2006 / 34 - mezi jeskyní a městem

David Mitchell uvádí svou knihu mottem z prózy Thorntona Wildera Most svatého Ludvíka krále; Wilderovo druhdy bestsellerové dílo z roku 1927 popisuje osudy pětice postav, jež sdružil společný tragický konec, hledá logiku jejich příběhů a jejich tajemné propojení v okamžiku (náhodné? zákonité?) smrti. Na jednom místě svého díla Wilder říká: „Buď žijeme náhodou a náhodou hyneme, anebo žijeme podle skrytého plánu a také hyneme podle něho.“ Taková je i osnova Mitchellovy knihy, přinášející devět příběhů v kruhové kompozici (poslední povídka nás opět vrací na začátek), odehrávajících se na rozličných místech světa (Japonsko, Čína, Mongolsko, Rusko, Anglie, Irsko, USA), s různými hrdiny všedního i nevšedního typu, kteří disponují buď výjimečnou senzitivitou, nebo je zastihneme v mezním okamžiku jejich života.

Mitchellův svět je však nejen jemně propletený, ale také vysoce iracionální, mysteriózní, plný neustálých interakcí, nárazů a srážek, kulečníkových efektů, které vstupují do lidských životů, vychylují je z dráhy, obracejí naruby; události se nenápadně řetězí, prosakují z jednoho textu do druhého. Globalizovaný svět je čím dál menší, síť jemných dotyků se rozprostírá od Tokia přes Ulánbátar po irskou přímořskou vesničku, a navíc je nad námi cosi záhadného – pro Mitchella to není Wilderův křesťanský Bůh, ale netělesná(é) bytost(i), „noncorpum“, ovlivňující zemské dění – autor si tu pohrává s variantou dnes už nesčetných konspiračních teorií.

Tady je ovšem třeba vrátit se k titulu Mitchellovy knihy, který v originálu zní Ghostwritten – obtížně tlumočitelný výraz obešla překladatelka názvem Hybatelé („Všichni si myslíme, že máme život ve svých rukou, že jsme jeho hybatelé, a ve skutečnosti jím hýbou síly kolem nás.“ – s. 260). Pohrávání s titulem tvoří výraznou linii díla – jedna z postav, Marco, je vlastně ghostwritter, autor sepisující na zakázku životopisy různým hasnoucím celebritám. „Noncorpa“, převtělující se do různých lidských subjektů a ovládající jejich mysl, vlastně „v zastoupení“ píší jejich životy, a životy ostatních postav utváří, sepisuje nějaký duch, neuchopitelný a nezřetelný přízrak náhody – a koneckonců je tu i autor sám, který přesně vidí do mysli svých hrdinů a transkribuje za ně, protože tak umně by to jistě nesvedli („Na chvíli jsem měl zvláštní pocit, že jsem se ocitl v příběhu, který zrovna někdo píše.“ – s. 54). A navíc
v některých povídkách vystrkují růžky i duchové zcela klasičtí, s nimiž se však nežertuje a z dobrých důvodů je třeba brát je vážně.

Plyne z toho logická otázka – kdo je autorem příběhu našeho života? A „proč se věci dějí tak, jak se dějí?… Proč se vůbec dějí?“ (s. 59) Nevytváří ten nejistý pocit já, který člověk vlastní („Ta, která žije v ní, se podívala ven skrz její oči a skrz mé oči na toho, který žije ve mně.“ – s. 53), nit příliš roztřepenou, než aby se dala navléci do bezpečného ucha jistoty a racionality? Člověk se Mitchellovi jeví jen jako nosič, neboť „lidský svět je tvořen příběhy, ne lidmi. Ti jen slouží příběhům k tomu, aby se odvyprávěly.“ (s. 338–9) Děj se tedy zmocňuje člověka, ne naopak, jedinec je jím napaden jako infektem, který koluje v jeho krvi, ovládá nervy a mozek, který s ním pohybuje jako s mechanickou hračkou. Naše determinace a vůle se ukazují jen jako čiré pomysly a iluze, jakákoli snaha vzepřít se proti setrvačnému pohybu sil, jež byly rozpoutány, je marná.

Mitchella samozřejmě nemusíme brát tak doopravdy, možná jen potutelně zkouší, jak dalece uvěříme jeho konspiračnímu vábení – ostatně tím reálně hmatatelným a průkazným v jeho textech je především fenomén manipulace. Vstupní (a možná hned vrcholná) povídka o Kvazarovi, příslušníku japonské teroristické sekty (plynovým útokem v metru odkazuje k reálně provedené akci skupiny Óm šin rikjó), je vynikající studií brainwashingu, zobrazením procesu, v němž se atomizovaný, labilní a nahraditelný človíček stává zdánlivě nezastupitelným a vyvoleným článkem všemu ostatnímu nadřazené hierarchie. V tomto světle se vnucuje idea, že náš život se koneckonců podstatnou měrou odvíjí od toho, o čem se necháme druhými přesvědčit, brutálně řečeno, co si od druhých necháme namluvit. „Lidské vědomí je opravdu křehká hračka“ (s.143), konstatuje jeden z netělesných hybatelů, hledající pohybem mezi „hostiteli“ své místo v kosmu. Autor názorně
dokumentuje, jak se asociativní tříšť v hlavě proměňuje v myšlenky, z myšlenek se stávají činy, jednání, skutky, které nemohou nemít dopad na druhé („Každé vědomí pulzuje jedinečným způsobem, podobně jako každý maják ve světě vysílá jedinečný signál.“ – s. 140).

Mitchell se předvádí jako autor velmi zábavný, obratně vyvažující napětí a spád narace hloubavými a reflexivními pasážemi, hýřivě rozhazuje jiskry bonmotů, aluzí a sarkasmů, znamenité jsou jeho barvité a dynamické záběry nejrůznějších prostředí, ocenit je nutno též důkladnou prokomponovanost celku, neotevírajícího se rozhodně ve všech významech a náznacích hned prvnímu čtení.

Slabší místa díla souvisí s klinickými příznaky literátské rutiny – proud vědomí jeho (někdy poněkud modelových) hrdinů působí občas až příliš monotónně, některé promlu rované klišé či jistá naivita, zkrátka básnická licence (procházka dějinami Číny v příběhu majitelky čajovny se žonglováním s chronologií jeví poněkud simplifikovaně), ale občasné nedůslednosti a ústupky Mitchellovu stylu neubírají na půvabu.

Téměř každá postava díla, často aniž by o tom sama věděla, zasahuje do života postavy jiné, mnohdy téměř fatálně – ale i jejich „obětem“ autor poskytuje šanci, a iluzi naší vlády nad životem, kterou vydatně zpochybnil, zase občas s lehkou ironií obnovuje – „pokaždé jsem to byl já, kdo dal věci do pohybu“ (s. 53). Každý člověk se v životě stává hybatelem, který, jen co zavadí o druhého, způsobí cosi nedozírně nenapravitelného. Dalo by se s takovým břemenem odpovědnosti vůbec žít? Naštěstí následky podoteků nemusí být vždy jen negativní – po podivuhodném dnu, který s Markem rozehraje několik aktérů, se tento laxní hédonik rozhodne přijmout výzvu milostného závazku a požádá přítelkyni o ruku. A tak na závěr si opět zalistujme v Thorntonu Wilderovi: „Je země mrtvých a je země těch, kdo žijí, a mezi nimi láska, to je most, který všechno přetrvá, a všemu dává smysl.“

Autor je literární kritik.

minirecenze

Petra Dvořáková

Proměněné sny – deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra

Host 2006, 164 s.

Deset výpovědí o setkání s vírou a (katolickou) církví; bilance životní cesty, během níž je víra nabývána, a zase ztrácena, ba hůř: zcizována; dokumenty osobního vývoje s dominantami krizí, konfliktů, zklamání a hořkostí, v lepším případě prognózou vyrovnanosti a smíření. V nadmíru cenné knize se skrývá i jistý háček – někteří zpovídaní vykazují evidentní příznaky, ať latentní, ať manifestní, minulého či přítomného duševního a sociálního nezdraví. Lze tedy konstatovat, že některé jejich karamboly či traumata byly předurčeny, jejich líčení může inklinovat k egocentrickému zkreslení. Ale i tak – neměla by právě u těchto osob církev prokázat veškerou svou jemnost, taktnost, empatii, sounáležitost, účinnou pomoc, zkrátka terapeutické dispozice? Většinou k tomu nedošlo nebo nastaly škody ještě větší, církev se optikou hovořících subjektů jeví jako „totalitní režim“, v němž to navíc „není o životě“. Texty strhnou
intenzivní autenticitou syrové matérie životní reality, oproštěné od frází a rituálů, působí i jako katalog problémů současné katolické církve. Protože jde o lidi tzv. obyčejné, jejich příznačné osobní historie (anonymní – ale na jménech nesejde) by bez autorky zůstaly nevysloveny. Ukvapené závěry nejsou na místě, ale jednu dnešní tendenci identifikovat lze – alternativou k oficializované duchovní vlažnosti, vyprahlosti či podrobivosti bude stále více individualizace víry.

Jiří Zizler

Veronika Sailerová

Josef Koutecký – zůstal jsem klukem

Akropolis 2005, 264 s.

Za čtyřicet let, během nichž se profesor Koutecký věnuje dětské onkologii, vzrostl počet zachráněných pacientů ze tří na sedmdesát pět procent. Není to jediný důvod, proč si zasloužil, aby právě jemu byl věnován první svazek edice Osobnosti. Je také pozoruhodný pamětník a vypravěč. Vnímá a sděluje barvy, chuti a vůně světa okolo sebe, charaktery lidí, časů, měst a krajin. Výstižnými detaily vyvolává z hlubin světla a stíny větší části dvacátého století. Z nenásilně vedeného rozhovoru vystupuje v impozantní šíři Kouteckého osobnost. Se stejným zaujetím pitvá jako hraje na housle, umí napsat knihu o nádorech i pohádku pro děti, dopřává si potěšení z vrcholného umění i z dobrého jídla. Rozhořčí se nad léčiteli, jejichž vinou se malí pacienti nedostanou včas k odborníkovi, ale nezamlčí podivnou zkušenost s rolí čísla osm ve svém životě. Nestandardní a hluboce prožité jsou jeho soudy o lékařské etice,
plasticky před námi vystupují velké postavy české medicíny. Po přečtení knihy patrně zůstanou v čtenáři znít dva protichůdné spodní tóny: smutek nad zhrubnutím a nivelizací světa během života Kouteckého generace, ale i naděje z navrácené svobody, která mu umožnila, aby uplatnil i své společenské schopnosti a dosáhl radikálního zlepšení péče o pacienty. Věřím, že čtenář pocítí stejně jako já potěšení, že se mohl prostřednictvím knihy setkat s moudrým a dobrým člověkem.

Jan Novotný

P. D. Jamesová

Maják

Přeložila Alena Rovenská

Motto 2006, 353 s.

Jamesová je mezi současnými autory detektivních románů téměř klasik, neboť navazuje na klasiky, jako byla A. Christie či D. L. Sayersová. Za sebou má řadu příběhů, jejichž hrdinou je Adam Dalgliesh. Toho s kanonickými vzory geniálních excentriků spojuje jen to, že píše a publikuje básně. Jamesová se snaží přiblížit atmosféře klasiků tím, že volí neobvyklá prostředí, uzavřená a stísňující místa, což lze chápat jako vzdálený ohlas romantických dekorací z počátků detektivky. Maják, který uspokojí ty, kdo nacházejí potěšení v logických šarádách a jejich očekávaně nečekaných řešeních, dobře ukazuje úskalí a svody, kterým jsou vystaveni pokračovatelé klasiků. Detektivka vděčí za svou přitažlivost tomu, že objevila způsob, jak se zabývat životem a smrtí v metafyzické rovině: příběh je sice zasazen do reálných kulis, ale nikoli přesazen do reálného světa; empirický svět má význam jen potud, pokud poskytuje stopy odkazující k pravdě. Úkolem
detektiva je pravdu odhalit; začne-li hloubat nad psychologií, zavléká příběh do empirického světa a zpronevěřuje se svému poslání. Tato totální tendence se objevila už u Sayersové, která chtěla zkřížit detektivku se sociálně-psychologickým románem, a i Jamesová jí podléhá. Naštěstí je však svět jejích příběhů do té míry ireálný, že vztah Adama Dalglieshe k Emmě Lavenhamové lze ještě brát jako romantickou dekoraci. Protože jinak by to byla jen špatná literatura.

Miroslav Petříček

Vratislav Křivák

Babička nosila ve svých slipech rozkvetlý trnkový sad

Pavel Mervart 2005, 95 s.

Poezie z legendárního Kojetína se zcela vymyká čemukoli, co zde již bylo, i tomu, co prý teprve nastane neznámo kdy. Nikdo neví, zda příčina spočívá v kojetínském podnebí, anebo kvalitě tamního pitiva v hospodě U kulaté báby, jak prohlašuje ing. Viktor Krebbs a Ross Hedvicek se svou trabantkou Helenou Beling. Potom, co byl Vratislav Křivák vyhoštěn z Floridy, Atén, Vladivostoku a jistého bezejmenného městečka na ostrovech Fidži, nalezl útulek v Kojetíně, kde rozvinul kulturní poetické dění nebývalým tempem a stylem, jenž nemá v dějinách lidstva obdoby. Směle chci naznačit, že kojetínská poezie patří víc pokolením, jež teprve vyjdou z Kojetína; my jsme jí dorostli sotva stěží! Témata kojetínského barda – pěvce z příšerné Moravy jsou bahnitě zemitá: domácí stravování, vycházky po veřejných cestách při sněhu a náledí uzavřených, družstevní život selský i městský, obecná všiváctví a zášť všeho druhu, jíž je
Pěvec z Kojetína nadšenou hlásnou troubou, stesk po Vídni a mnoho dalšího, k čemu se mi vyslovovat ani nechce. Formálně vychází z častušek a kolchoznických popěvků, jak mu je zpívávala babička nad kolébkou, ať se mu provždy zaryjí do paměti k obšťastňování uličního výboru Strany. Nelze mu než popřát, aby vytrval v díle, neboť jistě vyhmátne ještě další klenoty dnešních pohnutých dob!

Vilém Kozelka

Jiří František Musil

Hudební Praha I.

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 352 s.

V poslední době jsou i u nás oblíbení knižní průvodci po městech, které se nezaměřují jen na obvyklé pamětihodnosti a zajímavosti, ale např. na významné osobnosti, které zde působily, žily či město jen navštěvovaly. Nyní k nim přibyl i podobně pojatý pohled na Prahu. Autor se zaměřil na Prahu hudební a jde o první svazek díla, rozvrženého do několika částí. Ten první se zabývá historickým jádrem Prahy a zahrnuje Hradčany, Malou Stranu, Staré Město a Josefov. Sám autor říká, že kniha je „něco mezi průvodcem, encyklopedií a literaturou faktu“. Provázejí ji mapy s označením jednotlivých míst, podle nichž pak postupuje podrobný text o osobnostech velmi známých (jako Mozart, Smetana, Dvořák či Mahler) i méně známých či zapomenutých. Stručně je uveden i popis architektury. Autor čerpal z pamětí, vzpomínek, deníků či korespondence, z tisku a z rozsáhlé literatury. Kniha je bohatě doprovázena
ilustracemi. V závěru je biografická část se stručnými informacemi o zmiňovaných osobnostech, přičemž v každém hesle je i seznam míst s nimi spojených. Dozvíme se tak spoustu zajímavostí ze života a působení hudebníků v Praze a uvědomíme si, jak bohatý hudební život Praha vždy měla a jaké významné osobnosti i ze zahraničí zde v různých dobách působily. Podrobná, záslužná a čtivá kniha tak přináší jiný pohled na Prahu a rozhodně není jen suchým výčtem.

Milan Valden

Václav Umlauf

Kierkegaard – hermeneutická interpretace

Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) 2005, 320 s.

Český filosof a teolog se ve své interpretaci snaží postihnout celek díla S. Kierkegaarda; pojímá ho jako křesťanského myslitele, který vede člověka k radikální transcendenci, k překročení světa a k probuzení sebe sama, své vlastní existence, která jedině ze své konkrétnosti se může dotýkat věčnosti. Podstatný je důraz na skutečnost sebedosahujícího já – zde se autor nejvíce opírá o M. Heideggera. Důležitá je cesta do hlubin nitra, kdy jedině lze dosahovat autenticity existence, středu sebe samého v naladění na tajemství bytí. To vše je paradoxní, stejně jako samo existenciální myšlení, jehož je Kierkegaard původcem a předchůdcem. Umlauf zdárně prochází hloubkami a výšinami vášnivého myšlení, které jedině ve své paradoxní dialektičnosti může spět ke skutečnému patosu víry. U Kierkegaarda rozum spěje ke svým hranicím a dospívá k božskému jako úplně jinému; přesto nelze říci, že dánský filosof je iracionalistou. Rozum je jen
patřičně prohlubován, stává se paradoxním, a Kierkegaard to pomocí své chápající hermeneutiky výstižně vyjadřuje. V díle jasně vystupuje postava subjektivního myslitele, který více nepodléhá objektivistickému (hegelovskému) vidění reality a je s to nacházet pravdu skrze probuzenou vášnivou niternost, spět k vroucímu myšlení. Umlaufova sympatizující hermeneutika vidí i Kierkegaardovu hru humoru a ironie, a tak je radost začíst se do fundovaného díla.

Jiří Olšovský

Jacques Le Goff, Nicolas Truong

Tělo ve středověké kultuře

Přeložila Věra Dvořáková

Vyšehrad, 2006. 160 s.

Historická studie přibližuje pojetí lidské osobnosti – člověka v duchovní a tělesné harmonii. Chápání organického těla jako výhradního vlastnictví lidského jedince má poměrně krátkou historii. Hmotné tělo ve středověkém myšlení neexistovalo, vždy bylo chápáno v duchovním prodchnutí. Tato myšlenka byla jedním z předpokladů humanistického pojetí lidské rovnosti bez rozdílu pohlaví, původu, rasy, majetku či stavu. Opravdu však jsme si rovni? Z hmotné podstaty jistě, z duchovní pravděpodobně též. V čem tedy nastává problém tělesnosti? V ekonomickém chápání těla jako zboží, předmětu ke směně, prodeji a ke koupi. „Nebohé malé tělo“ vůči kosmu a hmotně „větším tělům“ zůstává v ohrožení, jednají o něm síly mocnější, svým způsobem tedy ubozí jsme, ač se vzpínáme titánsky k věčnosti – jsme však svým výhradním vlastnictvím! Člověk se produchovnělým tělem reprezentuje, a od zvířete jej odlišuje nejvíc řeč, smích a pláč,
emocionalita spojená s tělem a duší v těle. Tělo tragiku jen zprostředkovává, samo zůstává hmotou, anebo schránou vlastní duši. K organickému tělu patří primitivní emoce bolesti a slasti, potvrzující tělesnou existenci. Inspirativní scholastické pojetí těla může vést dnešního čtenáře k tvůrčímu rozvíjení individuality.

–vk–

Iva Procházková

Myši patří do nebe

Ilustrovala Markéta Prachatická.

Albatros 2006, 103 s.

Iva Procházková je autorkou téměř dvacítky knih pro děti a mládež a stále dokáže překvapovat – jak ve výběru témat, tak ve způsobu vyprávění příběhu. V této pohádkové próze zvolila téma smrti (a posmrtného života). S napětím čteme o příhodách myšky a lišáka, kteří se překvapivě potkají v nebi a postupně mezi nimi vzniká hluboké přátelství. Po smytí nečistot z pozemského života („koupelna“ pro všechny příchozí) prožívají blaženost (ne)bytí plného her a setkávání, které se pro ně ale postupně stávají jednotvárnými. Nelze než obdivovat nápaditost představy zvířecího nebeského ráje – houpačky, kolotoče, lišákovu hru Světlušky, zhasnout atd., tak podobné toužebným hrám dětského věku. Postupně nastává pro každého tvora vážná epizoda – před znovuzrozením zhlédnou všichni svůj uplynulý život. Bylo by zajímavé sledovat, jak tuto epizodu vnímají dětští čtenáři. Na zemi pak duše hrdinů přebývají v překvapivé podobě zvířete, kterou si
sami mohli zvolit… V této souvislosti vyvstane na mysli diskutovaný pohádkový román Astrid Lindgrenové Bratři Lví srdce, ve kterém motiv smrti rozehrává téma odvahy překonat strach. A závěrem lze podotknout, že Myši patří do nebe jsou vskutku hravým podobenstvím závažných životních otázek, které umocňují ilustrace Markéty Prachatické – jemně šrafované figury zvířat se zvláštní snovou dynamikou pohybu.

Jana Čeňková

Valerie Wildingová

Klasické příběhy

Přeložila Ivana Mičínová

Egmont 2006, 208 s.

Řada publikací určených především studentům základních škol se od Děsivých dějin dostala přes Děsivou vědu nebo Děsivé umění až k Děsivé literatuře a kupodivu to zas tak děsivé není. Po hororových příbězích jsou ty klasické druhé v řadě, následovat by měly řecké. Autorka si vybrala deset knih, které vznikly v 19. století, a sestavila z nich jakousi hitparádu. Sáhla většinou po dobrodružných příbězích pro kluky a po troše romantiky pro děvčata. Najdeme tu tak Stevensonův Ostrov pokladů, Vernovu Cestu kolem světa za 80 dní, Malé ženy L. M. Alcottové nebo Janu Eyrovou Charlotty Brontëové. Novinkou pro mne byl Příběh o hledačích pokladu Edith Nesbitové. Nejprve Wildingová krátce představí autora a jeho dílo, pak je na několika stranách převyprávěn příběh a na závěr je připojena podrobnější informace o autorovi. Vzpomínám na doby, kdy byl někdo ze třídy vybrán jako oběť, která musela nějakou tu klasiku přečíst, literárně zpracovat
a pak nechat svůj čtenářský deník kolovat mezi ostatními studenty. To v devadesátých letech nahradily čtenářské deníky připravené nakladateli a v jejich stopách kráčí i tato edice. Nenabízí však jen stručný výtah z děje, ale každou knihu převypráví pomocí určité formy. Jednou je to deník, podruhé dopisy, komiks nebo televizní show. Dětský čtenář se nenudí, dozví se, o co v jednotlivých knihách jde, a v případě zájmu si může obstarat i nezkrácenou verzi.

Jiří G. Růžička

Jan Kovanic

Zapomeňte na Mars

Triton 2006, 359 s.

Román Zapomeňte na Mars je klasická technická hard sci-fi, navíc kvalitně napsaná. Jan Kovanic (1951) se doposud prezentoval především kratšími texty, které se však pravidelně umísťovaly v soutěžích zaměřených na fantastickou literaturu. V nové knize nás zavádí do nedaleké budoucnosti a po Clarkově, Lemově či Benfordově vzoru rozehrává doslova meziplanetární šachovou partii. V textu nechybí trocha politického pletichaření, vědeckých vymožeností, měsíční a marťanské geografie a vše je doplněno špetkou psychologie. Autorovou předností je nesporná věrohodnost, především díky detailním propracováním zejména technických podrobností. Veškeré astrofyzikální zákonitosti zapadají do gradujícího děje, jenž je doplněn četnými retrospektivami. V závěru je pak čtenáři představena i dosti neotřelá podoba mimozemské entity, která se kupodivu o lidstvo vůbec nezajímá. Přestože by se dal autor nařknout z utopického nacionalismu (trio protagonistů
vesmírných manévrů tvoří Češi) a přestože někdy nadužívá cizojazyčné termíny, dokazuje, že ho můžeme právem řadit mezi přední osobnosti žánru fantastické literatury. Pokud toužíte po meziplanetárním dobrodružství plném zvratů a záhad, tato kniha by vás neměla zklamat. Na Mars klidně zapomeňte, nikoliv však na Jana Kovanice a jeho román.

Robert Hladil

odjinud

Slovní zásobu Karla Havlíčka a havlíčkovská toponyma zkoumal Jaromír Slomek ve svém jazykovém sloupku v Lidových novinách 29. 7. 2006. – V Mladé frontě Dnes téhož dne polemizovala s Havlíčkovým medailonem v Reflexu č. 30/2006 (autor Tomáš Feřtek) Jaroslava Janáčková.

Dva prázdninové pobyty studenta práv Franze Kafky v Zlatých Horách ve Slezsku (Zuckmantel in Öst. Schlesien) v srpnu 1905 a v srpnu 1906 připomíná kapitola ve vlastivědné brožurce Historické zajímavosti Zlatohorska (2. vyd., Klub přátel Zlatých Hor 2001).

Vzpomínku na lékaře Jana Jesenského, otce Mileny Jesenské, publikoval v Revue České lékařské společnosti J. E. Purkyně č. 1/2006 Otakar Brázda.

Filosofický exkurs do románové trilogie Karla Čapka Hordubal – Povětroň – Obyčejný život s použitím interpretačního klíče myšlenek Emmanuela Lévinase podnikla Ivana Noble v studii Člověk a svět jako mnohohlas (Teologie & Společnost č. 4/2006).

Za pozoruhodnou kolekci písňových textů českých autorů od Otokara Fischera, Jiřího Červeného a Jaroslava Seiferta přes V + W k Josefu Hiršalovi, Václavu Daňkovi, Ivo Štukovi, Pavlu Koptovi (Jiří Suchý bohužel chybí), Ludvíku Aškenazymu a Milanu Kunderovi můžeme považovat výběr na CD Rudolfa PellaraPísně (Radioservis 2004).

Novelu Josefa Škvoreckého z roku 1950 Zákony džungle, čtenou v Českém rozhlase v cyklu Pokračování za pět minut, přiblížila poznámka v Týdeníku Rozhlas č. 34/2006 (s citační výpomocí z deníkového záznamu Jana Zábrany z roku 1978).

Deník 1945 Jana Rychlíka připravil do knižní podoby (Společnost pro Revolver Revui 2006) Michael Špirit.

Na Pavla Tigrida jako šéfredaktora lidoveckého časopisu Vývoj (1946–48) a svého staršího kolegu zavzpomínal v rozhovoru pro Dějiny a současnost č. 8/2006 Jiří Kovtun.

Korutanský deník Kleine Zeitung vycházející v Celovci (Klagenfurt) otiskl 27. 7. 2006 jako 3. část seriálu Gespräche über Österreich rozhovor s Jiřím Grušou.

Dvěma svazkům Slovníku floskulí Vladimíra Justa (Academia 2003, 2005) věnoval pozornost v Obrysu & Kmenu č. 29/2006 Milan Blahynka.

Sbírku básní Víta Slívy Rodný hrob (Brno, Host 2004) recenzoval ve Welesu č. 26 (červen 2006) Vladimír Šrámek.

Doslov k básnické sbírce Josefa Kořenka Duhové kódy (Tišnov, Sursum 2006) napsal Mojmír Trávníček.

František Knopp

Velká Británie

Odhalení dalšího plánovaného teroristického útoku na území Velké Británie a následné pozatýkání podezřelých osob vnesly do jinak stojatých vod prázdninové Británie opět otázky, jimiž se všichni zabývali již před rokem. Na přetřes znovu přišla problematika etnických menšin a jejich asimilace, především ve spojitosti s britskými obyvateli muslimské víry. Daly o sobě opět vědět staré rány, na něž doposud nikdo v Británii nenašel lék, jež však, jak se zdá, o sobě budou dávat vědět čím dál častěji. Nedělní The Times (13. 8.) přispívají do této všeobecné debaty recenzí nové knihy laureáta Nobelovy ceny Amartya Sena, který se ve své práci Identity and Violence pokouší narušit některé mýty a předsudky vůči islámu. Podobně jako před léty Edward Said v knize Orientalism kritizuje Sen některé generalizující přístupy, jež přímo napomáhají dělení světa na dva tábory a de facto nahrávají násilí jako takovému. V podobném duchu se nese i médii hojně
komentovaný spor mezi filmovou společností Ruby Films a obchodníky londýnské čtvrti Brick Lane, zvaný Bitva o Brick Lane. Obyvatelé bangladéšského původu v něm protestují proti chystanému filmovému zpracování bestselleru Ve čtvrti Brick Lane autorky Moniky Ali. Během několika posledních týdnů spor přerostl ve veřejné pochody a demonstrativní pálení románu, jímž se rozhořčení občané snaží zabránit filmování v jejich čtvrti. Film bude podle nich stejně jako román zobrazovat místní lidi buď jen jako karikatury, nebo rovnou jako „hloupé, nevzdělané opice“. Spor by asi nenabyl takových rozměrů, kdyby do něj nevstoupily dvě veřejně známé osobnosti a dlouholetí rivalové – Germaine Greerová, která otevřeně protest obyvatel Brick Lane podporuje, a Salman Rushdie, jenž má zkušenosti s podobnými veřejnými protesty již se svou knihou Satanské verše. O rozruch se též na Edinburském literárním festivalu postaral Irvin Welsh, když předčítal ze své nové knihy The Bedroom Secrets
of the Master Chefs a byl na základě vybrané ukázky, velmi detailně a ne úplně lichotivě popisující nahé tělo stařičké ženy, obviněn z misogynství. Každopádně hlavní kulturní událostí je zveřejnění širších nominací Booker Prize, asi nejprestižnější a nejvlivnější britské literární ceny.

Markéta Musilová

Červencové číslo časopisu Sight & Sound se vrací k filmovému festivalu v Cannes. Autor hlavního článku k tématu Nick James se v něm pokouší vyjmenovat nejzajímavější snímky přehlídky – nejvíce ho prý zaujal poslední film Pedra Almódovara Návrat a turecký snímek Klima Nuri Bilge Ceylana. Rozporuplné reakce, v nichž převažovalo zklamání, vzbudily mezi kritiky Marie Antoinetta režisérky Sofie Coppolové a Southland Tales Richarda Kellyho (jehož Donnie Darko se stal v anglofonních zemích krátce po vzniku kultem). S Cannes je spojen také rozhovor s Gaelem Garcíou Bernalem, který hraje hlavní roli ve snímku Babel Alejandra Gonzálese Inarritua. Na otázku, co se změnilo od doby, kdy byl se stejným režisérem na stejném festivalu s filmem Amores Perros, říká, že „tentokrát jsme dostali lístky na všechny filmy, které jsme si vybrali, a byli pozváni na všechny exkluzivní party“. Když se ho redaktor Ali Jaafar ptá na jeho režisérský debut
Déficit, věnuje mu jen krátký komentář, nejvíce ho prý zajímá, jak bude hrát Mexiko na mistrovství světa ve fotbale. Vítěz canneského festivalu The Wind that Shakes the Barley Kena Loache je v tomto čísle filmem měsíce a najdeme tu i informaci o tom, že Loach chystá jeho pokračování, nazvané These Times. V souvislosti s koncertem Ennia Morriconeho, který se uskutečnil v polovině července v Londýně, otiskl Sight & Sound také rozhovor s tímto autorem hudby pro film. Další články se zabývají filmy Forty Shades of Blue režiséra Iry Sachse, Povolání: reportér Michelangela Antonioniho, Princess Raccoon Suzukiho Seijuna nebo Vers le sud Laurenta Canteta. Z krátkých zpráv mne zaujala informace o tom, že režisér Michael Haneke chystá anglický remake vlastního filmu Funny games a jeho poslední snímek Skrytý předělá do verze pro američany stravitelnější Ron „Da Vinci“ Howard.

Jiří G. Růžička

Okcitáncův dokonalý podvrh

Okcitánský učenec, literát a mystifikátor Antoine Fabre d’Olivet (1767–1825) se narodil v lengadockém Ganges, pár desítek kilometrů na severozápad od Montpellieru, v rodině bohatého obchodníka s hedvábím. Když mu bylo jedenáct let, otec ho poslal do Paříže, aby se připravil na dráhu obchodníka. Mladý Antoine se tam ale naučil také řecky, anglicky a základům hudby. Později podnikl studijní cestu do kulturně se rozvíjejícího Německa a v roce 1786 již řídil pařížskou pobočku obchodu svého otce. V té době se dále vzdělával v němčině, anatomii a ve fyziologii. Současně se ale věnoval také literatuře a v roce 1787 vydal okcitánskou báseň Forca d’amour (Síla lásky).

