2007 / 5 - utopický prostor Jižní Ameriky

Georg Scherer se narodil roku 1540 v v jihotyrolském Schwazu, pocházel z osmi sourozenců. V roce 1559 vstoupil do jezuitského řádu, kde získal na začátku listopadu roku 1565 magisterský titul. O deset let později byl povolán do Štýrského Hradce, odkud přešel do Vídně, kde setrval s přestávkami až do roku 1600. V polovině osmdesátých let 16. století byl několikrát v doprovodu arcivévody Arnošta v Praze a roku 1589 kázal prý i u Sv. Víta. Jako prokurátor provincie jel roku 1590 do Říma, v témže roce se stal rektorem vídeňské koleje. Ve funkci řádového představeného zřejmě neměl pro svou přísnost mnoho úspěchů, a proto byl roku 1594 z funkce odvolán. Od té doby se věnoval jen kazatelské a spisovatelské činnosti. V devadesátých letech navštívil spolu s arcivévodou Matyášem několikrát turecké bojiště a působil tam i jako polní kazatel. Matyáš jej později poslal do Lince,
bašty protestantismu v Horních Rakousích; zde redigoval své sebrané spisy a zde jej v červenci roku 1605 ranila při kázání mrtvice, při jejímž druhém záchvatu 26. listopadu 1605 zemřel. Scherer byl uznávaný kazatel, ačkoli někdy svým protireformačním zápalem popouzel a způsoboval problémy.

Schererovo dílo obsahuje 49 titulů, z nichž některé byly vydány jen jednotlivě, texty vydané do roku 1598 jsou pak obsaženy v jeho sebraných spisech, které vyšly – stejně jako jeho postila – v tiskárně premonstrátského kláštera v Louce u Znojma. Loucká tiskárna patřila k exkluzivním místům tisku a Schererovy sebrané spisy jsou ukázkou typografického umění přelomu 16. a 17. století. Kromě sebraných spisů patří k nejčastěji dochovaným Schererovým dílům jeho postila, která však byla do češtiny přeložena teprve roku 1704, resp. 1724 Janem Barnerem SJ.

Vzhledem k míře rozšíření Schererovy postily a jiných jeho spisů – nacházejí se v každé významnější knihovně v Německu, Rakousku nebo ČR – je možno říci, že patřily k základním dílům pastorálně teologické literatury v 17. a v 18. století. Schererův styl není příliš komplikovaný, což je dáno vlivem jeho misijní činnosti na venkově. Jeho hlavním publikem byli především prostí čtenáři, ale na druhé straně mu jako vídeňskému dvornímu kazateli naslouchal dvůr i klérus. To vedlo Scherera k tomu, že své texty zřejmě upravoval podle okamžité potřeby, takže existovaly – zejména v polemické oblasti – pravděpodobně značné rozdíly mezi prosloveným kázáním a jeho vytištěnou podobou.

Schererova díla byla překládána do italštiny, polštiny, holandštiny, francouzštiny a češtiny. Mezi jeho českými překladateli se objevují nejen katoličtí autoři Václav Brosius, Bartoloměj Flaxius z Čenkova, Jan Barner SJ, ale i protestant Tobiáš Mouřenín z Litomyšle.

Prvním překladem z Schererova díla byly v roce 1585 litomyšlským děkanem Bartolomějem Flaxiem z Čenkova přeložené Katolické glosy. Spis měl ale zřejmě úspěch, protože byl vydán znovu o rok později. Nato vydal Flaxius v roce 1587 další překlad Schererova spisu, a sice Zprávu jistou a dokonalou, že by papež jeden v Římě dítě poroditi měl. Jedná se o spis vyvracející dodnes oblíbenou pověst o tom, že se jednou stala papežem žena. Další traktát hájící papežský úřad a pocházející od téhož autora a téhož překladatele vyšel v Litomyšli roku 1589 a z názvu Zpráva jistá o Antikristu, kdy a odkud přijíti má, a že papež římský Antikristem není a být nemůže je zřejmé, že se opět jednalo o spis bránící katolíky před reformací. Díky své funkci dvorního kazatele a zpovědníka tak Scherer přenesl a aktualizoval problematiku sporu o Antikrista i na vídeňském dvoře. Po
textech zaměřených na papežskou autoritu ve vzdáleném Římě se v Čechách objevuje další jeho překlad, týkající se tentokrát každodenní praxe, a tím je dialogicky pojatá problematika křtu Rozmlouvání křesťanské o ceremoniích a řádech posvátných křtu svatého: mezi knězem katolickým a babou lutheránskou, kteráž dítky ke křtu nosívává. Přes jasně prokatolické zaměření tu není výraz „baba“ pojat pejorativně, ale jen jako označení porodní báby.

Mezitím se objevily překlady dvou Schererových krátkých traktátů Chodcovský plášť a Zprává o nevídané monstranci, ale oba texty se originálu drží velmi volně a jsou spíše díly svých překladatelů.

Litomyšlský Andreas Graudenc, který tiskl všechny předešlé Schererovy české spisy, vydal i Kázání o slavném svátku Těla Božího a procesí a roku 1594 je věnoval olomouckému biskupu Stanislavu Pavlovskému, který dedikaci zřejmě rád přijal, pokud ovšem sám nedal k vydání knihy popud.

Poté se objevují překlady vojenských kázání z turecké fronty – je jich dohromady pět a vyplňují léta 1595–98. Poslední z nich, Kázání radostné chvály a díkův činění z šťastného a udatného dobytí hlavní pevnosti Rábu, přeložil již zmíněný protestantský autor divadelních her Tobiáš Mouřenín z Litomyšle. Byl to zároveň Schererův poslední text vydaný v Čechách před jeho smrtí. Posmrtně pak vyšel jeho katechismus ve dvou verzích a kázání týkající se přijímání pod obojí.

Přestože byl vídeňský dvorní kazatel Georg Scherer SJ v českých zemích jen několikrát a krátce, díky překladům svých děl zůstal pro české čtenářské publikum přítomný i více než století po své smrti.

Autor je historik a bohemista.

Medvědí služba Strindbergovi

Z rozsáhlého díla švédského spisovatele (ale také malíře, chemika, alchymisty, okultisty a velkého misogyna) Augusta Strindberga jsou u nás známé především jeho divadelní hry. Ještě konkrétněji ten výsek jeho tvorby, který tvoří dramata naturalistická a expresionistická, jako jsou Slečna Julie či Tanec smrti, jež se spolu s několika málo dalšími dodnes čas od času objevují na českých scénách. Strindbergovu rozsáhlou dramatickou tvorbu připomněl nedávno Divadelní ústav, když ve své edici Divadelní hry vydal postupně dva svazky obsahující celkem 21 her tohoto autora.

Ze Strindbergovy prozaické tvorby vyšly opakovaně nebo nově romány a novely Červený pokoj, Syn služky, Bláznova obhajoba, Inferno, Osamělý, Glajcha a Obětní kozel. Z povídek byly publikovány pouze sžíravé Manželské historie a Mistrovské povídky.Posledně jmenovaný výbor a nově vydaná kniha Romantický sakristián na Rånö, obsahující dvě rozsáhlé povídky, mají společného jmenovatele v osobě překladatele Otakara Franczyka.

Dva ostrovy

Hrdinou první povídky je budoucí varhaník a učitel Alrik Lundsted, který přijíždí studovat do Stockholmu. Je to hudebně nadaný snílek, který si zpestřuje studentský život nereálnými představami. Tak si například vymyslí románek s neznámou dívkou sedávající v kostele, v němž hraje na varhany. Ačkoli neučiní ani pokus se s ní seznámit, v duchu se dostane až k žádosti o její ruku. Romantické snění ovšem zhatí příjezd Alrikova zuboženého otce, kvůli němuž mladíkovi nakonec nezbude než rychle odjet na ostrov Rånö, kde ho čeká nepříliš přitažlivá kariéra venkovského učitele.

V povídce Paradín a Ostudec sledujeme životní osudy Torkela, syna zruinovaného lodivoda. Jména obou ostrovů jsou metaforická a vyjadřují jejich rozdílnost. První je krásný a žije se tam dobře, druhý chmurný, obývaný lidmi mrzutými a životem zkoušenými. Torkel se pokouší vymanit z osudu ztroskotance, který dostal do vínku, když se narodil na Ostudci do rodiny opilce. Jeho boj rezonuje s cestou Espena Arnakka z románu Uprchlík křižuje svou stopu (1933) norského prozaika Aksela Sandemoseho a tematizuje determinovanost lidského osudu prostředím. Jak překladatel přiznává v doslovu, „dílo Paradín a Ostudec není celé“. To čtenář pochopí, když se ke konci knihy v textu ztratí. Dvě závěrečné kapitoly totiž s předchozím dějem nijak nesouvisejí, přestože se také obě odehrávají na zmíněných ostrovech.

Jedno velké „ale“

Chtělo by se říci, že vydání povídek je činem chvályhodným, kdyby ovšem nebylo jednoho zásadního „ale“. Franczyk totiž svým překladem prokazuje Strindbergovi medvědí službu. Hlavní problém spočívá ve stylové nečistotě. Překladatel volí archaizující styl, který zřejmě vnímá jako relevantní vzhledem k době vzniku díla. Text se tak hemží spojkami načež, pročež, nýbrž a neboť, básnickými výrazy (uzřít) a antikvárním lexikem typu plýtký či pláskat. Přímé řeči ovšem dominuje hovorová či obecná čeština (cvakej, cvakej, chlápku; Co čumíš?; mohl si kecat, co chtěl), takže vzniká kontrast, který čtenáře zoufale ruší. Především však tímto způsobem dochází k nerovnoměrné stylizaci, která zatemňuje či posouvá výklad dialogů. Často krkolomná syntax dává stylistickým problémům vyniknout ještě více. Komplikovaná souvětí jsou vycpaná přechodníky a časté užívání středníku prozrazuje, že překladatel nedokázal větu rozdělit. Objevují se neobratná řešení (vystrčila ruku
na rozloučenou; šňůra jeho uvažování) či chybná flexe (procházel spojovacím prknem). Je zarážející, že tyto a podobné prohřešky, kterých skutečně není málo, neodchytila odpovědná redaktorka.

Zároveň je text plný poznámek pod čarou, jejichž hodnota je v mnoha případech sporná. Možná má smysl upozorňovat na citáty z Bible, které se v povídkách objevují, případně objasňovat, kdo byl Lennart Torstensson, Carl von Linné či Axel Oxenstjärna, vysvětlovat však čtenáři, který vzal do ruky prózu autora, jako je Strindberg, co je aloe, Kanaán, briga nebo akcent cirkumflex, je zbytečné. Mnoho poznámek navíc ukazuje na překladatelovu bezradnost. Jóla je skutečně „menší člun“, jak se uvádí pod čarou, v tu chvíli by ale stačilo, kdyby v textu na příslušném místě stálo prostě člun. V poznámkách rozpitvané názvosloví týkající se lodí a jejich příslušenství navíc v čtenáři vzbuzuje dojem, že pokud nemá jachtařský kurs, zřejmě si moc nepočte. Berličky v podobě vysvětlivek pronikají i do vlastního textu. Tak se například hned na první stránce vysvětluje, že Västra Storgatan je „Západní Velká ulice“ a šéry jsou „malé ostrůvky podél pobřeží“.
Místní jména jsou ovšem překládána pouze namátkou, zřejmě podle toho, jak se jejich doslovný význam zdál překladateli důležitý.

Bez originálu těžko hodnotit významovou správnost převodu. Proto se o to ani nepokouším, domnívám se ale, že i po této stránce by se v překladu našly nepřesnosti. K polemice vybízí už jen v názvu uvedený sakristián. Vzhledem k velmi řídkému užití tohoto pojmenování by stálo za zdůvodnění, proč nestačil obyčejný kostelník, což je prvotní význam švédského slova klockare.

Strindbergovým prózám by moderní překlady více než slušely a jistě by mu získaly i pár nových čtenářů, je totiž mistr popisů. Za živými a svižnými dialogy lze zase tušit jeho zkušenost s divadelní praxí. Strindberg je prostě autor čtivý. Ovšem aby tato čtivost pronikla až ke čtenáři, musí se textu nejprve chopit dobrý překladatel.

Autorka je nordistka.

minirecenze

František Lízna

Musím jít dál – 4 404 286 kroků P. Františka Lízny za Svatým Jakubem

Cesta 2006, 207 s.

Kdybych vyplňoval dotazník Marcela Prousta, jmenoval bych pátera Líznu jako svého hrdinu v současnosti. Po celý život se nebál vzdorovat světské ani církevní moci a v 63 letech věku se vydal pěšky ze Svaté Hory do Compostely. Na cestě si vedl deník, který nyní předkládá čtenářům. Poznáváme z něho zvláštní rozpětí autorovy osobnosti – až obsedantně sečítá ušlé kilometry a cestovní výdaje, zaznamenává kohoutí zakokrhání, každý večer losuje z rozsáhlého seznamu duchovně spřízněnou osobu a posílá jí pozdrav (je to pestrá galerie od Václava Havla až po odsouzené na doživotí), přitom ale každou chvíli zabloudí, něco zapomene či ztratí. Jeho málomluvné, nehledané zápisy vystihují proměnlivé krajiny, jimiž prochází, i proměny v duši poutníka bojujícího s únavou a posilovaného modlitbou. Hlavně si však všímá lidí, kteří mu přijdou do cesty nebo ji s ním mají na chvíli společnou. Dramatický náboj vnáší do Líznova putování každovečerní
starost o nocleh: kdo se poutníka bratrsky ujme a kdo ho od svého prahu odežene? Ani „mezi svými“, na farách a v klášteřích, nebývá vždy vlídně přijat a musí občas vzít zavděk kůlnou či lesním zátiším. Kniha až nebezpečně svádí k cestě – třeba ne nutně do Compostely.

Jan Novotný

Báseň mého srdce

Host 2005, 236 s.

Projekt s názvem Báseň mého srdce si kladl za cíl netradičně prezentovat současnou domácí básnickou scénu. Stálo za ním občanské sdružení Litterula, fungující v Praze od roku 2000. Dvě stě oslovených básníků, sto zaslaných básní, výstava rukopisů, série autorských čtení – završením je pak reprezentativní kniha Báseň mého srdce. V ní se objevuje pestrá společnost devadesáti osmi básníků – zavedené básnické firmy (Šiktanc, Kuběna, Bondy) střídají autoři vstupující do povědomí až po roce 1989 (Slíva, Palla, Hruška), často se pak doslova zjevují málo známá, nefrekventovaná jména (Lebl, Štuka). Každý medailon je vybaven fotografií, slovníkovým údajem o životě a tvorbě básníka, autorskou glosou a především faksimilovaným rukopisným textem básně. Tyto rukopisy jsou jádrem celého projektu a kromě nesporné výtvarné hodnoty otvírají často nové interpretační pole pro vnímání textu. Jiří Kolář zaslal rok před smrtí kratičkou báseň napsanou roztřeseným
dětským (stařeckým) rukopisem – čtení originálu obohacuje bilancující téma textu o novou rovinu melancholie. Netradiční zážitek přinášejí příspěvky Ivana Slavíka, Ivana Wernische a řady dalších. Kondenzovanou studií Vladimíra Křivánka se pak uzavírá nejen působivá kniha, ale i celý projekt, jehož hlavním přínosem bylo poodkrytí intimní sféry mnoha našich básníků.

Jan Jílek

Imre Kertész, Péter Esterházy

Příběh

Přeložila Dana Gálová

Academia 2006, 64 s.

Povídky předních současných spisovatelů z Maďarska, zastupujících dvě generace. Nositel Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész napsal v roce 1991 autobiografickou povídku Protokol. Zobrazuje v ní svou cestu vlakem do Vídně dva roky po pádu komunistické totality, kdy se domnívá, že jede navštívit svobodnou zemi z již stejně svobodného Maďarska. Leč ve vlaku se setká s celní kontrolou, která odhalí, že vyváží víc cizí měny, než může, musí vystoupit na hranicích a vrátit se zpět do Budapešti. Nic se nezměnilo, připadá si bezmocný, ztracený, ponížený a slabý jako kdysi. O dva roky později napsal Péter Esterházy povídku Život a literatura, která je jakousi variací na Kertészovu povídku v duchu jedné věty z Protokolu: „Hle, život napodobuje umění, ovšem výhradně jen takové umění, jež napodobuje život neboli zákon.“ Také Esterházy jede vlakem, také on uvažuje o cestování, o životě a o umění, také on narazí
na celní kontrolu, která mu není příjemná. Ale jeho příběh končí jinak, zdá se, že se doba přece jen změnila. Nebo měl jenom štěstí na celníka? Obě povídky kladou mnoho otázek. Je to chytrá postmoderní intertextuální hra na život a na literaturu (Esterházy přebírá z Kertésze věty i obrazy), na prolínání skutečnosti a umění, zamyšlení se nad tím, jak se mnohé v životě i v literatuře opakuje, jak jedno napodobuje druhé, jedno čerpá z druhého, jedno se z druhého může – ale nemusí – poučit.

Milan Valden

Vratislav Křivák

Andělských šípů terčem jsme, má lásko

Pavel Mervart 2006, 79 s.

Kojetínské něhy Vratislava Křiváka neznají mezí – anebo znají, kdo ví? Rýmované stloukání rakví Poezii v rozběsněném Erótu, řekl by hnidopich. Je to však jinak: Křivákova sbírka je přelomová – básně propracované do mistrovského kusu, tématem je láska erotická a smrt v lyrice i tragice. Vratislav Křivák navazuje na poezii barokní v její košatosti básnických forem a bezohlednosti vyjádření, seznání lidské existence ve dvojakosti časné přítomnosti a směřování k zániku v budoucím čase. Jeho Poezie je strašná – půvab se mění v škleb a grimasa v krásu, vážnost kráčí po hraně ironie mezi prostotou a rafinovaností – ne, ironické se Křivákovy verše zdají pouze při letmém pohledu, vážnost lásky z nich čiší a zní opravdu ryzím tónem. Přimísena je notná dávka drastické exprese – ale když člověk umění poezie dává srdce i skladatelský um, žasne z mohutného dílu konejšivé poetické upřímnosti
básníkovy. Čtenáři však náhle zmizí lehký úsměv z lící, když nalistuje Křivákovy básně hřbitovní – v nich vystavěl prostými slovy pomníčky svým blízkým, mamince, tatínkovi a prarodičům; znějí tragikou, žalem smrti v lidském údělu naplno ve verších písňových i klasicky madrigalových, v poetice současné hovorové řeči a v ozvucích moravské baladické lidové písně. Tragické básně Vratislava Křiváka se vrývají do srdce.

Vít Kremlička

Tom Reiss

Orientalista – řešení záhady podivného a nebezpečného života

Přeložil Milan Dvořák

BB art 2006, 422 s.

Americký bestseller z roku 2005, který má dokonce svou vlastní internetovou stránku www.theorientalist.info, se koncem loňského roku dostal také k českým čtenářům. Je to kniha multižánrová, v níž najdeme prvky reportáže nebo dobrodružného i milostného románu. Namísto odhalování spiknutí či tajných šifer v ní autor pátrá po identitě Lva Nussimbauma (1905–1942), Žida konvertujícího k islámu, který svou druhou identitu vytvářel z velké části i prostřednictvím svých knih a jehož životní příběh je opravdu neuvěřitelný. Autor knihy nás provází nejrůznějšími prostředími, s nimiž byl život jeho hrdiny spojený (předválečným Baku nebo Istanbulem a Berlínem po první světové válce), jeho schopnost krátce vystihnout danou dobu a prostředí (a s ním spojenou mentalitu) je přitom obdivuhodná. Zvláště pak kapitola o židovském orientalismu byla pro mne překvapivá a strhující: Nussimbaumův osud je lépe pochopitelný
na pozadí myšlenkového směru, jehož průkopníky byli Disraeli a později Buber a J. Wassermann. Ti hledali v muslimském Orientu únik před „dotírajícími hrozbami brutální modernity“, Araby chtěli vnímat jako „Židy na koních“ a Orient jako místo zbavené národnostních a sektářských hranic (a především antisemitismu); zdůrazňovali, že „uvnitř Židů žije celá síla asijského génia sjednocení duše“. Při vší čtivosti je tak Reissova kniha také v nejlepším slova smyslu populárně-naučná.

Jan Lukavec

Pavel Helan

Duce a kacíř – literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy

L. Marek 2006, 399 s.

V přemluvě k této knize píše Jiří Kejř, že Mussoliniho spis je „spíše kuriozita než vážná vědecká práce“. Přesto právě Helanem zvolená metoda činí z tohoto zdánlivě zanedbatelného tématu zajímavou knihu. Biografie z mládí Benita Mussoliniho by byla nezajímavá, pokud by byla v češtině dostupná diktátorova monografie, pro další výklad je však nutná proto, že ukazuje kořeny silně proticírkevního smýšlení duceho. Bohužel Helan nechal nevyužitu možnost více se věnovat vlivům, jimž byl Mussolini vystaven. Pro téma česko-italských vztahů tohoto období je jistě přínosná recepce českých dějin u Mussoliniho. Zejména v období první světové války, kdy ještě o vyčlenění či setrvání českých zemí v rámci habsburské monarchie nebylo rozhodnuto. V tomto smyslu stojí za zmínku duceho návrhy na federativní útvar sestávající z Rakouska, Čech a Uherska. Pavel Helan sestavuje k Mussoliniho publicistickému spisku nevalné hodnoty
podrobný rodokmen. Recepce husitství v italském prostředí patří k nejcennějším pasážím Helanova díla. Podrobným rozborem nás autor knihy dovádí až pramenům a ukazuje diletantství italského diktátora. Uvádění historických souvislostí Husova osudu tu neslouží faktografické korektnosti jako spíše demaskování Mussoliniho laxního nakládání se zdroji. Samotný Mussoliniho spisek včetně Husových listů v překladu Bohumila Ryby uzavírá téma „duceho a kacíře“.

Michal Janata

Jana Štroblová

Bylo nebylo-jsme nejsme – výbor z díla

BB art 2006, 171 s.

K sedmdesátinám básnířky a překladatelky, jejíž debut Protěž (1958) předznamenal nástup mladé poezie v šedesátých letech, vychází výbor z autorčiných dosavadních dvanácti sbírek. I když byla tvorba Štroblové zařazována k poezii „všedního dne“, působí její dosavadní básnický vývoj solitérně. Máme před sebou kontinuální, téměř půlstoletou básnickou tvorbu, při jejíž četbě zaujme myšlenková jednolitost básnického sdělení. Od počátku se Jana Štroblová projevuje jako přírodní lyrička, jíž není lhostejný osud Země a jejích obyvatel. Verše se proměňují s autorčiným postupujícím lidským zráním; od romantických milostných rozpoložení s dychtivým očekáváním budoucích životních rolí spějí k plnosti prožitku v metafyzickém smyslu. Častými motivy jsou krajina, les, řeka, kmen, listí, kůra, nejroztodivnější býlí, láska, vesmír… Pokud se obrací k Bohu, rozjímá o víře, zakotvené v křesťanském humanismu. Autorka
osamostatňuje slova, vrací jim původní význam a vytváří zajímavé neologismy, které tak podtrhují apelativní charakter veršů. S její poezií vstupujeme do „ekologické“ hloubky, která je účastna na osudu všech tvorů na naší planetě („Není už Převozník. Nám jeden břeh zůstal jen. Na něm se tráví život i umírá.“). Není divu, že básnický hlas Jany Štroblové v posledních sbírkách nabývá na dramatičnosti.

Jana Čeňková

David Šťáhlavský

Německo mezi řády

Radioservis 2006, 152 s.

Po několikaletém působení v Německu napsal zpravodaj Českého rozhlasu David Šťáhlavský cestopis. Jeho kniha představuje bývalou východní část dnešního Německa, tedy oblast, která prošla od sjednocení v roce 1990 velkou proměnou. K nejzajímavějším kapitolám patří asi ta o hlavním městě Berlíně. Jeho architektonické symboly, jako například Braniborská brána, náměstí Alexanderplatz, Říšský sněm či nové Hlavní nádraží, které po mnoha letech spojilo západní a východní železniční systém tratí, se v knize nepředstavují v podrobnostech, spíše v souvislostech. Nedozvíme se sice nic o architektu Normanu Fosterovi, podle jehož plánů se Říšský sněm v 90. letech rekonstruoval, zato však Šťáhlavský potvrdí informaci, že fotografie ruského vojáka, vbodávajícího do trosek sněmu ruskou vlajku, byla pořízena jen pro účel dokumentace. Přiznal to sám voják: jeho spolubojovník, který za tímto činem stál, byl totiž zastřelen. Kniha je naplněna
mnoha postřehy a nezáleží na tom, zda její autor píše o tradičním německém pojídání chřestu, jízdě na kole, pštrosí farmě na největším německém ostrově Rujána, či o fotbalovém mistrovství světa. Čtenář se rozhodně nenudí. Až budete spolu s Davidem Šťáhlavským cestovat po východě Německa, nezapomeňte si do kapsy zasunout nějakou mapu této země. Jistě se vám bude hodit při přemýšlení nad tím, kde přesně se nachází Erfurt, Halle nebo Warnemünde.

Radka Bzonková

Richard K. Morgan

Zlomení andělé

Přeložila Eva Brožová

Triton 2006, 576 s.

Poté, co byla autorova prvotina Půjčovna masa z roku 2002 (u nás 2005) přes mnohé výtky přijata poměrně kladně, čekalo se, zda Morgan svým dalším dílem potvrdí pověst nadějného autora, nebo zmizí v suterénu literární nádeničiny. Ve Zlomených andělech se Morgan vrací k (anti)hrdinovi Půjčovny masa Takeshi Kovacsovi. Z deštivé a nepřívětivé Země přesouvá své hrdiny na planetu Sanction IV a do kosmu. Ke kyberpunku, akční sci-fi a noirové detektivce tak přimíchal space operu, aby se ve výsledku dokázal odpoutat od škatulek a klišé těchto žánrů a postavit na vlastní literární nohy. Přesto jeho druhý román občas postrádá spád debutu. Takeshi Kovacs je opět nemilosrdný, tvrdý a téměř výhradně egoistický. Děj je akční, s nejednou detektivní záhadou, a stejně jako dříve odhaluje mnohé autorovy názory na dnešní společnost. Jsou tu bohaté korporace, zbyrokratizované vlády, ideologický fanatismus, zbytečné války
a úmrtí. Přitom ale jako by Morgan dával příliš ostentativně najevo, že jeho kniha má i hlubší rovinu, jíž si musí čtenář všimnout, a mnohokrát na to upozorňuje. Lehkost rozjímání nad důsledky nesmrtelnosti, klíč k úspěchu jeho prvotiny, zde chybí. Paradoxně se sice z Morgana stal vyzrálejší spisovatel, potřebuje však také vyzrálejšího čtenáře, který by tento posun ocenil. A protože si není vždy jistý buď čtenářem nebo sám sebou, některé pasáže jeho románu zůstaly na půli cesty.

Vladimír P. Polách

Jana Paulová

Jak běžet do kopce

Carpe diem 2006, 152 s.

Autobiografické vyprávění herečky a zpěvačky o její „cestě za sebou“ (autorka se hledala nejprve v nepálské části Himálaje a poté dvakrát v Indii) je knihou nepochybně čtivou. K pozitivním atributům textu lze dále přičíst zejména poctivost a (snad) pravdivost celé výpovědi, její otevřenost, která však nepřechází – jak je v takových případech časté – do poloh senzačních. Ocenit je možné také fakt, že ačkoli knihu napsala herečka-komička, jen velice zřídka se v ní objevuje jednoduchý, povrchní (například situační) humor (tedy kromě úvodní kapitoly). Náročnějšího čtenáře však kniha těžko uspokojí: vyprávění je nejen příliš jednoduché – to by nemuselo být na závadu –, ale také zcela explicitní, což oslabuje přesvědčivost popisovaných prožitků, především těch niterných. Pečlivější jazyková redakce by byla na místě – nesprávné tvary zájmena já, přechodníků, chybné, patrně nikoli z uměleckého záměru plynoucí užívání čárek působí
rušivě.

Blanka Kostřicová

odjinud

Hermetické prvky v pohádkách Karla Jaromíra Erbena jsou tématem studie Milana Šedivého v Plži č. 1/2007.

Článek z pozůstalosti Josefa Poláka o posledních létech Jana Nerudy, jeho fyzickém strádání a hospodyni Anně Haralíkové otiskl v čísle 50/2006 Obrys-Kmen.

Předmluvu k 2. vydání Vzpomínek na Šumavu Karla Klostermanna (Strakonice, Hrad Strakonice 2006) napsal Ondřej Fibich. (Poprvé vyšly Klostermannovy vzpomínky v roce 1926 u J. R. Vilímka pod názvem Červánky mého mládí.)

Českého vydání Dějin německé literatury v Čechách 1900–1939 od Josefa Mühlbergera (Ústí nad Labem, Albis International 2006) si povšimli kromě Víta Kremličky (viz A2 č. 49/2006) už jen Pavel Kosatík (ve vánoční anketě Lidových novin 28. 12. 2006) a v Babylonu č. 4/2006 recenzent Lukáš Lexa.

