobního zájmu se z tohoto pohledu jeví jako krok zpět.

Přesný recept na to, jak má zákon o střetu zájmů vypadat, nikdo nemá. V podstatě každá evropská země upravuje střet zájmů trochu jinak. Například ve skandinávských zemích a Nizozemí je odevzdávání oznámení o majetkových poměrech dobrovolné. Přitom tam ale oznámení najdete ve veřejných registrech či na webových stránkách parlamentu, k nahlédnutí jsou i oznámení kandidátů na veřejné funkce. Většina dalších zemí v zákoně povinnosti upravuje a zveřejňuje je ve věstnících. Oznámení poslanců Evropského parlamentu visí také na webových stránkách. Například v Chorvatsku a Polsku nedostane poslanec plat, jestliže povinnosti ze zákona nedostojí. Kdyby takové pravidlo platilo u nás, nedostala by v roce 2003 plat polovina členů poslanecké sněmovny.

Ať je zákon takový nebo makový, samotná jeho existence ještě nezajistí jeho řádné fungování. Nutným předpokladem dodržování zákona je fungující veřejná kontrola nebo fungující dohlížející instituce. Vládní návrh obsahoval oboje: etickou radu a veřejně přístupný registr oznámení na internetu. Poslanci neschválili ani jedno. Radu nahradili Nejvyšším správním soudem a na poslední chvíli odsouhlasili zveřejnění registru na centrální adrese, ovšem jen pro ty, kteří se zaregistrují a obdrží uživatelské jméno. Navíc, chcete-li se obrátit na soud s upozorněním, že veřejný funkcionář porušil své povinnosti, musíte zaplatit správní poplatek 5000 Kč.

I přes tyto překážky je umístění oznámení na internetu pokrok. V současnosti jsou oznámení přístupná jen při osobní návštěvě v budovách parlamentu na Malé Straně. Proč ale nejsou zveřejněna na centrální adrese bez obstrukcí? Ve sněmovně uslyšíte, že oznámení stejně nikoho nezajímají (nebo jenom novináře a pár individuí), nebo naopak zajímají kriminální živly a veřejní funkcionáři se před nimi musí chránit. Veřejní funkcionáři si však svou funkci volí dobrovolně a měli by si uvědomit, že tím přicházejí i o část svého soukromí.

Zákon o střetu zájmů tu není od toho, aby chránil veřejné funkcionáře před kriminálníky, ale aby zamezil vstupu kriminálníků do veřejných funkcí. Tomu však zřejmě nový zákon úplně nepomůže.

Autorka působí v organizaci Oživení.

Londýn se brání automobilům

V jednom z letošních čísel jsme se věnovali zoufalé dopravní situaci v Praze. Londýn patří v Evropě z hlediska dopravy k těm nejfrekventovanějším městům a na rozdíl od Prahy se pokouší o různé přístupy k řešení problémů s auty ve městě. Jak se mu to daří?

Auta, autobusy a taxíky jsou skoro všude a mezi nimi odvážně kličkují cyklisté a lidé na mopedech a motorkách. Londýňané-chodci jsou však na rušné ulice zvyklí. Přebíhají přechody, kdykoliv se jim k tomu naskytne alespoň minimální příležitost, řidiči za to na ně většinou nezatroubí, a dokonce i trochu zpomalí. Nekonečné šňůry aut se tak splétají s lidskými hady, kteří se plazí po ulicích a vytvářejí uzel, jenž se rozplétá až v pozdních večerních hodinách. Počáteční zděšení ze zprvu nepřehledné situace i u turistů pomalu opadává a za chvíli se začnou chovat stejně jako ostatní. Ten, kdo čeká, až mu na semaforu padne zelená, vypadá málem podezřele. Mimo přechody se semaforem automobily před přecházejícími chodci ohleduplně zastavují. Na oplátku pak dávají na přechodech přednost autům pěší, především v místech, kde je složitá dopravní situace. Mnoho lidí tu také používá početné taxíky. Role chodce a motoristy Londýňané
často střídají.

Mýtné – řešení, nebo jen daň?

Londýn, stejně jako ostatní megapole, svádí těžkou bitvu s automobily, které jsou pro něj nepřáteli i nutnými spojenci. Od automobilů zatím Londýnu nepomohla ani gigantická síť metra, ani dvojpodlažní autobusy. Další zbraní, kterou vytasil starosta města Ken Livingstone v roce 2003, bylo povinné placení mýtného, takzvaného Congestion Charging, při vjezdu do centrální části Londýna. Provoz byl díky němu částečně utlumen, v roce 2004 se ve statistikách londýnského dopravního podniku Transport for London (TfL) objevilo, že až o 15 až 25 procent, ale s postupujícím časem si řidiči na poplatek ve výši 5 liber denně (rezidenti mají na poplatky 90procentní slevu) zvykli. Zřejmě proto, že pro Angličany podobná suma znamená dvě piva v hospodě nebo menší oběd. Nárůst počtu aut ve městě proto opět pokračoval. V loňském roce se tedy cena za vjezd do „středu“ města zvýšila na 8 liber, ani to však, soudě podle současného počtu automobilů v ulicích, nedělá řidičům
obtíže. A to ani při rostoucích cenách pohonných hmot. Pro městskou pokladnu jsou pak tyto poplatky výhodným zdrojem příjmů. Dost se jistě vydělá i na pokutách, podle TfL se mají celkové příjmy za rok zvyšovat ze 68 milionů v roce 2004 na 100 milionů liber v letech následujících a částečně mají být investovány zpět do veřejné dopravy.

Vjezd automobilů do placené zóny sleduje přes dvě stě kamer, a kdo nezaplatí poplatek do půlnoci, musí sáhnout do peněženky pro celých 50 liber, dalších 14 dní navíc pak zvýší tuto částku ještě o padesát a za měsíc můžete dostat složenku na 150 liber. Londýn není k zapomnětlivým shovívavý. Platit je však možno mnoha způsoby, přes internet, telefon, esemeskou, u benzinové pumpy, na parkovištích nebo ve vybraných obchodech.

Londýnem na kole, na bruslích nebo koňmo

Vlídný je však Londýn ke svým cyklistům. Nejenže tu téměř nenarazí na kopec, ale na větších silnicích sdílejí s autobusy jeden z pruhů a na křižovatce mají privilegované místo před automobily, a nemusí se tak cpát mezi ně a obrubník. Zajímavostí může být, že kola nemohou do některých parků, aby neohrožovala chodce; v některých jsou zase naopak chodníky rozděleny na pěší a cyklistickou část. Jak mi však řekl Čech, který se v Londýně živí jako profesionální řidič: „tam, kde speciální pruhy pro kola nejsou, je kličkování mezi automobily dost nebezpečné, zvláště v místech, kde automobily odbočují“. Londýnskou specialitou jsou i cesty pro koně, které se táhnou především v okolí královského paláce. Častým úkazem na londýnských ulicích jsou také stojany na kola, které jsou hojně využívány, což svědčí o tom, že se lidé o svá kola nebojí. Kromě cyklistů tu často potkáte i dost lidí na kolečkových bruslích. Dvakrát (v letních měsících
i třikrát) týdně se pořádají hromadné jízdy Londýnem na kolech nebo na bruslích, kterých se účastní kolem 200 lidí. Ve skupině je vždy i několik dobrovolníků, kteří při přejezdu silnice zablokují dopravu.

Kudy dál?

Dalším krokem, jak městu ulehčit od automobilové dopravy, má být podle zatím dostupných plánů razantnější zdražení poplatků a od příštího roku chystá místní magistrát další, trochu spornou novinku. Rozsah „centrální části“ se rozšíří, na čemž se možná víc vydělá, leč když už řidič jednou zaplatí za vjezd do této zóny, těžko mu cokoliv zabrání v tom, aby si své zaplacené peníze neužil a nezajel si rovnou přímo třeba na Piccadilly Circus.

Jestliže se vám zdá Praha zamořená auty, jeďte se podívat do Londýna, kde na pěší zónu téměř nenatrefíte. Pražští řidiči by měli mít cestu do evropského centra dopravy povinnou, možná by se alespoň naučili, co znamená slovo ohleduplnost. A pražský magistrát by mohla inspirovat snaha londýnských kolegů hledat v této oblasti řešení.

Monument malému tématu

Čím vlastně je politická strana? I když budeme mít na zřeteli historickou proměnlivost tohoto pojmu, obecně vzato se jedná o organizaci usilující o získání politické moci ve státě. Je tedy „státem ve státě“ – většinou ne v tom běžném významu, který poukazuje k mocenské autonomii, ale v tom smyslu, že je nucena logikou své činnosti a konkurence s ostatními stranami napodobovat struktury státu v malém, s jeho hierarchií a rigiditou. Anarcho-primitivistický filosof John Zerzan píše o tom, že se v neolitu změnila kráva z živočicha ve „svého druhu stroj na přeměnu trávy v mléko“. Podobně je politická strana strojem, který iniciativu a energii lidí, napřenou prapůvodně ke změně společnosti v (domněle) žádoucím směru, mění v moc, především pro vůdce daných stran. Volnější spolky a spontánnější sociální hnutí se mění v pyramidovou strukturu strany s množstvím převodových pák, kontrolních mechanismů
a podřízením. Účelem je získání politické moci – a následně konzumování této moci spojené s prosazováním svých názorů a zájmů. Triumf mechanického není pochopitelně nikdy naprostý, a to právě zakládá dynamiku stran.

Proměny partají v čase

Šest kapitol popisuje stranický systém jednotlivých období, dalších jedenasedmdesát jednotlivé strany či skupiny stran. Kapitoly se snaží o jednotnou strukturu; jednotlivé části popisují vznik, program, organizační podobu, satelitní organizace, tisk, vnitřní poměry, zapojení do politického systému a obsahují zhodnocení významu daných stran. Zejména u menších nebo rychle se proměňujících subjektů ale bylo toto schéma v publikaci někdy opuštěno.

V textu se setkáváme s honoračními stranami šlechty i s dlouho dominující stranou staročechů a jejími vůdci Palackým, Riegrem a Bráfem (k dokreslení relativní nečetnosti a osobní provázanosti tehdejší politické elity uveďme poněkud „bulvární“ detail, že druhý byl zetěm prvého a třetí zetěm druhého). Setkáváme se s jejich přemožiteli z počátku devadesátých let – liberálně nacionalistickými mladočechy – i s těmi, kdo posléze porazili mladočechy, s novými masovými stranami artikulujícími specifické zájmy, tedy zejména se sociálními demokraty, národními sociály a agrárníky, a dále také s katolickými stranami, realisty či pokrokářským hnutím. Při četbě některých kapitol si uvědomíme rozdíl mezi tehdejším a dnešním stranictvím: na tehdejší strany byly navázány různé ekonomické a kulturní organizace, sloužící k uspokojování potřeb svých členů a zároveň k jejich politické socializaci ve
směru pro stranu žádoucím. Poznáme značný rozptyl politických stran v první republice i to, jak se tato mnohost dokázala takřka přes noc drasticky zredukovat a zglajchšaltovat v republice druhé. Kladem je i zahrnutí politických stran národnostních menšin, naopak zamrzí naprosto okrajová pozornost věnovaná ilegálním stranickým či protostranickým aktivitám za druhé světové války. Poznáme omezenou stranickou strukturu let 1945–1948 i faktickou diktaturu KSČ v následujících čtyřiceti letech a samozřejmě také obnovu stranického života po roce 1989.

Radikální levice a KSČ

Kniha obsahuje dvě kapitoly o anarchismu – za Rakousko-Uherska a za první republiky. První z nich, vcelku zajímavá, se do knihy dostala vlastně omylem; autor se totiž domníval, že anarchisté založili roku 1914 svou stranu, nazvanou Federace českých anarchistů komunistů. Ve skutečnosti tato federace nebyla stranou, na založení strany se anarchisté pouze domluvili s tím, že vznikne později, čemuž zabránila světová válka. Kapitolu navíc hyzdí chybně uvedený rok narození Petra Kropotkina (správný je 1842), v obou kapitolách se opakuje častá chyba ve jménu italského anarchisty Malatesty (jmenuje se Errico, nikoli Enrico). Kapitola věnovaná anarchismu za první republiky je dosti ovlivněna knížkou Jiřího Tůmy Na cestě ke komunistické straně z roku 1975. Je pravda, že se jedná o nejrozsáhlejší historickou publikaci k tématu, je však poněkud dobově zatížena a je záhodno, aby byla dalším bádáním překonána, ne pouze používána s úpravou
ideologického hodnocení.

Pozornost naopak není vůbec věnována Hnutí revoluční mládeže z konce šedesátých let minulého století (ač se někdy samo označovalo za Revoluční socialistickou stranu), rovněž pozoruhodný pokus o demokratickou a přitom radikálně levicovou formaci Levá alternativa, působící v letech 1989–1992, je pouze zmíněn.

V kapitole o meziválečné KSČ zarazí tvrzení, že tato strana „představovala v politickém systému ČSR v období let 1921–1938 v podstatě cizí element“ (s. 739). Počty členů, vliv na kulturním poli i fakt, že se v dané době jednalo o jednu z nejsilnějších komunistických stran ve světovém měřítku, ovšem nesvědčí o nějaké „cizosti“ KSČ.

V kapitole o KSČ v době její vlády se na s. 1247 dočteme, že Dubčekovo vedení odmítlo „stalinské metody permanentní revoluce, diktatury proletariátu a rigidního etatismu“. S pojmem permanentní revoluce však přišel, jak známo, Trockij a postavil jej proti Stalinovi – jestliže permanentní revoluce měla znamenat (co nejzjednodušeněji řečeno) nepřetržitý přechod od buržoazní revoluce k revoluci proletářské v zaostalých zemích, pak Stalin podle Trockého se svým despotickým režimem ustrnul na některém z mezistupňů. Užívají-li autoři tento pojem v jiném významu, měli by jej ozřejmit, a protože k tomu není v tomto typu publikace prostor, měli se mu vyhnout. Podobně „diktatura proletariátu“ neoznačuje „stalinskou metodu“, ale klíčový pojem marxistické teorie už od dob samotného Marxe, pro nějž představovala výkon proletářské moci nad poraženými třídami.

