2006 / 26 - radikální antifašismus

Oba texty vypadaly nesporně… až na to, že vedly k rozporným závěrům. Podle zákona státu jednal odsouzený Désiré Johnson podle práva, když se dovolával článku 47 nařízení o výkonu trestu, který mu povoloval vykouřit si před popravou poslední cigaretu. Na druhé straně ředitel věznice pan Quam Lao Ching jednal přesně podle odstavce 176 b interního vězeňského řádu, když mu zakazoval tu cigaretu si zapálit. Tento dodatek, o který byl řád pod nátlakem spolků na ochranu zdraví obyvatelstva před rokem rozšířen, zakazoval konzumaci tabáku v prostorách vězení. Ochrana zdraví odsouzence na smrt, pokud ovšem nebyla brána jako rafinovaná krutost, samozřejmě mohla vzbuzovat rozpaky; ale toto opatření, pro většinu obyvatelstva prospěšné, nicméně nepřipouštělo žádnou výjimku. Zároveň však článek 47 bez ohledu na svou zastaralost vězni jasně povoloval pár šluků jako vyjádření jeho poslední vůle.

Désiré Johnson, jemuž — jak se zdálo — jeho nadcházející osud byl lhostejný, se tvářil zarputile. V předsíni popravčího sálu stál odsouzenec k smrti, velmi klidný, velký mladý černoch s přivandrovaleckými copánky, proti řediteli věznice, Vietnamci s právnickým diplomem, který byl zcela nedávno jmenován na vedoucí místo tohoto ultramoderního vězení, kde měl zajišťovat hladký průběh asi deseti poprav ročně. Drobné Asiatovo tělo bylo jako stažené silným vnitřním rozrušením. Vůle splnit povinnost, aniž by došlo k přehmatu, obava z porušení předpisů, nutnost učinit nějaké rozhodnutí — to vše se odráželo v mechanickém opakování téhož rozkazu hlasem, který prozrazoval chybějící sebejistotu:

— Žádám vás, pane Johnsone, abyste laskavě vyslovil poslední přání, které by bylo slučitelné s interním řádem tohoto vězení.

Na Désiré Johnosonovi oblečeném do fluorescentního oranžového úboru, s rukama spoutanýma želízky, nebylo nic provokujícího ani drzého. Spíš dával najevo stejnou naivní neuvážlivost, jako když při procesu tvrdil, že v uličce blízko svého bydliště nezabil a neokradl třiačtyřicetiletého policistu. Sebejistě, s upřímným pohledem, hlavu vztyčenou mezi rozložitými rameny, považoval za svou povinnost výpověď upřesnit: „Někdy jsem ho potkával, a mám-li být upřímný, byl to velký rasistický hajzl. Kdybych někoho chtěl oddělat, určitě bych si vybral někoho jako on!“ Vzhledem k velmi četným shodným indiciím znělo toto nejednoznačné prohlášení jako doznání; v jeho slovech však bylo něco rytířského, co u přítomných vzbuzovalo sympatie, zvláště když Désiré dodal: „Nechtějte po mně, abych oplakával chlápka, který děcka šikanoval, místo aby jim pomáhal. Já jsem v životě žádnému dítěti neublížil!“

Soud byl nejednotný, ale veřejný žalobce nakonec dospěl k závěru, že Johnson měl v okamžiku činu abstinenční syndrom; pod jeho maringotkou byla nalezena zbraň a vrchol všeho — on schvaluje princip toho odporného zločinu. Musí tedy platit. Problém s naivitou ovšem znovu vyvstal toho rána před Quam Lao Chingem, jehož rozčiloval klid, s nímž Johnson neúnavně odpovídal:

— Ale pane řediteli, tak je to psáno.

Přitom šéfovi věznice podával fotokopii článku 47: několik řádků vyňatých z nařízení o výkonu trestů stanovícího, že „odsouzenec na smrt může podle zvyklostí splnit před popravou svou poslední vůli…“ O pojmu ,zvyklosti‘ by se zajisté dalo diskutovat, jenže v textu je dokonce uvedeno několik konkrétních příkladů, jako „vypít skleničku alkoholu“, „vykouřit cigaretu…“.

Tyto pokyny pocházející z jiné doby dávaly Désiré Johnsonovi právo, aby o půl století později s vyvalenýma očima prohlašoval:

— Já si jen chci vykouřit cigaretu. Mám na to právo, pane řediteli.

Při těch slovech měl člověk dojem, že tomu pitomci skutečně nezáleží na tom, že za čtvrt hodiny umře a v květu života se ponoří do nicoty, nýbrž že mu jde jen o to, aby dostal, nač má právo: v tomto případě tu svinskou cigaretu, která ročně po světě zahubí miliony lidských životů!

Po osmnácti popravách, jež proběhly bez incidentu, se Quam Lao Ching konečně začal považovat — nikoli bez marnivosti — za dobrého profesionála; za vzor přísnosti, lidskosti a účinnosti v uplatňování demokratického zákona. S takovýmto konkrétním případem se však nikdy nesetkal, a ať se snažil sebevíc, nenašel ve svých vzpomínkách ze studia či ze svého právnického výcviku ani náznak řešení. Zákaz kouření uvnitř vězeňského zařízení samozřejmě ze začátku vyvolal určité napětí v oddělení s přísnou ostrahou. Výsledek se nicméně dostavil: chtě nechtě přestali všichni odsouzení do několika měsíců kouřit. Automatická čidla na stropech vězeňských cel vyčíhala sebemenší podezřelý pach a vzpurní rebelové se nakonec vzdali pod tlakem ostatních vězňů, kteří už nemohli snášet řvaní poplašných signálů v kteroukoli denní či noční dobu. Odsouzenci na smrt se také z tabakismu vyléčili a už tedy před popravou nežádali tu slavnou „poslední cigaretu“; většinou
ostatně nežádali nic a mysleli jen na svou smrt. Lékaři zase nedoporučovali pít skleničku rumu, protože alkohol by s látkou smrtící injekce mohl v osudovém okamžiku zareagovat nepředvídatelným způsobem.

— Já si prostě chci vykouřit svou cigaretu, opakoval Johnson v čím dál tím napjatější atmosféře uprostřed dozorců, advokátů obžaloby a advokátů obhajoby.

Bíle vykachličkovanými stěnami se místnost podobala ošetřovně. Ve skříni na léky tam byly všelijaké lahvičky a nástroje. Pootevřenými dveřmi bylo ve vedlejší místnosti vidět jakýsi operační stůl opatřený silnými popruhy; na něm měl být odsouzenec vbrzku „operován“. Dvoje další dveře, jedny na levé, druhé na pravé straně, vedly do salonků, v nichž už se usadili hosté obou stran, aby odtud sledovali hrůzostrašnou scénu až do posledního odsouzencova škytnutí. Ti lidé neměli potuchy o debatě probíhající v zákulisí a trpělivě čekali, až podívaná začne. Quam Lao Ching zatím nehybně stál proti zločinci a snažil se vyřešit zamotanou situaci, ale postrádal rozhodnost, která by mu umožnila ji ukončit.

Na jedné straně nařízení o provádění trestu Johnsonovi výslovně dává právo, jehož se dovolává; na straně druhé mu vězeňský řád zakazuje toto právo uplatnit; čidla to ostatně znemožňovala, protože by mohla vyvolat vzpouru. Ředitel ve svém nitru doufal, že nakonec zvítězí zdravý rozum a že odsouzenec se smíří s opatřením, jež bylo učiněno pro dobro všech. Pokusil se ještě apelovat na jeho rozum:

— Pane Johnsone, vždyť sám vidíte, že to není možné. Jakmile se objeví sebemenší stopa kouře, začne všude řvát alarm. Mějte pochopení!

Když tato slova nenarušila Désiréovo odhodlání, nabyl ředitelův hlas rozhořčeného tónu:

— Víte přece, že to všem škodí. Když už nemyslíte na své zdraví, respektujte aspoň zdraví dozorců. Nejsou přece povinni nechat se obtěžovat vaší cigaretou!

V nastalém tichu vynesl další karty:

— Rádi vám nabídneme hamburger s vychlazeným pivem… Řekněte nám, co si dáte, než na to půjdete, pane Johnsone.

Odsouzencova advokátka byla také překvapena žádostí svého klienta. Předpokládala, že ředitel na ni nebude dbát a že tím ta záležitost skončí. Za celou dobu procesu nebyla doktorka Maren Patakiová schopna uplatnit pro svého klienta sebemenší polehčující okolnost. Byla však překvapena, že zločinec tak chudý duchem využívá s takovou smělostí neznámého právního faktu. Advokát rodiny zavražděného policisty, který stál naproti ní, měl dojem, že přihlíží nějaké ubohé frašce; ale také on s důvěrou předpokládal, že ředitel ty trapné konečné detaily zařídí jako obyčejně… Všichni čekali, kdy už se všechno vrátí k normálnímu pořádku, když odsouzenec, jako by chtěl ostatní přesvědčit o své dobré vůli, začal vysvětlovat:

— Už rok nesmím kouřit. Tak bych si jen chtěl dát poslední cigaretu. Mám na to právo.

— To snad není pravda! ozval se rozhořčený hlas. Dělá z nás blbce! No tak, pane řediteli, dejte mu tu jeho cigaretu a ať už ho popraví.

Quam Lao Ching upřel na advokáta bezmocný pohled a ukázal na detektor kouře u stropu ošetřovny. Rozzuřený advokát vyžadoval rychlé řešení. Podle něho bylo jasné, že vrah jen pokračuje v provokacích a že účelem jeho hry je oddálení osudového okamžiku. Další čekání by se rovnalo schvalování jeho drzosti. Chtěje se vzchopit obrátil se ředitel na druhou stranu a setkal se s pohledem Maren Patakiové, advokátky ex offo, jejíž lesklá očka prozrazovala náhlé odhodlání, jako kdyby Johnsonova neústupnost právě otevřela nějaké dveře v její chabé kariéře. Po pěti minutách nepochopení vytušila jakousi perspektivu a nehodlala si tak mimořádnou příležitost nechat ujít… Quam Lao Ching se unaveným hlasem naposledy pokusil dosáhnout smírného řešení:

— Víte, pane Johnsone, že právě dáváte politováníhodný příklad? Jiní odsouzenci budou v pokušení vás následovat…

Mluvil otcovským tónem. Advokát oběti byl dalek takových subtilností a vybuchl:

— Já vás vyzývám, pane Lao Chingu, abyste přistoupil k popravě, jak bylo určeno, a ve stanovenou hodinu!

Prstem ukazoval na hodiny v ošetřovně, na nichž bylo už 8.50, přičemž injekce byly stanoveny na 9 hodin přesně. Ani vteřina už nesměla být promarněna. Ale advokátka obhajoby projevila iniciativu, na niž svou dosavadní kariérou nebyla moc připravena, a právě v tomto okamžiku vystoupila a se slavnostní neoblomností prohlásila:

— Je zřejmé, pane řediteli, že zde narážíme na nevyřešený právnický problém a to nás nutí odložit popravu. Musíme znát alespoň názor Nejvyššího soudu.

— Hlouposti! zareagoval její odpůrce. Odvolání bylo zamítnuto. Prezident odsouzenému neudělil milost. Po právní stránce je tento člověk už mrtvý!

Byl holohlavý, měl brýle a vrásčité čelo. Vypadal jako intelektuál, jehož by člověk nejspíš považoval za profesora humanitních věd, kdyby nebylo toho náhle vytrysklého vzteku:

— To je přece neuvěřitelné! Mám tady rodinu čekající vedle v salonku: rodiče, manželku, děti. Zdrcenou rodinu, která už deset let čeká na smrtelnou křeč tohoto ničemy, aby mohla začít držet smutek!

— Já nechci nic jiného než vykouřit si cigaretu.

Johnson znovu tiše začal svou litanii; zdálo se, že chce svého nepřítele uklidnit a najít nějaké řešení.

— Musíme zatelefonovat na Nejvyšší soud, prohlásila advokátka a ukazovala na sluchátko zavěšené na stěně: před hodinou se u něj marně čekalo na prezidentskou milost.

Tváří v tvář těmto protichůdným požadavkům Quam Lao Ching pocítil, že už nemůže déle váhat; věděl také, že jeho rozhodnutí v každém případě jednu stranu pobouří. V 8.52 si uvědomil, že první řešení má tu nevýhodu, že je nezvratné: přistoupí-li k popravě a dopustí se při tom justičního omylu, může se ta nenapravitelná chyba obrátit proti němu. Když naopak popravu odloží, bude snadné dát obětem satisfakci s několikahodinovým zpožděním. Poněvadž to byl člověk, který bere Nařízení o výkonu trestů velmi vážně, byl ředitel v 8.53 téměř přesvědčen, že jeho povinností je popravu odložit. Vedle něho oba advokáti s neklidem sledovali ručičky hodin. Quam Lao Ching už chtěl vyhlásit své rozhodnutí, když se ho zmocnila poslední pochybnost: odklad vpíchnutí smrtících injekcí kvůli pouhé cigaretě by totiž mohl být vnímán jako špatný vtip, což by mohlo mít vážné následky pro jeho kariéru. Zavřel oči, úpěnlivě požádal o pomoc boží a pět minut před
popravou konečně obrátil ztrhaný obličej k advokátovi obžaloby a řekl:

— Je mi to skutečně líto, pane doktore, ale řízení musí probíhat podle zákona a my stojíme před neřešitelnou otázkou. Musím konzultovat nadřízený orgán.

— Přece se nenecháte zastrašit tím darebákem!

— Nezapomeňte, že každé porušení zákona by nahrávalo odpůrcům trestu smrti.

Advokátem otřásla vlna rozhořčení:

— A jak to mám oznámit rodině? Nemyslíte, že už vytrpěli dost?

Jeho chladnokrevný obličej zrudl a pohnutím se mu zadrhl hlas. Každý, kdo by do místnosti vstoupil a neznal fakta, by ho určitě považoval za osobu blízkou odsouzenci na smrt; Désiré Johnson se však už obrátil k Maren Patakiové a bez stopy drzosti se zeptal:

— Tak budu si moct vykouřit to žváro?

Ředitele věznice se zmocnil záchvat vzteku, jako kdyby díky svému rozhodnutí byl oprávněn se uvolnit. Otočil se a zařval:

— Tady ne, pane! Určitě ne tady! A nemyslete si, že uniknete svému osudu!

Malá advokátka, která se v tento smuteční den oblékla do tmavých barev, se sevřenými rty pod čupřinou zanedbaných černých vlasů sebejistě zvedla hlavu. Jejímu přešetření sice chyběla přesvědčivost a její obhajoba pro záchranu odsouzeného nic neudělala, ale ona právě vstoupila do soudních análů díky legislativní mezeře, na kterou přišel její klient. Přivlastnila si Johnsonův nápad, mávala opisem článku 47 a říkala:

— To musí rozhodnout Nejvyšší soud.

Nezbývalo nic jiného než informovat svědky popravy, kteří už ve svých saloncích začínali být netrpěliví. Nebýt přítomnosti ozbrojených strážců, došlo by možná mezi stranami k rvačce. Ředitel usoudil, že ta konfrontace na prahu popravčí místnosti už trvá příliš dlouho. Bylo třeba všechny vyklidit a v nadcházejících hodinách se pokusit věc dobře uvážit a nemíchat při tom tábor obžalovaného s táborem oběti; vyřešit prostě technický detail a přistoupit konečně k popravě. Quam Lao Ching se znovu obrátil k advokátovi žalující strany a medovým hlasem řekl:

— Nejde o žádnou změnu. Odsouzenec je pořád odsouzený. Nedostal milost, a tak bude v co nejkratší době popraven, to vám slibuji. Já ale musím vědět, jak mám postupovat.

Pak se obrátil k dozorcům:

— Odveďte odsouzeného do jeho cely!

Johnson se zdál pořád stejně lhostejný; jenom byl trochu nevrlý, že nemohl hned ukojit svou chuť na nikotin. Řediteli se však nelíbil úsměv advokátky, která — jako kdyby právě dosáhla osobního vítězství — si dovolila dodat:

— Nedomnívám se, že byste toho nešťastníka mohl znovu poslat na popravu tak rychle. S nervy odsouzence si nelze takto zahrávat!

— To se uvidí! odvětil její protivník.

Désiré Johnson následoval dozorce do chodby smrti, a to ve směru, kterým šel jako první. Vraceje se do života zabrblal, jako kdyby všichni ostatní dělali všechno možné, jen aby mu komplikovali život:

— Snad jsem toho tolik nechtěl.

Přeložila Růžena Ostrá.

Galerie

Dovedete si představit, jak Dým liany světelné koncem 20. let vznikl? Fotograf Jaroslav Rössler si vedl skicák nápadů i s poznámkami o metodách realizací, jenže návod na výrobu reprodukovaného díla jsem v něm nenalezl. Teprve loni, když jsem na veřejné seanci v Kladsku fotografii promítl a netajil se svou technologickou bezradností, přihlásil se pardubický fotograf Petr Moško, aby záhadu objasnil. Rössler si napřed pořídil jednoduchou světelnou tužku. Například tak, že vybavil neprůsvitným krytem žárovku z kapesní lampy. Pak už mohl na negativ kreslit, co ho napadlo. Rozumí se, že pracoval naslepo, pod zatemněním. Kouřového efektu docílil oddálením bateriového světlometu od skleněné destičky potažené světlocitlivou emulzí. Překrýváním linií sugeroval plasticitu. A nakonec matrici zkopíroval na diapozitivní materiál, takže ji mohl zvětšovat ve dvou tonálně a zrcadlově převrácených variacích. Protože se však žádný originál v pozůstalosti
nenašel, vděčíme za vizuální zážitek jeho dceři, rovněž fotografce.

Jaroslava Rösslera (25. května 1902 ve Smilově – 5. ledna 1990 v Praze) pozvedla z dlouhého zapomnění do mezinárodních souvislostí historička umění Anna Fárová. V polovině 70. let prosadila klasikovu retrospektivu v brněnském Domě pánů z Kunštátu a zprostředkovala zakoupení jeho fotografií sbírkami Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a pařížské Bibliothèque nationale de France… V knize Skrznaskrz, vydané před čtyřmi roky k České sezóně ve Francii, bilancovala umělcův význam slovy: „Lze ho považovat za jednoho z prvních abstraktních fotografů vůbec, v Čechách pak rozhodně předchůdce nemá.

Na začátku 20. let – oproti tomu, co tehdy tvoří Drtikol – přichází se zcela nevěcnými kompozicemi. Proto si také zasloužil roku 1923 vstup do avantgardní skupiny Devětsil, kam ho pozval Karel Teige, publikující řadu Rösslerových prací v důležitém uměleckém časopise ReD. Rössler vymýšlí obálky, typografické kreace, koláže, fotogramy a montáže, čímž získává ohlas také v jiných než čistě fotografických kruzích.“

Umělcův význam stvrdila v posledních pěti letech souvislá řada výstav a vydání tří monografií.

Josef Moucha

Literatura pro děti a mládež jako pole sporu

Literatura pro děti a mládež pamatuje ve své historii řadu sporů: např. spor o to, zda ji vůbec můžeme vydělovat z proudu obecné literatury, respektive zda má dostatečně svébytné znaky, které ji vymezují a charakterizují. Od příběhů s ryze didaktickými či poučnými rysy se začala proměňovat v estetické texty, které při zachování jisté výchovné funkce měly dítě nejen zušlechťovat, ale i bavit. Vedle folklórních říkanek vznikají básničky hravého nebo lyrického charakteru určené dětem (zmiňme v této souvislosti alespoň Learovy limericky či Sládkovy Zvony a zvonky).

Prozaické žánry jsou úzce závislé na postavení dítěte ve společnosti a na pohledu dospělých na jeho svět a na ně samotné i na tom, jak naopak vnímá dítě svět a sebe sama v něm (a zpětně na dospělé reflexi dětského pohledu). Autoři pro děti a mládež zahrnují ve svém přístupu všechny tyto aspekty, ale promítají do jednotlivých děl i vlastní vzpomínky na dětství a svou představu o daném typu literatury.

Svár o škvár

Hovoříme-li o literatuře vhodné pro děti, nabízí se další literární svár – totiž svár o škvár. Nemám v tomto okamžiku na mysli tzv. dívčí románky meziválečného období určené náctiletým dívkám, jež nejčastěji omílaly situaci chytré a mírně přidrzlé gymnazistky, proměněné posléze v půvabnou ženušku profesora, kterého se jí po několika nepříliš nápaditých peripetiích podařilo uhnat. Ostatně tento typ čtiva kvete v pozměněné podobě dodnes a v zásadě nestojí za větší zmínku.

Lidé mého pokročilého věku si však bezpochyby vzpomenou na tajně čtené mayovky, které pro nás v padesátých letech představovaly romantiku amerického Západu, romantiku ušlechtilých bělochů i indiánů na straně jedné a zločinných padouchů na straně druhé. Obrovským dobrodružstvím spojeným s Vinnetouem bylo již získání či zapůjčení jeho příběhů, odsuzovaných a vymítaných z knihoven jako prototyp buržoazního umění. Karel May byl zkrátka vykázán na smetiště dějin a my jeho knihy – jež mimochodem opravdu nemají příliš vysokou literární hodnotu – četli o to nadšeněji, neboť ovoce zakazované je již od rajských dob ovocem nejlákavějším.

Hodnota versus kýč je samozřejmě tématem, s nímž se vyrovnávají všechny druhy umění, ovšem zejména u literatury určené mládeži je často provázeno výstražně zvednutým ukazováčkem, varujícím před zhoubným vlivem kýče na dětskou duši, jíž zabrání proniknout do hlubin skutečného estetického prožitku a vytvoří nevhodný vzor na celý život. Ale kdeže. Dítě čte a vnímá úplně jinak – vůbec si nevšimne mírně předsudečného Mayova přístupu k indiánům i bílým Američanům a opájí se ušlechtilostí rudých i bílých gentlemanů, jimž se chce alespoň v dětství podobat. Má-li tedy literatura pro děti a mládež plnit jeden ze svých základních úkolů, totiž úkol formativní prostřednictvím vhodných vzorů, těžko bychom hledali vhodnější modelovou osobu nežli komplementární dvojici Vinnetoua a Old Shatterhanda (byť některá jednoduchá řešení ručnicí či pěstí zas až tak následováníhodná nejsou).

Hádky o pohádky

Začátkem 20. století v Čechách vypukl další spor, tentokrát o pohádku, tedy o to, zda má v moderní společnosti své místo. A právě tento konflikt paradoxně přispěl k prudkému rozvoji tohoto žánru. Karel Čapek totiž vyzval své současníky, aby přispěli do antologie zcela nových pohádek pro děti. Výsledkem byla v roce 1918 veleúspěšná Nůše pohádek, která se dočkala ještě dalších dvou dílů v roce 1919 a 1920 a v níž své texty uveřejnili prozaici a básníci různých generací, např. Dyk, Deml, Benešová a mnoho dalších. A nejen to, v Nůši pohádek se objevily motivy, které se vracely a rozvíjely v celém meziválečném období. Čapka samotného téma zaujalo do té míry, že se mu věnoval esejisticky v knize Marsyas i ve vlastních pohádkových textech, v nichž vrací kouzelníky, magii, zkrátka „nadskutečno“ do našeho reálného světa. I tak nudná instituce jako např. pošta se mění
v rejdiště trpaslíků (s mírně byrokratickými rysy), kteří napravují lidské omyly a ve volných chvílích hrají s dopisy mariáš.

Mýtus ano, ale jak?

Dalším sporným momentem, který nejen přetrvává dodnes, ale je dokonce stále významnější, je adaptace mýtů nebo složitých literárních děl. V jedné dřívější studii jsem o adaptaci konstatovala, že „zachová zejména kostru příběhu, ztratí však tělo sdělení“. Dnes k tomu dodávám, že pak z mýtu či z rozsáhlého románu upraveného pro děti nakonec mnohdy zbudou jen ohlodané kosti nejen bez těla, ale i bez duše. Vytrácí se totiž porozumění složité konstrukci sdělení, která byla mladším členům společnosti předávána nikoli intencionálně, v podobě upravené pro jejich jednodušší životní zkušenost, ale naopak v plné komplexnosti a strukturovanosti, již se naučili vnímat opakovaným sdílením a účastí na předávání a upevňování základních příběhů. Vytrácí se i logičnost původních folklorních pohádek, které nikdy nešly „proti zdravému rozumu“. Pokud ve folklórní pohádce plní hrdina obtížný, ba přímo nadlidský úkol, později se ukáže jeho smysluplnost,
není to úkol zbytečný, neřkuli nesmyslný (přeměna skály v zahradu, nalezení šňůry perel, získání živé a mrtvé vody). Se ztrátou porozumění pro mýtus i pro život v kulturní krajině se v iluzorním folklóru autorských pohádek tato dlouho ctěná zásada rovněž vytratila.

Dětinskost jako model světa

A tady někde bude pes zakopán. Svět je čím dál tím komplikovanější a literatura určená mládeži se ho snaží předávat v jednodušším provedení, neboť i pro nás se stává čím dál tím méně dešifrovatelný a ve své struktuře nesrozumitelný. Razíme proto teorii o mnoha pravdách závislých na úhlu pohledu, a zaměňujeme to, co je pravdivé, za to přijatelné či vysvětlitelné. Za skutečný obraz světa, tak jak jej zobrazoval například příběh o Oidipovi nebo Cervantesův Don Quijote, vydáváme obraz světa, jehož význam se neustále proměňuje, a je proto neuchopitelný. Neuchopitelnost se obtížně zobrazuje – literatura tedy nechává otevřený konec, aby si recipient „vybral“ podle své pravdy, nebo se uchyluje do světů fantasy, které – ač obývány draky, mágy či třeba kočkodlaky – jsou ve své podstatě mnohem jednodušší a přehlednější. To má ovšem paradoxní důsledky: literaturu pro mládež začínají vytvářet sami teenageři a jejich dílo se dokonce stává slavné
dříve, než je dokončeno, než si můžeme učinit úsudek, jak autor dokázal zvládnout jednotlivé motivy a propojit je do vyššího celku. Prototypem takového díla je román či spíše seriál osmnáctiletého Christophera Paoliniho Eragon, který jen umně kombinuje prvky, jež se již mnohokrát v literatuře, zejména fantasy, objevily. Obratnější čtrnáctiletá Flavia Bujor sice rovněž zvolila metodu seriálu, ale přinesla aspoň několik originálních nápadů a podařilo se jí zvládnout tři roviny příběhu a sepnout je v logickém závěru.

Oba texty mají tedy něco společného: svět viděný jako televizní seriál. Jako samostatné příběhy spojené hlavními postavami, které mají nějaký více či méně definovaný cíl. Propojenost života, jeho komplexnost, logičnost a kauzalita mizí.

A to je zatím poslední otázka literatury pro děti a mládež – kdo a jakým způsobem bude nadále zobrazovat svět a předávat ho nejmladším generacím. A hlavně: Jaký svět?

Autorka je literární historička.

minirecenze

Antoni Libera

Madame

Přeložila Helena Stachová

Paseka 2005, 436 s.

Studenta gymnázia oslní a uchvátí jeho mladá francouzštinářka, záhadná a fatální žena, elektrizující a nedosažitelná polobohyně. Vyvine proto enormní úsilí, aby odhalil její tajemství a přiblížil se jí. V nerovnocenném vztahu mezi nimi vzniká zvláštní vibrace a příchylnost, vrcholící v zašifrovaném vzkazu pro chlapce „déserte“ (zběhni = emigruj), neboť se nalézáme v Polsku šedesátých let minulého století. Z dvojice se ale nakonec podaří odejít na Západ pouze Madame. Extrémně přemoudřelý hrdina by byl těžko snesitelný, nebýt sebeironie, skeptické gestace a občasného důkazu, že magnetická střelka jeho kompasu přece jen bláznivě skáče, vyumělkované a teatrální dialogy odkazují k příznačně polskému patosu a romantizujícímu planutí. Z protagonistova myšlení a jednání se řine proud juvenilní dychtivosti, intelektualismu i rafinované strategie, třaskavá směs, jež musí být uhranuta Paříží a pohrdat Moskvou. Román bychom mohli
chápat jako variantu prózy nostalgie o mládí v totalitě (Viewegh, Brussig), ale Libera nikdy neklesne k žánrovým obrázkům, i konec je vážný: z románku se stane studentský mýtus, Madame mizí v nedostupné Francii a z vypravěče se stává nepovolený spisovatel. Podobný román by u nás i jinde sotva vzniknul – kulturní vzorce jsou nepřenosné.

Jiří Zizler

Jan Křesadlo

Slepá bohyně a jiné příběhy

Jan Jandourek – Tartaros 2006, 368 s.

Dílo Jana Křesadla rozděluje kritiky na ty, kteří obdivují jeho bohatou fantazii a mají ho za nedoceněného génia, a ty, kteří ho považují za grafomana, jenž neuměl své nápady dobře literárně zpracovat. Sbírka patnácti povídek (sešitové vydání stejné knihy z roku 1991 obsahovalo o tři méně) se zabývá rozličnými sexuálními deviacemi. Nečekejte však nějaké sprosťárničky, Křesadlo je spisovatelem paradoxně velmi cudným, takže i když je hlavním hrdinou jeho povídky třeba zoofil(ka), stěží se dočkáte vulgárnějšího slova, než je ohanbí. K postavám svých textů přistupuje Křesadlo jako chápavý a shovívavý demiurg, v podstatě jako psychiatr ke svým pacientům (jeho občanské povolání se zde silně projevuje). Nesoudí je z hlediska mravního, ale ani za jejich činy nehledá vyšší smysl, jsou to prostě běžní nenápadní lidé s „poruchami instinktivního programu“ (jen někdy Křesadlovi unikne povzdech, jak to mohl Bůh dopustit, jenže: „Ke všemu eště ani nejseš! No tys nám
dal!“). Křesadlo je nechává prožívat bizarní situace, přičemž se jakoby mimochodem strefuje do různých autorů od Foglara po Thomase Manna. Nápady mu nechybí, leč právě onen „psychiatrický“ přístup způsobuje, že hrdiny jeho povídek pozorujeme jako ještěrky v teráriu: dělají sice zajímavé kousky, ale vztah si k nim vytvořit nedokážeme. I proto ani po přečtení této knihy nedokážu říci, zda byl Křesadlo génius, či grafoman.

