2006 / 22 - PWF / z příšeří archivů

editorial

literatura

divadlo

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

unikátní snímek na titulní stránce 22. čísla A2 (estébáci tajně vyfotografovali Arthura Millera v Praze) uvádí a spojuje dvě témata. Prvním upozorňujeme, že necelý měsíc po veletrhu Svět knihy se do ČR zase sjedou výrazní světoví autoři. Od 4. do 7. 6. budou v pražském Divadle Minor diskutovat na témata, jejichž obsah by mě skutečně zajímal (Pohled z mostu, Kdo zabil Marilyn Monroe?, Po pádu atp.). Celý festival spisovatelů Praha je tentokrát zasvěcen Arthuru Millerovi a větě „Není život bez ideálů“. Jen po zkušenostech z minulých let úpěnlivě doufám, že se  moderátorům podaří zaplašit občasný dojem, že my v hledišti sledujeme na scéně Divadla Minor spíš rutinní potlachy globálních mudrců. Letos to jistě vyjde. Jako pozvánku vám nabízíme ukázku z nových děl Roberta Menasseho a Michaela Cunninghama, kteří si už pomalu balí kufr na cestu do Prahy. Jejich fotografie nikdo do archivů zavírat nebude. Archivy, rytíři
a příšerové jsou obsahem druhého tématu. Na závěr děkuji českým filmařům, že se, v minulém čísle A2 pokáráni Martinou Křížkovou, rychle zmohli a docela nápaditě zastávkovali. Veřejná diskuse o tom, co a za kolik točí nebo točit chtějí, se zvolna roztáčí.

Libuše Bělunková

Robert Menasse je v rakouském kulturním a literárním kontextu posledních dvou desetiletí jedním z nejvíce provokujících esejistů, diskutérů i romanopisců. Každá diskuse s jeho účastí, každý nový titul, který se objeví na literárním trhu, každá prezentace jeho románů a esejů v takzvaných autorských čteních vzbudí v Rakousku pozdvižení – od nadšeného souhlasu tamních intelektuálních špiček až po nesouhlasné reakce převážné části rakouské veřejnosti. Menasse není pro českou kulturní veřejnost autorem neznámým. K jeho popularizaci přispívá pražský Festival spisovatelů, který ho na setkání světoznámých autorů do České republiky zve v posledních letech pravidelně a nejinak tomu bude i letos.

Do rakouské literatury vstoupil Robert Menasse (1954) na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se vrátil z brazilského Sao Paula, kam odešel po absolvování studia germanistiky, filosofie a politologie na univerzitách ve Vídni, Salcburku a v italské Messině, kde byl v letech 1981–87 asistentem v Ústavu literární teorie. Hned po návratu se projevil jako slibný prozaický i esejistický talent. Na literární scénu vstoupil v období, kdy se nově přehodnocovala nedávná rakouská minulost a kdy věhlasní autoři – již po desetiletí „vývozní artikl“ rakouské kultury – znovu začali klást za potlesku sousedních německých umělců nepříjemné otázky průměrnému obyvateli své země. Vedle Roberta Schindela, autora leckdy až nekriticky přijímaného románu Gebürtig, v Menassem záhy vyrostla nová mediální hvězda rakouského literárního života, která se důstojně zařadila po bok Thomase Bernharda, Petera Handkeho či Elfriede Jelinekové. Menasse dělí svůj
zájem rovnoměrně mezi údernou esejistiku, v níž v poměrně silné domácí konkurenci suverénně zabírá pozici nejpřednější, a prózu, v níž ho v provokativnosti předčí snad jen další mediální hvězda dnešního rakouského Olympu Franzobel a předčasně tragicky zesnulý Werner Schwab.

S provokativním kladením otázek Menasse problémy neměl nikdy. Začal bořením těžce budovaných mýtů, které si podle jeho názoru poválečné Rakousko vytvořilo, aby „bez úhony přežilo ukrutnosti“, jež mu „nemilosrdné dějiny minulého století“ nachystaly. S odzbrojující přímostí a lehkou ironií, odvozenou z přetrvávající „vídeňské frašky“, otřásá za nadšených ovací intelektuální elity a neskrývané nenávisti většinové společnosti těžce budovaným rakouským sebevědomím. Už první eseje o rakouském duchu s titulem Estetika sociálního partnerství (Die sozialpartnerschaftliche Ästhetik, 1990) provokovaly nekonvenčním vysvětlením jednoho rakouského specifika – sociálního partnerství jako typu poválečné parlamentní demokracie, jímž Rakousko chtělo předejít možným politickým a sociálním otřesům, ale zároveň se vyhnout nepříjemnému účtování se svou spornou rolí v nacistickém období. Neklid na rakouské politické scéně, blížící se výročí tisíciletí Rakouska (1996)
a přijetí země do Evropské unie (1995) podnítily Menasseho k dalšímu intelektuálnímu úderu – esejím o rakouské identitě Země bez vlastností (Das Land ohne Eigenschaften, 1992). V deseti kapitolách se vyrovnává s rakouskou symbolikou, s národním a vlasteneckým cítěním, pojetím vlastních dějin a s ponecháním země napospas ničivému vlivu cizineckého ruchu. Rakousko je trvalým tématem Menasseho esejů; jeho politickým, kulturním i sociálním vývojem se zabývá i v dalších: Vysvětli mi Rakousko (Erklär mir Österreich, 1999) a To bylo Rakousko (Das war Österreich, 2005).

