2005 / 12 - vánoční vydání

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

vánoční dvojčíslo, provázené konceptuální Soukromou lunou Leonida Tiškova, je trochu česko-slovenské a trochu beletristické. Ľubica Somolayová připravila průřez současnou slovenskou poezií (s. 32–33). Přehled současné slovenské elektronické scény nabízí Ondřej Stratilík (13). Česko-slovenským tématem se zabývají mj. historik Jiří Vančura (26) a politik Petr Pithart (27), reportáž z romských osad na východním Slovensku napsal Ondřej Poduška (29). Čtyři strany jsou věnovány masarykovské knize Jiřího Kovtuna. Spojnici mezi federativní a svátečně literární částí novin tvoří výběr z milostných vzkazů Dominika Tatarky (23–25). Poezii Ivana Blatného pod vánočním názvem Spáse neujdeš nabízejí editoři Antonín Petruželka a Vratislav Färber, novými texty snad potěší Anna Zonová (34–35), Vsevolod Někrasov (26–37), Sylva Fischerová

(40–41), Jaroslav Putík (42–43) a Umberto Eco (47). Soukromý vesmír nebožáka Jožky Lipnika opět nepochopil a naprosto zazdil Hermann Schlechtfreund (48).

Přejeme vám poklidné vánoční svátky a šťastný začátek nového roku. K němu si ale, jak je v A2 zvykem, neodpustíme poznámku. V závěru roku nás zaujaly dvě synekdochy jako zákeřná přesvědčovací metoda. Jedna je k vidění na pražských plakátech, které vysvětlují, jak je prima plošné čipování psů. Na obrázku je boxer nebo pudl se škraboškou, spíš zlodějskou než karnevalovou. S čipem je poznáme! Vyřadíme nebezpečné psy; co ale bude se všemi psími pikary, kteří dosud volně utíkali svým nudným nebo zlým pánům za novým dobrodružstvím? Konec epiky, konec psích románů, zbude pořádek a lidská moc.

Jako druhý užil figuru pars pro toto Vlastimil Tlustý při rozpravě o zákonu o registrovaném partnerství. Citoval z bulváru, že Vladko chce mít dítě, a tím je vše do budoucna ohroženo. Podejme homosexuálům prst a zničí nám rodinu. Většina poslanců si představuje rodinu jako ze svatého obrázku. Rozmanitosti života jsou nebezpečné jako psí pikarové. A nás chtějí strašit hloupými jednotlivostmi. Styl, obraznost a osobní nasazení, vše, co najdeme v dobré beletrii, je jim cizí. Kultura politiky je u nás na pováženou a s Novým rokem to neskončí. Ale v každém případě: hezké svátky a víc beletrie.

Libuše Bělunková

Z potrubí na zdi se kouřilo. Pára vycházela ven, chvíli kroužila při zemi a pak se zvedala ke stropu, do černého přítmí. Seděla jsem na předposledním stupni povlovného schodiště a přemýšlela, jestli se mám přesunout na poslední, nejvyšší stupeň už teď, nebo až za chvíli. Udělala jsem to hned. Nasávala jsem horký a vlhký vzduch, který mě pálil uvnitř v hrdle i v prsou, a cítila, jak horkost vymazává vrstvy myšlenek, drobných denních kalkulů, kruhy vědomí a nechává pulsující horké prázdno, které dýchá. Zbavené všeho, umělo tělo spojené s duší jen dýchat, vsávat vzduch, prohnat ho tělem a tak tělo okysličit a zase jej vyhnat ven do horkého mokrého přítmí, které mohlo být pračasem a praprostorem mě nebo světa, prvotním chaosem anebo lůnem, temnou a vlhkou dělohou, ve které jsem kdysi bydlela. Stírala jsem si pot a kapky vody, které se mi na kůži srážely – obojí se od sebe nedalo odlišit – na pažích, na prsou, na
tváři, ale hlavně na stehnech, a pak se zase vydala všanc horkému vlhku, které mě okrajovalo jak mrkev až na vlastní střed, na oranžovou dýchající masu. Možná to byla má dýchající duše spojená s dýchající duší světa, kosmického živočicha…

Srdce mi bušilo strašnou rychlostí, znamení, že pokud nechci vybuchnout, musím se zvednout a jít se ochladit do bazénu se studenou vodou. Nával ledové vody mě zase vrátil zpátky do světa. Trochu jsem se houpala na nejistých nohou, dlaždičky byly slizké, třela se ručníkem a váhala, jestli se vydat zase nazpátek do páry. Nakonec jsem se rozhodla pro celé další kolečko: teplý vzduch, horký vzduch, pára.

Lázně města Brna představovaly podivnou instituci, kterou na rozdíl od sauny navštěvovaly různé skupiny lidí. Chodilo sem pár holek jako já, pár žen ve středním věku s mírně strhanými rysy a těkavým výrazem ve tváři, jako by se neustále snažily uchopit, co ještě nestihly a nezařídily, co jim uniká. A pak tu byla početná skupina starých žen, šedesátiletých a sedmdesátiletých, které chodívaly do teplého a horkého vzduchu, tam vylehávaly nebo vysedávaly na dřevěných lavičkách, povislé obrovské prsy, opelichaná stříbrná přirození, obrovské faldy špeku na stehnech, na bocích, křečové žíly na lýtkách; stará, opotřebovaná a ošklivá těla vystavovaly teplému vzduchu a rozprávěly mezi sebou: o nemocech, dětech, vnucích, penězích, nákupech, občas se otřely kartáči a pak se zvedly jít se nadýchat horké páry, ve které ale dlouho nevydržely. Jiné byly hubené, ale taky s povislými záhyby kůže po stranách zad, s nepevnou a promáčklou kůží na
stehnech, s ošklivými žlutými nehty, nohy šupinaté jako aligátoři a místo prsou jen povislé placky s velkými bradavkami. Natažená na dřevěnou lavičku jsem jako fascinovaná pokradmu zírala na roztažené nohy, téměř neochlupená ohanbí, celý ten dojíždějící stroj těla, s jedinou utkvělou myšlenkou: to budu jednou taky takhle vypadat? Tohle je úděl, který mě čeká, neodvratně a nezpochybnitelně, tahle proměna v tlustokožce, mastodonta a ještěra, v jedno podivné zvíře meloucí pantem stejně, jako se na vsi šlapalo zelí? Tahle lůna už nikdy neporodí děti. Splnily svůj úkol – nebo taky ne – a teď dosluhují, nebo spíš přesluhují, jalové, neúrodné, k ničemu, jenom k pláči… NEBYLO TO FÉR – příroda nehrála fér. Se ženami, ale s lidmi vůbec.

Minula jsem dvě tlusté stařeny a zamířila rovnou do horkého vzduchu. Tam poloseděly, pololežely dvě ženy středních let, jedna se otírala kartáčem, vleže vypadala dobře, tělo ještě drželo pohromadě, nebylo vidět, jak úpony povolují a jak se celá ta stavba pozvolna rozkližuje.

„– no tak já povídám, co dělá synátor, a ona, že se dostal na školu, na průmyslovku, teď už je ve třetím ročníku, baví ho to, všecko dobrý, ale tak se jako tvářila, no tak já povídám –“
žena se zvedla, byla to odbarvená blondýnka s postavou zralé hrušky, dala si pod sebe osušku a zase si sedla, „co se jako děje, a ona říká, no když on každý ráno vstáv á a chodí pryč už v půl sedmý, a přitom školu mají až na osmou a jezdí tam jenom jednu zastávku tramvají, a ona neví, kam on chodí.“

„Jak to, neví, kam chodí?“

„No ona se ho ptala, ale on jí to neřekne. Ona vůbec neví, kam on každý den ráno v půl sedmý chodí.“

„To je teda divný…“ Hubená tmavovláska se drbala kartáčem na stehnech, pak na pažích a na lýtkách. Pak vrhla pohled na zeď nade mnou a řekla:

„Nepudem už do páry?“

Ona vůbec neví, kam on každý den ráno chodí… Věta zůstala viset ve vzduchu nade mnou jako lustr a já jsem ležela pod ním, nasvícená jeho světlem. Ona vůbec neví, kam on chodí, a já to nevěděla taky, jenom jsem věděla, že nechci, až budu stará jako dvě hrušky, které se přesunuly do páry, chodit do teplého a horkého vzduchu a mluvit o dětech svých přítelkyň, nechci to stejně jako kývat tlustými faldy stehen a vystrkovat do světa půlholé přirození, potopené dovnitř plynoucí řeči jako do teplého hnoje. Ne, chtěla jsem něco jiného, než mají oni. Jiný život, jiné děti, jiný byt, jiné knihy, jiný lustr, jiné věty –

Mezník masa a snění, něco jiného chtěla, psal básník a bylo to o mně, mezník masa a snění, chtěla jsem něco jiného, možná mez masa a snění, místo, kde se obojí setkává, kde…

Tak víš to? Víš, co chceš?

Nevím. Vlastně vím:

Je tu málo teplo. Chci jít do páry.

Obě ženy mezitím zmizely. Na jednom z prostředních schodů půl seděla, půl ležela dívka o něco starší než já, nohy pokrčené v kolenou, ruce vztažené nahoru do vzduchu, proplétala prsty mezi sebou, pak si hladila paže, potom prsa a břicho, úplně ploché, pak se prsty pohnuly, zavadily o kundičku a vydaly se ke stehnům, dlouhými vláčnými pohyby je hladily a protíraly, až se jí zase podél těla vrátily nahoru nad hlavu a tam začaly znova. Nemohla jsem se ubránit představě, jak v noci se její tělo proplétá s jiným tělem, stejně usilovně, vzdušně, a přece naléhavě, útlá, ale pevná stehna, pak další dávka páry vstoupila mezi její tělo a mne, zavřela jsem oči a začala se poslušně okrajovat jako mrkev až na samu podstatu, horký vzduch mi pálil sliznici v hrdle a potom, v posledním záblesku vědomí, než jsem se spustila dovnitř mé dýchající duše, která byla duší světa, jsem zahlídla neznámého syna v půl sedmé ráno, jak
sestupuje do propasti, nad kterou stojí kámen a na něm je napsáno velkým písmem: MEZNÍK MASA A SNĚNÍ.

S vysušenou hlavou, s tělem převálcovaným horkem a vodou a teď usilujícím najít svou obvyklou rovnováhu jsem šla podvečerní ulicí, dubnové povětří cloumalo dramaticky cedulemi, větvemi stromů v parčíku i mými útrobami. Ještě jsem ale neměla odpracováno: sestra má zítra narozeniny a musím pro ni něco obstarat. V potravinách, kam jsme během přestávek mezi hodinami francouzštiny chodívaly se spolužačkami pro svačinu, se mi podařilo sebrat pytlík kešu oříšků, které měla ráda, a strčit ho do kapsy, aniž by si toho prodavačky všimly, ale to samozřejmě nestačilo.

Antikvariát na rohu České ulice tu vyrostl jako na zavolanou: určitě tam něco najdu. Vešla jsem dovnitř a po chvíli váhání zamířila k regálu s cizojazyčnou literaturou. Vyberu jí nějakou anglickou knihu. Možná Oscara Wildea – nebo Shakespeara – nebo že by Poea? Ne, ten je pro Soňu moc divoký. Buď Wildea, nebo Shakespeara.

Francouzské, anglické i německé knihy byly shromážděny na jedno místo. S hlavou ještě vydávající poslední zbytky lázeňské páry jsem zírala do polic přímo na tituly knih, které jsme ve škole četli: Evženii Grandetovou. Crainquebille, povídku Anatola France, kterou jsme na podzim začínali naši četbu, příběh nešťastného zelináře, co jezdil sem a tam se svým vozíkem zeleniny po pařížských ulicích a prodával zeleninu, vyvolávaje bez přestávky své prodejní heslo: Zelí, tuřín, mrkev! Pórek, to je chřest chudých! Poirrot, c´est l´asperge des pauvres! Jenže pak se stala nešťastná příhoda, policajt ho obvinil, že svým vozíkem blokuje provoz a že mu řekl: HANBA POLICAJTŮM!, i když to Crainquebille neřekl. Přesto byl obviněn a odsouzen, protože neuměl vysvětlit, co se stalo, slova ho neposlouchala, byla tvrdá a ztuhlá, ani svědek s řádem Čestné legie, který všechno viděl, ho nezachránil před kriminálem. A když se po měsíci Crainquebille vrátil,
měl pověst zkaženou a nikdo jeho pór nechtěl. Žádná hospodyně najednou nechtěla zelí, tuřín, mrkev, ani jeho chřest chudých. Nešťastný Crainquebille začal pít a nakonec se rozhodl vrátit tam, odkud přišel: do krimu. Šel pod most, našel tam policajta a řekl: HANBA POLICAJTŮM. A policajt mu řekl: To se neříká… Ale ne, tohleto se neříká….

O patro níž pod Crainquebillem byly knihy v angličtině. Detektivky, verše, romány. Sáhla jsem po barevné, duhově žíhané knize. Byl to Obraz Doriana Graye. To by se Soně mohlo líbit! Vedena týmž sportovním a iracionálním popudem, který ze mě to jaro udělal kleptomanku v brněnských obchodech s potravinami, jsem strčila knihu do boční kapsy svého polodlouhého zeleného kabátu a vydala se k východu z antikvariátu. Kamery tu nemají, na rozdíl od samoobsluh, takže mě nechytnou. Ještě nikdy mě nechytli a nechytnou mě ani teď. Je to hra – je to sport – vyhraju, jsem v právu, protože nemám peníze a sestra má narozeniny. Nedělám nic špatného. Vyšla jsem pomalým krokem – hlavní je nedat najevo, že člověk pospíchá – na ulici ven. Je to úplně jednoduché. Proč to vlastně nedělá každý? V tu chvíli mi na rameno dopadla ruka a zůstala tam ležet. Zastavilo se mi srdce, zastavila jsem se celá a nemohla jsem se pohnout, nadechnout se, nic.
I Crain­quebille byl přece potrestán za hloupý výrok, který neřekl. S čím jsem počítala já? Teď se musím otočit a podívat se do tváře svému trestu.

Udělala jsem to. Nikdo za mnou nebyl a žádná ruka na mém rameni neležela. V jarním větru jsem stála sama, pět metrů od obchodu, s bušícím srdcem a knihou, která mi strašlivou vahou prověšovala kapsu. Ušla jsem dva kroky a vytáhla ji z kapsy. Na přebalu stálo napsáno:

ZÁKLADY ETNOLINGVISTIKY. Obálka byla bílá a s Dorianem neměla nic společného. Mechanickým pohybem jsem knihu otevřela a třeštila zrak na malá písmena na levé stránce dole:

„S problematikou souvislosti jazyka a myšlení se setkáváme v tzv. Sapir-Whorfově hypotéze. Podle této hypotézy je jazyk aktivním činitelem při utváření našeho obrazu světa, který je proto různý v závislosti na systému jazyka, jakého užíváme. Lidé zkrátka vnímají skutečnost tak či onak v závislosti na kategoriích myšlení, jaké jim předkládá jazyk.

Jinak řečeno, podléhání jazykovým fikcím je běžnou náplní našich dnů.“

To nemůžu dát Soně, byla moje první myšlenka. Nemůžu jí dát Sapir-Whorfovu hypotézu. Vrhla jsem ještě jeden pohled na antikvariát, ze kterého se vykodrcala malá a přitloustlá postava staršího muže, a vydala jsem se naproti přes chodník, kde byla drogerie. Vešla jsem dovnitř a koupila sestře za poslední peníze drahou jasmínovou voňavku.

Květiny natrhám u nás v ulici, rozhodla jsem se, na rohu nemocnice u milosrdných bratří, kde roste zlatý déšť. Zlatý déšť! Jak by Sapir-Whorf vysvětlil, že zlatý déšť se jmenuje zlatý déšť? Co jsou Češi zač, že téhle šlahounové rostlině, co se vzpíná nahoru umanutým gymnastickým švihem, jako by se chtěla dostat na bradla, dají jméno ZLATÝ DÉŠŤ? Ne, hypotéza je prostě moc jednoduchá, navíc mi ji do kapsy strčil nějaký démon jako odměnu za mou krádež. Možná žádný Sapir-Whorf neexistoval a odstavec je falešný, falešná je i knížka a celá teorie znamená totéž jako černý sníh, sladká čarodějnice, květinové zelí. Které se jmenuje zelí, i když by se mohlo jmenovat baklažán. Nebo GMUŽ. Podléhání jazykovým fikcím je běžnou náplní našich dnů…

Rozhodla jsem se, že půjdu pěšky. Hleděla jsem do výkladů šeřícího se města – užitečné prosklené výlohy, aby bylo vidět dovnitř, užitečné věci, které lidé potřebují nebo si to aspoň myslí, vše přičinlivě popsáno cedulkami a označeno cenou, takže cvičené městské loutky vcházejí dovnitř a nakupují věci označené cedulkami, cena, název i věc si odpovídají, a přece každou chvíli může kdokoli vejít do obchodu a zeptat se: MÁTE DLUHOŠ? UŽ DOŠEL KUBRYŠ? Prodavačka se zeptá, Co prosím? Muž odpoví – z nějakého důvodu je to muž, ne žena: Máte kubryš? Ne, to nedostáváme, řekne prodavačka, nikdy jsem to neslyšela.

Tolik nejsoucích slov přece plulo prostorem. HABYL – nebo PATPAL. Proč nic neznamená KUPIK? KOMYLBA bylo jméno pro zlobivou kobylu. PALA, to bude nejspíš druh pěstního zápasu. Celé procesí slov táhlo nebem, vznášelo se nad chodníkem a jako jemné svatozáře obklopovalo hlavy chodců, kteří je ale neslyšeli, nikdo je neslyšel a nenechal je vejít do svých úst, převálcován slovy, která znal. A přitom bylo co označovat! Vždyť slov bylo málo, bylo mi to jasné už od dětství, slov bylo zoufale málo, překrývala se, nestačila – a přitom co bylo snadnějšího než ukázat na pochromovaný kohoutek umyvadla a říct: HOBR?

Pro řadu věcí slova vůbec neexistovala, to bylo strašné, nebylo slovo, které by označovalo chuť a vůni začínajícího podvečera i s jeho přísliby a nebezpečími, stejně jako nebylo slovo, které by zmapovalo zákruty srdce mojí sestry. Nebylo slovo pro mou touhu, která se vzpínala jako šlahouny zlatého deště. Žili jsme v přibližnosti a platili za to strašlivou daň.

Sylva Fischerová

Muzeum motýlů

Vymýšlet metafory,

            to umím nejlíp,

obalovat svět do slov,

                        aby neupadl.

Všechno si nárokuje všechno:

Sibiř

Saharu,

pole kvetoucí řepky

svítí uprostřed moře,

zlatí Buddhové

plují na myšlenkách jak

            na létajících kobercích,

vysoko nad palisádami scholastiky, nad

            kůlem u kterého se škvaří mistr Hus.

Sešívá to svět, takže vypadá

jako záplatované kalhoty.

Zespoda táhne.

Mrtví se křaplavě smějí.

Oni už vědí,

ale neřeknou.

Jsem dalekohled zkřížený s krasohledem,

jenže používaný naopak.

A co vidím? Vidím zmagnetizované loutky

vztyčovat se a usedat

pod nebeskou elektrárnou,

ve které dřepí bůh, nad sebou plakát:

Svěř mi svou při

            jak prorok Jeremiáš!

To všechno vidím, ale naopak,

ve světě zdrátovaném jmény,

aby neuletěl:

spoutaný, oddělený, odloučený, pojmenovaný,

muzeum nočních i denních motýlů

krásných i ve vitríně.

Noční jsou větší.

Živí jsou lepší.

Návštěvníci chystají popisky,

každý v svém dialektu

vlastních jmen a vzpomínek.

Kdo nemá řeč, mluví

v podobenstvích.

Sylva Fischerová (1963) po počátečních studiích filosofie a fyziky na FF UK a MFF UK v Praze nakonec vystudovala klasickou filologii na FF UK. Působí v Ústavu řeckých a latinských studií FF UK. Je autorkou několika básnických sbírek. Letos jí vyšla básnická sbírka Krvavý koleno (Petrov) a sbírka povídek Zázrak (Torst).

Ružový (lososový) list, datovaný

Vo štvrtok 18. 10. 73

Miláčik môj veľkolepý,

Mučíme sa. Chceš, v krátkosti Ti to poviem. Vymyslel som si, vlastne odhadol som veľmi presne, že Tvoj list musí prísť vo štvrtok, akože dnes. (Skutočně prišiel na poludnie.) Aby som ho príliš nečakal, vybral som sa na huby, hoci lialo. Tam na Kolibe oblečený ako rybár, zablúdil som (prvý raz), vlastne tak som sa zamotal, že som až o 11. hodine prišiel, natrafil k jednému stolu a lavičke na Cvičnej lúke. Pamätáš? Nazbieral som, ako už dávno nie, plnú tašku húb. Vrátil som sa: Tvoj list v schránke (a list z Francie). Žena za mnou na poschodie kričí: „Nezabudni, že musíme ísť na pohreb!“ (Dr. Dagmare Ujházyovej, skvelej žene a lekárke, ktrorá ma niekoľkokrát opatrovala na neurológii a ktorá pre mňa veľa urobila, zomrel otec.) V takýchto súvislostiach, že sa musím oholiť, obliecť, prísť včas na Martinský cintorín (kde leží môj prvý chlapec Peter), som čítal Tvoj list. Nechcel som sa mu oddať, oddať sa čítaniu, ako obyčajne. Chvatne
som ho prečítal. Ale aj tak, spálil ma. Bolestne a bolestivo ma vzrušil, hoci som sa bránil, nepripúšťal si jeho nehu, jeho vášeň.

Na cintoríne videl som krásne mŕtvoly sivovlasých starcov, odchádzajúcich na večnosť (Dagmarin otec bol dôstojník), videl som rodiny, smútočných priateľov a známych. Skučal som bolesťou na mučidlách Tvojej nehy a vášne, pritláčal si ruky na slabiny. Ruky vo vreckách, drvil som, stláčal svoje insígnie, stojac pri pomníčku svojho prvého syna, ktorý v druhom roku svojho života zahynul na dôsledky povstania svojich rodičov. Dekadencia? Náhodné súvislosti? Keby som nebol povstal, môj chlapec mohol žiť. (V perinke, pocikaného vláčil som ho na chrbte po horách z obsadeného Martina do „slobodnej“ Bystrice. Prechladol, dostal zápal mozgových blán.) Prečo som povstal? Povstal som preto, aby zo mňa urobili dnes otroka, ktorý môže iba trpieť. (Tak, ako cítiš a vieš. Miláčik môj, Ty cítiš a vieš, že pol slovom neprepínam.) Tvojou nežnosťou rozbolelo ma celé telo, celá pamäť, celá túžba po Tebe, celé moje povedomie. Ruky, ktoré mi odťali, možnosti, ktoré mi
boli dané, ktoré som aj pestoval a či vypestoval, ma rozboleli. Uťaté ruky, uťaté možnosti. Konečne (a nepravdepodobne, zázračne) sme sa stretli. Si krásna, si zrelá žena, si osud, všetko, čo sníva vo mne, čo ešte čosi chce, Ti odpovedá. Iba Ty mi odpovedáš. Vravíš mi, dávaš mi svoju bodku. Tvoja bodka. Ja som na svete nič viac nechcel, len aby mi raz, mne, ktorý sa nevie vysloviť, dala Ty sama čosi na sebe, zo seba, „lebo to ona chce, v porozumení a mlčaní“. Bodku. Nie ja som Teba prebudil, Ty si mňa prebudila. V tom pašeráckom hoteli sa ma spýtaš: „Čo na mne máš?“ Dlaňou si hnetieš svoje plné prsia, ukážeš mi všetko. „Bozkaj ma sem, sem, ešte sem, ešte. Ešte.“ Ako slepý bozkávajúc Ťa tam, kde si chcela, kde sa Ti to odjakživa snívalo, som Ťa našiel v tom pašeráckom hoteli. Roztvorila si pre mňa nekonečné náručie, Ty môj miláčik nekonečný. Ústrica, slané, horké more. Vzpínala si sa ako príboj, v nárazoch ako morské vlny. „Ešte buď pri mne, nech ťa ešte mám pri sebe.“ Tvoj
jazýček. „Tesná si.“ – „Áno, som tesná. Taká som rada, pre Teba som rada, že som tesná. Ešte ma vezmi, tak, ešte, ale potom už spime, už spime. Ešte sem, nech viem, že ešte som, ešte ma bozkaj sem, ale už tichúčko, prilož sa ku mne celý, nech spím.“

Myslel som si, zamierajúc túžbou na železnom ráme postele: Ak my dvaja sme pre seba tým, čím môžeme byť, dáš mi ešte. Ty už spíš, dávno spíš, ale keď Ťa pohladím, v spánku sa vzpínaš, dávaš mi svoju bodku, dávaš mi svoj slaný krehký jazýček. Vo sne, Miláčik môj nekonečný, hovoríš: „Ešte, ešte, hryz ma, urob mi bolesť. Tvoja, Tvoja, Tvoja.“ Nekonečná Tvoja nežnosť, prudšie a stále prudšie pulzovala v Tvojom telíčku, vzopätí. Tvojou nežnosťou všetko v živote sa mi splnilo. Miláčik môj nekonečný, počuješ, veríš? Všetko sa mi splnilo. Zázračná dôvernosť medzi nami. Terasa kaviarne Olympia. Hlučná pivnica U Raka. Všetko je priepasť blaženosti. Miláčik môj, moja Vrana, nezriekaj sa ma! Mučíme sa, ale nezriekaj sa ma.

To zostáva: „Ešte ma objím.“ Nech ma objímu Tvoje nožičky. Uveril som, že iba ja, iba ja Ťa môžem tak nežne, zbožne bozkávať, tak zbožne i nežne mať v ústach Tvoj nekonečne nežný jazýček. Máš ma v sebe, v sebe všetko také pre mňa nežné ako Tvoj otvorený pohľad, ako Tvoje ruky, ktoré na Tvojich prsiach hľadajú: „Čo na mne máš?“ Ako Tvoje nožičky, ktoré mi svoj nekonečne nežný jazýček ponúkajú: „Vezmi si ho do seba, maj ho v sebe.“ Tvoje gesto: „Tak si ma maj a teš sa, teš.“ Pokorne a zúfalo Ti vravím: My, iba my dvaja sme sa takto milovali, takto sa sýtili jeden druhým. Na svojom jazýčku si ma uchovaj. Nežni sa so mnou, keď sa sprchuješ. Chvíľu si hneť svoje telíčko, svoje i moje končiare sveta a pohlaď si aj svoj jazýček, spýtaj sa ho, či ma miluje, či chce, aby mi zostal v pocite sveta – konečná blaženosť. Všetko si mi dala iba Ty, vezmúc ma do náručia pohľadom, pomyslením, nožičkami, dajúc mi všetko do úst. Miláčik môj nekonečný,
Tvoj jazýček ma miluje tak nežne ako celá Tvoja bytosť. Erika, nekonečný môj miláčik, mučíme sa, ale verím, verím, že mi opät pritkneš k ústam svoj jazýček. „Maj ma celú, aká som.“

Miláčik môj, nikdy nijaká žena nebola pre mňa vrcholom, závraťou sveta, ako si Ty. Si absolútna milenka, moja hviezda, lebo z inšpirácie ráčiš mi dávať všetko. Píšeš mi listy, ktoré nosím stále so sebou v Tvojej kabele – svojej hlave. Tvojím posledným listom trpím na mučidlách nežnosti Tvojho úžasného, Tvojho štedrého tela, mojich bodiek.

Miláčik môj, neprestaň ma na sebe opatrovať, nežniť sa so mnou. Raz sa stretneme, raz sa Ťa dočkám, jediným pohľadom, ktorý sa mi roztvorí, povieš mi o nekonečnosti milovania. Neviem o sebe nič. O Tebe nič. Prečo práve my dvaja, či sme spolu, či si píšeme, zažívame, mučíme sa, máme potešenie zo seba, nemožné potešenie, nemožnú, závratnú blaženosť. Na ústach, v očiach, v pamäti (stačí mi privrieť oči) pulzuje mi Tvoje telíčko a naplňuje ma zbožnosťou, ďakovaním, nevýslovnosťou. Miláčik môj dokonalý, opatruj sa, pestuj sa, aby si ešte raz na mňa pozrela, pohľadom sa mi, krásna, otvorila, privretím viečok si ma v sebe ponechala. Všetko s Tebou je milovaním, Daj si so mnou niekde stretnutie na jediný pohľad. Vo Zvolene. V Nitre. Kde chceš. Vezmeš mi ruku, vezmeš mi ju do planúcej možnosti, ktorá mi ako ruža-konvália rozvoniava ponad všetky vzdialenosti. Miláčik môj, napíš mi: „Tvoja bodka.“ Nič viac, nič iné mi nemusíš napísať, keď sa
náhliš, len toľkoto: „Tvoja bodka. Dávam Ti ju o jedenástej hodine.“ Pokiaľ ide o mňa, je pre mňa úžasnou radosťou, keď mi píšeš, že sa s radosťou sprchuješ, že ošetruješ (a šetríš) svoje úžasné telíčko. Napíš mi o ňom ešte niečo. Urob si rúžom na ňom bodku. Aby si mala na sebe pripomienku, že si krásna, že si moja absolútna milenka. Nech Ti ju potom večer olejčekom zmažem.

Tú navrávaciu hračku už mám. Myslím si, že Ti niečo navravím.* Pre Teba navravím, namyslím. Láska moja. Je to krásne, že sa premáva po svete taká veľkolepá moja náklonnosť v čiernom svetri (v ktorom si bola, keď som bol u vás). Nakloň sa zas nad stoličku, ale sa zas nakloň nad hlavu váľandy. Nech je so mnou Tvoja neha, Tvoje nebo. Keď sa podívam na krásny buk na Kolibe, pohľad v jeho korune si povie: „Moje nebo.“ Moje nebo, nakloň sa nado mňa. Miláčik môj, si úžasná! Prikry ma sebou, spusti sa na mňa trebárs ako november. Bodka moja, vlásky moje, štedrá, veľkolepá moja sloboda. Visím na Tebe ústami, zavesený na Tvojej bodke nad priepasťou.

D.

/ * Nápad nahrávať svoje spomienky, svoje myšlienky a pocity v ňom vskrsol ešte v r. 1973, ale uskutočnenie sa dočkal až o mnoho neskôr, pričom jeho partnerkou sa stala Eva Štolbová. (E. Štolbová: Navrávačky s Dominikom Tatarkom. Literárne informačné centrum Bratislava, 2000. Strán 327.)

Nedatované – zima 1973, bez oslovenia

To je ohromné, že mi už aj na stroji píšeš! Iba ak ma chceš zraňovať, môžeš mi písať i na stroji. Vyskúšaj si teda prstoklad zraňovania. Pošli mi, znič klavír, pošli mi celú čiernobie­lu klávesnicu. Budem mať z toho anarchistickú radosť.

Erika, Ty si šialená. Prečo vravíš, že fandíš, tak presne, básnikovi. Básnikovi – podľa môjho vkusu – sa nefandí, i keď práve začína. Básnik, ktorý Ti dáva čítať svoje verše, chce sa Ti páčiť, dvorí sa Ti. Keď vravíš, že mu fandíš, robíš zle mne i jemu. Krátke verše básnika H. sú agresiou mladého muža, a to veľmi nástojčivou. Je v nich málo šírky, vzdelania, ale aj lyrického objatia sveta. Ak chceš, počúvaj (jeho verše): „Je veľa/ obilia/ na dosah/ až toľko/ že ním/ zarastá chodníček/ od nášho humna/ až do polí.“

Miláčik, aj mne fandíš? Keď napíšem takúto vetu, takto bombasticky trhanú, veď preboha počúvaj, Ty, krásna žena, každé moje slovo: Je veľa/ obilia/ na dosah/ až toľko/ atď. – povieš, musíš si predsa povedať: „Chlapče, ty si excitovaný! Ale čím? Tým, že je veľa obilia? Alebo tým, že obilím chodníček zarastá?“ Erika, Miláčik, ak si o mne nemyslíš, že som idiot, musíš to vedieť tiež a usmiať sa, povedať mu: „Chodníček obilím nezarastá, ale ty zarastáš. Keďže zarastáš, si tým celý opojený a robíš z toho udalosť – okresnú, slovenskú, epochálnu. Zarastanie je biologický proces, mechanizmus, ale ty, chlapče, aby si z toho svojho zarastania, pre teba akiste tajuplného, urobil báseň, nemôžeš byť do seba tak primitívne zaľubený.“

Erika, Ty si pre mňa nekonečne pôvabná žena, inteligentná, talentovaná, prisahám Ti, ale Ty sa vieš tak úžasne vcítiť aj do takejto – odpusť a prepáč – blbosti. (I do mojej stareckej blbosti.) Vidíš, teraz cez zarastajúceho básnika si ma donútila vyznať Ti lásku. Miláčik, k tomu ma nenúť! Nikdy sa nedám objať vládcom sveta, ale keď mi Ty povieš: „Pozri, mám takýto čierny plášť, ktorý som si kúpila za babku, kľaknem pred Tebou na koleno a vyznávam lásku Tvojmu vkusu, prosiac Ťa: „Tento plášť nos/ na sebe/, ale odstrihni mi kúsok z neho.“ Ty si povieš, že si taká a taká – a on fetišista! Keby si si to nemyslela, odstrihla by si mi kus svojho plášťa a poslala si mi ho v liste.

(…)

Erika, Miláčik, Ty si môj lyrický provokatér. Poľana, šťastie pre katov.

Ale, ale, verše básnika, ktorému Ty fandíš. (Myslím, že v ňom čosi je, naozaj), ale. Ale. Ale.

Ty vôbec nedáš na mňa. Ty ďalej pokračuješ vo svojom úrade okresnej propagandy, v organizácii na výchovu autorov. Miláčik, uznaj, to je všetko kolosálna volovina! Všetko som Ti povedal, čím som pred Tebou (Miláčik, nech sa na Teba dívam, nič si nemyslím), Ty ma stále vzrušuješ (to je na tom to stále rovnako krásne), lenže Ty si si uzmyslela uväzovať straky na kôl (to by bolo tiež krásne), na ktoré sa pozriem, ale ma nezaujímajú. Iba Ty ma zaujímaš. Ty, ako sa stávaš stále viac sama sebou.

Miláčik môj krásny, nežný, okatý, taký a taký, těším sa z Teba, aká si, aká nie si, ale prisahám… Ty to obraciaš kdesi, kde ja môžem iba mlčať – očarený, očarený Tebou – ale mlčať. Všetko som Ti o sebe povedal, neváľaj na mňa vinu i za môj zánik, i za to, aká si, nevedomky. Moje vysvetlenia, aká si, nemusela si brať nikdy vážne. Ty ma takto neurážaj, že teda si pre mňa taký a taký objekt. Ty, keď ma chceš (ale nemala by si) degradovať na idiota, mohla by si ma urážať naozaj nie ako „majstra slova“. Niečo také by bolo zas úderom pod pás. To Ty najlepšie vieš. Ale Ty to predsa nechceš, všetka česť. Keď chceš, môžeš ma bodať, smrteľne bodať ale i živiť – a ešte ako!

Erika, drahý a krásny môj Miláčik, moje odporné tajomstvo je takéto: Prudko padám a zanikám. Povážlivo strácam rovnováhu, a nemysli si, že poeticky alebo metaforicky, ale najobyčajnejšie. A preto chcem čím prv zaniknúť, dlho neležať a nebyť na nikoho odkázaný. A Ty? Ty, posledné, nekonečné moje čaro. Odpusť, že Ti to vravím v nočnej chvíli. Ty o tom všetkom mlč. Aspoň Ty ma môžeš brať vážne v mlčaní. Erika, ako si prišla k pomysleniu, urážlivému pre seba, akoby som ja chcel, aby si za mnou dochádzala? (Pravdaže, mohla by si aj Ty prísť, ale iba vtedy, keď sa Ti ráči a chce.)

Naklonila sa nado mnou Tvoja krásna a slastná náklonnosť. Neverím, vylučujem, že z vernosti alebo z akéhosi iného princípu môže sa nado mnou nakláňať náklonnosť – Tvoja hruď. Náklonnosť je náklonnosťou, hovorí génius reči, pretože sa nakláňa, kedy sa Tvojim dvom úžasným náklonnostiam uráči nakláňat sa nado mňa či nad niekoho iného. Ty hovoríš o láske, ktorá sa tu môže nakláňať chvíľu alebo aj dlhší čas, prípadne celý život. Prečo iné si ľudia vymysleli takéto fantastické a presné slovo: náklonnosť? Nakláňame sa nad seba, pokým, pokým, pokým. Miláčik, s Tebou sa mi tak ohromne hovorí! Vieš, prečo ľudia nazvali Rím Večným mestom? Prv ako kresťanstvo stála v Ríme na Kapitole praveká etruská vlčica, ktorá má, neviem presne, štyri alebo päť párov prsníkov. Večne, od Etruskov, svojimi prsníkmi sa nakláňa nad malým, dodatočne primontovaným Romulom, zakladateľom Večného mesta. Miláčik, my sme angažovanosťou, vernosťou, ideologičnosťou stratili celkom
zmysel pre jediný skutočný zmysel života! Etruský sochár, tak isto ako ja teraz zbožňoval Tvoju úžasnú náklonnosť. Inšpirovaný pocitom z Tvojho poprsia stvoril Vlčicu, ktorá chráni svet (a malého zakladateľa impéria) nie iba dvomi prsníkmi, ale hneď piatimi pármi prsníkov naraz.

Vlčica – žena – totem.

Romulus, hoci chlapča primontované vraj iba dodatočne, zasluhuje si dodnes slávu byť zakladateľom Večného mesta, lebo to tak večne je. Večné mesto sa na večnosť zachová, ak to muži a ženy budú večne chápať takto: „Oblohu, nebeskú báň proti náletom, kozmickým policajtom i proti prázdnote chráni iba takáto náklonnosť materských prsníkov, hneď piatich párov zveličených, zbožštených materských prsníkov visiacich nad Romulom. Kamenná, znásobená náklonnosť.“

Dnes sa vládca sveta, ani keby ho mučili, neprizná, za čím túži: „Nakloň sa nado mňa ty krásna, materská bytosť.“ Erika, Miláčik, ja nie, to ja som nezošalel, zošaleli vládcovia sveta, lebo raz žena, v ktorej videli materské božstvo, im to odoprela (lebo ju urazili). A preto, preto ich slasťou naplňuje, keď nad nimi miesto materského poprsia na orbite tejto zemegule putujú ich policajné mocenské hliadky na palube kozmických lodí. Dnešní vladcovia sveta si kupujú milenky svojou mocou. Mocou platené milenky statujú nad nimi. Keď si nemôžu dovoliť mať nad sebou najväčšiu a jedinú krásu sveta, o nič neprosia (Miláčik, nakloň sa nado mňa), nič nezbožňujú, nič nechápu, iba tisnú svet do záhuby a do ničoty. V prejavoch vládcov sveta niet ľudského slova, niet náznaku ľudského cítenia. Dokonca ani rímsky pápež nepozrel sa dobre, múdro a slobodne hore a nepochopil, že oblohu ľudského sveta, rímského impéria, chráni materské poprsie, ktoré sa nakláňa,
keď sa mu uráči.

Raz si sa nado mňa naklonila, preto Ti pripomínam tieto veci. Raz si mi povedela, mne, najmodernejšiemu otrokovi: „Všetko tvoje!“ To je naozaj všetko – gesto, výzva. Miláčik, povedz mi, že som idiot, ale nevrav mi, že Ty si mi bola objektom zvedavosti, výkladu. Zanikám, to je pravda, a tak ma asi aj vnímaš. Len Ti chcem povedať, že nezanikám ako otrok (hoci nie ako generál – generál ako vládca), ale že zomieram uctievajúc si Ťa. Ty ako žena nemôžeš pripustiť moje mužské videnie sveta: „Náklonnosť.“ Muž nemá na sebe nič, čo by sa dalo nazvať náklonnosťou. Iba Ty to máš pre mňa. Keď sa nado mňa nakloníš, hneď všetko chápem. Keď sa nakloníš nad Chruščova, generál-tajomníka, vravím Ti, čo si myslím: „Nič pre nich, iba pre mňa si Ty, ktorá má na sebe i v sebe všetko.“ Milujem, ba zbožňujem Tvoju náklonnosť, Vlči­ca, i keď Ťa to už nevzrušuje nakláňať sa nado mňa. Pociťuješ sa asi viac, myslím si, nakláňajúc sa nad… H.. nad. Nado mňa – moja blbosť – myslím si, bolo
by to ohromné, keby si sa nado mnou celá nakláňala a tak by si chcela byť: naklonená. Myslím: Nechceš, už nie.

Miláčik, písal som Ti nepríčetne. O jedno Ťa prosím: vedz raz a navždy, že ja Ťa nikdy nechcem zraňovať. Som taký, aký som. Nervy mám už celkom nanič.

Srdečne Ťa pozdravuje

D.

P. S. To je už nezrozumiteľné blábolenie. Už som skončil.

Veľký biely list, datovaný 

 Bratislave 27. októbra 1973

Miláčik môj, láska moja posledná,

Drahé dievča, Drahá Erika,

stala sa mi takáto príhoda:

Cestou z cintorína, ako som Ti spomínal vo svojom nedávnom liste, v autobuse zahľadeli sa na mňa tri mladé pekné ženy, na prvý pohľad, odhadoval som, vysokoškoláčky.

Jedna z nich, tá, ktorá ma prvá zbadala, oslovila ma takto:

– Pane, máte krásnu hlavu.

Zasmial som sa (pomysliac si na Teba) a povedal som:

– Slečna, môžete si ju vziať.

– Vážne?

– Vážne, môžete si ju odťať a dať do pácu, túto moju krásnu hlavu.

– Mohli by ste teda prísť k nám zajtra na výtvarnú akadémiu? Budeme vás čakať všetky pred portálom akadémie.

Milka, jedna z nich, poznamela ešte:

– Ale príďte, takto ako ste, i v klobúku. Nie aby ste sa oholili!

Zo zlomyseľnosti som prišiel, ako si dámy želali, ako zaujímavá atrapa s fúzami a v čiernom rabínskom klobúku. Lebo všetko som si hneď domyslel.

Jediný vyhlásený portrétista na Slovensku je Laco Csemický. Učí na akadémii. Kedysi ma nahovoril, keď som bol „slávny“, aby som sa mu dal portrétovať. Chcel vyportrétovať panteón svojich slávnych súčasníkov. Portrét mi daroval. (Odpočíva na povale. Erika, nechceš ho?) Keď som zbieral papiere a hovná na Kolibe, stretol ma i so svojou priateľkou na terase reštaurácie Kamzík. Ani Csemický, ani jeho priateľka, maďarská spisovateľka, ktorej syn ušiel na Západ a tam sa zabil a ktorá ma preboha prosila, aby som ju vtedy utešil, ma „nepoznali.“ (Ale keď som vtedy prišiel domov z Koliby, priateľka telefonovala zas, aby som ju prišiel znovu potešiť.)

V pondelok na akadémii (22. 10. 73) bolo veľké prekvapenie, veľké divadlo. (Myslel som na Teba, Miláčik môj, s ktorým sa lúčim a neviem, nie a nie sa rozlúčiť, ale dúfam, už sa mi to podarí.) Myslel som na Teba, sediac ako atrapa na pódiu, porovnávajúc Tvoj pohľad (kedysi) a pohľad týchto troch mladých žien a jedného mladého muža, ktorí ma portrétovali. Objektívny pohľad je presne zaostrený na povrch, kým Tvoj pohľad bol otvorený, svietivý, nevidel ma, vtedy ma nevidel, lebo sa so mnou miloval.

Prišiel profesor Csemický, starý zeman z Čemíc, ktorý vie dokonale hrať spoločenskú komédiu.

– Nádherná hlava. Nádherná hlava! Dievčence, Lidka, kde ste ju objavili? Povedzte, kde ste ju objavili?

Potom sa prizrel na model „lepšie“.

– Dominko, drahý môj priateľ, a to si ty?

Prišiel k pôdiu, podal mi ruku a líce si, prisahám, priložil k mojej ruke. Prisahám, tak mi eště nikto, nikto nepodal ruku! Ako zeman kráľovi. To priloženie líca k ruke bolo fantastické, bol to fatálny prejav priateľstva, stavovskej rovnosti a zároveň aj bozkanie, uznanie suverenity. (Miláčik môj, neprepínam ani o pol slova.)

Týmto aktom pána profesora Csemického vyskočil som ako odkliaty zo svojej anonymity objektu – krásnej hlavy, zaujímavej atrapy starého muža s fúzami.

Tri ženy a jeden muž (dovedna štyria študenti tvoria triedu portrétistov) sa potom „úžasne rozmaľovali“ ako sa vyjadril pán profesor Csemický. Maľovali ma lichotivo a nežne, naraz ako Gauguina, Jánošíka, ako… Videli ma a maľovali prizmou svojho sna a výtvarného ideálu. Najnežnejšie ma maľovala žena, ktorá ma v autobuse cestou z cintorína prvá pobadala, z ktorej podnetu či inspirácie to všetko vzniklo. Volá sa Lidka Boriková, je zo Serede. Moja prosba, môj odkaz: Prosím Ťa, zaujímaj sa o ňu, keď budú vystavovať výtvarníci tohto pokolenia. Mladý muž sa volá Peter Dobiš a je z Nového Mesta, ten namaľoval dva pozoruhodné moje portréty. Ďalšia je Zuzka Studená, dcéra a sestra maliarov Studených. Ešte je tu kráska, mladučká manželka Petra Dobiša Milka, ale pre náš osobný prípad tajomný význam má Lidka Boriková zo Serede, na to nezabudni. Ona varila kávu, ona mi udeľovala oddych, prestávku, ona ma portrétovala najnežnejšie.
V pracovných prestávkach usadzovala ma proti sebe a profesor si ju doberal, či je ešte slobodná, nezadaná. Druhý či tretí deň sedenia sa stalo, že Lidka si zas sadla proti mne. Vstala, povedala mi, odpovedajúc mi na môj pohľad:

– Ja si predsa len obzerám svoj model (akože mňa).

Keď si zas išla sadnúť, povytiahla si svoj „domaľovaný“ pracovný plášť, prehodila si nohy raz tak, hneď zas opačne. Chcela mi ukázať, nevedomky, keď neveríš, presvedč sa, prosím, chcela mi ukázať svoju jazvu. Vysoko nad kolenom na vnútornej strane stehna má toto dievča dlhú a škaredú jazvu. Akoby bol ktosi nalial jej do lona vriaceho oleja. Vieš, to má omráčilo. Ty, Miláčik môj. A ja, kto som? Ja som atrapa, krásna hlava, ja som ktosi, komu ženy nevedomky ukazujú svoju jazvu. „Poznaj ma, miluj ma, ale, prosím ťa, zostaň tak, nehýb sa, zostaň atrapou.“

Pointa:

Profesor chodil každý deň. Chrochtal blaženosťou pred Lidkiným portrétom.

– No, no.

Zachrochtanie bolo najväčšou možnou pochvalou, uznaním.

– Lidka, len čo je pravda, rozmaľovali ste sa. Lidka, držíte to vo veľkej, skutočne veľkej, dekoratívnej forme.

Napokon vo štvrtok (25. 10. 73) prišiel a povedal, zastaviac sa hneď pred jej stojanom:

– Lidka, vy toto tu nevidíte! V tejto línii predsa musíte vidieť jeho roky.

Vytrhol Lidke z rúk paletu a štetec. Zaochkal, zavzdychal a konečne sa aj on, pán profesor, po rokoch vášnivo rozmaľoval pred tvárou svojich štyroch žiakov. Lídka doslova horela ako fakľa.

Keď som zostúpil z pódia – prestávka, oddych – Lidka ponúkla kávičku, na nič som nebol zvedavý, všetko som vedel. Ušiel som.

Lidka ma bežala hľadať.

Našla ma.

Na kľučke mi spiklenecky ako milenka prichytila ruku.

– Zostaňte, ešte zostaňte.

A ja na to surovo. tak ako ma počuješ:

– Pojebal to.

Ona – nežné a talentované stvorenie opakuje po mne nevedomky surové slovo:

– Pojebal to.

– A vy mu to dovolíte? Idem!

Ona mi, celá v plameňoch, držiac ruku na kľučke hovorí:

– Prosím, prosím, ešte zostaňte! Ešte urobím pre vás, pre seba portrét, ako si ho predstavujem.

– Dobre, Lidka, ženská. Ale vy ste sprostaňa, že mu to dovolíte.

Ďalšia, konečná, samovražedná pointa: Lidka mi povedala presne to, čo Ty mi, Erika, vravíš:

– Ale viete, pán Tatarka, keby som videla maľbu ako bola táto moja, aj ja by som si v nej rada zamaľovala. Chápete?

Pochopil som. Drahá Erika, pochopil som. Ty práve tak ako Lidka Boriková, ďalšia generácia, najintenzívnejšie sa pociťujete, keď sa dávate fyzicky, ideologicky, umelecky, literárne, morálne znásilňovať.

Ty Erika strpíš, že Tvoj šéf Ti v úrade navrhuje: „Vychráp sa so mnou. Veď prečo by si sa so mnou nevychrápala?“ Zostaneš tam. Na príkaz vyhadzuješ všetky moje knižky z knižníc, vlastnoručne. Ale si dáš so mnou imaginárne rande o polnoci.

Erika, posledná moja láska, musím sa s Tebou rozlúčiť. Musím. Musím, drahé dievča. Nevediac o tom, vo svojich listoch vravíš mi krutosti, ktoré sú krutosťami, povedzme iba preto, že sa Ti, žiaľ, chcem páčiť, že Ťa prosím o Tvoju bodku – svoju hviezdu. Už Ťa nebudem prosiť. Ak ma vieš, ak ma chceš potrebovať, všetko urobím. Nie, už si nevrav, naozaj nie, že ma miluješ. Si z toho smutná a ja deseťunásobne.

Drahá Erika, posledná moja, najbeznádejnejšia moja láska, môj príbeh, osobný, sa skončil.

Drahá Erika, Ty moja posledná veľká láska, zažmúr nado mnou oči. (Oplač ma.) Pomysli si (tým ma oplač, pochovaj), pomysli si (v minulom čase): „Bol to charakter. Nedal sa, nemohol sa dať zotročiť nežnosťou, láskou, ani ilúziou o láske. Raz som mu dala svoju bodku. Ale potom už nie, potom už len som mu sľubovala, čo som mu už nikdy, neviem už ani prečo, nedala. Zomrel, stratil sa, skončil v túžbe po mojej bodke.“ Tak, a potom už nič.

Erika, Miláčik môj, ešte napíšem esej, či manifest o slobode – tvorbe. Tak sa s Tebou mlčky rozlúčim. Všetky Tvoje listy – Tvoje imaginárne objatia uložím do Tvojej kabely, ktorú si darovala človeku (bývalému človeku) na cestách, všetko to zabalím, napíšem adresu. Dám sa zavrieť. Erika – Miláčik môj. Všetko máš, čo si chcela, čo si mi dala, listy, papier, kabelu, náramnicu. Už mi nič nesmieš dať, už si nič viac nechcela odo mňa prijať. (Nezabúdaj, že Ťa nežne, a vôbec, milujem.) Ale nedá sa nič robiť.

Moriturus te salutat. Človek odsúdený na smrť Ťa pozdravuje (slobodne a veľkolepo, s nekonečnou láskou). Bodka. Tvoja bodka, posledná hviezda, koniec. Pardon, pardon, ešte manifest o slobode, o tvorbe, na ktorý, dúfam, nezabudneš, ten Ti ešte pošlem ja, muž porazený, ktorému si raz dala svoju bodku, sa s Tebou lúčim.

D.

Manifest o slobode

Predpokladajme o sebe, že sme ten bežný, šťastný prípad. Vlastným snažením a vďaka, ako sa vraví, vďaka socialistickému zriadeniu, vďaka strane a vláde dosiahli sme všetko, čo sme chceli mať: máme ženu, podarené deti, dom, chladničku, auto, chatu, priateľov, ktorí nás uznávajú za ženy, matky, za mužov a otcov ako sa patrí.

Prihováram sa k vám, práve k vám, viacmenej šťastným ľuďom s otázkou: Stáva sa vám, že sa vám dostaví všepocit prázdnoty života? Stáva sa vám, že vaša voľná sobota a nedeľa, že vaša štvortýždňová dovolenka, že váš zaslúžený odpočinok na dôchodku zdajú sa vám byť prázdne?

Je vobec dovolené pociťovať prázdnotu života?

Keď zavše (alebo aj dosť často) pociťujete túto prázdnotu, vyklíčila vo vás sloboda, sloboda ducha. Sloboda priznať si, uvedomiť si slobodu a pociťovať, preciťovať prázdnotu života, ktorý žijete, a nevedomky sa vracať k pomysleniu, prečo, prečo len dostavila sa prázdnota, keď som doťahol všetko, čo som chcel. Prvou reakciou na prázdnotu je strach, je zmeravenie. Vo chvíľach smrteľného chrozenia sa každý živočích zatají, znehybnie. Taký je život, smrť.

Márnosť nad márnosť a všetko je márnosť.

