2006 / 46 - nové podoby války

Po Brunově návštěvě zůstal Michel vleže dobré dva týdny. Jak by vlastně, ptal se sám sebe, mohla společnost přežít bez náboženství? Už v případě jednotlivce se to zdálo obtížné. Několik dní pozoroval radiátor nalevo od postele. Jeho žlábky se, když bylo třeba, plnily teplou vodou, byl to užitečný a vynalézavý mechanismus; jenže jak dlouho by západní společnost přežila bez nějakého náboženství?

Jedním z rysů Djerzinského geniality bylo, napsal Frédéric Hubczejak o mnoho let později, že dokázal překonat počáteční tušení, podle nějž bylo pohlavní rozmnožování samo o sobě zdrojem zhoubných mutací. Tisíce let, zdůrazňoval dále Hubczejak, byly všechny lidské kultury poznamenané více či méně formulovaným tvrzením, že mezi sexem a smrtí existuje neoddělitelný vztah; vědec, který by toto pouto dokázal nezvratnými argumenty z oblasti molekulární biologie, by se s tím za normálních okolností spokojil a považoval svou práci za hotovou. Djerzinski ovšem vytušil, že je nutné vystoupit z rámce pohlavního rozmnožování a zkoumat obecně topologické podmínky buněčného dělení.

Už od první třídy na základní škole v Charny zarážela Michela krutost chlapců. Je pravda, že se jednalo o syny vesničanů, tedy malá zvířata, ještě blízká přírodě. Přesto byla s podivem radostná a instinktivní přirozenost, s jakou píchali do ropuch špičkou kružítek nebo plnicích per; fialový inkoust se šířil pod kůží nebohého zvířete, které dlouze umíralo udušením. Stavěli se do kruhu a s lesknoucíma se očima sledovali jeho agonii. Další z jejich oblíbených her bylo stříhat nůžkami tykadla šneků. Veškerá citlivost šneků se soustředí v jejich tykadlech, končících malýma očima. Bez tykadel je šnek pouze měkkou masou, která trpí a neví kudy kam. Michel rychle pochopil, že by si od těch malých tyranů měl udržovat odstup; naopak dívek, bytostí jemnějších, se obávat nemusel. Toto jeho první vidění světa podpořil Život zvířat, který běžel v televizi každou středu večer. Uprostřed odporného svinstva, permanentních jatek, jimiž byla
živočišná říše, představovala jedinou stopu obětavosti a altruismu mateřská láska, nebo ochranitelský instinkt, zkrátka něco, co pomalu a postupně vedlo k mateřské lásce. Samice olihně, malá patetická dvaceticentimetrová věc, bez váhání útočila na potápěče, který se přiblížil k jejím vajíčkům.

Ani o třicet let později nemohl dojít k jinému závěru: ženy jsou prostě lepší než muži. Jsou něžnější, láskyplnější, soucitnější a jemnější; mají menší sklon k násilí, egoismu, sebepotvrzování, krutosti. Navíc jsou rozumnější, inteligentnější a pracovitější.

K čemu jsou vlastně, přemýšlel Michel, pozoruje skrz závěsy pohyb Slunce, k čemu jsou vlastně muži? Je možné, že v minulých dobách, kdy bylo hodně medvědů, měla mužnost svou zvláštní a nezastupitelnou roli; očividně už několik století však muži nebyli v podstatě k ničemu. Občas zaháněli nudu partičkami tenisu, což bylo menší zlo; občas ale také považovali za užitečné popostrčit dějiny, tedy především vyvolávat revoluce a války. Kromě absurdního utrpení, které působily, ničily revoluce a války to nejlepší z minulosti, takže se pokaždé muselo začít od začátku. Vývoj lidského druhu, jelikož nepostupoval souvisle, to činilo chaotickým, přerušovaným, nepravidelným a násilným. Za to všechno byli muži (s jejich zálibou v riziku a hře, směšnou ješitností, nezodpovědností, bytostnou násilností) přímo a výhradně zodpovědní. Svět složený z žen by byl ve všech ohledech nesrovnatelně lepší; vyvíjel by se pomaleji, ale
pravidelně, bez návratů zpět a zhoubného ohrožování, směrem ke všeobecnému štěstí.

Ráno 15. srpna vstal a vyšel ven v naději, že v ulicích nikdo nebude; prakticky to tak bylo. Zapsal si několik poznámek, k nimž se měl vrátit o deset let později, když pracoval na své nejdůležitější publikaci, Prolegomenech k úplné replikaci.

V téže době Bruno vracel syna exmanželce; cítil se vyčerpaný a zoufalý. Anne se měla vracet ze zájezdu s Novými obzory, na Velikonoční ostrov nebo do Beninu, nebyl si přesně jistý; pravděpodobně se setkala s kamarádkami, vyměnila si adresy – dvakrát nebo třikrát se s nimi sejde, než ji to omrzí; ale nesetká se s žádnými muži – Bruno měl pocit, že co se týče mužů, už to úplně vzdala. Vezme si ho na pár minut stranou, bude chtít vědět, „jak to šlo“. Odpoví: „Dobře“, zvolí klidný a sebevědomý tón, takový, jaký mají ženy rády; ale přece jen dodá s trochou humoru: „Victor se celkem hodně díval na televizi.“ Rychle se přestane cítit ve své kůži, od té doby, co přestala, Anne nesnášela, aby se u ní kouřilo; její byt byl vkusně vyzdoben. Až bude odcházet, začne mít výčitky, znova přemýšlet, jak to udělat, aby všechno bylo jinak; rychle políbí Victora a odejde. Tak: prázdniny se synem budou u konce.

Proč všechno nabralo takový směr? Victorovi bylo už pár měsíců třináct. Ještě před několika lety maloval obrázky, které ukazoval tátovi. Kopíroval postavičky z Marvel Comics: Fatalise, Fantastika, Faraona budoucnosti – které znázorňoval v neobvyklých situacích. Občas si zahráli kvarteta nebo šli v neděli ráno do Louvru. Když bylo Victorovi deset, nakreslil Brunovi k narozeninám na list z bloku Canson pestrobarevnými písmeny: „TATI, MÁM TĚ RÁD.“ Teď byl konec. Byl opravdu konec. A Bruno věděl, že to bude ještě horší: od vzájemné lhostejnosti postupně přejdou k nenávisti. Nejpozději do dvou let se jeho syn začne scházet se stejně starými děvčaty; po těch patnáctiletých děvčatech bude toužit i on. Blížili se ke stavu rivality, který je mužům vlastní. Byli jako zvířata bojující v kleci, a tou klecí byl čas.

Cestou domů Bruno zakoupil v arabském obchůdku dvě lahve anýzového likéru; potom, než se opil na smrt, zavolal bratrovi, že by ho druhý den rád viděl. Když dorazil k Michelovi, ten se právě v záchvatu hladu po období půstu ládoval plátky italského salámu, které zapíjel mocnými doušky vína. „Ber si, ber si…“ řekl nepřítomně. Bruno měl pocit, že ho sotva slyší. Bylo to jako mluvit k psychiatrovi, nebo do zdi. Přesto mluvil.

„Muži se ve skutečnosti nikdy nezajímali o své děti, nikdy je nemilovali, muži jsou obecně neschopní lásky, je to pocit, který jim je zcela cizí. To, co znají, je touha, sexuální touha v hrubém stavu, a soutěžení mezi samci; mnohem později mohli v dřívějších dobách pociťovat v rámci manželství ke své družce určitý vděk – když jim porodila děti, starala se dobře o domácnost, osvědčila se jako kuchařka a jako milenka; potom je těšilo spát s ní v jedné posteli. Nebylo to nejspíš to, po čem ženy toužily, nejspíš to bylo nedorozumění, ale mohl to být velmi silný cit – a přestože pociťovali vzrušení, mimochodem slábnoucí, když si čas od času dopřáli nějakou mladici, už doslova nemohli žít bez své ženy, a když o ni nedej bože přišli, začali pít a rychle umírali, většinou do několika měsíců. Děti, co se jich týče, byly postoupením stavu, pravidel a majetku. Samozřejmě v případě lenních pánů, ale i obchodníků,
sedláků, řemeslníků, vlastně všech vrstev společnosti. Dnes už nic z toho neexistuje: jsem zaměstnanec, jsem nájemník, nemám synovi co předat. Není žádné řemeslo, které bych ho naučil, dokonce ani nevím, co by mohl později dělat; zásady, které jsem znal, pro něj už beztak nebudou platit, bude žít v jiném světě. Přijmout ideologii neustálé změny znamená přijmout, že život člověka se striktně omezuje na jeho individuální existenci, a že minulé a budoucí generace nemají v jeho očích žádný význam. Tak žijeme, a mít dnes dítě nemá pro muže žádný smysl. U žen je to jiné, protože nadále mají potřebu mít někoho, koho by mohly milovat – což není a nikdy nebyl případ mužů. Je falešné tvrdit, že i muži se potřebují mazlit, hrát si se svým dítětem, kočkovat se s ním. I když to slýcháme už léta, není to pravda. Jakmile se po rozvodu rozpadne rodinný rámec, vztahy s dětmi ztrácejí veškerý smysl. Dítě je past, co se obrátila proti jejímu strůjci, je to nepřítel,
o kterého se musíme nepřetržitě starat, a který nás přežije.“

Michel se zvedl a zamířil do kuchyně pro sklenici vody. Před sebou viděl točící se barevná kola a začalo se mu chtít zvracet. Nejdůležitější bylo zastavit třas rukou. Bruno měl pravdu, otcovská láska byla fikce, lež. Lež je užitečná, když umožňuje přeměnit realitu, pomyslel si; ale když se přeměna nezdaří, zůstane jen lež, hořkost a vědomí lži.

„Anne jsem potkal v roce 1981,“ pokračoval Bruno s povzdechem. „Nebyla obzvlášť krásná, ale už mě nebavilo masturbovat. Dobré bylo aspoň to, že měla velký prsa. Vždycky jsem měl rád velký prsa…“ Opět dlouze vzdychl. „Moje protestantská maloměšťačka s velkýma prsama…“; k Michelovu velkému překvapení se mu oči zaleskly slzami. „Její prsa později zvadla, a i naše manželství si rozbilo hubu. Zničil jsem jí život. Tuhle věc nikdy nezapomenu: zničil jsem té ženské život. Máš ještě víno?“

Michel odešel do kuchyně pro další láhev. Tohle všechno bylo dost výjimečné; věděl, že Bruno chodil k psychiatrovi a potom přestal. Ve skutečnosti se vždy snažíme redukovat utrpení na minimum. Dokud je utrpení při svěřování menší, tak mluvíme; pak zmlkneme, vzdáme to, jsme sami. Pociťoval-li Bruno opět potřebu vrátit se ke krachu svého života, pravděpodobně to znamenalo, že v něco doufal, v nový začátek; bylo to pravděpodobně dobré znamení.

„Ne že by byla ošklivá,“ pokračoval Bruno, „ale její tvář byla nijaká, bez kouzla. Nikdy v sobě neměla onu jemnost, to světlo, které někdy ozařuje tvář mladých dívek. Měla nohy trochu jak sloupy, takže minisukně nepřicházely v úvahu; ale naučil jsem ji nosit malé, velmi krátké topy bez podprsenky; velký prsa viděný seshora jsou hodně vzrušující. Trochu se styděla, ale nakonec souhlasila; v erotice ani prádle se nevyznala, neměla s tím žádné zkušenosti. Ale co ti o ní povídám, vždyť jsi ji viděl, ne?“

„Byl jsem na tvé svatbě…“

„To je pravda,“ přitakal Bruno užasle, až téměř otupěle. „Vzpomínám si, že mě tvůj příchod překvapil. Myslel jsem si, že se mnou už nechceš mít nic společného.“

„Taky jsem nechtěl.“

Michel si vybavil tu chvíli, skutečně zauvažoval, co ho přivedlo na ten příšerný obřad. Znovu spatřil chrám v Neuilly, napůl zaplněný, depresivně strohý sál, z více než poloviny zaplněný nenuceně bohatou společností; otec nevěsty byl finančník. „Byli to levičáci,“ řekl Bruno, „tehdy byli vlastně všichni levičáci. Přišlo jim naprosto normální, že žiji s jejich dcerou ještě před svatbou, vzali jsme se, když byla těhotná, zkrátka obvyklej postup.“ Michel si vzpomněl na pastorova slova, jasně rezonující v chladné místnosti: řeč byla o Kristu pravém člověku a pravém Bohu, o nové smlouvě, kterou Hospodin uzavřel se svým národem; vlastně tomu, co říkal, úplně nerozuměl. Po tři čtvrtě hodinách v tomhle stylu byl na pokraji dřímoty; naráz ho z ní vytrhla tato věta: „Žehnej vám Bůh Izraele, co se slitoval nad dvěma opuštěnými dítky.“ Nejdřív měl problém se zmátožit: byl snad u Židů? Až po dobré minutě přemýšlení mu došlo, že jde vlastně
o téhož Boha. Pastor plynule pokračoval se sílícím přesvědčením: „Kdo miluje svou ženu, miluje sebe. Nikdo přece nemá v nenávisti své tělo, ale živí je a stará se o ně. Tak i Kristus pečuje o církev; vždyť jsme údy jeho těla. Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo. Je to velké tajemství, které vztahuji na Krista a na církev.“ Ta věta skutečně ťala do živého: a budou ti dva jedno tělo. Michel nad tou představou nějakou dobu meditoval, pohlédl na Anne: byla klidná a soustředěná, zdálo se, že zadržuje dech; dělalo ji to skoro krásnou. Pastor, zřejmě povzbuzen citací svatého Pavla, pokračoval s rostoucím zápalem: „Pane, s dobrotou pohleď na svou služebnici: žádá tě o ochranu v této chvíli, kdy se chystá vstoupit ve svazek manželský. Dej, ať se v Kristu stane věrnou a počestnou manželkou a vždy následuje příkladu svatých žen: ať je příjemná svému manželovi
jako Rachel, moudrá jako Rebeka, věrná jako Sára. Ať její kroky řídí víra a přikázání; ať se ve svazku se svým manželem vystříhá všech špatných známostí; ať její zdrženlivost zaslouží uznání, její cudnost úctu, ať je znalá Božího Stvoření. Ať pozná plodné mateřství, ať oba uvidí děti svých dětí až do třetího a čtvrtého pokolení. Ať dosáhnou šťastného stáří a ať poznají pokoj vyvolených v Království nebeském. Jménem našeho Pána Ježíše Krista, amen.“ Michel si prorazil cestu davem, čímž si vysloužil několik podrážděných pohledů. Zastavil se ve třetí řadě a sledoval výměnu prstýnků. Pastor vzal ruce manželů do svých se sklopenou hlavou, ve stavu obdivuhodného soustředění. Pak hlavu zvedl a silným, zároveň energickým a zoufalým hlasem, s ohromující intenzitou výrazu prudce zvolal: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“

Později Michel přistoupil k pastorovi, jenž uklízel své náčiní. „Velice mne zaujalo, co jste říkal před chvílí…“ Boží muž se zdvořile usmál. Načež se rozhovořil na téma Aspectových pokusů a paradoxu EPR: když se dvě částice spojí a vytvoří tak nedělitelný celek, „připadá mi to zcela v souladu s tím příběhem o jednom těle“. Pastorův úsměv nepatrně zmrzl. „Chci říct,“ pokračoval Michel horlivě, „z ontologického hlediska je možné jim přiřadit stejný vektor stavu v Hilbertově prostoru. Víte, jak to myslím?“ – „Jistě, jistě…“ zamumlal Kristův služebník a těkal pohledem kolem sebe. „Promiňte,“ řekl náhle a otočil se k otci nevěsty. Dlouze si stiskli ruce a přátelsky se objali. „Krásný obřad, nádherný…“ pravil finančník dojatě.

„Na oslavu jsi nezůstal…“ vzpomněl si Bruno. „Bylo to trochu nepříjemné, nikoho jsem neznal, a přece jen to byla moje svatba. Můj otec přišel strašně pozdě, ale aspoň přišel: byl špatně oholený, kravatu na stranu, vypadal úplně jak stará volnomyšlenkářská troska. Jsem si jist, že rodiče Anne by byli radši za jinou partii, no ale co, jako levicoví protestantský měšťáci měli aspoň nějakou úctu ke školství. A nakonec já měl aprobaci pro vysoké školy a ona jenom pro střední. Nejhorší je, že měla moc hezkou mladší sestru. Dost se jí podobala, taky měla velká prsa; ale místo běžného obličeje byl ten její nádherný. Jsou to maličkosti v uspořádání rysů, rozhodují detaily. Je to těžký…“ Znova vzdychl, dolil si sklenku.

„První místo jsem dostal v roce 84 na Carnotově lyceu v Dijonu. Anne byla šest měsíců těhotná. Tak, byli jsme učitelský pár; zbývalo už jen žít normální život.

Najali jsme si byt v ulici Vannerie, kousek od lycea. Jak říkala holka z realitky, ,nejsou to pařížské ceny, není to ani pařížský život, ale uvidíte, že v létě je tu veselo, přijíždějí turisté a během festivalu barokní hudby i spousta mladých.‘ Barokní hudby?…

Okamžitě jsem pochopil, že jsem prokletý. Že to nebyl ,pařížský život‘, to mi bylo u prdele, v Paříži jsem byl nepřetržitě nešťastný. Akorát že jsem toužil po všech ženských kromě té své. V Dijonu stejně jako ve všech mimopařížských městech je spousta pulců, je to mnohem horší než v Paříži. Bylo to nesnesitelné, všechny ty kočičky s jejich rozpustilými výrazy, krátkými sukněmi a chichotáním. Vídal jsem je přes den na hodinách, vídal jsem je v poledne v Penaltě, baru vedle lycea, bavily se s klukama; šel jsem na oběd za manželkou. Znova jsem je vídal v sobotu odpoledne v hlavních obchodních ulicích, kupovaly desky a hadry. Byl jsem s Anne, prohlížela si dětské šatičky; těhotenství probíhalo v pořádku, byla neuvěřitelně šťastná.

Victor se narodil v prosinci; vzpomínám si na jeho křest v kostele Saint-Michel, dost mne to vzalo. ,Pokřtění se stávají živými kameny k vybudování duchovní stavby, svatého kněžství,‘ říkal kněz. Victor byl ve svém krajkovém povijanu celý rudý a svraštělý. Byl to společný křest jako v prvokřesťanské církvi, byla tam desítka rodin. ,Křtem se začleňujeme do církve,‘ říkal kněz, ,dělá z nás údy Kristova těla.‘ Anne ho držela v náručí, vážil čtyři kila. Byl moc hodný, vůbec nekřičel. ,Nejsme snad od té chvíle údy jedni druhých?‘ Mezi rodiči jsme se po sobě podívali, někteří vypadali na pochybách. Potom kněz třikrát vlil na hlavu mého syna křticí vodu a následně ho pomazal svatým olejem. ,Tento biskupem posvěcený vonný olej,‘ řekl, ,symbolizuje dar Ducha Svatého.‘ Načež se obrátil přímo k němu. ,Victore,‘ řekl kněz, ,právě ses stal křesťanem. Pomazáním Svatého Ducha jsi byl začleněn v Krista. Od nynějška jsi součástí jeho prorocké, kněžské
a královské mise.‘ Natolik to na mě zapůsobilo, že jsem se přihlásil do skupiny Víra a Život, co se scházela každou středu. Byla tam jedna mladá Korejka, ihned jsem měl chuť ji ojet. Nebylo to jednoduché, věděla, že jsem ženatý. Jednou v sobotu pozvala Anne skupinu k nám, Korejka seděla na kanapi, měla na sobě krátkou sukni; celé odpoledne jsem jí koukal na nohy, ale nikdo si ničeho nevšiml.

Na jarní prázdniny odjela Anne s Victorem k rodičům; zůstal jsem v Dijonu sám. Znovu jsem se pokusil stát se katolíkem; na matraci Épéda jsem četl Mysterium Svatých Nevinných a popíjel k tomu anýzový likér. Péguy, to je opravdu krása, nádherné čtení; jenže nakonec mě to úplně vyřídilo. Všechny ty historky o hříchu a odpuštění hříchů, a Bůh, který se raduje víc z návratu jednoho hříšníka než ze spásy tisíce spravedlivých… já bych rád býval hříšníkem, ale nedařilo se mi to. Měl jsem pocit, že mi ukradli mládí. Všechno, co jsem chtěl, bylo nechat si kouřit péro mladýma kočkama se smyslnými rty. Na diskotékách bylo mladých koček se smyslnými rty hodně, a co byla Anne pryč, několikrát jsem zašel do Slow Rocku a Pekla; jenže se zajímaly o jiné, kouřily jiný péra než to moje; a to jsem prostě nedokázal strávit. V té době se rozjel erotický Minitel, vypuklo kolem toho úplné šílenství, zůstal jsem
připojený celé noci. Victor spal v našem pokoji, ale nebudil se, takže nebyl problém. Měl jsem dost nahnáno, když přišla první faktura za telefon, vytáhl jsem obálku ze schránky a otevřel ji cestou do práce: čtrnáct tisíc franků. Naštěstí mi ještě ze studií zbyly úspory na knížce, které jsem převedl na náš účet, a Anne si ničeho nevšimla.“

Bruno náhle zmlkl. Po několika minutách Michel vstal, otevřel balkonové okno a vyšel ven, aby se nadýchal nočního vzduchu. Většina lidí, které znal, vedla podobný život jako Bruno. V pracovním prostředí platí až na některá vysoce postavená odvětví, jako je reklama nebo móda, zásady vystupování, které jsou omezené a předpokládané, a fyzicky proto člověka přijímá relativně snadno. Po několika letech práce sexuální touha mizí a lidé se začínají soustředit na gastronomii a vína; někteří jeho kolegové, mnohem mladší než on, si už budovali sklípek.

Galerie

Socialistický realismus přitahuje stálou pozornost výtvarných teoretiků a historiků. Vedle zkoumání afinit mezi produkcí oficiálních umělců Sovětského svazu a hitlerovského Německa vzbudila patrně největší polemiku zdánlivě paradoxní otázka, zda lze považovat díla sorely za regres, či naopak za završení aktivit avantgard. Z české perspektivy je pak možné se ptát, do jaké míry byl socialistický realismus násilným importem z Východu, či zda pro jeho přijetí existovaly autochtonní předpoklady. Příznačně však právě tento aspekt zůstává v dosavadním bádání zcela na okraji zájmu. Kromě mentální pohodlnosti a snahy vyvinit se z vlastních dějin zde hlavní roli sehrává minimální znalost oficiální kultury první republiky. Podobně dosud nebyl kriticky zpracován samotný meziválečný „kult osobnosti“ T. G. Masaryka. Přitom pomníky prvního prezidenta vztyčené ještě za jeho života téměř v každém okresním městě se zcela vymykaly zvyklostem tehdejších
demokratických států. Rovněž monstrózní přestavba Pražského hradu provedená Josipem Plečnikem nemusí být nutně interpretovaná pouze jako výron ideálů nové demokracie. Lze pokračovat dále…

Hned u dveří v dnes už bývalé kavárně Blatouch v centru Prahy visel jeden z nejpodivnějších dokladů masarykovského kultu. Absurdita výjevu byla nepochybně hlavním důvodem jeho vystavení v jinak dokonale vkusném interiéru. Prezident v čele nekonečného, k obzoru se vinoucího zástupu legionářů vstupuje do chrámu demokracie: antické sloupoví odkazuje na její prazáklady. Na schodišti pak Masarykův příchod očekává nastoupený Panteon, či spíše Slavín buditelů a obroditelů národa: Jungmann vedle Dobrovského, Palacký s Riegrem, pochopitelně také spisovatelé Neruda, Němcová, Jirásek, hudební skladatelé Smetana a Dvořák, malíř Mánes po boku Mikoláše Alše a mnoho dalších. V popředí, nepochybně ne náhodou, ční profil Karla Havlíčka Borovského coby předobraz liberálních hodnot uctívaných první prezidentem samostatné Československé republiky. Pod korunou lípy přechází Slavín do mytického dávnověku. Obklopena přemyslovskými vladyky, věští
kněžna Libuše v extatickém gestu slávu Prahy. Zpoza kmene pak doslova vykukuje zástup blanických rytířů. Z protilehlé strany lemují špalír Sokolové s prapory, paramilitární složka, v čele s Tyršem a Fügnerem. Na obzoru je situovaná hora Říp, kde celý příběh národa začal, a z mlžného oparu, proti vší logice geografie, prosvítá silueta Hradčan. Nad celým výjevem se klene duha, symbol harmonie. Signatura v levém dolním rohu přiznává autorství popsaného výjevu malíři a grafikovi T. F. Šimonovi. Jeho apoteóza TGM nepochybně navazovala na starší tradici devatenáctého století, ale stejně tak vyzývá k srovnání s oficiální produkcí raných padesátých let století dvacátého. Popisný realismus, využití dávno vyčpělých alegorických prvků evokují „ikonu“ české sorely, obraz tvůrčího kolektivu Shoř – Čumpelík – Čermáková Díkůvzdání československého lidu generalissimu Stalinovi. Ptejme se bez relativismu (i moralismu), z čeho pramení upřímná vůle umělce
sloužit ideálům, co je naivitou a co oportunismem…

Ondřej Chrobák

minirecenze

Vojtěch Mornstein

Gorazdův limit

Knižní klub 2006, 240 s.

Když se po přečtení úvodních stránek knihy podíváte na záložku, budete překvapeni. Text, který považujete za nezralý pokus studenta, napsal padesátiletý profesor lékařské fakulty. Od té chvíle už z údivu nevyjdete: nejde ani tak o to, že Gorazdův limit není napsán příliš zručně, k uvěření však není, že si autor Mornsteinova věku (a životních zkušeností) představuje žánr katastrofického románu „jako Hurvínek válku“. Jistý profesor Gorazda vypočte vzorec, podle něhož lze určit, kdy na dálnici Praha – Brno vjede tolik řidičů, že se beznadějně ucpe. A co čert nechtěl… Už tento nápad je trochu dětinský, má-li být východiskem pro knihu daného žánru (autor si v ději vypomáhá mnoha nehodami, aby k nějakým katastrofám vůbec mohlo dojít). Ale i když jej Mornsteinovi odpustíme a zkusíme s ním hrát hru, že na dálnici vlastně došlo k jakémusi lokálnímu zhroucení civilizace, brzy se dostaví zklamání. Místo strhujícího vyprávění
„s dávkou originálního, mnohdy černého humoru“ čteme příběh ve stejném dětinském duchu, jako byl výchozí nápad. Vážně jej nelze brát ani chvíli, a to je pro katastrofický román katastrofa. Mornstein možná mohl ze svého nápadu vykřesat slušnou povídku, jenže jeho kniha překročila vlastní Gorazdův limit. Slov je v ní tolik, že po několika desítkách stran úplně ucpou děj. Fakt, že kniha získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2006, vypovídá o stavu současné české prózy.

Kazimír Turek

Irena Gálová

Tak se měj, divoženko!

Ilustrovala Renáta Fučíková

Mladá fronta 2006, 216 s.

Také svět divoženek a podivných pampeliščích mužíčků může být světem pohádky, proč ne? Jde o to, že to nesmí být svět náš, neboli lidský – a právě od tohoto slova odvozuje autorka základní předpoklad: svět lidí = ano; svět nadpřirozených bytostí = ne. V tomto předpokladu se skrývá asi nejsilnější náboj textu, jenž pojednává o hledání dobra. Neboli: co je zlo a nač ho vlastně potřebujeme? Divoženka Bebe je předurčená škodit, tropit neplechu a posmívat se, lézt po stromech a házet dolů uschlé bobule, trhat mravencům kusadla, shazovat hnízda do křoví a vůbec se chovat, jako by v ní zuřil malý uragán. Jenže postupem času, jak začíná pobírat rozum, v sobě objeví schopnost konat dobro. A tak je nucena opustit svůj svět a vydat se k lidem, aby mohla toto dobro konat doopravdy. Jde o překvapivý výchozí předpoklad, který má jednoznačně pozitivní poselství – člověk je na světě proto, aby byl hodný, jen tehdy
totiž může poznat, co je to opravdové štěstí. Bebe projde dětstvím bez rodičů, zato po boku moudré divobáby Zu, získá přítelkyni a pozná lásku. O přítelkyni sice záhy přijde, ale jen proto, aby zachránila malého mužíčka, který se do nadpřirozeného světa dostal právě od lidí, kam ji také v závěru doprovází. Gálová moudře opouští hrdinku na prahu lidského světa, a tak se čtenář nemusí dozvědět, jaký ten náš svět doopravdy je. Zůstává pouze iluze jedné malé divé holky, tedy i naděje.

Magdalena Wagnerová

Phil Ball

Bílá bouře – 100 + 1 rok Realu Madrid

Přeložil Jindřich Manďák

BB art 2006, 265 s.

Rok 2002: sté výročí založení krále evropských fotbalových klubů, Realu Madrid. Mezi tunami suvenýrů a doprovodných publikací se objevuje kniha Bílá bouře, kterou napsal Angličan s příznačným jménem Phil Ball. Může tohle dopadnout dobře? Fotbal nemá logiku a zřejmě ani literatura, protože Ballova kniha je rozhodně přečteníhodná. Chronologicky vyprávěná historie „bílého baletu“, postavená na faktech a číslech, je naštěstí jen základním materiálem pro Ballovu literární práci. Autor tak hned v úvodu překvapuje poláčkovskou analýzou chování fanouška současného Realu a ani později nesklouzává k nudné suchopárnosti statistika. Samotná historie klubu je pro něj především historií velkých jmen (Bernabéu – Zamora – Di Stéfano – Puskás – Butragueňo – Raúl) a kontinuálním vývojem ideje „madridismu“ („Madrid drží pozici ve středu vesmíru“). Historie Realu v jistém ohledu souzní i s historií samotného Španělska, dokonalý Real za Di Stéfana
byl doma mocně podporován Frankem a na oplátku mu pomohl upevnit pozici v Evropě… Ušlechtilý chov velkých hráčů ve sněhobílých dresech (maně se vybavuje vzpomínka na lipicánské hřebce) vstoupil do nového, „posh“ tisíciletí nákupem Davida Beckhama a velkou výsledkovou krizí – madridismus se otřásá v základech a světu fotbalu vládne nenáviděná FC Barcelona. Ballova kniha bije na poplach – je vzpomínkou na dávná mytická jména a dlouhé časy zašlé slávy.

Jan Jílek

Julian Jackson

Francie v temných letech 1940–1944

Přeložil Jaroslav Hrbek

BB art 2006, 735 s.