Medailon česko-amerického historika Tomáše Čapka (6. 12. 1861, Chrášťovice u Strakonic – 28. 3. 1950 New York), autora knih Padesát let českého knihtisku v Americe (1911) a Naše Amerika (1926), knihy vysoce ceněné Karlem Čapkem, napsal do Českých listů č. 12/2006 Josef Kolínský.

Sté výročí narození olomouckého češtináře a autora mnoha muzeologických a vlastivědných pojednání i beletristických knih Jaroslava Kanyzy (1906–1982), otce známého herce, připomněl medailon v 23. svazku vlastivědné revue Střední Morava (2006).

Rozhovor s nakladatelskou redaktorkou a překladatelkou Hanou Pražákovou, dcerou prozaika Františka Křeliny, připravil do Proglasu č. 6/2006 Josef Mlejnek.

Na webovou stránku jankamenik.wz.cz patřící Janu Kameníkovi, tedy básnířce Ludmile Maceškové (1898–1974), upozornil Jakub Šofar v Salonu č. 501 z 11. 1. 2007. – Nad periodicitou a kvalitou hesel „populárního lexikografického seriálu“ Salonu Les se v Tvaru č. 1/2007 zamýšlel Vladimír Novotný.

Výbor z básní Josefa Javory (1934–2002) Výběr z hroznů (Olomouc, Matice cyrilometodějská 2006) recenzoval v 1. letošním čísle Katolického týdeníku Mojmír Trávníček.

Do rozměrné obrazové publikace Koudelka (Torst 2006) přispěli postřehy o díle fotografa Josefa Koudelky z českých autorů Anna Fárová, Otomar Krejča a Petr Král.

V Týdeníku Rozhlas č. 4/2006 se rozhovorem s Radimem Kopáčem představil v Paříži žijící Prokop Voskovec, který v minulých dnech navštívil Prahu, vydal básnickou prvotinu Hřbet knihy (doslov Stanislav Dvorský, Červený Kostelec 2006) a 21. 1. t. r. oslavil 65. narozeniny.

Naší rodině poskytl rozhovor do čísla 1/2007 Svatopluk Karásek.

František Knopp

Polsko

Midraš označuje „rabínské studium, především studium Bible“, ale také „biblický komentář, který text aktualizuje, vykládá pro přítomnost“ (Tomáš Pěkný). Varšavský měsíčník Midrasz sám sebe charakterizuje jako „Pismo żydowskie“. Jinak to ani nejde: v zemi, kde před válkou žily víc než tři miliony Židů, nemůže dnes žádný z nepočetných titulů židovského tisku být určen pro jednu skupinku podle orientace náboženské, politické, nebo dokonce třeba umělecké. Jen čtrnáctideník Słowo Żydowskie (náklad 1500 výtisků) vychází napůl polsky a napůl v jidiš, převládajícím jazyku předválečného polského Židovstva; jistě je to důležité pro hrstečku těch, pro které to je jazyk mateřský, a pak pro ty, kteří dnes žijí po světě, ale cítí se s Polskem spjati; a ještě jako gesto vzdoru proti hrůzným dějinám. Časopis Midrasz v dubnu oslaví desetiletí existence. Každé číslo je zajímavé, třebaže list není členěn na mnoho klasických rubrik; jistě je to
dáno také omezeným počtem autorů či omezeným rozpočtem na redakční práci. Snad i proto bývají čísla věnována převážně jednomu tématu. Například loňského září to byly Sartrovy Úvahy o židovské otázce u příležitosti šedesáti let od prvního vydání. Letošní lednové číslo se vrací k okruhu otázek souvisejících se „spravedlivými mezi národy“ – nositeli vyznamenání za zachraňování Židů před vyhlazovací mašinérií, udělovaného ústavem Jad Vašem, ale také s těmi, kteří vyznamenání nedostali, ač by si je zasloužili. Komplex otázek, které se kladou, je nesmírný. Jak bylo před nacistickou okupací? Jaká byla úloha katolických publikací? „Vlastně všechna konfesní periodika, pokud se ujímala slova v ‘židovské otázce‘ (a činila to většina z nich a dosti často), používala antisemitských a rasistických schémat, přestože je Vatikán odsuzoval,“ tvrdí Alina Cała a pokračuje: „Právě ona bezpochyby formovala veřejné mínění chudších vrstev stejně jako inteligence, a nikoliv
časopisy národovecké, jejichž celkový náklad ve třicátých letech nepřesahoval 100 tisíc výtisků.“ Odolnější vůči antisemitismu byla velkoměstská inteligence a také levice včetně komunistů. Autorka i další, kdo přispěli do tohoto čísla, píší o paradoxu, patrně jen zdánlivém: ti, kteří za německé okupace pomáhali Židům, nebyli po válce většinou oceněni. „Ti, kteří Židům pomáhali, začali být podezřelí. Lidová kultura k nim měla ambivalentní vztah, ostatně stejně jako k donašečům. Svědčí o tom legendy, které se začaly rodit: o nadpřirozené záři nad masovými hroby, o neštěstích, jaká postihla donašeče, o tom, že se dobře nevede těm, kteří zabrali židovské domy nebo majetky. Na druhé straně si lidé vyprávěli o pokladech, jaké Židé ukryli, a jakási psychóza „zlata po Židech“ některé nutila, aby překopávali místa vyvražďování a území vyhlazovacích táborů. O těch, kteří Židům za války pomáhali, se říkalo, že se jim zachránění později hojně odvděčili,“
píše Cała. Mnozí tedy nechtěli, aby byla jejich zásluha připomínána – nejen antisemitům mohli vadit. Vadit mohla i nepříjemná vzpomínka na něčí statečnost a vlastní nestatečnost. V komunistickém Polsku sice vypukl „boj proti sionismu“ později než v ČSSR, ale vypukl také; platit za přítele Židů nebylo příjemné tím spíš, že stateční zachránci už byli mnohdy staří. Midrasz jednoznačný závěr nenabízí. Je pravda, že předválečný polský katolicismus byl převážně antisemitský, ale je také pravda, že několik tisíc Židů, zejména dětí, se zachránilo díky církevním institucím, zřejmě především v ženských klášterech. Za pomoc Židům hrozila smrt a existovalo zločinecké podzemí, které Poláky ukrývající Židy vydíralo, a když nemohli či nechtěli platit, udávalo. „Árijské papíry“, falešné dokumenty, mohly pomoci Židům asimilovaným, mluvícím polsky a orientujícím se v polském prostředí a kultuře; užitečný byl taky „dobrý vzhled“ (rozumí se „nežidovský“). Daleko menší šanci měli
Židé ortodoxní, mluvící jidiš, a pokud polsky, pak s výrazným akcentem, tedy velmi nápadní. Výborné číslo, hrozná četba.

Václav Burian

Rozpáraná krajka

Italo Calvino napsal Neviditelná města před pětatřiceti lety. Dnes je to klasika italské literatury, součást postmoderního kánonu a povinná četba studentů architektonických škol na celém světě. Není divu, takové působivé dílo může být bohatým zdrojem tvůrčí inspirace.

Calvino inspiroval i Michala Ajvaze: ten pod jeho vlivem napsal svou novou knihu Padesát pět měst. Připomeňme, že v Neviditelných městech jsou všechny minikapitoly, z nichž každá popisuje jedno imaginativní město, uspořádány podle zvláštního klíče. Ten je nejlépe patrný, když se celý systém rozepíše na papír do podoby schématu, nicméně i tak skrývá kouzlo kombinatoriky a symetrie. Kupříkladu série pěti kapitolek označených Nepřetržitá města je umístěna v několika oddílech knihy a střídá se s ostatními skupinami kapitol.

V úvodu své knihy Ajvaz ohlašuje, že „přijímá Calvinovu výzvu skládání prvků díla na základě variačního principu“ a že je seřadí podle vlastního uspořádání, které neopomene také označit symbolickými písmeny a čísly. Zde se však rodí první znejistění, není-li toto prohlášení myšleno ironicky. Takový princip totiž Calvinovu strukturu nejjednodušším z možných způsobů narovnává: sbírá dohromady všechna příkladová Nepřetržitá města a hází je do pytle jedné kapitoly. Mistrně utkanou krajku tak Ajvaz páře a nabízí v podobě metrového zboží. Svůj postup prezentuje jakožto svého druhu test Calvinova uspořádání, který má odpovědět na otázku, zda taková „kompozice vystavená na zcela vnějším kombinatorním principu nenarušuje podstatu literárního díla“. Na posledních stránkách ji však Ajvaz hodnotí ve prospěch Calvinova algoritmu a přiznává, že je programová nahodilost Neviditelných měst asi tím nejúčinnějším způsobem, jak ukázat rozmanitost
zminiaturizovaných měst a souvztažnosti mezi nimi. Nabízí se tedy otázka, bylo-li vůbec potřeba sepsat nový text, abychom dospěli k takovému závěru.

Kudy na variantu

Michal Ajvaz si nedal lehký úkol. Není jednoduché vytvořit hodnotnou variaci už existujícího textu, zvláště když autor nezamýšlí vyžívat se v parodickém zesměšňování původního díla, což bývá většinou prostší. Napsat knihu, která by byla holdem složeným k poctě mistrovi a která by zároveň dovolila vyniknout talentu následovatele, aniž by ho potopila v lichotícím opakování vzoru, to opravdu není snadná výzva. Nejde přece o to přepsat originál. K využití se nabízí celý arzenál účinných intertextových her s citací, autocitací, zjevné nebo inteligentně zahalené odkazy, a mnoho dalších fint pro potěšení čtenáře luštícího vrstvy textu.

Invence bohužel příliš silnou stránkou Padesáti pěti měst není: převládá v nich spíše perifráze a výklad originálu zahalený do mlhy poetického jazyka. Výjevy záměrně odvozené od původního díla doprovází teoretizující komentář, který však místy působí poněkud mentorsky a ve své snaze objasnit celou ontologii neviditelných měst se stává až redundantním. To, co snad mohlo být tvůrčím záměrem, něčím novým, ozvláštňující autorskou interpretací, vyznívá dosti ploše, a všechno, co u Calvina mělo podobu přesvědčivých, leč nenucených obrazů, je v tomto novém „katalogu sídel“ čtenáři explicitně objasněno a systematicky srovnáváno, a to jazykem přeplněným pohodlnými obraty typu „řeč města“, „text města“, „dramat městského života“ atd. Na poeticky napsaný román je tu moc akademické nadřazenosti; na literární rozbor – příliš duté vzletnosti.

Co zjistíme – a co ne

Čtenář se dozví podrobnosti o povaze, osobitostech a paradoxech všech padesáti pěti měst z Calvinovy knihy, ale je to analýza podobná vědě populárního turistického průvodce, v němž se potenciálnímu návštěvníkovi muzea předem sděluje, čím ho mají oslnit Pollockovy klikyháky, co vlastně symbolizují surrealistické koláže a které Matissovo plátno mu připomene styl Gauguinův. Ale zatímco se v případě emblematizace soudobého umění pro potřebu čtenáře bedekru takový postup dá opodstatnit jistou kulturní negramotností cílové skupiny spotřebních průvodců, z podobné paušalizace jednoho literárního díla pomocí díla jiného je cítit spíše autorova nemohoucnost přenést se nad variovanou předlohu a rozvinout její inspirující potencialitu.

Rané Ajvazovy knihy, Druhé město, Návrat starého varana či básnická sbírka Vražda v hotelu Intercontinental, byly skutečně čerstvým dechem a jistě originálním vkladem do české literatury devadesátých let, a to i přesto, že by některé z jeho předchozích románů mohly také nést v podtitulu nějakou poznámku – nejčastěji asi „pocta Jorgeovi Luisi Borgesovi“. Z poslední románové produkce se zdá, že zlaté zřídlo oné typické „urbánní mystiky“ není nevyčerpatelné. V samoúčelné naraci nejnovější knihy se, podobně jako v jednom z popisovaných měst, „ztratily plochy a objemy, zbyly jen spletité linie potrubí, kterým protéká voda. A potrubí je zároveň i lešením – lešením, jehož jediným úkolem je nést samo sebe.“

Autorka je doktorandka Ústavu české literatury a literární vědy FF UK.

výpisky

Kdyby člověk ve snu prošel rájem a dali mu květinu jako doklad, že tam byl, a kdyby při probuzení tuto květinu našel v ruce… co potom?

Carlos Fuentes: Nejprůzračnější kraj

Modlitba = prosba, aby byly přírodní zákony anulovány ve prospěch jediného žadatele, jenž sám přiznává, že toho není hoden.

Ambrose Bierce: Ďáblův slovník

Vepřová selata!

Nápis na smíchovském řeznictví

Dřív chodila Varja Petrovna

po sedlácích prát,

dnes chodí na sekretariát!

Oj, ty časy, časy! Časy nynější!

Kolchozní častušky

Pan Schulz potká pana Kohna po dvaceti letech. „Pane Kohn, vy jste se ale opravdu vůbec nezměnil!“ A pan Kohn zbělel hrůzou.

Bertolt Brecht

Vzpomněla jsem si na ženu kapitána jedné ztroskotané lodi, která spolu s ostatními, kdo to přežili, dorazila po mnoha dnech veslování v otevřeném člunu do jakéhosi města. Na útesech bylo rozvěšeno slavnostní osvětlení – myslela si, že je to na přivítanou. Bylo to však kvůli večírku v guvernérově domě. „Celou tu dobu jsem nepotřebovala politovat, až teď.“

Lois Crislerová: Život s vlky

Jak tyto slepice opovrhuji!

Ze starého překladu Andersenovy pohádky

Dovedli věc ke konci a pykali za hřích Satanův. Ten si olízl pysky a řekl: „Tak, už se stalo. Můžete to klidně udělat podruhé i vícekrát.“ To už je tak jeho řeč.

Thomas Mann: Vyvolený

„Víš,“ ptám se, „že je úmrtnost při hadím uštknutí jenom tři až deset procent?“

„Co máš pořád s tou statistikou!“ říká. „Kdybych měla sto dcer a všechny uštkla zmije, bylo by to něco jiného! Pak bych ztratila jenom tři až deset dcer! Překvapivě málo. Máš docela pravdu.“ Smála se. „Mám jenom jedno dítě.“

Max Frisch: Homo Faber

Slušnost = ony rozpaky u vody se svlékajícího muže, má-li se k dámám obrátit zadní či přední částí svého těla. Či bokem.

Jaromír John: Laškovné definice

mám to všechno

pevně v ruce

ale když to trvá moc dlouho

přestává mi do ní

proudit krev

Diane di Prima: Střípky písně

Soudruh Don Quijote? Po projednání vaší žádosti povoluje se vám zaútočit na dva vyřazené větrné mlýny místního významu.

Gabriel Laub: Zkušenosti

Trávil jsem večer před zrcadlem, abych měl společnost.

Cesare Pavese: Řemeslo žít

Vyjte! Budete se cítit mladšími o miliony let!

Stanislaw Jerzy Lec

…no a co?

Andy Warhol

Quineův myšlenkový postup spočíval v představě, že se nějací terénní lingvisté dostanou do džungle a najdou tam domorodce, jejichž jazyk nikdo nezná, dokonce se ani neví, jakými posunky či gesty vyjadřují souhlas či nesouhlas. Jak budou postupovat? Začnou třeba větami, které říkáme při nějaké příležitosti. Prší a domorodec něco řekne. Při dalším dešti to zkusí říci oni a pozorují, jak bude domorodec reagovat. Pak začnou zkoušet věty i mimo bezprostřední příležitost, věty obecnější, až se doberou nějaké překladové příručky. A slavná Quineova teze zní, že když do džungle vlezou dva lingvisté, vylezou ven každý s jinou příručkou.

Odněkud

Všechny inkvizice trvají na tom, že v desateru není přikázání „Nedáš zabít!“.

Arnold Zweig: Nastolení krále

Počkám, až začnou mlhy.

Potom uvidím.

Petr Kabeš, in: Škola české grotesky

Vypisovala Věra Becková.

Zelená láhev

Shluk stavení ukrytý na opuštěném konci obrovské pouště se postupně vylidňoval. Nejdřív odešli muži s pevnýma nohama a silnými pažemi. Před mnoha lety se odhodlaně vydali bojovat za půdu. To je pěkné, když tady o půdu nikdo nebojuje, kdo by taky chtěl suché a holé kopce, ledkovité nížiny spalované sluncem silnějším než bolest zubů. Hrstka mužů, která se vrátila, hned za týden znovu odešla se svými věcmi, ženami a dětmi. To bylo za období hrozného hladu. Žádná záda na nošení vápence a kamencových kvádrů, ustaly cesty povozů, které dřív přijížděly naložené potravinami z míst za suchou lagunou a napěchované kamením se vracely stejnou cestou. Nouze byla tehdy taková, že si staří lidé museli vybavit indiánské zvyky, tak dávné a zapomenuté, že je skoro vynalezli. Tak se naučili jíst silné kořeny nízkých keřů nesahajících ani po kolena, nastražili pasti na hady a skalní myši, a jednoho dne, kdy se vyhublé děti dívaly smutněji než jindy,
se daly ženy dohromady a zabily krotkou mulu svobodně pobíhající po údolí. Od té doby nejprozíravější z nich zasévaly cukety a fazole a vyrobily schrány ze stonků agáve a starého sedla, aby rostliny ukryly před ďábelským sluncem.

Tam se narodila, nevěděla kde ani kdy, ale narodila se tam. Nejvíc se pamatovala na to, že byla sedmá ze sourozenců a druhá dcera, která se matce povedla. Dětství strávila dřinou při mletí kukuřice. Z nošení věder s vodou jí narostla chlapská ramena, velká chodidla a pevné nohy. Byla silná jako kůň, mohla chodit celé hodiny se zahalenou hlavou a zakrytými ústy. Když bylo zapotřebí, jako jedna z nejstatečnějších se vydávala až na poslední kopec, tak vzdálený, že nebyl vidět, ale byl tam. Jako malá si zvykla na smrt a ticho, viděla uschnout mnoho životů, hlavně dětských. Osleplá sluncem ve žhavém poledni občas uvažovala, co se asi nachází za tím prokletým zrcadlem písčité půdy. Taky se někdy ptala vozků. Vždycky jí říkali totéž, že za písčinami jsou porosty keře kreozotu a pak zas další písčiny. Znali jenom cestu k vlaku, ale z vyprávění věděli, že po mnoha žíznivých hodinách chůze tam existuje místo, kde se všechno zelená a prší každý
den. Nemohla tomu uvěřit. Jeden z těch mužů jí dal láhev ze zeleného skla, nejúžasnější dárek jejího dětství. Měla ji zabalenou v čistém hadříku a každý den si ji přikládala k očím, aby oslnivou pustinu viděla celou zeleně.

Rychle vyrostla, pořád čekala na déšť, pořád tvrdě dřela. Ve dvanácti letech už věděla, jak se starat o dítě a co dělat, aby nebyla pro rodinu přítěží. Ve čtrnácti si uvědomila, že existují muži, a v patnácti začala žít na hromádce. Její muž byl hloupý, hloupější než potrhlá slepice, ale milovala ho, měla ho ráda.

Jednoho větrného rána, nedlouho po narození syna, dorazily povozy a hned nastalo pozdvižení. Muži zpoza vyprahliny přinášeli zprávy o válce, noži, řevu a koních. Prý se to tam mele, chlapi se shromažďují a jízdenky na vlak jsou zadarmo, prý se to vyplatí, dostávají dost jídla a žold, navíc odměny a taky se drancuje, protože platí, že kdo získá kozu, patří mu i kůzle. Vápeníkům se z těch slibů slabě zablýskly oči.

Abych ti mohl koupit pěknou látku, proto chci jít. Žena se neústupně a tvrdě jako kámen dívala do země. Pak se všichni sešli, navzájem se podpořili a příští den první z nich vyrazili spolu s povozy, v podvečer další a třetí den i ti zbývající. Za dvě noci zůstala vesnice bez manželů a bratrů. Říkali, že se vrátí brzy, dřív než v pytlích dojde kukuřice, ale nedodrželi to. Uplynuly týdny a nastala úzkost. Hlad svévolně obcházel hřebeny kopců, ten zrádce po nocích lezl do chatrčí a způsoboval, že děti víc žadonily a méně si hrály, a dokonce se podepisoval i na neklidných pohledech starých lidí a na povadlých a utrápených ženských tvářích. Ty přízračná sušinko, zkroucený kořene gumovníku, kliď se odsud. Jenže hlad se smál a jako protřelý světák po celý den tančil svůj tanec smrti. Jedinou nadějí byly povozy, které by přijely pro kamenec a přivezly potraviny. Silné ruce začaly sbírat kamení a oči se
zatím rozhlížely po obzoru. Dál shromažďovali blyštivé krystaly a bílý kámen, dokud starého hladovce nenašli, jak si zpívá uvelebený na dně prázdného košíku od fazolí. Potom vyměnili ledková skaliska za porosty plevelu a keře kreozotu. S mačetou v ruce a samotou svírající žaludek odhodlaně začali rozdírat všechno, co se dalo jíst. Zkusili všechno, co šlo, staří lidé dostali přednost. Celé měsíce je držely při životě krysy, uzly provazů a samotná pustina, zatímco se úplně zesláblí proměňovali v zemědělce.

—

Povozy se už nikdy nevrátily a stejně tak ani mnoho jejich mužů. Ti, kdo přicházeli, vyprávěli mnoho věcí, které jí od té doby, co věděla o svém muži, připadaly pořád stejné. Začínala pracovat před východem slunce, prohloubila studnu. Malý syn seshora vytahoval mokrý pískovec pomocí vlastnoručně spleteného provazu a mísy z želvího krunýře. Když jednou hledala včelí plástve, narazila na králičí samici s mláďaty. Místo aby je zabila, pustila se do chovu. Jako zázrakem se jí vyvedli. Pak to bylo snazší, psím a králičím trusem pohnojila políčko vhodné k obdělávání a obehnala ho pichlavými odolnými keři, aby ho ochránila před úmorně horkým větrem. Tam zasela kukuřici, cuketu a fazole, a králíky krmila plevelem a opunciemi povařenými ve slané vodě. Za pár let měla dost na to, aby mohla věci dávat a směňovat. Chtěla slepici, ale jediný člověk, který je měl, nejevil zájem žádnou vyměnit a měl je dokonce uvnitř chatrče, aby si je lépe
ohlídal. Nakonec jí po dlouhém naléhání vyměnil dvě kuřata, samečka a samičku, za čtyři králíky, dvě cukety a menší košík očištěných fazolí. Přišla ji tak draho, že pár měsíců zanedbávala pole, aby je mohla hlídat, posílala synka do porostů kreozotu pro bílé červy a šedivé motýly, a vodu na pití jim nepřestala převařovat, dokud nebyla dost velká a silná.

Jak přežívala neustále zabraná do práce, vesnice se postupně vylidňovala. Nejdřív jí to nevadilo a moc si toho nevšímala. Že někdo přišel a zítra si s sebou vezme ženu a věci, že babičce se nechce jít pryč, protože třeba umře na cestě, že spolu odejdou sestry, které žijí samy. Co nám je do druhých, nikde nikoho nemáme, a dokud zůstaneme silní, o jídlo mít nouzi nebudeme. Jenže si všimla, že syn má zvláštní ohníčky v očích a také její odvážnou zvědavost, se kterou jako malá holka pozorovala vozky nebo drtila hlavu zmije velkým kamenem. Bála se, moc se bála a na Boha se obrátit nemohla, protože ji k tomu nikdy nevedli. Její syn byl po otci zamlklý, ale nebyl hloupý, ne, nebyl vůbec hloupý. Jak by také mohl být, když pouhým přemýšlením vynalezl stružky na zavlažování půdy a díky němu měli i vlastní včely, které jim dávaly med po celý rok. Proto měla strach, strach, aby se nenechal zburcovat a neodešel, byl to jediné, co měla,
ale nebudu ho držet, jestli chce, ať si třeba uletí daleko, i kdybych se tu měla sama strhat, vždyť za tím posledním vyprahlým kopcem musí být věcí.

—

Když se pak v jednu chvíli přiblížila k plotu, zády k chatrči, a ucítila, jak ji synovy paže silně tisknou a jak jí potichu brečí na zátylku, už to nevydržela a vzbouřila se proti svému vnitřnímu pocitu, pocitu sobeckého špinavého psa prolezlého červy. Nitro se jí znovu otevřelo, aby se pročistilo hrstmi dobrosrdečnosti, kterou v sobě nosila, a na přímém, protivném slunci, představujícím pošetilou dohodu s její žalostně zpustlou zemí, mu velkoryse projevila pochopení.

Ještě jednou zahlédla, jak se muži vydávají směrem ke kolejím. Odevzdala mu sáček plný krásných pouštních kamínků a vůbec s ním nepromluvila, protože se jí všechna krev srazila v ústech.

Celý udivený nesměle nastoupil do vlaku. Kromě toho, co měl na sobě, což bylo všechno dárek od strýčka, kterého doprovázel, si s sebou nesl ještě plátno ve tvaru měšce a uvnitř: vařenou, sušenou a mletou kukuřici, medové sušenky z fazolové mouky, velké kusy minerální soli, kousky kaktusu biznagy proti bolesti a onen sáček s hezkými kamínky. Jelikož neznal jiný pohyb než chůzi, dva dny si prožil peklo, když se mu neustále točila hlava. Poradili mu, ať se dívá do dálky, nejdál, co to jde, ale jeho oči, zvyklé hledět do země – jenom tak je nepálil vítr a slunce – se zarputile vracely k závratně ubíhajícím opunciím a balvanům, což mu obracelo oči v sloup a zvedalo žaludek. Nakonec drkotání prken a želez přivykl natolik, že jeho žaludek byl s to přijímat potravu i za neustálého kodrcání. Jednou k ránu pocítil, jak ta hromada plechu skřípe, trochu dozadu, trochu dopředu, zase dozadu a zase dopředu,
a vystrašený tím, že zastavují, probudil strýčka. Byli na místě.

—

Pila byla v porovnání s okolním širokým lesem maličká. Sotva dorazil, ani se ho o to nikdo neprosil a sám od sebe, místo aby seděl a čekal jako mnozí další, posbíral hobliny a kusy kůry roztroušené po prostranství před dílnou, potom na kraji srovnal pár sudů, a zatímco pracoval, takhle se mi líbíš, hochu, my si budeme rozumět. Moc nerozuměl, ale z tónu hlasu a úsměvu poznal, že je vítán. Získal pánovu důvěru a ten ho za měsíc nechal přivézt tři krajany. Za rok už byl nadřízený těm, kdo mluvili jeho řečí. Mistr ho zavedl do banky a co nejlépe mu vysvětlil, že tady mu platí za to, že mají jeho peníze, on to pochopil a před nedůvěřivými zraky vedoucího si roztrhl opasek napěchovaný čtyřmi roky práce, pěkná sumička, hochu. Jako příjemce platby bylo uvedeno jméno jeho matky, žijící ve vápenité, kamencové, poklidné vesnici daleko za velkou řekou, v záhybu útrpné prosluněné pouště, kde se mluví jeho řečí a kde na něj ona
čeká.

Strávil tam další tři podzimy a jeho bankovní účet zatím rostl. Jednoho slunečného odpoledne si bílí muži stěžovali na vedro, světlovlasý majitel pily pojídal vyloupaný kukuřičný klas, bramborovou kaši a smažené maso; pane, pane, ve skladu se skutálely klády. Rozruch a křik a kovový zvuk gongu. Nemohli už nic dělat. Předák zpoza velké řeky, který byl ztělesněním práce, důvěry a vlídnosti, proléval svou krev rozdrcený mezi kládami čišícími laskavostí a mocí.

Částku uloženou v bance mrtvým chlapcem zvýšil mistr na dvanáctinásobek. Jména chlapce a jeho matky byla připsána na spoustu seznamů, které visely na jihu v pohraničních kancelářích. Vydržela tam hodně let. Ve skutečnosti ty pruhy jmen stejně nikdo nečetl.

V polovině století se banka u pily stala součástí mocného bankovního řetězce. Příchozí auditoři našli dvacet let starý vklad, nyní ztrojnásobený. Uvedený příjemce se ničeho nedožadoval, k úrokům z původní částky se přidávaly další. A tak to šlo rok za rokem. Jestliže částka byla na počátku úctyhodná, teď už představovala značné jmění. Obrátili se na starého obchodníka s dřevem, ten jim pověděl o vyšetřováních provedených během prvních let, všechna bez výsledku, a dal svolení k tomu, aby se z nahromaděných úroků zaplatilo solidní pátrání po majitelce jmění. Bankovní řetězec si najal vyšetřovací agenturu specializovanou na hledání zboží a osob. Vyšetřovatel, který přijel na pilu, našel velice málo údajů, v podstatě jen řádky darovací smlouvy sepsané před čtyřiadvaceti lety. Paní ta a ta z vápencové vesnice za velkou řekou. Nebyla jiná možnost než se držet dotyčné pouště a odtamtud pátrání nějak blížeji nasměrovat.