Potom skúmame: Z pocitu prázdnoty obviňujeme ženu, deti, režim, časy, svoj vek, svoju výchovu, svoju príslušnosť k cirkvi, k národu, k spoločenstvu, ale len málokedy samých seba. Veď čo je pre človeka, keď všetko má, keď všetko dosiahol – a dušu stratil?

Strata duše – čo je to?

Preložme si to do súčasného jazyka a skúsme premýšľať takto:

Strata duše je stratou schopnosti zamestnať sa. Dnes po celý život všetkých ľudí ktosi, čosi zamestnáva. V zamestnaní stratili ľudia schopnosť zamestnať sa, každý osobne sa zamestnávať, vymýšľať si a robiť čosi, čo ma teší, čo ma tešiť neprestáva.

Robiť, čo ma tešiť neprestáva – to je tvorba.

Tvorba je proces, ktorý nás vzrušuje už samotným priebehom, akciou, drámou a pravdaže aj výsledkom, ale výsledkom každodenným, každochvíľkovým.

Filozof Sartre sa vyslovil: „Človek je odsúdený k slobode.“ Chcel by som si jeho výrok vykladať takto:

Človek je odsúdený k tvorbe. Každý podľa napätia a energie, ktorá je v ňom, každý podľa svojej chuti, individuality, intelektu, náhodného smeru, alebo aj vyvíjajúcej sa špecializácie. Kým mu príroda a spoločnosť ponúkajú dostatok možností a materiálu k jeho prejavom, nepotrebuje slobodu, neprepuká v ňom neuhasiteľná potreba slobody. Sloboda je neuhasiteľný smäd človeka, aby sa mohol stále novo a stále plnšie prejavovať, pretože vývin, pretože beh histórie je čím ďalej tým paradoxnejší a človek čím ďalej tým obetavejší, zamestnávanejší, organizovanejší, vyzbrojenejší pred hrôzou sebazničenia. Ja, Bartolomej Slzička, penzista a odpísaný spisovateľ v socializme vravím vám ako Ježiš:

„Nolite timere, ego sum.“

Prestaňte sa báť, prestaňte sa báť človeka – strašiaka a jeho (vraj) všemohúcej atómovej energie! Vykašlite sa na strašiaka ďalšej vojny, konečnej vojny, sebazničenia!

Neobetujte zo seba nič. Vravím, nič!

Tvorte! Tvorte – to znamená prejavujte sa. Združujte sa! Obcujme všetci spolu podľa svojho zaľubenia a podľa svojej voľby.

V šialenstve strachu, ktorý si neustále naháňame, zaniká nielen sloboda slova, ale aj sloboda mlčania rezignovaných ľudských bytostí.

Náš život – to je tvorba, tvorba spoločenského prejavu. Najopojnejším materiálom ľudského prejavu je vždy ten druhý: žena či muž, a najgeniálnejším dielom každého z nás, muža či ženy, je obcovanie. (Je pozvaná spoločnosť pri stole, je čistý obrus a krčah vody.)

Zo všetkých slobôd, zo všetkých možností človeka najnepríčetnejšie je potláčaná sloboda združovania sa, sloboda obcovania, sloboda mlčania malých obcí ľudí, ktorí našli v sebe zaľubenie a ktorí sa už dávno dorozumeli, že nechcú, nechcú, aby ste ich chránili svojou mocou, svojou náložou absolútneho zničenia. (My sa len pozývame k čistému stolu, ale pre nás je to nekonečne viac ako pre vás vaša moc.) Vládnete bezduchými figúrkami, vládnete strachom! Všetkého, zdá sa vám, všetkého ste sa už zmocnili, ale my sa mlčky dorozumievame, mlčky spolu obcujeme a tešíme sa, že sme spolu. Vládcovia, zahubí vás prázdnota vášho blahobytu, prázdnota vašej moci! Nevytvorili ste nič okrem strašiaka zániku.

Vládcovia, vedzte: Formuje sa obec, Obec obcí, formuje, štrukturalizuje, kryštalizuje sa Obec, ktorá má v sebe nekonečné zaľubenie slobodných mužov a žien, pre ktorých je mlčať spolu viac ako vaša moc, ako váš blaho­byt. Napchávajúc človeka svojou ideológiou, svojou bezpečnosťou, svojím blahobytom vyhladovali ste ho. Vyhladovali ste mu dušu, vyhľbili ste pred ňou bezodnú prázdnotu, vyhradiac si pre seba ako pre bohov tvorbu spoločenského prejavu. Raz vo svete, ktorý zamestnávate, raz v tom zamestnaneckom svete nasýtenosti prepukne strašný pocit prázdnoty.

Vládcovia strachu, ste obyčajní strašiaci! Najsprisahanejší váš pucák nestisne páčku na mašinérii, ktorou sa máte prepadnúť pod kôru zeme, do bezpečia! Vy prvý puknete hrôzou ako mechúr príliš nafúknutý a vaši poddaní začnú zúriť, prečo naleteli na vášho strašiaka!

My mlčanliví, ktorí spolu mlčky obcujeme, vás varujeme: Odvolajte sa, robte pokánie, kým je čas! Uvažujte verejne, prečo ste odňali ľuďom najsvätejšie právo – ak vôbec niečo za sväté uznávame – aby sa mohli slobodne, tak ako túžia, ako im to napadne, združovať.“ Združovať sa a tvoriť. Lebo tvoriť vždy znamená aj združovať sa sa… ať možnosť voliť si spoločníkov pre dnešný večer, alebo ďalej – hoci aj na celý život.

© Erika Podlipná

© Editor Ján Mlynárik

Škrtili a škrtí – S Jánem Mlynárikem o edici díla Dominika Tatarky

Kdy a jak jste se stal editorem Tatarkova díla?

Seděli jsme v mém ateliéru na Lobkovickém náměstí a Dominik povídá: „Janko, daj do písacého stroja papier“ a začal diktovat. „Poverujem…“ Podepsal to a povídá: „Aj ty to musiš podpísať.“ Já byl překvapený, chápal jsem to jako větší poctu, než kdybych dostal diplom Karlovy univerzity. Byl to ale také dost velký závazek. Tatarka mě pověřil vydáváním svých knih v zahraničí i doma, čehož jsem využil u jeho nevydaných věcí. Pro nakladatelství Arkýř jsem připravil Písačky – jedny vyšly česky u Jadrného v Mnichově pod názvem Sám proti noci. Lístky do věčnosti vydal Škvorecký v Torontu, poslední díl, Písačky, Müller v Kolíně. Později jsem to u nás vydal v jednom svazku. Ale když jsem se později pokusil o edici dalších textů, Dominikův syn Oleg proti tomu protestoval.

Jak to dnes vypadá s dědickými právy?

Bohužel tu došlo k určité diaspoře. Původní editoři Tatarkova díla, jako Milan Hamada, byli vyradýrováni dědici. Hamada vydal jenom Démona súhlasu a už měl rozpracovaný plán, že bude vydávat sebrané spisy, ale pokrevní dědicové mu to znemožnili. Tatarkova manželka již bohužel zemřela, hlavním správcem pozůstalosti je tedy syn Oleg, který vydávání díla svého otce neprospívá. Takže edice Tatarkových spisů ustrnula na mrtvém bodě. Co nevydám já, to nevychází. Pokud ze strany syna Olega nedojde k nějakému rozumnému postupu, například by mohl uvolnit práva na vydání Hamadovi nebo nějakým jiným slovenským editorům, kteří by měli zájem, bohužel nevidím reálně, že by Tatarkovo dílo v dohledné době mohlo vyjít. Je ostuda, že se to zaseklo na Dominikově vlastním synovi. Jestliže Tatarku škrtili normalizátoři a komunisté, nevím, proč by to v uvolněném období měl dělat jeho syn.

A co Písačky, které nedávno vydalo nakladatelství Labyrint?

V Labyrintu to vyšlo uzpůsobené synem Olegem. Tatarka například v Písačkách píše, že na něj žena zavolala záchranku z protialkoholního. Vynechaná je také scéna, kde ho v neděli pozvou na oběd a na stole už jsou z husy jenom ohlodané kosti. Tatarka mě pověřil, že nesmím škrtat, že musím dohlížet na originál, a sám mi předtím vyprávěl, jak jednal s redaktory, kteří mu škrtali v rukopise a jak to nesnášel. A tak když jsem při přípravě textu narážel na pasáže, kde píše nelichotivě o své rodině, musel jsem to tam nechat. To se rodině nelíbilo. Písačky jsou vlastně dopisy přítelkyním – dvěma milenkám. Jako editor jsem to musel prostě akceptovat. A nemohl jsem obhajovat, že byl zároveň věrný manžel. Buď milenku měl, nebo neměl. Vztahy v rodině byly napjaté a on z nich někdy hledal únik – nejenom z napjaté společenské atmosféry. Plné porozumění nenašel ani u manželky, ani u syna.
A v Labyrintu to vyšlo jako velká sláva bez těchto vsuvek, což je podle mě nesprávné.

Proč nepokračujete ve vydávání sám, když jste tím pověřen?

Vázne to na finančních záležitostech. Prozatím jsem vydal Tatarkovy Hovory o obcování a kultúre – to jsme sestavili, ještě když žil, a úvod k tomu napsal profesor Václav Černý. Vyšlo to ve dvou vydáních, to druhé bylo rozšířené o články z Matičného čítaní, které revidoval Ivan Kadlečík, ale více se mi vydat nepodařilo. Ještě snad vydám Písačky, protože v nakladatelství Ipeľ vyšly velice lajdácky s mnoha korektorskými chybami, které jsem ze své lajdáckosti – přiznávám – pustil. Vaculík mi za to zle vynadal. Měl pravdu.

Mohl byste nastínit, jak hodláte do budoucna postupovat při edici Tatarkových spisů?

V letech 1935–1948 vedl Tatarka soustavnou korespondenci s kunsthistorikem Jaroslavem Pavelkou, který zemřel asi třicetiletý. Chystám se ji teď vydat knižně. Já jsem se vždy soustředil jenom na nové dílo, které nebylo publikováno. Tak vznikla trilogie Písačky. Dominik mi přinesl velký konvolut a já jsem z toho uspořádal tři samostatné knížky. Ale nemám ambici vydat celé jeho dílo.

Jan Machonin

S díly Pavla Kohouta jsme se v poslední době seznamovali spíš prostřednictvím televizní obrazovky (Hodina tance a lásky) než jako diváci jeho dramat či čtenáři próz. Je tedy milým překvapením, že teď vydává nikoli „memoáromán“, jakým byly knihy Z deníku kontrarevolucionáře a Kde je zakopán pes, nýbrž román-zpověď, nazvaný To byl můj život??. Na přední straně přebalu je dokonce rodinná fotografie, aby dokumentárnost textu byla nepochybná. Jde ovšem o první díl a nakladatelství slibuje, že vydá ještě jeden. Dva otazníky v titulu nejsou jistě nadbytečné. Autor občas naznačí polemiku s kritiky, kteří údajně nepochopili nebo špatně přečetli jeho knihy, v případě monografie Pavla Kosatíka Fenomén Kohout je dokonce ochoten souhlasit, že ve svých „svalnatých dopisech prvním láskám a přátelům se chvástal“. To je ovšem vzácná výjimka, jinak má text románu všechny znaky Kohouta
sebevědomého. Kdysi neduživý chlapeček je mužem velkého světa, cestuje, přátelí se s významnými lidmi, a přesto má daleko k nadutci. Je si jistý svou pravdou a je ochoten svá poblouzení racionálně vysvětlit. Ani bujný metaforický styl se nemění: „držet nad černou firmou plášť mlčení“, „čekal, čekal a čekal, až se z psacího stroje vynoří po spoustě plevele nadějný list ohlašující květ“ apod.

Na to jsme u něj víceméně zvyklí a ani nemá smysl mu to vyčítat – on takový „extrovert“ je, a jiný nebude. Své mladistvé veršování nezapírá, a nezapírá ani to, že bylo až běda povrchní. Kurzívně cituje ze svých her či románů, jež měly úspěch doma i v cizině. V textu románu se mihne spousta jmen méně známých i proslulých, vypravěč nesmlčí ani svá erotická poblouznění.

Barvité vyprávění zvadne ve chvíli, kdy se věnuje politickým událostem. Odmítá třebas označovat takzvaný Vítězný únor za puč, neboť byl přece jen nesen masami prostých občánků. Ani mu na mysl nepřijde, že jej takto první označil jeho pozdější přítel Václav Havel… Zato odsoudí „druhého Václava na prezidentském křesle České republiky“, protože „celému disentu upře prakticky jakýkoli význam, přizná jej naopak ,mlčící většině‘, ke které patřil sám“. Pěkná kapitola je věnována herci Valtru Taubovi, o němž šly zvěsti, že byl spolupracovníkem estébáků. Plně ho očistí – své informace poctivě ověřoval – a vyzdvihne jeho herecké schopnosti česky mluvícího pražského Němce. Závěrečné pasáže o Kohoutově pronásledování tajnou i veřejnou policií jsou přesvědčivé a poučné. Mladí lidé, kteří se narodili do svobody, líčení snad ani neuvěří. A přece má náš autor pravdu pravdoucí, třebaže ji někdy takříkajíc „nafoukne“. Jinak totiž psát neumí a teď ani nemusí. Já ho přes četné výhrady
přijímám takového, jaký je.

Autor je literární kritik.

Pavel Kohout: To byl můj život??

První díl, 1928–1979. Paseka, Praha 2005, 328 stran.

V samém závěru zatím poslední knihy americké spisovatelky Toni Morrisonové (1931) se mezi jejími hrdinkami uskuteční následující dialog. „Prostě, na začátku nás prodali, a když jsme se konečně osvobodili, sami jsme se prodali nejvyšší nabídce,“ říká první. A druhá myšlenku okamžitě zproblematizuje: „Kdo ,my´: Černoši? Ženský? My dvě?…“ Předesílám hned na začátku, že málokteré dvě románové věty tak výstižně charakterizují nejen dané knihy, ale i leitmotiv veškeré autorčiny tvorby.

Nejnovější próza Toni Morrisonové se jmenuje Láska (Love; v originále vyšla 2003) a nositelka Nobelovy ceny v ní pracuje s všelijakými podobami a metaforami lásky i s rozmanitými úhly pohledu na ni, a v závislosti na tom pak operuje také různočtením její odvrácené strany – nenávisti. A jímavý, až magický příběh dávné křivdy opět (jako tomu ostatně bylo už v předešlých autorčiných dílech) nese světlo poznání. Tentokrát má ukázat, že láska není jen nadužívaným výrazem přetíženým významy, tedy slovem už vyprázdněným, ale že i v postmoderní společnosti má dění lásky smysl. A samo slovo láska proto zastává stále platné místo v lidské řeči.

Děj prózy je souhrnem vypravěčských perspektiv, které skládají dohromady zamotaný a do sebe zavinutý příběh několika žen Billa Coseyeho, důstojného černošského majitele přímořského hotelu v jižanském městečku Silk. Vyprávění je vedeno retrospektivně. Výchozím bodem jsou devadesátá léta dvacátého století, kdy vedle sebe v chátrajícím velkopanském domě žijí dvě znepřátelené šedesátnice: Coseyho vnučka Christina a pozůstalá druhá manželka Heed. Téměř celou dobu jejich vzpomínání se zdá, že obě odděluje – a z pohledu čtenáře i paradoxně spojuje – žárlivost. Teprve na konci cesty, kdy jsou hrdinky vypjatými okolnostmi donuceny si po mnoha letech promluvit, zjišťujeme, že jejich osobní, ženské historie mají demytizovat patriarchální sociální tradice: ženy ve skutečnosti nespojuje láska k Billovi, ale nenávist k němu a touha po vzájemném přátelství.

Až závěrečné stránky románu totiž odhalí, že Heed její manžel koupil od chudých rodičů jako bezbranné jedenáctileté dítě, protože měl pedofilní sklony. Podobně dají nahlédnout fakt, že i Christině bylo ublíženo, když ji zhruba ve stejném věku matka, do Billa slepě zamilovaná, vykázala z rodného domu, kam se pak mohla vrátit až po jeho smrti. Zatímco Heed tiše čekala, že se po smrti manžela osvobodí, a spoléhala na dědictví, Christina se dědova vlivu pokoušela zbavit krkolomnými soužitími s různými partnery; nakonec se vrátila pokořená a snažila se zachránit sporem o pozůstalost.

Jak naznačuje v úvodu citovaný klíčový dialog románu, těžko rozhodnout, na které rovině osobnosti byly tyto ženy víc postiženy. Jako příslušnice černé rasy, které přes všechen majetek musely vyrůstat s opatrností vůči bílým (Coseyho podnik nakonec stejně zkrachoval, a tak započal zkázu rodu, protože šerif zvýšil požadované úplatky); jako ženy, které v životě zakusily pouze mužské ponižování; či jako dvě nerozlučné kamarádky, které se vzhledem k výše zmíněným „předurčením“ téměř na padesát let samy odsoudily k nenávisti?

Musím přiznat, že mne v jímavém a metaforicky zobrazivém příběhu dráždí právě ona bezbřehá – a poněkud knižní – ambivalence všeho. Netýká se samozřejmě proměnlivé interpretace lásky a její snadné zaměnitelnosti za nenávist, to jsou dvojznačnosti naprosto věrohodné, ale dotýká se postavy Billa Coseyho. Ten je totiž vypravěčkou knihy, bývalou hotelovou kuchařkou s tajemným jménem L (Láska?), líčen se smířlivým pochopením jako hříšník s rysy dobráka, což by jaksi mělo eticky kompenzovat i jeho úchylku. L. nakonec čtenáři prozradí skutečného adresáta dědictví.

Naproti tomu novelu vyzdvihuje zjevná jinakost autorčina rukopisu. Míním tím zvláštnosti, které toto psaní odlišují od takzvaného západního, přísně racionálního myšlení. Důležitý prostor ve vyprávění, jakkoli zde méně než jinde u Morrisonové, totiž dostává fantazie a fikce, někdy doprovázené tajemnou mystičností (přízračné zlověstné postavy z moře, jež L. vidí a jimž říká Hlavouni), která afroamerické tematice najednou dodá příchuť žhavých vášní a silných, leč nesplnitelných očekávání, nebo jakousi márquezovskou osudovost, jež i hrdiny této drobné ságy připravila o budoucnost, podobně jako je nenávist připravila o lásku.

Autorka působí v ÚČL AV ČR a na FF UK.

Toni Morrisonová: Láska. Přeložila Zuzana Mayerová, Odeon – Euromedia Group, k. s., Praha 2005, 208 stran.

Přes celou jednu stěnu táborového muzea

visí nazvětšovaná fotografie lednového apelu.

Tisíce nehybných postav v hladké geometrii

obřího půlkruhu. Jak zasněžená nekropole,

jak průmyslová zóna zahlédnutá mezi mraky,

jak břidlicová pole na atlantském břehu.

Jen v pravém dolním rohu rozostřená skvrna,

dva anebo tři pospíchají za černou uniformou

někam mimo záběr.

Prohlížím si celý výjev zblízka,

jako se prohlížejí skupinové snímky.

Jsi kterýkoli z nich.

Obláček u úst a ranní nízká mlha.

Hledám tě přece marně.

Na cestě zpátky rychlovlak bez odporu

rozbíjí chladný protivzduch,

kterým se – a ještě něčím větším, jiným –

na místě v rohu zalykám.

Petr Witlich, Jan Malý

Secesní Prahou

Karolinum 2005, 135 s.

Spolu s historikem umění a odborníkem na secesi Petrem Wittlichem a fotografem Janem Malým si můžeme vyjít na procházku secesní Prahou. Kniha vydaná Univerzitou Karlovou nám bohužel nic jiného nenabízí. Stejně tak jako náhodný chodec bloudí pražskými ulicemi, plnými architektonických skvostů odlišných stylů, těká pohledem mezi různými zdobnými prvky a periferně sleduje cestu, aby z ní nesešel, tak čtenář bezradně listuje náhodně sestaveným výběrem z bohaté zásoby moderního stylu, rodícího se v Praze na počátku 19. století, místy doprovázen detailními fotografiemi jednotlivých dekorací, a aby zcela nezabloudil, je občasně podpořen krátkým povrchním komentářem viděného. Ačkoli se Petr Wittlich v úvodu knihy snaží nastínit zrod i vývoj pražské secese, jejího politického pozadí i vlivů, ze kterých jednotliví architekti vycházeli, předestře před nás pouze lehký náčrt jmen a detailů, připomínající ono soudobé míšení prvků různých stylů. Na rozdíl
od architektury, kde došlo k jedinečnému spojení, dostává se nám pouze pár fragmentů, které nepostihují ani vývojovou linii, ani vnitřního ducha moderního stylu. Řečené v úvodu se pak znovu objevuje u fotografií, naopak v předmluvě zmíněné není často doplněno v obrazové části. Pražský chodec tedy získává o secesní Praze a její jedinečnosti daleko ucelenější dojem než čtenář knihy.

Kateřina Svatoňová

Paul McCartney, Geoff Dunbar, Philip Ardagh

Vysoko v oblacích

Přeložila Petra Klůfová

Fragment, 2005, 93 s.

Do současného trendu pohádkářství se pustil i známý hudebník Paul McCartney a spolu s animátorem Geoffem Dunbarem a spisovatelem dětské literatury Philipem Ardaghem stvořili pod vlivem velikána animované tvorby Walta Disneyho knihu pro dětské čtenáře. Inspirace americkou narací, kresbou i kulturou na čtenáře útočí již od první strany knihy, kdy maminka veverka vypráví synovi pohádku a ten pohodu, kterou právě prožívá, hodnotí takto: „Je to úplně stejné, jako když koukáte na prima film a přitom baštíte popkorn.“ V tomto momentě by citlivý rodič měl přestat číst nahlas. Do světa dětské fantazie vjíždějí traktory a celou pohodu ničí. Před vnitřním zrakem dítěte se začíná barvitě odhalovat svět plný sociální nespravedlnosti a útlaku, svět sexuálního násilí, svět, kde vykořisťovatel zbídačuje chudé dělníky, svět, z něhož zmizela jakákoli pohádkovost, fantazie, hravost. Začíná se odehrávat akční film boje za svobodu a spravedlnost. Protipólem zlé
společnosti je zvířecí ráj Animálie, kde vládne rovnoprávnost a demokracie. To je vysněný svět, kam náš hlavní hrdina míří a který musí zachránit před zlým utlačovatelem. Když se mírové síly spojí, vítězí a s heslem VŽDY POSPOLU osvobozují zotročované kamarády. Sociální utopii oživují poměrně vkusné ilustrace, které však bohužel zobrazují pouze depresivní prostředí sociální bídy či rozjásané vítězství celosvětové zvířecí družby.

–ks–

Roberto Cotroneo

Otranto

Přeložila Jana Tvrdíková

Argo 2005, 179 s.

Otranto je první kniha současného italského spisovatele Roberta Cotronea přeložená do češtiny. Je to příběh holandské restaurátorky, která přijíždí do jihoitalského městečka Otranto, aby se tu podílela na opravě chrámové mozaiky. Vyprávění je soustředěno na několik klíčových momentů z historie restaurátorčiny rodiny i města, které se ve vzdáleném bodě minulosti protínají. Magická atmosféra je vytvářena způsobem hrdinčina vyprávění, v němž se chaoticky střídají vzpomínky, myšlenky, popisy, rozhovory kroužící stále kolem stejných událostí. Utržkovité líčení tak akcentuje její vnitřní zmatek, snahu najít vlastní kořeny a složit ze střepů mozaiku historie své rodiny, aby postupně pochopila, co ji z mlžného severu přivedlo na slunný jih. Paralelně s tím, jak autorka poznává sebe samu, se také mozaika v katedrále vynořuje zpod rukou restaurátorů v jasnějších obrysech a stává se uceleným dílem. Kniha stojí za pozornost nejen pro mistrné popisy ženských duševních stavů
(vnímání barev, rozhovory s přízraky ve městě, kde je obtížné rozlišit minulost a přítomnost, zmatek ve vztahu k matce), ale také pro vylíčení nejrozmanitějších odstínů barev a světel, které je natolik sugestivní, že místy vzniká dojem, jako by se rozlily po stránkách knihy. Autor také zdárně navozuje prostřednictvím zvolené techniky tajemnou atmosféru, která čtenáře snadno pohltí.

Věra Suková

Philip K. Dick

Když mrtví mládnou

Přeložil Robert Hýsek

Argo 2005, 247 s.

Philipu K. Dickovi se jako jednomu z mála autorů sci-fi podařilo etablovat i v oblasti „vysoké” literatury. Ve svých knihách si s oblibou pohrával s vnímáním založeným na klamu (účinek drog, paranoia…) či s alternativními dějinami. Kniha Když mrtví mládnoupak představuje přímo svět, v němž se obrátil čas. Dick přitom zůstává na půli cesty, neobrací celou kauzalitu, ale pouze určité procesy. Autor tak nemusí nutit hrdiny mluvit pozpátku, přitom ale generuje celou řadu nápadů – mrtví se probouzejí v hrobech a hlavní hrdina je prodává pozůstalým, na konci života je třeba každému vybrat vhodnou dělohu (a nakonec i otce), strávníci jídlo spořádaně vyvrhují na talíře… Ústřední institucí světa s otočeným časem je Knihovna. Pro Dicka však není borgesovskou encyklopedií, naopak, tato instituce slouží k likvidaci textů i myšlenek (je třeba najít „autora”, který pak sprovodí ze světa poslední existující rukopis atd.). Míra Dickovy inspirace
Borgesem je ovšem sporná. Dick, který se psaním živil, chrlil tolik textů, že jejich úroveň nutně kolísá. Kromě několika jeho vrcholných děl se mu zpravidla bohužel nedařilo své úlety poskládat. Taktéž kniha Když mrtví mládnou je spíše koláží než románem.

Pavel Houser

Slávka Peroutková

Třetí ženou svého muže

Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2005, 152 s.

Ferdinand Peroutka – pojem, který přitahuje pozornost, ať jde o fakta přicházející z jakéhokoli směru. Čím bližší vazba, tím větší naděje, že i nezúčastněný bude přizván pohlédnout takříkajíc pod povrch věcí. Třetí manželka Ferdinanda Peroutky, Slávka Peroutková, však začíná své vzpomínky mnohem dříve, protože tentokrát nepíše o Peroutkovi, nýbrž o sobě. A tak se vyprávění začíná již u jejích rodičů a prarodičů a letmých vzpomínek na dětství. Objevíme tu detaily zachycené v sítu paměti stárnoucí ženy, která uskutečnila velkou životní pouť, aby se na sklonku života vrátila zpět. Editoři Martin Groman a Vladimír Karfík proložili její osobní výpovědi citacemi z deníků a dopisů F. Peroutky zejména tam, kde je pro určitou roztříštěnost či útržkovitost zapotřebí pevnějšího ukotvení textu. Stručnost obecně je hlavním rysem této memoárové knihy. Slávka Peroutková prošla pestrým, mnohdy nelehkým životem, ale z jejích vzpomínek se čtenář dozví
jen málo. Sebevražda otce, neúspěšný pokus o překročení hranic, nepodmíněné odsouzení milované sestry, dlouhá léta po boku ženatého muže, značný věkový rozdíl partnerů, nucené přerušení těhotenství, emigrace, brzké ovdovění, to všechno jsou bohužel jen okrajově nahozené osudové zvraty – a tak čtenář často zalituje, že se autorka nepustila do hlubších vod vzpomínání. K tomu ale nelze nikoho nutit.

Magdalena Wagnerová

Květa Legátová, Dora Kaprálová

Návraty do Želar – rozhovor

Host 2005, 172 s.

Jistě je dobré, když se rozhovory, které mají být posléze knižně zveřejněny, vydávají se souhlasem zpovídaných. Stejnou měrou a z obdobných důvodů je třeba souhlasit s možností následné autorizace, jenže – každá mince má líc a rub. Pokud je rozhovor veden za absolutního souhlasu zpovídaného, pak se většina tazatelů (zejména těch, kteří jsou příliš svazováni úctou ke zpovídanému) nevyhne jejich tichému vedení a výsledný text dodatečné korekci. Do rozhovoru se tím pádem dostane jen to, co si tázaný přeje, aby se tam dostalo, a ostré hrany autentičnosti dialogu se obrousí. A to je svým způsobem jakýsi druh cenzury. Rozhovor ztrácí to, v čem je jedinečný, a naskýtá se otázka, proč si dotyčná osobnost celý text nenapsala sama. Tomuto úskalí se nevyhnula ani Dora Kaprálová, která zaznamenala řadu dialogů s dramatičkou a spisovatelkou Květou Legátovou alias Věrou Hofmanovou, a tak se čtenář dozví jen to, co si Květa Legátová přeje, aby se dozvěděl.
Minimum osobního života, hlubších citových ponorů, absence nových, překvapivých poloh této bezesporu výjimečné osobnosti. Láska Legátové ke zvířatům prošla tiskem už mnohokrát, jakož i její vztah ke kantorské profesi, přírodě, krajině svého dětství, osobní svobodě. A tak jde jen o úctyhodných sto sedmdesát stran, které až na pár ojedinělých výjimek setrvávají na úrovni běžného rozhovoru v běžném časopise.

–mw–

Catherine Blackledgeová

Vagina

Triton 2005, 371 s.

Komparativní práce Catherine Blackledgeové Vagina popisuje fenomén ženství a ženské pohlavnosti ve světové kultuře. Metodologicky odkazuje k zakladatelské práci sira Jamese G. Frazera Zlatá ratolest. Lze s jistotou prohlásit, že se i v případě práce Vagina jedná o zásadní vědecké dílo – vymezuje fakta i jejich projevy a bude jistě ještě dále autorkou rozvíjeno. V jednotlivých kapitolách Blackledgeová předkládá čtenářům aspekty ženské pohlavnosti ze stanoviska antropologického, kulturního i biologického. Jistou slabinou díla jsou pasáže, navazující na sexuologická zkoumání Masterse a Kinseyho. V tomto pohledu mají zkoumání sexuálních fyziologických projevů relativní výpovědní hodnotu, neboť měřitelná laboratorní fakta jsou omezena svým rámcem. Spektrum zkoumání je naznačeno v rozkyvu od náboženské extáze Terezie z Lisieux přes reprodukční sex a obvyklou libidózní sexualitu až k normální hysterii. Tato poznámka více
naznačuje, jak interdisciplinární vědou kulturní antropologie je: od polemik teologických a estetických po praktické umění a psychiatrii. Knize lze vytknout malou výpravnost obrazové přílohy, zřejmě se však jedná o překážku nezaviněnou ani autorkou, ani nakladatelem. Nedostatkem knihy je také chybějící jmenný a věcný rejstřík.

Vilém Kozelka

Karel Vysloužil

Příběh. Zjevit více

Lípa 2005, 61 a 76 s.

Autor je rodák ze Vsetína, jeden z bezpočtu postihovaných komunistickou totalitou, vydavatel „nejmenšího časopisu na světě“ Hlas z pasínku a iniciátor poutního setkávání na Svatém Hostýně. Kniha Příběh je věnována památce jeho manželky a zachovává vzpomínku na dobu věznění, manželčino čekání na jeho návrat, společně prožitý čas po propuštění a poslední chvíle jejího života. Další z řady „knížeček“, Zjevit více, přináší hrst rodinných vzpomínek, ozvuky společenské a poznámky kulturní. Na skromném prostoru přináší košatě rozvitý obsah: rodový medailon vzpomínání na dědečka je vystřídán popisem kulturního života v současné obci. V meditativní rovině autor uvažuje o duchovním pastýřství papežském, o křesťanském odpuštění a světském výsměchu, o lidském štěstí a duši i o Stvoření a řádu přírodním, Slovu. Dalším literárním vkladem Karla Vysloužila je aktuálnost a neúprosná kritika. Komentuje společenské nešvary,
duchovní vyprázdněnost konzumu bez motivu, ono potenciální „sežrat a být sežrán“. Je nelítostný jako protestantský písmák ve své jeremiášské nesmlouvavosti. Zachovává vzpomínky, vztahy a svědectví o době, již by jiní nejraději zapomenuli. V rovině umělecké „oživuje“ text básnickým komentářem, nahlížeje problém v celku nebo z jiné perspektivy. Texty Karla Vysloužila jsou působivé svou literární hodnotou, aktuálností – a ještě něčím: jsou žité.

–vk–

Viktor Fischl

Vy, soudci athénští

Paseka 2005, 184 s.

Viktor Fischl líčí Sókratův příběh na historickém pozadí peloponéské války, ale čtenář brzy rozpozná, že mu nejde ani tak o soubor přesných životopisných dat a dějinných událostí. Se vší úctou k pravdě historické, která je ostatně po dvou a půl miléniích stejně jen nesnadno prokazatelná, ji bez rozpaků, ale s citem propojuje s pravdou literární. Ale ani ta nebude dominantní, stane se jen vhodnou pomocnicí autorova hlavního záměru. Autor totiž hledá a nachází Sókratovu pravdu etickou a filosofickou a vyjadřuje ji prostě, srozumitelně, navíc s téměř didaktickou přehledností. Zároveň hovoří s uměleckou noblesou, s moudrostí sobě vlastní, s jazykovou čistotou, na niž jsme si zvykli, ovšem bez řetězců nádherných poetických metafor, tak typických pro jeho dílo, neboť ty by tentokrát jen zamlžovaly vytčený cíl. Sókratés před námi stojí nikoli jako nedosažitelný řecký filosof starověku, jehož moudrost je akademická, ale jako prostý člověk
s nadčasovou filosofickou zkušeností. Může něco povědět i naší „vyspělé“ civilizaci? Nemáme právě ve filosofii a etice příliš velké dluhy? Otázky o podstatě demokracie, o podstatě štěstí, o vztahu občana a státu, o zodpovědnosti jako pilíře lidství v nás, o Bohu, otázky náplně životní cesty nestárnou. Nejsou pro nás dnes naopak všechny až příliš aktuální? S Fischlovým Sókratem na ně můžeme hledat odpovědi.

Milada Kaďůrková

Svatava Antošová

Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala

Concordia 2005, 248 s.

Tuto knihu v knihkupectví otevřete, protože vás zaujme její provokativní název. Možná si taky přečtete pár pornografických pasáží. No a to je asi tak všechno, co nabízí. Svatava Antošová chtěla napsat román-metaforu o světě, kde je každému úplně všechno jedno. Příběh další ztracené generace, popsaný „natvrdo“ stylem Pelcova …a bude hůř. Problém však je, že sice víme, co chtěla napsat (pro jistotu v knize rozesela pasáže, v nichž čtenáře ujišťuje, že jsou na správné stopě: „Měla jako dceru, měla ji jako ráda a dávala tím své prázdnotě jako smysl […], občas se s někým jako vyspala, nebo se dokonce do někoho jako zamilovala, ale jen na chvilku […], aby se mohla opájet pocitem, že život jako stojí za to.“), jenže její literární schopnosti jsou natolik chabé, že ze všeho nejvíc na nás z příběhu lesbické knihovnice Jolanty a dalších porůznu souložících lidí dýchne nuda. A to nikoli nuda jako výsledek autorčina záměru (pocit nudy a bezvýchodnosti se snaží
vyvolat opakováním některých pasáží a opět to pro jistotu po popisu jedné soulože raději ještě napíše: „Bylo to úplně stejné jako s Kurtem a Marinou, i když dnes byli čtyři. Stejné jako by to bylo s Mengelem a jeho mother. Se Šagalem a Velkou Ségrou.“), ale nuda ze špatně napsaného příběhu, v němž spíše než metaforu najdeme klišé. Měšťáka by Antošová šokovala leda v případě, že by ho tou knihou nečekaně praštila po hlavě.

Kazimír Turek

Revolver Revue 61

Revolver Revue pokračuje v podivném záměru, kdy jedno číslo je pravidelně dobré a hned to následující špatné. K radosti čtenářstva lze říci, že tentokrát redakce pustila do světa to dobré (dokonce velmi dobré). Otevírá je rozhovor Jiřího Pelána s francouzským básníkem Yvesem Bonnefoy („Knih, které nejsou básně, ale veršovaná vyprávění nebo konfese, je dnes na tucty,“ říká mimo jiné.) a jeho referát, nazvaný Poezie a univerzita. Norman Podhoretz a Norman Mailer se v esejích o beat generation z konce 50. let neshodnou vůbec v ničem. „Hipsterský jazyk je jazykem uměleckým. (…) Pokud člověk nesdílí pocity euforie a vyčerpání, k jejichž popisu je onen jazyk uzpůsoben, pak mu nutně připadá pouze frivolní, vulgární či otravný.“ (Mailer) „Kerouac dokáže pravému duchu hipsterského slangu zůstat věrný i přes občasné plundrování nepřátelského území (tj. anglického jazyka), a to prostě a jednoduše díky tomu, že slovy není schopen vyjádřit
zhola nic. Pro popis předmětu má jedinou metodu: pořád dokola vedle sebe skládá půltucet týchž adjektiv.“ (Podhoretz) Za přečtení stojí i rozhovor se spisovatelem Jaroslavem Formánkem, korespondence Emila Staigera a Martina Heideggera a úryvky z Gombrowiczova románu Posedlí. Pokud by redakce Revolver Revue chtěla čtenáře napříště ušetřit méně zdařilých čísel, navrhuji připravit číslo 62, poté ho vymazat z počítače a vydat až číslo 63. Budeme se těšit.

–kt–

Jaime Bayly

Y de repente, un ángel

Planeta 2005, 248 s.

Nový román peruánského spisovatele se odehrává v současné Limě. Hlavní postavou a zároveň vypravěčem je spisovatel Julián, který si najme uklízečku, aby pečovala o jeho zanedbaný byt. Vztah limského intelektuála z lepší rodiny a negramotné indiánské hospodyně Mercedes postupně přeroste v hluboké přátelství. Julián vypátrá Mercedesinu matku, která ji v deseti letech prodala, a zprostředkuje návrat své hospodyně do rodné vsi v horách. Inspirován touto zkušeností se rozhodne znovunavázat přerušené styky s vlastními rodiči, s nimiž se před lety rozešel ve zlém, setká se s těžce nemocným otcem a v dojemné scéně se s ním smíří. Příběh je čtivý a má spád, čtenáře zaujme živým hovorovým jazykem a vtipem, který zjemňuje vážné pasáže, přesto však autor nebezpečně sklouzává ke kýči a laciným efektům, především v kapitolách věnovaných smíření s otcem. Pro evropského čtenáře je problematické také vnímání sociálních
vztahů mezi postavami: ačkoli Julián vědomě odmítá bariéry mezi vyšší bílou vrstvou a vrstvou „nižší“ jak po stránce etnické, tak ekonomické, není schopen se vymanit z pevného rámce konvencí. Baylyho román je reprezentativní ukázkou jednoho z výrazných proudů soudobé hispanoamerické prózy psané především s ohledem na zahraniční knižní trh a určené široké čtenářské veřejnosti, náročnějšího čtenáře však tato novinka příliš nestrhne.

Mariana Housková

Poslední česky vydaná Duteurtrova kniha nepatří k jeho nejlepším. A navzdory podtitulu se nejedná ani o román. Přesto Benoît Duteurtre, pětačtyřicetiletý rodák z Le Havru, patří k francouzským autorům, které stojí za to číst. Je nepřehlédnutelnou postavou mladé literární scény. Vystudoval muzikologii, ale od dětství snil o kariéře spisovatele. První román Sommeil perdu publikoval v pětadvaceti letech a do letošního roku k němu přibylo dalších sedm prozaických titulů. Tři z nichž vyšly česky.

V čem spočívá tajemství autorových skandálních úspěchů (a úspěšných skandálů)? Duteurtre, držitel ceny Francouzské akademie i Prix Médicis, se především nebojí být současný a čtivý (což jsou vlastnosti, které v literatuře vždycky budí podezření), aniž by přitom rezignoval na svůj vyvinutý smysl pro sžíravou ironii, satiru a bizarní humor. Možná mu v tom pomáhá i někdejší profe­se jazzového klavíristy, díky níž si osvojil cit pro strhující rytmus. Do jeho rukopisu proniká nadhled, hravá duchaplnosti a snaha o srozumitelnost klasické francouzské tradice 18. století. Voltairův Candide ostatně patří k Duteurtrovým oblíbeným románům. Nesentimentální zábavnost jeho próz, spojujících vysoké a nízké, anekdotu a burlesku spolu se satirickým postřehem získala Duteurtrovi mnoho příznivců (české vydání Divné doby, 1997, vyšlo v roce 2003 s předmluvou Milana Kundery). Stejné množství odpůrců ale možná vyvolává
Duteurtre jako kritik a polemik, který se značnou nevážností píše o všem, co je dodnes pro Francii a Francouze „svaté“. Výbušnou reakci vzbudil jeho esej Requiem pour une avant-garde (1995), v němž útočí na dogmatické pojetí hudební avantgardy, které v jeho očích ztělesňuje především skladatel Pierre Boulez.

Cestou do Francie

Nešetří ani Francii samu. „V době, kdy pařížský duch upadá, zachrání Francii Američané!“ prohlašuje jedna z postav románu Cesta do Francie (2001, č. 2004). Duteurtre je představitelem Francie, která se neuzavírá do „splendid isolation“ vlastní kulturní výlučnosti. Naopak, ironicky odhaluje kýčovitou iluzivnost některých tradičních národních hodnot, které často nejsou ničím jiným než vyprázdněným lákadlem pro turisty. Ačkoliv je založením Pařížan, stejně dobře se cítí i v New Yorku, kde tráví část roku. Nejen geograficko-kulturní odstup mu umožňuje nemilosrdně bořit mýtus Francie jako kulturní metropole a ukazovat kulturní i mravní úpadek francouzských měst i venkova.

Výsledkem je „groteska moderní doby“ (už ne komedie, na to je doba příliš pokřivená), na níž je snad ze všeho nejživotnější její vulgarita. Autobiograficky ladění hrdinové Duteurtrových knih, podobni novodobým Candidům, s překvapením a údivem objevující Francii, která bez většího odporu podlehla medializaci a komercializaci zasahující umění i společnost. Stará Evropa je vyčerpána. Současný New York představuje podle Duteurtra totéž co někdejší balzakovská Paříž. Je sice plný zmatku a nepořádku, ale projevuje nesmírnou chuť do života.

V pasti moderní civilizace

V Americe se ocitá i hlavní hrdina Služby zákazníkům, krátce poté, co se jeho život ztrátou mobilního telefonu začne neodvratně komplikovat. Podobně jako Kafkův Proces začíná nepochopitelným zatčením K., odvíjí se od ztráty mobilu zdlouhavý reklamační proces Duteurtrova hrdiny, připomínající bludnou cestu labyrintem holdingových společností, v jehož středu se snad nachází přízrak ředitele Delmara. Jedině ten může hrdinovy problémy vyřešit. Autor vystupuje jako neúprosný pozorovatel, aktuální svět popisuje jako svět nefungujícího internetového připojení a ztracených mobilů, kreditních karet, které z ničeho nic nefungují, zaoceánských letů, které jsou z technických důvodů zrušeny, aby bylo letadlo dostatečně zaplněno, i různých hesel a kódů, které se tak snadno dají zapomenout. Je to svět nejmodernější organizace a techniky a zároveň svět jejich selhání. Je to Chaplinova Moderní doba, bouřící se proti zdravému rozumu.

„Sebemenší reklamace předpokládá nekonečnou čekací dobu a účet za čekání sám o sobě přispívá ke zvyšování výdělku. Prosté duše by to čekání přičítaly nedostatečně početnému personálu. Ve skutečnosti jde o cyničtější mechanismus: čekací doba se stala ekonomickým faktorem a zdrojem zisku.“ Duteurtrův jazyk odráží tuto změnu snad nejlépe. Místo procesu a úředníka nastupuje reklamace a zákazník. Je to jazyk ekonomie, informatiky a reklamních sloganů, jako například Rimbaudovo „Buďme absolutně moderní“, propagující služby mobilního provozovatele. (Způsob užití tohoto rimbaudovského motivu až příliš připomíná stejnojmennou kapitolu z Kunderovy Nesmrtelnosti.)

Duteurtre ale nechce čtenáři vnutit tušení apokalypsy. Přijímá postoj ironické shovívavosti někoho, kdo nevěří v žádné sny a utopie a ví, že své přítomnosti neunikne a nakonec mu nezbude nic jiného než se jí přizpůsobit. Duteurtrovou odezvou je skepse, ale nikoli nihilismus. Kafkovsky pojatý příběh o spiknutí kapitalismu nabídne závěrečné takřka snové rozuzlení, za jehož fantaskní snahou o vyváženost, přesto čitelně probleskuje neskrývaná ironie.

Necelých sedmdesát stran Služby zákazníkům je na román, byť krátký, málo. Místo něj se nabízí novela vystavěná na několika anekdotách (jako když postmoderním diskursem patřičně poučený katolický kněz v McDonaldu osloví mladého muslima slovy: „Já jsem křesťan. Ty jsi muslim a já tě respektuju, protože máme stejného boha. Všichni se můžeme domluvit na informatice. Každou středu odpoledne pořádám bezplatné internetové školení. Nechceš tam přijít?“) a fejetonech, které jsou občas stejně banální jako skutečnost, již popisují, anebo užívají vtíravé rétoriky levicového politicko-ekonomického traktátu. „Podnik nahradil Stranu ve využívání ireálné propagandy (Kupujte více. Cestujte více. Využijte našich podmínek.) a přitom se zákazníky jedná jako se stádem, jež se musí přizpůsobovat ziskům akcionářů.“ Nelze se ubránit pocitu, že celá zápletka, která na ploše novely působí leckdy rozpačitě a nepřesvědčivě, dokonce neměla přesáhnout rámec hutné, ale krátké povídky.

Jako kafkovská parafráze postrádá Služba zákazníkům poetiku světa zahaleného do meta­fyzického tajemství. A na satiru je příliš doslovná. Místo toho nabízí typ aktuálnosti, který však nejrychleji podléhá stárnutí. Na tomto místě můžeme Atlantisu, který Duteurtrovy knihy vydává s obdivuhodnou rychlostí, popřát šťastnější ruku při příštím výběru toho, co (nejen) z jeho tvorby do češtiny přeložit.

Autor je student komparatistiky a filmové vědy na FF UK.

Benoît Duteurtre: Služba zákazníkům.

Přeložila Růžena Ostrá, Atlantis, Brno 2005, 70 stran.

Mlčení, k němuž odsoudil minulý režim dílo Jana Zahradníčka a dalších katolických básníků, je téma studie Ondřeje Lehkého Znamení moci v revui pro kritické myšlení Distance č. 2/2005.

Originálně připomněl Mirek Kovářík v Týdeníku Rozhlas č. 50/2005 letošní 30. výročí úmrtí básníka a překladatele Josefa Palivce: dopisem, jímž Helena Čapková-Palivcová 17. 10. 1953 žádala prezidenta Zápotockého o milost pro svého vězněného, na dvacet let odsouzeného manžela. Kovářík připojil ještě soupis 41 spolupodepsaných spisovatelů a divadelníků, žadatelkou lakonicky komentovaný. Čteme v něm jména například Jaroslava Seiferta, Pavla Eisnera, Františka Hrubína, Emila Vachka, Adolfa Branalda, Růženy Naskové, Olgy Scheinpflugové, Leo­poldy Dostalové, Jana Wericha, Františka Langera, Josefa Kopty, ale i Milana Jariše a Vaška Káni.

Romány Alexeje Pludka Vabank (Čs. spisovatel 1974),Karla Houby Postel s nebesy (Melantrich 1976) a dalšími díly české prózy 70.–80. let minulého století se probírala Alena Šporková v studii Poučena z krizového vývoje (Soudobé dějiny č. 2/2005).

Německý výbor z povídek Josefa ŠkvoreckéhoDas Bassaxofon. Jazz-Geschichten, vydaný v prestižní edici Tschechische Biblio­thek (München, Deutsche Verlagsanstalt 2005), recenzovala v literárně-hudební příloze týdeníku Prager Zeitung č. 40/2005 Renate Zöller.

Časopisu Nový Polygon, jenž vznikl sloučením dříve exilových časopisů Reportér (Švýcarsko) a Západ (Kanada), poskytl v čísle 5/2005 rozhovor autor románu Zatím dobrý. Mašínové aneb Největší příběh studené války (Brno, Petrov 2004) Jan Novák. Záminkou k rozhovoru byla Masarykova cena, kterou udělili letos v červnu Ctiradu Mašínovi, Josefu Mašínovi, Milanu Paumerovi a in memoriam popraveným Zbyňku Janotovi, Ctibo­ru Novákovi a Václavu Švédovi kanadští Češi a Slováci. – Pod titulkem Zatím blbý… referoval Michal Jareš v Hostu č. 9/2005 o konferenci Česká literatura v Evropské unii, pořádané u příležitosti jedenáctileté existence týdeníku Obrys-Kmen. Ten má zpoloviny také exilovou minulost.

František Knopp

Německo

Letošní poslední číslo časopisu Literaturen si ve svém podtitulku klade otázku „Jak mocná je víra?”. V prvním příspěvku se filosof a teolog Christoph Türcke zamýšlí nad současným údajným nárůstem zájmu o otázky víry a rostoucím vlivem náboženství na chod společnosti. Že například v Americe existují silné vazby mezi současným prezidentem a konzervativními evangelickými skupinami, není podle autora tak překvapivé, když si připomeneme, že náboženská svoboda již od počátku Spojených států znamenala svobodu pro protestantského ducha podnikání, ve Francii se naopak jedná o ochranu státu před mocnou katolickou církví. Přesto mají všechny formy náboženské svobody po­dle Türckeho něco společného: dávají zelenou obchodnímu duchu novověku a tržnímu hospodářství. To však dnes není jen nějakým omezeným prostorem v rámci společnosti, ale světovým trhem, který rozhoduje o bytí a nebytí jedinců i skupin. Tento velký vliv jej činí něčím víc než jen
profánním obchodem, stává se náboženským fenoménem, a proto vyvolává takový potenciál agrese ve světě „proti Západu“. Türcke dále polemizuje s novými knihami, které na toto téma vyšly od filosofa Jürgena Habermase a německy píšícího Íránce Navida Kermaniho.

V dalším příspěvku, rozhovoru mezi historičkou Gesine Schwanovou, filosofem Rüdigerem Safranským a literárním kritikem Gustavem Seibtem je mimo jiné vyjádřen názor, že současný zvýšený zájem o náboženství souvisí nejen s trendem takzvaného Wellness-náboženství. V poslední době roste i zájem o dogmatickou podstatu katolictví, a to z potřeby intelektuálního vymezení vlastních tradic vůči islámu.

V závěru čísla najdeme doporučení na vánoční četbu: každý ze zúčastněných literárních kritiků dává tipy nejen na knihu roku, ale i klasiku, knihu erotickou nebo zábavnou. Ve speciální kategorii “co mě letos nejvíc naštvalo” se třikrát objevuje udělení Nobelovy ceny Haroldu Pinterovi nebo povzdech nad tím, že současní autoři píší stále delší a delší literární texty.

Eva Vondálová

Zdálo se mu, že si představuje, jak jede do práce. A prší. Věděl, že má nastartovat. Zapnout stěrače. Podívat se do zrcátka a odjet. Dnes neplnil běžná očekávání. Seděl a nerozjížděl se. Nebyl oholen, nevykartáčoval si oblek. Jenom boty měl odpovídající pondělku. Černé. Kožené. V pondělí pravidelně nosíval černé polobotky. Je nepravděpodobné, že by zvolil jiný typ obuvi. K tmavému obleku. Mokasíny nebo boty s gumovou podrážkou.

Ještě vlhkými prsty si do přehrávače zasunul kazetu. S výukovým kursem angličtiny. Lekce šest. Opakovací lekce. Prokopovi mají nový byt, slyšel by anglicky. Nový a krásný, neposlouchal ani další slova. Jsou v něm šťastni, vypnul přehrávač. Jak je byt zařízen, už věděl, i to, že paní Prokopová je učitelka a její muž úředník. V některých lekcích byli prodavačkou a podnikatelem. Dnes považoval za nesmyslné učit se nový cizí jazyk. Protože už nikdy nemohl mluvit bez přízvuku. Nebude mluvit plynule. Chtěl se jenom bránit chátrání. Dokázat si schopnost zapamatování. A to i v jeho věku. Proto se přihlásil. K soukromé učitelce. Několik měsíců nepostoupil od lekce šest. Přestával věřit jejímu „Jde vám to opravdu pěkně“. Platil pět set korun za vyučovací hodinu. Za čtyřicet pět minut. Nejprve mu přečetla úvodní článek lekce ona. Pak četl on. Slyšel se, jak je trapný a jeho výslovnost je špatná. Doma si
opakoval slovíčka. Někdy míval pocit návratu do doby studia. Před dvaceti lety si pamatoval všechno lehce. Alespoň dnes si to myslel. Ve dvaceti o tom nepřemýšlel. Proč by se měl zabývat něčím tak samozřejmým, jako je paměť. Která pojme všechno. A mezi tím stovky stránek skript o diferenciálním počtu, věty a slova jiných jazyků. Sdělení znějící napoprvé zázračně, tísnivě nebo neskutečně. Výlučně určená jen a jen pro něj.

Na stopce bude muset zastavit. Znehybnit kola na několik sekund. Ne kvůli dodržování pravidel. Na chodníku ji uviděl. Ženu. Podobnou Eddě. Vlasy ovšem měla kratší. A lodičky s podpatkem označovaným jako kačenka. Takové Edda nenosila nikdy.

