2007 / 26 - Slováci v českých zemích

Tri mladé umelkyne predstavujú svoje projekty. Jedna z nich, známa fotografka znovuobjavenej témy ženských tiel, prichádza s projektom akýchsi papierových krabičiek, v ktorých je nejaká idea vždy dômyselne zalepená ako kura v kukučkových hodinách. S touto fotografkou sedím pri stole v nadčasovom priestore kaviarne, a nechávam ju prenášať na seba vlny nahromadenej úzkosti z faktu, že jedna z jej kolegýň je s ňou takmer identická. Krok za krokom ju opisuje, vrcholne znepokojená. „Mladá, krásna a vášnivá – a ide tvrdo za svojím cieľom.“ „Úplne ako ty,“ hovorím. „Áno, máš pravdu,“ odpovedá, a mierne si vydýchne. Presúvam sa do starej ošarpanej budovy bývalej stanice vlakov. Vchádzam do miestnosti krčmy štvrtej cenovej kategórie. Hneď pri vchode je pár schodov, ktorými treba rituálne zostúpiť, pretože každého prichádzajúceho si dôkladne a mlčky premeriavajú páry pozorujúcich očí. Tenzia medzi štamgastmi a mnou je už
temer neznesiteľná, a predsa pokračujem priamo k výčapu. Vypýtam si jedno pivo a usádzam sa k malému stolčeku hneď za výčap, výčapom strategicky chránený proti prípadným útokom neviditeľných štamgastov. Tí sa ale pomaly zviditeľňujú. Sú to ľudia zamyslených, ťažkých tvárí s hlbokými očami starcov. Prvý, na ktorého mi zablúdi pohľad, je akoby identickou kópiou Samuela Becketta v stareckých rokoch. Mĺkvy a fotogenický, s elegantnou šiltovkou robotníckeho predáka na hlave. Vidím, že aj ostatní hostia – každý z nich ako živý monument, sediaci pri vlastnom masívnom stole – majú na hlavách presne tie isté šiltovky. Jeden má pred sebou roztvorené stránky novín, do ktorých sústredene pozerá. Ocitol som sa na mieste práve v priebehu rozpravy. Štamgasti presviedčajú hostinského o nutnosti akéhosi kroku, ale muž za výčapom sa tvári nepriestrelne. Miesto odpovede na konkrétne mienený dotaz jedného z hostí, ukazujúceho naňho prstom ako na jediného pravého
adresáta položenej otázky, dvíha hostinský náhle zo stola noviny, otvára ich a zakrýva si tým papierom celú tvár. Noviny sú dnes čierne ako sadza. Aj to musí mať nejaký dôvod. Prvý ruský prezident, čítam, Boris Jeľcin je mŕtvy. A potom sa mi snívalo, že prechádzam cez vrátnicu internátu na nejaké ženské meno. Jedno z dievčat odchádzalo za rodičmi, a tak ma nechalo umiestniť priamo do jeho postele. Ráno som kľudne vstal a dvom veselo sa zhovárajúcim mladíkom na vedľajších posteliach vravím, ako sa volám – teraz už menom vlastným. Nato som sa ich opýtal, či tu môžem týždeň bývať, lebo s tou dievčinou sme sa takto dohodli. V poriadku, oni na to. Sme vonku na tráve, vtáctvo nebeské pekne čviriká. Hovorím chalanom: „Pozrite, mám tu jednu absolútnu bombu! Možno by sa dalo na to urobiť nejaké predstavenie.“ A vyťahujem z tašky vzácny kontraband v podobe skladby Šesť litánií pre Heliogabala. Spúšťam to. Náhle sa tam objavuje politický aktivista a chovateľ
kôz Standa Penc. Hudba sa ritualisticky rozbieha, od prvého momentu s plným nasadením. Vidím, že v tom okamihu skladby, kde nastupuje pravidelné dunenie bubnov (neustále rozohňované hrdelnými škrekmi speváka), sa na lúke už veselo tancuje. Surrealistický maliar, zo vzdialenosti nutného odstupu to sledujúci, si zapisuje do denníka: „Táto háveď zasraná, cvičí tu už od rána.“ Standa Penc je na odchode. Ešte chvíľu, hovorím. Menšia skupina tancujúcich sa ako mrviaca sa húsenica pomaly presúva na kopec. Tam prichádza na rad oná skutočná, nefalšovaná ‚voodoo časť‘ tejto skladby. A už sa pripravuje akýsi totem. Nebudú niekoho štvrtiť zaživa?, počuť hlasy z pléna. Prichádzanie s objektivitou, vlny, v ktorých objektivita prichádza. Objektivita nikdy nie je objektívna. Na margo jednej Hegelovej knihy prehlásil Kierkegaard, že keby jej autor v predslove poznamenal, že ide o myšlienkový experiment a nič viac, bolo by to pozoruhodné dielo. Hegel ale nič takéto nepoznamenal,
a preto sú jeho myšlienky smiešne. Podobne, keď jeden kritik oprie svoj názor na mňa po prečítaní knihy, kde nájde vetu „Môj svet pre seba a môj svet pre mňa“ o špekuláciu, stotožňujúcu môj pojem môj s faktickým stavom môjho bytia, je jeho interpretácia nesprávna, pretože autor nechápe, že aj pojmy majú právo byť permanentne redefinované otázkou, čo znamenajú, hlavne ak táto otázka znekľudňuje premýšľajúceho do tej miery, že svoju vlastnú potrebu redefinovať slová ich vyslovovaním pociťuje temer ako morálny imperatív. Pretože porozumievať niečomu je rafinovaný spôsob ako to niečo obmotať pavučinami svojho rozumu. Porozumievať niečomu v nádychu, ktorého výdychom je chlad kryštalizovanej štruktúry udalostí. ‚Prečo ma nemáš rád?‘ pýta sa nepriateľ mojich lží, ktorého pravdy už ani nezaujímajú. A včera som po dvoch rokoch (na jednom literárnom večierku) stretol Bena. Pýtal som sa ho, či sa už vrátil, alebo či je tu len na návšteve a mieni sa opäť vrátiť do Japonska.
Vraví, že v Japonsku sa žiť nedá. Pred dvoma rokmi tvrdil to isté o Prahe. „Povedz mi niečo o Berlíne,“ hovorí. „Moja žena sa tam práve prihlásila na školu.“ Dodnes neviem, ako sa jeho žena vlastne volá, pretože vždy keď Ben hovorí o svojej žene, používa výraz „moja žena“. V mojej interpretácii to znamená akúsi rovnováhu medzi týmito dvoma slovami, ktoré sú takto rovnako vážne. Upozorniť na fakt vlastníctva, to po prvé, a po druhé upozorniť na fakt objektu vlastníctva, ktorý nazvať ženou je spoločensky presne definované. Hovoril o jej duševnej anomálii, na ktorú prišiel až celkom nedávno, po dlhých rokoch ich spoločného vzťahu. Povedal som mu, že keď som jeho ženu po prvý raz uvidel, pôsobila na mňa ako… hypersenzitívna. Tak som to nazval z nedostatku iných slov, a možno aj z určitého taktu. Večer pokračoval čítaním (v angličtine), ktoré zaplavilo celé vnútro pomerne humanizovaného industriálne kovového organizmu krčmy. Pýtam sa kamaráta,
Slováka sediaceho vedľa mňa, či z toho niečomu rozumie. On odpovedá, že vôbec ničomu, ale je na ňom vidieť, že sa baví. Hovorí, že mu to pripomína kázne z nedeľných omší, na ktoré ho vodievala stará mama vo veku jeho šiestich-siedmych rokov. Zvyšok ve čera bol v znamení kúzelnej Markéty, ktorá sa po dávke marihuany skombinovanej so slivovicou dostala do tak zvláštneho stavu ducha, že mala potrebu gestikulovať telom na spôsob antickej bohyne vzývajúcej Slnko. Jej ruky boli ako misky váh a jej pohľad, ktorého ohnivé reťazce lúčov vystreľovali svoj kryštalizovaný magnet do potemneného priestoru lokálu bol tým, o čo tieto misky vážia. Spätne to vnímam ako akési nutné preťahovanie síl pohľadov, pri ktorom ma po celý čas sprevádzal pocit, že to, čo ona vyžaruje, som schopný úplne do seba pohltiť ako neobvyklý, a predsa legitímny druh potravy. A to ma naplnilo už vyloženým pocitom víťazstva. V poslednom štádiu tejto hry napokon Markéta uprene sa dívajúc do rozštvrteného
emblému zmnoženej kundy (nafotenej slovenským fotografom Mirom Švolíkom a imprintovanej na pozadie môjho čierneho trička krikľavozelenou farbou) niekoľkonásobne vrhne do éteru akúsi kliatbu, ktorá sa krúti okolo pavúka. Nedokáže prísť na to, čo je na mojom obrázku vyfotené, ale ja jej to nemôžem povedať, pretože by som prelomil ľady, ktoré držia veci pohromade, a mnou vyslovená pravda by v okamihu nadobudla náboj excesu. Pretože každej skutočnosti k zovšeobecneniu niečo chýba. A potom sa človek prebudí zo sna. „Tak čo je, môj maličký?“ vraví mi Lulu, teraz už opäť o dve hlavy vyššia odo mňa. Zvláštne, ako dieťa som si opakovane predstavoval, čo by asi robila malá bábika, keby odrazu ožila. Ale čo to znamená byť niečiou bábikou z hľadiska prozreteľnosti Božej? Nie je náš Boh len nemotorne sa hrajúce hrozné dieťa, ktoré zhora pozoruje, čo to tie jeho hračky dolu ustavične predvádzajú? Predpokladajme zlo ako alternatívnu možnosť dobra, ako dobro zlom alternované.
Ako zlo voľby zla, keď dobro, ktorému patríme, je nami pociťované ako zlé. Lebo človek má potrebu niečo povedať, ale slová mu bránia. Slová nemajú potrebu nič hovoriť. To je ten problém, problém celej literatúry. A potom, niektoré slová okamžite zachytávame pamäťou, hneď cítime ich kľúčovosť. Mémy? V Čechách za posledné roky je to výraz „užiť si“. Premýšľame (s Henrym Hillsom) nad možnosťou urobiť spoločný film; akési živé obrázky k Zornovým Šiestim litániám. Tematicky to vidím ako tvrdú kritiku hedonizmu, do ktorého sme civilizačne sami hlboko uviaznutí. (Je hedonizmus formou rebélie? Pre Artauda, napríklad, bol Heliogabalus rebel, a nie šialenec. Kde je tá hranica, po ktorej prekročení je každý hedonizmus už iba prázdny?) Zvláštne, ale pri vyslovovaní príliš zvučných slov narážam na isté sebazaprenie. Akoby zvuk slova bol kontrastný k jeho významu, akoby niektoré zvuky neboli dôležitosti ich významov vôbec hodné, a naopak. Uvedomujem si to najmä pri
talianskych slovách ako stracatella, Pulcinella a podobne. Opačným prípadom sú slová ako autonómia alebo identita. V jednom prípade akoby bol človek nútený nasledovať slovo po zvuku, a v druhom po význame. V oboch ide o znepokojujúci pocit, že človek sa stáva slovu rukojemníkom. Nemôžem vytesniť z hlavy malú N. s hlavou hrdo vztýčenou, a predsa zvláštne dopredu nastavenou na útlom napätom krku, akoby na ňom držala len nasilu a túžila byť od neho osamostatnená, aby o to skôr mohla byť ukazovaná ako z lakmusu svojej morality vybudované posolstvo, ako hlava medúzy, ktorej funkčné pôsobenie na diaľku nastáva až vtedy, keď je od seba odtrhnutá v rukách niekoho iného. Vždy automatické prikyvkávanie hlavou, to jej Áno v zrýchlenom tempe akejsi bábkohry. Vždy silne zostrený pohľad očí, ktoré vidia iba to, čo samy vyžarujú, pretože sila tejto žiary im dáva v existencii istotu. Človek, ktorý si je vo chvíli svojho Áno istý, totiž nepremýšľa. Je
len predĺženým údom svojej potreby mať vo veciach poriadok, a to mu úplne stačí. Ale veci nepotrebujú mať vo veciach poriadok, pretože poriadok k veciam nepatrí. Poriadok nie je vec vecí, ale vecnosti, a to smerom k presnosti. Toto bolo možné vycítiť z jej gestickej skratky, ktorej nekompromisnú naliehavosť si ona najskôr ani neuvedomovala. Presnosť vo vzťahu k vecnosti – a celú závažnosť tejto váhy – si podľa všetkého uvedomovala ako niečo, čo platí apriórne, a o čom sa z tohto dôvodu nediskutuje. (Ako keď koza ští na plech: je voľná definícia jej stroboskopického smiechu.) Vlastne mi ušiel z úst posmech k jeho smrti, akoby dôvody k nej boli naplánované. A mohli aj dôvody v prípade samovraždy razantne nejaký plán porušiť? A potom sú tu tí odďaľovači samovrážd, majstri v umení pykať, ktorých tváre sú roky mimeticky nemé. A z hlbín ich bezbrannosti vy(ky)dávané pravdy ako lži. Lebo v každej chvíli
myšlienky mať pocit objektivity je práve subjektívne, ale inak myšlienky nevznikajú. Myšlienka nemyslí na to, na čo myslí, keď ešte myšlienkou nie je – myšlienka vôbec nemyslí. Myšlienka je vo svojom zárodku vždy nutne impulzívna, a postupným rozširovaním sa, ochabuje. Pichľavé dotyky prstov. Bolíš ma neviditeľne, hovorí. Akoby jej bolesť bola mojím úmyslom? A nad to oná mimoriadne rozvinutá citlivosť k pádom a zlomeninám. (‚Nedotýkať sa ani opilcov na zem spadnutých‘ pre ňu nikdy neplatilo.) Moja obrana voči jej citu preto nemohla nebyť vzbúrená, ale žiadny sadizmus v tom nebol.

Grotesky z Belleville

Potrhlá Mallausènovic rodinka z pařížského Belleville se u nás zabydluje. Po třech knihách vydaných Mladou frontou (Obchodnice s prózou, 2002, Sudička pistolnice, 2003, Lidožrouti z Obchoďáku, 2004) vyšly v nakladatelství Garamond v jednom svazku další dva díly mallausènovské ságy – Vášeň podle Terezy a Křesťané a Mauři.

Celý cyklus se točí kolem postavy nakladatelského redaktora Benjamina Mallausèna, dobrosrdečného profesionálního smolaře, hlavy podivného klanu složeného ze sedmi sourozenců, pořízených a vzápětí ponechaných jejich vzájemné péči věčně zamilovanou a věčně těhotnou matkou. K rodince stíhané jednou nepravděpodobnou lapálií za druhou patří i celá škála rázovitých postav, „strýčků“ a „tetiček“ všech možných vyznání a barev pleti, přesně v duchu pařížské čtvrti Belleville, v níž se děj odehrává.

Belleville je svého druhu pařížský Žižkov, čtvrť na jednom ze dvou pařížských kopců, kde v rušné pospolitosti sousedí Arabové, Číňané, černoši, Židé, Poláci, Arméni, Rusové a Ukrajinci, Španělé a Portugalci… Na rozdíl od široce řezaných, uniformních bulvárů pařížského centra bellevillské uličky k žádným významným stavbám nevedou. Kdo má smysl pro půvab periferie, ocení labyrint složený ze staveb všech tvarů a barev, křivolakých ulic ústících do útulných náměstíček. Montmartre či Montparnasse jsou dávno luxusní turistickou atrakcí, chudí studenti a zatím neznámí umělci z celého světa dnes obývají Belleville.

V Belleville žije také Pennac a důvěrná znalost místní topografie a zdejších obyvatel dodává jeho příběhům na věrohodnosti a plastičnosti. Grotesky z periferie připomínají svou atmosférou nejlepší filmy Woodyho Allena. Příběhy jsou však po francouzsku košatější, pohrávají si s domácí tradicí dobrodružného čtiva i angažovaného románu – na takovou scénu patří bovaryovsky roztoužené hrdinky, padouši z vysokých kruhů, figurky z galerky, popletení četníci, nejedna mrtvola a předvídatelná rozuzlení dohnaná ad absurdum.

Ve Vášni podle Terezy se peripetie mimořádně nedotýkají samotného Benjamina Mallausèna. Benova suchopárná sestra Tereza, která se živí jako jasnovidka (doslova: za své služby nebere peníze, ale dává si platit v naturáliích; pro českého čtenáře půvabný detail představuje „český“ karavan, ve kterém svou živnost provozuje), podlehne kouzlu jednoho ze svých zákazníků, hraběte de Roberval, a přes varování hvězd se ho rozhodne pojmout za chotě. Ač vše vypadá v pořádku, Benjamin správně tuší, že se milostné vzplanutí neobejde bez potíží. Jak jinak než značných. Zdánlivě banální zápletka přeroste v akční drama o dvou mrtvolách, podbarvené předvolebními machinacemi a prodejem zbraní do třetího světa pod záclonkou dobročinných aktivit.

Rozsahem nevelká novela Křesťané a Mauři, která Vášni podle Terezy dějově vlastně předchází, se realitě trochu vymyká, respektive skutečností se tu stává literární smyšlenka. Nejmladší z Benjaminových sourozenců Špunt si umane najít otce. Za odhalení svého ploditele se rozhodne držet hladovku, a tak se za jeho záchranu celá rodina pouští do šílených konstrukcí.

Pennakovy příběhy, ač s detektivní zápletkou, nejsou klasickými detektivkami. Jsou čtivé, nikoliv plytké, těžko je žánrově zařadit, přičemž jejich síla a schopnost oslovovat čtenáře od teenagerů po intelektuály je nejspíš v jejich mnohovrstevnatosti. Lze v nich také hledat jakousi sociologickou (byť značně nadsazenou) sondu do života Paříže, potažmo francouzské společnosti – autor v nich nenápadně, ale trefně vykresluje půvaby i potíže soužití různých kultur, kontrasty společenského postavení, problém Belleville jako města ve městě – pro mnoho obyvatel „lepších“ čtvrtí kolem Eiffelovy věže či Champs-Elysées je tahle barevná čtvrť „zakázanou zemí“ –, francouzský smysl
pro angažovanost, politickou, ale i obecně společenskou, hraničí s neposedností. Pennac zachytil a vydestiloval barvitou realitu, do níž promítá i své vlastní zkušenosti Francouze narozeného italskému otci v Maroku, dřevorubce na Pobřeží slonoviny, pařížského taxikáře či časopiseckého ilustrátora, ale i třicet let své pedagogické praxe, z níž vytěžil předobrazy svých hrdinů.

Svět Pennakových příběhů je ztřeštěný, někoho může rozčilovat zdánlivou nepřehledností, jiného bezmezně okouzlí (v českém podání na tom má zásluhu překladatelka Vlasta Misařová). Z mallausènovského cyklu chybí v češtině už jen jeden díl, Pan Mallausène, ale za překlad by stály i některé Pennakovy dětské knížky, třeba tetralogie o chlapci Kamovi.

Autorka je romanistka a překladatelka.

minirecenze

Kniha o kundě

Sestavili Karel Utte a Nella D. Astonová

Dybbuk 2007, 224 s.

Antologie složená z erotických textů doprovázených ilustracemi je pojata jako „vějíř poct, které různí svobodní duchové kundě složili“. Při čtení prvního vznosně napsaného komentáře editorů „Řekněte kunda – máte na to?“ ale začínáme mít pocit, že buď editoři zaspali o sedmdesát let dobu, nebo jsou odrostlými puberťáky čerstvě se seznámivšími s funkcí titulního orgánu. Ediční zpracování fragmentů evokuje roztříštěný styl nahodilých výpisků z četby. Všechny texty souboru jsou čerpány z již vydaných knih, pouze několik (z hlediska celku zanedbatelných) českých textů je zde vydaných poprvé. Za úryvky klasických (de Sade, Cleland, Lawrence) i novějších (Houellebecq, Gira, Limonov) autorů tak pokulhávají texty současných českých spisovatelů (pomineme-li V. Veneru, P. Krále a T. Tvrdého). Zbytek tvoří několik lidových říkanek z Obrátilových Kryptadií a texty vybrané z Erotických revuí a z knih, které lépe (a celé) vydává
např. Torst. Hlavním účelem knihy je tedy seznamovat s dobře známými erotickými texty a bourat neexistující tabu, což je trochu málo. Kniha je tak dobrá buď jako iniciační dárek mladšímu sourozenci, nebo jako prostředek k pobuřování spolucestujících v městské hromadné dopravě. Celkový pocit z ní by se dal nejlépe vystihnout obrazem z předmluvy jednoho z editorů – dva malí chlapci se zarputilou radostí ze zakázaného neznámého stále dokola opakují dvě slabiky: ča-pí-ča-pí-ča-pí…

Karel Kouba

Amélie Nothombová

Milostná sabotáž

Přeložila Helena Beguivinová

Garamond 2007, 110 s.

Po titulech Vrahova hygiena, Strach a chvění, Můj soukromý nepřítel a Atentát přichází na knižní trh další román této velmi zvláštní a svým způsobem ojedinělé belgické autorky. Spíše než román dal by se text označit jako novela, i když hloubka, do které se autorka odváží ponořit, se jistě přibližuje románovým rozměrům. Naopak, poloha vyprávění a rozsah jsou spíše novelistické, jakož i určitá strohost, se kterou čtenář dostává hutnými doušky informace typu „Komunistická země je taková země, kde jsou ventilátory“, „Čína je klasika, bezvýhradnost, je to Channel číslo 5“ anebo „Některé země působí jako droga, neboť mají podivuhodnou moc udělat domýšlivce z lidí, kteří tam byli…“, čímž Nothombová myslí právě Čínu – zemi, kde strávila část svého dětství, a měla tudíž možnost nahlédnout do třinácté komnaty státu ve státě, neboli ohraničeného prostoru výsadní společnosti, oddělené od běžného života diplomatickým pasem. A je to vskutku
podivuhodná společnost, pozorovaná nelítostnýma očima. Autorka svůj tehdejší pobyt komentuje z pozice dospělého, také proto může mezi dětské postřehy zabloudit tu Baudelaire, tu Wittgenstein, tu ryze cynický až černogroteskní komentář, ale jádro vyprávění, pro které stojí za to knihu přečíst, naštěstí zůstává u příběhu o jedné kuriózní dětské světové válce a zcela běžných hnutích srdce jedné dospívající dívky.

Magdalena Wagnerová

Neil Gaiman

Sandman 5: Hra o tebe

Přeložil Viktor Janiš

Crew 2006, 192 s.

Pátý díl z komiksové série Sandman se konečně dočkal barvy. Díky ní se dostal na křídový papír a zaplatíte za něj o trochu víc než za předchozí díly, ale co se dá dělat. Gaiman totiž s barvou pracuje; zejména u dialogů, a v černobílém provedení by se v některých pasážích mohl stát příběh nesrozumitelným. V tomto díle se autor zaměřil na dětské sny. Klukům se prý zdá o tom, jak jsou „rychlejší nebo chytřejší nebo umějí létat“, kdežto dívky sní o tom, že jsou „ztracené princezny ze vzdálených zemí“. I Barbara, která žije se svými lesbickými kamarádkami kdesi na periferii New Yorku, byla dříve princeznou a svůj snový svět obydlela obživlými tvory, jejichž předobrazy se staly její oblíbené hračky. Teď, když už žádné sny nemá, se její přátelé vrátili, protože její „zemi“ hrozí nebezpečí – kukačka a její armáda se chystají snovou zemi zničit. Gaiman opět bravurně propojuje svět snů s realitou, tentokrát možná ještě
propracovaněji než jindy. Na strastiplné cestě za zrcadlem čeká Barbaru dobrodružství jako vystřižené z Čaroděje ze země Oz nebo Pána prstenů a na pomoc jí do snu přispěchají i její kamarádky, které použijí riskantní měsíční cestu (a způsobí tak nečekané klimatické změny ve skutečném světě). Člověk žasne, kolik má Gaiman fantazie (skoro jako by své knihy psal ve snu) a zároveň jak dobře dokáže zachytit reálný svět. Dojemné čtení před spaním!

Jiří G. Růžička

Terry Pratchett

Koule

Přeložili Jan Kantůrek, Dana Krejčová

Talpress 2006, 484 s.

Podtitul knihy Koule – Věda na Zeměploše napovídá, že se nejedná o další díl románového fantasy cyklu, ale že se kniha řadí do série Vědeckých pojednání (je druhou v pořadí), která zkoumají život na tzv. Zemneploše (tedy Zemi, která má v rámci Zeměplochy velmi podřadné postavení, když i se svými hemisférami, planetárním systémem a Sluncem leží v podobě těžítka na stole mága Mrakoplaše). Na „vědách“ s Terrym Pratchettem spolupracovali Ian Stewart a Jack Cohen. Pratchett je autorem lichých kapitol, v nichž se odvíjí příběh vědecké expedice, sestávající z mágů a knihovníka–orangutana, na Zemneplochu v době Williama Shakespeara. Cíl putování, tedy zbavit svět elfů, se však poněkud zkomplikuje nepříjemným zjištěním… Sudé kapitoly (tvoří asi dvě třetiny svazku) mají charakter populárně naučných textů, které lapidárně a zároveň vtipně objasňují, glosují, či s nimi polemizují fyzikální, matematické, biologické
a společenské údaje Zemneplochy. Kniha by tak mohla zaujmout nejen početné stoupence Pratchettovy série, ale i odborněji zaměřené čtenářstvo.

Helena Vyplelová

Edward W. L. Smith

Tělo v psychoterapii

Přeložila Silvie Struková

Portál 2007, 208 s.

Gestaltterapie (nezaměňovat s dnes již antikvovanou akademickou gestaltpsychologií) je psychoterapeutická škola, založená byvším psychoanalytikem F. Perlsem, soustřeďující se na holistický přístup k člověku s důrazem na situace „tady a teď“. Významnou roli zde hraje exprese, a proto i práce s tělem a jeho dynamikou. Gestaltterapeutický protagonista předkládá ve svém díle syntézu aspektů tělesnosti a techniky práce s tělem v léčebné praxi. Jeho pohled na člověka se nevyhne jisté mechaničnosti (pozůstatek psychoanalýzy), ale primárně akcentuje prožitek. Vychází z pojmu „sebepřerušení“, označující akt rezignace na sledování cesty životní plnosti; patologii definuje jako „vzorec navyklých způsobů sebepřerušování v cyklu kontaktů a stažení“. Autor uvádí do způsobů „čtení těla“, technik rozehrávání jeho řeči a sdělování, odstraňování bloků a pancířů. Cílem je umění emočního zpracování energie, „žité“ tělo.
Přílišná generalizace a absence hermeneutického vztahování je samozřejmě těžko přijatelná např. pro existenciálně laděnou psychoterapii, nepopiratelnost významu práce s tělem v terapii je tak zřejmá, že fundovanou a inspirativní Smithovu knihu nelze odbornému i laickému zájemci než doporučit.

Jiří Zizler

Lenka Lomtatidze

Historický vývoj pojmu křivka

CERM 2007, 239 s.

Křivka není historicky neproměnným pojmem, jak by se mohlo zdát. Ukazuje se, že pojem křivky lze studovat nejen na matematické půdě, ale i prostředky historiografie a filosofie. Tento přístup může být ošidný, Lomatidzeové pokus však lze považovat nejen za zdařilý, ale k jeho kladům patří i přístupnost a poutavé líčení. Příběh křivek před nás staví kreativitu matematického ducha a dává nahlédnout laikům do zákulisí matematické symboliky. Kniha je rozdělena na šest částí, tvořících mezníky v pokusech o uchopení matematických formulací křivky. V prvním dějství je křivka dosud nevyvázána z praktických souvislostí života, respektive objevuje se v nich poprvé jako jev. V druhé kapitole již problém křivky vyvstává na scéně axiomaticky budovaných základů matematiky v Eukleidových Základech. Třetím zlomem je Descartovo pojetí křivky jako množiny průsečíků dvou pohybujících se přímek. Řešení ve „století křivek“
(1649–1748) přináší zárodky infinitezimálního počtu. V pátém dějství se křivka vynořuje v souvislosti se zaváděním pojmu funkce. V šesté kapitole zúžila autorka problém křivky na hlavní formulace na půdě syntetické, algebraické a diferenciální geometrie a topologie, v níž je křivka definována jako kontinuum dimenze 1. Kniha může přinést užitek nejen matematikům, ale i dalším oborům, které s pojmem křivky často nereflektovaně pracují – zejména teoretikům a historikům architektury.

Michal Janata

Písně země Nairi – lidové a trubadúrské písně středověké Arménie

Přeložila Petra Kohoutková

DharmaGaia 2006, 205 s.

