2008 / 28 - queer do ulic

„Můžete vidět dirigenta dirigovat, zpěváka zpívat, herce hrát, ale nikdo nemůže vidět, co je to psaní,“ říká rakouská básnířka Ingeborg Bachmannová v jednom svém projevu přetištěném v revue Rukopis. Na otázku „co je to psaní“, jak ho lze reflektovat, jaká je jeho fenomenologie, jak se psaní subjektu ozřejmuje v procesu tvorby, jakou zkušenost a hodnotové pole vytváří, se tento časopis snaží odpovídat celou svou koncepcí. Už v úvodním programovém editorialu redaktoři Petr Borkovec a Daniel Soukup deklarují vůli hledat souvislosti mezi písemnictvím a psaním a tázat se po takových poznatcích o autorech a jejich tvůrčím úsilí, které nám pomohou lépe porozumět literárním textům (je nasnadě, že to nebudou poznatky v duchu pozitivistické sociologie 19. století). Zejména marxismus, psychoanalýza a strukturalismus učinily z autora pouhou výslednici sil, ping-pongový míček v zápase potencí a energií.
Tlak těchto teorií ve 20. století vytvořil zdání, že autora nepotřebujeme a na jeho poznání můžeme rezignovat, což ale vůbec nevedlo k tomu, že by snad autor přestal existovat a byl nahrazen jakousi anonymní mlhavou hypertextovou entitou, jak si to představoval Michal Foucault. V Rukopisu se tedy autor dostává opět ke slovu, se svou jedinečnou a nenahraditelnou individuálností („Sto autorů – sto různých možností básně,“ praví Günter Eich), svědectvím o vlastním tvůrčím aktu, jeho předpokladech a příčinách, průběhu, nejistotách, obtížích, ztrátách i ziscích, o svojí víře a naději.

Vzkříšený autor

Rukopis vydává třetím rokem Literární akademie – Soukromá vysoká škola Josefa Škvoreckého s půlroční periodicitou, zatím tedy vyšla čtyři čísla. Jeho velmi příjemná a přehledná grafika – možná záměrně – trochu upomíná na šedesátá léta. Časopis se skládá z několika oddílů. Různočtení přináší studie z pera odborníků, literárních vědců a teoretiků (většinou i praktikujících) tvůrčího psaní (objevily se tu například výtečné texty Tomáše Glance o problematice autorství, brilantní joyceovská interpretace Martina Pokorného, ale i ukázka z okouzlujícího dílka Christiana Ide Hintzeho 100 osobních důvodů pro založení básnické školy ve Vídni, sdružujících invenci humanitního badatele a imaginaci básníka).

Jaká je vůbec intence výuky tvůrčího psaní? Hanns Josef Orteil ji vnímá ve dvou úrovních – jednak může učit dodržování norem a pravidel a jednak podněcovat uvažování o tvůrčích procesech s důsledky pro vlastní tvorbu. Rukopis dává přirozeně prostor druhé možnosti, nikoli chápání psaní jako pouhé technologie, která nakonec vždy vede k formě manipulace se čtenářem. Oddíl Vzkříšený autor dává hlas samotným literátům a jejich reflexím tvorby či popisům střetnutí s překladatelskou výzvou. Existence Rukopisu je zároveň i výrazem potřeby objevování a distribuce těchto textů, mnohdy rozptýlených a roztroušených v denících, korespondenci, pamětech, rozhovorech, aforismech atd.

Klub přátel poezie vydal kdysi dva užitečné soubory, Ars poetica (1976) a antologii Jak se dělá báseň (1970, 1999), ale nutnost konfrontace autorských koncepcí, názorů a postojů, mnohdy i těch kategorických a apodiktických, je nepřetržitá. Z jednotlivých umělců vyvolaných v této rubrice jménem, uveďme alespoň W. H. Audena, Ingeborg Bachmannovou, Věru Linhartovou, Violu Fischerovou, Christu Wolfovou, Cesare Paveseho, Güntera Eicha, Wallace Stevense, Ernsta Jandla, Josifa Brodského. Mimořádně půvabný text o lektorských začátcích v hoštaplerské škole vyučující tvůrčí psaní korespondenčně najdeme ve vzpomínce americké básnířky Elisabeth Bishopové. Rubrika Huť se věnuje materiálům ve stavu zrodu, materiálům – příležitostem, často studentským pracím. Nově se objevují Daktylogramy, odrážející skutečnost, že, podle Daniela Soukupa, „kniha není čirý produkt mysli. Přichází k nám zašpiněna hmotou“ a „daktylogramy“ tedy
sledují stopy, které na díle jakožto materializovaném artefaktu zanechali sami spisovatelé.

Orientovat se ve skutečnosti

Rukopis dotvářejí mnohé fotografie, ať už autorských rukopisů a strojopisů nebo fotografické cykly Petra Kotyka, zachycující kabáty a psací stoly spisovatelů či jejich výhled z okna, vyvolávající v nás ten zvláštní záchvěv při nahlédnutí do cizího tajemství a privatissima.

Časopis úhrnem přináší inspirativní, znamenitě komponovanou koláž textů o genezi slovesného umění, příslušných průvodních okolnostech i ukázky vrcholné tvorby samotné. Příspěvky o tvůrčím psaní často logicky kopírují i situaci, problémy a tendence současného světa. Mezikulturní a genderový dialog, pluralita a chaos diskursů, mnohost jazyků vtahují spisovatele do svých sítí a ten se k nim vrací ve své tvorbě. „Lidé píší, aby se orientovali ve skutečnosti,“ říká Günter Eich. Ze stránek časopisu můžeme též procítit napětí mezi potřebou intenzivní samoty a potřebou intenzivního dialogu, v kterém je možná i kvintesence uměleckého určení ve světě, způsob, jakým se tvůrce dává k dispozici. Rukopis v žádném případě nepovažujme za revui pro úzký okruh takzvaných expertů – každá reflexe psaní se nevyhnutelně stává reflexí jeho smyslu, a otázka po smyslu psaní nakonec splývá s otázkou po smyslu bytí. Jestliže revue
Rukopis dokáže toto ptaní závažným a nosným způsobem otevírat, pomáhá každému čtenáři a potenciálnímu tvůrci hledat takový smysl, ve kterém bude doma.

Autor je literární kritik.

Folgorovy půvabné žánrové obrázky

Na sklonku minulého roku vydalo nakladatelství Opus půvabné Folgorovy kalendáře, Sonety týdne a měsíců ve dvojjazyčném provedení. Setkání toskánského básníka doby Dantovy se současným básníkem, romanistou a komparatistou Jiřím Pelánem bylo šťastné hned v několika ohledech. Folgore da San Gimignano byl napoprvé mistrně přeložen a představen v kontextu i ve své poetice.

Folgorovy básně nejenže významně proměňují tradiční nazírání poezie italské básnické školy stilnovismu a městského realismu, detaily také obohacují historii o toskánské reálie či snad jen představy o vysokém životním stylu a aristokratických ctnostech. Překvapují zvláště snově konkrétním světem, nečekaně časnou světskou arkádií blahobytu, jakou je ráj na zemi, jenž se pro další čtyři staletí stane únikovým literárním toposem.

Lehce a bezstarostně

Básnické cykly žoldáka, diplomata, přítele a opěvovatele svých mecenášů Folgora de San Gimignano vznikaly v letech 1307 a 1309. Sedm sonetů týdne s jedním dedikačním jsou věnovány mladému urozenému Florenťanu Carlu di messer Guerra Cavicciuoli, v němž „smělost se silou se setkala,/ je vždycky hotov přispět komukoliv,// hbitostí předčí lva i pardála“; dvanáct sonetů měsíců spolu s glorifikačním a závěrovým pak sienské družině Niccoly di Nisi: „Těm, kteří tvoří dvornou společnost,/ ať kdekoli se právě nacházejí,/ jen veselí a stálou radost přeji,/ psy, sokoly a peněz vždycky dost,// mimochodníky, pávy, jeleny,/ chrty, co každou kořist vystopují;/ a za pána té říše korunuji/ Niccola, jenž je chloubou Sieny.“ Folgore stejně jako budoucí renesanční dvořané a umělci ve svých kalendářích na každý den i měsíc v roce pánům naděluje jen to nejvybranější ze světských požitků a radovánek, do vínku jim dává jen
nejurozenější z pozemských ctností, úspěchů a štěstěny.

V Sonetech týdne provází pondělek hudba, zpěv a láska, úterý je věnováno boji a vítězství, středa pochoutkám, ženám, vínu, zářícímu štěstí na tváři, čtvrtek rytířskému klání, po němž utržené rány spraví ranhojič a ženské milující ruce, pátek vydatnému lovu, sobota čihaření, neděle přátelům a milované ženě.

Vše se halí do zvukomalebných sonetů překypujících okázalostí a štědrostí, slavnostním rejem a dostatkem, dynamikou; do ideje o vkusně a šťastně stráveném pozemském čase, rodící se ze sebe-vědomí měšťana-šlechtice, jenž nezná bázně z posvátna a vystoupil již z tenat středověku.

„Realismus“ se projevuje v tematizaci pozemského, daného. Folgorův plán však není alegorický ani satirický. Je sumářem ideálního, nejvybranějšího z tohoto světa. Autor je také ještě na hony vzdálen pozdějším Polizianovým Stanzám k turnaji, idylické přírodní pastorále. Vyčarovaná svěžest, lehkost a bezstarostnost nepřipouštějí pomíjivost, stesk, nejistotu zítřka ani život mimo hradby města, mimo tento svět. Člověk Folgorových básní se těší z krás honosného života a darů přírody ve svých komnatách, nebo na cestách, odkud se vždy vrací domů.

Hodování, spánek a zábava

Z žánrových obrázků zřetelně vystupuje Folgorův kodex mužských ctností: neohroženost, síla v kláních i v boji; ve společnosti družnost, dvornost, láska, krása a zvláště štědrost. Nejopovrhovanější z neřestí je právě lakomství a závist.

Mondénnost se projevuje mimo jiné v opovrhování církví, mnišskými řády. V Sonetech měsíců, v závěru Března zaznívá: „Bez kostelů se ale obejdete:/ zbytečně kážou kněží bláhoví,/ kterým se lež a pravda tuze plete!“ Říjen pak Folgore radí trávit na venkově, neb tam nalezneme život lepší než onen neduživě křesťanský: „Krk na to dám, budete zdravější/ než ryba v řece, v jezeře či v moři;/ půjde vám k duhu život vezdejší!“ Světský cit pro přírodu, v němž není Boha, kde se přírodních cyklů zmocňuje či se proti nim chrání lidská kultura, je přítomen ve všech Sonetech měsíců. Dozvídáme se z nich, že čelit zimě je třeba v teple, dostatku a veselí, hodovat a vydatně spát, vycházet v tlustých punčochách. Březen nám Folgore radí trávit v dálavě na rybách, jaro na rozkvetlém venkově v módních doplňcích a při vybrané zábavě. V květnu nás obdarovává koňmi a turnaji, dvořením
a láskyplnými projevy, v červnu návrškem a hrady. V červenci máme hodovat na náměstí Sieny, v srpnu pobývat na horách a v září čihařit. V říjnu na venkově, listopad pak v lázních, prosinec ve městě při společenských hrách.

Paleta půvabných kulturních kalendáříků zláká i nás.

Autorka je doktorandka v Ústavu románských studií FF UK.

minirecenze

Charles Burns

Černá díra

Přeložil Richard Podaný

BB art 2008, 368 s.

Rozsáhlý grafický román vznikal dlouhých deset let a na první pohled zaujme propracovanou černobílou kresbou, která dýchá smutkem a nudou vykreslených postav amerických středoškoláků. Burns zde ztvárnil hrůzu, kterou v leckterém z nás vyvolávala střední škola, v tomto případě hrůzu dvojnásobnou, neb jde o školu v americkém maloměstě. V díře, která kvůli nevysvětlitelné chorobě, jež postihuje místní mládež, získala černé zabarvení. Komiks je to děsivý od prvních stran a ukazuje, že tělesné znetvoření na nás prostě funguje tak nějak bez rozdílu a nutí nás odvracet oči. Jenže pro Burnse je tajemný mor puberťáků, který se přenáší pohlavním stykem, jen obezličkou, díky níž se mu daří nudu, odcizenost a vyprázdněnost dospívání kdesi v Americe dotáhnout do extrému. Až běhá mráz po zádech. Jenže ona je to zároveň i největší slabina knihy. O chorobě se krom příznaků nedozvíme vlastně nic a její použití zdá se být tedy ryze
účelové přesně ve stylu: čemu nerozumíš, toho se i bojíš. Pokud by se Burnsovi podařilo napsat polovičně děsivý a studený příběh, aniž by si vypomohl tímto z podstaty iracionálním prvkem, byla by to jistě lepší kniha. Vždyť dospívání může být strašné i bez znetvořeného obličeje či druhých úst na krku.

Lukáš Rychetský

Roman Szpuk

Chrámová studně

Ilustroval Dobroslav Szpuk

Stehlík 2008, 111 s.

Je to hutné, je to husté – mnoho jasů, nocí, třpytů a stínů, hladin pravěkých moří, která zjitra mlha v dolech bouří – nefritové přítmí rozžíhá se dvojhvězdou a list klesá, aby se již nikdy nepozdvihl… Roman Szpuk v masitém bedekru krajinářské poezie z náhorních plání a hvozdů pokračuje v popisu tvářnosti Země od mytických dob k současnosti, jak se dějí v okamžiku života; čtenář se bezděky sune ke tlumoku, aby zas vyrazil na čundr; je zřejmo, že Szpukův zájem o haiku přináší zjevné výsledky na poli poetickém (řečeno mluvou národohospodářskou); vydal se na křivolakou stezku. Draci mračen se svíjejí nad hladinkou čaje ve sklenici – i takový malý vesmír, podobný Morgensternovým sochám z duchen, v sobě nese matérii snu a poetického sdělení v jeho umělosti: přirozené umění neexistuje. O koncepci sbírky Chrámová studna lze říci pouze: je vtištěna v každé básnické skladbě, autor jí dává jednotu svou
existencí; básně jsou opatřeny datací, někdy i legendou tak, že celek působí jednolitostí krystalu i s jeho historií a varem oblak zároveň. S J. H. Krchovským a I. Wernischem jistě patří k vrcholným zjevům současné české poesie – jak aktualizací barokních forem, rýmováním, tak soustředěním na jednolitost výrazu a tématu; akceptuje i světové formy (haiku, v oktetech inspirace tanka): počtení i pro básníky.

Vít Kremlička

Christian Morgenstern

Estetická lasička

Přeložil Josef Hiršal

Dokořán 2008, 76 s.

Výbor obsahuje texty ze sbírek Šibeniční písně, Palma Kužel a Šlasi v upraveném znění, jež bylo otištěno v knize Beránek měsíc, v původním skvělém překladu Josefa Hiršala. Jak známo, pro Morgensternovu poezii jsou charakteristické dvě zcela odlišné polohy uměleckého projevu; vedle proudu konvenční sebereflexivní poezie je to především groteskní lyrika, poprvé předvedená ve sbírce Šibeniční písně. Předkládaný výbor obsahuje průřez Moregensternovou žertovnou poezií, založenou na jazykových variacích se stálým důrazem na zvukovou stránku slova. Básník, zkoumající jazyk ve stavu zrodu, naplno pracuje s mnohovýznamností slov a se zaměňováním hlásek, čímž zdařile narušuje konvenční vnímání jazykového pojmenování. Původní význam slov je v básních často vyprázdněn a bývá nahrazen významem mnohdy zcela protichůdným. Taková jazyková variace neposkytuje žádný prostor pro mimetickou nápodobu, nýbrž vytváří vlastní reálný, tedy surreálný prostor skutečnosti
bez pravidel a konvencí. Pro všechny tyto důvody jsou Morgensternovy básně považovány za jeden z hlavních inspiračních proudů dadaismu, surrealismu a rovněž absurdního dramatu. Básně, v nichž se „perfektum s imperfektum zpili sektem“ a „plusquamperfektum a futurum exaktum jen mrkali k těm faktům“ svou bizarností a jazykovou invencí nepřestávají překvapovat; nejenom z tohoto důvodu stojí za stálé připomínání i v dnešní postsurreální realitě.

Zuzana Malá

Sebastian Faulks

Peklo pro zvané

Přeložil Ivan Němeček

XYZ 2008, 276 s.

Britský spisovatel po více než třiceti letech křísí Jamese Bonda coby postavu literární. Už na obálce knihy je jasně avizováno, že se vše odehraje přesně podle not Iana Fleminga a obsah to jen potvrzuje. V současné době přesycené konspiračními a pokud možno co nejdynamičtěji napsanými thrillery působí tohle rozvláčné šedesátkové retro málem jako zjevení, nicméně fanoušci starých časů agenta 007 se budou cítit bezpečně doma. Faulks použil vše, co mu Bondovy kořeny nabídly a v knize oživil většinu klasických atributů Flemingových románů, stejně jako liberální i napjatou atmosféru let šedesátých. Navrch okrajově připojil aktuální a přesahová témata jako drogy či problém přistěhovalectví, důkladně protřepal a bez míchání vystřihl koktejl, který se skutečně výborně čte a navíc doplňuje mytologii agenta 007 o další napínavé dobrodružství. Pokud kniha v něčem pokulhává, tak je to krom nakladatelského ošetření především rovina postav, ve které
se Faulks pokusil více pracovat s psychologií, ale při vší snaze román zůstává u dvojrozměrnosti a osvědčených schémat. Těžko ale autorovi vyčítat, že ve „své flemmingovce“ zůstal věrným všem atributům bondovského univerza a pouze je přeskládal do nového příběhu. Navíc když tak učinil s citem, autorskou dovedností a v retro stylu nakažlivě anachronickém.

Vítek Schmarc

Garth Ennis, Clayton Crain

Ghost Rider – Cesta do zatracení

Přeložili Marek Barányi a Roman Bílek

BB art, Crew 2008, 134 s.

V loňském roce měl celosvětovou premiéru snímek Ghost Rider. Nic víc za (opožděným) vydáním tohoto komiksu nehledejme. Ennisův scénář je slabounký, Crainova počítačová kresba o poznání zajímavější. Alespoň na první pohled. Ale k příběhu. S ním si Ennis asi hlavu příliš nelámal. Motorkáře s hořící hlavou nechal vystoupit z pekla, k čemuž mu dopomohli „hodní“ andělé (to by snad ani nebyl Ennis, aby se v jeho scénáři neobjevilo nějaké zprzněné biblické téma), protivníkem mu má být jakýsi pekelník, vyvolaný zapšklým naftařem. Cestu mu však zkříží další zmocněnec pekla a sadistická velvyslankyně andělů. Jazyk překladu drhne podobně jako scénář, některé pasáže nutno číst několikrát. Vrcholný souboj je zcela nesrozumitelný: netušíme, jak Ghost Rider pekelníka zdolá, ani jakou vlastně hraje v celém příběhu roli. A ke kresbě: počítač Crainovi umožnil obrázky připomínající olejová plátna různě rozmazávat, všude na nás pomrkávají plamínky,
prostě je to efektně nablýskané, po chvíli však začne vadit určitá mechaničnost kresby. Prostě si spíše než jako v komiksu připadáte jako v počítačové hře. Ve všech těch efektech zaniká lidskost a čtenář pociťuje odtažitý chlad. Ghost Rider těžko uspokojí nároky fanoušků Gartha Ennise (na to je málo brutální a sprostý) a zřejmě i kohokoliv jiného. Cílovou skupinou tak mohou být snad jen ti, kterým učaroval zmíněný film.

Jiří G. Růžička

Souvislosti 1/2008

První letošní Souvislosti otevírá aktuální stať o ideálním kritikovi, jednotce pomyslné, ale inspirativní, amerického literárního vědce S. E. Hymana; kritické téma pokračuje Zizlerovou statí o sebraných spisech Bedřicha Fučíka a navnazuje čtenáře na závěrečný oddíl recenzí. Rozhovor tyto Souvislosti přinášejí s Pavlem Kolmačkou; rozmlouvá se o jeho životě, cestě k literatuře a prvním románu Stopy za obzor. Blok se věnuje málo známému spisovateli Josefu Kocourkovi (uvádí Jaromír Typlt). Můžeme říci, že jádro tohoto čísla leží ve dvou místech: oddílu o knihovnách a v oddíle beletrie. Knihovnická pasáž počíná anketou mezi architekty o knihovnách z pohledu prostorového řešení a o knihovnách v dnešním světě; přináší rozhovor s Věrou Vohlídalovou o Krajské vědecké knihovně v Liberci a s architekty o českých i zahraničních knihovnách (Lešek, Mitášová), jejich výstavbě a fungování,
koláž Jaromíra Typlta, reportáže o knihovnách v Rusku (Machoninová, Bzonková) a v Německu (kostnická univerzitní knihovna) a konečně fejeton P. Ruta. Skutečně bohatý je oddíl literatury: prezentují se spíše neznámí autoři, čtenář zde najde široké žánrové rozpětí, poezii (Řehák, Shanfeldová, Voda) i prózu (Honza, Svozil); výtečným experimentálním textem přispěl A. Mareš.

Pavel Šidák

Doeschka Meijsing

Over de liefde

Querido 2008, 237 s.

V posledních měsících vzbudil v Nizozemsku pozornost román Doeschky Meijsingové s lakonickým názvem O lásce. Je to příběh zklamané lásky vyprávěný stárnoucí lesbickou ženou, jejíž o čtrnáct let mladší partnerka Jula se náhle zamiluje do ještě staršího, ženatého muže. Vypravěčka Philippa van der Steurová se snaží rozebrat své pocity a tak trochu v dantovském duchu („není větších bolů, než v čase bídy myslit na své štěstí“) odbočuje k dávným veselým příhodám se známými z okruhu amsterodamských intelektuálů a bohémů i k šťastným dobám předchozích milostných vztahů. Mnohá vzpomínka však ústí v konstatování, že protagonisté už nejsou mezi živými. Zájem čtenářů umocňuje skutečnost, že autorka tu zpracovává svůj vlastní poměr se známou publicistkou a také popisované prostředí budí zvědavost a touhu po odhalení skutečných osob, které se skrývají za literárními postavami. Autorka ale neměla v úmyslu dát
průchod své touze po odvetě. Její kniha je spíš esej, který zkoumá obecně známé stavy: lásku, zklamání a z něj vyplývající pocit zrady a studu, když se ukáže, že o novém vztahu už dávno vědělo celé okolí, ale nikdo nenašel odvahu o něm podváděné říct. Zvláštní prvek tu tvoří fakt, že Jula vymění lesbický vztah za heterosexuální poměr. Přestože v těchto kruzích předsudky k homosexualitě nehrají roli, vnímá hrdinka v okolí náznak úlevy: žena se vrátila k muži, tak jak to má být.

Magda de Bruin-Hüblová

V. V. Tomek

Ze zášeří českých hradů

Volvox Globator 2007, 162 s.

Dříve, než se V. V. Tomek stal uznávaným historikem, působil mj. také jako vychovatel a domácí učitel v rodině P. J. Šafaříka anebo u Františka Palackého. Bylo by zajímavé vědět, zdali k výchově či výuce používal také příběhy o českých hradech, zříceninách a jim podobných, hrůzu nahánějících místech. Na čtenáře z nich ještě dnes dýchne skutečné zášeří, temný stín minulosti, jenž obestírá byvší tajemné hrady. Ve většině případů zde dnes nalezneme leda tak zbytky hradních stěn, ale rozvaliny památných Příběnic nebo Landšperka nám mohou být ukazatelem k Tomkovým příběhům o začarovaných pecnech chleba anebo o průvodu kvílících jeptišek. Na mnoha místech dnes stojí hrad nebo zámek, kam kdysi kdosi možná ukryl poklad, kde se dluhy řešily vruby do dřeva anebo kde budoucnost odvisela od souboje s ďáblem. Nechybí ani některé z příběhů známějších, jako například pověst o věžích Baba a Panna hradu Trosky. Obsáhlejší celek
pak tvoří pověsti týkající se Karlštejna – ať už jde o zvony, ďábla číhajícího na pocestné, spanilou převoznici, slepého Beneše, krvavý hodokvas, ohnivé sudy nebo zjevení ovčáka s beranem, který je ve skutečnosti obrovským vepřem v ovčím rounu. Dojde také na bílou paní, která se zjevuje u studně jako bílá mlha, usedá na roubení a usedavě pláče. A pochopitelně četné únosy, bludné rytíře, děsivé rokle a černé myslivce, bez kterých by naše minulost pravděpodobně nebyla úplná.

