2006 / 45 - Brno, pootevřené město

editorial

literatura

divadlo

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

pokud máte zájem si na brněnském knižním veletrhu cokoliv vyjasnit s redaktorkami či manažerem A2, jste zváni k našemu stánku. Neodhadnutelné objektivy autorů A2 č. 45 se v různých úhlech a odstupech zaměřily na kulturu města Brna. Kromě událostí divadelních (ano, V. Morávek, s. 10, v podání P. Christova), hudebních (Květy, jejichž zpěv doprovázel v redakci přípravu tohoto vydání, s. 12) či politicky výtvarných (9) nepřehlédněte ostrý dokumentární pohled ředitele NPÚ v Brně P. Kroupy, jenž švenkuje z okna své kanceláře a zadrhává se na detailech (20). Z článků o světě mimo Brno vpusťte prosím do zorného pole divé rejdy polského ministerstva školství (25) či diskusi o štronzu pražské divadelní vědy (s. 5).

Otevřené čtení!

Libuše Bělunková

Věci se hromadí na okrajích; hladina rybníka

je mezí ryb i lidí a rozprostírá se

v nechutném šlemu z textilky, v růžovém světle;

pokrývají ji lekníny a také

zbobtnalé zarudlé větývky, zmrtvělé jehličí,

cetky z bublin a drátěná košile pěny.

Když upadáme do spánku (jako by se noční výtah

propadal lesklou podlahou), zahlédnem překrásnou

výzdobu a uslyšíme snad i dokonalou hudbu,

tohle nám ale uniká, jako když v noci na lukách

píseň miliónu cvrčků ze všech stran

odumírá a stoupá do všech směrů.

Naše bohatství je odstředivé; lidé si každý den

skládají mimoděk své poslední sny

a právě naše vlastní hlasy v dáli splývají

ve výsostný vícehlas, který se točí na kraji víru,

podél nějž štvem své lodi ze všech sil a k němuž plynem,

a děláme si to své, v naději na příjemné utonutí.

Přeložil Petr Onufer

Jules Verne

Vzbouřenci na lodi Bounty

Přeložil Tomáš Kybal

Garamond 2006, 164 s.

Nakladatelství Garamond vydalo ve dvojjazyčné edici dva texty Julese Verna. Pod společným názvem Vzbouřenci na lodi Bounty najdeme kromě titulního textu ještě příběh nazvaný Drama v Mexiku – První plavidla mexického loďstva. České vydání těchto neznámých dílek – spíše jde o rozsáhlé povídky – je určeno především studentům francouzštiny, kteří si díky setkání s originálem prohloubí své jazykové znalosti. Literárně tyto texty velký význam nemají. Pokud jde o příběh Bounty, Verne nejspíše jeho autorem ani není. Napsal ho nejdříve pařížský zeměpisec Gabriel Marcel (1843–1909) a Verne si na povídku koupil práva za 300 franků a text poté přepracoval. Tuto zajímavou okolnost se z českého vydání nedozvíme, protože není vybaveno žádnou nakladatelskou poznámkou týkající se původu textu, pouze několika větami o autorovi. Student francouzštiny sice takové podrobnosti vědět nemusí, ale sběratele verneovek by to jistě zajímalo. A objasnilo by mu to poněkud
popisný styl vyprávění. Druhá povídka Drama v Mexiku je oproti tomu barvitější. Je také založena na skutečné události a popisuje násilné převzetí dvou lodí spiklenci z řad námořníků a jejich prodej nové mexické vládě. Z vernovského stylu tu najdeme četné výčty týkající se krajin a přírody, dialogy jsou však pojaty ve stylu rodokapsu. Hlavním přínosem knihy tedy bude nejspíše přece jen zdokonalení se ve francouzštině.

Jan Jandourek

Libor Nedorost

Češi v 1. světové válce, 1. díl

Libri 2006, 239 s.

Kniha Libora Nedorosta kombinuje politické dějiny, tzv. Alltagsgeschichte a vojenské dějiny. Metodologicky patří k dnes již dlouhým dějinám české pozitivistické historiografie, ale vstupní kapitola o mocensko-mezinárodněpolitickém kontextu je solidní interpretativní studií. Silnou stránkou takto pojatých dějin je, že jsou snosem podrobně rozpracovaných faktů, aniž by tato data nutně vstupovala do výkladové perspektivy, jak nás o tom poněkud zavádějícím způsobem přesvědčují někteří čeští lyotardovci a derridovci. Libor Nedorost se strefil, patrně ne programově, ale spíše intuitivně, do ducha rakousko-uherského mocnářství, neboť předností knihy je solidnost a množství podrobností, které ve svém celku skládají podivuhodně nostalgický obraz slábnoucí středoevropské velmoci, jejíž narůstající zmar zobrazili literárními prostředky Hermann Broch, Robert Musil a plejáda dalších svědků. K velkým nedostatkům knihy patří absence rejstříku, což je
u nás obecně rozšířený nešvar. Rovněž chybí soupis použité literatury. Materiálově bohatý a faktografický charakter knihy by také vyžadoval daleko podrobnější poznámkový aparát. Doufejme, že další svazky proponovaného knižního projektu už těmito nedostatky trpět nebudou.

Michal Janata

David M. Glantz

Charkov 1942

Přeložil Jiří Fidler

Jota 2006, 456 s.

Bitva u Charkova z jara 1942 byla v minulosti tématem lehce tabuizovaným – šlo o výraznou sovětskou porážku. Pikantní bylo i to, jak se odpovědnost za neúspěch připisovala tu tomu a tu onomu, podle toho, jak se zrovna střídaly sovětské vládnoucí garnitury. Podobně jako se ptáme, co by se stalo, kdyby to dopadlo obráceně u Stalingradu, nabízí se samozřejmě i otázka: A co kdyby výrazná německá porážka přišla už na jaře 1942, jak by to změnilo vývoj války i poválečný svět? Ze všech těchto důvodů stojí kniha Charkov 1942 pozornost. Mimochodem, autor dospívá k závěru, že i dílčí sovětské vítězství by za tehdejších podmínek německou letní ofenzívu pouze zpomalilo, sovětské straně by ovšem zbylo navíc asi čtvrt milionu vojáků. Kniha je hodně specializovaná, v jistém ohledu suchá a plná výčtů, citátů a tabulek, jde tedy o dílo určené jen vážným zájemcům o druhou světovou válku. Podtitul knihy Anatomie vojenské
porážky ze sovětského pohledu také ukazuje jistou disproporci: sovětské jednotky, jejich velitelé i vojenské akce jsou popisováni výrazně podrobněji než němečtí. Český vydavatel se tuto disproporci pokusil zmírnit poznámkovým aparátem, ale stále to trochu připomíná záznam šachové partie, kde se seznámíte pouze s tahy jedné strany. Knize pak velmi chybějí mapy – našinec přece jen nemá geografii okolí Charkova úplně v malíčku.

Pavel Houser

Guillermo Martínez

Kdo vraždí v Oxfordu?

Přeložila Marie Jungmannová

Abonent ND 2006, 224 s.

Bývalý matematik Martínez si pro svůj poslední román vybral prostředí britského Oxfordu a hrdiny jeho příběhu jsou renomovaný skotský matematik a jeho argentinský student. Spisovatel se však očividně bojí opustit osvědčené mantinely žánru a čtenář má často pocit, že něco podobného už četl – amatér vyšetřující proti své vůli zločin už dnes také sotva někoho překvapí (a zaujme). Jako by si sám autor plytkost příběhu uvědomoval a čas od času se snaží zachránit ji exkurzemi do historie matematiky; takové pokusy ovšem vyznívají z hlediska soudržnosti příběhu křečovitě. Martínez kolem sebe navíc sype jeden matematický termín za druhým, což ve spojení s místy až neúnosně abstraktním stylem podání činí četbu obtížnou až demotivující. Jazyková stránka je podobně unylá, například drtivá většina pokusů o jakýkoli invenční popis dopadá neslavně a některá adjektiva nebo metafory jsou tak těžkopádné, až se chce odvrátit zrak. Martínezovým hrdinům navíc
zoufale chybí jakýkoli náznak charismatu, policie je až neuvěřitelně naivní (oblíbené „On si myslí, že je velice inteligentní, ale my taky dokážeme trochu myslet“ lze v tomto případě brát doslova) a z potenciálně bohatého zdroje střetu hispánské a anglosaské kultury nevytěžil autor kromě hrstky obecností prakticky nic. Vše je umocněno zbytečně překombinovanou pointou, na niž by možná nestačila leckterá matematická poučka.

Jan Paulík

Slavenka Drakulićová

Ani mouše by neublížili

Přeložil Richard Podaný

BB art 2006, 183 s.

Nevěřícné, udivené portréty velkých ryb Biljany Plavšićové, Ratka Mladiće, Slobodana Miloševiće a jeho ženy Miry Markovićové i středních ryb Radislava Krstiće, Dražena Erdemoviće, Gorana Jelisiće či Dragoljuba Kuranace a další zločinců války na Balkáně vykresluje pro západní oči chorvatská prozaička (česky Jak jsme přežili komunismus, 2006). Drakulićová přečetla práce Victora Klemperera, Varlama Šalamova či Hannah Arendtové, sama však zvolila při psaní o násilí co nejcivilnější, maximálně srozumitelný, až řekněme mateřský přístup. Záznamy dění před soudním tribunálem v Haagu kombinuje s domýšlením situací, v nichž se z člověka stala bestie, marným hledáním bodu zlomu. Opakování detailů z běžného, často rodinného života před válkou čtenáře donutí na chvíli se ztotožnit s pozdějším masovým vrahem. Podobně nepříjemně ze soudních scén cítíme, jak je složité, nebo spíš nemožné vysvětlit odsouzeným podstatu jejich viny. V tom jsou
nesnesitelně přesvědčivé pasáže o hromadném znásilňování žen. Kniha plná nekonečné únavy z války (obsahuje i eseje o vnímání minulosti na Balkáně) vznikla díky grantu a vyšla původně v angličtině.

Libuše Bělunková

Gejza Horváth

Trispras

G plus G 2006, 86 s.

A jsme doma: Horváthova vyprávění z cigánských dědin Slovenska uvádějí čtenáře do barvitého světa, ve kterém je třeba spousty duchovního úsilí k překonání všednosti a příkoří. Svět je už z podstaty k člověku lhostejný. Autor je hudebník a píše s vyprávěcím talentem, trochu však tesařskou tužkou – třebas jeho povídka o ulovení sumce je najisto vymyšlená u stolu. Povídky působí trochu jako skici nebo anekdoty, opositum k literatuře vyprávění – vyprávění o žitém je vždy újmou uměleckému dojmu (který je). Gejza Horváth má múzický talent, autorsky je schopen realistického románu, poněkud se vychylujícího z řady tlustospisů. Při jeho četbě se vybavují pojmy jako emancipace, osvobodivost, srdečnost – jistá upřímná zkušenost z jeho řádek čiší na sto honů a věřte, že bych si jeho román přečetl rád! Najisto lze říci, že je na cestě k románovému dílu – a má nejvyšší čas! I když je Horváthova tvorba přehlédnutím
duchovního spektra doby – právě o takový pohled jde! Nerad bych ovšem naznačoval, jaký Horváthův román bude, pokud se k němu vůbec odhodlá; zatím je charakterizován jistou fasetovitostí, kaleidoskopickým utvářením děje v kapitolách, které dějově nesouvisejí. Autor se má prý dle Stendhala k románu odhodlávat do šedesáti roků věku, a potom jej buďto napsat, anebo takového záměru už nechat…

Vít Kremlička

Stephen Biesty, Stewart Ross

Egypt v obrazech

Přeložila Lucie Šavlíková

Albatros 2006, 29 s.

Velkoformátová kniha seznamuje dětské čtenáře s prostředím starověkého Egypta. Spolu s Dediem, synem kapitána jedné z lodí převážejících zboží po Nilu, prochází čtenář postupně přístavem, kamenolomem, chrámem boha Amon-Ra nebo Údolím králů, ale zavádí ho také na pohřební obřad nebo do královského paláce. Kniha se čte (respektive spíše prohlíží) po dvojstranách, kterým vždy dominuje velký obrázek, jenž značně detailně ukazuje představovaná místa. Obrázky tu vidíme z výšky, většina předmětů je však představena i v průřezu; někdy je z celku vyjmut i určitý detail. Příběhu je tu věnován minimální prostor, což je ve výsledku dobře. Rozpory mezi Dediem a jeho sestřenicí Ipuiou o lvíče (kterým nakonec obdarují krále Ramesse) jsou opravdu jen berličkou, která by měla dodat obrázkům pouze určitý rámec. Těžko však čtenáře něčím zaujmou. Děti by naopak mohly ocenit některé vtipné události, které se na obrázcích odehrávají. Hned několikrát tu najdeme
nějaký pracovní úraz, v přístavu pak jakési nemehlo vysype koš s ořechy, nebo tu můžeme objevit opice, které utekly z klece. Informačně je kniha docela nabitá (možná až moc), kde jinde najít techniku, kterou se ve starověkém Egyptě lámaly obrovské kamené kvádry, z nichž jsou vystavěny pyramidy? Na závěr je připojen i slovníček použitých výrazů, významných vládců a bohů, najdeme zde dokonce i rejstřík.

Jiří G. Růžička

C. J. Cherryh

Dědic

Přeložil Marek Čtrnáct

Trifid 2006, 499 s.

Zoufale stejný vesmír autorky sci-fi a fantasy Carolyn Janice Cherryhové má jednu vadu – je vystavěný podle lidských měřítek. Obsahuje parafrázované rysy světa pozemského, v němž zní příliš mnoho hluku, šumů a monotonie. Kniha je mnohomluvná a působí, jako by se spisovatelka vezla na vlně „společenského románu“ – mnohasetstránkových epopejí, kterými se čtenář prohryzává tak dlouho, až zcela zapomene, o čem jsou. Chybí rafinovaná pointovanost, která vynikne v rozsahu povídky; žánr sci-fi románu má slabinu v napětí mezi nadsázkou a příběhem k uvěření. Cheryhová možná očekává shovívavost od svých vyznavačů – a mně nezbývá než doufat, že mě neposadí do rakety a nevystřelí někam za Transpluto. Románu C. J. Cherryhové chybí umělecká střídmost – zásada uměřenosti díla, všechno je vysvětlováno a odvozováno na úkor příběhu; nebo autorka zlehčuje dobré umělecké renomé, které má fantastika z Nového světa? Anebo jde o změnu stylu?
Zřejmě ne, vysvětlující odstavce téměř na každé straně působí těžkopádně a svěžest vyprávění trpí. Oproti tomu pozoruhodné jsou spisovatelčiny webové stránky cherryh.com s diskusním fórem, intercomem, galerií a sofistikovanými finesami. Vesmírný komfort knihy s webem zároveň má něco do sebe a lze si představit, že si lidé při meziplanetárních cestách budou celkem v klídku číst.

–vk–

Máme-li chestertonovskou náladu, a je to jedna z nejlepších nálad, mohli bychom říct, že něco můžeme definovat jen tehdy, když o tom nevíme vůbec nic.

Jorge Luis Borges

Právě letos uplynulo sedmdesát let od smrti Gilberta Keitha Chestertona (1874–1936). „Kolosální génius“, napsal o tomto originálním novináři, mysliteli a diskutérovi poněkud posměšně G. B. Shaw. Kolosální na něm totiž bylo všechno – nejenom těch sto čtyřicet kilogramů živé váhy. Především nenasyt­ná, vše požírající psavost. Psal denně a psal o všem. Odhaduje se, že napsal asi 4000 novinových článků (něco mezi esejem a fejetonem) pro 125 novin a časopisů, 5 novel, 5 životopisů, 3 divadelní hry, asi 200 povídek, 360 básní (k dnešnímu dni mu vyšlo 79 knih). Podobně jako u nás F. X. Šalda a Karl Kraus vydával vlastní časopis, ale na rozdíl od jejich občasníků rovnou týdeník pod názvem G. K’s Weekly.

„Vesele a zplna hrdla velebil věci, které náleží mezi pět švestek obyčejného lidského života, jako je domov, víra, demokracie, společenský řád a důvěra. Jako kouzelník, který vytahuje králíky z klobouku; nejvážnější pravdy, nejvznešenější výzvy vysypával ze svého hravého a laskavého humoru; byl to skotačící filosof, který metal kozelce ze samé radosti, že má co dělat s pravdou a vážností nesmrtelné člověčiny.“ (K. Čapek)

Zastánce posmívaného měšťáctví

Zdál se být svou poetikou nesmírně moderní, protože miloval pokleslá umění (krváky a sádrové trpaslíky), detektivku dokonce považoval za jednu z nejvyšších forem umění, neboť se zabývá zločinem a trestem; objevil poezii periferie a velkoměsta i umění nonsensu dávno před dadaisty a dokonce obnovil středověkou frašku (farce) jako prozaický útvar, a polozapomenutou epickou báseň (epos). A tak ho pro jeho uměleckou inovaci měli rádi i jeho političtí oponenti, na levici i na pravici, a laskavě opomíjeli, proč to všechno vlastně psal. Chesterton byl totiž filosofický konzervativec a politický liberál (nejasná hranice v té věci panuje v politologii dodnes), byl apologetem víry v západní evropské hodnoty rozumu a svobody, omezení a dělby politické moci („každá vláda je jen odporná nezbytnost“), obhájcem přirozeného náboženství a křesťanství. V této poslední problematice je dnešní nejasno snad
ještě větší.

On totiž jako by se vyloupl přímo z doby vrcholného křesťanského středověku, z období monumentálního objevu racionální filosofie a metafyziky (Aristoteles), stabilního společenského řádu před krizí papežství, a mimo jiné také velkých disputací s mohamedánskými filosofy (Avicenna, Averroes); tehdy je ještě islám měl. Intenzivně pociťoval síly společenského rozkladu; nihilismu, relativismu, volno­myšlenkářství, dekadenci v umění, útok na stabilní rodinu, soukromé vlastnictví a svobodu podnikání. Vlastně předvídal dnešní krizi normativní společnosti, protože o kvalitě demokracie, svobody a lidského řádu rozhodují ctnosti, a pokud chybějí, je individuální svoboda v nejlepším případě na nic, v nejhorším jen rozkladnou anarchií. Ve středověku byla duchovním a omezujícím protipólem státu církev, dnes by to měl být diktát tradice, zdravý rozum a většinové ctnosti, jež by měly kultivovat politiky a omezovat stát.
V socialismu viděl mechanickou, materiálně rovnostářskou, odlidštěnou koncepci byrokratického státu a útok na soukromý majetek. Přitom právěv soukromém majetku je zakotvena autonomie střední vrstvy. V neomezeném kapitalismu pak viděl nebezpečnou tendenci k novému zotročení člověka imperiálním velkokapitálem, monopoly a politickou oligarchií a vlastně nakonec také útok na soukromý majetek.

Chesterton přesně vystihl nebezpečí socialistické ideologie, která tyje ze spojení dvou silných lidských motivů: starosti o chudé a pronásledované a závisti vůči bohatým, aby pak posilovala moc byrokracie na úkor občanů a hospodářské prosperity. I jeho kritika kapitálu platí dodnes; vždyť bez centrální banky, antimonopolních zákonů, ochrany spotřebitelů a rozumné makroekonomické a rozpočtové politiky státu by nakonec i svoboda podnikání skončila v nějakém státním nebo korporativistickém kapitalismu. Firma, stejně jako stát, je svou podstatou nekonečně expanzivní, a svobodě se daří jenom v omezení. Právě proto byl Chesterton třídně uvědomělým maloměšťákem, zastáncem té liberálně konzervativní posmívané třídy malých ctností a malého rozhledu, jejíž slabost a úpadek nakonec vedly k zániku demokracie v Itálii, Německu a Rusku a ke vzniku dvou totalitních režimů a velké evropské války (1914–45),
nepočítáme-li tu bez výstřelů do roku 1989. V tomhle mu z českých obdivovatelů rozuměli liberálové Peroutka a Čapek a nerozuměli leninisté Voskovec, Werich a Teige ani pravicový Durych. Na rozdíl od mnoha svých současníků totiž viděl naprosto jasně, v čem má být konzervativec liberální a liberál konzervativní. Protože je stát svou podstatou vždycky všude a bez ohledu na formu vlády expanzivní, dokonce i demokratická, odvolatelná vláda bude usilovat o rozšíření státní moci a byrokracie. Nebezpečí neustálého státního pečovatelského zájmu o občana, a tím ohrožení jeho svobody, a také zmatek, který stát takto vnáší do svobodného organismu společnosti, vnímal Chesterton v době, kdy tato tendence byla ještě v plenkách, kdy byly daně, byrokracie a zásahy do soukromí v podstatě nepatrné. Proto je zapotřebí každý nový zákon (údajně pro naše vlastní dobro) vždycky poměřovat svobodou, v tomhle byl naprostým liberálem, ale
zároveň vzývat tradici, která dá svobodě pevný rámec, tu demokracii mrtvých, bez níž by se svoboda zhroutila do anarchie bezprizorných, vykolejených, neovladatelných jedinců. Bez tradice a zdravého rozumu se stává svoboda jen individuální vůlí a společnost, ta společnost, která je více než pouhý součet autonomních jedinců, neboť „není dobře člověku samotnému“, pomalu zaniká.

Mistr paradox

Vraťme se však na chvíli zpět k jeho slovesnému umění, proč tolik fascinoval své současníky a proč je dodnes v anglosaských liberálních a konzervativních kruzích jedním z nejcitovanějších autorů. Byl totiž mistrem paradoxu. Angličané, jak známo, milují humor, ale Chesterton povýšil společenský bonmot neboli vtipné sousloví na víc. Na životní filosofii zdravého rozumu, na obranu občanské liberální politiky a tradičních hodnot evropské kultury. On sám by nejspíš prohlásil, že se jen díval a divil, že největší divy světa jsou zároveň největší samozřejmosti života a ty jsou všechny paradoxní. Člověk má dvě nohy, dvě ruce, dvě oči, a přesto bychom marně hledali jeho srdce na pravém místě.

Anglie, jak napsal, je vlastním domovem paradoxu. Angličané se domnívají, že jsou praktičtí, právě proto, že neuznávají logiku. Vědí totiž, že si hlava občas musí od logiky odpočinout, protože svět tak zcela logický není a přísný logik většinou skončí v blázinci. Smyslem paradoxu je ovšem také legrace; vyjádříte-li něco jako protimluv, jako kontradikci, člověk se zasměje a rozum zbystří. Ani tohle však není celá pravda. Paradox je jen forma a může být sice zábavná, ale také povrchní, jako je v Anglii slavná věta „Dejte nám luxus a zřekneme se základních potřeb“ (O. W. Holmes) nebo mírně negativistická „Manžel pomáhá své ženě řešit problémy, které by neměla, kdyby si ho nevzala“ (O. Wilde). Přesto jsou obě věty velmi vtipné. Paradox může být také pravdivý, ale nepříjemně moralizující: „Stojí-li to za to, stojí za to dělat to dobře.“ Toto lidové úsloví Chesterton parafrázoval: „Má-li něco smysl, má smysl to dělat i nedokonale.“

V paradoxu viděl Chesterton především nástroj, kterým můžeme odhalit paradoxní podstatu samotné existence, neb vše je jinak, jak pravil kdysi jeden moudrý rabín, ale to „jinak“ musí souznít s hlubokým a samozřejmým přesvědčením zdravého rozumu a také s tradicí, neboť všichni lidé mají většinu záležitostí, od narození až po smrt, společných. Chesterton je proto především básníkem lidské přirozenosti a veselým, hravým mystikem lidské existence i její každodennosti. Dobro, krása, pravda a všechny ctnosti, včetně humoru, jsou pro něho extatickým vytržením a nesmírným dobrodružstvím každého života a je jenom na člověku, aby si život hloupě nekazil, jinak opravdu bude obyčejný, v tom nudném a otravném slova smyslu. Teprve když pochopíme život jako dar, svět jako zázrak, ráno jako počátek dobro­družné cesty, druhého člověka jako radostné setkání a příležitost, stávají se obyčejné věci neobyčejnými.

Chesterton jako málokdo viděl „v hlubinách vědomí stopy po zapomenutém výbuchu úžasu nad vlastní existencí“ a jako málokdo dokázal načrtnout povahu této existence: „Jenom naše vlídnost nás vede k přátelství a museli bychom se podívat velmi hluboko do lidské duše, abychom zjistili, odkud se bere vlídnost.“

Autor je šéfredaktor nakladatelství Abonent ND.

G. K. Chesterton: Milovat to, co je věčné na chvíli

Žádná společnost nepřežije, bude-li trvat na socialistickém omylu, že má k dispozici ne­omezené množství talentovaných úředníků a neomezené finance na jejich zaplacení.

Demokracie zachvátila celou Evropu, jakmile byla založena na lidských právech. Je však zcela bezmocná, je-li založena na lidských křivdách.

Lidský instinkt soukromého vlastnictví je právě tak všeobecný jako soukromý, patří k němu především svobodná a demokratická rodina a také zásada: dům pro každou rodinu – taková je skutečná potřeba i vize lidstva. Svět se možná bude muset spokojit s něčím byrokratickým, méně lidským a intimním. Bude však připomínat nešťastnou ženu, trpící jednotvárným soužitím, protože si neuměla vytvořit šťastné manželství. I kdyby měl být nakonec socialismus reálným vysvobozením světa, jeho touhou nikdy nebude.

Příliš kapitalismu neznamená příliš mnoho kapitalistů, ale příliš málo.

Velký byznys je dnes organizován jako armáda, ovšem bez krveprolití. Ale také bez vojenských ctností.

Tradice znamená dát volební právo té nejobskurnější třídě ze všech tříd, našim předkům. Je to demokracie mrtvých. Tradice odmítá arogantní vládu současníků, kteří by si chtěli osobovat práva jenom proto, že tu zrovna jsou.

Tradice je většinou nesobecká; návyky jsou sobecké vždycky.

Kdykoli se dnes mluví o politických nebo sociálních důsledcích nějakého nového zákona, málokdo pomyslí na svobodu. Kdykoli však někdo poukáže na jisté nedostatky v lidském chování, všichni volají po zákazech a myslí hned na policii.

Není svobody bez autority. Ztratíme-li právo na svobodu, ztratíme i svobodu. Máme-li však práva, musí existovat i autorita, na kterou se můžeme obrátit.

Jestliže říkáme, že si svobodná společnost vládne sama, potom by sebeovládání mělo být známkou dobré vlády.

Štěstí je stejně tajuplné jako náboženství. Představme si opravdu silný zážitek, tak mocný, že až zabolí – náhlá extáze první lásky nebo pocit vítězství po bitvě. Zamilovaný stejně jako válečník jsou na chvíli u vytržení, ale nikoli kvůli okamžiku, nýbrž jeden pro milovanou osobu a druhý pro vlast. Co na tom, že ta láska je pubertální a nevydrží ani týden, co na tom, že vlast vůbec nebyla v právu. Milenec v tu chvíli cítí, že jeho láska nikdy nepomine, a patriot vidí svou vlajku věčně vlát. Obě chvíle jsou naplněny štěstím, protože se nezdají být prchavé.

Člověk nemůže milovat, co je smrtelné. Může milovat jen to, co je věčné – i když pouze na chvíli.

Je značný rozdíl mezi vzpomínkou na intenzivní pocity mladistvých lásek a okamžitým dokonalým potěšením, jež doprovází vzpomínku na dětství. První vzpomínka je ostrá a jedinečná, proniká srdcem jako rapír, druhá je jako blesk z nebe, který na zlomek vteřiny ozáří rozmanitou krajinu dětství, dávný svět úžasu. První je jenom intenzivní vzpomínka milence na lásku, druhá je, jako by si mrtvý vzpomněl na život.

Přeložil Alexander Tomský.

1

Kuchař se jmenoval Jakub Nekup, ale šéfkuchaře to neodradilo a poslal ho na nákup do velké prodejny indického koření na Cejlu. Právě den předtím dostal kuchař doporučený dopis zvoucí ho na domluvu před valnou hromadou držitelů akcií Kvasu. Akcie Kvasu byly, jak kuchař už dávno věděl, bezcenné a valné hromady mu mohly být ukradený, ale přesto si vzal dopis s sebou, protože úřední místo, odkud mu dopis poslali, bylo taky na Cejlu. A tak když půjde kolem, pročpak by se nepodíval, jak vypadají úředníci od akcií, ti náhončí lidské hlouposti. Cejl ve dnech našeho vyprávění ještě trochu připomínal tu nejfabričtější brněnskou ulici (za komunistů Gottwaldovu) a špinavé fasády a prkny zatlučená okna se střídala s atraktivními partery a postmoderní architekturou vmáčknutou do nedávno ještě ošklivých proluk. A pak už porovnal domovní číslo s tím v dopise a přesvědčil se, že zbývají právě čtyři minuty do desáté, kdy tam, jak stálo
v pozvánce, začínají úřední hodiny.

Na vrátnici bývalého podniku Chirana ukázal dopis a navigovali ho do druhého poschodí, hned k prvým dveřím vpravo. V celém domě to vypadalo dost uboze, no jak ve vystěhované fabrice, a do druhého poschodí vedlo úzké točité schodiště, kde člověk sedřel ramenem omítku a kde na jednom místě byla na zdi skvrna zvíci a do podoby velké nástěnné mapy Afriky (mnohem později si na tu „africkou skvrnu“ vzpomněl a lehce ho zamrazilo).

Před očíslovanými dveřmi rozklížená lavička, jakoby ukradená z nějakého brněnského parku. A za dveřmi hlasy. Zaklepal a někdo pootevřel a skulinkou mezi dveřmi a futrem mu poradil, aby si okamžiček počkal. Kuchař moc dobře věděl, co na úřadech obnáší okamžiček, a tak zaváhal, jestli se hned neotočit a nevypadnout. Ale pak se přece jenom posadil, rozhodnut, že tady dlouho trčet nebude. Je tady jen ze zvědavosti, nic od nich nečeká, a proto tady ani nemíní čekat. Ale sotva stačil dosednout a zašoupat zadkem, dveře se otevřely a někdo zevnitř zavolal Pojďte dál, prosím.

Nevelkou místnůstku přehrazoval dlouhý stůl a za ním úředník a úřednice. Ukázali mu na židli naproti úředníkovi. Kuchař předložil dopis, úředník ho postoupil úřednici, která si z něho opsala údaje, úředník kývl, vrátil dopis a zeptal se kuchaře, jestli se chce zúčastnit valné hromady akcionářů Kvasu, která se bude konat v květnu ve Vsetíně, a jestli si tedy míní podržet akcie. A pak je tady ještě možnost okamžitě je odprodat. Kuchař samozřejmě souhlasil s okamžitým prodejem. Občanský průkaz, prosím, požádala úřednice a kuchař se začal prokapsovávat a sám byl nakonec překvapen tím, že ho má při sobě.

Úřednice si zas něco opsala, vrátila občanku a úředník mu dal cosi podepsat a zároveň už odpočítával bankovky. A kuchař byla zaskočen hned natřikrát. Za prvé nepočítal s tím, že nedávno ještě bezcenné akcie nabyly zas jakési nominální hodnoty, a za druhé ho ne­napadlo, že mu je tady teď hned vyplatí v hotovosti. A za třetí: úředník před něho položil šest set čtyřicet dva tisíc korun. Kuchař se pak zvědavě díval sám na sebe, jak tu hromadu oběma rukama opatrně shrabuje a cpe (a tady je třeba říct, že kuchař kdysi v hotelu Sýpka přišel k takovému tomu saku, co nosí vrchní, a do jehož náprsní kapsy se vejde obsah trezoru newyorské ústřední banky, ale jak to, že má teď zrovna to sako na sobě, na to se mě neptejte, vždyť v něm musí vypadat šaškovsky, ale lidi jsou vesměs nevyzpytatelný bytosti), tedy cpe tu hromadu bankovek do náprsní kapsy a dostává kopii podepsaného lejstra a odchází. Když se pak spouští po úzkém
schodišti, otře se vydatně o obě zdi a vyjde z domu jak pocukrovaný panák. Ale vypadá to, že mu to vůbec nevadí.

Teprve na ulici se zahleděl do lejstra, co tam podepsal a stále ještě držel v ruce, a dočetl se, že souhlasil s prodejem akcií za dvě třetiny nominální hodnoty. To znamená, že ho o třetinu, o celý další balík, okradli. Ale přišlo mu to jen jako obrovská sranda. Dokonce snad přímo tam na ulici zatleskal těm dvěma šikovným zlodějíčkům, zloději a zlodějce, tam v té špeluňce za dlouhým stolem. A jak tak kráčel po ulici a tleskal a sako s naditou náprsní kapsou se mu rozevíralo jak vrata hasičské zbrojnice, lidi se za ním ohlíželi a někteří dokonce zůstali vteřinu stát.