Najali si ho z ciziny, aby prošel vesnice v poušti, je jedno, jak dlouho to bude trvat, a aby našel ženu, která už ani možná nežije. Jestli je naživu nebo ne, to je pro mě to nejmenší, já potřebuju důkaz, zaplatí mi stejně, hrozně rád bych ji našel, jsem vyschlý na prach i zevnitř, ještě aby tak ze mě začaly vycházet chuchvalce pěny a hadi.

—

Deset let zůstaly díry ve žluté zemi nepoužité, otevřené horku. Potom šla jedna smrt za druhou a v jednom roce pohřbili tři. Od té doby smutné oči zapadlé v chatrčích vesnice nepohnutě vyhlížely pochmurnou návštěvu, očekávanou již léta. Jenom ona se vzepřela úmyslu a osudu zřetelnému na tvářích a pohybech svých sousedů. Hrob si vykopala, protože to udělali všichni, ale jak vytahovala balvany, přísahala sama na sebe a na svá léta samoty, že ho nikdy nepoužije. Protože bude silná a počká na syna, i kdyby měla vyvádět hlouposti, bylo jí to jedno, jen aby se ho dočkala. Když byla malá, řekli jí, že indiáni si prodlužují život tím, že pojídají ještě teplé břicho oplodněné samice nějakého zvířete, tak udělám třeba i to, až vytuším, že zubatá jde kolem, sním břicha svých králičích samic, ať třeba cítím, jak mě uvnitř pářou, ať cítím jejich mladé, jak se mi hýbou v puse, a přitom v nitru naříkám, musím žít a vidět ho přicházet,
směrem od vlaku, přijde spolu s dětmi a mě vezme s sebou, protože nechci umřít sama…

Životní síla se v ní držela ještě hodně dlouho, až zbyli jenom dva a ten druhý ji tajně pozoroval, aby viděl, který z nich už nevstane. Utvrzená v přesvědčení a čekání si byla jistá, že jednou bude muset svého celoživotního souseda dotáhnout až na kopec. A bylo tomu tak. Jednou pozdě odpoledne postrádala rozechvělé světýlko prozrazující přítomnost toho druhého, pak si uvědomila, že celé odpoledne bylo slyšet povyk hladových slepic, najednou nemohla popadnout dech, ucítila slabé řinčení studené smrti a nohy měla jako přikované vprostřed svého trápení. Našla ho ztuhlého, pramínek zkažené krve mu vytékal z pusy a ještěrka mu vysrkávala oči.

Vyrobila hadrové lehátko a ráno jej odvlekla až na kopec zapomnění. Vrátila se celá od kamení, s pískem mezi zuby a iluzemi téměř spálenými na popel.

Byla posedlá tokem času, odměřovala ho podle pelichání slepic a rozkvétání opuncií. Každou noc sedávala na dvorku s náručí nacpanou různými hadříky, silně je k sobě tiskla a nahlas promlouvala. Spánek ji svou návštěvou uctíval čím dál méně, přestože hodně pracovala, po nocích tedy pozorovala hvězdy nebo si představovala synovy děti.

Zahlédla ho už z dálky, téměř neznatelný bod v jednotvárné poušti. Právě vytahovala vodu, dlouhé stíny začínaly olizovat zemi a vzduch rozpálené trouby zahajoval své každodenní toulky. Hrudí jí projelo vzrušení a bušení srdce jí tříštilo žlábek mezi ňadry. Rozechvělá dojetím mu běžela vstříc bez pokrývky hlavy, ohluchlá rozrušením se ztřeštěně smála. Cestou brečela, oči jí hořely, šlapala mezi balvany a množství drásavých trnů ani necítila. Jde můj chlapeček, jde můj chlapeček, její vlasy a kůže, nesnesitelné houští v hrdle, noha zanechávající ve křoví mezeru a boky, které odíraly dlouhé blyštivé hroty agáve, vše měla jako vyplašené mraveniště.

Oči zvyklé dívat se do dálky ho zaměřily, ještě než návštěvník zmožený sluncem mohl vůbec vidět něco určitého na obzoru s plouživými stíny, připomněla si ho ve vzpomínkách a křeč s příchutí železa ji vznešeně vymrštila proti kobaltové dálavě, kde začíná noc. Vrátila se stejnou cestou zpátky, pomalu, velmi pomalu, vynesla z domu uhlíky a u dvorku rozdělala hranici z roští voskového keře, aby se pocestný měl čeho zachytit a konečně si ulevil od koloběhu žízně.

Tak se nejmenuju, ani ji neznám. Tady nikdo není, už dlouhá léta žiju sama s králíky a slepicemi, kdyby tu někdo byl, vyřídila bych mu to, ale tady nikdo nežije… Ve tváři pocestného se zračil údiv a mrzutost. Přišel s úpalem, koutky úst měl úplně bílé, čelo rudé a ruce rozpraskané jako zem v období sucha. Znalá útrap žízně a strastí všech, kdo se pochodem v takovém žáru zalkli sluncem, mu co chvíli podávala džbánek se slanou vodou, aby mu pozvolna uhasila oheň v útrobách. Namočila staré čisté hadříky a položila mu je na předloktí, čelo a chodidla. Nenechala ho promluvit ani pohnout. Podávala mu vodu tak dlouho, dokud jí muž neřekl, že už nemůže, jestli se nejdřív nezbaví vody v těle, nechala ho, aby jí pak pověděl, že se už může hýbat a mluvit, protože z počáteční hranice zbyl jen popel.

Poprvé za spoustu let uvařila teplou večeři, když byla sama, jídlo v kastrolu by ji otrávilo, jak v tom zničujícím vedru kvasilo. Muž jí pověděl o zaměstnanci, který zemřel ve čtyřiadvaceti letech, o jmění, které asi před dvaceti lety zanechal matce, proto ji musí najít. Jestli kdy žila, už bude po ní, musí být mrtvá a vyschlá, s kostmi jako z ledku. Tady nikdo není, všichni zemřeli už dávno, nikdo tady nezůstal…

Po večeři muž usnul, ona ho pozorovala a její nitro zelo prázdnotou. Pustila králíky, slepice roznesla po popelavých pobořených obrysech opuštěné vápencové vesnice. Připravila sáček s rozemletou vařenou kukuřicí, medovými sušenkami z fazolové mouky, dřevěný soudek s vodou a hrst kamenné soli. Když ranní slunce poklidně svítilo, muž odešel, ona mu dala ranec s jídlem, prastaré brýle s tmavými skly a starou zelenou láhev, pečlivě zabalenou do čistého hadříku.

S bolestí prožitých let, svazující každičký kloub, se pozvolna svezla k zemi, až zůstala sedět. Takových let tam prožila, dýchala oheň, přitisknutá k zemi sála vodu, pečovala o svou neúrodnou půdu…

U kolejí se smaragdově zelená láhev rozbila na tisíc kousků a v nicotném jadérku běloby a vápence, schovaném v pouštním záhybu, se čelem k oslnivému zrcadlu slunečných písčin, čelem k vedru, jež jí zkrabatělo kůži a zeskelnatělo oči, jedna žena odevzdala smrti, vyschlá zevnitř i zvenku.

Přeložila Denisa Kantnerová. Redakčně kráceno.

Z antologie mexické prózy 20. století Paisajes de limbo, Tusquets Editores, México 2001.

Argentina v Praze, Praha v Argentině

Hra Rozvrácený krucifix vznikla v roce 1996; od té doby byla uváděna jak v Argentině, domovské zemi dramatika, herce a režiséra Rafaela Spregelburda (1970), tak i po Evropě, kde tento divadelník často působí. Z jeho dramatické tvorby je u nás zatím znám jen Argentinský okamžik (scénické čtení M.U.T v roce 2003) a Panika (na repertoáru Činoherního studia v Ústí nad Labem). Právě Rozvrácený krucifix teď vychází knižně – uvidíme, zda u nás dramatik najde také své čtenáře a možná i další inscenátory.

Limity scénického čtení

Rozvrácený krucifix se odehrává v Praze v roce 1939, takže Češi ho jistě budou brát mnohem osobněji než třeba Italové či Němci, kteří ho čas od času uvádějí. Sám autor na prezentaci svého textu řekl, že zatímco Argentinci, milovníci Kafkova literárního odkazu, hru vnímají jako komedii, neboť údajně přesně reflektuje politickou rozvrácenost jejich země, Italové dešifrují její náboženské poselství (zakódované v mesianistickém komplexu hlavní postavy). Naznačil i možné historizující čtení. K čemu se přikloníme my, těžko říct. Při inscenovaném čtení, které v Divadle Komedie připravil režisér Dušan Pařízek, nebylo zřetelné nic – z radikálně vyškrtaného textu zbyl situační konstrukt, z něhož téměř nešlo vyčíst ani děj, o nějakém „poselství“ ani nemluvě.

S takovým typem textu se však v jevištně limitované podobě nakládá jen velmi obtížně: autor se zabývá mnohem víc formou než obsahem, a navíc narušuje chronologii vyprávění. Zdá se to být logické i s ohledem na to, co řekl o současném argentinském divadle: záměrně rezignuje na formální čistotu a s tím větší energií se pouští do nejrůznějších hybridizujících experimentů. V tom také Spregelburd spatřoval hlavní odlišnost argentinského divadla, které – zcela nepodporované státem, ale zároveň se mu nezodpovídající – nabízí formální otevřenost a vědomě si s ní pohrává.

Historie? Pro koho?

Jaký je tedy Krucifix a o čem vlastně vypovídá? Bude-li ho čtenář brát jako ryze abstraktní text o několika rozhodujících okamžicích v historicky a politicky vypjaté situaci, pak tedy o tom, jak v takové situaci jedná jedinec, jenž se původně zdá být hybatelem celé situace. Pro čtenáře znalého místního kontextu je text spíše historickým chaosem a trochu hádankou. Téměř všechny postavy mají německá jména (Weck, Traume, Vogelovi), přesto jsou některé z nich českého původu. Část z nich evidentně připravuje odbojové akce proti Němcům (ty zde reprezentuje generál Mansilla), jejich motivace a hlavně čisté úmysly jsou však neustále zpochybňovány a relativizovány.

Česko je tu lokalizací konkrétní jenom natolik, nakolik jsme v textu ochotni hledat odkazy na již zmiňovaného Kafku – a není jich tu málo. Slepý Žebrák, kterému sice hlavní hrdina Weck věnuje hodinky, ale na konci scény si svůj neadekvátní dar rozmyslí a zase si je vezme zpátky („Traume: Takhle je to lepší.“), prochází celou hrou jako smutná připomínka nenaplněného života a zároveň narážka na směšnou ochotu člověka obelhávat se, že jeho životní osud není zdaleka tak tragický.

Hrdina v časové smyčce

Truchlivý nádech má i Weckův život – v první půli hry vypadá jenom jako bezohledný manipulátor, který si jde za svým posláním (nikdy přesně nedefinovaným) bez ohledu na city ostatních postav. Ve třinácté scéně se však autor rozhodne zastavit čas a vrátit se zpět; od této scény se tedy jednotlivé situace odehrávají znova, v částečně pozměněné perspektivě, v níž vycházejí najevo nové skutečnosti a události. Jednak se tak osvětluje již řečené (lépe řečeno napsané, v ideálním případě pochopitelně odehrané, což je princip, který například současná próza dobře zná a hojně využívá), zároveň se však všechno problematizuje. Z Wecka se stává nemilovaná oběť – a teď čí? Boha? Okolí? Historických okolností? Ježíšovský motiv v závěru zůstává nevysvětlen a ulehčení neposkytne ani Epilog, v němž se vracíme na samý začátek příběhu.

Rozvrácený krucifix je na čtení nesmírně komplikovaná hra, ještě obtížnější bude ji inscenovat. Scény se z paměti vytrácejí a celek takřka nedrží pohromadě, člověk se orientuje jen podle těch nejevidentnějších a vlastně vnějších prvků (střelba, výbuch, vaření čaje). Zřejmě se jí tedy chopí inscenátoři, kteří pracují s dekompozicí času a příběhu zcela běžně – což jsou u nás paradoxně hlavně ti tvůrci, kteří velmi dbají na formální vyznění svých inscenací. Jinak to snad ani nemůže být, téma je v Rozvráceném krucifixu zakódované k nečitelnosti stejně jako děj, hru lze tedy brát hlavně jako partituru k jevištnímu experimentu.

Rafael Spregelburd, který se v Praze zastavil v rámci své evropské cesty, dal při křtu českého překladu jasně najevo, že si uvědomuje otevřenost svého textu, a vlastně jej k volné interpretaci velkoryse nabídl. Uvidíme, kdo se ho chopí. Možná se touto cestou nedozvíme nic nového ani o Argentině nebo o naší historii, ale o svém přístupu k divadlu bychom něco zjistit mohli.

Apocalypto

Apocalypto je opatřeno distribučním sdělením, že jde o velkolepý projekt, který vypráví o starobylé říši Mayů a jejím zániku. A také že jde o první snímek, jenž záhadu náhlé destrukce této říše zpracovává. Hned na úvod je nutno říci, že výše zmíněná tvrzení jsou v podstatě klamnou reklamou: děj filmu, a tedy i pokus o jakousi „metaforu úpadku civilizace“ se Gibson rozhodl totálně osekat. Zůstala zde jen prostinká linie pomsty; hlavní hrdina přijde spolu se svými bližními o domov a otce, ocitá se na prahu smrti, podaří se mu utéci a nakonec i zabít vraha. Tuctový příběh je vyprávěn s pomocí nesčetných klišé. Jako by si toho byl Gibson vědom, ozvláštňuje své dílo zasazením děje do exotických prostředí a doby. Přirozeně sahá také po dalším (jemu osobně již osvědčeném) zpestření – místo angličtiny se zde hovoří mayským dialektem. Jde o risk, nebo o vypočítavost?

Když je autenticita nevěrohodná

Je to právě „filmařská politika“, která proti Gibsonovým snímkům víří kritické hlasy, především z řad intelektuálů a historiků. Úhybný manévr za brány autentičnosti (jazyk, místo natáčení, obsazení výhradně neherci-domorodci) o to více vyprovokoval přední světové dějepisce, archeology a znalce mayské kultury k výčtu nedostatků, chyb a dokonce i prvků rasismu. Upozorňují především na fakt, že Gibsonův film končí příjezdem španělských conquistadorů, kteří ve skutečnosti dorazili do těchto prostor až v období Aztéků. S kulturou Aztéků Gibsonovi ostatně splývá více věcí, včetně onoho obětování lidí bohovi Slunce Kulkulkanovi (ten je obdobou aztéckého Quetzalcoatla, jemuž se ovšem lidé neobětovali). Kunsthistorici upozorňují na neomalené míšení nejrůznějších architektonických a výtvarných stylů (odlišných od sebe nejen geograficky, ale i časově). Nejsou také žádné důkazy o tom, že by Mayové měli hromadné hroby či využívali
v takové míře práci otroků. A v neposlední řadě je režisér potomky Mayů nařknut z rasistického pohledu, který de facto spěje k závěru, že za zánik si Mayové mohou sami svým násilným chováním.

Není však naším záměrem zde hodnotit, do jaké míry film sleduje historickou věrnost. Důležitá je především jeho čistě filmařská podstata. K jejímu uchopení bude dobré zařadit Apocalypto do kontextu celé Gibsonovy tvorby.

Krev jako řeč

Režijní debut Muž bez tváře z roku 1993, jak se po následujících třech snímcích ukázalo, stojí zcela stranou. Gibson začínal jako citlivý vypravěč, jenž staví zásadně na hereckých výkonech, na náznaku, a postupně se dostal na zcela opačnou stranu nejen co do obsahu, ale především co do formy vyprávění. Obsahové styčné body vykazují především Statečné srdce a Apocalypto, v nichž Gibsonovo subjektivní řazení lidských priorit příliš nesouzní s křesťanskou naukou Ježíše v Umučení Krista. Podle Mela Gibsona, jinak ortodoxního katolíka, hned po rodině následuje pomsta – pracuje s ní jako s hodnotou, která si zasluhuje ospravedlnění. Hrdina Jaguáří tlapa v Apocalyptu však oproti iniciativnímu Williamu Wallaceovi ze Statečného srdce svoji odplatu vykoná jaksi mimoděk, během úprku, v pudu sebezáchovy. Na pomstu sice myslí, ale coby polapená oběť nepřátel nemá v podstatě na výběr. Gibson si proto musel
najít jinou cestu k orgiím násilí.

Jestliže se recepce příběhu o skotském rebelovi nenesla v duchu kritiky zobrazování násilných výjevů, může za to především fakt, že ve Statečném srdci všechna ta krev nepůsobí samoúčelně. Gibson v něm ztvárňuje historii jak v jejích politických, tak i osobních (a milostných) souvislostech. Ani Umučení Krista, ani Apocalypto tímto směrem nejde. Podstata Kristova učení je divákovi představena v kýčovitých flashbacích/retrospektivách, mimoto už následuje pouze explicitní zachycení fyzického utrpení. O vzniku, podstatě a fungování říše Mayů se z Apocalypta nedozvíme rovněž nic. Kulturní aspekty, struktura jejich společenství, dokonce i ono slibované vyprávění o zániku ve filmu prakticky absentuje. Poslední dva Gibsonovy filmy proto vykazují zřetelnou tendenci k zjednodušování a jen zesilují podezření, že coby režisér pouze vyhledává možnosti, jak vyprávět otevřeně brutální děje. Umučení
Krista vzbudilo silnou diváckou odezvu (a také kontroverzi) kvůli prvoplánově krutým scénám, snímek si však zaslouží spíše lakonickou nevšímavost. Pro zploštění oběti Krista, pro emocionální vyděračství a také patos.

Apocalypto nepracuje s žádnými nosnými myšlenkami, záměr o alegorii je spíše směšný, neboť jde čistě o příspěvek do žánru akčního dobrodružného filmu. To by samo o sobě nevadilo, kdyby ovšem nebylo dílo prezentováno jako něco více. Opět se v jeho spojitosti hovoří o míře násilí v něm, ale tato diskuse budí dojem umělosti a je zbytečná. Ano, krev, křik a pláč nadále tvoří základní stavební jednotku Gibsonova filmového vyjadřování, ale ve spojitosti s jeho osobou (a jeho tvorbou) už tato tematizace působí spíše vykonstruovaně a křečovitě. Stejně jako marketingový tah, který opus výsadně spojuje se jménem jeho režiséra, producenta a scenáristy. Je pravda, že snímek nemá „tahouny“ v podobě hereckých hvězd, ale titul Mel Gibson’s Apocalypto budí dojem legrační sebeprezentace.

Vypravěč s profesionálním zázemím

Po zhlédnutí traileru či letmém pročtení jmen filmového štábu – kameraman Dean Semler (Tanec s vlky), střihač John Wright (Nebezpečná rychlost), Tom Sanders (výprava k Statečnému srdci, Zachraňte vojína Ryana) – by mohl divák propadnout víře v kvalitní epickou podívanou. Jenže Semlerova práce s kamerou spočívá v několika (jak jinak) pěkných velkých celcích na krajinu či záběrech na fotogenické tváře domorodců (zvláště pak na jejich pohledy z očí do očí). Vyloženě nevhodně působí občasné užití digitální kamery, která se snaží být okázale dynamická, místo toho však navozuje pocit televizních záběrů a amatérismu. V oblasti střihu si Gibson jako vždy libuje v neinvenčních zpomalených záběrech: když dojde na akční scénu souboje domorodců s jaguárem, střih (a figurína zvířete) z ní udělá chaotickou směs, jež nezáměrně odkazuje k béčkovým filmovým produkcím. To vše podbarvuje hudební partitura veterána
Jamese Hornera, jehož tvorbu v posledních více než deseti letech lze stručně charakterizovat jako (sebe)vykrádání. Výprava si slova kritiky nezaslouží, neboť jestli je Apocalypto schopno něčím zaujmout, tak jsou to kostýmy, masky a výběr lokací. Zdařilý je také casting – především představitel titulní postavy Rudy Youngblood oplývá charismatem a zranitelnou silou, která z něj činí uvěřitelnou bytost.

Mel Gibson se obklopuje profesionály, jejichž práci však formuje do stále stejného, již notně vybledlého tvaru, jenž výsledku nijak nepomáhá. Divák je vláčen šablonovitým akčním příběhem do té míry, že přesně ví, co bude následovat. Jestliže se tedy Apocalypto nemůže opřít ani o scénář, ani o slibovanou velkolepou vizuálnost, nezbývá než se ptát, zda tento průměrný snímek o prchání lesem s výkřiky v mayském dialektu není poněkud zbytečnou záležitostí.

Autor je posluchač divadelních, filmových a mediálních studií na UP v Olomouci.

Mark Ther

Případ Louny

Tištěné podoby se Funkeho lounský soubor dočkal poprvé na konci roku 2006. Nakladatelství Torst převzalo původní grafickou osnovu Libora Fáry, k níž grafik Martin Balcar připojil obálku plně akceptující Fárovu vizualitu. Původní je i otevírací text historičky umění Anny Fárové, datovaný listopadem 1971; autorka k němu loni v červenci jen připojila jednostránkový dovětek. Edičně se tedy nejedná ani o klasický reprint, ani o nově sestavenou knihu, nýbrž o jakousi rekonstrukci díla, které bylo zadrženo ve finální fázi, ale ještě ne jako úplně vytištěná kniha, putující posléze rovnou do stoupy, což počátkem sedmdesátých let potkalo nejeden titul připravený v liberálnějším ovzduší konce let šedesátých.

Nedráždit, ale říci si svoje

Jaromír Funke fotografoval Louny na objednávku tamější městské rady v letech 1940 a 1941. V květnu jedenačtyřicátého roku se v zasedací síni městské radnice konala jednotýdenní výstava, která vzniklý soubor představila, a tvůrci byl vyplacen honorář. Z této výstavní kolekce se uchovala pouze část, kterou schraňuje lounské muzeum. Odtud čerpala při koncepci knihy Anna Fárová; dalších několik záběrů města vybrala z Funkeho pozůstalosti. Celkem svazek obsahuje šestačtyřicet černobílých snímků města a jeho bezprostředního okolí. „Tato kniha není regionální fotografickou publikací. Je především Funkovou fotografickou vizí města a důslednou aplikací kompozičních principů, které celý život hledal a realizoval. Jsou v ní aplikace a ověření, že tyto kompoziční zákony jsou životaschopné a v takovém zaměření dosud nevyužité. Kniha stojí na půli cesty mezi Funkovými reprezentativními knihami architektur a jeho
volnými kreacemi stylů. Cosi mezi klasickou konstrukcí a osobitou interpretací města, mezi zaujatým podáním jeho podoby a ušlechtilým výtvarným dokumentem,“ zakončila svůj text v listopadu 1971 Fárová.

Charakteristika je to výstižná, finalizuje autorčin předešlý výklad o Funkem a o jeho lounském cyklu. Fárová totiž úvodní text pojala zevrubně, s připomenutím uměleckého i sociálního kontextu, v němž se fotograf pohyboval. A právě pokud nebudeme mít na paměti jí zdůrazňovanou „mezipozici“ lounského cyklu, můžeme být poněkud zklamáni při srovnání těchto snímků s umělcovou vrcholnou tvorbou, kupříkladu s jeho abstraktními ateliérovými kreacemi z konce dvacátých let nebo s dynamikou záběrů moderní kolínské architektury z let třicátých. Louny skutečně kolísají mezi tradicionalistickým zdokumentováním některých městských reálií a „přivlastněním si“ tamějších centrálních staveb (věže radnice či chrámu sv. Mikuláše) prostřednictvím dramatizující diagonální kompozice, kterou Funke uplatňoval již někdy od poloviny dvacátých let. Nedráždit, ale říct si svoje, i tak lze vnímat lounskou zakázku.

Řekl bych, že kniha jako celek obrazově přece jen poněkud zestárla, ubylo na její vizuální neobvyklosti, pokud tedy k prohlížení nebudeme důsledně přistupovat s ambicí kunsthistorickou, jež bude mít bez ustání na paměti všemožné dobové souvislosti. Už nás nebude tolik jako třeba kdysi fotografa-krajináře Zdenka Fejfara vzrušovat fakt, že zatímco Josef Sudek jezdil do Českého středohoří se „svou panoramatickou bednou“, Jaromír Funke v téže krajině exponoval snímky na výšku a často navíc s vysoko položeným horizontem. Naopak dokumentární hodnota lounského souboru roste – kéž by rovněž některá další česká města byla v onu dobu takto zvěčněna, byť Funke zde v nejmenším nezdůrazňoval aspekt sociální, natož politický.

Něco tu nehraje

Ale nyní se vraťme na začátek a zkusme uvažovat, proč Louny v sedmdesátých letech nevyšly, přičemž samozřejmě nemůžeme počítat čas po lednu 1977, v němž vešlo ve známost, že Anna Fárová mezi prvními signovala Chartu 77. Autorka v loňském dovětku ke své předmluvě uvádí, že nevydání této knihy v Severočeském nakladatelství pro ni zůstává dosud „trochu záhadou“. Ještě i v červnu 1973 výtvarný redaktor nakladatelství Václav Daneš sdělil Anně Funkové, vdově po fotografovi, že publikace vyjde v tom roce anebo začátkem roku příštího. „Je tu ovšem stopa svědčící o důvodech zdržení vydání knihy: u hotové makety jsem nalezla 22 půlstran strojopisu básní v próze Emila Juliše, napsaných v roce 1973. Byly psány do hotové makety – jak lze usoudit podle jejich číslování,“ sděluje Fárové v dodatku. „Básník Emil Juliš s redaktory nakladatelství v dobré víře, že samotná kniha fotografií pouze
s odborným úvodem širší veřejnost neosloví a nezaujme, chtěli knihu obohatit slovem básníka a celku tak prospět. Průtahy způsobily, že kniha nakonec už nevyšla. Čas se naplňoval, dobový tlak vzrůstal, nezájem o takový druh knihy nepocházel jen z rozhodnutí redakce. Julišovy texty nakonec až v roce 1996 vydalo nakladatelství Torst v jeho knize Nevyhnutelnosti (na s. 51–69), kde je ukázkou doprovodily čtyři Funkovy fotografie obsažené v knize Louny,“ dodává Anna Fárová.

Připojme, že v ediční poznámce Nevyhnutelností (napsal ji editor i redaktor toho svazku Jan Šulc, který je i redaktorem nynější Funkeho knihy Louny) stojí kromě jiného toto: „Pro knihu fotografií Loun od Jaromíra Funkeho napsal v roce 1973 Emil Juliš 39 textů (jeden text se vztahoval ke dvěma fotografiím), které se vázaly ke konkrétním snímkům, neměly názvy… Z původních Funkeho 40 fotografií tiskneme v naší knize na ukázku čtyři, celý cyklus je uložen v muzeu v Lounech a zasloužil by si (spolu s Julišovým básnickým doprovodem) samostatnou publikaci v odpovídajícím knižním formátu.“

Tady však cosi nehraje, respektive na místě je uvažovat co možná nejvěrněji v dobových intencích (Emila Juliše se již bohužel zeptat nelze, loni 25. prosince zemřel). Právě Julišovi byl v jedenasedmdesátém roce zničen náklad jeho sbírky Nová země; stal se tvůrcem pro režim nežádoucím a oficiálně začal publikovat až zase roku 1988. Tudíž lidé ze Severočeského nakladatelství možná chtěli Juliše do svého edičního plánu propašovat alespoň participací na Funkeho knize (totéž nakladatelství Julišovi vydalo v letech 1966 a 1969 sbírky Pohledná poezie a Vědomí možností), čímž si však, domnívám se, situaci s vydáním Loun pouze zkomplikovali, neboť autorská čistka byla ze strany normalizační moci důsledná a naděje, že odstranění tvůrci se publikačně dostanou jinudy tamtéž, se pozvolna ukazovala být iluzorní.

Obdobně lze zpochybnit jakési obezřetně ekonomické uvažování severočeských nakladatelů počátku sedmdesátých let o tom, že fotografická kniha s odborným úvodem „širší veřejnost neosloví a nezaujme“, a vysvětlit tak navýšení jejího ekonomického potenciálu přítomností básní v próze. To by v několika ohledech byla úvaha opravdu kuriózní, tím spíš, že Funkeho monografie v tom čase úspěšně existovaly již dvě (jednu roku 1960 vydalo SNKLHU, o deset let později další přidal Odeon) a Anna Fárová byla zejména díky odeonské edici Umělecká fotografie uznávanou interpretkou tohoto oboru. Pravděpodobnějším důvodem nevydání té knihy se mi jeví něco jiného. Ačkoliv Fárová v úvodním textu napínala všechny síly k tomu, aby politicky „náležitě“, přitom však bez ostudně kolaborujících formulací vypíchla souvislosti Funkeho tvorby s dobovou fotografií a kulturou sovětskou, asi se to v přituhující normalizaci zdálo málo. Funkeho
esteticko-idylický obraz Loun šlo „okecat“ pouze do jisté míry. Třídní boj nikde, nacistické uchvácení rovněž žádné. Než cokoliv riskovat, raději tu knihu dáme k ledu. Tento způsob uvažování, tyto obavy, byť tehdy třeba nevyslovené takto přímočaře, zřejmě sehrály svoji roli. Dneska už se celou pravdu o tomto případu nedozvíme. Buďme rádi, že kniha je světě a že nad praktikami, které její osud zkomplikovaly, můžeme již pouze „bezbolestně“ kroutit hlavou.