Celek není součtem částí

Autoři jsou podepsáni jako „Jiří Malíř, Pavel Marek a kolektiv“, což by mohlo vést k představě o kolektivním díle. Ve skutečnosti však je každá kapitola samostatným textem, spojeným s celkem díla podobnou strukturou, vybraným tématem… a dál už vlastně ničím. To na jedné straně dává prostor jednotlivým autorům, přičemž někteří jej využili k sepsání čtivé a přehledné studie. Na druhé straně to vede k určitým disproporcím. Čtenář se může právem ptát, zda si sociální demokracie před první světovou válkou zasloužila menší prostor než pokrokové hnutí na Moravě a dokonce dvakrát menší prostor než katolické politické strany ve stejném období (a to navzdory tomu, že právě ona kapitola o sociální demokracii je vzorem dobře napsaného, přehledného a stručného textu).

Nepříjemné je rovněž překrývání – čtenář se musí tázat, zda je skutečně nutné, aby si četl na s. 602 a 633 jednu a tu samou citaci z Karla Kramáře (byť se jedná o citaci podstatnou a v prvním případě je reprodukována obsáhle, zatímco ve druhém jen velmi stručně). U navazujících kapitol také ne vždy jeden autor začne tam, kde druhý skončil.

Větší práce editorů s textem by mohla také vést k zachycení zarážejících formulací. Například na straně 1228 čteme o situaci po únoru 1948: „Svobodné a pravdivé veřejné mínění zaniklo.“ Bylo by zajímavé vědět, co je to „pravdivé veřejné mínění“. Zarazí rovněž formulace, že KSČ a její vůdci v době své vlády „zcela řídili běh dějin československého státu“ (s. 1267–8). Nedokážu si přitom představit, co se skrývá pod pojmem „běh dějin státu“ a jak se taková věc „řídí“. Pečlivější redakce by také sjednotila datum úmrtí národně demokratického politika Františka Xavera Hodáče – v prvním díle (s. 604) se správně uvádí rok 1943, ve druhém díle (s. 1065) rok 1945.

Politično je víc než strany

K oběma dílům je připojena fotografická příloha, v níž nalezneme vždy po šestadevadesáti tvářích úspěšných i neúspěšných harcovníků politické moci.

Kniha může sloužit jako slovníková příručka pro ty, kdo se dostávají do styku s politickými dějinami. Mohou nalistovat tu kterou stranu – v lepším případě narazí na dobře napsaný text, který je výsledkem autorova hlubokého zájmu, v horším případě na průměrnou kompilaci sekundární literatury. Přečíst dílo od začátku do konce je trpkým údělem pro recenzenta, ne doporučenou cestou pro čtenáře. I tento způsob má ale své výhody – jednak lze srovnávat odbornou i slovesnou úroveň jednotlivých kapitol, jednak si z textu lze odnést ponaučení, že politické strany zdaleka nebyly a nejsou rozhodující silou pro tvorbu politiky v českých zemích, že vždy hrály na hřišti, které bylo formováno převážně jinými silami a aktéry. Alespoň mne kniha jen utvrdila v přesvědčení, že chce-li někdo poznat českou politiku v její komplexnosti, musí věnovat pozornost i tématům dosud v české politologii nepříliš akcentovaným, jako jsou sociální hnutí,
láska a rodina, náboženství, či třeba literatura a umění vůbec. Poznávat taková témata a jejich vztah k političnu bude obtížné, obtížnější než s větší či menší mírou kritičnosti reprodukovat dějiny více či méně úspěšných „strojů na moc“. Může to ale přinést úplnější obrázek.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.

Padesát let stalinismu

Historickým přelomem nebyl před půl stoletím ani tak samotný sjezd, jako spíš neveřejný, přísně utajovaný referát Nikity Chruščova, který po něm následoval. Zabýval se Josipem Stalinem, a nenechal na něm nit suchou. Někdejší posvátný idol, zdobící bezmála každou náves, představil jako psychopatického hrubce, který v cestě za osobní mocí a pak i z chorobné podezíravosti likvidoval statisíce svých skutečných, jindy jen možných oponentů a odpůrců. Výčet Stalinových zločinů a hříchů byl pak souhrnně označen jako „kult osobnosti“, k němuž se prý sovětští komunisté už nikdy nechtějí vrátit. A protože každé náboženství potřebuje své svaté, do čela komunistické Valhaly byl na uprázdněné místo znovu instalován Lenin.

V únoru šestapadesátého roku tak v moskevském sále zazněla slova odvážná, přesto jen méně podstatná část pravdy. Z obětí Stalinova režimu byly převážně zmiňovány jen statisíce bolševiků, kdežto miliony, které zahynuly v souostroví gulagů, oběti hladomoru nebo tisíce polských důstojníků postřílených v Katyni měly zůstat zapomenuty. Chruščov a všichni ostatní, kteří po léta zahřívali místa na vládních tribunách, sotva mohli připustit, že architektem diktatury byl Lenin a Stalin jeho pouhým, navíc patologickým pokračovatelem.

Otřes důvěry

Největší nebezpečí hrozí špatným režimům ve chvíli, kdy se chtějí napravit. Stalinovy zločiny, zmiňované v Chruščovově referátu, zvolna prosakovaly do světového tisku, až posléze, zásluhou statečné ženy v samotném Kremlu, získala celý referát západní veřejnost. Zdánlivě monumentální stavba světového komunismu se začala rozpadat. Polský a po něm ještě výraznější podzim 1956 v Maďarsku, personální změny ve všech satelitních státech byly jen špičkami ledovce. To základní, co přineslo „odhalení kultu Stalinovy osobnosti“, byla ztráta důvěry. Víra, že tam kdesi, ať v sousedství nebo na druhém konci světa, je spravedlivý společenský řád, vytoužená naděje lidstva, brala za své. Nic už nebylo stejné jako dřív.

Svržení Stalina z posvátného trůnu znamenalo počátek koroze, která se už nikdy nezastavila. Není bez užitku i dnes přemýšlet, proč se štěrbinami ve fasádě, narušené částečným odhalením kremelského diktátora, draly nové a nové pochybnosti. O nevýkonném hospodářském systému spojeném s imperiálními ambicemi, o desítkách dalších kazů a vad, o falešných slibech a klamné propagandě. Je vzdálena pravdě představa, že hlavní příčinou, proč se tento systém zhroutil, byla posléze úplná ztráta jeho morálního kreditu? Sestupná cesta režimu, který se od revolučního patosu, imponujícího nejen utiskovaným, ale i mnoha zahraničním intelektuálům, prolhal až k pravdě.

Krátce po sjezdu sovětských komunistů se v politickém slangu zrodil nový pojem: stalinismus. (Jako kuriozitu je možné uvést, že u nás o stalinismu mluvil ještě před XX. sjezdem Ladislav Štoll, ovšem v přičinlivé snaze ocenit „přínos J. V. Stalina do pokladnice marxismu-leninismu“.) Záhy po moskevském sjezdu byl ale stalinismus chápán jako označení brutální moci, která se neohlíží na zákony a lidská práva považuje za pouhou buržoazní veteš. Stalinismus se u nás postupně ujal i jako základní charakteristika padesátých let, nikdy ji ovšem nepoužívali vládnoucí komunisté.

Vzor a funkce paměti

Stalin jako vzor rázného vůdce, muž pevné revoluční ruky, je nadále ctěn svými pohrobky, jimž ovšem, alespoň v naší části Evropy, chybějí prostředky, jak svůj idol následovat. Stalinův portrét, sice nevelký, ale barevný, jsem naposledy zahlédl v kanceláři pražského náčelníka Státní bezpečnosti, kde pouštěl hrůzu na neposlušné. Chtělo by se věřit, že na počátku jedenadvacátého století je recidiva stalinismu nemožná, stejně nepředstavitelná jako nové továrny na smrt neblahé paměti. Jenže civilizační slupka, jak dokázala polovina století minulého, je velmi tenká a za jistých okolností odpadá ve prospěch tvrdého režimu, který se samozřejmě vydává za spasitelský. Nelze pochybovat ani o tom, že by se mezi jeho protagonisty sešli jak dosavadní ctitelé Hitlera, tak obdivovatelé Stalinovi. Každá země zřejmě dokáže vyprodukovat obsluhu plynových komor i vrahy pro katyňský les.

Co nás od takové neradostné perspektivy dělí, je především lidská paměť. Dostatek obranných látek, schopných čelit popírání holocaustu i útěšným báchorkám o Hitlerovi, který přece odstranil nezaměstnanost, vybudoval síť dálnic a měl rád psy. Recidivám stalinismu brání dostatek vědomostí o diktátorovi, jehož působení vtisklo Sovětskému svazu pečeť hanby, utrpení a chudoby. Stalinismus přestává být také pouhou interní záležitostí Komunistické strany Čech a Moravy, ať už svůj postoj, odmítající jeho veřejně odsouzení, vysvětluje jakkoli. Pro levici, i když se pokládá za radikální, může být Stalinův systém vlády a správy pouze vyzkoušeným prostředkem, který vede do zkázy, bohužel nejen vlastní.

Padesát let od chvíle, kdy se stalinismus poprvé dostal na pořad dne, je už doba dostatečně dlouhá k tomu, aby byl odložen mezi výstražné exponáty naší paměti, jakými jsou konce režimů, které, dříve než skončily, zničily nesčetné množství lidských osudů.

Autor je historik.

par avion

Psát do novin v zimě o tom, že je zima, jeví se obvykle trochu zbytečným. A přesto se ruští žurnalisté věnovali v poslední době hlavně tomuto tématu. Když je totiž zima větší než třicet pod nulou, není to tak úplně běžné ani v Rusku. A to na Sibiři bylo ještě o dvacet stupňů míň, až k minus 50. Jak napsal deník Izvestija, mrazy v Moskvě změnily i pravidla byznysu. Odtah auta, které nedokázalo nastartovat, stál před začátkem kalamity okolo 1800 rublů, ceny ale s klesající teplotou rostly až někam k osmi tisícům. Trpěli nejen majitelé odtahovaných vozů, ale třeba i firmy provozující vleky a sjezdovky, v tak velkém mrazu neměl nikdo na lyžování ani pomyšlení. Na mrazech si podle listu přivydělávali i taxikáři, i oni promptně zdražili, protože promrzlých zájemců o rychlou cestu domů bylo víc než dost. Na obchody si nemohli stěžovat ani prodavači tak klasického ruského zboží, jako jsou zimní
válenky. „Koupí cokoliv. Prodali jsme i ležáky z loňské sezony, drahé značkové válenky s podpatkem, výšivkou a kožešinou,“ radovaly se podle Izvestijí z 23. ledna prodavačky v obchodě Svět srsti. Lidé prý kupují boty o dvě čísla větší, aby se do nich vešli i v tlustých ponožkách. Od počátku zimy v Rusku umrzlo nebo zemřelo na podchlazení nejméně 130 lidí. „Na stát zaútočil Děda Mráz,“ lakonicky komentoval situaci deník Gazeta.

Ve vrcholících mrazech se ovšem rozhořel skandál, který ochladil mezinárodněpolitické vztahy Ruska a Západu. Ruská státní televize odvysílala – mimo předem známý program – výbušnou reportáž o čtveřici pracovníků britského velvyslanectví v Moskvě, kteří prý pracovali přímo pro tajnou službu ostrovního království. Pracovníci ruské tajné služby FSB, následnice známé KGB, je podle televizní reportáže Arkadije Mamontova odhalili přímo při činu, když přemísťovali kámen. Kus kamene prý ale nebyl obyčejnou skálou, bylo to důmyslné elektronické zařízení, umožňující stahovat data z počítačů kolemjdoucích tajných britských agentů. Důležitější podle všeho byla ale další část televizní reportáže: jeden z údajných agentů prý také vyplácel peníze některým ruským nevládním organizacím, například Helsinskému výboru. Na soupisu se ocitly hlavně ty, které nejsou příliš nakloněné současné moci v Kremlu a dovolují si kritizovat například porušování lidských práv. Závěr?
Tyhle kverulanty platí západní rozvědky, oznamovala v dalších dnech většina ruských novin. Čestnou výjimkou byl Kommersant. Ve svém vydání 24. ledna připomíná dlouhou minulost sporů mezi britskou a sovětskou tajnou službou a ptá se: „Byl už snad soud a bylo u něj dokázáno, že jsou Angličané skutečnými špiony a Mamontov jen informoval o faktech? Už třeba Brity vypověděli? Nebo snad soud dokázal, že Helsinský výbor bral od Angličanů peníze právě od špionů a plnil za ně nějaké odpovídající špionážní úkoly? A co když Angličané nepodepisovali platby za granty v rámci své práce agentů, ale při své práci diplomatů?“ Ljudmila Alexejevová, šéfka moskevské Helsinské skupiny a bývalá disidentka, kterou komunisté dohnali k emigraci, byla v rozhovoru ve stejném listu ještě lapidárnější. „Nevěřím ve schopnost lidí z FSB najít skutečné vyzvědače, na to se jim nedostává inteligence,“ pravila. Celá událost je podle ní jen jednou obrovskou diskreditační
kampaní proti nepohodlným nevládním organizacím. Vše podle ní začalo přijetím nového zákona o kontrole těchto sdružení. „Máme tu co dělat s absolutně sovětským způsobem honu na čarodějnice. Od těch dob ani nedokázali nic nového vymyslet,“ poznamenala. „Soudě podle všeho je základní vinou britských zpravodajských důstojníků to, že byli v nezákonném kontaktu s ruskými ochránci lidských práv. Další osud Britů se bude řešit ,na diplomatické úrovni‘, pracovníkům nevládních organizací ale není vůbec co závidět. Jak tvrdí autor filmu Špioni Arkadij Mamontov: ,kontrolu moci musí provádět pouze lidé, kteří se starají o zájmy své vlasti a ne cizí země‘. A oficiální seznam těch, kteří se starají o zájmy vlasti, už je dávno znám. Film Špioni nebyl vysílán v den prvního zasedání Společenské komory jen náhodou,“ uzavřel Kommersant. Společenská komora, tvořená 126 zástupci veřejnosti loajální současné moci, se ke svému prvnímu jednání sešla v neděli 22. ledna, právě
v den vysílání filmu. Mezi jejími členy je například zpěvačka Alla Pugačovová; pro lidi, jako je Ljudmila Alexejevová, se pochopitelně místo nenašlo.

