2006 / 15 - weblogy

Zdeněk Šmíd

Cejch

Olympia 2005, 224 s.

„A tak přenášel balvany dopoledne tam a odpoledne zpátky a připadal si jako stěhovák, co zešílel, jako stvořitel bez koncepce, jako dějiny.“ Román Cejch je šestisetletou historií německé krušnohorské obce Bach a jejich obyvatel. V plynoucím čase se zjevují stále nové a nové lidské generace, které ovlivňují tvář vesnice. Cyklický čas opakujících se lidských životů je ukotven do lineárního času přírody, krajiny či (velmi důležitého) kamene. Mikrohistorie obce začíná být postupně infikována velkými dějinami – k malým křivdám a neštěstím Bachu se připojují války a genocidy dvacátého století. Ve středu tohoto narativního systému pak stojí rod Schmelzerů. Jeho jednotlivé generace postupně podléhají odstředivým tendencím a ztrácejí vztah k rodné krajině i vědomí sounáležitosti se svou obcí… Román Cejch upomíná na Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze – nedotknutelné figury proslulých rodinných předků (Benátčan), postupný úpadek celého rodu
či fixace příběhu na úzce vymezený prostor jedné vsi. Opačná „německá“ vyprávěcí perspektiva pak demytizuje některé černobíle vnímané události a obohacuje stále aktuální česko-německé téma. Úspěšný autor humoristických knih Zdeněk Šmíd napsal silný, tragický a uhrančivý román, který si zaslouží velkou pozornost. Nic na tom nemění fakt, že kniha vyšla poprvé již v roce 1992 a nyní máme v ruce její třetí vydání.

Jan Jílek

Dalibor Antalík

Jak srovnávat nesrovnatelné

Oikoymenh 2005, 321 s.

Trvalo dlouho, než si historiografie a politologie zrodila své velké komparatisty, které má i religionistika, a troufám si konstatovat, že k těm českým se knihou s podtitulem Strategie mezináboženské komparace zařadil i Dalibor Antalík. Považuji tuto knihu za velkolepé dílo české religionistiky. K největším kladům knihy počítám Antalíkovu úvahu nad přednostmi a úskalími komparativní metody obecně a osobitou genealogii a typologii komparativní religionistiky. Jistě jsou zde jména, které bychom jinak mezi komparatisty neřadili (Friedrich Max Müller nebo Edward Burnett Tylor), jiné – jako Mirceu Eliadeho – lze považovat za bytostné komparatisty, ale Antalík právě rozšířením badatelského pole mezináboženského srovnávání umožnil včlenit do rodokmenu této metody i její předchůdce. Autor v knize načrtává jakousi antropologii komparace jako potřeby hodnotit jevy mezi sebou a ze srovnávání pak poznávat jejich charakter. Ukazuje, jak
dávno před zrodem komparatistiky jako vědecké metody fungovalo srovnávání starověkých náboženství, jež si právě na základě odlišnosti nárokovala svoji výlučnost, jako například judaismus, jehož Bůh žárlivě střežil svá výsostná práva. Autor nás provází i zrodem biblistiky a staré orientalistiky. Kniha bude jistě objevná nejen pro odborníky příslušných oborů, ale i pro širší kulturní veřejnost právě akcentováním potřeby stále srovnávat nesrovnatelné.

Michal Janata

Jacques Duquesne

Marie – pohledy na život matky Ježíše Krista

Přeložil Tomáš Kybal

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 160 s.

Novinář a religionista amatér předložil své pojetí Ježíšovy matky. Stále prý totiž „trvá vůle postavit Marii mimo lidský úděl“, „učení církve je složité a jasně kontrastuje s evangelijní prostotou této osobnosti“. Vzniklo tak esejistické povídání – odvážné hypotézy (např. Jakub jako rodný Ježíšův bratr) stojí vedle břitkých nařčení (hojně na začátku kapitol), striktní logika agnostika vedle dojímavých doušků či manipulací s citáty. Duquesne chce, abychom jeho snaze o Mariino polidštění („návrat k pramenům“, říká on) naivně uvěřili, je však velmi nekonzistentní. Jednou u týchž textů „není tak důležité sledovat přesnost faktů, ale vnitřní smysl”, podruhé se žádá doslovnost; jednou se Mariino neposkvrněné početí s Ježíšovým panenským početím zaměňuje, jinde se rozlišují. Jemnými nástroji historiků, filologů a biblistů autor pohrdá ale citáty autorit vytržené z kontextu se mu hodí (třetinu knihy tvoří poznámkový aparát!). Věřícímu se
neprůkazně, ale o to horlivěji tvrdí, že jeho víra je nerozumná, nepřipouští-li Mariiny manželské styky a početnou rodinu. Čtenář ať naslouchá i druhé straně: přemýšlivým teologům (např. Laurentin, Pospíšil, Thurian). Nakladatel, který si u nás v oblasti pop-science drží jinak dobrou úroveň, vybral dosti nekvalitní titul; opakovaně navíc selhali překladatel a redaktorka.

Pavel Mareš

Rudolf Žáček

Slezsko

Libri 2005, 214 s.

Monografie Rudolfa Žáčka z edice Stručná historie států přináší celkový pohled na dějiny Slezska, neprávem opomíjeného regionu střední Evropy. Zajímavé je, jak se Slezsko již od třicetileté války stávalo lénem, bylo děleno a kupčeno mezi soupeřícími mocemi. Vrcholem všeho mocenského pokrytectví bylo minulé století, kdy se vlády národních republik zcela bezohledně zmocňovaly správy obecných věcí slezských. Přitom ale – kupříkladu – ve Vratislavi (Wroclawi) se po konci 2. světové války hlásilo ke slezanství 44 % obyvatel. Tuto bezručovskou notu lze dále rozvíjet: existuje Matice Slezská, v listopadu 1938 vznikla na Opavsku odbojová skupina Obrana Slezska, a de facto je taková identifikace potvrzením slezské autonomie vůči nynějším státním rámcům. Vlády jednotlivých států měly zájem o Slezsko pouze tehdy, když tam bylo dost uhlí k těžbě, neboť tím sloužilo k udržování mocenského monopolu. Děje se tak i nyní – viz případy TCT nebo Hyundai.
Lze uvažovat, že historicky svébytné Slezsko má v jistých dobách postavení evropské kolonie vůči hegemonistickým státům v sousedství. Obecně je Žáčkova kniha faktickým potvrzením skutečnosti, že mezi Čechami, Německem a Polskem existuje území, o kterém se záměrně mlčí; je to země s rozmanitou historií a přítomností, kulturně svébytná a nazývá se Slezsko!

Vilém Kozelka

Martin Wihoda

Zlatá bula sicilská – podivuhodný příběh ve vrstvách paměti

Argo 2005, 316 s.

Snad největší zaklínadlo českých středověkých dějin si zvolil za téma své knihy brněnský historik. Wihoda nepřebírá tradované výklady a hodnocení, ale přikročil k vlastnímu studiu dobových pramenů, které ho přivedly k řadě objevných a hlavně provokujících hypotéz. Není to jen samotná „zlatá bula“, ale celý systém středověkého politického a státotvorného myšlení, který zde odkrývá. Dokazuje, že „bule“ se dlouho přisuzovala nicotná důležitost a až Karel IV. ji zařadil do souboru deseti listin, které nechal potvrdit a přepsat, a ani v následujícím období se česká státnost na tento dokument příliš nevázala. „Zlatá bula sicilská nepatří k nejcennějším klenotům naší národní minulosti odpradávna, ale byla do kolektivní paměti teprve vložena. Těžko rozhodnout kdy… možná až na sklonku první republiky.“ Stačí dodat, že heslo Zlatá bula sicilská neobsahuje ani Riegrův, ani Ottův slovník naučný. Wihodova kniha nabízí to, po čem volá česká historická
obec již od devadesátých let, tedy po navázání na moderní historické směry. Autor zná celou škálu metodologických přístupů, které se za posledních čtyřicet let v západoevropské historiografii objevily, ale nepřejímá žádný metodologický secondhand. Zahraniční vlivy absorbuje a výsledkem je moderně pojatý, ale ničím nesvazovaný text. Přes menší výhrady k některým závěrům musím přiznat, že se podle mne jedná o knihu roku.

Ivan Malý

Clemens Joeckle, Christopher Kerstjens

Stavební slohy ve světové architektuře – přehled vývoje architektury od starověku do dneška

Mladá fronta 2005, 240 s.

Ilustrovaný přehled světové architektury s více než 800 obrázky nejspíše vznikl v akademické knihovně, odkud jeho autoři ani nevytáhli paty. Jak jinak vysvětlit, že z Evropy je zahrnuto pouze území Svaté říše římské a místa okupovaná Třetí říší – Norsko, Čechy a Slezsko? Zcela chybí Stonehenge, severský klasicismus (Thorvaldsenova Kodaň), Balkán (most z Mostaru a Vječnica), střední Evropa (vídeňský Schönbrunn, dílo F. Hundertwassera, dóm v Pešti), hansovní města, hrázděné Wernigerode, Staronová synagoga, arizonská pueblos, Lhasa – tolik, co zná každý lépe vzdělaný gymnazista. Jedná se o nepodarek, anebo výzvu? Reprodukce ilustrací z jedné či dvou německých encyklopedií z předminulého století, půdorysy a bokorysy malé, že se linie spíjejí, texty extrahovány z průvodců pro turisty. Goethe by hořce zaplakal. Ale nevadí, v uvedeném vymezení příručka poslouží jako informace ke studiu architektury i přes svou tendenčnost.
Na publikaci Stavební slohy je nedokonalostí omezenost, heslovitost a nečitelnost zmenšených ilustrací. Nejsou zastoupeny stavební památky severu Eurasie, výklad z chronologického hlediska opomíjí skutečnost, že jevy existují v čase synchronně. Autorům zřejmě schází všeobecný kulturní a filosofický přehled – ovšem je záslužné, jak se s tímto svým nedostatkem odvážně utkali!

–vk–

Jakub Novák

Ex.periment GN

Jakub Novák 2006, 64 s.

Co že znamená tajemné GN v názvu? Budete se asi divit, ale gumová noha panenky. Ta se totiž stává výsledkem „střetu protiřečících si významů v urychlovači“, který postaví jakýsi profesor, když se pokouší „vysvobodit lidstvo z pojmových klecí“, a zároveň dekonstrukčním prvkem ve stereotypu. Naruší totiž existenční šeď dělníka továrny vyrábějící obytné buňky a jeho spolupracovníků. Způsobí dokonce, že „Eda očištěn od civilizačních myšlenkových konstrukcí, v nichž figuroval pouze jako mrtvá tržní hodnota, se náhle probouzí k vědomému bytí“ a odchází meditovat do hor. Filosofický „traktát“ je rozdělen do kapitol konstrukce, negace, destrukce, rekonstrukce, meditace, kontemplace a rekonstrukce – osvícení. Jakub Novák (podle záložky horolezec a tatér) vytvořil komiks, v němž se pokusil spojit filosofii, mystiku a lingvistiku, a vzniklo z toho docela zábavné počtení, na které ale nejspíš za chvíli zapomenete. Zajímavě se
v něm vyvíjí jeho kresba, některé části komiksu jsou natolik rozdílné, že se skoro zdá, jako by je kreslilo hned několik lidí. Jednotlivé kapitoly jsou navíc od sebe odděleny kolážemi, odkazujícími na předěly v Sandmanovi od Dave McKeana. Ex.periment GN tak patří k tomu lepšímu z českého komiksu z poslední doby, přestože trpí stejnou vadou jako ty ostatní – příběh nahrazuje absurdními výjevy, které k sobě bizarně lepí.

Jiří G. Růžička

Karel Maier

Hospodaření a rozvoj českých měst 1850–1938

Academia 2005, 374 s. + CD-ROM

Autor se v knize obrací k širší čtenářské obci, tedy nejen na všechny městské územní plánovače, architekty či manažery samospráv, ale také na ty, kteří rozhodují či disponují veřejnými prostředky, a ponaučení by zde měli hledat i ti, kdo tyto prostředky poskytují. Jádrem knihy je porovnání vývoje čtyř českých měst – Pardubic, Hradce Králové, Českých Budějovic a Plzně – v daném období. Základem sice mělo být jen porovnání územního rozvoje, ale k tomu je nutná úvodní část popisující, jakým způsobem se u nás a ve světě tato rozhodnutí dělají a proč. Ve třetí části knihy autor nepohrdl možností vyvodit obecnější shrnutí. Je to čtení naplňující smíšenými pocity. Když například v Hradci Králové člověk zjistí, že místní představitelé naplánovali rozvoj města na 100 let dopředu v době, kdy mělo málem dvacetinu obyvatel co nyní, nezbývá než smeknout. Také pohled do analýz hospodaření a do městských rozpočtů ukazuje, že deficity,
předlužení a špatné hospodaření s veřejnými prostředky není vynálezem devadesátých let 20. století. Rozdíl je v tom, že dřívější samosprávy se státními spolupracovaly ne v horizontu jednoho rozpočtu nebo v nejlepším případě jednoho volebního období, ale tak, aby se jim (a jejich potomkům) v městě spokojeně žilo, přeloženo do ekonomických pojmů, aby rozpočet netvořily jen daně a poplatky, ale i výnosy z městského majetku.

Ladislav Čumba

Norman Mailer

Duch děvky I. + II.

Přeložil Rudolf Křesťan

Jota 2005, 692 + 574 s.

Předpokládat, že nebývale vysoké procento napětí, jež tvoří podstatnou část Mailerova románu, vychází ze samotného žánru takzvaného špionážního thrilleru, by bylo zavádějící. Bezesporu bychom tím toto dílo degradovali. Duch děvky je a není špionážní thriller, stejně jako studená válka je a není živnou půdou a inspirací ke vzniku této knihy. A autor jde ještě dál – hlavní hrdina Hugh Tremont Montague (s krycím jménem Děvka) je prudce inteligentní člověk s vyhraněným postojem nejen k moci, ale k celému světu, jeho existenci a významu. Je to agent CIA, který svou práci bere více než vážně, a právě proto je i není člověkem na svém místě. Vztahem ke krásné psycholožce Kittredge, jež se posléze stane jeho snoubenkou a manželkou, se Montague stává také velkou milostnou postavou, kterou však vzápětí musí popřít. Jazýčky vah se neustálí ani v závěru Mailerova románového opusu, kde čtenář marně hledá alespoň náznak nějaké katarze
milosrdenství. Literární fikce obrací směr a vydává se k existenciálním hlubinám širokého společenského záběru. Výsostně americký občan Montague za vydatné pomoci vypravěče Herricka Hubbarda překročí hranice své země a stane se prototypem – podobně jako kupříkladu Krležův doktor Niels Nielsen v Banketu v Blitánii anebo Musilův tajemník paralelní akce Ulrich, Muž bez vlastností. Jistě, Duch děvky je výsostně americká záležitost – a není.

Magdalena Wagnerová

Ipse ipsa Ibsen – sborník ibsenovských studií

Editorka Karolína Stehlíková

Nakladatelství Elg 2006, 246 s.

Sté výročí úmrtí norského dramatika Henrika Ibsena patří k nejvýznamnějším letošním výročím. Jedním z domácích projektů k tomuto výročí je vydání sborníku ibsenovských studií. Najdeme jich zde dvanáct a jsou rozděleny do tří oddílů: teatrologického, literárněvědného a translatologického a divadelně praktického. Mezi autory jednotlivých studií najdeme např. teatrology Františka Černého a Zdeňka Hořínka, překladatelku Helenu Kadečkovou, režiséra Ľubomíra Vajdičku nebo scénografa Luboše Hrůzu, který se podílel na mnoha ibsenovských inscenacích v norském Národním divadle i na jiných scénách. Objevná je například studie o Ibsenovi v Brně a o zapomenuté inscenaci Císaře a Galilejského (P. Klein), pohled na Ibsenovo dílo z hlediska feminismu (L. Jungmannová), studie o vlivu Kierkegaardovy filosofie na drama Brand (M. Humpál) nebo studie o vzájemné inspiraci malíře Edvarda Muncha a Ibsena (Barbara
Vrbová), která je doplněna Munchovými ilustracemi a úryvkem z malířových rukopisných deníků. Ve sborníku dále najdeme také soupis ibsenovských inscenací na scénách Národního divadla v Brně, soupis prvních českých nastudování Ibsenových her za jeho života a konečně soupis veškerých českých inscenací Ibsena v letech 1945–2005. Nechybí ani přehled všech dramat s původními názvy a s variantami českých názvů.

Milan Valden

Souvislosti 4/2005

Stejně jako může být Revolver Revue synonymem snahy po estetické dokonalosti, jsou Souvislosti synonymem posedlosti po dokonalosti intelektuální. Časopisu vlastně nelze nic moc vytknout; až na to, že někdy máte pocit, že čtete encyklopedii. Ukázkovým příkladem takového přístupu je hlavní téma čísla, kterým je strom. Což o to, příspěvky o chápání stromu v indické, gaelské či severské tradici jsou poučné, celému tématu však chybí úvod, který by čtenáře do něj vtáhl a uvedl vše do širších souvislostí. Jenže to by bylo třeba napsat text literárnější, možná ne tak přesně vědecky přesný, čemuž se Souvislosti vyhýbají jako čert kříži. Snaha po dokonalosti vede také k tomu, že témata se roztahují na pokračování, což není ke čtenáři zrovna ohleduplné a vede to i k otiskování zbytných příspěvků (k dílu Wallace Stevense se Souvislosti vrátily po půl roce, přičemž ten o překládání jeho básní zajímá opravdu jen pár lidí). Nicméně lze tu najít
i živější texty. V tomto čísle to jsou například ukázky z knihy Eduarda Limonova Kniha mrtvých či tvorba a korespondence zmíněného Stevense. Dále v nich najdete povídku americké básnířky Elizabeth Bishopové či ukázku z knihy Hrana na ohradu a rozhovor s jejím autorem Stanislavem Dvorským (s jeho tezí, že Vratislav Effenberger je téměř neznámý proto, že na rozdíl od jiných děl jeho knihy v šedesátých letech nevyšly, lze myslím dosti úspěšně polemizovat).

Kazimír Turek

Pecore nere – racconti

Laterza 2006, 142 s.

Itálie patří v Evropě k nejčastějším cílům běženců a ekonomických emigrantů z Afriky a Asie, přesto tato exotická diaspora, na rozdíl od Francie nebo Německa, ještě nezapustila kořeny na kulturním a literárním poli. Několik textů se sice již objevilo u malých nezávislých vydavatelů, ale teprve nyní velké a renomované nakladatelství Laterza vydává sbírku povídek čtyř autorek narozených v šedesátých letech, jejichž rodiče do Itálie přišli z Indie, Egypta, Zairu a Somálska. Jsou jimi Gabriella Kuruvilla, Ingy Mubiayi, Igiaba Scego a Laila Wadia. Jejich povídky nejsou čistou fikcí. Jsou prostým, převážně autobiografickým vyprávěním o každodenním životě rodin imigrantů, o práci, boji s úřady a nejčastěji o krizi identity, nesnadné koexistenci dvou mentalit a životních stylů. A také o propastném rozdílu mezi generací imigrantů a jejich dětmi, kterým kultura rodičů připadá cizí
a nepochopitelná: mladí, kteří dospívají v italském kolektivu, chtějí ukazovat pupík, nechat se propíchat piercingem, chodit na diskotéku a jíst špagety místo kari. Přestože povídky nemají větší literární ambice a jsou až příliš programově zaměřené na sociálně-kulturologickou tematiku, působí jednoznačně sympaticky a přinášejí řadu půvabných postřehů.

Jiří Špička

odjinud

Politika je válka

Foucault odmítá vnímat moc ekonomicky: „Moc se nedává, ani se nesměňuje, ani se znovu nezískává“ (s. 30). Je mu ale podezřelá i interpretace, která ji po freudovsku vnímá především jako represi, potlačování člověka. Moc se podle něj „vykonává… a existuje pouze v aktu“ (s. 30), respektive v souboru aktů a praktik, na nichž se podílejí i lidé mocí potlačovaní a utlačovaní. I oni jsou výkonem moci formováni. Moc není silou potlačující jakousi abstraktní lidskou přirozenost, moc je interakcí, která utváří konkrétní jedince. To je biomoc, moc zaměřená nikoliv na represi člověka, ale na to, aby byl takový, jakého jej moc chce mít, aby co bez obtíží fungovala. Jinak řečeno, moc kněží, lékařů, učitelů.

Foucault se v přednáškách zaměřil na to, jak se moc projevuje ve vztahu války a politiky. Rekonstruuje diskurs, v němž je základem jakékoli zdánlivě mírové politiky válčení. Když na začátku převrací známou Clausewitzovu maximu („Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“) a říká, že politika je „válkou pokračující jinými prostředky“ (s. 57 aj.), znamená to, že u každé politické instituce může zpod jejího nenásilného povrchu kdykoli znovu vyhřeznout konflikt, který ji založil, a nabrat obrátky. Zrod různých politických institucí totiž nezrušil boje, které k nim vedly, dal jim jen jinou podobu a při jejich poznávání „jde o to znovu nalézt krev, jež zaschla v kodexech…, pod stabilitou práva znovu nalézat nekonečno historie, pod formulací zákona křik války, pod vyrovnaností justice asymetrii sil“ (s. 63).

Odpor „lůzy“, odpor šlechty

Jádrem přednášek je rekonstrukce diskursu „války ras“ (pojem rasa původně neměl dnešní biologický podtext, jednalo se spíš o identity postkmenového typu) uvnitř jednotlivých západních společností a jeho vlivu od sedmnáctého do devatenáctého století. Jedná se o politické oživování historických konfliktů a legitimizování soudobých bojů dávnými událostmi, které měly stát u jejich prapočátku. Základem tohoto přístupu je představa, že dané státní společenství vzniklo jako produkt dobyvačné války, opanováním jednoho etnika jiným. Foucault sleduje tento diskurs v Anglii a ve Francii. Bez větších potíží jej ale odhalíme i v českém národním obrození, v představě o hodných, ba holubičích Slovanech s jejich původními zvyky a politickou organizací v českém království, podmaněných tvrdými Germány, v konceptu „stýkání a potýkání Čechů s Němci“ (podobnost rozhodně není náhodná – vždyť hlavní obrozenecký historik
a ideolog František Palacký se učil právě u dobových modernizátorů onoho diskursu, jmenovitě u Augustina Thierryho).

V Anglii diskurs boje přinesl mimo jiné kritiku normanského panství a potažmo jeho institucí, zákonů a mravů. Revoluce v polovině sedmnáctého století a její radikální frakce získala mocnou myšlenkovou oporu v přesvědčení, že se vlastně jen vrací ke starým pošlapaným tradicím původního saství. Foucault ukazuje, že právě zde se pojetí boje rovněž dostává za binární rasové schéma, neboť ti nejradikálnější z rebelů kritizovali i utlačivost původních saských a vlastně všech zákonů a institucí.

O něco později se pohled na dávné dějiny stal předmětem bojů a sporů i ve Francii. Zde poskytl historik Boulainvilliers šlechtě vyprávění o návaznosti na dávnou franckou aristokracii, která ovládla zbytky Říma a galské obyvatelstvo a z níž také vzešla monarchie. Příběh měl mobilizační funkci – šlechtě vyprávěl o tom, jak byla ošálena spojenectvím krále a církve a ze sebevědomých barbarů, zaměřených na panství na tomto světě, proměněna v ctnostné rytíře, usilující o spásu na onom světě. Vyzýval ji, aby si osvojila nové vědomosti, potřebné k účinnému boji v nové politické aréně, kde měla na jedné straně uspět vůči absolutismu krále (tedy vlastně povolat k poslušnosti prvního ze sobě rovných franckých válečníků), na straně druhé se ubránit novým požadavkům buržoazie (tedy srovnat stále drzejší poraženou galskou lůzu).

Divoch a barbar

Foucault odmítá Clausewitzův pohled na válku jako pouhý plod racionálního kalkulu se státním zájmem, ale kritizuje také Thomase Hobbese a jeho pojetí vztahu státu a „války všech proti všem“. Hobbesův Leviathan je mýtus, jehož skutečným smyslem bylo zneviditelnit antagonistické vztahy uvnitř státu a znepodstatnit jeho válečné kořeny: ať už válka byla, jaká byla, a ať už skončila, jak skončila, říká Foucaultův Hobbes, nezáleží na tom. Jejím výsledkem je na každý pád to, že nejlepší možnou volbou je přijmout nadvládu suveréna, nikoli pokračovat v boji. To mělo závažné politické dopady. („Když byl ohrožen kapitol státu, probudila spící filosofy jedna husa. A tou byl Hobbes.“ – s. 96) Jednalo se ovšem o konstrukt, nahrazující vědění o společenském konfliktu představou o soutěžení fiktivně rovných jedinců, a ve svém základě o již zmíněné pojímání moci v termínech směny.

Oni jedinci jsou ve světě Foucaultova Hobbese nereální „divoši“, situovaní do přirozeného stavu a přitom ve své domnělé prvotní nahotě disponující až příliš mnoha výpůjčkami z šatníku raně buržoazního člověka. Skutečným předstátním stavem člověka ale nejsou podle Foucaulta individualizovaní a sobě rovní divoši, válčící mezi sebou jeden proti druhému, ale barbaři, krutí a svobodní, konfrontující se v lidských smečkách a kmenech s civilizací. „Barbar neexistuje bez civilizace, kterou si přeje zničit a přivlastnit.“ (s. 178)

Válka ras, národ a rasismus

Foucault odděluje svá slova o „boji ras“ od moderního rasismu. Diskurs „boje ras“ se mohl stát polem pro artikulaci rozmanitých společenských skupin, většinou se k němu ale utíkaly ty právě znevýhodněné či ztrácející výhody, aby obhájily svůj odpor proti statu quo. Stát v něm byl nazírán jako překážka, jako nástroj nepřátel ke spoutání sil dané společenské skupiny. Změnu přinesl až pojem třetí stav v 18. století. Ten se totiž nezaměřoval na vítězství či porážky v minulosti, ale na potenciál pro budoucnost a jakoby v ohlasu slov Ludvíka XIV. „stát jsem já“ deklaroval: „Třetí stav je úplným národem.“ (s. 200) Slovo „národ“ zde především znamená dispozici ke státnosti, k tvorbě silného státu. Národ, který představuje třetí stav, se nevymezuje vůči jiným národům, ale především vůči ostatním sociálním skupinám v téže společnosti. Posilnění státu se družilo s novou, civilní formou moci, vůči níž měla válka představovat jen výjimku
z pravidla.

Fakticky to ovšem neznamenalo konec násilné moci; to se jen panství nad smrti rozšířilo o moc nad životem. Tu zajistila v různých oblastech života, zejména těch majících souvislost s lidským zdravím, celá plejáda kvazineutrálních odborných mechanismů a praktik, které mají ve skutečnosti jasnou mocenskou dimenzi. A v této souvislosti se objevuje s novou silou a v nové podobě diskurs boje ras – ne už ovšem proti státu a s často emancipačním cílem, ale skrze stát (zejména totalitní stát, ale zdaleka nejen on – Foucault dává za pravdu tezi, že kořeny rasismu leží v kolonialismu) a s cílem dát mu znovu k dispozici moc legitimně zabíjet, pomoci mu znovu vést války a také jasně identifikovat nepřítele moci, toho, před kým má být chráněna společnost.

Znepokojivé otázky

Z mnoha Foucaultových knih, a tato není výjimkou, plyne, že moc je všude, formuje lidské vztahy i lidi samotné a není před ní úniku, neboť každý pokus uniknout moci vede k její nové reprodukci a dalšímu potvrzení. S tím souvisí i definice svobody, kterou nacházíme v jedné z Foucaultových přednášek a jež je sice rozvíjena jako interpretace Boulainvillierse, ale zdá se, že až příliš dobře zapadá do Foucaultova světa: „Svoboda spočívá v moci vzít, v moci přivlastňovat si, v moci využívat, vládnout, vynucovat si poslušnost. Prvním kritériem svobody je schopnost zbavovat svobody druhé lidi. K čemu by byla dobrá, v čem by konkrétně spočívalo být svobodný, kdyby nebylo možné pošlapávat svobodu druhých? (…) Pro Boulainvillierse je svoboda pravým opakem rovnosti. (…) Svoboda, která se neprojevuje vztahem nerovné síly, je nutně abstraktní, nemohoucí, slabá svoboda.“ (s. 145–146) Svoboda tedy nestojí proti
moci, ale sama reprodukuje a potřebuje moc, ba co víc, sama je mocí. Lze si představit svět, ve kterém by svoboda jednoho člověka neznamenala umenšení, ale spíše posílení svobody ostatních lidí, v němž by neexistovala na úkor svobody ostatních, ale v souladu s ní? Může dojít k tomu, že moc bude z mezilidských vztahů tam, kde to bude možné, odstraněna a tam, kde to nepůjde, bude kontrolována? I k takovým otázkám dílo Michela Foucaulta provokuje.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.

Telenovela Ostravaka Ostravského

…deníček knižně, neboť se hodlalo svézt na jeho rostoucí popularitě. „Nakladatelství Repronis chytlo příležitost za pačesy a ždímá z tištěných vydání původně internetového deníčku ,jednyho ostravskiho chachara‘, co se dá,“ napsal v tomto smyslu na www.czlit.cz Josef Rautenkranz. Vtip je ale v tom, že takto „přirozeně“ fenomén Deniku Ostravaka nevznikl. Ostravak Ostravski, jehož čtvrtá kniha nazvaná …furt vam nědam spočnuť! vyšla nedávno, je totiž především dokonalý mediální produkt.