Kazimír Turek

Kojot a oposum a jiné mexické pohádky

Vypravuje Oldřich Kašpar, přeložila Ludmila Holková

Garamond 2006, 202 s.

Pokud mexické, nejlépe indiánské dítě požádá babičku, aby mu vypravovala pohádku, pravděpodobně ho nečeká výchovné líčení osudu malé holčičky s červeným čepcem, na kterou dostane zálusk lidožravý vlk, anebo tklivý příběh o dětech, které uprostřed hlubokého lesa opustil vlastní otec. Dětí je v mexických pohádkách vůbec poskrovnu, zato zvířat co hrdlo ráčí, počínaje opicemi, kojoty, supy a oposumy a konče žábami, pavouky nebo nejrůznějšími brouky, kteří jsou většinou chytřejší než člověk a jejich fyzické vzezření stojí na nějakém „logickém“ základu. Dítě tak pochopí, proč má aguti krátký ocásek, proč je ropucha samá boule anebo proč žije pásovec v noře. Naopak příběhy o lidech se snaží vysvětlit některé základní životní jevy; proč na světě existují lidé různé barvy pleti, jak se zrodilo jezero Atitlán, jak přišli indiáni k bavlně anebo proč muži bijí ženy (vysvětlení je prosté: aby ženy nemusely trpět i po smrti – inspirativní příběh zejména pro despoticky
založené muže). Lidé jsou na tom v porovnání se zvířaty vůbec bledě, nebýt kojota, neměli by oheň, a vlastně by nebyl ani svět jako takový, i ten musela stvořit zvířata, jmenovitě dva věrní přátelé kojot a orel. Mexické pohádky v sobě mají náboj, který by mohl zaujmout věkově daleko širší čtenářskou skupinu, než jsou jen děti. Také proto kniha vychází v dvojjazyčném studijním komentovaném vydání.

Magdalena Wagnerová

Jakub Deml

Zakletí slov I, II

BB art 2006, 157 a 156 s.

„…dobové spory, nedorozumění a polemiky odvál čas a zůstává dílo: jedno z největších v české poezii 20. století,“ čteme na záložce výboru „z veršů a básní v próze“ Jakuba Demla. Editor Marek Fikar se skutečně zaměřil především na „nekonfliktní“ autorovu tvorbu, nikoli na jeho často akcentované projevy kontroverznosti, nesnášenlivosti, antisemitismu apod. (to je ostatně v Demlově próze nejvýraznější). Výjimkou je v tomto směru snad pouze německy psaná skladba Píseň vojína šílence (uvedená i v českém překladu), expresionistická pře smrtelně zraněného vojáka s Bohem, ústící místy až v rouhání – tedy téma u katolického kněze Demla nepochybně kontroverzní. Zatímco v prvním svazku převažují Demlovy texty pozitivní či „světlé“ (pominuta jsou např. díla Tanec smrti a Hrad smrti, jež by sem chronologicky patřila), ve druhém, jejž otevírá právě Píseň vojína šílence, je už celkové ladění textů poněkud mollovější, avšak ani tady
nedosahuje těch nejdrásavějších autorových poloh. Díky určitému potlačení těchto aspektů vznikl výbor čtenářsky jistě přístupný a vděčný, prezentující mnoho kvalit Demla-básníka, zachycující však spíše Demlovu podobu křehkou a něžnou a pomíjející přitom poněkud její druhý, rabijátský či barbarský pól.

Blanka Kostřicová

Rosalie Davidová

Náboženství a magie starověkého Egypta

Přeložila Hana Vymazalová

BB art 2006, 488 s.

Autorka se snaží vykreslit obraz egyptské společnosti, v níž náboženství a magie hrály důležitou úlohu.Vzniklo tak zhuštěné dílo o egyptských dějinách, ve kterém bohužel nezbylo moc místa pro detail. Některé kapitoly se zabývají konkrétní problematikou spadající do daného časového rozmezí. Například v části nazvané Vzestup slunečního kultu zavádí Davidová čtenáře do doby Staré říše, seznamuje jej s mýty o stvoření, kultem boha Rea a pyramidovým komplexem obsahujícím jak texty pyramid, tak i slunečními chrámy. Je zde zmínka o egyptském umění a fenoménu osobnosti, jenž se v té době utvářel. Narazíme tu na problematiku termínu „Ka“. Je patrné, že se autorka přiklání k zastaralému vysvětlení, které tento pojem chápe jako „dvojníka“. Dnešní poznatky však Ka interpretují jako „duši“ či „ducha“ ve smyslu zabezpečení života – Ka je to, co bytost oživuje. Na konci knihy se nacházejí vybrané pasáže z egyptských náboženských textů, obsahující texty
rakví, popisy rituálů, seznam vybraných náboženských lokalit a glosář. V něm se také objevuje několik dnes již zastaralých výkladů – pojem Duat autorka vysvětluje jako „podsvětní království Usira, které obývaly nekrálovské osoby, jež úspěšně dosáhly věčnosti“. V současnosti je ale Duat chápán jako podsvětí, kam odcházely duše zemřelých a byly zde souzeny při posmrtném soudu. I přes dílčí pochyby úctyhodné dílo.

Klára Libertová

Ladislav Benyovszky

Náhlost. Myšlení bytí z času

Oikoymenh 2005, 293 s.

Český filosof ve stopách Heideggerových zkoumá povahu času, aby nahlédl smysl evropského bytí. Jeho nahlédnutí znamená především dotknout se toho, čeho se týká myšlení, co tedy je záležitostí myšlení, co se odehrává při myšlení, co se odvíjí při sounáležení myšlení a bytí. Záležitostí myšlení je koneckonců myšlení bytí a jeho pravdy. Benyovszkého spis je výrazným a přínosným pokusem o vyrovnání se s celkem díla Martina Heideggera, přičemž tento rozhovor je veden s hermeneutickým respektem k vykládanému dílu; celku díla chce ve svém hlubším ponoru porozumět – a jedině z tohoto porozumění může vzejít nějaký výklad. Vlastní cesta autora vposledku vede k pokusu o spoluproměnu našeho myšlení; jen odtud lze spatřit podstatu bytí jako času, jako „náhlosti“. Tehdy dospíváme k jistému zvratu (obratu) v myšlení, které překračuje dosavadní běžné metafyzické myšlení. Nové myšlení je pak schopno zahlédnout možná nebezpečí (sejití z cesty),
v nichž žijeme, když se od nás světlo („záře“) bytí odvrací. Radikálně jiné (budoucí) myšlení vede k proměně, kdy znovu můžeme zakusit plnost světa a opět se pokusit autenticky (básnicky) pobývat na Zemi. Benyovszkého úvod k tomuto obratu významně přispívá.

Jiří Olšovský

Blanka Zázvorková, Jiří Louda

Vrchlabí

Paseka 2006, 80 s., obr. příl.

,Snad ve Vrchlabí/ přímo u řeky’ chtěl dle dochovaných veršů bydlet básník Ivan Blatný. Není se co divit, Vrchlabí je přívětivé a rozkošné městečko na pomezí nížiny a Krkonoš, které se zalíbí i nejnáročnějšímu návštěvníkovi. Mezi jinými z Vrchlabí pochází Victor Kugler (1900–1981), který v Amsterodamu během 2. světové války ukrýval rodinu Anny Frankové. Dalšími významnými rodáky jsou Pavel Wonka – disident a oběť totalitní justice, spisovatelka Marie Kubátová, surrealistický básník Karel Šebek, otužilecký plavec Bedřich Steuer a důlní odborník z Korutan šlechtic Kryštof z Gendorfu, jenž povznesl úroveň a statut Vrchlabí v roce 1533 ze vsi na město. Monografie přináší přehled společenské historie Vrchlabí, jeho architektonické proměny s obrazovou dokumentací z období od roku 1830 do 40. let minulého století. Popisky fotografií jsou dalším zdrojem poznání historie Vrchlabí – dozvídáme se např., že v době 2.
světové války zde byl ženský pracovní tábor. Poválečné dějiny jsou komentovány do roku 1948, pozdější období teprve čeká na zpracování – pouze v části věnované architektuře najdeme něco více o demolicích původních staveb a výstavbě panelových sídlišť. Zanedbané údržbě města od poloviny minulého století můžeme děkovat za udržení mnoha originálních budov v poměrně dochovaném stavu.

Vilém Kozelka

Český strukturalismus po postrukturalismus – sborník prací k 30. výročí úmrtí J. Mukařovského

Editor Ondřej Sládek

Host 2006, 244 s.

Zdálo by se, že už strukturalismu odzvonilo – ale není tomu tak: Pražský lingvistický kroužek, existující přes osmdesát roků, zdatně pokračuje a rozvíjí strukturalistickou metodu zkoumání skutečnosti. Dokonce má i svou mytologii: génia Jana Mukařovského, u nás nedoceněného, v zahraničí opomíjeného. To lze pochopit, vybavíme-li si stav Československé akademie věd po roce 1948 se všemi zákazy a směrnicemi vládnoucí strany; nelze se pak podivovat nad Mukařovského „nedoceněností“, jak učinil ve sborníku Emil Volek, světem zkřivděn. Lze uznat, že do roku 1989 měla strukturalistická lingvistika v našich zemích omezené pole působnosti, zatímco za hranicemi byly formovány další vědecké školy – jak dlouho ještě budeme poslouchat podobné nářky? Národní strukturalistická škola – zavání to zteřelostí a dogmatismem. Ale ukazuje se, že tomu tak zcela není: strukturalistickou metodu jde dál rozvíjet v kontextu s dalšími metodami: sémiologickými, nebo dekonstrukcionistickými.
Za zmínku stojí psycholingvistická zkoumání prof. Červenky, kde je metoda aplikovaná na statistickou analýsu verše. Pro vzdělané diletanty pořád zbývá dost: rozmítání o smyslu a významu, filosofie jazyka, zkoumání vztahu mezi vzorem a znakem z hlediska významu, bádání lingvistická, jak je život přináší a nese v dál měnlivostí spěchajících dní!

–vk–

Host 6/2006

Než v Hostu najdete dobré texty, musíte se i tentokrát prokousat těmi ostatními. Pokusím se tedy případnému čtenáři ulehčit práci. K těm lepším patří článek nazvaný Publish or perish s podtitulem Univerzitní grafomanie od Francoise Ricarda, nebývale přesná kritika současné literární vědy praktikované na univerzitách. Univerzitní grafoman vidí podle Ricarda díla a autory „především jako prostředek k vlastnímu povýšení, jako vzletovou dráhu, jež mu umožní protlačovat své jméno a letět po nebi univerzitní slávy co nejvýše“. Inspirativní je přednáška Pavla Janouška O novém literárněhistorickém paradigmatu, dějinách, kánonu a literárních vědcích. Janoušek vypočítává oblasti, kterými by se měla zabývat česká literární věda; nemusíme sice souhlasit s jeho důrazem na hledání svébytnosti národní literatury, má však pravdu v tom, že je třeba najít v rozsáhlé literární produkci ty hodnoty, jež lze dnes a tady prezentovat jako kanonické. Za přečtení
stojí také rozhovor s Janem Rejžkem, který mimo jiné mluví o svém postoji k agentům StB. Jeho zásadový postoj je sice sympatický (rovněž považuji téma spolupráce s komunistickou tajnou policií za nemístně bagatelizované), obávám se ale, že laxnost veřejnosti k této otázce nemá nic společného s tím, že Jarek Nohavica vyprodává koncertní sály. A milovníky Boba Dylana jistě potěší blok textů věnovaný jejich oblíbenému tvůrci, Jakub Guziur snad jen mohl ubrat ve svém fanouškovském nadšení.

–kt–

Mario Vargas Llosa

Travesuras de la niña mala

Alfaguara 2006, 376 s.

Zatím posledním dílem nejznámějšího peruánského romanopisce 20. století je milostný román, v němž Vargas Llosa vypráví příběh překladatele Ricarda pocházejícího z vyšší limské společnosti. Jeho životní osudy zásadně ovlivní setkání se záhadnou dívkou z chudých poměrů, kterou po celý život pronásleduje a která mu neustále uniká. Na pozadí tragických milostných peripetií svých hrdinů vypravěč v další rovině představuje atmosféru Limy padesátých, Paříže šedesátých a Londýna sedmdesátých let. V osmdesátých letech se postavy ocitnou dokonce v Tokiu a nakonec v Madridu. Autor se tak pokusil o jakousi mozaiku společenských a politických změn ve druhé polovině dvacátého století. Nepracuje však s historickými prameny, ale čerpá především z vlastní životní zkušenosti. Autobiografické prvky lze vystopovat i v postavě hlavního hrdiny. Přestože se Llosův text snaží odpoutat od literárního dědictví 19. století, jeho románový melodram
překvapivě nevybočuje z tradičního vyprávění, hrdinové dokonce přímo odkazují na Flaubertovu Citovou výchovu. Autorovou ambicí je obsáhnout tragickou situaci člověka v daném historickém okamžiku, avšak na rozdíl od jeho složitě strukturovaných knih z 60. let nynější román charakterizuje prostý vyprávěcí styl a nechybí zde ani humor.

Daniel Nemrava

odjinud

Historii českých nastudování Richarda III. Williama Shakespeara důkladně zrekonstruoval, včetně dobového recenzního ohlasu, Milan Lukeš v referátu o poslední inscenaci hry v pražském Národním divadle (Svět a divadlo č. 3/2006, s. 16-31).

Úryvky ze studie Josefa Jiřího Kolára Ženské povahy v dramatech Shakespearových (Světozor, 31. 1. – 14. 2. 1868) přetiskl brněnský časopis Rozrazil v čísle 2/2006.

Autorem studie o Arthuru Breiském Naked Masks s podtitulem Arthur Breisky or How To Be a Czech Decadent (Slovo a smysl č. 1/2005, vyšlo v únoru 2006) je Peter Bugge.

Vzpomínkovými texty Jaroslava Marii se v Zprávách Spolku českých bibliofilů v Praze č. 1/2006 zabývá Karel Kolařík.

Rozhovor Roberta Řeháka s Viktorem Fischlem vyšel už po spisovatelově smrti v Reflexu č. 23 z 8. 6. 2006.

O projektu Lenky Reinerové Literaturhaus für die deutschsprachige Literatur Prags und Böhmens, jenž postoupil do další fáze 29. 5. t. r. přednáškou Hanse Dietera Zimmermanna o pražské německé literatuře, psala – zatím jako jediná – Anneke Müllerová v Prager Zeitung č. 23 z 8. 6. 2006.

Internetově dočasně přístupný český překlad novely Milana Kundery Totožnost (L’Identité) a rozpačitou reakci nakladatelství Atlantis na tuto skutečnost komentoval v Respektu č. 24/2006 Jaroslav Pašmik.

Především na překlady dramatického díla Henrika Ibsena se Františka Fröhlicha dotazovala Kateřina Kolářová z Mladé fronty Dnes 24. 5. 2006.

Výbor z divadelních kritik Sergeje Machonina Šance divadla (uspořádaly Terezie Pokorná a Barbara Topolová, Divadelní ústav 2005) rozebral Vladimír Just v Divadelní revui č. 2/2006.

Rozhovory s dramaturgem a překladatelem Karlem Krausem a klasickou filoložkou a teatroložkou Evou Stehlíkovou přinesl těsně po sobě v číslech 24 a 25 Týdeník Rozhlas.

Knižní studii Davida Kroči o poetice dramat a básní Josefa Topola (Brno, Paido 2005) recenzoval v Psím vínu č. 36 (duben 2006) František Všetička.

Demlovský rodokmen nezapřou podle Jaroslava Meda v příloze Katolického týdeníku Perspektivy č. 10/2006 povídky z prozaické prvotiny Roberta Krumphanzla Minutové vzdálenosti (Edice Revolver Revue 2005).

Křesťanské revui č. 2/2006 poskytl rozhovor Jan Balabán.

František Knopp

Nizozemí

Nizozemský týdeník Vrij Nederland připomíná koncepcí německý Der Spiegel, snaží se tedy zachycovat slovem i obrazem nejrůznější stránky života společnosti – od politiky po kulturu. V pravidelné rubrice Nová fikce se v čísle 24 povídkou Muž s termoskou představuje německá autorka Catrin Barnsteiner (1975). Arie Storm přináší rozsáhlou recenzi životopisu Williama Shakespeara od britského autora Petera Ackroyda (právě vychází v nizozemském překladu dvojice Erik Bindervoet a Robbert-Jan Henkes). Ackroyd má kromě desítky románů na kontě i celou řadu biografií: T. S. Eliota, Charlese Dickense, Williama Blakea, Thomase Mora atd. Recenzent vyzdvihuje stylistické kvality i přístup k námětu z pozice milovníka, nikoliv odborníka. Další novinkou překladové literatury je román německoamerické spisovatelky Irene Dische, v němž autorka figuruje jako postava, ale vypravěčkou je její slezská přísně katolická babička – nizozemský
titul zní Když začne vypravovat. Z původní nizozemské tvorby rozebírá Jeroen Vullings román Mirjan Boelsumsové In zeven dagen (Za sedm dní) a dochází k nepříliš lichotivému hodnocení. Podobně Gerrit Komrij, významný básník a spisovatel, propírá ve své pravidelné rubrice Reputace deník oceňované scenáristky a dramatičky Marie Goosové s názvem De zomer die haast had (Léto, co mělo naspěch) a uzavírá tím, že je to milý deníček, ale jemu se líbí deníky mizerů. Každoroční Holland Festival zahájil Nightwatching – svérázný pohled britského režiséra Petera Greenawaye na Rembrandtovu Noční hlídku. Dirk van Weelden se dělí se čtenáři o své nadšení. Představení využívající světla a zvuku je k vidění v amsterodamském Rijksmuseu do 6. srpna 2006. Nizozemská opera uvádí v režii Rakušana Martina Kuseje operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu – pochvalná recenze je od Jacqueline Oskampové. Carl Peeters napsal esej Osvícenci mají číst romány!
Na osvícenství se odvolávají kritici islámu, ale tak jako by se měl osvítit islám, mělo by se samo osvícenství obohatit a odstínit prostřednictvím literatury.

Magda de Bruin-Hüblová

Slůně

výpisky

Bez pitvoření

V čem je inscenace režiséra Davida Drábka Sněhurka „jen“ pro děti? Jsme svědky happeningu, barevného a zběsilého. Sněhurka s obrovskými botami, Popelka žeroucí hlínu, Růženka s rovnátky a Zlá královna-dcera anorektička. Všechno doplněné hity z osmdesátých let, plné narážek a vtípků směřujících k našim teenagerovským časům. Ocitáme se ve světě Sněhurky-matky a Zlé královny-matky stejně jako ve světě jejich dcer. Generace se prolínají, proto k inscenaci patří diskotékové hity, postava Darth Vadera z Hvězdných válek, Vinnetou a muzikál Hair stejně jako Harry Potter, kontaktní čočky, kérky.

„Chceme Vás bavit. Chceme vás překvapovat. Chceme vám přinášet zážitek. Věříme, že hrajeme pro celou rodinu,“ inzeruje současný Minor na svých webových stránkách. Skutečně se snaží obsáhnout všechny věkové kategorie diváků, a to nejen různorodostí inscenací, ale i tím, že vlastně žádné „typické“ představení pro děti nenabízí. Může se stát, že „milé a roztomilé“ divadlo pro malé děti nebude bavit vůbec nikoho. Každý ať si vybere, a pokud děti některým věcem nerozumí, rodiče jim to rádi vysvětlí.

David Drábek (rozhovor viz A2 č. 16/2006), kmenový režisér divadla, ve svém „programovém prohlášení“ říká: „…ideál divadla pro celou rodinu… není jen líbivý slogan. Je to utkvělá představa, že existuje pramen inteligentní divadelní zábavy, ze kterého mohou pít společně lamy i jednorožci, děti i dospělí.“

Půlstoletí změn

Divadlo Minor vzniklo už v roce 1949 pod názvem Ústřední loutkové divadlo a prošlo nejrůznějšími peripetiemi – už jen změny názvu by stály za pozornost. Od padesátých letech tu působila jedna z nejvýznačnějších osobností českého loutkového divadla Jan Malík, který odešel v roce 1967. Na konci šedesátých let, pod vedením Jiřího Filipi, opustilo Ústřední loutkové divadlo realistickou popisnost a vydalo se cestou lyričtější. V letech osmdesátých má sídlo U Jindřišské věže, kde ho vede nejprve Jiří Jaroš, později Tomáš Engel. Současný název divadlo získalo v roce 1991, za vedení Karla Makonje, jenž divadlo vedl do roku 1998.

Na samém konci devadesátých let se začíná tvořit současná tvář Minoru. Ve výběrovém řízení vítězí koncepce Čestmíra Kopeckého a Zdeňka Pecháčka. V roce 1999 je zbourána původní budova divadla na Senovážném náměstí a soubor – značně omlazený (přišli sem v několika vlnách studenti Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU) – putuje po různých pražských scénách. Za přelomovou lze považovat inscenaci Kouzelný zvon (premiéra 2000) v režii Aurela Klimta s výpravou Martina Velíška, která vzbudila zájem i nevoli. Klimt převedl svůj animovaný film O kouzelném zvonu na jeviště, Velíšek vytvořil loutky a představení doprovázela hudba skupiny Už jsme doma (na premiéře živě).

Nová budova Minoru byla otevřena v prosinci 2001, získala ocenění Stavba roku 2002 a Cenu primátora hlavního města Prahy. Budova i interiér vytvářejí členitý, tajuplný prostor, který probouzí dětskou fantazii. Od vchodu se sestupuje do podzemí, kde je malé jeviště v předsálí, odpočívadla v jeskyních, barevná světly a mozaiky. Výpravnost je také určujícím prvkem inscenací. Na velkém jevišti zaniknou malé předměty a nevýrazná scénografie. Zdejší inscenace musejí být výtvarně razantní, s velkými detaily.

Teenageři, do sálu

V roce 2002 se uměleckým šéfem divadla stal Jan Jirků a vybudoval Minor, jak ho známe dodnes. Nastolil novou poetiku – v jeho inscenacích se střídá divadlo loutkové s činoherním, pohybové s pantomimou. V téměř každé inscenaci je živá hudba a písničky. V hojné míře se využívá světel, projekcí a různých technických „vymožeností“. Jirků se na představeních většinou podílí i autorsky: upravuje známé téma nebo píše přímo pro soubor novou hru. A hlavně začal hledat témata pro adolescenty a dospělé. Tak vznikla například Píseň písní.

Typickým příkladem inscenace tvůrců moderního Minoru (do něhož patří ještě hudebník Jan Matásek a výtvarník Robert Smolík) je Kabaret tlukot a bubnování, který měl premiéru v roce 2002 a hraje se dodnes. Jednoduchý příběh o putování tří skřítků za ukradeným prstýnkem je nabit akčními scénami, komickými situacemi a slovními hříčkami. Dětské publikum se bojí i směje.

Koncepce Jana Jirků má úspěch. Divadlo Minor je v současné době scéna, kam mohou zavítat všechny věkové kategorie. Na stránkách divadla je metr určující skupinu, pro kterou je představení určeno. Takže ať už se s nejmenšími vypravíte na Malenku nebo Cirkus Harampádím, se školáky na Sněhurku či Čtyřlístek, s dospívajícími na Ostrov pokladů (režie Arnošt Goldflam), Vinnetoua, Lovce mamutů či Klabzubovu jedenáctku (bratři Formanové), nebudete pravděpodobně zklamáni. Pro dospělé tu hrají absolventi Katedry alternativního a loutkového divadla. Nejzajímavější ale bude, kolik teenagerů si na divadlo zvykne.

Autorka je na mateřské dovolené.

Když se ulice stává divadlem a divadlo ulicí

Kočkopes Andílci

„Anděl Asbeel se vzbouří proti sterilní hudbě a dogmatickému řádu v nebi, protože na Zemi zaslechl rockovou muziku a rád by ji zavedl v Božím království. Vydá se tedy na zkušenou k ďáblům, protože Peklo je jeden velký diskotékový klub. Kulturní převrat se mu ale v nebesích nepodaří prosadit, a tak zamíří na Zem, aby tady založil úspěšnou kapelu The Angels. Nebe i Peklo rázem vidí v kapele prostředek k uskutečnění svých plánů a dojde k bitvě, která ohrozí řád světa…,“ praví program koprodukční inscenace ND, Dětské opery Praha a Českého rozhlasu. Co nás tedy vlastně čeká?

Dílo je podle libretisty Petra Čenského a skladatele Lukáše Hurníka těžko zařaditelné do obecně platných škatulek opery nebo muzikálu. Trvá dvě hodiny, je psané pro symfonický orchestr, rockovou kapelu a obsahuje mnoho elektronických prvků, vše ze záznamu, pořízeného v Českém rozhlase. Podtitulů však autoři uvádějí hned několik: muzikál s operní příchutí, představení pro tři generace, ve kterém zní rap i klasika, rodinná muzikálová opera a mezižánrová hříčka, kočkopes… Přiklonil bych se spíše k charakterizačnímu „show“, a to ještě v uvozovkách. Multižánrovost zde znamená spíš skrumáž žánrů a stylů a dedikace třem generacím je v tomto případě snad jen vtip: těžko přijít na to, které jsou myšleny. Milovník klasické hudby si na své nijak zvlášť nepřijde a fanouškům rapu a disca se hudební čísla podávají ve velmi zředěné a archaické podobě.

Závažný zádrhel celku však spočívá v kameni základním – libretu. Text Petra Čenského je velmi naivní, mentorsky suchý a školsky křečovitý. Metra nahodile mění během sloky a nutí skladatele Hurníka k nelogickému frázování. Problémem je také jazyková rozkolísanost – nekonzistentnost spisovné a obecné češtiny jednotlivých postav, a úsměv vyvolává i samotný verš. Text: „Kukuč máš fakt rozkošnej/ rty tvý sladce měkký/ a ta bílá je moc sexy/ úplně mě rajcuje/ celičkej seš úžasnej/ I love you“ (3. výstup) hovoří za vše.

Hurníkově hudbě nezbývá nic jiného než zápasit o samotné přežití. Skladatel tvrdí, že se nechce trápit hledáním nového, „konstruováním důmyslných tektonických koncepcí“ a nepřijatelná je pro něj i pop kultura. Bohužel se tomuto tvrzení nedá příliš věřit. Pokusů o hitovou píseň jsem zaznamenal asi deset. Mnohý z nich je často citací něčeho podezřele známého (např. Láska je polární zář – variace na motiv ze Spielbergova filmu E.T. mimozemšťan apod.). Nesnesitelné jsou i stále se opakující modulace a prokomponované „recitativy“, kterým by nejvíce prospěla jednoduchost. Skladatel nehledal nové, ale spontánně používal ověřené postupy. Bohužel bez větší nápaditosti. Nakonec má vše zavrhované ve srovnání s Hurníkem navrch. Samostatnou kapitolou mohou být orchestrální čísla, která přeci jen dokazují skladatelovu invenčnost. V nich lze najít slibný zárodek symfonické básně nebo symfonie.

Snaha o nezávislou všehochuť bohužel nevyšla. Show postrádající super hity, kvalitní libreto a nápaditý děj se nikdy skutečnou show nestane. Chybí proklamovaná pohádkovost, podobenství o lásce, střetu starého světa s novým… Na vině je jistě i snaha vyhnout se jednotnému a čistému stylu. Směsice, v níž se spojuje klasická hudba s rockovou bez ladu a skladu jen na základě banálního příběhu, nestačí. Vtipnost, jež vzniká citací Dvořáka, Wagnera či Madonny, působí v konečné fázi tak trochu jako laciný interní vtip.

Všem účinkujícím patří veliké ocenění za snahu o co nejlépe odvedenou práci. Soubor Dětské opery Praha (obsazení vedlejších postav a sboru) prokázal zápal a mladý talent, časem nabude na jistotě i v jevištním pohybu. Michal Klamo (Asbeel) ovládá více zpěv než taneční prvky. Jeho muzikálová asimilace nedopadla nejhůře. Vedle tuctové rutiny Daniela Hůlky (arciďábel Asmodeus) na sebe upozornilo i pár nadějných talentů: Radim Schwab (ďábel Raum), Miroslav Urbánek (ďábel Malfas) a Jiří Brückler (anděl Tamiel). Velkooperně zabojovala i Barbora Perná (Lilit). Celosouborové poskakování bez větší koordinace ukazuje na zanedbanou péči pohybové spolupráce Natalie Krištůfkové a Petra Velety.

Za přínos můžeme považovat též didaktickou zkušenost a zážitky všech malých a větších umělců z Dětské opery. Velký zájem a nadšení projevilo publikum maminek a tatínků, což je na besídkách a všech školních defilé správné. Nevím jen, proč toto dílo nebylo zařazeno do operního alternativního bloku pro otrlé – Bušení do železné opony, který celoročně běží ve Stavovském divadle. Přestože je inscenace z technického hlediska pro Boudu vhodná, neubráním se dojmu, že je jen další splněnou položkou. Ale v Boudě.

Autor je teatrolog.

Projekt Bouda uskutečnilo Národní divadlo pod vedením šéfa činohry Michala Dočekala poprvé v roce 2003. Tehdy „bouda“, jíž realizoval scénograf Petr Matásek v rámci Pražského quadriennale, stála za Stavovským divadlem na Ovocném trhu. Na třech inscenacích textů Heinera Müllera, Sarah Kaneové a Wernera Schwaba předvedla „podoby současného dramatu“. O rok později Boudu – značně již vylepšenou – navrhl scénograf a ředitel ND Daniel Dvořák, a tentokrát se diváci přesunuli na piazzetu za historickou budovu Národního divadla, aby mohli shlédnout slovenskou hru Viliama Klimáčka Hypermarket. Navzdory značnému diváckému i kritickému úspěchu se Bouda v roce 2005 neuskutečnila – místo toho se v suterénu ND hrál Okruh osob 3.1 švédského dramatika Larse Noréna. Letos se Bouda vrátila na piazzetu.