Nakladatelství DharmaGaia se prezentuje sloganem „knížky pro přemýšlivé lidi“, ne vždy je však pouhá orientace na východní náboženství zárukou toho, že čtenář bude muset nad knihou přemýšlet. DharmaGaia se však neorientuje jen na populární duchovní literaturu, ale snaží se českému čtenáři přiblížit i život ve vzdálených krajinách. Příkladem je sbírka lidových a trubadúrských písní ze středověké Arménie. Rozdělení do jednotlivých „sekcí“ (písně svatební, pohřební, o lásce apod.) sice mnoho nápaditosti nevykazuje, nicméně jde v tomto případě asi o nutnost. To podstatné na tomto souboru je, že jsou samotné verše okomentovány a výbor je doplněn mnoha kratšími studiemi. Čtenář tak má možnost skrze srozumitelný, ale zasvěcený pohled proniknout do historie této země a zejména do její bohaté kultury. Každému oddílu je také věnována bližší charakterizace specifických vyjadřovacích prostředků, poodhalující kontext vzniku textu. Bohužel se však nemohu zbavit
dojmu, že překlad arménské poezie do češtiny ubírá veršům na kouzlu. To už se ale poezii stává.

Lukáš Gregor

Hynek Bartoš

Očima lékaře – studie k počátkům řeckého myšlení o lidské přirozenosti z hlediska rozlišení duše – tělo

Pavel Mervart 2006, 285 s.

Filosof Hynek Bartoš, žák Zdeňka Kratochvíla, se představuje svou první knihou, jež je přepracovanou verzí jeho disertace, obhájené před několika lety na pražské přírodovědecké fakultě. Ve studii, jejíž název je poněkud zavádějící, se zabývá skutečností, že okřídlené rozdělení duše – tělo, které je podstatou mnoha potíží nejen v pozdější filosofii a vědě, ale také v medicíně (svým příklonem k tzv. psychosomatické medicíně se tak řadí po bok např. S. Komárka), je sice k vidění již v řecké tradici, ale přitom je v ní extrémním a osamoceným názorem, a rozborem tématu u Homéra, Hésioda nebo tzv. presokratiků (zejména Empedokla a Hérakleita – což jistě není náhodné nejen proto, že na tyto dva autory máme u nás v současnosti špičkové odborníky a vykladače) vyvrací jeden z mnoha omylů běžného nahlížení typu „to už staří Řekové..“. Problému rozdělení duše – tělo se ovšem Bartoš až na pár úvodních poznámek vyhýbá,
a jeho dílo tak nejspíš zůstane pouze užitečnou prací pro zájemce o filosofii obecně a řecké myšlení zvláště: provokativní otázky v ní kladeny nejsou a nové myšlenky také nejsou vyřčeny: což asi ani nebylo úmyslem. Kniha je napsána čtivě, vtipně a přehledně, vše je pečlivě vyargumentováno a Bartošovo dílo představuje sympatický příspěvek k českému myšlení. Očima lékaře tak zůstává řádnou, nikoli však mimořádnou studií.

Vojtěch Varyš

Miloslav Král

Věda a víra

Mladá fronta 2007, 299 s.

Český filosof vědy se ve své knize zabývá paradoxním spojením vědy a víry. Inspiruje se některými moderními kosmologickými, kybernetickými a psychologickými objevy, jež se týkají smyslu jsoucna, života a člověka. Kloní se přitom k jungovským představám o lidském kolektivním nevědomí, o bytostném já člověka, které spojuje s bytostným já kosmu. V těchto svých úvahách se však snaží stále držet vědeckého paradigmatu, zejména myšlenek o evoluci, o přetržitých kvalitativních skocích ve skutečnosti (evoluční kybernetika). Autor se zároveň zcela apodikticky přiklání k psychologii lidského nevědomí, kdy intuitivní zprávy (zjevení) z tohoto nevědomí se považují za prokázané (chybí hlubší fenomenologický přístup). On sám prožil určitou konverzi ve svém duševním a duchovním vývoji, která ho přivedla k chápání různých mystických zkušeností. Podobně jako americký badatel G. Schroeder předpokládá, že náš hmotný a energetický
svět je nesen a vyvěrá z informačního základu, kterému se odpradávna říká bůh. To, co vyvolalo velký třesk, má být bůh, a evoluce původní „kuličky energie“ vedla až ke vzniku života a lidského vědomí. A právě tímto naším vědomím jsme spojeni s původním vědomím kosmu, s prainformací jako skrytou tváří boha. Náležitá víra nás má probouzet k oné původní paměti „nebe“ a tím i k chápání smyslu života našeho i života vůbec.

Jiří Olšovský

Petr David, Vladimír Soukup

Za strašidly na hrady a zámky 2

Ikar 2007, 232 s.

Prázdniny za rohem a nezbývá než sbalit romantickou tornu a vydat se vstříc obzorům – jistě i proto, že zdejší kukačky inovovaly a kukají natřikráte, nikoli ku-ku, ale ku-ku-ku! Bedekr cestovatelův po zdejších zemích Za strašidly na hrady a zámky je šikovná knížečka formátu traperské kapsy batohu. Co možno: autoři sebrali případný fundus – ke hradu či zřícenině náleží historická legenda, vážící se pověst, malířská ilustrace hradního detailu, momentu z pověsti a fotografie. Budou bolet nohy, možná vás potká bouře v lese, málem dojdou tatranky, v příšeří se mihne náznak siluety medvěda, pivo třeba zchladit v ručeji, na nebi popluje souhvězdí Šéfa – a do toho ještě ty hrady! V létě, takový hic a hejna komárů! Buďto hostel, camp, nebo širák, případně trip. Mno, vydej se po proudu Bobří řeky, anobrž žlebem pod Jedlovým hřebenem, kaňonem podél peřejí k Dolní Osadě na Lukách… tuhle jsem tudy šel, zrovna mi docházelo víno
a obdivoval jsem tamní říční úplavy. Potom přišla bouřka, leč já byl zrovna v hospodě, pil pivo a chystal se do nočního tripu naskrz lesy kaňony Mže. Spatřil jsem pozoruhodné úkazy: písčiny, žleby, bučiny, mělčiny a vrbiny, zhlédl azurové říční ptactvo i mlžné vodní motýlice… a pak všechno mi bylo sajrajtem. Venkoncem dobrý průvodce; chybí kilometráž, konfigurativní mapka, popisy stezky…

Vít Kremlička

odjinud

O akcích k letošnímu 200. výročí narození „zapadlého vlastence“ Věnceslava Metelky (17. 9. 1807 Sklenařice u Vysokého nad Jizerou – 1. 5. 1867 Paseky nad Jizerou) informovala v měsíčníku Krkonoše č. 5/2007 Jana Sojková.

Boušín, jedno z dějišť románové kroniky Aloise Jiráska U nás, přibližuje Marta Kolisková v 34. svazku vlastivědného sborníku Rodným krajem (2007).

S dnes prakticky už neznámým a nehraným dramatickým dílem Boženy Vikové-Kunětické (1862–1934) seznamuje studie Petry Štěpánkové Hilar křísí zneuznané Lidi (Divadelní revue č. 2/2007).

„Silné typologické vazby hlavně na soudobou literární scénu, představovanou jmény Egon Bondy, Jana ,Honza‘ Krejcarová, Ivo Vodseďálek“ zjistil v malířském díle Pavla Brázdy z první poloviny 50. let Miroslav Zelinský (Prostor Zlín č. 2/2007) v recenzi monografie Brázda (předmluva Milan Knížák, Argo 2006).

Filmové zpracování románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále (Edice Petlice 1971, Jazzpetit 1982, Čs. spisovatel 1989) zhodnotil v Obrysu & Kmenu č. 23, příloze Haló novin z 16. 6. 2007, Jan Poláček. Režiséru Menzelovi vytkl, že film natočil s ohledem na „ekonomickou sílu a moc“ Němců, kteří „vyhráli s USA a dalšími studenou válku, ekonomicky nás obsadili a patří jim tady kde co…“.

Jako „divadelně hravou a hudebně svěží“ shledala Dobře placenou procházku Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra v Národním divadle Markéta Jůzová v Harmonii č. 6/2007.

K žánru literatury faktu přiřadil J. K. Bázler v Aluzi č. 2/2006 Stručný přehled dějin VKS(b) od Jana Beneše Čas voněl snem (Primus 2004) a přirovnal toto poslední Benešovo knižně vydané dílo k Pamětem Václava Černého (pro „charakterovou přímočarost a intelektuální bystrozrak“ autora). – Význam Jana Beneše pro českou literaturu zhodnotili Pavel Kosatík v Hospodářských novinách 4. 6. 2007, Milan Hulík týž den na internetovém Neviditelném psu a Karel Hvížďala v Českém rozhlasu 6 (Názory a argumenty) 7. 6. 2007. Jiří Ješ v téže relaci o den později osvětlil vztah Beneše a Pavla Tigrida a podivil se, že encyklopedii Kdo je kdo v České republice nestál Jan Beneš za heslo.

Úvahu o objektivnosti vědeckého poznání, kterou před 40 lety odpověděl Václav Havel na anketní otázku Dějin a současnosti Co soudíte o „poučení z dějin“?, přetiskly dnešní Dějiny a současnost v čísle 6/2007.

„Román faktu“ Pavla Kosatíka Ústně více. Šestatřicátníci (Host, Brno 2006) zaujal Vendulu Zajíčkovou v prvém letošním dvojčísle Protimluvu.

Poprvé „vyplnil“ Ivan M. Jirous Petru Placákovi „kádrový dotazník“ do Babylonu č. 7/1998 (Černý beránek), podruhé do Babylonu č. 9/2007 (Ubíječ času).

František Knopp

Čína

To, že v letošním roce oslaví čínská činohra 100 let své existence, připomnělo šesté letošní číslo magazínu Renmin Huabao (Čína v obrazech). Na jejím počátku stálo uvedení třetího aktu Dámy s kaméliemi a dramatizace Chaloupky strýčka Toma ochotnickým spolkem čínských studentů v Tokiu na jaře roku 1907. Čínská činohra, motivovaná ziskem, byla ve svých počátcích spojována s pornografií, což významně poškodilo její renomé. K obratu došlo až ve dvacátých letech se vznikem ochotnických souborů na vysokých školách. Současně s tím se také objevují první významné postavy čínského divadla, dramatikové, režiséři, herci a vzniká i první dramatický časopis. Nepřehlédnutelným počinem začátků třicátých let je uvedení prvního revolučního dramatu Sníh na hoře Lu. Není ani tak pozoruhodné svým obsahem, odbojem Rudé armády proti Čankajškovi, jako formou: postavy hlavních hrdinů dramatu ztvárnili skuteční velitelé a vojáci.
Nejvýznamnějším dramatikem čínského divadla třicátých let je bezpochyby Cchao Jü. Jeho Bouře je do současnosti nejčastěji uváděnou hrou čínského autora v Číně. Premiéru měla v květnu 1936 v Šanghaji a jen do konce roku byla uvedena v šesti stech reprízách. Především v dramatu nalezly svůj odraz události války s Japonskem. Za všechny uveďme alespoň Kuo Mo-žuova Čchü Jüana, hru inspirovanou osudy skutečné historické postavy vlastence brojícího proti zkorumpované vládě, která nečinně přihlíží svému pádu do záhuby. Období první poloviny padesátých let je poznamenáno fascinací sovětským a ruským divadlem; jejich druhá polovina se pak „vrací ke kořenům“ naturalistickým obrazem společnosti v Lao Šeho Čajovně. V šedesátých a sedmdesátých létech činohru citelně zasáhla tzv. kulturní revoluce. Návrat k „normálu“ odstartoval až rok 1978. Komerční úspěch Meng Ťing-chuejovy hry Zamilovaný nosorožec v roce 1999 zahájil krátké období malých divadel,
které v září 2005 završil bankrot poslední malé scény v Pekingu. Současné čínské drama trpí nedostatkem invence a financí. Určité řešení této situace nabízí prolnutí pevninské s ostrovní tradice v podobě projektu tchajwanského dramatika Lan Šeng-čchuana Tajná láska u pramene Broskvových květů: hra je od své premiéry v listopadu 2006 beznadějně vyprodána.

David Uher

Pahýľ alebo výhonok

Česká verzia otvorenej internetovej encyklopédie Wikipédia nazýva krátky, neobsažný článok (angl. stub) pahýl, slovenská výhonok. Obe slová teda označujú to isté, no ich konotácie sú značne rozdielne. V úvahe o súčasnej slovenskej literatúre v českom prostredí má táto náhodou objavená jazyková diferencia svoju symbolickú hodnotu. Ukazuje totiž, že naše jazyky nás napriek svojej blízkosti často uvádzajú do sveta úplne odlišným spôsobom.

Literárny život, literárne dianie, literárna scéna. Každý z týchto synonymických pojmov odkazuje k faktu, že okrem toho podstatného, teda dôvernej komunikácie medzi autorom a čitateľom prostredníctvom textu, sa okolo literatúry točí celý rad viac či menej kolektivistických aktivít. Informujú, propagujú, zabávajú, dokazujú potenciálnym čitateľom, z ktorých drvivá väčšina aj tak nikdy nič neprečíta, že taký spisovateľ nemusí byť nutne nudnejší ako nejaký zabávač z telky. No aspoň občas si treba pripomenúť, že rušná literárna prevádzka nemusí byť len znamením úspechu a kvality, ale, parafrázujúc slovenského teoretika Fedora Matejova, rovnako dobre môže maskovať pochybnosti, prehlušovať otázky, odďaľovať chvíľu, keď s básňou, poviedkou alebo románom zostaneme sami.

„Pražská“ slovenská literatúra

Významná pozícia Prahy v slovenskom literárnom živote, ktorá sa v nadväznosti na predošlé kultúrne kontakty sformovala v dvadsiatych rokoch 20. storočia a trvala prakticky do Mníchovskej dohody, sa už nevráti. Iba vo vydavateľstve Leopolda Mazáča vtedy (1925––1938) vyšlo vyše šesťdesiat titulov novej slovenskej prózy a poézie, vychádzal tu tiež vplyvný literárny časopis Elán. Dostredivá sila pražských vydavateľstiev pôsobila ešte aj v šesťdesiatych rokoch, aj keď už nevplývala na slovenskú literatúru tak výrazne ako redaktorská práca Jána Smreka u Mazáča. Aspoň jeden príklad: vďaka iniciatíve Emila Charousa vydal v Našom vojsku svoj debut Na koncertoch sa netlieska (1964) Vincent Šikula – jeden z najoriginálnejších zjavov vtedajšej novej vlny slovenskej prózy. Tieto fakty z literárnej histórie nespomínam preto, že by sa o nich nevedelo. Hovorím o nich na tomto mieste, lebo ak ich aktéri chceli svojho času účinne formovať
prítomnosť, museli v mnohom riskovať a kalkulovať aj s neúspechom. Súčasné literárne aktivity Slovákov v ČR sa nesú skôr v duchu pokojného udržiavania tradícií.

Potenciálni čitatelia

Štatisticky vzaté, v Česku žije niekoľko stotisíc Slovákov, aké-také publikum by tu teda slovenská literatúra mala mať. Nepoznám však žiadny výskum, ktorý by nám o štruktúre či vkusových preferenciách týchto potenciálnych priaznivcov niečo povedal. Podobne je to v prípade českých čitateľov slovenskej literatúry. Sú vôbec takí, koľko ich je a čo im vlastne treba ponúknuť? Od týchto „večných“ otázok sa na chvíľu presuňme k ďalšej téme z tejto kategórie: prekladať alebo neprekladať slovenskú beletriu do češtiny?

Jeden z porovnávacích jazykovedných výskumov hovorí, že vo vzťahu češtiny a slovenčiny je asi 16 % komunikačne problémových lexém, iný výskum zase uvádza, že v množine päťsto najpoužívanejších lexém je ich v slovenčine 23 % celkom odlišných ako v češtine. Ak chceme v tom druhom jazyku „neporuchovo“ čítať, tieto slová sa treba aktívne naučiť alebo ich aspoň dostať do svojej pasívnej slovnej zásoby. Veď v tom type literatúry, ktorý sa kedysi vznešene nazýval krásnou, ide práve a najmä o slová, ich farby a odtienky. Zvlášť v poézii, tam ide o každé slovo. Je teda zrejmé, že na prípadného mladého českého záujemcu o literatúru, ktorý už nedisponuje kultúrno-jazykovým pozadím z čias spoločného štátu, môže pôsobiť recepčný odpor slovenského textu odradzujúco a nič na tom nemení ani fakt, že cesta k plnému porozumeniu je v tomto prípade podstatne kratšia než pri iných jazykoch.

Veľmi skromná účasť na čítačkách viacerých slovenských autorov počas posledných ročníkov pražského veľtrhu Svět knihy potvrdzuje, že už spomenutý „literárny život“ má zmysel, len ak sa odvíja od podstaty, teda od čítania kníh a to sa nedá vynútiť. Nádej, že v Česku by sa mohla slovenská literatúra čítať v širšom meradle po slovensky, nie je ničím opodstatnená. „Dobre známy slovenský spisovateľ“ v propagačnom materiáli organizátorov veľtrhu alebo iného podujatia totiž v praxi znamená „takmer úplne neznámy“. Jedna vec je teda jazykový diskomfort českého čitateľa, ktorý stratil každodenný kontakt so slovenčinou a preto sa jej pri čítaní radšej vyhne. No rovnakú dôležitosť má tiež fakt, že dobrý domáci vydavateľ dokáže knižke zabezpečiť propagáciu a distribúciu – teda reálnu dostupnosť titulu na celom území ČR.

Neobjavené priestory

Literatúra má prirodzene privilegované postavenie speleológa, ktorý sa pohybuje v škárach a puklinách našej subjektivity, aby tam nahmatával a osvetľoval miesta, kde sa štrukturuje naše myslenie, náš pobyt vo svete. Teda práve tie miesta, kde sa tá istá vec zrodí raz ako pahýl a inokedy ako výhonok. Tieto priestory zatiaľ zostávajú otvorené novému bádaniu. V Česku totiž s výnimkou Ľubomíra Feldeka trvalo nežije žiadny významný slovenský spisovateľ. Teda niekto, koho by sme mohli merať náročnejšími kritériami, kto by svoju špecifickú slovensko-českú pozíciu chápal ako možnosť prispieť k pestovaniu jazyka a prostredníctvom neho by skúmal predpoklady seba samého. A možno, že existuje a výskum aj prebieha, iba o ňom nevieme, pretože jeho výsledky ešte neopustili ticho pracovne…

Počet autorov žijúcich v Čechách a na Morave, ktorí vydali beletristickú knihu v slovenčine, možno odhadnúť na niekoľko desiatok. Niektorí sa po odchode zo Slovenska odmlčali, to platí napríklad o pražských poetkách Taťjane Lehenovej (1961) a Lucii Eggenhoferovej (1977), iných valcuje čeština, ako si to môžeme všimnúť v predčasnom básnickom debute Kataríny Molčanovej a ryba riekla…, ktorú v edícii Prvotiny vydala pražská Literární akademie v roku 2005.

Moravský záujem

Skutočne schodná cesta pre súčasnú slovenskú literatúru v českom prostredí vedie cez jej domácich priaznivcov. Zdá sa, že v tejto chvíli ich má viac na Morave v podobe olomouckého slovakistu Lubomíra Machalu, prekladateľa Miroslava Želinského, zlínskeho vydavateľa Mareka Turňu a brnianskeho vydavateľstva Host.

Prekladová produkcia posledných rokov priniesla do Česka nielen demýtizátora Pavla Vilikovského (Poslední kůň Pompejí, preklad M. a Š. Želinskí), magického mýtotvorcu Václava Pankovčína (Tři ženy pod ořechem, T. Weiss) a existenciálneho autobiografistu Rudolfa Slobodu (Láska, J. A. Pitínský), ale aj ozveny slovenských literárnych erupcií v podobe Samka Táleho (Kniha o hřbitově, M. Želinský) alebo kolektívneho literárneho komiksu Roger Krowiak. Z antológií by mohli zaujať Rytíři textových polí (slovenská poézia po roku 1989) a špecifický okruh záujemcov aj výber z prác slovenskej literárnej vedy Od iniciatívy k tradícii, ktorú vo svojej kvalitnej štrukturalistickej edícii vydal Host. Myslím, že na začiatok je toho pre prípadného čitateľa dosť…

Autor je doktorand Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze.

Útok na odbojáře?

Když jsem se tu minule pustil do našich myslivců, kteří – jak to vypadá z jejich reakce na obraz zlého myslivce ve večerníčkovském seriálu Madla a Ťap – nemají promyšlenou problematiku vztahu aktuální svět a jeho obraz, měl jsem pocit, že téma je pro tento zápisník načas vyčerpáno. Z našich mediálních hrnců však pokličku zvedají a na sporák tečou další projevy, a tak cítím potřebu se k němu ještě vrátit.

Jde o záležitost obzvlášť nešťastnou a truchlivou. Český svaz bojovníků za svobodu oznámil, že zvažuje podání žaloby na Českou televizi v souvislosti s odvysílaným filmem Operace Silver A, který prý lživě zobrazil chování parašutistů připravujících atentát na Heydricha i jejich pomocníků. Když si po pádu komunismu v tomto svazu uvědomili, že za svobodu se dá a má bojovat i jinak než jen bojem proti fašismu, a svůj název změnili na ten současný, člověk by čekal, že s takovou firmou ve štítu budou bojovat za svobodu co nejširší, tj. i svobodu tvůrčí, byť by se projevovala jako sebevětší blbost. Prostě už z principu „boje“ za svobodu. Namísto toho se jejich reakce na daný přihlouplý českotelevizní velkofilm jeví jako projev majitelů pravdy, kteří na tuto pravdu mají institucionální copyright.

Je smutné se v tom rýpat proto, že jde o lidi staré a zasloužilé. Nicméně mi to nedá. Co tedy tento spor vyjevuje? Především smutnou pravdu, že i osmnáct let po pádu komunismu se u nás televize vnímá jako nástroj, který nastavuje zrcadlo světu vezdejšímu a který by měl nabízet zkrácenou, reduktivní, ale přesně analogickou verzi tohoto světa. Jenže to literatura, umění, ale ani televize neumí a my to od nich chtít a očekávat nemůžeme. Událost v aktuálním světě, byť i krátká a „malá“, je vždy sítí složitě provázaných dění, která mají snad své centrum, ale od něho jdou stále méně a méně zřetelnými kruhy dál a dál, časem i prostorem. George W. Bush u nás pobyl dvacet hodin, ale tato krátká událost se řetězí do časoprostorových příběhů radaru, víz, tradice vztahů atd. Nejde ji mediálně zobrazit celou, v její komplexnosti. Média tedy mají právo si vybírat pár projevů či trsů dění. A my můžeme a snad
i máme ohrnovat nos nad tím, že deník, který sebe nazývá nejrozšířenějšími seriózními novinami, se zaměří hlavně na popis jídel, jež se servírovala, a na výskyt hradního úředníka „Forejta Gumpa“ na většině fotografií. A snad i mohou mít pocit, že informují, že nabízejí to, co jejich čtenáře zajímá. I ze studií žurnalistiky v časech komunismu dobře vědí, že jsou pány situace, a toto vysvětlovací žvanění mohou použít jako „důkaz“: čtenáře vždy zajímá to, co se jim servíruje, protože jak by je mohlo zajímat to, o čem nic netuší. I svět náš vezdejší nás zajímá v těch svých projevech, pro něž máme slovní vyjádření, usouvztažnění k projevům jiným a tak podobně.

Jakékoli zobrazení či slovní vyjádření je tedy redukcí. A tím se vracíme k debatě o kapitánu Bartošovi a jeho obrazu ve filmu Operace Silver A. Jeho poslední žijící spolupracovník má jistě právo říci, že Bartoš byl „tvrdý, spravedlivý, ale zároveň lidský“. Tím se ale přece spektrum dění, označovaného jmenným výrazem „kapitán Bartoš“, nevyčerpává. Lidskou bytost, ale i jakoukoli jinou entitu, nedokážeme vyjádřit vyčerpávajícím popisem, v němž bude obsažen celý komplex této entity. Vždy cosi zbude. Je logické, že pro Bartošova druha v boji jsou nejpodstatnější jeho charakterové kvality. Lékařského internistu by ale na kapitánu Bartošovi spíš než spravedlivost zajímala srdeční činnost či peristaltika střev těsně před akcí. Odbojáři obraz Bartoše ve filmu vnímali jako typ arogantního ožraly, který je na ženský. A tyto vlastnosti nejsou součástí jeho mentálního obrazu, který mají uložený v mysli. Tato rozdílnost zřetelně upozorňuje na problém,
kdy máme právo něco označit jako takové a takové. Kolikrát a kolik toho musí člověk vypít, aby byl označitelný jako „ožrala“? Jaké projevy musí nastat, aby se o někom dalo říci, že „je na ženský“? Jazyk je jenom nepřesným, přibližným nástrojem dorozumívání. Rozumíme si díky tomu, že víceméně sdílíme denotační významy slov, která používáme. Ale jen víceméně: řeknu-li Alfa Centauri, bude mi rozuměno, protože součástí naší encyklopedie je povědomí o tom, že je to cosi ve vesmíru. Tím významová náplň většiny uživatelů tohoto výrazu končí a docela nám to stačí. Nicméně odborníkovi v souvislosti s tímto výrazem naskočí významy mnohem širší a podrobnější, bez ohledu na to, co mám v hlavě já jako ten, kdo výraz vyslovil a použil. A v té přibližnosti a nutnosti dělat vstřícné kroky a snažit se rozumět je i krása komunikace. Kdyby byl jazyk perfektním nástrojem se zcela přesným sdělováním, asi by nás jeho užívání ani tolik nebavilo.

Operace Silver A je estrádovitě načinčaný film, v němž okolnosti atentátu na Heydricha slouží jen jako kulisy, aby se režisér a herci předvedli. Ale „skandál“ kolem něj vlastně svědčí o tom, že „nepravdivé“ zobrazení má silný účinek. Kdyby bylo „věrohodné“, jen by se kývalo: ano, přesně tak to bylo. Je-li takto výrazně zkreslené, nutí mnohem víc klást si otázku, co že to vlastně bylo za lidi a jak jejich rozhodnutím a činům rozumět. Socha Josefa Jungmanna na jeho náměstí v Praze je nudná, protože nám říká: takovýhle on opravdu byl. Rónův Franz Kafka u Španělské synagogy je podnětný už jen tím, že zobrazená dvojice postav klade otázku, který z těch pánů to vlastně je.

Autor je literární teoretik.

Vrabčí smrt

Export-import s nádychom nostalgie

Niet pochýb o tom, že slovenské divadlo má svoje stále miesto na českej divadelnej scéne. Hosťujúci režiséri, herci, scénografi v českých divadlách, slovenské produkcie každoročne zúčastnené a ocenené na českých festivaloch, slovenskí dramatici bodujúci v Cene Alfreda Radoka. Spolupráca je pomerne intenzívna. A pre súčasné slovenské divadlo veľmi dôležitá – pretože percento zahraničnej kooperácie v iných európskych krajinách je takmer mizivé (k najdôležitejším patria pravidelné réžie bábkarského režiséra Ondreja Spišáka v Poľsku či presadenie sa slovenských tanečníkov na súčasnej belgickej tanečnej scéne). Vo svojom nedávno uverejnenom článku na tému slovenské divadlo v zahraničí teatrologička Martina Vannayová konštatovala: „To, že slovenské divadlo často hosťuje v Čechách, je potešiteľné, no nie celkom uspokojivé – vyplýva to z nadštandardných, historicky daných kultúrnych a jazykových
väzieb.“ S jej tvrdením sa dá len súhlasiť, aj hlbší prieskum česko-slovenských divadelných väzieb poteší kvantitou, no nie celkom uspokojí kvalitou. Na prvý pohľad sme na tom dobre, pri druhom pohľade musíme byť kritickejší.

Začnime hercami

Slovenské zastúpenie na českej divadelnej scéne je skutočne pomerne vysoké – nielen na postoch hosťujúcich umelcov, ale aj interných zamestnancov v divadlách v Čechách i na Morave. Začnime hercami – v českých divadlách hrajú najmä tí, ktorých považujeme za akési československé kultúrne poklady (Emília Vášáryová, Martin Huba, Marián Labuda, Zuzana Kronerová). Aj napriek neodškriepiteľnej kvalite ich hereckého umenia sa značná časť českého publika teší, že počuje slovenčinu (prípadne češtinu s roztomilým slovenským prízvukom) a že jej stále rozumie. Podobná potreba pohybovať sa v jazykovo bezbariérovom priestore osvedčených mien vládne na Slovensku. Bolek Polívka v Garderobiérovi, Kaiser a Lábus v Donovi Quijotovi. Bohužiaľ, zábavný a komerčný charakter týchto činoherných produkcií s českými hviezdami podporuje aj momentálny profil a značka známej bratislavskej československej scény –
Štúdia L+S – ktorá ich uvádza na svojom repertoári.

