2006 / 2 - střední Evropa

Volodine v knize Menší andělé uvádí čtenáře do chmurné skutečnosti nedlouho před koncem světa; jeho katastrofická vize je ale značně poetická. Vytvořil vlastní literární žánr, formu takzvaných narátů, které skládají mozaiku „příběhu“, či spíše záznamu o stavu – světa? Záleží čistě na čtenáři, do jaké míry dokáže Volodinův komplikovaný „svět“ jen vidět, či také chápat, přijímat a možná s ním i souznít. Vstupuje se do něho prostřednictvím eponymů jednotlivých narátů. Volodine je popisuje jako anděly a dokládá, že v jeho pojetí přestává anděl být nabubřelým symbolem; jeho „menší andělé“ jsou bludné, bloudící duše s bohatou minulostí, již si vybavují jen v útržcích, vlastně spíš stíny či šmouhy ze starých fotografií.

Menší andělé se odehrávají v čase-nečase a prostoru-neprostoru. Text na záložce knihy čtenáři osvětlí, že jde o moment, kdy „lidstvo prochází po celosvětové apokalyptické katastrofě poslední fází svého vývoje“. Panují tu absurdní poměry, nic není předvídatelné. Hned zkraje oslní bezbřehá autorova představivost, potěší bohatost poetického, avšak čtivého stylu: v jednoduchosti krása. Po první desítku narátů ale knihou tápeme, postupujeme s tázavým krčením obočí. Co jsou ony naráty? „Poetické sekvence“, „stoprocentně postexotické texty“, „románové momentky“, „okamžiky prózy“, „krátké hudební skladby“, které „zachycují určitou situaci, emoce, vzrušený střet paměti se skutečností, představivosti se vzpomínkou“. Volodine je tak mnohoznačně definuje v půlstránkové předmluvě.

Řeč nepovedeného mesiáše
Sedm krát sedm, čtyřicet devět narátů, které knihu tvoří, řídí jistá zákonitost, podle autora ale není tak důležitá jako jejich obsah a zejména nutkavost jejich sdělení, jejich obrazy a… melodie. Párují a zrcadlí se první s posledním, druhý se čtyřicátým osmým atd.

Středobod knihy, narát dvacátý pátý, je nejdelší a přináší úlevné vysvětlení všeho, co čtenář dosud vyzískával z náznaků a útržků. Nese jméno Wulf Ogojn (na jiném místě se dozvíme, o koho jde: „pes, oddané zvíře“), je ale zpovědí Willa Scheidmanna, totiž uceleným vysvětlením o zrození, vzestupu a pádu Willa Scheidmanna. Nezbývá než popsat okolnosti: v jistou chvíli na zeměkouli není už skoro nic. Z města zůstaly jen prázdné ruiny, příroda se zvrtla ve zdevastovanou pustinu. Posledních několik staletí už přežívá jen pár desítek či stovek nesmrtelných stařen. Sídlí v tajze, v domově důchodců Rzivé obilí. Místo je podrobněji popsáno v narátu nazvaném Safira Huliagin, mimochodem poutavém exkursu do světa čichových vjemů. Stařeny mají šamanské schopnosti a jedna z nich, Letizia Scheidmann, se před necelými padesáti lety rozhodla přes zákaz zplodit syna. Mesiáše, spasitele, zachránce světa, revolucionáře: „Chtěly, abych
improvizoval v souladu s okolnostmi a prohluboval světovou revoluci, dokud se neobnoví nějaká dynamika.“ A také někoho, kdo jednou bude „bilancovat jejich život“, „vyprávět jim z jejich dlouhého života historky“. Ovšem se vším umem a veškerou péčí stvořený, mezi ostatními ještě „malý, nedospělý anděl“ Will Scheidmann nenaplnil očekávání. Vždyť znovu nastolil kapitalismus! Už v sedmém narátu byl popsán tribunál s nehodným mladíkem. Proces trvá dlouho, odsouzenec uvázaný u kůlu lítostivě přiznává vinu: „Ano, podepsal jsem dekrety, kterými byl znovu nastolen kapitalismus a které umožnily mafiánům znovu ovládnout hospodářství.“ Verdikt zní: smrt zastřelením. Stařeny lící v poloze ležícího střelce a přitom meditují. Trvá to celé měsíce. Jejich první kulky Willa Scheidmanna minou a on získává šanci oddálit vykonání, možná i dosáhnout zrušení rozsudku. Proto povídá své naráty…

Čtenář bez opory
Jednotlivé naráty, jak jsme zmínili, nesou jména; „mluvící“, obsažná jména. Odkazují k mnoha národnostem, a možná i vyznáním. Kombinují se podivně dohromady: Robby Maljutin, Ráchel Carissimi, Gloria Tatko, Sára Kwong, Marina Kubalghaj… Volodine při svévolném výběru svých hrdinů smazává nacionalismus, vzdává hold pestrosti a prosazuje globální pohled na svět. I když ti hrdinové jsou „obyčejní“ andělé. Ovšem žádné z devětačtyřiceti eponym zdaleka neoznačuje přímo vypravěče anebo námět daného útvaru. Všelijak obměňované vyznání vyprávějícího záměrně mate čtenáře, upozorňuje, že hranice narátů jsou pomyslné a proměnné: „Když říkám já, tak na sebe beru totožnost Sorghova Morumnidiana“ (s. 73). S jedinečností, s osobností zkrátka bývá problém: „A ty, řekne najednou prudce. Z nás dvou, který jsi ty?“ (s. 98). Zvlášť složitá je totožnost hlavního „menšího anděla“: v textu Najadža Aghaturan pospáváme v iluzi,
že ona je tu iniciátorkou výpovědi, až do chvíle, kdy zvíme: „…a když říkám Will Scheidmann, samozřejmě tím myslím sebe“ (s. 77). Složitější situace nastává později, kdy na scénu přichází utajená Scheidmannova našeptávačka: „Už jsem nevěděla, jestli jsem Will Scheidmann, nebo Maria Clementi, říkala jsem já zcela náhodně“ (s. 159).

Geografickému přiřazení textu tedy jména nepomohou. Je ovšem jasné, že se děj odehrává kdesi v tajze, často se tu objevují mongolská, čínská, sibiřská a burjatská území, zmiňovány jsou jazyky či dialekty, kterými andělé mluví či si na ně ještě pamatují: umějí mongolsky, rusky, korejsky, kazašsky, darchadsky…

Výše popsaný příběh se sice line celou knihou, tvoří její jádro, ale ta nezůstává uzavřena jen pro něj a má i jiné rozměry, další způsoby čtení. Zneklidňuje například prvoplánově naznačovaná situace podivného, nepochopitelného a neuchopitelného světa ve chvíli po jakési blíže neurčené apokalypse. Způsobila ji atomová bomba? Nebo „jen“ nejzazší, dotažená poloha totalitarismu? Volodinova kniha vyšla v originále roku 1999, jistě byla též reflexí pádu SSSR. Mnoho indicií roztroušených v jednotlivých narátech tuto tezi dokazuje. Zároveň se však naznačuje, že nemusí jít o krajní stav. Co třeba jen vzít svět, jak ho vidíme se zavřenými víčky? („Smíte také zavřít oči,“ říká Sára Kong ve Vzdělávacím středisku. A když vysvětlí, že se pak její žáci ocitnou v jejích, jedině jejích snech, je to pro Yasara Dondoga „další z vět, která ho se školou nijak nesmiřovala“ – s. 86.)

Post co?
Volodinova kniha je do kontextu současné francouzské literatury těžko zařaditelná. Jde o svět absurdností blízký Ioneskovým nebo Michauxovým prózám, deziluzí připodobitelný litaniím depresivních románů Michela Houellebecqa nebo ság o mizerné budoucnosti, jak je píše třeba Maurice Dantec. Menší andělé, to je science fiction-pohádka-drama-báseň v próze, avšak na motivy krutě pravdivé, historicky podložené. Hlavní tezí spisovatele Volodina je pesimismus plynoucí z dosavadního běhu světa. Dějiny dvacátého století vidí jako kolotoč nepovedených revolucí, které za sebou nechávají plané sny a zkázu.

Pro Volodina je malý i pojem postmoderní literatura: tím, že píše o světě posthistorickém, a tím, jak o něm píše, totiž způsobem postliterárním (který má ale zároveň představovat jakési novum, chtěné pre-, dokazující, že literatura má další cesty otevřené), staví se Volodine na okraj. Záměrně stojí stranou od komerčně úspěšné literární tvorby i prázdných experimentů, ačkoli bez nich by ani on nebyl ničím. Sám ostatně zavedl pro označení svých děl kategorii postexotismus. Postexotická díla připodobňuje překladové tvorbě: má jít o literaturu v jistém smyslu s domácí kulturou nesourodou, přenesenou sem odkudsi zvenku. Roku 1998 Volodine dokonce vydal knihu Postexotismus v deseti lekcích, lekce jedenáctá, kde svou teorii vysvětluje.

Autorka je šéfredaktorka časopisu iliteratura.cz

Antoine Volodine (1950) vystudoval na univerzitě v Lyonu ruštinu a několik let ji učil. Jako mnozí jeho současníci značně prožíval události ve Francii roku 1968, jejich dozvukya následky chápal trpce. Od svých dvaceti let se snažil prosadit jako spisovatel, nakladatelství však jeho texty odmítala. Začínal publikovat roku 1985 jako autor science-fiction. Až pátý román se mu podařilo vydat ve významném nakladatelství Minuit. Uspěl tu s dalšími třemi tituly; roku 1997 přešel do nakladatelství Gallimard a roku 2000 překvapivě k Seuil. Zde publikoval své dvě poslední knihy Menší andělé a Dondog – obě byly kritikou přijaty pochvalně. Volodine – pseudonym si zvolil po babičce – dnes patří k nejvýznamnějším francouzským autorům.

Cestou do Babadagu

Jen strach

Tak, je to jen strach, hledání, stopy, příběhy, které mají zaclonit nedosažitelnou čáru obzoru. Znovu je noc a všechno se vzdaluje, ztrácí se přikryté černou oblohou. Jsem sám a musím si připomínat někdejší zážitky, protože na mě dopadá strach z nekonečna. Duše se rozpouští v prostoru jako kapka v hlubinách moře, jenže já jsem příliš nesmělý, abych tomu uvěřil, příliš starý, abych se dokázal smířit s takovou ztrátou, a věřím, že pouze prostřednictvím viditelného lze dosáhnout smíření, že pouze v těle světa mé tělo nalezne skrýš. Chtěl bych být pochovaný ve všech těch místech, kde jsem byl a ještě budu. Hlava mezi zelenými vrchy Zemplína, srdce někde v Sedmihradsku, pravá dlaň v Černohoře, levá ve Spišské Belé, zrak v Bukovině, čich v Răşinari, myšlenky možná někde tady… Tak si to představuji teď v noci, kdy ve tmě hučí potok a obleva smývá bílé skvrny sněhu. Připomínám si ty dávné časy, kdy mnozí jiní vyráželi na
cestu a vyslovovali jména dalekých měst, jež zněla jako zaklínadla – Paříž, Londýn, Berlín, New York, Sydney… Pro mě to byla místa na mapě, červené nebo černé tečky ztracené v zelených nebo modrých prostorách. Nedokázal jsem toužit po pouhých zvucích. Příběhy, které se k nim vázaly, byly fikcí. Vyplňovaly čas a zabíjely nudu. V těch dávných časech každá daleká cesta vypadala jako útěk. Zaváněla hysterií a desperátstvím.

Jednoho dne v létě osmdesátého třetího nebo čtvrtého jsem dostopoval do Słubic a na druhé straně řeky jsem spatřil Frankfurt. Bylo pozdní odpoledne. Nad vodou visel vlahý modrošedý opar. Endéerácké věžáky a tovární komíny vyhlížely ponuře a neskutečně. Potemnělé slunce svítilo tak, jako by náhle mělo zhasnout. Druhý břeh byl úplně mrtvý a strnulý, jako by dohasínal po velkém požáru. Jenom zápach řeky měl v sobě něco lidského – tlení, rozklad, pach rybích těl – ale byl jsem si jist, že tam na druhém břehu ten zápach náhle zaniká. V každém případě jsem se obrátil a ještě týž večer jsem se vydal na zpáteční cestu, abych vyrazil na východ. Jako pes jsem zavětřil cizí revír a šel svou cestou.

Samozřejmě, neměl jsem tehdy pas, ale taky mě nikdy ani nenapadlo opatřit si jej. Spojení dvou slov: „svoboda“ a „cestovní pas“ znělo celkem elegantně, ale naprosto nepřesvědčivě. Konkrétno „cestovního pasu“ se nehodilo ke „svobodě“, jež se zdála být popřením konkrétna. Není vyloučeno, že se v okolí Gorzowa moje myšlenky skládaly do vět ve smyslu: svoboda buď je, anebo není, a basta. Moje země mi obvykle stačila, protože mě nezajímaly její hranice. Žil jsem uvnitř, v jejím středu a ten střed se přesouval spolu se mnou. Nekladl jsem na prostor žádné nároky a nic od něj neočekával. Vycházel jsem za svítání, abych chytil modrožlutý osobák do Żyrardowa. Vyjížděl z nádraží Warszawa-Wschódnia, projížděl Śródmieście, za okny se míhaly zlaté a stříbrné stužky světel. Ve vlaku bylo stále těsněji. Muži měli na sobě obnošená saka. Většina z nich vystupovala v Ursusu a šla směrem k ledově záři továrny. Desítky, stovky temných postav, sotva
viditelných v ranním rozbřesku, a teprve za branou se ocitli v záplavě rtuťové záře, jako by vcházeli do gigantického chrámu. Zůstal jsem téměř sám. Příští cestující nastupovali někde v Milanówku, v Grodzisku, ale mezi těmi se objevovalo stále více žen, protože Żyrardów, to byly textilky, přádelny, tkalcovny a tak podobně. Černý tabák, umělohmotný kyselý zápach aktovek se svačinami se mísil s vůní levných voňavek a mýdla. Noc se odtrhávala od země a v rozšiřující se štěrbině dne bylo vidět domky vechtrů, na odiv stavějících oranžové praporky, krávy stojící po břicho v mlze a poslední zapomenutá světla v domech. Żyrardów byl cihlově červený. Vystoupil jsem s ostatními. Byl jsem obyčejný darmošlap, ale to, co jsem dělal, bylo svým způsobem holdem všem, kteří musí vstávat před úsvitem, protože bez nich by byl svět jenom hrou barev nebo meteorologickým dramatem. Pil jsem silný čaj v bufetu na nádraží a jel nazpět, abych za den, dva
vyrazil na sever anebo na východ, zdánlivě bez cíle. Jednou v létě jsem jel sedmdesát dvě hodiny v kuse. Poslouchal jsem vyprávění řidičů kamionů. Jejich slova zněla v kabinách jako gigantické pomalé monology, snášející se odněkud z povětří – tak působila únava a nevyspání. Krajina za oknem se přibližovala, vzdalovala, aby nakonec strnula, zastavila se, jako by čas nakonec uznal svou porážku. Úsvit někde v Pucku na kraji silnice a roztrhané úzké mraky nad zálivem, zpod nichž vzlínalo jasné ostří probouzejícího se dne a chladný pach moře prorážený křičením racků. Je docela možné, že jsem tehdy došel až na břeh, dost možná, že po několika hodinách spánku někde vedle silnice přijela dodávka a chlápek řekl, že jede přes celé Polsko, na jih, a bylo to prostě stokrát zajímavější než nuda přílivů a odlivů, takže jsem vyskočil na valník a zabalený do deky dřímal pod třepotající se plachtou, a v polospánku ke mně přicházely obrazy míjené krajiny
pomíchané s fantasmagoriemi, jako bych viděl věci, které vidí někdo jiný. Varšava proplula kolem jako cizí město a já necítil žádné hnutí u srdce. V zubech skřípal prach vznášející se z prken valníku. Přejížděl jsem Polskem, tak jako se přejíždí neznámá pevnina. Terra incognita mezi Radomí a Sandoměří. Nebe, stromy, domy, země – to všechno se mohlo nacházet kdekoli jinde. Pohyboval jsem se v prostoru, jenž neměl žádný příběh, žádné dějiny, žádné skutky hodné připomínky. Byl jsem prvním člověkem někde na úpatí Pepřových hor a všechno začínalo teprve mou přítomností. Čas začínal plynout, věci a krajiny začínaly stárnout teprve ve chvíli, kdy se jich dotkl můj pohled. Za Tarnobrzegem jsem zaklepal na plech kabiny. Ohromil mě prostor obřího povrchového dolu na síru a musel jsem vystoupit. Gigantická rypadla stála na dně propasti. Bylo mi jedno, kde se tu vzala. Mohl jsem si myslet, že stroje spadly z nebe, aby se zahryzly do země, probily se jí, prokopaly na
druhou stranu, k protinožcům, od nichž se ohromnou šachtou budou valit nesmírné spousty vod a všechno zatopí, a na druhé straně zbude poušť. Nad krajinou se vznášel pekelný puch, ale nemohl jsem odtrhnout oči od monstrózní jámy, jejíž mrtvolnost nutila pomýšlet na hrob, hromady těl, na chladné inferno. Nic se tam nehýbalo. Mohla být neděle, jestli v takovém místě vůbec platil kalendář.

Takže to prostě vůbec nebylo Polsko, ten sled obrazů, nebyla to vůbec země, ale záminka. Je docela možné, že člověk cítí svou existenci teprve tehdy, když pocítí na vlastní kůži dotek bezejmenného prostoru, jenž nás spojuje s nejdávnějším časem, se všemi mrtvými, s prehistorií, kdy se myšlení teprve
oddělovalo od světa a ještě si nebylo vědomo své osiřelosti. Stačilo natáhnout dlaň z okna kamionu a procházelo to mezi prsty. Nebylo to Polsko, ale prvotní samota. Mohlo to být Timbuktu nebo Cape Cod. Po pravé Baranów, „perla polské renesance“, míjel jsem jej tehdy alespoň desetkrát, jenže mě nikdy nenapadlo zastavit se a na chvíli si jej prohlédnout. Každé místo bylo dobré, protože jsem je mohl opustit bez lítosti. Nemuselo mít vlastně ani jméno. Neustálé vydání, neustálá ztráta, rozhazovačnost, že to svět neviděl, karneval, alotria, marnotratnost a ani stopa akumulace. Ráno u moře, večer lesy nad Sanem, chlápci nad půllitry ve vesnické hospodě jako zjevení, jako fantomy, které zasaženy mým pohledem strnuly ve čtvrt pohybu. Tak si je pamatuji, ale stejně tak dobře se to mohlo přihodit někde u Legnice, anebo čtyřicet kilometrů na severovýchod od Siedlec o rok dříve, anebo později někde na venkově. Dělali jsme oheň za vesnicí a ze soumraku se vynořovali
místní hoši, snad poprvé v životě viděli někoho cizího. Nebyli jsme pro ně reální, ani oni pro nás. Postávali, pozorovali nás, ve tmě se blýskaly masivní přezky pásků s býčí hlavou nebo zkříženými kolty. Nakonec si přisedli, ale rozhovor měl příchuť halucinace a také víno, které přinesli, nás odpoutávalo od země. Za úsvitu vstali a odešli. Není vyloučeno, že jsem o den anebo o dva později stál deset hodin ve Złoczowě a nic mě nechtělo vzít. Pamatuji si živý plot a zábradlí mostku, i když tím prvním si nejsem jistý, živý plot mohl být někde jinde, tak jako většina toho, co existuje v paměti, protože jsem si to zapamatoval, vytrhl z krajiny, skládaje z toho již navždy vlastní mapu, vlastní fantastický zeměpis.

A jednoho dne jsem jel do Poznaně na nekryté korbě trambusu. Řidič na mě houkl: „Naskoč si, ale dej pozor na ryby.“ Ležel jsem mezi ohromnými fóliovými pytli naplněnými vodou. Vevnitř plavaly rybky velké jako nehet. Stovky, tisíce rybek. Voda byla ledová, musel jsem se zabalit do deky. Ve Wrześni odbočovaly ryby na Hnězdno a zůstal jsem za úsvitu sám na pusté silnici. Slunce ještě nevyšlo a bylo zima. Je docela možné, že jsem jel přes Poznaň do Vratislavi. Nejspíš proto, abych za den nebo dva vyrazil k Baltu nebo do Bieszczad. V tom druhém případě jsem někde nad Osławou uviděl uprostřed lesa nahého muže. Stál v řece a myl se. Když mě spatřil, prostě se obrátil zády. Ale jestli přece jen k Baltu, tak to byla nejspíš Jastrzębia Góra a byl večer, pustá pláž, šel jsem naboso ve směru Karwi a na pozadí rudého nebe jsem viděl černé megality Stonehenge. Neměl jsem kde spát a ty zříceniny jako by spadly z nebe. Byly udělány z prken,
dýhy a hrubého plátna. Tehdy se stávaly takové věci. Někdo je postavil a nechal tak, nejspíš televize. Protáhl jsem se dírou do jednoho z tyčících se megalitů a usnul.

(…)

Baia Mare

A tak jsem spatřil Baia Mare v paprscích slunce, které se už sklánělo k západu nad Velkou uherskou nížinu. Ve vzduchu visely ještě zbytky deště a z doliny řeky Lăpuş stoupala duha. Zlatavý vlhký prach se vznášel nad rovinou, nad silnicí, nad mostem, nad pastvinami, nad bílými korunami kvetoucích stromů, nad světem a celou župou Maramureš. Takové světlo nastává jenom po bouřce, kdy je celý prostor nadpřirozeně elektrizovaný. Není ovšem vyloučeno, že světlo vystupovalo odněkud z hlubin země, z rudných žil ukrytých v horách. Baia Mare, Nagybánya, Velký Důl, zlatonosná ložiska, transylvánské Eldorádo dvě stě padesát kilometrů od mého domu – takové jsem měl myšlenky na mostě přes řeku Lăpuş. Na severu se tyčila hora Igniş. Tam ještě zasahoval stín a vrcholky měly mokrou granátovou barvu. Bouřka nás předběhla a sunula se údolím Černé Tisy na Černohoru a Svidovec.

Spatřil jsem Baia Mare z dálky, protože jsem nechtěl vjíždět do centra. Před samým městem jsem našel obchvat na Sighet a Kluž. Silnice se klikatila po průmyslových předměstích. Nebyla tady ani auta, ani lidé. Plochý prostor vyplňoval zrezivělý kov, popraskaný beton a pohozený plast. Haldy odpadků tlely ospale a smrdutě. Slunce svítilo na zrezivělé konstrukce, na roztřískané skleněné stěny hal, na vykuchané obchody, na ztuhlé jeřáby, na korozi oceli a korozi zdí. Sloupy trakčního vedení, sila, ramena jeřábů a komíny vrhaly dlouhé černé stíny. A tak to bylo, kam oko dohlédlo: změť drátů na obloze a pavoučí síť kolejí na zemi. Haldy černého kalu – jakýchsi chemických odpadů – uvolňovaly místa hromadám polymerů, kartonů a rozbitého skla. Plechové sudy, gumové hadice, radioaktivní bahno, kyanid ze zlatých dolů, olovo a zinek, hadry a nylon, zásady i kyseliny, asfalt, olejové kaluže, saze, dým a poslední dekadence industriálu – to
vše pod jasnou oblohou.

Mezi ruinami, uprostřed smetišť, se na zelených cípech umořené trávy pásly krávy. Ve stínu gigantického ocelového komínu cupitalo stádo ovcí. V Baia Mare obíhal čas v kruhu. Zvířata vstupovala mezi mrtvé stroje. Ta zdánlivě křehká, měkká a bezbranná stvoření trvala od počátku světa a tiše vítězila. Stejně tak tomu bylo v Oradei: stáda krav vylehávala na železničních zhlavích a vagony stojící na vedlejších kolejích měly tu samou rezavou barvu jako zvířata, ale byly mrtvé, chladné a pusté. Stejně tak na předměstích Satu Mare – tam ovce kráčely uprostřed silnice číslo 19 – a stejně tak v Sučavě, kde se ve středu města pásl bílý kůň, a opět v Oradei, opět koně uprostřed změti kolejišť, silničních obchvatů, uprostřed nekonečných plechových hangárů, mezi rozbitými nákladními auty – hnědáci, grošáci, siváci a vraníci bez ostychu škubali otrávenou trávu. Vypadali tak, jako by se tam pásli odnepaměti.

O pár dní později nám v Banátu vyprávěl Valiu o první rumunské lokomotivě. Postavili ji ve městě Reşiţa v roce 1872 a chtěli ji ukázat císaři ve Vídni, protože se zrovna blížila Všeobecná výstava. Ale v okolí nebyly ještě žádné koleje, žádná železniční trať. Zapřáhli tedy do lokomotivy dvanáct párů volů a vyrazili směrem k Dunaji, směrem k Železným vratům, do přístavu v Baziaşi nebo v Orşově, v každém případě dobrých sto kilometrů přes Banátské hory. Těla dobytčat musela být rozpálená a blyštět potem jako parní stroje. Řemeny, řetězy, dřevěná jařma na šíjích, bláto, skřípot, kletby a vůně zlatavé cujky smíšená s odérem zvířecích a lidských těl naplňovala údolí. Nad spřežením kroužily masožravé mouchy hledající rány, odřeniny a krev. Černá naolejovaná lokomotiva se sunula pomalu, důstojně, a její červený podbřišek svítil tak jasně, že srbští a rumunští vesničané stáli u cesty oslepení,
žehnali se a plivali na zem pohoršením, strachem a úžasem. Nikdy dříve nic takového neviděli a nyní je pojímala jistota, že svět spěje ke svému zániku. Nýtovaný ďábel se sunul vesnicemi za práskání bičů a kola plošiny, na které byl netvor vezen, rozrývala zemi tak hluboko, že stopa se již neměla nikdy zacelit. Na nočních stanovištích byly zapalovány ohně, vojsko stavělo stráže a pohončí pili do úmoru, protože jejich srdce byla neklidná. V granátových očích zvířat se odrážely plameny.

Jak dlouho mohla ta cesta trvat? Valiu, který věděl o Banátu všechno, si jenom na tohle nemohl vzpomenout. Dva týdny? Tři? Na břehu řeky vypřahovali voláci zvířata, brali mzdu a s úlevou odcházeli do hloubi lesních údolí.

Tak, moje Evropa je plná zvířat. Velcí zabahnění vepři u cesty někde mezi Tiszaörs a Nagyiván, psi v zahrádkách bukurešťských barů, buvoli v Răşinari, volně se pasoucí koně v Černohoře. Budím se o páté ráno a slyším cinkání ovčích zvonků. Prší a bučení krav je tlumené, ploché, bez ozvěny. Kdysi jsem se zeptal jedné ženy, proč má v hospodářství tolik krav, když beztak skoro nikdo nekupuje mléko. „Jak to proč?“ odpověděla, jako by vůbec nerozuměla otázce: „Musím přece něco chovat.“ Pro ni prostě nepřicházelo v úvahu, že lze jen tak přetrhnout archaický vztah mezi lidským a zvířecím. „Co jsme to za lidi, když nemáme zvířata.“ Více méně takový byl smysl odpovědi, jež zahrnovala strach lidského druhu ze samoty. Dobytče je chybějícím článkem, který nás spojuje se zbytkem světa. Chováme a požíráme naše předky. Zde je to jasně vidět. Tak jasně jako v Baia Mare, v ruinách industriálního světa, jenž přetrval nějakých sto let,
a i když jej někdo znovu vybuduje, stejně bude v sobě nosit vlastní zkázu. Stroje jsou jako zombie. Živí se naší potřebou věcí, chamtivostí a touhou po pozemské nesmrtelnosti. Žijí tak dlouho, jak dlouho jsou pro nás potřebné. Přestaneme si jich všímat a ihned se začínají rozpadat, chcípat a mrtvět, jako upíři, jimž se nedostává krve.
Jenom někdy některé z nich dosáhnou milosti pozvolného stárnutí. Tak jako přívoz v Tiszatardosi: dřevěný rozvrzaný prám, poháněný malým, starým dieselovým motorem, překonával zelený proud Tisy pomalu a samovolně. Na obou březích rostly vrby a topoly. Nebyly tam žádné stavby kromě plechového domku, kde nalévali körte pálinku a silnou kávu. V horku vzlínal z hlubiny řeky zápach rybiny a bahna. Po proudu stál po břicha zanořený černobílý dobytek. Medový svit slunce tlumil pohyby a zvuky. Šedá pramice v tom světle vypadala jako uschlý list, který přivanul z nějakého vzdáleného podzimu. Převozník byl rovněž starý. Po tisící se díval do hloubi krajiny, do zelenavé, zrcadlící se perspektivy řeky. Motor klepal, zaváněl naftou a mizel v krajině. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by tady najednou nebyl. Když přicházel podzimní chlad, starý muž se mohl ohřívat v jeho teple. Během delších prostojů, kdy ani na jednom, ani na druhém břehu nebyli
cestující, jej určitě udržoval, prohlížel, otíral šedý korpus, aby zjistil, jestli někde neuniká palivo a olej. Myslím, že oba byli trochu osamělí na té nekonečné cestě, která je od ničeho nevzdalovala ani k ničemu nepřibližovala. Byli jako kyvadlo houpající se kolmo vůči proudu času.

Na pozítří jsem měl být v Baia Mare, jež se kdysi nazývala Nagybánya. Měl jsem větřit po minulém, hledat ono neustálé „kdysi“, které je v mých končinách současností, neboť „zítřek“ zde vlastně nikdy nenastává, jelikož zůstává v dalekých zemích zmámen jejich půvabem, přeplacen a možná prostě unaven. To, co má nastat, sem nikdy nedorazí, neboť je opotřebováno někde cestou a pohasíná jako svit daleké lucerny. Vládne zde věčná dekadence a děti se rodí unavené. V úkosném světle pozdního podzimu jsou gesta a těla lidí o to výraznější, čím menší je jejich význam. Muži postávají na nárožích ulic zahleděni do pustiny dne. Plivou na chodník a kouří cigarety. To je současnost. Tak je tomu ve městě Sabinov, v Gorlicích, ve městě Gönc, v Caransebeşi, v celém tom slavném mezimoří mezi Baltem a Černým mořem. Postávají a přepočítávají cigarety v krabičkách a drobné v kapsách. Čas přichází z daleka
a připomíná cizí povětří, které už dýchal někdo jiný.

Přeložil Tomáš Vašut.

Galerie

Cyklus Krajinářství Terezy Kabůrkové (1980) výstižně ukazuje směr jejího myšlení: skládá se z fotografií, kreseb i fotografií kreseb (a vlastně možná i kreseb fotografií). Nepotkáme tu jásavé barvy, jen tlumené náznaky, vycházející vstříc pocitům, které se nám fotografie často paradoxně snaží ukrást.

Není bez důležitosti, že Tereza Kabůrková část roku přebývá v podhůří Šumavy, v domku bez elektřiny na kraji lesa, tedy „malířsky“ vzato: v plenéru. Ač studovala především fotografii (střední grafická škola Hellichova v Praze, bakalářské studium na Fakultě užitého umění a designu v Ústí nad Labem), kresba pro ni představuje jakousi protilátku diktátu fotografického zobrazení. Vedle přírody se Kabůrková dlouhodobě zabývá i zátiším, se zvláštním důrazem na fotogenii a paměť zobrazených věcí, opět vyřčených jak fotograficky, kresbou, tak i kombinovaně. Je zde vliv české katolické tradice i grotesky, nostalgie se doplňuje s chirurgií, média zvoní hranami o sebe a zdánlivá nevábnost výsledku (jdoucí až k přiznané skicovitosti kreseb či odmítání retuše) je v posledku jedinou zárukou upřímnosti.

V cyklu Krajinářství jsou vedle uvolněných bledě barevných fotografických záběrů oblohy a horizontů postaveny přefotografované krajinné skici tužkou a akvarelem, celý projekt korunují velkoformátové černobílé fotografie krajiny, jakoby kombinující malířskou kompozici Antonína Slavíčka se světelným přístupem Jana Svobody, vycházejícím z cézannovských valérů. V paralelně spjatých celcích tu Kabůrková užívá rozličné přístupy, představující její pokus o pohled na krajinu (a zároveň i krajinářský žánr) v současných „postfotografických“ podmínkách. Krajina se zde proměňuje v několika sledech: v pluralitním souznění se jednotlivé cykly prostupují, aby ukázaly možnost i nemožnost zachycení obrazů (krajin). I tak jsou krásné.

Pavel Vančát

Fakta za zrcadlem

Čtyři povídky shromážděné ve sbírce jsou prvním a jediným publikovaným výtěžkem raných, a jak sám Yann Martel předesílá v předmluvě, i těžkopádných pokusů o vstup do veřejného literárního prostoru. Mladému kanadskému autorovi nepřinesl povídkový debut z roku 1993 navzdory příznivým kritikám čtenáře ani slávu. Oponu před ním zvedl až bestseller Pí a jeho život (česky Argo 2004). Úspěch románu jej přivedl k myšlence vrátit se k prvotině s titulem nazvaným po jedné z povídek Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek. Své práce zrevidoval a vypravil je na další cestu s nadějí, že si najdou více čtenářů.

Nejvlastnějším výrazem povídek je odvaha mládí, dychtícího po experimentu, hledání možností vyjádření silného příběhu. Nekomplikovaný, ale působivý námět je pro Martela surovou matérií, tělocvičnou neskromné formální akrobacie, jejíž kouzlo tkví ve vkládání veršů, vět psaných verzálkami, encyklopedických úryvků či opakování motivů. Dalším symptomatickým rysem počáteční Martelovy tvorby je snaha o vytvoření neobvyklého a silného účinku přerušováním kontinuity vyprávění. Do krajnosti této techniky využívá v povídce Vita æterna – výroba zrcadel o starobylém přístroji na výrobu zrcadel, kde proud řeči je zcela roztříštěný do střípků monologů, vnitřních monologů a emocí.

Podobných manévrů, avšak o poznání shovívavěji ke čtenáři užívá Martel v titulní povídce. Příběh, jenž je bizarní hrou, vymýšlením jakési novodobé ságy situované do Helsinek, vede čtenáře k tomu, aby hledal analogie mezi umíráním a historickými událostmi. Odtud také výraz fakta v titulu povídky. Námět již sám o sobě je literární. Otevírá se nám příběh v příběhu. Dva kamarádi, z nichž jeden umírá na AIDS, střídavě vymýšlejí a navzájem si dokola (či spíše do smrti) vypravují epizody ságy, která je výsledkem fantazie i nevyhnutelnosti, k níž se oba kronikáři vztahují. Rekvizitou výsostné důležitosti v procesu tvorby příběhu protagonistů jsou historické události v podobě encyklopedických záznamů vkládaných do textu. Máme je vnímat symbolicky, třeba jako prostředek dorozumívání a sdělování prožitků obou přátel. Sága o rodině Roccamatiových je záměrně nerozvinutá a schematická, avšak na úkor zvýraznění hlavního
motivu, jímž je umírání. Dominantním sdělením se stává vývoj vztahu obou kamarádů a důraz na autenticitu prožívání spojeného se smrtí.