Během Revoluce psal divadelní hry pro nejširší publikum („à succès“), otcovo podnikání však zbankrotovalo z důvodu uzavření trhu s hedvábím, takže se stal zaměstnancem Ministerstva války. V roce 1800 byl obviněn jako účastník aféry „pekelného stroje“, tedy bombového atentátu na Prvního konzula, ale později byl očištěn. Záhy poté složil oslavné oratorium k příležitosti Napoleonova ustanovení císařem. V této době vydal Lettres à Sophie sur l’Histoire (Dopisy Sofii o historii, 1801), Azalais et le gentil Aimar, histoire provençale (Provensálský román o Adelaidě a Aimarovi, 1803) a napsal La musique considéré comme une science et un art (O hudbě jako o vědě a umění). Za císařství se oženil s rodačkou z gaskoňsko-lengadockého Agen, která právě založila školu pro mladé dívky. Antoine se v této době spřátelil s paní de Stael. Opustil místo na ministerstvu a cele se začal věnovat theosofii.
Naučil se hebrejsky, sanskrt, arabsky a další východní jazyky. Zároveň ale pokračoval ve studiu fyziologie a v roce 1811 uveřejnil Notions sur le sens de l’ouie (Poznatky o sluchu). V této době „zázračně“ vyléčil hluchoněmého chlapce, což vyvolalo skandál, a Fabra obvinili z nezákonného provozování lékařské praxe. A nedlouho poté v roce 1813 vyšel jeho překlad Pythagorových Zlatých veršů.

Roku 1815 byla publikována jeho velmi erudovaná, i když zároveň fantaskní gramatika hebrejštiny La langue hébraique restituée, která je první vlaštovkou moderních metod srovnávací lingvistiky. Současně s ní Fabre sepsal první novodobou gramatiku okcitánštiny La langue d’oc rétablie dans ses principles constitutifs théoriques et pratiques, jako celek vydanou až v roce 1990. Fabre v ní ve shodě s dobovými představami vidí v okcitánštině prapůvodní jazyk evropské civilizace, spjatý se semitskými jazyky. Fantaskní etymologií spojuje názvy jazyků, jako jsou oskičtina či oskera (jeho vlastní varianta jména euskera, tedy baskičtiny), s okcitánštinou, kterou někdy nazývá „oscitane“. Vedle mnoha, alespoň z našeho pohledu, omylů však gramatika obsahuje i velice přesné a do té doby neobvyklé jazykové postřehy a koncepty, a proto je toto 170 let staré dílo současnými lingvisty opět studováno.

Během posledních deseti let života se Fabre stále více uzavíral v esoterismu a pokračoval v horečnatém psaní. Z této doby jsou jeho L’Histoire philosophique du genre humain (Filosofické dějiny lidstva, 1822) a také La Vrai Maçonnerie et la Céleste Culture (Pravé zednářství a Nebeská kultura), kterou doplňuje nedokončená La Théodoxie Universelle. V nich Fabre na sklonku svého života zakládá zednářské společenství.

Jeho dvousvazkový soubor veršů a prózy Le troubadour z roku 1803, z nějž uvádíme ukázky, Fabre d’Olivet podle vzoru Ossiana prohlašuje za francouzský překlad středověkého rukopisu okcitánské poezie. Jedná se o tak dokonalý podvrh, že je vědecky odmítnut až skutečným znalcem trubadúrských písní Raynouardem, a to teprve v roce 1824 (!). Tisk kromě francouzsky psané novely O lásce Rosy a Ponse de Meyrueis obsahuje autorovu předmluvu, vysvětlující okolnosti, za nichž rukopis získal, jeho na svou dobu velmi fundovaný úvod do okcitánské literatury a dále francouzskou prózu La Cour d‘amours (Dvůr lásky), těžící z jiné zdařilé mystifikace okcitánské literatury: ze Životů slavných trubadúrů od Jehana de Nostredame (Vies des plus célèbres et anciens poètes provençaux, 1575). Svazek doplňují rozsáhlé básně ve Fabrově lengadočtině, doplněné jeho vlastním prozaickým překladem.

Autor je romanista a překladatel.

Úvod k prozaické básni Trubadúr

aneb O lásce Rosy a Ponse de Meyrueis

Jednoho dne jsem obdržel obrovský balík s razítkem z Montpellier. Odesílatel zaplatil poštovné, což je velmi prozřetelné, posíláte-li něco spisovateli. Otevřel jsem zásilku a zjistil, že obsahuje několik desítek dohromady sešitých listů. Na přední straně svazku se skvěl titul: Troubadour. Byl k němu přiložen vysvětlující dopis…

V Montpellieru, 21. florealu roku 8

Vážený pane,

slyšel jsem o provensálském románu o Azalais a šlechetném Aimarovi ještě dříve, než se mi do ruky dostal jeho výtisk. Přečetl jsem ho s nadšením už jen proto, že jsem horlivým příznivcem všech plodů rodného kraje a jazyka, v němž jsem byl vychován. (…)

Nyní tedy, abych vyjádřil neskonalý obdiv k Vašemu dílu, Vám zasílám tento rukopis, který je majetkem naší rodiny již od nepaměti a který se vždy předával z děda na otce a z otce na syna. Zabýval jsem se myšlenkou, že ho přeložím a vydám veřejně, ale cítím, že k takovému činu nemám dostatek talentu. Nejsem příliš zběhlý ve stylizování a navíc se hrozím toho, abych byl kýmkoli nazýván autorem, navzdory tomu, jak po tom mnozí baží. Lehkost, s jakou jste přeložil román o Azalais, mě přesvědčila o tom, že se s radostí zhostíte tohoto nového úkolu. Byť se příběh o Azalais zdál sebezajímavější, uvidíte sám, že nedosahuje ani zdaleka významu veršů, které Vám zasílám. Jsem hluboce přesvědčen o tom, že tyto okcitánské skladby, zručně převedené do
francouzštiny a do odpovídajícího stylu, se mohou pro Trubadúry stát tím, čím jsou Ossianovy verše pro skotské Bardy. Poskytují totiž mnohem jasnější představu o zvycích a géniu otců naší poezie, než jsme my všichni dosud měli…

Dovedete si jistě sami představit údiv, který se mě nad těmito řádky zmocnil. Rychle jsem prolistoval objemný rukopis, jenž je doprovázel, a na každé jeho straně jsem nalézal výmluvný důkaz oné spontánní bezprostřednosti dávných básníků, která se tak obtížně napodobuje. Nabyl jsem neochvějného přesvědčení, že rukopis obsahuje dílo nějakého starého Trubadúra.

Nesmíme si myslet, že trubadúři jsou tím, za co jsme si je z nedostatku poznání a z neporozumění zvykli až do nedávné doby považovat, tedy fádními a monotónními pěvci, ani že své písně skládali výhradně na frivolní a lehkomyslná témata. Jejich jménu dělaly čest nejvýznamnější osobnosti oné doby, rytíři, knížata, králové a dokonce i církevní hodnostáři. Ti všichni brali do rukou pero, aby vzdělávali a bavili. A jak velmi přiléhavě řekl jejich dějepisec, putovali po cestách lemovaných lučním kvítím až k vznešenému chrámu rozumu a k blažené hoře dokonalosti.

Jejich verše jim diktovalo ctnostné pohrdání feudálním útlakem a tyranií. Jejich jazyk, jímž dnes mluví jen pár rolníků na jihu Francie a jejž i obyvatelé nejzapadlejších vesnic v Cevennes užívají pouze s ruměncem ve tváři, se stal díky omamujícímu géniu poezie nejvznešenějším jazykem velké části Evropy. Provensálštinou se mluvilo nejen v samotné Provence, nýbrž i v Dauphiné a v celé oblasti, jež se rozkládá mezi Alpami a Pyrenejemi, a která byla tehdy nazývána Okcitánií. Okcitánština však zněla i v Itálii, ve Španělsku, v Anglii a dokonce v Německu, neboť nacházíme okcitánské verše od neapolského krále Rogera, od aragonského krále Alfonse, od krále Richarda Lví srdce, od císaře Fridricha I. i od ubohé Marie Stuartovny. Italský humanista Bembo ve svém spise o toskánské poezii a Angličan Dryden v předmluvě ke svým bájím neváhali provensálštinu prohlásit za mluvu ze všech moderních jazyků
nejuhlazenější a nejpřednější…

Věřím tedy, že se každý milovník literatury s radostí začte do následujících řádků a že krajané dávných trubadúrů uslyší nikoli s nelibostí verše v jazyce svých milovaných předků.

Mystifikující úryvky původních veršů

Do „poznámek“ k novele Fabre na několika místech vkládá i úryvky z údajného originálu, z něhož překládá. Verše samozřejmě nemají nic společného s písněmi trubadúrů. Jedná se o Fabrovy vlastní lengadocké básnické texty.

Na ukázku uvádíme jeden z nich ze závěru novely, popisující boj mezi Ponsem a nepřáteli Okcitánie, jehož se v oblacích účastní i andělské a pekelné bytosti.

Je zapsán v dobovém pravopise, zaznamenávajícím jen hlásky, které se vyslovují (a z francouzštiny si vypůjčuje spřežku „ou“ pro označení českého „u“). Místo překladu pak přikládáme paralelní pasáž z Fabrova francouzského textu novely, jež je parafrází těchto veršů. Je na čtenáři (znalém okcitánštiny), aby posoudil, která z obou verzí je povedenější.

–jp–

Micael, divenc guerrejaire,

Aro, qu’espio l’Atucaire,

Sul’ terradou qu’ensannouzís,

Si pauzar, d’auzida, stadís,

Sap que Satan que s’espauris,

Dei siunes per sauvar las colas,

Descadeno las auras-folas.

De sa lança pico lou sol,

Espandís l’ala, prend soun vol,

E’ sus lous nivouls, vey lou fol

Que si couflo lou gargajol,

Per sounar, prés d’el, lous ventasses,

Las baragognas, lous dracasses,

Diables, Roumengas, fantastiasses,

Del Infer negres infantasses,

L’Esprit luminouz dretz el vai,

Luzen coumo sourelh é mai,

Frounzís l’autre soun ussa ireja

É regagno las dens d’éveja.

Si vol avalir d’enpremié,

E piey luchar. Sou Escudié

Lou Desesper, l’yel escarié,

Li baillo sou matrás d’acié.

Adoun el, coumo se crezié

D’escarnir lou divenc guerrié,

Tant que pot, si fai gigantié.

Dessan que satestassa lourda

Rescond lou sourelh é lou dourda,

Sous brasses, lhien d’el, espandís,

É, sus lous nivouls qu’entrumís,

Del Miéjour el Nord agrandís.

„Venis-tí, varletou“, li crida

d’una vouz sus l’auristre auzida,

tout-l’alupan d’un yel auriu,

„Venis-tí, de tou Segnour-Diu,

mi pourtar, per far mi captiu,

lous feres de la Damnatiu,

que m’ha proumés despiey bon briu?

Has-ti faurejat, á soun ime,

Dequé m’empeylar dins l’abime?

Ount’es la pouderouza clau

Que deu mi faire soun vassau?

Menjan tabé, flac adversari,

Lou sagel, prou bon sagelari,

Per boutar á moun ira empach?“

„Lous siégles soun pas arivatz“,

li respond, senz fossa paraulas,

L’Arcangel. „De tas obras aulas,

Lou Segnour-Diu ha debezoun.

Mais qu’aro t’ou coumande en soun noum,

Fugís, Renegar, é d’auzida,

Vai dins la Gariga entrumida,

Atourar lous ores damnatz,

Qu’ambé tu, lai soun capbilhatz.“

Sou-dis. Senz brembar soun flacquige,

Emprés d’ira, é sup de nescige,

Tout-barboutissen, Satanás,

Arrapo l’infernal matrás,

É d’una alé de calivada

Que sort de sa gorja alandada,

Coumo d’un fougairou brandenc

Vol ourejar l’Esprit divenc,

Mais el, d’un escut diamanenc,

S’acato é piey brandís sa lança,

A la Luz de l’acié ni lança,

S’enfugissoun ambé despiétz,

Coumo las oumbras de la niétz,

Lei Daimouns, amai las auradas

Qu’elis avién amoulounadas,

É de la pouncha, Satanás,

Flambenta, es toucat tout-escás

Que soun corps grandimel si vermo,

Que soun yel sanguinouz si fermo,

É que, mudat en ora ser,

Resquillo é s’avalís dins l’er.

Bojechtivý Michael, který zahlédl Anděla smrti nehnutě se vznášejícího nad válečným polem, nepochyboval, že to byl právě Satan, který vyvolal bouři, aby zachránil své oblíbence. Archanděl proto koncem svého kopí udeřil do země a na purpurových křídlech se vznesl nad mraky. Tam uviděl hybatele bouří, který s hrudí nadmutou temným jedem rázně povykoval na své děti. Archanděl se vydal přímo k němu. Při pohledu na nebeskou bytost a na zářící paprsky, které ji obklopovaly, se Kníže pekel zachvěl. Se vztekem a odporem zaskřípal zuby. Nejprve pocítil touhu prchnout, potom se ale rozhodl bojovat. Z rukou divokého zbrojnoše jménem Zoufalství vzal své zbraně, a zatímco se jeho temná hlava dotkla slunečního kotouče a zastínila ho, roztáhl oblačné paže od pólu k pólu, aby vyvolal zdání obrovitosti.

„Přicházíš,“ zakřičel na Michaela hlasem, který rozkazuje bouřím, „konečně přicházíš, hanebný Adonaiův otroku, abys mi předal řetězy, které mi byly slíbeny od počátku času? Už jsi ukoval osudný klíč, kterým mě máš uzavřít na dně propasti? Ukaž mi, chabý protivníku, obávanou pečeť, která mi má zabránit, abych se opět neprodral ven.“

Archanděl na to odpověděl:

„Tvůj čas ještě nenastal. Ještě musíš dýchat vzduch pro větší slávu Věčného. Teď však k tobě mluvím jeho jménem, proto prchej, vzpurný anděli, odlož svou nadutost a odejdi vládnout oněm vyprahlým krajům, do kterých jsi byl uvržen.“

Pyšný Satan zapomněl, jak slabé jsou jeho síly v porovnání se spravedlivými anděly, sevřel své ohnivé kopí a vrhl se na Michaela. Svým rozněcujícím dechem chtěl proniknout do božské esence svého protivníka a zneuctít tak jeho čistotu. Avšak vládce nebeských Duchů nastavil jeho urputnosti svůj diamantový štít a zamával smrtonosným dřevcem. Při pohledu na jeho tvář ostatní démoni se zděšením prchali. Bylo to, jako když se temnota noci setká se sluncem. A spolu s nimi zmizely i bouřné páry, které předtím nahromadili. Jejich kníže Satan byl spravedlivě pokořen. Sotva se jej lehce dotkl žhnoucí hrot Michaelova kopí, pekelník přišel o veškerou sílu a byl proměněn v nečistého plaza, který se rychle prosmýkl mezi zbytky mraků a zmizel.

Biografické shrnutí podle Nouvelle histoire de la littérature occitane, sv. II, PUF, 1970, od R. Lafonta a Ch. Anatola připravil a z reprintu Le troubadour, Lacour 1803/1997, přeložil Josef Prokop, sweb.cz/fabredolivet.

sylabický sonet 5

Trubadúr

Věřím, že se každý milovník literatury s radostí začte do následujících řádků a že krajané dávných trubadúrů uslyší nikoli s nelibostí verše v jazyce svých milovaných předků.

Antoine Fabre d’Olivet

Nespoutaný vichr a proudy deště provázené ohlušujícím rachotem hromu bičovaly vrcholky skal v Lozere, když osudem pronásledovaný Poutník bloudící temnotou noci došel až pod vysoké věže Roquedolu.

Celých deset let strávil Nadal daleko od rodného kraje v zemích bez hranic a po mořích bez konce. Vlastními slzami skrápěl zemi zvlhčenou boží krví a dnes se konečně vrátil do vlasti obdařen nebeskou milostí. Avšak na konci bolestivé cesty se jeho krokům postavil nepřející démon. Marně se snažil vyvolat z paměti polohu cest, které by ho přivedly k břehům Tarnu. Kráčel neznámými stezkami, které však po několika ohybech mizely a zanechaly ho na kluzkých skaliscích napospas nelítostnému větru. Kamkoli pohlédl, viděl jen strmé stráně, po nichž se valily rozbouřené proudy vod, a větrné víry vyvracely z kořenů vše, co jim stálo v cestě. Ve chvílích ticha se mezi jednotlivými výbuchy živlů ozývalo vytí vlků, které se vracelo ozvěnou z útrob horských jeskyní. A jakmile blesky přestaly křižovat nebesa, nešťastný poutník zahlédl, jak se oči dravců temně lesknou hlubokou nocí. Otřásl se. Byl tak vysílený a unavený, že s každým dalším
krokem riskoval pád do propasti.

Přesto jej ale neopustila odvaha. Věrné průvodkyně, Ctnosti, jejichž hlas následoval už v Palestině, dosud stály na jeho straně a chránily ho proti Knížeti temnot. Laskavost, Víra, Naděje byly s ním, třímaly v rukou zažehlé pochodně a naplňovaly jeho duši božskou silou. S jejich pomocí překonal veškeré překážky a nakonec vyšplhal na protilehlou stráň vrchu, na němž se tyčily hradby Roquedolu.

Při pohledu na světla, která probleskovala barevnými vitrážemi oken starého panského sídla, mu srdce vzrušeně tlouklo. Poznal azyl obývaný dobrosrdečností, pozvedl ruce k nebi a blahořečil Bohu, jehož hrob navštívil. Naděje s povzneseným výrazem v tváři přistoupila k bráně hradu, Laskavost ji se skromně sklopenýma očima následovala, zatímco Víra zůstala v rozjímání po Poutníkově boku.

Dveře, na něž zabušil těžkým klepadlem, se otevřely a objevil se v nich mladý sluha se svítilnou v ruce. Při pohledu na Poutníka, z jehož šatů a vlasů kapala voda, se obměkčil a laskavě jej dovedl k domovnímu krbu. Zažehl seschlé révové chrastí, a zatímco se Nadal těšil z životadárného tepla vonného plamene, spěchal upozornit svého pána. Pons při příchodu srdečně stiskl cizincovu ruku a hleděl jej náležitě pohostit, aniž se ho zeptal na jméno. Potom se zeptal: „Smím nyní znát vaše jméno a zemi, odkud přicházíte? Váš oděv a mírumilovná třtina ve vašich rukou mně již prozradily, že vaše kroky vede zbožná příčina. Pouť do Říma či do Lorety? Jste na počátku, nebo na konci vašeho putování?“

Nadal se vztyčil a pozdravil toho, který tak pečlivě splnil svatou povinnost pohostinství. „Mé jméno je temné, ale počestné,“ řekl. „Jmenuji se Nadal a pocházím z rodu Marvejols. Po deset let jsem žil daleko od své vlasti a nyní se vracím od řeky Jordán, kde jsem ve svaté válce sloužil jako zbrojnoš statečného Heraila de Meyrueis.“

Při vyslovení toho jména se citlivá Ponsova duše zachvěla. Vrhl se k Poutníkovi a svíraje jej v pažích vykřikl: „Jakže, vy jste ten příkladný Nadal? Přítel mého otce! Žel, nepoznáváte mě a ani já ve své paměti nenalézám vzpomínku na vaši tvář. Byl jsem ještě dítě, když s vámi můj statečný otec odjel do Svaté země a já byl poslán k strýci z matčiny strany na slavný aragonský dvůr. Jaká neštěstí následovala to neblahé rozloučení! Nemohu na ně vzpomínat, aniž bych proléval slzy. Musel jsem opustit Aragon, kde byla jen bída mým platem, a zde v Gevaudanu jsem nalezl své dědictví již obsazené. Hrad šlechetného Heraila, jehož dávnou velkolepost byste dnes marně hledal, byl uchvácen rukou cizince. Baron z Roquedolu se ho zmocnil pod záminkou, že to byla vůle mého otce, odjíždějícího na křížovou výpravu.“

„Pane Bože!“ přerušil jej nyní Poutník, „Co to od vás slyším? Raimond se odvážil tak neslýchané svatokrádeže! Dovolil si pošlapat tu nejsvatější přísahu? A pán z Aulas strpěl podobnou hanebnost?“

„Pán z Aulas již nežije a jeho majetek se stal baronovým vlastnictvím.“

Když Nadal uslyšel tuto nečekanou zprávu, v zoufalství skryl hlavu do dlaní a několik okamžiků se nezmohl na slovo. Potom obrátil svůj zrak k nebi a zvolal: „Božská Prozřetelnosti, takto tedy odměňuješ ctnost? Nikdy, nikdy od osudného dne, kdy statečný Herail zemřel v mém náručí, jsem nebyl zasažen tak surovou ranou. Pán z Aulas je mrtev, vy jste ztratil svého otce i majetek a baron z Roquedolu se obohatil z vašeho neštěstí? Avšak jaký osud je připraven pro jeho dceru? Čeká ji nepředstavitelné bohatství!“

„Říkají, že její krása předčí její majetek. Navrátil jsem se v tyto kraje teprve nedávno, takže jsem neměl příležitost ji spatřit, avšak po celém okolí není člověka, který by ji nechválil a neuchovával její krásu v srdci. Říká se, že baron žárlí na rytířské holdy, které ušlechtilí muži skládají jejím ctnostem, a proto nedovolí, aby vycházela z hradu. Ten se pro ni stal temným vězením, od nějž baron odhání každého, kdo by se mohl ucházet o Rosinu ruku, neboť se děsí představy, že by byl povinován vložit do jejího věna něco z nesmírného bohatství, které získal.“

„Takže nikdo nezná Raimondův slib a jméno toho, jemuž je určena jeho dcera?“

„Mluví se o jakémsi slibu, ale jeho obsah není znám.“

„Já sám jsem svědkem toho slibu, který zůstal nesmazatelně vryt do mé paměti. Snad mě nebesa, neproniknutelná ve svých plánech, dovedla až pod vaši střechu právě proto, abych vám odhalil jeho tajemství.“

Poté, co Poutník pronesl tato slova, zmlkl a posadil se. Pons pochopil, že mu host chce sdělit něco důležitého, co není určeno jiným uším, a proto přikázal sloužícím, aby pro cizince připravili lůžko. Pak přisunul svou stoličku k čestné lavici, na níž Nadal seděl, a pozorně naslouchal jeho dalším slovům.

„Ó, synu nejmilovanějšího pána! Blahořečím bouři, jež zmátla mé kroky, a baronu z Roquedolu, který mi odmítl poskytnout přístřeší, neboť mě oba přivedli až k vám. Ano, vím, komu je od svého nejútlejšího mládí určena krásná Rosa, a teď už vím, že volba jí není k necti. Ten, který pro ni byl určen, se jí vyrovná ve vznešenosti a byl by jí roven i majetkem, kdyby nebylo smrti statečného Heraila, jeho otce…“

„Cože!“ vykřikl Pons překvapeně, „jsem to já…?“

„Ano, vy. Tajemství, jehož ochráncem byl pan z Aulas, mi bylo svěřeno vaším otcem v hodině jeho smrti. V předvečer odjezdu do války, kdy se měli šlechtici z okolí Roquedolu připojit k ostatním křesťanským rytířům, Raimond a váš otec učinili svatou přísahu. Baron, jehož váš otec nahradil na místě vůdce roquedolské korouhve, mu na důkaz přízně slíbil, že vám dá ruku dcery Rosy spolu s právem na všechny své statky, jakmile se vrátíte od aragonského dvora. Ležíce v prachu u paty oltáře, oba provolávali jméno Královny nebes a v přítomnosti pana z Aulas pronesli svaté sliby jako záruku této dohody. Váš otec je splnil. Zasažen ostřím nevěřícího, zemřel na březích jordánských, avšak jeho oči, dříve než se uzavřely světlu, spatřily na vysokých věžích Sionu zavlát zástavu s křížem. Jak odlišně, ó Bože, se zachoval Raimond! Zpřetrhal své sliby, nemilosrdně připravil o dědictví syna svého přítele, zbavil majetku pana z Aulas,
jediného svědka oné smlouvy, který poté zemřel v květu svého života. Božská spravedlnosti, jaký příklad to dáváš smrtelníkům!“

V klenbě sálu ještě doznívaly poslední tóny Ponsova hlasu, když veškeré publikum začalo bouřlivě tleskat a jeho potlesk se rozlehl po celém okolí hradu. Tehdy se objevila Rosa, která čekala právě na tento okamžik. Vstoupila do sálu obklopena dívkami ze svého doprovodu. Kráčela se skromně sklopenýma očima a v rukou nesla klaret a hypokras, jež měla nabídnout příchozím. Dívky přicházející s ní přinášely poháry z barevného křišťálu, džbány a další věci potřebné k náležitému pohoštění.

Nebyla oblečena nikterak honosně, ale její vkusně ušitý oděv zářil čistotou duše i těla. Košile oslňovala bělostností stejně jako suknice téže barvy. Jedinou dívčinou ozdobou byl límec s třásněmi, které dosahovaly k záhybům šatů a k pásu sepínajícímu její oděv pod hrudí. Záře diamantů smíšená s leskem zlata či orientálních perel nezáří tak, jak se skvěl eben jejích vlasů a alabastr jejího rodícího se poprsí. Hlavu jí obkružovala girlanda z růží a týž prostý květ okrašloval její ňadra.

Jakmile se na ni Pons podíval, celé jeho srdce se zachvělo. Když se objevila ve dveřích, rozeznal v ní krásný přelud ze svého snu. A při každém jejím kroku se jen utvrzoval v tom, že je to ona. Upřeně a bez hnutí se na ni díval a z překvapení a obdivu zůstal nehnutý i tehdy, když mu podávala pohár na uvítanou a jejich oči se na okamžik setkaly. Mladík překonal první a nečekané pohnutí, vzal loutnu a začal hrát. Nezpíval žádnou z písní, které si připravil, ale ve verších, jež skládal přímo na místě, popsal stav své duše a nečekané setkání, které zatemňovalo rozum.

Když Rosa slyšela zpěv o snu, který se tak neuvěřitelně podobal jejímu, její první překvapení se znásobilo. Stěží odolávala bouřlivým pocitům, které ji ovládaly stále víc a víc. Začala se jí chvět a třást kolena, zrak se jí zatemňoval, bledá tvář se skláněla k prsům, až v bezvědomí padla do náruče jedné z okolostojících dívek.

V tom okamžiku neklidné Podezření, které přilétlo z pekel ve stopách Strachu, s pronikavým pohledem položilo svou mrazivou ruku na Raymondovu hruď. Baron se zvedl ze židle a vrhl nejistý pohled nejprve na Trubadúra a pak na svou dceru. Snažil se přijít na důvod, který způsobil nečekanou nehodu. Nic ale nerozptýlilo jeho nejistotu. Temný závoj, jenž ho obklopoval, se jakoby zdvojil pokaždé, když se jej baron snažil poodhalit. A Pons se cítil úplně stejně. Váhal a nedokázal se rozhodnout. Najednou mu však nebeské vnuknutí ukázalo způsob, jak rozervat roušku před Raymondovýma očima. Rozhodl se ji strhnout sám.

„Barone,“ řekl, „nehledej příčinu události, kterou zrodila nebeská Prozřetelnost. Vyslechni mě. Jedním jediným slovem rozpráším všechny tvé pochyby.

Pod šatem trubadúra před tebou stojí syn statečného Heraila, tvého dávného přítele. Jsem Pons de Meyrueis.“

Při těchto tak nenadálých slovech Raymond nehnul brvou. Překvapení a zlost mu svázaly jazyk. Pons pokračoval:

„Dřív než ti připomenu slavnostní slib, který jsi dal mému otci, chtěl jsem sám posoudit, zda proslulost, jíž se těší krása tvé dcery, není přehnaná. Chtěl jsem se ukázat jejím zrakům, abych si zasloužil její souhlas, když tvůj už dávno mám.“

Vrhl se k nohám krásné Rosy a dodal:

„Samo nebe, jehož prorocké sny vedly mé kroky, se vám nemůže rovnat v kráse. Roso, miloval jsem vás, dřív než jsem vás spatřil. Nyní, když jsem vás viděl, tak vás zbožňuji. Jen od vás přijímám svůj život a jen na vás závisí mé štěstí. Slyšte přísahu, jíž se vám zavazuji: slibuji na čest rytíře, že proliji veškerou svou krev v obraně vaší cti, a přísahám vám lásku, stálost a věrnost.“

Když se Raymondova dcera probrala ze mdlob, nebyla schopna vydat slova a baron, který měl dost času, aby se vzpamatoval z překvapení, chtěl nyní halasně popřít svůj slib. Tehdy jej ale přerušil Nadal:

„Ušetřte se, barone z Roquedolu, marné lži. Vzpomeňte si na pána z Aulasu, svědka vašich přísah, a pohlédněte na mě. Jsem Nadal, zbrojnoš statečného Heraila, kterého jste před deseti lety přijal na svém hradě. Herail umírající v mém náručí pod hradbami Solimy přede mnou vyjevil své tajemství. Zde je sepsal hrotem šípu, který mu vzal život.“

Tehdy posunul na záda svou niněru visící na stuze a rozbalil pruh látky, na níž bylo krvavými písmeny napsáno: VE JMÉNU NEJVYŠŠÍHO, RAYMONDE, DODRŽ SVOU PŘÍSAHU!“

Při pohledu na látku zůstal Raymond několik okamžiků ohromen, ale brzy mu mysl zachvátila krutá opovážlivost a vyslovil strašná slova, která mu diktoval Anděl temnot:

„Opusťte můj hrad, zbabělí podvodníci! Střezte se znovu znesvětit jména, která vám nepatří. Troufalý Trubadúre, který se odvažuješ nazývat rytířem, kde je tvůj meč? Jaká vznešená standarta vlaje na tvém kopí? Kolik známek statečnosti je možno spočítat na tvém štítě? A ty, hanebný žakéři, ukaž mi záři ostruh na tvých botách.“

Herailův syn se po této výtce zvedl a se vznešeností se obrátil na barona:

„Zítra, dřív než slunce doputuje do poloviny své dráhy, odpovím na tvé otázky. Uvidíš můj meč a ostruhy, o něž žádáš. Čekání si ukrať přemýšlením o svých přísahách. Nezapomeň, že mé srdce, naplněné tou nejsvatější vášní, od tebe čeká jedině štěstí nebo smrt.“

Pons domluvil, pohlédl směrem k Rose a jeho pohled v sobě skrýval něžnou prosbu. Pak spolu s Nadalem vyšel ze sálu. Oba se ihned vrátili na Meyrueis.

Rosa neřekla jediné slovo, uctivě políbila ruku svému otci a podívala se na něj uslzenou tváří. Potom odešla do svých pokojů a dívky ji následovaly.

A býval by to také byl Ponsův konec, kdyby se nebesa neobměkčila. Rytířovy síly totiž už nestačily na obranu proti obrovu lomcování. Zamlžil se mu zrak, sevřená hruď stěží dýchala. Právě tehdy se Královně andělů zželelo jeho mladého života a přikázala nejvěrnější ze Ctností, aby mu pomohla. Na její příkaz Naděje znovu přilétla na zem, vzala na sebe podobu Raymondovy dcery a postavila se přímo před Ponse. Ten, ošálen nebeskou iluzí, věřil, že vidí milenku, s kterou se nedávno setkal na hradě jejího otce. Hleděl na její vlhké oči, na náramek, který mu dala, a slyšel ji říkat: „Kéž splníte svůj slib vítězstvím, a nikoli smrtí.“

Ó sílo ctnostné a stálé lásky! Díky pohledu do milované tváře Pons znovu našel bojovného ducha, který se z jeho těla už vytrácel. Zatímco Algaiův syn, jistý si svým vítězstvím, čekal, až Ponsovy paže ochabnou natolik, aby mohl povolit své sevření a svrhnout rytíře ze skály, Pons předstíral slabost. A v okamžiku, kdy ho chtěl obr shodit do propasti, se mocným náporem vyprostil z jeho paží a rychle obra postrčil z okraje stezky dolů. Algaiův syn padal ze svahu, narážel na skalní výběžky a nakonec krvavě zbarvil vody potoka proudícího na dně strže.

Nikdo z přihlížejících nečekal, že Pons šťastně vyvázne z nebezpečí, a celé okolí se rozeznělo výkřiky radosti a chvály. Nadal navzdory svému stáří rychle doběhl k Ponsovi a předal mu nový štít a meč. Herailův syn, nyní již se skromností, kterou mu navrátilo prožité nebezpečí, zbraně přijal se zarděním v tváři. Pak pozvedl oči k nebi a řekl:

„Ochranitelko mého otce, božská Marie, omluv hřích domýšlivosti, jehož jsem se dopustil, a dokonči své dílo!“

A jako lev, který cítí smrtonosné železo lovců okolo svých ramen a uprostřed svého čela, se zuřivě vrhl na plošinu, na níž ho čekali další obránci pevnosti.

