2006 / 30 - východ nablízko

Ve spleti významů, jimiž se obalují zejména některá slova, lze pozorovat jejich často až magické vrstvení a přelévání napříč časem, lidmi… Rozbijete na takové křižovatce asfalt a najdete přelité dlažební kostky. Pro Jaroslava Seiferta je dlouho válka tou první světovou, Velkou válkou – pokud tedy s jistým sentimentem neodbočí k událostem války prusko-rakouské roku 1866. Pro nás, kdy války konotují spíše události hvězdné či události v Iráku, je to nepochopitelně dávno.

Přesto jedno z významových dění – „od Hitlera“ – petrifikovalo a spojení typu za války, po válce atp. jednoznačně zpřítomňují něco, co je šíleně daleko za námi a neméně šíleně tvoří naši nedávnou a blízkou historii: historii let 1939–1945. Ta pak bývá podobně jako stín v různých částech dne různě dlouhá. Stín se nápadně prodlužuje s adjektivy traumatizující, nevyjasněná, nevypořádaná, což ve specifickém českém kontextu můžeme připojit i k období mezi květnem 1945 a dle Benešova dekretu č. 115/46 osmadvacátým říjnem 1945, tj. období křivd splácejících křivdy, a tím plodně zadělávajícím na křivdy další. Stačí si „pustit rádio“ a zdá se, že vinen je muž, jenž se „zasloužil o stát“: můžou za to prezidentovy dekrety. Pohodlná floskule – dekrety zapříčinily, lid za nic nemůže. (Nikoli náhodou cituji datum Benešova dekretu právě podle Slovníku floskulí Vladimíra Justa.)

Otázka „Co dělal tvůj otec, muž jménem Ralf za války?“ již jsem si vypůjčil z beletristického debutu Radky Denemarkové A já pořád kdo to tluče (Petrov 2005), představuje v prvotině jen jakési podhoubí historie, která v příběhu ryze současném svede hlavní postavy k podivuhodnému zápasu. Válka v knize netvoří víc než průběžný motiv viny otce režiséra Bucha, jenž přijíždí do „provinční Prahy“ režírovat hru Birgit Stadtherrové, autorky vyhraněné a vzteklé takřka do bernhardovských rozměrů.

Letošní kniha teatroložky Denemarkové Peníze od Hitlera (s podtitulem Letní mozaika) staví válku jako téma ústřední. Respektive právě tu část války, která spojuje naši současnost s touto minulostí.

A naši otcové po válce?

Z knihy, doplněné stejně jako v prvním případě ilustrativními fotografiemi (zde Evy Fukové z let 1957–1986), jejichž připojení neumím hodnotit pro jejich arbitrární vztah k textu jinak než jako pečlivé vypravení románu, na nás vypadne ještě kartička – anonymní fotografie líbezné holčičky v bílých podkolenkách, pózující u zdobené židle. Pod snímkem je nápis: „Neznámá dívka. Gita Lauschmannová“. Charakteristické oxymóron – neznámá dívka, o níž přesně víme, jak se jmenuje. A jak se začítáme do jejího vyprávění, poznáváme její identitu víc a víc.

Gita je československá Němka židovského původu. Z historie víme, kolik kombinatorických variací taková identita skýtá: německá Židovka československého původu atd. Její dynamické vyprávění, střídající part ichformní vypravěčky a blízkého objektivizujícího vypravěče (někdy i v rámci jednoho odstavce), nás spolu s příběhem, ale také tokem reminiscencí, myšlenek a reflexí vtahuje a vzteká společně s postavami. Tedy především s Gitou Lauschmannovou a Denisem, u něhož rozkročení mezi léto 1945 a léto 2005 je okamžikem mezi narozením a současností.

První třetina knihy je návratem číslo jedna. Přibližně šestnáctiletá Gita se vrací z koncentračního tábora do rodných Puklic. Netuší nic, neví, zda ještě někdo z rodiny válku přežil a jak vypadá dnes její domov. Je otřesena zkušenostmi nelidskými, natož dětskými. Zmámená svobodou, ale i hladem a tělesným vyčerpáním je konfrontována s novými fakty: vedle tatínkova klobouku visí cizí věci, z maminčiny mísy nalévá cizí žena (Denisova matka) polévku, dětská sedačka s obrázkem medvěda leží polámaná v kolně… „Já tady bydlím. Já jsem Gita. Gita Lauschmannová. Můj tatínek koupil první motocykl v kraji a sedával v tom koženém křesle za vámi, v rohu. / Co to plkám za nesmysly. Radši řečnit, než nechat prostor breku.“ Nebo prostor sentimentalitě – to v rámci zkušenosti-radosti ze skutečnosti, „že jsem v té kruté hře obstála. Že žijeme. Žijeme“, zkrátka nejde. Ne náhodou je první kniha věnována Mileně Honzíkové (1925–2001),
jejíž vztah k válce, vlastní roli a reflexi ovlivnil i světonázorové vyznění obou knih Radky Denemarkové.

Gitě je se surovou samozřejmostí a dějinnou absurdností upřeno právo na rodinný majetek a jen díky polovičatě soucitnému přispění Denisovy matky nekončí na prahu svobody smrtí z českých rukou. Ve zbývajících dvou třetinách románu se setkáváme se starší dámou, doktorkou Lauschmannovou, která přijíždí do Puklic s dcerou a jejím přítelem-právníkem, aby zahájila restituční jednání. I přičiněním Denise – lékaře naráží na takřka dědičnou krutost a bezcitnost, stává se v očích Puklických agresorem, někým, kdo chce nespravedlivě rušit stávající status quo.

Střet odhaluje další šokující osudové rány Gity Lauschmannové, které svou koncentrací trochu postrádají realistickou motivovanost (asi nejméně uvěřitelná jsou Gitina stigmata). Důležitý je – pro obě autorčiny knihy – střet postavy s rybníkovou tuctovitostí, tupostí lhostejně prospěchářského okolí, neempatického ignorantství. Tento střet vyvolávají hrdinky vyšinuté, extravagantní; v případě Gity jde o vyšinutí určené historickou situací a stavem našeho poválečného uvažování a společnosti. Té nevoní ani představa symbolického vyrovnání se s napáchanými křivdami – Pukličtí nejsou schopni/ochotni tváří v tvář velkorysému zřeknutí se veškerých majetkových nároků schválit výstavbu pomníku Gitiným rodičům, osvíceným podnikatelům puklického kraje. Hodnotovým vrcholem vesnického obyvatelstva jsou autogramy bezvýznamného herce na sáčcích od čočky.

Denemarkové knihy představují v současné literatuře v dobrém slova smyslu zvládnuté řemeslo, neinklinující k ichformímu egoismu a podobným zpovědním proudům, nejdou ani cestou náročného a do sebe uzavřeného, po vysokém laně kráčejícího experimentu. Přesto přinášejí autentickou a osvobozující reflexi poválečných událostí. Někdy sice trochu křečovitým způsobem: jak v jazykovém plánu – v prvotině pseudognómickými veršovánkami, nyní snahou o expresivnost či lakonickou vulgarizaci hraničí s klišé (jazyky jako dvouhlavá saň, procházení pekly, porod kulometu) –, tak v úsilí o spojování některých motivů (například titul Peníze od Hitlera, který má být metaforou pro peníze z odškodnění, je sice efektní a dobře prodejný název knihy, ale co vlastně v poválečném uspořádání Evropy nemáme od Hitlera?). Přesto je otázka, co dělal „Ralf v nás“ za války i po ní, přínosem i pro nás, generaci nepamětníků,
k níž Denemarková patří.

Autor je nakladatelský redaktor.

Hlasy osamělých žen v prázdné Evropě

Nakladatelství One Woman Press, specializující se na světovou i českou literaturu psanou ženami, vydalo další z řady antologií povídek, tentokrát spisovatelek z Lotyšska (dosud jsme měli možnost se seznámit s autorkami z Řecka, Švédska, Walesu, Skotska a Irska). Sestavili ji Marta Grēviņa-Dziļuma a Pavel Štoll a zařadili do ní po dvou textech od čtyř předních současných lotyšských prozaiček (všechny se narodily v Rize).

Název Krajinou samoty vystihuje ladění celého souboru – hrdinkami povídek jsou většinou osamělé ženy, kterým zemřel manžel anebo se starají o nemohoucího člověka, a příroda (nebo alespoň květiny či kocour) je jim zástupným útočištěm v jejich samotě.

Podle slov nakladatelky Marie Chřibkové se editoři snaží vybírat texty, které výrazným způsobem charakterizují danou zemi a problémy, s nimiž se ženy různých společenských vrstev a různého věku potýkají. Prezentované příběhy Lotyšek dnešní doby nejsou dvakrát povzbuzující a těžko mezi hrdinkami, žijícími v dosti nuzných poměrech jak hmotných, tak citových, budeme hledat postavu, s níž bychom měli chuť se ztotožnit.

Jak zní hlas zklamání a rezignace

Všechny čtyři autorky jsou nositelkami lotyšských literárních cen, vyjma Andry Neiburgy jsou dokonce ověnčeny nejprestižnější Výroční cenou za literaturu. Je zvláštní, že navzdory tomu, že samy jsou vzdělané, schopné a jistě cílevědomé, vytvářejí postavy spíše nevýbojné, z nižších společenských tříd (dělnice, prodavačka, zaměstnankyně konzervárny), neambiciózní či zcela nesympatické outsiderky. Pokud zazní razantnější hlas (jako v povídce Tlač, jen tlač Andry Neiburgy), je to spíše výraz zklamání a rezignace. Autorky nejvíce zajímá poctivá, realistická sociální kresba. Všechny texty pak mají jedno společné – formální i stylistickou čistotu a důslednost, a především citlivé a věrohodné zobrazení psychologie postav.

Soubor otvírá nejmladší Inga Ābele (1972), absolventka divadelní a televizní dramaturgie, autorka dvou povídkových souborů, sbírky poezie, jednoho románu a několika divadelních her (hra Tmaví jeleni byla uvedena ve Státním divadle ve Stuttgartu).

V povídce Darujte mi housličky nachází stará žena smysl svého života v nadaném chlapci, který se díky ní zbavuje kletby, již na něj uvalila jeho matka. Pomůže mu totiž naplnit sen – naučit se hrát na housle. Text je napsán formou dialogu staré ženy a novinářky, z nějž však slyšíme pouze promluvy hlavní hrdinky.

Druhou povídku Na dvoře, kde se vykládá chléb vypráví dívka – prodavačka chleba, žijící v podnájmu u staré ženy, které slíbila zajistit důstojný pohřeb. Jednoho dne dívka doprovází stařenku na návštěvu, nenajdou však ani ulici, ani dávno zemřelou kamarádku. Když starou paní srazí auto, dívka se zachová nelogicky a z místa nehody uteče. K útěku i k nesplnění slibu ji dohnal stařenčin pohled. Uviděla snad v jejích očích svou beznaděj, svůj osud, před kterým by ráda unikla?

Nora Ikstena (1969), absolventka lotyšské filologie, v současnosti redaktorka a aktivní účastnice literárního života, napsala tři sbírky povídek, dva romány a knihu pohádek. Hrdinkou její povídky Amarylky je bezohledná nenávistná důchodkyně, udavačka, která od sebe svou krutostí ve jménu spravedlnosti odehnala celou rodinu; v horním patře jejich venkovského domu leží její nemohoucí manžel, rovněž bývalý aktivní udavač. Jediné, čemu žena dokáže věnovat cit, jsou květiny na parapetu.

Škaredá hrdinka Naďa z druhé autorčiny povídky se také nedočká pěkného osudu: tato Ruska, pracovnice konzervárny, o kterou nestojí žádný muž, si začne vcelku slušně přivydělávat jako prostitutka u silnice. Nakonec narazí na zákazníka, který ji ukope k smrti.

Andra Neiburga (1957) absolvovala Lotyšskou státní výtvarnou akademii a pracovala jako výtvarná a literární redaktorka, byla konzultantkou Lotyšského svazu spisovatelů, vedla Lotyšské sdružení mladých literátů a od roku 1993 se věnovala podnikání. K literatuře se znovu vrátila až v roce 2002. Vydala dvě sbírky povídek a knihu pro děti.

V její povídce Tlač, jen tlač, napsané ostrým, úderným, ironickým jazykem, se bývalá učitelka přestěhuje na venkov, aby zde pečovala o svého dědečka, který přežil Sibiř. Po jakémsi zklamání rezignuje na hledání smyslu života a vztek na svět si vybíjí manuální prací. Pro městské muže je moc prostá, ti venkovští jsou zas příliš prostí pro ni, a tak se její partnerský život omezuje na vztah se ženatým mužem.

Hlavní postavou povídky Provinční Eurydika je dvoumetrová herečka oblastního divadla v malém městečku u moře. Črta jejího osudu vrcholí trapnou scénou v přímém televizním přenosu; svět mediální reality vtipně kontrastuje s tupostí, upřímností a lhostejností herečky, která je však smutnou, tragickou postavou.

Zmíněným povídkám se vymyká jedině Stigma – text nejvýraznější, nejsilnější a zároveň nejrozsáhlejší. Díky němu si lze představit, že autorčina sbírka Septiņi stāsti par mīlu (Sedm povídek o lásce, 1992), z níž byla povídka vybrána, patří – dle editorů antologie – k vrcholům lotyšské prózy devadesátých let. Jistě by stálo za to vydat celý soubor.

Autorka Stigmatu Gundega Repše (1960) rovněž vystudovala Lotyšskou státní výtvarnou akademii, obor historie a teorie umění. Pracovala v Lotyšském svazu výtvarných umělců, působila jako literární redaktorka a vydala čtyři sbírky krátkých próz a pět románů.

Její první text Před nebeskou bránou je spíše blasfemickou hříčkou, která by se dala s úspěchem inscenovat divadelně – jde o monolog ženy, která před vstupem do nebe slovy svého selského rozumu promlouvá ke svatému Petrovi.

Stigmavzniklo na konci roku 1990, tedy v době, kdy pobaltské státy usilovaly o nezávislost (jež byla definitivně uznána v roce 1991 s rozpadem Sovětského svazu), a výrazem jejího protestu proti totalitnímu režimu se zde stal uhrančivý magický realismus. Vše začíná jako obyčejný výlet sedmi lidí z jedné lotyšské redakce do litevské opery ve Vilniusu. Na zpáteční cestě však výprava zbloudí v mlze a po noci v opuštěném venkovském domě zjistí, že s nimi řidič míří přes Polsko do Berlína. Během následného několikaměsíčního putování vylidněnou Evropou, které je metaforou jejich cesty k vnitřní svobodě, se otvírá jejich minulost, jitří se dávné bolesti, vysvětlují a rozvíjejí se milostné vztahy, každý ze zúčastněných přehodnocuje svůj život, osvobozuje se od strachu, odhaluje skrývaný cit či pravdu nebo hledá odpuštění. A také Boha – příběh je prokládán litaniemi, promluvami k Bohu, s nímž na závěr, při návratu
výpravy do Lotyšska, tento monologický hlas splyne.

Kulturní aluze na evropskou historii umění činí z Evropy, jíž projíždějí a kde „všechno zahynulo“, fascinující prostor všeobjímajícího prázdna a bezčasí.

Autorka je spisovatelka.

Lesní Žid

Vzdálenost mezi Kolomyjí a Bukoveckým sedlem a Čeremošem není větší než osmdesát kilometrů. Ale svět zde a tam byl jiný a je jiný. Dělí je nejen geografická vzdálenost, ale celé epochy a století. Proto dříve než navštívíme hostinec v Javorově a seznámíme se s kolomyjskými povozníky a jejich pasažéry s Bjumenem v čele, měli bychom si něco říci o lesních Židech.

Lesní Žid: takové species se už léta v Javorově ani v Jasenově nevyskytuje. Avšak není to tak dávno, co jsme se s podobným reliktem setkali poblíž Javorníku, nejvýše položené vsi nad horním Čeremošem.

Bylo to koncem října roku 1910. Vraceli jsme se s přítelem na koních z Čarnohory. Dny již byly krátké a cesta neschůdná. Nebylo ještě šest hodin, a již se šeřilo a chlad okořeněný vůní otavy se rozléval temným údolím Čeremoše. Spolu s modravým dýmem z neviditelných obydlí. Hledali jsme nocleh. Nedaleko cesty se na pozadí temných lesů bělal nevelký domek. A tam jsme se seznámili s Funtem.

Nejprve se zdálo, že tu nikdo není. Zaslechli jsme jen, jak kdesi pokojně a možná trochu smutně zabučela kráva. Znělo to jako otázka a hned po ní následovala uklidňující odpověď, hluboký lidský hlas. Konečně jsme v šeru spatřili vysokou postavu vedoucí krávu. Blížilo se k nám statné, silné chlapisko, člověk už ne mladý, ale také ne starý. V každém případě mu bylo něco přes sedmdesát. Uctivě a srdečně nás zval dál. S uspokojením jsme si prohlédli čistý dvorek a přilehlé hospodářství.

„Pánové se možná diví, že tu bydlí lidé?“

„Možná,“ odpověděl přítel, „divnější však je, že to jsou Židé.“

„Tomu se nedivte, pánové, jsou to ovšem lesní Židé.“

„Co to znamená?“ zeptali jsme se oba.

A Funt se pustil do vysvětlování. Celý večer nás tím, co říkal i jak se choval, vlastně poučoval o tom, co to znamená lesní Žid.

„Lesní Žid, pěkně prosím, drazí pánové, je ten, jemuž jméno Rothschild téměř nic, či spíše vůbec nic neříká. Zato jméno Nykola Halamasjuk, syn Jury, pro něho znamená velmi mnoho, ba přímo všechno. Protože Rothschild je Dajč, ale Halamasjuk je můj soused. Zrovna od něho jsem koupil krávu. A jakou krávu! Každý den si s ní povídáme. A ona s námi taky. Ale nemyslete si, že já nevím, co jsou dobré mravy. Tady ten pán ze Stanislavova si každý den ráno bere novou košili, samozřejmě z pravého hedvábí. No a co z toho má? A pan Rothschild? Takový velký Dajč? Ten si převléká novou košili třikrát denně, k snídani, k obědu a k večeři. O jé! Takové práce! A což teprve náš Majestát, samotný císař pán. Ten si musí, abych tak řekl, svlékat a oblékat košili bez přestání. Ha, ha, ha. Ukrutné starosti. Tak vidíte, já vím všechno,“ smál se Funt. „Ale prosím, pojďte dál.“

Pozval nás do pokojíku pro hosty. Půl venkovní stěny zabíraly velké dveře s prosklenými křídly. Přes ně bylo vidět temné lesy, temný vrchol Popa Ivana a vycházející hvězdy. V rozích místnosti stály postele zastlané až nahoru peřinami. Stůl prostřený bílým ubrusem a masivní svícny s tlustými svíčkami jako by čekaly hosty. Funt ožil:

„Takoví hosté, takoví hosté! Copak já vím, co takovým vzácným hostům nabídnout? Třeba smažené mihule, co říkáte?“

„Proč by ne, když jinak nedáte.“

„Jenomže ty už nejsou,“ smál se Funt a pokračoval: „No a co takhle marinovaní pstruzi?“

„Výborně, pane Funte, spokojíme se s pstruhy.“

„Tak ti už také nejsou… Ale víte, co je? Polenta s mlíkem! Ta je od rána do večera. A když počkáte do soboty, dostanete koláč. No tak teď, pánové, vidíte, co to znamená lesní Žid.“

Později se ukázalo, že je jídla mnohem více: žitný chléb s máslem a tvarohem, čerstvá brynza z polonin a hustý domácí med. Malinová šťáva a malinová zavařenina – kolik kdo chtěl.

Po bohaté hostině jsme si s Funtem povídali celý večer. Nejprve přišly na řadu světské záležitosti. Funt byl nejenom dobrý hostitel, ale i zábavný společník. A přestože byl starší než můj děd, vůbec si s námi, mladými, nezadal. Během rozmluvy došlo také na otázku: „A copak děláte, pane Funte, večer, když přijde podzim, nebo v zimě?“

Funt odpověděl po svém:

„Co děláme? Co bychom měli dělat? Místo odpovědi vám řeknu jednu příhodu. Kdysi dávno tady v horách žili nějací chasidi, co se vůbec nestarali o tenhle svět: ani o obchod, ani o plavení dřeva, dokonce ani o hospodářství. O tom by se dalo dlouho povídat, to jsou vážné věci. Ale jednou přijel z kraje, až z Kolomyje či odkud, do Javorova nebo kamsi ke Kosovu nějaký kupec z města. Chtěl nakoupit dobytek, dřevo a kdoví, co ještě. Přijde do židovské hospody a vidí, že v koutě sedí takový divný Žid, ani mladý, ani starý, oblečený kdovíjak, schoulený, bradu podepřenou, oči upřené k nebi, jako by nikoho nevnímal, a přesto přese všechno spíše veselý než smutný. Ani na hosta nepohlédne. A přitom je ten kupec až z Kolomyje, solidní člověk dobrých mravů, chce ho slušně pozdravit. Nejprve obřadně hebrejsky: ,Pokoj s vámi.‘ A ten v koutě nic, ani slovo. Tak to kupec zkusí pěkně po pansku, polsky: ,Dzień
dobry panu.‘ A tamten zase nic. Nakonec si dodal odvahy a spustil pořádně nahlas, prostě po huculsku, jak je tady zvykem: ,Daj, bože, zdorovječko!‘ Tomu už by snad mohl rozumět! Ale kdepak! To už je i na cizince trochu moc. Naštěstí přijde nějaký mladší člověk, s nímž se dá mluvit o ledasčem, i o obchodu. Přivítají se, jak se sluší a patří, ale kupec stále pokukuje po tom zadumaném v rohu.

,Co je to zač, co ten tady pohledává?‘

A ten mladý odpovídá vyhýbavě:

,To je můj strýc, chasid. A co dělá? Ech, to by bylo dlouhé povídání.‘

Ale cizinec naléhá, aby mu řekl, co to ten člověk vlastně dělá.

,No tak já vám to povím, ale… on si prostě jen tak přemýšlí. Er klärt…‘

,A o čem přemýšlí?‘

,Myslí na to, aby všechny hory byly jednou horou, takhle vysokou, až do nebe.‘

,A co z toho má?‘

,No to ještě není všecho, on ještě přemýšlí dál: aby všechny lesy byly jeden strom.‘

,A proč?‘

,Počkejte, pěkně popořádku. On ještě myslí na to, aby všichni lidé byli jeden člověk.‘

,Pane Bože!‘

,Ale to ještě není konec. On přemýšlí o tom, že by všechny řeky, tedy Čeremoš, Prut, Dněstr, Dunaj a tak dál, byly jedna řeka.‘

,To je krásná myšlenka! Takových vod!‘

,A ani to ještě není všechno. On si přemýšlí dál, aby všechny sekery byly jedna sekyra. A aby ten strom rostl na té hoře a ta voda tekla pod tou horou. A aby ten člověk vyšel na tu vysokou horu a vzal do ruky tu velkou sekyru a skácel ten strom a ten stromy aby padl do vody. A aby to takhle plesklo! Ó! Tak na to myslí. Dus klärt er…‘ Vidíte, pánové, že já nejsem žádný velký chasid. Na podzim to ještě jakž takž jde, ale v zimě? No řekněte, co mám dělat? Já pak celou tu dobu přemýšlím o tom, jak to pleskne.“

Funt se hlasitě zasmál.

„O tom, jak to plácne?“ zvolali jsme oba současně.

„O plavení, o vorech, o jarních vodách.“

Dozvěděli jsme se, že Funt byl kdysi kermanyčem, tedy předákem, který vede vor po rozbouřené řece. Kupoval dřevo a sám se plavil na vorech do Kut, dokonce i do Černovců. Stále meditoval o dřevu a o plavení.

„Tomu se musí rozumět, pánové! Osmdesát sedm hlavních zákrutů na Čeremoši! A těch menších – nepočítaných. A to všechno musíte mít v hlavě jako plán na papíře. Jinak, tfí, lépe ani nemyslet, co by se mohlo stát… Naši horalští voraři, to byli velcí lidé, smrt napravo, smrt nalevo, a on nic. Takové bys v celém
světě nenašel. Já byl jenom takový malý učedník, plavil jsem se tak všeho všudy dvanáct let. Ale posuďte sami, že to není jen tak něco: když otevřou hráze na Šybeném jezeru nahoře v horách a pustí ty klády, to je teprve hukot, to je pleskot! A ty se vezeš s tím, sám, bratčyk, všechno máš na svých bedrech, a víte kolik toho je? Takových nejmíň pět vagonů dřeva. Padesát tun, jak vy říkáte. Maličkost! A ty jen dumáš, jak s tím prokličkovat mezi skalami. No a navíc tam jsou ještě víry, kameny pod hladinou a mělčiny, pěkné zpestření, aby se člověk, nedej bože, nenudil. Ale ta jízda! Žil tu u nás v horách jeden velký člověk, i když to byl jen prostý sedlák, Foka Šuměj se jmenoval. Ten procestoval celý svět. Co on tam viděl, ale přesto říkal, že není nic lepšího než plavba na voru po Čeremoši.“

Funt se záhadně usmál.

„Přece jen bych vám rád ještě něco řekl. Jste ze slušné rodiny, tak mě možná pochopíte. My Židé víme ještě o krásnějším putování. Možná jste slyšeli, že v Jasenově, nedaleko od vašeho statku, žil kdysi dávno v jeskyni nad Čeremošem velký člověk, velký rabín…“

„Myslíte rabbi Izrael ben Elizer neboli Baal Šem Tov?“

Funta to potěšilo.

„Vy ho znáte? To je dobře. A prosím vás, proč ho Pán Bůh nepustil do Palestiny přes moře, když měl něco velmi nutného a naléhavého pro pány rabíny až ze Safedu? On se nutně musel dostat do Palestiny. Co si počít? Vyšpekuloval si to po svém, soukromou cestou. A chodil si, tam odněkud pod Pisanym Kamenem, jak víte, podzemní chodbou až do Erec a do Safedu. Tak to dělal každou noc a ráno se vracel do Jasenova, aby se vykoupal v Čeremoši, a do své jeskyně. No, co vy na to?“

„No, pane Funte,“ odpověděl jsem mu,“ slyšel jsem ledasco, ale ty vaše židovské legendy…“

„O čem to mluvíte, jaképak legendy?“

„No ty o rabínovi a o jeho zázracích, všechna ta vyprávění a ty bajky.“

„To nejsou legendy, milý pane, ani bajky. To Huculové mají legendy, my žádné legendy nemáme, to všechno je pravda.“

„Takže je pravda, pane Funte, že Baal Šem Tov si chodil z jeskyně pod Jasenovem podzemní chodbou až do Palestiny a ráno se vracel?“

„Jistě že je to pravda.“

„Co to říkáte?“

„To, co slyšíte. Ale poslouchejte dál. Víte přece sám dobře, že ta jeskyně, kde Baal Šem Tov přebýval, je dnes pobořená a zasypaná. Konečně, jak se proslýchá, nesmějí Židé vstupovat dovnitř, je to zakázané. Tak tam nechodíme. Ale kozy tam pustit můžeme, nebo ne? Když jsem byl malý a bydleli jsme dole v Jasenově, můj tatínek tam tehdy pustil kozy a vložil jim do uší svinuté lístky pro pány rabíny ze Safedu. A ejhle, kozy se vrátily po pár dnech tlusté, ,azoj gepasset‘, říkal táta. Rozumíte snad německy? To znamená ,pěkně napasené‘. Teď už je jasné, kde byly. A na lístkách byly vlastnoruční podpisy, potvrzení od pánů rabínů ze Safedu.