„Mám v nich nemožné kotníky. Jakoby oteklé,“ řvala a ječela příšerně, nepřístojně. „Opravdu, máš,“ takto ukrutně, úděsně jsem jí odpovídal já. Ano, já. Přitom její kotníky byly útlé. Křehké. Nezměnily by je ani podpatky s hyperbolickým průřezem. Byl to jen další z jejích výmyslů a představ.

Co když právě ta žena na chodníku mohla být mojí ženou? Pro celý zbývající život. Ve vztahu, který by byl definitivní. Navždy. S každou jsem chtěl mít neopakovatelnou a jedinečnou lásku. S něhou vzájemných doteků. Nějak to nevychází. Nevím, čím to je. Z ženy na chodníku vidím už jen barvu pláště. Odchází, aniž by si mě všimla. Netuší, že jsme spolu mohli mít lásku. Udělal bych pro ni všechno. Tak jako poprvé. Sledoval bych zase své tělo. Jestli je pro ni dostatečně krásné. Vím, že bych se stále dokola omýval. Abych pro ni byl přitažlivý. Ne jako Viktor, který jde do postele se špinavýma nohama. O nehtech ani nemluvím. Nechápu, jak s ním někdo může něco mít. S nečistým chlapem. Ještě o tom vykládá, jak na ni sahal nečistýma rukama. „Kvičela nadšením,“ nezapomene všechno shodit. O své ženě bych především mlčel. Mezi muži. Aby mi ji nepošpinili. Tu začínající lásku. Svými řečmi o pronikajícím a zabořeném prstu. Pak jeho olíznutí.

„Nevíš, jak chutná“, a pomrkávají u toho. Má to být humor. Ne v práci. Tam ne. Tam jsou odpovědní. Vážní. Při plnění úkolů. Podávání výkonu. Při špičkování se nesoustředí na všechny ženy, jenom na vybrané, někdy pouze na jednu. Nejčastěji na některé její části. A na úkony. Smějí se. Zvláštní způsob k dosažení rozkoše. Neposlouchám takové řeči, protože mi tě shazují. Ponižují a začerňují. Budu k tobě cítit nenávist. Ale až později. To už jsem si nezacpával uši a zapojil jsem se do chlapské hry. Nemohu zůstat vzadu. Chci být úspěšný. Něčeho dosáhnout. Jak to, že jsi nic z toho nepochopila? A také jsi začala zvyšovat své nároky. Na mne. Ne na sebe. Mohou chtít cokoliv. Myslím ženy, které milujeme. Jenom to nesmí být příliš často. Tohle nechápou. Žádná z nich. Ani jedna. A jenom útočí. Nenechají nás v klidu.

„A co můj klid?“ řvala a ječela by za nějaký čas i ona. „Můj klid, ten tě nezajímá.“

„Na co ty se potřebuješ soustředit?“ To ty bych zdůraznil. Zařval. Zakřičel. Ale až později. V době, kdy bych ji začal obviňovat. Z mé nespokojenosti, úzkosti, pocitu marnosti. Přece musí být někdo, kdo nese vinu. Kdo je za mě odpovědný. Ona se nechová podle očekávání, jakýchkoliv.

„Tím mě znejišťuješ. Chybí ti jakýkoliv plán. Nemáš žádnou představu o budoucnosti.“

„A ty máš?“ řve po mně, brání se.

Ve zpětném zrcátku uviděl sebe. Také Eddu. Pokud by se vrátil o pět let zpět. Sedávala vždy za ním. Nikdy ne vedle něho. Cítila se tak bezpečněji. Alespoň to tvrdila. Údaje o počtu nehod a přeživších sedících za řidičem neznala. Ani o to neusilovala. Žádný ověřitelný údaj. Uvedla pouze příklad. Jakési nehody. S usmrceným spolujezdcem ve­dle řidiče. Znala podrobnosti. Někde je musela vyčíst. Nebo zaslechnout. Kdyby sedávala vedle něj, uvedla by obdobnou smrt. Jenom budoucí nebožtík by seděl za ním.

Její svět jsem chtěl pochopit. Bez úspěchu. U ní se nebylo čeho chytit. A ona mi nešla vstříc. Bohémka, svobodná bytost. Vnímal jsem ji takto pouze několik měsíců. Pak mi z jejího způsobu chování zůstaly jen vzpomínky na chaos. Neorganizovaný nepřetržitý chaos. Žena bez řádu. Nepraktická, neschopná upéct bábovku, vyžehlit košili bez vrypů a varhánků na límci. Neschopná vykartáčovat oblek. Vždy jsem z něj obíral nemožné množství chlupů. Ona je snad na kartáč musela přilepovat. Černé, oranžové i bílé jsem tam našel. Přitom byla rudovláska. Přírodní. Nepřál jsem si, aby se vyholovala. Udělala to stejně a nad čárkou si nechala jenom úzký proužek. Pětimilimetrový. Divil jsem se.

„Vždyť nic nedokážeš pěstovat.“

„Nevadí,“ řvala ona, „to nevadí“, a chodila celý měsíc bez kalhotek.

„To děláš naschvál,“ ječel jsem.

Navíc to strniště dost píchalo. Především v okolí mých rtů. Po celou dobu dorůstání.

„Nelíbí se mi to,“ řval jsem ještě. Ne jednou. Několikrát.

Boty k tomu porostu nosila dětské. S kulatou špičkou a dlouhým opatkem.

Cestu do místa výkonu práce, takhle to mám v manažerské smlouvě, znám dokonale. Kolikrát jsem ji projížděl. Tisíckrát. Nepočítaně. Obvykle ji projedu za čtyřicet pět až padesát jedna minut. Dnes si ji zkrátím. V představách nejsem ničím omezen. Mohu jet, kam a jak chci. Do protisměru, na levé straně, na červenou. Čekají mě desítky zatáček. Zvládám je bravurně. Najíždím do nich tak, abych se co nejméně namáhal při otáčení volantu.

Pod Pastvinami bývá nejvíce nehod. Především v zimě. V mlze, nebo když prší.

Mne to potkalo jenom jednou. Možná dvakrát. První havárii si pamatuji. Tu druhou ne.

Zapomněl jsem na ni. Vytěsnil jsem ji. Abych se k ní už nikdy nemusel vracet. Poprvé se nic vážného nestalo. Nebyla to v žádném případě moje vina. Řidička fiatu mě předjížděla v zatáčce. Nevím, co ji to napadlo. Autu naproti sobě se vyhnula nárazem do mne. Jenom jsme oba měli nepříjemně pomačkanou kapotu. Jinak nic.

Měl jsem štěstí?

Neřval jsem po ní. I když pro sebe jsem jí v autě řekl čuráku. Přitom obvykle nemluvím tak hulvátsky. Bylo to ve stresu. Z představy, že možná právě končím. Se vším. Se životem. Tenkrát jsem nechtěl. Očekával jsem ještě tolik věcí a událostí.

Vysoukala se z auta. Řidička fiatu. A byla zděšena. Mokrá. Měla dvě mokré mapy na stehnech. Od moči. Ta stékala dál, po zářivě oranžových botách. Kozačkách na zip. Materiálu podrážek jsem si nevšiml. Podpatky měla vysoké. Jehlové. Jak může řídit v tak nemožných botách, napadlo mě. Neptal jsem se jí. Viděl jsem, jak je zoufalá. Nešťastná. Z těch mokrých kalhot.

Čekali jsme na nějaké auto, dokud nezastaví a nedopraví mě k telefonní budce. Nebo někam, odkud bych mohl zavolat policii a sestru řidičky fiatu. Aby jí dovezla kalhoty, dlouhý kabát a ponožky. Mluvil jsem s ní pak. S její sestrou. Jenom jsem nevěděl, jak vysvětlit cizí ženě, proč má oblečení přivézt. Připadal jsem si nepatřičně. Taky jsem se styděl mluvit o další cizí ženě. Že se pomočila. Úlekem.

„Musí si vyměnit kalhoty a prádlo,“ řval jsem po něčí cizí sestře, když stále nechápala, proč by měla přijet jenom kvůli špinavému fleku na oblečení. Přitom o prádle se řidička fiatu nezmiňovala. Zaječel jsem to sám. Pak už její sestra konečně pochopila. Ale stejně přijela až za více než hodinu. Až po odjezdu policie. Řidička fiatu byla po celou dobu obalená přehozem ze zadní sedačky. Imitací leopardí kožešiny. Deku ani nic podobného nikdo z nás neměl. Stejně jsem viděl, a určitě také policie, co je pod přehozem. Možná si představovali i horší věci. Podle zápachu, který se z nás táhl. Bylo mi jí líto.

„Hlavně, že jste v pořádku,“ křičel jsem po ní. Tiše.

 „V pořádku,“ opakovala po mně.

Neuklidnila se ani v suchém oděvu. Dívala se na mne a na auto. Svou sestru nevnímala. Nedivil jsem se. Byla to starší sestra. Ve sportovních botách. S hrubou podrážkou ze surové gumy. V péřové bundě. Začala s výslechem, ještě před vybalením náhradního oblečení.

„Jak to vypadáš?“ kvílela.

Řidička jenom pokrčila rameny. Pravým trochu více.

Dnes projedu zatáčky bez kolize. Značek s jejich zobrazením, tabulkami s údaji 5 km a sněhovou vločkou si nemusím všímat. Ke katastrofě není žádný důvod.

„Bude krásně,“ zaječela by Edda tím příšerně nadšeným hlasem.

„Nádherně,“ a tančila by po pokoji. Jako by slunečný den a bezvětří byly nachystány právě pro ni.

„Neber si to osobně,“ vyštěknu na ni. Abych ji zchladil.

I řidiči jsou dnes podivně klidní. Netroubí, neposunkují se vztyčeným malíkem a ukazovákem, s vyplazeným jazykem. Od třetí zatáčky se táhnu za sklápěcím autem. Liazem. V těchto místech si nedovolí předjíždět nikdo. Někdo přeci, pomyslím na tři křížky za příkopem. Na jednom je tabulka se jménem Stanislav Salova. Těla zde pohřbena nejsou. Pohřbívá se jen na vymezených místech.

„Umřít musíš také ve sterilním prostředí,“ bála by se Edda.

„Zabít se mohu, kde chci,“ zaječel bych na ty její kecy. Ale až později. Ne hned.

Nikdy nedokázala sedět klidně. Nevím, čím to bylo. Posouvala páčky topení, přepínala ventilátor. Až sedmkrát, než jsem dojel k Novým Dvorcům, natáčela mřížkami topení. I na mé straně.

Otevírala a přivírala střešní okno, posouvala i bočními.

„Jsem nervózní,“ křičela na začátku. Pak už ne. Myslela, že ji musím brát takovou, jaká je.

A přitom jsem ji nesnášel. V autě jsem s ní nejezdil rád. Zabírala v něm tolik místa. K zalknutí. Přímo jsem ji nenáviděl.

„Nech toho,“ křičel jsem po ní. „Připoutej se.“

Později si brala prášky na uklidnění. ROHYPNOL.

Po nich si jenom otírala prsty o dlaně. Střídavě o pravou a levou dlaň.

Agens, ta sedávala klidně. Uvolněně. Věřila mi, že jízdu zvládnu.

Někdy mě provokovala. Ne moc.

Jakoby nenápadně.

Sedla si a sukni nechala vyhrnutou. Nestahovala ji dolů ani ji jinak neupravovala. Otřela se o mě, když jsem přeřazoval. Nebo mi jen pohladila ruku.

Seděla bez bot. Paty si opírala o vyklenutí blatníku. Vždycky jsem to místo důkladně vysával. Aby měla dobrý pocit. Čistoty.

Nic víc.

Mohl bych všechno. I za jízdy, kdybych chtěl. Stačila mi však jen představa.

Den bude stejný jako v předchozích dvaceti letech. Boty ovšem nosil v prvních měsících sportovní. Odlišoval se od spolupracovníků nazutých do černých, výjimečně i hnědých polobotek se šněrováním. Pouze ředitel pobočky měl boty s koženou podrážkou. Za dva roky si koupil podobné, ale s modernějším vzhledem. S méně zúženou špičkou a jedenapůlcentimetrovým podpatkem. Své první kožené podrážky si musel nechat zdrsnit. Pěti příčnými rýhami. Aby neuklouzl. Později si zvykl a chůzi zvládl. Bez potíží.

„Dobré ráno,“ pozdraví vrátného.

„Dobrý den, pane doktore,“ odpoví mu on. „Jak jste se vyspal,“ dodá někdy. Ne každý den.

Na křižovatce ve Svince se musím zařadit do pruhu pro odbočení vpravo. Kdysi dávno, ještě v mých počátcích, jsem se občas pletl a zařadil se do pruhu pro přímou jízdu. Pak už záleželo jen na řidičích za mnou a ve­dle mne, jestli mě pustí do správného směru. Někdy jsem musel projet až do Hlinky, tam se otočit a vrátit. Dnes už s tím potíže nemám. Se zařazením, myslím. Také konečně osadili tu dopravní značku výš, takže ji vidím o šedesát tři metrů dříve, a osadili ji mimo strom. Spíš strom skáceli, jak znám pracovníky u silnic. Po těchto úpravách se už neplete nikdo. Alespoň si nevzpomínám, že bych v posledních letech někoho pouštěl ze svého pruhu. Já se po těch letech ježdění řadívám i v cizích městech v klidu a s přehledem, protože si dávám na čas, vše si dopředu promyslím a ověřím. Na mapě a u známých, kteří město znají. Dávám si na čas, než se rozhodnu. Nebylo tomu tak vždycky. Dělal jsem spoustu zmatků.

A byl jsem v organizaci. Jedno jaké. Ale byl jsem tam.

 „Zprostituovaný chlap,“ řvala po mně. A nepřestávala. Ona samozřejmě nebyla v ničem. Jistě ne promyšleně. Nedokáže se totiž přizpůsobit řádu. A vedení. Já rovněž ne. Ale myslel jsem si, že mi to pomůže. Zapojit se. Nestát vně. Mimo. Nezařazený. Myslel jsem si, že je snadné se všemi. I s tebou. Omyl jsem poznal až později. Protože já jsem zůstal sám. I v té proorganizované mase.

Nevstupoval jsem plánovaně. To už vůbec ne.

Bylo tak jednoduché vstoupit. Nepřemýšlet.

Vyplňte a odevzdejte do pátku, jenom takhle to řekl Karel Nešpor. Namísto úvodního testu z deskriptivní geometrie. Pátek byl zítra.

Ne, formuláře přihlášek sám nerozdával. Na distribuci papírů byla určena služba. I na mytí tabule a ořezávání křídy pod úhlem čtyřicet pět stupňů. Přesně. Abychom při zkoušení mohli rýsovat na tabuli. Služba se střídala po týdnu. Pokud něco neprovedla.

Zvedl jsem ruku. K dotazu. Karel Nešpor mě vyvolal a namísto odpovědi mi zadal příklad. Vyřešit průnik přímky s rovinou. Přičemž přímku zadal nějak atypicky. Nenalezl jsem řešení a dostal za pět. Již potřetí v tomto pololetí.

Nikdo další se už nehlásil. Ani v pátek. Jenom jsme všichni odevzdávali papíry. I s podpisem.

Lubomír se u toho ušklíbal. Hrál si na revoltu. Zvolili jsem ho za předsedu organizace. I já jsem jím mohl být. Kdybych měl zájem. Jenomže já jsem nemusel. Na vysokou mě vezmou i bez předsedování. S mým prospěchem, pokud se nebudou opakovat mé problémy v deskriptivě.

Nechtěl jsem se s tím vším moc špinit. Jenom tam být. Neunavovat se. Nepřečnívat. Zřejmě by se nic nedělo i bez mého členství. Nikdo by mi nic neudělal. Přesto jsem měl to nutkání. Být tam. Se všemi. Pohromadě.

„Kdo chce kulturu?“ předseda nás už řídil. Vzal jsem ji. Přesvědčili mě.

„Máš přehled,“ křičeli na mě. Když jsem váhal. Jakýpak přehled. Četl jsem. To ano. Nezajímala mě ovšem slova. Ani děj. Nebo vůně klihu a papíru. Přitahovalo mě něco jiného. S knihou jsem nemusel být obutý. Seděl jsem nebo ležel jenom v ponožkách. V létě i bez nich. Komise organizační, finanční, stravovací i sportovní byla již obsazena.

Kromě čtení jsem nebyl schopen něčeho jiného. Hudba mě divně rozrušovala. Koncerty jsem nesnášel. Nejvíce, pokud vyhrával celý symfonický orchestr. Úder činelů mi tříštil mozek. Po takovém zážitku jsem se pak nemohl soustředit několik týdnů. Stejnou dobu mě trápily otlaky od těch nemožných lakýrek. Neměl jsem jiné sváteční boty. Tlačily mě především na malíčcích a nártech. Nenáviděl jsem je. Úzké, neprodyšné boty. Míval jsem v nich mokré nohy. Nepáchl jsem. To ne.

„Nevydáváš žádný pach,“ ječela Milada. „Ani vůni.“

Musel jsem použít sprej TIDES. Koupila mi ho.

„Za hříšné peníze,“ jak nezapomněla zařvat.

Přitom já jsem se svým pachem byl spokojený. I s jejím.

„Co ti pořád vadí,“ zeptal bych se jí.

Ani na ten rockový koncert se mnou nešla.

„Co bych tam dělala?“ ječela.

„Byla bys se mnou,“ řval jsem po ní. „Sdílela zážitek.“

„Tvůj experiment,“ to už vřeštěla.

Nechal jsem ji být. Pak stejně zmizela. Je nezvěstná. Nehlásí se. Nikdo o ní neví.

Na rockový koncert bych mohl jít v kristuskách, pokud bude teplo. Když ne, tak v plátěných teniskách nebo semiškách. Kotníkových s rovnou podrážkou. Měkkou.

Tvrdší hudbu jsem mohl poslouchat jen vně sálu, ne vevnitř. Tam by mi praskla hlava.

Odzkoušel jsem si to na Plasticích s jejich Elí. Praskl mi bubínek. Pravý. A to prý se drželi zpátky. V řevu a ječení, protože hráli komorně. Říkal mi Oto. Jejich texty se mi líbily. I kytarista, který hrál bosý a do pasu nahý. Stékaly po něm prameny potu. Setkávaly se nad pupíkem a odtud tryskaly ven z těla.

„Tohle má svý šťávy,“ řval na mě v tom randálu Oto.

„Ničím se nemastí, aby to vypadalo,“ asi tohle taky ječel.

Mě to už nezajímalo, praskl mi ten bubínek a holka, co se tlačila kolem mne, mi odporně šlápla na nárt. Měl jsem ty kristusky a ona kopačky. K sukni. Kdyby alespoň s gumovými špunty. Tyhle byly hliníkové, vybroušené do špice. Nárt mi krvácel.

Na pohotovosti to vzali v jednom – ucho i nárt.

Lékař se nedivil a kromě dotazu na datum mého narození se na nic neptal. Asi to bylo také tím, že v těch řemínkových sandálech jsem vypadal mírumilovně. Opilý jsem nebyl. Až pak.

Anna Zonová (1962, Nižný Komárnik) vystudovala stavební fakultu v Brně. Nejprve působila jako výtvarná kritička a kurátorka. Byla například kurátorkou výstav Gansovy muzejní a vlastivědné společnosti v Moravském Berouně. Publikovala mj. v Literárních novinách, Hostu a Ateliéru. Vydala sbírku povídek Červené botičky (Petrov 2001) a román Za trest a za odměnu (Torst 2004), který byl nominován na Magnesii Literu.

Blížíme se teď ročnímu období kritickému pro obchody a supermarkety: měsíc před Vánoci jsou čtyři týdny, kdy obchody všeho druhu prodávají své produkty nejrychleji. Pro děti znamená Ježíšek jedno: dárky. Nesouvisí nijak s původním Mikulášem, jenž vykonal zázrak tím, že třem chudým sestrám poskytl věno a umožnil jim tak, aby se provdaly a unikly prostituci.

Lidské bytosti jsou nábožná zvířata. Psycho­logicky je velmi těžké procházet životem bez oprávnění a bez naděje, jež poskytuje náboženství. Můžete to vidět u pozitivistických vědců devatenáctého století. Ti trvali na tom, že popisují vesmír v důsledně materialistických pojmech – ale v noci se zúčastňovali seancí a pokoušeli se vyvolávat duchy mrtvých. Dokonce i dnes potkávám často vědce, kteří jsou mimo svůj vlastní obor pověrčiví – tou měrou, že se mi někdy zdá, že chcete-li být dnes důsledně nevěřícím, musíte být filosofem. Nebo možná knězem.

A my potřebujeme ospravedlnit své životy – sobě a ostatním. Peníze jsou nástroj. Nejsou hodnota – jenže hodnoty potřebujeme právě tak jako nástroje, účel jako prostředek. Veliký problém, jemuž lidské bytosti čelí, je v tom, jakým způsobem přijmout skutečnost, že každý z nás zemře.

Peníze dokážou hodně – ale nemohou vám pomoci smířit se smrtí. Někdy vám pomáhají vaši smrt odložit: člověk, jenž může vydat mi­lion liber na osobní lékaře, žije obvykle déle než ten, kdo tak učinit nemůže. Ale nemůže si prodloužit život o mnoho déle, než je průměrná délka života bohatých lidí ve vyspělém světě.

A pokud věříte jenom penězům, pak dříve nebo později objevíte, jak velice jsou omezené: nejsou s to ospravedlnit fakt, že jste smrtel­né zvíře. Dokonce čím více se snažíte této skutečnosti uniknout, tím více si musíte uvědomovat, že vaše jmění nedává vaší smrti smysl.

Je úlohou náboženství toto ospravedlnění poskytnout. Náboženství jsou systémy víry, jež umožňují lidským bytostem ospravedlňovat jejich existenci a jež nás smiřují se smrtí. V Evropě jsme v minulých letech čelili slábnutí organizovaného náboženství. Víra v křesťanské církve klesala.

Ideologie, jako například komunismus, které slibovaly nahradit náboženství, velmi výrazně a veřejně neuspěly. Takže ještě stále se ohlížíme po něčem, co každého z nás smíří s nevyhnutelností naší vlastní smrti.

G. K. Chestertonovi se často připisuje poznámka: „Přestane-li člověk věřit v Boha, neznamená to, že nevěří v nic. Věří čemukoliv.“ Ať to řekl kdokoli – měl pravdu. Prý žijeme ve skeptickém věku. Ve skutečnosti žijeme ve věku bezmezné lehkověrnosti.

„Smrt Boha“ nebo aspoň umírání křesťanského Boha bylo doprovázeno zrozením množství nových idolů. Rozmnožovaly se na těle křesťanské církve jako bakterie – od podivných pohanských kultů a sekt až po pošetilé podružně křesťanské pověry ze Šifry mistra Leonarda.

Je překvapivé, kolik lidí tu knihu bralo vážně a domnívalo se, že je pravdivá. Je pravda, že Dan Brown vyvolal v život zástupy horlivých stoupenců, kteří jsou přesvědčeni, že Ježíš nebyl ukřižován – oženil se s Maří Magdalénou, stal se francouzským králem a začal vlastní verzi svobodných zednářů. Mnozí lidé, kteří jdou dnes do Louvru, tak činí jenom proto, aby se podívali na Monu Lisu, protože je středobodem knihy Dana Browna.

Klavíristy Arthura Rubinsteina se jednou ptali, věří-li v Boha. Řekl: „Ne. V Boha nevěřím. Věřím v něco většího.“ Naše kultura trpí touž inflační tendencí. Existující náboženství nejsou dost velká – požadujeme od Boha něco víc než pouze současné znázornění křesťanství, jež může nabídnout víra. Přecházíme proto k okultismu. Takzvané okultní vědy naprosto nikdy neodhalují opravdové tajemství – jenom slibují, že existuje něco tajemného, co všecko vysvětluje a opravňuje. Velikou předností přitom je, že každému dovoluje naplnit prázdnou tajemnou „schránku“ vlastními obavami a nadějemi.

Jako dítě osvícenství a ten, kdo věří v jeho hodnoty – pravdu, otevřené bádání a svobodu –, jsem touto tendencí deprimován. Není to jenom pro spojení okultismu s fašismem a nacismem – byť i toto spojení bylo velmi silné. Himmler a mnozí Hitlerovi přisluhovači byli ctiteli nejdětinštějších okultních fantazií. Totéž platilo o fašistických guru v Itálii – jedním příkladem je Julius Evola – kteří v mé vlasti i nadále fascinují neofašisty. A dnes, prohlížíte-li police kteréhokoliv knihkupectví specializovaného na okultismus, najdete na nich nejenom obvyklé bichle o templářích, rosikruciánech, pseudokabalistech a ovšem Šifru mistra Leonarda, nýbrž také amtisemitské brožury, jako Protokoly sionských mudrců.

Byl jsem vychován jako katolík, a i když jsem z církve odešel, budu letos v prosinci jako obvykle sestavovat pro svého vnuka vánoční jesličky. Sestavujeme je společně – jako to dělal můj otec, když jsem byl ještě kluk. Křesťanských tradic si hluboce vážím – jako rituály vyrovnávající se se smrtí stále ještě dávají víc smyslu než jejich ryze komerční alternativy.

Myslím, že souhlasím s Joyceovým odpadlým katolickým hrdinou v Portrétu umělce jako mladého muže: „Jaký druh osvobození by bylo zříci se absurdity, jež je logická a soudržná, a chopit se takové, jež je nelogická a nesoudržná?“ Náboženská oslava Vánoc je absurdita aspoň jasná a soudržná. Komerční oslava není ani taková.

Z anglického originálu, uveřejněného v Daily Telegraph, přeložil Štěpán Steiger.

A hračky a knihy, které pak dívky a chlapci dostávají, tyhle získané povahové vlastnosti rozhodně nezmění. Oddělení hraček ve velkém obchodním domě před Vánoci jsou v tomto smyslu poučná: vypadají jako hromada dat pečlivě vytříděných před načtením do počítače. Aby ze stroje na výchovu vypadla dívka, je třeba vložit nádobíčko, miniaturní vysaváčky, kolíbky, panenky, celou parádu k líčení se, pečování a vedení domácnosti. Aby vypadl chlapec, je třeba naopak zvolit všechno, co povzbuzuje iniciativu a inteligenci, lodě, letadla, nářadí, stavby, celou parádu indiánského náčelníka, Zorra nebo astronauta.

V roce 1974 jsem si všimla „nové“ hračky: bylo to roztomilé miniaturní WC s nádržkou, splachovadlem, štětičkou na h… a se zásobníkem na toaletní papír! Schválně hádejte, pro které pohlaví byla určena… Nemůžu věřit, že kdyby se Freud dnes prošel po oddělení dívčích hraček, mohl by nesouhlasit se Simone de Beauvoir a neuznat, že ženou se člověk nerodí, ale stává. Dobrovolně nebo násilím.

Benoite Groultová: Budiž žena!

Částečný úvazek od počátku devadesátých let patří k ideologii určené všem vrstvám společnosti. Částečný úvazek se ženám – nikoliv však mužům – předkládá jako zázračné řešení ke skloubení rodiny a zaměstnání. Zároveň však upevňuje binom žena/rodina a zprošťuje muže úkolů, o něž by se s nimi ženy rády rozdělily. Nejhorlivějšími advokáty částečného úvazku jsou zastánci mateřského instinktu.

Elisabeth Badinterová: Tudy cesta nevede

Když je člověk mladý, vypadá stále mladě, když je starší, bývá už stejně pozdě.

Elfride Jelineková: Milovnice

(…)

Jakže můj život pravila

Byla jsem jiná sama sebou

Jiná v životě jiná sama v sobě

A já ti druzí

A přece mé tělo má tvář mé oči

Co jsem viděla

Nebo co viděli druzí

Co vidíš ty

(…)

Paul Eluard: Veřejná růže

Muži se věší častěji než ženy, jež dávají přednost utopení. (…)

Ženy milují také plyn z uhlí, skok z okna, jed.

T. G. Masaryk: Sebevražda

Psaní mi přináší úlevu, je to alibi, omlouvá mé nicnedělání.

Eugène Ionesco: Střípky deníku

V dětství se do mozku vryjí brázdy, stopy toho, jak se dítě naučilo přežívat. V dospělosti je ty brázdy stále slyšet, protože se ozývají v srdci. Často vyzvánějí, třeba i němě, a jen občas usnou za horkého odpoledne někde v poli, kde není stín. Přežívání brání životu…

Yveta Shanfeldová, in Literární noviny

A to je moje peklo. A moje největší bolest je, jak se mi všichni ztrácejí, já za nimi chodím, a místo abych se radoval ze setkání, pozoruju s úzkostí jejich tváře, pozoruju, jak je pustoší smrt, oni mi něco vypravují a já poslouchám, jak jim zastaral hlas, já už je slyším jako ozvěnu. Já jenom hledím a vrývám si do paměti tu milovanou tvář. A já vím, že každý okamžik, kdy s nimi jsem, je nenávratně pryč, a že bude jednou jeden poslední a já ho nijak nebudu moci zadržet, já i když budu volat ne, Smrti, ne, já ji neuprosím ani neukřičím a pak jednou mě obklopí obrovská prázdnota, kde už nebude ani ozvěn, nebude nic, nikam nikdo nepůjde, nepotkám na cestě k Horní Vsi už nikdy tam nikoho nepotkám.

Zbyněk Hejda: Nikoho tam nepotkám

(…)

Vše, co by vedlo k vytváření nových věcí, se dnes zapovídá.

Neboť dalších věcí netřeba. Svět je již hotov – jenom jsme si toho dosud nestačili všimnout, pro samé svírání zakázek a pověření a práva. Vše potřebné a krásné by tady někde již mělo být, k nalezení ve vratkých domech, slovech, odrazech vodní hladiny. Všechno už je. A v tomhle skutečném spočinutí nechej položit mé ruce na své, protože bude šábes a i rozdělávání ohně se zapovídá.

Petr Hruška: Zelený svetr

Vypisovala Kateřina Rudčenková, básnířka.

Kolotoč

Prší, taje, vítr sviští, psa by člověk nevyhnal, ale tady kráčí divná dvojice: dvoumetrový tatínek drží za ruku drobného kloučka. Směřují k opuštěnému dětskému hřišti, jdu jim v patách a slyším jejich poněkud strojený rozhovor. Dvojice skončí u dětského kolotoče. Tatínek se zapřahuje jako kůň do žentouru a roztáčí kolotoč. Klouček radostně pokřikuje, bez ohledu na sílící vítr a déšť. Co je na té scénce divného? Aha, už vím, máme sobotu, rozvedený tatínek má návštěvní hodinu a syn projevil zájem o kolotoč. Cítím delikátnost situace a obracím zrak i krok.

Vajíčko

Poslali mě k Vietnamcům pro vajíčka, prý mají zaručeně čerstvá.

– Máte vajíčka? ptám se.

Trhovec se vlídně usmívá, ale zřejmě nechápe, co chci.

– Vajíčka, opakuji a prsty naznačuji něco kulatého.

– Aha, říká trhovec a zkusmo pozvedá rajské jablíčko.

– Ne, odmítám a snažím se rukou vymodelovat cosi oblého. Trhovec se uklání, že porozuměl, a podává mi citron. Potom brambor.

– Vajíčka, opakuji tvrdošíjně.

Stále nechápe. Napadlo mě napodobit kvokání slepice, ale připadalo mi příliš absurdní domlouvat se kvokáním.

Jak dál? Tu Vietnamce cosi napadlo. Shýbl se k bedýnce černých ředkví, vytáhl ušpiněný česko-vietnamský slovník a začal v něm listovat. Zkoušel české názvy různé zeleniny a ovoce. Nakonec jsem mu slovník vzal. Nalistoval jsem kapitolu „Potraviny“ a tam to bylo černé na bílém:  w o n g . Opakoval jsem vítězně  w o n g, ale trhovec stále nerozuměl, až mu to došlo:  w u o n g,  zaskřehotal,  w u o n g.

Teď už to šlo hladce. Trhovec se ukláněl a já jsem si odnášel šest vajíček a první vietnamské slovo.

Šetrnost

Bernard Shaw považoval šetrnost za největší ctnost. Patrně měl na mysli kupeckou šetr­nost, ale Peter Altenberg z té věty odvodil své umělecké krédo, kterému dobře rozumím: šetři slovy jako Shylock tolary, šetři časem svým i čtenářů. Nepochopitelný postoj v době přesycené slovy a obrazy, slovy řinoucími se z amplionů, televizorů, počítačů. Zadržte! Mezi prvními, kdo použil tísňového volání, byl právě Peter Altenberg, jemuž Vídeň nepřiznala šetrnost, ale pouhou lenost.

Smích čínského kurátora

Proč se smál čínský kurátor při otevírání mezinárodní výstavy výtvarného umění v Benátkách? No ano, proč se smál – i když čínsky zdrženlivě. Smál se celému výtvarnickému humbuku? Smál se, protože dobře věděl, jak má rozumět nečekané přízni Západu? Jeho úsměv byl záhadnější než úsměv Mony Lisy v Louvru. Přestaň se smát, promluv, Číňane!

Pan Tůma se nesměje

Molavcová cení zuby, Gott cení zuby, Lucie Bílá cení zuby, publikum se směje, a kdyby ne, pomůže mu předtočený smích. Všichni se smějí, všichni cení zuby. Smích se stal modlou, obchodním hitem, nejžádanějším zbožím, bez smíchu se neobejdou politici ani kazatelé. Jediný, kdo se nesměje, je náš nejvyšší finančník pan Tůma. Jeho tvář neopouští suchý poloúsměv, který ovšem nevylučuje vnitřní smích. Pan Tůma se nepotřebuje smát, nepotřebuje to, ví, že zastupuje strašlivou sílu, která hubí silné i slabé. Rád se dívám na tu suchou abstraktní tvář, která nepotřebuje maskéra, která má ke smíchu stejně daleko jako nepodepsaný šek. Výborně, pane Tůmo!

Cizinec

Jel jsem se podívat na novou stanici metra Ládví. Jen tak, z čiré zvědavosti a z jakési potřeby dojet některým směrem na sám konec. Při výstupu na denní světlo se mne zmocnil divný pocit nejistoty, měl bych to tu přece znát, ale najednou nevím, kde je sever, kde jih, kde vlevo a kde vpravo, perspektiva se proměnila, staré záchytné body už neplatí. Zírám na vysoké obytné domy, jsou tu odedávna, anebo vyrostly spolu s okrasnými borovicemi? Zdá se mi, že jsem nevystoupil na okraji Prahy, ale kdesi hodně daleko, třeba v Montevideu. Dav spěchá ke schodišti, zbystřuji sluch, jakou řečí mluví, ale není pochyb, všichni mluví česky. Poněkud uklidněn sestupuji do podzemí, odkud doputuji do známých končin.

Lze doporučit každému, kdo trpí nadbytkem cestovatelského adrenalinu.

Oslava

Oslava konce války po šedesáti letech. Podmračený deštivý den. V pravé poledne kvílejí jako vždy sirény. Kladení věnců u pomníku padlých. Pan starosta řeční, má krásné nové boty s dlouhými špičkami. Potom společný odchod do jídelny základní školy. Zavřená okna, dusno, šoupání židlí po betonové podlaze. Schůzi vede sestra T., řídí ji věcně a po domácku, jako by se pojednávalo o zavařování okurek, a rychle přichází zlatý hřeb, udílení pamětních medailí od pana ministra Kühnla. Sestra T. líčí, jak obtížné bylo odvézt medaile z ministerstva, schůze bere na vědomí, že si vzali taxík. Sestra z okresu ve svém projevu zdůrazňuje, že při našem kladení byl přítomen sám pan starosta. Marně vybízí k diskusi. T. připomíná, že proti postavení pomníku prezidentu Benešovi byl senátor Schwarzenberg, který byl zvolen v našem obvodu. Ani tento zápalný podnět žádnou diskusi nevyvolal. V nastalém tichu někomu upadla berle, potom ještě jedna. Čte se seznam zesnulých od
poslední schůze. Při každém jménu rachocení židlí. Uf.

Oči

Na lipském nádraží mě strčili do vězeňského vagonu, Češi mu říkali kvočna. Vagon byl rozdělen na jednotlivé kobky, místo okenních skel husté mříže. Dozorce se botou opřel o můj zadek a vtlačil mě do přeplněné klece. Zarazil jsem se až o prsa vysokého muže v ruské uniformě. Zatímco vlak supěl za neznámým cílem, stačil jsem se zorientovat. Muž, kterému jsem dýchal pod krk, byl ruský plukovník, čtyři hlasitě se řehtající mladíci byli angličtí letci sestřelení nad Berlínem. Další osazenstvo tvořili uprchlíci z nuceného nasazení. Sedět nebylo kde, všichni jsme stáli a jen přesouvali těžiště z levé nohy na pravou a zpět. Kak sardini, řekl jsem ruskému důstojníkovi. Ten mlčel, zmínka o sardinkách rozjařila anglické letce, ještě nepoznamenané kriminálem. Smáli se a vykládali si anekdoty. Hlasitě vykřikovali jediná ruská slova, která znali: vojna kaput. Na tváři důstojníka se neobjevila žádná reakce, zůstal uzavřen ve své samotě, nevnímal Angličany, nikoho. Jedou
si jako na výlet, řekl jsem rusky. Důstojník jen náznakem pohnul obočím a mlčel dál. Nastalo ticho, které rozvázalo ústa dalšímu ruskému zajatci. Prozradil, že mlčenlivý muž je plukovník, zajatý u Leningradu, za sebou že má tři útěky z lágru, vezou ho do Mauthausenu, a co to znamená, víme.

Znova a znova jsem se musel dívat na tu zvláštní tvář, vlastně nikdy jsem nebyl nikomu tak blízko, viděl jsem tu špatně oholenou tvář, propadlé vyhublé líce, pomněnkově modré, nesmírně smutné oči. Uvědomil jsem si, že vzhled důstojníka odpovídá tomu, čemu se říká krásný člověk. Stále znova mě však přitahovaly, ba fascinovaly jeho oči. Nehnutě se propalovaly do jakýchsi jiných světů. Nač myslí, na neodvratnou smrt, ale na tu jsme mysleli všichni, i ti rozjaření angličtí letci. Náhle jsem pochopil: už překonal všechny emoce, lásky, vzpomínky, naděje – a zůstalo mu jenom pohrdání. Na dně té číše plné hořkosti zůstalo pohrdání.

Na nádraží v Hofu mě z vagonu vytáhli a strčili do jiného transportu k jinému osudu.

Byly Vánoce 1944.

Ženský pohled

Ležím na operačním stole. Paní doktorka zvedá skalpel a praví:

– Já si vás pamatuju, byl jste tady před dvěma roky.

Napjatě čekám nějaké podrobnosti o svém zdravotním stavu a slyším:

– Měl jste krásné žluté tričko.

Břevnovská neděle

Čtyři dospělí a tři děti upřeně zírají do výkladní skříně místního železářství. Co je tak upoutalo? Přidávám se k okouněncům. Cedníky, kastroly, struhadla, termosky, sada pekáčů… Všichni mlčíme a zíráme. Nudou se mi otvírají čelisti k nějaké poznámce, která nepřichází.

Tatar

Hledím na portrét krymského Tatařína Mustafy Damileva. Nic o něm nevím, jen vidím, že má pohled uštvané srny. Nevýbojný knírek, úzké rty, ustaraný pohled, špatně uvázanou kravatu, kterou si zřejmě vzal jen kvůli fotografování. Ale ty nesmírně dobré oči! Taková fotografie udělá pro krymské Tatary víc než vagon letáků nebo bomb.

Tajfun

Zážitek z televizního dokumentu o ruské atomové ponorce Tajfun. Děsivá obluda, schopná obrátit polovinu světa v hromadu trosek. Sto osmdesát chlapů se proplétá úzkými uličkami mezi obludnými mašinami a jadernými torpédy. Jestli se měl divák vyděsit, tak se to podařilo. Strach a hrůza, to by byl lepší název než Tajfun. Ale je tu ještě závěr reportáže. Kamera sleduje velitele ponorky na cestě k domácímu krbu. Velitel zvoní a čeká. Namísto pozdravů a otevřené náruče se ozve jekot a nadávky. Velitel atomové ponorky uzná svou bezmocnost a schlíple odchází. Kam? Zřejmě mezi svá torpéda, kde nalezne klid a mír.

Pozdě

Přicházela do redakce, vždy jaksi nevhod. Cítila to, rudla, překotně rozvazovala černé desky a nabízela své zboží: kresbičky, scénky z divadel, portréty neznámých lidí, především kresby tanečnic. V očích se jí chvěla úzkost. Právem. Kolik tanečních kreseb může použít denní tisk? Chápala to, pomalu zavazovala své desky a loučila se, vždy znova uražena odmítnutím. Potom zmizela navždy. Zemřela? Emigrovala, přestala malovat? Bůhví. Onehdy jsem při probírání starých papírů objevil slohu jejích kreseb. Ale vždyť jsou vynikající! Živé, svěží, lehké, jako je zdánlivě lehký tanec. Tohle jsem jí měl říct, na tohle čekala. Ale je pozdě. Už celých padesát let.

Co s tím?

Dvě vdovy o francouzských holích se belhají bělohorskou oborou. Už probraly stav svých kyčelních kloubů a nastává změna tématu.

První vdova: – Jednou jsme se s mužem pohádali a já mu řekla, že s ním v jednom hrobě ležet nebudu, i když jsme si to slíbili.

Druhá vdova: – A budeš tam ležet?

První vdova: – Ne, nebudu, děti si přejí, abych se rozprášila.

Druhá vdova: – Dělej co dělej, všem se nezavděčíš.

Košík

Pozoroval jsem psíka, kterému právě sundali košík. Mohl se pominout radostí, skákal, válel se po zemi, vyskakoval, štěkal a dokonce chodil po dvou. Vzpomněl jsem si na slavná devadesátá léta, také jsme tak vyváděli a ani nás nenapadlo, že nám košík jen sundali a ten že někde stále visí na háčku.

Největší Čech

Vsadil bych se, že v té fraškovité anketě, kdo je největší z Čechů, ani jednou nepadlo jméno českého filosofa Ladislava Klímy. Ještě když žil, neznal ho nikdo, snad pár pivařů ze zapadlé hospody, a i dnes málokdo ví, že se pokusil o cosi až neuvěřitelného: stát se Bohem. Uprostřed gigantického zápasu o vlastní zbožnění ho přepadla nesnesitelná bolest zubů. Bolavý zub proti věčnosti? Ladislav Klíma bojoval, vzdoroval, odmítal zubaře – ale nakonec se vzdal. Kdo ví, kde bychom byli, kdyby svůj zápas skočil vítězstvím a dokázal tak, že lidská vůle může být silnější než bolest, dokonce i než bolest zubů.

Žlutá růže

Na schodech leží malá kytice: velká žlutá růže, pár gerber a několik snítek panašované trávy. Proč tu leží, kdo ji tu zapomněl nebo zahodil? Domýšlím se utajeného děje. Mladý muž se pokoušel udobřit svou milou, zazvonil, pootevřely se dveře a prásk, kytice letí na schody. Nebo jinak? Mladý muž je vlídně přijat, ale rozhovor se nedaří, starý spor znova ožije a prásk, květiny letí z okna. A ještě jinak? Starý pán přišel na domluvenou schůzku, ale žena ze sousedního bytu mu oznámila, že paní odjela za dcerou… Pošlapaná žlutá růže náhle připomíná opovědní gesto, potupená žlutá růže ohlašuje nenávist až za hrob.

Zvedám růži: ano, páchla urážkou.

Egoista

Vypěstoval jsem si utajenou rozkoš… Přivlastňuji si některé tvůrce: tenhle malíř je můj, tenhle spisovatel, tenhle muzikant. Vyhrazuji si je pro sebe, nepotřebuji o nich diskutovat, hájit je nebo prosazovat – jen je utajuji, jako zlatokop utajuje svůj claim.

Buk

Nedaleko vchodu do břevnovské obory roste mohutný buk, dvoják. Stojí tu jako vlastní pomník, mlčenlivý, velebný, přímo sršící silou. Při pohledu na ty dva obrovské stvoly začínám rozumět starým Keltům, kteří podobné stromy uctívali jako božstva. Tabulka s označením Památný strom je vlastně zbytečná, velikost a jedinečnost nepotřebuje vysvětlení. Těžko si představit, že na začátku životní dráhy tohoto kolosu byla bukvička, semínko, které se vejde pod nehet. Zázrak! Co všechno musel přestát, kolik bouří a blesků. Podle jakého řádu či jaké milosti se některým jedincům dostává výsady výjimečného růstu? A osudu? Znali snad tohle tajemství staří druidové? Strom mlčí, pevně zaklesnut do země spletí vystupujících kořenů, které připomínají dračí spáry. Jen vydrž, říkám a smekám pomyslný klobouk.

Když může ťuhýk

Ech, jak jsme si všichni blízcí, zvířata, ryby, ptáci i lidé. Tak se například zjistilo, že ptačí nevěrníci přinášejí svým milenkám čtyřikrát více potravy než svým zákonitým družkám, které sedí na společných vejcích! Čtyřikrát více červů, larev, housenek a jiných lahůdek. Takové vzory chování trvají miliony let, ještě dříve, než začala vzestupná dráha člověka, a my se pořád divíme, kde se to v nás lidech bere. Rozhodně máme blíž k ptákům než k bohům. Já se jen divím, že na tyhle souvislosti ještě nepoukázal žádný rozvodový advokát. Ťuhýk, straka, čermáček mají dovoleno, tak proč ne pan Pokorný?

Česká záhada

Čtu Třeštíkovy Mýty kmene Čechů, a čím dále čtu, tím méně chápu. Ale něco přece: je to vše hádání z ruky a z kávové sedliny, pavučina snů a dohadů. Ve skutečnosti o naší prehistorii nevíme skoro nic. Jak to vše doopravdy bylo, zůstane záhadou. Nevadí – alespoň máme své tajemství, které nám nikdo nemůže vzít. A ostatní ať závidí.

Klokani

V knize Edgara Dutky jsem vyčetl zajímavé sdělení, které převrací moje představy o chování zvířat. Sem patří i přesvědčení o sebe­zničující lásce zvířat ke svým potomkům – s jedinou výjimkou krkavčích matek. A teď si přijde australský putovatel a otřese nás zjištěním, že klokanice se chová hůř než krkavčí matky. Jsou-li pronásledovány, vyhodí své mládě z ochranného vaku. Nažer se, pse, jen když přežiju. Marně si lámu hlavu, jaké mravní ponaučení lze z tohoto faktu vyvodit. To je život, řekla by paní Pokorná.

Nejstarší vzpomínka

Nejstarší vzpomínka dcery Martiny. V zahrádce u dědy pozoruje velkého hnědého motýla, jak pomalu otvírá a zavírá křídla.

A moje vzpomínka? Nalezl jsem v trávě pod stromem velké červené jablko a vítězně ho nesu domů.

Zlatý pták

Zastavil jsem se na poslední chvíli. Kryt hustým křovím, zíral jsem na barevný přelud. Zlatý pták! Bezpochyby byl to on, bájný pták z pohádek. Teď stál na lesní cestě, vzdálen jen pár kroků. Byl skutečně zlatý, blyštil se, hrál všemi barvami, hněď přecházela do zlaté, červené skvrny zářily jako rubíny, modrá pérka svítila jako safíry, všechny barvy však přehlušovala zlatá, barva čerstvě vyražených dukátů. Teď se pták začal procházet, pyšně jako král či princ, otáčel hlavičkou, jako by se těšil vlastní krásou. Neodvážil jsem se pohnout, skoro jsem nedýchal, věděl jsem, že jsem svědkem čehosi výjimečného, co každý neprožije a co se nebude opakovat. Že mi byla prokázána jakási zvláštní milost. Kdo se může pochlubit, že na vlastní oči spatřil zlatého ptáka? Už jsem také věděl, komu se pochlubím, doma ne, doma by se mi vysmáli, ale paní učitelka, kterou jsem miloval, mě jistě ocení. Za přemítání, komu bych se měl se svým zážitkem svěřit, se zlatý pták ztratil. Možná, že to byl trest za marnivost
a vychloubání. Pocítil jsem skutečnou bolest. Vyběhl jsem z úkrytu a běžel jsem ve stopách zlatého ptáka, ale už jsem věděl, že běžím marně. Už také nestačím vyslovit tři přání, na která máme při takovém setkání právo. Zázrak skončil a už se nikdy nevrátil. Už nikdy, nikdy, opakoval jsem nahlas.

Les mlčel.

Jaroslav Putík (1923, Most) se učil modelářem, za okupace působil v ilegální organizaci Národní hnutí pracující mládeže, v roce 1942 byl zatčen a odsouzen. Prošel řadou vězení, mj. káznicí v Gollnow a Landsberg am Lech a koncentračním táborem v Dachau. Po válce vystudoval Vysokou školu politických a sociálních věd, pracoval jako redaktor Lidových novin, Literárních novin a Orientace, psal do Kulturní tvorby, Tvorby, Plamenu, Hosta do domu. V době normalizace publikoval v sam­izdatu a v exilových nakladatelstvích. Z jeho knižně vydaných děl: Pod egyptským půlměsícem (1957), Dálky (1962), Indicie (1963), Pozvání k soudu (1964), Zeď (1964), Smrtelná neděle (1967), Brána blažených (1969); Červené jahody (1975), Muž s břitvou (1984), Volný let voliérou (1988), Odysea po česku (1992), Plyšový pes (1996), Bláznův polštář (2003).

Jsou v divadle „hodnoty“, jež vévodí kulturním rubrikám, bodují v anketách, s protagonisty se dělají on-line rozhovory pro různé portály, pro barevné společenské (jak zní korektní opis adjektiva „soft-bulvární“) magazíny a přílohy. S neomylným citem právě pro tyto létavice přispěchá pak pravidelně na ČT 1 „střihoruký“ Otakar Svoboda či některý jeho kolega s jednovětou „kritikou“ v Událostech v kultuře (zde se až do absolutního sémantického vyprázdnění skloňují slova „zajímavý“ či „příjemný“ jako snad jediná autorům známá hodnotící kritéria). Příslušná Událost je tím zaznamenána, zpracována a kulturní industrie šlape dál, až se z ní kouří. Pak jsou tu hodnoty nenápadnější, o nichž „se“ nemluví, neboť nevykazují pro funkcionáře mediálního aparátu dostatečný stupeň celebritidy. Je pak skoro zázrak, když si i tyto hodnoty, jež jsou ovšem mírou naší kulturnosti, dokážou najít své publikum. Takovým malým zázrakem – vzhledem
k prakticky nulové předchozí propagaci – bylo pro mne v neděli 11. prosince večer až na pár míst zaplněné velké vinohradské divadlo na představení hostujícího Městského divadla Brno, divadla plného znamenitých – žel v Praze neznámých herců. Uvedli tu Calderónovu hru Znamení kříže z roku 1636 (režie Hana Burešová, hudba Vladimír Franz, scéna Milan David, překlad Vladimír Mikeš, který je také autorem jedinečných esejů o Calderónovi v programové brožuře).

Inscenaci jsem poznal už na její mateřské scéně v září, kdy její premiérový ohlas kontrastoval s pozdější nemastnou neslanou recenzí v LN, jejíž autorka si zjevně nevěděla rady s Calderónem a jeho křesťanskou mystikou. Trochu jsem se proto obával jejího ohlasu v poněkud „ateističtější“ Praze, už proto, že přenosem do většího prostoru intimní básnické drama o nemnoha postavách, postavené z větší části na symbolické hodnotě verše a jeho temporytmu, ztratí mnoho ze své magie. Zvláště odehrává-li se na takřka minimalistické, chrámově strohé scéně, pracující s jednoduchým, černobílým kontrastem světla a tmy (bílé či modravé sloupy světla, v nichž se hrají klíčové scény včetně „nanebevstoupení“ hlavní hrdinky, kontrastně k tomu tmavý kostým autoritativního otce Curcia, bílé kostýmy lidových i aristokratických postav, černý šat a siluety jeptišek proti bílému pozadí). Ze strohé scény se o to účinněji od
počátku „vylupují“ výtvarně působivé detaily (v úvodní „forbíně“ ve stylu lidového divadla atrapa osla, bílý a posléze osudově odstavený žebřík, přistavený k černé klášterní zdi, hole vesničanů jako symbol kříže i trní, jímž je přikryt ubitý hrdina). Kupodivu se na Vinohradech žádná z mých obav ze ztráty křehkosti nenaplnila: brněnští herci nejenže dobře „umluvili“ a gesticky vyplnili prostor, aniž ztratili hnací motor hry, jímž je neúnavný trochej, ale u některých od premiéry jejich výkon dozrál. Týká se to i postav, jejichž motivace jsou těm našim vzdáleny nejvíc. Tak Ladislav Kolář v nelehké roli inkvizičně autoritářského otce Curcia, jehož okázalá bigotnost pramení i ze špatného svědomí kdysi prchlivého, vraždou posedlého žárlivce, dokázal, řečeno s modernějším klasikem, že nemožné se stalo skutkem: zahrál věrohodně i dnes takřka nehratelná místa a zvraty postavy. (Dva příklady: když se otec, který se chce pomstít za vraždu syna a zneuctění
dcery, se­tká s viníkem, pojme k němu náhlé sympatie – divák už ví, že jde o jeho syna, postava to ovšem neví a vědět nemůže; v závěru, už po Curciově poznání tajemného „znamení kříže“, jež, jak víme, u sourozenců v poslední chvíli v klášteře zamezilo incestu, je stejně iracionální i otcova averze ke kající dceři Julii.) Vedle mluvně i pohybově vynikajícího Petra Štěpána v ústřední milenecké, rebelské i křesťansky milosrdné postavě Eusebia od kříže uzrál i největší výkon večera, Julie v podání Heleny Dvořákové. I pro ni musel být problém zapomenout na Stanislavského a najít logiku v iracionálních proměnách milující šlechtické dcerky ve vzdorující jeptišku a poté, co byla sexuálně odmítnuta, v neukojenou, vraždící bestii a v závěru zase v kající Maří Magdalenu. A i ona to nakonec dokázala – alespoň pro ty v hledišti (podle závěrečného aplausu jich byla většina), kdo jsou ochotni přijmout
antirealistickou logiku barokního divadla 17.století. Ta nemá zas tak daleko k absurdní logice antidivadla konce století dvacátého a počátku jedenadvacátého. A do třetice – i Viktor Skála svého oportunistického Gila (reprezentanta „komediálního“ kontrapunktu hry) už tolik nepřehrával, odvažoval tragikomiku malého člověka uprostřed velkého světa milimetrově přesně, bez stopy podbízení. Jeho gagy (Gil: „Abych kvůli lotrovi vlez… Ale kam? Do křoví…/ Ten jestli mě vyčenichá/ Neuvidím východ slunka“ – skok, změněným hlasem: „Kdyby křoví, je to trnka/ Tak malá, a už tak píchá“) vnesly do tragiky příběhu nejen potřebnou „lehkou dobu“, ale i aktuální přesah k současnosti. Zatímco do myšlení hrdého Eusebia i ostatních Calderónových hrdinů se průměrný současník vpravuje těžko, do venkovana Gila či jeho prostořeké ženy Mengy (výborná Irena Konvalinová) se vpravovat věru nemusí. Toto plebejské myšlení – i s jeho možnými následky až, jak ukazuje inscenace, do krvavých
pogromistických konců – zůstává stejné za Calderóna jako za Havla či Dürrenmatta…

Autor je divadelní vědec a publicista.