Doufali, že zachrání aspoň holou kůži, a tak se rozeběhli zpátky k hradu a chtěli zvednout padací most. Pons však předvídal jejich záměr, předběhl je a vstoupil do hradu první. Když ho uviděl hlídač medvědů, rozvázal řetězy u jejich krků a nepochyboval, že nyní udeřila rytířova poslední hodinka. Medvědi se rozeběhli po hradním nádvoří a naplnili ho divokým mručením. Lupiči, kteří spěchali za Ponsem, však vběhli rozlíceným a hladovým medvědům přímo do cesty. Zvířata se na ně vrhla, povalila je na zem a rozsápala ostrými drápy. Pons sám byl však veden mocnou rukou a měl nebeské pomocníky. Leviathan a Behemont, ničitel řek, zkrotili rozdivočelé medvědy a ti se začali plazit u Ponsových nohou a olizovat je. Rytíř byl překvapen novým zázrakem a děkoval Věčnému za pomoc. A zatímco jeho nepřátelé zmírali v drápech bestií, on se vydal za mečem, který měl získat.

Teď už nic nebránilo tomu, aby Pons vystoupal po stupních oltáře a zmocnil se Algaiova meče. S cennou kořistí v ruce se vrátil na první nádvoří, kde spatřil zkrvavělé cáry těl svých nepřátel, o něž medvědi dosud zápasili. Bez nehody prošel okolo nich a objevil se na plošině před hradem. Uvítaly ho tam nadšené výkřiky diváků. Obdivný jásot donesl novinu o jeho triumfu až do nebes. Věrný Nadal s očima zalitýma slzami, které nyní po jeho tváři stékaly bez roztrpčení, se k němu rozběhl a chtěl mu obejmout kolena. Pons ho však pozvedl a přitiskl k svému srdci.

Sestoupili ze svahu a na konci chodníku se octli tváří v tvář shromáždění rytířů, kteří oslavovali vítězství. Navzdory jeho odporu jej vyzvedli na štít a donesli k nedalekému stanu, kde bylo vše připraveno k oslavám. Mezitím několik ozbrojenců vystoupalo až do hradu a vyvěsili na jeho věži zástavu rytíře z Meyrueis. Hrad se stal Ponsovou válečnou kořistí.

Vybral a přeložil Josef Prokop.

Věcný a střízlivý útok

Historiografie je napříč staletími nejstabilnějším žánrem česky psaného vzdělanostního písemnictví. Prestiž žánru, skutečně konkurenční prostředí a solidní úroveň českých historiků zvyšují zájem o historické publikace v širší kulturní veřejnosti, zvyšují však také nároky čtenářů na literární zpracování nasbíraného materiálu. A uvedu hned na počátku, že právě to se mi u rozsáhlého textu Josefa Forbelského jeví jako nepříliš šťastně uchopené. Na druhé straně je to asi jediná výrazná výtka, již si tato kniha zaslouží. Začněme ale pěkně popořádku.

Josef Forbelský je znám především jako kvalitní překladatel španělské barokní i novověké literatury. Jak uvádí na několika místech recenzované knihy, původně mělo jít o dílo literárněhistorické, společensko-politické události v něm měly být nahlíženy v souvislosti s dějinami literatury. I na literaturu samozřejmě v knize došlo, Forbelský v překladech cituje celé pasáže týkající se například obrazu bitvy na Bílé hoře v očích španělských literátů (Gonzalo de Céspedes y Meneses a jeho popis „pražské bitvy“, s. 265–272), jenže výsledný dojem ze sledování této múzy a jejích synů za dob válečných čtenář chtě nechtě vnímá jako karikaturu role intelektuálů v cynickém světě politiky. Knihovny se sice cení jako hodnotná válečná kořist (viz třeba Bibliotheca Palatina, odvezená nakonec z Heidelbergu do Říma), sami válečníci se však zajímají především o dobovou zábavnou prózu (pikareskní román) a spisovatelé zcela podléhají
mocenské hře. Jedni dostávají úlohu jakýchsi durychovských kurýrů (Francisco de Quevedo y Villegas a jeho nezdařený pokus vyvolat státní převrat v Benátkách roku 1618), umělecká díla jiných zase podléhají aktuální a značně proměnlivé politické objednávce – známý dramatik Calderón píše oslavnou hru o Valdštejnovi, jenže bohužel tak činí roku 1633, takže veřejnosti byla nakonec představena protivaldštejnovská hra Álvara Cubilla de Aragón.

Útok na autostereotyp

Ponechme pisálkům jejich iluze, marné tápání a utopie. Hlavním těžištěm Forbelského práce je totiž sledování velmocenské politiky Španělska v Čechách na konci 16. a na počátku 17. století. A právě zde narážíme na oblast mimořádně citlivou, neboť přední český hispanista se pouští do oblastí klíčových pro dosud většinově aktuální český národní mýtus: na jedné straně v něm najdeme předbělohorský ideál k úplné samostatnosti spějící ušlechtilé šlechtické demokracie, která pěstuje svébytnou křesťanskou tradici a za níž česká kultura dosahuje zlatých dob; na druhé straně pak politický, kulturní a náboženský úpadek, způsobený cizími absolutistickými mocnostmi a jejich domácími katolickými pomahači, jehož důsledkem je třístaletá poroba a germanizace. Tento autostereotyp skutečně funguje – stačí sledovat výroky českých politiků, novinářů či učitelstva. Je tedy velkou zásluhou Forbelského, že do tohoto výbušného tématu přináší věcný tón, že více
cituje, než komentuje, používá střízlivou metaforiku a hlavně objevně nahlíží celou situaci kolem stavovského povstání prostřednictvím dosud poměrně neznámé španělské diplomatické korespondence. Nemenší zásluhou je Forbelského odstup od vypjatě sebestředného chápání těchto událostí, když je zařazuje do širokého dobového mezinárodního kontextu. Nelze ovšem vyloučit, že střízlivá věcnost a širší rozhled budou mnohými chápány jako zásadní útok na samu podstatu výše zmíněné domácí mytologie.

Ve Forbelského podání se události sledované poněkud neúčelně s větším ohledem na jednoho z aktérů, španělského generála Baltasara Marradase, vyvíjejí následovně: V Evropě zůstává jedno území, v němž dosud nedošlo k výrazné centralizaci – Říše římská, jejíž součástí je i Království české. Proti sobě působí dvě hlavní síly: regionální stavovská snaha po autonomii, často úspěšně realizovaná (Nizozemí, Švýcarsko), a centralizační snahy absolutních monarchií. „Proti aristokratické republice nizozemského typu, jak k ní směřovali středoevropští stavové, stála panovnická centralistická představa sjednocené monarchie podle španělského vzoru.“ (s. 180) Na kontinentě jsou ve sledované době dvě velmoci: Španělsko s hospodářským zázemím svých kolonií a Turecko vnímané jako absolutní negace hodnot, s nimiž se ztotožňují jednotlivé evropské státy bez ohledu na konfesi. Náboženství má bezprostřední souvislost s politikou: „Snahy českých,
rakouských, uherských a hlavně německých knížat a pánů o autonomii (…) našly výraz v konfesijní diverzifikaci, a to v podobě luterství, kalvínství nebo českobratrství…“ (s. 99–100)

Loajální vzbouřenci

V cestě českým snahám o autonomii nestojí ani tak strana českého krále – rakouští Habsburkové, jako spíš jejich španělští příbuzní, nesmiřitelní zastánci centralizační politiky. Španělská diplomacie nenahlížela konflikt jako primárně konfesní, nýbrž jako státoprávní, nutno ovšem podotknout, že podobu a směr španělské zahraniční politice vtiskovali především „periferní diplomati“, tedy velvyslanci, v naší oblasti pak konkrétně Baltasar de Zuńiga Ińigo Vélez de Ońate. „Španělská strana od první chvíle považovala pražskou vzpouru za dostatečný důvod k mocenskému zásahu“ (s. 105), neboť se obávala, že vídeňský dvůr by přistoupil na mír s Čechy, kdyby o to požádali (s. 176). Prostor k ústupkům ze strany krále zde zřejmě byl, čeští stavové ale chtěli hrát o vyšší sázku a ani oni se nerozpakovali používat k dosažení svých cílů jakýchkoli prostředků. (Je vhodné připomenout, že Forbelský oceňuje státnicky prozíravý postoj Karla Žerotína, jenž
však nakonec doplácí na nesmiřitelnou pobělohorskou politiku Vídně, která nespravedlivě přesunula politický problém stavovské vzpoury do konfesní roviny pronásledování nekatolíků.) Na jedné straně nacházíme výrazy loajality vůči císaři, na druhé straně zbrojný odpor, ze španělské diplomatické korespondence pak vyplývá, že se Češi paktovali i s Turky (s. 140). Zlomovým bodem je smrt krále a císaře Matyáše a následná volba kurfiřta Fridricha, před níž byli čeští stavové varováni i luterárnskými kurfiřty. V té chvíli dochází k vyhrocení vnitroříšských i zahraničních vztahů a do víceméně občanské války začínají zasahovat zahraniční činitelé.

Zásadním předpokladem vítězství císařské strany na Bílé hoře byla skutečnost, že Osmanská říše byla zaujata bojem proti Persii (s. 277) a potenciální spojenci českých stavů dali egoisticky přednost vlastním problémům, takže např. 11. března 1620 je v durynském Mülhausenu uzavřeno katolicko-luteránské spojenectví proti kalvínům a 3. července 1620 dohoda mezi zástupci Ligy a Unie o neutralitě, která se netýkala Španělska a Nizozemska, což umožnilo aktivitu zkušených vojáků ve španělských službách ve středoevropském prostoru.

„Stavovská vzpoura byla chápána císařem jako čin, který uvrhl do záhuby nejen zemi a její lid, ale vyvolal neklid v celé Evropě a vedl k prolévání nevinné křesťanské krve.“ (s. 331) Proto tedy přísné tresty, proto snaha zajistit centralizaci a vynucenou loajalitu pomocí preference katolické víry na úkor ostatních vyznání. (Na s. 338–350 Forbelský překládá klíčový text obhájce bezvýjimečné rekatolizace papežského nuncia Carla Caraffy Relatio bohemica z roku 1622.) Vestfálským mírem roku 1648 nakonec ztroskotala snaha císaře a španělského krále Karla V. o duchovní a světskou jednotu Svaté říše římské a bylo stvrzeno její rozdrobení do řady nezávislých států (s. 638).

Příliš velká porce

Jakýmsi nepříliš zdařeným svorníkem Forbelského knihy jsou podrobnosti o působení Baltasara Marradase na evropských bojištích a nakonec v Čechách. Výše nastíněná koncepce obecných dějin se prolíná s rovinou podrobnějších dějin rodových a regionálních, kde se čtenář dočká popisů různých šarvátek, bohatých citací z Marradasovy korespondence (Marradas třeba píše: „Nechť si je České království jisté, že ve mně má věrného vlastence, který vždy bude pečovat o jeho obranu a položí tisíce životů, jestliže ono si to vyžádá“ – s. 516), popisu jeho soupeření s Valdštejnem (zde vůbec významné záznamy vztahu mezi frýdlantským vévodou a španělskou stranou). Vše velmi cenné, do celku však nepříliš šťastně uspořádané, o čemž vypovídá i dvojkolejnost titulu a podtitulu.

Velkým přínosem jsou na druhé straně vyhledání a překlady španělské diplomatické korespondence, dokumentů spojených s rekatolizací nebo dohledání Marradasových stop v Čechách, nemluvě o sledování španělské přítomnosti v obrazárnách či církevním prostoru. Střízlivost a věcnost je do jisté míry dána ožehavostí tématu, literární úrovně v daném tématu měřitelné esejistickou knihou Bohdana Chudoby Španělé na Bílé hoře (Vyšehrad 1945) autor nedosahuje.

Autor je bohemista a polonista.

výpisky

1/ Když se chce zralá žena vdávat, ať si najde muže, který má rád zvířata. Hoch, který se po určitou dobu staral o psa nebo o vránu, určitě dokáže pochopit, že i manželka potřebuje péči pravidelně dávkovat.

2/ Dítěti, budoucí ženě a matce, bez ohledu na to, koho si bude brát za muže, kupujeme pěkné panenky a učíme ji prát jejich jemňounké prádélko. Doufáme, že svoji lásku obrátí na našeho vnuka nebo vnučku – a zapomínáme, že polovičku výchovy musíme promrhat péčí o zetě. A kdo to bude? Bylo by pěkné, kdyby měl aspoň slušné příjmení.

4/ Pokud jde o náboženství, nepovažuji ho tak docela za podvod. Jisté duševní dispozice přivedou člověka na myšlenku, že by si měl začít vytvářet Boha. Mívám okamžiky, kdy jsem si jist vším: tehdy si myslím, že se Bůh dívá na svět a chystá se odměňovat. Kolikrát mně stačí jen pomyšlení, že mě Bůh registruje. Jindy zase ne. Některým lidem bych dopřál větší náboženské vzdělání. Stačilo by jim na šťastný život a na silnou víru. O lepších kamarádech jsem přesvědčen, že by měli být ateisté. Ateismus v naší situaci dovoluje lépe, globálněji chápat politiku dnešního světa, dovoluje vnímat krásu každého kouta této krásné planety, ale hlavně dovoluje sloužit v armádě a plnit rozkazy. Je špatné, když si věřící člověk neuvědomuje rozpor mezi vírou v Boha-lásku a výcvikem ve zbrani (zbraní je i radiostanice); nechci dál tolerovat světový názor, který se nepozastavuje nad počtem pobožných důstojníků.

17/ Hádka nemůže skončit, pokud člověk nevyjde z domu. Ba nemůže skončit ani tehdy, když se člověk vzdálí, aby nabral dech. Je nutné odejít buďto služebně, neodkladně, což v našem případě může znamenat poté, co jsme zvedli telefon, nebo s rozhodným úmyslem nikdy se nevrátit.

25/ Lidé touží po radosti. Ale stále jim v tom někdo překáží. Kdo je lepší? Kdyby byl poměr obou dvou skupin jedna ku jedné, nemohli bychom přece odsuzovat nároky poloviny lidstva, která chce štěstí překážet. Kdyby těch druhých bylo víc, museli by už vyhrát. Kdyby jich bylo méně, museli by už dávno prohrát. Z toho vyplývá, že všechna dělení jsou nesmyslná: bude nutné zrevidovat pojem dobra, respektive ho zcela vyřadit ze slovníku jako slovo bez významu. A právě tak slovo zlo. (Kniha první, kapitola první)

1/ Někteří lidé jsou tak často nešťastní, že nejsou schopni milovat ani nejbližší přátele. Na nějakou dobu se spřátelí se svými obdivovateli, ale jen co je obdivovatelé zkritizují, pokárají, hned jsou nepřátelští a znovu upadnou do svého neštěstí. Oni sami moc dobře vědí, jak krásné bývají chvíle zamilování do lidské anebo vůbec živé bytosti, a se slzami v očích se loučí s krátkými okamžiky, kdy jim bylo povoleno být něžnými. Po nějaké době rozpoznají svoji nemoc a dokáží si vytvářet protiléky. Lépe řečeno drogy na vyvolání něhy. Obávají se své zuřivosti a zjišťují četnost nedokonalostí v justici, která by je neuměla stíhat, kdyby případně spáchali nějaký strašlivý čin.

Zdává se jim, že se nečekaně změní jejich povaha a přivolávají k sobě sny, v nichž jsou trestáni za svou nevraživost.

Vydávají se na cesty po blízkém okolí, do městeček, která nemají v turistických mapách žádný význam, tam inkognito sedí v hospodě a posledním autobusem se zase vracejí domů.

V jistých vzácných chvílích řeší vážné spory mezi třetí a čtvrtou osobou, což jim přináší úlevu, ale žádný finanční zisk.

14/ Kdyby nebylo odporné už nic, tak je odporné toto: na ulici si člověk nemůže promluvit. To mohou jenom tetky. Kdyby dva chlapci, dokonce i muži v mém věku, nebo muž a žena, postáli na ulici deset minut, buďte si jisti, že o vás nebudou vědět jenom ti, co šli zrovna kolem. (Kapitola druhá)

14/ Nevím, jestli se povrchnost a povrchnost s pokrytectvím vzmáhají zrovna v této době, anebo jestli jsem já moudřejší.

Čas od času se někteří z nás sejdou v kavárně a opijí se. Pokaždé si druhého dne vzpomínám, co jsem toho zase nažvanil. Taky přátelé telefonují a dozvídají se, doplňují si obraz včerejšího dne. (Kapitola devátá)

6/ Uposlechneš-li mých pokynů, přijme tě má poezie s otevřenou náručí, jako když veš odřezává svými polibky kořen vlasu. (Kapitola čtrnáctá)

1/ Co mně připomínají vynálezy? Pocit stárnoucího muže… který si myslí, že se každým rokem stává dokonalejším a lepším řemeslníkem… ale to není přesné… chtěl jsem říct, že radost malých duchů z vynálezů tohoto století lze přirovnat k radosti školáka, který se naučil abecedu. Ta abeceda byla už předtím, zrovna jako byly před Kolumbem Atlantský oceán i Amerika… Co vykonal on, možná svedl vykonat třikrát do roka lecjaký žralok. Kdyby letadlo bylo vynalezeno dřív než guma, možná že by dodneška jezdili po cestách koně a kočáry. (Kniha druhá, kapitola druhá)

5/ Vzpomínka na dny náboženského zanícení mě dodnes vzrušuje, a někdy i eroticky. Možná proto, že po onanii v pubertě následoval pocit viny, a po pocitu viny jsem chodíval ke zpovědi a byl jsem čistý. To nepřímo způsobilo, že jsem měl silný pocit hříchu, pocit potřebný k tomu, aby i pocit odpuštění byl pořádný.

Ale vysvětlení je i jiné: to, co mně v mládí přinášelo náboženství, mně dnes jiný názor nepřináší. Kdesi nejasně dřímá jistota, že by to mohla být moudrá láska k čisté ženě – čistá: věrná. A tato naděje je podobný cit jako ranní modlitba, ranní nápad. (Kapitola čtvrtá)

Rudolf Sloboda: Láska, přeložil J. A. Pitínský

Vypisovala Viera Foretová, vedoucí knihkupectví Studentcentrum v Olomouci.

Wałęsa ve smečce náhončích

Günter Grass se rozhodl zveřejnit, že se v patnácti letech přihlásil jako dobrovolník do hitlerovské armády a nějakou dobu sloužil v útvarech Waffen SS. Napsal o tom knihu, neboť, jak vysvětlil v rozhovoru, „to byla vnitřní nutnost“ a onu „vinu jsem cítil jako hanbu“. Takový spisovatelův postoj si zaslouží obdiv a úctu. Když se však okamžitě ozve smečka náhončích, jež tento spisovatelův čin využije k rozpoutání nenávistné štvanice proti němu, lze jen vyslovit politování nad lidskou malostí.

Bohužel se v té smečce náhončích ocitl také Lech Wałęsa. Považoval za vhodné přijít se svou troškou do mlýna na stránkách bulvárního Springerova deníku Bild, jenž ostatně proslul nepřátelstvím vůči Grassovi, který Bild mnohokrát kritizoval za články otravující veřejné debaty v Německu. Nevím, zda Wałęsovi doporučil takové prohlášení – nemoudré a nedůstojné – někdo z jeho poradců. Pokud ano, měl by se služeb onoho poradce vzdát. Pokud to byl výsledek vlastního bezmyšlenkovitého plácání, měl by se Wałęsa příště chvilku zamyslet, než provede tak prazvláštní bilanci života velkého spisovatele. Literární věda nikdy nepatřila k Wałęsovým k silným stránkám.

O čem je totiž řeč? Jde o skutek – hanebný a politováníhodný – hocha zdaleka ne dvacetiletého, který se udál před šedesáti lety. Ten skutek Grass důkladně promyslel a mnohokrát zavrhl celým svým životem: všemi svými knihami. V těch knihách vytvořil nádherný pomník Gdaňska a v Plechovém bubínku vzdal hold hrdinným polským obráncům Polské pošty v Gdaňsku. Ve svých románech a esejích, ve veřejných vystoupeních a rozhovorech byl důsledným kritikem nacismu, demaskoval jej – včetně nacistických zločinů proti Polsku. Dlouhá léta nemělo Polsko v Německu důslednějšího a nezištnějšího přítele. A Grass za to platil vysokou cenu. Útočili na něj němečtí nacionalisté, když zarputile opakoval, že Německo musí uznat definitivní podobu hranice na Odře a Nise. A komunisté na něj útočili, když podporoval zarputile a od samého začátku polskou demokratickou opozici, spolupracoval s polským podzemním tiskem
a vystupoval na obranu politických vězňů v Polsku. Zapomínat na to všechno dnes je projevem hlouposti a nevděku, škrtat to všechno kvůli životní chybě hocha z roku 1944 je prostě neslušné.

Mladí, ani ne dvacetiletí lidé se dopouštějí různých chyb – Lech Wałęsa to ví naprosto přesně, protože se jako mladý člověk – psal o tom ve své vzpomínkové knize – dopustil činů, které sám později považoval za chybné a politováníhodné. (Autor má na mysli selhání při prvních kontaktech nezkušeného odbojného dělníka s polskou státní bezpečností na počátku 70. let – pozn. překl.) Ty chyby však vyrušil svým pozdějším životem. A přece i dnes se najdou lidé – dost hanebných mravů –, kteří by chtěli poukazem na onen životní omyl mladého Wałęsy znevážit zásluhy celého jeho života.

Kolektivní paměť

My Poláci se právem dožadujeme na německém veřejném mínění, aby pochopilo, že působení paní Eriky Steinbachové (CDU; předsedkyně Svazu vyhnanců a ředitelka Nadace Centra proti vyhánění – pozn. red.) a jejích spolupracovníků uráží kolektivní paměť a mravní cítění Poláků. Vidíme v tomto působení – také právem – klacky házené na cestu polsko-německého smíření.

Nuže, Günter Grass, který vysídlení Němců z Gdaňsku popsal v Plechovém bubínku s nedostižným realismem, a jehož sestra byla během tohoto vysidlování několikrát znásilněna vysidlujícími, což spisovatel veřejně vyprávěl při debatě v Gdaňsku, týž Günter Grass celá léta důsledně připomínal, že skutečnými viníky všech německých neštěstí jsou němečtí nacisté, neboť oni rozpoutali přepadením Polska druhou světovou válku. Grass vždycky projevoval mimořádnou citlivost vůči polské paměti, do níž ona dramata patří.

Copak je pro nás Poláky tak těžké pochopit tehdejší drama mladých Němců, ohloupených totalitní indoktrinací nacistické propagandy a Hitlerjugend, vržených do hrůz války, strachu z bomb a ještě většího strachu před bolševismem, táhnoucím z východu? Což je těžké pochopit, že tehdy mnoho mladých Němců tápalo a zbloudilo?

Vždyť taková je pravda o tehdejším dramatu generace mladých Němců. Nejen Günter Grass zbloudil. Jiný Němec, Grassův vrstevník, také strávil koncem války několik měsíců v uniformě hitlerovské armády.

Onen Němec vzpomínal po letech, že ačkoliv pocházel z protinacisticky smýšlející rodiny, v roce 1940, během velkých triumfů německé armády, pociťoval „jakési vlastenecké uspokojení“. Na místě tohoto Němce by se Lech Wałęsa taky chtěl čehosi vzdávat? Pro všechny případy sděluji osobní údaje: onen Němec se jmenoval Joseph Ratzinger, poslední dobou je známější jako papež Benedikt XVI.

P. S. Nesepsal jsem tyto poznámky, abych Güntera Grasse ujišťoval, že má v Polsku mnoho přátel, kteří ho ctí a obdivují. Ani proto, abych ho hájil. Napsal jsem to proto, abych hájil Lecha Wałęsu – před ním samotným.

Autor je šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza; byl jedním z nejznámějších polských disidentů.

Přeložil Václav Burian.

Skutečně divadlo „ještě“ žije?

Bohužel se na naší koncesionářsky sponzorované obrazovce snad nevyskytuje smutnější příklad beznázorovosti a nezáživnosti, než představuje tato mechanická prezentace tak emocionálního umění, jakým je divadlo. Prvotní nápad dramaturgů – informovat o českém divadle – přitom není nesrozumitelný; naopak. Jeho realizace je ale tak průměrná a šedivá, že přestávková hrající si koťátka normalizační televize působí bezmála jako napínavý thriller. Důvodů najdeme hned několik.

První a pro pořad zcela určující problém spočívá v dogmaticky vykládaném a nelítostně kontrolovaném hlavním zaklínadle České televize o vyváženosti pořadů veřejnoprávní instituce. Nic proti vyváženosti, pokud se nezačne zaměňovat s vehementním popíráním jakéhokoli názoru.

A pořad Divadlo žije! potlačením jakékoli subjektivity, otevřené výpovědi či hodnotící reakce jednoznačně trpí. Rozpadá se na nekonečnou sérii středoškolských slohových cvičení, infantilně odříkávaných ústy Anežky Milerové (hlas jí propůjčuje Marie Durnová?). Ta touží o divadelních představeních pouze informovat, proč ne, ale autoři jejích promluv pod kuratelou nesmyslného zapovězení vlastního názoru chrlí jednu strohou větu za druhou, precizně vypsané z divadelních programů zmiňovaných inscenací. A tak se jede jako na kolovrátku, a pořád stejně a pořád dokola.

K ilustračním záběrům divadelních představení se nejprve stručně přeříká děj, poté promluví herec o tom, že postava je zvláštní a specifická, režisér dodá pár podstatnějších slov a pak již následuje obsedantní vypočítávání zúčastněných. Stereotypně se na nás valí informace o tom, kdo hraje hlavní roli, kdo vedlejší roli, kdo alternuje hlavní roli, kdo alternuje vedlejší roli, kdo hraje druhou vedlejší roli a kdo třetí, kdo hraje „paní, nesu vám psaní“ a kdo čtvrtého statistu zprava nahoře. Podobným stylem se nezdolnou setrvačností pokračuje až do konce hodinového martyria, u kterého snad mohou vydržet jen samotní inscenátoři, aby se nakonec chvilkově zahlédli ve slibované reportáži. Pohled to ale nemusí být vždy lichotivý, protože výpovědi zúčastněných jsou evidentně vytržené z kontextu či je jim dán tak malý prostor, že to, co říkají, často působí naivně, ne-li hloupě.

Druhý podstatný zádrhel celého pořadu se objevuje vzápětí, pokud narazíme na zcela nesmyslné a bohužel i velmi neodborné rozdělení jednotlivých kategorií na české premiéry a první provedení, divadelní hry 20. století, klasiku a adaptace. Z tohoto kuriózního mixu, ve kterém se spojuje nespojitelné, pak vyvstávají trapnosti zcela neomluvitelné. Například jedna z nejočekávanějších premiér roku, Richard III. v Národním divadle, se dostává na řadu květnového vydání až jako desátá či jedenáctá v pořadí, po všech rozličných, více či méně důležitých inscenacích, které měly prostě to štěstí, že u nás byly uváděny poprvé. Reportáž o Richardovi III. je ale tak jako tak zkratkovitá stejně jako všechny předchozí. Vzhledem k náročnosti inscenace je pak délka příspěvku zcela nepatřičná a obsah vágní. Povšechný komentář, pro pořad tak typický, se například objevuje i v upoutávce na brněnskou Magickou flétnu, kdy se Anežka rozverně
raduje, že na jevišti se vystřídá více než sto účinkujících a „možná uvidíme i kouzelníka“. Vtipné, veselé a věru sdělné.

Tím ale výčet těch nejkřiklavějších podivností pořadu nekončí. Pokud se totiž smíříme s pouhou jeho informační rovinou a s tím, že reportáže jsou natočené a komentované podle neměnného jednostranného mustru, pak mě neustále udivuje, proč Divadlo žije! uvádí kreslená postavička-dětinská důchodkyně. Že by autoři nenalezli v českém divadle žádnou silnou osobnost či všeobecně uznávanou autoritu, která by mohla pořadem nenuceně provázet? Nebo má snad Anežka proboha reprezentovat typického českého diváka? Důvod je, zdá se, mnohem prozaičtější a pramení z hektické obavy z jakéhokoli kritického názoru či polemiky. Je přece daleko snadnější schovávat se za malované figurky než jít s vlastní kůží na trh. Navíc se podobným přístupem elegantně zamezí jakékoli odborné disputaci, protože kdo z nás si chce dopisovat s neexistující kreslenou paní, jak se o to pokusil Vladimír Just v Divadelních novinách?

Co hůře, vedle neexistence smysluplné reflexe chybějí v pořadu i další informace, které k divadlu beze zbytku patří: pohled do zákulisí, portréty herců, souborů, režisérů, scénografů, reakce a názory diváků, reportáže z divadelních festivalů, trocha divadelní historie, zmínka o nových publikacích, výstavách a vernisážích s divadelní tematikou spojených apod. Divadlo se přece neodehrává pouze na jevištích a ne tak nudně, nezáživně a staromódně, jak se nám ho v České televizi v sérii šotů snaží prezentovat. Jako by se autoři pořadu snažili udělat z divadla velké nedotknutelné konvenční umění a neuvědomovali si, že jeho současný život jde cestou zcela opačnou a podobná konzervativní prezentace mu spíše ubližuje, než pomáhá. Přitom snad není tolik složité pořad oživit, třeba jen tím, že bude lépe strukturován či tematizován. V pořadu prozatím prezentovaná kvantita není v umění povětšinou rozhodující
a nebývá tím nejpodstatnějším měřítkem. Hysterické objíždění republiky se snahou strojově zachytit vše, co se na jevišti hýbe, divadlu vskutku příliš neprospěje ani ho nezpopularizuje. Naopak, výběr několika inscenací a zevrubnější reportáže o nich, ať už s jakýmkoli uměleckým výsledkem, by byl daleko přínosnější a divácky zajímavější.

Doufejme tedy, že Česká televize v avizovaných zářijových změnách upraví Divadlo žije alespoň částečně v modernější a srozumitelnější pořad. Mohla by nás tím také ujistit v tom, že se nebojí subjektivního, neotřelého názoru. Po likvidaci sice svérázných, ale kvalitních, protože nepoplatných a kritických pořadů typu Katovna a Bez obalu je její pověst, alespoň pro demokraticky smýšlející diváky, poněkud pošramocená.

Autor je teatrolog.

Psáno po květnovém vydání pořadu, premiéra 19. 5. 2006. Centrum hudební a divadelní tvorby České televize, dramaturgyně Eva Langšádlová, režie Jan Brichcín, autoři příspěvků Zdeněk A. Tichý, Alena Večeřová, Dora Viceníková, Tomáš Stanislavčík.

Patnáctiletá

Právě teď se probouzí ta žena, co celou dobu ve mně tiše spala,

a pomalu umírá včerejší holčička, začíná dobrodružství opravdového života.

Právě teď jsem jako jaro, z mých snů se stávají přísliby budoucnosti, mé srdce se mění, jsem patnáctiletá.

Refrén z písně určené pro oslavu

Cukrkandlově sladká dívka vystupuje v přítomnosti podobně vyšňořených mladých párů z luxusní limuzíny. Nadýchané šaty sice její pohyby trochu komplikují, ale i přesto má mladá kráska na tváři nemizící šťastný úsměv a pyšně ukazuje obří pugét, barevně dokonale sladěný s její slavnostní róbou. Nenechte se mýlit, nejsme na svatbě, stali jsme se jen svědky oslavy patnáctých narozenin. Příběh Patnáctileté nevypráví zdaleka jen o zmíněné tradiční oslavě, symbolizující proměnu dívky v ženu. Nabízí především unikátní možnost poznat a snad i pochopit životní styl přistěhovalců z Latinské Ameriky (tzv. Latinos), žijících v Los Angeles.

Ozvěny míst

Celý film se odehrává v tamní čtvrti Echo Park, která je pověstná jak dynamickým životním stylem, tak i dynamickým složením svých obyvatel – přistěhovalců ze všech koutů světa. A možná právě tenhle aspekt byl natolik blízký autorům Patnáctileté, že se rozhodli natočit o místních lidech a vlastně tak trochu i o sobě samých celovečerní hraný snímek. Dva spolurežiséři a zároveň životní partneři Wash Westmoreland a Richard Glatzer totiž nejenže v Echo Parku bydlí, jejich osudy navíc jako by přesně odrážely nepředvídatelný způsob života tamních obyvatel. Westmoreland pochází ze severní Anglie a po několika letech, během nichž jako ilegální přistěhovalec myl v amerických restauracích talíře, se začal živit natáčením takzvaných filmů pro dospělé. V poslední době však především zaujal dokumentem Gay Republicans o stranících nucených čelit puritánským názorům prezidenta Bushe.