Zcela opačné reakce má patrně vyvolat povídka Způsoby umírání. Správce nápravného zařízení v dopisech stroze informuje matku odsouzeného na smrt o tom, jak se její syn choval těsně před popravou. Jednotlivé kapitoly představují krátké samostatné dopisy, jejichž obsahem jsou stejné úřední fráze, stejné kulisy, jméno zavražděného i správce věznice, a liší se pouze nepodstatnými nuancemi a číslem v názvu kapitoly, které představuje pořadí vykonané popravy. Sdělení mají přesnou kompozici, přísnou logiku a předepsaná smrt je jejím přirozeným vyvrcholením. Na otázku proč se nám odpovídá prostoduchým jak až do samého zblbnutí. Nakonec možná pochopíme.

Poslední povídka s krkolomným názvem Jak jsem navštívil Smyčcový koncert pro vojína Donalda J. Rankina s disonantními houslemi od amerického skladatele Johna Mortona se oproti ostatním prózám vyznačuje souvislým vyprávěním bez výrazných formálních experimentů. S téměř autobiografickým vkladem nás nechává nahlédnout do světa umění na periferii a směřuje k uchopení samy podstaty umělecké tvorby. Podnětem k zamyšlení je nevšední zážitek z koncertu neznámého, byť nadaného hudebníka, veterána z Vietnamu a nočního uklízeče Johna Mortona. Do konceptu celé sbírky naopak povídka zapadá svou melancholickou náladou, bezprostředností sdělení, neochotou či neschopností věci zkrášlovat, ale snahou podávat je téměř s věcností fotografa.

Autor je publicista.

MÁ BÍLÁ MLHA, TVÉ ČERNÉ ŠATY

Minirecenze

Zdeněk Rotrekl

Skryté tváře

Atlantis 2005, 536 s.

Do druhé poloviny vstoupilo vydávání spisů básníka, prozaika a esejisty Zdeňka Rotrekla. Zbývá ještě vydat svazek publicistiky a netrpělivě očekávané paměti. Ostatně paměť a kontinuita jsou Rotreklovi jedním ze základních kamenů lidské identity a kultury národa, o čemž také svědčí texty tohoto knižního souboru s jeho literárněhistorickou a esejistickou tvorbou. Tedy především „Skrytá tvář české literatury nejenom krásné“ a „Barokní fenomén v současnosti“, které už byly vydány samostatně (v exilu a samizdatu). Doplněné jsou eseji a reflexemi publikovanými v 90. letech. Skrytou tvář tvoří bezmála třicet portrétů autorů (celá větev křesťansky orientované literatury od Bablera až po Zahradníčka), kteří byli bolševickými ideology určeni k zapomenutí. Je nutné připomenout, že portrétní skici, ve kterých biografičnost převládá nad interpretací díla, vznikaly v 70. a 80. letech. Knížka byla nejen důležitým vynořením
„zatopeného světa“, ale současně živým gestem proti totalitní diskontinuitě a podemílání hodnot. Pro mne byla Skrytá tvář na konci 80. let veledůležitým „ukazatelem na křižovatce“ a pro mnohé zůstává cenným pramenem i dnes. Také další Rotreklovy texty dokazují autorův základní tvůrčí a mravní postoj, v čemsi blízký Czesławu Miłoszovi: je-li svět rozbit na střepy, je umělcovou povinností postavit se proti silám destrukce tvořivou silou a pokoušet se střepy slepovat dohromady.

Miloš Doležal

Martin Pilař

Vrabec v hrsti aneb Klišé v literatuře

Dokořán 2005, 183 s.

Soubor textů ostravského literárního historika je rozdělen do čtyř tematicky odlišných oddílů, které reprezentují autorovy odborné zájmy. Texty první části se dotýkají exilové literatury a její reflexe, druhá sdružuje portréty současných prozaiků (Viewegh, Šabach, Jandourek, Topol, Urban), třetí se soustřeďuje na předmět neoficiální literatury a poslední na ostravské literární dění v 50. a v 70. letech 20. století. Poněkud nesourodá stavba publikace je ale dále podrývána původním časopiseckým založením článků (žánrově jde jednou o úvahu, podruhé o recenzi, jindy jakoby o kapitolu z dějin…) a především pak jejich přehledovým charakterem, který není vyčerpávající ani důsledný. Nejvíce lze litovat, že leitmotivy jednotlivých oddílů zůstaly jen v záhlaví naznačeny a autor utekl k přehledům – a už vůbec nedošlo na inzerovaná klišé! V dalších ohledech vadí jakási mainstreamová poloha článků: střízlivé množství
myšlenek, nevýrazná stylistika i kritická odvaha (když chce Pilař odsoudit publikaci o alternativní kultuře, musí si pomoci interním hodnocením editora knihy). Otázkou ale zůstává i skutečnost, proč Pilař články, z nichž nejstarší je již z roku 1995, pro knižní vydání alespoň trochu nepřepracoval.

Lenka Jungmannová

Jiří Sádlo et al.

Krajina a revoluce

Malá Skála 2005, 248 s.

Jednoznačně nejzajímavější knihou poslední doby na téma krajina, téma zároveň módní a zároveň ještě nevyčerpané, je kolektivní dílo Krajina a revoluce, sepsané pod redakčním vedením J. Sádla za spolupráce P. Pokorného, P. Hájka, D. Dreslerové a V. Cílka. Dvojí vydání v jediném roce svědčí o dostatečně početné skupině zájemců jak o krajinu, tak o dílo dnes už poměrně známých autorů. Dominuje výrazně expresivní Sádlův styl, zcela se vymykající obecnému povědomí o tom, jak má vypadat naukový text, vědomě popouští uzdu metaforice, stále něco dovysvětluje v poznámkovém aparátu, tematizuje rétoričnost výpovědi, připojuje nekonvenční tabulky. Lhostejnými čtenáře nenechají ani závěry: „Co selhalo, není krajina a my jakožto její tvůrci, ale my jakožto její pozorovatelé. Zlověstné není, jakou krajinu jsme to vytvořili, ale jak velmi si s ní nevíme rady při jejím zpětném hodnocení.“ Autoři se věnují několika zlomovým momentům
proměny české krajiny, zvýrazňují radikalitu těchto proměn a jejich podání je rozhodně přesvědčivější než podobné pasáže v knize Jiřího Löwa a Igora Míchala Krajinný ráz. Popisují totiž revoluci revolučně, jako vědci, vědoucí, že věda je mýtotvorná a předávané vědění je vždy mýtem, ať už používá jakoukoli metodologii – v tomto případě především botanickou archeologii.

Jan Linka

Milada Součková

Neznámý člověk

Editoři K. Suda a R. Štencl

Prostor 2005, 160 s.

V ediční řadě Díla Milady Součkové vyšel jako sedmý svazek román Neznámý člověk. Termín „román“ je však v tomto případě poněkud nepřesný, i když si ho přesvědčený literární teoretik jistě bez větších obtíží obhájí – bude-li si ho chtít obhájit. Záleží na tom, jak knihu ten který čtenář začne číst – má totiž mnoho možností. Neznámý člověk může být románem stejně jako osobitým deníkem, beletrií jako vzpomínkovou mozaikou, kde do sebe s obdivuhodnou přesností zapadají i ty zdánlivě nejvzdálenější souvislosti konkrétní doby. V rozmezí druhé poloviny devatenáctého století a první poloviny století minulého se odehraje několik velkých dějinných událostí, které autorka považovala za stěžejní; rok 1866 a bitva u Hradce Králové, rusko-japonská válka 1904–1905, sarajevský atentát a 28. říjen 1918. Ale se stejným důrazem jsou popsány i události ryze osobního charakteru, dětská oslava narozenin, stařena v rádiovce na schodech Národního divadla
během mezinárodního kongresu filosofů anebo okno v Záložně na Václavském náměstí, odkud lze pozorovat příjezd prezidenta T. G. Masaryka, předtím talíř polévky na stole během oběda… A právě linka jemné nitky, která půvabně, přesně spojila zdánlivě nespojitelné, protkla jakéhosi neznámého člověka s konkrétními místy, ději a zlomky z rodinných alb, činí z této knihy brilantní nabídku čtenářského zážitku.

Magdalena Wagnerová

Viliam Klimáček, Dezider Tóth

Noha k noze

Přeložil Joachim Dvořák

Labyrint 2005, 125 s.

Viliam Klimáček, slovenský chirurg, zakladatel experimentálního divadla, dramatik, básník, libretista a pohádkář, stvořil spolu s alternativním umělcem Deziderem Tóthem knihu, která může na přebalu hrdě nosit polské vyznamenání zařazující ji mezi 50 nejlepších dětských knih světa. Autor ji označuje za soubor pohádek, básniček, her a hrátek pro lidi od šesti do šedesáti šesti let. Vede nás po otiscích věcí a lidí ve světě, po stopách, které se zalesknou, zavoní a zmizí, tedy po všem, co spatří pouze člověk otevřený přerývání reality, spatřování krásy v běžném, ve stavění nesmyslu na roveň realitě i hledání způsobu, jak být v opakujícím se koloběhu života šťastný. Texty ve spojení s kresbami a fotografiemi tvoří interaktivní knihu, která vybízí děti ke hře a ve volných, oddychových chvílích jim nabízí moderní pohádky, hravé básničky a nevšedně všední příběhy. Jejich rodičům pak poskytuje možnost vracet se do světa dětí
a ukazuje jim, jak se lépe dívat na svět. Způsob pohledu se obrací do literárních oblastí, kde můžeme najít jak básníky poetismu, tak Jiřího Suchého, Jiřího Žáčka či absurdní humor Ivana Vyskočila. Avšak snaha zavděčit se všem věkovým vrstvám vedla k tomu, že pro dospělé je text snad až příliš naivní, pro děti zas obsahuje místy nesrozumitelnou absurditu. I přesto však Nohu k noze není třeba zařadit do sbírek Univerzity Zbytečných Věd.

Kateřina Svatoňová

Tereza Brdečková, Jan Němec

Toyen

Argo 2005, 150 s.

Na české filmové scéně se po dlouhé době objevilo dílo o mnoha úrovních pevně spojených v jeden celek, které se může hrdě označovat titulem experiment. Film Jana Němce odnáší diváka do míst, kde se rozpouští hranice mezi životem soukromým a obecnými hodnotami, mezi vyjádřením vlastní duše a vyjádřením duše společnosti dané doby, mezi poezií a dokumentem. Je to umělecký artefakt, znásobený tím, že zachycuje ducha umělecké tvorby, i dokument pojednávající o hrůzách totalitních systémů. Odpovídající protiváhu nachází film i ve vydaném scénáři. Kniha je nejen zachycením filmu v psané podobě, ale působí zcela samostatně díky poetickému jazyku popisujícímu scény a děje, díky způsobu vytváření jednotlivých obrazů, které jsou spíše sledem jakýchsi fragmentů atmosfér a pocitů, zasazených do různorodých kulis. Literární stránka knihy se proplétá s malířčinými obrazy, které jsou často komentovány poezií Jindřicha Heislera. Ocitáme se opět
v onom nadreálném světě, světě stínů, světě duší a jejich vyjádření, ve světě umělecké tvorby. Fotografie z filmu jsou komponované podobným způsobem, jakým tvořila sama umělkyně. Abstrakce a koláže, obrazy vpíjející se do sebe. Kniha i film jsou originálními uměleckými díly a zároveň dokumenty s univerzální platností, které vypovědí mnohem více než souhrn faktických údajů.

–ks–

Edvard Beneš

Německo a Československo

Masarykův ústav AV ČR 2005, 250 s.

Nedořešenost česko-německých otázek považuji za jeden z největších dluhů současného českého dějepisectví. Smršť v podobě druhé světové války a následného odsunu (či vyhnání) německých obyvatel z českých zemí uzavřelo dlouhou etapu vzájemného soužití dvou jazykových skupin. Z dnešního pohledu se zdá být nepřestavitelné, že by každý třetí obyvatel České republiky hovořil rodnou němčinou a „českou zem“ považoval za svůj domov. Vzájemný vztah mezi Čechy a Němci v politicky velice vyhrocené době analyzoval tehdejší prezident Československa Edvard Beneš a první dvě kapitoly knihy dokonce pod pseudonymem vydal v německém a anglickém jazyce. Další texty věnované národnostní politice ČSR, sepsané v roce 1938, již nevyšly. S odstupem téměř sedmdesáti let připravila editorka Eva Broklová první české vydání textů, které měly být obranou proti štvavé politice nacistického Německa. Přesná data, statistické údaje, historická
i sociologická fakta jsou zde Benešovi zbraní, kterou chtěl argumentovat za správnost československého postupu vůči menšinám. První dvě části se zabývají politickým postavením Československa a jeho vztahu k Německu, třetí a nejrozsáhlejší část pak rozebírá národnostní situaci v Čechách a postavení německých obyvatel. K vytvoření liberální a národnostně tolerantní republiky, jak ji Beneš zamýšlel, však už nedošlo a z dnešní perspektivy ani dojít nemohlo.

Ivan Malý

Charles Darwin

O pohlavním výběru

Přeložila Hana Marsault-Rejlková

Academia 2005, 470 s.

Britský přírodovědec Charles Darwin během své vědecké kariéry v průběhu 40. až 70. let 19. století nabyl dojmu, že živá příroda podléhá vývoji. Pomineme-li skutečnosti, že lidé jsou pořád stejní a nic se nemění, co z Darwinovy teorie zůstává? Jen přesvědčení o vývoji jako metafyzickém motivu hmoty a naprostá absence uvažování o změnách forem anebo konstituci ducha. Hierarchii živé přírody naznačují již autoři Talmudu, příroda je však spiritualizována, a pokud je kladen komár před člověka stářím komářího utvoření, je to vybídkou k pokoře člověka vůči přírodě. Darwinova evoluční teorie má své časové omezení. V době vzniku podpořila doktrínu nadřazenosti takzvaného muže bílé rasy a oprávněnosti násilí vůči společenským skupinám, jak se dosud zhusta děje v současných diktaturách – tam má evolucionismus pré. Ostatně na tom není nic nového, v popírání duchovnosti jsou materialisté kádři. Je to však jedna stránka mince – z druhé
odráží evoluční teorie stav biologických zkoumání v 19. století, romantický stav objevování tváře Země a pokus o vysvětlení rozmanitosti forem živé hmoty. V této perspektivě má evoluční teorie význam pro systematickou biologii a kategorizaci organismů. Současná biologie však hledá univerzální koncept. Poznání je neukončený proces.

Vilém Kozelka

Jiří Kratochvil

Nesmrtelný příběh aneb Život Soni Trocké-Sammlerové čili Román karneval

Petrov 2005, 214 s.

Hlavní hrdinka knihy, Soňa Trocká-Sammlerová, předurčená vdát se za Bruna Mlocka, se narodí 1. 1. 1900 v Brně, ústředním to místě všech Kratochvilových románů. Bruno se sice tři dny po jejím narození utopí, ale opakovaně se jí po všechen její život, který obsáhne celé 20. století, zjevuje v různých zvířecích podobách. Děj vychází z třecích míst mezi dvěma rozdílnými světy. Sváří se zde svět zvířecké pudové přírody a svět lidské racionální společnosti, kterou ten první obklopuje. Lidé se snaží vydobýt si svůj prostor v divočině, aby jí byli nakonec nelítostně pohlceni, neboť vše se opakuje a lidský život a lidské dějiny jsou krátké a síla přírody nezměrná. Zemřelý Bruno, jenž teď obývá tento druhý, temný a divoký svět, se jako Kristus, ale ve zvířecím těle, opakovaně vrací zpět k lidem, a přijímá tak roli jakéhosi zprostředkovatele. Tento motiv prolíná celým románem – Bruno-opičák pro osmiletou Soňu pořádá pašijové hry a sám hraje
roli Krista. Hrob Alžbětky, což je Sonina žačka a její “fátum”, je ozdobený ukřižovaným andělíčkem (Alžbětkou), předjímajícím zase její budoucí návrat. A stará Soňa žije v bezdomovecké kolonii, která má dvanáct kontejnerů pro žebráky a třináctý pro Krista. Cokoli nadpřirozeného a nelogického je zde však podáno se samozřejmostí, neboť vše je autorovou rukou pevně uchopeno a do děje přirozeně začleněno.

Markéta Hofmeisterová

James Brodrick

Rozšíření jezuitů

Přeložil Josef Pazderka

Refugium Velehrad-Roma 2005, 228 s.

Autor se v knize snaží přiblížit čtenáři jezuitskou ideologii. Použil v ní spoustu obrazových i písemných dokumentů, z nichž se můžeme dozvědět mnoho o myšlení jezuitů, jejich komunikaci, problémech se šířením víry i o vnitřních, často konfliktních záležitostech. Brodrick se předkládaná fakta nesnaží příliš interpretovat, což však rozhodně nelze považovat za nedostatek knihy. Z jeho přístupu k dané látce je totiž patrné, že chce čtenáři předložit fakta a nechat mu jistou volnost ve způsobu jejich chápání. Neznamená to však, že by si Brodrick svoji práci ulehčil. V jednotlivých kapitolách předkládá profily nejvýznamnějších představitelů řádu, k nimž se v různých souvislostech opakovaně vrací, aby přiblížil a upřesnil jejich význam. Uvádí také bohaté dějinné souvislosti – i takové, které jistou další interpretaci čtenářům nabízejí. Ačkoliv může být někdy trochu obtížné prokousat se některými pasážemi, v nichž
Brodrick cituje z dobových materiálů, kniha je rozhodně přínosným prostředkem k proniknutí do problematiky jezuitského řádu, i když autor tuto obsáhlou látku zcela nevyčerpal.

Šárka Kysová

Elsa Moravek de Perou de Wagner

My roots continents apart. A tale of courgage and survival

Universe 2005, 191 s.

Už na obálce se setkáme s neobvyklým propojením pohledu na Karlův most a na incké zdi, vytvořené neznámými staviteli. Autorka líčí předky své matky od inckého královského rodu, usazené ve vysokohorské Bolívii, až po datum svatby s českým inženýrem Janem Morávkem, který byl krátce před druhou světovou válkou v Jižní Americe nabízet české zbraně. Po svatbě a narození dvou dětí se Morávek vrátil do Prahy, právě v době, kdy byla na spadnutí nacistická okupace. Autorka vzpomíná na dusivé ovzduší, které rodina přežila díky zásahům bolivijského velvyslance z Berlína, a v neposlední řadě i díky Albertu Göringovi, jenž – na rozdíl od svého bratra Hermanna – zachránil mnoho lidí před nacistickou perzekucí. Anabáze rodiny pokračovala vystěhováním do Rumunska a po jeho osvobození sovětskými vojsky pak do Ameriky. Elsa Moravek poté žila v Argentině a v Bolívii, pak ještě řadu let ve Venezuele a nakonec se usadila v USA. Kniha je
velmi svěže napsána a snad by po určitých úpravách – zejména historických pasáží, které musely být výkladově zacíleny především na zahraničního čtenáře – mohla vyjít i u nás.

Pavel Štěpánek

Čtenářská recenze

Jan Pavel

Jizvení

Arieta 2005, 128 s.

Když jsem si v Lidových novinách z 24. 11. 2005 přečetl recenzi na novou knihu Jana Pavla Jizvení, (ne)mohlo mě (ne)napadnout, že pisatel článku nepochopil, o co v knize jde. Na první pohled nás totiž zaujme autorova práce s kompozicí. Dala by se přirovnat ke splétání lana. Jednotlivé dějové linky jsou vlákna, vzájemně se do sebe vplétající, až se nakonec spojí a pevně táhnou. Autorovo balancování na hraně mezi parodií a klišé je někdy zábavné, občas ale sklouzne na úroveň laciné hry. Hlavní linii příběhu tvoří dobývání dívky na opuštěném zámku. Nalezneme tu fantomatické sluhy, dva zvláštně zbarvené psy, temnotu, prach a tlející těžké závěsy. Do tohoto příběhu jsou vplétány jednak zážitky z dětství, jednak epizody s reáliemi „příběhu ze současnosti“. Vypravěči a postavy pohybují dějem bez omezení a bez ohledu na zákonitosti vypravěčské perspektivy, přítomnosti a minulosti nebo skutečnosti a snu – přechody jsou
sice náhlé, ale zcela samozřejmé a ze všeho nejvíc připomínají sled obrazů filmového scénáře; scenáristiku ostatně autor vystudoval. I přes určitou pohádkovost podává příběh svědectví o skutečných lidech a jejich životě. Jan Pavel samozřejmě neobjevil nový literární tvar, napsal „jen“ knihu o démoničnu, sebeklamu a jizvení z dávných ran. Jeho plyšový medvídek má ve tváři odporný škleb. Každý člověk ho v nějaké podobě zná.

Jíří Ráček

odjinud

Letošní 160. výročí narození autora Broučků Jana Karafiáta 4. 1. 2006 připomněl v Zpravodaji Šrámkovy Sobotky č. 6/2005 Josef Pavlík.

Vztah Petra Bezruče k Lužickým Srbům objasnil Petr Kaleta ve Vlastivědných listech Slezska a severní Moravy č. 2/2005.

Průkopnický význam antologie poúnorové exilové poezie Neviditelný domov (ed. Petr Demetz, Paříž, Editions Sokolova [1954]), v níž vedle Pavla Blatného, Pavla Javora, Ivana Jelínka, Zdeňka Lederera a Františka Listopada publikovali básně například esejista František Kovárna, publicista Jaroslav Dresler, loni zesnulý literární vědec Karel Brušák, divadelní kritik Jiří Kárnet a literární lexikografií dosud neodhalený Junius (Austrálie), vyzdvihl Jan Šícha v Literárních novinách č. 51/2005.

Na poslední měsíce exilového Svědectví a život Jiřího Koláře v Paříži se Jaroslava Formánka dotazoval v Revolver Revui č. 61 (prosinec 2005) Michael Špirit.

Synchron se nazývá čtvrtým rokem vycházející zpravodaj Českého filmového a televizního svazu FiTes. V čísle 5/2005 pogratuloval Vladimír Bystrov k devadesátinám hudebnímu kritikovi a legendárnímu filmovému pracovníkoviVladimíru Borovi, narozenému 25. 11. 1915 v Praze, synovi režiséra Jana Bora (1886–1943) a bratrovi rovněž divadelního režiséra (a ředitele) Jana Strejčka (1920––2004).

Kvality už třetího „memoárománu“ Pavla Kohouta s názvem To byl můj život?? (Paseka 2005) ocenil Richard Erml v Divadelních novinách č. 21/2005.

Na ojedinělost knihy Františka X. Halase Fenomén Vatikán (Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2004) – „neexistuje dosud ve světové literatuře kniha, která by pojala, obsáhla, vyložila a představila Vatikán tak, jak je to provedeno v Halasově knize“ – upozornil v Listech č. 6/2005 Karel Skalický.

Odborníka na hospody Karla Altmana, autora knih Zlatá doba štamgastů pražských hospod (Host, Brno 2003) a Krčemné Brno (Doplněk, Brno 1993), představil Luděk Janda ve vstupním článku kulturního magazínu Uni č. 12/2005.

Poslední rozhovor s knihovníkem a editorem Ivem Markvartem (1956–2005), „apokalyptikem, ale plným naděje“, otiskl Respekt č. 51/2005.

František Knopp

Velká Británie

Poslední loňské číslo britského časopisu Sight & Sound, který vydává British film institute, je věnováno scenáristice. Vedle profilu zapomenutého scenáristy osmi Hitchcockových němých filmů Eliota Stannarda, který je též autorem scenáristického manuálu, najdeme v čísle reportáž z návštěvy u Jeana-Clauda Carrièra, který právě s Milošem Formanem pracuje na filmu Goya’s Ghost. Hlavní materiál je však věnován scenáristovi a díky filmu Kiss Kiss Bang Bang i režisérovi Shane Blackovi, který stojí v pozadí prvních dvou filmů série Smrtonosná zbraň nebo Poslední skaut. Na otázku, proč se vedle napsání scénáře chopil i funkce režiséra, odpovídá: „Nejtěžší je napsat scénář… to ostatní je už jen zábava, vypadá to, že jsem se chtěl pobavit.“ Hodně prostoru tu dostal film Stoned režiséra Stephena Wooleyho, který se s odkazem na Rolling Stones snaží zachytit atmosféru sedmdesátých let minulého století. Najdeme zde také delší články
o filmech Bee Season autorské dvojice Scott McGehee a David Siegel nebo o novém filmu Kanaďana Atoma Egoyana Where the Truth Lies. Herecký profil je tentokrát věnovaný herečce Julie Christieové, která se stala symbolem ženské krásy let šedesátých. Sama o sobě však říká: „Mnoho dívek vypadalo jako já, stejně se oblékalo a přemýšlelo jako já. Kdybych měla být typickou dívkou roku 1966, byla jsem jen jednou z mnoha.“ Filmem měsíce v recenzní části časopisu se stal povídkový snímek Tickets, odehrávající se ve vlaku. Podíleli se na něm Íránec Abbas Kiarostami, Brit Ken Loach a Ital Ermanno Olmi. České čtenáře jistě potěší nadpis recenze, Closely observed train, což je odkaz na anglický překlad názvu filmu Ostře sledované vlaky. Rubrika recenzí na DVD je opět plná filmů, o kterých si u nás můžeme nechat jen zdát. Alespoň že se z jednoho z inzerátů dozvíme, že v Anglii už o tom možná vědí, protože tu právě vyšel Czech dream.

Jiří G. Růžička

Omnis ars naturae imitatio est

Komu se dostala do ruky nenápadná brožura s hnědou obálkou a titulem Život čmelákův – což je, jak se dozvíme v závěru knihy, aluze na montypythonovský Život Brianův –, tomu patrně probíhala hlavou otázka o jaký žánr se jedná.

Podobně se s tím, co vlastně píšou, vyrovnávají sami autoři, když v podtitulu používají slovo koláž a dále v knize tvrdí, že „toto není vědecká kniha, takže si můžeme hrát a spekulovat“ a že jde o popularizující formu, případně žasnutí nebo básnění. „Podle volby jsme se pohybovali na škále od molekul až k polím poetických náznaků, od algoritmů k příběhu, od vyhlášek a nařízení k vyprávění, od řešení rovnic k umělecké tvorbě“ (s. 195). A dodejme: od polemiky k traktátu.

V textu stále přítomnou polemickou snahou distancovat se od stále ještě panujícího, leč čím dál méně hajitelného modelu vědy naznačují autoři, že jim jde o sdělení něčeho zásadního. A upřímně řečeno, to zásadní, nové se (nejen) v této knize vynořuje spíš v podobě negace toho starého a kritizovaného. Asi však patří k rozhraní mezi ústupem jednoho a úsvitem druhého pojetí světa přítomnost zárodků kritizovatelnosti toho nového. Přesto lze pocítit sílu traktovaného a nadšení autorů z jeho poznání. Slovy Henryka Skolimowského (Účastná mysl, česky 2001, překlad Daniel Micka): „Na úsvitu je totiž holistické pojímání. A starý scientismus jakéhokoliv druhu, se svým dogmatickým důrazem na kognitivní poznání a svou nedotknutelnou svatyní empirismu a fyzikalismu, je pomalu, ale jistě na ústupu.“

Nitro prostoru

Tomáš Daněk i Anton Markoš se hlásí ke Zdeňku Neubauerovi, Zdeňku Kratochvílovi a dalším nekonvenčním myslitelům spojujícím zájmy a působností oblast přírodních věd a filosofie. Zaměření na popis života čmeláků, jinak zřejmě zcela na výši dnešního stavu tradičního bádání, je autorům neukrývanou záminkou k neubauerovskému překročení zavedených hranic vědy, k uchopení vědy jako východiska novodobého mýtu.

Čmeláčí prostředí se filosofujícím přírodovědcům nechce popisovat na základě newtonovské fyziky: „[Newtonovský] prostor není vystavěn pro vznik nových věcí, pro historii, evoluci: prostor je už daný, věčný a nemůže vznikat či zanikat; lze vypočítat jeho chování do budoucna i do minula. Nic nového, tj. něco, co by nešlo odhalit výpočtem, se nemůže objevit. Pokud někde ‚ještě‘ přetrvává zdání záhady či tajemství, pak jedině proto, že nemáme dostatek informací. (…) Navlečeme-li však geometrický ideální prostor na celé jsoucno, začnou se bouřit věci nové a především pak věci živé“ (s. 53). Kniha se tak dotýká tématu prostoru, ať už v jeho ideální geometrické (zde autoři vycházejí z další domácí autority, Petra Vopěnky), nebo v jeho krajinné podobě. Poukazují také na skutečnost, že podobně neobvyklé způsoby vyjadřování dnes volí krajinářské disciplíny. Po kritice geometrického prostoru tedy hovoří o prostoru přirozeném: „Domníváme se, že tím
nejpřirozenějším a nejvhodnějším místem k pobývání a také poznávání je člověku právě krajina (nikoli laboratoř či virtuální digitální svět počítačů). (…) Podoba našeho života je vyjádřením podoby typu krajiny, již obýváme“ (s. 118). „Přirozený prostor, tělesně obývaný, má nitro, jádro, cosi, co je možno vy-jádřit, na rozdíl od pouhé matematické výplně prostoru klasické fyziky – oné univerzální nádivky, kterou jsou ‚vycpána‘ geometrická tělesa. (…) Jen pro ty nejnenasytnější můžeme velmi opatrně říci, že nitro je to, co se projevuje na každé bytosti jako její osobitost“ (s. 119).

Dalšími důležitými a úzce souvisejícími pojmy, s nimiž autoři pracují při popisu živé přírody, jsou nápodoba a empatie: „Mimetičtí tvorové své vzory neproměřují a nesrovnávají, oni se k nim připodobňují skrze empatii“ (s. 150). Zde naznačují autoři širokou propojenost všeho živého: „Jestliže nějaký tvor produkuje neadresné vlastní jevy, čili zdánlivě se předvádí ‚jen tak‘, pak to znamená, že se předvádí někomu, že ví o existenci jiných bytostí, které jeho kreace mohou vnímat!“ (s. 135) Omnis ars naturae imitatio est – Všechno umění je nápodobou přírody (Senekova sentence). S čmeláčím bzukotem se k nám vrací odmrštěná aristotelská zásada jako podstata i univerzální kód života i umění.

Knížku završuje obhajoba či nabídka – záleží, z jakého úhlu věc sledujeme – básnického obrazu ve spojení s fundovaným popisem světa: „Obydlí se nabývá budováním a budováním je také básnění, právě básnění nechává člověka bydlet ve vlastním smyslu – básnění je budování vůbec (budovat od slova bude)“ (s. 190). A čtenáři jsou vyzýváni k vlastní tvůrčí aktivitě: „Celé toto putování lze donekonečna opakovat – s novými postavami a s jinými autory, kteří by mohli sloužit jako stafáž k dokreslení názorů. Vraťte se na začátek a zkuste si to sami“ (s. 193).

Novodobé traktáty

Od raného novověku svádí zápas věda s náboženstvím. Svým odvoláním se na empirii založila věda poznání na jiných základech, než je náboženské dogma, po svém vyřešila i nejednoznačnost pravdy, kterou si nárokovali představitelé jednotlivých nábožensko-politických uskupení. Vítězná empirická věda se stává novou církví, akceptovanou, podporovanou i zneužívanou novodobým státem. Teologický diskurs buď ustupuje do scholastického skanzenu, nebo přijímá jazyk vítěze. Svět nevypočitatelné imaginace – bytostně lidské dimenze –, který kdysi měl své místo v náboženství, se v době nastalého dělení na stále speciálněji zaměřené oblasti různých věd uchyluje především do svébytné oblasti umění. Přestupování hranic mezi striktně vymezenými diskursy bývá následně strážci těchto diskursů zatracováno, a to dodnes například v úzkostném dodržování takzvaného neutrálního vědeckého stylu. Je vlastně nasnadě, že disidentské hnutí, které může prolomit nastavené bariéry,
muselo vzejít z dominující většinové „církve“ – vědy, a to pokud možno z věd přírodních (autoři odkazují na hlavní hybný tlak: kvantovou fyziku). A speciálně v českém prostředí dodejme, že po „úspěšné“ destrukci humanitních věd, provozované u nás s různou intenzitou v letech 1939–1989, z níž se humaniora dosud nevzpamatovala, suplují ve společnosti přírodovědci, lékaři, ba i technici nezřídka roli intelektuálů.

Písemné projevy těchto nespokojenců dnes překvapivě přinášejí potřebný vzruch do zabahněných tůní tematicky vyčerpané literatury. Evoluční pojetí popisu přírody, jež zůstává i těmto buřičům kanonickým východiskem, samo přeje popisům vývojových procesů, tedy příběhům. Téma prostoru zase fascinuje, asi jako před sto lety fascinovalo téma času. Novodobé traktáty mají zkrátka co vyprávět a mají i schopnost spontánně integrovat různé žánrové typy, nové holistické „náboženství“ zřejmě opouští konkrétní lidský příběh jako rámec nadřazený literárnímu vyprávění, aniž přitom rezignuje na erós chápaný jako poznání (k tomu vybízí i autory užitý úvodní citát ze Zdeňka Kratochvíla), jako nutný přesah lidského bytí. Přičteme-li k tomu expresivní styl, který se nevyhýbá slovním hříčkám a v krajním případě ani vulgarismům, či schopnost udržet žánrově proměnlivý text v sevřeném celku, vynořuje se nám spoza horizontu očekávatelného cosi nového. Řádně
pojmově zafixovat to zatím naštěstí nedokážou ani sami autoři.

Autor je bohemista a polonista.

Výpisky

Bořit obrazy, křísit obrazy

Noční hlídka Timura Bekmambetova a Slunce Alexandra Sokurova byly uvedeny na loňském ročníku karlovarského festivalu. Dokonce se potkaly ve výběrové sekci Horizonty. Čekal je ale naprosto rozdílný postfestivalový osud. Sebevědomá Noční hlídka s pověstí ruského Matrixu a malého zázraku vystavěného na vděčném a historicky funkčním antagonismu a soutěžení mezi Ruskem a USA se v distribuci stala jedním z hitů podzimu a zvýšila zájem o stejnojmennou knihu spisovatele Sergeje Lukjaněnka, která posloužila jako předloha. Naproti tomu Sokurovův portrét japonského císaře Hirohita žádný další život nečekal, a to i přesto, že Sokurov mezi distributory jistou pověst má. Jeho jednozáběrová, principem videoher ovlivněná Ruská archa se loni stala součástí projektu Filmostráda společnosti SPI International. Důvod, proč se Ruská archa do kin dostala a Slunce zatím nikoliv, lze vedle dalších faktorů spatřovat i v tom, že
pohled na několik staletí ruské historie byl „obchodovatelný“ díky narativnímu principu, který autor zvolil. Právě extrémnost jednoho záběru byla totiž nejvíce v souvislosti s filmem akcentována. Slunce je v jistém ohledu stejně narativně a obrazově náročné, jako jsou ostatní Sokurovovy filmy nebo jako je Noční hlídka, ale je „konzervativnější“ mnohem radikálnějším způsobem. Jeho „problémem“ je nesmírná pomalost ve věku rychlosti.