O nevládních organizacích a o znepokojení Evropy z nového zákona, který omezuje jejich práci, hovořila při své lednové návštěvě v Moskvě i nová německá kancléřka Angela Merkelová. Prezident Putin poslouchal, pokyvoval hlavou a prohlásil, že nikomu ublíženo nebude. Když Merkelová odjela, Kreml oznámil, že kontroverzní zákon už je dávno podepsán a platit začne ani ne za tři měsíce. „Merkelové ukázali její místo,“ komentoval tenhle postup deník Nězavisimaja Gazeta 17. ledna. List připomněl, že předchůdce Merkelové Gerhard Schröder se úpěnlivě snažil vyhnout požadavkům německé veřejnosti a médií, aby při svých častých jednáních s ruskou stranou připomínal i nepohodlná témata, jako je konflikt v Čečensku, či se dokonce scházel s protikremelskou opozicí. Merkelová se prý rozhodla postupovat jinak a se zástupci opozice se setkala.

Vztahy mezi Českem a Ruskem jsou, alespoň pokud se výměn mládeže týká, na dobré úrovni. Celkem 15 českých umělců mladších názorů představuje od 19. ledna do 19. února výstava „V mezičase“ ve Státním středisku současného umění v Moskvě. Dočkala se poměrně slušného ohlasu v tisku, média referovala hlavně o několika exponátech, které do Moskvy přivezl v Rusku už poměrně známý Jiří David. „Nedá se říct, že by kurátorská koncepce svazující nové technologie v umění s politickými změnami v Česku byla v expozici nějak jasně zdůrazněna,“ napsal 20. ledna Kommersant. Virtualizace je v instalacích českých umělců podle časopisu používána hlavně k vyjádření intimnější problematiky. List připomíná Davidovy práce z minulosti, například fotografie plačících světových politiků, a píše, že nyní vystavované exponáty jsou introvertnější a už se nezabývají politikou, ale historií moderního umění.

Z ruskojazyčného tisku vybral Jakub Dospiva.

Public relations pro nacionalisty

Bohužel, čeští nacionalisté se v posledních týdnech nespokojili s konstatováním užitečnosti prasečích velkochovů ani neděkovali zemědělcům za jejich náročnou a odpovědnou práci, díky níž má český lid dostatek bůčku a může v klidu rozvíjet své kulinářské tradice. Pravičáci cítili, že na podobnou selanku není čas, neboť se naši tradiční nepřátelé Němci, podporovaní místní pátou kolonou – Cikány, Sudeťáky a prodejnými politiky – rozhodli toto užitečné zařízení zlikvidovat. Nejenže tak údajně způsobí ztrátu 800 milionů našemu národnímu hospodářství, ale navíc vepřín, jeden ze symbolů naší kultury, nahradí pseudopamátníkem hanobícím náš národ a zkreslujícím zjevnou historickou pravdu. Ta má znít – my nic, to všechno Němci.

Může se tedy někdo divit, že osamělý spravedlivý boj Národní strany sledovala česká média s takovou pozorností? Někdo se ale opravdu diví. Třiadvacátého ledna vydala Koruna česká, monarchistická strana Čech, Moravy a Slezska, jejíž členská základna se zřejmě počtem od Národní strany moc neliší, tiskovou zprávu, v níž protestuje proti nepřiměřenému prostoru, který poskytují média Národní straně. Pohled do monitoringu médií dosvědčuje, že to není jen závistivá výtka jedné mimoparlamentní strany úspěšnější kolegyni. Za posledních čtrnáct dní nasbírala Národní strana 366 zmínek v českých médiích a jejich struktura je opravdu záviděníhodná. První stránky deníků, nejlepší vysílací časy celoplošných televizí, záplava fotografií pohledné paní předsedkyně a hojně citátů o něco méně pohledného volebního vůdce Jana Skácela. Na struktuře článků v médiích také zarazí, že se v těch, které byly dílem redakce nebo jejích spolupracovníků, nikdy
neobjevil pokus o reflexi takto exaltované pozornosti k okrajovému jevu. S varováním před mediální manipulací v předvolebním čase jsme se mohli setkat jen u otištěných dopisů čtenářů. Ty ale, jak známo, moc lidí nečte.

Národní strana usilovala o svou registraci již od roku 2000, nakonec jí byla udělena až rozhodnutím nejvyššího správního soudu. Loni v lednu vznikl blok sjednocující ultrapravicové síly za účelem společné kandidatury v letošních volbách. Partnery Národní strany se tak stali Sládkovi republikáni, Kopalovo Národní sjednocení a Strana národně sociální. První mediální úspěch zaznamenal nový blok loni v červenci, kdy Národní sjednocení poblahopřálo prezidentu Klausovi k úspěšnému boji proti evropské ústavě. Hrad vlídně odpověděl a mediální zájem byl zajištěn. Byl pak ještě vygradován úspěšnou akcí 10. srpna 2005, kdy se předseda hlavní opoziční strany ODS Mirek Topolánek oficiálně sešel s předsedkyní Národní strany Edelmannovou a podle jejího tvrzení jí nabídl povolební spolupráci. Následoval boj Národní strany za vepřín v Letech. Z výše uvedeného vyplývá, že ultrapravicové síly pochopitelně dělají vše pro vykročení ze společenské
izolace a úspěch ve volbách. K tomu jim pomáhá zjevně velmi schopný tým mediálních poradců a PR manažerů. Na tom není nic překvapivého, zaráží ale míra bezbrannosti a nevědomé spolupráce ze strany českých médií.

Skutečně si u nás v médiích nikdo nepřipouští odpovědnost za manipulaci pouhým výběrem informací hodných zveřejnění, nebo je to jen alibismus obhajující skryté sympatie? Proč je třeba nacionalistické shromáždění v Letech mediálně atraktivnější než každoroční pochod českých monarchistů za obnovu království? Obě hnutí mají přece srovnatelný politický význam a podporu, monarchisté za svou věc však bojují už dvanáct let a jejich idea není ani zdaleka tak historicky zdiskreditovaná. Proč jsou nacionální nostalgie po vládě pevné ruky více sexy než vyhlížení dobrotivého krále?

Odolnost vůči skrytému reklamnímu sdělení a mediální manipulaci PR profesionálů by přece měla být základní dovedností dnešního novináře. I malé dítě ví, že chce-li přes média něco sdělit, musí to atraktivně zabalit. Nabízí se srovnání s ekologickým hnutím. To už v sedmdesátých letech pochopilo, že nejlepší způsob, jak dostat do médií informace o znečištění, není tisková zpráva s chemickou analýzou, ale pár horolezců připoutaných k továrnímu komínu. Novináři tak dostanou událost, která upozorní na reálný problém, a jsou tedy oprávněni se o něm rozepsat.

Na co však svým humbukem upozorňuje Národní strana? Skutečně si naši novináři stejně jako programoví nacionalisté myslí, že Romové si za svou smrt v Letech mohou sami, protože zanedbávali hygienu? Že český národ nikdy nic špatného neudělal, nezaměstnanost způsobují přistěhovalci a homosexualita se má léčit? Nebo se snad někdo z novinářů domnívá, že neoprávněné přivalení balvanu na obecní pozemek je tak závažná událost, že zasluhuje palcové titulky? Budou nás příště média informovat i o sousedských sporech o kus plotu?

Nabízí se ještě jedno vysvětlení. Médiím jde o zisk, vybírají tudíž takové informace, o nichž jsou přesvědčena, že se publiku zalíbí. Xenofobie a nenávist je podle nich zřejmě stejně dobrý artikl jako sex, jinak by o podobné informace noviny a televize ani nezavadily. Spíše než diskutovat nad zákazem Národní strany bychom tedy měli teď vést debatu o tom, jak přimět česká média, aby přestala redukovat osobnost čtenářů na její nejnižší složky a oslovovala také jiné její části než jen temné pudy a první signální soustavu.

Autor je publicista.

Springerova říše se rozpíná

Mathias Döpfner je kultivovaný a šarmantní intelektuál. Vystudoval germanistiku, hudební a divadelní vědu a již během studentských let se stal hudebním kritikem na stránkách prestižního deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Jako třicátník si však svůj kulturní jemnocit ponechal pro chvíle soukromí a své zaměstnání zasvětil tvrdému mediálnímu byznysu. Strmá kariéra dosáhla vrcholu, když se urostlý manažer-intelektuál před třemi lety stal předsedou představenstva koncernu Axel Springer, největšího evropského vydavatele novin. V těchto týdnech hodlal Döpfner dokončit obchod, který by z něj udělal německého „občana Kanea“.

Velmoc Springer versus úřady

Axel Springer se koupí dvojky německého trhu soukromých televizí, společnosti ProSiebenSat.1 (stanice Pro7, Sat.1, N24, 9live a Kabel1) rozhodl vstoupit na televizní obrazovky. Vlastník bulvárního a politicky konzervativního deníku Bild, který vychází v bezmála čtyřmilionovém nákladu a pravidelně ho čte skoro dvanáct milionů Němců, by si tím zajistil kontrolu takřka nad polovinou soukromého a nad více než pětinou celkového televizního trhu. Miliony Němců navíc čtou týdeníky a nebulvární deníky ze Springerova impéria, které se pyšní ročním obratem dvě a půl miliardy eur.

„Novináři z domu Springer hýbou kursy na burze, formují vkus a nabízejí témata, o kterých lidé hovoří, protože jen v Německu dosáhnou na 35 milionů lidí, na polovinu všech čtenářů,“ napsal ve svém článku Velmoc Springer liberální týdeník Die Zeit. Politici mají před Springerem respekt již nyní a k celé kauze se radši nevyjadřují. Po letním ohlášení fúze prostupovala novinářské komentáře skepse, že plány „manažerů veřejného mínění“ stejně nedokáže nikdo zkřížit.

Hlasy novinářů a odborníků na média však nakonec dodaly úřadům odvahu. Do cesty největší mediální fúze v poválečných německých dějinách se postavily hned dva kontrolní úřady – Kartelový úřad a Komise na kontrolu koncentrace médií (KEK).

Kartelový úřad předminulý týden oznámil své „ne“ celému obchodu. Rozhodnutí odůvodnil hrozícím duopolem na německém trhu s reklamou, který by si Springer rozdělil s největším evropským mediálním koncernem Bertelsmann, vlastníkem mnoha časopisů (např. GEO), rádií, knižních nakladatelství a jedničky německého televizního trhu RTL Group. Kartelový úřad se především obával propojení marketingového vlivu Springeru coby dvojky v televizním byznysu s jeho dominantním postavením na trhu s novinami. Koncernu teď zbývá jedině cesta k soudu nebo speciální zásah ministra, který by plánovaný obchod musel označit za „veřejný zájem“ či prokázat jeho výjimečný hospodářský přínos pro Německo. Springer má sice tradičně podporu křesťanských demokratů, jejich sociálnědemokratický vládní partner však takovou výjimku zřejmě nepřipustí. Úředníci přitom Springerovi nabídli návod k řešení: musel by prodat jednu ze dvou velkých stanic koncernu: Pro7 nebo Sat.1.

Takové uskromnění by ukonejšilo i mediální komisi. Ta již počátkem ledna po složitých propočtech vyřkla svůj zamítavý verdikt, první v devítiletých dějinách úřadu, který je společnou institucí zemských mediálních komisí. „Silná pozice ProSiebenSat.1 mezi německými komerčními televizemi by ve spojení s vynikajícím postavením koncernu Springer v denním tisku vedla k obrovské moci při utváření veřejného mínění,“ píše se v prohlášení komise. Rozhodnutí mohou přehlasovat pouze tři čtvrtiny zemských mediálních komisí, což se zatím neočekává.

Souboj baronů

„Oproti návrhům mediální komise vypadá i NDR jako liberální ráj,“ zlobil se Döpfner na úřad, který jako jednu z cest ke schválení obchodu navrhl zřízení veřejné rady, složené se zástupců politických stran, církví a profesních svazů, jež by kontrolovala program a hospodaření Pro7 nebo Sat.1. Hlídači médií se nevyhnuli kritice ani od politiků. „Komise blokuje pozici Německa na mezinárodním mediálním trhu a ohrožuje tím pracovní místa. Takový úřad je vážně přebytečný,“ zuřil generální sekretář bavorské vládní CSU Markus Söder a nesouhlasem překvapivě nešetří ani mnozí sociální demokraté.

Zastánci fúze se soustředí na ekonomickou logiku obchodu a dívají se na něj z globální perspektivy. Zákaz prý ohrozí pozice německého mediálního průmyslu v celosvětové konkurenci, která směřuje k vytváření čím dál větších a mocnějších koncernů. Obávají se i vstupu zahraničních a od německé kultury vzdálených mediálních baronů na tamní televizní trh. Moc globálních koncernů a ekonomismus tak tlačí do kouta obhájce svobodného mediálního trhu, kteří se bojí důsledků koncentrace pro německou demokracii. Mathias Döpfner se hájí poukazem na koncern Bertelsmann, kterému úřady před pěti lety bez problémů podepsaly ovládnutí RTL Group (stanice RTL, Vox, RTL 2, n-tv). „Rozdíl mezi případem Springer a Bertelsmannem vězí v tom, že Springer drží s deníkem Bild dominantní postavení na trhu s novinami,“ namítá šéf Kartelového úřadu Ulf Böge. Německá média také zdůrazňují rozdíl mezi Bertelsmannem, který nemá jasnou politickou linii
a vydává především apolitické týdeníky (s výjimkou týdeníku Stern), a Springerem, kde se novináři po desetiletí drží firemní konzervativní linie. Naposledy se projevila například rozhodnutím nepublikovat předvolební inzeráty Linkspartei, což bylo doprovázeno ostrou kampaní proti hlavním tvářím levicově-populistické strany.

Inspirace pro masy

Právě politická angažovanost koncernu Springer vyvolává nejvíce emocí, které podle Döpfnera vyplývají „ze zastaralých klišé“. Zakladatel Axel Caesar Springer totiž svou firmu nikdy nevedl pouze k vydělávání peněz. Přední publicista Michael Jürgs ve své knize vykresluje Springera jako iracionálního a hluboce věřícího mystika, jenž rozuměl snům a potřebám mas. Přitom vedl mediální impérium, které mělo psát ve službách „věčných hodnot národa“.

V zájmu konzervativního světonázoru se jeho koncern, ozbrojený především deníkem Bild, stavěl proti „liberálnímu a levicovému duchu doby“. Pro bouřlivé studenty konce šedesátých let, které deník označoval za „blázny“ a „extremisty ohrožující státnost a demokracii“, se mediální gigant stal symbolem represivního státu. Po atentátu pravidelného čtenáře Bildu na studentského vůdce Rudi Dutschkeho studenti spustili oblíbenou kampaň „Vyvlastněte Springera!“. Bild sice už není tím politickým štváčem z časů Springerova života, přesto se před volbami vždy postaví za křesťanské demokraty a nadále vyniká bezohlednými metodami a polopravdami. U německých úřadů teď proto zřejmě zvítězí obava, že by si koncern Springer koupí dvou komerčních televizních stanic upevnil již tak exkluzivní vliv na názory nevzdělané a chudší vrstvy německého obyvatelstva, které o politice nečtou nic jiného než palcové titulky a povrchní interpretace Bildu.