Romanopisec Menasse je prozatím autorem volné trilogie s výrazným autobiografickým pozadím, kterou lze označit jako tři vývojové romány postupující v opačném směru, a obsáhlé historické ságy s přesahem do současnosti Vyhnání z pekla (Die Vertreibung aus der Hölle, 2001), v níž se vydal po stopách tragického osudu svých židovských předků až do 17. století. Hegelovec Menasse se v jednání postav svých textů pokusil zachytit jejich vývoj od smyslového poznání k absolutnímu vědění. Smyslová jistota (Sinnliche Gewißheit, 1988) hledala v tomto duchu odpověď na otázku, je-li vědění pouhým smyslovým klamem. Blažená léta, křehký svět (Selige Zeiten, brüchige Welt, 1991), označovaná literární kritikou za výtečnou knihu o znepokojivém stavu současnosti (i když jsou popisována léta šedesátá), jsou příběhem začínajícího filosofa, který se snaží o souhrnný výklad současného světa a neštítí se kvůli tomu ani zločinu. Čelem vzad (Schubumkehr,
1995) o přelomovém roce 1989 na pozadí osobních tragédií obyvatel ospalého městečka na moravsko-rakouských hranicích je zdařilou personifikací apatie, pasivity a deziluze člověka doby po-historické, který smysl života a bytí nevidí už vůbec v ničem. Někam do tohoto období se řadí i povídka Vidím dobře? (Lange nicht gesehen), intimní příběh o setkání dvou lidí na pozadí převratných historických událostí.

Robert Menasse miluje otázky, provokuje jimi, stejně jako na ně provokativně odpovídá, a tím si buduje svou nezaměnitelnou image. Jeho prostořekost mu nejednou připravila krušné chvíle, naposledy v roce 2005 na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem po sérii přednášek k tématu Zničení světa jako vůle a představa o problematice teroru a násilí, kdy se vyslovil pro „očistné zničení současného světa“ a vysloužil si tím ostrou kritiku a přirovnání k islámským teroristům.

Michael White

Machiavelli – nepochopený muž

BB art 2006, 294 s.

Machiavelismus patří do sbírky floskulí, šířících se jako jazyková pandemie, která má na svědomí nepochopení toho, co mělo být touto frází označeno. Machiavelli je skutečně nepochopený muž. Na jedné straně vychází Vladař a další (dnes bychom řekli) politologická pojednání tohoto Florenťana, který byl neúspěšný v politice, ale úspěšný v politickém diskursu, na straně druhé se jeho jménem označuje křivost politikových úmyslů i všechny další atributy politické nekorektnosti. Michael White si stanovil za cíl sejmout machiavelistické opovržení ze zad bystrého analytika, jemuž je údělem být vinětou a nečteným klasikem zároveň. Vždyť kdo zná jeho maximy z Vladaře či z Rozprav, z Úvah o vládnutí a vojenství, jež jsou stále tak aktuální? White se rozhodl přiblížit Machiavelliho prostřednictvím zbeletrizovaného životopisu, takže může zaujmout širší čtenářstvo. Ostatně autor ani nepředstírá, že jde o politologický rozbor. Pokusil se spíše
evokovat atmosféru doby, v níž Machiavelli žil, a současně dává najevo, na čí straně bije jeho autorské srdce. Je to kniha pro ty, kdo nejsou seznámeni s Machiavelliho dílem, a může jim otevřít oči pro další kroky na poli „machiavelologie“. Kdyby nic jiného a machiavelismus by jako nálepka pro úskočný styl politiky zmizel, byl by záměr publikace naplněn víc než dostatečně. Ostatně, jak Machiavelli řekl: „O vhodné záminky není nikdy nouze.“

Michal Janata

Frank Tashlin

Medvěd, který nebyl

Přeložili Tereza Horvathová a Jiří Dvořák

Baobab 2006, 64 s.

V edici Lemur mají vycházet „moderní ilustrované knížky z 20. století“. Autor té první byl v polovině minulého století především scenáristou, který spolupracoval na filmech Laurela a Hardyho, bratří Marxů nebo kreslených skečích Looney Tunes. V této knížce se medvěd uloží k zimnímu spánku v jeskyni uprostřed přírody, se zimou však přijdou dělníci a okolí jeskyně promění v továrnu. Když se pak medvěd probudí, není schopen mistrovi v továrně vysvětlit, že není „hlupák, který by se měl oholit a který nosí kožich“. Následuje cesta od jednoho nadřízeného k druhému (vyšší post zdůrazňuje rostoucí počet sekretářek, telefonů nebo prostoru kanceláře), přičemž medvěd se stále snaží obhájit, že je medvědem. Kde by se však vzal medvěd v továrně, že?! A protože medvěd nechce připustit, že se opravdu jen zapomněl oholit a svléct z kožichu, odveze ho prezident firmy do cirkusu a do zoo, aby mu ostatní medvědi potvrdili,
že medvědem není. Medvěd má ale být v kleci, že?! Takže ani u vlastního druhu medvěd neuspěje, a tak se stává dělníkem v továrně… Příběh doplňují Tashlinovy perokresby, připomínající ty od Josefa Čapka, a čtenáře tak ovane nostalgie poetiky předválečných let. V knize není příliš mnoho textu, a může tedy oslovit začínající čtenáře, popřípadě rodiče, kteří jí budou listovat s malými nečtenáři. To, že je děj předvídatelný a některé pasáže se několikrát opakují, zas tolik nevadí…

Jiří G. Růžička

Gabriel García Márquez

Všechna špína světa

Přeložil Vladimír Medek

Odeon 2006, 112 s.

Po padesáti letech od původního vydání se v českém jazyce objevila Márquezova prvotina La hojarasca (1955). Doba děje útlého románu je přesně určena: mezi druhou a třetí hodinou odpoledne 12. září 1928. Vzpomínky tří vypravěčů se vracejí k událostem uplynulých pětadvaceti let, v nichž se proměňoval život ve městečku Macondo i v celé zemi. Mytické Macondo tu autor stvořil ovlivněn tvorbou mj. Williama Faulknera a tento vliv se projevuje i ve vypravěčské technice: děj vypráví starý plukovník, jeho dcera Isabel a její syn. Ve vnitřních monolozích je podána složitá rodinná historie, jakási „malá“ sága, jež je předobrazem pozdější „velké“ ságy v románu Sto roků samoty. Ten už zde předjímá nejen Macondo, ale i zmínka o plukovníkovi Aurelianu Buendíovi a také o větru, „jenž vymaže ze zemského povrchu celé Macondo“. Autor zde také odkazuje k mýtu: inspiroval se Sofoklovou Antigonou. Obyvatelé městečka nechtějí dovolit
pohřbít lékaře-sebevraha, protože před lety při pouličních bouřích odmítl ošetřit jejich raněné. Záhadný doktor (jehož tajuplnost není zcela objasněna) se těšil nevysvětlitelné přízni starého plukovníka, a tak jen díky jeho umíněnosti a autoritě může být nakonec, navzdory všem, pochován. Svědky plukovníkovy snahy jsou jeho dcera a vnuk. Jejich pohled na minulé i současné události je rozdílný a umocňuje zážitek z četby knihy, která je předstupněm k pozdějším vrcholným dílům.