Představuji si to asi takto: kdosi (a možná původně nešlo jen o jednoho člověka) má napsaných pár povídek či zábavných historek v ostravštině. Možná pracuje v médiích, možná se s někým jen zná, každopádně všichni zainteresovaní vědí, že nejde jen o ojedinělý nápad, ale že jeho autor (či autoři) je schopen jej nějakou dobu rozvíjet. Vznikne weblog, který je svázaný s internetovými novinami, sám autor byl ovšem možná překvapen tím, jaký ohlas dokázal vyvolat. Projekt začíná být životaschopný, a je tedy dále upravován podle potřeb čtenářstva, aby byla zasažena co největší cílová skupina. Původní stylizace Ostravaka jako alkoholického a sprostého individua je postupně zjemňována, takže nakonec působí jako víceméně seriózní muž středního věku. Z Deniku Ostravaka se stává jakási telenovela v ostravském nářečí – zápisky se stále víc orientují na Ostravakovy vztahy s rodinou a „robami“. A pokud snad původně Ostravaka
psalo víc lidí, nyní už je to zřejmě jen jeden, který má schopnosti zkušeného scenáristy. Umí do textu dostat náznaky budoucího děje (když se jeho sestra zmíní, že by pro něj měla vhodnou známost, Ostravak se s ní samozřejmě později seznámí a začne s ní chodit) a umí vše napsat tak, aby se čtenář k jeho zápiskům vracel, neboť je zvědavý, jak to či ono dopadne.

Fenomén Ostravaka je od počátku spojen se spekulacemi, o koho ve skutečnosti jde. Padají jména jako písničkář Jaroslav Nohavica, frontman punkových kapel a bavič Rosťa Petřík či dokonce primátor Ostravy Aleš Zedník (s touto možností si sám Ostravak „nenápadně“ hraje). V tuto chvíli se to ale dozvíme těžko, neboť právě anonymita má daný mediální produkt posílit. Ve chvíli, kdy by byl jeho autor znám, nezbyl by čtenářům žádný prostor, aby ve skrytu duše mohli doufat, že osoba Ostravaka je reálná. Ačkoli se totiž mnozí dušují, že jim nezáleží na tom, zda je Ostravak skutečný, nebo ne, jedno to není. Pokud by bylo jasné, že Ostravak je výmysl, z podstatné části by se ztratila síla jeho zápisků. Čtenáři by se museli srovnat se ztrátou jejich autenticity a přijmout, že čtou běžnou literaturu. A to by samozřejmě změnilo jejich nároky v Ostravakův neprospěch.

Dostáváme se tím k hodnotě Deniku Ostravaka. Má cenu jej číst, nebo jde opravdu jen o humbuk? „Není to trochu laciné, udělat z naprostých banalit, které den dal a jeden Ostravak sesbíral a zapsal, literární událost jenom proto, že jeden hanikuje hantýres, kdežto někdo jiný ji už dočista zapomněl?“ píše zmiňovaný Rautenkranz. Ano, Denik Ostravaka opravdu není literární skvost, ale tím ani být neměl. Je to spotřební zboží, které můžete koupit, rychle přečíst a stejně rychle zapomenout. Na druhé straně je mu třeba přičíst k dobru určité kvality. Ostravak je lepší než většina „humoru“, který lze spatřit na televizních obrazovkách. Navíc dokáže dobře využít komický potenciál ostravštiny („Tam ju pozvu, pravil jsem se, tam je fajne přytmi, možeme v klidu dřytstať a možna aji pomačkať pazury.“), na který před časem upozornil překladatel (mj. Bukowského) Robert Hýsek (mimochodem i ten se ocitl na „seznamu podezřelých“).

Blogger Jarda Malý (www.mujblog.bloguje.cz) byl podle mého krok od pravdy, když napsal: „Denik Ostravaka není jen obyčejným deníčkem, nýbrž cílenou reklamou na Ostravákovy pisatelské počiny. Jeho úkolem je zaujmout čtenáře, který si pak koupí některou z jeho knížek. Nevěřím tomu, že nejdřív byl blog a pak vznikla kniha. Nejdřív vznikala kniha, která potřebovala reklamu.“ Nejsem přesvědčen, že celá kniha byla napsána před spuštěním projektu, na to je v Deniku Ostravaka příliš znát vývoj daný požadavky čtenářů, jinak se ale Malý asi příliš nemýlí.

Autor Ostravaka stvořil fenomén, který zároveň odsoudil k zániku, protože se programově přizpůsobil „spotřebitelským nárokům“, jež se rychle mění. Až se jeho knihy přestanou umísťovat na předních místech v prodejnosti, zmizí i Ostravak Ostravski a nahradí jej někdo jiný. Připomíná to jeden díl kresleného seriálu Simpsonů, v němž se nezvedený synek Bart stane hvězdou, protože ve skeči klauna Krustyho řekl v pravý čas větu: „Já to nebyl.“ Užije si svých patnáct minut slávy, a v další chvíli je už dokonale zapomenut. To ale myslím Ostravak dobře ví, takže mu ani není nutné připomínat následující Krustyho věty, určené Bartovi, jenž je zdrcen nepřízní publika: „Seš vyřízenej, to je všechno. Tak už to u nás chodí. V naší branži je to normálka. Jeden den seš pro lidi bohem a druhej den poskokem v továrně na krabice.“

Autor nedostudoval teologii.

výpisky

„Dobře, a co si myslíš o tom svém přání uvidět kus světa? Chceš jet kolem mysu Hornu, abys ho uviděl větší kus, že? Což nevidíš svět z místa, kde stojíš?“

Herman Melville: Bílá velryba

Matka poslala pro jeden z oněch malých baculatých koláčků, kterým se říká madlenky a vypadají, jako by byly dostaly tvar ve žlábkované lastuře. A brzy jsem, sklíčen chmurným dnem a vyhlídkou na smutný zítřek, zvedl k ústům lžičku čaje, v níž jsem nechal změknout kousek madlenky. Ale v témž okamžiku, kdy se doušek promíšený drobty koláče dotkl mého patra, trhl jsem sebou a soustředil se na podivné věci, které se ve mně děly. Zaplavil mě pocit lahodného požitku, izolovaný pocit bez vědomé příčiny. Okamžitě způsobil, že se mi životní převraty staly lhostejnými, pohromy neškodnými, krátkost života klamnou, podobně jako láska, když mě naplní drahocennou esencí: nebo spíš tato esence nebyla ve mně, nýbrž byla mnou. Přestal jsem se cítit nepatrný, nahodilý, smrtelný.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Combray)

Hned ráno, s hlavou ještě ke zdi, a než jsem nad velkými závěsy kryjícími okno spatřil, jaký odstín má proužek denního světla, jsem už věděl, jaké je počasí. Prozradily mi to první zvuky ulice, podle toho, jestli ke mně doléhaly přitlumené a zkreslené vlhkostí, nebo vibrující jako šípy v ozvučném a prázdném prostoru rozlehlého, ledového a čistého jitra. Jakmile jen zarachotila první tramvaj, slyšel jsem už, jestli je zkřehlá v dešti, nebo jestli letí vstříc azuru.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Uvězněná)

Nějakou chvilku jsem zůstával napřed o samotě s onou osůbkou, o níž jsem už hovořil, s tím vítajícím oslavovatelem slunce, neboť jsem věděl, že s ním budu prožívat víc štěstí než s Albertinou. Z osob, které utvářejí naši individualitu, nejsou nejpodstatnější ty, které jsou nejzjevnější. Až je ve mně jednou nemoc jednu po druhé srazí k zemi, zůstanou ještě dvě nebo tři, které budou mít život tužší (…) A někdy jsem si kladl otázku, jestli poslední ze všech nebude nakonec jistý človíček velice podobný mužíčkovi, kterého combrayský optik postavil do výkladu, aby ukazoval, jaké je počasí, a který si sundaval čepičku, když svítilo slunce, a když mělo pršet, zase si ji nasazoval. Co se tohoto človíčka týče, znám jeho egoismus: mohu trpět záchvatem dušnosti, který by utišil jedině příchod deště, ale o to on se nijak nestará, a při prvních kapkách, tak netrpělivě očekávaných, pozbude své veselosti a mrzutě si stáhne
čepici do čela. Naproti tomu si dovedu dobře představit, že až budu umírat a až všechna moje ostatní „já“ už budou mrtva, pak jestliže jen ve chvíli, kdy budu naposledy vydechovat, zazáří paprsek slunce, tenhle barometrický človíček se bude cítit náramně dobře a sundá si čepičku, aby zajásal: No konečně se udělalo krásně.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Uvězněná)

Ale proč ve mně ty představy Combray a Benátek vyvolaly v tom i onom okamžiku radost podobnou jistotě a postačující bez jakýchkoli jiných důkazů k tomu, aby se pro mne smrt stala něčím lhostejným?

Zatímco jsem si kladl tuto otázku, rozhodnut, že dnes na ni najdu odpověď, vešel jsem do domu Guermantových, protože před vnitřní prací, kterou máme vykonat, dáváme vždycky přednost vnější roli, kterou hrajeme a jíž tento den byla role hosta.

Marcel Proust: Hledání ztraceného času (Čas znovu nalezený)

Bez hrůzy, jak slepec rozevírám oči.

Jiří Tomášek: Banalita

Vypisoval Pavel Kolmačka, básník a prozaik.

Zahrádkáři Krepsku: retrospektiva jednoho souboru

Nedělní odpolední představení Morávkovy Lucerny ve zlaté kapličce je u konce. Spořádaní diváci po třech hodinách mohutně plácají zasloužilým národním umělcům, když tu náhle vchází na jeviště skupina neznámých individuí a s patřičnou grácií přijímá ovace. Aplaus neustává, skupince se podaří na jeviště proniknout ještě několikrát, společně s herci hopsají mezi kašírovanými houbami ladovské dekorace, chaos narůstá. Aniž by si toho diváci byli plně vědomi, stali se právě svědky nejradikálnější akce Ukradené ovace skupiny Krepsko.

Zhruba po roce od uvedené události, na začátku března 2006, proběhl v Experimentálním prostoru Roxy – NoD ucelený profil této skupiny nonverbálního divadla pod názvem Půlkulaté Krepsko. Iniciační představení souboru se uskutečnilo na stejném místě právě před pěti lety. Zatímco samotný prostor se i přes mnohamilionovou podporu ze strany Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva kultury ČR dnes stejně jako tenkrát podobá zapáchajícímu smetišti, Krepsko se přeměnilo ze studentské partičky nadšených divadelníků v plně profesionální těleso, reprezentující Českou republiku od severního po jižní pól. Co je tedy naše teatrální stříbro, jímž díky aktivitě Divadelního ústavu lomozíme na světových festivalech?

Odkud se vzal svět Krepska

Krepsko bylo původně divadelním souborem zaměřeným na nonverbální improvizaci. Jeho členy jsou v drtivé většině absolventi katedry nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU. V průběhu času se skupina začala věnovat také vytváření fixních inscenací, v nichž se kloubí prvky sofistikované klaunerie s postupy absurdního a výtvarného divadla. Zatímco většina souborů pracujících formou improvizace těží především z verbální složky, Krepsko už díky svému mezinárodnímu charakteru (jeho stálí i fluktuující členové pocházejí kromě České republiky z Finska, Francie, Bosny a Hercegoviny či Švýcarska) na verbální vyjadřování s gustem rezignuje. Na oplátku nabízí bohatý nonverbální jazyk, jehož základem je permanentní navazování vztahu mezi zúčastněnými aktéry. Celý proces improvizované hry je pak podoben ladění času, nalézání pobytu zde a nyní s následnou destrukcí pracně dosažené harmonie. Neustálé střídání napětí a uvolnění
vytváří ideální scénický rytmus. Při pevných inscenacích soubor vychází z charakteristického hereckého jednání jednotlivých členů. Své scénické příběhy nalézají v každodenních situacích, ale i ve význačných literárních či dramatických předlohách. Svět Krepska je bolestně lidský, plný nevyslovených přání a znovunalézané dětské radosti. Ať už se téma artikuluje formou autorské hry či vychází z předlohy, vždy je v něm cítit silný osobní náboj.

Hra jako téma i princip

Středobodem všech projektů uvedených v rámci Půlkulatého Krepska je hra. Nejen scénická hra v rámci vystavěných situací, ale také hra s divadelními konvencemi, hra s prostorem, hra s technickými prostředky a samozřejmě hra s divákem. Ve světě Krepska nemůže zůstat nic neprozkoumáno. Tak dvojice looserů z jemné divadelní delikatesy Šunt po třičtvrtěhodinové koexistenci s blikajícím TV kyklopem sama mizí kdesi v útrobách televizního přenosu, bergmanovská femme fatale z repetitivní féerie Errorrism najede několik opravdových kilometrů na zavěšeném velocipédu, choreografií posedlý číšník v Mad Cup Of Tea žije na louce obživlých čajových šálků a po jejich zkrocení nalévá poměrně chutný čaj divákům. Krepsko sice hojně pracuje s prostředky jarmarečního divadla, nikdy však neupadá do komunální polohy trhových vyřvávačů. Aktéři naopak důsledně akcentují pokleslost klaunerií a vykloubením takové poetiky
vytvářejí na jevišti až obsedantní atmosféru trapnosti, z níž lze uniknout pouze hurónským smíchem či osvobozujícím konstatováním „to jsou dokonalí pitomci“.

Zatím vrcholným počinem Krepska je projekt Fragile, inspirovaný hrou Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec, lépe řečeno postavou hlavní hrdinky Laury, poměrně obyčejné dívky, která se uzavřela před realitou a utíká do vlastního světa skleněných zvířátek. Představitelka Laury Linnea Happonen nás v naprostém tichu uvádí do intimního, zranitelného prostředí, v němž se sebemenší pohyb stává astronomickou událostí. Skrze nezvykle soustředěnou hru se propadáme hlouběji do mlčenlivé, avšak radostné samoty Lauřina pokojíčku, který i pro velice chápavého návštěvníka zůstává záhadou. Fragile pracuje systémem výtvarného divadla, a proto je sebenepatrnější rekvizita těhotná scénickou metaforou.

Již zmíněná akce Ukradené ovace měla v zákulisí Národního divadla poměrně dramatickou dohru – nejmenovaný umělec fyzicky napadal členy Krepska, agilní asistentka režie zavolala policii, performeři byli drženi uvnitř kapličky jako teroristé. Celá akce byla natočena, ale herci ND pod pohrůžkou donutili kameramana, aby valnou část záznamu vymazal. Krepsko ťalo do živého a ke všemu to ještě nebyla marketingová strategie za účelem popularizace. Zkrátka divadlo, které dovede vzbudit reakci. A to je v současné době rovno skutečnému zázraku.

Crash

K oscarové ceremonii lze přistupovat dvojím způsobem. Buď ji z hlavy úplně vytěsnit a mávnout nad ní rukou jako nad honosným podnikovým večírkem, který je módní přehlídkou a demonstrací hegemonie hollywoodského filmového průmyslu zároveň. Anebo ji vnímat jako součást průmyslu, v němž vzniká mnohem víc než jen filmovými kritiky celosvětově proklínané ekvivalenty filmového braku. Hollywood je do značné míry sebereflexivní průmysl, jehož součástí zůstává i okázalá míra progresivity a ochoty k alternativě či ke změně.

Crash (strukturou vyprávění podobný Magnolii P. T. Andersona nebo snímku Short Cuts Roberta Altmana) je nízkonákladový, nenápadný film, vyrobený mimo velká hollywoodská studia, v němž se během několika dní fatálně propletou osudy několika lidí žijících v multikulturním Los Angeles. Přesně zapadá do konceptu asimilace „žánru kvality“, o kterém jsem podrobněji psala v předminulém čísle A2. Nezávislý počin s poselstvím a názorem, oprašující představu filmu jako společensky i politicky důležitého média, jež dokáže spojit zábavu se sociálně závažnou a podnětnou výpovědí nebo komentářem.

Oscarová kombinatorika

Tři z pěti letos nominovaných opusů nějakým způsobem vycházejí z posttraumatické zkušenosti USA, následující po útocích z 11. září. Mnichov Stevena Spielberga je v širším kontextu úvahou nad smysluplností nebo marností boje proti terorismu, Clooneyho Dobrou noc a hodně štěstí lze číst jako historickou lekci, alarmující osobní i institucionální zodpovědnost, a konečně Crash předestírá potemnělý obraz bujícího rasismu uvnitř americké společnosti, ještě více podebrané nedůvěrou právě po ataku na WTC. Přímé napojení na posttraumatický kánon je druhým důvodem překvapivého vítězství Haggisova filmu. Proti rasové intoleranci, která se v USA vzhledem k multirasovosti místní populace dotýká téměř každého, neměla intolerance k sexuálním menšinám, do níž se dá shrnout obsah favorizované Zkrocené hory, šanci, přestože snímek Anga Leeho je rozhodně lepším dílem. Crash lze navíc označit za film o Los
Angeles (a pro Los Angeles), domovském městě akademie a filmového průmyslu. Faktor blízkosti, pocitu ztotožnění a větší reprezentativnosti pro město sehrál stejnou roli v konečném verdiktu jako nešťastná skutečnost, že Crashi neublíží formát DVD (na němž většina hlasujících film vidí poprvé) zdaleka tolik jako Zkrocené hoře. V neposlední řadě se o úspěch snímku, jenž měl americkou premiéru loni v květnu a byl už dávno stažen z kin, postarala i nebývalá masivní předoscarová kampaň studia Lionsgate.

Pro režiséra Haggise, který je spolu s Robertem Moreskem také autorem scénáře a společně s Donem Cheadlem i producentem filmu, znamenala souhra všech těchto faktorů druhý velmi úspěšný rok v řadě. Bývalý dlouholetý televizní scenárista a producent (např. seriál Walker Texas Ranger) byl loni nominován na Oscara za scénář k filmu Clinta Eastwooda Million Dollar Baby. A zatímco scénář k tomuto netradičnímu melodramatu je i přes veškerou míru sentimentality a patosu bravurně neokázalý, čistý a efektivně realizovaný v pomalé stínohře Eastwoodovy režie, za Crashem je cítit kovová kostra konstrukce vyprávění, jejíž šrouby se občas velmi nemilosrdně prolomí do těla filmu. Haggis proplétá během šestatřiceti hodin v ulicích a domovech L. A. sedm příběhů spojených do potemnělého světa rasové intolerance a předsudků na všech stranách. Z jeho vize rasové apokalypsy neuniknou běloši, černoši,
Asiaté ani přistěhovalci z Blízkého východu – jedinou překvapivě „nepoznamenanou“ postavou nakonec zůstává hispánský zámečník (Michael Pena).

Odvátá vůně Magnolie

Po úvodní scéně nalezení mrtvého těla a titulku, který nás posouvá o půldruhého dne zpátky, potkáme na cestě do spletitého, odosobněného světa, plného strachu a zničující nedůvěry, dvojici „tarantinovsky“ lehce absurdních a filosofujících černošských zlodějů. Po plamenné řeči pranýřující rasismus bělochů, kteří v každém černochovi vidí zloděje a grázla, ukradnou s namířenou pistolí luxusní vůz mladého bohatého bělošského páru (Sandra Bullocková a Brendan Fraser). Spustí tím řetězec událostí, jehož bezútěšnost vizuálně podporuje „low key“ design filmu a během něhož do sebe náhodně narážejí (odtud výraz „crash“) rasistický bílý policista (Matt Dillon) a jeho bezmocně přihlížející partner, na kterého test charakteru teprve čeká, úspěšný černošský televizní režisér (Terence Howard) a jeho žena (Thandie Newtonová), opakovaně vykrádaný íránský obchodník (Shaun Toub), detektiv se zničenými rodinnými vztahy (Don Cheadle) a asijský
obchodník, který se živí ilegálním převáděním „vlastních“ lidí… Navzdory důležitosti tématu svazuje Haggisovi a jeho spolupracovníkům ruce zřetelná touha sdělit závažné. Právě kvůli oné „snaživosti“, jež vede k efektnímu schematismu uvnitř jednotlivých epizod a v momentech jejich prolínání, film znatelně klopýtá.

Většinu času chybí snímku lehkost a nenucenost již zmíněné Magnolie. Jeho vnitřní energie je přidušována filigránskou pečlivostí, s níž jsou postavy vpravovány do připravených (byť propracovaných) šablon, a snahou po vypravěčském efektu. Chybí mu plynulost, onen skutečný impuls, což si ovšem nijak neprotiřečí s téměř bez výjimky imponujícími hereckými výkony. Příběhy jsou poznamenané vykalkulovanou kombinatorikou vedoucí až k dojmu plochosti celku; ten nevyváží ani fakt, že jistá míra nedůvěryhodnosti zapadala do snahy režiséra koncipovat film spíše jako podobenství než bezvýhradně naturalistický obraz reality. V šablonovitosti zanikají nejsilnější momenty příběhů, při nichž se film konečně přestane zálibně kochat přesně zapadajícím mechanismem chytrých spojnic mezi jednotlivými epizodami a ožívá – konečně cítí a náležitě bolí. Podezřívavost a bezmocnost íránského obchodníka, která vrcholí ve střetu s hispánským zámečníkem,
se plačtivě rozpustí ve scéně „zázraku“. Krutá, téměř fyzicky nesnesitelná a bravurně vygradovaná scéna šikany černošského režiséra a sexuálního zneužití jeho ženy frustrovaným rasistickým policistou (v kromobyčejně přesvědčivém Dillonově podání) je na konci zbavena hran a syrovosti v prapodivně selankovitém náznaku vykoupení – policista zachrání z havarovaného auta ženu, již minulou noc ponižoval. Kostra se právě odhalila, něco nefunguje, přestože podle propočtů by mělo. Nejednoznačnost postav, kdy každá z nich je viníkem i obětí zároveň (obětí svých determinací nebo osobních katastrof), nakonec kvůli zřetelnosti konstrukce vyznívá do ztracena.

Crash je rozhodně filmem působivých momentů, ale nedotaženým nebo možná přetaženým celkem. Nicméně má smysl soustředit se v něm na detaily, protože k nim v tomto případě patří i způsob, jakým snímek čas od času oslovuje své diváky. Jak je zapojuje do své rasové hry testováním jejich vlastních předsudků. Nastražením malých pastí a vějiček v příběhu nabízí divákovi lákavě rychlý stereotypní úsudek. A pak ho s potěšením klepe přes prsty.

Autorka je stážistka na New York University.

Měkký život festivalového diváka

Nejen běžný divák, ale ani erudovaný kritik nemá v případě filmové přehlídky typu Febiofest dostatek informací o kvalitách většiny u nás neznámých titulů (na zahraniční recenze a ocenění příliš spoléhat nelze), a tak často riskuje, že si vybere dílo, které se s jeho vkusem příliš nepotká. Mně se to přihodilo třeba v případě snímku Noční vyjížďka argentinského filmaře Edgarda Cozarinského (impresivně laděný trip z Buenos Aires roku 2004 ztrácí čím dál víc tempo) či na filmu Brazilce José Jaffilyho Ztraceni v temné noci, pojednávajícím o vztahu dvou brazilských emigrantů, kteří se v New Yorku marně snaží odrazit od společenského dna. Příliš divadelně pojaté psychologické drama z roku 2002 s nepravděpodobným (nicméně v zásadě konvenčním) pesimistickým vyústěním bez svébytného filosofického přesahu oživuje jen věrohodně expresivní herecký výkon Debory Fallabely v úloze dívky-narkomanky,
která se živí jako homosexuální prostitut a přichází o schopnost kladného citového angažmá.

Necelé dvě hodiny dlouhé milostné psychologické hříčce s vražednickými motivy s titulem Družička, kterou předloni natočil klasik Claude Chabrol, by slušel spíše rozměr třicetiminutové televizní hry. Poslední – u francouzské kritiky i u diváků velmi úspěšný – film talentovaného Xaviera Beauvoise (nar. 1967) Mladý poručík, pokoušející se na relativně tuctovém případu rekonstruovat autentickou práci a osobní problémy osazenstva jedné pařížské policejní stanice, působí neheroicky civilním zobrazováním charakterů i prostředí sice sympaticky, avšak zajímavé téma rozkrývání určité nezralosti a nedostatečnosti v profesionálních i lidských reakcích jednotlivých protagonistů by si zasloužilo ještě daleko důkladnější scenáristickou práci. Výslednému snímku chybí svébytnější autorská výpověď a zůstává tak jen velmi poctivou a sugestivní (nikoli však zcela novátorskou – viz třeba Tavernierův film L 627!)
studií z prostředí policejní komunity.

Japonská sezona necudnosti

V Japonsku přeceňované rodinné drama Krev a kosti (2004) vychází ze skutečného příběhu Korejce Šunpei Kima (v přesvědčivém podání Takešiho Kitana, jehož nový, s narativitou experimentující snímek Takeshis’ patřil k nejsvěžejším na celém festivalu), který v roce 1923 přijel do Ósaky a časem se stal despotickým „kmotrem“ korejské komunity. Svým epickým pojetím vychází tento snímek vstříc povrchnímu vkusu soudobého mainstreamového diváka. Jeho režisér Yoichi Sai (sám pocházející z druhé generace korejských imigrantů do Japonska) rezignuje na hlubší společensko-kritický i psychologický ponor do problémů, v nichž se protagonista a jeho rodina ocitají. Pár scén z filmu Krev a kosti je nicméně zajímavým dokladem přetrvávající cenzury ještě i v dnešní japonské kinematografii: při několika nevinných „nahých“ scénách (v nichž nedochází k sexuální interakci) jsou
pohlavní orgány aktérů zamlžovány podobně tragikomickým způsobem, jako jsme to zvyklí vídat v nočních hodinách na TV Nova. Tento způsob cenzury „rozmlžováním“ detailních záběrů genitálií, ochlupení a explicitního sexuálního styku má ovšem v Japonsku svou tradici od roku 1964, kdy se tu začaly natáčet první „pink movies“ – růžové filmy, okamžitě představující komerčně výnosný průmysl a stávající se vlastně „měkkým“ předchůdcem pornoprůmyslu v USA a v dalších západních zemích.

S natáčením těchto snímků má bohaté zkušenosti také režisér a scenárista Rjúiči Hiroki (nar. 1954), který byl jedním z hostů letošního Febiofestu a mohli jsme tu od něho vidět čtyři snímky, včetně nejnovějšího, do Tokia situovaného díla Měkký život. Jeho nejslavnější „pinku“ film Vibrátor (2003) posbíral řadu cen. Jde o road movie s tématem psychosexuálního sbližování dvou dnešních mladých lidí při jízdě náklaďákem. Nejen v tomto snímku (zmiňme ještě tématem nevěry a literárního sadomasochismu sympaticky vylehčený opus Sezona necudnosti) se Hirokimu občas daří sugestivně zobrazit situace, v nichž se dnešní mladí lidé ocitají: touha po sexuálním i psychickém sbližování a zároveň úzkost z komunikace a uzavřenost. Lze se však obávat, že jakkoli umí Hiroki problematické situace občas šikovně zachytit, není již většinou schopen je osobitě a fundovaně analyzovat (jeho odpovědi divákům při tradičních
besedách po filmu, k nimž v rámci Febiofestu dochází, byly podobně myšlenkově neinvenční jako některé jeho snímky).

Nic proti přehlídce čtyř Hirokiho snímků, byly pořád lepší nežli některé z posledních opusů festivalového hosta Clauda Lelouche (které ve Francii u kritiky i u diváků právem propadly) nebo poslední, otřesně patetické a tvůrčí senilitou prodchnuté dílko slavného Íránce Mohsena Makhmalbáfa Sex a Filozofie. Průměrných filmařů naturelu Rjúičiho Hirokiho budou však v Japonsku nepochybně desítky. Nestálo by za úvahu uspořádat na některém z příštích Febiofestů raději reprezentativní přehlídku tvorby jedinečných rebelů japonského filmu, z nichž mnozí se stali klasiky, u nás jsou však dodnes až na výjimky neznámí? Mimo jiné jde hlavně o Jošišige Jošidu, Masahira Šinodu, Nagisu Ošimu, Šúdži Terajamu nebo Kodži Wakamacua.

Kromě retrospektivy snímků Andyho Warhola a jeho Factory (respektive Paula Morrisseyho, jenž byl režisérem většiny Warholových filmů), která proběhla v pražském Ponrepu, lze letošní Febiofest pochválit především za velice rozsáhlou a cennou přehlídku filmů Michelangela Antonioniho (nar. 1912). Zamyšlení se nad její skladbou a následnou mediální reflexí je nicméně námětem na samostatný článek.

Uvnitř a vně hlubokého hrdla

Dokumentární snímek Fentona Baileyho a Randyho Barbata Uvnitř Hlubokého hrdla, pojednávající o významu proslulého amerického pornofilmu Deep Throat (1972), mě mohl překvapit jen stěží: mám ještě v živé paměti před třemi lety nakladatelstvím BB art vydanou knihu Pornografie. Tajné dějiny civilizace, k níž napsal Fenton Bailey předmluvu. V ní krom jiného se sobě vlastním infantilním ignorantstvím napadá básníka, spisovatele a esejistu D. H. Lawrence (jehož vynikající esej Pornografie a obscenita mimochodem vyšel poprvé česky v roce 1969 v revui Sešity, a právě reprint Sešitů připravuje Jaroslav Kořán letos k vydání ve svém nakladatelství Gallery). Dále pak Bailey ve své předmluvě brojí za naprostou svobodu pornografie, která podle něho nemůže nikoho „narušit“.