Ve srovnání obou filmů ale přitom nejde o hektičnost, hyperstimuly, technologickou přesycenost a jejich přítomnost nebo absenci, tedy o postavení nového „progresivního“ proti starému „konzervativnímu“. Jde pouze o poměřování filmové kvality, dané v tomto případě rozdílem ve východiscích a cílech. Noční hlídka je film pečlivě prokalkulovaný a proměřený bez vnitřní emoce. Je v jistém ohledu bezchybným cvičením a technicistní aplikací trikových postupů i efektů, a proto je logicky pouze jednorozměrným vychlazeným utilitárním nástrojem. Čtyřiapadesátiletý Sokurov, blízký přítel Andreje Tarkovského, jenž ho přivedl do Lenfilmu a k němuž bývá často proti své vůli i proti smyslu jejich režisérského stylu přirovnáván, přistupuje v porovnání s Bekmambentem k obrazům obezřetněji a systematičtěji. Nechce vytvářet obrazový smog, ale pročišťovat vizuální pole a na čistotě stavět autentickou emoci.

Já nejsem Tarkovskij

Sokurov, který patří společně s Číňanem Hou Hsiao-hsienem nebo íránským režisérem Abbasem Kiarostamim k největším režisérským objevům posledních desetiletí, zůstává metodický a vnitřně disciplinovaný nejen při tvorbě obrazů, ale i při zpracování témat. Stopuje historii a historickou paměť prostřednictvím osobní historie. Vedle sebe se ocitá obyčejné (Matka a syn) a neobyčejné (Lenin, Hitler, Hirohito), přičemž Sokurov mezi nimi nehledá rozdíly, ale spojitosti v prožitcích jednotlivce v extrémní životní situaci. Snaží se o jednolitý plynoucí proud prchavé historické paměti. Posledních několik let rozpracovává téma moci, ale moci polidštěné, tedy osamělé a hrůzné. Začal v roce 1999 filmem Moloch, polofiktivní studií několikadenního pobytu Adolfa Hitlera v alpském Orlím hnízdě v okamžiku, kdy führer vytuší možnou prohru. O dva roky později pokračoval Býkem (Telec), portrétem duševního rozkladu V. I. Lenina. Oba
filmy soutěžily na festivalu v Cannes a první z nich byl Sokurovovým festivalovým debutem, kterým na sebe režisér výrazněji upozornil. Prozatím posledním dílem je právě Slunce, zachycující japonského císaře Hirohita v období kapitulace Japonska ve druhé světové válce. Potenciál prozatímní Sokurovovy vůdcovské trilogie není jen ve sféře unikátní obraznosti a na rovině odmytizovávání historických postav soustředěním se na každodenní nebo osobní emoce, ale i v inspirativním popření politiky a nastolování politiky jiného druhu i ve vyzývavém zpochybňování popkulturních obrazů i popkultury obrazů, jejíž součástí jsou donekonečna cirkulované podobizny vůdců.

Lahodné dávání si na čas

Určujícím rysem Sokurovovy tvorby je spojení obrazu a času, vytvářející estetiku zpomalení, v níž se koncentruje dynamika vnitřního napnutého, neklidného až do stuporu strnulého světa jeho postav. Režisér vyznává čas jako konstantu napětí a dává si na čas. Většina jeho filmů má nesmírně pomalé tempo. Čas se zpomaluje v dlouhých nerušených záběrech (maximalizováno v Ruské arše),
které navozují pocit velké hustoty, románové epičnosti na malém prostoru. Občas je tempo tak pomalé, že se zdá, jako by téměř neexistovalo nebo jako by filmový pás začínal běžet pozpátku. Sokurovovy filmy bývají dlouhé (nejdelší šestihodinový opus Duševní hlasy), ale jejich délku si vynutí právě jejich vnitřní rytmická logika. Uzamyká obrazy blížící se obrazům malířským ve stavu, kdy je skoro těžké určit, jestli jde o film nebo už o momentku, plátno, zátiší. Nicméně i přesto, že využívá principů malířství, hlavně impresionismu, stále jim ponechává filmovost, tedy právě dimenzi danou časem, pohybem a hloubkovou strukturou scény. Esoterie impresionismu vzniká použitím stejných rozostřujících filtrů, zrcadel a čoček, jaké používali francouzští impresionističtí režiséři ve dvacátých a třicátých letech. Sokurovova filmařská imprese ústí do atmosférického snového oblaku, podporována autentickými zvuky a ruchy a nerušená žádnou hudbou. (Výše zmíněná neoprávněnost pasování
Sokurova do pozice nového Tarkovského se dá najít například právě ve vizuálním stylu a pojetí. Jeho „učitel“ nesnášel impresionismus v jakékoliv formě. Přibližování filmu obrazu považoval za nepředstavitelné zkonkretizování, za naivitu, a tedy nedostatek stylu.)

Nastolit nadvládu estetiky

Nádech imprese ponechává i ve Slunci, ale důraz pokládá na princip „zpětného chodu“ času. Unikátně ho využil jako mřížku pro odtažitou emoci, danou postavením japonského císaře, přímého následníka bohyně Slunce a nedotknutelného božského vládce. Hirohito vyčkává ve svém domě v nejistotě dalších událostí v období kapitulace militantního a neústupného Japonska, v jehož čele prosazoval vítězství za jakoukoliv cenu. Nyní svou moc de facto předává do rukou amerického generála Douglase MacArthura. Jako by Sokurov vyšel z jedné z nejznámějších fotografií ze setkání císaře s MacArthurem, na které kontrastuje generálova „americká“ uvolněnost vítěze a císařova oficiální strnulost, vycházející z jeho postavení, a kolem ní vymodeloval možnou verzi předcházejícího příběhu císaře uvězněného v mezičase, připomínající ustrnutí a ztišení v okamžiku výbuchu atomové bomby nad Hirošimou (zastavení času a téměř rozbíhání pozpátku
Sokurov dociluje pomalými, plynulými přejezdy z jedné scény do druhé bez střihu, kdy se scéna „láme“ o nějakou vertikální překážku v obraze). Japonsko se vydalo pod vládu Američanů pod jednou podmínkou, že bude zachována císařská linie, důstojnost císařského trůnu a císař nebude obviněn z válečných zločinů. Sokurova zajímal moment nuceného „zlidštění“ císaře i jeho ochota ustoupit pro mír. Pseudodokumentuje okamžik, kdy se Japonsko začalo proměňovat a z boha se stával pod tlakem okolností civilní symbol.

Zpochybňovat obrazy

Sokurov si vybírá autentické historické postavy a poměrně přesvědčivě předkládá výsek jejich (emocionálního a historického) života. Moloch, Býk a Slunce ale nejsou dokumenty v pravém slova smyslu ani klasické biografické filmy. Sokurov se soustředí na fakta o životě prostřednictvím emocí o životě. Zajímá ho historické v osobním a psychologie velkých vůdců v okamžicích tísně, v momentu marného boje o vlastní zachování bez hlubšího pohledu na dobový kontext. Na druhé straně je ale nenechává viset ve vzduchoprázdnu. Lenin nestojí s praporem na barikádách v čele bolševické revoluce, nýbrž pomalu umírá na syfilitidu, obklopený aureolou rozpadající se moci i squadrou fascinovaných, oddaných, ale i číhajících a pohrdajících služebníků. Milovaný vůdce udržuje paralyzující strach a nedůvěru. Sokurov si bere známá fakta a fabuluje. Rekonstruuje možné emoční světy na základě obecných poznatků o době tří
mužů, o jejich postavení i způsobu vládnutí a atmosféře v zemi. Takové je i Slunce. Historici zatím stále přesně nevědí, jak probíhala schůzka císaře s MacArthurem. Sokurov ji ale přesvědčivě zachycuje jako souboj dvou elegantních, impozantních osobností. Ve Slunci nedokázal být neutrální, přestože se snažil. Jeho sympatie k Hirohitovi jsou zřetelně mnohem větší než k Leninovi nebo Hitlerovi, a to přesto, že Hirohito měl vzhledem ke svým vojenským příkazům, invazní a agresivní politice Japonska pod jeho vládou a odmítavému postoji k rekapitulaci na svědomí statisíce obětí. Film k němu buduje sympatie kontrastem k americkému „buranství“, tedy vznešeného proti plebejskému. Pocit, který v současném negativním vnímání USA vystupuje mnohem markantněji do popředí. Režisérovými slovy je „císař (…) symbolem možnosti najít pozitivní řešení v jakékoliv situaci. Je symbolem života, zatímco Hitler i Lenin, neústupní ve svých mocenských
ambicích, budou navždy spojováni se smrtí, s nesmyslným masovým vražděním.“ Sokurov se jistí tím, že tvrdí, že politika ho vůbec nezajímá, a nadřazuje jí estetiku, jež by se měla znovu chopit nadvlády nad dílem. I přesto, že se chce politiky zbavit, svým politickým hrdinům neunikne. Přídavek politický mu ale přísluší i z jiného důvodu. Když se snaží rozbořit popkulturní mytický obraz notoricky známých figur a zároveň v prostředí devalvované obraznosti křísit čistotu obrazu v rámci své „estetické doktríny“, je politický v kulturním slova smyslu.

Autorka je studentka katedry filmových studií FF UK.

Láska a čas jako objekty svobody

Jacques Rivette (1928) patří k nejvýraznějším osobnostem francouzské nové vlny, i k těm (vedle Jeana-Luca Godarda nebo Erika Rohmera), jež dosud natáčejí a vytvářejí tak osobitou linii současné francouzské kinematografie. Rivette je autorem nezvykle konzistentního a originálního díla – zatímco většina tvůrců se už v polovině šedesátých let do velké míry etablovala ve filmovém průmyslu, Rivette se vždycky držel hledání vlastní cesty na okraji filmových proudů. Pro jeho styl je charakteristické míchání čistě dokumentárních i hraných postupů (italský kritik Sergio Toffetti Rivettovy filmy pojmenovává „dokumenty o konstruování fikce“), které se odvíjejí kolem tajemné zápletky, jež má často charakter podivného spiknutí, komplotu. Centrální prvek postupně odkrývaného tajemství umožňuje hravé rozvíjení různých narativních linií, je spojený s motivem otevřené divadelnosti a improvizace (za obvykle velkého podílu samotných herců, neboť Rivettovy
snímky nejsou založené na předem daném scénáři; příběh se vyvíjí ve společné atmosféře během natáčení) a často kombinuje fantaskní motivy s realitou. Rivettovy opusy jsou tak čistou radostí z fikce a zároveň její průběžnou sebereflexí, složitým konstruováním příběhu, který ale zároveň plyne v každodenních detailech, v nedramatických chvílích.

Právě napětí zdánlivě protichůdných, stylových i významových prvků zakládá jeden z osobitých rysů Rivettova díla a vede zároveň k jejich vzájemnému zrcadlení. Realita může být snem a naopak, každodennost může být tajemstvím. V Příběhu Marie a Juliena (uvedeném před třemi lety na festivalu v Karlových Varech) se střídají bez jednoznačného oddělení scény snů a bdění, čímž Rivette upozorňuje na jejich vnitřní souvislost a rovnocenný význam. Znejišťuje obvyklé hranice, činí je propustnými a otevřenými. Jde mu především o jakousi prostou manifestaci existence, která neustále odkazuje k rozkrývání svých možností.

Film vypráví příběh velké lásky dvou hlavních postav. Julien je starší hodinář, který potkal před rokem na večírku Marii a zamiloval se do ní. O rok později se znovu setkávají, začnou spolu žít, nad jejich vztahem ale pořád visí nejasná minulost a nejasné chování Marie. Julien ho nejdřív nechává být, je spokojený s naplněnou láskou k Marii, postupně ale začíná být nemožné její tajemství ignorovat. Objeví, že Marie je ve skutečnosti ženou, která žije na hranici světa mrtvých a živých a nemůže ji překročit, protože za svou sebevraždu obvinila někoho druhého. Morální zadržení na zemi je důvodem vzniklého časového labyrintu. Marie čeká na vysvobození, aniž by věděla, jak může přijít. V hledání svého očištění se zamiluje do Juliena. Chce být vysvobozena ze svého mezního stavu a zároveň chce znovu žít.

Marie a Julien navazují na starší Rivettův snímek L‘Amour fou (Šílená láska, 1968) v tématu introspekce partnerského soužití. Námět na film měl Rivette už v roce 1975, tehdy byl zamýšlený jako součást jeho tetralogie, nazvané Scény z paralelního života. Film byl ale přerušen po pár dnech natáčení a zůstal nedokončen, Rivette se k němu tedy vrátil téměř po třiceti letech na základě pár dochovaných stran scénáře, několika klíčových slov a obrazů (zejména ústředního motivu vysvobození).

Příběh je vyprávěn ve čtyřech volných kapitolách, které mění úhly pohledu postavy, jíž je děj nahlížen a de facto i veden. Julien v úvodu sní o Marii a dá tak věci do pohybu, v závěru je to pak pohled Marie, který přivolá jejich lásku zpátky k životu.Snímek postupně modeluje metaforu partnerských vztahů, potřeby a zároveň nemožnosti být spolu. Svým pomalým plynutím, které je charakteristické pro všechny Rivettovy filmy, navozuje postupně v divákovi pocit důvěrného sdílení jejich existence. Rivette zřídkakdy používá detail, snímá postavy v polocelcích, aby byla vidět gesta i výraz tváře. Převážně jeden způsob snímání tak vytváří kontinuitu pohledu i kontinuitu příběhu a jeho prožívání. Jako by vláčnost jeho filmů spočívala na „zadržených“ chvílích, kdy se nic neděje, postavy jsou samy se sebou, procházejí se, pohybují se u sebe doma. Rivette ukazuje toto nevědomé „existování“ bez vnucování příběhu, psychologizování
a tím mu dává pozoruhodnou intenzitu. Dramatické momenty pak nezlomí rytmus ani tón filmu (není použita žádná hudba, ta se objeví až v závěrečných titulcích; důležitá je naproti tomu zvuková stopa, zvuky okolí připomínající reálný svět nebo ozvěna kroků Mariina jinak tichého existování), ten zůstává bez ohledu na obsah scén stále stejný, protože plynutí času se nikdy nemění.

Rivette je proslulý fenoménem nezvykle dlouhých filmů, které diváka přesto nenudí. Svým roztáhnutým, ale soustředěným rytmem totiž zvláštně zachycují jeho vlastní čas. Dávají mu jej prožít jako hodnotu, díky níž dostává lidská existence smysl. Zatímco Julien se pohybuje v realitě a je člověkem, který nechce být nikde jinde, Marie se zákonitostmi světa volně nakládá, poslouchá prostor a věci svého okolí, získává čas pro to, aby pochopila sebe samu a dokázala se tak ze sebe vyprostit.

Konstanta Rivettových děl, čas jako objekt svobody, se v tomto filmu rozšiřuje i na lásku. Chápe ji v její síle nad ním – jeho uzavřené zacyklení může láska prolomit do snů a představ, může být komunikací mezi mrtvými a živými či vyvolat cit ztracený v paměti. Osvobozující pocit, který film dává divákovi zažít, spočívá v zázračném sdělení: na to, aby člověk došel k rozhřešení, může mít tolik času, kolik potřebuje.

Autorka je filmová publicistka.

Nevíme si s ní rady

Jasmina Blaževičová odešla v roce 1988 z rodného Záhřebu, aby po studiích srovnávací literatury a orientalistiky nastoupila v Československu na katedru režie. Přestože už tam v té době působila Věra Chytilová jako pedagog, Blaževičová k jejím žákům nikdy nepatřila. Začaly se setkávat až díky spolupráci Blaževičové s kameramanem a synem Věry Chytilové, Štěpánem Kučerou. Po čtyřech letech společného vedení tvůrčí dílny začala mladší z obou pracovat na dokumentu o své „kolegyni“ – o jedné z nejvýznamnějších osobností české kinematografie.

Portrét o Věře Chytilové, nazvaný Cesta, má daleko do svědectví Josefa Škvoreckého a jiných, jež přispěla k vytvoření obrazu ráčkujícího vzteklého stvoření, které si hysterickými scénami vydobývá své. Jasmina Blaževičová dokázala v dokumentu vrátit této specifické strategii boje kvality odvahy a humoru, s kterými Věra Chytilová čelila a čelí nepřízni v podobě „nebezpečného hlupáka“. Co dalšího je za touto strategií a za jménem Věra Chytilová, objevujeme mezi překážkami a hradbami i úkryty a odpočívadly atypického domu, který tak odráží obě stránky azylu, jímž je rodina. I přesto, že dům jako stabilizátor krizí vždycky neobstál, je prostorem, kde může Chytilová mluvit zcela otevřeně a bez „strategií“ o tvorbě i o osobním životě. Blaževičové se daří obojí prolínat díky schopnosti práce s filmovými citacemi i s domácími snímky, které pořizoval za společného života režisérčin manžel,
kameraman Jaroslav Kučera. Jasmina Blaževičová použila podobný způsob dokreslení výpovědí, jak to už udělala ve svém starším dokumentu nazvaném Co všechno jim ještě můžeme udělat. Slova odbornic na problematiku postavení žen ve společnosti prokládala přesně vybranými scénami z různých filmů dotýkajících se totožných problémů, a ty pak fungovaly místo předvolaných svědků. A také pevnost postojů Věry Chytilové, které zazní v dokumentu Cesta, potvrzují scény z jejích filmů, a to ať už jde o oceňované Sedmikrásky (1966) nebo odmítnuté Vyhnání z ráje (2001). Charakter názorů režisérky, jíž bude 2. února sedmasedmdesát, se podobá barvám jejího domu, působícím ostře a útočně, ale můžeme o nich také říct, že jsou čisté, ryzí, nevybledlé. Zpočátku až příliš dokonalé kompozice, střežené Štěpánem Kučerou, který zná každý detail a druh světla v tomto domě, se postupem uvolňují. Slábne i snaha Chytilové se připravit –
upravit na natáčení. S obojím vzrůstá otevřenost a intimnost. Poslední rozhovory dokonce Jasmina Blaževičová točila sama, bez kameramana Kučery. Scény pláče působí přirozeně a od trapného sentimentu je odvelí sama Chytilová, nebo Jasmina Blaževičová střihem do nějakého z filmů Chytilové.

Do dokumentu a k Chytilové vstupujeme prostřednictvím schůze o nevyhovujícím chování mladé učnice z Pytle blech (1962). Věta „nevíme si s ní rady“ jako by ji provázela celý život. Přiznává, že ani ona někdy nevěděla, co se sebou. Vzpomínky na „temnou“ etapu oddělila Blaževičová dlouhými černými zatmívačkami, ale jakmile na Evinu otázku „chceš?“ ve snímku Ovoce stromů rajských jíme (1969) odpoví Chytilová rozhodnutím dělat film, změní se černá v rudou, která, jak se zdá, je pro ni zásadní barvou. Filmové ceny, jež doposud posbírala, mají svá místa vedle lamp, nebo třeba jen tak stojí na schodech, takže je člověk nemůže minout, a přitom to nejsou vystavené trofeje. Ani jednu z nich ale nedostala za nějaký ze svých porevolučních filmů.

Přesto – proč se dnes nedaří režisérce jejího typu? Chybí jí soudnost. Soudnost kompromisu. V demokratické společnosti, ať už je jakákoli, se také našlapuje zlehka a kritičnost projde nanejvýš skandálnosti a velkému humbuku. Chytilovou nezajímá vstřícnost k publiku ani nakrmení kritiky, která od ní možná očekává formální experimentování. To, že dnes nepokračuje v „osvědčené originálnosti“, vyvracejí úvahy o samoúčelnosti obrazové stylizace v její předlistopadové tvorbě. Jako důvod, proč se nyní přiklání k tragikomediím typu Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992), označuje primitivismus doby, který reflektuje. S více než desetiletým odstupem se začíná Dědictví doceňovat a jeho autorka k tomu říká, že to nedozrává film, ale společnost. Jasmina Blaževičová dává šanci i zatím poslednímu hranému filmu Věry Chytilové, Vyhnání z ráje. Tím, že jej klade vedle staršího Ovoce stromů rajských
jíme, zviditelňuje jejich tematickou podobnost, která se stala pro formální rozdílnost špatně patrnou. Jasmina Blaževičová a Věra Chytilová dnes natáčejí hlavně dokumenty, protože jsou méně finančně náročné než hraný film a producent s režisérkami a jejich náměty tolik neriskuje. Cenzura peněz, jak Chytilová označuje situaci ve financování kinematografie, propojená s propagací a dramaturgií kin a televize, je uzavřený kruh, z kterého se těžko vykračuje. Cesta: portrét Věry Chytilové se kromě festivalů do kin nedostala a na druhém kanálu České televize se navzdory svým kvalitám a osobě portrétované objevila bez sebemenší upoutávky v pozdních hodinách, stejně jako nejnovější dokument Věry Chytilové Pátrání po Ester. Pokud budeme chtít vidět dokument Jasminy Blaževičové o Věře Chytilové, budeme si muset počkat na DVD a mezitím můžeme třeba přemýšlet o tom, proč dvě současné významné režisérky netočí hrané filmy, přestože by
jistě měly co říct.

Autorka je studentka katedry filmových studií FF UK.

Krása Bischofovy nekonečné únavy

Bischof je součástí silné generace, která pohlížela na svět se soucitem a empatií (zkušenost z „doteků“ s druhou světovou válkou) a byla méně náchylná k otevírání „Pandořiny skřínky“. Patří sem odkaz fotografů Henriho Cartiera-Bressona, Roberta Capy, Davida Seymoura, ale i Dana Weinera. Ti všichni chtěli přinést svědectví.

Fotografův syn Marco Bischof zasvětil svůj dosavadní život úsilí dobrat se pravdy o otci. Přispěla k tomu loni vydaná publikace Questions to my father (Trolley Publishers, London 2004), obdobným úsilím je poznamenána i výstava fotografií a osobních dokumentů v Obecním domě v Praze, lapidárně nazvaná Werner Bischof 1916–1954. Marco vybral a zpřístupnil fragmenty z dopisů Wernera Bischofa ženě Rosellině, tedy i leccos z „osobního“ tajemství, které nebylo míněno pro veřejnost. Jeho tragicky laděné komentáře k práci fotoreportéra, „drceného“ nároky vydavatelů časopisů a mocných majitelů agentur, jsou svědectvím z první ruky. Vypovídají o nekonečné únavě, separování od milované rodiny, stále naléhavěji se hlásící osobní touze rezignovat na dosavadní způsob života a vrátit se ke svému „umění“. O věčné tenzi mezi intimním a veřejným světem. V Bischofově práci se nutně dostavoval úbytek tvůrčích sil
(připomeňme ploché fotografování války v Indočíně v roce 1952).

Marco se dělí o utajenou část umělcovy osobnosti. Vydává svědectví o práci fotoreportéra, který je zranitelný tím, že jeho nitro je bytostně „umělecké“. Bischof není harcovník-profesionál, vybavený „ostrými lokty“ a tuhou kůží, jde tu o básníka v „cizích“ službách. Pohlédněme na jeho tvář. Připomeňme si jen rok 1939, kdy odjel do Paříže, aby se stal malířem… Obdivuhodné je, že dokázal vyzískat na „okolnostech“ jeden dlouhý rok – tehdy, když se rozhodl fotografovat Japonsko. A výsledkem je jedno souvislé vizuální dobrodružství.

Osobní svědectví

Dlouhých 45 let před Markem Bischofem připravila Anna Fárová publikaci o Werneru Bischofovi (SNKLHU 1960). Pochopila jeho fotografie, poskytla jim kvalitní „prostor“ účinným řazením a svým textem tak, že se z této, rozsahem nevelké knížky stala publikace, která iniciovala růst celé řady mladých fotografů. Byl jsem jedním z nich. Účin Bischofových fotografií byl tehdy magický a dlouhodobý. Dopad „světla“ z jeho odkazu se uchytil více než dobře, doba na počátku šedesátých let byla pro to připravená…

Nemohl jsem odolat zprávě, která ke mně dorazila někdy v roce 1961, že v Kabinetu fotografie Jaromíra Funkeho v Brně je vystaven soubor Bischofových fotografií. Jel jsem do Brna, byly Vánoce, tam vše zavřené. Zvonil jsem, bouchal na dveře, nakonec přišel otevřít muž, snad aranžér výstavy, už ani nevím. Umluvil jsem jej, že výstavu musím vidět. Konečně spatřit originály, po těch malých reprodukcích v knížce Anny Fárové. Ptal se mne, co na těch fotografiích vidím zvláštního… Jenže co mu povídat o snímcích Wernera Bischofa… raději jsem s díky zmizel do noci.

S takto nastavenou vnitřní „konstantou“ přicházím do Obecního domu zhlédnout Bischofovo dílo po čtyřiceti letech. Letmý pohled říká, že těch zásadních fotografií není mnoho – myslím těch zcela uchvacujících svou nadčasovostí,poselstvím, v „uchopení“ tématu. Co se nezměnilo, je přístup k subjektům, hlou bka soucitu, laskavosti, míra obdivu, není tu stopy po „turistickém“ fotografování v bytostně exotických zemích. Zvlášť obdivuji Bischofovy fotografie dětí, tváře předčasných nositelů údělu dospělých, přestátých válek, útrap hladomoru, ztráty blízkých (nejvíc si vybavuji fotografie chlapce nesoucího láhev vína a dojídajícího zbytek chleba – Kolín nad Rýnem 1946). Po těchto mých „staronových“ setkáních s původní kvalitou mi začíná docházet, co tu je odlišného, co mění vyznění? Je tu cizorodý prvek v koncepci výstavy, mísení různých položek… příliš rozsáhlá část expozice se věnuje té části fotografova díla, která nenese onu sílu, již jsem si pamatoval ze
svého mladistvého seznámení s mistrovým dílem.

Pro nezasvěceného diváka je tu k vidění přespříliš fotografií z Bischofových autorských počátků i z pozdější spolupráce s časopisem DU (1942). Expozice mi připadá neúměrně rozsáhlá, odvádějící soustředěné vnímání od položek kvalitních a zásadních. A to jsou fotografie ze série Hladomor v Indii (Bihár 1951) či z Japonského cyklu, které nabízejí jednoznačně hluboký Bischofův vhled do problematiky tradičního Japonska (život v šintoistických klášterech, kořeny kulturnosti, čajové obřady), ale i do tematiky dotýkající se nedávné doby. Myslím na tragické oběti atomového výbuchu v Hirošimě 1951 a zvláště na snímek, který odhaluje spálená a jen přibližně zahojená záda jednoho z trpících. Přijde mi jako promarněná příležitost, že ta „záda“ na fotografii nejsou vystavena vedle fotografie amerických letců odpočívajících pod svým bombardérem na Okinawě (1951). Jsou jen součástí projekce z DVD. Tam jsem také zhlédl řadu
působivých fotografií: syrových, neučesaných, nabitých „energií“ – některé z nich se mohly stát pro výstavu něčím objevným, pokud by se ocitly mezi „instalovanými“ fotografiemi.

Tvář jako klíč

Citlivá tvář Wernera Bischofa, tvář vyzařující empatii a soucit, byla pro něj často klíčem k „otevírání dveří“, umožňovala mu dostat se do fyzické i spirituální blízkosti lidských srdcí…

Dalo by se nalézt mnoho společného mezi dvěma generačně odlišnými tvůrci Wernerem Bischofem a Sebastiãem Salgadem. Oba totiž vykazují mimořádnou schopnost vcítit se do životů „obyčejných“ lidí (sůl země!) a zachytit je s nepřehlédnutelnou mírou důstojnosti.

Stejně mimořádný autor Robert Frank a jeho fotografie, které zhotovil v Peru mezi vesničany, pastevci, vykazují naopak jistou „letmost“ na rozdíl od „vhledu” Bischofova. Frankův soubor o „Američanech“ má hloubku a stejně i mnohoznačnost, protože vzešel z rozsáhlého materiálu a cílené koncepce, při použití letmosti momentky, ale to je prostě jiná kvalita.

Nedlouho před svou osudovou cestou do Jižní Ameriky si Werner Bischof opatřil filmovou kameru s úmyslem na cestách natáčet. Vstup dalšího „média“ s jiným „záběrem“ reálií evidentně něco mění i na jeho fotografické metodě a je patrný na fotografiích z andské mise, tedy z Peru, mezi něž patří snímky pastevců lam, náboženských rituálů, „Velikonoční týden v Pisaku – nesení kříže” (1954), či „Pištec“ (1954), nejznámější fotografie-ikona, pojatá v nadčasovém rytmu a virtuózní hloubce uchopení. Tato práce byla inspirována jedinečným územím Machu Picchu, jeho architekturou, propojením monumentální, těžce dostupné přírody s místem pro konání rituálů Aztéků. Otázka, kdo zpracoval, vybral tuto část závěrečného cyklu po autorově smrti, není pro mne důležitá. Všechny položky díla z této oblasti snesou nejvyšší měřítka.

Jízda za fontánou

Fotografův syn se podjal úkolu pečovat o archiv svého otce. Dospěl k poznání, že čas již uzrál, a může tak otcovo dílo v novém aranžmá „předat“ lidem. S vědomím, že poselství je stále aktuální, přestože dochází k posunu paradigmat, přestože se objevily nové generace lidí. Jeho přínos je zásadní v nabídnutí důvěrných písemných materiálů z pozůstalosti – dnešní svět nově nastupujících generací zdá se být ještě kontroverznější a méně idealistický. A jsou tu nové, neznámé fotografie. Vdova Rosellina Bischofová se rozhodla spojit svůj život s životem fotografa René Burriho (1963). Je to člen stejné, ale dnes v něčem i velmi odlišné agentury Magnum: provozuje náročné a rizikové povolání fotoreportéra-světoběžníka s kamerou jako jeho předchůdce. Stává se i starším přítelem a rádcem pro syna Marka.

Skončeme jednou životopisnou „retromomentkou“. Někdy v roce 1935 podnikl devatenáctiletý student Werner Bischof jednorázovou cestu do Norimberka a zpět (tisíc kilometrů) na kole, aby si tam vyfotografoval fontánu. Malý příklad rozhodnosti a houževnatosti mladého muže, který si později zvolil tu nejnáročnější cestu v životě a obstál na ní. Jeho pozdější „fontány“ sahaly až do nejhlubších civilizačních vrstev.

Autor je fotograf.

CD, DVD

Blízko nebe

Close to heaven

Režie Dan Svátek, 2005, 96 min.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem si z videopůjčovny přinesl naleštěný disk s posledním počinem Petra Nikolaeva s názvem Kousek nebe! Originální obal, originální potisk, přesto se v útrobách DVD skrýval titul jiný, a sice Blízko nebe mladého režiséra Dana Svátka. Nevím, zda se jedná o případ ojedinělý, nutno však podotknout, že pokud by to bylo obráceně, bylo by to lepší. Svátkovi určitě nechybí elán, mladická energie a chuť točit. Co mu ale zcela jistě chybí, je dobrý scénář, popřípadě ještě lepší dramaturg. Vyprávění kolísá mezi absurdní groteskou a vážně míněným protirasovým apelem, mezi nevázanou hříčkou a dramatem o schizofrenii. Ke konci se navíc změní vypravěč. Podobná nevyváženost by se dala tolerovat, pokud by se za ní skrýval nějaký důvod, účel. Svátek však žádné důvody nepředkládá, dokonce ani tam, kde by byly nejnutnější, například proč čeští herci hovoří anglicky. Navíc tak příšerně, že to nepůsobí vtipně, nýbrž navýsost trapně. Forma
připomíná „hračičkářský“ styl Jeunetův, neposouvá jej ale nikam dál, takže Svátek vypadá, jako by jej vykrádal. Kamerové ekvilibristiky opět nemají žádné odůvodnění. Jediná věc, která tedy stojí za zmínku, je postava mága Ernieho, jehož verbální projev a mimika úspěšně těží z klasických kabaretních čísel. Bonusový park na DVD není nijak bohatý: upoutávka, hudební klip, několik scén a audiokomentář tvůrců.

Jan Těšitel

Swordsman 1 a 2

Režie Tsui Hark, Ching Siu Tung a další, 1990 a 1991, 113 a 105 min.

V edici Honkongské legendy se objevily dva filmy, které spojuje osoba úspěšného hongkongského producenta Tsui Harka. Dávno před Tygrem a drakem se v nich dějí věci, které by člověk čekal spíše v pohádkách. Lidé skáčou desítky metrů vysoko, dokážou běhat po vodě nebo po trávě, meč rozsekne statný strom, aniž by se ho dotkl, a postavy si na plátně můžou dělat, co si umanou, bez ohledu na fyzikální zákony. Bohužel je tu nadpřirozeného tolik, že po chvíli začne film nudit a ani příběh nestojí za to. V obou dílech jde o jakýsi svitek s tajným bojovým uměním, jehož majitel dokáže poručit i „větru, dešti“. V druhém díle se pak dozvíme, že cenou za to je vzdání se svého mužství (s ženami se buď nepočítá, nebo to mají snazší). Hlavní hrdina Ling se pak vždy ke svitku nějakým (dost krkolomným) způsobem připlete a svým uměním meče, kterým předčí všechny ostatní, svitek zachrání. K tomu je přibalen romantický příběh, kdy se do něj některá
z žen (většinou skoro všechny) zamiluje. Jeho postava je navíc obdařena humorem (který moc nefunguje) a sklonem k pití vína (k tomu se humor většinou váže). Zajímavostí může být, že ve druhém díle hraje Linga budoucí hvězda Jet Li. Film je navíc podbarven příšernou hudbou. Jediné, čím se oba snímky mohou řadit mezi „legendy“, je tak snad jen to, že předcházely současné vlně asijských historicko-pohádkových filmů.

Jiří G. Růžička

Svět zítřka

Sky Captain and the world of tomorrow

Režie Kerry Conran, 2004, 106 min.

Umělá animovaná rekonstrukce New Yorku třicátých let se stává kulisou nejen pro trio hollywoodských hvězd Juda Lawa, Gwyneth Patltrow, Angelinu Jolie, ale i rámcem pro sci-fi příběh o robotech snažících se ovládnout svět. Sledujeme dokonalé retro, které je propojováno s postupy zcela moderními, od vytvoření celého filmového světa v jednom počítači až k žánrovým a dějovým prvkům. Postavy, dialogy i výstavba děje samotného čerpají z tradice i estetiky filmů noir, jsou však doplňovány motivy z děl pozdějších, od komiksu až k počítačové hře. Svět zítřka je nejen zábavnou přehlídkou možností filmové tvorby, doprovázenou napínavým dějem, ale zejména postmoderní hrou. Conranova vize je postupně zabydlována mnoha žánrovými klišé, fragmenty jiných umění, ale zejména mozaikou filmových odkazů a citací. Spolu s mrštným letadlem řítícím se newyorskými ulicemi se přenášíme do filmové historie mezi Frankensteina a Golema, prolétáme kompozicemi Orsona Wellese, které jsou doprovázeny
jiskřícími konverzačními vtipy Howarda Hawkse, abychom se zanořili do Metropole Fritze Langa. Nad celou koláží se pak vznášejí stránky z Bible se stejnou lehkostí jako záchranné padáčky se zvířaty z archy Totenkopfovy, doprovázející happy end. Dvoudiskové DVD nabízí materiál, který ukazuje nejen zrození filmu, ale obsahuje i původní šestiminutový film, který stál na počátku celého projektu.