Kniha britského historika je podrobnou analýzou francouzského postoje k německé okupaci v letech 1940–1944, režimu ve Vichy, odboji a kolaboraci. Přestože na několika místech prosvítá autorova inklinace k levici, je kniha vyvážená v hodnocení osob Charlese Péguyho či Charlese Maurrase. Traumatické a rozporuplné otázky vzpoury proti okupační moci a spolupráce s ní poznamenávají nejen bohatou historiografii k tématu, ale i samotnou poválečnou existenci francouzských republik a dokonce i francouzskou přítomnost. Tuto rozporuplnost ztělesňuje (nejen v Jacksonově knize) Charles Péguy, který mohl být vzorem jak socialistů a republikánů, tak opačného tábora. „Neexistuje spisovatel, který by byl více francouzský než Péguy, stál však na rozhraní mnoha Francií,“ praví se v knize. Po zevrubném průvodci temnými lety Francie s jejími skoky v opomíjení či naopak vyzdvihování různých stránek válečných let se
Jackson důkladně věnuje francouzským nočním můrám z moderní doby: příklonu Francie k Americe jako vzoru nebo naopak vzdoru vůči ní, kultu rolníka-vojáka jako produktu Verdunu nebo sociálním změnám po roce 1936. Cesty k Vichy byly klikaté, proto lze najít v režimu, který můžeme považovat za kolaborantský nebo naopak legitimní, různorodé osobnosti. Jacksonova analýza je široká záběrem a hluboká vhledem do složité spleti příčin a následků jedné z nejtraumatičtějších kapitol dějin Francie.

Michal Janata

Jan Novák

Centimetr od tvých rtů

Dauphin 2006, 141 s.

Po přečtení knihy Jana Nováka mě napadla jediná otázka: proč se nám nakladatel snaží namluvit, že jde o generační román? Nejedná se totiž ani o román, a už vůbec ne o generační výpověď – a nepomohou k tomu ani (banální) popisy „aktuálních“ problémů nezaměstnanosti nebo alkoholismu, ani zmínka o sametové revoluci. Povídkový cyklus je propojen postavou hlavního hrdiny, Janem Novákem, asi čtyřicetiletým rozvedeným mužem. Ten je vypravěčem příběhů (skoro vždy jde o milostné románky), které zažil na vojně, na výletě, v práci… Je tu vidět autorova snaha o vystižení jazyka generace – používá obecnou češtinu a neologismy, snaží se text oživit veršíky. U spisovatele narozeného v roce 1962 však vypadá nadměrné užívání slov „cool“ a „free“ spíše jako opožděná puberta. „U mě teda vhledem (a v textu opravdu není vzhledem!) k alimentačním povinnostem nebyla ta neodpovědnost až tak dokonalá, ale
i tak jsem si to moc užil… která ženská by mě například nechala, abych se sedm dnů v týdnu od osmi večera do dvou do rána učil pětivteřinovou vychytávku na kytaru?“ Ne že by text psaný řečí vázanou byl o mnoho lepší. „Na bělounký košilce/ rozkvetla mu mapka,/ jaruje ji v kuchyňce,/ třísk za sebou vrátka.“ Na přebalu knihy se můžete dočíst: „A proč autor píše pod pseudonymem? To si určitě domyslíte sami.“ Že by to souviselo s kvalitou této knihy?

Lenka Dombrovská Slívová

Džian Baban, Vojtěch Mašek, Jan Šiller

Za vším hledej doktora Ženu aneb Další hra se slony

Tichý syndikát 2006, 152 s.

Damiján Chobot se vrací v příběhu, který navazuje na Slony v Marienbadu. Monsterkabaret Freda Brunholda je na cestě z Československa do Mukačeva, kde má odehrát jakési dětské představení. Na hranicích je však kabaret zastaven celníky, kteří v jedné z maringotek najdou právě Damijána. Fred se svým právním zástupcem doktorem Miminem pak musí veliteli celnice vysvětlit, jak to vlastně s Damijánem je. V tu chvíli se celý příběh začne dělit do několika vrstev. V jedné sledujeme Freda a jeho kabaret na hranicích, v druhé Damijána, hledajícího zrůdného doktora Ženu, který mu v rámci stalinistické chobotizace přišil chobot, ve třetí další experimenty doktora Ženy (který například předepsal skladateli Stroganofovi kuřecí geny, aby mohl kvalitněji skládat) a ve čtvrté staré známé, Jožku Lipnika a Hermanna Schlechtfreunda, kteří tvoří rámec celému příběhu. Lipnik je totiž autorem této knihy a Schlechtfreund si
všimne, že ho v ní Lipnik vykrádá – objevuje tu svůj „zánovní slamáček“, „štokrle“, ale také jeden výtisk Poetiky nesmyslu se skvrnou od bratwurstu na „wobálce“. Do celého příběhu, který sestavuje Vojtěch Mašek z upravených fotografií, pak Jan Šiller nakreslil jednu snovou pasáž, která trochu připomene komiksy Thomase Otta. Tato kniha je možná ještě zábavnější než Sloni v Marienbadu a najdeme v ní dokonce „Milánka Kunderu“ jako mladého aspiranta zednářské lóže Tichý syndikát.

Jiří G. Růžička

Václav Babula

Láskoviny

Mladá fronta 2006, 96 s.

Láskoviny jsou sbírkou moderní milostné lyriky, které nechybí jadrný vtip ani humorná nadsázka, zvlášť když básník kriticky pohlíží na vlastní tvorbu nebo zlehka ironizuje současnou společenskou situaci. Zajímá se o lásku ve všech podobách a na všechny způsoby, zkoumá ji i s nejintimnějšími detaily, které častokrát nalézá se sobě vlastní krutou jasnozřivostí a ukládá do překvapivých point, neobávaje se tnout do živého. Básněmi se mihnou siluety nejrozličnějších žen, od lehkomyslně tleskajících holek až k nedostižné femme fatale. Vlídnost a přívětivost však nakonec převáží nad příkrým konstatováním a syrovým škarohlídstvím, jako by autor ve své tvorbě dostával vlastnímu lékařskému povolání. Často do veršů vkládá odkazy na osobnosti a motivy ze světa hudby a umění, vypořádává se s povrchností a přelétavostí přístupu k nim; objevují se motivy beatnické, popartové, zazní zkušenosti z koncertů a večírků.
Láskoviny se ukazují jako dílo velmi současné a sdělné, autor pohlíží na svět s nadhledem a dokáže o něm rozmlouvat nadmíru umně a dovedně.

Petr Andreas

Vzpomínky – John Lennon

Přeložil Jan Brázda

Pragma 2006, 304 s.

Nejsou to vzpomínky Johna Lennona, ale vzpomínky na Lennona. Shromáždila je a v roce 25. výročí Lennonovy násilné smrti (2005) pietně vydala Yoko Ono Lennonová. Nejvíc příspěvků je od Lennonových kolegů z hudební branže (avšak od žádného ze dvou dosud žijících členů skupiny Beatles), novinářů, fotografů a aktivistů různých hnutí. Některé příspěvky jsou stručné a spíše zdvořilostní, jiné rozsáhlejší, s ambicí vystihnout Lennonovu osobnost v její historické jedinečnosti. Takový je například text antropologa Desmonda Morrise, autora i u nás vydané knihy Nahá opice, který v roce 1969 navrhoval a obhajoval v televizní anketě (obdobě „Největšího Čecha“) Lennona jako „muže desetiletí“. Formuloval otázku pro Lennona zřejmě zásadní: „Jak se můžete bouřit proti společnosti, která vás uctívá?“ – Příspěvky jsou řazeny abecedně podle jmen autorů. Každý je ukončen biografickou poznámkou, což z knihy činí svým způsobem
originální lexikon, protože alespoň třetina ze vzpomínajících je v našem kulturním prostředí neznámá. Do poznámky o Klausu Voormannovi se vydavatelům vloudila nepříjemná chyba: Voormannův „přítel a fotograf“ Astrid Kirchherr je, jak křestní jméno napovídá, žena. Chyba je o to nepříjemnější, že fotografka Astrid Kirchherrová je v knize zastoupena vlastní vzpomínkou na Lennona.

František Knopp

Loren L. Coleman

Vlčí krev

Přeložil Zdeněk Uherčík

Triton, 2006. 349 s.

Legenda o Kernovi, známá z příběhů barbara Conana, má všechny rysy přepisu komiksového díla do literární formy: popisnost až těžkopádnou. Colemanův příběh působí, jako by měl autor před sebou sešitovou předlohu a z ní přepisoval svůj příběh do hromotluckých větiček a souvětí; to, co je možné ve zkratce komiksu anebo dynamice počítačové hry, v literární podobě působí až truchlokomicky, jako hybridní představa o literatuře. Za vznikem knihy jako by ani nestál umělecký popud, nejvíce obsahuje ekonomický kalkul bez jakékoliv umělecké ambice. Zčásti připomíná hrůznou fresku, příběh o zbytnělém egu v archaicko-fantastických kulisách podvědomí, ale takový autorův záměr nejspíš nebyl. Tato kniha je součástí tetralogie z conanovského světa, za níž stojí čtyři autoři. Conanovské příběhy jsou však zřejmě o něčem jiném, ne o archetypálních motivech v lidské duši, jak se objevují ve střetu moderní doby s nejstaršími
vrstvami psýché. Conanovští hrdinové by bez obrazového – komiksového a filmového – vzoru zřejmě nemohli existovat, jsou příliš primitivní, než aby jejich myšlenková hnutí obstála v každodenní konkurenci. Pokud je však čtete jako nechtěnou parodii na současnost, zaručeně se budete božsky bavit. Osobně si sotva dokážu čtenáře conanovských příběhů představit – snad nějaký cvičenec v šatně fitnesu?

Vít Kremlička

Alan Grant, Kieron Dwyer

Lobo – Kontrakt na Boga

Crew 2006, 98 s.

Psychopatický Lobo neměl se zabíjením nikdy problémy. Pokud z toho něco měl, tak vždy jen legraci. V posledním sešitě, který u nás právě vyšel, dostane asi nejpraštěnější zakázku ve své dosavadní zabijácké kariéře. Tentokrát je totiž potřeba, aby zabil rovnou toho, který ve své pracovní době rozhoduje o životě a smrti ostatních, tedy samotného Boha, řečeného Bog. Smích mu sice na chvíli ztuhne na rtech, ale už vzápětí ví, že takovouhle výzvu rozhodně nemůže odmítnout. S průpovídkou „tak kde najdu toho pánbíčka, abych mu moh udělat fatální bebíčka“ začne s prací na dalším „klientovi“. Motivací je mu pouze zábava („Bohovražda, to je boží.“). Snaha najímatelů, kteří doufají, že se oprostí od věroučného a zastaralého života pod taktovkou Boga („Chceme továrny, banky, konzumní společnost!“), je Lobovi volná stejně jako samotní zadavatelé práce, které až na výjimky postupně sprovodí ze světa. Kontrakt na Boga je veselé čtení pro všechny, kterým
stejně tak jako Lobovi není nic svaté, a to ani v případě, kdy jde o uříznutí hlavy nejvyššímu a následné vysání jeho mozku brčkem. Nakonec musí největší zabiják univerza bojovat jak s andělskými jednotkami, tak přisluhovači pekla, aby v závěru pěkně po svém zabil nejen rozmazleného fracka, který se ukáže být Bohem, ale i jeho bratra, jenž je pro změnu vládcem pekla. Uvidíme, kdo přijde na řadu příště.

Lukáš Rychetský

Návrat do života pod praporem smrti

Na životě je ze všeho nejzávažnější smrt,

ale ani ta není tak závažná.

Arto Paasilinna: Autobus sebevrahů

Ačkoli žijeme v době moderních komunikačních prostředků, zdánlivě usnadňujících vzájemné kontakty a propojujících nejvzdálenější místa na světě, mnozí lidé se navzdory těmto vymoženostem – nebo paradoxně kvůli nim – ocitají ve stále větší izolaci a postrádají to nejprostší a nejdůležitější – přátelství, lidské teplo a porozumění. Právě Finsko, země nejvyspělejších technologií, je zároveň zemí s nejvyšším počtem sebevražd a „sebevražedná“ finská nátura a trudnomyslnost se v románu Autobus sebevrahů stává hlavním terčem typického humoru Arta Paasilinny.

Děj románu je prostý; skupina finských sebevrahů se pod vedením poručíka Hermaniho Kemppainena a zbankrotovaného ředitele Onniho Rellonena vydá luxusním autobusem vstříc hromadné sebevraždě. Příběh začíná na svatojánský večer, kdy se Rellonen po vyhlášení konkursu rozhodne v opuštěném seníku skoncovat se životem a natrefí tam na dalšího téměř oběšeného nešťastníka Kemppainena, jehož v poslední chvíli odřízne a zachrání mu tak život. Oba se rozhodnou sebevraždu odložit a odjedou na Rellonenovu chatu. Muži se začnou svěřovat se svými osudy a spřátelí se, přičemž dostanou neobvyklý nápad – spojit se s potenciálními sebevrahy z celého Finska. Na jejich inzerát přijde šokující množství odpovědí, a jelikož oba pociťují určitou odpovědnost za lavinu dopisů a příběhů, kterou svým inzerátem dali do pohybu, rozhodnou se pozvat všechny na seminář sebevrahů do Helsinek a pokusit se najít nějaké řešení. Touha po sounáležitosti
přivede nejzarytější účastníky semináře k velmi bizarní myšlence společné sebevraždy. Za tímto účelem obětuje autodopravce Korpela luxusní autobus, jímž sebevrazi projíždějí po celé zemi a nabírají další nešťastníky, a nakonec pokračují dále do norského Nordkappu, z něhož se hodlají zřítit i s autobusem do moře. V poslední chvíli však mnozí zmáčknou nouzovou brzdu a sebevraždu odloží – rozhodnou se pro cestu do Švýcarska, kde se chtějí zřítit s autobusem do propasti – čímž začíná druhý díl knihy.

Na rozdíl od prvního dílu, končícího nepovedenou nebo lépe řečeno „odloženou“ skupinovou sebevraždou, je druhý díl – v duchu optimističtěji laděného citátu „Se smrtí je možné si zahrávat. Ale se životem ne. Buď pochválen život!“ – plný lidské vřelosti a přátelství zašifrovaného do humorné černé grotesky. Při cestě napříč Evropou spolu sebevrazi začnou komunikovat a sdílet své problémy – a výsledkem této „skupinové terapie“ je pochopení a účast, kterýžto luxus většina sebevrahů nikdy předtím nezažila a díky němuž se jim navrací chuť do života (koneckonců mnohé z nich přivedly k myšlence skoncovat se životem právě nepochopení a osamělost). Navzdory pochmurnému cíli tedy sebevražedné turné není nikterak skličující.

Zdánlivě naivní přímočarý děj připomíná nejspíš pohádku pro dospělé s relativně šťastným koncem – fakt, že se odehrává v reálném čase a v reálném prostředí, podtrhává pravděpodobnost osudů jednotlivých postav, na druhé straně kontrast s poněkud morbidním cílem cesty ho posouvá do humorné roviny.

Vedlejší postavy sebevrahů v prvním díle knihy svými příběhy demonstrují nejpalčivější problémy současnosti – konkursy, domácí násilí, osamělost, tabuizaci sebevraždy a duševních poruch. Zploštělý a jednostranný pohled na tyto otázky ztělesňuje detektiv Rankkala, právník, správce konkursní podstaty. Autor se zde dotýká i politických a společenských negativních jevů – sektářských hromadných sebevražd, od kterých se naši sebevrazi „distancují“ z hlediska estetického („pohled na hnijící mrtvoly je nedůstojný a odporný“), stalinismu, hnutí skinheads, kožešinových farem, pokrytectví posuzující hodnotu člověka podle společenského postavení. Stejně jako v předchozích románech ani zde není nouze o absurdní situace a obrazy – pokus o sebevraždu v garáži jemenského diplomata, tanga ušitá z norkové kožešiny, hra v karty o lidské duše…

Pozoruhodná je také postava „kazismutka“ Sorjonena – jediného účastníka jízdy smrti, který nemá v úmyslu se zabít a který svým optimistickým líčením finské krajiny a jejích krás, saunování a místních pokrmů nastavuje zrcadlo chmurným příběhům odhodlaných sebevrahů a ukazuje domov a obyčejné každodenní štěstí z pohledu nepokrouceného smutkem a depresí. Sorjonenovy monology se liší i stylově – jedná se o lyrické pasáže, silně kontrastující s jednoduchostí jinak běžného autorova jazyka.

Přes nepříliš optimistický název přináší román obecně platné povzbudivé poselství, že i z té nejčernější samoty obvykle existuje cesta ven, že vždy máme více variant, jak se svým životem naložit, a že je užitečné nahlédnout vlastní problémy z jiné perspektivy. Společná jízda tak spíše než cestu za smrtí připomíná psychoterapeutický zájezd, během něhož si většina původních odhodlaných sebevrahů najde někoho blízkého a cesta autobusem smrti se tak vlastně stává návratem do života. Koneckonců sám autor tvrdí, že po vydání knihy dostal obrovské množství děkovných dopisů a počet sebevražd ve Finsku prý klesl z 1500 na „pouhých“ 1000, takže by zasloužil 500 medailí za záchranu života…

Jak vidno, Paasilinnovo antidepresivum umně obalené černým humorem může být v mnoha případech účinnější než běžně používaná psychofarmaka.

Autorka je překladatelka ze severských jazyků.

Nejsem stroj na odpovědi

Od prvního vydání knihy Michela Houellebecqa Rozšíření bitevního pole (1994; česky Mladá fronta 2004) uplynulo dvanáct let. Doba dostatečně dlouhá na to, aby prověřila životaschopnost díla i jeho autora. Už v tomto románu najdeme témata, která ho neopustila po celou dobu až k prozatím poslednímu románu Možnost ostrova ( 2005; český překlad připravuje Odeon): život jedince ve společnosti zaměřené výhradně na výkon, tržní hodnota mezilidských vztahů, sexuální svoboda, stárnutí, zánik rodiny, iluze věčného mládí…

Houellebecqa v panujícím systému zajímá v první řadě modus vivendi těch, kteří nejsou schopni či ochotni nárokům společnosti dostát. Sleduje, jaké další možnosti se jim v tomto systému nabízejí. Jeho sociologizující styl může být pro jednoho povrchní, pro druhého zbytečně krutý. Ne nadarmo se dočkaly jeho romány přívlastků jako nihilistické, mizogynní, rasistické, depresivní, machistické… Pocházejí patrně od těch, kteří hledají v literatuře „návody k použití“ tohoto světa a spisovatele pak mají za někoho, kdo jim svět předá v pochopitelné a lehce stravitelné formě.

Všechny uvedené výpady ztrácejí smysl, jestliže začneme hledat, kde začíná Houellebecqův pohled na svět. Zjednodušeně řečeno, byli jsme sem uvrženi a po dětství, jediném smysluplném, leč krátkém období, nastává nekonečná pouť vlastní existencí, jejíž smysl nikdy nenajdeme: „Popravdě řečeno vás však nemůže nic zachránit před stále častějšími chvílemi, kdy vás pocity naprosté samoty, univerzální prázdnoty a tušení bolestného a definitivního krachu vaší existence vrhají do stavu skutečného utrpení. A přitom se vám stále nechce umřít.“ (Rozšíření bitevního pole, s. 12) Co tedy dělat? Hlavně neočekávat zlepšení: „Lidé se mylně domnívají, že dříve či později se přece něco musí stát. To je hluboký omyl. Život může být docela dobře zároveň krátký i prázdný.“ Závěr, k jakému zhusta dochází, je neradostný: máte-li v sobě alespoň kousek soucitu, nemůžete být šťastní.

K vrcholnému splynutí nedojde;

cíl života je minut.

Rozšíření bitevního pole

Mechanismus nevyhnutelné frustrace je základním půdorysem dvou jeho románů: Rozšíření bitevního pole a Elementární částice. V obou jsou středem příběhu dvě mužské postavy s protikladným přístupem k „boji“. Jedna už od počátku záměrně vyklidila pole, druhá se vyznačuje nezměrným úsilím na něm uspět.

V románu Rozšíření bitevního pole je vypravěčem třicetiletý programátor, jemuž tvoří snaživý protějšek Tisserand, kolega z prosperující firmy. Vypravěčovu optiku, kterou nahlíží nemilosrdně na svět, vnímáme jako nezdravě vyostřenou pouze do chvíle, kdy se setkává s Tisserandem nad společným úkolem. Sledujeme-li Tisserandovu neutuchající a zároveň bezvýslednou snahu uspět, zalíbit se a být milován, nacházíme plné pochopení pro vypravěčovo chování. Schopností a odvahou přiznat si, že svět, ve kterém se ocitl, nemá rád a odmítá s ním uzavřít jakoukoliv dohodu, zde morálně převyšuje pinožícího se Tisseranda s jeho téměř idiotskou snahou svět milovat. „Zvláštní, teď se zdá, jako by slunce opět zrudlo. Ale je mi to těžce jedno; na nebi by mohlo být pět nebo šest rudých sluncí a směr mých úvah by to v ničem neovlivnilo. Nemám tenhle svět rád. Nic naplat, nemám ho rád. Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se
mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití.“ (s. 77)

Právo otevřeně nenávidět svět je jedním ze základních kamenů Houellebecqovy tvorby. S jeho tezovitou formulací se setkáváme už v díle Zůstat naživu (1991), jakémsi morálním manuálu pro začínající či neuznané spisovatele, viz tato A2, s. 1, 16–17. Houellebecq
je jeden z mnoha současných autorů, kteří ve svých textech podrobují svět kritickým soudům. Málokterý to ale umí vyslovit tak zřetelně.

Podobně protikladnou dvojici jako vypravěč/Tisserand tvoří v druhém románu Elementární částice nevlastní bratři Bruno a Michel. Bruna, typ živočišného muže, neukojitelného konzumenta na všech frontách, můžeme sledovat vedle Michela, vědce, indiferentního ke společnosti. Jejich matka je v dětství postupně opustila a oni se setkávají až v dospělosti. Pokud v románu Rozšíření bitevního pole protagonisté řešili svoji (ne)schopnost v partnerských vztazích, zde – jakoby trochu zestárlí s autorem – se potýkají s problémem otcovské lásky a vůbec smyslem existence mužského pohlaví. Zatímco bezdětný Michel dochází k přesvědčení, že muži nejenom nenávratně ztratili svou roli a jsou zodpovědní za současný (bezútěšný) stav světa, ale jejich existence je zhola zbytečná, Bruno vrací syna exmanželce s obrovskou úlevou, kterou důkladně zapíjí anýzovým likérem. Michelovy názory a úvahy jsou podpořeny jeho
profesním zaměřením biologa, Brunovy zase neblahými životními zkušenostmi.

Důvod, proč každý román rozdělí Houellebecqovy čtenáře do protichůdných táborů, by mohl být i ten, že otevírá tabuizovaná témata ve společnosti, která se už léta tváří, že žádná nemá. Dva příklady z mnoha: děti a stárnutí. První je jakýmsi průkazným smyslem života všech po třicítce, vstupenkou, bez níž je člověk handicapován, druhé se stalo v dnešní vizuálně přepjaté době neprodejným artiklem, přívažkem, se kterým je společenskou povinností bojovat všemi dostupnými prostředky.

V románu Elementární částice se stávají dospívající děti zrůdami, parazitujícími na svých rodičích. Hrůznost tohoto stavu spočívá ale v tom, že tak o nich smýšlejí jejich rodiče: „Budu muset poslat prachy synovi,“ řekla. „Pohrdá mnou, ale budu ho muset ještě několik let snášet. (…) Kdyby se zabil na motorce, bylo by to těžké, ale myslím, že bych se cítila svobodnější.“ A Bruno, její přítel, v úvahách nad svým potomkem korunuje: „Dítě je past, co se obrátila proti jejímu strůjci, je to nepřítel, o kterého se musíme nepřetržitě starat, a který nás přežije.“

Život začíná v padesáti, pravda;

akorát že ve čtyřiceti končí.

Možnost ostrova

Houellebecqovi odpůrci tvrdí, že je nehumánní, když popisuje těla stárnoucích žen z hlediska jejich sexuální atraktivity. Bezesporu to umí šokujícím způsobem, který nespočívá v přesvědčivém psychologickém podání, ale v jednoduchém a přímočarém popisu. Tedy ne že by byl v tomhle ojedinělý (připomeňme Philippa Djiana a jeho román Za rozcestím), ale opravdu nedává stárnoucím ani pramalou naději. Nadto Houellebecq nečiní oběťmi tohoto problému pouze ženy, jak ukazuje v románu Možnost ostrova na postavě Daniela 1, padesátníka zamilovaného do mladé dívky: „V moderním světě mohl být člověk swinger, bi nebo transsexuál, zoofil, SM, bylo ale zakázané, aby byl starý.“

Osobnost Michela Houellebecqa je spojením úspěšného spisovatele a rozporuplného muže. Jeho život je především osobním bojem (drogová závislost, rozvod, psychiatrie, alkoholismus), jeho romány ho vynesly na mediální výsluní (i když pro samotného Houellebecqa spíše do mediálního pekla), o kterém si většina spisovatelů může nechat jen zdát. Houellebecq nikdy netrpěl snahou se veřejnosti zalíbit, ve většině rozhovorů je svým jedinečným způsobem nesnesitelný. Snadno se potom novinářům sbírají jeho perly typu: islám je „nejpitomější náboženství“ nebo „Mám rád Stalina“ či „Myslím si, že historie dá Georgesi Marchaisovi za pravdu“… Je stejně otevřený, přímý a nemilosrdný, jako jsou jeho romány, a to i v takových otázkách, jako je komunismus, feminismus, homosexualita. Je zároveň těžké brát jeho výroky vážně, když je potom smete všechny ze stolu: „Snažím se neříkat jen tak ledasco, může se mi ovšem stát, že má reakce je politováníhodně podrážděná.
Když se vám prostě nějaká otázka nelíbí, připadá vám nevhodná, pak je legitimní lhát, protiřečit si, pokusit se vyvést tazatele z míry atd. Nejsem stroj na odpovědi.“

V každém případě je to osobnost, jež vzbuzuje úctu. Po více než dvaceti letech působení na veřejnosti a v literatuře neztratil tvář pobouřeného muže, který nepíše, aby kázal, natož aby se proslavil, ale proto, že je to jediná ventilace jeho existenciálního utrpení.

Pokud při čtení jeho knih klesnete na dno svých morálních sil, odrazte se od Houellebecqovy premisy: „Nebojte se štěstí; neexistuje.“ (Zůstat naživu)

Autorka je romanistka.

Nenaplněná ambice

Celková koncepce knihy Jiřího Flajšara, jejímž těžištěm jsou dějiny anglicky psané poezie v USA po roce 1945, je nezřetelná. I od informativní literárněhistorické příručky v duchu „historicko-biografického, formalistického a strukturalistického přístupu“ (s. 7) lze očekávat jednotící princip, ať už explicitně formulovaný, či jen přirozeně vyplývající z autorského pohledu; ten zde však chybí. Autorovo vidění poezie i jejího vývoje je proměnlivé, ač jsou v něm zřetelné tendence, které bohužel nezapřou vzdělání, jímž jsme prošli. Pojetí poezie jako „citlivého barometru společenských a kulturních změn“ (s. 66) i sklon vidět její dějiny jako střetání zkostnatělé tradice s „čerstvými závany“ novátorských hnutí nepříjemně připomene marxistické učebnice. Členění do částí a kapitol působí značně nahodile: po téměř slovníkově stručném shrnutí dějin americké poezie od počátků do roku 1945 následuje část věnovaná poválečné poezii,
která je členěna do kapitol podle směrů definovaných na základě velmi rozmanitých kritérií.

V další části, zaměřené na multikulturní aspekt americké poezie, jsou básníci řazeni do kapitol podle etnické příslušnosti (autor se o spornosti takového dělení zmiňuje, přičemž argumenty pro jeho použití zní jen zpola přesvědčivě). Krátká poslední část nese upřímný název Jinam nezařazené fenomény v anglofonní severoamerické poezii a její arbitrární členění i obsah jsou do očí bijící: skládá se z kapitoly o poezii amerického předměstí, kapitoly věnované „automobilové lyrice“ (tedy básním, jejichž tématem je jízda autem), kapitoly o poezii svědectví (básně o 11. září a proti válce v Iráku) a kapitoly nazvané Hlavní proud v současné americké poezii, kam jsou zařazeni nahodile vybraní tři básníci narození ve 40.–60. letech, již mají představovat onen blíže nedefinovaný „hlavní proud“.

Autor zcela bez pomoci

Každá přehledová příručka bude vždy výběrová a neúplná a u díla o současné literatuře to platí dvojnásob; i tak je nepřítomnost některých jmen zarážející – jako příklad uveďme Jorie Grahamovou či Louise Glückovou (které u nás navíc nejsou díky časopiseckým překladům zcela neznámé). To, co v knize chybí, však zdaleka není tak problematické jako to, co v ní najdeme.

Jedním z výrazných nedostatků je fakt, že text podle všeho neprošel redakcí. V tiráži není uveden odpovědný redaktor a jazyková úroveň nasvědčuje tomu, že skutečně žádný nebyl. Kromě množství překlepů, chybějících písmen i slov, chyb v interpunkci, v psaní velkých písmen („latinská Amerika“) a vlastních jmen („Baudellaire“) se nápadně často objevují i gramatické nedostatky (např. opakované používání tvarů ženského rodu místo neutra v plurálu, „hnutí se staly“, či skloňování podstatného jména „syntax“ jako maskulina), četné neobratnosti syntaktické (vyšinutí z větné vazby, pleonastické či chybné užívání spojek apod.) i stylistické (hovorové formulace: „Creeleyho parketou byl naopak lyrický minimalismus“, s. 62, „Sandburg […] psal také slušnou imagistickou poezii“, s. 25, nadužívání nestandardních novotvarů – „volnoveršová poezie“). Místy je patrný vliv angličtiny („krystalicky průzračný styl“), autor ve velké míře používá
anglismy („expatriotský“, „mainstreamový“), jež zejména v některých kontextech působí nepatřičně. K lapsům, které mohla odstranit kvalitní redakce, patří také například nepřesný název díla Simone de Beauvoirové Druhé pohlaví, jež autor uvádí jako Jiné pohlaví (vnucuje se znepokojivá otázka, jaké „jiné“ pohlaví je asi míněno?), či překlad amerického hesla E pluribus unum jako „z jediného mnohé“ (latinské sousloví má význam přesně opačný), který vyvolává poněkud netradiční představu tavicího kotle americké kultury.

Pořádné mezery na konci veršů

Závažnějším problémem jsou omyly terminologické, které svědčí o tom, že autor neovládá například základní versologické pojmy – např.: formalistická poezie využívá „zejména jambického pentametru, případně dalších […] veršů jako tetrametr a blankvers“, s. 39 (blankvers není nic jiného než jambický pentametr); poezie „využívající spíše přesahů než cézury na konci jednotlivých řádek“, s. 66 (cézura z definice nemůže být na konci verše).

Uvedené nepřesnosti patří z valné části k těm, které se „mohou stát každému“, nikoli však v takové míře, a především ne v knize, která chce být profesionální odbornou publikací. Bohužel i další rysy díla jeho odbornou úroveň zpochybňují. Závěrečná bibliografie (která mísí primární a sekundární literaturu) je sice obsáhlá, leč veskrze nahodilá a v podstatě nepoužitelná pro cokoli jiného než informaci o tom, k jakým textům měl autor přístup. Zarazí nejen přítomnost populárně naučných publikací, ale i to, že sám autor je zde zastoupen šestnácti tituly, z nichž část tvoří recenze.