Činohra Národního divadla zaznamenává po delší době konečně evidentní úspěch. Inscenaci hry Vasilije Sigareva (1977) Černé mléko hraje v podkroví Kolowratského paláce. Při vší drastičnosti je hra mimo jiné i parafrází křesťanského vánočního příběhu. Jeho mladí protagonisté, Šura (Martina Válková) v nejvyšším stadiu těhotenství a její partner, se při svém putování ocitají v civilizačně zoufalé situaci: uvíznou na zapadlé železniční zastávce „mluvícího jména“ Zamřelá. Jsou zde naprostými cizinci, nemají než svá zavazadla a dítě se už dere na svět. Národnost rodičů není nikde v textu tématem reflexe, ale každý divák jenom trochu znalý ruských reálií vytuší ze samotného jména, že přinejmenším Levčik (Richard Krajčo) je Žid. Holčička se (během přestávky) až nepravděpodobně šťastně narodí a rodiče s ní odjíždějí. Vypravěč v samém závěru: „Noční nebe… A hvězdy. Mnoho hvězd. Miliony. Miliardy…“

Tím ovšem veškeré podobnosti končí, protože antihrdinové účinkují de facto v antipříběhu; nejsou to lidé svatí, ale naopak spíš pekla zplozenci; nejsou to oběti panujícího režimu (administrativního příkazu shora), ale naopak aktivní podílníci na stávajícím zlořádu, nejsou to prosící chudáci, odmítaní mohovitějšími domorodci, ale naopak zazobaní vydřiduši, kterým ta nejbídnější z bídných přesto nezištně pomohla v nouzi nejvyšší.

Autor nám předvádí náraz dravčího kapitalismu na čerstvě postkomunistickou provinční ruskou společnost, která způsobem života uvízla převážně kdesi v 19. století. Ano, elektřina tu už je, ale sověty už zase ne, pravidla společenského styku, tržní praxe, státní správy a samosprávy, to vše je zcela rozkolísané, a tak k podvodům, mystifikacím, balamucení, manipulacím, ba i k násilí není nikdy daleko. Do této pustiny, společenské i přírodní – zasněžený listopad – zavítal na dealerské cestě párek prodavačů „supertoasterů Kanzaj“, topinkovačů moderní orientální výroby. Ano, to by před sto lety nešlo; Dostojevského Hráči se musí spokojit s „cinknutými“ hracími kartami, zatímco toastery jsou na elektřinu a vadné snad ani nejsou. Není to jejich chyba, že zde jde o jednu z nejzbytečnějších myslitelných komodit a že si je lidé nechají mazaným a jistě bezohledným Levčikem vnutit. Kupují ale dobrovolně, zřejmě proto, že
ekonomické souřadnice jsou stále v podstatě socialistické: peněz je sice málo, ale zboží je ještě míň.

Naší dvojicí jsou docela hezcí mladí lidé; na to, jakou mají životosprávu a jaká je jejich postupně zjevovaná drsná minulost, snad až příliš zachovalí; jejich komunikace je sice plná vulgarit, ale přesto je zřejmé, že vzájemný cit je nefalšovaný – v kontrastu k přetvářce, se kterou se podle potřeby obracejí na své okolí. Nejsou o moc chytřejší či vzdělanější než místní lidé, ale jsou mladí, „vyznají se“ v panujících poměrech, drogy (počínaje alkoholem a nikotinem) jim zatím ještě slouží (a ne naopak), a navíc vykazují jakýsi až živočišně primitivní, bezohledný „élan vital“; jsou to „vítězové nad kapitalismem“ (spolu s dojíždějící staniční pokladní, rovněž mazanou kšeftsmankou – Jitka Smutná), zatímco místní jsou pozůstalí po pádu socialismu.

Ke skutečném dramatu má tato hra zoufale daleko a dramaturgie jí zjevně moc nepomohla. Možná i proto, že je dílem překladatelky textu Dariji Ulrychové, která se sice dialogů, prýštících z pramenů hodně nízko položených, ba až ze stok, zhostila v češtině na výbornou, ale překladatelská pietnost spolu s úctou k již světově proslavenému autorovi (jakýsi ruský Jack London či novodobý Gorkij) zřejmě bránily radikálnějšímu zásahu do textu. Jeho genezi neznám, ale vykazuje všechny příznaky prózy přepsané pro divadelní účely, tedy takzvané autorské dramatizace. Začíná to již nenahraditelnou, avšak zcela mimo děj stojící postavou vypravěče (tento autorský subjekt ztvárňuje Alexej Pyško), pokračuje nestandardním zaváděním nových postav po polovině kusu a končí nejméně třemi závěry, z nichž ten poslední ústí do těžké lyriky, spolehlivě ničící každý dramatismus. To, co začalo jako satira a tragikomedie, končí jako komi-tragedie, v úděsném
marasmu, ze kterého není úniku.

Proč tedy ale stojí tento kousek opravdu za vidění, proč představení přes všechny textově-kompoziční nedostatky přináší hluboký umělecký zážitek? Důvody jsou přinejmenším dva, přičemž každý sám o sobě by stačil:

Především jde o mohutné literární dílo, pronikající do společnosti i jednotlivců propalujícím zrakem génia. O Dostojevském psali v souvislosti se Sigarevem již mnozí; domnívám se, že moc nepřeháněli. Řešené problémy se netýkají nějakých extravagantních menšin, jako je tomu často v cool dramatice, kde míra drastické perverznosti je často přímo úměrná míře lidské úchylnosti postav, nepřímo pak jejich výskytu ve společnosti. Zde jsme naopak vtaženi do problému celé země, celého národa, většinového obyvatelstva, ba do značné míry celé euroamerické civilizace. Nejenom tedy „takhle to tam asi opravdu vypadá“, ale i „takovíhle my asi opravdu jsme“.

Literatura v podstatě realistická, ale zdaleka ne prosta „transcendentální vertikály“. Nejde jen o životy, jde skutečně také o Boha, který je postupně nejenom stále častěji verbalizován, ale dokonce i pravoslavně materializován (ikona). Hrdinové jsou samozřejmě totální neznabozi, ale nikoli ateisté (na to nemají ani dostatečné vzdělání). S Bohem se nakonec, z Levčikova pohledu ovšem bagatelně, utkat musejí. A jakkoli je Levčikův hamižný, vulgární materialismus až fyzicky odporný, zvláště pak v kontrastu s dočasným mravním prozřením Šury, autor jej rafinovaně ani na chvíli nenechává alespoň bez kouska pravdy. Je třeba čerstvou rodičku i s kojencem urychleně z této díry odvézt? Samozřejmě že ano!

Druhým důvodem je divadelní tvar a jeho herecké výkony. Nejenom již zmíněné hlavní role, z nichž Šura je pro radikálnost svých proměn opravdu obtížná, ale i role menší až malé. Téměř němý opilec, skvostná, stylově rusky vychytralá babka Blanky Bohdanové, ba i chór obyvatel obce, o jejíž samotné existenci nepřestáváme mít pochybnosti. Režisér Jan Kačer vsadil na herce tak, jak to dělával v Činoherním klubu v dobách své největší režijní slávy. Pamětník si nutně vzpomněl na jeho Revizora (1967): zapadlá díra daleko od metropole, zaostalé Rusko a v něm notorický ožrala, představovaný Pavlem Landovským. Hejtman, který skončil jako bezdomovec.

Možná, že si teď řeknete, že na něco tematicky takhle hrozného bych vás právě okolo svátků radosti a pokoje posílat neměl. Ono ale neuškodí právě teď si připomenout, že mnoho nescházelo, a mohlo to u nás být také takové. Díky bohu není.

Autor je divadelní teoretik a kritik.

Je tomu už několik let, co jsem se přestala těšit na nové filmy Woodyho Allena. Po mnoha trpkých zklamáních, kdy se mé pocity v kinosále pohybovaly mezi nudou, lítostí a studem, jsem na některé z posledních filmů ani nešla, a tak se omlouvám, jestli budu v tomto ohledu nespravedlivá. Avšak filmy jako třeba Hollywood v koncích, Darebáčci nebo Melinda a Melinda byly pro mě pouze jakýmsi usilovným hledáním starých dobrých časů, které sem tam sice na plátno skutečně probleskly, bylo však za nimi cítit tolik upocenosti a dřiny, že z vysílení nakonec ani nebylo čemu se smát nebo co obdivovat. O to větším překvapením je pro mě Allenův nejnovější film Match Point, nad kterým snad domácí distributoři nezlomili definitivně hůl, a budou jej tak moci brzo vidět i čeští diváci. Netvrdím, že Match Point je mistrovský kousek, který se zapíše do dějin kinematografie zlatým písmem, rozhodně je však velmi příjemný energickým nádechem Woo­dyho Allena do jeho snad
další tvůrčí etapy. Změna prostředí, i když v tomto případě vynucená finančními okolnostmi, někdy dokáže dělat divy.

S trochou nadsázky lze říct, že z předchozích Allenových filmů zůstaly v Match Pointu jen úvodní a závěrečné titulky v tradiční typografii. Vše ostatní je jiné. Začněme od těch méně podstatných, ale určitě také ovlivňujících faktorů. Sbohem, New Yorku, vítej, Londýne! Allen dokazuje, že umí nahlédnout do podhoubí jakéhokoliv města, že to, co se mu dříve dařilo s jeho milovaným Big Apple, nemá nic společného s city, ale především se skvěle zvládnutým filmovým řemeslem. Pečlivě vybírá téměř až archetypální zákoutí Londýna: správný park, správnou galerii, správný prosklený mrakodrap, správnou restauraci na „brunch“. Do tohoto přesného soukolí zapadá i londýnská opera, která bez milosti nahradila v hudebním doprovodu filmu Allenovu srdeční záležitost – jazz.

Jediné, co zůstává podobné, nikoliv však stejné, je takzvaná high society, smetánka, prostě ti, kteří se prý šťastně narodili. Tentokrát však na rozdíl od svých newyorských filmů nahlíží Allen do společnosti, jejíž členové jsou spíše bohatší než většina z nás, nikoliv však chytřejší. Možná i díky tomu je tak jednoduché do ní proniknout, jako v případě hlavního hrdiny, tenisového trenéra Chrise, a možná i proto je Allen k londýnské smetánce o poznání přísnější a cyničtější než „ke svým“ Newyorčanům. Nečekejte tedy žádné návaly smíchu. Match Point je spíše film, kdy se párkrát uchichtnete a pak se za to ještě několik minut stydíte.

Allen útočí na pohádkově bohatý rodinný klan jasnými zbraněmi: tenisový klub, královská opera, úspěšná firma, střílení křepelek, společenské večírky, domácí knihovna s tisíci výtisky. V takto krátkém sledu se může režisérova volba zdát příliš povrchní a prvoplánová. Allen však vše zmíněné ukazuje s takovou samozřejmostí a přirozeností, že jsem nad tím ani jednou nezakroutila hlavou. Svou roli určitě sehráli až na výjimky angličtí herci, ve svém projevu přeci jen trochu odlišní od svých ostřílených hollywoodských kolegů, se kterými Allen ne příliš šťastně experimentoval v předchozích filmech. Jeho touha objevovat nové hvězdy a zároveň své múzy byla tentokrát pro diváky bezbolestně utišena Scarlett Johanssonovou v roli neúspěšné herečky-milenky, která jako obvykle obohacuje přesné herecké provedení silnou dávkou charismatu. Přeci jen je však její postava vedlejší, a tak ji zastiňuje jak Emily Mortimerová jako bohatá podváděná manželka Chloe, tak především
ústřední postava, trpělivě šplhající po společenském žebříčku vzhůru, nevěrný chudý manžel Jonathan Rhys-Meyers. Tento irský herec (Sametová extáze, Blafuj jako Beckham, Jarmark marnosti) dokáže být zároveň krásný, obětavý a chápající stejně jako chladný, sobecký a zákeřný. K jeho bezchybnému výrazu ve tváři jsem cítila ke konci filmu takový odpor a opovržení, že jsem byla ochotna spolknout i na první pohled scenáristicky přehnanou vraždu, kterou nakonec Chris vyřeší stále komplikovanější milostný trojúhelník.

Jediný problém filmu bych tak paradoxně viděla v jeho názvu Match Point, na který navazuje jakoby druhý plán filmu, sledující téma náhody a štěstí. (Match point je ve sportu rozhodující moment zápasu, buď teďka vyhrajete, nebo taky ne a pak můžete hodně rychle prohrát.) Chris se dostane náhodou do snobské společnosti, náhodou mu nakonec projde i vražda. Jenže tohle mravokárné poučení, že by se něco podobného, kdyby osud chtěl, mohlo stát každému z nás, mi přijde poněkud přepjaté a hlavně pro výsledný film docela zbytečné. I bez podobných hrátek se štěstěnou je Match Point zajímavý film, který, oč méně je „staroallenovsky“ vtipný, o to více ukazuje Woodyho Allena v nové podobě ostrého společenského kritika. Určitě lepší než další vratký a omšelý krok ve starém známém New Yorku.

Autorka studuje filmovou vědu na FF UK.

Match Point. USA 2005. Scénář a režie Woody Allen, kamera Remi Adefarasin, střih Alisa Lepselterová, hrají Scarlett Johanssonová, Jonathan Rhys-Meyers, Emily Mortimerová, Matthew Goode.

Bohaté sbírkové fondy FRAC jsou financovány státem a samotnými regiony. Pět východofrancouzských regionálních sbírek z Alsaska, Burgundska, Champagne-Ardenne, Franche-Comté a Lotrinska vlastní ve svých mladých depozitech kolem 15 000 uměleckých objektů. U nás je představa o podobné síti podpůrných oblastních organizací zaměřených výhradně na současné umění snem. Akviziční politika současného umění ve státních galeriích a muzeích je silně utlumena. Trh se současným uměním se omezuje především na investice spoluutvářející kulturně zasvěcenou image bank a na soukromé sbírky.

Konzervátoři francouzských fondů se rozhodli, že namísto sterilního uskladnění uměleckých děl v depozitářích objekty zapůjčí na sérii evropských výstav. Nabídli ředitelům několika muzeí (Turín, Dundee, Varšava, Edinburgh), aby sbírky navštívili a dle svého uvážení připravili koncept výstavy. Tento krok tak splnil dvojí funkci. Současné umění mohlo být nejen vystaveno na různých místech Evropy, ale lokální koncepce a výběr umožnily odlišný pohled, reinterpretaci sbírkových fondů.

Potíž s NG

Také Praze byla podobná spolupráce nabídnuta. Na rozdíl od předchozích čtyř etap po Evro­pě však pražská výstava neprobíhá na půdě státní instituce. Komunikace s Národní galerií, které byla výstava nabídnuta nejdříve, byla dost složitá. Soukromý institucionální kontext Futury, nezávislého pražského Centra pro současné umění a akci, se pořadatelům ve svém výsledku jevil jako optimální. Přestože nakonec došlo k úspěšné realizaci projektu ve Futuře, v katalogu se ředitelka burgundského fondu současného umění Eva Gonzálesová-Sancho diplomaticky, nicméně s mírnou trpkostí pozastavuje nad skutečností, že „současná bohatá pražská umělecká scéna je silně závislá na soukromých iniciativách“.

Koncepce pražské přehlídky se ujal ředitel Futury, v Praze působící italský architekt, podnikatel a mecenáš Alberto di Stefano. Jeho projekt Naturalia zkoumal vztah současného umění k přírodě. Umělec se vždy nějakým způsobem vymezoval vůči přírodě, jak pozorujeme na mnoha toskánských a umbrijských krajinných sceneriích, na holandských marínách a krajinomalbách, na plenérovém impresionismu a Gauguinově novodobém obdivu k divoké přírodě. Krajina a příroda není v umění jen to, co bezprostředně vidíme, ale především jak ji vnímáme. Počínaje kubismem umělci ztvárňovali něco, co lze nazvat mentální krajinou. Současné umění nemůže přírodu nereflektovat. Příroda je biotechnologickými postupy manipulována, statut přírodního a umělého je nejasný. (viz Mezi uměním a biologií, A2 č. 6/2005) Proto se umělci se zvýšenou měrou k této tematice vztahují.

Výstava probíhá na třech místech. Ve Francouzském institutu, ve smíchovské Futuře a na zámku v Třebešicích poblíž Kutné Hory. Čtyřiadvacetičlenné mezinárodní zastoupení z francouzských sbírek tematicky doplňují David Černý, Tomáš Vaněk a čechoamerický pár Františka a Tim Gilmanovi.

Land-art

Jaký výklad vztahu umění a přírody Naturalia nabízí? Omezme se na výběr. V první řadě jsou zde umělci, kteří již dnes patří ke kultovním vyznavačům land-artu – Richard Long a Hamish Fulton. Oba už od konce šedesátých let umělecky vstupovali do krajiny, a to buď konkrétním zásahem, ornamentální jizvou spojenou s uměleckou akcí a tvůrčím procesem, nebo šlo o samo vnímání krajiny a o vymezený koncept. Přesouvat landartové pokusy do galerijních prostor je vždy redukovanou karikaturou původního úmyslu. Umělci, kteří brojili proti uzavřenosti ateliérů a muzeí a chtěli své nápady a krajinné vize neopakovatelně rozprostranit v přírodě, se stávají paradoxně zajatci pravoúhlých prostor. Vzpurní landartisté ale nakonec přijali trh a galerie za součást svých osobních historií. Richard Long se zabýval otázkou přítomnosti člověka a lidské stopy na Zemi. Long do přírodního chaosu rýsoval zdánlivý lidský řád. V horním prosvětleném
prostoru Futury byl podle původních fotografií sestaven Longův prehistorický kamenný kruh z roku 1984. Také původně dokonale nehmotný projekt Hamishe Fultona je nepřenosný do výstavní síně. Nomád Fulton, který sám sebe nazýval „walking artist“, považoval za umění osobní, autentickou, nepřenosnou zkušenost, již získal blouděním a procházením se po různých místech. Součástí takové zkušenosti nebyl jen optický vjem, který nám autor zprostředkovává fotografií. Australská krajina je na jeho snímku liduprázdná; tento čistý přírodní prostor je třeba vnímat s pravdě­podobnými zážitky jedenáctidenní pouti Hamishe Fultona. Krajina vnější se stala krajinou vnitřní (slovy Václava Cílka). Fultonův zážitek a jeho vnitřní krajinu neuvidíme, můžeme si ji jen intuitivně projektovat.

Kolize horizontu

Další současným ekvivalentem historické krajinomalby a holandských marín, ke kterým di Stefano odkazuje, jsou fotografie a videa. Na nich dochází k drobnému posunu a hříčkám s tradiční perspektivou a jednoúběžníkovým pohledem. Mladá finská fotografka Elina Brotherusová v současné době fotograficky přepracovává Poutníky Caspara Davida Friedricha s jejich zahleděným pohledem na nekonečný horizont. Ve Futuře představuje dvě fotografie, u nichž je horizont záměrně snížený (Velmi nízký horizont 3, 2000). Dochází k nezvyklé proměně zorného úhlu, pozorovatel se tak ocitá v prostorové kolizi, na krajinu nahlíží jakoby z nadhledu. Námětem není konkrétní krajina, ale především manipulace s optickou zkušeností. Podobně Marcel Dinahet zachycuje třesoucím se objek­tivem pochod pobřežní krajinou. Dinahet opakovaně prozkoumává (ne)konečnost mořského „pozadí“, při odlivech postupuje s romantickou touhou neúnavně vstříc horizontu (Na pobřeží, 2001).

Umělecká kartografie

Díváme-li se na přírodu, vtiskujeme jí určitý řád a kodifikujeme ji, abychom se v ní snáze orientovali, terén stratifikujeme, zaznamenáváme geologická vrásnění. To je součástí kartografie. Francouzský umělec David Renaud zkoumá vztah mezi fyzickou realitou zemského povrchu a jeho reprezentací krajiny na mapě. David Renaud ve spolupráci s oficiál­ním francouzským kartografickým ústavem publikuje samostatnou edici svých map zachycujících detailní topografii skutečných ledovců (Ledovec velitele Charcota, 2002), nakupení a terénní nerovnosti písčitých vln v pouštních pustinách (Poušť Danakil, 2003). Renaudovy mapy zcela opuštěných, turisty nedotčených území jsou opatřeny veškerou tradiční legendou, precizně rýsovanými značkami, měřítky. Pozorováním těchto map můžeme zakoušet imaginární intelektuální turismus. Jindy skutečnou morfologii geologických útvarů a ostrovů umisťuje do nečekaného kontextu. Na Zámku v Třebešicích do kruhové kupole nárožní věže vložil mapu
novozélandského ostrova obklopeného mořem. Na historických stropních freskách kruhových nik jsme doposud viděli iluzivní průhledy do nebe s ornamentálními hvězdičkami, Renaud tam naopak nečekaně rozlévá moře a umisťuje konkrétní vzdálený ostrov protinožců. Tyto zdánlivě jednoduché myšlenkové obraty a manévry včetně ne­osobního rukopisu profesionálního kartografa vyvolávají nečekaně silný účinek.

Mučení a trpný stav rostlin

Součástí několika uměleckých projektů jsou lidské zásahy na rostlinách, ubližování, překážky kladené jejich přirozenému růstu, hybridní, byť artistní a kuriózní srostlice (Joan Fontcuberta, 1982–83) a cynická agrese působená na rostlinách (Pascal Bernier). Všichni známe empatický bolestný pohled na strom, který vyrostl poblíž plotu a jenž v průběhu času prorůstá mezi jeho železnými dráty. S touto bariérou si strom inteligentně v čase poradí. Regina Möllerová fotodokumentuje obalování a svazování kořenů plastovou páskou. Květina lidský zásah vyřeší zakrněním některých kořenů a touhu k životu si prorazí jinudy, na svrchním olistění trpný stav rostliny nepoznáme. Na Bernierově videu jsme však svědky násilí, jemuž se rostlina poddává jako oběť nejkrutějších akčních filmů.

Výstava Naturalia se zabývá přírodou a tím, co obvykle nevidíme a přehlížíme. Na tuto skutečnost upozorňuje doslova osvícený (nejen svou hloubkou významu, ale i neonem) nápis v instalaci Františky a Tima Gilmanových, kteří do cihlových spár sklepní grotty ve Futuře nasoukali mech, „You overlook more than you see“. Neměli byste trojvýstavu přehlédnout.

Autorka je historička a teoretička umění.

Naturalia.

Francouzský institut, Galerie Futura a zámek Třebešice,

24. 11. 2005 – 16. 2. 2006.

Již čtvrtstoletí fotografujete hranici, která kdysi oddělovala obě Německa. Jak jste se k takovému tématu vůbec dostal?

Do značné míry za to může moje rodina. Rodiče byli vyhnanci z východního Pruska, na konci války utekli před postupujícími sovětskými vojsky a po mnoha peripetiích se usadili v Barumu, což je vesnička u Lüneburgu, asi dvacet kilometrů od bývalých hranic s NDR. Vyrůstal jsem tedy na Západě, ale s východním Německem jsem byl konfrontován – chytali jsme jejich televizi i rozhlas.

Impulsem k fotografování ostře střežené hranice byla pak sedmdesátá léta, kdy padly sny o znovusjednocení Německa a spousta lidí jako by pozapomněla na to, co se u sousedů děje.

Takže jste byl proti, když tehdy politici na obou stranách řekli, že tu jsou dvě Německa a obě je třeba akceptovat?

Mně vadilo to zapomínání. Když Američané hrozili, že rozmístí rakety Pershing 2 jako odpověď na sovětské střely v socialistickém bloku, pochodovaly na Západě statisíce lidí. Ale nikdo se už nezajímal o to, že o pár kilo­metrů dál střílejí pohraničníci do lidí, kteří se provinili pouze tím, že se chtěli dostat přes čáru na Západ.

Čemuž mělo zabránit i betonové monstrum, oficiálně označované jako „antifašistická ochranná zeď“…

Přesně tak. Zvlášť ta paralela s antifašismem byla neuvěřitelná. Nedokázal jsem pochopit, že národ, který si připomíná zvěrstva fašismu, zároveň neváhá proti vlastním lidem nasadit minová pole a samopaly střílející šrapnely.

Přes čtyřicet tisíc fotografií, které jste za ta léta udělal, asi východoněmecký režim příliš nepotěšilo…

To je jasné. Jenže když jsem po revoluci nahlédl do svého spisu, který na mě východoněmecká Stasi vedla, čekalo mě nemilé překvapení. Zradili mě totiž především západní Němci. Objevil jsem celou řadu zpráv od pohraničníků z NDR, což je v pořádku, protože ti to měli v popisu práce. Hlášení o mé rodině a zálibách ale přišla od agentů ze Západu.

Tušil jste, že na vás někdo donáší?

Ani v nejmenším. Mezi agenty byl například regionální novinář z Lüneburgu. Později jsem působil ve spolku Oběti hranic, který pomáhal uprchlíkům z NDR. I tam byl nasazený špicl. Jejich snažení bylo přitom komické, často třeba opisovali celé pasáže z návštěvních knih.

Vy sám jste si nepřipadal trochu jako špion, když jste se s fotoaparátem prodíral houštím v těsné blízkosti hranice?

Víc než pouhá dokumentace opevněné hranice mě zajímala výtvarná hodnota. Barvy, kompozice, nečekané protiklady a významy. I ošklivé třímetrové zdi měly svou poetiku. A ještě k tomu špionství – některé snímky jsem dělal teleobjektivem o ohniskové vzdálenosti 2000 mm, to je pořádně těžké dělo. S ním je člověk vždycky nápadný.

Měl jste někdy strach?

To ano. Jednou, když se rozednívalo, nad pastvinami se válela mlha a najednou něco zapraskalo v křoví, myslel jsem si, že po mně jdou. Větší strach ale měla moje rodina. To víte, mobily tehdy ještě nebyly, ale pořídil jsem si krátkovlnnou vysílačku a meldoval se každou půlhodinku.

V posledních dvou letech jste se vrátil na stará místa a fotíte tytéž záběry znova, po pětadvaceti letech. Jak se ta kdysi opuštěná a zbídačená krajina proměnila?

To je rozdílné. Největší radost mám z propojení přirozených spojnic, které východo­německý režim zpřetrhal. Koleje už zase vedou tam, kam kdysi, mosty vyhozené do vzduchu jsou nově postavené, rozdělené vesnice se spojily v jeden celek. Kromě lidských výtvorů zapracovala také příroda. Obecně je všude víc zeleně, takže některé záběry už nejdou vyfotografovat úplně stejně, je třeba se postavit o pár desítek metrů dál. Příroda má úžasné regenerační schopnosti – tam, kde kdysi byla doslova spálená země, protože tam komunistický režim nechal rozstříkat tuny herbicidů, se dnes zelenají nové lesy a louky.

Česká republika je první neněmeckou zemí bývalého východního bloku, kde jste vystavoval. Jaké byly reakce návštěvníků?

Obecně bych řekl, že Češi chápou tehdejší realitu mnohem lépe a citlivěji než třeba lidé na Západě. Mají zkrátka podobnou zkušenost. Mé fotografie pro ně nejsou jen dokumenty či výtvarnými díly, ale také kusem vlastní paměti.

Na výstavě si divák nejprve musí všimnout cyklu Satchin (1962/2000), kde se v podání fotografa Nobuyoshi Arakiho jestě projevuje syrová estetika neorealismu a černobílé reportážní fotografie. Soubor artificiálně aranžovaných, barevně tryskajících a naturalisticky fotografovaných květů, a zvláště pestíků a tyčinek v rozkvětu i uvadání, je nabit erotismem. Ten se jako esenciál­ní motiv i jako způsob vyjádření – jako téma i jeho formální zpracování – vine celým Arakiho dílem, a to i tam, kdy autor zpracovává témata zdánlivě sexuálně neutrální. Fotograf některé bílé květy pomaloval, aby tak dosáhly až neskutečně barevného, umělého a takřka abstraktního vzhledu. Araki je zaujat nejen detailem květu, ale i ženským pohlavním orgánem či ňadrem v napětí s jistou bezbranností a odevzdaností dívčích modelů, často polovysvlečených z tradičních japonských kimon.

Zajímají jej ovšem také deníkové fotografické záznamy tokijské megapole, a to zejména těch čtvrtí, které zná a které jsou mu blízké. Vrací se na místa, k nimž má citový vztah. Fotografuje přízračnou, suburbánní a kolážově vybudovanou městskou krajinu. Na fotografiích z města zaznamenává čas snímku.

Městské momentky tvoří na výstavě protiklad k uměle aranžovaným fotografiím mladých dívek. Dívky – akty jsou svázány provazy, někdy dokonce visí spoutané v pózách odevzdání a letargie. Ovázané, na první pohled nevinné mladé ženy ohromují vyzývavou sexualitou.

V Arakiho zájmu o erotiku a sex vidí Zdeněk Felix návaznost na tradiční japonské erotické grafiky 18. a 19. století Shunga, které byly v knižní formě kladeny novomanželům pod polštář jako „návod k použití“. Nejen u fotografií s motivem bondáže, tj. svázání za účelem sexuálního ukojení, ale i v některých zátiších, jako například ženy s uříznutou hlavou ryby a s květinou v ústech – z cyklu Sensual Flowers – se nelze ubránit asociacím se surrealismem. A to nejen s evropským.

Jako příklad lze uvést fotografie nahého spoutaného ženského těla od Hanse Bellmera z konce padesátých let. I v tradici japonského moderního umění hrál surrealismus v meziválečném období významnou roli. Obraz Krvavá rostlina od malíře Abe Jošifumiho z roku 1937 naznačuje, že i v japonském modernismu měl vztah květiny, erotiky a oběti (smrti) svůj význam dříve, než jej tak výrazně zpracoval Araki.

V řadě fotografií barevných květinových zátiší se objevují mrtvé a většinou vyschlé zbytky ještěrek jako zřetelný symbol zániku, jako výraz mementa mori, podobně jako na některých holandských zátiších 17. století. Cyklus Erotos vychází z propojení slov Eros a Thanatos. Spojuje dvě ústřední stránky lidského bytí, sexualitu a smrt. Jsou to černobílé fotografie, v detailech smyslově vyhrocené, se zdůrazněním vlhké tělesnosti. Araki v rozhovoru s Nan Goldinovou – s jejíž tvorbou (mohli jsme ji vidět v Galerii Rudolfinum v roce 1999) bývá jeho dílo často srovnáváno – uvedl, že fotografie je pro něj výrazem smrti: smrti pohybu, neboť fotografie znehybňuje, a smrti reality, neboť realita je barevná. A barva je život. Smysl černobílých fotografií Erotos může dle autorovy logiky spočívat v „usmrcení“ horečky sexu fotografií: opět jsou svého druhu mementem mori.

V Arakiho tvorbě nenalezneme snímky přírody, nepočítáme–li aranžované květiny. Jednou výjimkou jsou černobílé fotografie mraků, ovšem na pozadí industriální krajiny s elektrickými dráty. Zde se projevuje kontrast krásy a vznešenosti přírodního motivu, jakým je proměna mraků, a poněkud hrozivých a možná místy odpudivých znaků moderní civilizace, jakými jsou střechy na sebe naplácaných budov, antény, dráty, satelity apod. Krásu mraků nelze zachytit. Jsou v neustálé proměně, jak dokazuje z fotografií vytvořený videozáznam Flower Rondo 3 (2002), kde černobílé snímky mraků jsou zazname­návány s vteřinovou přesností, a přesto jsou pokaždé jiné. Syrovost, neuspořádanost a podvratnost horizontu města tu ostře kontrastuje s tichou krásou proměňujících se oblaků. Podobně pracuje Araki i ve fotografiích aktů svázaných provazy, kde se krása ženského těla spojuje s obscénností.

Vyhrocený estetismus, zdůraznění barevného dekorativismu odhalených kimon, kdy jako ve starých japonských erotických tiscích sledujeme, jak se díky odhalené draperii objevuje erotický detail, to vše vytváří se skrytou krutostí výjevů a razantní sexuál­ní vyzývavostí až šokující vizuální střet, který vzbuzuje jak fascinaci, tak odpor. Do sféry něčeho až luxusně krásného se dere cosi zneklidňujícího, co dráždí možnou lascivitou a podvratností. Což je nejspíš pocit, který můžeme mít, ocitneme-li se v Arakiho Tokiu, kde veřejné se prolíná s intimním, umělé s přirozeným, krásné s odpudivým, a také tradiční s kýčovitým.

Autor je historik umění.

Nobuyoshi Araki: Tokyo Flowers.

Galerie Langhans, Praha, 16. 11. 2005 – 19. 2. 2006.

V čem je umění prezentované v Centru pro umění a mediální technologie nové? Nestačila by skromnější a poněkud zažitější nálepka „současné“? Nové umění je zde chápáno a představováno jako paralelní proud přesahového umění, které jde napříč formami, vytrvale vypadává z katedrových příběhů velkých směrů a není (tudíž) dodnes zmapováno v kanonických tlustopisech. A to i přesto, že velmi často stálo u zrodu svérázných paradigmatických zvratů, jakým bylo například prosazení umělecké práce s počítači, roboty či genetickým materiálem. Nové umění navíc dosud nemá, kromě několika o to pozoruhodnějších výjimek, jako je festival Ars Electronica (aec.at) nebo právě muzeum ZKM (zkm.de), své tradiční instituce. Odehrává se převážně na festivalech, zabydluje internet a „raší“ v mobilních laboratořích.

Jednou z možností, jak představit nové umění v historickém kontextu, je najít silné téma. V Karlsruhe padla pro tentokrát volba na fenomén světla, jak se prosazoval v moderní industriální společnosti a v jejím umění. Výstava v ZKM vychází z objevu „umělého slunce“ a ukazuje, k čemu všemu světlo jako materiál, téma či efekt přivedlo umělce v průběhu dvacátého století a přivádí v současnosti. Výstavu otevírá série meziválečných 16- a 35milimetrových filmů z dílny velikánů formátu Vikinga Eggelinga (1880–1925), Waltera Ruttmanna (1897–1941) či Hanse Richtera (1888–1976). Nechybějí zde ani příspěvky z počátku čtyřicátých let, například Zlomek organické animace Oskara Fischingera (1900–1967) nebo ukázky filmových cvičení bratří Whitneyových, které si nezadají s postupy současného umění digitální animace, častokrát dokonce tematizující mikrokosmické struktury blízké dnešním vědeckým vizualizacím.

Světlo a oko

Od filmových experimentů vede cesta přímo ke zkoumání technických aparátů, jejichž pomocí je světlo převáděno do podob více či méně příjemných lidskému oku, případně dalším smyslovým orgánům. Vedle modulátoru světla a prostoru (respektive filmově zaznamenané abstraktní stínohry) László Moholy-Nagye (1895–1945) se na výstavě setkáme s konstrukčně složitými „světlohrami“ Thomase Wilfieda (1889–1968) z třicátých let nebo s historicky původnějším a u nás přece jen známějším spektrofonem a světelným klavírem Zdeňka Pešánka (1896–1965). Jeho světlokinetickou plastiku, původně určenou pro výzdobu hlavního vchodu pražských Elektrických podniků, usadili architekti hravě na střechu jedné z výstavních konstrukcí, aby z této symbolické výšky připomínala magickou dobu meziválečného okouzlení technikou. Sami organizátoři výstavy si nicméně (dle očitého svědectví ) na vlastní kůži zažili opak této éry československé světovosti, když jim naše národní (zájmy hájící) galerie po
několikaměsíčním vodění za nos odmítla zapůjčit svůj exemplář Pešánkovy plastiky. (Mimochodem: zápůjčku nakonec sponzorovala Pražská energetika.)

Po části věnované průkopníkům umění světla přicházejí jeho klasici: Otto Piene (1928) je zastoupen Světelným baletem z roku 1961 (mírně opožděnou variací na zmíněný modulátor), ale vše napravuje o rok starším „ambientním“ Světelným prostorem Zero Siena, kde uplatnil speciálně upravené projektory a proděravěné stěny k vytvoření iluze jakési intimní astronomické observatoře. Vášeň pro uzavřený prostor a atmosféru přivádí k maximálnímu efektu Giovanni Anceschi (1939) a Davide Boriani (1936), když zvou diváka do temné, jen zřídka stroboskopicky osvětlované zrcadlové místnosti. Zrcadlení v záři stroboskopu, a tedy vytržení ze samoty spolu s mnohonásobným promítnutím vlastního těla do prostoru je závislé na (náhodném) pohybu diváka po místnosti a aktivování snímačů umístěných na podlaze. Že by byl rok 1966 jedním z milníků interaktivního umění?

Svítí – nesvítí

V plejádě legendárních jmen spojovaných s minimalismem, konceptuálním uměním nebo arte povera (na této výstavě vybraných prizmatem práce se světlem) vyniká François Morellet (1926), spojující vizuální ideály minimalismu s aktivní intervencí diváků, kteří mají možnost dle libosti určovat světelné vyznění geometricky abstraktních obrazů. Primitivní dvojkombinace „svítí/nesvítí“ – „zapnuto/vypnuto“ i podobně primitivní souslednost rozsvěcovaných a zhasínaných obrazců nabývá formou diváckého, tedy nepředpověditelného zásahu atraktivní a spekulativní podoby. Podobného efektu spojení statického a dynamického dosahuje také Dieter Jung (1941), který v polovině osmdesátých let vytvořil sérii počítačem generovaných holografických stereogramů, jejichž dynamika (proměnlivost) závisí výhradně na pohybu diváka a jeho schopnosti objevovat chromatické i prostorové plány těchto abstraktních kompozicí.

Jedním z nejsilnějších míst výstavy je instalace Jamese Turrella (1943) Atlantic Charge z roku 1988, která „láká“ diváky do temného koridoru, uličky, vedoucí do místnosti mírně a takřka neznámo odkud osvětlené po stranách. Na čelní stěně se vykreslují málo znatelné obrysy prázdného obrazu, jehož zdroj je doslova tajemný. Divák tak stojí uprostřed místnosti, vnímá tlumenou intenzitu světla na stranách a snaží se sblížit s „obrazem“ před sebou. Nevím, zda všichni, ale někteří po chvilce a značném úsilí dojdou k poznání: spíše než obrazem je tajemný útvar v čele rozhraním mezi dvěma světelnými intenzitami a rovněž prahem dalšího prostoru, zprvu myšleného, později roz-poznaného. Autor připravil (téměř) dokonalou iluzi, jejíž odhalení ovšem není zklamáním, nýbrž zdrojem fascinace – pravým svázáním s novým prostorem, který se právě otevřel. Obraz je prostorem nové místnosti.

České ostrůvky

Kromě Zdeňka Pešánka se na výstavě představuje už pouze jedno (napůl) české jméno: Woody Vasulka, původně Bohuslav Vašulka (1937, Brno). Jeho instalace/konstrukce Light Revisited (1974/2002) by mohla vlastně dát jméno celé výstavě. Vasulka znovu navštívil fenomén světla tak, že pomocí jednoho projektoru a dvou zrcadel vytvořil „reflexivní“ trojúhelník promítaného obrazu na třech plátnech. Zdrojem obrazu je videodílo Noisefields, považované za klasickou ukázku raných formálních experimentů s manipulací obrazu a zvuku. Vasulka se proslavil mj. vizualizacemi materiality elektronického signálu a audiovizuálními modulacemi (vasulka.org).

Je škoda, že si kurátoři nevšimli také nastupující generace českých multimediálních umělců. Například projekt RGB, který po umělecké i technické stránce již delší dobu realizují Tomáš Dvořák (Floex) a Matouš Godík (s podporou Alessandra Capozza), by se do Karlsruhe hodil jako málokterý jiný. RGB ve své verzi 2.0 je interaktivní hudební instalace/performance, jejímž tématem je aktivní účast diváků při vytváření společné hudební kompozice. Komunikace mezi diváky (a hudebníky) je prostředkována speciálně vyrobenými barevnými světly (baterkami), která v sobě mají zabudované 3 supersvítivé LED diody, a jsou tak schopny emitovat tři základní barvy spektra – červenou, zelenou a modrou. Další barvy je možné vytvářet skládáním těchto primárních barev, jak si mohli diváci naposledy vyzkoušet na festivalu ENTERmultimediale 2 letos v květnu (entermultimediale.cz). Komunikace a kompozice probíhající v reálném čase je podporována poměrně složitými algoritmy, které se
stávají stále podstatnější součástí soudobé audiovizuální kultury.

Ostatně výstavní projekt Revoluce v algoritmech, který probíhá v ZKM souběžně, je skvělou ukázkou tohoto přístupu a volným pokračováním v mapování nového umění a hledání nečekaných kulturních a tvůrčích přesahů například do oblasti vědy. Nezaměřuje se přitom pouze na současnou uměleckou praxi generativního umění, ale pokouší se o kontextuální pohled na fenomén algoritmu, jeho dějiny a manifestaci na poli architektury, hudby, literatury a vizuálního umění. Na výstavě proto najdeme jak jeden z nejstarších (fungujících) programovatelných počítačů Zuse Z22 z roku 1957, tak četné příklady „algoritmických operací“ v op-artu, kinetismu, hnutí Fluxus anebo v projevech dnešního net-artu (internetového umění). Mezi futu­ro­logicky přitažlivými exponáty se objevuje také poslední „zhmotnění“ českého projektu E-area. Instalace Sembion sice v Karlsruhe figuruje pouze jako demo, ale snad budou diváci moci brzy ocenit (v Praze?) i její
avizovanou interaktivní podobu.

Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).

Licht Kunst aus Kunst Licht.

ZKM – Centrum pro umění a mediální technologie

ve spolupráci s MNK – Muzeem pro nové umění, Karlsruhe, SRN, 19. 11. 2005 – 1. 5. 2006.

The Nightmare Before Christmas

Režie Henry Selick, 1993, 76 min.

Díky mnoha nedávným recenzím na Burtonův nejnovější animovaný film Mrtvá nevěsta se do hlubšího podvědomí diváků znovu dostal i první celovečerní animovaný snímek tohoto režiséra, Předvánoční noční můra. Příběh o pavoukovitém Jackovi z města Halloween, který náhodou objeví Vánoce a rozhodne se je přenést i mezi kostlivce, režíroval sice Henry Selick, námět a výtvarná stránka však pochází přímo od Tima Burtona. Osobně považuji tento starší film za mnohem propracovanější a zajímavější, než je Mrtvá nevěsta. I kdyby tomu tak nebylo, stejně by stálo DVD za důkladné prohlédnutí. Kromě klasické nabídky bonusů v podobě traileru, fotek, kreseb a odstraněných scén je v nabídce i tzv. film o filmu, který, když přetrpíme obligátní žvatlání o skvělé spolupráci, obsahuje i mnoho skutečně zajímavých informací o práci s loutkami, kulisami, storyboardem či osvětlením. Povrchní není ani režisérův komentář, který si můžete pustit jako
zvukovou kulisu k celému filmu. Doslova pokladem jsou pak Burtonovy starší filmy: jeho úplně první krátkometrážní animace Vincent ve stylu německého expresionismu a černohumorný obskurní hraný příběh jakoby pro děti Frankenweenie. Originální DVD bez české jazykové podpory nabízí Bontonland nebo například španělská pobočka Fnacu (fnac.es).

Eliška Děcká

Český sen

Režie Vít Klusák a Filip Remunda, 2004, 80 min.

Zbrusu nový hypermarket Český sen rozjel v roce 2003 velkou reklamní kampaň. Billboardy, světelné reklamy, webové stránky, letáky, televizní spoty. Jednoduchý design, trefná hesla („Nejezděte!“) a především nízké ceny – to vše přimělo 31. 5. 2003 několik tisíc lidí k návštěvě louky v Letňanech. To, co následovalo, je již dobře známá historie… Studenti pražské FAMU Vít Klusák a Filip Remunda vytvořili dokonale propracovanou mystifikaci, která je mementem našeho každodenního automatického vztahu ke konzumu. Nakupování za co nejnižší cenu se stalo novou sportovní disciplínou, kterou zaštiťují obrovské chrámy hypermarketů. Vytvoření hypermarketu, který neexistuje, je pak pro mnohé novodobým kacířstvím (jak dokládají bouřlivé reakce napálených i rozporuplné reflexe samotného filmu). Experiment Klusáka a Remundy tematizuje také absolutistickou vládu médií – hybná síla reklamy je natolik mocná, že dokáže veřejnosti navodit pocit podobný hypnóze a postarat se
o to, aby projekt velké boudy nebyl prozrazen. Na DVD najdeme 32 minut nezařazených scén, soundtrack, kompletní sérii reklam na Český sen a ukryté překvapení. Deset korun z každého zakoupeného DVD je věnováno hnutí Nesehnutí, které vystupuje proti expanzi hypermarketů v ČR. „…chce to jenom nelenošit, zaparkovat, vzít si košík, nepromeškat velký den: Přišel k nám váš Český sen.“

Jan Jílek

Titanic (Ultimate Edition)

Režie James Cameron, 1997, 194 min.

„You jump, I jump, remember?“ Titanic se stal v roce 1997 pro masy diváků epochálním dílem. Velkofilm s obrovskými náklady a rekordním ziskem, velkofilm o největší lodi (starého) světa, velkofilm, který získal obrovské množství Oscarů (11), a v neposlední řadě také dlouhé (200 min.) a umělecky rozporuplné dílo. V dnešní době je Titanic většinou kritiků i diváků (už jen díky své „velikosti“) akceptován jako dílo patřící do kánonu filmové historie, avšak v době premiéry tomu bylo docela jinak. Romantická story Jamese Camerona se stávala terčem zdrcující kritiky – pro svou mělkost, limonádovitost a kýčovitost. Ušetřeni nebyli ani herci, především Leonardo di Caprio, který se Kainova znamení účinkování v Titaniku úplně nezbavil dodnes. Časový odstup nám dává možnost vidět tento film v hlubších souvislostech a reinterpretovat přinejmenším některé jeho pasáže. K tomu se nabízí především druhá polovina filmu, tedy „po
ztroskotání“, která je velmi akčně a dynamicky natočena a patří k nejpůsobivějším zpracováním katastrofy a davové psychózy vůbec. Titanic teď vychází ve 4diskové edici s obrovským množstvím materiálu. Audiokomentáře, alternativní konec, vystřižené scény (téměř 45 min.), talkshow, dokument o výrobě triků, dokument z hlubin oceánu, galerie a mnoho dalšího – to všechno nám nabízí luxusní vydání nejúspěšnějšího velkého hollywoodského příběhu.

–jj–

Stubbs the Zombie – Rebel Without a Pulse

Wideload Games 2005

PC, Mac, Xbox

Filmy a hry o chodících mrtvolách neboli zombies v roli hlavního nepřítele se otiskují do této hry, za jejímž vznikem stojí autorský tým, který vytvořil HALO. Stubbs the Zombie bere do příběhového rámce klasický souboj lidí s oživlými mrtvolami, přitom neumisťuje hráče do role lidského hrdiny, ale vnucuje mu pozici vůdce zombivců. Ve fiktivním a bravurně zvládnutém utopistickém městě Punchbowl musíte sežrat co nejvíce mozků a tím konvertovat oběti na bezduché agresivní stádo zombií. Jako první přijde na řadu policie, která Stubbsovi dělá hodně problémů, a tak je nejjednodušší ji pěkně požrat. Krátký příběh, na jehož konci nevyhnutelně dochází k zombifikaci celého města, zní možná amorálně a zobrazená brutalita skutečně překračuje většinu konvencí – i tak je ale Stubbse signifikantní jako černočerná groteska, zobrazující pravý stav akčního žánru v počítačových hrách. Vývojáři si dali velmi záležet, aby do přímočarého zabíjení vložili dostatek sociální
kritiky a černého humoru, který povyšuje na první pohled tupou hru na šperk mezi jejími akčními souputníky, protože vás donutí zamyslet se, kam hry a možná i naše reálná společnost spějí. Pro firmu Wideload Games jde o první hru, a jestli budou i další tituly tak intelektuálně propracované, máme se rozhodně na co těšit.

Pavel Dobrovský

Pokud by před Štědrým dnem napadl sníh tak, aby zakryl domy, stromy i pole, schoval by v krajině i to, co ji hyzdí: čas vnitřního očekávání v utišeném světě, zatíženém čerstvým bílým tichem. Aniž bych přispěl na konto adventních koncertů či změnil názor na své bližní, úmyslně se chovám tak, abych na dětstvím formovaný pojem o Vánocích nikdy nezapomněl. I proto si každý rok před 24. prosincem vyšetřím čas na zcela sentimentální chůzi po zmrzlých polích a zarostlých lesích rodného kraje, na pozorování vzdálených vesnic proti zataženému nebi. A k tomu poslouchám „Rybovku“. Přestože je ve formátu mp3, má se to s jejími „krycími“ účinky podobně jako se zmiňovaným sněhem. A zatímco se úspěšně obklopuji prázdnou a důvěrně známou krajinou, daří se mi ji obtisknout do silného pocitu propojení s celkem, jejž může představovat jak prostor právě uložený k zimnímu spánku, tak sami lidé „uložení“ a odhmotnění ve vzpomínkách. Ještě stále to umím.
I tak by se dal definovat smysl Vánoc: baroko, sníh a sounáležitost.

Česká mše vánoční (Missa pastoralis bohemica, 1796) se vynořila z lidové tradice, spočívající v touze zorganizovat vlastními prostředky představení, jež by zachycovalo živý obraz představ a pocitů spjatých s prožíváním Vánoc. Pastorální vánoční skladba byla v době nastupujícího klasicismu již běžnou vánoční výbavou kulturního prostředí některých evropských zemí; ne tak v Čechách. Jakub Jan Ryba secvičil svou průkopnickou verzi s obyvateli rožmitálské farnosti, v níž po léta vykonával nelehké povolání učitele (neustálé konflikty se zástupci městské samosprávy a místním děkanem jakožto představitelem katolické církve nakonec vyústily v jeho sebevraždu, což jistě kazí selankovitou buditelskou pohádku o kantorovi v ovčím kožichu). Tradice takových kompozic se odvíjela od rituální struktury mše, respektive od církví za podpory hudební složky důmyslně
organizovaných show, spjatých s jednotlivými částmi liturgického roku a provozovaných v rámci obřadu v lidem nesrozumitelném latinském jazyce. Tato její novější světská forma obrátila původní spirituální a těžko reflektovatelnou zádumčivost v živou veselici v mezích dobové morálky. Původně silně náboženský záměr byl přetaven do tvaru bližšího představám lidových vrstev (historici umisťují tuto metamorfózu nepřekvapivě do italského prostředí, vyznačujícího se po celá staletí panující silnou provázaností naturalismu a katolické sentimentality). K postupnému formulování a dalšímu rozvíjení spontánně vzniklé napodobeniny došlo prakticky za pomoci těch, kteří tvořili oficiální i faktické rozhraní mezi „establishmentem“ a reálným životem (venkovští učitelé, katoličtí kněží vzdálení od velkých měst a jejich katedrál, prožívající strasti i radosti svých farníků). V kontrastu k typicky barokním představitelům české duchovní hudby (jezuita
Bedřich Bridel, Adam Václav Michna z Otradovic či jezuity odchovaný varhaník Václav Karel Holan Rovenský) je z České mše vánoční silně cítit sociální aspekt (libreto organizuje vánoční sběh účinkujících ryze z perspektivy prostého lidu). Ten se dá vyvodit i ze skutečnosti, že jezuitští vzdělanci v předchozích desetiletích při znovuzískávání ztracených pozic vybírali adepty na poskytované vzdělání zejména z nižších vrstev. Následně je přesazovali zpět do reality venkova či městské chudiny, s kterou měli tito jedinci, obohacení o nové schopnosti, dále pracovat. Sám Ryba získal vzdělání v klášteře piaristickém.