2

Když na někoho takového jako kuchař, človíčka, který musí dlouhá léta střádat, aby s ženou mohli uvidět kousíček chorvatského moře, když na někoho takového spadne z nebe šest set tisíc, omráčí ho ten pytel euforie. A tak se moc nedivte, že si chudák dál počínal, jak počínal. Sice se stavil v krámě s kořením a pečlivě se tam probíral sáčky a lahvičkami, koupil, čeho bylo zapotřebí, a napěchoval si tím igelitku, ale pak, ajta, ajta, místo aby sedl na tramvaj, na devítku, a jel zas hezky po Cejlu nazpátek, až na zastávku, na níž se kříží Jugoslávská s Merhautovou, a odkud to měl už jen sto metrů do hotelu Sýpka, v němž byla restaurace a za ní pak kuchyňka, v které měl domovské právo, tedy místo toho všeho šel pořád dál po Cejlu až do centra města a pak z Maliňáku nahoru přes Kobližnou až na náměstí Svobody a odtud zas dolů po Masarykově, aby tady jako vždy (anebo skoro vždy) uviděl na stupních ke kostelu
svaté Maří Magdalény beznohého žebráka. A tu kočírován ještě tou blaženou euforií, kuchař sáhl do náprsní kapsy a vylovil jednu z těch dvoutisícovek a bez váhání ji položil do papírové krabice vedle žebráka. A už mazal pryč, neboť okázalost v milosrdných skutcích nebyla nikdy jeho silnou stránkou. Ale daleko se nedostal, protože ke kuchařovu zděšení se žebrák rozkřičel: Pane, vraťte se! Pane, pane, vraťte se! A ukazoval na něho nataženou pravicí. A lidi se zas zastavovali a ohlíželi. Okradl mrzáka! vykřikl někdo a pár občánků mu rázně zahradilo cestu.

Když se tedy k němu vrátil, beznohý žebrák se lehounce (jen tak, jak bylo v jeho možnostech) uklonil, poděkoval kuchaři za ten dar a vysvětlil, že taky on mu chce něco dát, odměnu za jeho dobré srdce. Několik lidí teď utvořilo malý půlkruh pod schůdky ke kostelu, zřejmě aby kuchař nemohl utéct, a lačně hleděli. Kuchaři nezbylo než vymáčknout ze sebe úsměv a trpně čekat, co bude následovat. Vida, jak rychle se to akcionářské blaženství rozpustilo.

Pomožte mi zvednout se, požádal žebrák a natáhl ke kuchaři ruku. Kuchař zapnul své prsty do jeho křečovitých prstů (a cvaklo to jak patentka a jak urychlovač termojaderné fúze) a začal beznohého pomalu napřimovat, až ten visel maličko nad zemí a hned ukázal druhou rukou pod sebe, na veliký kapsář, jakýsi pytlík, na němž dosud seděl. Kuchař se zároveň sehnul pro kapsář a zároveň žebráka dál držel trošku nad zemí. Teď zalovte v kapsáři, navrhl žebrák. Kuchař tam skutečně zalovil, vnitřek byl ještě zahřátý od beznohého zadku a kuchařova ruka se tam cítila jak v jezevčí noře, však žebrákovy rty, teď jemně opřeny o kuchařovy skráně, pokračovaly, lechtajíce ho přitom na spánku: Teď vytáhněte z kapsáře velký spínací špendlík! Kuchař prohmatával obsah, až objevil zichrhajcku a vytáhl ji. Vraťte kapsář na své místo a ukažte mi, co jste našel. A když mu kuchař strčil špendlík až pod nos, žebrák kývl, to jest píchl nosem do
kuchařova ucha, a řekl, že to je vono a to že mu dává za odměnu. Není to tak obyčejnský spínací špendlík, však uvidíte. Vlastně neuvidíte, dodal ještě a pak už požádal kuchaře, aby ho zas pomalu spustil do sedu, na ten pytlík.

Půlkruh stojících pod schůdky ke kostelu, na nichž se to všechno odehrálo, mezitím zhoustl, takže kuchaře jednu chvíli napadlo, že bude mít teď dostatek svědků pro případ, že ho ten žebrák ožebračil, protože k čemu by jinak byl celý ten složitý manévr, při němž se třeli jako kapři na zatopených loukách, než že to žebrákovi umožnilo navštívit jeho objemnou náprsní kapsu.

Ale když se pak konečně odlepil a rychle vzdaloval od kostela, zavěsiv pravou ruku do náprsní kapsy, nemohl samozřejmě hned tady na ulici přepočítávat to termitiště dvoutisícovek, nemohl se přesvědčit, zda si ten žebrák neposloužil.

3

Spustil se dolů k nádraží a tam nasedl do právě přijíždějící devítky, tramvaje, která ho pak zas vzala račím pochodem zpátky přes Cejl. Ale dřív než devítka odbočila z Cejlu k Merhautově ulici, obrátila se v přeplněné tramvaji na kuchaře nějaká dáma. Byl byste tak dobrý, vzácný muži, požádala ta tramvajová dáma, a dal mi ten velký spínací špendlík, co držíte v levé ruce? Vidíte, tady se mi to páře, pokoušela se kuchaři cosi ukázat, ale v tom nadupaném voze, kde se kuchař navíc ještě soustředil, aby uhlídal svou náprsní kapsu, neměl šanci uvidět, co mu to vlastně ukazuje, a tak se musel smířit s tím, že jí prostě uvěří, že ten špendlík bytostně potřebuje. A tak jí ho beze slova podal a dáma poděkovala za rytířskost (to bych rád věděl, co je na špendlíku rytířského) a pak se k němu přitočila (omlouvám se, ale to sloveso ani trochu nevystihuje pohyb, který musela v nasardinkované tramvaji provést) a vtiskla mu do
dlaně cosi jako poděkování za ten špendlík.

Teprve když vystoupil z vozu, zvedl kuchař ruku, rozevřel ji a podíval se do dlaně, v níž ještě před chvílí svíral spínací špendlík, a uviděl malou šachovou figurku, o níž i on, absolutní nešachista, věděl, že je to věž. Napřed ji chtěl už tam na refýži zahodit do odpadkového koše, ale v té chvíli uviděl oknem odjíždějící šaliny přísnou tvář té dámy, i spustil šachovou věžičku do kapsy, kde ta pak setrvala, dokud nebyla povolána k dalším úkolům.

4

Jakube, oslovil šéfkuchař kuchaře asi týden po právě vylíčených událostech, jistě víš, jak si tvého kuchařského umění vážím. A teď konečně jsem dostal příležitost ti to nějak prokázat. Obrátil se na nás velvyslanec v Rusku, pan Jaroslav Bašta, totiž ne přímo na nás, ale na Korporaci českých a moravských kuchařů, aby vybrala jednoho nejlepšího českého a jednoho nejlepšího moravského kuchaře pro akci v moskevské restauraci Český dům, na niž se mají slétnout ty nejvybranější a vysoce postavené mlsné moskevské jazýčky.

Moskevskou akcí se tak asi o týden odložilo to, do čeho se chystal investovat peníz, k němuž tak nečekaně přišel. Totiž do generální opravy bytu, který si nedávno koupil ve starém činžáku ve Zdráhalově ulici. Hned jak se vrátím ze země, kde zítra znamená již včera, tak s tím pohneme.

Když už stál ve dveřích (v sedm čtyřicet mu odjížděl autobus Aerolinek od Grandu na ruzyňské letiště), jeho žena se přiznala, že mu přibalila tu černou věžičku, kterou našla v jeho pracovních kalhotách, a o níž hned věděla, že je to jeho amulet: šachová figurka pro štěstí. Zlostně škubl ramenem, však rozhodnut, že už se tím teď nebude zdržovat, zbaví se jí někde cestou.

Sotva v letadle poobědval (bylo už poledne moskevského času), vylovil z příručního zavazadla černou věžičku, že ji zamáčkne do staniolového nádobíčka a odloží s táckem na projíždějící vozík. Ale letušky tady byly tak pozorné, že pilně střehly každý pohyb pasažérů, i když jistě z jiných důvodů, než aby hlídaly šachové figurky, přesto mu ji letuška už po chvilce přinesla, prý aby mu nechyběla do šachového kompletu.

Ale to se už blížili k Moskvě, byl duben, ten bláznivý měsíc, kdy v Brně v Lužánkách už rypáček jara očichává dívenkám zadečky, zatímco nad moskevskými Lužnikami se ještě žení severák. A opravdu, kuchař teď dole, pod sunoucím se stínem letadla, uviděl mezi poli a pastvinami zamrzlé vodní plochy a byl rád, že si od své ženy nechal přibalit i něco hodně teplého a navrch ještě kulicha.

Letiště Šeremeťjevo. Dlouhá fronta před okýnkem, podobna té, kterou si musel vystát už v Brně, před ruským konzulátem v Pisárkách, když chtěl vízum do Ruské federace.

Kuchař se bázlivě rozhlíží, obávaje se, aby taky jemu nevletěla do náruče neřízená střela s výkřikem: Privjot Viktor! Ně chačeš zajti so mnoj na katok? Ale naštěstí všechno proběhne klidně a spořádaně. Kdesi v pozadí uvidí ženskou postavu, která drží nad hlavou ceduli s jeho jménem.

Asistentka z úřadu velvyslance. Veze ho škodovkou dlouhou cestu z letiště do centra Moskvy. Kuchař, nos přimáčknutý na okénko, jako by projížděl nekonečným špalírem filmových týdeníků z padesátých let, jak je teď v retrospektivě představují v české televizi. Dojem kazí jen obrovské billboardy, prezentující francouzské parfémy, nejnovější film s Jamesem Bondem a Mitsubishi Outlander.

V paláci Českého velvyslanectví (jednoho z nejvelkolepějších v celé Moskvě) na Fučíkově ulici ho už netrpělivě očekával velvyslanec Jaroslav Bašta. Stál u barokní skříně s porcelánovým nádobím, a jak na ni z boku vyťukával nějaký pochod, hrnéčky vevnitř teskně rezonovaly. Když konečně uviděl kuchaře, spokojeně zafuněl a mluvil pak přes vousy huhňavým hlasem, dobrácké oči pomrkávaly za brejlemi: Nebudete mi třeba věřit, ale vaše kuchařské umění, v tomto případě tedy proslulá moravská kuchyně, může tady sehrát rozhodující úlohu při nějakém významném hospodářském kontraktu. Nejen láska, ale i obchody jdou takříkajíc přes žaludek. No, však se ještě uvidíme.

A stiskl kuchaři ruku a podíval se na hodinky a odspěchal.

V restauraci Český dům dopadlo pak všechno dobře. Kuchař se tam spřátelil s Radkem Dárkem, což byl zas kuchař z Prahy, z hotelu Coubertin, a přestože do jídelny příliš neviděli – museli se držet v kuchyni, kde měli práce nad hlavu –, věděli, co se tam děje. Číšníci jim to vždy spěchali vyzvonit a zvonili a zvonili, až oběma kuchařům a jejich čtyřem pomocníkům uši brněly. Ta prý speciál­ní česká a moravská jídla – a především, nevěřili byste, nadívaná holoubátka a jahodové knedlíky z tvarohového těsta – měla tak obrovskej sukces, že ty vysoce postavené mlsné jazýčky se takhle navzájem olizovaly a přitom jim krápěly bohatýrské sliny, až tam promáčely koberce, takže ty teď – slyšíte to? – při každém kroku mlaskají.

Máte tady ještě jeden moskevskej den, prozradila asistentka a zároveň představila kuchaři muže, co se sám nabídl, že vás provede po Moskvě, letem moskevským světem, aby vám v hlavě nezůstala jen ta restaurační kuchyň a suterénní kumbál. Velvyslanectví vám zaplatí na pět hodin taxíka, tak si to užijte.

Muž, který se sám nabídl, že kuchaře provede, mluvil jen lámanou češtinou a často se utíkal do ruštiny, kam ho pak kuchař musel chtě nechtě následovat, koneckonců byl ještě z té generace, do které ruštinu napumpovali.

Projeli Tverskou ulicí, až k Puškinovu pomníku na bývalé Strastnoj ploščadi, náměstíčku obstoupeném trojramennými lucernami. V zátočině řeky Moskvy, v jejíž hladině stálo na hlavě celičké město – vstoupili do výsostného ticha Novoděvičího kláštera. Šli po cestičkách vyhrazených pro návštěvníky, mezi klášterními zdmi, věžemi a bělostnými báněmi monastýru, po cestičkách mezi jilmy, javory a kaštany už osypanými pupeny jak zelenými svícny, protože tady na dotek s ženskou klauzurou byl už zvláštní svět, vložený jak zázračný prsten do centra Moskvy, a kuchař, ukolébán tím svatým mírem a taky zvolna nadcházejícím večerem, upadl do zádumčivosti, snad by se dalo říct, že i do chandry, přemílal v hlavě to či ono a na chvíli se docela vzdálil Moskvě i svému průvodci, když ten se najednou postavil kuchaři do cesty, natáhl ruku a řekl tiše: Jesť u vas eta bašnja? Pak to zkusil ještě česky: Máte vy tu bašnju? Ale kuchaři nebylo
jasné, jestli mluví o nějaké básni, nebo snad o velvyslanci Baštovi. Nakonec se po úporné rozpravě dobrali toho, že průvodce má zájem o jistou šachovou věž, kterou by měl mít kuchař při sobě.

Kuchař chvíli mlčky hleděl na průvodce a pak řekl No jo, já měl takovou věž, ale tu jsem už zahodil. A zajel rukou do kapsy a pak si překvapeně prohlížel, co ráčil vytáhnout. Fjodor se zaradoval a hrábl do kuchařovy dlaně, vzal si šachovou věžičku a zároveň druhou rukou vytahoval z náprsní kapsy průvodcovského saka, v jehož klopě měl malou vlaječku Čornoj sotni (ale to nic neznamenalo, v Moskvě teď vznikaly stovky snobských spolků, které křísily slávu i hanbu prastaré Rusi), tedy zároveň vytahoval podlouhlou obálku, a zatímco si jednou rukou šachovou věžičku do kapsičky na drobné mince, druhá ruka už podávala obálku kuchaři. Ale než kuchař stačil k tomu co říct, průvodce ho už upozornil, že se budou muset vrátit, protože jejich pět hodin s taxikářem už vypršelo.

Kuchař si v taxíku poskakujícím po hrbolatém moskevském dláždění otevřel obálku a vyděšeně si prohlížel letenku do hlavního města afrického státu Okigbo. Ale Fjodor jen zvedl ruce do stropu taxíku: Carica něbesnaja! Ja podlec, čtoby menja čorti sjeli! A víc z něho kuchař nedostal.

Chce s vámi mluvit pan velvyslanec, vyřídila asistentka, a prosil by teď okamžitě, pak má nějaká jednání. Kuchař opatrně vylezl ze suterénního kumbálu, dbaje, aby si zas nenarazil hlavu.

Ale tu letenku mi tady nemůžete nechat, vždyť je to třída pro byznysmeny. Tak drahá letenka, to není žádnej špás!

Ale já zejtra letím domů, pane velvyslanče. Nechcu do žádnýho státu Okigbo.

Tak ji vraťte, člověče.

Ale toho Fjodora tady nikdo nezná. Nabídl se jako průvodce, vyzvedl mě a po pěti hodinách mě zase vrátil a pak ho… čorti sjeli.

Cože? řekl velvyslanec a zůstal chvíli dokořán. Pak ústa sklapl a znova otevřel a řekl rezolutně: Nezlobte se, ale tu letenku mi tady nemůžete nechat.

Večerní bulvár hučel nekonečným proudem projíždějících mercedesů, mazd, jaguarů, chevroletů, hond, volv a cadillaků, a když si kuchař šikovně přidřepl při kraji chodníku, mohl se dívat, jak se mezi projíždějícími vozy míhají jak vodoměrky na hladině beznozí jezdci na takových dřevěných, okolečkovaných prkýnkách, a řítili se tak obdivuhodnou rychlostí na to, že se jen odráželi dřevěnými špalíky. Byli to invalidi z posledního sovětského imperiálního konfliktu, z války v Afghánistánu, kam je ještě stačil nahnat Brežněv, dřív než zaklepal bačkorama.

A pak už to kuchaře napadlo a vytáhl africkou letenku a zamával na jednoho z těch beznohých jezdců. Beznožec s ušankou nara­ženou hluboko, hluboko přes čelo se střelhbitým manévrem vyhnul řítící se mazdě a přirazil až těsně k chodníku, vzal z kuchařovy ruky letenku, zašklebil se, kývl a ihned začal něco lovit ve svých hadrech a kuchař se lekl, že zas dostane něco na revanš, a udělal omluvné gesto a poroučel se.

5

Hned po návratu z Moskvy rozjel kuchař opravu svého bytu a hned se ukázalo, že to bude všechno mnohem náročnější, než původně počítali. Bydleli tedy mezi hromadami cihel a mezi koly srolovaných kabelů a mezi kbelíky s vápnem a pytli s cementem a ráno se probouzeli do zářivých májových jiter pocukrovaní vrstvami prachu jak nebožtík a nebožtice z Pompejí a zdály se jim jen sny, v nichž se prodírali závějemi, a taky sny, v nichž váleli knedlíky na omoučněném prkně. A v tom všem zmatku a nepohodě objevil kuchař jednoho dne na podlaze rozevřenou dvojstranu novin. Šel s ní až k dokořán otevřenému oknu, aby viděl co nejlíp a měl tak jistotu, že se nemýlí. Nemýlil se. Na fotografii byl opravdu ten žebrák od kostela svaté Maří Magdalény na Masarykově ulici a v textu pod fotografií stálo, že do hlavního města afrického království Okigbo, zmítaného už dlouholetými nepokoji, právě přiletěl
beznohý král, ujal se trůnu a ještě téhož dne prohlásil na tiskové konferenci, že zemi vyvleče z krize.

Kuchař to přečetl dvakrát třikrát a pak to zmačkal do maličké kuličky a hodil do kbelíku s vápnem. V následujících dnech se pak šel několikrát podívat ke kostelu svaté Maří Magdalény. Ale beznohého žebráka tam už druhý týden nikdo neviděl.

6

Od mého moskevského výletu už uplynul nějaký čas, ale ještě stále nejsem šéfkuchařem, protože mého šéfa pořád ještě neskosil infarkt. Ne, to byl jen vtip, není nic protivnějšího než dělat šéfkuchaře. A pokud se ptáte na byt na Zdráhalově, tak po té důkladné renovaci je to už byt jak klícka. Ale kvůli tomu jsme se nesešli. Vás bude spíš zajímat, že teď právě jdu zas po Cejlu. Ale nemylte se, po Cejlu chodím často. Vždyť Merhautova, kde je hotel Sýpka, je jakýmsi náhorním souputníkem Cejlu, kousek běží spolu paralelně a před odbočkou k zábrdovickému mostu se skoro dotknou. Ale co vás bude ještě víc zajímat, je to, co se mi teď přihodí v Intersparu. Ano, zabočím z Cejlu do Intersparu, protože mě napadne, že bych se tam mohl podívat po nějakém dobrém víně na oslavu manželčiných čtyřicátin. Ale sotva vjedu do Intersparu s vozíkem, jsem zaskočen hlučnou zvukovou kulisou: Langerová zpívá o své vodě živé. Zní to celou prostorou hypermarketu, všechno je tam
ponořeno do Anetina zpěvu. Tři kroky přede mnou si nějaká dáma vytahuje cosi z kabelky a přitom jí něco vypadne na zem. Vidím, že jsou to dvě sepnuté náušnice. Přes tu hlučnou hudbu nemohla samozřejmě cinknutí náušnic slyšet. Chystám se, že je zvednu a podám jí je, však nějaký mladík mě prudce odstrčí, sebere náušnice a jde za tou dámou. Ale teď zřetelně vidím – jsem stále tři kroky za ní – ano, zřetelně vidím, že jí nepodává náušnice, ale nějaký snad secesní náramek. Přiklání k ní hlavu, cosi říká, ona si prohlíží náramek, taky něco říká, nejspíš že to není její, ale mladík ji už neposlouchá, odstrkuje z cesty vozíky a rychle se vzdaluje. Ale secesní náramek je tak krásný, že se rozhodla si ho nechat. To ovšem ještě netuší, že u ní dlouho nepobude. A tak jsem se stal náhodným svědkem další výměny: náušnice za náramek. A zahlédl jsem jen jeden článek jiného tajemného řetězu.

Samozřejmě to tak nemusí být. To, co jsem teď právě uviděl, nemusí nutně být mechanismem nějakého neviditelného příběhu. Ani si nemyslím, že neviditelné příběhy jsou vždy a nezbytně postaveny na mechanismu výměn a záměn, jak jsem si to absolvoval já. Může tu docela dobře fungovat spousta dalších mechanismů, anebo čehosi, co bych snad ani nenazval mechanismem. S jistotou vím jen jedno: žijeme ve světě, v němž jsme často jen nevědomými prostředníky, zprostředkovateli, jen kurýry pro nás nečitelných, nesrozumitelných zpráv, jen články v řetězu, o němž vůbec nic nevíme. Žijeme ve světě zázračných příběhů, jejichž jádro nám zůstává utajeno, a jsme tu jen hluchými svědky a slepými pozorovateli. A jen když máme velké, opravdu velké štěstí, jako jsem měl já, tak si uvědomíme, že to zvláštní, to neobyčejné, co se nám přihodilo, není žádná náhoda, ale že jsme se k něčemu připletli a budeme tím teď zneužiti, zrovna tak jak kdys dešťové mraky,
kulové blesky, ale někdy i živé labutě sloužily bohům jenom jako výtahy, v nichž sjížděli na zem, aby se tam pářili s krásnými pozemšťankami. Vidíte, dívejte se, mám slzy v očích. Ale zapomeňte na to, nic jsem neřekl.
Vždyť jsem jen hloupý kuchař, co umí tak leda na pánvičce přehazovat lívanečky.

Ale teď už mě omluvíte, musím se věnovat výběru toho vína k narozeninám své ženy

Redakčně kráceno.

Galerie

Pokusy o spojení atmosféry a politiky nejsou dnes v umění (a ve fotografii zvlášť) příliš časté a ani zvlášť atraktivní. O to zajímavější je sledovat, jak se o promyšlenou práci s téměř filmovými scénáři snaží dvojice mladých autorů.

Barbora Mrázková a Filip Láb vystudovali pražskou FAMU. Během půlroční stáže na Middlesex University v Londýně vznikl jejich první společný cyklus His’n’Hers, postavený na složení a juxtapozici dvou doplňujících se subjektivně dokumentárních celků. V dalších projektech je již osobní autorství nerozlišitelné a soustředí se stále více na psychologicko-historicky-politické otázky. V cyklu Americká noc (Galerie Velryba 2004) je tematika opuštěného totalitního (mentálního) prostoru pojata spíše abstraktně, v rozsáhlejším cyklu Východní blok (Galerie Václava Špály 2006) již máme co do činění s konkrétními místy v postkomunistických zemích. V jednotlivých lokalitách, jež mají samy o sobě silný historicky symbolický náboj (Balaton, Glienicker Brücke v Berlíně, Katovice a další), se pak rozehrávají rozličné inscenované příběhy. V obou „politických“ cyklech se pohybujeme na hraně jakéhosi „inscenovaného dokumentu“, psychologického
portrétu a především filmu. Celková atmosféra může vyvolávat vzpomínku na Tarkovského Stalkera i fotografické smyčky Chrise Markera.

Cyklus Poslední stupeň, související s předchozími dvěma spíše výtvarně než obsahově, tvoří čtyři fotografie, lišící se navzájem jen drobnými gesty. Tady již nejde o společenskou tíseň, ale o až divadelně pojatou psychologickou sondu do mezilidského „dusna“. Mrázková a Láb tu zcela odhalují svoji převažující metodu a nechávají vyniknout „divadelnost“ svých fotografií, inspiraci glamourem, diskem 80. let i českou hospodskou kulturou. Jde o studii toho, jak se chováme, když ve dvou vsedě mlčíme.

Pavel Vančát

Český dluh německému spisovateli Josefu Mühlbergerovi (1903 Trutnov – 1985 Eislingen nad Filsí) splatilo nakladatelství Albis International v Ústí nad Labem vydáním jeho Dějin německé literatury v Čechách 1900–1939 z roku 1981. Vydání doplňuje bibliografie Mühlbergerova rozsáhlého díla a bibliografie knih německých autorů z českých zemí přeložených do češtiny.

Obtíže při hledání vhodného německého ekvivalentu k titulu povídkové knihy Karla ČapkaBoží muka („Gottesmarter“ / jihoněmecký výraz „Marterl“ / „Kreuzwege“) popsala v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 82 (září 2006), v dlouhodobé rubrice Setkání s bratry Čapky, bohemistka Dorothea Uhle.

Jak se grafické prostředky antikva a kurzíva sváří ve výstavbě textu novelyMarie Pujmanové Předtucha (1942), zkoumá Alena Debická v studii v revue Naše řeč č. 4/2006.

O milostném životě Jany Černé-Krejcarové (1928–1981), dcery Mileny Jesenské, řeknou hodně už mezititulky jejího medailonu od Terezie Zemánkové v „erotickém“ čísle 2/2006 brněnského Rozrazilu: Máma jí poslala zub – Zlatá mládež na dně – Diagnóza: nešťastná láska – Kdo chce zbičovat?! – Prolhaná femme fatale – Čí pak jen ty děti jsou? – Bohémka myje záchody – Vyznání lásky, úcty a obdivu. Pod posledním mezi­titulkem je otištěn dopis Černé Egonu Bondymu.

Kladenská kulturní revue Kladno Záporno se v zahajovacím prvém čísle (podzim 2006) nemohla vyhnout osobnosti Bohumila Hrabala. Zařadila výběr z Hrabalových textů „inspirovaných industriální atmosférou bývalé Poldi“ a rozhovor s výtvarnicí Věrou Boudníkovou-Špánovou o přátelství Hrabala s Vladimírem Boudníkem, jež začalo při společných cestách autobusem do práce v kladenské huti. – Časopis netradičního vzhledu (spirála v hřbetu) obsahuje dále například rozhovor s autorem literatury faktu Jiřím Kovaříkem.

Paměti a deníkové zápisky lékaře Josefa Charváta Můj labyrint světa (Galén 2005) recenzoval v Hostu č. 7/2006 Jiří Trávníček.

Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy otiskly v čísle 2/2006 obsáhlý nekrolog zaníceného zastánce pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského Julia Enderse (13. 4. 1920 – 18. 1. 2005), původně klasického filologa.

Listy Starohradské kroniky č. 3/2006 a měsíčník Krkonoše č. 9/2006 oznámily, že 30. 7. t. r. zemřel ve věku 92 let autor povídek, pohádkář, dramatik a kulturní publicista Miloš Gerstner, učitel z Vrchlabí.

Bulletin Obce spisovatelů Dokořán č. 39 ze září 2006 je jediným zdrojem informace o úmrtích dvou spisovatelů, aktivních hlavně v letech „normalizace“: Josefa Jelena (6. 2. 1921 – 13. 8. 2006) a Lubomíra Vaculíka (13. 7. 1926 – 6. 9. 2006), jenž v půli 70. let zvolil pseudonym Lubomír Tomek.

František Knopp

Rakousko

Krásný a smutný je kalendář, který na příští rok vydala Společnost pro ohrožené národy. Z titulní fotografie tří zpěvaček z jižní Afriky a z názvu Známky života okamžitě vyčteme nejen jeho obsah, ale také zaměření celé organizace. Je za ní více než třicet let práce na obranu pronásledovaných menšin a národů. Nezabývá se, na rozdíl od Amnesty International, problémy utiskovaných jednotlivců; v popředí jejího zájmu stojí celé skupiny obyvatel. Podporuje emancipaci a nabízí platformu pro sebeobranu. Ve střední Evropě vydává Společnost pro ohrožené národy pět informačních časopisů a četné knižní publikace. O své činnosti a poznatcích informuje sdělovací prostředky, pořádá konference a přednášky. Organizuje různé formy protestů. Demonstracemi, letáky, případně dopisy a vzpomínkovými akcemi upozorňují její aktivisté na problémy našich spoluobčanů na mnoha místech planety. Ohroženým pomáhají finančně
i organizačně. Jak kalendář vypadá? Má rozměr 32 x 44 centimetrů naležato. Byl použit lesklý karton, bělený bez použití chloru. Téměř celou plochu zabírají barevné, skutečně „pestré“ fotografie: oblečení a bubny indiánských hudebníků, kroje mexických tanečnic, případně věnce na hlavách dvou novozélandských kluků-pištců na lasturu hýří exotickými barvami. Na rubu jednotlivých listů jsou černobílé fotografie a podrobné informační texty o hudební a pohybové kultuře. Píše se zde nejen o tradičních formách, ale najdeme tu rovněž informace o současných uměleckých projevech. Dočteme se například o indiánské punk­rockové skupině Blackfire, která na své pouti světem hrála i pouštním Tuaregům. Hudebníci byli překvapeni úžasnou vstřícností posluchačů, kteří určitě nepatří k typickému punkovému publiku. Fotografie a informace z celého světa popírají povrchní až hloupou „exotičnost“ a donutí nás zamyslet se nad problémy našich nejbližších sousedů. Stojkovi
jsou pravděpodobně nejznámější cikánská rodina žijící v Rakousku. Paní Ceija Stojková na jedné vernisáži rezolutně prohlásila: „Byla jsem a vždy budu cikánka. Záleží jen na tom, jakým tónem se slovo cikán vysloví. Nepotřebuji jiné označení.“ Budeme se tedy řídit jejím názorem. Paní Stojková pochází z vídeňské rodiny, přežila pobyt ve třech koncentračních táborech. Své zážitky popisuje ve svých knihách, obrazech a písních. První politické zastoupení Romů v Rakousku vzniká teprve v roce 1989. Spisovatelka Stojková stojí u jeho vzniku. Ve své knize Žijeme v ústraní se ptá a vzápětí sama odpovídá: „Máš strach z tmy? Řeknu ti, tam, kde je cesta liduprázdná, nemáš se čeho bát. Nemám žádný strach. Můj strach zůstal v lágrech. Čeho se mám bát?“ Následující článek GIPSY – hvězda české populární scény nás přivede domů. Jak hodnotí naši situaci rakouská redakce celosvětového kalendáře? „Postavení Romů ve východní a jihovýchodní Evropě je neustále tristní.
Jeden český Rom, který se sám pojmenoval Gipsy neboli Cikán, symbolizuje část mladé generace. Tu část, která nechce ztratit naději. Moderní a drzou hudbou popisuje, odráží, ale také paroduje svoji situaci – a má úspěchy.“

Martin Burian

Jedním z pozoruhodných faktů týkajících se prvních českých jezuitů je skutečnost, že poměrně velká část z nich pocházela z Horšovského Týna. Byl mezi nimi i první český jezuitský spisovatel Václav Šturm. Narodil se roku 1533 v rodině soukeníka, studoval na českých, tedy převážně luteránských školách a roku 1555 byl v rámci císařského programu poslán na studia do Říma. Zde vstoupil do jezuitského řádu a po třech letech byl poslán zpět do Čech, aby zastával funkci českého kazatele v  kostele sv. Klimenta. Velká sláva to ovšem nebyla. Podle svědectví pamětí jezuitské koleje byl novopečený kazatel nejen příliš mladý a nezkušený, nýbrž v Římě pozapomněl i rodný jazyk, takže „při každém třetím slově buď váznul, buď proti pravidlům syntaktickým chyboval. Z vědomí tohoto naň přicházela slabost ducha, že když kázati měl, přemoci se, aby veřejně vystoupil, nemohl, ale do kouta se schovával a ani k mnohému prošení
nevycházel.“ Přesto bylo nadání mladého Šturma evidentní, proto hned roku 1559 opět odjíždí do Říma a vrací se roku 1565 definitivně do Čech, tentokrát již s doktorátem z teologie.

S jeho uplatněním to však nebylo jednoduché. Kázat ho už raději nenechali, učil tedy nějaký čas teologii v Klementinu, byl rektorem studentského konviktu v Praze, pak působil na dvoře rožmberských vládců v jižních Čechách, učil teologii v Olomouci. Osud jej však opět vrátil na rožmberské panství, konkrétně do Českého Krumlova, kde se roku 1588 podílel na založení jezuitské koleje. Po dočasném působení v Praze byl Šturm poslán opět na jih, do Jindřichova Hradce. Zemřel roku 1601 v Olomouci.

Že takovéto cestování nebylo pro jezuitu ničím neobvyklým, poznáme z osudů jakéhokoli jiného syna sv. Ignáce. Šturm však navíc věnoval dost svého času spisovatelské činnosti. Jako by jeho počáteční neúspěchy v živých vystoupeních měly být vyrovnány mocí jeho pera. To bylo od počátku zaměřeno na polemiku s protivníky nově se zformovavší potridentské katolické teologie. Žánr polemiky byl v této době podstatným a živým médiem celoevropského vyrovnávání se s faktem rozpadu starého světa spojeného jedinou vírou. V samotných Čechách měla náboženská polemika své hluboké kořeny již v době předhusitské, v 16. století pak došlo k jejímu výraznému obnovení. Je příznačné, že do poloviny století proti sobě nestáli ani tak katolíci a utrakvisti či luteráni, nýbrž všichni proti jednotě bratrské, všemi chápané jako nebezpečná a rozvratná sekta. Je proto logické, že také Václav Šturm obrátil své vynikající teologické i výrazové
prostředky proti ní.