Divadelný experiment a risk nenájdeme však ani v oblasti režijnej a scénografickej prezentácie slovenskej divadelnej tvorby na českej scéne – mená sa opakujú (Ľubomír Vajdička, Vladimír Strnisko, Martin Porubjak, Jozef Ciller, Juraj Nvota). No kým niektoré réžie zarezonujú a majú tendenciu hlbšej umeleckej výpovede (Nvotove réžie v Divadle Na zábradlí), mnohé sú už pri výbere titulu povinnou repertoárovou jazdou a ľahkým pošteklením „meštiackeho diváka“. Smutné je občasné zjavenie recyklácie režijnej koncepcie konkrétnej hry zo slovenského divadla a jej prenos do Čiech, najmä keď vieme, že nejde o majsterštuk, ktorý prevratne zasiahne do aktuálneho českého divadla.

Slovenskou hrdosťou sú mnohí režiséri asimilovaní v českom prostredí, čo vyplýva z ich dlhoročného pôsobenia v českých divadlách (aj vo funkciách interných režisérov, či umeleckých šéfov, teda tých, ktorí majú niekoľko sezón možnosť formovať dané divadlo), u niektorých aj z ich štúdia na českých divadelných školách (Martin Čičvák, Viliam Dočolomanský, Peter Gábor, Dodo Gombár, Silvester Lavrík). Slabé je zastúpenie najmladšej generácie tvorcov, ktorí hosťujú v Česku (relatívne úspešne sa presadil Marián Amsler, ktorý v Prahe, Ústí nad Labem a Brne režíroval už niekoľko inscenácií; svoje meno tu má mladá slovenská scénografka Eva Rácová). O komorých a alternatívnych činoherných projektoch slovenská a česká kritika informuje málo, ale výpočet zachraňujú tanečníci – na poli súčasného českého tanca pôsobia mnohí (spomeňme Antona Lachkého, Jara Viňarského, Luciu Kašiarovú, Annu Caunerovú).

Slovenská sekcia programu

Mnohé veľké i menšie divadelné festivaly v Čechách a na Morave programovo podporujú prezentáciu súčasného slovenského divadla. Pozitívny je komplexný prehľad, ktorý poskytuje napríklad festival Setkání/Stretnutie v Zlíne, isté zastúpenie má Slovensko na těšínskom festivale Bez hranic, na Divadle evropských regionů v Hradci Králové, študentské divadlo sa vo veľkej miere predstaví na Zlomvaze. Snáď najprecíznejší vo výbere je Medzinárodný festival Divadlo v Plzni, aj keď aj tu už došlo k pre slovenské divadlo smutným lapsusom (uvedenie bulváru Vtedy na Jamajke v roku 2002). Mnohé festivaly by potrebovali osviežiť alebo dramaturgicky špecifikovať slovenskú sekciu programu. Ukazuje sa, že opätovné pozývanie „starých, dobrých súborov a kamarátov“ už nie je vždy na dobro veci.

Posledné divadelné sezóny totiž nepatria k umelecky najšťastnejším v prešovskom Divadle Alexandra Duchnoviča, martinskom Slovenskom komornom divadle, ale aj v bratislavskom Divadle Astorka Korzo’90. A práve tieto divadlá patria k najčastejšie hosťujúcim na českých festivaloch a ich produkcie sú považované za najlepších slovenských reprezentantov a špičku programu.

Veľká škoda tiež je, že povedomie o alternatívnej slovenskej divadelnej scéne dookola formujú divadlá ako napr. bratislavské GUnaGU či nitrianske Teatro Tatro. Pritom v aktuálnej divadelnej sezóne existuje mnoho jednorázových projektov menších divadelných zoskupení, ktoré by si zaslúžili pozornosť a zahraničnú prezentáciu. Absolútne sporná je dramaturgia festivalu Slovenské divadlo, ktoré organizuje pražské Divadlo Bez zábradlí. V konečnom dôsledku tak isto je na tom festival České divadlo v Bratislave, ktorý už nemá takmer žiadny rešpekt odborného publika.

Tvorivý dialóg slovenských a českých umelcov v Česku teda prebieha. Mal by sa však od osudovo historicky a jazykovo predurčeného vzťahu a vzájomnej nostalgie posunúť ďalej – mal by sa stať inšpiráciou s progresívnym umeleckým jazykom a zvýšenými nárokmi. Predpoklady mladých tvorcov na oboch stranách tu bezosporu sú.

Autorka je teatroložka, působí v Divadelním ústavu Bratislava.

Jižní Korea v zrcadle Mutanta

Dramaturgy nadcházejícího dvaačtyřicátého ročníku karlovarského festivalu nelze podezírat, že by jihokorejský film Mutant, který natočil známý režisér Bong Joon-ho, zařadili do svého „půlnočního“ programu omylem. Zápletka hvězdně obsazeného filmu, který byl uveden v Evropě i na prestižním festivalu asijského filmu Far East v italském Udine (www.fareastfilm.com), je jako z béčkové produkce. Inscenuje totiž teror obojživelné obludy (kombinace olihně, pulce a krysy či draka), která se zjeví z řeky Han a začne požírat obyvatele Soulu. Lidské jídlo si přitom divoce loví a schraňuje v jedné z vodních jímek nedalekého mostu, kam si hladové monstrum velikosti tiráku unese i středoškolačku Hyun-seo. V naději, že děvče stále žije, vydává se otec, opilecký stánkový prodavač Park Gang-du, s celou – prachbídně vyzbrojenou – rodinou na záchrannou misi.

Katastrofický film, nebo rodinné psychodrama?

Tento napínavý snímek je v jistém smyslu „půlnoční“ i „monstrózní“, když vezmeme v úvahu jeho rekordní výsledek v korejské návštěvnosti a prosazení se v americké distribuci. Ale stejně jako v předcházejícím výtečném Bongově filmu Vzpomínky na vraždu (2003) i tentokrát jde o podivuhodné spojení žánrů s autorským, rodinným i politickým dramatem. V Mutantovi najdeme horor, katastrofický film, ale i komedii či prvky sci-fi; nicméně za žánrovým schématem zmutované obludy, která „slepě“ ohrožuje město, přičemž hrdinové musí přežít a adrenalinově zachránit nevinnou školačku, se skrývá dílo s tajemstvím.

Ve Vzpomínkách na vraždu řešili detektivové sérii nevysvětlitelných vražd žen, které ovšem katalyzovaly lidské drama hledání identity. V Mutantovi je údajný nositel smrtelného viru, k čemuž odkazuje přesnější anglický název filmu The Host, také ještě čímsi jiným než jenom exponátem hrůzy z katastrofických snímků. Únos mladičké dívky Hyun-seo spouští nevyhnutelně dynamiku psychodramatu její narušené a outsiderské rodiny, která v okamžiku ztráty odkrývá svá letitá, nevyřčená traumata. Ačkoliv film svým prologem naznačuje, že monstrum vzniklo dávným čachrováním zahraniční firmy s chemikáliemi, každá interpretace tohoto snímku si musí položit základní otázku, čeho všeho je ona nestvůra vlastně „přenašečem“.

Na první pohled se zdá, jako by vetřelec ztělesňoval obludnost rozpadu rodiny „sympatických zoufalců a opuštěných mužů“, mezi nimiž chybějí matky. Hrdinství těchto nenápadných jedinců na okraji má dva rozměry: každý z nich musí prokázat odvahu, aby překonal strach a pokusil se zachránit Hyun-seo, zároveň je ale nucen se konfrontovat sám se sebou a s vlastním selháním v dysfunkční rodině. Dědeček Hie-bong se přiznává k vině na nezdařené výchově dětí, stejně jako opilecký budižkničemu Gang-du opožděně dospívá do role otce. Toto herecky expresivní a rozjitřené psychodrama ale není na rozdíl od logiky komerčních blockbusterů zadarmo; vyžádá si jednu bolestnou oběť, kterou musí rodina zaplatit.

Počínání postav je nicméně sympaticky zbavené efektních akčních sekvencí, jaké najdeme v klasických katastrofických filmech s netvory typu Aligátor (1980). Neuvidíte naolejované svaly, ani krkolomné kaskadérské kousky, po nichž se hrdina jenom decentně vysmrká. V tomto smyslu má i samotné trikové poskakování slizkého mutanta silně groteskní potenciál. Mnohem větší důraz je kladen na neokázalé a bídné putování téměř bezdomoveckých loserů po výspě města a krajině zdevastované industriálním i technologickým odpadem. Nejde jenom o chemikálie, které stvořily netvora, ale také o všudypřítomné plechovky piva, autobazary s ojetinami, masově rozšířené videohry, mobilní telefony…

Horor, či politikum?

Nepřehlédnutelnou kvalitou Bongovy tvorby je ambice, s níž si vybírá několik terčů najednou a všechny je divoce halí do kabátu žánru. Jinými slovy, nesoustředí se jenom na hledání citu, a důstojnosti bídných hrdinů na dně, ani nelíčí pouze spektakulární napětí a ohrožení malé školačky (krásky) ve „zvířecím“ zajetí. Smrtelně jedovatý virus, který se může rozšířit na celé město, připomene asijské trauma ze SARS, viru, jenž se projevil v roce 2003. V Mutantovi je falešná panika šířena záměrně ze zdrojů americké armády, která chce „vyzkoušet“ chemický postřik Yellow Powder na celé město, které přišlo do styku s monstrem; i proto zůstává dílčím tématem snímku traumatizující přítomnost amerických vojáků v Koreji – v Soulu jich je dosud asi čtyřicet tisíc – a vliv americké kultury, která dopadá (v metafoře dezinfekčního postřiku) na korejskou půdu.

Rodina se tím ocitá ještě v druhé izolaci, nejenom té sociální: Parkovi vstupují do ilegality, aby našli dceru i přes snahu úřadů zadržet je ve zbytečné karanténě. Jedinec se tu postaví proti „kolektivistické“ korejské společnosti, která mu už nedovede pomoci, což je ostatně jedno z hlavních témat jihokorejské kinematografie posledních let. A co víc, režisér Bong pikantně zahrnuje do této psanecké rodiny dvě exemplární postavy. Zatímco Gang-duova sestra Nam-ju je symbolem patriotismu, domácí olympioničkou ve střelbě z luku, její bratr Nam-il zůstává člověkem nespravedlivě promarněného talentu; jako student se účastnil protestních protivládních akcí a musel zanechat studií.

Film Mutant se tedy ptá nejen „Co by se stalo, kdyby se dnes v Soulu objevila nestvůra?“, ale klade i provokativnější otázky: „Není náhodou mutant symbolem naší postindustriální společnosti?” V případě Bong Joon-hoova díla jde o promyšlenou skládačku, která ukrývá zrádná a nebezpečná místa, v nichž obluda páchne a cení zuby, ale také odkrývá bolavá místa dnešní Koreje. A přestože tentokrát je Bongův snímek o něco nevyrovnanější, než byly Vzpomínky na vraždu, dokumentuje životaschopnost jihokorejské kinematografie, která umí kombinovat děs či napětí se společenskými komentáři a divácké žánry s bytostně autorským přístupem k tvorbě.

Autor je redaktor deníku Právo.

Bludný Holanďan na Kampě

Na Kampu doputovalo 18 originálních pláten holandského mistra. Pro podtržení významu této události je třeba připomenout, že přítomnost obrazů Pieta Mondriana v Praze je z historického pohledu skutečně výjimečná. Mondrianovy tři autentické obrazové kompozice byly v Praze před necelým stoletím. V roce 1914 byly součástí expozice nazvané Moderní umění, pořádané Skupinou výtvarného umění Mánes. Kolekci obrazů pro Prahu tehdy sestavil francouzský básník a spisovatel Alexandre Mercereau a výstava byla považována za odbojový, neposlušný pohled, odlišný od pravověrného picassovského proudu kubistů, který měl své silné zastánce v obchodníku Kahnweilerovi a u nás v osobě Vincence Kramáře. Dochoval se dokonce Kahnweilerův dopis Kramářovi jasně konspirativního tónu: „…Mercereau u mě několikrát byl s prosbou, abych mu půjčil věci, ale samozřejmě jsem mu nic nedal…“! Ortodoxní kubisté akci bojkotovali – Mondrian se v roce 1914
ocital ve vedlejším, alternativním proudu. Už tehdy do Prahy zapůjčil překvapivě minimalistické černobílé kompozice. Zřetelně vycházely z kubismu, ale jejich předmětnost nebyla čitelná.

Mondrianova realistická poloha

Řekneme-li Mondrian, automaticky se nám vybaví geometrická pravoúhlá síť černých linií, do které je vsazena triáda primárních barev žluté, červené a modré. Abstraktně geometrické období, které se začínalo odvíjet od autorových čtyřiceti let – zhruba od let 1913–14, zcela zastínilo předcházející malířovu realističtější polohu. Pražská výstava na Kampě je cenná a překvapivá právě tím, že velká většina zápůjček je právě z Mondrianova raného holandského období, ze sbírek Gemeentemusea v Haagu, které se na akvizice a vědecký soupis Mondrianova tohoto dlouho podceňovaného období zaměřuje.

Haagské muzeum v roce 1955 iniciovalo Mondrianovu retrospektivu, jejíž torzovitost podnítila konzervátory muzea k doplňování a nákupům Mondrianových děl. Díky těmto snahám má dnes muzeum v Haagu jednu z nejvýznamnějších světových kolekcí tohoto holandského rodáka. A ve snaze poskládat pokud možno úplný dějinný obraz Mondrianovy tvorby se v depozitářích muzea vedle skvostných kusů nacházejí i obrazy, které vlastně nelze považovat za díla prvotřídních kvalit, protože vznikala na objednávku, a nikoli z vnitřní vůle autora. Akvizičně se záměrně sledoval také tento paralelní komerční režim Mondrianova díla. Také v Praze můžeme vidět příklad obrazu zhotoveného na zakázku. Setkat se s trochu „divným“, mírně nepodařeným Mondrianem je také silný zážitek, protože to bezchybnou uměleckou legendu přiblíží, zlidští. I chybné projevy a ústupky je třeba v zájmu pravdivosti kultivovat a chránit, protože se jimi vytyčuje hlavní
směřování a modelují osobnostní rysy. Neživoucí dokonalé ikoně začne tepat srdce; ani Mondrianova cesta nebyla tak samozřejmá a přímá. Z dekorativního obrazu z roku 1916 Statek u Duivendrechtu, pokrytého lesklým lakem, je cítit určitá lhostejnost a trpné plnění vůle zákazníka. Kus, který by Mondrian do výstavního rámce nezařadil. Když si tuhle intuici ověříte v kompletním soupisu díla, zjistíte, že za Mondrianova života nikdy vystaven nebyl. Pražská výstava nenabízí autorovu sebeprezentaci ani lineární chronologický výklad „nejlepších“ děl, výběr má více nestejnorodých rovin, které by potřebovaly jasnější interpretaci.

Na raných realistických dílech, která většinou nejsou známá z monografií, se můžeme snažit očima číst, hledat a tázat, zdali bylo možné takový příkrý vývoj k abstrakci u Mondriana předpokládat. Je možné dohledat ve zdánlivě tradičních potemnělých krajinách nějaké signály originálního vývoje? Ve větvích stromů? V neobvyklých kompozicích? Ve volbě témat? V nízkém horizontu, vodorovných vodních hladinách proťatých vertikálami holých kmenů?

Období geometrické abstrakce

Mondrianovy geometrické kompozice si přisvojil i design a reklamní průmysl: módní návrhář Yves Saint-Laurent navrhl v roce 1965 slavné minišaty s Mondrianovým vzorem, notoricky ho známe skrze marketingový filtr grafického designu vlasové kosmetiky značky L’Oréal. Nicméně grafická podoba těchto masově rozředěných Mondrianových obrazů stejně tak jako reprodukce v knihách jsou velmi vzdáleny skutečnému setkání s originálem, na němž je viditelný tah štětce a jakési
zpřítomnělé autorské váhání. Namísto paušálních bílých polí vidíme kultivované nuance šedivých odstínů, záměrně nedotažené černé linie, nepravidelné, vícevrstvé a nečekaně složené lištové rámy. I na geometrických kompozicích si můžeme při pozorném pohledu povšimnout, že Mondrian ani po letech nepřistoupil na nějaký jednoduchý systém; nemaloval jednoduše tak, že by nejdříve štětcem natáhl horizontální a pak vertikální linie. Vidíme, jak je trpělivě provlékal – jednou vertikální linie překrýval vodorovnou shora, další zase zdola. Toto nepravidelné vrstvení, překrývání a podvlékání ploch a lineárních tahů vytváří na obraze velmi sofistikovaný, sotva znatelný reliéf. To, co se zdá být na reprodukcích vzniklé v racionálním přísném rozvrhu, se najednou vyjevuje jako velmi citlivá a do velké míry intuitivní práce, ještě umocněná povrchovou krakeláží. V soustavě linií není předem předvídatelný a rigidní systém, jak se mnohdy právě na přetiscích a grafických proměnách
à la Mondrian může zdát.

Co Mondriana spojuje s Kupkou

Srovnání, které nabízí Museum Kampa, má svou logiku a několik zřetelně analogických okruhů, jejichž souvislosti i odlišnosti by měly být podrobeny samostatnému hlubšímu rozboru, který ostatně ve své monografii už v šedesátých letech naznačila historička umění Ludmila Vachtová. Čech Kupka i Holanďan Mondrian byli současníky, museli o sobě vědět a sledovat navzájem tvůrčí vývoj toho druhého. Mondrian i Kupka byli od přelomu století silně ovlivnění teosofií. Téměř ve stejnou dobu, kolem roku 1913, nastoupili cestu abstrakce, která se odvíjela mimo pravověrný kubismus. Není ale, zdá se, konkrétní důkaz, že by se někdy setkali osobně. Společně velmi dobře znali umělce a neúnavného organizátora Theo van Doesburga. Od třicátých let byli Kupka i Mondrian členy výtvarných asociací abstraktních umělců Cercle et Carré a Abstraction-Création. Podobnosti i rozdíly se dobře ilustrují a vyjevují právě na velkých komparativních výstavách.

Projekt světového formátu?

Námět vztahu dvou neopomenutelných figur zrodu umělecké abstrakce je skutečnou výzvou. Kurátorská pozice se při hledání podoby výstavy pro Sovovy mlýny proměňovala a výsledná komparativní instalace děl Mondriana a Kupky, zdá se, vznikla víceméně na základě chronologických souřadnic a formálního srovnání. V jednotlivých prostorách muzea se tak utvořily vizuálně velmi zajímavé soubory, které ale postrádají komentář a vysvětlující kontext. Ambiciózní nápad přitom mohl v ideálním případě vyústit ve výstavu mezinárodního formátu. Vždyť podobně koncipované výstavy se s velkým úspěchem konaly nedávno v Paříži – vzpomeňme na kontrastní i komplementární dvojici Picasso-Matisse, nebo na starší francouzské souputníky Cézanna s Pissarrem, jejichž obrazy byly vloni vystaveny v Musée d’Orsay. Obě exemplární pařížské výstavy byly množstvím předložených děl vyčerpávající, vyplněné mnoha mezinárodními zápůjčkami a vybaveny podrobnými popisky
a rozsáhlým katalogem s příspěvky četných uměleckých historiků na konkrétní vymezená témata. Kdyby byly příznivé finanční podmínky a koncepce výstavy by se realizovala do důsledku, mohla by se konfrontace Mondrian/Kupka stát světovou událostí, kterou by kulturní Praha potřebovala. – Mohla by nějaká instituce v Praze zaštiťovat podobně ctižádostivý, badatelsky pečlivě připravený projekt, jehož pozitivní náznaky nám v obrysech předvádí současná výstava v Museu Kampa?

Autorka je historička umění.

Objevování zastřeného

CD DVD

Svádění / Pretty Persuasion

Režie Marcos Siega, 2005, 104 min.

Nízkorozpočtový film, který v roce 2005 uspěl na festivalu v Sundance, přináší sarkastickou variaci na nostalgické obrázky z amerických středních škol. Skupina uvědomělých mladých lidí, symbolizujících budoucí směřování Spojených států z modelového seriálu Beverly Hills 90210, je ve Svádění nahrazena ledovou hrdinkou Kimberley Joyceovou (Evan Rachel Woodová). Její postava je apoteózou manipulativní mrchy (podobnou zahrála Nicole Kidmanová v Zemřít pro), která svými ďábelskými machinacemi přivede do pekla všechny blízké postavy. Ač patnáctiletá studentka střední školy, předvádí Kimberley vysokou školu intrikaření, jejímž mistrovským kouskem je nařčení učitele angličtiny ze sexuálního obtěžování. V příběhu defiluje postupně celá řada ožehavých společenských problémů (rasismus, antisemitismus, homosexualita, střelba na amerických školách), přičemž všechny tyto problémy jsou vždy spolehlivě využívány v egoistické strategii Kimberley Joyceové. Kolem její
postavy se shromažďuje veškerá negativní energie destruující výchovné normy v rámci zdravé americké společnosti (totálně nefunkční rodina, nestandardní sexuální praktiky…). Film balancuje na hraně komedie a společenské satiry, aniž se někdy zřetelně převáží na jednu nebo druhou stranu. Hercům vévodí budoucí hvězda E. R. Woodová, výrazné jsou výstupy veterána Jamese Woodse (Videodrome, Tenkrát v Americe) v roli otce hlavní hrdinky.

Jan Jílek

Rodina / La Famiglia

Režie Ettore Scola, 1986, 124 min.

Ústřední postavou Scolovy nostalgické ságy Rodina je Carlo, jehož sledujeme od křtin po osmdesátiny v letech 1906 až 1986. Do osudů rodiny přitom nenápadně zasahují i vnější události a proměny Itálie. I přesto si však rodina žije vlastním životem a dějí se v ní „obyčejné“ věci: křtiny, svatby, oslavy, lásky, hádky, úmrtí. Film má poklidné, ale nikoli nudné či zdlouhavé tempo a je naplněn lehkou ironií. Celý se odehrává ve velkém římském bytě a kamera neopustí jeho interiér; jen výjimečně uvidíme schodiště domu a exteriéry pouze pohledem z okna. Carlo je profesorem literatury a oženil se s věrnou Beatricí, ačkoli miloval její sestru, klavíristku Adrianu – oba však věděli, že by spolu žít nemohli. Přesto je to k sobě stále přitahuje. Oživením jsou postavy tří neprovdaných staropanenských sester Carlova otce, které se věčně hádají, nebo Carlův tragikomický bratr Giulio, poznamenaný válkou, který se stále snaží podnikat,
i když není příliš úspěšný a je stále zadlužený. Střídmé, ale přesvědčivé jsou hlavní herecké výkony: Vittorio Gassman a Andrea Occhipinti, kteří představují staršího a mladšího Carla, Stefania Sandrelliová jako Beatrice a Fanny Ardantová jako osudová Adriana. Film nepostrádá ani šarm a vtip. U českého vydání je třeba ocenit kvalitní české titulky Anny Kareninové a průvodní slovo na přebalu od Aleny Prokopové. Obrazová kvalita je dobrá.

Milan Valden

První touhy / Premiers désirs

Režie David Hamilton, 1983, 93 min.

David Hamilton je podepsán pod stovkami erotických fotografií, přičemž se vždy snaží, aby erotika byla pokud možno jemná a o to dráždivější. Celkem šestkrát stanul na pozici filmového režiséra, nyní Levné knihy přinášejí jeho předposlední dílo. Stejně jako v předchozích, ani tady nejde o vylíčení dramatických událostí. Naopak, Hamilton jen nadhodí malou epizodu z části letních prázdnin, aby se poté mohl věnovat výhradně atmosféře a pocitům svých postav. Jeho slabost pro dívky dozrávající v ženy (a také mořskou pláž) je zde znovu využita. Předností je celková lyričnost, letmé dotyky s emocemi. Hamilton promlouvá především v náznacích, záběry jsou navíc často jakoby rozostřené, přeexponované. Přirovnání První touhy k impresionistickému zachycování reality je namístě, stejně jako k snímku Svůdná krása, s tím rozdílem, že Bertolucci se nenechal strhnout krásnými křivkami ženského těla natolik, aby se místy pohyboval až na hranici
kýče. Hamiltonův film navíc má jeden podstatný neduh – nelogicky motivované jednání některých postav. Zvláště pak sex mladé Dorothée s mužem, jenž se z televize právě dozvěděl o smrti své milované ženy. Kdyby režisér pocitové plynutí nenarušil podivnou „dramatickou vsuvkou“, udělal by lépe. DVD je bez bonusů.

Lukáš Gregor

Richard Wagner

Tristan und Isolde

Deutsche Grammophon 2007

Přepisu na DVD se dočkala jedna z legendárních bayreuthských inscenací, Tristan und Isolde režiséra Jeana-Pierra Ponnella, kterou hudebně nastudoval jeden z předních wagnerovských dirigentů Daniel Barenboim. Inscenace je z roku 1981, tedy z dob, kdy se v Bayreuthu ještě tolik neexperimentovalo, kdy režiséři nešli samolibě proti smyslu libreta a inscenace byly v dobrém slova smyslu ještě tradiční. Přesto, nebo právě proto je Ponnellova inscenace dodnes působivá, a to i při zprostředkovaném zhlédnutí na televizní obrazovce. Přepis na DVD je obrazově i zvukově zdařilý. Barenboim vede hudební masiv s jistotou, vřele, dostatečně dramaticky a místy i svižně. Ponnelle, který patřil k předním a velmi plodným operním režisérům a scénografům 50. až 80. let, dokázal vždy zůstat uměřeně jakoby ve stínu skladatele, jemuž „sloužil“. I v inscenaci vrcholného Wagnerova hudebního dramatu se věrně drží libreta.
Scéna je realistická, ale tuto realističnost posouvá k jakémusi „básnickému“ pojetí mistrovská práce se světlem: například v milostné scéně 2. dějství se oba osudoví milenci přímo utápějí v barevné hře světel. Herecké výkony pěvců jsou někdy trochu příliš upjaté či sošné, ale inscenace jako celek rozhodně nenudí. Pěvecky jsou všichni výborní, zejména René Kollo jako Tristan, Hanna Schwarzová jako Brangäne a Matti Salminen jako král Marke. Se ctí obstála i Johanna Meierová, která ztvárnila Isoldu.

Milan Valden

Jan Spálený a ASPM

Zahrada v dešti

Lotos 2007

Jan Spálený již delší dobu kraluje českému blues. Bez pozornosti médií se po pěti letech od alba Má vina vrátil do studia s členy své skupiny ASPM a nahráli lehké, zábavné, poklidně plynoucí album, které nejspíš nebude jejich nejlepším, ale i tak představuje v rámci současné české hudební produkce vysoký standard. Zahrada v dešti je složena ze sedmi původních skladeb (hudba ve všech případech od Jana Spáleného, texty různých autorů, včetně Jiřího Stránského nebo Pavla Kopty) a čtyř coververzí (McCartney, Dylan, Waits, Newman), které nicméně tvoří harmonický celek. Umírněně užití bicích (vibrafon, marimba, perkuse) a dechových (kornet, trubka, tuba ad.) nástrojů za doprovodu kláves vytváří spolu s uklidňujícím hlasem Spáleného a příjemnými texty na tradičně posmutnělá témata o láskách, múzách a melancholických večerních/ranních náladách tu pravou atmosféru. V Mé múze se „se mnou žije hůř než v lochu/ a navíc mám ten blbej
zvyk celý noci psát“, v Co by tomu řekli lidi se slovy „a on se k ní nastěhoval s papírovým báglem“ otevírá příběh společensky nepřijatelné lásky, a když V ulicích je déšť (píseň Randyho Newmana), tak je přesto příjemně, i když zpěvák ví, že „jsem jenom směšnej chlap“. Deska je sérií ne zcela originálních, ale milých osobních vyznání a je celá o lásce. A udělat něco takového bez kýče není samozřejmostí. Ani pro Jana Spáleného.