Jakub Jan Ryba v autobiografii uvádí, že partituru ke skladbě zapisoval ledabyle a verzi, která se nám dodnes v Národním muzeu uchovala, vytvořil někdo z jeho okolí. Skladatelův talent se výrazně odráží v organizační schopnosti kompozičně i instrumentačně roztřídit hudební motivy a naroubovat je na dramaturgii dějových výjevů, neboť samotná melodika patří v tehdejší době k běžnému standardu. Vánoční rej tak sjednocuje epika prolínání tlumených varhan, ztišených prvních taktů jednotlivých sentencí a nad nimi vystupujících, poletujících smyčců. Sbory, protkané dynamikou výlevů dechových nástrojů, jsou střídány klidnějšími sóly, důsledně kombinujícími alty i soprány. Všechno patřičně, resp. přehledně nadávkované, bez patosu spjatého s italskými či německými vzory.

Nastudování cizí předlohy v poměrech českého regionu v sobě skrývalo nejen aktivní zájem o hudbu a těžce dostupné notové partitury či jejich přesazení do místního prostředí (tvorba libreta a následná kreativní činnost při vybírání motivů spjatých s danými podmínkami), ale též o hudební a personální management. A bez možnosti někoho si k podobným účelům najmout. Po svém uvedení se kompozice dále šířila podobným procesem opisování a upravování (což sám Ryba nelibě nesl, jak se můžeme dočíst v jeho dnes archivované autobiografii: „…mnohdy příliš domýšlivý učitel ostudně přetváří mistrovská díla tím, že je drze zkracuje anebo nevhodně přidává“). Další projev participace na stále živém Rybově fenoménu.

I když „Rybovka“ částečně postrádá instrumentační jemnost výše uvedených barokních vzorů, její epická podoba ji nahrazuje pocitem sounáležitosti, symbolizovaným výdechem kostelních varhan. Co dnes „Rybovka“ vlastně představuje? Konzervaci přenesenou do naší nevánočně vánoční reality (zejména při pohledu na hudební program pódií stlučených na některých pražských náměstích, hrůzný rej). Stejně jako šanci nenechat se okrást. O své Vánoce.

Autor je publicista.

Měl jste možnost žít velice blízko skladatele, jehož hudbu dirigujete. Zdálo by se, že jste oproti ostatním dirigentům provozujícím hudbu Dmitrije Šostakoviče zvýhodněn. Ale přece: nacházíte v této blízkosti i nějaká omezení?

To, že jsem mohl žít po boku svého otce, považuji za veliké štěstí. Dobře cítím jeho jazyk, znám jeho charakter, jeho hněv, humor, jeho křehkost. Všechna jeho slova, intonace se projevují i v jeho hudbě, stejně jako lidské vlastnosti, a já to měl možnost poznat. Na druhé straně je to také obrovská odpovědnost. Ne zátěž, ale právě odpovědnost, která na mně leží. Když hraji hudbu svého otce, nechci ji pokazit, chci to zahrát tak, jak si on představoval.

Nikdy jste se nezaobíral myšlenkou vytvořit vlastní orchestr, který by se soustředil na provozování Šostakovičovy hudby?

Ne, to ne. Působil jsem sice v několika orchestrech jako hudební ředitel a hlavní dirigent, ale obecně pro sebe považuji za lepší hrát s různými orchestry na různých místech, dirigovat a popularizovat s nimi hudbu svého otce. Jsem radši všude než na jednom místě.

V minulém roce se na ruském trhu objevila nová kniha Solomona Volkova Šostakovič a Stalin: umělec a car…

…ano, to je vynikající kniha! Přečetl jsem ji a ohromně na mě zapůsobila. Vřele ji doporučuji. V příštím vydání se objeví moje malá předmluva…

…a jak se vám jeví paralela, která je v knize vedena jako svého druhu leitmotiv: paralela mezi vztahy Šostakoviče a Stalina, respektive Puškina a cara?

Nelze to samozřejmě porovnávat do důsledků, protože Stalin byl pochopitelně mnohem horší než car. Vztah umělce a tyrana je však věčný problém a Volkov proniká do jeho hloubky. Pro mě je ta kniha cenná hlavně tím, že obsahuje spoustu materiálu, faktů týkajících se nejen Stalina a Šostakoviče.

Nezdá se vám však, že v současné době vztah Šostakoviče a Stalina bývá někdy snad až příliš heroizován nebo romantizován?

Já bych hlavně nerad, aby Šostakovičova hudba byla příliš spojována s politikou té doby. Pro Šostakoviče-umělce je příznačný hlavně problém boje dobra a zla. Zdrojem toho zla přitom nemusí být právě jenom Stalin, ale kdokoli jiný. Vždyť i v budoucnu se může vyskytnout nějaký tyran. Leningradská symfonie není jen o Velké vlastenecké válce, ale i o válkách, které byly v minulosti a které bohužel ještě přijdou. Člověk přichází do světa, který je naplněn negativním i pozitivním, a Šostakovičova hudba vyjadřuje škálu pocitů a vztahů člověka ke světu. Ta hudba je o všem – o minulosti i o budoucnosti.

Rok 2006 je rokem, kdy si připomeneme sto let od narození Dmitrije Šostakoviče. Hovořil jste o budoucnosti. Jaké tedy bude pro Šostakoviče to další století?

Jeho hudba je vržena do následujícího století. Troufám si tvrdit, že ve své době nebyla plně doceněna. Šostakovič bude v dalších letech velice potřebný. A bude pochopen, jeho hudba bude lidem pomáhat přežít na tomto světě. Ano, jeho hudba bude vždycky s lidmi – za jakýchkoli okolností.

Na rozdíl od svého otce, který nikdy ze Sovětského svazu neemigroval, jste se vy v roce 1981 rozhodl požádat o azyl ve Spojených státech. Co vás k tomu přimělo?

Já jsem nebyl ve společenském životě takovou postavou jako Dmitrij Šostakovič. On ve své zemi pomáhal lidem, ke konci svého života se stal známým a uznávaným skladatelem po celém světě, už ho nebylo možné umlčet a ignorovat. Já jsem však nechtěl, aby můj syn zažil to, čím musel procházet můj otec. Sám jsem prožíval to utrpení, když jsem viděl otce, kterého nespravedlivě obviňovali a vytýkali mu, že jeho hudba je cizí, protilidová. Chtěl jsem, abychom žili ve svobodném světě. A ještě k otcově situaci – v Rekviem Anny Achmatovové lze nalézt tento epigraf: „Mne obloha cizí nechránila,/ cizí kraj mě v křídlech neukryl,/ já po celou dobu jsem tam žila, / kde můj národ naneštěstí byl.“ (překlad Hany Vrbové – pozn. aut.) I otec byl vždycky se svým národem, tam, „kde ten národ naneštěstí byl“.

Byl jste v Americe izolován od ruského prostředí?

To ne. Měl jsem tam hodně známých a kamarádů z Ruska, kteří se do Ameriky přestěhovali, kromě toho jsem cestoval po celém světě, kde jsem se také setkával s ruskými přáteli. A v Americe jsem se oženil i se svou ženou Marinou.

V roce 1997 jste se však nakonec rozhodl pro návrat do Ruska…

Víte, zapůsobil tu pocit národního sebeuvědomění. A já jsem chtěl, aby moje děti byly ruské. Nechtěl jsem, aby se ztratily v Americe, aby se z nich stali emigranti, kteří by zapomněli svůj jazyk. Rusko se stalo svobodné a já chtěl, aby děti byly se svým národem, aby z nich byli skuteční Rusové. Vznikla otázka jejich vzdělání. Manželka založila školu a naše nejmladší děti – dcera Máša a jedenáctiletý syn Maxim – se tam učily nebo dosud učí. V té škole jsou s ruskými kamarády, mluví tam rusky, takže jsou Rusové. Samozřejmě, hodně cestujeme po světě. Vedle koncertních cest často navštěvujeme mého nejstaršího syna, který žije ve Francii, on přijíždí k nám. Máme i dům v Americe. To je vše v pořádku, ale být ve své rodné zemi je pro nás velice důležité.

Váš otec se narodil v Petrohradu, odkud se přemístil do Moskvy. Vy jste do Spojených států odjížděl z Moskvy, ale po návratu jste se usadil v Petrohradu. Kruh se uzavírá?

Ano, kruh se uzavírá. Otec měl vždycky sen vrátit se do Petrohradu, ale všechny ty jeho posty, které zastával, Svaz skladatelů a tak dále, to vše se nacházelo v Moskvě. Své sny tedy neuskutečnil, přestože to bylo jeho rodné město. A tak jako bych teď ty jeho sny realizoval tím, že jsme se s rodinou usadili v Petrohradu.

Vrátím se ještě ke škole, kterou jste zmínil. Mohl byste tento projekt přiblížit?

Když jsme začali uvažovat o vzdělání našich dětí, dospěli jsme k názoru, že je nechceme uvrhnout do systému, který panuje ve státních školách. Chtěli jsme jim poskytnout dobré vzdělání. Současně jsme mysleli i na chudé děti, které si nemohou dovolit lepší školu. A tak manželka iniciovala při chrámu sv. Kateřiny školu pro děti z pravoslavných chudých rodin. Nazvali jsme ji Důstojní nástupci (Dostojnaja smena). Je to vlastně charitativní škola, kterou sponzorujeme, platíme i učitele, všechno děláme kvůli dětem. Máme dobré učitele, děti se tu učí zpívat, malovat… Za své obrazy získávají ocenění na soutěžích, vystupují v divadle Původem z blokády (Rodom iz blokady) před publikem, tvořeným těmi, kdo přežili blokádu, hrají na koncertech. Třeba moje dcera už v devíti hrála pod mou taktovkou ve Velkém sále Petrohradské filharmonie Andante z Šostakovičova Druhého klavírního koncertu. Děti se neustále účastní různých tvůrčích akcí, takže škola vydává
své plody. Rodiče těch dětí jsou pravoslavní, je to vlastně taková komuna, kde se všichni znají a navzájem se navštěvují. Nedávno jsme nedaleko Petrohradu, v Pavlovsku, založili ještě jednu školu a chystáme se otevřít i třetí. Shledáváme tuto činnost velice důležitou. Myslím, že peníze, které dostáváme za provozování Šostakovičovy hudby, nemáme právo utrácet jenom pro sebe.

Maxim Šostakovič se narodil v roce 1938 v tehdejším Leningradu. Absolvoval klavír a dirigování na Moskevské konzervatoři, po jejím ukončení stál od roku 1971 v čele Symfonického orchestru sovětského rozhlasu a televize, s nímž mimo jiné premiéroval otcovu Symfonii č. 15. V letech 1981–1997 žil v americké emigraci a po určitou dobu stál v čele Symfonického orchestru v New Orleansu. Po návratu do Ruska se vedle dirigentské činnosti věnuje společně s manželkou také charitativní činnosti v oblasti vzdělávání dětí.

Záznam koncertní premiéry „nejslavnějšího nevydaného alba všech dob“ z londýnské Royal Festival Hall je prima, ale k porozumění poutavému kultu kolem mozku byvších Beach Boys potřebujeme znát celý příběh. Stominutový dokument Beautiful Dreamer: Brian Wilson and the Story of SMiLE podává život Briana Wilsona jako story. Takový postup vždycky signalizuje manipulaci a vytažení některých momentů do popředí – ale pokud odhlédneme od tohoto rizika, máme před sebou podstatnou kapitolu z dějin bigbítu a popu. Příbuzeneckou skupinu Beach Boys sledujeme od počátku, manažera jim dělal zprvu otec bratří Wilsonů, ale absolutisticky a žárlivě: vlastní děti mu musely dát padáka. Brian se čím dál víc profiloval jako výrazný autor, nevypočitatelný člověk, který především slouží své imaginaci. Do bytu si nechal instalovat obří pískoviště, v němž – u klavírního křídla – kapela na jeho přání pracovala a kde vznikly takové písně jako Good Vibrations. Porady se zase konaly v indiánském týpí –
a v psychedelické éře mnoha „rozšiřovačů vědomí“ nejen porady. Do toho vletěla epizoda s mystickou skladbou Fire, s níž je tak težké nespojovat si následné vyhoření nahrávacího studia. Wilson byl svíraný mnoha obavami: chtěl obstát před otcem, sebou samým, kapelou i labelem. Když mu v šedesátých letech spoluhráči (v čele s dodnes nesnášeným Mikem Lovem) řekli, že to, co jim s takovým nadšením přehrává, tedy skici projektu Smile, se pro Beach Boys duchem a náročností nehodí, Wilson se začal hroutit. Album, které prý mohlo předběhnout a trumfnout Seržanta Peppera, zůstalo nehotové a Wilson se na dlouhá léta odmlčel. Teprve v roce 1995 (!), po svatbě se svou přítelkyní, která zahájila harmoničtější éru, se Wilson polehoučku začal vracet k hudbě. Smile bylo přesto pořád slovo, které se před ním nesmělo říci nahlas. Až jednou hosté na večírku strnuli: Wilson sedl k pianu a začal přehrávat Heroes And Villains, melodii z alba, které odpočívalo
jako Titanik na dně jeho podvědomí. Začal výlov, nikoli bez problémů a dalšího hroucení labilní exhvězdy… Bylo by to velmi pěkné filmové drama, ale je to všechno pravda. Albu Smile (Nonesuch) se dostalo v angloamerickém světě maximálně vřelého přijetí. Pokud snad váháme, čím to je, dobrý dvoudiskový DVD komplet, aktuálně nominovaný na Grammy (dokument, koncert, reportáže, nevydaná sólová klavírní hudba, rozhovory, klip a další), to objasní. Je snadné propadnout fascinaci autorem krásné hudby, jehož život lze dost těžko označit za pěkný.

Autor je redaktor časopisu Týden.

Brian Wilson presents Smile (2 DVD). Rhino / Warner Music, 2005.

„Náš zámer je vlastne pokus o malú zmenu v rámci slovenskej hudby,“ píšou chlapci Richard Imrich a Martin Turzík z Deadred Records na své stránce. Nejznámějším nositelem změny a členem tohoto labelu je projekt Abuse; ve studiu jednočlenný, na pódiu laptopistu Vlada Ďurajka doprovázejí hráč na gramofony (turntableista), basista, a bubeník. V Česku se už v téhle podobě představili třikrát, naposledy na letním festivalu na hradě Střekov v Ústí nad Labem. Začátkem roku vyšlo Ďurajkovi debutové album The Great Outdoors, na které se snesla vlna pochvalných kritik. Nijak nezaostává za živým provedením, právě naopak. Scratching a perkuse zní jako živé, efekty působí svěže a neotřele. I kdybych měl někoho urazit, Abuse vytvořil jedno z nejpovedenějších alb ze šuplíku elektrický downtempový pop.

Další, tedy již šestý výlisek značky Deadred Records mají na svědomí tajemní Ettella Diamant. Dvoučlenný projekt hráče na laptopy Kypa a charismatické vokalistky Sylvie Menyhértové, kterou můžete znát i z roztančeného Pudingu pani Elvisovej, vydal bezejmenné EP. Šest skladeb, které se nesou v rozvláčně polámaných beatech. Basa a perkuse jsou ovšem přebíjeny lahodným vokálem Menyhértové, který jako by až nadnášel „obyčejné“ hudební spodky do výšin operních domů. Ettella se však může dočkat odezvy i od tanečních fajnšmekrů, neboť Kypo místy rytmus řádně odbrzdí a jsme tak svědky o poznání rozpohybovanějšího breakbeatu. Vydavatelství nespí a připravuje další počin Nylon Union, kapely pánů Imricha a Turzíka, kvůli níž vlastně Deadred Records původně vznikl.

Mapa ambientní duše

Na stránkách Ambsine Records najdete tento sympatický vzkaz: „Label Ambsine Records vznikol v septembri 2003 s jediným cieľom – zastrešiť vydanie kompilácie slovenských ambientných projektov. Jeho ďalšie aktivity budú závisieť iba od ohlasu na túto pripravovanú kompiláciu.“

Ambsine prostřednictvím webu oslovilo umělce, aby v případě zájmu poslali několik svých skladeb na chystané výběrové album. Slovenské ambientní podhoubí se ukázalo tak silné, že z původního záměru vydat jeden disk musel label chtě nechtě vylisovat hned „dvojplatňu“. A navíc tu najdeme i české projekty – v temném ambientu pohybujícího se Neutrina nebo technokrásku Niku77, která přispěla až „warpovsky“ znějícím singlem Nimba (podobnost se skladbou Bucephalus Bouncing Ball Aphexe Twina se přímo nabízí).

Hlavní slovo však mají slovenské projekty. Wollny Patt, Eau de Toilette nebo jednočlenný Karaoke Tundra. Ten je jednak originální producent (jeho debutové album Gastarbeiter všichni až hříšně glorifikovali), ale o nic horší remaker. Uspěl totiž v soutěži o nejlepší předělávky skladeb britského hiphopového kralevice Rootse Manuvy a jeho track bude umístěn i na speciální kompilaci remixů. Místo si tu našel i Abuseův remix skladby kapely MindMap, která tady vydala poslední zářijový týden album Gran-ahua.

Ambsine počátkem roku oznámil, že po neúspěšném rozesílání demosnímků po evropských vydavatelstvích se skupina MindMap uhnízdí u nich. Inu, „neúspěšné“ není zcela výstižný výraz, neboť skladbu Gerlach vydal na své kompilaci slavný francouzský label F-Communication. Hlavní je, že dobrá věc se podařila a skupina z Banské Bystrice a spolu s ní i milovníci trip-hopu v té nejlepší podobě se můžou těšit z podařeného alba. Desku samozřejmě obestírá všeobjímající ambientní krajinomalba a místy i downtempové sekvence. A mezi poletujícími beaty se prodírá neuchopitelný hlas Dany Mazalové. Ambsine Records zkrátka vsadilo na kvalitu a už teď je zřejmé, že další pokračování kompilace je jen otázkou času. Možná i klasická alba dalších slovenských (českých?) elektronických projektů na sebe nenechají dlouho čekat.

Hybné fúze

Experimentální elektronika však není jedinou oblastí, kde se Slovákům daří. Velké úspěchy zaznamenali i v taneční hudbě, hlavně tedy drum´n´bassu. Producentem číslo jedna je určitě L Plus, který vloni podepsal smlouvu s vydavatelstvím Moving Fusion, jež má ve světě zlomených beatů srovnatelnou pověst s legendárním londýnským labelem Ninja Tune. L Plus však není jediným pionýrem polámaných beatů. Letos v květnu vydalo duo Soundphreakers své třetí album NuBreed, plné temně a přitom hitově znějících skladeb s vokály mnoha hostů. Žádné laciné písničky, určené prvoplánově pouze k smýkání tělem: nabízejí se tu i silné motivy, u kterých vám protančí mráz po zádech.

Na letošním festivalu Alternativa se představil slovenský projekt Double Affair. Tahle původně jednočlenná formace Jozefa Vlka je zřejmě nejznámějším „produktem“ edice Azyl vydavatelství Kolomana Kertésza Bagalu. Double Affair vydal letos debutové album Circulation. To je až po okraj plné nejrůznějších samplů, živých nástrojů, efektů a zvukových konstrukcí, za něž by se nestyděli ani skotští mágové Boards Of Canada, a jemných písničkových motivů. Vlk vyniká prací s vrstvením a také s vokály, kdy hlasy Veroniky Wiedermannové, Lucie Tarbajovské či pretorijského zpěváka Bulaya jako by pouze doprovázely hudební stopu. Nicméně poté, co se vám v přehrávači Circulation dotočí, zjistíte, že takhle decentně usazené vokály jste možná ještě nikde neslyšeli. Skladby Close 2 The Sun a Ullysses jsou toho nejlepším důkazem.

Posluchač by si měl zvyknout, že slovenská hudba už není jen Team a Meky Žbirka, že vrcholem tamější alternativní scény nejsou pouze hiphopeři Vec, Kontrafakt či kapela Veneer. Experimentální elektronická hudba totiž na Slovensku bují a proniká i za hranice. Možná jste slyšeli o projektu Poo Slováků ::.: a Rentipa, usazeném v Praze. Pokud vás na srdci zahřeje sytý a hustý noise, jistě vám už jejich aktuální album Fluorescent (11fingers Records) rotuje v discmanu. Hluky naštosované vedle sebe s krutým rozsahem až skoro na hranici poslouchatelnosti. Silné momenty střídají ještě silnější. Fluorescent vás jistě nikdy nudit nebude, právě naopak: obsedantně si budete klást neodbytnou otázku, „jak jen to ti dva mysleli?“. Závěrečný studiový mastering má na svědomí český producent Boris Carloff, otec dalšího podivuhodného projektu kNot Photogenic. Na Fluorescent dokázal, že kooperace slovenských a domácích person
nemusí být k zahození, ale že možná právě tohle bude cesta k tomu, jak se dostat do evropského hudebního povědomí a třeba na některém z příštích ročníků barcelonského festivalu Sónar zahrát v nejlepším čase na hlavním pódiu. Jak zjistíte poslechem zde popsaných nahrávek, potenciál k dobytí pomyslného hudebního Everestu tady jistě je. Ovšem zůstává otázkou, zda nás k tomu Slováci vůbec potřebují.

Autor je hudební publicista.

Abuse: The Great Outdoors. Deadred Records 2004

Různí: Ambsine Vol. 1. Ambsine Records, 2004

MindMap: Gran-ahua. Ambsine Records, 2004

Double Affair: Circulation. Azyl, 2005

Poo: Fluorescent. 11fingers Records, 2005

Ke strategii pořádajícího sdružení Ars Morta Universum patří zásada konat každý ročník na jiném místě. Po loňském kinu Morava byl zvolen opět kinosál, tentokrát žižkovské Aero. Během dvou dnů se již tradičně představilo deset účinkujících plus dva DJs (Maldoror a Nika 77), kteří bavili publikum po skončení hlavního programu.

Trochu smutně musím konstatovat, že nejkvalitnější část programu letos spočívala na bedrech zavedených umělců, žádný objev z řad méně známých jmen (jako tomu bylo vloni, kdy český postindustriál obohatila v anonymitě dlouho pracující dvojice Tábor radosti) se nekonal. Silácká póza německých Thoroforn nebyla přes jistou chytlavost nijak invenční, jejich krajan Fragment King ze všeho nejvíce připomínal pubescenta pózujícího před zrcadlem se svou první (bas)kytarou, rakouský Institut D.O.L. se po počátečních hlukových rozpacích a politických deklamacích přinutil k zajímavému ambientu a vzápětí trochu shodil snahou přimět publikum k mávání hořícími zapalovači.

Hvězdou přehlídky byl jeden z nestorů industriálu, Američan Stefan Weisser, tvořící (mimo jiné) pod pseudonymem Z’ev. Bubeník, básník, autor zvukových instalací a esejista Weisser (nar. 1951) je virtuózní hráč, improvizující na bicí nástroje převážně vlastní výroby. Skrze svou hru zkoumá možnosti zvuku coby specifické řeči (viz africké tamtamy) a neverbální poezie, mnohdy se dostává až k symbolickým a mystickým přesahům – jeho album The Sapphire Nature, které vydal John Zorn na svém labelu Tzadik, je bubenickou interpretací Kabaly. Z’evův (bohužel dost krátký) set se odehrál ve čtverci z nejrůznějších bicích (velký buben a různé kovy), v němž hráč seděl a jednotlivá čísla věnoval vždy jedné ze čtyř stran. Zajímavá byla především hra na ozvučený plech, na nějž Z’ev kromě obligátní „bouřky“ hrál i jako na metalofon – horní hrana plechu byla totiž na několika místech naříznuta a výška zvuku mezi jednotlivými řezy se lišila. Číslo pro
dvojici rour s jedním koncem uzavřeným plastem bylo dynamickým „duetem“ kovově znějících těl trubek a plastových zakončení, jejichž tlumený zvuk připomínal baskytaru či ozvučenou basovou pružinu Einstürzende Neubauten.

Dvojice Job Karma se po vydání čtyř alb stala nejprodávanějším artiklem polské industriální scény a v Praze hrála již mnohokrát – tentokrát snad nejlépe. Patří k širšímu okruhu Ars Morta Universum a po vzoru pražského festivalu pořádá již několikátým rokem industriální festival ve Wrocłavi. Hudba Job Karmy je chytlavou směsí pomalých temp, minimalistických rytmů a chytře vy­užitého zvuku tónových generátorů a analogových kláves. Napětí, které z tvorby dvojice čiší, je dáno kombinací neosobních repeticí a hlasových samplů (jejichž exaltovanost je díky opakování ve výsledku zcela chladná) s jemným dotekem psychedelie. Ten je zprostředkován právě retro zvukem varhan a – nyní nepoužité – kytary v úsporně gilmourovském stylu. K Job Karmě neodmyslitelně patří kvalitní videoprezentace animovaných vizí přetechnizované společnosti řítící se bezmocně zpět k barbarství. Z videoprojekcí, které používali téměř všichni vystupující, se rozhodně
jednalo o tu nejkvalitnější.

Promítat ke svému koncertu video se mezi industrialisty stalo skoro stylotvorným pravidlem, nejspíš od té doby, kdy jejich koncerty přestaly těžit z vizuální atraktivity fyzické akce s ohni a železy a ke slovu se spolu se samplery a laptopy dostala i statičnost. Kromě videa Job Karmy si zaslouží zmínku ještě Thoroforn, kteří svůj set doprovodili černo­bílými kontrastními záběry pořízenými v okolí Aera. Vizuální trend v podobě videa a performance na industriál­ní festival pronikl natolik, že tato hudební přehlídka hostila i představení, která byla výrazně nehudební a jejich zvuková stránka hrála sekundární roli.

Dvojice finských performerek Enilas prezentovala dvě videa doplněná decentní pohybovou akcí. První z promítaných prací byly veselé pražské momentky, druhou zajímavá studie na téma různé rychlosti vnímání času. Obě aktérky se pohybovaly v zalidněných ulicích výrazně zpomaleným krokem. Zrychleně přehrávaný záznam pak ukázal dívky chodící (i když trochu trhaně) normálním tempem, zatímco lidé kolem nich se změnili v horečně pádící rozmazané šmouhy. Američan MK9 dosti nepřesvědčivě proměnil sál v zajatecký tábor a na dobrovolníky shromážděné před pódiem křičel z megafonu, Polka Dorota Kleszcz (pomocí nahoty, černých a bílých převleků a rekvizit) na pódiu i v předtočeném videu zpodobňovala svůj kritický pohled na stereotypní role „dobré“ a „zlé“ ženy. Hudba u tří zmíněných performancí nechyběla – na rozdíl od některých výše zmíněných se však jednalo spíše o „nutný“ zvukový doprovod.

Autor je hudební publicista.

Záhy po „anno mirabilis“ (1989) se začal zcela nezázračně rozpadat Svaz sovětských socialistických republik a brzy pak i Socialistická federativní republika Jugoslávie. Střílelo se, vypalovaly domy, jedni vyháněli druhé. Dodnes se na území některých nástupnických států SSSR a SFRJ občas střílí a vypaluje. Statisíce lidí tam žijí v uprchlických táborech.

Jak se do této společnosti dostalo Československo? To přece nevzniklo jako „socialistické řešení národnostní otázky“. Bylo společným dílem profesora Masaryka, Beneše a Štefánika, nikoli komunistických maršálů Stalina a Tita. Vybojovali je na všech frontách první světové války desítky tisíc legionářů. Bylo pak obnoveno po další světové válce, v níž Češi a Slováci opět bojovali, ale nikdy proti sobě, tak jako příslušníci národů SSSR a SFRJ.

Nabízí se námitka: ale my Češi a Slováci jsme se rozešli, aniž padla jediná facka, pokojně, ba vzorově. Celý svět nás přece obdivoval, Klause a Mečiara dokonce kdosi navrhoval na Nobelovu cenu míru…

Rozdílnost blízkých

Patřil jsem k těm, kteří nebyli přesvědčeni o tom, že Češi a Slováci společný stát skutečně chtějí rozdělit. Nenajdeme totiž v Evropě dva národy, které si rozumějí každé slovo, a přitom se v tolika ohledech odlišují: historií, geopolitickým osudem, regionální pestrostí, mentalitou, právním řádem, melodikou lidových písní, náboženskou vírou… Takovou míru rozdílnosti dvou blízkých národů, které si nikdy vážně neublížily, poklá­dám za vzácnou příležitost k vzájemnému duchovnímu, kulturnímu obohacování. Vnímat sebe i svět dvojíma, nejen českýma, ale i jinýma – slovenskýma očima! Netušil jsem ovšem, že bude tolik našinců, kteří si po 1. lednu 1993 oddechnou: konečně sami! Dnes je Česká republika etnicky nejhomogennějším státem Evropy (po Islandu).

Spory o to, kde byl začátek konce projektu, který tu po roce 1918 usiloval uskutečnit cosi jako středoevropské Švýcarsko, nelze rozhodnout. Jisté je, že zaděláno na rozchod bylo už dříve. Nikoli však fatálně. Na počátku devadesátých let to byl stále ještě příběh s otevřeným koncem.

Většina české politické reprezentace neměla však o historii, hloubce a citlivosti česko-slovenských vztahů ani ponětí. Vzpomínám si, jak poslanci České národní rady zaplnili jednací sál, když jim její místopředseda Václav Žák nabídl večerní doučovací hodiny z dějin. To byli ti, kteří alespoň věděli, že nic nevědí. Ti přišli.

Spory o kandidáta Občanského fóra (OF) a Verejnosti proti násiliu (VPN) na funkci prezidenta vyjevily, že u mnohých Slováků hraje významnou roli manko sebevědomí; šlo jim o zviditelnění Slovenska, a ne o prezidenta či demokracii. Ostatně tak jako nám Čechům byl na jaře 1848, kdy Palacký píše odmítavý „Dopis do Frankfurtu“, o cosi bližší národní zájem než občanské svobody a jakési volby. Dubček byl i pro Slováky z VPN politicky i lidsky stěží přijatelný, „socialismus s lidskou tváří“ skoro nikdo už nechtěl, avšak, málo platné, trvali na tom, že je to stále nejznámější Slovák na světě.

Byla to doba, kdy lidé byli mimořádně vnímaví a citliví na symboly a gesta. Václav Havel nejel hned druhý den po svém zvolení hlavou státu do Bratislavy, a tak se tam v katedrále (za tureckých časů v Uhrách korunovační) svatého Martina nesloužila slavnostní mše. Dříve než na Slovensko zamířil do Mnichova a do Berlína. Jistě, šlo o gesto plné velkorysé evropské představivosti: vyjděme vstříc tragické, bolavé minulosti a vyrovnejme se s ní. Ani profederální Slováci mu však nemohli rozumět: nejdříve přece pracujme na jednotě Československa!

Hry s ústavou i jménem

Začátkem ledna 1990 OF a VPN rozhodly, že ve volbách v červnu budou zvoleny zákonodárné sbory jen s dvouletým mandátem. To proto, říkalo se, aby se volby mohly konat podle nové ústavy, která také vyřeší vztahy mezi republikami a federací. Bylo to při nejlepším troufalé, spíše však nezodpovědné rozhodnutí. Unitární Polsko se dohadovalo o nové ústavě osm let, proč my bychom to měli s nefunkční federací a plni starých ran, křivd, předsudků a mindráků dokázat za pouhé dva roky? Ve skutečnosti ještě mnohem dříve, aby bylo možné na základě schválené ústavy přijmout volební zákony a volby vyhlásit. Hnutí OF a VPN tehdy spáchala politickou sebevraždu. Ale právě že nejen svoji.

Bylo tenkrát třeba trvat na normálním, čtyřletém mandátu, možná i delším. Jako vítězové jsme na tom mohli trvat. Měli jsme odpovědnost nejen za převzetí moci, ale i za to, co s ní uděláme. Dva roky jsou pro transformaci jen začátek, nemůže ještě přinést plody, aby bylo možné jít s nimi do voleb.

Ani v jednom z hnutí však nebylo však mnoho chuti proměnit se v normální politické strany a soutěžit o moc. Snad to dokonce někteří pokládali za cosi ušlechtilého. Po dvou letech tak šlo původní disidentské jád­ro OF do voleb už pod hlavičkou Občanského hnutí – a šlo do nich jako na porážku…

A co ústava? Na té přece závisela budoucnost společného státu! Ústava se jaksi… nestihla. Že to tak dopadlo, nelze považovat za spolehlivý důkaz vůle rozdělit stát; byl to také vedlejší produkt nezkušenosti a chabé vůle k moci první garnitury OF a VPN.

V únoru 1990 následovaly trapné spory o název státu: slovenská politická reprezentace bez uzardění trvala na oficiálním názvu, o němž věděla, že je v něm hrubá chyba: „Česká a Slovenská federativní republika“. Buď malé „s“ v adjektivu „slovenská“, anebo jsou tu dvě federativní republiky: česká a slovenská. Bylo za tím tušit nebezpečné manko slovenského sebevědomí.

To všechno naznačovalo již po prvních čtyřech měsících, že společnému státu půjde o život. Nejen to: bylo zřejmé, že obě strany jsou nepřipravené, že jim chybí empatie, jakož i schopnosti produktivně vyjednávat, a že tedy šanci mohou dostat ti, kteří budou ochotni využít potíží ve svůj prospěch. Že se jim bude hodit nějaký ten nepřítel. Nebo jeho obraz. Potřebovali jsme ze všeho nejvíce čas – a právě ten jsme si dobrovolně odebrali.

Federace zdola

Na české straně se zprvu skoro všichni politici hlásili ke společnému státu: většina chtěla ovšem nefunkční federaci opravovat od střechy, „shora“, devolucí. Dohadovat se z Prahy s republikami o tom, kolik mají mít kompetencí. Takto „shora“ vznikly však ty méně stabilní federace – Jugoslávie, Belgie, Kanada. „Zdola“ pak Spojené státy, Německo, Švýcarsko.

Patřil jsem k  malé menšině, která chápala, proč byla tehdejší federace pro Slováky ne­opravitelná: vznikla dva měsíce po okupaci země (v říjnu 1968), v situaci, kdy byla Čechům naprosto lhostejná, ba protivná. A i tato pookupační federace byla do dvou let zcela znormalizována: Husák byl tehdy již více komunistickým centralistou než „slovenským nacionalistou“ a všechny významnější pravomoci republik vrátil do Prahy. Na začátku devadesátých let byla pro Slováky federace něco jako neplatně uzavřené manželství.

Proto jsem byl přesvědčen, že je třeba konstituovat ji vlastně znovu, „zdola“. Posílit obě republiky a nechat je svobodně se vyslovit pro společný stát (anebo proti němu). Proto jsem se také dostával do konfliktů s Václavem Klausem (jako český premiér s federálním ministrem financí) kolem rozpočtu, jak to nedávno na svých webových stránkách připomněl.

Slováci si vesměs přáli „nový začátek“, takzvanou státní smlouvu mezi národními parlamenty, aby mohli konečně svobodně říci „ano“. Český protiargument byl malicherně formalistický: to by ale znamenalo, že současná federace bude muset být alespoň na vteřinu, na dvě rozpuštěna a vy, Slováci, tohoto okamžiku využijete a ze společného státu nám prchnete (Jan Kalvoda)! S takovouto mírou malichernosti a nedůvěry se ovšem dílo nemohlo zdařit.

Konečně sami?

Málokdo přitom skutečně věděl, co je federace a co konfederace. Vladimír Mečiar si jednou naběhl na mou provokativně míněnou otázku a smrtelně vážně, s profesorskou důkladností vysvětlil sněmu VPN, jaký že je zásadní rozdíl mezi suverenitou a svrchovaností, ačkoli samozřejmě není žádný. V této bídě amatérského konstitucionalismu jsem nabídl „dvojdomek“ jako poslední zkoušku: zanechme chaotických debat o formách vícečlenných států a řekněme si, zda vůbec chceme nějak, jakkoli, bydlet spolu. Někteří pochopili, jiní se mi dodnes posmívají.

Pravda ovšem je, že sestavit dvoučlennou federaci je obtížný úkol. Nedá se v ní hlasovat, musí se spoléhat na vůli k dohodě. Proti faktické přesile početnější poloviny se do ústavy zamontovávají záruky mající omezit přehlasování. Jsou ovšem vždycky znehybňující a vybízejí k vydírání.

Nakonec úplně posledním a rozhodujícím podnětem k rozchodu bylo něco, co asi vypadalo (nebyl jsem u toho) jako zkouška nepřipraveného studenta prvního ročníku práv: tak vy chcete pro Slovensko mezinárodně právní subjektivitu a zároveň hodláte setrvat ve společném státě? A Mečiar to buď opravdu pošetile chtěl, anebo předstíral, že věří, že je to možné. V každém případě neuměl látku. Profesor (titul obdrží až později) Klaus vstává v tomto obraze od stolku pod platanem na zahradě brněnské vily Tugendhat a říká, dobrá, dál už nemá smysl pokračovat, konec, seberte si index a příště už ani nechoďte. Logicky vzato má pravdu. Využil příležitosti a vzal mizerného žáka za slovo. Čekal to Mečiar? Chtěl to?

Československo se rozdělilo. Jistě, mohlo to dopadnout mnohem hůř. Byla tu však příležitost k  velkorysosti, k náročnému soužití v obohacující rozmanitosti. Místo toho slavily vítězství „národní zájmy“. Konečně sami! Jistěže, národní zájmy existují, ale bojovat za ně je lehčí, přitom však nebezpečnější úkol. Protože zájmy má každý národ jiné, často protichůdné. A nepřítele či jeho obraz touží mít každý populista.

Obrazy lze však pozorovat z mnoha úhlů. Dva muži pod platanem mohou také být předseda představenstva velké společnosti s ředitelem pobočky, která vyžaduje hodně investic, avšak přináší málo zisku, a ředitel si pořád vede svou, že sám by prosperoval lépe. A předseda představenstva mu tu možnost poskytne.

Dost možná že tento úhel pohledu je i aktuálnější. Koneckonců členské státy Evropské unie stojí dnes před obdobnou volbou: každý za své? Možná jsme jen předběhli sobeckou dobu. Chtěli jsme v „národním zájmu“ přetnout penězovod na Slovensko, teď „národní zájmy“ bohatších přiškrcují kohoutky nám.

Autor je první místopředseda Senátu PČR.

Když přišel před čtrnácti lety tehdejší český premiér Petr Pithart s obrazem dvojdomku, dočkal se výsměchu i urážek. Dodneška se mu ten obraz připomíná s určitým despektem. Proč vlastně? Co jiného mohlo nadále spojovat národy v jediném státě než myšlenka? Jistě, myšlenku je potřeba převést do jasné právní řeči s vymezením vztahů státních orgánů a rozdělením jejich kompetencí. Ale že by se někdo cítil býti Čechem kvůli článku 15 ústavy? Těžko… Národní identita není věcí paragrafů, ale pocitů. Nějaký článek základního zákona může onu myšlenku shrnovat a vyjadřovat, ta ale musí být pro všechny uchopitelná tak, aby ji bylo možné převést právě do obrazu. Po­dle T. G. Masaryka se státy „udržují těmi idejemi, na kterých se zrodily“, nikoliv počtem ministrů a popisem jejich pravomocí. Pokusil-li se tehdy někdo navázat na TGM, byl to právě Pithart, ač neuspěl a život šel dál po jiných kolejích.

Obrazům se nevyhneme ani dnes, s odstupem třinácti let od rozdělení. Nástupnické republiky se narodily ve stejný den a hodinu a – také obrazně – ze stejné matky. Z dávnější představy dvou sourozenců, kde se tomu českému s oblibou připisovala role staršího bratra, vyrostl nový symbol dvojčat. Ne jednovaječných, ale stejně. Ne­žijí ve dvojdomku, ale v evropském satelitním městečku. Každopádně zde bezprostředně sousedí a dobře se domluví nejen proto, že jejich jazyky se stále nevzdálily, spíše kvůli společným vzpomínkám. Vždyť v jaké jiné cizině než na Slovensku by se mohla stát hitem česká písnička o Husákových dětech? Nebo jakým jazykem lze lépe zpívat o kostlivci na pražském orloji než slovensky? Domluvíme se, protože jsme žili ve stejném domě a pak trochu vězení. Ale i když si teď nejen při honění korejských zakázek sice obě země konkurují a při sousedovic prohřešcích proti dobrým mravům politicky lépe vynikne ta druhá
sestřička, ekonomický propad jedné by táhl k útlumu i tu druhou. A tak celkem pragmaticky vědí, že lepší je neházet si klacky pod nohy. Zvlášť když se dělí velké peníze někde v Londýně a hledat v tu chvíli spojence v Paříži by bylo stejně nepraktické jako nejspíš marné.

Jinými slovy, obě republiky jsou si dnes blíž, než možná měly v plánu, když stavěly zídku v už tak malém bytě. Jak je to ale s těmi idejemi v samostatných zemích? Třináct let je příliš málo na závažné a moudré hodnocení. Zvlášť když prvních pět až šest let bylo slovenskou dobou trucu za každou cenu, vzájemného vzdalování se a hrozící téměř železné opony mezi Českou a Slovenskou republikou. Ta doba je naštěstí pryč a zdá se, že se jen tak nevrátí. Není ale dobré na ni zapomínat. A český pohled na ni by neměl být blahosklonný, ve stylu „to by se u nás stát nemohlo“. Možná nemohlo, ale opatrnosti nikdy není nazbyt. U více národů a společností by člověk kdysi neřekl, že je jednou mohou ovládnout diktátoři. A do podzimu 1994 si ani na Slovensku nikdo neuměl představit, že lze předělat stát za jedinou noc. Že se parlament po ustavující schůzi večer nerozejde, ale začne měnit jen pár hodin staré výsledky celkem poklidného
předešlého jednání, pak vymění složení různých rad a výborů, ty ještě v parlamentní budově odvolají a nahradí všelijaké generální ředitele, správní a dozorčí rady, zatímco samotná poslanecká sněmovna mění zákony přímo na běžícím páse, aby byly uveřejněné, a tudíž účinné v řádu několika málo dní. Vývoj v obou republikách se kromě ekonomicko-sociální situace odlišuje touto érou „noci dlouhých nožů“ a posléze dokonce státního terorismu (jak rakouský soud nazval akt únosu prezidentova syna tajnou službou státu). Není jisté, že jinde ve střední a západní Evropě je podobná věc vyloučená; nejen ve vypjatých chvílích dokáže demokracie dát moc lhářům a falešným vůdcům.

Tristní soupeření Jacquesa Chiraka o francouzské prezidentské křeslo s Jeanem-Marie Le Penem nebo role, kterou kdysi v Rakousku sehrával Jörg Haider, nechť jsou varovnými ukázkami. To, co Slovensko na čas vyčlenilo ze společenství slušných zemí, a tedy odlišilo i od České republiky, je ukryto v systémové vadě slovenské ústavy: jednokomorový parlament není tak těžké ovládnout. A tu je také odpověď na kritiku těch, kterým český Senát překáží. Je to dobrá pojistka právě proti různým Mečiarům, které ve zdánlivě komplikovanějším a nákladnějším, ale proto vyváženějším systému zčásti přejde chuť na absolutní moc už předem.

Víc než polovinu doby samostatného vývoje ale Slovensko žije způsobem, který v zásadních rysech není méně demokratický než ten český. Jen korupce se tam páchá jaksi méně opatrně, ale snad ani ne v menším rozsahu.

A pak je patrný odlišný ekonomický vývoj. Zčásti způsobený historicky nižší rozvinutostí Slovenska, už desítky let ale postupně zkracujícího svůj odstup, samozřejmě kdysi také díky české pomoci. A zčásti proto, že vše ukazuje na méně rovnostářskou povahu slovenské společnosti. Ale ty Masarykem pojmenované ideje, jakkoliv má Slovensko jakýsi problém o nich veřejně a hlasitě mluvit, obě země víc spojují, než rozdělují.

Autor je publicista.

Předtím, než jsem loni odjel na Ukrajinu jako pozorovatel voleb, jsem se přirozeně pokoušel zjistit co nejvíce informací. Prakticky ihned jsem narazil na server Mejdan, nazvaný podle slavného náměstí v Kyjevě. Internetové stránky byly poněkud chaotické a profesionální web designér by k nim měl asi závažné výhrady. Překypovaly ale informacemi. Spíš než o běžný informační server se jednalo o online přenos ze štábu revoluce. Byl tvořen systémem fór, kde se na jednom zuřivě debatovalo, jak nejlépe zabránit volebním podvodům, na jiném se zase vymýšlela hesla, která by nejlépe oslovila starší generaci. Jakmile debata dospěla k nějakému výsledku, okamžitě někdo vyrobil grafický návrh a druhý den byla plakátky, vytištěnými na domácích tiskárnách, oblepena půlka Kyjeva. A nejen Kyjeva, na internetovém Majdanu fungovaly desítky regionálních fór, kde se Juščenkovi příznivci domlouvali na taktice ve svém městě. Vliv tohoto serveru na výsledek voleb se
zřejmě nedá přecenit.

Založen byl přitom již v roce 1999 během pouličních akcí nazvaných Ukrajina bez Kučmy. Tehdy zmizel opoziční novinář Georgij Gongadze, který byl, jak dnes již víme, zavražděn členy zvláštní policejní jednotky. Úřady poměrně úspěšně zavedly na okolnosti tohoto případu informační blokádu. Skupina vědeckých pracovníků Ústavu pro otázky Blízkého východu však dostala nápad založit webovou stránku, kde by mohli aktivisté debatovat mezi sebou o další taktice a současně informovat své příznivce o dalších akcích.

„Vůbec jsme si nebyli jisti, že se tahle myšlenka uchytí,“ říká dnes Oleksandr, sympatický čtyřicátník, který je svou profesí odborníkem na Libanon. Zpočátku stránku, fyzicky umístěnou na starém počítači v jeho kanceláři, navštěvovalo pár desítek lidí denně. Ale rychle se ukázalo, že množství lidí, kteří chtějí cosi dělat proti režimu a současně nechtějí být přímo navázáni na politické strany, je značné. Poté, co policie rozehnala demonstranty z iniciativy Ukrajina bez Kučmy, se stránka přejmenovala na Občanský odpor. A počet jejích příznivců stále rostl. Již se nedala provozovat z počítače v kanceláři Akademie věd. Riziko prozrazení bylo příliš velké. Jeden z pravidelných návštěvníků webových stránek z východoukrajinského Charkova, majitel internetové firmy, se nabídl, že stránkám zařídí hosting na svých serverech v USA.

Celé stránky, nakonec přejmenované na Majdan, jsou založené na iniciativě lidí, kteří pracují bez nároku na honorář. Až letos získaly první grant od Sorosových fondů na zaplacení hostingu, který se podražuje kvůli velkému provozu. Stránky navštěvuje až 80 000 unikátních uživatelů denně. A nadšenci z Charkova, kteří internetový prostor původně bezplatně poskytli, už náklady prostě neutáhli.

Návštěvnost stránky byla vždy spojena s ukrajinskými politickými krizemi. Anatolij, zodpovídající za technickou stránku celého projektu, vzpomíná, jak během voleb v roce 2002 oslavovali, když každý den dosáhli návštěvnosti 5000 lidí. O dva roky později bylo vše jinak. Oleksandr říká, že si poprvé uvědomil, co se jim to vlastně podařilo vybudovat, když zjistili, že video s vajíčkem hozeným po kandidátu Janukovyčovi, ze kterého oficiální propaganda udělala málem pokus o atentát, si z jejich stránek stáhlo 70 000 lidí. Já jsem mezi nimi byl ostatně také.

Loňské prezidentské volby byly pro internetový Majdan zlatým obdobím. Na této stránce se dařilo nejšílenějším myšlenkám. Když docházelo během prvních dvou kol k masovým falzifikacím volebních výsledků, jakýsi sympatizant, zjevně pracující v ústřední volební komisi, obstaral domácí adresy členů všech volebních komisí. Kdosi na fóru dostal nápad, že by nebylo špatné jim před posledním kolem poslat dopis, který by je slušnou formou upozornil, že tím porušují zákon a mohli by být potrestáni. Ihned se ozval další čtenář, že to přece není problém. Vlastnil totiž firmu zabývající se direct mailingem. Dopisy byly skutečně doručeny. Jiný účastník fóra dodal všechny telefony na pracovníky volebního štábu Janukovyče, aby jim ostatní mohli zatelefonovat a sdělit jim, co přesně si o nich myslí. Další sympatizant, nejspíš vysoce postavený policejní důstojník, dodal během největších demonstrací v Kyjevě seznam všech velitelů policejních jednotek, včetně jejich
krycích jmen, používaných při komunikaci vysílačkami. Ani v jednom případě odborníci z Akademie věd netuší, kdo jim tyto informace poskytl.

Ve vypjaté atmosféře loňských voleb se samozřejmě spekulovalo o tom, kdo za Majdanem stojí. „My jsme i sami vypouštěli fámy, abychom vládu zmátli. Ale v zásadě jsme hlavně říkali pravdu. Majdan nikomu nepatří. Fyzicky se nachází v USA. Nedá se vypnout. Ale naši oponenti, zvyklí na financování ze státního rozpočtu, tomu odmítali uvěřit,“ směje se Artur, další z expertů na Blízký východ.

Vlna občanské aktivity, kterou spustila pomerančová revoluce, dosud neopadá. Bez ohledu na všechny problémy, na rozpad vítězné koalice prezidenta Viktora Juščenka a dnes již bývalé premiérky Julie Tymošenkové. Bez ohledu na všechny skandály, které si náhle svobodná masmédia s radostí vychutnala. Obyčejní Ukrajinci s přístupem na internet i dnes vášnivě diskutují na Majdanu. Otevřela se i nová fóra. Jedno je třeba věnováno evropským ambicím Ukrajiny. Na dalším se řeší problém krymských Tatarů. Na fóru věnovaném parlamentním volbám v příštím roce se přitom napětí neustále zvyšuje. Lidé se prostě nechtějí návrat do doby, kdy za ně rozhodoval někdo jiný. Jsou stejně jako já přesvědčení, že staré časy se už nemohou vrátit. Kdo jednou zkusil svobodu ve virtuálním prostranství Majdanu, už nebude chtít zažít nesvobodu ani v reálném světě.

Autor působí ve společnosti Člověk v tísni.

Bádání na poli soudobých dějin se dnes již neobejde bez perspektivy jednotlivce. Ostatně postava pamětníka – osoby, která se jakožto svědek může stát ztělesněním minulosti – se dostává do centra pozornosti současné společnosti spolu s tím, jak se rozpadá monopol výkladu světa ze strany institucí. Tato „posedlost kultem paměti“ (Tzvetan Todorov) se projevuje na jedné straně přebujelým publikováním memoárové literatury všeho druhu, na straně druhé pak sběrem vzpomínek aktérů či svědků nejrůznějších dějinných událostí 20. století. Není náhodou, že v současné historiografii drží primát zaznamenávání vzpomínek na období holocaustu – totalitní režimy 20. století se pokusily o vymazaní paměti a její překrytí vlastní „objektivní“ historií. Písemné archivní prameny, typický zdroj poznatků pro historické bádání, se tak pro výzkumy na poli soudobých dějin jeví jako neúplné, jednostranné. Pokusy o rekonstrukci událostí, jež se v obdobích totality udály, jsou na
vzpomínkách jejich aktérů a svědků přímo závislé.

Jednou z metod soustřeďujících se na zachycení, uložení, analýzu a interpretaci prožitku a zkušnosti jednotlivce je metoda orální historie. V českém prostředí se tato metoda historického badání mohla začít plně uplatňovat až po roce 1989 – prvním impulsem bylo zachycení vzpomínek aktérů samotných listopadových událostí (Milan Otáhal, Zdeněk Sládek: Deset pražských dnů. 17.–27. listo­padu 1989, Academia, Praha 1990), systematicky pak byla použita v projektu Studenti v období pádu komunismu. Životopisná interview, jehož výstupem byla publikace Milana Otáhala a Miroslava Vaňka Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu v Československu. Životopisná vyprávění (Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999). Mimo jiné i úspěch tohoto projektu vedl v roce 2000 k založení Centra orální historie v rámci Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd
ČR, jež se zaměřilo jak na samotnou teoretickou a metodologickou stránku orální historie, tak na vlastní výzkum, realizovaný zejména právě v rámci projektu Politické elity a disent v období tzv. normalizace.