V roce 1582 vyšla první Šturmova kniha Srovnání učení a víry Bratří starších. Obšírný spis svědčí nejen o Šturmově teologickém vzdělání, ale i o jeho zevrubné znalosti učení jednoty. V duchu kontroverzní teologie je spis uspořádán formou dialogu, poučeného klasickými antickými vzory, jakými byl Platón či Cicero. Jeho rámcem je náhodné přenocování katolického kněze u bratrského sedláka. Večer pak u stolu pochopitelně dojde na téma náboženství. Kněz se brání veřejné polemice: „Však nezdá se mi za slušné, abychom v tomto místě při přítomnosti tak mnohého lidu domácího i přespolního (…) o tak veliké věci spolu rozmlouvati měli…“ a chce se raději s hospodářem sám sejít v nějakém pokojíku. Ačkoli nakonec dojde podle očekávání k obrácení bratra na katolickou víru, nese se celý spis v duchu korektní rozmluvy. Preciznost a podloženost argumentace, vycházející ve velké míře z vlastních
bratrských knih, vyvolala na straně jednoty rozruch – bylo zřejmé, že se objevil protivník jen těžko srovnatelný s předchozími. Bratrská anonymní odpověď neměla sílu řádného protiargumentu. Šturm ji přetiskl spolu se svou odpovědí v knize Krátké ozvání doktora Václava Šturma proti kratičkému ohlášení Jednoty valdenské roku 1584. Podnítil tak oboustrannou sérii polemických děl, na nichž se podíleli i další lidé z jeho okruhu. Šturm proto přikročil k dalšímu ráznému výpadu. Aby se zbavil obviňování z překrucování a falšování bratrských spisů, jež sloužila jednotě při nedostatku jiných argumentů, vzal si za jediné východisko velký bratrský Kancionál z roku 1576, chloubu bratrského písemnictví 16. století. Roku 1588 vyšlo Šturmovo Rozsouzení a bedlivé uvážení Velikého Kancionálu. Jezuitský polemik tu formou výkladu vypočítává bratrské bludy a staví proti nim jako alternativu pravé katolické učení. V závěru kritizuje samotné
zneužívání písní, a to především starých, původně katolických, k náboženskému obluzování lidí. Na bratrskou odpověď, nepostihující však v plné míře Šturmovy argumenty a stylizovanou opět ne příliš přesvědčivě jako shovívavé napomenutí příliš horlivého jezuity, následoval poslední Šturmův spis Odpověď slušná a důvodná na (…) Obranu Kancionálu, z roku 1590.

Máme-li shrnout a zhodnotit literární dílo Václava Šturma, je nezbytné pochopit onen výrazný zlom, který v nejen českém duchovním klimatu 2. poloviny 16. století nastal. Česká společnost žijící v podstatě v náboženském chaosu prolínání prvků katolických, utrakvistických, luteránských a jiných je náhle konfrontována s jednoznačně vyhraněným, zcela promyšleným, podloženým a suverénním postojem jezuitského autora, který s klidnou a důraznou vytrvalostí rozbíjí jeden argument protivné strany za druhým. Síla a přesvědčivost tohoto vystoupení je pars pro toto celého raného působení jezuitského řádu. A navíc – polemický jazyk, kterým byla od počátku příznačně čeština, objevuje nové výrazové prostředky, v pokleslejších polemických podobách Šturmových současníků se pak rozbíhá do předzvěstí oné pověstné barokní košatosti. Šturm mimo to evidentně spolupracuje s domácími katolickými autory, někteří badatelé dokonce
uvažují o jeho jakési literární družině. To vše dělá z Václava Šturma podstatnou postavu nejen jezuitského působení v Čechách, ale také domácího duchovního a kulturního života.

Autor je bohemista a komparatista.

Irský spisovatel John Banville (narozený ro­ku 1945 ve Wexfordu, nyní žijící v Dublinu) debutoval roku 1970 knihou povídek Long Lankin, od té doby vydal 15 románů (česky vyšly dva z nich) a tři divadelní hry. Svůj letos vydaný kriminální román Christine Falls publikoval pod pseudonymem Benjamin Black.

Jak vyplývá z rozhovoru, který s ním odvysílalo Czech Radio Prague na konci července tohoto roku, John Banville má osobní vztah k naší metropoli, o níž též napsal cestopisnou knihu Pražské obrázky (Prague Pictures, 2003), ta však bohužel dosud do češtiny přeložena nebyla. Kromě toho, že toto „tajemné, neuspořádané, fantastické a absurdní město na Vltavě“ považuje vedle Turínu a Lyonu za jedno ze tří hlavních měst magie v Evropě, za zmínku stojí i jeho poznámka o knedlících: „Česká kuchyně je jednou z nejhnusnějších na světě. Předpokládám, že knedlíky, stejně hnusné jako v Bavorsku, jsou sedláckým jídlem – jen těžce pracující zemědělci potřebovali něco tak těžkého do žaludku – proboha, mně je nenabízejte!“

Kdo se raději skrývá

Banvillův román Book of Evidence (1989; česky Kniha doličná, 1999) se dostal do nejužší nominace na Bookerovu cenu a za román The Sea (2005; česky Moře, 2006) ji k překvapení mnoha anglických literátů loni získal. Zaskočeni byli nejen proto, že naposledy byl na jejich ostrově oceněn irský autor v roce 1993, ale především proto, že se dostalo uznání knize, která oslovuje pouze úzký okruh čtenářů – poetická próza bez zápletky, strhujícího děje či mnoha vykreslených charakterů, próza melancholická a kontemplativní, s tématem lidské paměti a identity. Román, jejž předseda poroty označil za mistrovskou studii smutku a vzpomínek na lásku.

V sítu těch, které kniha zasáhne, zřejmě zůstanou lidé podobní Maxu Mordenovi, vypravěči celého příběhu. Lidé, kteří stejně jako on žijí (ať už z nutnosti či pohodlnosti) spíše minulostí. „Život, nefalšovaný život má být jeden velký zápas, neutuchající činy a prosazování se, vůle má jít hlavou proti zdi světa, nebo tak nějak,“ uvažuje Max, „jenže když se ohlédnu, vidím, že jsem valnou část životního elánu vždy věnoval prostému hledání úkrytu, útěchy, ano přiznávám to, i pohodlí.“ (s. 41)

Duševní bolest a smyslnost

Příběh se odvíjí ve třech časových rovinách: v linii narativní přítomnosti přijíždí průměrně úspěšný, stárnoucí kunsthistorik s fatálním jménem Max Morden, zasažený nedávnou smrtí své ženy, do irské přímořské vesnice Sapperment (v originále Ballyless, což by se mohlo přeložit jako bez-sakramentský). Zde v dětství trávil s rodiči každé léto, z nichž jedno se mu silně vrylo do paměti. Druhá časová linie se odvíjí rok před příjezdem, v době, kdy se jeho žena dozvěděla, že onemocněla rakovinou, a v ní Banville citlivě, přesně a bolestně zachycuje popis proměny Maxova vztahu s umírající družkou. Třetí, nejbarvitější rovina je líčením onoho dávného osudového léta, během nějž poznal rodinu Graziových (v originále Grace, což znamená půvab, šarm): Carla Grazia, jeho ženu Connie a jejich děti-dvojčata Chloe a němého Mylese, kterým bylo tehdy stejně jako Maxovi jedenáct. Chlapec Max, vzhlížející k sociálně výše
postavené rodině, je nejprve smyslně přitahován paní Graziovou, v druhé polovině knihy se jeho zaujetí přenáší na dceru Chloe.

V rytmu mořských vln

Banville však mezi jednotlivými rovinami přechází plynule a přirozeně, jako by věrně opisoval pochody a zákruty mysli, rozbíhavost myšlenek nořících se do paměti.

Tak jako se pokusil napsat svou pseudohistorickou prózu o Keplerovi na základě jeho teorie pohybu planet, tak je stavba Moře budována formou napodobující pohyb mořských vln. Z paměti Maxe Mordena se během jeho pobytu v penzionu Pod cedry, kde pátrá po stopách zmizelé rodiny a svého dětství, vyplavují stále hlubší a hlubší vzpomínky, zdánlivě neuspořádaně, avšak s vytrvalou pravidelností vodního živlu, která spěje k závěrečnému „dni, kdy přišel ten podivný příliv“ (s. 9). Ten pak nečekaně, ale s velkolepostí Mordenem často evokovaných řeckých mýtů do sebe pohltí dvě z hlavních postav. Moře tak hraje v knize dominantní roli nejen jako přítomný konkrétní obraz, ale i jako mytická metafora osobní paměti, lidské historie, věčnosti.

Max, Freddie, John

Co mají společného hlavní postavy obou do češtiny přeložených knih, Max Morden z Moře a Freddie Montgomery z Knihy doličné? Oba, ač inteligentní, vzdělaní a senzitivní jedinci vytříbeného vkusu, jsou jistým způsobem outsideři. Oba, Freddie v rovině etické a Max v rovině estetické, uplatňují vůči světu vlastní měřítka, která se odchylují od těch všeobecně přijímaných. Max není postavou zneklidňující, nepřekvapuje nás činy, ale svým originálním viděním. Banvillovo mistrovství tkví v odkrývání detailů lidského jednání, skrytých nevědomých pohnutek a tichých dohod, které si v životě neuvědomujeme, ale v jeho knihách je nalézáme jasně pojmenované. Druhou kvalitou je pak jeho schopnost podat vzpomínky tak, jako bychom se s napětím nořili do vlastní paměti.

Obě knihy spojují také motivy návratu do míst dětství, silné existenciálně-erotické scény a aluze na výtvarné umění. Jako kunsthistorik pracuje Max na monografii o francouzském malíři Pierru Bonnardovi. Není náhoda, že si Banville pro román evokací intimních scén zvolil právě tohoto malíře intimismu; nejen že si z jeho životopisu vybírá paralely Maxova života, ale také si od něj vypůjčí jeho koloristickou techniku – s její pomocí vylíčí vzpomínku na emocionálně silný okamžik, kdy se malý Max poprvé ocitne sám ve společnosti vytoužené paní Graziové, nasvítí nám ho ostře žhnoucím pruhem světla, který „působí téměř chrámově, nemožně, jako by se snášel z výšin, z nějakého rozetového okna“ (s. 56), a podrží ho čtenáři před očima, dokud „dveřmi dovnitř nepřicupká huňatý černý psík“ (s. 58).

Banvillova práce s paralelními motivy není postmoderně ostentativní, možná až při několikátém čtení si čtenář uvědomí podobnost této scény s popisem Bonnardova obrazu Akt ve vaně a pes, na němž umělec namaloval svou ženu Marthe „rok před smrtí“.

Max na jednom místě vyslovuje své krédo: „Nezaobírám se možností posmrtného života, ani tím, jaké božstvo by mi jej mohlo nabídnout. (…) Ne, já vyhlížím okamžik pozemského sebevyjádření. (…) Copak to nebyl vždy můj cíl, copak to vskutku není tajným cílem nás všech, nebýt už z masa a kostí, ale proměnit se v pavučinově lehký a ne­trpící čistý duch?“ (s. 113)

Můžeme-li předpokládat, že tím Maxovými ústy vyslovil Banville své přání, pak lze konstatovat, že Moře je spisovatelovým pokusem o pozemské sebevyjádření více než zdařilým.

Autorka je básnířka.

John Banville: Moře. Přeložil Richard Podaný.

BB art, Praha 2006, 158 stran.

Kdysi jsem někde viděl fotografii válečné popravy. Tři bledí vyzáblí muži, středně vysocí, s nevýraznými rysy (fotoaparát je zabíral z profilu), stáli na kraji čerstvě vykopané jámy. Vypadali seversky – myslím, že to bylo vyfoceno v Litvě. Za každým stál německý voják a držel mu u zátylku pistoli. Opodál byla vidět skupinka vojáků-diváků. Muselo to být začátkem zimy nebo koncem podzimu, protože vojáci měli zimní kabáty. Všichni tři odsouzení byli oblečeni stejně. Měli látkové čepice, tlustá černá saka a bílé košile bez límečků: uniformy obětí. Navíc se choulili zimou. Za vteřinu budou mrtví: fotograf stiskl spoušť jen o chvilku dřív než vojáci. Tři vesničtí kluci krčili hlavu mezi ramena a mhouřili oči jako dítě v očekávání bolesti. Čekali, že to bude bolet, strašně bolet, čekali ohlušující výstřel – tak blízko u uší! A přivřeli oči. Jak omezený je repertoár lidských reakcí! Přicházela k nim smrt, ne bolest; ale jejich
těla to nedokázala rozlišit.

Josif Brodskij, Vodoznaky

Proč se nikdo nechodí dívat na rozvody? Na svatbě mě obklopovali všichni moji přátelé. Ale v den rozvodu jsem neuvěřitelně sám. Žádní svědci, ani družičky, žádná rodina, ani ožralí kamarádi, kteří mě budou poplácávat po zádech. Ani květiny, ani věnečky. Bylo by se mi líbilo, kdyby na mě něco házeli, když to nemůže být rýže, tak něco jiného, já nevím, shnilá rajčata například. Při východu z Justičního paláce je přece takovéhle střelivo namístě. Kde jsou všichni ti blízcí, kteří se na mé svatbě cpali koláčky a cukrovím a kteří mě v současnosti bojkotují, zatímco by to mělo být naopak – člověk by se měl vždycky ženit sám a rozvádět se za podpory všech svých přátel.

Frédéric Begbedier, Láska trvá tři roky

Vzpomněl jsem si, jak jsem v květnu 1952 stál v parku na Špilberku mezi kvetoucími stromy s tátovým obhájcem dr. Hejným, pod námi plulo nádherné jarní Brno, a on mluvil o tom, že se nedá udělat vůbec nic, že rozsudky jsou vyneseny předem… K večeru jsme pak spolu seděli ve vinárně, myslím v Roxy, a cikán s houslemi se zastavil u našeho stolu a hrál tehdy oblíbenou maďarskou písničku s českými slovy „Prší prší jen se leje, já tu stojím bez naděje…“. Nebylo mi tehdy ještě ani jednadvacet let. Matka už byla v kriminále dva a půl roku; proces s tátou začal v Brně v Justičním paláci ten týden, po osmi měsících vyšetřovací vazby…Co naděje a nekonečnosti života bylo tenkrát v tom modrém vzduchu nad poledním Brnem, jak se zdálo všechno zvrátitelné, napravitelné, přes všechnu beznaděj…A teď, po dvaadvaceti letech je matka mrtvá, otec na konci života… Před Vánoci 1973 otci definitivně zamítli
žádost o rehabilitaci – v Hradci Králové, rozsudek z roku 1952 prý byl „v podstatě“ správný…Toho jediného se matka ještě dožila…

Jan Zábrana, Celý život

Ach, ubohá literaturo, kde jsou tvoji služebníci? Kdo ještě dnes miluje Umění? Nikdo. (To je mé hluboké přesvědčení.) Nejobratnější myslí již jen na sebe, jen na své úspěchy, jen na svá vydání, jen na reklamu! Kdybyste viděla, jak často jsem znechucen svými druhy! A to mluvím jen o těch nejlepších.

Gustave Flaubert, Dílo je vše

Vypisoval Vít Krobot, student Ústavu informačních studií a knihovnictví FF UK.

„Je jediný způsob, jak předejít tomu, aby člověk doživotně figuroval v mýtu někoho jiného – a to je vytvořit si vlastní mýtus, stát se mýtem sám,“ poznamenává ironicky protagonista románu spisovatel Robert Mehlman na adresu svých rodičů. Svůj mýtus vytváří tím, že podřizuje život literatuře. Arnon Grundberg, oblíbený nizozemský autor a držitel několika literárních cen, proniká ve svém románu Fantomová bolest (česky vyšel debut Modré pondělky a Statisté) k samé podstatě literární tvorby. Hrdina Mehlman, spisovatel holandského původu žijící v New Yorku (nápadná podobnost se skutečným autorem), píše svůj životní román – opus magnum. Z rukopisu tohoto románu se zpětně dozvídáme o jeho životě. Neúnavný fabulátor, lhář a iluzionista čerpá z lidí okolo sebe inspiraci pro své dílo a „vysává je“. Stává se mýtem, o kterém se na začátku zmínil, neboť žije ve světě své literatury, ve světě primárně stvořeném
právě pro literaturu. Ústředním tématem románu Fantomová bolest je tudíž literatura sama. Mehlmana potkáváme v románu několikrát v různých časových rovinách a perspektivách vyprávění. Na začátku a v závěru promlouvá jeho syn Harpo Saul, který otcův mytický svět ironicky glosuje. Zpochybňuje například jeho literární úspěchy narážkami na to, jak mu otec píše sentimentální dopisy a vydává je dokonce knižně. Úvod připomíná spíše lehkou generační satiru, teprve hlavní část románu – rukopis Mehlmanova díla – napovídá, že o konflikt mezi otcem a synem nejde.  Struktura románu je složitá jen zdánlivě. Hlavní kapitoly prózy tvoří součást životního díla, román v románu má tedy metaautobiografické rysy. Mehlman nepokrytě líčí své finesy, to, jak obelhává okolí i své blízké. Spisovatel se svým dílem usvědčuje a přiznává k experimentu, který pro­vedl na ostatních. Proto nakonec jeho knihu nakladatel odmítne vydat. Na rozdíl od Mehlmana chápe, že
kniha by byla zničující pro autora, jeho blízké a vlastně i pro něj. Mehlman je zmítán úpornou touhou učinit onen na začátku řečený mýtus skutečností. Holduje hazardu, ženám a má značné dluhy. Je si vědom svého postavení, a třebaže je jeho sláva na ústupu, s nadsázkou a blazeovaným cynismem vychutnává život, který dal za oběť literatuře. Lidé z okolí tím pochopitelně trpí, neboť podobně jako jeho žena, psychoterapeutka přezdívaná Pohádková princezna, cítí, že z nich chce Mehlman jenom „vydojit příběh“.

Mehlman má ale umělecky nejúrodnější období za sebou – a navíc spoustu dluhů. Právě ony mají ve Fantomové bolesti zvláštní funkci: vyvazují hrdinu z kýženého mýtu. Jsou příliš skutečné a naléhavé, protože ohrožují samo jeho dílo. I on cítí, že kdyby je kvůli dluhům nedokončil, popřel by tím všechno, co dosud činil – klamal by své okolí zbytečně. Dluhů se zbavuje, když vezme zakázku na knihu receptů. Tím se však paradoxně definitivně zničí ve své sebeprojekci: rázem je zavalen netušenou slávou sepisovatele kuchařek. Fantomová bolest je lékařský výraz pro specifickou bolest v amputovaných končetinách a symbolicky vyjadřuje experiment, který Mehlman podstoupil. Po vydání zmíněného bestselleru se tempo románu značně zrychlí a spisovatel, a s ním i román, poněkud zvážní. Robert Mehlman, literát vymýšlející knihu od názvu, muž vesele hrdý na svou nepravděpodobnost, mizí. Zábavný román Arnona Grundberga, dosud úsměvný
a výsostně ironický, je odtud plný deziluze. Poslední slovo patří opět Harpovi: navštěvuje lidi z nevydaného rukopisu a sbírá střípky otcova mýtu.

Kompozičně propracovanému příběhu do­kázal Arnon Grunberg dát čtenářsky velmi přitažlivou podobu. Jeho umění se projevuje zejména v práci s dialogy, neustále přerývanými. Mezi jednotlivými replikami najdeme dlouhé pasáže vzpomínek a vnitřních monologů, k nimž na chvíli, jen tak „mezi řečí“ odvádí autor pozornost, aniž by děj na okamžik přestal plynout.

Autor je spolupracovník redakce.

Arnon Grunberg: Fantomová bolest.

Přeložila Magda de Bruin-Hüblová.

Argo, Praha 2006, 264 stran.

Žižkovské Divadlo Ponec, které je pro nezasvěcené maximálně domovem pro talkshow Jana Krause, vstoupilo v září do své šesté sezony, v níž hodlá pokračovat v propagaci současného tance. Jediné divadlo v Praze, jež se zaměřuje výhradně na díla současných choreografů, stále rozšiřuje svou činnost a jen během tohoto podzimu chystá šest českých premiér. Zároveň také umožňuje místnímu divákovi poznat zahraniční tvorbu. Na úvod sezony se tu uskutečnil Izraelský víkend, během něhož vystoupili tanečníci a choreografové ze země, jež je tanci přímo zaslíbena. Skvělý tanec Izraelců byl správným startovním výstřelem i pro naše taneční tvůrce.

Jednou z velmi očekávaných premiér byla tanečně-divadelní inscenace Portrét, vzniklá spoluprací sdružení NANOHACH s choreografkou rumunského původu Ioanou Monou Popovici. Skupina spojuje výrazné osobnosti, jejichž dráha většinou začala při studiích na konzervatoři Duncan Centre, škole, která se snaží vychovat nejen taneční interprety, ale i samostatné tvůrce a choreografy. Takto vybavení absolventi jsou schopni kreativní spolupráce při tvorbě představení, což je i uměleckým záměrem sdružení, které si zve české i zahraniční choreografy a s nimi v sezoně vytvoří několik premiér. Nutno dodat, že s poměrně velkým ohlasem. Na červnovém festivalu Tanec Praha se členka NANOHACH Lea Čapková stala vítězkou Ceny za interpretaci.Jméno rumunské choreografky není v našich končinách neznámé; působí zde již delší dobu a patří mezi tvůrce s výrazným rukopisem a snahou o konkrétní výpověď.

Inscenace Portrét nás zavádí do světa křehkých dětských duší. Jeviště se stává hřištěm pro několik zpočátku nejistých lidí: objevují svět a zjišťují, že kolem nich jsou i druzí, s nimiž není vždy snadné sdílet stejný prostor. Nesnášenlivost a umíněnost stoupají rychle na povrch, strach i vzdor se střídají s dětskou zarputilostí. Pětice interpretů – Anna Caunerová, Lenka Bartůňková (za zraněnou Leu Čapkovou), Miroslav Kochánek, Honza Malík a Marta Trpišovská – má možnost rozehrát všechny výrazové až herecké polohy, jelikož Portrét zdaleka nestojí na čistém tanci. Důležitější jsou přesná gesta a hlavně pohybové vyjádření nálady a vztahů mezi jednotlivými členy, kteří tvoří jakousi pokřivenou dětskou skupinu. Přitom nejde ani v nejmenším o nějaké „hraní si na děti“, ale o precizně vymodelované situace, v nichž dospělí lidé divákovi autenticky evokují to, co jistě sám už kdysi zažil někde na písečku.
Výrazná je linie obviňování, v níž se osamělý jedinec hroutí pod tíhou viny a ostatní mu nejsou schopni odpustit. Co na tom, že jde o zničený kyblíček s kytkou? Nikdo ne­chce být sám proti ostatním, ač to jinému klidně přeje.

Choreografka vycházela z improvizací tanečníků, které ale na jevišti přetváří do pečlivě vypointovaných okamžiků neporozumění, vzdoru, ale i souznění. Členové NANOHACH jsou natolik zralými osobnostmi, že zvládnou své poměrně náročné role, zejména co se týče herecké stránky (přesvědčivá Marta Trpišovská). Půvabná scénografie Petra Smetáčka zahrnuje koutek s desítkami zavěšených kuliček a u stropu upevněné velké akvá­rium s pěti rybkami, které funguje jako prostorová paralela s jevištěm divadla, kde pluje pět tanečníků. Stejně jako u předchozích premiér se NANOHACH může spolehnout na kvalitní práci light-designéra Jana Beneše-McGadieho a výtvarnice kostýmů Mariany Jamníkové. Ač sdružení propaguje vytváření původní hudby, v případě Portrétu sáhlo po průzračné klavírní skladbě Arvo Pärta, jež svými nemnoha tóny posiluje melancholický ráz představení.

I dalším opusem skupina NANOHACH potvrdila, že ve svém okruhu má progresivní taneční umělce, kteří již dávno stojí na vlastních nohou. Společnou tvůrčí prací s hostujícími choreografy vznikají originální díla na pomezí tanečního a pohybového divadla, žánru, který má stále více příznivců, stejně jako samotné sdružení.

Autorka studuje taneční vědu.

NANOHACH: Portrét.

Námět a choreografie Ivana Mona Popovici.

Premiéra 18. října 2006 v Divadle Ponec v Praze.

Když se před třemi lety vracel Vladimír Morávek po úspěšném působení v Hradci Králové zpět do brněnského Divadla Husa na provázku, uvedl se jako nový umělecký šéf impozantně – na následující tři sezony ohlásil více než ambiciózní projekt, v němž se rozhodl uvést čtveřici dramatizací velkých románů F. M. Dostojevského. Tento záměr pojal jako poctu jednomu ze zakládajících členů Provázku, režiséru Peteru Scherhauferovi, jenž zde Bratry Karamazovy na počátku osmdesátých let připravil, tehdy s Miroslavem Donutilem v roli zavražděného Otce Karamazova. Novou verzí inscenace románu (s použitím téže dramatizace) měl být několikaletý projekt završen.

Od roku 2003 Morávek uvedl (ve své režii) postupně Zločin a trest, Idiota, Běsy a v minulé sezoně i Bratry Karamazovy. A podobně jako v případě jeho královéhradeckého cyklu tří inscenací her A. P. Čechova, kdy se celý čechovovský projekt hrál souhrnně v jednom dni, bylo i v Brně na závěr tetralogie ohlášeno její uvedení vcelku. Premiéra souborného předvedení projektu, jenž byl od počátku skryt za titulem Sto roků kobry, se konala na počátku letošní divadelní sezony – tentokrát pod (skrytě hadím) názvem Svlékání z kůže – Bestiář dle Dostojevského.

Sto roků kobry

Projekt od samého počátku vzbuzoval zájem diváků, divadelníků i kritiky. Velmi rychle se z něho stala dobrá obchodní značka, kterou Morávek podporoval svými průběžnými provokacemi a mystifikacemi – především (bulvárně znějícími) zprávami ohledně obsazení Lucie Bílé či Bolka Polívky do některé z hlavních rolí. V průběhu minulých sezon mohli jednotlivé inscenace zhlédnout diváci nejen brněnští; na pravidelných zájezdech hostoval Provázek i v pražském Divadle Archa. První tři inscenace byly také nedlouho po svých premié­rách zaznamenány kamerami České televize a odvysílány v rámci pravidelných sobotní večerů na ČT 2. Také díky těmto aktivitám se Morávkův cyklus dostal do povědomí široké kulturní veřejnosti, a to nejen v městě svého vzniku. Televizní záznamy navíc vykazují vysokou kvalitu a mezi současnou produkcí patří jednoznačně k tomu nejlepšímu, co je možné v daném žánru vidět. Tyto verze nejsou pouhým statickým
zaznamenáním jevištních děl, Morávek je rovněž podepsán pod režií záznamu a podařilo se mu vytvořit svébytná televizní díla, která se od těch divadelních místy odlišují, stojí však za zhlédnutí. Televizní podoba pojatá jako specifická verze jevištního díla v režii původního tvůrce (zkušenost filmaře Morávek nezapře) se v těchto případech stala fungující formou reklamní upoutávky, která dokazuje, že televizní záznam divadelního představení nemusí diváka (přirozeně toho divadelně naladěného) od návštěvy divadla odradit.

Každá nová premiéra s sebou přinesla řadu kritických ohlasů, často velmi protikladných, ba mnohdy nesmiřitelných. Objevilo se v nich také nejedno srovnání, především s ostravskou inscenací jiné dramatizace Dostojevského Idiota v režii Sergeje Fedotova. O hereckém výkonu Evy Vrbkové v roli Nastasji Filipovny se lze v recenzi Kateřiny Bartošové dočíst, že je „strhující… vnáší na jeviště křik, nevyzpytatelnost, pohyb, ruch i zneklidňující zpěv…“, zatímco podle Josefa Mlejnka „ordinérní prsní přízvuk v hlase a vychechtávání na ‚racčí způsob‘ jsou protivné a nepatřičné stejně jako skřehotání racka z režisérovy čechovovské série“. J. P. Kříž ve své recenzi o téže inscenaci dokonce sděluje, že „kritici zapomněli na odstup. Ostatní diváci Idiotem zasaženi byli tak, že nechtěli v tleskání ustat.“ Již výše citovaný Josef Mlejnek ale spekuluje o tom, zda „si Morávek nepředsevzal něco, co je nad jeho momentální
síly“. Rozdíly v názorech mohou být jen těžko větší. Na besedě nad úvodní trojicí inscenací cyklu, uspořádané loni na jaře Sdružením českých divadelních kritiků na půdě Divadelního ústavu, zaznělo nemálo podobně rozporných hlasů. Hodně se hovořilo o inscenačních principech, tématech a užitých prostředcích, které všechny inscenace propojují, analyticky se zkoumala každá zvlášť, aby se chladně a s odstupem nalézaly zjevné i skrytější spojitosti. Jedni kritizovali monotónnost celku, druzí vychvalovali jeho promyšlenou výstavbu, jedni odsoudili hlasitou hudební složku, druzí ocenili krémově světlé jednotné řešení scénického prostoru. Domnívám se ale, že souborným předvedením celé tetralogie byl chladný analytický kalkul odsunut do pozadí a zdůrazněny byly tematické a ideové roviny inscenačního tvaru. Svlékání z kůže nelze hodnotit na základě čtyř nezávisle zhlédnutých (byť spřízněných) dílů – jedná se o svébytný a samostatný inscenační tvar,
o svého druhu zcela novou inscenaci. Před souborným předvedením celého projektu byly jednotlivé části upraveny a zkráceny. Celek tak tvoří osm dílů, jež dohromady zabírají (včetně přestávek) více než jedenáct hodin.

Svlékání z kůže

Režisér neskládá jednotlivé díly pouze lineár­ně za sebou tak, jak byly premiérovány, ale kombinuje je na základě jednoduchého klíče – začíná první polovinou Raskolnikova, poté následuje úvod Idiota, druhá část Raskolnikova, začátek Stavrogina, konec Idiota, konec Stavrogina a na závěr pak oba díly Karamazovců. Celou inscenaci (Svlékání z kůže) propojuje v prvé řadě scénografické pojetí. Scéna Jana Štěpánka zůstává neměnná. Světlé stěny, vzadu vlevo průchod, vzadu vpravo vyvýšený balkónek, nahoře široká terasa, ve stěně vlevo dveře, za bočními stěnami stojany s kostýmy. Neměnný základ je ozvláštňován rekvizitami a mobiliářem – stoly a především židlemi. Během celého dne se v prostoru vrší použité židle, v rozích se objevují hromady nepoužívaného nábytku. Raskolnikovova sekyra zůstane zaseknuta v pravě stěně od prvního dílu až do samého závěru, kdy se jí nečekaně chopí procházející démon.
Sekerky se ostatně množí chvílemi snad až příliš. Stabilní prostor na jedné straně umožňuje divákům věnovat se plně jevištnímu dění a samotným promluvám, na straně druhé je neustále zaplňován značným množství balastu, v němž se divák pokouší oddělit podstatné detaily od těch šumových. Holbeinův Kristus sňatý z kříže je nepřehlédnutelný, jeho Madona v drobném otvoru v zadní stěně však působí mnohem komorněji. Jejich symbolika je zřetelná, co ale dělají v první půlce Karamazovců vzadu kamínka s komínem, jichž si mnohý divák možná ani nepovšimne, mně zůstává záhadou (a dobře mi tak). Hudební motivy se v celé komponované inscenaci rovněž prolínají, opakují, ačkoli jejich žánr se proměňuje. Hudba je pro Morávka jedním z výrazných prvků, který mu pomáhá v rytmizaci jevištního tvaru. A pokud v jednotlivých inscenacích působí její hlasitost spíše bolestivě pro sluchové orgány, tak při celodenní hlukové masáži si ucho navykne
a v tichých pasážích jako by neúnavně hledalo nějaký zvukový impuls. Svlékání z kůže má především jedno společné téma – svět bez Boha, který je však v každém případě jednoznačně světem lidí, tak je to zřetelné již u Dostojevského románů. Morávek ve své monstrózní inscenaci klade důraz na hlavní hrdiny svých příběhů, jak už to ostatně ukázal v samotných titulech jednotlivých inscenací – k Dostojevského Běsům se tak například příznačně přidává významný dodatek Stavrogin je ďábel. Hlavní hrdinové prvních tří částí (Raskolnikov – Petr Jeništa, Myškin – Jiří Vyorálek, Stavrogin – Jan Budař) jsou pak v závěrečných Karamazovcích společně představiteli tří bratří, přičemž se navíc střídají v hraní svého zavražděného otce. Režisér pracuje průběžně s neustálým střídáním krajních poloh – ticho/hluk, emoce/klid, děs/smích. Jeden příklad:: všichni bratři Karamazovi jsou oblečeni ve stejném kostýmu (pracovní modrošedé kalhoty, vínový
svetr),
prostým přetažení svetru přes hlavu pak přecházejí do role otce. Samotná fyzická akce je přirozeně komická, přičemž rozehrávaná situace je s ní ve výrazném (a přitom smyslem naplněném) rozporu. Ačkoli je svět Dostojevského/Morávkových hrdinů v mnohém totožný (absence Boha, kruté chování, násilí, zrady), vyvstanou při souhrnném předvedení čtyř příběhů nová srovnání. U Raskolnikova se vraždí pro pár rublů, v Idiotovi se za ženu nabízejí desetitisíce, v Běsech se kupčí o několik stovek. Co příběh, to jiný společenský svět, ale přesto jsou jeho aktéry stále titíž lidé – lidé se svými (zvrácenými) touhami a potřebami, které jsou aktuální a současné i dnes. Drobný vtípek Verchovenského (Vyorálka) v Běsech, situace, kdy se mu v rukou objeví časopis s fotografií newyorských Dvojčat a on ji okomentuje tím, že to „je jen takový nápad“, pobaví a současně při něm více než zamrazí. Ačkoli je celodenní inscenace svázána
pevným režijním vedením, neměla by šanci uspět bez silných hereckých výkonů. Titulní hrdinové každého dílu výrazní jsou. Samozřejmě nelze přehlédnout nasazení Jiřího Vyorálka, jenž má v celé inscenaci snad nejvíce prostoru (Myškin, Verchovenskij, Karamazov). K vrcholům divadelního a hereckého maratonu bezpochyby patřila druhá část Idiota, v níž se Rogožin (Luboš P. Veselý) střetá s Myškinem (J. Vyorálek) kvůli jejich vztahu k Nastasje Filipovně (Eva Vrbková). Hereckou práci této trojice je třeba řadit k vrcholům současné české divadelní tvorby. Morávkovi Dostojevští stále nabízejí nejednu otázku, především v oblasti samotných dramatizací, textových úprav předloh či záměrně chtěných sebeironických zcizení v podání Simony Pekové, o kterých již bylo napsáno mnohé. Přesto je Svlékání z kůže neobvyklou příležitostí, jak prožít den v divadle, den s divadlem, den s Dostojevským, den s Morávkem – a to vše v jednom.
Navíc s písničkami herců o přestávkách, s občerstvením či se zahranými škrty, které v inscenacích už nezaznějí. Projekt Sto roků kobry se má opakovat po dalších sto dnech. Stojí za vidění.