Problematický je také způsob citování: nejenže jsou poznámky pod čarou místy nekonzistentní a jsou v nich chyby (včetně kolísání názvů děl), ale autor v řadě případů necituje primární texty z původních básnických sbírek či sebraného díla, nýbrž z antologií, či je dokonce přebírá ze sekundární literatury, což je postup, k němuž se v odborném díle snad lze výjimečně uchýlit, ne ho však používat běžně.

Vycházkové básně, vycházkové dějiny

Jednotlivé kapitoly práce přinášejí informativní přehled autorů a děl, značně simplifikující charakteristiky směrů a stylů (např.: formalismus využívá „tradičního metra […] a obvykle rýmového schématu, to vše na úkor obsahové složky básně, která zůstává v podřízeném postavení vůči formě“, s. 39), vágní definice („vycházková báseň je zpravidla lyrickou kompozicí s různou mírou formálnosti a velkým emocionálním rozsahem – od štěstí a radosti po zoufalství a osamělost“, s. 291). Neinspirované popisy poezie jednotlivých básníků jsou plné klišé a plytkých formulací (Robert Frost je „básníkem sužovaného nitra a brutality přírodních i lidských jevů“, s. 27, za poezií Sylvie Plathové „se skrývalo bolestí a pochybami zmítané nitro navenek úspěšné ženy“, s. 99). Kombinace novinářských frází a odborné terminologie působí místy až komicky, navíc někdy nedává smysl: „autorka ojedinělé metafyzické i přírodní lyriky,
jejíž osudový tón dohání básnický subjekt až za hranici šílenství“ (s. 100) – tón lyriky může k šílenství dohnat snad čtenáře, rozhodně ne básnický subjekt téže lyriky. Místy se objevují jednotlivé nepřesné či neúplné informace (např. uvedení zpěvačky Jewel do souvislosti se slam poetry), hlavní problém však zůstává v celkové koncepční, formulační i interpretační neurčitosti, někdy hraničící s bezobsažností.

Není sporu o tom, že čtenář se zájmem o americkou poezii najde v knize jména u nás často neznámých básníků a dozví se základní informace o hlavních směrech a tendencích. Autor možná měl raději zvolit formu slovníku, čímž by se vyhnul problémům s koncepcí a členěním. Projekt literárních dějin však vyžaduje profesionálnější a pečlivější zpracování. Českých příruček o americké literatuře poválečného období není mnoho, poezii dosud nebyla věnována monografie žádná. Dějiny americké poezie Jiřího Flajšara jsou tak dílem jistě vítaným a mohly být i velmi záslužným. Bohužel realizace tohoto ambiciózního, grantem podpořeného projektu jeho potenciál nenaplňuje a přes určitý nezpochybnitelný informační přínos je kniha zklamáním.

Autorka je anglistka.

odjinud

Na výstavu o Třech legendách o krucifixu Julia Zeyera pozvala do Malé síně Památníku národního písemnictví v Praze Milena Nyklová v Knižních novinkách č. 20/2006.

Báseň Fráni Šrámka Splav analyzoval a porovnal s básněmi Karla Tomana Píseň (ze sbírky Torzo života) a Otokara Březiny Příroda (ze sbírky Větry od pólů) Zdeněk Mathauser v studii Tropus v ohnisku významu tvaru a hodnoty. Vyšla v 22. svazku sborníku O interpretácii umeleckého textu (Nitra 2001).

Karla Čapka oslovil u příležitosti státního svátku 28. října 2006 a senátních voleb Pavel Šrut ve fejetonu v příloze Práva Salon č. 490.

Památku básníka a kritika Ervína Taussiga (1887–1914), příslušníka čapkovské generace a jednu z prvních obětí první světové války, připomněl medailonem v Psím vínu č. 37/38 František Všetička.

Medailon Emila Utitze (1883–1956) od Marie Bahenské v Akademickém bulletinu č. 10/2006 napověděl, že od smrti tohoto významného estetika a básníka, rodáka z Roztok u Prahy, uplynulo 2. 11. t. r. šedesát let.

Na to, že dosud nemáme monografii ani o Pavlu Tigridovi, ani o Svědectví, upozornil v článku k 50. výročí vzniku časopisu – první číslo vyšlo, akcelerováno „maďarskými událostmi“, v listopadu 1956, poslední, 93., na konci roku 1992 – Petr Zídek v Lidových novinách 21. 10. 2006.

Jak proběhlo odhalení pamětní desky Janu Zábranovi na rodném domě v Herálci u Humpolce 5. 8. t. r. za účasti Marie Zábranové, editora Jana Šulce a básníka Norberta Holuba, podrobně popsala Soňa Pokorná v Rozrazilu č. 7/2006.

Rozbor hry Josefa Topola Jejich den, všímající si i Srpnové neděleFrantiška Hrubína a Majitelů klíčů Milana Kundery, je jedním ze tří dosud nepublikovaných textů literárního historika a textologa Mojmíra Otruby (1923–2003), otištěných Janem Šulcem v Souvislostech č. 3/2006 jako příslib chystaného obsáhlého výboru z Otrubova díla.

Autora čtyř v exilu vydaných básnických sbírekOtakara Štorcha, žijícího od roku 1967 ve Švédsku, představil v Českých listech č. 10/2006 Stanislav Brouček.

Uspokojení z toho, že zrcadlová antologie originálních a do češtiny přeložených písňových textů Boba Dylana Lyrics / Texty 1962–2001 vyšla v evangelickém nakladatelství Kalich (2005), vyjádřil v recenzi v Aluzi č. 1/2006 Martin Humpál. (V Dylanově díle se totiž vyskytuje obrovské množství biblických citátů a aluzí, kterých si nemusí každý překladatel být vědom, a redaktor [Michal Plzák], zdá se, dobře pohlídal i tyto prvky…)

František Knopp

Francie

Bez přehánění se dá říci, že ve francouzské filosofii se po celé dvacáté století pravidelně objevovali autoři, kteří dokázali podstatným způsobem osvětlit problémy a zodpovědět otázky, jež ve své době hýbaly světovým intelektuálním míněním. Kolem roku 1900 to byl Henri Bergson, těsně po válce J. P. Sartre, jehož práce zahájily zlatý věk existencialismu, a v šedesátých letech potom Roland Barthes, Jacques Lacan a Michel Foucault, plejáda strukturalistů, kteří navázali na meziválečné dílo Clauda Lévi-Strausse. K poslední francouzské filosofické škole, která dobyla nejprve USA (kde také získala přízvisko French Theory) a později se stala známou a módní po celém světě, patří myslitelé Gilles Deleuze, Félix Guattari, Michel Foucault, Jacques Derrida, Jean-François Lyotard, Jean Baudrillard, Jacques Lacan a Julia Kristevová. Dnes se zdá, že Francie své filosofy spíše horko těžko hledá. Svědčí o tom i poslední vydání Le Magazine
littéraire (č. 457), v němž je uvedena práce třiceti prakticky neznámých myslitelů, kteří „se věnují filosofii v tom nejširším slova smyslu, tedy v rámci nejrůznějších oborů, od etnologie po estetiku, a kteří svou prací přispívají k pochopení našeho XXI. století“. Při četbě do značné míry odtažitých teorií, které vznikají v laboratorním prostředí francouzských univerzit, se člověk neubrání myšlence, že to nejzajímavější ve francouzském myšlení se rodí již tradičně spíše na okraji samotných odborných disciplín, na pomezí literatury, esejistiky a práce novinářské. Stačí připomenout váhu a dopad, jaký mělo na francouzské i světové myšlení dílo Alberta Camuse či Raymonda Arona. Je proto trochu s podivem, že mimo kánon dnešní francouzské filosofie se ocitli tak významní autoři jako Alain Finkielkraut, Alain Besançon či Yves Bonnefoy, jejichž dílo sice nelze označit jako v pravém slova smyslu filosofické, nicméně k problémům dnešní doby toho říká
více než dost.

Jan Machonin

Velká Británie

Bylo by asi překvapivé, kdyby britský tisk nevěnoval tento týden zvýšenou pozornost jedné z nejvýznamnějších kulturních akcí pořádaných na území Spojeného království, konkrétně BFI Londýnskému filmovému festivalu. Podrobné zpravodajství přinášejí, jak je již zvykem, The Times, které se také na jeho pořádání podílejí. Festival založila v roce 1957 hrstka nadšenců. Z původních 15 projekcí se za 50 let svého konání festival rozrostl do dnešní podoby, kdy bylo během sedmi dnů divákům představeno 182 celovečerních a 131 krátkých filmů ze 48 zemí světa. Festival je koncipován jako nesoutěžní, je jakýmsi „festivalem festivalů“, který seznamuje britskou veřejnost s tím nejlepším, co se během roku objevilo na jiných světových akcích. Letošní jubilejní ročník byl zakončen slavnostní premiérou posledního snímku Alejandra Gonzálese Ińarritua Babel, jenž má uzavřít režisérovu trilogii, započatou filmy Amores Perros a 21 Gramů. Ińarritu se v něm vrací
k osvědčeným tématům: vztahu mezi rodiči a dětmi, samotě a narušeným mezilidským vztahům obecně. Hlavní úlohy tentokráte svěřil nehispánským hercům, hollywoodským hvězdám Bradu Pittovi a Cate Blanchettové.

USA

Těžko by se našlo na světě významnější periodikum, jež by přešlo bez povšimnutí úmrtí jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století, Williama Styrona. Tento držitel Pulitzerovy ceny a především světoznámý autor zemřel ve středu 1. listopadu 2006 v nemocnici v Martha‘s Vineyard ve věku 81 let na zápal plic. Literární kritička Michiko Kakutani se na stránkách The New York Times zamýšlí nad Styronovou kariérou a jeho literárním odkazem. Ve svém nekrologu vyzdvihuje především Styronovu odlišnost: na rozdíl od vrstevníků, kteří se ve svých dílech zabývali analýzami maloměstského amerického života či se „nimrali“ v psychice svých hrdinů, se Styron vydal cestou silných historických témat: otroctví, jako například v románu Doznání Nata Turnera (1967), či nacismu – román Sofiina volba (1979) –, jejichž prostřednictvím se zabýval otázkami viny, trestu, spásy či zločinu.

Markéta Musilová

Zůstat naživu – metoda

Nejdřív utrpení

Vesmír křičí. Beton vypovídá o prudkosti, s jakou z něj vytloukli zeď. Beton křičí. Tráva sténá pod zuby zvířete. A člověk? Co řekneme o člověku?

Svět je rozvinutým utrpením. Původ má v uzlu utrpení. Každá existence je rozpínáním, a také drcením. Každá věc trpí, dokud není. Nicota se chvěje bolestí, až dosáhne bytí v odporném vyvrcholení.

Bytosti se rozrůzňují a komplikují, aniž ztrácejí z prvotní podstaty. Od určité úrovně vědomí dochází k výkřiku. Z něho je odvozena poezie. I artikulovaná řeč.

Prvním poetickým krokem je vrátit se k původu. Tedy k utrpení.

Druhy utrpení jsou důležité; nejsou tím hlavním. Každé utrpení je dobré; každé utrpení je užitečné; každé utrpení nese ovoce; každé utrpení je světem.

Henrimu je rok. Leží na zemi v podělaných plenách; ječí. Jeho matka přechází sem a tam po místnosti, její podpatky klapou na dlažbě; hledá podprsenku a sukni. Spěchá, aby stihla večerní schůzku. Ta malá věc pokrytá výkaly, co se zmítá na dlaždičkách, ji vytáčí. I ona začíná křičet. Henri řve ostošest. Matka odchází.

Henri má výborně nakročeno ke kariéře básníka.

Markovi je deset. Jeho otec právě umírá na rakovinu v nemocnici. Ta hromada starých přístrojů s trubičkami v krku a kapačkami je jeho otec. Žije jen jeho pohled; zračí se v něm utrpení a strach. I Marek trpí. Také se bojí. Má otce rád. A zároveň si začíná přát, aby táta umřel, a on za to mohl cítit zodpovědnost.

Marek bude muset pracovat. Bude v sobě muset rozvinout ono tak zvláštní a plodné utrpení: Nejsvatější Provinilost.

Michalovi je patnáct. Žádná dívka ho dosud nepolíbila. Chtěl by tancovat se Sylvií; jenže Sylvie tančí s Patrikem a očividně se jí to líbí. Je ztuhlý; hudba proniká až na dno jeho nitra. Je to nádherný, nadpřirozeně krásný slowfox. Nevěděl, že je možné tolik trpět. Až do té chvíle bylo jeho dětství šťastné.

Michal nikdy nezapomene na kontrast mezi utrpením, které mu svíralo srdce, a zdrcující krásou hudby. Jeho citlivost se právě utváří.

Skládá-li se svět z utrpení, pak protože je v první řadě svobodný. Utrpení je nutným důsledkem volné soutěže mezi jednotlivými stranami systému. To musíte vědět, a říkat to.

Nebude vám dopřáno přeměnit utrpení na cíl. Utrpení je, a nemůže se proto stát cílem.

Když nám život uštědřuje rány, střídá brutalitu a záludnost. Znejte tyto dvě formy. Naučte se s nimi zacházet. Všechno se o nich naučte. Odlišujte, co je odděluje, a co je spojuje. Odstraníte tím mnoho protikladů. Vaše slovo získá na síle a záběru.

Vzhledem k povaze moderní doby se už láska nemůže projevit; ideál lásky však zůstal neoslaben. Protože jako každý ideál leží zcela mimo čas, nemůže být oslaben, ani zmizet.

Zvlášť křiklavý nesoulad mezi ideálem a skutečností, který z toho vyplývá, je zvlášť bohatým zdrojem útrap.

Léta dospívání jsou důležitá. Jakmile si vytvoříte dostatečně ideální, dostatečně ušlechtilý a dokonalý koncept lásky, jste v háji. Od té chvíle už vám nic nebude dost.

Nemáte-li ženu (kvůli plachosti, ošklivosti nebo z jiného důvodu), čtěte ženské časopisy. Poznáte útrapy takřka stejné.

Jít až na dno propasti, kde chybí láska. Pěstovat k sobě nenávist. Nenávist k sobě, pohrdání ostatními. Nenávist k ostatním, pohrdání sebou. Vše smíchat. Provést syntézu. Ve víru života být vždy poraženým. Vesmír brát jako diskotéku. Vršit frustrace ve velkém. Naučit se, jak se stát básníkem, znamená odnaučit se žít.

Milujte svou minulost, nebo ji nenáviďte; ale neztrácejte ji z dohledu. Musíte sám sebe dokonale poznat. Vaše nejhlubší já se pak odpoutá, vypluje vstříc slunci; a vaše tělo zůstane na místě; nadmuté, oteklé, podrážděné; zralé na nové útrapy.

Život je řadou destrukčních zkoušek. Projít těmi prvními, propadnout u posledních. Život prohrát, ale jen těsně. A trpět, stále trpět. Musíte se naučit vnímat bolest všemi póry. Každý zlomek vesmíru nechť pro vás představuje osobní ránu. Přesto musíte zůstat naživu – aspoň po určitý čas.

Plachost není opovrženíhodná. Bývala považována za jediný pramen vnitřního bohatství; něco na tom je. Právě ve chvíli, kdy se vůle oddělí od činu, totiž začne docházet k zajímavým myšlenkovým jevům. Člověk, u nějž k tomuto oddělení nedochází, zůstává na úrovni zvířete. Plachost je pro básníka výborným odrazovým můstkem.

Vypěstujte v sobě k životu hluboké rozhořčení. Žádná opravdová umělecká tvorba se bez tohoto rozhořčení neobejde.

Někdy vám, pravda, bude život připadat jen jako nemístná zkušenost. Rozhořčení však musí zůstat blízko, na dosah – i když se rozhodnete je nevyjádřit.

A vždy se vracejte ke zdroji, jímž je utrpení.

Až u ostatních vyvoláte směs zděšeného soucitu a pohrdání, budete vědět, že jste na správné cestě. Budete moci začít psát.

Artikulovat

Síla se stává pohybem, jakmile vstoupí v činnost a rozvine se v čase.

Pokud nedokážete své utrpení artikulovat v jasně definované struktuře, jste vyřízený. Utrpení vás sežere zaživa, ještě než cokoliv napíšete.

Struktura je jediným prostředkem, jak uniknout sebevraždě. A sebevražda nic neřeší. Představte si, že by se Baudelairovi jeho pokus o sebevraždu ve čtyřiadvaceti podařil.

Věřte struktuře. Věřte staré metrice. Versifikace je mocným nástrojem k uvolnění vnitřního života.

Nemějte pocit, že musíte vymyslet novou formu. Nové formy jsou vzácné. Jedna za sto let je už úspěch. A nevymysleli je nutně největší básníci. Poezie není prací s jazykem; ne hlavně. Slova jsou odpovědností celé společnosti.

Většina nových forem nevzniká z ničeho, nýbrž pomalým odvozováním od formy starší. Nástroj se postupně přizpůsobuje; dochází lehkých změn; novost plynoucí z jejich souběžného účinku se obvykle projeví až na konec, po napsání díla. Je to zcela srovnatelné s evolucí druhů.

Ze začátku budete vydávat neartikulované výkřiky. A budete často v pokušení se k nim vrátit. To je normální. Poezie ve skutečnosti těsně předchází artikulované řeči.

Pokaždé, když tu potřebu pocítíte, ponořte se zpět do neartikulovaných výkřiků. Jsou pramenem mládí. Ovšem nezapomeňte: pokud z něj nedokážete aspoň čas od času vystoupit, zemřete. Lidský organismus má své hranice.

Na vrcholu utrpení už nebudete moci psát. Můžete to přesto zkusit, pokud se na to cítíte. Výsledek bude pravděpodobně špatný; pravděpodobně, ne určitě.

Nikdy nepracujte. Psát básně není práce; je to zátěž.

Bude-li pro vás použití určité formy (například alexandrínu) namáhavé, vzdejte se jí. Taková námaha se nikdy nevyplácí.

Něco jiného je celková, trvalá námaha, umožňující únik z apatie. Ta je nezbytná.

Pokud jde o formu, neváhejte si protiřečit. Odbočujte, měňte směr, kolikrát bude třeba. Příliš se nesnažte mít celistvou osobnost; tato osobnost existuje, ať chcete, nebo ne.

Neodmítejte nic, co vám může přinést trochu rovnováhy. Štěstí stejně není pro vás; o tom je rozhodnuto, už velmi dlouho. Máte–li však možnost zmocnit se některého z jeho pozlátek, udělejte to. Bez váhání.

Stejně to dlouho nevydrží.

Vaše existence je teď předivem útrap. Věříte, že se vám ho podaří rozvinout v souvislé formě. Váš cíl v této fázi: dostatečná délka života.

Přežít

Povolání spisovatele je přece jediným, kde se neztrapníte proto, že nevyděláváte peníze.

Jules Renard

Mrtvý básník nepíše. Proto je důležité zůstat naživu.

Nebude pro vás vždy snadné se této jednoduché úvahy držet. Zejména během období dlouhodobé tvůrčí neplodnosti. Vaše setrvávání při životě vám v takových případech bude připadat bolestně zbytečné; stejně už nic nenapíšete.

Na to je jediná odpověď: prostě to nemůžete vědět. Když se upřímně prohlédnete, měli byste to uznat. Byly už zvláštní případy.

Jestliže zrovna nepíšete, možná to znamená předzvěst změny formy. Nebo změny tématu. Nebo obojí. Anebo to možná skutečně znamená předzvěst vaší tvůrčí smrti. Ale o tom nic nevíte. Nikdy úplně nepoznáte onu část sebe sama, která vás pudí k psaní. Poznáte jen její přibližné a protikladné formy. Egoismus, nebo oddanost? Krutost, nebo soucit? Vše se dá obhájit. To je nakonec důkazem toho, že nic nevíte; nechovejte se tedy, jako byste věděli. Chovejte se před svou nevědomostí, před touto tajemnou částí vás samých, čestně a pokorně.

Nejenže básníci, kteří žijí dlouho, toho celkově vytvoří víc, stáří je také dějištěm zvláštních fyzických a duševních procesů, které by byla škoda nepoznat.

Ovšem přežít je nesmírně těžké. Dalo by se uvažovat o strategii à la Pessoa: najít si klidné místečko, nic nevydávat, v klidu čekat na smrt.

V praxi půjdeme vstříc závažným obtížím: pocitu, že ztrácíme čas, že nejsme na správném místě, že si nás necení, jak bychom si zasloužili… to vše začne být časem nesnesitelné. Bude těžké vyhnout se alkoholu. Na konci cesty vás budou čekat hořkost a zatrpklost, rychle následované apatií, a nakonec úplnou tvůrčí neplodností.

Toto řešení má tedy nevýhody, ale je obvykle jediné. Nezapomenout na psychiatry, schopné vydávat neschopenky. Naopak dlouhodobému pobytu v psychiatrické léčebně se vyhněte; příliš destruktivní. Berte ho jen jako poslední instanci, jako alternativu k vandráctví.

Naplno využívejte mechanismů společenské solidarity (podpory v nezaměstnanosti atd.) i finanční pomoci movitějších přátel. Nemějte z toho přehnaný pocit viny. Básník je posvátný parazit.

Básník je posvátný parazit; podobně jako skarabeové starého Egypta může prosperovat na těle bohatých a rozkládajících se společností. Má však také své místo uvnitř společností skromných a silných.

Nebojujte. Bojují boxeři; ne básníci. Přesto je dobré aspoň trochu publikovat; je to nezbytná podmínka k posmrtnému uznání. Pokud nevydáte aspoň něco (klidně jen pár textů v druhořadém časopise), budoucnost si vás nevšimne; zůstanete stejně nepovšimnut jako za života. I kdybyste byl naprostým géniem, musíte zanechat stopu; a důvěřovat literárním archeologům, že po ní půjdou.

Nemusí to vyjít; často to nevyjde. Opakujte si aspoň jednou denně, že nejdůležitější je udělat, co je ve vašich silách.

Studium biografií vašich oblíbených básníků může být užitečné; můžete se díky němu vyvarovat některých chyb.

Vězte, že otázka materiálního zajištění existence v zásadě nemá dobré řešení; ale že může mít řešení velice špatná.

Problém bydlení vás většinou nebude trápit; půjdete, kam to půjde. Snažte se vyhnout příliš hlučným sousedům, kteří by sami o sobě mohli vyvolat definitivní intelektuální smrt.

Malé profesní zařazení může přinést určité vědomosti, případně použitelné v budoucím díle, o fungování společnosti. I období tuláctví, které vás vyvrhne na okraj, však může být poučné. Ideální je to střídat.

Další skutečnosti, jako je harmonický sexuální život, sňatek, rodičovství, jsou současně blahodárné a plodné. Jsou ale téměř nedosažitelné. Na umělecké mapě to jsou prakticky bílá místa.

Obecně budete smýkán mezi hořkostí a úzkostí. V obou případech vám pomůže alkohol. Hlavní je dosáhnout oněch několika chvil úlevy, díky nimž vytvoříte své dílo. Budou krátké; snažte se jich zmocnit.

Nebojte se štěstí; neexistuje.

Udeřit tam, kde to má význam

Usiluj o to, aby ses před Bohem osvědčil jako dělník, který se nemá zač stydět, protože správně zvěstuje slovo pravdy.

II Timoteovi, 2,15

Neusilujte o vědění pro ně samotné. Vše, co nevychází přímo z emocí, má v poezii nulovou hodnotu.

(Emoce je pochopitelně třeba brát v širokém slova smyslu; některé emoce nejsou příjemné, ani nepříjemné; to je většinou případ pocitu cizoty.)

Emoce přerušuje řetězec kauzality; jedině ona umožňuje vnímat věci o sobě; předávání tohoto vnímání je předmětem poezie.

Tato totožnost cílů filosofie a poezie je zdrojem tiché spřízněnosti, která je spojuje. Ta se ale neprojevuje výslovně psaním filosofických básní; poezie musí realitu objevovat jinými cestami, čistě intuitivními, aniž by procházela filtrem myšlenkové rekonstrukce světa. Ještě méně pak poeticky vyjádřenou filosofií, která je většinou jen mizerným podvodem. Ale vždy to budou básníci, u nichž se dostane nové filosofii nejsvědomitějších, nejpozornějších a nejplodnějších čtenářů. Stejně tak jenom někteří filosofové budou schopni rozpoznat, osvětlit a použít pravdy skryté v poezii. Právě v poezii, skoro v téže míře jako v přímé kontemplaci – a daleko spíše než v minulých filosofiích –, najdou materiál k novým znázorněním světa.

Respektujte filosofy, nenapodobujte je; musíte bohužel jinudy, ruku v ruce s neurózou. Poetická a neurotická zkušenost jsou dvě cesty, které se kříží, splétají, a nejčastěji splynou; a to rozplynutím básnického střeva v krvavém řečišti neurózy. Nemáte však na vybranou. Jiné cesty není.

Neustálá omílání vašich obsesí vás nakonec promění v patetickou trosku, sžíranou úzkostí nebo sešlou apatií. Ale, opakuji, není jiné cesty. Musíte dosáhnout bodu, odkud již není návratu. Vystoupit z kruhu. A napsat pár básní, než se zhroutíte na zem. Nahlédnete obrovské prostory. Každá velká vášeň ústí v nekonečno.

Láska nakonec řeší všechny problémy. Stejně tak každá velká vášeň nakonec vede na území pravdy. Na území, které je jiné a nesmírně bolestivé, kde je však vidět daleko, a jasně. Kde se očištěné předměty zjevují ve své čirosti a průzračné pravdě.

Věřte v totožnost mezi Pravdivým, Krásným a Dobrým.

Společnost, v níž žijete, má za cíl vás zničit. Poskytněte jí stejné služby. Zbraň, kterou použije, je lhostejnost. Takový postoj si nemůžete dovolit. Přejděte do útoku!

Každá společnost má méně odolná místa, rány. Přiložte na ránu prst, a stiskněte.

Otevírejte témata, o nichž nikdo nechce slyšet. Ukazujte zákulisí. Klaďte důraz na nemoc, agonii, ošklivost. Mluvte o smrti, o zapomnění. O žárlivosti, lhostejnosti, frustraci, o absenci lásky. Buďte hnusní, budete pravdiví.

K ničemu se nepřidávejte. Nebo se přidejte, a ihned to zraďte. Žádné teoretické nadšení vás nesmí dlouho zdržet. Aktivismus činí šťastným, a to vy být nemáte. Jste na straně neštěstí; na straně temna.

Vaším prvořadým úkolem není nabízet, ani budovat. Můžete-li, dělejte to. Dospějete-li k neobhajitelným rozporům, řekněte to. Neboť vaším největším úkolem je hloubit směrem k Pravdivému. Jste hrobníkem, a jste mrtvolou. Jste tělem společnosti. Nesete zodpovědnost za tělo společnosti. Všichni nesete zodpovědnost stejnou měrou. Tak líbejte zem, červi!

Stanovte nevinnost a vinu. Nejdřív v sobě, stane se vám to vodítkem. Ale také u ostatních. Všímejte si jejich chování, a jejich omluv; potom ve vší nestrannosti suďte. Nešetřete se; nešetřete nikoho.

Jste bohatí. Znáte Dobro, znáte Zlo. Nikdy se nevzdávejte jejich oddělování; nenechte se pohltit tolerancí, oním smutným stigmatem let. Poezie má schopnost vytyčit konečné mravní hodnoty. Svobodu musíte nenávidět ze všech sil.

Pravda je skandální. Bez ní však nemá nic cenu. Už jen čestný a nevinný pohled na svět je mistrovským dílem. V porovnání s tímto požadavkem znamená originalita málo. Nedělejte si s tím hlavu. Tak jako tak ze sumy vašich nedostatků nějaká originalita vyvstane. Pro vás je důležité říkat jednoduše pravdu; říkejte jen pravdu, nic víc, nic míň.

Nemůžete milovat pravdu a přitom svět. Ale už jste si vybrali. Problémem je se té volby držet. Vyzývám vás, zachovejte odvahu. Ne že byste mohli v něco doufat. Naopak vězte, že budete strašlivě sami. Většina lidí se s životem dohodne, nebo zemře. Jste živí sebevrazi.

S blížící se pravdou bude vaše samota narůstat. Budova je krásná, ale prázdná. Procházíte prázdnými sály, které zní ozvěnou vašich kroků. Ovzduší je čiré a neměnné; předměty vypadají jako sochy. Pohled je tak jasný, že vás co chvíli rozpláče. Rádi byste se vrátili do mlhy nevědění; jenže ve skrytu duše víte, že už je pozdě.

Pokračujte. Nebojte se. Z nejhoršího jste venku. Život vás samozřejmě bude rvát i dál; vy s ním už ale nemáte moc společného. Nezapomeňte: v podstatě už jste mrtví. Stojíte nyní tváří v tvář věčnosti.

Do Tibetu

Divadlo Buchty a loutky slaví patnáct let existence, což je na fungování stálého souboru neobvykle dlouhá doba. Nejen že spolu tvůrci vydrželi tak dlouho, nejen že se dostali do povědomí široké i odborné veřejnosti (přestože se hlásí k tak okrajové formě, jakou je dnes loutkové divadlo), ale dokonce se s tím nespokojili a soudě podle poslední inscenace Tibet se zdá, že se zase vydávají trochu jiným směrem, než jsme si u nich za ta léta zvykli. V čem si tedy můžeme z úspěšného divadla vzít příklad?

Cestou z Chebu

Buchty a loutky se prosadily jasně vyhraněným stylem, který ovšem krystalizoval poměrně dlouho – plně se rozvinul po pěti letech společného fungování v inscenaci Příběh???člověka. Skutečné počátky sahají až do roku 1991, kdy skupina vrstevníků a absolventů DAMU založila nové loutkové divadlo v Chebu. Ze současných členů to byli Marek Bečka, Vít a Zuzana Bruknerovi a Radek Beran. Divadlo se tedy řadilo k prvním nezávislým souborům, které vznikly po revoluci, a vedle spolku Kašpar patří mezi poslední dosud
aktivní.

O dva a půl roku později, po úspěšné inscenaci Tajemný cizinec, zamířili do Prahy, kde našli základnu nejprve v klubu Mlejn ve Stodůlkách a od roku 2000 ve Studiu Švandova divadla. To už soubor fungoval v dnešní šestičlenné podobě, vedle výše zmíněných se v Praze přidali Tomáš Procházka a Kristina Maděričová.