Magdalena Wagnerová

Zdeňka Hledíková

Arnošt z Pardubic – arcibiskup, zakladatel, rádce

Vyšehrad 2008, 349 s.

Monografie přední české historičky, znalkyně pozdně středověké církevní správy a vynikající archivářky Zdeňky Hledíkové je věnována v rámci edice Velké postavy českých dějin osobě evropských rozměrů, učenci, intelektuálovi a prvnímu českému arcibiskupovi Arnoštovi z Pardubic. Kniha nepřináší ani převratně nová fakta, ani zcela nová interpretační východiska, nicméně její cena spočívá v širokém spektru souvislostí, do nichž je vyprávěcí a interpretační historiografický diskurs o osobě a době Arnošta z Pardubic zasazen. Široká historická a archivářská erudice umožnila autorce podat plastický obraz o době, kdy země Koruny české hrály v zápasech o duchovní, politický a sociální profil Evropy skutečně důležitou roli. Za šťastnou autorskou strategii lze pokládat i kombinaci odborně vysoce fundovaného textu a narativně bohatého jazyka, jímž autorka prostředkuje dnes obtížně pochopitelný svět pozdně středověkého člověka
svým českým současníkům. Této snaze vychází vstříc nejen řada didakticky míněných vysvětlení v textu, ale i heslář, umožňující pochopit řadu výrazů, s nimiž kniha zachází, i laickému čtenáři. Jedinou problematickou stránkou publikace je kvalita obrazového doprovodu, nikoli co do výběru, ale co do reprodukční jakosti. Zejména černobílé fotografie si rozhodně zasloužily pečlivější polygrafické zpracování.

Michal Janata

Václav Veber

Osudové únorové dny

Nakladatelství Lidové noviny 2008, 426 s.

Šedesáté výročí Vítězného února přineslo na trh přehledovou publikaci, která sice nepředstavuje žádná nová ani převratná fakta, to jí však neubírá na záslužnosti. Kniha je faktograficky přesná, byť někdy čtenáře zahlcuje až přílišnými detaily. Autor poněkud podceňuje hospodářské a sociální aspekty transformace (1945–1948), o to více klade akcent na témata politická, především konfliktní linie mezi komunisty a nekomunistickými stranami, kterých od počátku roku 1947 kvapem přibývalo. Jako znalec moderních sovětských dějin přináší autor exkurz o zvláštních vztazích ČSR a SSSR a vliv Sovětů se line celou knihou. Pro Vebera je příznačné poměrně příkré hodnocení tehdejších politických elit, neváhá hovořit o „kolektivní sebevraždě“ a „bídě chování politických představitelů československé veřejnosti“. Na některých místech knihy se bez opory spolehlivých pramenů pouští do dedukcí, které ovšem nejsou od věci (zvláště soudy o možných motivacích těžko
pochopitelného jednání Jana Masaryka). Hodnocení tzv. Třetí republiky je zřejmé: mrtvě narozené dítě, konglomerát rozdělení světa a domácích iluzí nekomunistických předních intelektuálů o uskutečnitelnosti socializující demokracie. Z primárních pramenů užívá autor rozsáhle publikované memoáry a jiné ego-dokumenty, archivy jen ojediněle. Autor píše čtivě a jeho výklad nepostrádá dramatičnost.

Jakub Rákosník

Nikolajův Florian

Objemnou, více než jedenáct set stran čítající publikaci tvoří – autorsky revidovaná a nově zredigovaná – Stankovičova diplomová práce Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy, jejíž obhajobou završil roku 1975 své studium knihovnictví na Filosofické fakultě University Karlovy, doplněná o dva související články a jeden rozhovor vážící se k tématu. Vedle podrobné ediční poznámky pak knihu uzavírá půvabný doslov Olgy Stankovičové (věřím, že některý zbývající svazek Spisů obdobně doplní výtečný rozhovor vedený s Olgou Stankovičovou a Olgou Havlovou, který otiskla v druhé polovině osmdesátých let samizdatová Revolver Revue a v němž je vedle jiných také Nikolaj Stankovič působivě vyportrétován).

Stankovičova monografie se skládá ze dvou částí, z biografie Josefa Floriana a z bibliografického soupisu jeho knižní produkce. Florianův životopis vyšel již třikrát samostatně, v roce 1983 coby strojopis v samizdatové knižnici Edice Expedice, téhož roku také v exilovém nakladatelství Opus Bonum a naposledy roku 1998 ve Votobii již pod svým definitivním názvem, převzatým z povídky Josefa Čapka, Okradli chudého. Přestože se v uplynulém desetiletí objevila celá řada nových studií a edic a nejedna florianovská publikace memoárového rázu, jež přinesly další poznatky a informace, které Stankovičovu práci nejednou doplňují či zpřesňují, neměl by být její význam relativizován ani by jí neměl být upřen nezastupitelný zakladatelský podíl na dnešním florianovském bádání, protože šlo o první práci kriticky reflektující život a dílo této významné osobnosti středoevropského katolicismu.

Nad životem nakladatele

Florianův bohatý život Stankovič nahlíží především v souvislostech s jeho nakladatelskými aktivitami. Výstižně skicuje Florianův povahopis i vývoj jeho světového a náboženského názoru (daří se mu to mj. díky vnímavé interpretaci početných svědectví Florianových současníků a jeho vlastních textů), ovšem dominantou monografie jsou proměny jeho nakladatelství. Sleduje Florianovo osobité pojetí nakladatelské činnosti a rozděluje ji do dvou fází, rozeznatelných mj. podle odlišných forem jejího financování (od prvotního daru dávání po tradičnější způsoby kalkulující se zvyšujícím se zájmem bibliofilské veřejnosti o staroříšské knihy). Stankovič si všímá i specifik výtvarného a knižního pojetí svazků (např. přibližování rozsáhlejších knih podobě kodexu, využívání dřevořezových ilustrací převzatých z inkunábulí apod.) a začleňuje je do soudobé knižní produkce.

Andrej Stankovič vymezuje biografickou část své monografie výhradně lety Florianova života (tj. nedovádí příběh nakladatelství až k poúnorovému konci). Stručně reflektuje jeho dětství, mládí i léta jeho středoškolského profesorování, které nevyhnutelně vyklíčilo v konflikt s nadřízenými. Podněty z díla Léona Bloye umocnily Florianův hyperkritický postoj k situaci domácího školství i katolické církve, jíž vyčítal mj. politickou angažovanost, a seznámení s tímto francouzským myslitelem jej motivovalo i k vlastní nakladatelské činnosti (mezi prvními publikacemi jím vydanými dominovala skutečně díla Bloyova). Stankovič dále postupuje Florianovým životem chronologicky, všímaje si jeho názorových proměn i života neobyčejné duchovní komunity přátel, která se nad jeho nakladatelským Dílem setkávala.

Pečlivě rozebírá některá klíčová témata (např. kult lasalettského Zázraku) a podrobněji seznamuje s těmi osobnostmi, které výrazným způsobem ovlivnily náplň a chod Florianových projektů (např. Jakub Deml, Antonín Ludvík Stříž nebo Otto Albert Tichý), přičemž vykresluje i proměny jejich vztahu s Florianem (až na sporé výjimky, jakou byl například Bohuslav Reynek, spolupracující s Florianem především jako překladatel, většinou skončil jejich kontakt konfliktem).

Monografistův styl

Pro Stankovičův biografický styl je charakteristická extrémní míra citací lokalizovaných přímo do jeho autorského textu, tedy nikoliv do poznámkového aparátu. Tak rozsáhlé využití a reprodukování pasáží z korespondencí, vzpomínek či textů otištěných ve Florianových publikacích neslouží pouze coby podklad Stankovičovy interpretace (ostatně Stankovičův text se mnohdy v sousedství citací proměňuje v pietně glosující komentář), ale vedle toho zpřístupňuje prohibitované texty a především se stává prostředkem monografistovy osobní konfese, vyjádření blízkosti či přináležitosti k Florianovu duchovnímu odkazu.

Stankovičovu monografii také určuje snaha o co nejadekvátnější uchopení studované oblasti. Nevybírá si proto jeden způsob výkladu, ale přizpůsobuje své interpretující vyprávění probíraným tématům (v některých případech nechává čistě mluvit prameny, jindy volí strohou formu análů, jindy preferuje kritický, srovnávací přístup nebo jen lapidárně vypočítává tituly v daném období a trefně glosuje jejich obsah).

Řeči všech archů

Snaha o maximální úplnost je charakteristická i pro druhou, rozsáhlejší část knihy, již tvoří bibliografický soupis publikací vydaných v edicích Josefa Floriana, rozdělený do čtyř částí. Zatímco biografie končí Florianovou smrtí, bibliografie pokračuje až do poválečných let, kdy bylo po únorovém komunistickém převratu nakladatelství zrušeno. Její promyšlená struktura nedokládá pouze autorovu pečlivost, ale i proniknutí k jádru olbřímího nakladatelského korpusu, který Florianovy edice vytvářejí. První část obsahuje soupis všech neperiodických titulů, druhá část soupis všech periodických svazků včetně podrobného rozepsání zařazených textů a ilustrací, třetí podává přehled všech redakčních textů v periodických sbornících (včetně drobných anotací) a závěrečná část sepisuje veškeré lístky sloužící jako nová forma „živé, rodící se“ encyklopedie vřazené do sborníků.

I ve svých popisech je Stankovič nadmíru detailní, uvádí všechny dostupné údaje autorské i knižní, pečlivě eviduje doslovy a texty přítiskového charakteru a přesně popisuje i výtvarné zpracování svazku. Celá práce se tak stává nepostradatelnou pomůckou nejen pro badatele v dějinách knižní kultury či katolického písemnictví, ale i pro sběratelskou veřejnost.

Autor je bohemista.

O čem a jak se vypráví

S vlivnou koncepcí vyprávění amerického literárního teoretika Seymoura Chatmana se český čtenář – neuchýlil-li se ke studiu anglických originálů – mohl donedávna seznamovat jen zprostředkovaně, jaksi mimochodem, v krátkých pasážích přehledových příruček, na stránkách nejrůznějších dostupných kritik, shrnutí či dokonce autorských přepracování – to když v Dohodnutých termínech (orig. 1990, česky 2000) autor revidoval a rozšiřoval některé své dříve přednesené přístupy a definice. Až nyní, třicet let po vydání originální anglické verze byl ale publikován český překlad jeho základní naratologické monografie, knihy Příběh a diskurs. Narativní struktura v literatuře a filmu.

Výraz a obsah vyprávění

Ústřední autorem zaváděná pojmová dichotomie příběh x diskurs rozlišuje obsahové narativní složky příběhu (co?; dle Chatmana tedy především události a existenty) od výrazových parametrů diskursivních, které narativní přenos umožňují, formují a uskutečňují (jak?). V odlišení výrazových a obsahových složek vyprávění není samozřejmě Chatman první ani jediný – návaznost na jiné dualistické systémy je zřejmá a přímo komentovaná. Původnost a přínos představovaného dělení spočívá v jeho zamýšlené mediální nezávislosti. Chatmanův narativní systém chce být a je od počátku budován jako transmediální, neodvislý od konkrétní metody realizace (verbální, vizuální, auditivní, či v nejrůznějších jejich kombinacích). K obecné, hlubinně-narativní rovině formální (příběh a diskurs) tak doplňuje i úroveň substanciální, v níž se – řízeny možnostmi konkrétního média – odehrávají realizace jednotlivých příběhů.

Do uvažování o principech fungování narativu tak Příběh a diskurs zavádí do té doby nepříliš reflektovaný aspekt mediální podmíněnosti. Jakkoli se v dalších kapitolách věnuje výhradně vlastnostem „hlubinné“ úrovně formální, při zkoumání četných příkladů z literatury i filmu leckdy zaznívají komentáře i k možným způsobům fungování mediální „skořápky“. K mediálně-specifickým vlastnostem narativů se Chatman později vrátil v Dohodnutých termínech, v posledních letech pak na jeho zakladatelské úvahy navázaly snahy tzv. mediální či transmediální naratologie (klíčovou roli v oživování příbuzných témat sehrála antologie Narrative Across Media. The Languages of Storytelling, uspořádaná v roce 2004 Marií-Laure Ryanovou).

Inspirací Barthes i Booth

Chatmanův text po svém prvním vydání v roce 1978 zapůsobil jako klíčová syntetická práce, která do amerického literárněvědného prostředí uvedla poznatky francouzského strukturalismu, jež propojila s domácí (resp. anglo-americkou) tradicí. Jakkoli umenšovat však nelze ani původní teoretický vklad autorův. Při popisu některých narativních konstituentů (zejména z autorem ustavené roviny příběhové) Chatman opravdu spíše přejímá, příklady dokladuje či dovysvětluje – při popisu narativního času téměř bezvýhradně tlumočí pojetí Genettovo, výklad událostí je zase silně ovlivněn Barthesem (byť možná i pod vlivem zprostředkování Cullerova). Se strukturalistickou tradicí se ale rozchází v pasáži věnované postavě, tam místo čistého pojetí postavy coby funkce příběhu nabízí psychologickými pracemi ovlivněné nahlížení „povahových“ rysů postav (fikčních existentů).

Větší důraz a osobní vklad jako by Chatman věnoval vysvětlování narativního jak?, popisu diskursivní složky vyprávění. Postupně se věnuje všem aspektům narativní komunikační situace, když pro svůj systém (zřetelně inspirován Boothovou Rétorikou fikce) definuje implikovaného autora, vypravěče, fikčního adresáta i čtenáře. Rozlišuje typy hlediska, užitečně zpřesňuje některé tradičně užívané pojmy (např. proud vědomí, vnitřní hlas, samomluva) a detailně rozlišuje typy vypravěče – od problematického (a později hojně napadaného) konceptu nevyprávěných příběhů přes vypravěče skrytého až po nejrůznější způsoby a intenzity výskytu vypravěče odkrytého.

Chatmanův Příběh a diskurs přináší svým čtenářům nejednu inspirační pobídku, upozorňuje na nedostatečně probádané oblasti teorie vyprávění a především nabízí celistvý, funkční a detailní popisný rámec pro uvažování o fungování narativu. Z knihy se stal v nejlepším slova smyslu klasický text, nadále se ale šťastně vyhýbá „zklasičtěnému ustrnutí“. Napomáhá tomu jistě i čtivý, uměřený autorský styl, výklad je bohatě prostoupen ukázkami z nejrůznějších (nejčastěji však modernistických) literárních textů, hojný dokladový materiál přidávají i popisy filmových scén.

Autor je bohemista.

odjinud

Do lesíčka na divadlo

Divadelní prázdniny se postupně změnily na letní sezónu. Divadelní fanatik tak nemusí přes léto abstinovat a kritici mají o čem psát. Letní projekty se přitom odehrávají na rozličných místech uvnitř i v plenéru. Nabízejí operu, činohru, balet, loutkové i pohybové divadlo, a to jak formou festivalů tak třeba speciálních sezónních programů kamenných divadel.

Hurá do přírody

Přesun do přírody je krok, který se v létě nabízí. V lesním divadle nad Řevnicemi se uskuteční divadelní minifestival Lesní slavnosti divadla Řevnice (26. – 28. 8.). Zúčastní se ho však jenom Dejvické divadlo s Dostojevského Idiotem a Tereminem Petra Zelenky a Divadlo Na zábradlí s Miladou Jiřího Pokorného. Nejedná se tedy o festival v pravém slova smyslu, spíš o třídenní program pro místní či přespolní zájemce o divadlo. Třicet kilometrů do Řevnic si možná také z Prahy zajedou ti, na které nevyšly lístky přímo do Dejvického nebo Na zábradlí, případně skalní fanoušci těchto divadel.

Výhody přírodního divadla využívá i Loket a organizuje Loketské kulturní léto (11.–26. 7.). Zatímco řevničtí sázejí na činohru, loketští dávají prostor operním produkcím. Letos Smetanově Prodané nevěstě, Verdiho Aidě a Dvořákově Rusalce. Atraktivitu festivalu dodává scenérie loketského zámku, která tvoří opeře kulisu. Pěvecky zaručují dobrý standard sólisté pražského Národního divadla a Státní opery i zahraniční hosté.

Prostředí zámeckého parku láká diváky na otáčivé hlediště v Českém Krumlově, kde se letos hraje téměř po celý červenec a srpen. Programový „pel mel“ nezapomíná na Rusalku a novinkou letošní sezóny je Robin Hood. Podobně jako Jihočeské divadlo z Českých Budějovic vyráží na léto z kamenné budovy do českokrumlovského parku, má svoji letní scénu třeba i Východočeské divadlo z Pardubic, a to na Kunětické hoře, nebo Divadlo Ungelt v Praze na Novém Světě na Hradčanech. V divadlech v přírodě a při produkcích jim šitých na míru přitom často platí, že nedostatky inscenace vyváží kouzlo venkovní scény a prázdninová nálada. Až na výjimky se jedná spíše o dobré divadelní řemeslo než o inscenace s přesahem.

Naproti tomu na domácí scéně ve speciálním letním režimu hrají zatím spíše ojediněle některá pražská divadla. Tak třeba Národní divadlo nebo Státní opera v Praze využívají hustoty zahraničních návštěvníků a tradičně nasazují operu, případně balet. Opakem je letní sezóna Divadla v Celetné, kterou až na jednu výjimku obstarává Divadelní spolek Kašpar. Hraje například Rozmarné léto, které loni vzniklo jako letní speciál, ale také norway.today.

Hvězdy nového cirkusu

Organizátoři festivalu Letní Letná (20. 8. – 2. 9.) vymysleli před pěti lety dobrou taktiku – každoročně pozvou minimálně jednu francouzskou hvězdu nového cirkusu. Ta pak poslouží jako hlavní divácký magnet. A také jako veledůležité srovnání pro produkce ostatních festivalových souborů z okruhu domácího alternativního a pohybového divadla. V Letenském parku mezi Hanavským pavilonem a Kramářovou vilou letos svůj stan rozbijí francouzští Les Colporteurs s představením Drát pod sněhem (Le fil sous la neige). Antoin Rigot, zakladatel souboru, patřil mezi špičky akrobacie či tance na laně. Po úrazu působí spíše jako režisér.

Letní Letná je jeden z mála letních festivalů, který se snaží kontinuálně dovážet kvalitní zahraniční divadelní soubory, a to s jasnou vizí, ne stylem „každý pes jiná ves“. Nabízí něco, co není jinde k vidění a zaslouží si tedy zvýšenou pozornost.

Činoherní střední proud

Letní shakespearovské slavnosti (25. 6. – 8. 9.) mají mezi letními festivaly jakési výsadní postavení. Nejen že patří mezi svého druhu průkopníky, konají se navíc mimo jiné na Pražském hradě, patří mezi nejdelší a v posledních letech také mezinárodní festivaly – obsazením i místem konání. Shakespeare, známá herecká a režisérská jména a atraktivní místa i dobrá propagace či tradice festivalu jsou koktejlem, který podle organizátorů přivede do hledišť i 60 tisíc návštěvníků za sezónu. Jenže ani známé tváře nezaručí, že půjde o víc než o dobře prodejné středoproudé zboží. Žádné radikální pohledy na klasika bohužel nelze očekávat. Navíc je na domácích jevištích „přeshakespearováno“, což lze jistě zčásti přičíst překladatelským a marketingovým schopnostem Martina Hilského a Jiřího Joska.

Podobné místo na letní divadelní mapě si už pět let buduje pražské Léto hereckých osobností (nebo jako úlitba sponzorovi Metropolitní léto; 15. 6. – 14. 9.). I tady jsou hlavní devízou herecké osobnosti. Zároveň je ale plusem festivalu, že se soustředí převážně na současnou překladovou (nejnověji Miro Gavran) i domácí (v minulých ročnících Patrik Hartl, Petr Zelenka) dramatiku – i když většinou nedosáhne dál, než k populárnímu tématu muži a ženy 100 x jinak a stále stejně.

Kouzlo města

Divadlo lze najít i na festivalech, které se zaměřují primárně na hudbu nebo film. Colours of Ostrava (10. – 13. 7.) tak na scéně ve Farské zahradě oživuje Divadlo Petra Bezruče s autorskou inscenací režijního tandemu Skutr Should I stay or should I go? nebo stejné režijní duo kusem Mistr a žák či Buchty a loutky a Divadlo VOSTO5.

Mistr a žák budou k vidění i na festivalu pro židovskou čtvrť Boskovice (17. – 20.7.). V boskovické synagoze Divadlo Letí uvede monodrama Svou vlastní ženou. Hra Wrighta Douga o německém transvestitovi Lotharu Berfeldovi neboli Charlottě von Mahlsdorf hraje Pavol Smolárik. Mladý herec, který na sebe nedávno upozornil také v inscenaci Jiřího Adámka Evropané. V Boskovicích se mihne i Divadlo Líšeň, Divadlo v 7 a půl či Mimotaurus.

Letní slavnosti staré hudby zase přivezou 6. 8. do Státní opery v Praze Molièrovo barokní divadlo při svíčkách Lékařem proti své vůli francouzského souboru La Fabrique à théâtre. Baroknímu divadlu, hudbě a opeře se navíc věnuje také specializovaný festival Theatrum Kuks (20. – 24. 8.).

Výběr letní akce záleží na osobních diváckých preferencích. Jsou festivaly, na které se vyplatí vážit cestu třeba jen kvůli místu konání. Jména vystupujících souborů se ale napříč republikou opakují (což by mohlo změnit pár zahraničních skupin navíc), takže nestojí za to být všude.

Autorka je divadelní kritička.

Co feministky provedly filmu?

Kniha má atraktivní podtitul Co feministky provedly filmu?. Přesnější by však byla otázka „Co feministky provedly filmové vědě?“. Petra Hanáková se ve své knize chopila role zprostředkovatelky dějin feministické teorie filmu, o nichž – stejně jako prý o teorii filmu vůbec – u nás podle autorky neexistuje valné povědomí. Hanáková hned v úvodu „odkrývá karty“ ohledně účelu knihy: chce především zprostředkovat studentům „principy a praxe“ feministického myšlení v jeho největším rozmachu mezi sedmdesátými lety a polovinou devadesátých let. Jde o záhodný a vzhledem ke komplexitě této teoretické oblasti i odvážný počin, v němž se přesto právě role zprostředkovatelky ukazuje jako největší úskalí – sama autorka totiž ve své monografii zůstává téměř nepřítomná.

Sama Hanáková tuto námitku předjímá již při vyjádření svého postoje k feminismu: „Není důležité s ním primárně souhlasit či nesouhlasit, ale poznat jej a pochopit, včetně jeho limitů, jako možný nástroj kritické analýzy.“ Přesto skutečnost, že veškeré informace v textu jsou pouze výtahem z cizích zdrojů, u čtenáře po přečtení zanechává pocit – jakkoli poctivě provedeného – školního resumé sekundární literatury o dějinách feministické filmové kritiky a jejích několika primárních zdrojů. Kromě sporadicky se vyskytujících shrnutí toho, co bylo v dané kapitole již shrnuto ze sekundární nebo primární literatury, v knize nenalezneme autorčin vlastní názor či protinázor, zpochybnění shrnutého, polemiku s vyjádřeným názorem apod.