Autor je teatrolog, divadelní kritik a překladatel.

Svlékání z kůže – Bestiář dle Dostojevského (souborné předvedení projektu Sto roků kobry: Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest; Kníže Myškin je idiot; Běsi – Stavrogin je ďábel; Bratři Karamazovi – Vzkříšení). Režie Vladimír Morávek,  Divadlo Husa na provázku, Brno, premiéra 14. října 2006.

Po odchodu z Československa v roce 1970 vedly Knapovy kroky nejdříve do německého Düsseldorfu, kde na Akademii výtvarných umění studoval v ateliéru Gerharda Richtera. Poté se rozhodl opustit Evropu úplně a na dalších deset let se usadil v New Yorku. Zde prošel důležitou fází redukce a postupného abstrahování tvaru, vedoucí nakonec k zjednodušeným figurálním kompozicím a k užití strmé převrácené perspektivy. V letech 1982–84 následovalo Knapovo studium teologie v Římě. Poté působil v Kolíně nad Rýnem a opět v Itálii. V roce 1992 se vrátil natrvalo do České republiky, kde se nejdříve usídlil na tichém moravském venkově a nyní pracuje ve svém ateliéru v západních Čechách.

Přesně po čtyřech letech připravila Galerie ad astra Janu Knapovi druhou výstavu, což každý milovník umění musí náležitě ocenit, neboť práce tohoto umělce se v českých galeriích objevují jen poskrovnu. Výstava prezentuje obrazy a kresby vzniklé (až na dvě výjimky) v letošním roce a je téměř zázrak, že na ní najdeme několik obrazů zapůjčených přímo z umělcova ateliéru, neboť osudem Knapových obrazů je, že velmi rychle putují do rukou četných soukromých sběratelů.

Čistý prostor galerie, střídmá instalace i fakt, že se povětšinou jedná o plátna středních formátů, umožňují, aby každý z vystavených obrazů působil ve svém vlastním intimním prostoru. Knapovy obrazy totiž neexpandují do okolí ani nevyžadují vzájemné konfrontace či dokonce interakce, ale žijí svým tichým životem, uzavřeny do síly vlastního příběhu.

Divákův prvoplánový pohled vždy odhalí poetický výjev s několika lidskými (a mnohdy i zvířecími) figurami, umístěnými do idylického prostředí – ať už se jedná o letní zahradu, zasněžený les nebo útulný pokoj –, tedy tam, odkud dýchá klid, bezpečí a teplé zázemí domova.

Než přejdeme k hlubší analýze obsahu, nesmíme opomenout formální stránku Knapových obrazů. Jejich struktura a užité tvarosloví totiž nepopiratelně odkazují k charakteru práce malířů italského quattrocenta (Piero della Francesca, Antonello da Messina) a našich středověkých mistrů (Mistr Třeboňského oltáře). Samozřejmě že se nejedná o přímé citace výtvarných forem, ale o zdařilé navození atmosféry, o konejšivou sílu obrazu, o princip zasazení jednotlivých figur do prostoru, smysl pro výraz, zájem o detail a v neposlední řadě o cit pro barevnou skladbu, čistotu barev, a jemnost vnitřního světla.

Na jednom z obrazů tedy čteme příběh matky, která na prosluněné letní louce umývá v plechovém vandlíku dítě, zatímco opodál se pase stádo ovcí a osamocený oslík. Na jiném obraze je rodina s dětmi krmící v zimní krajině ptáčky, jinde zase žena obklopená dětmi obsluhuje u kuchyňského stolu muže. Na první pohled žánrové výjevy ze současného rodinného života, s nadsazeným důrazem na jeho idylické aspekty. Ovšem při bližším pohledu zjistíme, že některé z figur – nebo i sám příběh – skrývají křesťanskou symboliku a ikonografii: ať jsou to drobná andělská křídla (dětské figury se stávají biblickými andílky), zlaté svatozáře u dospělých (matka rodiny získává roli Panny Marie), anebo již zmíněný křesťanský podtext výjevu (cesta lesem jako cesta do Egypta) či užití sakrálních symbolů (ovce a oslík jako betlémská zvířata, ptáčci jako boží tvorové).

Z obsahu Knapových obrazů je tedy jasné, že jeho výtvarné myšlení není sentimentální (jak by mohla navozovat určitá naivita výjevů), ale intelektuální, vycházející ze znalosti filosofie, křesťanského učení a v neposlední řadě i dějin umění. Základem jeho práce je konceptuální úvaha, skrze niž propojuje historickou tradici – teologickou (nauka Tomáše Akvinského) nebo filosofickou (neoplatónské teorie) – s dnešním světem, to znamená s aktuální situací člověka na zemi. Ovšem na zemi, která je pozemským rájem. Každý z obrazů je zkrátka nadčasovým univerzem umělcových snů, tužeb a zázraků, ve kterém se slučuje krása, harmonie, čistota a dobrodiní v jeden základní pojem, kterým je láska. A to nejen ta boží, ale i lidská. Historie se tak stává současností, čas je vnímán synchronně, rodina je Svatou rodinou, dítě andělem, lidské je svaté a posvátné je polidštěno.

Výstava v Galerii ad astra je očistou ducha; zamyšlením nad kontinuitou lidského rodu a nad chybným opomíjením naší duchovní (a to nejen křesťanské) tradice. Odcházet z Knapovy výstavy znamená zažít nevšední pocit naplnění, podobný stavu, jakého dosahujeme jen při hluboké kontemplaci.

Autorka je kurátorka Galerie Brno.

Jan Knap: Obrazy a kresby.

Kurátor Petr Novotný. Galerie Ad astra, Kuřim,

18. 10. – 19. 11. 2006.

Dnes již zcela banální a nevzrušivá pravda o tom, že umění by mimo jiné mělo být kritickou součástí běžného života, těžko někoho rozruší. Přesto se umělci i teoretici neúnavně snaží předložit důkazy o oprávněnosti této skutečnosti. Vzorek toho, jaké funkce může umění v současné společnosti plnit, poskytla brněnská výstava Mezi námi skupinami II. Kurátor František Kowolowski tak navázal na starší akci Domu umění města Brna, která před několika lety přinesla sondu ze skupinového dění šedesátých let. Osm současných uměleckých formací ve svých instalacích zveřejňuje směs formálních, názorových a technických přístupů, aktuálně komentujících segmenty skutečnosti.

Euroatlantická civilizace: sex a odpad

Úvod výstavního projektu obstarává sled videosekvencí skupiny Rekord. Pod sjednocujícím názvem Krása cele si nás podmaňující sledujeme záměrně neintimní, přehnaně teatrální a stále se opakující otevřenou hru dívky s vlastním přirozením. Výchozí pozice dívky s rozevřeným klínem zůstává téměř beze změn, mění se jen interiér, rekvizity a sporé zbytky kostýmů. Divák, který čeká obvyklou obžalobu dehumanizace ženství, se tentokrát nedočká. Doprovod infantilní repetitivní melodie a spiklenecky pokukující aktérka z klipu nám jen prostě oznamují, že sex existuje, a to skoro v jakémkoliv prostředí.

Úplně jiný druh konspirace demonstruje rozložitý graf Tajná zpráva skupiny Pode Bal. Výchozí úvaha o marnosti euroatlantické civilizace s její nadprodukcí odpadu, ať už hmotného nebo informačního, ústí v nástěnný algoritmus, zachycující provázanost jednotlivých aktérů politického života a podnikatelské i kriminální sféry. Nástěnná instalace využívá citací z denního tisku, uniklých tajných informací či amatérských snímků. Jako spojovací a adjustační materiál posloužily různé odpadní suroviny. Texty a obrazová dokumentace jsou vložené do plastových výlisků, upevněné v nalezených rámech a propojené starými pružinami, hadicemi, gumami. Hmotný i informační odpad je přetvořený v novou smysluplnou strukturu, která při dodržení posloupnosti vydává znepokojivé poselství.

Vtipným přídavkem, volně ilustrujícím problém, jak interpretovat dostupné i náhodně nalezené (i nenalezené) údaje, je objekt Not Found. Členové ostravsko-brněnské skupiny Kamera Skura připravili výdusek vnitřku koše, sestavený ze zmačkaných papírových koulí nesoucích nápis Not Found – hlášení o chybném postupu hledání, na které denně narážejí uživatelé internetu při své honbě za informacemi. Jestliže Pode Bal vytvořil pomocí dílčích a odpadních zpráv novou paralelní realitu, tak artisté z Kamery Skury fyzicky zafixovali vlastní informační odpad.

Ironie, strach a mystifikace

Proud ostravsko-brněnské energie zasáhl výstavní síň Domu pánů z Kunštátu ještě jednou, a to v podobě seskupení František Loziński, o. p. s. Společná instalace Petra Lysáčka, Jiřího Surůvky a Františka Kowolovského je dle slov aktérů „ironickou katarzí nad podobou a smyslem uměleckého počínání“. Video Extatic zachycuje flagelanty – tři zmíněné umělce, kteří se bičují před vybranými uměleckými díly české moderny. Dokument směřuje k naznačení spojnice mezi uměním a náboženstvím, které, jsou-li studovány zvnějšku, působí nepochopitelně, komicky, směšně. Romantická představa nepochopeného umělce, trpícího za své pravdy, za „nové náboženství“, je doplněná historizující vitrínou s domnělými ostatky všech tří umělců, nad nimiž se vznáší otázka: Jakou cenu má umělec?

Daleko závažnější otazníky o smyslu lidského počínání a hodnotě života vyvolává videoinstalace Civilisation crash sdružení Guma Guar. Rozostřené (díky bohu) dokumentární záběry z válečných konfliktů, atentátů a poprav z prostředí arabského světa jasně poukazují na nebezpečí spojené s terorismem a se silou prosazovanými ideály. Promítací plátno s otřesnými záběry doplňuje řečnický pult bez řečníka, kde absentujícího demagoga nahrazuje bzučící skupina holicích strojků.

Roli zklidňující vsuvky mezi předcházejícími instalacemi představuje video Liny Selanderové, švédské autorky, spolupracující s produkční skupinou PAS. Ideou skupiny je příprava a vytvoření podmínek pro vznik nových formátů, k jejichž naplnění zvou další umělce. V případě videa This is the Place se vytvořila paralela mezi textem Virginie Woolfové a obrazovým materiálem mladé autorky. Ta při pokusu o vizualizaci popisovaného místa použila klidných godardovských postupů, reflektujících vlastní vzpomínky, útržky zážitků a úvah o životě, věcech a jejich konci.

Předposlední výstavní sál starého paláce měla obsadit skupina Rafani. Místo avizované instalace je však k vidění pouze písemné stanovisko ředitele Domu umění o nepředpokládaně vzniklé situaci. Obraz z majetku Národní galerie, který měl být součástí jejich komplexnější prezentace, Rafani ještě před vystavením zcizili a ve speciálním obalu jej vhodili do přehradní nádrže Orlík. Zda přitom zvolali „Vražda umění!“, nelze zjistit, ale o patrnou narážku na jiná nevyjasněná násilná úmrtí jistě šlo.

Závěr výstavního projektu tvoří Invaze part­­nerského Dua z Ústí nad Labem. Instalace inspirativně čerpá ze soužití se čtyřletým potomkem a katastrofálního zjištění, že snad všechny hračky pocházejí z Číny. Velké množství plastových hraček, které začaly okupovat jejich domácnost, autoři přetvořili v nové technicko-organické objekty a doplnili digitálními tisky rozvíjejícími motiv pronikání drobných cizorodých elementů a nasamplovanou nahrávkou zvuků z plastových hraček.

Jakou roli má umělec?

Skupinová tvorba všech zastoupených aktérů čerpá obsahově i formálně ze života společnosti i jedince. Na první pohled se rozrůzňuje do několika nesourodých rovin, společné, více či méně kritické a angažované hledisko však zůstává. Výrazně sociálně hodnotícím tónem vyznívá zpočátku agresivní intervence Rafanů, která však jasně a zřetelně útočí proti tendenci společnosti poklidně vstřebat jí samou vytvořené nepříjemné jevy. Obdobně hraničními a téměř neuměleckými prostředky se vyjádřila formace Guma Guar, která svou obrazovou koláží zasáhla hluboko do prostoru potlačovaných obav civilizovaného Evropana. Podobný neklid systematicky již delší čas vyvolávají aktivity Pode Balu, na výstavě jasně naznačující spojitost zdánlivě bezúhonných a vysoce postavených činitelů státu s nekalými živly. Politicky méně angažovaná je instalace o. p. s. Františka Lozińského, která nežádá tak velkou transformaci soudobé společnosti. Její členové by se spokojili
i s individuální proměnou vnímání jedince. Jako inspiraci nabízejí dráhu umělce a bojovníka proti unifikaci života. Existenciálně podbarvená suita v produkci skupiny PAS je jen jednou z možností, jak touto uměleckou cestou jít. Z Ústí nad Labem se připojuje návrh vydat se směrem k demonstraci a z hlediska použitých prostředků k rozvíjení uměleckého komentáře dalších negativních jevů v lidské společnosti. Anebo naopak, v duchu nevázané videosmyčky skupiny Rekord, ignorovat skutečnost a spíš se poddat iluzi, že se vlastně nic nestalo.

Autorka je historička umění a kurátorka Muzea umění Olomouc.

Mezi námi skupinami II.

Přehlídka současných výtvarných skupin.

Kurátor František Kowolowski.

Dům pánů z Kunštátu, Brno, 27. 9. – 19. 11. 2006.

Karcoolka / Hoodwinked

Režie Cory Edwards, 2005, 80 min.

Dramaturgická stavba příběhu filmu Rašomón byla už tolikrát vypreparovaná a znovu využitá, že si Karcoolku bude asi málokdo spojovat s Akirou Kurosawou. Zabývat se příběhem, v němž se pátrá po zloději receptů, není vůbec nutné. Děj výrazněji neškobrtá, ale zároveň ani nevyvolává pocit napětí (o které snad tvůrcům šlo). Pointa je příliš brzy prohlédnutelná, postavy se snaží být každá dvojího zrna, ale de facto nás nikdo ničím nepřekvapí – a to ani adrenalinové druhé já milé babičky, která zas tak milá není. A Karkulka není tak jemná, vlk není zlý… Zkrátka pohádka naruby. Je to divácky vděčné téma, otevírající prostor pro nejbizarnější interpretace, ale může se stát, že z toho všeho vznikne jen směs gagů. Karcoolka se takovou směsí stává, zejména proto, že si z ní zapamatujete jen dílčí situace, nápady. Jako celek je matná a nevyvolává potřebu dalšího zhlédnutí. Když si odmyslíme 3D animaci, budící dojem počítačové hry s podprůměrnou
grafikou, zůstává přesto docela příjemná podívaná. Karkulce totiž náramně sluší její přidrzlý výraz, ale ještě víc by jí slušela klasická animace a větší odvaha nebýt jen skládačkou „cool“ vtipů. Mezi bonusy najdeme rozhovory s tvůrci a záběry z natáčení.

Lukáš Gregor

Match Point – Hra osudu / Match Point

Režie Woody Allen, 2005, 124 min.

V souvislosti s tímto filmem se již mnohokrát uvažovalo o tom, zda jde o nový směr v režisérově filmografii, a zda šlo o změnu, která by byla ku prospěchu. Přitom se však často zapomíná na samotné dílo – příběh o mladíkovi, který je sice výborný tenista, ale něco mu chybí k tomu, aby patřil mezi ty nejlepší. Také je dobrým manželem, ale něco mu chybí k tomu, aby svoji ženu opravdu miloval. Je vášnivý milenec, ale nechce touze obětovat své zázemí. Je vrah, ale jeho čin ho budí ze spaní. Hra osudu rozhodně není pouhým dramatem o krutých dopadech citové nevyjasněnosti a příliš velkých cílech. Má v sobě cynický podtón, který může trochu zjemnit divákovu depresi z propadu hlavního hrdiny do hlubin temnoty a chladu. Obsahuje také mnoho dialogů – jednak těch pseudointelektuálních, jež plní funkci vaty (společenská smetánka), a na straně druhé těch, které jsou ostřejší než nůž (milostný trojúhelník). Allen tu
dbá na herecké výkony (Jonathan Rhys Meyers a Scarlett Johanssonová), styl filmu je jakoby z luxusní tabatěrky, má lesk, eleganci, ale uvnitř skrývá nikotin. Zločin je de facto nepotrestán, morálka od náhody dostala na frak, jenže hranice mezi vítězstvím a prohrou je relativní. Ano, je to jiný Woody Allen, ale to je přece úplně jedno, protože je to především velmi dobrý film.

–lg–

Hořký měsíc / Bitter Moon

Režie Roman Polanski, 1992, 138 min.

Komorní psychologické drama s thrillerovými prvky je téměř „královskou disciplínou“ Romana Polanského, jenž se do takto žánrově vymezených kolejí poprvé vtěsnal už svým režijním debutem Nůž ve vodě (1962) a průběžně se pak k podobně vystavěným snímkům vracel (Hnus, Nájemník, Smrt a dívka). V roce 1992 natočil film Hořký měsíc – úvahu o lásce a nenávisti v manželském soužití, které po počátečním vzplanutí přeroste v doživotní hořkost. Drama dvou manželských párů, odehrávající se tradičně v uzavřeném prostředí (v tomto díle je to výletní loď), Polanski sice vystavěl spíše na efektním hereckém obsazení (Hugh Grant, Kristin Scott Thomasová, Emmanuelle Seignerová a Peter Coyote) a místy až naturalistických erotických scénách (ovšem ne samoúčelných), ale bez jeho režijní zručnosti a smyslu pro dramatizaci i detail by to sotva stačilo přesvědčit diváky a udržet jejich zájem až do konce snímku. Film vyšel
v originálním formátu 1.85:1. Přepis obrazu je anamorfní a ve slušné kvalitě, doplněný originálním zvukem s titulky.

Petr Gajdošík

Velký risk

Classe tous risques

Režie Claude Sautet, 1960, 101 min.

Společnost Mido pokračuje v nastolené tradici vydávání filmů s herci, kteří u nás byli oblíbení v době, kdy večery u televizních obrazovek stejně jako pravidelné víkendové práce na chalupě patřily k únikovým cestám z normalizační šedí. Po Louisi de Funés a Pierru Richardovi přichází na řadu i Jean-Paul Belmondo. V první várce vycházejí filmy Manželé z roku II, Policajt nebo rošťák a u nás dosud neuvedený Velký risk. Snímek, který vznikl ve stejném roce jako Truffautovo U konce s dechem, je klasickou gangsterkou své doby a Belmondo tu vlastně ani nevystupuje v hlavní roli. Poprvé se na obrazovce objeví až po více než půlhodině a většina prostoru je věnována Linu Venturovi. Ten hraje roli muže, který je po jednom ze zločinů donucen uprchnout z Itálie. Přistane u francouzských břehů, v přestřelce přijde o svou ženu a na krku mu zůstanou dvě děti. Belmondo pak hraje mladíka, který
má Venturovi zjednodušit nelegální pobyt ve Francii. Uvidíte tu několik automobilových honiček, ran pěstí, ale i nezbytnou milostnou zápletku. Překvapuje, že film je v původním (italsko-francouzském) znění, leč bez titulků (!), a ani obrazový přepis nepatří k nejlepším (nejsou patrné žádné známky restaurace materiálu, takže by klidně postačila videokazeta). Průměrný film v podprůměrném balení, který ocení asi jen velcí fanoušci Jeana-Paula.

Jiří G. Růžička

Paul Wirkus

Deformation Profesionnelle

Staubgold 2006

Polský hudebník Paul Wirkus se etabloval jako jazzový perkusista. Na konci devadesátých let začal směřovat k výrazu kombinujícímu bicí nástroje s abstraktní elektronikou, která v jeho sólové tvorbě nakonec převládla. Po dvou letech od vydání kritikou oceňovaného alba Inteletto d‘Amore vychází deska Deformation Professionnelle, přičemž ona profesionální deformace z názvu rozhodně nemá nic společného se zkresleným přístupem k hudebnímu materiálu; znamená spíše profesionalitu v deformování zvuku. Wirkusovy minimalistické skladby tvoří několik paralelních, dynamicky se do sebe přelévajících ploch, které jsou vystavěny z velice jednoduchých zvukových smyček. Dá se říci, že v době laptopové recyklace je tento hudební přístup, využívající nejrůznějších šumů a digitálních chyb, ustálenou manýrou. Wirkus však ve svých minimalistických experimentech stále zůstává věrný čistě analogovému procesu tvorby. Na jeho hudbě je patrné
to, že je pečlivě promyšlena a svým způsobem i zkomponována, ovšem samotný zvukový materiál alba byl nahrán vcelku, bez dodatečných zásahů a úprav. Hudba je oproti předchozímu albu melodičtější a tradiční odér jemné melancholie je v několika skladbách podtržen téměř rockovými melodiemi zkreslené kytary. Je zde ale například i noisový kus Exoten nebo přes vokodér zpívaná píseň Nie kocham. Wirkusovo nové album je výtečným příkladem chytré elektroniky, spojující experiment s písňovou formou.

Karel Kouba

Blow

Paper Television

TOM lab/Starcastic.cz 2006

Hned ze začátku se sluší upozornit, že nejde o novou desku stejnojmenných českých průkopníků živého atmosférického drum´n´bassu. Tohle duo z britského Portlandu sice pracuje s elektronickými mašinkami a nejrůznějšími efekty, ovšem technika jen vyplňuje mezery mezi akustickými nástroji. I když je ze skladeb cítit vysoké procento elektroniky, hlas zpěvačky Jony Bechtoltové vrací Blow zpátky k indierocku. Ovšem i tahle škatulka je jim moc úzká. Převlékají se do kabátu progresivního rhythm´n´blues, se samplerem a tanečními beaty zkoušejí vytvořit experimentální „nu-šansón“ a všechno umění strhnou k zemi infantilním přístupem k americkému country. Mozek kapely Khaela Maricich je totiž vizuální umělec a performer. Jeho perfekcionistický a nonkonformní přístup je cítit z každého tónu; nepoužívá však mašinky prvoplánově k tomu, aby vytvořil něco za každou cenu experimentálního a mimoňského. Paper
Television je hitová deska, kterou může poslouchat kdokoliv a kdekoliv. Jako jedna z prvních nabourala stereotyp undergroundu a mainstreamu. Možná je to jen kalkul, možná „jen“ Maricichova hudební genialita. Nikdy jsem neměl rád čisté kytary. Paper Television mě přesvědčila v tom, že s jejich upozaděním by byl svět muziky zas o něco atraktivnější.

Ondřej Stratilík

Řeknete-li brněnská hudební scéna, jedním z prvních jmen, která vytanou na mysli, je Pavel Fajt, svébytný bubeník a perkusista, jenž se nejvíce proslavil spoluprací s Ivou Bittovou a také jako jeden ze zakladatelů české avantgardní rockové skupiny Dunaj. Spolupracoval s brněnskými divadly (např. Divadlo Husa na provázku), účastnil se mnoha světových festivalů, kde navázal cenné kontakty s mnoha světovými hráči, které mnohdy vyústily ve spolupráci. V letech 1995–2001 byl rytmickou páteří výrazného hudebního projektu Pluto. Od roku 2001 se věnuje sólovému projektu DrumTrek. A samozřejmě zůstává hlavním svolavatelem Sletu bubeníků, mezinárodní akce, jež se letos dočkala již páté reprízy.

V tomto unikátním projektu se na jednom pódiu setkávají hudební proudy pěti kontinentů, čemuž odpovídá i složení tělesa: snahou organizátorů je pozvat z každého světadílu (vyjma Antarktidy) alespoň jednoho zástupce. Letos jimi byli japonská vokalistka Yumiko, australský hráč na djembé Mohamed Bangoura a kanadský perkusista Ephraim Goldin. Africké a latinskoamerické rytmizace tentokrát obstarali tuzemští perkusisté Miloš Vacík a Alan Vitouš. Evropská tradice byla zastoupena zejména bicími soupravami Pavla Fajta a jazzového hráče Miloše Dvořáčka. Pro větší barevnou pestrost byl přizván i klávesista Roman Holý a virtuózní hráč na didjeridoo Ondřej Smeykal. Právě na jednom z těchto koncertů došlo na náš rozhovor.

Jaký vliv na vás mělo naše druhé největší město, potažmo jeho kulturní scéna?

Brno už několik let netvoří kulturní osu republiky. Ty tam jsou doby, kdy žilo a pulsovalo. Je to asi normální, protože jsem se s tím setkal a setkávám průběžně i v jiných, bohužel menších městech, než je metropole Moravy. Stačí se jenom projit po náměstí Svobody a je jasné, odkud fouká vítr. Takže moje aktivita je v poslední době přesunuta ku Praze. Sletu to jistě pomáhá. A obecněji vzato mne minulost příliš nezajímá.

Jak se z Brna svolává Slet bubeníků?

Slet je společná práce. Agentura AMP zajišťuje produkci. Nutno říci, že po „veselých“ začátcích se stává téměř bezchybnou a buď přináším vlastní nápady na obsazení dalšího Sletu, nebo se nechám přesvědčit Milošem Vacíkem a Alanem Vitoušem. Brno na tomto faktu zhola nic nemění.

Vzhledem k tomu, že se v rámci Sletu setkali bubeníci prakticky z celého světa, je nasnadě otázka, jak vznikaly skladby.

Letos jsme zvolili koncepci dvou měst: jedno jsme nazvali Berlín a druhé pracovně Dakar. Berlín, to byla de facto techno-industriální skupinka okolo Autopilote, což je Ondřej Smeykal, Yumiko, já a Roman Holý. Dakar, to byla naopak „Afrika“, kterou vedl Mohamed Bangoura spolu s Milošem Vacíkem, Alanem Vitoušem a Efraimem Goldinem. Miloš Dvořáček osciloval mezi kontinenty. Na pódiu se tyto dva světy propojily a Mohamed tomu dal takový všeobjímající a spojující puls. Samozřejmě: byl to zápas, trošku nejistota, ale první koncert ukázal, že to může a také bude fungovat.

Jak jste zvládli rozdíly v myšlení, které při takovém etnografickém rozptylu nutně musí existovat?

Afrika je většinou na šest dob, to je základ, a Evropa, to jsou doby čtyři. Některé věci jsou ale i v Africe na devět, což pro naše středo­evropské sudé myšlení není úplně přirozené. My známe také lichá metra, ale ne pro hudbu, která přímo vybízí k tanci! To mě ale právě na Sletu baví nejvíc: kontakt s jinými způsoby myšlení, osvojování si nových věcí.

Byl jsem na jednom z předchozích Sletů v Laterně magice, nyní jste přesídlili do Archy. Nakolik je důležitý prostor, v němž hrajete?

Zásadně. Prostor znamená zvuk, znamená místo na pódiu a jeho konfiguraci, kontakt s publikem. Někdy je možné si vybrat, ne všechna města ale mají víc vhodných sálů.

Hodně jste spolupracoval s divadlem, nyní se zabýváte sólovým projektem. Můžete nějak popsat tyto dvě polohy? Máte ještě nějaké další?

Sólový projekt už mám víc než sedm let, je to takový výzkum bicí soupravy, kde si hledám barvy a zvuky, které obstojí samy o sobě, bez ostatních nástrojů. Významnou roli v tom hraje čas, energie i akustika prostoru. Divadlo představuje odpočinek, kdy člověk ví, že jeho úlohou je podporovat někoho. To znamená jakoby méně energie, víc poslouchání, více citlivé práce.

V Laterně magice byla součástí programu videoprojekce, letos však chyběla. Vina je na straně prostoru, nebo se videoprojekce neosvědčila?

V Laterně magice šlo o speciální projekt v rámci festivalu Struny podzimu, který jsme pojmenovali Sedm čaker. Takže jsme i skladby koncipovali tak, aby ilustrovaly sedm rozdílných energetických center. Součástí proto byla i projekce, podle mne díky dostatku prostředků kvalitní. Letošní Slet byl nicméně koncipován jinak, a tak jsme se nechtěli rozptylovat dalšími věcmi.

Na některých nahrávkách jste se podílel i jako zvukový režisér. Do jaké míry je důležité, aby se hudebník zabýval zvukovou stránkou věci?

Někoho to třeba vůbec nenapadne, na své profesionální cestě to za důležité nepovažuje. Někdo zase zastává obecnější pohled: je schopen probírat fyzikální stránky věci, má třeba domácí nahrávací studio. Počítače dnes otevírají obrovské možnosti… a také obrovské možnosti zavírají.

V rozhovoru s Romkem Hanzlíkem jste uvedl, že byste chtěl slyšet kapelu, která by hrála jako ta vaše. Už se to podařilo?

Když dělám nějaký projekt, snažím se tvořit to, co jsem ještě nikdy neslyšel, usiluju o zhmotnění toho, co mi zní v hlavě. Slyšel jsem ovšem i spoustu kapel, které bych chtěl, aby mi v hlavě zněly; protože už ale existují, nemám důvod se tím zabývat.

Brněnská kapela Květy, působící na alternativní scéně již od roku 1993, vydala jedenáctého září druhé oficiální album, nazvané Kocourek a horečka. Autorem textů, většiny hudby i nostalgicky laděného bookletu je zpěvák Martin E. Kyšperský, který se svým výrazem (neobvyklé a pravidelné polykání poslední slabiky u slov!) pohybuje někde mezi Richardem Krajčem a vokalistou skupiny Vltava Romanem Nebřenským. Hudebně je toto duo (druhým stálým členem je Aleš Pilgr) jen stěží zařaditelné: bez varování se tu mísí prvky jazzu, blues, bigbítu, freak-folku, latiny (působivá Okna do zahrady) i šansonu. Horečnatě se tu převalují kakofonické disharmonie, jež jsou prosyceny surrealistickými, obtížně zhudebnitelnými texty s nebývale složitou syntaxí, a tesklivé melodie, stínující atmosféru psychedelické pohádky. Bajka to ovšem nikdy není hysterická ani infantilní, nýbrž v sobě uchovává potenciál košaté imaginace a aforizující poezie
(jedenácti­skladbová deska je doplněna klipem k písni Pasáček ovcí z předloňského opusu, který nesl silně obrazivý titul Jablko jejího peří).

Ocitáme se v tajemném lese, který s posluchačem komunikuje skrze početný hudební arzenál. Doléhají k nám tóny elektrických varhan společně s akustickými kytarami rozvibrovávanými smyčcem; ty jsou vzápětí střídány umírněnějším kontrabasem, vzdušným xylofonem či hypnotizující mandolínou. Cestu podrostem si klestí četné perkuse, především invenčně zakomponovaný balafon, zvonkohra, ale také kontrast završující skleničky s vodou a telefon. Květy se nebojí improvizace a za pomocí několika hostů (kupříkladu klávesista Ondřej Kyas nebo Tomáš Vtípil na trumpetu) umějí dát skladbě pevný, soudržný tvar. Příkladem za všechny budiž píseň Opustit Bystroušku, nesmírně emocionální surrreál­ná hříčka v čtyřčtvrťovém taktu: asociativní napojení veršů střídají krkolomné údery balafonu, odsekávaná španělka a violoncellové pizzicato Doroty Barové z Tara Fuki. Hudba, v níž se fantazijnost promítá do všednosti a za každou drobnou radostí
číhá kocouří drápek melancholie. Neboť: „I tento krásný květ musíme zavinout a vrátit.“

Autorka studuje religionistiku na HTF UK.

Květy: Kocourek a horečka. Indies Records; 2006.

Mexičtí Mars Volta završují (prozatím) trilogii desek reflektujících psychický stav pomocí fyzických dispozicí. Nabídli posluchačům koma na De-Luised in Comatorium, komunikační blok způsobený němotou na Frances the Mute a nyní přichází na řadu pohybové znevýhodnění v podobě Amputechture. S odstupem času se ukazuje, že konceptem je nasáklá celá jejich tvorba, což bývá jedním z nešvarů a zároveň pozitiv artrockových kapel. Další obdobně rozporuplnou položkou zůstává nadprůměrná zručnost muzikantů, vedoucí k posluchačské nevstřícnosti. Ego bylo s hudbou vždy na štíru. Proto nezbývá než v extrémních případech přistoupit na jakousi hru té či oné skupiny. Jenže kdo loni viděl Mars Volta naživo v pražském Roxy, ví, že o žádnou hru nejde. Takže: na co přesně přistupovat?

Drtivá většina desek je poskládána jako soubory určitého počtu písní, podobají se sbírce povídek nebo poezie; Mars Volta jsou naproti tomu fascinováni hraniční touhou „natočit“ román. Na pokraji tohoto útesu jsou i tentokrát schopni přesvědčivého obrazu schizofrenního člověka jednadvacátého století. Přes veškerou rockovou rozmáchlost toho dosahují působením na utajené nevědomí; na tuto snahu odkazují svým vztahem k surrealismu na obalech. V bookletu Frances the Mute to byla nepokrytá citace Giorgia de Chirika a na Amputechture použili obraz Velký mutant od Jeffa Jordana, pseudosurrea­listy formálně čerpajícího ze starší tvorby Maxe Ernsta.