Parodie jako základ řízeného chaosu

Kultovní inscenace Příběh???člověka, jež se udržela na repertoáru deset let (k její slavnostní derniéře došlo u příležitosti letošního jubilea), vznikla jako parodie sovětského budovatelského románu o hrdinském letci Meresjevovi. Právě parodie se od té doby stala pro tvorbu Buchet a loutek nejtypičtější formou. Příběh, daný předlohou, se stává pevnou osou, jež umožňuje neustálé odbočky, komentáře a uplatnění řady drobných výtvarných „fíglů“. Řízený chaos na scéně a kupení nejrůznějších předmětů jsou projevem záliby v kutilství a hračičkářství. Krátké výstupy, prudké střihy a neustálý ironizující odstup charakterizují způsob, jakým tvůrci využívají možností loutkového divadla.

Přitom právě vztah Buchet a loutek k nejtradičnějším postupům je výjimečný fenomén. Každý prvek typický pro lidové loutkáře z 18. a 19. století vzali v potaz a přizpůsobili svým potřebám: místo adaptací klasických činoherních i jiných látek (viz Faust, nejslavnější kus lidových loutkářů), tedy bezuzdné parodie. Tradiční loutkové kukátkové divadélko se mění v ledabyle vyrobenou papundeklovou krabici nebo je zdobí nápis Buchty a loutky sobě. Z barokních marionet na drátu a nitích se zase stávají miniatury se zpřetrhanými provázky, se kterými se dá nanejvýš hopsat a třást. A vůbec nejkřiklavější je rozdíl oproti tradiční expresivní hlasové stylizaci: hru loutek doprovázejí herci zcela civilním, nezúčastněným hlasem. Buchty a loutky tedy zajímavým způsobem spojují postmodernu (citace jiných uměleckých děl, směsice různých estetických proudů, klasická marioneta vedle nejnovějších technologií)
a starou lidovou tradici.

Na nové cestě

Takto Buchty a loutky známe. Nejnovější projekt Tibet aneb Tajemství červené krabičky se ale najednou od předešlých nápadně liší. Sice opět vychází z literární předlohy (tedy stejnojmenné knihy Petra Síse), ale v tomto případě o parodii nemůže být řeč. Kniha pojednává o československém filmaři (Sísovu otci), který byl v padesátých letech vyslán do Číny, aby se účastnil stavby dálnice přes okupovaný Tibet, nakonec se ale ocitl uprostřed hor a prožil nejdobrodružnější období svého života.

Tento příběh Buchty a loutky vyprávějí po svém, ale s naprostou vážností. Hlavní část představení se odehrává na rituálním kulatém stole, nad kterým se tyčí obří zrcadlo (scénograf Robert Smolík). Diváci pozorují herce přeskupující různé objekty na stole, ale výsledek jejich činnosti sledují až v zrcadlovém odrazu. Navíc představení doprovází jemná atmosférická hudba Tomáše Procházky. Takovéto sugestivní postupy mají daleko k dřívějšímu regulovanému zmatku, v němž mělo přednost vše směšné a rafinovaně neobratné.

To, že Buchty a loutky skutečně procházejí zásadním momentem, prozrazuje i řada derniér, jež byla hlavní náplní narozeninových oslav. Jestliže tedy soubor může být inspirativní, pak zejména svou schopností sebeprovokace, jež mu nedovoluje „usnout na vavřínech“. V této souvislosti je ale podstatná jiná, možná nejcennější kvalita souboru: etický náboj.

V šestičlenném společenství panuje naprostá demokracie. Všechna důležitá rozhodnutí se dějí po společné poradě, díky čemuž funguje průběžná sebereflexe uměleckého směřování i praktického fungování. V režii jednotlivých projektů se střídají všichni členové skupiny, kteří o to mají zájem (zejména Beran, Brukner, Bečka). A hlavně – jednotlivé osobnosti přes všechny rozdíly spojuje společný pohled na svět.

Odkazy k tradiční formě divadla, používání starých odhozených předmětů jakožto rekvizit – to je odpověď na monumentální konzumní styl většinové společnosti, na všeobecnou tendenci k podléhání módním trendům. Vyhraněný postoj ke světu se projevuje i v nezvykle intimním vztahu k divákům. Před každým představením se herci pohybují v publiku, povídají si, vtipkují. Nebojí se okomentovat například poloprázdné hlediště či nedostatky technického zázemí. Čaj, podávaný v malinkatých šálcích, případně zákusky na stejně malých talířcích patří k dobré tradici Buchet a loutek (to je ostatně v souladu s názvem skupiny – i ten je parafrází „klasiky“, tedy slavného amerického Bread and Puppet Theater, které po každém představení kdekoliv na světě podává domácí černý chléb s ostrou česnekovou pomazánkou).

S tím souvisí i odpor k falešnému divadelnímu pozlátku a bezúčelnému patosu. Buchty a loutky se ve svých inscenacích tvrdošíjně vyhýbají dramatickým, emocionálně vypjatým momentům. Tam, kde by děj logicky vyústil ve střet postav, dochází většinou ke zvratu a loutkoví hrdinové si v klidu navzájem vysvětlí, o co komu jde. Nejdynamičtější výstupy vznikají naopak v naprosto nesmyslném kontextu, jako když dostane boxer Rocky výprask od své šatní skřínky (zatímco v závěru představení se zastaví uprostřed zápasu a popovídá si s mistrem světa). Soubor rozvíjí svérázný druh antiherectví a antidramatu. Snaží se o vytvoření společného prostoru herců a publika, o vznik komunity lidí, kteří si navzájem rozumějí. Jako by bylo svým způsobem lhostejné, kdo z nich je aktivní na jevišti a kdo sedí v hledišti.

Možná, že to všechno by nestačilo k tomu, aby po patnácti letech divadlo neztratilo dech. Naštěstí jsou Buchty a loutky přes veškerou familiárnost a „etiku skromnosti“ ambiciózní, a to jako celek i jako individuality. Pokud jde o jednotlivce, každý z nich funguje svým vlastním způsobem i mimo soubor, ať už jako pedagog DAMU, herec v jiném divadle či třeba skladatel scénické hudby. Buchty a loutky slaví patnáct let samoty je název letošních oslav: údajně není myšlený jako konfrontace vůči jiným souborům, ale jako pojmenování stavu, ve kterém funguje každý člen samostatně – a celý soubor je spolkem samotářů.

Z někdejších absolventů vysoké školy se za ta léta stali téměř čtyřicátníci. Jestliže se od lehkomyslných komedií obrátí k filosofičtějším tématům, je to jenom dobře. Patnáct let společného fungování může vzbuzovat nejen radost, ale i tvůrčí pochybnosti. Takhle je naděje, že se z originálního stylu nestane vyprázdněná „metoda“. Že nás Buchty a loutky ani po tolika letech nepřestanou překvapovat. A že zůstanou významnými hybateli českého loutkového divadla.

Autor je režisér.

Skrytá identita

Ve své novince, která je remakem hongkongského hitu z roku 2002 nazvaného Infernal Affairs, před námi režisér rozehrává osudy dvou absolventů policejní akademie, Billyho Costigana (režisérem bezmála „adoptovaný“ Leonardo DiCaprio) a Colina Sullivana (v solidním podání Matta Damona), z nichž každý se postaví na jednu stranu zákona. Zpočátku nám jejich uhlazená podoba může splývat, vždyť unifikace je také jedním ze záměrů policejní akademie. Hra na realitu je komplikovaná a obě postavy svou identitu dočasně ztrácejí, zastírají nebo dokonce zdvojují, což v případě Costigana vede k narušenému vnímání sebe sama a k boji o holý život. Rozdíl mezi pravdou a lží (stejně jako mezi policií a mafií) přestává být zřetelný. K pocitu zaměnitelnosti obou postav ještě přispívá fakt, že se oba dělí o jedinou ženu. Autor před nás tedy staví zdánlivě jednoduchou otázku, vyvolanou ovšem mimořádně komplikovanými okolnostmi – komu lze
vlastně v této hře věřit?

Skrytá dekadence

Přestože Scorsese ve svých filmech často operuje s „velkými“, vyhraněnými pojmy (život, smrt, láska, zrada, trest, dobro, zlo, pomíjivost), zůstává zároveň mistrem paradoxu a nadsázky. Usiluje o autentičnost, kterou hned vzápětí paroduje. Zajímají ho divné věci a divní lidé, a při tom všem ještě věří v Boha. Neustále se pohybuje někde mezi dobře odpozorovanou realitou, lehkým cynismem a parodií. Baví se detaily, nejvíce ho přitahuje vykreslování prostředí mafie se vším jejím nevkusem, násilím, nadhledem, levnými kráskami a tygřími kravatami. Těžištěm tohoto uměle vytvořeného světa je Jack Nicholson jako vysloužilý mafián Frank Costello, který se v této excentrické realitě pohybuje hlavně proto, že už si jinou ani nedovede představit. Neumí skončit se svými kšeftíky, protože by tím popřel sám sebe. Je unavený a už ho to celé ani moc nebaví, ale pořád (si) hraje dál, i když s jistou předtuchou blízké smrti (podobná únava, ovšem
smíchaná s nezbytným vědomím své vlastní ceny, je cítit i z jeho parťáka Francouze).

Přesvědčivě je ve Skryté identitě zachycen svět žen a předmětů, jimiž se Costello obklopuje (například akty na stěnách, jež jsou něco mezi kýčem, pornografií a uměním). Zdánlivě nenápadná scéna v opeře, kde je se svou dlouholetou, už poněkud unavenou milenkou, jež supluje manželku a má dovoleno občas ho poslat „do hajzlu“, není jen vybroušeně vtipná, ale zároveň během několika vteřin definuje Costellovu zálibu v lacině exkluzivních věcech. Milenka rozněžněle popotahuje nad dojemným libretem opery a my se můžeme pouze domnívat, zdali je opravdu dojatá, anebo jen plní svou reprezentativní roli, když už ji „ten její (pracháč)“ vyvedl na něco tak lesklého jako operu. Scéna plná skryté dekadence.

Costella ovšem charakterizuje i jisté uvolnění, v němž se stírají hranice. Důležité je mít všechno; teď hned a nejlépe i s problémy, protože pro něho neexistuje nic horšího než nuda, a ta stoupá přímo úměrně s tím, co všechno si už v životě dopřál. Costello chce od života všechno a právě v tom je jeho síla, o to intenzivněji provokuje druhou stranu k akci. Nakonec zemře jen proto, že už je znuděný světem, který si kolem sebe tak pečlivě vytvořil.

Udržet věci v rovnováze

Značně nejistá je ve své identitě také psychiatrička a milenka obou hlavních hrdinů Madolyn (Vera Farmigaová). Podobně jako většina Scorseseho ženských postav hledá nejen samu sebe, ale především to, jak se vymezit vůči okolnímu světu. Nakolik podléhat společenské roli dokonalé partnerky, vyčtené z ženských časopisů, která je ale v rozporu s vnitřní reflexí prožívaného vztahu? Některá její gesta ve „vážném vztahu“ s Colinem Sullivanem přímo bijí do očí svou křečovitostí. Madolyn se tváří tak, jak se domnívá, že se to od ní v dané chvíli očekává. Situaci jí komplikuje také to, že vystudovala psychologii a ještě stále věří tomu, že lidská gesta odpovídají vnitřním motivacím. Umí pohotově klást dobré otázky, podvědomě ji to však táhne k těm špatným. Navíc jí samotné moc nesedí nálepka křehké policejní intelektuálky, ale není schopná vymodelovat si jinou. Tuto bariéru prolomí až v samotném závěru filmu, kdy si jde snad poprvé v životě za svým.
Chce svou profesí „pomáhat lidem“, ale ty problematické si ráda drží od těla. Madolyn chce mít své jisté a je ochotná kvůli tomu i lhát; potřebuje za každých okolností „udržet věci v rovnováze“. Tím ale sama sebe zrazuje.

Rytmus smrti

Scorsese má rád dobré herce a nebojí se použít známé tváře v nových rolích. Už v minulosti mu to vycházelo a Skrytá identita není výjimkou. Nepřestávají ho fascinovat špinavé ulice a mechanismy podsvětí. Téma důvěry a zrady v tomto filmu prosakuje i do jeho oblíbeného motivu otce a syna (i v tom nebiologickém, ale o to vypjatějším smyslu slova). Převzatý scénář se v rukou Williama Monahana vyznačuje smyslem pro detail a jemnými nuancemi v pronikání do lidské psychologie i mezilidských vztahů, to vše na pozadí žánru drsné gangsterky. Jednotlivé postavy, přestože jsou zasazeny do základní černobílé definice, dokážou fungovat v široké škále odstínů. Skrytá identita nabízí i výjimečně zdařilý rytmus vyprávění: Scorseseho dlouholetá dvorní střihačka Thelma Schoonmakerová uděluje mnohým řemeslníkům a rutinérům lekci v citu pro kontinuitu obrazů a plynulé tempo
vyprávění. Pomalé, rafinovaně komponované jízdy kamery v nás zase vyvolávají pocit, jako bychom někde uvnitř důvěrně rozkrývali pozorovanou realitu. Ostatně, záleží jen na nás, v jaké rovině chceme o příběhu i jeho formě přemýšlet…

Autor vykresluje policejní prostředí jako uzavřený bizarní svět, fungující na podobných principech jako mafie. Utahuje si ze strašlivého policejního humoru, skrytého kariérismu, pompéznosti za odměnu i z nezbytného slůvka „fuck“, které zní ve filmu nepřetržitě ze všech stran. A také z mobilů ve vedlejší roli. Režisér si však nehraje jenom s detaily, nýbrž i s významy. Billyho Costigana, kterému celkem přirozeně v průběhu filmu začneme fandit, nechá zastřelit, a to právě na konci jeho cesty za ztracenou identitou. Je to efektní a nečekaná smrt (navíc jen jedna z celé série následujících), která paradoxně přichází od někoho, kdo byl v příběhu na pozadí; právě o ni se však celou dobu hrálo. Ostatně tento motiv byl naznačen již na začátku filmu tím, že Costigan pracuje v naprostém utajení a hrozí mu, že jeho pravá identita (v podobě policejních záznamů) bude vymazána z databáze. Nebezpečí tedy hrozí odevšad,
což je fakt, který jen prohlubuje jeho skutečnou ztrátu sebe samého. Kruh otázek se tím uzavírá: na koho se spolehnout? Za jakých okolností máme právo zradit ty, kteří nám důvěřují?

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Ne-moc mladých

Výstava Akné měla být velkým třeskem pro mladou generaci, jejímž jazykem je malba. Pozitivní kontroverze názvu výstavy posledních přírůstků ze soukromé sbírky Richarda Adama v Rudolfinu bohužel zůstala zaklíněna právě jen v tomto názvu. Po otevření výstavy nepropukly plamenné diskuse, snad jen v užším uměleckém okruhu. Výstava takto bezděčně i dokumentuje stav dnešní kultury u nás. Nejmladší umění nemá koho provokovat. Skoro měsíc po zahájení výstavy, která by měla být pro české umění z prezentačního a kategorizačního hlediska zásadní, novinové články jen doslovně kopírují a přepisují tiskové PR materiály Galerie Rudolfinum. Zdá se, že k tomu, aby si média a následně občan nějakého umění vůbec povšimli, je třeba je (umění) nejprve investigativně utopit v Orlíku (Rafani, aktuální výstava Mezi námi skupinami II v Domě umění města Brna). A ani pak to nevydá na palcové titulky předních stran deníků. Uvidíme,
jak si letos v tomto směru bude stát právě se otevírající přehlídka Ceny Jindřicha Chalupeckého v Brně.

Transparentní vhled

Volba názvu, vypůjčeného od Jiřího Černického (obraz Akné, 1998), měla strhnout pozornost širší kulturní veřejnosti na současnou mladou malbu a problematiku její percepce. Místo toho autor koncepce Richard Adam důrazem na adolescentní věk paradoxně zaostřil na nejpalčivější místo výstavy, na její vnitřní rozpor. Prezentace totiž není postavena ani na představení nejsoučasnější podoby české malby, ani vývoje či kritického zhodnocení malby zastoupené ve sbírce. To, jak předpokládám, vyvolalo mezi umělci a teoretiky nejednotný názor na celý projekt. Jedni žádají více anarchie, alternativy, punku do historických prostor Rudolfina, jiní více klasiky a uměnovědy. Přestože přírůstky sbírky, prezentované jako nejčerstvější, jsou z jedné třetiny zamraženinami z devadesátých let (především kompletní Černického zastoupení), přehlídka není zklamáním. Nabízí transparentní pohled do nové části sbírky, která je čerstvá pro sběratele samého. Z tohoto organického úhlu
pohledu je také představena publiku, kterému ponechává široký prostor pro vlastní interpretaci.

Z výše zmíněného vnitřního pnutí – klasický a alternativní přístup – těží instalace výstavy. Rozhodně nesouhlasím s hodnocením instalace jako neinvenční, neharmonické a v podstatě odměřené pravítkem, jak ji interpretuje Radek Wohlmuth (Na zdech Rudolfina vyrašila TRUDOVINA, aktualne.centrum.cz). Naopak je nepředvídatelná a je důsledně vystavěna na vzájemných vztazích (ne vždy harmonických, a proč také?) a algoritmech (například dvoutakt obrazů od Ivana Voseckého, Petra Pastrňáka, Ondřeje Kopala, Petra Písaříka a Víta Soukupa ve třetím sále). Do konzervativnějších prezentačních sestav záškodnicky vstupují instalační „intervence” (například Girsovi čerti zavěšení vysoko v nedohlednu pod stropem, Hoškův obraz s nožem opřený o zeď, jako by ho někdo ledabyle zapomněl pověsit, obrazy Salákova cyklu Guerilla prostě postavené na římse obložení stěn apod.). Taktéž kolíčky na prádlo jsou „punkovým” příspěvkem do teorie instalace
reprezentativnich výstav v reprezentativním institucionálním prostředí. Estetické modely jsou prostřídány modely obsahovými. Geneze výstavy se odehrála na mixážním pultu: první místnost lze popsat jako spíše harmonickou a trochu vykolejenou klasiku, snad aby si divák na začátek nedělal pro sebe velké závěry. V dalších sálech se už začíná vlnit či skákat instalační horizont, střídat figura s abstrakcí (pokud se ještě dají tyto termíny na současnou malbu vůbec vztahovat) a skupinová forma měnit na sólovou (druhá místnost je koncipována jako několik sólových výstav na výstavě – Josef Bolf, Jan Šerých, Ján Mančuška, Jakub Špaňhel). Místy se autor instalace přidržel „starých dobrých“ pracovně-přátelských vazeb, které fungují „samy o sobě“, například trojice Josef Bolf, Jan Šerých, Ján Mančuška, nebo jinde Marek Meduna, Luděk Rathouský a Jiří Franta apod. Směrem ke konci výstava bez pevnějších pravidel mládne. Instalace se konzervativnímu prostoru Rudolfina ani nepodřizuje,
nesnaží se o harmonické splynutí s ním, ani jej nepopírá, nýbrž s ním uvědoměle pracuje.

Soukromá sbírka versus prestižní instituce

Zdá se, že Richard Adam si uvědomil rizika výstavy – fyzická i ideová – a především složitost prostoru Rudolfina. V této souvislosti mohl být dalším rizikem samotný výběr exponátů. Sběratel se rozhodl prezentovat díla, která nejsou zastoupena ve stálé expozici sbírky (Wannieck Gallery v Brně). Nesestavil tedy výstavu z ikonických děl, která by zastupovala jednotlivá desetiletí (1985–2005) toho „nej…” v české malbě. Zaměřil se na nejmladší přírůstky. Díky tomu výstava nepřekypuje v honosných sálech pompézností. Zhodnocení sbírky, ke kterému výstava nutně přispěje, tím ustupuje do pozadí a nepřekáží, což je v tomto případě důležitý moment.

V neposlední řadě je nutné dodat, že výstava je bezprecedentní, co se týká prezentace rozsáhlé soukromé sbírky ve státní instituci. Zde je nutné chápat, že nejde a priori o malířskou expozici, ale o prezentaci sbírky jako takové, s čímž naše prostředí nemá zkušenosti a nemá na co navazovat a na co reagovat. V tomto ohledu byla volba přímého způsobu zveřejnění správná, neboť odráží charakter a způsob formování sbírky, která vznikla na základě subjektivních kritérií, citu a i pocitu. Je úkolem teoretiků zařadit umění ze sbírky do celkového kontextu českého umění a najít společný základ a specifiku české malby tohoto údobí, které je vytýčeno výše uvedenými léty. Zajímavé bude i zařazení této „konceptuální malby“ do světového kontextu, protože ona konceptuálnost je pro zastoupené umělce většinou v různých podobách zásadní a je výrazně odlišná například od lipské malby především svou intelektuální a znakovou
expresivitou a ráznou zkratkou, která reguluje expresivitu psychologickou a zobrazující, jež je charakterističtější pro düsseldorfskou naraci.

Akné dokládá, že u nás chybějí velké výstavy. I když máme mezinárodní projekty dvou bienále a mezi nimi festival Tina b, jejichž kvalitu zde nebudeme zpochybňovat, velké projekty českého současného umění v institucích absentují. Proto není s čím výstavu kontextualizovat, snad jen s projektem Mileny Slavické Poslední obraz z roku 1997–98 v Malé galerii Rudolfina a výstavou Perfect Tense/Malba dnes Olgy Malé a Karla Srpa v Jízdárně Pražského hradu z roku 2003–04. Toto porovnání, pokud vůbec má opodstatnění, však musím nechat na jiných, neboť sama znám výstavy jen zprostředkovaně. Jsem přesvědčena, že pokud byl někdo Akné zaskočen a pohoršen, důvody k tomu pramení v neexistenci mozaiky, do které by projekt mohl být k obecné spokojenosti vsazen. Proto působí torzálně a osamoceně a proto nenaplnil mnohá očekávání. Není však v moci jedné výstavy vytvořit celkový obraz současného
umění (malby) u nás.

Autorka je historička umění.

Václav Bláha obklíčen deštěm

Václav Bláha se pohybuje poslední dobou stále více na poli vzrušené expresivní figurace s notně rozvolněným rukopisem a zkalenou barevností. Zůstává tak věrný tendencím akcentujícím spontaneitu, syrovost, emoce a bezprostřední osobní souznění (soucítění) s dílem, bez nemístných estetizujících korekcí. Generačně i výrazově je tak blízký například Anselmu Kieferovi, Peru Kirkebymu či Gerhardu Keverovi – reprezentantům světových „nových divokých“, kteří na počátku osmdesátých let minulého století oprášili expresionistické tendence a dali jim aktuální punc. Tehdejší hlad po obrazech odsunul dosavadní konceptuální projevy (snad až příliš sofistikované) a poskytl nové pole hýřivé živelnosti. Také u nás došlo v té době ke změně v nahlížení na umělecké dílo a jeho provedení. Václav Bláha, Michael Rittstein, ale i mladší kolegové (například Martin John či Martin Mainer) přicházeli s nezkrocenou malbou a figurální
tematikou, s osobním prožitkem a jasným, přímočarým poselstvím.

Něco podobného, i když v zastřenější míře, se opakuje nyní – v prvním desetiletí nastupujícího tisíciletí. Prudké změny stylu a oslavy obrazu jsou však tlumeny širokým a pestrým nánosem i mediálním balastem jiných projevů – přesto obraz přestál nepříznivé prognózy a je tu stále jako nenahraditelné a vzkvétající médium. Bláha zůstal u svého závěsného obrazu jako hlavního výrazového prostředku – aniž by ustrnul na věčném opakování již jednou dosaženého. Rozehrál v různých nuancích sugestivní téma jedince osamoceného v rámci společenství, osudem smýkaného i deformovaného – člověka odsouzeného k pouhému nenaplněnému klopýtání, míjení a čekání. Mnohde se tak pro něj typická figura – upažená a předkloněná – ocitla v existenciálním předivu dobového bytí, v jakémsi zviditelnění jinde jen tušených svazujících a determinujících struktur reálného socialismu.

Intenzita dešťových srážek

Současná výstava je další etapou v polistopadovém pokračování Bláhovy pozoruhodné kontinuální tvorby. Po uvolnění společenských poměrů se „politizující“ generace kolem skupiny 12/15, kam autor patří, musela (i chtěla) poněkud přeorientovat. Václav Bláha se přiklonil k důvěrnějším, intimnějším tématům, aniž by však ubral na výrazu. Zabýval se lidskou bytostí jako takovou, bez symbolických kulis totalitní mašinerie. V devadesátých letech i později vznikaly další obrazové řady – Odpočinek s otcem, Vzkazy, O mně a o tobě atd. Zde narůstá opět expresivita, uvolněnost, přibývají rastry, figury jsou provedené jen v náznaku, nahrubo a stylizované v rozmáchlejší siluetě. V silně nabitém prostoru se koncentrují vysoké hmoty barev – stop rázných gest, někdy i řezných ran do podložky – materiál na sebe strhává pozornost a skicovitá figura či písemné znaky se někdy až rozplývají pod vrstvami plošného rámce.
Postava se tak stává „jen“ jednou ze součástí ikonografického celku, doslova se rozpouští do všech stran a do všech řazených prostorových plánů.

Již v novějších nebeských kompozicích Bláha naznačil další posun. Přichází etapa zklidnění a vzhlížení. Hvězdná klenba posetá body a světelnými kotouči dokládá sílící zájem o kosmos – přírodu – živly. Déšť je bezprostředním dotykem s touto až metafyzickou dimenzí. Je přímým zakoušením sounáležitosti s veškerenstvem, a chceme-li, může být impulsem a vstupem k silnému prožitku. Kresby a obrazy na současné výstavě v Praze jsou inspirovány skutečným letním „obklíčením“ vodního živlu, jsou mapováním nastalých podmínek – proměnou dne a noci, světla a temnoty, neuchopitelné atmosféry, naléhavého pocitu a intenzity dešťových srážek. Tento nevšední zážitek je však také posléze obecnější reflexí a přemítáním nad nejistým místem člověka uprostřed nejrůznějších určujících vlivů, kterým je vystaven.

Bláha se i tentokrát vyhnul popisnosti a podbízivosti. Jeho malby, které tvoří jádro výstavy, jsou spíše monochromně laděné, cloněné šedavými valéry, někdy nepatrně dělené a strukturované. Ranní hvězdy po dešti či Žena v ranním třpytu jsou „vize“ básnivé, možná patetické, romantické, ale jistě opravdové. Výstava jako celek je spíše jakousi komorní ukázkou dalších možných kroků. Kromě ústředních „dešťových“ přízračných motivů (případně i kompozic Houbařů v dešti) je zde také představena malá řada drobných divočejších figurálních děl na hliníkové fólii. Působí zde jako rázný, barevnější, drsnější a dynamičtější prvek s jasnou artikulací, jako dionýsky vzrušený atakující šperk. Nechme se překvapit, na kterou z naznačených cest se autor příště vydá.

Autor je šéfredaktor Revue Art.

CD DVD

Idioti / Idioterne

Režie Lars von Trier, 1998, 117 min.

Lars von Trier je u publika zapsaný jako svébytný experimentátor, místy až provokatér na poli konvenční kinematografie. Přesto se v jeho díle novátorské postupy setkávají s dědictvím filmové klasiky. Proslul rovněž jako jeden z inspirátorů dnes již legendárního manifestu Dogma 95, snažícího se „ozdravit“ filmovou tvorbu formou oproštění se od všech manipulativních filmařských postupů a technologií a zaměření na tvorbu v reálném prostředí, v reálném čase, bez umělé hudby, optických efektů atd. Takoví jsou i Idioti (1998), jeden z prvních snímků natočených podle manifestu Dogma (a Trierův zatím jediný). Zpočátku se zápletka zdá prapodivná – skupina intelektuálů se po domluvě začne zcela úmyslně chovat ke světu jako různě postižení lidé a provokovat tak okolí. Jejich hrátky ale po nějaké době v divákovi začnou vyvolávat otázky, co je normální a nenormální, kde je hranice mezi konvencí a šílenstvím a co je
vlastně (ab)normalita. Zdánlivá hříčka, úlet tak přerůstá v silné téma, nenacházející jednoznačnou odpověď, ale zpochybňující dosud nezpochybněné. Snad jen přílišná délka a naturalismus některých sekvencí (jedna scéna je až pornografická) může tento film u diváků diskvalifikovat. Disk vyšel v nové kolekci 666 a kromě filmu na něm naleznete ještě trailer.

Petr Gajdošík

Znamení ve zdi / Maléfique

Režie Eric Valette, 2005, 86 min.

Originální horor aby dnes člověk pohledal, navíc v evropské filmové produkci. Znamení ve zdi patří k těm zdařilejším. Navíc se všechno točí kolem zaprášené knihy! V jedné cele se sejde podivná sebranka vyvrhelů – transvestita (s obřími prsy), vyhublý žrout, který sní vše, na co přijde (do vězení se dostal, protože z lásky snědl i svou půlroční sestru), postarší muž, který v jakémsi záchvatu rozřezal při snídani svou ženu, a nakonec jeden podvodníček, který se pro vlastní blaho neštítí ničeho (ale jak zjistí, jeho žena také ne). Když najdou knihu plnou magických obrazců a zaříkadel a zjistí, že kouzla v ní fungují, rozhodnou se společně z vězení utéct… Režisér často využívá detailní záběry na tváře protagonistů a pomáhá tak divákovi lépe se s nimi identifikovat; povedené jsou i triky. Jeden z vězňů se například vznese a ve vzduchu se mu pomalu začnou protáčet kosti v těle. Klaustrofobní
prostor cely, ze kterého režisér vykročí jen v případě vzpomínek hrdinů nebo jejich snů, navíc podporuje stísněnou atmosféru filmu. Nechybí tu ani moderní technologie v podobě (poněkud obehrané) videokamery, kterou je vidět do budoucna. Magie se tu kříží s psychologií (a dokonce i psychoanalýzou) a divák má co dělat, aby si po skončení filmu došel na záchod. Znamení ve zdi je překvapivě hrůzný horor i pro otrlé, opatřený povedeným, i když trochu nepřehledným menu a bez bonusů.

Jiří G. Růžička

Nový svět / The New World

Režie Terence Malick, 2005, 150 min.

Jedna z nejstarších amerických legend vypráví o milostném vzplanutí mezi anglickým kapitánem John Smithem a Pocahontas, dcerou indiánského náčelníka. Roku 1607 se na pobřeží, kde nyní leží Virginie, vylodí na sto mužů, kteří zde chtějí založit novou kolonii anglického království. Počáteční mír mezi nimi a domorodci však brzy vezme za své, když původní obyvatelé zjistí, že bílí muži přijeli jejich půdu okupovat a nehodlají se vrátit. Střet vznikající civilizace a v přírodě zakořeněné existence plodí smrt. Uprostřed ní se však zrodila láska, která nemůže být bez následků. Těžce se mi hledá nějaká vada na kráse zatím posledního díla Terrence Malicka. Jeho rukopis zůstává nezaměnitelný, nechává se unášet lehkou rukou básníka, který zachycuje křehké dotyky zamilovaných, jejich vzájemnou provázanost a provázanost s přírodou. Libuje si v průsvitu slunečních paprsků skrze listy stromů, volně plyne po klidném proudu řeky. Malick sice
načrtává problém okupantství, ale ani střet civilizací, ani historická fakta pro něj neznamenají víc než bijící srdce dvou zamilovaných. Pracuje se zkratkou, aby mohl větší prostor věnovat meditativním sekvencím. Colin Farrel je přesvědčivý, Q´Orianka Kilcher s krajinou dokonale propojená. Že se toto dílo u nás nedostalo na plátna kin, je jeden z největších hříchů českých distributorů poslední doby. DVD je doplněno dokumentem o natáčení a trailerem.