Autor studuje politologii na FSV UK.

Zvláštní triumf demokracie a islamismu

Překvapivé vítězství Hnutí islámského odporu, Hamásu, v prvních skutečně demokratických volbách do palestinského zákonodárného sboru, konaných po deseti letech od prvního hlasování, představuje jak pro Západ a Izrael, tak i samotné Palestince zcela novou situaci.

Palestinští voliči svým rozhodnutím, jehož výsledek neočekávali zřejmě ani ti největší optimisté na straně Hamásu, vystavili nelichotivý účet sekulárnímu Fatáhu, v jehož čele stál až do své smrti na sklonku roku 2004 Jásir Arafat. Palestinci hlasovali především pro změnu a pro reformy, jak znělo ostatně i oficiální heslo kandidátní listiny Hamásu. Ty jim Fatáh a jeho představitelé, kteří jsou široce obviňováni z korupce, klientismu a zneužívání moci, nenabízeli. Naopak Hamás, který bojkotoval volby prezidenta palestinské autonomie, jež proběhly téměř přesně před rokem, a dosáhl asi třetinové podpory v místních volbách, oslovil voliče s programem, který reflektoval otázky, s nimiž se potýkají běžní Palestinci každodenně, a nabídl kandidáty, kteří měli důvěru občanů. Navíc využil zřejmě i toho, že palestinské vedení v čele s prezidentem palestinské autonomie Mahmúdem Abbásem a dosavadním premiérem Ahmadem
Kurájou nebylo schopné od svého nástupu k moci po Arafatově smrti efektivně obnovit mírový proces s Izraelem a prostřednictvím jednání dosáhnout jakýchkoli hmatatelných výsledků pro „palestinskou věc“. Jednostranné stažení izraelských vojáků z pásma Gazy bylo přitom Hamásem prezentováno jako úspěch politiky nesmlouvavého odporu proti izraelské okupaci.

Na rozdíl od sekulárního Fatahu vyzdvihují představitelé Hamásu palestinsko-izraelský konflikt jako boj muslimů s nemuslimy, kteří okupují území náležející muslimům, a proto je povinností vést proti okupantům svatou válku – džihád – až do vítězného konce. Případné příměří pokládají představitelé Hamásu za dočasné opatření, které může trvat do doby, než budou muslimové dostatečně silní na to, aby nepřítele, tedy Izrael, zničili. Hnutí Hamás vzniklo v sedmdesátých letech jako odnož egyptského islamistického Muslimského bratrstva v Gaze a je v současnosti na seznamu teroristických organizací nejen v Izraeli, ale i v USA a v Evropské unii. Hamás, který v souladu se svou chartou neuznává právo Izraele na existenci, legitimizuje akty teroru proti izraelskému obyvatelstvu. Tím, že civilisté dobrovolně přebývají na okupovaném území, se podle hnutí stávají vojenskou společností. Cílem Hamásu zůstává vytvoření islámského státu
v Palestině a jeho radikální ideologie má blízko k programu islámské revoluce v Íránu, který je i jeho podporovatelem. Zřejmě nikde proto nebyl výsledek těchto voleb přijat s větším nadšením než právě v Teheránu.

Nejvýznamnějším faktorem povolebních dnů je obrovská nejistota ohledně budoucího vývoje. Znamená snad vítězství Hamásu posun o patnáct let zpět, zvrácení mírového úsilí, které započal na konci osmdesátých let Jásir Arafat, anebo se potvrdí předpoklady, že vládní odpovědnost povede ke zmírnění radikalismu Hamásu, který, bude-li chtít efektivně vládnout, bude nucen přistoupit k většímu pragmatismu? Ustoupí Hamás od svých dosavadních postojů, které mu z velké části vynesly současnou popularitu, a vzdá se zničení Izraele jako jednoho ze svých cílů a teroru jako nástroje boje proti izraelské okupaci? A učiní-li to, bude to dostatečným ústupkem pro to, aby se zvolenými zástupci Hamásu zasedli k jednání představitelé USA, EU či dokonce přímo Izraelci? Je také otázkou, má-li Hamás na jednání se Západem či s Izraelci vůbec zájem. Přestože lze jen obtížně odhadnout výsledek izraelských voleb, které proběhnou v březnu, jeví se jako pravděpodobné,
že nová izraelská vláda bude pokračovat ve výstavbě bezpečnostní bariéry oddělující Izrael a okupovaná území od oblastí pod kontrolou Palestinců. Těžko ale budou další území na Západním břehu dána pod jejich kontrolu. Na straně Palestinců bude zřejmě klíčovým způsob, jakým proběhne předání moci nad vládním aparátem, v případě, že se potvrdí, že Hamás jako vítězná strana voleb sestaví novou vládu.

Výsledek palestinských voleb má kromě přímého dopadu na izraelsko-palestinský konflikt i hlubší význam pro celý region Středního východu. Vítězství Hamásu je totiž dokladem toho, že demokratizace regionu, kterou si stanovil za jednu z priorit své zahraniční politiky americký prezident G. W. Bush, může vést k tomu, že se prostřednictvím demokratického mechanismu dostanou k moci skupiny a jednotlivci, kteří se neztotožňují s demokratickými principy a hodnotami, jež prosazuje Západ. Může být varováním, že více podpory než liberálně a sekulárně orientované uskupení mohou získat strany obracející se svým, mnohdy populistickým programem k tradičním islámským hodnotám a vymezující se proti současnému vládnímu establishmentu. Ten se často deklaruje jako prozápadní, je však ve skutečnosti reprezentantem autoritativní vlády privilegovaných elit. Triumf Hamásu tak nepochybně bude velkým příkladem pro islamistická hnutí v ostatních
zemích regionu.

Autor je arabista.

Dnešní systém nahrává korupci

Na konci minulého roku jste se stal poradcem nového ministra zdravotnictví Davida Ratha. Co vás vedlo k tomu, že jste přijal jeho nabídku?

Pro mě to byla jednoduchá volba. Předně za to nepobírám žádné peníze a žádný dekret jsem také zatím nedostal. Kolega Rath, se kterým se léta znám, protože pracoval stejně jako já ve Fakultní nemocnici v Motole, mě požádal, zda bych mu nějakým způsobem nepomohl. A pokud má někdo snahu nepetrifikovat ten stav, který tu je, rád mu v tom poradím.

Pan ministr ji má?

Je tady konečně člověk, který chce něco zásadním způsobem měnit, a že změna je nutná, to si myslím i já, a myslí si to i on. Když někdo stojí o můj názor, tak mu ho řeknu, jestli ho pak akceptuje nebo ne, to je samozřejmě na něm.

Ale já mu zatím moc neradím. Byl jsem na ministerstvu všeho všudy třikrát a vždy jsem se snažil zodpovědět dotazy, které mi kladli. Pan ministr mi řekl, že mu mohu říci vše.

Můžete nějak ovlivňovat jeho rozhodnutí?

To nevím. Mám za úkol říci, co si myslím. Mohu mu poradit, ale nemám rozhodovací pravomoci.

V poslední době jste se angažoval v jeho sporu s lékárníky…

Napsal jsem dva články, a abych to, co jsem napsal, shrnul: v dětství jsem vstupoval do lékárny s respektem, byla to zdravotnická zařízení. Dnes se tam prodává všechno, od zubních kartáčků po prezervativy. I majitel masny, když má peníze, si může koupit několik lékáren.

Dětství – tím myslíte padesátá a šedesátá léta?

I sedmdesátá, osmdesátá. Změnilo se to po revoluci. Vše začala řídit černá ruka trhu. Lékárníci se tak dostali proti své vůli do pozice, ve které dnes jsou. Myslím, že ten systém je třeba regulovat. Nyní jsou lékárny všude. Jen na Karlově náměstí je jich sedm. Přitom leckde, například třeba v malých městech, musí lidé do lékárny jet v noci i několik desítek kilometrů, protože ji v jejich městě nikdo na noc neotevře.

Vašim zásahům do sporu o lékárny vyčítali hlavně to, že jen opakujete chybné výpočty ministerstva zdravotnictví.

Já jsem to na ministerstvu vůbec nekonzultoval, jen s naším ekonomickým náměstkem v nemocnici.

Opravili mě, že bylo správné použít trochu jiný výklad a lépe rozlišit mezi přirážkou a marží. Nejsem znalec lékáren, jenom jsem napsal ty články z pohledu laika, který vidí to, co vidí. To byla opravdu shoda okolností.

Myslím si ale, že hlavní problém je v lékové politice, která je špatná, nejen v lékárnách, avšak nelze udělat všechno najednou. Existují studie, které zjistily, že se ve čtyřtisícové obci do lékárny vrátilo asi sto tři kilo léků, které pacienti nespotřebovali. To takhle nejde dělat. I když je samozřejmě jasné, že objem léků primárně neurčují lékárníci, ale lékaři.

Souhlasíte s jednotlivými kroky pana ministra? Například s uvalením nucené správy na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu?

Nevím, jestli zrovna tento krok je dobrý nebo špatný, ale myslím si, že minimálním krokem, který je třeba udělat, je kontrola financování pojišťovny.

Myslím si, že je velmi dobré, když se na ekonomické fungování Všeobecné zdravotní pojišťovny někdo podívá. Pak uvidíme, jak ten audit dopadne. Netroufám si předjímat, ale myslím, že kontrolu si zaslouží. Když zůstaneme u těch léků, je potřeba se zaměřit i na to, jak kontrolují plátci, tedy pojišťovny, lékaře, zda neplýtvají léky. Dneska vám každá babička ukáže krabičku s léky, kterých polyká pomalu tolik, že je to její celodenní zaměstnání. Kdybych byl plátce, zajímala by mě především účelnost té farmakoterapie a kdo jí ty léky dal.

Mne by jen zajímalo, jestli podle vás k tomu bylo nutné uvalit nucenou zprávu na VZP?

To nevím, to je politické rozhodnutí a tomu já nerozumím, ani mi nepřísluší se k tomu vyjadřovat.

Co by měl ministr podle vás udělat, aby změnil současný stav českého zdravotnictví?

Česká republika vydává na zdravotnictví kolem sedmi a půl procenta HDP. To je podobné jako v jiných kultivovaných zemích na západ od našich hranic. Přitom rozpočty těchto zemí jsou ale celkově daleko větší. Češi si zvykli na evropský zdravotnický standard. Léky, přístroje, operace, péče, vše je srovnatelné. Přičemž těch peněz je tu fakticky méně. Jak to chcete udělat, aby tu bylo evropské zdravotnictví za české peníze? To je základní problém, který se musí vyřešit.

Někteří tvrdí, že peněz je v českém zdravotnictví dost, jen se jimi plýtvá.

Samozřejmě, že jsou tu kritici, kteří říkají, že peněz je dost. Ale já tvrdím, že i kdyby byly všechny prostředky správně alokované, stejně to nebude stačit.

V jednom rozhovoru jste řekl, že „buď přisypeme peníze, nebo ubereme péči“, co myslíte tím „ubrat péči“?

Jestli mám málo peněz na hodně muziky, tak mi prostě moc cest nezbývá. Zatížit obyvatelstvo dalšími daněmi není politicky průchodné, takže zbývá systematizovat péči. Když někde ubíráte, musíte ubrat v kvalitě nebo v kvantitě. Samozřejmě, že někteří budou řvát, že jakmile se začne sjednocovat péče, tak jde o zestátňování, ale já nevím, proč by se měl stavět v jednom kraji pavilon chirurgie, když o dvacet kilometrů dál už funguje jiný. Prostě se budou muset zavést čekací doby. Nikoli na akutní zákroky, samozřejmě. V Anglii se například čeká na některé zákroky jeden, dva roky. A nikdo se nediví. Ale mají tam i privátní pacienty. Když na to člověk má, tak jde na řadu dříve.

Třetí možnost podle vás neexistuje?

Jedině ta lepší alokace prostředků, léků a podobně. Je správné o to usilovat, ale nevyřeší to problém beze zbytku.

Dnešní systém je pokřivený už v tom, jak jsou některé výkony hodnocené. Když použiji drahý přístroj, tak mi pojišťovna zaplatí víc, než když operuji klasicky. Proto všichni kupují přístroje. Ví se, že jsou pacienti, kteří putují po republice, protože se je nemocnicím z hlediska úhrad za výkony nevyplatí léčit. Náklady na jejich léčbu jsou dnes zkrátka vyšší, než je potom platba za péči od pojišťovny. To se musí narovnat. Pak začnou nemocnice i o takového pacienta zápasit.

Stejně tak se ví, že dnešní systém nahrává korupci. Ti, kteří na to mají, si lepší péči nemohou koupit legálně a státu tak unikají peníze na daních.

Měla by se tedy zavést plošná spoluúčast pacientů, jako je tomu na Slovensku?

To podle mě není nejlepší řešení, protože některé lidi by to mohlo zasáhnout opravdu citelně. Já jsem pro svobodnou volbu. Řeknu vám takový příklad. Potkal jsem nedávno postarší anglický pár. On čekal na operaci šedého zákalu. Chtěl ovšem ještě rok, dva pracovat, takže zašel do své banky a půjčil si, aby mohl být operován dříve. Jeho žena by ve stejné situaci nečekala vůbec, protože si od mládí platila zdravotní připojištění. Byla to jejich volba. On si myslel, že bude vždycky zdravý, a nakonec si musel půjčit nebo na operaci čekat, ona se pojistila na stáří. Podobný model bych preferoval i zde. Samozřejmě s ohledem na současnou situaci u nás, kdy většinu pacientů tvoří lidé v důchodovém věku, kteří peníze prostě nemají.

Jste dlouhodobě nespokojen s ohodnocením lékařů ve společnosti, nejen finančním, ale řekněme i s jejich postavením. Jakým způsobem by se mělo změnit?

Mám na mysli především postavení lékařů v ekonomické hiearchii společnosti. Myslím, že by průměrná mzda lékaře měla být trojnásobkem průměrné mzdy.

Pokud ale stále platí, že v systému jsou jen české peníze?