–ks–

Hammer and Sickle

CDV 2005

Zdá se, že průmysl počítačových her začíná objevovat novou tematiku: studenou válku. Éra, kterou ve filmu většinou pokrývají snímky o tajných agentech, se ve hře Hammer and Sickle (v překladu Kladivo a srp) dostává i na počítačové monitory. Jako ruský agent se na území poválečného Německa snažíte zabránit vypuknutí třetí světové války – tu začíná organizovat skupina politických živlů těsně po ukončení druhé světové. Hrozba nukleárních zbraní je dostatečně jasná, aby vás motivovala k co nejrychlejšímu postupu. Ale pozor, rozhodnutí vykonaná na cestě budou ovlivňovat, jak hra skončí! Obsahově patří Hammer and Sickle do žánru taktických akcí, tedy jistého druhu strategie (Jagged Alliance, Commandos, Silent Storm). Se svou jednotkou bojujete proti nepřátelům v tahovém systému, kdy můžete využívat různých zbraní, pohybů a skrýší. Zajímavou možností je totální interaktivita prostředí: vše se dá zničit, včetně podlah domů nebo stromů a pouličního vybavení. Ruští vývojáři
si od hry evidentně hodně slibují a naplnili ji desítkami možností a způsobů hraní, ale ve finále je bohužel třeba konstatovat, že HaS je zajímavá pouze pro příznivce taktických her. Pro všechny ostatní jde o překombinovaný a nedotažený pokus o originální hru.

Pavel Dobrovský

Manic Street Preachers

Lifeblood

Sony 2004

Punkoví Beatles. Přiznávám bez mučení, že tohle album mi uteklo a teď to chci napravit. Lifeblood je průsečík talentu, řemeslné poctivosti a kontroverze. Kontroverzní zdá se být snaha natočit písničkovou kolekci průzračného popu se všemi těmi automatickými bubeníky, opakujícími se nápěvy a pečlivě vybroušenými melodickými vyhrávkami před refrénem a po něm. Zvlášť když jste jako kapela před deseti lety zapíchli snahu být kontroverzní a polit-intelektuální punkáči. Od alba Everything must go (1996) se Manics postupně přestávali stydět za prostý fakt, že jim v krvi koluje britská glamrocková písnička s řádnou dávkou melancholické pompy a dramatu, k čemuž přispělo záhadné zmizení největšího vzteklouna skupiny Richeyho Jamese. Lifeblood má všechno, co se mi na Manics líbí, a jeho úhlavní hodnota tkví v tom, že inspiruje k úvahám na téma (ne)existence rockového zvuku a jeho užití při formování tváře písničky. James Dean Bradfield ochabl
a čistým hlasem zpívá smutné písně, v kterých si uvědomuje, co všechno má na člověka v mládí vliv (přečíst text k songu 1985) a co z toho všeho zůstalo. Jeho užívání melodických nápadů nalepených na obvyklé vyprávěcí akordy jednotlivých slok uzavřelo tentokrát spojenectví s teplými zvuky syntezátorů a elektronickými obvody sekvencerů. Zvukové pole hladivé přehlednosti uprostřed otupujícího blahobytu funguje jako živá voda.

Jan Košatka

Antonín Dvořák

Svatá Ludmila

Arco Diva 2005, 2 SACD/DSD

Rozměrné oratorium Antonína Dvořáka na text Jaroslava Vrchlického nepatří právě k nejznámějším skladatelovým opusům, protože klade nesmírné nároky jak na interprety, tak na posluchače. Nicméně při své premiéře v anglickém Leedsu v říjnu 1886 slavilo triumfální úspěch. Skrývá se v něm velké melodické bohatství, krásné sólové i sborové party a dramatismus hodný opery; ostatně Svatá Ludmila je jakousi sakrální operou. Po více než čtyřiceti letech jsme se nyní dočkali nové domácí nahrávky; ta předchozí s dirigentem Václavem Smetáčkem a jedinečným Beno Blachutem je z roku 1963. Českou filharmonii na záznamu koncertu na Pražském jaru 2004 řídí Jiří Bělohlávek a především díky jejich výkonu stojí nahrávka za pozornost. Velkou chválu si zaslouží také Pražský filharmonický sbor a Bambini di Praga. Pětice sólistů již bohužel tak kompaktní není a je to škoda, neboť nevyrovnané výkony celkový dojem z nahrávky trochu kazí. Na jedné straně tak stojí obě
výborné sólistky, sopranistka Eva Urbanová jako titulní Ludmila a mezzosopranistka Bernarda Fink v nevelkém partu Svatavy, na druhé straně nepříliš výrazný tenorista Stanislav Matis jako Bořivoj a kdesi mezi nimi dobří, ale přece jen ne výjimeční Aleš Briscein (tenor) jako rolník a Peter Mikuláš (bas) jako Svatý Ivan. Pro zajímavost dodávám, že se jedná o první českou nahrávku vydanou ve formátu SACD.

Milan Valden

Litevské divertimento jednoho slavného tria

Od podzimu 1967 jsem delší dobu jezdil s orchestrem Ohně Němanu na koncerty po Litvě a SSSR, cestoval jsem do Archangelsku a znovu se vracel do Litvy. V roce 1969 byl orchestr zrušen, protože vyšlo najevo, že v něm nejsou téměř žádní muzikanti trvale žijící v Litvě. Působili tam především profesionálové pozvaní z jiných měst Sovětského svazu, a to se neznámo proč znelíbilo ředitelství filharmonie. V té době Litva neměla mnoho profesionálních hudebníků a z těch, kdo žili ve Vilniusu, byli jen někteří ochotni pracovat ve filharmonii a neustále vyjíždět na koncerty. Jonas Cijūnėlis nepovažoval za důležité, odkud muzikant byl, hlavně že dobře hrál a reprezentoval Litvu. Ředitelství Vilniuské filharmonie tuto naprosto logickou politiku nevyslyšelo, a tak náš dirigent odešel z filharmonie do orchestru Litevského rozhlasu a televize. Cijūnėlise jsem následoval i já a od této chvíle jsem se také natrvalo
usadil ve Vilniusu.

S Vjačeslavem Ganělinem jsem se seznámil téměř hned po svém příjezdu do Litvy. V jazzových kruzích byl už v té době známý, hrál v triu s kontrabasistou Juozasem Rumelaitisem a bubeníkem Alexandrem Melnikem.

Ganělin, to je muzikant par excellence, s vrozeným „pianismem“ a dokonalým citem pro kompozici. Poprvé jsme se setkali na vilniuské konzervatoři, kde Sláva studoval v posledním ročníku. Ve dvou jsme si zahráli několik skladeb a já byl nadšený jeho smyslem pro ansámblovou souhru a uměním slyšet partnera. Začali jsme se scházet častěji a hrát pro vlastní potěchu ve třídách konzervatoře. Vymýšleli jsme krátké duetové kusy. Někdy jsme přibrali i fotografa Grigorije Talase, našeho kamaráda, který se ve volném čase věnoval hře na kontrabas.

Po večerech jsme začali vystupovat ve vilniuské kavárně Neringa. Tahle báječná kavárna byla postavena v roce 1959 podle projektu bratrů Algise a Vytase Nasvytisů; její interiér stylově dokonale odpovídal duchu doby. Naštěstí se tam netancovalo, a tak jsme mohli hrát jazz po celý večer. Já a Grigorij jsme v Nerinze hráli pokaždé, zatímco klavíristé se střídali dva – architekt Algis Reimeris, který výtečně hrál ragtimy a skladby ve stylu Errolla Garnera, a Sláva Ganělin, s nímž jsme hodiny mohli improvizovat, přecházet od jednoho tématu ke druhému a bavit se tím, jak na to publikum kladně reaguje.

Obecenstvo se příliš neobměňovalo. Podobné kavárny totiž fungovaly spíš jako kluby a místa k setkáním. Téměř všichni příchozí se mezi sebou znali. Mohli jste vzít hrnek kávy, sedět celý večer s přáteli a poslouchat při tom muziku. Jsem vděčný všem, kdo si nás chodili poslechnout. Jejich energie nám hodně pomáhala. Výtvarníci Stasys Krasauskas a Kazimieras Valaitis, básník Paulius Širvys či jeden z nejveselejších a nejoptimističtějších lidí ve Vilniusu, skladatel Benjaminas Gorbulskis… Není možné vyjmenovat všechny; shromažďovaly se tu všechny nejlepší litevské hlavy šedesátých let.

Často si přišel svou kávu a decentní sklenku koňaku vypít i Tomas Venclova, filosof, básník, disident, zakladatel Litevského helsinského výboru pro ochranu lidských práv. Spolu s Tomasem, pokud pobýval v Litvě, docházel do Neringy básník Josif Brodskij, který Neringu a celou její atmosféru později nádherně popsal ve svém básnickém cyklu Litevské divertimento. Brodskij byl modlou lidí vyznávajících a milujících svobodu. Četli jsme jeho verše, vydávané v samizdatu.

V samizdatu koloval i celý text procesu s Brodským, který proběhl v Leningradě roku 1964 a způsobil značný rozruch. Proces byl vrcholem výsměchu vládní moci nad Umělcem. Soudkyně Saveljevová „s pocitem hlubokého zadostiučinění“, jak se tenkrát rádi vyjadřovali tajemníci KSSS, vykonala svou stranickou povinnost a poslala budoucího nositele Nobelovy ceny do vyhnanství do vesnice Norenskaja v Archangelské oblasti. Josif Brodskij tam víc než rok pracoval jako „nádeník“, jak se vyjádřil ve svých vzpomínkách, zapsaných Solomonem Volkovem. A my, aniž bychom o tom cokoli věděli, jsme se tenkrát ve stejnou dobu snažili v Archangelsku otevřít jazzový klub a navzájem si předávali Brodského básně.

Celá neringská epopej po několika letech života skončila stejně jako v archangelské kavárně Zolotica dalším vítězstvím vládní moci. Za vrchního administrátora kavárny byla jmenována žena, která do této chvíle pracovala jako ošetřovatelka v nemocnici pro choromyslné. Můžete si představit, co od ní museli snášet tito ubozí lidé, když ji odtamtud odvolali kvůli špatnému zacházení s pacienty, a to ještě na opakované žádosti doktorů. Její ochránci však nelenili a hned ji upíchli do Neringy, aby postupně na všechny psala udání. Já jsem pro ni byl alkoholikem, který v opilosti rozbil vstupní dveře, a taky narkomanem, protože jsem hrál se zavřenýma očima. V hudbě se vůbec nevyznala a vrcholem jejího sepisování se stala fráze, že „jsme se zavřenýma očima hráli nějaké symfonie“. A tak mi zůstalo záhadou, proč jsme podle jejího názoru zavírali oči: kvůli tomu, že jsme byli „na drogách“, nebo proto, že jsme hráli „nějaké symfonie“?

Toto nezakamuflované udání v podobě písemného hlášení mi ukázal Sakalauskas, ředitel Vilniuského sdružení jídelen a restaurací. Jakožto náš přímý nadřízený musel učinit opatření a pozvat si mě „na kobereček, aby mi domluvil“. Ačkoli chápal celou absurditu obvinění a dobře věděl, že narkomany nejsme (krom toho já nikdy nepozřel ani kapku alkoholu), stejně musel splnit rozkaz vilniuského představenstva a vyhnat nás z Neringy.

(…)

1971: Začátky Tria a co se dělo kolem jazzových festivalů v SSSR

Na živobytí jsme si vydělávali po různých místech a ve volném čase jsme hráli a vymýšleli programy pro Trio. Většinou jsme zkoušeli po obědě, blíž k večeru, protože po zkoušce jsme šli s Ganělinem hrát do Neringy a Voloďa Čekasin po večerech hrával v nočním baru Šaltinelis.

Za krátkou dobu se nám podařilo dát dohromady několik programů (pro rozsáhlé polystylové kompozice Ganělin tria Tarasov ve své knize používá označení „programma“, program; v hudební publicistice se však pro ně ustálil výraz „suita“ – pozn. překl.). V podstatě každá naše zkouška, s diskusemi, s nepostradatelnou kávou a čajem, byla už hotovým programem. Nezkoušeli jsme dlouho. Většinou dvě až tři hodiny, nikdy déle, ale vždy s rozvahou a beze spěchu. Nikdy jsme nehráli, jak se říká, napůl. Pokaždé s plným nasazením, stejně jako na koncertě. Příliš se nám nelíbilo, když si někdo přišel naši zkoušku poslechnout. Ne snad kvůli tomu, že bychom nechtěli ukazovat, jak zkoušíme, ale proto, že jsme v daném okamžiku nechtěli s nikým komunikovat, pouze hrát. Kromě toho, přítomnost třebas jediného posluchače, to už je přece koncert a ne zkouška.

První program Tria s názvem Consilium jsme předvedli na festivalu Junosť-71 v Dněpropetrovsku v lednu 1971.

(…)

Město žilo v očekávání jazzového festivalu. Byla to doba, kdy se všechny jazzové festivaly v zemi konaly na povolení a pod dohledem komsomolu. V Dněpropetrovsku se komsomol chopil role hlavního pořadatele, čímž se snažil dokázat svou angažovanost v jazzu a péči o jeho popularizaci v SSSR. My jsme samozřejmě věděli, kdo o nás ve skutečnosti projevoval „péči“, schovaný za zády komsomolců. Díky komsomolu mohla vládní moc kontrolovat jazzovou situaci v zemi a kdykoli zakázat libovolný festival, pokud se jí něco znelíbilo. A také že zakazovala.

V Dněpropetrovsku se komsomol vyznamenal jedna báseň. Všechny vchody a východy obsadili nakrátko ostříhaní chlapci a dívky ve stejných uniformách. Přezdívali jsme jim „Hitlerjugend“. Ostražitě pozorovali, aby se na koncerty nedostal nikdo bez vstupenek a nepronesl tam alkohol. A když někdo byl třeba jen trochu podnapilý, hned přivolali milici a předali jí ho. Ze všeho nejvíc ovšem sledovali, aby na komsomolský jazzový festival neprošli hippies s dlouhými vlasy a v džínách. V roce 1971 v SSSR dosahovala kampaň proti dlouhým vlasům vrcholu, dlouhovlasá mládež byla lovena na ulicích, na tanečních zábavách i na koncertech a milicionářské gaziky ji odvážely na oddělení, kde byla stříhána dohola.

I když o nás bylo ze všech stran tak „postaráno“, byli jsme šťastní za to, že jsme vůbec mohli vystoupit a také si poslechnout, jak hrají další ansámbly. A samozřejmě tu byly i jam-sessiony, pořádané každý večer po koncertě v jazzové kavárně nebo prostě v jakékoli místnosti, kde se vyskytovaly nástroje. Scházeli se tam hudebníci z různých souborů a relaxovali při společné hře. Přednost jam-sessionu spočívá v tom, že tě nikdo nenutí, abys hrál – hraješ, jen pokud sám chceš. Vždycky mě přitahoval ten stav, kdy přijdeš na jam-session ne kvůli tomu, aby sis zahrál, ale jen tak, aby sis poslechl, jak hrají ostatní. Najednou se však něco stane a ty pochopíš, že nehrát zkrátka nemůžeš…

Ve Vilniusu nás čekala skvělá novinka – Vladimir Čekasin získal v Československu první cenu na soutěži mladých jazzových hudebníků. Odjel do Prahy, účinkoval na koncertě s dalšími vítězi soutěže a nahrál desku pro českou firmu Supraphon pod názvem Setkání.

V prosinci téhož roku jsme poprvé vystoupili s Triem v Moskvě na festivalu Cesta do světa jazzu, v kině Udarnik. Moskva je Moskva; ačkoli jsme si to tehdy neuvědomovali, vystoupení před moskevským publikem bylo pro nás i pro naši hudbu velice významné. Místní obecenstvo patřilo k nejnáročnějšímu a sestávalo z řady malířů, herců, básníků a vědců – především oni byli v té době hlavními posluchači a milovníky jazzu. Naši hudbu přijali ihned a mnozí z nich se stali na dlouhé roky našimi přáteli.

(…)

1980: V Československu

Z Finska jsme se vrátili do SSSR, ale už za několik dní jsme odcestovali do Československa, kde nás v rámci pražského jazzového festivalu čekalo vystoupení v nádherném prostředí Lucerny. Zahráli jsme tam náš nový program s názvem Ancora Da Capo, který jsme také během pobytu v Praze nahráli pro českou firmu Supraphon.

Ani osud této desky nebyl lehký, nazval bych ho dokonce tragikomickým. Byla nahrána na zakázku a přání této firmy, která usilovala o to, aby deska s naší hudbou vyšla v Československu. Jenomže pak nevycházela několik let. Později jsme se dozvěděli od Antonína Matznera, českého jazzového kritika, iniciátora nahrávky a odpovědného redaktora desky, že její vydání v Československu zakázal pražský stranický výbor s tím, že považoval naši hudbu pro ucho českého posluchače za příliš avantgardní. V tom spočívala ona tragikomedie. Českoslovenští komunisté zakázali soubor z líhně komunismu – ze SSSR.
Naštěstí jim byla po chuti tvrdá měna, a tak zanedlouho firma Supraphon prodala nahrávku do Švýcarska společnosti Hat ART. Na značce Supraphon vyšlo album Ancora Da Capo teprve po šesti letech, v roce 1986.

Na stejném pražském festivalu vystupoval vynikající americký saxofonista Dexter Gordon. Tento špičkový muzikant byl na pódiu zpitý pod obraz, a když v pauzách vyndal nátrubek saxofonu z pusy, musel pak vynaložit hodně úsilí, aby ho dostal zpět. Jakmile ho však lapil, hrál opět výborně. Publikum včetně nás se náramně bavilo a všude se mluvilo jen o tom, jak Dexter Gordon výtečně hrál, přestože byl opilý namol. K tomu se přidávalo ještě to, že čas od času bral do rukou velkou sklenici, stojící na klavíru, a pil z ní nějaké bezbarvé svinstvo podobné vodce či džinu.

Když jsem se s ním po koncertě vracel jedním autem do hotelu, překvapilo mě, že byl naprosto střízlivý. Nedalo mi to a později v hotelovém baru jsem se Gordona zeptal, co se stalo. Byl opilý a hraním vystřízlivěl, nebo to byla show? „Samozřejmě, že show,“ odpověděl mi, „publikum si to žádá. A v té sklenici byla minerálka.“ Dexter Gordon se projevil nejen jako skvělý muzikant, ale také jako znamenitý herec. Však si toho všiml i režisér Bertrand Tavernier, který si ho pozval do filmu Round Midnight.

Z doslovu

Myslím, že kdybychom se setkali a pokoušeli se dát dohromady naše Trio v Moskvě nebo v Leningradě, zadávili by nás hned na začátku. Ale protože jsme do těchto i jiných sovětských měst přijížděli na vystoupení jako litevští umělci, místní organizátoři za nás nenesli žádnou odpovědnost. Litva, stejně jako Lotyšsko a Estonsko, byla ze stranických pozic považována za geografickou provincii, současně to však byla pro sovětskou moc i silně nebezpečná zóna, v roce 1940 násilně vtažená do kafkovské absurdity: lidem tu ještě zůstala vzpomínka na to, co je svoboda a demokracie. V Moskvě často přivírali oči nad tím, co se děje v Pobaltí, a dívali se na to skrz prsty – jen ať si tam pohrají na „Západ“, když se jim chce. Téma Pobaltí jakožto „svobodné“ západní oblasti bylo v té době velice populární, zvláště v tvůrčím prostředí. Mnozí malíři, hudebníci nebo básníci se snažili strávit léto v malém a upraveném Pobaltí, které jim
svými čistými a klidnými kavárnami s opravdovou silnou kávou asociovalo „Západ“. Cesta tam byla ovšem pro mnoho občanů SSSR uzavřená, většina lidí nespojených se sovětskou nomenklaturou a komunistickou stranou neměla šanci dostat se za hranice.

My patřili k málu sovětských kolektivů, které ve svých programech neakcentovaly politiku a vyhýbaly se i podtextům. Měli jsme štěstí, že ani Ministerstvo kultury, ani straničtí bossové, ani „kabáti“ („kabátem“ byl myšlen člověk, který doprovázel výpravy na jejich cestách do zahraničí, zpravidla agent KGB, který podával vedení podrobná hlášení o chování, setkáních apod. – pozn. překl.)se nikdy nepletli do hudby Tria a nenutili nás vkládat do kompozic písně velebící sovětskou moc. Hráli jsme, co jsme chtěli a jak jsme chtěli. Nemálo důležité také bylo, že naše skladby neobsahovaly slova; chyběl text, ve kterém vedení mohlo spatřovat něco rebelského, i kdyby v něm nic „nebezpečného“ nebylo. Když nás začali pouštět na koncerty do zahraničí a ukázalo se, že jsme jediný sovětský jazzový ansámbl, který na Západě nadšeně přijímají a poslouchají, pokoušeli se z nás udělat něco na způsob vývozního artiklu a zahrnovali nás do
nejrůznějších stranických i komsomolských delegací. Sovětská vláda chtěla dokázat, že i v SSSR existuje avantgardní umění.

Pouštět nás ale stejně začali teprve tehdy, kdy už nebylo možné obelhávat západní impresária, že takový ansámbl neexistuje. Stále častěji naše skladby zněly v rozhlase, především na BBC a na Hlasu Ameriky, a tak nás pod bedlivým dozorem KGB začali exportovat. Zpočátku samozřejmě jen v zemích Varšavské smlouvy, a teprve později, po čtyřech letech, i v kapitalistických státech.

Je třeba ještě dodat, že téměř veškeré umění, jež vzniklo během šedesátých a sedmdesátých let, a to nejen v SSSR, ale prakticky na celém světě, bylo ve větší či menší míře avantgardní. Ale protože jsme žili v uzavřeném totalitním systému, v očích mnohých lidí naše Trio plnilo funkci toužebného doušku svobody.

Přeložil Vítězslav Mikeš.

Vladimir Tarasov se narodil v roce 1947 v Archangelsku, kde se také jako samouk začal učit hrát na bicí nástroje a vystupoval v místních jazzových a estrádních souborech. Od druhé poloviny šedesátých let působil ve Vilniusu a mimo jiné vytvořil duo společně s klavíristou Vjačeslavem Ganělinem. Později se k nim připojil saxofonista Vladimir Čekasin, čímž se zkompletovalo Ganělin trio – jeden z nejzajímavějších sovětských jazzových ansámblů. Trio existovalo šestnáct let, prezentovalo se na pódiích po celém světě, nahrálo řadu alb a položilo i základ fenoménu, jemuž se dnes někdy říká „vilniuská jazzová škola“. V roce 1987 Ganělin emigroval do Izraele a Trio zaniklo. Čekasin žije průběžně v Německu a Rusku, jediný Tarasov zůstal v Litvě a vedle bubenických (sólových, ansámblových i orchestrálních) a skladatelských aktivit se od počátku devadesátých let věnuje také tvorbě akusticko-vizuálních
instalací. Trio se od svého rozpadu sešlo na jednom pódiu pouze jedinkrát, v říjnu 2002 v rámci prezentace Litvy na frankfurtském knižním veletrhu.

Čtvrtníček, Lábus a lidská existence

…od zahájení prodeje, to je skutečně slušný výkon. A navíc nejde o nosič zvukový, ale o multimediální DVD. Jako skutečně překvapující pak působí zpráva, že se víceméně jedná o pouhopouhý záznam divadelního představení. Pro úplnost je ještě nutno dodat, že disk s podtitulem Tak mi ho teda vyndej se prodával 16. 12. 2005 společně s deníkem Sport a jmenuje se Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?.

Průnik vulgarismů do veřejného prostoru je ke zděšení všech jazykových puristů asi nezadržitelný, v českých, na stole. Asi jde o výsledek sociologických a marketingových průzkumů, navíc potvrzený daňovými poplatníky opakovaně při volbách. Na tento trend už reagovali i nejkonzervativnější z konzervativních, jako je například polostátní, lidovci spravovaný kolos Sazka. Ve své reklamní kampani Větší než obvykle konečně ukazuje necenzurovanou verzi Michelangelova biblického krále Davida s přirozením opravdu trošku neobvyklým, z výchovných důvodů pravděpodobně vysílanou ve všech možných i nemožných časech. Tentýž podnik se přihlásil i ke státní podpoře porodnictví pod heslem „Souložte v prosinci, ať se Vaše dítě narodí příští září, 100 litrů za to stojí!“. A asi se není co divit, když premiér soptí o novoročním poledni z ještě veřejnoprávní obrazovky o politické kultůře, jeho ministr kultury říká, že jeho slova
sedí jako prdel na hrnec, a nacionalista, který tvrdí, že chce takové „burany“ po volbách kultivovaně vystřídat, se definuje jako „chlap s gulama“ a zásadní ústavní úpravě říká trendy-pojmem „shit“ (rozuměj asi „lejno“).

Pro jazykovědce to však nemůže být věc překvapivá. Jak vám kdejaká učitelka češtiny opraví v proklínaném větném rozboru, oslovení „vole“ už dávno ztratilo slovnědruhové zařazení mezi hanlivými podstatnými jmény a stalo se pouhopouhou částicí s komunikativní funkcí. Není se tedy co divit, když tento trend pronikne i na prkna, jež znamenají svět. Pravda, stalo se tak navzdory všem intelektuálním znalcům coolness dramatiky, kteří tvrdili, že tato pseudoexperimentální zvrhlá vlna byla jen zneužitím nikým neřízených veřejnoprávních divadel, ale přesto se první skutečný coolness neurodil v pracovně Sarah Caneové či Marka Ravenhilla, ale zpracoval jej dosud poněkud opomíjený dramatik jménem Petr Čtvrtníček.

Snad není náhodou, že se tak poprvé stalo na prknech divadla, kde začínal Václav Havel či Jiří Suchý, a je rozhodně symptomatické, že se tak stalo mimo dramaturgický plán a státní subvence v soukromé produkci. A navzdory všem producentům muzikálových produkcí se zde předvádí kromě nejlepších českých komiků současnosti (Lábus), minulosti (ano, alespoň re-produkovaně je zapojen i Luděk Sobota) a budoucnosti (Pepa Polášek) i živý symfonický orchestr a pěvci bez playbacku.

Představení Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? vzniklo na základě montáže textů vycházejících na pokračování, nikoliv však v nějakém experimentálním literárním časopise, ale v masovém deníku Sport. Tam se tento skutečně kvalitní materiál dostal jako údajný přepis policejních odposlechů údajně zkorumpovaných fotbalových funkcionářů, literárně označených jako manažer Viktorie Žižkov Ivánek Horník a předseda komise rozhodčích Milánek Brabec. Podle policie se odposlechy na veřejnost dostat nemohly, podobnost s reálnými funkcionáři a reálnými telefonáty je však jistě jen mystifikací, neboť za úplatky se k soudu ani jeden z předobrazů literárních postav nedostal. A na kulise zmiňovaný sportovní ředitel Sparty Pelta odstoupil z funkce jen nešťastně tak, že se toto odstoupení stalo tématem dne pro zpravodajství Sportu zrovna 16. 12.

V tomto textu se však nebudeme věnovat divadelní verzi, ale DVD nosiči se záznamem představení ze dne 30. 10. v divadélku ve Slaném. Čtvrtníčkovi se podařilo jít skutečně po smyslu. České absurdní divadlo už není jen Smoček a Havel, ale také a především metaforik pracující metodou montáže Petr Čtvrtníček. Oněch 283 vulgarismů za 22 minut je jen nutný základ pro ty, „kteří se nebojí poezie jako redukční diety“ a nekladou „důraz na obsah talíře“.

V úvodní projekci o výlovu kapříků pro vánoční talíře se brodí rybáři hlubokým bahnem. A fotbalový funkcionář je taky jen takovým nosičem ryb a vody. Ve fotbale jsou důležité body, estetický prožitek je bohužel třeba dát stranou. Ale Lábus a Čtvrtníček nevidí ve fotbale jen lidovou zábavu, kultůru či nějaké intelektualizující umění. Fotbalový byznys je jen metaforou pro člověka v existenciální krizi. Odpověď na otázku „Tak jaká?“, vyjádřená slovy „Ty vole, ani se neptej, to je v prdeli, je konec, vole, Titanic se potápí, bárka se potápí, já už nemůžu, jestli mi rozumíš…“, je jen dokonalým dotažením godotovského čekání a prázdnoty lidské existence konce hry. A ono u Becketta jen naznačené „Opravdu přijde?“ zde zazní s akcentem na smysl: „Dycky jsem si myslel, že jsou věci, který jsou důležitý. Ale teď vim, že jsou i jiný věci, který jsou důležitý – a to je podstatný.“ A ať se na mě bratři Havlové se svým ptydepem
nezlobí, ale já se nemohu zbavit dojmu, že teprve dílko obsahující gnómata „Já jsem mluvil s ním jenom po telefoně a tak že jsem nevim a říkám mně to nevadilo stejně bych musel dát do toho.“ či „– Hele, mně volal ten, Pelta… – Ti volal Pelta, jo? – No. – Čůrák, a co ti chtěl? – Nic… – Nic, jo? – Nó. – A cos mu na to řek, ty vole? – No, nic. – Tos mu řek dobře, ty vole!“ postihuje komplexní komunikační a existenciální nejistotu pracovní mašinerií vysávaných senzitivních, obyčejných lidí. A situaci, že uplácený neví, která strana ho vlastně uplácí, prostě nelze rozumět jinak než jako věčnému faustovskému sváru dobra a zla, těžkosti vnitřní svobody rozhodování lidského ducha, snahy dobrat se metafyzické podstaty existence a ceny opravdových upřímných lidských vazeb. A můžeme být jenom rádi, že přátelství Ivánka a Milánka takovou zkoušku ustojí, překonává ona biedermeierovská klišé a od banální všednodenní situace odpovídá na základní lidské otázky: kdo
jsme, odkud jdeme a kam směřujeme. Může to znít od mediální mrdky banálně, ale skutečně jsem přesvědčen, že musíme jít tomu štěstíčku naproti.

Autor je divadelní vědec.

Kritická masa v Maďarsku

Na jaře 2004 se během Světového dne vody uskutečnila první jízda pod názvem Kritická masa. Objevilo se na ní asi čtyřicet lidí a akce celkově netrvala déle než třicet minut. Další podobná akce se měla konat až 22. září onoho roku. Všechny účastníky malé jarní jízdy čekalo onoho data ve středu v šest hodin odpoledne na náměstí Hrdinů velké překvapení.

Na místo se sjížděly ze všech stran stovky, ne-li tisíce lidí. Velké historické náměstí bylo nakonec plné cyklistů, kteří se na svých kolech vypravili do budapešťských ulic a jezdili městem téměř dvě hodiny. Na Den země, 22. dubna 2005, se trend potvrdil. Toho dne se do akce na svých kolech zapojilo nejméně 10 000 občanů. Akce trvala déle než dvě hodiny a dotkla se významných částí města. Trasa vedla například přes železniční stanici Keleti, Alžbětin most, po západní straně hradního obvodu na Moskevské náměstí. Byla to obrovská událost a téma cyklistů v ulicích hlavního města se stalo častým námětem mnoha hovorů.

Za scénou

Jak se mohlo něco takového stát ve městě, které nebylo do té doby zrovna vyhlášené svým vstřícným postojem k cyklistům a v němž jste ani nezahlédli na ulici moc lidí na kolech? Podle některých byla jedním z tajemství úspěchu skutečnost, že ve městě již po nějakou dobu pracuje hodně kurýrů na kolech. Tito lidé spolu s dalšími vložili do přípravy cyklojízd na podzim 2004 a na jaře 2005 hodně energie, své úsilí ale ještě zdojnásobili na podzim loňského roku, kdy se měl konat Světový den bez aut.

V dubnu 2005 se na organizaci akce podílelo na čtyřicet lidí. Kromě kurýrů-cyklistů to byli i členové několika nevládních organizací, jako například Mladí maďarští zelení (Zöfi), Akční skupina za čistý vzduch (Levegő Munkacsoport) a Přátelé městské cyklistiky (VBB). Na další cyklojízdě obléklo oranžová trička s nápisem „organizátor“ dopravy už 250 lidí. Policisté vyžadovali, aby organizátoři na kolech zajistili, že vše půjde hladce a proud cyklistů se bude držet určené trasy.

Světový den bez aut

Po úspěšné dubnové cyklojízdě byla očekávání v souvislosti se Světovým dnem bez aut (22. září) u příznivců cyklojízdy vysoká. I média začala projevovat zájem a na téma cyklistiky se objevovalo v rádiích a televizi čtyři až pět rozhovorů denně.

Událost podpořila i městská správa. Uzavřela Andrássyho ulici na celý den a po celé délce. Patřila jen chodcům, cyklistům, skejtařům a dětem s míči.

A vyšlo to. Cyklojízdy se dvaadvacátého září 2005 zúčastnilo zhruba 24 000 lidí. Po několika deštivých dnech vyšlo slunce právě včas, aby zajistilo účast i zimomřivých cyklistů. Jejich proud v ulicích města měřil od začátku na konec přes deset kilometrů. Po skončení jízdy někteří z účastníků odešli slavit, jiní zůstali v ulicích a těšili se z improvizovaných pouličních představení cyklistů nebo hudebníků.

Dopady cyklojízdy

Ať již v pozitivním nebo negativním smyslu se k cyklojízdě vyjadřoval téměř každý. Některé reakce byly jednoznačně odsuzující, nemálo článků naopak napsali sami účastníci cyklojízdy. K žádným dramatickým dopravním
zácpám na rozdíl od jarní jízdy nedošlo. Veřejnost z řad řidičů však byla v nejlepším případě tolerantní, většinou ale spíš už od začátku na myšlenku dne bez aut reagovala nevrle. Týdeník Magyar Narancs k tomu poznamenal, že by řidiči měli prokázat určité pochopení. Ulice prý ovládají prakticky celý rok, a tak by snad mohli na pár hodin spolknout, že se jejich obvyklých výhod dostává jinému druhu dopravy.

A přinesla Kritická masa opravdu nějaké zlepšení pro cyklisty a obyvatele města? Zjevně ano. Přívrženci cyklistiky a aktivisté jsou přesvědčeni, že kvůli sérii jejích akcí, jichž se účastnily desítky tisíc lidí, jim skutečně úřady začaly naslouchat, dokonce v některých případech začaly i jednat.

Ještě na podzim zveřejnili představitelé města nejnovější strategii rozvoje cyklistických stezek. V posledních letech se v této věci prakticky nic nedělo, teď ale bylo na příští dva roky naplánováno zřízení 60 kilometrů nových stezek. Město na mnoha místech naistalovalo držáky na kola a na údržbu a vylepšení existujících stezek bylo věnováno 40 000 eur.

Bylo přislíbeno, že policisté začnou být přísnější vůči řidičům, kteří na stezkách parkují. Pro školáky a řidiče bylo vydáno čtvrt milionu informačních brožurek. Bylo vyrobeno také vzdělávací DVD, které je k dispozici všem základním školám.