Tanec v Boudě

Zahrádkáři Krepsku: retrospektiva jednoho souboru

Nedělní odpolední představení Morávkovy Lucerny ve zlaté kapličce je u konce. Spořádaní diváci po třech hodinách mohutně plácají zasloužilým národním umělcům, když tu náhle vchází na jeviště skupina neznámých individuí a s patřičnou grácií přijímá ovace. Aplaus neustává, skupince se podaří na jeviště proniknout ještě několikrát, společně s herci hopsají mezi kašírovanými houbami ladovské dekorace, chaos narůstá. Aniž by si toho diváci byli plně vědomi, stali se právě svědky nejradikálnější akce Ukradené ovace skupiny Krepsko.

Zhruba po roce od uvedené události, na začátku března 2006, proběhl v Experimentálním prostoru Roxy – NoD ucelený profil této skupiny nonverbálního divadla pod názvem Půlkulaté Krepsko. Iniciační představení souboru se uskutečnilo na stejném místě právě před pěti lety. Zatímco samotný prostor se i přes mnohamilionovou podporu ze strany Magistrátu hl. m. Prahy a Ministerstva kultury ČR dnes stejně jako tenkrát podobá zapáchajícímu smetišti, Krepsko se přeměnilo ze studentské partičky nadšených divadelníků v plně profesionální těleso, reprezentující Českou republiku od severního po jižní pól. Co je tedy naše teatrální stříbro, jímž díky aktivitě Divadelního ústavu lomozíme na světových festivalech?

Odkud se vzal svět Krepska

Krepsko bylo původně divadelním souborem zaměřeným na nonverbální improvizaci. Jeho členy jsou v drtivé většině absolventi katedry nonverbálního a komediálního divadla pražské HAMU. V průběhu času se skupina začala věnovat také vytváření fixních inscenací, v nichž se kloubí prvky sofistikované klaunerie s postupy absurdního a výtvarného divadla. Zatímco většina souborů pracujících formou improvizace těží především z verbální složky, Krepsko už díky svému mezinárodnímu charakteru (jeho stálí i fluktuující členové pocházejí kromě České republiky z Finska, Francie, Bosny a Hercegoviny či Švýcarska) na verbální vyjadřování s gustem rezignuje. Na oplátku nabízí bohatý nonverbální jazyk, jehož základem je permanentní navazování vztahu mezi zúčastněnými aktéry. Celý proces improvizované hry je pak podoben ladění času, nalézání pobytu zde a nyní s následnou destrukcí pracně dosažené harmonie. Neustálé střídání napětí a uvolnění
vytváří ideální scénický rytmus. Při pevných inscenacích soubor vychází z charakteristického hereckého jednání jednotlivých členů. Své scénické příběhy nalézají v každodenních situacích, ale i ve význačných literárních či dramatických předlohách. Svět Krepska je bolestně lidský, plný nevyslovených přání a znovunalézané dětské radosti. Ať už se téma artikuluje formou autorské hry či vychází z předlohy, vždy je v něm cítit silný osobní náboj.

Hra jako téma i princip

Středobodem všech projektů uvedených v rámci Půlkulatého Krepska je hra. Nejen scénická hra v rámci vystavěných situací, ale také hra s divadelními konvencemi, hra s prostorem, hra s technickými prostředky a samozřejmě hra s divákem. Ve světě Krepska nemůže zůstat nic neprozkoumáno. Tak dvojice looserů z jemné divadelní delikatesy Šunt po třičtvrtěhodinové koexistenci s blikajícím TV kyklopem sama mizí kdesi v útrobách televizního přenosu, bergmanovská femme fatale z repetitivní féerie Errorrism najede několik opravdových kilometrů na zavěšeném velocipédu, choreografií posedlý číšník v Mad Cup Of Tea žije na louce obživlých čajových šálků a po jejich zkrocení nalévá poměrně chutný čaj divákům. Krepsko sice hojně pracuje s prostředky jarmarečního divadla, nikdy však neupadá do komunální polohy trhových vyřvávačů. Aktéři naopak důsledně akcentují pokleslost klaunerií a vykloubením takové poetiky
vytvářejí na jevišti až obsedantní atmosféru trapnosti, z níž lze uniknout pouze hurónským smíchem či osvobozujícím konstatováním „to jsou dokonalí pitomci“.

Zatím vrcholným počinem Krepska je projekt Fragile, inspirovaný hrou Tennessee Williamse Skleněný zvěřinec, lépe řečeno postavou hlavní hrdinky Laury, poměrně obyčejné dívky, která se uzavřela před realitou a utíká do vlastního světa skleněných zvířátek. Představitelka Laury Linnea Happonen nás v naprostém tichu uvádí do intimního, zranitelného prostředí, v němž se sebemenší pohyb stává astronomickou událostí. Skrze nezvykle soustředěnou hru se propadáme hlouběji do mlčenlivé, avšak radostné samoty Lauřina pokojíčku, který i pro velice chápavého návštěvníka zůstává záhadou. Fragile pracuje systémem výtvarného divadla, a proto je sebenepatrnější rekvizita těhotná scénickou metaforou.

Již zmíněná akce Ukradené ovace měla v zákulisí Národního divadla poměrně dramatickou dohru – nejmenovaný umělec fyzicky napadal členy Krepska, agilní asistentka režie zavolala policii, performeři byli drženi uvnitř kapličky jako teroristé. Celá akce byla natočena, ale herci ND pod pohrůžkou donutili kameramana, aby valnou část záznamu vymazal. Krepsko ťalo do živého a ke všemu to ještě nebyla marketingová strategie za účelem popularizace. Zkrátka divadlo, které dovede vzbudit reakci. A to je v současné době rovno skutečnému zázraku.

Kdo mě naučí půl znaku

V padesátých letech byla uzavřena „Dohoda o kulturní spolupráci mezi Československem a Vietnamem“. Až do roku 1989 díky ní přijížděly do ČSSR vietnamské děti či studenti, kterým zde byla zabezpečena výchova a poté studium, zpravidla na vysoké škole. A právě výpovědi a vzpomínky lidí, kteří studovali v ČSSR, představují výchozí bod filmu. Jistou exkluzivitu mu poskytuje fakt, že byl natáčen v době třicetiletého výročí vítězství nad Spojenými státy americkými a sjednocení Vietnamu ve Vietnamskou socialistickou republiku (2. 7. 1976). Film nás neprovází pouze historií a současností Vietnamu a vietnamsko-československých vztahů, ukrývá v sobě i odpovědi na řadu otázek dnešního světa.

Český světoobčan sedí se svou vietnamskou ženou na křižovatce v Hanoji tepající rušným nočním životem a vypráví: „Nikdy nehraj s Vietnamcem fotbal, zmasakruje tě. Má v sobě

od mládí pěstovaný komplex hrdiny. Ve Vietnamu se vzhlíží k hrdinům. Válka je vážná věc a v nedávné vietnamské historii byla de facto nejvyšším životním posláním…“ Úvodní a závěrečné záběry s výpovědí tohoto muže ale pouze rámují pohled na daleko složitější život, povahy a postoje Vietnamců. Jádro filmu přitom v podstatě tvoří drobné portréty česky mluvících Asiatů a jejich výpovědi.

Vedle osobních reflexí se nám nabízí pohled na dnešní částečně liberalizovaný Vietnam. Pozorujeme pouliční ruch ve městě plném existenčně zabezpečených bavících se lidí, volně prodejnou Coca-colu, drobné a střední podnikatele. Vypadá to, že všichni žijí svobodně. Jeden si otevřel českou hospodu, jiný vyrábí a prodává české sklo. Výpovědi několika hovořících se shodují na banální floskuli: lidstvu by mělo jít o celosvětový mír. Podle jednoho nacionálněji založeného podnikatele je důležitá rodina a národ. Režisér Ryšavý vcelku prostou skladbou vytváří k těmto výpovědím kontrast a pohled na Vietnam tak rázem problematizuje: adorace Ho Či Mina, oslavy vítězství ve Vietnamské válce (živé obrazy, až taneční kreace představitelů bojujícího a vítězícího vietnamského lidu), muzeum války a podzemního boje (ilustrační záběry Vietnamce schovávajícího se do maskovaného podzemního bunkru, sekvence z muzea podzemní bojové infrastruktury).

Podobnou hodnotu mají rovněž scény, v nichž pamětníci zpívají české písně -jsou to nejen divácky vděčné momenty, ale především východiska pro znázornění Vietnamu jako oblasti značně rozporuplné. Tyto výstupy představují stát poznamenaný bratrovražednou válkou. Zemi v minulosti obsazovanou nepřáteli (Číňané, Japonci, Francouzi a Američané), v níž se válka stala občanskou záležitostí, důvodem ke vzhlížení k velkým hrdinům. Národ, který ještě před deseti lety tonul v naprosté bídě, ale zároveň zemi v níž došlo v polovině devadesátých let k liberalizaci trhu, takže se do dnešních dnů vytvořila na bázi socialistického státu poměrně prosperující střední vrstva podnikatelů. Je pozoruhodné, jak obyvatelé ekonomicky liberalizovaného totalitního státu hovoří zároveň o totální válce i potřebě míru a sociálních jistot. Ryšavý neopomene celý problém podtrhnout záběry na symboly komunistické moci a válečné historie
a dodává tomuto diskurzu další, poněkud komický rozměr.

Ukazuje rozpor mezi nabytím svobody a zároveň vazbou na minulost s potřebou autority Ho Či Minova formátu. Vlastenectví, které se ve své vyhrocené podobě blíží odkazu

na dobrovolný sklon lidí ke kolektivnímu jednání (zlý jazyk by mohl říci sklony ke stádnosti). Ale demonstruje i potřebu určité volnosti v seberealizaci, avšak současně identifikaci skrze národní povědomí s autoritou „boha-vůdce“. A tak se výpovědi ve filmu komplikují a protiřečí si, ale jakýmsi přirozeným a známým způsobem: „svoboda si žádá řád“. Upozorňují na obecnou platnost a opodstatněnost plurality životních postojů. Důležitou skutečností však zůstává, že divák má možnost klást si známé otázky ve zcela jiném kulturním kontextu, jenž je nám představen v bohaté mozaice. Ryšavý užívá záběrů z buddhistických slavností, pohledy na ulice plné vody jako obligatorní součásti celé kultury nebo záběry na tradiční vodní loutkové divadlo, které tvoří kontrast k přehlídce živých obrazů s vojenskou a národně-osvobozeneckou tematikou.

Přes všechno řečené ovšem základní platformu dokumentu tvoří jazyk a řeč. Český divák získává díky česky mluvícím Vietnamcům možnost vzdálit se sobě samému a podívat se nejen na Vietnam, ale i na svět s odstupem a na ČSSR/ČR pohledem cizince. Proto se dá říci, že v dokumentu vypovídající Čech i čeští dokumentaristé jsou stvrzováni a dokládáni česky mluvícími Vietnamci a nikoli naopak.

Po formální stránce však snímek příliš nezaujme. Režisérova kamera užívá základních snímacích schémat a obrazy mají čistě reprezentativní funkci. Napětí vzniká především kontrastem záběrů a komentářů, „víceplánovost“ či další významy vznikají skladbou (srážkami) přímočarých záběrů a tokem za sebou vrstvených motivů. Film může diváka přesycovat množstvím informací. Lze také říci, že dílu chybí jakási místa pozastavení a oddechu, snad i zřetelnější členění. Proto jsem velmi uvítal kterékoliv statické záběry, které zklidnily ono pomalé, leč vytrvalé těkání. Také příval řeči, ruchů z ulice a zpoza kamery by si místy zasloužily protiváhu ve „filmovém tichu“ nebo alespoň ztišení.

Kdo mě naučí půl znaku nabízí řadu přístupů a interpretací a už proto stojí za zhlédnutí. Pohled, který představuje, je intenzivní, upřímný a divák nemá pocit, že se s ním autor snaží manipulovat. Je ale škoda, že Ryšavý neproblematizuje důsledně a nevěnuje se rozvedení či vykontrastování některých informací a nezobrazuje například i oněch 18 milionů hladovějících, o kterých padne ve filmu zmínka.

Autor je filmový publicista.

MFF Karlovy Vary

Osm oken do italského futurismu

Výstava Futuristický dynamismus (Dinamismo futurista), uspořádaná Italským kulturním institutem v Praze ve spolupráci s již zmiňovaným muzeem, představuje tvorbu tří futuristů: Fortunata Depera (1892 – 1960), Roberta Irase Baldessariho (1894 – 1965) a Tullia Craliho (1910 – 2000). Společným prvkem všech osmi vystavených pláten je právě moment pohybu, ať už reprezentovaný autem vjíždějícím do prudké zatáčky (Tullio Crali, Síla zatáčky – Le forze della curva, 1930), dynamismem sportovního výkonu (Tullio Crali, Řeckořímský zápas – Lotta greco-romana, 1935, Roberto Iras Baldessari, Hráči s míčem – Giocatori di pallone, 1920) nebo shonem velkoměsta (Fortunato Depero, Městská simultaneita – Simultaneità metropolitane, 1946). V tomto ohledu tedy výstava poskytuje to, co by od jejího titulu a námětu průměrně vzdělaný Čech se zájmem o italskou kulturu a umění očekával. Co tento projekt takto naladěnému návštěvníkovi nabízí dále?

Vývoj futurismu

V rámci výstavního prostoru chybí jakýkoliv vysvětlující text, který by divákovi přiblížil prezentované umělce i jejich díla, vytvořená v rozmezí více než 50 let. Vágní povědomí o futurismu potvrzené názvem výstavy a tématickým rozpětím exponátů tak není žádným způsobem rozšířeno či poopraveno. S vynikajícími ukázkami italského futurismu druhé generace není návštěvník nikterak blíže seznámen, stejně tak jako mu nejsou vysvětlena specifika poválečného vývoje tohoto směru.

Výkony italského futurismu po první světové válce byly pozoruhodné stejně jako události doprovázející futuristickou revoltu v jejích počátcích. Je třeba zdůraznit, že na výstavě zastoupený Fortunato Depero se stal spolu s Enricem Prampolinim umělcem, který ve dvacátých letech nejvýraznějším způsobem formoval nové rysy futuristického stylu. Protagonisté poválečného italského futurismu byli samozřejmě stále fascinováni dynamismem a rychlostí, ve svých úvahách o těchto typických atributech moderní, technologiemi zdokonalované civilizace toužili ovšem zajít ještě dále a v roce 1929 dospěli v jednom z mnoha futuristických manifestů k formulování fenoménu „aeropittury“. Fortunato Depero, který patřil do užšího kruhu futuristů už od roku 1913, se stal jedním z prvních signatářů tohoto manifestu, který prosazoval jakousi obrazovou adoraci syntézy člověka, stroje a letu.

Také další z prezentovaných autorů, Tullio Crali, byl předním představitelem této specifické odnože italského poválečného futurismu. Crali byl nejen talentovaný umělec, ale také vynikající pilot, který své vlastní zážitky z akrobatických letů přenášel na svá plátna, jež získala v Itálii takovou proslulost, že mu italské aerolinky poskytly volné lety za uměleckými účely. Crali stál i po skončení druhé světové války u pokusů oživit tradici aeropittury a společně s futuristy Paolem Buzzim, Pinem Masnatou, Brunem Munarim, Giovannim Acquavivou a dalšími inicioval v roce 1969 manifest „orbitálního umění“, které toužilo podmanit si kromě vzdušného také kosmický prostor. Výrazně abstrahovaná kompozice prezentovaná na této výstavě (Ve volném pádu – In caduta liberta, 1971) je typickou ukázkou Craliho pozdní tvorby, následující po zmiňovaném manifestu. Museo di arte moderna e contenporanea di trento e rovereto vlastní kolekci čtyřiceti pěti Craliho
obrazů, která se do muzea dostala rok po umělcově smrti v roce 2001 a dílo tohoto autora tak může být v Praze představeno v rámci vskutku reprezentativního výběru.

S protagonisty futuristické aeropittury se dostal do kontaktu také poslední v Praze prezentovaný umělec, Roberto Iras Baldessari, který se v roce 1934 účastnil se dvěma díly z dvacátých let výstavy Mostra di Aeropittura Italiana. Povaha jeho tvorby se však od základních rysů aeropittury zásadně vzdalovala. Od poloviny dvacátých let se soustředil především na figurativní malbu a jeho formální i obsahový rejstřík výrazným způsobem ovlivňovaly jeho kontakty s avantgardisty z ostatních evropských zemí, například Archipenkem, Schwittersem nebo německým galeristou Herwarthem Waldenem.

Neochota nebo nedůslednost?

Výstavní počin Italského kulturního institutu je v pražském prostředí v tom nejlepším slova smyslu ojedinělý, proto považuji za zásadní chybu, že nebylo učiněno nic pro jeho větší zviditelnění a zpřístupnění širší veřejnosti. Zmiňovaná absence textů v prostorách výstavy a českých překladů popisek jednotlivých děl může být záměrná a v prostorách Italského kulturního institutu ji lze ještě akceptovat. K výstavě byla vydána skládačka s kvalitními reprodukcemi všech osmi vystavených obrazů, ani v ní ale nenajdeme žádný vysvětlující komentář. Chybějící výrazný poutač před vchodem do institutu a naprostou neexistenci sebemenší informace na jeho webových stránkách považuji za zvláštní projev neochoty podělit se s českým divákem o jedinečnou kolekci futuristického umění a za nepochopitelný nezájem o rozšíření a upřesnění v Čechách oblíbené školometské definice futurismu „adorujícího rychlost
a dynamismus“.

Autorka je kurátorka.

VIP festival

Tina b. má zoufale mizivou reklamu, míjí se tedy s místní uměleckou a teoretickou scénou. Zato související propagace VIP, hotelových a cestovních služeb se vůči té oborové jeví silně naddimenzovaná. Tina b. vykročila do světa s mimikry a managerskými strategiemi světového art fairu. Jako by mělo jít o akci adresovanou pouze „světové veřejnosti“, což potvrzuje úvodník na webu. Vzhledem k nepatrné návštěvnosti celého projektu jsou to ale jen iluze.

Akce s ctižádostí konfrontovat světové umění s českým tu pravidelně nedopadají nejlépe. A je nutné se ptát proč. Už u loňských dvou bienále kritika přivítala „hodně umění“ na pražské scéně najednou. Kurátorské výběry a vzájemné konfrontační prezentace však měly diskutabilní kvalitu. Na jejich nedostatky letos reaguje Tina b. ještě výraznějšími nedostatky. Některá jména zde zastoupená by mohla být na české scéně osvěžením – bohužel nikoliv v tomto kontextu, jiní (mě zajímali Attila Richard Lukacs a Jason Mclean) nakonec zastoupeni nebyli, neboť artefakty nedorazily. Kromě tristní propagace a managementu je pochybný i kurátorský záměr celku a mnoho sekcí je rozpačitých. Chybí tu komunikace s umělci, odborníky a publikem hostující země. Nelze se ubránit pocitu, že nás navštívil mimozemšťan a zanechal zde svůj implantát.

Cestou k vilné expozici

Přece jen se podívejme na festival blíže, jelikož jisté organizátorské úsilí zde vynaloženo bylo. S Národní galerií festival nespolupracuje, možná proto není tak lehké na ústřední prezentaci ve Velké dvoraně Veletržního paláce vůbec trefit. Úvodní kanadsko-finská prezentace OY/EH působí jako torzo, spíše jako výstava „několika umělců, kteří se líbí kurátorkám“. Proč ne, ale k čemu potom kurátorské ambice deklarované na počátku? Možná to způsobila nepřítomnost několika mladých hvězd kanadské scény Etienna Zacka a Jasona Mcleana a starší a již trochu pohaslé hvězdy Attily Richarda Lukacse. Specifická finská uzavřenost a „rukodělnost“ severských výtvarnic na mě příliš nezapůsobila, i když celek drží pohromadě víc než kanadská bezkoncepční améba. Výrazné jsou malby Esy Tuomiranty. Estetickým zážitkem může být artefakt The Blair/Bush Project – Revisited – tři filmy Christopha Runneho (Kanada) promítané souběžně na otáčející se panel umístěný mezi třemi
filmovými promítacími přístroji (16 mm). Zřejmě se jedná o části nalezených či archivních filmů s nacionálně-politicko-geografickým náhledem na ropnou válku, prezentované ve smyčkách.

Poměrně ucelenou sekci dream.GIRLS kurátoroval dle jedněch informací Atsuko Arai, podle jiných dream.Girls samotné (jak je to možné?). Jako jedna z mála se tato sekce pokouší o práci s daným prostorem, pro převážně fotografické médium nepříliš vhodným. Jde o putovní projekt 16 výtvarnic z celého světa, mezi nimiž jsou například Minna Pyyhkala (Finsko), Nadja Rovderova (ČR a SR) a Kimurai Yuki (Japonsko), proto patrně působí sevřeněji a koncepčněji, na rozdíl od ostatních částí projektu; osobně doporučuji fotografie Audrey Scott (USA) a záběry z krytého bazénu Štěpánky Peterkové (ČR/USA). Zato Peep Show (kurátor kolektiv Tina b.) sází vzhledem k tématu na barokně nabobtnalý estetismus. Juxtapozice olejomaleb Karla Balcara, fotografie Veroniky Bromové a objektů Sussany Samanek (Kanada, ČR) je, upřímně řečeno, nechutná. Do stejného zorného úhlu se dostal i Thomas Ruff (Německo). Expozici nelze upřít jedině vilnost. Show
má být „polemikou o hranici mezi uměním a pornografií v novém kontextu“. V jakém, to netuším. Přitom mnohé artefakty jsou hodnotné a umělci inspirativní: Anna Jermolaewa (Rusko), Daniel Gonzales (Argentina), Andre Serrano (USA). Z českých autorů jsou tu přítomni ještě Krištof Kintera, Richard Wiesner, Martin Mainer a Jiří Chmelař.

Komorní a dobře vybraná je sekce Perception of Everyday Life (Vjemy každodenního života, kurátor Yohannes Schmidt). Téma přesně vystihují tisky Andrease Gefellera: půdorysy a řezy podlažími panelových domů se liší malými nuancemi, jako jsou plakáty a nápisy na dveřích nebo různě barevné koberce. Stejná charakteristika platí o kurátorské videoprezentaci Reality Blurred (Rozostřená skutečnost) Adama Vačkáře. Ten se rozhodl vystavit svůj osobní výběr tří nejlepších videoartistů. Sarkasmus skupiny The Blue Noses Group (Rusko) je notoricky známý, ale stále pobaví, zvláště v málo přívětivé atmosféře veletržní prezentace; video Schnell od Adela Abdessemeda, Alžířana žijícího ve Francii, zaujme technikou, je to půlminutový záznam na smyčce pořízený z kamery vyhozené z helikoptéry nad Berlínem. Výstava Same Same but Different (Stejné, stejné, ale jiné) vypadá z dálky interesantně, zblízka a v jednotlivostech jde o pouhou efektní hru na poněkud
omšelé a politicky korektní téma globalizace. Proto pouze cituji: „Výstava, kterou připravil kurátor Pascal Beausse, je vyjádřením k postavení a roli uměleckých předmětů v době globalizace a pohrává si s pojmy kopie, falzifikát, duplikát a imitace. Zastoupeni budou mimo jiné tito umělci: Sylvie Fleury, Subodh Gupta, Mathieu Mercier a Jean-Luc Vilmouth.“ Nejsem si jistá, zda uvedení festivalu ve Veletržním paláci (byť to zahraničním návštěvníkům libě zní) je šťastné řešení, neboť celková instalace je naprosto bezradná a jako by čekala na přísun dalšího umění.

Tajuplný Karlín, nová Nová síň

Stejná situace se bohužel opakuje i v Karlínské hale na výstavě Large/Digital. Kurátorský záměr mi zde uniká zcela, kromě toho, že jsou zde vystavena velkoformátová a digitální díla. K tomu přidejme deklarovanou i skutečnou různorodost jednotlivých prací a je jasné, že koncepce je ubohá hned na počátku. Opět nastupuje známý pocit děravosti a nedotaženosti. Zmíním jen několik prací. Prostor ovládá a škoda, že ne centrálně, instalace Phillipa Sempa Bicycle Your Life – Part Two (Projeď si život na kole – část druhá). Do vzájemného vztahu je uveden videozáznam chlapečka projíždějícího na tříkolce bludištěm a skutečný trávníkový labyrint vytvořený na místě a doplněný obřími nákupními taškami, bez nichž by instalace byla silnější právě o onen archaicko-nostalgický výraz. Významnou zprávu přináší videosnímek hořícího domu The Wood (Dřevo) Seana Rogga, který je prý komentářem k vesnickému životu ve Švédsku, kde jsou děti odsouzené za
vážný zločin potrestány rituálním spálením jejich rodinného domu. Guma Guar vystavila video a fotografie z akce násilí na policistovi. Prostorová instalace Petra Písaříka je kompoziční libůstka a formálně zapadá do nového trendu esteticky precizních instalací různorodých objektů a předmětů. Zvuková a světelná instalace Jungle Science (Věda o džungli) ani při jedné mé návštěvě nefungovala. Avízovaný velkolepý projekt Daniela Gonzaleze jsem také neprožila, neboť nebylo jasné, kdy se bude konat. Takto utajených informací na festivalu najdete více, pokud ovšem nejste přizváni k VIP týdnu, kde se zasvěcení zřejmě dovědí vše.

Výstava Our Generation (Naše generace) kurátora Rogera Szmulewicze, jež probíhá v Nové síni, je podle mého názoru nejzdařilejší a potvrzuje fakt, že Nová síň byla skvělým prostorem pro současné umění. Její ztráty je třeba litovat. Výstava se soustřeďuje na mladou mezinárodní fotografickou produkci a tematicky se věnuje portrétování lidí, míst a životního stylu. Španěl Carlos Aires tu představuje galerii nejlepších úsměvů. Mediální černobílé záběry slavných herců, politiků, porno hvězd atp. vsadil do černých dekorativních rámečků a zrcadlově jimi vytapetoval protilehlé vstupní stěny. Fotosérie Aleca Soth Niagara zachycuje očekávání, sny a nesplněná přání skrze významově kontrastní portrétní dokumentaci Niagarských vodopádů, místa zamilovaných. Cyklus Alixe Smithe zachycuje rozpor mezi skutečností a fikcí portrétovaných příslušníků vyšší třídy; vnímáme, že prostředí, v němž se nacházejí, jim není vlastní.

Festival v roce 2008 přeji větší úspěch a především schopnější kurátory a organizátory. To, že Adam Vačkář kurátoruje i vystavuje, mi nevadí, ale že Anneke McGuire je hlavní organizátorka a zároveň i kurátorka a vystavující umělkyně, anebo že Kirsimaria Toronen–Ripatti zahrnula sama sebe do prezentace finského umění, v pořádku není.

Autorka je historička umění

CD, DVD

Krvavý trůn / Kumonosu jô

Režie Akira Kurosawa, 1957, 105 min.

Jedním z fenoménů Kurosawovy filmografie jsou náměty podle klasických předloh západních autorů. Svého filmového zpracování se tak u něj dočkala třeba díla Williama Shakespeara nebo F. M. Dostojevského. Nenatočil jich sice mnoho, ale ve všech případech se jedná o skvělé snímky. A právě Krvavý trůn (1957), adaptace Shakespearova Macbetha, se řadí mezi režisérovu i filmově-historickou klasiku. Kurosawa zde dokázal spojit dva zdánlivě nesourodé prvky: klasické shakespearovské drama a japonské historické prostředí. Jeho verze Macbetha tak nepostrádá nic z působivosti evropské předlohy a přitom pevně vězí v kořenech japonské kultury (využití tradiční hudby, prvky divadla nó aj.). K vynikajícímu vyznění snímku přispěl vedle režijního zpracování i tradičně exaltovaný herecký projev Toširo Mifuneho a také herečky Isuzu Jamadaové v roli paní Asadži (Lady Macbeth). Krvavý trůn tak dokladuje mimořádnou Kurosawovu schopnost organicky propojovat
evropské náměty s osobitými výrazovými prostředky jiného kulturního prostředí, a díky tomu uspět u domácí i zahraniční veřejnosti. Krvavý trůn vyšel na DVD jako čtvrtý titul společné kurosawovské série Levných knih a Filmhouse. Disk vyniká kvalitním masteringem obrazu, vypínatelnými(!) českými titulky a technicky dobře zvládnutou originální zvukovou stopou v DD 2.0.

Petr Gajdošík

Válka / Vojna

Režie Aleksej Balabanov, 2002, 120 min.

Válečný film zažívá v Rusku svou renesanci. Jednou z příčin je jistě i válka v Čečně, která svou teroristickou povahou zasahuje do života téměř všech Rusů. Její konec se neblíží a umírají v ní především nezkušení mladíci, kteří si tu plní svou vojenskou povinnost. Ve Válce vypráví jeden z nich, Ivan, o tom, jak žil v čečenském zajetí, kde sloužil jako překladatel webových stránek pro místního partyzánského vůdce a zároveň se seznámil s anglickým párem Johnem a Margaret, který byl unesen, když přijel do Grozného hrát Hamleta. Jednoho dne je Ivan z neznámých důvodů propuštěn a s ním i John, jenž má ale do dvou měsíců získat dva miliony liber, aby sebe a Margaret vykoupil. Začíná tak boj s britskými a ruskými institucemi, kterým se platit nechce. Zpočátku psychologický snímek se zhruba v polovině mění v akční film, John s Ivanem se totiž vydávají zpět se zlomkem požadované sumy, aby Margaret
osvobodili. Svou roli ve filmu hrají záběry ruční kamery: jedna britská televizní stanice totiž Johnovi nabídne 200 tisíc liber za to, že svou výpravu natočí. Film se jednoznačně staví na ruskou stranu a většina Čečenců tu je jen bandou bezcharakterních teroristů, naopak jako „správný chlap“ je vykreslen zajatý ruský kapitán, do něhož se dokonce Margaret zamiluje. Akční scény si nezadají s těmi americkými a i přes jednostrannost jde o jeden z nejlepších válečných filmů poslední doby.