Každá společnost má k rozdělení nějaký koláč a je jen na ní, kolik z něj chce na co dát. Myslím, že vzdělanost lékařů by nás měla stavět i finančně někam jinam, než jak jsme hodnoceni dnes.

Finančně je podhodnocen ale i ostatní personál nemocnic. Například zdravotní sestry.

Samozřejmě, že jde také o ně. Jsou to maturantky. Ukažte mi jiné maturantky, které vynášejí mísy.

V zahraničí se obvykle finanční prostředky ve zdravotnictví rozdělují v jiném poměru. Procenta rozpočtu určená na materiál a personál jsou jiná než u nás. Na personál připadá daleko vyšší podíl peněz než v Česku. Na platy zde jde asi čtyřicet procent. To je málo.

Jste první Čech, který provedl oboustrannou transplantaci plic. Čeho byste chtěl ještě dosáhnout? Co by pro vás bylo skutečným úspěchem?

Takovýto úspěch vás jenom medializuje: operace pana Havla nebo ta transplantace. Pak vás představí jako úspěšného před celým národem. Ale jestli je to úspěch? Samozřejmě, že celou naši skupinu těší, že se nám něco povedlo. Dlouho jsme se to učili. Někomu jsme pomohli, ale je to zároveň také jen práce. Mne osobně více trápí neúspěchy. Když mám pocit, že se něco mohlo udělat lépe. Pozitivní výsledek moc nevnímám.

Kariérně jste „dospěl“, dá-li se to tak říci, v sedmdesátých a osmdesátých letech. Relativně často jste jezdil pracovně na Západ, nikdy vás nenapadlo tam zůstat?

Měl jsem podobné nabídky. Ale nakonec jsem se rozhodl vždy zůstat tady. Viděl jsem občas i neštěstí těch lidí, kteří se rozhodli emigrovat. Já sám bych nemohl žít jinde. Navíc poté, co přejde první oslnění, člověk zjistí, že může vypít jen jednu coca-colu, obout jen jedny boty, mít jen jeden mercedes, když to trochu přeženu.

Ptám se proto, že si pamatuji, nakolik bylo nepříjemné být za socialismu pacient: návštěvy v nemocnicích povolené jen dvakrát týdně, neustálé uplácení doktorů a sester, aby se o vás starali, jak mají, aby vás vzali na operaci, nesmyslná nařízení všude. Jaké to bylo, být lékařem za socialismu? Také tak nepříjemné?

To se nedá takto generalizovat. Vždycky záleží na vztazích mezi konkrétními lidmi. Měl jsem štěstí na dva přednosty oddělení, kteří sice oba byli v komunistické straně, ale nikdy neupřednostňovali jednotlivé lékaře podle jiných kritérií než pracovních. A ty vztahy na pracovištích na Západě také leckdy nebyly úplně skvělé. Nakonec je vždy důležité, jací lidé s vámi pracují.

Ve vaší knize esejů Medicínmani a ti druzí, která vyšla před dvěma roky, mě zaujala věta: „Bohužel, schopnost rychlého rozhodování nepatří ke standardní ženské výbavě.“ Co jste tím měl na mysli?

Jsou ženy takové a makové, ale je pravda, že se občas stává, že žena zavolá: Karle, přivezli nám uhlí, mám ho vzít, nebo ne, co myslíš? Ale nechtěl bych se tím někoho dotknout. Prostě mezi ženami a muži jsou jisté biologické rozdíly, to je fakt. Muž se stará o potravu a žena o rodinu.

Kolik lékařek je u vás na oddělení?

Čtyři z dvaadvaceti.

To není moc.

Ale chirurgie je náročná i fyzicky. Ty biologické rozdíly tu jsou a někdy člověk není schopen pracovat. A já nemůžu říct pacientovi, který čeká na operaci, že dneska žádný zákrok nebude, protože paní doktorka má silnou migrénu nebo nemocné dítě. To neříkám jako legraci nebo podcenění. Mám na starost oddělení a potřebuji, aby běželo vše, tak jak má.

Jste znám jako vášnivý cyklista, i do práce jezdíte na kole. Zaznamenal jste smrt cyklistického aktivisty Jana Bouchala?

Ano, a je mi to líto. Nevěřím, že by to byla jeho chyba. Nevěřím, že by takovýto člověk neuměl jezdit na kole nebo neznal dopravní předpisy. I já jsem měl kvůli automobilistům už dva úrazy. Od motoristů bych rozhodně čekal větší ohleduplnost. Ale to je jen součást celkové kultury společnosti, kterou u nás máme.

Ivan Wernisch: Naoko odcházím

Mohlo by se zdát, že od začátku devadesátých let je trochu přewernischováno. Pokud ovšem vynecháme populární antologie zapomenutých autorů (Zapadlo slunce za dnem, který nebyl, 2001, a Píseň o nosu, 2005), Wernischem uspořádané almanachy současné literatury (Lepě svihlí tlové, 2002), výbory z jeho vlastního díla (Lásku já nestojím, 2001, Půjdeme do Mů, 2002), popřípadě nová vydání starších sbírek (týká se především reedice Zimohrádku, 2004), zůstanou novými sbírkami poezie knihy Frc (1991), Ó kdežpak (1991), Doupě latinářů (1992), Zlatomodrý konec stařičkého léta (1994), Jen tak (1996), Proslýchá se (1996), Cesta do Ašchabadu neboli Pumpke a dalajlámové (1997) a Bez kufru se tak pěkně skáče po stromech neboli Nún (2001). Taková bilance v průběhu deseti let není zase tak ohromující, jak by se na počátku mohlo zdát. Je
ovšem také třeba připomenout knihy volnějších textů a záznamů – Pekařova noční nůše (1994) a Růžovejch květů sladká vůně (Virtuos na prdel) (2003) a pod pseudonymem Václav Rozehnal vydanou sbírku Z letošního konce světa (2000). Mnohé z jmenovaných knih však vznikly v osmdesátých letech, a tak lze Wernischovu básnickou tvorbu od pádu starého režimu do současnosti sledovat od vydání Doupěte latinářů (nakladatelství Petrov knihu před časem vydalo již potřetí) přes volnou trilogii Jen tak – Proslýchá se – Ašchabad až po Nún. Řadu nyní doplňuje sbírka nová, nazvaná Hlava na stole, která by zasloužila označení apendix – drobný konec ke všemu již autorem řečenému.

Ivan Wernisch nijak nezapírá, že ho pinožení a činění kolem literatury trochu otravuje – můžeme se dohadovat, nakolik jde o pózu a vrtoch a nakolik o vážnou věc, ale nikdo nezaručí, že dokážeme správně rozlišit. Wernische možná ani tolik nevyčerpává samotná skutečnost existujícího rozdvojení, jako spíš nutnost důsledně jej potvrzovat. Právě proto v nové sbírce sotva najdeme něco překvapujícího a zároveň jsme znovu fascinováni tím samým, co nás překvapilo už v řadě předchozích jeho knih. Znovu zde nacházíme takzvané překrady, které tvoří integrální součást celku (tentokrát cikánských písniček), odkazy na pitoreskní, často neexistující postavy (viz podtitul básně Hledě na luč zakatu – Z rukopisného zpěvníku J. Kolíska, telefonisty 1. kulometné roty 3. pluku Jana Žižky z Trocnova). Jako by šlo o Wernischův znak, jeho Kainovo znamení a past v jednom. Ale přece je tu něco, co procházelo vývojem ve volné trilogii
a dostalo se ke slovu až v Nún: totiž téma stáří a zániku.

Odcházení, padání, couvání

Ani motiv smrti není přitom ve Wernischově díle žádné novum, stačí vzpomenout na jedovatou grotesknost sbírky Loutky, kde je smrt syrová a tuhá. Sotva lze zpochybnit i ostrost temných básní ze sbírek z osmdesátých let (např. Prasinec). To vše v Hlavě na stole sice je, ale zpomalené, podědkovatělé, zestárlé, směšné a zároveň dojemné, chorobně nevrlé, sklerotické a poeticky ještě úplně nevyužité. A přece lidštější a vyrovnanější než předtím, dospělejší. Již sám název Hlava na stole poskytuje jistý klíč ke čtení sbírky: „Láhev od rumu se vrhá/ Ze stolu po hlavě Do šílené hloubky“ (báseň Tam dole, s. 16). Odcházení, padání, couvání do jiných míst a prostorů, už skoro těšení se na to jiné, co přijde.

Ony prostory jsou místa bez času, lidmi (zdánlivě) neosídlená, ztuhlé obrázky světa, do kterých vstupují vůně, zvuky a přírodní děje. Nejde ani tak o záhrobí, jako spíš o zátiší nebo lépe zálidí. Místo ruchů společenského života slyšíme zvuky – bzučení much, štěkot psů. Je vůbec zajímavé, jak se do popředí dostává samotný motiv psa („Psí vytí ze dvora“, s. 23; „Nikde ani pes“, s. 21; „ve vsi už na něj štěká pes“, s. 52). Štěkot je obrana, vyhánění cizinců z míst zastaveného času. V těchto místech všechno bylo a je stále v jednom bodě přítomné, jenom se zdá, že tu stále překáží člověk. Ale jak již bylo řečeno, vše je jen naoko, zdánlivě pro pobavení příchozího – „Jste jediný cizinec/ Všichni se hýbou, jako by ještě žili“ (s. 28). I mrtvý člověk je tedy součástí světa, součástí, která sice překáží, ale patří do stálého itineráře takového prostoru. Příchozí (a otázkou je, zda autor nebo čtenář), který je divákem a roznětkou pro
oživení celého světa, je jediný živý. Stává se tvůrcem všeho rozpohybování; bez něj by se z manýristického zátiší staly jednotlivosti: ryby, svícny, jablka. Vracíme se náhle zpátky do šedesátých let k Wernischovým raným sbírkám, ve kterých figuroval ten okouzlující, všední den, oživený slovem a smyslem pro detail či bizarnost. Setkáváme se ale s jinou zkušeností: Zatímco v minulosti byl oživovatel veselý a skotačivý mladík, který měl sklony k anarchizování, nyní padá na tvůrce nesmírná odpovědnost za každý kousek odhaleného prostoru. Tvůrce nyní může buď prostě být nebo přemýšlet: „Tak takový to bude/ Až budu v rakvi.“ (s. 23) Jenže pořád je tu nutkání zvednout se (koneckonců i z té rakve), vystoupat dál, jít až na konec cesty, nebo se o to alespoň pokusit. Sotva říct, co nás na Wernischovi fascinuje víc, zda dětinská zaťatost, se kterou je toto lpění na pokračování doprovázeno, nebo až taoistická vyrovnanost některých veršů, která ví o cestě svoje
a jen naznačuje. Výsledek je pak mnohdy rozervaný, rozpolcený. Kterou stranou se vybrat: odevzdat se tomu, nebo bojovat s tím?

Stylizace sklerotika

Zatímco smrt má ve Wernischově slovníku své pevné místo, stáří se v něm jen hledá a rozhlíží. Pokud si vzpomeneme na předchozí sbírku Nún, vybavíme si postavičky a figurky zestárlých a popletených námořníků a cestovatelů, jejichž sklerotický svět pomáhá dotvořit obraz světa, někdy možná až příliš jednotvárného a narýsovaně nudného. V Hlavě na stole se už Wernisch obešel bez postav těchto zástupných strejců: zůstává sám se svým unaveným životem. Už ho vlastně nic nezajímá, všechno obtěžuje, bolí a mrzí. Lze sotva odhalit, do jaké míry je to opět hrané. Přesto se mi však zdá, že se autor neskutečně baví. Stylizace sklerotika tentokrát převládla nad mystifikací. Relativizuje se všechno, vzpomínky se pletou jedna s druhou a slábnou, jen ty na dětství jsou jaksi křišťálovější. „A člověk se začíná podobat svýmu dědečkovi“ (s. 15).

Hlava na stole je sbírka psaná jakoby schválně na rozloučenou; stále se v ní, v mnoha rovinách, oznamuje, že už se zavírá, končí, už nic dál nebude. Bilancování se nechává na jindy a na jiné. Vždyť hlava na stole je hlava unavená, která odpočívá, spí opileckým snem nebo prostě jen tak zdřímne do nehybnosti. V takovém případě se ideálně prolínají právě obě dvě témata Wernischovy poetiky poslední doby (stáří a smrt), které vyúsťují v třetí: unavenost stáří a smrt – vše jen naoko, jako v komedii loutek. A to je pro autora asi nejlepší, nejčistší a nejpřirozenější způsob obrany před světem i sebou samým.

Autor je redaktor časopisu Tvar.

Jak se ctí přežít ekonomický růst a diktát trhu

Zdá se mi, že takzvaný vyspělý svět rezignoval na rozhodování o tom, kam a kudy se ubírat. Je zcela v tahu jednou daných ekonomických veličin, které jsou hlavním měřítkem úspěšnosti společností i jednotlivců. Růst se stal zaklínadlem.

Jeho neustálé sledování vytváří v lidech dojem, že v životě nezáleží na ničem jiném než na tom, o kolik více a rychleji vyrobíme, prodáme a spotřebujeme čehokoli – od automobilů přes jogurty a knížky až po bankovní a internetové operace. Jako by se mimo rámec této honičky nemohl odehrát žádný životně důležitý děj. A upřímně řečeno, pro jakýkoli jiný děj než růst, ve smyslu zmnožování statků, začíná být na zemi těsno.

Před růstem není kam utéci. Ubývá krajiny, kde byste mohli zapomenout na trh a samozásobit se, ubývá míst, kde nezastihnete bankéře, a brzy z mapy vymizí nadobro i oblasti, kde vás naopak nezastihne berní úřad. Můžete se možná utéci do světa své fantazie, zbude-li vám čas, nebo do soukromí své domácnosti. Tam však nakonec stejně vyplníte svá daňové přiznání a zkontrolujete účty, které vás se všeobecným růstem či hrozící stagnací nakonec propojí.

Zeměkoule je stále více proorganizovaná a na skutečně svobodné, nezávislé rozhodnutí nezbývá prostor. Individuální svobody, která stála na počátku nebývalého hospodářského růstu, tak v konečném výsledku ubývá. Neměli bychom poopravit ales poň ekonomické ukazatele své úspěšnosti?

Každý trh s jakýmkoli zbožím se jednou nasytí. Pak je třeba vymýšlet jiné zboží, nebo spotřebu státem dotovat, jako se to děje například ve Francii při koupi nového automobilu. Auta se pak nevejdou na silnice, ty je třeba dostavovat, a tak pořád dokola.