Naopak Glatzer má životní cestičku prošlapanou úplně jinak. Je rodilý Američan a kromě několika nezávislých filmů má na kontě takové zlatonosné tituly z oblasti reality show, jako jsou The Osbourne’s nebo America‘s Next Top Model. Kteří jiní dva režiséři by tedy mohli společně lépe vystihnout atmosféru Echo Parku? Místa, které před první světovou válkou bylo centrem filmových studií, než se přesunula do prostornějšího Hollywoodu, místa, co po divokých letech vlády pouličních gangů prožívá v současnosti jakousi renesanci – znovu se do něj začínají stěhovat mladí umělci, kteří dávají před pohodlím přednost blízkosti centrálních čtvrtí a geniu loci. Echo Park se neustále vyvíjí a žije v něm mnoho nevšedních rodin spojených v obří klany, jejichž vnitřní chod právě zajímá autory Patnáctileté nejvíce.

Režiséři tvrdí, že se při psaní scénáře nechali inspirovat britskými filmy z padesátých a šedesátých let, takzvanými kuchyňskými dramaty. Často například v rozhovorech zmiňují jméno Tonyho Richardsona a jeho snímek Kapka medu. V Patnáctileté se snažili obdobným způsobem zacházet s propletenými mezilidskými vztahy, poetikou všedního dne či jízlivým humorem, pomocí něhož se vyjadřují k tak zásadním otázkám, jako je rasismus, netolerance k jiné sexuální orientaci či další předsudky všeho druhu. I díky tomu, že vycházejí z vlastních zkušeností a dávají přednost běžnému plynutí událostí před „dech beroucími“ vykonstruovanými zápletkami, vyznívá jejich podání života v Echo Parku věrohodně. Ostatně jeden z prvních impulsů k natočení Patnáctileté přišel, když byli oba režiséři osobně pozváni jako oficiální fotografové na Quinceańeru pořádanou jejich sousedem. Překvapilo je, že se tak stalo v lednu;
samotná oslava přece měla proběhnout až v červnu. Pochopili, když během následujících měsíců z balkonu sledovali nekonečné nácviky choreografie tanců a ceremonií. Nakonec se zúčastnili onoho pompézního večera, během kterého ohromeně zírali na předváděné bohatství a živelnou mezigenerační zábavu, a rozhodli se, že by bylo zajímavé podívat se pod povrch celé téhle parády.

Špína a třpyt

Objevili při tom nejen silnou rodinnou pospolitost, ale také hrabivou touhu po neustále pohodlnějším životě či vratkou pseudomorálku, založenou na obavách, co o nás řeknou sousedé a lidé z kostela. A právě kvůli podobné špíně pod vypulírovanými šatičkami jsou ze svých rodin vyhnáni dva hlavní hrdinové filmu: těhotná čtrnáctiletá Magdalena a homosexuál Carlos. Oba nacházejí útočiště u strýce Tomase, starého moudrého muže, který v Patníctileté ztělesňuje ideál tolerance a pochopení. Díky jeho starobylému, jednoduchému způsobu života a zároveň skvělému hereckému představiteli Chalo Gonzálezovi (spolupracoval se Samem Peckinpahem na filmech jako Divoká banda či Přineste mi hlavu Alfreda Garcii) se postava úspěšně vyhýbá vtírajícím se klišé. Tvůrci jej zbytečně neopěvují a naopak ho často využívají jako styčnou figuru mezi rodinou, sousedy a ulicí, na které den co den prodává champurrado (horkou mexickou čokoládu). Když
si ale pozemek s jeho domem koupí noví sousedé – homosexuální pár patřící k moderním bohatším obyvatelům čtvrti (možná narážka autorů na sebe samé?) – a jeden z nich se až příliš sblíží s Carlosem, vyžene druhý muž žárlivě všechny z domu, aby mohl dál nerušeně před přáteli předstírat, jaký dokonalý partnerský život vede.

V malé, avšak pozoruhodné roli Garyho, který se sice do Carlose zamiluje, ale nedokáže opustit příjemné finanční zázemí partnera, se objevuje skvěle obsazený David W. Ross. Klasický krasavec, jenž se chvíli živil jako model, poté byl v Británii angažován do chlapecké kapely a po jejím rozpadu odletěl do USA, aby pokoušel štěstí jako herec. Kde tedy končí reálné životy herců a režisérů a začínají ty vymyšlené ze scénářů? Richard Glatzer a Wash Westmoreland se nikdy netajili tím, že jim jde především o příběh z pohledu Latinos, nikoliv z jejich vlastního. Možná i proto na postavách homosexuálního „spořádaného“ páru nesmlouvavě ukazují stejné přetvářky a předsudky jako v případě tradičního rodinného klanu.

Rodinné rozpory se ve filmu rychle vyřeší po nečekané smrti strýce Tomase. Magdalena prokáže lékařským potvrzením, že otěhotněla, aniž by došlo k pohlavnímu styku, což přiměje jejího otce, aby situaci ohodnotil jako boží vůli a přijal dceru zpět do svého domu. Film tedy končí úplně stejně, jako začal. Z luxusní limuzíny vystupuje cukrkandlově krásná dívka, jen její šaty jsou poněkud volnějšího střihu a okolní usměvavé tváře přes veškerou snahu jen stěží vnímáme jako upřímné a přející. Dvě bývalé černé ovce rodiny Carlos a Magdalena kráčejí jako hlavní hvězdy večera po červeném koberci. Vše se třpytí, večírek bude opět pompézní a všichni se budou opět tvářit, jak jsou pohromadě šťastní… ale možná jen do chvíle, než dostane na frak další pseudomorální neoblomný postoj a sousedé si znovu začnou mezi sebou šeptat.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Malá retrospektiva

V klatovské galerii jsou soustředěna díla Martina Mainera z několika státních i soukromých sbírek, zbývající artefakty pocházejí z autorova ateliéru. Kvůli omezeným prostorovým možnostem jde o ohlédnutí spíše v náznacích (více diváci uvidí na následných výstavách v Českém Krumlově v Centru Egona Schieleho a v pražském Mánesu, kde už by také měla být k dispozici avizovaná monografie). Přesto se jedná o atraktivní a záslužný výstavní počin. Uchopit a náležitě prezentovat intenzivní živelné počínání – Mainerovu tvorbu – není jednoduché. Jeho cesta je neobyčejně (a záměrně) klikatá, čas od času se větvící a rozbíhající do různých stran. Jeho malby a kresby či jejich kombinace jsou strhujícími reflexemi, odhalujícími svéráznou existenci, věčně se dotazující a pochybující.

Impulzivní tvorba

Mainer rád nahlíží svět z nejrůznějších stran, obíhá, mění stále odstup i úhel pohledu, nesnaží se vytvořit si ustálený výrazový rejstřík. Nic není stálé, vše se proměňuje, prolíná či střetává. Na základě intuitivního vnuknutí a otevřené mysli (někdy rozšířené navíc zážitky z konzumace halucinogenních rostlin) malíř chvatně zaznamenává své vize – jakési soukromé události – naléhavé pocity. Jako by, řečeno s filosofem Lockem, „omezil lidské vědění na to, co je imanentní ve vědomí, a tím odsunul vlastní skutečnost vnějšího světa do nepoznatelnosti“. Mainer nevěří ve vyšší instance, spíše doufá v nevšední komunikaci a své přání okamžitě zpředmětňuje.

Současná klatovská přehlídka připomíná jednotlivé významné etapy – její způsob instalace však není veden čistě chronologicky. Tato „schválnost“ příliš neoslabuje celkovou představu o dosavadní umělecké cestě. Jakési mozaikovité Mainerovo nazírání, (ne)řízený chaos či spíše postmoderní stylové mixování, živené navíc neklidnou, těkavou autorovou povahou, je takto prezentováno vlastně adekvátně přirozeně. Výstava sleduje v náznacích dosavadní tvůrčí období – úsek vymezený léty 1982–2006. Divák tak má možnost vzpomenout si na zběsilý expresivní „rozjezd“ na vlně Neue Wilde (rehabilitující závěsný obraz na počátku osmdesátých let) a následné nejrůznější stylové či materiálové opovážlivosti, atakující dosavadní tabu. Jsme svědky mistrných malířských iluzí, vznášejících se fragmentů – ornamentů, nečekaných barokních ozvuků (důmyslná světelnost, hluboké krajinné prospekty, dramatická vzedmutí), pomalovaných reprodukcí, romantických scenerií atd. Gejzíry nápadů, citací, prostých
gagů, ale i duchovnějších kompozic, otvírajících fantaskní horizonty… vše se mísí a vše, zdá se, je pro Mainera stejně důležité. Příklady odvíjejících se tvůrčích epizod dávají tušit, kolik toho autor již vykonal, ale také kolika směry se ještě může dále vydat.

Celek odhalí podstatné

Máme co činit s bravurním, převážně sarkastickým, ale i mystikou vábeným malířem. Paradoxně je však široké veřejnosti nejvíce znám svými dočasnými, pomíjivými experimenty – pomalovanými kalendářními reprodukcemi zámeckých interiérů či pastelovými automatickými kresbami, vystavenými před časem v Rudolfinu. Význam a velkorysost Mainerova přístupu se jeví v nejlepším světle, známe-li jeho tvorbu vcelku. Jednotlivá díla mají díky chvatnosti někdy kolísající úroveň (závažnost) – od naprosto fascinujících kompozic (barokní kompozice, studie mraků) až po spíše jen zábavné hříčky, jejichž váha trvá především díky zvládnutému efektnímu přednesu. Mainer, nadšený malíř, kreslíř, sugestivní charismatický vypravěč i lačný čtenář vědeckých teorií, také však vyznavač alternativních způsobů poznávání, výtvarný experimentátor a svérázný vysokoškolský profesor (FaVU VUT v Brně), je v každém ohledu nekonformní člověk, žijící v malé vesničce za Prahou.
Klatovská výstava je jakousi generálkou před řádnou retrospektivou, kterou autor slibuje na příští rok.

Autor je šéfredaktor Revue art.

Otevřený prostor

Atypické prostory Kunsthausu ve Štýrském Hradci (Graz) hostí sbírku Annicky a Antona Herbertových (Sammlung Herbert), jejímž domovským prostředím je belgické město Gent. Představen je řez sbírkou, propojující klíčová díla minimal artu, konceptuálního umění a hnutí Arte povera. Ve spolupráci s rakouským umělcem Heimo Zobernigem vznikla radikální výstavní koncepce, evokující v časové chronologii spojení (dnes už) historie s jejími uměleckými dobovými reflexemi, které jsou taktéž součástí dějin umění 20. století.

Základní časové pole sbírky je vyznačeno dvěma historickými hraničními body – roky 1968 a 1989. Především zlomové politické události těchto let se na utváření příslušné kolekce podílely a propůjčily jí neoddiskutovatelný politický profil. Sbírka jako celek jedinečným způsobem reflektuje dobu, kdy dochází ke změnám evropského myšlení, především v rovině ideového a duchovně-historického uvažování a vztahování se k historickým pravdám jako nezpochybnitelným arbitrům současnosti. Dokonale odráží nástup evropské skepse k lineárnímu a chronologickému uvažování a přechodu k posthistorickému diskursu. Umělci, které Herbertovi angažovali, se bezprostředně podíleli na formulování této nové radikální orientace umění, vybavené nábojem ostrého kritického vědomí, myšlení a jednání. Je až udivující, jak si kolekce „rozumí“ s atektonickou podstatou vynikajícího architektonického projektu hradeckého Kunsthausu od autorské dvojice Peter Cook –
Colin Fournier (2003).

Výstava jako postprodukce

Formální prostorová koncepce a uspořádání výstavy jsou vázány na atypický objekt muzea, který de facto postrádá klasické stěny. Zatímco plášť oválného objektu (nepravidelný ovoid), který v exteriéru zaznamenává absenci klasického členění na podlaží, je zbarven do modra a evokuje tak organickou podstatu architektonické kompozice blízké želvímu krunýři, včetně oken v podobě jakýchsi krátkých tykadel, působí interiér industriálně syrově. Přiznaná konstrukce, betonové stěrky podlah, tiché mechanicky pracující mezipodlažní eskalátory, stažená světelnost až šero, zvláštní, nečekané galerijní prostředí. Návštěvník se ocitá v prostoru, kde byla negována tradiční ortogonální geometrie ve prospěch takzvané Living Architecture. Prochází traktem pomyslného „živočicha“, jehož „vnitřnosti“ jsou plné bohatého kulturního odkazu, tráveného či stráveného časem.

Dynamický interiér neumožňuje klasické pojetí výstavy ve „čtyřech stěnách“. Naopak. Nabízí alternativní pohled na uměleckou sbírku jako na časový prostor plný idejí. Za těchto podmínek nemohou být umělecká díla brána jako samostatné reference nových, lineárně poskládaných dějin umění, ale vystupují jako nositelé otevřených konceptů reflexivního a v čase neustále proměnného diskursu. Výstava, na které se podílel celý tým interních i externích pracovníků, je tak zároveň inventurou individuálně formulované sbírky i pokusem o kvazifilosofickou postprodukci dobového uvažování sedmdesátých a osmdesátých let 20. století, založeného na obrazoboreckých tendencích.

Aktivistická linie sbírky

Hovoříme-li o obrazoboreckých tendencích, postihujeme tak převažující charakter sbírky, zahrnující konceptuální tendence vizuálního umění. Nelze však pominout skutečnost, že zastoupena jsou i díla umělců, kteří se pohybují na samém okraji takto vymezené společnosti, jsou s ní spjati pouze epizodicky, svým aktivismem, politickou a názorovou orientací apod. Do této okrajové skupiny lze určitě zařadit německé malíře A. R. Pencka s jeho velkým figurálním piktogramem v červeno-černé režii nebo Gerharda Richtera, jehož obraz 1024 barev ve 4 permutacích z roku 1973 je pouze epizodním úzkým segmentem jinak velmi širokého autorova malířského díla. Mezi 39 zastoupenými umělci je jedno jméno slavnější než druhé. Mezi klasiky minimal artu patří Američan Donald Judd (1928–1994) se svým stavebnicovým objektem, tvořeným z jednotlivých měřítkově a poměrově zmenšených elementů, barevně odlišených a s přiznanými
konstrukčními spoji. Typickým dílem – jednou z bílých otevřených krychlí – je tu představen Sol LeWitt (1928). Podobně On Kawara (1933), japonský konceptualista usazený v New Yorku, je tu zastoupen dílem z proslulé řady „Date Painting“, obrazem s prostým záznamem data, kdy dílo vzniklo. Bílá na černé. Základní malířská struktura barevných proužků na bílém pozadí, použitá ke konceptuálním prostorovým instalacím a objektům – zde v podobě svázané „knihy“ –, prozrazuje autorství francouzského umělce Daniela Burena (1938). Vtipně ironická je instalace Martina Kippenbergera (1953–1997) Spidermanův ateliér. Model malé stísněné podkrovní místnosti s obrazy opřenými o stěnu a drátěnou postavou Spidermana v akčním gestu se štětci. Z dalších umělců jmenujme alespoň Hanne Darbovenovou, Johna Baldessariho, Gilberta & George, Mikea Kelleyho, Josepha Kosutha, Maria Merze, Reinharda Muchu, Bruce Naumana, Roberta Smithsona, Franze Westa nebo Heimo
Zoberniga.

Sbírka Herbert má jedno specifikum. Od roku 1970 spolupracují její majitelé s umělci, sběrateli, osobnostmi z muzejního a galerijního světa i s dalšími odborníky. Stojí za pracovními týmy, které díky takto rozloženým silám sledují ze všech stran radikální kroky konceptuálního umění. Splňuje to naprosto představu Antona Herberta, totiž že důležitější nežli pouze vlastnit a hromadit jednotlivá díla je lepší být přímou součástí uměleckého dění a směřování. Z tohoto úhlu pohledu se jeví sbírka Herbert jako živá struktura vztahů, které již samy vytvářejí jistou sociální síť a tím zaznamenávají a zrcadlí v sobě určité posuny v jinak a jiným způsobem reflektované společnosti.

Rineke Dijkstrová – Nadportréty

Rineke Dijkstrová patří (především spolu s početnou generací žáků manželů Becherových) ke generaci, která přinesla do galerií barevné velkoformátové zvětšeniny, jejichž vyznění lze však jen těžko zprostředkovat jakoukoliv reprodukcí. Až marnivá reálnost, zachycující každý detail, se vlastně obloukem vrací k magické moci velkoformátového fotografického portrétu 19. století. A vynucuje si tak, po století avantgardních kompozičních zkratek, významových transpozic a zrychlujících se sdělení, také značně odlišný způsob čtení, který diváka dokáže svým ultraveristickým obžerstvím doslova připoutat k obrazu.

Proměna identity v závislosti na čase

Základní a také zcela nejkvalitnější část rozsáhlé retrospektivy tvoří proslulý cyklus plážových portrétů, vytvořený v letech 1992–96, kdy v letoviscích po celém světě snímala Dijkstrová mladé lidi a děti různých ras i společenského původu. Jejich okamžité pózy, často ve své nedorostlosti až dojemně neohrabané, ukazují složitost a neukončenost, kterou s sebou přináší dospívání. Dalším směrem se pak ubírají cykly, které s fenoménem času a změny identity pracují zcela výslovně. Především je to do devíti let roztažený cyklus snímků dívky Almerisy, měnící se z vystrašené azylantské bosenské holčičky v dospělou holandskou slečnu. Podobným způsobem jsou zachyceny tři roky působení mladého muže Oliviera ve francouzské cizinecké legii. Důležité místo tu mají také dva (s jistou nadsázkou vlastně komplementární) cykly: šťastně znavené matky snímané vstoje bezprostředně po porodu se svými potomky a portréty uřícených a zkrvavených
portugalských toreadorů záhy po odchodu z arény. V obou je znatelná snaha zdramatizovat dosavadní styl přidáním akce, ač v porovnání s dokonalou prostotou a civilností „plážových“ snímků někdy až teatrálně zdůrazněné. Totéž pak platí pro dvojportréty izraelských chlapců a především dívek, snímaných vždy těsně před nástupem do vojenské služby a těsně po něm.

Jako krajní polohu, skrytě ovšem obsaženou ve všech dílech Rineke Dijkstrové, lze vnímat jedno ze dvou představených videí s názvem Annemiek, pocházející z roku 1997. Asi desetiletá buclatá Annemiek s ofinou do culíku zde přímo do kamery anglicky pobrukuje banálně láskyplnou píseň chlapecké skupiny, kterou slyšíme v pozadí. Celé čtyři minuty můžeme sledovat, jak se malá slečna nad svým úkolem střídavě vážně trápí a útrpně usmívá. Není vlastně lepší nevidět tuto fázi života larvy? A není vlastně takové natáčení, odhalující konkrétní naivitu a nepatřičnost počínající adolescence, překročením hranic krutosti? Může se ten chytřejší a dospělejší nepokrytě pást na naivitě nevinných? Jestliže jsou takové otázky častým tématem současného umění, je toto video dost možná pravým klíčem k celému dílu, které jinak jako by ve své velkoleposti nechávalo ironii a trapnost korektně zasutou kdesi v pozadí.

Snímky dobré i bez patosu

Výstavu, uvedenou již v Paříži, Winterthuru, Barceloně a Amsterdamu, doprovází publikace s více než osmdesáti fotografiemi a texty Hripsimé Visserové, kurátorky fotografie Stedelijk Museum Amsterdam (a také pražské výstavy), a Urse Stahela, ředitele Fotomuseum Winterthur. Pro české publikum je kniha k dispozici chvályhodně i s vloženým překladem. Oba texty detailně a poutavě zachycují jak originalitu a detailní nuance autorského přístupu, tak i spojitost díla Rineke Dijkstrové s pracemi Sandra Botticelliho, Augusta Sandera, Diany Arbusové a mnoha dalších. Zajímavý je ovšem závěrečný zobecňující patos, který v obou textech podsouvá dílu širší výpověď o lidstvu jako takovém. Je však spíše otázkou, zda experimenty na lidech jsou zárukou moudřejší budoucnosti. Že jde o výjimečné a nebývale poutavé fotografie, které vzbuzují spoustu podstatných otázek, je nicméně po zhlédnutí výstavy nepochybné.

Autor je historik umění.

CD DVD

Povolání: reportér / Professione: reporter

Režie Michelangelo Antonioni, 1975, 119 min.

Ty tam jsou produkční a natáčecí potíže, provázející vznik tohoto snímku. Natáčení v několika zemích, razantní krácení původního režisérského sestřihu aj. Zůstala nominace na Zlatou palmu, ceny a legenda. Klasické dílo. Existenciálně laděnou úvahu o marné snaze zbavit se vlastní identity autor předkládá divákům v precizní režii, s vynikajícími hereckými výkony a v obrazovém ztvárnění, v němž nelze nezmínit slavnou závěrečnou scénu v jediném nepřetržitém záběru dlouhém 7 minut. Několik let po uvedení koupil veškerá práva k filmu i originální negativ Jack Nicholson. Přes 20 následujících let se nemohl se studiem domluvit na videodistribuci. Dohoda byla uzavřena až v loňském roce a DVD na sebe nenechalo dlouho čekat. Jeden z velkých filmových DVD dluhů se dostává k divákům, mimochodem doplněný o dva dříve vypuštěné záběry, s obrazem v anamorfním přepisu 1.85:1 a s originálním zvukem
v DD 2.0. Disk je vybaven českými titulky, v bonusové výbavě je na něm pouze trailer a dva neotitulkované komentáře. Kvalita přepisu obrazu uspokojí, ale nenadchne. Obraz má dobovou „patinu“, je trošku zrnitý a občas nestabilní. Radost a požitek vám to ale stejně kazit nebude.

Petr Gajdošík

Důkaz / Proof

Režie John Madden, 2005, 97 min.

Snímky o matematických géniích jsou dnes v kursu. Tentokrát se ale producenti trefili vedle a nestačila jim k tomu ani řada slavných jmen s režisérem Maddenem v čele a hereckými hvězdami Anthonym Hopkinsem, Gwyneth Paltrowovou a Jakem Gyllenhaalem v závěsu (nebo naopak?). Výsledkem je předvídatelný a nudný film s nedůvěryhodnou zápletkou. Vysloužilý geniální matematik se na sklonku života zblázní a jakousi převratnou teorii, která má propojit několik vědních oborů, za něj dopracuje jeho dcera (ze záběrů ve filmu jí k tomu stačí sáhnout po pár knihách v knihovně). Autorům však jde samozřejmě o něco jiného – o důvěru mezi lidmi, lásku a podobná mnohokrát viděná klišé. Vedle nečekaných zvratů v podobě „nauč se sám a staň se Einsteinem“ a pochybně vykonstruovaných vztahů mezi hrdiny patří k tomu nejhoršímu dialogy, kterých je tu příliš a jsou tak jalové, že těžko někoho přesvědčí
o vnitřní psychologii postav. Ty jsou ploché: šílený stařec je sice impulzivní, ale především hodný taťka, jeho dcera je pak vtělením inteligence, její přítel dobrák od kosti, který „není nudný“ (protože hraje v rockové kapele, jež by si neškrtla ani na českých pódiích), a druhá dcera zase extrémně povrchní Newyorčanka. Bonusy na DVD slibují dokument o převedení hry na plátno, z hry však vidíme jen pár fotografií, většinu tvoří klasické PR tvůrců filmu sestříhané z rozhovorů s nimi (ty jsou tu pak ještě jednou).

Jiří G. Růžička

Hledejte Anthonyho / Anthony Zimmer

Režie Jérôme Salle, 2005, 86 min.

Další z francouzských pokusů o žánrový snímek – tentokrát kriminálku se špionským a romantickým nádechem (debutující režisér je také autorem scénáře snímku Jedna krev, viz A2 č. 31/2006). Hlavní hrdina François, čerstvě rozvedený překladatel, se tu zaplete do složitého případu praní špinavých peněz – stačí mu k tomu zamilovat se do dívky, která si k němu „náhodně“ přisedne ve vlaku. Následuje několik romantických scén, honiček s autem i bez, a vše vrcholí přestřelkou, trochu očekávaným rozuzlením a v západu slunce se ztrácejícím happy endem. K tomu připočtěte ještě jednu femme fatale (Sophie Marceauová), hledaného podvodníka (který však stačil podstoupit několik plastických operací, takže nikdo neví, jak vypadá, a proto může být zároveň kýmkoliv) a bývalého důstojníka KGB v řadách francouzské mafie (mluví jen anglicky, což na DVD není přeloženo, ale snad každý pochopí) a dostanete klasickou směs současného
krimi filmu. Hledejte Anhtonyho je vcelku příjemný snímek pro večer, kdy se vám nechce moc přemýšlet u Bergmana nebo Kurosawy, ale chcete si odpočinout u nepříliš náročného bijáku. Víc film nenabízí a vlastně ani nechce, což je docela sympatické. Jediným bonusem na DVD je pak upoutávka na film.

–jgr–

Second Life

Linden Research 2003

Ach, jak milujeme nové interaktivní projekty, které čeří hladinu herního rybníka jako dvacetimetrový žralok! V takovém rybníce sice žijí tisíce ryb, ale pouze několik druhů – a tak po čase začínají unavovat. A třeba takový Second Life – obrazný žralok – je něčím naprosto originálním. Jde o projekt virtuálního světa, který nedávno oslavil tři roky existence, a jeho uživatelé nejsou stavěni před standardní šablonu „mlať potvory – získávej zkušenosti – oblékni se do fetišistického brnění“. Second Life nabízí zákazníkům neomezenou možnost svobody při vytváření obsahu světa, takže si můžete designovat vše od oblečení až po monstrózní snové paláce. Cokoliv si vymyslíte, to tu můžete udělat a zpřístupnit ostatním uživatelům. Nejde o hru s pevnými pravidly, ale o hru s fantazií, jak dokládá řada slavných umělců, kteří Second Life využívají. Například Suzanne Vega tu uspořádala vlastní koncertní turné a spisovatel Cory Doctorow měl
autorská čtení svých knih před virtuálním publikem. Mnohem více než „hra“ se hodí označení „komunitní sociálně-kreativní virtuální realita“. Pakliže marně pátráte po interaktivní zábavě, která by vás vyprovokovala k intelektuálním debatám, je Second Life to pravé – objevujte na www.secondlife.com.

Pavel Dobrovský

Rozmluvy Alexandra Ivaškina s Alfredem Šnitkem

Duchovní identita

A. I.: Rus, Němec nebo Žid? Katolík či pravoslavný?

A. Š.: Stále přede mnou stojí otázka. Hledám na ni odpověď, ale zatím jsem ji nenašel. Ta otázka souvisí s tím, že aniž bych v sobě měl kapku ruské krve, jsem spjatý s Ruskem, protože jsem tu prožil celý život. Na druhé straně mnoho z toho, co jsem napsal, má vztah k německé hudbě a k logice, vycházející z německého kontextu, přestože jsem se o to nijak zvlášť nesnažil.

Nepřipomíná ti to situaci Vladimira Nabokova, jeho dvojjazyčnost? Ostatně, Nabokov v jednom interview řekl, že „národní příslušnost dobrého spisovatele je záležitostí druhořadou“. Je známo také, že Nabokovovým prvním jazykem v dětství nebyla ruština, ale angličtina.

Však já taky nezačal mluvit rusky, ale německy, i když to byla taková ta pokroucená němčina, kterou hovoří Němci v Povolží. Mí rodiče se mezi sebou bavili německy, přičemž matka jako Němka mluvila hůř než otec – Žid. Otec se totiž narodil ve Frankfurtu, zatímco matka pocházela právě z Povolží a mluvila dialektem. Je fakt, že učila němčinu, slovní zásoba a gramatika jí nedělaly žádný problém, ale akcent měla. Je zajímavé, že s otcem jsem mluvil rusky a s matkou německy. S otcem jsem se styděl bavit německy, protože on mluvil správně; s matkou jsme si byli „rovni“. Babička, která nás vychovávala, rusky vůbec neuměla.

Kdy se seznámili tví rodiče? Neznamenalo to pro ně překážku, že si Žid vzal Němku?

Seznámili se v roce 1932 v Engelsu, kam otec přijel v roce 1930. A ty mluvíš jako člověk, který se narodil po válce. Pro toho, kdo se narodil před válkou, otázka národnosti de facto neexistovala. V knihách i ve filmech, které vznikly v té době, ses klidně mohl setkávat s Averbachovými, vystupujícími zcela rovnoprávně s Ivanovovými. Tahle otázka se zdála být jednou provždy vyřešena. Jenomže to „provždy“ platilo pouze do roku 1941, kdy vše propuklo.

Dotkly se někoho z tvých příbuzných represe?

Z matčiny strany téměř nikoho (s výjimkou tety Pauliny, jíž sebrali manžela), nepocházeli totiž z okruhů inteligence. Otce se represe v určité míře týkaly. Nebyl obviněn, ani uvězněn, ani pronásledován, ale stejně jako ostatní, co přijeli do Engelsu (částečně i ti, co utekli ze Západu před fašisty), byl podezřelý. Pohyboval se na hranici trestu. Byla i doba, kdy otec a matka neměli práci.

Podtrhuješ, že jsi Žid.

Nepodtrhuji. Je to pro mě složitá a choulostivá otázka, která mě pronásleduje celý život.

Židem jsem se začal cítit od počátku války. Přesněji řečeno, když začala válka, cítil jsem se současně jako Žid i jako Němec. Antisemitismus se u nás zrodil teprve s vypuknutím války. Nepamatuji si, že by mi předtím někdo nadával do Židů. Poprvé se to stalo na podzim 1941. Zvláštní, iracionální věc!

Jako člověka, jenž nemá v sobě kapku ruské krve, ale který mluví a myslí rusky, mě realita poslala žít sem. Polovina mé krve se ve skutečnosti neprojevila, neumím ani hebrejsky. Žádné plus by z toho pro mě stejně neplynulo; naopak, vzhledem ke své fyziognomii a současně dalším vlastnostem jsem kvůli tomu zakusil mnohá příkoří.

Válka – jakoby navzdory logice – probudila vše, co lid podvědomě ze sebe vyháněl, včetně antisemitismu. A mně válka dala pocit dvojí nepohodlnosti: byl jsem nepřijatelný jako Žid i jako Němec.

Zaznamenal jsi ve své hudbě nějaké židovské rysy?

Ano, ale málo: ve Čtvrté symfonii a v hudbě k filmu Komisař. To je vše. Ale rozhodně se od toho nedistancuji, abych dokázal, že nejsem Žid.

Někteří lidé tvrdí, že židovské rysy v tvé hudbě souvisí s napjatým nervem, s tím, co lze najít u Mahlera. Přemýšlel jsi o tom někdy?

Určitou příbuznost s Mahlerovým výrazem, s napjatostí, tu vidím. Ale nezdůvodňoval bych to pouze židovstvím. Svou roli tu hraje i náchylnost ke všemu novému, německému. Právě německému, a ne francouzskému nebo italskému.

A jaké německé rysy ve své hudbě bys mohl jmenovat?

Za prvé, tíhnutí k promyšlenosti, k analytičnosti. Hudba musí mít definitivní opodstatnění. Je pro mě důležité, abych věděl proč, co a jak jsem udělal.

Představa o tom, že hudbu nepíšu, ale zachycuji, je podle mě taky spjata prvotně s podstatou německé hudby. Ta jakoby tíže, neohebnost, obtěžkaná masa, která je spjata s touto hudbou se všemi plusy a minusy. Je mi jasné, že tvorba soudobých sovětských skladatelů (nebudu jmenovat) má oproti tvorbě těch německých mnohé přednosti. Ale nezajímá mě to. Jsou zájmy, které nepokládám za zájmy. Proto třeba Boulezův zvýšený zájem o nejjemnější nuance jde mimo mne, naprosto mě nezajímá.

V jisté době sis vybíral náboženství. Proč sis vybral katolickou víru, a ne pravoslaví?

Podle jazyka modlitby, jazyka víry stojím mimo německý svět, patřím do světa ruského. Duchovní stránka života je spojena s ruským jazykem. A zároveň jsem katolík.