Muž a žena aneb divák a obraz?

Text chronologicky sleduje hlavní milníky a směry filmového feminismu, přičemž čtenáři (většinou srozumitelně) podává základní fakta, jména i myšlenky. Hanáková dělí „feministickou metodu“ na základě sekundární literatury na dva hlavní proudy – sociologický a teoretický, jež se v tomto pořadí prosazovaly i historicky. Autorka nejprve reprodukuje jednotlivá pojetí tří hlavních „kategorizátorek“ feministického kritického myšlení (Kaplanové, Richové a Erensové) a shrnuje hlavní kategorie a pojmy představitelek sociologického proudu (Rosenová, Haskelová) i proti němu vystupující tzv. britské teoretické školy (Johnstonová, Cooková) a „kalifornského směru“ (Bergstromová, Suterová). Pro čtenáře, kterého z jednotlivých směrů nebude nikdo zkoušet, začíná být kniha zajímavá především v prostřední části, kde na základě podrobného shrnutí studie Laury Mulveyové Vizuální slast a narativní
film, jež je na jednu stranu završením a překonáním dosavadní feministické kritiky a na druhou stranu východiskem jejího dalšího rozvíjení, začínají vyvstávat základní obrysy celé feministické filmové teorie. S nimi se objevují i problematická místa tohoto myšlenkového přístupu, především pak doposud v knize nedotazovaný předpoklad „patriarchálnosti“ diváka a jeho zasazení do binárního schématu „mocný, skopofilií (slastí z pohledu) posedlý muž-autor-režisér-divák-nositel pohledu-subjekt versus bezmocná žena-herečka-oběť-obraz-doručitel pohledu-objekt“. S přechodem k psychoanalyticky zaměřeným teoretičkám jako Silvermanová či de Lauretisová se Hanákové text začíná až příliš „prohýbat“ pod hutnými větami typu (namátkou): „Obrazy ženské ‚divácké extáze‘ podporují společenské přesvědčení o naivním vztahu žen k zobrazovacím systémům a jejich snadném splývání s filmovým imaginárnem“, jež nedávají příliš smyslu ani po několikátém
přečtení. Knihu pak Hanáková zakončuje minikapitolou s názvem Žižek na závěr a problematizace pohledu, kde Slavoji Žižekovi nejprve udělí nálepku „největší současné ,pop-star‘ psychoanalytické teorie“, aby jej pak na tomto základě mohla „analyzovat“ povrchními výkřiky typu „Bez feministické teorie by proto Žižek patrně nebyl ani zdaleka tak kontroverzní, ani tak populární.“ či „Žižek strhává pozornost především tématy spojenými s genderovými analýzami.“ Zde jsou v autorčině postoji až příliš patrné symptomy skryté potřeby „pomstít se“ za to, že se tento slovinský filozof – jak sama Hanáková tvrdí – často dogmatismu feminismu „vysmívá“.

Kritická reflexe, antologie nebo skripta?

Kniha o feministické filmové teorii je obsahově pozoruhodná a skutečně přínosná pro ty, kdo se chtějí v dané problematice orientovat a dále se jí věnovat, nepřekračuje však povahu univerzitních skript („výcuců“ základních textů), sepsaných pro účely konkrétního semináře. I V dané kategorii má navíc jisté nedostatky – kromě nepřítomnosti rejstříku i absence jasnějšího, vlastními slovy formulovaného myšlenkové rámce, do něhož zasazuje jednotlivé směry a autor(k)y, například vedle sebe stojící kategorizace feministických přístupů v úvodu se často překrývají a není jasné, zda a jak se také navzájem doplňují, „dotýkají“ či popírají. V závěrečné části se autorka nechává příliš vláčet shrnovaným originálem a ponechává nevysvětleny mnohé – přinejmenším problematické – citované úvahy, stejně jako pojmy (lacanovské) psychoanalýzy, u nichž, jakkoli je kniha úvodem do feministické
filmové teorie, najednou explicitně „počítá s poučeným čtenářem“ (užívá pojmy jako imaginárno, symbolično, sutura ad.) Celá kniha, kterou Hanáková primárně podřizuje snaze o osvětu, by se tak mnohem lépe vyjímala jako (hutný) úvod antologie základních textů feministické filmové teorie.

Vzhledem k samotnému tématu je pak nejvíce překvapivá skutečnost, že autorka svým přístupem ilustruje opak feministického „podvratného zápalu“, s nímž v celé knize během představování jednotlivých teorií tiše souzní. Je-li podle de Laurentisové jedna z nejčastějších strategií feministického zpochybňování patriarchálně zatížených textů „drzé vyptávání se a hledání, co a jak příběh zamlčuje, schovává, záměrně neříká“, pak tato „uštěpačnost a zvědavost“ přístupu Hanákové naprosto chybí. Že by byla autorka „stále ještě“ patriarchálně zatížena a nezbývalo tak nic jiného, než aby se feministických strategií provokace chopili uštěpační recenzenti?

Autor je filosof.

galerie

Podoby a proměny Václava Stratila

V těchto dnech probíhá v pražské Galerii Louvre na Národní třídě výstava fotografií Václava Stratila (nar. 1950). Jedná se o komorní retrospektivní ohlédnutí za jeho tvorbou (coby „modela“, nikoliv však fotografa), ve které se věnuje pozornost zpravidla zachycování vlastní tváře v nejrůznějších proměnách, tedy autoportrétu.

Zjitřená tělesnost

Václav Stratil patří k výtvarným umělcům měnícím neúnavně svůj styl i vyjadřovací prostředky. Pozornost na sebe upoutal již v osmdesátých letech svými velkoformátovými tušovými kresbami, směrodatnými, ba přímo „páteřními“ pro jeho další vývoj. V nich rýsoval-rozvíjel s nebývalou urputností a vytrvalostí meditativně laděné kompozice s velkou vnitřní silou. Zdá se, že autor pokorně i naléhavě hledal uspořádání a jasné vymezení pozice v okolním chaosu. V nekonečném černobílém drobnopisném vrstvení se zjevuje na volných papírech geometrická struktura, především pak čtverec – znak, jenž jako by v agnostické temnotě „noci ducha“ se ukazoval coby zakódovaná ozvěna naděje a očisty. Malíř – kreslíř takto směřoval k celkové redukci, ztišení, k oproštění výrazu i příběhu – k jasné či spíše tušené identitě – ke kořenům (dle autorových záznamů hluboká čerň v jeho kresbách zastupovala
v nejintimnější rovině krev Kristovu). Stratil tedy není v žádném ohledu umělec konstruktivního ražení a chladného kombinování náhradního světa. Jeho geometrismus spíše slouží coby rastr k rozprostření zjitřené tělesnosti, k někdy až mystickému zakoušení, vyzývá k meditaci. „Jsem černá stažená černá/ totální kůže/ stažená fosílie…,“ píše ve svém deníku.

Humor, místy krutý

Stratilova tvorba není tak roztříštěná a nesourodá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Známe jeho obrazy, kresby, fotografie, koláže, koncepty – projevy expresivní, střídmé, koncentrované i nahodilé – černobílé i pestré – sdělné i podivně tajemné, vždy však autentické a pozoruhodné. Ke Stratilovi změny patří. Přesto když se začal prezentovat svými fotografiemi kolem poloviny devadesátých let, způsobil rozruch (ve Špálově galerii v Praze v roce 1994) a mnohdy vyvolal odmítavá stanoviska. Označován za laciného extravagantního exhibicionistu či tendenčního nedůvěryhodného pseudo-konceptualistu, byl (po)souzen a mnohými nepřijat. Nebyl to již onen ztělesněný „mýtus“ kladoucí čáru za čarou, ale spíše podivínský klaun s potřebou bavit (se), šokovat a probouzet v nás cosi nepoznaného. Na povrch se dostával jeho smysl pro humor, sklon k netradiční akci a nekonformnosti. Cyklus Řeholní pacient (1992),
který je na současné výstavě významně zastoupen, počíná Stratilovo soustavné foto-sdělení. Původní jednota (či touha se jí přibližovat) je zde nahrazena určitou skepsí. Namísto soustředných kreseb nabízí mnohost podobenek, kde střídmost nahrazuje přebujelost a intimnost vlastního kontemplativního Já střídá teatrálnost. Stratil začal s velkou chutí a fantazií používat „masky“ či převleky – pózoval coby „nosič-manekýn“ těch nejpodivnějších vizáží. Každý z jeho aranžovaných portrétů byl sestaven z řady propriet – atributů vytržených z běžných souvislostí. Umělec na sebe bere podobu celé škály bytostí. Je množinou pacienta naší doby – tedy doslova trpělivou (z latinského patentia) řeholí reflektující těžko uchopitelnou dobu i vlastní (osobní) identitu. S nadsázkou i humorem se pokouší diagnostikovat přítomné nemoci. Vyjevuje typy, karikatury, karnevalový rej bez zjevné vazby k teritoriální, sociální či náboženské příslušnosti. Jsme svědky absurdního
divadla v postmoderní Babylonii.

Absurdita osudu společná všem

Také v dalším vystaveném souboru se Stratil – chameleón proměňuje (a dle přesvědčivého výrazu ve tváři snad i vciťuje) do celé řady lidských typů i „týpků“. Na rozdíl od Řeholního pacienta z devadesátých let jsou jeho novější série (např. Nic nedělám z let 2000–2003) civilnější a méně okázalé. Stratil se pravidelně nechává v běžných fotografických kabinách zachytit např. s černými brýlemi, s plnovousem i bez něj, s různě upravenou či vyholenou hlavou, jednou je zasmušilý, dobrácký, jindy samolibý, úlisný, naivní či prázdný… To nám ukazuje nebezpečnou číhající iluzi vizuálních představ (obrazů, komunikací) – proměnlivých dojmů závislých na jednotlivých charakterech, náladách, zkušenostech, profesích a dalších okolnostech, které člověka navenek formují, jak o tom ostatně svědčí nedávný Stratilův cyklus Lišek posunutý do říše aktualizovaných bajek. Jako by nám tím umělec chtěl vyprávět příběh
o složitém sebenazírání – v podstatě pravdivém, jen prizmatem mnohosti a rozličnosti. Stratilovy fotografické cykly z komunálních ateliérů či samoobslužných kabinek odkazují svou koncepcí k tématu identity-laterity. Položené otázky zůstanou spíše v náznaku a dohadování. Už pouhý způsob tázání je v tomto případě pozoruhodný, zábavný i čímsi naléhavý a nakonec nás vede snad i k hlubšímu vědomí naší společné existence.

Autor je šéfredaktor Revue Art.

Příběhy v časech moderního umění

Expozice pod názvem Narativní figurace přibližuje vývoj převážně pařížských nebo v Paříži usazených umělců v rozmezí let 1960 až 1972. Díky hloubce, do níž se kurátoři Jean-Paul Ameline a Bénédicte Ajacová společně pustili, ale na druhou stranu také skrze jejich odlehčený a velmi vstřícný divácký přístup se ve skutečnosti před návštěvníkem odehrává daleko více, nežli bychom na první odhad očekávali.

Narativní figurace nikdy nebyla jednotným směrem. Jako pojem se konstituovala za pochodu – roku 1964 na výstavě Mytologie každodennosti (Mythologies quotidiennes) v Musée d’art moderne de la Ville de Paris. Gérald Gassiot-Talabot, iniciátor této akce, ze které v zásadě vychází také současná expozice, chtěl reflektovat snahu vyprávět uměleckými prostředky, která je vlastní právě zobrazující tvorbě. Otevřeně tím revoltoval proti tehdy převládajícímu pop artu a abstraktním vizuálním tendencím, které když přímo nezavrhovaly zobrazování, tedy figuraci, tak ji záměrně zplošťovaly a redukovaly, samotné „vyprávění“ pak degradovaly na přežité, vyčerpané schéma.

Smrt Marcela Duchampa

Celá historická kontroverze může být představena cyklem pláten Žít a nechat umřít aneb Tragický konec Marcela Duchampa (Vivre et laisser mourir ou la fin tragique de Marcel Duchamp). Kolektivní dílo tří malířů – Gillese Aillauda, Eduarda Arroyoa a Antonia Recalcatiho – jednak kriticky parafrázuje několik z Duchampových vlastních děl, zejména ale fiktivním vyprávěním zachycuje autorovu vlastní smrt, a to včetně pohřbu, na kterém mezi „svědky“ nechybí ani Robert Rauschenberg jako zástupce a zakladatel amerického pop artu.

Nejde tu samozřejmě o banální apel namířený proti abstrakci či konceptualizaci umění. Naopak příslušná figurativní tvorba se ve své skladbě neopírá pouze o naraci. Dokáže aplikovat a užít reference (směřované například právě k Duchampovi) či konceptualizace stejným způsobem jako umění nezobrazující. Jinak řečeno, vyprávění zde nespočívá ve své zobrazivosti či realistické popisnosti, ale právě ve snaze vyjádřit se přímo, bezprostředně k současnému aktuálnímu dění, a to již v předstupni zobrazení, v samotném aktu myšlení.

Politická figurace

Tuto skutečnost lze pochopitelně nejlépe nalézt v politickém diskursu, tolik směrodatném pro 60. léta. Zde nastupuje čitelná a dnes již potvrzená role narativní figurace. Také zde se díla této tendence pohybují za symbolickou, ale dobově exponovanou hrou popartového tvarosloví, aby mohla popisovat, partikularizovat, rozkládat, kritizovat, prostě sdělovat. Ústředním dobovým tématem je z mnoha důvodů zpřítomňovaná válka, konflikt a násilí, ať již ve Vietnamu, na Blízkém Východě v podobě čínské „kulturní revoluce“, či mnohem blíže, v kulisách květnové Paříže roku 1968.

Takovýmito generalizacemi, v kterých bychom mohli dále pokračovat, bychom však zabředli do osidel falešného dojmu o soudržnosti celého popisovaného uměleckého proudu. Ve skutečnosti však můžeme sotva mluvit o jednotnosti, což nejlépe dokládá vzrušená, místy konfliktně vyostřená diskuse jednotlivých umělců mezi sebou i navenek, jejíž záznamy lze na výstavě zhlédnout. Pod stále vágní pojem Narativní figurace tedy bývá řazen jak realismus Gillese Aillauda, tak snivé vize Jacquese Monoryho, symbolická plátna Erróova stejně jako například koláže Petera Klasena. Výstava tedy daleko více otevírá mnohost a rozmanitost přístupů k naraci nežli samotná autentická témata. To se odráží také v užité technice, která je polarizována mezi tradiční řemeslnou aplikaci a experimenty s kombinovanou technikou (koláže či asambláže).

Analogie v hudbě

Pařížská výstava divákovi představuje výtvarné umění v období, ve kterém muselo hájit a potvrzovat svou figurativní linii (role amerického pop art je v tomto podobná, ale jinak odlišná), a tudíž sublimovat a vytříbit svébytné výrazové možnosti. Šlo tedy o směřování z jasným cílem: vytvořit nové způsoby zobrazení. Divák snadno nalezne analogii s dobovou hudbou či literaturou, které prodělaly podobnou „kontra-revoluci“ o něco dříve a také s různým úspěchem a trvanlivostí.

Například atonalita v hudbě se totiž nestala platformou, která by dokázala zpochybnit její původní (vlastně narativní) schémata. Tedy alespoň ne tak, jak to dokázalo a obhájilo nefigurativní výtvarné umění. Přesto však řada umělců vystoupila konkrétně proti Arnoldu Schoenbergovi, aby obhájili původní řád, a to nejen ve směru tradiční tonality. Narativní figurace však vůči nefigurativnímu výtvarnému umění zformovala zcela jinou opozici než tradiční odpůrci Schoenbergovy hudby. Těm šlo opravdu o regresi, návrat k původnímu hudebnímu jazyku. Na druhé straně malíři, jako jsou například Arroyo, Monory či Rancillac, se nikam nevraceli a neváhali svobodně experimentovat s konstrukcí vlastního jazyka příslušejícího dobové situaci. Přesně toto má ukázat současná výstava Narativní figurace.

Dnes?

Jako taková tedy Narativní figurace předznamenává témata a koncepce, jež dodnes neztratily na své zajímavosti a atraktivnosti. Může to být kombinace technik, politická nevybíravost a zejména snaha zachytit to, čemu lze i dnes říkat příběh, i když bude konstruován nelineárně nebo bez akcentace nějaké konkrétní pointy. To vše promlouvá aktuálně, srozumitelným jazykem a ne jen dobovou dokumentární atmosférou roku 1964, kdy byla značná část z vystavených děl prezentována na zmíněné expozici Mytologie každodennosti. Mimochodem, téhož roku, kdy Nobelovu cenu získal Martin Luther King a Jean-Paul Sartre ji odmítl.

Za tím vším stojí vyprávění a jeho strategie, stejně jako budou stát za dneškem. Jak k tomu dokládá Hervé Télémaque v rozhovoru pro katalog k současné výstavě: „I já sám jsem vlastně příběhem.“

Autor studuje filosofii, historii a práva.

Ztraceno v přenosu

Pražská Galerie Louvre má sice skvělou polohu – nachází se na Národní třídě, v centru města, přímo v objektu, kde sídlí jedna z nejnavštěvovanějších kaváren v metropoli – ovšem méně úžasná je její dosavadní dramaturgie. Jako kdyby zrovna Národní třída v posledních letech vyzařovala pro výstavní provoz jakési nervově-paralytické látky. Stačí vzpomenout osudy „hlavní“ síně na této třídě, totiž Špálovy galerie, která se nadále – jemně řečeno – hledá.

Soukromá kolekce po kouskách

Galerie Louvre vznikla v roce 2003, letos v lednu byla přejmenována na Galerii fotografie Louvre, a lze-li něco z dosavadních informací o jejím příštím směřování vyrozumět, pak to, že bude představovat především část uměleckého majetku finanční skupiny PPF. Ta si soustavně buduje i sbírku české a slovenské umělecké fotografie. Založila si ji v červenci 2000 nákupem čtyřiapadesáti prací Josefa Sudka a Františka Drtikola; dnes obsahuje na tisíc děl bezmála padesáti tvůrců. Uložena je ve speciálních trezorech, existuje i její digitální databáze. Pavel Lagner z PPF Art a. s. sbírku charakterizuje: „Koncipujeme ji jako otevřenou a dynamickou, která nemá být skrytá, ale měla by se stát kulturní součástí společnosti. Kvalitním, osobitým výběrem a skladbou chceme vytvářet novou hodnotu finančně neocenitelnou – unikátní sbírku uměleckých děl, kterou vnímáme jako součást snahy o zachování našeho společného
kulturního dědictví a rovněž i jako podporu fotografické tvorby obecně.“

Průkopnický Stratil

Jestliže by majitelé chtěli postupně představit kolekci celou, mají v Louvru na několik příštích let dramaturgicky víceméně vystaráno. Zatím ukázali své exempláře od Tona Stana, nyní seznamují veřejnost s tím, co nakoupili od Václava Stratila (1950). Konkrétně je v Louvru instalováno patnáct černobílých snímků z cyklu Řeholní pacient (1991–1994); ty jsou majetkem PPF. K nim je z majetku autora připojeno třiaadvacet záběrů z navazujících cyklů Nedělám nic a Čistá mafie. Kromě toho se ve smyčce na jednu ze stěn galerie promítá několik desítek fotografií z těchto i dalších Stratilových fotoperformančních cyklů. Tvůrce v nich provádí průzkum vlastní podoby a identity, s vtipem a ironií se stylizuje do rozličných osobností, ale zároveň je to pořád on. S provokativní adekvátností volí převážně formu podobenkové fotografie, tudíž využívá služeb veřejných fotoateliérů a fotoautomatů,
z nichž si odnáší rozměrem převážně „občankové“, obsahem „podvratné“ či přinejmenším „podivné“ fotečky.

Nákupem z cyklu Řeholní pacient se PPF tedy rozhodla pro rané, zakladatelské dílo této autorovy linie (k prohlédnutí je na vaclavstratil.cz). Stratilovskou volbu a akvizici lze PPF (s)chválit, neboť v českých souvislostech jde o projekt dobově jedinečný, přitom „slyšitelný“ i v kontextu moderního, respektive modernistického výtvarného kánonu. Stratil se v Řeholním pacientovi vybavoval a „vylepšoval“ bizarními proprietami, ještě tady byl v určité míře dadaistický či surrealistický, nikoliv tak „obyčejný“ a „nahý“ jako v cyklech následujících (z nich si PPF může své stratilovské portfolio později rozšířit).

Není prezentace jako prezentace

Jednou věcí je samotný fakt nákupu, druhou však výstava v Louvru. Instalátoři museli řešit rébus, jak prezentovat podobenky o velikosti několika centimetrů. Relativně ideální by nejspíš byla výstavba jakéhosi potemnělého, bodově nasvíceného kabinetu nebo kabinek-replik pouličních fotoautomatů, kde by se cykly odvíjely. To by bylo příliš nákladné. Takže podobenky s Řeholním pacientem organizátoři přidělali na panely, které snesli na zem, opřeli o podlahu, naklonili, a tím přiblížili k oku diváka. Ostatní exempláře, ty ze Stratilova majetku, řešili tak, že panely pokud možno postavili blízko k sobě, čímž fotečky opticky zvětšili. Navzdory tomu zůstává těžištěm expozice projekce jednotlivých souborů. Není divu: Stratilovy cykly jsou založeny na četnosti metamorfóz, které vystoupí a umocní se pouze při kontinuálním sledování. Jenže to je v Louvru ztíženo a sráženo nepohodlným místem, které je divákovi k tomu
vyčleněno, nadto světelné podmínky účinek projekce zeslabují.

Limity nynějšího Stratilova představení na Národní třídě tkví tudíž v samém určení výstavy – primárně běží o prezentaci sbírky, teprve pak dotyčného tvůrce. Bylo-li by tomu naopak, pak by fotoperformace musely být předloženy „chytřeji“. Kromě zmíněných autorových internetových stránek tak druhou relativně adekvátní formou zůstává kniha Václav Stratil: I’m History, kterou předloni vydal pražský Tranzit a jež obsahuje tyto autorovy práce z let 1991–2003.

Autor je redaktor MF DNES.

DVD CD

November

Režie Greg Harrison, 2004, 73 min.

Blue Sky Film Distribution 2007

Je právě sedmého listopadu a divák – z pohledu umírajícího – sleduje poslední záblesky světa. Touto scénou začíná experimentální snímek, který se tváří, že celou situaci vysvětlí. Rytmus filmu připomíná otáčející se desku. Třikrát se ocitáme na začátku příběhu o ženě, jejíž přítel je náhodně zastřelen při přepadení obchodu. V každém kole se dozvídáme něco nového, přičemž je však další informace podána jinak. Události do sebe nezapadají, zpočátku srozumitelné vyprávění se rozpadá stejně jako osobnost hlavní hrdinky. Do toho využívá režisér různé barevné filtry a do snímku vkládá halucinogenní vize a detailní záběry. Teprve po chvíli divák začíná chápat, že se děj nevyvíjí dopředu, ale že se motá v kruhu. Nevíme, co je sen a co realita, zkrátka připadáme si jako v nějakém Lynchově filmu. Snímek se objevil na filmovém festivalu Sundance, kde byl oceněn právě pro práci s obrazem. November není žádný strhující zážitek, zaujme však svou
atmosférou a narativními postupy. V hodnocení csfd.cz má pouze 25 procent a někteří uživatelé si stěžují, že film prostě nepochopili. A možná že právě pro tyto diváky režisér film natočil. November totiž, stejně jako svět, který reflektuje, zkrátka není přehledná mapa, ale občas spíš pořádně zamotaný labyrint. Bonusy na DVD bohužel nejsou žádné.

Jiří G. Růžička

Sedmikrásky

Režie Věra Chytilová, 1966, 74 min.