Rozpačitě jsme mlčeli a nevěděli, co na to říci.

Funt však vytrvale pokračoval dál.

„Víte, pane, mně se moc líbí ten Ibsen.“

„Cože? Jaký Ibson?“ Myslel jsem, že jde o nějakého židovského souseda.

„Ale ne, žádný Ibson, Ibsen přece. Vy jste nečetl Nepřítele lidu? Četl? No dobře. Mně to četl můj vnuk, malý Piňo. Ten by mě učet k smrti, čte, až z toho usnu, a když se vzbudím, stále ještě čte. Je to už velký gymnazista, sám už je aspoň Půlibsen. A ten Ibsen má, milý pane, taky pravdu. Takový člověk, co stojí sám, si stojí nejlépe. Recht! A nemusí se pořád porovnávat jako já. Kdybych takhle dával chlapům vodku na dluh nebo půjčoval peníze, bůh ví, jestli bych si na nějaký ten gulden taky nepřišel!? Che, ale k čemu by mi to bylo? Stojím si na voru sám a jedu přímo do Kut, nebo dokonce až do Černovců. Jenom jedna věc se mi, moji milí, nelíbí. Proč on musí být tím nepřítelem? A ještě k tomu nepřítelem lidu! Můj ty bože! No tak vidíte, já to jen tak říkám, že stojím na svém voru sám. Ale jak sám? Když mi seshora z jezera pustí vodu, to ti ta vlna, bratčyk, šumí a šumí. A nese mě jako – samotný
Gilgul.“

„Co to znamená, ten Gilgul?“ přerušil ho nesměle ho můj přítel.

Funt cosi zabručel, ušklíbl se a pomalu začal vysvětlovat.

„Tak to je teda problém! Co to je Gilgul? To každý z nás ví. Taková vlna, ale moc veliká vlna. Takováhle! Jako když tamten chasid přemýšlel, že všechny duše společně budou jakési ,jedno‘ – něco takového!“ ukázal na nebe plné hvězd. „To je záplava! Ó jé! A když zrovna jedu na voru, přicházejí ke mně z lesa nebo z hor dobří duchové. Vím já, co jsou zač? Jestli už kdysi byli na zemi? Nebo na ní teprve budou? Jedno však vím určitě: jsou tam mezi nimi také naši. Dědové a báby. I táta a máma taky. A bratři. No naši. A takhle ke mně tiše promlouvají: ,Oj, Aronku, dávej pozor, dávej pozor. Nedělej ze sebe takového velkého vatažka!‘ Dohlížejí na mě. A já pak pokaždé šťastně dopluji do Kut. A nejen to. Ti páni Dajčové si třeba myslí, že u nás v horách jsou samí medvědi, vlci a divoká zvěř. Ale u nás, to mi věřte, vážení pánové, se na každém kroku nebo, dejme tomu, v každém zákrutu Čeremoše najde
dobrá duše. A když se vám něco přihodí, něco nečekaného, něco špatného, rozumíte, při těch pěti tunách dřeva není o nehodu nouze, tak takový člověk, co neumí číst ani psát a nezná jemné panské móresy, dokonce nezná ani mě a nikdy mě neviděl, tak právě tenhle člověk mě vytáhne z bryndy. I kdyby si měl kosti zlámat a riskoval vlastní život. Nejednou se mi to stalo.

Takže není divu, vážení pánové, že se ten velký člověk, ten velký rabín, každé ráno vracel ze Safedu do Jasenova. Je také proč se vracet. Možná řeknete, že kvůli krávě? Kvůli krávě také. A kvůli Čeremoši ne? A kvůli lidem ještě víc. A kvůli Bohu nejvíce…“

Byla již noc. Vyšli jsme společně na dvorek. Planoucí Plejády shlížely do temných vod Čeremoše. A Čeremoš tiše oddychoval.

Funt se chtěl ještě jednou podívat do chléva. Rozloučil se s námi.

„No teď už možná víte, co znamená lesní Žid. Dobrou noc, milí pánové.“

Přeložil Jiří Červenka.

Dajč – tak jsou nazýváni poevropštělí Židé

Chasid – příslušník židovské náboženské sekty

Kermanyč – (ukr.) kormidelník, zde předák vorařů

Gigul – u kabalistů a chasidů termín pro stěhování duší

Vatažko – (ukr.) předák, vůdce (zbojníků)

Galerie

Vize, monstra, vnitřní boj a věci neuchopitelné. Vytvořit umělecké dílo, vlastně novou kvalitu spředenou ze zkušeností, představ, vzpomínek a jistě dalších ingrediencí, je úkol přinejmenším nelehký. Tvůrce chce uchopit pocity, které v nás reálný život a různé informace v médiích vyvolávají. Když tvoří neprofesionál v rámci terapie, snaží se zbavit vnitřního tlaku, trápení. Chce se oprostit od divných vizí, monster. Svádí svůj boj s nemocí. Pokaždé ale vzniká něco jako vnitřní krajina, obraz duše. Jakýkoliv výtvarný projev vypovídá mnohé o svém autorovi. Zhmotnit neuchopitelné stavy tak, aby vzniklo hmatatelné dílo, je úkol podivný. Jen děti, umělci a blázni chápou důležitost tvoření. Z tvorby se někdy stává zápas, jak najít správné prostředky a materiály k vyjádření. Kdo však hledá, časem najde. Vydat se na cestu do říše fantazie je důležitý základ. Prohledat kouty duše je jako dobrodružná cesta či výprava na starou půdu, která
skrývá tajemství. Vytahat na světlo zaprášené poklady a oživit je? Nebo využít neznámých předmětů, které vyvolávají něco z našeho podvědomí? Také je možné kombinovat známé i neznámé a spojit vše do nového celku.

Nad tvorbou malíře Ferdy z Brna jde člověku mráz po zádech. Energie, kterou do obrazů vkládá, se vrací k divákovi. Vize jsou to většinou neveselé, ale kompozičně a tvarově jsou obrazy velmi pestré a nápadité. Vše je skloubeno do jednoho celku, i když jednotlivosti jsou z různých oblastí. Zrakem se snažíme rozplést změť překrývajících se bytostí, věcí a těžko definovatelných organických tvarů a moc se nám to nedaří. Asi jako v životě se nám vždy nepodaří rozplést změť pocitů, vztahů a pravidel. Pouštíme se do čtení obrazu, protože nás na první pohled přitáhne. Chceme vědět víc o tom, co se na něm děje. Ale odcházíme od něj stejně zmateni jako na začátku. Svět vnitřních vizí, bytostí, tvarů a jejich kombinací není snadné rozkrýt. Jenom podobná životní zkušenost pomáhá divákovi přiblížit se světu malířovu. Tak Ferdovy poklady i démoni duše zůstávají uvězněni v obrazech.

Ľuba Portelová

minirecenze

Markéta Hejkalová

Slepičí lásky

Hejkal 2006, 154 s.

Krátký román spisovatelky, překladatelky a nakladatelky Markéty Hejkalové se snaží zachytit současnou dobu ve vší její složitosti a komplexnosti. Na sto padesáti stránkách rozehrává několik příběhů, jejichž protagonisté se začnou postupně prolínat a dotvářet mozaikovitou strukturu celého románu. Autorka se snaží jejich osudy komponovat na základě identických motivů či přinejmenších „problémů“ – hlavním svorníkem se pak stávají nebohé slepice, jež jsou v nelidských podmínkách převáženy po dálnici kamionem. V prazvláštní směsici se setkáme jak s poslancem, jeho ženou, dcerou a pochopitelně milenkou, tak i například zoufalou outsiderkou Věrou, která svůj život jaksi prohrála, nebo ukrajinským řidičem tiráku. Je tu abiturientský večírek, politická kauza, gastarbeitři, paneláková nuzota, počítače, Brusel, nečekané těhotenství jako bod zlomu ve vztahu, zkrátka vše, na co si vzpomenete či s čím jste se za poslední měsíc setkali. Hejkalová je poučená, zručná
a zkušená autorka, a tak jí z románu vyšlo příjemné čtení na cesty a na prázdniny – přečtete, zapomenete. Čím to? Možná dokola opakovanými banalitami a klišé, které neurazí, ale nezaujmou. Pečlivě budovaný příběh hledá cesty spíš v přijatelných a všem známých a srozumitelných reáliích, než aby usiloval o nalezení cesty vlastní.

Marta Ljubková

Jarmila Bednaříková, Aleš Homola, Zdeněk Měřínský

Stěhování národů a východ Evropy

Vyšehrad 2006, 560 s.

Stěhování národů začalo kdysi ve třetím a končilo někdy v šestém století. Autorům monografie to ale vůbec nevadí: ač vzděláním historici, uvádějí ve výkladu čtenáře kamsi do století osmého, desátého, ano i do pozdějších časů. Lze potom soudit, že o stěhování národů akademicky nevědí ale vůbec nic. Jak by také mohli, když z tohoto období známe opravdu minimum písemných zmínek! Někde se to ale dohnat musí, a tak výklad nafoukli o epochu raně středověkou, která má s epochou barbarskou souvislost kauzální, nikoli kulturní. Kultura raně středověká je již prvopočátkem současné kultury evropské. Další slabina zmiňované monografie spočívá v naprosté nekritičnosti vůči pramenům: na ukázku stačí důvěřivě zmiňované svědectví o 20 000 Nebulových bojovnících, kteří opustili Byzantince, aby přešli k Arabům; takový počet lidí obnášela celá jedna provincie a kronikář značně nadsadil! Slušelo by historikům více kritičnosti v zacházení s fakty
a dobovými svědectvími, a ne jen přejímání a vzájemné opisování. Jistě, jde o práci syntetickou – ale když píšou o začátcích Arabů v sedmém století, kteří ovlivnili evropské dění až v následující době – po stěhování národů –, dopouštějí se anachronie a směšování dat.

Vilém Kozelka

Jan Klíma

Zámořské objevy – Vasco da Gama a jeho svět

Libri 2006, 271 s.

Rozšiřování spektra kulturních, politických, sociálních a ekonomických poznatků Evropy prostřednictvím expanzí na jiné kontinenty na přelomu 15. a 16. století navazovalo na staletí reconquisty iberského poloostrova a křižáckých výprav do Levanty. Nikdy nešlo jen o hospodářské zájmy, i v těch nejutilitárnějších motivech byla skryta touha po poznání cizokrajných kultur. Klímova kniha důstojně navazuje na starší českou literaturu na toto téma, ztělesňovanou Josefem Janáčkem, Josefem Polišenským nebo Simonou Binkovou. Její předností je, že se opírá o bohaté prameny, v české historiografické literatuře je však méně frekventované důmyslné rozvržení látky, zde tvořící tetraptych. První část ukazuje mocenskou krystalizaci Portugalska jako „nejzápadnějšího křesťanského valu“, jeho postupné pronikání do nitra Atlantského oceánu, Indie i k africkému jihu, což je obsahem druhé části knihy. Postupný mocenský vzrůst Portugalska jako velmoci a zrození
koloniální říše pak tvoří obsah její třetí části. Čtvrtá část s příznačným názvem Jak udržet svět? se zabývá tématem navýsost aktuálním: je sice obtížné moc vybudovat, ale nesrovnatelně těžší je ji udržet. A je-li v měřítku lidského života umění udržet si moc alespoň po krátkou dobu, je v měřítku dějin obtížné udržet ji několik desetiletí. Ke kompoziční sevřenosti knihy patří i to, že každá kapitola je uvozena verši z eposu Lusovci.

Michal Janata

René Goscinny, Albert Uderzo

Velký příkop – Asterixova dobrodružství, díl 25

Přeložil Milan Lázňovský

Egmont 2006, 48 s.

Sešitová řada Asterixových dobrodružství jako by v posledním roce chytla druhý dech. Předtím vycházel nanejvýš jeden díl ročně, po loňském Nebe mu padá na hlavu, který byl u nás vydán souběžně se západními zeměmi, se letos objevil sešit číslo dvacet pět a brzy poté i šestadvacítka. Asterixova dobrodružství v sobě vždy spojovala humor a mnoho odkazů na současné společenské problémy a ani Velký příkop se této koncepci nevymyká. Asterix s Obelixem tu mají dát dohromady vesnici, která se rozdělila na ty z pravého a ty z levého břehu příkopu, který je odděluje (údajná inspirace berlínskou zdí). Vládce levé strany, Sveřepix, nabízí svým vesničanům „mír, práci a placenou dovolenou“, pravičák Separatix pak mluví o svých stoupencích jako o „lidových masách“. Proti společnému nepříteli, Římanům, se ale nakonec oba tábory spojí. Tentokrát však příběh není tak vtipný, jak jsme u Asterixe zvyklí, a komiks byl pro mne spíše zklamáním.
K nejlepším okamžikům patří stávkující římští legionáři: nejprve proti pracím, které musí v táboře vykonávat („Dost praní špinavého prádla!“ nebo „Sloužit Římu ano! Dělat služky ne!“), a poté proti marnému boji s Galy („Překovejte meče v pánvice!“ nebo „My se nechcem prát, ale zašívat!“). Je také vidět, že byl sešit připravován ve spěchu, v některých bublinách totiž zůstaly zbytky původních francouzských slov, někde dokonce zřetelně vystupují celé texty.

Jiří G. Růžička

Holger Kalweit

Platonská kniha mrtvých

Přeložil Miroslav Korbelík

Eminent 2006, 154 s.

Německý transpersonální psycholog (u nás už vydal Germánskou a Keltskou knihu mrtvých a knihy k výzkumu šamanismu a léčitelství) napsal nyní spis o Platónových a Sókratových názorech na zázrak bytí a smrti. K těmto fenoménům se lze přibližovat ve výjimečných (hraničních) okamžicích, a tak se dostat i k Platónovým idejím. Autor ukazuje, že je možné zakoušet v naší vlastní duši takové stavy soustředění, v nichž lze dospívat k čistým formám (idejím). Velkým pomocníkem k tomu je uvědomování si sféry eróta v sobě. Osvětlení této sféry je tím nejzajímavějším na celé knize. Erós je láskou, a to nejen tělesnou. Na vyšší úrovni, která zajímá autora, je erós jako princip duše cestou k uvědomění si nesmrtelnosti v nás; cestou je očista duše, překonávání tělesnosti v tom smyslu, aby nás neovládala, aby se člověk mohl konečně přiklonit ke kráse, pravdě a dobru. Autor si dále všímá sféry mezi pozemským
a božským, kterou nazývá plazmou či éterem a která se rovná starším představám o světové duši (duchu). Celá kniha sugeruje, že existuje vyšší svět, ke kterému se lze vztahovat. Odpovídající vztah k tomuto bytostnému světu (světu bytí či prabytí) umožňuje, že se můžeme dobře vztahovat nejen k sobě, nýbrž i k celku přírody. Pěkně ilustrovaná kniha stojí za přečtení.

Jiří Olšovský

Julia Navarrová

Bratrstvo turínského plátna

Přeložil Vladimír Medek

Mladá fronta 2006, 424 s.

Zdánlivě patří kniha Julie Navarrové k podobné sortě jako Da Vinciho kód; ale není tomu tak, Navarrová je lepší! V historické detektivce ze současnosti vypráví příběh o turínském plátně Síndone, na němž je otisk lidského těla, připisovaný Ježíšovi. Pomiňme fakt, že slovy jedné z postav jsou plátna dvě, a zcela identická, což je již autorčina literární ironie a skrytý řád příběhu; ví více ze španělské katolické tradice. Zároveň vypráví příběh z Apokryfů i ze současnosti se všemi náležitostmi – tajemná bratrstva s odřezanými jazyky a vypálenými papilárními liniemi, postavy v kápích třímající v rukou pistolety s tlumičem, tajné vchody a východy v katedrále, karabiniéři, spleť tunelů v turínském podzemí, ústící na hřbitovech anebo jinde, požár způsobený vadou elektroinstalace, to vše ještě řádně okořeněné milostným pracovním příběhem policistů-historiků umění = Bratrstvo turínského plátna je skutečná literární nálož, jíž
strčila Julia Navarrová Da Vinciho kód s přehledem do kapsy! Uměleckým ztvárněním apokryfického příběhu o prvních křesťanech a králi Abgarovi ze starověké Edessy, jehož uzdravil dotek Ježíšova pohřebního rubáše z malomocenství, dosáhla jistě na úroveň historických románů Miky Waltariho. Pěkně v klídku, nehoní se za lacinými novinkami, a svět spatřil prima románek jako vyšitý!

–vk–

Elizabeth Kostova

Historička

Přeložila Veronika Volhejnová

Ikar 2006, 712 s.

Autorčin debut se loni stal bestsellerem na angloamerickém knižním trhu. Kostova, jejíž rodiče pocházeli z Ruska, si vybrala známý příběh krvelačného hraběte Drakuly, který má původ v osobě krutého valašského tyrana Vlada Tepese „Narážeče“, vládnoucího v 15. století. Po stopách této legendy se vydává vypravěčka obsáhlého románu, šestnáctiletá dcera amerického diplomata. Děj je rozprostřen mezi léta 1930 a 1972: v roce 1930 začíná profesor Rossi své nebezpečné pátrání po Drakulovi a později záhadně zmizí. V pátrání pokračuje jeho žák Paul, vypravěččin otec, a to za pomoci studentky a své lásky, vypravěččiny matky Heleny. V roce 1972 pak otec vypráví dceři, k čemu dospěl, a o svém přesvědčení, že Vlad Tepes stále žije. Kostova je dobrá vypravěčka, těžící nejen z atraktivní a známé látky: za jejím románem jsou také obsáhlé historické rešerše, až kniha místy působí jako průvodce historií Rumunska a dalších zemí východní Evropy.
Román občas připomene slavného Drakulu Brama Stokera; také tím, že jsou zde obsáhle citovány dopisy, deníky či kroniky a mnohé části knihy vypráví hrdinčin otec. Rozsah knihy je však nadměrný a zkrácení alespoň o čtvrtinu by jí rozhodně prospělo: byla by napínavější a čtivější. Nicméně tato směs historického románu a hororu se vcelku vydařila a jako oddechové i poučné čtení s víceméně logickými a nepříliš vyspekulovanými vývody snad nezklame.

Milan Valden

Jacques Renoir

Milostný obraz

Přeložil Tomáš Kybal

Nakladatelství Lidové noviny 2006, 208 s.

Pierre-Auguste Renoir patří k těm osobnostem, které provází řada nejrůznějších „důkazních materiálů“, počínaje seriózními publikacemi a konče niternými bláboly, jejichž autoři spoléhají na fakt, že cokoli o slavném umělci musí být zajímavé už jen proto, že se to týká slavného umělce. Není třeba přidělovat knize Milostný obraz konkrétní místo v tomto pomyslném žebříčku hodnot, je však třeba zdůraznit, že jde o subjektivní a víceméně nahodilé nahlédnutí do soukromí francouzského impresionisty, který byl shodou okolností autorovým pradědečkem. Kdyby šlo o člověka méně významného, kdyby byl pradědeček kupříkladu pekař, s největší pravděpodobností by žádná kniha nevznikla. S hrdým vědomím existující popularity svého předka dává Jacques Renoir nahlédnout do soukromí malíře na sklonku života, který trávil v Provence na rodinném sídle Collettes poznamenán těžkou chorobou a upoután na pojízdné křeslo. Autor se v úvodu odvolává na slova Borise Viana:
„Tohle všechno je pravda, protože jsem si to vymyslel“ a přetváří je k obrazu svému: „Tohle všechno je pravda, a co není pravda, to jsem si vymyslel.“ A tak můžeme jen doufat, že všechny ty drobné maličkosti, které tvoří základ knihy – pletené šály madam Renoirové, prostírání k rodinné večeři anebo oblíbené jídlo umělcova prostředního syna Jeana –, jsou pravdivé alespoň někdy. V opačném případě by vyprávění Renoirova pravnuka bylo zbytečné.

Magdalena Wagnerová

Mučivě dlouhý den

odjinud

Prozaický triptych Jana Křesadla Obětina (Ivo Železný 1994) analyzoval v Tvaru č. 12/2006 Vladimír Novotný.

Básnickou novinkuMilana Šedivého Sonáta pro vnitřní hlas (Plzeň, Fraus 2005) recenzoval v Plži č. 6/2006 Ivo Harák.

„Způsob vyprávění, [jenž] je jako vždy bravurní, místy trochu edukativní, jindy až sugestivní,“ ocenil na pamětech hudebního publicisty a popularizátora Jiřího Pilky Výpravy proti času (Doron 2005) Luboš Stehlík v Harmonii č. 6/2006.

Antroponyma a toponyma v dílech Vladislava Vančury Pole orná a válečná (1925), Rozmarné léto (1926) a Markéta Lazarová (1931) zkoumá Jaroslav David v studii v 46. svazku sborníku Acta onomastica (2005).

RománMarie Majerové Přehrada (1932) analyzovala v Českém jazyku a literatuře č. 5/2006 Marie Mravcová.

Na paralele k styluKarla Čapka postavila Marta Dršatová v Souvislostech č. 2/2006 recenzi několika prozaických děl Sándora Máraie (1900–1989) vydaných česky v letech 2003–2005 v nakladatelství Academia.

Patnáct let, jež 11. 6. t. r. uplynulo od smrti kultivovaného přednašeče, herce a milovníka literatury Vlastimila Fišara (1926–1991), připomněl výběrem z jeho dopisů v Zprávách Společnosti bratří Čapků č. 81 (červen 2006) teatrolog František Černý, letošní osmdesátník. – O výstavě, kterou jubilantovi Černému připravili v jeho rodné Jaroměři v Městském muzeu, a o hudebně-literárním večeru na jubilantovu počest v náchodském divadle referoval v témže čísle Zpráv Společnosti bratří Čapků Aleš Fetters.

Portrét kritika Olega Suse, který podal v 7. kapitole vzpomínek na brněnský časopisHost do domu jeho někdejší redaktor Milan Uhde (Divadelní noviny č. 12/2006), zaujal Josefa Válku v Dějinách a současnosti č. 7/2006: „Portrét geniálního vědce a publicisty, jenž si nasadil masku a oblékl kostým excentrického klauna, aby přežil tíhu dějin. Klauna s pronikavým a kritickým postřehem, ale také s citlivou a zranitelnou duší. Jeho velikou, ba smrtonosnou vášní byl lov blba vědeckého, tj. lov na nezničitelný lidský druh zaplevelující akademickou vědu, jemuž normalizace dodala děsivou energii a moc predátora.“

Poznámky Urse Heftrichta k interpretačním studiím Přemysla Blažíčka o poezii Vladimíra Holana (Česká literatura č. 6/1970; P. Blažíček, Sebeuvědomění poezie, 1991) přeložil a v Revolver Revui č. 63 (červen 2006) otiskl Michael Špirit.

Otázku, zda se zlodějem stane i ten, kdo si na internetu přečte neautorizovaný český překlad románu Milana Kundery L‘identité, si položil publicista Ladislav Doležal (Týdeník Rozhlas č. 30/2006).

VztahJosefa Škvoreckého k ruské (a sovětské) literatuře pojednala Jekaterina Mikešová ve studii v 43. svazku sborníku Rossica Olomucensia (za rok 2004, vyšlo 2005).

Panoptikem lidské erotiky nazval Martin Pilař v Tvaru č. 13/2006 recenzi povídkové knihyJana Křesadla Slepá bohyně a jiné příběhy (Tartaros 2006).

Z téhož Tvaru jsme se dozvěděli, že 5. 8. 2006 odhalí v Herálci u Humpolce pamětní desku rodákovi Janu Zábranovi.

František Knopp

Francie

Různé tiskoviny zabývající se literaturou se snaží po svém spojit pojmy léto a literatura – většinou ani nehledají zcela originální postupy. I sobotní příloha Lidových novin z 15. července přinesla hezký, ač přestručný přehled uvádějící u nás vposledku vydané knihy z překladové produkce, které mohou zastoupit různé země nebo oblasti: něco na způsob literárních průzkumníků před cestou do světa. Na Francii se lze připravit četbou detektivky Freda Vargase, Latinskou Ameriku přiblíží García Márquez, severské země Krajina s pobřežím, Irsko John Banville atp. – ke každé knížce dvouřádková anotace.

Francouzský magazín Lire, časopis zaměřený na literaturu, se čtenářské přípravě na prázdniny věnuje doslova systematicky. S předstihem už v červnu nabídl výběr více než šedesáti knih vydaných čerstvě ve Francii – vybíral je tematicky a spojil s výčtem jednotlivých zemí takřka celého světa. Naše vlast tu chybí, zato se poučíme, jakou knihu zakoupit, pokud chceme poznat některý z francouzských krajů, různé evropské i vzdálenější země, Koreu, Čínu, Japonsko, Brazílii, ale i celý kontinent, namátkou třeba Austrálii. Každou uvedenou knihu uvádí podrobná recenze.

Následující, letní číslo jednoduše prochází knižní novinky, s tématem cestování je nespojuje, jen vypočítává lákadla k letní četbě podle žánrů – na začátek thrillery, které, zdá se, nabízejí nejmlaskavější dovolenkovou pochoutku. Ovšem ne pouze nějaké obyčejné krváky: Lire vybírá speciálně knihy francouzských autorů generace třicátníků, jejichž tvorba se inspiruje americkými thrillery, ale má prý i zcela vlastní atributy: vedle napětí a krve je to třeba i esoterika, romantika a nadpřirozené jevy. Následují díla klasiků, výběr překladových titulů z americké i evropských literatur a dále sedmistránkový výčet nově vydaných detektivek, něco poezie, knihy historické, psychologické, populárně-naučné a samo sebou kreslené seriály… Tip pro každého, přičemž opět jsou všechny uváděné knihy představeny podrobnou recenzí.