V současné módní vlně retra si Mars Volta mírou svého experimentátorství nezadají s nikým. Když se muzikanti odvolávají na punk nebo třeba hard rock, vyjadřovací „slovník“ je do značné míry omezený. Kladný výsledek visí na nejistých vláscích nasazení, provedení, tváři frontmana, popřípadě marketingové strategie. Avšak vybrat si za inspirační zdroj něco tak rozostřeného, jako je art rock, pouští tvůrčí fantazii z řetězu. Když se navíc přidá hispánská nátura hudebníků, pak může vzniknout dílo skutečně progresivní, ačkoliv bylo v posledních letech toto adjektivum otupeno častým přiřazováním k výtvorům značně plytkým.

Oproti své předchozí desce muzikanti výrazně zjednodušili bludiště, do nějž posluchače zavádějí. Nezáleží na množství a barvě vodicích nitek: když nezbývá končetin, orientace je k ničemu. Vstřícným krokem od kapely je skutečnost, že se vzdálila klaustrofobické tísnivosti Frances the Mute. Kvanta hudebních a zvukových nápadů již nejsou pouze napjatým očekáváním katarzního refrénu; tentokrát si lze album užít skutečně celé, a to i na zběsilé délce sedmdesáti šesti minut.

Letitý přítel kapely John Frusciante povýšil z pozice hosta na regulérního člena. Tím pádem ale není v bookletu uvedeno, které pasáže má na svědomí. Již v mládí, před svou drogovou pauzou, to byl výborný hráč, avšak to, co dělá v posledních letech, začíná nabývat zásadního významu. Sólové desky jsou fascinující a bez jeho návratu do Red Hot Chilli Peppers by tato kapela koncem devadesátých let odumřela. Jen díky Frusciantově práci s kytarou je jejich dvojalbum Stadium Arcadium deskou, která stojí za pozornost. Ačkoliv se Omar Rodriguez-Lopez (taktéž kytarista) tváří jako absolutní scenárista i režisér téhle parády, je zřejmé, že si takovou osobnost nepřizval k nahrávání jen proto, aby provedla jeho nápady.

Album je podivuhodně zabaleno do měkkého rámu dvou pomalých skladeb bez bicích. Závěrečná El Ciervo Vulnerado je na konci jakoby odštípnutá – celá deska tak končí brutálním zásahem ticha do atmosféry. Něco obdobného již bylo ke slyšení: improvizace The Mincer na klasickém albu Starless and Bible Black (1974) od King Crimson a píseň I Want You z Abbey Road (jíž se zde Mars Volta až podezřele přiblížili i harmonickými postupy). V obou případech údajně došel pásek v magnetofonu, ale kapely se vzhledem k neopakovatelnosti muzikantské syner­gie rozhodly materiál použít. S přihlédnutím k současným digitálním technologiím a výše zmíněnému rozsahu Amputechture lze předpokládat, že skupině uprostřed nahrávání došlo místo na hard disku.

Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.

Mars Volta: Amputechture. Universal; 2006.

První krok ke vzniku kapely Mastodon učinili bubeník Brann Dailor a kytarista Bill Kelliher tím, že se přestěhovali z New Yorku do Atlanty. Tito původní členové metalových epileptiků Today Is The Day se shodou okolností sešli s baskytaristou Troyem Sandersem a kytaristou Brentem Hindsem na koncertě, který Brent pořádal ve sklepě svého domu. Sanders a Hinds byli právě na společném odchodu z hardcoreových křiklounů Four Hour Fogger a plánovali zahájit novou kapitolu své hudební činnosti. V podobné situaci byli i oba newyorští přistěhovalci; netrvalo dlouho, a vize nové kapely byla nastíněna.

Krev života

Jejím mozkovým trustem se stal právě Troy Sanders, chlapík s kozí bradkou a uhrančivě černýma očima, který skládá většinu textů, obstarává zpěv a svými prsty laská čtyřstrunnou celoživotní partnerku. Kytarový tandem mísí lidskou spontánnost Brenta Hindse, zarytého milovníka piva a sběratele tetování se zrůdnými motivy, s umírněnou infantilitou Billa Kellihera, který má slabost pro všechny druhy figurek s tematikou Star Wars. Posledním střepem do mozaiky byl Brann Dailor. Nevypočitatelně výbušný bubeník ovlivněný artrockovými kapelami sedmdesátých let a heavymetalovými průkopníky Iron Maiden nebo King Diamond. Během několika týdnů shromáždili Mastodon materiál, který následně přenesli na demo nahrávku. Následovalo turné po východu USA, kde sdíleli pódia s veličinami typu Queens of the Stone Age nebo Morbid Angel (viz A2 č. 38/2006). Kapela svou muzikantskou zručností a udivující explozivností při živých vystoupeních podnítila zájem ze
strany Relapse Records, vydavatelství pro ni jako stvořeného – nikde jinde nenaleznete takové pojmy metalového novátorství. V srpnu 2001 se objevilo jejich syrové debutové EP, pojmenované Lifesblood, a o dva měsíce později pak vzešlo ze spolupráce s producentem Mattem Baylesem (Isis, Pearl Jam) první dlouhohrající album Remission. Mastodon na něm plně vyložili trumfy svého hudebního mariáše: kytarové party přeskakující mezi metalovou hutností a rockovou virtuozitou, Sandersův srozumitelný hrubozrnný hlas a v pozadí vše koordinující Dailorova rytmika. To byly základní kameny, jež lákaly hudební příznivce na živá vystoupení. Po téměř dvouletém koncertování byli Mastodon zařazeni na dvoudiskovou kompilaci Headbangers Ball televizní stanice MTV2.

Pochod hořících mravenců

V té době přišla také řada na první video­klip, který proslavil skladbu March of the Fire Ants; záhy po odvysílání se stal na MTV klipem týdne. Nové album Leviathan se objevilo v srpnu 2004 opět pod záštitou Relapse Records. Symbol bílé velryby na přebalu upozorňoval na výjimečnost nahrávky, kterou si leckdo asocioval s Melvilleovým románem; jen budoucnost ukáže, zdali měl Levia­than takový vliv na metalový vývoj jako toto beletristické dílo na literaturu zbytku 19. století. Snímek byl nicméně označen triem nejvýznamnějších magazínů o tvrdé hudbě (Revolver, Kerrang! a Terrorizer) za album roku a velrybí anomálie začínala nabývat jasnějších obrysů.

Znovuoživení starých singlů na desce Call of Mastodon bylo předvojem velkého třesku, plánovaného na letošní rok. Mastodon potěšili příznivce hned dvakrát – nejprve přiblížili sami sebe na DVD The Workhorse Chronicles, které obsahuje informačně nabitý dokument o historii kapely a následně sekci všech skladeb až po album Leviathan, představených v živé podobě. Vítaným bonusem je trojice videoklipů v necenzurovaných verzích. V září si pak žánroví inovátoři připsali další kreativní zásah do metalového terčíku s příchodem desky Blood Mountain. Souhru a hudební souznění vyšperkovali do námětů, z nichž doslova „přecházejí uši“. Bicí se zde kompletně zbavují čistě rytmické role a plně podporují růst kytarových kudrlin. Brent Hinds pokračuje v potřebě zintenzivnění hlasového projevu a společně s osvědčeným Sandersem výrazně obohacuje vokální sekci. V současné době Mastodon koncertují po evropských
halách společně s mystickými heavymetalisty Tool. České republice se trasa sice vyhne, ale do Německa či Rakouska (19. 11. 2006 Vídeň) to není daleko. Vzpomenu-li na letošní úchvatné vystoupení Tool v T-Mobile aréně, očekávání nemohou být jiná než vysoká.

Autor je hudební publicista.

Mastodon:  Relapse Records; 2006.

Mastodon: Blood Mountain. Reprise Records; 2006.

Národní památkový ústav v Brně sídlí v historickém měšťanském paláci na náměstí Svobody a z okna své kanceláře pozoruji poslední výraznou vizuální proměnu města – novou úpravu hlavního brněnského náměstí. Spočívá především v nové žulové dlažbě, jež na mě bohužel působí jako myší betonová pláň, a musím si pořád opakovat „není to beton, dlažba je kamenná“. To je dobře, ale škoda, že tak i nepůsobí. Myslím si, že projektant nešťastně zvolil druh kamene (k čemu vlastně byly ty soutěže renomovaných architektů na náměstí?), ale především mu neodpustím, že nezvolil větší formát dlaždic. Větší formát dlažby má totiž zázračný účinek – navozuje velkorysou exkluzivitu prostředí (běžte si to ověřit na nádvoří brněnské Nové radnice s rozsáhlými zbytky velkoformátových dlaždic navržených architektem J. Poláškem v roce 1936 – škoda, že poslední úprava ani tam zcela nerespektovala Poláškovo pojetí a spoustu velkých dlaždic nahradili malou
kostkou). Velkorysost totiž je to, co nejvíce nové podobě náměstí Svobody chybí (za velkorysost nepovažuji několik desítek kilometrů spár maloformátové dlažby). Celkem směšně dopadly také doprovodné detaily. Alespoň tak mi připadá modrá reklama na jakousi vodní firmu „O dva“, nesená tuctovými telefonními budkami s kouřovými skly, za které bych se styděl i na anonymním autobusovém nádraží. Projektant nové úpravy hlavního brněnského náměstí měl zjevně neuvěřitelný smysl pro detail – k mé velké lítosti se však nejmenuje Ludwig Mies atd., a tak při průhledu z někdejší (v baroku) hlavní brněnské ulice (Kobližné) se na vás nepodívá sem směrovaná Panna Marie z morového sloupu, ale celkem vkusný sloup elektrického osvětlení (jediným řešením pro všechny lidi s očima a duší je okamžité odstranění toho osvětlovacího stožáru – barokní morový sloup bych nestěhoval). Nevím, jestli to popletl projektant, nebo se mu do práce ještě někdo jiný vmísil, ale symbióza ohavně
vyzývavého nerezového nosiče černého plakátového výlepu, který prý je ve skutečnosti zamýšlen na odvětrání jakýchsi podzemních kolektorů (to latinsky znamená výběrčí), a hlavního nového kusu výzdoby náměstí – vodní kašny, je vskutku perverzní. Ne proto, že morfologicky jde o falus a vagínu, ale protože té kašně strašně škodí. Kašnu pochválím. Nejvíc se mi líbí při pohledu shora (z okna mé kanceláře). Dokonce obsahuje psané sdělení (báseň) a lidé se je snaží přečíst. Jiné sdělení obsahuje rádoby elegantní, placatě vypouklá, kovová stojící deska s nedlouho používaným (skvělým) logem města Brna. V češtině a angličtině si tam čtu, že „město Brno (je) rozložené na rozhraní slunné jižní Moravy a lesnatých svahů Českomoravské vrchoviny…, má téměř 370 000 obyvatel a pyšní se celou řadou památek…“. Krátký text končí informací: „Dnes je Brno sídlem univerzit, sídlem nejvyšších orgánů…, centrem obchodu, podnikání, kultury, sportu i vědy, výzkumu
a inovací.“ Neoceňuji tuto inovaci ani závažnost sdělení, a dokonce se za tu tabuli stydím (přece nejsme všichni Brňáci takoví „trotli“) – kéž by tam nebyla! Pak ještě na náměstí potkám jakési patníkové sloupky, lavičky a tramvajové koleje (dadaisticky půlící půdorysně vyznačený obrys dříve tam stávajícího gotického kostela). Konečně se stala z hlavního náměstí průjezdní ulice! Ale to snad ocení jen rezidenti podél tratě č. 4. Označení zastávek se symbolem tramvají (grafika na úrovni mateřské školky, ale bez dětské roztomilosti) snad neocení nikdo.

Naproti tomu park na Špilberku ocení bez výjimky každý z jeho návštěvníků. Vyzdvihuji především skutečnost, že se z nevlídného a zanedbaného houští, které jsem tam potkával v sedmdesátých a osmdesátých letech, stal promenádní a odpočinkový park par excellence (nechybějí vyhlídky, fontány, dětská hřiště, kavárna), tak jak jej tam v 19. století prosadil tehdejší starosta Ch. d’Elvert. Ta proměna je až neskutečná, bezesporu patří k tomu nejlepšímu, co se na tváři města odehrálo po roce 1989. Zasloužila se o to nejvíce, zdá se mi, městská příspěvková organizace Veřejná zeleň města Brna. Díky.

Kdybych byl městským radním, měl bych Brno zcela jistě rád, protože skrývá zajímavé možnosti. Jednou z nich je náměstí velkoměstského typu (jediné v Brně) před obchodním domem Centrum (fasáda toho obchodního domu je ovšem katastrofická – kdysi vznosný Baťův palác, dnes špatná vizitka komunistického stavebního průmyslu). Ve srovnání s úpravou toho náměstí je vlastně i ta příšerná fasáda nějak méně hnusná. Část parkoviště, pak prodejní stánky té nejpokleslejší kapitalistické imaginace, na zemi nánosy zprohýbaného popraskaného asfaltu. Fasády okolních domů kupodivu téměř v pořádku. Jednou to náměstí bude bezesporu brněnskou pýchou (tedy jestli tam nedají ty nerezové sloupy dýchacích trubic podzemí a myší žulové dlaždice malého formátu). Navazující Malinovského náměstí není sice náměstím, ale zato má charisma velkoměstského bulváru (když stojíte zády k Cejlu). Naproti pěknému evropskému divadlu (malinko jiných, ale vlastně téměř totožných divadel od
stejné dvojice vídeňských architektů je prý po Evropě celkem 43) stojí úžasný palác Morava od kdysi brněnského architekta E. Wiesnera. Ten dům skutečnou eleganci opravdu má. Ehm, měl. Jeho nároží až donedávna zdůrazňoval travertinový obklad ušlechtilé chladné bílé barvy (záměrný kontext s cihlovou červení režného zdiva) a především velkého formátu (záměrný kontext s formátem režného zdiva). Ne že by to potřeboval ten palác (či jeho technický stav), ale bylo rozhodnuto (některé brněnské úředníky nelze nezbožňovat), že nároží dostanou jiný obklad. Travertinový (teplejší barevnosti odstínu do slabého okru), tentokrát nikoli z Itálie, ale ze Slovenska (jistěže nejde o zeměpisný původ, ale jde o barevný odstín), především však malého formátu.

Autor je ředitel Národního památkového ústavu v Brně.

O prázdninách to vypadalo, že Česká televize za svými komerčními konkurenty trochu pokulhává. Zatímco ostatní dokola pouštěli reklamní spoty na seriály, které nakoupili, zdálo se, že ČT sází vše na Martina Dejdara s Jaromírem Jágrem v Poslední sezóně a rodinu Horákových. Nakonec jsme se však dočkali nejen patnácté řady Simpsonových, ale také otrlejším divákům určeného Deadwoodu z produkce HBO.

Western je v Americe oblíbený již od dob vzniku kinematografie, kdy byla natočena Velká vlaková loupež (1903), nebo později snímky Johna Forda (například Dostavník v roce 1939). Velkou proměnou pak tento žánr prošel v šedesátých letech, kdy do něj vnesl na akční podívanou neobvykle dlouhé (spaghetti) záběry Sergio Leone (Pěst plná dolarů, 1964, nebo Dobrý zlý a ošklivý, 1966). Nebo když Sam Peckinpah přišel s prvky, které k Divokému západu patří, ale příliš nezapadají do černobílého žánrového schématu – alkohol, lehké dívky a brutální násilí (Divoká banda, 1969). Pokud bychom měli někam zařadit Deadwood, bude to spíše drsná poloha Peckinpahova než Leoneho zasněnost.

Deadwood je městečko ležící na indiánském území, a proto v něm tak úplně neplatí zákony Spojených států. Díky tomu se sem sjíždějí desperáti z celé Ameriky a pokoušejí se tu začít znovu. Nejmenovaným vládcem města je Al Swearengen (Ian McShane), majitel místního nevěstince a saloonu. Jde o jednu z nejcharismatičtějších a zároveň nejzápornějších postav v dějinách žánru. Al Swearengen dokáže v jedné scéně rozhodnout o smrti nezletilé dívky a v další ho vidíme, jak ji přijde navštívit a chová se k ní téměř jako k vlastní dceři. Jeho chování je zcela pragmatické, oproštěné od morálních zábran, zároveň v něm však spatřujeme jistou logiku, bez níž by se řád Deadwoodu mohl proměnit v chaos.

Filmové  městečko Deadwood vzniklo na základě reálného, stejnojmenného města, existujícího na konci devatenáctého století. Stejně tak má většina charakterů své reálné vzory v tehdy žijících postavách a dokonce se tu odehrála i smrt Divokého Billa Hickoka.

Děj první série sleduje mimo jiné příběh norské dívky, jejíž rodiče a sourozenci byli brutálně zabiti, když se rozhodli odjet z města a vrátit se s nabytým bohatstvím do vlasti. O tom, že v přepadení má prsty některý ze Swearengenových mužů, divák nepochybuje, přesto je nutno tento zrůdný čin před obyvateli města zakrýt a najít viníka jinde, nejlépe samozřejmě v řadách indiánů, které má v Deadwoodu rád málokdo.

Hlavní dějovou linii pak tvoří osudy bývalého šerifa Setha Bullocka (Timothy Olyphant), který do města přijede stejně jako ostatní vydělat na místních zlatokopech. Spolu se svým společníkem si tu postaví železářství a pokouší se trochu idealisticky udělat z městečka lepší místo k žití. Postava Setha Bullocka je v tomto seriálu snad jediná, již bychom mohli považovat za jednoznačně „dobrou“ (i když v jedné epizodě zlynčuje bez soudu jednoho ze zločinců).

Deadwood je místo, kde nepohodlní končí v útrobách prasat majitele místní čínské restaurace pana Wu, místo, kde se vyplatí být loajální vůči všudypřítomnému zlu, kde si životem nemohou být jisti ani největší střelecké kapacity (i když smrt Divokého Billa Hickoka vypadá spíše jako sebevražda), kde je Calamity Jane nevyléčitelná alkoholička a největší láska hlavního hrdiny závislá na drogách. Aby byla temnost seriálu ještě více zdůrazněna, použili jeho tvůrci nahnědlý obrazový filtr a podobně jako u jiných seriálů z produkce HBO má i tento výborně natočenou úvodní znělku.

Ti, kterým utekly epizody z první série v České televizi, jistě nepohrdnou možností pořídit si seriál na DVD s českými titulky. I když Deadwood patří k několika málo dílům, kterým kupodivu sluší český dabing. DVD vyšlo ve čtyřdiskové verzi, kromě samotného seriá­lu a výtvarně výtečně povedeného skládacího obalu však nenabízí žádný materiál navíc, což je v tomto případě škoda. Divák by jistě rád získal bližší informace o původním Deadwoodu. Druhá řada pak začíná tento týden na kanálu HBO a následovat by měla i řada třetí, která právě běží v USA.

Seriál je temnou kapitolou zrodu Spojených států, a možná právě proto si u diváků vydobyl dobré renomé, o čemž svědčí i jeho nezvykle vysoké hodnocení v databázi IMDB.com – 9,5 z 10 bodů. Kladně jej přijímají také kritici – Deadwood má na svém kontě několik sošek Emmy a mnoho nominací, a rovněž Zlatý globus pro Iana McShanea. Pokud vám tedy Ztracení připadají příliš patetičtí, máte možnost zavítat do městečka uprostřed mrtvého lesa.

…a nakonec dal přednost vládě jednobarevné, jako by nepotřeboval ani hlasy svých černozelených partnerů, které si zvolil hned první den po volbách a s nimiž s velkou publicitou sestavoval programové prohlášení. Bursík předvedl téměř sebevražednou piruetu, když se v rozporu s principy evropského zeleného hnutí vrhl do ódeesácké náruče, aniž by tím cokoli získal, a utrpěl tak šrámy na dosud neposkvrněné pověsti strany, která se jen díky nadějím do ní vkládaným dostala do sněmovny. Kalousek neunesl variantu vlády bez KDU-ČSL, neváhal skočit své salto mortale a lísat se k Paroubkovi, který na něj ukvapeně vsadil svou poslední šanci a předčasně se s ní začal chlubit.

Z pohledu následujícího vývoje a současné situace ovšem nejvíce ze všech selhal Paroubek. Ten měl totiž daleko nejvýhodnější výchozí situaci, kterou vcelku přesně odhadl výrokem, že bez ČSSD si vítězná ODS „ani neumyje ruce“. Tento výrok ovšem už definitivně neplatí. Paroubek všechno nakonec prokoučoval nejen svými neomalenými výroky, nabubřelostí a příliš zjevně manifestovanou touhou po Strakovce, ale zejména tím, jak bezostyšně argumentoval stovkovou koalicí s komunisty, aniž by si uvědomoval zcela negativní mediální dopad této argumentace na veřejnost a to, že tak veřejně degradoval „své rudé spojence“ na totálně nesvéprávné. Ti mu to teď s chutí oplatí a nic je to nebude stát. ČSSD získala v červnových volbách historicky zatím nejvíce hlasů i mandátů, a to přesto, že již vládla po dvě funkční období za sebou.

Tento kapitál mohla zužitkovat dvěma způsoby – důstojně odejít do opozice (což by jí jenom prospělo) a přitom si za toleranci Topolánkovy vlády vynutit ústupky, o jakých se jí už nemůže ani zdát. Nejde přitom pouze o křeslo předsedy sněmovny, ale především o zásadní vliv na další směřování sociálního státu, další osud zákoníku práce, neziskových nemocnic, důchodové reformy a jiných erbovních klenotů levice. Mohla také bez větších problémů dosáhnout na velkou koalici, ve které by stejné hodnoty hájila ze Strakovky sice v nerovném sňatku, ale s nemenším úspěchem. Teď už nemůže prakticky nic a ještě svou neobratností přivolá předčasné volby, po kterých bude v opozici jako nevýznamná, protože nepočetná parlamentní skupina. Paroubkovi už nezbývá nic – může jen fňukat, ať předčasné volby nejsou již příští rok, ale až za dva roky, a jeho poslanci mu stejně useknou hlavu za to, že je připravil o čtyřletý mandát.

Nakonec vše vyhráli komunisté! Měsíce trpělivě čekali, nechali se střídavě okopávat a zvát na Hrad, až Topolánek oslovil jejich předsedu v TV přenosu „Vojto“ a poděkoval jim za slibovanou podporu změny ústavy a následné hlasování o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. Ta podpora samozřejmě nebude zadarmo – napřed musí vláda získat důvěru. Tu bez komunistů získat nemůže a vládu vlastně z pozadí sestaví komunisté tak, aby mohli před hlasováním o důvěře poslat pár svých poslanců za dveře. Pak si budou určovat podmínky pro svůj souhlas s naplněním třípětinové většiny, potřebné jak pro změnu ústavy, tak pro hlasování o rozpuštění sněmovny a vypsání předčasných voleb. To bude jejich hvězdná hodina a můžeme se těšit, jak se dosud zanícení bojovníci proti rudému nebezpečí budou dušovat, že nejde o žádnou spolupráci, ale o jediné východisko z krize, kterou zavinili voliči v červnu svým špatným
hlasováním. Dostanou tak šanci se polepšit a ústava dostane zase pořádný kopanec.

Autor je právník.

Známá definice marketingu říká, že jde o společenský a řídící proces, kterým jednotlivci a skupiny získávají to, co potřebují a požadují, prostřednictvím tvorby, nabídky a směny hodnotových výrobků s ostatními. V politice je situace o něco komplikovanější, neboť jde o směnu volebního hlasu za sliby, nebo jak říkají cynikové: směňuje se moc na čtyři roky za sliby, které nemusí být nikdy splněny. Politici se snaží vytipovat si nejžádanější sliby a občané zkoumají důvěryhodnost politiků. Protože je tento proces velmi složitý, věří občané nejčastěji jen tomu, co bude rychle splněno či po čem hodně touží. Většina důležitých problémů vyžaduje dlouhodobá řešení a s těmi se nedá snadno politicky pracovat, jsou neprodejná. K pochopení vyžadují značnou kompetenci. Jejich vysvětlení se nevejde do žádného sloganu, tedy do žádného třicetivteřinového zpravodajského šotu ani na žádný billboard či citylight.

I tady se proto začala politika učit u podnikového marketingu třeba firmy IBM, která již od devadesátých let tvrdí, že neprodává výrobky, ale řešení. Podobně špičková politika přestala nabízet konkrétní výhody, ale začala nabízet různým sociálním skupinám výhodná řešení. Tam, kde funguje již delší dobu občanská společnost, kde podstatná část občanů cítí odpovědnost za celou společnost a celou civilizaci, má takto sofistikovaná politika někdy úspěch. Tam, kde je důvěra v politiku totalitními systémy silně poškozená a kde kvůli tomu funguje ještě tradiční kmenová společnost, v níž se každý stará převážně o sebe a svou rodinu, nabídka politických řešení moc nefunguje: počítá se jen to, co je doma nebo co tam brzy bude. A to je přesně problém i České republiky.

Ukázaly to i poslední obecní volby: Sdružení podnikatelů, které si založilo opoziční uskupení Mostečané Mostu, si „koupilo“ mosteckou radnici asi za 15 milionů korun. Jak? Sdružení voličům slíbilo za vítězství tři škody Fabie a v loterii bylo možné vyhrát sto jízdních kol a 35 počítačů. Podnikatel Jiří Zelenka zase slíbil svým zaměstnancům ve firmě Unimontex vyplatit tisícovce podřízených 10 000 korun, když jeho sdružení vyhraje. K volbám dorazili i Romové z Chánova. V minulých volbách jich bylo jen pět procent, tentokrát se jich k urnám dostavilo 36 procent a sdružení od nich dostalo 97 procent hlasů. Volby v Chánově byly doprovázeny veselicí s hudbou a soudky piva. Podnikatelé se ale od tohoto pohoštění distancovali.

Akce se vyplatila: od sedmi tisíc lidí dostalo sdružení podnikatelů 33 procent hlasů a získalo 28 mandátů v 45členném představenstvu. Budou rozhodovat o rozdělení asi 1,7 miliardy korun. Proti 15 milionům je to nic. Sekretář sdružení František Ryba kampaň komentoval pro Nedělní svět slovy: „Volby jsou obchod. My jsme akorát změnili marketingovou strategii.“

Jeho vyjádření je však nepřesné: volby jsou obchod s budoucností (sliby). Pokleslý marketing sdružení Mostečané Mostu ho však zaměnil na uplácení, a to je něco jiného. Skutečný marketing nabízí tvorbu nebo řešení. Slovo marketing bylo zneužito (vytunelováno) a slouží jen jako zástěrka pro uplácení. Média, kromě Nedělního světa, si tohoto zásadního posunu, který je možná důležitější i než celkový výsledek voleb, protože by se mohl stát nebezpečným precedentem (mafie by za úplatu a pomocí bílých koňů mohla obsadit celé radnice), ani moc nevšimla.

Český móc těžký,“ říká čtyřicetiletá paní Lu, která se spolu s dalšími vrstevníky přihlásila do kursu češtiny. Pozoruhodné je, že právě Vietnamci tvoří převahu frekventantů jazykových kursů, jež v Pardubickém kraji pořádá naše organizace. Bylo by logické, že o ně budou mít přirozenější zájem lidé se slovanským jazykovým základem, tedy Ukrajinci a Rusové. Jenže i překvapivá snaha Vietnamců naučit se pro ně exotický jazyk má svou logiku. V Česku pracují jako obchodníci, lépe však trhovci. Vietnamské tržnice jsou ale už dávno za zenitem své někdejší slávy. A trhovci velmi citlivě vnímají, že se zvyšujícími se nároky bohatnoucího národa, který na úkor levnosti preferuje kulturu prodeje, by jejich výdělek klesl.

Procházím tržnicí poblíž Hatí na Znojemsku. Narychlo sbité boudy, pokryté tou nejlevnější lepenkou, ožijí. Je sychravé sobotní odpoledne a já jsem jediný zákazník. Jdu rychle středem ulice lemované stánky. Přesto z nich vybíhají trhovci a trhovkyně, zjevně v naději, že to budou právě oni, kdo mne uloví. Když mlčky přejdu, tu se otráveně vracejí, tu nepokrytě nadávají.

S kamarádem Lapem se později zastavuji u jeho přátel. Mají děti, deset a dvanáct let. Ptám se, jak se učí, a když paní pochopí otázku, ožije: „Dóbrý, móc dóbrý!“

Děti vietnamských trhovců, které chodí do českých škol, patří často k nejlepším žákům a studentům. Mají motivaci, mohou srovnávat životní úroveň svých rodin a rodin spolužáků. Vzdělání je jejich jediná šance. Své by o tom mohli vyprávět třeba na gymnáziu v Chebu, kde jich je v každém ročníku několik. Ve svém volnu sice chodí tito studenti do tržnice, aby rodičům pomohli překládat, ale jejich děti to už určitě nečeká.

Integrace cizinců do české společnosti se odehrává ve zcela jiných poměrech a souvislostech, než je tomu ve starých zemích Unie, kam po druhé světové válce přicházely levné pracovní síly (Turci v Německu) nebo lidé z bývalých kolonií (Alžířané ve Francii, Indonésané v Holandsku apod.). „Stará“ Evropa horečně koriguje svou imigrační politiku, zpřísňuje normy pro pobyt i vyplácení sociál­ních dávek. V Česku naopak došlo v souvislosti s euronovelami cizineckého zákona k určitému uvolnění a cizinci mohou v souladu s platným evropským právem žádat o trvalé pobyty již po pěti letech. Ale i naše země koriguje svou migrační politiku a v nábožensky polarizovaném světě zjišťuje, že dokořán otevřené dveře pro migranty nejsou tím, co by jí přinášelo jen prospěch.

Obezřetnost je na místě a stejně tak je na místě klást pro trvalý pobyt lidí s jinou kulturou, jinými životními zkušenostmi a jiným náboženstvím přinejmenším podmínku tolerance, lépe však zřetelně vymezit směr. Cizinci, který se za těchto podmínek chce začlenit do naší společnosti, by se mělo dostat nejen příležitosti, ale i co největší podpory.

Těžko ovšem chtít po Ukrajinci, který po celý den těžce pracuje, aby večer chodil do jazy­kového kursu a učil se česky. Pokud ale chce v naší zemi zůstat? Je přece v zájmu jeho i jeho okolí, spolupracovníků, sousedů, aby se s nimi domluvil. Je zcela v jeho zájmu, aby doma pomohl dětem, jež chodí do českých škol, je v jeho zájmu, aby si zvýšil kvalifikaci a dosáhl na lepší ekonomickou úroveň. A jakkoliv to zní tvrdě, není v našem zájmu živit lidi, kteří jen natahují ruce.

Ukrajinci nemají vietnamské receptory, na stavbách či v montážních firmách vystačí s vlastním jazykem, namnoze i s ruštinou. Velká část těchto lidí k nám však přichází s dobrým vzděláním, které většinou nemají šanci využít. Málokterý český podnikatel v lidech z Východu vidí více než levnou pracovní sílu, již je dobré co nejvíce odřít.

„Nabízíte manžele vysokoškoláky,“ telefonuje mi majitel rodinné firmy s bohatou klientelou. Ano, na našem webu skutečně máme takový inzerát – muž má dvě vysoké školy, stavební a ekonomickou, jeho žena je ekonomka. „Já je zaměstnám,“ říká autoritativně podnikatel. „Ale ten muž musí počítat s tím, že nejprve bude dělat výkopy, a paní bude manželce pomáhat v domácnosti.“

Česko se vylidňuje a potřebuje novou krev. Aby se s tou naší nehádala, je třeba vstřícnosti, vzájemné úcty a respektu. Vlastností, jež zejména na sebevědomé straně těch, kteří se povyšují nad „úkáčka“ či houževnaté a pracovité „rákosníky“, chybějí. „Nemáme americkou zkušenost,“ poznamenává k tomu kolega Martin, který ji má: pět let pracoval v USA. „Nikdo na nás nekoukal skrz prsty. Když jsme ukázali, že něco umíme, že si víme rady, měli jsme respekt i peníze. Nikdo nám nepředhazoval, že jsme z východní Evropy. Každý Američan je odněkud, ale osobnost z něj dělá teprve to, co v něm je.“

K tomu má bohužel člověk z Východu v Česku příležitost jen výjimečně. Ke své šanci na plnohodnotný život se dostává velmi klopotně. Není divu, že mnohý ji ani nevyužije a raději se vrací. K naší škodě.

Autor je jednatel občanského sdružení Most pro lidská práva.

Nicholas Stern, někdejší ekonomický ředitel Světové banky, prezentoval 30. října 2006 sedm set stran výpočtů a katastrofálních předpovědí pro světovou ekonomiku, které na objednávku sestavil pro britskou vládu. Jedná se o první takto důkladnou studii možných ekonomických dopadů globálního oteplování. Ve své studii Stern přebírá data klimatologů především z autoritativního britského zdroje, klimatologického výzkumného centra v Headley. Toto centrum spolu s mnoha dalšími klimatology tvrdí, že pokud se nesníží objem vypouštěných emisí do atmosféry, vzrostou globálně v příštích padesáti letech teploty o dva až tři stupně. Nejpesimis­tičtější odhady pak hovoří o nárůstu až o pět stupňů Celsia.