Růst pro růst je ve svých důsledcích nejen nesmyslný, ale také neudržitelný, a tedy neuskutečnitelný. Krom toho současný vývoj, orientovaný převážně na kvantitu, provází vyčerpávání přírodních zdrojů, devastace životního prostředí a životního prostoru vůbec. Vlády sice projevují snahy omezovat škodlivé účinky ekonomických činností a vyhlašují cíle pro udržitelný rozvoj, ale není jim co věřit. Čím větší část světa se totiž úprku za hospodářským růstem účastní, tím je trvale udržitelný rozvoj nesplnitelnější.

Okusit nezávislost rozhodování

Náš zvyk vyčerpávat prostor, v němž žijeme, do posledního zbytku, ustlat si na odpadcích a potom odjíždět na dovolenou za lepším, brzy vezme za své, protože i tento zvyk nakonec spotřebujeme. Je-li nějaká naděje namířit si k vyšší kvalitě života, budeme se muset přeorientovat i na kvalitativní ukazatele růstu. Jak to technicky provést, je zřejmě výzva pro ekonomy. Naučit se znovu žít podle hesla „méně by bylo více“ je zřejmě úkol tohoto tisíciletí pro každého z nás, nikoli jen pro politiky a vůdce ekologických hnutí.

K tomu, abychom přehodnotili ekonomický rozvoj, bude především zapotřebí započítat do cen i náklady, které odrážejí kvalitu života. Například v cenách za dopravu bude třeba zohlednit i to, za co zatím dopravci neplatí. Jde například o zhoršení zdraví a zkrácení života vlivem emisí a hluku, o náklady spojené s nehodami nad rámec pojistného, o ztrátu životního prostoru a také o škody na krajině. Teprve až budou do cen zahrnuty všechny tyto náklady, projeví se, které aktivity se nám skutečně vyplácejí a které směřují proti nám.

Zbavit se zbytečné nebo dokonce škodlivé spotřeby a aktivit nás možná jednou přimějí narovnané, nedotované ceny nejen v dopravě, ale i v zemědělství a dalších oborech lidské činnosti.

Má však ještě smysl připomínat si hodnoty, které nejsou z ekonomického slovníku, ale přesto patří k životu, jako je právě nezávislost rozhodování? Můžeme si ji ještě dnes vůbec dovolit nebo alespoň okusit?

V současné době sílí zejména v bohatších zemích snahy vzdorovat agresivnímu trhu, což se projevuje v touze žít skromněji, zdravěji a hlavně šetrněji vůči životnímu prostředí. Málokdy se však setkáme se skutečně důsledně uplatňovanou nezávislostí vůči institucím, které nás vydírají na každém kroku a podvazují naše svobodné rozhodování. Ani ekologická či občanská, takzvaná nezávislá hnutí nedokážou být nezávislá na trhu a ekonomickém růstu. Jsou financována nadacemi, které získávají prostředky právě z globální ekonomiky, využívají globálního bankovnictví, počítačové sítě je propojují se světově dominantním ekonomickým obrem Billem Gatesem a potřeba informovat veřejnost je zase svazuje se světem globálních masových sdělovacích prostředků.

Thoreau – studium a nicnedělání

Odpověď na otázku, do jaké míry dnes může žít člověk nezávisle na společnosti a přitom civilizovaně, neznám. Více než před 150 lety se jí však zevrubně zabýval massachusettský rodák a podivínský vzdělanec Henry David Thoreau (1817–1862), který přitom neváhal nasadit vlastní kůži. Rozhodl se totiž odstěhovat z pohodlí svého rodného města Concord do nedaleké přírody, kde prožil dva roky ve vlastnoručně postaveném domku a svou osobní zkušenost literárně zpracoval. V knize Walden aneb Život v lesích zkoumá, zda můžeme žít bez řady civilizačních vymožeností (pokud jsme dostatečně odhodlaní), aniž bychom trpěli (ale naopak došli naplnění smyslů i duše).

Jeho dodnes překládané svědectví (první české vydání Zdeněk Franta 1902 a poslední Odeon 1992) lze číst mnoha způsoby: jako návod pro přežití v přírodě s minimální společenskou podporou, jako svého druhu poetickou účetní knihu o nejúspornějším hospodaření v domácnosti, jako sociologicko-historickou studii o životě za průmyslové revoluce v Nové Anglii, jako přírodní esej, jako filosofické dílo představitele amerického transcendentalismu, jako místopis autorovy duše atp. Nejspíš je Walden aneb Život v lesích, řazený mezi díla americké klasické literatury, tím vším dohromady, neboť jako každá velká literatura se pohybuje v mnoha rovinách.

Henry David Thoreau se narodil v rodině, která se symbolicky pro jeho příští zaměření zabývala zemědělstvím a výrobou tužek. Vystudoval na Harvardu a do Concordu se vrátil, aby tam vyučoval na místní škole. Henrymu Davidovi se však příčilo žáky fyzicky trestat, což se tehdy po učitelích vyžadovalo, a tak profese pedagoga zanechal. Během svého života vystřídal spoustu zaměstnání včetně nádenických prací, jeho nejvlastnějším povoláním a nejniternější potřebou však zůstalo psaní, čtení, studium a nicnedělání. Četl v klasických a snad všech moderních jazycích, psal si celoživotní deník. Jeho učitel, transcendentalista Ralph Waldo Emerson, o něm napsal, že „neměl kvalifikaci k žádnému zaměstnání, nikdy se neoženil, žil sám, nechodil do kostela, nevolil, odmítal platit daně, nejedl maso, nepil víno, nikdy neokusil tabák, a ačkoli byl člověk přírodní, neužíval návnadu ani pušku.“ Měl zvláštní vztah k charitě, pro niž podle svých slov
neměl buňky. Jako pomoc potřebným však chápal poskytování své vlastní zkušenosti života s minimálními prostředky a s minimální cizí podporou.

Civil Disobediance

Kromě vynálezu přírodního eseje, za nějž je Walden aneb Život v lesích také považován, nám Thoreau odkázal i termín občanská neposlušnost, který patří paradoxně do politického života, jemuž se Thoreau tolik vyhýbal. Na protest proti válce Spojených států s Mexikem totiž odmítl platit státní daně, za což byl vsazen do šatlavy a napsal pamflet Civil Disobediance (Občanská neposlušnost). Občané vzpírající se zákonům či vládním nařízením z důvodů vlastního svědomí jsou tedy dědicové myšlenek Henryho Davida Thoreaua, a nikoli hnutí květinových dětí z 2. poloviny 20. století, jak jsme si mnozí možná představovali.

A jak vypadal Thoreauův pokus vyvázat se ze společenské závislosti? Henry David si na pozemku svého učitele Ralpha Waldo Emersona vlastníma rukama (a s pomocí stavebního materiálu z chatrče, kterou zakoupil od jistého Ira) postavil chatu, v níž uprostřed lesů na břehu rybníka Walden strávil 26 měsíců svého života. Nešlo přitom o nějaký romantický útěk do nespoutané přírody, ani plnění bobříků odvahy či překonávání extrémně těžkých podmínek, ale o rozvážné, dobře promyšlené rozhodnutí. Thoreau od Waldenu, který znal a miloval od dětství, mohl dojít do rodného Concordu, kdykoli se mu po společnosti zastesklo, pěšky. Les u Waldenu nebyl podle Thoreaua ani podle dochovaných dobových fotografií divočinou v původním slova smyslu, ale kulturní krajinou se sázeným a těženým porostem.

Thoreau hned zpočátku svého, téměř deníkového záznamu, který sleduje rytmus ročních období, podává podrobné účty z vlastního hospodaření. Dozvíme se přesně, kolik ho stála stavba jeho domku (28 dolarů), za kolik nakoupil potraviny a šatstvo a jaký byl výnos z potravin, jež sám vypěstoval. Dochází ke schodku necelých 25 dolarů, což představuje jeho původní investici, s níž do lesa přišel, a také znamená, že s výjimkou oné počáteční investice do domku dokázal být soběstačný. Thoreau dopodrobna účtuje s úmyslem čtenáři dokázat, jak nesmyslně drahé nájmy za domy platí většina farmářů z okolí. Vyzkoušel, že vedle skromného živobytí stačí postavit jednoduchý a praktický vlastní domek, máte-li kde, aby se člověk vymanil z neustálého a bezvýchodného kolotoče plateb a dřiny, do něhož ho vrhají nejen vysoké nájmy, ale také příspěvky na stavby pomníků, kostelů a bank. Většina kamene, který národ zpracovává, padne na jeho náhrobek,
poznamenává Thoreau.

Kapitolu samu pro sebe představuje pro Thoreaua výdělečná, zejména těžká fyzická práce, k níž má veskrze záporný vztah. Na návštěvě v rodině zemědělského dělníka v sousední chatrči záměrně přivádí hovor na práci a přesvědčuje, že kdo více dře, více platí. Fyzická dřina je kontraproduktivní, protože k ní patří větší spotřeba potravin, zejména kalorických, více se opotřebovává šatstvo i obuv, které musí být nadto pevnější, a tudíž i dražší, a dříč potřebuje i více času na regeneraci. Oč lépe by se rodině vedlo, kdyby její živitel těžce nepracoval! Jak buřičsky, ba dokonce protispolečensky musela v době puritánských ctností – vysoko vynášené píle a velkého pracovního nasazení – působit taková antipracovní propaganda, si umíme dnes sotva představit. Ostatně ani k dnešnímu kultu ekonomického růstu není právě přátelská.

Naopak k naplnění života potřeboval Thoreau co nejvíce volného času. Kromě každodenního čtení a psaní představovalo pro něho nejvyšší hodnotu nicnedělání. S rozkoší popisuje, jak často trávil čas lelkováním na prahu svého domku, poslouchaje zvuky lesa a pozoruje život v něm. Pozorování i nejmenších detailů nejbližšího okolí doma i při toulkách krajem a důkladné zápisy patřily k významným výdobytkům Thoreauovy nezávislosti. Právě v těchto partiích knihy zakládá autor obor přírodního eseje. Thoreau kupříkladu sledoval po hodinách a dnech bubliny putující ledem rybníku k jeho povrchu, měnící se strukturu i barvu ledu, vyměřoval přesně pevnost ledu na různých místech i způsob a dobu jeho odtávání. Dokázal zajímavě popsat i způsob, jak ledaři na Waldenu skladovali led v zabedněných blocích a dokázali jej uchovat až do léta a jednou dokonce až do října.

Jednoduchost života

Nezávislost však není nikdy úplně zadarmo. Thoreau věnuje velkou pozornost svému velmi skromnému jídelníčku, aby čtenáře přesvědčil, co lze s výhodou oželet a co tím naopak získat. Ze svého menu úplně vyloučil kávu a čaj, čímž ušetřil značné částky. Zásadně pil jen vodu – buď pramenitou nebo z čistého waldenského rybníku a nedovedl pochopit, proč si jeho sousedé raději nenaleznou čistý pramen namísto nákladné kávové bryndy z kalné vody, kterou se denně napájejí. Základ jeho jídelníčku tvořil chléb, který si sám pekl na otevřeném ohni (mouku si kupoval), v čemž nacházel obzvláštní zalíbení, fazole, jejichž pěstováním a pozorováním se bavil, a ryby, jejichž lov ve vodách Waldenu zbožňoval a za něž nemusel nikomu platit. Zpočátku se živil i kupovaným sušeným masem, které později, jak se mu měnila chuť, zcela vynechal. Protože mu hodně času zabíraly výlety po okolí, v létě si obědy zajišťoval sběrem borůvek a jahod.

Se svým jednoduchým stravováním, k němuž postupně dospěl, byl Thoreau na výsost spokojen, podobně jako s ostatními stránkami svého úsporného života, a nabyl přesvědčení, že mu to rozhodně přináší více slastí než strastí. Právě tak jako jednoduchost stravy ho přivedla k jemnější chuti, jednoduchost života mu přinesla jemnější vjemy a zbavila ho spousty povinností. Uvolnila tak množství času a energie, kterou mohl věnovat ušlechtilejším a z hlediska poznání hlubším činnostem, k nimž by se při vyčerpávající práci ani nedostal.

Ať už jde o praktické návody či detailní pozorování krajiny, prostupuje všemi kapitolami zřetelná radost, uspokojení a přirozená sebedůvěra. Uspokojení a sebedůvěra z toho, co dokázal zvládnout sám, bez cizí pomoci, a hluboká radost ze života uprostřed důvěrně známé přírody, kterou považoval za prostředí mnohem přátelštější, než je lidská společnost.

Thoreau uzavírá svou knihu poznámkou, že se po dvou letech života u Waldenu vrátil do své obce ze stejného důvodu, který ho zavedl do lesa. Své důvody sice nevysvětluje, ale předpokládám, že to byla právě touha po nezávislosti a po poznání, které může přinést jen nezávislý život. Mnohé z toho, co si vyzkoušel v krajní situaci, mohl udržet nakonec i mezi lidmi.

Přestože Thoreauova výpověď je velmi dobová a také velmi americká ve vztahu k přírodě (Američané sice panenskou přírodu nejrychleji zdevastovali, ale zároveň byli první, kteří si začali uvědomovat její hodnotu a chránit ji – Yellowstoneský park byl například založen již roku 1872) i k nezávislosti (kdo si na nezávislosti a svobodě zakládá více než občan Spojených států?), zároveň je zřejmě i velmi univerzální v době i čase. Dokazují to ostatně i české překlady Waldenu a nakonec i můj rodinný příběh. Walden stál totiž u zrodu skautského hnutí v Čechách a oddíl vodních skautů mého otce si ve dvacátých letech minulého století také postavil svou chatičku v lesích, v níž donedávna jedinou civilizační vymožeností zůstala kamna, postel a petrolejka, kterou teprve nedávno nahradil solární panel s fotovolatickým článkem. Neuvažuji sice o tom, že bych odešla do lesů a pokoušela se o co
největší soběstačnost – i když s myšlenkou vyzkoušet si to si čas od času pohrávám – nicméně možnost neustále porovnávat, co všechno nepotřebuji při svých pobytech v lese, s tím, co mě naopak obtěžuje v „civilizovaném životě“ a co v něm postrádám, je přinejmenším inspirativní.

Henry David Thoreau zemřel v roce 1862, jeho poslední slova byla los a indián.