Jiří G. Růžička

Call of Juarez

UBI Soft 2006

Westernově laděných her je na trhu nedostatek. Od devět let staré hry Outlaws od Lucasarts se objevila pouze strategie Desperados, která ale neumí vytěžit prostředí a společnost západních Spojených států tak, jak to vídáme ve filmech. Call of Juarez od polských Techland využívá westernové sucho a skvěle naplňuje podstatu žánru: dobrodružství, drama a nádherná krajina – to vše vytváří prostředí, v němž se ani na chvilku nezastavíte. Děj se opírá o příběh Billyho, mladou ztracenou existenci, který se náhodou připlete k vraždě na farmě, je nespravedlivě obviněn a utíká. Druhou část hry odehrajete jako reverend Ray, který hodlá Billyho předat spravedlnosti. Zatímco za Billyho hratelnost připomíná stealth akci (důraz je kladen na taktiku), za Raye prostě jen jdete a střílíte. Obě postavy vycházejí ze známých westernových archetypů – a jejich charakterizace je dobře podána. O scénář se postaral Haris Orkin, hollywoodský scénárista, který má s westernem
větší zkušenosti než polský tým. Právě díky geografické vzdálenosti Polska od Kalifornie je hra originálně zpracována, podobně jako se některým spaghetti westernům podařilo předčit klasické americké kovbojky.

Pavel Dobrovský

Gustav Mahler; Alban Berg

Symfonie č. 4; Sieben frühe Lieder

Deutsche Grammophon 2005

Italský dirigent Claudio Abbado nahrál komplet Mahlerových symfonií již v 80. letech s různými orchestry, v poslední době vzniká komplet nový, a sice s Berlínskými filharmoniky, jedním z nejlepších orchestrů světa, jehož byl Abbado v letech 1989–2001 šéfdirigentem. S orchestrem si očividně výborně rozumí stále a rád se k němu vrací. Jejich nynější spolupráce – bez onoho „šéfovství“ – je snad ještě lepší než bývala a právě mahlerovské nahrávky jsou toho skvělým důkazem. Abbado se navíc zázračně vrátil na pódia po těžké nemoci a sledovat jeho výkony, prohloubené touto nelehkou zkušeností, je skutečně zážitek. Z nahrávky Mahlerovy 4. symfonie čiší radost a lyrická nálada. Tato symfonie je v Mahlerově díle spíše výjimkou jak svou náladou, tak i posluchačskou přístupností, a není ani tak rozsáhlá: v Abbadově pojetí trvá 56 minut. O výkonech dirigenta i orchestru lze hovořit jen v superlativech a ani se
nechce věřit, že jde o živou nahrávku, tak je dokonalá i po stránce technické. Vrcholem je pak výkon sopranistky Renée Flemingové v závěrečném sólu. Své kvality potvrzuje tato operní diva i v následujících Sedmi raných písních Albana Berga, které dramaturgicky vhodně doplňují Mahlerovu skladbu. Flemingová zde dokázala svůj operní projev zkáznit ve prospěch intimní nálady lyrických písní, které zdaleka nejsou tak složité jako pozdější Bergova díla.

Milan Valden

Jazzová periferie pod Řípem

Vladimír Kouřil (*1944) jako člen Jazzové sekce Svazu hudebníků v daném období aktivně sledoval dění na scéně, publikoval v Bulletinu Jazz a v roce 1987 byl jedním z perzekvovaných činitelů Jazzové sekce. Oficiálně začal publikovat až po roce 1989: vydal soubor medailonů současných hudebníků nazvaný Starý a mladý pán hrají jazz (Panglos 1997) a knihu Jazzová sekce v čase a nečase 1971-1987 (Torst 1999), v níž podrobně zachytil historii Jazzové sekce.

Jako jeden z mála českých jazzových publicistů se Kouřil nezabývá pouze klasickým, respektive středoproudým jazzem, ale také jeho avantgardními odnožemi, přičemž tento styl zároveň nahlíží v mnohem širších kulturních souvislostech i s ohledem na populární nebo vážnou hudbu. V aktuální knize se snaží podrobně mapovat dění na české jazzové scéně v období normalizace, oproti předchozímu titulu ovšem v podstatně širším kontextu – nahlíží problematiku z různých úhlů a snaží se o kompletní postižení tohoto tématu. Poutavě psaná kniha představuje velice cenný materiál díky komplexnosti obsažených informací, věnovaných období od konce šedesátých let do doby převratu v devětaosmdesátém s bilančními přesahy do současnosti. Jedinou výtku k provedení knihy lze směřovat k vydavatelství Volvox Globator: naprosto nevhodná obálka i celková grafická úprava vyvolává ve čtenáři pocit, že drží v ruce titul z nějakého
lokálního vydavatelství.

Divná hudba dob nekalých se skládá z pěti samostatných částí, které dohromady mozaikovou metodou skládají téměř kompletní obraz české jazzové hudby posledních třiceti let. Vstupní kapitola nazvaná Století jazzu je přehledně zhuštěným a sumarizujícím průvodcem po vývoji žánru a jeho jednotlivých vývojových fází, jež jsou usouvztažněny s historickými událostmi, s nimiž jejich vznik více či méně souvisel. Druhá kapitola Poutníkova cesta za jazzovou vírou popisuje ryze osobní posluchačský vývoj samotného autora textu, který zažil výrazný úsek rozvoje moderního jazzu. Individuální historie odráží vnější dobové okolnosti a ukazuje tak možnosti, které měl v socialistickém Československu mladý člověk zajímající se o „jinou“ kulturu.

Nejcennější materiál však obsahuje nejdelší třetí oddíl nazvaný Nenápadný vliv Bílé hory

na jazzovou improvizaci, v němž jsou rok po roce popsány nejdůležitější události odehrávající se v jazzovém prostředí, s ohledem na politickou a společenskou situaci, navíc dokreslovány ilustrativními citacemi z dobového tisku. Další částí knihy je podoba českého jazzu sedmé a osmé dekády završena – rozsáhlý materiál, vzniklý z rozhovorů s kapelníkem, skladatelem a pianistou Milanem Svobodou, jenž je zástupcem hudební generace etablující se během sedmdesátých let, představuje zajímavý pohled „zevnitř“ scény. Pátou kapitolou nazvanou Krajina českého jazzu v čase změn se Kouřil přesouvá do současnosti – fundovaně zde analyzuje porevoluční situaci na této scéně, komentuje spíše rozpačitý stav hudební publicistiky věnované tomuto žánru, jednotlivá periodika či festivaly. Důležitým apendixem je abecedně řazená diskografie československého jazzu vydaného v letech 1970-1989.

Ačkoliv by se mohlo zdát, že u nás jazz na hudební periferii zůstává i nadále, úplně tomu tak není. Kouřil totiž vkládá naději do generace mladých hudebníků vynořivších se na přelomu tisíciletí, kteří se nespokojují pouze s mainstreamem či fúzemi jako většina jejich starších předchůdců, více reflektují současné hudební dění a vnášejí do své hudby nový pohled. K této nadějné změně velkou měrou napomáhá i Kouřilova kniha, která kromě otevření širokého pole hudebních kontextů poukazuje na to, že je v našem prostředí na co navazovat.

Autor je přispěvatel časopisu HIS Voice.

Utichly metronomy Györgye Ligetiho

…použitelná ona opačná idea, tedy návrat k modalitě nebo tonalitě a komponování v různých starých stylech – neo-Vivaldi, neo-Mahler…“

G. L.

Vážná hudba po druhé světové válce se, zjednodušeně řečeno, pohybuje mezi dvěma póly: modernistickým, věřícím ve vývoj skrze nové způsoby vyjádření, a postmoderním, podle nějž nic nového již vymyslet nejde a lze jen nacházet nové kombinace starého. Mezi těmito póly se pohybují osobnosti, které potřebují tvořit mimo dogmata. Snad nejvýznamnějším z těchto solitérů byl György Ligeti, který zemřel v pondělí 12. června ve věku 83 let.

Sousloví „velký skladatel“ se o autorech žijících či teprve nedávno zemřelých příliš nepoužívá. Jak praví cynická lidová moudrost, člověk musí být bezpečně mrtev alespoň sto let, aby mohl být prohlášen za génia. Pokud se od velkého skladatele očekává, že nějakým způsobem posune vývoj hudby a zároveň dokáže stvořit skladby oslovující posluchače, pak rodák z města Dicsőszentmárton (dnes Tîrnaveni v Rumunsku) tyto požadavky splňuje. V šedesátých letech visel ve vzduchu zájem o zvuk, tedy o čistě zvukové působení hudby. Různí autoři tehdy ohledávali možné cesty a právě Ligeti se skladbami Atmosphéres nebo Lontano zaujal nejvýrazněji: hustá spleť hlasů, v nich neumožňuje posluchači registrovat jednotlivé tóny nebo harmonie a namísto toho vytváří dojem zvolna protékající a nepozorovaně se proměňující masy. K průlomu do širokého povědomí ovšem pomohl vnější faktor. Krátce po premiéře Atmosphéres si tuto skladbu
a několik dalších vybral režisér Stanley Kubrick pro svůj film 2001: Vesmírná odyssea. Učinil tak sice bez autorova svolení a několik let se s ním pak soudil, pro mnoho lidí tak ovšem otevřel nové hudební galaxie.

Ačkoliv v obecném povědomí představují zvukové masy z počátku šedesátých let „typického Ligetiho“, on sám zanedlouho začal zkoumat jiné způsoby tvorby. Odpor k opakování zaběhnutých metod je pro něj typický stejně jako skutečnost, že důležitý je výsledný zvuk skladby a k jeho dosažení se hledá vždy ta pravá forma. Umění vytvořit zvukové světy demonstroval v Requiem, které nabízí apokalypsu i nadpozemskou hudbu sfér.

Zda k velkému skladateli patří humor, na tom se veřejné mínění neshoduje. Mozart byl prý veselá kopa, zatímco Beethoven byl nerudný a věčně jej trápila zácpa. Ligeti vtipný byl, ovšem neznamenalo to ani nevázanou veselost ani laskavý úsměv. Jeho doménou byl humor absurdní, černý a obecně nekorektní. V roce 1961 na jistém sympoziu způsobil svou přednáškou-happeningem Budoucnost hudby pozdvižení a byl vynesen ze sálu. V době popularity jeho „kosmického“ stylu napsal sám na sebe parodii. Dvojice Aventures a Nouvelles Aventures představuje absurdní dramata, kde tři zpěváci přednášejí text složený z hlásek bez sémantického významu. Velkou formu pak své oblibě absurdního dramatu dal v opeře Le Grand Macabre podle hry vlámského autora Michela de Ghelderode. Fraška o tom, jak nenastane konec světa, protože Smrt se opije a zemře, má až komiksový spád. Komika se ovšem nevylučuje s vážným skladatelským záměrem,
což ukazuje třeba Poéme symphonique. Postavit sto metronomů nastavených na různá tempa na pódium a spustit je vypadá jako další happening, výsledkem je ovšem úžasná spleť rytmů, které se neustále proměňují s tím, jak se jednotlivé strojky zastavují a utichají.

Až do konce života György Ligeti hledal a nacházel nové způsoby hudebního vyjádření. Většina z jeho skladeb nabízí posluchači fascinující dobrodružství, ačkoliv není ani v nejmenším podbízivá. Klavírní etudy, Hamburg concerto nebo Trio pro lesní roh, housle a klavír ukazují, že zdánlivě archaické hudební formy jsou schopny pojmout obsah velice aktuální. Ligetiho vždy zajímalo spojování protikladů: řád a chaos, ušlechtilý tón a rozladěné skřípání, meditativní nálada a rytmy podivných strojů. Možná právě toto hledání napětí mezi různými póly je tím, čím je jeho hudba jedinečná.

Autor je šéfredaktor časopisu HIS Voice.

Akce!

Abychom mohli mluvit o antifašismu, musíme se věnovat i otázkám krajní pravice. Politicky se jedná o směs agresivního antikomunismu, nacionalismu a autoritářského antidemokratismu. Historicky se pravicový extremismus dělí na neonacismus (spojený buď s původní německou nacistickou ideologií nebo jejími současnými mutacemi, která klade hlavní důraz na mýtus rasové čistoty), neofašismus (spojený s italskou fašistickou ideologií a místní národní fašistickou tradicí) a pravicový populismus.

První náznaky organizovaného rasistického hnutí se mezi českou mládeží začaly objevovat až v pozdních osmdesátých letech spolu s proniknutím, tehdy ještě marginálního, hnutí skinheads na naše území. Před rokem 1989 tvořili skinheads součást punkové subkultury, která se sice projevovala protestně, ale bez jasného ideologického kontextu. Během první poloviny devadesátých let se však hnutí skinheads v České republice etablovalo jako významná subkultura, která záhy přijala ideologii rasismu a neonacismu, přičemž její členové tvořili a dosud tvoří většinu exponentů extrémní pravice.

Prudký nárůst sympatizantů hnutí skinheads po roce 1989 byl způsoben několika faktory. Jednak se jednalo o reakci na právě ukončenou dobu komunistického režimu, která vedla řadu lidí k tendenci zaujímat ostře pravicové postoje (bez ohledu na fakt, že pojem pravice neměl v té době žádné jasné kontury a dominoval mu zejména odpor vůči bývalému režimu). Stejně tak se ale jednalo i o reakci na obavy ze sociálních změn. Existenční strach až příliš často vede k hledání obětního beránka, kterým se stali Romové. Svou roli však sehrál i vliv hudebních skupin Orlík, Braník a do jisté míry i kapely Tři Sestry, které po roce 1989 rasistické skinheads podporovaly. Nechvalně proslulým a často citovaným se stal v této souvislosti zejména výrok zpěváka skupiny Tři Sestry Fanánka, který na dotaz, co si myslí o druhé desce skupiny Orlík, odpověděl: „Je to tam všechno navostro – cikáni a všichni tyhleti šmejdi.“

Formování radikálního antifašismu

Přestože se naše západní společnost hlásí k antifašistickému odkazu a v sousedních zemích můžeme občas vidět mohutné antifašistické demonstrace pod vedením předních politiků, stejně jako lokální akce pod vedením představitelů místních samospráv, v českém prostředí se od počátku devadesátých let spojují antifašistické aktivity téměř výhradně s anarchistickým hnutím.

Od samých počátků bylo pro formující se rasistické, resp. neonacistické hnutí typické používání násilí, které necíleně zasahovalo široký segment společnosti. Proti tomuto násilí a proti ideologii neonacismu a fašismu se začala organizovat opozice. Nejhlubší ukotvení nalezla v anarchistickém hnutí, protože jeho příslušníci patřili k oblíbeným cílům neonacistických bojůvek, a protože svobodomyslný anarchismus byl v přímém rozporu s autoritářskou ideou neonacismu.

Původně se jednalo víc o následování příkladu anarchistických skupin ze západní Evropy (převážně z Německa), které měly zkušenosti s existujícím neonacistickým hnutím, avšak velmi brzy vznikla vlastní agenda, reagující zejména na narůstající násilí ze strany neonacistů.

V průběhu let 1991–1992 došlo k několika střetům mezi oběma tábory, které rozsahem překračovaly běžné pouliční napadání. Nejprve to byl v roce 1991 koncert Branická žízeň, na kterém skupiny skinheadů organizovaně útočily na přítomné punkery, jež podezíraly ze sympatií k anarchismu. Následovala anarchistická demonstrace proti Jubilejní výstavě na pražském Výstavišti 30. května 1991, již se pokusili rozehnat skinheadi z rodící se pražské organizace NOF (Národní obec fašistická). Další anarchistická demonstrace k výročí 15. března (v roce 1992) byla taktéž napadena skinheady a chuligány, nicméně početně silnější anarchisté skinheady nakonec z demonstrace vytlačili. Celé toto období vyvrcholilo střetem na 1. máje 1992 na pražské Letenské pláni, kde proti sobě stála aktivistická jádra obou hnutí. V tomto střetnutí už hráli prim jednoznačně anarchističtí militanti. Ti dokázali početně stejně silnou (střetu se účastnilo zhruba 300
demonstrantů na každé straně) skupinu neonacistů rozehnat.

Tyto střety otevřely v anarchistickém hnutí otázku militantního antifašismu. Ideologický i organizační základ pro radikální antifašismus představovaly skupiny tzv. „militantních autonomů“ (termín pochází z Německa) sdružených v organizacích, jako byly Front of Individual Freedom (vydával časopis Fronta), Pražský radikální anarchistický kroužek (vydával fanzin Radikál) a Anti-nazi red skins front, které prosazovaly metody násilných střetů s neonacisty. Vycházely při tom z ideologie anarchismu a odmítaly spolupráci se státními orgány, o kterých předpokládaly, že nebudou schopny ani ochotny proti fašistickému nebezpečí zasáhnout. V rámci anarchistického hnutí však militanti představovali menšinový proud, zatímco větší část anarchistů byla orientována spíš pacifisticky a násilné akce odmítala. Místo nich se objevovala v první polovině devadesátých letech snaha po dialogu se skinheady, jak dokumentuje článek „Výzva skinheadům“
z A-kontra 7/92: „Anarchisté nikdy nebyli proti skinheadům jako takovým. Máme dojem, že fašismus a rasismus skinheadů je vyprovokovaný a manipulovaný. Netvrdíme, že tu nejsou problémy, pro něž se fašismus může zdát rychlým a jednoduchým řešením. Fašizující tendence v politice však povedou k likvidaci jak anarchistů, tak skinheadů.“ Vítězné střetnutí s jádrem pražských skinheadů navíc utvrdilo pacifistické anarchisty v tom, že skinheadské hnutí je de facto poražené a je zbytečné pokračovat v násilí. Budoucnost ukázala, že tomu tak nebylo.

Antifašistická Akce

V letech 1993–1998 míra militantního antifašismu poklesla, neboť ho většina anarchistických hnutí odmítala a neonacisté se navíc stáhli do klubů a hospod. Přestože veřejné aktivity neonacistů po roce 1992 na nějakou dobu poklesly, pokračovalo pouliční násilí, které si vyžádalo celou řadu smrtelných obětí, z toho i dvě z anarchistického prostředí (Filip Venclík 5. 9. 1993 a Zdeněk Čepela 31. 8. 1994). Militantní antifašistická uskupení bez podpory širšího hnutí však už v té době nefungovala, a tak neexistovala organizační platforma pro radikální antifašisty. Neonacistické násilí pokračovalo a bylo čím dál jasnější, že samo od sebe nepřestane.

V roce 1996 tak vznikla česká pobočka Antifašistické Akce (AFA). Původně to byla pouze pražská skupina, ale brzy se objevily pobočky v Brně, Jihlavě a Zlíně. Navázala ideově na původní militantní skupiny a přihlásila se k anarchistickému antifašismu, který je v chápání AFA spojen s antiautoritářským odporem proti státu. Stát totiž – podle AFA – důrazem na ochranu kapitalismu brání skutečnému antifašismu. Stát a kapitalismus ve skutečnosti fašismus generují a jsou ochotny jej využít proti radikálům z pracující třídy, pokud to bude nutné v rámci zachování jejich privilegií, která získaly právě na úkor pracujících. Současně AFA vždy jasně deklarovala neochotu spolupracovat s podobně zaměřenými skupinami autoritářské levice. Zcela jasně se v tomto smyslu vyjádřil její mluvčí Jan Kenský v Akci č. 11 z března 2000: „Nepříjemná je ale i aktivita bolševických skupin. S těmito rudými fašisty rozhodně nehodláme
chodit vedle sebe na demonstracích a v boji proti nim si rozhodně nebudeme brát žádné servítky.“ Stejně tak AFA odmítla spolupracovat s lidmi, kteří se pokoušeli bojovat proti neonacistům legálními prostředky, jako jsou Jakub Polák nebo Ondřej Cakl. Ti prý pouze legitimizují zvyšování státních výdajů na boj s extremismem, přičemž za extremisty jsou pak považováni neonacisté stejně jako jejich protivníci.

Od svého vzniku deklarovala AFA čtyři základní cíle: ochranu politického a veřejného prostoru pro anarchistické hnutí, zabezpečení jeho šíření pomocí propagace, sociální boj s neonacismem i státní mocí a konečně zamezování veřejného působení neonacistických a ultrapravicových skupin. Antifašistická Akce začala vydávat časopis AKCE (původně Antifa news), jenž se zabývá jak konkrétními výstupy antifašismu, tak teoretickými články o antifašistickém a anarchistickém hnutí. Začala také pořádat přednášky, tisknout letáky a vydávat vlastní texty. Její činnost se ale orientovala i na militantní antifašismus, což v praxi znamenalo monitoring neonacistických aktivit, násilnou konfrontaci neonacistických veřejných vystoupení a fyzické útoky na představitele ultrapravice. Snahou bylo zatlačit neonacisty do kulturního podzemí, kde bude jejich možnost působit na veřejnost minimální.

Na rozdíl od roku 1992 už tehdy byla podpora anarchistického hnutí podstatně větší a aktivity AFA se setkávaly s příznivějším ohlasem. Přesto militanti nebyli přijímáni celým anarchistickým spektrem a existovaly rozpory, které přetrvávají dodnes, zejména v otázce použití násilí a následné heroizaci radikálních antifašistů. Pravda ovšem je, že taktika AFA fungovala a radikální antifašismus v jejich podání byl schopen dosáhnout jistých úspěchů. Aktivity AFA kulminovaly v letech 1999–2002, zejména v souvislosti s pokusem neonacistů proniknout do politiky v rámci nacionálně sociálního bloku. Když se tato strana na konci roku 2001 rozpadla, většina jejich členů a sympatizantů přešla do struktur Národního odporu, který veřejně deklaroval odmítnutí politických aktivit a přechod zpět k násilné činnosti. V letech 2001–2002 dosáhly pouliční střety mezi antifašisty a neonacisty zatím největších rozměrů. Poté došlo
k utlumení činnosti Národního odporu a částečnému rozkladu jeho struktury.

Pokles aktivit

Pokles neonacistických aktivit však vedl logicky i k útlumu činnosti antifašistů. AFA se dostala do vnitřní krize, kterou vyřešila spojením s jednou ze dvou významných anarchistických organizací – Federací anarchistických skupin (FAS).

V době 2003–2005 celkově aktivity jak na straně neonacistů, tak na straně antifašistů slábly. Nyní se však situace mění. Od poloviny roku 2005 se znovu konají veřejné akce neonacistů, proti kterým vystupují antifašisté: počínaje demonstrací národního odporu v Brně na prvního máje 2005, přes úspěšnou blokádu pochodu Národního sjednocení 18. června v Otrokovicích, demonstrace 25. února 2006 v Bruntálu, 20. května 2006 v Mostě až k demonstraci Národních korporativistů 27. května v Hodoníně.

Militantní antifašismus vnesl do prostředí českých protestních hnutí myšlenky sebeorganizace a sociální sebeobrany. Obecně lze říci, že anarchističtí antifašisté dosáhli svého cíle v tom smyslu, že neonacistická aktivita oproti devadesátým letům znatelně poklesla.

Autor je politolog, doktorand na FF MU Brno.

Boj proti „národně očištěným zónám”

Mistrovství světa ve fotbale vyvolalo v Německu mnoho diskusí o tom, jak se Němci jako hostitelé šampionátu předvedou okolnímu světu. V kontrastu k oficiálnímu sloganu Die Welt zu Gast bei Freunden (Svět jako host u přátel) se však ve veřejnosti ozývají i jiné hlasy. Krátce před zahájením šampionátu prohlásil bývalý mluvčí Schröderovy vlády Uwe-Karsten Heye v diskusi na rozhlasové stanici Deutschlandradio společně s Michelem Friedmanem a Paulem Spiegelem, bývalými mluvčími židovské komunity v Německu, že by divákům tmavší pleti nedoporučoval navštěvovat některé části země. Zvláště Brandenburg by podle něj mohl být nebezpečný.

V poslední době se tak stala předmětem veřejné debaty otázka „národně očištěných zón“, jak nazývají své bašty sami neonacisté, tedy oblastí, které se také označují americkým výrazem no go areas. A na Heyeovu hlavu se okamžitě snesla vlna kritiky, že problém přehání a poškozuje pověst některých částí Německa. Také by prý většina přátelských a tolerantních občanů neměla být dávána do jednoho pytle s tupými rasistickými útočníky, kterých je menšina. Podobné zobecňující poznámky prý poškozují pověst bývalého východního Německa a ve svém důsledku jen nahrávají přívržencům “národně očištěných zón“.

Jiný tip kritiků zase poukazoval na to, že je příliš zjednodušující problém rasistického násilí definovat místně, jako by k podobným útokům nedocházelo i v jiných částech Německa. Podle těchto hlasů není problém rasismu v Německu spojen jen se vzdálenými a sociálně devastovanými okrajovými oblastmi zemědělské části východního Německa a oblasti Plattenbau. Zároveň ale zastánci tohoto názoru přiznávají, že xenofobie a náchylnost k extrémistickému násilí je právě tady nejsilnější.

Antifáků je víc

Od sjednocení Německa až do roku 2005 v zemi zahynulo při rasistických útocích nebo útocích spáchaných pravicovými násilníky 133 lidí. Nejčastějšími oběťmi byli „zjevní“ cizinci, punkeři a bezdomovci. I když se většina těchto zločinů stala v Západním Německu (73 oproti 60 na Východě) je vzhledem k poměrnému počtu obyvatel v obou částech země i vzhledem k poměru cizinců na populaci, rasismus na Východě větší. Pro člověka jiné barvy pleti je pravděpodobnost, že se stane terčem útoku na Východě, pětadvacetkrát vyšší než na Západě. A počet útoků bohužel roste. V roce 2005 udávají policejní statistiky 27 procentní nárůst počtu útoků, které měly za následek zranění (z 640 v roce 2004 na 816 v roce 2005). Navíc se předpokládá, že zhruba 50–75 procent útoků není vůbec hlášeno, protože se oběti obávají, že jim policie nebude věřit.

V Německu tedy opravdu existují nebezpečné oblasti pro cizince a je nakonec jedno, jestli je budeme nazývat no go areas, Angsträume, nebo neonacistickým termínem „národně očištěné zóny“. Je však také pravda, že v těchto oblastech existuje silný občanský odpor proti pravicovému extremismu a násilí. Antirasistická angažovanost zde přitom může být spojena i s určitými riziky. Má různé formy: od nejrůznějších nadací s celostátní působností až po malé antifašistické skupiny, které mají obvykle levicové nebo punkové kořeny.

Mezi mládeží na Východě je docela populární neonacistická móda i neonacistické rockové skupiny. Proti nim se staví místní antifašistické skupiny, z nich část je napojena na celostátní síť Antifa skupin. Organizují protesty proti neonacistickým demonstrací, informační kampaně a dokumentují rasistické útoky. Pořádají také koncerty a různé párty. Přímo na ulicích také tváří v tvář pochodujícím skinheadům bojují o ovládnutí veřejného prostoru.

„Nejsme žádná národně očištěná zóna,“ odporuje osmadvacetiletý Sebastian Reißig, který je zakladatelem skupiny Aktion Zivilcourage z Pirny. Souhlasí však s tím, že Pirna a Saské Švýcarsko je jednou z hlavních bašt skinheadů v celém Německu. Sám byl několikrát zbit neonacisty, a tak nebezpečí vůbec nepodceňuje. Tvrdí ale, že na skinheadské koncerty většinou chodí jen osmdesát soudruhů, zatímco na jejich odpůrci pořádaný květnový Karneval kultury v Pirně přišlo letos v květnu 7000 návštěvníků. Ovšem i setkání s 80 skinheady může skončit smrtí.

Protože jsme chudí

„Heye neřekl nic nového,“ prohlašuje Anetta Kahaneová. „Afričané v Berlíně už dlouhou dobu říkají to samé. A veřejnost to nakonec musí pochopit.“ Kahaneová je tisková mluvčí Antonio Amadeu Stiftung (AAS), což je nadace pojmenovaná po Angolanovi Antoniu Amadeu Kiowovi zabitém při rasistickém útoku. Do Spolkové republiky přišel v roce 1987 a listopadu 1990 jej v Brandenburgu přepadla a ubila k smrti padesátičlenná skupina mladíků a dívek. Policie násilí sledovala, ale nezasáhla. Smrt osmadvacetiletého Kiowy byla jedním z prvních případů rasistické vraždy, který získal pozornost celostátních médií v tehdy čerstvě sjednocené zemi. Osm let po smutné události založil Karl Konrad Graf von der Groeben na jeho počest AAS. Hlavním cílem nadace je podporovat místní projekty na základních školách a alternativní kulturu mládeže, rozvíjet místní sdružení a pomáhat obětem útoků rasistů či přívrženců extrémní pravice. Zaměřuje se především na
antirasistické kampaně v Brandenburgu a dalších částech Východního Německa. Snaží se zabránit tomu, aby se zdejší sociální degradace nepřeměnila v lhostejnost, nenávist, nebo dokonce chuť dopouštět se násilí. Kahaneová je přesvědčená, že: „je samozřejmě politicky špatné tvrdit, že je hlavní příčinou [násilí] nezaměstnanost. Bylo by opravdu zvláštní vysvětlovat divákovi, který přijel na mistrovství z Brazílie nebo Mexika, že tu zabíjíme lidi z rasových důvodů, protože jsme chudí nebo nezaměstnaní.“

Kámen

Na rozdíl od nadace AAS pracují Jacqueline und Noel Martin Fonds na projektech podstatně menšího rozsahu. Jde ale mimořádný projekt člověka, jež se stal obětí rasového násilí a bojuje za mimořádně obtížných okolností. Před deseti lety, večer 16. června 1996, byl Noel Martin, sedmatřicetiletý Brit jamajského původu, spolu s dvěma barevnými kamarády napaden dvěma německými mladíky. Cizinci chtěli útočníkům ujet v autě. Násilníci je ale pronásledovali v ukradeném vozidle a do okna Martinova auta mrštili velký kámen. Řidič ztratil nad vozem kontrolu a narazil do stromu. V důsledku zranění utrpěného při havárii Martin ochrnul od hlavy dolů. Deset let žil na vozíčku a byl odkázán na pomoc své ženy Jaqueline, jež však v roce 2000 zemřela na rakovinu. I když ztrácel vůli k životu, účastnil se různých protirasistických akcí: v roce 2001 navštívil Mahlow, aby připomněl páté výročí útoku a pronesl zde řeč, objevil se také ve známém
diskusním pořadu ve federální televizi. Téhož roku vznikl byl založen Jacqueline und Noel Martin Fonds, jejichž cílem bylo umožnit dětem z Mahlow výměnné pobyty v anglickém Birminghamu, kde Martin žil před svým odchodem do Německa.