Zatímco červnové číslo pobaví anebo zaujme článkem uvádějícím přehled nově vydaných knížek s tematikou fotbalu, letní Lire přináší text na téma pro léto poněkud otřepané, ovšem s překvapivými podrobnostmi – pro obyčejného čtenáře vpravdě letně poutavými, ba inspirativními. Představuje sedm knih sepsaných cestovateli nebo o nich a shrnuje jejich itineráře. Tak třeba kniha L’Homme oiseau (Muž pták) o tom, jak alpinista a lyžař Angelo d’Arrigo s využitím deltaplánu splnil Ikarův či da Vinciho sen, když si ochočil a vycvičil orla a společně překonali 5000 kilometrů dlouhou cestu, během níž učili jeřáby narozené v zajetí dostat se v létě z polárních oblastí až ke Kaspickému moři. Proletět nad Everestem byla pro odvážlivce, jenž drží výškový rekord 9100 metrů, pouhá hračka… Jamel Balhi v knize Un thé à Shanghai (Čaj v Šanghaji) popisuje, jak dostál jednomu nevinnému pozvání na čaj. Vydal se za ním na cestu dlouhou
20 000 kilometrů. Philippe Sauve vypráví o plavbě na kánoi po řece Leně, 3800 kilometrů dlouhém putování od
Bajkalského jezera po Severní ledový oceán, kdy boj o přežití, překonávání nástrah přírody a nebezpečí číhající od zvěře i různých ničemů naštěstí vždy naleznou idylický konec u dobrého báťušky s pár stakany vodky… A z podobného soudku: Diana Souhami v knížce Les folles aventures du vrai Robinson Crusoé (Bláznivá dobrodružství skutečného Robinsona Crusoea) uvádí na pravou míru, jak to bylo s Alexandrem Selkirkem, dle ní náramně otravným cestujícím, kterého znechucený kapitán nechal vysadit na pustém ostrově. Jeho literárně podané zážitky z tříletého pobytu v idylické samotě známe z románu Daniela Defoea. Hezké letní čtení po francouzsku.

Jovanka Šotolová

Vincenzova slovanská Atlantida

Vzpomínka na kolomyjské Židy

Ať už se mluví o válce nebo proti válce, hitlerovské hromadné vraždy během poslední války měly s válkou samotnou pramálo společného. Budoucí oběti nebyly v praxi obžalovány ani ze špionáže, ani ze sabotáže, ani z ozbrojeného či jakéhokoliv odporu, ani z nadržování nepříteli. Taktéž hovoří-li se o fanatismu, všechny ty hromadné vraždy nebyly vlastně pogromem, který by vykonal nějaký bestiálně zfanatizovaný dav v rozrušení nebo v šílenství. Nikoliv! To byly vraždy chladně promyšlené, precizně, takřka vědecky vykalkulované. A také nejednou přímo vědecky vykonané. A pak, když chyběly plynové komory, vykonávané poslušně a mozolně, takže exekuční personál občas opouštěly síly – vykonávané bez onoho zapáleného nadšení, které je vlastní fanatikům. Vše bylo konáno ve jménu jediné zásady: nenávisti. A chtělo se jen jediné: úplné vyhlazení.

Slýcháme pořád dokola, že žijeme v době atomové bomby. Ale dříve než se někomu mohlo o atomové bombě jen zdát, Nazi už v Polsku zvláště na Židech, a to na Židech z celé Evropy, vykonávali vyhlazovací program, za nějž by se nemusela stydět žádná atomová válka. Vždyť kvůli samozřejmým problémům s přepravou není možné shazovat tyto bomby na každé horské stavení nebo je dostat do každého zapadákova. Řekněme spíše: vkročili jsme do epochy, v níž hromadné ničení, jakož i masové zotročení organizované státem je činěno legálně, a proto je beztrestné. Beztrestné není proto, že by k odporu nebo za účelem pomsty chyběla nenávist. Té je až až. Jenže je příliš lhostejnosti. Modleme se, aby právě lhostejnost někdy nebo zanedlouho neumožnila běsnění nové vyhlazovací „akce“, a to opět „vědecky“ motivované.

Někdo nám může okamžitě namítnout: „Proč se máme zabývat právě Kolomyjí? Samozřejmě je pochopitelné, že se vzpomínkového aktu zúčastní příbuzní, přátelé nebo třeba spoluobčané obětí. Ale my ostatní přece víme, že byly stejně dokonale, krutě a beztrestně vyvražděny skupiny mnohem a mnohem početnější než desetitisíce Židů jako v Kolomyji. Ony miliony, ono moře holocaustu nás svírá až k němotě, obrací nás vniveč – naprosto. Proč se máme navíc věnovat ještě jednomu místu?“

Možná nám ještě nakonec řeknou: „Co takhle zaměřit se na jiný typ vzpomínky, řekněme reprezentativní, a tedy nejvýmluvnější. Konkrétně abychom zviditelnili ztráty, abychom symbolizovali jejich obrovitost připomínkou a uctěním významných, zvlášť zasloužilých jedinců – ať už v židovstvu, či v Polsku –, tvůrců a osvětových pracovníků v oblasti kultury nebo ve společenském životě, s vrcholem v představitelích odboje, hrdinech, jakými byli ti z varšavského gheta anebo jiní.“

Každá forma vzpomínky či úcty je vhodná, jen abychom nedali průchod zlhostejnění, zvláště když lidé jsou ještě natolik omámeni, že si s tímto mementem nevědí rady. Připomeňme si však, že neexistuje žádné měřítko, které by rozhodlo, že vražda spáchaná na milionu lidí je strašlivější než hrůzné vyhubení několika tisíc. A za druhé také neexistuje ani nemůže existovat takové měřítko, které by přesvědčivě rozhodlo, že jeden život, život hrdiny nebo významné osobnosti, je cennější než životy jiných, i kdyby se zdáli sebevíce průměrní a byli kvůli tomu bezbrannější.

Bohužel! Závratná čísla hrůz a vyvražďování se prozatím spíše podílela na zlhostejnění než na připomění. Skoro by se dalo říci, že utvrzují v lhostejnosti, neboť nikdo si při vyřčení slova „milion“ nedokáže představit nic jiného než číslo. Navíc nemůžete skutečně lidsky soucítit, solidarizovat se či truchlit s milionem obětí. Popřemýšlejme nad tím, že organizátoři vraždění právě o to usilovali: aby zapříčinili lhostejnost. Ve výsledku vidíme, že čím víc se lidé s těmito závratnými čísly otrkají, tím víc otupují svoji citlivost, jako by obdrželi pouze statistickou duchovní formaci. A tak když pak uslyší o smrti sta nebo tisíce osob – i kdyby se jednalo o utrpení a mučení –, pokrčí rameny, jako by nám dávali najevo: „Hohó, co to je ve srovnání s vyvražděním milionu!“

Jenže my na druhé straně víme, že každý člověk umírá sám a pouze jednou. I kdybychom si opravdu chtěli představit a živě pocítit hrůzu číslovky milion, museli bychom se postavit na místě každého, kdo umíral, aniž bychom přitom zapoměli na pozadí, které je naprosto nepředstavitelné, protože holocaust byl totální, neboť byl zlikvidován celý národ.

Proto se mi zdá, že haifská iniciativa na připomenutí památky kolomyjských obětí je zároveň počátkem i ukazatelem toho, co je třeba dělat: přiblížit se opravdově a konkrétně k lidem, k těm, kteří žili a zemřeli jako oběti, nakolik to dovolí lidské možnosti. Teprve tehdy, nikoli najedenkrát, pomocí konkrétních vzpomínek začneme se my živí předávající dalším živým přibližovat jedné skupině za druhou, od jednoho sídla k druhému, splníme ono minimum, které můžeme a máme povinnost učinit. Nedosti na tom, že se někomu z nás žijících povedlo zachránit život jedinému, nebo dokonce i více bezprostředně ohroženým.

V dávných dobách lidé věřili, že krev prolitá vrahy se vsakuje do země a probouzí ze sna svaté mstitelky, pochmurné a neslyšně se pohybující Erinye. A ty pak pronásledují viníka, a když ho dostihnou, nepustí jej, dokud z viny nezešílí. Kéž Erinye dostihnou nejen ty, kteří jsou vinni prolitou krví v Szeparoweckém lesíku, ale také všechny lhostejné. Bohyně se nedožadují pomsty, leč paměti! Dožadují se stejně tak boje proti nenávisti, jako proti lhostejnosti. Nikdo nikdy nevystaví mír na lhostejnosti. V městečku Pistyně u Kolomyje se mezi Židy věřilo, že během náboženských obřadů mrtví vstávají ze hřbitova a účastní se Soudného dne, noci Božího soudu. Kéž jsou i dnes přítomni soudu nad světem.

Během každodenní modlitby si povzdychněme: „Pane, který jsi Pamětí mezi vším zapomněním, vzbuď v nás vzpomínku na ty z Szeparoweckého lesíka.“

Chtělo by se vzpomínat na Kolomyji z různých dob a situací, jenže náš čas je bohužel omezený. Pamatuji se, jak jsem po delším pobytu v zahraničí přijel do Kolomyje a zašel do kavárny zvané Central. Hned mě udivilo, že byla prázdná. Vyhlédl jsem z okna: jediný drožkář spal na kozlíku, a také jeho kůň si zjevně zdřímnul. Zpočátku jsem se divil, že městečko bylo tak vylidněné, ale po chvíli jsem pochopil: byla sobota. Přesně si vybavuji, že jsem si pomyslel: „Tak by vypadala Kolomyja bez Židů.“

Ve staré ukrajinské lidové písni se zpívá: Kołomyja ne pomyja, Kołomyja misto. A jaké to bylo město! Nepřetržitý trh, hemživý, bujný, kam každá ves přijížděla v odlišných krojích, s jinými zápřahy, dokonce i typy lidí byly rozdílné a každý kout byl pro etnografa zvláštností. Povrchní úsudek obvykle myslí, že se kolomyjští Židé zabývali především obchodem. Bohužel nikdo se nepokusil udělat statistiku řemesel, ale je nepochybné, že většina kolomyjských řemeslníků byli Židé. Ševci, krejčí, kožešníci, klempíři, sedláři a další; kvůli malému množství továren zajišťovali naprostou většinu potřeb města i širokého okolí. Význam Kolomyje totiž sahal od Dněstru až k nejvyšším vrcholům Karpat kolem Čarnohory. Ještě dnes si vzpomínám na různé postavy řemeslníků, pamatuji si ty, s nimiž jsem měl něco do činění. Ale o tom snad někdy jindy.

Od mládí až po dospělost mě nejvíc zajímala duševní zaměstnání. Za školních let jsem byl stálým a horlivým zákazníkem instituce, která se jmenovala Velká knihovna. Jedním pólem mých tužeb byla Knihovna Kraszewského, druhým právě Velká knihovna. Stála na náměstí nedaleko radnice a založil ji kolomyjský knihkupec Jankiel Orenstein, později známý vydavatel ukrajinských knih. Z Kraszewského knihovny jsme si půjčovali polské knihy, z Velké knihovny knihy v cizích jazycích. Ale její hlavní přitažlivost byla v tom, že tehdy, na počátku 20. století, měla vážná, těžká díla, zvláště filosofická. Filosofickým rádcem Jankiela Orensteina byl jakýsi Kon, zjevně ortodoxní Žid, neboť chodil v dlouhém chalátu a nosil vous, ale byl neobvykle sečtělý v současné filosofické literatuře. Z Velké knihovny jsem si půjčoval tlustospisy Kuno Fischera, skvělé monografické dějiny filosofie. Tam jsem se poprvé dozvěděl o všech knihách Poincarého zabývajících se
vědou. Vypůjčil jsem si je a studoval, odtamtud se ke mně dostala i díla Bergsonova, Jamesova a mnoha jiných.

Pár uliček od náměstí, tedy od Velké knihovny, stála skromná a nepatrná synagoga kolomyjských chasidů, zvaná Bojanská. Jmenovala se podle městečka Bojany na nedaleké Bukovině, kde kdysi žil rabín, od něhož vycházely paprsky víry a plameny modlitby. K jeho vyznavačům patřili převážně titíž drobní řemeslníci a obchodníci, jež jsem znal. V samotné synagoze byli k nepoznání, neboť byli proměněni a téměř povznešeni. V mládí jsem o této synagoze neměl ani potuchy, nijak jsem se o tyto věci nezajímal a nejspíše ani nikdo z mých přátel a kolegů. „Objevil“ jsem ji teprve v dospělosti, když mě tam pozval jeden z mých známých, právě z kruhů drobných kupců, a já jsem se dostal na bohoslužby Soudného dne. Našel jsem fenomén tak horoucí, tak proměnlivé modlitby, která se tolik lišila podle toho, kdo se modlil, že veškeré stopy „moderních“ tlachů, v nichž jako by sama modlitba byla jakýmsi tlacháním, pouhým přeludem
a iluzí, ze mě rázem spadly. O něco později titíž známí na můj návrh pozvali na bohoslužby Soudného dne mého přítele, návštěvu ze Švýcar, doktora Zbindena, který dnes předsedá svazu švýcarských spisovatelů. Prvního večera jsme s mým přítelem Švýcarem proseděli až do půlnoci a druhého dne až do večera a pronikali do textů modliteb, které nám byly pohostinně přeloženy do němčiny, naslouchali jsme zpěvům i tragicky se lámajícímu hlasu starce, který modlitbu vedl, pozorovali jsme tváře starců i velmi mladých lidí vyčerpané postem a námahou nepřetržité modlitby. Jenže my, křesťanští hosté, jsme se odcházeli posilnit, všichni modlící se se bez přestávky postili, dokonce i ti starci, i ti, kteří omdlévali z vyčerpání, nevzali do úst ani kapku vody.

Nikdy se mi přítomnost Božího soudu a noci Soudu – i když tato myšlenka byla poněkud drsná pro moji katolickou představivost nebo platonské koncepce – tak přesvědčivě nepřiblížila. Říkali jsme si s mým přítelem, že současný svět by se v té malé synagoze mohl naučit to nejpodstatnější.

Kolik duchovních sil se ukrývalo pod těmi nenápadnými chaláty. V jedné uličce, té kolem Velké knihovny, sledovali pohyb nejnovějších myšlenek, a ve druhé – oheň neuhasínal ani na chvíli, roznícen asi neméně než před věky.

A k čemu to všechno bylo? Hle, to je zřejmě první mimovolná otázka, v níž se skrývá hluboká výčitka. Je známo, že osud zavražděných dovede nejednoho člověka k blouznění. Ale zdá se mi, že v bojanské synagoze byla odpověď na tuto otázku. A čím více někdo tuto odpověď přeslechl, tím větší bude mít k bludům náklonost.

Loučím se s Kolomyjí s velkou touhou, aby moje pozdravy dosáhly až na druhý břeh. K těm, kteří už dávno nežijí nebo padli jako válečné oběti.

Vzpomínám si na profesora řečtiny Zachariáše Dembitzera, který nás naučil milovat Homéra. Vzpomínám si na svého souseda, spravedlivého starce Berla Lantnera, který když ho odváděli gestapáci, uklidňoval šokované, reptající a v hojném množství shromážděné hochy: „Děti, neplačte, to všecko přichází od Hospodina.“

Vzpomínám si na své židovské spolužáky a přátele, na ty, kdo zemřeli mladí před první světovou válkou jako Marcel Rittigstein, za první války jako Mišo Hules a Mišelka Suchera, o němž nám kněz vždycky říkal: „Podívejte se na něho, má tvář jako Ježíš.“ Vzpomínám si na Hulesovu babičku, která se malými krůčky šourala po Kolomyji a z almužen založila sirotčinec pro židovské děti a osmdesátiletá byla i se svou vnučkou odvlečena hitlerovci. Vzpomínám si na pár chudičkých stařečků od Kosova, kteří nás za okupace pozvali na nocleh za zvlášť mrazivé noci do své zemljanky, i když nás neznali. Desítky a stovky tváří se tísní na onom břehu. Zdravím je.

Přeložil Jan Linka.

Črtu Stanisława Vincenze Lesní žid otiskujeme na beletristických stranách 26 a 27.

ZVEDNĚTE PROSÍM POŘÁDNĚ PRAVOU RUKU!

Několik poznámek k uvádění E. J. v Česku

Popis úpadku postupující demence

Jedna z jejích her dostala v češtině hned několik názvů: Sportovní drama, Hra o sportu, Sportštyk. A možná i sama autorka zatoužila po drobné změně identity, zejména poté, co jí pánové ze švédské Akademie nadělili Nobelovu cenu. Zato ji, dříve prý „enfant terrible kálející do vlastního hnízda“, vzal na milost dokonce i bulvární tisk v rodném Rakousku. A tak se zase jednou potvrdilo, že kdo je bohatý a/nebo slavný, ať si spánebohem dělá, co chce. Elfriede Jelineková, proslulá stejně svou dramatickou literaturou jako břitce ironickými postoji, zvolila namísto odpovědi protiútok. Trvajíc na moci slova, předala štafetu boje za lepší svět svým inscenátorům a vlídné scénické pokyny střídané striktními zákazy uvádění svých her zředila na naprostou rezignaci: „Dělejte si, co chcete.“

A to se díky jejím třem textům, které byly v letošní sezoně pohotově uvedeny na pražské scény, i děje: v A-studiu Rubín se kope do zdi a vaří bramboračka, v Divadle Komedie znásilňují holčičky a čepují pivo, a do toho všeho hercům v akci vyzvánějí mobilní telefony. Laciné fórky, hodné leda tak pro bulvár, bylo by možné namítnout. Ale nezavěšujte, neutrálnější pasáže z dramatiky Elfriede Jelinekové, na něž nelze nabalit všechno to harampádí osočující či adorující její feminismy, ultralevičáctví, pornografie a jiné agrese, které se zrovna šikézně bouří proti duchu doby, jsou hned druhé v pořadí. Podobně jako vybouřená hrdinka hry Klára S. (Divadlo Komedie), když nenápadně, vtipně a rezignovaně konstatuje: „Usiluji také o to skloubit v nejvyšší míře umělkyni s ženou v domácnosti!“ Který průměrně inteligentní člověk někdy nepocítil tenhle holý a citově nezabarvený rozpor mezi konkrétními
potřebami a abstraktními výzvami lidské existence, říkám si. V něm totiž Jelinekové postavy živoří: postavy žen i mužů, jejich veřejných rolí, kultivovaných, proti své kultivaci se bouřících či pohodlně konformních společenských bytostí, primitivních, pomatených, davových nebo osamělých lidských tvorů. Nikoli jen v nelítostném souboji pohlaví, jak je to explicitně zachyceno v obsahově i formálně vyhroceném dramatu Kláry S. a jejích mužů, jak to není ani implicitně naznačeno v monologické poctě prokletému švýcarskému básníku Robertu Walserovi On není jako on (A-studio Rubín) a jak to zcela zjevně utichá po první části velkolepé společenské fresky Sportštyk (Divadlo Komedie).

Čeští režiséři rakouské autorky k tomu všemu přistavují ještě jakýsi kontextuální inscenační nadrámec. David Czesany vkládá do hry On není jako on ekonomickou tematiku, aktuální v komunitě pošetilců oddaných Umění za pouhý hlt horké polévky, David Jařab přesunuje pod dohled ostrahy blázince namísto předepsaně šílícího Roberta Schumanna kompletní personál hry Klára S. a mužstvo Pařízek-Nebeský-Jařab umocňuje evokaci sportovního zápasu nejen fotbalovým hřištěm roztahujícím se přes divadelní jeviště i hlediště, ale i anketou pro diváky jejich Sportštyku. Ne že by obzvláště ve vrcholných okamžicích permanentních sportovních dionýsií, nadmutých konzumní masáží a potřebou ventilace společenského napětí, nebylo v ulicích potažených davy opilých fanoušků patrné, že divadlo je skutečně jakýmsi vzdáleným ostrovem, obydleným několika posledními trosečníky. A ne že by divadlo nepatřilo k jedné z mála komunit, která se vůči
svému okolí nevymezuje jen konkurenčním bojem a agresivitou. Právě v tom zřejmě spočívá jeho (staro)nová společenská funkce i téma, které při setkání s dramatikou Jelinekové upřednostňují tuzemští inscenátoři. Smysl pro kolektiv je mimo sportovní a uměleckou oblast výraz ideologicky zprofanovaný, nicméně právě jako opozitum krátkozrakého individualismu a egoismu příslušníků moderní masy by se mohl opět dočkat rehabilitace.

Tu koneckonců zobrazuje právě Sportštyk, který není jen parafrází antického mýtu o Elektře, ale i socio-filosofickým průřezem v linii Shakespaerova či Calderónova theatrum mundi. Kromě archetypálních mezilidských konfliktů zobrazuje rozpad společenství, stmeleného jakoukoli, třeba náboženskou myšlenkou, na dav osamocených a frustrovaných jednotlivců. A tak je i realizace autorčina ideově rozkolísaného Sportštyku poznamenána rozkolísaným rukopisem: mistrovskými detaily, jako jsou herecké etudy zlých zdravých fotbalistů pohrávajících si s invalidním kolegou jako s mouchou, které trhají křidélka, několikavrstevnými momenty zcizení ve vztahu k postavám hry, účinkujícím hercům i přítomnému publiku, anebo nesrozumitelnými zpívanými pasážemi, přehlušovanými významově nabitou operně-hiphopově-popovou dramaturgií na téma „oběť“. Úvodní monolog umístěný na závěr inscenace pak vyznívá jako nějaká divadelní nihilistická obdoba mýtu
o věčném návratu značky Jelinek.

Intimní zpověď samotné autorky, která jako mírně zakyslá intelektuálka koučuje a komentuje dění na hřišti z výšin svého umpiru, žádnou novou metafyzickou naději nerodí. I ona totiž nakonec přiznává svou potřebu publika, masy, veskrze lidské přítomnosti a jakkoli problematické sounáležitosti. Faustovský rozměr marnosti poznání známe z Goetha, ateisté jsme už od dob Nietzscheho, s Jelinekovou postupujeme dále do soumraku západní kultury minulého století. Knihovna Umberta Eca dosud není spálena, ale pouze opuštěna, protože lidé věku informatiky jsou paradoxně zahlceni jen banalitami: fakturami, úředničinou, elektronickými tlachy, reklamami a sportovními výsledky. Úsilím rodu homo sapiens se tak stala snaha udržet myšlenku ve zmatku dekadence postupující demence. Bohužel i umělecká díla tuhnou často jen do monumentů čiré abstrakce, chladného myšlení odtrženého od pulsujícího těla. Jejich zpětná syntéza je v moci například… divadla.

Pražské inscenace širokoúhlé vidění Elfriede Jelinekové poněkud rozostřují: texty se objevují zpřeházené, seškrtané, jsou v nich obroušeny hrany vulgarismů i feministického zápalu. A proč vlastně ne? Evropská civilizace sklonku 20. století žije rozporem své Hassliebe k vlastnímu špeku, štuku a majstrštyku. Nehovoří o ní zdaleka jen rakouští autoři, jako Bernhard, Schwab či Jelinekové fotbalový antiopus. Vždyť se stačí podívat na reálný fotbal. Nadšená identifikace evropských fanoušků s „národními“ týmy, v nichž mají početní převahu neevropská etnika, je krásně nelogicky limitována mantinely sportovních stadionů. Popis stavu rozporu, podložený nenápadnou, vtipnou a třebas i rezignovanou upřímností – za to se teď v Evropě udělují ceny. Hmm, nemají pánové z Akademie trochu zpoždění?

Autorka je doktorandka na katedře divadelní vědy FF UK.

O neviditelném traumatu a turbofolkové generaci

Kdy a proč jste se rozhodla zpracovat téma traumatu znásilněné ženy?

Úplně první moment, který se ale neváže bezprostředně k filmu, je okamžik, kdy jsem se dozvěděla o ženách z Bosny a Hercegoviny, které byly znásilněny, četla jsem jejich příběhy. Má přítelkyně byla novinářka a mluvila se třemi dívkami, kterým bylo 14, 15 a 17 let. Pro mne, které v té době bylo sedmnáct, to bylo velice šokující, zvlášť když jsem se s nimi později setkala v Centru pro uprchlíky. Neuměla jsem si představit, že by sex mohl být zbraní, součástí války, která může ženu úplně zničit. Bylo to jiné než moje zkušenost války ve městě, kde jsou bomby, ostřelovači atd., ale svého nepřítele nevidíte. Teprve když ho vidíte, když se vás dotýká, tak je to devastující. Znásilňování bylo cíleným ničením celé etnické skupiny. Tento pocit ve mně zůstal a já jsem četla všechno, co jsem o znásilnění během války našla. Mluvila jsem s ženami, které tím prošly, ale stále jsem nevěděla, jestli chci točit film. Byla to jen taková moje
obsese.

Z mého pohledu je příběh Grbavice založen na skutečnosti do té míry, že jsem ten problém velmi dlouho zkoumala, ale je to zároveň absolutní fikce, protože jde o výraz mého světa, mého prožitku, není to nějaká absolutní pravda.

Válečné téma už se objevilo v mnoha filmech, liší se nějak díla, která vznikla těsně po válce, od těch, která válku reflektují z většího odstupu?

Tento film není tak úplně o válce, je o míru po válce. Stále ještě vznikají filmy o válce, jako No Man‘s Land (Země nikoho, režie Danis Tanović – pozn. red.), ale je tu stále více filmů o dnešním životě, o tichých následcích války. A čím dál častěji vznikají i filmy, které se války vůbec nedotýkají, které chtějí jen bavit.

Film působí velice bezprostředně, myslím, že je to zásluhou prace kameramanky, která se stále pohybuje jakoby v centru dění… Točili jste na klasickou kameru?

Ano, je to snímáno na pětatřicetimilimetrový film, ale měli jsme tu nejmenší kameru, aby mohla být kameramanka co nejblíže hercům; aby měl divák co nejmenší odstup. Chtěli jsme film točit na tento formát, protože mi připadá, že všechno, co je spojené s bosenským příběhem, s válkou a zločiny, viděli lidé v televizi, a tudíž vědí, co můžou od zpravodajského obrazu a roztřesené kamery očekávat. To jsem nechtěla, chtěla jsem jiný obraz, který lidé nemají tolik vžitý, najít jiné možnosti zobrazení, využít čistě filmových prostředků.

Ovlivnila nějak snímek vaše předchozí dokumentární zkušenost?

Myslím, že ano, naučila jsem se dívat, pozorovat, a to nejen lidi, ale i místa. Naučila jsem se všímat si detailů, výrazů tváře, pohybů rukou, oblečení. Mám stále před očima reálná místa a situace.

Velice civilně působí i herecké výkony obou protagonistek, jak jste je vybírala?

Mirjanu Karanovićovou možná znáte, v zemích bývalé Jugoslávie je to velká hvězda. Hrála téměř ve všech Kusturicových filmech, objevila se v Undergroundu, v Otci na služební cestě i v tom posledním, Život je zázrak. Ale už poměrně dlouho neměla žádnou velkou roli. Přišla jsem za ní v podstatě jako debutantka, bála jsem se, co mi řekne, ovšem jí se scénář líbil a já jsem byla opravdu šťastná, že tu roli vzala.

Třináctiletou Lunu Mijovićovou, která hrála její dceru Saru, jsme našli ve škole. Bylo to velice dlouhé hledání, chodili jsme od školy ke škole, mluvili jsme asi s dvěma tisíci dětmi, protože jsem věděla, že když nebudu mít dobrou ústřední dvojici matky a dcery, nebude to dobrý film.