Autor je redaktor MF Dnes.

Renáta Drábková: intuitivní tvůrce

Koncem loňského roku se představila sedmatřicetiletá Renáta Drábková pražskému publiku ukázkou svých posledních kreseb v Galerii Havelka. Výstavu nazvala symbolicky Znovuzrození, což se vztahuje mimo jiné ke znovuobnovení a znovunabytí jejích výstavních aktivit, které budou v tomto roce pokračovat prezentací v pražské Nové síni a následně v olomoucké Galerii Caesar.

Renáta Drábková studovala scénografii na pražské DAMU. Impulsem k volnému výtvarnému projevu se jí stal ale až pobyt v Indii, kde se začala věnovat meditaci. Byť se příklon k východním filosofiím může jevit jako poněkud módní a často povrchní záležitost, pro Drábkovou je přirozeným intimním prožitkem, který jí otevírá cestu k sebeobjevování.

Původní abstraktní zachycení elementárních energií se v jejím díle postupně formuje do konkrétních organických tvarů. Zobrazuje bájnou faunu, nezřídka obdařenou antropomorfními prvky a náznaky pohlavních orgánů, která je zhmotněním bazálních úzkostí spojených s tělesností a sexualitou. K tomuto ústřednímu tématu se autorka neustále vrací, aby se znovu utkala se svým ambivalentním vztahem k přírodě i ke své vlastní animalitě; vztahem, v němž se v procesu ontogeneze fobie mění ve fascinaci. Autorčin bestiář není vhodnou dekorací do dětských pokojíčků. Její „zvířátka“ spíše než laskavé ilustrace k pohádkám připomínají zlověstná embrya uhnízděná na dně podvědomí. Jsou to nevyzpytatelní bazilišci, obývající hlubiny jakéhosi praoceánu snů, kteří nás konfrontují s tajemstvím, jež se bojíme pojmenovat.

Umělkyně pracuje s rozličnými formáty a podklady, od drobných papírů až po rozměrná plátna. Její výrazová škála se rozpíná od jednoduchých linií přes multiplikaci čar až po hutnou hmotu barvy. K malbě často používá prsty, někdy si pomáhá i jinými částmi těla – například obtiskuje do mokré malby své prsy. Bytostný kontakt s materií je pro ni esenciální.

Umělecký vývoj Drábkové je podmíněn neustálým zkoumáním duchovních i organických rozměrů existence. Práce s energiemi v posledním období vykrystalizovala do kresebných znaků postihujících intenzitu symbolu. Papír v tomto případě není pro Drábkovou pouhým podkladem, ale stává se plnohodnotnou součástí díla, často jeho samotným východiskem. Autorka akcentuje transparentnost a delikátní strukturu ručních papírů dovezených z Indie a organicky je propojuje s kresbou. Nikdy neskicuje. Základem je pro ni spontánní gesto – často kreslí zároveň oběma rukama. I pokud je v kresbě či malbě přítomen výtvarný záměr, kompozice a téma se v procesu vytváření podřizují tvůrčímu automatismu, nad kterým autorka téměř ztrácí kontrolu. I přesto však dílo intuitivně kultivuje a obohacuje o estetické prvky, které ale nikdy nejsou samoúčelné a pracují ve službách obsahu.

Tím, že Renátu Drábkovou pozvala do Galerie Havelka, ji galerista Jitka Grígerová zařadila mezi další pozoruhodné umělce-solitéry, jako je Lucie Svobodová, Jan Hísek, Roman Hudziec či Vladimír Kokolia. S nimi, stejně jako s osobnostmi natolik rozdílnými, jako je Petr Nikl a Josef Bolf, mediální kreslíři počátku 20. století, tvůrce art brut Karel Havlíček nebo Paul Klee či Karel Malich, ji spojuje jistá příbuznost. Stejně jako Svobodová se Drábková noří hluboko do buněčných struktur, s Niklem nachází stejnou řeč ve velkoryse pojatém tvarosloví maleb i v jejich fantaskně-živočišné tematice, s Malichem ji spojuje schopnost abstrakce, která v linii koncentruje význam. S Bolfem má společnou vtíravou všudypřítomnost elementárních bytostí: zatímco však u něho nesou příběh obrazu, u ní prostě jsou – rodí se nevědomky z automatických gest, která sdílí s kreslícími médii nebo s Havlíčkem. Její spontánní kreativní akt se ve
své podstatě blíží tvorbě autorů art brut, vzhledem k neopominutelné výtvarné erudici, která se odráží ve formálním zpracování díla, ji však mezi ně zařadit nelze.

Navzdory všemu výše řečenému se Drábková vnějším vlivům brání. Spíše než o vědomé inspiraci můžeme tedy hovořit o společných principech či matrici, která, přestože v osobitých pojetích získává rozličné konkrétní podoby, obsahuje memento primární lidské kreativity, jež je vlastní všem skutečným umělcům od maleb v jeskyni Lascaux po současnost.

Autorka je kulturoložka se specializací na art brut.

Weight of light

CD DVD

Temný obraz / A Scanner Darkly

Režie Richard Linklater, 2006, 96 min.

Filmový svět se pomalu, ale jistě začíná probírat literárními díly klasika sci-fi literatury Philipa K. Dicka, která se svou mnohovrstevnatostí a vysokou mírou introspektivní psychologizace dlouhou dobu bránila adaptaci. Richard Linklater při zpracování románu Temný obraz zvolil techniku, jež sehrála jistou roli ve filmových dějinách a vychází vstříc těkavé a nestabilní esenci literární předlohy. Původně kamerou nasnímaný filmový materiál s poměrně nadstandardním hereckým obsazením (Keanu Reeves, Woody Harrelson, Winona Ryder) je totiž postprodukčně vykreslován do podoby komiksové stylizace. Dochází k mírnému zjednodušení obrysu, jednotlivé čáry se rozechvívají, barvy odhalují pestrost odstínu. To vše v odpovídající míře koresponduje s předváděným dějem, který na pozadí drogového ovlivnění psychiky ukazuje postupný rozklad lidské osobnosti v područí inertních společenských mechanismů. Pokud sledujete obraz sebe sama, jedná se ještě o paranoiu?
Anebo zacyklenost sebepozorujícího pohledu v symbolické zkratce vyjevuje bolestné odosobňování lidského života, k němuž postupně dochází? DVD Temný obraz obsahuje kromě filmu rozhovor s Richardem Linklaterem či Isou Dick Hackettovou, dcerou zesnulého autora filmového námětu.

Petr Pláteník

Řím – 1. série / Rome – 1. season

Režie Michael Apted a další, 2005, 572 min.

Televizní společnost HBO je známá produkcí kvalitních seriálů a ani Řím není výjimkou, třebaže divákovi může občas připadat, že nesleduje seriál o starověku, ale ze současnosti. Bohatí římští občané tu například pořádají večírky, na nichž si jejich ženy vzájemně pomlouvají své šaty, a není tu nouze ani o poněkud nevybíravější mluvu, než na jakou jsme zvyklí z učebnic historie. První ze dvou ohlášených sérií (ta druhá právě v USA začíná) pojednává o Juliu Caesarovi, který po vítězném návratu z Galie zaútočí na Řím a původní republiku promění v totalitní systém. Na konci série pak Caesar umírá poté, co je napaden v senátu. Tyto historické události jsou však spíše kulisami k fabulaci autorů seriálu – ti si za hlavní hrdiny vybrali prefekta jedné z Caesarových legií, Lucia Vorena, a jeho věrného přítele, vojáka Tituse Pullu. Zatímco poctivý Vorenus se postupně stává Caesarovou politickou figurkou, Pulla zůstává trochu
nevypočitatelným, brutálním, ale přece jen „dobrosrdečným“ mužem. Kulturní vyspělost starověkého Říma se tu mísí s podlým chováním některých jeho občanů – především vysoce postavených žen – nebo jejich vztahem k otrokům. Šestidisková edice nabízí navíc možnost sledovat seriál s informacemi, historicky upřesňujícími jednotlivé události ve filmu, bohužel však jen v anglickém jazyce. O to více překvapí kvalitní český dabing. Na šestém disku se pak nacházejí dva filmy o filmu.

Jiří G. Růžička

Žiji ve strachu / Ikimono no kiroku

Režie Akira Kurosawa, 1955, 153 min.

V období studené války se řada tvůrců k obavám o osud světa vyjádřila významným uměleckým dílem. Hodně z nich ale časem zestárlo v okamžiku, kdy zmizela studená válka a byla nahrazena jiným problémem. To však rozhodně neplatí o Kurosawově psychologickém dramatu Žiji ve strachu, které přináší příběh staršího zámožného muže, jenž se v posedlosti svou představou jaderné katastrofy hodlá s celou rodinou přestěhovat do Brazílie. Jeho rodina i nejbližší okolí to ale odmítnou, z velké části otce považují za blázna hodného psychiatrického vyšetření a dokonce ho nechají prohlásit za nesvéprávného. Právě v tomto bodě tkví tajemství trvající přitažlivosti díla. Nejde totiž pouze o film vyjadřující obavy z celosvětové katastrofy, ale také o dílo, jež je průlomem do tradiční představy japonské rodiny, vyznačující se úctou k otcovské autoritě. Ta zde nejen mizí, ale je dokonce nahrazena touhou potomků po zachování
osobního pohodlí a výhod plynoucích z otcova majetku. Silný účinek má film i díky herci Toširo Mifunemu, který, ač pětatřicetiletý, v něm odvedl výkon hodný starých mistrů.

Petr Gajdošík

Stalingrad / Stalingrad

Režie Joseph Vilsmaier, 1993, 142 min.

Film pojmenovaný po místě, v němž se odehrávala jedna z nejdelších bitev druhé světové války, nabízí pohled na prolitou krev z německé strany. Právě to je hlavním důvodem, proč stojí za to snímek vidět. Německý režisér Joseph Vilsmaier nás totiž zavede mezi ty, co jsou ve válečných snímcích ukazováni povětšinou jako křičící zlé figurky, ne jako obyčejní vojáci, bojující jen za jiný cíl. Vilsmaier se s historii vypořádává se ctí, neboť hrůzné činy svého národa nezpochybňuje, ale na straně druhé se dívá na jednotlivé střípky – na ty, kteří ve Stalingradu bojovali (a zemřeli) – s lidským pochopením. Jeho film sice již mnohokrát navštívil českého diváka prostřednictvím televize, vydání na DVD si však rozhodně zasloužil již dříve – ne pro svůj bonusový materiál (trailer, záběry z natáčení, něco málo o režisérovi a dnešním Stalingradu), ale pro svoji výpovědní hodnotu a také kvality, které z něj vytvořily jedno z děl, jež se
v žánru válečného filmu mohou pyšnit označením nadprůměrný. Civilní herecké výkony a práce kamery dokážou výtečně zprostředkovat mrazivé utrpení. Bez jakéhokoliv patosu, heroizace toho či onoho národa, bez historických pouček. Více než co jiného je Vilsmaierův film drásavý výkřik do nekonečné zasněžené pláně, je pokusem o záchranu (= vyrovnání se).

Lukáš Gregor

Kapitan Binarny

Twin Bottles 2006

Kapitan Binarny je komiksová 2D střílečka od studentů moderního umění z Polska a nabízí naprosto unikátní adrenalinový zážitek, který tu alespoň pět let nebyl. Pamětníci mohou Binarnyho pamatovat třeba ze starší hry Abuse. Se svým hrdinou pochodujete zleva doprava, sbíráte zbraně a střílíte – což je alfou a omegou akčních her. Sejmout vesmířany, když se rozhodnou kolonizovat naši planetu, je vlasteneckou povinností. Výborná komiksová grafika a skvělá hudba vás pohltí natolik, že budete hrát a hrát, dokud neuzavřete všechny tři úrovně. Každá úroveň se odehrává v jiném prostředí a je zatraceně náročná na postřeh. Hordy mimozemšťanů ve skafandrech se valí ze všech stran v až absurdním množství a po zastřelení s vykulenými výrazy odpadávají mimo obrazovku. Je to nádherná podívaná. Po dlouhém dni nebo na začátku pracovního dne není nic lepšího než rozsekat na kusy pár stovek zelených, odporných a dobyvačných Marťanů. Zdarma si hru
můžete stáhnout na binarny.pjwstk.edu.pl.

Pavel Dobrovský

Proposition / The Proposition

Režie John Hillcoat, 2005, 104 min.

Osobnost hudebníka Nicka Cavea je takřka renesanční. Svůj talent mimo hudbu dokázal uplatnit i coby herec či třeba jako autor básní, textů, povídek. A nyní i filmového scénáře. Pochmurnost, potemnělost, na druhé straně také lyričnost a svým způsobem romantičnost, to vše ze svých písní vnesl i do westernového příběhu o bratrech, z nichž jeden musel pro záchranu druhého zabít toho třetího. Hlavní (a prostá) myšlenka děje je nám po úvodní brutální expozici předhozena, dále se s ní pracuje už jen velmi zlehka, takřka bez komentářů, zvratů. Proposition je a není westernem. Rozhodně není v té klasické podobě – v podstatě zde nenalezneme kladnou postavu. Současně lze jen stěží někoho zcela odsoudit, neboť i temná duše zabijáka má v sobě něco, co nám to nedovoluje. Na film by šel dokonce vztáhnout vzorec antické tragédie, neboť spíše než souboj strany zákona a strany, která stojí proti němu, je to střet jednotlivce
s předurčeností. Vyprahlá a nehostinná australská poušť uzavírá hrdiny do bludného kruhu, z něhož se nemohou od počátku do konce vymanit. Naděje (byť na obloze krásně svítí slunce) zde neexistuje, o pocitu klidu a harmonie nelze ani hovořit. Proposition je drsný film jak fyzicky, tak především duševně, jde o totální ztrátu iluzí z radosti žití. Za podařené bych označil i bonusy – především film o filmu a komentář tvůrců.

–lg–

Epidemie records

V letošním roce dává Epidemie records jasně najevo, že není jen obskurním metalovým ostrůvkem, ale zaběhnutým a v zahraničí uznávaným vydavatelstvím s širokým stylovým záběrem. Začněme u Karstena Hamreho, kterého zasvěcená veřejnost zná především z jiného projektu – Penitent. Tento činorodý Nor paralelně vede hned několik projektů, namátkou Arcane Art, Defraktor nebo Dense Vision Shrine. Všechny spojuje dohromady chmurná elektronika, tu oděná do gotického, onde do postrockového či industriálního hávu. Páté dlouhohrající album Dense Vision Shrine s názvem A Voyage Of Imagination se nese ve znamení ponurého ambientu s bohatými neoklasickými vsuvkami. Více než hodinová suita hovoří k posluchačům severským, „mordorským“ jazykem: podzemní továrny v dáli temně hučí. Tu a tam se kolem nás prožene nějaké prapodivné železné monstrum a do toho všeho občas vpadnou až wagnerovské motivy, které pootočí kolem času mírně kupředu.

Od soumraku do úsvitu

Dvojice Dusk z pákistánského hlavního města Karáčí je zjevením nejen v katalogu Epidemie rec., ale na hudební scéně vůbec. Původně metalový zvuk byl postupně přetvářen tak, aby loňská novinka Contrary Beliefs vibrovala pouze synteticky. Metalový chraplák Babara Shaikha sice zůstal na mnoha místech silový až běda, v jiných partiích je však nahrazen řadou deklamujících hostí i zpívanými pasážemi přiznávajícími arabský fundament. Samotná hudba pak osciluje od alternativního IDM (Intelligent Dance Music) přes hrubozrnnější elektronickou obdobu doom metalu až k tradiční arabské muzice. Žánrový amalgám prožitý do morku kostí.

Dalším nosičem, který vyšel v roce 2006 péčí vydavatelství Epidemie rec., je čtvrté dlouhohrající album projektu Aghiatrias s názvem Ethos. Za sdružením stojí, stejně jako za projekty Skrol nebo Zygote, originál mezi českými skladateli vážné hudby Vladimír Hirsch. Specifičnost kompozic, kloubících dohromady slovanské (janáčkovské) symfonické odkazy s industriálními hlukovými plochami a rytmy kotlů a tympán do takzvané integrované hudby, dělá z Hirsche apokalyptického solitéra s nabroušeným brkem v jedné a laptopem v druhé ruce. Aghiatrias netlačí
tolik na pilu jako v případě předchozích desek: Ethos není tak hlukově agresivní a zjemněním se obnažily mnohé tvary a zákoutí, jež v Hirschově hudbě figurovaly i dříve, ale neměly možnost zazářit v takovém lesku jako tentokrát.

Další disk představuje jiný výjimečný domácí projekt – jihlavský Tábor radosti. Muzikanti kdysi rozbili své ležení na desátém ročníku Pražského industriálního festivalu a přivezli s sebou druhou desku Hávamál, která tehdy podpořila úvahy profesionálů i fanoušků o dalším významném objevu české elektronické scény. Nová deska tyto ambice nejen potvrdila, ale i překonala. Její jméno Lamat i obal odkazují – na rozdíl od té předchozí, plné inspirací vzešlých ze severských mýtů a poezie – k zaniklé mayské kultuře. Hudebně se od laibachovské pochmurnosti a neohrabanosti obrací k mírně prosvětlené elektronice s rytmičtějším spodkem. Tábor radosti, to je hutný syntetický proud hudby, podpořený svéráznou deklamací sloganovitých textů s mírně filosofickým
přesahem.

Za další z loňských novinek od Epidemie records, projektem Jääportit Tuomase M. Mäkeläho, se musíme vypravit na sever, konkrétně do Finska. Jääporit funguje téměř deset let, ale teprve v posledních pěti letech na sebe strhl větší pozornost. Pokud předchozí nosiče byly klasifikovány jako elektronicko-ambientní, nová deska přečuhuje z této škatulky nohama ven. Mäkelä zbožňuje analogovou elektroniku, fantasy literaturu a navíc nikam nepospíchá. Na nové desce Avarrus je to znát. Pět skladeb o celkové třičtvrtěhodinové stopáži neponechal pouze u vrnivých statických ploch, nýbrž rozsáhlé stojaté vody čeří postaru sekvencerem a následně je zhodnocuje dubovými nebo etnickými rytmy sotva ve středním tempu. Hudba Jääportit umí člověka povzbudit pozitivní energií i psychedelickým nábojem, který umocňuje Mindy M. Heinonenová svými houslemi.
Avarrus aneb novodobá psychedelie balená do syntetického kabátku.

Poslední z tematické várky letošního „epidemicky“ velmi bohatého roku je duo z dalekého Uralu (Jekatěrinburgu) Closing The Eternity a Ad Lux Tenebrae. Na novince Nearby Being se oba vydali cestou akustických hlukových stěn, které dolují z tibetských mís, zvonů, cinkátek i dlouhých ozvučených strun. Výsledkem je trojice snivých tracků, pokaždé s délkou kolem patnácti minut. I přes zahlušenost kompozic je jejich sound přístupný díky nesyntetickému původu zvuků. Ambient plný prodlev, určený pro větrná, třeskutě chladná rána.

Havraní srdce

Podobným vývojem jako vydavatelství Epidemie records prochází v dnešní době i jiný český label jménem Ravenheart records. Jeho vznik datujeme do roku 1999 a k dnešnímu dni lze v jeho katalogu registrovat necelou padesátku nosičů všemožných formátů: od kazet (sic!) po lisovaná CD. Převažující metal stejně jako u Epidemia rec. nabourávají různými alternativními (sub)žánry poučené a ovlivněné spolky ze zahraničí. Vedle kazetové reedice legendárního alba Prospectus I. od švédských Raison d’Être nebo opusů finských neoklasiků Pimentola tu najdeme především švédsko-tureckou dvojici Dahlia‘s Tear, jejíž první album s tasemnicovitým titulem Harmonious Euphonies For Supernatural Traumas Mesmerising Our Existences In Radient Corpuscle Galaxies se nese
v duchu astrálních témat a místy dosahuje až hypnotických účinků. Anil Emre Dedeoglu a zpěvačka Carline Van Roosová stvořili abstraktní syntezátorové rekviem, působivou atmosférickou lamentaci na téma temnoty a věčnosti. Kapitolou samou o sobě je pak dlouhodobější spolupráce Ravenheart records se Švédem Andersem Petersonem, jenž si nechává říkat Objekt 4. Vyšly mu zde již tři desky a i poslední z nich, nazvaná Her Face Among The Shadows, vybrušuje darkambientní model s občasným zatěžkaným rytmem, proplétajícím se melodickým smetím a hlubokými vesmírnými linkami v pozadí.

Jak Epidemie rec., tak Ravenheart rec. jsou důkazem tvrzení, že metalový i elektronický underground má k sobě blíž, než je na první pohled zřejmé. A výhledy do budoucna? U Epidemie je jisté pouze nové album kytarového hlukaře Aidana Bakera a jeho kapely ARC, jež se v dubnu chystá na první koncert v ČR. Ravenheart pro jistotu mlží: budoucnost je prý nejistá. Nezbývá než doufat, že tato pozitivní sonická nákaza se bude šířit i nadále.

Autor je šéfredaktor Rádia Akropolis.

Rádio oslavilo sté narozeniny

Česko-německá deklarace

Co vlastně česko-německá deklarace za poslední dekádu ovlivnila a vytvořila? Je to jen mrtvý a nepotřebný cár papíru, který nikomu neposlouží, jak se již krátce po pražské návštěvě tehdejšího německého kancléře Helmuta Kohla domnívala řada politiků? Nebo se deklaraci podařilo stát něčím důležitějším než pouhou archivní položkou? Odpověď je dvojjediná – zatímco idea tlusté čáry za minulostí, která je leitmotivem dokumentu, byla od počátku spíše nerealizovatelnou touhou po zapomenutí na temné stránky minulosti v českých i německých dějinách, realizace projektů vzniklých z deklarace přinesla možná až překvapivě mnoho.

Tečka za minulostí

Když byly těsně po válce z českého příhraničí nuceně vysídleny statisíce Němců, přišla do Sudet podivná sorta lidí. Novodobí zlatokopové ve jménu historického zadostiučinění rabovali opuštěné vily a ještě hluboko do padesátých let věřili, že to, co v příbytcích vyhnanců nezbylo, je někde pečlivě ukryto, zakopáno a utajeno. Strach z navrátilců byl všudypřítomný.

Něco podobného se v českém parlamentu odehrávalo i padesát let po válce, tedy v únoru 1997, když se schvaloval nedlouhý text česko-německé deklarace, která byla parafována ministry zahraničí obou zemí Klausem Kinkelem a Josefem Zieleniecem v prosinci roku 2006. Také tehdy měli zejména komunisté a republikáni pocit, že deklarace je především dílem revanšistů z řad sudetských Němců, předstupněm k porobě Čechů a jakýmsi trojským koněm sudetoněmeckých zájmů. Asi největší nechutnosti tehdy na parlamentní půdě pronášel republikánský poslanec Josef Krejsa, kterého naštěstí voličský nezájem poslal i s jeho kumpány do ztracena. Vypjaté polohy spojené s přehnaným očekáváním ovšem zaznívaly i v demokratickém táboře. Daniel Kroupa z Občanské demokratické aliance prohlašoval, že deklarace je „zkouška, zda jsme schopni stát se národem, který bude v Evropě schopen soužití s ostatními národy“. V podstatě tak jen
přiživoval mýtus o českém šplhounství, který by se dal shrnout do jediné věty: celý svět se na nás dívá, a my ho tedy nesmíme zklamat. Kroupova slova ostatně až nápadně kopírují stať Milana Kundery Český úděl z roku 1968. Evropu pochopitelně bilaterální debaty mezi Čechy a Němci nezajímaly.

Také dnešní spokojený důchodce z Vysočiny, totiž Miloš Zeman, tehdy prorokoval, že „deklarace startuje duchovní a morální proces“. Sluší se ovšem připomenout, že před deseti lety výrazně napomohl přijetí dokumentu. Tehdejšímu premiérovi Václavu Klausovi to ale nedal zadarmo: poslanecká sněmovna k textu připojila větu, která přitvrdila asi vůbec nejvýraznější myšlenku deklarace – ideu tlusté čáry za minulostí. Zatímco v původním znění Česko a Německo prohlašují, že v historii nebudou hledat střelivo pro politické útoky, podle parlamentu takové činnosti musí přímo cíleně zabránit.

Myšlenka tečky za minulostí, která by uzavřela spory o minulost a narýsovala jakousi startovní čáru pro další etapu česko-německých vztahů, byla od počátku z české strany vnímána jako příslovečné zabití dvou much jednou ranou. Jednak se tím berlínská vláda měla distancovat od nároků vyhnaneckých aktivistů, kteří operovali s podporou bavorské státní kanceláře v zádech, současně šlo ale také o „malou domů“ – o nespravedlnostech a omylech kolektivní viny a excesech nuceného odsunu více než dvou a půl milionů Němců se totiž tehdy diskutovalo i v Česku a Klausův kabinet cítil potřebu vymezit, co je z pohledu českých národních zájmů ještě přípustné a co je naopak rušivým elementem.

Vyhánění není vyhnání

Proto se v deklaraci objevuje nejen věta, v níž „obě strany prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti“, ale i taxativní výčet křivd na českých Němcích. Ti jsou v textu ovšem důsledně označováni za sudetské, a to přesto, že odsun postihl také Němce z Prahy, Brna, Jihlavy, Slezska a jiných oblastí, kteří s historickým územím Sudet neměli co do činění. Velká část Němců, na něž by se označení hodilo, zase s ideologií „sudetoněmectví“ nechtěla mít nic společného.

„Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny,“ stojí v deklaraci. Z lingvistického hlediska je zajímavá hrátka se slovesným videm – zatímco vyhánění (v německém originále die Vertreibung), vyvlastňování a odnímání je v nedokonavém tvaru, který vsugerovává představu dlouhodobého procesu, tedy nikoliv rázného činu, vysídlení bylo pro vyjednavače deklarace již pozvolným plánovaným aktem, a proto může být ve tvaru dokonavém. Lingvistické nuance jsou však z historického hlediska nepodstatné – ze vzpomínek mnoha českých Němců je totiž zřejmé, že o nějakém strukturovaném procesu nemůže být ani řeči. Vyhnance často od sbalení zavazadel dělilo k překročení hranic jen pár hodin.

Sluší se však připomenout, že vyjádření české lítosti obsažené v deklaraci je poměrně otevřené a v mnohém navázalo na projev Václava Havla v Karolinu v roce 1995, později všeobecně interpretovaný jako omluva sudetským Němcům. Havlovy snahy tím byly ale paradoxně přeceněny, protože jako prezident na vyhnanecké téma z pohledu česko-německého usmíření nikdy žádný ucelený názor nezveřejnil.

Zcela stranou v deklaraci zůstala otázka nouzového zákonodárství, tedy takzvaných Benešových dekretů. Na české politické scéně v té době s výjimkou iniciativy Smíření 95 nebylo uskupení, které by prezidentské dekrety kritizovalo a chtělo jejich dopady prozkoumávat. Nikdo se ani nezabýval čistě teoretickou právní úvahou, podle níž by zrušení dekretů nenastolilo stav před jejich přijetím, tedy nevrátilo situaci českých Němců na sklonek druhé světové války. Dnes už debata o dekretech dávno utichla, před deseti lety byla ale brána jako útok na samu podstatu české státnosti.

Nakonec se tedy vyjednavači deklarace shodli na tom, že dorozumění a shoda mají sice přednost, ale zároveň „každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor“. Překlad do nediplomatické řeči byl zřejmý – dekrety jsou integrální součástí českého práva, a bylo by tedy proti duchu deklarace, kdyby se je někdo pokoušel vykládat nebo přímo navrhoval jejich zrušení (což ostatně před vstupem Česka do Evropské unie žádal nejen Evropský parlament, ale také saský zemský sněm).

Strnulost v jinakosti právních názorů se ale projevila jen pár minut poté, co Klaus a Kohl deklaraci na Pražském hradě podepsali. Na dotaz agentury DPA totiž Kohl prohlásil, že text nijak neřeší majetkové otázky, které tak zůstávají otevřeny. S rázným ujištěním Čechů, ale především Poláků o tom, že německý kabinet žádné majetkové nároky nepodpoří, přišel až Kohlův nástupce Gerhard Schröder a po něm kancléřka Angela Merkelová.

Majetkové restituce a neprolomitelnost hranice února 1948, které česká diplomacie odhodila při podpisu deklarace mocně pryč, se tehdy jako bumerang vrátily zpět. Řečeno slovy připisovanými Zieleniecovi: z tečky za minulostí se stala dvojtečka.