U příležitosti 10. výročí útoku se v Mahlow shromáždilo asi sto lidí na antifašistické demonstraci. Martin se jí však nezúčastnil. Vzkázal jen, že se připravuje na odchod ze života, k němuž má dojít ve Švýcarsku, a pozval přítomné, aby se s ním rozloučili. „Nadace bude pokračovat i po mé smrti. O to bylo postaráno.“

Autor je politolog. Přeložil Filip Pospíšil.

Bylo to v máji

Takový by mohl být závěr mediální procházky po májových slavnostech několika uplynulých let. Deníky žijí výsostným zájmem o pouliční život a opomíjejí nám přitom vzkázat, kdo jsou anarchisté/neonacisté a co vlastně chtějí. Zřídkakdy se z novin dočteme něco bližšího o skutečných postojích demonstrantů. Vyvolává to přirozenou reakci, kdy saháme po stereotypech (zejména levicového extremismu) a nadto si bereme za své, že „příznivci extremismu jsou agresivní“, jak řekl poslanec Karel Šplíchal (ČSSD) v článku Práva o prvomájových demonstracích v roce 2000. Je to minimálně předsudek, protože víme, že všude ve světě proti rasismu protestují i lidé nezatížení jakoukoliv ideologií.

Na obranu Práva nutno dodat, že ve zprávách o prvomájovém dění se dávalo obvykle prostor k vyjádření druhé strany. Naproti tomu zpravodajství Mladé fronty Dnes bylo v minulosti vůči anarchistům a antifašistům zaujaté (v poslední době méně). V článku na titulní straně MfD z 2. května 2000 stojí, že demonstraci úřad zakázal, protože nebyla nahlášena s povinným pětidenním předstihem. Tvrzením Mladá fronta implicitně obhajovala zákrok policie, při němž policie zatkla 53 demonstrantů, a který označil Petr Uhl (akci osobně přihlížel) a další za nepřiměřeně brutální. Žádný zákon ani vyhláška pětidenní povinnost, jíž se noviny oháněly, nestanovuje.
V roce 2000 jako by neonacisté z pomyslného trojúhelníku vypadli a v mediální hře zůstali jen anarchisté a policie. Spekulovalo se o tom, zda byl policejní zásah adekvátní. „Policisté nenosí při zásazích čísla, a tak stížnosti nemají šanci uspět,“ hřímal titulek Lidových novin. Policie se hájila tím, že na speciální ochranné vesty se odznak připíná jen těžko. Polovině těžkooděnců na vestě přesto visel. Policie nebyla sice schopna říct, kdo měl či neměl čísla, nabídla ale šalamounské řešení: „Stěžujte si!“ Zákrok odsuzovaly v názorech hlavně LN a Právo. Tvrdost byla vykládána také jako demonstrace síly před podzimním zasedáním Mezinárodního měnového fondu a Světové banky a jako důsledek loňských střetů mezi anarchisty a neonacisty. V roce 1999 šlo o dosud nejtvrdší incident. Proti náckům létaly zápalné lahve a dlažební kostky. Bylo poškozeno pět policejních aut a zraněno devět policistů.

Hodní hoši

K tradičním oslavám 28. října se každoročně připojují neonacisté. K pochodům Prahou, Brnem, Ostravou a dalšími městy se vypravují příznivci Vlastenecké fronty, Národního odporu (podle dokumentů MV neonacistická organizace) a jiných nacionalistických skupin. V novinových článcích stojí anarchisté v pozadí zájmu. Přihlížejí, nadávají na skinheady a případně vyvolávají konflikty. Neonacisté skandují hesla jako „Havel za mříže!“, „Zrádci budou viset“ či „EU-thanázie národních států“. Policie střetům stoupenců obou táborů zabránila. Na náměstí v Příbrami řečnil kandidát Vlastenecké republikánské strany v krajských volbách Vladimír Skoupý, který v Praze na Vítkově rok předtím veřejně zpochybňoval holocaust a existenci plynových komor za druhé světové války. Trestní zákon (§ 390) za popírání či ospravedlňování genocidy vyměřuje trest odnětí svobody na šest měsíců až tři roky. V Právu vycházejí 30. 10. 2000 dva články, které čtenáře
alespoň trochu seznamují s postoji českých neonacistů. V ČR je jich okolo pěti až šesti tisíc a berou si za vzory neonacisty ze světové scény (Německo, Velká Británie). Jejich špičky udržují kontakty s mezinárodními neonacistickými organizacemi. Dokument Ministerstva vnitra ČR zmiňuje existenci několika jednotlivců z různých míst ČR, „kteří disponují kontakty na špičky teroristické organizace Combat 18 ve Velké Británii.“ Česká internetová stránka označuje za úhlavní nepřátele českých neonacistů cikány, anarchisty, komunisty, pseudohumanisty a jejich pomahače, kriminálníky a recidivisty jakékoliv rasy. „Snad brzy přistoupíme i k jejich celkové fyzické likvidaci…“

Hlavní májově události v roce 2002 se odehrály v Brně. „Anarchisté se v Brně pobili s policisty,“ křičí titulek Mladé fronty Dnes. „Policisté disciplinovaně stáli (…) zabraňovali demonstrantům, aby kordon prolomili.“, načež anarchisté „odpověděli kameny a násadami od transparentů.“ Pouze Lidové noviny a Právo přinesly názor druhé strany. Oto Wolf označil za nesmysl to, že chtěli antifašisté násilím proniknout ke skinheadům. Malé zpestření zprostředkoval primátor Brna Petr Duchoň, který anarchisty na radniční tiskové konferenci nazval lůzou a zdivočelými výrostky a kritizoval občanské právní hlídky, které demonstrace sledovaly, za to, že stojí na straně anarchistů. Naopak pochválil skinheady: „respektovali pravidla daná policií“. V komentářích se však spekulovalo o účelové disciplinovanosti neonacistů, kteří si chtějí získat veřejnost. Primátor Duchoň vyzval rodiče, aby se zamýšleli nad tím, co dělají jejich děti
ve volném čase.

Kdo ví, ale nemluví

Nejvýznamnější zprávou májových protestů v roce 2003 bylo fyzické napadení aktivisty Ondřeje Cakla, který dlouhodobě monitoruje aktivity extremistů. Útok se odehrál na Hradčanském náměstí a provedla jej skupinka kolem Tomáše Kebzy, o jehož odsouzení se Cakl zasloužil. Tisk poměrně obšírně popsal jen neonacistu Kebzu, který Caklovi z vězení posílal výhružné vzkazy. Ke střetu anarchistů se skiny došlo jen na Vítězném náměstí v Praze. Právo psalo, že „Skinheadi napadl anarchisty“, Mladá fronta Dnes tvrdila přesný opak.

Na stránkách novin jsme mohli vidět více anarchistů, avšak méně radikálů a levicových extremistů. 28. října téhož roku se skinheadi soustředili na Palackého náměstí a skandovali hesla „Nic než národ“ a „Smrt Izraeli“.

Bezpečnostní složky i média hodnotily májové demonstrace v roce 2004 jako poklidné. Možná proto, že měly konkrétní politický obsah – vstup České republiky do Evropské unie. Celostátní tisk nepojal události jako střet dvou skupin, jak tomu bylo doposud, ale jako konflikt postojů k EU. Noviny působí objektivněji, zjišťují postoj anarchistů i nacionalistů k Evropské unii. Klesá však antifašistický akcent předchozích demonstrací. Hospodářské noviny kritizují v článku „Extremisté neslábnou, jenom se lépe skrývají“ apatii policie, která před měsícem ignorovala koncert dvou ultrapravicových kapel na Českobrodsku. Koncerty českých a zahraničních skupin se pravidelně konají i u příležitosti vzniku Československé republiky. Mladá fronta 1. 11. 2004 přinesla zprávu o policejních kontrolách skinheadů ve Svatoboji. Policisté překvapivě kontrolovali zavazadla a tetování, hledali fašistické symboly a některé skiny přinutili vysvléci se do
triček. Zkrátka dělala to, co by měla dělat na každém setkání neonacistů i na demonstracích, kde si pravicoví extremisté přelepují vytetované rasistické symboly černými páskami. Na základě fotografie MfD zatkla policie mladíka, který na koncertě hajloval. Skončil v cele předběžného zadržení a druhý den byl propuštěn. Na koncertě vystupovala mj. česká skupina Randall Gruppe, která ve svých textech napadá Vietnamce či homosexuály a podle odborníků „jde o neonacistickou skupinu, která vybízí k rasové nesnášenlivosti“.

Minulý rok si za své chování při prvomájové demonstraci vysloužila policie dosud nejrazantnější kritiku tisku (MfD, LN, Právo). Na náměstí Svobody v Brně protestovala proti korzujícím neonacistům asi třicetičlenná skupina antifašistů (členů Strany zelených, hnutí Duha, Nesehnutí…), které policie vytlačila pryč (Na Moravské náměstí, kde je přes hodinu držela). Spory se tentokrát rozhořely mezi radnicí města, antifašisty z různých občanských iniciativ a policií, kterou si braly na paškál všechny deníky zejména v rubrice Názory. Mluvilo se o průvodu „holých lebek pod rouškou – studentské manifestace – (…) za masivní asistence (a ochrany) policejních těžkooděnců (…)“ (LN, 4.5., Hnědý pochod Brnem). Antifašisté žalovali radnici, že nepřerušila demonstraci kvůli německým nápisům Braune Macht (hnědá síla), odkazujícím k ideologii nacistického Německa. Brněnská radnice se opět předvedla: „Na rozdíl od levicových aktivistů neonacisté pochod řádně
ohlásili.“ „Brno se proměnilo v policejní město,“ hlásí titulek MfD. Rozehnaná skupinka třiceti antifašistů a antimilitaristů byla jediná, kdo proti místnímu pochodu nácků něco namítal. „Událost byla novinami a televizí prezentována jako napadení tří anarchistů, kteří utržili lehká zranění (…)“ (MfD, 4.5., Pochod neonacistů Brnem je obrazem stavu naší společnosti). Nejednalo se o anarchisty, upozornil v Právu Petr Uhl a navíc se o tom, že demonstraci ohlásilo na radnici neonacistické hnutí Národní odpor jako „prvomájový Pochod studentské mládeže“, vědělo již dlouho. „Starostu kontaktovala i kancelář veřejného ochránce práv,“ argumentoval v Právu Petr Uhl.

Sled letošních událostí si každý jistě pamatuje. Brutální zákrok policie proti kandidátce SZ Kateřině Jacques sehrál roli v předvolebním boji politických stran a zcela upozadil dění okolo střetů mezi zástupci antifašistů a stoupenců ultrapravice.

Autor je publicista, vystudoval VOŠP.

Celebrity, kultura a show

Heine, Handke a provinčnost

V letošním roce 150. výročí svého rodáka Heinricha Heina vydává hlavní město Severního Porýní-Vestfálska značné prostředky na to, aby zvýšilo svůj kulturní image. Cílem místních politiků je pozvednout půlmiliónový Düsseldorf do kulturního ranku Berlína, Vídně či alespoň Mnichova. Není náhoda, že za reklamní akcí odhalilo Heineho jméno (pokolikáté už?) maloměstskou úzkoprsost a konzervatismus.

Heineho vztah k Prusku, jemuž byly po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu přiřčeny i provincie Dolního Porýní včetně Düsseldorfu, lze charakterizovat slovem Hassliebe (český překlad „nenávistná láska“ je slabý odvar emocionální intenzity originálu). Básníkovy články z pařížského exilu, které po roce 1831 psal pro německá liberální periodika, silně dráždily pruské cenzory. Pruská policie na něj dokonce v jeho v nepřítomnosti vydala zatykač. Nálepka „židovského levičáka“ ho provázela až za hrob a zdá se, že dodnes straší v konzervativních hlavách, které jinak se slzami v očích recitují jeho Loreley.

Heinemu (stejně jako Georgu Büchnerovi) nebyla dodnes dopřána pocta poštovní známky, která se v bundesrepublice tradičně uděluje na základě konsensu obou politických táborů. Ostudnější ale je, že kolegium düsseldorfské univerzity nebylo až do roku 1981 schopno odhlasovat usnesení, aby tamější alma mater nesla Heineho jméno. Básníkovy pomníky stály v Hamburku a ve Frankfurtu už v roce 1920, zato v jeho rodišti bylo postavení monumentu na odlehlém místě schváleno po dlouhých tahanicích až počátkem osmdesátých let. Náplastí na tyto trapnosti mělo být rozhodnutí düsseldorfského starosty z roku 1972 vyhlásit literární Cenu Heinricha Heineho dotovanou částkou 50 000 eur. Cenu uděluje město na základě návrhu nezávislé poroty osobnostem, které „duchovní tvorbou ve smyslu základních lidských práv, za něž se Heinrich Heine zasazoval, podporují sociální a politický pokrok“. Dostali ji zatím například levicový literární kritik a spisovatel Walter Jens
(1981), Max Frisch (1989), Wolf Biermann (1993), Hans Magnus Enzensberger (1998) či Elfriede Jelineková (2002), tedy převážně nekonformní autoři.

Dne 20. 5. 2006 přiřkla nezávislá porota Heineho cenu Peteru Handkemu. V sedmnáctičlenné komisi zasedalo pět známých literárních historiků a kritiků, zbytek tvořili politici a zástupci města. Pro Handkeho hlasovalo 12 členů, proti 5. Necelých deset dnů po zveřejnění se proti rozhodnutí poroty postavily všechny politické frakce městské rady – od Zelených přes SPD až k CDU. Vydaly prohlášení, že verdikt neschválí. Vedle laureáta byl nejvíc kompromitovanou osobou předseda poroty, starosta Joachim Erwin, který hlasoval pro.

Po této vzpouře politiky vůči autonomii kultury se dostal do ráže německý kulturní tisk, který se až dotud omezil na stručné zpravodajství. Případ se dostal do centra zájmu a množství vyjádření a názorů k Handkeho prosrbským reakcím odsunulo do pozadí Hadíthu i Guantánamo. Seriózní pravicové noviny (od Die Welt až po Frankfurter Allgemeine Zeitung) i část liberálního tisku (například Die Zeit) detailně připomínaly Handkeho politické hříchy – od účasti na Miloševičově pohřbu po angažování se pro Srbsko. O Handkeholiterárním díle (kromě Srbských deníků) se vůbec nediskutovalo. Takové unisono připomínalo definitivní účtování. Kritika Handkeho politického vystupování, na niž autor v minulosti reagoval absolutním nepochopením a někdy až agresivními výpady, byla vlastně oklikou namířena i proti jeho literárnímu dílu. Metaforicky řečeno: šlo o spílání (odborného) publika za (kdysi avantgardní hru) Spílání publiku. Autora se
z větších listů zastal jen deník Süddeutsche Zeitung, který požadoval, aby se diskuse držela jen Handkeho literární a dramatické tvorby.

Do debaty zasáhl i sám spisovatel dvěma smířlivými články pro pařížské noviny Liberation. Ke své účasti na Miloševičově pohřbu poznamenal: „Dovedl mě tam jazyk, jazyk takzvaného světa, který přece zná pravdu o tom ,řezníkovi‘. Nebyla to loajalita ke Slobodanu Miloševičovi, ale k jinému, nežurnalistickému jazyku, jež jsem postrádal. Učme se umění tázat.“ – Je to pokus o vysvětlení, přiznání chyby, nebo literární mimikry? Spontánní zaujetí pozice na straně slabých, jimiž jsou v jeho očích Srbové? Výkřik neopětované lásky? Pláč člověka (narozeného v Korutanech a celý život přitahovaného jihoslovanskou mentalitou), který rozpad Jugoslávie prožíval jako osobní tragédii?

Ani Handke nemá v celé záležitosti úplně čisté svědomí. Před několika lety v jedné z reakcí na kritiku svých prosrbských pozic prohlásil, že už nikdy v životě nepřijme žádnou cenu. Ale v prvních dnech po verdiktu düsseldorfské poroty se vůbec veřejně nevyjádřil. Nebyla i pro něho atraktivní paralela mezi ním a Heineho legendou všemi opuštěného rebela? Situace se přiostřila veřejným dopisem dvou odborných členů jury Rakušanky Sigrid Löfflerové, vydavatelky měsíčníku Literaturen, kterou bulvární tisk označil za iniciátorku skandálu, protože prý Handkeho na cenu navrhla, a pařížského literárního vědce Jeana-Pierra Lefébra. Oba společně oznámili dodatečnou rezignaci na členství v porotě. Jejich dopis byl jakýmsi generálním účtováním se situací: „Handkeho životní a tvůrčí program je vědomě měnit pohled na svět. Oproti vytvořenému žurnalistickému konsensu je Handke přesvědčen, že rozpuštění Jugoslávie není řešení problému, ale že jde také
o ztrátu, jež musí být pojmenována. Handkeho tvrdohlavá odchylka jedince, jediného spisovatele, ale prý nemá být trpěna. Z toho lze soudit, že provokuje a musí být vyloučen, jelikož si dovoluje mít názory, které se v této zemi nesmí inteligenci povolit.“ Dva týdny před plánovaným zasedáním düsseldorfské městské rady Handke dopisem starostovi na cenu rezignoval. Mimo jiné píše: „Brzy zase navštívím hrob Heinricha Heineho na montmartrském hřbitově, který není daleko od mého zdejšího doupěte.“ V Heineho legendární, provokativně ironické básni Německo. Zimní pohádka potkává básník, přijíždějící z francouzského exilu do Německa, na hranici otčiny překrásnou dívku, která mu zpívá nádhernou báseň o odříkání a sebenalézání. Básník ji komentuje:

Zpívala starý zpěv o zřeknutí,

to hajej nynej o ráji;

když národ, ten klacek, zavrní,

tímhle ho ukolébají.

Autor je publicista.

Jen blázni nemají strach

Jak jste se dostal k práci, jejíž náplní je monitoring neonacistů a ultrapravicových radikálů v České republice?

V devadesátém roce, kdy mi bylo patnáct, jsem chodil na demonstrace Sládkových republikánů a zpočátku k nim choval dokonce jakési sympatie, k čemuž jistě přispěly i mé problémy s Romy, které jsem zažíval v dětství. Velmi brzy jsem si ale všiml lhaní, manipulace s lidmi, ale také části demonstrantů, kteří měli vysoké boty, bombry, vždy se disciplinovaně řadili vedle sebe a kohokoliv z přítomných, kdo jim kvůli čemukoliv nevyhovoval, na místě zmlátili. V té době to policie zcela přehlížela. Shromáždění republikánů od té doby navštěvuji dodnes a myslím, že ani ti nejvěrnější členové tohoto uskupení jich nenavštívili tolik co já. Odhaduji to na devadesát demonstrací.

Už zpočátku devadesátých let jste tedy přišel s nápadem činnost těchto násilníků monitorovat?

V té době jsem neměl ani foťák ani kameru, ale ty akty násilí jsem přitom viděl a strašně mně vadilo, že s tím nemohu nic dělat. Když jsem se pokusil napadeným pomoci, tak to zpravidla vždy končilo mým vlastním útěkem. Takových zážitků, kdy docházelo veřejně k brutálnímu napadání, bylo nepřeberné množství a byly pro mne hlavním impulzem pokusit se s tím něco udělat.

Upozorňoval v první polovině 90. let na skinheadské nebezpečí někdo?

Zpočátku 90. let to byli jen anarchisté, kteří se otevřeně stavěli proti neonacistům, a dá se říci, že protifašistické aktivity zde kontinuálně dodnes vykonávají jen oni a pár lidí z nevládních organizací, kteří se dají spočítat na prstech jedné ruky. První demonstrace proti fašismu probíhaly v roce 91 a nutno říci, že je navštěvovali výhradně mladí lidé, ostatní generace to nijak nezajímalo. Přitom u skinheadů šlo o stovky mladíků, kteří veřejně napadali lidi na ulicích. Velká většina z nich byla ovlivněna skupinou Orlík, především agresivním stylem některých písní. V roce 92 probíhaly opět jen anarchistické demonstrace proti fašismu a už přišly první oběti, tehdy i mnou označovaného jako skinheadského, násilí. Hnutí rasistických skinheadů bylo na vzestupu a mělo stále více sympatizantů a míra násilí se zvedla, přičemž státní orgány tomu nevěnovaly žádnou pozornost. Stále se mluvilo jen o pouličních bitkách dvou
znepřátelených part. Byla to doba, kdy v mnoha městech z obranných důvodů vznikaly romské a vietnamské domobrany, hlídkovalo se, romské ženy jezdily s kočárkem, kde mívaly ukryté mačety, a to vše byl důsledek nečinnosti tehdejší policie.

Velký šok přišel v roce 1993, když během tří týdnů zemřeli tři lidé. Šlo o punkera Filipa Venclíka, kterého má na svědomí agresivní jedinec s minulostí vojáka z francouzské cizinecké legie, jenž pracoval pro bezpečnostní security agenturu Proffesional commando, která mlátila kde koho. Pak zde byl případ utopeného Roma Tibora Daniela a neromské ženy, která ze strachu při útoku rasistických skinheads v plzeňské tramvaji jako mnozí další vyskočila z jedoucího vozu, ale tak nešťastně, že se střetla s pouličním sloupem a zemřela.

To byla chvíle, kdy se začali probírat ale i jiní než již aktivizovaní anarchisté.

Ano. Standa Penc, Fedor Gál, Vlastimil Venclík, Milena Dvorská, Petr Bergman a další obešli své známé a všude apelovali na nebezpečí rasistických bojůvek, ale i volně šířené propagandy, jež k němu vybízela. Tak vznikl HOST (Hnutí občanské solidarity a tolerance). HOST bylo velmi různorodé uskupení, které si za cíl kladlo tyto skutečnosti zaznamenávat a tlačit k jejich řešení státní orgány. Začaly se vydávat první materiály, které popisovaly neonacistické prostředí. Prvotní elán ale vydržel maximálně tři roky, načež HOST začali opouštět lidé, což byl vlastně i můj případ. HOST skýtal jisté zázemí, ale stále jsme byli bez techniky a když jsem chtěl nějakého násilného naziskinheada agresora identifikovat, musel jsem poté, co někoho zmlátil, poprosit o pořízení fotky někoho z přítomných novinářů. Až v 96 roce dostala nadace Tolerance, v níž dodnes působím, kameru, aby na ni zaznamenala výstavu, která se týkala osudu Anny
Frankové. Ta kamera pak stále někde ležela nevyužitá, tak jsem jednou požádal o její půjčení a od té doby jsme vlastně začali natáčet přímo na demonstracích, srazech a koncertech.

Dnes už se svou kamerou patříte k neonacistickým srazům a koncertům stejně jako policejní asistence či hlasité hajlování. Necítíte se po těch 13 letech ve své pozici trochu osamělý?

Vzhledem k tomu, že v médiích většinou vystupuji jen já nebo kolegyně, působí to dojmem, že o jiné lidi ani nejde. Tak málo nás ale není. Na rozdíl třeba od radikálních antifašistů jako je AFA, však nemáme potřebu vytvářet velkou organizaci. Ze zkušeností vím, že se dá hodně práce udělat i v malém počtu lidí. Specializujeme se na archivaci materiálů, což vždy jednou za čas vyústí k vydání nějaké souhrnné zprávy nebo třeba videonahrávky. Nejsme typ velkých, zahraničních antirasistických nevládních organizací, které pořádají demonstrace a zaměřují se na kampaně, pomocí nichž se snaží společnost přesvědčit o nebezpečích rasismu. Snažíme se zjistit co nejvíce o jedincích a skupinkách, kteří jsou opravdu nebezpeční a podílejí se na přípravě násilných aktivit nebo se jich dopouštějí. Máme poměrně dost informací, které ale všechny pravidelnou formou servisu nepublikujeme, protože by to v mnoha případech mohlo ohrozit naše
zdroje.

Jak se proměnila česká neonacistická scéna?

Lze říci, že na neonacistickou scénu má velký vliv internet. Od roku 91 do roku 98 získávali naprostou většinu informací neonacisté ústní cestou nebo poštou. Místo a datum konání koncertů se posílalo skrze PO BOX. Celé hnutí bylo díky tomu rozdrobené a komunikace na velmi nízké úrovni. Velkou, ale málo viditelnou a informovanou část přitom tvořili vesničtí kluci, kteří chodí nakrátko a hrají jakousi roli lokálního skinheada, který má jednu nášivku, zná Orlík a má půjčenou jednu kazetu se zahraniční neonacistickou či jinou „white power“ kapelou. V době, kdy nebyl internet běžně používán, neměl tenhle kluk žádnou možnost se cele identifikovat s rasistickým prostředím, kdežto dnes si najede například webové stránky Národního odporu a informace může získávat z mnoha diskusních serverů, kde se neonacisté scházejí. Hlavní změna spočívá tedy v tom, že dnes všichni dostávají pravidelný přísun informací a sami si je můžou i vyhledávat.

Je patrná i změna ve strategii, třeba v rámci veřejných vystoupení a snahy o legitimizování neonacistické scény?

Dnes tady nejsou žádné politické síly, na které by se vázali. Zpočátku jim o žádné registrace a vytvoření nějakého masového hnutí vůbec nešlo, ale časem se někteří pokusili zakládat legální hnutí, jako byla třeba silně nacionalistická Vlastenecká fronta. Poté byla založena v roce 1998 Národní aliance a neonacisté chtěli registraci Národního odporu. Brzy ale zjistili, že s registrací občanských sdružení nemají štěstí a hlavně, že je pro ně skutečnost, kdy nejsou nikde registrováni, mnohem bezpečnější a výhodnější. Vlastenecká fronta třeba vylepila své nacionalistické letáky nevybíravě útočící na občany tmavší barvy pleti a hned se začalo veřejně mluvit o zrušení jejich registrace. Národní odpor formálně neexistuje, ale to mu nebrání v tom, aby pořádal demonstrace a koncerty. O politický subjekt, jenž by se jich v případě problémů zastal, měli ale zájem nadále, což vyústilo v pokus o registraci politické strany
Národně sociální aliance, který nevyšel. Poté vstoupili mezi odštěpence od bývalých republikánů, navýšili jejich počet a zmocnili se vedení. V roce 2001 pod jménem Národně sociální blok, nyní Pravá alternativa chtěli jít do voleb, ale pak se ukázalo, že uvnitř strany je řada lidí infiltrovaných od policie, že má mnoho jedinců odlišné osobní ambice, a strana zanikla. Dnes o to neusilují, ale lze se domnívat, že kdyby měli zázemí ve společnosti, tak se o to znovu pokusí.

Neonacisté vás považují za jednoho ze svých úhlavních nepřátel, jistě i vyhrožují násilnými útoky. Máte z možných útoků na svou osobu strach?

Strach mám. Jen blázni a šílenci nemají strach. Už jsem ale vytrénovaný ho potlačovat a když mne někdo chce zastrašit, tak to funguje třeba minutu dvě, ale po pěti minutách se to obrátí proti němu a já těm lidem většinou dám jasně na vědomí, že nemůžou počítat s tím, že mne výhružky odradí od mé práce. Smutnější je, ale pro mne už bohužel zcela normální, že lidé nepomáhají napadenému třeba v metru nebo tramvaji. Cestující či chodci zkrátka vědí, že agresivitu strhnou okamžitě na sebe. Hrozné ale je, když jsou lidi apatičtí a nepomůžou ani poté, co hrozba napadení pomine. Mohou se přeci zvednout a odcházejícího útočníka prostě nenápadně sledovat a zjistit tak jeho totožnost, což je věc, kterou jsem sám několikrát udělal. Pak může člověk proti dotyčnému svědčit.

Zažil jste nějaké napadení?

Zažil jsem jich hodně, zkopání a rány pěstí mnohokrát. Většinou jde náhodná setkání, kdy oni poznají můj obličej a já je třeba ani neznám. V tramvaji přijdou a dají ti ránu nebo na tebe plivnou. Oni mají místo na internetu, kde zveřejňují mimo jiné i mé fotky a údaje k mé osobě. Pak mi chodí sms, kde se někteří z těch kluků dokonce podepisují. (smích) Nutno ale podotknout, že i když mi třeba jednou vyhrožovali bouchačkou, tak agresi, kterou namířili proti mně, nejde srovnávat s tím, čeho všeho jsou schopni vůči jiným lidem. Nezažil jsem zmlácení, které by skončilo tím, že člověk zůstane ležet na chodníku a musí spoléhat na pomoc kolemjdoucích, než vás v bezvědomí odveze sanitka.

Vyhrožovali vašim blízkým?

Několikrát navštívili bydliště mých rodičů a vyhrožovali rodinným příslušníkům. Byli také ale na místě, kde žije má babička, a ona je pořádně neslyšela, a tak mi vždy poté říkala, že tam za mnou byli nějací nakrátko ostříhaní kamarádi.