Snížení ekonomického růstu

Ekonomické dopady takového vývoje budou podle zprávy katastrofální. V příštích desetiletích kvůli nim dojde ke sníženi globálního ekonomického růstu až o pětinu. Pouhé výkyvy počasí způsobené globálními změnami mohou přitom už nyní trvale snižovat globální HDP až o 1 % ročně. Pokud vzroste průměrná teplota o dva až tři stupně Celsia (podle vědců se tak stane v příštích padesáti letech), ztráta globálního HDP bude činit až 3 % ročně. Kvůli záplavám a ničivým suchům může přijít o domov 200 milionů lidí. Čtyřiceti procentům rostlinných a živočišných druhů bude hrozit vyhynutí. Kvůli tání ledovců by se až jedna šestina lidí mohla potýkat s nedostatkem vody. Katastrofických vizí důsledků globálního oteplování se již v minulosti objevilo více. Sternova studie se však od nich liší tím, že se snaží zdůraznit ekonomické přínosy úsilí o zvrácení tohoto vývoje. Zpráva konstatuje, že se v důsledku lidské činnosti každý rok do
atmosféry dostane 45 miliard tun skleníkových plynů a toto množství se neustále zvyšuje. Ekosystémy naší planety z nich přitom dokážou pohltit přibližně polovinu. Každá tuna CO2, kterou vypouštíme do ovzduší, způsobuje škody nejméně za 85 dolarů, vypočítává studie. Emise lze však podle autora snižovat nákladem méně než 25 dolarů za tunu. Náklady na snižování emisí by se tedy daly omezit na přibližně 1 procento HDP a přechod světa na nízkouhlíkovou ekonomii by tak nakonec světové ekonomice mohl prospět částkou 2,5 bilio­nu dolarů ročně, tvrdí Stern. Podmínkou ale je, aby byly emise sníženy nejméně o 25 % dnešní úrovně do roku 2050. Stabilizaci klimatického systému by však přineslo až další snížení na úroveň o nejméně 80 % nižší než nyní.

Jak z toho ven

Zpráva respektovaného ekonoma zároveň vypočítává opatření, které by bylo pro zlepšení vyhlídek lidstva potřeba přijmout. Prvním z nich jsou poplatky za oxid uhličitý prostřednictvím zdanění, obchodu či regulace, které by donutily spotřebitele, aby platili za svou činnost plnou cenu. Tedy cenu, do níž budou započítány i důsledky vypouštění skleníkových plynů. Druhým opatřením má být podpora zavádění technologií s nízkou produkcí oxidu uhličitého. Třetí hlavní oblastí, v níž by vlády měly začít jednat, je odstraňování překážek na cestě k vyšší účinnosti využívání energie, a měly by také veřejnost více informovat o důležitosti těchto opatření. Snižování emisí by se přitom nemělo týkat jen energetických odvětví, jež tvoří asi jednu třetinu všech emisí. Naléhavou prioritou by měla být i snaha zabránit dalšímu odlesňování planety, to má totiž na globální klima ještě horší dopad než například doprava.

Jasný plán by tedy byl. Skepse ohledně toho, zda může skutečně dojít k jeho realizaci, je však zcela na místě. Publikace Sternovy zprávy se sešla na den se zveřejněním zprávy OSN, která hodnotí dosavadní výsledky takzvaného Kjótského protokolu. Tento protokol ratifikovalo tehdejších 15 členů EU v květnu 2002. Ke smlouvě přistoupila i Česká republika. Tlak evropských zemí přiměl i Rusko, Japonsko a Kanadu, aby přijaly závazek, že do roku 2012 sníží emise skleníkových plynů o průměrných 5,2 procent pod úroveň emisí roku 1990. USA se však do smlouvy nezapojily. Smlouva se také netýká rozvojových zemí. OSN nyní, jen dva týdny před klíčovým summitem o klimatických změnách, který se má konat v Nairobi, konstatovala, že dosažené výsledky za sliby daleko zaostaly. Škodlivé emise původních patnácti členů EU budou podle zprávy v roce 2010 jen o 0,6 procenta nižší, než byly v roce 1990. Někteří ze signatářů protokolu: Japonsko, Itálie či
Španělsko, dokonce emise od roku 1990 zvýšili. Tomuto neúspěchu se však nyní britská labouristická vláda snaží čelit protiofenzívou. Nachází přitom jakoby mimochodem nový obsah starých pojmů jako je levice a evropanství.

Zelené daně

„Je to nejdůležitější zpráva, kterou jsem ve své funkci dostal,“ komentoval Sternovu studii britský premiér Tony Blair. Britská diplomacie přitom plány rozvedené ve studii začala okamžitě propagovat po celém světě. Na domácí půdě pak vláda oznámila legislativní opatření, s jejichž pomocí chce snížit emise oxidu uhličitého do roku 2050 o šedesát procent. Podle ministra životního prostředí Davida Milibanda má mezi ně patřit například zavedení vyšších daní na automobily, leteckou dopravu, paliva či spotřební elektroniku. „Letecké palivo je nezdaněné, letecká doprava je zdaněná jen lehce. Nemůžeme to tak nechat,“ varoval britský ministr. Na­vrhl proto vybírat od pasažérů příplatek kolem deseti dolarů za každý let a zavést daň z přidané hodnoty na všechny lety do zemí EU. Proti těmto návrhům samozřejmě okamžitě vystoupily britské firmy, kterým se Sternem propagované „zelené daně“ nelíbí. „Klíčové je, aby vláda odolala pokušení regulace a zdaňování,“ reagoval
v listu Independent ředitel Britské obchodní komory David Frost.
Zdá se, že nadšení britské vlády pro „zelená“ opatření navržená Sternem nacházejí (alespoň verbální) podporu i v ostatních zemích EU. Prezident Evropské komise Jose Manuel Barroso zprávu přivítal a řekl, že EU na začátku příštího roku předloží vlastní strategii pro novou energetickou politiku. „Cíl je jasný: urychlit přechod Evropy na ekonomiku, která není založená na spalování ropy, plynu a uhlí,“ tvrdí Barroso. Unie je přitom dnes největším dovozcem a druhým největším spotřebitelem energie na světě. Je také druhým největším znečišťovatelem ovzduší na světě (za USA). Ročně je v EU vypouštěno 4228 milionů tun CO2 (podle údaje z roku 2004).

Globální klima a terorismus

Největší důležitost však Blairův kabinet pochopitelně přikládá reakci Spojených států. Aby mohla opatření získat skutečně celosvětový rozměr, potřebuje případná smlouva o jejich prosazování podporu USA. Spojené státy přitom v minulosti odmítly podepsat smlouvu z Kjóta, s argumentem, že by to poškodilo ekonomiku. Reakce Bílého domu na zveřejnění Sternovy zprávy byla krátce před volbami nijaká. Pouze Kristin Hellmerová, poradkyně Bílého domu v otázkách kvality životního prostředí, se nechala slyšet: „Pan prezident říká od samého začátku, že klimatické změny jsou vážným tématem a v této věci jedná.“ Odmítla přitom obvinění, že se americká vláda stavěla nepřátelsky k řešení problémů globálního oteplování a že zdržela mezinárodní úsilí omezit emise skleníkových plynů tím, že odmítla smlouvy z Kjóta. Při předvolebních setkáních George Bushe s voliči pak na otázku boje proti globálnímu oteplování nepřišla vůbec řeč. V kursu je totiž
i nadále boj proti globálnímu terorismu. Alden Meyer z americké organizace Svaz znepokojených vědců je přesvědčen, že ke změně politiky americké vlády v této věci by mohlo dojít nejdříve před příštími prezidentskými volbami v roce 2008, a to jen tehdy, pokud by v této věci lobbovala delegace převážné většiny amerického průmyslu – včetně uhelného, energetického a automobilového. Blair se však nevzdává a do Washingtonu vyslal nejen autora zprávy, ale i bývalého viceprezidenta USA Al Gorea. To ale zřejmě nebude ten nejlepší velvyslanec ekologických myšlenek pro George Bushe – už proto, že současný prezident před šesti lety nad Gorem ve volbách vyhrál jen tím nejtěsnějším rozdílem a volby zanechaly na všech stranách silnou pachuť v ústech. Bývalý šéf komunikace v Bushově vládní radě pro kvalitu životního prostředí Samuel Thernstrom k tomu v listu Guardian poznamenal: „Poslat Al Gorea, aby Georgi Bushovi o tomhle vyprávěl, je tím
nejzbytečnějším rozhodnutím, které jste mohli udělat. Je to jako poslat Billa Clintona, aby dělal tiskového mluvčího v otázce sexuální abstinence.“

Kamenem úrazu úsilí o zastavení klimatických změn ale nejsou jen Spojené státy. Podíl emisí vypouštěných zeměmi dříve označovanými za rozvojové prudce roste. Třetím největším znečišťovatelem na světě je dnes Čína. Je také zemí, kterou by klimatické změny mohly mimořádně postihnout. Mimo jiné by mohly způsobit záplavy při rychlém roztátí ledovců, napájejících největší čínské řeky. Následně by pak veletoky vyschly, čímž by přišly vniveč náročné zavodňovací projekty, které již byly realizovány nebo se připravují. Čínská vláda si je jistých rizik vědoma, přijala proto velice ambiciózní plán podpory obnovitelných zdrojů energie a snížení energetické náročnosti průmyslu. Jenže ani to asi nebude stačit.

Madridský El País se 30. října věnoval znovuzvolení brazilského prezidenta „Luly“ da Silvy, jenž dosáhl v druhém kole 60 procent hlasů, a rozebíral také výzvy, kterým bude nový prezident čelit ve svém druhém a posledním funkčním období. Mnohé z problémů slíbil zvládnout již během svého prvního mandátu, ale to se mu z více důvodů nepovedlo. Především jde o otázku vzdělání. Vzdělávací systém je stále „hluboce nerovný“ a „odsuzuje nejchudší třídy k neúspěchu“. Nižší veřejné školy jsou vemi nekvalitní a neumožňují svým žákům uspět na veřejných univerzitách, které jsou naopak na velmi dobré úrovni. Studium na nich je však dostupnější pro bohaté absolventy soukromých středních škol, kteří za neuniverzitní vzdělání nakonec zaplatí více než za vysoké školy, což se jim s ohledem na stav veřejného středního školství vyplatí. Identická situace vládne také v přístupu ke zdravotní péči. Na splnění také čeká slib pozemkové reformy, jež měla přinést
půdu pro 400 000 rodin. Nedostatečný je i ekonomický růst, který dosahuje pouhých 2,5 procenta, tedy hned po Haiti nejméně z Latinské Ameriky. Naštěstí však velmi nízká inflace (kolem 4 procent) umožňuje zemi další rozvoj, k čemuž přispívá i situace mezinárodní konjunktury, jež pro Brazílii přináší nejvýhodnější podmínky za posledních sedmdesát let. Obrovským problémem je politická reforma. „Současný volební systém vede k velmi fragmentovanému Kongresu, v němž je nejsilnější seskupení nuceno vyjednávat schvalování zákonů s množstvím stran. Anebo se rozhodne užívat úplatkový zlepšovák, tak jak to dělala PT (Strana pracujících – Lulova strana).“ Je tedy třeba zabránit atomizaci parlamentu, blokujícího práci vlády a ovládaného stranou, jež ani nepostavila prezidentského kandidáta, a tím odstranit nutnost zajišťovat normální fungování legislativy korupcí.

Velmi kriticky se k jinak obecně latinskoamerickým tiskem vítanému Lulovu vítězství staví významný pravicový brazilský deník Folha de Sâo Paulo. Podle článku publikovaného 29. října vyhrál Lula jen proto, že „hodil vinu za skandály na jiné, vnutil lidu polaritu ,otec chudých‘ versus ,privatizační elita‘ a (…) bez zábran používal vládní mašinérii“. Očekávaný protikandidát José Serra měl ještě v roce 2005 převahu a Lula byl považován za předem poraženého. V roce 2006 však začala vládní „mašina fungovat“ a věnovat se oblastem, v nichž si vládní kandidát předtím nevedl moc dobře. Byly sníženy daně ve prospěch zaměstnanců ze středních tříd, vláda oznámila velké investice do bydlení a zemědělství. Výsledkem byl nárůst hlasů prakticky ve všech částech země a u všech skupin voličů. S ohledem na množství korupčních skandálů je fakt, že Lula vlastně zopakoval svůj volební úspěch z roku 2002, zajímavým politologickým „fenoménem“. Nyní musí
Lula, jak deník radí, hlavně zvolit dobré ministry a vyhýbat se dalším skandálům. Také prý již není možné „spokojit se s programy na přerozdělování příjmů“, nýbrž je nutné „bojovat proti nerovnostem strategicky“. Deník vidí perspektivy staronového prezidenta následovně: „Pokud byl rok 2005 rokem ,porážky‘, stal se rok 2006 rokem balíčků a dárečků. Od nynějška, a především v roce 2007, je nutné vyrovnávat nerovnováhu: rozpočet nemá na to, aby zaplatil výdaje plynoucí z kampaně. Bude se buď škrtat, nebo škrtat.“

Peruánský El Comercio otiskl 30. září interview se Sofíou Macherovou, předsedkyní Rady pro odškodnění, která se věnuje odškodňování obětí faktické občanské války v letech 1980–2000. K němu dochází na základě práce Komise pravdy a usmíření, jež se věnovala okolnostem guerillového boje (Světlá stezka, MRTA) a brutální vládní reakce na něj. Tento konflikt přinesl až 70 tisíc mrtvých. Práce Macherové spočívá v odškodňování postižených neozbrojených civilistů, vojáků, policistů a členů domobran a pozůstalých po zabitých. Vyloučeni jsou padlí povstalci. Rozhovor ukazuje, jak obtížné je čelit tlaku obou stran. Především stoupenci tvrdé vládní represe označují guerillový boj za čistý terorismus a odmítají odpovědnost armády za obrovské množství zločinů. Macherová k tomu říká: „Není možné tvrdit, že ti, kteří reprezentovali stát, mohli znásilnit deset vesničanek. (…) K tomu je Světlá stezka nenavedla.“ Pouze ve výjimečných případech obdrží oběti
války přímo peníze. Většina bude odškodněna formou stipendií, lékařskou pomocí, opravou domů či obnovou dokladů (partyzáni spálili řadu matrik). Zásadním úkolem bude rozpoznat, zda si žadatelé reparace zaslouží. Proto budou prováděny osobní pohovory s oběťmi, důležité především v případě žen znásilňovaných v 60 vojenských táborech. Celý proces bude samozřejmě komplikován faktem, že se spousta zmíněných zločinů odehrála za vlády staronového prezidenta Alana Garcíi.

Bolívijský deník La Razón se 1. listopadu vrátil k souboji Guatemaly a Venezuely o místo nestálého člena RB OSN. Jeho nerozhodné výsledky ukázaly „hluboké rozdělení, jež charakterizuje latinskoamerický region“ a „jež s sebou nese rostoucí politickou marginalitu našich zemí v mezinárodním koncertu“. Deník kritizuje fakt, že Venezeula pouze přenesla na mezinárodní scénu své vnitřní štěpení, jež se odrazilo ve snaze rozdělit i ostatní jihoamerické státy. Svou viditelnou nejednotou ukázala Latinská Amerika slabost, jež se projeví i v jiných typech mezinárodních jednání, především těch ekonomických. Navíc Venezuela nedostala ani dvě třetiny hlasů nezúčastněných zemí, v jejichž Hnutí se snaží hrát výraznou úlohu. Venezuelskou pozici oslabily i jaderné testy Severní Koreje, k nimž caracaská vláda nemá zásadnější výhrady. La Razón implicitně podporuje aspirace Guatemaly s tím, že ze 34 regionálních hlasů v OSN jich jenom 12
náleží Jižní Americe a 22 Střední Americe a Karibiku. Je proto prý v zájmu jednoty nutné respektovat i hlasy menších zemí, což Cono Sur obvykle nedělá.

Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.

Politika je divadlo. Ještě patrnější je to v dnešní mediální době, která pro politickou hru vymyslela několik nových scén (televizních, rozhlasových, internetových), jež se od sebe sice liší žánrově (akcidentálně), ale spojují je jednotná pravidla a spektakulární (zrcadlo, spektákl, strašidlo) charakteristika živlu (substance). Cílem politických kusů, jež herci dávají nepřetržitě, je nejen pobavit a zaujmout, ale také přesvědčit. O myšlenkách, o argumentech, o nových nápadech, o důležitých záměrech a – to ze všeho nejvíc – o samotných hercích. Politik může dnes něco dokázat jedině tehdy, když přesvědčí publikum, když má jeho důvěru. A tedy: když je dobrým hercem.

Má-li herec dobře dělat svou práci, musí předně dobře pochopit roli. Nesmí přehrávat, ani se do role příliš nořit, protože pak ho divadlo spolkne, ztratí nadhled a orientaci a potom už není cesty zpátky. Existují ovšem výjimky, kdy samo publikum žádá hraný ponor a přehrávání. Takovou rolí je v Česku například prezidentská funkce. Ne nadarmo je Václav Klaus jako prezident tak populární. Klausova herecká prkennost bije do očí a píchá do uší: jeho křečovité nástupy, klanění, očividně vážné výrazy tváře mířící do kamery (totéž udělal například papež při návštěvě Osvětimi, když se modlil za umučené Židy!), pokus o veledůležitý majestátní tón při čtení projevů, to vše ukazuje na přehrávání a hrané splynutí s rolí. Není v tom ani špetka osobité přirozenosti a skutečně vroucího citu. A přesto se lid klaní a projevuje nadšení, protože toto je prezident – vážný a důstojný, takový, jakého si národ
představoval.

 Vysvětlení tohoto paradoxu mediální popularity nastínil už v roce 1770 francouzský filosof Denis Diderot. Jeho slavné pojednání Herecký paradox (Paradoxe sur le Comédien) razí teorii „chytrého herce“. Člověka, který se naplňuje rozumy a city druhých, aby mohl dobře hrát. Sehrát skvěle roli lze jedině tehdy, když na čas zcela odstraníme sami sebe a necháme se rolí naplnit až po okraj, přičemž ovšem neustále kontrolujeme situaci. Nejpřesvědčivější nejsou na divadle či v politice ti, kteří se nechávají strhnout vlastními city, nýbrž ti, kteří mají nad příslušnými city či „necity“, řečeno současným prezidentským slangem, rozumovou kontrolu. S životní zkušeností pečlivě rozebírají a nacvičují výrazové škály, které po nich masa žádá. „S divadlem je tomu tak jako s dobře uspořádanou společností,“ pokračuje s velmi důležitou, ba klíčovou poznámkou Diderot, „kde každý obětuje něco ze svých práv pro dobro celku a všech. Kdo
nejlépe uzná nutnost této oběti? Bude to zanícenec, fanatik? Nikdy. Ve společnosti to bude člověk spravedlivý, na divadle herec, který bude mít chladnou hlavu.“

Dobrému herci (politikovi) tedy nestačí, aby hlídal sebe sama a prodal hrané city co nejlepším způsobem. Dobrý herec se musí přizpůsobovat smyslu kusu, v němž hraje s ostatními. Nedá-li totiž prostor spoluhráčům, zanikne nakonec i jeho výkon a stane se bezcenným, protože s hrůzostrašností celku bude znehodnocen a zapomenut. K oběti vlastní touhy po výtečnosti, k omezení touhy pustit vlastní city do publika ostře a naplno musí herec použít rozum, jímž omezí sám sebe. Totéž analogicky platí pro politika. Aby vyhověl zájmu celku, musí ustoupit od čistě osobních pohnutek, za nimiž se skrývá i touha po výtečnosti a popularitě. Diderot rozhodně nepsal svůj dialog jen pro teoretiky umění, jak by se mohlo zdát třeba z předmluvy českého vydání Hereckého paradoxu z roku 1945. Celý spisek je více méně průhlednou paralelou mezi divadlem a společensko-politickým uspořádáním.

Ale zpátky ke Klausovu ztvárnění role prezidenta. „Velký herec [politik?] je také dokonalou loutkou, jejíž provázky drží básník a jemuž na každé řádce předepisuje správnou formu, kterou na sebe vzíti,“ říká Prvý ze dvou účastníků v Diderotově debatě o herectví. Ale kdo je oním básníkem na divadle politiky? V našem příkladě herce-prezidenta (exemplum z nejpříkladnějších) zřejmě lid. Formy role předepisuje populus, který přináší kýženou popularitu, ale i nepříjemné námitky z populismu. Jsme v kritickém místě veškeré politiky i divadla. „Ale podívejte se kolem sebe a poznáte…, že ti, jejichž povoláním je líbiti se, jsou obyčejně lidé nicotní, bez jakékoliv pevnější zásady, a že ti, kteří podobajíce se jistým osobnostem obíhajícím v naší společnosti, nemají žádného charakteru, vynikají v tom, že dokážou každý charakter zahráti.“

Takovému vyprázdnění, které se v televizní době ještě stupňuje rakovinovým množením nabídky rolí za slušné peníze, jež dost dobře nelze odmítnout, se herec brání nejčastěji tím, že sám charaktery vytváří – píše a režíruje. Zbaví se tím provázků loutky a začíná sám vodit. I politik může zvolit tuto možnost. Ale jenom do té doby, než mu logika mediální scény poručí, aby se vrátil na jeviště a zahrál. A kdo by takové nabídce odolal. Politika je divadlo – publikum se chce bavit.

Autor vede kulturní rubriku v Hospodářských novinách.

Do diskuse předložili iniciátoři setkání jedenáct bodů. Ty se týkaly okruhů úzce souvisejících jak s chodem Katedry divadelní vědy, tak s obecnějšími aspekty studia humanitních oborů na českých vysokých školách, jako jsou: vědecká koncepce oboru, studijní plán, produktivita vysokoškolského pracoviště, spolupráce s dalšími tuzemskými i zahraničními ústavy a praktiky, pedagogické vedení a výchova studentů, uplatnění absolventů po ukončení studia.

První krok k rozpletení začarovaného kruhu otázek a námětů udělali sami studenti doktorského studia, lidé, kteří jsou sice v přechodné, ekonomicky i profesně náročné fázi mezi hájeným stavem studentským a pozicí pedagoga či vědeckého pracovníka ukotveného v té které instituci, ale disponují potřebným přehledem.

Věda bez předmětu zájmu odumírá

Mladí pražští teatrologové uvedli celý seznam kritických postřehů k diskutovaným okruhům. Studium je zatížené pozitivistickou historiografií a současnou divadelní kulturu ponechává stranou. Z vědeckého hlediska nezohledňuje interdisciplinární metody současných humanitních věd a nenavazuje ani na aktuál­ní tendence v reflexi kultury a uměnovědy světové i české. Chybějí tu konkrétní výzkumné úkoly, jež by stávající i budoucí teatrology motivovaly ke spolupráci a umožnily prezentaci dosažených výsledků třeba prostřednictvím ediční činnosti. Dalším neblahým faktem je, že obor není propojen s divadelní praxí. Pedagogové často uplatňují zastaralé metody přednášení, jež nevedou k žádné zvláštní aktivitě, osobnímu rozvoji či dokonce konkurence­schopnosti studentů. A tak dále a podobně. Není samozřejmě možné úplně a objektivně zde tlumočit rozličné reakce účastníků setkání na tato tvrzení, a proto se omezím jen
na několik fakt, zakončených obecnější úvahou třeba do příští plánované diskuse na podobné téma.

Už jsme trochu jinde

Nejen divadelní věda stojí na křižovatce. Na pražské Filozofické fakultě právě probíhá z rozhodnutí děkana konkurs na ředitele čtyř kateder, včetně zmíněné divadelněvědní. Nároky na koncepci, kterou měli uchazeči o tento post předložit, odpovídají jak současnému stavu pracoviště, tak okruhům nastoleným proběhlou diskusí. Kandidáti měli představit svou vizi rozvoje dané součásti fakulty, ať už personálního, pedagogického nebo vědeckého, a jejich přesahů do dalších oblastí.

Česká teatrologie sice skutečně vychází z konceptu německé univerzalistické Theaterwissenschaft, rozšiřující zkoumání divadla coby pouhé analýzy dramatické literatury o režii, scénografii a herectví, ale mimopražská pracoviště deklarují už pouhou změnou názvu (Katedra divadelních, filmových a mediálních studií, Univerzita Palackého Olomouc, nebo Ústav pro studium divadla a interaktivních médií, Masarykova univerzita Brno) minimálně vědomí hybridnosti současných uměleckých druhů. Proměna předmětu bádání logicky vyžaduje i změnu jeho strategie a metodologie. Není jistě nutné přistupovat k tak radikálním krokům, jako bylo zrušení oboru divadelní věda na berlínské Humboldtově univerzitě, a tedy k likvidaci tradice, jíž je středoevropský prostor jedinečný (dovolím si odhadnout, že teorie a historie divadla se studuje ve větší části světa v rámci praktických divadelních škol – jihozápadní Evropa, USA, Latinská Amerika
ad.). Je ovšem nutné zaštítit ji nějakým společným názorem, trvale udržitelnějším, než je překonaný západní objektivismus, vyplývajícím jak z povahy lokální divadelní kultury, tak z výběru z teatrologických směrů, které jsou v zahraničí provozovány někdy méně, někdy i více než dvacet let. Tj. sociologie divadla, divadelní antropologie, etnoscénologie či kupříkladu proslavená česká sémiologie.

Není učitelů, žáků ani debat

Čtenář promine, že dvacetiletí zde zmiňuji poněkud účelově. Za tři roky se totiž jedno završí právě ve výročí sametové revoluce. A dvacet let je doba, kterou se v lidské historii odpočítávají generace. Rozhodně zde nehodlám prohlašovat, že egocentrismus devadesátých let je pouze doménou české divadelní obce – jeho plody sklízíme právě nyní na všech společenských i politických úrovních. Rovněž značná část kritiky, která zazněla na oné malé výseči české akademické polis, jíž je teatrologie, směřovala k zanedbávání pedagogických cílů. Jistě to není jediný případ, kde v pedagogickém sboru často kompletně chybí jak střední generace, tak mladí potenciální nástupci, připravení a především motivovaní pro učitelské či vědecké pozice. Na tom jsme se, pokud si dobře pamatuji, shodli všichni.

O to silněji mě jako hosta debaty, považujícího za svou povinnost zajímat se o dění ve vlastním oboru, zahanbilo, když představitelé hostitelské katedry zpochybnili oprávněnost uspořádat toto setkání, otevřené dovnitř i vně akademické obce, na fakultní půdě. Proč by v „centru české vzdělanosti“ neměla probíhat kultivovaná a odborná výměna názorů, znalostí a zkušeností týkající se dílčího odborného problému, či naopak celé instituce, jež snad stále ještě stojí ve sféře veřejného zájmu i správy? Bez debaty se neobejde nejen divadlo, ale ani výuka a už vůbec ne současný stav vědeckého poznání. Škoda, že k filosofickému výzkumu nepotřebujeme třeba uranovou odstředivku, abychom pochopili, co je to týmová spolupráce, jež vede třeba jen k rozhodnutí zda ji koupit, či nekoupit.

Autorka je teatroložka, překladatelka a doktorandka KDV FF UK.

Na počátku Etnobrna byli jasně nositelé kultury kulturtrégři, panská rasa herrenvolk, a jak si to všelijak říkali v dobách vypjatého etnismu, tedy nacismu. Po nich ale nezbylo skoro ani živáčka; pár dědků a babek. Staré Brno je totiž předměstí, které není ve štatlu, tedy v centru, za hradbami. Bylo sice starší než kolonisty založené město, ale nepatřilo do něj, je z druhé strany Petrova. Zde převážně pobývala legendární, dnes již zaniklá brněnská etnická skupina Plotňáci, která se rekrutovala volbou z mas, jež Karel Marx nazýval zpupně lumpenproletariátem. Plotňák totiž nesměl pracovat, živil se příležitostnými kšeftíky, občas měnil vlastnické tituly předmětů a heroicky se zadlužoval, míval fešné přítelkyně, které mu z vděku za to, že existuje, dávaly nějaký tringelt od kunčoftů, žil též z hry v karty a z biliáru, byl to zkrátka frajer. Tato významná etnická skupina dnes již zapomenutého jazyka se
z velké části ve dvacátých letech odstěhovala do Francouzské Polynésie, zaujata přednáškami profesora Arne Nováka o Gauguinovi a tahitských kráskách.

Gemeinde Brünn a diaspora

Ale zpátky k Němcům, ti jsou, jak už jsem řekl, kromě toho, že jsou v nás, fuč. Co nepadlo na Rusi, na Balkáně, v Itálii nebo před Brnem jako Volksturm, bylo hnáno čackými, celou válku dobře živenými dělníky z brněnských zbrojovek do Rakous. Bylo to dvacet tisíc duší, většinou starých lidí a děcek. Ti, co nedošli, leží u Pohořelic, hodně jich pak sešlo hlady a z hladu nemocemi. Ti, co došli, mají v Bavorsku městečko. Od dědků po hospodách vím jen to, že nad tím tehdy nikdo nepřemýšlel. Nikoho ani nenapadlo, že bychom spolu po těch šestiletých protektorátních líbánkách mohli znovu pospolu žít, po sekyrárně na Špilberku a střílení v Kounicových kolejích. Že Němci půjdou, brali všichni jako hotovou věc, a prý ani Němci s jiným nepočítali. Dneska je už jiná doba. Německé Brno již jen vystupuje pod vrstvou omítek prosvítajícími a občas obnaženými nápisy, názvy kšeftů a hostinců, nebo na zbylých
poklopech kanalizace, kde čteme hrdé Gemeinde Brünn…

Úplně jsem vynechal Židy. Ti tedy bývali v Brně za Němce. Někdy v patnáctém věku byli na Moravě vykázáni z královských měst a bydleli po staletí v blízkých poddanských městečkách, v Boskovicích, v Lomnici u Tišnova, v Třebíči, v Mikulově. Do Brna se vrátili s osvícenstvím a industrializací. Textilní továrny a vůbec industrie moravského Manchesteru byla budována z velké části v monarchii se dařícímu etniku, nadanému umem obchodu a jazyky. V mocensko-jazykových sporech, otřásajících městskou politikou přelomu 19. a 20. století, optovali německou stranu. Dělnictvo, zhusta českoslovanského živlu, je nemilovalo, lidový antisemitismus byl nemalý, dodnes četnými idio­my v obecné řeči zachovalý. Byla to zhusta elita, podnikatelé, právníci a doktoři, mecenáši věd a uměn. Kdo před Hitlerem neutekl, zpravidla zahynul v koncentráku. Vrátil se málokdo. Zbyl hřbitov,
synagoga a maličká obec. A vila Tugendhat.

Sám Hitler přijel hnedle po obsazení v březnu 1939 řečnit z balkónu Nové radnice na Dominikánském náměstí k tisícihlavým nadšeným davům. To po něm o půl století později zopakovala ze stejného balkónu až anglická královna Alžběta II., nikdo jiný prý po­dle babek na Zelňáku (Zelný trh) neměl v Brně větší uvítání. Tímto přecházíme k dalšímu etniku, Angloameričnům, zaplavujícím počátkem devadesátých let brněnské kluby, hospody a bary, vyučujícím jazyk či jen tak se po­flakujícím. Šlo také o rockery, literáty, umělce a feťáky. Byli po léta nutnou kulisou každého slušnějšího establishmentu, a zhusta vymizeli s vyprchávajícím nadšením ze sametové revoluce a tvrdnoucí korunou.

Brněnský Bronx

Etnikem s velkým E je však v Brně jen jedno. Ze Slovenska již od konce války přicházeli Romové, nazývaní Cigáni. Usidlovali se zvláště v bývalých dělnických pavlačácích na Cejlu, Radlasu, Dornychu, v Husovicích a Židenicích. Protože z valné části pocházeli z chudinských osad, začali na pavlačích žít stejně jako v chyškách. Již tak zanedbaný bytový fond začal dostávat originální kolorit, oživovaný bandičkami dětí, na šňůrkách voděných psů a až nad ránem končícím diskursem mužů a žen. Po kolapsu starého režimu počala se nezaměstnanost nechtěných měnit v nezaměstnatelnost nenáviděných a nenávistných a vytvořila symbolické ghetto neviditelných hranic. Pro záludného pozorovatele jsou však hranice viditelné jazykem těl, kdy chůze změní se při každém přejití přechodu z Bratislavské přes Koliště směrem k centru z uvolněného pohybu v ostražitý krok, semknutý hlouček. Do města se jde za jiným životem, než
je v domovských ulicích, dvoranách a nárožích. Jde se na znešvařený úřad, vyřizovat papíry, razítka. Nebo za obživou, často za tou starou, trestanou kdysi řezáním uší a utínáním rukou. V městě se pohybuje a dívá jinak. Žijí tedy tito, dle pojmosloví moderních sociál­ních věd Nečeši obklopeni Neromy v řečmi vystavěném Bronxu, jehož hlavní tepnou je ulice Bratislavská. Ve štatlu pak na lavičkách sídlí Olaši (Vlaši), romské sub­etnikum (většinoví jsou ale Rumungři z Bronxu). O těch se však nesmí nic vědět, protože jsou přece tajemní. Podle romantiků jsou esencí cikánství, nemluví žádným českým etnolektem, nýbrž čistou romštinou. Jsou tak prý po­dle vyhořelých etnoznalců vlastně na rodech založeným organizovaným zločinem. Taky tu jsou asi tři Sinti (němečtí Cigáni). Občas se po hospodách a akcích dá narazit na světské, Berósci jsou v Brně centrovaný slavný cirkusový rod.