Právě katolík? Ne protestant?

Jistě. Musím pokračovat v tom, k čemu patřím. Moje matka byla katolička. Nebyla věřící,
ale byla pokřtěná. Musím v tom pokračovat. Vnímám katolickou víru jako něco, co je asi spíš dekorativní, ale podstatně víc naplněné než…

…její zjednodušená protestantská varianta.

Ano. Snaha o nejvyšší stupeň přesnosti a čistoty, která je příznačná pro protestantství – jež jakoby odmítá barbarství katolictví, aby se v přísné racionální čistotě co nejvíc přiblížilo k duchovnu –, myslím hrozí opačným nebezpečím.

To, že jsem nebyl pokřtěn v pravoslavném kostele, souviselo s mými osobními myšlenkami. Bylo by nepochopitelné, kdyby člověk s vizáží Žida a s německým jménem i příjmením byl pokřtěn jako pravoslavný. Vypadalo by to tak, jako bych prosil o odpuštění u pravoslavných, jako bych před nimi klečel na kolenou. Vážím si pravoslaví a vážím si ho víc než katolictví. Ale nemohl jsem udělat toto vnější gesto na efekt. Vzpomínám si, jak jeden člověk neměl v lásce Alexandra Goldenweisera (mimochodem, rádi ho neměli ani mnozí jiní a ani já s ním nesympatizoval), vytýkal mu jeho vypočítavé pravoslaví. Po tomhle jsem netoužil. Jednou jsem byl ve Lvově, probíhala tam bohoslužba, a když se šlo k přijímání, klekl jsem si, jenomže mne jediného vynechali.

V jakém kostele to bylo?

V katolickém… Byl jsem pro ně zkrátka Žid…

Ideje jako dary

Dříve jsi prohlašoval, že některá díla vznikají jakoby ve volném průběhu, jiná naopak po pečlivé přípravné práci.

Ano, střídám tyto dva typy skládání, jednou postupuji tak, jindy onak. V posledních letech se méně opírám o propočítanost a přesnou vykonstruovanost, dávám přednost přirozenosti, kterou nelze propočítat. K posledním „propočítaným“ skladbám patří Čtvrtá symfonie a Concerto grosso No. 3. Tam je toho propočítaného hodně, ale ne ve smyslu dvanáctitónové techniky. Například v tom Concertu grossu je montáž velkého množství citátů, dal jsem si za cíl postavit je proti sobě v čisté podobě, netransformovat je.

Pracuješ na své nové skladbě důsledně od počátku do konce, nebo vznikají nejdřív, řekněme, konec, centrální část, kontury celku?

Práce probíhá posloupně, ale neznamená to, že postupuji racionálně a řádně. Z povědomí o celkové formě mohou vzniknout velmi vzdálené epizody, třeba jako zatím mnou nerozpoznaný materiál, anebo jako něco stavějícího se do pořadí.

Odkud pochází materiál skladby?

Materiál jakoby je a jakoby není.

Materiál se tedy rodí jako něco, co se vyskytuje mimo tebe?

Vše vzniká jakoby v hlavě. Měl jsem jeden zážitek s filmem Larisy Šepiťkovové Vzestup. Ve scéně popravy tam vzniká iluze mnohorozměrného prostoru díky orchestrálnímu echu. A to bylo možné zaslechnout hned! Příklad toho, jak něco uměle vytvořeného se zdá být odjakživa existujícím. Když je něco uděláno a ty se od toho vzdaluješ, tím větší máš dojem, že to tu bylo od samého počátku. V samotném procesu tvorby je mnoho nevysvětlitelného!

Jaký máš názor na mimohudební ideje v tvůrčím procesu?

Samozřejmě, věci typu syžetu mohou člověka přiblížit k tomu, co zamýšlí. Ale rozhodně to přiblížení negarantují. Mám pocit, že některé ideje jsem dostal darem, že nepocházejí ode mne. Čas od času se s tímto pocitem setkávám. Například finále Prvního violoncellového koncertu. Nebo Sanctus z Requiem – tahle část se mi zdála ve spánku, ale ne v té honosně velkolepé podobě, v jaké obvykle tato část v rekviem bývá. U mě je Sanctus tichý. Minimálně první polovina této části se mi zdála, na to si dobře vzpomínám. Byl to dar. Pokládal jsem ho za velice závažný a nijak jsem se mu nevzpíral. V Requiem byla vůbec celá řada pro mě nepochopitelných věcí. Nechystal jsem se užít v něm právě takový jazyk, jaký jsem užil, a kromě toho jsem mnohá témata původně zamýšlel pro Kvintet.

Jak se zjevují tyto „ideje-dary“? Očekáváš je s předstihem?

Samy od sebe bohužel nepřicházejí. Rodí se během procesu psaní, ale mohou se objevit i mimo něj.

Když se idea zrodí takovým způsobem, zůstává místo i pro hodnotící stanovisko?

Objevuje se i materiál, který zavrhuji. Ale v potřebný okamžik cítíš: to je to, co potřebuješ.

Máš od samotného počátku představu o celku a zaměřuješ se na nějaké známé principy hudebních forem, když se pouštíš do psaní?

Čím dál tím víc pociťuji neúplnost definitivních závěrů a výsledků. Jestliže je v tom, co člověk dělá, posloupnost, tak nezáleží na jeho vědomém přání. Tkví ve mně pocit, že celý svůj život jsem veden na provázku, na nějaké šňůrce: píšu, něco můžu, ale neustále se kymácím na té šňůře. Je to určité omezení mé svobody. Netuším, v čem konkrétně, ale je.

Další pocit je ten, že vše, co dělám, jsou pokusy přiblížit se k tomu, co nedělám já, co už existuje a co chci zaznamenat. Ale musím pracovat, musím zřetelně slyšet to, co existuje mimo mne. To znamená, že kolik je na Zemi nyní lidí, tolik je světů. Pro mě nesporně existuje jiná realita, kterou nevidím. A vše, co se se mnou děje zvláštního, je zvláštní pouze pro mne, a je to vysvětlitelné výlučně z hlediska této jiné reality. Neskutečné množství věcí v životě, zapadajících jedna do druhé. Neskutečné množství jakoby zvláštností, paralel.

Píšu hudbu, kterou slyším

V sedmdesátých letech se začal vyjadřovací jazyk mnohých skladatelů zjednodušovat. V tvém případě se zjednodušil se znaménkem plus i se znaménkem minus. Zjednodušil se v tom, že ses začal obracet ke šlágrovým modelům. A také v tom, že se zabýváš nostalgickými citáty, monogramy, které jsou svým významem „plusové“. Objevovalo se to už dřív, ale v sedmdesátých letech se to dočkalo klasičtějšího uspořádání, větší poslechové přístupnosti. Řeč se stala členitější. Jak bys vysvětlil zjednodušení, které proběhlo v hudbě sedmdesátých let, včetně té tvé? Vždyť do té doby jsi psal hudbu zcela odlišnou.

Už ve Druhé houslové sonátě z roku 1968 je možné najít některé nesterilní, banální prvky. A jsou i v První houslové sonátě z roku 1963. Druhá věc je, že v šedesátých letech, a zvláště v období 1963–1968, jsem se věnoval samostudiu. Studoval jsem skladby Stockhausenovy, Boulezovy, Pousseurovy, snažil jsem se pochopit jejich techniku a osvojit si ji, tedy všechno to převzít, naučit se a adekvátním způsobem myslet. Diktovalo to i určitou estetiku, kterou jsem po jistou dobu akceptoval a snažil se do ní vtěsnat. Právě kvůli tomu jsem zažíval nepříjemný pocit a schizofrenii. Málo toho, že jsem byl nucen prodávat své tělo v hudbě pro film; usiloval jsem ještě o „omytí“ touto „seriózní“ prací: bylo mi jasné, že to všechno pro mě představuje lež. Lež v puristické estetice tehdejší hudební avantgardy.

Pak se díky aleatorice a koláži objevilo něco jiného… Přesto hypnóza racionální techniky působila silněji. Nebylo zbytí, musel jsem svou práci podřídit disciplíně. V roce 1962 jsem dokončil operu, která se naštěstí nikdy neprovedla. Dávno jsem ji vyškrtl ze všech svých seznamů skladeb. Jmenovala se Jedenácté přikázání a pojednávala o Claudu Eatherlym, letci, který se zúčastnil prvního atomového bombardování, pak se zbláznil a strašným způsobem se trýznil. Zkrátka demagogicky vypočítavá fantazie… Ale uskutečnil jsem v ní mnohé z toho, co jsem pak nedělal, ale k čemu jsem se nyní vrátil: stylové konfrontace, mnohovrstevnaté kolážové konstrukce. Postupem doby jsem s údivem zjistil, že se to v hudbě běžně používá.

Hlavním nedostatkem opery bylo užití dodekafonické techniky jako negativní hudby. Chtěl jsem tam rozdělit pozitivní a negativní pomocí materiálu. Sladký, tonální, poněkud orffovský materiál vyjadřoval to pozitivní. A pro bombu a vše, co s ní bylo spjato, jsem užil dodekafonii. Samotný hudební materiál nebyl tak špatný. Současně to byl skutečný eklekticismus, míšení stylů, a právě díky tomu je pro mě tato opera zajímavá jako absolutně neúspěšná, ale přesto užitečná zkušenost.

V roce 1968 jsem se tedy rozhodl postavit vedle sebe styly v šokujícím kontrastu – poprvé ve Druhé houslové sonátě. A ve stejné době jsem začal přemýšlet také o První symfonii, jíž jsem se zabýval čtyři roky a kterou jsem ukončil v roce 1972 – v ní je tato stylová konfrontace dovedena patrně k maximu. V tento moment se tedy vše, co bylo pro mě samozřejmé, ale skrývalo se uvnitř, projevilo v mých skladbách. Ke zjednodušení jsem se ale nedostal kvůli tomu, že bych používal prostší techniku; vždyť dosud sahám po seriální technice a intonačně to nemusí být méně složité než dřív. Pocit zjednodušení nastal v důsledku toho, že to přestalo být hieroglyfickým jazykem, jazykem se zašifrovaným významem. Celá ta seriální hudba se mi u mnohých autorů stejně zdá být svého druhu podvodem. Vezmi si například Boulezovy Struktury. Co to je? Hádanka bez řešení? Umělý jazyk, destilovaný hudební jazyk, podřízený nejpřísnější
racionální reglementaci, ale současně jakoby zcela mimosémantický (hudba přece jen svou sémantiku má, i když ne syžetovou)? Možná je to jazyk, v němž je sémantika úplně náhodná a zlomkovitá. Člověk jako by chtěl řídit síly, které se mu nepodřizují. Jako čarodějův učeň, jako člověk, který používá magická zaklínadla, aniž by dokázal ovládnout síly přicházející po tomto zaklínání. Není s to je zdolat. V tom jsem viděl pro sebe velké nebezpečí a řekl jsem si, že radši ztratím na prestiži, na „současnosti“, na čemkoli, ale v psaní této hudby zkrátka pokračovat nebudu. I následně jsem se snažil – když jsem si vytyčil přesné úkoly a používal propočítané rytmy nebo série – zacházet s nimi po svém. Psal jsem hudbu, kterou jsem slyšel, a ne tu, kterou bych podle seriálních zákonů rýsoval a propočítával na papíře.

Z knihy Alexandr Ivaškin: Besedy s Aľfredom Šnitke, RIK „Kuľtura“, Moskva 1994, vybral a přeložil Vítězslav Mikeš.

Čím je prospěšný někdejší Grass

Všechno začalo předminulý pátek rozšířením informace o Grassově přiznání pro sobotní vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung. Redaktoři listu mluví s „autorem Plechového bubínku“ o jeho připravované vzpomínkové knize Beim Häuten der Zwiebel (Když se loupe cibule), ve které Grass poprvé na své působení v SS veřejně vzpomíná. Na otázku, proč s tím přichází až teď, odpovídá: „Tísnilo mě to. Moje mlčení po celá ta léta patří k důvodům, proč jsem tuhle knihu napsal. Muselo to ven, konečně.“ Prostor mezi otázkou „proč až teď?“ a takto formulovanou odpovědí zapůsobil jako zázračné hnojivo na záhon kulturních komentátorů.

Řada z nich má za to, že Grassovo přiznání přichází pozdě. Historik Michael Wolffsohn rychle reaguje v internetových novinách Netzeitung hned v sobotu ráno – podle něj Grass propásl svou příležitost k včasnému přiznání v dubnu roku 1985, kdy se vedla debata o tom, zda má Helmut Kohl společně s Ronaldem Reaganem při 40. výročí konce druhé světové války navštívit hřbitov, kde leží také příslušníci jednotek SS. Když tak nakonec učinili, bylo jim to tehdy vytýkáno jako krok k rehabilitaci SS. A „morální instance GG“ tehdy mlčela podle Wolffsohna proto, že Kohl měl v Grassových očích špatnou stranickou legitimaci a Reagan ideologii. Grassův životopisec Michael Jürgs se cítí „osobně zklamán“ – i on má Grassovo přiznání za konec „morální instance“ – a literární kritik Hellmuth Karasek dokonce přichází s vysvětlením pro Grassovo šedesátileté mlčení: kdyby prý promluvil dřív, připravil by se o Nobelovu cenu. Největšího
pragmatika však z Grasse dělá spisovatel Klaus Theweleit společně s Ústřední radou Židů v Německu – podle nich jde prostě o reklamní tah.

Nic nového

Zatímco se pod tíhou reakcí sám Grass začíná cítit pronásledován coby „zrůda“ (Unperson) a nakladatelství Steidl ohlašuje, že knihu vydá už 15. srpna namísto 1. září, ozývá se několik hlasů na podporu Grassova kroku – mezi nimi například spisovatel Martin Walser nebo germanista Walter Jens, podle nějž Grass dokonce „zvolil správný čas“.

Jenže jak Walter Jens, tak „správný čas“ mají svůj vlastní háček. Předně: sám Jens patří mezi německé intelektuály, jejichž (údajně „vynucené“) členství v NSDAP vešlo ve známost teprve nedávno a rozhodně ne jejich vlastním přičiněním. A na druhé straně – jak se ukáže až v několikátém sledu současného grassovského běsnění, členství v jednotkách SS Grass nejen přiznal už při svém americkém zajetí v roce 1945, on je dokonce ani nezamlčoval v některých soukromých rozhovorech, jak potvrdil časopisu Spiegel rakouský básník židovského původu Robert Schindel, který současnou kritiku vůči Grassovi neváhal označit za „výraz ubohosti“.

Je tedy postoj Güntera Grasse zbabělý, vypočítavý, nebo prostě – lidský? Literární kritik Süddeutsche Zeitung Gustav Seibt velmi trefně poznamenává, že na Grassově přiznání vlastně není mnoho nového: o svém mladickém poblouznění nacistickou ideologií se za svůj život zmínil nesčetněkrát, a jako šok teď působí zejména ono spojení „jednotky SS“. Pro jistotu připomeňme ještě, co přesně Günter Grass přiznal: v 15 letech se dobrovolně přihlásil k námořnictvu. Adolescent, který chtěl od rodiny uniknout k ponorkám, nebyl přijat pro svůj nízký věk. Za necelé dva roky byl tento přihlášený dobrovolník povolán – a nyní už si ani nevzpomíná, kdy zjistil, že se jedná právě o jednotky SS. Už tento sled událostí by leckomu stačil k sebeospravedlnění – ale Günter Grass se i tak styděl natolik, že o tom až doteď nedokázal veřejně promluvit. Že „to“ teď „muselo ven“, se pod tímto zorným úhlem nejeví jako postoj „pouze lidský“, nýbrž jako postoj
statečný, který byl Grassovi ostatně vlastní po celou poválečnou dobu jak v uměleckém, tak v občanském životě. Frontální útok, který nyní Grass zažívá a kterému se mohl pohodlně vyhnout dalším mlčením, to jen dosvědčuje.

Vraťte nám Grasse

A ještě něco reakce dosvědčují – ne však o Grassovi, ale o německé kulturní veřejnosti, na jejímž většinovém postoji je zarážející právě to, jak trpí tou domnělou ztrátou oné „morální instance“. Úkornost, s jakou bere Grassovo přiznání – nikoliv sám „prohřešek“! –, působí, jako by se sama zklamala ve svých iluzích. Jako by se Grass nejvíc prohřešil tím, že se opovážil sáhnout na Grasse vybájeného, do nějž bylo možno projektovat novou morálku poválečného Německa. Tak ovšem získává Grassovo přiznání ještě další kvalitu: tímto „sebeodsvěcením“ znovu – tak jako ve svých knihách – ukázal, že za svou morální čistotu si musí především každý zodpovídat sám. Když už nic jiného, dává nám ona epizoda z Grassova života nahlédnout tam, kde se k takovému poznání dá přijít.

Otázka, zda to přiznání přece jenom nepřišlo pozdě, tu ovšem zůstává. Podobně jako otázka, zda by dřívější přiznání neznemožnilo Grassovi v daném čase a prostředí vytvořit dílo, které za sebou zanechal a které se dotýká právě toho, co se proti němu nyní obrací. Možná si tak budeme muset vystačit s odpovědí pouze polovičatou: pozdě nemusí znamenat příliš pozdě.

Autor je redaktor měsíčníku pro světovou literaturu Plav!.

Reakci na případ Grass vybranou z polského tisku přinášíme zde: Wałęsa ve smečce náhončích

Co chybí Lidem od Čadského jezera

Autor recenzované publikace měl to štěstí, že ho jeho odborný výzkum zavedl do nesmírně zajímavé a rozmanité oblasti Afriky, v níž byla situována dětská léta mnoha afrických populací, a která dodnes může být považována za živou laboratoř afrických společností, jazyků a kultur. Čadská pánev byla ještě před nějakými deseti tisíciletími pokryta tzv. Megačadským mořem, jehož rozsah se do naší doby zmenšil skoro sedmnáctkrát. Z pozemského ráje, který ještě před nějakými pár tisíciletími poskytoval lidem obživu tak snadnou, že je ani neinspirovala k rozvoji zemědělství, a tím možná přitahovala vzdálené nebo bližší národnosti, se s pozvolným vysycháním vnitřku kontinentu dostala do dnešní, v mnoha regionech málo hostinné podoby. Nejrůznějšími faktory prehistorické, historické, ale i klimatologické a biologické povahy byla Čadská pánev v rámci Afriky poměrně jasně vymezena a stala se tak dobře rámcovaným tématem pro českou knížku.
Tím se jednoznačně a velmi úspěšně autor jako jeden z prvních vyhnul nebezpečí pasti areálního zjednodušení česky psaných prací o Africe.

Česká jazyková forma publikace vedla autora pochopitelně k snaze o co nejsyntetičtější a nejobecnější ráz díla. Některé její kapitoly mají charakter vědecké publikace, v mnohém slova smyslu objevné povahy, což je především případ kapitoly šesté (Genetická diverzita), z nepochopitelných důvodů zařazené na konec knihy. Zde autor, svým odborným zaměřením archeogenetik, v podstatě shrnuje výsledky své mnohaleté vědecké práce o genetických charakteristikách různých populací, které tento region dnes obývají, a rozvíjí své teze o možných širších výsledcích aplikace těchto metod.

Jiné kapitoly jsou kombinací pozoruhodných autorových tvůrčích pozorování v terénu s kreativními kompilacemi poznatků tradovaných v starší a novější odborné literatuře jiných oborů. To platí například o kapitole II. Přírodní poměry, stejně tak jako o kapitole V. Společenská specifika. Poněkud zvláštní je autorovo zpracování historie. Ve srovnání se staršími českými pracemi z let šedesátých působí mnohem nezávislejším, svěžejším a čtivějším dojmem, na druhé straně stále jako by působila snaha prezentovat historii afrického regionu „co nejafričtěji“. Jen tak lze pochopit umělé oddělení historie „předkoloniální, koloniální a postkoloniální“. Přitom té koloniální (způsobu života obyvatel Čadské pánve v rámci koloniálních celků, jaká byla tzv.Francouzská západní a rovníková Afrika a Nigérie) je podáno málo a té postkoloniální – poznatků o vývoji nezávislých afrických států této oblasti od
konce padesátých let minulého století – je tu doslova jako šafránu. Pro srovnání namátkou uveďme, že zatímco postavě dobrodruha a otrokáře Rábeha a jeho snaze vytvořit v tomto regionu v druhé polovině 19. století mocnou říši je věnována samostatná podkapitola na s. l0l–102, o prvním prezidentu nezávislého Kamerunu A. Ahidjovi tu najdeme pouze jednořádkovou poznámku na s. 109 (a to ještě jen proto, že jeho národnost byla totožná s etnikem, kterému autor v rámci svých výzkumů archeogenetiky věnoval oprávněně značnou pozornost). Přitom vývoj moderních států, jako je Kamerun, Niger, Čad a Nigérie, na pomezí bývalých frankofonních a anglofonních koloniálních říší byl a je jedním z nejzajímavějších politických, komunikačních a kulturních experimentů nejen v životě populací Čadské pánve, ale v postkoloniálním životě národů nezávislé Afriky vůbec.

Někdy se zdá, jako by autor, vynikající odborník v genetice a výborný pozorovatel života v dané africké oblasti, pro obory, které nejsou v centru jeho vědecké specializace, jen převzal nazírání na tematiku jednoho oboru očima odborníka oboru jiného, aniž si ověřil jeho oprávněnost. To platí jak o jeho shrnutí názorů o vývoji africké lingvistiky v posledním století, tak o jeho interpretaci současného stavu. V těchto partiích zcela nekriticky (tak jako řada jiných renomovaných badatelů přírodovědných oborů) přebírá názory antropologů, jako byl J. H. Greenberg či jako je Christopher Ehret. Zcela přitom pomíjí (a to se mu nemělo stát) jejich kontext v rámci vývoje lingvistického bádání, v němž jsou jen zajímavým pokusem o propojení fakt archeologických, prehistorických a antropologických s fakty jazykovými. Přitom právě ignorování odlišné metodiky výzkumu jazyků a kultur ze strany badatelů erudovaných
v přírodovědných a prehistorických oborech způsobilo, že výsledky jejich bádání bere většina lingvistů minimálně s jistou rezervou. To je případ Greenbergův, jehož dílo je nutné hodnotit v kontextu bádání především německé afrikanistické školy, odkud čerpal, a jehož pozdější pokus o klasifikaci jazyků Ameriky podobnou metodou prakticky propadl. Lingvistické metody poslední Ehretovy práce jsou pak už obecně dnes jazykovědci situovány na pokraj atraktivně stylizovaného šarlatánství. Je škoda, že si autor Lidí od Čadského jezera nepřečetl o Ehretově nepřípustném zacházení s jazykovými fakty alespoň nedávnou recenzi od Rogera Blenche, jehož si jinak sám cení (měl by však v eventuálním druhém vydání opravit chybu letopočtu v citaci jeho práce na s. 111), která s typickým britským understatement říká to, co s románskou emocionalitou napsal na totéž téma ve své obsáhlé replice přední francouzský odborník R. Nicolai.

Na závěr dodejme, že autorovi opakované výzkumné cesty do oblasti jeho zájmu v posledních letech poskytly řadu možností nejen dobře pozorovat život v tomto regionu, ale také jej fotograficky zachytit. Desítkami fotografií vysoké kvality a reportážní, ba umělecké hodnoty se Černému podařilo živit výklad a přiblížit tak textové partie čtenářům. V tomto smyslu převyšuje jeho dílo většinu podobných českých, ale také mnoha světových autorů podobného žánru. Fotografie a grafické přílohy tak zapadají do celkově technicky výborně připravené monografie nakladatelství Academia.

Autor přednáší obecnou a africkou lingvistiku na Fakultě humanitních studií UK.

Jak na novou vládu

Maják Hizballáhu

Al-Manar dokázal vždy nabídnout dobré zprávy z fronty. Když například zahalená moderátorka odpoledního programu naslouchala trpělivě telefonátům šíitských příznivců ve čtvrtek 10. srpna, byl program náhle přerušen: v prázdné zpravodajské místnosti se objevil konferenciér s novinkou nejčerstvějšího úspěchu. „Naši bojovníci právě zničili dnes už čtvrtý izraelský tank,“ sdělil klidným hlasem. „V této válce je to rekord.“

O něco později vysílal al-Manar levné, ale účinné video animované bitvy. Oko virtuální kamery se přihnalo jako v počítačové hře k jiholibanonské vesnici, k níž se blížily izraelské tanky. Bojovníci Hizballáhu na ně vypálili pancéřové pěsti a jeden tank zvolna vybuchl. Scéna byla onoho večera přehrávána znovu a znovu a oslavovala tak úspěch.

Ještě větším úspěchem však byla skutečnost, že al-Manar mohl nepřetržitě vysílat během celého měsíce války. Už na začátku kampaně se izraelská armáda pokusila stanici, financovanou Hizballáhem, vyřadit. Dvakrát byl její bejrútský komplex bombardován, až z něj zbyly jenom sutiny. Tok televizní propagandy se však zastavil sotva na dvě minuty. Al-Manar se pak vrátil do vzduchu díky druhé, utajené stanici. A přináší svůj pohled na svět – tedy pohled vůdců Hizballáhu – i dnes.

V zápase o srdce a mysli jak v Libanonu, tak v ostatním světě je tato televize důležitou zbraní. Vojenské vedení Hizballáhu vysílalo živě z fronty, obvykle když byli zabiti izraelští vojáci. Samozřejmě nabízel televizní kanál jak živě, tak ve videonahrávkách projevy šejka Hasana Nasralláha. Když Izraelci oznámili na počátku bojů, že je na útěku, šejk reagoval půlhodinovým projevem ve velmi uvolněném tónu. Nejpozději v tomto okamžiku se al-Manar stal trnem v izraelské patě.

Producenti této televize jsou zvyklí na těžké časy. Od samého počátku vysílání v roce 1990 byla stanice považována za mluvčí Hizballáhu. Tehdy nakupovali její zástupci programové bloky pro Coca-Colu a jiné západní produkty. Tento zdroj příjmů však vyschl, když se al-Manar ocitl na seznamu teroristických organizací. Americké ministerstvo zahraničí, jež označilo Hizballáh jako teroristickou skupinu, prohlásilo, že al-Manar „podněcuje k terorismu“, a na listinu teroristů jej zařadilo v roce 2004. Americké ministerstvo financí letos v březnu prohlásilo al-Manar, jeho sesterský rozhlas al-Núr a jejich mateřskou společnost Libanon Media Group za teroristické organizace, shromažďující peníze pro Hizballáh. S žádnou z nich nesmějí tudíž Američané provádět finanční transakce.

Evropské satelity pak už nesměly přejímat jeho signál. Jenže tato televize se finančními problémy nikdy netrápila – její roční rozpočet 15 milionů dolarů je zaručen příspěvky arabského světa.

Ibrahim Farhad, odpovědný za vztahy s veřejností, se během rozhovoru se západními novináři – rozhovor se uskutečnil po několikrát odvolaných schůzkách a klikaté cestě napříč Bejrútem ve zmrzlinovém stánku – jen usmíval pokaždé, když se zmiňoval o izraelských útocích nebo sankcích uvalených na jeho televizi. „Věděli jsme, že nás Izrael chce zničit. Takže jsme pro den X všechno připravili.“ Když ten den nastal, stačilo stisknout několik knoflíků, tvrdil.

Na šejkově misi

Farhad odpovídá rád na otázky. Jediná, kterou nezodpověděl, byla o umístění stanice. Prohlásil, že to neví, že to ví jen málo lidí – z bezpečnostních důvodů. Zasmál se: „Nejdůležitější je, že vysíláme.“ Ano, připustil, logistika je poněkud složitější. Nahrávky reportérů musí být dopravovány kurýrem. Přes satelit by to bylo příliš riskantní.

Dohadů o místě vysílání bylo přirozeně mnoho. Izraelci hovořili o Sýrii. V Bejrútu se lidé domnívali, že vysílač je ve městě v některém leteckém krytu. Po technické stránce stačí k udržení provozu několik lidí. Zpravodajské i jiné materiály dodávalo 15 reportérů. Al-Manar si půjčoval obrázky z jiných zdrojů nebo komentoval fotografie. Základní televizní animaci lze vyrobit na počítači. Jedinou záhadou zůstávalo, jak se televizní signál dostával k arabským satelitům. Namísto odpovědi na tuto otázku se Farhad pouze usmál a usrkl si čaje.

Veškerý obsah vysílání al-Manaru se během války vztahoval k bojům. Předtím byl čas na seriály, fotbal, diskuse (na podporu Hizballáhu), hry (například kvíz o Koránu) a dokonce i na komerci. Během bojů nabízel „maják“ jenom propagandistická videa a zprávy z fronty (skutečné i fabrikované), doprovázené vojenskou hudbou. Hrozivé klipy přes celou obrazovku ukazovaly bojovníky Hizballáhu, jak připravují raketové útoky na ropné zásobníky v Haifě. Následovaly obrazy mrtvých nebo zkrvavených libanonských obětí, zejména dětí. Mezitím pochodoval Hizballáh proti Izraeli pod svou vysoko vztyčenou žlutou vlajkou. Podle londýnských Timesů měla ovšem stanice v rámci bojů dva největší sólokapry: „únos“ dvou izraelských vojáků a úspěšný útok na izraelskou válečnou loď.

Farhad je typickým příkladem hlubokých kořenů Hizballáhu v libanonské společnosti. On sám vypadá jako bojovník v civilu – světlý vous, rozhalenka, k pasu připevněný mobil. Tento stavební inženýr se stal mluvčím al-Manaru před třemi lety. Peníze pro něj nejsou to nejdůležitější, prohlašuje – pracuje hlavně pro „misi“ šejka Nasralláha. Shrnout se dá „mise“ lehce: bojuje pro nastolení islámského státu a proti Izraeli.

Tvrdí, že musí být neustále v pohybu, aby nemohl být vystopován podle signálu svého mobilu. „Ale i kdybych zemřel, bude al-Manar dále vysílat. Na převzetí mé práce jsou připraveni další.“ Se ztrápeným výrazem se potom ptá, jak může Západ nereagovat na izraelské útoky na televizi, jako je al-Manar. „Vždycky jsme se domnívali, že pro vás je svoboda tisku důležitou hodnotou. Mýlili jsme se?“

Kolik lidí v Libanonu věří propagandě vysílané na al-Manaru, lze sotva zjistit. Přijímače v kavárnách byly na tuto televizi zapojeny často, ale ne vždy. Každopádně měla u Libanonců jistý respekt. Mnozí totiž nabyli dávno přesvědčení, že dokonce i zpravodajské arabské televize jako al-Džazíra byly infiltrovány Američany.

Autor je publicista a překladatel.

Neústavní ustavení

Dva měsíce po volbách do poslanecké sněmovny byl konečně zvolen její předseda. Volbě předcházela politická dohoda dvou nejsilnějších stran. Předchozí sled událostí přitom vytvářel silný pocit, že bez obdobných dohod je procedura ustavení legitimní vlády nezbytná. Jenže byl vůbec celý dosavadní postup ústavní?

Samotný ústavní text není dostatečnou osnovou pravidel, která dává odpověď na to, co, kdy a jak má který ústavní činitel nebo jeho pretendent dělat. Nepsaná pravidla a dohody tato pravidla vytvářející jsou nezbytnou podmínkou funkce ústavy jako takové a z hlediska některých teorií i součástí ústavy. Tyto dohody ovšem musí být uzavírány v intencích ústavy a nesmějí její pravidla obcházet, byť by takový postup byl po formální stránce ústavně konformní.

Dohoda, která vedla ke zvolení předsedy poslanecké sněmovny, je první podstatnou politickou dohodou uzavřenou po volbách v červnu 2006. Při jejím hodnocení je třeba vzít v úvahu také dosavadní tradice podobných dohod v české a československé (především metropolitní) politice. Politické dohody se uzavíraly vždy, a to v rozsahu mnohdy překračujícím ústavní předpoklady. Za první československé republiky bylo těžiště moci soustředěno v dohodách takzvané pětky. Její činnost mnohdy obcházela logiku parlamentní demokracie. Po obnově pluralitního systému v Československu a posléze v České republice dvě nejvýznamnější politické dohody (po volbách do poslanecké sněmovny v roce 1996 a 1998) nepředstavovaly zásadní útok na logiku spořádání mocenských vztahů načrtnutou ústavou. Současná situace je ovšem trochu jiná.