Vojtěch Varyš

Aneta Langerová

Dotyk

Sony/BMG 2007

Po vydání debutového alba Spousta andělů Langerová prohlašovala, že by se v budoucnu chtěla věnovat rockové muzice. Dlouho očekávané druhé album ale svědčí spíše o příklonu k popu. Můžeme věřit tomu, že se tak rozhodla sama, nicméně vliv producenta Jana P. Muchowa je na albu možná až příliš patrný. Muchow prostě Langerovou zcela vymazal a vyprodukoval album, které by klidně mohla natočit Anna K. Je zbytečné se dohadovat, zda by rockovější album bylo lepší, nicméně se nám bude těžko věřit, že Dotyk je takový, jaký si ho Langerová představovala. Problémem české hudební scény se tak zdá být nadvláda silných producentů, kteří sice jsou schopni vyprodukovat komerčně úspěšné album, většinou přitom ale naprosto změní interpretův zvuk k obrazu svému. Česká alba se tak v poslední době začínají sobě podobat jako vejce vejci. Třeba skladba Jiný sen zní, jako by ji Langerová nahrála s Tatabojs (na výsledném zvuku Dotyku se podílel také jejich producent Dušan
Neuwirth). Nejlepší skladbou alba tak je lehce vybočující Vysoké napětí s beatboxovým rozjezdem a hravým textem Roberta Nebřenského (Vltava). Kromě fádní hudby se dočkáme i „básnicky“ zakódovaných, nikterak nápaditých textů, věnovaných především lásce. Langerová po tomto albu dostává druhou a možná poslední možnost rozhodnout se, zda bude alespoň trochu sama sebou, nebo zda se chce stát další tuctovou zpěvačkou na české homogenní popscéně.

Jiří G. Růžička

Nezávislou elektronikou vpřed

Člověk by po všech zprávách o propadu prodeje hudebních nahrávek v důsledku rozvoje internetu a vypalovaček mínil, že přichází definitivní konec menšinových vydavatelství, neboť začít v takovém prostředí svoji činnost znamená téměř jistou sebevraždu. Podobné soudy si vyslechla i skladatelka, zpěvačka a baskytaristka Šina, když se v roce 2001 rozhodla vydat hudbu svou i svých přátel na vlastním novém labelu Slnko records. Šla na to opatrně. První alba spatřila slunce světa „samopalovým“ způsobem, ale jejich úspěch u posluchačů a překvapivě vysoká čísla prodejů dovolila věčně vypalující zpěvačce přejít na profesionální lisovanou bázi.

Slnko records – univerzální klidná síla

Na začátku vždy bývá snaha vydat vlastní muziku. Posluchači tak díky této ambici mají možnost setkat se s čerstvou hudbou Daniela Salontaye, Šiny (dohromady tvoří kapelu Longital, dříve známou jako Dlhé diely) a Slava Solovice v různých uskupeních, míchajících zcela suverénně komorní folk-rock i divadelní písničky s moderními počítačovými vymoženostmi. Posléze však přišli na řadu další nováčci; ambientní Charon, živelný multiinstrumentalista a písničkář Ján Boleslav Kladivo, akustičtí lyrici Slide & Udu nebo živelnější kvarteto Tu v dome. Svoji šanci po promarněné prvotině využila i domácí odpověď na českou skupinu Veneer, formace Noise Cut, a poslední slovo zatím měla emo dvojice Živé kvety a Kolowrat, z nichž především Kvety, vedené charismatickou zpěvačkou Lucií Piussi mají pověst více než solidní koncertní atrakce. Za šest let se Šině a jejímu Slnko records podařilo oživit to, v co nevěřil ani leckterý undergroundový
optimista – rozjet vydavatelství na základě introvertního písničkaření.

Deadred records – družnost nade vše

V totožném duchu, jakým se prezentovalo Slnko records, začali již o rok dříve postupovat pánové Richard Imrich a Martin Turzík, kteří se rozhodli svou kapelu Nylon Union prosadit obdobně jako Šina. Na rozdíl od spíše akustické sebranky okolo tehdejších Dlhých dielů měla tato dvojice spadeno spíše na elektroničtější polohu nezávislé hudby. Výjimku tvoří první dílko – třípalcový nosič Nylon Union, které svou hudbou navazuje na zasněnost tzv. showgaze kapel typu Ride nebo My Bloody Valentine. Druhý nosič, podnětná kompilace Vel’ké uši majú strach, vycházející jako příloha časopisu Vlna, je však již plná trip-hopu v zasněné i experimentální poloze. Byla to právě tato kompilace, která pomohla Veneer nebo trojce Puding paní Elvisovej k získání sebevědomí a posléze také smlouvy na desku mimo Deadred records. Za zmínku nepochybně stojí i projekt Abuse Vlada Ďurajky, jehož přerod z temného EBM bubáka v zasmušilého downtempaře je
zjevením slovenské elektronické scény. Čtvrtý výlisek Re(d)mixes zaujal už naprosto originálním, tekutě „krvavým“ obalem i konceptem: nahrávání se odehrálo v takřka rodinném duchu, kdy si zástupci slovenského undergroundu vyhrnuli rukávy a zmixovali si své tracky pohostinně mezi sebou. Osobně vždy očekávám od předělávek co nejradikálnější pohled na původní materiál, což ovšem v mých uších splnila pouze část přispěvatelů (Veneer vs. Abuse nebo Abude vs. Eau De Toilette).

V roce 2004 jsme se zatím dočkali posledních dvou nosičů – dlouhohrajícího alba Abuse The Great Outdoors a debutového bezejmenného EP Ettella Diamant. Pouhé dva roky ve fungování Abuse přinesly řadu novinek: Vlado rozšířil svou sestavu na pětihlavý ansábl a další řádka hostů na albu (od živých bicích přes basu, kytaru až k trubce) dává jeho projektu organičtější rozměr. Ne nadarmo padají přirovnání k takovým eklektikům současné světové scény, jakými jsou Amon Tobin či DJ Spooky.

Ambsine records – tichá voda břehy mele

Vydavatelství Ambsine records je na činorodém slovenském nezávislém elektronickém poli nováčkem. Hned v prvním kole pro nás v roce 2004 připravilo ambiciózní dvojdiskový výběr pomalé elektronické hudby všech stylů. Páteř desky tvoří jak downtempové záležitosti poklidného charakteru (M-Art, Diomos), tak i originálněji pojaté tepavé skladby (Nika77, Blue M), ambient (Wollny Patt, Absturz) či avantgardnější počiny (Satellite Noise, Karaoke Tundra). I když je kompilace zaostřena na minoritní žánr, poslouchá se až na pár výjimek velmi snadno. Je to dáno dobrou dramaturgií dvojalba: nalezneme tu od jednotlivých umělců skladby, jež sice možná nejsou těmi největšími „hitovkami“, ale do výběru ideálně zapadnou. Dalším faktem, který přispívá ke snadnému přijetí opusu, je skutečnost, že na rozdíl od českého labelu Mufonix, jenž nedávno přišel s podobně zaměřenou výběrovkou, vydavatelství Ambsine vsadilo kartu na projekty, jejichž tvorba má spíše relaxační charakter.

Druhým nosičem, který spatřil světlo světa, je album Gran Ahua banskobystrické formace MindMap. Jejich původně temná elektronika z prvního alba _Plochy_ byla nahrazena melodičtějším a hybnějším derivátem s výrazným vokálem Dany Mazalové i řadou nově implementovaných akustických nástrojů. Není divu, že se brzy ozval s nabídkou publikování skladby na své kompilaci i slavný label F-Communication.

Posledním, loňským přírůstkem Ambsine records zůstává deska Span Matúše Borovského, který si nechá říkat Blue M. Předlouhé album (79 minut) začíná tam, kde Borovský před třemi léty skončil. To znamená IDM (Intelligent Dance Music) elektronikou ve středních tempech, jejíž předností byla výrazná melodická lehkost. Po očekávaném rozjezdu nicméně přichází překvapení – vysoká čísla BPM (počet úderů za minutu) přiřazují původně lenošivou muziku k čím dál rozjetějšímu Apparatovi, nebo v chladněji minimalističtějších kouscích až k samotnému ledovému králi tanečního minimalu Plastikmanovi. Vydavatelství Ambsine records v mnohém navazuje na to, co Deadred před pár lety nechali ležet ladem.

11 Fingers records – jak mít prsty všude

Třetím a nejnovějším z popisovaných labelů, který vznikl na popud muzikanta s vydavatelskými ambicemi, je 11 Fingers records. Kasko z kapely Dope Aviators ale šlechetně přenechal místo dvojici Poo, jež posluchače v minulém roce doslova zavalila debutem Fluorescent. Hrubozrnný, industriálně znějící ambient přináší tíživé výsledky sonických výzkumů hudebníka s tajemným jménem ::.: a jeho kolegy Rentipa, kteří duo tvoří již od roku 1998. Na jejich desku navazují Dope Aviators a jejich prvotina Product. Skupina Slováků, která založila toto těleso v Praze, se v současné době nachází pracovně dlouhodobě ve Finsku, ale ani to jí nebrání zaútočit na posluchače podobně melancholickou silou jako Nylon Union. U Dope Aviators však čekejme mnohem více studiových šprýmů a elektronických legrácek (desku masteroval Robert Poss z newyorských Band of Susans). Na stránkách vydavatelství vidíme plány hned na tři další desky,
ostražitost je tedy na místě. Slovenský underground, ať už působící v kterékoli zemi Evropy, je čilý jako nikdy předtím a záchvěvy tamních klíčových událostí nezřídka dolehnou i do Česka. Nechť je tomu tak i nadále.

Autor je šéfredaktor Radia Akropolis.

Vládnout společenstvím panenek

„Jsem kazatelova dcera, rozumím politice víry a vidím, že se nacházíme v éře ultrakonzervativního křesťanství. Ženy se dělí na matky a děvky. Je to velmi černobílé. Jako pianistka tuto dichotomii dobře znám. A mimo klávesnici je absolutně nepřípustná.“

Jedno z prohlášení americké zpěvačky, klavíristky a skladatelky Tori Amos trefně pojmenovává hlavní jednotící linii nového opusu American doll posse (Společenství amerických panenek). Na první pohled chaoticky rozbíhavá deska co do počtu písní (celkem 23) i přidělených tváří a charakterů (celkem 5) působí lehce neuspořádaným a nesourodým dojmem; kdo ovšem sleduje kariéru nonkonformní divy pozorněji, tuší, že se jedná o přirozený a logický vývoj její tvorby. Tori Amos vždy každé své nahrávce ráda vtiskla jednotící příběh vyjádřený formou symbolu (hexagon u The Beekeeper, 2005), tvůrčí metody (soubor žensky procítěných coververzí mužských hitů Strange little girls, 2001), vizuální či zvukové stylizace (křehce průzračná harmonie, akcentující vztah zpěvačky a piana u Little Earthquakes, 1992, a Under the pink, 1994; znatelné country a native indiánské vlivy ve Scarlet’s walk, 2002)
nebo zkrátka jasně definované nálady (bolest a tesknota vinoucí se napříč From the choirgirl hotel, 1998). Zároveň se nikdy nebála zahrávat si s až ikonizujícím přetvářením sebe samé v roztodivné archetypy ženství, skrznaskrz přirozené jako umělé, neboť nikdy neztrácela ze zřetele laškovný aspekt celého svého konání. Proč kompletní tvůrčí dráhu uzavřít do kukly jediné podobizny, když je k dispozici celá škála femininních esencí, převleků a tváří? Proč stavět na piedestal zvolenou definitivní verzi, když se mezi variacemi lze volně pohybovat? Nepleťme si však tento přístup s prázdnými carevnami videoklipové éry – Madonnou, Gwen Stefani a dalšími loutkami v rukách studiových imagemakerů. Zpěvačku kromě svůdné sebeprezentace zdobí rovněž hudební virtuozita, nevtíravá básnivost i drtivá radikalita jejích textů a v neposlední řadě také nevážné pomrkávání – jakási zpětná vazba zlehčující veškeré kostýmní a vizážistické úsilí. Zmíněné
popíchnutí cílené do vlastních řad v rámci American doll posse nejlépe artikuluje skladba Programmable soda (v překladu zhruba Volitelná limonáda). Vzkazuje v lehce frivolním retro duchu všem milencům, posluchačům, kritikům a obdivovatelům zhruba toto: „našejkrujte“ si mě z podob, které vám nabízím, do koktejlu nejlépe vyhovujícího vašim chutím.

Vítejte v pantheonu

V porovnání s předchozími dvěma deskami, tišícími dříve řezavě ostrý hlas do něžnější polohy, formované vytouženým mateřstvím, se zpěvačka vrací k proměnlivé tvářnosti, vokálu i emocím. Prolog k American doll posse hledejme v souboru coververzí Strange little girls, kde Tori Amos ke každé položce na albu vymodelovala odpovídající vizuální kód, cosi jako tělo pro každou skladbu. Novinka tento přístup dovádí ještě dál, neboť umělkyně nabízí pět různých hrdinek; už ne coby emblém samotných písní, ale spíš chorál individuálních příběhů, proplétajících se celou deskou. Jednotlivé metamorfózy nejsou jen tváří určenou konkrétnímu singlu, nýbrž žijí vlastním životem prostřednictvím fotografií a blogů, v rámci světového turné vždy jedna z nich uvede aktuální koncert. Postavy ztělesňují archetypy volně čerpající z řecké mytologie a do medailonu každé z nich Tori Amos vložila šifru
obsahující její pseudonym, neboť přítomnost všech v sobě cítí navzdory v úvodu napadané dichotomii. Isabel (hisTORIcal) – novodobá Artemis, namísto luku třímá fotoaparát a zpívá v politicky motivované tónině. Lze ji slyšet v úvodní Yo George, v závěrečné protiválečné hymně The dark side of the sun a v balalajkou odlehčené Velvet revolution. Pip (expiraTORIal) má něco z Athény, z jejích textů a rytmů dýchá explozivní energie a silné puzení ke konfrontaci, sebevědomě se usazuje v písních Teenage hustling a Body and soul. Santa (CliTORIdes), své přezdívce navzdory, zůstává nejsmyslnější z celé pětice a Posse bonus nebo zaumně obscénní You can bring your dog se důstojně řadí vedle dřívějšího zpěvaččina balancování na pomezí vulgarity a poezie. Clyde (sanaTORIum), stejně jako královnu podsvětí Persefonu, provází melancholie a citová nerovnováha, její hlas zaznívá
z táhlých balad Girl Dissapearing nebo Roosterspur bridge. A konečně letité alter ego Myry Ellen Amos, Tori (terra TORIes), se drží nejvíc při zemi, harmonicky propojuje mužský a ženský element, mateřský a poživačný princip ve skladbách Big wheel a Digital Ghost.

Laskat piano, zocelit hlas

Tori Amos zaujme všechny, jež baví konceptuální alba a přitom nechtějí přijít o vemlouvavé příběhy, navíc ozvláštněné silnou příměsí mystérií. Zpěvačka vlastní proces tvorby nechápe jako čerpání z osobních prožitků nebo cizích zkušeností a už vůbec ne jako racionálně propočítané sumírování finálních skladeb, ale hovoří spíš o otvírání se nadčasovým vyprávěním a obrazům. Právě schopnost vidět sebe samu jako médium pro letité mýty nebo vícero podob ženství jí namísto neotřesitelného autorského ega propůjčuje spíš auru pokory, což je přívlastek v hudebním světě ne zrovna běžný. Na druhé straně nikterak nesnižuje její přesvědčivost v extrémních pozicích – v roli oběti, tvrdé feministky, smyslné femme fatale, rouhačské kazatelovy dcery…

Světové turné k albu American doll posse vypadá zatím na zpěvaččin nejambicióznější koncertní projekt. Kromě již zmíněného překvapení, které v úvodu obstarává „panenka ze společenství“, zvolená tak, aby co nejlépe odpovídala atmosféře konkrétního města, umělkyně navštíví některé země vůbec poprvé: Polsko, Slovensko, Turecko, Českou republiku nevyjímaje. Vždycky je co poslouchat, neboť Tori Amos, kytarista Jon Evans a bubeník Matt Chamberlain kromě novinek představují také starší písně, avšak v razantně pozměněném zvukovém hávu, jak je dobrým zvykem této ustálené pódiové trojice. A také je na co se dívat, neboť zpěvačka se na scéně obklopuje uskupením tří nástrojů, sestávajícím ze zbožňovaného piana značky Bosendofer, varhan a elektronických kláves. Vystřídá všechny, a pokud do programu občas zařadí i Concertinu, diváci jsou svědky téměř akrobatického kousku. Usazená mezi klavírem a varhany, Tori Amos hraje na oba nástroje zároveň
a k tomu bezchybně zpívá. Nepodezírejme ji však ze zbytečné exhibice, popsané provedení organicky navazuje na stěžejní konfesi k pianu: „Piano je most spojující protichůdné elementy. Hudba je jako alchymie. A piano se neomezuje na jediný hlas. Máte dvě ruce. Jedna může hrát cudnou melodii, zatímco ta druhá dělá pravý opak. Spojení padlého a posvěceného nebo vášnivého a soucitného se děje přímo na klávesnici.“

Česká média a blízkovýchodní konflikt

Zřejmě nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že pod vlivem médií si většina Čechů dnes představí Palestince či Iráčana jako chlapíky v kufíji („arafatovském“ šátku), kteří se na nejbližším tržišti chystají odpálit bombu nalepenou na svém těle. Slovo Izraelec zase u mnohých určitě evokuje představu mužů a žen, kteří v obavách před terorismem málem nevycházejí do ulic a spí pouze tehdy, mají-li pod polštářem schován samopal značky Uzi. A synonymem pro Íránce pak bude nejspíš vousáč (nikoliv nepodobný prezidentu Ahmadínežádovi) myslící jen na to, zda se konečně dočká své kýžené jaderné bomby. Skutečný obraz Blízkého východu se od takové karikatury samozřejmě liší, jenže „normální“ život – tedy to, že miliony Arabů, Židů a Íránců každé ráno vstanou ze svých postelí, vyčistí si zuby a vyrazí do práce – zajímá masmédia a typické konzumenty jejich zpráv jen velmi málo.

Uvedené stereotypy ale určitě nevytvářejí všechna média stejnou měrou. Například britská BBC (televizní, rozhlasová i internetová), která se sice také v první řadě soustředí na dramatické události, prokládá zprávy o sebevražedných atentátech a krveprolitích informacemi o jiných problémech Blízkého východu. V České republice toto pozitivum víceméně platilo pro rozhlasovou BBC. Dnes je to možné říci i o Rádiu Česko, které do jisté míry přejalo její zpravodajský styl, nebo o ČT 24, která se snaží napodobovat moderní zpravodajské televizní stanice.

Česká média jsou oproti těm západním stále ještě v určité nevýhodě. Do relativně nedávné doby byla pod přísnou kontrolou komunistického režimu a poznamenaná komunistickou propagandou. Ta měla značně černobílé – respektive rudobílé – vidění světa, a Blízký východ jakožto diplomatické i vojenské válčiště studené války v tom nebyl výjimkou. Některé strany blízkovýchodního dění byly moskevským a jeho vazalským československým režimem otevřeně glorifikovány za „národněosvobozenecký boj“ či „cestu k socialismu“, jiné naopak zatracovány pro jejich „imperialismus“. A nešlo zdaleka jen o Izrael; týkalo se to i řady režimů arabského světa, které stály na straně Západu (Jordánsko, Saúdská Arábie atd.). Blízkovýchodní konflikt však nikdy nebyl černobílý. To, že například komunisté mnohokrát využili (či spíše zneužili) Palestince ve své propagandě (tak jako to dělá v současnosti i Usáma bin Ládin), neznamená, že by některé z jejich
požadavků nebyly legitimní. Česká média po roce 1989 však – namísto aby se pokusila o objektivnější pohled na věc – jednoduše „otočila“. Přitom už tehdy bylo zjevné, že na politice Západu v době studené války lze najít mnoho sporných bodů – a jejich reflexe by bývala vůbec nemusela být popřením toho, že tehdy byl Západ tou jednoznačně pozitivnější stranou. Zjednodušující byl i předlistopadový pohled mnoha oponentů komunismu („Západ je dobro a Východ zlo“), který se přenesl i do oficiálního pohledu médií. V porevolučním nadšení bylo mnohé z toho snad i pochopitelné (což ostatně vím z vlastní zkušenosti, neboť jsem sám byl od dětství vychováván rušeným vysíláním stanic Volá Londýn a Svobodná Evropa), nicméně k objektivitě měl tento pohled často velmi daleko. Říká se, že po bitvě je každý generál. Domnívám se však, že média se měla daleko více oprostit od zjednodušujících soudů a svým čtenářům a posluchačům alespoň nastínit
komplikovanost (nejen) blízkovýchodního vývoje. Za naprosté absence objektivního zpravodajství či literatury v době komunistického režimu nebyla totiž téměř šance tamní situaci pochopit. Dokonce ani ti, kteří s režimem nesouhlasili a kteří se mohli o danou problematiku zajímat, nebyli zpravidla informováni přesně a dostatečně. Jistě, byli zde takoví lidé jako prezident Václav Havel, který navzdory četným kontaktům Jásira Arafata s československým komunistickým režimem byl ochoten se s tímto kontroverzním mužem několikrát sejít a jednat s ním. A také česká arabistika byla za komunistického režimu na slušné úrovni – právě to ji ale paradoxně po listopadu v očích mnoha lidí diskvalifikovalo.

Ještě dlouho po pádu železné opony česká média chrlila hlavně variace zpráv velkých tiskových agentur a nebyla schopna samostatných komentářů. Za poněkud zajímavější bylo možné považovat zpravodajství na stránkách deníku Právo. Ten zaujímal tak jako Rudé právo za starého režimu výsadní postavení, a proto měl velice dobré kontakty, jenže právě jeho komunistická minulost vyvolávala u mnoha jeho potenciálních čtenářů předsudky – třebaže tento deník vyvinul velkou snahu se své „rudé“ minulosti zbavit.

Teprve od poloviny devadesátých let se pohled našich médií na Blízký východ proměňuje. Velký vliv měly události z 11. září 2001, které obecně v celém západním světě povzbudily zájem o dění související s touto oblastí. Kromě nových „internetových znalců“ Blízkého východu se u nás vynořilo několik skutečně kvalitních novinářů a komentátorů, kteří začali veřejnost zasvěceně a poutavě seznamovat s tamějším děním. Pozitivem bylo, že publikovali nejen v odborném tisku, ale pronikli i na stránky nejčtenějších deníků a časopisů (MF Dnes, Lidové noviny, Právo, Respekt, Reflex a další). Také veřejnoprávní televizní a rozhlasové zpravodajství získalo v posledních letech na profesionalitě. Je třeba ocenit i zahraniční redakci TV Nova, která někdy věnuje dění na Blízkém východě více prostoru než ČT ve stejný čas v Událostech.

Česká média mají v informování o Blízkém východě určitě stále co dohánět a ještě dlouho potrvá, než se kvalitou zpravodajství a komentářů přiblíží těm západním. Mnozí tu určitě namítnou, že západní zpravodajští obři se pohybují v diametrálně odlišných finančních možnostech, a do jisté míry budou mít pravdu. Je však potřeba dodat, že za dobrou a objektivní novinařinou stojí i cosi jiného než jen peníze.

Autor je právník a politolog, přednáší na několika českých univerzitách. Vydal knihy Judaismus, politika a Stát Izrael (2002, 2003) a Izrael a Palestina (2005).

Dějiny islámského světa ve 20. století

I když název Schulzeho monografie Dějiny islámského světa ve 20. století může vyvolávat dojem, že autor chronologicky navazuje na obecné Moderní dějiny Blízkého východu od historika a arabisty Eduarda Gombára, starší Svět islámu od Felixe Bauera či detailní rozbor soudobých dějin od Karla Durmana, jedná se o práci v mnohém odlišnou.

Těžiště publikace totiž nespočívá v neopozitivistické interpretaci sledu politických událostí, sociálních či ekonomických procesů ve státních útvarech, které ve 20. století vznikly v regionu vymezeném islámskou kulturou. Schulzeho monografie je syntézou původně samostatných studií, přičemž jednotícím prvkem je autorova teze, že politické dění v islámských zemích determinuje neustále se opakující vzájemné soupeření mnoha protichůdných činitelů. Těmi jsou tradice a modernita, tradiční islám mystických řádů a fundamentalistické interpretace islámských modernistů, nacionalismus městské společnosti a tradiční venkovské struktury, tendence k izolacionalismu a stále živé snahy o hledání islámské jednoty. Autor rozbíjí obecně zažitou představu, že islámský svět se i ve 20. století vyvíjel izolovaně a nelze na něj aplikovat obecnou periodizaci dějin, protože zůstává stále kdesi ve středověku. Naopak zdůrazňuje, že nezůstal ušetřen prvních
skutečně globálních procesů, jako například kolonizace, zcela plnohodnotně se zapojil do globální ekonomiky či byl jednou z klíčových front studené války.

Schulzeho monografie je chronologicky rozdělena do pěti oddílů. V prvním se autor věnuje hledání nové islámské identity po rozpadu Osmanské říše a jejího významu pro politický program národních států vznikajících v části islámského světa. Sleduje procesy formování národních elit při střetu koloniálního modernismu a rodícího se islámského nacionalismu, který se stal odpovědí na neúspěch panislamismu. Dvacátá a třicátá léta znamenají triumf národního státu a sekulárnímu modernismu se podřídil i islámský diskurs. Ve stejné době vzniklo však také dodnes vlivné Muslimské bratrstvo, které na rozdíl od starší salafíje odmítlo integraci a žádalo opuštění koloniální společnosti.

Druhý oddíl knihy Schulze začíná událostmi světové války, které znamenaly ohromné strádání i pro obyvatele Blízkého východu, současně však umožnily do té doby nevídanou urbanizaci a industrializaci. Díky tomu získali v řadě zemí městští nacionalisté rozhodující převahu nad konzervativním venkovem a současně s tím došlo k pokusům o implementaci socialistické ideologie interpretované islámsky. Bouřlivé období mezi léty 1956 a 1973 zahrnuje oddíl třetí, v němž autor zřetelně diferencuje mezi nacionalistickými republikami a nově vzniklými konzervativními monarchiemi, které se v éře bipolárního světa postavily na stranu Západu. Bylo to také období násirismu a nástupu sekulárně socialisticky orientované strany Baath v Sýrii a v Iráku. Současně s porážkami arabských vojsk ve dvou nedlouho po sobě následujících válkách s Izraelem a rostoucím zadlužením nacionalisticky orientovaných režimů skončila éra
republik a nastoupila hegemonie Saúdské Arábie.

Oddíl čtvrtý analyzuje příčiny zhroucení republikánského konceptu městského nacionalismu a zřetelný vzestup islámských ideologií. Po roce 1973 dochází k obnově islámské veřejnosti a institucí a například v Egyptě také k ústupu od násirovského etatismu. Katalyzátorem procesu islámského probuzení se na sklonku sedmdesátých let stala islámská revoluce v Íránu, která svrhla vládu dynastie Pahlaví.

V poslední kapitole se Schulze krátce zamýšlí nad hledáním nové role islámu po roce 1989. Autor používá pojmu postislamismus a označuje jím současné tendence islámských hnutí. Některá se obracejí k lidským právům a demokratizaci, jiná vnímají islámskou ideologii jako prostředek ochrany vlastní kultury před tlaky globalizace. V závěru se Schulze stručně zmiňuje o islámském džihádismu, vzniku nových republik ve Střední Asii po rozpadu Sovětského svazu, situaci v Afghánistánu a Čečensku.

Monografie Reinharda Schulzeho zahrnuje nejen teritorium Blízkého východu, ale také islámské oblasti Afriky, jižní a jihovýchodní Asie i Střední Asie, v jiných pracích často opomíjené. Autor zde zúročil své mnohaleté badatelské a pedagogické zkušenosti i důkladnou znalost reálií regionu. Znalost orientálních jazyků mu umožnila pracovat s primárními prameny i odbornou literaturou pocházející ze zkoumaného teritoria. Kvalitu knihy podtrhuje živý a srozumitelný jazyk, k čemuž nepochybně přispěl i překlad Vladimíra Petkeviče.

Zásadní výtkou může snad být jen skutečnost, že autor téměř zcela opominul vývoj v republikánském Turecku a naopak jiným teritoriím, jako například Egyptu, věnoval nepoměrně více prostoru.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Magnetismus českých škol

Pôvabná a usmiata Zuzana Didyková práve dnes vyletela zo skúšky. Je jednou zo 16.522 slovenských študentov v Českej republike. Prvý rok študuje medicínu v Hradci Králové. Vyletela z anatómie, ale berie to športovo. Svoje rozhodnutie spred roka – uchádzať sa o štúdium na českej vysokej škole – neľutuje. Hlásila sa na tri lekárske fakulty – do Prahy, Hradca Králové a do Brna. V Prahe jej prijatie uniklo o vlások, ale uspela aj v Brne aj v Hradci. Vybrala si Hradec. „Hradec je Karlovka,“ vysvetľuje svoje rozhodnutie pre lekársku fakultu, ktorá je jednou z piatich lekárskych fakúlt Univerzity Karlovej – najstaršej nielen českej, ale aj stredoeurópskej univerzity. A štúdium aj postrehy známych ju presvedčujú o tom, že fakulta v Hradci je na perfektnej úrovni, vraj možno aj vyššej než fakulty v Prahe.