Vznikl v podstatě ženský snímek, režii, kameru i obě hlavní role zastaly ženy. Mužské postavy ve filmu působí převážně negativně…

Muži jsou to, čeho se Esma děsí. Z její perspektivy, v jejím světě jsou muži zrádní a nebezpeční. Je obětí mužského násilí, které ale s koncem války nezmizelo, je stále přítomné. Do Bosny a vůbec celé bývalé Jugoslávie přišel divoký kapitalismus ve formě, která je velmi agresivní. To jsem chtěla ukázat ve scénách z klubu Amerika – tento způsob vydělávání peněz, novou vrstvu rychle a převážně nelegálně zbohatlých mužů. Nemyslím si ale, že postava Peldy je negativní, je sice jedním z mužů kolem klubu Amerika, za pasem nosí pistoli, ale s Esmou mají něco společného. Projeví se to, když spolu mluví o identifikaci mrtvých, Esma mu začíná věřit, začíná se s ním stýkat. Jistě, Pelda je pohodlný, snaží se vydělat peníze rychle a co nejjednodušší cestou, ale chci, aby lidé zároveň cítili, že by mohl být jiný, stále má možnost volby… Stejně tak kamarád Sary, který rovněž touží mít vlastní podnik, kde by za něj pracovali ostatní,
auto s tmavými skly a širokými pneumatikami – i on má naději, že se mu jeho sen nesplní.

Zmiňovala jste bar Amerika, který hraje ve filmu důležitou roli. Majitel podniku a jeho kumpáni, napůl mafiáni, mi trochu připomínají postavy z Kusturicových filmů. Tam ale na rozdíl od vašeho snímku má toto prostředí jistou lehce výsměšnou poetiku…

Nemyslím si, že jsou postavy z Grbavice podobné postavám z Kusturicových filmů, i když jsou to také často napůl gangsteři. Chtěla jsem zobrazit novou generaci mladých mužů, kteří jsou spojeni s takzvanou turbofolkovou hudbou, jak se u nás říká. Kultura turbo folku, která Jugoslávii zaplavila začátkem devadesátých let, byla podle mě mentální přípravou k válce. Dříve byla v Jugoslávii komise pro kýč, když jste zpívali kýčovitou píseň, museli jste platit dvojnásobné daně a nemohli jste být tak často v televizi. Samozřejmě, že to bylo mnohokrát zneužito, ale mělo to něco do sebe. Tento druh hudby naprosto vymývá, blokuje mozek, ale o to víc podporuje emoce. Před natáčením jsem ze studijních důvodů navštívila hodně takových klubů, přestože tu hudbu nenávidím. Lidé jsou jí emocionálně vybuzeni až na samé hranice. Jsou schopni vyjít ven a okamžitě začít bojovat, a ještě horší je to, že jsou velmi snadno manipulovatelní. Tahle
hudba působí jako droga.

Hlavní hrdinka projde ve filmu určitou katarzí, podaří se jí otevřít se, začít o svých pocitech mluvit. Může ten snímek pomoci ženám s podobným osudem, aby se se svým traumatem vyrovnaly?

Je příliš brzy, abych věděla, jestli o svém traumatu nějaké ženy na základě mého filmu začaly mluvit. Ale spolupracovala jsem s těmito ženami předtím, než se Grbavica začala natáčet, konzultovala jsem s nimi i scénář. Těsně před tím, než se film promítal na Berlínském festivalu, jsem šla do jejich organizace a řekla jim: „Podívejte se, jsme pozváni na Berlinale, dá se předpokládat, že se o film budou zajímat média, zkusme vymyslet, jak toho využít ve váš prospěch.“ V té době totiž ještě nebyly znásilněné ženy považovány za válečné oběti. Rozjeli jsme celou kampaň, sbírali jsme podpisy mezi diváky, pak jsme šli s peticí do parlamentu a požadovali jsme, aby se změnil zákon. A nakonec se nám to skutečně podařilo. Zákon uznal znásilněné ženy jako oběti občanské války a díky tomu také nemusí absolvovat složité dokazování, že jim bylo skutečně ublíženo. Když vám ustřelí nohu, je to zřejmé, ale trauma ze znásilnění nemusí být na
první pohled vidět a ženy se často stydí o tom veřejně mluvit. A myslím, že jim film pomohl i psychicky, o jejich problémech se mluvilo v médiích, aniž o tom musely mluvit ony samy. Teď jde ještě o to najít peníze na jejich podporu.

Druhé dějství

V doprovodném textu k výstavě největší prostor zaujímá výčet nejrůznějších pojmů klasické teorie dramatu. Rovněž při vymezení svého pojetí vztahu mezi kurátorskou představou a výstavou samotnou se Vít Havránek drží divadelní terminologie. Výstava by podle něj „neměla být ilustrací nějakého textu nebo ideje (k čemuž často dochází), ale inscenací tohoto textu v konkrétních podmínkách“. Každé ze tří jejích zastavení by mělo ukázat trochu odlišné složení umělců při zachování jednotného jádra koncepce. Toto jádro je v textu k výstavě určeno dost specificky a opět pomocí divadelních paralel: důraz se v prvé řadě neklade na téma (to, o čem se vypovídá) ani na umělecký přístup (jak se o tom vypovídá), nýbrž na „hrdinu-hrdinku“ (toho, kdo pronáší výpověď). Další rozvedení kurátorského záměru podává již celkem jasné obrysy umění, se kterými se zde můžeme setkat: výstava si klade za cíl vynést na světlo „existenciální motivace“ konceptuálně
uvažujících umělců. Jedná se o formulaci smysluplné a nosné koncepce, jež umožňuje splnit další deklarovaný cíl výstavy – ve třech místech jejího konání společně představit cizí autory, kteří zde dosud nejsou známi, společně se zavedenými představiteli místní scény.

Pár kritických poznámek

Uplatnění divadelní logiky při koncipování výstavy vypadá na první pohled lákavě, nelze však neupozornit na politicko-ekonomické předpoklady, které tato dramaturgie odráží. Tři scény, na nichž se odehrává dané představení, jsou třemi sídelními městy Tranzitu, „iniciativy v oblasti současného umění“, přičemž českou sekci Tranzitu vede právě tvůrce výstavy Vít Havránek. Snadno se tedy nabízí domněnka, že kurátorský obrat k „archetypální divadelní logice“ je pouhou účelovou reakcí na výhodné logistické podmínky.

Ať je tomu s původem divadelní inspirace jakkoli, její zdůrazňování značně ovlivňuje výslednou podobu výstavy, a to ne vždy ku prospěchu věci. Ke každému vystavenému projektu jsou přiřazeny kobereček a židle, jež asi mají vyznačovat osobní prostor jednotlivých autorů. Tyto scénografické prvky instalace ani tak nenaplňují tezi o výstavě jakožto „inscenaci“, jako spíše tuto tezi ilustrují, a tím ji vlastně podkopávají.

V instalaci výstavy je patrná snaha o čitelnou dramatickou strukturu, která však jednou vede k problematickému důsledku, podruhé se někam vytrácí. Jako úvodní díla, jež mají naznačit celkový charakter výstavy, byly zvoleny práce využívající tištěné či znějící slovo. Dvě první místnosti galerie jsou jimi zahlceny, a působí proto těžkopádně a nepřehledně. Ve vstupním prostoru se navzájem neutralizují naléhavé video Alana Curralla Vzkaz mému nejlepšímu příteli (v Praze mimochodem vystavované již potřetí) a patetický textový projekt Borise Ondreičky. Video Saskie Holmkvistové je takřka nemožné sledovat kvůli nešťastnému umístění v průchozím prostoru vedle plakátů Lise Harlevové a nepřesvědčivé autoreferenční práce Jána Mančušky. Oproti této přehuštěné expozici tvoří vyprázdněnou a vybledlou peripetii velká místnost s pracemi Stana Filka, Barbary Visserové a Silvie Vondřejcové, mezi nimiž jsem nenašel žádný vztah.

Asi nejslabším aspektem výstavy je úsilí o vyváženost výběru „dramatických postav“, které se v případě některých zúčastněných českých umělců poněkud minulo cílem. Za sympatickým zařazením obrazů Igora Korpaczewského je až příliš cítit politická korektnost, v souladu s níž je potřeba konceptuální výstavu rozředit pár ukázkami malby (v daném případě jde doslova o „pár“ – o dva obrazy). Z malířů by zde mohl být zastoupen ještě minimálně Josef Bolf; výstavu by také určitě obohatily práce Václava Stratila. Naopak nepochopitelné je rozhodnutí vystavit kresby pastelkami od Silvie Vondřejcové, jinak snaživé autorky frázovitých performancí.

Existenciální zdroje konceptuálního umění

Přes zmíněné výhrady se domnívám, že pražské druhé dějství projektu Já představuje neoddiskutovatelný přínos, a to jednak díky neotřelé kurátorské koncepci, která, ač její formulace v tiskové zprávě je zatížena téměř odstrašujícím intelektuálským balastem, v posledku dává výstavě pevnou jednotící linii, jednak díky množství kvalitních uměleckých děl, jež jsou zde k vidění. Najdeme tu na místní poměry nevídanou koncentraci vynikajících prací od etablovaných umělců ze světových center (Lawrence Weiner, Martin Creed, Bas Jan Ader) i od mladých tvůrců z periferií (Fikret Atay, Pavel Braila, Ivan Moudov). Jako nejucelenější část výstavy, kde jsou prezentovány projekty, jež se navzájem dobře doplňují a zároveň viditelně odrážejí jádro celkové koncepce, se mi jeví místnost s díly Lawrence Weinera, Jiřího Kovandy, Jiřího Skály a Romana Ondáka v patře galerie. Konfrontace prací v odlišných médiích od autorů čtyř generací a ze tří
zemí odhaluje vnitřní spřízněnost, která spočívá ve spojování konceptuálního přístupu s nepřenosnou osobní zkušeností. Nejedná se o nahodilou podobnost, ale o skutečnou blízkost, kterou zároveň nelze beze zbytku svést na přímý vliv (doložitelný u Jiřího Kovandy a jeho nedávného studenta Jiřího Skály). Zde máme co do činění s „inscenací“, která potvrzuje nosnost koncepce výstavy: koncentrací na to, jak jsou určité podoby ideového přístupu v umění zakořeněny v základním zájmu člověka o své vlastní bytí. Výstava zprostředkovává intenzivní zážitek setkání obecného (světový umělecký jazyk) a jednotlivého (lokální a soukromé kontexty). Opětovně se tak aktualizuje optimistické podezření, že za dobovými uměleckými trendy a politikou kulturních institucí by se přece jen mohl skrývat opravdový osobní zájem umělců.

Autor vystudoval FHS UK.

Stopy, znamení a šumy

Umělec musí mít vizi

Magdaléna Jetelová (1946), konceptuální umělkyně českého původu žijící v Německu, zaznamenává dlouhodobě úspěchy v zahraničí. Dne 2. 7. 2006 obdržela v Řezně v Kunstforu Ostdeutsche Galerie významnou Cenu Lovise Corintha (Lovis-Corinth-Preis). Autorka se narodila v Semilech v bývalém Československu. Ve svých 35 letech emigrovala do Spolkové republiky Německo a pobývala postupně v USA, Velké Británii, Austrálii. Dnes žije a působí v Düsseldorfu a Mnichově.

Úspěšná výstava New art, realizovaná již roku 1983 v londýnské Tate Gallery, otevřela Jetelové dveře do uměleckého světa tehdejší západní kultury. Ihned následovaly další její účasti na významných kolektivních projektech (například The Sixth Biennial of Sydney, Documenta 8 v Kasselu, New York – The Museum of Modern Art ad.). Zařadila se poměrně brzy do kontextu západního umění, získala několik ocenění. Finanční a společenská stabilizace jí umožnila rozvoj komplexnějších, náročnějších a velkorysejších autorských projektů. Ty vznikaly během více než dvaceti let na různých kontinentech a v různých zemích světa (Japonsko, Island, Jižní Korea, Austrálie ad.). V roce 1990 byla Jetelová jmenována profesorkou sochařství na Kunstakademii v Düsseldorfu a působila zde až do roku 2004. V současnosti vede
sochařský ateliér na Akademii der Bildenden Künste v Mnichově.

Vaše rané práce, vznikající v době normalizace v Praze, zaznamenaly v cizině velký ohlas. Jaká byla tehdy v Československu situace?

Po okupaci v roce 1968 se situace radikálně změnila. Výstavní prostory začaly sloužit opět pouze státní normalizované kultuře, selekce výstav byla kontrolována a řízena centrálním aparátem a podléhala silné cenzuře. Středem zájmu mladé generace bylo hledání možností vystavovat v nekonvenčních, alternativních prostorech – dokladem jsou například poloilegální výstavy v pražském klubu Chmelnice nebo projekt Pražské dvorky. Pokoušeli jsme se i o recese, které měly povahu velmi mírných intervencí. Víc dovoleno nebylo. A tak se najednou před Uměleckoprůmyslovým muzeem, kde se právě konala výstava židlí, objevila třeba má socha Sestupující židle.

Sestupující židle je použita v podobném kontextu jako Duchampova Dívka sestupující se schodů. Jedná se o inspiraci Duchampem, a pokud ano, je nahodilá, či záměrná?

Strategie změny prostoru a významu obyčejných věcí je určitě společná. U Duchampa mě zajímá právě jeho schopnost vyjmout jednoduché předměty z každodenní reality a zařadit je jako objekty do nového kontextu.

Předmět denní potřeby jako židle je absurdní svou banalitou. Hledali jste (generačně) v použití těchto absurdních předmětů nějaká východiska z těžké politické situace země?

V roce 1967 jsem studovala v Itálii na milánské Accademii di Brera, kde jsem se setkala s umělci hnutí Arte povera. Ti ke své tvorbě používali podobné předměty. Cítila jsem se tehdy svobodně, ale viděla všechno jakoby zvenku. Po roce 1968 se situace razantně změnila, veškeré informace ze Západu byly opět cenzurovány a postupně stále sporadičtější. K tématu izolace a pocitům absurdity jsme dospěli zcela přirozenou cestou.

Jaké byly tehdy životní podmínky umělce v Československu?

Jako umělci jsme žili v absolutní nouzi a bídě, rozhodně ne z prodeje umění! To bylo nemyslitelné.

Vraťme se k vaší emigraci v roce 1985. Co to pro vás znamenalo?

Dnes, s odstupem, bych to přirovnala ke skoku do ledové vody… Nebyla možnost návratu. Všechny mosty byly jedním rozhodnutím spáleny. Je těžké tuto situaci nějak konkrétně přiblížit a sdělit. Ovšem všechno má vedle záporných i kladné stránky. Mezi ty pozitivní patřila vzácná osobní setkání s umělci, jako byli Mario Merz, Joseph Beuys, Richard Serra, Allan Kaprow, Andy Warhol a další.

Do devadesátých let jste pracovala především se dřevem, ale už v tomto období jste se paralelně zabývala fotografií, obrazem, objektem, instalací a vlastním řešením monumentálního prostoru. Co vás přivedlo k tomu věnovat se fotografii a – přeneseně – obrazu?

Každá myšlenka potřebuje svůj materiál. Omezovat se jen na jedno médium by bylo pro mě nesmyslné a nemyslitelné.

V souvislosti s vaší tvorbou se mluví o land artu, uveďme například projekt Atlantický val. Dvě jednotky, na které je pomyslně rozdělena planeta, mají hranici probíhající právě Atlantikem, vodní hladinou, pouze na Islandu je tato hranice zachycena na pevnině. Tady jste tuto „demarkační“ čáru vyznačila laserem. Velkolepá akce, z které dnes zbyla pouze dokumentace…

Není to žádná dokumentace, ale cíleně zachycené a pečlivě vybrané snímky. Je to doslova inscenovaná fotografie, ale jinak než například u Jeffa Walla.

V Muzeu užitého umění (MAK) ve Vídni jste nechala zasypat červeným pískem z Gazy starý historický prostor. Zásyp vytvořil tvar pyramidy vrůstající do historizujícího objektu. To je typické pro vaši práci – monumentalita a přitom precizní, bezchybné provedení. Kdo všechno se na těchto projektech podílí?

Pracuji ráda s různými technologiemi, s fiktivním posunutím času, ráda záměrně vytvářím nové významové vazby. Každý umělec musí mít silnou vizi a zároveň, obrazně řečeno, citlivost motýlích křídel. Jak známo, žádné recepty pro tuto citlivost ovšem neexistují.

Manipulujete s prostory, zasazujete do nich něco, něco z nich zase amputujete, něco násobíte apod. Na kampusu v Pittsburghu 1999 zmizely díky vám dva prostory v ploše louky. Nebo v hannoverském Kunstvereinu jste naimplantovala muzeum do muzea. Celou budovu jste posunula o jedenáct stupňů. Co vás tak baví na hře s prostorem?

Architektuře v souvislosti s prostorem je oprávněně připisována funkčnost. Ale pro volné umění funkce podmínkou není. Zajímají mě prostory vědomí a jejich významové posuny.

Jste stále ve světě – v Japonsku, Koreji, Mexiku, Španělsku. Neustále v nových prostorech a mezi novými lidmi. V Německu jste zaznamenala úspěchy, ale vůbec nejvíc příznivců máte v anglosaském prostředí – ve Velké Británii a USA…

Británie mě přijala opravdu velkoryse, s přátelskou otevřeností, ale v Německu jsem zase mohla realizovat technicky velice náročné věci. Obě prostředí jsou pro mě důležitá.

Neměla jste někdy vnitřní naléhavý pocit, který by vám řekl: „dost, stop, to, co jsem vymyslela, už je moc velké, nerealizovatelné, utopické“?

Nikdy jsem nehledala hranice, ale spíše šla za svobodou rozhodnutí. To je vlastně to jediné, co je nám dopřáno, tak proč bych se tohoto potěšení měla dobrovolně vzdávat?

Zprostředkovala a z němčiny přeložila Milena Oda.

CD DVD

Výkřik / Il grido

Režie Michelangelo Antonioni, 1957, 116 min.

Raná tvorba Michelangela Antonioniho není mediálně tak prezentovaná, jak je tomu u jeho vrcholné „tetralogie citů“ z 60. let. Přesto jde o pozoruhodné snímky s nezpochybnitelnou autorskou pečetí, vypovídající mnohé o jeho budoucí tvorbě. Postupně v nich vykrystalizovalo několik nosných prvků jeho filmů: pocit odcizení, beznaděj a bezútěšné prostředí moderní společnosti. Drama Výkřik je asi nejpesimističtějším z jeho prvních děl. Životní pouť mladého dělníka, který se v izolovanosti moderní industriální společnosti víc a víc propadá do beznaděje, bezprostředně předchází „tetralogii“, v níž se hrdinové ocitají v podobných dilematech, tentokrát ovšem v čistě intelektuálském prostředí. Výkřik je natočen tak trochu jako film o cestě v kruhu. Jeho hrdina putuje krajinou severní Itálie, aby svou pouť zakončil ve stejném místě, kde začal – na vysoké tovární věži. Antonioni pracuje i s prvky neorealismu, jehož přímému vlivu
se jinak ve svých autorských celovečerních filmech spíše vyhýbal. Film u nás vydává na DVD společnost Levné knihy. Po všech stránkách je provedení disku stejné jako jiné tituly tohoto vydavatele: uspokojivý obrazový přepis s originálním zvukem a nevypínatelnými českými titulky. Výkřik je hoden větší pozornosti, než jaká mu je obvykle věnována.

Petr Gajdošík

Můj miláček ráže 6,65 / Dear Wendy

Režie Thomas Vinterberg, 2005, 101 min.

Film režiséra Rodinné oslavy podle scénáře Larse von Triera se může zdát zajímavým počinem v jinak fádní nabídce nových DVD. Slavná jména ale nemusí být zárukou dobrého filmu. Zřejmě mělo jít o moralistně alarmující příběh, jenž by varoval před volným prodejem zbraní a světem, kde má každý svou „stříkačku“. V příliš jednoduše a očekávatelně vystavěném příběhu se ale nedá věřit ničemu. Jako by všechny autorské fabulační střely mířily vedle anebo vůbec nedoletěly. Myšlenka pacifismu se zbraní v ruce, jež je sama o sobě protimluvem, se v rámci chlapeckého klubu, jejž založí původně nemilitantní hoch (proč vlastně?), stává nedospělou až nereálnou zápletkou, která skrze platonické výlevy členů klubu k jejich miláčkům (tedy zbraním) spolehlivě vyvolá spíše pocit trapnosti. Nevíme, proč jsou ti mladí lidé takoví, jací jsou, kde se vzala jejich až žárlivá láska k chladným kusům kovu, a nakonec není ani jasné, čím je militantní pacifismus.
Zřejmé je jen to, že příběh nemůže skončit dobře, a tak už jen čekáte na konec, v němž budou všichni (se zbraní v ruce) zastřeleni. Tvůrcům filmu by možná stačilo držet se reality, která je hrůzná i bez milostných vztahů mezi lidmi a zbraněmi. Dala by se využít třeba černá kronika; poetizující přístup v místech, kde žádná poetika není a nemá co pohledávat, vypadá nevěrohodně. Divák má po zhlédnutí filmu chuť pořídit si také zbraň a sprovodit ze světa jeho autory.

Lukáš Rychetský

Být mladý / Progulka

Režie Aleksej Učitěl, 2003, 87 min.

Snímkem Být mladý jako by se Aleksej Učitěl pokusil navázat na filmy francouzské nové vlny, především Godardova Julese a Jima nebo současnou romanci Richarda Linklatera Před úsvitem. Celý děj se totiž odehraje během jednoho odpoledne, když Aleksej osloví na ulici sympatickou dívku Olgu. Okamžitě se do ní zamiluje, nabídne jí výlet do Moskvy a dokonce i svatbu. Chce ji však nejprve představit svému nejlepšímu kamarádu Pjotrovi; když se však Pjotr objeví, začne milenecká idyla drhnout. Zájem o mladou dívku mají najednou oba a ona jako by si neuměla vybrat. Nakonec však odkryje své tajemství, které ukáže, že je vlastně všechno jinak. Snímek je natočen ruční kamerou, která téměř nepřetržitě sleduje hlavní hrdiny, chvíli zblízka, chvíli přes rušnou silnici s minimem střihů. V některých okamžicích dokonce nechává trojici odejít a zaměří se na někoho z kolemjdoucích a sleduje jeho krátký osobní příběh, který je dílkem mozaiky ve velkém příběhu
města Petrohrad. Na rozdíl od filmů Godardových a Linklaterových tu ale něco chybí. Jsou to inteligentní dialogy, zajímavé postavy a přesvědčivé herecké výkony. Místo toho tu najdeme jednoduše vymezené typy: Aleksej představuje naivního romantika, Pjotr pragmatického drsňáka, Olga je tajuplně nijaká a všichni řeší, kam vyrazí dál. Snímek s jistě vysokými ambicemi tak upadá do průměru… navíc má DVD dost odpudivý obal.

Jiří G. Růžička

The Movies: Stunts and Effects

Activision 2006

Hra The Movies poskytla hráčům možnost stát se manažerem filmového studia, starat se o herce, úklidové čety, rozpočty, scénáře a – především – natáčet vlastní filmy. V jednom balíku tak byla jak klasická strategická simulace, tak kreativní nástroj pro všechny, kdo kdy chtěli natočit vlastní snímek v libovolném žánru. Úspěch slaví především ona filmařská část, kdy si můžete s hrou pohrát, namísto abyste se jen učili její zákony a slepě vykonávali zadané úkoly. Datadisk Stunts & Effects rozmnožuje původní hru o přítomnost speciálních efektů a kaskadérských kousků, které markantně zvyšují atraktivitu natočeného filmu. Na čistě herní straně jde o přidání nových budov a kulis do natáčecích studií plus profese kaskadérů, na druhé straně – filmařské a zajímavější – získáte větší volnost při nastavování kamerového úhlu a užijete si s definováním právě kaskadérských aktivit. Bez problémů můžete zrekonstruovat nebezpečné scény ze svých
oblíbených filmů nebo si vymyslet monstrózní bouračku s kaskadéry vylétajícími z oken aut. Stunts & Effects je vítaným doplňkem, který dává hře akční šmrnc (samozřejmě ne ve smyslu akčního žánru) – otázkou je, proč obsah datadisku nevyšel v původní hře, ale teprve teď za něj musíme doplácet. Vydavatelský kalkul tak celkový dojem mírně kazí.

Pavel Dobrovský

Ellen Allien & Apparat

Orchestra of Bubbles

BPitch Control 2006

Módní vlna kooperujících producentských veličin dorazila i do elektronické hudby. Ale nejen do jejích progresivnějších přítoků. Na jaře letošního roku se objevilo společné album mystika Apparata a temperamentní technařky Ellen Allien. Zatímco se Apparat pohybuje už několik let na špici experimentální laptopové scény, Ellen to má trochu jinak. Balancuje na rozmezí rovnější Intelligent Dance Music a surovějšího techna. Na jejich společném počinu ale žádné tracky s halovým potenciálem nehledejte. Najdete tu naopak violoncello protkané samplerem a dalšími efekty, kraftwerkovsky znějící syntezátory s primitivním, a přesto vše říkajícím rytmem nebo beaty rozsekávající mužskou recitaci a zvuk barokních smyčců. Deska Orchestra of Bubbles je otázkou kompromisů – přesto dopadla na jedničku. Když už se rozjede hutnější basová linka, Apparat ihned přispěchá s ozdobnými kudrlinkami a výhybkami. Progresivní muziky je všude jako plevelu, tak co ji zkusit
utopit v nejrůznějších efektech a vylomeninách? A třeba i za cenu toho, že se pár skladeb dostane na dosah středního proudu. Proto je zbytečné hledat spojitost mezi Orchestrou a původní tvorbou Ellen a Apparata, spolupráce jen přiblížila jejich hudbu většímu počtu posluchačů. Je otázka, jestli se opět rozdělí, nebo se z Bublinového orchestru stane regulérní projekt. Současné turné nasvědčuje, že reálnější je druhá možnost.

Ondřej Stratilík

Sufjan Stevens

The Avalanche – Outtakes and Extras from the Illinois Album

Asthmatic Kitty Records 2006

Když se písničkář Sufjan Stevens připravoval na natočení alba o státě Illinois, měl v plánu zpracovat námět v rozsahu padesáti skladeb a vydat jej na dvou discích. Od tohoto záměru nakonec ustoupil. Pozitivní reakce na Illinois ho následně nepřímo donutily k zveřejnění dodatečného, veřejnosti dosud neznámého materiálu. Jak už název napovídá, jde převážně o skladby, které neprošly závěrečnou selekcí. Čestnou výjimkou je úvodní The Avalanche, která byla již dříve přidána jako bonus k vinylové verzi Illinois. Sufjan ji zakomponoval do hlavního názvu a poukázal tak na její výjimečnost. Skladba totiž nad zbytkem vyčnívá svou uvolněností a jednoduchou harmonií, postavenou na autorově oblíbeném banju. Ze zbylých dvaceti skladeb zaujmou letně rozjuchané Dear Mr. Supercomputer a The Henney Buggy Band, ukolébavka Pittsfield nebo tři různé verze skladby Chicago. Nelze však říci, že by se propracovaností rovnaly materiálu prvotnímu. The Avalanche je
pouze slabší odnoží Illinois a zároveň nástrojem pro udržení posluchačovy pozornosti před nadcházejícím albem, které se s největší pravděpodobností zaměří na stát Minnesota.