Milan Valden

Louny

Editor Bohumír Roedl

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 442 s.

Monografická práce z edice Dějiny českých měst s předmluvou básníka Emila Juliše uvádí celistvý pohled na historii a současnost města Loun a okolí. Již v Julišově textu se nabízí otázka: kde se v Lounech vzal krokodýl? Vykutal jsem odpověď: jde o krokodýla žerotínského, jenž se vyskytuje i ve městě Brně! V úvodním oddílu jsme seznámeni s přírodní tvářností Lounska, s jeho flórou, faunou a prehistorií. Následující kapitoly jsou detailně věnovány historii Loun od prvních písemných zmínek a vyobrazení. Z nich nejzajímavější je jistě veduta – panoramatický pohled na město z roku 1617. Je na ní nakreslen obecní pastýř se šalmají – ač později jeho dekorativní funkci převzal pocestný –, pod stromem ve stínu občerstvující se chlebem s tvarůžky a vínem v lahvici či kvasnicovým pivem v tykvici. Později ilustrátoři zvolili změnu stanoviště z vnějšího pohledu na rozlohu města,
nahradivše jej pohledy do městských ulic. Dalším rozšířením byl vynález fotografie, zvláště momentní, která zachytila každodenní život měšťanů ve stafáži jejich města. Kniha Louny přináší archivní fotografie od 70. let předminulého století po dnešek. Zahrnuje i dobové fotografie z éry komunismu, které jsou svým syrovým realismem poměrně vzácné. Detailně je zpracován oddíl kulturní s medailony lounských rodáků.

Vilém Kozelka

Eleanora M. Woloy

Pes a lidská duše

Přeložila Gabriela Bachelová

Nakladatelství Tomáše Janečka 2005, 94 s.

Vzhledem k tomu, že Eleanora M. Woloyová je americká jungovská psychoanalytička, která při své praxi využívá přítomnosti psa, lze si představu o záběru této knížky – v originále vydané v roce 1990 – udělat poměrně snadno. Publikace má pět kapitol, přičemž první z nich je jakýmsi sebraným exkursem do počátků domestifikace tohoto druhu zvířat, druhá se snaží vyložit povahu vztahů člověka a psa a jejich typy z hlediska psychologie (tu bych doporučila každému majiteli psa: citové vazby člověka ke psu různě zastupují vztahy v rodině, ale i nevědomou touhu po znovunalezení takzvané velké matky) a třetí sleduje symboliku psa v lidské mytologii (zajímavé je, že v interpretaci psa najdeme dvojí tendenci – byl symbolem života i smrti). Ve druhé části knihy se autorka konečně dostává ke své práci, když popíše několik snů svých pacientů, v nichž vystupuje pes, a poté je vyloží – všechny (i k nim přičleněné
analýzy her v písku) vycházejí ve prospěch psa jako někoho, kdo lidské duši rozumí a na nějž zase zpětně lidská duše takříkajíc slyší. A tak jej vlastně nakonec, v páté kapitole, vykládá i jungovská psychologie, která psa dnes již běžně chápe jako duchovního vůdce člověka a jako někoho, od něhož se člověk má ještě hodně co učit.

Lenka Jungmannová

Hana Slavíčková, Petr Joza

Děčín

Paseka 2005, 84 s., obrazová příloha

Město Děčín je východiskem do krajinářsky a turisticky významné oblasti Českosaského Švýcarska, Pravčické brány a středního Polabí. Monografie z cyklu Zmizelé Čechy přináší přehled dějin Děčína od prehistorických dob do současnosti. Vyznavačům romantických putování po vlastech českých, moravských a slezských poslouží jako nedocenitelná součást knihovničky i vkusná rukověť do vandrovního sáčku. Textová část obsahuje historický popis postupného formování města Děčína ve středověku v epoše přemyslovského státu, předěl v době panování habsburské dynastie a třicetileté války, změny v epoše osvícenské a nástup industriální doby k dnešku. Pro milovníky architektoniky měst je lahůdkou topografický popis členění Děčína v terénu. Rozsáhlá fotografická dokumentace – nejstarší publikovaná fotografie pochází z roku 1875, nejmladší 1975 – ilustruje tvářnost Děčína v průběhu času a je výzvou pro nadšené fotoamatéry současných dní
k fotografování pohlednic dalším pokolením. Dalším rozšířením textové části jsou víc než obvykle detailní popisky fotografií, poznámkový aparát a reprodukce detailu dobové mapy. Říká se: Děčín jako na dlani – a je tomu tak, fotografie bez idylična vyzařují dobové ovzduší jako tragická scéna – automobilem projedete město natošup, ale pěšky v něm i jeden den má rozměr téměř věčnosti!