Zuzana pochádza z Košíc. Lekársku fakultu mala aj „pod nosom“, priamo v Košiciach, alebo v Bratislave. Ale rozhodla sa študovať vysokú školu v Českej republike. Prečo? Na gymnáziu mala samé jedničky a fyziku, chémiu a biológiu by musela ovládať rovnako aj keby sa hlásila na medicínu na Slovensku. Rozdiel je však inde. Na Slovensku totiž veľmi často nie sú vedomosti stredoškoláka rozhodujúce.

„Najmä v Košiciach je štúdium dosť o korupcii. V Košiciach o tom hovorí každý druhý, za prijímačky sa dávajú aj kľúče od nových áut. Aj v Českej republike korupcia určite existuje, ale nie je to také vypuklé,“ vysvetľuje.

České vysoké školy majú podľa Zuzany dobré meno, a spolu s jazykovou príbuznosťou českého prostredia a skutočnosťou, že na Slovensko je blízko – je to dôvodom rok od roka sa zvyšujúceho záujmu Slovákov o štúdium v Česku. Ak by mala študovať v zahraničí, ale nie v Česku, zvažovala by štúdium v niektorej z anglicky hovoriacich krajín. „Ale ja by som tam nešla, je to hrozne ďaleko,“ dodáva po chvíli.

Na tri lekárske fakulty Univerzity Karlovej – dve v Prahe a jednu v Plzni, sa zatiaľ iba hlási 19-ročná Natália Grešliková z východoslovenského Prešova. V jednom prípade už bola úspešná. Ak sa šťastie neusmeje v Prahe, bude študovať v Plzni. Bude tam mať nielen ďalších spolužiakov zo Slovenska, ale aj sesternicu. Tá je na plzenskej lekárskej fakulte už v treťom ročníku.

Dôvod, prečo sa aj Natálka – ako tisícky jej slovenských rovesníkov – rozhodla študovať v Českej republike, je podobný ako u Zuzany. Chce byť lekárkou, chce študovať na kvalitnej škole, ale za prijatie nechce dávať úplatky. „Určite by som nedala ani korunu. Buď na to mám, alebo nemám,“ hovorí dievča, ktoré sa raz chce venovať neurochirurgii.

Napriek tomu, že patrí do generácie, ktorá väčšinu života vyrastala už po rozdelení Česko-Slovenska, z češtiny žiadne komplexy nemá. Má naviac štátnicu z nemčiny, a po absolvovaní medicíny v Česku chce ísť ďalej do sveta – liečiť v Nemecku či vo Švajčiarsku.

Úvahy o slovenských študentoch na českých vysokých školách, o tom, či sú prínosom, alebo bremenom, a či dokonca nezaberajú miesto domácim českým študentom, nie sú nové. Veď aj o miesta na internátoch sa musia domáci deliť. Zásadné stanovisko k tomu pred niekoľkými rokmi zaujal vtedajší rektor UK Ivan Wilhelm. Konštatoval, že Slováci v Česku zvyšujú úroveň vysokých škôl, pretože prispievajú ku konkurencii. Argument rešpektovaného rektora, ktorého korene sú tiež na Slovensku, nikto verejne nespochybnil a nevyvrátil.

Jednoducho, ak český maturant napíše vstupný test na českú VŠ horšie než maturant zo Slovenska, nie je dôvod prečo Slováka neprijať. Stotožňuje sa s tým aj poslucháčka medicíny Zuzana. „Ide predsa o to, aký doktor bude z toho človeka,“ dodáva jednoduchý, ale silný argument.

Pravdepodobnosť, že český pacient bude využívať služby lekára, ktorý vyštudoval v Česku a usadil sa, je rovnako veľká, ako možnosť, že sa tak už dávno deje a pacient o tom ani nevie. Moje tri deti sa narodili v rovnakej pražskej nemocnici s odstupom necelých siedmich rokov. Pri prvom miminku bol lekár na pôrodnej sále Slovák. Pri druhom tam boli dokonca dvaja: jednému služba končila a druhému začínala. Ten druhý už hovoril po česky, takmer bez prízvuku, ale potom z neho po slovensky vypadlo, že pochádza z Martina. Pri treťom dieťati od personálu slovenčina nezaznela. Ale možno to iba potvrdzuje pravidlo.

Presná štatistika toho, koľko slovenských absolventov zostane po škole v Česku a koľko sa ich vráti do vlasti, neexistuje. V dnešnom stále viac globálnom svete je ťažké vyčísliť, či to, že slovenský študent vyštuduje v Česku bezplatne, sa českému štátu a spoločnosti vráti už tým, že dotyčný pomáha zvyšovať úroveň vysokej školy, alebo bude prínosom až vtedy, ak sa mladý absolvent po škole v Česku aj usadí.

Ale ako posudzovať prípady mojich slovenských kamarátov, lekárky Tatiany, ktorá sa do „starej vlasti“ vrátila až po rokoch praxe v Prahe, či napríklad Ivora, ktorý sa po absolvovaní pražskej ČVUT vrátil na Slovensko, ale pracuje pre veľkú českú banku, ktorá však nie je v českých, ale belgických rukách?

A čo Zuzana, vráti sa do Košíc? Na prázdniny odchádza domov už teraz. Má pred sebou nielen leto, ale aj dve ťažké skúšky. Ale čo bude robiť o päť rokov, keď náročnú školu doštuduje a získa diplom? Zostane v Čechách? „To práve neviem,“ odpovedá, ale pripúšťa, že ju láka aj predstava v Hradci zostať.

Otázka, či je v Česku študentov-cudzincov veľa alebo málo, je podobná ako tá, či je v Česku veľa cudzincov, alebo zatiaľ stále málo. Ako pre koho, v porovnaní s akým štátom, a podľa toho kde. Kto sa aspoň raz viezol parížskym metrom a videl okolo seba až tretinu cestujúcich, ktorí majú inú farbu pleti, ten môže mať v Prahe v metre pocit, že cudzincov je tu málo, a to aj keby zarátal všetkých turistov.

Celkovo, na všetkých verejných a súkromných vysokých školách v Českej republike študuje v tomto školskom roku takmer 326.000 študentov, z toho je asi 27.000 cudzincov – čo je trochu viac než osem percent. Slováci tvoria najväčšiu skupinu – je ich päť percent. Alebo, polopatisticky povedané, každý dvadsiaty vysokoškolák v Českej republike má slovenský pas.

S veľkým odstupom po Slovákoch sú v štatistike českého Ústavu pro informace ve vzdělávání, ktorý spadá pod ministerstvo školstva, Rusi s počtom 1098 vysokoškolských študentov, prekvapivo až 791 občanov Veľkej Británie a Severného Írska, ktorí dokonca predbehli Ukrajincov s počtom 767, a skupinu 577 Vietnamcov. Prekvapivá je aj informácia, že v Česku na VŠ študuje 543 Portugalcov a 453 Nórov. Napríklad Nemcov je 336, Bielorusov 318 a Poliakov iba 300.

Na českých verejných vysokých školách je Slovákov 12.901. Až na výnimky – za štúdium neplatia. Štúdium je totiž bezplatné pre každého, kto úspešne absolvuje prijímačky a študuje v českom jazyku. Tých „slovenských“ výnimiek na českých verejných školách je presne 19. Pravdepodobne študujú v angličtine, alebo platia za iný nadštandard. Zaujímavé je číslo 3630 – toľko je slovenských študentov na českých súkromných VŠ. Neplatí tak prípadný argument, že Slováci prišli do Česka študovať iba kvôli tomu, že za štúdium neplatia, prípadne, že sa báli slovenskej vysokoškolskej reformy, ktorá rátala so zavedením školného. Celkovo tvoria Slováci päť percent študentov českých VŠ, ale na súkromných VŠ je to viac ako 11 percent z celkového počtu študentov. Je to skôr argument pre to, že hľadajú kvalitu alebo istotu.

Školou „číslo 1“ je u slovenských študentov pražská Univerzita Karlova a najväčší záujem je o lekárske fakulty. Na UK majú Slovákov 3259, z toho tri lekárske fakulty v Prahe a ďalšie dve lekárske fakulty UK v Plzni a Hradci Králové majú dohromady 1254 slovenských študentov. S odstupom je na UK druhou najvyhľadávanejšou fakultou fakulta matematicko-fyzikálna, kde majú 625 Slovákov, tretia priečka patrí právnickej fakulte so 426 Slovákmi a až na štvrtom mieste je na UK u Slovákov filozofická fakulta s 312 poslucháčmi.

Pokiaľ ide o vysoké školy, obrovskému záujmu sa tešia aj Masarykova univerzita v Brne, kde majú 2510 študentov zo Slovenska, Vysoká škola ekonomická v Prahe s 1320 Slovákmi, Vysoké učení technické v Brne s 1220 Slovákmi, Univerzita Palackého v Olomouci s 1042 študentmi spoza rieky Moravy a České vysoké učení technické v Prahe s počtom 784 Slovákov. Zo súkromných VŠ je u Slovákov jednoznačným favoritom Bankovní institut s 1775 študentmi.

Týmto univerzitám a vysokým školám môžu iba závidieť na UJEP v Ústí nad Labem, kde je Slovákov iba 25, alebo na Juhočeskej univerzite, kde ich majú 58.

Tam, kde určite o kvantitu nejde, ale o nadanie a umenie, to však isto nevadí. Na VŠUP v Prahe je Slovákov 28, na pražskej AMU 67 a na brnianskej JAMU 65. Posledne menovanú školu vyštudovala aj rodáčka z Nitry, hviezda českých televíznych seriálov a nositeľka českých divadelných cien Daniela Šinkorová. Medzi tými 16.522 slovenskými študentmi na českých vysokých školách je možno aj ďalšia herečka Šinkorová, alebo ďalší vedec a rektor Wilhelm.

Autor je zpravodaj TASR (Tlačová agentúra Slovenskej republiky) v Praze.

par avion

Čtyřicet let uplynulo 5. června od začátku v pořadí třetího střetu mezi arabskými státy a Izraelem. Konflikt, který vzhledem ke svému rychlému průběhu vstoupil do dějin jako Šestidenní válka, bývá v arabštině označován buď jako Červnová válka nebo jako Naksa (nezdar, debakl), přičemž někdy se používá i výrazu Kárisa (pohroma, katastrofa). Tato označení jsou u arabské strany celkem pochopitelná. Po drtivé porážce se pod izraelskou okupací ocitl Sinajský poloostrov, pásmo Gazy, Golanské výšiny a Západní břeh Jordánu včetně posvátných míst východního Jeruzaléma. Výročí čtyřiceti let od této přelomové události se pro arabská média stalo příležitostí k rekapitulaci a k analýze jejích důsledků.

Z velkého množství textů týkajících se tohoto tématu se na stránkách deníku Šark al–awsat 19. června vymykal článek založený na zveřejněných dokumentech izraelských tajných služeb. Byly v něm uvedeny zajímavé informace týkající se dovozu československých zbraní do Egypta či návštěvy prezidenta Anwara Sádáta v Izraeli v roce 1977. Tamní bezpečností složky údajně rozmístily na letišti před jeho příletem jednotky ostřelovačů, protože tajné služby informovaly o možnosti, že z letadla místo Sádáta vystoupí útočné komando. Co se týče vlastní Šestidenní války, citované dokumenty připomněly povedený kousek izraelských zpravodajců, který se odehrál během druhého dne konfliktu. Podařilo se jim totiž nahrát telefonický rozhovor mezi egyptským vůdcem Gamalem Abd an-Násirem a jordánským králem Husajnem. První zmíněný se snažil svůj protějšek přimět k otevření druhé fronty pomocí tvrzení, že se Egypťanům podařilo zdecimovat větší část izraelského letectva. Ve
skutečnosti ovšem egyptské letectvo již takřka neexistovalo. Izraelci ho dokázali zničit překvapivým úderem v ranních hodinách 5. června, přičemž většina egyptských strojů ani nevystartovala.

Palestinský deník al-Quds přinesl 5. června zprávu o vzpomínkovém aktu, který se odehrál u hrobu neznámého vojáka ve východním Jeruzalémě. Setkání pod názvem „40 let okupace stačí!“ se zúčastnili zástupci většiny neislamistických palestinských organizací a představitelé Komunistické strany Izraele. Četní řečníci ve svých projevech připomněli, že i v době čtyřicátého výročí „bolestivé vzpomínky“ Palestinci kontrolují pouhých 22 procent z území uloupených v roce 1967. Závěrečný dokument pak upozornil na fakt, že izraelské okupační síly stále stupňují násilí proti obyvatelům palestinských území a neváhají používat i další metody, jakými jsou budování židovských osad na území Západního břehu Jordánu či výstavba zdi v okolí východního Jeruzaléma. Zástupce Palestinské demokratické unie ve svém projevu shrnul základní palestinské požadavky: „V regionu nebude existovat mír, bezpečnost ani stabilita, pokud nedojde k úplnému stažení
Izraelců za hranice ze 4. června 1967, k vytvoření samostatného palestinského státu s hlavním městem východním Jeruzalémě a k povolení návratu palestinských utečenců v souladu s rezolucí 194.“

S oficiálním slohem předchozího příspěvku silně kontrastoval komentář Abdalláha Iskandara, který byl otištěn v listu al-Haját 5. června. Nenápadný název „Čtyřicet let po katastrofě“ otevíral velmi odvážnou kritiku poměrů v arabském světě právě v souvislosti s důsledky Šestidenní války. Autor nepopírá zásadní dopady izraelského vítězství na celkovou geopolitickou situaci v regionu. Podle něj jsou ovšem mnohem důležitější jeho dopady na fungování společností v jednotlivých arabských státech. Porážka arabských režimů v roce 1967 podle něj odhalila, že jediným důvodem jejich setrvání u moci je moc jako taková. To, že autoritativní režimy nepadly ani přes svou naprostou neschopnost, podle Iskandara zásadně prohloubilo propast mezi vládnoucími a ovládanými. Zárodky občanské společnosti přešly po roce 1967 do defenzivy, přičemž jejich dosavadní snaha o participaci na politickém životě začala být považována za přinejmenším stejné riziko jako
izraelská armáda. Občanská společnost byla odsouzena k „demontáži“. Pouze její jednotlivé elementy, zneškodněné a ochočené, byly zachovány, aby sloužily jako ozdoba autoritativních režimů. Takovýto postup se však posléze ukázal být dvousečnou zbraní. Zevnitř tyranizovaných společností vyšlehl plamen fundamentalismu a jedna země za druhou byla zachvácena násilím. Místo toho, aby se zrodila občanská společnost, zrodila se v arabských zemích „společnost občanské války“. Její hrůzy pak v různé míře poznala jak Sýrie, tak Egypt, Alžírsko a Libanon. Aktivit teroristů původem z arabských zemí pak nebyl ušetřen ani ostatní svět. „Před čtyřiceti lety se dělal rozdíl mezi vojenskými režimy a pluralitní demokracií. V současné době jsme nuceni volit mezi autoritativními režimy a mezi fundamentalismem a občanskou válkou,“ uzavírá Abdalláh Iskandar svůj článek.

Palestinská území byla bezpochyby důsledky Šestidenní války zasažena nejvíce. Situace se u příležitosti jejího čtyřicátého výročí s nečekanou intenzitou zhoršila v pásmu Gazy, kde se faktické vlády ujaly milice věrné Hnutí islámského odporu (Hamás). Před nebezpečím zdejší krize varoval 19. června egyptský deník al-Ahrám v úvodníku s názvem „Izrael… nebezpečí jeho záměru oddělit Gazu“. Podle jeho autora je zřejmé, že Izraelci se v souladu s Američany snaží o rozdělení obou částí území ovládaných palestinskou samosprávou. Podle citovaného článku z NYT se prý během washingtonské návštěvy Ehuda Olmerta mluvilo o Gaze a o Západním břehu jako o dvou samostatných entitách. Izrael se snaží využít dlouhodobého vnitřního sporu na palestinských územích. Jednak bude moci stupňovat svůj vojenský tlak vůči Hamásu v Gaze a zároveň jednat s oslabeným Fatáhem na Západním břehu. „Takovéto rozdělení území by však bylo tragédií
pro celou Palestinu,“ cituje autor generálního tajemníka Ligy arabských států Amra Músu.

Z arabského tisku vybíral Zdeněk Beránek.

S hypermarkety na věčné časy?

Naše země patří mezi ty, které jsou na špici nakupování v hypermarketech. V roce 2004 u nás bylo (v přepočtu na obyvatele) více než dvakrát tolik hypermarketů oproti Maďarsku a dokonce třikrát více než v Polsku, na paty nám šlapalo jen Slovensko. Počet hypermarketů v ČR se od tohoto roku zvýšil o dalších 57 obchodů. Ještě rychleji vyrůstají různé diskontní prodejny, celkově je v ČR více než 1300 supermarketů, diskontů a hypermarketů. Od roku 1997 (první hypermarket byl u nás postaven v roce 1996) ukously tyto nákupní řetězce 77 % z celkového trhu potravin.

Expanze a koncentrace

Expanze super- a hypermarketů však zdaleka není u konce. Supermarkety a především diskontní prodejny reagují na současnou situaci tím, že plánují své nové prodejny i v dosud opomíjených menších městech s 5000 až 8000 obyvateli. Některé řetězce chtějí obsadit také centra měst a vytlačit (přesnější by bylo napsat zlikvidovat, neboť vytlačit není již kam) z nich zbylé malé prodejny.

Všechny tyto údaje svádějí k tomu říci si společně s propagátory hypermarketového nakupování, že lidé asi tento druh obchodů vyžadují, že s jejich rostoucím počtem se stále rozšiřuje možnost výběru pro zákazníky a tak i konkurence mezi řetězci zvětšuje příležitosti pro místní výrobce a dodavatele. K tomu, abychom takovému svůdnému vysvětlení nepodlehli, stačí jedno: podívat se na výsledky specializovaných výzkumů z ČR a také na zkušenosti ze zahraničí. Český trh se výrazně koncentruje, tzn. stále více obchodů ovládá stále méně nadnárodních korporací. Řada řetězců jej již opustila (K-mart, Carrefour, Delvita, Julius Meinl), některé další tak možná učiní. Konkurence i možnost volby pro koncového zákazníka se tak neustále snižuje. S rostoucím podílem řetězců na českém trhu se snižuje také možnost českých výrobců vybírat si, kam své výrobky dodají – dominance řetězců na trhu jim umožňuje nechat si od dodavatelů platit vlastní reklamní
kampaň, investice nutné k otevírání nových prodejen či ztráty z různých slevových akcí.

Nakupujeme, ale nechceme?

Nová strategie řetězců (expanze do menších měst) navíc přináší negativní jevy s řetězci spojené (např. nárůst dopravy, zábor zelených ploch, krach malých a snadno dostupných obchodů) i do míst, kde se lidé s těmito dopady na vlastní kůži dosud nesetkali. Na to reagují i nálady veřejnosti. Město Brno jako jedno z měst s velmi vysokou koncentrací super- a hypermarketů si nechalo zpracovat vlastní výzkum, který zjistil, že 27 % občanů ze zkoumaných brněnských městských částí už nechybí žádný další obchod a dalším 41 % občanů chybí menší prodejna, menší samoobsluha či večerka. Z celostátního průzkumu agentury Respond & Co pak vyplývá, že proti stavbě nových diskontních prodejen, supermarketů a hypermarketů se staví 81,4 % občanů. Jistě nepřekvapí, že největší nesouhlas s další výstavbou vyjádřili lidé z oblastí, které mají nejvyšší koncentraci těchto obchodů. Výzkum mj. vyvrátil
jeden velmi zažitý mýtus, že největšími zastánci hypermarketů jsou starší lidé a důchodci. Právě věková skupina 50 až 59 let se nejvíce (85,3 %) stavěla proti dalším podobným obchodům.

Dá se říci, že do ČR postupně přichází vystřízlivění z nekritického obdivu k supermarketům a hypermarketům. Aby s ním nepřišla i nepříjemná kocovina z doznívající hypereuforie, bylo by dobré se podívat za hranice naší země, jak se s expanzí obřích nákupních center vyrovnávali naši západní sousedé. Například v Nizozemí byly regulační mechanismy zaváděny již od padesátých let 20. století. Regulace se soustředily především na zabránění výstavby obchodních center na okrajích měst. Dánsko zase zavedlo regulace, které požadují, aby maloobchody byly dostupné pěšky, na kole či pomocí MHD, byly stanoveny limity jejich maximální velikosti. Norsko dokonce zavedlo pětileté moratorium na výstavbu mimoměstských nákupních center, která by byla větší než 3000 m2. Špatné zkušenosti Norska s expanzí velkých nákupních center vedly tuto zemi k přijetí regulačních mechanismů již při vytváření územních plánů měst a obcí. V nich se
mapuje celková struktura maloobchodu v území, určují se maximální celkové plochy pro maloobchod s tím, že se stanovuje i maximální velikost prodejní plochy obchodů. Švédsko zase při posuzování vlivu stavby nákupního centra na životní prostředí zjišťuje i jeho vliv na makroekonomiku obce, na stávající strukturu maloobchodu, na konkurenci a ceny, na nezaměstnanost, na místní hromadnou dopravu, na strukturu a využití pozemků obce apod. K regulaci mamutích nákupních center přistupují i další evropské země a ne vždy jde jen o regulaci pomocí územního plánování. Například ve Francii rozhoduje o všech nových projektech na výstavbu obchodů s prodejní plochou nad 1500 m2 ministerská komise pro rozvoj obchodu. V Belgii musí žadatel o výstavbu doložit stanovisko sociálního a hospodářského výboru pro otázky distribuce, který posuzuje, jaký bude mít obchod dopad na stávající obchodní síť, zabývá se počtem nových pracovních míst
a vlivem na konkurenční prostředí s cílem zachovat rovnováhu mezi jednotlivými druhy obchodu. V Itálii se k výstavbě nových prodejen vyjadřují mj. i zástupci regionů, profesních komor, ministerstev a zaměstnaneckých svazů.

V České republice je podobný přístup zatím výjimkou. Pokud přece jen dojde k zastavení výstavby nějakého velkého nákupního centra, spíše než koncepční zvažování územních možností a potřebnosti pro daný region ze strany státní správy či samosprávy, za ním většinou najdeme výrazný odpor občanů a jejich iniciativ. Občanů, kteří v kampaních brání své parky, dětská hřiště, stromy či kulturní památky před jejich obětováním chrámům konzumu. Občané organizují protesty, vyvolávají referenda o stavbě nových nákupních center, lobbují u svých volených zástupců, připomínkují projektové dokumentace, účastní se povolovacích procesů, stejně jako čas od času vlastními těly brání stavebním pracím. Na jejich stranu se postupem doby stavějí čeští zemědělci, drobní prodejci, ekologická a spotřebitelská sdružení. Oproti tomu developeři sponzorskými dary přesvědčují obecní úřady, v rozporu s řadou zákonů kácejí stromy, zabetonovávají mokřady, bourají kulturní
památky a především – stavějí. Jestli v tomto zápase zvítězí David či Goliáš, uvidíme v budoucnu. Každopádně o výsledku není rozhodnuto. Velice záleží na tom, jak do něj promluví ti, kteří mají rozhodování o podobě života ve městech a obcích v pracovní náplni – úředníci a volení zástupci. Vlaštovka oznamující, že by se v budoucnu již nemusela města měnit podle potřeb hypermarketových developerů, možná přilétá z Brna. Rada města Brna svým nedávným rozhodnutím odmítla změnu územního plánu ve prospěch výstavby nákupních center Tesco a OBI v městské části Brno-Vinohrady. Důvodem byla skutečnost, že by výstavba hypermarketů a parkovacích míst zničila poslední velkou souvislou plochu zeleně na tomto sídlišti. Zachráněná plocha o rozloze 35 tisíc m2 má projít úpravou a sloužit pro rekreaci a sport.

Autor je koordinátor kampaně Zaostřeno na hypermarkety.

Slováci: cizinci a spoluobčané

Při rozdělení československé federace musely oba nástupnické státy stanovit, kdo je občanem nově vzniklé ČR a kdo bude mít občanství slovenské. Česká republika si jako kritérium stanovila datum 1. 1. 1969, tedy vznik České socialistické republiky, kdy došlo – de iure – i k rozdělení obyvatel komunistického Československa do obou republik, a to většinou podle místa narození. V oné době ovšem nehrálo republikové občanství vůbec žádnou roli (ani pro volby), a tak většina lidí ani nevěděla, že vůbec nějaké občanství obou socialistických republik existuje. A právě tato zcela netušená právní skutečnost začala v roce 1993 hrát náhle stěžejní part. Zhruba půl milionu obyvatel českého území, z nichž mnozí na Slovensku ani nikdy nebyli (narodili se rodičům, kteří se narodili na Slovensku, a občanství SSR tak zdědili), se stalo přes silvestrovskou noc cizinci a mělo slovenské občanství.

Účelem takto podivně zvoleného kritéria bylo dle našeho názoru dosáhnout toho, aby alespoň někteří lidé pocházející ze Slovenska odešli pryč. V letech 1990 až 1992 živilo xenofobii společenské i politické klima a názory na masovou migraci desítek tisíc slovenských Romů do České republiky. Český zákon o státním občanství, který Česká národní rada přijala na konci prosince 1992, byl nasáklý touto atmosférou, a stanovil tedy velmi přísné podmínky pro ty „Slováky“, kteří si chtěli zvolit občanství české. Kdo si chtěl „zvolit“ občanství ČR, musel být bezúhonný (akceptovatelné byly jen neúmyslné trestní činy), musel se před volbou vyvázat z občanství slovenského (např. poplatek za vyvázání činil 3500 Sk na osobu) a musel předložit občanský průkaz, rodný list a doklad o stavu. Trestané osoby byly tedy vyloučeny a ani mnozí ostatní, zejména lidé chudší, negramotní či bez přístřeší, nemohli být v praxi schopni překonat byrokratické bariéry.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že slovenský zákon přijal podstatně vstřícnější úpravu. K získání slovenského občanství stačil jen občanský průkaz a rodný list a občanství se získalo na počkání na příslušném matičním úřadě. Řada Čechů se ale bála zvolit si občanství Slovenska a ponechali si české pro případ, že by Češi byli opět „hnáni“ do Prahy, jako se tomu stalo po mnichovské dohodě.

Sociální důsledky české politiky vůči slovenským občanům byly drastické a přispěly zřejmě nemalou měrou k řadě dnešních problémů. Po 30. 6. 1994, kdy uplynula lhůta k volbě občanství, začala pro občany SR žijící v ČR skutečná sociálně-politická tragédie. Od tohoto data s nimi začalo být jednáno jako s cizinci, navíc s cizinci, kteří zde v mnoha případech neměli povolený žádný pobyt, takže legálnost jejich fyzické přítomnosti zajišťovala jen smlouva o bezvízovém styku. Vyřízení trvalého pobytu na cizinecké policii bylo rovněž obtížné, bylo třeba prokázat dostatek peněz, být bezúhonný a překročit řadu byrokratických bariér. Kruh se tedy uzavřel. Úřady práce i dávková oddělení příslušných úřadů přestaly vyplácet sociální dávky jak pro tyto „Slováky“, tak i pro ty české občany, kteří s nimi žili ve společné domácnosti (jedná se o institut tzv. společně posuzovaných osob pro účely některých sociálních dávek). Poté, co
přestaly platit federální doklady bez vyznačení státního občanství, se situace těchto lidí ještě více zhoršila a zasahovala do všech oblastí jejich života: nemohli legálně pracovat, pobírat dávky, důchody, nemohli se ženit, vdávat či uznávat otcovství ke svým vlastním dětem. Doklady by si museli vyřizovat na Slovensku, kde třeba nikdy předtím nebyli a kde neměli ani trvalý pobyt. České úřady jim s tím nijak nepomáhaly, některé obce doufaly, že Romové odjedou na Slovensko, jiné jim přímo koupily jízdenky, jako například rodině Červeňákových z Ústí nad Labem. Jiným mohli úředníci jen poradit, aby se rozvedli či odstěhovali ze společné domácnosti jen kvůli tomu, aby alespoň děti, které měly české občanství anebo legalizovaný pobyt, mohly pobírat přídavky. Zadlužovali se, z důvodu úplné insolventnosti nebyli schopni platit svou zdravotní péči, nájemné a služby spojené s bydlením. Byli „vyloučeni“ z druhé vlny kuponové privatizace. A pochopitelně se nemohli účastnit
komunálních ani parlamentních voleb. Toto postavení je přímo hnalo do sociální patologie (kriminalita, drogy, prostituce). Postižené rodiny, zejména romské, dnes tvoří zřejmě podstatnou část všech sociálně vyloučených komunit v ČR.