Komisař a cyklostezka

Naděje, že se skutečně něco mění, podpořily na podzim ještě dvě události. Rozhodnutí o stavbě nové stezky, která nyní vede na nádraží Nyugati, padlo v podstatě v poslední chvíli, právě v době okolo poslední Kritické masy. Některé nevládní organizace ale nesly rekonstrukci ulice s nelibostí, protože byla stezka vybudována na úkor části dosavadního chodníku, a ne vozovky. Pravděpodobně důležitější událostí může být jmenování komisaře pro cyklisty. Stal se jím místopředseda Evropské federace cyklistů (ECF) a kromě zlepšení infrastruktury pro cyklisty v Budapešti má vypracovat i dlouhodobý plán na zřízení dálkových tras podél řek a také okolo Balatonu. Má také pro tyto plány, jež mají podpořit zároveň rozvoj turistiky, získávat evropské finance. Kritická masa v Budapešti již teď sehrála svou pozitivní roli. Přiblížila atmosféru, v níž bude možné, aby dostaly přednost udržitelné formy dopravy. Když v Budapešti vyskočíte
do sedla, pocítíte radost. Čtyřiadvacet tisíc se počítá.

Autor je publicista a spoluorganizátor cyklojízd nazvaných Kritická masa v Maďarsku.

Přeložil Filip Pospíšil.

Lidé chtějí něco řídit

Vaše organizace se jmenuje Carbusters, což by se dalo přeložit jako rozbíječi aut. Už jste někdy nějaké sám rozmlátil?

V Německu je jeden aktivista, který se jmenuje Michael Hartmann. Na přechodu pro chodce mu jednou parkovalo v cestě auto, tak prostě přešel po jeho střeše. Ve skutečnosti je ale slovo Carbusters míněno spíš jako ironická provokace než jako výzva lidem, aby vyrazili do ulic a rozbíjeli auta. Název lze brát v tom smyslu, že ničíme auta kulturním způsobem. Tím, že se snažíme ukázat na to, jak společnost podléhá závislosti a obsesi soukromého automobilismu. Ničení aut bych přenechal spíš mládeži ve Francii, která tam ve svém rozhořčení vypálila ohromující počet vozů. Koneckonců bych ani neobhajoval, pokud by někdo u vozů zaparkovaných na chodníku vypouštěl z pneumatik vzduch nebo jim „ulehčoval“ o zpětná zrcátka.

Jaké jsou tedy podle vás nejvhodnější způsoby, jak propagovat svět bez aut?

Postupy mohou být různé. Lidé spojení s Carbusters jsou přesvědčení, že velmi efektivní mohou být akce, které se snaží komunikovat s veřejností. Musíme lidem ukázat, že svět bez aut může být prospěšný pro všechny. Například cyklojízdy, které se odehrávají každou třetí středu v měsíci. Jezdci projíždějí pražskými ulicemi s heslem „Neblokujeme dopravu, doprava jsme my.“

Dokud jsem žil na Vinohradech, rozčilovalo mne, že auta blokovala ulici po obou stranách. Jednou v neděli jsem proto vynesl na ulici svůj stůl a rozložil ho na místě pro parkování. Spolu se čtyřmi přáteli jsme krásně posnídali. Auta jezdila po ulici pomalu, protože se všichni chtěli podívat, co se to děje. Chtěl jsem jen lidem připomenout, kolik prostoru musejí autům ve městě obětovat. Podobně jako ve Spojených státech, kde existuje na 800 milionů parkovacích míst, tři nebo čtyři pro každé auto.

Carbusters společně s Automatem zorganizovali snídaně také v Praze na ulici před Národní knihovnou a Národní bankou. Doufali jsme, že se nám podaří zapojit kolemjdoucí a vysvětlit jim, že se stáváme ve městech rukojmími aut. S veřejností, a zvláště pak s automobilisty je třeba komunikovat. Během cyklojízd jezdím kolem aut na kole a rozdávám řidičům letáky s vysvětlením, proč děláme to, co děláme. Většinou se setkávám s úsměvy.

Proč vydává Kanaďan v Praze časopis pro mezinárodní společnost nepřátel aut?

Časopis Carbusters je projektem mezinárodní sítě 54 nevládních organizací, které propagují svět bez aut. Koordinační centrum této sítě je v Praze a tvoří je v současné době dva Američané, jeden Američan německého původu, dva Češi, Holanďan, Francouz a jeden Kanaďan. To jsem já. Časopis, jehož jsem šéfredaktorem, vydáváme od roku 1997. Není určen jen pro členy hnutí, ale i pro sympatizanty, nebo ty, kteří se o naše témata zajímají.

Cítíte nějakou podporu svých aktivit v české společnosti?

To je problém. Když jezdím ulicemi na kole, vidím jen velmi málo kolegů. Kola se tu spíš vozí na střechách aut, než aby je na silnicích nahrazovala. Šéf ODS Mirek Topolánek ostatně jednou řekl, že symbolem Evropy by mělo být auto a ne kolo. Vláda myšlenku světa bez aut nepodporuje.

Chtěl bych věřit, že je tu mnoho Čechů, kteří nechtějí vlastnit auto a radši by měli dobrou síť cyklistických stezek a veřejnou dopravu. Kdyby byly ulice bezpečnější, lidé by určitě jezdili na kole více. Snad by místní chtěli město, kde by bylo méně znečištění a dopravy a více veřejných prostorů, kam se auta nedostanou. Třeba k tomu přispěje přestavba Václavského náměstí.

Máme okruhy spojenců v Auto*Matu, Dětech Země a Nadaci Partnerství, ale dokud tady nedojde ke zpochybnění konzumního života, v němž vidí většina postkomunistické společnosti svůj cíl, těžko pro své myšlenky najdeme širší podporu. Jak bychom také mohli nějakou podporu nalézt, když noviny, časopisy, billboardy a televize pořád křičí, že si máme kupovat více a více aut? Mnoho lidí tu věří, že mají právo jezdit svým vozem, kamkoliv chtějí.

Jak se liší reakce na kritiky automobilismu v Severní Americe a v Evropě?

V Evropě je rozvinutější kultura hromadné dopravy, železnice a veřejných prostor bez automobilové dopravy. Kritici aut v Severní Americe čelí skutečnosti, že každodenní život je bez auta prakticky nemožný. Musejí tedy usilovat o to, aby bylo ve městech vůbec možné dojít pěšky do obchodu, jet na kole do školy nebo tramvají do práce.

V České republice a dalších evropských zemích naopak existuje dobrý základ. Centra měst jsou kompaktní, veřejná doprava je dobrá, i když často jen ve velkých městech. Dobrá je železniční síť i síť cyklostezek, ovšem s výjimkou Prahy. Kritici aut v Evropě se tak musejí spíše soustředit na boj s kulturní obsesí spojenou s vlastnictvím aut a povzbuzovat lidi k tomu, aby používali již existující alternativy.

Můžete zmínit nějaký úspěch, kterého se podařilo aktivistům ve střední Evropě dosáhnout?

Během posledního Dne bez aut uzavřelo město jednu z hlavních ulic v centru města. To byl sice malý, ale významný krok. Evropskou unií posvěceného Dne bez aut se ve střední Evropě zúčastnily stovky měst. Konkrétně v České republice to bylo 36 měst, v Maďarsku 53, Polsku 76 a Rakousku 276 měst. Aktivistům v Budapešti se navíc podařilo přesvědčit zástupce města, aby na výstavbu nových a údržbu starých cyklostezek dali více peněz.

Co podle vás vede lidi v našich zemích k závislosti na kultuře automobilismu?

Nevyrostl jsem tady, takže můžu mluvit jen o tom, co jsem zpozoroval za ty tři roky, co tu žiji a pracuji. Závislost na autech v postkomunistických zemích má pro mě zvláštní příchuť. Honba za konzumerismem vede k závislosti různého druhu – na mobilech, ve veřejném prostoru na reklamách a samozřejmě na automobilech. Čím větší a rychlejší, tím lepší. Lidé chtějí něco ovládat. Když vězí uprostřed dopravní zácpy, chtějí mít kontrolu alespoň nad vozidlem. To jim metro nebo tramvaj nedává. Auto je také symbolem sociálního statutu.

Vidíte nějaké východisko?

Česká republika má dobrou šanci, aby zde lidé žili bez aut. Je zde jedna z nejhustších železničních sítí na světě, pražský systém veřejné dopravy je jeden z nejlepších v Evropě. Třetinu všech cest aut ve městě tvoří cesty kratší než 3 kilometry, polovina cest je kratších než pět kilometrů. Všechny tyto jízdy autem by se snadno daly nahradit jízdou na bicyklu, cestou pěšky nebo veřejnou dopravou. Optimista ve mně si myslí, že lidé časem pochopí, že ve městě, kde je méně aut, se také lépe žije. A budou požadovat cyklostezky. Vláda omezí parkování v centru a bude vybírat za parkování na ulicích. Mé pesimistické já naopak říká, že bude muset přijít ještě několik ropných krizí a cena benzinu bude muset vyrůst natolik, aby donutila lidi opustit auta a hledat dostupnější dopravu. Východisko existuje, vyžaduje ale velkou kulturní a ekonomickou změnu.

par avion

Otázkou, kdy budou vyznamenáni další rasisté, uvozuje článek o vyznamenání kontroverzní žurnalistky Oriany Fallaciové italským prezidentem Ciampim, vydání Le Monde diplomatique z poloviny prosince. Fallaciová píše o „Alláhových stoupencích množících se jako krysy“ a přistěhovalcích, kteří „namísto aby se podíleli na pokroku lidstva, tráví svůj čas modlitbami pětkrát za den“ a její dikce připomíná argumenty prostodušších naziskins. Fallaciová, jejíž výroky autor textu Le racisme à l’honneur (Pocta rasismu) cituje, však není mezi evropskými intelektuály osamocena a má své stoupence i na vlivných místech.

Frankofonní prostor má svoji Orianu Fallaciovou v osobě dosud oficiálně nevyznamenaného filosofa Alaina Finkielkrauta. Ten na konci loňského listopadu otiskl v izraelském deníku Haaretz svoji vizi problému nepokojů na předměstích. V první řadě tvrdí, že jsou etnicko-náboženského původu. Jde prý o„antirepublikánský pogrom“, který je způsoben bytostnou nenávistí Afričanů vůči svým někdejším kolonizátorům, jejichž primárním cílem bylo podle něj „vzdělat divochy a přinést jim kulturu“. Konečně Finkielkraut tvrdí, „antirasismus bude pro 21. století tím, čím byl komunismus pro století dvacáté“.

Článek v Le Monde diplomatique přináší navíc Finkielkrautovo hodnocení Oriany Fallaciové, která podle něj „správně čelí realitě a odmítá sebemrskačský narcisismus, jehož se Západ stává obětí“. Na jiném místě cituje dalšího francouzského myslitele Bernarda-Henri Lévyho, který argumenty Fallaciové přirovnává k Célinovu nacistickému angažmá.

I polský dělník může být obětí, konstatuje v úvodu článku v Libération 3. ledna žurnalista David Revault. Naráží tak na většinové francouzské mínění, které se projevilo zejména před referendem o evropské ústavě. Podle něj je polský dělník, zastupující v očích Francie novou Evropu, zejména zlodějem pracovních míst. O polských instalatérech pracujících za mzdu, která je pro Francouze pod úrovní, bylo popsáno hodně papíru, o polských zdravotních sestrách naopak kolují drsné machistické vtipy. Polský dělník, a oběť? To jde ve Francii těžko dohromady.

A přece – v jisté betonářské firmě v blízkosti Marseille zaměstnávali donedávna Poláky, kteří si prací v jihofrancouzském stavebnictví vydělávali mezi 50 a 100 eur týdně. Pracovní týden pro ně trval šest dní, pracovali deset hodin denně. Sváželi je minibusy z Polska přímo na místo určené zprostředkovatelem práce. Ubytováni byli přímo na stavbách nebo v kempinku poblíž. Určitě je to lepší než podpora v nezaměstnanosti a vysedávání na úřadu práce v Siedlci nebo Tarnówě, kde práce není a perspektiva je mizivá, soudí autor článku. Polští dělníci jsou popisováni jako nesmírně skromní. Vzhledem k počátku pracovního dne v 6 hodin ráno usínají velmi brzy a nedělají nejmenší problémy. Většina z nich důvěřovala ústní dohodě se zprostředkovatelem, že výplaty dostanou před Vánoci. Společnost Provence Constructions, zaregistrovaná ve Spojeném království, si vzhledem k nižším nákladům na mzdy mohla dovolit
o 30 % nižší ceny než konkurence.

Dělník Jerzy Roch Egier však pochopil, že s výplatami není něco v pořádku, a rozhodl se z kempinku odejít. Druhý den byl brzo ráno nalezen o 20 kilometrů dále přejetý autem. Majitel společnosti tvrdí, že Egier přijel do Francie kvůli pracovnímu pohovoru, který však ani nestihl proběhnout. Se společností nepodepsal nebožtík nikdy žádnou smlouvu, proto se majitel zříká jakékoli zodpovědnosti. Zbylých 28 dělníků se s příchodem policie do kempinku rozprchlo po okolních lesích.

Dne 13. ledna vyjde další číslo politického, uměleckého a kulturního čtyřměsíčníku Multitudes. V záhlaví avizovaného 23. čísla stojí odkaz na Michela Foucaulta a jeho výzvu „napadnout politiku od boku“. V minulých číslech v časopise anebo na spřízněném serveru samizdat.net publikovala řada současných myslitelů. Mezi mnohými Slavoj Žižek, Giorgio Agambena, Radu Iveković nebo Yann Moulier Boutang.

Číslo, které je v tisku, přinese dva hlavní body: téma francouzských předměstí a institucionálního rasismu. Další avizované články se mají týkat rozšiřování represí a deportací z hranic Pevnosti Evropa na okolní země (Maroko, Libye, Bělorusko) a změn v taktice mezinárodní politiky po 11. září (zvýšená afektivita a slovník války).

Článek v Le Monde ze 3. ledna analyzuje nový fenomén, v němž jsou tři miliony francouzských blogerů. Druhá je v počtu internetových diskutérů Velká Británie (900 000) a třetí Rusko (800 000 uživatelů). „Před několika lety byl pro vystavění vlastní internetové stránky potřeba program umožňující editaci HTML, znalost jeho jazyka a volba správného hostitelského serveru. Dnes je díky blogům velkých telekomunikačních společností tato možnost otevřena všem, kdo zvládnou napsat e-mail,“ tvrdí v článku Tristan Nitot, prezident společnosti Mozilla Europe.

„Blogosféra“ má tendenci průměrně zdvojnásobovat svoji velikost každých pět měsíců. Takto bude mít během následujícího půl roku každý desátý Francouz svůj deníček online. Obrovský potenciál uživatelů nenechává chladnými politiky, ale zejména ekonomy, kteří spočítali, že blog, který navštíví okolo 5000 surferů denně, může svému majiteli vydělat reklamou až 150 00 eur měsíčně.

Přehled francouzskojazyčného tisku připravil Felix Xaver.

Plyn pro Ukrajinu

Je zvláštní a těžko pochopitelné, jak málo a povrchně se česká média věnují tomu, že Rusko Ukrajině na začátku letošního roku zatáhlo kohoutek s plynem. V jiných zemích se tím noviny zabývají jako prvořadou událostí, analytikům se jen kouří od pera, a tady až na pár výjimek jen sem tam zmínka, a to ještě pouze o aktuálních krocích: nedohodli se, dohodli se.

Přitom snad každý, kdo se zabývá děním na východ od našich hranic, musí vědět, jak důležitým nástrojem ruské politiky jsou právě ty „roury“ – tedy naftovody a plynovody. Nejen že se Rusko prostřednictvím strategických surovin, jimiž ropa a zemní plyn bezesporu jsou, snažilo ovlivnit nejedny volby v baltských státech a v Gruzii, ale mnozí analytici soudí, že otázky spjaté se stavbou nových ropovodů a plynovodů v devadesátých letech významně ovlivnily všechny války a veškeré dění na severním i jižním Kavkaze.

Potrestat Ukrajinu…

Nelze pochybovat o tom, o čem se zmínila i česká média – že téměř pětinásobné zdražení plynu pro Ukrajinu je trest za „oranžovou“ revoluci a Juščenkovo volební vítězství v prezidentských volbách. Ruským protagonistou byl Juščenkův protikandidát Janukovyč a dalo se čekat, že by šel Moskvě na ruku víc než Juščenko. Rusko Ukrajinu potřebovalo a potřebuje, mimo jiné i proto, že Ukrajina pro ně představuje dveře do Evropy. Málo platné, bez silničního a železničního spojení s Evropou kolos neobstojí ani ve věku globalizace a internetu.

Jedním ze spojů, bez nichž se Rusko neobejde, jsou právě zmiňované „roury“. Prodej těchto surovin tvoří asi čtyřicet procent ruského hrubého domácího produktu. Suroviny do Evropy putují především přes Ukrajinu a Bělorusko (přes Ukrajinu přitom teče 80 % ruského plynu pro Evropu). „Hodné“ Bělorusko platí za tisíc kubíků plynu 47 dolarů, „neposlušné“ baltské státy a také Moldavsko a Gruzie 110 dolarů, ale po klíčové „vzpurné“ Ukrajině chtěl nový ruský vicepremiér Dmitrij Medveděv (byl jmenován v listopadu a velí mimo jiné ruskému ropnému koncernu Gazprom) rovnou 230 dolarů.

Ukrajina pochopitelně odmítla, už proto, že ukrajinská společnost Neftehaz předloni uzavřela s Gazpromem dohodu, podle které není jednostranné zvýšení cen bez dohody s partnerem možné. Zde musíme podotknout, že Moskva s bývalým ukrajinským prezidentem Kučmou vyjednávala – a skoro vyjednala – konsorcium, které by Gazpromu umožnilo ukrajinský Neftehaz ovládnout. Tím by se Ukrajina dostala do podobné situace jako Bělorusko: Lukašenko předal Gazpromu plynovod celý a má vystaráno. Je na Rusku zcela závislý.

…a rozeštvat Evropu

Bylo by však naivní si myslet, že v této plynové roztržce, urovnané nepochybně jen na čas, jde pouze o Ukrajinu. Byli jsme svědky toho, že dopad rozkolu mezi Ruskem a Ukrajinou pocítily i jiné státy – ruská ropa a plyn nejsou pro Evropu vůbec zanedbatelné. Nepochybně je v zájmu evropských zemí, aby se oba státy dohodly. A tady je ten největší háček. V době začátků „oranžové revoluce“ bylo zřejmé, že pro Evropu nějaká Ukrajina valnou důležitost nemá, kdyby nebylo především polských politiků, nejspíš by po zfalšovaných ukrajinských volbách na evropském dvorku ani neštěkl pes. Značně větší význam ukrajinskému obratu směrem na západ přikládali Američané. A bylo by vskutku tragické, kdyby si Ukrajina, která „dělá potíže“ (tj. nechce poslouchat někdejšího hegemona), vysloužila evropskou nelibost, a navíc se stala záminkou pro další klín vražený do euroatlantických vztahů.

Nebylo by to nic zvlášť překvapivého, vždyť blouznivců, kteří Spojeným státům vyčítají imperiální choutky, je v západní Evropě dost a dost. Můžeme klidně slyšet přání, aby Američané odškodnili černochy za to, že je drželi v otroctví, aby odškodnili indiány a podobně. Jaktěživa jsem však neslyšela, že by někdo navrhl, aby Rusko odškodnilo národy, které drželo v područí a které Stalin vyvražďoval po desetitisících a statisících, a v případě Ukrajiny po milionech. Ale abych uklidnila podezíravé: ani já po takovém odškodnění nevolám, jen připomínám, jak odlišně část západní veřejnosti vnímá Spojené státy a Rusko.

Nemyslím si, že by Evropa měla Rusko nějak „trestat“ za jeho chování k Ukrajině a potažmo i k evropským zemím. Ráda bych jen apelovala na zdravý rozum a na to, abychom měli na paměti dějiny aspoň do minulého století. Opravdu máme pocit, že Rusko už je demokratická země? Aspoň tak demokratická, jako třeba Česká republika? Opravdu máme pocit, že ruské imperiální choutky úplně zanikly? Opravdu jsme si jisti, že pokud ještě v nějaké – patrně „civilizované“ – podobě trochu přežívají, týkají se nanejvýš Ukrajiny a do té nám nic není? Pokud je tomu tak, nejspíš nám není pomoci. Můžeme se klidně dívat na VyVolené a nechat věcem volný průběh.

Autorka je novinářka.

Špion, kterému se nedá věřit

Pojmem nelegál se tradičně označují osoby, které odcházejí pod falešnou identitou do zemí předpokládaného protivníka. Většinou míří do zahraničí pod různými legendami, nejčastěji pod falešnou totožností osob, které již zemřely, nebo s dokumenty cizích státních příslušníků. Hlavním důvodem pro vysazení nelegálů byly přípravy na případný válečný konflikt, kdy budou přerušeny diplomatické styky, zastavena veškerá obchodní činnost, znemožněno překračování hranic a odesílání pošty. V takovém případě měli nelegálové převzít řízení zpravodajské agentury na území protivníka a pomocí vysílaček komunikovat s centrálou doma.

Autor knihy popisuje životní příběh Václava Jelínka (1944), který se jako nelegál československé rozvědky vydával ve Velké Británii za Erwina van Haarlema. Jelínek nastoupil k ministerstvu vnitra v roce 1966. Po ročním výcviku byl vyslán do Německé demokratické republiky, aby se jazykově zdokonalil. Po okupaci Československa se vrátil do Prahy a bez větších morálních zábran podepsal souhlas se vstupem „spojeneckých“ vojsk. Mezitím mu rozvědka přidělila identitu holandského židovského chlapce Erwina van Haarlema, narozeného v roce 1944, kterého matka v Protektorátu Čechy a Morava bezprostředně po jeho narození odložila do dětského domova. S touto identitou byl Jelínek počátkem sedmdesátých let vysazen do Rakouska, kde pracoval jako číšník. Po čase odjel do Velké Británie, kde působil až do svého zatčení britskou kontrarozvědkou v roce 1988. V soudním procesu byl odsouzen na deset let žaláře a propuštěn teprve na zásah ředitele Úřadu pro
zahraniční styky a informace (polistopadový nástupce komunistické rozvědky) Radovana Procházky na jaře 1993. Po návratu do vlasti převzal tento bývalý komunistický špion mnohamilionovou částku, kterou mu předlistopadová i polistopadová rozvědka ukládala po dobu jeho pobytu v zahraničí na jeho osobní účet.

Autor knihy Jaroslav Kmenta publikaci založil takřka výhradně na Jelínkových vzpomínkách a bohužel se nepokusil o jejich konfrontaci s písemnými prameny někdejší Státní bezpečnosti, které jsou dnes badatelům dispozici v archivech. Rezignoval také na přiblížení struktury komunistické rozvědky a jejího fungování.

Kniha obsahuje velké množství nepřesností a omylů. Například již při popisu Jelínkova výcviku autor uvádí, že nelegál je vždy cvičen v konspiračním bytě a jeho existence v nové roli je pro jeho přátele a známé tabu – a o několik set stran dále napíše, že se Jelínek při jednom z tajných návratů do vlasti setkal s kolegy z jazykové školy v Ruzyni. Autor se podivuje, jak údajně amatérsky pracují zaměstnanci britské tajné služby MI-5 při sledování osob. Možná by se tolik nedivil, kdyby věděl, že existuje dvojí typ sledování – utajené a otevřené. Otevřené sledování má za úkol znervóznit sledovaného a odradit jej od činnosti, kterou zamýšlí. Utajené se naopak snaží odhalit konkrétní činnost. V knize jsou také zdlouhavě rozváděny Jelínkovy pokusy o obnovu procesu a zvažovány důkazy, které proti němu měla britská justice. Autor přitom zcela zamlčuje, že v Jelínkově bytě byly při domovní prohlídce objeveny
šifrovací tabulky ukryté ve vydlabaném mýdle. Tvrdí naopak, že Britové nemohli Jelínkovi dokázat příjem kódovaných zpráv z Prahy.

Mnohem závažnějším problémem je neustálé zdůrazňování důležitosti, kterou falešný číšník a „asistent nákupčího manažera“ hotelu Hilton sehrál. Protože ve skutečnosti nedokázal proniknout k žádným tajným informacím západních států, vetřel se do různých zahraničních sdružení, která pomáhala sovětským Židům k vystěhování. Jelínek dokonce v této souvislosti navštívil Sovětský svaz, kde kontaktoval některé židovské rodiny. Získané informace zaslal do centrály KGB. Autor jeho výkony hodností v závěru knihy takto: „Václav Jelínek byl prominentní politický špion celého východního bloku, který dokázal téměř nemožné: ‚nabourat se‘ do židovských organizací a rozkrýt špionážní síť jedné z nejobávanějších tajných služeb světa – izraelského Mossadu.“ Škoda, že se čtenář o skutečném průniku do sítí Mossadu ani jiných západních tajných služeb ve skutečnosti nic nedozví. Jenom pro srovnání – v době, kdy Jelínek dělal číšníka v hotelu Hilton, řídila
britská tajná služba nejméně dva vysoké důstojníky československé rozvědky a jednoho vysokého důstojníka v protibritském odboru na centrále v Praze.

Kniha je napsána většinou v přímé řeči a navozuje tak pocit autentičnosti Jelínkových výroků. Při popisu kontaktů, které se Jelínkovi podařilo navázat, je často uváděna jejich plná adresa (včetně telefonního čísla), a to nejen u organizací, ale i soukromých osob. Naopak příslušníci Státní bezpečnosti jsou výhradně uváděni krycími jmény. Výjimku tvoří pouze Vlastimil Ludvík a Bohumil Šeda, kteří spolupracovali s britskou tajnou službou. Autor například popisuje setkání se svým novým nadřízeným: „Předávku připravil Erwin v Athénách. Bydlel v Hiltonu. Peníze mu přivezl jeho nový nadřízený Gustav Stelipský, který na něj přitáhl sledovačku” (s. 170). Proč v knize není uvedeno pravé jméno nadřízeného rozvědčíka, Gustav Křivánek? Absence pravých jmen příslušníků StB je jedním z nejviditelnějších nedostatků knihy.

Na okraj dodejme, že kniha není ani dobře edičně zpracována. Jsou v ní otištěny například následující perly: „Maséři (v Anglii – pozn. aut.) jsou z větší poloviny homosexuálové a z menší poloviny působí též jako mužští prostituti“ (s. 222).

Stručně shrnuto: Chce-li se čtenář dozvědět informace o nelegální rozvědce komunistického Československa, jejím působení, struktuře, úspěších a pádech, z této knihy to jistě nebude. Zajímá-li ho ale příběh muže, který stál na špatné straně a odmítal si připustit, že slouží nelidskému a opovrženíhodnému režimu, pak má nyní po čem sáhnout.

Autor je badatel.

Štěstí přijde v 116. díle

Prima využila jako první v zahraničí běžný systém produkce, kdy je najednou v různých fázích výroby vždy několik seriálových dílů a postupně jsou nasazovány do vysílání. Rodinná pouta, jejichž scenáristky sestry Bártů mají před diváky náskok jen několik desítek dílů, znamenala pro český seriál doslova revoluci. Až dosud vedla pero domácích autorů pomyslná ruka Jaroslava Dietla, který komponoval své (vesměs třináctidílné) seriály jako jednolitý dramatický celek, jehož děj se bez umělého prodlužování vyvíjí z bodu A do bodu B. Rodinná pouta, kombinující soap operu (mýdlovou operu) s telenovelou, jsou přesným protikladem.

Zatímco soap opera je extenzivní vyprávění s koncem kdesi v nekonečnu, telenovelu rámuje milostný příběh ústřední dvojice (často ze sociálně protikladných vrstev), na jehož počátku se seznámí a v jehož závěru vztah zpravidla vrcholí svatbou. Mezi tyto pevně dané body lze umístit nekonečné množství peripetií, jakkoli oddalující romantické finále. Když k němu ve 116. díle Rodinných pout konečně dochází, přichází řada druhá, v níž jsou Adam a Eva nahrazeni novým párem, jehož společná historie se nakonec též šťastně uzavře. Vynechání jednoho roku v ději při přechodu z první řady do druhé ovšem mohli diváci považovat za zradu soap žánru, který je do značné míry založen na harmonii pomalého, ale stabilního vyprávěcího tempa s životním rytmem osob před obrazovkou. Divákovo ochuzení o rok života jeho televizních známých fungovalo jako zcizující efekt a Poutům ubralo část publika.

Rodinná pouta do českého prostředí přinesla také novou formu seriálového zakončení – takzvaný cliffhanger, tedy otevřený konec, kdy hrdiny opouštíme v té nejtěžší situaci (například visící z útesu – pokud bychom brali termín doslova). V případě Pout jsou díly navíc uzavírány „teaserovou“ scénou, která má diváka nějakou zásadní otázkou vydráždit ke sledování následující části. Ta zmíněnou scénu zopakuje a její pokračování pak poskytne (už ne tak zásadní) odpověď. Význam obrazové složky bývá u soap oper potlačen – u Rodinných pout až do té míry, že by ve stávající podobě snesla přesun do rozhlasu. V tomto médiu ostatně mýdlový žánr, sponzorovaný drogistickými firmami, ve třicátých letech minulého století vznikl.

Děj chatrně stojící především na dialogu nevytýkám Poutům, ale dalšímu projektu Primy. Bazén se totiž mohl stát prvním českým seriálem modernějšího střihu. Nestalo se. Osudovou chybou se ukázala volba scenáristek – dvojčata Bártů se od mydlinek nedokázala zcela „odpoutat“: tempo je stále dost volné, dialogy neúnosně dlouhé, postav zbytečně moc a řídký děj se táhne napříč díly. Kromě autorských scén Petra Čtvrtníčka je v seriálu humoru poskrovnu a kvůli nešťastnému zacílení „na mladé + všechny ostatní“ není vlastně pro nikoho. Předčasné pozastavení výroby bylo proto logickým krokem.

Nova: televizní román i daily soap

Nova s vlastními seriálovými příspěvky přišla teprve po odchodu Vladimíra Železného z ředitelského křesla. Za vlády televizního magnáta pověstného nedůvěrou k výrobě dramatických pořadů se tvůrci Novy pouze několikrát snažili aplikovat na místní poměry sitcom: nejprve cyklem situačních komedií Nováci, který se vzápětí pokusili resuscitovat navazujícími Nováky 2. O něco lépe pak dopadla Hospoda, nicméně i zde zůstal žánr ne zcela pochopen. Točilo se sice v jediném typicky sitcomovém studiovém prostředí, ovšem základem sitcomu musí být intenzivní situační komika a neúprosná kadence vtipných replik. Pro jediného autora nemožný úkol, a proto americké produkce vždy angažují celý tým scenáristů, jejichž vzájemná interakce při vymýšlení situací teprve onen specifický humor sitcomu vytváří.

Předloňský ambiciózní projekt Pojišťovna štěstí rozjíždí Nova jako reakci na veřejnoprávní pokračování Nemocnice. Už propagace nazývala Pojišťovnu (možná poněkud alibisticky) televizním románem. Spíše než seriál připomíná ale příběh rozdělený do třinácti kapitol. Jediným pravidlem jeho členění se stala patrně stopáž jednotlivých dílů (rezignace na pravidla seriálové strukturace byla ještě patrnější v případě jedenáctidílného trapasu On je žena!).

Nova se ale prostřednictvím Redakce pokusila i o modernější epizodický seriál v žánru dramedy (kombinace komedie a dramatu). Tým novinářů v každém díle řešil jinou kauzu a epizodami prostupovaly jen životní osudy hrdinů. O zjevení, v něž část odborných kruhů doufala (nominace na Elsu), se ovšem nejednalo – detektivní zápletky byly neobratně průhledné, vyprávěcí tempo postupně zvolňovalo a žánr dramedy se průběžně transformoval až ve vztahové drama. Redakce nicméně naznačila možný směr.

Současné seriály Novy jsou přímou reakcí na konkurenci. Formálně nevyhraněná Ordinace v růžové zahradě, sledující kromě osudů hlavních hrdinů v primární dějové lince i sekundární příběhy jejich pacientek coby epizodních postav, konkuruje Rodinným poutům přímo ve vysílacím schématu a pojetí Ulice jako daily soap ukázalo ještě vyhraněnější verzi seriálového souladu diváckého a dramatického času. Na denní periodicitě tvůrci Ulice stavějí: dnes, zítra, pátek, příští týden… je dneškem, zítřkem, pátkem a příštím týdnem i pro diváka. Je to velmi jednoduchý prostředek divácké identifikace, proto postavy v dialozích časové intervaly stále připomínají. Podobně jako Pouta i Ulice uzavírá některé díly cliffhangerem, ale kvůli zúženým syžetovým možnostem (díl = den obyvatel Ulice) je jeho pravidelné využití prakticky nemožné.

Hektické produkční tempo nekonečného seriálu, v němž se střídají scenáristé i režiséři, ovšem nedokáže zabránit přehmatům. Postavy se místy chovají takřka schizofrenně: na některé situace jako by pozapomněly a reakce na některé podněty nevěrohodně prodlužují (kvůli značnému množství figur a půlhodinové stopáži na díl se tvůrci nemohou vždy věnovat všem hrdinům). To ale není v žánru, v němž se může kdykoliv změnit představitel hlavní role (avizovaná výměna Brodské za Žilkovou), nic neobvyklého.

ČT: tradice, nebo konzervativnost?

Většina seriálů České televize formálně stále navazuje na dietlovskou tradici – od Míkova Života na zámku až po nejnovější Dobrou čtvrť autorky Lucie Konášové. I její příběh je na seriálová měřítka poměrně zhuštěný a návaznost jednotlivých dílů, mezi nimiž v ději uplyne několik týdnů, není příliš těsná. Právě proto považuji za poněkud nelogické uvést premiérově seriál, v jehož jedenácti dílech se odehraje celý školní rok maturantů, dvakrát do týdne.

Za několika seriálovými tituly veřejnoprávní televize stojí Ivo Pelant, ať už jako dramaturg či autor. Z jeho vlastní scenáristické dílny pochází Ranč U Zelené sedmy a čtyřdílná série Hop nebo trop. Nejedná se ovšem o seriály v pravém slova smyslu: Ranč je spíše volný sled komických příhod jedné rodiny, kde každou část tvoří několik povídek; minisérie Hop nebo trop zase nedokázala udržet jednotný styl. Nelze nazvat jinak než dramaturgickým selháním, když na první část plnou vybroušené situační komiky v duchu žánru dramedy naváže pokračování, v němž jeden z hrdinů tragicky zemře.

Pelantovi jako scenáristovi přesto nelze upřít smysl pro situační komiku (dovedu si ho představit jako jednoho z autorů sitcomu), ale kvůli jeho násilným dramaturgickým zásahům do Místa nahoře se autoři Dobeš – Pavlovský – Kopřiva od výsledného dílka dokonce raději distancovali. Kdo jiný, když ne dramaturg, by měl rozpoznat autorský záměr a adekvátně k němu zvolit režiséra? Karel Smyczek totiž nedokázal číst ve scénáři mladých scenáristů a rezignoval na zpracování popkulturních odkazů (policista ládující se koblihami, batmanovské přípravy na pracovní pohovor). Mimochodem Smyczkovým „dramatizujícím“ zpomaleným videozáběrům v Dobré čtvrti se současní středoškoláci, odchovaní matrixovským bullet timem, museli smát.

A co bude dál?