Lukáš Gregor

Univerzální uklízečka / Keeping Mum

Režie Niall Johnson, 2005, 103 min.

Typ konzervativní a starostlivé chůvy prošel v podání Nialla Johnsona reformou a slušivý deštník ve stylu Mary Poppins se proměnil za cokoliv těžkého či ostrého, co je právě po ruce. Grace ve výtečném podání Maggie Smithové je starostlivá i konzervativní, ale trochu to přehání s láskou ke svěřené rodině. Rozhodně myslí vše dobře – vždyť reverend Goodfellow (Rowan Atkinson) kvůli svým „ovečkám“ zanedbává manželku Glorii (Kristin Scott Thomasová), jež hledá sexuální útočiště u instruktora golfu (Patrick Swayze). O děti – dcera nymfomanka a šikanovaný školák – je také třeba se postarat. Všechny složky Johnsonovy černé komedie jsou velmi zvládnuté, od hudby, kamery až po herecké výkony. Zvláště herečtí představitelé jsou důvodem, proč se na film podívat. Atkinson zkrátka umí hrát i něco jiného než Beana, Kristin Scott Thomasová je úžasná zvláště tehdy, když si její postavu postavíme vedle té z Anglického pacienta. A Patrick
Swayze je mile slizký. Výsledek Johnsonovy práce však vypadá, jako by se režisér trochu bál přitlačit na pilu, takže je Univerzální uklízečka snímkem poněkud chladným, na komedii je v něm přece jen málo vtipu, na černou komedii málo černoty a cynismu. Oproti britskému vydání je české DVD ochuzeno o několik bonusových materiálů, najdou se v něm jen nevýrazný film o filmu a pár vystřižených scén.

–lg–

Scissor Sisters

Ta-Dah

Polydor 2006

ABBA. Třpytivé DISCO s melodickým falzetem. Linky nástrojů (klavírní, basová, kytarová, rytmická) jsou podstatou nestydatě hybné chytlavosti Scissor Sisters. Izolované samy o sobě rozhýbají pánev a polobotku na podsvíceném tanečním parketu bez okolků. Hrnoucí se dohromady na posluchače musí u skutečného hudebního kritika nutně vyvolat dávivý reflex. Nu a co? Vypadá to, že klišé popu 70. let spočívalo v povinnosti oddělit refrén od rytmické sloky k nebeské výšině a hypnotizovat baladu k pompézním hloubkám. Avšak i když úvodní I don’t feel like dancing (s homospřízněncem Eltonem Johnem hrajícím na piano) navazuje tím nejlepším způsobem na dva roky starý eponymní debut a z hlediska hitovosti kraluje nahrávce hned v úvodu, dočká se vzápětí posluchač skutečného „melting potu“, míchajícího oproti debutu až na druhou všechny vlivy, které rytmický pop divokých 70. let nasával z už tehdy letité popkulturní
tradice. Recenze hážou do klobouku Paula McCartneyho (muzikálnost), Davida Bowieho (prožitek) nebo Fletwood Mac (melodie). Chvilku posloucháte produkci, kterou vynalézal Jim Steinman pro Blondie, chvilku swing a nakonec i banjo. A bez výjimky každou skladbou proletí sem tam archivní elektroefekt jako paprsek odražený od věčně se otáčející diskokoule přímo do oční panenky. Postpop tmelený rytmem a výjimka v podobě krásné balady Land of thousand words. Svoboda.

Jan Košatka

Mitch & Mitch

12 Catchy Tunes (We Wish We Had Composed)

Lado ABC 2006

Vytvářet alba coververzí notoricky známých hitů je dnes již poněkud vyčpělé a málokomu se povede opravdu kongeniální dílo, přidávající předloze nové kvality. Ovšem nahrát album plné hitů z celého světa, které nikdo nezná, je dost neobvyklé – a v podání polských mystifikátorů Mitch & Mitch navíc velice zábavné. Tato kapela, která je složena ze zkušených jazzových hudebníků, počínala svou kariéru v nulovém bodu: všichni muzikanti se snažili oprostit nejen od jazzové či rockové manýry a „vážnosti“, s níž bývá k tvorbě obvykle přistupováno, ale především od všech předsudků, s nimiž je v našich zeměpisných šířkách spojeno country. Po perverzním westernovém albu Luv Yer Country, jehož život završilo sebevražedné gesto – vystoupení na největším polském country festivalu v Mrągowě –, muzikanti změnili nejen hudební prameny, ale také vizáž. Kovboje vystřídali kabaretní machové, kteří nyní se suverénním úsměškem sňatkových
podvodníků surfují mezi všemožnými pokleslými styly. Obskurní iberoamerické rytmy se zde rafinovaně mísí se zvrhlým diskem, rockabilly s ploužáky nebo japonské noise blues s židovským bluegrassem. Vše je podáno s rockovým spádem a umocněno použitím večerníčkového zvuku kláves. Vzniká tak velice podivný tvar plný sofistikovaného humoru, který je schopen uspokojit opravdu každého. A to, že je v názvu alba slovo chytlavý, je třeba brát smrtelně vážně…

Karel Kouba

Hudební vesmír Eduarda Artěmjeva

Příčinu jistého zpoždění vzniku artěmjevovské monografie není těžké objasnit; zřetelně vyplývá i z pojednání její autorky. Oblast elektronické (elektroakustické) hudby, v níž se Artěmjev realizoval, totiž nebyla v Sovětském svazu dlouho pokládána za plnohodnotný hudební směr, přestože tu i ve ztížených podmínkách dosahovala zajímavých výsledků, jež obstály i v konfrontaci se snahami západních studií. Podobně filmová a scénická hudba, která Artěmjeva proslavila především, nepatřila ke středobodům zájmu, když obecně platila zejména za pole působnosti, v němž skladatelé získávali prostředky na živobytí, aby pak mohli pracovat na závažných kompozicích (vzpomeňme třeba výrok Šnitkeho, který podle svého vyjádření „zaprodával ve filmu své tělo“, nebo slova Stravinského, že „jediným a nesporným účelem filmové hudby je nakrmit skladatele“). Přidáme-li k tomu Artěmjevovu zvýšenou náklonnost k rocku, jehož vlivy do jeho tvorby
začaly intenzivně infiltrovat přibližně od poloviny sedmdesátých let, bude zřejmé, proč se dosavadní odkaz této osobnosti nestal předmětem podrobnějšího zhodnocení už dříve.

Taťjana Jegorovová náleží do okruhu blízkých přátel Eduarda Artěmjeva a sama přiznává, že její pohled na něj i jeho tvůrčí aktivity je do jisté míry subjektivní. Není to však na škodu. Odmyslíme-li si některé formulace s nekriticky opěvujícími přívlastky, jež jsou ale v ruském kontextu pro způsob psaní obecně příznačným jevem, má její subjektivita pozitivní charakter. Autorka si vytyčila za cíl představit Artěmjevovo rozsáhlé dílo v plné šíři, to znamená rovnoměrně poukázat na jeho žánrovou i stylistickou rozmanitost a postihnout kontinuitu skladatelovy tvůrčí evoluce, počínaje juvenilními skladbami a konče nedávno dopsanou operou Zločin a trest na motivy románu F. M. Dostojevského, která v Artěmjevově dosud neuzavřené tvorbě představuje určité syntetizující završení jeho tendencí.

Počátky za ANS

Artěmjev je nikoli náhodou považován za průkopníka ruské elektronické hudby. V této souvislosti se pro něj jakožto čerstvého absolventa Moskevské konzervatoře stalo zásadním setkání s fyzikem Jevgenijem Murzinem (1915–1970) a jeho vynálezem z konce padesátých let – fotoelektronickým syntezátorem ANS (název tvoří iniciály Alexandra Nikolajeviče Skrjabina). Potenciál tohoto přístroje si osvojovali i mnozí další skladatelé včetně zmíněných Děnisova, Šnitkeho nebo Gubajdulinové, ale zatímco v jejich případě šlo pouze o epizodické zastavení v rámci jejich kompozičně avantgardního směřování, Artěmjev své prvotní zkušenosti s ANS rozvíjel i ve svých následujících tvůrčích etapách za permanentního aktivního sledování vývoje technického zázemí elektronické hudby.

Jegorovová se zevrubněji zaobírá genezí syntezátoru ANS, když stranou neponechává ani ruskou prehistorii elektronických nástrojů (těremin, ekvodin, variofon apod.), líčí a na základě dobových citátů i dokládá skalisté podmínky, s nimiž se raná ruská elektronická hudba musela potýkat (vždyť až do roku 1967 neexistovalo v Moskvě ani speciální studio…), a postihuje Artěmjevovo úsilí osvojit si syntezátor, které teprve po několika letech vyústilo ve dvě zralé skladby: Mozaiku (1967) a Dvanáct pohledů na svět zvuku (1969). Osobně v této úvodní pasáži postrádám detailnější popis technických parametrů ANS; Jegorovová se do něj nepouští a raději cituje Artěmjevův stručný úryvek z jeho Poznámek o elektronické hudbě, napsaných v sedmdesátých letech, avšak otištěných až mnohem později. Rozpaky pak budí tvrzení, že teprve ANS v praxi umožnil mikrointervalovou temperaci (v daném případě rozdělení
půltónu na dalších šest stupňů); s touto otázkou – a nikoli bez ohlasu – se vyrovnávali někteří skladatelé již několik dekád předtím (v Rusku třeba Ivan Višněgradskij, zapomenout nesmíme ani na Aloise Hábu atd.).

Rock na akademické půdě

V době, kdy se v hudbě vyčerpávaly avantgardní přístupy a o slovo se začala hlásit takzvaná nová prostota, Artěmjev k ní dospěl za zcela odlišných okolností než mnozí další příslušníci jeho generace, a to pod vlivem rocku (nebo přesněji art-rocku). Za účelem provozování svých skladeb tohoto období, po vzoru artrockových „dinosaurů“ často pompézních, založil vlastní skupinu Bumerang, v níž mimochodem působil i jeden z předních ruských skladatelů, filosoficky smýšlející hudební teoretik Vladimir Martynov, jeho žena Taťjana Grinděnko, houslistka a umělecká vedoucí známého souboru Opus Posth, nebo renomovaný zvukový režisér firmy Melodija Jurij Bogdanov. Jegorovová zaznamenává ještě jeden moment, který přispěl k Artěmjevově stylové proměně, a to jeho tíhnutí k východním filosofiím (hlavně k zen-buddhismu), což dokumentují například rozebíraná díla Sedm bran do světa Satori (1974), nedokončená quasi symfonie
Poutníci (1975) nebo Rituál (Óda na zvěstovatele dobrých zpráv, 1980/87).

Silnou stránkou monografie jsou vzhledem k autorčinu interdisciplinárnímu záběru partie věnované Artěmjevově filmové hudbě. Jegorovová přesvědčivě analyzuje epizody ze snímků Andreje Tarkovského (Solaris, Zrcadlo, Stalker), Nikity Michalkova (Svůj mezi cizími, cizí mezi svými, Urga, Unaveni sluncem, Lazebník sibiřský aj.) a Androna Michalkova-Končalovského (Sibiriada, Hommer & Eddie, Odysea ad.) s Artěmjevovou hudbou, a předkládá tak pohled na známá díla z méně obvyklé perspektivy. Stejně přínosné jsou také zprostředkované Artěmjevovy postřehy týkající se specifik jeho spolupráce s jmenovanými režiséry a jejich požadavků i názorů na funkci hudby ve filmech, ale také skladatelovy empirie s odlišným pojetím psaní filmové hudby v Evropě, resp. v Hollywoodu (kde se rodily některé snímky Končalovského a poslední práce Michalkovova).

Obsáhlá závěrečná kapitola knihy je cele zasvěcena zmíněné opeře Zločin a trest a jejímu podrobnému rozboru, obohacenému o řadu notových ukázek. Na to, abychom si ověřili, že se jedná skutečně o Artěmjevovo vrcholné dílo, jak ho prezentuje Jegorovová, si však musíme ještě počkat. Jeho zvuková podoba je totiž známa patrně pouze užšímu okruhu zasvěcenců; oficiální nahrávku se po mnoha odkladech chystá vydat moskevská firma Electroshock teprve v příštích měsících. Scénické uvedení opery v režii Končalovského je pak zatím vzhledem k megalomanským představám (Artěmjev hovoří v návaznosti na Skrjabina o mystériu), a tím značným finančním nárokům, odloženo na neurčito.

Posuzovat Artěmjevovo dílo můžeme různě, přehlížet ho však nelze. Svérázný tvůrčí vývoj řadí tohoto skladatele k unikátním postavám ruské hudby druhé poloviny 20. i počátku 21. století. Z tohoto hlediska chápu publikaci Taťjany Jegorovové především jako výzvu k zájmu o jeho tvorbu jako celek, tím spíš, že poukazuje i na její méně známou, nebo vůbec „šuplíkovou“ část. Čtivý, záměrně popularizační styl navíc může Artěmjevovu osobnost přiblížit i širšímu okruhu zájemců.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

Vycházka do volné elektronické přírody

Blbá nálada v Německu

…za své a čím dál víc Němců řeší dnes svůj narůstající životní pesimismus odchodem ze země. Jak se zdá, s velkou koalicí SPD a CDU, která si v těchto dnech připomíná rok u moci, dorazila k našim sousedům „blbá nálada“.

Zatímco německé hospodářství roste, nezaměstnanost klesá a kabinet ohlásil na příští rok menší schodek rozpočtu, než se očekávalo, sociologické studie a statistická čísla z poslední doby musely na kancléřku Angelu Merkelovou účinkovat jako pořádně studená sprcha. První velký šok způsobil před měsícem průzkum Nadace Friedricha Eberta, podle nějž až 6,5 milionů obyvatel Německa, tedy osm procent lidí, žije v prekérní životní situaci s mizivými nadějemi do budoucnosti. Přestože oficiálně tuto vrstvu více či méně frustrovaných lidí, jichž na východě země žije dokonce plná pětina, odborníci označili politicky neutrálním pojmem „odpojený prekariát“, debata o nové chudobě propukla naplno. Téměř současně pak vyšla alarmující čísla o odlivu vzdělanosti – loni odešlo z Německa za lepší kariérou a uplatněním 145 tisíc lidí, což je rekord dosavadních statistik.

Pocit ztráty iluzí a vyprázdněného života přitom zdaleka není pouze problémem chudého a vylidněného východu země, kde se nezaměstnanost leckde pohybuje kolem dvaceti procent a z ekonomického pohledu přizpůsobivější část obyvatelstva již dávno odešla za prací na západ. Nespokojenost a slova o marném hledání příležitostí je možné čím dál častěji zaslechnout i mezi mladými lidmi, kteří vyrůstali v dobře situovaných středostavovských rodinách mimo někdejší NDR, a nemuseli se tak vyrovnávat s následky bolestivého procesu restrukturalizace.

Generace praktikum

Typickým příkladem může být dvaatřicetiletý novinář Stefan žijící v Berlíně, mladý absolvent vysoké školy, který má všechny předpoklady být na trhu práce flexibilní, ale přesto nemůže najít jisté zaměstnání, natož pak perspektivu v oboru. „O místo se snažím již skoro pět let, ale zatím jsem povýšil jen z eléva na praktikanta,“ líčí Stefan. Ne nadarmo se souputníkům, kterým trh práce umožnil jen několikeré krátkodobé zaměstnání na zkušenou, přezdívá „generace praktikum“. I ve Stefanově případě se ukazuje, že pevné místo je v Německu v některých oborech tak prestižní, že tu téměř neexistuje fluktuace.

Než aby čekal na to, až se některý z kolegů odebere do důchodu a uprázdní se tak jeho židle, doplňuje si Stefan vzdělání v historii a politologii. Svou disertaci dokonce publikoval knižně. Poněkud příznačně ovšem na vlastní náklady a na Ukrajině, kde přijde tisk i knihařské práce na zlomek německé pracovní síly. Ta totiž zůstává s hodinovými náklady, šplhajícími až ke 30 eurům za hodinu, vůbec nejdražší v Evropě.

Stefan prozatím zůstává v Berlíně, ovšem jestli mu vyjde nějaká nabídka v zahraničí, nebude prý váhat ani minutu. A tak je docela možné, že se zařadí ke statisícovému zástupu německých lékařů, právníků nebo třeba stavebních inženýrů a zamíří do Velké Británie, Švýcarska či Rakouska.

Bez ohledu na tradičně rozklíženou zemi v ose západ-východ se přitom v Německu dnešních dnů nejistota či spíše existenční neklid rozprostírá právě v těch sociálních vrstvách, které vždy tvořily páteř hospodářské prosperity. Statisticky vyjádřeno si 66 procent Němců myslí, že žijí v sociálně nespravedlivé společnosti, z níž profituje úzká skupina vyvolených.

Zklamání z demokracie

Rozčarování připisují Němci také politickým stranám a zejména pak velké koalici křesťanských a sociálních demokratů, která se jakoby ocitla v klinči. Jestliže ještě před rokem věřilo 60 procent Němců, že kabinet obou velkých stran bude pro zemi prospěšný, dnes souvládí CDU a SPD důvěřuje jen necelá pětina z nich. Výsledkem oné „blbé nálady“, ne nepodobné stavu, který v Česku kdysi diagnostikoval Václav Havel, je pak rekordní nedůvěra občanů v samotné základy demokratického zřízení. Podle nedávného zjištění televize ARD nevěří ve funkčnost demokracie těsná většina (51 procent) všech Němců, což je vůbec nejvíc od poloviny šedesátých let minulého století, kdy se obdobná měření začala provádět. V zemi, která si zakládá na tom, že systém, jenž byl zaveden kdysi spojenci shora, dokázala rychle a úspěšně vstřebat a vzít za svůj, je to zneklidňující zjištění. „Máme tu co do činění s opravdovou frustrací z demokracie,“ varoval politolog
Klaus Leggewie. „Rostoucí sociální nerovnost ohrožuje demokracii,“ dodal.

Podle mnohých jeho kolegů se ideál blahobytu pro všechny, který Německu v padesátých letech věštil kancléř Ludwig Erhard, nadobro rozplynul, aniž by občanům politici čestně přiznali, že taková vize je v dnešní době neudržitelná. „Jestliže nyní budeme důsledně a bez falešných slibů dál pracovat, můžeme získat důvěru zpátky,“ řekla v rozhovoru pro nejčtenější německý deník Bild Angela Merkelová s tím, že Německo má opět šanci stát se „lokomotivou Evropy“. Takový plán může být realizovatelný. Možná by ale ze všeho nejvíce pomohlo, kdyby kancléřka lidem na rovinu připomněla, že se ocitli v období, které trefně charakterizuje název úspěšného filmu režiséra Hanse Weingartnera: Tučná léta jsou pryč.

Autor působí v deníku Právo.

Budoucí evropské války

Dokument nazvaný Výchozí dlouhodobá vize evropských obranných schopností a kapacitních potřeb (An Initial Long-Term Vision for European Defence Capability and Capacity Needs, LTV) je kolektivní vize, zpracovaná Evropskou obrannou agenturou, Vojenským výborem EU a Institutem pro strategická studia EU (EU ISS). Je výstupem jedenácti měsíců kvalitní analytické práce a reprezentuje nový strategický dokument, který by se měl stát pomyslným kompasem bezpečnostní dimenze evropské integrace minimálně pro příštích dvacet let. Zda se jedná o realizovatelnou ambici, se dá odhadnout jen těžko. Je však na místě se ptát, jaké výzvy a cíle si Evropská unie stanovila a zda odpovídají charakteru budoucího bezpečnostního prostředí a vedení ozbrojených sil v něm.

Po zhruba padesáti letech vývoje evropského integračního projektu disponuje Unie samostatnými velícími a řídícími strukturami pro provádění vlastních vojenských operací. Musí se ale přitom stále spoléhat na ozbrojené síly jednotlivých členských států. Organizace Severoatlantické smlouvy zůstává dosud nezpochybněným základem vzájemné obrany a nejeví se jako pravděpodobné, že by strategicky významné spojenectví přes Atlantský oceán mělo být výrazně narušeno. Realitou jsou však dříve jen obtížně prosaditelné a realizovatelné scénáře autonomních evropských (EU) vojenských akcí. Pro Unii se přitom stala klíčovou Evropská bezpečnostní a obranná politika (European Security and Defence Policy, ESDP), která je nedílnou součástí širší Společné zahraniční a bezpečnostní politiky Evropské unie.

Unijní ambice

Současné bezpečnostně-politické ambice Evropské unie je nutné posuzovat s vědomím dvou základních skutečností. Za prvé je unijní bezpečnostní a obranná politika stále velmi mladá. Teprve v posledních pěti letech přesáhl evropský integrační proces oblast výlučně ekonomické spolupráce a Evropská unie začala rozvíjet vlastní zahraničně a bezpečnostně-politickou dimenzi s cílem stát se mezinárodním a bezpečnostním aktérem v globálním měřítku.

Za druhé nelze Evropskou unii z hlediska bezpečnostní a obranné politiky srovnávat s jakýmkoliv státním celkem. V rámci EU funguje na 25 státních správ a systémů ozbrojených sil. Jedná se sice o 25 spolupracujících států, ale panují mezi nimi obrovské rozdíly, přičemž například Dánsko se rozhodlo ESDP neúčastnit vůbec. Problémy se týkají nejen otázek politického řízení a struktury vojenských sil, ale propastné rozdíly převládají i v oblasti zahraničněpolitických priorit či spolupráce ve sféře zbrojního průmyslu. Rozdílná bývá i vůle a ochota angažovat se v rámci vojenské spolupráce a potažmo vysílat své vojáky daleko za hranice domovského státu.

U evropské vojenské spolupráce se dá říci, že je to z nouze ctnost. Dnes totiž převládá názor, že jediný evropský stát není sám schopen zajistit plně svou vlastní bezpečnost. Natož pak, aby aktivně intervenoval za svými hranicemi, tak jak to vyžadují principy moderního pojetí obrany. Z hlediska zajištění teritoriální obrany připadá dosud zásadní role NATO. Ovšem poslední intervence EU v jejím blízkém sousedství či daleko v Africe již představují příklady akcí, v nichž se Unie projevuje samostatně.

O budoucích vojenských angažmá pod hlavičkou ESDP v horizontu roku 2025 se v LTV praví, že půjde o operace krizového managementu, které budou expedičního charakteru (mimo teritorium EU), mnohonárodní a „víceúčelové“. EU se tak staví do pozice aktéra „globální bezpečnosti“, která nutně vyžaduje schopnost vést akce na strategické úrovni v maximálně vzdálených regionech. Již dříve se při vzniku konceptu bojových skupin EU hovořilo o tom, že budou nasazovány v globálním rámci (all around the world). Evropská unie chce současně využívat své „měkké moci“ (známý pojem softpower) a při realizaci svých akcí očekává kombinaci vojenských a civilních nástrojů, vládních i nevládních aktérů. Budoucí vojenské operace tedy nebudou mít podobu pouhých od Evropy vzdálených bitev.

Jak vyhrát válku

V publikované dlouhodobé vizi se odráží obecnější tradiční evropský přístup k bezpečnosti. Nejde v něm o pouhá vojenská vítězství, ale o zvládnutí krize, její prevenci a péči o postkonfliktní vývoj. Důraz je přitom kladen na dlouhodobou udržitelnost prosazeného řešení. Toho má být dosaženo i prostřednictvím vyjednávání a citu pro rovnováhu sil. Úspěch plánovaných operací přitom bude kromě vojenského vítězství záviset i na aktivním přístupu v oblasti prosazování lidských práv, právního státu, reformy bezpečnostního sektoru, koncepce dobrého vládnutí a boje proti mezinárodnímu organizovanému zločinu v rámci země, v níž k intervenci dojde. Ozbrojené síly a jejich bojové nasazení musí být součástí širšího přístupu k bezpečnosti. Podmínkou pro takový široký přístup je však vojenská připravenost Evropy, spojená s disponibilními ozbrojenými silami, které budou adekvátně vycvičené a vybavené.
V opačném případě sebevětší politická vůle a snaha o konsensus nic nezmůže.

V informačním věku hraje znalost technologií s ní spojených, jejich rozvíjení a aplikace v ozbrojených konfliktech vitální roli. V zásadě se tím potvrzuje teze manželů Tofflerových o tom, že způsob vedení boje odráží formu produkce bohatství – je nesporné, že západní svět se přesunul do fáze takzvané znalostní ekonomiky. V tomto ohledu je LTV inovativní a předkládá zásadní principy, na jejichž základě by měla být rozvíjena nejen bezpečnostní dimenze evropské integrace, ale jimiž by se v zásadě měly řídit i jednotlivé členské státy a jejich ozbrojené síly. Podobně jako vojenská vítězství neznamenají nutně úspěch dané mise, struktury typu informačních sítí a systémy založené na využití znalostní a informační převahy samy o sobě nezaručují úspěch a pouze poskytují prostor využitelný k rychlejšímu a efektivnějšímu rozhodování. Nevedou ale nutně k rozhodování správnému.

Kyberprostor a média

LTV mimo jiné přirovnává dnešní kyberprostor k tomu, co pro válečné umění v minulých stoletích představovalo moře, respektive světový oceán. Je to společné prostředí, které má mezinárodní charakter, volná síť s mnoha přístupovými body. Vstupní náklady na ovládnutí tohoto prostoru jsou přitom v kybernetickém a virtuálním světě nesrovnatelně menší než v oblasti ovládání a přístupu k moři. Kyberprostor však představuje velmi komplexní prostředí – rozhodně nejde jen o internet. Podobně jako v minulosti na moři se dnes v mezinárodním kyberprostoru realizuje obchod a zprostředkovává tok mezikontinentální komunikace. Celý tento systém přitom expanduje geometrickou řadou, podobně jako znalostní struktury. Nepřítel vytváří své vlastní sítě, aby maximalizoval svůj potenciál asymetrické hrozby, a snaží se dosáhnout informační převahy.

Dlouhodobá vize, kterou Unie představila, oprávněně zdůrazňuje roli médií a permanentního veřejného – mediálního a ne vždy objektivního – dohledu během vojenských akcí. Média dnes spolurozhodují o tom, zda bude daná vojenská akce úspěšná nebo ne. Válka již není pouhým pokračováním politiky jinými prostředky. Stala se mediální realitou, v níž platí, že Evropané musí naplňovat požadavky minimálních ztrát na vlastních životech a minimalizovat takzvané kolaterální škody (množství zabitých civilistů). Přičteme-li k tomu evropský důraz na mezinárodní právo a na jiné vnímání důvodů pro vojenský zásah, než mají například Spojené státy, je nasnadě, že Unie musí například v boji proti teroristům volit jiné prostředky. Z krátkodobého hlediska se tak Unie může ocitnout v tomto boji v relativní nevýhodě, varuje LTV.

Vize a realita

Přes všechny popsané cíle a ambice LTV zůstává realitou nedostatečná ochota Evropanů investovat svou energii, vzdělání, politický kapitál a především finance do vlastní obrany. V tomto smyslu je Česká republika se svými méně než 2 procenty HDP státních výdajů do resortu obrany typickým příkladem přístupu Evropanů k jejich bezpečnosti. Na bezpečnost a schopnost obrany přitom mají vliv nejen vynakládané finance, ale i stárnoucí, leč počtem neklesající evropská populace. Zda budou navzdory těmto faktorům naplněny bezpečnostní strategické a koncepční dokumenty EU a zda Evropa dokáže činit rozhodnutí, jež budou odrážet potřeby budoucího světa, se teprve ukáže.

Autor působí v Mezinárodním politologickém ústavu Masarykovy univerzity.

Hitlerovy stíny

Je známou ironií dějin, že vítězové velkých střetů zpravidla přebírají nejsilnější zbraně poražených. Jednou setřesené morální instinkty se znovu nastolují jen těžko. Ano, jaderná puma je nepředstavitelně brutální zbraň, a ať bude její plášť sebepečlivěji vyleštěn, otisky nacistických pařátů z ní nezmizí. Jenže jaderná puma se hodí. Proč? Přece abychom ji tentokrát použili na straně Dobra! Dovedete si představit ty nadějné vyhlídky lidstva, až bude demokracie vybavena tak drtivou mocí, že jí naprosto nebude možné odporovat? Bylo by přece pošetilé vzdát se nacistických vynálezů jen z obavy, že na nás ulpí stigma jejich původu. Nedejme se zviklat ve svém odhodlání, věřme v oprávněnost svého záměru a čistotu svého cíle!

Spojené státy americké vyšly z druhé světové války jako tento tragický typ vítěze. Těžko říct, zda si Dwight David Eisenhower, někdejší vrchní velitel amerických vojsk a v letech 1953–1961 prezident USA, byl vědom hlubší podstaty jevu, který ve známém varovném projevu nazval „vojensko-průmyslovým komplexem“. Lobbování zbrojařů za intervencionistickou zahraniční politiku, na níž vydělávají, je však jen špičkou ledovce. Bude adekvátnější chápat dotyčný výraz přeneseně, ve smyslu „mít komplex z něčeho“.

Oč jde, nám ukazují nekonečné série televizních dokumentů. Spojení určitých jevů s ikonami dávno a jednoznačně odsouzeného Zla umožňuje těmito jevy rituálně opovrhovat a tak se uklidňovat, že se Zlem nemáme nic společného. Obrazovka ukazuje jakési výjevy, aby jimi současně cosi zakrývala. Spíš než zrcadlem, které po způsobu známé pohádkové rekvizity odhaluje pravdu, je plátnem, na němž se odehrává stínohra. Kdo se skrývá za tím plátnem a co znamenají promítané stíny?

Rumsfeld-Bushova doktrína

Americkou zahraničněpolitickou doktrínu lze kromě jejích praktických výsledků sledovat především ve dvou oficiálních dokumentech. První vydává Bílý dům pod názvem Strategie národní bezpečnosti (SNB), druhá, Strategie národní obrany (SNO), je zodpovědností Pentagonu. Nejnovější verze prvního dokumentu pochází z letošního jara, druhý je o rok starší. To, co dokumenty společně stanovují, lze podle jmen jejich garantů nazvat Rumsfeld-Bushovou doktrínou.