Michal Štůsek

Hudební festival Melt!

Se sklenicí vína v ruce, zapáleným doutníkem v popelníku a nohama v pohodlných papučích mohu směle prohlásit: splnil jsem si sen dvou generací. Ve svých jedenadvaceti jsem mezi rekordním počtem třinácti tisíc návštěvníků poprvé naživo spatřil stěžejní postavu elektronické hudby posledních dvaceti let – Aphexe Twina. Jaké štěstí. Ovšem festival Melt! toho nabídl mnohem víc a vykřičník za názvem mu sluší. Kyklopskými velerypadly hnědého uhlí počínaje a křehkou elektronickou umělkyní Ellen Allien pod jejich koly konče.

Trochu mě zaráží, jakou PR kampaň udělali čeští publicisté dánskému Roskilde. Určitě je to festival světového jména, jenže staví na dnes už vesměs protřelých kapelách kytarové a „soft-elektronické“ scény, zatímco o Meltu jich většina mlčela. A přitom se tahle přehlídka v saské postprůmyslové oblasti Ferropolis u městečka Gräfenhainichenu snaží o něco úplně jiného: složit jednolitý line-up z velkých jmen popu (Pet Shop Boys, The Streets) a hvězd „jiné“ hudby (Matthew Herbert, Apparat). Němcům tato rovnice letos opět vyšla. Beze zbytku.

Edituj kytary

Celá Ferropolis, „železné město“, připomíná jinou planetu. Areál obklopený jezery, v jehož středu stojí pět obrovských zrůd s několika končetinami neboli osmdesát metrů vysoké, strach nahánějící kolosy určené pro povrchovou těžbu jakožto reminiscence časů NDR, za níž se tu vytěžily tisíce tun hnědého uhlí. Lepší kulisu si Aphex Twin ke své hře „Industriální inferno” nemohl přát.

I když jsme dorazili až v sobotu odpoledne, kvalitnější část programu byla ještě před námi. Po detailním ohledání celého areálu a vyfocení všech venkovních scén, pojmenovaných podle tří monstrózních rezavých miláčků, začínají na hlavní stage, nazvané Medusa, němečtí Klee. Nedá se říci, že by kromě uječené zpěvačky a převazbené kytary nabídli něco zvlášť zajímavého. A tak pomalu přecházím ke kryté Gemini stage. Tady po několika minutách spouští tříčlenný projekt Pitchtuner, první příjemné překvapení přehlídky. I když jde o živou kapelu se třemi hudebníky, energie pulsuje z mašinek odbíjejících rovným beatem. Snaží se sice o originální uchopení elektroniky, ale jejich hudba nezapře, že v mládí vzhlíželi ke Kraftwerk. Typicky analogový záchvěv čouhá z každého taktu: Pitchtuner jsou zkrátka kapela, která oblékla pionýry elektroniky do poloakustické podoby. Spěchám na hlavní scénu na britské Editors, hvězdu současného kytarového nebe,
srovnávanou s nedostižnými newyorskými melancholiky Interpol. I když se v té kupě současných kytarovek nedá najít moc originálů, Editors jsou přece jenom o něco invenčnější a hlubší ve výrazu (skvělá, adekvátně nazvaná skladba Munich). Nedělají ze sebe žádné pozéry v retro kostkovaných vestách, nýbrž jasně dokazují, že i pop se dá hrát trochu jinak. Oživme staré klišé: že by noví Radiohead?

Pojď k tatínkovi

Na vedlejším pódiu začíná hrát německé uskupení Das Pop. Nic o nich nevím, ale zástupy Němců směřujících stejným směrem mě utvrzují v intuitivním přesvědčení, že by mi neměli uniknout. Chyba lávky. Zpívající bubeník sice dokáže tvrdými údery vyhecovat celý dav, ale to je tak asi vše. Jdu si už radši vyšlapat své místečko na Sputnik stage, kde za chvíli odstartuje svou show populární soulový bijec Jamie Lidell. Jenže DJ Gunjah svůj techhouseový set protahuje, Lidell ve zlatém županu sedí vedle něj a posmutněle se dívá do podlahy. Konečně po deseti minutách začíná. I když mě na pražském festivalu Sperm (viz A2 č. 10/2006) příliš nezaujal (opět ta nevyplácející se velká očekávání?), pro tentokrát měním názor. Zběsilý beatbox, klidné soulové polohy proštípané útoky sampleru. Skladby City nebo Multiply zapůsobily na obecenstvo jako přesně mířený projektil. Jenže o kousek dál začíná Matthew Herbert se svým bandem. Je mi líto opustit rozjetého Lidella, ale
konceptualistu Herberta jsem zatím vždycky (naposledy nedávno v Praze) propásl. Nelituji. Herbert, mimochodem také v emblematickém zlatém županu, staví skladby na jediném slově či ruchu, který transformuje ve svém laptopu. Elektroniku pak modrým sametem obalují tři vokalisté a dechová sekce. Tahle hudba vytváří z kryté scény koncertní síň. Sem tam sice Herbert zrychlí, ale většina písniček se pohybuje v měkké, sofistikovaně houpavé náladě. Je to ještě elektronika, nebo už moderní klasická hudba? Povíme si za pět let.

Mezitím se na Medusa stage chystá jedna z nejočekávanějších person večera, britská hvězda stylu zvaného grime, Mike Skinner aka The Streets. Němci jeho britský hip-pop milují a dávají to najevo. Když Skinner rozkáže dřepnout, několikatisícový dav se opravdu schoulí k zemi. Na pódiu deklamuje s celou kapelou, nicméně všechnu pozornost strhává stejně na sebe. Skinner je zkrátka rapper-vypravěč se zatraceně jasným názorem na svět, kterému ovšem zároveň nechybí nadhled a specifická citovost.

The Streets odcházejí, zvukaři přivážejí stůl s mixážním pultem, za nimi kráčí menší dlouhovlasý muž s batůžkem: Richard D. James aka Polygon Window aka AFX, jak se vám zlíbí, zkrátka Aphex Twin. Chvíli to trvá. Ale co. Těch pět minut už vydržím. Už.

Úvodní ambientní selekce, Aphex se schovává pod stolem, nikdo neví, kde je. Až s první rozjetou skladbou se zvedá, pozdraví fanoušky, manželka s novorozenětem zabaleným v dece ho přichází políbit a show může začít. Techno sekvence mě nechávají poměrně chladným; až když hudbu začnou zdobit kudrlinky a nepravidelné beaty, začíná ve mně pobublávat krev. AFX se přes skladby Windowlicker a slavnou ódu na vyšinutost jménem Come To Daddy, kterou s německým přízvukem zpívá celý desetitisícový dav, dostává až k specificky pojatému drum’n’bassu. Tempo se neustále zrychluje až k nezvladatelnému tzv. drill’n’bassu. BPM (počet úderů za minutu) se dostává nad hodnotu 220, tohle už je opravdu síla. K tomu si připojte naturalistickou projekci VJe Retrodeutsche Porna, srovnatelnou s tvorbou videoklipového ekvilibristy Jamese Cunninghama, a navíc osm vozíčkářů se znaky Aphexe mezi vidlicemi kol, kteří na pódiu hrají
basketbal a vytvářejí nejrůznější taneční kreace. Jeden z nich si prý zahrál i hlavní roli ve videoklipu Rubber Johny (písnička Afx237V7).

Čím blíž byl konec Twinova nekompromisního setu, tím více gradovala atmosféra i beaty. Tohle už nebyla klasická party, ale hra všemocné dlouhovlasé kočky vyzbrojené kalibrem zpěvných vokálů, strašidelných samplů a vražedných rytmů, s davem bezmocných a zpocených myší, zbožňujících svého mučitele. Aphex svým radikálním vystoupením ukázal, že síla elektronické hudby ještě nebyla zdaleka vyčerpána. A že její hlavní potenciál se možná teprve objeví. Je konec. AFX se poprvé za celý set podívá na lidi a zdviženým palcem poděkuje. Usrkne piva, sbalí laptop do batohu a mizí.

Vzpomínej na budoucnost

Většina lidí se přesunuje za vtipálky jménem 2manyDJs, kteří se neštítí žádného bootlegu, jiní se trousí na Sputnik stage, umístěnou takřka v soukolí jednoho z rypadel za kvazitechnařkou Ellen Allien, miláčkem našich západních sousedů. Čekal jsem od ní více „bublinkových“ experimentů (viz minirecenze na s. 30 – pozn. red.), vytvořených společně s kolegou Apparatem, jenže dav si v tuhle chvíli žádá něco jiného. Rovné čistokrevné techno. Ellen vychovaně poslechla a pouští jednu dunící desku za druhou.

Nightmares On Wax na hlavním pódiu zvučí hodně dlouho, nicméně trpělivě prodlévám. Třetího reprezentanta londýnského vydavatelství Warp si přece nenechám ujít. George Evelyn konečně pouští skladbu Les Nuits, do které začne zpívat první vokalistka. Nakonec je na pódiu celkem pět lidí, to už je slušný soundsystém. Jenže Nightmares možná až příliš uhlazeně uklidňují a uspávají, zařadit je hned po Aphexovi nebyla nejšťastnější dramaturgická volba.

Ranní probuzení tak přichází až s legendou drum ’n’ bassu Roni Sizem a MC Dynamitem. Letos na jaře na pražské Harfě hodně zklamali, ale v neděli při východu slunce nad německým brownfieldem získala jejich produkce na atmosféře. Size začíná s úplně stejným playlistem jako na českém festivalu Let It Roll, dokonce i Dynamite rapuje dost podobně. Unaveným tanečníkům se jejich způsob hraní „tři-minuty-tanec-čtyři-minuty-kecy” zamlouvá. Rozednívá se. Hledám své, v noci ztracené kamarády. Naposledy si procházím areál. Na rozloučenou pouští Roni Size skladbu Remember The Future projektu London Elektricity. To sedí.

Autor studuje žurnalistiku na FSV UK.

Pixies v Praze

Za Sydem Barrettem

Česká identita? Padesátá léta

Před časem běžel na veřejnoprávní televizi vynikající dokument o dějinách německého filmu. Zatímco v podobném Vachlerově projektu jsme viděli typickou českou rozpravu na kádrovém oddělení a poslouchali všelijaká předčítání ze svodky, ve zmíněném dokumentu tvůrci použili úžasnou metodu: do každé promluvy prostřihávali obličej tvůrce, který je promluvou konfrontován, a který byl natáčen při jejím sledování. Tím dokument zobrazil německý film v rozporném, dramatickém celku. V jedné chvíli, na pozadí očí Leni Riefenstahlové, jeden z tvůrců vlny šedesátých let prozradil zvláštní mystérium o identitě filmaře: Každý filmař musí navazovat na tradici své země. Film je podivuhodně neautonomním tvůrčím aktem. Natolik neautonomním, že vlastně nelze natočit nic an sich, bez dědictví těch přede mnou. Tahle zákonitost – mysteriózní na rovině tvorby – pak spolehlivě a již celkem logicky funguje i na rovině percepce. Ten, kdo se vymkne
z historického těla filmové tradice své země, nenalezne většinou diváka. Nemůže ho nalézt. Nejen proto, že plátno a obrazovka jsou scénou veskrze rituální, obsedantní, kde divák vyžaduje opakováním vnášet do svého dekontextualizovaného industriálního života jistotu. Ale i proto, že tradice v podstatě rozhoduje o základní definici jevů: když divák nad nějakým odvážným experimentem prohlásí „to není film“, má na to plné právo. Film (a cokoli jiného) je totiž jen to, co je zvykem pod tím pojmem chápat.

V naší éře tahle zákonitost platí jako kdykoli jindy a čeští tvůrci s ní zápolí, jak mohou. Krásným příkladem jsou Snowboarďáci. Základní úkol autorů byl jasný: vyrobit „American pie“, nadnárodní produkt teenagerovské komedie, s jasně definovaným stylem humoru, vizáží hrdinů, typem postav, typem zápletky. Hlubinným citem filmaře však tvůrci cítili, že natočí-li pouze české „prci, prci“, mohla by se jejich marketingová bárka zle rozbít o skaliska výše uvedeného mystéria. A proto zcela programově postavili svou kampaň k filmu na „lokalizační“ strategii, popírající „globalizační“ podstatu produktu, na expozici reálně pochybné, leč pro diváka životně důležité návaznosti na české „horské“ komedie předešlých dekád: Anděl na horách, Homolka a tobolka, S tebou mě baví svět, Sněženky a machři. Došlo k podivuhodné mutaci lokálního a globálního, mutaci, kterou budeme vídat stále více, a úspěšnost této hybridizační strategie bude
napříště zásadním způsobem rozhodovat o úspěchu kulturních projektů. A zdaleka nejen u nás.

Zmíněný německý tvůrce tehdy v dokumentu o dějinách filmu své země vyprávěl, jak byla jeho generace zcela zoufalá. Její příslušníci se cítili vykořenění, bez pevné půdy pod nohama. Neměli na co navázat. Německý zvukový film dosud nabízel jen ufácké konverzačky s divami, které prošly bez výjimky ložnicemi vrcholných nacistů, anebo čistou propagandu podbarvenou Horst Wessel songem. Na to nešlo navazovat. Někteří tvůrci tak pociťovali tajemný blok, téměř neschopnost vůbec točit. Zmíněný autor nakonec tuto krizi vyřešil tím, že se vrátil pro inspiraci k němému upírskému hororu. Natočil z jakýchsi terapeutických důvodů remake těchto filmových prascén a přervaná tepna tak byla napojena na funkční transplantát, krev začala proudit. Čeští elitní filmoví tvůrci polistopadové éry za jediný posvěcený čas českého filmu vyhlásili šedesátá léta. Sveřepě se snaží přimknout k jejich poetice, ačkoli doba, v níž žijí, se atmosféře sixties doslova vzpírá (Indiánské
léto, Ene bene, Výlet, Nuda v Brně, Co chytneš v žitě, Mistři, Štěstí, Návrat idiota, Šeptej, Záhrada, Divoké včely, Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí…). Avšak český film přece nejsou jen šedesátá léta. Navázat na skvělou tradici konverzačních komedií třicátých a čtyřicátých let si nikdo dosud netroufl. Nebylo by to zřejmě uměním. Natočit výsostnou pohádku ve stylu padesátých let by bylo považováno za perverzi, Troškovy pokusy v tomto smyslu jsou hystericky označovány za kýče. Natočit klasickou českou komedii ve stylu sedmdesátých či osmdesátých let (Lipského rukopis) jest rovněž hříchem. Přitom jakmile se o tuto živoucí tradici jen otřel Hřebejk svými Pelíšky, vysloužil si okamžitě zařazení do zlatého fondu a nesmírnou přízeň diváků. I Koljovi odpustili diváci neskutečnou jalovost, jen když jim aspoň trochu připomněl „normální český film“. Tento pojem z pavlače považuji za klíčový terminus technicus, o němž by měli na FAMU pořádat
semináře.

Točit pro diváka dnes není košer. Tvůrci raději natočí sto přiblblých reklam, než by se podepsali pod jednu lidovou komedii, jíž by si vydělali na tři další filmy. To raději počkají pět let na nějaký ten grant a natočí úmorný dušezpyt, do něhož stejně musí nacpat logo benzinky, k níž si jde vnitřními dilematy zmítaný hrdina jakoby náhodou natankovat… Dějiny českého filmu nabízejí bezpočet tepen, jimiž může k dnešku proudit životodárná míza, ale většina z nich je podvázána. To, že skvělá macourkovská tradice sci-fi veseloher skončila Akumulátorem, můžeme pochopit, na tyhle trikové srandičky už asi nebudou peníze nikdy. To, že nikdo nikdy už nezaplatí ani Jana Husa, ani Markétu Lazarovou, je také pravděpodobné. Ale proč nikdo netočí nové Vrchní, prchni, Jáchyme, hoď ho do stroje, Vesničko má středisková, Zítra to roztočíme, drahoušku, Můj brácha má prima bráchu, Indiány z Větrova, Kulový blesk, Marečku, podejte mi pero, Jak vytrhnout velrybě stoličku, Pod jezevčí
skálou, Fešáka Huberta, Botu jménem Melichar, Co je vám, doktore, Fandy, ó Fandy, Krakonoše a lyžníky, Pozor, vizita, Sestřičky, Ten svetr si nesvlíkej…? Co bylo na těch filmech zrádného? Opravdu se zpod nich linul Horst Wessel song? Lhaly opravdu o světě více než Notting Hill, Nevěsta na útěku, Policajt z Beverly Hills? Anebo tu zradil spíš někdo jiný? A to svého diváka? Filmovou tradici své země? Jak to, že se najdou peníze na parodii zombie filmů, které u nás nikdo nikdy neviděl, a nenajdou se na „normální českou komedii“?

Otázka peněz to, zdá se, opravdu není, ale tvůrci nepochopili, co je kultura a duše národa. A také zajisté, co je ona záhadná identita. Čeští filmaři jsou bohužel naočkováni jakousi zvláštní definicí kultury, která je mutací definice obrozenecké a definice intelektuálské. Pravá definice se přitom, jako vždy, dere zdola. „Kultura je, když“ se lidé jednoho kmene sejdou u společného ohniště a v čemsi se utvrdí. To může být docela dobře lež (ba zákonitě snad i být musí). Českým ohništěm je vánoční televize. Program českých televizí o Vánocích a Silvestru je posvátnou vatrou našeho kmene, která nám dává to, co se nazývá identita, a co je koneckonců vždy jisté zapojení do mýtu. Buďme za tuto vatru vděčni, všichni ji k dispozici nemají. Když se podíváme na programovou nabídku slovenské komerční televize Markíza na konci roku, zjistíme, že „slovenské Vánoce“ tvoří Hollywood a Barrandov. Americké romantické komedie a česká
klasika. Zní jen čeština nebo slovenský dabing. Tenhle rozdíl mezi Slovenskem a Českem si málokdo uvědomuje. V jeho světle je také pochopitelnější, proč Slovenská národní strana získává 10 procent hlasů ve volbách. Aniž bych chtěl nějak hájit jakýkoli projev nacionalismu, při bližším pohledu je zřejmé, že slovenský nacionalismus je reakcí na mimořádný tlak kulturního imperialismu. Češi tento tlak nepociťují. Našli si modus vivendi s globalizačním popem. Vyrobili si vlastní telenovely, natočili nové Nemocnice na kraji města a o Vánocích pak santaclausovské dojáky rituálně zavrhnou tancem nad národním pokladem. Co v něm je? Lásky jedné plavovlásky? Kdepak. Vrchní, prchni? S odřenýma ušima. Programové týdeníky z konce roku, které v poslední letech schraňuji, hovoří nemilosrdně: Češi svou identitu nacházejí v padesátých letech. Tehdy vznikly filmy, které vyřkly něco podstatného o české duši, u nichž Češi nalézají rituálně znovu sami sebe
a utvrzují se ve své kolektivní identitě. Rejžkovská hrůza z tohoto faktu je buď aktivistická nebo elitářská. Padesátá léta, tato éra „krize kultury“, zplodila chtě nechtě český pohádkový filmový totem: Pyšná princezna, Princezna se zlatou hvězdou, Byl jednou jeden král, Dařbuján a Pandrhola, Hrátky s čertem, Obušku, z pytle ven… Jistě, řeknete si: no jo, pohádky. Ale pohled do programů ukazuje, že nejde jen o pohádky: Cesta do pravěku, Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím, Cirkus bude, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Císařův pekař a pekařův císař, Hudba z Marsu. V těch filmech je něco, bez čeho nejsme národem, ať se to komu líbí či nelíbí.

Film je uměním sjednocování. Od svého počátku. Začátek století v Americe, to byl jeden veliký chaos. Vřící kotel, jak říkají sociologové. Do velkých měst na pobřeží se přivalily hordy imigrantů z celého světa. Neměli společnou řeč, neměli společné zvyky, morálku, mentalitu, tradice… Až přišel němý film a udělal z nich svou univerzální a elementární řečí jedno publikum, dal jim společnou kulturu moderního velkoměsta, udělal z nich americký národ. Film může být jistě nástrojem analýzy, ale tehdy se jen fanfarónsky bouří proti svému původnímu smyslu. Film je elektronickým ohništěm, u něhož se scházejí v moderní civilizaci roztříštěné masy, aby se staly národy a občany technosvěta. Filmové vyjádření směřující jakýmkoli jiným směrem má naprosté právo na existenci, jen jediná pochybnost je legitimní: zda takový projev vlastně nazývat filmem.

Buďme upřímní: co z produkce devadesátých let minulého a prvního desetiletí našeho století vstoupí do totemu? Co zahřeje za dvacet let ve vánoční a silvestrovské vatře? Snad ony Pelíšky. Je legitimní si položit otázku, vznikl-li v této éře vůbec jiný český film. Jistě jich formálně vznikly desítky a je to ve srovnání s okolními zeměmi téměř zázrak. Ale zatím se většina z nich bouřila proti podstatě filmu jakožto média, i proti půdě, z níž vyrůstá. Český film ožívá v takových dílech jako Jak se krotí krokodýli či Rafťáci. Když se moji intelektuální přátelé zhrozili vlny teenagerovských komedií spíchnutých podle marketingových vzorců, nesdílel jsem s nimi jejich obavy. Živil jsem v sobě naopak plamínek naděje: Možná se tímto způsobem pod hollywoodským pláštíkem dere znovu na svět „normální český film“. Sněženky totiž ty prcičky vždy porazí, v našich diváckých duších zcela jistě. Jde jen o to, aby si čeští tvůrci
uvědomili, že i oni mají ve svých duších celé záhony takových sněženek. A začali je šlechtit. Pak možná nebudou potřebovat ani tři procenta z výnosů videpůjčoven.

Autor publikoval knihu Média, psychoanalýza a jiné perverze.

Dějiny s otevřeným koncem

Nakladatelství Lidové noviny ve své ediční řadě Dějiny států spoléhá poměrně často na domácí autory. S Janem Markem v případě Afghánistánu určitě nesáhlo vedle. Erudovaný indolog a íránista, pro něhož je Afghánistán dlouhodobým tématem, se pokusil rozmotat propletenec státních, národních a územních dějin.

Na teritoriu dnešního multietnického Afghánistánu se vystřídala řada říší, ale také menších státních útvarů. Kromě toho posledního státu však žádný z nich nebyl územně omezen pouze na dnešní Afghánistán. Kniha tedy nemohla být pojata jako dějiny státu, národa ani území. Autor se proto nedržel striktně vymezeného chápání tématu „dějin Afghánistánu“, spíše se látce pružně přizpůsoboval, než aby ji násilně tvaroval do předem stanovené formy. Aby výklad udržel ve srozumitelných mezích, soustřeďoval se jednou na vazbu k území, jindy na typickou etnickou skupinu nebo na státnost. Občas je však trochu nedůsledný. Násilně například v tomto kontextu působí, když v polovině knihy náhle hovoří o tom, že dlouhodobé rozdělení afghánského území mezi tři různé státní celky způsobilo zemi „obrovské škody“. Tak je tomu však možná jen z dnešního pohledu. Autor sám přitom dobře ví, že stačilo docela málo, a dnešní stát Afghánistán mohl mít jiné hranice. Taková poznámka
pak zcela ztrácí smysl. Jinak se však vcelku autorovi podařilo udržet od počátku až do konce jasnou nit a dějinný vývoj charakterizuje z hlediska příslušné doby. Aby navíc čtenáře co nejlépe seznámil s celou problematikou, předeslal v úvodu zeměpisný a etnický přehled, a na konci knihy zase sociologický průřez afghánskou společností.

Vlastní knihu můžeme pracovně rozdělit do tří hlavních částí. První oddíl, v rozsahu asi sto dvaceti stran, se týká dějin území dnešního Afghánistánu, od pravěku zhruba do konce středověku. Hlavní pozornost je tu věnována především dynastiím, které území Afghánistánu ovládaly, případně zde přímo sídlily. Pravidelně se tu však objevují také kapitoly věnované kulturnímu vývoji, respektive umění, především díky tomu, že panovníci bývali zároveň mecenáši. Dalších asi padesát stran je spojeno s šířením vlivu paštunských pasteveckých kmenů, tedy podle autora Afghánců v užším smyslu, do nížin a do afghánského vnitrozemí. S Paštuny je spojeno vytváření státní entity nazývané Afghánistán (autor jim jako jediným z obyvatel Afghánistánu přiznává označení „státotvorná národnost“). Bohužel, od této chvíle začíná autor nakládat s pojmem „afghánský“ poměrně volně. Z kontextu je občas vidět, že má velmi často na mysli právě Paštuny, není tomu tak ale vždy
a čtenáře to asi bude zbytečně mást.

Asi sto stran je pak věnováno období od konce 19. století až do roku 2005, tedy od počátku snah o centralizaci a posílení ústřední moci až k vyhlídkám do budoucnosti. Dočteme se zde o průběžném budování afghánského státu, které dodnes neskončilo. Na zbývajících zhruba padesáti stranách textu autor přibližuje dnešní afghánskou společnost, a jak je v této edici tradicí, také vztahy s českým prostředím.

To, kvůli čemu je Afghánistán jak u nás, tak ve světě smutně proslulý, tedy vleklou občanskou válku, probírá autor s citem, soustřeďuje se na nejpodstatnější fakta a nesnaží se udělat z ní klíčovou část celé knihy. K této problematice ostatně vyšla v češtině v uplynulých letech řada knih různého zaměření. Koho zajímá toto období více, nejlépe asi udělá, sáhne-li po Afghánském konfliktu od Slavomíra Horáka z roku 2005. Místy až úzkostlivá politická korektnost, s níž Jan Marek přistupuje k poslednímu čtvrtstoletí dějin Afghánistánu, jako by mu místy až bránila vyslovit naplno vlastní názor. Nechce ze sebe dělat soudce, naopak, vědom si toho, že toto těžké období ještě nepominulo a že vlastně píše knihu s otevřeným koncem, snaží se zřetelně o zachování odstupu. Nejde však u něj o „objektivizující“ alibismus, ale o skutečný nadhled. Emotivním vyjádřením se pochopitelně přesto občas nevyhnul. A čtenář nad nimi
může poněkud zavrtět hlavou. Třeba když Marek označuje zničení prastarých Buddhových soch v Bámjánu za nejbarbarštější čin hnutí Tálibán. Jak právě k tomuto hodnocení došel, můžeme se ptát, víme-li, že například po dobytí Herátu chodili členové Tálibánu od domu k domu, hledali ukryté šíity a veřejně je věšeli?