Bontonfilm 2008

Sedmikrásky jsou dílem, které provokuje i po více než čtyřiceti letech od svého vzniku a které ani v naší lhostejné postmoderní realitě nenechává diváka zcela chladným, byť by v něm film namísto výkřiků nadšení vyvolával jen rozpaky, popřípadě lítost nad „pošlapaným salátem“. Obě dívčí hrdinky, které se z nudy rozhodnout žít ve stylu „všechno je dovoleno“, prožívají nejdříve zábavná dobrodružství, jejich stupňující se opojení volností a svobodou ale po čase dospěje do bodu, kdy se jim vše vymkne z rukou a již není cesty zpátky. U Sedmikrásek lze obdivovat, že jako jeden z mála filmů 60. let upozorňuje i na meze tolik vytouženého osvobození individua od společenských vazeb. Bontonský disk představuje film v nadprůměrné technické kvalitě. Transfer obrazu je dobrý, stejně se lze vyjádřit i o zvukové stopě. V bonusové části je vedle tradičních filmografií, fotogalerie a rozhovorů také unikátní černobílý amatérský
záznam z natáčení scény na plovárně, který pochází z archivu Miloše Kopeckého (sám herec je asi i jeho autorem). Disk se Sedmikráskami se zkrátka povedl.

Petr Gajdošík

Django

Režie Sergio Corbucci, 1966, 88 min.

Vapet Production 2007

Některé filmy, které v době svého uvedení vyvolávají protichůdné polemiky, bývají v určitých parametrech pokládány za legendární. Řadí se k nim také osobité pojetí spaghetti-westernu v režii Sergia Corbucciho, filmaře, jenž sehrál v 60. a 70. letech důležitou roli v oblasti italské žánrové kinematografie. Ústředním antihrdinou snímku inspirovaného japonskými samurajskými produkcemi je potulný pistolník s rakví, který se po příchodu do vylidněného města ocitá ve středu soukromé války jižanských fanatiků a bývalých mexických revolucionářů. Režisér se snaží, aby snímek působil naturalisticky a zároveň odpudivě. Zvolil špinavé zablácené prostředí zaplavené krajiny a zpustošenou hlavní třídu opuštěného westernového městečka. Antipatické postavy bez jakýchkoliv skrupulí, morálky i kladných společenských hodnot vykreslil jako cynické, materiálně založené násilníky. Tvůrce zcela porušil nejen žánrové konvence a postupy amerického
westernu, ale do určité míry také jeho nové italské varianty reprezentovanou filmy Sergia Leoneho. Téma rasismu a revoluce předznamenávají následující režisérovy politické spaghetti-westerny. Ve své době byl film kritizován za extrémní zobrazování krutosti a násilí, proto se vyskytuje v několika různých verzích. DVD obsahuje původní italské znění s českými titulky i dabing. Bonusy nabízejí pouze upoutávky na další tituly.

Jan Švábenický

Toshimaru Nakamura / English

One Day

Erstwhile Records 2008

Japonský hudebník Toshimaru Nakamura je i u nás díky svým několika koncertním vystoupením poměrně dobře známý jako představitel nové improvizace, minimalistické elektroniky či redukcionismu. Na aktuálním albu spojil své specifické hudební pojetí, založené na vysokofrekvenční zpětné vazbě vytvářené do sebe zapojeným mixážním pultem, s elektroakustickým improvizačním duem English. To je tvořeno Joe Fosterem a Bonnie Jonesovou, což jsou Američané žijící v Jižní Koreji. Jonesová hraje na vykuchané digitální efekty, z nichž používá jen desky s tištěnými spoji, Forster kromě elektroniky používá i kornet, který však v souladu s celkovým vyzněním tria pouze téměř neslyšně profukuje. Pulsující nahrávka pořízená během jednoho dne po prvním společném koncertě v Tokiu působí sevřenou atmosférou, je ale plná nervózního napětí. Poklidný tep drobných poruch ruší neočekávaně drásavé šumy, občasné rytmizování prostřednictvím sinusoid vždy
skončí v pravé chvíli a nikdy nebudí dojem přehnané explicitnosti. Tiché drnčivé podkresy nabourává špinavě zrnitá struktura meditativního hluku, jehož erupce občas připomenou rádiovou poruchu na AM vlnách. Oproti dalším Nakamurovým spolupracím zde není pozornost hudebníků v takové míře koncentrována na zvukový detail a více než obvykle se soustředí na kvantitu zvuku, což by se ve výsledku dalo asi nejlépe popsat oxymórem „tichý hluk“.

Karel Kouba

Thee Merry Widows

The Devil’s Outlaws

I Used To Fuck People Like You In Prison / Maximum Underground 2008

Thee Merry Widows jsou další z kapel, které se vracejí k primární energii, kterou rock původně oplýval. Spojují syrovost protopunku Stooges s trashovou kulturou psychobilly. Pleskající struny kontrabasu se snoubí s nabroušenými riffy doprovodné kytary. Kapelu tvoří pět žen. Žádné křehotinky to nejsou, pokérovaná zpěvačka Miss Eva von Slut je pořádná herdekbaba, která si i v motorkářském lokále dokáže sjednat respekt. A obě kytaristky Mistreess Mandy a Nishone za ní nijak nezaostávají. I když se Miss Eva živí i dráždivými fotkami pro submisivní jedince, Thee Merry Widows nejsou žádnou umělou partičkou po polechtání nadrženého mužského libida. Eva von Slut je především dobrá zpěvačka, kterou je nejen slyšet, ale jak ukazuje Snakebite Kinda Love, dokáže si s melodií pohrát. A vedle zparchantělého špinavého těžkotonážního rocku, jaký nabízí titulní skladba, kapela vysekla i ryze pistolovský punk I Want’Em Dead. Nejsilnější
jsou ale vdovičky ve středně rychlých písních s hutnou zkreslenou kytarou, kde si zpěvačka může vyhrát s projevem, jako v podivné poctě Americe nazvané Death City USA nebo v Theatre Of Blood. Sice nejsou tak stylové, ale ukazují, že tahle kapela má na víc. A šíři záběru pak potvrzuje rychlý The Night Stalker s vyklepávaným rytmem, který má nejblíž k hororpunku i protopunk My High Heels.

Alex Švamberk

Cisfinitum

Tactio

Mechanoise Labs 2008

Cisfinitum patří k nejzmiňovanějším jménům soudobé ruské elektronické hudby nebo chcete-li avantgardy. Jednočlenný moskevský projekt má na kontě již několik alb (řada z nich přitom existuje pouze v on-line podobě) z kategorie výjimečných. Album V představuje nevšední organické spojení křehkých ploch pro laptop s typickým blouzněním a blouděním říší mikroskopických zvuků. Následující Bezdna je poctou analogovým syntezátorům: je věnováno – ve smyslu doslovném i hudebním – nástrojům, které přepisovaly dějiny (převážně ruské) elektronické hudby. Proto překrásné (striktně analogové) kouzlení se subtilními plochami, které v době převážně digitální zní roztomile archaicky a které by nemělo uniknout pozornosti posluchačů, pro něž je soudobá ambientní tvorba příliš abstraktní. Novinka Tactio, koncertní záznam z katedrály svatého Petra v Brémách, představuje odlišnou, syrovější tvář Cisfinitum. Syrovou stylisticky i zvukově:
v řečištích zvuku nahradilo mnohovrstevnatost a perfekcionismus studiových nahrávek spontánní, improvizované kouzlení se zvuky. Pod povrchem zdánlivě jednosměrného toku hudby se však skrývá tatáž kompoziční rafinovanost a titěrná práce s detailem. Spíše než rovnocenným partnerem studiových alb je novinka jejich dobrým doplňkem. Slouží ale i jako doklad o mimořádnosti projektu.

Petr Frinta

Jazz na Hradě: Zbigniew Namyslowski

Něžná neústupnost Andrey Neumann

Ne každý se smíří s hudebním nástrojem v podobě dané minulými staletími. Andrea Neumann hrála na klavír sice odmalička, ale vždy nelibě nesla omezení klávesami. Jednou udeřený tón už není možno měnit ani znovu prodlužovat. Obzvláště jí to vadilo, když se ponořila do zvukově bohatého světa improvizované hudby. Postupně tedy začala využívat hru na strunách, z nichž dostávala pomocí různých předmětů širokou paletu zvuků. Když se jí podařilo získat samotný rám ze starého klavíru, vzdala se kláves úplně. Ozvučnou desku nahradily mikrofony a zesilovač. Nyní už měla nástroj podle své vůle, se kterým mohla nakládat po libosti (bez neustálého handrkování se s pořadateli, strachujícími se o svá koncertní křídla), a navíc mobilní – většina sálů dnes ani klavír nemá…

Ovšem po pěti letech harcování se sedmdesátikilovým monstrem zatoužila po něčem praktičtějším. V roce 2000 jí stavitel klavírů Bernd Bittmann vyrobil speciální nástroj na míru a podle přání: na podstatně menším a lehčím rámu z aluminia je sice méně strun, ale zato je její „inside-piano“ uzpůsobeno pro preparace a ozvučování. Použitím několika snímačů připevněných pod strunami je možno dosáhnout barevného rozlišení, které se dále stupňuje pohyblivými zvukovými přenoskami. To vše je ovládáno přes malý mixážní pult, který umožňuje plynulé i zcela náhlé střídání zvuků. Zajímavé jsou rovněž proměny jediného zvuku různým způsobem. Připojený mixážní pult může nejen sám být zdrojem zpětné vazby (tento odvěký strašák zvukařů se už dávno stal legitimním hudebním prostředkem), ale chvějící se struny mohou tuto zpětnou vazbu rovněž ovlivňovat a Andrea dokáže na svém nástroji vyluzovat podivuhodné elektro-akustické kombinace. Vícekanálovým snímáním je také možno
vytvářet samostatné zvukové vrstvy a z nich budovat poměrně složitou polyfonní strukturu.

Samozřejmě, že vývoj, kterým Andrea Neumann přešla od konvenčního klavíru po „inside-piano“, neprobíhal ve vzduchoprázdnu. Bylo to hudebně nesmírně živé a neustále stimulující prostředí multikulturního Berlína, které pro takové experimenty poskytlo živnou půdu.

Tytam jsou doby, kdy byl Berlín pokládán za sterilní a nudné město. Od devadesátých let se sem hrnou zajímavé osobnosti z celého světa, aby zde spoluvytvářely nynější jedinečnou atmosféru. Andrea, narozená ve Freiburgu, vyrůstala v Hamburku a do Berlína přišla studovat klavír na Hochschule der Künste. Nalezla zde celou řadu přátel a spřízněných duší, se kterými se začala věnovat rozvíjení improvizované hudby. S kytaristkou Annette Krebs vystupovala nějaký čas společně, důležité bylo setkání s trumpetistou Axelem Dörnerem, poznala se s bicistou Burkhardem Beinsem a hráčem na tubu Robinem Haywardem, který se přistěhoval z Londýna. Od poloviny devadesátých let vzniklo v Berlíně zvláštní hudební klima, v němž se formovala improvizátorská Berliner Szene. Oproti extrovertnímu, divoce expresívnímu free-jazzu byla nová generace nepoměrně tišší, zaujatá především slabými a „nenápadnými“ zvuky, připomínajícími „všední život“
a ponořenými do ticha. Ovšem toto ticho bylo plné napětí! Redukcí zvuku a odbouráním veškeré okázalé vnějškovosti se novým hudebníkům podařilo vytvořit vzrušující hudební situaci. Byla to doba živé výměny myšlenek a tvůrčího kvasu, která učinila z Berlína centrum aktuálního hudebního dění.

V roce 2000 se ke zmiňovaným hudebníkům přidali ještě Michael Renkel, hrající na akustickou kytaru a Ignaz Schick se svojí „živou elektronikou“ a vznikla tak microsound supergroup Phosphor. Její první CD (z roku 2001, na kterém spoluúčinkuje ještě italský saxofonista Alessandro Bosetti) je jemným předivem jakoby náhodných zvuků, které jen málo připomínají „hudbu“ v tradičním smyslu – dokážeme-li se však zaposlouchat, výsledek je fascinující. Cageova parole „probudit se k životu, který žijeme“ je naplněna s přirozenou samozřejmostí. Tato hudba nás učí naslouchat i tam, kde pozornost obvykle vypínáme.

Všem členům Phosphoru je vlastní uměřenost a preciznost. Andreu Neumann tyto vlastnosti přivedly k vlastním kompozicím. S dámskou skupinou Les Femmes savantes (Ana Maria Rodriguez – elektronika, Sabine Erklentz – trubka, Ute Wassermann – zpěv, Hanna Hartman – soundart; název „Učené ženy“ je převzat z Moliérovy komedie a má zde sebeironizující podtext) vytvořila například dílo 4 Akteure – jakýsi zvláštní balet, v němž čtyři ženy sedící na židlích přesně synchronizují poměrně všední gesta se zvukovými vrstvami.

Andrea Neumann působí křehce a něžně, za svou zvukovou vizí však jde neústupně. Její hudba – byť třeba velmi tichá a skromná – vykazuje nezměrnou vnitřní sílu.

Autor je skladatel a pedagog.

Brno – buzerantů plno

Hlavním městem Moravy měla koncem června projít „duhová vlna“. Je pravda, že barev bylo hodně: vedle růžové vynikla zejména zelená, barva politiků, kteří se k pochodu vehementně přihlásili. Dost to ale pokazila černá – ne kvůli náboženskému exhibicionistovi a pravoslavnému knězi Liboru Halíkovi, který za ochranu českého národa před „homosexuální pedofilií“ na místě orodoval u panenky Marie. Ani ne kvůli černě oděným členům xenofobní Národní strany, která na místě otravovala. Především kvůli selhání černě stejnokrojované policie, díky němuž získala neúměrný prostor hnědá: neonacisté a jejich násilí.

Příliš hetero-, příliš normální

První, co mohlo návštěvníka brněnského náměstí Svobody zarazit, pokud zná tradici queer parties, byla normálnost celé akce. Žádné: Ano, jsme nenormální, nejsme jako vy, jsme odlišní a jsme na to hrdí. Žádné: S hrdostí přijímáme vaše nadávky, jsme buzny, teplajzníci, úchylkové, jsme queer (kdo z přítomných věděl, že to slovo původně znamenalo nadávku?). Žádné vzdorování státu a jeho represím (první Queer Parade byla reakcí na policejní šikanu). Namísto toho manifestace pevně zakořeněná ve společenské toleranci, pod patronací ministryně a primátorského náměstka ze Strany zelených. Symbolické připomenutí útlaku gayů a leseb růžovým trojúhelníčkem – to ano. Odmítání zažitých stereotypů (například toho, že lesbám by se označení jejich orientace mělo ponižujícím způsobem zdrobňovat na „lesbičky“) leckdy vtipnými hesly – to ano. Ale především velmi silný důraz na normalitu, a tedy namísto hrdosti na odlišnost zdůrazňování stejnosti.
Namísto odmítnutí konstruktu „normality“ spokojenost se zahrnutím do něj. Když náměstek primátora Martin Ander označil útočící neonacisty za „holohlavé úchylkáře“, několikasethlavý dav mu zatleskal.

S tím souvisí další paradox. Velkou část účastníků a účastnic akce, a to dokonce včetně mnohých z těch aktivnějších, kteří se v nápaditých převlecích snažili překračovat genderové bariéry, tvořili totiž heterosexuálové, lidé, kteří se s cíli homosexuálů ztotožňují z politických či sociálních důvodů, ale nejsou to jejich vlastní cíle. S tím souvisí provokativní otázka: Nebyla česká verze Queer Parade gayům a lesbám v podstatě vyvlastněna, nestala se namísto příležitosti k jejich sebeprojevení prostorem k sebeoslavám společnosti jako celku za její pomyslnou toleranci? Vždyť my jsme přece tak tolerantní, tak co byste se od nás chtěli odlišovat… Domnělá česká „tolerance“ k homosexualitě, často mělká a skrývající otřesné homofobní předsudky zakořeněné hluboko ve společenské kultuře i některé důležité a přetrvávající nerovnosti, se může snadno stát pastí.

Tak a koho zakážeme tentokrát?

S tím souvisí fakt, že ač se k protestům proti akci odhodlal jen málokdo, nakonec měli její odpůrci úspěch. Křesťanských protestujících proti gay parade bylo přitom v sobotním Brně pomálu. Nejviditelněji se projevoval známý excentrik proslulý recitací biblických veršů před porodnicemi a hrdina dokumentárního filmu Zajíc, pulec a duch svatý, jinak pravoslavný kněz Libor Halík. V duu s jakousi asertivní máničkou středního věku k naštvání i pobavení zúčastněných opakoval do megafonu modlitbičku k panence Marii, která by měla bránit český národ před homosexuálními pedofily. Jakoukoli námitku shodil Halíkův průvodce poukazem na svou náboženskou svobodu. Na otázku, zda by uznal cizí svobodu narušovat třeba náboženské shromáždění či mši, už neodpověděl… Jako komické číslo v rámci akce docela dobré, ale trochu strnulé a monotematické.

Mnohem větší prostor měla ultrapravice. Skupina z xenofobní Národní strany vystoupila s agresivními transparenty, ovšem o relativní pokojnosti jejich úmyslů svědčí i to, že sebou měli několik malých dětí. Zato v případě neonacistů bylo jasné, že se jedná o násilníky. Pokud by to někomu náhodou nedošlo z jejich ideologie, připravili mu sami v týdnu před akcí instruktážní video se záběry na napadané účastníky podobných akcí v Rusku a Srbsku a s výzvou udělat něco podobného i v Brně. Kolik toho ovšem potřebuje vědět brněnská policie, aby mohla zasáhnout? Zatímco jindy dovede naprosto nesmyslně obklopit i řádně nahlášenou demonstraci a zbytečně omezovat volný pohyb jejích účastníků (naposledy pár týdnů před Queer Parade během tradičního brněnského Protestfestu), nyní najednou nešlo zadržet několik desítek neonacistů, kteří přitom dali dopředu vědět, kde se setkají a co jejich cílem. Policie zasáhla až několik
dlouhých minut poté, co někteří neonacističtí násilníci začali kopat do účastníků. Podle svědectví přítomných přitom neonacisté zaútočili váhavě, jako kdyby ani oni nečekali, že je policie pustí až k objektu jejich nenávisti a nebyli na takovou situaci připraveni.

Nabízí se pochopitelně otázka, co způsobilo neschopnost brněnské policie, nasazené v několikasetčlenných počtech. Jednalo se o neschopnost, nebo o důsledek homofobie v jejích řadách? Bylo nezvládnutí akce jemným pokusem zdůvodnit navýšení rozpočtu pro speciální zásahové či protiextremistické jednotky? Nebo to mělo něco společného s nechutí ODS k menšinové politice jejich koaličního partnera? Spekulace mohou působit jako přitažené za vlasy, pouhé jejich odmítnutí ale nečiní policejní selhání pochopitelnějším.

Dosti nelogicky skončila první česká Queer Parade diskusí o zákazu Národní strany. Ta hlásá jistě odporné a xenofobní názory, konkrétně v tomto případě je ale projevila vcelku pokojně a od neonacistů se distancovala. Když už chtělo ministerstvo vnitra reagovat zákazy, mělo by si posvítit spíše na Dělnickou stranu, spolek bývalých republikánů, který opakovaně fungoval jako platforma pomáhající neonacistům s legalizací. Především je ale škoda, že se debata vede více o neonacistech než o akci samotné a jejím smyslu. Jak odlišní dokážeme a chceme být a nechat být? Kolik z nás umí třeba říct: ano, jsem to, čemu říkáte buzerant, a jsem na to hrdý? Právě tyhle otázky by měla Queer Parade vyvolat především.

Autorka je politoložka a nezávislá novinářka.

Demokracie, filosofie, bisexualita

Kam míří rádio Wave

Pokud rádio Wave přestane vysílat, bude to znamenat, že z éteru zmizí jedna rozhlasová stanice s odlišným programem, kterou nedělá nikdo pro peníze, ale jako součást veřejné služby. Několik desítek lidí, kteří umí dělat zajímavé rádio, jež splňuje náročné parametry kladené na Český rozhlas zákonem či kodexem, by si začalo hledat práci. Zmizela by alternativa komerčním rádiím pro mladé a 50 000 posluchačů by ztratilo důvod si myslet, že Český rozhlas vysílá i pro ně. Mladí posluchači by si jen těžko zvykali na Český rozhlas a skončili by u poslechu některého z reklamních rádií komerčních. Protože komerční stanice nic jiného než nosičem reklamy nejsou. Rada Českého rozhlasu by vyhodila stávajícího generálního ředitele a začala by tak krize, ne nepodobná té televizní z roku 2000. Kasíkův nástupce by jako servilní sluha přiběhl za politiky do parlamentu a požádal by s úsměvem vrchního o objednávku. Zapsal by si ji na lísteček
a z veřejné služby by se tak stala karikatura. To by se stalo, kdyby Wave nebylo.

Volení zástupci volených poslanců

Povinností člena rady je znát zákon, který se odhodlal jménem koncesionářů hájit. A vědět, že ředitel není Bůh, aby zařídil něco, co zařídit nejde. Povinností člověka, který se uchází o veřejnou funkci, je umět číst a počítat. Alespoň násobilku. Ani jednu z těchto povinností nesplňuje radní Dana Jaklová. Přesto tato bývalá redaktorka Radiožurnálu dostala moc. Moc poškozovat veřejnou službu a srážet autoritu rady svou nekompetentností. Například navrhovat, odůvodňovat a prosazovat usnesení, které je nesplnitelné a pro rozhlas škodlivé.

Usnesení 24/2007 je výrok, kvůli kterému Rada Českého rozhlasu udělila v rozporu se zákonem generálnímu řediteli „výtku“ (usnesením 62/2008 z 28. 5. 2008) jako předstupeň jeho odvolání. Kasík by měl podle rady neodkladně zajistit naplnění úkolů veřejné služby pokrytím území Středočeského kraje programem regionálního studia ČRo Region Střední Čechy. Ten by měl být šířen v takovém rozsahu, který umožňovalo vysílání tohoto programu na kmitočtu Praha-Cukrák 100,7 MHz/50 kW před jeho užitím pro šíření programu studia ČRo 4-Radio Wave. Usnesení, které nelze v pravomoci generálního ředitele naplnit jinak než opětovným vrácením středočeského regionálního studia na vysílač Praha-Cukrák. V Kasíkově pravomoci není uvolňovat kmitočty a vyhrazovat je pro vysílání ČRo. To je v pravomoci státního orgánu, který vykonává správu kmitočtového spektra – ČTÚ (Český telekomunikační úřad). Není to ani v kompetenci regulátora obsahu vysílání – Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání (RRTV). RRTV nereguluje obsah vysílání Českého rozhlasu. Právě proto, že se o to pokusila, prohrála soud.

Malá domů

Pražský éter je plný. Je tak plný, že se vysílač srovnatelných parametrů nedá nalézt ihned. Kasík se přesto snažil. Snažil se naplnit toto usnesení rok. Za rok získal vysílač, který ČRo Regionu přidal pokrytí – Kozmice. Mimo to Český rozhlas ve spolupráci s ČTÚ provedl revizi všech kmitočtů, kterými disponuje. Za nemalé peníze. Náklady zaplatili koncesionáři. Jiné kmitočty v tuto chvíli prostě nejsou k dispozici.