Publikace Vítězové? Poražení? je prvním výstupem zmiňovaného projektu, jehož hlavním cílem bylo „shromáždit životopisná vyprávění někdejších komunistických funkcionářů a disidentů“ (s. 12). Badatelský tým pod vedením historika Miroslava Vaňka provedl 120 rozhovorů s představiteli dvou protilehlých skupin společensko-politického spektra v období tzv. normalizace: 43 rozhovorů s bývalými funkcionáři KSČ („politické elity“) a 77 s představiteli „disentu“, tj. dlouhodobě aktivními oponenty komunistického režimu, sdruženými v nezávislých občanských iniciativách, skupinách či hnutích (srv. s. 14). Období tzv. normalizace, jež je samotným předmětem výzkumu i klíčem pro výběr respondentů (narátorů), je v publikaci vymezeno vágně jako období „od vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 do listopadové revoluce 1989“ (s. 9). Z obou sledovaných skupin byli pomocí různých metod výběru vytipováni jak přední, tak
„řadoví“ představitelé z celého území Československa. Rozhovory byly vedeny dvoufázově, tzn. nejprve byl respondent pobízen k vyprávění o průběhu svého života od dětství a rodinného zázemí přes formování postojů během dospívání po samotnou politickou angažovanost a každodenní život v období normalizace; druhý rozhovor pak měl vést k doplnění a upřesnění získaných informací. Výsledná publikace představuje výběr získaných rozhovorů: za úspěšný a zdařilý, tedy hodný publikování, považují autoři takový rozhovor, v němž se vedle rozšíření faktografických znalostí o sledovaném období podařilo získat vyprávění „skutečně spontánní, otevřené a nekorigované vnitřní autocenzurou“ (s. 12). Zůstává otázkou, podle jakých kritérií autoři tuto míru spontaneity a otevřenosti hodnotí – texty prošly několika stupni autorizace a těžko si představit, že se respondenti za účelem výzkumu rozhodli vylít svá srdce veřejnosti bez určité míry korekce. Ostatně
i samotná paměť je v podstatě korigováním životních zážitků.

V úvodním textu publikace se Miroslav Vaněk zmiňuje o faktoru omezujícím hodnověrnost takto vzniklého pramene; tím je subjektivita respondenta. Nezmiňuje však stejně podstatný faktor ovlivňující samotný průběh rozhovoru: připravenost a schopnosti tazatele. Byť byly rozhovory redakčně upraveny a některé otázky vynechány, je zřejmé, že v některých případech nebyl tazatel rovnocenným partnerem respondenta. Tím je zřetelně poznamenán třeba rozhovor s někdejším mluvčím Charty 77 a přednormalizačním komunistou Jiřím Dienstbierem: líčení životního příběhu od dětství de facto do podpisu Charty 77 je na deseti stranách přerušeno jedinou banální otázkou, aniž by tazatel pátral po hlubší reflexi Dienstbierova přednormalizačního členství v KSČ. Celý příběh se tak jeví jako vyprávění hrdinské minulosti vnoučatům. Autoři deklarují, že úspěšnost rozhovoru se odvíjí od míry důvěry mezi tazatelem a respondentem, předpokladem pro navození důvěry je absence
jakýchkoliv hodnotících soudů a „zkoušení“ respondentových znalostí a paměti. Pokud se ovšem tazatel pasuje do role pasivního posluchače, jehož úkolem je maximálně povzbuzování ve vyprávění, ztrácí se jeden z hlavních výsledků provedeného výzkumu, tj. reflexe daného období a sebereflexe respondentů pod vedením kvalifikovaného badatele. Zodpovědnost za obsah rozhovoru je téměř ponechána na libovůli respondenta, problematické pasáže životního příběhu jako by nebyly.

V důsledku rezignace na hlubší korekci prováděných rozhovorů je tak výsledná publikace souhrnem nesouměřitelných textů, z nichž může čtenář docházet k pozoruhodným závěrům. Tak třeba jedna z předních postav „politické elity“ osmdesátých let, člen předsednictva ÚV KSČ Miroslav Štěpán, se tak může jevit jako téměř celoživotní bojovník za demokracii (byť „socialistického typu“), v jejímž nastolení mu zabránilo mezinárodní spiknutí a zlovolní kolegové.

Úskalí problematické interpretace, jíž je metoda orální historie vystavena již svou podstatou, lze ovšem snížit třeba zařazením poznámkového aparátu, jenž by uváděné události alespoň zařadil do historických reálií, stejně jako rejstříku, který by umožnil srovnávat informace získané v jednotlivých rozhovorech. Ten však v publikaci chybí.

Podobně nedostatečné a vágní jsou informace v záhlaví jednotlivých rozhovorů, v nichž je pouze naznačena aktivita jednotlivých respondentů ve sledovaném období, aniž by byla alespoň datována (viz zmiňovaný Miroslav Štěpán: „v osmdesátých a devadesátých letech zastával funkce …“, s. 613). Zcela nepochopitelné je pak zařazení rozhovoru s exprezidentem Václavem Havlem. Pokud jediným jednotícím prvkem výzkumu je provedení strukturovaných životopisných vyprávění, zde se tazatel (Miroslav Vaněk) rozhodl od této metody ustoupit. Tento postup zdůvodňuje jednak snahou vyjít vstříc časovým možnostem narátora (v době vedení rozhovoru prezidenta ČR), dalším důvodem je obava, „aby vyprávění neopakovalo údaje dostupné v dosavadní literatuře“ (s. 153). Tím ovšem sám zpochybňuje smysl vlastní metody orální historie, kde by díky konstrukci životního příběhu v narativním vyprávění měly nebo mohly nabýt zmiňované „údaje“ ve specifickém kontextu jiný rozměr.
Prohlášení z úvodu publikace, že nikdo z respondentů nebyl do vzorku zařazen na základě míry svých zásluh, se pak jeví přinejmenším silně diskutabilní. (Neodpusím si k tomuto rozhovoru ještě poznámku: rozhovor s Václavem Havlem je vedený až v servilní poloze, čímž hodnotu celého projektu ještě více devalvuje. Nastoluje totiž otázku, nakolik „nezaujatě“ se tazatelé chovali k dalším respondentům.)

Miroslav Vaněk v úvodu publikace slibuje, že dalším výstupem projektu bude sborník analýz a interpretací získaných rozhovorů. Na hlubší zhodnocení smyslu celého projektu bude tedy nutné počkat. Je zjevné, že již samo získání rozhovorů znamenalo usilovnou práci badatelského týmu. Považuji za smutné, že v prezentované publikaci nebyla tato práce dovedena do výsledku, který by zasluhovala. Současná podoba se tak zatím jeví pouze jako sběr hrubého materiálu, jehož zpracování bude znamenat práci ještě usilovnější.

Autorka je antropoložka.

Miroslav Vaněk, Pavel Urbášek (eds.): Vítězové? Poražení? Životopisná interview. I. díl: Disent v období tzv. normalizace. II. díl: Politické elity v období tzv. normalizace.

Prostor, Praha 2005. 1124 stran.

Regionálne voľby na Slovensku rozbili niekoľko mýtov, píše týždenník Domino fórum: že nízka účasť nahráva pravici (pri voľbe županov bola konfrontácia ľavice s pravicou diametrálne iná ako pri poslancoch), že regionálna politika je o niečom inom ako vysoká politika (89 percent nevoličov signalizuje, že stieranie programových a hodnotových rozdielov nemieni akceptovať), že ľudia nepochopili zmysel vyšších územných celkov (naopak, veľmi dobre pochopili, ako ich pochopili mnohí kandidáti).

Boli to voľby najneočakávanejších koalícií, ktoré ľudí nemotivovali na účasť – veď ak môže vládnuť ktokoľvek s kýmkoľvek, volebné rozhodnutie prestáva byť zmysluplné. Pritom slovenský volič sa v kľúčových chvíľach, napríklad keď sa rozhodovalo o rozpade federácie či neskôr o porážke Mečiara, dokázal zmobilizovať a angažovať.

Slovenská politika sa teda vzďaľuje občanom, píše Domino fórum, napriek tomu však regionálne voľby môžu mať aj nejaký zmysel – po nich budú totiž musieť spolupracovať tí, ktorí by to na parlamentnej úrovni nikdy neurobili.

Po ignorovaní krkolomných a bezostyšných koalícií v regionálnych voľbách sa teda občan môže znovu „sústrediť“ na veľkú politiku. Tá sa ho paradoxne dotýka menej než miestna, mestská či župná, no vďaka jej medializácii ju vníma intenzívnejšie a emotívnejšie. Osobitne všetky prešľapy, ktoré sa aj za jeho peniaze dejú trebárs v Národnej rade.

Tam je situácia, čo sa týka straníckej príslušnosti a poslušnosti, už dlhšie zdrojom znechutenia voličov, vyplývajúceho z rôznych podozrení o kupčení s parlamentnými hlasmi i z viacerých afér. Odpor verejnosti je nasmerovaný predovšetkým na nezávislých poslancov, ktorí po tom, čo vládna koalícia už dávnejšie stratila väčšinu v zákonodarnom zbore, majú často v rukách rozhodujúce tromfy.

V súčasnosti je v 150-člennom parlamente až 24 poslancov, ktorí vystúpili z klubov a stali sa nezávislými. A čo je podstatné, ani jeden sa z tohto dôvodu nevzdal mandátu. Dokonca niektorí si založili vlastné politické strany, ktoré teraz majú zastúpenie v parlamente aj bez volieb. Denník SME si u agentúry MVK nechal urobiť exkluzívny prieskum, ktorý ukázal, že takmer 80 percent ľudí si myslí, že poslanec, ktorý odišiel zo strany, za ktorú bol zvolený, by jej mal vrátiť svoj mandát a opustiť parlament.

Denník v tejto súvislosti oslovil expertov a všetci sa zhodli, že vylučovanie poslancov pre ich odchod z politickej strany by škodilo demokracii. Mnohí sa zhodujú v názore, že vzdanie sa mandátu by bolo správne, ale nemožno ho vynucovať. SME cituje napríklad ústavného právnika Radoslava Procházku, že slobodný mandát „zabraňuje stranám sprivatizovať si celý politický systém“. Riešenie je teda až vo voľbách. „Ak sa nejaká strana prejaví ako nestabilná, tak by ju voliči jednoducho nemali podporovať,“ povedal pre SME politológ Grigorij Mesežnikov.

Nekonečný príbeh novostavby Slovenského národného divadla v Bratislave sa pomaly blíži do finále. Razantnému ministrovi Františkovi Tóthovi, ktorého dominantne trhový pohľad na kultúru celkom oprávnene neraz vzbudzuje rozpaky i obavy, nemožno uprieť, že problém so stavbou, ktorá sa začala pred dvadsiatimi rokmi a doteraz zhltla okolo 3,5 miliardy korún, nakoniec vyriešil.

Už na budúci rok na jeseň sa má v gigantickej budove, ktorá mnohým vôbec nepripomína chrám umenia, začať hrať. A aby sa budova uživila, vláda rozhodla o vzniku správcovskej spoločnosti. Ako píše .týždeň, Slovenské národné divadlo ju najskôr úplne odmietalo so sebavedomým vyhlásením, že správu novostavby zvládne aj samo, o čom však na ministerstve celkom oprávnene pochybujú.

Napätie medzi divadelníkmi prvej slovenskej scény zvýšilo aj odvolanie generálneho riaditeľa SND Dušana Jamricha „z organizačných dôvodov“ i návrh ministerstva kultúry, aby sa od budúceho roku delili peniaze pre kultúrne inštitúcie aj podľa návštevnosti podujatí. Situácia je komplikovaná a napätá, píše .týždeň, a jediné riešenie je hľadať kompromisy prijateľné pre ministerstvo kultúry, zodpovedné za financovanie prevádzky SND, a aj pre umelcov, ktorí nechcú, aby o fungovaní divadla rozhodovala spoločnosť, ktorá nebude podliehať SND.

Umelci Slovenského národného divadla majú právo báť sa prechodu do novostavby aj nového modelu riadenia, ale cesta späť je nemožná. Nezabudnime: tú budovu chceli najmä oni, pripomína .týždeň.

Záujem o subjektívne podania životných osudov či krátkych epizód zo života, o osobné interpretácie historických udalostí potvrdzuje aj odborná publikácia Malé dejiny veľkých udalostí. Pamätníci sa v nej vyjadrujú k niektorým medzníkom moderných dejín Slovenska, ale aj Čiech a ďalších susedných krajín – k odsunu nemeckých obyvateľov, komunistickému puču v roku 1948 a jeho dopadu na stredné vrstvy či okupácii v auguste 1968.

Mesačník K & S sa v súvislosti s otázkou poznávania minulosti a problematiky kolektívnych ideí zaoberá aj mýtami, pričom zdôrazňuje, že dnes sa tento názov používa vo veľmi rôznorodých významoch – od pôvodných označení hrdinských, magických príbehov o bohoch a vzniku sveta až po číre výmysly.

V článku Spomienky na súčasnosť si kladie otázku, či a ako možno zabrániť zneužívaniu mýtov, a odpoveď hľadá aj na príklade úspešnej publikácie Mýty naše slovenské i roz­siahlej výstavy Slovenský mýtus. To, že ľudia budú o mýtoch poučení, však automaticky neznamená, že budú voči nim odolní, tvrdí sa v článku. Objektívna resp. správne interpretovaná minulosť totiž neexistuje, obraz minulosti je vždy iba jej konštrukciou. Recept na odolnosť voči manipulácii (aj) mýtami vidí autorka v rozšírení informácií o kritické myslenie a vnímanie problémov v širšom kontexte.

Zo slovenskej tlače vybral Alexander Balogh.

Padraic Kenney zvolil pro svou knihu podtitul „Střední Evropa 1989“, zkoumaný zeměpisný prostor ovšem uchopil velmi volně, zahrnul do něho zejména Polsko, Československo, NDR, Maďarsko, Ukrajinu a Slovinsko. Obdobné je to s časovým vymezením, ve skutečnosti se autor často vrací hluboko do počátku osmdesátých let, kde hledá polozapomenutou předehru „zázračného roku“ 1989. Podle Kenneyho se zdánlivě rychlé zhroucení komunistických režimů dnes interpretuje třemi způsoby. Za prvé je to rozbor nátlaku nového sovětského vůdce na satelity, který se však ve zkoumaných režimech projevil spíše až v posledních dvou letech jejich existence. Gorbačovova snaha měla od samého počátku ovšem za cíl oživit sovětské hospodářství. Proklamace o „důvěryhodnějším vztahu“ mezi centrem a periferií sovětského bloku přímo souvisela s „vadným ekonomickým systémem“, který Kenney považuje za druhé nejčastější vysvětlení zhroucení sovětského bloku. Třetí vysvětlení se podle něho hledá v postupném
prosazení humanistické kritiky socialistických státních režimů. Myšlenky obrany lidských a občanských práv, demokracie a evropských hodnot vstupovaly do podvědomí utlačovaných národů v sovětském bloku nejsilněji právě ve středoevropských zemích, kde byla tradice starších typů intelektuální opozice poměrně silná. Dlouholetí oponenti režimu se v období přelomu většinou stali mluvčími masových protestů a těšili se značné pozornosti veřejnosti.

Všechny tři uvedené příčiny považuje autor za správné, jeho kniha je však věnována jiné interpretaci. Kořeny změn hledá přímo ve společnostech, konkrétně v hnutích „středoevropského karnevalu“, který bezprostředně připravil možnosti pro hromadná společenská vystoupení roku 1989 a formoval jejich konkrétní podobu. Autor se zabývá životními příběhy vybraných tvůrců nové vlny opozice, kterou spojovalo několik podobností. Angažovali se v ní zejména mladší lidé, narození koncem padesátých nebo v první polovině šedesátých let. V Polsku to byli lidé, kteří v době vzniku Solidarity studovali na středních nebo vysokých školách, v Československu první generace, která osobně neprožila v dospělém věku pražské jaro a v Maďarsku osoby, jejichž rodiče byli příliš mladí na to, aby se podíleli na revoluci v roce 1956. Pro iniciátory a účastníky nových opozičně orien­tovaných hnutí byly většinou cizí či lhostejné ideologické boje předchozích generací a neměli
většinou iluze o možnostech reformovat politický režim, v kterém se narodili.

Většina z nových hnutí si kladla konkrétní požadavky, jejichž cílem bylo způsobit problémy, rozpaky nebo kompromitaci komunistů. Místo ideologických proklamací žádala právo na odmítnutí vojenské služby či uzavření ekologicky škodlivých továren. Jejich záměrem bylo především prolomení strachu, zaměřovala se nejčastěji na veřejné akce, pouliční demonstrace, happeningy, hladovky či petiční kampaně, které měly podle Kenneyho výkladu často podobu „karnevalu“: „Nazval jsem tento zlom karnevalem, který zrušil režimní monolog a položil základy pozdějšího dialogu. Během tohoto zvratu se otevřel nekonečný počet možností a představivosti se nekladly meze. Mohly se vyskytovat myšlenky na radikální politickou změnu – nějakou ‚třetí cestu‘ či ‚Evropu bez hranic‘ anebo radikální demokracii. Mohly se však vyskytovat i myšlenky zásadnější nebo osobnější než ty zmíněné: lidé mohli vystupovat na ulicích, dávat podobu vlastním protestům, psát, co se jim zachtělo, stáhnout se ze společnosti nebo vyjednávat
s vůdci a zasedat v parlamentu.“

Autor jako naprosto zásadní hodnotí roli Polska, které se po vzniku Solidarity stalo
vzorem protirežimní strategie a doslova poutním místem pro kriticky naladěnou mladou generaci z ostatních zemí. Polská hnutí Pomerančová alternativa či Svoboda a mír, československé Nezávislé mírové sdružení – Iniciativa za demilitarizaci společnosti, Mírový klub Johna Lennona, České děti a Společnosti pro veselejší současnost či východoněmecké, maďarské, slovinské a ukrajinské „nová hnutí“ spojovala také podpora ze strany staršího opozičního prostředí, o jehož předchozí práci se opírala. Současně se navzájem velmi ovlivňovala a dokázala také společně získat partnery z exilových skupin a západních občanských sdružení – i těmto tématům se Kenney ve své knize alespoň částečně věnuje.

Použitý termín „nová hnutí“ asociuje dlouholetou diskusi německých historiků a sociologů o částečné podobnosti západních „nových sociálních hnutí“ s opozičním hnutím v komunistických režimech. Ovšem Kenney – aniž by tuto diskusi zmínil – se jako jeden z prvních pokusil o hledání styčných bodů uvnitř vybraných socialistických států. Nebyl průkopníkem, například již na počátku devadesátých let publikovala svou práci americká autorka Petra Sabrina Rametová o sociálních kořenech „velké transformace“ ve východní Evropě, vycházela ovšem takřka výhradně z exilové literatury. Padraic Kenney se na­opak zaměřil na rozhovory s účastníky zkoumaných událostí, navíc v druhé polovině osmdesátých let pobýval na vratislavské univerzitě a některé události sám jako pozorovatel mohl sledovat na vlastní oči.

Důraz na životopisná vyprávění je ovšem jedním z důvodů, proč je v knize zbytečně řada nepřesností. Nejedná se většinou o jednoznačné chyby, spíše o nepřesný kontext či poněkud zkratkovité spojování nesouvisejících otázek, které je na druhou stranu pochopitelné vzhledem k rozsahu zkoumaného tématu. Jeden příklad za všechny, autor v recenzované knize píše, že Polsko-československá solidarita vznikla v roce 1983 v polské Vratislavi péčí Mirosława Jasińského. Ve skutečnosti se o spolupráci disidentů z Prahy a Vratislavi hovořilo již na jaře 1981, kdy se pomocí kurýra Stanislava Dvořáka podařilo mladým Polákům navázat pravidelnější kontakty s několika pražskými signatáři Charty 77. Ponechme stranou, že Dvořák působil v této roli jako spolupracovník Státní bezpečnosti (až do června 1984), důležité je, že hlavním iniciátorem byl vratislavský opoziční aktivista Alexander Gleichgewicht, který dokonce v září 1981 navštívil osobně Prahu
a Brno, kde se setkal například s Václavem Malým a Annou Šabatovou. Jasińského role je velmi významná, ovšem až po roce 1984, kdy Gleichgewicht odešel do norského exilu.

Autor původní anglickou verzi napsal již na konci devadesátých let a české vydání bohužel nedoplnil o novou literaturu. Kenney také – jak je patrné již z citovaného příkladu – ponechal zcela stranou prameny někdejšího bezpečnostního aparátu komunistických režimů. V úvodu tuto otázku poněkud zjednodušeně odbyl slovy, že jsou tyto dokumenty doposud uzavřeny v archivech a teprve čekají na budoucí badatele. Jistě měl na konci devadesátých let alespoň částečně pravdu, většina těchto dokumentů skutečně tehdy nebyla pro historické bádání přístupná. Na druhé straně se již v tomto období našly výjimky. V českém prostředí například již v roce 1998 vyšla rozsáhlá edice dokumentů o řízení represe proti účastníkům pouličních demonstrací v Československu na konci osmdesátých let, kterou v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu připravili Pavel Žáček a Patrik Benda. V těchto dokumentech přitom najdeme doslova obrovské množství
informací nejen o strategii a faktickém postupu represivního aparátu v posledních dvou letech „státního socialismu“, ale je zde také zachycen podrobný popis pouličních „karnevalů“, které ovšem v řadě případů nekončily radostnými tanečky v rytmu brazilské samby.

Kenneyho kniha je takřka přesným pandánem naprosté většiny západní literatury o „přechodech k demokracii“, která dává přednost často velmi podrobnému teoretickému výkladu a na zkoumané události ve skutečnosti takřka vůbec neuplatňuje historické metody. Kenney také vlídně myslí na čtenáře a nabízí mu velké množství vtipných situací, popisuje netradiční postupy a strategie pouličních akcí, vrací do dějin polozapomenuté hrdiny a události, nenásilně zdůrazňuje mezinárodní kontext a zprostředkovává euforii (i následně částečnou deziluzi) „středoevropanů“ z konce osmdesátých let. To jsou bezpochyby dostatečné důvody, proč je možné jeho knihu vnímat jako velmi inspirativní a záslužný počin.

Autor je historik.

Padraic Kenney: Karneval revoluce.

Přeložila Petruška Šustrová. BB art, Praha 2005, 392 stran.

Méně ekonomicky úspěšní obyvatelé Slovenska se musí zimním období hlavně postarat o dostatečné množství dřeva na vyhřátí malých domečků, stojících nejčastěji na okrajích nebo až za okraji vesnic. Na místech, kde již před dávnými lety nikdo z jejich sousedů nechtěl pro špatné podmínky nic pěstovat, anebo tam, kam byli z rozhodnutí vlády a obce v časech prvního samostatného slovenského státu přesunuti, aby se tím i symbolicky mohla zdůraznit jejich celková odloučenost od „spořádaných“ občanů. V domcích, postavených často jen ze dřeva a se stěnami vymazanými hlínou, teď sedí u pomalu hořících kamen, plných mokrého, nekvalitního dřeva, nasbíraného někde v nejbližším lese nebo na břehu potoka, a čekají.

Na co čekají, vlastně asi nevědí a většina z nich je spíš pohroužená do apatie, způsobené neustálou nepřízní osudu, který pronásleduje jejich kroky.  

Čekají, že třeba přijde někdo na návštěvu a přinese novinky od vzdálených příbuzných. Nebo že se objeví předvolební agitátor některého z kandidátů na krajského župana a přinese čokoládku nebo půllitrovku ovocného vína za příslib hlasu. Nebo se ukáže některý ze sousedů z té „šťastnější“ části zdejší populace s nabídkou mizerného výdělku za celodenní práci – třeba při řezání dřeva. Anebo přijde někdy těsně před dvacátým pošťačka a donese poukázku na těch několik tisícovek, kterými je stát pravidelně za jejich čekání odměňuje.

Pak bude následovat to, co každý měsíc. Příštích pár dní budou věnovat plnění snů, které se jim v průběhu čekání zdály. Vypraví se do města a alespoň chvilku si budou připadat jako ostatní, kteří si za peníze mohou koupit i to, co nepotřebují. Kromě nezbytných brambor, mouky a oleje si pak dovezou třeba i to DVD, které dali před pár týdny, kdy už nebylo co jíst, do zastavárny, možná i dokonce podlehnou reklamám, valícím se na ně z televize, a koupí si mobil za korunu, co má i foťák a dávají k němu discmana. Za dva měsíce pak o něj zase přijdou. A chlapům vždycky zbude i na nějaký ten litr čůča, které jim pomůže zapomenout na to, co bylo, a na to, co se po pár dnech hojnosti zase neodvratně vrátí.

Osady znovu rostou

Ve všech zemích najdete lidi, kteří žijí na hranici, někdy i za hranicí chudoby. Na Slovensku ale po loňské reformě sociálních dávek klesly mnohým rodinám příjmy pod dva dolary na den. Vláda zavedla takzvané aktivační příspěvky s cílem motivovat nezaměstnané. Mají je podpořit k vykonávání práce v rozsahu alespoň 10 hodin týdně. Systém sociálních dávek však zamezuje rodinám překročit pevně danou sumu příjmu. Můžete tedy klidně pracovat, na konci měsíce to ale vaše příjmy nezvětší.

Samozřejmě, řešení se všem nabízí – odejít odsud pryč. Ale kam, když všude jinde je třeba platit nájem, elektřinu a kdo ví co ještě. Jednou z výhod života bez tekoucí vody a někdy i bez elektřiny je, že tyto životní náklady odpadají. A je to také jednou z příčin, proč se za poslední dva roky počet obyvatel osad a chatrčí na Slovensku zvětšuje. Na co platit drahé a stále dražší poplatky ve městech, když si můžeme postavit domek v naší rodné vesnici, vedle svých příbuzných, kteří nám pomohou, když bude potřeba? Rychlé řešení s sebou ale přináší nečekané problémy. V obci vás nepřihlásí k trvalému pobytu, protože nechtějí, abyste se sem vraceli. Tím pádem musíte dojíždět na úřady do místa minulého bydliště. Na to ale nejsou peníze, takže tam nejezdíte, tudíž vás vyškrtnou ze systému sociální podpory a nemáte vůbec nic. Kromě toho, co si sami posháníte.

Příliš rychlé okolí

Ve slovenských osadách nacházíme chudobu, o které se nemluví. Předseda vlády se na nedávné tiskové konferenci pochlubil pozitivními zprávami od Světové banky o tom, že ekonomika roste a podtatranský tygr skáče dále vpřed. Nezmínil ale to, že tatáž instituce zároveň vydala i zprávu o prohlubující se chudobě těch, kdo již chudí jsou. Propast mezi bohatými a chudými se tady stále zvětšuje. Na silnici běžně potkáváte mercedesy, řízené tajemnými muži v tmavých brýlích, které v rychlosti míjejí skupiny žen nesoucích na zádech otepi dřeva anebo děti vracející se pěšky z vedlejší obce ze školy.  

Celá společnost spěchá kolem těchto méně ekonomicky úspěšných obyvatel někam pryč. A čím je okolní společnost rychlejší, tím menší mají šanci se do ní zapojit. I řešení, která jim společnost nabízí ke zlepšení jejich situace, jsou pro ně dnes příliš rychlá. Rychle připravovaná a tím i krátkozraká. Velkým hitem je třeba výstavba „sociálních“ bytů. Postavíme vám domečky, kde budete mít teplou vodu, sporák, dobré topení, hlásali političtí optimisté. Evropská unie to zaplatí a vy na tom kus odpracujete, abyste si toho vážili a neničili to, dodávali. Budete bydlet ještě dál od nás, protože vás mezi sebou nechceme (to již ve svých projevech vynechávali). Slibovaný komfort však vydrží maximálně rok, protože když vaříte, ohříváte vodu a někdy i topíte elektřinou, k tomu máte platítit nájem, který jste předtím nikdy neplatili, a příjem se vám zvýší maximálně o pár stovek z příspěvku na bydlení, pravděpodobně vás velmi brzy jako neplatiče zase odpojí.
A zase na tom budete stejně, koupíte si kamna, budete chodit na dřevo, a když vás úplně nevystěhují, tak si vaše děti, které si založí rodinu, brzy postaví stejný domek, v jakém se narodily, protože se do vašich dvou místností už nevejdou.

Cesta z kruhu

„Chceme pro ně také něco udělat, aby se jim žilo lépe, aby se jejich děti mohly pravidelně umýt a aby mohly spát v teple.“ Tak by se dalo shrnout přesvědčení primátora jednoho z východoslovenských městeček. A tak se rozhodl postavit několika rodinám z historického centra města právě takové domky. Zastupitelstvo našlo podle územního plánu jediný kompromisní pozemek – necelé dva kilometry za městem, na břehu potoka, který se na jaře často rozvodní, a navíc na cestě k obci, jejíž obyvatelé jsou vnímáni jako ti nejhorší ze všech špatných. Toto je jeden z mnoha případů, kdy původně dobrý úmysl – zlepšení bytových podmínek nejchudších – špatným a nedomyšleným postupem umožnil představitelům obce uskutečnit to, o co již delší dobu usilovali. Vyčistit město od těch „nepřizpůsobivých“ spoluobčanů, zabezpečit tak rozvoj turistiky a zároveň si i pojistit hlasy v blížících se komunálních volbách. Kromě toho ale také rozbili dlouholeté společenské vazby
obyvatel jedné městské lokality a odstěhované odsunuli na nejnižší sociál­ní úroveň.

Představitelé obcí, státních orgánů a neziskových organizací se na nedávné konferenci na Krajském úřadě v Prešově shodli na tom, že kromě poskytnutí nových bytů by sídliště měla své obyvatelům pomáhat také sbližovat s většinovým obyvatelstvem. Obcí, kde se to prozatím povedlo, je na Slovensku jenom minimum. Jednou z nich je Spišský Hrhov nedaleko Levoče. „Chceme, aby u nás měli všichni obyvatelé stejné podmínky. Jak se pak postaví či nepostaví na nohy, to už záleží jen na nich,“ popisuje filosofii své obce starosta V. Ledecký. Lidé si tu musí své byty stavět sami, mohou ale i mluvit do jejich vybavení. Kromě toho ti, kteří alespoň trochu chtějí, se mohou nechat zaměstnat ve firmě spravované obcí. A zdá se, že podaná ruka se tu nesetkává pouze s dalšími žádostmi o dary. Jako všude jinde, i tady se ukázalo, že dlouhodobá práce a zájem o osudy spoluobčanů se vyplácejí, a na atmosféře obce je to vidět. Jako by se odsud vytratila nervozita ze
vzájemného nepochopení, která je v jiných obcích tolik patrná.

Životy těch méně „úspěšných“ obyvatel Slovenska se pohybují v příslovečném kruhu. Dostali se do něj již svým narozením a jenom málokterému se podařilo z něj vystoupit. Mnohem víc se jich do toho kruhu každým dnem rodí. S největší pravděpodobností budou i oni žít své životy paralelně se svými sousedy patřícími k většinové společnosti. Budou se s nimi potkávat na ulicích, na úřadech a v obchodech, ale nikdy se vlastně doopravdy nepotkají, nikdy si spolu rozumně nepromluví, protože ani jejich rodiče spolu nikdy nemluvili. A letos o Vánocích? Budou stejně jako jejich šťastnější sousedé koukat na televizi, kde je momentálně největším hitem španělská soap opera Cigánky.

Autor pracuje v Nadaci M. Šimečky na východě Slovenska.

V roce 1997 skupina studentů jednoho ji­hlav­ského gymnázia pojala zdánlivě svazácký plán opatřit si několik českých dokumentů jako přípravný materiál na přijímací zkoušky na katedru dokumentu FAMU. S  dávkou urputnosti, drzosti a stopovým množstvím posedlosti pozvali autory filmů a tento první dokumentární happening nazvali festivalem. Marek Hovorka, současný ředitel festivalu, a kumpanie čerstvě zletilých spolupracovníků tak vkročili na teritorium politicko-kulturní lobby. Odstředivými kruhy postupně usměrňovali vzrůstající zájem diváctva o autorský dokumentární film a zpřesňovali povědomí o dokumentu. Zároveň pořádání festivalu začalo zaujímat stále větší ekonomický prostor. Pořadatelé se bezděčně začali potýkat s retardujícími mechanismy české kulturní politiky: město Jihlava, čerstvě zřízený kraj Vysočina i ministerstvo kultury jejich růstu přihlížely bez valného zájmu.

V roce 1999 se přehlídka změnila v mezinárodní a  její prestiž si už vynutila morální, ekonomickou i rituální pozornost zástupců zmíněných státních institucí. V současnosti se Mezinárodní festival dokumentárních filmů Jihlava stal značkou, akcí s nezaměnitelným místem na českém kulturním poli. Kromě přehlídky významných dokumentů nabízí burzu námětů, trh se středoevropskými dokumenty (East Silver), vydává knihy (sborník DO, Guy Gauthier, Karel Vachek, Jean-Luc Godard) a spouští webový obchod s dokumenty DOC AIR.

Rošády slov a činů

Zdánlivě velkolepá a kompaktní „corporate ima­ge“ festivalu, promyšlený program a hlavně stovky diváků a desítky hostů zahladily pochybnosti o prvotních rozpacích radnice. Pokud se zdálo být ještě na konci minulého tisíci­letí těžké přimět diváky, aby na dokumenty chodili do kina, aby jim publicisté vůbec věnovali pozornost, s novým miléniem se hodnoty převrátily.

Rozpočet festivalu se pohybuje na úrovni necelé desetiny rozpočtu MFF v Karlových Varech a zhruba poloviny Letní filmové školy v Uherském Hradišti, ale jeho úroveň je po­dle mého názoru s oběma akcemi přinejmenším srovnatelná.

Se zvýšeným zájmem diváků vzrostl zájem politiků. Festival či kulturní akce je totiž nejlevnějším místem pro předvolební a udržovací prezentaci: částky z rozpočtů města či kraje jsou v rozpočtu mnoha festivalů úsměvnou položkou. U festivalu, který za devět let činnosti prokázal nárůst kvality i výraznou míru samofinancovatelnosti (převážně ze soukromého sektoru), by měla být přízeň radních a městských (krajských) pokladen samozřejmostí. Je, ale jen do té nejnutnější míry.

Politická kultura českých zemí již několik let prochází letargií a kocovinou. Každoroční zahajovací i zakončovací rituál festivalu pravidelně nese nelibou pachuť úřednických vyhýbavých gest. Kavalkáda příslibů zájmu a podpory ze strany magistrátu i kraje je nedostatečně ředěná expresivními výstupy konferenciérů z divadla VOSTO5. Průběžné sliby se týkaly mj. také rekonstrukce tradičního stánku festivalu, kina Dukla. Letos se organizátoři po skončení festivalu razantně ozvali. Vzkázali radním města: pokud nás tady nechcete (nesplníte slib a nepodpoříte rekonstrukci kina), půjdeme jinam! „Město (úředníci, část zastupitelů) je velmi opatrné v úvahách nad investicí 33 000 000 ko­run do rekonstrukce městského kina Dukla, zatímco bez rozmyslu věnuje nesmírné množství investic s jasnými prioritami – na fotbal a hokej. Jihlava je asi jediné město, které dotuje na této úrovni zároveň prvoligový hokejový a fotbalový klub. Nejde jen o významné
položky na výkup pozemků, investice do stadionu za desítky milionů korun, ale velkou část městského rozpočtu spolykají platy námezdných sportovců,“ rozčiluje se ředitel kina a programový ředitel festivalu Petr Kubica a pokračuje: „Organizátoři festivalu už pět let vyvíjejí důsledný tlak na jednotlivé radní, jehož cílem bylo vytvoření prováděcího projektu rekonstrukce za 2 miliony.“ Výsledkem rekonstrukce má být Centrum dokumentárního filmu, na jehož financování by se podílely město Jihlava, kraj Vysočina a evropský česko-rakouský fond Interag. „V tuto chvíli je však zásadní impuls od města, rozhodnutí zastupitelstva, které deklaruje zájem. Bez takového gesta není možné o jednotlivé dotace vůbec žádat. Jihlava v mnohém ilustruje situaci měst, po jejichž obvodu vyrůstají průmyslové zóny a zábava se přesouvá pod umělé osvětlení obchodních center. Města bez vize se stávají noclehárnami, přirozená centra pospolitosti jsou nahrazována jejich konzumními variacemi a vítězství
periferie v nejširším slova smyslu se zdá být neodvratné,“ shrnuje situaci Kubica.

Poučení z krizového vývoje

Legitimita podobných nátlakových akcí je v tuto chvíli nepodstatná. Proč by se měli organizátoři kulturních akcí a provozovatelé neziskových aktivit vnucovat, doprošovat, kňourat za dveřmi radních? Jiří Králík, ředitel Letní filmové školy, je ikonickým příkladem bojovníka za legitimitu (a tedy i regulérní dotační politiku) kulturních akcí s jemným přídechem mesianismu. Na velkodušnost Jiřího Bartošky a současného ministra kultury ve své předchozí roli je ve hře o festivalové dotace stále dost místa. Rovnost šancí v kulturní oblasti byly vykázány za dveře komercializace. Financování festivalů přímo ze státního rozpočtu (Karlovy Vary a zlínský festival) se stalo privilegiem založeným na svévoli českých poslanců. Jen karlovarský festival dostává přímo ze státního rozpočtu 25 milionů (MFDF Jihlava 3 miliony od MK ČR), přičemž město Karlovy Vary jej dotuje 7,5 miliony (Město Jihlava na festival loni přispělo půlmilionem). O tom, že se situace festivalů
a jejich kvalita a význam průběžně mění a že by ji poslanci, radní českých měst a krajů měli reflektovat a pružně na ni reagovat, bylo vyřčeno již mnoho slov.

Mluvit o tom, že zdvořilost a transparentnost se nevyplácí a že bez politického lobbingu jsou kulturní počiny sisyfovským údělem, je tautologie. Jediným východiskem je surfování na vlnách přízně veličin soukromého sektoru, který může (nejen) festivalové aktivity zachránit, nebo potopit. Doufejme, že jasný vzkaz organizátorů festivalu nezatuhne v sošné gesto, pomník snah kulturních pionýrů v Česku. Ve chvíli, kdy se začne rekonstruovat hotel Thermal v Karlových Varech za ministerské peníze, bude pozdě.

Autor je filmový publicista a hlavní dramaturg filmového klubu PASTICHE FILMZ.

Sotva koho před deseti lety napadlo, že do Evropské unie vstoupíme ve stejný den jako naši sousedé za řekou Moravou. Již zmíněný statisticky průměrný Čech spatřoval v separaci dvou národů snad jediný přínos: náš vlastní, všeobecně žádoucí „návrat do Evropy“ bude snazší a rychlejší bez méně rozvinutého a politicky méně vyhraněného Slovenska. Nebyla to však slovenská HZDS a její předseda Mečiar, co stálo užší spolupráci ČR a SR v cestě. Třebaže respekt a vzájemné porozumění mezi někdejším českým a někdejším slovenským premiérem byly až okázalé, přehlíživý odstup české strany vůči novému Slovensku trval a jakákoli slovenská příkladnost sotva komu přišla na mysl. Až do chvíle, kdy se politické kyvadlo na obou stranách, byť v opačném smyslu, přechýlilo.

Nemožné se stalo skutkem: předseda slovenské vlády je na sjezdu Občanské demokratické strany vítán bouřlivým potleskem a jeho zásahy do daňové a sociální politiky jsou vydávány za vzor, jehož sledování přinese volební vítězství i české pravici. Čím méně o tomto vzoru český občan ví, tím nadějnější barvy mu ho představují. Žádného z vyznavačů ekonomického liberalismu není ovšem nutné přesvědčovat o výhodnosti jednotné daně, škodlivosti minimální mzdy nebo volného pracovního trhu. Ostatní, většinou zaměstnanci, mohou nevýhodnost takové cesty rozpoznat buď vlastní úvahou, nebo až pocítí její praktické důsledky. Při druhé z obou možností pak procitnou obdobně jako slovenští odboráři, požadující na svém sjezdu obnovení nerovné daně z příjmů, sociálně přijatelné daně z potravin, léků, bydlení a knížek stejně jako respektování evropských standardů pracovního práva.

Burza nároků

Česko-slovenský státní rozchod byl událostí vzorovou, platnou i pro současnost. Jeho nejvlastnějším důvodem, málo vyslovovaným, ale hojně pociťovaným argumentem, který tu rozluku učinil stravitelnější, byla hospodářská výhodnost, dalo by se říci sobectví. Bude nám – uvažovala česká strana – bez Slováků volněji. Myslel si to tehdejší premiér stejně jako občané, chápající svou pozici jako úlohu nedobrovolných sponzorů.

Kolektivní sobectví, snaha osvobodit se od méně rozvinutých částí země, nechuť doplácet na chudší stála u zrodu jugoslávského rozpadu, oslovuje severní Itálii a je stálou a živou argumentací euroskeptiků. Na rozdíl od česko-slovenského případu je tato skutečnost velmi přítomná a živá.

Převážná část polských zemědělců, vůči společné Evropě donedávna krajně skeptická, patří k jejím aktivním stoupencům poté, co se přiblížila k zajímavým dotacím z evropských fondů. I francouzská většina si dá nepochybně říci, až budou zaručeny další příspěvky zemědělcům a odpadne hrozba příslovečných „polských instalatérů“. Evropská unie bývá představována jako společná pokladna, z níž je nutno získat co nejvíc, jinak ztrácí svůj smysl. Evropští poslanci jsou nabádáni k tomu, aby svůj mandát chápali jako pověření hájit vůči ostatním národní zájmy. Ne že by neměli, je to však jejich hlavní poslání? Není jejich téměř historickým úkolem vytvářet společnou Evro­pu, kontinent, z něhož již nepovstane válka, společenství, v němž si podle textu dosud opomíjené evropské hymny všichni lidé budou bratry?

Státy, ve kterých spíš z krátkozrakosti než z cílené vůle většiny voličů zvítězí perverzní pojetí Evropské unie jako burzy, na níž jsou licitovány vlastní nároky oproti nárokům jiným, mohou očekávat dvojí: přeměnu EU v jakýsi pragmatický, od původních ideálů oproštěný celek, nebo vlastní odchod ze společenství, jehož smysl a poslání špatně pochopily.

Prapor národních zájmů

Připustíme-li alespoň na chvíli odlučitelnost moci a vlastního hmotného prospěchu, zbývají nám jak v minulosti česko-slovenského rozvodu, tak v přítomných sporech o budoucnost Evropy vlastenci z povolání. Výrazní byli v předvečer zániku Československa a zřetelní jsou i dnes, kdy se rozhoduje o podobě příští Evropy.

Staré vlastenecké heslo, že za práci pro vlast se neplatí, a téměř samozřejmé odhodlání skutečných vlastenců přinášet vlasti oběti nejvyšší vyšly natolik z módy, že se stávají nepochopitelné, starodávné až směšné. Motorem dnešního, hlučně proklamovaného českého vlastenectví, které zdůrazňuje blíže neurčenou ztrátu suverenity nebo diktát institucí, na nichž se poprvé v dějinách podílíme, není skutečná obava z rozplynutí českého etnika v tavicím kotli budoucí Evropy. Není jím ani úzkost nad osudy národní kultury, ale cílená snaha být prvními, třebaže v celku o něco zmenšeném.

Možnost takto chápané suverenity, příležitost zaujmout pozice, které dosud byly rozdělovány mezi dva národní celky, motivovala úsilí profesionálních slovenských národovců o státní svébytnost. Zřetelněji než na straně české, kde byl vrchnostenský pocit zažitý a kde šlo v podstatě jen o snahu prosazovat a prosadit vlastní cíle bez ohledu na jiné názory. Ostatně, nedávná tahanice o vlajku Evropské unie na jednom ze dvou stožárů před Pražským hradem byla výrazem tohoto osobního chápání suverenity: zde vrcholná státní moc začíná a končí.

Sobectví povyšované na národní zájem, snaha profesionálních vlastenců o prvenství, zaměňovaná za požadavek státní svrchovanosti, jedno i druhé bez ohledu na příští generace hrálo svou negativní roli před třinácti lety a je přítomné v evropské současnosti. S možností obdobných praktických výsledků.

A co důsledky pro morální zdraví národů? Jeden z příznaků onemocnění objevil se v polovině prosince právě na slovenské občanské scéně: nové předsedy slovenských samosprávných krajů zvolil rekordně nízký počet, pouhých jedenáct procent občanů. Takto zvoleným hejtmanům sotva může jejich mandát připadat významnější, než kdyby ho vyhráli v tombole. Výjimečné, nebo projev trvající tendence? Hodné politování, nebo přímo alarmující? Dozajista důvod k přemýšlení.

Autor je historik.

Začněme vaší emigrací. Kdy jste odešel?

Na začátku května 1948. Ilegálně jsem přešel hranici kousek od Znojma se skupinou asi pěti mladých lidí. Staral se o nás Zdeněk Rotrekl, který byl ve spojení s dominikánským klášterem ve Znojmě. Přejít hranici nám pomáhali pašeráci. Mým cílem byl Frankfurt nad Mohanem.

To je od Znojma dost daleko. Proč právě tam?

V té době ve Frankfurtu pobýval Pavel Tigrid. S pomocí své sestry, která žila v Americe a která mu půjčila peníze, založil pomocnou organizaci pro československé uprchlíky. Převážně se jednalo o studenty. Pavel Tigrid zřídil malý úřad – Czechoslovak Relief Committee – Československý pomocný výbor. Ten sestával ze mne, z Tigrida a několika dalších lidí. Snažili jsme se zařizovat emigraci do dalších zemí, protože málokdo chtěl zůstat v Německu nebo v Rakousku. Hlavním cílem byla Amerika nebo Anglie.

Vy jste se s Tigridem znali již z domova?

Pavel Tigrid byl můj první šéfredaktor v týdeníku, který se jmenoval Vývoj, což byl druhý týdeník lidové strany. V té době si politické strany mohly dovolit vydávat i dva stranické časopisy. První byl Obzor, společný výtvor Ivo Ducháčka a Pavla Tigrida. Byl proslavený tím, že na dobové poměry značně kritizoval komunistický režim. To znamená, že nebyl sice otevřeně protisovětský, ale redaktoři se snažili psát alespoň větší část pravdy o naší mezinárodně politické situaci. Například i o takových věcech, jako byl odsun sudetských Němců. V roce 1946 začal vycházet druhý týdeník lidové strany – Vývoj, a já v něm dostal místo redakčního tajemníka.

Kdo patřil do interní redakce?

Šéfredaktorem byl Pavel Tigrid, spoluredaktorem Bedřich Formánek. O něm jsem po emigraci již neslyšel.

Co si máme představit pod pojmem redakční tajemník?

Ten se pletl trochu do všeho. Obstarával jsem administrativu a psal jsem literární kritiky. Pamatuji se, že první byla o sbírce básní Jana Zahradníčka Stará země. Tehdy mě to zaujalo, protože název Stará země mi zněl revolučně. V tom smyslu, že v té době bylo vše nové, vše se předělávalo a on opěvoval starou zemi. Šlo tehdy o téměř ojedinělý postoj někoho, kdo uznával cosi starého, trvalého, co se nemusí násilně obnovovat. To bylo gesto.

Ve Vývoji jste mimo jiné psali i o procesech s Annou Achmatovovou a Michailem Zoščenkem. Obávali jste se domácí komunistické reakce?

Necítili jsme se ohroženi, pokud se text držel v mezích kulturní analýzy. Přímo politicky odsuzovat Sovětský svaz nebylo možné. Daleko šel Václav Černý ve svém Kritickém měsíčníku – ten si dovolil vyřizovat účty s komunistickými básníky, dokonce se jim vysmíval. To mohlo vzbudit ostrou polemiku, ale žádný postih za to zatím nehrozil.

Co jste dělal v roce 1968, v éře Pražského jara?

Do Československa jsem se nedostal. Události Pražského jara postupovaly velice rychle. Pro nás, redaktory Svobodné Evropy, to bylo pracovně nejzajímavější období vůbec. Ani v uvolněné atmosféře Pražského jara nevládla úplná svoboda informací, a tak jsme mohli domácí rozhlas a tisk v lecčems doplňovat.

Připadá nám nepochopitelné, že jste si z nedalekého Mnichova do Prahy třeba jen nakrátko nezajel…

To nebyla otázka vzdálenosti. Pražské jaro se rozvíjelo pozvolna. V době sjezdu spisovatelů v létě 1967 nám exulantům vlast ještě nebyla otevřena. Skutečná změna nastala až v lednu 1968 a vše skončilo srpnovým vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Doba svobody byla relativně krátká a my jsme měli plné ruce práce. Nehledě na to, že styk mezi námi, žurnalisty venku a žurnalisty doma, nebyl bezproblémový. Ani teď si nejsem jistý, zda bychom dostali vízum. Pamatuji si, že k nám do redakce přijela delegace mladých redaktorů časopisu Student a natočili s námi rozhovor, který pak otiskli ve svém časopise. Nato vyšel v Literárních novinách sloupek s názvem: Tak takhle ne, mladí přátelé. Vyčítalo se jim, že zašli příliš daleko.

Kdy jste skončil v redakci Svobodné Evropy?

V roce 1973. Pracoval jsem tam dvaadvacet let. Poté jsem se natrvalo přestěhoval do Spojených států, nejdříve do New Yorku. Pravidelně jsem přispíval do Tigridova Svědectví. Po příjezdu do Ameriky jsem neměl práci, takže jsem dostával od Tigrida jakýsi paušál a zároveň jsem vychodil odbornou knihovnickou školu. Získal jsem titul magistra, což mi velice pomohlo k místu československého specialisty v Kongresové knihovně ve Washingtonu. V roce 2000 jsem odešel do penze.

Vraťme se ještě k Pavlu Tigridovi.

Jistý Vilém Opatrný pracoval s Tigridem ve zmiňovaném týdeníku Vývoj, a mne tam přivedl. Pavel byl už tehdy člověk s pozoruhodným osudem. Za války působil v Londýně, byl pro nás hrdina. Poznával jsem ho postupně, zvláště jeho smysl pro humor. Byl výborný rakontér, vypravěč anekdot včetně těch, které se povídají jenom mezi muži. Někdy se dovedl vyjadřovat dosti drasticky, kousavě, ale vtip neztrácel. Býval i dost prchlivý a dokázal se zle rozčílit. Ale pozoroval jsem, že mu to nedělá dobře, protože to nejvíc ranilo jeho samého.

To nás vede k Tigridovu sporu s Ferdinandem Peroutkou.

Pavel se dovedl s některými lidmi rozejít, ale ne takovým způsobem jako Peroutka, ten se rozcházel nadosmrti. I když běželo třeba o člověka nemocného, Peroutka zůstával neústupný. Říkal, že nemůže být ze soucitu bezcharakterní. S Tigridem se zpočátku velice přátelil, zvláště v době, kdy Pavel ještě pobýval ve Frankfurtu. Společně jezdili po uprchlických táborech a snažili se lidem dodávat odvahu a naději. Nepřátelství se mezi nimi zrodilo mnohem později, snad krátce po založení Svobodné Evropy v roce 1953. Přesný důvod neznám, nikdy jsem se jich na to neptal. Zřejmě šlo o kompetenční spory mezi newyorským a evropským centrem Svobodné Evropy. Peroutka působil v New Yorku v menším oddělení, kde týden co týden psal svůj patnáctiminutový „talk“. Tigrid řediteloval v Mnichově, zřejmě každý měl jinou představu, kam by jejich rozhlas měl směřovat. Peroutka mu nikdy neodpustil, ani v době, kdy na tom byl Pavel Tigrid po příjezdu
do New Yorku opravdu zle. Ale to samozřejmě není celá pravda ani o Peroutkovi, ani o Tigridovi. Peroutka byl stoik s dojemnou láskou k dětem a ke zvířatům a jeho skepse nebyla destruktivní, nýbrž poučná, protože to byla skepse poctivě prožívaná. Tigrid dovedl být, jak vím z vlastní zkušenosti, nejvěrnějším a rychle pomáhajícím přítelem, měl nakažlivý pracovní elán a úsměv, který vybízel k dobré náladě a na který se nedá zapomenout.

Řekněme si pár slov k vaší poslední knize Republika v ohrožení – éra prezidenta Masaryka, která v listopadu vyšla v nakladatelství Torst. Jak se Masaryk díval na naše silné spojence – Francii a Anglii?

Za éry prezidenta Masaryka bylo ještě možné dělat pozitivní politiku, za Beneše to už dost dobře nešlo, protože tlaky, které přicházely zvenčí i zevnitř, pozitivní politiku znemožňovaly. Například právě ve vztahu k Anglii a Francii. Masarykovi byl sympatičtější anglický postoj k Německu, tedy jistá velkorysost k Němcům. Dával najevo i své sympatie pro francouzskou politiku, pro její potřebu obrany vůči Německu, ale domníval se, že je možné ji spojit s anglickým stanoviskem ohleduplnosti, porozumění pro německý hospodářský rozvoj. Takže v první fázi v letech 1922 až 1923 se společně s Benešem snažili odolávat a taky úspěšně odolali francouzskému tlaku, aby již tehdy byla uzavřena alianční a vojenská smlouva mezi Československem a Francií. Beneš správně předpokládal, že by to Německo zbytečně provokovalo. Takže skutečně první francouzsko-československá smlouva byla pouze deklarativní, ačkoli ji německý tisk a němečtí
politikové podezírali z toho, že má nějaké vojenské doložky. Důležité bylo, že Masaryk počítal se silným Německem do budoucna. Uvědomoval si hospodářskou závislost Česko­slovenska na Německu.

Období první republiky se věnujete řadu let. Narazil jste během své práce na nějaké věci, které vás překvapily?

Postupně jsem si začal uvědomovat rozdíl mezi prezidentem Masarykem jako humanistou – zastáncem myšlenky, že českou historií se vine demokratická humanitní myšlenka – a Masarykem politikem. Překvapila mě míra pragmatismu, kterou v jeho politice můžeme vysledovat.