V tomto duchu vyznívá též notně dryáčnicky pojatý dokument Uvnitř Hlubokého hrdla – v rychlých prostřizích je divák znovu a znovu atakován záběry z původního filmu, povětšinou stereotypně uřvanou hudbou a kratičkými rozhovory s mnoha pamětníky společenského skandálu kolem tohoto snímku. V oněch rozhovorech – stejně jako v komentáři k filmu – jsou problémy s Deep Throat a s pornofilmy v USA toliko povrchně naznačovány a v mnoha směrech paušálně zjednodušovány.

Příznačné například je, že tu nesmějí zaznít relevantní a seriózní argumenty proti pornografii. Nelze zřejmě očekávat od liberálně jednostranného (i vizuálně monotónně jednostrunného) Fentona Baileyho, aby natočil třeba s takovým Normanem Mailerem či Erikou Jongovou, kteří v inkriminovaném dokumentu také pronesou pár vět, delší analytické interview na dané téma. Rovněž díky snímku Deep Throat (ovšem zdaleka nejen díky jemu, viz sanfranciské experimenty s tímto žánrem) to v letech 1972–73 po velice krátkou dobu vypadalo, že se pornofilmy stanou běžnou součástí americké mainstreamové kultury a započne se tak nová „hollywoodská pornoéra“ – avšak tuto situaci není Baileyho a Barbatův dokument s to již hlouběji reflektovat.

Šéf Letní filmové školy Jiří Králík uvažuje o distribuci snímku Deep Throat v rámci Projektu 100 již asi pět let, zatím to ale nevypadá, že by se odvážil přikročit k činu. Což je škoda, neboť během veřejné diskuse o něm bychom se mohli dobrat mnohem smysluplnějších a konkrétnějších poznatků, než jaké nám zprostředkovávají Bailey a Barbato, kteří si konjunkturálně vybrali jeden z kasovních pornotrháků. Nezbývá než nadále trpně přihlížet „erotickému“ vymývání mozků na většině našich televizních programů. A Bailey s Barbatem – kteří mají, navzdory veškeré své ultraliberální nedospělosti, v řadě konkrétních věcí pravdu – budou na naše pokrytectví reagovat přesně tak stupidně jednostranně, jak je patrné z jejich dokumentu. Patří nám to.

Autor je pracovník NFA a externí redaktor ČRo 3 – Vltava.

Dušan Skala / Stalingrad a keporkaci

Za několik měsíců budete představovat diplomovou práci. Jak to zatím jde?

Jednotlivé části dávám už dlouho dohromady, volně je spojuje tematika rodinného archivu. Jednu část představuje soubor fotografií nazvaný Podobný sentiment, představený loni v Galerii Jelení v Praze. Další částí je nové video Páska. Navíc se chystám psát teoretickou práci o fenoménu a dějinách rodinné momentky. Ale k tomu všemu vlastně volně směřuje můj rozsáhlejší projekt, na kterém už dlouho pracuji. Sbírám totiž všechny fotografie, filmy a další dokumenty z vesnice Zahrádka poblíž Nepomuku, kde má naše rodina po několik generací domek a kde momentálně sám bydlím. Respektive nesbírám, jen digitalizuji a zase vracím. Mám to v počítači rozdělené podle popisných čísel, 1 až 54. Někde je sto položek, někde pět. Ale celé to nejde ani tak po fotografii či filmu jako médiu, spíše po lidech. Navíc tam jsou i dokumenty, rodné listy, také videa z devadesátých let i amatérské „osmičky“ z průběhu celého 20. století. Spíš
je to jakýsi kompletní obraz celé té vesnice, podaný různými médii.

Takže jde o jakýsi mikrohistorický umělecký projekt?

Dá se to tak říct. Vlastně jsem sesbíral téměř celou vizuální paměť vesnice, často i s genealogickými záznamy za několik staletí. Některé rodiny žijí ve svých domech od 15. století, protože dějiny téhle vsi nemají žádný ostrý zlom. Armády se podle pamětníků vždycky jen přehnaly nahoře nad kopcem. Je tu spousta střípků, které obecný dějinný obraz podivuhodně oživují a proměňují. Navíc natáčím i rozhovory, jak s pamětníky, tak s mladší generací. Včera mi volal táta, že sehnal nějakou paní, která má devadesátiletého dědečka, co prošel bitvou u Stalingradu. Je zvláštní, že jsem s tím začal už někdy v roce 1994 a hrozně jsem se za to tehdy styděl, kamarádi měli úplně jiné zájmy. Ale od té doby už v podstatě vymřela generace, která si pamatovala první světovou válku. A teď už mizí i generace těch, kteří dospěli před válkou druhou.

Máte nějakou přesnější představu, co z toho všeho vznikne?

Chtěl jsem původně udělat celovečerní film. Přemýšlel jsem i o interaktivním filmu, ale víc mi zřejmě vyhovuje pevný scénář. Teď z toho bude první větší výstup: na setkání rodáků, které se tam koná jednou za pár let, budu mít samostatnou projekční místnost, kde poběží ve smyčce sestřih doposud sebraného materiálu, představený po jednotlivých domech a rodinách. Materiálu je tolik, že to přestávám zvládat, ale už se to nedá zastavit. Někdy mám chuť to celé na půl roku nechat ležet, ale nejde to. Někdo zazvoní, že přinesl fotky, a já je musím naskenovat, abych je zase mohl vrátit. Nedávno jsem seděl v hospodě s místními pamětníky a nakonec jsem o dějinách vesnice věděl víc než oni sami. Začíná to pro mne fungovat jako stroj času: jak už ten soubor informací sahá daleko do minulosti, nasbíral jsem podoby a příběhy všech místních rodin. A stává se mi, že jdu po návsi a najednou vidím obraz té vesnice ve třicátých letech. Vím, že
v téhle chalupě byl ten a ten a vypadal takhle. A i když se lidé sice s věkem mění, přibývají a ubývají další, rodin tady usazených se to vlastně jakoby příliš netýká, jablko opravdu nepadá daleko od stromu.

Video Páska, které se teď promítá v Galerii Langhans, vychází z materiálů ze Zahrádky?

Měl jsem tam původně mít nějaký výstup ze Zahrádky, ale nakonec to dopadlo jinak. Jsou to věci ze všech možných „osmiček“, které jsem doma měl, bez ohledu na původ, ten tu ani není podstatný. Tady jsem se naopak snažil o jiný přístup, bez nějaké konkrétní formy. Jde o volnou filmovou koláž napříč časem, postavenou spíš na atmosféře a žánru. Podobný princip se snažím používat v práci s videem i s fotografií. Jednotlivé snímky či děje k sobě často zdánlivě nepatří, ale teprve dohromady vytvářejí příběh, který má hodně volnou, až skoro asociativní strukturu. Často je tam jemný humor, možné příběhy jsou jen poeticky naznačené. Nevyhýbám se ani používání klišé, ale jsou narušená různými detaily, které nebijí do očí. Krajním příkladem jsou třeba v Pásce zvuky keporkaků, které jsem dal v jednom místě do pozadí. Ale je důležité pořád držet určitý znejisťující nadhled.

Václav Radimský podruhé

Ačkoliv se během posledních několika málo let objevila na aukcích řada pláten Václava Radimského a stanovené několikasettisícové dražební částky za tato díla nejsou ani dnes výjimkou, zůstávají jeho obrazy stále, zcela neprávem, skryty především v šeru galerijních depozitářů. Odborná veřejnost totiž stále ještě nezapomněla na nálepku salonního umělce, kterou Radimského nelichotivě označila modernistická kritika počátkem druhého desetiletí 20. století. Na tomto stavu nic nezměnilo ani několik málo výstav v osmdesátých letech, prezentace v rodném Kolíně (1992) ani v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2003). Václav Radimský tak, podobně jako dříve Jakub Schikaneder nebo donedávna Václav Brožík či Zdeněk Burian, čekal dlouhá léta na svou rehabilitaci formou rozsáhlé retrospektivní výstavy, doprovázené monografií nebo rozsáhlejším katalogem celého díla.

Impuls k rehabilitaci díla

Této záslužné práce se ujala Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory, kde se díky kurátorskému entuziasmu a pevné vůli jejího ředitele Aleše Rezlera podařilo shromáždit a v době od 4. 11. 2005 do 31. 1. 2006 vystavit rozsáhlý soubor obrazů, doplněný výběrem kreseb a skic. K výstavě byl vydán katalog s kvalitními reprodukcemi, obsahující také řadu dosud nezveřejněných dokumentárních snímků ze Státního oblastního archivu v Kolíně a z rodinného archivu malíře, které zachycují Radimského nejen jako malíře, ale i v rolích jiných, zpravidla společenských – kadet na koni, řidič jednoho z prvních automobilů na českém venkově, lovec či rybář na zamrzlém Labi, manžel apod. Jelikož v průběhu výstavy byly v archivu umělcovy rodiny nečekaně objeveny další materiály, byl vydán ještě druhý díl katalogu, jakýsi dodatek, obsahující přepisy a výběrové faksimile autorovy korespondence. Ta postihuje přípravy, organizaci
a průběh Radimského výstav, dokumentuje ale také chod konzervárny Bohemia, kterou malíř-podnikatel založil a vedl spolu se svým bratrem Ladislavem.

Opomíjený autor

Dosavadní opomíjení Václava Radimského českou uměnovědou je zčásti způsobeno rozsáhlou autorovou produkcí. Nepřeberné množství pláten různé kvality je roztroušeno ve sbírkách státních galerií a především v desítkách či stovkách sbírek soukromých, kam se dostaly přímo z prodejních výstav, pořádaných v Praze a dalších městech po celé republice, zvláště ovšem v polabském regionu. Z tohoto důvodu je systematické zpracování jeho odkazu velice náročné a při přípravě výstavy je potřeba koncentrovaného přístupu kurátora, který musí pečlivě vybírat a vážit.

Druhým Radimského handicapem může být také jeho výjimečnost, neboť se, díky svému dlouhodobému pobytu ve Francii, jako jediný náš krajinář vzdálil typicky středoevropskému koloritu a citově vnímaným potemnělým zákoutím ve prospěch čistě vizuálního zpracování dojmu – imprese. Místo jímavé melancholie, tak typické pro naše malíře, nám představuje krajinu plnou slunečního světla. Neusiluje o podání nějaké metafyzické „duše přírody“, jeho cílem je postihnout atmosféru okamžiku, chvilky, kdy malíř stojí v krajině sám, ozbrojen pouze paletou a štětcem. Letmými doteky štětce a čistými barvami nanášenými v drobných plochách zachycoval krajiny plné kontrastů světla a stínu. S oblibou maloval vděčné scenerie s vodní plochou – řeky, rybníky, tůně i slepá ramena, jejichž rozčeřená hladina mu umožňovala plně rozehrát koncert barevných odlesků.

Francouzské světlo v Čechách

Přes veškerou snahu o co možná nejdokonalejší francouzský styl se ale Radimský nevyhnul určité idealizaci skutečnosti. Na počátku u něho totiž nestál spontánní smyslový vjem, nýbrž realistické vidění a cítění krajiny, jejíž obraz následně přetavil umně odpozorovanou impresionistickou technikou. S tím souvisí skutečnost, že Radimského krajiny postrádají náhodnost svého výběru, jako tomu bylo u impresionistů. Naopak, jsou pečlivě vybranými a komponovanými výseky, přičemž umělcova barevná paleta je, v pozdním díle stále více, blízká dobové (středoevropské) secesi a symbolismu (tyrkysová zeleň, brilantní žluť, ostrá růžová, fialová).

Radimský se, podobně jako Claude Monet, v průběhu let vracel ke stejným námětům. Lze se tak setkat s téměř totožnými obrazy, lišícími se pouze rozdílným štětcovým rukopisem či pozměněnou barevností (nikoli však v návaznosti na studium různých denních dob). Z tohoto pohledu je zajímavé srovnání dvou vystavených malířských variant pohledu na starou jabloň v jitřním slunci (Louka se stromy, 1895, NG Praha; Svítáni v sadu, 1904, VČG Pardubice), kde je patrný posun od poněkud hmotné, zemitější malby temných tonalit ke křehkým, stříbřitým odleskům, vytvářejícím dokonalou iluzi a atmosféru oroseného chladného pozdně letního rána.

Soukromé sbírky/ státní akvizice

Zatímco jádro kutnohorské výstavy tvořily veřejnosti zcela neznámé obrazy, pocházející zpravidla ze soukromých sbírek, a to především z pozdního, takzvaného polabského období autorovy tvorby, je pardubická verze prezentace, připravená kurátorem Vítem Boučkem, složena především ze zápůjček státních galerií. Pozdní tvorba je v Pardubicích zastoupena pouze v malé míře, tak aby dokreslila obraz autorovy tvorby jako celku. Oběma expozicím však, přiznejme si to, chyběl nějaký „špek“. Obraz, který by strhl pozornost, vybočoval z řady, který by se zahnízdil a v pravý čas vytanul v paměti návštěvníka. Těžko to však lze vyčítat kurátorům. V díle Radimského je takových prací vlastně poskrovnu. Valná většina jeho pláten je dána standardním šířkovým formátem o rozměrech cca 70 x 100 cm a obrazy námětově nevybočují, snad až na několik děl zachycujících moře či cestičku kdesi v severofrancouzské, normandské vesnici. Všechno to jsou obrazy sice
kvalitní, avšak viděné pohromadě v takovém množství, jeden vedle druhého, postrádají kompoziční a námětovou rozmanitost.

Na druhé straně se v Pardubicích podařilo navázat, ať už chtěně nebo nechtěně, dialog mezi dnes již klasickou krajinomalbou (Radimský) a vztahem ke krajině v tvorbě současných českých i zahraničních umělců. Dokonalé entrée k obrazům „klasického“ krajináře totiž tvoří výstava „NATURalia“, jejímž hlavním tématem je naše současné vnímání přírody. Přírody spatřované okem člověka nových technologií a nového informačního rozhledu. Ekologické otázky nastolené tímto výstavním projektem, které se týkají jak vlastní hodnoty krajiny, tak životního prostoru lidstva, se náhle zdají být přehlušeny krásnými a idylickými pohledy na stinná slepá ramena volně plynoucí řeky, prosluněné louky s prašnými cestami či na lesní potemnělá zákoutí malíře minulého věku, Václava Radimského.

Autorka je kurátorka Galerie moderního umění v Hradci Králové.

CD, DVD

Legendy z Dogtownu / Lords of Dogtown

Režie Catherine Hardwickeová, 2005, 107 min.

Ikona, ego, esprit – tak by se daly ve zkratce vyjádřit charakterové profily tří hlavních hrdinů a rovněž pojmenovat prchavé esence potřebné pro vznik nadčasových příběhů. Film příměs oné mytické kvality obsahuje, byť je až k nevíře, jak jalové dílko mohlo z atraktivního námětu vzniknout. Losangeleská čtvrť skýtá v sedmdesátých letech útočiště surfařům, výstředním existencím a bezstarostné mládeži a právě tento charismatický společenský mix navždy změní skateboarding z dětské zábavy v životní styl i výhodný byznys. Scénář Staceyho Peralta nabízí dynamický příběh, jemuž škodí pouze některé vedlejší motivy jako ze seriálu pro -náctileté a příliš rozvleklé finále, ale silný zůstává v prokreslení hlavních hrdinů, ve vyprávěcím tempu a využívání zkratky. Ústřední trojice je navíc dobře typově obsazená, v „prkýnkářském“ sportu vytrénovaná k dokonalosti a každou postavu profiluje jiný kameramanský trik. Ikona-Peralto tvoří
stabilní střed záběru, ego-Alvu zabírá kamera hlavně z podhledu a espritu-Jayovi s jeho živelnou energií je vlastní těkavý zoom. A navíc Heath Ledger v roli Skipa Engbloma se ukazuje jako předstupeň pro následující part ve Zkrocené hoře. Ne snad pro podobnost charakterů, ale pro hercovo absolutní splynutí s figurou. Nemusíte mít rádi současné skejťáky v předražených květovaných kraťasech, ale začátky bývají radikální a čisté, a přesně taková atmosféra z Legend dýchá.

Šárka Gmiterková

Stalker

Režie Andrej Tarkovskij, 1979, 163 min.

Snímek, často žánrově zařazovaný jako sci-fi, je ve skutečnosti úchvatnou procházkou osudem člověka moderní doby. Putování tří mužů k místu, kde se plní tajná přání, je jakousi filosofickou „road-movie“. Veskrze symbolické rozvržení postav (Spisovatel – mravní étos, Profesor – rozum, Stalker – víra, Žena – věrnost, Dítě – naděje a spása) činí z příběhu podobenství o lidském odcizení vlastní podstatě, o hledání kořenů bytí. Zásadovostí svého tématu film navazuje na nejlepší tradice ruské kultury, počínaje středověkými hagiografickými legendami o jurodivých až po romány F. M. Dostojevského. Dvojdisk přebírá kompletní obsah a výbavu původní ruské edice, liší se jen počeštěným menu a českou lokalizací. Obraz je mimořádně čistý a ostrý, digitálně vycizelovaný, místy možná až přespříliš, protože snaha po čistotě obrazu někde ubrala na přirozenosti světelného podání. Diskutabilní je i převedení audiostopy do DD 5.1, která je „obohacena“
o řadu nových zvuků a hudebních motivů. Puristé a odpůrci zvukových experimentů ale mají možnost si zvolit i kvalitní původní mono. Všechny drobné námitky však blednou před faktem, že Tarkovského film na DVD se dostal na český trh. Snímek začíná slovy: „Co to bylo? Meteorit? Návštěva obyvatel kosmických dálav? Tak či tak, naše malá země spatřila zrod zázraku…“ Totéž lze říct i o českém vydání Stalkera.

Petr Gajdošík

Stůj, ten mobil není tvůj! / Dead Fish

Režie Charley Stadler, 2004, 91 min.

Hned od první minuty filmu je vidět, kam se německý režisér pokouší mířit – k Trainspottingu. Rád si hraje s obrazem (což mu ale vůbec nejde), pro zrychlení tempa využívá techno hudbu (někdy se hodí, většinou je ale dost mimo) a ani mládež kouřící marihuanu mu není vzdálená (využívá ji však jen jako „vtipnou“ kulisu). Tohle ale není Trainspotting a diváka nepřesvědčí ani Robert Carlyle v roli energického, stále nadávajícího lichváře, který vymáhá peníze od svých dlužníků. Obal českého vydání DVD se navíc snaží nalákat na tvář Karla Rodena, který na ní vypadá skoro jako hlavní hrdina. Hraje tu ale jen nájemného zabijáka Dragana, roli, kterou snad nemá zapotřebí – napsanou stejně špatně jako všechny ostatní. Zápletka filmu se zrodí na nádraží, když si náhodně prohodí mobilní telefony nájemný vrah s partnerkou hlavního hrdiny, do níž se zamiluje. Telefon se však dostane do rukou jejího chlapce, ten hitmanovi vyfoukne honorář za vraždu jakéhosi Fishe a pak
začíná chvílemi naprosto nelogická honička, do níž se zapojí ještě Dragan a jeho průvodce. Žánrově se film pohybuje kdesi mezi thrillerem a komedií. Jaká to je ale komedie, když vás nedonutí se ani jednou pousmát? Špatná, a tenhle film je hodně špatný, něco jako když zkřížíte Růžového pantera a Komisaře Rexe – z toho snad nemůže vzniknout nic jiného než pořádná pouliční směs. A věřte, že dívat se na to nedá!

Jiří G. Růžička

Blazing Angels: Squadrons of WW II

Ubi soft 2006

PC, Xbox, Xbox 360

Simulátory letadel představovaly před několika generacemi počítačových her prostor pro technologickou autentičnost: podívejte se, jak skvěle jsme naprogramovali fyziku! Podívejte se, jak úžasné modely letadel máme! Podívejte se, ono je to 3D, křičeli vývojáři na všechny strany. Od té doby technologie vyrostla a s její pomocí je možné udělat prakticky cokoliv – a simulátory poněkud vymřely. Blazing Angels je však výjimkou, která nejen že má zajímavý fyzikální model, detailní letadla a je 3D, ale navíc se dobře hraje kvůli vynechání všech měřáků – tlakoměrů, teploměrů, palivometrů a dalších budíků, které obsazovaly palubní desku letadel druhé světové války. V podstatě není zapotřebí dělat nic jiného než letadlo udržovat ve vzduchu, manévrovat a střílet, případně zadávat jednoduché povely spojeneckým pilotům. Společně s vysokým grafickým detailem přicházejí obrazové filtry, které ve vás vyvolávají dojem „dobovosti“ druhé světové (zatemňující se okraje,
sépiové barvy atd). Samozřejmě si zalétáte ve slavné bitvě o Británii, prožijete Pearl Harbor, budete bombardovat Berlín a stanete se svědky další desítky významných leteckých momentů ve válečné historii. Hra vypadá extrémně dobře především na konzoli Xbox 360. Máte-li chuť sejmout pár luftwafáků a nekoumat nad způsobem, jak udržet letadlo ve vzduchu na proudnicích, je hra určena vám.

Pavel Dobrovský

Vertigo Quintet

Amplion 2005

Situace současného českého jazzu není růžová. Jeho drtivá většina je založena na opakování anachronických klišé jazzového mainstreamu, který i přes své kvalitní technické provedení představuje v širším kontextu spíše hudbu druhé kategorie. V poslední době se však základy tohoto konzervativního monolitu začínají otřásat a na povrchu se objevují zajímavé počiny převážně mladší generace, která už neživí svou hudbu pouze recyklováním tradice, ale snaží se o invenční sledování současného hudebního dění. Mezi tyto mladé muzikanty patří vedle personálně provázaných souborů NUO, S’aight a projektů Jaromíra Honzáka také Vertigo Quintet, jehož eponymní debut vyšel u nového vydavatelství Amplion. Tato česko-slovenská skupina přichází s vyzrálým introvertním jazzem, přirovnávaným k produkci mnichovské značky ECM. Zvuk se nese v duchu asketických severských nahrávek, integrujících postavantgardní jazz, poučený zejména Theloniousem Monkem
a pozdním cool-jazzem s ozvuky komorní hudby. Výrazným znakem kvintetu jsou především koncentrované melancholické plochy bez výraznějších zvratů, plné vnitřního napětí, a vyvážená instrumentace. Ocenění Vertigo Quintetu v kategorii Jazz a blues v rámci hudebních cen Anděl můžeme chápat jako nadějnou předzvěst změny, nastolující nový pohled na český jazz v širších souvislostech.

Karel Kouba

Cisfinitum

Bezdna

Monochrome Vision 2006

Hovořit u projektu, jehož stylové zařazení spadá do široké kategorie postindustrial, o tom, že je zvukově velmi decentní, je možná trochu pikantní, tato pikantnost však byla vyvolána veskrze libými pocity. Jevgenij Voronovskij je sice houslista, na albu Bezdna však hlavní roli hrají syntezátory sovětské provenience s legendárními názvy jako Polyvox, Junosť 21, RMIF-T13 i nejslavnější ANS, existující v jediném exempláři ve sklepeních moskevské Polytechniky a vytvářející zvuk na základě kreseb na speciální skleněné tabule. Kromě syntezátorů využívá Voronovskij zvuku houslí, akordeonu, klavíru, manipuluje s hlasy a terénními nahrávkami. Výsledek se podobá elektronické řece hustých barev a frekvenčních signálů italského projektu Bad Sector, je však mnohem hravější a civilnější. Některé ruchy připomenou harašení laboratorního provozu, záchvěvy a decentní ozvěny elektronických nástrojů znějí jen jaksi mimochodem, rytmy se redukují na volná
doporučení a shovívavé náznaky. Celé album je poměrně tiché, často pracuje s dlouhými pomlkami a jeho nevtíravost je z rodu těch, které je třeba poslouchat pozorně, aby nám neunikla jen lehce načrtnutá atmosféra. Závěrečná skladba je konejšivou manipulací s jediným slovem: Ničevó.

Petr Ferenc

Hluk může být krásný

Křišťálová muzika bez konce

Běh na „Aktuálně“ dlouhou trať

Je nepochybně příliš brzy na hodnocení aktualne.cz jako plnohodnotného internetového média, protože v mnoha ohledech teprve hledá – ideální strukturu, kvalitní nezpravodajské části, ale i způsob, jak prezentovat showbusiness a zábavu vůbec.

Když zahajoval svou existenci, ozvala se v některých jiných médiích posměšná slova, zavrhující projekt jako života neschopný. Opomineme-li fakt, že se v článcích odrazily osobní nevraživosti vůči některým novinářům, kteří aktualne.cz začali vytvářet – což je ostatně v české kotlině věc zcela běžná a na rozdíl od zahraničí považovaná za přijatelnou –, mezi řádky lze číst především obavu, že by projekt internetového zpravodajského serveru mohl uspět, aniž by k tomu potřeboval podpůrné médium. V tom tkví hlavní nebezpečí aktualne.cz pro ostatní média.

Dlouhou dobu se totiž na mediálním trhu v České republice tradovalo tvrzení, že vznik a hlavně trvalá existence zpravodajského serveru bez podpory tištěného či elektronického média jsou nemožné. Tento názor vycházel z představy, že internet je v podstatě jen jakýmsi doplňkem hlavní mediální nabídky, že nemá takovou váhu a prestiž u veřejnosti jako například denní tisk nebo televize. Novináři, kteří se nebáli sami sebe označovat za internetové, pak byli řazeni do skupiny podivínů, případně lidí, kteří neuspěli v tradičních médiích, a proto se uchytili v internetu, kde se snese všechno. A mnohdy to byla pravda.

Posilování úrovně onlinových médií, napojených na velké mediální skupiny – idnes.cz, ihned.cz, novinky.cz, lidovky.cz, cro.cz a podobně – vedlo k tomu, že se i internetová žurnalistika a publicistika začala přinejmenším mezi novináři brát vážně a také seriózně hodnotit. Přesto však platilo, že kvalitní práce odvedená v internetovém médiu je vstupenkou do média klasického. Až s příchodem aktualne.cz se situace radikálně proměnila. Poprvé totiž do onlinového média přešli špičkoví novináři z média klasického. Mimo jiné to pro ně znamená i překonání výrazné psychické bariéry – médium, pro které novinář pracuje, už nelze uchopit v hmatatelné podobě, jde pouze o soubor dat – který je navíc v neustálém pohybu.

Podobná internetová média bez podpory tištěných či elektronických kolegů existují i v zahraničí – jejich pozice je samozřejmě komplikovanější, neboť například nemají tak snadný přístup k archivům a databázím, nemohou využívat rešeršní oddělení velkých vydavatelských domů či televizí – v našem případě ovšem velké vydavatelské domy či televize podobná oddělení stejně nemají, takže aktualne.cz nemá čeho litovat.

Asi nejblíže se aktualne.cz podobá německému internetovému deníku netzeitung.de, který vlastní skupina Springer.A.G.

Když se podíváme na homepage aktualne.cz, najdete na ní řadu jmen známých ze stránek Hospodářských novin či MF Dnes, včetně bývalého šéfredaktora HN Romana Galla. Nejde ovšem jen o jména – i nabídka homepage je zajímavá, především proto, že si uchovává střídmou tvář (obdobně jako novinky.cz), což znamená, že pro uživatele je přehledná a umožňuje i rychlou orientaci ve struktuře. Jak je patrné z posledních týdnů, redakce postupně přidává nové rubriky, rozšiřuje okruh autorů i témat, pracuje více a lépe s fotografiemi, byť zatím nedosahuje nabídek, které jsou běžné například u idnes.cz. Slušnou kvalitu a jistou informační hodnotu mají i videozáznamy.

Ve srovnání se zahraničními zpravodajskými servery však některé služby uživatelům chybějí. Například odkazy na zpravodajství k tématu na jiných, mnohdy konkurenčních serverech, vyhledávání materiálů k danému tématu na webu, případně možnost sestavit si vlastní zpravodajství podle preferencí. Zpravodajský server aktualne.cz má šanci být komerčně úspěšným. Za předpokladu, že si udrží kvalitu a bude se mu dařit i investigativní práce, která znamená citace v ostatních médiích, a tedy i zvýšený zájem uživatelů. Současně může být zrodem aktualne.cz potěšena paradoxně i konkurence. Třeba i proto, že díky ní onlinová zpravodajství nabírají na významu (dalším faktorem je růst internetového reklamního trhu) a investice do internetových médií je brána jako investice do budoucnosti.

Autor je mediální analytik.

Bezcenná kniha, či recenze?

Blogy jsou odrazovým můstkem

Kdy jste se naposledy u internetu rozčilil natolik, že jste měl chuť vyhodit monitor z okna?

Kolem internetu se pohybuji už jedenáct let, ale ještě se mi nestalo, že bych nechal dojít emoce tak daleko, abych něco ničil. Hladinu adrenalinu mi ovšem zvedl fakt, že si někteří lidé, kterých si vážím nebo kteří by do Neviditelného psa rádi přispívali, o sobě přečetli na internetu dost nevybíravé vyjádření. Opravdu mi hýbe žlučí, když nějací idioti urážejí na internetu lidi. Zvlášť mě to mrzí v případě doktora Františka Koukolíka, který byl právě na mém webu napadán, aniž bych tomu mohl zabránit.

Kterého blogu si vážíte?

Možná to bude znít zvláštně, ale já se osobně o jiné blogy téměř nezajímám. Snad bych přímo řekl, že jsem méněcenný uživatel internetu, který toto médium chápe jako nástroj své práce, ale ne jako zdroj zábavy. Mám snad jen jeden oblíbený, který je navíc v angličtině a je věnován digitální fotografii a posledním novinkám v této oblasti (www.photographyblog.com). Jinak je mi sympatický ještě Ostravak, kde nacházím opravdu neotřelý pohled na svět. V tom právě vidím hlavní smysl blogů – dodat lidem něco odlišného.