Jediná cesta, jak splnit nekompetentní usnesení nekompetentní rady, je věnovat kmitočet 100,7 FM z vysílače Cukrák zpět Regionu. Problém je, že studio Region má obsluhovat oblast Středních Čech a Cukrák vysílá ze dvou třetin na území Prahy, které obsluhuje regionální studio Regina. Velmi pravděpodobné by bylo, že by ČTÚ jako správce kmitočtového spektra, jenž je povinen nakládat s kmitočty hospodárně, vyhodnotil vysílání Regionu na vlně 100,7 FM jako zbytečný překryv a nehospodárné nakládání s kmitočty. Českému rozhlasu by jej odebral a přidělil některé z komerčních stanic. Na co jiného celou tu dobu Dana Jaklová čeká? Na vysílač s výkonem 50 kW se přece třesou všechna velká komerční rádia…

Nerealizovatelnost a nesmyslnost tohoto usnesení byl důvod, proč jsem v únoru 2007 jako člen rady varoval před důsledky tohoto mocenského voluntarismu, hlasoval striktně proti němu a poté vydal samostatný názor jako votum separatum. Až se jednou tento případ dostane před soud, měl by vědět, kdo byl odpovědný za návrh usnesení a za jeho schválení. Výslednou škodu v případě jeho realizace bude nějaký senát určitě posuzovat. A nebude malá.

V rozporu se zákonem

Rada se neřídí soukromým právem, ale veřejným právem – zákonem 484/1991 Sb. Ten jednoznačně upravuje její kompetence vůči generálnímu řediteli. Rada nemůže udělovat ani výtky ani pochvaly. K tomu není oprávněna. Rada si nemůže svým vlastním interním předpisem přidělit více práv, než jí dává zákon. A tento předpis nemůže být v rozporu se zněním zákona. Jakákoliv sankce může být v právním státě uložena pouze zákonem. Přesto se stalo něco jiného. Šest členů rady se přes varování vyřčené sedmým členem rady dopustilo nezákonnosti. V tuto chvíli je tedy šest členů rady zralých na odvolání. Na tři z nich leží mé návrhy na odvolání pro porušení zákona už rok ve sněmovně. Parlamentu to nevadí. Pro něj zákon neplatí.

Do doby, než rada zaútočila na Wave s jednoznačným cílem dosáhnout jeho stažení z analogového vysílání, následného očesání rozpočtu a pozdějšího úplného vypnutí, mělo rádio Wave ve druhém a třetím čtvrtletí roku 2006 51 000 posluchačů týdně a 21 000 posluchačů denně. To vše bez výrazného rozpočtu na marketing a reklamu. Více než rok a půl trvající nervozita, správní řízení a následný soud, omezení rozpočtu a destabilizace zaměstnanců rádia návštěvami radních zanechala na nervech redaktorů i na poslechovosti stanice své stopy. Při posledním měření v roce 2008 mělo regionální studio Radio Wave 41 000 posluchačů týdně a 13 000 posluchačů denně. To je stále více, než měla téměř celoplošná stanice ČRo 6 ještě před několika lety – ve stejnou dobu, kdy začínalo Radio Wave vysílat. Ve špičce ji poslouchalo maximálně 4000 posluchačů. I když rada byla tehdy nespokojená, viděla řešení v něčem jiném než
v hokynářském účetnictví a přepočítávání nákladů na jednoho posluchače. Český rozhlas Region poslouchá nyní týdně 24 000 posluchačů, denně 12 000 posluchačů. A nikdo ho nehodlá rušit nebo vyhazovat ředitele. Ten předchozí se dokonce stal programovým ředitelem celého rozhlasu. To radě nevadí. Wave je to, co radě vadí.

Autor je redaktor deníku Britské listy, tři roky byl členem Rady Českého rozhlasu.

par avion

Nikoli překvapivě velkou část stránek ruských periodik zabíralo zpravodajství z fotbalového mistrovství Evropy. Obtížně uvěřitelný postup ruského teamu pod vedením holandského trenéra Hiddinka do semifinále vyprovokoval celou řadu autorů, kteří normálně o sportu nepíší, k často pozoruhodným reflexím. Přední novinář deníku Kommersant Andrej Kolesnikov, který dlouhá léta pracoval v kremelském poolu a publikoval tři knihy o Vladimiru Putinovi, také neodolal a odjel do Vídně sledovat utkání o finále se Španělskem. Jak sportovně založení čtenáři vědí, místo euforie z historického postupu na něj čekala beznaděj a prohra 3:0. Podle kolegů z redakce bylo jeho zklamání takové, že ho museli dlouho přemlouvat k sepsání reportáže. Nakonec byli ale úspěšní a tak si ji všichni mohli v deníku Kommersant 28. června přečíst. „Vídeň brázdily vozy s červeno-modro-bílými vlajkami ve stejném počtu,
jako jich bylo po vítězství nad Holanďany v centru Moskvy. (Takové množství našich vlajek tu, myslím, nebylo, ani když Vídeň osvobozovali v roce 1945). Všechno to tak pozdvihovalo náladu, všude okolo samé rozzářené tváře (fakt jsme nic nepili), že ani já ani oni jsme si nepřipouštěli, že by se s námi se všemi mohlo něco stát.“ Na stadionu za Kolesnikovem a jeho přáteli seděli veteráni sovětského fotbalu, kteří se obávali, že hráči, na které se nyní valily nabídky z předních evropských klubů, se nedokáží soustředit. „Lidé za našimi zády se báli všeho – a měli pravdu. Protože to, co jsme uviděli na hřišti, nenahánělo strach, ale skutečnou hrůzu. Po deseti minutách po poli chodilo sovětské družstvo. Chtělo se mi plakat, protože jsem pochopil: tohle je konec. Díval jsem se na lidi kolem sebe. Na jejich tvářích zůstal výraz dětské uraženosti – za co? Co jsme těm 11 hráčům udělali? Proč nehrajou? Vždyť ještě před pár dny ukazovali, že hrát umí?“ Po zápase se Kolesnikov odebral do
jedné z vídeňských pivnic. „Mladý Fin k nám přišel s lahví vodky a s provinilým úsměvem nám nalil do kelímků od pepsi. Nejvíc se divil, že jsme se ani nedotkli obsahu. Nejspíše tehdy pochopil hloubku naší tragédie, přikývnul a odešel.“

Redaktor časopisu Expert Ivan Davydov psal svůj text o dva dny později, a tudíž se pokusil o mnohem objektivnější pohled. Především chválil rozhodnutí ruské fotbalové federace nabídnout místo zahraničnímu trenérovi a jmenovitě Guusu Hiddinkovi. „Není moc jasné, proč federace tak dlouho váhala pozvat zahraničního trenéra. Ale je jasné, proč vybrala zrovna Hiddinka. Holanďan ukázal, že je schopen naučit průměrné mužstvo solidně zahrát na mistrovství. Krom toho Hiddink má štěstí. A celý národ byl již natolik zoufalý z výsledků mužstva, že bylo potřeba doufat jen v zázrak.“ Ruský fotbalový fanoušek skutečně nebyl svými fotbalisty zrovna hýčkán. Vyrostly generace, které si již nepamatovaly úspěch roku 1988, o triumfech let šdesátých nemluvě. „Láska k fotbalu v Rusku získala příchuť masochismu. A podporovala lásku k aritmetice: pokaždé bylo potřeba složitých výpočtů, kdo musí s kým v jiných skupinách prohrát, aby
v případě, že se naše nešťastné mužstvo nějakým zázrakem vzchopí a porazí například Kamerun, mohlo někam postoupit. Kamkoli.“ Ivan Davydov dál popisuje obtížnou cestu družstva kvalifikací, kdy po výhře nad Angličany Rusové podlehli Izraeli a museli tak doufat, že Chorvaté, kteří si již postup zajistili, porazí Angličany na jejich půdě ve Wembley. Ale jak již bylo řečeno, Hiddink nosí štěstí. Chorvaté to dokázali. Po prvním zápase na šampionátu, kdy Rusové podlehli Španělům 4:1: „Naši vypadali jako partička, která si po pár pivech šla začutat. A nenáviděli jsme je. Naše láska bleskově přechází do nenávisti. Každou jejich chybu, každé pozápasové interview rozpitváváme se zvláštní zlobou. Jak když si dítě strhává strupy. Masochismus, už jsem vám to říkal,“ komentoval Davydov. Pak ale přišel zápas se Švédskem a postup ze skupiny, kdy ruští fotbalisté překvapovali rychlostí, technikou a především vůlí po vítězství. Následoval čtvrtfinálový zápas s Holandskem, po kterém do ulic
Moskvy podle údajů policie vyšlo přes půl milionu lidí. Co bylo nejdůležitější, výhra byla zcela zasloužená. Rusové přehráli své soupeře ve všech parametrech. Španělsko se ale znovu ukázalo nad ruské síly. „Skoro třicet let sleduji fotbal. Viděl jsem těžké porážky národního týmu, náhodné výhry a teď i ty zasloužené. Ale až do druhého zápasu se Španěly jsem neviděl, jak v zápase, kde už se nedá nic změnit, naši stejně útočí. Zapomněli, že jim nic nejde, že soupeř je ve všem lepší a že je to 3:0. Konečně můžeme věřit nikoli v zázrak, ale v mužstvo. Čekat ne na ponížení, ale na vítězství. Děkuji vám, kluci. Děkuji, Guusi Hiddinku.“

Jedním z nemnoha Rusů, kteří nesledovali pozorně pouť ruského fotbalového mužstva turnajem, byl Michail Chodorkovskij, bývalý miliardář, vlastník JUKOSu a dnešní vězeň čitinské vyšetřovací vazby. V těchto týdnech očekává zahájení dalšího procesu pro údajné hospodářské delikty. V prvním byl již odsouzen k osmi letům vězení a nemohl být podmínečně propuštěn, protože mu administrace vězení udělila kázeňskou důtku. Jejím důvodem byla stížnost jeho spoluvězně. S Igorem Gnezdilovem, který strávil více než rok v jedné cele s Chodorkovským, hovořil 30. června redaktor časopisu Vlasť Sergej Ďjupin. Gnezdilov je profesionální zloděj aut, byl pětkrát odsouzen, celkem ve vězení strávil 19 let. S Chodorkovským měl dobré vztahy. Televizi ale neměli dobrou. „To byla nějaká sovětská televize, úplně domlácená. Zvládal ji akorát Michail Borisovič. Mačkal nějaké knoflíky, kroutil anténou, jenom aby na tom bylo něco vidět. Jednou se to povedlo, jednou ne.
Chtěli jsme ji vyměnit, ale řekli nám, že jinou nemají a zvenčí si ji koupit nemůžeme. Chytali jsme čtyři kanály, z toho jeden sportovní. Ale Michaila Borisoviče sport nezajímal,“ vyprávěl bývalý spoluvězeň. Pro Gnezdilova bylo přeložení do speciální cely k Chodorkovskému zhoršením podmínek. „Ve společné cele jsme měli ledničku, novou televizi. Tam vlastně člověk mohl dostat vše, co chtěl, jenom když měl peníze. Koňak na oslavu narozenin? Setkání s milenkou? Není problém. Koňak stál třikrát tolik co v obchodě a hodina s odsouzenou z ženské části v pracovně vyšetřovatele – 2000 rublů.“ Právě ženy byly Genzdilovovým slabým místem. Při minulém věznění v roce 2004 se zamiloval do Světlany, odsouzené za vraždu přítelkyně na osm let. Setkání zaplacené ostraze mělo následky, a tak se Gnezdilov potřeboval dostat co nejdříve ven, aby se mohl starat o svého tříletého syna Danila, který by jinak skončil v dětském domově. Administrace věznice ho donutila
napsat stížnost, že Chodorkovský nedrží při procházce ruce za zády, jak nařizují instrukce. „Řekli mi: Jestli nám nechceš pomoct s takovou maličkostí, tak proč bychom měli pro tebe žádat předčasné propuštění? Když jsem šel nazpátek do cely, tak jsem se strašně styděl. Všechno jsem Michailovi Borisovičovi řekl a vysvětlil jsem proč. Řekl, že mě chápe a nezlobí se na mě.“ To byl stručný důvod, proč Chodorkovský nemohl požádat o podmínečné propuštění a soudě podle posledních zpráv z Ruska, stráví za mřížemi ještě nejedno fotbalové mistrovství.

Postmoderna na lehátku

„Začátek je potlačení skutečného začátku, jímž je situace, ve které nastalo úplné zpochybnění a znicotnění všech otázek. Je to zpochybnění aktu otázky. Postmoderna vybízí k sestupu ke kořenům tázání, při kterém rozpoznáváme, že tyto kořeny rostou z nicoty.“

Zvýraznil jsem v citovaném textu slova, která jsou podle mého názoru klíčem k myšlenkovému světu Michaela Hausera a jeho knihy Prolegomena k současné filosofii. Jde pohyb dolů, sestup ke kořenům, tedy do podzemí, kde panuje absolutní tma, a následně jako pohyb vzhůru, zpět ke „světlu světa“ v novém, obrozeném počátku. Jedná se o křesťanský topos odkazující k nejdůležitější události Nového zákona: Ježíš Kristus umírá (a to skutečně, fyzicky, ne v nějakém metaforickém slova smyslu), sestupuje „do pekla“, tj. stavu naprostého opuštění Bohem, aby po třech dnech vstal z mrtvých: spasitel „rituálně“ opakuje prvotní akt stvoření, když (sebe)obnovuje svět z nicoty.

Tomáš Halík se v jedné své přednášce pokouší z pozice věřícího porozumět „náboženské“ zkušenosti ateisty právě skrze uvedený topos: ateistický prožitek světa je autentickým prožitkem onoho temného momentu smrti Boha, a proto je pro křesťana nesmírně cenný; ateismus tak získává v jeho očích velkou teologickou hodnotu.

Potíž je v tom, že je-li takto „oceněn“ ateistický pohled na svět, je – při vší dobré vůli – zbaven nároku na vlastní hodnotu, je zredukován na jakýsi negativní moment v křesťanském příběhu spásy a de facto zanechán tam, kde se ona podzemní epizoda odehrává – tedy v nejtemnějším pekle.

Tímto exkurzem nechci odvádět čtenáře od recenzované knihy, právě naopak: Michael Hauser totiž popsanou šablonu sleduje téměř do puntíku přesně, samozřejmě s tím rozdílem, že jeho ateismem je postmoderna. Míra (ne)porozumění je ale bohužel ještě podstatně nižší než u Halíkova výkladu ateismu; spíše než interpretací jedné čerstvé tradice je autorův text diagnózou ošklivé choroby.

Ze slepé ulice skokem víry?

Hauser přitom několikrát nakročí podle mne správným směrem. Ptá se např.: „Neváže se poslední zdůvodnění této pozice ke ztroskotání určité historické praxe ve dvacátém století (Budapešť 1956, Československo 1968, Polsko 1980)? Nezakládá se tato pozice na přijetí následků historických událostí, aniž se klade otázka, zda tyto následky mají opravdu povahu historické nutnosti?“ Souhlasím se snahou o historické situování postmoderny, s jejím (v podstatě materialistickým) pojímáním jako reakce na dějinné zkušenosti evropské modernity, na její zápas s temnou stránkou osvícenství, zejména v podobě tzv. instrumentálního rozumu. Postmoderna tu hraje roli jakéhosi ničitele model, v něž se proměnilo „Slovo Boží“, nakonec však na ono původní, skutečně božské zapomíná a za modlářství prohlásí víru samotnou.

Michael Hauser nezapomněl, je ale otázka, zda se něco naučil a zda se nepodobá příslovečným emigrantům Francouzské revoluce. Tomu nasvědčuje i to, že je nakloněn považovat postmodernu za slepou uličku, jako by jediná cesta z ní vedla zpět. Jenže my se nemůžeme vrátit zpět, nikdy. Nemám přitom na mysli jen události, které vedly k postmoderním pochybnostem, ale i postmoderní odpovědi na tyto pochybnosti; odpovědi, které se staly součástí našeho dědictví stejně jako národní obrození nebo umělecká avantgarda. Postmoderna už dnes opravdu nemůže říci nic podnětného – avšak za předpokladu, že jsme slyšeli a rozuměli tomu, co už řekla.

Tomáš Halík cituje výrok umírající Terezie z Lisieux: „napadají mne myšlenky nejhorších ateistů“. Karmelitka tím chce vyjádřit, jak strašné je její utrpení a jak děsivé věci se jí honí hlavou – a přirovnání k ateistovi se právě k tomu výborně hodí. Pouhé pomyšlení na to, že by měl být věřící někým takovým, jej vlastně má v posvátné hrůze mrštit zpět k Bohu, v ještě pevnějším aktu víry. Takto si vlastně Michael Hauser představuje překonání postmoderní skepse.

Jenže zkušenost ateisty, věřte nebo ne, nemusí být stavem zavržení a opuštěnosti: může být také stavem osvobození, prozření, nového nalezení sebe sama. Postmoderna v recenzované knize vyznívá jako jakási psychologická slabost, nedostatek víry a odvahy jednat (jedno z kvazináboženských slov Hauserova slovníku). Pochybnosti o subjektu a jeho dějinotvorné moci však v postmoderní mysli nevyplývají ani tak z nedostatku víry jako z nadbytku vědění o okolnostech a následcích jednání, neboli z radikalizovaného osvícenství: poté, co jsme rozbili modly první moderny (Pokrok, Rozum, Věda ad.), ukázal se nám svět v tak náročné komplexitě, že se prostě nemůžeme „skokem víry“ vrátit k „revoluční praxi“, jež jakoby z ničeho stvoří lepší svět. Nezbyla nám nicota, ale smetiště, které musíme přebrat.

A na místě je sókratovská otázka: víme vůbec, co je ono zaklínané „jednání“?

Umlčené hlasy

U autora se v tomto bodu projevuje vliv Slavoje Žižka na současné levicové myšlení. Ačkoliv texty slovinského filosofa lze v mnohém považovat za mimořádně podnětné, působí podle mého názoru negativně v tom, že umožňují mávnout rukou nad celou postmoderní lekcí: např. multikulturalismus není nic víc než trik kapitálu sloužící k depolitizaci mas…

Hlavní chybu takového přístupu bych označil jako nedostatek hermeneutického citu. V klíčové kapitole Budoucnost subjektu je postmoderna vyvrácena tak, že je zbavena vlastního hlasu a zasazena do spekulativního vývoje Subjektu a jeho sebepoznání. V pozadí evidentně stojí Žižkova kritika derridovské etiky, založená na tom, že se ústřední pojem Druhého, převzatý Derridou od Lévinase, ztotožní s pojmem Druhého u Lacana, který však znamená něco jiného.

Celkově jde o podobný přístup, jaký Medard Boss kdysi vytýkal klasickému freudismu: výpověď „analyzovaného“ jedince se vloží do předpřipraveného schématu „objektivně dané“ struktury lidského vědomí (tj. do jazyka sexuálních traumat), a tento výklad je pacientovi vnucen bez snahy o porozumění výpovědi v hermeneutickém kontextu jeho vlastního života.

Ostatně už samotná snaha vystihnout tak rozličný proud, jako je postmoderní filosofie, jedinou myšlenkovou figurou je problematická.

Škoda, že se Michael Hauser nesoustředil na aktualizaci toho jazyka, který je mu opravdu blízký, tj. Marxe a Adorna. Jim věnované kapitolky jsou do knihy vloženy jako jakási rozsáhlejší slovníková hesla postrádající nějakou přesahující, k dnešku vztaženou interpretaci či vysvětlení, jak konkrétně se uvedení myslitelé mohou uplatnit třeba v teorii ekologické krize nebo jaký je jejich vztah k moderně a postmoderně, včetně jejich vztahu vzájemného – copak lze Marxe Adornem prostě „doplnit“, tak jako se do knihy vloží kapitola?

Pohříchu nejzajímavějším místem v celé knize tak zůstává poznámka pod čarou na s. 37, kde se kritizuje český překlad německého termínu Produktion jako „výroba“ (např. „Produktionsmittel“ jako „výrobní prostředky“), což posiluje ekonomistickou (dez)interpretaci Marxe. „Tento nevhodný překladatelský úzus by stálo za to zkoumat jako projev vlivu stalinistické ideologie (orientované na ,výrobu‘) na interpretaci Marxova díla. Výraz ,výroba‘ byl pravděpodobně zaveden kvůli ideologickému požadavku redukovat výraz pro tvořivou činnost na slovo výroba, slovo odvozené z kořene ,rob‘ (…).“

Bohužel již o tři čtyři stránky dál jsem měl intenzívní pocit, že autor říká „produkce“, ale myslí pořád „výroba“. Nic jsme se nenaučili?

Autor je filosof.

Potíže registrovaných rodičů

Propaganda xenofobie

Proti zájmům všemu lidu, v dobré vůli

S náhlým odpadnutím poslance Petra Wolfa od sociální demokracie se vrátila do hry otázka legitimity takového kroku, která byla v předchozích případech poslanců Melčáka a Pohanky a konec konců i Snítilého probrána zdánlivě zevrubně. Na jednu věc se ovšem zapomnělo, a tou je otázka svědomí a zájem lidu. Petr Wolf ji oživil tím, že nakonec veřejně promluvil o způsobech, jimiž jeho a ostatní členy strany údajně vydírá předseda Paroubek. Právě tímto krokem pak zpětně ospravedlnil to, že odchází ze strany, díky níž se dostal do nejvyšší politiky.

Je to krok správných směrem, všechna čest, že se někdo konečně odvážil rozetnout etický problém odchodu tímto způsobem. Přesně podle slibu poslance, který je vepsán do druhé hlavy české Ústavy, kde se v článku 23 bodě 3 píše: „Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.“ Obě nejdůležitější formulace jsou poněkud nejasné a zamlžené. Jednat v zájmu všeho lidu je politicky téměř nemožné. Jedná-li poslanec podle volebního programu své strany, musí nutně jednat i proti zájmu voličů soupeřících stran, tudíž nejedná v zájmu všeho lidu a měl by mandát položit, neb porušuje slib. Ústavní formulace je tedy míněna spíše obecně. V zájmu všeho lidu například je, aby poslanec nebyl korumpován, aby se ve sněmovně jednalo slušně a podobně, aby svůj mandát nevyužíval k obohacování či
jiným výhodám.

V případě Petra Wolfa to vypadá, že tato podmínka splněna nebyla. Okolnosti čerpání dotace, které se na něj provalily, vyvolávají minimálně pochybnost o tom, že jednal čestně a že svůj mandát přece jen použil jako průkaz ke snadnému nabytí peněz. Petr Wolf ovšem jednal v zájmu všeho lidu, když promluvil o nekalých praktikách v ČSSD. Jenže i tenhle výklad má slabá místa. Wolf tak učinil až ve chvíli, kdy se na něj provalila aféra s neoprávněně čerpanou dotací, tudíž jeho krok lze chápat spíše jako protiúder či pomstu, jednoduše reakci, která by bez předchozí akce – putování pro Wolfa nepříjemných informací z Lidového domu do Mladé fronty – vůbec neproběhla. A takové jednání rozhodně nenaplňuje pasáž poslaneckého slibu o zájmu všeho lidu.

Jistou možnost omluvy či přimhouření oka nabízí druhá polovina klíčové části poslaneckého slibu, s níž stojí a padá legitimita přechodu poslance z jedné strany do druhé, případně z jedné strany do „klubu“ nezařazených. Poslanec Wolf mohl jednat proti zájmům všeho lidu v dobré vůli, protože to odpovídalo jeho stupni vědomí a svědomí. Neuvědomoval si – jeho znalosti, vědomé obsahy, k tomu nedostačovaly – že jeho chování si někdo bude moci vyložit jako postup proti zájmům všeho lidu, a dokonce ani jeho morální hlídač, jeho svědomí, v této důležité kritické chvíli nezazvonilo, aby jej varovalo, že se z obecného pohledu řítí do záhuby.

Rozhodujícím místem celého bodu tři je zájmeno svého. Svědomí (i vědomí) je jen a jen poslancovo, těžko do něho sahat z venku. Svědomí je sice společný znak lidské existence, je to dokonce předpoklad možnosti spolu-existování, ale je také bytostně osobní, patří každému jednomu z nás a nikomu jinému. Je-li tedy svědomí poslední instancí, která rozhoduje o legitimitě, potom platí – jednání poslance Wolfa může z hlediska poslaneckého závazku k mandátu posuzovat zase jenom poslanec Wolf. To on je suverén mandátu (pokud výslovně nepřekračuje zákon)!