SNB má spíše proklamativní charakter. Z konkrétních tezí lze vyzdvihnout dvě: hned první větu dokumentu, která říká, že „Amerika je ve válce“, a pak klíčový princip celého textu, podle něhož je základním předpokladem bezpečnosti USA rozrůstání (Amerikou vedeného) demokratického tábora. „Protože svobodné národy směřují k míru, rozvoj svobody učiní Ameriku bezpečnější.“

Myslím si, že rozhodující je první citovaná teze, protože tvoří rámec celé doktríny. Dává bezděky vzpomenout na definici suveréna, kterou podal ultrapravicový filosof a oficiální (záhy se ovšem znelíbivší) ideolog NSDAP Carl Schmitt: Suverén je ten, kdo rozhoduje o výjimečném stavu. Tehdy se stát projevuje ve své holé podstatě: jako monopolní moc nad životem a smrtí. Válka je jistě nejtypičtějším příkladem takového stavu, a je-li tou válkou „válka proti teroru“, jež nemá jasná kritéria svého ukončení, pak Bushova doktrína implicitně zavádí permanentní výjimečný stav. Co to v praxi může znamenat, na to pomáhá dát odpověď druhý jmenovaný dokument.

SNO je kratší, ale zajímavější, neboť přímočařejší. Za strategický cíl národní obrany vyhlašuje „globální svobodu jednání Spojených států“, které si i za pomoci „totální síly“ musí zabezpečit „trvalý přístup ke klíčovým regionům“, protože „nemohou ovlivnit to, nač nemohou dosáhnout“. Což si žádá schopnost operačně využívat „globálních veřejných statků“ (global commons), tedy mezinárodních vod, vzdušného prostoru, kyberprostoru a vesmíru (outer space). Vzhledem k tomu, že protivníci, kteří by Američanům chtěli „odpírat přístup“, mohou zaútočit všude a kdykoliv, je třeba vytvořit „sílu soustředěnou do sítí“ (network-centric force), která bude schopna flexibilně a rozhodně udeřit na kterémkoliv místě zeměkoule, uštědřit nepříteli „bleskovou porážku“ (swift defeat) a znovu se stáhnout, aby mohla být vyslána jinam. Počítá se však i s dlouhodobější politikou „zásadních změn v krizových regionech“, jejíž součástí mají být
podle potřeby „změna režimu, obrana nebo restaurace“.

Nápomocna nám tu může být další Schmittova úvaha – jeho teorie partyzána. Partyzán je „nepravidelný“ (standardním pravidlům nepodléhající) a vysoce mobilní bojovník, který je však politicky zavázán určité kauze (je to doslova straník), a navíc se vyznačuje „telurickým charakterem“ – má pouto k zemi, půdě, lokalitě. Schmitt stavěl partyzána do role posledního odpůrce poválečného velmocenského pořádku a heroizoval v té souvislosti takové figury jako Vietkong; dnes nás nejspíš napadne al-Kájda. Nenabývá však Rumsfeldova „obranná“ strategie podobných rysů? Nepropojuje regulérní armádu s unikavou logikou partyzánství, a to včetně její teluričnosti, zde přítomné jako obrana bezprecedentně napadané (chtělo by se říct: znesvěcené) americké půdy? Nevzniká zde naprosto nová a dosud nevídaná „total force“?

Nechci čtenáři levně sugerovat, že to, čemu říkám Rumsfeld-Bushova doktrína, je dokladem vyslovené nacizace americké zahraniční politiky. Na druhé straně si myslím, že prvky nacismu, které zde nacházíme, nejsou nahodilé a že jejich význam překračuje povrchní analogii, jež nás napadne, když si třeba za výraz „globální svoboda jednání v přístupu ke klíčovým regionům“ dosadíme „boj za životní prostor (Lebensraum)“ nebo „bleskovou porážku“ ztotožníme s příslovečným „Blitzkriegem“ (Rumsfeldovou inspirací tu však zřejmě nebude nacistické Německo, ale dnešní Izrael).

Identifikace Dobra a Zla jako kompas zahraniční politiky

Rumsfeld-Bushova doktrína obsahuje vedle výše uvedeného stavu permanentní výjimečnosti dva významné rysy nacistického vnímání politiky. Tím prvním je víra v jednoznačnou identifikaci Dobra a Zla, a to geopoliticky, civilizačně-kulturně a sociobiologicky. Tomu poslednímu požadavku sloužila v nacistické politice vědecky propracovaná rasová teorie. V současné politice USA samozřejmě nenajdeme nic podobného, některé prvky „války proti teroru“ by nás však rozhodně neměly nechávat klidnými. Typickým rysem nacistického zacházení s nositeli Zla bylo jejich naprosté vyloučení z polis, tedy zbavení občanských práv; podobnost s „právním vakuem“ zálivu Guantánamo je nasnadě (prozíravě sestavený systém americké dělby moci zde naštěstí položil značné překážky); a kdo je v moderním státě bez občanských práv, ten sotva může uplatňovat práva lidská. Není proto bez souvislosti, slyšíme-li čas od času tvrzení, že „s teroristy nelze jednat“, je nutné zkrátka je vyhladit.
„Terorismus“ je přitom pojem nesmírně vágní a vejde se pod něj i to, co by jindy bylo možné považovat za „národně osvobozovací boj“. Při neexistenci jednoznačných kritérií se na mysl dere slavný výrok někdejšího populárního vídeňského starosty Luegera: „Kdo je Žid, určuji já!“ Toto prolnutí striktní a nesmlouvavé distinkce s naprostou libovůlí je samo o sobě příznačné.

Bez povšimnutí nemůžeme nechat ani civilizačně-kulturní nárok amerických hegemonů na historickou výlučnost. V Bushově doktríně se jasně stanovuje přímá souvislost mezi bezpečností USA a podporou (nebo rovnou šířením) „svobody a demokracie“ jako americké formy života. Při této příležitosti je dobré poznamenat, že my Evropané hodnotíme americkou zahraniční politiku zcela neadekvátně, když předpokládáme rozpor mezi politickým idealismem až mesiášského rázu a cynickým hájením „národního zájmu“.

V americkém – nebo minimálně neokonzervativním – vnímání takovýto rozpor neexistuje. Ostatně už v kalvinistickém náboženství, které mělo na vytváření americké identity značný vliv, je spojení mezi Boží vyvoleností a materiálním úspěchem poměrně těsné: jsi-li v jádru dobrý člověk, není nic špatného na tom, že jsi za své ctnosti odměněn hmotným bohatstvím.

„Kmotr“ neokonzervativců Irving Kristol vystihl celou souvislost dokonale: zahraniční politika by se měla odehrávat na bázi patriotismu a národního zájmu. Spojené státy – podobně jako Sovětský svaz – jsou však nejen velkým, ale také ideologicky založeným národem, který tak pro své osobní zájmy musí hájit demokracii a porážet nepřátele demokracie všude po světě. „To je důvod, proč bylo v našem národním zájmu připojit se k obraně Francie a Británie během druhé světové války,“ píše Kristol v Neokonzervativním přesvědčení. „To je důvod, proč považujeme za nutné bránit dnes Izrael, když je ohroženo jeho přežití. Žádného komplikovaného kalkulování není ohledně národních zájmů zapotřebí.“

Proto může George W. Bush tvrdit, že jeho zahraničněpolitická doktrína je idealistická („idealistická v cílech, realistická v prostředcích“), aniž by to kolidovalo se zjevným sobectvím této politiky. To platí i o přístupu k mezinárodním institucím typu OSN, o nichž neokonzervativní ideologie říká, že vedou ke světové vládě a nakonec i světové tyranii. Pokud je podstatou amerického národního zájmu obrana svobody a demokracie, pak spolupráce na mezinárodních institucích, jež si nevyhnutelně žádá četné kompromisy, by mohla znamenat ohrožení těchto hodnot kvůli ústupkům těm, kdo hájí jiné nebo jinak pojaté hodnoty – to samozřejmě nelze připustit, a tak se dostáváme k idealisticky motivované sabotáži mezinárodního práva.

Spojené státy sice v poslední době, zdá se, svou unilateralistickou rétoriku zmírňují a i Rumsfeldova doktrína je plná výzev ke spolupráci. Je ale zjevné, že takto „multilaterálně“ hodlají USA jednat pouze tehdy, když budou „přátelé“ respektovat jejich cíle; základem i nadále zůstává děsivá politika „koalice ochotných“. Ta je ve své podstatě hrubě voluntaristická: hegemon se nehodlá vázat jasnými pravidly, a pokud s ním jeho partneři nechtějí spolupracovat dle jeho představ, je odhodlán je „vyměnit“ za spolehlivější spojence.

Demokracie jako vlajka

Díky intelektuální ikoně neokonzervativců, ultrakonzervativnímu filosofovi Leo Straussovi, jsou pro ně oblíbenou četbou, pomáhající pochopit jejich názory na zahraniční politiku, Thúkydidovy Dějiny peloponéské války. Ty popisují zápas mezi „demokratickými“ Aténami a „totalitní“ Spartou, a to z pohledu první jmenované strany (tedy té správné, té naší). Známou pasáží je Periklova pohřební řeč, kdy jeden z nejslavnějších představitelů aténské demokracie hovoří nad hroby padlých o skvělosti životní formy, za kterou se obětovali. Proslov je oslavou demokracie, v některých bodech docela moderní. Najdeme tu však i prvky zarážející a varovné. Periklés si klade otázku, co stojí za vojenskými úspěchy aténské koalice, a dochází k závěru, že jsou to především ctnosti vyplývající z výlučného aténského způsobu života; občané-bojovníci tak vynikají mimořádnou statečností a pevností charakteru. Tato myšlenka se v závěru proslovu nenápadně mění v ospravedlnění aténské imperiální expanze: „náš
dobrodružný duch si vynutil vstup do všech moří a na každou pevninu; a všude jsme po sobě zanechali trvalé připomínky dobra činěného našim přátelům nebo utrpení způsobeného nepřátelům“. Jako by se tu implicitně sugerovalo: protože jsme svobodní a demokraté, jsme lepší než všichni ostatní a máme právo podřizovat je naší vládě.

Opět tu máme pozoruhodnou podobnost s myšlenkami Carla Schmitta, který za podstatu politického života hodného toho jména považoval jednoznačné vymezení pozic na bázi přítel-nepřítel (my-oni) a následné osvědčení zdatnosti obce v odvážném střetu. Boj, v němž se v podobě statečnosti a neústupnosti musí projevit skutečné občanské ctnosti, je opravdovým zdrojem politiky, ne pouze jejím „pokračováním jinými prostředky“.

Rumsfeld-Bushova doktrína se ovšem opírá o značně upadlou podobu oné základní duality; jako by podivně slučovala to, co Schmitt adoroval, s tím, co odsuzoval – totiž vytrácení se opravdových nepřátel (které, chtě nechtě, musíme respektovat) ve prospěch „darebáků“ (rogues), či diplomatičtěji „odpůrců“ (adversaries); takto označujeme ne ty, kdo jsou nám rovnocennou protistranou v boji, ale ty, kdo neposlouchají námi nárokovanou autoritu a proti komu vedeme spíš „policejní akce“ než otevřené války.

U takovéhoto vnímání je na místě silná pochybnost o demokratičnosti cílů, které jsou sledovány. Existují totiž dvě cesty, jak se hlásit ke svobodě a demokracii. Ta první implikuje etický závazek, jímž na sebe bereme jistá principiální omezení ve vlastním jednání, především pravidlo o dělbě moci (na mnoha rovinách, nejen striktně politické). Druhá cesta chápe svobodu a demokracii jako politický mandát, který nás na základě skvělosti uvedených hodnot opravňuje k expanzivní politice; demokracie přestává být souborem brzd a protivah, a naopak se mění ve vlajku, která, řečeno eufemisticky, ospravedlňuje i nestandardní způsoby boje; dobrovolná omezení byla by přece znakem slabosti…

Myšlení lidí jako Donald Rumsfeld se podle mého názoru čím dál tím víc ubírá druhou cestou. Když někdo vykládá své mocné mezinárodní postavení jako zaslouženou odměnu za ctnosti „našeho způsobu života“, je tu jistá naděje, že oněm skvělým ctnostem dokáže svoji moc podřizovat a nahlížet ji kriticky. Jak ale odlišit tento postoj od toho, kdy tvrzení o skvělosti vlastní civilizace vede k požadování odpovídajícího mezinárodního postavení – tedy globální hegemonie? Domnívám se, že zkušenosti, z nichž vyrostla americká liberální kultura, mají na takovou otázku jedinou odpověď: morální záruky neexistují, neboť člověk má ze své podstaty (zde lze znovu poukázat na vliv kalvinistického náboženství) sklon zneužívat moc; funkční záruky mohou být pouze institucionální, v podobě účinné dělby moci. Diktátora nedefinují pochybné morální kvality, ale to, že v realizaci svých úmyslů nenaráží na podstatný odpor.

Rétorika Dobra a Zla a orientování zahraniční politiky na bázi přátelství-nepřátelství (ve voluntarističtější, méně zavazující formě partner-odpůrce) je zárukou pravého opaku toho, co slibuje. Její nacistické prvky se projevují ve snaze o jednoznačnou geopolitickou identifikaci „osy Zla“, jež je kulturně zdůvodněná nadřazeností „civilizace svobody“ nad jiné a obsahuje náznaky stigmatizace odpůrců. Je ilustrativní číst tuto rétoriku v kontextu známé Huntingtonovy teze o „střetu civilizací“, kterou můžeme domyslet takto: nevyhnutelná (vědecky zákonitá!) válka mezi civilizacemi bude mít, jako každý boj, vítěze – totiž toho, jehož civilizační výlučnost a zdatnost se projevuje převahou na globálním kolbišti. Mimochodem, volným německým překladem termínu clash of civilizations by mohl být výraz Kulturkampf.

Víra v sílu síly

Druhým podstatným bodem nacistické politiky, na nějž především Rumsfeldův dokument o strategii národní obrany navazuje velmi těsně, je víra v sílu síly. Nejenže jsme schopni jasně identifikovat Dobro a Zlo; navíc disponujeme takovou silou, že Zlo můžeme rozhodným zásahem zničit a systematicky si nad jeho nositeli udržovat převahu. „Globální dosah“ amerických ozbrojených sil a požadavek „rozhodného vítězství“ a „bleskové porážky“ nepřítele nejsou prosty kvazinacistické estetiky, oslavující drtivou vojenskou moc.

Tady se vracíme k metafoře vojensko-průmyslového komplexu jako souboru chorobných reakcí. Všudypřítomnost analogií s nacismem, kterou lze najít i v rétorice dnešní „války proti teroru“ (bojujeme proti „novému Hitlerovi“ a „islámskému fašismu“), je podle mého názoru projevem nepřiznaného obdivu k nacismu, který je v západní „huntingtonovské“ mentalitě nesmírně silný. Hitlerovský kult síly, který rituálně odsuzujeme v nekonečných televizních dokumentech nebo vystoupeních amerického prezidenta, nás ve skutečnosti fascinuje. O „hitlerizaci“ islámského fundamentalismu, proti kterému vedeme neokoloniální války, hovoříme tak spektakulárně především proto, že ničím bychom nechtěli být tolik jako nacistickým vůdcem, který může všechno a má k tomu prostředky.

Nejnebezpečnějším prvkem, který spojuje Rumsfeld-Bushovu doktrínu se světem Hitlerovým a Goebbelsovým, je přesvědčení, že moc, kterou disponují, nemá mezi smrtelníky rovnocennou konkurenci. Výsledkem takové iluze může být jen sebevražedné stupňování prostředků této moci, jež znamená dostávat se více a více do jejího vleku. Na konci je jen slepá bez-moc.

Bezpečnost, jež je hlavním předmětem v úvodu citovaných dokumentů, není dosažitelná ve světě, kde rozbití mezinárodního práva otevřelo cestu ne jeho rekonstrukci, nýbrž nekontrolovatelné moci světového suveréna: Írán prý nemá nárok na jaderný program, zatímco Indie jej dostává mimo jakoukoliv mezinárodní dohodu; Saddáma svrhneme za strašnou cenu a soudíme ho k smrti, s jinými diktátory však můžeme nadále spolupracovat; tálibánský fundamentalismus je barbarství, ten saúdskoarabský je projevem jiné kultury, již je nutno moudře tolerovat. Kdo je Žid, určuji já!

My, stále ještě neprobuzení Evropané, nemáme v této situaci jinou volbu než onen dokola omílaný multilaterální svět, v němž platí alespoň nějaká pravidla. Takový svět je lepší ne proto, že by byl morálnější, ale proto, že jednám-li multilaterálně, musím pro každé své rozhodnutí obtížně hledat cestu kompromisní zájmům druhých; možná tak slevím ze skutečně hodnotných ideálů, tato cena je však odpovídající. Náklady na nekompromisní jednání unilaterální světové velmoci jsou v poměru k výsledkům nesrovnatelně vyšší: vytvářejí svět, v němž nejistota ohledně libovolných rozhodnutí suveréna a neexistence dělby moci vede k prohlubování jevu, jemuž říkáme asymetrie moci. Jeho rysem je nové a nové vznikání míst a enkláv, jež se vymykají jakékoliv dohodě a regulaci, neboť je neumíme reprezentovat. Jsou to nebezpečí, která dostávají jméno teprve poté, co udeřila, a lze jim bránit jen za tu cenu, že nechtěně stvoříme další taková místa. Čím komplexnější je
bezpečnostní síť, tím více je spojů, kde lze udeřit s globálním účinkem a tím větší je efekt hrůzy způsobený nalezením slabého místa.

Americká zahraničněpolitická doktrína není jen egoistická, jak se jí často vyčítá (krátkozrace, protože takovou výtku lze adresovat všem). Je solipsistická: žije ve svém uzavřeném světě, kde přiznává existenci pouze tomu, co subjektivně vnímá; a chce nás do toho světa všechny zavřít. S egoismem lze počítat a lze mu čelit; jako předmět reflexe vede k pochybnostem a smyslu pro realitu. Ze solipsismu však vede cesta ven pouze přes katastrofy.

Autor je filosof.

Věnováno prof. Erazimu Kohákovi za prostředkování jiné Ameriky.

V době přípravy tohoto textu do tisku probíhaly v USA volby do Kongresu, které potvrdily očekávaný vzestup demokratů. Lze tedy tvrdit, že „Rumsfeld-Bushova” doktrína propadla ve voličském testu. Je tu jistá naděje, že můj esej se stane jen jedním ze smutných ohlédnutí za tragickou kapitolou soudobých západních dějin.

Mediální boj o mešitu

Idea vybudovat v Teplicích mešitu se objevila dvakrát, poprvé v roce 1995, podruhé v roce 2004. Přestože oba projekty byly rozdílně koncipované a provázela je odlišná společenská situace, výsledek stavebních záměrů byl stejný – stavbu nebylo možné realizovat. Lázně Teplice v Čechách přitom navštěvuje již od začátku devadesátých let vysoký počet hostů z arabských zemí.

Mediální obraz muslimů je utvářen nejen na základě místních událostí. Na jeho charakter má silný vliv i mezinárodní situace a postoj ostatních médií. Pokus o prosazení stavby mešity znamenal pro obyvatele i návštěvníky města výraznou událost a informace o plánované mešitě pronikla do celoplošného (LN 16. 4. 2004) i zahraničního tisku (Time 2. 10. 2004).

První pokus o získání povolení pro stavbu mešity se odehrál v roce 1995. Tehdejší záměr podnikatele ze Spojených arabských emirátů postavit v Teplicích mešitu se setkal s nesouhlasem především ze strany místních církví, které vystoupily přímo proti učení islámu. Magistrátu se zase nelíbilo, že plánovaná stavba měla stát na pozemku města. Z tohoto důvodu nebylo povolení ke stavbě vydáno.

Dalo by se předpokládat, že po téměř deseti letech bude mít názorové prostředí české společnosti odlišný charakter a druhý pokus jiný výsledek. Komentář šéfredaktorky týdeníku Teplický Kurýr Boženy Dvořáčkové (12.–18. 9. 2003), nazvaný příznačně O kompromisech, tolerantní přístup naznačuje. O realizaci projektu Orientálního kulturního centra, jehož součástí měla být i mešita s minaretem, autorka komentáře píše, že je jen otázkou času. V té době se rovněž slibně vyvíjelo jednání o stavbě mezi různými institucemi a zástupcem investora, všechny podmínky k získání územního rozhodnutí byly splněny. Městští zastupitelé investorovi písemně potvrdili, že s projektem Orientálního kulturního centra v Teplicích souhlasí a že realizaci záměru vítají. Devátého ledna 2004 čteme v Teplickém Kurýru prosté oznámení, že Mešita zřejmě bude…, a že občané města se budou muset nějak smířit s tím, že z původní
„malé Paříže“ se v blízké budoucnosti stane „malá Káhira“.

Zlomovou událostí je zveřejnění petice části obyvatel protestujících proti stavbě mešity. Teplický Kurýr byl jediným tištěným médiem, které text zveřejnilo v plném znění (16. 4. 2004), a to navíc s výzvou k občanům, aby se k petici připojili. Týdeník se tak veřejně ztotožňuje s vyjádřením, že „islám je silně ortodoxním náboženstvím, které setrvává na principech neslučitelných s naším kulturním prostředím“.

Cílem investora bylo vybudovat kulturní, vzdělávací a společenské centrum pro širokou veřejnost, nikoliv pouze pro Araby, jak bylo prezentováno v médiích. Za tímto účelem byl zakoupen pozemek na okraji Zámeckého parku v sousedství vilové čtvrti. V tisku se nicméně během celého sledovaného období objevovaly informace o tom, že uprostřed Zámeckého parku – kam chodí většina Tepličanů na procházky s dětmi – vyroste obrovská mešita.

Je známo, že do Teplic se přijíždějí léčit především staří lidé s problémy pohybového ústrojí a malé děti s vrozeným či získaným tělesným postižením. Petice říká: „Z poslední doby jsou známy četné případy, že právě v mešitách se soustřeďují radikální muslimové, kteří hlásají potřebu fyzicky likvidovat lidi jiného vyznání…“ Vezmeme-li v úvahu, že obyvatelé Teplic mají za sebou více než desetiletou přímou zkušenost s arabskými pacienty, je více než manipulující a nevhodné ztotožňovat je s teroristy. Navíc je v textu petice jako extremistický, ortodoxní a násilný prezentován islám. Autoři petice sami sebe stavějí do pozice ochránců bezpečí a klidu ve městě.

Teplický Kurýr se stal jakousi platformou pro signatáře petice, články týkající se mešity zaplnily každý týden titulní stranu. V titulcích článků stála většinou tatáž klíčová otázka: Bude v Teplicích mešita v Zámecké zahradě? V období od dubna do srpna 2004, tedy v dvaceti číslech týdeníku, se daného tématu týká většina textů první dvojstrany.

Periodikum, které je distribuováno přímo do poštovních schránek a je k dostání zdarma například v Informačním centru města Teplic nebo na magistrátu, týden co týden po dobu více než šesti měsíců „bojovalo na straně teplických občanů“ proti stavbě mešity. Týdeník po celé sledované období zachoval jednoznačně odmítavý postoj k této arabské iniciativě a prezentuje ji jako hrozbu pro teplické občany a narušení jejich dosavadního života. Navíc apelem na městské zastupitele a jejich zodpovědnost vůči obyvatelům vytváří tlak, který se v postoji mnohých z nich nemohl neprojevit. V Teplicích jsme tak mohli být svědky změny postoje vedení města pod zřejmým tlakem médií (viz např. Radní obrátili, mešita se už nelíbí, Deník Směr 22. 5. 2004).

Ve stejném období se články s tématem mešity objevují rovněž v Deníku Směr, v regionální příloze Teplicko. Obecně dává toto periodikum širší prostor i druhé straně, například článkem Ivy Tahové Nesnášenlivost není argument (30. 4. 2004) nebo reportáží o arabském kulturním večeru (20. 9. 2004), otiskuje rovněž několik rozhovorů se zástupcem investora plánované stavby (30. 8. 2004) nebo pohled Evžena Freimanna, teplického pravoslavného kněze (22. 5. 2004).

V Deníku Směr 16. dubna 2004 v článku Lidé mešitu nechtějí, bojí se teroristů je vedle argumentů jednoho ze signatářů petice zveřejněno tehdejší stanovisko primátora Teplic Jaroslava Kubery. Článek připomíná dlouholetou bezproblémovou přítomnost arabské lázeňské klientely, zástupkyně stavebního úřadu uvádí, že k vydání povolení ke stavbě žádné překážky v cestě nestojí. Nicméně již 24. dubna vychází článek s názvem Mešita se stala Na Valech noční můrou – arabský stavební záměr je tu konfrontován s poklidným životem vilové čtvrti Na Valech, která přiléhá k Zámeckému parku. Místní občané s mešitou nesouhlasí, jelikož mají údajně strach z Arabů. To jim ale nebrání pronajímat arabským rodinám své byty a domy. Článek výběrem citací opět podporuje obraz Arabů jako někoho, koho by se obyvatelé měli bát. Jeden z místních například říká: „S mešitou samozřejmě nesouhlasíme… Hřiště tady prý zůstane, ale kdo sem pustí
malé děti, když tu budou procesí Arabů?“Veřejnost si uvědomila, že zájem médií měl jistý vliv na mínění městských zastupitelů. Nicméně přímý vliv petice a jejích argumentů primátor popřel. „Stavbu je třeba posoudit podle urbanistických plánů a jednat podle zákonů“(Radní obrátili, mešita se už nelíbí, Deník Směr 22. 5. 2004), shrnul primátor Jaroslav Kubera. Tento postoj byl znovu zdůrazněn 28. 6. v článku Zuna: Nekádrujme náboženství, který přináší informace o zasedání teplického zastupitelstva, kde se mluvilo také o mešitě. Městští zastupitelé zde potvrdili, že všechny jejich výtky se týkají nevhodnosti umístění mešity a provedení některých prvků stavby, nikoliv islámu či muslimů. Nicméně primátor města a senátor Jaroslav Kubera vysvětlil negativní postoje české společnosti k Arabům poněkud nešťastnými slovy: „Když každý den v televizi slyšíme zprávy o různých atentátech a vidím Američana s uříznutou hlavou, tak bych taky
podepsal petici. Ale musím uvažovat reálně…“ Vliv na myšlení většiny obyvatelstva tak připisuje médiím, každodenní přímá zkušenost – v tomto případě zkušenost s lázeňskými hosty – je odsunuta až na druhé místo.

Přístup městských zastupitelů, mediální kauza a celková atmosféra v Teplicích způsobily, že investor od svého záměru nakonec ustoupil. Vyjádřil nedůvěru v serióznost české administrativy i k samotnému vedení města. A tak šéfredaktorka Teplického Kurýru mohla konečně změnit titulek svých článků na Mešita v Zámecké zahradě nebude (6. 8. 2004) a organizátoři petice se mohli radovat: „Spolu se sousedy jsme večer bouchli šampaňské, otevřeli Metaxu a oslavovali jsme…“ (Učitel svůj boj vyhrál, Deník Směr 6. 8. 2004).

Je třeba si uvědomit, že „boj“ o teplickou mešitu probíhal z velké části právě na poli médií. Obě zmiňovaná periodika předkládala Teplickým události, ale rovněž i hotové postoje. Během této kauzy došlo k výrazné změně profilu Araba z obrazu movitého, a tudíž vítaného lázeňského hosta k obrazu někoho, koho je třeba se obávat, protože vlastně „patří“ do stejné skupiny jako ti, kteří páchají atentáty. O tomto postoji svědčí i nedávná anketa v Deníku Směr: Bojíte se nyní ve městě Arabů? (29. 7. 2005). Slovo nyní má za úkol vyvolat obavu, že se situace v lázních změnila, a je tudíž důvod se bát.

Lze konstatovat, že u většiny textů se jedná z velké míry o články kvalifikující jisté postoje, nikoliv mapující skutečné dění či vývoj událostí. Případ teplické mešity ukazuje na vazbu médií k realitě: média již neinformují o tom, co se skutečně děje, svými texty prezentují prostřednictvím stereotypů naprosto odlišný obraz reality, což může mít za následek změnu událostí, tak jak se tomu stalo v Teplicích.

Autorka je lingvistka.

Analýza vznikla v rámci projetu Multikulturního centra Diskriminace a média.

Německo a vůdce

Historici nacistické éry se desítky let přeli o to, zda se dá vznik nacismu vysvětlit strukturalisticky – z historických událostí, které předcházely jeho nástupu a stavu německé společnosti koncem dvacátých a počátkem třicátých let – nebo intencionalisticky. Nejpádnějším argumentem zastánců druhé školy byla Hitlerova dvoudílná kniha Mein Kampf, v níž se již v polovině dvacátých let v podstatě každý mohl seznámit s „projektem“ budoucího führera.

Proto překvapuje, že se až dosud žádný zastánce intencionalistické teorie nezabýval Hitlerovou knihou v takovém rozsahu jako Othmar Plöckinger, povoláním profesor dějin a matematiky na jednom gymnáziu v Salcburku. Jeho nová šestisetstránková práce nazvaná Historie jedné knihy: Mein Kampf Adolfa Hitlera 1922–1945 shromažďuje prakticky všechny dostupné údaje ke genezi knihy a k jejímu ohlasu. Tuto konzistentní a vyčerpávající publikaci vydal renomovaný Institut für Zeitgeschichte v Mnichově.

Přesnost historika-amatéra

Je všeobecně známo, že první díl svého manifestu Hitler napsal ve vězení Landsberg, kde si odpykával trest za nezdařený pokus o mnichovský puč v listopadu 1923. Udávalo se, že ji diktoval nejbližšímu spolupracovníkovi Rudolfu Heßovi. Plöckinger však dokazuje, že myšlenka k napsání knihy vznikla spontánně a podíleli se na ní spoluvězňové z nezdařeného puče. Hitler byl při pokusu o převrat zatčen a ihned po uvěznění začal držet hladovku, kterou po třinácti dnech přerušil. Bezprostředně poté se nacházel ve stavu „horečné verbální aktivity“. Jeho spoluvězňové byli celé dny vystaveni jeho hlasitým, nenávistným tirádám. Aby jim učinili přítrž, podnítili Hitlera k jejich kanalizaci literární formou. Hitlerovým zvykem bylo, že každou z napsaných kapitol okamžitě přečetl spoluvězňům a respektoval jejich návrhy a připomínky.

První díl knihy vyšel v roce 1925 a prodával se poměrně dobře; poptávka po druhém dílu, který se dostal na trh o rok později, byla menší a zvýšila se až v souvislosti s dopadem hospodářské krize v roce 1930.

„Pan říšský kancléř si nepřeje odpovídat“

Plöckinger dokumentuje, že už v červenci 1925, tedy několik dnů po vydání prvního dílu, sepsal rada bavorského ministerstava vnitra Zerlmeier zprávu, jejíž klíčová věta zněla: „V knize Mein Kampf hovoří Hitler otevřeně a jednoznačně o své nenávisti vůči parlamentarismu.“ Zaslal ji mnichovské policii, ale ta na ni reagovala pouze tím, že Hitlerovi prodloužila zákaz projevů na veřejnosti.