Podíleli jste se na zahájení stíhání některých neonacistů?

Většinou šlo případy těch nejtvrdších neonacistických kapel, jako je Vlajka, Agrese 95, Conflict 88, Imperium nebo Hlas krve a největších gaunerů z řad neonacistů z Národního odporu. Zhruba asi 35 až 50 lidí.

Mají strach oni z vás?

Mají určitě jistý respekt k mé osobě, který ale nikdy nepřiznají. Když natáčím nebo fotím, tak mi pravidelně nadávají do chudáčků a blbečků a zdůrazňují, že ze mne strach nemají. Ovšem ti kluci, kteří už byli u soudu, najednou zjistí, co se vše o nich ví a je uloženo ve spisu od vyšetřovatele nebo od nás, a pak dle mého strach alespoň na chvíli pocítí. A nejde jen o práci policie nebo organizací jako je ta naše, ale mnohdy přichází i informace od souseda, spolužáka.

Krom pochopitelné nenávisti neonacistů jste ale často osočován i ze strany radikálních antifašistů, kteří vám vytýkají spolupráci s policií, potažmo státem, jenž rasismus generuje. Můžete k tomu něco říci?

Myslím si, že spor mezi mnou a AFA je v rovině ideologické a osobní. Náš projekt a sdružení nepoužívá násilí jako formu boje proti neonacistům a do antifašismu nevnášíme ideové a ideologické rozpory. To znamená, že neřešíme, jestli jsi volič té a té strany, cítíš se jako pravičák či levičák, nebo nechodíš k volbám a politika je ti úplně jedno.

Neumím si představit, že by naše prohlášení k nějakému problému skončilo odstavcem, že jsme pro beztřídní společnost v duchu anarchistického svobodného komunismu, tak jako to udělala AFA v minulosti. Násilí můžeme použít jen v nutných případech pomoci druhému, v sebeobraně a nebo k odvrácení chystaného útoku. Nahánění neonacistů v kukle a jejich mlácení tyčí nebo i pěstmi od nás není možné očekávat. Nejsme totální pacifisté, ale v tomto se odlišujeme od revolučních antifašistů. Proti opravdové hrozbě nacismu je třeba se bránit i se zbraní v ruce, ale tato situace zdaleka ještě nenastala.

Jaký je váš názor na efektivitu přímé akce, kterou v boji proti neonacistům uplatňuje AFA?

V jednom s nimi zásadně nesouhlasím, a to že je pokles neonacistů z velké části výsledkem pouliční bitek AFA s nácky. Vůdci devadesátých let odešli spíše díky policejní represi, soudnímu stíhání, ekonomickému vyčerpání a nebo zcela banální skutečnosti, jakou je svatba a následné rodičovské povinnosti. Když vezmu 50 nejvýznamnějších osob Národního odporu Praha, tak velká část z nich sedí ve vězení nebo má šrám, že donášeli na kamarády, anebo jsou v hnutí dál a teď třeba dělali ochranku na 1. máje 2006 v Praze. Bylo jich minimálně 420, kdežto protestujících anarchistů okolo 200. To, že někomu rozkopete obličej nebo přelámete kosti, vůbec neznamená, že zničíte jeho smýšlení a bude z něj posera, který už nevyleze ven na ulici a nechá si narůst vlasy. V tom se AFA mýlí a vcelku zásadně. Naše aktivity a způsob naší práce nepřináší tak velký efekt, ale nějaké výsledky přece jenom máme.

Často jakoby suplujete svou činností povinnosti policie. Jaké jsou hlavní výtky, jež k její práci v souvislosti s neonacistickou scénou máte?

Myslím, že máme dostatečnou legislativu, která ovšem není dostatečně aplikována a vynucována. Nemyslím, že jde o systémový problém, jako spíše o nečinnost nebo lenost konkrétních policistů či třeba skupiny policistů. Dle mého je z těchto důvodů třeba dostat inspekci mimo působnost ministerstva vnitra. Je třeba, aby docházelo k potrestání policistů, kteří lžou či záměrně zkreslují.

Hodně se mluví o tom, že je sama policie rasistická, nejen nečinná, ale že existuje přímé napojení na neonacistickou scénu. Můžete to ze svých zkušeností potvrdit?

Kamarádské vazby a vztahy jednotlivých lidí z neonacistického prostředí s lidmi z policie pravděpodobně existují, ale většinou jsou vázány jen na školu, do které společně chodili, nebo hospodu, ve které společně pijí. Skutečnost, že se někde tolerují neonacistické koncerty, je spíše dána neznalost prostředí anebo neochotou zasáhnout proti klukům, které znají osobně ze sídliště, než opravdovými sympatiemi k nacismu. Pokud někdo ví o propojení neonacistů s policisty, zajímá mne to a budu se snažit to změnit. Takový případ ale neznám, krom městských strážníků.

Liší se nějak zásadně česká neonacistická scéna od německé?

Česká radikálně pravicová scéna je ve spojení s celou Evropou, tedy i s německou scénou. České kapely koncertují všude, kde jsou divize Blood and Honour a členové Národního odporu dokonce řeční na neonacistických setkáních v Německu. Co se týče rozdílů, můžeme být rádi, že tu nemáme německé neonacisty, kteří jsou mnohem schopnější a existují nepřetržitě od konce druhé světové války. Po válce tam byla velmi silná generace bývalých členů NSDAP, v 70. letech se formuje nová generace neonacistů, jež se narodili po válce, a pak přišel velký boom rasistické skinheadské větve tzv „boneheads“, která trvá dosud. Vlastně a správně bychom je měli označovat za boneheads – tupci. Novodobí němečtí neonacisté jsou výtečně organizováni, mají relativně dobré finanční zázemí a jsou ekonomicky zcela nezávislí anebo jim chodí pravidelné příjmy z prodeje CD, knih, oblečení ale i z členských příspěvků. Vydávají vlastní časopisy, nechávají si šít
a tisknout stylové oblečení a především produkují muziku. Jde zhruba o dvacet distribučních firem, deset hudebních vydavatelství a desítky obchodů. Jediné, v čem jsou stále neúspěšní, je získání alespoň části německé společnosti. Větší vliv mají snad jen v Sasku. Velkým nebezpečím je fakt, že německý neonacismus je individuálně spojen s terorismem a tito militanti se hojně vyzbrojují. Jde především o palné zbraně a výbušniny. Jsou mnohem více militarizovaní než čeští neonacisté, protože tam funguje velký obdiv ke svým dědům a pradědům a bývalým vojákům vůbec. To u nás nemáme a buďme rádi.

Jen zaváté stopy

V podkladech o podaných milostech, které 26. června 1950 připravila pro Gottwalda referentka Kanceláře prezidenta republiky dr. Eva Heráfová, bylo vedle jiného uvedeno, že žádosti podali obhájce, otec a dcera Milady Horákové, Jan Buchal, Oldřich Pecl a obhájce Záviše Kalandry, který „poukázal na zhoubný vliv nacistického věznění na zdraví odsouzeného, na jeho doznání a na jeho vůli napravit se“. Podle citované zprávy se v době, kdy v Československu vrcholila nenávistná kampaň proti „záškodníkům a zrádcům“, za odsouzené přimlouvalo mnoho dalších osob, mezi nimiž nechyběly světoznámé osobnosti (například Albert Einstein, Albert Camus či André Breton): „Ve prospěch odsouzených byla podána řada demonstračních žádostí o milost z ciziny. Individuelní žádosti odsouzených a příbuzných opírají se o rodinné a citové důvody a je v nich zdůrazňováno plné doznání odsouzených, dosavadní zachovalost (mimo Pecla)
a politické svedení.“

Ludmila Kalandrová (rozená Rambouská) žádala o milost pro svého muže u člověka, kterého kdysi znala osobně. Její manžel totiž patřil mezi mladé radikály, kteří Gottwaldovi pomohli v roce 1929 ovládnout KSČ. Kalandra se však se stranou i s řadou svých komunistických přátel po několika letech rozešel – konflikty vyvrcholily v srpnu 1936, když spolu s Josefem Guttmanem otevřeně kritizoval moskevské procesy. Po druhé světové válce, kterou celou strávil v koncentračních táborech, se již věnoval pouze publicistice a vědecké práci (napsal dvě historické knihy, České pohanství a Zvon slobody). Jeho rodinná situace v tomto období nebyla příliš dobrá – po válce obnovené manželství se opět začalo v létě 1947 rozpadat. Přestože vzájemné rozpory opakovaně řešil právník (příčinou byl Kalandrův milostný vztah s Libuší Šedivou), zůstalo manželství až do Kalandrova zatčení zachováno. Malířka Ludmila Kalandrová svého manžela přežila pouze
o dva roky, zemřela v roce 1952.

Praha, 1950, 24. června – Žádost Ludmily Kalandrové prezidentovi Československé republiky Klementovi Gottwaldovi o milost pro svého manžela.

Vážený pane presidente,

mám odvahu prosit Vás o život Záviše Kalandry, svého muže, přesto, že průběh posledního procesu mne přesvědčil o jeho veliké vině, kterou sám doznal. Prosím Vás o milost pro něho, protože snad já jediná vím, jak komplikovaný, duševně rozpolcený, nadšený a při všem hluboce nešťastný člověk byl Záviš Kalandra již před válkou, a že těch šest let jeho věznění dokonalo dílo zkázy na jeho těle i duši. Prožila jsem s ním od r. 1930 jeho prvotní úspěchy v KSČ, později jeho pád i vyloučení ze strany a v našem soužití mnoho krutých zklamání, při stálém nedostatku a starostech o živobytí, jež jsem často nesla jen sama. Tato první fáze našeho společného života skončila těsně před válkou manželským rozchodem a mým nervovým zhroucením.

Náš rozchod jsem považovala za definitivní až do r. 1945, kdy se vrátil z koncentračních táborů a napsal mi na mnoha stranách upřímné pokání. Uvěřila jsem, že je možno napravit staré chyby jiným novým životem. Tak jsme spojili opět svoje osudy v naději, že svou vědeckou činností, které se chtěl výhradně věnovat, bude moci konat platné služby nové společnosti a že tak budou prominuty a zapomenuty i staré politické hříchy.

Svou knihu České pohanství, jež si vyžádala obšírného studia, napsal za necelý rok a jen já jsem byla svědkem jeho úžasné píle a nadějí, které spojoval s jejím vydáním. Vydání knihy se hodně opozdilo a nemělo ohlas, jaký očekával. Také ostatní naděje se nesplnily, zůstal izolován, vyřazen, v jakémsi duševním vzduchoprázdnu – nervově vyčerpán po předchozím úporném vypětí všech sil. Bez přátel, bez starých kamarádů, téměř bez styku s lidmi – tak sedával často nad svou první (a poslední) velkou vědeckou prací, jež měla pro něho znamenat začátek nového života. Jeho osamocenost a obavy o další existenci byly příčinou, že propadal duševním depresím, jež se střídaly s výbuchy vzdoru a kruté ironie. Trpěl nespavostí a halucinacemi. Ani výbuch nové vášně a útěk do nové lásky nezachránily zmučenou nemocnou duši člověka, který nesměl být po šest roků člověkem, ale snad jen poslušným zvířetem, aby zachoval holý život.

Snad si časem uvědomoval, že je na pokraji šílenství, protože začal znovu studovat psychoanalysu a přečetl spoustu odborných knih z oboru psychiatrie. Je zřejmé, že to byla vážná duševní porucha, proč neměl sil vyváznout z náhodných setkání, jež se staly pro něho osudnými a nakonec ho dovedly před soud lidu.

Směs cynismu, velikášství, výsměch nad sebou samým – tak nějak to napsal jeden z novinářů o výpovědi Záviše Kalandry. I já znám jeho cynismus a výsměch nad sebou samým, je to jedna z jeho tváří a byla to ta poslední veřejná tvář zrádce a špiona. Ale já znám i jinou, a ta je utýraná, stárnoucí, obyčejná domácí tvář a tu znám jen já, žena Záviše Kalandry; pro ni mi teď častěji napadnou slova jedné staré Ježkovy písně – Kdo to v poušti zmizel – kudy šel a kam – jaký to měl svízel – že byl v poušti sám. Jen zaváté stopy – starý klobouk ve křoví – nikdo nic nepochopí – nikdo se nic nedoví.

Budiž mi odpuštěno, že v posledních dnech vidím stále v duchu jen tu jedinou zmučenou tvář a že dnes prosím za to, aby nemusel můj nešťastný životní druh zemřít potupnou smrtí. Všechno ostatní, co se nazývá životem, je odbyto a skončeno. Nemohu jinak než prosit Vás, vážený pane presidente, o milost za něho.

Ludmila Kalandrová, Praha I. Revoluční 5

Autor velmi děkuje historičce Pavlíně Formánkové za poskytnutí kopie dokumentu, uloženého v Archivu Kanceláře prezidenta republiky.

Nejen cestou intelektu

Proč jste trilogii nazvala Příběh cesty na Sever? Co pro vás ta světová strana znamená?

Nevím, proč se mi ve snech objevila právě severní strana. Když se tato představa zjevila poprvé, byla jsem jí fascinována. Pokud by to byl Západ nebo Východ, vnímala bych je nejspíš jako politické strany. Jih bych chápala jako „dovolenou“. Sever byl tehdy pro mne světovou stranou, kam člověk za normálních okolností nejezdí. Dával počítat s dlouhou tmou a tajemností. Proč má duše toužila právě po Severu, to jsem nevěděla.

Na svých cestách k sibiřským kočovníkům jsem se mnohokrát setkala s tím, že Východ je strana živých – nejspíš protože tam vychází Slunce, Západ stranou zemřelých, protože tam Slunce zapadá. Jih představuje teplo, a tedy rovněž život. A Sever je spirituální stranou. Dokonce existuje i jakási technika jogínů, kdy člověk usíná s hlavou na Sever, aby probudil své duchovní schopnosti.

Tohle všechno je možné. Informace o světových stranách jsem si rovněž postupně dohledávala. V jedné z knih mě posílá knihkupec na Východ s doporučením, že potřebuji na své cestě učitele. Tvrdí, že člověk nemůže sám od sebe jít, ale musí mít někoho, kdo ho povede: gurua nebo knihy. Tehdy jsem se ve snu vědomě rozhodla, že tudy nepůjdu. Chtěla jsem putovat sama za sebe. A jediný, o kom vím, že se vydal na Sever, byl dánský král Gorm.

Kdy vás napadlo, že si budete sny zapisovat?

Bylo mi něco kolem dvaceti. Sny mě fascinovaly. Neměla jsem zprvu záměr, že bych je studovala, pokud ano, tak jen vzdáleně.

Kdy vznikla představa „Cesty na Sever“? Nemohl se tento druh snů začít objevovat v souvislosti s vaší emigrací do Ameriky?

Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Ale teď mě napadají paralely… Přijdete do prostředí, které neznáte. Jste bezradná. Bylo mi tehdy skoro čtyřicet, měla jsem vybudované sebevědomí, a najednou jsem se musela učit všemu od začátku jako dítě. To byla strašná rána. Hodnoty, které jsem znala, najednou neplatily. V Americe jsem si postupně uvědomila, jak je pro mě prostředí Evropy důležité. Sny, které jsem vybrala do knihy, skutečně pocházejí z období, kdy jsem se rozhodovala, že do Ameriky pojedu.

Jednou rovinou je váš reálný život a paralelně s ním jde rovina vašich snů. Kde ve vašich knihách se stýkají? Kde se text blíží k reálnému prožitku?

Hlavně v prvním díle. Ovzduší komunistického útlaku, podzemí, vzdělávání po bytech. Vpád armád. Totalitní společnost. A pak mezník, kdy jsem se rozhodla – jít na Sever. Spousta snů z tohoto období z knihy vypadla. Totiž po každém rozhodnutí následují zkoušky, člověk je prověřován, zda to myslí vážně. Chvíli to trvá, než se přestanete vracet a skutečně jdete.

Pak jsou to v druhé a třetí knize oddíly Bludiště a Červené město. Jejich popis odpovídá dvou reálným městečkům, v nichž jsem žila jako dítě. Vracím se zde k vjemům, které do mě v dětství vstupovaly.

K jakému zjištění jste například díky svým snům došla?

Bylo toho hodně. Pochopila jsem, že jsou jiné způsoby poznání než je cesta intelektu.

Na začátku první knihy se poprvé objevuje světlo. Co podle vaší interpretace znamená?

Ten sen je z pozdější doby. Cítím ho jako konečné odpoutání od matky. Chvíle, kdy skutečně vnímám samu sebe. Když se mi zdál, neuměla jsem si jeho význam vyložit. Tenkrát jsem se mytologii nevěnovala, ale zřetelně jsem si uvědomovala, jak je významný.

Musela jste se snažit, abyste se do snů ponořila, nebo přicházely prostě samy?

Dalo by se říci, že mě emocionálně dobývaly. Působily naprosto mimo rozum. Musela jsem si je zapisovat, vnímala jsem to jako nutnost. Pak jsem zápisky četla a sny znovu prožívala. Ještě před odjezdem do Ameriky jsem se doslechla o Freudovi. Byla jsem tehdy těžce nemocná, ochrnutá na levou polovinu těla, a lékaři mě poslali na psychoterapii. Byla to cenná zkušenost, která mě vedla k dalšímu poznávání. V Americe jsem pak navštěvovala kurzy doktora, jenž vystudoval Jungův institut ve Švýcarsku. Po absolvování kurzu jsem nabrala klienty a s nimi pak pracovala dál. Potřebovala jsem další zkušenosti. Ve skutečnosti jsem nikdy neměla učitele, na kterého bych byla navázaná. Na všechno jsem si přicházela sama, celý život jsem byla samouk. Není proto divu, že jsem se vnitřně vydala na Sever…

Proč jste se z Ameriky vrátila zpátky do Čech?

Necítila jsem se tam doma. Byla jsem vytržená z kontextu. Začalo mi dokonce vadit, že je to země ukradená Indiánům. Jsou vytěsněni a ani se o nich nemluví. V jednu chvíli jsem zjistila, že u nás v domě bydlí Siouxové. Měli v plánu, že se vrátí ke svému kmeni do rezervace a budou léčit. S Indiány jsem se pak setkávala i nadále při různých příležitostech. Od jiné dvojice jsem dostala dárek, který se pak objevil i v mých snech. Je to prstýnek s tyrkysem. Psala jsem o něm v části nazvané Les, kde mi ho dává Indiánka, která zpívá píseň duše. Pocit, že je Amerika ukradená země, mě skutečně dráždil.

Bylo to těžké se vracet?

Za jedenáct let, co jsem byla pryč, jsem v Čechách ztratila přátele. Ale pro mě byla důležitější krajina. Vnitřně jsem si došla k jakémusi náboženství, kde je všechno posvátné, a k tomu jsem potřebovala navázat na své kořeny. Teď sice bydlím v paneláku, ale u lesa, a tam jsem víc doma. Na hrázi rybníka tu rostou čtyři sta let staré duby, jež pro mne posvátno představují. Trpím, když vidím, že přírodě někdo ubližuje. V místě, kde žiju, znám všechny ptáky podle hlasu. Bydlí tu velmi vzácný druh strakapoudka. Teď mají začít les kácet a budou tam stát domy. Tohle všechno těžce nesu.

Les je důležité místo i ve třetím díle Cesty…

Les a vesnice. Ukazují se tam moje kořeny. Archaické prostředí mělo na mě vždycky velký vliv. Například na naší chalupě jsem měla spoustu zvláštních vidění. Když jsem jednou myla podlahu, padla na mě slabost. Uviděla jsem ptačí bohy, postavy v maskách, jak drží košťata a rytmicky zametají. Přišly jakoby z jiného světa, ale ten svět je ve skutečnosti tady pořád s námi. Vnímám důležitost všeho živého kolem sebe. I třeba počasí. Potřebuji cítit vítr, vidět mraky, slunce… Když déšť bubnuje do střechy a domem proniká vlhkost, zřetelně si uvědomuji duchovní obsah všeho kolem.

Neonacismus a svoboda slova

Jen zřídkakdy se objeví v kontinentální Evropě protesty, které by hájily svobodu slova neonacistů. Důvod je nasnadě – názory neonacistů tak jasně popírají nejen svobodu, ale celou řadu dalších práv včetně práva na život pouze na základě vrozených charakteristik, že jsou vysoce pobuřující a samy volají po svém omezování. Pokud se neonacisté dovolávají svých „práv“ a „svobody slova“, jsou vzhledem k povaze své ideologie směšní. Není ale i přesto potlačování svobody slova hrozbou pro samu potlačující společnost?

Slovo – objekt kontroly

V tomto ohledu se Evropa liší od USA, kde je pojetí svobody slova přinejmenším formálně velmi široké. Nikoli náhodou právě v této zemi provozují své internetové stránky i evropští neonacisté. Je otázka (která jde nad rámec tohoto článku), do jaké míry má smysl přílišné zdůrazňování rozdílů mezi „svobodomyslnou“ Amerikou a „represivní“ Evropou, zda si americká společnost nevytvořila četné manipulativní či přímo ostrakizační mechanismy, které onu svobodu slova, na formálně-právní úrovni zaručenou, výrazně problematizují.

Evropská tradice je jiná. Slovo je u celé řady tradičních autorů evropského myšlení objektem kontroly. Vzpomeňme na cenzuru básníků v Platónově Ústavě, ale i na nedávné totalitní režimy, v něž se zvrhla jedna z větví evropského myšlení. Ty potřebovaly, aby pokud možno každý, i obviněný jejich soudy, papouškoval jejich „pravdu“ a jejich verzi světa.

Jestliže se i v Evropě postupem času a vlivem demokratických revolucí prosadila svoboda slova, nebylo to bez problémů. I naše „zlatá“ a „svobodná“ první republika s ní měla problémy – vedle zákazů komunistického tisku připomeňme na zásah, který koncem dvacátých let minulého století postihl český překlad Lautréamontových Zpěvů Maldororových.

Moc slova

I ti autoři, kteří horovali pro co nejširší svobodu slova, se museli zamýšlet nad její odvrácenou tváří – nad mocí slova. Tu cítíme dodnes tak, že se mnohdy pod záminkou svobody slova ve skutečnosti jen násobí moc těch, kteří disponují prostředky, jak svá slova přiměřeně rozšířit, a naopak snižuje moc slovních páriů. Jinou podobou moci slova je schopnost plodit nesnášenlivost a způsobovat újmy na právech druhých. Právě rozlišení onoho přímého a nepřímého dopadu se stalo základem pro slavný příklad myslitele předminulého století Johna Stuarta Milla v diskusi na tím, co ještě kriminalizovat, a co už ne: píše-li někdo pamflety o tom, že obchodníci s obilím jsou příčinou hladu prostých lidí, má mu to být umožněno. Vyřkne-li někdo tutéž myšlenku v čele rozvášněného davu stojícího před domem některého obchodníka s obilím, měl by být kriminalizován.

Může se nám samozřejmě nelíbit volba příkladu, která poukazuje na to, že ochrana občanských práv se pro mnoho liberálů spojovala především s ochranou majetných před „plebsem“. Co je ale Millově příkladu třeba ocenit, je zdůraznění významu situace a kontextu, toho, že slova nejsou špatná sama o sobě, ale tím, co v daném společenském prostoru znamenají.

Hra na schovávanou

Zdá se ale, že právě případ neonacistů v dnešní době Millem uvedený příklad relativizuje. Kdo je vinen násilím často náctiletých rváčů? Jen oni sami? Anebo lidé, kteří je ovlivnili a předali jim kulturu předsudků a nesnášenlivosti? Jak uchopit neonacismus? Trestat pachatele jeho zločinů, jejich inspirátory nebo se snažit potlačit celé toto hnutí? Tedy: pojímat jej jako kriminální, ideový či politický problém?

Otázka se může jevit jako falešná, neonacismus je pochopitelně problémem na všech třech rovinách. Vzhledem k chatrnosti svých ideových východisek je ale ta druhá nejslabší. (Neo)nacistické myšlenky nejsou nebezpečné svou přesvědčivostí, schopností vystihnout reálné problémy. Jsou spíše funkcí určitého sociálního prostředí a určitých postojů ke světu. Kriminalizací těch myšlenek jako takových se jim nejen dodává popularita, ale především se tím hraje s neonacisty jejich hra. Hra síly, zákazů a represí. Hra na skrývání, na kočku a myš či na slepou bábu. Hra na zástupné symboly či dokonce „zástupné symboly zástupných symbolů“. Hra na „autonomní nacionalisty“ a „národní socialisty“ namísto nacistů, hra na „Vítězství zdar“ namísto „Sieg Hail“. Hra, jejímž výsledkem může velmi snadno být nepostižitelnost neonacistů, kteří se naučí skrývat své záměry tak, že budou pro státní orgány (ale především pro část veřejnosti) ne zcela čitelní a zamaskují své názory, čímž
mohou získat přijatelnost. Hra, jejímž výsledkem ale může společnost ochudit a poškodit i sama sebe. To mohou ukázat dva příklady represí z posledních deseti let. Oba se týkaly odsuzování skutečně odporných (neo)nacistických materiálů – a přece byly oba problematické.

Musíme je znát

První se týkal komentátora sládkoveckého týdeníku Republika Tomáše Kebzy, autora antisemitských a protiromských textů. Odsouzen byl roku 1999 k podmínečnému trestu a zákazu publikační činnosti na deset let. Publikovat nepřestal, do Republiky psal svým nezaměnitelným stylem dál pod pseudonymem Karel Kříž (až do svého vyloučení z republikánských řad po aféře kvůli kontaktům s neonacisty). Ač se jednalo o autora s odpuzujícími názory, často podle svědectví bývalé šéfredaktorky Republiky opisujícího z nacistických materiálů apod., vyvolává rozsudek nad ním otázky: lze někoho zbavit práva vydávat tiskem své názory, a to předem, kvůli tomu, co napsal dřív? Co kdyby se Kebza stal z neonacisty kajícníkem – neměl by možnost se veřejně vyjádřit ke změně svých názorů? To, že rozsudek mohl být tak snadno obejit a autor jednoduše publikoval pod jiným jménem, jen dokumentuje jeho nesmyslnost.

Druhou známou kauzou bylo české vydání Hitlerovy knihy Mein Kampf. Na rozdíl od případu Tomáše Kebzy je tato kauza široce známá, výsledkem byl zákaz knihy. Českému čtenáři tak je upíráno seznámení s dílem, které shrnuje názory jedné z klíčových postav historie dvacátého století, muže, jehož aktivita významně (a samozřejmě strašlivě) poznamenala i české dějiny. Slovy T. G. Masaryka „zajímavá kniha“, která má „rozhodující význam“ pro „porozumění“ nacismu a jeho mocenského triumfu. Těžko lze věřit, že by někoho mohl přesvědčit nezáživný traktát psaný ve zcela jiné době nepříliš inteligentním autorem. Co je špatného na tom, chtít poznat nacismus z první ruky a u jeho zdrojů?

Nemylme se, (neo)nacismus není učení založené na idejích a nepomůžeme si od něj, když budeme některé špatné myšlenky potlačovat. Někdy se zdá, že by to mělo být přesně naopak – že by neonacistům měla být popřána nejen svoboda slova, ale dokonce i publicita, aby se znemožnili sami. A to i navzdory tomu, že tato svoboda může být urážlivá pro menšiny, na něž neonacisté útočí a na jejichž obranu se společnost musí plnou vahou (ale také rozumně zváženými prostředky) stavět.

Chceme-li totiž někomu čelit, musíme jej znát. A nejlépe jej poznáme tak, že mu dáme možnost se verbálně projevit. Často se pak lidé s touto možností podřeknou a ztrapní. Často sami poukáží na své slabé místo. To se stalo i Hitlerovi: „Jak se nás naši nepřátelé mohou zbavit? Tak, ze nás během jednoho dne smetou z ulic.“ Dobře tím ukázal to, co pro neonacisty platí dodnes: skutečně čelit jim lze nikoli zakazováním „špatných“ knih a článků, ale aktivní opozicí v ulicích a narušováním jejich pocitu síly.

Autor je redaktor časopisu a-kontra.

Nové bitvy ve staré válce

,,Důležitou zbraní v boji proti fašistům je sebedůvěra,“ tvrdí pouliční bojovník z Liverpoolu, kterého bychom mohli nazvat třeba Duncan Trot. Tuto sebedůvěru podle něj může zvýšit především úspěšná protidemonstrace. ,,Víme, že většina lidí je, obecně řečeno, na naší straně. Musíme jim však dát sebedůvěru, aby to jasně vyjádřili,“ vysvětluje. Právě tento názor inspiroval opětovný rozjezd Anti-Fašistické Akce (AFA) v osmdesátých letech. V rámci násilné kampaně, kterou organizovaly jedna anarchistická a dvě socialistické skupiny, se antifašisté pokoušeli vytlačit nově reorganizovanou Britskou národní stranu (BNP) z londýnského East Endu. BNP vytvořili v roce 1982 členové již upadající organizace Národní fronta (National Front), která kdysi šokovala veřejnost ve Velké Británii svým otevřeným rasismem a tím, že se hlásila k fašismu. BNP se však postupně začala prezentovat poněkud umírněnějším způsobem, pokoušela se zasáhnout středové voliče
a řada z jejích představitelů se již k rasismu otevřeně nehlásila.

Boj o East End

Duncan vysvětluje, že v průběhu osmdesátých let pocítili militantní antifašisté naléhavou potřebu rychlé a efektivní odpovědi na hrozbu sílících pravicových uskupení. BNP se ve své snaze o získání podpory obracela na vrstvu bílých dělníků v oblasti londýnského East Endu. Používala přitom heslo ,,Práva pro bílé“ a prohlašovala, že nedostatek kvalitních bytů a pracovních příležitostí způsobila rostoucí asijská komunita v této oblasti. Nezáleželo přitom příliš na tom, že byli Asiaté podobně chudí, bydleli v podobně špatných bytech a měli i stejné problémy při hledání zaměstnání jako bílí. V bělošské komunitě bylo cítit silný pocit nespokojenosti a nepřátelství a krajní pravice se této atmosféry snažila využít.