Tak jednoduché to ovšem není. Je tu totiž pořád onen zájem všeho lidu, a protože ve větné konstrukci slibu je mezi tímto zájmem a čistě osobním svědomím souřadicí spojka a, rozumí se, že obě okolnosti musí platit zároveň. Svědomí si tedy nemůže dělat, co chce, je ovšem regulováno pouze blíže neurčeným zájmem všeho lidu. A v zájmu všeho lidu může být kupříkladu i to, aby republika měla vládu, byť by se opírala o hlasy poslanců, kteří ve volbách soutěžili v barvách opoziční strany. I tady výklad – pokolikáté už – záleží čistě na vztahu vykladače k „vůli k moci“.

To už se ovšem nejedná pouze o poslance Wolfa. V poslaneckém slibu, který je nejen klíčovým vodítkem pro výklad jednání poslanců, ale také místem, na němž stojí legitimita současné české vlády, se skrývá bytostná propast, kterou, jak se zdá, nelze překlenout žádnou dialektikou. V základním dokumentu státu se otevírá hrozivá díra, kudy do politického systému proudí solitérní mocenská libovůle. Případ Petra Wolfa je důležitý, protože tuto průrvu pomáhá odkrývat. A nejen to. Kauza Wolf také naznačuje, že v posuzování konfliktu svědomí a zájmu všeho lidu se občas dá rozhodovat poměrně jasně. Pochopitelně také podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.

Queer od východu na západ

„Krvavý pochod za práva homosexuálů – vzduchem létaly slzné granáty a dělobuchy“, „Neonacisti vytiahli na gayov slzný plyn“, „Extremisté vs. Queer Parade: pěsti i zápalné lahve.“ Podobné titulky se objevily téměř na všech internetových zpravodajských serverech v Čechách i na Slovensku už několik hodin poté, co první brněnská Queer Parade prošla centrem města. Pořádající organizace si kladly za cíl zviditelnit problémy, s nimiž se gay a lesbické páry v Čechách potýkají, a to navzdory až 75% veřejné podpoře registrovanému partnerství. Přítomná média však věnovala pozornost spíše skupince extremistů, která pronikla pasáží mezi policejními zátarasy a s hlasitým skandováním, házením vajíček a petard se pokusila napadnout tančící dav. Ačkoliv incident trval celkem snad deset minut, mediální prostor ovládly zprávy o násilnostech. „Nečekali jsme, že by se naše agenda dostala přímo do zpráv.
I tak si myslíme, že akce byla hodně úspěšná,“ komentovala situaci organizátorka brněnské Queer Parade Jolana Navrátilová. V České republice jsou totiž gayové a lesby v současné době tolik „tolerováni“, že jejich témata nemají v mediálním prostoru pravděpodobně šanci na zviditelnění. Na rozdíl od podobných pochodů na Západě.

Ze Stonewallu do Evropy

První průvod demonstrující existenci gay komunity se odehrál v roce 1970 v USA. Jeho důvodem bylo výročí policejních útoků a masakru v baru Stonewall z 28. června 1969 na newyorské Christopher Street. Od té doby procházejí každoročně koncem června ulicemi velkých i menších měst téměř po celém světě průvody „gay hrdosti“, tzv. Gay Prides, v rámci oslav Christopher Street Day.

V městech s tradičně velkou gay, lesbickou a transgender komunitou a vysokou podporou majority čítají průvody od 500 000 až po několik milionů návštěvníků. Je to případ třeba Berlína, Londýna, Vídně, Sao Paula, Seattlu či New Yorku. Menší průvody s významně politickým podtextem a minimem zábavné exhibice se začaly v posledních letech objevovat i v postkomunistických zemích.

V polském Krakově přišlo v roce 2005 poprvé podpořit polskou gay a lesbickou menšinu a právo na sebeurčení asi 3000 příznivců z různých zemí Evropy i USA. Průvod centrem města byl napaden extremistickými skupinami. Policie nakonec průvod rozpustila, aby nedošlo k dalším násilnostem. Podle informačního serveru ilga-europe.org se podobné oslavy gay hrdosti toho roku konaly kromě západoevropských měst ještě ve Varšavě, Moldávii, Ljubljani, Budapešti, Rize a Talinu. Ačkoliv byla většina z průvodů více či méně narušována útoky radikálních skupin neonacistů a extremistickými náboženskými skupinami, hned v dalším roce se k průvodům připojila Poznaň, Moskva, Bělehrad, Zagreb, Bukurešť a letos i Sofia a Brno.

Karneval, nebo konformita

Statisícové masové akce typu Christopher Street Day, jako je ten v Berlíně, Londýně, Vídni nebo brazilském Sao Paulu, svou povahou připomínají spíše pouliční karneval. Několikadenní slavnosti odkazující k událostem ve Stonewallu se hemží všelijak výstředně oblečenými a pomalovanými lidmi, hlasitou hudbou, tanci, plnými bary, koncertními sály a divadly, zkrátka nekonečnou řekou zábavy. Tisíce návštěvníků znamenají pro město vždy velkou událost, protože jejich množství se dá snadno přepočítat na zisk. Obchodníci, bankovní instituty, pojišťovací společnosti a významné světové firmy se předhánějí v podpoře gay a lesbické scény, protože si uvědomují její kupní potenciál. Stranou veřejného projevu podpory nezůstává ani politická scéna. Není náhodou, že starostou města Berlín je už několik let gay, který na začátku své kariéry oficiálně prohlásil dnes často citovanou větu „Jsem gay a tak je to dobré.“

V postkomunistických zemích Evropy je oproti západoevropským oslavám na manifestacích zřetelný velký, nejen vizuální rozdíl. Průvody jsou komornější, neobejdou se bez policejní ochrany, oficiální podpory města a záštity nad akcí. Účastníci svým vzezřením ani zdaleka nepřipomínají odvážné kreace z pompézních karnevalů v sousedních zemích. Nechtějí nic výjimečného, jen stejná práva, jako má majorita. Vlastně se snaží o co možná největší konformitu. Kvůli možným střetům s extremisty se však v zásadě klidná shromáždění jen těžko zbavují nádechu akčního filmu. Průvody téměř vždy vyvolávají politicky motivované diskuse, ovšem nikoliv o právech na sebeurčení nebo gay a lesbických tématech. Mediální prostor zaplní téměř bez výjimky násilné akce a postoje extremistů, statistiky zraněných, hodnocení zásahu policie a komentáře politických špiček. Ani na českém mediálním poli tomu letos nebylo jinak, a tak nezbývá než spolu
s organizátory prvního českého Queer Parade smířlivě vyčkávat.

Autorka je fotografka a bývalá aktivistka.

Vítám, že nejsme osamocení

Považujete průběh brněnské Queer Parade za úspěch?

Z mého pohledu je to velký úspěch. Lidí přišlo výrazně víc, než jsem čekal. A i když byla trasa průvodu kratší, program proběhl v plném rozsahu, i všechny doprovodné akce během celého týdne. Večerní Duhová party nakonec měla obrovskou návštěvnost a skvělou atmosféru. Stejně tak se podařilo podnítit veřejnou diskusi o některých citlivých tématech, ačkoliv ne úplně v takovém rozsahu, jak jsme doufali.

Chybila dle vás brněnská police?

Celkově, myslím, policie akci zvládla dobře, přestože v některých situacích byla trochu nerozhodná a málo důrazná.

Nedokážu posoudit, jestli se dalo zabránit vniknutí skupiny výtržníků na náměstí Svobody. Naštěstí se účastníci akce díky početní přesile dokázali ubránit až do nástupu policie, ale přišli jsme o jeden reproduktor a utržili nějaké rány a zásahy vajíčky. Bylo štěstí, že kromě vajec nepoužili násilníci zbraně, takže nedošlo k závažným zraněním. Podařilo se jim hlavně vyvolat chvilkový zmatek mezi účastníky i policisty, kteří byli pár minut dezorientovaní, než zakročili. To se samozřejmě může stát, když se „nepřítel“ objeví tam, kde ho nečekáte. Osobně jsem později viděl, jak jedna z účastnic průvodu schytala ránu do hlavy skleněnou lahví, která přiletěla přes policejní kordon. Jestli ale bylo v silách policie tomuto a dalším incidentům zabránit, to nevím.

Vidíte nějaké odlišnosti mezi podobou gay a queer pouličních akcí u nás a v západní Evropě?

V západní Evropě mají takové akce už mnohaletou tradici, obyvatelé si na ně zvykli a vítají je jako jedno z mnoha kulturních a zábavních zpestření veřejného života. Podporují je města, instituce, firmy. Věřím, že i u nás dospějeme k podobné situaci, i když zřejmě to ještě pár let potrvá. Jen ty extrémisty si musí policie lépe ohlídat. A je také na médiích, aby nehledala prvoplánově ve všem konflikt a senzaci. Mám pocit, že už dlouho před akcí se v souvislosti s Queer Parade nemluvilo téměř o ničem jiném, než kdo všechno se chystá protestovat, přestože podpora pro nás je a byla mnohem silnější než protesty. Ty ale dostávaly více prostoru a s ním i kuráž.

Zdálo se, že první Queer Parade v ČR je co do návštěvníků spíše vyjádřením solidarity heterosexuální většiny s homosexuály a jinými menšinami nežli pyšnou sebeprezentací gay komunity. Myslíte, že je to tak správné?

Netuším, kde jste k tomuto dojmu přišel. Vím ze svého okolí, že mnoho gayů se nechalo odradit kvůli obavám z napadení. Ale naopak jiní se tím nechali vyburcovat k účasti. Já osobně velmi vítám, že nejsme ve svém snažení osamocení a že nás přišlo podpořit tolik heterosexuálních přátel a příznivců. Ostatně i na filmový festival Mezipatra přichází publikum v poměru půl na půl hetero- a homosexuální.

Nevadí vám, že takřka ve všech médiích bez rozdílu se na fotkách z vaší akce ukazují především dva aktivní politici, kteří kráčeli v prvních řadách?

Myslíte patrně ministryni pro lidská práva Džamilu Stehlíkovou a náměstka primátora Martina Andera, oba ze Strany zelených. Nepochybuji o tom, že v případě ministryně je téměř její pracovní náplní podporovat práva menšin, takže pro mě její účast a záštita nad akcí není nijak překvapivá.

Zaznamenal jsem sice ojedinělé hlasy, že se Zelení snaží přiživit a získat u nás politické body. Takový dojem ale může mít jen nezasvěcený pozorovatel. V evropském měřítku mají zelené strany tradičně ve svých programech podporu zrovnoprávnění sexuálních menšin. Ve Vídni například pracovní skupina Grüne Andersrum – Zelená jinakost dokonce spolupořádá Duhový průvod. U nás pak Zelení už do posledních parlamentních voleb vstupovali s volebním programem otevřeně podporujícím stejnopohlavní partnerství a rodiny.

Nicméně na Queer Parade jsem osobně zval třeba i předsedu poslaneckého klubu ČSSD Michala Haška, který se kvůli pracovnímu vytížení omluvil. A podporu nám zpětně vyjádřila také Zuzka Bebarová-Rujbrová, odborná mluvčí KSČM pro resort vnitra a legislativy, která odsoudila aktivity ultrapravicových extrémistů.

Bílá kniha není bible

V diskusích, které pořádáte na vysokých školách, se ukazuje, že se obsah a interpretace Bílé knihy postupně vyvíjejí, vy o ní mluvíte jako o „živém organismu“. Jaké jsou záruky, že se tyto posuny projeví ve finální, zákonné úpravě vysokého školství?

Na otázku, jak se diskuse odrazí ve znění zákona, by lapidární odpověď zněla: bude záležet jenom na mně, jak rozhodnu, které teze a jaké výsledky tohoto konzultačního procesu nakonec já z politické perspektivy zahrnu do přípravy samotného zákona. Při diskusích vyvolává úsměv, když zazní, že Bílá kniha je živý organismus, někdo si zřejmě představí slona, jiný medúzu. Já však očekávám – a zdůrazňují to již od začátku – že z té diskuse vyplynou posuny, změny akcentů a třeba i nové, doplňující části k Bílé knize.

Konzultační proces skončí zhruba v půli podzimu, ale chci, aby debata pokračovala dál i během příprav věcného záměru nového vysokoškolského zákona a jeho paragrafovaného znění. Chceme, abychom tu na konci roku 2009 stáli s vydiskutovaným zákonem, který by všichni aktéři interpretovali stejně nebo aspoň podobně.

Když jsem přišel na ministerstvo a seznámil se s postupem prací na Bílé knize, rozhodl jsem se, že se ten proces musí zásadním způsobem otevřít. Tady sice pracoval špičkový tým vysoce erudovaných odborníků, ať už si o jejich politické orientaci myslíme cokoli, ve věcné rovině jsou velmi respektovaní, jejich činnost ale byla vnímána jako jakási kuchyně, do níž nemá přístup každý. Bylo třeba ji co nejdříve otevřít, což se také stalo. Velmi jsem stál o to, aby celý proces neprobíhal tak, že se Bílá kniha rozešle rektorům a ti ji zadají svým kvestorům nebo kancléřům, kteří ji okomentují a pošlou zpátky. Chci hovořit se všemi cílovými skupinami, jichž se tato reforma týká nebo bude týkat. Proto také na diskusní setkání nechodím sám, to není proto, že bych se bál. Potřebuji, aby moji spolupracovníci zachycovali připomínky a zahrnovali je do naší vnitřní databáze témat a návrhů, které potom budeme vyhodnocovat. K tomu dojde někdy v závěru
roku, možná na počátku roku příštího. Měl by to být moment, kdy se přesuneme do fáze přípravy věcného návrhu zákona a k vyloženě legislativní činnosti.

Přál bych si, aby se takovýto konzultační proces stal jakýmsi standardem. Myslím si totiž, že když se v české politice připravují zásadní věci, příliš často se k nim chce prodrat úzká skupina lidí, politiků, něco třeba i zásadního a zajímavého připraví, ale ve chvíli, kdy jsou vystřídáni opozicí nebo druhou konkurenční skupinou, tak se to všechno shodí ze stolu a začne se znova. Zejména ve vzdělávacím systému je potřebná určitá kontinuita, aby se stěžejní věci neměnily s každým novým ministrem.

Vypořádání se s připomínkami bude konkrétně vypadat jak? Bude explicitní nebo implicitní?

Bude explicitní i implicitní. Se všemi připomínkami a komentáři zásadnější povahy, které se vynořují v debatách, se vypořádáme jednak na našich webových stránkách, jednak při nějaké předělové konferenci či kolokviu, které ministerstvo uspořádá a kde se k těm jednotlivým tezím či případným posunům vyjádříme. Chci, aby každý, kdo se do debaty zapojí, se v tom výstupu nějakým způsobem našel, i když ne jmenovitě, tak rozhodně věcně.

Jeden z posunů v pojetí reformy se týká třetí role. Vysoké školy se podle vaší nové formulace ve veřejných diskusích nemají otevírat jen komerčnímu sektoru, ale i jiným společenským aktérům.

To, co vy vnímáte jako posun, já beru jako přirozený limit samotné Bílé knihy. Ta není biblí, která by popisovala celý svět, v tomto případě vysokoškolský systém. Řada věcí není řečena úplně explicitně, a proto se tam čtenáři Bílé knihy, jimž na té či oné věci záleží, nutně nenacházejí. To je případ třetí role a neziskových organizací. Dovedu si dobře představit, že se instituce, které jsou zaměřeny například sociálně a humanitně, budou ucházet o užší spolupráci s neziskovým sektorem. Budou logicky mít zájem, aby respektované subjekty v dané oblasti třeba zasedaly ve správních radách a spoluurčovaly jejich zaměření. To jim ale nechci nařizovat, chci, aby byly mimo můj vliv, mimo vliv státu…

Ve vztahu ke komerčnímu sektoru zavádíte aktivní nástroje podpory tohoto partnerství, protože si myslíte, že to je žádoucí směr vývoje, proč nevyslat obdobný signál i ve vztahu k neziskovému sektoru?

Jde o to, jak si tu podporu představit. Nedávám rovnítko například mezi členství zástupce korporátní sféry ve správní radě a mezi to, že soukromý subjekt, který tento člověk reprezentuje, musí sponzorovat danou univerzitu. Do strategického uvažování univerzit je nutné zahrnout perspektivu lidí, kteří se dívají na věci úplně odlišným způsobem. Ve správních radách by měly být zastoupeny renomované osobnosti z vědeckého světa nominované akademickým senátem, ale i lidé právě z té sféry korporátní nebo neziskové, protože teprve mezi nimi vzniká plodný dialog o roli konkrétního vzdělávacího subjektu. Mně ale nejde o to vnutit tenhle dialog za každou cenu, nýbrž pro něj vytvořit podmínky, pokud o něj bude zájem.

Současné hodnocení výsledků vědy a výzkumu oceňuje zaprvé úzce akademické výstupy a zadruhé patenty a technologie, tedy výstupy pro průmysl a komerční sféru. Výstupy ve vztahu k neziskovému sektoru, ale dokonce i třeba expertízy pro státní správu nejsou hodnoceny vůbec. To skrytě znevýhodňuje společenské a humanitní vědy a brání to rozvíjení jiného než komerčního pojetí oné třetí role.

Myslím, že ke znevýhodnění nedochází, protože právě humanitní a společenské vědy jsou posuzovány a brány naprosto specificky a odděleně od všech ostatních, jsou vlastně zvýhodněny bodováním…

Jen některé, třeba sociologie ne…

Sociologie je věda, která je v České republice podle mě mnohem více internacionalizována než jiné společenské vědy, a proto si myslím, že je legitimní ji podrobit většímu tlaku konkurence. Je to jiná situace, než kdybychom uvažovali o klasické filologii či hebraistice.

Myslíte si ale, že expertízy pro státní správu, spolupráce s neziskovým sektorem, intervence ve veřejném prostoru není legitimní a nutnou součástí práce sociálního vědce? Tyto výstupy přitom nejsou vůbec hodnoceny.

Rozlišoval bych v tom, co říkáte. Spolupráce se státním sektorem i s neziskovou sférou může mít řadu podob, které jsou řekněme obtížně měřitelné. Je něco jiného, když každý vědec nebo každý, kdo se pohybuje na akademické půdě, je členem nějakého občanského sdružení a ta spolupráce sama o sobě je něčím tak přirozeným jako dýchání vzduchu, a propojení akademické půdy s neziskovým sektorem je něco samozřejmého a taky žádoucího.

Není to něco samozřejmého…

Znám z vlastní zkušenosti řadu lidí, především tedy na brněnské univerzitě, u kterých je to něco naprosto samozřejmého…

Teď ještě nejsou tlačeni do toho, aby se maximálně orientovali na hodnocené výstupy, protože reforma vědy a výzkumu ještě plně nevstoupila v platnost. Vidíme mezi svými kolegy z akademických institucí, jak mění uvažování. Uvědomují si, že bude stále těžší věnovat se aktivitám, které nepůjde vykázat zaměstnavatelům, potažmo Radě pro výzkum a vývoj.

Nemyslím si, že budeme-li hodnotit výstupy vzhledem k neziskovému sektoru, je to něco zásadního. Nepovažuji to za meritum věci, jde o zajímavý podnět, domnívám se ale, že primárním zájmem vědeckého pracoviště je uplatnit se a získat srovnatelnost především ve vědeckém světě. A nevládní sektor z toho bude moci profitovat také.

Tomu ale odporuje skutečnost, že patent je hodnocen tak závratně vysoko. Patent se přitom nerovná ani reálné společenské užitečnosti; ukazuje pouze, že máte možnosti a finance na to, podat patent.

Je to otázka měřitelnosti: jestliže budeme podporovat pouze spolupráci s komerční sférou, mimo jiné právě proto, že právě ona je přesně vykazatelná a měřitelná, zatímco spolupráci s neziskovým sektorem odmávneme jako něco neměřitelného, tak ji objektivně vzato penalizujeme. Říkáme tím: to je vaše volnočasová aktivita, důležité je to, jak spolupracujete s firmami.

Chápu, co myslíte, ale nevidím to jako vyhrocený problém. Dejte mi příklad třeba nějakého sociálněvědního pracoviště, které by trpělo tím, že se věnuje spolupráci s neziskovým sektorem a nedokáže zároveň být dostatečně vědecké. Souhlasím s vámi v jedné věci – skutečné politikum toho systému spočívá v měřitelnosti. Tam je strašně jemné předivo, které nadlouho dopředu nastaví konkurenci mezi obory. Z naší analýzy uzavřenosti či otevřenosti českého výzkumu směrem k zahraničí se ukázalo, že u oborů přírodovědných a technických je otevřenost nepoměrně větší, zatímco u oborů společenskovědních a humanitních je účast v mezinárodních projektech řádově menší. České prostředí právě v těchto oborech je mnohem uzavřenější a konzervativnější, než by se mohlo zdát.

Netvrdili jsme, že pracoviště věnující se spolupráci s neziskovým sektorem mají špatnou vědeckou úroveň. Jde o to, že v případě, že vysoké školy budou spolupracovat s partnerem z komerční sféry, bude tato spolupráce daňově zvýhodněna a stát je ocení jako schopné, inovativní a podnikavé. Spolupráce s neziskovým sektorem hodnocena nebude. Tak se favorizuje spolupráce s komerčním sektorem a penalizuje spolupráci se sektorem neziskovým. V zahraničí to vypadá tak, že např. každá nizozemská univerzita má tzv. science shop. To je jednotka, která zajišťuje výzkum, který univerzita dělá na zakázku místních komunit nebo neziskových organizací. Většinou je to tak, že výzkum probíhá v rámci nějakých kurzů, takže všichni získávají: komunita expertízu, studenti reálnou výzkumnou zkušenost… Tohle se považuje za součást role univerzity. Bohužel tohle Bílá kniha nezachycuje.

To je pro mě naprosto nedílnou součástí tzv. třetí role. Je naprosto samozřejmé, že univerzity nebo jejich pracoviště budou usilovat o spolupráci s nekomerčními partnery, budou se chtít ukotvit v sociálních sítích, které se kolem nich rozprostírají. Proto bude třeba i otázkou prestiže, ještě více než dneska, spolupracovat s nevládním sektorem. Univerzity na to ale především musejí mít. Budou-li chtít nějak podporovat nevládní sektor, musejí na to vzít peníze odjinud. Bude na rozhodnutí samotných univerzit, zda si určitou část svých kapacit vyhradí na to, aby s těmito organizacemi pracovaly.

V Bílé knize čteme, že při státním hodnocení, při akreditaci, bude jedním z kritérií „podíl tvůrčí činnosti financované ze soukromých zdrojů na celkovém rozsahu tvůrčí činnosti“. Stát tedy bude při svém vlastním hodnocení zohledňovat vazbu na soukromé komerční aktéry…

Když to takhle vytrhnete z kontextu, tak to vypadá, že takovéhle měřítko bude uplatňováno i na latiníky a hebraisty. To není pravda. Úplně jinak se budou posuzovat obory, u nichž ten potenciál existuje, ale je nedostatečně využíván. Třeba u Filozofické fakulty Univerzity Karlovy se nebude měřit, jestli mají patenty. Je logické, že tento parametr, spolupráce se soukromým sektorem, není uplatnitelný na jmenované obory a nikdo o tom ani neuvažuje, že se to tak bude hodnotit. To je z Bílé knihy vytržené …

Proč tedy nejde podpořit vazby univerzit i na jiné společenské aktéry? Stejně jako z našich daní budeme podporovat propojení se soukromým sektorem, tak si dovedeme představit velice jednoduchý nástroj, že 1 % státních peněz, které půjdou na vědu, bude rezervováno na výzkum ve spolupráci s neziskovým sektorem. To není žádný dramatický zásah…

Teď se vlamujete do otevřených dveří. Mluvíte o konkrétním nástroji, což je krásná představa a já jsem ten poslední, kdo by jí bránil, ale my jsme v úplně jiném stadiu úvah. Dnes nefungují základní věci. Stát není schopen ani vynakládat jedno procento ze svého rozpočtu na kulturu. Vedeme velmi rudimentární debatu o nastavení celého systému vynakládání veřejných prostředků na vzdělávání. Jde o to zvýšit celkové procento HDP, které jde do vzdělávání, což lze extrémně těžko prosadit ve vládě, která se snaží šetřit.