Doma to neměl jednoduché. Pokoušel se tlumit Dykův šovinismus i Kramářův nacionalismus. Snažil se proti nim polemicky bojovat. Najednou to nebyl Masaryk, velký humanistický kazatel, národní učitel, ale praktický polemik, který si někdy i velice tvrdě vyřizoval účty se svými oponenty. Problém byl ale v tom, že často zbytečně bojoval proti věcem z minulosti. Přestože v té době bylo dost aktuálních problémů, na které mu někdy nezbývaly síly. Spory měl přenechat historikům a žurnalistům.

Můžete uvést nějaký příklad?

Sporně si počínal například v otázce, jakou roli hrál zahraniční odboj, který on vedl, a odboj domácí. Nehlásal sice přímo, že zahraniční odboj všechno rozhodl, ale dával najevo, že při vzniku Československa hrála zahraniční akce dominantní roli. Měl přenechat historikům, aby posoudili události, ve kterých sám byl tak důležitým aktérem.

Souhlasíte s názorem, že československou demokracii rozložil vnitřní antagonismus mezi Čechy a Němci?

Naše demokracie měla několik zřejmých slabých stránek. Nemyslím si ale, že si první republika chystala katastrofu svou politikou v otázce německé menšiny. Zcela jistě ne do roku 1933. Vztah Čechů a Němců se do té doby nelepšil, ale zcela jistě se ani nezhoršoval. V polovině Masarykova prezidentství v roce 1926 vstoupili němečtí ministři do československé vlády, kde setrvali až do roku 1938, přestože nejsilnější německou stranou od roku 1935 byli henleinovci. Zlom nastal v době, kdy se v Německu dostal k moci Adolf Hitler. Důležitou roli hrály i jiné faktory – jako například hospodářská krize. Tím nechci říct, že ve dvacátých letech takzvané aktivistické strany, tedy ty, které vstoupily do povolebních koalicí – křesťanští sociálové, němečtí agrárníci či sociální demokraté – souhlasily s československým státním modelem. Prezident Masaryk si byl dobře vědom toho, že jeho reforma je nutná, že je třeba v německých krajích vytvořit
samosprávu, ale zásadně odmítal teritoriální autonomii. Poukazoval na to, že šlo o národnostně promíšené kraje. U nás obecně panoval strach, že kdyby došlo k vytvoření nějakého stupně autonomie, bude to znamenat od­tržení pohraničních oblastí od republiky. Právě to byl už při vzniku republiky program všech sudeto­německých stran. Je pravda, že patnáct let byla dost dlouhá doba na řešení vztahu k německé menšině. Ale na druhé straně nebyl rozumný důvod, proč by měla být otázka řešena ve spěchu a násilím, zničením demokratického státu a posílením totalitní diktatury. V tom spatřují kořen naší tragédie. Je možné se na českou politiku před rokem 1933 dívat kriticky, ale nemůžeme říci, že by tehdy docházelo ke skutečnému omezování politických, občanských, kulturních a jazykových práv německého obyvatelstva. Domnívám se, že Němci u nás měli široké možnosti rozvoje, rozhodně větší než v jiných státech s německou menšinou.

A co Mnichov – září 1938? Dnes vládne teze, že nás Spojenci zradili. Jak se na to díváte vy?

Předně si musíme uvědomit, že v době Mnichova již asi bylo pozdě na jakoukoliv reformu britského či francouzského postoje. Obě mocnosti procházely vývojem, který probíhal hlavně za Benešova prezidentství. Zprvu dělaly do jisté míry snesitelné ústupky, které se ale postupně zvyšovaly, až nakonec pod německým tlakem přestalo jakékoli rovnocenné jednání. Jedním z nejsilnějších prvků mnichovské katastrofy byla neochota nebo neschopnost dvou klíčových velmocí, Francie a Británie, dohodnout se na společném postupu vůči Německu a včas vyznačit tu hranici, za kterou se již nesmí zajít. Jednou ze zřetelných mezí, které byly překročeny, byl již ústupek velmocí, když Německo v šestatřicátém vojensky obsadilo Porýní, které podle versailleské smlouvy mělo zůstat demilitarizované. Sám Hitler v té době dal rozkaz armádě, že v případě odporu se má okamžitě stáhnout. Další předzvěstí byla okupace Rakouska v březnu 1938. Je možné, že by Rakušané v nějakém
plebiscitu hlasovali pro obsazení, ale nikdy k veřejnému hlasování nedošlo. Hitlerova podmanivost ovšem rezonovala nejvíc v Sudetech. Prezident Beneš a českoslovenští politikové se Francii a Británii snažili signalizovat, že jejich politika bude mít hrozné následky. Jenže byli oslyšeni, protože představa, že je stále možné Hitlerovi předhazovat další a další kosti, mocnosti nikdy neopustila. Beneš byl tou poslední kostí. Až do Mnichova Beneš hájil pozici, kterou bylo slušné hájit. Potom stál před otázkou, zda se má národ sebevražedně bránit. Ale to už nebyla politická otázka, nýbrž otázka mravní, téměř eschatologická.

Jak byste hodnotil Benešovo jednání v roce 1938?

V archivu ministra zahraničí Kamila Krofty je zachován dopis, který mu Beneš zaslal pár dnů poté, co opustil republiku. Psal mu, že si myslí, že udělal to jediné, co opravdu mohl: „My jsme měli nakonec volbu být zrazeni nebo zradit sami sebe.“ Beneš tím chtěl říci, že viděl jen dvě možnosti: buď zahájit nějakou kolaboraci s nacismem a tím se dopustit zrady na vlastních principech, nebo přijmout zradu, kterou na nás byli připraveni spáchat Spojenci kapitulací před Hitlerem. O třetí možnosti, postavit se třeba osaměle na odpor, Beneš nemluvil, protože ji svým rozhodnutím vyloučil. Měl hrůzu před rychlým zdecimováním vlastního národa. Jak by se ve stejné situaci choval Masaryk? Nevíme, můžeme se jen dohadovat, že by se bránil, jak nám to napovídá jeho povaha. 

Jiří Kovtun se narodil 23. dubna 1927 v Horinčevu. Dětství prožil v jihočeských Sousedovicích. Před únorem 1948 pracoval v týdeníku Vývoj, krátce po komunistickém puči odešel do exilu. Byl sociálním pracovníkem v Německu a v Norsku, v letech 1951–1973 byl redaktorem rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově. Od roku 1973 žije převážně ve Spojených státech. V letech 1976–1977 byl redaktorem v československém oddělení Hlasu Ameriky a od roku 1977 pracoval více než dvacet jako československý odborník v Kongresové knihovně ve Washingtonu. Vydal historické práce Masarykův triumf. Příběh konce velké války (Sixty-Eight Publishers 1987; Odeon 1991), Tajuplná vražda. Případ Leopolda Hilsnera (Sefer 1994), prózy Zpráva z Lisabonu (1979, Hynek 1999), Pražská ekloga. Román o čtyřech obrazech (1973, 1982, Atlantis 1992) a knihy veršů Blahoslavení (1954), Tu-fuův žal. Básně (1954) a Hřbet velryby (1995).

Autor nezapře, že není pouze historik, ale i spisovatel a básník. Kniha se krásně čte, děj se doširoka rozlévá a poznenáhlu zas vrací do svého řečiště, obohacen o živiny z okolní půdy i znečištěn odpadky, které odnáší s sebou. Republika a svět jsou propojeny, propojena je vnitřní a zahraniční politika, propojeny jsou ideje, velké politické záměry i zcela přízemní řevnivosti, osobní sympatie a antipatie.

Hledání tématu

K takovému způsobu psaní však autor nedospěl hned. Dospět k němu hned ani nelze. Kovtun to měl o to těžší (nebo snad lehčí?), že není profesionální historik a k historické práci se dostal až ve zralém věku vlastně náhodou. Nejdříve ji potřeboval pro svou literární tvorbu. Dalším rozhodujícím momentem se podle jeho slov stalo to, že „v jisté době a na jistém místě“ se dostal k množství nezpracovaných materiálů o činnosti T. G. Masaryka v USA. „Uvědomil jsem si, že vylíčit Masarykovu revoluční činnost a zvláště její vrcholnou fázi v Americe je dluh české historiografie; zároveň mě potkalo to štěstí, že jsem narazil na báječný příběh,“ dodal Kov­tun v rozhovoru s J. Opatem.

Tento příběh, jednání Masaryka ve Spojených státech, odvyprávěl v knize Masarykův triumf podrobně, fundovaně, ale dosti tradičně a pouze na základě amerických a českých materiálů. Domácí odboj, činnost legie v Rusku a stanoviska dohodových mocností se objevily v textu jen potud, pokud měly vliv na politiku USA a na možnosti, které se tak nabízely Masarykovi v jeho misi.

Čím více se však Kovtun zabýval Masarykem, tím více cítil „přitažlivost a kouzlo Masarykovy osobnosti“. Tím více nahlížel, že celý Masarykův život je neuvěřitelným příběhem, ale také průsečíkem nebo ohniskem mnoha významných a velice různorodých dějů, které daleko přesahují rámec předválečných provinčních Čech a Moravy i samostatného Československa. Snad proto se Kovtun nepustil do sepisování Masarykova životopisu, ale dal se jinou cestou: rozhodl se ukázat Masaryka ve velkých hrách, v nichž mu připadla hlavní nebo podstatná úloha.

Kovtunovo poučení z neúspěchu

Vykročení tímto směrem bylo zahájeno neúspěchem, třebaže, a to musím zdůraznit, jen částečným. Mám na mysli knihu Taju­plná vražda. Případ Leopolda Hilsnera. Vražda v ní měla být osou, vždyť detektivka je oblíbený žánr. Kriminální kauza byla v popisovaném případě využita k šíření antisemitismu. Žalobce i zástupce rodiny zavražděné Anežky Hrůzové oprášili starou povídačku o židovských rituálních vraždách křesťanských dívek. Ve veřejné polemice kolem procesu pak osud samotného údajného vraha Hilsnera ustoupil do pozadí a spor byl veden o tom, zda taková vražda existuje. Právě proti této pověře ostře vystoupil i TGM. Tím se životní příběh prezidenta propojil s bojem proti antisemitismu.

Vypadalo to na závažné a čtivé, zkrátka dobré téma. Ukázalo se, že není.

Snad byl Kovtun sveden k volbě tématu i názorem svého oblíbence a budoucího prezidenta, „že se víra v rituální vraždu nedá vykořenit obecnými kulturně historickými a moralizujícími výklady. Musí být vyvrácena ověřeným, speciálním případem, konkrétně případem Leopolda Hilsnera.“

V tom se Masaryk mýlil. Zlovolnou legendu není možné vyvrátit žádným konkrétním případem. Vždyť už podobná obvinění byla vyvrácena soudy v Rakousku, Uhrách i Německu, zanedlouho pak v Rusku, ale kdo chtěl věřit, věřil dál. I když se rituální vražda neprokáže v jednom případě, neznamená to ještě, že pro veřejnost přestává existovat.

Jako detektivka tato kauza také neobstojí. Především v dobré detektivce musí být vrah odhalen. V tomto případě nebyl, Hilsnera odsoudili bez důkazů. Podstatné však patrně bylo, že legenda o rituální vraždě v komplexu antisemitismu hraje jen epizodickou roli a také Masarykovo vystoupení nemířilo proti antisemitismu jako takovému, ale jen proti jedné pověře. Konkrétní případ nemohl být organicky propojen s velkým tématem antisemitismu, který se stal jedním z nosných sloupů zrůdného nacismu, ani podstatným příspěvkem k pochopení Masarykovy osobnosti. Bylo třeba sáhnout po nosnějším tématu, v němž se významněji propojily osudy světa a Masaryka.

Takovým tématem nesporně jsou dějiny Československa v Masarykově éře.

Politika: vnitřní, vnější, kulturní

Je to kniha laskavá. Především k hlavnímu hrdinovi a jeho čelným spolupracovníkům, Benešovi, Švehlovi a dalším, leč i k jeho odpůrcům, Kramářovi, Stříbrnému, Gajdovi… Neznamená to, že by přehlížel chyby, omyly i nepravosti jednajících osob, ale nehorlí, nepranýřuje, spíše hledá vysvětlení. Na osmi stech stránkách textu jsou roztroušeny desítky charakteristik, většinou zdařilých a zapamatovatelných, nejen českých a slovenských politiků, ale i francouzských, amerických, britských, rakouských, italských a německých. I pro ně v zásadě platí autorova laskavost, ale odstupňovaná. Francouzům a Američanům přeje více než Britům, těm potom více než Němcům.

Laskavost se nevztahuje jen na postavy historického děje, ale i na kolegy historiky. Ovšem v tomto případě je to laskavost svého druhu. On o nich nemluví, nechválí, ale především nepolemizuje. Tato dvojí laskavost vyvolává důvěru. Manifestuje se tu nadhled zralého člověka, který ví, že jen máloco je jen černé nebo bílé. Na druhé straně vynechání polemiky brání zastavit se u sporné otázky a zamyslet se nad argu­mentací autora. O spornosti musí čtenář vědět předem.

Je to kniha syntetizující. V historiografii převažují práce, které se věnují buď vnitřní politice nebo politice zahraniční, hospodářským dějinám nebo dějinám kulturním. Samozřejmě tyto oblasti nelze od sebe oddělit, ale Kovtun přímo organicky spojil vnitřní a zahraniční politiku na základě teze,
že existence početných menšin, napojených na sousední státy, Německo a Maďarsko, o Polsku nemluvě, propojovala vnitřní a zahraniční politiku. Není to nový objev, ale sotva kdy byl vtělen tak názorně a důsledně do celého výkladu. Odkazy k hospodářskému vývoji nejsou četné, ale velmi výstižně volené. Pravda, o kulturním vývoji se toho mnoho nedovíme, ale to bychom už chtěli moc.

Je to kniha panoramatická. Kdybychom vzali název doslova, stačilo by uvést akce zahraničních vlád, které se bezprostředně dotýkaly Československa, ale autor nám osvětluje i vnitropolitický vývoj především v Německu, ale i ve Francii, méně v Británii, ale třeba i příchod k moci Mussoliniho v Itálii. Dá se říci, že dílo je pro českého čtenáře dobrým úvodem do politických dějin Evropy v letech 1918–1935.

Je to kniha fundovaná. Je málo prací, kde by bylo použito tolik archivních materiálů z českých a amerických archívů ve spojení se systematickým užitím rozsáhlých vydaných sbírek diplomatických dokumentů německých, francouzských, britských a amerických.

Zbývá dodat, že je to kniha čtivá.

Přes všechny tyto kvality, ba právě vzhledem k nim, je třeba čtenáře také varovat.

Varování pro čtenáře

Shodou okolností na dobře zapamatovatelné stránce 101 začíná jedna z hlavních, ne-li stěžejní linie Kovtunova výkladu. Zde autor říká, že versailleské smlouvy byly v Německu přijímány s tak velkým odporem neprávem. V nich prý nebyl zakotven výrok o vině Německa na válce, nýbrž pouze jeho odpovědnost za škody způsobené Spojencům, a jeho reparační povinnosti se omezují na náhrady škod vzniklých civilnímu obyvatelstvu.

Je ovšem zajímavé, že vzápětí autor považuje za nutné upozornit, že „v klidnější době a po mnoha desetiletích došli němečtí historikové k nezaujatému názoru, že při zpětném pohledu na rok 1914 ‘je hlavní odpovědnost německé říše za válku zřetelná’ “. Tímto ojedinělým porušením pravidla, že totiž kolegy historiky necituje, dokládá však to, že ať je formulace smlouvy jakákoliv, v širším povědomí šlo právě o odpovědnost za válku.

Upozorňuje zároveň na to, že „poražené Německo zvítězilo nad Francií demograficky a dlouhodobě i hospodářsky“, demograficky tím, že v poměru k počtu obyvatelstva byly jeho ztráty menší, hospodářsky tím, že německého území se válka nedotkla a německý průmysl nebyl vážněji poškozen. To je nesporná skutečnost. Proto je snaha Francie zabezpečit se před možným opakováním německé agrese zcela oprávněná.

Kovtun patrně souhlasí s Masarykovými slovy (v podání Heinricha Manna): „Podporovat sebeklam je trestné. Kdo smí jednoduše zapírat svou vinu na neštěstí, bude uveden v pokušení provinit se ještě více. (…) Ti, kteří zvítězili, se dají tak dlouho přemlouvat, až se z nich stanou oběti“ (s. 293).

Ve světle tohoto výroku z roku 1924 chápeme, že autor více, než je zvykem, zdůrazňuje kontinuitu německé politiky vůči Československu mezi Výmarskou republikou a Třetí říší i tradičnost smířlivé britské politiky vůči německé rozpínavosti. Proto locarnskou smlouvu z roku 1925 o garanci západních hranic Německa (nikoliv však už východních) přímo nazval „ranou skicou mnichovské dohody“.       

K tomu Hitlerovo svědectví (v podání Ribbentropa), že ve dvacátých letech by v mezinárodní politice nedosáhl více než ministr zahraničí Výmarské republiky G. Stresemann (s. 508), a Benešův výrok z října 1933, že „konečně cíle a ideály Stresemannovy politiky nebyly vcelku příliš daleko od konečných cílů politiky dnešního Německa“ (s. 730).

Obhajoba versailleského systému byla nutná, neměla-li být zpochybněna existence Česko­slovenska, které němečtí nacionalisté
označovali za umělý a nelegitimní útvar, vzniklý z diktátu vítězných mocností v rámci tohoto systému. Podle mého soudu je v podstatě nutná i nadále. Na druhé straně bylo by vhodné věnovat analýze systému větší pozornost a zdůraznit, jak rozdílně fungoval boj proti versailleskému systému ve Výmarské republice a v nacistickém Německu.

Takových výtek by bylo možno udělat mnoho, ale zde připomenu, že Kovtun sám někde upozornil: dejte několika historikům stejná fakta, a vytvoří vám naprosto různé obrazy. Ten Kovtunův se mi líbí a myslím si, že každý, kdo se zajímá nejen o dějiny první republiky, ale i meziválečné dějiny Evropy, ať odborník či laik, by si tu knihu přečíst měl.

Autor je historik.

K masarykovské problematice již v Česku vyšlo několik knih – například dvojdílná monografie zesnulého Antonína Klimka Boj o Hrad (1996 a 1998). Třebaže Klimek prostudoval
archivní zdroje, příliš se upjal k byrokratickým aspektům, k národnímu hledisku, a skončil u přehnaného útoku proti Masarykovi a ještě důraznějšího proti Benešovi. V tom zůstal věrný starému kritickému pohledu, který otevřel Karel Kramář již na začátku dvacátého století. V knize Jiřího Kov­tuna se s podobnou nesnází nesetkáme. Naopak. Pravděpodobně díky dlouhodobému pobytu v zahraničí je jeho záběr širší a bere v úvahu evropský kontext versailleského systému.

Situace v Evropě se v třicátých letech zhoršila a všechny země obklopující Československo podlehly diktátorským režimům. Masaryk ubránil demokracii. Svoji politiku však samozřejmě nemohl založit na naivních zásadách. První ze tří částí knihy (čas rozmítání kamení, čas shromažďování kamení) popisuje budování státu – od Masarykova návratu do vlasti až do konce roku 1922, kdy se stal Edvard Beneš premiérem. Kovtun líčí vnitřní a mezinárodní obtíže, snahy sudetských Němců o oddělení od Čechů, slovenské váhání a maďarský odpor. Na gesta odpovídal Masaryk stejnými gesty, ale také diskrétními činy, například novinovými články, pod nimiž chybí podpis. Program a vize, s nimiž postupoval, rychle vzbudily žárlivost. Dne 24. listopadu 1918 psal Karel Kramář Benešovi: „Nyní je doba nejtěžší, kterou musíme v klidu přečkati — jen nyní žádné bouře. Ale k tomu je nezbytně potřebí přítomnosti Masarykovy!“ (s. 39). Nedlouho poté se však stal jedním z nejradikálnějších
odpůrců Masaryka a Beneše. V knize Nová Evropa, kterou napsal v roce 1918, Masaryk uvažuje o tom, že se sousedy bude možno se dohodnout, pokud budou pěstovat demokracii (s. 42). S Maďary vedl boj nejen teritoriální, ale také ideologický – proti bolševikům Bély Kuna. Spor s Poláky o Těšínsko zmařil nedočkavý nacionalismus, i když čeští a polští politikové (hlavně Masaryk s Dmowským už za pobytu v Americe) se neformálně domluvili, že bude zachována dosavadní hranice (s. 51). Jiří Kov­tun nemluví o aféře Javoriny, která výrazně zhoršila vztahy mezi Poláky a Čecho­slováky v letech 1922–24. Naopak dost podrobně líčí jednání na mírových konferencích v Paříži a Versailles, kde čeští diplomaté nepatřili mezi nejhorší (hlavně v kuloárech): Kramář, Beneš, Osuský, Štefánik výborně pracovali ku prospěchu vlasti. Ohledně úmrtí Štefánika, o kterém kolují nejrůznější extravagantní tvrzení, cituje Kovtun dopis Masaryka Benešovi
z května 1919: „Milan je mrtev
— i ten skon jeho je v souladu s jeho karié­rou (…). A právě odešel v okamžiku, kdy jsem si dělal plány, jak všechno urovnat a jak jednat s ním (…)“ – což vylučuje hypotézu o jakémsi pražském pozadí Štefánikovy nehody. Byla to velká ztráta v rovnováze mezi Čechy a Slováky, ale nejen to. V roce 1932 Masaryk o Štefánikovi prohlásil : „Měl jsem ho opravdu rád“ (s. 84).

Druhá část knihy se týká éry premiérování agrárníka Antonína Švehly od roku 1923 do roku 1929, se závorkou několika měsíců v roce 1926. Byl prezidentovi věrný, i když se od něj v mnohém lišil, mimo jiné ve stylu oblékání. Sám Švehla uznal, že „Masaryk byl fešákem“ (s. 232). Švehlova éra byla dobou prosperity, začala však atentátem na ministra financí Aloise Rašína, což čerstvého vdovce Masaryka zarmoutilo (s. 245). Francouzsko-německé smíření v polovině dvacátých let (Locarno, s. 402–425) a prosperita Masarykovy republiky umožnily iniciativu na vnitřní scéně: vstup německých ministrů do československé vlády (s. 438), potlačení pokusu o puč krajní pravice z roku 1926 (Stříbrný, Gajda, s. 440–462) i spolupráci se spisovatelem Karlem Čapkem (s. 470) na knize Hovory s TGM. Byla to zlatá doba Pětky (koalice pěti nejsilnějších středových stran), stojící v silné pozici proti extremistům.

Choulostivou aféru týkající se Masarykových vztahů s teroristou Savinkovem, která propukla v roce 1924, rozšířil Jiří Kovtun na celou kauzu (s. 348–362). Nepopírá, že dal v březnu 1918 pokyn, aby Savinkov dostal 200 000 rublů, že slovo „terror“ je v Masarykově dobovém záznamu (viz také můj životopis Masaryka, s. 191), a pokračuje: „Není důkaz, že by Masaryk nabízel Savinkovovi peníze na pokračování v praxi osobního teroru“ – rozumějme k atentátu na Lenina. Dodá však: „Masaryk neřekl všechno a v odpovědi na sovětskou propagandu ani nebyl povinen o své válečné aktivitě všechno říci.“ Dále pak zapochybuje: „Mohl humanista poskytnout nebo doporučit pomoc teroristovi?“ (s. 362). Masarykův život je mimořádný, právě proto, že vzbuzuje takto fascinujicí otázky.

Třetí část knihy se týká třicátých let (od roku 1929) a otvírá ji citace Ferdinanda Peroutky: Masaryk „byl hezký člověk, dokonce se dá říci krásý – švarný a štíhlý“ (s. 575). Co se týká politiky, nastala hospodářská krize a mezinárodní atmosféra se změnila. Masaryk přispíval z vlastní kapsy na charitativní akce (s. 636), ale to nemohlo stačit. V Československu bylo v prosinci 1933 napočítáno 920 000 nezaměstnaných (s. 638). Rok 1933 znamená nástup Hitlera k moci v Německu a začátek tlaku na Československo (s. 704). „Demokracie v Československu poměrně bezpečně přetrvala těžké otřesy třicátých let a v Masarykovi měla prvního obránce,“ píše Jiří Kovtun (s. 714). Už v dubnu 1933 psal Masaryk pro Prager Presse v němčině články razantně namířené proti nacismu, které měly přesvědčit německé spoluobčany. Nicméně sudetští Němci začali ničit Masarykovu demokratickou republiku. Na jaře 1934 na Masaryka navíc začala útočit nemoc (s.
760) a objevila se otázka nástupnictví (s. 775). Po abdikaci starého pána nastalo složité jednání, po kterém byl 18. prosince 1935 nakonec zvolen Beneš (s. 788). Masaryk si konečně mohl odpočinout v Lánech, kde v tichosti zemřel 14. zaří 1937.

Nakladatelství Torst odvedlo jako obvykle výbornou práci, můžeme však litovat, že ve vydání chybějí fotografie tehdejších nejdůležitějších aktérů. Francouzský čtenář by upozornil na chybu ve slově Clemenceau (bez délky, s. 36), také e místo a ve jménu novin L’Intransigeant (s. 715), ale to jsou maličkosti v celkem vynikajicí syntéze z doby Masarykova prezidentství. První republika byla dozajista v dobrých rukou.

Autor přednáší soudobé dějiny střední Evropy na Univerzitě Sorbonne v Paříži. Napsal životopis T. G. Masaryka (Paseka, Praha 2004).

Ivan Blatný

Literatura pro děti

A ranní můra s ním už neletí

je veselo jak v básni pro děti

a celý svět se vkrádá do těch řádek.

Psal je už lumírovec Sládek

Moderní verš pak začíná

„Říkejte se mnou“ Hrubína

Úhor je Štěpnice a raduje se, věnče.

Já vzpomínám si na Václava Renče

Perníková chaloupka je skryta

v hloubi lesa, kde už není cest

Snad bude naším králem navždycky

Seifertův mistr Jaro Vrchlický.

A vzpomenouti také, co nám dali

Vonička Jarky, sladký Josef Malý

Než vytáhnou si hokejové hole

čtou její knížku, krásně vyšlou v Kole

Život je jako pohádka

a přidám Naše hřibátka

Ač na dynamit se náš básník hněvá,

u lesa bydlel, Nezvalův, můj, Pleva

Carola Lewise zastíní

Slaměný Hubert v předsíni

Tak píši, píši za nic neruče

jak na pohledech Petra Bezruče

a děti pohánějí obruče

Nepůjdu s nimi teď a stále bydlet budu,

ustup mi ze slunce, jak Diogenes v sudu

Ustup mi ze slunce, La Puerta del Sol,

měl jsem též knížku Stopka Brouk a spol.

Musel jsem také napsat zcela znova,

co neuměla paní Vořechová

Měla též pěstit trošku květáku

na Neumannově Zlatém oblaku

Jsem diskursivní, a tak neskoná

horizontální jeho Pomona

Pomona, pommes, bohyně vín a plodů

tomu, jenž přijde, zpívám do pochodu

Svěřuji Vzájemnosti Včele

že Pomona je jenom pro dospělé

Ačkoli děti dříve dozrají,

když vypráví jim někdo o ráji

Féval a Lassez, měl jsem jejich knihu

a zastavoval jsem se u výstřihu

A tak mi dali brzo pohlaví,

které teď nikdo zcela nespraví

La zèbre: Desnos. Zemřel v Terezíně

na hrázi stojím oči rukou stíně

mládeži nepřístupno v kině

Jdu do Lužánek, flákám se a piji.

To uvidíme leda v Oranii.

Německé veselohry. Jdem’.

A vypustí nás zadním východem.

Říkal jsem cerel, místo správně celer.

Die alte Bettlerin dankt für die zwanzig Heller

It’s flowing easily, it’s Nezval, never jerky,

žebračka má teď nikl na Stollwercky,

The toffee of my semigerman youth

odjíždí fialový autobus

Brno se ztrácí v červencovém parnu

ta z východu se ztrácí ke Komárnu

Jsem celý zelený, jsem celý z brčálu,

když tanečnice vchází do sálu

Zvláštní. Komár má pavučinu,

ukrýt se v hustém stínu

Kde strdí je, kde mléko, vosk

all wives are with me in the mosque.

JCD 96/672 – 99/675

Jenom tak

Plyň rychle, čase, světlo v růži

stříbrný pokos, dech se úží.

Jak vidíš, dělám koláže,

jak Součková to dokáže

Zatleskal mužík na vrbě.

Přestěhujme se z Prahy dvě

Z té Prahy dvě až na Hradčany

Amélie se směje z vany

Petr jí nese maliny

violiny mé otčiny

To všecko co nám nese Franta

je od četaře aspiranta

Který má proužek stříbrný.

Stmělo se nebe nad Brny

JCD 120/696

Med   

Pracující hudebníci se nehnou od pultů

hudba je včela

včely hvězd

Příklad metafory ze školní lavice

příklad metafory ze školní láhvice

Zvonění láhvice a zlaté parmény

jak stádo jelenů prchají krásné dny.

JCD 175/751

Spáse neujdeš

Pod mostem Mirabeau své vody Seina valí

St. Clement’s hospital zas bude míti noc

u každé kapličky, kde jsme se potkávali,

přijďte mi, milý Bože, na pomoc.

Prořídlé vlasy, nemoc, snad i pleš,

vystupuj v roli režiséra Skály,

nakloň se ke mně, zeptej se mě zdali

a kočující kouzlo dostaneš.

Straight on je v koňské řeči čihy,

pout budoucí je tvá zbavena zemské tíhy,

lehce se radovat jak nezletilý král.

Jsem zcela šťasten? Mám chuť na koblihy?

Ryšavé holčičce slíbati všecky píhy?

Kdybych řek’ nemám to, kazil bych den a lhal.

JCD 162/738

Vůle k moci             

Je nesnesitelné zůstat malým básníkem

ale Orten se nedostal úplně do Hlavovy vily

Pohlaví bude jenom zapřaženo

všecko pro stříbrné postroje

Když kočár ujíždí, zní všemi rolničkami

na tuto zemi, v níž jsme, Bože, sami.

JCD 161/737

Konservativní therapie

Tibullus, cibus, pokrmy

a básníci jsou všichni mí

Podnikatelka, ne už dělník,

má cibulový náhrdelník

k ženskému břichu visící

Měli jich vždycky celé věnce

i za francouzské rezistence,

již vedli ruští básníci

Básníci, rūs, tak zase znova           

mám v uniformě Tichonova,

který byl jenom Nikolaj.

Se všemi údy spáti sladce

na cestě ze Štýrského Hradce,

that’s what we call in czech Náš ráj.

JCD 542/562  

Pod mrakem

Zas slunce nesvítí, zas svět je nehostinný,

zas bez odlesků v oknech holý dům.

Pojď něco dělati, pojď oslavovat křtiny,

kéž múza dává zpěv umlklým básníkům.

Otoč se, planeto, otoč se kolem osy,

zítřejší okvětí snad dá nám krůpěj rosy.

JCD 19/595   

Zlo musí být. Bohužel ano.

Nic nevím. Jaké bude ráno?

Psát bez přestání. Vltava

si s loďkou vůle pohrává

Strávím pár hodin na matraci

hned ráno začnu svoji práci.

Vždycky jsem něco vykuňkal.

Depresi neznám, neznám kal.

Die deutsche Sprache ist nicht immer

so traurig wie das „Frauenzimmer“

Popravní četo, miř a pal

už jsem si oči zavázal

Poprav mě na noc, dej mi den

a radost, že jsem probuzen.

JCD 101/677

Goal

Mé štěstí, osude, navrať se ke mně zpátky

jak zima, sleť a sníh otevřenými vrátky

Jelen jde z obory, dívá se, zůstal stát

u lidských obydlí, u skel a u zahrad

Shuffler of beauty games, give me a quiet ace,

přidej mi žolíky po uplynulé noci

cloth, linen, wonder lace

už voní po ovoci

Chanson des Amourettes, nabrus si všecky šípy,

vzpomeňte na svůj list, vy oholené lípy

Ten měkký list, jejž mám, Československo v srdci,

adventu nakrátku, můj kolovrátek vrčí

Tkala si roucho své Popelka, Cinderella,

chce opustiti úl a býti s námi, včela,

Nechce být divoká, toho se velmi bojí,

vůz bude zapřažen, kůň přistupuje k oji

Jsem tělem ženy své ó navěky, ó amen

knoflíky rozepnout, šaty jí spadnou s ramen

Bůh někdy zraňuje, leč zachraňuje vždycky

a dává temný chrám, gotický, katolický

Víc kadidla a snů, jdou do kostela srny

a každý nový den je plné novoluní

Vesmír je konečný, učí nás básník Jeans

expanding all the time, eternal by all means!

Eternal and I’ll stay, my Earth, my happy starlet

přivez jak deštníkář své brusy, velký Karle

Jsou staré, loutkové, nohou se pohání

společnost století dá dobrou snídani

Společnost století, míním to dvacáté

narodil jsem se o půl deváté

Přišel jsem, vrátím se, přišel jsem z nahé ženy

znovu a znovu jsem, za jitra narozený

I am making an effort to regain Paradise

ošklivé babičky mi pomohou

mají tím více srdce

my publisher, I shan’t read the book, die Buche

because I must only write

sepie sepie ty prcháš ve svém inkoustu.

JCD 103/679 – 104/680

Za dech         

Josef Kunstadt je figurka

nadšená v létě: Kvete okurka.

Dej za vlasy si celý žlutý květ

z dalekých básníků pár veršů nazpaměť

Nahatý a nahatá

položili se za vrata.

JCD 119/695

Pokušení smrti

Emancipované dívky neztratily ženskou líbeznost

dají mi něco k práci

Zas budu tělocvičit

zas jde to všecko smutně dokola

Všecko vám povím, čtěte mě,

dejte mi plnou číši bolehlavu.

JCD 547/567   

Na konci minulého a na začátku tohoto století

V budoucnosti je erudice

znát játra ledviny a plíce

V kostele plném šťastných vzlyků

ukrývati se do brzlíku

Under a ceiling full of cräcks

dávati pneumotorax.

Tuberkulosa, krásná paní.

Chci zemříti, lehnu si na ni.

JCD 95/671

Změna programu

Holan se právě vrátil ze zdejších polí a luk

já sedím a čekám na occupational therapy

Tesaři stále něco zatloukají sedím jak tolikrát

dnes budeme číst hry

V naší mysli bude malá opona

pro ptačí divadlo v naší mysli.

JCD 136/712  

Krásný život

Svět se boří a staví

mladý Ivan očekává Josefa Kunstadta

který podepsal v létech třicátých

manifest české surrealistické skupiny

do širší surrealistické kohorty jsem patřil

Později jsem se stal impresionistou

jedním z nejlepších impresionistických

básníků na celém světě.

Přes velkou jihoasijskou rovinu fičí samum

u nás v Anglii nejsou tak divoké vichry

U nás v Anglii v malé kavárničce

na konečné stanici

terminus

setkávají se konduktéři a konduktérky

Hoří a jinovatka roztává

nechceme ani nejmenší památku na zimu

Davide Bruggesi topte atmosféru.

JCD 137/713

Kunstadtova láska k Blatnému

Musím se přiznat

že dívka s chlapeckým účesem

a úplně krátkými vlasy

přestože měla nalakované nehty

mě neláká tolik jako kadeře

Kadeř mytu paní

Blatný si to dal do erbovního znamení

Já, von Kunstadt,

mám ve znamení horskou dráhu v Pisárkách.

JCD 142/718

Láska

Teige mu obstaral papíry

surrealisté drží k sobě jako židé

jako custod Staronové synagogy

Dávejte na hroby kamínky

od mého tatínka a od mé maminky

Cesta po smrti je dlouhá

ale o tu bychom se prozatím nestarali.

JCD 190/766  

Minulost      

Čechovovi se někdy stýskalo

Višňový sad

jako se stýská nevolníkům po báťuškovi

Nenavštěvují prostibolo

jsou negramotní, matko školo,

Leč doufají, že bohatí

se ještě někdy navrátí.

JCD 388/964  

S houpacím křeslem, v kterém sedávali        

Zajatý pytlák Turgeněv neodposlouchává laptě

už ani po Únorové revoluci

Pasternak ji oslavil básní Únor

Já nesouhlasím ani s Kerenským

ani s Miljukovem

chci samoděržaví

chci se radovat z malé kopějky, kopek.

JCD 397/943    

Rozklad        

Vincenc Makovský nebásnil jako Maillol

(das Gefängnis is schon voll

von Liebesträumen von Maillol)

postavil místo Nebeského domu

impresionistickou sochu Masaryka

jako Rodin

sochař rodin, ale rozložených.

JCD 379/955  

Z Blatného Vzkazuji

After the wedding-day the modern has broken

a krása byla jenom na Švabinského bankovkách

Museli jsme platit plyn a elektriku

tramvaje zastavovaly uprostřed poschodí

Pohodlně po měšťácku

ve vytopeném poschodí

Místo zeleniny byl mangold

JCD 380/956  

Úzkost existence

Jediný stav který snáším je nadšení

ale nadšení se nedostavuje

sister Davey mi chystá pogrom

jsem úplně nepohlavní

můj mrtvý penis zahynul úzkostí

škoda že jsme všichni naživu,

je to taková úzkostná obtíž.

 JCD 373/949  

Zase na chvilku na televisi

 Bůh je vševědoucí, protože všecko ví.

Je to příklad tautologie?

Jsem úplně u konce, ale noční ošetřovatel

zde ještě není

dávají Sylvii silva

volám Healyho,

the shadow chancellor of the exchequer

we understand each other.

JCD 383/959

Grafomania

Ennius forests, dark and leafy

and little boats by fauviste Duffy

Všecky mé různé krajiny

zahraničí i otčiny

Je weekend, musím stále psát,

než přijde Máchův král a kat.

JCD 389/965   

Umírání         

Myšlenka na tebe, jak zlatý šíp mě protínala

to, co máš mezi nohama,

co měla Gala,

co stvořil Pánbůh nad náma.

Kdybych to viděl neustále,

jak by to bylo jenom malé.

JCD 412/988    

Paris 1946    

L’en soi and pour soi

that’s like the body and the soul

I am looking for her soul

through the belly, breasts and thighs

But what is l’en soi pour soi même?        

Some self rack after the greatest blue

Mania Goruszevski will explain it to me.

JCD 380/956

Stiebitz         

The second hand mile-shop

brings me back to Měnínská brána

měníme se, Ovide,

metamorfózy pokračují po celou věčnost

v králíka veverka

and we don’t want to stop.

JCD 387/963

Still neofuturisme 

Kafka měl rád jen tiché básně

ale my futuristé také milujeme hluk

zvláště když „letáčky“ potom přijdou

na konci bitvy

přece jenom nejkrásnější dělostřelcův sen

president Carter, please, prevent

the third world war

the small country of Afghanistan isn’t worth

the suffering of the whole world.

JCD 391/967  

Proč?

Vrabčáci mají za komínem hnízdo

nedivím se Blatnému, že vstoupil do Skupiny 42

Quietly to be hurt

všecky papíry jsou přeházeny jak listí na podzim

Yes, we have your foliage, they told me

a tak vždycky potřebujeme ve městě listí.

JCD 418/994

Another poetical lesson

There are eight kinds of swans in the world

I know only three

Quite white ones with a black spot

round the beak

quite white ones with a yellow and black spot

round the beak

and black and white ones like the famous whisky

To drink them all and end up down the Styx.

JCD 403/979  

Ženy  

Homosexualitu musíme připustit do poezie

v životě ji nemůžeme snášet

V poezii cucáme hezké ocasy

nápisy „cucam přindi zítra o“

Líbil se nám i v košili Werich

ale paní Werichová stála opodál

Jejich dcera zadělává na Kampě na nedělní oběd

i v poezii stále vítězí heterosexualita.

JCD 443/1019    

Z alegorické básně

A to tak moc že jsme uvažovali o koprofagii

o plodu zapomnění

na všecko kromě tebe Terrestris

V tom smyslu jsme její koprofagová

sežereme její vykakané zahrady a nymfy

Voilà!

JCD 443/1019    

Stáří

Rachota skončena a park se řine dále

obrácen na víru je štěstí neskonalé

Vím zcela určitě, že Bůh je nade mnou

Bůh mrtvých tanečnic, jež do podsvětí jdou

Zůstaňte, kulisy! Rád chodím do divadla

kde těžká opona na věky věků padla.

JCD 450/1026

Tyto texty pocházejí z exilové pozůstalosti Ivana Blatného, která je uložena v Literárním archivu PNP v Praze (viz V. Färber, Z. Hejda, A. Petruželka: Básnická pozůstalost Ivana Blatného, Revolver Revue č. 47/2001, s. 275–278). Vznikly na konci sedmdesátých a na počátku osmdesátých let, krátce poté, co Blatný sestavil svou sbírku Pomocná škola Bixley (Torst 1994). Básně tehdy mohl psát v ipschwichské St. Clement’s Hospital jednak během dne v ústavní dílně zvané Pines, jednak po večerech a o víkendech na pavilonu Bixley Ward v místnosti s televizí, na záchodě nebo na posteli. Vybírali jsme z básní psaných perem na rub nemocničních formulářů Job Costing details (označujeme je JCD a číslem listu). Děkujeme Nadaci ČLF, jež zpracovávání rukopisů
v letech 2004–2005 podpořila.

Vratislav Färber, Antonín Petruželka

Nóra Ružičková 

            •

            Kombinácia

            kvetov a snehu

            v poézii žien

červená a biela

            krv na operačnom stole

chirurgicky presný temnosvit

            Čo napísať na kožu

            aby malo zmysel

zarezať

            zapichnuté háčiky

            a stiahnuť?

            Pod snehom

            pod zemou

            pod kožou

            malé mrkvy

            hladké a lesklé prsty detí

            siahajú po niečom hlboko temnom

Ornament

Hrozno sa vynára

priamo plodmi zo zeme

akoby z vôle chtónického božstva

keď trhám v tejto vinici

mám pocit viny

alebo som priamo vinná

medzi presnosťou a mnohoznačnosťou

zapichnem prst do zeme

obraz sveta sa zdvojí

tak aby sa jeden mohol vychýliť

a stred sa prekryl s mojím prstom

detailom skutočnosti

na hranici abstrakcie

            •

Z plavby za dosah                                  oka

zaplatenej mincou zreničky:

            Slnečné je zdanlivo bezpečné

                 Miestne zväčšenie mierky

             je z paberkov mikro-mytológie

 Ako rozlíšiť pohyb toho kto sa pozerá

od pohybu toho kto je pozorovaný

keď celok je len detailom detailu?

             Mravenčenie

            túlenie ucha k srdcu

            chúlenie malých pŕs do dlaní

            bez rezervy na tlkot

            namiesto obrazu Poslednej večere

            vizualizácia v štýle EKG

            prenášam bolesť na povrch tela

            režem a kryštalizujem

prežívam a simultánne zapisujem

            dotýkam sa

            a úmyselne obchádzam erotogénne zóny

            v zmysle estetiky svojho manifestu

            hladkou tvárou na chlpatej hrudi

            očami vo svete obrovských tráv

Ze sbírky Mikronauti. Banská Bystrica 1998

•

Môj vnútorný hlas intonuje

stále viac k tebe

hovorí a vlastní

je to mlynček pod vodou a strata

artikuluje malý osobný kruh

vo veľkom a neosobnom

odčíta blízky od vzdialeného

tak prudko že narážajú do seba

melie a ja som čoraz jemnejšia

nekladiem odpor – len sa prepadám

stále viac do svojho mlčania

•

Medzi mnou a predmetom výskumu

je nič.

Odstup je zahrnutý vo mne,

celkom.

Medzi mnou a predmetom výskumu

nie je rozdiel, nie je vzdialenosť.

Predmetom výskumu je prísavka,

ktorá odčerpáva odstup.

Je to moja prítomnosť,

ktorú som sa rozhodla

neprerušovať.

 Ze sbírky Osnova a útok. Bratislava 2000

Katarína Kucbelová

dych bez obsahu

ak som proces

nepatria mi kritériá bytia

som len akt prijatia

ak prijať nie je privlastniť

ak účelom nie je patriť

môže prijať znamenať súhlasiť

súhlasiť s aktom dávania

súhlasím s aktom dávania

nemôžem cítiť vďaku

môžem byť aktom vďaky

ak vďaka je účelom prijatia

ak som proces

nemôžem byť pre seba

účel ani dôvod

nemôžem

ani chcieť ani nechcieť byť

účel a dôvod

ak som proces

nemôžem chcieť ani byť

nemôžem nechcieť ani nebyť

stačí sa nenadýchnuť

čakám

priestor

čas medzi nádychom a výdychom

čas pred smrťou teraz

na hranici fyzickej námahy ticho

čakám vo vákuu

čakám bez dychu

za každou hranicou počuť

nekonečný priestor

šialenstvo

dych bez výberu

mením

identifikujem

sa

s vôňou

šampónu

krému na pleť

parfému

hľadám istotu

že neprestanú vyrábať

túto značku

toto je moje telo

zrozumiteľne

pomenovať

osloviť

identifikovať

predať

stereotyp vo veciach

ktoré nevyžadujú pravidelnosť      

jeden

pod kožou                 

všetkých          

kým dýcham

sústredenie

vnímam vlastnosťami

trojrozmerného

priestoru

v troch rozmeroch

nedokážem zodpovedne popísať

ani jeden predmet

bodavý pocit

bolesť

záchytný bod

v niekoho trojrozmernom  tele

neviem či preto aby som zastavila

alebo preto aby som sa pohla

na prázdne miesto

sa nedokážem sústrediť          

Z připravované sbírky Šport

Martin Solotruk

Tam tam y

o bubienky uší naveľa, naveľa

odrazu nemajú nič spoločné s dažďom.

Každá z kvapiek sa po svojom ukazuje

byť centrom ojedinelého vyznenia celého diania,

každá nás celou svojou za letu nezmerateľnou váhou

núti myslieť na čosi iné,

len nie na dážď, na prestupnú stanicu časových osí.

Za čo, ako taký, považovať ten dážď, čo vskutku neustále

padá

na strechy až po tom,

keď bleskovo vymkne z medzí

veci,

na ktoré si tak hrozne zvykli

a ktoré sme potichu považovali za to najväčšie prekvapenie,

aké by nám kladivko a nákovka

boli kedy schopné pripraviť…

Za čo považovať ten dážď…

najmä keď tu odrazu vhupnú,

                                     vyhupnú rytmy, živiace sa

z iných rytmov…

kolesá udržiavajúce v chode iné

                                       kolesá tých najrôznejších

veľkostí

už len tým, že sa samy neprestanú krútiť,

hojdačka preklápajúca sa

                                   medzi dvoma a tými istými

možnosťami

a celý zápas v spoji, spojení, kĺbe

zostáva predpokladom

                        a niekedy i konečným výsledkom

tohto pohybu,

ktorý si nevyberá.

Ak sme raz vo vnútri,

                    čo môže byť rovnako dobre i vonku,

pred svojimi ušami sa neukryjeme,

vo svojich ušiach sa neschováme,

i preto sa môže stať, že ideme na bicykli

a pískame si pri tom,

čo je asi toľko ako hltať vodu aj s lyžicou,

byť teda účastný

rovnako i na protiudalostiach,

                                   ktorými iba prechádzame.

Zameniteľnosť udalostí, predmetov a postáv

je a zostáva možná,

keďže miestom činu nebolo nič iné než bod

– v skutočnosti fiktívne miesto,

mohutným voľným horizontom otvorené

na všetkých stranách

rovnakým vyhliadkam – ako letisko.

Závisí len a len na nás, koľko

vody bude vždy nanovo pretiecť umývadlom,

aby sme vystihli ten správny okamih,

aby sa naplnili proroctvá 

                               s penou na ústach, proroctvá

umývaní zubov,

kedy sa teda slovo konečne znova stane telom

– pod sprchou,

ktorej ružica nemusí zasa mať až tak mnoho spoločného

s hviezdou.

Je to niečo ako šálkou čaju náhle prelomiť stenu,

nalievanie do pohára,

– aká úľava!, keď si si začínal myslieť,

že sa už bez tvojho pričinenia nikdy nič nepohne…

na tej vode v spáde dokážeš jazdiť i celý deň.

A potom, pri pisoári…,

                     náhle zvraty vo vývoji príbehu, deja.

Ďalej pôjdeš cestičkou čistučkou, bielou,

psami s úplne vyplazenými jazykmi vybehanou.

Takéto kráčanie by mohlo byť

                                simultánnosťou dvoch svetov,

keby si nebol s niektorými ostatnými

sklonenou hlavou zamyslený

do toho istého, spoločného sveta pod nohami.

Koľko tam závratného, nakoľko klamného

šramotu, hudby dokážu narobiť

dná ešte neobjavených studní?!

Cez sval srdca, objavnými

                          krokmi rozbúchavaný do veľkosti,

si uvedomíš, že je to nohami, čím si,

tak ako hocikto hocikde,

                              tu teraz na tejto zemi prvotný,

že nohy sú prvotné a že len nimi a kvôli nim

sme všetci, i tí nenarodení, boli pri prvom výkope.

Alebo aspoň chceli byť

čo najbližšie.

A to iba pijeme minerálku,

ktorej bubliny sa nám robia pod nohami.

Ze sbírky Tiché vojny.

Bratislava 1997

Peter Macsovszky

Ekonómia pohybu

Manifest z roku 1910 sa začína vyhlásením,

že rastúca potreba pravdy nemôže sa

naďalej uspokojovať s tvarom a farbou

v starom poňatí, všetko sa pohybuje

a beží, rýchlo sa mení…

Treba uprednostniť plynulé,

rytmické pohyby,

bez náhlych zmien smeru.

Pohyby rúk by mali byť jednoduché,

symetrické a protismerné, vykonávané

po prirodzených oblúkových dráhach.

Každý miestny pohyb,

ktorý nazývame prenosom,

je alebo piamočiary, alebo zmiešaný,

pretože sú to dva jediné

jednoduché pohyby.

Je to organizácia kinetických prvkov,

výraz času a priestoru,

dosiahnutý abstraktným zobrazením pohybu.

Obidve ruky by mali pracovať súčasne

a okrem plánovaných prestávok

by nemali byť súčasne v nečinnosti.

Sú aj dva ďalšie spôsoby nehmotného pohybu,

ktorý môže doiahnuť krajnú rýchlosť.

Je to svetlo a tieň.

 Ze sbírky Strach z utópie. Bratislava 1994

Punti Fermi

v polkruhu: desať postáv.

pozadie: apsida, porfýrové pilastre,

valená kazetová klenba,

mramorová lastúra…

telá žien, nositeliek nepokoja

a možno aj života:

plné pevné telesá,

predovšetkým.

čistota obradu. ako Voda chladné,

číre Svetlo: rozptýlené

a rozptyľujúce

vo večných vesmírnych Súzvukoch

jemných ružových a fialkastých

tónov.

telesá: vždy dôstojné. definitívne.

milované objemy. hlboké, vnútorné.

nikdy nevyzradené utrpenie.

niekedy bezradné.

znepokojujúci detail: Vajce,

uprostred apsidy zniesol ho

Ibis alebo Pchan-ku

Vajce vôd, brucho premeny,

prameň zeme

alebo renesančný symbol

uzavretého priestoru.

Ze sbírky Ambit. Banská Bystrica 1995

Trvanie jed(i)ného osamelého textu

Text, ktorý je v tomto okamihu, či už vizuálne alebo audiálne predvádzaný (sprístupňovaný), možno pochopiť aj ako predbežný, prípravný text k tomuto textu.

Život jediného osamelého ( alebo aj poprepá-

janého) textu v celkovom, univerzálnom a tvarovo nepostihnuteľnom bytí všetkých textov nemá

lineárne smerovanie.

(Život jediného osamelého textu nemá a sotva môže mať závažnejší význam. A keďže sa

neprejavuje ako lineárny pohyb, nemožno

vymedziť ani jeho začiatok ani jeho koniec.)

Text, sa počas svojho trvania, usiluje zhodiť svoju textovosť a  tak v  obnaženej podobe vyjaviť

duchovnú silu, ktorá ho vymodelovala.

Čiastočné bytie všetkých textov v  živote jediného osamelého ( alebo aj poprepájaného ) textu,

prevteľovanie ilúzií a odkazov používa na to, aby

zmiernilo bremeno svojho trvania.

Každá osamelosť každého textu je v  polohe čo i len domnienok fenomén označiteľný za absurdný a  v  prípade nášho diela ( destilácie textu )

spochybniteľný…

 Ze sbírky Cvičná pitva. Banská Bystrica 1997

Stránku připravila Ľubica Somolayová.

Nóra Ružičková (1977) vystudovala vysokou školu výtvarného umění a vydala tři básnické sbírky Mikronauti (1998), Osnova a útok (2000) a Beztvárie (2004). Její poezie se zabývá jevem chladné anestezie, neosobního odstupu; tematizuje potenciální či reál­nou bolest, způsobenou ostrými hranami jednotlivostí světa. V prvních dvou sbírkách se snaží s chirurgickou přesností zachytit zákruty vlastního prožívání. Když se to nedaří, zpochybňuje jeho autenticitu, prověřuje ho destrukcí. Rána je pro lyrický subjekt objektem zkoumání a báseň experimentem, kde je styčný prostor mezi sebou a představách o sobě. Pozorování ženského těla a jeho zrání přináší mj. formu básně jako záznam performance či instalace.