Hluboká láska ke kultuře ve všech jejích formách, která se v tomto hodnocení projevila, je ostatně patrná na mnoha místech celé knihy. Hospodářské dějiny jsou naproti tomu většinou jen letmo naznačené, autor se určitě poctivě snažil, aby je nevynechal, avšak je znát, že nejsou jeho vlastním polem. Pomineme-li několik málo pochybných nebo zmatených údajů, například zmínku o tom, že modroocí obyvatelé Núristánu jsou možná potomky vojáků Alexandra Velikého (ti se však usazovali ve městech a navíc nebývali modroocí), nebo směšování rasových a jazykových kategorií pod společnou hlavičku „etnický“, drží čtenář v rukou dílo, které mu zcela určitě dobře poslouží. Autor nepřichází s žádným objevným výkladem afghánských dějin, zato dal dohromady skutečně kvalitní příruční dějiny. K tomu má také dotyčná edice sloužit. Jan Marek přidal i něco navíc: vyčerpávající přehled české a slovenské literatury vázáné k Afghánistánu. Ten kromě původních prací
v češtině zahrnuje i české a slovenské překlady afghánské literatury, studie a odborné články českých autorů v jiných jazycích i soupis novinových a časopiseckých článků v češtině od roku 1924.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Electronic Intifada

Pomůckou proti názorové jednostrannosti je čerpání ze zdrojů, jež tak či onak zaujatost korigují. Jedním z nich – zdrojem snadno dostupným a navíc, jak se můžete přesvědčit, spolehlivým – je i server Elektronická intifáda electronicintifada.net. Jeho účelem jakožto neziskového, nezávislého serveru je podle vlastní charakteristiky „podrobné instruování veřejnosti o palestinském problému, palestinsko-izraelském konfliktu a hospodářských, politických, právních a lidských dimenzích devětatřicetileté izraelské okupace palestinských území“. Elektronická intifáda nabízí potřebný doplněk hlavních komerčních médií a jejich zpravodajství o izraelsko-palestinském konfliktu.

Zakladateli EI jsou dva arabští novináři – Ali Abunimah, který žije v Chicagu, a Arjan El Fassed, sídlící v Nizozemí – spolu s americkou antropoložkou a spisovatelkou Laurie Kingovou a designérem Nigelem Parrym. Dalšími členy vydavatelského společenství jsou Benjamin Doherty, knihovník, technický poradce a programátor databází (už v sedmi letech navrhoval na počítačích Apple plakáty a odznaky), Ken Harper, absolvent fotožurnalistického programu americké Western Kentucky University (t. č. na bakalářském studiu vizuální komunikace na Ohio University), a Maureen Clare Murphyová, jež má v rámci Elektronické intifády na starosti kulturu. Než ji koncem května 2006 izraelské úřady deportovaly z Ramalláhu, spolupracovala tam půl druhého roku s palestinskou lidskoprávní organizací Al Haq. Murphyová je absolventkou chicagského Art Institute (2004) v oboru vizuálních a kritických studií s titulem bakalářky.

Kdo jsou zakladatelé?

Povoláním jsou tři z nich novináři, výjimkou je pouze Arjan El Fassed, který je poradcem jedné mezinárodní rozvojové organizace v otázce lidských práv. V uplynulých letech pracoval na okupovaném palestinském území v organizacích zabývajících se lidskými právy a v Nizozemí ve dvou organizacích rozvojových. V letech 1986–1998 se ve městě Nábulus podílel na bádání ve Středisku pro palestinský výzkum a studia (CPRS) a na výzkumu v Nezávislé palestinské komisi pro občanská práva v Ramalláhu.

Ve svých článcích se zabýval mezinárodním právem a lidskými právy, palestinskou politikou či úlohou Evropské unie a vyšly mu jak v USA (ve Washington Post, Newsday, Philadelphia Inquirer, Boston Globe), tak v Izraeli (Jerusalem Post, Ha’aretz), v Kanadě (Toronto Star), Velké Británii (The Independent), v Libanonu (Daily Star) a v Evropě (European Voice). Protože sídlí v Nizozemsku, publikoval hojně i tam. Zmíněné Palestinské středisko vydalo v roce 1999 jeho knihu Institutional Design and Prospects for Palestinian Democratic Transition (Institucionální plán a vyhlídky palestinského demokratického přechodu).

Ali Abunimah, jehož rodiče přišli do USA z Palestiny, se narodil v Americe, vyrůstal v Evropě, dnes žije v Chicagu a píše o záležitostech Středního východu a problémech Araboameričanů. Vystudoval na univerzitách v Princetonu a v Chicagu, kde pracuje vědecky v oboru sociální politiky. Publikuje v mnoha známých novinách (New York Times, Los Angeles Times, Financial Times), vystupuje v rozhlasových a televizních pořadech a přispěl do několika knih (zpravidla o problémech Středního východu).

Laurie Kingová, antropoložka a novinářka, koordinuje Mezinárodní kampaň pro spravedlnost obětem Sabry a Šatily (tj. dvou libanonských táborů uprchlíků z Palestiny, které dal zmasakrovat v roce 1982 Ariel Šaron). V letech 1998–2000 jako šéfredaktorka Middle East Report Magazine (vydává jej Middle East Research and Information Project – MERIP, ve svém oboru významná americká instituce) komentovala kulturní a politický vývoj na Středním východě. Léta 1992–1993 strávila na stipendiu Fulbrightovy nadace v Nazaretu.

Jak vidí EI jiní

Konzervativní izraelský deník The Jerusalem Post tvrdí: „Je to palestinská CNN.“ Londýnské The Financial Times ji charakterizují: „EI je cosi zvláštního… vysoce profesionální.“ Liberální americký týdeník The Nation: „Elektronické intifádě můžete důvěřovat.“ A významný anglickojazyčný libanonský deník The Daily Star: „Jako informační zdroj se tato internetová stránka skutečně pozvolna proměnila v umělecké dílo.“

To platí především o rozsahu informací. Od 27. června 2006, počátku izraelského vpádu do Gazy, do počátku války v Libanonu navštívilo EI 323 000 zájemců, kteří si prohlédli přes 1 228 000 stránek. Odhadem do 20. července – přičemž údaje jsou vždy z předcházejícího dne – to bylo asi 350 000 návštěvníků
a 1,5 milionu stránek. EI také pohotově zřídila zvláštní stránku, electronicLebanon.net, na níž Charlotte Katesová z New Persey a Maureen Clare Murphyová z Chicaga zpracovávají zpravodajství. Přímo spolupracují s reportéry z Bejrútu, Palestiny, Washingtonu, New Yorku, z Irska a z Austrálie. (Ani Gaza není zapomenuta: informace o ní najdete na electronicIntifada.net.) Značná část obsahu zpravodajských relací pochází z arabských diskusí, na nichž se podílejí lidé přímo z Libanonu a sousedních zemí.

Stručný přehled titulků z posledních dvou dnů, kdy je psána tato informace, napoví, jak široký je zpravodajský záběr – při omezeném rozsahu je bohužel vyloučeno nahlédnout přímo do obsahu článků. Mohli byste však například sledovat vystoupení Aliho Abunimaha v televizním zpravodajství stanice KPFK k válce v Libanonu (20. 7.); úvodníky nesly titulky Zrodil se nový Střední východ – ale ne takový, jak si myslel Šimon Peres (19. 7.), Libanon – jaká bída (19. 7.), nebo Rasistický podtext evakuace (20. 7.). Rubrika Živě z libanonských deníků obsahovala články Vyklouznout z Bejrútu (19. 7.), Z Damašku (19. 7.), Kdo jsou vlastně ti teroristé… (19. 7.) nebo Nově spojení vysídlenci (19. 7.).

Rubrika Lidská práva – rozvoj reportovala: UNICEF a WHO o stupňujícím se násilí v Libanonu a v Izraeli (19. 7.), Hluboký pokles morálky pracujících (19. 7.), Oxfam International: Třeba naléhavě jednat ve zhoršené humanitární krizi (19. 7.), Libanon: Vliv války na UNIFIL (19. 7.; UNIFIL je zkratka vojenských sil OSN na izraelsko-libanonské hranici), Prohlášení britské vlády o vývoji na Středním východě (19. 7.), Vysoký komisař OSN pro lidská práva: Ochrana civilních osob a odpovědnost (19. 7.), Odklad Rady bezpečnosti, čeká se na komisi OSN (19. 7.), V Jeruzalémě vede tým OSN „intenzivní a produktivní“ rozhovory o současné krizi (19. 7.), Hlasy ze Středního východu (19. 7.), Sýrie poskytuje větší pomoc obleženým Libanoncům (19. 7.), Izrael musí poskytnout bezpečný průjezd konvojům pomoci (20. 7.), V parku Sanaje je trávník matrací a stromy stropem (20. 7.).

Dodejme, že stránka electronicLebanon.net přinesla po izraelské invazi více než 100 zpravodajských relací z Libanonu – deníky, úvodníky, analýzy a informace o vývoji situace. Na závěr aspoň malá ukázka zápisu z deníku Ranie Masriové z 16. července: „Sotva zahučela první bomba, která udeřila dost blízko našeho domu, nejmladší syn mého bratrance ztratil během několika málo vteřin chlapecky předváděnou odvahu a proměnil se ve vystrašeného malého kluka. Odhodil kornout zmrzliny a dostal žaludeční křeče. Při zvuku další bomby se utekl skrýt pod stůl. Ráda bych věděla, jak se chovají děti na jihu a v jižní části Bejrútu a v Baalbeku a v Gaze při neustálém hluku a teroru.“

Od svobodných českých médií nemůžeme bohužel očekávat ani dostatečně obsáhlé či dokonce podrobné zpravodajství z libanonské války. Pokud vás vzdálené události zajímají – a pomyslíte-li na možné budování amerických základen u nás „pro zvýšení naší bezpečnosti“ – doporučuji zabrousit aspoň občas na electronicIntifada.net.

Autor je překladatel.

Fitness místo extáze?

Na berlínské Straße des 17. Juni (ulici 17. června) oslavovali fotbaloví fanoušci po celý měsíc výkony mladého německého týmu. Po poslední party tam ještě ani nebylo pořádně zameteno, když se na ulici objevila velká reklama: The love is back – 15. července v Berlíně!

Kolemjdoucí si protírali oči jako ve snu – má to snad být pokračování čtyřtýdenního fotbalového milkování v černo-červeně-zlatých outfitech? Pamětníci se na rozdíl od mladých rychle zorientovali: došlo jim, že po fotbalu má na město dolehnout další, tentokrát hektodecibelový šok – největší technoparty evropského kontinentu oznamuje po dvouleté pauze svůj nezadržitelný comeback.

Kosmické vnuknutí mladého betonáře…

Techno Love Parade byla osobním výmyslem Matthiase Roeingha, Berlíňana z alternativní čtvrti Kreuzberg, kterého mladí znají jen pod předzdívkou Dr. Motte (Doktor Mol). Na jaře roku 1989 přišel tento vyučený betonář na ideu, kterou označil za „kosmické vnuknutí“: rozhodl se každoročně pořádat v Berlíně techno parade. Ta první proběhla ještě před pádem zdi na počest jeho narozenin a sešlo se na ní pouhých 150 nadšenců. O deset let později už tancovalo na ulici 17. června půl druhého milionu technofandů z celé Evropy, bičovaných do extáze stereotypním rytmem a spoře oděnými mladými ženami a muži na čtyřiceti vozech, projíždějících po dlouhém bulváru.

Dr. Motte byl svým způsobem opravdu geniální mol – od počátku vyhlásil Love Parade za politickou demonstraci, za oslavu svobody a anarchie bez hranic a omezení. Tímto trikem se organizátoři zbavili povinnosti uklízet odpadky, čistit ulice a starat se o zdraví vyčerpaných raverů (tanečníků na elektronickou hudbu). Zmíněných čtyřicet vozů v průvodu připravovaly skupiny technofanoušků, kteří je vlastnoručně adaptovali a vybavili taneční plochou a audioboxy. Tento koncept převzali od karnevalových spolků, jež v porýnských městech každoročně organizují masopustní průvody.

V roce 2001 berlínský senát odepřel Love Parade status demonstrace a Dr. Motte musel hledat sponzory na statisícieurové částky za úklid. Zisky organizátorů z tučných let se rychle vyčerpaly a poslední dva roky se Love Parade nekonala kvůli nezájmu ze strany sponzorů.

…a přízeň vlastníka tělocvičen

Že se o víkendu mezi 15. a 16. červencem na ulici mezi Brandenburger Tor (Braniborskou bránou) a Siegessäule (Vítězným sloupem) opět rozjelo čtyřicet vozů s diskžokeji a animátory, je výsledkem dohody mezi jistým Rainerem Schallerem a mezinárodně známými DJs Westbamem a Paulem van Dykem.

Rainer Schaller není žádný prominent ani promotér technohudby. Začínal jako nákupčí potravinové sítě EDEKA a teprve nedávno se mu podařilo postoupit do role krále diskontu v oblasti fitness-studií. Jeho McKit studia nabízejí za pouhých 450 Kč za osobu a měsíc volný přístup k sebemučicím zařízením. Jediným omezením proti komfortním studiím, vyžadujícím obvykle dvojnásobné ceny, je poněkud spartánské vybavení Schallerových studií a automaty na mince u sprch. McKit má v současné době šedesát filiálek po celém Německu.

Schaller sponzoroval letošní Love Parade dvěma miliony eur, které postačují na úklid, bezpečnost i zdravotníky. Financoval i vozy s hudbou a animátory. K dalším změnám došlo ve verbálním make-upu: z Love Parade se stal event a všudypřítomné techno, které se dnes jako pojem už nepoužívá, bylo nahrazeno termínem elektronická taneční hudba. Od reklamní akce si Schaller, který téměř každý týden otevírá v Německu nové studio, slibuje nejen větší boom na domácím posilovacím trhu, ale i bezplatnou propagaci ideje McKit v cizině. Hudba a klubová kultura Schallerovi na srdci nijak zvlášť neleží – pečlivě jen sleduje myšlenku, že se valchová břicha dají výborně kombinovat s ravery.

Od extáze k Tyršovi?

S oholenou hlavou a svalnatým tělem Schaller tak trochu připomíná agilního saubermana Mr. Propera ze známé reklamy. Při svých veřejných vystoupeních budí dojem provinciálního podnikatele nového typu. Naučil se rychle několik trendových anglických slov, která opakuje stále dokola: inovacemi McKit Love Parade jsou new-talent-stages, undergroundfloors, chill-out areas a love guards – poslední, nejzajímavější novotvar raději nespecifikuje. Obvyklá zahajovací řeč, kterou tradičně pronášel Dr. Motte, letos na Love Parade chyběla a bude chybět i v budoucnu. DJ Wetsham, bývalý Mottův spolupracovník, naopak složil novou hymnu, nazvanou United States of Love.

Doktor Motte, který si koncept Love Parade nikdy nepatentoval, jakoukoli spolupráci se Schallerem odmítl. Nechal se slyšet, že McKit zrazuje autentické ideje Love Parade, kterými prý byly techno jako dorozumění mezi národy a hudba jako poselství míru. Schaller podle Dr. Motta proměnil techno v široce koncipovanou electronic dance parade, jejímž cílem není nic jiného než z ní udělat marketingový nástroj firmy McKit.

Ke komentáři Dr. Motta by však skeptik ještě podotkl jedno: vynálezce si zřejmě nevšiml, že Love Parade se ze spontánní davové akce už dávno transformovala v exhibicionistickou show nadšených egomanů, pohaněných touhou odreagovat se od všedního dne a hledat krátkodobé sexuální vzrušení.

Schallerova letošní premiéra přitáhla do Berlína opět skoro milion raverů (podle organizátorů pak 1 200 000 lidí z 18 zemí). Ukázalo se tak, že pokud jsou hudba a extravagantní vzhled dostatečně přitažlivé, je masám jedno, zda show uvádí Dr. Motte, nebo nad ní vévodí logo firmy Mr. Saubermanna, pardon, pana podnikatele Schallera.

Přes Schallerovo prohlášení, že staronová Love Parade bude clean, byl přísun extáze a dalších psychotropních chemikálií spolehlivě zajištěn. Ani s novým McKit-logem neprojevila megaparty v tomto ohledu sebemenší zájem stát se novodobým sokolským sletem.

Autor publikuje mj. ve Filmu a době, v Reflexu nebo polské Polityce.

Léto, vedro... body

par avion

Ústavní referendum, které se konalo v Itálii 27. června, mělo mimo jiné závazně změnit kompetence regionů, a to zejména v oblasti fiskální. Takzvaná federalizace nebo také „devoluce“ byla projektem předáka populistické Ligy Severu Umberta Bossiho. Dále mělo dojít k velkým změnám ve funkci prezidenta, respektive k jeho posílení směrem k prezidentskému systému, ale také k výraznému posílení pravomocí premiéra a změnám v italském parlamentu (redukce počtu poslanců i senátorů, konec dokonalého bikameralismu a dvojí čtení jen pro nejdůležitější legislativu). Ústavní změny, které navrhla ještě bývalá vláda Silvia Berlusconiho, však padly. Ačkoli účast v referendu byla tentokrát poměrně vysoká – nejvyšší za posledních deset let, reforma neprošla, protože vyhrálo „ne“ s 61,7 % hlasů. „Ne“ převládlo i v samotném Severu, kromě Lombardie a Benátska.

Jako reakci na výsledek referenda navrhl Umberto Bossi, předák separatistické Ligy Severu a koaliční partner Berlusconiho pravice ustanovit na Severu makroregion. Motto zní: „S Lombardií a Benátskem, kde by referendum uspělo, to uděláme jako s Katalánií.“ V Itálii by to znamenalo návrat ke koncepci tří makroregionů (Sever, Střed a Jih), prosazované Ligou Severu již v devadesátých letech. Tato myšlenka, kterou nechal později Bossi padnout, se však zamlouvá jen některým z Ligy. Vlažnější postoj k této myšlence zaujímají především sami Benátčané.

K problémům v Lize Severu se přidalo napětí i v další velké straně bývalé vládní koalice, Unii křesťanských demokratů, UDC, která s Bossiho projektem devoluce nesouhlasila a nyní chce bývalou koalici opustit a utvořit stranu umírněného středu. Podle levicového listu La Repubblica byla v referendu poražena nedemokratická kulturní osa, která je cementem pravice, Berlusconi-Bossi. Protože tato osa neuspěla, padlo i těžiště pravicové koalice. Současná vláda Romana Prodiho pád reformy uvítala jako posílení vlády a bude usilovat o otevření vážné debaty o budoucnosti země, která by se měla týkat právě nového federativního uspořádání. Prodiho levicová koaliční Jednota má ale už dnes jisté problémy s nejednotnými stanovisky, mimo jiné zejména v zahraniční politice. A komunikace s opozicí o budoucnosti, nemluvě o prosazování reforem, bude ještě větší oříšek…

Kulturní týdeník Il Sole 24 ore přinesl v článku Emilia Gentileho úvahu nad historickým vývojem Itálie. Po parlamentních volbách, které se konaly 10. dubna, se v italském tisku píše o tom, že je země podle volebních výsledků rozdělena na dvě Itálie, které na sebe vzájemně pohlížejí jako dva nepřátelé. Skončila volební bitva a válka pokračuje. Totéž řekl i generál Pietro Badoglio 25. července 1945: národní stát byl otřesen, země se rozdělila na dvě části a Italové spolu válčili v nelítostné občanské válce. Zlověstné události, které následovaly, tak podle některých, podobně jako po dubnových parlamentních volbách, podporují teorii historické obdoby a prognózy, zakládající se na příkladech z minulosti.

Od doby sjednocení Itálie se hovoří stále o tomtéž – o teritoriálním dualismu. Jako by sjednotitel Itálie Mazzini přinesl tímto činem zároveň zemi jisté prokletí. V roce 1901 hlásal sociolog pozitivismu Alfredo Niceforo rasové rozdělení sjednocené Itálie: Itálie Severu a Itálie Jihu, Itálie občanská a Itálie barbarská: „odlišnosti mezi nimi jsou ve zvycích, ve stupni občanského vývoje a v rase…“. Tři roky poté, v období giolittiánském (progresivní liberál Giovanni Giolitti byl italským premiérem v letech 1892–1921, rezolutně bojoval proti zapojení země do první světové války), vyhlásil nacionalista Giuseppe Prezzolini existenci „dvou Itálií“, odlišných nikoli rasově či geograficky, ale chováním. „Je Itálie činů a Itálie slov, Itálie akční a druhá jen tlachající a v konstantním polospánku, Itálie, která vytváří, a druhá, která jenom pohlcuje, jedna, která jede, druhá, která zemi blokuje.“

V roce 1912 antinárodovec Edoardo Cimbali otupil euforii mladé Itálie prohlášením rozporu mezi „dvěma Itáliemi, z nichž jedna je evropská a druhá africká“. Téhož roku Adolfo Omodeo a mnoho mladých této generace volalo po občanské válce v oportunistické a zkorumpované Itálii a po vytvoření nových ideálů.

Občanská válka přišla. A byla to válka mezi dvěma Itáliemi: Itálií neutrální a reakční. Opět jsou tu dvě Itálie – fašistická a antifašistická. Po této válce následovalo další půlstoletí „studené války“, která se promítla do dělby Itálie na komunistickou a nekomunistickou.

Na začátku nového tisíciletí stojí země znovu před prokletím „dvou Itálií“. Soupeření mezi „dvěma Itáliemi“ byla připsána příčina stálého chvění italské politické scény – balancování systému mezi diktaturou a anarchií.

List Corriere della Sera se 7. července věnoval soudnímu vypořádání s Berlusconiho érou. Kromě bývalého premiéra Silvia Berlusconiho a bývalého prezidenta obří společnosti Mediaset ohlásil ještě dalších 12 obviněných. Fabio Paparella, soudce úvodní části přelíčení v případu prodeje televizních a kinematografických práv Mediasetu (který patří holdingu Fininvest rodiny Berlusconiových) se rozhodl odložit vyhlášení rozsudku nad bývalým premiérem a vlastníkem uskupení Silviem Berlusconim a ostatními obžalovanými z trestných činů z finanční zpronevěry, ze zfalšování financování, z přechovávání a praní špinavých peněz. Proces by měl začít 21. listopadu. Fakta přelíčení se týkají prodeje televizních a kinematografických práv americké společnosti za 470 milionů eur; tato transakcce byla pravděpodobně realizována Fininvestem, holdingovou společností, která ovládá 35,5 % Mediasetu, a s pomocí dvou off-shore společností
v letech 1994–1999.

Prokuratura se domnívá, že některé majoritní americké společnosti prodaly televizní práva dvěma off-shore společnostem. Ty je měly poté prodat s velkým navýšením ceny Mediasetu, a vyhnout se tak daňové povinnosti. Obžalovaní i Mediaset tato obvinění odmítají.

Z italskojazyčného tisku vybírala Martina Rozsívalová.

Pohled z třetího břehu

Postavit se mezi dvě strany

Skeptickému čtenáři od skeptického ekologa

Autor sám se představuje v knize Skeptický ekolog takto: Jako dánský statistik býval členem Greenpeace. V devadesátých letech ze zájmu ověřoval správnost ekologických argumentů. Narazil na nesrovnalosti, a tak o nich napsal publikaci, kde údaje vědců a zelených organizací srovnává s oficiálními statistikami (s poznámkovým aparátem o 3000 položkách). Polemizuje přitom s konceptem, pro který zavedl termín Litanie: tedy tezí, podle níž se svět ve všech ohledech mění k horšímu a řítí do katastrofy. Tato teze, říká autor, ovládá současný environmentální diskurs.

První drobné chyby může kritický čtenář nalézt už v autorově sebeprezentaci. Lomborg nikdy nebyl členem, dobrovolníkem ani pracovníkem Greenpeace (údajně však organizaci v minulosti poslal finanční příspěvek). Velkou většinu knihy pak netvoří statistická analýza, nýbrž polemiky o interpretacích a filosofická diskuse.

Avšak základní problém tkví v Lomborgově konceptu Litanie. Je totiž pouze efektní karikaturou, do které se pak autorovi snadno střílí. Ve skutečnosti ale to, co autor prezentuje, neříká žádná větší ekologická organizace a mnoho tvrzení nereprezentuje ani běžné argumentace používané v akademických debatách.

Během posledních zhruba 35 let se řada ekologických problémů, kterým planeta čelí, výrazně zmenšila. Ubylo lokálního znečištění ovzduší i vody v průmyslových zemích, podařilo se zabránit většímu poškození ozónové vrstvy. Mnoho dalších negativních jevů a trendů se ale ještě nepodařilo vyřešit: klesá biologická rozmanitost, přibývá skleníkových plynů v atmosféře, velmi vážné je místní znečištění v rozvojovém světě. Tohle je obrázek, který nalezne čtenář, když prolistuje publikace vlivných zelených organizací nebo nějaký odborný časopis. Svět v nich není prezentován černobíle.

Jenomže to se Lomborgovi moc nehodí. A tak raději příliš nevysvětluje, komu vlastně oponuje. Prý „zřejmě nejkoncentrovanější vyjádření Litanie“ nachází v publicistické knize dvou autorů sci-fi (pozn. 12, s. 413). Soudě podle frekvence polemik, relativně největší vztek má na několik špiček současné biologie: profesory Wilsona, Pimma, Pimentela a Ehrlicha či doktory Lovejoye a Myerse. S velkými globálními ekologickými organizacemi (Světový fond pro ochranu přírody – WWF, Greenpeace, Přátelé Země) se pře všehovšudy jen na devatenácti místech mnohasetstránkového textu. K tomu kritizuje dva americké think-tanky, pár citací z novin nebo z různých odborných časopisů – a to je všechno. To je sotva reprezentativní demonstrace současného environmentálního diskursu. V řadě témat Lomborg vyvrací údajné legendy, aniž by uvedl jediného autora, který kritizované názory zastává.

Lomborg nejenže vykonstruoval Litanii coby obraz přístupu nekritických ekologů, ale investuje také desítky stran textu do sporů s celkem fiktivními postoji. Celá kapitola dvanáctá vyvrací strach z nedostatku nerostných surovin. Jistě, začátkem sedmdesátých let se vědci, ekonomové, byznys, politici, zelené organizace, novináři a další opravdu obávali tenčících se zásob minerálů. Diskusi tehdy ovlivnila kniha Meze růstu z roku 1972 a první ropná krize. Ale záhy se začalo ukazovat, že věci nebudou tak horké, jak se zprvu zdálo. Debata o rychle vyčerpaných zásobách skončila zhruba před čtvrtstoletím. Lomborg má bezesporu právo dávný argument opět vytáhnout z koše a efektně jej znovu rozdrtit. Ale k čemu je to dobré? Deklarovanému cíli knihy, totiž revizi současného ekologického diskursu, tak moc nepomůže.

Prakticky totéž platí pro kapitoly o globálním nedostatku potravin či energetických zdrojů nebo o přelidnění. V některých pasážích získává toto dobývání se do otevřených dveří absurdní rozměry. Kapitola o nerostných zdrojích začíná půlstránkovým vysvětlením, že vyčerpání světových zásob vápence – suroviny pro výrobu cementu – nehrozí. Rád bych viděl jeden jediný článek, ve kterém se někdy někdo obával globálního nedostatku vápence: horniny, jež tvoří geologický základ celých států. Kompletní kapitola je věnována vysvětlení, že světu nedochází místo ke skládkování. Podle Lomborgova výpočtu by americká produkce odpadků v tomto století dohromady zasypala jen čtvrtinu okresu Woodward v Oklahomě. Výborně. Ale problém se skládkami přece netkví v nedostatku fyzického prostoru pro jejich umísťování, nýbrž ve snížené kvalitě života (a někdy zdraví) v sousedních obcích.