Lonťáci v Brně

Město je obklopeno lontem (z das Land, ve smyslu venkov). Kovozemědělci z lontu přijížděli za ranní tmy vlaky a autobusy do brněnských fabrik, pojídali mastné krmě v kantýnách a pozdě odpoledne odjížděli do svých dědinských baráků, za slepicemi, ženami a záhumenky. Nějak tak je tomu i dnes, je však záhadou, kde pracují nebo co že to vyrábějí, když Zetor (jinak kdysi synonymum pro traktor, a to i v Indii), Královopolská, Zbrojovka i textilky mají po všech povedených privatizacích minimální provozy. Žijeme však v záhadném informačním věku, v kterém se produkují služby. Takže desetitisíce každodenně přijíždějících a odjíždějících lonťáků i usedlých Brňanů se navzájem obsluhují. Jedná se o zdaleka nejpočetnější etnikum, které v posledních dvou staletích ovládlo Brno. Nejprve početně naduly předměstské vesnice do městysů srůstajících se štatlem, až po první válce a vzniku republiky
bylo vytvořeno Velké Brno, ukončující staletou vládu německých radnic, které spojení bránily, seč mohly. Většina Brňanů je z lontu, chovávala na balkónech králíky, a kde mohla, pěstovala zeleninu. To už je ale dávno. Zbyla jen imaginární hranice štatlu, obklíčená dávno strženými hradbami, po jejichž překročení jsme ve městě.

Poslední etnoimpresi věnujme pocitu cizosti, s níž skrytě vycházejí lidé štatlu do okolních světů. Platí totiž, že z Brna se odchází a málokdy vrací. Dříve do Vídně, jíž je Brno půdorysnou kopií, včetně Ringstrasse, obepínající vnitřní město, ale i ducha města, jakoby dimenzovaného pro jinou potřebu. Vídeň byla určena celé byvší monarchii, po které je veta, a Brno celé zemi moravské, z které zbylo jen zeměpisné vymezení v předpovědích počasí. Dnes odchází se do Prahy, kde zmizel i autor pověstných Hvězd kvelbu. Všichni odešlí však zpravidla zůstanou nápadní svými výraznými etnickými rysy. Avšak alespoň jednou v životě si za zuby zadrtí každý, kdo má štatl v duši, verše ze sbírky tragického brněnského básníka Škrabala: „Zapalte Prahu!“

Autor publikuje v LN, HN a MF Dnes.

Čtvrt století poté, co Poláci s písní Bože, chraň Polsko a neochvějnou důvěrou v zázračnou královnu země, Matku Boží z Čenstochové, vytáhli do boje proti komunistickému zřízení a zvítězili v něm, opsali kompletní kruh. Frustrováni velmi špatnou hospodářskou situací, způsobenou deseti lety protikomunistických stávek i zjevnou neschopností elit disentu chopit se pořádně moci, obrátili se nejprve doleva a prezidentem zvolili Aleksandra Kwaśniewského. Vláda postkomunistické levice však nepřinesla kýženou změnu k lepšímu. Propastné rozdíly mezi východem a západem Polska stejně jako mezi venkovem a městy se jen prohloubily. Na rozdíl od časů uměle vyvolané krize je v obchodech dostatek zboží, které ale není dostupné pro každého. Nezaměstnanost je velmi vysoká, státní zdravotní péče na nízké, pro Čechy sotva představitelné úrovni. V této situaci se Poláci vrátili zpět ke svým kořenům, k náboženskému fundamentalismu
a přepjatému nacio­nalismu.

Tyto nálady uvnitř společnosti správně vycítili bratři Lech (nyní prezident) a Jaroslav (nyní premiér) Kaczyńští, když kolem roku 2000 založili novou politickou stranu Právo a spravedlnost (PiS) s nijak neskrývaným cílem převzít moc v zemi. Na rozdíl od svých současných koaličních partnerů ze strany Ligy polských rodin (LPR) se mohou pochlubit skutečně antikomunistickou minulostí. Lech byl dokonce v roce 1981 vězněn. Myšlenka na návrat Polska do náručí víry jim pak po přechodu země k demokracii pomohla snášet příkoří desetiletého politického boje. Jenže v tomto zápasu vstoupili na půdu pravicového populismu, hlasitého národního šovinismu, xenofobie a homofobie.

Kauza Kompas

Že to bratři Kaczyńští myslí se svým úsilím o náboženskou obrodu upřímně, dali mimo jiné najevo v souvislosti s „kauzou Kompas“. Šlo o knihu, kterou pod názvem Kompas – příručka o lidských právech při práci s mládeží vydala Rada Evropy a rozšířilo (přesněji mělo ji šířit) polské Centrum pro vzdělávání pedagogů (CODN). Předmluvu napsal generální tajemník Rady Evropy Terry Davis. „Lidská práva nemůžeme vnímat pouze v kategoriích jurisdikčních,“ napsal. „Z toho důvodu vede Rada Evropy řadu vzdělávacích programů, jejichž cílem je inspirovat občanskou společnost k prosazování lidských práv a podnikání kroků za účelem předcházení nespravedlnosti, útisku a diskriminaci.“

Navzdory protestům polských pedagogů, orga­nizací bojujících za lidská práva i samotné Rady Evropy se však myšlenky generálního tajemníka Davise příliš nerozšířily. Ministr školství Roman Giertych totiž odvolal ředitele CODN Sielatyckého a většina vydaných knih byla „uschována pod zámek“. Ministr národní vzdělanosti (jak zní jeho oficiální titul v polštině) Roman Jacek Giertych (1971) je ambicióz­ní politik strany LPR a syn europoslance za tutéž stranu, prof. Macieje Giertycha, známého kreacionisty.

Darwinovi chyběla masitá strava

Právě výrok Giertycha staršího, že – ač botanik specializovaný v oboru lesního hospodářství – nevěří v evoluci, a následná obdobná reakce náměstka ministra školství Miroslawa Orzechowského vyprovokovala žurnalistku Gazety Wyborczé Aleksandru Pezdovou, aby žádala o vysvětlení cenzury uvalené na publikaci Rady Evropy. Toho se jí v plné míře dostalo. Orzechowski, který vystudoval teologii, je scenárista a člen Společnosti katolických žurnalistů. Již dříve odmítl evoluční teorii jako „legendu literárního typu, dobrou tak na námět sci-fi filmu“ a označil ji za „jakousi volnou koncepci staršího nevěřícího pána, který takhle nějak viděl svět možná proto, že byl vegetarián a nedostávalo se mu vnitřního ohně“. Dnes požaduje školství „bez lží“ a své přesvědčení dále upřesňuje: „To je právě ta nejdrastičtější podoba lži: že dvě osoby stejného pohlaví mohou žít jako pár. To se sice možná stává, ale nesmíme to legalizovat, protože to ničí naši civilizaci.
Nikdy nepomůžu tomu, aby byla ve škole příručka, která doporučuje: vyhledej gay-komunitu, pozvi je do třídy, oni ti řeknou, jak jsou pošlapávána lidská práva, když nemají právo adoptovat děti.“

Bez tolerance se svět obešel

Poté, co redaktorka namítla, že příručka přece pouze vyzývala k toleranci a klade různé důležité otázky, odpověděl náměstek ministerstva školství: „Ale smějí existovat otázky tohoto typu? Nesmějí! Svět už to bez tolerance zvládal a bude zvládat i nadále. Není možné, aby několik maniaků rozhodovalo o osudech civilizace. Ředitel Sielatycki nebyl propuštěn za názory, ale za šíření těchto názorů ve školách.“

Miroslaw Sielatycki byl z organizace CODN odvolán na základě § 38 Zákona o systému osvěty, který zní: „ve zvlášť odůvodněných případech… (orgán, který pověřil funkcí) může učitele odvolat z vedoucí funkce během školního roku bez předchozí výpovědi“.

Ředitel se ale odvolání brání a již se obrátil na soud. Jeho kauzu sledují organizace zabývající se lidskými právy včetně Helsinského výboru či Amnesty International. Navzdory tomu, že se podle reprezentativního výzkumu Institutu pro veřejné záležitosti (ISP) vyjádřilo až sedmdesát procent učitelů pro zařazení publikace Kompas mezi studijní materiály a pouze dvě procenta podporují odvolání Sielatyckého, zůstává vláda ne­ústupná. Jednání soudu bylo odročeno na leden 2007.

Civilizace v ohrožení

„Já reprezentuji pohled civilizace, která mě utvářela. Musíme dbát na to, aby tato civilizace existovala i nadále,“ míní náměstek ministra Orzechowski. Na místě je ale otázka, o které civilizaci vlastně mluví. Jde o civilizaci západní, demokratickou, von haeykovskou “otevřenou společnost“, nebo nějakou úplně jinou?

Výroky dvojice Giertych-Orzechowski vyvolaly vlnu nevole. V otevřeném listu vedení a zaměstnanců Institutu paleobiologie polské Akademie věd se mimo jiné píše, že „jedinou zemí, kde byl podniknut pokus o zavedení kreacionismu do škol (současně s evoluční teorií, a nikoli na jejím místě) bylo v roce 2004 Srbsko. Ale ministryně školství Liljana Colićová, která pocházela z nacionalisticko-pravoslavné strany, od svého úmyslu ustoupila dříve, než mohl být realizován.“ V závěru svého otevřeného dopisu akademici vyjadřují obavy, aby se Polsko nestalo terčem celosvětového posměchu.

Protestují i vědci z města Lodže; do jejich čela se postavil prof. Stefan Niesiolowski: „To je úplně totéž, jako bychom z astronomie odstranili Koperníka a přestali učit, že se země točí kolem Slunce,“ rozčiluje se. „Jsou to žvásty,“ řekl Gazetě Wyborczé. „Je to smutné i veselé, že někdo takový může být náměstkem ministerstva školství,“ uzavřel své prohlášení poté, co ještě přirovnal Ligu polských rodin (LPR) ke Společnosti ploché Země či Klubu neexistence Napoleona.

Demokracie na hromádce

Vzrušené debaty okolo snah polských politiků o náboženskou obrodu však ponechávají některé pozorovatele v klidu. Český historik Rudolf Vévoda je přesvědčen, že zavádění náboženské diktatury v Polsku nehrozí. „Intelektuální, mediální a kulturní život Polska je i nadále pluralitní a duhový,“ tvrdí. „Na pultech knihkupectví lze vidět tituly jako Sexuální život kněží nebo Tři pánové v lůžku a pes. Nic nenasvědčuje tomu, že by předchozí volby byly posledními svobodnými.“

Smysl pro demokracii a pluralitu názorů potvrzují i aktuální průzkumy polského veřejného mínění. Podle nich by Liga polských rodin nepřekročila pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. Strana Právo a Spravedl­nost bratří Kaczyńských (PiS) si však drží vysokou míru podpory – v současnosti okolo 22 procent. Vítězem voleb by se však stala s pětatřiceti procenty Platforma Obywatelska (PO).

Toto uskupení má sice podobně odmítavý vztah například k homosexuálům jako PiS, ale v kontextu současné polské politiky se jedná o liberálně-demokratické hnutí. V případě, že Liga polských rodin zanikne, je však na místě obava, že její křižáci (nebude to poprvé) vstoupí do jiných politických stran. A polskou politiku budou pochopitelně ovlivňovat i nadále. Nedá se tedy očekávat, že by ustala vyjádření, jakých se nedávno dopustila například samozvaná mluvčí práv dítěte Ewa Sowińska (LPR). Ta se nechala slyšet, že „všechny dvojice plánující žít (nesezdány) ve společné domácnosti by se měly povinně zaregistrovat a vysvětlovat příčinu svého rozhodnutí“. Právě život na hromádce prý totiž vede k demoralizaci, narkomanii a násilí na dětech. Záleží na polské veřejnosti, zda uvěří, že právě toto jsou hrozby, před kterými by je politici měli chránit.

Autor je spisovatel.

Zatímco první kniha Jarmily Bednaříkové zpracovávala především stěhování národů, na které kladly důraz dějepisy, jež vzdělávaly většinu z nás, tj. stěhování na území západo­římské říše, ta nynější se věnuje dějinám toho, co bývalo v západní historiografii často přehlíženo jako periférie, co má ale subjektivně větší význam pro národy, jako jsou právě Češi: stěhování na území východní Evropy a říše východořímské.

Autoři – Jarmila Bednaříková, vysokoškolská učitelka, specializující se na dějiny pozdní antiky a raného středověku, Zdeněk Měřínský, přední český archeolog a specialista na české a rakouské raně středověké dějiny, a Aleš Homola, doktorand věnující se problematice pozdně antického Předního východu a vztahů Byzance s nomádskými kulturami – se pokusili podat přehledný popis historického vývoje od Baltu po Arábii, s pomyslným středem v Konstantinopoli, pro období zhruba od 5. a 6. století do století jedenáctého a dvanáctého a místy až do konce středověku. Na takto geograficky i časově rozsáhlé kulise zpracovávají čtyři základní témata: slovanskou expanzi, pokřtění východní Evropy a rozvoj nových křesťanských (hlavně slovanských) států, pronikání středoasijských kočovníků do východní Evropy a konečně šíření islámu a arabského chalífátu, s důrazem na oblasti starověké Mezopotámie.

Takto široký výklad není zcela sourodý, ale to ani tak nevadí. Cílem autorů bylo očividně popsat politické dějiny období, které bylo bohaté na události, migrace celých etnik a rychlé vznikání a také zanikání států. Nechtěli tedy přiblížit určitý jev, pouze vágně vymezenou epochu. Nesnažili se příliš zacházet do podrobností – rozsah látky by to ani neumožňoval – a víceméně se soustředili na klasické dějepisectví, státy a jejich konsolidaci. Ačkoli u jednotlivých kapitol nejsou uvedeni autoři, podle stylu se dá s trochou štěstí odhadnout, že většina textu takto pojatého pochází od Jarmily Bednaříkové. Aleš Homola, očividně autor pasáží týkajících se kočovníků a islámu, se pokusil nejen o detailnější pohled na popisovaná etnika, postihnout některé obecné jevy, například v charakteru, cílech a selháních byzantské politiky, ale také ve zvláštních kapitolách přiblížit charakter islámu jako náboženství, společenskou a politickou
strukturu chalífátu, islámské právo a také vztah islámu k válce a k (z jeho pohledu) nevěřícím. Je přitom potřeba ocenit jeho nezaujatý, vyvážený pohled. Více detailů se také místy dozvídáme o hospodářství, architektuře a sídelní struktuře ve státních útvarech středoevropského prostoru, a poněvadž jde o poznatky získané převážně prostřednictvím archeologie, jejich autorství se dá nejspíš připsat Zdeňku Měřínskému.

Tím se nedá říci, že by pasážím tvořícím většinu knihy, tedy těm věnovaným politickým dějinám, chyběly podrobnosti. Naopak, je jich tu spousta. Čtenáři se místy může zdát, že není vynechán ani jediný vládce, jediná bitva, jediné etnikum. Je to pocit trochu klamný, protože z popisu se tiše vytratily oblasti, které stály historicky ve stínu a máme o nich málo přímých zpráv – například Rumunsko a Bosna. Ačkoli tedy text na většině míst vyvolává dojem, že historii je možné naservírovat čtenářům pěkně na talíři, je to i díky tomu, že jsou bílá místa historického poznání většinou nezmíněna.

Jako základní zdroje nejspíš sloužily dobové zprávy, doplněné místy o archeologické poznatky, dále klasická historická díla, zatížená snahou nalézt smysl dějin, a jen v omezené míře díla přibližující výsledky moderního historického bádání. Nalezneme tu sice jejich ozvěny, například ve střízlivém hodnocení přínosu Normanů v rozvoji Rusi, ale pohled do seznamu literatury svědčí spíše o závislosti na starších přístupech. Kromě řady českých tam nalezneme díla ruských, mnoha polských, některých německých (spíše východoněmeckých), francouzských a anglických autorů od počátku 20. století do osmdesátých let, ale jen málo skutečně moderních studií. Mnohé zásadní práce, například The Byzantine Commonwealth: Eastern Europe 500–1453 od Dmitrije Obolenského, předního světového byzantologa, bychom tu hledali marně. Není proto divu, že schéma, podle něhož jsou popisovány dějiny států, je většinou poplatné tradičnímu, ale dnes už překonanému pohledu: státy jsou státy
národními od svých počátků. Jenže raně piastovské „Polsko“ bylo ve skutečnosti státem dynastickým, druhé bulharské carství bylo zase státem dvounárodním (Bulharů a Vlachů). Místy je také vidět, že výklad dějin států podléhá tradičním, mytickým národním výkladům historie. Lepší než brát vážně osudovou předurčenost, například v případě Srbska, kde od smrti posledního silného vládce z dynastie Nemanjićů „vedla přímá cesta ke Kosovu poli i konci a zániku středověkého Srbska“, je zamyslet se nad tím, co k zániku státu v tomto případě vedlo.

Stěhování národů a východ Evropy nejsou špatnou příručkou, ale mohou posloužit i jako úvod do oblasti a epochy, o které se často laik mnoho nedočte. Nekomplikovaný styl a struktura průměrnému čtenáři důvěrně blízká mohou být pro leckoho kladem, ale je dobré pamatovat, že většinou nezprostředkovávají zrovna nejnovější stav vědeckého poznání minulosti.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Jarmila Bednaříková, Aleš Homola, Zdeněk Měřínský: Stěhování národů a východ Evropy.

Vyšehrad, Praha 2006, 560 stran.

Turisté z brněnských hospod znají snad Bláhovku, někteří neklidnější zvolí Charlie’s Hat, hostující intelektuálové budou posedávat v Plachého Skleněné louce. Hospoda U Čápa má jinou klientelu, jinou atmosféru, jiné ceny a jiný pach. Co vzpomínám, najdete ji u Obilného trhu. Tam, kde sídlí ombudsman a porodnice, u které postávají lidé z hnutí Pro Life, u parku, kterým se potloukají opilci a Romáci a také maminky s kočárky, když je hezký den. Tam, kde je Filosofická fakulta Masarykovy univerzity. Možná to nesouvisí, ale spíše ano. Díky všem těm rokům úzkého sousedství vznikl mezi fakultou a hospodou U Čápa vzájemně výhodný symbiotický vztah. Nejen že sem chodili studenti a pedagogové, ale každý z nich měl i nějaké známé, co sem pozval. Někteří z hostů přišli jednou, někteří se na čas zdrželi.

Bůh suď, kolik lidí hostincem prošlo. Myslím, že to neví ani paní Šebestová, majitelka, která občas ostražitým, ale častěji kritickým zrakem pozoruje proud zákazníků z židle u stolu vedle pípy a naproti vchodu. Ano, to je šéfová. Kdo všechno byl u Čápa a kdo ne, vědí možná nadpřirozené síly, ale určitě ne já. Novináři, učitelé, dělníci a zloději, umělci a zedníci, studenti a pobudové. Jako v každé hospodě. To, co Čápa dělá Čápem, je fakt, že pořád přicházejí další a zůstávají a zároveň jsou v té hospodě společně. U jednoho stolu sedí parta romských kopáčů, u druhého studenti historie, tamhle Vladimír, akademický malíř a alkoholik, vedle skotský básník, jenž se tu opíjí z nešťastné lásky, o kousek dál se oslavují úspěšné státnice a vpředu domlouvají kšefty. Ale je to legální – ti lidé mají Čápa coby místo podnikání zapsané v živnostenském rejstříku.

K Čápovi za svého pobytu v Brně chodil Záviš, nepokojný „kníže pornofolku“, a Dušan Lužný, religionista a poslanecký kandidát Strany zelených, sedává tam Pavel, důchodce, co se ze své vesnice přestěhoval na stará kolena do Brna, a Vlastík, bývalý rockový muzikant, který se podílel na pár deskách – teď se tu upíjí a dělá ostudu. Divadelní režisér Ivo Krobot u Čápa oslavoval narození syna a nespočet generací studentů zapíjelo nešťastné lásky. Dřív sem často chodívali i filosofové, třeba profesor Nový nebo Jiří Gabriel, ten, co ho Šmajs označil za „synonymum dějin filosofie české“. Nevím, a ani nevím, kdo by mohl pamatovat, který z filosofů to byl, co si vždycky dával kafe s rumem, vypil rum a na otázku, proč nepije i kávu, s podivným výrazem v očích odpovídal: „Je snad slušné objednat si kávu s rumem a ne rum samotný.“ Sám jsem tam při pár příležitostech skončil jen s Pavlem Baršou nebo
Ondřejem Císařem a soudím, že v té době většina jejich knih nebyla ještě ani ve stadiu nápadu.

Jak se tu dnes sejdou, jeden vedle druhého, vyučující z katedry historie, učitel z gymnázia, student sociální antropologie a svobodný zednář, kterého s sebou přivedu já, čekal bych hledání společných témat, ale zas dojde na rozpad hovoru do fragmentů, jak čárek na lístku přibývá.

Pulec nadává na souseda. To, že mu vykradl sklep, ho nenaštvalo tolik jako to, že teď chodí v triku, co tam vzal. Ta do nebe volající blbost ze strany zloděje! Filip ho uklidňuje a Schwartz vedle vede podivný sebestředný monolog o knize, kterou napsal. Koho to zajímá? Polovina těch lidí tady nějakou knihu napsala a druhá polovina nikdy žádnou nečetla. Parta mladých Romů ve značkových hadrech prochází kolem a hledá volný stůl. Zajímavé, že se tu málokdy někdo s někým opravdu a hodně hádá. Snad nikdy se tu nikdo nepere. Spíš se každý baví s každým. Je to komunitní? „To je opravdová hospoda,“ říkal mi minulý vrchní. „Chodí sem všichni. Vzdělaní, nevzdělaní, učitelé, studenti i dělníci. Takovejch hospod ve městech už moc není.“ Snad ví, o čem mluví, v oboru pracoval pěkných pár desítek let a prošel jich dost. U Čápa to v létě vzdal, ono také málokoho baví dělat pět dnů v týdnu dvanáctky.

Každá hospoda má svoje a každá dobrá hospoda partu lidí, co ji budou hájit a chválit, co to dá. Někdo v souvislosti s Brnem nezapomene zmínit Traubku, další Šelepku, méně pokročilí První linii, U Holubů nebo pivní bar Pod lékárnou. Některé restaurace mají dobré pivo, jiné čistý vzduch a některé skvělou obsluhu. Jiné mají atmosféru. A několik málo, velmi málo z nich atmosféru skutečné hospody.

Páté pivo padlo na stůl: „Já už nechci,“ zvedl oči Dušan, jinak student filmové vědy. „Nekecej a chlastej,“ srovnal ho Dalibor, co tu pracoval jako číšník. Jasně, to bude podstata hospody U Čápa. Není to čistě studentská hospoda, tou je Maxim, o křižovatku dál a jde mimochodem o podnik dost tragický, kde vás v lepším případě jen okradou. Není to ani hospoda jen pro místní. K Čápovi chodí ti, co se nebojí. Estéti utíkají, protože jim vadí hospodský pach, intelektuálové proto, že tu nikdo neposlouchá, jak jsou úžasní. Ti, co zůstanou, se nebojí těch druhých a navzájem se nesoudí. Snad proto to funguje.

Autor je politolog.

Jakými metodami pracuje Divadlo utlačovaných? Jaké jsou jeho hlavní cíle?

Sanctum: Divadlo utlačovaných je metodologie, která má mnoho druhů a technik. Jejím zakladatelem byl Brazilec Augusto Boal. Hlavním cílem Divadla utlačovaných je znovuobnovení dialogu mezi lidmi. Obvykle se totiž stává, že právě dialog je v řadě konfliktů eliminován a nahrazován monologem. S účastníky workshopů přehráváme problematické situace, které se snažíme řešit jednak v rámci skupiny a poté ve spolupráci s diváky. Ty vyzýváme k tomu, aby vstupovali do našich scén a předváděli vlastní řešení konfliktních situací. Je to přímá akce, hrajeme divadlo, lidé o něm přemýšlejí a hned jej reflektují.

Amani People’s Theatre pracuje podobně? Amani znamená ve svahilštině mír – je tedy hlavním cílem vašeho projektu nastolit mír?

Okechová: Naše organizace vznikla v Keni v roce 1992, tedy v době, kdy země procházela politickou transformací. Od roku 1963, kdy získala nezávislost na Britech, byla Keňa státem jedné strany. V roce 1992 však došlo k mobilizaci lidí, kteří si přáli změnu. V důsledku tohoto pohybu ve společnosti byl v zemi zaveden systém více stran. Tato změna vedla k řadě etnických střetů, po nichž zůstalo mnoho mrtvých. Etnicita byla zneužita jako nástroj k mobilizaci lidí, kterým byla poskytována jako klíč k vysvětlení nerovného rozdělení zdrojů v zemi. Mladí lidé, kteří stáli u zrodu naší organizace, si řekli, že je nutné působit na vrstevníky pozitivním způsobem a využít jejich kreativitu. Většinu z nich tvořili studenti univerzit, kteří se inspirovali učením Paula Freira a jeho dílem Pedagogika utlačovaných. Někteří se také setkali i s prací Augusta Boala. Organizace se pokusila integrovat africké formy divadla
a tance s těmito dvěma směry a začala pořádat workshopy pro různé komunity po celé zemi.

Jaké mají vaše organizace výsledky?

Sanctum: Jedním z konkrétních výstupů Divadla utlačovaných například změna několika zákonů. Máme projekt, který se jmenuje „legislativní divadlo“. Při něm přehráváme vybrané problémy a obecenstvo může přednést své návrhy. Může ukázat, jak by měly vypadat zákony, jež by vyřešily problém, který je trápí. V Rio de Janeiru dnes platí 13 zákonů, které původně vznikly na základě tohoto procesu.

Okechová: Je velmi těžké prokázat, že k určité změně došlo v důsledku naší práce. Někdo by mohl říci, že jsme možná jen přišli ve správný čas na správné místo. Považuji za úspěch, že lidé v různých místních komunitách přijímají a oceňují odlišný způsob učení, který jim naše divadlo přináší. Myslím, že se nám skupiny, s nimiž jsme v posledních letech pracovali, podařilo vnitřně posílit a určitých pozitivních změn jsme dosáhli i na školách.

V některých školách probíhaly stávky kvůli problémům mezi studenty a vedením. Náš workshop pak pomohl vytvořit prostor pro konstruktivní dialog. Práce na školách ve slumech kolem Nairobi ukázala, že divadlo může fungovat jako kanál pro uvolnění negativní energie, které jsou místní děti dost silně vystaveny. Učitelům zároveň divadlo umožnilo novým způsobem komunikovat s dětmi a zjistit, co jejich žáci v dané chvíli potřebují a jak na to může reagovat jejich škola.

Jaká je vaše nejoblíbenější technika při workshopech? Co vás na práci nejvíce těší?

Sanctum: Mým nejoblíbenějším momentem je chvíle, kdy se bavíme o konfliktu a snažíme se jej transformovat do nějaké formy, do hry na scéně. V reálném životě často nevidíme, jak ten či onen problém začal. Když problém uchopíte a začnete jej přehrávat, vidíte ho tak, jak předtím vůbec nevypadal. A právě tuhle změnu zahlédnou i účastníci workshopu. V tom spočívá síla divadla. Když pak hrajeme pro veřejnost, lidé říkají: To je dobré, z tohoto pohledu jsem problém nikdy neviděl. Teď už rozumím tomu, proč vznikl.

Okechová: Pro mě je úžasné, že se účastníci divadelních workshopů hraním především baví. Je to proto, že je osvobozuje od jejich obvyklých rolí. Hraní jim poskytuje určitou masku, a tak si neustále mohou myslet, že hrají někoho jiného. Pro mě je nejkrásnějším momentem takzvaný aha-moment, kdy si někdo uvědomí tu souvislost s vlastním životem a řekne: Tohle se týká mne. Tak jak se cítila tato osoba ve hře, se já cítím v reálném životě. Maska a bezpečnost, kterou divadlo poskytuje, z něj dělá efektivní a dosažitelný nástroj komunikace mezi lidmi.

Navštívili jste s workshopy řadu zemí. Jak rozdílné byly přístupy účastníků? Liší se například nějak reakce zdejších lidí od přístupu lidí ve vašich zemích?

Sanctum: Překvapilo mě, že i v Evropě se řada mladých setkává s násilím ve škole. Většinou nevědí, co s tím. Je to pro ně obtížné, hlavně když přijde do školy nový student. V Brazílii máme stejný problém. Pořádáme proto na toto téma mnoho workshopů s učiteli a ti pak pracují se studenty. Věděl jsem, že v brazilských školách je násilí velký problém, ale že je to stejné v evropských školách, mě velmi překvapilo.

Okechová: Systém vzdělávání v Keni a v Evropě je velmi rozdílný, a proto je třeba užívat rozdílné přístupy. V Keni je mnohem větší propast mezi učitelem a studentem. Učitel je ten, kdo ví, žák naopak ten, kdo se učí. Práce v Berlíně pro mě byla velmi zajímavou zkušeností. Tamní studenti přicházeli s nápady, o které se chtěli s ostatními podělit. Neprobíhalo to tak, že my bychom byli ti, kdo vědí, a oni ti, kteří čekají, až jim bude vědění předáno. Tento proces vzájemné výměny pro mě byl velmi poučný.

Zajímavé také bylo setkání se zdejšími stereotypy o takzvaném globálním Jihu. Tyto stereotypy se neustále vracely a opakovaly. Je to pochopitelné, když si vezmete, jaký obraz konkrétně třeba Afriky podávají média. Nejčastěji je velmi negativní. Je pochopitelné, že rozvojové organizace ze Severu chtějí ospravedlnit, proč na Jihu utrácejí peníze. Proto je pro ně důležité ukazovat tuto smutnou tvář trpící a zaostalé Afriky. Myslím si však, že obraz globálního Jihu by měl být vyváženější.

Zabýváte se prací s konflikty, můžete na základě vlastních zkušeností potvrdit nebo vyvrátit, zda jsou základní příčiny konfliktů univerzálně shodné po celém světě?

Sanctum: Když jste chudý, jste chudý všude na světě podobně. Společnou příčinou řady problémů jsou společenské rozdíly a nejrůznější předsudky. Když jste jiný, když vypadáte jinak, jste vyloučen. Konflikty po celém světě mají společného ještě mnoho dalšího.

Okechová: Naše organizace tvrdí, že je společnost vytvořená na základě vztahů a vztahy jsou spojeny s očekáváním. Pokud vztahy nenaplňují daná očekávání, vzniká konflikt. To, jak reagujeme na konflikt, ovlivňuje, zda se tato nenaplněná očekávání stanou rozbuškami násilných nebo nenásilných konfliktů. Nebo zda zůstanou skryté až do doby, kdy najednou explodují. To je tedy základní báze konfliktu; jeho spouštěcí faktory mohou mít různou podobu. Může to být rozdílná rasa, v jiném kontextu etnicita, nebo gender. Rozdílný kontext vždy ovlivňuje důvody, proč dochází ke konfliktu. Například když já jako Keňanka a černoška přijedu do Evropy, může být příčinou konfliktu spíše moje rasa. Doma v Keni může vést ke konfliktu spíše moje etnicita, to, že patřím k určitému kmeni a jiná osoba k jinému. V Jižní Africe už to může být zase rasa, jsem černá Afričanka.

Projekt Divadla utlačovaných je založený na myšlence, že každý člověk v sobě od přírody má divadelní cítění a je třeba jen ho z něj „vylákat“. Při uvedení Divadla utlačovaných se hra uskutečňuje díky spolupráci herců a diváků, na situaci na jevišti mají vliv všichni přítomní. Problémy, které se vyskytují na jevišti, jsou poté společně řešeny.

Awino Okechová je instruktorka v divadle Amani People’s Theatre (AMP) v keňské Nairobi. Sdružení je aktivní ve třech oblastech Keni, v nichž probíhají společenské změny nebo kde se odehrávají viditelné konflikty. V průběhu svého působení u AMP vedla Okechová řadu tréninků, zaměřených na problematiku genderu nebo zvládání konfliktů, v Keni nebo v sousední Ugandě a Tanzánii. Jako expertka na „divadlo a konflikt“ vystupovala v Evropě, Izraeli a Jižní Africe. Kromě herectví studovala politologii a spolupracuje s organizací Kenya Female Advisory, která se věnuje zrovnoprávnění žen a dívek.

Flávio Sanctum je spolupracovník Divadla utlačovaných, kde působí už 12 let. Kromě divadelní práce studoval pedagogiku na Centro Universitário Celso v Lisabonu a profesionální hereckou průpravu obdržel na Divadelní škole Martina Pena v Brazílii.