Za dvojtečku se přitom od té doby doplňuje leccos, a to na obou stranách hranice. Sudetoněmecký landsmannschaft se na svých sněmech obrací pouze do minulosti, která je zcela v duchu historické amnézie prezentována jako nikým a ničím nezaviněné strádání a ponižování, a volí si k tomu i příslušně provokativní hesla (naposledy „vyhnání je genocida“). V Česku zase jakákoliv zmínka o restitučních žalobách a německé poválečné problematice vůbec vyvolá spolehlivě až hysterické reakce z tábora obhájců národních zájmů i těch, kteří by česko-německou problematiku nejraději zúžili výhradně na česko-sudetoněmeckou.

Pravda o Němcích na křídovém papíře

Kompromis tlusté čáry za minulostí však neznamenal, že by se o problematických etapách historie mělo mlčet. Naopak, deklarace ve svém prvním odstavci přímo předpokládala, že „společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti“.

Signatáři dále měli za to, že „historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci… vyžaduje společné zkoumání“, a zavázali se k pokračování česko-německé komise historiků, která vznikla již roku 1990. Nápad to byl samozřejmě chvályhodný – kdo jiný než historici a jak jinak než společně by se měli dobrat otevřeného pohledu na dějiny, který se pokusí překonat tradiční národovecký pohled na historii.

Ono jasné slovo zmíněné v deklaraci ale zůstalo bohužel dosti zastřené. Příkladem může být prohlášení Komise z jara 2002, kdy se v souvislosti s pátým výročím deklarace a projednáváním vstupu Česka do Evropské unie opět rozvířily debaty o Benešových dekretech. Ve snaze ukázat politikům, jak se věci mají, historici v kratičkém textu autoritativně vylíčili, že příčinou dekretů je rok 1938, bez Mnichova by nebylo odsunu a všichni, kdo to tak nechápou, jen dějiny instrumentalizují ke svému prospěchu. Vrcholem českého národního vzepětí na poli historiografie pak byla kniha Rozumět dějinám, kterou Dostálovo ministerstvo kultury za podpory bývalých či tehdejších členů Komise (Zdeněk Beneš, Jiří Pešek, Václav Kural) vydalo jen několik týdnů poté. Narychlo spíchnutá publikace, vydaná nakladatelstvím Gallery v otřesné grafické úpravě, zato na křídovém papíře (!), poslepovala dohromady starší příspěvky od zaangažovaných autorů a byla narychlo
distribuována do škol. V poslední kapitole brožury pak byli všichni, kdo nesouhlasili s tezí, že za ztrátu domova si v podstatě Němci mohou sami, protože to „patřilo k následkům války“, kterou hitlerovské Německo vyvolalo, označeni za „esejisty“, s nimiž není možné vést odbornou debatu. Jinými slovy – elitní státní historici si přivlastnili klíč k dějinám a občanský a morální pohled na německou problematiku odsoudili jako ahistorický a nepřípustný.

Vlivem vleklých debat o tom, kdo vlastně historii zneužívá, tak došlo v Česku k zajímavému paradoxu. Zatímco čeští dějepisci se přeli o to, kdo a jakým způsobem smí dějiny vykládat, a přešlapovali v úzkém tematickém i metodologickém kruhu, bílá místa v českých dějinách museli odkrývat jiní. Dosud jedinou monografii na téma Sudet v nacistickém Německu tak napsal Němec Volker Zimmermann a klíčovou knížku o ideologii sudetoněmectví ve vztahu k Česku zase emigrantka Eva Hahnová se svým německým manželem.

Rozpačité výsledky ale nezůstávají jen za úzce specializovanou skupinou historické obce. Potíže s nalezením svého opodstatnění má v dnešní době také česko-německé diskusní fórum, zřízené deklarací k „pěstování dialogu“. Zatímco zpočátku se probírala také historická témata (lépe řečeno je nebylo z příspěvků na výročních konferencích možné odpreparovat), s postupem doby byly okruhy debat stále jalovější. Nad jednáními fóra se tak vznáší otázka, proč je nutné nad evropskou bezpečností nebo výzvami globalizace debatovat v úzce vymezené česko-německé linii.

Hurvínek i výuka plavání

Kde tedy můžeme nalézt příklady „trvalého a do budoucnosti zaměřeného usmíření“, které deklarace hned ve své preambuli předpokládá? Odpověď nenalezneme v archivech, na konferencích ani v obskurních sbornících, ale v mnoha zapadlých vesničkách, a také v rockových klubech, dětských táborech a na cyklistických stezkách. Tam všude totiž doputovaly peníze z Česko-německého fondu budoucnosti, který letos již desátým rokem zcela v duchu deklarace významně napomáhá procesu smiřování a porozumění. Bilaterální fond, na jehož zřízení se česká a německá strana v deklaraci dohodly, se přitom zaměřuje především na projekty menších rozsahů.

Mezi akcemi, na něž fond ze svého rozpočtu, financovaného českou a německou vládou, na svém posledním zasedání v prosinci loňského roku přispěl, tak patří nejen opravy kostelů a výstavy či zájmové kroužky, ale vedle sebe tu najdeme také zájezd Spejbla a Hurvínka do Augsburgu nebo společnou výuku plavání žáků ze základních škol v českém Rumburku a nedalekého německého Ebersbachu.

Celkových více než 800 milionů korun, které ve formě menších částek doputovaly do mnohdy zapadlých koutů republiky, nemají ale jen efekt v rovině česko-německé každodennosti. Často také napomáhají nápravě vykořeněného vztahu Čechů k malebné pohraniční krajině, kterou po válce a odsunu tamějšího německého obyvatelstva postihl sociodemografický experiment zvaný znovuosidlování pohraničí.

Příkladem může být znovuopravená (či spíše znovuvystavěná) synagoga v Hartmanicích na Šumavě, která se od loňského května stala vyhledávaným turistickým cílem v kraji. Z opuštěné horské synagogy, která se dnes pyšní přídomkem nejvýše postavené židovské modlitebny v Čechách, se po vzniku socialistického a etnicky již homogenního Československa stala nejprve malá továrna a posléze armádní sklad pneumatik. Podobně jako nedaleké Prášily nakonec jen zázrakem přežila demoliční výměr a za přispění Fondu budoucnosti povstala z trosek. Jako židovský svatostánek jde sice jen o mrtvou schránku, ta je ale díky historické expozici, která zde našla místo, příležitostí připomenout si, že zdejší společnost bývala multikulturní a kromě Čechů a Němců tu žily desítky asimilovaných židovských rodin.

Přestože nedávno ministři zahraničí obou zemí činnost Fondu prodloužili, je jasné, že nemůže fungovat donekonečna a jeho činnost zřejmě časem převezmou jiné grantové instituce. Unikátní byla nicméně jeho práce na obřím projektu, který má v sobě stále velký potenciál v podobě nezpracovaných vzpomínek tisíců pamětníků a dobových dokumentů – odškodnění nuceně nasazených a obětí otrockých prací.

Přestože mnozí se splátek z německé nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, které nakonec dosáhly 210 milionů eur, již nedočkali, jde v poválečné historii Německa o jedno z nejviditelnějších morálních gest na pomoc obětem nacistického režimu.

Možná ještě důležitější než určitá osobní satisfakce, která byla v mnoha případech spíše finanční injekcí pro lačné příbuzenstvo lidí nasazených na práci do „rajchu“, jsou ale vzpomínky v podobě dopisů, deníků a fotografií, které mohou výraznou mírou přispět k udržování mizející kolektivní paměti národa.

Práci s nimi se věnuje také Živá paměť, jedna z nástupnických organizací Fondu budoucnosti, která hodně sází na metodologii, jež je do češtiny poněkud toporně překládána jako orální historie.

Mezi pomníkem a zapomníkem

Živá paměť se přitom výsledky svého úsilí snaží propagovat tam, kde je to nejvíce potřeba, tedy ve školních lavicích. Ve čtyřicítce škol uspořádala v rámci projektu Zmizelí Romové besedy s pamětníky romského holocaustu, což je počin unikátní i v evropském měřítku. Z téměř tří tisícovek českých Romů, kteří prošli zkušeností obou sběrných lágrů v protektorátním Československu – Hodonína u Kunštátu a Let u Písku, by se ti, co jsou ochotní a duševně i fyzicky ještě schopní vyprávět o svém utrpení, dali spočítat na prstech jedné ruky.

Ve věku internetu a téměř stoprocentní počítačové gramotnosti mezi studenty by se mohlo zdát, že učitelům stačí, když zadají téma holocaustu jako domácí úkol vhodný pro „vygooglování“. Výzkumy ale potvrzují, že historická témata, události druhé světové války nevyjímaje, jsou doménou především školy, teprve pak následuje televize a vyprávění prarodičů a jindy hojně využívaný internet je zcela marginálním zdrojem poznání.

Zatímco příběhy přeživších z vyhlazovacích táborů na území dnešního Polska tak na děti mohou působit jako historky z jiné planety, právě očitá svědectví z „českých koncentráků“ jsou jedinečnou šancí, jak školákům nabídnout ještě živou, více než půl století starou historii, a to z první ruky. Dnešní čeští školáci toho o holocaustu vědí relativně dost, i když to vyjadřují často velmi svébytně. Při jedné ze školních besed, které Živá paměť pořádá společně s Muzeem romské kultury, se tak pořadatelé dozvěděli i to, že koncentrák byl „fakt hustej tábor“.

Na první pohled jadrný a provokativní popis koncentračního tábora je ale podstatnější, než by se mohlo zdát. Nevědomky totiž svědčí o tom, co by mělo být praktickým výsledkem česko-německé deklarace vnímané v horizontu každodennosti, totiž otevřené a nesvázané slovo o minulosti podpořené názorem generace, pro kterou jsou výsledky druhé světové války určující zhruba stejně jako westfálský mír.

Když před deseti lety historici Zdeněk Hojda a Jiří Pokorný napsali knížku o vztahů Čechů ke své zhmotnělé minulosti a slávě v podobě nejrůznějších soch a památníků, trefně ji nazvali Pomníky a zapomníky. Každé symbolické připomenutí velikána, bitvy nebo události v sobě totiž skrývá nebezpečí zániku. Z historie víme, že přijde-li „nová doba“ v podobě nového režimu a ideologie, většinou si s sebou přináší také jiný obraz minulosti, a tak jsou pomníky (hmotné i ty metaforické) strhávány a v lepších případech odváženy do zapomnění depozitářů.

Česko-německé deklaraci naštěstí nic takového nehrozí. I kdyby se jednou stala takovým politickým „zapomníkem“, stále tu jsou stovky drobných, ale každodenních výsledků v podobě opravených kostelů, koncertů, setkání, ale také zaznamenaných vzpomínek a svědectví, které přispívají ke kultivaci vzpomínkové kultury. Na dvoustránkový dokument, jemuž před deseti lety mnozí věštili rychlou smrt, to není málo.

Autor je redaktor deníku Právo.

Dětství u nás a postaru

Autoři knihy Radostné dětství? nejsou v mnoha ohledech žádnými novátory a programově se opírají o osvědčené metodické postupy a strukturní členění stejně zaměřených prácí západoevropského dějepisectví. Západoevropská pojednání nabídla Mileně Lenderové a Karlu Rýdlovi základní tematické okruhy, jichž se do určité míry drží i česká monografie: postavení dítěte v rodině a ve společnosti, postoj dospělých k dětem a dětství jako takovému, vztahy mezi rodiči a dětmi, vztahy mezi sourozenci, výchova v rodině a mimo ni, genderové rozdíly ve výchově, dětský svět, traumata dětství.

Výjimečné svědectví

Z textu zřetelně vysvítá, že doménou autorů je především zdravotnická, osvětová a pedagogická literatura 18.–20. století, a že se suverénně orientují také v dobových lékařských a porodnických záznamech (zejména ve vzácně dochovaných denících porodníků a porodních babiček) a v pramenech osobní povahy: bohatě čerpají ze vzpomínek a deníků žen z 19. století, bez výjimky žen vynikajících, veřejně či literárně činných, které měly potřebu písemné reflexe vlastních prožitků. To samozřejmě omezuje výpovědní hodnotu shromážděných svědectví právě na vyšší a střední vzdělané vrstvy a jakékoliv obecné soudy o celé české společnosti lze vyslovovat jen s krajní opatrností, čehož jsou si autoři dobře vědomi.

Na základě uvedených pramenů Lenderová a Rýdl podrobně referují o postojích dobové literatury k dětství a jevům s ním souvisejícím; v osobních vzpomínkách pak hledají odpověď na to, jak se zdravotnické, vzdělávací a právní normy a nařízení vztahující se k dětem odrazily v praxi, jak byly přijímány i to, jakého ohlasu docházely nové tendence ve vztahu k dítěti, které přinesl osvícensko-racionalistický proud, prosazující například kojení dítěte matkou. Dnešní historická věda pokládá kojení dítěte vlastní matkou za symptom mateřské lásky a praxe odkládání dětí do péče kojných, rozšířená u vyšších a středních vrstev ještě v první polovině 19. století, je chápána jako určitá netečnost k osudu dítěte.

Právě na problematice výživy nejmenších dětí kniha modelově představuje, jak se v průběhu 19. století změnil vztah k dítěti: od důrazu osvícenské zdravovědy na kojení dítěte matkou jakožto prostředek snížení rizika úmrtí kojence, který nalézal ohlas zpočátku jen u vzdělaných elit, přes prosazení nového přístupu i u středních vrstev, kde dlouho přetrvával zvyk najímat k dítěti kojnou, až po opětovný ústup kojení v souvislosti s rozšířením umělé kojenecké výživy. Nejrůznější náhražky mateřského mléka původně využívaly jen tovární dělnice a nejchudší ženy, jež musely poměrně krátce po porodu dítě odstavit a začít obstarávat živobytí. Důsledkem byla hrozivá úmrtnost kojenců v nejnižších sociálních vrstvách, motivující na druhé straně všechny ženy, které si to mohly jen trochu dovolit, aby krmily děti vlastním prsem dostatečně dlouhou dobu anebo aby alespoň vybíraly kojnou podle nejpřísnějších kritérií. Ale s rostoucí zdravotní
a hygienickou nezávadností umělé výživy se užívání náhražek mateřského mléka ujalo i ve vyšších vrstvách.

Pár výhrad

Je patrné, že historicko-demografické údaje mají autoři z druhé ruky a užívají je místy nepřesně. Například termíny porodnost a plodnost nelze volně zaměňovat (s. 136) a vědomé bránění početí není totéž co všeobecné rozšíření antikoncepčních metod, jak by se mohlo zdát na základě textu na straně 139 (znalost a příležitostné užití technik bránících početí jsou v rovině individuální či na úrovni určitých sociálních skupin doloženy již pro počátek novověku, zatímco k všeobecnému rozšíření antikoncepčních metod či jinak též plánovaného rodičovství dochází ve většině evropských zemí až po polovině 19. století). V nepřesném významu hovoří autoři rovněž o „dětské“ úmrtnosti: na některých místech knihy tím mají evidentně na mysli úmrtnost všech nedospělých jedinců, jinde však užívají pojmu „dětský“ zástupně za výraz „kojenecký“ (s. 271). Lze se rovněž ohradit i proti tvrzení, že celkový počet dětí v rodině regulovala
v podmínkách starého demografického režimu také zdrženlivost během půstu a adventu (s. 135). Námitky by bylo možné vznést i proti představě, že „s ekonomickými, sociálními a demografickými změnami se vytváří intimní prostor rodiny, redukovaný na rodiče a děti, nukleární rodina“ a že „teprve pak se mohl změnit vztah dospělých k dětem“ (s. 12). Autoři zde zaměňují dvě věci: na jedné straně existenci nukleární rodiny a na druhé straně intimizaci užšího rodinného okruhu, k níž skutečně dochází v souvislosti s výše zmíněnými změnami v 19. století a kterou anglický historik Peter Laslett spojuje s procesem „disociace rodiny a podniku“. Diskutabilní je v této souvislosti i tvrzení, že změna vztahu k dětem byla důsledkem vědomého omezení počtu dětí v rodině a vytvoření intimního rodinného prostředí: nebyla proměna postoje k dětem spíše předpokladem těchto změn?

Výše uvedené výhrady mají však spíše povahu připomínek k některým dílčím výrokům či k drobným terminologickým nedůslednostem, kterých si snad povšimne demograf, nikoliv už běžný čtenář.

Z koncepčního hlediska bych ráda upozornila pouze na dvě záležitosti. Za poněkud nedůsledný mám na jedné straně předpoklad kompaktnosti a jednolitosti „dlouhého“ 19. století, na něž se autoři odvolávají, když předkládají pramenné stopy jistého postoje, názoru či praktiky z různých fází sledovaného období, a na druhé straně vědomí, že právě v 19. století docházelo k razantním změnám v hodnotách a životní praxi lidí. Onu dynamiku doby porůznu deklarují a demonstrují ji při podrobném líčeních změn v porodnictví a zdravotnictví vůbec, ve školství, v odívání apod. Ale řada jevů je pojednána tak, jako by měla během celého 19. století setrvalý ráz. Například při charakteristice vztahů uvnitř rodiny se hledisko proměny dostává do pozadí: autorita otce a respekt vůči němu, spojený často s bázní či dokonce strachem ze strany dětí, jsou nahlíženy jako konstanta (s. 149). Lze však poukázat na tendenci ke stále nápadnější
nepřítomnosti otců v rodině, která se v měšťanském prostředí projevovala od sklonku 19. století. Jednalo se o důsledek oddělení pracovní a soukromé sféry, kdy muži stále častěji nacházeli pracovní uplatnění mimo domov a opouštěli rodinu na podstatnou část dne kvůli výdělku. Děti pak vyrůstaly převážně pod dohledem matky, protože jejich otcové brzy ráno odcházeli do práce a vraceli se často až večer, když drobotina uléhala k spánku. Tento „syndrom nepřítomného otce“ vedl k citelnému oslabení otcovské autority a předznamenal komplikovanější vztahy mezi rodiči a dětmi ve 20. století.

Z hlediska intelektuálně laděného čtenáře, který za jednotlivými zajímavými a pečlivě shromážděnými fakty, týkajícími se například péče o rodičku, průběhu porodu, poporodní péče nebo sílícího důrazu na odborné vzdělání porodních bab a jejich instituciální kontrolu, sleduje i určité dobové tendence, je jistě pozoruhodná rostoucí role státu a státních institucí v péči o matku a dítě a s ní související medikalizace mateřství. Pro autory knihy je tento rys 19. století jednoznačným pozitivem, neboť vstup medicíny a státního dohledu do této sféry měl vést v konečném důsledku k poklesu ženské i dětské úmrtnosti. Postupný přesun porodů do nově zřizovaných porodnic, houfné zakládání sirotčinců, fondů na podporu svobodných či chudých matek nebo ústavů pro nemanželské a opuštěné děti, to vše je prezentováno jako symptom pokroku. Ovšem takové hodnocení není jediné možné a pozorný čtenář si snadno povšimne jistého
rozporu mezi kladným hodnocením tendencí tohoto druhu a údaji o nadprůměrně vysoké úmrtnosti v zařízeních, která pečovala o rodičky a jejich ratolesti nebo o děti odrostlejší. Nízká úroveň hygieny a bezmocnost vůči řadě infekčních chorob měly tam, kde docházelo k větší kumulaci osob, za následek snadné šíření nakažlivých onemocnění a vyšší pravděpodobnost úmrtí než v prostředí rodinném. V každém případě to, co je spatřováno jako zásadní klad na profesionalizaci a medializaci porodnictví, tedy ochrana života a zdraví matky a dítěte, vedlo v prvé fázi naopak k nárůstu úmrtnosti. Ilustrativní je, že typickým problémem porodnic v 19. století byla smrtící horečka omladnic, která byla důsledkem infikace rodiček ze strany lékařů. Navíc profesionální porodnice ani při nejlepší vůli nikdy nedokázaly vytvořit u rodiček pocit klidu a bezpečí, kterou sugerovalo domácí prostředí, a to i prostřednictvím rituálního
zajištění zdárného průběhu slehnutí a příchodu nového tvora na svět. Optika dnešních žen je možná už převážně jiná: právě tým lékařů a sester a pro všechny alternativy vybavené porodnické oddělení posiluje u průměrné rodičky počátku 21. století přesvědčení, že je v nejlepších rukou. Pionýrská práce Mileny Lenderové a Karla Rýdla rozhodně stojí za přečtení. Autoři otevřeně deklarují ambici zaujmout nejen odborné publikum, ale vzdělanou čtenářskou veřejnost vůbec, a dlužno říci, že atraktivita námětu samotného, tematizace zajímavých aspektů dětství i zaměření na dobu, kdy se v evropských dějinách vytvářel nový přístup k dítěti a jeho světu, vytváří spolu se čtivým a sdělným stylem pro takový záměr ty nejlepší předpoklady.

Autorka přednáší na Fakultě humanitních studií UK.

Já soukromé / Já veřejné

Říká se, že stát, který dokáže vybudovat železniční systém, zvládl vystoupit na první příčku žebříku vedoucího k moderní civilizaci. Metro by mohlo představovat stupeň druhý, protože kromě složitější technologie bývá spojeno i s určitou estetikou veřejného prostoru vyjadřující „ducha národa“. Pařížské metro je známé svou secesní elegancí a v ní ho napodobuje i starožitná podzemka v chic argentinské metropoli Buenos Aires, kde se komfort vybavení vlaků liší na jednotlivých linkách a kopíruje majetkovou úroveň nadzemních městských částí, pod kterými vede. Oživují ho harmonikáři hrající nostalgické tango a literární vzpomínka na kafkovsky záhadné povídky Julia Cortázara. Brazilské metro je praktické a poněkud výchovné: v automatech na peronech se prodávají knihy (Bible, červená knihovna, nízkokalorické kuchařky, krimiromány a brazilští klasici) a lidské masy valící se napříč dvacetimilionovými megalopolemi
zde organizují hlídači s veselými píšťalkami, takže cestování v něm připomíná spíše spartakiádu. Labyrint nekonečných linií a futuristické vlaky madridského metra plně odpovídají hrdosti a odvaze mořeplaveckého národa, který objevil Nový svět. Metro v Santiagu de Chile je heroické. V jeho vestibulech se vyjímají gigantické mozaiky s výjevy z národní historie, názvy stanic odkazují k významným okamžikům chilského národa, vše je prodchnuto sterilní čistotou a chladem, řád a disciplínu zde udržuje totální anonymita a početná ostraha. Žádní žebráci, hudebníci, bezdomovci nebo showmani; s výjimkou listopadu 2004 a divadelní trupy režisérky Any Harchy Cortésové.

—mč—

Tohle je předlouhý název monologu,

který aspiruje na to být dialogem a který by se také mohl jmenovat

PESIMISMUS ZEMĚ NA KONCI SVĚTA /

VE TŘETÍM SVĚTĚ

ANEB JAK NÁM KRITIČNOST A SMYSL PRO HUMOR ODEŠLY K ŠÍPKU

Vážené obecenstvo

Vážené příbuzenstvo

Pokusím se vám objasnit několik aspektů

UŽÍVÁNÍ nebo spíš ZNEUŽÍVÁNÍ scénického prostoru

v Santiagu de Chile.

Nebude to ani přednáška

ani teoreticky podložený esej

spíš se to bude celé podobat přemýšlení nahlas

—

Divadlo, které vidíme ve scénických prostorech Santiaga,

je často

PŘÍLIŠ často

posedlé HŘÍCHEM

DĚLAT NĚCO

jen proto,

ABY SE

NĚCO DĚLALO

—

ctí diváky KULTIVOVANÉHO DIVADLA

A TAKOVÉ DIVADLO VYČERPÁVÁ TRPĚLIVOST

KTERÉHOKOLI DIVÁKA, KTERÉKOLI DIVAČKY

KULTIVOVANÉ DIVADLO

DOMÁCÍ

DOMESTIKOVANÉ

A DOMESTIKUJÍCÍ ZÁROVEŇ

oficiální nebo alternativní, to je jedno

maskulinní nebo feminní, to je mi jedno

KULTIVOVANÉ OD ZAČÁTKU AŽ DO KONCE

NEURÁŽLIVÉ

FORMÁLNÍ

BEZPEČNÉ

UHLAZENÉ

PŘEDVÍDATELNÉ

„HEZKÉ“

KLIDNÉ

POLITICKY KOREKTNÍ, I KDYŽ SI ZVOLÍ TEXT

OD BRECHTA/SHAKESPEARA/JARRYHO/SARAH KANE/

PERICY LOS PALOTES NEBO JUANITY PÉREZOVÉ.

—

Jednou jsem někde slyšela

nebo četla,

někteří to říkali, jiní dělali, další opakovali a hlásají to ti, kteří svolali toto shromáždění:

Divadlo musí být NEBEZPEČNÉ.

Souhlasím. Když nebude nebezpečné, jestli nebude hrozit změnou, otevřeností, provokací běžných forem chápání, odhalováním nových pravd mimo ty, které hlásá mechanika všedního života, ohrožovat naše koncepce

PROSTOROVÉ

SYSTÉMOVÉ/

ETICKÉ

ESTETICKÉ

Proč ho dělat? Proč se na něj dívat?

Ptám se sama sebe

a ptám se

všech

—

Jedno je jisté

Diktatura skončila

Otevřely se mnohé prostory pro divadlo v tomto dlouhém a úzkém pásu země,

když ten pán bez pocitu viny, Augusto, přestal tolik poroučet.

Ale konec diktatury nebyl synonymem pro konec lidského idiotství a násilí.

Dnes neexistuje jasný nepřítel, je více rozptýlený, také globálnější, ale je tu, je tady i jinde, a tahá za nitky, které námi všemi mávají. A snaží se nás uspat.

Je to pohodlné, když jsme uspaní.

Už to není ten starý,

tam nahoře,

Ale je to jeho dědictví,

jeho legát

jeho zatracený legát

tenhle ekonomický systém,

tenhle zdravotní a vzdělávací systém,

nerovný systém.

Tahle tendence k fašistickým postojům (netolerantním, sektářským),

která okupuje území mnohem větší než hranice, které ho vymezují.

Tohle kulturní „vakuum“, tahle obrovská „díra“, na kterou neexistuje žádná pořádná záplata. Všechno tohle je součástí „sociální stavby“, struktury, do níž patří i „divadelní kultura“. Všechno tohle ji dennodenně živí.

—

K ČERTU

JE MOŽNÉ NĚJAK pochopit a proměnit v divadelní estetiku

CELÝ TENHLE POTOK SLOV

VYPOŘÁDAT SE

S VEŘEJNÝM V JEDNOTLIVCI

A SE SOUKROMÝM V JEDNOTLIVCI

A S VEŘEJNÝM V SOCIÁLNÍM PROSTORU

A SE SOUKROMÝM V SOCIÁLNÍM PROSTORU,

jsou jako protínající se přímky JEDINÉHO kreativního procesu

REALIZOVANÉHO SE STUDENTY VÍCE NEŽ 30 DIVADELNÍCH ŠKOL,

KTERÉ DNES V NAŠEM MĚSTĚ SMOGU PRODÁVAJÍ TITUL HEREC?

Tito mladí

energičtí,

nezkušení,

kteří nemají co ztratit,

VYTVOŘILI SVÝMI VEŘEJNÝMI A SOUKROMÝMI TĚLY SPOLEČNÝ PROSTOR

BEZ PŘEDCHOZÍHO VAROVÁNÍ PUBLIKA.

INVAZE proběhla na jaře roku 2004 v metru v Santiagu de Chile

Na NÁSTUPIŠTÍCH, na SCHODECH,

ve VAGONECH

a V SÁLE, KTERÝ BYL BĚHEM TÉTO EXPEDICE OBJEVEN

díky celému tomuto salátu namíchanému z

idejí

konceptů

forem

běsů

úsměvů

výrazů libosti i hrůzy.

A na hranici mezi fikcí / realitou reprezentace / scénickým prostorem / každodenní rutinou /

bylo vidět permanentní

pobouření

provokaci.

V nich se něco pohnulo

V ŽÁCÍCH

i ve mně,

která řídila tuto záležitost.

VĚČNÉ POUČENÍ ZE ZKUŠENOSTI

v těchto malých ženách

a mladých mužích

anonymních

z konce světa

KTEŘÍ

procházeli

přesunovali se

něco hledali

nebo nehledali vůbec nic

v tomto prostoru

podzemním,

veřejném

i soukromém

metra v Santiagu de Chile.

A teď už budu mlčet. Nechci už říct nic víc. Mlčím, protože se zavírám a vracím do okamžiku, v němž udělám poslední tečku za tímto článkem, který ukrývá JEDEN FAKT. Totiž že tato slova vypuštěná do větru se naplní smyslem, pouze pokud se promění v akci.

JÁ SOUKROMÉ / JÁ VEŘEJNÉ, divadelní výstupy a kompletní představení byly uvedeny v listopadu a prosinci 2004 v režii Any Harchy Cortésové, za asistence Rodriga Canalese a na základě pedagogické práce realizované se studenty 4. ročníku oboru divadlo Universidad de Desarrollo. Osvětlení, výprava a kostýmy v představení, které bylo uvedeno v sále Pabla Nerudy na stanici metra Quinta Normal, vytvořili Carola Sandovalová a Marcelo Parada. Grafický design Carola Avedañová, video/DVD Daniel Reyes. Přednášku o této divadelní akci proslovila Ana Harcha Cortésová rok po jejím konání na Festivalu iberoamerického divadla ve španělském Cádizu.