Postup ustavování výkonné moci je v parlamentní demokracii narýsován tak, že poslední slovo před definitivním selháním zastupitelského sboru, který má vybavit vládu politickou legitimitou, má předseda tohoto sboru. Proto ukládá ústava a jí podřízené předpisy tomuto sboru jako první krok zvolení předsedy, který se tak stává zosobněním protiváhy prezidentu republiky. S tímto vědomím by měl být volen a mandát by mu měl být svěřen s předpokladem plnění této role. Zastření ryze stranickopolitického obsahu této funkce podtrhuje i skutečnost, že předseda má být volen tajnou volbou (ale skutečně tajnou). I ve sboru, který je zdánlivě politicky rozdělen na dvě poloviny, by po řadě pokusů a kol volby, za předpokladu skutečné soutěže v tajném hlasování, nakonec byl předseda zvolen. Postup, ve kterém je eliminován zákonem stanovený princip tajné volby a je nahrazován otevřenou politickou dohodou o výsledku, je postupem, který se příčí záměru
zákona. Totéž platí o bojkotu volby v případě nedohody. Jednotlivé kroky aktérů nejsou za současné situace samy o sobě protiprávní, ale celkový výsledek a aranžmá jsou v rozporu s ústavní disciplínou. Degradace iniciačního rituálu pak vede zákonitě k poklesu významu instituce a vyplnění mocenského vakua protiváhou této instituce. Tedy prezidentem. Ponížení volby předsedy sněmovny na úroveň odstranění překážky ke jmenování předsedy vlády je pak dohodnutým postupem, který se příčí ústavě.

Porušení principů ústavního uspořádání není spojené s žádnou sankcí. Ústavní právo předpokládá politickou hru, ve které mají stálí arbitři (soudy) méně významnou roli (mohou rozhodovat pouze některé druhy sporů – především kompetenční). Konečným arbitrem tak zůstává v dobách volebního klání především volič. Naznačená tendence k poklesu významu parlamentarismu ve prospěch posílení role prezidenta je odrazem posunu politických sil. Česká republika má sice ústavní systém založený na svobodné soutěži politických stran, ale tento princip je ve značné míře kompenzován konstrukcí všech zastupitelských sborů jako sborů svobodných žen a mužů. Vlastní úvaha a svědomí nejsou stranickopolitické demokracii cizí a mají v ní hrát svou roli. Posilování prvků loajality a dominance stranického konsensu nemusí vždy vést k snadnějšímu vládnutí, ale právě naopak může skončit patem, jakého jsme byli svědky i letos.

Posuzování ústavnosti současného politického dění není ani tak otázkou absolutního principu, ale spíše míry. Letošní povolební situace je důsledkem příliš intenzivního příklonu k vytváření loajálních partajních skupin poslanců, které pomáhají udržovat hranice vytvořeného patu. Tento jev není výsadou sociální demokracie, jak bývá někdy v rámci mediálních zkratek podsouváno jejímu současnému vedení, ale obecným posunem v politickém spektru, který jej prostupuje napříč a ovlivňuje situaci i ve stranách, u kterých by se dala předpokládat antiautoritářská tradice (levice obecně a zelení). Dochází tak k paradoxnímu a kontraproduktivnímu účinku, kdy je ve jménu snazšího prosazení řešení nakonec dosaženo nemožnosti prosadit cokoliv. Zkratkou vedoucí z patu je v tomto případě prosazení autority vnější, tedy prezidenta, která nemá do volby předsedy sněmovny z logiky svého úřadu co mluvit. Doufejme však, že žádný jev není v dynamické
společnosti trvalý a že lze očekávat reakci v podobě posunu zpět k určité míře nahodilosti v politických procesech, ta by umožňovala větší průchodnost celého systému.

Dnešní situace je pozoruhodná i z hlediska platného práva a schopnosti právního systému odolávat pokusům o své znásilnění. Dodrží-li předseda sněmovny své slovo a odstoupí v případě, že nebude schválena vláda, přechází podle jednacího řádu sněmovny jeho pravomoc na místopředsedy sněmovny, podle jejich pořadí, popřípadě podle určení. Pořadí místopředsedů určuje samotný předseda sněmovny a již tak také učinil. Mohou však nastat určité výkladové spory ohledně toho, jestli ústavou stanovené oprávnění může přejít na někoho z titulu přechodu pravomocí stanovených nižším právním předpisem, tedy zákonem. Pokud se příslušná místopředsedkyně sněmovny zhostí svého práva a prezident toto právo neuzná, bude tento kompetenční spor rozhodovat Ústavní soud, který se tak výjimečně stane arbitrem mocenských sporů. Ústava a ústavnost by se tak mohly zjevit ve světle doposud nepoznaném.

Autor je advokát a politolog.

par avion

Hlavním tématem nejznámějšího izraelského deníku, který vychází v hebrejštině i v angličtině, je stále konflikt mezi domácí armádou (IDF) a Hizbulláhem. Ha’arec, nejstarší izraelské noviny (založené roku 1919), je znám svou liberální orientací, proto i jeho pokrytí tématu vykazuje levicové rysy. Ty se projevují zejména v názorových sloupcích, často ale i v běžných článcích.

Nejvýraznějším tématem se během konfliktu stala poměrně častá kritika armády a izraelské politické elity v čele s Ehudem Olmertem. V souladu s veřejným míněním mu – byť levicově orientovaný – list vytýkal neznalost problematiky (premiér nepůsobil na rozdíl od většiny svých předchůdců v armádě déle než po dobu základní služby), nerozhodnost a přílišnou opatrnost. „Olmert slepě následoval armádní velení, aniž by si položil nezbytné otázky. Mylně spoléhal na letecké operace, podivně zdržel operace pozemní a upustil od původního vojenského plánu, který byl mnohem odvážnější a sofistikovanější než skutečný vývoj bojů,“ napsal dokonce známý levicový komentátor Ari Šavit.

Ha’arec provázel svůj kritický postoj k vojenské akci IDF také průzkumy veřejného mínění. V jednom z nich se například v době nejtěžších bojů ptal Izraelců, zda by dnes považovali za vítěze války svoji zemi. Kladně odpověděl jeden z pěti respondentů. Aby toho nebylo málo, pustil se Ha’arec také do šéfa generálního štábu IDF, Dana Halutze. Na informaci, že má podporu pouze 47 procent veřejnosti, navázal článkem, který byl nazván Válečný průvodce vítězi a poraženými. Upozornil v něm mimo jiné na skutečnost, že takto nízkou podporu neměl dosud žádný Halutzův předchůdce. Funkce vrchního náčelníka armády přitom zpravidla získává velmi vysokou podporu veřejnosti zejména v časech válečných. Je tedy vidět, že redakce Ha’arecu nešetří sarkasmem a kritickým pohledem ani v těžkých dobách.

Anglicky psaný list Jerusalem Post se blízkovýchodním konfliktem zabývá spíše z nadhledu, avšak neskrývá své proizraelské tendence. Na rozdíl od Ha’arecu je Jerusalem Post pravicovější a vlastenecký, a to především od roku 1989, kdy jej přebral kanadský mediální magnát konzervativního ražení Konrad Black.

Hlavním rysem, kterým se Jerusalem Post od Ha’arecu při informování o probíhajícím konfliktu liší, je pravděpodobně důraz na vnitřní izraelskou bezpečnost. Zatímco Ha’arec se nebojí preferovat diplomatické postupy a vyjednávání, jeho konkurence považuje bezpečí Izraelců za nejvyšší hodnotu, vynutitelnou i násilím bez jakýchkoli výčitek. Tento postoj se projevuje rovněž zejména v komentářových článcích. V jednom z nich, z 15. srpna, tedy již po oficiálním přijetí rezoluce OSN o zastavení bojů, doporučuje další postup nejen světovému společenství, ale i Evropské unii. „Unie musí dát Libanonu na srozuměnou, že pokud neodzbrojí Hizbulláh, bude zařazen na evropský seznam teroristických organizací a Libanon na seznam zemí, které terorismus podporují,“ píše se v editorialu. Jerusalem Post se tak staví po bok tradičního postoje izraelské politiky, který spočívá v naléhání na mezinárodní společenství pro dosažení efektu v podobě větší
domácí bezpečnosti. „Pokud Bush a Olmert nevyužijí této války k nátlaku na dramatické změny v zahraniční politice OSN a EU, krvavá historie se bude opakovat,“ uzavírá článek. Zodpovědnost k možným rizikům potvrzuje i speciální rubrika „Íránská hrozba“, kterou lze najít na webu deníku. Naposledy informuje třeba o prohlášení ajatolláha Chameneího („Odpor Hizbulláhu proti Izraeli je vítězstvím pro islám.“) nebo o novém blogu prezidenta Ahmadínežáda. Najdeme tady ale i přehled íránského tisku a detaily o jaderném programu.

Deník Yediot Achronot patří vedle bulvárnějšího Maarivu k nejčtenějším hebrejsky psaným tiskovinám. Nevěnuje se konfliktu s takovou pečlivostí a odborností jako Ha’arec nebo Jerusalem Post. Vydání ze 17. srpna například téma nezmiňuje na titulní straně fotografií ani článkem. Politika je v podání deníku spíše jedním z dalších témat, jako jsou kultura, finance a obchod či události spojené s židovstvím a holocaustem. Přesto jsou konfliktu většinou věnovány speciální stránky.

Stejně jako ostatní dvě periodika, i Yediot Achronot nazývá konflikt „válkou“ a dívá se na ni konzervativním prizmatem. Denní zpravodajství charakterizuje spíše populární přístup s dostatkem fotografií a lákavými titulky. Samozřejmostí je důraz na domácí oběti a akce vlastní armády. V komentářích je Yediot Achronot často kritický k sekulárnímu fungování Izraele a dává prostor dokonce i antisionistickým hlasům. Ve spojení se současnou krizí byl například otištěn komentář obsahující výroky rabína Davida Weisse z ultraortodoxní organizace Neturei Karta. Ta se obecně staví proti sionismu a vůbec proti existenci Státu Izrael prostřednictvím častých demonstrací a akcí doma i ve Spojených státech. Weiss například v souvislosti s konfliktem řekl, že „Olmert a jeho vláda slábne, ale my bychom preferovali obecnou revoluci. Olmert očekával v Libanonu zázrak, ale Hizbulláh ukázal opak. V Tóře se praví, že
nelegální vláda Židů je vzpourou proti Bohu, a on se od ní proto odvrátí.“

Podobně jako Ha’arec, i Yediot Achronot nešetří kritikou vlády a dává tak prostor i vnitřním rozměrům konfliktu. „Nemají žádné alibi“, tak se nazývá komentář Amose Carmela z 16. srpna. Zabývá se analýzou přístupu předchozích vlád k bezpečnostním hrozbám a kritizuje je za přehlížení intenzivního zbrojení Hizbulláhu raketami krátkého doletu během posledních let.

Z izraelského tisku vybíral Filip Moravec.

Téměř soběstační

V představách většinové populace je možná s odchodem na venkov spojována romantická idyla. Tato představa ale patrně rychle zmizí nedlouho poté, co člověk učiní rozhodný krok a opustí své pohodlí. Ti, kdo se k dobrovolné skromnosti odvážili, záhy zjistili, že alternativní život na venkově není pohádka. Nejednou se mladé rodiny z venkova opět přestěhovaly zpátky do města, nebo ze svých původních požadavků slevily. „Ono to vypadá idylicky, když sem člověk přijede z města, ale za dva za tři dny to s ním začne cloumat a musí pryč,“ říká Jarda Blovský. O „alternativním“ způsobu života jeho rodiny v Šimanově média v minulosti psala v souvislosti s případem Půlnoční bouře, který demonstroval svévoli pracovníků místního sociálního úřadu. Dcerka s netradičním jménem Půlnoční bouře byla rodičům – také proto, že ji odmítli nechat očkovat – na příkaz úředníků v roce 2002 odebrána a bez matky na měsíc umístěna do
kojeneckého ústavu. Dnes má holčička sice oficiální jméno Eliška Gaia Fuxová, ale doma jí neřeknou jinak než Bouří nebo Bouře. Je jí pět let. Za tu dobu neužívala žádné léky, nepozřela žádnou tabletu ani chemickou látku a také nebyla nikdy nemocná. Ráno se omyje v potoce, později energicky pobíhá po lese hned za domem, zatímco táta nosí dříví. Chodí teď do školky a Jarda si nedovede představit, že by ji měl přihlásit do Sušice na první stupeň. Z jeho slov je cítit averze vůči všemu školometskému a úřednímu. „Vinou systému už nejen za tmy neotvíráme a na zvonění nereagujeme,“ hlásá velký nápis na ceduli u vrat do domu. Bláznův dům, pomyslí si jeden. Při bližším ohledání je zřejmé, že nejde o nahodilý exces, ale o cílevědomý životní způsob. Patří k němu soužití s přírodou, regulování vlastní spotřeby, skromnost a s ní spojená vytrvalost. Jarda a žena Eliška jsou částečně soběstační, něco si vypěstují, a co nemají, to smění nebo si
dokoupí. Eliška nárazově učí angličtinu na jedné střední průmyslovce v Praze. K živobytí jim tyto prostředky stačí. „Příjem není důležitý, hlavní jsou výdaje, když si je budu hlídat, můžu žít z koruny,“ vysvětluje Jarda, co se za ta léta naučil. Záhy se ale pozastavuje nad tím, jak mnoho pohltí dům. Například kamna „žerou“ moc dřeva. Jeden čas, když byla Půlnoční bouře malá, vystačili se sociálními dávkami. „Tenkrát jsme žili za tři tisíce, a to tak, že jsme si žili,“ vzpomíná Jarda. Základem domácí stravy jsou přírodní chody jako obilné kaše, ovesné vločky, jáhly, proso, čerstvě natrhané ovoce, zelenina, houby a další snadno dostupné potraviny. Není problém připravit snídani za pět šest korun. Maso na jídelníčku u nich však najdeme zřídkakdy. Hlavním důvodem není vegetariánství, ale filosofie. „Když chceš jíst maso, tak si zvíře zabij,“ vyjadřuje Jarda svůj odpor ke kupovanému. „Měli jsme doma jeden čas králíky. Přemnožili se, protože jsme se jich nebyli schopni zbavit. Proč
to vytloukat, když je doma spousta jiného jídla? Já maso nemusím jíst až do smrti, ale když mi ho někdo dá, tak ho sním. Teď máme husy a ovce, ale jen na spásání.“

Šimanov leží v šumavském podhůří. Před šestnácti lety žilo ve vsi přibližně třicet lidí. Dnes jich tam je už jen polovina a z toho asi jen čtyři nejsou důchodci. Jako nově příchozí Jarda sousedům pomáhal, ale pomoci nazpět se nedočkal. „Setkal jsem se jen se zlobou a závistí. Nebudu šlapat přesně podle nich, to znamená do hospody, opít se, čumět na televizi, jíst maso… Výsměchy typu my na to maso máme, ale vy žerete trávu, člověka rozviklávají.“ Impuls k zásahu úřadů a odejmutí Půlnoční bouře dal někdo ze sousedů. Snahu žít jinak vnímají někteří lidé z okolí dodnes jako něco nepatřičného.

Dovolená v jeskyni

K trvale udržitelnému způsobu života patří i heslo „myslet lokálně“. To znamená například podporovat regionální producenty a tím udržovat pracovní příležitosti. Patří sem ovšem také omezení cestování, a to nejen zboží, ale také třeba dálkové turistiky. V tom se rodiče Půlnoční bouře možná trochu od ostatních alternativně žijících rodin odlišují. „Cestujeme rádi, ale nejde to už tolik. Spíš se v zimě jezdíme někam ohřát, zkrátit zimu a tak. Člověk ušetří za dřevo a jiné věci. Bydlíme někde na pláži v jeskyni a jíme, co se dá. Když si člověk spočte náklady, žijeme tam jednodušeji než tady,“ říká Jarda Blovský. Jediné, co je k realizaci takové cesty zapotřebí, je sehnat s dostatečným předstihem levné letenky a potom se dostat na místo stopem. Pokud má ale Jarda, který pochází z osmitisícového Vimperku, pobývat delší dobu ve městě, tak trpí. „Tady člověk cítí, že se na něj upínají oči, tam zase, že si ho nikdo nevšímá. Je to
větší samota než tady.“ Nezatouží Půlnoční bouře nakonec po životě ve městě? Socioložka Hana Librová na podobnou otázku v obecném smyslu hledala odpověď v knize Pestří a zelení. Její odpověď je k šancím na trvale udržitelný rozvoj na venkově trochu skeptická: „Bolestí většiny ekologicky orientovaných komun je jakási zpronevěra jejich dospívajících dětí. Touží po pohodlném a příjemném životě velkého města. Utíkají do něj.“ Elišku Fuxovou ale neděsí představa, že by dcera odešla do města. „Nebudeme jí v tom bránit, je to její život, tak ať se rozhodne, jak chce,“ říká. Eliška se před pěti lety rozhodla pro přirozený porod, a tak přišla Půlnoční bouře na svět doma. Rodiče jsou toho názoru, že tento prvotní moment má na zdraví dítěte i matky nezanedbatelný vliv. Předmětem sporu ohledně výchovy Půlnoční bouře bývá otázka jejího sociálního zařazení. Děti potřebují sociální kontakt, přou se lidé s Jardou Blovským. Ten má opačný názor. „Na Bouři, ať je
v kontaktu se zlobivým dítětem nebo s hodným, nemá dobrý vliv ani jedno. Najednou se změní, začne se předvádět, přestane poslouchat. Tady si hraje s peříčky, se šiškami… Když přijedou s dětmi z města, tak po odjezdu je vidět, že potřebuje stejně jako my jít do klidu. Je vidět, jak si na dvě hodiny někde sedne a jak se čistí.“

V médiích se o rodině ze Šimanova psalo, že jedí jen to, co si sami vypěstují. Není to pravda. Soběstačnost platí jen v omezené míře a není možná na úrovni jedné rodiny. „Dřív byla soběstačná až vesnice, rodina nikdy,“ podotýká Jardův přítel Pavel. O tom, že by měl všechno dělat sám, Jarda Blovský nikdy neuvažoval a nepovažuje to ani za technicky možné. Soběstačnost není možná dokonce ani ve dvou. Je ale pravda, že soběstačnost je hlavním atributem trvale udržitelného života a někteří samoživitelé dosahují obdivuhodné úrovně materiální nezávislosti.

Za předky zemědělci

V Milovanicích nedaleko Vlašimi je malá usedlost. Ještě před revolucí to bylo zchátralé odkladiště místního závodu JZD, dnes je domovem a zahrnuje drobné hospodářství se dvěma protilehlými domy a několikahektarovými pozemky. Na dvoře jsou vystavené nástroje našich pradědů: bryčky, pluhy, mlátičky na obilí… Ve stodole kdákají do poledního parna slepice. Venku si hraje jen jedno ze čtyř dětí manželů Kozlových a před vraty stojí Škoda Favorit, která evokuje mylnou představu, že jde o běžnou rodinu. „Auto jsem chtěl před dvěma lety prodat. Naboural jsem a bylo měsíc v opravně. Tak jsem nosil všechno na zádech z Benešova. Pro rodinu i pro zvířata,“ říká Radek Kozel, který má za sebou Vysokou školu zemědělskou. Auto má už jen pro případ nouze. Přiznává ale, a snad si i vyčítá, že v některých věcech trochu ustoupil ze svého prvotního záměru žít co nejskromněji. Kromě auta má na mysli přechod od některého ručního nářadí
k mechanizovanému. Radek a Daniela odešli z města a uchýlili se k životu, po kterém oba již delší dobu toužili. Neláká je to na dovolenou k moři, mají zde čtyři malé děti a spoustu zvířat, o která by se neměl kdo starat. Vyžijí ze sociálních dávek (asi deset tisíc měsíčně). „Čtyři malé děti jsou nenáročné, ale až budou větší, tak budu možná bohužel muset ještě nějak přivydělávat,“ přemítá Radek. Už v minulosti měl občas příležitostné zaměstnání a letos začal chodit do lesa. V létě měl práce mnohem víc než jindy, protože manželka měla poraněnou nohu.

Vzhledem k množství různých zvířat, která chovají, jsou Kozlovi téměř soběstační. Kromě obilí, náročného na zpracování a údržbu, mají vlastní sýry, máslo, mléko, vejce, med a maso. Jeden čas měli také kapry z malého rybníčku za domem. „Jednou chceme péct i chleba a pečivo,“ tvrdí Radek. Daniela, která je právě na mateřské, muži pomáhá s údržbou hospodářství a ve starosvětsky vybavené světnici s kachlovými kamny vyrábí kozí sýry. Nutné zkušenosti získala až na vesnici. Recept na sýry má od lidí z Berounska. Kromě vlastní produkce mají manželé ještě společnou vášeň – muzeum tradičních zemědělských nástrojů. Nemají je oficiálně registrované a vstupné je dobrovolné. Skoro nikdo o něm neví. „O větší pozornost příliš nestojíme, protože nás to zdržuje,“ vysvětluje žena, proč nechtějí, aby muzeum bylo otevřené širší veřejnosti. Občas se ale zpráva k někomu dostane, a tak se objeví návštěva. Většinou mimo neděli, kdy je otevírací
den. Daniela prochází tři místnosti a trpělivě popisuje funkci všech druhů nástrojů. Mezi stovkami cenných exponátů je staré náčiní na zpracování lnu, vařák na vosk, tesařské nástroje, stará kamna, vozíky, zabijačkové náčiní, necky, díže, starý nábytek a mnoho dalších věcí, jež našly užití v domácnostech našich pradědů. Na jednom ze stolů leží tašky z ovčí vlny, které žena ve volných chvílích šije. Na stěně visí svaté obrázky. Daniela je věřící, Radek není, teď už ale otázky víry mezi sebou neřeší. Předmětů starých zemědělců je tu tolik, že jsou vystavené i venku. „Já sbírám od mládí, ale tyhle velké věci asi tak tři roky,“ ukazuje Daniela na vozy. Spousta podobných věcí určitě ještě leží v prachu na starých půdách, ve stodolách a sklepích mnoha venkovských stavení.

Ve vsi nikdo další, kdo by se snažil o soběstačnost, není. „Z lidí jsme dost otrávení,“ povzdechl si Radek. „Zrovna jsme tady měli takovou velkou kulturní akci. Přejezd rybníka, kapelu, divadlo pro děti. Angažují se v tom ale lidé ze dvou tří domů, ostatní nejdou pomoct. Tenkrát to bylo trochu jiné.“ Manželé Kozlovi se sice plně adaptovali na venkovský život, na město ale nezanevřeli. Radek, původem z benešovského paneláku, by se klidně rád podíval do Prahy. Zato Daniele hlavní město vůbec nechybí, přestože ho měla ráda a vyrostla v něm. Už od dětství, kdy trávila čas na chalupě v Pyšelích, ji naopak táhl venkov. Rodina si podle ní nežije špatně, jen se musí uskromnit. Několikrát žádali o dotace pro své malé hospodářství. Rok od roku je to ale administrativně a časově náročnější, takže od žádostí poslední dobou upouštějí. „Navíc ještě může být průšvih, když narazí na nějaký nedostatek, třeba že nemáte pastevní deníky,“ vyjmenovává Radek úřední
obstrukce. Když ale jednou pracoval jako vychovatel a na hospodářství nestačil, dostali z grantu asi 50 tisíc. V zimě, kdy je náročnější se zásobit, se podobná náplast hodí. Třeba sýry se vyrábějí jen od května do října, dokud je mléko. Potom zvířata stáhnou z pastvy, aby mohla odpočívat před porody. Je tedy nutné potraviny nakupovat. Vše, co je zapotřebí na usedlosti opravit, se snaží Radek dělat sám. Trvá to sice déle, ale ušetří. V pokoji stojí stará televize. „Nemáme čas se na ni dívat,“ ukazuje Radek na hospodářství kolem. Od dění ve státě přitom není odříznutý. K volbám chodí a o politiku se zajímá. „Máme i pračku a lednici, ale tu přes zimu vypínáme,“ dodává. Manželé kupují bezfosfátové prací prášky a veškeré zboží si vybírají s ohledem na přírodu. „To je to nejmenší, jenomže mám pocit, že jsme jediní z vesnice,“ přiznává Radek. Nábytek nekupovali, většinou jde o darované věci, které postupně získali od té doby, co se
v Milovanicích usadili. Nejstaršímu synovi je jedenáct let, nejmladšímu dva a půl roku. Nepropadnou později pohodlí velkoměsta? „Vyrůstají tady. Nechodí v drahém oblečení a neblbne je móda. Už jen to má význam. Zbytek do nich dostaneme. Bylo by samozřejmě hezké, kdyby tady jeden z nich pokračoval,“ uzavírá otec čtyř kluků.

Probuzený venkov

Šumavské „vnitřní Sudety“ Těchonice zažily od poválečných dob obrovský odliv obyvatelstva. Ve vsi bydlí 42 lidí, asi jen třetina původního stavu. Od té doby, co se tu však usídlilo na přelomu tisíciletí několik mladých rodin, procházejí pozvolnou proměnou. Vůně z domácích pochoutek, připravených z cuket, kukuřice a cibule, se v posledních letech mísí s pouťovou hudbou a divadelními replikami místních ochotníků. O věrné diváky nebývá nouze. Loni prodali organizátoři 2200 lístků, říká jeden z členů souboru Jiří Koreš. Upovídaný mladý muž s plnovousem je prvním z nově přibyvších. V Těchonicích žije od roku 1999. „Už od té doby, co jsem dospěl, mě to táhlo na venkov,“ vypravuje. Ocitl se tu ale prý trochu nečekaně už ve dvaceti letech. Není ve vesnici úplně cizí. Žila zde jeho matka, on sem jezdíval na prázdniny. Rozhodl se, když náhle musel s kamarády opustit ekofarmu, na které se společně snažili hospodařit. Jiří Koreš ukazuje
svůj nevelký oprýskaný dům pod návsí. „Podobáme se tradičním venkovským rodinám,“ říká. Večer co večer složí v jedné místnosti hlavu celá rodina. Vedle větší manželské postele jsou při stěnách postýlky pro čtyři malé děti. Místnost slouží jako ložnice, obývací pokoj a pracovna. „Ještě máme špajz, sklep, chodbu a kuchyň,“ říká pan domácí a žertuje, že jim chybí už jen ty husy pod postelí. V domě s nimi bydlí ještě teta. Interiér místnosti tvoří několik kusů nábytku, knihovna s přírodovědeckými tituly a počítač, přístroj, který sem úplně nezapadá. Za oknem se pase několik ovcí. Jirka si vydělává nárazovou poradenskou činností pro neziskové organizace a prací ve sdružení, jehož záměrem je obnova zašlých pastvin u Těchonic. „Tady to je,“ překračuje dráty nabité elektřinou a vstupuje na pozemek obrostlý divokou přírodou. „Máme to tu pronajaté od obce na šest let. Naše myšlenka je vrátit sem zvířata, zušlechtit to a začít pást. I když už tu nebudeme
mít obecního pasáka, který by všechen ten dobytek vyváděl…“ vykládá princip, na němž byla dřív založena občina. V dobách, kdy obec ještě nebyla, vyváděl najatý pasák dobytek všem usedlíkům, kteří na to sami neměli čas, protože pracovali na poli. „Dneska ale mají dobytek ve vsi jenom dva zemědělci, takže tohle se nám nepodaří,“ rozpráví na budoucí pastvině, uprostřed níž se pase stádo asi dvaceti ovcí. Ve sdružení se angažuje asi dalších pět nadšenců. Dvacet ovcí si koupili z grantu, dalších pět dostali při prezentaci fotografií a vize obnovy pastvin v rámci pouti. O poznání větší podpoře se ve vsi těší myšlenka pořádání pouti s divadlem. Řada místních buď přímo vystupuje v divadelním souboru nebo se v dobách slavností na akci nějak podílí. Iniciativa vyšla zdola. Pouť se koná převážně na návsi ve dvoře, kde je také stodola přestavěná na divadlo. Letos se hraje Zkrocení zlé ženy v improvizovaném cirkusovém prostředí. Zisk putuje zpět do nákupu látek, přípravy
kulis, rekonstrukce. Někteří lidé si šijí kostýmy sami doma. Aktivita v Těchonicích stála původně na straně několika mladých lidí, kterým se podařilo zapojit do místního dění velkou část obyvatel. Vědomí osobní participace dalo lidem chuť do práce, byť každý není divadelní a pouťový fanda. Zato pastviny jsou vyhraněným zájmem úzké skupiny a jejich obnova je zdánlivě pošetilý nápad. Proč se do toho Jiří Koreš pustil? „Dlouhodobě mám blízko k přírodě, přestože jsem původní profesí vyučený elektrikář. Poznám místa, která jsou hodnotná, a když vidím nějakou kytku a neznám ji, hned mě zajímá, co to je. Vezmu knížku a hledám,“ svěřuje se. Vztah k přírodě je hlavním důvodem, proč Koreš nemá auto ani v místě, kde je na něm naprostá většina lidí závislá: „Je to trochu problém, protože bych si občas rád vyšel se ženou na večeři, na koncert, ale stejně to není možné, dokud jsou děti malé.“ A tak cestuje jen v nutných případech, když má nějaký projekt. Skromně
poznamenává, že k moři by v životě nemusel. Zato ho spíš láká vstoupit do komunální politiky. Minulý rok kandidoval, ale skončil poslední. Chodil pravidelně na schůze zastupitelstva, aby se v místní politice trochu zorientoval.

Ani Jiřímu Korešovi město příliš nechybí. Nikdy se nemusel hnát do hospod, klubů, za kulturou. „Rád s někým zajdu na pivo, ale není tam prvotní to pivo.“ Pokud jde o budoucnost dětí, nedělá si starosti. Dokonce si myslí, že až vyrostou, odejdou nejspíš do města. Až na nejmladší dítě jsou to všechno holky, a ty se většinou někam vdají, přemýšlí. „Já bych jen rád, aby si z toho odnesly příjemně strávený čas a měly na co vzpomínat,“ říká na závěr Jiří Koreš.

Obrana před civilizací

Člověk dělá spoustu zbytečných věcí. Lze si to uvědomit v kontrastu s životy lidí, kteří se vydali cestou skromnosti a bytí v souladu s přírodou. Jde ale mnohem spíše o umění než pouhou vlastnost. Především pak umění bránit se, protože před civilizací ještě nikdo neutekl. Vypěstovat si své a vytrvat v obraně před civilizací je zřejmě to nejtěžší. Jistě by bylo možné napsat podobný text i o lidech, kteří nevydrželi, ať už proto, že se ve svém rozhodnutí unáhlili, narazili na neřešitelný problém, nebo jejich soužití v případě pokusů o komunity vedlo k rozkolům. Stále je však dost těch, kteří vydrželi. Nemá na tom zásluhu jen vzdor a znechucení z přetechnizovaného stylu života, ale i jejich láska k přírodě. Ta dokládá, že nejde jen o aktuální módní životní styl, ale o vědomý a trvalý postoj, který má smysl.

Autor je publicista, absolvent VŠOP v Praze.

To jsme se dožili

Motto:

Naše báby tiše stály

Novotám se v koutku smály

Potom oči zavřely

Pavel Žalman Lohonka

„To jsme se dožili,“ ozývá se kolem stolu, „dřív se o to všichni málem prali a teď je z toho odpad. Dokonce nebezpečný!“ Stůl je v chalupě paní Jílkové, přišli jsme oslavit její osmdesátiny. Musím se přiznat, že ač mi takováto vesnická sezení neprospívají kaloricky a někdy se mi na ně od počítače ani příliš nechce, nakonec nikdy nelituji, když se jich zúčastním. Realita se totiž často po několika půllitrech či sklínkách rozvlní, zprůsvitní a odhalí jiné světy, jiné časy, které už nejsou, ale zároveň nějak stále existují.