Zásluhou sílícího tlaku ze zahraničí a nestátních neziskových organizací z ČR byl český zákon o občanství novelizován nejprve v roce 1995 a na přímý tlak amerického Helsinského výboru (je orgánem amerického kongresu) pak byla v roce uzákoněna skutečná volba státního občanství pro všechny. Všichni občané bývalé ČSFR, kteří žili na českém území, tedy mohou získat české občanství prohlášením. Poradna pro občanství nicméně stále ještě nalézá další a další klienty, kteří pořád české občanství nemají, ačkoli se na Slovensku v nejlepším případě jen narodili. Jedná se například o osoby bez přístřeší, vězně, osoby v ústavech a děti těchto lidí. Počet bývalých československých občanů, kteří každoročně získají české občanství, je stále mnohem vyšší než počet udělených občanství všem ostatním cizincům.

Odstraňování chudoby, ke které přispěla tato zprvu xenofobní politika České republiky, si vyžádá obrovské náklady a potrvá dlouhou dobu. Koncepce této politiky realizované zákonem o občanství je zdárným dokladem toho, že migrační politika musí brát v potaz sociální dopady; pokud tak nečiní, je nejenom nelidská, nýbrž i nesmírně drahá.

Autoři pracují v Poradně pro občanství/Občanská a lidská práva. Zpracování článku bylo finančně podpořeno Evropskou komisí.

Slovenčina v českom éteri

Slovenčina v českom éteri našťastie nie je cudzia. Vďaka za to patrí najmä desiatkam slovenských spevákov a kapiel, ktoré sú doma hádam na všetkých rozhlasových staniciach v ČR bez ohľadu na to, kto ich vlastní. Radi po nich siahnu nielen súkromné rádiá, ale aj programy verejnoprávneho Českého rozhlasu. Miroslav Žbirka, Elán, Peter Nagy, No Name, Richard Müller … to sú niektoré z najfrekventovanejších hlasov, ktoré nám hudú a nôtia bez rozdielu dennej či nočnej hodiny. V tomto prípade možno naozaj povedať, že zánik federácie na rozhlasových vlnách hudobný fanúšik nijako nepocítil Ak však odhliadneme od hudby a skúsime pátrať po osude hovoreného slovenského slova, situácia už nie je taká ružová.

Pokus o samostatnú a plnohodnotnú rozhlasovú stanicu pre Slovákov v ČR, ako sa o ňu chcel kedysi pokúsiť primitívne spolitizovaný Twist, je dnes v úplných troskách – a pre výpočet „slovenských“ relácií verejnoprávneho rozhlasu nám vystačia dva prsty jednej ruky. Podobne hojná je aj ich celková minutáž – približne 65–70 minút týždenne. Tento výsledok dostaneme, ak zrátame jedno päťdesiatminútové a jedno pätnásťminútové zvukové pásmo, ktoré vysiela Radiožurnál, resp. regionálne stanice. To je celá programová ponuka pre približne 350 000 osôb slovenskej národnosti, ktoré dnes odhadom žijú v Českej republike. O niečo viac ako hodina vysielania iste nie je veľa, ale ak by niekto chcel situáciu porovnať napr. s Českou televíziou, musel by chtiac-nechtiac povedať pánbohzaplať i za to, tá totiž slovenské menšinové vysielanie pod najrôznejšími pláštikmi vytrvalo ignoruje.

Naopak Český rozhlas myslí na slovenských poslucháčov už od roku 1993, teda hneď od okamžiku vzniku ČR.

Druhou vecou už je, či dĺžka a zameranie spomínaného slovenského vysielania sú úmerné potrebe i početnému zameraniu potenciálnej poslucháčskej obce, pričom v tomto prípade si dovoľujem abstrahovať od českého poslucháča. Verím však, že ani on rádio nevypne, ak náhodou začuje slovenčinu.

„Stretnutie je vysielanie Českého rozhlasu o Slovákoch a pre Slovákoch v Česku, ale samozrejme aj pre všetkých tých, čo nechcú stratiť kontakt so Slovenskom a slovenčinou.“ Takto uvedenú reláciu charakterizujú sami jej tvorcovia. Raz týždenne – každý utorok večer po 20. hodine – ju vysielajú na stanici Radiožurnál s dĺžkou päťdesiat minút. Skupinka autorov pripravuje tento magazín vonkoncom profesionálne, ale to ešte neznamená, že v jeho profilácii niet čo zlepšovať. Kým totiž v zahraničí sa za menšinové vysielanie považujú predovšetkým programy typu „my pre nás “ – teda v ktorom ide o reflexiu života menšiny jej vlastnými očami – v českých podmienkach máme do činenia s klasickou reláciou, ktorú pre menšinu vysiela akýsi neutrálny subjekt („oni pre nás“ – quasi štát v zastúpení verejnoprávnej inštitúcie). Dôsledok je zrejmý – prílišné zameriavanie sa na „veľkú politiku“ a len (relatívne) okrajový záujem
o vnútorné otázky života Slovákov v ČR. Pomerne značnú časť vysielania zaberajú aj informácie o dianí na Slovensku, takže z cenných vysielacích minút určených pre menšinu ešte odkrajuje informačná ponuka, ktorú kedysi pokrývali rozhlasové programy typu „Hovorí Bratislava“. Inými slovami, o pokrytie tejto informačnej medzery či hladu po tom, čo sa deje v starej vlasti, by sa malo starať skôr zahraničné vysielanie Slovenského rozhlasu či Slovenská republika ako taká. A ďalej, existujúce vysielanie je ponímané ako štúdiové, len s malým podielom priamych reportážnych čŕt z miesta udalosti a o tom, že by v ňom mohla kedy-tedy zaznieť i ľudová pieseň už ani nehovoriac.

Popísaný stav súvisí bezpochyby i s celkovým riešením dotačnej politiky českého štátu voči národnostiam, ktorá je mimoriadne rozdrobená. Výsledkom je napríklad existencia až troch (!) mesačníkov v slovenčine, ktoré dotuje ministerstvo kultúry. Za normálnych okolností by postačil jeden – a časť peňazí by mohla smerovať povedzme na prípravu ďalších rozhlasových relácií. Napríklad v Nemecku alebo v Maďarsku je prax iná, štát vytvára jeden celkový finančný fond pre tú-ktorú národnosť, pričom o využití nazbieraných financií rozhodujú samotní predstavitelia menšiny spolu so zástupcami zainteresovaných ministerstiev v akýchsi kuratóriách. Tam si teda menšiny samy rozhodnú (alebo radšej: dvakrát rozmyslia?), či chcú mať radšej tri tlačové periodiká alebo či radšej existujúce finančné prostriedky po uvážení rozdelia na jeden časopis, na jednu rozhlasovú stanicu a povedzme na vlastné divadlo. Ale kým k tomu dôjde, možno by pomohla aspoň ochota
Radiožurnálu znovu uvážiť dĺžku vysielania pre Slovákov a netrvať na niečom, čo je naozaj len tým najminimálnejším riešením.

Autor je publicista.

Stát a slovenská menšina

Právě před čtyřmi měsíci vešla pro Českou republiku konečně v platnost Evropská charta regionálních či menšinových jazyků z dílny Rady Evropy, kterou dosud ratifikovalo 22 států. Česká republika ji přitom podepsala již roku 2000. Milan Pospíšil ze sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny zpoždění vysvětluje: „Od chvíle podepsání se muselo vytvořit několik zásadních zákonů, například správní řád a školský zákon, abychom závazky Charty vůbec mohli přijmout.“ Zmiňovaná Rada se přitom jako prostředník mezi menšinami a vládou na těchto zákonech významně podílela.

Slovenština je spolu s polštinou menšinovým jazykem, který se náš stát rozhodl nejvíce opatrovat a poskytovat těm, kteří tyto jazyky používají, různé výhody. Patří mezi ně například již existující právo podávat ústní i písemné žádosti na českých úřadech i ve slovenštině, které bylo nyní posíleno další mezinárodní smlouvou.

Zvláštní menšina

Slováci se v českých zemích hojně usidlovali již po první světové válce. Značnou část slovenské menšiny v Česku ale tvoří ti Slováci, kteří podobně jako Maďaři, Romové a mnoho dalších osob ze Slovenska od padesátých let masově doosidlovali pohraničí po odsunutých Němcích. Před rozpadem federace byli oficiálně součástí státotvorného národa. Mnoho z nich se však již tehdy cítilo být spíše menšinou, prostě někým, kdo je odjinud. Úředně se ovšem příslušníky menšiny stali až po vzniku samostatné České republiky, když získali české občanství. Pozici členů slovenské menšiny oficiálně ukotvila bilaterální smlouva obou nástupnických republik někdejšího Československa (1993) a následně desítky mezistátních dohod. Podle Mariána Slobody, který patří k druhé generaci pražských Slováků, ale mnoha lidem způsobila náhle přidělená role příslušníka národnostní menšiny a potřeba změny občanství silný psychologický blok a vzdávat se slovenského kvůli českému po rozpadu
federace se jim moc nechtělo.

Slováci mají v Česku zvláštní postavení, někdy jsou považováni za „našince“ (někdejší státotvorný národ), jindy za členy národnostní menšiny anebo je s nimi nakládáno jako s imigranty. Migrace ze Slovenska přitom stále posiluje. Dnes u nás žije přes 58 000 slovenských občanů, což je druhá největší skupina cizinců v zemi. Mnoho z nich, podobně jako v minulých letech, časem získá občanství české a rozšíří řady příslušníků slovenské menšiny. Budou se pak na ně vztahovat výhody, jež se na jiné migranty, kteří získají české občanství, ale nemají zde ještě „svou“ národnostní menšinu (např. Vietnamce), nevztahují.

Českých občanů, kteří se při sčítání lidu přihlásili ke slovenské národnosti, je téměř 200 tisíc. Avšak podle tzv. menšinového zákona musí příslušník národnostní menšiny kromě splnění podmínek českého občanství a jiné než české národnosti také „projevovat přání být považován za příslušníka národnostní menšiny spolu s dalšími, kteří se hlásí ke stejné národnosti“. Mnoho imigrantů, kteří chtějí dobrovolně co nejrychleji splynout s přijímající společností, a týká se to i dříve zde usazených Slováků, však toto přání příliš neprojevuje.

Národnostní menšina se podle definice zákona skládá z těch lidí, kteří mimo jiné mají vůli „být za národnostní menšinu považováni za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj vlastní svébytnosti, jazyka a kultury“. Můžeme však pozorovat, že vůle zachovat a rozvíjet slovenský jazyk v současné době příliš intenzivní není. Samozřejmě pokud za ně nebudeme považovat skutečnost, že množství slovenských občanů, kteří pracují v České republice, běžně hovoří slovensky. Pro zachování jazyka je kromě výchovy v rodině důležité zvláště školní vzdělávání. Jediná základní škola se slovenským vyučovacím jazykem (do níž v minulosti chodilo více než tisíc žáků) byla ale přitom na přelomu století v Karviné pro nedostatek zájmu rodičů zrušena.

Poměrně nevelký je i zájem o kulturní, společenské a publikační aktivity řady slovenských národnostních spolků. A to přesto, že bývají na vysoké úrovni. Slovenská menšina je totiž nekoncentrovaně rozsídlená po celé zemi a ani její sociální struktura – často její příslušníci zastávají dělnické či dříve armádní profese – příliš nepřispívá ke kvalitním kulturním aktivitám. „Národní uvědomění“ českých Slováků, nebo spíše potřeba nějak ho projevovat, také není nejsilnější. Výjimkou může být pražské prostředí, z velké části tvořené rodinami bývalých federálních úředníků. Jak říká Marián Sloboda, „v Praze se není možné úplně snadno dostat ke kvalitním slovenským novinám a časopisům na papíře. Rád pak sáhnu po produkci slovenských menšinových organizací. Tyhle časopisy mi díky své dostupnosti moc pomohly v udržení mé slovenštiny.“ Svou potřebu vrátit se ke slovenštině, kterou mluvili doma, a objevit celou slovenskou identitu Marián pocítil až
s vědomím jinakosti. Nešlo přitom o žádné dramatické konflikty s českou společností. Stačilo například, když zjistil, že na rozdíl od ostatních spolužáků umí bezchybně přečíst slovenský text v čítance. Uvědomoval si to nejen on, ale i třída a paní učitelka.

Na slovenskou národnostní menšinu se vztahují stejná práva jako na zbylých jedenáct menšin, které český stát uznává. Kromě ochrany jazyka a zvláštních finančních podpor (grantové programy ministerstev a orgánů samosprávy) se mohou také účastnit rozhodování ve věcech, které se národnostních menšin týkají (například skrze zmiňovanou Radu a Výbory pro národnostní menšiny při zastupitelstvech krajů, měst a obcí).

Rovnost a kulturní znevýhodnění

Tato práva jsou výsledkem dlouhého vývoje, který se táhne od pozůstatku poradního orgánu vlády Rady pro národnosti z minulého režimu (obnovené 1991 a pak po rozpadu federace), přes přijetí ústavní Listiny základních práv a svobod (1991) a provizorního Konceptu přístupu vlády k otázkám národnostních menšin v ČR (1994), Rámcovou úmluvu o ochraně národnostních menšin (1998) až po menšinový zákon (2001) a nařízení vlády stanovující dotační podporu menšinám (2002).

Zvláště menšinový zákon, který ustanovil současnou Radu vlády pro národnostní menšiny, zpřehlednil a upravil příslušné zákony pro národnostní menšiny a tyto menšiny definoval, vyvolal před svým přijetím značný odpor. Mnoha kritikům z řad nezávislých odborníků (David Šejch) i vládních úředníků (H. Frištenská a A. Sulitka) se nelíbilo zejména zakotvení zvláštního přístupu k nějak vymezené části obyvatel, což podle nich bylo v rozporu s demokratickým principem rovných příležitostí. Konečná verze zákona však většinu polemických hlasů uspokojila. Přijetí principu úplné rovnosti by navíc vyžadovalo, aby se všichni obyvatelé cítili stejně zakořeněni v českém národě. Protože tomu tak není, snaží se stát vyrovnat újmu svým kulturně znevýhodněným občanům a tím podpořit rovné příležitosti při naplňování jejich občanských práv. Mentální i jazyková blízkost českého prostředí, stejně jako geografická blízkost Slovenska nastoluje ovšem otázky, zda se
tito občané nějak znevýhodněni cítí a zda vůbec o nějakou státní péči stojí.

Pro Mariána a podobně smýšlející část slovenské menšiny je dnes důležité neztratit se svou starou vlastí kontakt a nezapomenout na své kořeny. Takto uvědomělé Slováky by český stát neměl ani v budoucnu opomíjet a měl by jejich touhy rozumnou měrou podporovat. Jako jeden z nástupnických států Československa k tomu má morální odpovědnost.

Autor je doktorand Institutu mezinárodních studií FSV UK a spolupracuje se sekretariátem Rady vlády pro národnostní menšiny. Článek ovšem nepředstavuje oficiální stanovisko sekretariátu Rady vlády pro národnostní menšiny.

Úspěšná vláda na neúspěšném summitu?

Summit Evropské unie v Bruselu se zkomplikoval, přestože si všichni přáli jeho úspěch. Německá kancléřka Merkelová stála o happy end proto, že je summit určitou vizitkou jejího předsednictví EU, nový francouzský prezident Sarkozy se zase chtěl na evropské scéně uvést jako bílý rytíř a zachránce summitu a do třetice odcházející Tony Blair netoužil odejít z Downing Street coby „trouble maker“, přestože valná většina Britů by mu stejně asi tuto roli schválila. I česká vláda, která se jinak konstruktivními postoji vůči EU moc nevyznačuje, volila mírnější kurs. Skutečnými potížisty se ale stali (opět) Poláci.

Bratři Kaczyńští platí v Evropě za extremisty, kolem kterých všichni ostatní chodí po špičkách. Premiér Jaroslaw ve čtvrtek 21. června 2007všechny účastníky i pozorovatele summitu šokoval svým prohlášením, že kdyby nebylo druhé světové války, mělo by Polsko o 18 milionů lidí více než dnes a nemuselo by protestovat proti současnému návrhu systému hlasování (55 % států a 65 % populace), který favorizuje velké státy. Poláci, kteří už dříve navrhli „kompromis“ (hlasy na základě odmocniny počtu obyvatel), přijeli na summit s týmem matematiků, kteří budou pilně přepočítávat všechny varianty. Dali tím jednoznačně najevo, že pokud se jim neustoupí, oni také neustoupí.

Polská dvojčata jsou nepochybně v mnoha ohledech kontroverzní, hlavně co se týče jejich domácí politiky. Ve vztahu k nové evropské smlouvě ale hájí legitimní zájem Polska, který by stejně tvrdě (možná ale bez těch politicky nekorektních protiněmeckých narážek) hájil i bývalý socialistický premiér Miller či jakákoli jiná polská vláda. Jejich požadavek, byť dosti nekompromisní, totiž plně odpovídá polským zájmům. Takovou charakteristiku ovšem například požadavky vlády české snesou jen stěží.

V době konání summitu premiér Topolánek vítězoslavně oznámil, že byly všechny české požadavky splněny. S ovacemi však počkejme a podívejme se zblízka na to, co vlastně česká vláda prosadila. Češi na summitu chtěli, aby se zrušila ústavní symbolika a aby byl principiálně umožněn návrat kompetencí státům EU. Další dimenze české pozice spočívala v podpoře Polska, i když se vládní politici nějak nemohli shodnout, jestli se bude za Polsko umírat, nebo ne. Nakonec zvítězil pragmatický přístup – podpora Polákům ano, ale umírat za ně nebudeme. Naše požadavky byly koneckonců naplněny. Jsou to ale požadavky, které spíše vyvolávají úsměv na rtech.

Zrušení ústavní symboliky (název ústava, hymna, vlajka, ministr zahraničí apod.) si přáli skoro všichni vrcholní politici EU, k velkému zklamání otce evropské ústavy Valéryho Giscarda d’Estaing. I jinak federalisticky naladěné Německo na to kývlo, vidouc, že mají národní politici strach, aby díky těmto symbolům náhodou nevznikla nějaká nová evropská identita. Mohlo by se tak totiž podle nich stát, že by už nebyli tak legitimní a suverénní. Pro Česko jako malou a otevřenou zemi by ale ve skutečnosti bylo spíše výhodné, aby Evropská unie dostala symboly, které ji učiní viditelnější a čitelnější jak vůči svým občanům, tak vůči světu. Česká republika se tak z ideových, nikoli pragmatických důvodů připojila k zemím, které chtějí Evropské unie využívat jako trampolíny k větší váze a síle, ale rozhodně neplánují být touto Unií jakkoliv oslabeny, byť jen v symbolické rovině.

Další český požadavek byl daleko originálnější a pro evropské partnery asi dosti úsměvný. Česko chtělo, aby bylo umožněno „znárodnění“ některých kompetencí EU. Zájem tohoto druhu by měla mít spíš Velká Británie (a především pak její konzervativní strana). Ale proč by měl Londýn takový nicneříkající „psychologický“ požadavek vytahovat, když to za něj udělá hloupá Praha? Češi si vymohli deklaraci, že přesun kompetencí směrem ke členským zemím je v zásadě možný při jednomyslné změně smluv, což tedy neznamená de facto žádnou změnu oproti dnešku ani oproti plánované úpravě evropské ústavy (při každé změně smluv je přece možné měnit kompetence, pokud se na tom všichni shodnou). Proto také neměl nikdo s tímto českým návrhem problém. A česká vláda může nyní tvrdit, že zachránila českou suverenitu. Dlužno přitom ale dodat, že Česká republika není jedinou zemí, která trvá na změnách majících pouze symbolický význam. Francie například požaduje, aby byla ze smlouvy vyškrtnuta
pasáž říkající, že Unie je založena na principech volné konkurence.

A co podpora Polákům? Nesdílí s nimi Česká republika stejný zájem na změně hlasovacího systému, který je výhodný hlavně pro Německo? Možná ano, čeští představitelé se ale shodli, že se za tyto požadavky nějak mimořádně zasazovat nebudou. Vyslovená podpora Polsku se zdá být založena spíše na určité formě ideologické solidarity než na racionálním kalkulu. Pro Česko je totiž z dlouhodobého hlediska výhodnější, aby zůstala kvalifikovaná většina, tak jak figurovala v ústavě. Je totiž především v českém zájmu, aby byla legislativa EU přijímána co nejsnadněji a aby právě země jako Polsko legislativní proces neblokovaly kvůli svým partikulárním zájmům. Navíc Česko by ani při přijetí polského návrhu nemělo nikdy dostatečnou váhu, aby mohlo něco samo blokovat. V rámci legislativního procesu je nejlepší strategií pro naši zemi být konstruktivní, soustředit se na aktivní vyjednávání a nespoléhat příliš na váhu hlasů. Ale to česká vláda se svým ideologickým
přístupem nemůže nikdy připustit. Dnes totiž spíše než skutečné české zájmy v EU vláda hájí ideologii ODS. A pak že jsou Češi vyhlášenými pragmatiky!

Autor je poradce Jany Hybáškové, poslankyně Evropského parlamentu.

Virtuální atomový hřib

Z česko-slovenské trafiky

Čtenář glosy březnového čísla Slovenských dotyků se dozvídá, že české děti už nerozumějí slovům jako gombík, rúž, lopta, ale ani nejzákladnější otázce „Ako sa voláš?“. Záhy je ale uklidňován přísliby vládních programů, díky nimž není nic ztraceno. V jiném listu si ovšem přečte, že slovenštinu nezvládají ani někteří čeští úředníci. Kdo by chtěl dál pátrat po jazykových vztazích Čechů a Slováků, jistě nemine časopisy Korene a Listy Slovákov a Čechov, ktorí chcú o sebe vedieť (dále jen Listy). Nejde o žádné lingvistické plátky. Tři jmenovaná periodika jsou určená zdejší slovenské komunitě a dostává se jim finanční podpory od vlády České republiky. Kromě toho jsou si charakterově blízká i posláním: mají udržovat jazykovou, historickou a osobní kontinuitu obou zemí. Nakolik se jim to daří?

Nákladem nejmohutnější ze zmíněných listů jsou Slovenské dotyky (8000 výtisků). Z obálky letošního třetího čísla měsíčníku vyhlíží česká herecká superstar Jan Kraus. Slovy zástupce šéfredaktora Vladimíra Skalského list klade důraz na sledování všech aspektů česko-slovenských vztahů a představování osobností obou zemí. Rozhovor s českým hercem, který moderuje show „Bez obáv, prosím“ na televizi JOJ, je hlavním tahákem čísla a může navodit dojem oddechové četby společenských magazínů. Obsahem to není časopis zaměřený na úzkou skupinu recipientů, ale snaží se uspokojit každého. Odborné články (o budoucnosti Visegrádské skupiny, rozhovor s ředitelem Provident Financial na Slovensku, úvaha o problému vzdělání u romských dětí ze slovenských osad) kontrastují s relaxační četbou (portrét tanečnice flamenka Jany Halukové, článek o knihách Blanky Kovaříkové). Obecně ale platí, což je charakteristické pro všechny recenzované listy, že jazyk je
navzdory danému žánru poměrně dobře srozumitelný i českým čtenářům. Pouze v Listech a v Korenech jsou však také články v českém jazyce.

Pochopitelně ne všechny texty v časopisech se stejnou měrou týkají jak Slovenska, tak České republiky. Politické zprávy informují v podstatě jen o událostech v krajině pod Tatrami a České republice se prakticky vyhýbají. Národní uvědomění a identitu mají posílit historické a místopisné články, často s regionální tematikou, jež je české skutečnosti hodně vzdálená. Nejvíce takových příspěvků najdeme v listu Korene (text o slovenské komunitě v USA, Keď nad Liptovom panovali Kelti, rubrika Slovenský pútnik…). Periodikum s přízviskem „prvý slovenský časopis v ČR“ se kromě reportážní stránky (cesta po samotách Bílých Karpat) a několika rubrik (krimipoviedka, recepty osobností) nejvíc odlišuje přílohou pro děti, příšerným grafickým zpracováním, přetlakem textu a papírem, připomínajícím radniční noviny. Naopak poměrně slušně vyvedenou grafiku mají Listy, jež přinášejí rozsáhlejší historické, politické
a kulturní příspěvky. Ne všechny mají ale obstojnou úroveň. V rozhovoru s ředitelkou Slovenského rozhlasu převažují obecné floskule a banality typu „veřejný rozhlas má jiné poslání než komerční rádia“. Vyvažují to ale další, spíše kvalitní texty (vyrovnání katolické církve na Slovensku s minulostí, recenze knihy Sudetské osudy). Spodní pětinu stránek vyčlenili autoři Listů pro servisní informace. Servis, ať už kulturní či společenský, obsahují v méně či více přitažlivé podobě všechny tři tiskoviny.

Vedle těchto magazínů se slovenské kultuře v České republice věnují ještě ilustrovaný dvouměsíčník Černá labuť (divadlo, výtvarné umění, literatura) a literární revue Zrkadlenie-Zrcadlení, vydávané ve spolupráci se Slovensko-českým klubem a PEN kluby obou zemí. Vedení Literárného informačného centra v Bratislavě jej označilo za „(paradoxne) obsahovo najpestrejší a výtvarne najpútavejší slovenský literárny časopis vôbec“. Paradoxní jistě proto, že vychází mimo Slovenskou republiku.

Autor je spolupracovník redakce.

Zase se stav, Georgi

Pražská návštěva amerického prezidenta George Walkera Bushe byla pro českou politiku mimořádně důležitá. Nikoli však proto, že se Česko na jeden jediný den dostalo na titulní strany všech světových internetových serverů (CNN v pozdějších verzích existenci Prahy a prezidenta Klause zamlčela) a novin a mohlo tak žít v opojném přesvědčení, že je na tuto krátkou chvíli centrem světa. Ve skutečnosti to bylo trochu jinak. Centrum světové politiky – hlava jediného impéria současnosti – se na pár hodin přesunulo na českou periférii a díky tomu bylo najednou mnohem lépe vidět, jaká tato periférie a její politici jsou. Skrze Bushe, kterého neopouští jeho tradiční sebevědomí, zase lépe víme, kdo jsme a kam kráčíme.

Začalo to už dva dny před příjezdem, kdy Mladá fronta Dnes otiskla rozhovor s americkým prezidentem, který na titulní straně doprovodila fotografií redaktora Teodora „Teda“ Marjanoviče, vybraného s několika dalšími novináři z východní Evropy, jak si s nejsilnějším lídrem světa podává ruku. „Vidíte, byli jsme tam, mluvil s námi,“ říkala fotografie, která pozoruhodně a zcela výjimečně neobracela pozornost k Bushovi jako k přijíždějící politické globální hvězdě, nýbrž ji otáčela na novináře jako zprostředkovatele a svědka prezidentovy existence. Silná zář nejmocnějšího politika planety osvítila samo médium, personifikované v Tedově podobě, aby tak pomohla k vyzvednutí jeho důležitosti a historického významu. Skutečnou hvězdou okamžiku se stalo (a stále častěji se stává!) médium, nikoli političtí aktéři. Díky nám, díky Tedovi, vysvětluje fotografie na titulu MfD, vznikla tato velká událost a Česko se osobně dotklo George
Bushe a vy, čtenáři, můžete být s námi, s Tedíkem, u toho! Můžete se jako my nechat nasvítit a potom se ohřát v mediální a dějinné auře amerického prezidenta.

Mediální šílení překročilo všechny rozumné meze. Snaha o maximální zveličení události – a tedy i nás samotných – vedla k předimenzování programu. Obrovská lupa, kterou tím média na sebe namířila, neplánovaně odhalila notně vyprázdněný obsah, nad nímž vítězila megalomanská forma. Analýzy, které měly jen máloco analyzovat, neboť prezidentova jednání byla víceméně formální, se ztrácely v závalu uměle vyrobených a dramatizovaných informací. Opravdu by se diváci neobešli bez úvah bezpečnostních odborníků, kteří šířili oblíbené vyprávění o prezidentových dvojnících, tajných plánech přesunů, nejistotě, zda prezident je nebo není v autě nebo v hotelu, ačkoli všem, kdo jeli v pondělí večer tramvají po Těšnově, bylo jasné, že prezident George bydlí v Hiltonu?