–vk–

T. G. Masaryk

Válka a revoluce 1914-1916

Ústav T. G. Masaryka, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2005

Třicátý svazek Spisů TGM obsahuje články, memoranda, přednášky a rozhovory, které napsal nebo poskytl Masaryk v prvních dvou letech světové války. Kniha podává plastický pohled na válečné dění, které mělo za následek rozpad Rakouska-Uherska a vznik Československa. Je vidět, jakou práci musel Masaryk jako zkušený politik a diplomat vykonat, aby došlo k prosazení požadavků malých národů, aby mohlo dojít i k potvrzení československé samostatnosti. Bylo třeba zajistit jednotný a obezřetný postup: jen tehdy mohla ožít „naše svatá věc“ – proti vší malichernosti a osobním předpojatostem. Masaryk zdůraznil nezbytnou oběť, kterou bude třeba přinést, aby se mohl položit základní kámen stavby naší samostatnosti a svobody: jen tak jsme mohli obstát „v zápase s Germánstvem“. Vytváření legií tedy bylo nezbytným požadavkem, z něhož mohla vzkvést naděje na lepší budoucnost. Zároveň začal Masaryk vytvářet program pro náš budoucí život, pro jeho
smysl: byla jím česká reformace, Hus, Žižka, Chelčický, Komenský, jak vyjádřil ve své řeči u příležitosti Husovy oslavy v Ženevě v červenci 1915. Tak vůdce odboje vtělil do našeho národního ideálu bratrskou humanitu, která stojí odhodlaně v poznané pravdě a neváhá proti násilí „bránit se i železem“. Naše obrození tak Masaryk spjal s opakováním prvků husitské reformace, vyzdvihl její humanismus v hledání lidství.

Jiří Olšovský

Didier Daeninckx

Itinéraire d’un salaud ordinaire

Gallimard 2006, 320 s.

Už v jedné ze svých prvních knih psal Daeninckx o „kancelářských“ zločinech: o situacích, kdy se mocný úředník se svým všemocným razítkem dopouští bezpráví. Často tak činí bez znalosti faktů a aniž by přišel do styku s tím, na kom se podepsal. Nejnovější autorův román rozvíjí tento námět dál: kancelářské zločiny se konkretizují, do příběhů vstupují i lidé, kteří jsou na posledním místě řetězce – ve styku s oběťmi. A oproti vrchnosti, jíž činí potěšení rozhodovat, tihle podřízení „jen“ plní rozkazy. I ti nejhorší z nich jako by zločiny páchali jaksi nevinně: jejich chybou je jen to, že patří k nejpilnějším a nejhorlivějším. Mezi ně se řadí i hrdina knihy, obyčejný lump Clément Duprest. Po studiích práv nastupuje roku 1942 k policii. Stane se jedním z těch, kterým svědomí nebrání stát se nástrojem vykonávané profese, naslouchat příkazům jim naopak dělá radost. Duprest se plně realizuje ve službě ideologické
propagandě, mezi jeho úkoly figurují monstrózní případy jako porušování osobní svobody či maskování vražd. Přesto však nejde o postavu čistě antipatickou: jeho postoj ke světu se vždy dá ospravedlnit složitým dětstvím, nepovedeným manželstvím nebo tím, že jde o člověka založením poslušného. Duprestův příběh sledujeme až do 80. let, a autor připomíná nedávnou historii a politické události a aféry, což je vedle trochu schematické hlavní linky příběhu pro knihu cenným doplňkem.

Jovanka Šotolová

Sondu do básnické skladby Karla Hynka Máchy Máj spustil Vladimír Nezkusil v Českém jazyce a literatuře č. 4/2006.

Úroveň komentáře Milana Jankoviče k třísvazkovému vydání Básní Josefa Václava Sládka v České knižnici (Nakladatelství Lidové noviny 2004–05) ocenila Dana Packová v příloze Lidových novin Orientace z 13. 5. 2006.

Studii o přínosu Julia Zeyera k česko-čínským mezikulturním vztahům otiskl v Theo­logické revui č. 1/2005 pod názvem Srdce Pikangovo a srdce Ježíšovo Marián Gálik.

Do Šibeniček z května 1919 sáhly Dějiny a současnost a ve svém květnovém čísle s tématem „Volby“ aktuálně přetiskly dramatickou hříčku Jiřího Haussmanna Sketa. (Vystupují v ní Loupežník, Zelený duch, Bílý duch, Černý duch, Červenobílý duch, Rudý duch a sbor Duchů.)

Medailon spisovatelky Marie Záhořové-Němcové (1885–1930), vnučky Boženy Němcové (dcery jejího syna Karla), od níž ochotníci občas zahrají pohádku Princezna Čárypíše, se objevil v časopisu Krásná paní č. 5/2006.

Podílem Otty Girgala na české knižní kultuře se zabývá studie Víta Charouze ve Zprávách Spolku českých bibliofilů v Praze č. 2/2005.

K výstavě Emporium – neznámý fond významného nakladatelství (v Muzeu knihy ve Žďáru nad Sázavou do 31. 10. 2006) vypracoval Aleš Zach slovníkové heslo nakladatele Aloise Dyka (1881–1971). Kvalitně vypravenou publikaci s mnoha fotografiemi (Knihovna Národního muzea 2006) věnoval Zach památce kulturního pracovníka Iva Markvarta (1956– 2005), velkého Dykova ctitele.

Portrét filosofa-esejisty Josefa Šafaříka podala v 8. svazku teatrologické řady Sborníku prací filosofické fakulty brněnské univerzity (2005) Jitka Taussiková.

Rozhlasový komentář Jiřího Ješe ke knize Václava Havla Prosím stručně (Gallery 2006) si můžete přečíst v Týdeníku Rozhlas (č. 21/2006). – Nesouhlas s Havlovým pohledem na minulost projevili v Právu 18. 5. 2006 bývalý politik Josef Bartončík a stále ještě aktivní politik Zdeněk Jičínský. – V. Havel bude letos s Pavlem Landovským o posledním červencovém týdnu hostem Letní filmové školy v Uherském Hradišti, píše Jan Lukeš v literární příloze Práva Salon č. 469.

„Podávat svědectví a kazit politikům radost“ uvedl jako své hlavní cíle v rozhovoru pro týž Salon Vladimír Körner.

Dokonalá obeznámenost s aktivitami pražského hudebního a literárního undergroundu je společná Kanaďanu Paulu Wilsonovi, účastníku konference o Josefu Škvoreckém (2004), i Rusovi Nikolaji Akselrodovi, žijícímu od roku 1973 v Praze. Rozhovory s nimi pořídil pro Babylon č. 8/2006 Petr Placák.