Autorka je publicistka a členka ekologického sdružení Pražské matky.

My jsme velice podvratní

Jak galerie vznikla? Proč jste začali pracovat spolu?

Miguel: Znali jsme se od počátku devadesátých let ze školy a z různých kulturních akcí. V roce 1995 jsme spolu organizovali přehlídku Proposition 187 o jednom kalifornském skandálu, to byl první impuls.

Elvia: Byl to návrh, aby lidé, kteří nemohou prokázat, že jsou citizens, američtí občané, neměli nárok na zdravotní péči, vzdělání a různé veřejné služby. Kalifornie má největší mexickou populaci v USA.

Jesús: Američané měli pocit, že další imigranti jim vezmou práci, a začali vymýšlet Návrh 187, který například říká, že pokud člověk přijede do země bez dokladů, jeho dětem budou odepřena privilegia, která má každý jiný Američan. Naše politizovaná výstava současného umění se konala v Downtown Community College. Většina z umělců byli latinskoameričtí imigranti.

Měli jste z politického tématu potíže?

E: Částečně. Kalifornská vláda špatně hospodařila a místo přiznání vlastní odpovědnosti začala obviňovat skupiny lidí, kteří byli snadný terč a nemohli se bránit. Chtěli jsme výstavou na ty problémy upozornit a zamezit jejich opakování a rozšíření. Chtěli jsme varovat obyvatele dalších států.

J: Rozhodli jsme se vytvářet podvratný komentář pomocí umělecké tvorby. Výstava putovala, a pak nám odmítli uspořádat expozici v Chicago Park District, kterou jsme měli domluvenou na jaro 1996.

E: Byla příliš kontroverzní…

J: ...a také vláda nechtěla, aby se zbytečně mluvilo o chicagských imigrantech.

Vystavujete převážně umění imigrantů?

J.: Je to složitější. Uvědomili jsme si, že jako děti imigrantů či emigranti, navíc z dělnické třídy, nesouzníme s hlavním proudem chicagského světa umění. Ale jelikož jsme studovali na prestižních uměleckých školách, nemají nás moc rádi ani latinskoameričtí umělci v Pilsen, pokládají nás za příliš americké. Tady vedle je galerie Casa de la Cultura, což je příklad, jak bychom podle nich měli vypadat, ale nás to nezajímá. Oni sice sdílejí náš revoluční aspekt, ale většina z technik, které používají, je už příliš známá. Chceme být podvratnějsí, kreativnější, přicházet s politickým poselstvím a přinutit lidi přemýšlet. Proč vytvářet něco, co už je norma?

E: Vyrostli jsme v americké kultuře a obeznámili se s americkou popkulturou. Tu můžeme používat k podvracení, k odlišným druhům poselství. Když jsme ukazovali naše díla starší generaci, lidé říkali: to je příliš americké, to vypadá, jako byste je chtěli imitovat.

J: Přesně to dělají imigranti. Mají tendenci romantizovat si svou vzdálenou zemi; čím déle tu jsou, tím víc. Včera večer jsem mluvil s paní, která pracuje v Polském muzeu v Chicagu; říkala, jak je těžké přinášet nové myšlenky. V polské komunitě jsou – stejně jako v naší – lidé, kteří odešli z Varšavy v roce 1964 a čtyřicet let tam nebyli. Když vzpomínají na Varšavu, vidí život šedesátých let. Pochopili jsme, že my tři můžeme pracovat spolu, že jsme schopni se organizovat jako umělci a konceptuálně přijít se zajímavou výstavou. Webové stránky jsme měli už od poloviny devadesátých let, dělal je Miguel.

To byl na místní poměry patrně převratný krok…

E: Jistě. Byl to holý text na internetu. Inspirovali nás mexičtí zapatisté. Přišli z džungle, odnikud, a přesto našli způsob, jak se připojit k elektrickým a telefonním linkám a komunikovat s celým světem. Byla to online revoluce. Všichni si říkali: bože, to jsou indiáni uprostřed džungle, a co my sakra děláme
tady!

J: Začali jsme pracovat s naší komunitou. Věnovali jsme se aktivismu, náš časopis byl vždycky Spanglish, angličtina a španělština smíchané dohromady, přicházeli intelektuálové, lidé mluvili o hrůzách v Latinské Americe, diskutovalo se o vládě, dělali jsme všechno možné. A slovo polvo se vynořilo jako bomba.

M: Jako exploze.

Můžete mi slovo polvo přeložit?

Polvo znamená prach, třeba po výbuchu. Ale to slovo se značně proměnilo, ve španělštině je velice subverzivní, je spojené s podezřelými věcmi, jako je sperma, soulož nebo kokain. Je jako my, protože my jsme velice podvratní.

Jak jste přišli k tomu zvláštnímu výstavnímu prostoru?

Před rokem 1999 jsme vystavovali v suterénních bytech, na školách, v alternativních galeriích. Dřív tu bylo pár netradičních galerií, ty ale zmizely. Nejdřív jsme sídlili v přední části obchodu, to byl Elviin ateliér, pár bloků odsud. Odtamtud jsme se přestěhovali do holičství tady na konci ulice. A pak sem, kde bylo původně skladiště. Majitel na nás byl hodný, i proto, že Miguel má v domě ateliér.

Jak jej financujete? Lze spoléhat na granty od města a státu?

E: Je to možné, ale nebezpečné. Když se člověk dostane do korporačního světa, už se jen honí za granty. Rozhodli jsme se to nedělat, s neziskovým sektorem už jsme měli zkušenost a věděli jsme, jaká je to práce. Rozhodli jsme se dávat peníze z vlastních kapes a dělat fundraising jinak.

J: Když se umělec jednou stane součástí kruhu financování a začne jednat s lidmi ze správních rad, jeho práce je jinak sledována a on se začne umírňovat. Nevíme, jak bude Polvo pokračovat. Ale chceme být svobodní, stále grassroots. Uvidíme, jak dlouho budeme schopní to vydržet. Já nemám děti, ale Miguel a Elvia ano. Není to lehké.

E: Proto musíme mít i místo na práci, ne jen galerijní prostor. Umělci, kteří tu s námi pracovali, nám nechali své vybavení. Někdy bylo přímo součástí jejich projektu vylepšení prostoru.

M: Umělkyně Paola Cabalová například nalakovala podlahu.

E: Takhle to vypadalo předtím (ukazuje na místo s nenalakovanými parketami). Teď to vypadá velmi profesionálně.

J: Umělci přispěli každý svým způsobem. To se mi líbí, připadá mi to hodně neamerické.

Jak jste si rozdělili role?

J: Všichni se zabýváme komunitním uměleckým vzděláváním. Elvia pracuje v administrativě. Já mám kontakty na akademické instituce, dostávám pozvání na přednášky z různých zemí. Miguel je náš onlinový bůh, Polvo díky internetu expanduje.

E: V létě jsme měli výstavu v Austrálii, jmenovala se Lies That Bill Gates Told me: Exploring the Digital Divide.

Co vám provedl Bill Gates?

J: Loni se Chicago mělo stát městem připojení: internet má být dostupný pro každého. Ale netýká se to černošských komunit nebo chudších čtvrtí. Na South Side vystoupilo mnoho aktivistů. Přístup na síť by podle nich měl patřit k základním lidským právům, neboť naše kultura na něm závisí; při hledání zaměstnání a boji o něj je nezbytné umět používat e-mail. K této oblasti vzdělání se zde, v zemi prvního světa, stále dostane jen někdo.

E: Někteří z nás mají dokonce menší přístup ke vzdělání než v jiných zemích, protože tady všechno záleží na penězích.

J: Billa Gatese v názvu používám jako příměr, celá jeho společnost pořád dokola mluví, že technologie je pro všechny.

Nabízíte konkrétní řešení?

E: Třeba v USA je pro mnoho lidí vše na jedno použití. Ale známe lidi, kteří celý život chodí po ulicích a recyklují. Ve škole jsme vždy na konci semestru procházeli areálem, protože studenti z UIC (University of Illinois of Chicago – pozn. L. D.) odjížděli domů a vyhazovali nábytek, televize, všechno. Neobtěžovali se ani oslovit Armádu spásy.

J: Studoval jsem na Art Institutu. Bohatší studenti si každý semestr koupí olejové barvy za tisíc dolarů a pak namalují jeden obraz. A barvy letí do koše, protože začnou dělat něco jiného. My chudší studenti jsme odpadky vždycky kontrolovali. Je to nemožné plýtvání. V Polvu všechno recyklujeme. Umělecké prostory vždycky recyklují, ale my jsme v tom myslím obzvlášť úspěšní.

E: To je druh umělecké mentality, nikdy jsme nic neměli a všechno jsme nakonec získali. Víme, že to k nám přijde. Materiálně ani mentálně nás nepoškozuje, že nejsme mainstream. Ale hodně lidí je z podobného stavu nervózních, protože nevědí, co se sebou. Potřebují, aby jim někdo říkal, měl bys být takový a takový a publikum chce tohle.

Mainstream vás nezajímá?

J: Nijak hluboce. Občas uděláme do jeho světa malou trhlinu. Když tu měl výstavu umělec Siebren Versteeg, přišla redaktorka z Art in America, nejmainstreamovějšího uměleckého periodika v naší zemi, a udělala s ním rozhovor, kde zmínili Polvo. Jednou se Polvo v hlavním proudu objeví a radši hned zase zmizí.

E: Někteří umělci, kteří tu s námi vystavovali, dostali pozvání do dalších galerijních prostor, pár z nich potom mělo minipřehlídky v prestižním MCA (Muzeum současného umění), takže jejich práce tady s námi je pro ně způsob, jak se přiblížit hlavnímu proudu.

M: Jsme pro ně odrazový můstek.

Domníváte se, že vaše výstavy mají nějaký vliv?

J: Myslím, že přinejmenším můžeme na věci poukázat, dostat je na veřejnost. Používáme konceptuální jazyk, což je problém, protože nikdo z komunity neprošel žádným kursem dějin umění. Tady často zabírají spíš staré taktiky.

E: Ale stojí to za námahu, jednou za čas nás dají do španělsky psaných novin, zmíní nějakou výstavu a lidem to pomáhá. Uvědomí si, že tu existuje jiný způsob vidění věcí a tvorby věcí, na který nikdy nenarazili. Nikdy nevíte, kdy se vaše práce zúročí.

Jak třeba?

J: Například v multikulturnosti. Chicago je stále ještě něco jako apartheid, je tu hodně rasismu a „classismu“, pro umělce z minorit je těžké neřídit se příkladem mainstreamu. Systém je složitý. Když se před běžným latinoumělcem v Pilsen zmíníte o práci černošského umělce v Hyde Parku nebo naopak, nemají o sobě nejmenší tušení. Neprobíhá žádná komunikace a myslím, že už pěkně dlouho. Když se ptáte, zda nás tu akceptují: ano. Umělci nás mají rádi, protože se tu cítí uvolněněji než jinde v Chicagu. Každá vernisáž je jiná, každý umělec přijde s jinou komunitou, je to rozmanité.

Závidím veselým stařenkám

Ani si nevšimnou,

žes něco napsal.

Tvé verše skončí v koši.

Jsi nýmand, ubohý packal

na sletu rozkřídlených

jestřábů kočkovitých.

Hrstička peří, otýpka sena

plná ptačích trylků.

Zpívat? A komu, když nikdo nenaslouchá?

Hovno. Lepší by bylo psát romány pro ženy,

mýdlové opery, slzavé příběhy a šlágry.

Už je však pozdě. Dál budeš psát básně,

ty patoky, kterých se nikdo nenapije.

(Hříčka à la Hoffmann)

Každého večera na Via Nomentana

navštěvuji krále Plodů,

velkovévodu z Karfiolů,

komtesu Ringli

a taky Špenáty a Křeny.

Pozdravím se i s knížetem Rajským.

Broskvová kapela mě hlasitě vítá fanfárami.

Obrovské melouny s tenkou nožkou

se točí v tanci.

Jen mrkve se na mne šklebí.

Zhlédly se v gotice,

mají však zelené vlasy.

Jak rolničky ze skla

cinkají zrnka vína.

A když se zešeří,

prodá mi horu vitamínů

zachmuřený pan Broccoli.

V kulatých očích výrů planou svíce.

Padla noc a rozbila světlo na střepy.

Les je jak černý potrhaný deštník.

Z okna hájovny kouká ženská.

Vidím rozkydnutou tlustou starou pannu –

a já už myslel, že je dávno v Pánu.

Bílá jak štůček plátna,

kuželka samý volánek, krajka a mašle.

Kdybych se s ní byl oženil,

jedla by jenom med a želé.

Taková je z ní boubelka.

Sáhnout si na ni, sypal by se z ní

práškový cukr a mouka dvounulka.

Víš, co to je, být vyhořelý,

nemít ani na nit, na stín úsměvu?

Víš, jaké to je, prosit radost,

ať se slituje a vrátí se k tvé tváři?

Náruč plná květin nezaplní propast

v herci, který dohrál.

Bez hlasu je z něho lazar,

korouhvička vydaná na pospas větru.

A přitom se brání, nechce umřít,

pořád ještě čeká na úsvit –

ledový, větrný, kterým nic nekončí,

protože život je nádherný a plný záhad

a tak strašně vratký.

Závidím veselým stařenkám,

co v drobných vrásčitých rukou

svírají nitě života…

Suché a křehké jak podzimní listy;

stačí sprška – a jedna chybí.

Vlastní obehrané desky, skřehotající

pohřební černé hejno vran.

Jejich zrcadla jsou však plná

dávného lesku, a ony v nich tančí

vídeňský valčík,

ze všech nejhezčí, něžné panenky

s vlečkou a šňůrami duhových perel.

Na nose obrovské matné brýle,

studují rodokmen růže.

A u nohou jim lehá měkký houf

rezavých koček.

Dnes už se nenosí dopisy s pečetí,

a přece je bereme do ruky s bušícím srdcem.

Co když v nich stojí něco,

co promění, rozvrátí

celý náš život.

Kolikrát se ti zhroutilo,

čím sis byl po léta jistý.

Stačilo roztrhnout obálku,

přečíst kus papíru a pak už jen

sbírat trosky.

Lepší je dopisy nečíst

a rovnou je házet do zásuvky.

Bude-li mi ještě jednou dvacet,

přijdeš za mnou jako Betsabé

za králem Davidem.

Tehdy rozzáří chladný azur

dvé zlatých holubic.

Spatřím tvé tělo z vosku,

z lastury tvých úst budu pít štěstí.