Zatímco v zahraničí vznikají námětově (Odpočívej v pokoji) i formálně (24 hodin) inovativní seriálové podoby zacílené na dílčí část publika, u nás se seriál považuje stále jen za masový žánr, jímž je třeba se zavděčit všem. Natáčejí se tudíž tituly, jejichž sledovanost je tak vysoká především proto, že v nich účinkují čeští herci. Jejich obsazování je samostatnou kapitolou – v zahraničí byste těžko našli „áčkové“ herce typu Radka Brzobohatého či Jana Kačera v brakové soap opeře. U nás se ale rozdíly mezi seriálem a filmem tolik nevnímají, ani v honorářích. V malém českém rybníce není tolik herců, aby se věnovali jen divadlu, filmu nebo televizi. Není tu ani tolik herců, aby nehráli v několika premiérových seriálech najednou. Divákům tak mohou různé postavy, ovšem se stejnými obličeji začít splývat – a pro oblibu seriálových hrdinů tolik důležitý efekt ztotožnění protagonisty s postavou
nezafunguje. Tato skutečnost spolu s početním nárůstem nových seriálů (navzájem si konkurujících) může vést jen k jedinému – k jejich inflaci. Pouhá českost pak přestane platit za samostatnou kvalitu a rozdrobený digitalizovaný trh definitivně ukončí diktát seriálů „pro všechny“ a snad načne éru zajímavějších specializovaných seriálů.

Autor studuje filmovou vědu na Univerzitě Palackého v Olomouci a zabývá se narativem seriálů.

Stezku si namaluj sám

V centru Poznaně jsou jako obvykle zácpy na silnicích. Za slunečného odpoledne najednou přijíždí na Kaponieru – největší kruhový objezd ve městě – několik desítek cyklistů. Na zádech vezou velké tabule a na každé z nich je vyobrazeno bílé jízdní kolo na modrém podkladu: znak cyklistické stezky. Více než hodinu jezdí po objezdu dokola. Ačkoli neblokují provoz, přece jen všude panuje poněkud zmatek. Dezorientovaní motoristé dostávají pro tuto příležitost připravené zvláštní číslo časopisu Poslední zvonek, ve kterém organizátoři akce – Kampaň gdaňských cyklistů – vysvětlují pohnutky a cíle, které je k ní přiměly.

„Tohle není vesnice!”

Oddílu městských cyklistů vadí, že se cyklistům v Poznani, a stejně tak ve většině polských měst, nejezdí na kole dobře. Cyklistických stezek je ve městě se šesti sty tisíci obyvatel poskrovnu a jsou navíc špatně udržované. V dopravní politice města se na jízdní kola téměř nebere ohled. Vedení polských měst naivně věří, že se dopravní zácpy a hustý provoz vyřeší vybudováním nových silnic a parkovišť. Tváří se, že neznají v západní Evropě dávno objevený fakt, že je jízdní kolo ideálním dopravním prostředkem ve městě. Není hlučné, neničí životní prostředí, neohrožuje chodce a nevyžaduje tak nákladnou infrastrukturu. A navíc je v městských podmínkách velmi často rychlejší než automobil!

Praktičtí Holanďané přece jen vědí, co činí – představme si jenom, co by se dělo na ulicích Amsterodamu, kdyby tamní cyklisté všichni najednou přesedli z kol do aut. I v Kodani je k třiceti procentům cest po městě používáno kolo jako dopravní prostředek. Ve Varšavě je to sotva jedno procento. Protože přece – jak řekl jeden úředník – „Varšava není vesnice, aby se tu jezdilo na kole“.

Město pro cyklisty

Naštěstí existují výjimky. V Krakově i v Gdaňsku už vznikly plány na stavbu sítí cest, které povedou celým městem. Podle takzvaného cyklistického auditu musí být každá investice, ať už výstavba či modernizace silnice nebo křižovatky, analyzována i z hlediska potřeb cyklistů. Díky tomu jsou pro cyklisty příznivá dopravní řešení zahrnuta už předem do celkových plánů výstavby a nezvětšují tak náklady celého projektu. Cyklistické stezky, které vznikají v těchto městech, vyhovují i normám Nizozemské technické organizace, které garantují maximální pohodlí uživatelů a nejvyšší technickou kvalitu cest.

Na místech, kde se situace nevyvíjí tak růžově, berou často cyklisté prosazování cyklostezek do vlastních rukou. Například když ve Varšavě radnice na cyklisty „zapomněla“ při přestavbě hlavní ulice a městské promenády Nowy Świat, vzali cyklisté štětce a barvy a sami si vyznačili cyklistickou stezku. Takový postup je ale samozřejmě pouze zviditelněním problému, a nikoliv jeho trvalým řešením. Navíc může být pro aktivisty poněkud nebezpečný, jak se ukázalo v případě Bełchatów, kde byli nezvaní malíři stezek za svou činnost zažalováni a skončili před soudem.

Adrenalinový sport

„Jak máme jezdit po městě, když tu nejsou cyklistické stezky?“ mohou se dnes po právu ptát obyvatelé polských měst. Prodírat se s kolem zacpaným centrem města by mohlo být klasifikováno jako adrenalinový sport. „Proč stavět cyklostezky, když je ve městech tak málo cyklistů?“ ptají se naopak městští úředníci. A tak se uzavírá bludný kruh.

Situaci se snaží změnit ekologické organizace v téměř všech větších polských městech. Spolupracují v rámci sítě „Města pro kola“ a chtějí ovlivnit dopravní politiku větších měst pod heslem „Kapka vody skály láme“ – což poměrně trefně vystihuje boj s postojem městských úředníků, kteří často připomínají betonovou masu, již lze narušovat jen pomalu a za velkého úsilí. Dohody, které jsou čas od času přijaty, mají převážně deklarativní charakter. Potřeby cyklistů se zohledňují pouze „v míře existujících možností“, tudíž, jak se lze lehce domyslit, vůbec. Cyklistické stezky prohrávají boj s nezbytným vytyčením parkovacích míst, a i když nakonec nějaké vzniknou, vedou často odnikud nikam, netvoří žádnou logickou síť a navíc jsou většinou zataraseny parkujícími auty.

To my jsme provoz!

Cyklističtí aktivisté jsou veselá a nápaditá společnost. Pestré a nepřehlédnutelné jízdy městem jsou často spojeny s pouličními happeningy. Jedna z akcí v Poznani skončila tím, že aktivisté vtrhli, samozřejmě spolu s bicykly, na poradu městské rady. Účastníci gdaňské cyklistické kampaně zase rozdávali v převlecích za Mikuláše náhodným cyklistům upomínkové předměty jako ocenění za jízdu na kole v zimních měsících a na závěr jedné z gdaňských demonstrací byla pořízena hromadná fotografie, pro kterou pózovalo 1500 cyklistů.

Již déle než rok se také pořádají přibližně v patnácti polských městech jízdy takzvané Kritické masy. Cyklisté se setkávají v předem stanovenou hodinu na stanoveném místě a v atmosféře zahradní slavnosti či happeningu projíždějí městem. Na některých z těchto akcí je již účast přívrženců dopravy na kole poměrně hojná, například ve Varšavě dosáhla dvou a půl tisíc cyklistů. Jízdy Kritické masy probíhají na všech kontinentech a jejich cílem je upozornit na přítomnost cyklistů, kteří jsou vedením města i motoristy běžně znevažováni nebo ignorováni. Námitkou proti těmto akcím bývá, že komplikují provoz na silnicích. „My neblokujeme provoz. My sami jsem provoz!“ odpovídají však účastníci Kritické masy, kteří touto cestou zdůrazňují, že jsou rovnoprávnými uživateli ulic.

Autor je sociolog, cyklistický aktivista, punkový hudebník, programátor a redaktor časopisu Poslední zvonek.

Přeložila Laura Kopecká.

Trhliny dráždí

Petr Pavlovský mi položil tři otázky (A2 č. 10/2005). Nabízím na ně tři odpovědi.

1) Je, či není součástí „autentického jádra“ komunistické utopie likvidace demokracie, kterou komunisté provedli všude, kde se dostali k moci? Ano, vztah komunismu, a to i ve formě čistého ideálu, k demokracii není jednoznačný a může nabýt i vysloveně kritické polohy. Jedná se ale o postoj, který není přímo inspirován protidemokraticky; vychází spíš z jistého rozporu, který s sebou nese stávající model zastupitelské demokracie. Komunisté vždy podezírali parlamentní systém z toho, že v prostředí formovaném kapitalistickou ekonomikou se z něj stane jen zástěrka pro to, jak lidu skutečnou moc odebrat, ne ji reprezentovat. Stranická politika se stává doménou lobbistů, kteří pod rouškou prosazování voličských zájmů ve skutečnosti prosazují zájmy kapitálu. Toto podezření jistě nelze absolutizovat, není ale, jak snad všichni přiznáme, úplně od věci. Inspirace komunistickou utopií se tu pak může plodně projevit jako
zápas o doplnění systému parlamentní demokracie prvky demokracie přímé, důrazem na decentralizaci, ale i vnášením samosprávných a demokratických prvků do chodu velkých průmyslových podniků. Aliance mezi kapitalismem a demokracií není esenciální či strukturální, ale prostě historické, a tudíž relativní povahy. To, že komunistické hnutí se historicky zase spojilo s totalitními nebo alespoň autoritativními režimy, sice nelze nechat bez povšimnutí, ale myslím si, že větší význam než ideologie samotná zde měly politické tradice a konkrétní dějinné okolnosti, v nichž se rudé revoluce odehrály; zejména je nutné to vidět v kontextu vývoje moderního centralizovaného státu, jak to krásně dokládá údobí 1945–1948 v Československu, předehra ke Gottwaldově diktatuře. Spíš než zdůrazňovat, že všude, kde se komunisté dostali k moci, rozpoutali státní teror, bychom měli vidět, že nikde, kde byla opravdu silná tradice pluralitní demokracie a zároveň existovaly
příhodné geopolitické podmínky, se k monopolní moci nedostali.

2) Není dnešní vraždění v Iráku přeci jen menší zlo než genocidní Saddámův režim? Je těžké měřit zlo. A obzvlášť zrádné je měřit ho počtem fyzických obětí. Bavme se o principiálních věcech. Tou první je, že Saddám nebyl žádný Hitler, jeho diktatura byla relativně racionální; šlo mu nakonec jen o to udržet si vlastní moc. Jsem přesvědčen, že bylo možné nějak se s ním dohodnout, garantovat mu jistotu – třeba i proti binládinovským fundamentalistům jako novému společnému nepříteli – výměnou za to, že zbaví svůj režim nejhorších excesů. Bylo také možné pokusit se co nejvíce otevřít Irák ekonomickými prostředky, což by snad snížilo míru materiální závislosti obyvatel na milosti diktátora apod. Jistě, pořád bychom se podepisovali pod nějaké zlo, nicméně zlo známé a jaksi normalizované. Způsob, který prosadil Bush, podle mne přinesl zlo nové a principiálnější. A to měřeno ne počtem mrtvých (ovšem i těch je dost), ale tím, jaký
nastolil vztah mezi Američany vedeným Západem a arabským světem. Jeden blízkovýchodní mediální analytik to vystihl dokonale: jde o problém arabského vnímání. Arabský divák je zvyklý vidět na obrazovce velké a technicky skvěle vybavené vojáky nenáviděného Izraele, jak perzekvují chabě vyzbrojené Palestince, boří jejich domy atd. A pak vidí na záběrech velké a technicky skvěle vybavené americké vojáky, tolik připomínající ty židovské, jak dělají totéž civilistům v Bagdádu nebo Fallúdži, tolik připomínajícím palestinské uprchlické tábory. Není to problém počtu mrtvých, není to problém více či méně idealistické americké motivace, ale problém vnímání. Huntingtonův střet civilizací není opakem, nýbrž druhou stranou mince amerického kvazimesiášského unilateralismu. Bushovi a Rumsfeldovi vojáci vnesli Huntingtonovu ideologii do Iráku a učinili z ní realitu. O separatistických trendech uvnitř iráckého obyvatelstva samotného už ani nemluvě. A tolik oslavovaný
obecnější výsledek války, spočívající v tom, že Blízký východ se „dal do pohybu“, se lehce zvrací v noční můru. Není ale součástí tohoto pohybu třeba i íránský jaderný program? Poselství amerického unilaterálního útoku na Irák, probíhajícího v době potvrzované neschopnosti pohnout z místa režimem v Severní Koreji, je totiž následující: každý, kdo je Spojenými státy považován za nepřítele a nemá jadernou zbraň, která by jej ochránila, může čekat invazi. Toto je nezamýšlený, ale velmi výmluvný Bushův vzkaz do Íránu. A oni ho pochopili správně.

3) Nesklouzává moje výzva k solidaritě s odlišnými, byť pro nás někdy i odpornými kulturami, do tolerance vůči státnímu násilí v jiných částech světa nebo k takovým zvyklostem, jako je ženská obřízka? Tady si dovolím Petra Pavlovského trochu poopravit. Pojem solidarity je v mém eseji vypracován v kontextu, který můj kritik, zdá se mi, nerespektuje. Uvádí třeba příklad s onou ženskou obřízkou a ptá se, zda máme být solidární s postiženou dívkou stejně jako s jejími rodiči. Takto ale problém nestojí. Solidární máme být s oběťmi moci, které není možné vlastními silami vzdorovat. Solidární jsem tedy principiálně s obřezávanou dívkou – až do okamžiku, kdy by se její rodiče měli stát obětí nějaké „spravedlivé války“ a měli by být postaveni před soud; myslím, že by s nimi v té chvíli byla solidární i ona. Solidární
máme v tomto smyslu být i se Saddámem; zaslouží si sice trest, ale je nespravedlivé dělat z něj absolutního zloducha a jediného viníka situace, navíc s vyhlídkou na trest smrti, jenž je vždy skrytě eschatologický. Co se týče upalování vdov v Indii, na které Pavlovský naráží, tak to je typické koloniální autolegitimizační klišé. Ano, takové věci se děly (a někde prý stále dějí) – nejsou ale podobné historky o „údělu bílého muže“ (spočívajícím ve vnášení světla do barbarských temnot) jen způsobem, jak zakrýt a ospravedlnit zločiny kolonistů?

Josef Mlejnek jr. byl ve své polemice (A2 č. 9/2005) o poznání ostřejší. Až jsem se sám sebe, resp. té podoby, kterou mi v textu připsal, polekal – jsem prý vzteklý a morálně rozhořčený – a vzápětí jsem se musel i politovat, protože život v trhlinách mého vzdělání je „velmi neutěšený, prázdný a pustý“. A nejen život můj. Stejně je na tom v Mlejnkově pohledu i celá radikální či marxistická levice, k níž se prý hlásím.

Ne že by na tom něco nebylo – pokud jde o bídu levice. Skutečnost je ale ta, že se sám považuji za levicového liberála, který se ovšem marxismem v některých tématech často a rád inspiruje; ačkoliv „praví“ marxisté jej tu a tam pro změnu identifikují jako konzervativce.

Hlavním motorem Mlejnkova textu je, zdá se mi, nechuť. Nechuť k levicovému či alespoň „radikálně levicovému“ myšlení, zejména ale nechuť k té tradici evropského filosofování, kterou lze označit jako ironickou, nověji pak postmoderní či dekonstruktivistickou apod.

Věcné jádro dotyčné polemiky je shrnuto v následujících větách: „Martin Škabraha např. často operuje s pojmy jako ,pravda’, ,spravedlnost‘, ,křivda‘, ,vykořisťování‘. Z čeho je však chce vyvozovat? V čem mají v jeho myšlení oporu, z čeho vlastně vyvěrají, z jakých kritérií, jak je chce definovat, je-li dle něj v současném světě modernitou vše roztrháno, i prostor, čas a subjekt? (…) Schází-li však ucelený výklad světa (alespoň nedokonalý pokus o něj), nelze vlastně pronášet hodnotové soudy, ba vůbec žádné soudy. Pak zbývá už jen neartikulované kvákání – o třídním boji, státu, subjektu, děrách, dějinách, tekutosti či pevných bodech Vesmíru.“

Tuto námitku my „postmoderní relativisté“ slýcháme poměrně často. Myslím si, že spočívá na následujícím předpokladu: buď se mohu opřít o pevný a univerzální hodnotový rámec, který lze pozitivně definovat, nebo jsem zcela bez opory a končím v nihilistické prázdnotě.

Slovo relativismus je ale třeba číst ve dvou směrech: jednak jako poznání, že neexistuje žádná objektivní verze světa, protože každé univerzum je závislé na nějaké subjektivní perspektivě (ano, toto poznání se paradoxně samo tváří jako objektivní a univerzální; bez paradoxů to asi nepůjde); a jednak jako zdůraznění toho, že pozice subjektu právě proto nikdy není nezávazná a libovolná. Relativismus znamená, že ne všechno je mi dovoleno, protože vždy zodpovídám za verzi světa, ve kterou věřím a z níž legitimuji své jednání, srážeje se se světy druhých lidí.

Samozřejmě že takto pojatý relativismus předpokládá nějakou univerzalitu. Nemyslím si ale, že by bylo možné onu univerzalitu pozitivně, konzistentně a opravdu univerzálně definovat. Projevuje se spíš negativně – Václav Bělohradský třeba hovoří o fenoménu jménem „mít skrupule“ a Sókratés dávno předtím vkládal svoji důvěru do jakéhosi „daimonion“, vnitřního hlasu, který mu sice nikdy neříká, co by měl dělat, ale když je třeba, ozve se varování, že by to či ono dělat neměl.

To, co máme dělat, nikdy s jistotou vědět nebudeme. Návody vždy vyplývají ze sebeospravedlňujících příběhů, které si vymýšlíme. Jistotu máme jen tehdy, když poznáme, že jsme něco udělali špatně.

Nebyla na komunistických režimech 20. století silně negativní především averze vůči trhlinám, které pochybovači a realita sama dělali do jejich teorií? Nejsou gulagy jen extrémní podobou sešívání trhlin v revolučním vědomí lidstva?

Josef Mlejnek se příznačně míjí s tím, co jsem chtěl říct právě metaforou trhlin. Poselství mělo být, že trhliny jsou znakem života. Nejsrozumitelnější snad bude odvolat se na archetypální základ té metafory, na doslovnou trhlinu všech trhlin, ze které jsme přišli na svět. Toto nezacelitelné roztržení je zároveň nejvýmluvnějším symbolem původní jednoty a sounáležitosti. Proč bychom ji jinak čmárali na každou zeď?

Autor vyučuje na katedře filosofie Univerzity Palackého v Olomouci.

Tři sta metrů podél Botiče

Zřizování cyklostezek v České republice prosazuje vaše organizace od roku 1997. Kolik se jich zatím postavilo?

Naším hlavním úspěchem bylo vytvoření trasy nazvané Greenways podél Vltavy a Labe. Jde o sjízdnou cestu pro kola, která vede z Prahy až na hranice, kde navazuje na německou trasu, která jde až do Magdeburku. To se podařilo přibližně na přelomu roku 2000, ale předcházela tomu dlouhá práce. Zřízení Greenways však neznamená, že je po celé trase vyasfaltovaná cyklostezka, která je jasně vyznačkovaná. U těchto velkých tras se orientujeme především na to, abychom téma prosadili u starostů a primátorů těch měst a vesnic, které jsou po cestě. Pak jim pomáháme připravit projekt na značení cest.

Takže stezky přímo nestavíte ani nevyznačujete, ale spíše zpracováváte plány?

Za prvé přicházíme s novou ideou. V roce 1998 byla cyklostezka okolo Vltavy a Labe pro spoustu lidí nepředstavitelná. Tento nápad byl sice u nás nový, stezka sama ale měla navázat na celoevropskou síť. Potom jsme zkontaktovali všechny starosty, v průběhu několika let jsme jim to vysvětlili a přesvědčili jsme ty, kteří se stavěli na odpor. Nejdůležitější pro podobný projekt totiž je, aby jej podpořila místní samospráva. Pak jsme vymysleli řešení problematických úseků a některým obcím nebo městům jsme pomáhali se značením.

Není to ale tak, že bychom od stolu v kanceláři jen vymýšleli trasy. Děláme i tu drobnější, praktickou práci tady v Praze, v místech, která máme v dosahu. Iniciovali jsme a dotáhli do konce pravděpodobně dosud jediný kus opravdové cyklostezky v centru města. Jde o symbolických tři sta metrů podél Botiče. K té stavební úpravě došlo již v roce 1999 a byla to zlomová událost. Do té doby se v Praze tvrdilo, že se zde cyklostezky stavět nemohou. Tento příklad pak způsobil průlom v postojích pražské samosprávy.

Postavilo se od té doby v Praze víc než jen těch tři sta metrů?

Pro nás to byla velká zkušenost. Postavit tři sta metrů cyklostezky znamenalo náklady ve výši jeden a půl milionu korun jen na samotnou stavbu. A to nepočítám náklady spojené se zpracováním projektu. Nedělali jsme to sami, ale společně s Technickou správou komunikací a městskou částí. My jsme na projekt sehnali peníze z grantu a něco do toho vložila i městská část. Zjistili jsme ale, že stavba tohoto typu je tak složitou záležitostí, že organizace naší velikosti, kde pracují tři až čtyři lidé, kteří mají zároveň na starosti i jiné projekty, ji nemůže sama zvládat. Museli bychom na to mít firmu s dvaceti, třiceti zaměstnanci. A hlavně – v Praze již je obrovská armáda úředníků, kteří mají tyto záležitosti v popisu práce. Takže jsme se v posledních letech soustředili spíše na to tlačit na masu úředníků
a na místní samosprávu, aby podobné projekty finančně podporovali a dělali pořádně svou práci sami.

Čeho jste tímto tlakem dosáhli?

V posledních dvou letech podle mne Praha začala opravdu pracovat na rozvoji cyklistické dopravy. Nechci, aby to působilo jako sebepropagace, ale jsem přesvědčen, že to bylo i naší zásluhou. Bohužel je pro nás trochu depresivní, že se jedná o pohyb, který nastal až v poslední době. Od roku 1993 v samosprávě vládla jedna skupina lidí a nic se nepodařilo.

Jak se to pohnulo?

Nejde říct, že by třeba počet cyklostezek vzrostl o polovinu. Ale hlavní město zřídilo místo pro jednoho aktivního úředníka, který má na starosti jen cyklistiku. Ten se snaží přimět všechny ostatní orgány, aby ve své činnosti s cyklisty počítali. Výsledkem je, že se například vyznačila trasa podél nábřeží od Florence ke Staroměstské. Loni v létě se zprovoznil přívoz přes Vltavu na severu Prahy, který spojil Bohnice s Prahou 6 v místech, kde chybí most. Mohl bych jmenovat ještě několik další věcí, ale je třeba zdůraznit, že Praha je opravdu na začátku.

Nebylo by potřeba, aby v Praze opravdu mohli jezdit cyklisté, také začít stavět?

Mělo by se určitě začít stavět. Ale existuje i velké množství nestavebních opatření, která se týkají dopravy ve městě a která by dopravě na kolech moc pomohla. Tyto nestavební aktivity jsou ale pořád zanedbávané. Patří sem například představné pruhy na křižovatkách, které by umožnily, aby u semaforů stáli v první řadě před auty cyklisté. Pak by moc pomohly stojany na kola. To se snažíme tři roky vnucovat samosprávě a dalším úřadům, ale bohužel jsme dosud velmi neúspěšní.

O cyklistice v Praze existuje mezi úředníky v Praze několik hlavních mýtů. Jeden z nich se týká právě stojanů na kola. Prý je nejprve třeba zjistit, jestli bude o stojany zájem a pak je případně postavit. Ve všech zemích se ukázalo, že to ale funguje přesně opačně. Vždy to bylo tak, že město nejprve postavilo spoustu stojanů, rozumně je umístili a pak si lidé zvykli a během jednoho, dvou let je začali využívat. Podobně je to i s dalšími nestavebními úpravami.

A jak je to se stavbami?

Hlavní město před několika lety přijalo usnesení, podle něhož každá nová investiční akce a každá rekonstrukce má v sobě obsahovat cyklistické dopravní řešení. To znamená, že když se před časem opravovala Karmelitská, tak mělo být součástí rekonstrukce celé ulice i vybudování cesty pro cyklisty. To se ale neudělalo s odkazem na to, že cyklistická stezka přece vede po Kampě. Tam se sice dá projet, ale znamená to značné zdržení. Podobným způsobem se postupovalo při rekonstrukci Chotkových sadů. Stála velké peníze a mohla napravit ostudnou situaci, kdy se musí na kole projíždět takzvanou Myší dírou, kde jsou schody a obrovské stoupání. Neudělalo se vůbec nic i přesto, že jsme zodpovědné úředníky a investora několikrát na tento stav upozorňovali a oni slibovali, že to vyřeší. To je jen pár příkladů toho, že město má sice na papíře systémovou podporu cyklistické dopravy, ale své vlastní usnesení nedodržuje.

Jde vůbec srovnat, kolik peněz se v Praze věnuje na podporu automobilové dopravy a kolik jde na podporu té cyklistické?

Město má v rozpočtu zvláštní položku, která se jmenuje cyklistická doprava a cyklostezky. My musíme považovat za úspěch, že se tam v posledních dvou letech, na rozdíl od let předchozích, objevilo dvacet milionů korun. Pro letošek bylo myslím schváleno dokonce třicet milionů. Městským úředníkům tedy zřejmě došlo, že s tím musí něco dělat. Jenže teď se ocitli před problémem, že nevědí, jak peníze proinvestovat. V minulých letech se totiž nepřipravily žádné podklady. Chybí projektová dokumentace, nejsou připraveny změny v územním plánu, nejsou hotová stavební povolení, nikdo nic neprojednal s vlastníky pozemků.

Prostředky na rozvoj cyklistické dopravy jsou ale samozřejmě i dnes naprosto minimální. Postavit kilometr cyklostezky stojí obvykle od jednoho do tří milionů. Záleží na lokalitě, ve městě to obvykle bývá spíše dražší. To znamená, že kdyby se všechny stávající městské prostředky na rozvoj cyklistiky investovaly jen do stavby cyklostezek, postavili bychom deset kilometrů ročně. Ani tyto prostředky se přitom dnes všechny neproinvestují. Při stavbě deseti kilometrů ročně by se ale stejně nejednalo o žádný opravdový rozvoj cyklistiky.

Vázne tedy rozvoj cyklistiky v Praze hlavně na penězích?

Po pěti letech činnosti jsme došli k tomu, že nejde o problém nedostatku techniky, peněz, nebo odborných znalostí. Jde jen o otázku politické vůle. Miliardové investice typu metra nebo městského okruhu tuto podporu získaly. Cyklisté zatím ne.

Jak velkou podporu mají vaše snahy ve veřejnosti?

Hlavní město Praha si nechalo před třemi lety zpracovat výzkum, z něhož vyšlo, že každodenně do práce nebo do školy jezdí na kole jen mizivé procento lidí. Zároveň ale výzkum ukázal, že by řada lidí chtěla dopravy na kolech využívat, jenomže k tomu nemá podmínky. Cyklistika u nás patří spolu s kopanou k nejpopulárnějším sportům. Doma má kolo skoro každý a rád na něm jezdí. Ale ve městě se mu do toho nechce.

I mně lidé říkají, že by rádi jezdili do práce na kole. Jenže: vadí jim déšť, nebo to, že se pak v práci nebudou moci osprchovat, bojí se aut. To jsou ale všechno problémy, které v řadě evropských měst překonali. Protože nejen město, ale i firmy zvýhodňují lidi, kteří jezdí na kole. Poskytují zaměstnancům různé možnosti, jako jsou šatny, sprchy, uzamykatelné prostory pro kola. Některé společnosti jdou ještě dál. Přímo podněcují vznik cyklostezek ve svém okolí.

V Praze se nám minulý rok stalo, že se na nás poprvé obrátila developerská firma. Řekli nám, že chtějí dělat projekt v oblasti Vysočan a rádi by, aby měli budoucí obyvatelé možnost sportovního vyžití v přírodě. Hledali i řešení pro cyklisty a kvůli tomu se s námi radili, jak místo napojit na existující trasy. Zatím ale nevíme, jak to s jejich projektem dopadne.

Organizujete již několik let pravidelné cyklojízdy po Praze. S jakým ohlasem se setkávají?

Musím nejdřív říct, že jízdy neorganizujeme přímo my. Jízdy se organizují samy. Před několika lety jsme se rozhodli zavést u nás tradici, která je běžná jinde v zahraničí. Řekli jsme, že se každý třetí čtvrtek v měsíci pojede v 17.45 z náměstí Jiřího z Poděbrad. Rozeslali jsme to mezi lidi. Teď se tam schází skupina cyklistů sama od sebe. Počty se mění podle toho, jaké je počasí. Každý měsíc se ale sejde nejméně třicet, čtyřicet lidí. Dvakrát do roka, na jaře a na podzim, děláme větší propagaci, aby přišlo více lidí. To se tam objeví tak sto cyklistů. Loni v září na Den bez aut byla nejúspěšnější jízda – sešlo se 333 jezdců. Ve srovnání s tím, jak to vypadá na podobných jízdách v zahraničí, kde se například v Budapešti sjelo na dvacet tisíc lidí, je to velmi malý úspěch.

Proč na vaše akce přijde maximálně 333 lidí?

Myslím, že nejde o to, že by lidé o cyklistiku ve městě neměli zájem. Ale podmínky tomu zájmu vůbec nenahrávají. Je to takový zelený paradox. Většina lidí považuje životní prostředí za velmi důležitou věc, ale například Strana zelených, která si ekologii nese ve svém štítu, má jen dvě tři procenta voličů. V našem případě je to tak, že na kole sice jezdí spousta lidí, ale když mají prosazovat své zájmy ve městě, objeví se jich v milionové Praze na cyklojízdě jen 333. Důvodů je mnoho. Nejpodstatnější podle mne je to, že cyklistům v Praze chybějí podmínky.

V obleku, šortkách či kostýmu

Naši západní sousedé jsou proslavení svou zelenou politikou včetně podpory rozvoje cyklistiky. Osvícené cyklistické reformy se v Německu objevují většinou nejprve na regionální úrovni, odkud se potom šíří do dalších spolkových zemí. Průkopníkem cyklistických reforem se stalo mimo jiné město Freiburg im Breisgau, jedno z hlavních center Bádenska-Württemberska, kde se na radnici podařilo prosadit mnohá opatření, díky nimž je dnes region zdravější a nesužují ho ekologické neduhy, vlastní mnoha částem Evropy.

Zelená cesta ale nebyla do šířky dálnice prošlapána odjakživa. Stejně jako v mnohých jiných, nejen evropských městech se začal v padesátých a šedesátých letech i v Německu prudce šířit automobilismus. Města mu podřizovala svou infrastrukturu i podobu jak staré, tak nové výstavby. Regiony jeden po druhém rušily vlakové spoje, vlaky i tramvaje byly nahrazovány levnějšími autobusy. Na konci šedesátých let už byly neblahé důsledky této politiky natolik patrné, že radnici ve Freiburgu se v roce 1972 podařilo prosadit striktní, tehdy ještě silně kontroverzní zákaz vjezdu automobilů do centra města. Vzniklá „proluka“ v dopravní síti pak byla přirozeným vývojem doplněna tramvajemi a jízdními koly, dopravním prostředkem do té doby rozšířeným spíše na venkově a mezi studentstvem.

Do města vlakem

Cesta obyvatel Freiburgu a jeho okolí do zaměstnání anebo do školy probíhá dnes většinou takto: na kole se dojede na nádraží, dále se pak cestuje vlakem a pak tramvají či opět na kole. Město Karlsruhe se dokonce pyšní tramvajemi, které jezdí na vlakových kolejích, takže cestující mohou dojet bez složitého přestupování na nádraží až do samotného centra. Přeprava jízdních kol vlakem na hlavní trati mezi Karlsruhe, Freiburgem a švýcarskou Basilejí je zdarma. Mimochodem, spolupráce města Freiburgu se sousedním Švýcarskem je už tradičně velmi živá. Freiburská regionální síťová jízdenka, která dnes stojí pro studenty pěkných 32 eur (jinak 41,50 eur), platí na vlaky, autobusy a tramvaje nejen ve Freiburgu, ale i v okruhu cca 50 kilometrů a byla dokonce po dlouhou dobu uznávána i ve švýcarských městech, než se ukázalo, že příliš velké množství Švýcarů nakupuje levnější freiburské regionální síťové jízdenky místo dražších švýcarských. Pro region je pozitivní
i to, že německé dráhy v průběhu posledních desetiletí pochopily, že s množstvím spojů přibývá cestujících a tím se i zvyšuje zisk, a nikoli naopak. Spoje nejenže nezrušily, ale zavedly ještě nové, a tak místo původních 3–4 vlaků denně jedou nyní vlaky v tomto regionu v průměru každých 30–40 minut.

I to nejmenší nádraží vybudovalo speciální parkoviště pro kola, jejichž kapacita je permanentně plně využitá. Cyklistická parkoviště se stále rozšiřují a i ve městech a vesnicích jsou samozřejmě zavedena na tisících dalších míst, kam „cyklisté“ každý den směřují, jako jsou úřady, obchody, školy, firmy atd. Slušelo by se dodat, že kola je stále kde zaparkovat, protože na stejný prostor, který potřebuje k zaparkování jediné auto, se jich vejde zhruba deset. Když tedy teoreticky do zaměstnání přijede sto zaměstnanců místo autem na kole, zůstane plných devadesát míst k parkování aut neobsazených, tudíž využitelných pro lepší účely, než je pustá betonová plocha. Parkování aut je zdarma pouze na okraji města, v ostatních čtvrtích musí všichni kromě místních obyvatel platit. Ceny za parkování jsou nastaveny tak vysoko, že se jednoznačně vyplatí přijet do města vlakem. Pro zajímavost, Freiburg nedávno zavedl na periferiích speciální garáže pro jízdní kola. Jsou
velikosti menšího kontejneru a kola zajišťují před poškozením či krádeží.

Společenská norma

Kromě aut prostého centra už ve Freiburgu mají i první městskou část zcela bez automobilové dopravy. Z bývalých kasáren je dnes příjemná čtvrť, kde žijí přibližně tři tisíce obyvatel, které nikdo neruší hlukem a nepřidušuje automobilovými zplodinami. Ulice jsou prostorné, přehledné a čisté a znovu se na ně vrací každodenní život. Obrázek dětí hrajících si na ulici je pro Pražáka jako zjevení z jiného světa. Motoristé z této čtvrti parkují svá vozidla v blízkých několikapatrových garážích. Na ulicích je dovoleno parkovat pouze jízdní kola. Přijetí tohoto projektu bylo přirozeně spojeno se silnými kontroverzemi, avšak na rozdíl od, řekněme, radnice pražské ta freiburská nejenže o podobných projektech uvažuje, ale dokáže je i obhájit, prosadit a financovat.

Ve Freiburgu mají rovněž speciální centrum pro cyklistiku, který sídlí v okrouhlém atypickém domě. Tady parkují cyklisté v několika kruzích obrovský počet kol, nad nimi je potom cyklistická kavárna, kancelář a poradna, prodejna kol a cyklistických potřeb všeho druhu a kromě toho ještě několik cestovních kanceláří, které nabízejí zájezdy s kolem do celého světa. Distribuují se tu zdarma i cyklistické časopisy a nejrůznější další tiskoviny, které informují o cyklistických akcích a novinkách ze světa jízdních kol. Cyklistické akce jsou tu pojímány jako kultivované společenské události. Podobu anarchistických výkřiků do tmy, jaké jsou zatím vlastní podobným srazům v jiných zemích střední Evropy, zvláště pak v její východní části, opustily už dávno, pokud ji vůbec kdy měly.