Je ale třeba myslet nejen na to, kde odstraňovat bariéry mezi soukromým sektorem a akademickou půdou, ale přesně tak, jak říkáte, kde je prostor pro nevládní organizace a tzv. třetí sektor. Určitě by se to mělo odrazit ve finální podobě zákona o terciárním vzdělávání.

Říkáte, že chcete omezit svou moc, ale v Bílé knize se píše: je třeba posílit roli správních rad, jejich vysoká pravomoc bude vyvážena zodpovědností vůči ministrovi, který je bude jmenovat, možná přes nějaký střední článek. Tyto správní rady budou mít velkou roli při volbě rektora, který bude přímo zodpovědný za personální politiku celé univerzity. Takže tady vede poměrně jasná linka mezi ministrem na jedné straně a personální politikou všech univerzit na straně druhé. Není to příliš velká moc v rukou ministra, který ji může také zneužít?

Není. Jsou tam různé modely jak sestavovat správní radu a volit rektora. Do téhle debaty opravdu vstupuji s premisou, že chci omezit svůj vlastní vliv na univerzity. Buď bude existovat akademickou veřejností samotnou sestavovaná rada pro terciární vzdělávání, která bude mít jakýsi dohled nad jmenováními do správních rad, anebo to bude podobné jako v Dánsku. Tam se pouze vytvořil přechodný mechanismus, kdy vznikly správní rady, do nichž na návrh univerzit ministr jmenoval jednotlivé členy, a oni si pak sami zvolili model, jak chtějí rady doplňovat, aby už nadále fungovaly úplně bez dohledu státu. Je otázka jak vyvážit to, aby se na jedné straně univerzity uchránily před tím, že by ve správní radě mohly, jak cítím z vašich slov obavu, převážit nějaké partikulární zájmy a univerzitu někam unést, a na druhou stranu zajistit co nejotevřenější spolupráci s okolím univerzit, tedy zahrnout do správních rad i další aktéry. Bílá kniha pro mě není nic
jiného než prostředek k tomu, dostat se k modelu, který bude dostatečně uspokojivý pro obě strany.

Zkušenosti s vnitřním uspořádáním jsou spíše špatné, dodneška se např. úplně nevyřešila situace na pražské AMU, to je ta nejvíc medializovaná, ale jsou i jiné školy, které řeší podobné problémy. Akademický senát je za současných podmínek nastavený tak, že je často zablokovaný, dostává se do slepé uličky, a pak paralyzuje celou školu. Je žádoucí, aby došlo k lepšímu rozlišení toho, kdo za co odpovídá.

A nebojíte se ještě horší situace v okamžiku, kdy do toho budou vstupovat kromě akademických senátů ještě správní rada a ministr se značnou mocí?

Dnes mám tu moc ještě větší. Já se jí skutečně chci zbavit, je prokazatelné, že dnes ten vliv mohu uplatňovat mnohem silněji, než chci, aby byl v budoucnu uplatňován.

Je tu také otázka intervence ekonomických zájmů do autonomie vysokých škol. V Bílé knize se navrhuje, aby někteří profesoři a doktorandi byli financováni přímo z peněz komerčních partnerů. Existuje řada prací z oblasti sociologie vědy, které dokládají negativní důsledky takto přímého vstupu komerčních aktérů na vysoké školy, zejména ve Spojených státech. Především je tu klíčová otázka pohybu informací a zveřejňování výsledků, které jsou omezovány nároky na ochranu duševního vlastnictví. Tohle samozřejmě neznamená, že by neměla probíhat spolupráce mezi komerčním sektorem a univerzitou. Ale jsou to důležité argumenty pro kritickou debatu o tom, jak upravit její podmínky. Jak hodláte tuto reflexi zahrnout do vysokoškolské politiky?

Jak jinak než pokračující diskusí a zahrnutím do příprav paragrafovaného znění? Existuje dostatek argumentů pro to, aby se školy, zvláště ty, které z toho mohou profitovat, otevíraly spolupráci se soukromým sektorem, ale stejně tak existují příklady, kdy se část daného pracoviště může dostat úplně do područí soukromého sektoru. Považuji za samozřejmý úkol věcného záměru a potom legislativní úpravy, aby toto nebezpečí nehrozilo. Protože Česká republika je země takové velikosti a takového potenciálu, kdy se může velmi snadno stát, že kapitál určuje agendu nejen univerzit, ale celých politických stran, jako je tomu u ČEZu nebo u Sazky, která v podstatě definuje politiku obou velkých stran. Je třeba zabránit tomu, aby se něco podobného stalo u univerzit.

V situaci, kdy bude profesorské nebo doktorandské místo placené nějakou soukromou firmou, jak se ošetří problém závislosti? Když vědec objeví něco, co by zvýšilo dané firmě náklady nebo by jí bylo nepříjemné z jiného důvodu, bude pod silným tlakem to nepublikovat. Ta hrozba by pro zeleného ministra měla být velmi palčivá, neboť se může silně týkat ekologické problematiky…

Očekávám, že řešení vzejde z debaty. Takhle dílčí věci by asi neměla řešit Bílá kniha, ale toho nebezpečí jsem si vědom. Několikrát jsme o tom s profesorem Matějů mluvili, byť třeba o jiné oblasti, ne o ekologii, ale o výzkumu v oblasti mezinárodní politiky a bezpečnostních studií. Považuji za důležité bavit se spíše se školami samotnými o tom, jaké modely se osvědčily nebo neosvědčily, a na základě toho formulovat nějaké obecné zadání. Hodně bude záležet na univerzitách samotných, jak si takovou spolupráci nastaví. Univerzity samy by si měly stanovit určitá vnitřní pravidla jak takovouto situaci řešit.

Teď k odloženému školnému. Je to na jednu stranu velmi důležitá součást Bílé knihy, na druhé straně se neustále dušujete, že tato vláda školné nezavede. Vzhledem k tomu, jak moc je školné zabudováno v navrhovaných reformách, které předpokládají nějaké výdaje a školné má být jejich krytím, neznamená to, že je Bílá kniha pastí na jakoukoli další vládu, protože vytváří tlak na to, aby to školné zavedla?

Žádné nové náklady nezavádím. Já školné skutečně nezavedu, za tím si naprosto stojím. Nepřipravuji žádnou past, ale reformu terciárního vzdělávání, která bude mít ve věci školného nulový parametr. Jestli se někdo v budoucnu rozhodne pro školné, bude to jeho politické rozhodnutí.

O školném ale lze uvažovat teprve ve chvíli, kdy bude fungovat efektivní systém finanční podpory studentů a ukáže se, že nemá díry a je nepropustný. Pak je možné přistoupit ke kroku č. 2, a to je otázka budoucího politického střetu, podle mě ale legitimního, zda do toho systému zakomponovat platbu za vzdělání a v jaké míře. Když jsem o tom vedl debatu se svým dánským protějškem, říkal: My neplatíme školné, protože máme nejvyšší daně na světě. To je potom otázka volby dané společnosti, to nemůže určit Liška. Jestli se bude vynakládat polovina výdělku na daně a z těch se bude platit efektivní sociální stát včetně škol zadarmo až do terciéru, proč ne. Anebo ta společnost má jiný základ, potom se rozhodne diferencovat a řekne: dobrá, studium tak jako tak není zadarmo a je třeba do něj nějaký motivační prvek vložit. V budoucnu na tuto debatu čas nastane a já rozhodně nejsem ideologickým zastáncem první ani druhé varianty.

Prvotním úkolem je zavést systém podpory studentů, aby dosahovali na vysokoškolské vzdělání na základě volby a ne sociálně-ekonomického statutu, jak je tomu dneska. Pak se bavme dál, ale školné podle mě musí projít nějakým politickým střetem, třeba příštími nebo spíše přespříštími parlamentními volbami.

Bílá kniha předpokládá rozsáhlou centralizaci informací: převzetí části agendy správy sociálního zabezpečení a propojení informací o studiu s informacemi o příjmu a o sociálních dávkách. Nevytváří se zde poměrně rozsáhlý zdroj informací o jednotlivých studentech, který může být zneužitelný a jež představuje ohromnou moc?

Tak to je spíš filozofická otázka, kterou si můžeme klást u jakéhokoli systému. Podle mě to je vždycky otázka – pokud tedy člověk není anarchosyndikalista, pokud uznává jako legitimní některé informace shromažďovat, pak nás logicky zajímá, jestli informační systém a informace jsou dostatečně zabezpečeny a zda nejsou zneužitelné. To je úplně stejná otázka jako při vyjednávání o vízech s USA, se kterým já mám obrovský problém, protože jenom proto, aby nové členské země EU dosáhly alespoň o něco vyššího standardu v uvozovkách bezvízového styku, tak za to zaplatí úplně všichni kolektivně včetně starých členských zemí EU tím, že se zavede nižší standard ochrany osobních dat. A podobně je to tady. Pokud považujeme za užitečné shromažďovat některá data, tak je nutné přemýšlet o tom, jak je zabezpečit, aby nebyla zneužitelná.

Čtenář čtenářům

Nový život (Yeni Hayat, 1994) začíná větou „Jednoho dne jsem si přečetl knihu a celý můj život se změnil,“ respektive mottem z Novalise „…vždyť ostatní slyšeli totéž a nikomu/ se nic takového nepřihodilo“. Příběh obsahuje řadu metafor moderního Turecka a konkrétních postřehů o životě v zemi, ale kniha je, jak naznačuje právě první věta i motto, především hrou se čtenářem a způsoby čtení příběhu. Výběr Novalisova citátu znamená v Pamukově případě to, že budeme svědky pokusu o budování vztahu se čtenářem pomocí reflexe (jedinečnosti) vztahu textu a čtenáře.

Logika literárních náhod

Osud mladého studenta Osmana, který mění identitu a způsob života, je příběhem čtení a čtenářství. Pouze zpočátku si můžeme myslet, že sledujeme realistický příběh o hledání smyslu života, který není utkán ze slov vypravěče – Nový život nám neposkytuje tak jasný signál literárnosti jako Jmenuji se červená (viz A2 č. 15/2008), kde první z vypravěčů apelativně promlouvá o své smrti. K nepříliš jasnému pocitu neobvyklé literární logiky toho, co čteme, ale brzy začneme shánět důkazy, což Pamuk mj. vtipně komentuje – jakoby v jiné souvislosti – v závěru knihy: „K tomuto nemilosrdnému závěru jsem pomalu dospíval ve své hlavě, zatímco srdce to vytušilo už dávno.“ Pamukova hodnota je mimo jiné v tom, že se čtenáři hraje rovnou hru, pracuje vlastně pod heslem „čtenář čtenářům“ a on sám je čtenářem velmi sečtělým a pozorným.

Literární logiku „náhod“ odkrývá Pamuk na celé řadě míst textu, zvláště pak zhruba od poloviny knihy: „Podívej se, jak se nám podařilo vyváznout bez újmy z toho setkání prodejců, podívej se, jak jsme se díky tajné logice, která se projevovala jako náhoda, dostali až sem.“ Poslední čtvrtina románu pak vztah čtenáře a autora knihy ke čtenářství explicitně tematizuje a hierarchizuje roviny příběhu, které nám byly do té doby předloženy: „Mám se snad útočného a posměvačného čtenáře, který s pozdviženým obočím upadá do pochybností o mé inteligenci a pozornosti (…) také útočně otázat, zda věnoval dostatek pozornosti a bystrosti každému odstavci knihy, kterou třímá v ruce? Vzpomenete si kupříkladu na barvitost scény, kde padla první zmínka o andělu?“

Text krajiny a dětství

Kořeny příběhu, týkajícího se záhadných knih se stejným názvem, je možné najít v komiksových sešitech z mládí, literárních inspiracích, krajině, názvech autobusových společností, struktuře společnosti nebo ve veršících na obalech bonbonů Nový život stejně jako u Danta Alighieriho. Nový život vznikl v době, kdy text už dávno nebyl chápán úzce jen jako tištěná písmena, u Pamuka se výrazně zapojuje i text krajiny a také urbanismu a architektury, která jinak bývá z narativních umění většinou vyřazována.

Nový život může velmi dobře posloužit univerzitním seminářům o intertextovosti, a to i z toho důvodu, že využívá další Pamukův stabilní motiv – dětství. Tuto životní fázi chápe jako období, v němž texty snadno a ochotně přijímáme, zpětně však nejsme schopni dohledat jejich původ, příčiny jejich významnosti nebo důvody zapamatování. Pamuk se rád do těchto tekutých etap paměti ponořuje, i když ví, že si namísto analytického průzkumu dětství vytváří jakousi novou, dospělou fikci o něm, vztahující se mnohem více k aktuální situaci. Motivem dětství Pamuk mimo jiné dosahuje značného oživení svých textů a zvýšení citové zaujatosti vypravěče, vzdaluje se díky němu akademičnosti. Při srovnání např. s více kalkulujícím Paulem Austerem, jejž označil za jeden ze svých inspiračních zdrojů, ho tím i předstihuje, a spíše se blíží tvorbě Pétera Esterházyho, který se rovněž soustředí na organické prorůstání textu literatury
a života, založené na silném osobním náboji a rodinné referenci minimálně stejně jako na encyklopedickém objemu svojí sečtělosti.

Hranice Východu a Západu

Pamuka zajímají na toku života především cézury, momenty tragédií, uvědomění, náhlého činu a rozhodnutí, přičemž žádné životní kroky nelze navrátit, svatby ani vraždy. Velkou hrou je díky tomu pro čtenáře možnost interpretace začátku nového života jako smrti. Na otázku, kdy hlavní hrdiny knihy zemřel (a jak), je možná celá řada relevantních odpovědí. Osman umírá se svou identitou, umírá během autobusových nehod a chápat určité momenty jako konkrétní fyzickou smrt hrdiny, který nadále vypráví coby nežijící, je pro interpretaci Nového života velmi produktivní a zábavné.

Dá se říct, že jednou z největších záhad (nejen) románu Nový život, ale i autorova přístupu ke zdrojům spleti životních změn, je logika textu života a náhod v něm. Pátrá po logice autora toho, co ho obklopuje. Není tedy divu, že Pamuk, přestože je vzdálený religióznímu psaní, dochází i ke knihám knih a souborům textů, jejichž kulturní význam dalece přesahuje jejich význam literární (Korán, Ibn Arabí ad.).

V podobě sporu o knihu, doličného předmětu kvazidetektivního příběhu Nového života, Pamuk traktuje svoje trvalé téma života „na Bosporu“ Východu a Západu. Jeho výslovné zpracovávání ho staví do popředí zájmu v době, kdy je bipolárnost světa nadále jedním z důležitých globálních témat. Turecko je obrazem území, na kterém pojmy Východ a Západ mají vzájemně definiční povahu, kde jsou neprostupně spojené a kde historie je tak propletená, že je jasnější, co se pokoušíme definovat, než to, z jakých pozic definice vychází. Hranice Východu a Západu v Pamukově textu procházejí lidmi, jejich emocemi a vztahy. Hranice procházejí jeho texty a neztrácí smysl je hledat, i když je třeba nedokážeme sdílet s ostatními a společensky uplatnit.

Autor je bohemista.

došlo

Ad reakce na text o knize Petry Hůlové (A2 š. 27/2008)

Ivo Fencl reagoval na mou recenzi románu Stanice Tajga od Petry Hůlové mimořádně zmotanou poznámkou. Prý jsem mylně hledal v jejím románě nějaký subžánr. Píše, že „pokud se ale oprostíme od předem nastoleného očekávání, že půjde ,beletrizovanou směs reportáží‘ číst jako Annu Kareninovou,“ lze tuto knihu bez nudy přečíst. Hůlové román samozřejmě není nějaká beletrizovaná směs reportáží, jedním z jeho problémů je ovšem fakt, že autorka je fascinovaná možností beletrizovat skutečnost, aniž by to mělo nějaký hlubší smysl – s beletrizovanou reportáží nemá tento postup opravdu nic společného. Román Stanice Tajga jsem četl jako román a nesnažil jsem se ve své reflexi zjistit, proč není jako Anna Kareninová, ale proč je prostě nudný. Neméně podivná je Fenclova poznámka, že „téma nutí autora i do formy“ a že „nelze jít PROTI formě, asi jako herce nelze s výjimkou Roberta De Niro obsadit proti typu.“ Znamená to, že když vzniká román o ztraceném Dánovi na
Sibiři, je možné jej napsat pouze po způsobu Hůlové? Nebo že Hůlová není tak úžasná jako Robert De Niro a prostě musela svou knihu napsat méně geniálně? V internetové reakci dokonce Fencl psal, že není možné jít proti žánru, „zvláště jste-li žena“ – což už je vážně za hranicí racionální argumentace. O některých lidech se říká, že mluví rychleji, než myslí. Na Fenclovi je vidět, že dokonce rychleji i píše.

Kazimír Turek

Ad Politkovskou to neskončilo (č. 24/2008)

Je-li v Rusku desetkrát větší korupce, mafiánství a mediální manipulace, je jasné, že časem dojde k vyrovnávání hladin, během kterého se situace u nás zhorší. Je při tom jasné, že nejrychlejší zhoršení nastane na vektorech směřujících z Ruska k nám a naopak (vzájemný obchod, zahraniční dělníci, kupování si politiků atd.) – sledováním těchto vztahů můžeme lecčemus předejít.

Darius

Nedotujte MS v klasickém lyžování

Ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy Ondřeji Liškovi a vládě ČR

My, níže podepsaní, nesouhlasíme s uvolňováním dalších dotací ze státního rozpočtu na pořádání mistrovství světa v klasickém lyžování v roce 2009 v Liberci, zvláště v situaci, kdy byly výdaje na školství na rok 2008 sníženy o půl miliardy a tím došlo k omezení prostředků na nákup pomůcek, učebnic, vybavení škol a další vzdělávání pedagogických pracovnic/pracovníků. Vyzýváme Vás tímto k dodržování předvolebních slibů o prioritách ve školství a věříme, že správně vyhodnotíte důležitost pořádání jednorázové sportovní akce a důležitost zajištění kvality dlouhodobého vzdělávání žáků a studentů. Nechceme, aby ředitelky/ředitelé škol a školských zařízení museli žádat rodiče o finanční příspěvky na zajištění kvalitního vzdělávání svých dětí.

Žádáme Vás proto, abyste již neuvolňovali další dotace na mistrovství světa v klasickém lyžování v Liberci v roce 2009 a naopak zajistili prostředky na financování regionálního školství, zvláště pro řešení nedostatku peněz na tzv. ONIV (ostatní neinvestiční náklady – pomůcky, učebnice, vybavení škol apod.) ve výši půl miliardy, o kterou byl rozpočet na letošní rok zkrácen.

Petiční výbor: Alena Losová, předsedkyně krajské rady odborového svazu pracovníků ve školství, Jan Korytář, předseda Strany zelených v Libereckém kraji, Miroslav Hudec, ředitel pedagogicko-psychologické poradny Česká Lípa, Jitka Lukášková, středoškolská učitelka, Jaromír Dvořák, místopředseda Krajské rady Strany pro otevřenou společnost Liberecký kraj, starosta obce Stružnice Jan Mečíř

Ad Duhová cesta do otroctví (č. 27/2008)

Hayeka jsem četl a nemám pocit, ze by společnost postavena jeho principech mohla obsahovat něco jako nelegální pracující. On se totiž moc nezmiňuje o nutnosti nějakých regulací pracovního trhu, kteří by z něj kohokoliv vylučovaly do nelegality. A představa, že Ken Loach není promítán z ideologických důvodů. Je tak trochu na hluboké zamyšlení, jestli autor rozumí světu kolem sebe.

Ondřej Čapek

Ad Naše dnešní (neo)normalizace (A2 č. 22/2008)

„Prvním rysem neonormalizace, u kterého se chci zastavit, je potlačení subjektivní či osobní dimenze poznání. Relevantní zprávou o světě je pouze překlad do jazyka expertní objektivity, do údajně nestranné řeči „tvrdých faktů“. To, co do tohoto jazyka přeložit nejde, je odbyto do říše „pocitologie“ či „dojmologie“, je to „pouze subjektivní“.“ Ano, tato diskursivní praktika je v Česku přítomná, kamkoliv se člověk podívá. Považuji ji za snad nejhorší způsob ovládání a potlačování člověka. Jde totiž o „vyvlastnění“ jeho nitra. Krásně vyjádřeno, děkuji.

–tajine–

Nepoučenému čtenáři nedojde, že autor je postmodernista a podle toho taky vypadají závěry jeho úvahy, především nejapný pokus o diskreditaci objektivity. Srovnání „objektivity“ projevu totalitního státu po ruské invazi a na základě toho relativizace objektivity skutečné (v širším důsledku poznání, sémanticky ukotvené řeči a dialogu) představuje milionkrát předvedenou a nesčetněkrát vyvrácenou postmodernistickou figuru…

Alois Grulich

Soutěž

Správná odpověď na otázku z čísla 26 – napište nám, kde převážně žije a pracuje malíř Gottfried Helnwein v současnosti – zní: v Irsku na vlastním zámku, případně ve studiu v Los Angeles. Vstupenky na výstavu Angels Sleeping do Rudolfina posíláme Marcele Hadravové do Lokte.

–mam–

Klíč od předpeklí

O dobru proti nadzlu

Vážený pane Václave Havle,

jak jistě víte, takřka po celou dobu, co nejste ve své prezidentské funkci, prochází českou republikou vlna antikomunismu. Není už ani tak podstatné, že bezprostředním impulsem pro ni byl způsob zvolení Vašeho následovníka, ani kdo všechno se jí účastnil. Podstatné je především to, co přinesla.

Na prvním místě to bylo znesnášenlivění českého politického prostředí. S komunisty se prý „nemluví“, je zapotřebí je „zrušit“, psalo se už v názvech vymítačských petic. Dítětem tohoto přístupu byla politika vylučování: odboráři, sociální demokraté, ekologové, odpůrci amerického radaru, stoupenci alternativní kultury – ti všichni se stali v různých publicistických figurách „komunisty“, stoupenci „minulých poměrů“, kteří nás chtějí někam vrátit. Na nich na všech byly v různých souvislostech vykonávány různé rituální vylučovací prostocviky. Slovo komunista se stalo nástrojem pro očistu českého veřejného diskursu, očistu ve smyslu hygienického „vyčištění“ od některých kritických hlasů.

Po pěti letech kulturních, publicistických a politických kampaní má ale antikomunismus v Česku i zcela praktické výsledky. Prvním z nich je zákaz Komunistického svazu mládeže. Jedná se jistě o nesympatickou politickou skupinu, to ale stěží ospravedlňuje její vygumování z veřejného prostoru, zejména je-li zdůvodněno údajnou neústavností požadavku na společenské vlastnictví výrobních prostředků. Ministerstvo vnitra a soudy tak prohlásily za neústavní socialismus (který znamená právě společenské vlastnictví výrobních prostředků). Doufal jsem, že v této souvislosti zazní Váš hlas: napsal-li jste roku 1977 slova „vždy jsem se považoval za socialistu, ale vždycky jsem byl proti mocenské svévoli“, bylo možné se domnívat, že ani v roce 2008 Vás nenechá chladným, označí-li mocenská svévole za důvod k rozpuštění nějakého spolku socialistický názor. Soud tehdy ukázal, že liberálnější než dnešní Česká republika byla v této otázce
i rakousko-uherská monarchie o sto let dříve, kde působila tehdejší sociální demokracie s tímtéž programovým cílem, aniž by byla zakazována. Na Váš hlas jsem ale čekal marně; mlčel jste.