Tentokrát se v rozvlněné současnosti kolem stolu paní Jílkové objevil další tón, který mi od té chvíle zní v uších. „To jsme se dožili, bratři.“ Řečeno se směsí nevíry, rezignace, lítosti a humoru. Řeč byla samozřejmě o trávě. „Jindá“, jak se tady říká, byla každá mez, obecní trávník a zahrada pokosená pro domácí zvířata, za trávu se platilo – třeba kusem masa. Kosilo se ručně. Sama pamatuji z osmdesátých let dozvuky té doby. Jak staří vymírali, kosení ustávalo. Vzpomínám si, že se můj soused před dvaceti lety smíchem plácal do kolen, když mi líčil absurdní konání chalupářů, kteří si na pokosení zahrady přivezli stroj – sekačku. Dnes za sekačkou chodí jeho vnuk, tráva se hází do strouhy a nikomu to ani nepřijde. Vlastně ano, přijde. To bylo právě zvláštní na té narozeninové rozmluvě: tihle venkovští lidé, moji vrstevníci a přátelé, jsou svou prací, zkušeností, předky a místem propojeni s minulostí, kterou dnešní učenci nazývají předmoderní.
Když se někdy podívají očima té doby a jejích hodnot na svět, vidí ho najednou zvenku a vnímají jeho absurditu. Moderní svět, který si dal do štítu rozum a svobodu, staví tisíce kilometrů dlouhá potrubí do vzdálených zemí, kutá uhlí z hlubin země, štěpí neviditelné atomy a riskuje neviditelné záření, aby měl stále více energie. Na vzdálených zdrojích je pak se vší svou svobodou závislý prakticky na život a na smrt.

Zatím roste místní zelená energie všude kolem – na loukách, ve strouhách, v lesích. Není o ni zájem. Málokomu se chce štípat dříví. Málokdo chová včely. Stále méně lidí krmí prase, kosí trávu pro králíky, slepice, kozu, ovce, aby získali maso, vejce, mléko, vlnu či sýr, a už vůbec ne pro krávu, vola nebo koně, kteří by tahali vůz nebo pluh. To jsme se dožili.

Putování za slepicí

Možná, že se to brzy změní. Americký milionář Doug Tompkins, majitel největšího soukromého chráněného území na světě, se nedávno v rozhovoru pro měsíčník The Ecologist zmínil, že se chystá na svých farmách v jižním Chile zbavit traktorů a nahradit je koňmi.

„Lidé si dnes ťukají na čelo, ale jen počkejte, až ceny ropy stoupnou na sto dolarů za barel.“ Domácí zvířata však z krajiny spíše mizí. Před časem jsem strávila několik měsíců putováním po britském venkově a můj největší objev se dal shrnout v jediné větě: Nemají tam slepice. Zatímco tuleně jsem viděla několikrát, s volně pobíhajícími slípkami a kohoutem jsem se setkala až na jednom hebridském ostrově. Měli tam v chalupě navíc i opravdovou plotnu – vařila a pekla jídlo, vytápěla dům, hřála vodu a daly se na ní rychle usušit i mokré svršky. Možná, že to byly poslední slepice a poslední plotna ve Spojeném království. Tehdy jsem poprvé vážně začala přemýšlet o tom, co to venkov vlastně je. Překvapilo mě, že neexistuje jednoznačná definice. V Anglii jedni za venkov považují každé území pod určitou hranicí hustoty osídlení. Druzí naopak soudí, že by se pojem „venkovský“ (rural)alespoň v odborných kruzích měl přestat
používat, neboť neoznačuje žádnou výraznou sadu fyzických a sociálních odlišností… Je možné, aby se „venkov“ nenápadně, nenásilně, nepozorovaně vytratil, jako ráno mlha u nás nad řekou? To bych nechtěla. Mám totiž venkov ráda, žiju v něm a jsem v něm šťastna. Možná, že si ho udržíme, chytíme za křídlo, zabráníme v odletu, když ho dokážeme správně pojmenovat. Tak to aspoň bývá v pohádkách. Dají se slovy zachytit a vyjádřit ony fyzické a sociální, možná i psychologické a metafyzické znaky venkova, které jen nejasně tuším? Co by tam tak asi patřilo? Malá mobilita, širší rodina, vzájemná příbuznost, znalost, zájem o druhé (ba, někdy až obtížný)? Zbytky sdílených svátků, které ozvláštňují běh roku? U nás je to stavění máje, letní pouť v místním městečku, havelské posvícení a dušičky, na které se ještě občas peče obrovský makový rohlík. A co odborné know-how: umění vypěstovat a zavařit okurky, klepnout
a stáhnout králíka, naroubovat hrušeň? Účast na místních cyklech vede k něčemu těžko hmatatelnému, co se pokusil před časem vyjádřit Bohuslav Blažek: „Venkované jsou součástí kosmického cyklu, kruhu života, a také to vědí. Tak jako jim ze země vyrůstá rostlina a spotřebována se zase do země vrací jako živina pro další rostliny, tak vlastně se sami cítí spjatí se zemí. Proto nikdy nemají tak panickou hrůzu z nemoci, stáří a umírání, jaká provází naše městské bytí.“ (Literární noviny 32/1995)

Byla jedna chudá bohatá vdova

„Už ty kachny příští rok mít nebudu,“ tvrdila mi loni jedna třiasedmdesátiletá paní. „V Makru je mají oškubané za devadesát korun!“ Letos má opět kachny a k tomu ještě husy. Duch venkova se drží zuby nehty. Ovšem až zemře a chalupu zdědí její dcera, která bydlí ve městě a prodává v sekáči, těžko si pořídí „havěť“ jako maminka.

Colin Williams z univerzity v anglickém Leicesteru nedávno publikoval zajímavý výzkum, zaměřený na mapování nepeněžní ekonomiky. Do nepeněžní ekonomiky spadá nejenom chov kachen a hus, ale veškeré samozásobitelství, vaření, péče o domácnost a o děti, svépomoc, mezigenerační spolupráce, vzájemná sousedská výpomoc a dobrovolnická práce. Vlastně všechna práce, kterou děláme pro sebe či pro druhé, aniž by naším primárním cílem byl finanční zisk. Williams předpokládal, že podíl takovýchto nepeněžních aktivit, kterým říká „nekomodifikované“, bude v Británii nižší u bohatších vrstev, které si mohou dovolit uklízečku, častější návštěvu restaurace apod. Ke svému překvapení ale zjistil, že ti bohatší v jeho výzkumu byli aktivnější ve všech směrech, tedy „komodifikovaně“ i „nekomodifikovaně“. Lidé, kteří trávili celý den v dobře placené práci, možná měli uklízečku, ale účastnili se dobrovolných aktivit, setkání s přáteli, měli bohaté
sousedské vztahy a často svépomocí vykonávali různé domácí práce. Naproti tomu v oblastech s vyšší chudobou a nezaměstnaností našel Williams i menší aktivitu mimotržní, ať už se týkala svépomoci, dobrovolné činnosti nebo sítě přátel a příbuzných. Tito lidé jsou vlastně chudí dvakrát – v peněžní i nepeněžní sféře.

Jak to souvisí s kachnami mé třiasedmdesátileté sousedky? Sousedka je chudá vdova, ale v „nekomodifikované sféře“ je bohatá. Do Williamsova schématu nespadá. Má zahradu se zeleninou, ovocný sad, drůbež, starý, ale bytelný dům. Každou neděli k ní na oběd zavítá dcera, zeť a vnuci s rodinami – ti všichni jsou jí „nepeněžně“ k dispozici, pomohou jí i v rámci svých profesí. Neustále mezi nimi kolotá proud borůvkových koláčů, vajec, okurek (ze strany mé sousedky) a triček ze sekáče či mouky nebo banánů, nakoupených levně v hypermarketu (ze strany mladých). Mladí mají navíc rybník, z něj je spousta ryb. Kolem tohoto nejvnitřnějšího nekomodifikovaného kruhu se rozkládá další: kruh obce, kde tato paní žije celý život, a kde má také nepeněžní sítě, utkané z přátelství, vzájemné zavázanosti a pomoci. Díky tomuto kruhu jsem úhoře chyceného jejím vnukem rybářem ochutnala i já.

Prosperita jako vedlejší produkt všežravosti?

Poslední, ale důležitý kruh bohatství nejenom mé paní sousedky jsou lesy. Lesy jsou volně přístupné pro procházky, sbírání hub, borůvek, brusinek. A dřeva. Naše krajina není dosud dostatečně komodifikovaná. To v Anglii už jsou dál. Téměř všude jsou tam ploty. Duši anglického venkova oslabil proces známý jako enclosures, oplocování, který probíhal po několik staletí a který zbavil venkovana jeho práva nejen na obecní pastvu a topivo, ale vzal mu i proutí na košíky, rákosí na střechy, kámen či písek na stavby nebo květiny a bobule pro prodej na trhu. Ve Skotsku naproti tomu proběhly v 18. a 19. století takzvané clearances – nepříjemné slovo blízké čistkám a etnickému čištění. Místní lordi chtěli, aby půda vydělávala. V rámci komodifikace bylo proto zhruba půl milionů skotských vesničanů násilím vystěhováno za moře či vysídleno do měst, jako je Glasgow, kde mnozí jejich potomci již několikátou generaci žijí,
neschopni vymanit se z kletby dvojí chudoby.

Indický autor Ramachandra Guha v této souvislosti nabízí zajímavý pohled na historii pokroku. Rozlišuje dva typy lidí: lidi ekosystémové, výrazně závislé svým živobytím na místní přírodě. A všežravce, kteří jsou schopní ukořistit, přeměnit a využít zdroje z daleko širší oblasti, než je jejich bezprostřední okolí. Výhody pokroku v Indii, jak dokládá v knížce Varieties of Environmentalism, vždy shrábli všežravci na úkor ekosystémových lidí. Často se to dělo nějakou formou oplocování, někdy spojenou s čistkou. Například když se naplnily v Himálaji přehrady, dodávající všežravcům ve městech energii, sbalili ekosystemáci svých pět švestek a táhli o dům dál – tedy kromě tvrdohlavců, kteří se dobrovolně utopili ve svých domech. Když se pokácely horské lesy a stromy se odvezly do papíren v nížině, ztratili ekosystemáci pastvu pro svůj dobytek, někdy je také udusily půdní sesuvy. Ekosystémoví lidé jsou
zranitelní a často se z nich rekrutuje třetí sorta lidí: ekologičtí uprchlíci v městských slumech, kteří se přiživují na zbytcích prosperity všežravců. S Williamsonem bychom mohli zjednodušeně říci, že ztratili své nekomodifikované živobytí, ale komodifikované nenalezli.

Jak chytit ducha

Tady by se ale dalo namítnout, že u nás nikdo lesy nepokácel a možnost pást své kozy ve strouhách máme stále. Proč tedy stále méně lidí zajímá místní ekosystém jako zdroj živobytí? Odpověď je nasnadě: prostě se to nevyplácí. Jsme všežravci. Napojili jsme se na potrubí, jímž k nám proudí energie, potraviny, šatstvo a tisíce dalších věcí zdaleka. Je to pohodlná, ale riskantní strategie. Jednak morálně: levné zboží může být vyrobeno na úkor ekologických uprchlíků či ekosystémových lidí – třeba i našich vlastních zemědělců. Jednak ekologicky: fosilní i jaderná energie jsou problémové a čerpáme je na úkor budoucnosti. A do třetice existenčně: Jestli si nedáme pozor, můžeme se sami stát ekosystémovými uprchlíky: lidmi chudými nekomodifikovaně (ztratíme-li své lidské a ekonomické vazby na venkov, své know-how, jak opravit dům, vypěstovat brambory, zavařit višně či upéci žemlovku) i komodifikovaně (ztratíme-li práci či přestane-li potrubí
chrlit zdroje pro všežravce).

Ne, nemyslím si, že bychom se všichni měli stát samozásobiteli a rezignovat na svá zaměstnání. Můžeme se ale snažit zachovat si své nepeněžní dovednosti, svou sociální a ekosystémovou záchrannou síť. Najít nějakého ekosystémového člověka či skupinu a pomáhat jim. Podporovat malé, decentralizované a obnovitelné zdroje energie. Znáte nějakého malovýrobce zeleniny, kozích sýrů, je ve vašem okolí malá pekárna? Už i u nás začínají vznikat adresáře místních producentů potravin. Přímý prodej zákazníkům je jedna z cest, jak mohou tito lidé přežít, či se dokonce namnožit. Spotřeba jídla zblízka, jak byl anglický pojem local food přeložen, umožňuje snížit svou ekologickou stopu, vymanit se z globální závislosti, a ještě se dobře a zdravě najíst. A snad i chytit jemně za křídlo ducha venkova a doufat, že se přece jen ještě zdrží.

Autorka přednáší na FSS MU a PF JčU; je členka Trastu pro ekonomiku a společnost.

Zelený squat

Jsou lidé, kteří nechtějí za realizací svého ideálu života v souladu s přírodou odcházet na venkov. Příkladem takového přístupu je zkušený squatter Dick. Před časem se ujal jednoho dlouhé roky obsazeného, ale nepříliš vzkvétajícího pražského domu a začal zde radikálně uplatňovat svou představu o harmonickém životě.

Nacházíme se v typické zemi nikoho, nedaleko pražského městského centra. Vytváří ji mimoúrovňová křižovatka a okolo neudržované betonové plochy, náletová zeleň a stavební ohrady. Dick nás vede pěšinkou skrz hradbu keřů a za ní se ocitáme v jiném světě. Omšelý domek je obklopen vzorně udržovanou zahradou, nechybí skleník, kompost a jezírko napájené dešťovou vodou. Nechce se věřit, že to vše zde vzniká teprve od dubna letošního roku, kdy se Dick vrátil z cest a navázal na své předchozí aktivity. „Mám to tady rád, jsem městský člověk a vyhovuje mi tahle kombinace přírody uprostřed velkoměsta. Ten pohled na panoráma věžáků nad stromy, když se podívám z okna, a vědomí, že stačí přejít řeku a jsem ve svém oblíbeném klubu, mě těší. Inspiruju se permakulturou a steineriánským biodynamickým zemědělstvím. Zdejší zahrada a kuchyně jsou můj projekt, vnímám je jako srdce místa, takže mi vůbec nevadí po druhých uklízet a mýt
nádobí. Samozřejmě by se mělo něco dělat i s domem, ale na to už se necítím, je to na iniciativě ostatních. Skvělé je, že kolem je spousta země ležící ladem, mám kam expandovat.“ Tohle místo je pozoruhodné ve středoevropském měřítku. Pro většinu lidí je squatting především hnutím zaměřeným na obsazování domů a prosazování práva na bydlení. Bohatí Evropané zapomínají, že obsazovat se dá i půda a právu na bydlení předchází právo nehladovět.

Procházíme domem a okolím a Dick nám postupně odhaluje tajemství jeho fungování. Kromě pěti stálých obyvatel zde nyní pobývá skupinka francouzských travellerů se svou dodávkou. Občas se objeví noví zájemci o bydlení, ale málokdo vydrží a dokáže souznít s duchem místa a dosavadními obyvateli. V maximální míře se tu využívá dešťová voda, odpadovou vodou z kuchyně a koupelny se zalévá záchod. Důsledné třídění odpadu je samozřejmostí. V domě není elektřina a zdá se, že nikomu nijak zvlášť nechybí. „Občas někdo přijde s tím, že by tu kvůli počítačům a muzice měly být aspoň autobaterie, ale já tohle řešení považuji za nejlepší. Člověk se tu dokonale usadí a vyčistí, nic ho nerozptyluje. Po setmění se toho moc dělat nedá, a když tak člověk sedí v tmavém pokoji, vize přicházejí samy od sebe. Pravda, není to pro každého. Bylo by sice fajn moci tu třeba pracovat na počítači, na to je ale spousta vhodných míst ve městě.
Lidi považují elektřinu za samozřejmost a vůbec nechápou, že to jde i bez ní.“

Stejně samozřejmé jsou pro většinu z nás i peníze. I bez nich se ale ve velkoměstě dá žít, přesvědčuje nás Dick. „Občas člověk potřebuje zaplatit nějakou složenku, v takovém případě mám díky přátelům možnost si peníze kdykoli nárazově vydělat. Někdy práci i odmítám, nebo pracuji zadarmo, k běžnému životu totiž peníze nepotřebuji. Nemám potřebu je hromadit a už vůbec ne přijímat nějakou podporu od státu a úřadů. Tři roky jsem žil ve squatu v Curychu naprosto bez peněz, zapojený do místní komunity, a vše, co jsem potřeboval, jsem si našel nebo dostal zadarmo v rámci reciproční výměny s ostatními. Bez peněz člověk zpokorní, nemůžeš říct – dej mně a tady kámošovi pivo! Když pracuji, tak si je o to víc užívám. Třeba se seberu, jdu na pivo do hospody, posedím a zaplatím, i když bych ho mohl mít jinde zadarmo. To moji spolubydlící nedokážou pochopit,“ směje se Dick. Ani s jídlem není problém. „Hlídám si
stravu, protože to, co člověk jí, ho významně ovlivňuje. Nejde jen o maso. Jsem důsledný freegan, jím jenom to, co si vypěstuju nebo najdu,“ prohlašuje Dick. „Už i naše společnost je natolik blahobytná, že najít dostatek potravin vyhozených supermarkety a restauracemi není žádný problém. Mnohdy se tu sejde tolik jídla, že musím pořád vařit a pobízet všechny okolo, aby se to nezkazilo. Přebytky ze zahrady rozdávám sousedům.“ Vztahy s okolím jsou dalším důležitým aspektem Dickova přístupu. „Nikdy se mi nelíbilo takové to punkové heslo vybydlet a jít dál. Mně záleží na místě, kde žiji, a k tomu patří i bezproblémové vztahy se sousedy. Nejde jen o urovnávání případných sporů, ale i o vzájemnou výpomoc. Chodím třeba pomáhat vedle do zahradnictví a za to od nich dostáváme pitnou vodu.“

Fungování tohoto místa je neobvyklé nejen ve srovnání s většinovou společností okolo. Dick je už jakousi legendou squattové scény, což je dáno i jeho věkem a zkušenostmi. Má za sebou fungování v politice i byznysu, dvě dospělé děti. Celou svou bytostí popírá klišé, že revolucionářem může člověk být jen do třiceti. Ve svých 46 letech už ví, co chce, a také jak toho dosáhnout. „Občas se tu objeví nějakej mladej pankáč a začne mi vysvětlovat, jak je to všechno špatně, že takhle přece squat nevypadá a že nejsem dost free. Na to je jediná odpověď. Já jsem už starej, kdežto ty jsi mladej, což znamená, že já vím, co máš na mysli, ale ty nemáš potuchy, co si myslím já. Ne každý to dokáže přijmout a někdy je nutné tohle místo tvrdě bránit. Taky tu už byli takoví, kteří nevěděli, co sami se sebou, a všechno mi tady rozmlátili. Ve svém věku ale už nemám problém někomu dát najevo, že sem prostě nepatří.“

Ve svých motivech má Dick jasno. „Zažil jsem squaty, které byly hodně nehostinné. Já se snažím, aby tu nebylo tak tvrdé, maskulinní prostředí, aby tu vydržely i ženské. V podstatě jsme ale všichni alkoholici z rozvrácených rodin,“ říká Dick s nadhledem. Je-li to opravdu tak, je fungování tohoto domu tím obdivuhodnější. „V podstatě tu děláme výzkumnou a sociální práci. Scéna potřebuje starší a zkušené lidi, kteří se vyznají v elektřině, vodě, plynu a stavařině, dohlídnou na to, aby se při obsazování nového domu nikomu nic nestalo, a třeba i poradí, jak komunikovat s úřady. V Unii už to pochopili, často jsem v Curychu slýchal, že být Švýcar, tak za to, co dělám, beru plat a jsem vážený odborník. Pro ně jsou to jejich děti, které mají právo žít si po svém, revoltovat. A chtějí, aby to přinášelo co nejméně rizik.“ U nás si bohužel sociální a ekologické přínosy alternativního života či squattingu úřady příliš
neuvědomují, o možnosti legalizace takových míst ani nemluvě. Přesto Dick věří ve smysl svého konání. „Klidně začnu znovu někde jinde. Myslím, že má smysl lidi trochu postrkovat k něčemu lepšímu, než v čem jsou, a nejlepší je dělat to vlastním příkladem. I když to někdy znamená lidi manipulovat. Tahle scéna je samozřejmě úplně marginální, je na okraji společnosti. To ale neznamená, že není poučná a přínosná pro většinu.“ S tím názorem nelze než souhlasit. Není úplně vyloučené, že se nám všem někdy budou hodit zkušenosti s životem bez elektřiny, peněz a tekoucí vody uprostřed velkoměsta. Že takový život nemusí být živoření, ale docela příjemná a pohodlná existence, je dobrá zpráva.

Autor je publicista.

Zelináři v ohrožení

„Ahoj, kluci!“ zdraví nás usměvavá farmářka paní Řezáčová z Mělnicka, když se během prázdninového sobotního odpoledne blížíme k jejímu stánku v Tržnici Pankrác. „Dlouho jsem vás neviděla.“ Zdraví nás i její vnučka, patřící už ke třetí generaci zelinářů, kteří prodávají své výpěstky v této známé a oblíbené pražské tržnici. Řezáčovi sem jezdí prodávat už od roku 1983.

„Pojďte a ochutnejte tu dobrou kedlubnu!“ láká paní Řezáčová. Nabízí ve svém stánku i vynikající čerstvé saláty, čerstvý špenát, mangold, kořenovou zeleninu, ale v sezoně i kukuřici, čekanku a další, vše vkusně a s láskou naaranžované. Možnost nakupovat u Řezáčů nebo jiných farmářů z okolí Prahy se ale rychle blíží svému konci. Pankrácká tržnice, kterou projde denně na 10 000 lidí (otevřeno má od pondělí do soboty), ukončí svoji téměř pětadvacetiletou existenci a nahradí ji multifunkční nákupní a administrativní centrum Arkády Pankrác. Vznikne další nákupní centrum, kterých mělo být v Praze původně jen několik, po jednom na každé světové straně metropole, dnes se ale zdá, že jen na jihovýchodě jich bude celá řada (Pankrác, Budějovická, Chodov, Háje). Paní Řezáčová se obává, že po uzavření tržnice nebude mít své výpěstky kde prodávat, a jako ostatní pěstitelé uvažuje o tom, že se zemědělskou činností skončí.

Ve městech jsme si zvykli, že vše je takřka na dosah, zvláště čerstvá zelenina a ovoce, od brambor až po exotické plody, jako je thajský rambutan nebo liči z daleké Číny. Většinou se nezajímáme o to, jak se nakoupené ovoce či zelenina dostaly do našeho nákupního koše, kdo je vypěstoval, kolik úsilí stálo je vypěstovat a jak k nám byly dopraveny.

Jen v minulém roce otevřelo své brány v Česku 31 takových obchodů a s 19 hypermarkety na milion obyvatel jsme jedničkou v bývalém postkomunistickém bloku. Supermarkety dnes má už skoro každé okresní město či menší městečko. Čerstvé ovoce a zeleninu skoro polovina Čechů nakupuje v supermarketech. Příliš často a zbytečně konzumují Češi ovoce a zeleninu, které putovaly přes celou Evropu. Jako příklad mohou posloužit marocké brambory, holandská rajčata či polské okurky, se kterými se v regálech denně setkáváme. Jde přitom o běžné produkty, které lze vypěstovat i v našich podmínkách a není třeba je dovážet. Jen stěží budete v pražských super- nebo hypermarketech hledat sezonní zeleninu či ovoce, přestože je naše hlavní město obklopené úrodnou zemědělskou půdou, jaká je třeba v Polabí. V Tržnici Pankrác naopak dnes najdete pěstitele právě z Polabí, Mělnicka či z blízkého okolí Prahy, tedy lokalit
maximálně 50 kilometrů od hlavního města.

Roky nezájmu o udržení pankrácké tržnice v atraktivní lokalitě a poukazování na její neutěšený stav bez jediné snahy o zachování či zlepšení podmínek pro prodejce se místu staly osudné a pozemky byly prodány developerské skupině. Radnice Prahy 4 se vůbec nesnaží o přemístění této tržnice do jiné lokality ani o zavedení jednotných pravidel prodeje a upřednostnění zemědělských produktů vypěstovaných v Praze a okolí. Kuchařovi, tradiční farmářská rodina z Kostelní Lhoty, tak brzy nebudou mít kde své zboží prodávat. Pokud by zástupci Prahy 4 mluvili s Kuchařovými či jinými pravidelnými prodejci, jako je třeba paní Koudelková, poznali by, jak je pankrácká tržnice pro tyto lidi důležitá a kolik práce obnáší jejich obvyklý pracovní den, kdy vstanou o čtvrté hodině ranní a prodej zakončí v šest večer, po čemž ještě následuje nakládání a převoz zboží domů.

Jakub Sklenka, zástupce developerské společnosti Codeco, která převzala dostavbu centra Arkády Pankrác, tvrdí, že na místě bývalé tržnice vznikne malé otevřené tržiště se zabudovanými obchody. Většina stávajících zemědělců však argumentuje tím, že si nově plánované stánky nebudou moci dovolit zaplatit, a také se ptají, kde budou prodávat svou produkci po dobu dvouleté stavby centra. „Nemůžete srovnávat situaci několika zemědělců s osudem čtyřmiliardového projektu,“ říká Sklenka. Zároveň dodává, že fungování tržnice je jen „malinký detail na celém projektu“. „Přinášíme něco nového, přičemž zanikne něco starého, tak už to na světě chodí.“

Klony spotřeby

Osudy tradičních pražských tržnic se v posledních letech tragicky podobají. Například Smíchovská tržnice, postavená v letech 1907–08, byla po sametové revoluci přestavěna nejdříve na supermarket a později na knihovnu. Vinohradská tržnice, otevřená v roce 1903, se znovu pokouší obnovit prodej v drahých buticích a Staroměstská tržnice, vybudovaná mezi lety 1893 a 1896, je sídlem dalšího supermarketu. Přestože mnohé z těchto původních tržnic byly či budou rekonstruovány (Holešovická tržnice z roku 1895 stále čeká na přestavbu), žádná už neslouží svému původnímu účelu. Dobře vybavená tržnice s výpěstky domácích zemědělců je přitom vizitkou každého vyspělého města (jako příklad lze použít Berlín, Vídeň, Budapešť, Lisabon či brněnský Zelný trh). Absence dobře organizovaného trhu zemědělských produktů a květin ochuzuje Pražany i návštěvníky hlavního města o skvělý zážitek. Zázemí tržnic v jiných městech skýtá i skvělou
příležitost pro restaurace a nabídku místních specialit s využitím zde nakoupené produkce. Smyslem tržnice v nových časech je ale i prodávat kvalitní výpěstky domácí (bio)produkce a přispívat ke zdraví populace.

Tržnice jsou v neposlední řadě i místem setkávání. Z pohledu farmářů nabízejí levný, přímý odbyt jejich produkce bez prostředníků, kteří si účtují marže. Svým umístěním v centru měst či městských částí rovněž podporují pěší a cyklistickou dopravu. V mnoha případech, například ve Spojených státech, jsou tržnice centrem nejen nakupování, ale i společenského dění, například koncertů, kulinářských akcí a podobně.

Ale zpátky k Pankráci. Německá ECE, původní společnost zodpovědná za stavbu hypermarketu Arkády Pankrác, cynicky vyzdvihuje svůj projekt jako koncept „živých tržišť“ s koncentrací jednotlivých obchodů do jednoho nákupního centra. Nákupní centra a hypermarkety ale ve skutečnosti nepředstavují veřejná prostranství, nijak nepřispívají k oživení svého okolí, kromě toho jsou silně regulovány a obchody, které nabízejí své zboží v těchto centrech, se podobají jako vejce vejci. Těžko lze mluvit o úloze těchto míst jako o „pozitivním stimulu pro vnitřní města“. Podle Petra Štěpánka, zastupitele MČ Praha 4 za Stranu zelených, se plánovaný projekt Arkády Pankrác vůbec nepodobá například berlínským Arkádám, od nichž zřejmě převzal jméno. „Dominantou pankráckých Arkád mají být tři patra nadzemních garáží, postavená do výhledu sídliště Pankrác. Jejich kapacita výrazně zvýší počet projíždějících aut. Investor namísto spolupráce zvolil souboj s místními, protože si
je vědom převahy při jednání se zkorumpovanou radnicí. Zastupitelé za ODS a ČSSD investorovi prodali i pozemky pod tržnicí, jednou z mála, kde mohou zemědělci z okolí Prahy prodávat svou produkci. S Arkádami Pankrác zmizí i Pankrác jako taková, Arkády budou dalším hypermarketem, klonem spotřeby, automobilismu a hluku, jakých máme v Praze desítky.“

Odbytová družstva

Praha by měla podporovat malé zemědělce formou fungujících tržnic a tržišť. Má k tomu po světě i dost příkladů. Podobné tržnice a trhy určené výhradně k prodeji místních výpěstků podporuje formou osvěty a grantů například i newyorská organizace Project for Public Spaces. I díky jejím aktivitám dnes po celých Spojených státech existují desítky a stovky oblíbených místních „farmers markets“.

Jiným řešením, jak pomoci našim malým zemědělcům, je vytváření odbytových družstev mezi Pražany samotnými. Jak takové „družstvo“ může fungovat? Prague coop pravidelně objednává pro své „členy“ čerstvou zeleninu, dodávanou v podobě 12–15kilogramové krabice, která obsahuje čerstvé výpěstky podle příslušné sezony. Farmář Martin Kuchař zaváží do Prahy jednou týdně či podle potřeby na objednávku asi třiceti členům svoji produkci. Celé „družstvo“ je společenstvím dobrovolníků, kteří chtějí podpořit konkrétního zemědělce a samozřejmě konzumovat domácí produkci za pouhých 200 Kč za krabici. Každý z členů se dozví, odkud dodávka pochází, a může „svého“ farmáře i navštívit. Podobně odebírá družstvo i produkty z rodinné farmy paní Citterbartové z Březí, která se zaměřuje na mléčné výrobky od koz a krav. I majitelka této farmy s 80 kozami upřednostňuje přímý prodej zákazníkům a forma přímých plateb jí vyhovuje mnohem více než čekání na
proplacení faktur od řetězců. Paní Citterbartová pořádá i akce, během nichž mohou členové její farmu navštívit, a snaží se o rozvoj šetrné turistiky.

Pražské družstvo bylo inspirováno příkladem z francouzského Lyonu, kde podobné uskupení funguje už přes dvacet let. Počet členů je v něm omezen na 25, družstvo dobrovolníků si najímá prostory, od nichž má každý člen klíč. Zúčtování odběrů se provádí průběžně a formou předplatného se předchází nedostatku hotovosti pro platby dodavatelům. Omezený počet členů zaručuje, že se navzájem znají a důvěřují si. Podobně funguje například i ve Vídni družstvo lidí, kteří mají přímo pronajatá pole a pěstují takzvanou organickou zeleninu s pomocí farmáře, kterého tak i finančně podporují. Americké město Seattle poskytuje obyvatelům bezplatně půdu a organickou zeminu za předpokladu, že zde budou pěstovat obilí, ovoce a zeleninu bez chemického ošetření a že místo budou udržovat a umožní na něj přístup i jiným. Je běžné, že pak svoji produkci nabízejí pěstitelé charitativním organizacím či prostřednictvím prodeje na farmářském trhu podporují
vybranou komunitní činnost.

Tyto a další příklady dokazují, že se díky tržnicím či zemědělským trhům v centrech měst a fungování odbytových dobrovolných družstev zmenšuje potřeba používat při nákupech ve městě automobily a rovněž se eliminuje potřeba převozu běžných zemědělských komodit přes celý kontinent. Přitom se zvyšuje komunikace mezi pěstiteli a spotřebiteli. Vhodně upravené a provozované tržnice a trhy přispívají i ke zkulturnění prodeje a obohacení společenského života obyvatel měst. Napomáhají i k vyrovnávání životní úrovně mezi městy a venkovem a potažmo brání odlivu obyvatel venkova do měst. S veřejnými tržnicemi a trhy přibude i lidí zajímajících se o své okolí a konkrétních vazeb mezi lidmi žijícími na venkově a ve městě.

Steven Logan působí v organizaci World Carfree Network, Daniel Mourek v Nadaci Partnerství.

Sny a kompromisy

Jste profesionálním ekologem a často hovoříte o udržitelné spotřebě, co pro vás konkrétně znamená?

Je těžké se vymknout konzumnímu stylu života. Zajímám se o udržitelnou spotřebu, z mnoha důvodů se pro mě stala soukromým tématem. Pokud se nasčítá deset milionů privátních spotřeb, pak se tempo stává neudržitelné.

Jak je to možné zastavit?

Nejdůležitější je sebereflexe. Všechno sociální inženýrství nebo jiné robustní nástroje budou jen vytvářet zbytečné napětí ve společnosti. Je nutné přesvědčit každého, že sebereflexe v přístupu k přírodním zdrojům je nutná. Jsme zamčeni v šíleném výrobním a růstovém paradigmatu a z toho se nám obtížně vystupuje. Růst ale může být i kvalitativní, a ne jen kvantitativní.