Za zmínku rovněž stojí již dlouhou dobu platný německý spolkový zákon, který nařizuje, aby při každé přestavbě či novostavbě v obci i mimo ni a vedle každé nové silnice vznikla i výrazně oddělená bezpečná stezka pro cyklisty. Díky tomuto zákonu je i cykloturistika mimo města nebývale oblíbenou a rozšířenou aktivitou. Němci ovšem neprovozují cyklistiku tak, jak ji známe u nás. Tedy že „cyklisté“ jednou měsíčně naloží na auto kola – nejlépe horská –, s nimi vyrazí padesát a více kilometrů za město trochu zdrancovat les a ještě ve speciální cyklistické kombinéze zasednou opět ve městě do hospody, kde doplní vydanou energii pěti litry piva a hladinu adrenalinu srovnají něčím ostřejším. V německém kulturnějším podání se cykloturismus provozuje na delší tratě, často se jede dva a více dní s přespáním buď ve stanu či v ubytovnách a penzioncích. Za město se cyklisté dopravují po vlastní ose, anebo vlakem. Velmi
oblíbené jsou rovněž zmíněné dovolené s cestovními kancelářemi specializovanými na zahraniční cesty s jízdními koly.

V jiných německých městech (dalšími hlavními centry cyklistiky jsou například Erlagen a Münster) se situace liší někdy méně, někdy více. Vždy má ale daleko k momentálnímu stavu v naší republice. Všude v SRN se to cyklisty jen hemží a kolo je tu skutečně plnohodnotným dopravním prostředkem pro všechny vrstvy společnosti i generace. Města jsou protkána cyklistickými stezkami, které jsou plně využívány. Na kole jezdí kromě studentů i matky s dětmi, manažeři v oblecích, dámy v kalhotových kostýmech, důchodci. Od cyklistů je vyžadována kázeň a dodržování dopravních předpisů. Ty ale slouží k dobru jich samotných, neboť vzhledem k jejich četnosti by anarchistický přístup nebyl už příliš efektivní a nesplňoval by svůj hlavní účel – tedy aby kolo sloužilo jako pohodlný, ekonomický a rychlý dopravní prostředek.

Kolaři za volantem

V Berlíně, jakkoli ve statistikách za městy s nejlepší cyklistickou infrastrukturou pokulhává, vládne rovněž výrazně cyklistická atmosféra. Příjemným výdobytkem je bezplatná přeprava kol pro studenty v dopravních prostředcích. Sluší se ještě dodat, že metra i tramvaje jsou k přepravě kol dobře uzpůsobeny. Při vysokém počtu studentů v tomto třiapůlmilionovém městě a při rozlehlosti jeho území je tato vymoženost hodně oceňována.

Jedním z dalších berlínských specifik je velmi nízký počet automobilů na obyvatele (Pražané naopak patří k nejmotorizovanějším měšťanům v Evropě vůbec). Tato skutečnost je dána jak vysokou nezaměstnaností (cca 20 procent), tak i odlišným životním stylem a návyky. Berlíňané se více než o materiální hodnoty zajímají o kulturu, kavárny a životní prostředí. Dalo by se říci, že si podstatná část Berlíňanů udržuje jakýsi studentský životní standard, se kterým jsou naprosto spokojeni i ve svých třiceti, čtyřiceti letech. Situace se často nemění ani se založením rodiny. Jak ukazují poslední průzkumy, na Humboldtově univerzitě je už plných 10 procent studentů rodiči a nikdo si s tím hlavu moc neláme. Bez auta životní náklady příliš nenarůstají a život plyne v zeleném městě poklidně dál i s dětmi. Děti coby spolujezdci na kole jsou od svých raných měsíců aktivními účastníky dopravního provozu a nikdo se
nad tím nepozastavuje. Jízda na kole není v Německu považována – ani před kolegy z firmy – za společensky degradující či sebevražedný akt, jak je tomu v našich podmínkách. A motoristé v Německu jsou také nesrovnatelně ohleduplnější než u nás – mimo jiné i proto, že téměř každý řidič má zároveň nemalé cyklistické zkušenosti, a tudíž i nedocenitelnou schopnost nahlížet na dopravní situaci i z jiné perspektivy.

Autorka je polonistka a ukrajinistka.

Z deníku cyklisty

Ráno se hned po výjezdu z domu slušně zahřeji při výšlapu ulicí Na dolinách. Je zimní všední den a hustota dopravy je po ránu vysoká, silnice je úzká a obě strany lemují zaparkovaná auta, takže pro cyklisty zbývá minimum prostoru. Jedu po zámkové dlažbě nového chodníku, který je široký téměř 4 metry. To je skoro dvakrát tolik co takzvané multifunkční, rekreační stezky, budované městskou částí Prahy 4. Tady se ale s něčím podobným jako cyklisté nepočítalo, i když aspoň barevně odlišený pruh na okraji chodníku připomíná značení stezky. Ani na vrcholu kopce, na křižovatce u stanice metra Pražského povstání se opět evidentně nepočítalo s tím, že se tu objeví někdo na kole. Chybí tu cyklopruh či ze zahraničí známá, v Praze zatím ale ještě nepoužívaná křižovatka typu V-19, tedy křižovatka s „chlívečkem“, předností pro cyklisty, kteří se řadí před automobil a mají zde přednost. Projíždím pod magistrálou a napadá mě, že i tady by se dala
„vybudovat“ nová stezka. Pod magistrálou totiž vede široký chodník oddělený od vozovky, dostatečně široký pro průchod pěších i průjezd cyklistů. Vymezení pruhu pro kola by určitě omezilo riziko kolize pod neosvětleným podjezdem magistrály. Nikoho ale zatím nenapadlo tu stezku zřídit.

Častým argumentem Policie ČR proti vytváření dalších stezek v městě je údajné bezpečí zranění cyklistů a pěších. Přál bych jim zažít některé cyklostezky třeba v Brémách (kde podíl každodenních cyklistů v celkové populaci tvoří 24 %) nebo ve Vídni (s podílem cyklistů 8 %). U nás by ale určitě zúžené stezky na šířku řídítek z důvodu bezpečnosti neprošly. Bohužel tato „opatrnost“ cyklistům či pěším příliš nepomáhá, stačí se jen podívat na počty smrtelných úrazů na přechodech pro chodce.

Za podjezdem mne čeká odpočinkový úsek dolů po Táborské, s odbočením do ulice Pod Sokolovnou. Tady je pro změnu průjezd kol zakázán. Musím proto opět spáchat prohřešek proti pravidlům. Jízda touto ulicí je přitom pro cyklistu nepochybně bezpečnější než jízda po Táborské, na níž musím neustále dávat pozor na rychle projíždějící auta. Ta se dole v ulici stejně naštosují a vytvoří zácpu. Myslím, že pro cyklistu by měla být vytvořena taková pravidla pro pohyb na silničních komunikacích, která by maximálně chránila jeho či její zdraví. Několik z mých kamarádů a známých srazila auta a viníci nebyli nikdy potrestáni. Škodu uhradí v lepším případě pojišťovna a pirát silnic dál ohrožuje lidi na silnicích či na přechodech.

Po Svatoslavově ulici až na křižovatku s Nuselskou je nutné se proplést šňůrou stojících aut. Automobily tu totiž bez postihu parkují ve dvojstupech, což je běžná pražská praxe. Dále pokračuji po kočičích hlavách do ulice V Horkách. Že by i tady trvali památkáři na původní dlažbě? U této ulice se spojily hlavní nešvary „designu“ našich ulic: dláždění a příčné parkování, které zužuje průjezdnost komunikace na minimum. Nechápu, kdo zde povolil šířku jízdního pruhu, která je menší než šířka nejužšího vozidla. I tady stojí auta běžně ve dvojstupech. Že je aut po Praze tolik, je snadno vysvětlitelné. Parkování je totiž na většině míst v Praze bezplatné, což mimo jiné motivuje řidiče ke každodenním vyjížďkám. Podjíždím železniční viadukt, kde značku Průjezd zakázán respektuje jen velmi málo řidičů. Pokračuji do ulice K Seřadišti. Odsud mne do Strašnic čeká průjezd trasou RVHP, to znamená ulic a míst jako Moskevská, Baškirská, Magnitogorská či Kubánské
náměstí. Kvůli likvidaci „nefunkčního“ parku u Edenu a vybudování „polyfunkčního“ centra Eden přímo před budovou Ministerstva životního prostředí se mi cesta dost komplikuje. Namísto průjezdu zklidněnou ulicí Vladivostockou musím přejet na frekventovanou Vršovickou. Nedávno tu zřídili podélné parkování (jak jinak než zdarma) a ubrali jeden jízdní pruh pro auta. Moje radost z nového cyklopruhu (ovšem neoficiálního) ovšem netrvala dlouho. O několik dní fréza zbrousila původní pruh. Zbyla po něm jen matná vzpomínka a já opět nerozumím tomu, proč právě zde nemohl vzniknout jeden z prvních pražských cyklopruhů, doplněný třeba v jiných evropských městech úplně běžným barevným odlišením.

Z Kubánského náměstí je to do mé kanceláře v Krátké ulici jen kousek. Celkem při cestě do práce najedu tak 7–8 kilometrů. Cestu, která by mi MHD trvala cca 40–45 minut, zvládnu na kole za polovičku a ještě si trochu protáhnu kosti. Až na výjimky se při přesunu z Prahy 4 do Prahy 10 dá vyhnout životu nebezpečným úsekům. Chvíli mi ale trvalo, než jsem našel optimální trasu. Teď se tedy mohu těšit z toho, že dělám něco pro pražské životní prostředí, své zdraví a navíc i několik stovek ušetřím. Oficiální cyklostezky, cyklopruhy či jinou nezbytnou infrastrukturu pro cyklisty ale na této trase v Praze nepotkám.

Nejvýznamnějšími důvody toho, proč v Praze není moc cyklistů, jsou podle mne bezpečnost a neexistence cyklostezek, cyklopruhů, infrastruktury, jako jsou stojany kol či úschovny kol, cykloparkovišť u hlavních železničních stanic. Absence ve střednědobém horizontu proveditelné strategie rozvoje cyklostezek a jejich propojení ve smyslupný celek hlavně s napojením na centrum města jsou pravou příčinou nízkého počtu denních uživatelů kola. Určitě by pomohla i větší osvěta a poradenství pro ty, kteří o alespoň existujících trasách nevědí. I pro ně a ostatní pražské cyklisty fungují již pátým rokem pravidelné cyklojízdy, jejichž cílem je propagace cyklistiky jako rovnocenné dopravní alternativy a umožnění bezpečné jízdy městem ve větším počtu. Cyklojízd se účastním pokaždé a těžko se mi popisuje ten příjemný pocit, kdy se můžu více méně beze strachu projet s lidmi, co jezdí na kole pravidelně, ale bohužel většinou jiným směrem než
já.

Autor je cyklista a koordinátor mezinárodních projektů programu Greenways v Nadaci Partnerství.

Daleko od centra

Střední Evropa je stejně jako každý geografický prostor „myšlenkovou konstrukcí“, která v průběhu času prošla dosti drastickými proměnami. Germánská Mitteleuropa, „malé slovanské země“ v sanitárním kordonu, v době sovětské okupace „země Východu“, v současné bruselské technokratické hantýrce PECO („Pays d´Europe centrale et orientale“, „země střední a východní Evropy“): sešla se tu pěkně tvrdá konkurence.

V průběhu několika desetiletí jsme byli svědky objevování pojmu „střední Evropa“, ale i jeho relativního opomíjení. Pro poválečné dějepisectví představovalo dílo Friedricha Naumanna Mitteleuropa (1915) program germánského ekonomického kolonialismu, jehož krajním vyústěním měla být politická agresivita nacismu. Toto krajně negativistické vidění postupně v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let v obecném povědomí Západu vyvážila rehabilitace všeho cenného, co střední Evropa dala světu během historického období před nástupem totalitarismů. Pojem střední Evropa zažil regeneraci a vzestup díky tomu, že mu byl přiznán silný ideologický obsah. Střední Evropa se jevila jako zásadní, kruciální prostor evropských dějin a jako oběť velmocenské konfrontace. Řada vážných děl – od esejů Claudia Magrise po studie Jacquesa le Ridera – i módních výkladů znovu objevovala „svět včerejška“, svět vídeňské moderny (a vedle ní i moderny pražské,
budapešťské atd.). Byla velebena Vídeň přelomu 19. a 20. století, tj. Vídeň před nástupem nacismu, v níž „otevřená“ německá středoevropská kultura vytvářela prostor pro pluralitu, zejména pro židovské intelektuály a spisovatele. Disidentské myšlení spojovalo rehabilitaci střední Evropy s bojem proti sovětskému totalitarismu. Na Západě úspěšní spisovatelé jako Milan Kundera nebo Czesław Miłosz odmítali tehdy užívané pojmy „země Východu“ nebo „východní Evropa“ a připomínali, že střední Evropa od konce 19. století považovala za otázku cti obhajobu lidského individua před veřejným zájmem: 20. století bylo „stoletím Franze Kafky“.

Tak jak se dějiny po roce 1989 a po pádu železné opony odideologizovaly, zájem o střední Evropu u „široké veřejnosti“ logicky postupně klesal (s výjimkou intelektuální komunity a občanské společnosti). Je pravda, že rozdílnost politických zájmů jednotlivých zemí v této oblasti, praktická nemožnost zakládajících zemí visegrádského troj- a později čtyřúhelníku stmelit vlastní iniciativy v jasně čitelnou linii a v neposlední řadě tlak na vytvoření Evropské unie přispěly k jejímu geopolitickému zmizení. Příznakem této ztráty důvěry je návrat k terminologickému konkursu na označení regionu: zatímco v Rakousku se objevil pojem „Zentraleuropa“, což je neutrální označení Rakouska a jeho bezprostředních sousedů, můžeme pozorovat, jak se vedle „Evropy (pro)střední“ (Zwischeneuropa) prosazuje ještě jiný výraz – „Evropa středovýchodní“ (Ostmitteleuropa, Europa środkowo-wschodnia), což má dost nepříjemné důsledky. Zcela
se zde vytratily zejména odkazy na svět Habsburků a především na německou dimenzi, která je přitom zásadní jak z geografického (součást střední Evropy přece tvoří Rakousko a podstatná část Německa), tak z historického hlediska: německá kultura a jazyk vytvořily v zóně jako celku kulturní „kód“ pro Bildung (vzdělávání), která je nedomyslitelnou součástí měšťanské kultury.

Daleko od středu: kultura rozmezí uvnitř středoevropské zkušenosti

Nicméně i přes tuto zjevnou devalvaci neztratilo slovní spojení „střední Evropa“ své opodstatnění, neboť označuje antropologickou, kulturní a zcela jednoduše existenciální skutečnost, již představuje složitý prostor „mezi Německem a Ruskem“, prostor s kolísajícími hranicemi, který je třeba neustále nově definovat s ohledem na různé epochy a právě zkoumanou tematiku.

To je také důvod, pro který je pojem „areální zkoumání“ užitečný k označení typu skutečností, s nimiž jsou historikové a historikové kultury konfrontováni ve chvíli, kdy se začnou zabývat střední Evropou. Výraz „areální zkoumání“ zřetelně naznačuje odmítnutí národních a/nebo státních hranic, a rovněž tak odmítnutí domnělých „hranic jazykových“ coby absolutního kritéria při definování jednotlivců, společenství a kultur – ve prospěch komplexnějšího a jemnějšího přístupu při rozboru skutečností, které překračují existující hranice a vynucují si jako rámec proměnlivou geometrii. Jedním z nejpovzbudivějších paradoxů areálních studií je fakt, že se pohybují ve dvojím prostoru, uvnitř i vně škály různých národů i zemí. Zahrnují oblasti širší (jako střední Evropa), ale zároveň se také zajímají o konkrétní záležitosti a přínosy místních a lokálních dějin. Proto se jim také podařilo zevnitř postihnout epistemologické proměny, obecně
platné v průběhu několika posledních desetiletí, jež však ve střední Evropě provázely teprve všeobecné zpřístupnění poznání po roce 1989. To také plně odhaluje jejich politický a sociální význam: obnovený důraz na hodnotu ústního podání dějin, na místní dějiny a na kategorie z roviny existenciální zkušenosti – individuální a rodinnou paměť, Heimat („region“, „mała ojczyzna“), „kulturní a historickou krajinu“, a dokonce na „krajinu činnosti, smyslu a zkušenosti“ („landscapes of actions, of meaning and od experience“ (srv. Beatrice Ploch and Heinz Schilling, Region als Handlungslandschaft: Überlokale Orientierung als dispositiv und kulturelle Praxis – Hessen als Beispiel, in: Rolf Lindner [dir.], Die Wiederkehr des Regionalen: Über neuen Formen kultureller Identität, Frankfurt, 1994), které mají pouze pohyblivé vazby se správními nebo historickými hranicemi (viz Celia Applegate, A Europe of Regions: Reflection on the Historiography of Subnational
Places in Modern Times, Americal Historical Review 104).

Z obrovské vlny zájmu mohly rovněž těžit ještě specifičtější studie věnované hraničním územím (borderland studies). Historické regiony jako Alsasko, Slezsko, Mazursko, Polesie, Halič, Bukovina, Vojvodina, Banát, Sudety, Transylvánie atd., s nimiž se ve 20. století zacházelo velice nešťastně a které změna hranic rozdělila často do několika odlišných celků, odhalují jedinou a jedinečnou minulost, jež má zároveň fundamentální význam pro pochopení společných dějin. Neboť všechny byly poznamenány nesamozřejmostí, jež je vlastní hranici a faktické multikulturalitě, a to i tehdy, jsou-li zjevně velice dobře rozlišitelné svým rázem a zejména svými dějinami – v závislosti na údělu, který byl vyhrazen odlišným menšinovým komunitám.

Češi zažili téměř archeologické objevování „zmizelých Sudet“. Nedávná „marketingová“ kulturní kampaň kolem Adalberta Stiftera, autora symbolizujícího Český les (Böhmerwald), měla za cíl vysvětlit, že jeho dílo nepatří jednomu národu, ale že jednoduše vyrostlo z jedné půdy. A tak je tomu ve střední Evropě všude. Kulturní hodnoty vzniklé na pomezí a rozhraní se zde stávají předmětem podobné exhumace, a posláním výzkumu je v současné době provádět srovnávací a typologickou analýzu těchto nových znovu přivlastňování lidí a hodnot a vysvětlovat veřejnému mínění, jaká je podstata společně sdíleného vkladu. Zcela obnovený obor Osteuropaforschung (Geisteswissenschaftliches Zentrum Geschichte und Kultur Ostmitteleuropas v Lipsku, Academia baltica v Lübecku, Herder-Institut Marburg/Lahn, Institut für den Donauraum und Mitteleuropa ve Vídni atd.) a Heimattourismus zažívají v Německu a Rakousku rozkvět. Na západní
Ukrajině někteří intelektuálové, jako vydavatel časopisu „Ji“ Taras Vozniak, nebo spisovatelé, jako Jurij Andruchovyč, objevují minulost východní Haliče, která kdysi patřila k Rakousku, později příslušela k Polsku a nakonec se stala přívěskem Sovětského svazu, v němž dávají lišky dobrou noc. (Z rakouského Lemberku a polského Lwowa se stal sovětský Lvov, z něhož je nyní v nezávislé Ukrajině znovu Lviv.) V Polsku je mimořádný zájem o multietnickou minulost Republiky (Rzecz pospolité) nebo o meziválečné Polsko: mladé generace se přes mlčení svých rodičů dozvídají, že města měla dvě jména: Gdaňsk a Danzig. Wrócław a Breslau, Poznaň a Posen…

Je příznačné, že akademické zkoumání všude doprovázejí nebo dokonce předhánějí iniciativy v podobě sdružení, jejichž dynamika je umocňována internetem. Jsou dílem zainteresované části občanské společnosti: jako jeden příznačný příklad za mnohé můžeme zmínit kulturní společenství Pogranicze v městečku Sejny v severním Polsku u polsko-litevských hranic (donedávna vydávalo
revue-sborník „Krasnogruda“, zaměřený právě na středoevropské národy a jejich kulturu – pozn. překl.). Podle Roberta Traby ze sousedního sdružení Borussia (staré označení pro Prusko), který se věnuje podobné činnosti v regionech Varminsko (Warmie) a Mazursko, v okolí Olštýnu (Allenstein) a Kaliningradu (Königsberg, Královec), je „kognitivním záměrem (..) vytříbit a prohloubit poznání fenoménů interakce a poréznosti (vzájemného pronikání) kultur v heterogenních regionech pomezí a přemýšlet o přínosech a tragédiích společně sdílených dějin“ (Robert Traba, Pogranicze polsko-niemieckie w perspektywie nowych badań nad narodem i nacjonalizmem: Skic do projektu badawczego, in: Pogranicze polsko-niemieckie: przeszlość, terażniejszość, przyszlość, dir. Edward Wlodarczyk, Szczecin, Uniwersytet Szczeciński, 2001, s. 61–77).

Tyto nové objevy mají mnohonásobný význam, neboť v dotyčných zemích uspokojují hledání identity, které přinejmenším již
po celou jednu generaci vede k objevování plurality počátků. Tyto objevy jsou rovněž schopny urychlit a stimulovat diskusi, která by se měla otevřít v celé Evropě, diskusi o otázce identity obecně a o složité a obtížné artikulaci vztahů mezi příslušností ke státu, k určité zemi, a příslušností k určité regionální sféře – a možná i o uznání plurality různých filiací a příslušností. Nezávisle na politicko-sociální debatě představují pomezí také depozitáře kulturní identity, které se vyplatí podrobně zkoumat: „daleko od centra“, kde se utvářel národní stát, směšovaly v sobě živelným způsobem více kultur a více vlivů mnoha vzdálených Říší. Těmto periferním oblastem se často připisuje až mytický význam: otevřené oblasti, vnímané často jako pacifická, idylická, utopická místa. Pomezí ve střední Evropě byla rovněž prostorem geopolitických zvratů a stala se proti své vůli divadlem války a destrukce. Pomezí, která jsou ze své
podstaty prostory směšování a křížení, se navíc jeví současně jako hlavní součást „středoevropské fenomenologie“ i jako nevinný předpokoj postmoderny. Rozbor kulturní specifičnosti střední Evropy vykazuje svoji mimořádnou cenu právě v tomto: konkrétní analýza „mýtů pomezí“ ukazuje, do jaké míry nás zkoumání hraničních oblastí, objevování lokálního a zároveň transnacionálního prostoru neomezované pouze na rovinu lokálních nebo provinčních zájmů, zpravuje o našem světě a o době, ve které žijeme.

Delphine Bechtelová učí německou literaturu a jidiš a Xavier Galmiche českou literaturu na Univerzitě Paris-IV Sorbonne.

Přeložil Josef Mlejnek.

Mezi periferií a okrajem

Vlna setkání, záplava publikací, reedicí, kongresů věnovaných Vídni a vídeňskému duchu, úspěch některých filosofů, malířů, sochařů, architektů, sociologů přitahovala pozornost k privilegovanému prostoru. K prostoru posvátnému. Počátek století podnítil vznik určitého retronáboženství, v němž vládne těžká nostalgie.

Utopie o mocnářství byla první utopií, jež mohla nahradit utopie povstavší z myšlení devatenáctého století. Utopie o mocnářství se vázala na další utopie, v udělovaných lekcích o agonii a smrti ne tak výmluvné. Vídeňská lekce podněcuje lekce o mocnářství, a mocnářství žilo v první řadě svými okraji. „Strukturu mocnářství“ nelze pochopit bez studia okrajů. Joseph Roth si se známou pozorovací schopností poznamenal, že jediné národy, které věří v Císaře, jsou národy okrajové, že rakouskou státní hymnu zpívají už jen Rusíni, Židé, Slovinci. Ostatní, obyvatelé Centra, Vídeňané, zpívají Wacht am Rhein, Stráž na Rýně.

Ti, kdo v Císaři viděli náměstka božího na zemi, ti, kdo žili náboženstvím mocnářství, byli lidé z okrajů, obyvatelstvo archaických oblastí, primitivové, kteří přežívali v koutech tohoto světa. Provinční města stavěla na odiv okázalý polycentrismus. Byla „zasvěcena Vídni“, věřila v císařskou rodinu a hodnoty, ale i v hodnoty národní, pokoušela se je zachovat a prosadit. Každé „provinční“ město mělo podobnou kavárnu, nádraží, poštu, kasárna; každý úředník byl kopií Císaře – chtěl být jeho kopií. A každé správní středisko se snažilo napodobit obraz Centra. Venkov věrně reprodukoval obrazy hlavního města. Řekli bychom, že poslušně znovuvytvářel jeho posvátnost.

(…)

Konec devatenáctého století a počátek století dvacátého nepoznamenal jen konec rakousko-uherské monarchie, nýbrž i zhroucení a pád turecké říše. Jugoslávie, Bulharsko, Rumunsko, Polsko byly touto říší ovlivňovány. Nemůžeme pochopit střední Evropu, pokud si neuděláme jasno v tom, jaký duchovní odkaz zůstává po pádu turecké říše. Z tohoto hlediska jsou pro nás stěžejními autory Krleža, Crnjanski, Blaga, Aron Cotruş1, Ivo Andrić, Miodrag Bulatović, Andrzej Kuśniewicz, ale též Eminescu, Slavici a Sacher-Masoch.

Pokud jde o nás, musíme se zastavit u prostoru, který je pro tento druh analýz ideální – u Banátu. Anebo u jednoho typu výrazných podobností – podobností mezi bukovinským prostorem a prostorem banátským.

Existuje zde střední Evropa, která by mohla být Evropou východní nebo jihozápadní. Která prošla dlouhým obdobím úzkých vazeb na tureckou říši. Jsou to okrajové prostory, které žijí ve znamení styku různých etnik.Setkávají se tu, tak jak je dějiny svedly dohromady, přinejmenším čtyři etnika, čtyři kultury, čtyři způsoby kulturní seberealizace. Po roce 1918 si každá z těchto kultur vytyčuje vlastní formy kulturní migrace.

Mohli bychom napsat, že střední Evropu lze úspěšně studovat, začneme-li studiem provinčních měst po roce 1918. Temešvár, Záhřeb, Novi Sad, Černovice zaštiťují kulturní snahy, které se zásadně liší od snah Bukurešti, Prahy nebo Bělehradu. Jakožto hlavní města provincií, které si chtějí zachovat kulturní identitu, začínají prosazovat jiný tvůrčí režim. To proto, jak už jsem říkal, že se začínají opouštět hodnoty, které podnítily kulturní polycentrismus. Kulturními hrdiny střední Evropy jsou stěhovavé bytosti pokoušející se usadit v novém Centru, pokoušející se vymezit si novou identitu místo té mocnářské. „Co doopravdy dožívalo,“ píše Joseph Roth v Kapucínské kryptě, „nebyla ani tak naše vlast, jako naše říše, tedy něco většího, rozsáhlejšího, vznešenějšího než pouhá vlast.“ Pro mnohé ze spisovatelů tohoto prostoru začínalo – nebo znovu začínalo – hledání Mocnářství. Někteří se pokoušeli objevovat hodnoty mocnářství v zemi založené roku 1918, jiní oplakávali ztrátu
těchto hodnot v literatuře, která vymezovala konec jednoho dějinného cyklu.

Za alternativní dějiny středoevropských literatur

Prototypem takovéhoto „mocnářského“ spisovatele, spjatého se starým světem, je Ioan Slavici. Jakožto „starý“ Sedmihraďan povýtce nazývá to, co píše, „étosem učení“, skvěle definovaným Virgilem Nemoianem2. Mohli bychom Slaviciho posuzovat vedle sochaře Brâncuşiho: podobně jako Brâncuşi reprezentoval určitý kraj tím, co ho nejvíce spojovalo s archaickou civilizací. Tak jako Brâncuşi byli Coşbuc, Aron Cotruş či Slavici lidmi svého kraje, domorodci vyjadřujícími staré obyčeje. Brâncuşi se vždycky před prací pomodlil. Postil se. Tak to dělali staří bojovníci před bitvou: očišťovali se. Kdybychom měli jmenovat Guénona, mohli bychom poznamenat, že Král a Kněz jsou jedno a totéž. Nebo že Král tam daleko, v illo tempore, znamená jediného vůdce. Král a Kněz utvářeli tentýž obraz a tutéž naději. Oba existovali v určitém středu světa jako jeden.

Není těžké si povšimnout, že hrdinové mladého Emineska, Slaviciho nebo Arona Cotruşe přináležejí k jednomu středu světa. Anebo, pokud (teď) ve středu nejsou, vyvíjejí všemožné úsilí, aby se tam dostali. Nic u nich není laciné, nic není vyřčeno žertem. Někdy rušivá tezovitost stránek napsaných Slavicim se odvozuje z toho, že je součástí „étosu učení“. Mají to být knihy přinášející ponaučení.

Slavná povídka Pop Tanda (první slaviciovský opěrný bod) začíná veselým obřadem, při němž se seznamujeme s hrdinou včerejšího světa. Jmenuje se kantor Pintilie a „byl kantorem v Butucani, spořádané a velké vsi s mohovitými a uvážlivými lidmi, kde se rozdávaly almužny a pořádaly hostiny hodné bohatého člověka“.

V jedné příliš málo citované studii Ovidiu Cotruş spojoval idyličnost coşbukovské poezie s tím, že básník pocházel z hraniční oblasti, která nikdy nepoznala nevolnictví. Idyličnost literatury „polyvalentních center“ – Năsăud, Caransebeş, Oraviţa, Biserica Albă – bychom tedy mohli spojovat s tím, že hraničářské oblasti se vyznačovaly přímou podřízeností císaři. Závisely na Vídni. Účastnily se Velkého díla.

Když čteme první věty ze Slaviciova Mlýna na štěstí nebo Lesačky, zjišťujeme, jak započíná Velké dílo. Jinde obřadné věty prózy nezahajují, nýbrž ukončují: teď započíná Velké dílo, půda už pro ně byla připravena. Krásná kniha, příbytek k žití v povídce Tatínkův Budulea, je poselstvím, které si předávají celé generace kněží a učitelů. Na počátku tohoto poselství lze objevit nejen Mocnářství, nýbrž i nebeský řád tradice, který našel prozaik u Konfucia, tak jako jej Coşbuc objevil v Aeneidě nebo v Božské komedii. Sedmihradský spisovatel sestupuje nejen ke kořenům Mocnářství, nýbrž i k základům světa. Jeho pokus objevit prvotní svět ho spojuje s tvůrci epopeje.

Anebo s tvůrci náboženství. Mocnářský model, který převládá v písemnictví Sedmihradské školy, u Coşbuka3, Slaviciho, Agîrbiceana, Rebreana, Ciorana, se dosud nestudoval. Při vymezování Velkého Rumunska, založeného 1. prosince 1918, tento model nejednou zafunguje. Často citovaná Cioranova věta: „Sním o Rumunsku s počtem obyvatel, jaký má Čína, a osudem, jaký má Francie“ v zásadě není příliš daleko od bájných představ, s nimiž přišel v Trilogii kultury Lucian Blaga nebo v básních z 30. let Aron Cotruş.

Při jiné příležitosti jsem poukázal na to, že literatury „okrajů“ prosazují jako model epopej. Národní státy, které vzniknou po první světové válce, budou potřebovat (další) doklad o svém zrodu. Crnjanského Běženci panonských bažin, Andrićův Most přes Drinu, Antikrist Emilijana Staneva, ale i Osudy dobrého vojáka Švejka potvrzují statut epopeje. V údobí doznívající agonie po první světové válce se epopej vymezuje svou odvrácenou stranou.

Les oběšených, v němž Rebreanu uvádí na scénu antihrdinu, je přímo spjat s nehrdinským hrdinou antiepopeje Muže bez vlastností. Je součástí dlouhé řady děl, která spojuje Crnjanského knihy s knihami Andrzeje Kuśniewicze nebo Sorina Titela a Alexandra Ivasiuka. Jenže Rebreanu není přívržencem Mocnářství jako Joseph Roth, Stefan Zweig nebo Kuśniewicz. Přívržencem Mocnářství – a starého světa – zůstává Slavici. K stáru by byl Slavici mohl napsat jako Zweig o „zlatém věku stálosti“, který vládl světu.

Pandořina skříňka

Po roce 1918 si řada těch, kdo věřili v hodnoty Mocnářství, zvolila exil. Mocnářství zaniklo a jim nezbývalo než se s novým světem buď ztotožnit, anebo neztotožnit. Jedním z problémů občanů „někdejšího Mocnářství“ je najít svou zemi, určit si nové sídlo. Zhroucení starého Centra znamená hledání jiného, které by obnovilo ztracené duchovní hodnoty. Nepochybně pro velmi mnoho z nich se středobodem stává světová revoluce. Příslušným centrem se pak jeví Budapešť Bély Kuna. Ale i Vídeň je v roce 1918 připravena vzít pod ochranu republiku rad.

Řadu spisovatelů z „okrajů Mocnářství“ budou tato centra přitahovat. Lavírování mezi periferií a centrem bude příznačné pro spisy Banáťanů Zoltána Franyóa, Rodiona Markovitse, Franze Liebharda, Iona Stoiu-Udreu, Aurela Buteana či Józsefa Méliusze4. První dva se nakrátko stanou hvězdami světové revoluce. Pak je pohltí energická žurnalistika nebo uznávané překlady. Mají šanci stát se světovými hvězdami – a po jistou dobu jimi skutečně jsou. Fülöp-Miller v třicátých letech konkuruje Stefanu Zweigovi.

Banátští spisovatelé se vlastně začínají podílet na kulturní energii střední Evropy už počátkem třicátých let trojjazyčnými časopisy Camila Petreska5 či hraběte Jakabffyho. Důležitý trojjazyčný časopis Banát bude znamenat důležitý mezník v tvorbě Arona Cotruşe. Plán na vytvoření specifické kulturní oblasti, která by udržovala banátské hodnoty, ať už jsou rumunské, německé nebo maďarské, je Vůle (Vrerea) Iona Stoii-Udrey (1932–1937, 1945–1948), kam přispívali Virgil Birou, Franyó, Méliusz, Rodin Markovits. „Středoevropské“ knihy rumunských spisovatelů z Banátu nebo Bukoviny nejsou přijímány s nadšením. Kritika jim vytýká těžkopádný styl, melodramatičnost a biedermeierovský konzervatismus (u Virgila Biroua, Mircei Străinula či Gheorghe Atanasia). Ani pokusy německojazyčných autorů nemají valný úspěch, i když v Černovicích, Temešváru nebo Brašově neustále dochází k pozoruhodným kulturním počinům. Po přesídlení klužské
univerzity do Sibině (důsledkem vídeňského diktátu) tamní Literární kroužek (Cercul literar) se svými učiteli i „žáky“ vyvíjí úsilí za obnovu místních „středoevropských“ tradic.