Kdo však ví,

zda ke mně najdeš cestu

a budeš-li vůbec chtít?

Když už si neumíš ani představit,

že jsem byl kluk jako buk.

Jilmy ochořely. Zhoubná houba

hloubí do dřeva tunely, slizké díry.

Platany leptá slinami

červený pavouček. Blechy prý trpí kašlem.

Je srpen a prázdniny.

V zešeřelých pokojích

kralují samotné kočky.

O tančící Esmeraldu,

hvězdu benátského karnevalu

z divadla San Cosimo,

teď nikdo nestojí.

Nikdo jí nechce dát smlouvu.

(ve stylu Bloka)

Kdysi jsem býval oheň a jiskry,

teď sedím zhrouceně na lavici,

jako bych to nebyl já, kdo má odehrát svoji roli.

Strachy bez sebe, že to nezvládnu,

srdce vysadí jako motor

a moje zkřivená postava

bude už jenom k popukání.

A přece se třesu, až vyjdu na scénu,

i když tím nesklidím potlesk.

Chci jenom vykřičet svoji bolest,

ten směšný, pošetilý žal.

Saskia nechce, abych umřel.

Üsmívá se pod širokým červeným kloboukem.

Chce, abych byl ještě trochu šťasten,

docela málo, nic ve velkém.

To se však musím srovnat s Pánem Bohem,

který mi ukazuje záda,

se svým dýchavičným fialovým tělem,

s časem, v němž člověk jenom strádá.

Holoubku, luno v úplňku tam nahoře,

plná krajek a perel,

pomoz ubohému od hoře.

Nespěchej. Kulhám. Tak počkej.

Přebásnila Viola Fischerová za jazykové spolupráce Olgy Hostovské.

Ripellino měl vnímavost básníka a svým kulturním rozhledem obsáhl několik univerzitních oborů. Řídil se spíš intuicí než akademickými pravidly, ale současně, alespoň co se české scény týče, byl mnohem informovanější, než by se dalo očekávat v těch nekonečných letech cenzurování a zamlčování. Italům objevil Holana, Halase, Koláře, Hrabala, Linhartovou a další a dokázal, že z překladů jejich děl se staly velké literární události. Stejně neomylný byl jeho instinkt v otázkách politicko-společenských a Itálie mu vděčí za vášnivé, ale věrné obrazy Pražského jara i dramatických událostí, které následovaly. Později se jeho zásluhou do Prahy zamilovala celá Itálie, neboť ji proměnil ve fantastické město s duší (s duší náležející poutníku pátrajícímu po všem, co je nádherné, moderní a věčné). Byl to citlivý a velkomyslný přítel, nadaný kouzelným darem spojovat úzká východoevropská políčka v zářící prostory plné zvuků, barev a tvarů, kde jsou
domovem umění a literatura.

Sylvie Richterová

(Z konference uspořádané k nedožitým spisovatelovým osmdesátinám a k 25. výročí jeho smrti)

galerie

„…přestože malba bude svou velikostí teoreticky nepřehlédnutelná, chci, aby se tónem a barevností stala součástí domu… jako něco, co tam asi bylo vždycky, jen jsme si toho všimli až dneska… podstatné je udržení balance mezi obsahem a kontextem použité formy… aby se jemné připomenutí nutnosti pravidelné emocionální a mentální údržby nestalo nějakým sektářským poutačem, je potřeba distanc poezie nepatřičného spojení… jemný vtip, kdy manekýna se bude dívat pohledem, který nemůže absolutně nic prodat, a zároveň je spojena svým kostýmkem s všedností jako každý z nás…“

Igor Korpaczewski

Maličká barevná malba na papíře vznikla jako návrh projektu pro výstavu Umělecké dílo ve veřejném prostoru, kterou v roce 1997 uspořádalo Sorosovo centrum současného umění v Praze. Tyto návrhy, vystavené ve Veletržním paláci, se o rok později částečně realizovaly v městském prostředí Prahy. Asi nejznámějším, protože nejviditelnějším dílem tehdejší velkolepé akce bylo osvětlení Pražského hradu od Veroniky Drahotové.

Malba Igora Korpaczewského zůstala v návrhu. Záměrem výtvarníka bylo namalovat dívčí figuru na boční stěnu Domu Čs. legií na rohu Legerovy a Ječné ulice. Stěna této funkcionalistické stavby, kterou si výtvarník pro svůj projekt vybral, má pět poschodí. Kromě toho, že je vysoká a úzká, vyznačuje se specifickým umístěním v urbanistickém celku. Je totiž obrácená k nekonečnému proudu aut, který se po celý den šine směrem ven z centra Prahy, na Nuselský most a dále na východ. A tak by automobilisté přes červené semafory v nervózním pozastavení na okamžik zahlédli dívčin obličej. Neustálému monotónnímu a anonymnímu pohybu plechu, vtěsnanému do rokliny domů, měla čelit plánovaná monumentální malba mladého děvčete, hledícího záhadně přes všechno pozemské do neznámé dálky.

Igor Korpaczewski (nar. 1959 v Praze) není na české výtvarné scéně žádnou neznámou, upzornil na sebe řadou výstav. Jeho tvorbu ale nikdy neprovázel takový rozruch jako díla některých jeho souputníků, kolegů malířů ze skupiny Tvrdohlavých nebo takového enfant terrible, jako je Martin Mainer. Má to své důvody jednak v introvertnější osobnosti malíře, a možná trochu i ve skutečnosti, že na veřejnosti nevystupuje pod vlastním jménem, ale pod pseudonymem KW nebo dokonce Q. V širším kontextu byly jeho práce naposledy k vidění na výstavě Perfect Tense – Malba dnes v Jízdárně Pražského hradu před dvěma lety a nedávno se představil rozsáhlým rozhovorem v jednom českém výtvarném časopise.

Navržená malba u stanice I. P. Pavlova měla díky svým monumentálním rozměrům, specifickému umístění i kompozici figury způsobit přímo urbanisticko-výtvarný účinek. Ve vertikále figury, podtržené jak úzkým formátem stěny, tak švarně přísným postojem dívky – jen si všimněme připažené ruky a střihu šatů –, spatříme od nohou k ramenům jemné vyosení těla z frontality, které vyústí v šikmém pohledu do výšky nakloněné hlavy jako do dálky vystřelený šíp. Vzpomeňme si, že stěna, na které měla být malba umístěna, se nachází na kraji čtyřproudé silnice čelně k autům. A tak by byl pohled řidičů a řidiček vedený do výšky, podél vertikály figury, a vyústil by do protisměru, někde za nimi, za fasádami okolních domů, kam nemohou dohlédnout, protože jsou navíc zachyceni v pasti ruchu, který je nekompromisně žene kupředu.

Tolik o kompozici. Drobná malba, ale i celá tvorba Igora Korpaczewského se vyznačuje ještě dalším, neméně podstatným rysem. Je to specifický malířský rukopis, který se u tohoto malíře-koloristy pojí také se specifickým a pozoruhodným pojetím barvy. Hlavním výtvarným prostředkem Korpaczewského je totiž skvrna nebo zvýrazněné jednotlivé tahy štětcem. Tyto jasně čitelné akcenty rozmanité velikosti, z nichž je v podstatě vybudován celý obraz, jsou nositeli světla a tmy, pološera, případně vysokého lesku. Malíř z nich doslova buduje své obrazy, dává tělu objem a prostoru hloubku. Jsou prostředkem, který ovládá kompozici v ploše i v prostoru, drží figuru a prostor dohromady. Mají však i další účinek, který černobílá reprodukce neumí zachytit vůbec a nejlepší barevná jen velmi zkresleně. Skvrny a tahy štětce, tyto koloristické drahokamy, se totiž nenápadně, a přesto zřetelně vynořují ze svého okolí
a provázejí motiv jako hudba slovo.

Celý obraz je přitom malovaný skoro jednobarevně. Na první pohled je hnědý a šedý. Až potom si začneme všímat v pozadí, v okolí nohou a na dívčině hrudi rezavé barvy, která vrhá rozmanité šedivé tóny do různých stupňů studenosti. Mezi nimi jsou potom tóny hnědé. A tak je dílo založené na jedné straně na napětí mezi silnicí, vertikálou figury a jejím pohledem, a na druhé straně na tomto ději barev uvnitř obrazu, kterého by si, po pravdě, automobilisté už asi všimnout nemohli.

Když mluvíme o barevnosti, není tak docela od věci upozornit na skutečnost, že Korpaczewski pracuje jako asistent Jiřího Sopka na pražské Akademii výtvarných umění. Sopko je jeden z mála současných českých umělců, který si zaslouží označení kolorista. Srovnání s ním nám dovolí ujasnit si v rychlosti rozdíl, který odlišuje jejich pojetí barvy. Sopkův neobyčejný talent spočívá mimo jiné ve schopnosti sladit nebo vnutit do celku obrazu několik silně protikladných barevných ploch tak, aby celek, navzdory všem odstředivým silám, držel pohromadě. Vychází při tom z matissovské tradice. Korpaczewski je v tomto smyslu klasičtější. Jeho způsob malování s příbuznými barevnými tóny má blíže k Velázquezovi, Goyovi nebo Morandimu.

Dalo by se namítnout, že píši o maloformátovém kvaši, ale myslím při tom na výšku desetimetrové, nikdy nerealizované malby. Jeho dvě realizace na Žižkově, jedna ve dvoře žižkovské radnice, druhá pár metrů dál, na fasádě činžovního domu v Chlumově ulici, nás však snadno přesvědčí o tom, že rozdíl mezi miniaturním kvašem a monumentální malbou může u Korpaczewského spočívat jen v šířce použitých štětců.

Dušan Brozman

zkrátka

ovšem

Ty tam jsou časy, kdy jste šli do kina, protože jste byli zvědaví, jak se filmaři poprali s literární předlohou. Ukazuje se, že dnes až na pár výjimek, jako je Harry Potter, Da Vinciho kód či Sudoku na tisíc a jeden způsobů, se kniha stane trhákem až poté, co ji někdo zfilmuje. Vydavateli se pak vyplatí hodit starý náklad do stoupy, koupit práva na obrázek z filmu, dát ho na obálku, a vytisknout knihu znovu. Náklad se pak rychle prodá a možná dojde i na dotisky. A přitom se film své předlohy mnohdy drží jen zdánlivě. To se nedá nazvat jinak než čtenářova amnézie. Kniha, která usilovala o čtenářovu pozornost, je zapomenuta a nahrazena sama sebou. Média se rovněž ráda přiživí a tématem se náhle stane rok stará novinka. O tom, že tohle tady ještě nebylo (myšleno kniha), nerozhoduje čtenář, ale vydavatel.

Nevydařeným příkladem pak může být nový Spielbergův film Mnichov, který čerpá z knihy Odveta od George Jonase. Ta u nás vyšla – už je to pár let a na pultech se ohřívala celkem dlouho, možná by se ještě pár kousků někde našlo –, když „velký filmový tvůrce“ oznámil své plány natočit film. Literární agenti se toho chytli, začali znovu nabízet práva, jako by šlo o největší šlágr dne, jenomže… Spielberg jim vypálil rybník. Pojmenoval svůj film odlišně a na internetových stránkách se o knize jakožto předloze ani nezmínil, zato se oháněl scenáristou Tonym Kushnerem, držitelem Pulitzerovy ceny, vyzdvihoval vlastní zdroje a zaručoval se novými rozhovory se svědky událostí. Na tom ale propagaci knihy, která se jmenuje jinak, nepostavíte. Ale pozor! Film je tu a kritici se slétají jako supi a hledají, co by kde vytkli. „Fakta nejsou pravdivá.“ A Spielberg se brání: „Vycházel jsem z knihy Odveta.“ Novinka, anebo ne?

Tereza Pavlíčková

Možná, že si toho nikdo nevšiml, ale úřad, který má na starosti ochranu soukromí nás všech (Úřad na ochranu osobních údajů, ÚOOÚ), vydal 26. ledna své další vážné varování. Vybral si k tomu i velmi vhodnou příležitost: výročí 25 let ode dne, kdy byla Radou Evropy vyhlášena Úmluva o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat (č. 108). Tento dokument je jednou ze základních norem zavazujících signatářské státy, včetně České republiky, dodržovat veškeré zásady ochrany osobních údajů. Jedním z motivů přijetí této normy, jak správně Úřad připomněl, byla i snaha zabránit zneužití osobních údajů, k jakému došlo během druhé světové války v Holandsku, kdy byla existující databáze židovského obyvatelstva po okupaci země nacisty využita při etnické čistce. Současným rizikem je – nejen podle zástupců ÚOOÚ – mimo jiné prudce se rozmáhající využívání kamerových systémů. Úředníci proto předložili nově formulované zásady k zpracovávání
takto získaných osobních údajů a pohrozili pokutami za jejich nedodržování. Média však výročí ani hrozby nezaznamenala. Mimo jiné proto, že v Praze zrovna praskl vodovod.

Filip Pospíšil

Svět si oddechl, že se ostře sledované volby v Palestině obešly bez násilností a v podstatě spořádaně. Třináct tisíc palestinských policistů poblíž volebních uren vykonalo zřejmě své. Do chaosu se tentokrát propadly pouze předvolební průzkumy. Před začátkem hlasování se jednotlivé agentury pro výzkum veřejného mínění předháněly v odhadech náskoku vládního hnutí Fatáh a ještě při sčítání volebních lístků světu oznamovaly sice těsné, stále ale vítězství Abbásových mužů. O několik hodin později začali slavit hlavně stoupenci radikálního Hamásu. V dobré víře v pravdivost předběžných statistik však již před vyhlášením oficiálních výsledků izraelští politici, a nejen oni, veřejně odmítli byť i jen uvažovat o Hamásu jako partnerovi pro jednací stůl. Dopředu tím zúžili už tak velmi těsný prostor pro možný dialog po volbách. Podobně „nepřesné“ se ukázaly volební průzkumy i v jinak klidném Norsku loni na podzim, kde volby nečekaně
prohrála úspěšná vládní koalice. A doslova kolotoč prodělaly odhady při posledních parlamentních volbách v sousedním Polsku, kde se předpokládané výsledky podle agentur měnily o několik procentních bodů i během jediného dne. V Evropě však přehnaná důvěra v loterii průzkumů veřejného mínění naštěstí nemívá moc vážné následky. V konfliktem hluboce poznamenané zemi se však může krutě nevyplatit.

Martina Křížková