Který blog naopak nesnášíte?

Vzhledem k tomu, že jsem velice tolerantní člověk, nemohu označit konkrétní internetový počin, který by se mi vyloženě příčil. V podstatě, když si blogger sežene své publikum, tak ať si píše, o čem chce.

Kdo byl podle vás první blogger v České republice?

Teď se objevuje celá řada „mudrců“, kteří se snaží definovat pojem blog, ale podle mne záleží především na konkrétních tvůrcích, jak svůj výtvor označí. Pokud někdo nazve své stránky blogem, potom je to asi blog. Já osobně jsem založil Neviditelného psa 23. dubna 1996, i když původně to byly spíše internetové noviny s velkým tematickým záběrem. Některé věci, zejména politické komentáře, bych za součást blogu vůbec neoznačil.

Proč jste Neviditelného psa založil?

Nejprve jsem začal s internetem jako pasivní uživatel, ale jelikož jsem člověk píšící, nedalo mi nezapojit se aktivně. Pak jsem si uvědomil, že pokud má mít nějaká stránka úspěch, musí se často obměňovat. Tudíž se stal Neviditelný pes deníkem. Navíc jsem spisovatel a mám rád fejeton, takže hlavním prvkem se stal právě tento žánr.

Jak se blogy vyvíjely od „dřevních dob“ do dnešních dnů?

Došlo k mnoha změnám a k dalším stále dochází. Rozšiřují se stále řady bloggerů a vznikají různé blogové portály a komunity. Právě vznik takových skupin dokazuje, že se lidé rádi sdružují, a hlavně že internet neodcizuje
lidi, tak jak je to často prezentováno. Často mohou být takové blogy jakýmsi odrazovým můstkem pro další aktivity, které účastníky osobnostně rozvíjejí a uspokojují. Často jde o navazování běžných lidských vztahů.

Myslíte si, že existuje nějaký prototyp bloggera?

Tvůrce blogu by měl mít každopádně vyjadřovací a formulační schopnosti. Ale především musí mít chuť psát a vypovídat o světě kolem sebe. A pokud je ten jeho pohled dosti originální, zaujme i jiné lidi. Otázkou zůstává, jak dlouho mu vydrží elán. Z vlastní zkušenosti vím, že málokterý blogger dokáže udržovat svůj projekt déle než rok.

V tom případě jste rekordman. Jedenáct let bloggerem…

V mém případě je situace trochu odlišná. Já jsem spisovatel, takže mi ani nepřijde divné denně něco psát. Můj přístup je naprosto profesionální.

Dají se vlastně bloggeři dělit do konkrétních skupin?

Takových skupin by se dalo vyjmenovat nesčetně, ale základní premisou zůstává, jestli má dotyčný koho oslovit. To je vlastně to jediné, co má nějaký smysl.

Jak dlouho vydržíte bez internetu?

Já to už jedenáct let nezkoušel, takže nevím. Faktem je, že když jsem byl v Africe na safari, tak jsem to musel vydržet čtyři nekonečné dny. Dokonce jsem začal pociťovat abstinenční příznaky, ale naštěstí jsem měl s sebou alespoň laptop, i když bez připojení.

Je psaní blogů závislostí?

Ano, tato práce je jistým způsobem závislostí.

Děláte rozdíl mezi prací a koníčkem?

U mě to závisí především na pocitu povinnosti. Nejde ani tak o mzdu, ale když už jsem se dal touto cestou, mám profesionální povinnost dotáhnout určité věci do konce. V takovém případě nepřemýšlím nad dělením na práci a zábavu. Často nedokážu říci ne, protože cítím jistou profesní zodpovědnost, která mi v tom zabraňuje.

Domníváte se, že by měla existovat cenzura obsahu blogů, anebo by nemělo být do obsahů stránek jakkoliv zasahováno?

Cenzura je naprosto hnusná a odporná věc, která nemá ve slušné demokratické společnosti co dělat. Na druhé straně bohužel existují takové věci jako dětská pornografie, proti nimž ale máme konkrétní zákony. V tomto případě se nedá hovořit o cenzuře, ale o prosazování demokratických zákonů, které si tato společnost stanovila. Diskutabilní jsou weby, které jsou nějakým způsobem politicky extrémistické, ale zase máme jasný zákon proti propagaci extremistických názorů, tak ho dodržujme. Jedná se o dodržování zákona, nikoliv o cenzuru.

Jsou přispěvatelé Neviditelného psa limitováni?

V tomto ohledu jsem naprosto liberální. Na rozdíl od jiných nemám jakékoli filtry na vulgarismy, povinnost registrace a v žádném případě nerozhoduji o tom, co se na mém blogu objeví. Daní za tento liberalismus je právě fakt, že se některých lidí může dotknout, že o nich někdo napíše něco vulgárního nebo urážlivého a tito jedinci potom obviňují mne. Proto čtenáři Neviditelného psa přišli i o několik přispěvatelů.

Blíží se parlamentní volby, takže ani většina blogů nezůstává stranou kampaně. Co si o tom myslíte? Měl by být blogger apolitický?

Záleží pouze na ambicích. Například já nebo můj kolega Jiří Wagner prezentujeme na Psovi určité politické názory, ale že bychom byli vyloženě politickým blogem, se říct nedá. To však neznamená, že se zde neobjevují politické texty z obou pólů pomyslného stranického spektra.

Některé články zveřejněné na Psovi jsou značně pravicového ražení. Je Neviditelný pes pravicový blog? Souvisí to s jeho spojením s Lidovými novinami?

To v žádném případě. Jedná se o čistě technické propojení. Lidové noviny v podstatě nemají ani tušení, co se na Psovi objeví. Tato fúze funguje už půl roku a za celou tu dobu jsem neobdržel jedinou výtku ohledně politické nekorektnosti. Každopádně já se netajím svým pravicovějším názorem, protože zastávám stanovisko, že stát se má starat o věci, o které se občan postarat nemůže, a naopak se nemá starat o to, co je na občanově volbě.

Jak vidíte budoucnost blogů a vlastně celého internetu?

Jde o médium, které má před sebou neskutečnou budoucnost. Pokud bych se měl vyjádřit k blogům samotným, určitě dojde k naprosté vizualizaci za pomoci digitálních nahrávek a fotografií. Všechno bude daleko více interaktivní. Sám si ale netroufám hádat, co všechno nás ještě v souvislosti s tímto fenoménem čeká.

editorial

Historik, který nešel s dobou

Mezníkovy memoáry jsou především svědectvím o životě člověka, který byl od roku 1948 zásadním odpůrcem komunistického režimu a dokázal si za svým přesvědčením – za cenu nemalých osobních obětí – po celých čtyřicet let stát. Mezi českými historiky bychom podobný osud hledali jen obtížně.

S únorem se nesmířil

Jaroslav Mezník se narodil v roce 1928 v Bratislavě, ale život spojil s Brnem, kam se rodina přestěhovala v roce 1938 z Užhorodu (jeho otec byl viceprezidentem Podkarpatské Rusi, za války zahynul ve vyšetřovně Gestapa). Navzdory svému „buržoaznímu původu“ byl v roce 1948 přijat na brněnskou univerzitu, kde vystudoval historii a archivnictví. „Únor 1948 byl pro mne velmi tvrdou ranou, s kterou jsem se nikdy nesmířil,“ píše autor a neskrývá, že někdy měl o svém postoji pochybnosti: „souvisely s tím, že jsem byl zastáncem sociální spravedlnosti, kterou komunisté hlásali, přičemž mé sociální cítění bylo umocňováno komplexem člověka, který pocházel z bohaté rodiny…“.

Po studiích Mezník narukoval k technickým praporům do ostravských dolů a v letech 1953–1956 pracoval v archivu v Janovicích u Rýmařova. Období od druhé poloviny padesátých do počátku sedmdesátých let, kdy působil v Historickém ústavu ČSAV, bylo do roku 1989 jediným, kdy se mohl plně věnovat historickému bádání. Vytěžil z něj především knihu Praha před husitskou revolucí, o níž specialista na toto období Petr Čornej napsal, že je „noblesní vědeckou polemikou se stalinským výměrem husitství“ (Dějiny a současnost 3/2006). Dokončena byla v roce 1969, vyjít však mohla až o dvě desetiletí později.

V roce 1968 vstoupil Mezník do socialistické strany a snažil se ji společně s dalšími aktivisty vymanit z vazalství k vládnoucí státostraně. V politické činnosti pokračoval i po roce 1969: rozšiřoval letáky, distribuoval samizdat a vypracoval s kolegy Malý akční program Československého hnutí za demokratický socialismus. To normalizační režim považoval za „podvratnou činnost“ a odsoudil Mezníka na tři a půl roku do vězení. V letech 1972–1974 si nakonec odseděl bez pěti týdnů tři roky. Po návratu z vězení se znovu zapojil do opoziční činnosti, podepsal Chartu 77 a patřil k předním organizátorům nezávislého intelektuálního života v Brně. Do změny režimu pracoval jako skladník v podniku Transporta.

Doba v odstínech šedi

V dnešní veřejné debatě o době komunistického režimu převládá určitá schematičnost. Jaroslav Mezník však dobře ukazuje, že tehdejší dobu nemůžeme vidět černobíle, ale v mnoha odstínech šedi. Zatímco dnes jsme náchylní k pojmům jako „komunista“ či „konfident StB“ přiřazovat téměř automaticky záporné znaménko, Mezník ve svých pamětech vždy rozlišuje mezi „fanatickými komunisty“, „komunisty, před kterými se dalo mluvit“, „komunisty, na něž si bylo nutno dávat pozor“ či těmi, kteří jen „byli u komunistů“. Přiklad: Jeho partnerka a pozdější žena byla členkou KSČ, přesto podporovala disidentské aktivity. Podobně je tomu s agenty StB: autor se tomuto tématu nevyhýbá a mnohdy se snaží popsat a pochopit motivaci, která ke spolupráci s komunistickou tajnou policií vedla (jedinou výjimkou je hojně zmiňovaný kolega František Spurný, o jehož činnosti pro StB autor mlčí).

Další zavedené klišé říká, že disidenti sedmdesátých a osmdesátých let tvořili uzavřené ghetto. Možná, že pro některé osoby to platilo, ale rozhodně ne pro Mezníka. V době své opoziční činnosti udržoval velmi široké a bohaté přátelské a rodinné styky s lidmi, kteří neměli s disentem nic společného. „Neměl jsem vůbec pocit, že bych byl jako disident uzavřen v ghettu,“ píše. Jiný dnes málo pochopitelný paradox je z padesátých let: režim dobře rozpoznal, že Mezník asi nebude patřit mezi jeho největší příznivce, a poslal jej za trest na vojnu do ostravských dolů. Za práci na šachtě mu ale vyplácel skoro pět tisíc měsíčně, což tehdy byla obrovská suma – více než třiapůlnásobek toho, co bral později jako archivář.

Otevřenost, s níž Mezník popisuje své zápolení s režimem, bere dech. O „zlé době“ univerzitních studí na přelomu čtyřicátých a padesátých let píše: „Člověk musel při některých seminářích a přednáškách poslouchat řeči, s nimiž naprosto nesouhlasil, a nemohl se ozvat. Prostě jsme se museli hrbit. Snažil jsem nedopouštět se skutků, za které bych se musel stydět, ale vždy se mi to nepodařilo – strach byl příliš velký.“ Jako skutky, za které se stydí, pak uvádí, že jednou pozdravil nějakého komunistického vyučujícího „čest práci“ a že se neodvážil vzepřít požadavku, aby podepsal kondolenční listinu k úmrtí Stalina. Kdyby podobnými skrupulemi tehdy trpělo více lidí, mohly naše dějiny vypadat úplně jinak!

Líčení opozičních aktivit v sedmdesátých a osmdesátých letech vyniká střízlivostí: nenajdeme tu žádnou stopu po patosu či heroizaci. Naopak autor jako by cílevědomě svou aktivitu strhával z výšin na zem. Tak mezi motivy, proč se zapojil do opozičních aktivit, uvádí i to, že se ocitl v obtížné životní situaci, která byla dána nejistotou v zaměstnání a zhoršujícím se vztahem s tehdejší manželkou: „Za těchto okolností bylo pro mne velmi cenné stýkat se s lidmi, s nimiž jsem si rozuměl.“

Když vzpomíná na své vyšetřování a soud, vyvstávají mu na mysli především chyby, kterých se dopustil. „K mým chybám, tedy k tomu, že jsem vypovídal více, než bylo nutno, přispělo do jisté míry i to, že jsem historik a archivář. Bylo mi jasné, že historikové budou jednou shromažďovat zprávy o tom, jak se u nás vyvíjela situace po roce 1969, a přitom zkoumat i činnost lidí, kteří se proti režimu takzvané normalizace postavili. Přitom jedním z pramenů budou i protokoly o našich výsleších. Těžko jsem se proto bránil pokušení, abych nevypověděl všechno, co jsem věděl.“

Vzpomínky Jaroslava Mezníka charakterizuje také další nepřehlédnutelný rys. Zcela tu chybí jakákoliv známka zahořklosti či výčitek. Autor přiznává, že si zvykl na tovární prostředí a do Transporty chodil rád. Když měl na konci roku 1988 odejít do důchodu, zůstal ve fabrice alespoň na zkrácený úvazek: „zajímalo mne sledovat změny atmosféry mezi dělníky v době, kdy normalizační režim slábl, nemluvě o tom, že někteří dělníci mi s mou disidentskou činností přímo pomáhali“. O rok později byl kooptován za Občanské fórum do Federálního shromáždění, vrátil se zpět do Historického ústavu, z něhož byl vyhozen v roce 1972, a později se stal profesorem a děkanem Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Mlčení kolegů

Čeští historici své vzpomínky příliš nezveřejňují – asi sami dobře vědí proč. Mezníkova výjimečnost dobře vynikne v kontextu ojedinělých memoárových textů jeho kolegů. Nabízí se srovnání s paměťmi Josefa Polišenského Historik v měnícím se světě (UK 2001) či Františka Kavky Ohlednutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví (Karolinum 2002). Polišenský své vzpomínky pojal jako úmornou přehlídku vlastních úspěchů, doplněnou povrchními portréty snad všech lidí, které kdy potkal. František Kavka je střízlivější, nicméně také on se vyhýbá nepříjemným tématům. Oba věnují svému vstupu do komunistické strany a další politické činnosti jen několik nepřesvědčivých vět a oba shodně promarnili šanci vysvětlit, proč se stali agenty Státní bezpečnosti a v čem jejich spolupráce spočívala.

Vzpomínky Jaroslava Mezníka jsou nejen skvělým svědectvím o životě člověka, který si dokázal po celou dobu komunistického režimu uchovat morální integritu, ale také důležitým pramenem pro pochopení doby, která je navzdory své časové blízkosti již pro velkou část především mladé generace velmi málo srozumitelná.

Autor je historik; působí v Lidových novinách.

Íránský Weblogistán: „hardline“ versus „online“

…někde, kde má volání po spravedlnosti mohou být vyslovena… Píši weblog, abych mohla křičet, plakat, smát se a dělat věci, které mi dnes v Íránu odpírají…

Íránská bloggerka, www.lolivashaneh.blogspot.com

Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád se v prosinci loňského roku rozhodl zakázat v televizi a rozhlase hudbu západní provenience. Ačkoli je od té doby zvuk západního popu v Íránu umlčován, jiné, pro tamní režim daleko méně libozvučné hlasy se silně ozývají v íránské blogosféře. Íránci tomuto místu svobodného projevu říkají Weblogistán.

Existuje několik důvodů, proč se Írán stal úrodnou půdou pro blogování. Gramotných je více než 90 % jeho občanů a 70 % je mladších třiceti let, takže nepamatují islámskou revoluci z roku 1979, jež svrhla šáha Rezu Pahlavího a nastolila současný režim. Vlastnictví počítačů je v Íránu relativně běžné a internetových kaváren existuje hojně. Užití internetu zde roste rychleji než v jiných zemích Blízkého východu. Je daleko pravděpodobnější, že se íránská mládež obrátí kvůli informacím ke Googlu, než by se obracela ke Qomu, hlavnímu íránskému teologickému centru.

Gutenbergem perských weblogů a jejich guruem se stal Hossein Derakhshan, mladý íránský novinář, žijící v současné době v Torontu. Tam odešel poté, co byly proreformní noviny Asr-e Azadegan, pro něž psal, v zemi zakázány. V roce 2001 zřídil jeden z prvních weblogů v perštině (www.i.hoder.com). Krátce nato publikoval návod, jak si takový persky psaný weblog založit. Díky tomu se do blogosféry uchýlila řada íránských publicistů umlčených v tisku, mládež toužící po romantických randez-vous i lidé žíznící po nezávislých informacích.

Ačkoli je perština až osmadvacátým nejrozšířenějším jazykem na světě, soutěží v současné době s francouzštinou o post druhého nejčastěji užívaného jazyka při blogování. Uvědomíme-li si počty lidí hovořících španělsky, rusky nebo čínsky, je toto skóre íránských bloggerů neuvěřitelné. V roce 2004 existovalo více než 75 000 aktivních blogů psaných persky. V závěru loňského roku jich bylo už více než 100 000. Od té doby, co se v Íránu bloguje, téměř vymizely graffiti ze stěn teheránských veřejných záchodků. Právě veřejné záchodky byly totiž před vznikem blogů považovány za „sloupky svobody“.

Blogování se v Íránu rozvinulo tak rychle díky tomu, že přineslo něco, co tisk nebyl schopen nabídnout, tj. bezpečný prostor, kde lidé mohou psát svobodně o jakýchkoli tématech. Zejména íránským ženám anonymita, již blogy skýtají, poprvé umožnila, aby se svobodně vyjádřily. Někteří přední spisovatelé a publicisté využívají blogů k publikování svých děl, aby se tak vyhnuli cenzuře. Íránští emigranti po celém světě zase používají blogy ke komunikaci s těmi doma. Také obyčejní lidé si zaznamenávají své myšlenky a činy v těchto „elektronických denících“. Studentské skupiny a nevládní organizace prostřednictvím blogů koordinují své aktivity. V Íránu bloguje například i Mohammad Alí Abtahí (www.neveshteha.com), bývalý proreformní viceprezident, přirovnávaný pro svou popularitu k popové hvězdě. Ve Weblogistánu mohou Íránci říkat vtipy, flirtovat, dělat si legraci ze svých vůdců či sdílet soubory s hudbou, aniž by byli omezováni
nařízeními duchovních. Blogy jsou v Íránu jediným veřejným místem, kde může být svobodně diskutována vládní politika. Dalším důležitým aspektem blogování v Íránu je, že znovu sjednotilo zdejší obyvatele s těmi, kteří utekli před islámskou revolucí.

To nejhorší, co se může stát bloggerovi v našich zeměpisných šířkách, je, že bude považován za egocentrického internetového podivína. V Íránu, v zemi, kterou Reportéři bez hranic nazvali „největším vězením pro novináře na Blízkém východě“, však lidé za otevřené vyjadřování těžce platí. Blogování tam zaplnilo vakuum vzniklé v důsledku zákazu více než stovky proreformních periodik, a podařilo se mu tak prolomit vládní monopol na informace. Íránská vláda, vyděšena existencí prostoru, který nemá pod svou kontrolou, proti bloggerům v dubnu 2003 zakročila. Sina Motallebi, novinář stojící za populárním weblogem www.rooznegar.com, byl uvězněn. Po Motallebim následovala další zatýkání a někdy také mučení. Režim si pořídil softwarové programy pro blokování přístupu k nežádoucím blogům. Ájatolláh Hášemí Šahrúdí, který stojí v čele íránské justice, označil internet za „trojského koně nesoucího nepřátelské vojáky ve svém břiše“. Přesto má i sám
íránský nejvyšší vůdce Ájatolláh Alí Chameneí své webové stránky. Íránští náboženští vůdci si jistě dobře pamatují, jak nové technologie kdysi napomohly jejich islámské revoluci. Tehdy to byly pašované kazety s Chomejního kázáním.

Pro západního čtenáře jsou íránské blogy oknem, které nabízí zcela jiný obrázek Íránu, než jaký bychom čekali. Žádné skandující masy, zahalené ženy či kázající duchovní. Ačkoli se prezident Ahmadínežád snaží zvrátit běh hodinových ručiček a bojovat proti „westoxifikaci“, ve sféře blogů Írán jednoznačně dokazuje, že je moderní zemí.

Autorka působí jako odborná asistentka na katedře blízkovýchodních studií ZČU v Plzni.

Kdo stojí za šesti novými digitálními televizemi?

Pokud totiž rada čekala na to, až poslanci přehlasují senátní pozměňovací návrhy v novele zákona o rozhlasovém vysílání, a zákon by podepsal prezident, konkurs by se na další tři měsíce přerušil. Přesně tak to totiž do zákona napsali někteří poslanci. Takto se už může šestice provozovatelů připravovat na vysílání. Někteří dokonce ani žádnou lhůtu na přípravu nepotřebují, protože už vysílají (hudební kanál Óčko či regionální televize sdružené pod Regionální televizní agenturu – RTA), a čeká je pouze jednání s telekomunikačními firmami o poplatcích za šíření signálu.

Jaké společnosti vlastně stojí za vítěznými projekty a kteří lidé je zastupují? Jsou mezi nimi jak zástupci velkých mediálních koncernů, tak naprostí nováčci. Snad nejzkušenější je provozovatel hudební televize Óčko, kterým je prostřednictvím akciové společnosti Stanice O mediální skupina Mafra. Té patří i deník MF Dnes, internetový portál iDnes.cz, televizní agentura TVD, hudební měsíčník Filter, pražská rádia Classic FM a Expresrádio a majitelé Mafry vlastní také Lidové noviny a zpravodajský server Lidovky.cz. Generálním ředitelem Óčka je Jiří Balvín, bývalý ředitel České televize. Jeho přímým nadřízeným je Stanislav Holec, šéf multimediální divize Mafry, pod kterého spadají i internetové, rozhlasové aktivity firmy.

Zpravodajskou televizi Z 1, jejíž licenci vlastní společnost První zpravodajská, vede bývalý reportér televize Nova a někdejší šéfredaktor redakce aktuální publicistiky České televize Martin Mrnka. Investorem televize a stoprocentním majitelem První zpravodajské je finanční skupina J&T, které patří slovenská zpravodajská televize TA 3. V té je ředitelem zpravodajství a publicistiky bývalý redaktor a moderátor ostravského studia ČT Petr Bohuš. J&T v České republice patří také J&T Banka a fotbalová Sparta. Dá se očekávat, že Z 1 bude minimálně zpočátku přebírat část vysílání TA 3 včetně investigativního pořadu Černý Petr, který moderuje Petr Bohuš.

Regionální síť RTA založil a vlastní mediální lobbista Jaroslav Berka, kterému patří také vlivová agentura Česká média. Pod tu spadá i internetový server Česká média, na němž vychází monitoring článků o médiích a vlastní zprávy, ale také různě politicky a lobbisticky zaměřené komentáře a analýzy. Česká média úzce spolupracují s televizí Nova, v minulosti pro jejího generálního ředitele připravovala analýzy kontroverzních reportáží a jejich ohlasů mezi politiky. Pro Novu pracovala Česká média už za Vladimíra Železného a poté za PPF. Později začal Jaroslav Berka skupovat regionální televize, které sdílejí kmitočty s televizí Prima, a vybudoval z nich síť RTA.

Tato síť nyní dodává regionální příspěvky do Televizních novin na Nově a věnuje se koprodukci pořadů na Primě. S Primou ale RTA neměla příliš dobré vztahy, protože tato televize měla s regionálními televizemi vlastní plány, které jí Berka překazil. Dobře to ilustruje případ jihlavské TV Vysočina, kterou její původní majitel prodal nejprve RTA a později Primě. Teprve minulý týden soud rozhodl, že skutečným vlastníkem TV Jihlava je Berkova RTA. Udělení licence pro digitální vysílání je pro Berku svým způsobem jediná cesta, jak RTA udržet při životě. Otázkou zůstává, kde sežene peníze na financování drahého šíření signálu z pozemních vysílačů po celé republice.

Za televizí Febio stojí stejnojmenná společnost Televize Febio, jejímž majitelem je režisér a dokumentarista Fero Fenič. Jde o projekt plnoformátové stanice podobné veřejnoprávní České televizi, možná však ještě veřejnoprávnější. Z finančního hlediska jde o velmi nákladnou záležitost, pro kterou Fenič získal zatím jediného většího investora: česko-slovenskou finanční skupinu Arca Capital, která se soustřeďuje na rizikové investice. V minulosti sice Fenič jednal s dalšími zahraničními fondy, měl přislíbený zhruba miliardový úvěr od Deutsche Bank, ale k němu nedošlo kvůli průtahům s udělováním licencí. Investorům zkrátka došla trpělivost.

Další plnoformátovou digitální televizí bude TV Barrandov společnosti Barrandov Studio. Ta je zároveň majitelem barrandovských ateliérů, kde sídlí televize Nova, a firma vydělává na pronájmu ateliérů zahraničním filmovým štábům. Točí se tu nejen filmy, ale také televizní reklamy. Barrandov Studio je také majitelem vysílacích práv k řadě českých a československých filmů, zejména starších černobílých snímků. Ty by měly být základem programového schématu TV Barrandov. Majitelem Barrandov Studio je ocelářská skupina Moravia Steel. Projekt televize Barrandov připravoval podnikatel Jan Fulín, který v současné době vlastní a řídí parlamentní kabelovou a satelitní televizi 24cz. Vedením projektu TV Barrandov je pověřen manažer Barrandov Studio Radomír Pekárek.

Zatímco u TV Barrandov je financování celkem jasné, u další plnformátové televize zaměřené na děti, stanice TV Pohoda, se to říct nedá. Za projektem stojí majitel a ředitel ostravského rádia Čas Radim Pařízek, který je zároveň třetinovým vlastníkem sítě rádií Hey. TV Pohoda má poměrně ambiciózní plány s programem, moderovat by na ní měly přímo děti a mládež, chystá odpojované vysílání z prosklených studií na náměstích v Praze, Brně a Ostravě, výrobu vlastních večerníčků, pohádek a filmů pro děti, finančně by to všechno měl utáhnout pouze Pařízek z výnosů rádia Čas. Provozování televize je přitom ekonomicky mnohem náročnější než u rádií. Pařízek se už nechal slyšet, že pokud by mu peníze nestačili, osloví dalšího investora.

Autor je redaktor Reflexu a šéfredaktor serveru DigiZone.cz.

Než si pořídím něco nového

Březnový summit Evropské unie se kromě Lisabonské agendy a udržitelného rozvoje zabýval energetickou bezpečností. Komisař EU pro energie Andris Piebalgs na něm prohlásil, že tou pravou zázračnou zbraní na energetickou krizi a nebezpečnou závislost na dovozu nejsou atomové elektrárny, ale úspory a energetická účinnost. Evropští vůdci se dohodli na tom, že do roku 2015 zvýší podíl obnovitelných zdrojů energií ze současných 6 na 15 % a podpořili myšlenku akčního plánu EU na úsporu 20 % spotřeby energie a zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20 % do roku 2020. To jsou cíle, k nimž donedávna vyzývali jen radikální ekologické organizace a někteří vědci.

Ministři jednají o navrácení odpadů, které podnikatelé z bohatých zemí pašují přes hranice do chudší ciziny, aby ušetřili. Kontrole se vymyká růst městských aglomerací: rozptýlená výstavba obřích skladišť, nákupních center a rodinných domků se rozlézá do prostoru a stírá hranice mezi městem a přírodou. Stále vzdálenější cíle hospodářské i rekreační aktivity kladou stále větší nároky na silniční i vzdušné dopravní sítě, které zatěžují životní prostředí imisemi a hlukem…

Žijeme v době, kdy se badatelské otázky a aktivistické výkřiky mění v politické výzvy a ekonomická zadání za pochodu před našima očima. Vědci například ještě ani nedořešili způsob, jak získat za únosnou cenu energii z vody, slunce, větru či biomasy, a její využití se už dostává do politických programů. Klimatologové se ještě neshodli na tom, jaký vliv má skleníkový efekt na naši planetu, ale některé vlády pod tlakem již probíhajících změn klimatu přijaly celosvětovou dohodu o omezení emisí skleníkových plynů.

Jak se dostaneme z hrozící pasti omezených zdrojů, prostoru a rostoucího znečištění? Zachrání nás mezinárodní dohody, kontroly a regulace, nebo snad neviditelná ruka trhu? Nebo budeme žít ve stoce mezi odpadky a auta před sebou tlačit?

Abychom dokázali na tuto otázku odpovědět, měli bychom se nejdříve zeptat, co příliš intenzivní látkovou výměnu na naší planetě způsobuje. Takovou otázku však žádný z politiků z pochopitelných důvodů nepoloží. Viníkem je totiž hospodářský růst založený na cenách, které neodrážejí realitu, a může být proto snadno hnán uměle vytvářenou potřebou stále výše. Trh už není ani tak jednoduchý, a už vůbec ne volný, aby se dalo tvrdit, že se vyrábí to, co lidé potřebují a čeho se jim nedostává. Právě tak neplatí tvrzení, že v hospodářské soutěži vyhrává ten, kdo určitý statek či službu vyrobí kvalitněji a s menšími náklady. Skutečnost je taková, že se produkuje to, o čem reklama přesvědčí spotřebitele, že se bez toho neobejde – a to v takové kvalitě, aby předmět či služba byly spotřebovány co nejdříve a mohla vzniknout potřeba další. To vede samozřejmě k neustálému zvyšování nároků na energie, materiál a prostor, aniž by to
odpovídalo zvýšení kvality produktů a uspokojení z jejich spotřeby.