Někteří aktivisté přitom cítili, že i když v jejich kruzích existuje silný odpor proti fašismu, nikdo se s touto hrozbou významněji nezabývá. Konaly se pouze demonstrace, koncerty a vydávaly se letáky, čímž se aktivisté pokoušeli nabízet alternativní řešení pro velkou část společnosti, na kterou bohatnoucí thatcherovská Británie jednoduše zapomněla. Ale i přes tyto kampaně místních antifašistů popularita pravice stále rostla. Její členové se již dokonce odvážili pořádat na svoji podporu veřejné akce.

,,BNP se snažila zabodovat ve volbách a v místní škole chtěla pořádat srazy. Tradiční odpovědí levice, která zkrátka neměla povahu pouličního bojovníka, bylo svolání protidemonstrace před školní budovou. Kordón policie pak obvykle školu uzavřel, pomohl fašistům se bez rizika dostat dovnitř a schůze mohla pokračovat. Místní mládež to přitom sledovala a myslela si – levice není akční,“ vysvětluje Duncan a upíjí přitom pivo. Se svou pintou v ruce vypadá daleko spíše jako usedlý tatík než jako veterán pouličních bojů. Zachmuří se, když si vzpomene na staré spory mezi frakcemi, kvůli kterým byl vykázán z místnosti, a oči se mu naopak rozzáří, když si vzpomene na ty chvíle před školou ve východním Londýně.

,,Aby se vyhnuli očekávanému vývoji, kdy by mítink fašistů navzdory protestům pokračoval, shromáždili se přívrženci AFA na místě vzdáleném od protidemonstrace. Poslali jsme zvědy, kteří měli zjistit, kde se nachází hlavní skupina fašistů. Tyto informace nám umožnily zaujmout postavení podél jejich očekávané trasy. Všichni jsme se oblékli co nejvíce ,,obyčejně“, takže jsme byli od mnoha fašistů k nerozeznání.“ Duncan se začíná smát a probíráme, jak se má správně oblékat fašista nebo spíše, jak se nemá člověk oblékat, aby nevypadal jako typický levicový aktivista. Duncanovi je to jasné. ,,Žádné svetry z Peru, nálepky ,Nenávidím nácky‘ nebo kristusky na nohou. Když jsme byli převlečení, policii jsme zmátli, protože jsme nastoupili dozadu za průvod fašistů a policajti si mysleli, že k nim patříme. A to přesto, že jsme mezi sebou měli několik černochů nebo Asiatů.“ Policisté nejsou podle Duncana vždy nejbystřejší.

,,Když jsme se přiblížili k místu, kde se měla schůze konat, jednoduše jsme fašisty napadli s tou největší zuřivostí, jaké jsme byli schopni. Mělo to dvojí důsledek. Za prvé jsme očividně narušili jejich plány na uskutečnění ,,normální“ předvolební akce. Za druhé jsme poskytli příležitost lidem z protidemonstrace zúčastnit se rvačky poté, co z fašistů ztratili počáteční strach. Místní mládež to sledovala a pochopila, že AFA znamená, že se opravdu něco děje. Policie byla zmatená a zatčených bylo jen pár. Když se pak fašisté znovu zformovali a zaútočili nazpět, postavili jsme se jim. Zastavili se. V této chvíli se na naši stranu přidala asi stovka místních mladíků. Věděli jsme, že jsme vyhráli bitvu ve válce proti fašistům.“ Bylo jasné, jak je Duncan pyšný. ,,Věř mi to, nebo ne,“ usmíval se, ,,ale než policie na naši taktiku přišla, tak jsme tento trik použili ještě dvakrát.“

Taktika násilí

Násilné metody, pro které se členové AFA s vědomím rizik s tím spojených rozhodli, však způsobily mezi antifašisty ve Velké Británii vážné spory. Existuje zde totiž mnoho lidí, kteří se snaží proti fašistům bojovat všemi možnými prostředky, ale násilné metody AFA a dalších militantních skupin odmítají. Argumentují přitom jak praktickými, tak i morálními hledisky. Tato kritika má jistě svou věrohodnost zvláště proto, že její autoři často podstoupili pro své protifašistické postoje velké riziko.

Ovšem kritika násilí ze strany těch, kteří se proti rasistickým nebo homofobním útokům nepostavili, je podle Duncana tváří v tvář počtu takových incidentů v Evropě značně pochybná. Právní opatření, která si kladou za cíl zastavit extrémní pravici, mají zřejmě jen omezený dopad. Ve skutečnosti mohou mít dokonce některé zákony, jako například ,,proti vyvolávání nenávisti“, důsledek opačný, protože jen poskytují BNP důkazy pro tvrzení, že jsou obětí spiknutí ze strany státu. Pokud ale dojde k takové situaci, jakou popsal Duncan, extrémní pravice rozhodně nemůže tvrdit, že jí vláda upírá ,,práva“ na hlásání vlastních názorů. Ve skutečnosti jí v tom zabránili lidé ze samotné místní komunity. O tom, že dlouhotrvající soudní procesy, které mají určit, co se smí a co se nesmí říct na veřejnosti, odradí lidi zklamané politikou hlavních stran od příklonu k fašistům, lze úspěšně pochybovat. Právní opatření proti fašismu mohou být úspěšná jen tehdy, jestliže jsou
doprovázena přímou akcí na místní úrovni.

Duncan tvrdí, že pokud nemá být boj proti hrozbám krajní pravice pouhým souborem následných opatření, musí získat místní obyvatelé sebedůvěru a musejí jim být také nabídnuta reálná řešení. ,,Nejprve musíme fašistické lži potlačit skutečně efektivními protiargumenty, které je třeba rozšířit co nejvíce mezi lidi. Pak je třeba, abychom nabídli nějakou širší politickou alternativu fašismu a pravicovému nacionalismu. Ta musí obyčejným lidem přinést nějakou naději pro budoucnost. A za třetí musíme všemi prostředky potlačit možnosti fašistů se organizovat a šířit nenávist.“

Waterloo

Vyvrcholením snah antifašistického hnutí byla událost, ke které došlo v roce 1992 v Londýně na nádraží Waterloo. ,,Dělali jsme protifašistický pochod a festival, čímž jsme chtěli dokázat, že nejsme jen bitkaři, za které nás hloupě označovali někteří lidé na levici,“ vypráví Duncan. ,,Šlo ale o ještě důležitější boj. Chtěli jsme dokázat mladým lidem v Británii, že fašistům nedovolíme, aby měli vliv na hudební scénu. Vytvořili si hudební frontu nazvanou ,Blood and Honour’, kterou chtěli získávat mladé. V roce 1989 se pokusili zorganizovat festival v Hyde Parku, ale přišli jsme tam dříve a zajistili, že na toto místo fašisté nesmí.“

,,Tohle si od ,,rudých“ nemohli nechat líbit, a tak na rok 1992 svolali akci všech evropských fašistických hudebních skupin. Měli se sejít na nádraží Waterloo v jižním Londýně a pak se přesunout se svou nadřazenou rasou z celé Evropy do jihovýchodního Londýna,“ popisuje Duncan. ,,Věděli jsme, co se chystá, a tak jsme mobilizovali všechny antifašisty, kteří byli k dispozici, aby udělali před stanicí protidemonstraci, což vypadalo jako obvyklý protest. Jenže jsme přichystali změnu. Den před demonstrací jsme zašli za železničáři na stanici a získali je pro naši věc. Dvě hodiny před plánovanou demonstrací se pak naše skupina AFA setkala v severním Londýně. Jakmile nám naši zvědové dali vědět, co se děje, přijeli jsme na Waterloo jako blesk.“

,,Následovalo naprosté vítězství antifašistů. Ať už náckové přijeli odkudkoliv z Evropy, odnesli si ostré varování. Nemocnice byly plné a byli to černí lékaři, kteří se starali o jejich rány. Podobný festival se už nikdy zorganizovat nepokusili.“ Duncan svou tirádu ukončí, napije se piva a mé případné námitky se pokusí rozehnat dodatkem: ,,A samozřejmě jsme potom udělali hodně setkání, vydali mnoho letáků a dělali kampaně na různých místech.“

Budoucí boje

Radikální pravice dnes vypadá trochu jinak. Její přívrženci nosí obleky a hlasitě se vyjadřují proti pedofilům, mrhání státních peněz a podporují občanské svobody. Policie také již ví své o militantních antifašistech a chrání setkání pravice rafinovaněji. Duncan tvrdí, že svůj způsob boje musejí změnit tedy i antifašisté. ,,Poselství bojovníků proti rasismu musí být také inovováno, aby zmiňovalo perzekuci žadatelů o azyl a menšin, jako jsou Pákistánci nebo Somálci ve Velké Británii či Romové v Evropě. Potřebujeme se v těchto oblastech vybavit dobrými argumenty, které budou srozumitelné obyčejným lidem. Musíme vymyslet kampaně, které se budou těmto tématům věnovat a budou namířené jak proti vládám, které podporují perzekuci těchto lidí, tak proti extrémní pravici nebo skrytým rasistům. Pokud se to nepodaří, nepřipravíme fašisty o jejich lži, kterými získávají lidi. Jestliže chcete porazit fašisty, musíte bránit žadatele o azyl,“
prohlašuje Duncan.

Potom se se mnou Duncan loučí. Prý jede na víkend do Birkenheadu, poblíž Merseyside, kde dnes žije. Bude tam vylepovat plakáty proti BNP. Teď ale musí jít vyzvednout děti a jít s nimi plavat.

Autor působí v Multikulturním centru.

Přeložil Filip Pospíšil.

par avion

Zoe Williamsová, komentátorka britského The Guardianu, se ve vydání z 21. června rozčílila nad pokrytectvím britských poslanců ve vztahu k jízdě na kole. Toho dne totiž ve Spojeném království začal takzvaný Cyklistický týden a svou podporu ekologické dopravě demonstrovali někteří členové parlamentu zhruba půl hodinovou cyklojízdou po Londýně. I když se dnes stává podle autorky módní záležitostí tvářit se jednou ročně jako cyklista, v každodenní velkoměstské realitě se na lidi, kteří šlapou do pedálů, moc nepamatuje. V parlamentu je podle komentátorky jen jeden nebo dva opravdoví cyklisté, ostatní jsou spíš převlečení motoristé. A jako takoví prosazují nařízení, která nejsou v zájmu těch, již používají kolo jako běžný způsob dopravy: například povinnost používat pro dopravu na kole pouze (špatně udržované) pruhy pro cyklisty. Politici na jednu stranu objevili nadšení pro mediální prezentaci sebe samých coby přívrženců zdravé dopravy a na druhou
stranu se jim ale nechce namáhat vlastní nohy. Dochází tak k paradoxním politickým krokům. „Londýnský starosta podle všeho utratí polovinu svého rozpočtu na to, aby lidi dostal na kola, a druhou polovinu vynakládá na vynalezeních nových způsobů, jak je zabít, pokud se tak skutečně zachovají,“ tvrdí Williamsová. Podle autorky by bylo lepší, kdyby jízda na kole ztratila svou zelenou a ekologickou nálepku, což by jí sice přineslo víc otevřených nepřátel, zato méně falešných politických spojenců.

List The Observer publikoval 18. června výsledek práce svého investigativního redaktora Antonyho Barnetta. Ten se zaměřil na z jistého pohledu kuriózní praxi vlády Jejího Veličenstva, která oceňuje státními vyznamenáními zásluhy jednotlivců o Britské království. Vyznamenání se však v řadě případů rozděluje tajně. Zvlášť v případech, kdy jsou mezi oceněnými významné postavy americké armády či bohatí mezinárodní obchodníci, kteří dostávají státní zakázky. Listu se podařilo získat seznam ministerstva zahraničí, na kterém jsou ocenění za poslední tři roky. V roce 2003 například dostal státní vyznamenání multimiliardář Riley Bechtel, šéf americké Bechtel Corporation, jež získala významné zakázky v oblasti dopravy a jaderné energetiky ve Velké Británii a mocně také vydělala na válečných kontraktech v Iráku. V období, kdy ministerstvu zahraničí šéfoval Jack Straw, dostala vyznamenání i řada amerických vojenských představitelů, kteří se
podíleli na invazi do Iráku. Britský metál dostal i generál americké armády Tommy Franks přezdívaný „pan Šok a Hrůza“ za jeho podíl na invazi v roce 2003, dále viceadmirál Timothy Keating, který velel námořním silám v operaci Irácká svoboda, admirál Barry Costello, podplukovník Mark Childress a generál Tad Moseley. Odpor ale vzbudilo i ověnčení Brita Andyho Haymana. Ten vedl protiteroristické operace ve Scotland Yardu a momentálně je vyšetřován v souvislosti se zastřelením Jeana Charlese de Meneze na londýnské stanici metra Stockwell, k němuž došlo loni v červenci, a v souvislosti s akcí Forest Gate, kterou bezpečnostní síly podnikly ve východním Londýně tento měsíc. Zveřejnění zahraničních oceněných bylo dosaženo až po velkém veřejném tlaku a několika interpelacích ze strany poslance za Liberálně-demokratickou stranu Normana Bakera. Poslednímu pozdvižení okolo medailí předcházelo ještě odhalení listu The Guardian, podle něhož se titulu
čestného rytíře za dobročinnost dostalo švédskému miliardáři Hansi Rausingovi, bývalému šéfovi firmy TetraPak, který je podezírán, že zneužívá právních kliček k vyhnutí se daňovým povinnostem. Principy rozhodování o udělení medailí a detailní důvody, proč byli uvedení jednotlivci odměněni, zůstávají nadále utajovány.

Propast mezi bohatými a chudými se ve Spojených státech stále zvětšuje, ale většinu lidí to nezajímá. The Economist ve svém vydání z 15. června uvedl, že rozdíl v přístupu Evropanů a Američanů k otázce rozdělení výnosů hospodářství spočívá v tom, že Američané se chtějí připojit k bohatým, zatímco Evropané chtějí, aby bohatí zchudli. Podle listem citovaných průzkumů osm z deseti Američanů stále věří, že i chudý člověk může zbohatnout, pokud pracuje dostatečně tvrdě. Paradoxní přitom je, že podle studií uváděných v The Economist, bohatství rodičů daleko více určuje finanční situaci dětí v USA než v Kanadě a Evropě. V USA je padesátiprocentní pravděpodobnost, že děti zůstanou na stejné hladině příjmů jako jejich rodiče. V Kanadě a v severských zemích je to jen dvacet procent. Díky růstu produktivity, k němuž došlo po roce 1995, předehnalo americké hospodářství jiné bohaté země. Pracující ve Spojených
státech za hodinu vyprodukují o třicet procent víc než před deseti lety, tvrdí statistiky. Zatímco ale do konce tisíciletí rostly zároveň příjmy bohatých i chudých, po roce 2000 došlo ke změně. Produktivita roste i nadále, ale plat průměrného amerického dělníka stoupl o necelé procento.

Z anglickojazyčného tisku vybíral Filip Pospíšil.

Řeč násilí

Formování radikálního antifašismu

Antifašistická Akce

Pokles aktivit

Autor je politolog, doktorand na FF MU Brno.

Referendum o zelené vládě

Mahmúd Abbás vyhlásil na 26. července konání plebiscitu, ve kterém Palestinci rozhodnou o své budoucnosti. Vedly ho k tomu přetrvávající spory mezi jeho hnutím Fatah a vládnoucím Hamásem. Na stole je dokument vězňů navrhující jednotný postup při utváření státnosti. Hamás jej odmítá, stejně jako referendum. Ozbrojené střety přitom trvají a násilí eskaluje. Co se tedy vlastně uvnitř Palestinské samosprávy děje a především, čeho se zde můžeme v nejbližší době dočkat?

Osmnáctibodový dokument inicioval vězněný Marván Barghútí (mj. vůdce Fatahu v parlamentních volbách) a Hamás s Fatahem se nad ním přou kvůli několika bodům:

Obsahuje totiž uznání Izraele a v zásadě tak legitimizuje palestinské soužití po jeho boku ve vymezených hranicích vytvořených před rokem 1967, tedy na území obsahujícím nejen západní břeh Jordánu a Gazu, ale také například východní Jeruzalém a Golanské výšiny. Tyto body jsou pro Hamás nepřijatelné, protože podle jeho zakládací charty je Izrael úhlavním nepřítelem a Palestincům patří území od řeky Jordán až k Středozemnímu moři. Proto také Hamás referendum odmítá jako nezákonné, mimo jiné také kvůli nemožnosti zajistit příležitost hlasovat asi 5 milionům palestinských uprchlíků. „Je to pokus o puč této vlády a o svržení tři měsíce staré palestinské demokracie,” vyjádřil se například ministr informací Júsuf Rezka.

Mahmúd Abbás prohlásil, že pokud Hamás do 26. července plán vězňů uzná, referendum zruší. K urnám by přitom dnes přišlo zhruba 70 procent Palestinců. Nelze se divit, referendum by bylo zcela bezprecedentní událostí. Vždyť Palestinci ještě nikdy o tak zásadní věci, jakou je vymezení vlastního státu, nerozhodovali. Dokument je navíc obestřen mučednickou aurou vězněných, na což také Barghútí spoléhal. Je to nejen snaha o obnovení palestinské jednoty, ale zejména chytrý politický tah člověka, který prohrál volby a rád by znovu získal vliv.

Mezitím ale trvají násilné střety, vzájemně se vraždí příslušníci militantních křídel obou stran. Poslední dobou se však zdá, že na nejvyšší úrovni lze najít společnou řeč. Příkladem mohou být tajná jednání, která minulý týden vedl jeden z nejvýše postavených lídrů Fatahu Mohammed Dahlan se zástupci Hamásu. Údajně na nich bylo domluveno začlenění bezpečnostních sil Hamásu do stávající palestinské policie pod vedením Fatahu. Obě strany také oznámily, že se shodly na patnácti ze všech bodů dokumentu a jsou tak na dobré cestě k dalším ústupkům.

Hrozba Mašál

Že by se tedy blýskalo na lepší časy? Těžko říci, vývoj událostí totiž ovlivňuje také situace uvnitř bojujících stran. Fatah trpí vnitřním rozkladem, stará zkorumpovaná garda z dob Jásira Arafata (například bývalý předseda parlamentu Ráfik al-Natší) v něm bojuje s mladšími racionalisty (zmíněný Mohammed Dahlan). Třetí významnou, ale prakticky nezávislou sílu pak tvoří militantní brigády al-Aksá. Spory uvnitř Fatahu vnímají i zástupci Hamásu: „Je jasné, že je Fatah rozdělen na lidi, kteří chtějí mluvit o jednotě Palestinců a na ty, kteří jen sledují vlastní zájmy,” říká k tomu palestinský právník Yahía Músa. Hamás byl oproti tomu vždy známý svojí disciplínou a názorovou jednotou, díky níž také zčásti v lednu zvítězil ve volbách. Tuto jednoznačnou výhodu však začíná nyní ztrácet s tím, jak se množí názorové spory mezi exilovým politickým vedením v čele s radikálním Chálidem Mašálem a členy palestinské vlády. Ten první
v klidu hlásá ze syrského Damašku své protiizraelské útoky, zatímco druzí pracují zuby nehty

na udržení vlády a jsou tak nuceni k mírnější rétorice. Mašál obráží arabské země, Írán i Rusko a prezentuje zahraniční politiku Hamásu, podle premiéra Haníy je ale jejím oficiálním představitelem ministr Zahar. Vše pak jen doplňuje událost z posledních dnů: Gazí Hamad, mluvčí vlády, označil uznání Izraele, tedy jeden z bodů „vězeňského“ dokumentu, za možné. Mašálův úřad se ihned ozval s protitahem a Hamadův výrok označil za nepřijatelný. Kdo je za této situace partnerem pro jakákoli jednání? To neví ani sám Mahmúd Abbás a nelze se proto divit, že Západ ani Izrael například nejednají o obnovení finanční pomoci. Jedno je však jisté: Pokud převáží Mašálův vliv a palestinští pragmatici budou odsunuti do pozadí, může se Hamás vrátit zpět do opozice a pokračovat ve svých teroristických útocích.

Další Mogadišu?

Zásadní otázkou zvláště ve chvíli, kdy k referendu dojde a dokument schválen bude, zůstává, jak zareaguje židovský stát. Varianta stažení do hranic před šestidenní válkou jen kvůli přání Palestinců je nereálná a premiér Ehud Olmert proto také odmítá celou záležitost komentovat. Přesto by ale schválený text mohl Abbásovi pro jednání s Izraelem pomoci. Palestinci by svým „ano“ totiž nepřímo vyslovili nedůvěru vládě Hamásu. Referendum se proto může ukázat jako Abbásův nástroj k umírnění vládnoucích radikálů, nebo k jejich diskreditaci. Nikdo si však netroufá odhadovat, jak vše skončí, pokud „zelená“ vláda skutečně padne. Odejde znovu do opozice a vrátí se k terorismu, jak doporučuje Chálid Mašál, nebo spustí její militantní složky v Palestině peklo v bojích s Fatahem? Pak by se potvrdila slova Tonyho Karona z časopisu Time, který varuje, že v Gaze „může nastat podobný vývoj jako v somálském Mogadišu”. Západ by si proto měl
uvědomit nebezpečí, která se s eskalací násilí v oblasti pojí, a urychleně začít jednat s Palestinci i Izraelem.

Nezbývá než doufat v další z možných scénářů, rýsující se v posledních dnech, s nímž podle prvních zpráv souhlasí i Hamás. Stávající vládu by měl nahradit jakýsi nezávislý úřednický kabinet, složený ze zástupců všech politických hnutí. Ten by přenesl zodpovědnost za důležitá rozhodnutí na předsedu samosprávy. Napětí mezi militanty by se uklidnilo, kontroverzní referendum by odpadlo a Abbás by mohl začít znovu vést zamrzlá jednání s Izraelem.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

Snová cesta žen

Obrazy, které k autorce přicházejí ve spánku, nepřetržitě zaznamenává třicet let. Příběh cesty na Sever zahrnuje polovinu toho času. Ubírala se takto k zasvěcení? Tušíme to v různých náznacích od samého počátku – od dětství, kdy se setkala se zbloudilým světlem, které v ní pak zmizelo. První snový dotyk hraje důležitou roli. „Vzpomínku na světlo (…), na dva úplňky jsem dlouho opatrovala…,“ píše v úvodu a dodává: „Nemyslím, že se taková věc přihodila pouze mně. V životě každého člověka je mnoho náhodného, jež vzniká složitou a nepředvídatelnou kombinací střetů a vlivů nesčetných osudů (…). Avšak pod změtí více či méně náhodných událostí běží silný proud (…). Čas od času zahlédneme vlny tohoto proudu: vynoří se skrze nános běžných událostí jako čirá voda potoka skrze vrstvu napadaného listí.“

Příběh cesty na Sever je původně jedna kniha o tisíci stranách, která byla později rozdělena do tří dílů. Jednotlivé svazky proto ani nemohou být uzavřené: cesta totiž pokračuje, cíl je vzdálený, a jednotlivé kapitoly se navlékají na červenou nit. Červená je barva života, stejnou barvu má také chrám, k němuž poutnice, autorka, přichází, a kdoví, co je v něm. Nebo hledá nebeský Jeruzalém? Tajemství je skryté hluboko uvnitř a sny, které k němu vedou, jsou jako sítě utkané matkou Pavoučicí, s níž se cestovatelka v závěru knihy setkává.

Jana Heffernanová se vydává směry, které jí určuje Cesta, jelikož touží pochopit tajemství života a smrti, proč tu jsme a kam máme jít. Provází ji nutkavé přání porozumět Řádu, který nás přesahuje, a ve svém vztahování se ke světu se dopouští omylů stejně jako jiní. A její Cesta (která může být i naší) má jako živá bytost ten nejsilnější záměr – učit žít: proto je v ní tolik síly, že člověka uchopí a vede kamsi…

Rozsáhlost díla nesnižuje jeho čtivost, pakliže knihu nečteme v očekávání hluboké a vyčerpávající analýzy snových obrazů. Smyslem není naučit čtenáře snové obrazy vykládat nebo nabídnout mu jakýsi snář. Je to mnohem inspirativnější způsob nazírání skutečnosti a nepřímý návod, jak zbortit hranice vnitřního osamění. Bohatý vnitřní prostor a směřování, které se tu nabízí, je objevením živoucího mýtického světa a co víc – ženské duchovní cesty, jež se od mužské spirituality liší obdobně jako žena od muže a muž od ženy. Autorka tuto odlišnost ukazuje na četných příkladech. Když doputuje k chrámu, před nímž stojí dřevěné pódium, zhlédne symbolickou popravu pěti svatých panen/velkých loutek: silná lana jim odtrhnou hlavy. Jakási žena ze zástupu jí pak sdělí: „Takto jsou stále ještě oddělovány ženám hlavy od těla, aby myslely bez ohledu na srdce i na tělo a jeho moudrost, pocity, varování a potřeby. Oddělená hlava pak lecčemus uvěří, ve
světě je ztracená a opuštěná – a taky poslušnější.“ Autorka tak reaguje tak na vnitřní rozpor žen. Jít vlastní cestou není snadné, a přestože se snaží tu a tam zařadit do nějakého společenství, Cesta jí klidu nepopřává. Zastavit se je možná něco jako zemřít.

Poutnice poznala nejen život ve Městě, Za zdí, setkala se s Kouzelníkem či Církví Šestiramenného kříže, pobyla také v Nemocnici, zvládla Bludiště, Červené město a zlověstný Přístav a Hory. Dostala se na Ostrov mrtvých a uviděla Jezero a Tajemný les. Zlákalo ji vábivé prostředí Vesnice, ale stále ji přitahoval Sever. Často se vracela k myšlence, zda je možné najít pravdu nebo radu v knihách. Ale brzy pochopila, že i svět moudrých knih je omezený a mnohem více si dokázala cenit opravdové zkušenosti.

Na posledním místě, v Říši žen, získala poučení od Pána Hadů, podivuhodného učitele, který jí osvětlil tajemství svého prastarého symbolu. „Stočený had ti připomíná kruhový pohyb věčného návratu v protikladu k přímé dráze útoku a dosažení cíle (…). Muž je spíš vyznavačem přímých drah než žena. Rád postupuje, útočí, jde bezohledně vpřed, za sexem, za potravou, za ziskem, svým vynálezem, anebo proti nepříteli (…). Spirála je spíš způsob žen. Tělo ženy se pohybuje v souladu s přírodou, její mysl i duše žije v rytmu Měsíce, rozvíjí se a znovu se stáčí.“

V Příběhu cesty na Sever nechybí ani láska. Ale přítel Ondra, který se zde občas v nečekaných okamžicích zjevuje, není v autorčiných osobních proměnách tak důležitý, velkou roli v jejím životě sehrávají spíše ženy a později ona sama. Jen v chrámu, kde na konci svého putování prodlévá, se objeví malíř Michelangelo, který jí dá cenný dar, radu pro šťastný život: „Obrazy jsou tu, pracuj, abys je vynesla na povrch. V pozemském životě věnuj svůj čas pouze věcem, na kterých ti opravdu záleží, těm, jež z hloubi srdce toužíš dělat; všechno ostatní nech stranou.“

Pocity štěstí, které v chrámu zažívá, však trvají jen do chvíle, kdy dojde ke skutečnému zasvěcení, a hrdinka poznává, že Nebeský Jeruzalém není město obehnané zdí, „symbol osvobozené mysli“, jak dříve někde četla. „Mysl obehnaná zdí je největší chybou,“ říká si. A když už se rozhodne, že se nevrátí do žádného města, uvidí nebeský palác. Spatří ho a zažije „nejkrásnější dílo Velké Matky, přadleny a tkadleny, Matky Pavoučice: Červený chrám života“, přátelskou a milující sílu žití. Teď se již opravdu může svobodně vydat na místo, kde bude v klidu žít. V klidu a šťastně: Je totiž připravena…

Autorka je etnoložka a šéfredaktorka Regenerace.

Deus sum – toť celá moje filosofie

Erika Abrams jako první svazek Spisů Ladislava Klímy zařadila záznamy deníkového typu z let 1909–1927, Mea, soubor otevírá Klímův Vlastní životopis. Druhý svazek, korespondence z let 1905–1928, nazvaný Hominibus („pro lidi“), tvoří k prvnímu svazku pandán – oba vytvářejí výchozí půdu, ze které vyrůstá Klímovo dílo. Tituly prvních dvou svazků Mea a Hominibus zamýšlela editorka jako dvojí pohled, dovnitř a vně, jednou monologického, podruhé dialogického charakteru.

Dílo Ladislava Klímy, ať je otevřete z kterékoli stránky, ohromuje svou vizí vznešenosti člověka, pozvedajícího se svou vůlí ze smrdutého pozemského bahna k nesmrtelnosti. Klímův romantický sen o absolutních schopnostech člověka má úzké vazby na fyziologické objevy devatenáctého století. Registruje každou částečku lidského těla, s „triliony“ jeho duševních stavů, vjemů, pocitů, všeho, co se vkládá do lidského vědomí. Tak před námi v Klímově díle z humusu tohoto světa vyrůstá ohromující, božské Já. Jeho odporný materiální původ poskytuje ovšem Klímovi šťavnatý jazyk zvláštní krásy a jemnosti, přestože je plný tak zvaných vulgarismů.

Sociolog Emanuel Chalupný, dobrý anděl a z popudu básníka Otokara Březiny také objevitel Ladislava Klímy, jehož si cenil především jako filosofa (spíše než beletristy), upozorňuje ve své vzpomínce z roku 1948 výslovně na význam Klímovy korespondence hojně přáteli opisované – vždyť v ní najdeme úryvky románů, přechází do zásadních Klímových filosofických textů, podává rozvrh jeho díla a přitom zachovává důvěrnost dopisů vlastně úzkému okruhu přátel. Má jazykový svéráz i široký radius: od pravidelných informací o svých duševních stavech přechází v přátelské, ale rázné recenze i mistrovské rady svým učedníkům, od vědeckých pojednání k milostným dopisům, v nichž autor přede jak mlsný kocour.