Vybrala a přeložila Martina Černá.

Jsem proti fridatizaci

Cítíte se jako „hvězda“, „celebrita“ nebo „nejdůležitější žena v Mexiku“, jak vás nazývá mexický tisk?

Nejsem hvězda, jsem ženská jako každá jiná. Slova jako „star“ nebo „nejdůležitější žena“ mi připadají jako past na egotisty.

Jak to přišlo, že jste se stala divadelnicí?

Já jsem plachá osoba. Když jsem byla malá, měla jsem strach z dospělých. A teď, když jsem je prokoukla, se jich bojím ještě víc. Divadlo mi vždycky pomáhalo překonat realitu. Studovala jsem na průměrných školách a pak jsem se setkala s úžasným režisérem, který se jmenoval Julio Castillo. A s ním jsem se skutečně rozvinula. Mou největší inspirací vždycky byla křehkost lidské nátury a síla lásky…

Často kritizujete televizi jako chladné médium. Na druhé straně jsou televize, film a video rychlé prostředky komunikace, a to je v globalizovaném světě podstatné. Co znamená pro mexickou společnost divadlo? A co znamená v globalizovaném světě?

Myslím, že dělat divadlo je něco velice zábavného a dívat se na něj je skoro vždycky velice nudné. Dělat film je velice nudné a dívat se na něj bývá velice zábavné. Dělat televizi je velice nudné a dívat se na ni jakbysmet. Divadlo je pro mexickou společnost něco jako nutné zlo. Musí se do něj chodit a tleskat, protože už jste již zkrátka zaplatili lístek. Divadlo v globalizovaném světě je velice prospěšné, hlavně když se nedělá uvnitř, v divadelních budovách, ale na ulici a používá se jako nástroj proti globalizaci a diktatuře peněz.

Velmi mne zaujal popis vaší herecké metody. Čerpáte v ní z mezoamerické kosmogonie a nauky o třech duších. Váš popis na mne působil jako jakási praktika racionálně kontrolovaného šamanismu. Lze to tak nazvat?

Nenazývala bych herectví šamanskou praktikou, i přestože v koncepci starých Mexiků byly věci navzájem velmi propojené. Ale nakonec i na Západě jsou herci možná tak trochu šamani. Já čerpám z mezoamerického dědictví a používám ho ve své práci. Jsem míšenka s akcidentálním, pardon, okcidentálním vzděláním, takže se můžu sebevíc snažit čerpat z jiné kosmovize, a stejně dospěji sotva k nějakému slabému tušení. Od chvíle, kdy jsem se začala zaobírat starým Mexikem, jsem objevila spoustu věcí, ale je pro mě čím dál těžší vysvětlit je „západním“ způsobem. Jsou ovšem bezpochyby použitelné v běžné práci a přenosné do mých dílen kabaretu.

Vaše tvorba vždy vychází ze sociálního gesta a politických obsahů. Co pro vás znamená estetická funkce, která uměleckou tvorbu vždy provází?

Estetika je motorem pro tvorbu. Z uměleckého díla dělá to, co je, dává mu smysl. Krásu také považuji za důležitou – je esencí poezie a je podstatná pro harmonii života.

Podle posledních zpráv se situace ve vzbouřené Oaxace zklidnila. Vy sama jste se aktivně zapojila do tamních událostí. Jak vidíte situaci v Oaxace teď, s malým odstupem?

Momentální situace v Mexiku je katastrofická, došlo k obrovskému podvodu, přišli jsme o možnost získat demokratickou vládu a žijeme v simulované demokracii řízené mafií, která už před spoustou let unesla naši zemi. Oaxaca se nezklidnila ani trochu, dochází tam k brutálnímu porušování lidských práv a zdá se, že se situace ještě zhoršuje.

V jednom mexickém deníku jste hovořila o událostech v Oaxace a spojila jste korupci v tomto mexickém regionu s politikou USA. Chcete naznačit, že snad mají USA nějakým způsobem prsty v údajném falšování prezidentských voleb v Mexiku?

Spojené státy jsou namočené jak ve volebním podvodu, tak ve všem, co se Mexika týká. A jestli na tom nejsme jako Portoriko, tak jen díky tomu, že nás chrání náš původ zakořeněný v indiánské kultuře.

Natolik je podle vás Mexiko provincií USA?

Vláda USA by chtěla, abychom byli jejich provincií. Ale – jak říkám – nepodařilo se jim dobýt naši kulturu. V Mexiku spousta lidí této kolonizaci odolává.

V souvislosti s Oaxakou a ve své one-woman-show Kukuřice se zmiňujete také o dalším mexickém politickém problému: pěstování geneticky modifikované kukuřice…

Pěstování transgeneticky modifikované kukuřice se bohužel skutečně prokázalo v Oaxace, Pueble a dalších mexických státech. Porušují se zde normy, které chrání naši zemi.

Jaké důsledky to může mít pro běžného Mexičana?

Největším skandálem v Mexiku je teď zvýšení cen tortill, které jsou základní součástí jídelníčku obyčejných Mexičanů. Je to důsledek bludné mexické ekonomické politiky. Ve státě Oaxaca, stejně jako i ve zbytku naší země, ničí naši kukuřici, podstatu naší kultury, naší identity a základní součást výživy venkovských lidí. Více než jeden milion Oaxačanů žije v USA, kde jsou zneužíváni, jedná se s nimi jako s občany druhé kategorie a jsou zbaveni jakýchkoli práv. Byli donuceni opustit své domovy a komunity, protože byla zničena jejich kukuřice. Začal s tím TLCAN a potom přišly kukuřičné odrůdy Monsanto.

Jak je možné, že po slibných volbách v roce 2000 se Mexiko zkorumpovalo ještě více než za sedmdesát let vlády Revoluční institucionalizované strany (PRI)?

Volby v roce 2000 nikdy nebyly slibné, vždy jsme věděli, že jediné, co je horší než PRI, je pravicová Strana národní akce – a také nám to ukázali právě teď, když se nový šéf mafie Calderón snaží zavést policejní stát a udržet se u moci prostřednictvím armády a zkorumpovaných masmédií.

Právě v těchto dnech ze všech zpravodajských stanic slyšíme projev prezidenta Bushe o jeho nové strategii pro válku v Iráku. Tematika globální politiky a kritika USA se objevuje i ve vašich divadelních produkcích. Co byste udělala, kdybyste se teď stala prezidentkou Spojených států mexických nebo prezidentkou Spojených států amerických?

Kdybych se stala mexickou prezidentkou, přerušila bych jakékoli vztahy s USA, a kdybych se stala prezidentkou USA, poprosila bych svět o odpuštění, vrátila bych území uloupené Mexiku, skončila bych válku v Iráku, vynulovala bych dluhy chudých zemí, zavřela bych všechny Disneylandy, zahájila bych národní kampaň za účelem hledání nového jména pro USA a zakázala bych muzikály.

U nás je velmi slavná mexická malířka Frida Kahlo. Vy jste ji však nazvala „Barbie Latinské Ameriky“. Ale kdybych chtěla přiblížit čtenářům váš vzhled – vaše fyzično, styl oblékání, mluvu, gesta – možná bych si na pomoc vzala právě Fridu.

Ti, kdo kšeftují s životem Fridy Kahlo, se ji pokusili proměnit v určitý druh latinskoamerické Barbie, jak už jsem řekla. Ne že jí skutečně je. Já Fridino dílo i život hodně obdivuji, ale už ne to, co bychom mohli nazvat fridatizace.

Další, čím je Mexiko v Evropě známé, jsou zapatisté. Když jsem byla v roce 2000 v Mexiku, potkala jsem dámu z hlavního města, evidentně ze střední třídy, která se namísto na dovolenou do luxusního letoviska vypravila hledat subcomandanta Marcose do chiapaských pralesů. Jeho fotografie jí sloužila jako jakýsi fetiš. Souhlasíte se zapatistickou taktikou a cíli? Není Marcos také tak trochu „Kenem Latinské Ameriky“?

O zapatistickém hnutí si myslím, že je to jedna z nejlepších věcí, které se v Mexiku za posledních sedmdesát let staly. Myslím, že zapatismus je legitimní hnutí s výjimečnými lidmi a že subcomandante je jen mostem mezi indiánským světem a Západem. Nepřikládám mu moc důležitosti, jeho role je sice obdivuhodná, ale poslední dobou mi připadá trochu dezorientovaný. Je tu ale více hnutí odporu, která v zemi operují: Appo nebo hnutí Lopezobradorista například. V současné krizi doufám, že se všechna tato hnutí spojí, aby svrhla ultrapravici.

Latinskoamerické Švýcarsko

Po občanské válce v roce 1948 přijala Kostarika novou demokratickou ústavu a zrušila armádu. Dnes má tato země stále nejvyšší úroveň gramotnosti v regionu a zdravotnictví je zde také na slušné úrovni. Za levnými operacemi nebo ošetřením zubů sem jezdí dokonce i Severoameričané. Od roku 1975 je všem vrstvám v zemi dostupný systém sociálního pojištění. I ochrana životního prostředí je v zemi na mimořádné úrovni. Čtvrtina plochy Kostariky je chráněným územím nebo rezervací. Vůči přírodě i místnímu obyvatelstvu je zde šetrná i turistika. Velká část turistických a ubytovacích zařízení a cestovních kanceláří patří místním obyvatelům a na megalomanské hotelové komplexy zde zatím – na rozdíl například od Dominikánské republiky – narazíme spíše zřídka. Bohužel ale stále častěji.

V roce 2004 došlo k ustavení CAFTA (Central America Free Trade Agreement). V rámci této dohody dochází k otvírání země zahraničním investicím. Jednou z forem investičních pobídek jsou i takzvané zóny volného obchodu. Pro velké firmy je to jistě příjemná záležitost – po dobu prvních osmi let zde nemusí platit téměř žádné daně a poté jen daně snížené. Investovat a obchodovat tu mohou také lépe, příslušné povolovací procedury jsou tu zjednodušené.

Trička místo univerzity

Místní mladík Pedro, s nímž jsem zašla na čaj s mlékem, z toho nadšený není. Složil maturitu a rád by studoval ekonomii, jenže nemůže. Ačkoli je státní školství v Kostarice bezplatné, byly pro něj studijní materiály finančně nedostupné a navíc musel podporovat svou jedenáctičlennou rodinu (do níž kromě něj patří jeho přítelkyně, matka, čtyři sestry a čtyři psi). Všichni bydlí v sešlém malém domku v okrajové čtvrti hlavního města San José, do níž jsem se po setmění odvážila pouze taxíkem. Pedro dnes musí místo studia tisknout v jedné z ekonomických zón trička. Jedenáct hodin denně, v sobotu pak „pouze“ osm. Má nárok na jeden týden dovolené ročně a pracuje za méně než státem stanovenou minimální mzdu. I tak může vypadat „investiční pobídka“ po kostaricku. Ovšem s jinými státy v regionu může stejně těžko soupeřit. V nikaragujských zónách lidé pracují i od čtyř od rána do desíti do večera za pouhé
dva tisíce korun měsíčně.

V osmdesátých letech minulého století postihla Kostariku ekonomická krize, způsobená poklesem ceny kávy, jednoho z hlavních vývozních artiklů. USA brzy přispěchaly na pomoc s miliardou dolarů a Kostarika se za ni odvděčila liberalizací svého trhu. Došlo také k omezení sociálních výdajů. Sociální nejistota se dnes odráží i v relativně vysoké míře kriminality. Domy ve městech mívají mříže v oknech i na dveřích. Turistům se doporučuje chodit po San José s batohem na břiše a po setmění jezdit raději taxíky. Přesto je zde životní úroveň stále vyšší než v okolních státech, a tak sem jezdí nelegálně pracovat nezaměstnaní z jiných středoamerických zemí. To způsobuje nevoli místních obyvatel a podle Pedra vede někdy až ke xenofobním reakcím.

Ne všichni obyvatelé Kostariky jsou ale tak kritičtí jako Pedro. Například členové rodiny Montoya Roja, kteří bydlí na periferii San José v příjemném domě se zahradou, jsou celkem spokojení. Starý seńor Alberto chodí rád do kostela, seńora Ana výtečně vaří pro celou rodinu. Jedna z dcer pracuje v místním pivovaru, kde se vyrábí zlatavý mok značky Imperial nepříliš imperiální chuti. Vnuk Marco odpoledne sleduje Los Simpson, paní Ana po večerech jednu mexickou telenovelu za druhou a jejich život se vcelku neliší od života české střední vrstvy. S tím rozdílem, že zde tato rodina patří do vrstvy vyšší.

Ještě lépe se v Kostarice mají politici. V celém regionu rozšířený fenomén korupce na podzim roku 2004 postihl hned tři prezidenty. Rafael Ángel Calderón (prezident z let 1990–1994) si přilepšil půl milionem amerických dolarů z půjčky finské vlády na nákup zdravotnického materiálu. Do zorného pole investigativních novinářů se následně dostal i francouzský telekomunikační koncern Alcatel a jeho 2,4 milionu dolarů „odměny“ pro kostarickou vládu za přiklepnutí lukrativní zakázky na zřízení telefonní sítě. Téměř milion putoval do kapes José Marii Figuerese (prezidenta z let 1994–1998) a velkou částku přijal i Miguel Ángel Rodríguez (prezident z let 1998–2002). Utrpěla tím image dvou největších politických stran PLN (Strana národního osvobození) a PUSC (Sociálně-křesťanská unie) i pověst latinskoamerického Švýcarska.

Autorka je doktorandka na Přírodovědecké fakultě MU v Brně.

Lidé jsou krutí

Co jste cítil, když jste ve dvanácti letech musel opustit svoji vlast?

Pro dítě je to šok, vždy, o tom není pochyb. Když jsme odjížděli, tak mi ještě dvanáct nebylo, chyběl mi týden do jedenáctých narozenin. Dítě v tomto věku však už myslí a všecko vnímá. A válka a poválečné období přirozeně způsobily, že tehdy člověk dospíval výrazně dříve. Byla to hrůza a muselo uplynout hodně času, abych se s tím vyrovnal.

Zažil jste předtím nějaké vojenské akce nebo poválečné vyhánění?

Vyhánění jsem neviděl, protože jsme žili v prostředí, kde nebyla německá sídla. Oblast osídlená Němci začínala nějakých padesát kilometrů na jihozápad od nás.

Vojenské akce? Ano. Dodnes si živě vybavím den, kdy spojenci bombardovali vlak v naší vsi. A nekonečné zástupy uprchlíků, především ze Slezska.

Potom v květnu pětačtyřicátého roku zadrželi Američani oddíl německých vojáků, kteří se jim chtěli vzdát, těsně před vesnicí. Ale podle americko-ruských dohod museli zůstat na území obsazovaném Rusy. Nakonec podepsali kapitulaci, jednu z posledních, ne-li vůbec poslední. To se nestalo 8. května, ale o čtyři dny později. A potom se německý velitel zastřelil spolu se svou přítelkyní.

Jak se jmenuje vesnice, kde se to stalo?

Čimelice. Leží osmdesát kilometrů na jihozápad od Prahy.

Jací lidé žili v okolí?

Vlastně jenom Češi. Byla tam také jedna paní, která nosila žlutou hvězdu, přesně si na to vzpomínám. I na tu zvláštní zdvořilost mého otce, který ji vždy už zdaleka zdravil.

Několik kilometrů od nás, v Letech, byl koncentrační tábor pro Cikány, v němž mnoho dětí i dospělých zemřelo na tyfus. A ty, kteří přežili, odvezli do Auschwitzu.

Věděli lidé, co se děje v Letech?

Ano i ne. Myslím, že tušili, že se tam dějí strašné věci. Ale byla to uzavřená oblast. Občas se něco odtamtud proslechlo: zvěsti o táborovém hřbitově a o spoustě mrtvých… Jenže teprve později vyšlo najevo, jak strašné to tam bylo.

A potom došlo k vaší emigraci. Nebo spíš vyhnání? Jak byste to pojmenoval?

Emigrace. Nebyli jsme vyháněni. Bohu díky, podařilo se nám dostat se ven v prosinci 1948. Bylo to na poslední chvíli, protože ohrožení rodičů už bylo obrovské.

A pak nový život v nové zemi…

Měl jsem velké štěstí, protože jsme odjeli k mé babičce z matčiny strany do Stroblu u jezera Wolfgangsee. To byl tehdy ráj. Nejdřív jsem se ale musel přizpůsobit a naučit se německy. Samozřejmě to nějakou chvíli trvalo, než jsem se integroval do vesnické komunity.

Kdy jste se poprvé od emigrace zase dostal do Československa?

V červnu osmašedesátého roku. V době konference v Čierné nad Tisou. Byla to doba největší euforie, jakou jsem kdy v jakékoli zemi zažil. A později adekvátně velkého zklamání.

Bylo mi však jasné, že to nevydrží; byl jsem přesvědčen, že s tím Sověti nepochybně něco udělají.

Mohl jste navštívit Československo po invazi Varšavského paktu?

Několik let jsem nejezdil, potom jsem začal znovu. Několikrát mi odmítli vízum, párkrát mi ho dali…

…a poznal jste takové lidi jako Václav Havel…

…jako Petr Uhl, Saša Vondra. A mnoho jiných, s nimiž se velice přátelím. A oni se také dál přátelí a udržují spolu dobré vztahy, i když je dělí velmi odlišné politické názory. To člověka potěší.

Kdo koho vyhledával? Vy je, nebo obráceně?

Bylo mi celkem jasné, že se svým jménem a s tím, co jsem dělal, bych mohl být na obtíž. Navštěvoval jsem tedy jenom ty, kdo s tím souhlasili. Například s Václavem Havlem jsem se setkal teprve tehdy, když jsem si byl jist, že mě chce poznat. Předtím jsem si myslel: jeho sleduje policie, mě sleduje policie – proč bych měl organizovat policajtům setkání? Ale když jsme se pak potkali, ujistil mě, že mu to vůbec nevadí. Od té doby jsem se vždycky u něho hlásil, když jsem pobýval v Praze.

Potom přišly změny v roce 1989. Bylo to pro vás překvapení?

Ano, přišlo to náhle. Rozpad sovětského systému byl už patrný, ale myslel jsem, že to bude trvat déle. A pak nastal opravdový výbuch.

A ocitl jste se v Kanceláři prezidenta republiky. Na první zahraniční cestu se Havel tehdy vydal právě do Berlína, do Mnichova…

Byl to moudrý krok prezidenta, který ukázal správný směr. Předcházel tomu dopis, který Václav Havel, ještě jako disident, napsal prezidentovi SRN poté, co obdržel Mírovou cenu německých nakladatelů.

Takže ten správný směr byl vyznačen už od počátku. Vzhledem ke všem problémům, které jsou v kontextu tragické minulosti pochopitelné, se to celkem povedlo.

Tragickou minulostí myslíte vyhnání Němců…

…a předtím protektorát, heydrichiáda, Mnichov a tak dále.

Přinesla česko-německá deklarace změnu ve vzájemných vztazích?

Bylo více takových dohod, nejprve Smlouva o dobrém sousedství a přátelské spolupráci mezi Československem a Německem a potom deklarace, na niž jste se ptal. Byly to postupné kroky na dlouhé cestě k sobě navzájem.

A teď to vypadá, jako by mezi Čechy a Němci byly lepší vztahy než mezi Poláky a Němci…

Správně, dneska jsou ty vztahy lepší. A ať už to tak zůstane.

Česko-německým vztahům pomohly jednak smlouvy, jednak skutečnost, že mnoho vyhnanců dnes v České republice podniká a hodně jich navštěvuje svá rodná místa.

Přirozeně se objevují také problémy: například když někdo vidí, že se z jeho rodného domu stala zřícenina, anebo když někdo, kdo tam bydlí, nechápe, proč tam jeho předchůdce přijel.

Přesto mám dojem, že velké množství vyhnanců udělalo spoustu mimořádně dobrých věcí. Kolik jen kostelů bylo opraveno díky jejich pomoci! Kolika diskusí se zúčastnili! Když o tom přemýšlím, mám dojem, že ti lidé si stále více navzájem rozumějí.

Nezapomínejme, že u nás stále probíhá diskuse, které se v Německu nepříliš šťastně říká vypořádání se s minulostí. Moje generace to bere velmi vážně. A vyhnanci o tom nakonec také vědí.

Souhlasil byste s názorem, že vyhánění vlastně neskončilo?

Nepochybně neskončilo. Vždycky bude, protože lidé jsou krutí, a když můžou souseda vyhnat, okrást ho nebo zabít, tak to udělají, kdykoliv se k tomu objeví příležitost. Může k tomu dojít v každém národě, a už se to mnohokrát stalo, jako třeba v 15. století, když byli Židé vyháněni ze Španělska, nebo během posledních patnácti let na Balkáně. Je nutné na to upozorňovat a připomínat to, protože lidé – jak jsem už říkal – jsou krutí. Ale především je vždycky nutné nejdřív se udeřit do vlastních prsou a říci: „Byla to moje vina.“ Neukazovat na souseda a říkat: „Cos mi to udělal?“, ale zamyslet se nad tím, čeho jsem se sám dopustil.

Byl bych šťastný, kdyby v Praze nebo v Liberci vzniklo místo, které by připomínalo vyhnané.

Přeložil Jan Linka, kráceno.

Rozhovor byl pořízen 7. září 2006 na Ekonomickém fóru v jihopolské Krynici.

Nalevo za emancipací

Pinochetova smrt na konci loňského roku (došlo k ní na Mezinárodní den lidských práv, 10. prosince) je určitým zosobněním od základu se měnící politické a ekonomické situace v Latinské Americe. V zemích jako Chile, Peru, Ekvádor, Brazílie, Nikaragua, Venezuela i dalších se v minulém roce dostali k moci nebo svou pozici demokraticky obhájili státníci, jejichž program je v rozporu s politikou neoliberalismu.

V letech 1975 až 2000, v průběhu takzvaného Zlatého věku, byly státy Latinské Ameriky vystaveny nemilosrdné politice nadnárodních koncernů, které prosazovaly prostřednictvím grantů Světové banky a Mezinárodního měnového fondu strukturální reformy. Ty měly za cíl otevřít místní ekonomicky slabé trhy bohatým západním korporacím, jež zaplavovaly region přebytkovým zbožím, a likvidovaly tak trhy, neschopné tomuto tlaku „volné soutěže“ odolat. Země tohoto regionu se dostaly do osidel půjček Světové banky, která na oplátku za poskytnuté peníze žádala, aby byly drasticky omezeny výdaje v sociální sféře, na úkor převážné většiny domorodého obyvatelstva.

Katastrofální politika vyspělých západních ekonomik však vzbudila vlnu nevole u většiny obyvatel latinskoamerických zemí a z původních lokálních sociálních hnutí postupně vyrostly významné politické síly, které se posléze ujaly moci. Vůdčí zemí této politické a ekonomické avantgardy je Venezuela, kde se na přelomu tisíciletí demokraticky, za podpory chudého obyvatelstva, stal prezidentem bezesporu kontroverzní Hugo Chávez. Ten se již po nástupu do funkce ostře vymezil proti washingtonskému konsensu neoliberálních reforem, a zahájil tak tzv. bolívarianskou revoluci, jejímž hlavním mottem se stal program „socialismu pro 21. století“.

Chávez se víceméně úspěšně pokusil postavit na nohy ekonomicky zbídačenou zemi, jeho sociální plány přitom byly a stále ještě jsou placeny z venezuelské živé vody – ropy. Pro několik milionů obyvatel obřích ghett (favelas) připravil program výstavby alternativního živobytí v autonomních vesnických komunách, prosadil vydání nové ústavy, která umožňuje mnohým z těch, kdo byli dosud opomíjeni, dovolat se svých práv. Zisky z ne zcela znárodněného ropného průmyslu investoval do edukačního a zdravotnického sektoru a směnil za tisíce lékařských posil z Kuby. Přes nesporné dílčí neúspěchy své administrativy se Chávezovi podařilo umožnit třem milionům nemajetných studovat, díky kubánské lékařské injekci pak dopřál většině obyvatel zdravotnickou péči téměř zdarma. Početnými kritiky je mu však vyčítáno, že by těchto vymožeností nemohl dosáhnout bez tekutého černého zlata a přílišné servility vůči expandujícímu čínskému „tržnímu socialismu“.

Ať tak či onak, prezident Chávez minulý rok obhájil svůj post a hlasy voličů mu daly zelenou pro pokračování sociálních reforem v 21. století. Podle něj nastává nová fáze bolívarianské revoluce, které vymyslel název Národní projekt Simona Bolívara, pro léta 2007 až 2021, která má vést zemi k bolívarianskému socialismu.

Tento projekt se má údajně skládat z pěti hnacích motorů; tedy z plně funkčního právního řádu, z konstituční reformy, reformy veřejného vzdělávání, přepracování systému státní moci a exploze komunální moci. Nově ohlášený právní řád mu umožňuje znárodnění klíčových mediálních a průmyslových center, konkrétně televizní společnost CANTV a energetických společností. Konstituční reforma má zrušit nezávislost Centrální banky v duchu znárodňovací kampaně. Edukační systém by měl být zbaven starých neduhů a v rámci možností vylepšen. Reorganizace státní moci má umožnit zapojení chudších oblastí do reforem v rámci uvedeného projektu. Výrazně radikálním počinem se zdá být poslední pilíř, který má podle Cháveze umožnit demontáž buržoazního státu a jeho nahrazení rodinnými komunami, které budou fungovat v rámci celkové vize komunálního státu.

Chávezův nejbližší kolega, bolívijský prezident Evo Morales bilancuje svůj první rok v prezidentské funkci. Moralesovo znárodňování klíčového průmyslu, který stojí na těžbě zemního plynu, vzbudilo u zahraničních společností a investorů nelíčenou zlost, nakonec ale musely požadavkům Moralesovy administrativy vyhovět. Podle venezuelského vzoru vydal prezident novou ústavu, jejímž cílem bylo posílení vlivu původního obyvatelstva, čímž sám prezident nezapřel své indiánské kořeny. Morales do budoucna chystá také rozsáhlou pozemkovou reformu. Při její realizaci bude ale čelit odporu velkých vlastníků půdy a farmářů.

Také brazilský prezident Lula da Silva znovu obhájil svou funkci, ačkoliv byla jeho vláda poznamenána četnými korupčními skandály. I on chce vést svou zemi směrem k reformám a rozvíjet sociální programy. Rozhodl se ale na rozdíl od svých kolegů pro odlišnou cestu a hledá kompromisy se západními investory. Prezident da Silva přitom doma čelí silné dělnické konfederaci CONLUTA spolu s rolnickými hnutími, studentským spolkům a sdružením chránícím ženská práva, které tak představují mocenskou protiváhu zahraničnímu tlaku.

Obrázek změn v Jižní Americe doplňuje skutečnost, že se v Chile dostala k moci Michelle Bacheletová, dcera po politikovi, kterého zavraždili Pinochetovi kati. V Nikaragui se zase voliči rozhodli podpořit někdejšího vůdce levicové Sandinistické národně osvobozovací fronty, politického matadora Daniela Ortegu.

Všechny tyto změny se samozřejmě odrážejí i na zahraničněpolitickém poli. Politickou a ekonomickou emancipaci zemí Latinské Ameriky má za cíl podpořit sdružení ALBA, které má nahrazovat starý neoliberální řád. Podle Chávezových analýz jde o významný mocenský blok vůči dominanci Spojených států a EU. Vedle Venezuely a Bolívie sem patří i Kuba. Směr těchto zemí sleduje přísně levicový étos. Naproti tomu seskupení MERCOSUR sdružuje Brazílii, Argentinu, Uruguay a Paraguay, přičemž tyto země se nestavějí proti spolupráci se Spojenými státy a vyspělými evropskými zeměmi. Jak ale ukázalo lednové dvoudenní zasedání tohoto seskupení v Rio de Janeiru, stává se místem neustálých rozepří o jeho dalším směřování. Kritikové přitom tvrdí, že jeho členské státy jsou nadále z velké části v područí mocných lobbistických kruhů a společenství musí být proměněno, aby mohlo představovat politickou a ekonomickou protiváhu tlakům na prosazování
neoliberálních praktik.

Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.

O strachu

Zaručený způsob, jak upoutat zájem, je vyvolání emocí. Čtenáře, posluchače či diváka lze pobavit, rozesmát, vzbudit u něj soucit, hněv anebo ho postrašit. Strach je silná emoce a práce s ním má svoji tradici. Možná je to historický fakt, kulturní konstanta, že se lidé navzájem k smrti rádi straší. Od strašidelných příběhů vyprávěných po setmění, jejichž potomky jsou městské legendy, až po vážně míněné výstrahy a varování předcházející fyzickým útokům na nepřátele, se vzbuzování strachu nevyhnulo žádné mezilidské komunikaci. Ať již díky zkušenostem všech předchozích generací, anebo proto, že je to snad opravdu snazší než práce s jinými emocemi, se strach stal i nepostradatelnou součástí repertoáru všech současných médií. Jsou strachy různé, blízké i vzdálené, větší a menší. Nejlepší pro upoutání pozornosti a vyvolání odezvy, jak všichni vědí, jsou ty blízké a veliké. Ale ať vzdálené a malé, nebo monstrózní
a přímo se sousedství, všechny strachy se objevují v médiích pravidelně a často.