Katarína Kucbelová (1979) studovala filmovou dramaturgii. Vydala sbírku básní Duály (2003), její básně vyšly v antologii The End of the Line, The Arc antology of new poetry from east and central Europe (2004). Kromě poezie se věnuje filmové scenáristice. V roce 2006 jí vyjde sbírka Šport. Dominantou jejích textů je vizuální princip: zvědavě pozoruje koloběh samovolného vtékání látky do formy. Jsoucno je po stvoření ještě tvarovatelné, plastické. Poezie Kucbelové je zaměřená na dynamiku, procesuálnost, nesoustředí se na detail, neudrží na něm pozornost.

Martin Solotruk (1970), absolvent angličtiny a slovenštiny na FF UK v Bratislavě. Překládá současnou anglofonní poezii a drama. Vydal básnické sbírky Tiché vojny (1997) a Mletie (2002), v roce 2006 vydá knihu Planktón gravitácie. Od roku 2003 každoročne organizuje mezinárodní festival poezie Ars Poetica (viz A2 č. 8/2005). Básník je slovenskou kritikou považován za osamělého běžce, psalo se o jeho návaznosti na Štrpku, Ondruše nebo či Mihalkoviče, a to především v autorském sou­středění na vizuálně silné detaily, ale i důsledné rozlišování jemných abstrakních nuancí. Svět je u něj podán jako hřistě rozmanitostí, přičemž každou z nich pomalu a důkladně rozkládá na původní složky, sekvence. To se projevuje i v prostorově velkorysém až marno­tratném urbanistickém pásmu Mletie.

Peter Macsovszky (1966) studoval pedagogickou fakultu v Nitře (slovenština, výtvarná výchova, angličtina). Publikoval sbírky Strach z utópie (1994), Ambit (1995), Amnézia (1995), Súmrak cudnosti (1996, pod synonymem Petra Malúchová), Cvičná pitva (1997), Álbonctan (1998, maďarsky), Sangaku (1998) Súmračná reč (1999) či sbírku textů Lešenie a laná (2004). Debut měl formu komponovaných výstřižků z odborné, (nej­častěji uměnovědné), populární i pseudovědecké literatury. Kritik Milan Hamada jej označil za hravého básnického scientistu. Básníkův jazyk je vhodný pro na experimenty v literární laboratoři. Sám si vytvořil badatelské zkumavky: žánr „steril“ či básnickou „paragrastrofu“. V básnickém traktátu Cvičná pitva (1997) nastal přesun od poezie k esejistice, filosofii až esoterice. Důraz je kladen na nelineárnost a procesuálnost myšlení; lyrický subjekt se „rozpouští“ ve vjemech.

Vsevolod Někrasov

Luna Tiškove

(kompozice)

To je co

To je škola

Tiškova

Abys byl Tiškove

abys ty bys byl bys Tiškovem

Tiškove Tiškove

Copak chtíš)

Toliko ticho

Tiškove

Chtíš –

Lunu z nebe

A vskutku

luna

Tiškove

Luna Tiškove

Co je třeba

vidíš

Jo Tiškov

je Tiškov

Luna

Tiškove Tiškove

jsi to ty

Tiškove

jsi Leonid

Nebo ne

No ne

No ne

Tišší než voda

Nižší než tráva

Lepší než luna

Lepší než luna

Není nic

Nová

Rovná

Správná

Pravá

Plná

Oválná

Luna

(metr nebo dva)

tak či tak

ale

lunu

luny

luna

není rovna nule

bezpochyby

Tiškove

A ty si tak chodíš –

Copak to chceš co

Nevidíš

Že

Vidíš

Že

Nevidíš snad

Že

Lidé

Většina

si

spí a vidí

luna

bílá

a na nebi

a na nebi ne

ale na tobě

ale na tobě luna není

máš ji

a tu máš

ale di ty

copak ti

(di ty

na)

tu máš lunu

na hlavu

copak ti

di ty

di ty

tu máš

máš ji

ve snu

ve snu ne

(jasně že)

úplně

tu máš lunu

z nebe

nad slunce jasnější

a odkudpak to

snad ne od cara nebeského

mysleli si tehdy

kdo

kam

odkud

ale

kdepak

zadumala se

málo málo

zadumala se zadumala

a

zadumala se zadumala

a

zadumala se zadumala

budiž

co si budem

lámat hlavu

kdysi

a když už

tak

už

(V noci je noc

Je luna

Podivná

Divukrásná

budiž

proč je to tam

proč je to tak)

luna

to je luna

luna je luna je luna

copak je to málo

no pro nás

málo

pro nás

pro nás

málo

málo málo málo

tak támhle

támhle je

luna

támhlenc

je

támhlenc

je

byla

tak tady je

tady

Tiškove

Tak co

Tiškove

Totiž je to

Samozřejmě ono

Samozřejmě je to

No

zřejmé

zřetelné

styčné

doličné

netečné

výtečné

podivné

divukrásné

obtížné

to nic to nic

Co Tiškove

Copak Tiškove co

Totiž

Taky co se nosí

Tiškove

to je luna

A ty jsi Tiškov

A co ty

co ty chceš

Vždyť pěšky nechodíš

Ale co luna

Ale co naše luna

A co ona

Co ona

taky

je přeci

Luna

A ona

Popravdě řečeno

Ona totiž

totiž ona

je měsíc

a měsíc

ten s námi vůbec sousedí

ale co naplat

komu luna tomu luna

všude plno luny

pole plná

planiny luny

v podstatě rozumní lidé

Luna

Luna

No a

No a

luna

luna

luna

no a smysl

smysl

je to co chceš

Tiškove

co chceš

šašky si chceš tropit

chodíš chodíš si

chodíš si chodíš

Tiškov je Tiškov

Pěšky pěšky

Tiškov je Tiškov

Tiškov je Tiškov

(Tiškov je Tiškov

Hbitý

Hbitou)

Přeložili Alena a Jan Machoninovi.

Vsevolod Někrasov (1934, Moskva) patří do okruhu básníků a výtvarníků, kteří se na přelomu padesátých a šedesátých let scházeli nedaleko za Moskvou, v osadě Lianozovo, na malých výstavách neoficiálního umění, které pořádal ve svém pokoji v jednopatrovém „baráku“ malíř Oskar Rabin. Skupině se dostalo jméno Lianozovská škola a poprvé zaznělo v roce 1968 jako obvinění z úst představitelů oficiální moci. Poetiku Lianozovské školy je na jedné straně možné pro její orientaci na všedno­dennost a periferii přirovnat k české Skupině 42, na straně druhé ke konkrétnímu či experimentálnímu umění. A právě to je příznačné pro Někrasova, který bývá považován také za zakladatele ruského konceptualismu. Jeho poezii je možné kromě těchto pojmů označit termíny minimalistická, vizuální či zvuková. Na rozdíl od západních experimentátorů je jí cizí důraz na „strojovost“ psaní, na souvislost s rodící se výpočetní technikou.

Někrasov se ve své poezii snaží o maximální jednoduchost sdělení, o obnažení mechanismů, na jejichž základě fungoval oficiální jazyk sovětské moci, o odstranění klišé. Jeho básně jsou ponořeny do zvláštního ticha, z něhož se tu a tam vynořují a zase mizí nepatrné útržky myšlenek. Za Sovětského svazu básník publikoval především v zahraničních časopisech. Od devadesátých let si sám vydal několik knih básní a teoretických statí, v nichž mnohdy zuřivě brání výsadní místo neoficiálního umění v sovětských a ruských dějinách.

Výtvarník a spisovatel Leonid Tiškov (1953, Ural) žije od sedmdesátých let v Moskvě, kde vystudoval medicínu. Pracoval jako lékař a přivydělával si ilustracemi do přírodovědných a lékařských encyklopedií. Do oblasti Uralu je zasazena většina jeho příběhů a postav s osobitou mytologií (potápěči, lidé žijící ve sloních chobotech aj.). Jedněmi z nejznámějších jsou dabloidové – červené nohy (od chodidel po kolena) zakončené hlavičkou, které se zrodily z androgynního organismu zvaného Dablus. Dabloidové jsou zhmotněné strachy a obavy, které si člověk dělá zcela zbytečně, hýčká si je, místo aby se jich zbavil. Ve své knižní tvorbě autor navazuje na umělecké knihy futuristů, které zdůrazňují výtvarnou a typografickou složku. Jeho ilustrace a příběhy doprovází silný důraz na sentiment a snaha o zachování vzpomínky na místo původu. Za zosobnění tohoto principu lze považovat Tiškovův projekt Vjazanik. Jedná se o bytost v podobě kostýmu, který upletla Tiškovova matka z kousků šatů, jež v domě zbyly po přátelích a příbuzných – každý proužek má svou historii a otisk původního nositele. Leonid Tiškov je kromě uralských mytologií autorem cestopisů (například s postavičkou člověka, který žije v chobotu, putuje do Tibetu a navštíví Dalajlamu), performancí (pohřbívání vánočních stromků), divadelních her a objektů. Projekt dvanáctibarevných fotografií (60 x 80 cm) s názvem Soukromá luna vznikal ve spolupráci s Borisem Bendikovem v letech 2003 až 2005. Fotografie byly vystaveny spolu se srpkem měsíce v galeriích v Rusku, Belgii, Anglii, Rakousku aj.

–am–

V roce 1958 jsem napsal: „Mezi tím, co je reál­né a co je nereálné, ani mezi tím, co je pravdivé a co je chybné, není žádný výrazný rozdíl. Věc nemusí být nutně buď pravdivá nebo chybná; může být jak pravdivá, tak chybná.“

Domnívám se, že tato tvrzení mají stále ještě smysl a stále platí, zkoumá-li umění skutečnost. Takže si za nimi stojím jako spisovatel, ale jako občan za nimi stát nemohu. Jako občan se musím ptát: Co je pravdivé? Co je chybné?

Pravda v dramatu je pořád vyhýbavá. Nikdy ji docela nezjistíte, ale máme nutkavou potřebu ji hledat. Vaším úkolem je hledání. Nejčastěji klopýtnete o pravdu v temnotě, srazíte se s ní nebo jen zahlédnete obraz nebo tvar, jenž se zdá pravdě odpovídat, a často si ani neuvědomíte, k čemu to došlo. Ale skutečnou pravdou je, že v dramatickém umění nikdy neexistuje nic takového jako jediná pravda, kterou bychom mohli nalézt. Je jich mnoho. Tyto pravdy se jedna druhé dovolávají, odvracejí se, vzájemně se odrážejí, přezírají, vysmívají, jsou vůči sobě slepé. Někdy se domníváte, že máte pravdu okamžiku v ruce, potom vám proklouzne mezi prsty a je ztracena.

Neznámý konec

Často se mne ptali, jak mé hry vznikají. Nedokážu to říci. Ani nemohu své hry vůbec shrnout, leda že řeknu, že toto se stalo. Toto řekli. Toto udělali.

Většina her je zplozena jedním řádkem, slovem nebo obrazem. Po daném slovu následuje často brzy obraz. Dám dva příklady dvou řádků, jež mi zčistajasna přišly do hlavy, následovány obrazem, následovány mnou. Jsou to hry Návrat domů a Staré časy. První řádka Návratu domů zní: „Co jste udělali s nůžkami?“ První řádka Starých časů zase: „Tmavé.“ Ani v jednom případě jsem neměl na začátku další informaci.

V prvním případě někdo zřejmě hledal nůžky a ptal se, kde jsou, někoho jiného, koho asi podezříval, že je ukradl. Nějak jsem však věděl, že oslovené osobě na nůžkách ani na tazateli vůbec nezáleželo.

„Tmavé“ jsem považoval za popis něčích vlasů, ženských vlasů, a byla to odpověď na otázku. V každém případě jsem měl pocit, že musím věci dál sledovat. Stalo se to vizuálně, velmi pomalým pohasínáním, stínem do světla.

Hru vždycky začínám tak, že postavy pojmenovávám A, B a C. Ve hře, která se stala Návratem domů, jsem viděl muže, jak vstupuje do studené místnosti a klade svou otázku mladšímu muži, jenž sedí na ošklivé pohovce a čte dostihový zpravodaj. Nějak jsem tušil, že A je otec a B jeho syn, ale neměl jsem pro to důkaz. Krátce nato se to však potvrdilo, když B (později se z něj stal Lenny) říká A (z něhož se později stal Max):

„Táto, nechtěl bys, abych změnil předmět? Chtěl bych se tě na něco zeptat. Ta večeře, kterou jsme předtím měli, jak se to jmenovalo? Jak tomu říkáš? Proč nekoupíš psa? Jsi psí kuchař. Opravdu. Myslíš si, že vaříš pro spoustu psů.“ Takže když B říká A „táto“, zdál se mi přiměřený předpoklad, že jde o otce a syna. A byl tedy jasně kuchař a jeho vaření, jak se zdálo, se netěšilo velké úctě. Znamenalo to, že tam nebyla matka? To jsem nevěděl. Ale, jak jsem tehdy sám sobě říkal, naše začátky nikdy neznají naše konce.

„Tmavé.“ Velké okno. Večerní obloha. Muž, A (později se z něj stal Deeley), a žena, B (později se z ní stala Kate), sedí s pitím. „Tlustá, nebo hubená?“ ptá se muž. O kom to mluví? Ale pak vidím, že stojí u okna žena C (později se z ní stala Anna), v jiném osvětlení, zády k nim, a má tmavé vlasy.

Je to zvláštní okamžik, okamžik, kdy tvoříte postavy, jež až do toho okamžiku neexistovaly. To, co následuje, je nestálé, nejisté, dokonce halucinační, i když to někdy může být nezadržitelná lavina. Autorovo postavení je zvláštní. V jistém smyslu jej postavy nevítají. Postavy mu vzdorují, není snadné s nimi žít, je nemožné je definovat. Zcela jistě jim nemůžete diktovat. Do jisté míry s nimi hrajete nekonečnou hru, na kočku a myš, slepcův dotyk kůže, na schovávanou. Ale nakonec shledáváte, že máte ve svých rukou lidi z masa a krve, lidi s vlastní vůlí a vlastním individuálním vnímáním, vytvořené z částí, jež nedokážete změnit, manipulovat nebo pokřivit.

Jazyk umění tak zůstává velmi dvojznačným postupem, pohyblivým pískem, visutou hrazdou, ledem v bazénu, který pod vámi, autorem, kdykoliv může prasknout. Ale jak jsem řekl, hledání pravdy se nikdy nemůže zastavit. Nemůže být odročeno, nemůže být odsunuto. Musíte mu čelit právě tady, hned na místě.

(…)

Předivo lží

Politický jazyk, jak jej užívají politici, se netroufá na žádné takové území, poněvadž většina politiků podle svědectví, jež máme, se nezajímá o pravdu, nýbrž o moc a o to, jak si ji udržet. Pro udržení moci je důležité, aby lidé zůstali v nevědomosti, aby žili, aniž znají pravdu, dokonce i pravdu o vlastních životech. Proto nás obklopuje obrovské předivo lží, z nichž žijeme.

Jak každý zde přítomný ví, ospravedlněním vpádu do Iráku bylo, že měl Saddám Husajn velmi nebezpečný soubor zbraní hromadného ničení, z nichž některé mohly být vypáleny během 45 minut a způsobily by děsné zpustošení.

Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Říkali nám, že Irák souvisí s Al-Kajdou a je spoluodpovědný za zvěrstvo spáchané v New Yorku 11. září 2001. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda. Říkali nám, že Irák ohrožuje světovou bezpečnost. Byli jsme ujišťováni, že je to pravda. Nebyla to pravda.

Pravda je něco docela jiného. Pravda má co činit s tím, jak Spojené státy chápou svou úlohu ve světě a jak se ji rozhodují ztělesňovat.

Ale než se vrátím k přítomnosti, chtěl bych se podívat na nedávnou minulost, čímž myslím zahraniční politiku Spojených států od konce druhé světové války. Domnívám se, že je naší povinností podrobit toto období aspoň nějakému, byť i omezenému prozkoumání, což je vše, co nám tu čas dovolí.

Každý ví, co se stalo v Sovětském svazu a po celé východní Evropě během poválečného období: systematická brutalita, rozšířené násilí, bezohledné potlačování mezávislého myšlení. To všecko bylo plně doloženo a ověřeno.

Ale americké zločiny v témže období byly zaznamenány pouze povrchně, neřkuli dokumentovány, neřkuli uznány, neřkuli vůbec rozeznány jako zločiny. Mám za to, že se na to musíme zaměřit, a že pravda má značný vliv na to, v jakém je dnes svět postavení.

Ačkoliv bylo do jisté míry omezeno existencí Sovětského svazu, jednání Spojených států po celém světě vedlo k jasnému závěru, že mají carte blanche, aby prosazovaly svou vůli.

Vítězství demokracie

Přímý vpád do suverénního státu nebyl ve skutečnosti nikdy oblíbenou americkou metodou. Ta zpravidla dávala přednost konfliktu, který popisovala jako „konflikt nízké intenzity“. Konflikt nízké intenzity znamená, že zemřou tisíce lidí, ale pomaleji, než když na ně shodíte bombu jedním vrhem. Znamená to, že zamoříte srdce země, že vyvoláte zhoubný růst a pozorujete, jak se rozmáhá sněť. Když bylo obyvatelstvo podrobeno – nebo ubito k smrti – a vaši vlastní přátelé, vojsko a velké korporace pohodlně seděli u moci, vystoupili jste před kamery a řekli, že zvítězila demokracie. To byla otřepaná fráze americké zahraniční politiky v letech, o nichž se zmiňuji.

Velmi výrazným příkladem byla Nikaragua.

Byl jsem přítomen setkání na americkém velvyslanectví v Londýně koncem osmdesátých let. Kongres Spojených států se rozhodoval, zda dát více peněz kontras v jejich boji proti nikaragujskému státu. Byl jsem členem delegace, jež hovořila za Nikaraguu, ale jejím nejdůležitějším členem byl otec John Metcalf. Vedoucím amerického zastoupení byl Raymond Seitz (druhý muž po velvyslanci, později sám velvyslanec). Otec Metcalf řekl: „Pane, vedu farnost na severu Nikaraguy. Moji farníci postavili školu, zdravotní středisko, kulturní středisko. Žili jsme v míru. Před několika měsíci napadli farnost kontras. Všecko zničili: školu, zdravotní středisko, kulturní středisko. Velice surovým způsobem znásilnili jeptišky a učitelky, povraždili lékaře. Chovali se jako divoši. Požádejte prosím americkou vládu, aby odvolala svou podporu této zarážející teroristické činnosti.“

Raymond Seitz měl velmi dobrou pověst jako rozumný, odpovědný a světa znalý muž. V diplomatických kruzích si jej velice vážili. Poslouchal, odmlčel se a pak vážně promluvil. „Otče,“ řekl, „něco vám povím. Ve válce nevinní vždycky trpí.“ Nastalo ledové ticho. Zírali jsme na něj. Ani nemrkl. Nevinní lidé opravdu vždycky trpí.

Nakonec kdosi řekl: „Ale v tomto případě byli ,nevinní lidé‘ obětí hrozného zvěrstva, financovaného mezi jiným vaší vládou. Dá-li Kongres kontras více peněz, dojde k dalším ohavnostem tohoto druhu. Není tomu tak? Není pak vaše vláda vinna podporou aktů vražd a ničení na občanech suverenního státu?“

Seitzem to nehnulo. „Nesouhlasím, že by přednesené skutečnosti podporovaly vaše tvrzení,“ řekl. Když jsme z velvyslanectví odcházeli, řekl mi jeden americký diplomat, že má rád mé hry. Neodpověděl jsem.

Chci připomenout, že tehdy prohlásil prezident Reagan: „Kontras se morálně vyrovnají našim otcům zakladatelům.“

Spojené státy podporovaly brutální Somozovu diktaturu v Nikaragui přes čtyřicet let. Nikaragujský lid vedený sandinisty svrhl tento režim v roce 1979 úchvatnou lidovou revolucí.

Sandinisté nebyli dokonalí. Měli značnou dávku arogance a jejich politická filosofie obsahovala řadu protikladných prvků. Ale byli inteligentní, rozumní a civilizovaní. Hodlali vybudovat stabilní, mravnou, pluralistickou společnost. (…)

Spojené státy svrhly demokraticky zvolenou vládu v Guatemale v roce 1954 a odhaduje se, že za oběť postupným vojenským diktaturám padlo přes 200 000 lidí.

Šest světově velmi významných jezuitů bylo zvrhlým způsobem zavražděno na Středoamerické univerzitě v San Salvadoru v roce 1989 praporem pluku Alcatl, vycvičeném ve Fort Benningu ve státě Georgia v USA. Arcibiskup Romero, mimořádně odvážný muž, byl zavražděn, když sloužil mši. Odhadem zemřelo 75 000 lidí. Proč byli zabiti? Byli zabiti, protože věřili, že je možný lepší život a že jej může být dosaženo. Tato víra je okamžitě kvalifikovala jako komunisty. Zemřeli, protože si troufali pochybovat o statu quo, nekonečné rovině bídy, nemoci, ponižování a útlaku, jež byly jejich právem od narození.

Spojené státy vládu sandinistů nakonec svrhly. Trvalo to několik let, odpor byl značný, ale vytrvalý ekonomický útisk a 30 000 mrtvých nakonec podlomilo ducha nikaragujského lidu. Byl vyčerpán a znovu zbídačen. Do země se vrátila kasina. Skončila bezplatná zdravotní péče a bezplatné vzdělání. Se vší důkladností se vrátil big business. Zvítězila „demokracie“.

Ale tato „politika“ nebyla vůbec omezena na střední Ameriku. Byla vedena po celém světě. Neměla konce. A nyní to vypadá, jako by se to nikdy nestalo.

Spojené státy po druhé světové válce podporovaly pravicovým diktaturám po celém světě (nebo jim přímo daly vzniknout). Odkazuji na Indonésii, Řecko, Uruguay, Brazílii, Paraguay, Haiti, Turecko, Filipíny, Guatemalu, Salvador a samozřejmě na Chile. Hrůza, kterou Spojené státy způsobily Chile v roce 1973, nemůže být nikdy vymazána a nemůže být nikdy odpuštěna.

Putovní cirkus

V těchto zemích zemřely statisíce lidí. Stalo se to? Lze tyto oběti ve všech případech připsat na vrub americké zahraniční politice? Odpovědí je ano, došlo k tomu a lze je připsat na vrub americké zahraniční politice. Ale tvařte se, jako byste to nevěděli.

Nikdy se to nestalo. Nic se nikdy nestalo. Dokonce i když se to dělo, nedělo se to. Nezáleželo na tom. Nebylo to zajímavé. Zločiny Spojených států byly systematické, neustálé, zvrhlé, bezohledné, ale hovořilo o nich fakticky jen velmi málo lidí. To musíte Americe předložit. Prováděla na celém světě zcela čistou mocenskou manipulaci a maskovala se jako síla všeobecného dobra. To je skvělý, dokonce vtipný, velice úspěšný akt hypnózy.

Ukážu vám, že Spojené státy jsou bezpochyby největší kočovnou podívanou.

Jsou možná brutální, lhostejné, opovržlivé a bezohledné, ale jsou také velice chytré. Jako obchodní zástupce jsou samostatné a jejich nejprodávanějším zbožím je sebeláska. Je to poutavé. Poslouchejte všechny americké prezidenty, říkají v televizi slova jako „americký lid“. Například jako ve větě: „Říkám americkému lidu, že je čas k modlitbě a obraně práv amerického lidu, a žádám americký lid, aby důvěřoval svému prezidentovi v akci, kterou hodlá podniknout jménem amerického lidu.“

Je to jiskřivý úskok. Jazyk je fakticky používán, aby odsunul stranou myšlení. Slova „americký lid“ poskytují skutečně rozkošnický polštář útěchy. Nepotřebujete myslet. Prostě si lehněte na polštář. Polštář možná udusí vaši inteligenci a vaše kritické schopnosti, ale je velice pohodlný. To ovšem neplatí pro 40 milionů lidí žijících pod úrovní chudoby a pro 2 miliony mužů a žen uvězněných v obrovském gulagu věznic, jež jsou rozptýleny po celých USA.

Spojené státy se už neobtěžují konfliktem s nízkou intenzitou. Nevidí už smysl v tom, aby byly zdrženlivé nebo dokonce diskrétní. Vykládají své karty na stůl bez bázně a hany. Docela jednoduše jim vůbec nezáleží na Spojených národech, mezinárodním právu nebo kritickém nesouhlasu. Považují je za bezmocné a bezvýznamné. Mají také za sebou na vodítku vlastní mečící ovečku, patetickou a netečnou Velkou Británii.

Irák a Guantánamo

Co se to stalo s naší morální citlivostí? Měli jsme kdy vůbec nějakou? Co znamenají tato slova? Odkazují na pojem, dnes jen vzácně používaný – svědomí? Svědomí, jež má co činit nejenom s našimi vlastními skutky, nýbrž i s naší sdílenou odpovědností za skutky jiných? Je to vše mrtvé? Podívejte se na Guantánamo. Sta lidí zadržovaných přes tři léta bez obvinění, bez zákonného zastoupení nebo řádného procesu, technicky zadržených navždy. Tato naprosto nelegitimní struktura je udržována pohrdáním ženevskou konvencí. To, co si říká „mezinárodní společenství“, ji nejenom trpí, ale vlastně na ni ani nemyslí. Tato zločinná potupa je páchána zemí, která se prohlašuje za „vůdce svobodného světa“. Vzpomeneme si vůbec na obyvatele Guantánama? Co o nich říkají sdělovací prostředky? Občas povyskočí – drobný odstavec na straně šest. Byli odesláni do země nikoho, z níž se asi doopravdy nikdy nevrátí. V současnosti mnozí z nich, včetně britských občanů, drží hladovku a jsou
nuceně vyživováni. Tyto procedury nejsou moc jemné. Žádná sedativa nebo umrtvení. Do nosu a do krku vám prostě strčí trubici. Zvracíte krev. To je mučení. Co o tom řekl britský ministr zahraničních věcí? Nic. Co o tom řekl britský ministerský předseda? Nic. Proč ne? Protože Spojené státy řekly: kritizovat naše chování v Guantánamu je nepřátelský akt. Buď jste s námi, nebo proti nám. A tak Blair drží hubu.

Vpád do Iráku byl akt banditismu, akt křiklavého státního terorismu, předvedl naprosté pohrdání koncepcí mezinárodního práva. Vpád byl svévolnou vojenskou akcí, inspirovanou řadou lží a hrubou manipulací sdělovacími prostředky, a tudíž veřejností. Byl to akt zamýšlený na upevnění americké vojenské a hospodářské nadvlády na Středním východě, jenž se maskoval, poté, co všechny ostatní pokusy ospravedlnit se ztroskotaly, jako osvobození. Šlo o prosazení vojenské moci, odpovědné za smrt a zmrzačení tisíců a tisíců nevinných lidí.

Iráckému lidu jsme přinesli mučení, tříštivé bomby, ochuzený uran, nesčetné případy náhodných vražd, bídy, ponižování a smrti a říkáme tomu „přinášet na Střední východ svobodu a demokracii“.

Kolik lidí musíte zabít, než se prokážete jako masový vrah a válečný zločinec? Sto tisíc? To je více než dost, myslel bych. Je proto správné, aby byli Bush a Blair postaveni před Mezinárodní trestní soud. Ale Bush byl chytrý. Mezinárodní trestní soud neratifikoval. Proto když se kterýkoliv americký voják nebo politik ocitne před soudem, Bush varoval, že tam pošle námořní pěchotu. Ale Tony Blair ten soud ratifikoval, a je tudíž pro obžalobu disponibilní. Poskytneme soudu jeho adresu, má-li soud zájem. Je to Downing Street 10, Londýn.

Smrt je v této souvislosti bezvýznamná. Jak Bush, tak Blair odsouvají smrt hodně do pozadí. Než začalo irácké povstání, bylo americkými bombami a raketami zabito alespoň 100 000 Iráčanů. Tito lidé nejsou. Jejich smrt neexistuje. Jsou vynecháni. Nejsou ani jako mrtví zaznamenáni. „Mrtvé nepočítáme,“ řekl americký generál Tommy Franks.

(…)

Dva tisíce mrtvých Američanů, to je nepříjemnost. Jsou dopravováni ke svým hrobům za tmy. Pohřby jsou nenápadné, mimo nebezpečí. Zmrzačení hnijí ve svých postelích, někteří po zbytek života. A tak hnijí jak mrtví, tak zmrzačení v rozdílných hrobech.

Tady je výtah z básně Pabla Nerudy. Vysvětluje několik věcí:

A jednoho rána to všecko hořelo,

jednoho rána hranice

vyrazily ze země

pohlcujíce lidské bytosti

a od té chvíle byl oheň,

střelný prach byl od té chvíle

a od té chvíle byla krev.

Bandité s letadly a Maury,

bandité se železnými prsteny

a vévodkyněmi,

bandité s dominikány kropícími požehnání

přicházeli z nebes zabíjet děti

a krev dětí tekla ulicemi

bez hluku, jako dětská krev.

Šakali, kterými pohrdají sami šakali,

kamení, které i suché bodláčí vyplivne,

hadi, na které i hadi syčí.

S vámi tváří v tvář jsem viděl krev

Španělska tyčit se jako příliv

aby vás utopila jednou vlnou

pýchy a nožů.

Generálové

zrádci

vizte můj mrtvý dům,

pohleďte na můj zabitý dům:

z každého domu teče hořící kov

namísto květin,

z každého očního důlku Španělska

se vynořuje Španělsko

Ale z každého zabitého dítěte

povstane puška s živýma očima,

ale z každého zločinu se rodí kulky,

které jednou najdou místo

vašeho srdce.

A budete se ptát: proč jeho poezie

nehovoří o snech a listech

a velkých sopkách jeho země.

Přijďte a vizte krev v ulicích.

Přijďte a vizte

krev v ulicích

Přijďte a vizte krev

v ulicích.

Dovolte mi, abych řekl zcela jasně, že jsem citátem z Nerudovy básně nijak nechtěl porovnávat republikánské Španělsko s Irákem Saddáma Husajna. Cituji zde Nerudu, protože jsem nikde v současné poezii nečetl tak silný fyzický popis bombardování civilního obyvatelstva.

Řekl jsem už dříve, že Spojené státy teď zcela otevřeně vykládají své karty na stůl. Jejich oficiálně vyhlášenou politikou je „nadvláda v celé šíři“. To je jejich výraz, nikoli můj. „Nadvláda v plné šíři“ znamená vládu nad zemí, mořem, vzduchem a vesmírem a všemi souvisejícími zdroji.

Spojené státy nyní mají 702 vojenských zařízení na celém světě v celkem 172 zemích s čestnou výjimkou Švédska. Nevíme dost dobře, jak se tam dostaly, ale zkrátka a dobře tam jsou.

Spojené státy mají 8000 aktivních a funkčních jaderných hlavic. Dva tisíce jsou v okamžité pohotovosti, připravené být vypuštěny s patnáctiminutovým varováním. Jsou vyvíjeny nové systémy jaderných zbraní, známých pod jménem rozbíječi bunkrů. Britové, vždycky ochotní spolupracovat, zamýšlejí nahradit své jaderné rakety Trident. Rád bych věděl, na koho jsou zaměřeny? Na Usámu bin Ládina? Na vás? Na mne? Na Pepíka? Na Čínu? Na Paříž? Kdo to ví? Co víme, je, že toto dětinské šílenství – vlastnictví a hrozící použití jaderných zbraní – je v samém středu americké politické filosofie. Musíme si připomenout, že Spojené státy jsou ve stálé vojenské pohotovosti a nedávají žádné znamení, že by ji oslabily.

Mnoho tisíc, ne-li milionů lidí ve Spojených státech samotných je viditelně zhnuseno, zahanbeno a rozhněváno jednáním své vlády, ale jak se věci mají, nejsou soudržnou politickou silou – zatím. Ale obavy, nejistota a strach, jež ve Spojených státech denně rostou, sotva zeslábnou.

Vím, že prezident Bush má mnoho mimořádně schopných lidí, kteří mu píšou jeho řeči, ale rád bych se sám nabídl jako dobrovolník. Navrhuji tento krátký projev, jejž může k národu pronést v televizi. Vidím, jak je důstojný, s pečlivě učesanými vlasy, vážný, poutavý, upřímný, často okouzlující, někdy užívá ironický úsměv, podivně přitažlivý muž pro muže.

„Bůh je dobrý. Bůh je velký. Bůh je dobrý. Můj Bůh je dobrý. Bůh Usámy bin Ládina je zlý. Jeho Bůh je zlý. Saddámův Bůh byl zlý, až na to, že on žádného Boha neměl. Byl to barbar. My nejsme barbaři. My neusekáváme lidem hlavy. My věříme ve svobodu. Tak činí i Bůh. Já nejsem barbar. Jsem demokraticky zvolený vůdce svobodu milující demokracie. Jsme soucitnou společností. Soucitně elektricky popravujeme a soucitně dáváme smrtelné injekce. Jsme veliký národ. Nejsem diktátor. On je. Já nejsem barbar. On je. On jím je. Oni všichni jsou. Já mám morální autoritu. Vidíte tuto pěst? To je moje morální autorita. A to nezapomeňte.“

Život spisovatele je velmi zranitelná, téměř nahá činnost. Nesmíme se litovat. Spisovatel učiní svou volbu a je do ní zaklíněn. Ale je pravdivé tvrzení, že jste vydán na pospas všem větrům, z nichž některé jsou věru ledové. Jste samostatný, jste v nebezpečném postavení. Pokud nelžete, nemáte se kam schovat a nejste ničím chráněni. Pokud ale lžete, pak jste si vybudovali vlastní ochranu a mohlo by se tvrdit, že jste se stali politikem.

Během tohoto večera jsem se několikrát dovolával smrti. Budu teď citovat vlastní báseň, nazvanou Smrt:

Kde se našlo mrtvé tělo?

Kdo našel mrtvé tělo?

Bylo mrtvé tělo mrtvé, když je našli?

Kým bylo mrtvé tělo?

Kdo byl otcem nebo dcerou nebo bratrem

nebo strýcem nebo sestrou

nebo matkou nebo synem

mrtvého a opuštěného těla?

Bylo tělo mrtvé, když bylo opuštěno?

Bylo tělo opuštěno?

Kdo je opustil?

Bylo mrtvé tělo nahé, nebo oblečené

na cestu?

Co způsobilo, že jste mrtvé tělo prohlásili

za mrtvé?

Prohlásili jste mrtvé tělo za mrtvé?

Jak dobře jste znali mrtvé tělo?

Jak jste věděli, že mrtvé tělo je mrtvé?

Umyli jste mrtvé tělo

Zatlačili jste obě oči

Pohřbili jste tělo

Zanechali jste je opuštěné

Políbili jste mrtvé tělo

Díváme-li se do zrcadla, domníváme se, že obraz, s nímž jsme tváří v tvář, je přesný. Ale pohněte se o milimetr a obraz se změní. Ve skutečnosti se díváme na nekonečnou řadu odrazů. Avšak spisovatel někdy musí zrcadlo rozbít – neboť na druhé straně zrcadla na nás zírá pravda.

Mám za to, že i přes existující nesmírné překážky nám všem připadá rozhodující povinnost. Být neoblomně, neochvějně a rozhodně odhodláni definovat skutečnou pravdu našich životů a našich společností. Je to nutná povinnost.

Pokud nebude takové rozhodnutí vtěleno do naší politické vize, nemáme vůbec naději, že obnovíme, co jsme téměř ztratili – lidskou důstojnost.

Přeložil Štěpán Steiger.

Anglický dramatik, básník, herec a politický aktivista Harold Pinter se narodil 10. října 1930 v Londýně. Nedostudoval Královskou akademii dramatických umění. Od konce čtyřicátých let se věnoval herectví, poté divadelní režii. V sedmdesátých letech pracoval v londýnském National Theatre. „Jeho dramatická tvorba je ovlivněna absurdním divadlem a Artaudovým divadlem krutosti,“ uvádí o něm internetová encyklopedie Wikipedia. Od sedmdesátých let se Pinter začal otevřeně vyjadřovat k porušování lidských práv v mnoha zemích světa, mimo jiné kritizoval i útlak disidentů v komunistickém Československu. V roce 1985 navštívil s americkým dramatikem Arthurem Millerem Turecko a setkal se tam s oběťmi politického pronásledování. V roce 1988 se stal zakládajícím signatářem britské organizace Charter 88, která se inspirovala československou Chartou 77. Napsal 29 her, z nichž zřejmě nejznámější jsou Narozeniny a Návrat domů. V českých divadlech byly v poslední době uváděny jeho hry Milenec, Zrada a Správce. Vedle rozhlasových her napsal i scénář k několika filmům, například Nehoda, Sluha, Posel, Francouzova milenka a Poslední magnát.

Finskou literární cenu získal švédsky píšící autor Bo Carpelan, a to jako první v její historii podruhé. / Knižní cenu Open Russia získal Denis Gucko za knihu Bez puti-sleda. / Cenu deníku Guardian pro nejlepší prvotinu získal Alexander Masters za knihu Stuart: A Life Backwards. / Z pákistánských učebnic angličtiny byl odstraněn akrostich, který skrýval nápis „President George W. Bush“. / V Kalifornii byl odsouzen člověk, který ilegálně rozšířil film Star Wars: Episode III – Pomsta Sithů den před jeho premiérou. / Homosexuálně laděný western Zkrocená hora režiséra Ang Leeho, letošní vítěz Zlatého lva z Benátek, získal sedm nominací na Zlaté glóby. Udělovat se budou 16. ledna. / Kalifornští republikáni by si přáli, aby funkci guvernéra po Arnoldu Schwarzeneggerovi zastával Mel Gibson. / V rámci ankety recenzního serveru ReadySteadyBookBooks.com označil spisovatel Raymond Federman za svou nejoblíbenější knihu Euro­peanu Patrika Ouředníka, která právě
vyšla v angličtině. / Vítězem British Comedy Award se stal film Festival režisérky Annie Griffinové. / Příštím filmem režiséra Stevena Soderbergha bude biografický snímek o posledních dnech Che Guevary. / V komisi k výběru generálního ředitele Národního památkového ústavu a ředitelů odborných územních pracovišť Národního památkového ústavu zasedají: expert v oboru teorie a metodiky památkové péče Josef Holeček; předseda Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, senátor Václav Jehlička; Ivo Kořán z Ústavu dějin umění AV ČR; historik, filosof a politolog Rudolf Kučera; ředitelka Odboru památkové péče MK ČR Vladimíra Koubová; specialista na architekturu 19. a 20. století Zdeněk Lukeš; ředitel Odboru lidských zdrojů MK ČR Petr Miller; místopředseda Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, poslanec Petr Pleva; sekretář České komory architektů Jiří Plos a Karel Stretti, vedoucí pedagog Školy restaurování AVU. / Zemřela básnířka Jiřina Hauková.

–jgr–, –lb–

Nová Kovtunova knížka bezpochyby vyvolá značnou pozornost, což jistě nebude jen popularitou autora, který již dříve napsal oblíbené historické knížky, jako Masarykův triumf – Příběh konce velké války, či Tajuplnou vraždu – Případ Leopolda Hilsnera. I téma, které pro svoji nejnovější knihu zvolil, tj. meziválečné Československo, patří mezi domácími čtenáři spíše k tématům oblíbenějším.

Jak dosvědčují výše citované tituly starších publikací, autor má osobnost T. G. Masaryka rád. Snad kromě úvodních několika desítek stran, které jsou oslavou génia prezidenta-zakladatele, má Kovtunova kniha docela vyvážený charakter. Rozhodně se nejedná o další přírůstek do oslavné „tatíčkovské“ masarykovské bibliografie, z čehož jsem zpočátku autora podezříval. Ačkoli si autor Masaryka nesmírně váží, neváhá uvádět i momenty, kde se mýlil v odhadu situa­ce. Přesto však těmto kritickým poznámkám chybí onen uštěpačný, až škodolibý sarkasmus, který byl typický třeba pro pojednání o Masarykovi z pera Antonína Klimka (srv. jeho životní dílo Boj o Hrad). Kov­tunův přístup bezpochyby posiluje důvěru v text, v němž se sice autor v žádném případě nevyhýbá hodnotícím soudům, avšak na druhé straně se snaží maximalizovat dojem nestrannosti.

Byl to však asi na druhé straně právě onen zmíněný obdiv k Masarykovi, který Jiřího Kovtuna dovedl k naprosto neadekvátnímu koncipování knihy. V tom ostatně spatřuji asi také její největší chybu. Název Republika v nebezpečném světě plně odpovídá obsahu, protože největší pozornost věnuje zahraniční politice a vztahům s nejbližšími i vzdálenějšími partnery Československa na poli mezinárodní politiky. Pokud však výklad v knize pojal tímto způsobem, tak je potom zcela nesmyslné ukončovat jej rokem 1935, tedy rokem, v němž Masaryk definitivně opustil sféru aktivní politiky. Vnitropoliticky i vzhledem k jeho rostoucí apatii, způsobené vysokým věkem, v posledních letech výkonu funkce o tak zásadní přelom nešlo a ve smyslu zahraničněpolitickém samozřejmě ještě méně. Proto by se mělo drama vyprávět až do jeho hořkého konce v roce 1938, a ne tyto poslední tři roky zcela opominout, resp. v téměř tisícistránkové
knize je odbýt necelými čtyřmi stránkami. Vzhledem k důkladnosti, s jakou Kovtun téma zpracoval, by kniha mohla mít ambice být čtvrtým z velkých přehledových zpracování dějin první republiky ze současné doby; vedle V. Olivové, Z. Kárníka a již zmíněného A. Klimka. Takto zůstává alespoň cenným přehledným zpracováním meziválečné zahraniční politiky, jakkoli nešťastně chronologicky zakončeným.

Z mých výše uvedených poznámek na adresu publikace by se mohlo zdát, že je věnována výhradně zahraniční politice. Tak tomu však není. Rozsáhlé pasáže knihy se zabývají i politikou vnitřní. Kritickou poznámku bych zde měl jen v tom směru, že opět jde primárně o výklad dějin politických, zatímco aspekty hospodářské a sociální hrají roli zcela podružnou a autor se omezuje jen na nejnutnější postřehy, převážně ze sekundární literatury. Tento nedostatek je zvláště patrný ve výkladu éry velké hospodářské krize ve třicátých letech. Přestože tomuto období je věnováno cca 250 stránek, Kovtun je s touto fatální ekonomickou determinantou tehdejší domácí i světové politiky hotov v podstatě ve třech odstavcích (s. 638 a s. 712). Ochuzení výkladu o rozpracování tohoto zásadního kontextu je bezpochyby na škodu věci. Na druhé straně nutno poznamenat, že tyto zásadně politické dějiny jsou v Kovtunově zpracování velmi široce a zajímavě pojaty, a to
především tím, že obsahují poměrně rozsáhlé komentáře k vnitropolitické situaci také v ostatních zemích, s nimiž měla československá politická reprezentace co do činění. V tomto směru jednoznačným pozitivem je skutečnost, že Kovtun rozsáhle čerpá poznatky také ze zahraničních pramenů, včetně archivních.

Co na knize ocení asi každý čtenář, odborný i laický, jsou autorovy sondy do charakteru předních politických aktérů té doby, domácích i zahraničních. Jde v tomto směru o seriózní pokusy, a řekněme, že i důvěryhodné postřehy, které však na druhé straně nezatahují autora do osidel nějakého psychologizujícího determinismu. Neméně přínosné jsou pak i autorem často užívané glosy zahraničních pozorovatelů na adresu některých domácích osobností či k různým událostem v Československu. Čtivosti knihy rovněž napomáhá, že se autor neostýchá uvádět některé (zdánlivě) nepodstatné skutečnosti. Tak se dozvíme, že Alois Rašín, ačkoli byl 5. ledna 1923 smrtelně postřelen atentátníkem, neustále svíral ve svých rtech doutník, který kouřil při odchodu z domu (s. 239).

Jestliže Olivová napsala nepříliš inovativní oslavu první republiky, Kárník informačně nesmírně bohatou, leč pro svou odbornost a rozsah tří tlustých dílů hůře stravitelnou, přehledovou práci, Klimek neméně objemnou práci v rámci Dějin zemí Koruny české, která je však jen rozšířením Boje o Hrad s jeho důrazem na kuloární dění, tak Kovtun poskytl pojednání o masarykovském Československu, jež má potenciál oslovit nejširší čtenářskou obec. Autor zde výborně využil svého nadání psát živě a srozumitelně, aniž by slevil z odborných kvalit textu, a za to bezpochyby zaslouží ocenění.

Autor je historik.

Jiří Kovtun: Republika v nebezpečném světě – Éra prezidenta Masaryka 1918–1935. Torst, Praha 2005, 898 stran.

…zazpívá postava opata v miráklu o jednom dějství Benjamina Brittena Curlew River op. 71. Ještě před tímto pozváním se před publikem odehrává děj, kterému snad porozumí až později, příchozí je jím však od samého počátku bezpečně vtahován do duchovního rozměru díla. Má k tomu skvělé podmínky, z každého místa stupňovitě konstruovaného hlediště je dokonalý přehled o celém prostoru.

„Řeka Sumida pokojně plyne mezi Východní a Západní zemí a rozděluje lidi! Ty, převozníku, řiď svůj člun a přibližuj člověka k člověku, všechny, které náhoda či neštěstí, čas, smrt či osud na míle rozdělily!“ říká libreto Brittenovy opery. Občanské sdružení In spe, které připravilo čtyři pražská provedení (29. a 30. 11., 2. a 3. 12. 2005), má podivuhodného převozníka – režiséra Jana Heřmana. Ve zvláštním prostoru bývalého klášterního kostela sv. Maří Magdalény v Karmelitské ulici, nyní nově rekonstruo­vané haly Muzea české hudby v Praze, vytvořil jedinečnou možnost zúčastnit se mystéria nejen pro posluchače, ale vzhledem k dotaženosti každého detailu scény, pohybu či světla zjevně i pro všechny aktéry představení.

„Nechte mne vstoupit! Nechte mne jít! Povězte mi, kudy dál. Kdo ví, proč hrot šípu rozděluje čas? Proč žít znamená zahřívat postavu z hlíny temnou jako den?“ deklamuje postava matky, skoro šílené bolestí nad únosem syna, a my bez rozpaků přijmeme skutečnost, že její roli na dlouhé cestě hledání svého dítěte interpretuje muž. Pěvecké obsazení této opery je totiž výhradně mužskou záležitostí. Pět sólistů, osmičlenný sbor a sedm hudebníků vytvořilo při pražských provedeních neobyčejně vyrovnanou sestavu kvalitních výkonů. Hudebně opus nastudoval a řídil Marko Ivanović a událo se tak naprosto ve službě dílu. Hudebníci, usazení na prvním ze tří ochozů vestavěných do původního chrámu, sledovali dirigenta u přenosných varhan, vzdáleného dobrých čtyřicet metrů diagonálně od nich přes prostor hlavního jeviště. Nelehká situace pro ně, mnoho práce ve zkouškách za tím, ale velký akustický efekt a přínos pro celkový dojem. Brittenova hudba plyne celých devadesát minut
trvání opery přirozeně, nezastavuje ani nezrychluje děj. Užívá nezvyklé nástrojové kombinace, jako kontrabas a harfa a zpěv, jež podporují tajemná duchovní spojení.

„Od řeky jsou slyšet hlasy, to volají kolihy, jako opuštěné duše. Ptáci z kraje močálů, ať ve vodě či na nebi, divocí ptáci, nerozumím vašemu volání. Povězte, žije ještě na tomto světě ten, jehož miluji?“ Řeka Sumida je řekou kolih, ptáků, kteří hrají v příběhu mystickou roli. Třeba mají podíl na malém zázraku při realizaci české premiéry a pouhých tří repríz opery Benjamina Brittena Curlew River, spočívajícího v nevšední spolupráci občanského sdružení in spe (více na inspe.cz) s „kamennými“ kulturními institucemi, jakými jsou Národní divadlo, Národní muzeum či mezinárodní hudební festival Struny podzimu 2005.

Zájem o Krejčířovu knihu předčil očekávání, prodává se dokonce lépe než paměti Miloše Zemana, glosují situaci na trhu knihkupci. Zatímco literární klasiky už dávno pokryl prach, na odbyt jdou pavlačové drby, pomluvy a reality show. Veřejnost, je-li nějaká, se posouvá do role pozorovatelů přerozdělování politicko-ekonomické moci a pravověrní demokraté jen kroutí hlavou. Nesporný podíl na celém tom hormonálním hodokvasu mají bezesporu média. Ta by měla provádět kontrolu tím, že procesy příslušející veřejné sféře přebírají, tvrdí „zaprášený“ Habermas. Sílící nadvláda masových médií, zvláště tam, kde komerce transformovala většinu veřejné komunikace do public relations, reklamy a zábavy, úplně rozložila kontrolní a kritickou funkci veřejnosti. Veřejnost se fragmentizuje, ztrácí společenskou soudržnost a je redukována na skupinu diváků, jejichž údělem je nechat se pravidelně mobilizovat, ale jejichž politický vliv je postupně redukován na minimum. Média už
dávno přestala být silou moci a rozumu a stala se dalším prostředkem manipulace, měnícím objektivní informace za dobře prodejné zboží. Výsledkem je medializovaná kvaziinterakce (Thompson), která prohlubuje závislost na médiích a posiluje podřízenost politiky mediální logice. Změna občana ve spotřebitele pak představuje jeden z nejvýznamnějších mechanismů současné mediální komunikace s celou řadou citovaných důsledků. Míra svévole, s níž se tak děje, je opravdu alarmující. Fragmentizovaná společnost se ještě více atomizuje a ztrácí soudržnost, kterou původní veřejná sféra nabízela. Zbývá jen otázka, jak dlouho takovýto stav potrvá a jak je možné, že jej občané nereflektují jako krácení svých občanských práv v demokracii.

Vlastimil Růžička

Švýcarský senátor Dick Marty potvrdil podezření o letech CIA s vězni po Evropě i jejich mučení v tajných evropských věznicích. Dokud se mučilo v Uzbekistánu, Iráku či Maroku, Evropu to moc nevzrušovalo. Prezident Bush v několika tajných dokumentech povolil CIA dokonce používat ostřejší metody výslechu, než jaké může volit armáda. Podrobnosti prozradili pracovníci CIA. Jde o bití vězňů či třesení jimi tak, aby to vyvolalo bolest a strach. Další „inovativní technikou“ je donutit vězně, aby stál se spoutanýma rukama a s nohama v železech bez přerušení až 40 hodin. A pak následuje „studená cela“. Vězni jsou zadržováni nazí v místnosti, v níž je teplota 10 stupňů Celsia, a opakovaně jsou poléváni studenou vodou. Poslední inovativní technikou je „waterboarding“. Vězeň je přivázán k šikmému prknu, nohy má o něco výše než hlavu. Hlavu mu věznitelé zabalí do celofánu a na celofán lijí vodu.
Okamžitě u vězně vzniká reflex a děsivý strach z utopení ho vede k tomu, že zoufale prosí, aby věznitelé přestali. Televize ABC informovala, že agenti CIA, kteří se podrobili technice „waterboarding“, vydrželi pouhých 14 vteřin, než se vzdali. Netvrdím, že teroristé nezasluhují trest nebo že nelze vyslýchat vězně. Ale i vězeň je člověk. A navíc – svět vězněných se na nás pozorně dívá, jak dodržujeme námi hlásané ideály. Budou-li Spojené státy na zločincích používat násilí, udělají z nich mučedníky. Tímto způsobem jenom přilévají olej do globálního ohně a pěstují nové piloty. USA takovými postupy zrazují demokratické humanitní hodnoty. I my si musíme položit otázku, jakou cenu má takový způsob demokracie a jestli jde vůbec o demokracii.

Jiří Malík

Po inovativním televizním podzimu, kdy na české obrazovky vtrhly reality shows, přichází konzervativní vánoční nadílka osvědčených pořadů. Ani jedna z komerčních stanic se neodvážila protáhnout agresivní show přes svátky (na rozdíl od slovenské Jojky), a tak na diváky čeká Princezna šíleně smutná, Pyšná i ta se zlatou hvězdou. Ano, i o letošních Vánocích zůstane malý Kevin Sám doma a Richard Gere opět zjistí, že Julia Robertsová je Pretty Woman. Vánoční program v posledních letech zůstává takřka totožný a jediné, co se mění, je způsob jeho balení v podobě vánočních upoutávek. Tato televizní dráždidla, často fungující jako aktualizace starých známých titulů, mnohdy dokonce kvalitativně převyšují propagované zboží. O tom, že i pouhá upoutávka může být řemeslně vydařený střihový filmeček, přesvědčil před několika lety sestřih vánočních pořadů Novy, jehož leitmotivem byla tma. To je ovšem minulost, letošní balicí papír
je stejně mdlý jako samotné dary. I Nova, která vždy na self-promotion velmi dbala, po odchodu Železného kvalitu upoutávek a jinglů stále více zanedbává. Propagaci televizím nicméně usnadňují deníky, předhánějící se, kdo jako první zveřejní v celostránkových přílohách onu zásadní informaci, která stanice uvede Tři oříšky pro Popelku tentokrát. Konzervativnímu českému divákovi ovšem „jeho jisté“ vyhovuje. Anebo není schopen v apatii, vzniknuvší z přejedení vánočním cukrovím, sáhnout po dálkovém ovladači a přepnout nebo dokonce vypnout. A na to televize asi sázejí.

Milan Foltýn