Ironický pohled na hmotný svět a společnost je patrný už na začátku, právě v dopisech z prvního desetiletí Emanuelu Chalupnému. Je z doby, kdy má Klíma za sebou nenápadné a anonymní vydání Světa jako vědomí a nic v roce 1904 a Chalupnému vychází v roce 1905 Úvod do sociologie. To jsou počátky Klímových korespondencí – především s okruhem přátel Chalupného, kteří také pomáhají Klímovo dílo prosazovat ve vydavatelstvích (Klíma s neodolatelnou bezprostředností a zároveň rasancí například Chalupnému radí, jak „zpráskat“ kritika soustrastným pohledem na jeho „povšechnou zuboženost“.) To jsou především hutné a extatické dopisy-eseje Antonínu Pavlovi a Miloši Srbovi.

V raných dopisech Antonínu Pavlovi píše o sobě Klíma jako o syntéze Napoleona a Nietzscheho, i o svém „zavrtávajícím“ jazyce, rozvíjejícím myšlení, které je filosofickým obratem od Hegela – a dodává: „Prozatím ovšem třepetá se tu z toho všeho jen roj šeredných embryí z mlh …Je to zvěřineček, o jakém se psychologické zoologii rovněž dosud nesnilo! To z manželství abs. kommand. vůle a sinusoity, latebrosity myšlení povstala hibridita, hermafrodita, amfibia, larvy a můry, useknuté, ale jakoby nic strašidelně samostatným životem dále žijící a chodící nohy, hlavy, choboty, – lemury, simulacra!… Jsem stvořitel četných, dosud zde nebyvších druhů hmyzu, jsem Belzebub. U lidí nemožno sklidit za podobné výkony uznání, ale sám Zeus poděkuje mně před všemi bohy za ten perný kus hnusné, ale pro budoucnost nutné práce, již jsem v tomto oboru vykonal!“ (s. 82). Klímova představivost, fantastické vidiny, noční i lucidní
sny přecházejí do evokací bohaté a nevybíravě žravé četby, o kterou si přátelům píše, takže ji lze částečně sledovat – a s nimi způsoby, jakými zasahuje do Klímova Vědomí. Tak vznikají elaboráty plné citací, kde se věci dostávají do absurdních souvislostí a v nichž můžeme najít obrazy, které jako by vypadly z pláten Salvadora Dalího. Jsme tu stále jakoby u zrodu věcí, v neustálém boji o Vítězství ducha, odtud Klímův odpor ke slovům „trpět“, „bolest“, „muka“ – a všeprovázející, božský smích nad světem: „Vkročte do země světla a smíchu co nejdříve, ihned!“ ( Marii Koesslové). Smích tu má také velmi racionální důvody – je vůbec jednou z podmínek cesty k Sobě.

Z Klímovy korespondence je patrný smysl pro jazykovou exhibici. Komičnost a ironizace světa se promítá do nejjemnějších nuancí zápisu, který si vysloveně pohrává s jazykem i s asociativním myšlením: ukazuje zřetelně, jak právě psaní zhmotňuje Klímův život-sen, který je v pravém slova smyslu výmyslem – a také požitkem: „Každý způsob psaní je mně požitkářstvím, rozkošnickým vyvalováním se ve věci“ (Marii Koesslové, s. 362).

Toto rozkošnictví a „boj sil“ nejen zbavuje Klímovu korespondenci obvyklé formálnosti (resp. obvykle ji natolik zveličí, až se forma jakoby opile převrátí a je z ní karikatura či paradox), ale činí základní předpoklad k filosofickým pojednáním, k mnohostranným výkladům učení J. A. V. (Jsem Absolutní Vůle), které v příhodném duševním rozpoložení směruje ke svým přátelům.

Dílo beletristické, jeho dosud vydané texty, jakým je útržkovitý Velký roman, či dosavadní částečné vydání proslulých jednotlivých textů (do širšího povědomí pomohli uvést Klímovo dílo především Jaroslav Kabeš před válkou a Josef Zumr v šedesátých letech) jako je Utrpení knížete Sternenhocha, ale především nesmrtelný Cholupický den anebo Jak bude po smrti, se někdy chápe jako ilustrace Klímových filosofických názorů. Jsou však spíše jednotlivými odnožemi této filosofie pronikající do světa strašidelných krvavých románů a mayovek, které tvoří jejich rastr a které spisovateli umožňují všechna jeho belzebubovská „strašná převrácení“. Na těchto žánrech – krvavého románu, ale také detektivce, cení Klíma čtivost, kterou umožňuje – byť sebeidiotštější – příběh. Ironie Klímovi nebrání znovu a znovu se pokoušet o nápodobu těchto žánrů. V nesčetných variacích kruťácky odporných scenerií, zatahovaných do sféry božského Vznešena.

Ale jak svědčí právě korespondence – Klíma kromě ohromující představivosti a až do mrti vedených analýz byl také hltavý čtenář všeho současného. O jeho zvědavosti svědčí nejen podrobné a také ostré a někdy paradoxní kritiky prací přátel, které můžeme číst v jeho dopisech, ale také – obvykle ironické – narážky na významná soudobá díla, z nichž obzvláště rád cituje apartní pojmy a jazykové obraty – básnická (stále obdivovaný Březina), psychologická (Mauthner), fyziologická (Mareš), sociologická (právě Chalupný a jeho okruh), filosofická (T. G. Masaryk). Také je možné, že zájem o psychologii řeči (Mauthnerovo dílo překládané Adolfem Gottwaldem na počátku 20. století) pronikl do Klímovy gramatologie i jeho vlastního jazyka.

Já – Ty

Klímův projekt Jsem Absolutní Vůle jako by se mohl teprve v korespondenci absolutně realizovat. Toto oslovování druhých totiž podtrhuje na Egodeismu a Egosolismu možnosti vztahu zvláštní důvěrnosti komunikujících Já. Komický styl je v naprosto vědomém souladu s tímto pronikáním do vnitřních zkušeností druhého. Klíma vtahuje druhé do učení J. A. V., do pojetí života jako věčného románu, v němž „všichni, lidé, zvířata, věci, s nimiž nás tu „osud“ svede, jsou jen staří, staří naši známí, vůlí naší s hrobu vyvolaní (…) rodiče jsou našimi bývalými milenci, milenci rodiči“. K pronikání k druhému patří všechny finty svádění. Je to velkolepé svádění, které zahrnuje všechny sféry života s druhými: ekonomické vztahy, přátelství, milostný život, psaní. Své sítě rozprostírá Klíma rafinovaně a v souladu se svou filosofií podává také typologii lásky (erotismus, podmanivě rozebraný v dopise Marii Koesslové), v níž slepá, temná láska
k Bohu ve Mne a sexuální, magická láska k alter ego, ztělesněné iluzi, vrcholí v krásném obraze platonického setkání těl a která je součástí konceptu nesmrtelné, mnohotvárné duše.

Absurdita a text

Editorčin způsob přípravy díla vzbuzoval od počátku otázky, jak přistupovat ke Klímovým textům. Vydání korespondence jen znovu potvrzuje oprávněnost editorčiny volby neupravovat rukopis podle normy – nynější způsob vydání zůstává tak konečně práv Klímovu konceptu tvorby, která – přestože v útržcích, byla detailně promyšlena, jako součást ovládajícího, intelektuálního myšlení, o kterém tak dobře svědčí korespondence, jako jeden ze způsobů oslovování druhého, i způsobu vztahů k vnějším systémům, který i tady ve vší mnohotvárnosti prosakuje a je součástí projekce světa jako množství na sebe působících stavů vědomí.

V předmluvě ke druhému vydání Světa jako vědomí a nic v roce 1928 napsal Ladislav Klíma: „V tomto 2. vydání nezměnil principielně ni slovo ni hlásku; nekorrigoval by ani pravopisně ani „kobilu“ –, chyba myšlenková není méně důležitá než orthografická, ale chyb myšlenkových jsou zde a všude miriady; a myšlenka sama je chyba.“

Autorka je literární teoretička.

Francouzská literatura ztratila smysl pro humor

Váš kolega, spisovatel Pascal Quignard, popisuje frankfurtský knižní veletrh jako „obrovský veletrh, kde se čtou pouze šeky. Svátek zprostředkovatelů“. Vy sám v románu Divná doba nešetříte ironií, když konstatujete, že „skeptičtí zákazníci (…) berou v úvahu obličeje stejně jako díla“. Jsou knižní trhy stále ještě záležitostí čtenářů a autorů, nebo vyjadřují nezadržitelnou komercionalizaci literatury? Jsou pro vás příležitostí, nebo nutným zlem?

V té knize jsem kritizoval přílišné rozšíření knižních veletrhů po celé Francii, kde téměř každé město má svůj vlastní. Tím se z toho stává spíš atrakce pro turisty, kam se lidé chodí dívat na tváře spisovatelů. Ale když mám představit své dílo v zahraničí, je pro mne naopak velmi důležité poznat své publikum. A příjemné.

Lišila se reakce českých čtenářů na vašich vystoupeních od francouzských?

Líbilo se mi, že jsem mohl číst ukázky ze svých knih, protože ve Francii je to dnes na rozdíl od anglofonních zemí vzácné. Taky mě potěšilo, že české ukázky mohla číst moje překladatelka. Čeština je prvním cizím jazykem, do kterého byly moje knihy přeloženy. A brzy to bude země, kde jich je přeloženo nejvíc.

Jaké místo podle vás zaujímá literatura v současné kultuře? Může konkurovat novým médiím, nebo je už jen nostalgickým pozůstatkem starého světa?

Myslím si, že je ohrožena. Čte čím dál méně lidí, i když vášniví čtenáři stále ještě existují. A jsou to většinou ženy. Ve Francii představují téměř osmdesát procent čtenářů, což samozřejmě ovlivňuje vnímání literatury. Situace ve Francii je trochu zvláštní: literatura je stále ještě synonymem čehosi módního. Pro mladé lidi, kteří chtějí jít s módou, a především pro ty z lepších vrstev, je největším sociálním uznáním napsat a vydat knihu. Díky spisovatelům, jako je Michel Houellebecq ve Francii nebo Bret Easton Ellis ve Spojených státech, ale literatura získala možná významnější společenské postavení než v době avantgardy nebo nového románu. Takže moje odpověď je rozporuplná, stejně jako skutečnost sama.

Kteří nefrancouzští autoři jsou vám blízcí?

Zahraniční literaturu jsem bohužel nečetl tolik, kolik bych si přál. Znám především moderní americkou literaturu. Mám rád Toma Wolfa nebo Breta Eastona Ellise. Z anglických autorů mám velmi rád Evelyna Waugha a jeho excentrický humor. Také mě zajímá současná ruská literatura, kde se dějí zajímavé věci. Konkrétně mám na mysli Viktora Pelevina.

Jedním z vašich ústředních témat je vztah Ameriky a Francie (potažmo celé Evropy), tedy velkých kulturních celků. Jakou budoucnost mají podle vás malé národy a jejich literatury? Není světovost vyhrazena jen velkým jazykům? Milan Kundera ve své poslední knize tvrdí, že kdyby Franz Kafka nepsal německy, zůstal by nepovšimnut.

Myslím, že je to pravda. Důvodem zájmu o autory z některých zemí často bývají dějinné události spíš než kvalita jejich díla. Bohužel si myslím, že teď, když budeme všichni ponořeni v jednom globálním celku, tak to pozici menších literatur ještě víc znejistí. Je na každém evropském národu, velkém i malém, aby bránil jazykovou pluralitu. Přistupujeme-li na angličtinu jako hlavní evropský jazyk, ohrožuje nás o to víc.

Další vaše velké téma by se dalo kunderovsky nazvat jako „provincialismus velkých“ neboli určitý druh kulturní arogance a hegemonie, který se ve Francii projevuje a který ve svých knihách zesměšňujete. Naše moderní kultura, a avantgardní období počátku dvacátého století obzvlášť, však byla zásadně formována snahami absorbovat a vyrovnat se s francouzskými vzory. Není to ta pozitivní stránka francouzského kulturního mýtu? Bez osudové přitažlivosti Paříže by (nejen) naše kultura nebyla tím, čím je.

Možná. Na druhou stranu ve francouzském prostředí převládá postoj do sebe uzavřené a nedobytné kulturní pevnosti. Myslím, že takový kulturní nacionalismus není zajímavý. Francie by víc získala tím, kdyby bojovala za kulturní rozmanitost Evropy. Kundera řekl pěkně, že Evropa je společný příběh utvářený svou kulturní rozmanitostí. Francie prosazuje svůj kulturní model na základě politických argumentů, ale ve skutečnosti za žádnou evropskou kulturní pluralitu nebojuje. Dnes prosazuje myšlenku frankofonie, ale měla by stejně tak bojovat za německy nebo italsky psanou literaturu, za všechny malé jazyky. Francie brání svou kulturní výjimečnost, ale zároveň si nechá vybudovat Disneyland a ve státní správě se rozšiřuje angličtina. Takže její postoj je někdy čistě teoretický.

Není problém „institucionalizované avantgardy“, kterou kritizujete, jen ryze francouzský, živený její tradicí elitářského intelektualismu a akademismu? Není v ostatních zemích jakékoliv avantgardní myšlení jen trpěnou minoritou na okraji masové kultury, spíš než silou ovládající část veřejného mínění?

Určitě je to hodně francouzský problém. Zabýval jsem se jím především v oblasti hudby a literatury. Ve Francii vliv státu v kultuře hraje velkou roli. Je to paradoxní, ale tuto roli je třeba bránit, protože vůbec nejsem pro liberální ekonomiku ani pro liberální přístup ke kultuře. Francouzský kulturní systém zachránil třeba francouzský film. Dnes ovšem ti, kdo ke kulturní avantgardě nepřináleží, jsou z její strany kritizováni. Vytvořil se jakýsi avantgardní akademismus a všichni kdo k němu nepatří jsou označováni za konzervativní tradicionalisty a reakcionáře. Problémem francouzské kultury je její značná centralizace. Existuje jen jedno kulturní centrum a tím je Paříž. Ta byla vždy velmi bohatým a výjimečným centrem, v němž ale vždy byla nějaká malá skupina, která ovlivňovala celou francouzskou kulturu a vytvářela oficiální vkus. Třeba v Německu nebo v Itálii takový problém nemají, protože kulturních center tam je více.
Francouzský centralismus způsobuje, že v kultuře dominuje pouze jeden proud a není více alternativ.

Jste považován za konzervativce v tomto smyslu?

Samozřejmě. Byl jsem označován za konzervativce, reakcionáře, dokonce i za fašistu. Všechna tato označení jsem získal proto, že jsem vždy kritizoval, jak se avantgarda nebo nový román a všechno, co z něj později vyšlo, stalo oficiálním literárním směrem. Podobně se ve filmu nová vlna stala absolutním modelem, který převládl. Právě proto, že se vysmívám těm, kteří chtějí být provokativní a avantgardní a zároveň přijímají všechno, co jim moc nabízí, nemají mě tito lidé rádi. Samozřejmě je nekritizuji, protože jsou moderní, ale protože svou modernost popřeli. Ztratili kritický odstup a přistoupili na pozici, kterou zaujali.

Přátelíte se s Milanem Kunderou, pro něhož měl značný význam Breton a francouzský surrealismus, stejně jako Apollinaire, kterého překládal. Ovlivnil surrealismus i vaši tvorbu? Jaký meziválečný avantgardní proud je vám nejbližší?

Vím, jak je pro vás francouzská kultura důležitá. Byl jsem v Národní galerii, kde je celé jedno patro věnováno francouzským umělcům. Je zajímavé, jak byli čeští umělci blízcí těm francouzským – Kupka, Picasso, Braque. Já sám jsem byl avantgardou samozřejmě velmi okouzlen, především surrealismem a dadaismem. Když jsem začínal psát, psal jsem „avantgardní“ poetickou prózu. Pak jsem se chtěl zaměřit na to, co předcházelo. Vrátit se k ostatním románovým možnostem. Vytvořit postavy a příběh, všechny ty věci, na které avantgarda, když jí jde jen o čistou formu, zapomíná. Psal jsem minimalistické knihy s jednoduchými a srozumitelnými popisy a příběhy. Dnes mám větší potřebu vracet se ke hře se skutečností, více se blížím surrealismu. Mám velmi rád literaturu, která popisuje skutečnost tak, jako Houellebecq nebo američtí spisovatelé, které jsem jmenoval. Na druhou stranu si myslím, že nás takové psaní může přivést do slepé uličky, jejíž jediné východisko
představuje fantazie a imaginace. Zajímá mě hra mezi hyperrealismem a surrealismem. Třeba když vyprávím příběh člověka, který ztratí mobilní telefon, a postupně se z toho vyvine něco neskutečného, téměř kafkovského.

Vloni u nás vyšla jako zatím vaše poslední kniha Služba zákazníkům. Podtitul zní „krátký román“. V tomhle si s vámi dovolím nesouhlasit. Považuji jej spíše za novelu, u které se zajímavě spojuje Chaplinova Moderní doba s Kafkou a Voltairem. V čem vidíte podstatu románového žánru? Jaká myšlenka stála na počátku této knihy? Proč jste nezvolil třeba žánr fejetonu nebo eseje?

Vzniklo to tak, že jsem psal článek pro jeden literární časopis, ve kterém jsem popisoval své problémy s mobilním telefonem. A když jsem si to znovu přečetl, uviděl jsem v tom románovou zápletku, protože problémy, které můžeme mít s dnešní technikou, vytvářejí naprosto neuvěřitelné situace. Dostal jsem chuť rozvinout ten článek v příběh, jít ještě dál v obsesi toho člověka a jeho zápasu s technikou. Když Kafka popisoval svět přebujelé byrokracie, musel pro to vytvořit snové vize. Ale když dnes popisujeme příběhy člověka s technikou, je to stejně absurdní a přitom popisujeme realitu. A ve skutečnosti pro mě kromě délky není velký rozdíl mezi novelou a románem. Mé romány jsou vlastně novely, které na sebe navazují, protože novelistický žánr mi je velmi blízký. Kniha Divná doba je pro mě spíše soubor novel, ale pro některé mé přátele, jako třeba pro Kunderu, je to spíš román.

Podobně jako Kniha smíchu a zapomnění.

To je jedna z mých oblíbených knih. Kvůli jejímu posunu od reality k surrealitě.

Jeden z našich avantgardních básníků, Vítězslav Nezval, oceňoval na Mallarmém, že zavedl do poesie slovo „česnek“. Služba zákazníkům se zase věnuje tak aktuálním jevům jako je mobil, internet, kreditní karta, počítačové systémy. Nemáte obavy, že to, co je dnes nejvíce aktuální, zároveň nejdříve zastará?

To hrozí vždy, když se věnujete velmi aktuálním tématům, to je pravda. Tato kniha je krátkým románem nebo dlouhou novelou, ovšem není esejem o mobilu. Přestože si hlavní hrdina klade teoretické otázky týkající se techniky, služeb zákazníkům a moderního kapitalismu, děje se tak v románovém prostředí, protože zároveň uvažuje o kapitalistickém komplotu, který ho má zničit. Zajímá mě právě ten paranoidní postoj postavy, která se snaží svou situaci pochopit a analyzovat, a o to více se k ní upíná a stává se jeho obsesí. Ta postava, její románová situace a její postoj k určitému problému snad zůstane aktuální. V knize je také několikrát naznačeno, že možná je ten člověk jen nešikovný a neumí zacházet s technikou.

Ve Službě zákazníkům mě překvapila míra levicově orientovaného myšlení. Kritika současného kapitalismu se v podobné, byť vyhrocenější podobě, objevuje i u zmíněného Quignarda, mám na mysli jeho Bludné stíny. Dá se to považovat za odraz společenské atmosféry současné Francie?

Podle mě to není jen případ Francie. Je to obraz současné společenské situace na celém světě. Třeba v Jižní Americe se v současné době velmi uvažuje o vývoji kapitalismu a jeho důsledcích pro současný život. V mé poslední knize je to ještě vyhrocenější. Její postavy jsou odrazem naší doby, která v nás vyvolává úzkost z proměn, ke kterým dochází. Můžete mi namítnou, že postkomunistické země střední Evropy prožívají od revoluce kapitalismus s naprostou euforií a všichni jsou v něm šťastní.

To už také není pravda. Došli jsme ke skepsi a vystřízlivění.

Všechny tyto politické a společenské úvahy mě samozřejmě velmi zajímají a snažím se jim porozumět, ale v mých textech, to bych chtěl upřesnit, je to fantazie a románová hra, jejichž prostřednictvím na tyto problémy nahlížím. Je to především příběh, který chci vyprávět, se kterým si hraji, i když jsem prosáklý těmi teoriemi a úvahami. Služba zákazníkům není teoretická úvaha, ale vyprávění.

Vaše rozhovory i tvorba prozrazují vaši anglofonní orientaci. Jaké kvality anglofonní literatury ta francouzská postrádá?

Velká část francouzské literatury se uzavírá do stylistického hledání, je prosáknutá formálním přístupem. Chce navazovat na avantgardu a cílem každého spisovatele je, aby si vytvořil vlastní styl. Anglofonní je naopak založená na konkrétní skutečnosti, na zachycení každodennosti na úkor stylistického hledání. Francouzským spisovatelům by prospělo, kdyby se, tak jako impresionisté, zvedli od svých psacích stolů a vyšli ze svých literárních laboratoří ven. Podívat se na svět, který se změnil a který je plný románových příběhů.

Možná je to také anglosaský excentrický humor, sternovsko-joyceovský, který francouzská literatura postrádá?

I francouzská literatura má svou velkou tradici – Molièra, Balzaka, Flauberta, kteří se vyznačovali ironickým až cynickým pohledem na skutečnost. Ale je pravda, že dnes je takových autorů bohužel méně. Smysl pro humor, pro směšnost, byl většinou spojován se společenskou kritikou. Francouzská literatura od padesátých let hodně ztratila smysl pro humor. Kdybych byl jedním z autorů, který vrátí humoru jeho místo ve francouzské literatuře, byl bych hrdý.

Nemohu se ubránit, abych se na závěr nezeptal na Milana Kunderu. Vím, že jste se Kundery zastal, když ho před čtyřmi lety kritizovali za to, že odkládal vydání Nevědomosti ve Francii. Tehdy jste prohlásil, že by Francouzi měli být poctěni, že se rozhodl stát francouzským autorem. Jak vnímáte jeho tvorbu (nejen) ve francouzském kontextu? Co Vás osobně kromě hudby spojuje?

Kundera má dnes ve Francii významnou pozici. Zažil sice určité obtížné období, které jste zmínil, ale jeho poslední romány sklidily velký ohlas. Spojuje nás postoj ke psaní a k literárnímu stylu. Přesvědčení, že román a poesie není totéž, ačkoliv román může obsahovat mnoho poesie. Že román není jen záležitost prozaické hry a originálního stylu, ale něco mnohem bohatšího; je třeba budovat kompozici, zápletku, vytvářet postavy, rozvíjet intelektuální úvahy a tak dále. Kundera vrátil románu jeho svobodu a celostní rozměr. Znovu poukázal na význam fantazie, myšlení a hry, což francouzská literatura velmi potřebuje.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.

Autorka je překladatelka, pracuje pro Bureau du Livre Francouzské ambasády.

Tanec jako politické gesto

Za Petrem Lorencem

zkrátka

ovšem

Nejprve jsem si myslel, že se odcházející ministr obrany chtěl velkolepě rozloučit se svou funkcí. Od 15. června totiž na Vltavě před Karlovým mostem začal ze Střeleckého ostrova vyrůstat pontonový most. Že nejde o armádní cvičení a tanky nevyjedou, ale bylo jasné již o pár dní později, kdy se na jedné z konstrukcí vybudovaných na hladině objevil obrovský reklamní plakát firmy vyrábějící energetické nápoje. Hrozny cizinců na nábřeží, kteří se znovu a znovu snaží vyfotografovat stále stejné panorama Pražského hradu, inovace trochu zarazila. Primátora naopak nadchla, a tak reklamě, spojené se soutěží v létání na improvizovaných strojích nad vodní hladinou, udělil svou záštitu. Primátorova asistentka pro oblast vztahů s veřejností bc. Mirka Kreuzerová pochybnosti o tomto kroku odmítá: „Záštita je udělována opravdu významným a zajímavým akcím,“ tvrdí. „A rozhodně se nedělá proto, že by nám za to někdo zaplatil. Spíš většinou
pořadatelé chtějí peníze po nás.“ Zástupci organizátorů ale s novinářem odmítají o penězích mluvit, a tak se dá zjistit pouze to, že Praha 1 získala za dvoudenní pronájem parcely na Střeleckém ostrově 100 000 Kč. „Je to mimořádná událost,“ pochvaluje si Marek Teyssler od Red Bullu, „před čtyřmi lety přišlo na létání 50 tisíc lidí.“ Ano, davy lidí, 74 vojenských pontonů, 110 metrů krychlových křemičitého písku na pokrytí pontonů, obrazovky a megaboardy po řadu dní v centru města, to je opravdu mimořádná reklama. S Pražským hradem v ceně k nezaplacení.

Filip Pospíšil

Čeští fotbalisté se s mistrovským turnajem loučili hned po základní skupině. Ukázalo se, že dlouhodobá účast ve žebříčku deseti nejlepších týmů světa byl omyl. Ano, Češi měli náročnou skupinu. Na druhou stranu těžko říct, zda by ve skupině s outsidery Ekvádorem, Mexikem, Austrálií nebo Ukrajinou ve své současné formě uspěli. Kvalita našich výkonů v utkání s Ghanou a větší části zápasu s Itálií mluvily jasně: špičkových hráčů je málo, problémem je dočasně horší forma každého z nich, katastrofou pak zdravotní obtíže nebo zbytečné fauly. K nejlepším hráčům na šampionátu patřil brankář Čech, dvakrát zachránil český fotbal před krutým debaklem, nikdo mi ovšem nevymluví, že první gól Ghany chytit nemohl. Proměnlivou formu měli Rosický s Nedvědem. První zazářil v úvodním zápase, v druhém se snažil, ale neměl komu nahrát, v třetím už moc vidět nebyl. Nedvěd se naopak ztrácel v zápase s Američany. Nejstabilnější výkon tak
předvedl obránce Grygera, zbytek týmu byl neviditelný. Koller týmu nakonec chyběl víc, než se čekalo. Přesto se mi výsledek českého týmu zdá nadějný. Kluboví manažeři si snad uvědomí, že je třeba investovat méně do rozhodčích a víc do výchovy mladých fotbalistů. Za stávajícího stavu by totiž české mužstvo mohlo dlouhodobě vyklidit místo na vrcholovém šampionátu dravějším a nápaditějším týmům z Afriky, Asie nebo Jižní Ameriky. Podobně, jako se to povedlo českému filmu na velkých filmových festivalech.

Jiří G. Růžička

Kormutlivý případ nyní demolovaného starobylého domu U sedmi švábů v Brně je plný poučení do budoucna. Zrcadlo s namalovanými šesti šváby, které prý viselo ve zmizelé blízké hospodě, si může před vlastníma očima představit několik účastníků případu: zahlédnou tak švába sedmého. Sedmým švábem je například Jaromír Míčka, pracovník Národního památkového úřadu v Brně, který například před drahným časem zamítl prohlášení domu za kulturní památku, dále brněnská městská rada, jež se tímto zamítnutím oháněla i v době, kdy nový šéf památkářů hlásil chybu a žádal o městské odkoupení objektu. Sedmým švábem je i současný majitel činžáku (česko-rakouská firma HTT). Ten, když se do věci vložili Brňané (petice a nevelká demonstrace) a ministr kultury ČR, nepočkal na výsledky, a začal s rozebíráním krovů. Čistě obchodně – má na to plné právo. V papírech je všechno v pořádku, demolice je povolená už rok. Ale v době protestů se
slušelo počkat na možné nabídky. Namísto přestavby a využití barvité historie činžáku vzniknou v Kopečné ulici nové bytovky, moderní a drahé, zaměnitelné třeba s pražskými, vídeňskými či ostravskými. A slíbená poučení? Za prvé, prohlášení kulturní památky nemusí vycházet vždy ze stavu a stáří objektu, ale i z jeho historie a vlivu na život města, za druhé, příjezd ministra na místo činu na poslední chvíli nemusí mít vždy úspěch, za třetí, a to si primátor Brna Richard Svoboda (ODS) prý uvědomuje, dalším takovým případům je nutno předejít. Snad to myslí stejně upřímně, jako radní Petr Paulczynski (ODS), když nazývá dům barabiznou a hlásá: „Důležitý je rozvoj města.“ Přejme Brnu rozvoj, v němž se samo neztratí.

Karel Brávek

2006 / 26 - radikální antifašismus

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Holčička a cigareta

Literatura pro děti a mládež jako pole sporu

minirecenze

odjinud

Slůně

výpisky

Bez pitvoření

Když se ulice stává divadlem a divadlo ulicí

Kočkopes Andílci

Tanec v Boudě

Zahrádkáři Krepsku: retrospektiva jednoho souboru

Kdo mě naučí půl znaku

MFF Karlovy Vary

Osm oken do italského futurismu

VIP festival

CD, DVD

Jazzová periferie pod Řípem

Utichly metronomy Györgye Ligetiho

Akce!

Boj proti „národně očištěným zónám”

Bylo to v máji

Celebrity, kultura a show

Heine, Handke a provinčnost

Jen blázni nemají strach

Jen zaváté stopy

Nejen cestou intelektu

Neonacismus a svoboda slova

Nové bitvy ve staré válce

par avion

Řeč násilí

Referendum o zelené vládě

Snová cesta žen

Deus sum – toť celá moje filosofie

Francouzská literatura ztratila smysl pro humor

Tanec jako politické gesto

Za Petrem Lorencem

zkrátka

ovšem