Co si pod ním mohu představit?

Myslím tím třeba kvalitu času či určitých sociálních vazeb, což sice zní hrozně teoreticky, ale je to velmi praktické. Když se přeneseme sem do Hlubočep, tak zde je určitá jednoduchá infrastruktura. V neděli nám pomáhal soused, který je klempíř a bydlí za rohem. Ob dva baráky dolů je zase někdo, kdo má svářečku, a ještě před rokem měl slepice, než mu je sežrala kuna, a my jsme od něj měli domácí vejce. V rozumném sociálním kruhu se dá usilovat o sebeuskrovňovací strategie a nepůsobí to jako ztráta životní úrovně.

Co je pro vás udržitelná spotřeba?

Je to pojem, který navazuje na myšlenky už padesát let staré. Udržitelná spotřeba je mix mezi tím, co by bylo optimální a co je reálné. Obnovitelné zdroje energie nikdy nebudou schopné se zapínat jako jaderná elektrárna, u obnovitelných zdrojů potůček teče, ale jeho průtok nemůžu zvýšit pětkrát nebo pustit nový potok. Udržitelná spotřeba se skládá ze čtyř typů spotřeb.

Jaké to jsou?

Za prvé efektivní spotřeba, která se dá uplatnit například v továrnách. Jde o to přemýšlet, jak z méně surovin vyrobit více. Pak následuje státem ovlivňovaná spotřeba – říká se jí změněná spotřeba. Stát nabízí například městskou hromadnou dopravu nebo vytvoří ekologickou daňovou reformu, která ovlivňuje vstupní (bazální) rozhodování všech zúčastněných na trhu. Sám spotřebovává kolem 15 procent HDP a může dávat ekonomice velmi důležité signály. Například ve Švédsku je stát natolik osvícený, že řekne: nakoupím deset milionů zářivek pro své vládní budovy, když budou mít tyto a tyto parametry. Tím vznikne obrovský inovační tlak na dodavatele. V Itálii je zákon, který říká, že ve školkách a ve školách musí být biopotraviny. Je to jeden z nástrojů, jak se dá vytvořit pobídková atmosféra. V Kanadě měli zákon, kdy se rozdrcené pneumatiky povinně dávaly do živičných směsí, tím pádem tam se tam nikde neválely staré pneumatiky. Stát sice nesmí zasahovat příliš do tržního
prostředí, ale může ho účinně ovlivňovat.

Existují podobné příklady v Česku?

U některých spotřebičů, například u lednic, je zaveden recyklační poplatek, který činí několik desítek korun. Při nákupu to v ceně již nehraje velkou roli. Vybrané peníze jsou ale ukládány do fondu, ze kterého pak někdo dostane prostředky, aby s vyhozeným výrobkem nakládal. Nepodařilo se zde prosadit příplatek na akubaterie, protože ekonomičtí liberálové řekli, že se olovo z použitých baterií dá prodat. Problém je, že cena olova kolísá, někdy ho nechtějí vykupovat, a když spotřebitel neví, jestli mu ho někdo vykoupí, tak je raději hodí do příkopu. Zde se ukazuje, jak to vypadá, když stát nemá jasnou vizi.

A další typy spotřeby?

Je to odpovědná spotřeba, kdy například kupuji dražší sýr od dodavatele, který zaručuje sociální standardy. Příkladem je fair trade obchod. Je určitý typ spotřebitelů, který na podobné věci nikdy nebude reagovat. Můžete na ně apelovat snad jen tím, že je to zrovna módní. Ze snobismu pak budou kupovat výrobky, které jsou spojeny s vyšším sociálním standardem. Ale fungovat to bude jedině tehdy, když se takto budou chovat i firmy a nebudou své výrobky vyrábět v koncentráku v Číně, kde je značka na výrobku jenom pozlátko. Čtvrtému typu se říká přiměřená spotřeba a předchozí tři míchá a integruje na úrovni země nebo regionu. Ta se měří ekostopou nebo statistickými nástroji, jako je kvalita života, která nepřetíží systém.

Vy jste se pokusil při nedávné přestavbě svého domu některé myšlenky udržitelné spotřeby realizovat, jak to dopadlo?

Naskytla se mi možnost udělat tu masivní změny, vybudovat takzvaný pasivní dům, který nespotřebovává skoro žádnou energii. Investičně to nemusí být o moc náročnější, ale znamená to dbát na detail a od začátku to takto chtít. A zde jsme se rozešli v názorech uvnitř rodiny. Co se týče energetiky domu, nedosáhli jsme nakonec absolutního úspěchu. Nepodařilo se mi rodinu přesvědčit, abychom používali takzvanou odpadní energii, která se dá zpětně znovu využít v domě. Systém byl zavržen, protože k němu byla ideologická nedůvěra. Panovala obava, že by to znamenalo například nemožnost větrat. Byl to střet ekologa s architektkou, tedy mou ženou. Teď máme lepší izolace, než chce norma, ale ta norma je měkká. Máme lepší okna, ale to je asi tak vše.

Co bylo jádrem vašeho sporu?

Žena si myslí, že ekologický život je především skromný život, a staví ho do protikladu k technologii. To je problém mezi městskou ekologií a ekologií vigvamu, protože městská ekologie potřebuje technologii. Dům může mít podle mě velice moderní prvky a přitom umožňovat jednoduchý životní styl. Mám fotobuňkou spínané osvětlení v místnosti, kam mohu vstoupit, i když mám plné ruce, a rozsvítí se, ale nemůže se svítit, když tam nikdo není. Dům může být inteligentní, ale technika nemusí dominovat, terorizovat obyvatele.

Jaké jste měli další sny?

Je zde jílové podloží a nabízela se možnost uplácat si cihly z jílu a hned je použít. To jsme nezvládli, protože nás tlačil čas. Jinak se nám celkem dařilo maximálně využít materiál z místa. Skála je například součástí domu. Materiály jsou přírodní, spoustu věcí jsme si udělali sami. Využili jsme zbytky a snažili jsme se nic nevyhazovat.

Co se naopak nepodařilo?

Nedohodli jsme se také o takzvaném kompostovaném záchodu, který je alternativou k vodnímu. Existovala zde totiž špatná zkušenost s jedním architektem, který navrhl tento typ záchodu v jiném domě, ten se bohužel špatně se postavil, nefungoval a páchl, a navíc ne příliš dobře kompostoval. Takže jsem ani nemohl říci, že se na něj pojedeme podívat, protože nebylo kam, v Čechách je jich málo. Dále jsme uvažovali o chytání dešťové vody, která je dobrá na praní a na splachování, ale znamená to, že se pro ni musí vytvořit rozvody a mít je někdy i dvojité. Trubky jsou levné, ale musí se položit včas a to jsme neudělali. Takže splachujeme pitnou vodou a tu dešťovou máme jenom na zalévání zahrady.

Jak jste vyřešili topení?

Skončili jsme u nepříliš vydařené varianty kotelny na dřevo, podporované solárními panely na teplou vodu. Problém byl, že jsme si nevytvořili dobrou zásobu dřeva. V Praze to znamená mít speciální dodavatele a nějaké skladovací prostory na sušení dřeva, což my nemáme. Dům má přese všechna stavební opatření nějaké tepelné ztráty, kotel jsme nechali navrhnout s malým příkonem a v době největších mrazů nám to nebyl schopný vytopit. Dnes jsme změnili strategii, byl sem zaveden šestnáctihodinový proud a kvůli čistému svědomí kupujeme ten dražší z obnovitelných zdrojů. Na začátku to byl dobrý nápad, a pak přišel krok zpět. Komfort a jistota, že tu nebude zima, byly důležitější než topení dřevem.

Solární panely na domě vám fungují?

Stavěl jsem je poprvé, takže jsou bohužel pro tuto rodinu malé. Jenom v letní špičce nabijí kotel tak, aby koupání bylo komfortní.

A co odpad?

Třídíme tak, abychom skoro žádný neměli. Pokud například zbudou nějaké železné věci, dávám je před dveře, a když si je nikdo nevezme, tak je odnesu do sběru sám. Metabolismus domu se snažíme respektovat, nemáme tu vzduchotechniku, digestoř. Pak je tu ještě metabolismus toho, co do domu doneseme, tedy potraviny. Preferujeme potraviny, které jsou lokální nebo které si sami pěstujeme. Máme kompost a snažíme se skoro o absolutní recyklaci. Všechny kovy, sklo, plasty, papír, biologický odpad jdou do separovaného sběru.

Ještě něco se povedlo?

Mobilita, snažíme se nepoužívat moc auto, využívat městskou hromadnou dopravu, kolo. Dříve jsem dost často jezdil do zahraničí a vždy jsem se snažil i za cenu ztráty času volit vlak.

Myslíte si, že se takto bude chovat čím dál více lidí?

Jsem optimista. Mám výhodu, že v této branži dělám. Kdybych dělal sociální nebo kulturní témata, tak se tím asi nebudu tolik zaměstnávat. Ale myslím si, že všichni chápeme, jak to ve světě chodí. My jsme hrozně ovlivňováni lineární ekonomikou. Někde vycucnou ropu, nám ji sem dovedou neviditelnými rourami, já tu sedím a ohřívám se na konci trubky. Lidé ale chápou, že to není udržitelné dlouhodobě. A ať jsou zásoby jakékoli, tak jednou dojdou. Je třeba, aby v trubkách tekl například řepkový olej a pěstoval se vedle na poli. To se lidem dá prodat s tím, že jsou tyto věci eticky správné. Všechny společnosti, které tu byly, zde našly vždycky nějakou sebeomezovací zpětnou vazbu nebo to měly zakódované do nějakých rituálů, jako je půst nebo sezonní kuchyně. Šlo prostě o to, abychom vyhověli přírodě a zároveň si zachovali pohodlí v určité jistotě, že zítra nebudeme mít hlad.

Ondřej Velek po studiu VŠCHT (technologie vody a prostředí) pracoval 15 let jako vědecký úředník ve Státním zdravotnickém ústavu, následně 6 let koordinoval program „Právo na informace“ v Nadaci Partnerství a působil při přípravě integrovaného registru znečišťování IRZ/PRTR. Je členem dvou pracovních skupin Rady vlády pro udržitelný rozvoj a členem Strany zelených.

Tapas do rána

Po edinburské Royal Mile schází opice o holi a rozdává letáky. O kousek dál si vykračuje rytíř v červených ponožkách a láká kolemjdoucí na představení. Hned vedle něj hraje, zpívá a tančí skupina presbyteriánů z 16. století. Jejich hudba se mísí s houslovým sólem mladého virtuosa, opřeného o zdi katedrály sv. Jiljí. Naproti němu se vyzývavě postavil stejně starý mladý dudák v pravém skotském kiltu a snaží se dudami opanovat ulici. Přehluší ho však náhlý křik dvou ošuntělých cyklistů na předpotopních bicyklech. Do davu chodců vtrhnou praví angličtí policisté, „bobíci“, avšak místo kontrolování veřejného pořádku vytahují maňásky z ponožek a překvapeným občanům sehrávají ukázku ze svého divadelního představení. Mezitím jim za zády metá salta skupina asijských bojovníků a civilně oblečený mim na sebe strhuje pozornost žonglérskými kousky s vajíčky.

Projít po této edinburské hlavní třídě a nenasbírat při tom alespoň patnáct letáků na divadelní, hudební, pantomimické, akrobatické, taneční nebo one-man-show vystoupení je prakticky nemožné. Techniky rozdávání jsou různé: například z leže na chodníku. Anebo si rozdavač před vás zničehonic zkroušeně klekne a pateticky natáhne ruku s pozvánkou na představení Romea a Julie. Na konci Royal Mile už očekávám leták i od sedícího Davida Huma – přestože je filosof ulitý z bronzu, od předešlých živých soch je k nerozeznání.

Důvod k záplavě letáků a jejich rozdavačů v ulici je prostý: do města dorazil jako každý rok Fringe Festival, divadelní festival malých a často alternativních divadelních forem. Od prvního ročníku Fringe v roce 1947, kdy šest skotských a dvě anglická divadelní uskupení vtrhlo na honosný Edinburský mezinárodní festival a strhlo na sebe pozornost návštěvníků festivalu v malých a nehonosných divadelních prostorách, se změnilo mnohé. Fringe vyrostl, dávno zastínil pověst Edinburského mezinárodního festivalu a co do počtu prodaných lístků převálcoval i ostatní festivaly, které se v Edinburghu konají po zbytek roku nebo současně s Fringe: festival hudební, jazzový, knižní, filmový a další. Letos se na třítýdenním Fringe odehraje celkem 28 014 představení 1867 různých her, vystoupení a show, což odhadem čítá práci 16 990 herců, mimů, hudebníků a dalších performerů. Organizátoři spočítali, že zhlédnout úplně všechna představení na letošním Fringe by trvalo 5 let,
11 měsíců a 16 dní.

Fringe sice pochází z Edinburghu, ale za 59 let své existence se rozšířil i do dalších měst Velké Británie a jejího (bývalého či současného) dominia. Dnes se po celém světě koná zhruba 40 Fringe Festivalů, přičemž šest z nich je pořádáno v neanglicky mluvících zemích. Jedním z nich je i Česká republika, kde se letos Fringe Festival konal po páté a podle slov pořadatelů utěšeně roste.

Uváděná představení bývají označována jako divadelní tapas či jednohubky, ale výkon naprosté většiny vystupujících umělců má daleko k pomíjivé chuti rybičkové pomazánky na kolečku rohlíku propíchnutého špejlí. Z nepřeberného množství představení proto jednotlivá divadla na začátku festivalu vyberou ukázkové scény, které pak dají divákům a novinářům ochutnat na úvodním gala představení. Na jevišti se tak během večera setkává třeba šestice černošských tenorů, korejská komedie sehraná pomocí bojových umění, irský komik, argentinské tango, populární písně ve vokálním provedení tří australských zpěvaček, z nichž jedna k tomu hraje na pilu, a klasická činohra o životě Judy Garlandové. Hrát se začíná kolem poledního a v některých divadlech zavírají až v šest ráno. Ulicemi pak proudí davy domů vyspat divadelní kocovinu. A pak že se jednohubkami nedá zasytit.

Daniela Vrbová, Edinburgh

Vstoupit do Célinovy legendy

Jsou spisovatelé, pro které základním a často i jediným materiálem, z něhož dokážou vystavět umělý svět literární fikce, je vlastní, autentická biografie. Když sotva třicetiletý Isaak Babel v roce 1916 napsal své první povídky, Maxim Gorkij v něm rozpoznal talent, ale zároveň vytušil, že pokud jej Babel nepřiživí z životní zkušenosti, může v jeho případě snadno zplanět. A tak mu poradil: „Nic pořádně neznáte, milý pane, ale dohadujete se o mnohém… Pročež plavte mezi lidi…“ Babel si vzal jeho radu k srdci a na sedm let zmizel ve víru válečném a jiném. Když se z něj vynořil, nejenže měl o čem psát…, ale také věděl jak. Dobytá životní verva mu pomohla pohřbít to, co mu bránilo stát se spisovatelem a co po celý zbytek života považoval za kostižer spisovatelského umění: „květnatost, z níž vzniká plochá, vyumělkovaná literatura“.

Také francouzský spisovatel Louis Ferdinand Céline (vlastním jménem Louis Detouches) je z toho rodu literátů, jejichž tvorba do značné míry závisí na klimatu a teplotě, a také na intenzitě životních prožitků. Célinův, stejně jako Babelův talent vyklíčil z válečné zkušenosti a také později jej oba spisovatelé – ač Céline vlastně nedobrovolně – živili dobýváním zkušeností z těch nejdivočejších prostředí. Babel měl v nálevnách za kumpány čekisty, se kterými si hrál na kočku a myš jen proto, aby získal potřebný materiál na román. Nebezpečnou hru nakonec prohrál. Byl zatčen, popraven a jeho kniha o čekistech byla zřejmě spálena. I Célina zavedla potřeba „prožívat až na dno“ na stupínky popraviště, po kterých naštěstí nemusel vystoupat. Na rozdíl od Babela však riskoval nesprávným směrem. Jeho antisemitské (a také antikomunistické) pamflety mu sice ve třicátých letech zajistily kýženou pověst buřiče – jedněmi obdivovaného, jinými
zavrhovaného –, na konci války však o vlásek unikl lynčování a své postoje musel vykoupit kriminálem.

Darebák, či naopak?

Mezi dobrodružnými zážitky a jejich literárním zpracováním ovšem nestojí rovnítko. Způsobů, jak přetavit život v literaturu, je nevyčerpatelné množství a jejich výčet a charakteristika v podstatě představují celou velkou část literární vědy. Nás však s ohledem na Célinův životopis budou zajímat ty případy, kdy autor záměrně vytváří dojem pravdivosti napsaného, kdy s plným vědomím klame čtenáře i literární vědce, když stírá nebo alespoň zamlžuje hranici mezi vlastním životopisem a eskapádami literárního, nebo chcete-li lyrického hrdiny. Kdy s gustem mystifikuje a nechává obecenstvo na pochybách, zdali je autor lotr a hrdina dobrák, nebo naopak. Říká se tomu také tvořit legendu a dílům, která tímto způsobem vznikají, tvořená legenda. Z hlediska výstavby se potom mluví o stavění románu (z autobiografických cihel), odtud vystavěný román neboli bildungsroman. Tolik nezbytná
literárněvědná výbava pro čtenáře, který by se chtěl pustit do čtení Célinových knih, a také pro toho, kdo otevře nedávno vydaný první díl Célinovy biografie Céline. Čas nadějí, 1894–1932 od právníka a spisovatele Françoise Gibaulta.

Zdá se, že tak obsáhlé podání o Célinově životě nemohl napsat nikdo jiný než právě Gibault. Je nejen pořadatelem a editorem Célinovy pozůstalosti, motorem obce literárních vědců-célinologů a autorem řady statí o svém „autorovi číslo jedna“, ale také právním poradcem Célinovy pozůstalé manželky Lucette Detouchesové, s níž ho navíc vážou blízké přátelské vztahy. Má zkrátka dveře otevřené i tam, kam by se standardní literární historik marně dobýval. Měl příležitost zkonzultovat všechny existující Célinovy písemnosti včetně té nejintimnější korespondence, navštívit místa, kde Céline pobýval, potěžkat těžítka, pod kterými nechával spisovatel zrát své texty, prolistovat knížky, v nichž si Céline zatrhával a na kterých ulpěly otisky jeho prstů. Bez přehánění se dá říci, že se Gibaultovi z vlastní vůle a vlastním přičiněním daří vstoupit do zmíněné Célinovy tvořené legendy (na konci jedné kapitoly vypráví, jak navštívil hrob Raoula Marquise
alias Henryho de Garffigny – vynálezce a mimořádně barvité osobnosti, autora více než sto čtyřiceti naučných knih a člověka, který sehrál v Célinově životě důležitou roli: „O hrob se nikdo nestaral. Byl předplacený na třicet let a lhůta měla vypršet v roce 1974. Prodloužil jsem ji na dobu neomezenou.“). A právě součástí a zároveň i výsledkem takového úsilí je třísvazkový Célinův životopis.

Tajemství postranních uliček

V knize je nashromážděno ohromující množství těch nejtitěrnějších a nejzapomenutějších detailů ze života samotného Célina i lidí, kteří ho v životě obklopovali. Gibault není typem spisovatele, který by chtěl čtenáři vnucovat ideje, který by ho rád přesvědčil o tom, že Céline byl takový a makový pro to a pro to. Je v tom ostatně dobrým žákem samotného Célina, který ve fiktivních Hovorech s profesorem Y. vykřikuje: „…nehloubám nad planetou!… (…) vím, jak jsem nepatrný! ale všechno je lepší než ídeje!… ídeje přenechávám kamelotům! veškeré ídeje! pasákům! vyvolavačům zmatků…!“ Gibaultovi daleko více vyhovuje psát o věcech tak, jak jsou. A ukazuje se, že zdaleka nejsou nezajímavé. Dozvíme se například, že Célinova teta Amélie Destouchesová „byla pravá dobrodružka; byla krásná a ztepilá, opravdu hrála dobře na klavír a mužům pletla hlavy. Tahle dáma polosvěta zbrázdila na cestě za lepším postavením celou
Evropu. Jako učitelka u jedné šlechtické rodiny v Rumunsku potkala Zenona Zawirského, o třicet let staršího rumunského diplomata, který jí udělal dítě a oženil se s ní. Vlastnil lesy v Sedmihradsku a disponoval značným jměním, a tak se z Amélie Destouchesové stala známá bukurešťská dáma, která si tu otevřela hudební školu.“ Jak doplňuje sám Céline, „stala se v Petrohradě lepší trajdou. Jeden čas měla všecko, kočár, troje sáně, celou dědinu jenom pro sebe, se svým jménem na všem. Přišla nás navštívit přes Paříž, dvakrát po sobě, vyparáděná, báječná, hotová princezna, šťastná, no všecko.“ Ale Gibault Célinova slova uvádí na pravou míru: „Ve skutečnosti Amélie moc šťastná nebyla, jakmile totiž Zawirski zemřel, její postavení se zhoršilo a také přišla o dceru Zenonu, zvanou Zizi. Tohle dítě, které měla se Zawirským, snilo jen o výstřednostech a flámování. Stala se společnicí perského šacha a zemřela za tragických okolností jako
dvacetiletá. Onemocněla morem a chtěla se dostat do Bukurešti, ale když cestou ve vlaku očividně černala, zděšení cestující ji vyhodili z vozu uprostřed noci kdesi u Oděsy.“ Zápletka jak z Jamese Bonda Ale fakta jsou fakta, Gibault má všechno dokonale podložené a lze mu jen přičíst ke cti, že se v průběhu vyprávění nechává strhnout tajemstvím postranních uliček a pod rukama se mu rozvíjejí zcela samostatně fungující příběhy.

Na jiném místě autor cituje z dopisu, který napsal 27. května 1742 jistý rytíř Des Touches a v němž je osvětlen původ rodu Destouchesů až kamsi do hloubi středověku. Tak se dozvídáme, že „jistý Pierre Destouches, podkoní, měl v roce 1347 syna Pierrota Destouchese, podkoního. Pierrotu Destouchesovi se v roce 1386 narodil syn Olivier Destouches, podkoní. Olivierovi Destouchesovi, podkonímu, se od roku 1406 narodili synové Bertrand, Thomas, Jean a Massé Destouchesovi, všichni podkoní. (…) Bertrandovi, nejstaršímu bratru výše zmíněných, se od roku 1445 narodili Massé, Olivier, Guillaume a Pierre Destouchesovi, podkoní. (…) Podle našeho zjištění se Guillaumovi Destouchesovi, podkonímu, třetímu synu Bertrandovu, narodili v roce 1482 Nicolas a Jean Destouchesovi, podkoní. (…) Guillaumu Destouchesovi, podkonímu, prvorozenému synu Georgese, se počínaje rokem 1583 narodili Gilles a Anthoine Destouchesovi, podkoní. Gillesu Destouchesovi, podkonímu, se
počínaje rokem 1613 narodili Henri, Louis, Jean a Jacques. (…) Třetímu Gillesovu synu Jeanovi se narodil Jean François Louis a Jacques Destouchesovi, podkoní.“ (Z úsporných důvodů kráceno – pozn. J. M.) Zdá se až neuvěřitelné, že se Louis Destouches alias Louis Ferdinand Céline mohl po tom všem stát spisovatelem. A také si člověk říká, kam jsme to vlastně dopracovali s naší slavnou flexibilitou trhu práce, zvanou rekvalifikace.

Hygiena a antisemitismus

Přibližně na tom je založen celý vynález (jak říkal Céline) Gibaulta spisovatele a konstruktéra součástek Célinova života. Sám čtenáři nic nevnucuje, ale nakumulované a umně poskládané podrobnosti vybízejí čtenáře k zamyšlení. Tak lze sledovat například linku Célinova vztahu k otázkám hygieny a k Židům, dva zdánlivě vzdálené motivy, které k sobě mají v průběhu knihy stále blíž a blíž. Tak na samém začátku „byl Louis vychován v utkvělém strachu z mikrobů a zkaženého vzduchu; mikroby jeho matka zvlášť nenáviděla, alespoň tolik jako její muž Židy, viděla je všude, potírala je, jak byl rok dlouhý, a syna nutila, aby si neustále myl ruce“; a později sledujeme dráhu Célina lékaře-hygienika, z jehož praxe ve špinavých chudinských čtvrtích začne časem vyvěrat sklon k sociálnímu radikalismu, který se postupně smísí s nenávistí k těm, kdo v jeho očích způsobují utrpení chudých – k mocným Židům.
A není to jen obrázek samotného Célina – Gibaultovi se podařilo pod drobnohledem zachytit ovzduší narůstající agresivity prudce se rozvíjející moderní společnosti, spějící k druhé světové válce a genocidě Židů.

Jestliže míru souvztažnosti mezi zažitým a napsaným poodkrývá v případě Isaaka Babela jeho posmrtně vydaná korespondence (Isaak Emmanuilovič Babel: Zapomenuté povídky. Korespondence, Aurora, Praha 1996), v Célinově případě se tohoto úkolu s plným nasazením zhostil právě François Gibault. A je třeba říci, že k potěše čtenáře, který se poprvé může dozvědět, že Céline nebyl za první světové války raněn do hlavy a neměl v ní platinovou destičku, jak to rozhlašoval na všechny strany a jak to po něm do vydání recenzované knihy opakovaly generace literárních vědců.

zkrátka

ovšem

Minulý týden si v Gruzii připomněli čtrnáct let od začátku války v Abcházii. Jejím výsledkem byla porážka Gruzie a ustavení loutkové vlády podléhající zájmům Ruska, které od té doby Abcházii využívá jednak jako trojského koně pro strategickou oblast Zakavkazska, a jednak jako dojnou krávu: není tajemstvím, že novou silnici, která zpřístupnila abcházskou riviéru sezonní turistice, nechal vybudovat moskevský starosta Jurij Lužkov, jehož „rodině“ patří také většina hotelů na pobřeží.

Situace, v níž od počátku srpna, kdy gruzínská armáda obsadila Kadorské údolí, považované formálně za abcházské území, nazrává nový konflikt mezi starými soky, je od té původní v mnohém odlišná. Přes vážnost situace však není prosta komických momentů. Nedorozuměním skončila například iniciativa severokavkazských dobrovolníků – veteránů první války, kteří Abcházcům pomáhali jednak z důvodu rodové spřízněnosti a jednak také z merkantilních zájmů. Tak jako před patnácti lety i dnes vzali samopal a přešli do Abcházie přes zelenou čáru, připraveni střílet tím směrem, který jim ukážou. Velení abcházské armády, která se od té doby transformovala z divoké paramilitární formace v moderní pravidelnou armádu, nemělo z rozzlobených nevypočitatelných horalů právě radost. Kázalo jim učinit čelem vzad a vrátit se zpátky ke svým stádům.

Horalsky upřímné jsou ovšem také výroky špiček samotné abcházské armády. Její vrchní velitel se nechal slyšet, že „konfliktu se neobáváme, jsme na něj připraveni, ale… bojovat budeme, až skončí sezona, máme hotely plné turistů, přišli bychom o výdělek“.

Jenomže kdo by začínal válčit v zimě – tím spíše na Kavkaze? Abcházie se zkrátka do války nehrne. A tentokrát to vypadá na pragmatické rozhodnutí moskevských radních.

Jan Machonin

Je evidentní, že konzervativci jsou jakožto skupina vystaveni v rámci akademické sféry mnohem větší hrozbě vytěsnění či marginalizace než jejich levicoví oponenti včetně těch největších radikálů,“ píše v knize Dvousečná zbraň. Rub a líc americké výjimečnosti (1997, č. 2003) S. M. Lipset. A pokračuje: „Mnohé z toho, co je nám dnes nabízeno jako žhavá novinka, představuje ve skutečnosti jen zatuchlou, prostoduchou, manichejskou a imitátorskou variaci oné zdiskreditované nauky z 19. století, která nese jméno ,marxismus‘. Ať dnes otevřete prakticky jakékoliv akademické periodikum z oblasti humanitních věd, najdete v něm termíny typu ,kolonizovaná těla‘, ,hledisko podrobeného subjektu‘, ,ohromné podzemní krajiny potlačovaného poznání‘, ,marginalizovaný bližní‘; jejich protipólem je pak ,společensky produkované mínění reprezentující… dominantní kulturu mužů bílé pleti zastoupenou v hegemonickém kánonu‘. Tento žargon, inspirovaný díly
francouzského myslitele Michela Foucaulta, halí do nového roucha základní marxistické poučky 19. století. Tyto pravdy přejímají stále nové generace intelektuálů, odhodlaných dokázat, že svět, který nás obklopuje, je výtvorem (,společenským konstruktem‘) skupin, jež jsou u moci, a jejich ideologie (,dominantního diskursu‘) využívané k ovládání všech ostatních (,podvedených obětí‘).“ Tolik z materiálu, na který jsem narazil při přípravě zápisníku věnovaného neomarxismu v současných humanitních vědách, který připravuji pro revue Souvislosti.

Na pražské filosofické fakultě před časem jacísi „pokrokoví“ mladí lidé zaslali otevřený dopis zpěvačce Anetě Langerové, v němž jí vytýkají, že zazpívala na koncertu proti komunismu, a vysvětlují jí, že antikomunismus je stejně nebezpečné společenské zlo jako nacismus. Ne komunismus, ale antikomunismus je prý zlem rovným nacismu.

Snažíme se uklidňovat tím, že studenti humanitních věd – a pražské filosofické fakulty zvláště – byli radikální vždycky. Že za první republiky jedni podporovali KSČ a druzí založili Vlajku. A že i my sami, generace roku 1989, jsme bývali velmi radikální v jiném směru. Ale to je omyl. My jsme byli málo radikální v ten čas, kdy bylo možno s komunismem radikálně vymést. Ale možná, že i to je iluze.

Martin C. Putna

Přetahovaná o to, kdo bude Evropě nebezpečnější, má stále jasnějšího vítěze. Soutěžící se ale vší silou snaží, aby skutečný výsledek zamaskovali. Teroristé, vedení myšlenkami militantního islámu, tvrdí, že nejnebezpečnější jsou určitě oni. A zpravodajské služby i policejní orgány jim to kýváním hlavy potvrzují. Jsou tu samozřejmě oběti minulých útoků, jenže pak jsou tu i jiná fakta. Německá vláda 16. srpna prohlásila, že chce změnit ústavu, aby mohla sestřelovat (unesená) civilní letadla. Státní složky mohou sestřelit civilní letadlo i ve Francii, na Slovensku, v Nizozemsku, Belgii, Maďarsku a v Česku možnost sestřelit civilní letadlo odsouhlasil 10. října 2001 kabinet Miloše Zemana. A letos 17. srpna zveřejnili evropští ministři vnitra v Londýně, že chtějí, aby jim aerolinky vydávaly dopředu seznamy pasažérů na evropských linkách, které budou pak prověřovány s biometrickými údaji nastupujících osob. Tak by měly být „vyprofilovány“
podezřelé osoby a také zjišťováno jejich cestovní chování. Jenže nebezpečí nečíhá jen ve vzduchu. Zástupce šéfa české rozvědky Jan Beroun si 18. června v rozhovoru pro Hospodářské noviny postěžoval, že rozvědka není schopna využívat odposlechy pro trestní řízení, nedostává výpisy telefonních hovorů a nemá k dispozici centrální bankovní registr, který by jí umožňoval okamžitě kontrolovat lidem konta. Teroristé u nás zatím žádné požadavky nevznesli.

Filip Pospíšil

2006 / 34 - mezi jeskyní a městem

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Hybatelé motýlích křídel

minirecenze

odjinud

Okcitáncův dokonalý podvrh

sylabický sonet 5

Trubadúr

Věcný a střízlivý útok

výpisky

Wałęsa ve smečce náhončích

Skutečně divadlo „ještě“ žije?

Patnáctiletá

Malá retrospektiva

Otevřený prostor

Rineke Dijkstrová – Nadportréty

CD DVD

Rozmluvy Alexandra Ivaškina s Alfredem Šnitkem

Čím je prospěšný někdejší Grass

Co chybí Lidem od Čadského jezera

Jak na novou vládu

Maják Hizballáhu

Neústavní ustavení

par avion

Téměř soběstační

To jsme se dožili

Zelený squat

Zelináři v ohrožení

Sny a kompromisy

Tapas do rána

Vstoupit do Célinovy legendy

zkrátka

ovšem