Jednostrannosti, kterou Bjørn Lomborg kritizuje, se sám dopouští především svým neodůvodněným optimismem: „úděl lidstva se v každém významném měřitelném ohledu ohromně zlepšil“ (s. 398). Výčet pozitivních ekologických trendů opravdu zaslouží pozornost. Problematické však je, pokud autor a priori prohlašuje tento progres za vedlejší produkt prosperity. S rolí, kterou v poklesu znečištění sehrály zelené zákony a další cílená opatření, se vypořádal stručně: jedním odstavečkem je odbyl jako bezvýznamné. Evoluční zákony makroekonomie jsou podle něj důležitější. Ani emisí oxidu uhličitého se nemusíme obávat, neboť prý klesnou díky boomu obnovitelných zdrojů energie (s. 360). Nevšimne si ale, že čistou energetiku rozhýbala legislativa motivovaná snahou o dosažení snižování emisí.

K dalším problémů knihy patří některé konkrétní argumenty. Lomborgovy závěry se často nápadně liší od běžného odborného konsensu. Nakonec, proč ne. Lomborg se zabývá statistikou, a než začal pracovat na Skeptickém ekologovi, zkoumal teorii her. Aby napsal zasvěcenou knihu, musel se důkladně zorientovat v desítkách rozličných oblastí: v tempu odlesňování, nákladech snižování emisí oxidu uhličitého, toxikologii pesticidů, rezervách surovin, smogu v Británii, počtu druhů organismů na Zemi, geochemii kyselých dešťů či v cenách pšenice na komoditních burzách. Každá z nich představuje obsáhlý obor sám o sobě, se svými specialisty, vlastní literaturou a rozsáhlou interní debatou. To není v lidských silách obsáhnout. Navíc publikace Skeptický ekolog vznikla během jednoho roku. Proto v ní kritici napočítali stovky chyb, omylů a nedorozumění. Hodně je to vidět třeba v kapitolách o chemických látkách nebo stavu lesů.

Jak jsem již poukázal výše, Lomborg se mnohdy dopouští právě takových přístupů, které jinde sám kritizuje. Často se a priori staví na jednu stranu odborné debaty, a pak tendenčně vybírá údaje, jež ji podporují; přehání a generalizuje. Ilustrativním příkladem je celá část o ekonomice snižování uhlíkových emisí. Lomborg pečlivě sčítá náklady (na kolik přijdou efektivnější technologie), ale nezahrnuje zisky (třeba úspory v účtech za energii). Kjótský protokol podle něj jednou povede jen k zanedbatelné redukci znečištění (a tudíž k ničemu není – s. 343), jinde zase radikálně zasáhne do objemu emisí (takže bude drahý – s. 349).

Snad ještě pozoruhodnější než kniha samotná je debata, kterou vydání anglické verze v roce 2001 vyvolalo. První reakcí bylo nadšení globálních médií. Kontroverzní kniha, jež neortodoxně zpochybňuje konvenční postoje a vyvrací je oficiálními statistikami: to je prostě skvělá story. Economist si od Lomborga vyžádal obsáhlý esej a Guardian dokonce třídílný seriál, velmi pozitivní ohlasy přinesly New York Times, Daily Telegraph, londýnské Times, Independent či Observer. Poté následovala reakce druhá: smršť silně kritických recenzí v odborném tisku. Vědci různých oborů se na Lomborga rozčileně sesypali především kvůli omylům a manipulacím. Některé recenze – pověstná je hlavně ta od Pimma a Lovejoye v přírodovědeckém časopise Nature – obsahovaly pořádnou dávku jedu.

Velké ekologické organizace polarizovanou debatu vesměs prostě ignorovaly. Zadáte-li heslo „Lomborg“ do vyhledávačů na webech Přátel Země, WWF či Greenpeace, nevypadne jediný odkaz. Když jsem pátral po nějakých reakcích, našel jsem jich asi pět.

Navzdory této skutečnosti i zmíněným chybám je ale Skeptický ekolog velmi užitečná kniha. Lomborg nashromáždil mimořádné množství materiálu s pozoruhodně širokým tematickým záběrem a zcela nekonvenčně jej interpretuje. Některé dílčí kapitoly jsou proto – pokud se dokážete povznést nad chyby a tendenční práci s daty – dost komplexní zpětnou vazbou pro specialisty z jednotlivých oborů. Apriorní jednostrannost může vadit, ale neortodoxní pohled čtenáři odkrývá vlastní předsudky či dogmata. Laik (či expert při čtení kapitoly o jiném oboru) sice asi narazí na nepříjemný problém: často neví, zda to, co mu právě Lomborg sděluje, je fakt, nebo další omyl či manipulace. Pro méně zasvěcené to zkrátka není snadná četba. Ostatně Skeptický ekolog také vznikl pro vědecké nakladatelství, zaměřené na odborné publikum, nikoli jako publikace v edici populárních encyklopedií.

Autor působí v Hnutí DUHA.

Těžký boj se stereotypy

Ve dnech, kdy se ukazuje, že je pro většinu zúčastněných regionálních aktérů válka běžným pokračováním politiky jinými prostředky, přichází Yehuda Lahav s výborem novinových článků, které mají ukázat odvrácenou, neboli v tomto případě světlejší stranu palestinsko-izraelských vztahů. Jak sám autor píše v úvodu: „Ve čtenářích a divácích vzdálených tisíce kilometrů od Izraele může lehce vzniknout dojem, že se tu neděje nic jiného než dramatické a bohužel většinou krvavé události. Kdo ale žije na místě činu a má oči otevřené, ví, že na obou stranách pomyslných barikád jsou lidé, kteří by si víc než cokoli jiného přáli žít v míru a ve vzájemném porozumění.“

Mnohé texty asi nebudou českým čtenářům neznámé. Yehuda Lahav uveřejňuje své reportáže a komentáře z Izraele v českém tisku takřka bez přestávky od roku 1989 a v publicistické činnosti pokračuje i přes údajný odchod do důchodu. Působí jako novinář prakticky celý svůj život. Jako jediný člen rodiny přežil holocaust a roku 1949 odešel z rodného Slovenska do Izraele, kde se usadil v kibucu Merchavja. O pár let později zahájil svou novinářskou dráhu jako redaktor komunistického denníku Kol Haam. Na konci osmdesátých let byl předním izraelským zpravodajem ve východní Evropě.

Útlý výběr autorovy tvorby za uplynulých patnáct let obsahuje 22 článků, které lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Především jsou to komentáře a zamyšlení nad významnými událostmi uplynulých let, jako krach mírových rozhovorů a vypuknutí intifády al-Aksá či podpis „Ženevské výzvy“ předními izraelskými a palestinskými osobnostmi v roce 2004. Rozsáhlejší a zcela jistě nejdůležitější částí výběru jsou články, jež formou reportáže či fejetonu zachycují osobní příběhy Izraelců a Palestinců, kteří byli schopni překonat hluboko zakořeněné předsudky a svým často velmi neokázalým jednáním doložili, že porozumění mezi oběma národy je možné.

Hned ve druhém článku vypráví Yehuda Lahav příběh o tragické smrti devítiletého židovského chlapce Juvala Kaveha, jehož srdce bylo se svolením rodičů transplantováno arabské dívce z města Ramla Rimě Aldžurašiové. Jen několik dní poté bylo transplantováno srdce zemřelé arabské dívky, dcery dělníka žijícího nedaleko Haify, tříletému dítěti židovského původu.

Zajímavý je i příběh izraelské novinářky Amiry Haasové, která v devadesátých letech žila na palestinských územích v Gaze a přinášela izraelským čtenářům svědectví o životě v uprchlických táborech. O milostném vztahu izraelského vojáka a palestinské ženy, který vyvrcholil narozením dívky jménem Núr, vypráví autor v článku Trpký plod nemožné lásky z roku 2003. Úchvatná je reportáž z finále izraelského fotbalového poháru z roku 2004, kdy se utkaly týmy Hapoel Haifa a Bnej Sachnin z Galileje, který byl z většiny složený z izraelských Palestinců. K historickému vítězství tehdy arabským hráčům blahopřál jak izraelský prezident Moše Katzav, tak prezident palestinské samosprávy Jásir Arafat.

Yehuda Lahav reprezentuje tu část izraelské společnosti, která bývá někdy označována jako „mírový tábor“. Aškenázští, většinou spíše levicově orientovaní intelektuálové a novináři z jeho řad, nešetří kritikou vůči pravicovým izraelským vládám, jejich přístupu k mírovému procesu a vstřícnosti vůči izraelským osadníkům na okupovaných územích. O spíše negativním autorově přístupu k často radikálním obyvatelům osad svědčí i zařazení článku o knize Vládci země, osadníci a stát Izrael. Yehuda Lahav očividně souhlasí s její ústřední myšlenkou, totiž že právě osady jsou semeništěm židovského radikalismu a brzdou mírového procesu. Svůj odpor k budování osad dává Lahav ve své knize najevo i v jiných kapitolách. Neochvějný zastánce smírného řešení palestinsko-izraelského konfliktu také jednoznačně odsuzuje aktivity „židovského teroristického podzemního hnutí“ a za zavrženíhodný považuje i útok Barucha Goldsteina proti
věřícím v hebronské mešitě v roce 1994 či atentát Jigala Amira proti Jicchaku Rabinovi o rok později.

Přestože texty Yehudy Lahava obsahují jednoznačné vyjádření touhy po míru, ukazují, že izraelská diskuse o palestinském konfliktu má stále své nepřekonatelné limity a trpí mnoha stereotypy. Projevuje se to například v komentáři o krachu jednání v Camp Davidu mezi Barakem a Arafatem v roce 2000, po kterém následovalo vypuknutí intifády al-Aksá. Zde Lahav podléhá obvyklému klišé o jednoznačné vině Jásira Arafata na předčasném ukončení jednání a následném vypuknutí násilností. Dočasné přerušení jednání však není nic neobvyklého za situace, kdy by přijatý kompromis byl na domácí půdě politickou sebevraždou, což byl přesně případ Camp Davidu. Zastavení jednání navíc tenkrát vůbec nemuselo být definitivní, kdyby bývalo nedošlo k explozi násilí. Její bezprostřední příčinu však lze spatřovat spíše v Šaronově provokativní „procházce“ k Chrámové hoře, o čemž se ale autor nezmiňuje.

Problematické je i přesvědčení o výlučně izraelském právu na použití síly. Palestinští bojovníci jsou nazýváni „vrazi našich lidí“, zatímco izraelští vojáci nanejvýše jako „okupanti“. Jen v náznacích je v knize zmíněno, že akce izraelské armády někdy připravily o život nevinné civilisty. Palestinské útočníky je tedy nutno chápat jako stroje na zabíjení, jejichž jedinou pohnutkou je konání zla, zatímco izraelská armáda vždy jedná v nutné obraně a v zájmu zachování mírového procesu. Ad absurdum je toto přesvědčení dovedeno v článku Operace „Tupá dýka“, kde Yehuda Lahav popisuje operace izraelské armády na Západním břehu. Ozbrojený útok se v jeho podání mění ve zdvořilostní návštěvu. Při ní vojáci velkoryse nevybombardují celý blok, ale pouze jeden dům; pokud zrekvírují obytný dům, majitelova televize jim poslouží, jen aby se dívali na zprávy a na fotbal, a velitel tanku se při průjezdu ulicí dokonce usmívá na arabské děvčátko.

Kniha Yehudy Lahava je nicméně velmi cenným pohledem na „odvrácenou stranu“ palestinsko-izraelského konfliktu, a pokud některé stereotypy opakuje, minimálně stejné množství jich boří. Což je důležité zejména v českém kontextu, kde je často diskuse o tomto tématu stejně tak jednostranná, jako málo zasvěcená. Každý, kdo se chystá o palestinsko-izraelském konfliktu psát, měl by si Lahavovu knihu alespoň prolistovat. Pozornosti by pak neměl uniknout úvod kapitoly Tady nejsou dobří a špatní, kde se praví: „Není nesnadné pochopit, že konflikt na Blízkém východě se nepodobá americkému filmu o Divokém západě, v němž se utkávají ,dobří’ se ,špatnými‘.“ O kus dál cituje autor izraelského spisovatele Amose Oze, který prohlásil, že v tomto konfliktu „stojí právo proti právu, a nikoli právo proti neprávu“. Tato zdánlivě banální myšlenka totiž stále nedochází nejen jeho účastníkům, ale i mnoha novinářům, kteří o konfliktu referují.

Umírněný klasik kulturních dějin

Viditelná politická změna

Měsíc autorského čtení ještě neskončil

Milan Kundera a věrnost románu

Milan Kundera je (velký) romanopisec ne (jen) kvůli uměleckým kvalitám svého díla, ale proto, že paralelně uvažuje o románu (také) jako teoretik. Nehezké tři závorky: nenaznačují však zpochybňování, nýbrž nadbytečnost uzávorkovaného. Vezměme si třeba tu poslední: teorie románu, kterou předkládá autor románů, není nějaká hodnota navíc. Dějiny ukazují, že vlastně každý velký románový autor je současně také původcem originální teorie románu, jakkoli každý ji předkládá svým vlastním způsobem a vlastní formou. To platí od samých počátků: Henry Fielding své úvahy o eposu a románu vkládá přímo do děje formou vsuvek, Henry James je neúnavným pisatelem dodatečných předmluv k vlastním dílům (často i notně kritických) a jeho studie The Art of Fiction je literárněvědná klasika; Honoré de Balzac nakonec uvede celou svou Lidskou komedii obsáhlou rozpravou a takový Gustave Flaubert se obecným úvahám o literární tvorbě věnuje ve svých dopisech, které
jsou stejně důležité jako jeho romány; Nathalie Sarrautová doprovází své románové dílo souborem esejů o Věku podezírání a tak dále a tak dále, a přitom toto vše jsou jen nahodile zvolené příklady. V jistém smyslu i zbytečné, protože každý romanopisec definuje tento moderní žánr samým svým dílem vždy znovu a jinak.

Na tuto charakteristickou tradici zcela přirozeně navazuje i Milan Kundera, a to hned několika způsoby. Jednak bezmála až esejistickou formou svých románů (zejména těch pozdějších), v nichž se vypravěč neskrývá za příběhem, nýbrž uvažuje o možnostech jeho peripetií stejně jako o možných pohnutkách jednajících postav, aniž by ale bylo možné jedno odlišit a odtrhnout od druhého. Román La lenteur (Pomalost, Gallimard 1995) je také analýzou Nebezpečných známostí či méně známé novely Point de lendemain (Není zítřku), do nichž se jeho příběh zčásti (spíše ale ironicky) vepisuje. A jednak na tuto tradici navazuje celou řadou větších i menších prací věnovaných zejména evropskému románu, články, rozhovory. Počínaje vančurovským Uměním románu z roku 1960 přes L’Art du roman (Umění románu, Gallimard 1986) a Les testaments trahis (Zrazené testamenty, Gallimard 1993) až k žánrově už velmi
obtížně definovatelnému eseji o sedmi částech Le rideu (Opona, Gallimard 2005). I česky již leccos z této oblasti Kunderovy tvorby vyšlo, naposledy letos v nakladatelství Atlantis Kastrující stín svatého Garty.

Tedy kafkovský esej s několika dovětky, jak se na první pohled zdá. Ale to je opravdu jen zdání. Ano, český svazek zahrnuje dvě stati, věnované osudům či lépe řečeno výkladům Kafkova díla, jež jsou převzaty ze Zrazených testamentů a jež jsou pro toto vydání doplněny dvěma stručnými, tematicky příbuznými texty (Umění věrnosti, Hranice nepravděpodobného už není střežena), z nichž ten poslední je závěrečnou kapitolou knihy Opona. Avšak pozornější čtení záhy odhalí, že kompozice svazku je složitější, že má více témat a několik rovin.

Proti duchu proroků

Úvodní a nejdelší esej, podle něhož je celá knížka pojmenována, se nezabývá tolik Kafkou jako spíše zrodem kafkologie, a to nejen jako akademické disciplíny hojně pěstované na univerzitách, nýbrž jako příkladem výkladu
či exegeze díla, jejích technik, strategií a skrytých pohnutek, a tedy i vznikem obecně rozšířené představy o nějakém díle či autorovi. Zrod kafkologie sleduje Kundera v Brodově románu Kouzelná říše lásky, v němž se vedle mnoha postav a zmateného děje objevuje i sám Brod jako pražský německý spisovatel Nowy a jeho přítel Garta, v němž je zpodoben právě Franz Kafka. Avšak Garta v tomto poněkud fantasmagorickém románu (takový Tycho de Brahe od téhož autora je mnohem snesitelnější) je zpodoben převahou jako světec a prorok – což potom, projektováno do Brodovy interpretační strategie v poměru ke Kafkovu dílu, vynucuje právě a nevyhnutelně exegetický vztah k němu na samé hranici bezbřehé plytkosti (Kafkovy romány popisují „strašné tresty určené těm, co nejdou správnou cestou“). A co potom právě tak nevyhnutelně vede k eliminaci všeho „nesvatého“ u Kafky, například zvláštního, a jak Kundera ukazuje, moderně
poetického chápání sexuality v té pasti, ve kterou se proměnil náš svět. Tato kastrace má i svůj srozumitelnější rub, jímž je obraz Kafky-věštce, jenž v patetickém gestu žádá svého přítele, aby zničil celou jeho literární pozůstalost, protože na konci života vidí prý ve svém díle sotva více než jen bezcenné tušení něčeho většího, jemu již nedosažitelného, totiž nového náboženství. Přítel Nowy-Brod neuposlechne, vida, že Gartovy-Kafkovy rukopisy, třebaže jen pouhé pokusy, „jsou nenahraditelné pro bloudící lidstvo“. Román Maxe Broda založil mýtus Kafky-proroka a současně s tím snímá z Broda vinu za to, že zradil Kafkův testament.

Devět esejů Kunderových Les testaments trahis spojuje právě toto téma: vedle Brodova kafkologizovaného Kafky je zde biografizovaný Hemingway anebo Bernstein korigující Stravinského Svěcení jara. To je ale pouze jedna rovina „zrazování“, jakkoli důležitá, neboť – jak je to patrné třeba na pozadí úvah obsažených v L’Art du roman – protiřečí samému principu románu, jenž popírá ducha vážnosti, vytváří oblast, v níž je morální soud zapovězen, experimentuje s možnostmi existence, a proto je mu cizí každá hagiografie a duch proroků a věštců.

Umění věrnosti a já

Jinou rovinu však přesně naznačuje druhý esej česky vydaného souboru, esej nazvaný Překlad jedné věty, jenž je věnován „zradě“ zvané špatný překlad. V tomto případě jedné Kafkovy věty.

Kundera velmi detailně analyzuje několikeré francouzské překlady této věty z různých příčin „zrazující“ původní text. Překladatelé, kteří Kafkův styl (do něhož patří nejen volba slov, jejich opakování či délka a architektonika vět, nýbrž i grafická podoba textu) přizpůsobují vládnoucím či průměrným představám „správnosti“, zahlazují originalitu, třeba tehdy, když „vylepšováním“ likvidují přesnost Kafkových existenciálních metafor, které nejsou ani vizuální, ani abstraktní, odkazujíce přesně k určitým možným situacím. Překlad je rovněž umění, Umění věrnosti, jak zní název doplňku k této precizní analýze. Zde potom Kundera celý problém zobecní: „Požadovat, aby byl autor studován výhradně v originálním jazyku, je to známka vědecké důslednosti, anebo hloupé pedanterie? Kdo neumí dánsky, nemá snad právo diskutovat znalecky o díle Kierkegaardově? A přece, na druhé straně, přiznejme si, není to tak docela absurdní, ptát se: je literární dílo se vším
všudy přeložitelné? Je možno převést do jiného jazyka veškeru estetickou intenci autora? V tom je právě ta sázka. Veliká sázka překladu. Neboť světová literatura může existovat jen za předpokladu, že existuje věrný překlad“ (s. 61–62).

Svým způsobem vlastně i zde Kundera reflektuje svou vlastní románovou tvorbu, přinejmenším jeden její velmi důležitý aspekt, totiž její dvojjazyčnost. To už dávno není jen nějaká vnější známka jeho díla. Od chvíle, kdy začal sám psát francouzsky, je tato dvojjazyčnost nová kvalita, která prochází vším, co napsal, ať česky či francouzsky. Například román La lenteur spočívá také na určitém čtení francouzské novely Point de lendemain, která patří do 18. století a je pozoruhodná svou dvojznačností, určitou verzí kultivovaného epikureismu té doby i jako protějšek Laclosových Nebezpečných známostí (což ani zdaleka není výstižný překlad francouzského Liaisons dangereuses). V Umění věrnosti Kundera právem ukazuje, jak rafinovanost tohoto titulu zmizí v sentimentalizované formě německého překladu Nur eine Nacht (případně Nur eine einzige Nacht, jak zní překlad v antologii Französische Erzähler von Lesage bis
Mirabeau), i když doslova vystihuje příběh, a jako věrný naopak přijímá český překlad Dagmar Steinové Není zítřku. Jenže tím souvislosti nekončí. Ve francouzském Umění románu, v němž Kundera říká, že román nezkoumá realitu, nýbrž experimentálně nalézá jiné možnosti lidské existence, uvažuje rovněž o současném stavu románu. Pokud román vždy navazuje na celou svou minulost, pak je něco takového téměř nemožné v době, jejíž duch je cele upnut k přítomnosti, k aktualitě, která expanduje do té míry, že z našeho obzoru všechno minulé vytěsňuje. V takové době, zdá se, nemá už tento žánr před sebou žádnou budoucnost: každý nový román je odsouzen k tomu, aby nebyl víc než jednou aktuální událostí mezi jinými, nikoli však dílem, je to už jen un geste sans lendemain. Nemá budoucnost, není už pro něj zítřka, platí jen na jednu noc? Jaký překlad by byl věrný? A je vůbec tento kontext pro překládání důležitý? To je obtížné rozhodnout, nicméně
je zřejmé, že úvaha sama je velmi důležitá pro Kunderovy romány. A to tím spíše, že psychologii postav nahrazuje jemným rozborem charakteristických slov, naznačujících metaforicky jejich existenciální situaci.

Nevydírejme

Kundera je zkrátka – stejně jako Beckett, Nabokov a jiní – autor, jenž píše různými jazyky. Což je kvalita, kterou ocení ten, kdo jej dokáže číst v originálech. Řeči o tom, že by si český čtenář zasloužil české překlady jeho francouzských textů, zavánějí nadto vydíráním a možná jsou i mírně urážlivé. Za prvé není zcela jisté, zda představa „český čtenář“ není až příliš zjednodušující, možná už to není převahou takový tupec, jak se zdá, a i když třeba nečte ve francouzštině, zná Kunderu z anglických nebo německých překladů. Ono i mnoho „českých čtenářů“ z doby obrození znalo Herdera či Miltonův Ztracený ráj z němčiny, překlad měl (a dodnes má) i jinou funkci než nahrazovat lenost. A za druhé: právě Kunderovy úvahy o překládání ukazují, že v případě dvojjazyčného autora jde o „překlad“ v úplně jiném smyslu. Nechce-li totiž takový autor své dílo zradit, nemůže k němu přistupovat jako „pouhý“
překladatel, každý autorský převod z jednoho jazyka do druhého je originální výkon a jeho výsledkem je (téměř) nové dílo. Smiřme se tedy s tím, že se od Milana Kundery nedočkáme překladů jeho vlastních textů a že je to tak úplně v pořádku. A českému čtenáři lze doporučit i jeho knihy psané francouzsky, protože Kunderova francouzština je stejně elegantní jako jeho čeština.

Autor je filosof.

Palestinci se brání

Kdy jste byl naposledy doma v Palestině?

Bohužel už před osmi lety, kvůli tamní situaci. Jsem ženatý, vzal jsem si Češku, spolužačku z práv. Nejdříve jsme tam chtěli jet, ale nebyly pro to podmínky, pak se narodily děti a nám se nezdálo bezpečné se tam s nimi vydat.

Odkud pocházíte?

Narodil jsem se v pásmu Gazy, konkrétně v městě Rafah na hranicích s Egyptem. Náš dům, kde teď žijí moji sourozenci, je asi tři čtvrtě kilometru od hranic, což znamená pěkné problémy. V osmaosmdesátém, to mi bylo dvacet, jsem přišel studovat do Prahy. Nejdřív mě poslali do Poděbrad, kde jsem se skoro rok učil česky. Po právech jsem se vrátil ještě na tři roky do Gazy, kde jsem pracoval také jako právník.

Jaké to je, vyrůstat v Gaze?

Gaza je úzké pásmo území podél Středozemního moře. Jednu stranu kontroluje Izrael, další sousedí se Sinají. Je to hodně malá oblast, má 365 kilometrů čtverečních, to znamená, že je menší než Praha. Na této malé rozloze žije půl druhého milionu lidí. Hustota obyvatelstva je jedna z nejvyšších na světě, ne-li úplně nejvyšší. Jsou tam tři velká města: Gaza na severu, uprostřed Khan Yunis, které je menší než Gaza, a nejmenší je Rafah. Dnes jsou tam i další sídla, která vznikla z uprchlických táborů. Tím, že počet obyvatelstva rychle stoupá, se z nich stala záhy města. Je to navíc hodně chudá oblast, která nemá žádné suroviny. Největším problémem vedle konfliktu s Izraelem tam ale je, že lidé nemají práci.

Co pro Gazu znamenala přítomnost izraelských osadníků?

I poté, co Izrael teatrálně stáhl své vojáky z pásma Gazy, mohl kvůli osadám kontrolovat minimálně pětatřicet procent pásma, které má oněch 365 km čtverečních. Půl druhého milionu lidí žilo na opravdu strašně malém prostoru. Osady navíc byly stavěny v oblastech, pod nimiž jsou velké zásoby vody. Izrael to samozřejmě nedělal náhodně. Zásoboval osadníky, větší část vody však odváděl na své území. To je ale jen jedna z drobností. Prostě každé ráno, pokud člověk nenapustil vodu do nějaké nádrže, tak ji neměl celý den, protože pak už netekla, a když, tak špatná a hodně slaná.

Jak hodnotíte vítězství Hamasu v posledních palestinských volbách?

Nepřišlo jen tak z ničeho. Převážná většina obyvatel Palestiny jsou muslimové a křesťanů je tam jen malá část, takže jedním z důvodů byla určitě i náboženská otázka. Další příčinu vidím v samotném hnutí Fatah.