František Knopp

Německo

Květnové číslo časopisu Literaturen se věnuje zejména dvěma událostem: 150. výročí narození Sigmunda Freuda (6. 5.) a fotbalu. Co se týče prvního, přináší časopis úvahu o gauči a jeho vlastnostech relevantních pro správný průběh psychoanalytického sezení a s poukazem na Freudovu Studii o hysterii pojednává o průkopnické roli žen jako prvních pacientek. O tom, že Freudovy myšlenky zažívají novou renesanci, je přesvědčen slovinský autor a filosof Slavoj Žižek. Ve své stati o snech a jejich výkladu dochází k závěru, že právě dnešní doba a tlaky, kterým je člověk vystaven, přivodí nový rozkvět psychoanalýzy. Časopis informuje také o nových knihách o Sigmundu Freudovi, povětšinou se jedná o biografie. Otec psychoanalýzy se stal předmětem zájmu a autoři se snaží osvětlit vědcovo soukromí do nejmenších detailů. Příznačně své freudovské číslo pojmenoval časopis Der Spiegel, když na obálce uveřejnil
portrét S. Freuda a nadpis Sex a Já. Po rozsáhlém příspěvku o setkání s německy píšícím spisovatelem Iljou Trojanovem, nositelem letošní ceny Lipského knižního veletrhu, následuje fotbal: vedle recenzí aktuálních knih na dané téma – povětšinou textů poukazujících na kulturní a společenský význam tohoto sportu – zde pak najdeme příspěvek rakouské spisovatelky a držitelky Nobelovy ceny Elfriede Jelinekové. Její vztah ke sportu a masovým aktivitám vůbec je mírně řečeno ambivalentní. Ani tento její text nelze označit za oslavu ducha nejslavnějšího skupinového sportu. V článku „Co potřebujeme, je vítězství“ promlouvají různorodé hlasy, vyjadřující se k fotbalu a jeho významu pro celkové bytí vůbec. I souboj pohlaví zde nachází své místo, fotbal se zdá být poslední baštou mužského Já. „Kdo vidí ženský fotbal, ví, že to není fotbal. Jedině že by vyhrály mistrovství světa.“ Myšlenky a prohlášení, které zde nacházíme, nám nejsou neznámé. Jelineková je umně
propojila, pohrála si s významy některých slov a s osobitou ironií tak zdůraznila povrchnost a frázovitost, která je mnohým těmto vyjádřením vlastní. Pohled do utrápené duše fotbalového fanouška, snícího o vítězství, je opětovným důkazem autorčiny mistrovské práce s jazykem.

Eva Vondálová

Hovoříme-li o Janu Patočkovi na Sorbonně, máme na  mysli samozřejmě přítomnost duchovní, jež je znatelná v díle celé řady francouzských myslitelů, ale zvlášť výrazně se projevuje u tamějšího profesora moderní filosofie Renauda Barbarase. Masivní přítomnost podnětů čerpaných z českého filosofa dokumentuje v Barbarasově knize Touha a odstup už fakt, že je tu na něho citacemi a poznámkami pod čarou odkazováno na třiceti místech. Je to dáno i tím, že Barbaras přímo navazuje na myšlení Merleau-Pontyho, jehož pojetí tělesnosti doplňovalo i u Patočky podněty čerpané z díla Husserlova a Heideggerova.

U Barbarase stejně jako u Patočky jde o fenomenologii a u obou v pojetí, jehož neortodoxnost Patočka sám opakovaně zmiňoval. Nuže, v čem spočívá ono uchopení fenoménů, kterým je zdůvodněn sám název tohoto filosofického zaměření? Zkoumání fenoménů, tedy jevů, je tu implicitní kritikou onoho pojetí, které má svůj původ zejména v anglickém senzualismu a které rozlišuje na jedné straně skutečnost věcí a na druhé straně její obraz v lidském vědomí (pod označením teorie odrazu bylo ostatně i obligátní součástí komunistické ideologie). Odmítnutí takovéto duality pak znamená, že v jevu samotném lze najít všechno, čeho je zapotřebí k objasnění našeho vztahu k zevní skutečnosti, tedy toho, co je pro vědomí vně jeho sféry, co je mu, filosoficky řečeno, transcendentní. Jak Husserl zdůrazňuje v jedné pasáži svých Idejí k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii (které
můžeme dnes díky překladatelům A. Rettové a P. Urbanovi číst i v češtině, OIKOYMENH 2004), při pohledu třeba na strom v zahradě je tím, na co moje vnímání míří, právě tento strom: není naprosto „dán nějaký druhý, imanentní strom nebo ,vnitřní obraz´ skutečného stromu, který stojí tam venku přede mnou, a hypotetický předpoklad něčeho takového vede jen k proti­smyslu“.

Zůstává tu ovšem jeden podstatný rozdíl, který můžeme předvést, tak jako to Husserl ve svých analýzách sám často dělá, právě na našem vnímání materiálních věcí. To, co z věci vidíme, je samozřejmě vždy jen určitý aspekt (v překladu Barbarasova textu označovaný výrazem „nástin“, který tu odpovídá Husserlovu výrazu „Abschattung“). Můžeme ji vidět zepředu nebo zezadu, shora nebo zezdola, a v podstatě z rozmanitých úhlů a v různých perspektivách, jejichž počet je nevyčerpatelný. Jsme nicméně v tomto jevení věci nějak konfrontováni s věcí samou, a to dík tomu, co Husserl pojmenovává jako horizontové vědomí: každý jev věci je obklopen horizontem dalších možných jevů. Víme, že z věci, kterou vidíme zepředu, můžeme při změně naší nebo její pozice uvidět i zadní stranu, i když nemůžeme předvídat, co přesně se nám přitom ukáže: je možné, že právě při pohledu na stranu předtím neviděnou zjistíme, že to, co jsme pokládali za věc toho
a toho druhu, je ve skutečnosti třeba jen její atrapa.