Zvyšování regulace globálního ani národních trhů, jak se ukazuje, nás pravděpodobně nespasí. Samotné příkazy a zákazy či dohody o tom, jak nakládat se surovinami, energiemi a prostorem, mnoho nezmohou, třebaže bez nich se úplně neobejdeme. Mnohem efektivnější by bylo narovnání trhu a návrat ke kvalitě. Pravý důvod, proč stále více spotřebováváme, stále více jezdíme, stále více vyhazujeme a znečišťujeme, tkví v cenách výrobků a služeb, které nezahrnují všechny náklady, rizika, omezení a vzácnost prostoru a zdrojů. Ceny výrobků a služeb jsou do značné míry nepřehledně externalizovány, což znamená, že náklady na ně platí někdo jiný než spotřebitel – většinou my všichni formou povinných daní a pojištění například za výstavbu a údržbu silnic, za zdravotní újmy při nehodách, hluku nebo jinak znečištěném životním prostředí, za ekonomické a sociální vyloučení v důsledku téhož, za psychické strádání z narušeného
a neestetického prostředí. Kdybychom totiž ocenili skutečnou omezenost zdrojů, prostoru, čistotu ovzduší, vody, prostě všechno, čeho je nedostatek, a proto má pro nás cenu, situace by se změnila a naše „potřeby“ by se radikálně snížily. Podceněné výrobky by v reklamě nenašly své místo.

Možná se nám však nebude líbit, že budeme platit i za procházku chráněným národním parkem, plnou cenu za jízdu po silnici (jejíž výstavba je nejen extrémně nákladná na práci i materiál, ale také na zábor prostoru a neuvěřitelné množství zničených organismů), za slepici, která zobe zrní namísto anabolik, za boty, které vydrží déle než jednu sezonu a budou opravitelné, za voňavý vzduch namísto smogu, za čistou vodu už platíme, za zanikající zdroje ropy nebo plynu zatím jen částečně. Je to však cena, která jediná může odvrátit ekonomický, ekologický i politický kolaps. Trhem doceněné životní prostředí však znamená konec romantiky, konec volného prostoru a neomezeného pohybu v něm, do jisté míry konec svobody. Měli bychom si to uvědomit vždy, než si něco nového pořídíme.

Politici by měli namísto podpory rychlého a laciného růstu varovat: „Nebuďte bláhoví a spotřebovávejte málo!“ a nabádat k výrobě kvalitního zboží, nejlépe k vymýšlení nehmotných statků a služeb, namísto k plýtvání materiálem a prostorem.

Autorka je překladatelka a ekologická aktivistka.

Nová publicistika, nebo nová zpovědnice?

Vzhledem k převažující tendenci bulvarizace hlavního proudu českých médií lze očekávat spíše senzacechtivé odhalení a srdceryvné příběhy ze života než kritické články o politice a společnosti. Hlavním hodnotícím hlediskem vyhlášené soutěže je čtenost, a to je ošidné kritérium. Jaké místo vlastně blogu náleží? Srovnáme-li domácí a zahraniční situaci, ukáže se, že není blog jako blog; jejich chápání a definice se mohou mezi sebou natolik lišit, až se zdá, že jde o zcela odlišné jevy.

Ještě před dvěma lety se objevovaly hlasy, že blog je jen další přechodnou módní vlnou, které se na internetu pravidelně objevují. Autoři podobných prohlášení ale ovšem obvykle neznali víc než několik česky psaných „deníčků“ a při svých předpovědích vařili z vody. Za krátkou dobu své existence se blogy změnily z okrajového fenoménu, který zajímal jen pár počítačových nadšenců, v mocný komunikační prostředek, jejž dnes v anglosaském světě nemůže nikdo ignorovat.

Blogger – hlídací pes hlídacích psů

Rozdílné postavení, jež si v USA a Velké Británii blogy vydobyly, je dáno zejména jiným věkovým, společenským i sociálním rozvrstvením uživatelů internetu. Mezi nejznámějšími bloggery najdete novináře (ať už zaměstnance konkrétních médií nebo na volné noze), politiky, aktivisty a počítačové odborníky. Je jim vlastní zájem o věci veřejné, o politiku v širším slova smyslu. Blogy přinesly autentické zpravodajství (jejich role získala na důležitosti s každou tragickou událostí, ať už to byly zprávy o tom, co se děje poblíž Ground Zero při útoku na WTC v září 2001, nebo fotografie z útoků v londýnském metru v červenci 2005, jež asi poprvé posunuly na výsluní masového zájmu mo-blogy, čili blogy doplněné snímky z mobilů), a také takzvanou novou publicistiku, jež má být alternativou korporátních médií.

Význam blogů roste s každým zásahem, který udělí tradičním médiím. V roce 2002 se díky blogům dostaly na veřejnost informace o rasistických poznámkách vůdce republikánské většiny v americkém Senátu, Trenta Lotta. Další pozornost přitáhly blogy během prezidentské kampaně v roce 2003, když právě internetová popularita vynesla mezi favority předtím podceňovaného Howarda Deana. Blogy mu sice vítězství v primárkách nezajistily, ale ukázaly na sílu tohoto způsobu oslovení voličů.

Bylo zřejmé, že existuje neustále rostoucí čtenářská obec, která se nechce spokojit s unifikovaným zpravodajstvím mediálních magnátů a místo toho hledá autentické pohledy na věc, názorovou pestrost a možnost zapojit se do diskuse. Právě možnost kombinovat vlastní zdroje, hodnotit a aktivně se zapojit do tvorby mediálních obsahů charakterizuje převažující anglosaský pohled na blogy. Se statisíci čtenářů denně – a s vidinou, že podobnou moc může získat v zásadě kdokoliv, nebo to může alespoň zkusit – není divu, že tradiční média berou blogy vážně a trendu se přizpůsobují. Podle nedávného průzkumu studentů žurnalistiky z New York University má „své“ blogy 47 z 50 největších deníků v USA.

Spíše než k amatérizaci médií a k virtuální anarchii tak blogy vedou k přehodnocování strategií mezi profesionály. Decentralizovanost, větší demokratičnost a možnost diskuse, to jsou nejdůležitější charakteristiky, jak je vnímá americká odborná veřejnost.

„Mylý deníčku“

Ačkoliv jsme se mohli dočíst, že bloguje už i eurokomisař Špidla (mimochodem, nebloguje, respektive jeho blogu chybí řada klasických charakteristik, například není možné vkládat komentáře), blogy má v ČR většina uživatelů internetu zafixovány jako osobní deníčky (pakliže o nich vůbec ví). A není divu – musíme si uvědomit, že průměrný internaut v ČR a v USA je někým úplně jiným. Mezi experimentátory s blogy u nás převažují lidé mladší, a tisíce jejich pokusů většinou neaspirují na kritické sledování médií, rozvoj občanské společnosti či literárně hodnotné příspěvky. Typického českého bloggera (a ještě spíš bloggerku, protože pro slečny kolem patnácti let byly deníčky přitažlivé odjakživa) najdete zejména na serveru lide.cz. Na adrese blog.lide.cz/ – nyní doplňte jakoukoliv zdrobnělinu dívčího jména a libovolný počet čísel – se nikdo nad novou publicistikou nezamýšlí. Přebírají se neustále: vtipy, „legrační“ obrázky, články
z Bravo Girl, hořekování nad kluky (Kluci jsou pro mne vzduch, ale bez vzduchu se nedá žít!). Náhodně vybraný popis mluví za vše: „Každý si tu najde svoje: Tapety, hry, happy tree friends, animace, prográmky, češtiny, vtipy, parodie mp3, mp3 písničky download… Hlasujte do anket, hitparády, čtěte si naše deníky a budete spokojení..“ Novým termínem, jenž vystihuje tento slovní průjem, se stává „blogííísek“, graficky jsou pak tyto stránky noční můrou každého designéra a lidovou tvorbou v tom nejhorším slova smyslu, plné virtuálních ekvivalentů sádrového trpaslíka.

Aby to srovnání nevyznělo tak vyhroceně: je nutné si uvědomit, že tento typ blogů je nejrozšířenější všude, nejen u nás. A na druhé straně – i mezi českými bloggery je řada kultivovaných, zajímavých a dobře psaných weblogů, ať už jsou osobní, tematické nebo profesní. Píšou známí autoři (Ivan Straka, Petr Koubský, Patrik Zandl), najdete fundované weblogy o webdesignu, fotografování nebo i religionistice.

Nicméně si dovolím tvrdit, že používat angloamerický pohled na blogy u nás je chyba. Weblogy už za velmi krátkou dobu dokázaly nenápadně prorůst do populární kultury a podobně jako ICQ, internetové chaty a emotikony (čili populárněji „smajlíky“) ovlivňují každodennost stále většího počtu lidí. V tomto ohledu je dobré všímat si, do čeho investují velké společnosti. Není náhodou, že službu blogger.com (jeden z nejstarších a největších bloggerských systémů) koupil Google. Podle statistik roste mezi věkovou skupinou 15–25 let doba strávená na internetu – a úměrně tomu se snižuje čas proseděný před televizí.

Pohled z Brazílie

Zajímavou alternativu americkému pohledu na blogy přinášejí trochu nečekaně Brazilci. Internet zde v posledních dvou letech zaznamenal rekordní nárůst uživatelů. Brazilci jsou dnes snad nejnadšenějšími propagátory social software, sociálních sítí vznikajících online (diskusní servery, komunitní portály, blogy, radio on-demand ap.). Protože se jejich situace v mnohém podobá té naší, jejich sociální vědci reflektují weblogy jinak než anglosaská tradice. Na otázku, proč vlastně vznikají weblogy, a proč je jich tolik intimních, odpovídají z pohledu psychologie. Blog je podle nich nástrojem individualizace, extenzí našeho domova, místem vznikajícím při osidlování nového, virtuálního prostředí. Je to snaha ukázat se, hrát, prezentovat. Vidíte mě? To jsem já, řekněte mi, co si o tom myslíte, nechte mi vzkaz, přidejte si mě do odkazů. Nejdřív to byla domácí stránka, „homepage“ (kterou málokdo objektivně potřebuje a nejčastěji na nich nic zajímavého nenajdete), díky
blogu získává propojení novou kvalitu, rychlou zpětnou vazbu, zapojení do komunity. A protože pro typického uživatele tohoto druhu je internet stále alespoň zdánlivě anonymním prostředím, umožňuje mu to dosud nevídanou míru stylizace. Je-li autor v reálném životě nesmělý, na svém blogu může dělat ramena a vychloubat se do sytosti. Často to může být potřeba být slyšen, vědět, že „přesně tohle se mi taky stalo“. Přestože literární kvality devětadevadesáti textů ze sta se limitně blíží nule, právě tyto blogy bychom měli sledovat, jde-li nám o reflexi společenských změn, jež nová média přinášejí.

Mezi průměrným divákem telenovely a průměrným autorem „blogísku“ je totiž jeden podstatný rozdíl: psaní, i když mizerné, stále zůstává aktivním jednáním. Sociální vědy, jak si již dávno povšiml Marshall McLuhan, pohlížejí na nová média vždy „zpětným zrcátkem“, z pohledu médií v dané době tradičních. Jejich schopnost reflektovat nebo dokonce předvídat trendy je velmi omezená. Během uplynulých šesti let nastoupily mobily s takovou silou, že dnes si lze život bez nich jen stěží představit. Co znamenaly tyto změny pro společnost, komunikaci, jak se odrážejí na myšlení lidí? Nevíme, dnes totiž ještě stále analyzujeme změny ve společnosti spojené s televizí. Poučí se sociální vědy a začnou si všímat nástupu weblogů dřív, než se stanou samozřejmostí?

Pokud uspěje a přitáhne pozornost, možná právě BigBlogger LN alespoň částečně určí trend, kterým se české weblogy vydají – protože přebírání a napodobování je v době weblogů nejen legitimní, ale i ceněné. Jakkoliv jsem ale přesvědčen o nutnosti „etnografického“ výzkumu blogů, osobně bych dal přednost modelu, jejž spustily slovenské noviny SME, které si pomocí blogů pěstují líheň zajímavých a kultivovaných autorů, před formátem soutěžní reality show, v níž uspěje nejspíš ten nejskandálnější či naopak nejdojemnější příběh.

Autor je kurátor festivalu Bzoom (bzoom.org)

Odboj bez patosu

Film Poslední dny Sofie Schollové, jak již sám název napovídá, zobrazuje posledních šest dní života 21leté německé studentky, která dnes patří k nejznámějším představitelům německého protinacistického odbojového hnutí. Schollová spolu se s svým bratrem Hansem a dalšími přáteli založila odbojovou organizaci Weisse Rose (Bílá růže), která v průběhu let 1942–43 zhotovila a rozmnožila celkem pět protinacistických letáků. Při rozšiřování šestého protihitlerovského textu byli pak 18. února 1943 Sophie a její bratr zatčeni přímo v prostorách univerzity v Mnichově. Následovalo vyslýchání nacistickou tajnou policií a zkrácené soudní řízení, v jehož závěru byli Sophie a Hans Schollovi spolu se svým přítelem Christophem Probstem odsouzeni 22. února 1943 k trestu smrti. Ačkoliv měli dle zaběhnuté praxe nacistického pseudosoudnictví čekat na vykonání rozsudku minimálně 100 dní, v případě příslušníků Weisse Rose byla
učiněna výjimka a odsouzení byli několik hodin po vynesení rozsudku popraveni gilotinou.

Zdálo by se, že by téma filmu mělo být českému divákovi blízké – vždyť stejný osud jako Schollovy potkal i desítky tisíc českých protinacistických bojovníků. Přesto však film – alespoň podle dosavadních informací – v českých kinech uveden nebude. Zarážející je přitom fakt, že před rokem se velké pozornosti tuzemských diváků dočkal jiný německý film ze stejné doby – Pád Třetí říše, který zobrazuje taktéž poslední dny jedné historické osobnosti z doby druhé světové války – Adolfa Hitlera. Oba tyto filmy mají více společného – dostaly se do užší nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, byly ověnčeny řadou cen doma i v zahraničí a v neposlední řadě v nich hrají takřka stejní herci.

Důvod, proč film Poslední dny Sophie Schollové nenašel u nás svého distributora, lze hledat patrně v minulosti. Český divák má totiž v živé paměti oslavné snímky o hrdinných protinacistických bojovnících, které produkovala československá historiografie pod vedením komunistické strany. Za všechny lze vzpomenout na filmy Klíč (1971) nebo Julek (1980), jejichž umělecká hodnota byla dosti nízká. Film o Sophii Schollové má však do těchto „uměleckých skvostů“ daleko.

Již úvodní záběr filmu dává najevo, že zde hlavní hrdinka nebude vykreslena jako zapálená antinacistka, která nemyslí na nic jiného než na protihitlerovský odboj. Film začíná záběrem na Sophii, jak se svou kamarádkou Giselou poslouchá v rozhlase americký swingový šlágr Sugar, a jelikož zná jeho text, nečiní tak patrně poprvé. Je málo známou skutečností, že i poslouchání „zvrhlé“ americké kultury mohlo být v nacistickém Německu trestáno dosti vysokými tresty. Sophie poté odchází do ilegální tiskárny, kde spolu s bratrem a dalšími přáteli tiskne šestý protinacistický leták Bílé růže – píše se 17. únor1943 a nikdo netuší, že již za pět dní bude skupina prozrazena a část jejího vedení popraveno. Sledujeme zde i diskusi, která se mezi mladými odbojáři rozproudí po konstatování Hanse Scholla, že zbytek letáků, který se již nevešel do připravených obálek, rozhodí druhý den přímo v prostorách univerzity. Ostatní členové skupiny to považují –
zcela oprávněně – za neopatrnost. U Schollova počínání je třeba si uvědomit, že celá situace se odehrává po německé porážce u Stalingradu a mladí odbojáři naivně očekávají, že konec hitlerovské diktatury se neodvratně blíží.

Poté následuje vlastní scéna rozšiřování letáků, která je podbarvena sugestivním zvukem pulsujícího srdce. Divák se tak velice rychle dokáže vžít do situace odvážných sourozenců. Když posléze ve škole zazvoní a chodby univerzity se zaplní studenty spěchajícími z přednášek, dostaví se neuvěřitelná úleva – vše jde podle plánu. Sophie se však dopustí osudové chyby – z horního patra univerzity shodí několik letáků do vnitřního dvora. To je zpozorováno přehnaně aktivním školníkem, který vzápětí oba sourozence uprostřed studentů identifikuje a odvádí je k vedení školy. Sophie a její bratr se tak ocitají zanedlouho ve spárech pověstného gestapa.

Místo fyzického mučení však režisér dále zobrazil neuvěřitelně dramatický psychologický střet mezi Sophií a jejím vyšetřovatelem Robertem Mohrem. Sophie nejprve popírá, potom je však pod tíhou důkazů donucena přiznat účast na výrobě letáků a rozehrává hru o životy přátel – celou odbojovou činnost označuje za dílo své a bratrovo. Vyšetřování gestapa je však stále úspěšnější a v mnichovském vězení postupně končí i další členové skupiny.

Po pěti dnech je Sophie odvezena k německému lidovému soudu, který pro tuto příležitost zasedal přímo v prostorách mnichovské univerzity.

Jednání soudu pod vedením Rolanda Freislera pak patří k mimořádným scénám filmu – Freisler působí neuvěřitelně autenticky, přesně tak, jak jej popisují ve svých vzpomínkách čeští odbojáři, kteří rovněž stanuli před jeho soudem. Českému divákovi také neujde určitá podobnost s jiným služebníkem zla v taláru – komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem.

Po vynesení rozsudku je Sophie odvedena na celu smrti, kde je jí dána možnost napsat dopisy na rozloučenou. Teprve teď se hlavní hrdinka dozvídá, že ji nečeká 100denní čekací lhůta, ale že bude popravena okamžitě. Ve svých plánech, jak je svěřila své spoluvězeňkyni, totiž očekávala, že dojde brzy nejen k spojenecké invazi, ale též ke studentské revoltě. Když se Sophie dozví, že se už ani jedné této události nedožije, zhroutí se. Scéna působí velice věrohodným dojmem – Sophie není hrdinkou z mramoru, i ona má své lidské slabosti a – samozřejmě – strašně chce žít.

Odsouzení na smrt jsou těsně před vykonáním rozsudku shromážděni na jedné cele a dostanou dohromady jednu cigaretu. Podívat se přijde i komisař Mohr. Závěrečná scéna, v níž se loučí Sophie s Hansem a Probstem, patří k nejsilnějším sekvencím, i když je natočena takřka beze slov. Následuje již pouze předání katům. Poté, co sjede ostří gilotiny, plátno zčerná. Ztotožnění se s hlavní hrdinkou je tak úplné – divákovi se po její smrti zatmí před očima. Slyšíme však ještě zvuk sekery, jak sprovozuje ze světa další členy Bílé růže – jeden z nich v poslední chvíli ještě zvolá „Ať žije svoboda!“.

Z pohledu historika je na filmu sympatické, že se přesně drží historických pramenů. V Německu bylo dokonce inzerováno, že využívá dosud neznámých dokumentů. To je možná poněkud nadnesené – k tématu Bílé růže byly již publikovány desítky nejrůznějších historických statí a knih. Zvolená metoda ovšem ukazuje, že právě tímto způsobem lze zobrazovat historické osobnosti bez přehnané legendarizace a patosu. A proto je veliká škoda, že film není možné zhlédnout i v českých kinech. V českém odboji navíc nalezneme právě i ženy, které stihl Sophiin osud. A nebyla to jen komunisty protežovaná (a po listopadu 1989 někdy nesmyslně zatracovaná) Marie Kudeříková, o níž natočil v sedmdesátých letech režisér Jaromil Jireš film A pozdravuji vlaštovky. Takřka neznámou osobností je dnes v českém prostředí i novinářka Inka Bernášková, dcera malíře Vojtěcha Preissiga, která byla jako první česká
žena odsouzena k trestu smrti a popravena gilotinou v Berlíně za vydávání ilegálního časopisu V boj. Je přitom paradoxní, že zatímco Bernášková vydala několik desítek čísel tohoto časopisu, není po ní dnes v Praze pojmenovaná ani ulice, zatímco jméno Sophie Schollové, která se svými přáteli vydala šest letáků, naopak nese celá řada škol a dalších německých vzdělávacích zařízení. V komparaci by bylo možno pokračovat i dále – text časopisu V boj sice vyšel před deseti lety tiskem, ale v interní a neprodejné edici Historického ústavu armády a je prakticky pro laického čtenáře nedostupný. Naproti tomu dějinám Bílé růže se věnuje v Německu speciální institut a funguje i stejnojmenná nadace. Film Poslední dny Sophie Schollové byl s velkým úspěchem promítán v německých školách a byla zorganizována též literární soutěž s tematikou protinacistického odboje. Je poněkud
smutné, že zatímco v Německu je tradice protinacistického odboje pěstována a podporována, v naší zemi se přes proklamace politiků pomalu stává díky nízké podpoře ze strany státu a špatnému přerozdělování finančních prostředků ve vědeckých strukturách spíše doménou zatrpklých starců a několika málo akademických pracovníků.

Autor je historik.

Odhoďte bloky, založte blogy!

„Krátce po založení vlastního blogu jsem si všimla dvou nečekaných vedlejších efektů,“ říká Rebecca Bloodová (www.rebeccablood.net) v článku Weblogs: A history and perspective, „za prvé jsem objevila své zájmy, o nichž jsem si myslela, že je znám, ale poté, co jsem několik měsíců hledala jiné stránky, na které bych mohla upozornit, jsem zjistila, že se zajímám o vědu, archeologii a různé případy bezpráví víc, než jsem do té doby tušila. Ještě důležitější však bylo, že jsem si začala více vážit vlastního postoje. Když jsem dávala dohromady jednotlivé příspěvky, pečlivě jsem si promýšlela své názory a myšlenky a začala pociťovat, že můj postoj je unikátní a důležitý.“

Blogy se už od počátku stavěly do role jakéhosi odboje proti množství informací, které se objevují v médiích a v poslední době hlavně na internetu, a člověk na ně může jen těžkopádně reagovat. Za první blog je považován Robot Wisdom (www.robotwisdom.com), který si v roce 1997 založil Jorn Barger, a to především proto, že poprvé použil pojem weblog (vznikl spojením slov web a log – zápis). Původně se za blogy označovaly komentované odkazy na články uveřejněné na webu, které uživatelé pravidelně a chronologicky přidávali na své stránky. Tady je třeba zdůraznit, že klasické uživatelské webové stránky (homepages) se mezi blogy nepočítají. Cameron Barrett je v článku More about Weblogs rozlišuje takto: „Domácí stránky jsou místem, kam umístíte fotky své rodiny a kočky, je to místo, na kterém distribuujete informace pro malý okruh příbuzných a přátel. Blogy jsou ale vytvářeny pro čtenáře. Mají svůj hlas, svou osobitost, jednoduše jsou
interaktivním rozšířením osobnosti.“

První blogy tak do jisté míry působily jako filtr, stačilo si najít někoho, kdo má podobné zájmy, a pak sledovat jeho blog. „Mít vlastní blog je jako vydávat Reader’s Digest s každodenními aktualizacemi,“ říká Rebecca Meadová (www.rebeccamead.com). Čtenářům se tak otevřela cesta k informacím, o které opravdu stojí, a odpadla potřeba denně se prohrabávat mnoha webovými stránkami, na nichž je poměr nalezených informací spíše ve prospěch těch nechtěných. Blog se ale od svého vzniku změnil, bloggeři nejenže odkazovali na nalezené informace, ale začali i sami tvořit – psát eseje, básně, deníky. „Mám rád blogy, protože jsou další možností, jak se vyjádřit. Jsou sice plné odkazů na jiné stránky, ale také jsou plné životů,“ píše Derek M. Powazek, jeden z prvních bloggerů (www.powazek.com). V poslední době se blogy stávají předmětem zájmu „tištěné“ literatury, letos byla poprvé udělena cena Blook pro nejlepší blog v tištěné podobě a kniha Burning
Baghdad – blog anonymní dívky z Iráku – byla nominována na cenu Samuela Johnsona pro nejlepší nebeletristickou knihu.

Kromě klasických blogů existují i blogy komunitní, to kdy6 si skupina lidí založí blog, na který může každý z nich přispívat. Jedním z největších komunitních blogů je MetaFilter (www.metafilter.com), kde se za den objeví několik příspěvků. Jeho autor Matt Haughey se však pokouší jednotlivé přispěvatele kontrolovat, aby neodkazovali na zbytečnosti a neznečišťovali blog pro čtenáře, který většinou nemá čas pročítat desítky příspěvků denně.

Boom blogů však jako by popíral původní záměr, blogy už neusnadňují orientaci v informacích na internetu, ale samy se staly tak nepřehlednými, že se podílejí na vzniku informačního smogu. Dnes se odhaduje, že existuje na 70 milionů blogů, z toho jich je nejvíce v USA (15–30 milionů), Jižní Koreji (15 mil.), Číně (přes 5 mil.) a v Japonsku (4 mil.). Podle stejných informací, které jsou však již téměř rok staré, najdeme u nás kolem pěti tisíc blogů! Tak jako má své vyhledávače a portály web, objevil se v roce 1999 také vyhledávač blogů, který najdete na adrese www.portal.eatonweb.com. Blogy se tu dají vyhledávat podle klíčových slov s pomocí Googlu (ten jich indexuje přes 44 tisíc), ale najdeme tu také užitečný rozcestník. Hledat v něm můžeme jak podle oborů, kterými se blog zabývá, tak podle jazyka, v němž je psán, nebo země, kde vzniká, a také podle abecedního řazení.

Psaní blogu se občas může zvrhnout až k závislosti. Jestliže má blogger potřebu každý den přidat na svůj blog nový příspěvek, může mu za chvíli dojít inspirace a začne ho aktualizovat bez ohledu na kvalitu příspěvků. Této posedlosti se začalo říkat blogorrhea. Bloggeři se také často snaží odkázat na něco, co jim připadá aktuální, aniž by však šlo o něco zajímavého. Podobné příspěvky, které rychle zestárnou, pak blogy zahlcují. Přesto mají svou cenu, protože komentář každého z nich je trochu jiný. Stává se, že blog někdo zneužije jako prostor pro vlastní reklamu, podobné pokusy se označují jako splog.

Založit si vlastní blog dnes není nic obtížného. Stačí se například zaregistrovat na stránce www.blogger.com, vybrat si název pro svůj blog a pak už jen podle vlastní vůle posílat příspěvky. Předností blogu je, že nezáleží na tom, jak vypadá, ale především na jeho obsahu. Pokud blogger dokáže přitáhnout dost pravidelných čtenářů, přináší mu to nejen vlastní uspokojení, ale často i šanci získat smlouvu s nakladatelem nebo třeba práci v některém z tištěných médií. Blog se zdá být další revolucí v dějinách literatury a zpravodajství a my můžeme sledovat a ovlivňovat její počátky bez ohledu na to, že žijeme v malé zemi uprostřed Evropy.

par avion

„Naše republika je opět sama ze sebe zděšena. Na zdejších školách je to podstatně horší, než jsme byli ochotni připustit.” Takto se vyjadřuje k nejnovějším událostem v německém školství jeden z vydavatelů listu Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler. Podobné výroky zaznívaly v poslední době z mnohých úst. Příčinou byl zveřejněný dopis učitelů z jedné berlínské „Hauptschule” (srovnatelné s druhým stupněm české základní školy), kteří se odvážili bez skrupulí říct: „Nevíme, jak dál, jsme bezradní, nemáme žádnou autoritu, jsme fyzicky napadáni našimi žáky, výuka je v podstatě nemožná. Vzdáváme to, pomozte nám.” Tento dopis vyvolal lavinu reakcí. V prvé řadě se znovu začalo mluvit o integrační politice, tentokrát ovšem velmi otevřeně. Na oné škole jsou totiž žáci z 80 procent potomky přistěhovaleckých rodin. Z velké části nemluví pořádně německy a i během výuky se mezi sebou dorozumívají svou mateřštinou (převládá
turečtina a arabština). Kohler k tomu poznamenává: „Pod rouškou slova ,tolerance’ se v některých městech odehrával pravý protiklad integrace. Vznikaly tam exteritoriální zóny, ve kterých se například průměrný Turek musel zvyklostem veřejného života v Německu přizpůsobit asi tolik jako v Istanbulu.” Politici reagovali velmi rychle, až instinktivně. Bavorský ministerský předseda Edmund Stoiber se okamžitě nechal slyšet, že pokud rodiče problematických žáků nebudou dostatečně podporovat jejich výuku německého jazyka, budou jim hrozit finanční sankce nebo v případě nepolepšitelnosti vyhoštění ze Spolkové republiky Německo. Nic z toho zatím nebylo realizováno, na věcnější diskusi se čeká. Zajímavé ovšem je, jak Berthold Kohler události interpretuje a jak podle něj vznikly. Za neduhy v německém školství prý může levice, která vzešla ze studentských revolucí konce šedesátých let. Tedy takzvaná generace osmašedesátníků. Tito lidé se v osmdesátých a devadesátých
letech dostali na důležitá místa ve státní správě a do svých funkcí si s sebou vzali některé zásady z mládí. Jednou z nich je, jak podotýká Kohler, „import cizích kultur, který se stal jejich programem k ,denacionalizaci‘. V jejím rámci se mělo ,němectví Němců‘ redukovat na minimum.” Každý, kdo se proti těmto zásadám postavil, byl údajně stigmatizován jako v lepším případě „nepřítel cizinců”, v horším jako rasista národněsocialistického ražení, což právě v Německu jakoukoliv věcnou debatu znemožnilo. Produktem této politiky je naprostá negace autority, která se začala projevovat v německém školství právě tehdy, když tam „osmašedesátníci” začali vyučovat. „Tito lidé označili autoritu za německý ,arciproblém‘. Zaseli ve vzdělávacím systému onen antiautoritativní duch, který velmi výrazně přispěl k oslabení škol. (…) Ztráta autority, na niž mnozí dnešní učitelé naříkají, patřila k programu ,boje o osvobození‘, který se snažili vybojovat jejich
předchůdci.” Paradoxní na celé situaci ovšem podle Kohlera je, že autorita samotná a respekt k ní hraje v životě přistěhovalců a v jejich kulturách velkou roli. Problém nespočívá tedy v tom, že by imigranti nebyli schopni podrobit se autoritě učitele za žádných okolností, nýbrž to, že „školy a jejich reprezentanti ztělesňují fakt, že o sobě sami pochybují a že už v podstatě vše vzdali”.