Lze začít hned s prvním z aktuálních témat, o kterých se vede a v příštích týdnech či měsících ještě povede v médiích rozprava. S americkou základnou či radarem na našem území. Odpůrci její výstavby už naznačili, jak nebezpečný podnik by to mohl být. Zatímco dnes si podle jejich soudu málokterý z nepřátel České republiky všímá, se základnou se vše změní. Staneme se cílem prvního útoku, jehož smyslem bude oslepení radaru. Američtí vojáci, kteří nebudou spadat pod českou jurisdikci, budou znásilňovat a vraždit – i to se objevilo v některých článcích. A nakonec, výstavba základny, jak píše třeba Karel Dolejší v noticce v Britských listech, přiměje Rusko k intenzivní výstavbě ozbrojených sil. Aby to Rusové měli čím zaplatit, zdraží ropu a zemní plyn. A na to doplatíme my. Je lhostejné, zda tato tvrzení jsou pravdivá či nikoliv. Podstatné je to, že by mohla vyvolat strach.

Na druhé straně zastánci upozorní na fakt, že základna nás chrání. Bez ní bychom měli mít větší strach. Pomáhá k vítězství nad nebezpečnými státy, které by na nás mohly pálit rakety, například Írán nebo Severní Korea. Co na tom, že tyto státy rakety s takovým doletem nemají? Důležitý je neurčitý pocit znepokojení, které takové tvrzení může vyvolat. A pak, Američané jsou spojenci. Co kdyby nás opustili? Představme si absurdní argument, který se jistě objeví, pokud už dokonce někde nezazněl – co kdyby odmítnutí základny ze strany ČR posílilo vliv komunistů? Antikomunisté s oblibou tvrdí, že komunisté všechno znárodní a kdo ví, jestli nepostaví znovu gulagy. Zní to nesmyslně, ale – nemůže to alespoň u některých lidí vyvolat neurčitý strach? Pokud ano, tak se to počítá. A druhá strana může argumentovat proti antikomunistům poukazem na pravicové autoritativní režimy, což probudí vzpomínku na Pinocheta a spolehlivě zajistí nepříjemné mrazení.

Čím silnější emoce debata vyvolá, tím větší zájem čtenářů a diváků. Má to své nenápadné kouzlo a minimální logiku. Namísto prezentace problému a možných řešení média před zájemci rozprostřou přepestrou nabídku strachů. Ptačí chřipka? Kdo si na ni dnes vzpomene. Meningokok. Encefalitida. Každý týden a měsíc hrozba staré či nové choroby a – jak například televize ráda dodává – je třeba za lékařem s prvními příznaky. A kdyby toho strachu nebylo dost, v rámci vyváženosti je nutné dodat, že nám podle všech zpráv kolabuje zdravotnictví, a když budeme chodit k lékařům s každou hloupostí, tak nám nejen zatne tipec nový ministr zdravotnictví se svou koncepcí neplacené nemocenské, ale nakonec nás možná ani neošetří. Anebo za to budeme platit. U sociálně slabších důvod ke strachu, není-liž pravda?

Každý den a každý týden nás deníky i televizní stanice zásobují informacemi o přehršlích krádeží, loupeží a vražd. Na mou věru, vraždy jsou obvykle bestiální a krádeže drzé. Člověk by řekl, že vycházení z vlastního bytu je dost sebedestruktivní sport. Jistě, je tu otázka, zda nezvýšit pravomoci policie, jiné řešení média obvykle nenabízejí – například to nejjednodušší, povzbudit občany, aby se bránili sami. V rámci vyváženosti se ovšem čtenář z novin dozví, že mezi policisty bují korupce a někteří z policistů jsou přímo zločinci, jako například ti z Berdychova gangu. Strašidelné, že? Pokud to někomu nestačí, může se večer podívat na Nově na reportáž, jak je odsouzen i nevinný, protože koneckonců – to se může stát každému.

Strachy se pronásledují, násobí a vyvažují, každý krok náhle provází tušení rizika. Rizika efemérního, proti kterému se nedá bojovat. Jistě, člověk může mít strach z něčeho konkrétního a třeba i velmi dlouho. Nicméně pokud jde o konkrétní nebezpečí či problém, obvykle se také najdou lidé, kteří se mu postaví. Co však dělat s přízraky, prchavými elektronickými duchy, tiskařskou černí na jedno použití?

Před lety jsem shodou okolností navštívil přednášku jednoho ze současných vysoce postavených politiků. Mluvil o předvolební kampani. Aby byli voliči mobilizováni, měla by mít každá kampaň dvě složky, vysvětloval. Měla by slibovat a strašit. My tentokrát budeme víc strašit, tajuplně tehdy naznačil. Tak tedy – s tou mobilizací to bude stále horší. Příště to těžko vyjde. A jestli, tak ne na dlouho.

Strachy jsou různé. Po čase, v určitém množství, bez naděje je porazit a bez možnosti se jim vyhnout jsou ovšem skoro všechny stejně únavné. Zůstává po nich jen stísněná atmosféra a apatie. Možná – a to je jen hypotéza – že stačí už jen trocha času. Ještě víc snahy prorazit ochranný krunýř diváka, čtenáře, konzumenta médií a naservírovat mu ještě alespoň jednu porci strachu. A pak přijde doba, kdy se již jednat nebude. Nebude žádná akce, žádné rozhodnutí, ani nadšení. Protože nejlepší bude se uklidit někam do relativního bezpečí a nedělat nic.

Autor je politolog.

par avion

List Žen-min ž’-pao (Lidový deník) informoval o tom, že ve školách okresu Ťing-je v provincii Šan-si rozjeli „Projekt vajíčko“. Díky této akci si každý z pěti tisíc školáků z chudých rodin denně pochutná na jednom slepičím vajíčku zdarma. Obvyklé menu těchto školáků tvoří převážně brambory a knedlíky z kynutého těsta, zvané man-tchou, tedy potraviny, které obvykle u bohatších vrstev slouží hlavně za přílohu. V Lidových novinách najdeme dále malou zprávičku o dalším rozvoji toho nejvzdálenějšího čínského venkova, provincie Sin-ťiang. K Štědrému dni 2006 mělo dojít k napojení všech „střediskových“ vesnic severozápadní čínské provincie na telefonní linky. Dovršení projektu započatého v roce 2004 je prý příspěvkem k budoucímu rozvoji Sin-ťiangu.

Kromě toho deník přináší článek o dalším „stěžejním bodu“ v přípravě Pekingu na letní olympijské hry 2008. Je jím stavba dráhy spojující centrum Pekingu – stanici metra Tung-č’-men – s mezinárodním letištěm na severovýchodě metropole. Dráha bude dlouhá téměř třicet kilometrů a stavební práce by měly začít během následujících tří měsíců, po dokončení přípravných prací. Cestu mezi letištěm a centrem města má zrychlit minimálně o dvacet minut a má nahradit dosavadní systém „letištních autobusů“. O cenách jízdenek však v článku není řeč. Do dubna 2008, kdy se má začít zkoušet provoz dráhy, je však ještě na takové otázky dost času.

Agentura Sin-chua (Nová Čína) referovala o nařízení, které vydala Technická univerzita v provincii Ťiang-si. Podle něj musí každý student, který chce pozvat někoho do restaurace, žádat o povolení předáka ve škole. Nařízení škola zdůvodňuje výsledky výzkumu, které tvrdí, že studenti nezvládají hospodařit se svými financemi a nevědí, co opravdu potřebují. Na začátku měsíce prý „rozhazují plnými hrstmi“ a v důsledku toho nemohou ke konci měsíce s penězi vyjít. Škola kromě této direktivy organizuje pro studenty lekce šetrného zacházení s penězi. Některým studentům se však podle zprávy tato péče o jejich finance příliš nezamlouvá.

Z agentury obdrželi čínští studenti také varování před rozhodnutím vycestovat na vlastní náklady za studiem do zahraničí. Příběh Siao–dunga, který si po absolvování čínské vysoké školy zaplatil studium v Torontu, se stal odstrašujícím případem neopatrnosti, která se nevyplatí. „Přijel jsem ke škole, a hned jak jsem viděl, že je to jenom jednopatrová budova, bylo mi jasné, že něco není v pořádku,“ vyprávěl Siao-dung novináři. Univerzita, která neměla ani rozměr čínské střední školy, pro něj jistě musela být otřesným zážitkem. Kursy, které student předem zaplatil, se nerealizovaly a na vracení peněz také nedošlo. Jelikož napálených čínských studentů není málo, vydal čínský odbor pro vzdělání sadu doporučení. Studenti se mají podle nich předem informovat o škole a dát přednost univerzitám s dobrým jménem, pečlivě si vyhledat informace na internetu a podobně.

Povzbudivá je ale další zpráva agentury, podle níž se v Číně bude prodávat za pouhých 94 jüanů, to je v přepočtu asi za 300 korun, za jednu 750ml láhev nový druh alkoholu. Má být vyráběn podle 9000 let starého receptu, který získal americký archeolog chemickým rozborem nalezených šestnácti kousků keramických střepů. Recepturu prý předal americké firmě, která se chystá produkt podobný pivu uvolnit letos v červenci na čínský trh. Střepy vědec vykopal na území provincie Che-nan na ruinách Ťia-chu v roce 2004.

Článek s podivuhodnou reflexí čínské situace přinesl v posledních dnech Pej-ťing ž’-pao (Pekingský deník). Po běžném úvodu, že je třeba pracovat s masami, snažit se o porozumění masám a nechat masy pocítit výsledky hospodářského rozvoje na vlastní kůži následuje neobvyklý výčet problémů, které s sebou nese proces obvykle Číňany chápaný jako prospěšný a každopádně nevyhnutelný. „Ať je ekonomický rozvoj bůhvíjaký, pokud nedbá na životní prostředí, vede k vážnému znečišťování, k tomu, že se obyčejní lidé nemají možnost nadýchnout čerstvého vzduchu a nemohou napít čisté vody. Ať jsou zahraniční investice sebevyšší, jenom levně drancují zemi a další zdroje, odnášejí si profit a zanechávají za sebou znečištění a zničené prostředí. Takový rozvoj opravdu stojí za zamyšlení.“ Článek dále pokračuje v tom smyslu, že je třeba udělat něco pro to, aby ekonomický rozvoj na sobě pocítily masy lidu v tak elementárních věcech, jako
je zaměstnanost, pravidelný příjem, zdravotní péče, bydlení, zajištění ve stáří a podobně.

Z trochu jiného soudku byla veledlouhá série článků ve stejném listu, která polemizovala s prohlášením uveřejněným na internetu, podle něhož čínské písmo vlastně vynalezli Korejci. Autor článku vzal následnou internetovou diskusi, chat nevalné úrovně, velice vážně a rozpálil se nad tématem a nad korejskou velkohubostí. Prošel dějiny internetových diskusí nad tímto tématem až k roku 2002, aby ukázal, s jakou ignorancí je třeba počítat na druhé straně barikády. Citace korejských přispěvatelů mají dokládat jejich hrubost a Číňanovu uchu musejí znít opravdu skřípavě: „Číňané kvůli svému komplexu méněcennosti říkají, že si sami vymysleli jazyk. Takoví Číňané jsou etnocentristi“, nebo: „Konfucius byl Číňan, ale Lao-’ asi ne. Korea je zemí, kde vznikl taoismus.“ Obrovský prostor, jaký vyvracení podobných nesmyslů čínský tisk věnoval, dokazuje, o jak neuralgický bod se jedná.

V provincii Che-nan se podle listu Nung-min ž’-pao (Zemědělský deník) staví pětaosmdesát monitorovacích stanic pro sledování všech druhů divokých zvířat. Provincie Che-nan je totiž místem, které zvířata protínají při svých migračních tazích. Na jaře a v létě sem přilétá hnízdit velký počet stěhovavých ptáků a na podzim a v zimě sem za stejným účelem přilétají severské druhy. Zaměstnanci monitorovacích stanic budou pečlivě zaznamenávat dráhy migrace zvířat, místa jejich odpočinku i shromaždiště. Kromě toho byl zprovozněn i informační systém, který má posloužit v případě epidemických chorob. Ze zprávy přímo nevyplývá, že má jít o nějaké opatření související s ptačí chřipkou a případným vybíjením možných nosičů choroby, tato motivace je ale pravděpodobná.

Z čínskojazyčného tisku vybírala Anna Dostálová.

Plyšový vlkodlak

Leguáni a dinosauři

Ve čtyřech letech jsem se ocitl před volbou, která rozhodla o mém životě. V Německé škole v hlavním městě Mexika jsem byl podroben zkoušce, na kterou si už nevzpomínám, která však způsobila, že jsem zůstal ve skupině A, to znamená ve skupině Němců. V průběhu dalších devíti let jsem měl jenom jeden předmět ve španělštině: národní jazyk. V hodinách matematiky bylo třeba řešit takové problémy: „Udova babička má doma ve sklepě pět nádob s jablky, která vypěstovala na zahrádce. Chce z nich udělat apfelstrudel. Jestliže je na každý moučník potřeba jedno a půl jablka a v každé nádobě je patnáct jablek, kolik moučníků může Udova babička upéci?“ Kromě nemožné matematiky mi nedaly spát i jiné záhady: domy v Mexiku nemají sklepy a babičky nepěstují jablka ani nepečou apfelstrudel. Škole se povedlo, že poznání se mi zdálo jako nepřekonatelná obtíž. Protože mým prvním jazykem, v němž jsem četl
a psal, byla němčina, něco vědět znamenalo vědět to v cizím jazyce. Toto podivné vzdělání mělo dva následky: nic se mi nelíbí víc než španělština a ošklivím si jakoukoli zjednodušující myšlenku týkající se národní identity.

Folklorní delegáti

Za původ mého školního utrpení může zaměření školy, možná zavedené naším ministerstvem školství: zabránit ve třídách rasismu a segregaci.

Do auly vědění jsem vstoupil v roce 1960, v době, kdy druhá světová válka ještě byla námětem akčních filmů. Německou školu zavřeli během sporů o její příslušnost k nacionálnímu socialismu a hovořilo se také o mytickém sklepě, v němž se uchovával archiv Třetí říše. Jako všechny bilingvní školy, i naše mívala skupinu cizinců. Strach z pangermanismu a snaha zachovat po válce dekorum měly za následek, že v každé německé třídě byli dva nebo tři Mexičané, kteří měli být schopni zaručit mísení kultur. Učitelé moje špatné známky po dobu devíti let tolerovali, protože jsem koneckonců představoval ubohou domorodou rasu, která nejenže neumí změnit své city ke štrůdlu, ale neumí ani skloňovat a používat sloveso na konci věty. Někdy se učitelé se mnou radili, jako bych byl nějaké orákulum lidových tradic: Tvoje babička si vtírá marihuanu mezi nohy? Je pravda, že když bdíte u zesnulého, tak se smějete? Máš strýce, který při oslavách
vytahuje pistoli a z radosti střílí? Proč služky odcházejí bez upozornění? Proč policisté žebrají? Proč instalatéři zasáhnou sice na den přesně, kdy byli zavoláni do vytopeného domu, ale v úplně jiný měsíc? Bouřlivý, nepochopitelný a mexický život, který obklopoval školu, pronikal prostřednictvím těchto otázek k folklorním delegátům v každé třídě. S postupem času témata nabývala na komplexnosti: v jedenácti letech jsem cítil povinnost nejen vysvětlit, ale dokonce i obhajovat lidské oběti Aztéků. Protože jsem představoval jinakost, nic mě nemohlo zušlechtit víc než zvláštnosti. Čím víc pálily naše chilli papričky, tím lépe zněly mé informace. Učitelé si tak užívali krutosti své adoptivní země. Jejich dychtivost po exotice mě nutila popisovat vlast přehnaně, moji bratranci v ní snídali tequilu se střelným prachem, tety si vpichovaly do těla trny agáve, aby se potrestaly za hříšné myšlenky, a zanechávaly krvavou stopu po domě, jako by pózovaly Fridě Kahlo,
dědeček byl zastřelen za revoluce a jako odkaz zanechal skleněné oko, s nímž jsem hrával kuličky.

„Ach so!“ zvolal profesor, když se dověděl, že jsem neudělal úkol, protože jsem se na Dušičky věnoval pojídání obrovské cukrové lebky, která nesla nápis s mým jménem. Něco výstředního vždycky zapůsobilo přesvědčivě.

Příběhy jinakosti

Roky, během nichž jsem plnil školní očekávání, mě změnily v autora magického realismu. Když jsem však začal psát povídky, nemyslel jsem si, že mám povinnost být typicky mexický. Byl to opět evropský pohled, který mi připomněl existenci literárních patriotismů.

Mezinárodní setkání spisovatelů obvykle bývají hrou kulturních nedorozumění. Kdysi jsem se v Německu zúčastnil nějakého kongresu a poznal jsem jednoho z mnoha Helmutů, kteří si myslí, že Latinská Amerika je vhodnou příležitostí k radostné nezodpovědnosti. První, co jsme se od něj dověděli, bylo, že se osvobodil od evropských pout dochvilnosti. Hodinu nás nechal čekat na letišti, kdy už jsme skoro omdlévali kvůli zpoždění letadla. V následujících čtyřech dnech nás Helmut pozdě v noci zval na skleničku japonské tequily, kterou přinesli v lahvi ve tvaru pyramidy, a na závěr každého setkání nás nutil zpívat Cielito lindo. Zbývá dodat, že jsme se zesměšnili. Všude jsme chodili pozdě, ale Helmut nás drze a s vyzývavostí představoval tak, jako by nám Evropa měla být vděčná za vynález čokolády. Náš hostitel byl plný soucitu s křivdami, jimiž trpí Latinská Amerika, onen sluncem ozářený prales, a které je hlava schopna unést pouze
díky aspirinům dováženým z Německa. Když jsme mu řekli, že máme nejasný dojem, že jsme dost neseriózní, pohlédl na nás nacvičeným gestem Che Guevary a připomněl, že nemáme zapotřebí vzdávat hold koloniálnímu racionalismu. Publikum od nás očekávalo kouzla. S tím nejlepším úmyslem na světě proměnil Helmut náš pobyt v opravdové peklo, v němž jsme se chovali jako osoby neznající míru, podobné těm, které jsem si vymýšlel v Německé škole.

Exotika existuje pro uspokojení cizího pohledu. Jedním z nejzávažnějších a nejdůvtipnějších projevů eurocentrismu je, že při hledání toho „autentického“ upřednostňuje to pitoreskní. Nestojíme před osobnostmi jako Kipling nebo Conrad, kde to bílé a to západní převyšuje to domorodé, ale před něčím mnohem komplexnějším. Ve prospěch respektu k různorodosti upadají určité evropské postkoloniální úvahy do podivného folklorního fundamentalismu. Romány, filmy, grafiky a výstavy třetího světa se stávají pouhým zprostředkovatelem národní identity. V této perspektivě jsou příběhy jinakosti typickými dokumenty: Argentinec přistižený ve výtahu nebo Bolivijec ponížený v Kentucky Fried Chicken si zaslouží mít dějiny jen tehdy, pokud má, ať už přímo nebo symbolicky, souvislost s bohatou zásobárnou „toho latinskoamerického“, to znamená s předběžnými evropskými představami.

„Rétorika o vině“, jak to nazývá Edward Said, způsobila ojedinělý obrat eurocentrismu, v němž respekt k jinému prochází novými a komplexnějšími deformacemi. Pátek se nepodrobuje Robinsonovi, ale prodává mu korálky a učí ho meditovat jako nějaký šaman. Je však nucen se jednoznačně odlišovat jako hlídač a ručitel jinakosti. Neočekává se, že Pátek bude sčítat a odčítat s větší přesností než Robinson, ale že mu vštěpí neznámé, transcendentní vědomosti svůdně předlogické. Mýtus o Pátkovi tak projde antropologickou změnou: jeho převaha se zakládá na zvláštnosti.

Mnozí dobře smýšlející duchové přitahováni tím, co je jedinečné, neberou v úvahu osvícenou cestu Alexandra Humboldta a odmítají pojímat rozumem území, jež má podle jejich tužeb zůstat nepochopeno. Ve jménu různorodosti je Latinská Amerika viděna jako zdroj místního koloritu. V Latinské Americe naopak málo záleží na tom, zda se v každém tahu švédského malíře odráží jeho skandinávský původ. Od počátku jsme zvyklí na umění, které cestuje a mísí se; geografie naší imaginace počítá přinejmenším s dvěma břehy: domorodou kulturou a mnoha věcmi, které přišly zdaleka.

Pera tutti-fruti

V průběhu tří let jsem pracoval ve východním Berlíně jako kulturní přidělenec své země a při jedné příležitosti jsem byl pověřen zorganizováním ukázky serigrafií od Sebastiána, který se hlásil k dědictví Josefa Alberse a školy Bauhausu. Ředitel galerie prohlížel konstruktivistické obrazy s obrovskou nedůvěřivostí: „Mně se líbí, ale co je na nich mexického?“ zeptal se. V záchvatu beznaděje jsem řekl, že trojúhelníky odkazují k vrcholům mayských pyramid; obdélníky k aztéckým ornamentům a barvy k vrstvám nebe předhispánské kosmogonie. Kurátor změnil názor: Sebastián byl génius.

Za folklor, který vychází z Latinské Ameriky, však není odpovědný jen eurocentrismus. Při poptávce po umění s legitimním latinskoamerickým rodokmenem se i někteří umělci záměrně snaží být autochtonní. Gabriel García Márquez a Alejo Carpentier nesepsali žádnou strategii, aby oslnili zahraniční kritiku; jejich díla jsou přirozeným výsledkem jejich literární sázky. Sto roků samoty a Ztracené kroky představují vrcholný jazyk a působivé vynalézání nové reality. Nic by nebylo tak ubohé jako jim upírat zásluhy. Je však nepopiratelné, že ve stínu těchto seib vyprávění rozkvetla „pera tutti-fruti“ – abych použil výrazu Cabrery Infanta –, která touží opakovat tyto úspěšné recepty, přehnaně vybarvovat už tak přehnanou americkou krajinu. Situace se propůjčuje frašce pomýlené autenticity. V mém románě Materia dispuesta pozvou jednu mexickou divadelní společnost na zájezd po Evropě. Než odjedou, tak jejich zástupce doporučuje: abychom měli
v zámoří úspěch, musíme vypadat víc mexicky. Herci dostanou z identity závrať: jak mohou maskovat sami sebe? Ředitel najme karibské hráče na perkuse, kteří z Mexičanů nemají nic, ale kteří v Evropě budou vypadat divošsky původně, herci se podrobí opalovacím sezením, aby byli hodni reprezentovat „bronzové plémě“. V kulturním transvestismu herci v románu vytvoří nový kmen s infračervenou kůží, pigmentovanou proto, aby nerozčarovali cizince. Stojíme před nejabsurdnější umělou autenticitou.

Každé publikum má právo na své vášně a nic by nebylo tak zlovolné jako vnucovat tyranii dobrého vkusu. Ve světě, který vynalezl uspokojující formy jdoucí od gregoriánského zpěvu až po jedlé dámské kalhotky, nevyznívá tak neomaleně, že evropští čtenáři žádají po Latinské Americe generály žijící 168 let, jaguáry s jadeitovýma očima nebo nymfy levitující nad mangrovníky. Závažné je, že představa o společenství Latinské Ameriky je podrobena těmto premisám: magický realismus jako vysvětlení světa, který nezná jinou logiku.

Impérium času

Kontakt s Latinskou Amerikou neznamená pro evropskou tvrz žádné přímé nebezpečí. Nebezpečí spojené s migrací je jinde: Rusové, kteří ve své nespokojenosti mohou v zimě lyžovat od Moskvy po Berlín, Arabové, kteří hledají útočiště a práci, prosperující Číňané, chtiví poznat Paříž a rezervovat si půl milionu pokojů. Latinská Amerika zůstává vzdálená a přichází v podobě proměnlivých a barevných obalů na svá kávová zrna a desek s hudbou salsy. Tato vzdálenost způsobuje, že na kulturním poli uspokojuje zvídavou potřebu evropské představivosti: utopii zaostalosti. Nic podnětnějšího v globalizovaném světě než rezervace, kde přetrvávají dávné zvyky. Zatímco Severoameričané cestují do hotelů, které jim dovolují cítit se v Chichém Itzá jako v Houstonu, ale s pyramidami, Evropané obvykle bývají požitkáři, vychutnávající si autenticitu. Je to zvláštní, ale tato záliba po původním může vést k archeologickému
hedonismu, kde bída a nespravedlnost se stávají malebnými formami. Prales, který je domovem leguánů, je viděn jako fascinující výskytiště dinosaurů, jakýsi Jurský park, umožňující výlet do minulosti.

Jak v turistických průvodcích, které doporučují, aby se nepila voda z kohoutků, tak v hollywoodské nadprodukci, kde „Mexičan“ je někdo s příkladným knírem, kdo se směje, když zabíjí svého nejlepšího přítele, bývá Mexiko připodobňováno k zábavnímu parku mimo čas, vroucímu melting pot, již zapomenutému národy, které znají etnika a rasy pouze z reklam Benettonu.

Jedním z momentálně nejjistějších obchodů by byla výstavba Disneylandu latinskoamerické zaostalosti, kde by návštěvníci poznali diktátory, guerillové bojovníky, obchodníky s narkotiky, politiky jediné strany, která byla u moci 64 let, ženy, které dostanou infarkt, když se milují, a obživnou pomocí santalového aroma, toreadory, kteří jedí sklo, děti, které spí v kanálech, věštkyně, které se dostávají do transu, aby objevily švýcarské konto svého prezidenta.

Stojíme před kolonialismem nového ražení, který nespočívá v ovládnutí prostoru, ale času. V latinskoamerickém zábavním parku minulost není historickou komponentou, ale vymezením současnosti. Naše země svým zakotvením a upřením se na vlastní identitu zásobují starožitnostmi kontinent, který si pro sebe vyhrazuje výdobytky modernity a budoucnosti.

Bylo by vhodné zdůraznit, že požadavek, aby se nějaká kultura rozloučila se znepokojující vůní kvajávy, se nezakládá na evropském egoismu, nýbrž na zvláštní deformaci „těch druhých“, v potřebě začlenit kontrolované barbarství do svých představ. V knize Divoch v zrcadle studuje Roger Bartra funkci, kterou ve středověké Evropě plnil mýtus divocha, chlupatého homunkula ovládaného nízkými pudy, který oživoval rytířské romány a trubadúrský repertoár, byl námětem gobelínů, kde se objevovaly ohrožené princezny, a kvůli přísnému kontrastu potvrzoval převahu civilizovaného člověka. Souhlasím s Bartrou, že objevení Ameriky znamenalo vliv narušující tuto tradici. Při existenci „reálných divochů“ se nežádala legendární postava, která by přivazovala panny ke stromům. Evropan se mohl poměřovat s Inky nebo Aztéky. To je linie, do níž patří, se všemi odstíny tohoto případu, kulturní přeceňování latinskoamerické zaostalosti.

Po dobu devíti let jsem se uvolňoval ze sevření Německé školy tím, že jsem z obyčejných leguánů dělal pouťové dinosaury. Moje dětství, to byla exotická země, protože jsem hrál dvojí hru. Byl jsem znepokojen štrůdlem, který jsem jedl jen ve své představě, a folklorem, který jsem musel ve třídě zaručovat. Nebylo to příkladné vzdělání, ale zanechalo ve mně jistotu, že jedinou skutečnou vlast získá člověk tehdy, když nepózuje před cizím pohledem.

Přeložila Anna Tkáčová.

Mexický novinář, spisovatel a překladatel z němčiny do španělštiny Juan Villoro (1956 v Ciudad de México) je autorem několika románů; píše i literaturu pro děti. Knižně vyšly jeho články, reportáže, zpravodajské komentáře a eseje, které původně publikoval v nejrůznějších mexických novinách. Původně vystudoval sociologii na mexické Metropolitní autonomní univerzitě. Pracoval v rozhlase, kde se věnoval vzdělávacím pořadům. V letech 1981–1984 byl kulturním přidělencem na mexickém velvyslanectví v bývalé NDR. V současnosti spolupracuje s různými novinami (La Jornada), přispívá většinou do kulturních rubrik a týdenních příloh. Při Národním institutu Bellas Artes v hlavním městě Mexika a na Mexické národní autonomní univerzitě tamtéž vede kursy a dílny tvůrčího psaní. Je držitelem překladatelské ceny Cuahtémoc (1988) a významné mexické literární ceny pojmenované po básníkovi Xavieru Villaurrutiovi (1999).
V roce 2004 obdržel cenu Herralde de Novela nakladatelství Anagrama za román Svědek (Testigo). Mezinárodní cenou Board on Books for the Young byl oceněn jeho román pro dvanáctileté děti Profesor Zíper a pohádková elektrická kytara (Profesor Zíper y la fabulosa guitarra eléctrica). V polovině září 2005 navštívil Prahu u příležitosti slavnostního otevření Cervantesova institutu, španělského kulturního a vzdělávacího střediska.