Aby analyzoval, co je dáno v jevení samém, Husserl pokládá za potřebné provést jakési uzávorkování teze o existenci zevního světa: nejde snad o popření nebo byť jen o zpochybnění existence, nýbrž o to, že k dané tezi prostě nepřihlížíme a sledujeme jen, co se v jevu ukazuje: zjistíme posléze, že všechno, co o skutečnostech „zevního světa“ můžeme říci, se dá vykázat už v jevu samém. Takové uzávorkování se označuje řeckým výrazem „epoché“. I když jím, jak jsme řekli, není existence světa zpochybněna nebo popřena, sama možnost takového uzávorkování ukazuje, že existence není něčím nepochybně jistým: a Husserl tomu bezprostřední nepochybnost přisuzuje tomu, co je dáno ve vědomí samém, co je mu „imanentní“. A právě zde je bod, kde řada pozdějších fenomenologů, včetně Patočky a Barbarase, jeho cestu odmítá sledovat. To, co je ve vědomí samém, je pro Husserla především určitá počitková látka (označovaná řeckým slovem hylé);
a vědomí imanentní jsou i jeho poznávající akty (noeze), které oživením počitků vytvářejí „poznávané“ (noema) jako to, co je vědomí transcendentní.

Zde tedy nasazuje Barbarasova a Patočkova kritika. Podle Barbarase nelze uvažovat o nějakých vnitřních prožitích vědomí, které by nebyly od počátku vědomím něčeho: nelze odlišit třeba červenou barvu jako pouhý neprostorový prožitek od červeně v prostoru, která je vlastností předmětu. Husserl tu neoprávněně rozlamuje tkanivo živoucí jednoty jevení na subjektivní a objektivní, na předmět, který se nemění, a na subjekt jako místo čiré změny.

Specifičnost vnímání Husserl patřičně nevystihl proto, že zkušenost pro něho byla ve svém základu poznáním, zaměřeným na plně určitelné předměty. Protože ve vnímání jsou nám dány vždy jen určité „nástiny“ věci, věc vnímáním postihovaná se stávala jakousi regulativní ideou – ideou „v kantovském smyslu“, jak se Husserl vyjadřuje. Podle Barbarase ale jednota věci je právě jen samotnou rozmanitostí jejích nástinů, neodkazuje k žádnému pozitivnímu obsahu, který by se za touto rozmanitostí skrýval. Aby se překonalo Husserlovo rozlomení jevení na subjektivno a objektivno, je třeba vyjít z faktu, že vnímání předpokládá tělo, že vidění „vychází z prostředí světa a z jistého stanoviště“. Proměňování jevů poukazující k vlastnímu prostorovému pohybu mého těla mi nicméně nebrání v přesvědčení, že mám přístup ke světu samému, který je mi v něm dán jako to, k čemu každá věc včetně mne samého přináleží, i když nemůže být nikdy zpřítomněn. Epoché
u Barbarase dostává smysl odlišný od toho, který má u Husserla: místo aby se týkala existence světa, má se týkat právě jen oné plné určitelnosti věcí. Vnímání nám sice dává „tělesnou přítomnost“ předmětu, to však neznamená nějakou absolutní plnost: zůstává tu rozestup mezi míněnou věcí samou a jejími nutně dílčími jevy. Ale tato neúplnost a neurčitost je samotnou vlastností věcí a světa, k němuž věci přináleží. Není ji možno připsat jen samotnému subjektu: ten je sám díky své tělesnosti vepsán do světa, který vnímá, a na druhé straně svět sám existuje právě jen jako vnímaný nebo vnímatelný. Svět chápaný takto ve své bytostné nezpřítomnitelnosti není světem konstruovaným vědeckým poznáváním, nýbrž světem daným v našem vnímání: nikoli světem vědce, ale spíše světem, jak jej dokáže postihovat umělec. Není bez významu, že í Merleau-Ponty, na jehož myšlení Barbaras bezprostředně navazuje, se nechával opakovaně inspirovat výtvarným uměním, zejména malbou Cézannovou.

Barbaras připomíná skutečnost, že bytosti nadané vědomím jsou rovněž bytosti schopné pohybu. Schopnost žitého pohybu se přitom jeho vykonáním nevyčerpává, nýbrž každé zastavení vyvolává klid jen v té míře, v jaké je schopno znovu podnítit schopnost prozkoumávání: každý cíl pohybu se tak vždy znovu stává budoucím počátkem, a právě proto je možné, aby vnímání dospívalo k věci samé, i když ta se nikdy nezpřítomňuje a zůstává postižitelná jen v sledu aspektů, jež nemohou být nikdy vyčerpány. Každá tělesně přítomná věc vyžaduje další přiblížení a k vnímanému se tak dospívá jen jako k tomu, co si žádá nekonečné pokračování prozkoumávajícího pohybu. A tato povaha prožívaného pohybu vyžaduje ovšem pojetí subjektu jako „bytosti, jež je svým vlastním hledáním, a jež má tedy svou podstatu vně sebe samé“. Jestliže bytí živé bytosti tvoří celek, který nelze vysvětlit z jeho částí, organický celek sám zahrnuje i poukaz k celku
bytí, který ovšem zůstává nezpřítomnitelný. Proto také způsob, jakým se živá bytost vztahuje k sobě samé, je charakterizován bytostnou ne­úplností, jejímž výrazem je touha. Živá bytost, obsahující svět jen jako to, co obsahuje ji, existuje jen tak, že zůstává pozadu za svým bytím. A aktualizace Celku v konečných zkušenostech je zároveň konstitucí já. To právě dokládá v Barbarasově textu jedna z mnoha citací z rukopisů Jana Patočky: „Prožívání je jakoby tkáň napjatá mezi dvěma horizonty: jedním je mé já, druhým je svět. Prožívání je jakási explicitace těchto horizontů, s tou zvláštností, že abych mohl explikovat sebe, musím nejprve stanout na půdě světa a pak teprve se vrátit k sobě.“

Zdůraznění touhy jako toho, co tvoří samu podstatu živé bytosti, otevírá cestu i k pochopení poznatků vynesených na světlo psychoanalýzou, jak Barbaras sám zdůrazňuje. Ostatně už filosofie Merleau-Pontyho byla s to psychoanalytické poznatky respektovat, a není tedy náhodou, že po úmrtí tohoto filosofa věnoval třeba Jacques Lacan značnou část svého tehdejšího semináře jeho myšlení.