Kohler vidí následující řešení: Těm, kteří se integrovat mají, se integrace musí představit tak pozitivně, aby se o ni sami snažili. Což v prvé řadě znamená: „Umožnit dětem cizinců vést plný a plnohodnotný občanský život.”

Týdeník Der Spiegel zaznamenal v poslední době zajímavou tendenci – ve Spolkové republice Německo podle týdeníku v posledních pěti letech rapidně vzrostl počet žáků, kteří se jako cizí jazyk učí latinu či řečtinu. Podle autorů článku Nikolause von Festenberga a Julie Kochové je nastupující trend natolik silný, že se latina stala po angličtině a francouzštině třetím nejčastěji vyučovaným jazykem na německých školách. Co se týče ročních přírůstků žáků, kteří se rozhodli pro latinu, vykazuje větší čísla pouze v současné době velmi módní španělština. S výukou těchto jazyků je pochopitelně spojen také zájem o období antiky všeobecně. „Když se pustíme do Ovidiových Metamorfóz,” říká učitelka Kanz-Uhrmeisterová, „mohli byste slyšet spadnout špendlík. Tak jsou žáci starými příběhy a mýty zaujati.” Aktuální je opět otázka, proč se žáci a studenti rozhodují právě pro latinu a řečtinu. Autoři článku na ni odpovídají tvrzením, že jsou žáci zvědaví na
svůj „původ a kulturní kořeny, uložené v mytických vyprávěních”. Současně je důvodem fakt, že v německých rodinách vzrůstá zájem o vzdělání, které je vnímáno jako „majetek, jenž vydrží celý život”. Rodiče také doufají, že „žáci díky ,biflování’ gramatiky získají vybroušenější cit pro vlastní jazyk, což jim současně ulehčí učení dalších cizích řečí”. Znalcům latiny a řečtiny je v Německu také přiznávána větší schopnost „analytického myšlení a logické argumentace”.

Reforma federálního uspořádání Spolkové republiky Německo je již dlouho důležitým politickým i mediálním tématem. V podstatě jde o to, jaké kompetence budou mít jednotlivé spolkové země a jaké zůstanou v Berlíně a budou spravovány spolkovou vládou. Jedním z kamenů úrazu v rámci této reformy je oblast kultury. Redaktor týdeníku Die Zeit Michael Naumann kriticky analyzuje důsledky zamýšlené reformy, která by v oblasti kultury dávala výrazně větší pravomoc spolkovým zemím. A to i v zastupování jejich zájmů v zahraničí.

Naumann vnímá bezmála jako katastrofu, že by celoněmecké zájmy na poli evropské kultury měly být zastupovány jednotlivými „zemskými” ministry kultury nebo dokonce jen jedním, který by byl zastupováním pověřen. Německo by tedy nemluvilo jednotným hlasem, a tím pádem by ztratilo velkou část svého vlivu. S jistou dávkou despektu podotýká: „Litevci a Slováci by v našem zástupci pak viděli sobě rovného: politického trpaslíka bez jakéhokoliv vlivu a navíc bez peněz.” Konkrétní příklad si bere Naumann z oblasti filmové tvorby. Tvrdí, že by Německo muselo pouze pasivně přihlížet, jak do Francie proudí celých 30 procent z částky, která je určena na podporu evropské filmové produkce. „Náš zástupce by měl v celoevropském ,vyjednávacím koncertu’ v ruce maximálně triangl a stal by se pouhým protokolantem v procesu, který by pro Německo v Evropě znamenal zbavení moci a vlivu v oblasti kulturně-politické.” Což, jak Naumann podotýká, je
pro Němce jakožto „kulturní národ” zcela nepřijatelné.

Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.

Polsko – nepřetržitá kampaň

Semkněme se a bojujme

Špičkový překladatel beletrie výrazně ovlivňuje veřejný prostor. Objevuje českým čtenářům (včetně spisovatelů) současnou i starší světovou literaturu, kultivuje češtinu, nenápadně, zato pořád připomíná jiná měřítka, jiné nároky. Literatura malé země bez přesných, talentovaných a zapálených překladatelů uvadá. Ale naši zasloužilí kropiči mají už léta značné potíže, způsobené mj. příliš liberálním postojem politiků ke kultuře v devadesátých letech. Proto se vedení jejich profesní organizace rozhodlo svolat valnou hromadu.

V jednom suterénním divadelním sále, což je středně velká, bíle vymalovaná místnost, sedí na židlích v řadách za sebou padesát lidí, asi devítina členstva Obce. Z matného stropního okna se line trocha přirozeného světla, chmurnou atmosféru vytvářejí hlavně nízko zavěšené zářivky. Na podlaze lino, dva truhlíky s umělými květinami. V řadách se vrtí noblesní, vtipkující, špatně organizovatelní a, zdá se, zoufalí rytíři překladatelského umění. Průměrný věk odhaduji, nemajíc k tomu žádné schopnosti, na čtyřicet šest a půl roku.

Hned po úvodu přichází na řadu seznam problémů a možnosti řešení. Práce překladatele beletrie je u nás silně podhodnocena, „odměny nedosahují ani poloviny průměrné mzdy v ČR”. Nakladatelé platí za kvalitní převody otřesně, protože je nic a nikdo nenutí chovat se jinak. Překladatel takovou práci stejně většinou vezme, neboť mu záleží na autorovi (typické problémy plynoucí z odpovědnosti a nadšení), a taky se bojí, že když ji nevezme on, dostane ji nějaký nedouk, který se nebude obtěžovat s vyhledáváním reálií či s formálními záludnostmi a třeba Leonarda Cohena už budeme mít dalších třicet let k dispozici značně zkarikovaného. Když ale na podmínky přistoupí, kazí ceny, snižuje prestiž stavu a nevychází s penězi.

Další problém: licence. Někteří nakladatelé nabízejí autorům smlouvy, které jsou nesrozumitelné nebo přímo odporují zákonu. Pokoušejí se jimi získat co nejvíc práv na vytvořené dílo, aby text pak mohli bez dalšího vyplácení podílů kdykoliv vydávat v dotiscích, reedicích, prodávat třeba na Slovensku nebo nabízet v internetové podobě. Překladatel se pak diví, když vidí na pultech reedici knihy, kterou před deseti lety přeložil, a z nového vydání nemá nic, ani o něm není informován. A když se snaží z nakladatele vydobýt informaci, kolik že se prodalo kusů, je vypoklonkován. Jednoduše řečeno, na literárním a knižním trhu je (zdánlivě zaměnitelný) překladatel vždy ve slabší pozici než nakladatel. Otázka je, jak to změnit.

Oni to vycítí

Na shromáždění zaznívá několik návrhů. Například obnovit zatím neúspěšná jednání se Svazem knihkupců a nakladatelů. Překladatelé se s nakladateli chtějí dohodnout na vzorové smlouvě, kterou by obě organizace svým členům doporučovaly uzavírat. (Přítomní pověřují představitele OP jednáním se SKN o této možnosti.) Další cesta vedla skrz autorský zákon. Do návrhu novely zákona, kterou nedávno vrátil Senát s pozměňovacími návrhy do sněmovny, se však přílišná podpora autorům a překladatelům nedostala. Novela sice obsahuje jejich nárok na přiměřenou odměnu, ale nic víc. Stanovení povinnosti Svazu knihkupců a nakladatelů jednat s autorskými/překladatelskými organizacemi o oné přiměřenosti spravedlivé odměny ani další vymoženosti německého zákoníku se do ní dostat nepodařilo. Závistivě se tu mluví také o nizozemském systému, kde má kvalifikovaný překladatel beletrie (uznaný odbornou komisí) právo na automatickou státní dotaci knihám, na jejichž překlad
uzavře smlouvu. O takové možnosti prý bude OP jednat s ministerstvem kultury.

Varianta hromadné žaloby na porušování hospodářské soutěže je s úsměvem zamítnuta (mj. proto, že hospodářská soutěž není to pravé pojetí literatury), zato se dozvídáme, jak se kdo činí v evropských organizacích, jelikož podobné problémy nemáme sami. V CEATL (Conseil Européen des Associations de Traducteurs Littéraires) vznikla komise, která mapuje postavení překladatelů v jednotlivých zemích a mechanismy přispívající k posílení jejich pozic. Výzkum má posloužit jako donucovací prostředek na Komisi EU k vydání jednoznačné směrnice. Podobné snahy vyvíjí ECA (European Council of Artists). V obou organizacích jsou aktivní čeští členové. Trochu štítivě se zvažuje spolupráce s odbory, poté je slyšet návrh na profesionalizaci OP, která by odpovídala za kvalitu práce svých členů, například přeměnou Ceny Josefa Jungmanna na certifikační instituci.

Řada překladatelů se však především rozhoduje při jednání s nakladateli částečně využívat agenturních služeb a přítomní si slibují, že smlouvy budou uzavírat tak, aby se co nejvíce shodovaly s doporučeními Obce. Ta nabádají: nechoďte pod určitou cenu, trvejte na oddělení odměny za vytvoření díla a za licence na dílo (s určenou dobou a počtem výtisků), nárokujte si druhou korekturu a náhled textu připraveného k tisku, určete konkrétní způsob vyplacení odměny, vyžadujte uvedení jména překladatele v tiráži i na titulní straně, nezapomeňte na povinnost nakladatele získat práva na vydání titulu od držitele práv originálu. Další rady viz obecprekladatelu.cz. To, nač po různých zklamáních a omylech už mnohý překladatel přišel sám, nyní chtějí vyžadovat jako jeden šik. „Nikdo nám nepomůže, musíme si pomoct sami,” říká nejen Hana Linhartová. „Nakladatelé vycítí, že jsme se domluvili.” Diskuse, do níž zasahuje praktickými připomínkami přizvaný
ředitel divadelní a literární agentury Dilia Jiří Srstka, se pak posmutněle dotýká dalších řácky zliberalizovaných humanitních oborů a jejich pěšáků: nakladatelských redaktorů, vysokoškolských pedagogů, malých nakladatelů a knihkupců. Právní zázemí a kultura obchodu s uměním a podpory umění jsou u nás zatím bídné a konkrétně v literatuře ještě bídnější. Ale něco se už začíná dít. Skeptické poznámky, jichž v provizorním divadelním sále (a mimo sál) zaznívá nemálo, si necháme na jindy.

Spor o to nejdůležitější

Rozumíte tomu, co se dnes v Polsku děje? Přiznám se, že já už moc ne…

Samozřejmě, že tomu rozumím… Je to projev bolševického stigmatu. Polsko prochází krizí, k níž muselo dojít. Po posledních volbách odešla ze scény levicová formace, která byla úzce propojena s bývalou komunistickou nomenklaturou. Domnívám se, že se už nemůže vrátit.

Netušili jsme ale, co nastane. Odehrává se druhé dějství téhož kusu. Na scénu vstoupila tradiční polská pravice – Právo a spravedlnost – a ta s sebou přináší všechny komplexy spojené s bojem za polskou samostatnost.

Ale i ona je v podstatě dítětem Polské lidové republiky, jak ve své vnitřní struktuře, tak i svou mentální výbavou. Má stejné vlastnosti, jako měla levice před ní. Potřebuje nějakého nepřítele, tak jako ho neustále museli mít i komunisté. Až na to, že teď se tím nepřítelem stali jejich kolegové, kteří jsou v jiné, liberálnější straně.

Bratři Kaczyńští si osvojili velice šikovný jazyk, který oslovuje lidi, co byli novými poměry odsunutí na vedlejší kolej. Jde o lidi vyznačující se provincialismem, omezené na svou farnost, kteří jsou neustále přesvědčovaní, aby se nevzdávali svých osvědčených pseudotradic a aby si udržovali svou národní jedinečnost a svou víru…

Podstata konfliktu spočívá v tom, že polská pravice je svou povahou protievropská. Ale to vůbec nelze říct o současném Polsku obecně. Vždyť přibližně osmdesát procent Poláků je rozhodně pro Evropskou unii…

A kde se bere ten provincialismus?

Polský paradox spočívá právě v tom, že jsou politiky neustále přiživovány ty nejhorší, tradiční kolektivní emoce, jako je protievropský postoj, nacionalismus…

Ale co tím politici vlastně sledují?

Chtějí moc. Chtějí vytvořit autoritativní stát. Mentalita těchto lidí je ze své podstaty protidemokratická.

Jak je ale možné, že něco takového vychází na světlo teprve nyní?

Protože předtím nebyli u moci.

A maskovali se tak dokonale, že si lidé mysleli, že je jedno, dají-li své hlasy Občanské platformě nebo Právu a spravedlnosti?

Tehdy se ještě tito politici neměli kde projevit – neměli přístup k médiím. Ale velice inteligentně a přesně používali stranickou techniku. Nesmírně houževnatě formovali stranu. Díky tomu také vyhráli volby. A teď se zdá, že nevědí, jak vládnout.

Třeba jim nejde jen o jakoukoliv moc, ale o moc absolutní. Proto musí mít v Sejmu nadpoloviční většinu. A dokonce ještě větší, aby mohli prosadit ústavní změny. Musí tedy k volbám přilákat ty, kteří k nim běžně nechodí. A možná i proto používají takovou rétoriku nebo pořád apelují na ten náš provincialismus… Souhlasíte s tím?

To je také jedna z příčin toho, že teď v Polsku sedíme na sudu prachu. Ale jsem stoprocentně přesvědčen, že ve volbách, kdyby k nim teď došlo, by už nezískali víc hlasů, než měli, a možná, že ani to ne.

Není to ale náhodou jen vaše zbožné přání? Tvrdíte, že oponenti půjdou ke dnu, zatímco oni přicházejí s úspěšnou taktikou.

Nepřicházejí. Mají v současné době takové možnosti, že mohou prosadit různé zákony. A ty, které připravují, směřují k autoritativnímu státu. Prostě a jednoduše, škodí demokracii!

Lidé si toto nebezpečí uvědomují a odpor vůči těmto postupům v Polsku roste. Stejně jako vědomí, že je třeba vyzývat k otevřené vzpouře proti této vládě – k občanské neposlušnosti.

Jak si to představujete?

Viděli jsme to například ve Francii. Když toho všichni mají dost, jdou do ulic. Myslím, že k něčemu takovému se u nás schyluje.

Kdo půjde v čele toho pochodu?

Ti, kteří cítí, že je něco takového třeba udělat. Ale iniciativa bude muset přijít od společenských elit. Od lidí, kteří si uvědomují, v čem žijí, a že existuje jistá hranice, kterou nelze překročit, protože nemůžeme promarnit tu velkou revoluční změnu, k níž u nás došlo. Poláci toužili po tom stát se součástí Evropy, stát se lepší, šťastnější a bohatší zemí. A to se nám podařilo! A oni by to nyní chtěli zvrátit.

Nebylo už dost těch povstání v devatenáctém a dvacátém století? To je musíme prožívat ještě ve století jednadvacátém?

Nejde o žádná povstání! To nemá nic společného s povstáním!

Stále se snažím vysvětlovat lidem – co týden píšu fejeton pro Slezany (v místní mutaci deníku Gazeta Wyborcza – pozn. aut.) – že stát je tu pro ně, ať se ucházejí o moc a kandidují na místa v samosprávách… To nemá nic společného se stranami!

A daří se to?

Sice pomalu, ale daří!

Ale ve srovnání s těmi tendencemi, o nichž jste se zmínil, nejedná se spíš jen o málo významnou hrstku lidí?

Ne, ne! Je to stále patrnější trend. A vůbec nejde o to, abychom se ze všech sil drželi Evropy, nýbrž abychom v určité chvíli naprosto jasně a zřetelně odmítli zaostávání Polska za Evropou, a to jak intelektuálně, tak i v politické praxi.

Tvrdíte, že Polsko opět cosi ztrácí? Že ztrácí čas?

Bohužel ano. To je na tom to nejhorší. Místo toho, abychom stát zlepšovali, zkvalitňovali, věnovali se důležitým věcem, jako je například nezaměstnanost, jde všechno do háje. Nastává politikaření, politický boj o moc. Myslím si ale, že se s tím naše společnost nesmíří. Dřív nebo později.

Ale není současný politický vývoj způsoben něčím hlubším, není odrazem genetické výbavy Poláků?

Samozřejmě, že to je důsledek našeho osudu národa bez státní suverenity. Evropská demokracie se rozvíjela od Francouzské revoluce, ale toho jsme se my nikdy neúčastnili. A to nás poznamenalo.

Polsko se zachránilo díky tomu, že mělo silnou církev a inteligenci. Umělce, kteří suplovali politické elity. To je součást našeho dědictví. Poláci si moc nevědí rady s každodenní, běžnou demokracií. Ta je nám cizí, tu jsme neznali, a učíme se jí teprve nyní. Neboť to, čeho jsme nyní v Polsku svědky, to je ve skutečnosti boj o demokracii. O evropskou demokracii.

Jsem přesvědčen, že jinak to v Polsku nepůjde. Čím víc budou bratři Kaczyńští šílet, tím dříve se to stane, protože oni sami jsou tím nejlepším napalmem, který ten boj uspíší, tak aby se to už jednou provždy definitivně vyřešilo. Aby bylo jasné, že už jsme v Evropě.

Teď v ní jsme, i nejsme. A to proto, že lidé, kteří u nás teď vládnou, si evropské směřování absolutně nepřejí. Nechápou, co to znamená – a proto nejsou ani proevropsky orientováni.

Už se zdálo, že poslední lekcí demokracie jsou čtyři roky vlády demokratické levice…

Víte, čtyři roky… Potřebujeme delší dobu. Vždyť to byl přece obrovský skok. To, co se v Polsku stalo, se zdá s odstupem let nepředstavitelné.

A nyní máme vážné problémy, protože se vyklubaly na světlo naše staré i nové vlastnosti. Lze říct, že je to – podle starého polského zvyku – boj dobra se zlem. Myslím, že je to úkol pro několik příštích let nebo desetiletí. Všechno je to velmi zajímavé a nesmírně dramatické. Jedna věc je ale jistá: v Polsku se člověk rozhodně nenudí. Protože tady se ve společnosti pořád něco děje… Nekonečné představení v přímém přenosu. To je opravdu moc zajímavé. Sleduji to s velkým napětím, protože to je taková nepřetržitá – jak se v Polsku říká – haja (neboli v slezském nářečí rozepře – pozn. aut.). Ale je to haja o to nejdůležitější! Je to haja o kvalitu polské státnosti – aby se stala moderní, evropskou… a úplně normální.

Tedy aby se stala konečně i trochu nudnou?

Ano, asi tak. Stabilizace poměrů je bezpochyby nuda.

Zatopené podzemní garáže?

V parku na pražském Klárově se v půli března objevila stavební ohrada kruhového tvaru, za kterou se počalo v zemi cosi dít. Nezasvěcení nebo polozasvěcení pozorovatelé došli k názoru, že byla započata dlouho diskutovaná stavba hromadných podzemních garáží. Ve skutečnosti se zde rozběhla realizace památníku II. odboje podle návrhu sochaře Vladimíra Preclíka. Hrozba parkoviště však visí nad parkem dál.

Ve všech evropských metropolích je řešení takzvané dopravy v klidu jedním z nejcitlivějších problémů. Ulice jsou dnes naplněny parkujícími automobily tak hustě, že má chodec nezřídka problém dostat se na opačnou stranu ulice a na přechodu musí provádět krkolomné předklony, aby se mohl účinně rozhlédnout, jestli se právě neblíží nějaký smrtící stroj. Sami automobilisté jsou však extrémním nárůstem počtu vozů rovněž ohrožováni na životě, a to nejen bezohlednými soukmenovci, ale především svou vlastní nervovou soustavou. Každý, kdo kolem šesté hodiny večerní kroužil zoufale hodinu kolem bloku a marně hledal skulinu, kam by svůj samohyb odstavil, ví, o čem je řeč. Není tedy divu, že se všechny evropské radnice snaží problém parkování nějak řešit.

Způsobů, jak zbavit městské centrum nežádoucího skladování automobilů na jakémkoli volném prostranství a zároveň umožnit obyvatelům pohodlné parkování, je několik, žádný ale není všeobjímající a všechny fungují jen do určité míry. Východiskem všech řešení musí být především poznání příčiny problémů a snaha o systémovou změnu východisek. To je sice nejúčinnější a dlouhodobě nejvýhodnější, v okamžiku zavádění systémového opatření však krajně politicky nepopulární. Často je tak dávána přednost opatřením dílčím, která jsou méně bolestivá a vlastní problém jen odsouvají do některého z nejblíže následujících volebních období. Tato částečná opatření mají navíc většinou řadu vedlejších efektů, které z nich činí pohříchu drahý špás. I systémová řešení však mají svá úskalí a je potřeba užívat je s rozumem.

Vyhláška o obecných technických požadavcích na výstavbu v hlavním městě Praze, která stanovuje řadu podmínek pro zajištění parkování v rámci nových staveb, patrně patří spíše k systémovým řešením, stejně jako zřízení zóny placeného nebo předplaceného parkování na celém území vybraných městských částí. Právě zkušenost s praktickým dopadem těchto dobře myšlených opatření ale ukazuje velká nebezpečí jejich slepé aplikace. Zavedení placeného stání na ulicích v jedné čtvrti zákonitě vede k přetížení nejbližších ulic a prostranství čtvrtí sousedících, aniž by rapidně snížilo zátěž čtvrti zpoplatněné. Tento jev je pozorovatelný bezprostředně. Úskalí regulace vyhláškou, která ukládá každému stavebníkovi na území města vytvořit v rámci stavby předepsaný počet parkovacích stání, jsou méně zjevná, jejich dopad je však horší. Na základě vyhlášky dochází k masivní exploataci podpovrchového prostředí města, dlouhodobé a celoplošné změně
hydrogeologie a k totální likvidaci archeologických terénů. Jestliže je taková cena těžce přijatelná v širším prostředí města, stává se naprosto neúměrnou a nepřijatelnou v historickém jádru. Na odlišná východiska pro území Pražské památkové rezervace však „Vyhláška“ nepamatuje. Za posledních šestnáct let tak jen na Malé Straně vzniklo deset podzemních garáží s kapacitou 10–100 automobilů. Dva z těchto objektů zničily archeologické terény v trase nejstaršího opevnění Malé Strany ze 13. století. Shodou okolností patří oba našim zákonodárcům. Dalších pět podzemních garáží se na Malé Straně v současnosti připravuje. Celé území čtvrti je přitom relativně dobře obslouženo metrem a tramvajemi. Zejména počet a kapacita malostranských garáží pro zastupitele, kteří mají veřejnou dopravu zdarma, působí proto velké rozpaky.

V Praze existuje alespoň ideově ještě třetí forma řešení. Hlavní město nechalo zpracovat umisťovací studii hromadných podzemních garáží na různá místa v centru. Mělo by se jednat o placená odložiště automobilů s určitým procentem předplacených stání pro rezidenty, umožňující však především pohodlné krátkodobé parkování v denních hodinách. Většina těchto parkovacích objektů je koncipována jako takzvaná podzemní sila, kam jsou vozy umisťovány automatickým systémem, bez přítomnosti řidiče. Ten vystoupí z vozu již na povrchu. Síť takových parkovišť je v projektu rozvinuta zejména na území Nového Města, po obvodě Města Starého, které je problémem parkování sužováno nejvíce. Jedná se o lokality dolního Václavského náměstí, Senovážného, Karlova a Jiráskova náměstí a nábřeží L. Svobody. Na levém břehu jsou podobná parkoviště navržena na náměstí Kinských a na Klárově. Výmluvné zrcadlo nastavila tomuto záměru velká povodeň v roce 2002.
Většina navržených garáží totiž leží v inundačním pásu Vltavy, v důsledku projektované hloubky se pod úroveň hladiny vzduté řeky dostávají alespoň částečně všechny navržené objekty. Úskalí je několik. Praxe ukázala, že ani nejdokonalejší vodotěsné systémy nejsou chráněny před lidskou nedbalostí. Automatický systém ukládání vozů je pomalý a ve chvíli katastrofy přestane fungovat jako první. Silo nabité automobily plnými ropných produktů pak představuje velké ekologické nebezpečí. Monobloky garážových objektů jsou navíc velkou překážkou pro podzemní vodu. Jak upozornil po povodni 2002 statik K. Fantyš, mohou četné velkoobjemové podzemní objekty v inundační zóně spolu se systémem protipovodňových zábran způsobit výrazný nárůst vzdutí, a tím paradoxně ohrozit zábranami chráněná území.

Podzemní parkoviště v prostorách parku na Klárově je projektováno již od sedmdesátých let 20. století. Původně zde měl být klasický dvoupodlažní podzemní parking o kapacitě cca 160 automobilů. Poslední studie však počítá se třemi válcovými podzemními sily o celkové kapacitě 240 automobilů. Návrh reprezentuje všechny výše zmíněné problémy. Objekt se nachází v někdejší deltě Brusnice. V roce 2002 zde byla hladina Vltavy více než 2 m nad terénem. Rizik je jistě ještě více, z hlediska dopravní obslužnosti Malé Strany bychom ale těžko hledali vhodnější umístění záchytného parkoviště. Zda je tento argument dostatečně silný, případně bude-li cena, kterou za garáže město zaplatí, přijatelná, ukáže čas.

Autor je architekt, člen Klubu Za starou Prahu.

Krach bratislavského experimentu

Nevypadáte, že byste se chystal oslavovat…

Není ani příliš co oslavovat.

To skutečně nechystáte vůbec nic? Ani žádné prohlášení, žádné setkání s bývalými členy souboru?

Doslova nic. Původně jsme mysleli, že něco uspořádáme, ale vzhledem k tomu, že se odsud musíme vystěhovat do 18. dubna, vyřídil jsem všechny rozlučkové záležitosti v únoru během Týdne kulturního dědictví, a od té doby se věnuji jen úředničině. A přitom, jak vidíte, popíjím Metaxu.

Byl Týden kulturního dědictví nebo, jak říkáte, pohřeb něčím specifický?

Byl velmi specifický. Doteď si vyčítám, že jsem nenasadil dvojnásobné vstupné, měli bychom do budoucna slušný finanční základ. Ani jsme s tak velkým zájmem nepočítali. Ale počítat jsme s ním mohli, protože lidé strašně rádi chodí na pohřby. Je fakt, že se k vám celou dobu neznají, ale jak umřete, přijdou… a tak nějak to bylo. Hráli jsme čtyři představení a před každým šlo domů asi šedesát lidí, protože už se nevešli do sálu. Věřím, že to byli lidé, kteří chtěli Stoku ještě jednou zažít ve starých prostorách, ale určitě přišli i takoví, co si řekli: „No to je dost, že je s nima amen, vidět za stovku, jak umírají, to se vyplatí.“ Pro nás, a pro mě osobně, to byl citově mimořádně intenzivní týden, což jsem samozřejmě kompenzoval přísunem alkoholu.

Jak se dnes díváte na uplynulých patnáct let? A bylo to vůbec patnáct let? Stoka sice fyzicky zemřela v roce 2006, ale duchovní umírání souboru začalo už někdy před pěti lety…

Je to pro mě patnáct let, určitě. I když to, co říkáte, je pravda. Vznikali jsme v době, kdy jsme si mysleli, že tu bude dobře, že se „vláda věcí tvých k tobě navrátí, ó lide slovenský“, a z toho jsme vycházeli. Ale to se bohužel doteď nepodařilo. Měli jsme ambici stát se profesionálním divadlem. A skutečně jsme v prvních letech dopoledne zkoušeli a odpoledne hráli, protože lidé dokázali přežít z toho, co jsme si vydělali. A je také pravda, že v roce 2000 na nás dopadla „pěst dělnické třídy“. Tehdy jsme se změnili z profesionálního divadla na divadlo v podstatě amatérské. Měli jsme sice divadelní prostor, což byl svým způsobem luxus, ale zkoušet jsme stejně mohli jenom po večerech, protože přes den se lidé museli nějak živit. Takže prvotní myšlenka, kterou se nám s odřenýma ušima dařilo realizovat v devadesátých letech – samozřejmě i díky švýcarskému fondu ProHelvetia, protože když tu vládl diktátor
Mečiar, neměli jsme žádné domácí zdroje –, umřela v roce 2000. Ale když už jsme měli vybudovaný prostor a navíc tu byla i ambice dělat divadlo, začali jsme vytvářet úplně nový soubor, se kterým jsme nazkoušeli Komisi. Ale i když se nám podařilo v následujících letech soubor ještě rozšířit, zůstal už na amatérské úrovni. Takže to, s čím jsme do celého podniku šli, se nevydařilo. Proto mluvím o krachu experimentu Stoka.