V roce 1928, poté, co byl tento zákaz zrušen, začalo zemské ministerstvo vnitra v Prusku sbírat na Hitlera materiál: hlavním zdrojem byl opět Mein Kampf. Vznikla více než dvousetstránková zpráva, kterou ministr Otto Braun v březnu 1932 předal říšskému kancléři Brünningovi. Zpráva Braunova ministerstva varuje: „NSDAP vytvořila atmosféru, v níž politické napěti den ze dne roste. Toto zostření je o to nebezpečnější, že si NSDAP v takzvaných oddílech SA a SS vybudovala nástroj moci, který podle nedávného prohlášení vůdce strany Hitlera čítá 400 000 mužů.“ O Brünningově reakci se na první straně dokumentu zachovala rukou psaná poznámka: „Pan říšský kancléř si v současné době nepřeje odpovídat. Část příloh byla na jeho žádost mou osobou zničena.“

Bible bez reklamy

Hitlerovo uchopení moci v lednu 1933 přeměnilo Mein Kampf v bibli celého hnutí. Do roku 1944 se přes jeho poměrně vysokou cenu prodalo 12,5 milionu výtisků; k tomu je třeba přičíst gratis exempláře, které velká města dávala jako dar novomanželům při svatebním obřadu (!), a bezplatné výtisky pro zasloužilé válečné veterány. Na školách Mein Kamp povinnou četbou nebyl, nicméně některé kapitoly knihy byly součástí učebního plánu.

Plöckingerovi se podařilo také skoncovat s legendou, že Meín Kampf patřil sice k nejprodávanějším, ale také k nejméně čteným knihám. Na základě vyhodnocení výpůjček z řady bavorských knihoven dokumentuje rostoucí zájem o knihu do roku 1937 a velké ochlazení poptávky v době války.

Špičky nacistické propagandy v čele s Goebbelsem a Rosenbergem přitom Mein Kampf vůbec nevyužívaly. Kniha sice byla oficiálně bestsellerem, ale nesuplovala roli, kterou třeba o čtyřicet let později hrála Maova rudá knížka. Nebyla kánonem pro politické debaty ani nehrála roli příručky shrnující cíle hnutí – na to byla málo konzistentní a stylisticky zmatená.

Německé kontroverze, anglická distance

Již první vydání z roku 1925 mělo desítky novinových recenzí, které byly převážně negativní a zčásti i výsměšné. Bayerische Vaterland překřtila knihu na Mein Krampf (Moje křeč), Berliner Tagebuch pochyboval o duchovní normalitě autora, Frankfurter Zeitung opatřil recenzi titulkem Hitlerovo sebevyřízení.

S rostoucím úspěchem NSDAP v říšských volbách se ale pohled měnil. O knize začaly diskutovat nejen politické strany, ale i odbory a církve. V tomto ohledu si nezapomenutelný pomník postavili protestanti, kteří byli knize nakloněni víc než katolíci. Tak například na generálním shromáždění Spolku evangelických církví v roce 1931 prohlásil jistý farář Kremer o nacionálním socialismu: „Je to hnutí takové hloubky, šíře a vysokého idealismu, jaké německé dějiny ještě nezažily.“ Krátce poté překonal Kremera pastor Schreiner brožurou Nacionální socialismus před tváří boží: Boj o zdraví krve a o čistotu rasy je z hlediska křesťanské víry božím rozkazem.

Perspektiva levicového intelektuála

Hannes Herr byl autorem výstavy Zločiny wehrmachtu na východní frontě, která skoncovala s tradovaným mýtem o takzvaném čistém wehrmachtu. Tedy s tvrzením, že likvidaci Židů a civilního obyvatelstva na území bývalého Sovětského svazu prováděly výlučně oddíly SS a wehrmacht do ní vůbec nebyl zapleten.

Tato prezentace soukromých fotografií a dobových dokumentů putovala v letech 1999–2000 po celém Německu a téměř všude byla doprovázena protesty a demonstracemi veteránů a neonacistů. Polskému historiku Bogdanu Musialovi se tehdy podařilo dokázat, že u dvou vystavených fotografií neodpovídalo přiřazení textu popsaným událostem. Proto byla výstava předčasně ukončena a pro Hannese Herra skončila nešťastně: ztratil místo vědeckého pracovníka hamburského Institutu pro sociální výzkum. Tato událost byla pro autora motivací pro sledování změn v hodnocení druhé světové války, k nimž dochází v německé historiografii a v masových mediích v posledních letech.

„Nevěděl, neslyšel, ale trpěl“

Na počátku knihy nazvané Byl to Hitler. Osvobození Němců od jejich minulosti zasvěcuje autor čtenáře do situace ve druhé polovině roku 1945. Tehdy byla nejčastějším mechanismem obrany obyvatelstva metoda, která spočívala na třech sloupech:

– o holocaustu jsme nic nevěděli

– s nacisty jsme neměli nic společného

– ve válce jsme trpěli bombardováním spojenců a vyhnáním z východních území.

Ve stejné podobě se této taktiky válečná generace v bývalém západním Německu držela až do poloviny šedesátých let. Teprve tehdy začalo v západní časti Německa docházet k prvním náznakům změn. Jejich příčinou byly jak kampaně NDR, poukazující na nacistickou minulost spolkového prezidenta Globkeho a generálů wehrmachtu (ti se mezitím dostali do vysokých funkcí v NATO), tak první osvětimské procesy, které – s dvacetiletým zpožděním – demonstrovaly západoněmecké veřejnosti rozsah a bestialitu zločinů. K tomu se o několik let později přidal vášnivý protest generace roku 1968, která požadovala od svých rodičů a profesorů nikoli paušální, ale detailní odpovědi o jejich podílu na vině.

Skluz do padesátých let

Herrova kniha není pohledem zpět, ale analýzou způsobu, jímž je v současné době v televizi, ve filmu a částečně i v historických publikacích předkládána nacistická éra. Podle autora byly prvním impulsem k rollbacku do padesátých let publikace nedávno zemřelého liberálně-konzervativního historika Joachima Festa. Tento renomovaný autor biografií Hitlera a Alberta Speera prý pojal führera jako démona, který se objevil na politické scéně výmarské republiky jako jako blesk z čistého nebe. Fest také zlehčuje zjevné Speerovy lži, díky nimž se mu podařilo vyváznout z norimberského procesu s trestem pouhých 25 let odnětí svobody. Speerův organizační talent ve funkci ministra obrany přitom prodloužil druhou světovou válku nejméně o půl roku. Podle Herra začal návrat k taktice padesátých let sporem historiků, který v osmdesátých letech na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung jako vydavatel listu umožnil právě Joachim
Fest.

Nacistický horror jako TV klip

Dalším signálem změny vztahu k minulosti jsou podle Herra Eichingerův film Zkáza třetí říše, natočený podle Festovy předlohy a nekonečná řada TV dokumentů o druhé světové válce, realizovaná pod vedením týmu Guida Knoppa, které jsou zčásti známé i u nás. Herr je velmi trefně označuje za Nazi-klipy.

Knoppovu sérii Hitlerovi pomocníci z roku 1997 považuje autor za „počátek nové éry takzvaného televizního dokumentárního filmu o třetí říši“. S rekonstrukcí historie nemají tyto dokumentace nic společného, spíše se jedná „o ústřižky zbylé po vynechání skutečných dějinných událostí“. Herr tvrdí, že „Knopp prezentuje nacistickou éru jako zážitek a zesiluje fascinaci, která z tohoto hororu ještě stále vyzařuje“.

Autor publikuje ve Filmu a době, Reflexu a v polské Polityce.

Nikdo ještě nic takového nedělal

K čemu má sloužit polská televize Bělorus?

Za vznikem televize Bělorus stála myšlenka na zřízení kanálu, který by vysílal v běloruštině. Televize, jejíž signál bude šířen z Polska, má za cíl zaplnit mezeru, kterou ve vysílání nechává běloruská státní televize. V Bělorusku jsou dosud divákům dostupné jen dva kanály státní televize, a dá se tvrdit, že kvůli tomu se tam lidem nedostává slušných a pravdivých informací. Naše televize má kromě předávání informací také vytvořit fórum pro kulturní výměnu, pro výměnu názorů na historii i současné dění v zemi. To dnes prostě chybí. Chceme tak podpořit další rozvoj běloruské národní kultury.

Odkud se vzal tento nápad? Jde o vládní, tedy státní iniciativu, anebo je to spíš iniciativa nějaké společnosti?

Je to spíš privátní iniciativa, která vznikla díky náhodnému setkání dvou událostí. Evropská unie totiž vypsala grantový program pro Bělorusko. Do tohoto konkursu se přihlásila i Polská televize. Já jsem právě v té době působila jako zpravodajka Polské televize v Bělorusku. Pak mě tam ale přestali pouštět, stala se ze mne persona non grata. Při poslední návštěvě mě vyhostili. Poslali mě z letiště zpátky do Varšavy.

Říkala jsem si ale, že bych přece jen chtěla s Běloruskem a pro Bělorusko něco dělat. Napřed to bylo rádio, zapojila jsem se do projektu rozhlasového vysílání pro Bělorusko, a uvažovali jsme také o různých vydavatelských projektech. Obojí stále považuji za důležité. Jenže dnes už jsou jiné časy, dnes je hlavním médiem televize a internet. Tak jsme si vymysleli, že by bylo dobré tomu přizpůsobit ty staré nápady, které jsou pro nás stále něčím základním. V osmdesátých letech to byl Hlas Ameriky, Svobodná Evropa, a jak si možná stále někdo pamatuje, koncem osmdesátých let i Radio France Internationale…

To pořád vysílá.

Jistě, ale tehdy mělo velmi podstatnou roli. Bylo modernější než Svobodná Evropa a obsahovalo další informace. Tato stanice pro nás byla inspirací, přemýšleli jsme jen o tom, jak poslání, které tehdy naplňovala, „přeložit“ do dnešního jazyka. Tak vznikla myšlenka na zřízení televize. Pak jsme si začali lámat hlavu, jaký tomu dát právní rámec a odkud získat peníze.

Jak má být tato – podle vás soukromá – iniciativa financována?

Placeno je to pochopitelně ze státních zdrojů. Financování prvotního projektu a jeho zpracování by se bylo neuskutečnilo bez vstřícného přístupu Polské televize a jejího výrazného angažmá. Ještě za vedení Jana Dworaka, v jehož době vznikla úplně první vize běloruské televize, se na tento nápad všichni dívali velice nejistě. Říkali – no, možná by to šlo, kdyby byly evropské peníze, ale jestli nám je nedají, tak co zmůžeme? Ale dnešní vedení Bronisława Wildsteina nám poskytlo finance na tvorbu konkrétního projektu. Dobře, řekli, pracujte, vytvořte návrh běloruského kanálu, najděte lidi… A to právě teď děláme. Další možné financování, které už máme přislíbeno, pochází od polské vlády prostřednictvím ministerstva zahraničí. Jak bude rozpočet hrazen dále, uvidíme, ale pravděpodobně to dopadne dobře.

Budou dosavadní zdroje stačit?

Samozřejmě, že by se ještě nějaké peníze hodily, ale nám jde především o to, aby projekt získal mezinárodní rozměr. Jistěže peníze potřebujeme, ale dá se říci, že kdybychom maximálně šetřili, dokázali bychom nějak vyjít s tím, co máme již dnes od polské vlády. Nám ale hodně záleží na tom, aby iniciativa tohoto typu nebyla výhradně polskou iniciativou. Doufáme, že je to oblast, kde můžeme snadno najít pochopení a dosáhnout mezinárodní spolupráce. Už jsme o tom předběžně hovořili s českými přáteli, mluvili jsme také s holandskými partnery, i s Američany. I když třeba někdo nemůže dát moc peněz, chtěli bychom s ním spolupracovat, získat politickou podporu a pomoc nejrůznějšího druhu. Televize Bělorus je velký projekt, popravdě řečeno riskantní, nikdo přece nic takového ještě nedělal – a nejde přitom jen o finanční rizika. Proto potřebujeme podporu v každém ohledu.

Přeložila Petruška Šustrová.

Agnieszka Romaszewská je programová ředitelka televize Polonia a předsedkyně Komise pro zřízení kanálu Polské televize Bělorus. Televize Bělorus má začít vysílat na začátku příštího roku přes satelit. V počátcích má vysílání v běloruštině trvat tři až čtyři hodiny denně. Program bude zahrnovat zpravodajství, dokumentární filmy a diskuse.

par avion

V posledních několika letech zahraničních turistů v Číně valem přibývá. Jejich pohled na zemi však zůstává značně jednostranný – jsou vozeni do rozvinutých metropolí a po nejvýznamnějších památkách. Třetina obyvatelstva však stále žije na vesnici, a proto by se cizinci měli vypravit i tam, aby poznali skutečnou tvář Číny. Tak zní neotřelý postřeh Lidového deníku (Žen-min ž’-pao). Venkov se totiž rychle modernizuje, a vydají-li se turisté na „nový venkov“ (tím má autor článku na mysli „vzorové vesnice“), uvidí prý pluralitní, otevřenou a celostní Čínu. V minulosti byly znalosti cizinců o Číně zprostředkovány ponejvíce filmy, v nichž byla ukazována bída venkova. Obraz, jaký podává o vesnici například Čang I-mou ve své tvorbě (tj. výborných filmech dokumentární povahy z 90. let), je podle čínského listu zavádějící a může být okamžitě napraven, pokud zahraniční hosté uvidí současný stav věcí na vlastní oči. Kromě organizovaných
zájezdů na vybraná místa by se turistům měla nechat veškerá volnost pohybu, taková, jakou měl kdysi Marco Polo, navrhuje autor. Číňani by se neměli bát, že cestovatelé uvidí i nehezké věci, protože je třeba, aby si hosté z odlišné civilizace udělali vlastní svobodný úsudek, pokračuje, a zde projevuje obdivuhodnou míru volnomyšlenkářství. Překážky mezi oběma odlišnými civilizacemi se pomocí zvědavosti rozplynou a bude velmi snadné uskutečnit sen o tom, že „všichni lidé na světě jsou bratři“.

V Číně je věnováno čím dál víc pozornosti ekologii, zatím především na papíře. Lidový deník líčí velikou událost, kdy bylo pod heslem „S čistou vodou a ekologickým rybářstvím jdeme vstříc zeleným olympijským hrám“ do řeky Jung-ting-che poblíž zdymadel San-ťia-tien vypuštěno přes 40 000 kusů tolstolobika bílého a dalších býložravých druhů ryb. Loni na řece probíhaly regulační práce a čistilo se koryto, a proto byly v dané oblasti ryby buď vyloveny anebo odpluly dále po proudu, takže tam v podstatě žádné nezůstaly. Aby byly doplněny zdroje a zachována ekologická rovnováha ve vodním prostředí, rozhodla se správa povodí uskutečnit tuto akci a dosáhnout tak cíle „péče o vodu pomocí ryb“. Tolstolobici a jiné býložravé ryby totiž pomáhají regulovat obsah vodních organismů, a proto mají příznivý vliv na rovnováhu životního prostředí a na čistotu vody.

V souvislosti s čínsko-africkými rozhovory se ve sdělovacích prostředcích opět dostala na pořad dne dopravní situace v Pekingu. Pekingský večerník (Pej-ťing wan-pao) informoval o překvapení obyvatel hlavního města, kteří najednou během významného mezinárodního summitu zjistili, že je možné dopravní situaci vylepšit. Podle hlášení dopravní policie se rychlost dopravy v obvykle ucpaných úsecích silnic až třikrát zvýšila a ranní a večerní zácpy nebyly tak výrazné. Podle autora článku je jedním z potřebných opatření k tomu, aby se dosáhlo „harmonické dopravy“, snížení počtu automobilů ve městě. Veřejná doprava byla během setkání omezena o 20–50 procent a kolem 250 000 majitelů soukromých vozů souhlasilo, že nevyjedou na ulici. Na konci minulého roku pojišťovny registrovaly 1,3 milionu soukromých automobilů. Jejich počet stoupá, ale až na výjimky jsou svými majiteli používány pouze k cestě do práce a z práce,
protože je jejich provoz pro majitele příliš nákladný. U firemní a a veřejné dopravy je to složitější, tam se totiž na výdaje příliš nedbá. Někde jsou řidiči dokonce odměňováni podle ujetých kilometrů, a proto krouží po městě, i když to není potřeba. V budoucnosti by proto měli být podle autora článku odměňováni spíše za úsporu benzínu. Ukázalo se také, že omezení veřejné dopravy nemělo na pracovní výkony příliš velký vliv – je třeba tudíž uvažovat o efektivitě systému a o snížení počtu spojů.

Průměrný věk pacientů s rakovinou plic se v Pekingu každých pět let sníží o jeden rok a tato nemoc je na prvním místě, pokud jde o nemocnost a úmrtnost. Známe-li stav ovzduší v Pekingu, zpráva nás příliš nepřekvapí. Podle profesora Lékařské univerzity hlavního města Č’ Siou-iho se rakovina plic stala běžnou chorobou a její výskyt roste nejrychleji ze všech typů rakoviny. Trpí jí celá čtvrtina jeho pacientů a jejich věk se stále snižuje. Nejmladšímu pacientovi v onkologickém středisku nemocnice obvodu Süan-wu je 21 let. Odborníci odhadují, že pokud nedojde k omezení kouření a znečišťování ovzduší, překročí roční přírůstek jeden milion lidí a Čína tak dosáhne smutného světového prvenství. Většina pacientů navíc přichází k lékaři pozdě a svůj podíl na nepříznivých výsledcích léčby má i různá úroveň zdravotnických zařízení. Někteří pacienti se také uchylují k nejrůznějším alternativním metodám léčby,
založeným na pověrách. Prý jde až o třetinu nemocných. Profesor Č’ Siou-i navrhuje zlepšit prevenci mezi rizikovými skupinami obyvatelstva, zvláště pak u kuřáků nad 50 let.

I deník Jih (Nan-fang ž’-pao ) se v poslední době věnuje ekologickým tématům. List referoval o tom, že jeden z největších veletoků v Číně, řeka Wej, jejíž povodí je jednou z kolébek čínské civilizace, se potýká s vážnými problémy. Od města Pao-ťi, ležícím na středním toku, se dramaticky zvyšuje její znečištění a na soutoku se Žlutou řekou už patří k nejšpinavějším řekám v Číně. Pod přehradou v Pao-ťi je navíc koryto řeky osm měsíců v roce vyschlé, a to přesto, že na přehradní hrázi je velký nápis „Všichni máme odpovědnost za ochranu vodních zdrojů“, všímá si autor článku. Za nedobrý stav vody můžou v této oblasti především splašky ze dvou velkých měst, Si-anu a Pao-ťi. Koryto je zanesené a sucha se zde střídají s katastrofálními povodněmi. Vláda sice investovala 120 milionů jüanů do čističky, ale nemá peníze na její provoz. Řeka je i nadále zdrojem využívaným pro zavlažování značného území.
A to přesto, že se z ní stala vysychající stoka, plná odpadků a chemikálií. Prakticky všechny limity nebezpečných látek jsou zde vysoce překračovány. Vodu ale i nadále rolníci využívají k zalévání polí. Reportérovi řekli, pokud jen trochu mohou, používají k závlahám dešťovou vodu, protože po vodě z Wej pšenice zahnívá. Jenže dešťové vody je mnohdy málo. A dokonce i studny jsou znečištěné. V článku v deníku Jih si autor dovolil povzdechnout, že případ řeky Wej je jen odrazem osudů všech řek v Číně a že bude potřeba se znovu zamyslet nad vztahem člověka a řeky, protože situace začíná být neúnosná. Jedinou nadějí prý pro Čínu je, že se tohoto problému po novinách chopí i odpovědné orgány.

Z čínskojazyčného tisku vybíral Lukáš Zádrapa.

Pavučina bez pavouka

Na Nový rok 1994 povstala v Chiapasu, nejjižnějším státě Mexika, nepočetná skupinka ozbrojených povstalců. Po jedenácti letech „utajovaných“ příprav v Lakandonském pralese vstoupili zapatisté (EZLN) razantně na otevřenou scénu mexické politiky. Z počáteční vedlejší role se mílovými kroky proměnili na hlavního aktéra, miláčka publika a zároveň noční můru mexických, ale i světových režisérů.

Během povstání i po něm zapatisté volali po mezinárodním sledování konfliktu. Jejich výzvy byly okamžitě vyslyšeny a již v lednu se do Chiapasu sjíždí řada novinářů a humanitárních pracovníků, kteří konflikt medializují ve prospěch povstalců. Povědomí o zakuklených zapatistech se tak brzy rozšiřuje do Mexika, Ameriky a v posledku do celého světa. Okamžitá a rozsáhlá mediální heroizace povstalců neumožňuje jednotkám mexické armády zasáhnout definitivní silou proti rebelům. Celosvětové povědomí o boji zapatistů se stává ochrannou aurou povstalců, stejně jako platformou při budování alterglobalizačního hnutí.

Expandující médium – internet

Polovina devadesátých let byla obdobím rapidního růstu informačních technologií. Vlivný kyberprostor se stal nejprve hlavní zbraní pozorovatelů v Chiapasu, akademických intelektuálů, sympatizantů s EZLN a od roku 2003, kdy bylo spuštěno internetové Radio Insurgente (Povstalecké rádio), i samotných zapatistů. V prosinci roku 2005 byly zřízeny dnes hojně navštěvované oficiální webové stránky.

Už v prvních měsících roku 1994 všude možně vznikaly prozapatisticky orientované webové stránky. Vzájemná kooperace nejrůznějších aktivistů nabývá na síle se vznikem listserverů, vývěsek a internetových konferencí. Formuje se celosvětově propojená kooperující síť, jejímž společným jmenovatelem je solidarita se zapatisty a radikální zpochybnění ekonomické globalizace v neoliberálním rytmu. Na začátku prosince 1994 vzniká například internetový projekt Chiapas95, jehož vůdčí osobností je univerzitní profesor Texaské univerzity Harry Cleaver. K dnešnímu dni se tento projekt vyprofiloval jako komplexní informační portál kolem dění v zapatistickém hnutí. Po přihlášení na mailing list přichází denně v průměru 10–15 článků, prohlášení či výzev týkajících se (nejen) zapatistů. Podle Cleaverových slov se nedá přesně zjistit, kolik lidí dnes na projektu aktivně či pasivně participuje. Informace z něj čerpají média nejrůznějšího zacílení, která obsah
zpráv posílají dále k tisícům lidí, kteří nejsou přímo přihlášeni v mailing listu.

Kyberválka

Koordinovaná virtuální podpora z mnoha stran, pozic i agend dala vzniknout takzvanému kyberzapatismu. Internet se proměňuje ze zdánlivě neškodného média na zdroj i prostředek nové strategie organizovaného boje. Studie americké armády v čele s vědci Davidem Ronfeldtem a Johnem Arquillaem označila kyberzapatismus za síťovou válku, respektive kyberválku. Tato nová podoba války ve věku nových informačních technologií funguje na bázi internetového, horizontálního platformismu. Odpor se globalizuje a nenásilně vzniká mezinárodní solidární hnutí bez stálého mocenského centra, vertikální hierarchie politických aparátů i bez „zřizovatele“. Harry Cleaver mluví o „elektronické tkanině boje“, která propojuje a rovněž spirálovitě inspiruje decentralizovaná aktivistická hnutí, ať již jsou kdekoliv. Ronfeldt označil zapatistické hnutí jako „první informační guerillové hnutí“. Zapatistické povstání se stalo pověstným prvním kamínkem v dnes
již nezadržitelně se valící a rostoucí lavině kyberaktivismu a alterglobalismu. Vznikají další a další kyberválky s lokálním ukotvením, které se koncentrují kolem určitých společných témat (např. environmentalismu). Kyberválky umožňují sdílet neznámým skupinám z nejrůznějších míst lokální problémy a příběhy v globálním kontextu požadavků.

Dopad v „reálném“ světě

Kyberzapatismus uspěl. Virtuální revoluce má nemalý dopad na reálný vývoj v Chiapasu i v Mexiku jako takovém. Aktuální informace kolem dění v zapatistických vesničkách či Lakandonské džungli se díky kyberaktivismu paralelně dozvídá chiapaská i mexická vláda a celý svět. Virtuální oko zacílené na zapatisty bourá izolaci, soustavně zužuje mexické armádě a policii manévrovací prostor a brání tak v intenzivní agresivní politice proti povstalcům (ačkoli výjimky se samozřejmě vyskytují). Jakákoli represe či anexe zapatistického území okamžitě vyvolává – Ronfeldtovými slovy – hemžení, rojení a množení masivní podpory a solidarity; probíhají faxové kampaně, podepisují se petice, píší se dopisy mexickým velvyslancům, pořádají se výstavy či demonstrace, vyvíjí se tlak na lokální vlády a konají se i radikálnější přímé akce, jako například blokády. Neopomenutelná je i materiální a finanční pomoc, směřující do Chiapasu
(časté jsou takzvané mírové karavany z USA). Jestliže zapatisté odmítli jakékoli státní dotace, jeví se tato pomoc doslova jako životodárná.

Kyberzapatismus zásadním způsobem usměrnil prostředky boje i cíle Zapatovy armády národního osvobození, ale ukázal možnosti informačního boje i ostatním. Zadušený výkřik z džungle tak můžeme slyšet až na druhém konci světa. Zapatisté se v prvních týdnech povstání chystali na „klasický“ ozbrojený guerillový boj s větrnými mlýny mexické státní správy. Virtuální revoluci a intenzivní kyberaktivismus zpočátku neočekávali ani v nejmenším. To není nic překvapujícího s ohledem na skutečnost, že internet, elektrika či telefon jsou v Chiapasu luxus: slouží jen nejzámožnějším či státní vládě nejvěrnějším. Mluvčí EZLN, subkomandant Marcos, v jednom z raných rozhovorů prohlásil: „Existují lidé, kteří nás dali na internet, a zapatismus tak začal okupovat prostor, na který z nás nikdo ani nepomyslel… Fakt, že tento druh zpráv se proplížil ven cestou, která je nekontrolovatelná, účelná a rychlá, je [pro mexickou vládu] velmi
nepříjemná rána.“ Masivní virtuální podpory začali zapatisté využívat při počátečních vyjednáváních s vládou (jako rétorické zázemí). Kyberaktivismus jako účinný prostředek boje si pak ve větší míře osvojili při organizování nejrůznějších akcí. Jimi pořádaná setkání byla zpřístupněna online a skrze internet se jich účastnily tisíce a tisíce lidí. Dnes lze na webových stránkách EZLN najít samostatnou sekci Zezta internazional, která je prozatím pouze virtuálním pokračováním mexické Jiné kampaně v globálním rozměru. Aktivisté zde podávají návrhy na podobu, obsah i formu plánovaného mezinárodního setkání.

Reakce mocných

Internet a kyberaktivismus destabilizovaly konvenční teritorializaci i státní kontrolu informací. Stát se i proto snaží kyberprostor ovládnout či maximálně okleštit. Jsme tudíž ze strany států svědky například šifrování souborů, aplikace zákonodárství na virtuální prostor (což americký univerzitní profesor Oliver Froehling označil jako pokus nacionalizovat kyberprostor), použití selektivních shutdownů serverových poskytovatelů, kontroly přístupu na stránky i emailové korespondence.

Mexická vláda si brzy uvědomila, že se jí vzhledem k medializaci a kyberzapatismu nepodaří zapatistickou guerillu izolovat a bez přihlížení veřejnosti definitivně potlačit. S nelibostí tak byla opakovaně nucena zastavit agresivní militantní ofenzivu. Rovněž byla nucena spolknout hořkou pilulku skutečnosti, že kyberválka je nepostižitelná a nekriminalizovatelná. Značně autoritativní vláda reagovala válkou nízké intenzity, přesněji řečeno válkou nízké viditelnosti, jak ji označuje Froehling. Strategii mexického státu lze označit jako pokus o rozvinutí kontra síťové války: nechává monitorovat, obtěžovat, provokovat, zatýkat, mučit, ničit vodní zdroje či sklady potravin, konfiskovat rezervy léků, odstřihávat elektřinu, anektovat i vraždit. Tyto činy se pak pokouší, i přes většinový nezdar, odsunout do zapomnění. Dále dochází z vládní iniciativy k deportacím zahraničních aktivistů i novinářů. Podle českého politologa Přemysla Máchy
neuplynul týden, aby nebyl někdo deportován z Chiapasu. Časté jsou i regulace nevládních organizací prostřednictvím administrativních a soudních metod, tvorba nevládních organizací „na oko“ za účelem diskreditace zapatistů a zmatení veřejnosti či virtuální i „reálné“ dezinformační kampaně. Nelze rovněž vyloučit pokusy kontrolovat způsoby komunikace – například zakázáním přístupu k internetu či nucením novinářů, aby publikovali v souladu s vládními požadavky. V polovině devadesátých let se mexická vláda pokoušela kontrovat přímo ve virtuálním prostoru; zřídila protizapatistické webové stránky, které však nikdy ani zdaleka nedosáhly úrovně cirkulace informací v kyberaktivismu.

Kyberaktivismus s sebou přináší dvě paradoxní souvislosti. Rapidní růst kyberzapatismu, celosvětová medializace i Marcosovy brilantní glosy sice zasadily boj zapatistů do širšího alterglobalizačního kontextu, na druhé straně se pod globálním opojením zapatisty jaksi vytrácejí původní požadavky chudých Chiapasanů, kteří žádají „pouze“ vodu, půdu, cesty, školu či kliniku. Druhý paradox souvisí obecně s limity kyberaktivismu. Zapojení do virtuálního světa předpokládá soustavný přístup k internetu. Ačkoli je tedy nejčastějším hnacím motorem kyberaktivismu situace v třetím světě, drtivé většině lidí z onoho světa, trpících nedostatkem základních lidských potřeb, je přístup a priori zapovězen.

Autor je redaktor časopisu A-kontra.

Suplované bezpráví

V napůl zaplněném sálu pražského Divadla Minor se 1. listopadu 2006 sešli bývalí političtí vězni, učitelé, žáci, pár novinářů a organizátoři projektu Příběhy bezpráví ze společnosti Člověk v tísni. Na plátně se střídají ukázky ze čtyř dokumentů, které letos organizátoři nabízejí školám.

Učitelé si mohou zdarma na DVD nebo VHS kazetě vybrat jeden z filmů: Nebe nad Evropou Heleny Třeštíkové, který vznikl již v roce 2003 a zachycuje osudy československých letců v Anglii, film Kristiny Vlachové a Marie Šandové Bez milosti, natočený ještě o pět let dříve a zachycující život a smrt Heliodora Píky, film Případ Dr. Horáková, jejž Jan Mudra zrežíroval dokonce před šestnácti lety, a dokument Olgy Sommerové Ztracená duše národa VI – Ztráta víry z roku 2001.

Pokud chtějí ve škole promítnout něco z čerstvější produkce, nabízí jim Člověk v tísni za pětistovku DVD Vzpomínáme. Je na něm jedenáct krátkých dokumentů vyrobených ve spolupráci České televize a asociace Film & Sociologie na základě námětů Pavla Kouteckého. Devatenáctiminutové snímky přibližují archivními záznamy a rozhovory některé aspekty socialistického každodenního života (Jídlo, Co se nosilo, Volný čas atd.). Pedagogové z celkem 513 škol, kteří o nabídku dokumentů projevili zájem, mají podle představ organizátorů sami vyhledávat ve svém okolí pamětníky do debaty o tématech filmů. Do hledání mají zapojovat i studenty. Teprve v případě, že neuspějí, nabízí podle slov ředitele projektu Karla Strachoty Člověk v tísni pomoc a kontakty na pamětníky, například z řad Konfederace politických vězňů, historiky či režiséry.