Po druhé světové válce špatné představy o německém duchu a obsazení Rumunska Sověty zamezilo jakoukoli možnost navázat na tradice střední Evropy. Když se Rumunsko počátkem šedesátých let rozloučilo s budovatelským románem, literáti vsadili na jiné hodnoty, než jsou hodnoty středoevropské. Rumun je frankofil nebo anglofil, germanofilství je podezřelé. Skutečnost, že se roku 1964 vrátil do oběhu Kafka a Anatol Baconsky a Petre Stoica si pak vymohla rozpravu o „vídeňském duchu“, upoutává pozornost na literatury, jež budou posléze zpřístupňovány. Edičním počinem je vydání Soumraku mocnářství (výběr, předmluva a poznámky Dietera Schlesaka). Vynikající je úvodní studie, jedna z nejlepších, jaké byly v daném desetiletí napsány.

Po roce 1970 je patrný příklon generace šedesátých let k poetice francouzského nového románu. Ivasiukův Lovecký roh je však Pochod Radeckého v malém a Jiný pohled se inspiruje díly popisujícími agonii mocnářství. Ostatně Ivasiuc je v posledních svých knihách dobrým prozaikem agonie.

Avšak pravděpodobně nejpozoruhodnějšími prozaiky generace šedesátých let, kteří se budou moci úspěšně prokázat „duchem střední Evropy“, jsou Nicolae Breban a Sorin Titel. První z nich bude vždy v Sedmihradsku nacházet střed světa, výrazně zduchovnělou oblast. To ovšem nemění nic na tom, že Breban je ve své podstatě prozaikem groteskna, postupného úpadku. Že zažívá zkušenosti muže bez vlastností. Sádrový anděl, Zvěstování či Amfitryon se dají nahlížet spektrem základních středoevropských děl. Literatura „okrajů Mitteleuropy“ nachází hlavního představitele v Sorinu Titelovi. V tetralogii Vzdálená země (nazývejme tak cyklus tvořený romány Vzdálená země, 1974, Pták a stín, 1978, Prchavý okamžik, 1980, Hle, ženo, toť tvůj syn, 1983) vystupují Rumuni, Maďaři, Němci, Srbové, Poláci a všichni objevují Vídeň počátku století, všichni svorně prožívají období, kdy platily hodnoty mocnářství.
Jestliže se Sorin Titel v první řadě svých románů (a povídek) rozhodl pro francouzský novátorský model, v cyklu Vzdálená země jsou mu vzorem „spisovatelé okrajů“, od Kuśniewicze po Danila Kiše.

V osmdesátých letech se „dobu mocnářství“ pokouší oživit celá plejáda spisovatelů. Próza Normana Maney6 sice bezprostředně nenavazuje na tento typ literatury, má však tu zásluhu, že tvoří pojítko mezi spisovateli, kteří se narodili v Bukovině a zažili holocaust (Paul Celan, Aaron Appelfeld atd.), a spisovatelskou generací, jež byla v Rumunsku odsouzena k vnitřnímu exilu.

Po roce 1989 se Norman Manea stal pro amerického čtenáře nástupcem Kafky a Schulze, ilustrujícím jednu vznešenou tradici tohoto prostoru.

Jsme ve střední Evropě, pokud si chceme přiznat, že se podílíme na vzpouře evropského ducha. Nebylo by marné vytvořit alternativní dějiny středoevropských literatur, které by zahrnuly polozapomenuté autory, odvrhnuté knihy, hodnoty ponechané v polostínu. A tyto alternativní dějiny by musely zahrnout dlouhou řadu banátských, bukovinských a maramurešských autorů, tvůrců v východní Haliče i z Terstu. A tak dále.

Nepochybně by se vyskytlo mnoho nástrah, které by literární historik musel překonávat. Protože literární historie velice často své hvězdy – své sváteční postavy jen tak bezdůvodně neopouští. A někteří autoři, které lze do těchto dějin zařadit, nás mohou překvapit svou… nedůstojnou volbou. Měli své chvíle pobloudění. Po sjednocení v roce 1918 se někteří rumunští spisovatelé „skrývali“ na venkově, protože svědčili v protirumunských procesech vedených rakousko-uherským režimem. Vsadili na maďarskou nebo rakouskou kartu. Byli (jako Lucian Costin, dobrý překladatel z němčiny, plodný esejista a průměrný básník, dopisovatel Arona Cotruşe a Camila Petreska) tajnými agenty c. k. policie. Jiní měli neblahé chvilky, kdy sklouzli na pozice Železné gardy, Hitlera nebo Mussoliniho. Jak se to stalo s Anişoarou Odeanovou, která po roce 1947 sama odešla na ten nejvenkovštější venkov. Nebo na jiné úrovni s Fülöpem-Millerem. Jiní oslavovali po roce 1948
Stalina. Pro mnohé únik někam na periferii světa znamenal pokus uniknout represím ze strany vítěze: sestoupili do střední Evropy.

Pronásledování a pomsta vítěze, jeho pokusy podrobit si literaturu, změnit ji v přívažek propagandy středoevropské literatury, tolik ovlivňované diktaturami, hluboce poznamenaly.

Úryvek z předmluvy ke knize Mitteleuropa periferiilor, Editura Polirom, Iaşi – Bucureşti 2002.

Přeložil Jiří Našinec.

1 Lucian Blaga (1895–1961), rumunský básník, dramatik a filosof. V reflexivní lyrice vycházel z národních folklorních zdrojů přizpůsobených expresionistické poetice. Jeho koncepce filosofie kultury je poznamenána německou Lebensphilosophie, gnoseologicky se přimyká k bergsonovskému intuitivismu. V letech 1927–28 působil jako tiskový přidělenec v Praze; přispíval do Prager Presse.

Aron Cotruş (1881–1961), básník, silně poznamenaný expresionismem a rumunským nacionalismem. Zemřel v americkém exilu. (Ostatní jmenovaní autoři jsou dostupní v českých překladech.)

2 Virgil Nemoianu (nar. 1940), literární kritik, filosof kultury a esejista, od roku 1975 usazený v USA. C. Ungureanu jej považuje za nejlepšího rumunského analytika středoevropské kultury (zejména v díle The Taming of Romantism. European Literature and the Age of Biedermeier z roku 1984).

3 Sedmihradská škola – kulturněpolitický proud, výraz národního a obrozeneckého hnutí sedmihradských Rumunů v 2. polovině 18. století,vycházející z tradic osvícenského racionalismu a kriticismu. Svou ideologií předznamenala tradičně moralistní a didaktivní ráz rumunské sedmihradské literatury.

George Coşbuc (1866–1918), sedmihradský rumunský básník a překladatel, horující za umělecké zhodnocení národních dějin, tvůrčí využití lidových tradic a šíření osvěty na venkově.

Ion Agârbiceanu (1882–1963), prozaik a publicista. V krátkých prózách velebil patriarchální sedmihradský venkov, rozsáhlejší prozaické útvary mají silný moralizující ráz.

(Další autoři jsou známi z českých překladů.)

4 Jde vesměs o autory spjaté studiemi s Vídní či Budapeští.

5 Camil Petrescu (1894–1957), významný představitel rumunského psychologického románu mezi světovými válkami. Působil v Banátu jako středoškolský profesor.

6 Norman Manea (nar. 1936), profesor východoevropských literatur na newyorském Bard College, dnes nejpřekládanější rumunský autor. Zúčastnil se předloňského pražského Festivalu spisovatelů; ukázky z díla vyšly v LtN a Salonu Práva.

Mýtus pomezí

V pluralitních prostorech (z etnického, rasového, konfesního, lingvistického nebo kulturního hlediska) nalézajících se v hraničních oblastech existují v zásadě dvě možnosti, jak si klást otázku kolektivní identity: buď se hranice kolektivních identit utužují a plodí různé podoby krize – nejistotu, zablokovanost, izolaci, oddělení, rozpory, napětí, což může vyústit v násilné konfrontace, anebo, jak tomu bylo v případě provincie, jež nás zajímá, Banátu, se z těchto between-spaces (meziprostorů) stanou hybridní území s propustnými, porézními hranicemi, na nichž jsou identity vytvářeny a přetvářeny na základě postupného vyjednávání.

Banát, region o rozloze 28 526 km2, z nichž v současnosti asi 19 000 km2 tvoří součást rumunského území, 9200 km2 patří k bývalé Jugoslávii (Srbsku) a něco kolem 300 km2 k Maďarsku, byl 164 let pod tureckou nadvládou. Na počátku 18. století, v roce 1716, bylo město Temešvár (Timişoara) dobyto pod vedením prince Eugena Savojského rakouskou císařskou armádou. Od tohoto okamžiku, přesněji po míru sjednaném v Požarevci (Passarowitz) v roce 1718 se začínají psát nové dějiny Banátu. Provincii se dostává zvláštního statutu, neboť se stále nachází na pomezí, byť to pro tentokrát byla hranice Habsburské říše, stává se doménou Císařské koruny a Habsburského domu a zkušební laboratoří politiky účinné a racionální kolonizace i aplikace moderních technologií v městském a rurálním prostředí, postupně se proměňuje ve skutečnou „Zahradu Eden“, pojatou a uskutečňovanou v nejčistším duch
osvícenství, v úspěšnou mixturu politického pragmatismu, racionality, emancipace a modernismu. Region se šťastným údělem, mohli bychom říci, v němž jakékoliv příznaky potenciálních konfliktů na etnickém či náboženském základě jsou podle válečné vědy téměř nulové.

(…)

Jednou z nejvýraznějších forem, které udržují mýtus Banátu coby ráje různých etnik, je samozřejmě svátek, jenž předává zprávu o znovusjednocení a o míru v kulinárním kódu. Ve spíži (speiss, což je místo, které v Banátu stejně jako v celé střední Evropě slouží jako úložiště a zásobárna jídla) dlí bez jakýchkoli komplexů švábské wirschli (párky), maďarský veres (jelito, klobáska), srbský kiseli kupus (kysané zelí), rumunská telemea (slaný ovčí sýr) nebo bulharská zacusca (míchaný zeleninový salát).

Tyto malé ráje lidského soužití zaznamenává pět druhů textu, každý rozdílným způsobem: dějiny Banátu (napsali je němečtí, rumunští, maďarští nebo srbští autoři), texty spisovatelů z povolání, více nebo méně slavných, každopádně ve svém oboru uznávaných (deníky, paměti, korespondence, povídky, romány), texty amatérů, diletantů (zahrnující stejné literární druhy jako v případě spisovatelů profesionálů), texty získané z místního tisku (zprávy o událostech, malý oznamovatel a reklamy) a poslední kategorie, neuznávaná a podceňovaná, ale v každém případě spektakulární: dvoj- nebo trojjazyčné sešity s kuchyňskými recepty.

Značný počet spisovatelů, o nichž je řeč výše, zaznamenává příběhy z tohoto kulinářského ráje. Shromáždili jsme je a okomentovali s Cornelem Ugureanem v antologii Střední Evropa: paměť, ráj, apokalypsa1, v kapitolách věnovaných Ráji jako baroknímu univerzu a Mikroharmonii. Až poválečná moderna se pokusila zachránit a obnovit tento svět a „recyklovala“ v hravém, ironickém a parodickém rejstříku nejenom atmosféru dávných dob, ale také texty nespočetných amatérů – sešitky s recepty nebo malé oznamovatele. Postmoderní romány Danila Kiše, Herty Müllerové, Sorina Titela nebo Livia Ciocârlia to dokazují zcela výjimečným, úžasným způsobem.

Jako ukázku si můžeme ocitovat jednu ze stránek románu v Rumunsku velice známého spisovatele a profesora francouzské literatury Livia Ciocârlia:

„Jaká byla ona skvělá jídla mé maminky? Makové koláčky, koblihy, domino, alkazar, fazolové koláče, rohlíky z Paříže, opatské křupky, šlehané pusinky, plněné papriky, Marmorschnitte, rizoto se zeleninou, krájený koláč Marioara, Mignon punč, Malakoff-Torte, lístkové těsto se sýrem, rumunské kuličky, pirožky, Torontaler-Torte, Vargabelés, papriková podplamenice, semlbába, kuře v těstíčku, piškotový dort, šátečky Mimóza, skvělé šípkové tokajské víno, dort Milénium, kmínový rohlík, zimní salát, šlehačka à la Diplomat, duha, fleisch-pita, nadívaný řízek, šlehačka à la cocus (kokosový ořech), pečené zaječí maso, houby v bešamelové omáčce, plněná rajčata. Šodó v kávě, Rigo Jancsi, plněné vinné listy, anglický biscuit, ovocný koláč Nero, Dobos-Torte, volská oka, švestkový kompot, vanilkové rohlíčky, Rotschildův španělský chleba, nakládané okurky ve studené vodě (máčenky), karamelové řezy, Mikado Torte, slané tyčinky, dopisy lásky, červená karkulka, palačinka
s jablky, chlebíčky se šunkou, orleánské čtverečky (nebo šátečky), melounová marmeláda, kořeněný chléb, Bubosch-Torte, ženský rozmar, rostbíf, zlaté kuličky, tomatová zavařenina, salát beöf (ruský salát), jablka v županu, biskupské chlebíčky, přešpurské kifli (chlebíčky), Ghizela-Torte, Habor Palacsinta, špenátový nákyp, pusinky s datlemi, koláč Rovnost, zavařenina ze zelených rajčat, spanische Wind, kakaový sütemény, ďáblovy bomby, poker, kremesch, malé anýzové koláčky.2

Autorka je vysokoškolská pedagožka.

Přeložil Josef Mlejnek.

1 Adriana Babeţiová, Cornel Ungureanu, Europa Centrală: memorie, paradis, apocalipsă, Iaşi, Polirom, 1998.

2 Livius Ciocârlie, Clopotul scufundat (La Cloche engloutie, Zahlcený zvon) Bucarest, Cartea Românească, 1988, s. 175–176.

Střední Evropa – sázka na jistotu

V posledních letech přistupuje starší generace českých historiků k publikaci velkých přehledových zpracování svých „životních“ témat. Jmenujme zde alespoň monumentální třídílné České země v éře I. republiky Zdeňka Kárníka či knihu Popely ještě žhavé Karla Durmana, z níž spatřil světlo světa zatím jen první díl. K této sérii se loni zařadilo i více než tisícistránkové dílo Dvě století střední Evropy Jana Křena.

Výsledkem mnoha let historikovy práce je kniha informačně velmi bohatá a její využití také díky autorovým stylistickým schopnostem přichází v úvahu jak pro výuku na vysokých školách, tak jako východisko dalších vědeckých výzkumů; v neposlední řadě bude též poučným čtením pro širší veřejnost. Ve slovech chvály bych mohl pokračovat, protože v případě této knihy je skutečně co chválit: od solidní redakční práce až po vysokou faktografickou přesnost (i když se zde samozřejmě také najdou chyby, například zcela nesmyslné údaje o státních dluzích východoevropských států v posledních dekádách komunismu – s. 826).

Chci se ale zaměřit spíše na koncepční pojetí knihy a na problematické momenty s koncepcí úzce související. Vymezení tématu a způsobu jeho zpracování se Křen věnuje v úvodních padesáti stránkách, kde mj. píše: „V tomto ohledu je základem předkládané práce main stream soudobého dějepisectví, kombinace politicko-diplomatických a sociálně ekonomických makrohistorií s novými disciplínami antropologických mikrohistorií“ (s. 14). Těch posledních je v knize skutečně poskrovnu, avšak autor si to plně uvědomuje a zdůvodňuje to nedostatkem sekundární literatury k takovým tématům. Ostatně nemyslím si, že by v díle tohoto typu historicko-antropologické rozbory tolik chyběly. Jde prostě o to přiznat, že jde primárně o politické dějiny, které jsou zasazeny do širokého hospodářsko-sociálního kontextu. Nejdůležitější úlohu zde mají politická jednání, státní instituce, struktura hospodářství či sociální stratifikace. Individuální reflexe a subjektivní
prožitky, o něž se zajímají právě sociální antropologové, v takto strukturovaném výkladu mají jen omezenou vypovídací schopnost. I přes výše uvedené se však Křen velmi radikálně vymezuje vůči hospodářskému (i jinému) determinismu v historickém výkladu, který by takovýto „tvrdý“ výklad dějin mohl implikovat, a naopak zdůrazňuje tvůrčí aktivitu jedince, historického aktéra. V dějinách není nic předem dané a strukturální předpoklady, v nichž se aktér rozhoduje, představují podle jeho pojetí sice hranice možností rozhodnutí, nikoli však naprogramovanou historickou nutnost. Tento přístup Křen místy velmi přínosně demonstruje na kontrafaktuálních spekulacích, například ohledně poválečného vývoje, typu “kdyby v roce 1945 nezemřel Roosevelt, nýbrž Stalin” (s. 719).

Přestože se autor v úvodu staví k jednotlivým velkým výkladovým schématům evropské makrohistorie s vysokou mírou neutrality, i z jeho následujícího výkladu vyplývá, že nejbližší je mu model „centrum – periferie“, jejž v krátkosti představuje na příkladu dvou klasiků tohoto konceptu, francouzského historika F. Braudela a amerického sociologa I. Wallersteina. Je překvapující, že zcela bez povšimnutí ponechává jiného klasika tohoto konceptu S. Rokkana, který je v českém prostředí teoretikem patrně častěji komentovaným než oba výše jmenovaní. Křenovu inspiraci můžeme vysledovat též v teorii modernizace (W. Rostow a recepce modernizačního konceptu německou historickou sociální vědou H. U. Wehlera), teorii nerovnoměrného vývoje A. Gerschenkrona a samozřejmě též u klasiků sociální vědy 19. století K. Marxe a M. Webera (s. 32–36). Jinak mezi historiky a experty příbuzných věd, se kterými se Křen ztotožňuje a jejichž názory přejímá,
nalezneme pro starší období v textu odkazy asi nejčastěji na vynikajícího rakouského historika sociálních dějin habsburské monarchie Ernsta Hanische a pro aspekty ekonomické doby starší i novější duo světově proslulých maďarských hospodářských historiků I. T. Berenda a G. Ránkiho.

Jan Křen v knize nepřichází s nějakým apriorním konceptem střední Evropy, podle kterého by organizoval svůj výklad (pokud za takový nebudeme považovat pouhé geografické vymezení oblasti). To má sice svoji výhodu v tom, že kniha postrádá nějaký prvoplánový ideologický náboj, na druhé straně však to má důsledek, který je již žádoucí méně. Dějiny střední Evropy se mu totiž rozpadají do paralelních nezávislých výkladů dějin jednotlivých národních společností. Ve starší době je to patrné méně, díky existenci habsburské monarchie, v jejímž rámci se všechny popisované národy (některé jen částečně) nacházely. S postupujícím 20. stoletím se však jednota výkladu rozpadá stále více a obzvláště v éře studené války, kdy se mu, i kvůli oponě mezi Východem a Západem, která procházela přímo střední Evropou, to společné redukuje na několik poznámek srovnávajících hospodářství a sociální stát. Neříkám, že je to nutně špatně. Je ale otázkou, nakolik je tento důsledek
zvoleného způsobu výkladu skutečným autorovým cílem. Snaha o vysokou míru neutrality v přístupu k tématu, o níž jsem se zmínil výše, má i další důsledek. Úsilí o vědecky nezaujatý výklad totiž podle mého názoru v recenzované knize místy hraničí až s obsesí. Jestliže přijmeme konstatování, že historiografie se v posledních desetiletích pohybuje mezi Scyllou pozitivismu a Charybdou postmodernistického relativismu, autor se ostentativně přiklání k první ze jmenovaných. Pokud jde o kontroverzní a ožehavá témata, často se alibisticky uchyluje k předložení několika interpretačních modelů jiných autorů, což je sice chvályhodné, avšak Křen tak činí zpravidla, aniž by sám zaujal a obhajoval stanovisko své. To se již pochválit nedá. Typické je to například v komentování odsunu Němců.

Autor chtěl evidentně napsat dílo, které na knižním trhu nebude jen kometou, jež sice aktuálně otřese veřejným míněním a poklidnými vodami domácí historické vědy, avšak za několik let se stane „mrtvou“ publikací. Kniha se vyznačuje vysokou mírou střízlivosti a bohatstvím informací, což jí bezpochyby zajistí pozornost na delší čas. Myslím si, že tento Křenův přístup vypovídá mnohé také o prostředí české historické vědy. Přijít s ambiciózním konceptuálním schématem výkladu, které v následujících diskusích dotyčný historik zcela neobhájí a je nucen přistoupit k revizi, se považuje za známku osobního vědeckého selhání. Ale jakákoli věda přece kráčí vpřed právě především díky otevřené diskusi a metodě pokusu a omylu. Jan Křen však v tomto směru naopak vsadil na jistotu. Stvořil dílo, které se bezpochyby nesmazatelně zapíše do dějin českého dějepisectví. Vášnivou diskusi expertů však asi nevyvolá. Po pravdě, Dvě století střední Evropy je kniha, která
neurazí. Na druhé straně si myslím, že to ale byl také autorův záměr, poskytnout (konečně!) výklad českých dějin v širší komparativní perspektivě, který by nebyl zatížen deformacemi výkladových postupů předlistopadového vědeckého komunismu. To se mu nepochybně povedlo, a proto se podle mne i přes určité námitky dá označit vydání této knihy za jednu z nejdůležitějších událostí na domácím knižním trhu loňského roku.

Autor je historik.

Sudetští Němci nás měli za čechofily, Češi za Sudeťáky

České dějiny jsou v Německu stále ve stínu dějin ostatních sousedů. Jak jste se k zájmu o ně dostal vy? Proč jste si nevybral třeba Polsko, které bylo v sedmdesátých letech určitě módnější?

Já se na Polsko původně skutečně orientoval. Studoval jsem totiž na univerzitě v Mohuči, kde jsou a byla dobrá východoevropská studia. Ten obor byl velmi malý a všichni se navzájem znali, což mi vyhovovalo. Pak jsem získal stipendium ve Vídni a pod vlivem profesora Plaschky, tehdejšího rektora, jsem se přeorientoval na české dějiny. Začal jsem se trochu učit i jazyk, byl jsem dvakrát na letní škole slovanských studií.

Takže o pivo si řeknete?

To ano, v hospodě si i trochu popovídám. Ze začátku jsem zvládal gramatiku a nemluvil, teď je to spíš naopak. Člověk ale hodně zapomíná, i když terminologii mám naučenou – vím například, jak se řekne rakousko-uherské vyrovnání, což tedy opravdu není něco pro každodenní použití. Mou specializací byla habsburská monarchie v 19. století, takže jsem celkem přirozeně skončil v Mnichově v Collegiu Carolinu, kde jsem začal s hospodářskými dějinami.

Sedíme v Sudetoněmeckém domě, kde má sídlo nejen Collegium, ale i Sudetoněmecký archiv a vyhnanecký svaz, což jsou a byly organizace spjaté s politickými motivy a požadavky. Jak to jde dohromady s vědou, která hlásá politickou neutralitu?

To je dlouhá historie, která se obtížně vysvětluje. Zvlášť v Čechách, kde jsem se setkal s opovržením nad tím, že sdílíme společné prostory s nějakými „Sudeťáky“.

Na počátku Collegia, v roce 1956, stáli ale skutečně vyhnanci – vysokoškolští profesoři z pražské německé univerzity a techniky. V té době to ale nebylo politicky tak významné – deset let po válce se už těžko mohlo Bavorsko chlubit tím, že profesorům vysídleným z Prahy vytvořilo nová pracoviště. Body to ale přineslo malé koaliční straně – Spolku vyhnanců a občanů zbavených práv (Bund der Heimatvertriebenen und Entrechteten – BHE), jež takový institut prosazovala. Od počátku tu tedy byla jistá dvoukolejnost – na jedné straně vyhnanecká lobby, na straně druhé svobodné bádání, které se nakonec dokázalo prosadit, zejména v podobě srovnávacích dějin.

V té nové, nezatížené generaci, se objevil například profesor Ferdinand Seibt, sám člen Ackermannovy obce, tedy sudetoněmeckého spolku. Přitom tu již v sedmdesátých letech začal bádat nad československou první republikou, ne tedy nad Němci v Československu, jak by se snad na „Sudeťáka“ slušelo. Do jisté míry to byl i základní výzkum, protože Němci dodnes vědí o Polsku nebo Rusku mnohem víc než právě o Čechách.

Těžké to bylo poté, co byla ze sudetoněmeckých peněz postavena nová budova a my dostali nůž na krk – buď se sem nastěhujeme, nebo nedostaneme peníze. Došlo to tak daleko, že Collegium stálo na pokraji rozpadu. Takže – pohled z okna je tu krásný, ty politické hrátky kolem už méně. Sami jsme tu v nájmu, a tím jsme se do značné míry ubránili výpadům. Ale ještě v roce 1996 například Sudetoněmecké krajanské sdružení intervenovalo na ministerstvu, aby nám zadrželi dotace, protože Seibt prý provozuje „čechofilní“ vědu a je příliš „beneschfreundlich“.

Vidíte, u nás je Collegium i v některých odborných kruzích bráno jako pátá kolona landsmanšaftu…

Jistě. Jsou to vyhnanci, sedí s nimi v jednom domě, píší o sudetských Němcích. Ty argumenty dobře znám. Kdo ale naši vědeckou produkci zná, ten dobře ví, že většina se týká především obecných politických a hospodářských dějin Československa. Někdy mám pocit, jako kdyby Češi i Němci zůstávali zacementovaní v bojových pozicích 19. století.

Krásně to ukázal nedávný boj o olomoucké tvarůžky v Evropském parlamentu…

Takové spory byly ale i v Rakousku nebo Německu. Norimberčané se také hádali o to, že není možné pravou norimberskou klobásku vyrábět v Mnichově. To jsou regionální spory.

Jenže část našich poslanců vytáhla do boje s tím, že nám nějací Sudeťáci nebudou radit, jak vyrobit karlovarské oplatky. A Bernd Posselt si schválně rýpl a dodal, že přeci každý ví, kde se vyrábějí ty nejlepší – v Bavorsku!

To může říkat, ale z hlediska Unie je to fuk. Podívejte, dijonskou hořčici v Berlíně nevyrobíte. Možná je pan Posselt agentem skomírajícího sušenkového průmyslu v Německu, co já vím. Divím se, že to téma má takovou publicitu; kdyby šlo o tyrolskou šunku, nikoho by to nezajímalo. Jenže když jde o česko-německé věci, publikum se vždy najde.

Vy publikum nenalákáte?

Německá média o odborný názor nestojí. Když uspořádáme konferenci, nemají zájem o ní referovat. Skandály jsou zajímavější.

Třeba Zemanův výrok o sudetských Němcích jako o Hitlerově páté koloně?

Určitě. Mimochodem to byl typický příklad neochoty akceptovat nějaké jiné názory. Na spoustu sudetských Němců rčení o páté koloně platí, ale říkat to paušálně znamená zapomínat na ty statečné, kteří se režimu dokázali postavit.

Máte pocit, že deklarace politiků na téma česko-německá historie vůbec něco vyřeší a k něčemu mohou přispět?

Začnu z jiného konce. Mezilidské kontakty dnes fungují bezvadně, o tom není pochyb. Mladí lidé jezdí do světa, lokální politici v příhraničí se dobře znají na obou stranách hranice. Tam je zkrátka zájem. Sám jsem to zažil, když jsem učil německé policisty české dějiny.

Vážně? A o co se tak nejvíc zajímali?

No, oni to vlastně měli povinně v rámci přípravy na spolupráci s českými kolegy. Byl to takový rychlokurs – čtyři hodiny. Snažil jsem se osvětlit jim pojmy, které pro Čechy hodně znamenají – Bílá hora, Komenský a tak. Obecně řečeno toho čeští policisté vědí o Němcích a Německu mnohem víc, než je tomu obráceně.

Je to lepším všeobecným vzděláním?

Myslím, že ano. Jsem členem česko-německé komise pro učebnice a z analýz vyplývá, že například již za komunistů bylo ve vašich učebnicích o Německu referováno celkem obšírně. Zato v německých učebnicích třeba Palackého nenajdete.

Palacký je ale pro německé dějiny zcela bezvýznamná postava.

To je pravda, ale pro Čechy je to veličina. Děti by se měly něco dozvědět o sousedech, ne o hodnocení Palackého z německého pohledu. Dobrá, dám vám lepší příklad – podobně je to s Komenským, a to je celoevropský fenomén.

Lze ale spojit oba požadavky každé učebnice dějepisu – vzdělat v národních dějinách a nezůstat přitom v naprosté izolaci od evropské historie?

Jsou témata, kde to jde. Vezměte si například Karla IV. Z evropského pohledu Lucemburk, tedy panovník původem ze západu Říše, jenž ji přivedl k jednomu z kulturních a politických vrcholů, včetně založení pražské univerzity. Pro Čechy pak vladař, jenž panoval z Prahy a spojil české království s Říší.

Nebo nacistická éra ve východní Evropě. Pro Němce především likvidační válka na Východě, koncentrační tábory v Polsku a Pobaltí a protektorát v Československu. Z českého pohledu zase snaha o likvidaci inteligence a plány na převýchovu. Správné je přitom obojí, záleží, z jakého úhlu se na to díváte.

Je vůbec možné napsat učebnici dějin, která by byla pro Evropany univerzální?

Ne, to si nemyslím. I když pokusy tu už byly – jakási učebnice evropských dějin vyšla. Jenže regionální aspekt dějin prostě nelze nechat stranou.

Regionální, nebo nacionální?

Obojí. Ale vše začíná právě u regionů – Bavorsko v rámci německých dějin, Morava v rámci českých. A další problém je s aplikací pojmů pro určité kulturní a dějinné celky. Baroko? A má o něm smysl mluvit například na Ukrajině? Osvícenství? Co to řekne třeba Portugalcům…

Zpátky k česko-německé komisi pro učebnice. Jak by mohla vypadat taková školní pomůcka, která by vyhovovala oběma stranám, Čechům i Němcům?

Především by měla zprostředkovávat dějiny na základě událostí a postav, které nějakým způsobem vypovídají o českých i německých dějinách zároveň. Téma Kafka je dostatečně omleté, ale podívejte se na takovou Milenu Jesenskou, která je v Německu stále bohužel neznámá. Lze ji zařadit do různých škatulek – pražská německá literatura, liberální židovská kultura, ženská emancipace, protinacistický odboj. Z tohoto pohledu je to příklad pro české i německé školáky.

Nelze samozřejmě učit české a německé dějiny v harmonickém souladu. Postačí ale, když si budou němečtí teenageři pamatovat z Čech víc než jen levné pivo na třídním výletu do Prahy.

Zkrátka

ovšem

Už od autobusového nádraží se na mě směje černobílý Einstein, vyřezaný v životní velikosti do tvrdého papírového kartonu. Vlasy mu poletují kolem hlavy, dobromyslný výraz výstředního génia je rušen netradičním zarámováním. Vědec se v těchto dnech totiž v desítkách kopií řítí přeplněnými ulicemi Jeruzaléma na kole. Vyzývat takto nápaditě obyvatele půlmilionového města, aby svá auta vyměnili za obyčejná jízdní kola, mi okamžitě přijde velmi nezodpovědné. V Jeruzalémě je ještě méně cyklostezek než v Praze. Osobně znám jen jedinou, křižuje park pod Izraelským muzeem a rozhodně se vyhýbá centru. Ulice jsou ve dne v noci nahuštěné auty, autobusy, taxíky a motorkami, neustále někdo nervózně troubí, všude se tvoří zácpy a vzduch je přesycen zplodinami. Dokonce ani malebné jeruzalémské okolí neláká k vyjížďkám. Cestám zde opět vládnou především majitelé řidičských průkazů. Z východní strany navíc sousedí Jeruzalém s palestinským územím, kam – nehledě na
relativně časté bezpečnostní uzávěry silnic izraelskou armádou – většina židovského obyvatelstva už několik let nevstupuje. Stejně těžké je představit si současného arabského výletníka-cyklistu, jak křižuje židovskými předměstími. Přesto počet tvrdohlavých vyznavačů alternativní osobní dopravy stejně jako obchodů s cyklistickým zbožím v Jeruzalémě neustále roste. Když popojdu blíž k prvnímu z nevšedních papírových sportsmenů, všimnu si nápisu na fyzikově bílé košili. Neláká jeruzalémské občany k projížďce, jen do nové expozice Muzea vědy.

Martina Křížková

Řada měst v naší zemi se domnívá, že dopravou ucpaná centra vyřeší stavbou silničního obchvatu. Pokud bude doprava stoupat jako dosud, jde ale jen o dočasné řešení. Podívejme se však na obchvaty z hlediska práv a svobod občanů. Jistě je špatné, když se občané ve středu měst dusí spalinami z dopravy. Je rovněž správné proti tomu protestovat a žádat řešení. Kde však „měšťané“ berou odvahu žádat, aby se „jejich“ spaliny přesunuly pomocí obchvatu na venkov a zapáchaly tam? Jak k tomu přijdou venkované? Jak je možné, že jejich svoboda dýchat čistší vzduch je menší než svoboda městských obyvatel postavit silnici na venkovské půdě, a to dokonce navzdory nesouhlasu venkovanů? Jde o závažnou trhlinu v demokracii. Z hlediska ekologického není obchvat nic jiného než použití již vyzkoušeného a pěkně hloupého principu z dob minulých – poslat problém smrdící pod nosem co nejdál pryč. Proto se v minulosti stavěly vysoké
komíny. Kouř dolétl až do Skandinávie a zničení tamních jezer kyselými dešti nás nepálilo. Stejně tak dým z dopravy přesouváme pomocí obchvatů a dálnic venkovu. Bohužel ale takto rozšiřujeme neduhy města na celou krajinu a to není dobře. Ničíme tím totiž nejen životní prostředí venkova, ale šlapeme i po demokracii.

Jiří Malík

Když jsem minulé úterý dělal interview s cyklistou Janem Bouchalem do tohoto čísla novin, ptal jsem se ho na příliš mnoho věcí. Myslel jsem, že je to nutné. Chtěl jsem ho totiž představit jako vzor aktivisty. Vím, že tohle označení vyslovují často hlupáci na prvních stranách novin s mírným nebo větším pohrdáním. Já jsem ale přesvědčený, že spíše znamená příklad hodný následování. Bouchalovy zmínky o tom, že si na nebezpečí a proplétání mezi auty v ulicích Prahy již zvykl a že ho vlastně baví, jsem při přepisu vypustil. Především jsem ale vůbec nepřepsal jeho odpovědi na mé otázky ohledně boje organizace Oživení s korupcí a střetem zájmů na pražských úřadech. Vysvětlení aktivit Auto*matu, jichž se Bouchal účastnil, jsem také úplně vynechal, ostatně jsme o tomto projektu psali v minulém čísle A2. Jeho vychloubání zdůrazňující úspěch, kterým bylo uzavření nábřeží během Světového dne bez aut, také vypadlo. Musel jsem se vejít
s rozhovorem na jednu tiskovou stranu. Chtěl jsem text Honzovi poslat k autorizaci ve čtvrtek, ale nestihl jsem to. V pátek už bylo pozdě. V půl osmé večer ho na nábřeží Kpt. Jaroše srazilo z kola auto. Z bezvědomí se ještě neprobral. Lékaři říkají, že je jen malá naděje, že vážná zranění přežije. Chtěl bych toto vydání věnovat jeho minulým, současným a budoucím, nejen cyklistickým bojům. A doufám, že o nich ještě někdy natočíme rozhovor.

Filip Pospíšil