Média se nehřála v prezidentově auře sama. Osvěcovat se nechával kdekdo, například šéf hradního protokolu Jindřich Forejt se od Bushe skoro neodlepil a může se pochlubit pravděpodobně největší sbírkou fotografií se současným americkým prezidentem ze všech žijících Čechů (prezident Klaus s fotkami z Petrohradu a jiných summitů je těsně za ním). Neodolali ani politici. Nejen ministryně obrany Vlasta Parkanová, která uhrančivé ozáření Bushovou velikostí předem promítla i do nepovedené taškařice s parafrází písně o Gagarinovi, jako by George Bush mohl vědět, že se taková píseň u nás zpívala, jako by si musel pamatovat, že jakýsi Jurij Gagarin byl první kosmonaut na světě. K upřímně šťastné ministryni Parkanové se přidal i premiér Mirek Topolánek, který kvůli velikosti okamžiku narušil všechny nepsané zvyklosti a při jednání prezidentů asistoval jako rovnocenný konzultant, ne-li chtěný lídr diskuse. Na Topolánkovi byla
pozitivní motivace ozáření vidět snad ze všech nejvíc. Rozsvícená premiérova líc hovořila přímo a jasně, jakož i jeho státnická slova na tiskové konferenci, kde se přede všemi pochlubil, že za Georgem Bushem, na rozdíl od prezidenta Klause, pojede do Bílého domu na oficiální státní návštěvu, heč! Smutné je, že stejným způsobem a s podobnou dětskou radostí premiér využívá i další známé tváře, ať už jsou to hokejoví reprezentanti, Ivan Lendl nebo Martina Navrátilová, jako by pro něj byla politika především možností, jak si splnit dávné klukovské sny, v nichž tolik toužil po setkání s lidmi, kteří byli velcí mnohem dřív, než politici a veřejnost začali tušit, že Mirek Topolánek existuje a že má našlápnuto na premiérskou funkci.

Je to pořád stejné, jak za časů Gogolova Revizora. Přesune-li se centrum na chvíli na periferii, dostane se okraj z přemíry radosti z náhlého štěstí do podivné křeče, v níž se projeví kdejaký drobný komplex méněcennosti a neukojená touha po vlastní velikosti, zkrátka nekonečná touha po přetvoření periferie v centrum. Ještě nikdy po roce 1989 se tyto proudy v české společnosti neprojevily tak silně a v tak pestrých variacích, jako během návštěvy George W. Bushe v Praze. Přestože se během oněch dvaceti hodin z dějinného hlediska nic převratného nestalo, můžeme dlouho vzpomínat a děkovat americkému prezidentovi, že se stavil. Byla to vzácná příležitost, jak se dostat k sobě. Díky, pane prezidente!

Autor je vedoucím kulturní rubriky v Hospodářských novinách.

došlo

Otevřený dopis rektorovi Západočeské univerzity v Plzni

V Praze 18. června 2007

Vážený pane rektore,

Sociologický časopis otiskl ve svém prvním letošním čísle průkazné obvinění z plagiátorství, kterého se dopustil prorektor Západočeské univerzity prof. RNDr. Ivo T. Budil, Ph.D., DSc., tím, že bez uvedení odkazu přímo opsal či pouze s drobnými úpravami převzal pasáže z textu jiných autorů. Později bylo zveřejněno podložené podezření, že tento postup práce použil prof. Budil i ve svém habilitačním díle Za obzor Západu. Proměny antropologického myšlení od Isidora ze Sevilly po Franze Boase.

Podezření se objevují i v případě dalších knih (Od prvotního jazyka k rase. Utváření novověké západní identity v kontextu orientální renesance; Mýtus, jazyk a kulturní antropologie).

Tato obvinění vznesená proti prof. Budilovi považujeme za mimořádně závažná.

Problém plagiátorství podkopává instituci vědy minimálně v následujících třech ohledech. Za prvé je plagiátorství intelektuální krádeží, a tedy poškozením konkrétních kolegů. Za druhé ohrožuje klíčový princip, na kterém funguje produkce znalostí v rámci vědecké obce, jímž je základní důvěra vědců k postupům a textům kolegů i sobě samým navzájem. Za třetí pak plagiátorství kompromituje vykazatelnost vědy ve vztahu k veřejnosti.

Obvinění vznesená proti prof. Budilovi nevnímáme proto výlučně jako interní záležitost ZČU, ale jako širší problém dotýkající se praxe a etických standardů společenských věd a české vědy obecně.

V souvislosti s dosavadním vývojem případu od publikování prvního obvinění v Sociologickém časopise bychom chtěli vyslovit podporu počínání docenta matematiky na Fakultě aplikovaných věd ZČU doc. RNDr. Tomáše Kaisera, Dr., který se v situaci prvotní nečnnosti sociálně-vědní komunity a akademických institucí začal v celé věci angažovat a inicioval zpracování dvou nezávislých posouzení na části habilitační práce prof. Budila.

My, níže podepsaní sociální vědci a vědkyně, které prof. Budil svým postavením na ZČU, členstvím v odborných společnostech, pracovních skupinách, vědeckých a oborových radách a akademickými a vědeckými tituly zastupuje v české akademické obci i před širší veřejností, Vás chceme povzbudit k úplnému a co možná rychlému a transparentnímu prošetření všech vzniklých podezření. Chceme Vás ujistit, že v takovémto řešení máte naši plnou podporu.

Způsoby, jakými ZČU a akademická komunita v této věci jednají a nadále budou jednat, se stávají precedentem pro přístup k plagiátorství. Vaše jednání může významně přispět k vyjasnění legitimních vědeckých postupů v oblasti společenských věd v České republice. Podle informací z tisku se ZČU chystá ustavit etickou komisi, jež má tato obvinění prošetřit. Vzhledem k závažnosti celé věci Vás žádáme, abyste nás informoval o přesném zadání práce komise, jejím složení a časovém plánu postupu, stejně jako o dalších eventuálních krocích, které v této věci podnikáte. Zároveň se domníváme, že by ZČU měla o svém postupu průběžně informovat i širší veřejnost. Věříme, že důslednost a průhlednost veškerých kroků, které v souvislosti s obviněním na adresu prof. Budila podniknete, přispěje nejen k uchování dobrého jména Západočeské univerzity, ale i celé české vědy.

S přáním všeho dobrého

Mgr. Yasar Abu Ghosh (FHS UK), Jakub Grygar, Ph.D. (FSS MU, FSV UK), Mgr. Tereza Stöckelová (doktorandka na FSV UK) a další signatáři: Prof. PhDr. Pavel Barša, M. A., Ph.D., Katedra politologie FF UK, Praha; Mgr. Jan Balon, Ph.D., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Jan Frei, Ph.D., CTS UK a AV ČR; Martin Hájek, Ph.D., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Jan Havlíček, Ph.D., Katedra obecné antropologie FHS UK, Praha; Mgr. Ondřej Hofírek, IVRIS – FSS MU, Brno; Prof. PhDr. Josef Kandert, CSc., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Irena Kašparová, M. A., Katedra sociologie FSS MU, Brno; RNDr. Alice Kliková, Ph.D., PřF UK, Praha; Petra Klvaňová, Ph.D., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Radka Klvaňová, IVRIS – FSS MU, Brno; Doc. PhDr. Zdeněk Konopásek, Ph.D., CTS UK a AV ČR, Katedra sociologie FSS MU, Brno; Prof. PhDr. Pavel Kouba, Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha; Mgr. Petr Kouba, Ph.D., Ústav filozofie a religionistiky FF UK, Praha; Mgr. Petr
Kouřil, Katedra sociologie FSS MU, Brno; Mgr. Marcela Linková, SOÚ AV ČR, Praha; Alexander Matoušek, Ph.D., CTS UK a AV ČR; Mgr. Michal Nekorjak, IVRIS – FSS MU, Brno; Mgr. et Mgr. Zdeněk R. Nešpor, SOÚ AV ČR, FHS UK, Praha; Mgr. Jan Paleček, CTS UK a AV ČR, Praha; Prof. PhDr. Milan Petrusek, CSc., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Prof. PhDr. Miroslav Petříček, Dr., Ústav filosofie a religionistiky FF UK, Praha; PhDr. Petr Skalník, CSc, Katedra sociálních věd UPa, Pardubice; PhDr. Ing. Petr Soukup, Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Karel Spal; Mgr. Barbora Spalová, Katedra religionistiky UPa, Pardubice; PhDr. Csaba Szaló, Ph.D., Katedra sociologie FSS MU, Brno; Doc. Jadwiga Šanderová, CSc., Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Martin Škabraha, Katedra filosofie, FF UP, Olomouc; Mgr. Eva Šlesingerová, Katedra sociologie FSS MU, Brno; PhDr. Olga Šmídová, Katedra sociologie FSV UK, Praha; Mgr. Daniela Tinková, Ph.D., Ústav českých dějin FF UK, Praha; JUDr. Pavel Uhl,
Ph.D.; Michal Uhl; Doc. Ing. Jiří Večerník, CSc., SOÚ AV ČR; Mgr. Ivan Vodochodský, Katedra sociologie FSV UK, Praha

Nepotřebuji být profesionální Slovenka

Slováky žijícími v Čechách se odborně zabýváte přes třicet let, co vás na tomto tématu tak fascinuje?

Zabývám se také pobaltskými státy, takže Slováci nejsou mé jediné téma, věnuji se mu ovšem nejdéle. Sama pocházím ze Žiliny, do Prahy jsem přišla studovat v roce 1967 dějepis a ruštinu. V osmašedesátém tuto kombinaci zavřeli a musela jsem si najít náhradní obor. Zvolila jsem slovanskou etnografii, byla tomu nejblíže, a svoji diplomovou práci jsem už zaměřila na slovenskou historii a etnografii. Později jsem byla oslovována vždy, když bylo třeba něco napsat o historii Slováků. Zabývala jsem se slovenskými dráteníky, básníky, spisovateli, ale i vědci, kteří tady žili a působili. Hlavně jsem se ale soustředila na lidovou architekturu 19. století a mezietnické vlivy, začala jsem se intenzivně zabývat poválečným osidlováním Sudet, kdy sem přišla velká vlna slovenského obyvatelstva.

Byla slovenská etnografie tenkrát hodně podporované téma?

V rámci studia slovanských národů byli spíš v popředí Rusové, Ukrajinci nebo Bulhaři. Tehdejší etnografický ústav ale získal možnost k větším terénním výzkumům až v sedmdesátých letech, kdy ji zdědil po filosofické fakultě. Na fakultě se museli pohybovat v rámci klasických teorií a neustále naráželi, až jim nakonec národnostní výzkum úplně zakázali. Šlo o dobu, kdy se nesmělo operovat s pojmy, jako je například nacionalismus. Já jsem se jím sice zabývala, ale dělala jsem ho jen přes určité věci.

Myslíte přes lidovou kulturu?

Přesně tak, mohla jsem sbírat materiály a dostat se k němu přes lidovou a materiální kulturu. Podobně to bylo i s terénním výzkumem. Protože tu byl zájem, aby pokračoval, tak si ho vzal tenkrát velmi chudý ústav pro etnografii a folkloristiku. My jsme díky tomu dostali určité peníze a ti u moci si mysleli, že se budeme zabývat jen holubičkami, hadříčky, cimbálečky, rezanci a haluškami a že tam nebezpečí nehrozí. Tak jsem stála u zrodu terénního výzkumu Slováků v západočeském pohraničí.

Jaká další omezení jste musela přijmout, abyste mohla za socialismu pracovat jako oficiální badatelka?

Nemohla jsem publikovat vše. Nesměla jsem reflektovat, že Slováci z Maďarska jsou například evangelíci a mluví biblickou češtinou, kterou znali z kostelů v Maďarsku. Podobně se nehovořilo o postavení Slováků z Rumunska. V padesátých letech jich dost bylo označeno za tuláky a byli zavíraní. V případě volyňských Čechů se nesmělo mluvit o tom, že byli vyhnáni na Sibiř, že byli rozptýleni v Kazachstánu. Dělala jsem i výzkum volyňských Čechů a kolikrát mě lidé od bezpečnosti přímo z terénu odvezli a chtěli po mně, abych jim vydala nasbírané materiály. Takže já si od té doby vůbec nic nenahrávám, protože jsem se bála, že by mi to okamžitě sebrali. Zapisuji si až doma. Musela jsem psát s autocenzurou vůči komunistům i vůči sobě.

Přesto vám to stálo za to?

Měla jsem možnost popsat jejich kulturu, zvyky. Dneska už by to nešlo, ti lidé už vesměs nežijí. Snažila jsem se zachytit co nejvíce, přes lidové zvyky, kroje, slavnosti. Kdybych publikovala všechno, byli by mě zavřeli a kdo by se postaral o moje děti? Manžel žil na hraně, byl to filosof a v té době opravdu nepublikoval, ani nebyl v pozici, kdy by mohl. Ten materiál se ale nasbíral, i když obsahuje věci, které bych už dnes nenapsala. Přesto jsem mohla třeba naznačit, že Sudety šly dolů, když tam přišli Slováci, protože tu spoušť, která nastane, když zničíte region, nejde jen tak nahradit. Nebyla jsem v komunistické straně, takže jsem nemohla učit, ale mohla jsem dělat terénní výzkum a vést studenty při terénní praxi, protože o to tenkrát příliš zájem nebyl.

Do Čech přicházeli Slováci ve vlnách, můžete porovnat, jak se od sebe jednotlivé migrace odlišovaly?

První Slováci sem přišli za vzděláním, ještě než vznikla společná republika, což pokračovalo i po roce 1918. V tuto dobu se ovšem prosazovala idea československého národa, takže o slovenské migraci se v pravém slova smyslu nedalo hovořit. Přišli sem hlavně lidé z intelektuálních kruhů, a to i dost levicových. Soukromě jim říkám Evropané, mohli odejít do Paříže, do Vídně, ale vybrali si Prahu.

Další velké množství lidí přišlo do Sudet, odkud byli předtím vyhnáni Němci.

Svým charakterem se jednalo především o pracovní a sociální migraci. Přišlo 30 000 Slováků z Rumunska, 20 000 z Maďarska, 13 000 z Podkarpatské Rusi, 8000 z Polska, menší část z východního Slovenska. Tato menšina měla úplně jinou strukturu. Nebyla tak jednolitá, jako například německá nebo ukrajinská. Tenkrát se hovořilo o tom, jak je slovenská menšina početná, což de facto byla, ale každý patřil k úplně jiné velké skupině. Neasimiloval se zde velký počet Slováků. Celkový počet Slováků žijících v Čechách sice zůstával stejný, ale mnozí lidé tu byli jen dočasně, na dva roky, někdo na pět let.

Do jaké míry byl přesun do pohraničí spontánní?

Myšlenku od počátku podporoval hlavně prezident Beneš. Slováci přicházeli nejen za prací, ale dostávali zde hlavně půdu po Němcích. Existovaly výzvy pro návrat krajanů. U průmyslových podniků, které zde zůstaly po Němcích, se původně počítalo s tím, že vše bude demontováno a převezeno na Slovensko, pak se ovšem ukázalo, že to nejde, už jen kvůli tomu, že na Slovensku chyběly školené pracovní síly, takže pak převáželi Slováky sem, aby se spolu s Čechy učili průmysl zvládnout.

Jednalo se tedy o přistěhovalectví dobrovolné?

Po únoru 1948 to už bylo trochu komplikovanější. Kalkulovalo se například s velkým odchodem Maďarů ze Slovenska, těch ovšem neodešlo tolik, takže Slováci z Maďarska byli bez vlastního souhlasu převezeni do pohraničí v Čechách. Původně přijížděli na jižní Slovensko, kde měli dokonce výměry, kam se usídlí. Ovšem pak se přesouvali na Sokolovsko, Karlovarsko či Prachaticko. Prostě vlaky jim nezastavily, kde měly. Oni se s tím dost složitě vyrovnávali. Samozřejmě neuměli ani jazyk, mluvili převážně maďarsky.

Týkalo se to i Slováků z jiných zemí?

Slováky z Rumunska přivedli komunisté po osmačtyřicátém. V Rumunsku byl velký hlad, dva roky neúrody, když je sem zvali. Velmi nadšeně to přijímali hlavně proto, že tam neměli dostatek půdy. Po příchodu do pohraničí si velmi polepšili, ale zase nebyli tou pravou pracovní silou, protože sice uměli klučit pole, vypěstovat trochu ovsa, vypálit potaš, ale třeba do sklářských fabrik, které byly v pohraničí, jít nemohli. Šli do horských zemědělských družstev jako honáci dobytka a dojiči krav a postupně se usazovali do jednotných zemědělských družstev.

U migrantů z Podkarpatské Rusi to byla otázka politicky ještě složitější. Nešlo o Slováky v pravém slova smyslu. V roce 1952 byla zakázána rusínská národnost, a tak je prohlásili za Slováky. Většina Maďarů, kterých tu bylo po únoru asi 50 000 (mimo maďarské Slováky), se při prvním sčítání lidu také raději přihlásila ke slovenské národnosti, aby jim už tolik neznepříjemňovali život.

Narazila jste na poměrně svévolné nakládání s pojmem národnost, jak ho vy sama chápete?

Národnost je politikum. Lidé se k národnosti hlásí jen tehdy, když to je bezpečné, a tady to pro mnohé moc bezpečné nebylo. Například na základě údajů zjištěných při sčítání lidu můžete z obyvatelstva vydělit určitou skupinu. To se bohužel často dělo – s Němci, s Poláky, i když tam se naštěstí vlády nakonec nějakým způsobem dohodly, a s Romy.

Jakým způsobem probíhal přesun slovenských Romů?

Přicházeli trochu později, ze Slovenska ale byli spíš vyháněni. Rétorika fašistického státu v nás zůstala. Bylo to hrozné. Byli zatlačováni, rozptylováni. Romská národnost oficiálně neexistovala, ale neoficiálně se sledovala, tužkou se jim dělalo C na dokumentech. Podle toho byli zařazováni do osad a na práci.

Kolik Slováků zde žilo do federalizace Československa?

V roce 1970 se odhadovalo, že zde žije na čtyři sta tisíc Slováků. Stále mnoho fabrik fungovalo díky lidem ze Slovenska, z náborů, kteří sem přišli na půl roku, na rok. Počet Slováků se ale postupně zvyšoval asi na šest set tisíc, jak sem přicházela další slovenská vlna, tentokrát to byli úředníci, vojáci. Lidé, kteří mířili na ministerstva, do orgánů moci, prostě do oficiálních struktur. Ti pak dokázali prosadit právě jeden z prvních spolků, jediný, který byl na dlouhou dobu povolen – Klub slovenské kultury, v jehož prostorách právě jsme. Lidé z federálních orgánů chtěli nějak proniknout do společnosti, a tak si založili spolek. Další vznikly až po roce 1989.

Podobné instituce často mohly spíše sloužit k tomu, aby ohlídaly určitou skupinu, než k rozvíjení smysluplných aktivit. Jak to bylo s Klubem slovenské kultury?

Od roku 1977 fungoval Klub pod Pražským kulturním střediskem jako aktiv Národního výboru a dostával na svoji činnost velké peníze. Kromě straníků tu byli i lidé jako Radoslav Brzobohatý nebo Radovan Lukavský, kteří tu hledali určitou záštitu. Lidem sdruženým kolem filosofické fakulty a slovakistiky, kteří byli vyškrtnuti ze strany, poskytovalo členství v Klubu také určité krytí. V roce 1985 vznikl Dům slovenské kultury, pod který Klub spadal, ale pořád měl vlastní peníze a placené funkcionáře. Cílem bylo samozřejmě mít o Slovácích co největší přehled, měli jsme tu i estébáckou sekci.

Vy sama patříte k zakladatelům úplně prvního slovenského spolku po roce 1948, pokud nepočítáme Matici slovenskou. O co šlo?

V dubnu 1968 jsme založili Slovenský akademický klub vysokoškoláků (SAD) a já jsem byla v redakci Slovenských listů. Byl to čistě studentský spolek. Scházeli jsme se, pili čaje o páté, neustále něco komentovali a po osmašedesátém nás zrušili. Část lidí z Klubu pak odjela autobusovým zájezdem do Švédska a už tam zůstali. Nám ostatním nabídli členství v mládežnických organizacích, což jsem odmítla.

Už jste se zmínila o tom, že většina současných slovenských spolků vznikla až po roce 1989. Kolik jich je dnes?

Je jich devatenáct. Až na jeden jsou všechny v Praze.

A kolik tu žije Slováků?

Po rozdělení státu počet hned klesl, dnes je to kolem 200 000 lidí. Ti, co byli ve státních orgánech a strukturách, se houfně vrátili na Slovensko. Část jich tu ale zůstala a někteří se právě uplatnili v nově vzniklých spolcích. Snad kromě Limbory, což je taneční společenství, Detvanu, který sdružuje vysokoškoláky, a profesních spolků jsou tito lidé všude. My je tu také máme. Takto vznikla například Obec Slováků či Slovensko-český klub. Pro lidi z bývalých oficiálních struktur, z vojenských struktur, z vnitra, z komunistických orgánů a podobně změna režimu znamenala pád na sociálním žebříčku. Často jejich povolání vůbec zanikla. A tak toho využili a po rozdělení se z nich stali profesionální Slováci.

Říkáte, že ve vašem spolku podobní lidé zůstali také, jaký je potom mezi vámi rozdíl?

Je fakt, že kromě těžkých vnitráků, kteří odešli a založili si společnost Jána Kollára, a jim podobných nám zde zůstala většina členů. Nechci být krutá, ale já jsem historička a obhájím se i jinak. Nepotřebuji být profesionální Slovenka a prošlapávat si cestu skrze národnost.

Není mi úplně jasné, co tím myslíte…

Tento stát není tak velký a dnes je nejlepším kapitálem na každého něco vědět. Na ministerstvech někteří lidé sedí spoustu let a toto jsou ti, co na stejných úřadech působili předtím. Všichni se znají.

Můžete být konkrétní?

Předsedkyní Slovensko-českého klubu je například paní Vokušová. Vystudovala v Leningradě, byla redaktorkou slovenské verze Světa socialismu a současně byla cenzorkou časopisu Czechoslovak Life, který vydával Československý ústav zahraniční. Ten zrušili hned po roce 1989. Nezbývalo jí tedy než se hned uchytit v nějakém časopise. Byl to Džavot, dnes Korene.

My v Akademii věd jsme tehdy žili ve velice tvrdé klauzuře, nikoho jsme neznali a nikam jsme nesměli. Toto byli lidé, kteří se pohybovali v rámci tehdejších mocenských struktur a od té doby se znají. Její manžel je dnes na ministerstvu vnitra, málokdo ví, že předtím působil v redakci Majáku. Nebo pan Lipták, bývalý politruk, který je předsedou Obce Slováků. V devadesátém roce ho vzali na ministerstvo školství, a odtamtud také musel odejít. Teď je profesionální Slovák, ale deset let působil v Radě vlády pro národnosti, stejně jako paní Vokušová.

Vy jste tam byla taky.

Jen dva roky, a ani jsem si tam neštěkla, protože tam jsou tři zástupci Slováků a ti zbývající dva spolu dost solidarizovali.

Rada zároveň ovšem rozděluje peníze na granty.

Samozřejmě, to je právě to důležité. Ti samí lidé, kteří peníze dostávají, je také rozdělují.. Proto už v radě nejsem. Pracovala jsem ještě v komisi ministerstva školství, kde jsme rozdělovali peníze na vzdělávací programy pro národnostní menšiny, a už tam také nejsem.

Finanční záležitosti ve spojení s minulostí těch lidí jsou velký problém a je těžké se s tím vyrovnat. Oni často nemají žádné svědomí. Například paní Vokušová požádala o grant k výročí Charty 77, dostala 20 000, a bude ji tedy prezentovat.

I Klub slovenské kultury dostával velké dotace, například na časopis Listy Slovákov a Čechov…

To se změnilo, měli jsme právě finanční problémy, průšvih s granty, skoro milion korun se nepodařilo dohledat vůbec. Staré vedení dostávalo na časopis čtyři miliony.

Kolik máte od státu na časopis dnes?

Dva miliony.

Co přesně dnes dělá Klub slovenské kultury?

Soustředíme se především na vzdělávací a kulturní činnost, vydáváme nejen Listy, ale i odbornější literaturu.

Komu jsou určené vaše aktivity? Slovákům v Čechách?

Jsou pro všechny. Máme granty od ministerstva školství, od ministerstva kultury. Učíme děti o slovenské historii a zvycích, ale nejen to. Máme loutkové divadlo, staré, které jsme sami zachránili. Děláme multikulturní představení, kde se mluví česky, slovensky, německy, italsky. Základním a středním školám nabízíme pásma, Velikonoce, Vánoce, v češtině a slovenštině. Pro gymnázia máme upravené víceméně vysokoškolské přednášky z oblasti etnografie. Nabízíme cyklus přednášek o slovenských osobnostech, jako je Štúr a jeho nacionalismus, program o Dominiku Tatarkovi, Jaroslavě Blažkové… Měli jsme třeba i pořad o Miladě Horákové, která pracovala v Československé společnosti a Slovensko propagovala z druhé strany. Pořádáme výstavy.

Je o to velký zájem?

S dětmi se nám pracuje výborně, učitelé nás sami vyhledávají. Nesnažíme se to dělat formálně, vědí, že jim přinášíme historii trochu jinak. Za pořady pro nejmenší děti nevybíráme žádné vstupné, takže je o ně také zájem.

Existují nějaké sociální programy, jimiž by se některý ze slovenských spolků zabýval? Dnes do České republiky přece jen přicházejí hlavně lidé, kteří tu hledají práci, hodně z nich je Romů a často se dostávají do obtížných životních situací.

Myslím, že podobné programy nikdo nedělá. Pořád tlačím na to, abychom se tímto směrem v Klubu také pustili. Nejde jen o lidi, kteří tu hledají práci, problémy měli i studenti, kterým třeba najednou v Praze zdražili koleje. Je správné, že děláme kulturní pořady, ale ty už dělá i hodně českých organizací. Sociální témata by měla být prioritou, ale je těžké přimět lidi, aby pochopili, že situace se už změnila. My dokážeme pomoci v několika málo konkrétních případech. Ale kolik lidí sem přijede, mají slíbenou práci a ta třeba nevyjde? Kolik bezdomovců jen v Praze je původně ze Slovenska?

Jak vám to s prosazováním podobných nápadů jde?

Je to těžké, Slováci přivykli mentalitě – vždyť my se nějak podpoříme. Já nepotřebuji, aby mě někdo podporoval, protože jsem Slovenka, ale jsou tu lidé, kteří to potřebují. Fungoval tu klientelismus, kdy se všichni za někoho napřeli a protlačili ho, ať už do novin nebo za tajemníka. Nyní o to nejde, a to nechápou. My tu zatím máme právní poradnu, ale je to málo.

Co jste jako zástupci Slováků vlastně prosazovali ve vládní radě pro menšiny?

Bylo to občas až absurdní, do vlády šly jako problém třeba i dvojjazyčné nápisy na složenkách (tedy v češtině a slovenštině), které zástupci Slováků v radě vyžadovali. V té době panoval umělý strach z toho, že Slováci u nás postupně ztratí svou znalost slovenštiny. Musíme však rozlišovat. Arméni, Maďaři či Rusové se bez znalosti jazyka skutečně odstřihnou od své kultury, pro ně to znamená konec, asimilaci. Ztrácejí možnost dobrovolné integrace. My takové problémy reálně nemáme.

Příběh mezi bděním a snem

Izumi Kjótaró, narozený ve starobylé Kanazawě na břehu Japonského moře, se jako Izumi Kjóka (1873–1939) zařadil mezi spisovatele vládnoucí dokonale jazykem, pro něž je tvůrčí psaní poutavou hrou s bohatstvím slov a výrazů, hrou, během které dostává vyprávěný příběh jiskřivý náboj a sdělované myšlenky mají zvučný hlas. Je dobře, že k českému čtenáři, byť až po sto sedmi letech, přichází Mnich z hory Kója (Kója hidžiri), novela patřící k nejlepším titulům autorova objemného souborného díla. Ani v ní se spisovatel nezpronevěřil svému uměleckému pseudonymu Kjóka, pod kterým vystupuje v dějinách moderní japonské literatury. „Kjóka“ je první částí sousloví „kjóka suigecu“ neboli „květ (spatřený) v zrcadle a měsíc (plující) na vodní hladině“. Autor, sám neuchopitelný jako odraz květu v zrcadle, obsazuje měsíc do důležité role spolutvůrce přízračné noční krajiny v příběhu mladého mnicha zbloudilého v těžko dostupných horách:
„Měsíc třinácté noci po úplňku ležel hodně nízko, téměř klesl doprostřed vrcholku hory, a zářil tak jasně, že jsem měl pocit, že stačí natáhnout ruku a dotknout se ho, přestože jsem neměl ani ponětí, jak vysoko se nachází.“ Setkání mnicha s tajemnou ženou v hloubi lesa vrcholí scénou u horského potoka. Vrcholu zde, v měsíční krajině, dosahuje i Kjókova metafora. „…zčeřená hladina zalitá měsíčním svitem vypadala jako plátky vojenského brnění.“ Tam, kde byl v potoce proud pozvolnější, „připomínal pohupující se pramínky vlajících rozpuštěných sněhobílých vlasů“.