Způsob, jakým jste se snažili na Slovensku etablovat, byl na poměry výjimečný. Všechna nová divadla, která se chtěla profesionalizovat – a nebylo jich mnoho –, velmi rychle pochopila, že na to musí jít více méně „po socialisticku“ – najít si nějakého zřizovatele. Vy jediní jste se snažili zůstat úplně nezávislí. Byl to důvod, proč experiment Stoka zkrachoval?

Já vidím důvod v tom, že naše společnost, alespoň v oblasti řízení divadla – neboť u nás je divadlo stále řízeno – se vůbec nezměnila. Nadále tu vládne komunismus! Divadelní hry se sice neschvalují, nikdo divadelníkům nemluví do toho, co mají hrát, ale z hlediska organizace jsme zůstali v minulosti. My jsme se teoreticky mohli s někým spojit, s nějakou, jak já říkám, státní nebo samosprávní mafií – to by nás asi zachránilo, ale to je právě ten komunismus… Vždy mi šlo o to, aby naše divadlo bylo nezávislé, ale politické klima to bohužel neumožňuje. Krach experimentu Stoka představuje jednoznačně krach celého našeho kulturního prostředí, které se od komunismu v zásadě nezměnilo.

Vypisujete projekty, žádáte grantové systémy o peníze, zaregistroval jste Stoku do seznamu subjektů, kterým je možné odvést 2% daně z příjmů fyzických i právnických osob… To přeci není možné nazvat krachem.

Abych byl upřímný, nevěřím v budoucnost a to mě nejvíc bolí a trápí. Já jsem z tohoto státu v podstatě emigroval, vnitřně jsem emigroval před těmi pěti lety, a celkem otevřeně se přiznávám, že nejraději bych byl někde jinde. Když jsme plní naděje začínali, neuvažoval jsem o tom, zda to půjde nebo ne. Ale nyní, plný skepse a pochybností, a hlavně totálně negativních zkušeností, vím, že to nepůjde. Ale když nemám odvahu a sílu spáchat sebevraždu nebo emigrovat někam, kde by to bylo lepší, tak tu musím zůstat. A tak plánuji, co budu dělat dál…

Máte o tom nějakou konkrétní představu?

Za způsobené škody dostaneme nějakou náhradu. Přicházíme totiž o jediný zdroj obživy – o hospodu, která nás posledních čtrnáct let jediná živila. Máme zatím prostor, kam můžeme složit věci a kde můžeme možná i zkoušet. A co se týče nových představení, budeme zkrátka odkázaní na vyhledávání grantů. Evropa nás naučila dokonale prosit. Mně se to vždy hnusilo, ale zdá se mi, že nám opravdu nezbývá nic jiného než se naučit dokonale prosit. Sofistikovaně prosit, aby nám dali dotace, což je pro člověka elementárně ponižující. Pokud má takto vypadat Evropa, tak podle mě zdechne. Jsem o tom přesvědčený! Protože pokud má tvá existence záviset na kvalitě tvé prosby, je to antihumánní, hnusné. Ale bohužel nám nic jiného nezbývá. Máme i jakousi naději. Současné ministerstvo kultury, které už bude zřejmě za tři měsíce pryč, se k nám chová podobně jako ministerstvo z roku 1991, které nám tehdy chtělo z vlastní iniciativy pomoct. Zdá se, že i dnešní
ministerstvo má podobnou ambici a vysílá signály, že by pro nás dokonce dokázalo najít prostor, kde bychom si mohli zachovat svoji nezávislost… takže taková malá naděje tu je. Zatím tedy plánujeme dělat i divadlo.

Mnozí bývalí členové Stoky mají dnes vlastní aktivity, vlastní soubory. Dělají představení, opery, píší divadelní i rozhlasové hry, povídky, točí filmy – a v tom všem je cítit, že jsou odchovanci nebo spíše spolutvůrci Stoky. Cítíte to jako satisfakci?

Přiznám se, že docela ano. Na jedné straně jim dokážu závidět jejich úspěchy. Ale když vidím například Burgrova představení, říkám si, že to, co jsem do divadla přinesl, má pokračování, že to nebyl jen nějaký drobný „záchvat“, že to bylo přeci jen něco nového, co může žít i samo o sobě. A to mi velmi lichotí.

Juraj Šebesta v článku pro Svět a divadlo nazval fenomén Stoka dokonce školou, a zařadil vás v dějinách divadla mezi takové hvězdy jako Living Theatre, Open Theatre nebo Grotowského školu…

Vzpomínám si, že když mě dnes již nebohý profesor Budský přijímal v devětašedesátém na VŠMU, velmi podrážděně se mě vyptával, co vlastně chci. Byl jsem tehdy sedmnáctiletý usmrkanec s velkýma ušima, a tak jsem ze sebe vypotil, že chci přinést něco nového do slovenského divadla. A nyní, kdy už je mi nejmíň tisíc let a uši mám pořád stejně velké, uvědomuji si, že klidně můžu říct: něco jsem přinesl… objektivně přinesl. Stát to nechce uznat, protože kdyby to uznal, vlastně by uznal, že je tu zbytečně, že to dokážeme sami. Už to ale uznali i někteří teatrologové a fakt je, že jsem přišel s něčím, co ovlivnilo nejen mé vlastní věci, ale do určité míry i „vývoj celého divadla“, jak říká Šebesta. Takže z tohoto hlediska jsem spokojený. A po pravdě řečeno mě ten Šebestův článek psychicky dost vyléčil.

Mluvíte o pětileté vnitřní emigraci. Tak mě napadá – Dodo Gombár režíruje úspěšně v Čechách, Jožo Krasula ve Zlíně, Vilo Dočolomanský dostal nedávno cenu Alfréda Radoka, Vilo Klimáček si ji prakticky zprivatizoval, téměř v každém českém divadle se najde nějaký Slovák. Nebyla by to cesta i pro vás?

To je problém, o kterém budu hovořit spíše emotivně než zasvěceně. To, co jste řekl, je pro mě také důkaz rozkladu české divadelní kultury. I tam to funguje jako za komunismu, jen jsou kulturně vyspělejší, takže ve funkcích nejsou samí primitivové. Ale to není žádná výhra, neboť jsou tam nadále šlechtici, kteří vědí, že jim stát bude platit, a když nejsou úplně primitivní, pustí k práci i některé alternativní tvůrce. Ale pro mě to není řešení, spíš takový hnis Evropy. Jistě, je to příjemné, ale vůbec to nepovažuji za řešení. Základní řešení je vrátit divadlo občanům, lidem, a to se z principu neděje ani u nich, ani u nás.

Jde o rozklad divadla, nebo přestává fungovat celá společnost, její hodnotová měřítka?

Myslím, že jde o rozklad celé společnosti. Vidím v tom rezidua feudalismu, kterých se Evropa nedokáže zbavit. V Evropě, a tedy i v Česku a na Slovensku, můžete o penězích rozhodovat, pokud máte funkci. Samozřejmě nemyslím vlastní peníze, ale peníze jiných! A myslím, že pro chod společnosti je zhoubné, když se divadlu může věnovat jen ten, kdo najde dostatečně dobrý vztah k státní moci, která vyčleňuje na divadlo peníze. To je z principu špatné. Pro mě osobně je to ponižující a dokonce už jsem byl několikrát obviněný, že jsem neprosil dost dobře! Nenastavil jsem dost dobře „pacičky“, a proto nemám peníze. Peníze mají ti, kdo je nastavili dobře. Výsledkem je jen to, že je tu zástup šedivých myší, které umí kvalitně mlít hubou, dokonale prosit a potom… ovládat. Je to podle mého nemoc společnosti a celé Evropy.

Slovenské alternativní prostředí vás považuje za „příliš radikálního“. Jste skutečně takový extremista? Opravdu to nikde nefunguje tak, jak byste očekával?

Opravdu si myslím, že to někde funguje. Mé názory jsou ale extrémní jen v našem prostředí. V Bulgakovově Mistrovi a Markétce se jeden člověk dostane do blázince, jenomže ten blázinec je ve skutečnosti ostrůvkem normálních vztahů, protože šílená je celá společnost. To je výstižné. Možná jsem příliš nafoukaný, ale považuji se za normálního… A za extremistu mě označují jen proto, že nejsem ochotný vlézt do prdele kdejakému úředníkovi. A jsou to většinou lidé, kteří se sami museli s nějakým úředníkem spojit. Žádné divadlo nezůstalo skutečně nezávislé. Nakonec ani my.

Už několikrát to vypadalo, že to vzdáte. Ale nevzdal jste to. Zvládnete to dál?

Zdá se, že to ještě chvíli budu zvládat, ale už to není, co to bylo. Naděje je bohužel minimální, po patnácti letech na rovinu říkám, že naděje není. A to, co se nám jeví jako naděje, jsou jen částečná řešení.

Upřesním svoji otázku – zvládá to autor a režisér Blaho Uhlár?

Na to nikdy neumím odpovědět, neboť to na mně nezávisí. Tedy spíše to závisí na něčem uvnitř mne, čemu nerozumím. Bylo by lepší říci, že to záleží na Pánubohu, což je do jisté míry také pravda, i když jsem nevěřící. Nemůžeme vědět, zda a kdy se v člověku některé věci uvolní. Je možné, že po takové bolestivé tvorbě, kdy jsem horko těžko udělal jednu inscenaci ročně, se ta zkušenost zúročí a vytryskne nějaký tvůrčí gejzír. Nedávno jsme se dohodli s ochotníky z Trnavy, s kterými jsem se rozešel někdy v roce 1993, že s nimi začnu pracovat. Velmi se na ně těším. Je to totálně přestárlý soubor, téměř všichni jsou starší než já, a to už je co říci, ale všichni jsou nesmírně vitální. Nedávno hráli ve Stoce a mělo to neuvěřitelnou sílu! Nejsem si ale jistý, zda dokážu jejich energii nějak využít… to se uvidí.

Přeložil Jan Machonin.

Krásné knihy pro děti

Výtvarná část

Porota: Eva Sýkorová-Pekárková, Eva Frantová, Michaela Kukovičová, Alan Záruba, Radek Wohlmuth

kniha pro nejmenší

Karel Šiktanc: Spadl buben do kedluben, ilustrace Alois Mikulka, grafická úprava Zdeněk Ziegler (Karolinum)

Petr Šmalec: Šmalcova abeceda, ilustrace Petr Šmalec, grafická úprava Juraj Horváth (Baobab)

Jiří Žáček Na svatýho Dyndy, ilustrace Vratislav Hlavatý, grafická úprava: František Štorm (Albatros)

Jiří Dvořák: Zpátky do Afriky, ilustrace Alžběta Skálová, grafická úprava Juraj Horváth (Baobab)

dětská beletrie

H. Ch. Andersen: Křesadlo a jiné pohádky, ilustrace Markéta Prachatická, grafická úprava Clara Istlerová (Brio)

Pavel Šrut: Příšerky a příšeři, ilustrace Galina Miklínová, grafická úprava Galina Miklínová a Vladimír Vimr (Paseka)

Kol. aut.: Kdyby čert na koze jezdil, ilustrace Karel Franta, grafická úprava Karel Franta (Ostrov)

Viola Fischerová: Co vyprávěla dlouhá chvíle, ilustrace Jan Hísek, grafická úprava Zdeněk Ziegler (Meander)

literatura faktu a populárně naučná literatura

Jiřina Marková a Anna Novotná: Opera nás baví, ilustrace Jiří Votruba, grafická úprava Barbora Solperová (Práh a Národní divadlo)

Martin a Lea Smrčkovi: Naši ptáci, ilustrace Libuše Knotková, Jaromír Knotek, Jan Hošek, Pavel Procházka, Petr Urban, grafická úprava Michal Chodanič (Albatros)

Alena Ježková: Karel IV., ilustrace Renáta Fučíková, grafická úprava Barbora Solperová (Práh)

krásná kniha pro děti a mládež jako celek

Tereza Horváthová: Modrý tygr, ilustrace Juraj Horváth, grafická úprava Baobab (Baobab)

Viliam Klimáček: Noha k noze, ilustrace Dezider Tóth, grafická úprava Boris Meluš (Labyrint)

H. Ch. Andersen: Pohádky, ilustrace Kamila Štanclová a Dušan Kállay, grafická úprava Clara Istlerová (Brio)

Petr Sís: Tibet. Tajemství červené krabičky, ilustrace Petr Sís, grafická úprava Labyrint (Labyrint)

Literární část

Porota: Jana Čeňková, Hermína Franková, Svatopluk Hrnčíř, Milena Šubrtová

beletrie pro děti

Pavel Čech: O zahradě (Brio)

Jiří Dvořák: Zpátky do Afriky (Baobab)

Pavel Šrut: Příšerky a příšeři (Paseka)

Viola Fischerová: Co vyprávěla dlouhá chvíle (Meander)

beletrie pro mládež

Alena Ježková: Staré pověsti české a moravské (Albatros)

Jiří Stránský: Perlorodky (Meander)

literatura faktu a populárně naučná literatura pro děti

Jitka Lněničková: Svět dětí (Albatros)

Jiřina Marková, Anna Novotná: Opera nás baví (Práh)

literatura faktu a populárně naučná literatura pro mládež

Vlastimil Vondruška: Významná sídla české šlechty (Albatros)

Eva Vítová: 50 slavných oper (Albatros)

zvláštní kategorie

Albatros (Jiří Žáček: Na svatýho Dyndy) za nakladatelský počin

Karolinum (Karel Šiktanc: Spadl buben do kedluben) za ediční počin

Překladatelská část

Porota: Hana Linhartová, Viola Lyčková, Jarka Vrbová

Selma Lagerlöfová: Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona Švédskem, překlad ze švédštiny Dagmar Hartlová (Meander)

Adalbert Stifter: Pohádky, pověsti a legendy, překlad z němčiny Hanuš Karlach (Vitalis)

Petr Sís: Tibet. Tajemství červené krabičky, překlad z angličtiny Viktor Janiš (Labyrint)

Joyce Carol Oatesová: Z těch zelených očí jde strach, překlad z angličtiny Dana Jelínková (Albatros)

O soli a slunci a o chaosu a černotě

Petr Borkovec: spekulace a daimonium

V recenzích jsem se už několikrát setkal s označováním Petra Borkovce za křesťanského nebo katolického básníka. Naposledy tak učinil v Lidových novinách Ondřej Horák: „Borkovec se prezentuje jako básník mnohdy explicitně katolický, nicméně jeho verše vyznívají velmi pestře.“ Pokud vím, Borkovec se k žádné křesťanské denominaci výslovně nehlásí a vůči podobnému zaškatulkování se navíc vždy zřetelně ohrazoval. Jako kdyby určité poetické tajemno a reflektování věcí v jejich chvění mělo být vyhrazeno pouze takzvaným katolickým básníkům – a jako kdyby jejich tvorba musela nutně vyznívat nepestře. Petr Borkovec se navíc ani necítí povolán vyjadřovat se coby básník k „transcendentální“ tematice, neřadí se, alespoň prozatím, mezi ty, které by podle Halasových slov „bolel Bůh“. A především ani ve verších nepředstírá, že je Boží hromosvod nebo Jeho pravá ruka. Možná někoho matou například verše typu „složitě vzplála kostelní okna,/ špičatí túje nad
farskou zdí,“ ze sbírky Mezi oknem, stolem a postelí – nebo, o pár stránek dál, ještě poetičtější: „Okrový kostel, hroty tújí…“ Ale to by potom takový Vítězslav Nezval blahé i neblahé paměti mohl být vzhledem k látce své mnohoramenné poezie přímo papežským komořím! S „katolickým“ cejchováním Borkovce pracuje ve své recenzi i Olga Stehlíková v MF Dnes. K tomu označení katolický však přišel Borkovec nejspíš proto, že se na začátku devadesátých let neprozřetelně podepsal pod pomatený básnický „manifest“ Martina C. Putny SKRZ, který vyšel v okleštěných Souvislostech. Trest dost neúměrný tomu, že onen výlev středoškolácké upovídanosti, pevně věřím, pouze spolupodepsal. Pověry však mají dlouhý život, a v literatuře nejspíš vůbec nejdelší.

Vůle k tvaru

První Borkovcova kniha, kterou jsem si před deseti lety sám pro sebe objevil, byla právě sbírka Mezi oknem, stolem a postelí, vydaná v roce 1996. V zemi a ve světě, kde se cítí být kdekdo povolán k psaní poezie a kde téměř každý má za to, že stačí prožít něco velkého nebo strašného a upřímně, co nejautentičtěji nebo dokonce co nejautomatičtěji tím oblažit bližní, mne Borkovcova poezie zaujala svou vůlí k tvaru, „řeholí formy“. Pokušení nebo nebezpečí pro Borkovce spočívalo v polohách protilehlých laciné spontánnosti, typické pro většinu jeho vrstevníků: byla jím jednak přílišná svázanost s formou, jednak sklon k efektním konstrukcím, který byl víc dílem netrpělivosti než vědomé snahy pouštět se méně obtížnými cestami. Nepoměrně milejší mi tehdy byly krátké, stroze soustředné verše než rozvolněné estetizující opusy plné příliš hledaných slov. A také spíše svět zachycený v pohybu, jak tomu je třeba
v básni Pantograf 0.05, než statická zálibná ulpění na nehybných věcech. Během desetiletého nesoustavného sledování Borkovcovy poezie jsem měl pocit, že často bohužel převážilo ono druhé. Schválné, vykonstruované obrazy, stále méně toho, co prošlo „mřížkou“ tvořivé intuice, rýmy „neospravedlněné“ vnitřním pnutím. Částečné, ale pouze částečné vysvětlení může spočívat v tom, že uplynulé desetiletí básník vyplnil také intenzivním překládáním ruských básníků – Vladislava Chodaseviče, Jurije Odarčenka, Josifa Brodského nebo Jevgenije Rejna. (Borkovcova zatím poslední sbírka Needle-Book z roku 2003 přináší vedle původních textů rovněž tvorbu překladovou.) Vlastní psaní a překládání děl jiných nepředpokládá jenom rozdílné subjektivní nastavení, ale je to v určitém smyslu také optická, ne-li přímo dioptrická záležitost. Byli takoví Jindřich Hořejší, mistrovsky přeloživší Jehana Rictuse, či Svatopluk Kadlec, který přetlumočil Baudelairovy Květy zla, více překladateli než básníky? Nebo
jejich básnickou „substanci“, a to i v odosobnění, které předpokládá, vyčerpalo překládání do té míry, že jejich vlastní básně působí ve srovnání právě s jejich překlady nevýrazně? Totéž by se dalo říci třeba o geniálním tlumočiteli Christiana Morgensterna Josefu Hiršalovi, který měl zároveň v malíčku celou českou poezii a v rukávu všechny básnické styly i rukopisy a který je mimochodem autorem velmistrovských apokryfů českých básníků… Otázka, je-li Petr Borkovec větším nebo více básníkem než překladatelem, je trochu předčasná, protože se stále ještě ptáme spíš do budoucna než do minula. Každopádně jsem u jeho poslední tvorby měl pocit, že si občas zapomněl sundat překladatelské brýle. V dobrém, ale i v méně dobrém. V té nejsoučasnější nadále přetrvává uhranutí umělou umělostí (myslím tím verše typu „večer cloumal světlem“), které ale výrazně ustoupilo epické lapidárnosti. Ta, stejně jako neokázalá dikce, jako by byla
ohlasem, ozvěnou antických textů velkých řeckých dramatických básníků – Borkovec spolu s klasickým filologem Matyášem Havrdou přeložil Sofoklova Oidipa a Aischylovu Oresteiu. Jenom ohlasem?

Nebýt vespod To

Recenzentka v MF Dnes chce z Borkovcovy mimořádné ozvučivosti a schopnosti „dokonale napodobit“ udělat ctnost a hovoří o něm jako o „mistru převleků“. To je však nebezpečná nedomyšlenost a krátkozrakost. Czesław Miłosz na samém sklonku života v jedné ze svých nejlepších básní vyznává, že jeho „extatické chvály existence/ byly by pouze cvičením ve vysokém stylu,/ nebýt vespod TO, jež se neodvažuji pojmenovat“. Právě Borkovcovi hrozilo často nebezpečí, že jeho verše budou jen a jen „cvičením ve vysokém stylu“, neboť nebylo poznat, že právě tu a tu báseň nemohl napsat nikdo jiný a že ji ani on sám nemohl napsat jinak, neboť básník byl při psaní poslušen onoho básnického daimonia, o němž hovoří Miłosz. Buď má napsaná báseň dostatečný důvod v sobě samé, nebo v něčem jiném. V naší akribii, marnivosti, ale i třeba ve vysoce kvalifikované mimésis, nápodobě, nikoli ovšem přírody, ale těch druhých, jež může být
i zárukou vysokého stylu. Nic více, nic méně. Být „mistrem převleků“ by potom pro Petra Borkovce byla jen velmi chabá cena útěchy. U jeho úplně posledních, dosud nepublikovaných veršů, zahrnutých v knize Vnitrozemí do oddílu Sonogram a jiné básně 2004–2005, je potěšitelné, že zřetelně ubylo libovolných vyspekulovaných obrazů. Jen ubylo, neboť v „průtokové“ básni Vnitro se vrší jedna spekulativní umělost na druhou: „Kyj kmene vízne přes jez, z kořání/ jediný vytrvalý krápník šlape proud.“ Brr. Avšak báseň Rajčata z téhož oddílu je zřetelně už o něčem jiném. Že by básník začal více naslouchat svému daimoniu? Jeho život není dosud ani zdaleka „v půli se svou poutí“, nemusí je vzývat nebo explicitně pojmenovávat. Zcela postačí, bude-li z jeho veršů implicitně cítit jeho přítomnost.

Autor je básník a překladatel.

Pantograf 0.05

Blankytný umakart, zářivková řada –

rozčísla nebesa, návaly světla. Otec

s dospělou dcerou, já, hranostaj, zelný smotek

vojáků a čpící, umaštěná záda.

Hvizd. Dávka lamp. V oknech rozvěšeny

zažloutlé zkrabacené snímky našich tváří.

vojáci – karty na stehnech. V uších ženy

kymácejí se dva jaspisové hleny.

A otce s dcerou vytrhává z mikrospánků

mladičké srdce, které krvácí a září

na dlani opilce od nádražního stánku.

Ona je žirafí a plochá. Tu jí z klína

pod nohy ožraly sklouz program Cymbelína.

Sehla se v bílých šatech jako k polibku.

leden 1996

Rajčata

Říkala, že se propadl hrob.

To musela prasknout ta rakev, řekla.

Řekla, že pět koleček písku bylo málo.

Ale vlastně řekla – ty nevidíš, že klesl hrob,

nejsi tady, abys řekl, to ta rakev.

Nezasypal jsi to.

Přivezla jsem ti naše rajský, řekla,

chutnají úplně jinak.

Ale vlastně řekla to své – nevíš, kudy domů.

Chutnáš jinak, řekla.

Rovnal jsem těch šestnáct výčitek, znamení, svědků

na meziokní nad sklepními schody,

s jednou nohou ve vzduchu

bral splasklé a vypoulené skvrny.

Pokládal je, zelenobílá rajčata,

s bledě červenými klíny, plná kazů,

v závanech tělové teploty

a dbal, pomalý, lehký a pečlivý,

aby se nedotýkala a aby každé

zvedl a pustil alespoň dvakrát.

11/2004

Picasso en Praga

Pokřivená zrcadla reality

Před časem se Miloš Čermák ve svém sloupku v Reflexu zabýval případem dvou prominentních českých bloggerů, kteří ve stejné době rezignovali na vedení svých internetových deníčků, přestože si rozhodně nemohli stěžovat na nezájem čtenářů či přehnaně negativní reakce na své počínání. Ve skutečnosti to podle Čermáka byla právě popularita jejich blogů, která se přímo postarala o jejich zánik. Pro běžného člověka je to možná poněkud paradoxní tvrzení; pro někoho, kdo má s blogováním vlastní zkušenosti, ovšem nejde o nic nového pod sluncem.

Ať vám bude do očí tvrdit cokoli, touží každý blogger po co nejvyšší příčce v žebříčku návštěvnosti. Ti obzvlášť vytrvalí bývají schopni navštívit i několikrát za den stránku s příslušnou statistikou a sebemenší výkyv v pořadí blogů (rozuměj vlastního plus několika vybraných okolních) jim dokáže přivodit menší zástavu srdce. Co na tom, že tyto žebříčky bývají zpravidla podobně neměnné jako pořadí jezdců v libovolném závodě Formule 1, přičemž nejvíce čtenářů přitahují oborové blogy lidí od počítačů. Stačí přece narazit na to správné téma a příští vítězství může být vaše.

Symbiotické virtuální vztahy

Právě podobné závodnické uvažování se v minulosti stalo noční můrou nejednoho bloggera. Může to působit pošetile, ale má to svou logiku – blog bez čtenářů je jako divadlo bez diváků. Podobně jako herci na jevišti odhaluje i blogger ve svých příspěvcích cosi ze svého nitra a přirozeně doufá, že to ti na druhé straně ocení a zahrnou ho potleskem i příznivými kritikami. Pravým důvodem tohoto nošení kůže na trh však nejsou absolutní čísla návštěvnosti webu. Ekvivalentem prázdného divadelního sálu je v případě internetových deníčků příspěvek bez komentáře či komentářů návštěvníků blogu.

Dobře si vzpomínám na pocity zděšení, které mě provázely během prvních týdnů mého půldruhého roku trvajícího blogování při pohledu na poměr příspěvků a komentářů k nim. Coby naprostý začátečník jsem totiž nemohl tušit, že jedním ze základních principů blogosféry je princip solidarity – já okomentuji příspěvek tobě a ty ho na oplátku okomentuješ zase mně. Místo bědování nad tím, že moje myšlenky vůbec nikoho nezajímají, jsem měl radši trávit čas surfováním po deníčcích kolegů bloggerů a navazováním symbiotických virtuálních vztahů.

Komentář by měl být přirozenou součástí komunikace mezi autorem příspěvku a jeho čtenářem, potvrzením, že autorovy myšlenky našly svého adresáta. Dočíst příspěvek do konce, udělat si na věc vlastní názor a nepodělit se o něj s autorem je oproti tomu komunikační faux pas a důkaz čtenářovy bezohlednosti.

Dá se říci, že okamžikem vstupu na určitý blog zároveň vstupujeme s jeho autorem do jisté komunikační situace, která má svá nepsaná, leč všeobecně uznávaná pravidla. Ta jsou kombinací lingvistických maxim, pravidel netikety (neboli internetové etikety) a speciálních zásad platících pouze pro blogy. Poslední dva body pochopitelně procházejí neustálými změnami stejně jako všechno, co s internetem souvisí, a navíc se blogová netiketa liší případ od případu.

Na stránce http://zwire.bloguje.cz například visí pravidla pro návštěvníky a jedno z nich apeluje na důsledné používání přezdívek v komentářích tak, aby nebyla prozrazena pravá identita jejich nositelů. Důvodu k této obezřetnosti se můžeme dopátrat v archivu zmíněného blogu: jeho původní verze nepřežila odhalení své existence bývalou manželkou dotyčného bloggera, která nesla velmi těžce zveřejnění některých podrobností ze společného života.

Reality show zpoza klávesnice

Tato úvaha je vlastně převedením formátu blogpostu (čili příspěvku na blogu) na stránky papírového média. Kromě vysoké míry subjektivity to znamená menší autocenzuru a to na druhé straně přináší větší pocit svobody. Jako kdybych zase dával dohromady článek do školního časopisu, přičemž mě nikdy netrápily starosti typu „bude to dost dobré?“ či „bude to mít správnou formu?“. V tom spočívá jeden z hlavních důvodů toho, proč je vedení blogů pro své autory tak přitažlivé i proč kromě spousty kvalitních psavců lákají také zástupy grafomanů, jejichž příspěvky by jinde sotva našly uplatnění. Zásadní bloggerská maxima totiž zní: jednotlivé blogposty mají takovou formu, jakou jim vtiskne jejich autor.

V dnešní mediální krajině plné unifikovaných informací, pocházejících nezřídka z jediného zdroje, má podobný přístup svůj neoddiskutovatelný půvab, navíc se skrze něj ukazuje jedna dosti významná tendence – díky blogům se pozornost publika obrací od veřejných záležitostí servírovaných tradičními médii k soukromému prožívání „skutečných lidí“. Proč čekat, až nám Prima nabídne v popůlnočním čase záznam pokusu o autofelaci jednoho z účinkujících reality show VyVolení, když podobný experiment před časem na svém webu zveřejnil i s fotografií jeden brněnský blogger? Oč je takový Vladko zajímavější než třeba Adbar, Gotcha, Smilla, Džouns nebo Nau?

Že vám ta jména nic neříkají? Pak nejspíš nejste součástí komunity autorů weblogů. Tenhle termín jsem si vypůjčil z bakalářské práce Adama Javůrka (alias Adbara) Weblogy jako alternativní zdroj informací, kterou v roce 2004 obhájil na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Komunitní charakter blogů je jejich výrazným rysem a podle jedné z mnoha definic blogu tvoří dokonce jeden ze čtyř základních bodů, které musí weblog splňovat, aby se tak mohl nazývat. Platí to jak v provázanosti jednotlivých blogů, tak i ve vztahu autor-čtenáři. Všechny zavedené blogy totiž mají stálý okruh návštěvníků, kteří se na ně vracejí a pravidelně komentují příspěvky jejich autorů (neboli s nimi vstupují do specifických komunikačních situací). Řada čtenářů weblogů navíc současně patří mezi jejich autory, čímž se komunitní prvek bloggerství ještě upevňuje.