Druhým výsledkem je vznik Ústav pro studium totalitních režimů, pracoviště, které kombinuje ideologické zadání s historickou prací a přispívá k organizaci historického bádání podle politické objednávky. Už po prvním půlroce činnosti ústavu lze bohužel konstatovat, že naplnil nejhorší obavy svých oponentů z politizace vědy: jeho nejvýraznější aktivitou byla podpora vyznamenání bratří Mašínů účelovým argumentem odvozeným z „přiznání“ obsaženého ve výslechových protokolech jejich strýce. Je jen otázka, zda se tento ústav chystá přepsat podle stejné metody dějiny celého východního bloku: historie, v níž by platila všechna přiznání učiněná před stalinskými tribunály či při výsleších tehdejší policie, by jistě významně posunula naše chápání dějin.

Čekal jsem, tak jako možná mnozí jiní, kdy se k této vlně politické agrese a netolerance vyjádříte. Ač jsem s mnohými Vašimi názory nesouhlasil a leckdy Vás kritizoval, věděl jsem, že jste nejen před rokem 1989, ale mnohdy i po tomto datu dokázal přesně pojmenovat tendence k politické nenávisti a fašistoidní sklony, právě tak, jako jste v první půli devadesátých let dovedl jasně odsoudit určitou podobu antikomunismu. Dočkal jsem se až v červnu tohoto roku – a to vyjádření, které mě velmi překvapilo. Namísto kritiky antikomunismu jsem našel Váš podpis pod prohlášením, které se snaží o export výsledků východoevropského antikomunismu do celé Evropy. Pod dokumentem, který navozuje atmosféru nejznámějšího románu George Orwella, neboť vyzývá k založení vědecké instituce na politickou objednávku, usiluje o politicky motivované přepsání učebnic a především stojí na historicky zcela falešné ekvivalenci komunismu
a nacismu.

Vyzýváte mimo jiné „k úpravám a přepracováním evropských učebnic dějepisu tak, aby se děti mohly učit o komunismu a jeho zločinech a byly před ním varovány stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu“. Nepoznávám v těchto hluchých větách Vás, spisovatele a skvělého stylistu; buď jak buď v nich říkáte, že je třeba, aby děti vnímaly komunismus jako morálně a politicky rovný nacismu. „Varovány“ mají být před „ním“, tedy před komunismem, nicméně „stejným způsobem, jakým se naučily hodnotit zločiny nacismu“. Není to tedy dokonce ani tak, že je třeba položit rovnítko mezi komunistické a nacistické zločiny – je třeba přistupovat ke komunismu stejně jako k nacistickým zločinům.

—

Vážený pane Václave Havle, zkusil jsem si představit ony nové evropské učebnice. Co se z nich asi noví evropští žáci o době, již nepamatují, dozvědí? Jsou-li slova komunista a nacista ekvivalentní, zkusme oblíbenou taktiku Vašeho kolegy v dramatickém řemesle: Karla Steigerwalda a učiňme je rovněž slovy zaměnitelnými.

Mohli by se pak například dočíst, že v jedné nacistické zemi uprostřed Evropy se zcela nekrvavě dostala k moci ta frakce nacistů, která usilovala s podporou většiny národa o „nacismus s lidskou tváří“, zrušila cenzuru a připravovala rozsáhlé demokratické reformy. Když tyto nacisty porazila intervence jiných nacistů a vůdce oněch československých nacistů Alexander Dubček začal kolísat, napsal mu mladý dramatik a občan oné nacistické země Václav Havel dopis, v němž jej vyzýval k odstoupení – mimo jiné i s ohledem na dopad jeho činnosti pro kredit nacistického hnutí a nacistických myšlenek.

Ne dost na tom – když byli nacisté s lidskou tváří definitivně vystřídáni normalizačními nacisty, Václav Havel se stal jedním z představitelů opozice a byl vězněn. Ovšem tito podivní nacisté jej ani nedeportovali do některého ze svých koncentračních táborů ani nezastřelili v Kobylisích ani neumučili v pražském Pečkově paláci. Namísto toho podepsali pakt o lidských právech, jehož nedodržování jim pak jejich odpůrci právem připomínali. Sám Václav Havel spolu s dalšími založil hnutí kolem prohlášení Charta 77, které upozorňovalo nacistický režim na jeho závazky na poli lidských práv a usilovalo o to zahájit s nacistickou vládou dialog. Zhruba třetinu původních signatářů tohoto prohlášení tvořili bývalí členové nacistické strany, kteří sice byli z této strany vyloučeni, mnozí z nich se ale nezřekli nacistických myšlenek a po odchodu do emigrace spolupracovali s euronacistickými stranami.

Když se roku 1989 středoevropské nacistické režimy včetně toho československého nenásilně transformovaly v demokratické, vyjednával Václav Havel s nacistickými představiteli o převzetí moci. Nakonec jej zvolil prezidentem parlament tvořený nacisty. Nový režim, v němž se Havel stal prezidentem, nepostavil mimo zákon nacistickou stranu. Bývalý nacistický ministr se stal demokratickým premiérem a posléze nadlouho Havlovým poradcem, bývalý představitel pokusu o nacismus s lidskou tváří vykonával funkci předsedy parlamentu.

—

Vážený pane Václave Havle, takto, na Vašem příkladu, zní symetrizace nacismu a komunismu absurdně. Vzhledem k úctě, již chovám k pronikavé schopnosti odlišovat, projevené v mnoha Vašich textech, váhám, jak reagovat na prohlášení, které jste podepsal. Jediným argumentem pro stejné zacházení komunismu s nacismem jsou „komunistické“ zločiny. Je to zdánlivě argument pádný – miliony mrtvých jistě zaslouží naši pietu a snahu, aby se takové zločiny nemohly opakovat. Už mnou použité uvozovky mohou být vnímány jako projev neúcty. Jenže pokud se někdo prohlásí za liberálního demokrata a spáchá ve jménu liberální demokracie i třeba strašné zločiny, znamená to nutně diskreditaci myšlenek liberální demokracie? Stanou se jeho zločiny liberálnědemokratickými zločiny a udělají z liberální demokracie „zločinnou ideologii“?

Chceme-li srovnávat komunismus s nacismem, musíme přece především porozumět vztahu myšlenek a zločinů. Fakta jsou přitom notoricky známá: U nacismu je tento vztah jasný a nedvojznačný, hlavní ideolog byl zároveň vůdcem nacistického hnutí, v jeho hlavním díle, které jinak nemá prakticky žádnou hodnotu, jsou obsaženy principy, z nichž vycházel při páchání svých zločinů, za které je také přímo zodpovědný. V případě komunismu nemá autor pokládaný za jeho hlavního myslitele žádnou zodpovědnost za zločiny tohoto hnutí. Jeho texty lze číst rovněž jako geniální a v mnoha ohledech dodnes platnou sociologii moderny, jako strhující filosofické dílo. Nehledě na to, že komunismus má různé podoby: existuje i anarchistický proud v komunismu, komunistické myšlenky lze odvodit z některých interpretací křesťanství apod. Jinými slovy: abychom našli ekvivalentně široký pojem vůči komunismu ve vztahu ke „komunistickým“ zločinům, museli bychom
podřadit nacismus pod nacionalismus a mluvit v souvislosti s Osvětimí, Buchenwaldem či Terezínem o „zločinech nacionalismu“ a nepřímo tím naznačovat, že za ně má vlastně odpovědnost třeba i Palacký nebo Herzl. Bylo by to absurdní? Jistě, ale o nic méně než naznačovat užitím pojmu „komunismus“, že za zločiny Stalina může Marx, Kropotkin či Kristus.

—

Vážený pane Václave Havle, ve své analýze normalizačního režimu jste svého času upozornil, že jej svým malým dílem spoluvytvářeli všichni – i onen příslovečný zelinář. Svým podpisem jste se přidal na stranu opačného názoru: společnost byla v pořádku, to jen zločinná ideologie ji ovládla. Stačí vymýtit ideologii (a začít s tím pěkně od hlav školáků) a všechno bude v pořádku. Lze si ale položit otázku: čím to, že společnost podobnou ideologii vyprodukovala?

Vámi navrhovaný celoevropský Ústav evropské paměti a svědomí je z tohoto hlediska nejen nešťastnou manipulací s historickou vědou (která zde má naprosto nepokrytě pracovat na politické zadání), je rovněž návrhem na útěšnou falzifikaci našeho politického vědomí. Výzkum zločinů proti lidskosti bude redukován na zločiny dvou ideologií, které už v Evropě nepanují. Pominou se jednak jiné evropské zločiny: otřesné masakry spáchané při šíření křesťanství, koloniální vraždění ve jménu evropské nadřazenosti, ale i nejnovější války zdůvodňované demokracií a lidskými právy. Válka v Iráku vedená západními demokraciemi a podpořená přední českou morální autoritou Václavem Havlem stála už podle různých odhadů statisíce životů. Patří do našeho svědomí, anebo ji můžeme vytěsňovat s použitím ideologie? My přece patříme do tábora těch dobrých, zlo, to jsou ti druzí…

Mnoho zločinů dvacátého století se nevejde do kategorie nacismu ani komunismu. Kupříkladu antikomunismus inspiroval spoustu fašistických nebo prostě „jen“ pravicových diktatur, včetně Chile a Argentiny s jejich masakry, a v evropském kontextu Španělska, Portugalska a Řecka. Noam Chomsky jednou právem řekl, že kdyby v některé z latinoamerických antikomunistických diktatur podporovaných USA působil podobný disident jako Václav Havel, nebyl by vězněn ani šikanován policií. Jeho tělo by se našlo rozřezané v kontejnerech na některém předměstí, nebo by jej shodili z helikoptéry, či by ho zavraždili jednotky contras, případně by byl popraven na stadionu. Co vzkazujete potomkům a stoupencům tamních Václavů Havlů? Že se nevejdou do naší paměti a svědomí? Že jejich utrpení nás nezajímá, mělo prostě své místo v globálním boji proti jakémusi nadzlu, které představuje komunismus? Že pokud se někteří z nich v opozici vůči
zjevným nespravedlnostem přihlásili k myšlenkám komunismu, dostali se na roveň Adolfa Hitlera? Že proti apartheidu bojoval nacista Nelson Mandela?

Vážený pane Václave Havle, deklarace, pod níž jste se podepsal, představuje snahu o evropeizaci a potažmo globalizaci výsledků východoevropského antikomunismu. Nepřihlíží ke zkušenostem odjinud, k lokálním kontextům a situacím; vidí jen vlastní zkušenost. Je v tom podobná české zahraniční politice, která se ostatně rozvíjí pod Vaším morálním vlivem a která do různých režimů světa narcistně projektuje českou zkušenost a říká: půjdeme jim radit, jak mají překonat diktaturu a vybudovat krásný nový svět demokracie a lidských práv. K jakým koncům vede naše sebestřednost, jsme viděli loni na podzim, kdy česká diplomacie hlasovala v OSN proti rezoluci snažící se zastavit používání ochuzeného uranu. Odůvodněním bylo, že tato rezoluce měla být navržena Kubou (ač nebyla – a i kdyby byla, co na tom?) a mohla by se nehodit našim spojencům – USA. S ochuzeným uranem naše paměť a svědomí zřejmě nepočítá, s povýšeným
poučováním lidí v diktátorských režimech „naší zkušeností“ ano.

—

Vážený pane Václave Havle, ve svém textu navrhujete „ustavení 23. srpna, dne podepsání paktu mezi Hitlerem a Stalinem známého jako Molotovův-Ribbentropův pakt, jako dne připomenutí obětí nacistických a komunistických totalitních režimů, stejným způsobem, jakým si Evropa připomíná oběti holokaustu dne 27. ledna“. Tento den je jistě významný a měl by se připomínat – zejména jako den, kdy Stalin definitivně ukázal, že se učil víc z tradic cynické reálpolitik než z Marxe, že v žádném případě nebyl komunistou. Připomínat tento den v souvislosti s komunismem je manipulace asi stejná, jako kdyby někdo vyhlásil výročí Mnichova třeba jako Den sblížení demokracie a nacismu.

Je to navíc manipulace, která je urážlivá pro oběti holokaustu a ve skutečnosti poukazuje k tomu, že srovnávat nacismus a komunismus nelze. Holokaust byl přeci jak známo pokusem vyvraždit všechny Židy bez ohledu na cokoli jen na základě rasy, průmyslovým vyvražďováním od starců po nemluvňata. Předtím než začnete tvrdit našim babičkám a dědečkům, že je z koncentračních táborů osvobodili vlastně nacisté z Rudé armády, uveďte mi příklad toho, že by dokonce i ti nejhorší zločinci hlásící se ke komunismu chtěli takto vyvraždit některý národ. Nechci jakkoli snižovat zločiny spáchané režimy hlásícími se ke komunismu. Byly strašlivé. Srovnání s nacismem je ale ve skutečnosti bagatelizuje, vždy lze poukázat na to, že nebyly stejně strašné jako Osvětim. Plynují snad Číňané Tibeťany na základě toho, že jsou to Tibeťané, aby šlo hovořit o ekvivalenci zločinů?

Jak známo, nacistické myšlenky trvají na nerovnosti lidí vzhledem k neměnným, vrozeným charakteristikám. Myšlenky komunismu chtějí rozšířit rovnost lidí (která je platným fundamentem takřka všeho oceněníhodného na západní tradici) i do sféry ekonomiky. „Zrušení nižších ras“ nelze dosáhnout jinak než jejich vyhlazením. „Zrušení třídní společnosti“ lze dosáhnout (a Marx to výslovně říkal) i zcela pokojně, zrušením některých ekonomických institucí. V logice nacistické myšlenky jsou zakódovány zločiny proti lidskosti, v logice komunistické myšlenky nikoli. I proto mohli být komunisty mnozí zločinci, ale také mnozí čestní a charakterní lidé, kteří výrazně přispěli věci svobody a spravedlnosti a s nimiž jste se i Vy sám potkal např. v Chartě 77. I proto měl komunismus narozdíl od nacismu potenciál k vlastní obrodě, k přiznání chyb a ke snaze o proměnu. I proto měl mnoho podob, z nichž některé
vždycky kritizovaly jeho dominantní verzi a její zločiny; často zásadověji a tvrději než stoupenci jiných politických proudů.

—

Vážený pane Václave Havle, jeden z autorů, kterého Vámi podepsaná deklarace staví kamsi naroveň Hitlerovi, Karl Marx, napsal, že aktuální boje si často vypůjčují kostýmy z minulosti, což někdy umožňuje dané boje falšovat. Sám jste to jistě mnohokrát zažil: třeba když českoslovenští demokraté pokládali po druhé světové válce za největší hrozbu Německo, a ne Stalina; nebo když někteří z Vašich politických souputníků vnímali rok 1989 prizmatem roku 1968. I dnes se zdá, jako kdyby si mnozí antikomunisté vypůjčovali kostýmy a rétoriku období kolem roku 1989, nemohu se ale zbavit pocitu, že se politický boj už vede o něco jiného. Vede se o legitimitu kritiky soukromého vlastnictví a potažmo o míru přerozdělení. Vede se o udržení některých institucí spojených se sociálním státem nebo o jejich odbourávání ve jménu konkurence s USA a Čínou. Vede se o míru veřejných služeb – extrémní podoba důrazu na kolektivní statky, jíž má
představovat komunismus, je zde využívána k delegitimizaci celé veřejné sféry a antikomunismus slouží k delegitimizaci celé levice, která se ji snaží bránit. Volební heslo „KSČSSD“ toho může být jedním z mnoha příkladů.

Tento boj se vede i o výsledek společenské změny, s níž jste spojil své jméno. Bude vzpomínána jako dohoda s někým na úrovni nacistů? Bude se ve zpětném pohledu jevit jako prolog k budování dravého a agresivního kapitalismu a likvidace výsledků sociálních bojů za posledních sto šedesát let (osmihodinová pracovní doba, veřejné zdravotní pojištění, důchodové a nezaměstnanecké zajištění)? Bude se vzpomínat na to, jak se v té době s použitím demagogických argumentů a státních represí potlačovala opozice, na to, jak historici pracovali na politickou objednávku a jak byly zakazovány nesouhlasící politické organizace? Bude se vzpomínat na přepisování učebnic a zakazování nesouhlasících politických organizací, na to, jak bývalý přední disident proti tomuto vývoji nejen neprotestoval, ale dokonce mu svou morální autoritou napomáhal?

Vážený pane Václave Havle, byl jste kdysi příkladem politické angažovanosti a kritického myšlení. Anarchistický časopis Konfrontace, jehož šéfredaktor Vás vypískal během podpisu Atlantické smlouvy, mohl bez změny převzít dlouhé pasáže z Vašich disidentských esejů, proložit je otázkami a uvést výsledný text jako rozhovor s kritikem autorit a kapitalismu Václavem Havlem. Studenti protestující proti americkému radaru na území ČR Vám mohli napsat dopis, v němž se dovolávali Vašich dřívějších stanovisek. Dnes se ale stáváte inspirací spíše pro autory agresivních manifestů bojující za zploštění historické paměti a politickou manipulaci s historickou vědou a vzděláváním. Doufám jen, že si následující generace najdou ve Vašem díle zcela jiného Havla.

zkrátka

ovšem

Recept, jak z „divadelní“ krize ven, prozradil Petru Vizinovi v rozhovoru pro Hospodářské noviny v pondělí 30. června Václav Ševčík (ten od Evy). „Nejpopulárnější dvojice“ Eva a Vašek chystá k dvaceti letům společné práce sérii koncertů pod Řípem a neorganizuje je nikdo jiný než Petr Novotný, zodpovědný již za nedvědovský koncert na Strahově. Novotný si, podle Vaška, „zaslouží obdiv a mohl by přednášet divadlům, jak mají ekonomiku dělat a co hrát, aby stále neplakali o peníze a dotace.“ A jak a co tedy hrát? Hudebníci prý zapomínají na to, co je jejich poslání. „My neříkáme lidem, co budeme hrát, říkají to oni nám. (…) My to zahrajeme a ten člověk řekne: Děkuju, Vašíčku, toto už mně nikdo čtyřicet roků nezahrál. (…) To je celé umění. Vždycky říkám: Zajděte si do bazaru, kupte si harmoniku a budete mít narvané sokolovny.“ Pan Ševčík asi netuší, že existují i jiné umělecké provozy než sokolovny, kde se jeho furiantské
chlapství může tak zdárně rozvíjet. Škoda, že Sokolská obec už má zaregistrovaný název, kulturní odbory mnohých radnic a magistrátů by mohly směle aspirovat na přejmenování.

Petr Ferenc

Summit Africké unie býval vždy setkáním klubu diktátorů (s malými výjimkami zástupců Senegalu a Botswany), kteří se „demokratickým“ konsensem pokoušeli udržet status quo. Před posledním zasedáním v Egyptě pak vyvstávala otázka, zda nemohou nové demokracie vzniklé na troskách občanské války (Sierra Leone a Libérie), „skorodemokracie“ s nedávnou zkušeností s politickým násilím (Nigérie, Keňa) a Jihoafrická republika přivodit na tomto setkání revoluční změnu a jasně se postavit proti quasivolbám v Zimbabwe, které pro sebe násilím rozhodl dosavadní vládce Robert Mugabe. Unie sice nakonec vyzvala k vytvoření vlády národní jednoty nebo k novým volbám, neoznačila však ty minulé za nelegitimní a ani se nezmínila o možných sankcích. Podpořila také zprostředkování za pomoci jihoafrického prezidenta Mbekiho, jehož působení je však již po řadu měsíců bezvýsledné. Sankce teď USA navrhují Radě bezpečnosti OSN a vyhrožuje jimi
i Evropská unie. Zásadní efekt se ale od těchto kroků nedá očekávat. Stejně jako od chvályhodných rozhodnutí jednotlivých západních firem, že zemi přestanou dodávat papír na tisk bankovek (německý Giesecke und Devrient) nebo nakupovat zeleninu (Tesco). Diktátoři v Africe stále vítězí.

Filip Pospíšil

Jávský rasismus je pověstný. Neprojevil se jen protičínskými masakry během vojenského převratu v druhé polovině 60. let, ale lze mu do jisté míry přičíst i vinu za 200 tisíc zavražděných na Východním Timoru a asi 120 tisíc na Papui. S rasismem však nemusíte přijít do styku jen na periférii indonézské říše. Vloni byl v Jakartě odsouzen nigerijský občan k trestu smrti za pašování drog. Soudu jako důkaz stačil fakt, že byl černé pleti. Před popravou Afričana nakonec zachránilo jen přiznání majitele domu. Do potíží se může dostat i Evropan. Pokud se vydá do úzkých uliček města, mohou si na něj desítky dospělých a dětí ukazovat prstem a pokřikovat Bule!, což je hanlivý výraz pro osoby bílé pleti. V červnu jsem se vydal na představení rotterdamského baletu Dance Works. Omítka jediného divadla ve městě vybudovaného během holandské koloniální správy opadala, smutný křišťálový lustr zdobily rudé a bílé mašličky z umělé hmoty. Dáma po mé
pravici si začala stříhat nehty. Před koncertem na jevišti vystoupil starosta Rotterdamu, doprovázený vládní úřednicí Aurorou Tamburan. „Bůh je velký,“ prohlásila paní Aurora a pak dodala: „Vidím, že je tu v sále plno Bule! My tu cizincům říkáme BULE!“ Měl to být vtip.

André Vltchek

V pražském Domě U Kamenného zvonu na 6. bienále mladého umění mladí umělci snad až příliš zasloužile vzpomínají na úspěšné (píše se v doprovodných materiálech) 5. bienále. Budiž, nevyžaduji pokaždé nápor energie a úporné hledání, zvlášť, když přehlídka je letos „svěřena“ stejnému kurátorovi. Autoři se zkrátka opakují. Kateřina Šedá vystavuje projekt částečně představený už v Berlíně a nevybočující z dosavadní metody vlídné sousedské či rodinné manipulace; sama říká, že „není třeba hledat nové obsahy“. Minimalista Jaroslav Šerých je též spokojen, a proto „nedělá nic jiného“, což zde dokazuje. Podobně zaseknutý je Jakub Hošek v komiksových ornamentech. Svůj posun od minulé přehlídky výtvarníci komentují ve videodokumentaci Ivana Svobody – k vidění v chodbě u šaten. Při jejím sledování ale překážíte ostatním, nevíte, jak dlouho film trvá (dlouho, a sednout si není kam), nelze přetáčet mezi autory a sluchátka jsou jenom jedna.
Takže vaše informace je nakonec náhodná a vzhledem ke svému reklamnímu rámu (zvětšené recenze 5. bienále) vyzní spíš jako doplněk k oslavě starých dob a kurátora. Škoda. Nevynechejte však animovaný film Josefa Bolfa. Ten se rozhodně dál posunul.

Marián Kropucha

2008 / 28 - queer do ulic

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Alexandru Ciubotariu (Ciubi)

Anežce

Čtení o psaní

Folgorovy půvabné žánrové obrázky

minirecenze

Nikolajův Florian

O čem a jak se vypráví

odjinud

Do lesíčka na divadlo

Co feministky provedly filmu?

galerie

Podoby a proměny Václava Stratila

Příběhy v časech moderního umění

Ztraceno v přenosu

DVD CD

Jazz na Hradě: Zbigniew Namyslowski

Něžná neústupnost Andrey Neumann

Brno – buzerantů plno

Demokracie, filosofie, bisexualita

Kam míří rádio Wave

par avion

Postmoderna na lehátku

Potíže registrovaných rodičů

Propaganda xenofobie

Proti zájmům všemu lidu, v dobré vůli

Queer od východu na západ

Vítám, že nejsme osamocení

Bílá kniha není bible

Čtenář čtenářům

došlo

Klíč od předpeklí

O dobru proti nadzlu

zkrátka

ovšem