O Cádizu se v turistických průvodcích tvrdí, že je jedním z nejstarších měst Evropy. Poznačen kulturou starověkých Féničanů, geografickou blízkostí Afriky i pozapomenutou, leč v architektuře bělavých kupolí dosud čitelnou historií zápasu o Iberský poloostrov mezi arabskými a křesťanskými conquistadory, je umístěn na ostře vybíhající kose stejnojmenného zálivu západně od Gibraltaru. Není hýčkán Středozemním mořem, ale dotírá na něj sám majestátní Atlantik, přinášející volání exotických dálek. Tušení jiných kontinentů se tříští o přepychové krajkové škrobení andaluských paláců i dam a opakovaně ožívá v jednom z nejnavštěvovanějších karnevalů na starém kontinentě. Lorkovu památku ctí jeho rodný kraj bohatou uměleckou produkcí a divadelní múzu, která se v teplých zeměpisných šířkách s oblibou toulá po ulicích, zase divadelním festivalem. Ten se zde odehrává s respektem ke geniu loci a přizvané inscenace
rovnoměrně dělí mezi divadelní sály a veřejná prostranství, prorážející mezi nekonečnými mozaikami místní zástavby. Letos lze i v souvislosti s ním hovořit o tradici, protože pod vedením cádizské loutkářské dynastie začal odpočítávat již třetí dekádu tohoto každoročního setkávání španělsky mluvící divadelní komunity, která při své desetidenní pouti napříč evropským a latinskoamerickým divadlem nezapomíná ani na své sousedy, hovořící brazilskou či kontinentální portugalštinou. Jak patrno i z těchto rozevlátých řádek, je nabídka forem, žánrů, dialektů, barev i aktivit přepestrá, a tak zde programovou nabídku každý rok strkají alespoň částečně pod společný čepec jednoho tématu. Někdy je to stálice španělského repertoáru Don Quijote, jindy zase světová klasika, a spolehlivě vždy nabídka divadelního zpracování na všemožné iberoamerické způsoby. Letos byl svorníkem gender. Jednak proto, že v rámci festivalu probíhalo 10. setkání španělsky mluvících
žen-divadelnic z Evropy a Severní i Jižní Ameriky, které si během festivalu pravidelně vyměňují zkušenosti, metody a nápady v místním honosném Domě ženy či v plážových kavárnách. A za druhé proto, že ženské objekty či subjekty jsou odjakživa nevyčerpatelným námětem. V těchto dimenzích se také objevovaly ve festivalových inscenacích: v argentinské variaci na Čechovovy Tři sestry Muž, který se topí, kde Daniel Veronese nahradil tři sestry třemi bratry a manžele/bratry kurážnými amazonkami, ve španělsko-argentinské historické rešerši Olimpia neboli vášeň žít, zpodobující francouzskou herečku Olimpii de Gouges, proslulou sebevražednou opozicí vůči Robespierrovu revolučnímu teroru, dramaticky vyostřené jak gilotinou, tak feministickým pojetím, v sociologické divadelní studii zbytků indiánských kultur s výmluvným názvem Mestiza power, Portrét současné mayské ženy, či konečně v přehledové divadelní příručce z mexické historie,
kterou pod názvem Kukuřice naservírovala břitce bravurní kabaretiérka a náčelnice mexického politického divadla Jesusa Rodríguezová. Kromě těchto politických, ekonomických a kulturních aktualizací a příspěvků byl Festival iberoamerického divadla v Cádizu letos opět tím, čím je zejména: průsečíkem nejrůznějších divadelních konvencí, střídajících třebas bolivijskou folklorní show s národnostně bezpříznakovou současnou dramatikou tentokrát z Chile. Ně­které tituly ve Středoevropanovi vyvolají spíše úsměv, u některých naopak zamrazí. Ale takové už je divadlo tam, kde to klasik nazval „brave New World“.

Martina Černá, Cádiz

Hned při prvním setkání v lednu 1995 jsme si s Janem Lukasem neporozuměli v otázce měřítek uměleckosti fotografování. K nadcházejícím osmdesátinám tehdy připravoval retrospektivu dvou set zpravidla zalidněných momentek a desítky naprosto kontrastujících diptychů ze série Pompeje na Manhattanu. Newyorské poloviny každé dvojice záběrů představovaly jediné barevné položky v celém spodním podlaží Mánesa. Jejich letošní – po autorově úmrtí prodloužené – uvedení v zahradách Pražského hradu opět nebylo kompletní: úhrnem je totiž ve sbírce společností PPF Art čtyřiadvacet párů zvětšenin. Prakticky se jedná o dvoustrany zamýšleného alba, neboť teprve kniha bývala pro Jana Lukase završením práce.

Internacionála avantgardy

Upřednostňování tištěných publikací před dočasností instalací originálů mínil Lukas natolik vážně, že se vůbec nešířil o svém galerijním debutu. Odehrál se v Mánesu roku 1936 při Mezinárodní výstavě fotografie. Podle tehdejších měřítek neplnoletého chlapce vzala pod svá křídla dobová avantgarda.

Přehlídka měla uspíšit doznívání vlivu impresionistického malířství mezi amatérskými fotografy. Iniciátor výstavy, fotografující filmař Alexandr Hackenschmied, stejně jako Josef Sudek i mnozí další tvůrci, se nechal slyšet, že fotografie není uměním. Provokovala k tomu už vůle zabránit, aby jejich tvorba nebyla zaměňována s amatérskou. Neprofesionálové předkládali coby umění malebnou (piktoriální) fotografii. Nepříjemným faktem je, že od té doby se jejich myšlení příliš nezměnilo: hlavní inovace jim dosud obstarává technika…

Mladý Jan Lukas vyjádřil své stanovisko slovy: „Dobrým – a chcete-li, tedy ‚uměleckým‘ – fotografem může se stát každý, kdo má: 1. vkus, 2. otevřené oči, 3. důvěrný poměr k motivu.“ Citát pochází z článku Fotograf se zpovídá, signovaného značkou nn a opatřeného podtitulkem Proč není fotografie umění, ale dokument (Lidové noviny 5. 11. 1939). Interview u příležitosti výstavy Sedm v říjnu 1939 obsahuje Lukasovu rezignaci na další účast v činnosti skupiny výtvarníků, s níž prý ho svedla dohromady pouhá shoda okolností: „rozhodně nerad fotografii věším na zeď ve funkci obrazu“, končí článek otevřený připomínkou nedotaženosti diskuse o povaze fotografie, probírané na stránkách Světozoru a Přítomnosti roku 1936 v souvislosti s Mezinárodní výstavou fotografie. Lukasův postoj pak vyprovokoval fotografa Karla Ludwiga k další nadosobně pozoruhodné polemice, publikované pod titulkem Problém
fotografie jako umění (Praha v týdnu č. 50/1941).

Obnažení dědictví

První Lukasova posmrtná výstava Italský deník 1965–1966, připravovaná již za jeho života Fotografickou galerií Fiducia, je dalším z příspěvků k letité problematice. Lze snad jinak než na bázi umění vysvětlit působivost i samotnou existenci Italského deníku?

Část snímků vyšla v útlém sešitu, vydaném jako katalog k ostravské výstavě. Nabízejí existenciální reminiscenci Lukasova odchodu do exilu v licenci rozhodně více dokumentární než piktoriální. Záběry mají původ v deseti měsících, kdy autor s manželkou a dvěma dcerami čekal v Itálii na americká víza. Směřovali do prostředí, které si oblíbil hned při první návštěvě USA roku 1964 do té míry, až prohlásil, že se nestěhuje ani tak za Amerikou, jako za Manhattanem…

V Itálii měl padesátiletý Lukas do zámoří nakročeno takříkajíc na půl cesty. Nikoli doslova, zato v hlubším smyslu bilanceKde život náš je v půli se svou poutí. To je název beletristické knížky jen o málo pozdějšího exulanta Josefa Jedličky. Operuji tím titulem proto, že i spisovatel považoval své dílo spíše za svědectví než za kreaci: ani jednomu z tvůrců nešlo o smyšlené příběhy, nýbrž o převzetí zodpovědnosti za vlastní osudy.

Italský deník 1965–1966 opatřila předmluvou fotografova dcera Helena. Omezila se na základní uvedení diváků do obrazu. K orientaci čtenářů A2 postačí rapidní zkratka: „Prožili jsme tři týdny v lágru v Terstu, pak tři týdny v Latině u Říma a osm měsíců v Capui u Neapole. Díky automobilu jsme byli volnější než ostatní uprchlíci a hodně jsme toho v té nádherné zemi viděli. Italové se o nás v tom nejzákladnějším postarali, což jsme velmi oceňovali. Kdyby se nám hlavou nehonily starosti o budoucnost, tak se dá říct, že to byla jedna z nejkrásnějších a nejdelších dovolených, jakou jsme kdy měli.“

Helena Lukasová, provdaná Martemucci, soustředila katalog i výstavu povýtce na prostředí utečeneckých táborů. Turistické atrakce s kypícím životem Itálie zůstaly stranou. Divácká pozornost tak byla kurátorsky nasměrována od spektakulárnosti krás k společenskému zázemí exulantů. Leč nejde o soukromý rodinný památník! Lukas se zajímal i o to, jak se daří dalším lidem, s nimiž měl společný cíl: opustit totalitou sužovaný domov. Tábory jich byly i tenkrát plné. Pod jeden z prvních snímků je coby popisek přeložen z místních novin titulek: Deset uprchlíků tuto neděli!

Svědek z povolání

Jan Lukas se Italským deníkem projevil jako pozorovatel, který ví, co a jak zachytit. Sice si dával záležet na výmluvnosti záběrů, ovšem neokázale, takže divák formu sotva zaznamená.

Lukasovo fotografování začalo hned na policii v Gorizii, kde s rodinou žádal o azyl, a pokračovalo, dokud Itálii neopustil. Naprosto systematicky pořizoval snímky, pro něž by mimo deník těžko hledal uplatnění. Většinou nejde o soběstačné žánry, jež by mohl publikovat odděleně: realisticky nelíbezný význam skládají až v celistvém pásmu. Není to náhodou. Vždyť Lukas se v Baťově Zlíně po střední škole (čili začátkem druhé poloviny třicátých let) profesionalizoval kinematografií. A programové hledisko záhy vyjádřil slovy (opět citovanými ze shora uvedeného vydání Lidových novin): „teprve sledem několika fotografií stejného námětu dostává se fotografii obsahu. Obsah totiž má dobrá fotografie mít. Dosáhnout toho a způsobit, aby fotografie druhému člověkovi něco sdělovaly, v tom je hlavní cíl fotografův. Jeho ctižádost není v tom, aby vyfotografoval něco nového, něco, co ještě nikdy nikdo nikde před ním nefotografoval…“

Jestliže výtvarník či spisovatel usiluje v po­stupně vznikajícím artefaktu o výslednou syntézu, fotograf obvykle vytváří každou z prací naráz. Jeho myšlení mívá tudíž odlišný charakter. Italský deník však upomíná na časosběrné filmové sekvence. Podobně jako Pražský deník 1938–1965 (Torst 1995). Přes­to v Lukasově případě nelze účinně nasadit metodu rozborů jednotlivých děl – analýz, z jakých posléze uměnovědci rekonstruují zvraty kreativního vývinu výtvarníků. Náš autor setrvale užíval obdobného způsobu převodu zahlédnutých jevů v momentky: na událost nadčasového dopadu povyšoval okamžité postřehy. To znamená, že referenčním rámcem Lukasovy tvorby jsou spíše obecné dějiny než dějiny umění. Vlastně k tomu mě fotograf hned při první příležitosti odkazoval… Na oplátku se patří podtrhnout, že Janu Lukasovi rozhodně nechyběl vkus, otevřené oči a důvěrný poměr k motivu.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.

Čechoameričan Jan Lukas (1915–2006) žil od roku 1966 v New Yorku. Zemřel 28. srpna, krátce po svých jednadevadesátých narozeninách. V třicátých letech se zařadil k průkopníkům moderní fotografie a filmu. Zprvu pracoval hlavně pro populární hlubotiskové magazíny. Jeho již klasické dílo čítá dvacet pět autorských knih. Živé, bezprostřední záběry a dynamika skladby Lukasových alb byly vzorem současníkům i následovníkům. Úctyhodný je zejména Pražský deník 1938–1965, obrazové svědectví o zkáze demokracie a nástupu totality.

Helena Lukasová: Jan Lukas – Italský deník 1965–1966.

Fotografická galerie Fiducia, Ostrava 2006,

29 reprodukcí, 32 stran.

Nedávno jste docílili toho, aby ministerstvo vnitra odvolalo své tvrzení, že jste levicoví extremisté. Čím jste si takovou nálepku vůbec zasloužili?

Ministerstvo vnitra nás zařadilo do své zprávy o extremismu za rok 1999 a spor o tuto záležitost se pak táhl asi šest let. Požadovali jsme od něj omluvu; tu ale ministerstvo odmítlo s odůvodněním, že má oprávněné obavy, že bychom se mohli stát extremistickou organizací, a tím pádem si osobují právo nás takto mapovat… Stalo se to mimochodem několik let poté, co vyšlo najevo, že organizace jako Hnutí Duha, Děti Země a jiné jsou sledovány tajnými službami a vnitrem. Na neochotu ministerstva vnitra jsme reagovali podáním žaloby, kterou jsme v loňském roce vyhráli a v letošním roce verdikt prvního soudu potvrdil i vrchní soud.

Proč nás ministerstvo zařazuje mezi extremisty – to je spíš otázka pro ně, my se bohužel nacházíme v takové pozici, že pro jedny jsme levicoví extremisté a pro druhé zase pravicoví hippies. Aktivity Nesehnutí se ale vymykají škále levice-pravice, v rámci Nesehnutí fungují lidé, kteří by se nedali jednoznačně zařadit na žádnou z těchto stran. Obsahem činnosti našich kampaní je konkrétní pomoc lidem, přírodě, a při našich aktivitách spolupracujeme s různými skupinami: od humanitárních organizací přes organizace, které se zabývají prací s dětmi, až po instituce státní samosprávy. Očerňující nálepku levicového extremismu nebo ekoterorismu přitom nejčastěji používají instituce a lidé, kteří se s argumenty ekologického hnutí a nevládních organizací obecně nedokážou vyrovnat věcně, racionálně. Část veřejnosti bohužel tyhle nálepky bezmyšlenkovitě přijímá.

Nesehnutí ale není tak kontroverzní – alespoň ve srovnání s řadou jiných nevládních organizací podobného typu. Jak je vlastně sám vidíte?

Nijak se nevymezujeme v tom, jestli jsme radikální nebo konformní organizace. Při našich aktivitách používáme prostředky, které považujeme k řešení konkrétního problému za nejúčinnější. Věnujeme se tedy aktivitám, jako je organizace seminářů, vydávání publikací, organizace přednášek pro veřejnost a podobně, ale pořádáme i akce, které část veřejnosti vnímá jako kontroverzní – například demonstrace nebo blokády. Použití radikálnějších, lépe řečeno důraznějších prostředků je ale vždy vyvoláno chováním druhé strany sporu. Například jsme k nim sáhli v situaci, kdy ministr obrany nijak nereagoval na výzvy, aby ministerstvo zamezilo zneužívání zbraní, které rozprodává ze svých skladů. Na to jsme upozornili právě formou blokády ministerstva obrany.

Není nálepka radikálů na škodu při spolupráci s jinými nevládními organizacemi a dalšími institucemi?

Setkali jsme se s tím, že některé subjekty a lidé, se kterými spolupracujeme, se zpočátku báli, protože měli jméno Nesehnutí spojené právě s mediálně známými akcemi, jako jsou blokády a demonstrace. Ale když poznali, že vedle toho také sázíme stromy, organizujeme soutěže pro děti nebo třeba pomáháme uprchlíkům, další spolupráci už nic nebránilo. Jde o to odlišit mediální obraz od samotné aktivity organizací – protože to, co se dostane do médií, jsou jen informace o nějakém sporu či konfliktu.

Na jakých kampaních tedy momentálně pracujete, čemu věnujete nejvíc úsilí?

Asi se nedá kvantifikovat, čemu se věnujeme nejvíce. Naše činnost je v současné době rozdělená do pěti rovnocenných kampaní. Ty se od sebe liší počtem finančních prostředků, které na ně máme k dispozici, počtem lidí, kteří na nich pracují, i záběrem, které mají.

V posledních třech, čtyřech letech se věnujeme kampani zabývající se problematikou žadatelů o azyl a uprchlíků v České republice. Kampaň má dvě hlavní části. Jedna je osvětová – snažíme se přinášet a publikovat informace o situaci uprchlíků, respektive o mi­gračních trendech v Evropě i ve světě, proto vydáváme i časopis Přes. Druhá část kampaně se zaměřuje na konkrétní práci s lidmi v uprchlických táborech, zahrnuje přípravu volnočasových aktivit pro děti, asistenci při integraci uprchlíků do české společnosti a podobně.

Další významnou aktivitou je kampaň Ženská práva jsou lidská práva. Ta se zaměřuje na otázku práv žen a rovných příležitostí mužů a žen ve společnosti, v jejím rámci se věnujeme vydávání publikací, organizování seminářů jak pro veřejnost, tak třeba pro úředníky státní správy. Existuje například i putovní výstava o problematice domácího násilí.

Jednou z našich nejstarších kampaní je kampaň Zbraně nebo lidská práva – jejím cílem je upozorňovat na skutečnost, že Česká republika se svými vývozy zbraní podílí na porušování lidských práv ve světě, tedy že zbraně z České republiky končí v zemích, kde vládnou diktátorské režimy, popřípadě probíhá občanská válka. Smyslem kampaně není jen na ten fakt upozorňovat, ale i snaha omezit toto počínání českých úřadů, popřípadě mu zcela zabránit. Toho se snažíme dosáhnout jak zpracováváním podkladů a jednáním s úředníky z jednotlivých ministerstev, tak organizováním různých veřejných akcí, o kterých jsem se zmiňoval – happeningů, demonstrací, blokád…

A co projekty zaměřené na ochranu životního prostředí?

V kanceláři Nesehnutí funguje ekologická poradna, na kterou se lidé mohou prostřednictvím internetu, telefonu či osobně obracet s dotazy týkajícími se ochrany životního prostředí. Nejčastěji se na nás obracejí lidé se žádostí o pomoc při řešení problémů ohrožení životního prostředí v důsledku výstavby hypermarketu, továrny, dálnice a podobně. Hlavní částí poradenství je pomoci lidem účastnit se rozhodovacích procesů o velkých projektech.

Jednou z dlouholetých kampaní, která se věnuje ochraně životního prostředí, ale vlastně spojuje i jiné aspekty naší činnosti, tedy i sociální hledisko, je kampaň Zaostřeno na hypermarkety. Ta mapuje negativní dopady na životní prostředí, zaměstnanost, dopravu, architekturu měst, výstavby velkých nákupních center.

V Nesehnutí se věnujete i lokálním kauzám. Týká se něco přímo Brna?

V Brně jsme řešili několik kauz právě v souvislosti s výstavbou velkých nákupních center. Nejaktuálnější je kauza plánu výstavby Hobby marketu v městské části Brno – Ivanovice. Přestože proti záměru vystupuje jak zastupitelstvo obce, starostka obce i většina ivanovických občanů, investor společně s úředníky magistrátu stavbu stejně prosazují. V současné době rozhodování o této stavbě leží na krajském soudu, kam Nesehnutí společně s ivanovickou radnicí podalo žalobu pro porušení zákona v územním řízení. Nesehnutí je také součástí koalice Nádraží v centru, která prosazuje modernizaci brněnského nádraží, aniž by je bylo nutné odsouvat z centra města, neboť by tak bylo méně přístupné veřejnosti a ztratilo část své aktivity, kterou s dosavadní polohou v centru má.

S jakým ohlasem u veřejnosti se v Brně setkáváte? Máte podporu lidí, nebo vás spíš zatracují?

Pokud bychom soudili na základě dotazů, které chodí třeba do ekoporadny, anebo podle reakcí občanů, kterým radíme, jak zabránit kácení stromů v jejich ulici, pak jsou ohlasy pozitivní… Stejně tak je ovšem jasné, že lidé, kterým „šlápneme na kuří oko“ – a mohou to být například majitelé pozemků, kde je naplánovaná výstavba hypermarketů, a tudíž očekávají, že je s velkým ziskem prodají –, ti naše počínání pozitivně nehodnotí…

Napadá mě jeden konkrétní příklad. Se svou iniciativou Food Not Bombs, Jídlo místo zbraní, nabízíte v Brně jídlo bezdomovcům, ale každoročně v prosinci propagujete také Vánoce bez kapra. Někteří lidé na to reagují negativně: že útočíte na křesťanské tradice…

Řada aktivit Nesehnutí se snaží nabourávat ani ne tak tradice, jako spíš stereotypy, které v české společnosti panují. Mezi ně můžeme zařadit i předsudek, že Vánoce bez masa, bez zabitého zvířete, nejsou svátkem, anebo to, že Česká republika vždy vyvážela zbraně, tak proč by je neměla vyvážet nyní. Snažíme se o těchto věcech rozpoutávat diskusi a součástí našich projektů je vždy nabízet alternativu a řešení.

Mění se přístup veřejnosti k vám? Vidíte nějaký posun za tu dobu, co Nesehnutí funguje?

Ano, mění – ilustroval bych to na příkladu kampaně Zaostřeno na hypermarkety, kterou mám na starosti. Když jsme s ní v roce 2000 začínali, byli jsme v tvrzení, že velká nákupní centra s sebou přinášejí i řadu negativ, osamoceni. Naše informace navíc vycházely většinou ze špatných zkušeností s nákupními centry v zahraničí. Bylo též těžké nalézt organizace či jednotlivce, kteří by se neregulované výstavbě velkých nákupních center byli ochotni postavit.

V současné době je ale situace opačná. Kvůli přesycenosti České republiky hypermarkety – u nás máme v přepočtu na obyvatele nejvíc hypermarketů ze všech zemí střední Evropy – jsou čím dál častější případy, kdy nás kontaktují organizace či jednotlivci, kteří žádají naši pomoc a naše zkušenosti právě s účastí v rozhodovacích procesech o výstavbě hypermarketů. Oproti roku 2000, kdy kampaň začínala, v místech plánovaných výstaveb hypermarketů spontánně vznikají občanské iniciativy, které se snaží problém řešit. V současnosti je už žádostí o pomoc a dotazů tolik, že je takřka nestačíme vyřizovat.

Vycházíte dobře s místními politiky a samosprávou?

Liší se to případ od případu a téma od tématu. Některá témata se místních samospráv a politiků příliš nedotýkají – to je třeba vývoz zbraní z České republiky, taková záležitost se řeší spíše na úrovni centrálních orgánů. V případech lokálních problémů, například přesunu nádraží nebo výstavby hypermarketů, dochází jak ke střetům, tak ke spolupráci s místní samosprávou a s úředníky.

Pokud vedeme spory, pak častěji s úředníky státní správy, kdy jde většinou o stavební úřady. V řadě případů na naší straně na­opak stojí odborná veřejnost, místní samosprávy, vedení radnic. To je případ převážně městských částí a menších obcí: jiná je situace v brněnském velkém zastupitelstvu, které bylo do komunálních voleb v důsledku politiky dvou vládnoucích stran vůči aktivitám nevládních organizací a občanů uzavřené, řekl bych až nepřátelské.

Proběhly komunální a senátní volby. Vidíte nějaké možnosti změny k lepšímu?

Jak už jsem říkal, my se nestavíme za tu či onu politickou stranu a nezasazujeme se za to, aby měli většinu ti či oni. Když se snažíme prosazovat dílčí řešení problému, oslovujeme poslance či zástupce všech politických stran, a podpora našich požadavků většinou příliš nesouvisí se stranickou příslušností jednotlivých zastupitelů. Například v poslanecké sněmovně některé naše požadavky podpořili jak poslanci pravicoví, tak levicoví či nezávislí. A co se týče brněnského zastupitelstva – osobně bych jako ideální viděl takové složení orgánů města, kdy by žádná z politických stran neměla většinu, při které by k prosazování svých záměrů nemusela diskutovat s ostatními stranami ani s občany a jejich iniciativami.

Pokud pominu neustálý boj s úřady a různými „škodiči“, kvůli nimž vedete konkrétní kampaně, s jakými potížemi se potýkáte?

Problémy, které má Nesehnutí, jsou typické pro většinu nevládních organizací. Zejména těch, které jsou závislé na práci dobrovolníků, případně na financích plynoucích z grantů. I naše problémy většinou spočívají v tom, že na hodně aktivit nejsou k dispozici finanční prostředky.

Za zásadní problém, který se však netýká jen Nesehnutí, ale obecně role či postavení nevládních organizací ve společnosti, považuji vytrvalé snahy některých státních orgánů i velkých politických stran měnit zákony, které umožňují nejen občanským sdružením, ale i občanům jako jednotlivcům účast v rozhodovacích procesech. Mám na mysli například změny ve správním řádu, stavebním zákonu nebo zákonu shromažďovacím. Takové změny byly dle mého názoru vždy negativní a omezovaly do té doby garantovaná práva a svobodu občanů.

Milan Štefanec se narodil v roce 1973. Spoluzakládal Nesehnutí v roce 1997, kromě toho je členem dalších nevládních organizací, mj. Amnesty International. V Nesehnutí se věnuje tématům negativních vlivů hypermarketů a vývozů zbraní z ČR, je hlavním redaktorem časopisu o problematice uprchlictví Přes. Působil také jako pozorovatel při prezidentských volbách v Ázerbájdžánu a při parlamentních volbách v Náhorním Karabachu, spoluorganizoval mezinárodní festival dokumentů o lidských právech Jeden svět v Brně a v kosovské Prištině. Je držitelem ceny japonské The Sasakawa Peace Foundation za nejlepší český ekologický projekt roku 2002.

Ministerstvo kultury vyhlašuje pro rok 2007 výběrové řízení na poskytnutí dotací knihovnám pro nekomerční projekty v rámci Veřejné informační služby knihoven, zároveň je možné získat grant Knihovna 21. století, určený na podporu práce s menšinami, občany se zdravotním postižením, kulturní, výchovnou a vzdělávací činnost a ochranu knihovního fondu před nepříznivými vlivy prostředí. Uzávěrka je 10. 1. 2007. / Dosud nepublikovaný sonet Sylvie Plathové, který napsala za studií na Smith College, je od minulého týdne dostupný na blackbird.vcu.edu. / Časopis o výtvarném umění a sběratelství Art & Antiques změní podobu a povede jej nový šefredaktor Jan Skřivánek. Vydavatel se pro změnu rozhodl náhle. Chce „posílit zpravodajskou hodnotu“ žurnálu. / Ve Francii se každoročně uděluje na 3000 literárních cen a sezona právě začíná. Cenu Grand Prix du Roman de l’Académie Française dostal Jonathan Littell s románem Les Bienveillantes
a zřejmě to není poslední ocenění, které tato kniha Američana žijícího ve Španělsku získá. / Evropský parlament schválil program Kultura na léta 2007–2013 s rozpočtem 354 milionů eur. Program má „posílit kulturní prostor sdílený Evropany a založený na společném kulturním dědictví prostřednictvím rozvoje kulturní spolupráce mezi tvůrci, kulturními činiteli a kulturními institucemi zemí účastnících se programu s cílem podpořit utváření evropského občanství“. / Novou literární cenu, pojmenovanou po velšském básníku Dylanu Thomasovi, určenou spisovatelům pod 30 let, obdržela Rachel Treziseová za román Fresh Apples. / Knihovník Norman Buckley, který ukradl na 500 vzácných tisků z knihovny Manchester Central a nabízel je ke koupi v internetové aukci eBay, vyvázl od soudu s podmíněným trestem. / Režisér Steven Soderbergh připravuje rovnou dva filmy o Che Guevarovi. / Nejsledovanější televizní stanice na Blízkém východě, Al-Džazíra, slaví 10 let
existence. / Spisovatelé Jižní a Severní Koreje vytvořili po šedesáti letech jednotnou organizaci. / Sofijská univerzita udělila cenu za nejlepší román roku Bojanovi Biolčevovi za knihu Amazonka z Varoe. / Zatím jen v němčině vyšly paměti nositele Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertésze, nazvané K. dosszié. / Na českém předvánočním trhu se poprvé objeví audioknihy ve formátu MP3. / Skupina Gorillaz připravuje zatím blíže neurčený filmový projekt, na němž se bude podílet režisér Terry Gilliams. / V tomto týdnu vyjdou nová alba Jarvise Cockera (Jarvis), …And You Will Know Us By The Trail Of Dead (So Divided), The Game (The Doctor‘s Advocate) nebo Damiena Ricea (9). / Zemřel americký spisovatel William Styron.

–jgr–, –lb–

Znovu jsem se vrátil k úvodu Studie v šarlatové od A. C. Doylea. Popisuje seznámení doktora Watsona se Sherlockem Holmesem. Watson má podlomené zdraví, což je následek jeho nezdařené afghánské mise. Zatímco se dává zdravotně dohromady v Londýně, docházejí mu peníze, neboť si žije poněkud nad poměry. Hledá levnější byt a někoho, kdo by s ním sdílel náklady. Naštěstí potkává svého dávného známého Stamforda, který ho dá dohromady s kolegou z laboratoře – je jím pochopitelně Holmes. Ten také potřebuje nějakého partnera, se kterým by se podělil o nájem. Stamford Watsona varuje, protože Holmes je tak trochu divný. Zajímavý muž, ale, jak to tak říci, v mnoha ohledech netradiční. Už jeho vzdělání, jak se později ukáže, je značně eklektické. Zná hodně z chemie, o heliocentrické soustavě neví nic. Není pro něj nijak zajímavá. Atd. Snadno pak dovodíme, že Holmes se zajímá jen o věci, které vedou k cíli, v jeho
případě tedy k možnosti vypátrání pachatele na základě zachovaných stop a za pomoci instrumentu moderního rozumu. Kultura? Nic. V užším smyslu slova tedy. Jinak pokud jde o druhy tabákového popela, tam je Holmes fenomenální. Když se dnes podíváme do zrcadla, vidíme tam Holmese. Od všeho známe trochu, především věci, které nám pomohou ve sprintu k cíli. Jinak o většině věcí nevíme většinou nic.

Zádrhel je jen v jedné věci. My nejsme tak geniální. Bývá to vidět.

Jan Jandourek

Přesně rok od prvních nepokojů na francouzských předměstích hoří autobusy, schyluje se k novému násilí. Nenechme se oklamat agresivní rétorikou radikálů z našich řad, hovořících o válce mezi islámem a Západem. Pro Evropu může být ideologie boje s takzvaným islamismem brzy velmi osudná. Bojovat (mám-li dále užívat tuto vybledlou metaforu) by se totiž mělo proti předsudkům, fanatismu, nevzdělanosti a chudobě. Tento boj před dvěma sty let zahájili první osvícenci. Není to především nízký sociální status, chabé vyhlídky do budoucna, dlouhodobá nezaměstnanost, dosahující v jejich okolí až čtyřiceti procent, co přistěhovalce popuzuje nejvíce? Tito lidé z předměstí se ocitli na okraji sociálních struktur i státního zájmu, žijí na okraji měst, jejichž prosperitu mají denně na očích, která je jim ale z velké míry upřena. Navíc velkou část současných nespokojenců tvoří svobodní mladí muži, kteří v každé společnosti představují
nejradikálnější element, ohrožující každou společnost. Ostatně podobná situace nastala také v bývalé východní části dnešního Německa, kde se rozmohl trochu jiný radikalismus, neonacistický, a to do takové míry, že zdejší židovské kruhy mluví o pocitu ohrožení, podobném tomu před nástupem Hitlera k moci. Francouzská vláda, znepokojená loňskými událostmi, uvolnila bezprostředně poté značné prostředky na podporu lokálních předměstských sdružení. Jenže pokud nebude dostatečně důsledná a nebude svůj hlavní zájem směřovat ke vzdělávání těchto obyvatel, stěží příštím nepokojům zabrání. Neuralgický bod současných francouzských událostí totiž představuje zásadní otázka přijetí základních pravidel naší evropské společenské komunikace a kultury, otázka tolerantního demokratického myšlení, a to bez ohledu na náboženské vyznání nebo původ zúčastněných. Že se dokážou účinně organizovat, to mladí protestanti již prokázali dostatečně, ovšem to, že se neorganizují k běžnému
společenskému dialogu, ale místo toho nechávají promlouvat zápalné lahve a kameny, by mělo velmi znepokojit nás všechny, kdo tomu přihlížíme.

Ondřej Kavalír

V souvislosti s Mezinárodní výstavou a festivalem politického umění Czechpoint se ukazuje pochroumanost struktury i formy angažovaného umění. Umělecká angažovanost je zárukou zájmu ze strany médií a někteří představitelé českého uměleckého světa toho samozřejmě zneužívají: angažovanost se pro ně stala sebepotvrzujícím zacykleným přístupem. Konvencionalizovaná tichá dohoda mezi médii a umělci tak vytváří recept na úspěch všemožných přívlastkových konceptů. Angažované umění se zdá být transparentní, umělecká hodnota pro něj není zásadní, a svou proklamovanou ušlechtilou ideu před sebou nastrkuje jako rukojmího. Jeho podpora je proto chápána jako uvědomělá a apriorně záslužná. Samotné politické umění provokuje ke spoustě otázek: Co je to, jak ho hodnotit, kam patří…? Ani na jednu se nedá jednoznačně odpovědět. Problematičnost tohoto žánru je také jednou z jeho zásadních hodnot a je potřeba s ní pracovat. Politické umění
v galerii je svým způsobem zmrzačené – umrtvené. Revoluce se neodehrávají v galeriích, nýbrž na ulicích a tam patří především. Ale v galerii by se nemělo jednat o pouhou přehlídku toho, jak politické umění žilo a na co útočilo mimo její zdi. Skandál, který vznikl před čtyřmi roky na výstavě Politikum na Pražském hradě, teď v nekomerčních galeriích NoD a C2C nehrozí. Tyto galerie počítají s „poučeným“ publikem, a proto vybízejí k promyšlenější a náročnější kurátorské koncepci. O to však zřejmě nebyl příliš zájem. Výsledkem není koncepce, ale tradiční změť kvalitních i vysloveně podprůměrných děl. Za přinejmenším problematické se dá také považovat prohlášení kurátorky výstavy Tamary Moyzes „o nové mladé generaci výtvarníků cítících potřebu umělecky se vyjádřit k politické situaci“. Jména jako Guma Guar, Pode Bal, Jiří David, Krištof Kintera nebo David Černý moc nových pohledů nepřinášejí. Výstava Czechpoint bude úspěšná, ale
zbytečná. Bohužel je jako většina angažovaných kulturních akcí dobrým businessem.

Jan Došek