–atk–

Skrze jaké kódy promlouvají na nás?

Třetí odboj v exilu

Mýlí se ti, kdo hovoří o naprosté pasivitě československého obyvatelstva tváří v tvář komunistickému totalitnímu režimu. A nejedná se jen o známý případ bratří Mašínů a jejich přátel. Obdobně účinnými prostředky odpověděli na komunistický teror mnozí další. Na rozdíl od prvního protirakouského a druhého protinacistického odboje se odboj třetí musel postavit proti příslušníkům vlastního národa. Komunisté hnaní ambicí mocensky ovládnout českou a slovenskou společnost využívali postupy, jež si co do hrůznosti nezadaly s metodami stalinskými či nacistickými. Masové zatýkání, mučení při výsleších, násilné vystěhovávání celých rodin, existence koncentračních táborů, justiční vraždy – historik Karel Kaplan ve svých pracích uvádí, že perzekuci v letech 1948–1989 pocítilo na vlastní kůži „okolo dvou milionů občanů či půl milionu rodin“.

Časově se pojem třetího odboje zpravidla vztahuje na počáteční období existence komunistického totalitního státu, tj. na konec čtyřicátých a padesátá léta 20. století. Mezi jeho příslušníky ovšem patří i generace lidí, kteří v pohnuté době konce třicátých let teprve dospívali. Právě k ní patří také Ivan Gaďourek – světově uznávaný profesor sociologie a autor knihy Cestou Komenského. Vzpomínky z mládí účastníka třetího odboje. Jeho chronologické a s jistou dávkou noblesy podané vyprávění se vyhýbá zbytečným odbočkám, příliš obecným úvahám i detailním analýzám.

Z odboje do odboje

Ivan Gaďourek se narodil do rodiny čs. legionáře a dětství prožil na různých místech Moravy, kam jeho otce zavály pracovní povinnosti projektanta vodních staveb. Podobně jako další účastníci třetího odboje – členové nekomunistických politických stran, různých církevních, společenských, sportovních a kulturních organizací, byl i Ivan Gaďourek formován atmosférou meziválečné Československé republiky, masarykovskými humanitními ideály, Sokolem a skautingem. Jeho dospívání výrazným způsobem ovlivnila druhá světová válka. Už na gymnáziu se zapojil do odbojové činnosti, po maturitě byl potom totálně nasazen do zbrojovky v Zábrdovicích, kde se snažil škodit válečnému průmyslu nacistické říše.

Konec války Ivan Gaďourek líčí realisticky, bez emocí. Negativní zkušenosti s Rudou armádou, které provázely osvobození Brna, jej přivedly k názoru, že budoucnost Československa spojená se SSSR není tou nejlepší volbou. Tento názor sdílel již od konce války mimo jiné s Mojmírem Povolným, později jedním z nejvýznamnějších představitelů československého poúnorového exilu, či s Jaromírem Bohanesem, Dušanem Novákem a dalšími zakladateli brněnského politického klubu Knihovna, jejímž vůdčím představitelem se stal později nechvalně proslulý Vlastislav Chalupa alias mjr. Král. Právě jeho odhad a rozhled tehdy podle Gaďourka umožňovaly lidem kolem Knihovny předvídat kroky komunistů a bleskurychle na ně reagovat.

I je však únorový převrat zastihl nepřipravené. Třetí odboj neměl od počátku žádné domácí ani zahraniční centrum schopné koordinovat vlastní aktivity. Proto ta živelnost, impulzivnost a rozmanitost forem odporu, na druhé straně provázená naivitou a objektivní nemožností odhadnout reálný stav věcí. Členové skupiny Knihovna si rozdělili role: část z nich dostala za úkol organizovat odboj a zpravodajskou činnost v Československu, ostatní měli odejít za hranice, vyhodnocovat zasílané zprávy a dále je šířit v politických kruzích demokratických států. Ivanu Gaďourkovi se v dubnu roku 1948 podařilo úspěšně přejít hranice. Následovala několikaměsíční anabáze po uprchlických táborech v Německu. V červenci se za vydatného přispění své budoucí ženy Joke ocitl v Holandsku.

Zpravodaj na příjmu

Při líčení poválečného života v Holandsku uplatňuje Ivan Gaďourek svůj pozorovací talent. Popisuje mentalitu Holanďanů, jejich zvyky a tradice, vyzdvihuje jejich smysl pro společenskou solidaritu, ale přitom nepřehlédne, že si potrpí na byrokracii. Zároveň se v něm nezapře sociolog: zajímá se o světonázorové a konfesionální uspořádání holandské společnosti, ale také o problémy exulantů, které se ho osobně týkají. Stejně jako oni si musel zvyknout na jiný způsob života. Založil rodinu a zároveň se rozhodl pokračovat ve studiu sociologie. V roce 1953 se habilitoval prací The political control of Czechoslovakia. A study in social control of a Soviet satellite state, v červnu roku 1958 byl jmenován řádným profesorem na univerzitě v Groningenu. To vše šlo ruku v ruce s neutuchajícím zájmem o dění v jeho bývalé vlasti. Aktivně se podílel na činnosti krajanských spolků, přes holandskou ambasádu
přijímal od bývalých „knihovníků“ zprávy o politické a hospodářské situaci i o náladách československého obyvatelstva, které dále rozšiřoval v rámci „Pracovní skupiny Holandsko“. Mezi jeho informátory v Československu patřili mj. Jaromír Bohanes, Zdeněk Kessler, Dušan Novák a Luboš Kostrhun, kteří za svou odbojovou činnost draze zaplatili mnoha lety v komunistickém vězení.

Konfident mezi mukly

Jejich tragické osudy mají přímou souvislost s případem, kterému Gaďourek ve své knize věnuje zvláštní pozornost. Na odhalení konfidenta Vlastislava Chalupy alias mjr. Krále si veřejnost musela počkat až na počátek devadesátých let minulého století. Na Chalupově případu autor ilustruje metody, s jejichž pomocí StB po únoru 1948 infiltrovala odbojové skupiny a de facto umrtvovala jejich činnost. Důsledky práce konfidentů byly drastické: desítky lidí skončily na popravišti a tisíce si odseděly řadu let v komunistických lágrech.

Gaďourek připouští, že pro něj i mnoho jeho přátel byl Chalupa zpočátku vzorem. Po únorovém převratu sám sebe pověřil řízením podzemních organizací v Československu, které měly pracovat zcela anonymně a nezávisle na sobě. Chalupa byl svými spolupracovníky obdivován pro neutuchající aktivitu a nápady, které byl navíc schopen realizovat. Gaďourek přiznává, že ho k němu vázalo silné přátelské pouto, a nedokázal si připustit myšlenku na jeho zradu. Po zinscenovaném ilegálním přechodu hranic se Chalupa zapojil do činnosti politického exilu ve Francii. Ani tehdy však na něj nepadl stín podezření, a to přesto, že se k němu již tehdy objevily možné indicie.

S obviněním proti Vlastislavu Chalupovi, který se do té doby bezskrupulózně pohyboval mezi těmi, jež poslal do vězení, vystoupil až v roce 1991 bývalý mukl Jiří Málek. Chalupa v reakci na obvinění založil Centrum pro československá exilová studia, kde vydal silně tendenční knihu Prameny k dějinám třetího odboje, jež měla posloužit k jeho obhajobě. Poté, co prohrál soudní při s Jiřím Málkem a co se od něj distancovali jeho bývalí přátelé, se již v České republice neobjevil. Zemřel v roce 2002.

Vzpomínková kniha Ivana Gaďourka přináší řadu doposud nepublikovaných informací z organizování protikomunistické činnosti v Brně před rokem 1948 a v prvních letech strávených v exilu. Autor sám v úvodu omlouvá svou archaickou češtinu, která však není na překážku, ba naopak. Cenné svědectví o době nedávno minulé je tak o poznání osobitější.

Autor je historik.

Unie supluje Rakousko-Uhersko

Co nám dnes ztěžuje pochopit starou Evropu, tedy Evropskou unii a její snahy?

Myslím, že jde o vztah k právnímu státu a pak odlišné pojetí demokracie a „provozování demokracie“. Právní stát má kořeny v rakouském státě. Rakousko-Uhersko nebylo ani liberální demokracie, ani autokracie ruského typu. Ve starém Rakousku, řekněme od roku 1780, nevládli lidé, ale zákony, což je velice moderní princip, který se však vyvíjel souběžně s růstem byrokracie. Je to vidět i na rakouské literatuře, která je koncem 19. a začátkem 20. století posedlá myšlenkou práva a právního státu a napětím mezi legalitou a legitimitou. Důležité bylo poukazování na deficit legitimity, tedy oprávněnosti státní moci odvolávat se na formální zákonnosti.

Rakouský právní řád i se státní správou pak převzala první republika. Byl sice dost moderní, ale nebyl chápán jako náš právní stát. Česká politika vynaložila velké úsilí, aby se vymezovala vůči tomuto státu, aby vyžadovala větší prostor pro specificky české nároky a zájmy, a to je vlastně to, co děláme dodnes. Na to již upozorňovali čeští ustavní právníci, jako František Weyr nebo Karel Engliš, ve dvacátých letech. Šlo jim o změnu vztahu Čechů k vlastnímu právnímu státu.

Na ten bychom ale zřejmě potřebovali sto let. Náš problém je tedy spíš v malé tradici…

Ano. Masaryk hovořil o padesáti letech, jenže nakonec na to bylo sotva patnáct let a v nich, odečteme-li tři miliony sudetských Němců, komunisty a krajní pravičáky, fašisty, zbude úzká mocenská elita a kartel stran… tvořící takzvanou Pětku. Státotvorná pětka se soustředila na budování státu, byla řešením, ale zároveň byla součástí problému, jak na to upozorňoval historik Antonín Klimek.

Nechovala se demokraticky, obcházela parlament…

Ano, byla tím, co tlumilo demokratickou debatu, co politiky nenutilo obhajovat své názory před téměř polovinou občanů. V Čechách se zabydlely věty: s vámi se nebavíme, protože jste krajní levice, s vámi se nebavíme, protože jste krajní pravice, a my si to upečeme mezi sebou a prebendy si rozdělíme taky jen mezi sebou. Politici z těchto stran vždy předem věděli, že budou ve vládě, a často i jaká budou mít ministerstva. To má samozřejmě s demokracií málo společného. Sociální demokracie měla tradičně školství, agrárníci zemědělství, lidovci zdravotnictví a tak dále. Takhle se zase zrodila tradice prorůstání stranického a státního aparátu. Politické strany se staly závislé na státu, který začal financovat jejich funkcionáře. Tady začal problém s udržováním právního státu.

To mně vadilo i teď, když v České republice nebyla přes půl roku vláda, která by měla mandát od parlamentu, a přitom se chovala, jako kdyby ho měla, a prováděla zásadní změny skoro ve všech resortech, počínaje Národním divadlem až po čistky na ministerstvech, a nikomu to moc nevadilo. Nikdo se nebouřil.

Jak byste tento neduh přesně nazval?

Jde o porušení nezávislosti státní správy na politickém provozu. Ministr garantuje směr svého resortu, obsazuje si svůj kabinet, ale fungování ministerstva má být na něm nezávislé, on nemá rozhodovat o kariérním postupu svých podřízených, o tom má rozhodovat kariérní řád a zákon o státní službě. Proto tento zákon Evropská unie na České republice vyžaduje. Evropská unie je stejně jako staré Rakousko postavená na myšlence právního státu. Jde o společenství založené na společném trhu a sdílení společných právních norem, což je jen zmaterializovaný výraz toho, že sdílíme stejné hodnoty. Také bychom mohli říci, že dnes Evropská unie supluje roli Rakouska-Uherska, v tom smyslu, že navazuje na myšlenku právního státu a vytváří společné přístřeší pro národy střední Evropy.

Takhle to ale cítí málokdo. Spíš se říká, že EU či Brusel navazuje na diktát z Vídně a z Moskvy…

Nadnárodní společenství pod sovětským vlivem znamenalo podřídit se pouze politickému diktátu a vnucování norem. To je bohužel zkušenost, kterou tady lidé prožili, a proto si myslí, že návrat národního státu a suverenity je absolutním základem demokracie.

Myšlenka právního státu byla za sovětské nadvlády totálně poškozená. Většinou tady lidé chápou „sdílenou suverenitu“ jako „omezenou suverenitu“ podle Brežněvovy doktríny neblahé paměti a právo jako právo silnějšího.

Platilo, že nejvyšší normou byly zájmy socialismu a dělnické třídy, a zákony musely tyto potřeby reflektovat. Strana a vláda byly garanty správné interpretace a všichni soudci to brali v potaz. Myšlenka důležitosti dělby moci, právního státu i nezávislosti médií, bez nichž ani svobodná demokratická politika, ani svobodná justice nemůže existovat, zde byla cizí. Současný stav je tedy důsledek dvojího dědictví: Rakouska-Uherska a nadvlády SSSR. To druhé dědictví se tu podepsalo mnohem razantněji, a to ovlivnilo vztah nejen polistopadové politiky k myšlence právního státu, ale i k Evropské unii a k integraci do Evropy.

Jak lze z tohoto modelu, který funguje tak, že vítěz bere vše a rozhoduje o všem, i o médiích a výkladu práva, vykročit?

Na roce 1989 bylo zajímavé vybočení z revoluční kultury, podle níž jen radikální a případně násilná změna dá vzniknout očištěné společnosti. Vznikla myšlenka držet se daného ústavního rámce, který byl ovšem zděděný z minulého režimu. To je další důvod, proč mnozí právní stát považují za pochybný či tuto skutečnost jen účelově využívají. Představitelé starého režimu unikli trestu, protože byla zavržena myšlenka retroaktivity práva, tedy souzení přestupku z minulosti podle dnešního práva. Pohrdání či alespoň frustrace ze vztahu k právnímu státu má i tyto kořeny. Právní stát je dnes tedy zpochybňován v zájmu radikální změny. To se dnes v nejradikálnější formě objevuje v Polsku a třeba v mírnější formě i v Maďarsku. Radikálové čekají od vyrovnávání se s minulostí očistu posttransformační společnosti. Umírnění liberálové mají obavy o politické zneužití tohoto procesu a raději chtějí řešit problémy budoucnosti.
A dědici „starých struktur“ hrají na čas.

Odkud by tedy mohly přijít tlaky na nějakou pozitivní změnu?

Změna zákona je většinou snadná, ale očividně nestačí. Navíc právní vědci jsou dnes zděšeni z toho, jakým způsobem se v České republice vytváří legislativa. Legislativa je jednak přebujelá a za druhé je naprosto nekvalitní. Příliš často se mění pouze podle lobbistických zájmů. Tady zase selhává senát, který by tomu měl umět čelit. A podobně často selhávají i soudy. V Česku je stále podle potřeb vysvětlováno i ústavní právo. A to se týká všech – od prezidentova postupu při jmenování premiéra až po výklady běžných zákonů.

Jak si za této situace mohou občané vynutit změnu?

Občanská společnost vzniká pomalu a je tu zatím poměrně slabá. Pak jsou tu ještě média, která jsou buď pod politickým tlakem nebo plní komerční zájmy a podobnými problémy se odmítají zabývat. Jsou prý moc složité a odrazovaly by jim čtenáře. Poslední vliv, který tu zbývá, je Evropská unie, která představuje pojistku pro případ, kdyby určitá interpretace ústavního práva vybočila.

Ale v případě Itálie a Berlusconiho, který se snažil tvrdě prosazovat změny v ústavě a propojovat vliv kapitálu na média, EU moc nezmohla. Spíše zklamala…

Samozřejmě, nejlepší pojistku proti všem vybočením představuje sama demokracie, to znamená skutečnost, že po Berlusconim přijde Prodi a jiná vláda, která zavede jiný daňový systém, a proti Berlusconimu začne být vedeno soudní řízení. Ukazuje se, že alespoň tam jsou demokratická změna a soudnictví pojistkou proti pokušení politických elit vykládat si právo ve svůj prospěch. Demokracie „zdola“ a Evropa „shora“ jsou naše poslední šance, aby i v České republice vládl zákon, a ne jen určití lidé.

Lze podle vás odpor euroskeptiků vůči Evropské ústavě interpretovat i jako snahu zmrazit náš vývoj od totality k právnímu státu někde v půli cesty?

Ano, přesně tak. Evropská ústava není jen společným odvoláním k určitým hodnotám a principům, ale také na možný ústavní rámec, který je propojen s tím domácím a který ho v něčem zastřešuje a dává mu jisté pevnější mantinely. Navíc je ještě nutnější teď, v době, kdy se EU rozšířila a potřebujeme rozhodovací systém pro Unii 27 států. I proto, že jde o země, které nemají stejnou právní a politickou kulturu. Proto má velký symbolický význam i existence evropského soudního dvora. Každý občan má v případě selhání státního soudnictví teoretickou možnost odvolat se k nadnárodní instituci. To je důležité po přístupu Bulharska a Rumunska a pokud se má EU dále rozšiřovat do prostoru bývalé Osmanská říše, kde právní stát nikdy neexistoval. Původní Evropské hospodářské společenství byla založeno na území Říše římské národa německého a společný jmenovatel se rychle našel. Dnes – po rozšíření – se ústava stává
nezbytností, už proto, že v řadě nových zemí ani pojmy, v kterých my teď hovoříme, nemají žádnou tradici a ústava by je měla kodifikovat.

Původně se očekávalo, že společný trh v rozšířené EU přenese tamní právní a politickou kulturu do střední Evropy. Nemáte ale po dosavadních zkušenostech spíše obavy, že balkánské způsoby proniknou do staré Evropy? Nemáte strach z toho, že oddalování ústavy by mohlo způsobit i rozklad EU?

To je velké dilema. Buď se evropský systém postupně rozšíří směrem na jih a na východ, což by byl proces na padesát let, který by bez ústavy asi nemohl pokračovat. Nebo bude naopak evropská integrace zadrhávat, až do chvíle, kdy může být oslabena, nebo i ohrožena.

Zatím to fungovalo jednoduše: EU se rozšiřovala ne proto, že by chtěla expandovat, ale proto, že periferie se chtěla přidat k centru. Do doby vzniku EU to bylo opačně, říše vždy expandovaly a periferii vnucovaly svůj řád. Evropská unie členství nikomu nevnucuje; kdo se chce připojit ke klubu, musí sám přistoupit na její pravidla. Je to nutná podmínka a ta se stává katalyzátorem vnitřní změny v nových demokraciích. Úspěch procesu je tedy založen na přitažlivosti evropského modelu a zájemců je už teď dvakrát tolik, než může EU strávit.

Když v létě 1997 přišel na Slovensko verdikt z EU, že Slovensko nepatří do pěti zemí, které byly vybrány pro zahájení jednání, byl to začátek obratu ve slovenské politice, která přinesla změnu v roce 1998 a nástup proevropské koalice. Podobně tomu bylo v Rumunsku a Bulharsku, kde k reformám došlo až po roce 2000, a jsou lidé, kteří říkají, že období příprav mělo být delší. A mají asi pravdu.

Jaké prostředky má vlastně unie k tomu, aby mohla vymáhat dodržování kritérií, na kterých se všichni dohodli?

Tak v prvé řadě se musí nejprve vyčerpat všechny domácí prostředky, které existují pro případ nedodržení litery, ale i ducha ústavy, jak tomu bylo v případě České republiky po posledních volbách. Tady je důležitá role Ústavního soudu, ale také univerzitních profesorů s mezinárodní zkušeností, jako jsou Jiří Přibáň či Vojtěch Cepl, kteří tyto nedostatky umějí pojmenovat v evropském kontextu. Teprve když selžou domácí pojistky, může přijít v úvahu evropská dimenze.

I ta je ale složitá, jak jsme to viděli v případě Rakouska, kdy se dostal k moci xenofobní populista Haider. Evropa zprvu udělala vůči Rakousku jakousi karanténu a po necelém roce od toho odstoupila, protože to k ničemu nevedlo. Nakonec se Haider znemožnil sám. Mnozí z toho učinili závěr, že EU se už nemá vměšovat do vnitřních záležitostí, že stačí, když nebezpečí jen artikuluje.

Myslím si, že tento závěr je dost nešťastný, a ukazuje to dnes situace v Polsku. Do jisté míry brzdí rakouská zkušenost jakékoliv evropské snahy situaci v Polsku ovlivňovat. Kdyby Francie a Holandsko nepotopily Evropskou ústavu, byla by situace politicky příznivější.

Zatím se všichni na Polsko dívají s obavami a doufají, že bratři Kaczyńští a jejich ultranacionalističtí koaliční partneři, než přijdou volby, neudělají velké škody. V Polsku je dnes zpochybněn právní stát víc než kdekoliv jinde. Tam se dokonce hovoří o nutnosti čtvrté republiky: zpochybňuje se vznik demokratické republiky po konci totalitarismu, protože toho bylo dosaženo dohodou mezi bývalými disidenty a bývalými komunisty. Chtějí důkladné lustrace ve státní správě, na univerzitách a ve veřejnoprávních i soukromých médiích a uplatnit princip retroaktivní justice. Právo je tam dnes chápáno jako vyprazdňování politiky, jako ohrožení a oslabení moci politiků. Proto přicházejí tak razantní útoky na instituce nezávislé na politické moci, jako jsou ústavní soud nebo rada národní banky.

Domníváte se, že by teď referendum o evropské ústavě ve Francii a v Holandsku dopadlo jinak, nebo se naopak euroskepticismus šíří i ve staré Evropě?

Není vyloučeno, že by dnes volby dopadly jinak. Nedalo by se sice hlasovat dvakrát o tomtéž, musel by být předložen jiný, asi kratší a jednodušší text. Poslední průzkum z Holandska z konce roku 2006 ukazuje, že i starou ústavu by většina přijala. A ve Francii je to trochu podobné, i když důvody k nesouhlasu byly různé a většinou nesouvisely s navrženou ústavou. Je třeba počkat na francouzské prezidentské volby, které by měly umožnit hledat nové řešení. Ne tedy hlasovat o stejném textu, ale schválit novou verzi.

Připomíná mi to Polsko po pádu komunismu. Chtěli novou ústavu v roce 1991 na dvousté výročí slavné polské ústavy. Nedohodli se, a proto vymysleli kompromisní řešení: „malou ústavu“, která jasně vymezila pravomoci prezidenta, vlády a parlamentu a umožnila počkat na vhodnější moment na konci devadesátých let. Evropa má tedy sice obavy z dnešního polského euroskeptického populismu, ale asi potřebuje „polský model“ na řešení ústavní krize. Hledání Evropské ústavy je proces, který nás za posledních patnáct let vedl od Maastrichtské smlouvy k Amsterodamské, odtud do Nice a později ke Konventu, na který bude třeba, dříve nebo později navázat. Nejde tedy o čekání na zázračný den, kdy odhalíme novou Ústavu coby umělecké dílo nebo pamětní desku, ale o proces, ve kterém nejen politické elity, ale i širší veřejnost má možnost seznámit se s hlavními pojmy ve hře. Tento proces, který nazýváme konstitucionalismus, je vlastně důležitější než Ústava
samotná, právě proto, že se během něj evropští političtí aktéři i občané smiřují s myšlenkou společného rámce a společných mezí svého politického jednání a tím transformují politickou kulturu, bez níž i nejlepší Ústava zůstane jen na papíře.

zkrátka

ovšem

Dvaadvacátého ledna zemřel abbé Pierre. Ve Francii, která je katolickou zemí spíš formálně, byla jeho postava spojena zejména s pomocí bezdomovcům. Problémy lidí „bez trvalého bydliště“ (sans-domicile-fixe, SDF) jsou poté, co udeřila skutečná zima, více než viditelné. Minulý týden jsem strávil v Paříži, kde jsou ošuntělí a vláčně se pohybující SDF v kontrastu s místními „chic“ a „speed“ top manažery obzvlášť nápadní. Při nastupování do metra je očividný kontrast mezi vagony přeplněnými k prasknutí a těmi poloprázdnými, v nichž se usadil některý z vandráků a „čistí“ občané s trvalým bydlištěm je s kapesníčky před obličeji raději opustili. Můj kamarád Fathi mi napůl vyčítavě sdělil, že počet pařížských SDF údajně narostl po rozšíření EU v roce 2004. Je pravda, že v žádostech o mince a cigarety lze často vystopovat přízvuky „nové Evropy“, na druhé straně však o dně Paříže už
psali literáti třicátých let minulého století (George Orwell, Henry Miller ad.) a mám pocit, že SDF by zde existovali i bez bratranců z Białystoku či Liberce. Ale zpátky k abbé Pierrovi. Nevím, jak dalece bral svoji starost o bezdomovce jako pomoc bližnímu a jak dalece jako misii. Je to nakonec jedno, důležité je, že jim pomáhal. Totéž nakonec prý činí i jistá organizace, která mezi ně distribuuje vepřový vývar, čímž podle některých diskriminuje bezdomovce s košer a halal stravovacími zvyklostmi. V úterý jsem viděl, jak s montpellierskými SDF diskutuje dominikánský fráter. Katolická církev se ve Francii očividně snaží zvrátit svůj úpadek, jak to jen jde. Jeden farář si stěžoval, že místní děti nevědí, co to je půst. Aby jim to vysvětlil, musel použít příměru „katolický ramadán“. I to je prý Francie.

Felix Xaver

Srbsku přineslo deset let různých mezinárodních sankcí a katastrofální hospodářská politika Slobodana Miloševiće největší zaznamenanou míru inflace v dějinách a pozici jedné z nejzkorumpovanějších zemí ve výročních statistikách Transparency International. Od roku 2001 však vykazuje největší stabilní míru růstu na Balkáně a právní ovzduší se vylepšilo natolik, že země loni přitáhla kolem 700 miliónů zahraničních investic.

Ve volbách 21. ledna učinilo Srbsko další drobné, ale znatelné pokroky směrem k Evropě. Předvolební kampani už nevévodilo Kosovo a válečné zločiny, ale ekonomika, korupce a evropská integrace. Kromě posílení tábora demokratických stran přichází další viditelná změna – do parlamentu vjede první poslankyně na vozíčku – i když z technických důvodů asi bude chybět na prvním zasedání sněmovny. Proevropské strany se teď nejspíš budou dlouho dohadovat o vládě. Menší strany si zatím přes média vybírají rozinky z nabídky ministerstev včetně premiérského křesla. Demokratické straně (DS), která nejspíš dostane první mandát k sestavení vlády, by nejradši nechaly resorty, z nichž většinou nekyne nic než problémy.

DS prosazuje jako premiéra bývalého ministra financí Božidara Đeliće, jenž do roku 2003 snížil inflaci ze 112 na 7,5 % a momentálně se účastní jako jediný zástupce Balkánu Světového ekonomického fóra v Davosu. Mezinárodním představitelům přitom vzkázal, že nezávislost Kosova rozhodně nepodepíše: ostatně po matce je z kosovské Drenice, oblasti, v níž vznikla albánská Osvobozenecká armáda Kosova.

Filip Tesař

Jakou skvělou zprávou by mohla být čerstvá aktualita, že se šéfem Rady České televize stal někdejší legendární sporťák Jiří Baumruk! Právě jeho zkušenosti ale stojí za bližší prozkoumání. Zjistíme pak třeba, že Baumruk byl ještě nedávno mluvčím radnice Prahy 5, která je známá řadou kontroverzí, splétaných většinou kolem monumentální osoby starosty Milana Jančíka (ODS). Ten po dlouhých tahanicích, včetně těch se spolustraníky, svou funkci na radnici obhájil. Ještě před týdnem jsem spolu s dalšími novináři měl tu čest vidět Jiřího Baumruka jako přísedícího na smíchovské radnici při jednání zastupitelů. Za ta léta na radnici Prahy 5 se ale v souvislosti s novým šéfem Rady ČT hovoří i o dalších zajímavostech. Jeho manželka je například vlastníkem pozemků, na kterých nyní staví firma Geosan, která v posledních letech získala snad všechny velké zakázky od Prahy 5. Čerstvě například i revitalizaci známé domkařské kolonie Buďánka. Jen velmi opatrně hovoří
o vztazích Jiřího Baumruka a jeho přátel z radnice i někteří vyšší úředníci Prahy 5.

Nechci dokazovat podezření mnohých o korupčních praktikách v komunální politice. Střet zájmů je v Baumrukově případě zřejmý. Právě on v době, kdy chtěla televize znát okolnosti narychlo svolaného zastupitelstva, kde se měly projednávat prodeje pozemků den před volbami, až příliš viditelně mlžil. Jeho loajalita k vítězné ODS je zřejmá, a to může být v kombinaci s vedením kontrolního orgánu kritizované ČT hodně nešťastná volba.

Jakub Mračno