Zmiňoval jsem se už v úvodu o tom, v jaké míře Barbaras čerpá z Patočkových textů. Jsou to ovšem převážně rukopisné texty u nás dosud nevydané: vyšly v překladu v Německu a dík Erice Abramsové byly přeloženy i do francouzštiny. Doufejme, že v rámci vydávání Patočkových prací věnovaných fenomenologii se brzy dočkáme i jejich vydání českého a že Patočkův myšlenkový odkaz najde v českém myšlení pokračování v obdobné míře, v jaké dnes působí ve filosofickém světě západoevropském.

Autor je filosof a překladatel.

Renaud Barbaras: Touha a odstup.

Přeložil Josef Fulka. OIKOYMENH, Praha 2005, 184 stran.

Dostupných

chvil znám

dost.

Rudá lampa

v proděravělých

listech slézu.

Ponech to mimo čas,

netknuté

porozuměním.

Přeložila Michaela Jacobsenová

Nezrale a až nechtěně komicky působí prvotina Alberta Camuse Šťastná smrt. Nedokončený a za autorova života nikdy nevydaný román je sestaven z obšírných, na hranici kýče balancujících (ale občas také velmi podařených) popisů emocí, atmosféry a především míst, kterými hlavní hrdina prochází. Ty společně s nevyváženě strukturovaným dějem a svéhlavě vystavěným obsazením postav ukazují autorovu myšlenkovou a formální nezkušenost.

Chudý, ale přitažlivý a atletický hlavní hrdina Mersault (přidáním jednoho písmene získáme jméno hrdiny Cizince) vnímá svět pomocí vůní, fyzickými vjemy – a také jako úkol, který lze při znalosti klíče přesně vyřešit. Zlomový okamžik Mersaultova života – vražda – je vystavěn jako polemika s Dostojevského Raskolnikovem. Camus svět záměrně zkratkovitě dělí na středomořskou sluncem zalitou idylu a středoevropskou hnilobu a rozklad.

Mersault žije v Alžíru v podivném panoptiku plném krásných žen a fyzicky nebo mentálně postižených mužů. Seznámí se s bohatým mrzákem (poločlověkem) Zagreem, který ho nepřímo vybídne k tomu, aby ho zavraždil a vzal si jeho peníze, protože jenom dokonalý (celý) člověk si dokáže užít života. V řecké mytologii byl Zagreus zaživa rozsápán Titány, aby se z jeho srdce mohl zrodit bůh Dionýsos. Novodobý Dionýsos – Mersault splní nevyřčené přání a s penězi opouští Alžír.

Přijíždí do prvorepublikové Prahy, jejíž klaustrofobicky úzké uličky a neustálý nasládlý zápach kyselých okurek v něm vyvolává potřebu zvracet a zhoršuje jeho horečku (první příznaky se objevily záhy po vraždě). Praha je pro Mersaulta natolik otřesným místem, že zapomíná na své sociální návyky (poprvé se učeše až ve Vídni) i na potřebu ženské společnosti (tu znovu nalezne také až ve Vídni). Pražský kolorit tvoří postavy ze sociálního dna – slepý harmonikář, tlustá prodavačka, pomatenec extaticky tančící nad zavražděným.

Mersault se vrací domů do Alžíru a žije v utopicky symbiotické komunitě se třemi krásnými dívkami v domě nazvaném Tváří k světu. Popisy jejich rozkošnického nicnedělání a rozverného rebelantství působí až nepatřičně. Mersault už pochopil, že jediným smyslem života je být šťastný, a poznává, že štěstí je svoboda. Přesto, anebo právě proto se žení, aby mohl lépe demonstrovat svou svobodu. Opouští všechny své ženy a pořídí si sídlo u moře poblíž vesnice, zde násobí své štěstí samotou, sebe­pozorováním, plaváním v moři a pozorováním koloběhu proměn přírody. Příležitostně ho navštěvují jeho přítelkyně i žena. Okolní mužský svět i zde zůstává vytrvale skloněn před jeho fyzickou a duševní dokonalostí. Mersault nakonec umírá na horečku, ale na rozdíl od slabého poločlověka Zagrea, kterému před smrtí tekly slzy, zůstává neochvějně šťastným také v okamžiku smrti.

Interpretovat Camusovu Štastnou smrt je svým způsobem zábavný úkol, do kterého se velmi chytře a v souvislostech v doslovu pustila Eva Beránková. Ta mimo jiné zmiňuje freudovský efekt kontrastu Camusovy představy ideálního života s jeho životní realitou. Vznik Šťastné smrti spadá do doby před druhou světovou válkou. Během ní se mění Camusův světonázor a vznikají jeho nejlepší romány. Paradox Mersaulta-šťastného vraha-nadčlověka a Meursaulta-vraha bez příčiny-existencialisty je odrazem změny nietz­schovského postoje k světu absurdity Mýtu o Sisyfovi.

Nedokončená Šťastná smrt je přes své očividné nedostatky pozoruhodné dílo, které poskytuje klíč k autorově tvorbě, jeho obsesím, stereotypům a dispozicím. Oslava fyzické dokonalosti a naopak obhajoba zbytečnosti existence poločlověka je pak v tvorbě humanisty Camuse zajímavým rozměrem, svědčícím o tom, jak byla komplikovaná doba, v níž vznikal.

Autor studuje FF UK.

Albert Camus: Šťastná smrt.

Garamond, Praha 2006, 144 stran.

…kouzelníka jakoby vznáší. Za to, že zařízení nejsou vidět, iluzionistu platí, svým očím tedy klidně věřím i zde. A vzhledem k nekonečné srozumitelnosti malého světa, v němž žiji, se u mne beztak nikdy nedostavil afekt, že bych snad pro oči neviděl. Co všechno je možné, nevím. Ale jestliže to vidím, vím, že to skutečně je.

Nic z toho samozřejmě není pravda, jak jsem musel nahlédnout.