Nezřídka se bloggeři osobně znají a zejména při srovnání dvou nebo více zápisků věnovaných témuž společnému zážitku vyplyne další cenná vlastnost blogů – často slouží jako svérázná laboratoř, kde je možné po queneauovsku experimentovat se styly, kubisticky nahlížet na realitu z mnoha úhlů a v neposlední řadě se dopouštět třeba i literární transvestie. V českém prostředí je známý případ bloggera, který poměrně dlouho úspěšně předstíral, že je ženou, a nevyhýbal se přitom ani podrobnostem ze svého fiktivního intimního života. Z jiného soudku pocházejí recesistické blogy Adolfa Hitlera a dalších historických či zcela vymyšlených postav.

Takové stránky jsou pak blogem už jen formálně, a byť se na nich můžou objevovat nové příspěvky, mají tyto útvary blíže k literatuře publikované na webu než k tomu, čím jsou weblogy především: internetovými deníčky obsahujícími subjektivní názory svého autora. Při čtení raných pokusů o definici blogů překvapí právě absence důrazu na subjektivitu obsahu, pozdější teoretici už ale považují tuto vlastnost za dost významnou. Dave Winer z The Bergman Center for Internet & Society při Harvardově univerzitě jí dokonce vyhradil přední místo ve své čtyřbodové definici blogů a zároveň ji označil za hlavní důvod toho, že jsou blogy zajímavé.

Blogy skutečně představují zcela jiný vztah autor-čtenář, než jaký se vytváří v běžné časopisecké a novinové produkci. Osobnost autora je tím hlavním, co vede čtenáře k návštěvě jeho blogu, a pokud nepočítáme některé odrůdy blogů, jakými jsou například fotoblogy, zpravodajské blogy nebo některé oborové blogy, bývá dokonce důležitější než samotné téma příspěvku. Jakmile se čtenář rozhodne navštívit konkrétní blog (rozumí se nikoli poprvé za účelem ukojení zvědavosti), čte na něm zpravidla vše, co nepřesahuje jeho individuální míru pro optimální délku blogpostu. Schválně: kdy jste si naposledy přečetli noviny od začátku do konce?

S tím souvisí i téma odpovědnosti za kvalitu blogu. Spousta osobnostních (či deníčkových) blogů obsahuje kromě úvah také další literární žánry, jako recenzi nebo báseň, přičemž kvalita jednotlivých příspěvků mnohdy povážlivě kolísá v závislosti na křivce intelektuálního výkonu autora. Neznamená to však, že by většině autorů nějaká vnitřní kontrola zcela chyběla, pouze se její přísnost odvíjí od individuálně stanovených a poměrně tolerantních kritérií – vždyť k sobě býváme zpravidla mnohem shovívavější než k ostatním. Vstupujeme-li na blog, měli bychom mít na paměti, že máme co do činění s hrubě otesaným produktem lidského uvažování, který má k důmyslné propracovanosti literárního neřkuli filosofického díla stejně daleko jako cestování metrem k idealistickým vizím pohodlné dopravy z počátku dvacátého století.

Svoboda nevirtuální existence

Přísnějším osobnostním filtrem procházejí náměty pro blogpost. Ne každý autorův zážitek je blogovatelný, tj. neobsahuje správnou míru potenciální zajímavosti pro čtenáře blogu. Pokud blogger s vyšší mírou autocenzury dostane pocit, že jeho život postrádá dostatek blogovatelných zážitků, a tudíž není dostatečně kvalitní, má na výběr ze dvou možností: buďto si začne uměle vytvářet fiktivní život podobně jako postava spisovatele, kterou ve filmu Skvělí chlapi zahrál Tobey McGuire, nebo propadne pocitům marnosti vlastního života, tedy pocitům na samé hranici psychologické poruchy.

Tehdy je nejspíš nejvyšší čas dát cyberprostoru vale a místo na psaní blogpostů se soustředit na budování a upevňování své reálné identity. Řadě bloggerů to ovšem připadá nemožné, neboť nedokáží oddělit svou virtuální osobnost od vlastního já ve skutečném světě. Sám jsem se stal obětí takové derealizace, jak zní psychologický termín pro intenzivní pocit odtrženosti od skutečnosti. K definitivnímu rozhodnutí skoncovat s blogováním mě vedly zážitky z náhodných setkání se čtenáři mého blogu, při nichž byl tento dojem ještě umocněn pocitem nepravděpodobnosti vzniku podobných komunikačních situací v jiném kontextu. Na jednom bloggerském srazu mě jistý blogger, kterého jsem do té doby neznal ani jsem nečetl jeho deníček, konfrontoval otázkou „Tak tobě se nelíbí nová deska Franz Ferdinand?“. Při jiné příležitosti se na mě při návštěvě jednoho holešovického klubu obrátil basák kapely, která právě zvučila na pódiu, a bez nějakého úvodu se mě zeptal: „Nejseš ty ten
z toho webu?“

Možná jsem přecitlivělý, ale výše zmíněné otázky ještě dnes chápu jako útok na samotnou podstatu mé nevirtuální existence. Nechci být „tím z toho webu“. Nechci, aby mé myšlenky byly součástí veřejného vlastnictví (fakt, že píšu do novin, teď ponechám stranou). Chtěl bych, aby mě lidé oslovovali mým pravým jménem a ne jménem počítačové identity, kterou jsem dočasně přijal za vlastní. „Co teď budeš dělat?“ ptala se mě s obavami v hlase kamarádka-bloggerka poté, co jsem na webu zveřejnil rozhodnutí nevést nadále analogový život, jako by bloggerství bylo jediným smyslem mého života. Odjinud mi v e-mailech a po ICQ přicházely výrazy podpory spolu s ujišťováním o tom, jaká je škoda, že jsem to zabalil. Jeden významný hudební blogger mi napsal, že k podobnému kroku sbírá odvahu už dávno… Vida, jak i takový zdánlivě nepopulární krok, jakým bylo zrušení poměrně živého a oblíbeného blogu, může svému původci přinést sympatie a prestiž, byť
jsou to zásluhy in memoriam!

Při zpětném pohledu svého rozhodnutí v nejmenším nelituji, s výjimkou občasných situací se zvýšenou blogovatelností. Místo publikování na webu si zážitky ukládám do své osobnostní struktury, odkud si je kdykoli můžu vyvolat nejen v režimu offline, ale dokonce i mimo poblikávající oko počítačového monitoru. V neblogování jsem našel dílčí svobodu, která byla nedávno ještě umocněna tím, že jsem vlivem okolností přišel o snadný přístup k internetovému připojení. Vlastně jsem si uskutečnil poměrně rozšířený sen řady lidí o částečné nezávislosti na některé technické vymoženosti a najednou jsem pochopil, proč třeba Norman Cook používání počítače s internetem ve své domácnosti a priori odmítá. Zjistil jsem, že takové rozhodnutí je mnohem snadnější, než by se mohlo zdát, a že je možné k němu dospět, aniž by se zhoršila kvalita vašeho společenského života.

Nemám v úmyslu agitovat za zrušení internetu a počítačů, jak si to přála legendární respondentka ankety deníku Metro paní Věra Pohlová. Patřím nadále k technooptimistům, byť mě to rok od roku stojí víc úsilí a o budoucnosti lidstva jako celku si nemyslím nic růžového. Pouze si své nově nabyté svobody vážím natolik, že se v nejbližší době k blogování rozhodně vrátit nehodlám. Snad časem, neboť jak říká kolega Vojtěch Rynda (mimochodem jeden z prvních bloggerů na českém internetu, i když v době, kdy s touto činností začínal, se tomu tak ještě neříkalo): „Jednou bloggerem, navždy bloggerem.“

Autor prodává cédéčka a moderuje na Rádiu Akropolis.

Ryhor Baradulin / Několik básní

Nechce se

Vír vichru mrazy vynese

vedra se vrátí s ptáky

jen duši tolik se nechce

dny setrvačně krátit

Žít stejně lhostejně za dne

a stejně lhostejně zvečera

Zrosená myšlenka zvadne

– řezanka

k skrmení určená

Už mají víc než dost píce

horlivici upocení.

Čas

náhle mizející

s úšklebkem zuby cení.

Pohled z letadla

Ta světla,

ohně dole pod námi…

A člověk

nebude už jiný,

i v černých spárech bolesti a tmy

budoucím nese oheň staletími.

Vždyť život,

to je zápas s tmou.

Ke slovu

Ke slovu špína nepřilne,

slovo je projev vyšší síly,

která nám káže říci ne

a nesklonit se před násilím.

Tvoříme slovo my, či ono samo

vytváří nás, ne zcela dotvořené?

Jako když popel vyběluje hrubé plátno,

jako když rány hojí sirá země.

Ať sebeméně času ještě zbylo,

my chcem vždy všechno pojmenovat znova.

I myšlenka si rozpálené čelo

zchlazuje vlídnou, dobrou dlaní slova.

Urážka osamělosti

„Neexistuje taková osamělost, aby v ní neměl místo ještě někdo jiný.“ (Grigore Vieru)

Poté co duše se sama

zavřela do sebe

otevírá se znova

ale jen s nedůvěrou

připravena rázem se uzamknout

jak jenom ucítí

že se chce někdo dotknout nešetrně

její osamělosti

Skřípe klíč rezavý,

Chlad bodá, bolestná únava

sténá

Bohatá duše

Bohatá duše štědrá bývá,

starostlivá

a upřímná.

A nikdo se s ní nezabývá,

nezeptá se jí, jak se má.

Bohatá duše je vždy mladá,

vždyť neměla kdy zestárnout.

Bohatá duše trpí hlady,

pro ni tu chleba nepečou.

Bohatá

prázdnou mošnu svírá,

po světě jde jak žebračka.

A do té mošny hvězdy sbírá.

Jenom ta mošna nemá dna.

Bosá hvězda

Šla bosá hvězda po zemi

zářící, mlčky a tak sama.

Chtěl jsem jí koupit střevíčky,

jak ale

mluvit s nebešťany?

Šla bosá hvězda ranní rosou

a její stopy stále hřály.

Vítr se kořil její kráse,

mrazy se před ní schovávaly.

Šla bosá hvězda rychle vpřed,

protože tolik pospíchala.

Kde stála, vykvet růže květ,

kudy šla, chrpy vykvétaly.

Šla bosá hvězda v bílé tmě

po vratké lávce přímo ke mně.

Šla bosá hvězda proti mně

a já ji zavolal tvým jménem.

Kurapaty

Svíce

trhavě cukající

planoucím víčkem:

v horoucím oku zapadlé smítko

strašného nářku.

Kříž opět opakuje

postavu Krista.

Staří jdou nachýleni

jako svěšené klasy

ze kterých dávno už

povyzobána zrna…

Nenasytnost

Rozkulačili noci, dny,

kolébky, rakve rozmlátili,

svědomí rvali s kořeny,

i lžíci s miskou rozkmotřili.

My rozštěpili atomy.

Naopak to už nesvedeme.

Ze svojí nenasytné síly

nikdy už

šťastni nebudeme.

Láska k otčině

Zrak mají, ale osleplý je,

sluch mají, ale ohluchlý je,

hlavy by měli, mozky ne.

Jen nostalgie z nostalgie a to právě

je tahle láska k otčině.

Z cyklu Nesmysly

Referendum

Kocour vypsal referendum:

„Všechny myšky ochráním.“

Myši daly na legendu

a teď piští čím dál míň.

Všechno je pomíjivé

Podivnou paní Historii

blbosti nepřekvapí.

Rurikové jsou pomíjiví

a Šurikové taky.

Přeložila Františka Sokolová.

Právě před rokem, 24. února, slavil běloruský básník Ryhor Baradulin sedmdesátiny. Pochází ze vsi Garadok Ušackého regionu ve Vitebské oblasti. Má tedy venkovské kořeny, podobně jako prozaik Vasil Bykav, jeho krajan a přítel. Na oba měl venkovský původ zásadní vliv. Nepřestali citlivě vnímat skutečnost kolem sebe, jejich odpovědný vztah k okolnímu světu má základ v lidovém křesťanském duchu běloruské vesnice.

Baradulin, neobyčejně talentovaný představitel básnické mládeže padesátých let, měl traumatické zážitky z konce třicátých let i z války (jako dítě se například ztratil v lese a ocitl se sám na obklíčeném území). Válečné motivy a otázka zodpovědnosti za osud lidstva provázejí jeho poezii od mládí. Záhy osiřel – jeho otec zahynul jako partyzán a chlapec s matkou dlouho čekali, že se vrátí. Synovská vděčnost a vztah k matce patří mezi nejvýznamnější motivace jeho činnosti i náměty jeho děl. Matka, která vystavěla znovu jejich dům ve spálené vesnici, jej také seznámila s jazykem, s lidovými písněmi a zvyky, s náboženstvím. Baradulin vystudoval v roce 1959 Běloruskou státní univerzitu v Minsku a stal se žurnalistou, později redaktorem literárního časopisu Polymja. Verše publikoval časopisecky od roku 1954, první sbírku vydal v roce 1959. Baradulinovo dílo je bohaté co do žánrů (lyrika, poemy,
satiry, humorné verše, knížky pro děti, literární kritika, eseje) i co do kvantity (vydal na padesát sbírek, nepočítaje překlady). Jeho originální přínos běloruské literatuře a kultuře bychom u nás mohli srovnat s dílem Jaroslava Seiferta. Baradulin je také podobně oblíbený u čtenářů a blízký lidem nejrůznějších společenských vrstev, konfesí a názorů.

Když přijel na studia do Minsku, byl šokován stavem své rodné řeči. V tom, že zůstal věrný venkovu s jeho ještě zachovanou běloruštinou a nářečími, spočívá Baradulinova zásluha o rozvoj běloruského spisovného jazyka. Zůstal prostý a dostupný každému čtenáři, i když se jeho reflexivní lyrika průběhem času stále prohlubuje a zduchovňuje. V poslední době psal též parafráze modliteb a biblických textů (žalmů aj.) K jeho dílu patří i rozsáhlá překladatelská činnost: od A. Mickiewicze, M. Chagalla, B. Pasternaka, B. Okudžavy až po Karola Wojtylu. Z roku 1982 pochází básnický cyklus Topaljovaja gotyka (Gotika topolů, 1982), inspirovaný jeho pobytem v Čechách.

Z bohaté Baradulinovy bibliografie uveďme alespoň nejznámější sbírky: Maladzik nad stepam (Měsíc nad stepí, 1959), Nahbom (Plnými doušky, 1963), Adam i Jeva (Adam a Eva, 1968), Rum (Rumiště, 1974), Svjata pčely (Včelí svátek, 1975), Vybranyja tvory u dvuch tamach (Vybrané spisy I–II, 1984), Samota palomnictva (Osamělost putování, 1990), Milasernasc´ plachi (Milosrdnost popravčího špalku, 1992), Treba doma byvac´ čascej (Člověk by měl být častěji doma, 1993), Jevanhelle od mamy (Evangelium podle mámy, 1995), Zbor tvorau I–IV (Sebrané spisy I–IV, 1998–2002), Bosaja zorka (Bosá hvězda, 2001).

„Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil v běloruské rodině v době, kdy u nás probíhala divoká rusifikace a sovětizace a kolem nás žilo hodně běloruských rodin. Ale už tehdy se vedl útok na všechno, co bylo národní; všechno běloruské se lidem vyhánělo z hlavy… Přesto však lidem ještě zbyla jejich řeč, mohli jste ji slyšet na trhu, v obchodě, dokonce od úředníků…“

„Padla mi před časem do oka kniha ruského filosofa Berďajeva Osudy Ruska. Dnes, když u nás existuje takový nástup panslavismu, ruského šovinismu, dnes, kdy je snaha vymýtit běloruský jazyk, zní pro mě aktuálně tato slova ruského filosofa: ,Národy příbuzné a sobě blízké mají menší schopnost vzájemného pochopení. Odstrkují se, odtahují se jeden od druhého víc než ty vzdálené a cizí. Příbuzný jazyk je vnímán jako komolení vlastního jazyka…‘ A ještě jeden Berďajevův výrok: ,Do starého ráje pod starý dub není už nikdy návratu.‘ Soudím, že ať si to apologeti komunistického pořádku představují tak či onak, pod ten starý dub se už nevrátí.“

Z interview s Ryhorem Baradulinem na RFE v březnu 2001.

Galerie

Lukáš Kubec (1979) absolvoval bakalářské studium fotografie v ateliéru Pavla Baňky na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, v současnosti je na volné noze. Jeho snímky jsou často ovlivněny konceptuálním pojetím fotografie jako zdánlivě bezpříznakové evidence, stejně silný je však vliv romantismu a melancholické tradice české fotografie. Kubcovy náměty jsou většinou krajinné a rostlinné motivy, mnohdy konfrontované s dotyky civilizace. Důležitým prvkem jeho černobílých i barevných snímků je však především promyšlený styl, který se i přes nezbytnou ironii snaží hledat doposud neotřelou estetiku fotografické krásy.

Pavel Vančát

Za knihami metrem i autobusem

„Když vy čtete, oni čtou také,“ hlásá billboard v madridském metru. Na plakátu vidíte tatínka na pohovce, jak listuje novinami, a vedle něj sedí holčička s velkou obrázkovou knihou. Podobné sociální kampaně potkáte ve Španělsku na každém kroku. Ať už nabádající ke skoncování s kouřením, k nakupování pouze originálních DVD nebo k většímu zapojení otců do rodinných povinností. Dokonce jsem viděla i billboard, který názorně ukazoval, že nejdříve musíte v metru pustit do dveří vystupující cestující a teprve potom můžete sami nastoupit. Když se přenesete přes opakovaný pocit vlastní retardovanosti, jelikož vás obří cedule upozorňuje, že „pro dobro všech“ nemůžete kouřit v autobuse nebo ve výtahu, má tato místy nesnesitelná (dle mých zkušeností však bohužel odůvodněná) státní péče i několik pozitiv. Jedním z nich je snaha neustále vás vzdělávat. K tomu využívá španělská vláda z velké části knihovny. Důraz se klade na
otevřenost a dostupnost knih všem, což ve stručnosti znamená zadarmo.

Když se chcete stát čtenářem takzvaných Bibliotecas Públicas (obdoby našich městských knihoven), stačí vám občanský průkaz či pas a během minuty máte svůj elektronický průkaz v ruce. Stejně jako v Česku máte s registrací v jedné pobočce právo vypůjčovat si z celé sítě, s tím omezením, že počet knih je limitován třemi, stejně jako audiovizuální materiály. Podstatnou výhodou madridských knihoven je, že si například audiovizuální materiály vůbec můžete půjčit domů. O podobně kvalitní filmové nabídce na DVD, jaká je v Madridu dostupná, se nám může ještě dlouho jen zdát. I na odbornou literaturu jsou fondy Bibliotecas Públicas bohatší než české, což lze jednoduše vypozorovat na studovnách přeplněných vysokoškoláky. Knihovny hrají v Madridu důležitou roli místa společenských setkání. Důraz se v poslední době klade zejména na integraci cizích kultur. Ve slavnostních sálech se pořádají třeba ruské či arabské večery. Já například
chodím na kursy španělštiny pro cizince (zadarmo). Každý měsíc vychází obsáhlá brožura se všemi doprovodnými akcemi jednotlivých poboček. Od loňska si navíc můžete v předsálí kromě brožur a kulturních letáků vyzvednout i jednotlivé kapitoly románu o Donu Quijotovi, které jsou na oslavu čtyřstého výročí prvního vydání této knihy přikládány k madridskému dennímu tisku. Zbylé listy jsou pak k rozebrání v knihovnách. V Madridu je celkem osmnáct Bibliotecas Públicas, což znamená, že ve městě s hustou sítí metra můžete být odkudkoliv za pár minut na nejbližší pobočce, kde se dostanete mj. na internet (téměř vždy bez čekání a zdarma hodinu denně). Většina poboček disponuje takovým počtem počítačů, že by jim leckterá škola mohla závidět, pravděpodobnost, že by se na vás nedostalo, je minimální.

Pokud byste přece jen měli pocit, že to do nejbližší knihovny máte příliš daleko, můžete počkat, až za vámi přijede jeden ze třinácti bibliobusů. Když jsem na něj poprvé náhodou narazila na ulici, vybavily se mi vzpomínky z dětství, když k babičce do hor jezdila pojízdná autobusová prodejna Jednoty. Madridský autobus však přiváží mnohem zajímavější zboží. Nastoupila jsem dovnitř, kde mezi několika napěchovanými policemi elegantně tančilo několik návštěvníků. Přesněji, lidé sledovali hřbety knih a zároveň se na maličkém prostoru poslepu vyhýbali ostatním, podobně zaujatým čtenářům. S radostí jsem se přidala do reje, ale pak už s obavami (měla jsem vyčerpaný půjčovní limit z Bibliotecas Públicas) jsem šla s vybranými kousky k obsluze a vytáhla svou elektronickou kartu. Paní se na mě usmála a vyzvedla zpod stolu dřevěnou krabičku se zelenými kartotéčními lístky. Můj návrat do minulosti byl dokonán. Knihovnice mi pak ještě
s omluvou vysvětlovala, že už brzy budou oba knihovní systémy propojeny, jak mají být, což v překladu do češtiny znamená za dva roky nejdřív, takže jsem si v klidu mohla odnést svůj nadlimitní lup a vpustit dalšího knižního cestovatele na taneční parket.

Podobně milé knihovnické setkání jsem zažila hned po příletu do Madridu, když jsem přímo v podzemí stanice metra, spojující centrum s letištěm, zahlédla ceduli Bibliometro. Po několika minutách šipkované s těžkým kufrem se mi za odměnu zjevila svítící poloprůsvitná PNS budka, pravda, v trochu modernějším designovém provedení, a v ní tři tisíce knih. (To jsem se dočetla později, stejně jako to, že podobné budky jsou zatím na dalších třech stanicích, ale vzhledem k obrovské popularitě Bibliometer se počítá s jejich rozšířením.) Na taktilní obrazovce zabudované do stěny prapodivného knižního domečku jsem si v klidu prolistovala katalog s pěti sty tituly seřazenými podle autorů i podle žánrů a za chvilku jsem si už v kufru odnášela Cervantesovy povídky. Zátěž mého zavadla ale příliš nezvýšily, hlavním znakem všech knih v Bibliometru je malý rozměr. Tak aby se vešly do příruční tašky na cestu metrem. K povídkám jsem navíc
dostala záložku s logem Bibliometra, na níž mi bylo připomenuto, že mám knihu vrátit za 15 dní, a kdybych to náhodou nestihla ve zmíněnou otevírací dobu, můžu knihu hodit do schránky v budce. No řekněte, může vás úplně cizí město přivítat lépe?

zkrátka

ovšem

Nad pozvánkou na výstavu fotografií ze sovětského Ruska z let 1917 až 1941 jsem se zaradovala, že se konečně v rámci Ruské sezóny v Česku, tak velkolepě prezentované českými i ruskými státními orgány, děje něco zajímavého. A ejhle, pražská Fotostrojka do programu nepatří, organizátoři si ji klidně uspořádali bez požehnání ministrů kultury, kteří si sezónu „upekli“. V rámci Ruské sezóny se ale uskuteční jiné akce: v březnu bude v Galerii U křižovníků „výstava lakových miniatur umělců Ruska“, v jednání je přehlídka amatérské fotografky A. Chorošilovové v červnu v Klementinu. Na filmovém festivalu v Karlových Varech budou vystaveny obrazy S. Ejzenštejna, zatímco retrospektiva jeho filmů bude v září v Brně a v listopadu v Praze. Odborníci na Ejzenštejnovo dílo dosud znají jen jeho kresby, o obrazech nevěděli, ale třeba to je překvapení. Ruskou sezónu 2006 pořadatelé označují jako pátý ročník –
v minulosti byly některé zrušeny, jiné se skládaly jen z několika vystoupení. Až nástup V. Jandáka do funkce ministra kultury dal akci správný rozměr. Při prosincové návštěvě Moskvy Jandák podepsal s ruským ministrem kultury A. Sokolovem dohodu o spolupráci při přípravě celoroční akce a slíbil na ni dát tři miliony korun. Odvolával se přitom na vyšší rozpočet svého ministerstva. Navýšení o 100 milionů Kč ale prosadila sněmovna a peníze byly určené na zvýšení částek v grantových řízeních. Ministerstvo dosud neřeklo, kolik Ruská sezóna stojí – s odkazem na to, že se náklady vyčíslí až po jejím skončení.

Ale možná stát ušetří a všechno zaplatí sponzoři, ministr od začátku svého působení ve funkci deklaruje snahu hledat alternativní zdroje peněz pro kulturu. Loňskou sezónu sponzorovala firma TWEL, obchodující s jaderným palivem, a spolupořádala ji brněnská reklamní agentura SNIP. Tisková konference v Národním divadle loni v říjnu před hostováním baletních umělců byla sama uměleckým dílem – pořadatelům se podařilo účastníky přenést o desítky let zpět na stranický sjezd. Nelze proto vyčítat J. Klusákové, že při tlumočení projevu některého z mluvčích sklouzla z termínu gospodin k továryšči. Podobná atmosféra panovala i při slavnostním zahájení letošní akce v březnu v Zrcadlové kapli Klementina. Slavnost se připravovala na poslední chvíli, aby se kryla s návštěvou ruského prezidenta. Sál byl proto poloprázdný a kromě předání obrazu Hlava rolníka (který léta dlel v Brně a podle Rusů patří Rusku) a projevů zbýval
jen koncert. Umělci, možná i kvůli těm prázdným židlím, jej z technických důvodů o čtvrtinu zkrátili. Ruská sezóna potrvá celý rok.

Terezie Sladká

Pavel Frýbort, autor Veksláka a dalších, převážně společensko-detektivně laděných románů předrevolučního období, rád „pranýřoval nešvary naší doby“. Tentokrát by jistě nemohl než zaplesat nad životností odvážně kritizovaného nešvaru komunistické doby i nad odolností své zájmové skupiny. Partička veksláků má totiž i dnes na Václavském náměstí docela pěkné živobytí. Jen se změnilo její národnostní složení – jde teď o Bulhary. S nezákonnou výměnou bulharských a rumunských bankovek za eura a dolary na ulici dosáhla minulý týden skupina úspěchu u mých nepoučených a zřejmě nepoučitelných německých známých. Nastrčit turistům ze zámoří leva místo českých korun možná není takové umění, ale fakt, že ani naši západní sousedé nemají jasno v tom, zda používáme latinku nebo azbuku, je poněkud zarážející. Koho by v tomto případě pan Frýbort pranýřoval? Za snahu získat výhodnější kurs a ošidit o zisk kamenné směnárny se platí. V tomto
případě v kursu 1 euro =70 korun českých, potažmo tedy lei nebo leva. A to ještě po delším a vychytralém (jak se známí domnívali) smlouvání. Celá transakce se přitom odehrála cca 3 metry od oficiální směnárny.

Laura Kopecká

„On je nějaký rozdíl mezi jazykem tištěných médií a internetu?“ podivila se paní, která mne uvítala v podzemí pražské filosofické fakulty, kde sídlí Český národní korpus. Pak se rozpomněla: „Internet nám vlastně monitoruje agentura Newton.“ Zatím prý jen poslední rok a výsledky výzkumu budou známy až v půlce letošního roku. Agentura Newton se však soustředí především na internetové verze tištěných časopisů a tady opravdu příliš rozdílů v užití češtiny nebude. Mimo záběr Korpusu, který se má zabývat výzkumem jazyka, se tak ocitají blogy, chaty a diskusní fóra – místa, kde se český jazyk proměňuje nejdynamičtěji, místa, na kterých komunikuje nejmladší generace, přejímající „podivné“ zkratky, anglicismy a hovorovou češtinou přetavená slova. Práce Českého národního korpusu je jistě důležitá, kvůli ignoraci internetu budou však jeho výzkumy trochu zpozdilé.

Jiří G. Růžička

2006 / 15 - weblogy

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

* * *

minirecenze

odjinud

Politika je válka

Telenovela Ostravaka Ostravského

výpisky

Zahrádkáři Krepsku: retrospektiva jednoho souboru

Crash

Měkký život festivalového diváka

Dušan Skala / Stalingrad a keporkaci

Václav Radimský podruhé

CD, DVD

Hluk může být krásný

Křišťálová muzika bez konce

Běh na „Aktuálně“ dlouhou trať

Bezcenná kniha, či recenze?

Blogy jsou odrazovým můstkem

editorial

Historik, který nešel s dobou

Íránský Weblogistán: „hardline“ versus „online“

Kdo stojí za šesti novými digitálními televizemi?

Než si pořídím něco nového

Nová publicistika, nebo nová zpovědnice?

Odboj bez patosu

Odhoďte bloky, založte blogy!

par avion

Polsko – nepřetržitá kampaň

Semkněme se a bojujme

Spor o to nejdůležitější

Zatopené podzemní garáže?

Krach bratislavského experimentu

Krásné knihy pro děti

O soli a slunci a o chaosu a černotě

Petr Borkovec: spekulace a daimonium

Picasso en Praga

Pokřivená zrcadla reality

Ryhor Baradulin / Několik básní

Za knihami metrem i autobusem

zkrátka

ovšem