V prvních volbách vyhrál Fatah a Hamas se jich vůbec nezúčastnil, stejně jako některé další strany. Samospráva byla vlastně tvořena jen hnutím Fatah. Jenže toto hnutí se přes některé dílčí úspěchy ukázalo jako velmi neefektivní. Když došlo na lámání chleba a vyvstaly velké problémy při jednáních s Izraelem, tak nedokázalo nic prosadit. Fatah byl schopný jen v jedné věci – v korupci. Bohužel založil tak zkorumpovaný systém samosprávy, až je to k neuvěření. Bylo to hrozné, zvláště když v Palestině nejsou kvůli konfliktu pracovní místa. Většina dělníků z Gazy dříve pracovala v Izraeli. Pak ale Izrael téměř úplně přestal vydávat Palestincům povolení pro vstup. Když nejsou pracovní místa, tak lidé mohou pracovat prakticky jen ve státní správě. Ta ale není nafukovací. Pro rodinné příslušníky nebo přívržence Fatahu se však nějaké zaměstnání vždy našlo.

Volila velká část obyvatelstva Hamas na protest proti současnému stavu?

Ano, ale hlavní důvod je podle mne ještě jinde. Souvisí se zklamáním lidí z vývoje v posledních letech. Když na základě bilaterální smlouvy mezi Izraelem a Organizací pro osvobození Palestiny vznikla palestinská samospráva a Arafat se vrátil do vlasti, tak svitla Palestincům velká naděje, že konečně se po padesáti letech bude něco dít, a velice tomu fandili. Já osobně jsem byl z těch, kteří silně věřili v mírový proces. Ale pak se ukázalo, že vlastně žádný pořádně nebyl.

Co tím myslíte?

Byla založena palestinská samospráva, samozřejmě pod kontrolou Izraele. Je pravda, že se začala předávat některá města, ale nikoli území jako takové. Nastalo období relativního klidu. Jenže poté, co se předala velká města a mělo se začít s předáváním území, začaly problémy a mírový proces se zastavil. Navíc ve smlouvě z Osla bylo napsáno, že se velké problémy odkládají na pozdější rozhovory a nyní se nebudou řešit. Palestinci udělali velkou chybu, když s tím souhlasili.

O jaké problémy konkrétně šlo?

Jednalo se o otázku palestinských uprchlíků hlavně v arabských zemích, kteří žijí v hrozných životních podmínkách, dále šlo o statut Jeruzaléma, o problém osad a budoucnost palestinského státu jako takového. Mírový proces se de facto zastavil, začala druhá intifáda a lidé ztratili naději. Izrael nechce žádný z těchto problémů řešit.

Není to jednostranné tvrzení?

Bylo to vidět i po zvolení Abbase palestinským prezidentem. Izraelci chtěli někoho umírněného a Abbas je opravdu hodně umírněný. Na palestinský vkus až moc, až tak, že není příliš oblíbený. Izrael však ani s ním po čase nechtěl jednat. Neochotu vidíte i na příkladu Jeruzaléma. My ho rozhodně nechceme celý, rozhodně ho nechceme ovládat, ale s Izraelci není možné se domluvit ani třeba na mezinárodním statusu města. Stejně tak nechtějí jednat o uprchlících. Můj bratr byl v šedesátém sedmém stejně jako velká část palestinské mládeže deportován do Libanonu. Za nic. Jen proto, že si Izraelci říkali, že tato mládež může být v budoucnu jádrem hnutí odporu. Bratrovi bylo tenkrát devatenáct let a od té doby nemůže zpátky. Život v táboře je přitom otřesný. Loni jsem bratra navštívil v Libanonu a viděl jsem to na vlastní oči.

Situace v palestinských uprchlických táborech je dána do značné míry i tím, že arabské státy uprchlíky využívají jako páku proti Izraeli a neumožní jim normálně žít…

Ty státy to udělaly proto, aby problém uprchlíků nemohl jen tak skončit, protože pak už by ti lidé ztratili právo na návrat domů. Existuje rezoluce OSN, že uprchlíci mají právo na návrat do svých domovů.

Ale tento postup je na úkor uprchlíků.

Já samozřejmě nechci hájit to, jak zacházejí arabské země s Palestinci. To, co jim Arabové udělali, je strašné. Fakt, že je nechají žít v takových podmínkách, je neobhajitelný. V některých oblastech je tam situace dokonce horší než v pásmu Gazy. Měli je zrovnoprávnit s místními občany, dovolit jim pracovat. Mluví se mi o tom špatně, protože jsou to Arabové.

Palestinská společnost je značně rozdělená, i během intifády bylo více lidí zabito v důsledku rozbrojů mezi jednotlivými frakcemi než samotnými izraelskými vojáky. To samo o sobě musí značně komplikovat všechny pokusy o funkční správu v Palestině…

Ano, to je hrozné. Nevím, co bych na to mohl říci. Asi je to jev, který bohužel provází každou revoluci, každé osvobozenecké hnutí. Hodně lidí zemřelo, právě když se ustavovala palestinská samospráva a Fatah se snažil potlačit Hamas.

Máte představu o tom, jaký je život v Palestině po výstavbě takzvané obranné bariéry?

Osobně by mi zeď tolik nevadila, ale ať je podél řádných hranic, a ne aby se kvůli stavbě konfiskovalo šílené množství palestinského území.

Izraelským argumentem pro tuto stavbu je snaha zastavit násilí ze strany Palestinců.

Odpovím vám otázkou: Vy si myslíte, že jsou Palestinci zvláštní lidé, kteří mají rádi násilí?

Palestinci žijí na okupovaném území, kvůli Izraelcům živoří. Izrael je agresor, Palestinci se brání.

Agresi proti Palestincům přitom Izraelci svádějí na historickou zkušenost s holocaustem. Nejděsivější je, že potomci obětí sami provádějí politiku spálené země. Izrael dnes bombarduje civilní objekty. Pro Izraelce jsme všichni teroristi. Pravidelně sleduji izraelskou televizi, kde se to více méně tvrdí. Je škoda, že svět nerozumí hebrejsky. Nebojím se říct, že se někdy chovají jako nacisté.

To je hodně silné přirovnání.

Jde o problém demokratického světa, pokrytectví největšího kalibru. Evropské země spolu s Kanadou a Amerikou rády hovoří o lidských právech, a kde se jim to hodí, tam se dohodnou, jako třeba o Kubě. Ale v případě Palestiny? To, co se děje u nás, je řešení židovské otázky na náš úkor. Největším neštěstím jsou myšlenky sionismu. Od roku 1881 se vtloukalo do hlav Židů v Evropě, Rusku a Americe, že jsou národ bez území. Takže se mají stěhovat do Palestiny, kde nežije nikdo. Když přišli, tak zjistili, že zde žijí Palestinci a Židé. Židé, kteří se považovali za Palestince.

Vy sám Izrael znáte?

Pracoval jsem tam.

Máte tam přátele?

Mezi Araby ano, jinak ne. Ale v Praze mám i židovské spolupracovníky a vycházíme spolu dobře.

Už čtyři roky pracujete v pražské Poradně pro uprchlíky, co je náplní její práce?

Pracujeme na právní ochraně uprchlíků. Snažíme se jim všestranně pomáhat. Je to skoro bezbřehá pomoc, protože jim dává zabrat v podstatě všechno. Právní pomoc je velmi důležitá, protože uprchlíci nemají šanci vyznat se v zákonech, ve kterých se často nevyznají ani sami Češi.

Jaká je současná situace uprchlíků v Česku?

Špatná. Zvláště pokud jde o udělování azylů. Když za mnou přijde nějaký cizinec, že má problém s pobytem, a ptá se mě na různé možnosti, tak mu vypočítám všechno, co se dá dělat, a úplně až naposledy mu řeknu i o možnosti žádat o azyl. Jako právník v Poradně pro uprchlíky vím, že to není žádné řešení. Někdy to doporučujeme, pokud tady ten člověk potřebuje jen nějaký čas být, aby se nedostal do ilegality. To je ale ojedinělé. Aby v Česku někdo získal například azyl z politických důvodů, tak by opravdu musel být v zemi původu pronásledovaný naprosto brutálně.

Co si pod tím lze představit?

Musel by být členem nějaké proskribované politické strany, musel by být uvězněn, mučen a samozřejmě podle ministerstva vnitra navíc mít o tom všem také důkaz. Bez ohledu na to, že při zadržení na útěku by v jeho zemi takový důkaz pro něj znamenal přiznání viny a katastrofu.

Jaké jsou tedy důvody k udělení azylu v Česku? Pokud vím, například válka v zemi původu nikoho neopravňuje k získání azylu.

Jsou to především politické důvody: pronásledování kvůli prosazování politických práv a svobod. Ten člověk by musel být přímo aktivní v politice, být členem nějaké politické strany.

Druhým, podobným důvodem je pronásledování kvůli politickému přesvědčení, anebo neúspěšný pokus o změnu nějakého diktátorského režimu, jako například v Bělorusku, kde pak lidem hrozí vězení a podobně.

Dále pronásledování z důvodu rasy, příslušnost k určité sociální skupině a náboženství.

Například kdyby nebyla Česká republika v Evropské unii a Rom by v Anglii žádal o azyl, pak by žádal z důvodu příslušnosti k sociální skupině. Já osobně považuji za určitou sociální skupinu i oběti domácího násilí, ženy vůbec, když jsou terčem nějakých útoků a jejich stát je není schopen ochránit. Někdy uděluje ministerstvo vnitra azyl z důvodů humanitárních, to ovšem výlučně záleží na rozhodnutí tohoto úřadu. Když žadatel nemá takzvané zákonné důvody pro poskytnutí azylu, tak je ministerstvo vnitra povinno posoudit, zda se zde vyskytuje důvod pro azyl z humanitárních důvodů.

Mají u nás lidé šanci azyl získat?

Velmi malou. Hovoříme o méně než třech procentech žadatelů.

My se řídíme právními úpravami danými Evropskou unií, ale výklad těchto práv už je na nás. Spočívá v tom ten problém?

Tím, že jsme spolu se sousedními státy vstoupili do Evropské unie, se situace uprchlíků značně změnila. V negativním smyslu. Díky vstupu začala platit Dublinská úmluva, kde se mimo jiné stanoví, co je žádost o azyl a co je důvodem k jeho udělení. Také ovšem udává, že kdokoli může žádat o azyl pouze v jedné členské zemi Evropské unie a pouze jednou. Pokud je přístup nějaké země restriktivnější než jiné, znamená to, že se značně snižuje šance na jeho získání. Navíc azyl je jen první krok do nové společnosti.

Jaké jsou ty další?

Jakmile člověk dostane azyl, celá jeho životní situace se změní a on se musí o sebe starat sám. Žadatel vidí azyl jako záchranu, ne už jako způsob, jak něčeho dosáhnout. Myslí si: jsem žadatel o azyl, už je o mě postaráno a hotovo. To se stává i lidem, kteří jsou teprve na začátku azylové procedury. Žadatel o azyl se proměňuje v člověka, který se neumí sám o sebe postarat. To by samozřejmě neměl být náš cíl, ale bohužel to takhle chodí.

Má na to vliv i dlouhá doba trvání azylového řízení?

Pokud člověk pobývá v uprchlickém zařízení dlouho, pak je to dost problematické. Zvykne si tam a po třech nebo čtyřech letech, která trvalo řízení ještě nedávno, není příliš schopen žít normálně. Žadatelé o azyl dostanou zadarmo stravu a bydlení – sami většinou nemají nic –, a o základní životní podmínky mají postaráno. Ale to je všechno. Źadatel nemůže ani po dobu prvního roku pracovat, takže pak často nastupuje apatie.

Co se děje v případě, že neuspěje?

Když je azyl odmítnut, tak člověk dostane výjezdní vízum a musí vycestovat. Kam, o to se nikdo ze státních úředníků už de facto nezajímá. Žadatel se většinou musí vrátit do země původu. Hodně tragické je to v případě dětí, které se tady narodily, nebo těch, které tu vyrostly. Ty už prakticky neznají nic jiného než Českou republiku, chodí tu do školy. Podle cizineckého zákona by člověk navíc neměl být vrácen do země, kde by mohl být ohrožen jeho život či jeho důstojnost anebo kde by byl vystaven nějakému pronásledování, ponižování, mučení. Realita je ale jiná. Vidíme, že jsou vraceni lidé do Běloruska, do Číny, do Vietnamu. To jsou země, které toto určitě nezaručují.

A co status strpění?

Po správním vyhoštění může cizinecká policie užít takzvaný status strpění. Je to určitá výhoda, protože tím dává možnost úředníkům ministerstva posuzovat případy individuálně. Jde však také o to, jak dlouhou dobu tu úředníci povolí člověku zůstat. To je pozitivní stránka věci, negativní stránkou je, že je to lehce zneužitelné. To se samozřejmě netýká jen cizinecké policie, ale celého státu. Otvírá se prostor korupci.

Setkáváte se s případy korupce i u azylového řízení?

Česká společnost má velký problém s korupcí, řeší to i vládní politici, prezident. Ministerstvo vnitra a cizinecká policie jsou také součástí státní správy.

Kdy za vámi přicházejí žadatelé o azyl?

V případě, že dostanou zamítavé rozhodnutí. My s každým mluvíme a máme k dispozici rozhodnutí ministerstva vnitra. Pokud mi v odůvodnění něco nehraje nebo se mi i jinak něco nezdá, tak se vždy ptám klienta, zda opravdu uvedl, co je tam zaznamenáno, anebo zda tam něco nechybí. Zjišťujeme také, že se do spisu mnoho nesrovnalostí dostane už například kvůli špatnému tlumočení při pohovorech. Sám jsem byl toho několikrát svědkem.

Jak to?

Mou mateřštinou je arabština. Byl jsem mnohokrát přítomen při pohovorech jako opatrovník nezletilých žadatelů, a to i z arabských zemí. Ministerstvo vnitra nás ustanoví jako opatrovníky, nesmíme však zasahovat do toho, jaké jim budou kladeny otázky. Dohlížíme, aby nikdo neporušoval jejich práva a nebyl na ně vyvíjen žádný nátlak. Aby je nevyslýchali několik hodin v kuse a podobně. Několikrát jsem byl ale nucen do pohovoru vstoupit, protože překladatel nepřekládal, co bylo řečeno, anebo jen něco z toho.

Například?

Klient popisoval, jak žil doma bez otce, který zemřel, a s pěti sourozenci. Maminka nemohla pracovat, o rodinu se nějakým způsobem staral strýc, všichni žili v jedné malé místnosti. Byly tam i další věci, které nemohu zmiňovat. Tlumočnice ho nechala mluvit dlouho, pak jeho vyprávění shrnula pro pracovnici ministerstva vnitra do jedné věty: žádá z ekonomických důvodů. Musel jsem je dost důrazně upozornit, že posouzení důvodů žádosti není jejich práce, a rozhodně ne práce tlumočnice. Navíc pokud má člověk ve spisu napsáno, že žádá o azyl z ekonomických důvodů, pak se tím prakticky nikdo nezabývá a je to skoro automaticky zamítnuto.

Jakým způsobem jsou tlumočníci vybíráni?

Klientům jsou přidělováni ministerstvem vnitra. Obvykle se jedná o tlumočníky z agentury, která byla vybrána, a ti procházejí školením.

Jak se promítla novela azylového zákona do reality azylového řízení?

Novela měla hlavně za cíl ulevit ochromenému Vrchnímu soudu v Praze, který řešil jako poslední instance odvolání žadatelů o azyl. Je to jediný soud, který se jimi může zabývat. Dnes po zamítnutí žádosti krajským soudem může žadatel podat takzvanou kasační stížnost a soudce rozhodne, zda je odůvodněná a zda se jí bude zabývat, či nikoli.

Kasační stížnost ovšem lze podat kvůli právním nesrovnalostem, už se ale znovu neposuzuje samotný případ.

Ano, zákon se snaží, aby práce soudů nebyla dvojitá a aby se to, co již přezkoumal krajský soud, znovu neopakovalo. Každý ze žadatelů se ovšem stejně odvolává; snad jen ten, kdo zmešká lhůtu, to nedělá. Takže v praxi toto opatření zatím moc nefunguje.

Dostávají zde azyl ti, kteří ho skutečně potřebují?

To se těžko říká, ale myslím si, že ne. Zvlášť pokud to srovnáme s okolními zeměmi. Od vstupu do Evropské unie se počet žadatelů o azyl snížil, poměrný počet udělených azylů tak stoupl. Tímto nárůstem pak ministerstvo často operuje.

Mnoho lidí, kteří u nás hledají práci, žádá o azyl jen proto, aby zde legalizovali svůj pobyt. Jak je možné tuto situaci změnit?

Rozhodně otevřením pracovního trhu. Jde například o Ukrajince. Kromě výjimečných případů jsou to opravdu většinou lidé, kteří zde chtějí pracovat, a jelikož azyl je pro ně často jedinou možností, jak tady mohou být a zároveň pracovat, využívají ji. Proto bylo přijato nařízení, které žadatelům umožňuje, aby mohli začít pracovat až po uplynutí jednoho roku od doby, kdy požádali o azyl.. Nyní je velmi těžké dostat v Česku pracovní povolení a pracovní vízum.

Jaký je mezi nimi rozdíl?

Pracovní vízum se uděluje na základě pracovního povolení, takže to musí mít člověk nejdříve. Cizinec nemůže o pracovní povolení žádat na české ambasádě. Nemůže říct: chci práci a najdu si ji. To nejde. Pracovní povolení se uděluje ke konkrétnímu pracovnímu místu. Pokud člověk ztratí práci, automaticky přijde i o pracovní povolení. Když si najde nové místo, tak se procedura opakuje znovu a to je hrozně vyčerpávající. Proto tolik cizinců končí v azylovém řízení.

Nazrála již doba k tomu uvažovat o jakési formě amnestie pro cizince, kteří zde pobývají nelegálně, tak jak tomu bylo například ve Španělsku?

Byl bych pro. Nějaká tečka se musí udělat, má-li se začít znova, od nuly. Nejdříve by se ovšem musely upravit pracovní podmínky, amnestie sama o sobě by byla jinak prázdným krokem. Pokud by pracovní trh zůstal takto striktně chráněn, pak by amnestie byla jen inspirací pro další vlny cizinců a působila by kontraproduktivně.

Kolik cizinců u nás pobývá nelegálně?

To si netroufnu říci. Odhaduji to na desítky tisíc lidí.

Snažíte se také v rámci Poradny pro uprchlíky usilovat o změnu české legislativy?

Je to jedna z dalších náplní naší práce. Snažíme se podávat návrhy, pomáhat, vysvětlovat, tlačit na změny. Protože bude-li stát vstřícnější, tak se mu to vlastně vyplatí. Cizinci se nebudou dostávat do ilegality, kde už nemají co ztratit, a tak riskují. Na to se samozřejmě nabaluje kriminalita a podobně. To je pro společnost velmi nepříznivé, dokonce nebezpečné. Lepší zákony by byly dobré nejen pro cizince, ale i pro Českou republiku.

Od roku 2003 funguje Konsorcium nevládních organizací pracujících s uprchlíky, které zastřešuje různá sdružení a nadace, jež na tomto poli působí. Jak vaše spolupráce funguje?

Bylo by jistě jednodušší, kdyby Konsorcium bylo ostatním organizacím nadřazené. Takto je každá organizace samostatná, má samostatné financování, úplně všechno. Spolupráce se odehrává na základě výměny zkušeností a účasti na některých společných projektech.

Cítíte na tomto poli konkurenci mezi nevládními organizacemi?

Nejen cítím, ona určitě existuje. Řada organizací je stejná, nebo mají alespoň podobné poslání. Takže je logické, že konkurence nastává. To je, jako byste měla dvě advokátní kanceláře, které sídlí naproti sobě přes chodbu a přetahují se o klienty. My si sice nepřetahujeme klienty, ale finanční zdroje, protože bez dárců jsme vyřízení. Když například napíšeme projekt na návštěvu detence, tak druhá organizace hned napíše podobný projekt, ale peníze nevystačí, protože jsou omezené.

Nemělo založení Konsorcia právě tyto problémy řešit?

To by se potom každá organizace musela zaměřit na něco jiného, což se částečně i děje. Po vstupu do Evropské unie se zmenšil počet žadatelů o azyl, takže my se dnes zaměřujeme i na cizince. Konkurence ovšem končí, když jde o klienty. Pokud zde někdo například skutečně získá azyl a obrátí se na mne, protože mě už dlouho zná, tak se mu snažím vysvětlit, že víc mu pomůže ten, kdo se lépe orientuje v oblasti integrace uprchlíků. Protože azylem to samozřejmě nekončí. Jeho udělení je hodně důležité, uprchlík dostane právní jistotu, ale ani nadále nemá nic, potřebuje práci, bydlení, zvládnout jazyk a podobně.

V Gaze jste pracoval také jako právník. Jaké případy jste řešil tam?

Naše kancelář v Gaze byla zaměřena na občanskoprávní případy a obchodní právo. Řešili jsme běžné věci, jako problémy s nájmy, spory o půdu, rozvody, sňatky, dědictví.

Podle jakých zákonů se v Palestině vlastně rozhoduje?

Gaza byla původně pod egyptskou správou, Západní břeh pod jordánskou, předtím byl britský mandát a ještě předtím otomanská správa. Palestinské zákony jsou směsí toho všeho. Navíc zde platí ještě de facto různá nařízení a příkazy Izraele, které nikdo nemůže nerespektovat. Po vzniku palestinské správy je zde snaha nějak zákony sladit, ale dokud se konflikt nevyřeší, půjde to jen těžko. Jako vše v Palestině.

zkrátka

ovšem

Mladá fronta informovala minulou sobotu o tom, že Česko je cyklistický ráj. Kromě toho, že přibývá cyklistických stezek i lidí, kteří skupují elastické obleky, vyplývá toto přesvědčení redaktora deníku hlavně z toho, že „jen v málokteré zemi je tak snadné prchnout z velkých měst do hlubokých lesů a řítit se opuštěnou přírodou“. Cyklorájem jsme tedy zřejmě proto, že se tu snadno prchá. Mnozí by ale s názorem, že kolo patří především do hvozdů, nesouhlasili. Zřejmě jich ale podle velkého deníku není zatím dost. Někteří se v polovině minulého týdne objevili v parku na Letné. Šestice cyklistů zde odstrojila kola, obrátila je na řídítka a začala je přemalovávat pomocí růžových sprejů. Po pražských ulicích tak od středy sviští dalších šest Růžových kol. „Růžové kolo“ je podle jeho vlastníků letní hit. Jízda na takto vybarveném bicyklu hned udělá cestu do práce veselejší. Nejdůležitější ale je, že udělat z obyčejného kola Růžové kolo
znamená naučit ho mluvit novým jazykem. Sériové výrobky v nudné metalíze obvykle neřeknou víc, než která firma je vyrobila. Občas také dají matnou představu o výplatní pásce svých majitelů. Růžové kolo ale mluví jinak. „Město nepatří jen autům, ale i cyklistům“, „Chci jezdit po městě a cítit se bezpečně“, „Jezdit na kole je normální“, projevuje netušené řečové schopnosti. Růžová barva je prostě politická a dává jasný signál: jsem tady, jedu na kole a chci prostor, ve kterém můžu dobře jezdit. Podstatné je, že růžový jazyk může své kolo naučit úplně každý. Trvá to jen chvíli, moc to nestojí a navíc je to zábava. Stačí sledovat internetové stránky nazvané ruzovekolo.cz, a až přijde ten správný den, vyrazit na Letnou a přidat se k růžovému pelotonu.

Tomáš Havlín

Snaží se televize Nova zlikvidovat novou digitální konkurenci, když požaduje, aby Česká republika vypnula poslední velký analogový televizní vysílač až koncem roku 2011? Asociace digitálních televizí, která sdružuje provozovatele šesti připravovaných digitálních televizních programů, tvrdí, že se Nova snaží zachovat situaci, kdy naprostá většina zisků z prodeje reklamních časů putuje právě na její konto. Digitální stanice prosazují, aby se poslední velký analogový vysílač v Česku vypnul již koncem roku 2008 a aby tři největší města – Praha, Brno a Ostrava – přišly o analogové vysílání už příští rok v září. Oproti tomu Nova chce hlavní aglomerace odpojovat až o dva roky později. Pro nové digitální televize jsou Praha, Brno a Ostrava naprosto klíčové. Digitálně se ve všech třech městech vysílá už teď a nic nebrání tomu, aby v nich na jaře příštího roku vysílala i šestice nových digitálních programů. Těm jde ale hlavně o to, kdy se
zde vypne analogové vysílání. Obava digitálních stanic je logická: diváci jsou navyklí na dva programy České televize, Novu a Primu, a dokud jim stát nevypne analogové vysílání, většina domácností si nepořídí digitální přijímač. V Praze, Brně a Ostravě tak nakrásně může probíhat souběžné analogové a digitální vysílání, k masovému přechodu na digitální příjem televize ale domácnosti přejdou až ve chvíli, kdy jim nic jiného nezbude. Do té doby se spokojí se čtyřmi televizními programy. Na druhé straně je v protestu Asociace digitálních televizí cítit nejistota a malé sebevědomí. Pokud dokážou nabídnout zajímavý program a oslovit diváky, čeho by se měly bát? Nehledě na to, že některé analogové vysílače nelze vypnout tak rychle, protože jsou na nich závislé desítky dalších analogových převaděčů, často desítky a stovky kilometrů od primárního zdroje signálu. Jestliže by se tedy třeba v Brně vypnul hlavní analogový vysílač Kojál, skončilo by analogové vysílání
i v některých oblastech Čech, kde však ke stejnému datu nebude digitální signál. Lidé v těchto místech by tak přišli o příjem televize vůbec. Nova má tedy do určité míry pravdu, byť její návrh na zpomalení digitalizace motivuje hlavně co nejdelší udržení bezkonkurenčního prostředí a reklamního duopolu s Primou. Na Českém telekomunikačním úřadu záleží, aby našel zlatou střední cestu a uspokojil všechny, byť to nebude v žádném případě lehké.

Jan Potůček

„Afrika, miluju!“ vykřikla Chantal Poullainová na konci slavnostního zahájení Letní filmové školy v Uherském Hradišti. Dvaatřicátý ročník festivalu nabízí především unikátní koktejl současné africké kinematografie a hlavními hvězdami jsou tu její tvůrci a jejich filmy. Při zahájení to ale vypadalo jinak. Jako když osvícení misionáři přivezou ukázat přátelům z civilizace trochu exotiky. Míra improvizace a nedomyšlenosti večera byla stěží snesitelná. Téma letošního ročníku „člověk a příroda“ asi přivedlo autory krátkých filmových vložek k neustálým záběrům slonů, tygrů, zeber, goril a lvů. Zvířata se v klipovitém rytmu střídala s bojovníky s oštěpy a ženami s nádobami na hlavách – přestože lze předpokládat, že Afrika dnes vypadá jinak než za časů Emila Holuba. Moderátorka Poullainová zvala na jeviště hosty za zvuků bubnů a nutila je před projevy tančit; většina se o tanec skutečně i pokusila, s čestnou
výjimkou právě Afričanů. Absurditu akce podtrhl ředitel LFŠ Jiří Králík, jenž vyzval „exotické“ filmaře, aby se pořádně naučili vyslovovat jméno města Uherské Hradiště. Doufám, že napřesrok případní hosté nebudou muset vystupovat v krojích.

Martina Křížková