V posledních desetiletích 19. století, kdy se v japonské literatuře pod vlivem evropských románů a literárních teorií zabydluje romantismus i realismus, soupeřící s tradiční domácí tvorbou pro zábavu gesaku a jejím specifickým ornamentálním jazykem, zůstává Izumi Kjóka slovem (svými výroky na veřejnosti) i činem (svými díly) odolný vůči všem -ismům; později vystoupí ostře především proti naturalismu. Způsob podání příběhů svědčí o tom, že autor žije ve světě, v němž se mu prolíná mnoho různých skutečností, takže i románové okolnosti, události, nálada jsou v jeho textech fabulovány skutečností zjevnou a ověřenou, plynule přecházející do obrazů skutečnosti zdánlivé, skryté, pomyslné, snové, klamavé. Kjókova novela Mnich z hory Kója, publikovaná v roce 1900, tak nese znaky magického realismu, definovaného později především při výkladu jihoamerických románů.

Rafinované vyprávění před usnutím

Tajemná pouť mladého mnicha přecházejícího nebezpečný horský hřeben na „stinnou“ stranu ostrova Honšú, přilehlou k Japonskému moři, je vyprávěna jako vzpomínka už staršího „svatého muže“, příslušného k mnišské komunitě vyznavačů esoterického buddhismu, kteří sídlí po staletí v klášterech rozsetých na horském hřebenu Kója poblíž Ósaky. Svatý muž putuje do zenového kláštera Eiheidži navštívit svého přítele. Se zvláštním, dávným zážitkem z mládí se svěří náhodnému spolucestujícímu, s nímž přespí ve známém hostinci. Kjóka podává vzpomínkový příběh formou ne-monogatari (vyprávění před usnutím), tedy v magické chvíli, kdy se oči klíží, blíží se sen a vypravěč i posluchač snadno podlehnou kouzlu prožitku vyplouvajícího z hloubky podvědomí na straně jedné a zážitku „magického slova“, vnukajícího kouzelné představy, na straně druhé.

Kjóka nejprve realistickým popisem setkání svatého muže a spolucestujícího v určitém, japonskému čtenáři známém kraji získává čas, aby si čtenář připomněl legendy s tímto krajem od pradávna spojené, a teprve když se oba muži uloží v hostinském pokoji ke spánku, nechává postavu vypravěče zvolna oživovat vzpomínku. Svatý muž zpočátku ještě vystupuje z proudu dávných událostí, aby vděčnému posluchači zdůraznil současný odstup od svého mladého já. „Starý mnich jako já vám nemá co vypravovat o tom, jak někdo sahá pokojským z čajoven na kolena nebo je plácá po zádech, ale pro tentokrát to snad nevadí, protože můj příběh tím vlastně začíná.“ Postupně se však vypravěč zcela vnoří do svých vzpomínek, k posluchači se obrací už jen sporadicky a stručně. Jedno takové místo je ovšem z hlediska komponování příběhu důležité. Svatý muž dovypráví příběh strastiplné pouti horami k příbytku krásné ženy, která jej neočarovala jako mnoho mužů před ním
poté, co zjistila, že je „velice hodný a laskavý člověk“. Mladý mnich může dál pokračovat v započaté pouti s vědomím, že nepodlehl svodům. V čase přítomném se svatý muž v této chvíli zpovídá posluchači ze svých dávných pochybností, zda bylo správné jeho rozhodnutí opustit osamocenou ženu, která jej navíc velmi přitahovala, a zanechat ji v lůně pralesa obklopenou podivnými zvířaty, poťouchlým čeledínem a mentálně postiženým mužem, a dodává: „Myslím, že bych vám nyní měl povědět tu část příběhu, kterou jsem předtím vypustil.“ To, co svatý muž vypustil, byl rozhodující okamžik jeho života. Rozloučení se ženou, po níž se mu vzápětí začne stýskat, má ještě dohru v úvahách a zvažování návratu na břehu „Manželského vodopádu“.

Textový trik se zamlčenou a posléze dodanou částí příběhu dosvědčuje Kjókovo vypravěčské mistrovství, díky němuž dokáže nejen bičovat čtenářovu představivost sledem bizarních obrazů, ale i stupňovat napětí právě díky promyšlenému střídání líčených „skutečností“ – žitých, myšlených, poznaných. Na samém konci nechává Kjóka doznít tajemný příběh poslední poutníkovou představou věnovanou domku v horách a kousek „tajemna“ přidá i do krátkého závěrečného odstavce, kdy spolucestující dohrává svou roli uvaděče příběhu – mladého mnicha konstatováním, že svatý muž z hory Kója „ukončil své vyprávění, aniž by se pokoušel vyvodit z něho morální poučení“, a úplně nakonec nabízí vlastní zážitek z nostalgického loučení: „…když jsme se na druhý den ráno rozcházeli (…), s lítostí jsem pozoroval, jak mizí mezi padajícími vločkami sněhu ubíraje se nahoru po horské stezce. Měl jsem pocit, jako by se rozplynul v mracích.“

Konstanty kulturní paměti

Je jisté, že kulisy příběhu mladého mnicha na pouti symbolizující zkoušku jeho vnitřní poctivosti jsou romantické a mohou připomínat malby i literární obrazy evropských romantiků, avšak Kjókova divoká krajina plná kroutících se obrovských hadů je konstantou japonské kulturní paměti. „Hadi“ se kroutí již na úlomcích pradávných keramických nádob vykopaných na japonském území. Stejně tak vyprávění příběhu uváděného vedlejší postavou je variantou textové výstavby středověkého libreta k divadelním hrám nó, ve kterých vedlejší postava waki uvádí příběh hlavní postavy šite. I v těchto hrách se prolínají „skutečnosti“ dávné a přítomné, očividné a přízračné, z tohoto i z onoho světa.

Zvláštní náhodou dostali čeští čtenáři japonské literatury nedávno do rukou román Kafka na pobřeží (Umibe no Kafuka), ve kterém se mladý muž, podobně jako před sto lety Kjókův mladý mnich, vydává na cestu, která je zkouškou jeho charakteru. I on jde lesem až k „onomu břehu“ na hranici svých psychických možností, i on se vrací posílen setkáním se „ženou svých snů“. Tam kde v novele Mnich z hory Kója padají mraky pijavic ze stromů v lese, v románu Kafka na pobřeží se pijavice spustí z čistého nebe přímo na parkoviště. Tam kde Kjókovy literární postavy stojí v posvátné hrůze před přesilou plazů a pokroucených stromů, pomáhají Murakamiho mluvící kočičky vnést trochu pořádku do zmatků v lidských hlavách i na lidských cestách. Změnily se kulisy a i poměr sil, jež si člověk odedávna měří s přírodou.

Autorka je japanistka, ředitelka Ústavu Dálného východu FF UK.

Spravedlnost na tržišti

Obvyklé nářky nad „justokracií“ spatřují těžiště problému v přenosu rozhodovacích pravomocí ze sféry přímé politické kontroly do sféry politicky neutrální justice, tedy nevolené moci soudní. Tento postřeh není pouze mediálně vděčnou stížností ze strany odpůrců radikálních koncepcí právního státu (např. Václav Klaus), ale je i mantrou některých představitelů justice (např. Pavel Rychetský). Nad fenoménem, ve kterém mnozí spatřují ohrožení samotné demokratické podstaty státu, bychom však neměli vynášet předčasné soudy; může se totiž jednat o protiváhu jiných, daleko nebezpečnějších trendů.

Právo rychle a levně!

Intenzivnější, ale mnohem méně postřehnutelné dopady než „vertikální“ posuny kompetencí mezi jednotlivými složkami státní moci má měnící se role práva v „horizontální“ rovině sociálních vztahů. Dochází k privatizaci práva a k přenosu jeho regulačních funkcí, doposud vyhrazených státu, na subjekty, které jsou formálně nebo fakticky nejen mimo kontrolu výkonné moci, ale mimo kontrolu státu jako takového. Příkladem je postupná rezignace státu na roli arbitra v soukromoprávních vztazích.

Jednou z obvyklých rolí státu, tak jak je vnímán od osvícenských reforem, je rozhodování sporů mezi subjekty, které jsou ve vzájemně rovném postavení. Systém civilní justice je doprovázen státně kontrolovaným dohledem nad dodržováním nalezené spravedlnosti. Spravedlnost v občanském právu je totiž nejen otázkou vymožení prapůvodní a v podstatě kulturně neutrální normy, že dohody se mají dodržovat, ale i stanovení hranic této jinak bezbřehé zásady. Ty jsou úzce spjaty s hodnotami, které si společnost definuje jako své nepřekročitelné principy a které tvoří páteř jejího fungování a institucionální legitimity.

Ultraliberální političtí a ekonomičtí teoretici ve svých vizích minimálního státu hovořili o privatizaci justice; její obvyklá podoba je podle nich přílišnou monopolizací tvorby hodnot a kontroly hmotných i nehmotných statků. V jejich představách je kontrola přístupu ke spravedlnosti omezením liberálně chápaných ekonomických vztahů. Tento na první pohled exotický nápad je ovšem v mnoha ohledech realitou, která se jazykem práva nazývá poměrně nevinně: rozhodčí řízení.

Svět interakcí mezi velkými subjekty obchodních a investičních vztahů je už delší dobu charakteristický zvyklostí řešit spory takzvanou arbitráží, tedy rozhodováním případu nikoli cestou obvyklé státem garantované spravedlnosti, ale stranami zvoleným rozhodčím, případně skupinou rozhodčích (obvykle lichého počtu); takové řízení se v obchodněprávní teorii celkem oprávněně považuje za rychlejší a méně formální, což snižuje náklady sporu. Kouzlo takového řízení ovšem spočívá v tom, že míra poznání povahy rozhodované pře bývá obvykle nižší, protože dokazování skutečností je méně důkladné; spíše než na konečnou spravedlnost se hledí na rychlé vyřízení záležitosti.

Pro aktéry typu velkých nadnárodních korporací je takový postup výhodný, protože ve vysokém množství sporů se nahodilá (výhodná či nevýhodná) rozhodnutí vzájemně statisticky kompenzují. Státy propůjčily rozhodčím nálezům účinky obdobné soudním rozsudkům a v hospodářských vztazích těch nejsilnějších ekonomických subjektů se začal vyvíjet na národním státě nezávislý systém obchodního práva.

Když se stát vzdává vlastní moci

Pokud by se tento fenomén omezil pouze na vnitřní poměry nadnárodního kapitálu, tak by se ještě nemusel stát jednou z příčin eroze národního státu. Stalo se ale obvyklou praxí vynucenou kapitálově silnými zeměmi, že smlouvy o ochraně investic obsahují obecné rozhodčí doložky. Ve vztazích mezi státy a investory jsou pak případné právní spory ohledně ochrany investice vyčleněny z pravomoci státu (a to i z pravomoci jiného státu) ve prospěch arbitrážní instituce soukromé povahy, která je zcela ovládána principy mezinárodního obchodu. Výsledky těchto sporů pochopitelně odpovídají povaze rozhodování.

Za zcela specifický fenomén a jistou novinku lze potom považovat to, když se stát sám ve sporu se subjektem, který je jinak podřízen jurisdikci jeho soudů, této ochrany vzdá a vydá se na milost a nemilost rozhodčímu řízení.

Nejzávažnějším fenoménem je rozšíření rozhodčího řízení na vnitrostátní vztahy tam, kde nelze za žádných okolností mluvit o podnikatelské sféře. Zde je třeba zmínit širší kontext, jmenovitě specifika transformujících se států střední a východní Evropy, které počátkem devadesátých let zaváděly tržní ekonomiku. Důležité je rozšíření různých finančních služeb spojených s pozdějšími transformačními fázemi, jmenovitě vytváření trhu spotřebitelských úvěrů a jiných mimobankovních produktů, jejichž objevení se bylo zákonitým následkem vytváření hodnot, ze kterých mohly odčerpat svůj díl.

Privatizovaná chudoba a legalizovaný lichvář

Současně se vznikem fenoménu chudoby se hlavně v prostředí nízkopříjmových skupin obyvatelstva vytváří velmi hustá síť šedé ekonomiky, která obnáší vysokou zadluženost, dluhovou závislost a podobné jevy podílející se na obtížně překonatelném sociálním vyloučení. Počátky splétání této sítě spadají do období kriminálního fungování lichvářských struktur. Postupem času ovšem i lichvář touží svou činnost legalizovat a výměnou za symbolicky sníženou lichvářskou marži poskytuje své služby legálně. Příliš neriskuje, protože obvyklé překážky, které by mu mohly klást hodnotové hranice státem garantovaného právního řádu (dobré mravy, neplatnost či vypověditelnost některých typů smluv apod.) může elegantně obejít – svůj vztah s dlužníkem prostě podřídí rozhodčímu řízení s předem určeným rozhodcem. Takový způsob urovnání sporu mezi podnikatelem s lichvářskou minulostí a jeho „klientem“ se samozřejmě vztahuje i na
povinnost zaplatit dlužnou částku. V případě pádu do dluhové pasti je pak státem posvěcený exekuční titul na světě, byť lze málokdy mluvit o spravedlivém procesu.

Pro pochopení celého segmentu právních a ekonomických vztahů v rámci sociálního ghetta je třeba abstrahovat od výše popsaného případu, který slouží spíše jako archetyp. Nabídka mimobankovních služeb, spotřebitelských úvěrů a leasingových služeb je bohatá. Většina firem, která je poskytuje, používá vytištěné smlouvy nebo obchodní podmínky, kde jsou takzvané „rozhodčí doložky“ natvrdo uvedeny, a na celou sféru vztahů vyvolaných činností těchto podnikatelů se tak vztahuje vyloučení pravomoci státních soudů a svěření spravedlnosti předem určenému soukromému subjektu.

To platí i o celkem obvyklých službách, které by nás asi nenapadlo spojovat se sociálním vyloučením, ale které jsou typicky využívány chudšími lidmi, popřípadě nižšími středními vrstvami. Jako příklad slouží autobazary nebo některé realitní služby.

Rozhodcovská „zakázka“ je formálně vzato důsledek dobrovolné dohody dvou stran, nicméně realita je zpravidla taková, že volbu provádí poskytovatel jinak nevýhodných finančních a podobných služeb, který má nad svým klientem strategickou výhodu. Ve fakticky tržních podmínkách přitom platí, že osoby, které se živí poskytováním rozhodcovských služeb, mají k jiným rozhodcům konkurenční vztah a snaží se vycházet maximálně vstříc svým zákazníkům. Ač je tedy rozhodce podle zákona nezávislý, dvakrát si rozmyslí aplikovat na posouzení případu nějaké „dobré mravy“ a neuznat vysoký úrok, smluvní pokutu nebo jiné jednostranně (ne)výhodné podmínky. Pokud by to udělal, přestal by být nadále vybírán jako rozhodce.

Já na sestru, sestra na šéfa…

Pro odlehčení je možné poukázat na některé vyhraněné podoby těchto typů řízení. Rozhodci se sdružují do rozhodčích center, která jsou mnohdy propojena s advokacií. V případě jednoho z nich, Rozhodčího institutu v Praze (jde o občanské sdružení), mělo „nestranné“ rozhodování sporu v jednom případě takovou podobu, že advokátní koncipient, který byl zároveň předsedou rozhodčího institutu, rozhodoval o žalobách, které k institutu podal jako zástupce žalobce jeho tehdejší zaměstnavatel – advokát. Pro dokreslení situace stačí pouze dodat, že rozhodce případu (zaměstnanec žalobcova zástupce) určil opatrovníkem nepřítomného žalovaného svou sestru. Kompletní servis péče o pohledávku (zastoupení ve sporu, rozhodnutí sporu, výkon rozhodnutí), který je inzerován na webových stránkách zmíněné instituce, se takto dostává do zcela jiného světla.

Takových sdružení, která se tváří jako úřední instituce, je více a mnohá z nich se pokoušejí získat maximum rozhodcovské činnosti pod svou kontrolu. V praxi to znamená, že současný stav české justice umožňuje bez významné právní sankce, aby podnikatel, který z moci svého postavení může dosáhnout toho, že jeho klient podepíše rozhodčí doložku, byl fakticky vyvázán z mnoha garancí spravedlivého řízení daných státem.

Rozhodování před státními soudy je mnohem pomalejší a hlavně je zatíženo rizikem právní neprůchodnosti smluv, jestliže překračují zmíněné hranice zákona, které si společnost stanovila k ochraně svých slabších členů. Hodnotou, která tím trpí snad nejvíce, je lidská důstojnost. Stát se v její ochraně nijak neangažuje a u dveří klienta dluhové pasti se objeví až v podobě policisty, kterého přizve exekutor – jiný „privatizovaný“ a nekontrolovaný nositel původně veřejné moci. Stát je tak degradován do role vykonavatele ve službách pochybných právních postupů. A ze sociálního vyloučení se stává velmi výhodný byznys.

Střední vrstvy v obklíčení

Původní nevinný princip rozhodčí činnosti tak nejenom že ovládá svět nadnárodního kapitálu, z jehož funkcí vytlačil jiné nosné principy než princip zisku, a nejenom že zbavil státy možností, jak čelit některým nemorálním postupům; navíc ovládá i sféru chudoby, která je tak ještě více oddělena od většinové společnosti. Některé souvislosti jsou přitom až zarážející.

Nastíněná metafora proměny lichváře, jenž používá k uplatnění nátlaku především pořádný klacek, v podnikatele, který ovšem nosí okolo krku podobný zlatý řetěz, je přitažlivá právě pro nadnárodní kapitál nebo kapitálové skupiny, které se již vymykají kontrole demokratického státu. Mnohé z poskytovatelů nebankovních finančních služeb, jak jsou eufemisticky nazývány legalizované lichvářské metody, zastřešuje například PPF, jedna z nejsilnějších finančních skupin, která se snaží finančně pronikat do východoevropských zemí (Ukrajina, Ruská federace); tam se otvírají nové trhy těmito službami ještě „nepoctěné“. Kapitál, který je mimo kontrolu státu částečně akumulován v podmínkách chudoby v České republice, se potom stává prostředkem k podobné investici v zahraničí. Tato investice je navíc chráněna cestou případné mezinárodní a rovněž problematické arbitráže proti státu, který by snad nechtěl připustit podobnou privatizaci práva na svém území.

Je otázka, co z tradičního státu, který byl transparentním strážcem některých hodnot, ještě zbylo, kromě jeho exekuční mašinerie, jejíž podstatou je především přenos veřejné moci na podnikatele – exekutory. Obvyklá jurisdikce samozřejmě nadále existuje, ale je doménou středních vrstev. Stratifikace není striktně personálně definována, i novodobý lichvář jde někdy k běžnému soudu. Podstatná je ale ztráta kontroly nad celým odvětvím vztahů, které se pak vymyká hodnotovému rámci tradičního práva. Mobilita nadnárodního kapitálu a ghetta sociálního vyloučení vytváří spojené nádoby, jež ničí smysl sociálního státu. Veškeré přerozdělení hodnot namířené veřejnou mocí k posílení sociální soudržnosti je tímto systémem převedeno do kanálů nadnárodního kapitálu, a tak se popírá přerozdělení samo.

To paralyzuje stát v jeho další funkci. Pokud by se někomu zdálo, že oproti „normální společnosti“ je takto vytvářena další „paralelní polis“, tak může dojít až k opačnému hořkému poznání, že onou reziduální alternativní polis je právě zbývající segment středních vrstev, který je novým řádem v podstatě obklíčen.

Lze pohřbít solidaritu?

Stát, který není s to zajistit subjektivně vnímané občanství cestou minimální ochrany svých členů, se stává marginální entitou, která následně rezignuje na řešení excesů jiných veřejných korporací (obcí, regionů), a úpadek jím garantovaného práva se tak dále prohlubuje. Je jen otázkou času, kdy k úspěchu bude nezbytné zřeknutí se starého étosu středních vrstev, které kdysi v dobách buržoazních revolucí budovaly svět založený na odpovědnosti a demokratické vládě, jenž je dnes jako archaismus obklíčen principem amorfního bezpříznakového zisku.

Jsou nějaké možnosti obrany proti těmto jevům? Zatímco národní stát selhává, vykazuje větší akceschopnost například Evropská unie, která je s to definovat pravidla sloužící k ochraně slabších účastníků obchodních vztahů. Zajímavé je, že tak nečiní demokraticky na základě sociální reflexe a zprostředkování zájmů skrze legitimizační mechanismus, ale meritokraticky skrze odborné posouzení právní podstaty věci – ta je ovšem do značné míry založena na hodnotovém vnímání, jež má odvozenou demokratickou funkci.

Tím se vracíme k úvodem zmiňované kritice justokracie. Je v podstatě nesprávná. Kritici judicializace, kteří se ve své analýze omezují na vertikální vztahy (delegování a výkon moci), opomíjejí, že demokracie nemá pouze instrumentální a mechanickou povahu, ale že je jí vlastní také nezaměnitelný hodnotový obsah, jehož interpretace je stále složitější úkol. Jeho horizontální, sociální kontext zohledňující uplatnění není ovšem v měnící se struktuře mocenských a hospodářských vztahů možný bez vertikální transformace. Jinak řečeno: sami nositelé politické moci nejsou s to některé problémy popsat a řešit a judicializace je v této situaci jednou z cest, jak privatizaci spravedlnosti čelit. Kritika justokracie je pak nepochopením širších změn, na které musí instituce reagovat, pokud mají plnit své původní funkce.

Nastíněné chmurné vize jsou samozřejmě úmyslně popsány v krajní podobě. Dynamika společnosti a jejích institucí reaguje na uvedené jevy; někdy úspěšněji, někdy méně. Některé krajní podoby privatizace spravedlnosti se časem institucionalizují a hodnotově adaptují, zatímco jiné jsou jako nepřijatelné odmítnuty.

Trend, který privatizace spravedlnosti představuje, je součástí širšího jevu dekonstrukce národního státu a vznikání něčeho, co ještě není dostatečně popsáno. Hodnoty solidarity, soudržnosti a minimální lidské důstojnosti, které zde oplakávám, jsou ovšem starší než národní stát a obecnější než euroatlantická civilizace. Vždy nalezly své uplatnění, bez ohledu na povahu společenské organizace. Je do značné míry na nás, jestli dokážeme v nových podmínkách tyto hodnoty nadále nést a držet na tržišti neomezených možností.

Autor je advokát v Praze a politolog všude.

Spravedlnost na tržišti

Právo rychle a levně!

Když se stát vzdává vlastní moci

Privatizovaná chudoba a legalizovaný lichvář

Já na sestru, sestra na šéfa…

Střední vrstvy v obklíčení

Lze pohřbít solidaritu?

Autor je advokát v Praze a politolog všude.

zkrátka

ovšem

Záliba prvního zástupce pražského primátora Rudolfa Blažka v krocích legendárního Rudy Giulianiho, který před časem změnil New York v policejní stát, je známá. Blažek se i sám rád pochlubí, že se s newyorským starostou osobně setkal. Známé jsou i četné jeho výroky na předvolební téma „bezpečná Praha“. Nešetřil při nich výrazy jako „nekompromisně či tvrdě postihovat“, různé činnosti „bez milosti zakázat“. Pražský politik také sám rád vše monitoruje, samozřejmě za pomoci kamer. Z jeho hlavy zřejmě pochází i hit loňské předvolební kampaně ODS, slib tisícovky nových strážníků. Blažek jde ale ještě dál, rád by totiž spojil „své“ strážníky s Policií ČR do jedné, samozřejmě takřka dvojnásob silné metropolitní policie. Zatím ale naráží na značný odpor. Kdyby se ho však přece jen podařilo překonat, zamířili bychom v českém hlavním městě směrem k totálnímu policejnímu absolutismu.

Jakub Mračno

Možná měl někdo z Evropanů v minulosti americkým úřadům za zlé, že mu při cestách do USA snímají otisky prstů a zanášejí jeho údaje do databází, kde s nimi dělají bůhvíco. Teď už je ale těžké někomu něco vyčítat. Evropský parlament a ministři vnitra evropských zemí se shodli na tom, že se budeme chovat k návštěvníkům Evropy stejně. Všichni, kdo nyní potřebují do evropských států víza – tedy občané více než sto zemí světa (ne však občané Spojených států) –, budou muset odevzdat kromě svého jména, adresy a dalších údajů i otisk prstu a fotografii. Data o více než 70 milionech žadatelů budou zanesena do Schengenského vízového systému (VIS). Nová databáze prý bude účinným nástrojem, který zabrání vstupu nežádoucích osob do Evropy. Zatím mohli nezdární žadatelé zkoušet pozornost úřadů v různých zemích a využívat laxnějšího přístupu některých národních úřadů. Teď už bude praxe sjednocena. Stačí, když třeba v Německu
rozhodnou, že si nějaký výtečník vstup nezaslouží, a už se nikam do Evropy nepodívá. Evropský komisař pro ochranu osobních údajů Peter Hustinx sice vyjádřil své znepokojení: „Okruh dat, která budou zahrnuta do tohoto systému, se neomezuje jen na data osob, které jsou podezřelé nebo odsouzené za nějaký trestný čin.“ Nikdo ho ale neposlouchá. Troufne si snad někdo Evropanům předhazovat, že přemýšlejí jako Američané?

Filip Pospíšil

V souvislosti s ruskou reakcí na navrhované umístění amerického radaru v ČR je zajímavé připomenout dubnový článek Jana Eichlera v tzv. CEP – Newsletter (periodická tiskovina Centra pro ekonomiku a politiku). Upozorňuje v něm na snahu Spojených států získat rozhodující strategickou převahu. Základny ve střední Evropě jsou samozřejmě součástí těchto plánů. „..velký ohlas ve světě vyvolala rozsáhlá studie dvou předních amerických autorů… K. A. Lieber a D. Press v ní upozorňují, že USA po skončení studené války výrazně posílily svůj jaderný potenciál… Z toho vyvozují, že USA se cílevědomě snaží dosáhnout rozhodující převahy a schopnosti zasadit tak silný jaderný úder, kterým by rozhodly celou válku.“ Na jiném místě při popisu bipolárního soupeření v letech 1946–89 Eichler říká: „USA trvale… hledaly cestu, jak svoji ekonomickou a technologickou převahu využít k vybudování takové síly prvního úderu, která by
zničila páteř protivníkových strategických systémů ještě na jeho území. Po takovém úderu by už nepřítel nedokázal odpovědět a válka by byla rozhodnuta.“ V květnu zase zveřejnil časopis Rusko v globální politice (vydáváno za účasti Foreign Affairs) text o tom, jak by takový americký útok vypadal. Ruské reakce dostávají v této souvislosti reálnější základ.

Lukáš Kantor

Kde jsou ty časy, kdy Jamese Bonda vychovávali vybraní angličtí gentlemani – staromilsky precizní styl Guye Hamiltona a Terence Younga, kteří dali agentovi Jejího Veličenstva noblesní patinu, nebo šibalský nadhled Lewise Gilberta, který točil ty nejspektakulárnější moorovky. James Bond zkrátka stárl a měnil tvář pod přísnou rukou anglických otců. Rodinnou idylu nalomila léta devadesátá a příchod novozélandských vychovatelů – akční divočák Lee Tamahori se dlouho neohřál, zato Martin Campbell stál u zrodu nového dědice kódu 007 hned dvakrát. A když Bond dostal díky tváři Daniela Craiga zcela nový impuls v 21. pokračování, hledala produkce podobnou vzpruhu i v osobě režiséra bondovky číslo 22. Zatímco Jihoafričan Michell nesměle šustil komorním laděním, Egypťan Proyas lomozil temnotou a atraktivní akcí. Volba však nakonec padla na Němce Marka Forstera a Bondovi tak byl za nového otce zvolen tvůrce osobitý a zajímavý, leč
akčním žánrem naprosto nepolíbený. Podruhé produkce v čele s Barbarou Brocolliovou učinila odvážné rozhodnutí… vyjde jim to 7. listopadu 2008 znovu? Nebo se Jamesovi začne v německém azylu stýskat po viktoriánských sídlech?

Vítek Schmarc

2007 / 26 - Slováci v českých zemích

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Agnómia

Grotesky z Belleville

minirecenze

odjinud

Pahýľ alebo výhonok

Útok na odbojáře?

Vrabčí smrt

Export-import s nádychom nostalgie

Jižní Korea v zrcadle Mutanta

Bludný Holanďan na Kampě

Objevování zastřeného

CD DVD

Nezávislou elektronikou vpřed

Vládnout společenstvím panenek

Česká média a blízkovýchodní konflikt

Dějiny islámského světa ve 20. století

Magnetismus českých škol

par avion

S hypermarkety na věčné časy?

Slováci: cizinci a spoluobčané

Slovenčina v českom éteri

Stát a slovenská menšina

Úspěšná vláda na neúspěšném summitu?

Virtuální atomový hřib

Z česko-slovenské trafiky

Zase se stav, Georgi

došlo

Nepotřebuji být profesionální Slovenka

Příběh mezi bděním a snem

Spravedlnost na tržišti

Spravedlnost na tržišti

zkrátka

ovšem