Jeden z pamětníků, někdejší letec RAF Jan Wiener, vystupuje i na zahajovacím odpoledni v Divadle Minor. Také on bude v tomto měsíci navštěvovat české střední školy a hovořit s žáky o minulosti. „Naše země je unikátní tím, že trestá své hrdiny,“ říká Wiener, jenž sám označení za hrdinu odmítá. „Chci studentům říct především něco jiného. Je mi moc líto za tuto zemi a její lidi, že dovolili takový režim a neprotestovali.“ Wiener po politické perzekuci odešel v šedesátých letech do USA. O jeho vzpomínky a názory, podobně jako o osudy dalších pronásledovaných za minulého režimu, mají podle organizátorů i pedagogů studenti velký zájem. Ten však stále uspokojují především nevládní organizace a jednotliví pedagogové. Instituce selhávají.

Spokojená televize i ministerstvo

Tiskový mluvčí České televize Martin Krafl ve svém vystoupení vyzvedává podíl ČT na projektu a prohlašuje, že právě on naplňuje poslání veřejnoprávní televize. Na otázku, proč v ČT vzniká a je vysíláno tak málo dokumentů týkajících se nedávné minulosti (což se odráží i v nabídce Příběhů bezpráví), nedokázal odpovědět. Jeho tvrzení, že „veřejnoprávní televize je pro všechny a vždy si může někdo stěžovat, že právě toho jeho oboru je málo – třeba příznivci fotbalu, že je v televizi málo fotbalu“, snad pamětníkům i přítomným filmařům připadalo nehorázné, ale nikdo se neozval. Možná to považovali za nevhodné.

Za ignoraci vzdělávání studentů o nedávné historii se tu decentně kritizuje i ministerstvo školství. „Neúspěšně jsme žádali už v minulých letech a letos jsme podali žádost o grant na čtyři miliony korun. Byla zamítnuta,“ uvádí Karel Strachota. Ministerstvo se však v reakci pro server iHNed proti obvinění z nezájmu či nevůle podporovat podobné projekty brání: „Projekt na dějiny byl špatně zadán. Peníze by šly více než na vzdělávání do tvorby filmových materiálů,“ nechalo se slyšet. Argument, že filmy mohou posloužit jako výborný vzdělávací materiál, ministerstvo pomíjí.

A co ty, tati?

Projekt přitom nespočívá jen v servírování (starších) dokumentárních filmů studentům. To dokazuje i stejnojmenná výstava, otevřená téhož dne na Novoměstské radnici na Karlově náměstí v Praze. Kromě unikátních fotografií politických vězňů, pořízených po jejich zatčení a vytažených po dlouhých desetiletích z archivů, ukazuje výsledky práce školních týmů, které se do projektu od loňského roku stihly zapojit. Studenti připravili panely, zachycující příběhy obětí komunistického režimu.

Na výstavě v Praze, Olomouci, Liberci a Českých Budějovicích je zachycen pouze výběr ze studentských prací. Část z nich se objeví ještě v Ústí nad Labem, Plzni, Opavě, Litomyšli a také ve formě seriálu v Lidových novinách. Veřejná prezentace vlastní práce je pro studenty důležitá: „Většina spolužáků o tom, na čem pracujeme, vůbec nevěděla. Teď se ale ptají a jsou na nás pyšní,“ říká Barbora Mojžíšová z pražského Arcibiskupského gymnázia, která zaznamenala příběh svého dědečka, vězněného z politických důvodů. Teď se těší, že příběh vyjde v novinách i ve velkém sborníku studentských prací. Třeba příběhy napomohou tomu, aby se jejich spolužáci začali ptát rodičů, co se dělo za minulého režimu, a Českou televizi a ministerstvo školství zase k tomu, aby se znovu zamyslely, zda za sebe nechají i nadále suplovat humanitární organizaci.

Ukradený Pollock

Elfriede Jelineková a jubileum

Jediný Havel byl připravený

Zastával jste funkci tajemníka Václava Havla a podobnou roli jste hrál v listopadu a prosinci 1989, v rané fázi existence Občanského fóra, když opozice vedla zásadní vyjednávání s komunistickou nomenklaturou. Jak jste se k tomu dostal?

K Václavu Havlovi jsem se dostal přes mé předchozí působení na poli hudebních samizdatů, kam jsem psal články o muzice. Spřátelili jsme se v roce 1986. Václav Havel měl v Chartě na starosti rockovou hudbu. Nebyl muzikant, ale byl znám svým kladným vztahem k Plastic People of the Universe a měl doma spoustu rockových desek. Psal jsem tehdy obsáhlejší článek pro samizdatový časopis Obsah o fenoménu československého folku. Když jsme spolu tenkrát poprvé osobně mluvili, přišla na článek řeč a on přiznal, že text lektoroval a doporučil k publikaci. Později se zrodila myšlenka, že bych mu mohl dělat tajemníka.

Jaké byly vaše opoziční aktivity?

Znal jsem se sice s lidmi z prostředí Charty, ale nikdo za mnou nepřišel s tím, že bych ji měl podepsat. Byl jsem asi poměrně bezvýznamný a mladý člověk, že po mém podpisu nikdo netoužil. V roce 1988-89 už jsem spolupracoval s Václavem Havlem a docházel do jeho bytu, od něhož jsem měl klíče. Přicházeli tam lidé s podpisy Charty. Sám jsem je pak odnášel do bytu Dany Němcové. Přišlo mi nadbytečné, abych ještě k tomu podepisoval Chartu, když jsem se už podílel na „protistátní činnosti“ tím, že jsem ty podpisy sbíral a předával dál.

Po revoluci jste vydal přepis rozhovorů představitelů moci s delegacemi OF a Verejnosti proti násiliu. Sám jste nahrávky pořizoval. Bylo už tehdy možné vysledovat nějaké rozpory, které později vedly k rozpadu Občanského fóra?

Rozdíly tam samozřejmě byly, ale zpočátku jen nepatrné. Trošku disonovaly názory Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala, kteří byli součástí OF. Oni byli takoví věční stěžovatelé. I proto, že Mandler dlouhodobě, od šedesátých let, polemizoval s Václavem Havlem. Tehdy mezi nimi došlo k neshodám v časopise Tvář. Zvláštní úlohu pak sehrála skupina Obroda, která sdružovala komunisty vyloučené po roce 1968 z KSČ. Dělala separátní politiku. Část jejich lidí byla v OF a část ne. Když jsme přišli na jednání, říkal tehdejší předseda vlády ČSSR Ladislav Adamec: „No, před vámi tady byli z Obrody, to je taky významná skupina, zastupují půl milionu lidí vyhozených ze strany, i oni by měli dostat nějaká ministerská křesla.“ Havel vybuchl a smetl to s tím, že Obroda nezastupuje nikoho, jen hrstku svých členů. Byl ale jeden člověk, který byl v Obrodě i ve Fóru – Zdeněk Jičínský, pracoval pro OF jako znalec ústavy
a legislativec, a ten opravdu odvedl pro OF obrovský kus práce.

Takže rozdíly se spíš začaly projevovat s politickou pluralitou…

Zárodek už tady byl předtím. Já si vzpomínám, že Václav Havel hned zkraje říkal, že OF je jen dočasná věc. Bál se tehdy, aby nedopadlo jako Solidarita v Polsku, která, jak říkával, nevěděla, jestli je politickou stranou, odborovým hnutím, nebo něčím jiným.

Do knihy se nemohly vejít všechny ty emoce, které při jednáních v některých okamžicích vířily. Vybavujete si tu atmosféru?

Kniha má formu divadelní hry, takže se mi to tam trošku podařilo dát. Formou scénických poznámek je tam třeba zmíněno, jak Adamec bouchal do stolu nebo křičel nebo zrudl.

Co na vás z těch jednání zapůsobilo?

Moment, kdy začal premiér Adamec hrát takovou podivnou hru a delegaci OF žádal o návrh personálního obsazení vlády. Tomu se OF dlouho vyhýbalo, nechtělo mít zodpovědnost a necítilo se v tom kompetentní. On si vyžádal jména, a když je slyšel, tak vybuchl, že z takovými lidmi on pracovat nebude. Nám to bylo naprosto nepochopitelné. Dokonce říkal, že pověří sestavením vlády místopředsedu Urbana atd., a tehdy ani Václav Havel nepochopil, že tím dává jasně najevo, že nebude premiérem, protože jak dneska víme, ten, kdo sestavuje vládu, má být premiérem. To bylo takové dramatické jednání, a když jsme to potom analyzovali, tak jsme zjistili, že cílem toho výbuchu a scény bylo to, že chtěl být Adamec prezidentem.

Zpočátku ale nikdo z představitelů režimu nechtěl jednat s Václavem Havlem.

To bylo takzvané nulté jednání. Do té doby naprosto rigidní státní moc úplně odmítala jakoukoliv komunikaci s opozičníky a razila teorii, že je to hrstka pomatenců. Když přijal Adamec někoho z těchto kruhů – šlo o delegaci, v níž byl Jan Ruml, jehož otec byl zrovna zavřený za vydávání Lidových novin – byl to obrovsky odvážný krok. Nevěděl, jak to dopadne, a byl první, kdo se odtrhl od poslušné komunistické masy a šel na vlastní pěst. To, že mu to prošlo, už ukazovalo na slabost režimu. Ještě o rok dříve by ho čekal velmi tvrdý a rychlý postih. Opozičníci i bez Havla, to bylo tehdy dost silné kafe.

Co považujete za největší faux pas ze strany delegací OF, Mostu a Verejnosti proti násiliu při jednáních s představiteli kolabujícího režimu?

Řekl bych, že celé jednání byla série faux pas a chyb. Nikdo z nás naprosto nevěděl, co a jak dělat. Nikdo neměl žádnou politickou zkušenost, a pokud někdo ano, tak šlo o lidi, kteří byli po roce 1968 vyloučeni z komunistické strany. Byl to amatérismus. Jediný, kdo byl trochu na situaci připravený, byl Václav Havel. Napsal v roce 1988 pro HaDivadlo spojené s Divadlem Na provázku do pásma k výročí republiky hru o Rašínovi. Jmenovalo se to Zítra to spustíme. Děj se odehrával v předvečer 28. října 1918 a on k tomu nastudoval spoustu materiálu o tom, jak tehdy vyjednávali takzvaní vzbouřenci s tehdejšími rakouskými představiteli, což se mu pak při jednáních hodilo. Jako jediný operoval takovými termíny jako demise, abdikace, rezignace a designovaný premiér. On to měl nastudované. Byl to jediný člověk, který byl připraven, třebaže s rétorikou z jiné doby.

Měl jste možnost v Občanském fóru poprvé poznat Václava Klause. Jak na vás tehdy působil?

Václav Klaus přišel do OF asi až týden po jeho vzniku. Přivedla ho tam Rita Klímová, pozdější československá velvyslankyně v USA. Ukázalo se, že s ní spolupracoval, protože psala do podzemních Lidových novin články o ekonomice. Část textů s ní Klaus konzultoval a některé pasáže i sám napsal. První týden, kdy byly v Praze obsazeny mosty Lidovými milicemi a kdy byly milice vyzbrojeny ostrými náboji, tedy kdy to vůbec nemuselo proběhnout mírumilovně, někde tiše vyčkával, jak to dopadne. Rita Klímová přivedla Klause do Fóra a představila ho. Zpočátku pracoval v jedné komisi OF s Josefem Vavrouškem a psal s ním koncepční materiály OF. Neměl v OF žádnou významnou pozici. Později se stal jeho prvním a posledním předsedou.

Co říkáte na nedávno vydanou knihu Václava Havla Prosím stručně? Pokud jde o obsah, s čím nesouhlasíte?

Trochu mi lezl na nervy ten netopýr, co je v kumbále s luxem. Objevuje se v knize mockrát, takže mě to přímo iritovalo. Taky tam byla víckrát štika z Lán, ale té nebylo tolik. Je to takový jeho prvek repetice. Když píše své divadelní hry, opakuje některé věci do té míry, že už jsou tak trochu protivné. Jinak je kniha pěkně a místy velmi humorně napsaná.

Je vám blízký Havlův názor „nejsme jako oni“, nebo máte na komunisty trochu přísnější metr?

Já myslím, že to je jedna z takových zjednodušujících a ne příliš pravdivých nálepek. Havel nic takového nevymyslel. To bylo motto tehdejší doby. Ani není jeho autorem. To bylo jen pokračování listopadového hesla „máme holé ruce“. Z jedné strany stáli policisté vyzbrojení po uši a z druhé strany děti, které měly v rukou květiny. To možná vypadá naivně, ale ten nenásilný postoj byl docela nosný. Dokonce si myslím, že to nebylo podkuřování, ale šance poskytnutá té druhé straně. Říkalo se tím, že se jim nebudeme mstít. Že nebudeme jednat jako oni, kteří by všechny pozavírali, postříleli, pověsili…

Tato myšlenka je dobrá. Nedá se ale zjednodušit. Dneska se dává dohromady s tím, že jsou z části těch nomenklaturních lidí milionáři. Spojuje se s aférami, jako byl například podvodný dovoz lehkých topných olejů. Nemá to s tím ale nic společného. Na začátku nedošlo k odvetě. Tato skutečnost se ale nedá spojovat s výčitkami, že nedošlo k vyrovnání s minulostí.

Pracuje na Pražském hradě ještě někdo, koho znáte z devadesátých let, kdy jste tam působil?

Vím jen asi o třech nebo čtyřech lidech. Naprostá většina lidí odešla sama dobrovolně, další část byla vyhozena pro podezření z loajality k předchozímu prezidentovi.

Po úzkém chodníčku přes propast

„Ale co se stane se všemi těmihle deníky, ptala jsem se včera sama sebe. Co by si s nimi Leo počal, kdybych umřela? Nejspíš by se mu nechtělo je spálit, ale ani by je nemohl vydat. Myslím, že by z nich měl sestavit knihu a pak to ostatní spálit. Řekla bych, že z nich může vzniknout knížečka, kdyby se ty útržky a čmáranice trochu upravily. Ví bůh.“ Tak uvažovala Virginia Woolfová (1882–1941) v březnu 1926.

Deník si začala soustavně vést od roku 1915 a v jeho psaní s přestávkami pokračovala až do své smrti. Poslední deníkový zápis („L. is doing the rhododendrons…“) učinila 24. března 1941, čtyři dny předtím, než si ve svých 59 letech naplnila kapsy kameny a utopila se v řece Ouse nedaleko svého domova v Rodmellu ve Východním Sussexu. Jak napsala v dopise adresovaném manželovi na rozloučenou, byla si vědoma, že duševní nemoc a deprese, které se k ní navrátily poněkolikáté v životě, tentokrát nepřemůže.

Její manžel Leonard Woolf (1880–1969) skutečně po smrti své ženy pečlivě pročetl všech šestadvacet svazků deníků, vybral z nich „prakticky vše, co se nějak vztahuje k jejímu psaní“ a tyto výňatky v roce 1953 vydal v jejich společném nakladatelství Hogarth Press.

Jak poznamenává ve své předmluvě, ačkoli si byl vědom ošidnosti toho vydávat z deníků jen výňatky, které „totiž téměř pravidelně zkreslí, případně přímo zatají skutečnou povahu pisatele deníku či dopisů“, deník byl podle něj příliš osobní, aby ho vydal jako celek v době, kdy mnozí z těch, o nichž se Woolfová v textu zmiňuje, byli ještě naživu. (Jelikož Leonard Woolf nepublikované části nespálil, celé deníky pak po jeho smrti postupně vycházely v Hogarth Press v pěti svazcích v průběhu let 1977–84.)

Nyní se českému čtenáři zásluhou nakladatelství Odeon a překladu Kateřiny Hilské dostává do rukou tento zcenzurovaný kleštěnec rozsáhlého deníkového díla – zcenzurovaný vzhledem k okolnostem, které se ho nijak nedotýkají. Je samozřejmě zajímavé zjišťovat, co Leonard považoval za hodno zveřejnění a co ne, daleko zajímavější by však bylo přečíst si deníky v jejich nekrácené verzi.

Tu přijde poklona, tu mlčení

„Zaznamenávat osud mých knih mě vlastně trochu nudí,“ píše Woolfová v červnu 1925. Přesto si jejich osudy nikdy zaznamenávat nepřestala. Zapíše si důsledně vše od prvního nápadu přes zmínky o procesu tvorby až po slavnostní dopsání posledních vět, píše o práci na korekturách, předjímaném přijetí, zapisuje si výroky recenzentů i to, co jí k nim kdo osobně řekl.

Leonard Woolf byl prvním čtenářem většiny jejích děl a Woolfová si jeho soudu velmi vážila. Předání rukopisu a čekání na manželův verdikt vyznívá v denících skoro jako rituální zakončení práce na každé knize. Druhý den vždy následuje zápis Leonardova soudu (až na výjimky vždy obdivného: „mistrovské dílo“, „nejlepší tvoje kniha“).

Ve smýšlení o vlastním spisovatelském nadání prožívala Woolfová extrémy. Jednou projevovala velké sebevědomí, podruhé ji přepadaly značné pochyby. Tato sebehodnocení jsou však zpravidla zapsána pod vlivem momentálního úspěchu či kritiky.

Při četbě Plavby v únoru 1920 nad svým umem jásá: „Celkem vzato se mi hodně líbí, jak ta mladá žena myslí. Jak chrabře se do všeho
pouští – a musím říct, že se v tom projevuje talent k psaní!“ V říjnu téhož roku pro změnu zmiňuje pochyby: „Jenže je to všude kolem mě, nemůžu před tím věčně zavírat oči. Ten pocit neschopnosti; že nikoho nezajímám.“

Po dopsání Jákobova pokoje v červenci 1922 konstatuje: „Ale v duchu už nepochybuju o tom, že jsem zjistila (ve svých čtyřiceti), jak začít promlouvat vlastním hlasem. A to mě natolik zajímá, že podle mého názoru můžu pracovat dál, aniž mě někdo chválí.“ V říjnu 1922, po rozporuplných reakcích na Jákobův pokoj, si posteskne: „Nikdy snad nenapíšu knihu, která by byla nepochybně úspěšná.“ Ovšem v září 1925, po úspěchu Paní Dallowayové, s hrdostí konstatuje: „Jsem jediná žena v Anglii, jíž se dostalo svobody psát si, co se jí zamane. Ty ostatní musí hledět na různé edice a redaktory. Včera jsem se dozvěděla od nakladatelství Harcourt Brace, že Paní D. a Četby se prodává 148, respektive 73 výtisků týdně – to jsou na čtvrtý měsíc po vydání překvapivá čísla! Nevěstí to koupelnu a splachovací záchod buď tady, nebo v Southease?“

Woolfová u každého díla, které chystala k vydání, zároveň přemítala, koho jím osloví, co tomu řeknou Timesy, Westminster, Pall Mall, ten spisovatel či onen kritik. Toužila po uznání a příznivé reakci a stále jako by musela přesvědčovat sama sebe, že na tom ve skutečnosti nezáleží. Zároveň však usilovala o vytvoření nového, čtenářsky náročného typu umělecké prózy, a nakonec u ní vždy zvítězila pevnost tvůrčího charakteru: „Nehodlám být populární, a to tak poctivě, že nevšímavost či urážky považuji za součást svého údělu. Budu si psát, co se mi líbí, a oni ať si zase říkají, co se líbí jim. Jako spisovatelku mě zajímá jedině jakási zvláštní individualita.“

Mít děti je k ničemu

Co všechno tedy Leonard vynechal, například ze zápisků o sobě? Co se dozvídáme o Woolfové jako ženě, jako manželce, milence, bezdětné dceři matky sedmi dětí? Jak Leonardova politická činnost, tak fyzické soužití manželů Woolfových jsou zde tabu, Leonard, tento levicově orientovaný politolog, prochází deníkem jen coby čtenář Woolfové děl a zahradník, který jednou třídí jablka a vytrhuje tím svou ženu ze soustředění, jindy stříhá na zahradě ovocné keře. Z tohoto deníkového výboru se mnoho nedozvíme ani o aktivitách umělecké Skupiny Bloomsbury, jejíž byla Woolfová spolu se svými sourozenci Vanessou a Adrianem zakládající členkou, ani nic o jejich revoltě proti viktoriánským hodnotám, konkrétně proti kultu patriarchální rodiny. Nedozvíme se rovněž o milostném poměru, který Woolfová udržovala s Vitou Sackwille-Westovou (a jejž umělecky zpracovala Edna O´Brienová v životopisné hře Virginia, kterou v současné době uvádí
pražské Divadlo Kolowrat). Dozvíme se však, že rozhodně nikterak nelitovala skutečnosti, že nemá děti. Tvorba jí skýtala dostatečné životní uspokojení.

Ačkoli považovala děti za „úžasná a okouzlující stvoření“, která v sobě mají bezprostřednost, již postrádají dospělí, v prosinci 1927, tedy ve svých pětačtyřiceti, si zapíše: „A přece, i když se to může zdát divné, sotva bych teď chtěla mít vlastní děti. Tahle nenasytná touha napsat něco, než umřu, ten zničující pocit pomíjivosti života a věčného horečného spěchu mě nutí křečovitě se držet, jako člověk na skále, té mojí jediné kotvy. Nelíbí se mi fyzická stránka toho, když má člověk vlastní děti. (…) Pravda, dovedu si sama sebe představit v roli rodiče. Možná jsem ten cit v sobě instinktivně ubila, nebo to možná za mě udělala příroda.“ A zcela extrémní prohlášení k tomuto tématu zazní v červnu 1929: „Přinutím se pohlédnout do očí skutečnosti, že dál už nic není – pro nikoho z nás. Práce, čtení, psaní, to jsou všechno jen berličky; i vztahy s lidmi. Ano, dokonce i mít děti je k ničemu.“

Nedovzdělaný Odysseus, válka a treska

„Mám spousty nápadů. Mám pocit, že můžu využít úplně všeho, co jsem si kdy pomyslela,“ zapíše si v říjnu 1923. Jak o ní řekl literární publicista Desmond MacCarthy, Woolfové skutečný život spočíval v myšlenkách. Woolfová byla přesvědčena – v souladu s názory uměleckého kritika (a člena Skupiny Bloomsbury) Rogera Frye – že úkolem tvůrce není skutečnost reprodukovat, ale utvářet. Estetické nároky, které měla na umělecká díla, uplatňovala především ve svých knihách. Tím hlavním bylo naprosto se vystříhat všeho osobního, subjektivního. „Chtěla jsem říct, že se domnívám, že psaní musí mít určitou formu (…), protože když člověk nechá svým myšlenkám volný průběh, soustředí se příliš sám na sebe; je to osobní, což nesnáším.“

Kritériem pro posuzování literárních děl její současnosti pro ni byl fakt, zda dané dílo nějak „přispívá k vidění světa“. Úvahu o životnosti těchto děl zakončuje přesvědčením, že „v roce 2026 už tady nebudou“. Jak však uznává na jiném místě: „Žádný tvůrce nedokáže akceptovat svého současníka. Přijetí díla žijícího současníka je příliš nepropracované a zaujaté – pokud sami děláte totéž.“ To také dokládá svou intuitivní, ostrou a vtipnou kritikou Joyceova Odyssea (Joyce se narodil i zemřel ve stejném roce jako Woolfová): „Dokončila jsem recenzi Odyssea a myslím, že ten román je mimo. Má svým způsobem ducha, ale jakoby navařeného ze zkažené vody. Ta kniha je nejasná. Nemastná neslaná, a přitom pompézní. Je nedovzdělaná, a nejen v tom zřejmém smyslu, ale i ve smyslu literárním. Podle mého prvotřídní spisovatel si až příliš váží psaní, než aby psal tak složitě, lekal čtenáře, předváděl akrobatické kousky. Celou dobu
mi to připomínalo nějakého neotrkaného kluka z internátní školy, který je sice chytrý a leccos by dokázal, ale natolik se vciťuje do svého já a je natolik sobec, že ztratí hlavu a chová se přemrštěně, manýristicky.“

S příchodem války začala na senzitivní spisovatelčinu duši doléhat marnost jakéhokoli snažení. „Včera v noci tudy přelétala letadla (Němci?): za nimi následovaly světelné záblesky. (…) Překvapila mě zvláštní myšlenka – že se totiž nějak vytratilo mé já, které píše. Není pro koho. Žádná odezva. Je v tom kus vlastní smrti.“ (červen 1940) V posledním zápisku tohoto deníkového výboru z 8. března 1941 pak jako by Woolfová pomocí tak komických prostředků, jako jsou potraviny chystané k večeři, vystihla způsob, s nímž přistupovala ke světu: „Hlavní je, aby se člověk neustále něčím zabýval. S jistým potěšením zjišťuju, že už je sedm – musím jít vařit večeři. Tresku a klobásu. Myslím, že platí, že člověk se jakoby zmocní tresky a klobásy tím, že si je napíše.“

Autorka je spisovatelka.

Punkwa Blues, pomalu a líně

zkrátka

ovšem

Demokraté minulý týden oslavili vítězství „na všech frontách“ – získali většinu v obou komorách amerického Kongresu. Republikánům zbyl najednou jen prezidentský úřad a G. W. Bush se svým úřednickým aparátem bude nucen poprvé po šesti letech vlády spolupracovat s politickými oponenty. A také hledat nová témata a styl. Po 11. září 2001 si Bush – do té doby ve své funkci spíše tápající – našel svou parketu. Stala se jí válka proti terorismu. Pro útok na Afghánistán se ještě hledalo opodstatnění snadno, ospravedlnit válku v Iráku si už ale vyžádalo příliš mnoho polopravd a zřetelných manipulací – fakticky totiž souvisela s 11. zářím a válkou proti terorismu pramálo. Spíše šlo o oprášený projekt „nového amerického století“, který se zrodil v hlavách neokonzervativních republikánů už na konci 90. let. Vize „demokratizace Blízkého východu“ se jen v příhodné chvíli stala jeho součástí. Po třech letech stupňující se blamáže
v Iráku utrpěl republikánský výklad událostí vážnou ránu – přestal být přijatelný pro většinu americké veřejnosti. G. W. Bush na to reagoval tím, že odvolal z funkce Donalda Rumsfelda, hlavního politického architekta obou nedávných válek. Jenže to neznamená, že by Bush hodlal změnit nastoupený kurs – nakonec i Rumsfeldův nástupce Gates byl vhodný proto, že – jak prezident zdůvodnil – „je podobného smýšlení“. Republikáni však přesto budou nuceni hledat nová témata.

Výzvu znamenají vítězné volby i pro demokraty. Zatímco ve vnitřní politice mají relativně jasno (chtějí zvýšit minimální mzdu, zrušit štědrou podporu pro ropné společnosti, vyjednat s farmaceutickými společnosti nižší ceny léků, snížit úrokové sazby studentských úvěrů, podpořit výzkum kmenových buněk), v té zahraniční budou muset jednotné stanovisko teprve hledat. Nejlépe to ukazuje opět Irák – demokraté tu lavírují od požadavku okamžitého odchodu přes postupné stažení až po podporu Bushova dnes už poněkud nereálného řešení „dokončit práci a vrátit se jako vítězové“. Volby sice naznačují obrat, ale jasné je v tuto chvíli jen to, že největší světová mocnost přestává být na nejvyšší politické úrovni jednobarevná.

V globálním měřítku to pak dává naději na větší vyváženost a otevřenost americké politiky. Snad tedy končí jedna její etapa, charakteristická bezohledností v oblasti vojenské, sociální i ekologické. Je to vynikající zpráva – pro okolní svět, i pro Ameriku samotnou.

Robin Ujfaluši

Blížící se výročí listopadového převratu roku 1989 se nese ve znamení diskuse o zřízení Ústavu paměti národa (ÚPN). Ta je spojená hlavně s projednáváním senátního návrhu zákona, který prošel 7. listopadu 2006 prvním čtením v poslanecké sněmovně. Argumenty, které lze v diskusi slyšet nyní, se přitom neustále opakují, jak se lze přesvědčit listováním ve starých číslech A2.

Zastánci ÚPN poukazují na dosavadní roztříštěnost archivů (část dokumentů StB si stále pro sebe uchovávají a nechtějí vydat tajné služby) a špatné zpracování těchto fondů (po mnoha letech se záhadně objevují archiválie již považované za ztracené, neexistuje možnost předmětového vyhledávání). Kritizují také nedostatečný vědecký výzkum komunistického období a připomínají vědecké úspěchy sousedních ÚPN z Polska, Německa a ze Slovenska. Naopak odpůrci, mezi něž se svým usnesením ze 13. září 2006 zařadila i vláda-nevláda Mirka Topolánka, mají strach, že by k dokumentům z minulého režimu neměly již bezprostřední přístup současné tajné služby, argumentují, že zde již existují jiné instituce, které mají komunistickou minulost takříkajíc na starosti, a poukazují na drobnější legislativní nedostatky návrhu. V poslanecké sněmovně se pak v odporu proti instituci spojili komunisté (očekávaně) a sociální demokraté (proč?). Diskuse nad
návrhem pokračují, ale mezitím archivy ministerstva vnitra procházejí výraznou personální i strukturální proměnou. Má umožnit hladký vznik nové instituce.

Filip Pospíšil

Jeden naschvál střídá druhý a výsledek je, že jsme opět tam, kde jsme byli hned po volbách. Totiž nikde. Minulý týden pověřil již podruhé prezident Klaus odstupujícího premiéra Topolánka, aby se ještě jednou zhostil úkolu, jenž byl evidentně nad jeho síly, a z premiéra v demisi se znovu stal premiérem v očekávání. Prezident svým rozhodnutím překvapil úplně všechny a nejvíc asi samotného Topolánka, jehož zpráva potěšila asi tak, jako kdyby měl znovu nastoupit bez přípravy k maturitě. Klaus sice opakovaně vyzývá politiky k tomu, aby se začali chovat státotvorně a vycházeli si vstříc, sám ale na Paroubkův podraz neumí odpovědět jinak než podrazem vlastním. A tak je to stále dokola.

Zdá se ale, že ve druhém kole je sociální demokracie ochotna k větším ústupkům než v kole prvním. Nabízí podporu menšinové vládě ODS, a tak vlastně skrytou velkou koalici. Jenže co naplat, když si lidé nedůvěřují a slova už dávno ztratila svou váhu? Teď ať se řekne cokoliv, můžeme očekávat, že z protějšího břehu zazní: my vám ale už nevěříme. A východisko? Není o co stát. ODS i sociální demokraté by museli zapomenout na vzájemné naschvály, další už nevytahovat a pro změnu udělat jeden velký naschvál voličům obou velkých stran. Totiž domluvit se.