A nejen proto, že jsem jednou přece jen na vlastní oči uviděl něco, o čem bych si nikdy nepomyslel, že by to bylo možné. Ale tím to začalo.

Jako každý večer jsem se psem obcházel domovní blok. Bezpočtukrát jsem už na svých večerních procházkách prošel kolem výčepu U Pikové dámy, a nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl zajít dovnitř. Proč jsem onoho večera náhle na pivo zašel, to nevím. Snad byla zrovna má nejasná životní touha silnější než můj strach, který ze zásady počítá vždy se zklamáním, a tudíž se mu vyhýbá, zejména je-li to tak jednoduché jako minout pochybný lokál na vídeňském předměstí, i když se z něho rozléhá smích až na ulici.

Vzbudil jsem nejspíš dojem slepce, když jsem se v tom podniku ocitl se psem a nemohoucně zíral široce rozevřenýma očima přes orosené brýle. Jako v mlhách, rozestupujících se jen pozvolna, jsem spatřil – a nekonečné okamžiky tomu nemohl uvěřit – hordu opilých a hulákajících mužů, kteří stáli kolem jednoho ze stolů: tančila na něm Lechnerová. Lechnerová Marie. Znal jsem ji jako ztělesněnou řádnost a počestnost od školních dob, chodili jsme spolu do třídy. Nikdy nedala nikomu nic opsat, ze strachu, že by to mohlo ohrozit její vlastní prospěch. Dva copy měla ještě při maturitě, složila ji samozřejmě s vyznamenáním. Hned po maturitní zkoušce jela půlka třídy slavit do města. Překvapilo nás, že se přidala i Lechnerka – byla pak jediná, která nechtěla jet tramvají načerno, a my jsme na ni museli nekonečně dlouho čekat, protože chtěla nejdřív někde v předprodeji obstarat jízdenky.

Pila pak jen malinovou šťávu. Zkažená nám připadla Vebora se svým věčným sladkým martini. Ta pak náhle zmizela s Humerem, ten vůbec celou dobu objednával ouzo.

Později jsem Lechnerovou ještě tu a tam náhodně potkával, ale až do třiceti zůstala nezdolně desetiletým děvčátkem, které poslušně píše domácí úkoly. Ve čtyřiadvaceti dokončila studia práv, v pětadvaceti, po povinném roce u soudu, složila zkoušku pro soudní čekatele a čtyři roky nato zkoušku jmenovací. Všechno u ní vždycky probíhalo hladce, bez konfliktů, bez zdržování, v ideálním časovém rozvrhu, najednou pak byla soudkyní, a já ji ztratil z očí.

A teď, skoro o šest let později, jsem ji tedy uviděl znovu, jak opile ječí a chechtá se tancujíc na stole, ze kterého každou chvíli málem sletěla na zem, ovšem ruce, jež se k ní napřahovaly pod záminkou poskytnout jí oporu, opovržlivě odháněla pod záminkou je odhánět.

Zaznamenal jsem, že hudba, která se rozléhala malou temnou místností výčepu, vychází z rádia, neboť po písni následovaly zprávy. Německá demokratická republika. Bylo zahájeno rozebírání berlínské zdi, řekl hlasatel. Konec poválečným pořádkům. Ještě jednou se z křiku a smíchu zřetelně ozvaly z rádia poválečné pořádky. Marie stála na stole, ruce zapřené v bok. Vtom mě uviděla, zasmála se, buď proto, že mě poznala, nebo proto, že ji muži, kteří jí pomáhali ze stolu – ne, protože mě poznala, neboť hned zamířila ke mně. Měla ten strnulý, lesknoucí se pohled jakoby skleněných očí, které jsou zasazeny do měkké masky, jež se může každým okamžikem roztéct. Zakopla, se zavřísknutím mi málem padla kolem krku, nazdar, Holzere, řekla, vidím dobře?! Že ten čas ale letí. Pes se rozštěkal, mně vyrazil pot na čele, skla brýlí, která se už zdála takřka suchá, se orosila nanovo. To musíme oslavit, řekla, ale ne tady.

Ještě si vybavuji přiléhavou růžovou mikinu číšnice, která v tu chvíli stála přede mnou, ve zlomku vteřiny jsem pomyslel na ženské tělo ze skla, naplněné malinovou šťávou, velká černá číšnická kasírtaška se rozvírala jako temný jícen, ode dna pableskující, odkudsi se sem napřáhla paže v modrobíle proužkovaném rukávu a byla zas, nevím jak a kým, odstrčena, tolik pohybu bezprostředně kolem mne, a já byl tak strnulý.

Na ulici se do mne Marie zavěsila. Povídej! Rozesmál jsem se. Neměl jsem co povídat.

Z mého dosavadního života stála za zmínku nanejvýš zvláštní jednoznačnost toho, že nikdy za zmínku nestál. Když jsem začal kdysi pociťovat jistou hrdost, že můj život vzbuzuje rozruch, příliš záhy jsem si všiml, že banálním podnětem té hrdosti byly jen hloupé a bezvýznamné školácké legrácky. Když jsem pak ještě jednou uvěřil, že by mi snad mohl nastávat bojovný a intenzivní život, všiml jsem si, že bych byl málem bral vážně nezávazné studentské potyčky. Po přerušení studia jsem nastoupil do banky, ve které pracuji dodnes.

Můj další život se dá dokonale popsat jen ještě ostudnějším minimem slov: dochvilnost, přívětivost a přesně ta píle, která vidí, jak se její objekty rozmnožují v téže harmonické rychlosti, s níž je ona sprovozuje ze světa. Nemám touhu napsat vlastní životopis, ale pomyšlení na to, že kdybych tu touhu měl, uspokojila by ji už koupě papíru, jelikož by životopis nutně sestával z prázdných stránek, mi velmi vadí. Ta nespokojenost je nepochopitelná, jelikož nemám žádné starosti. Ale je pochopitelná, jelikož jsem nikdy nebyl šťastný.

Začínám se podobat otci. Je to korektní muž, přívětivý, aniž kdy překročí míru, s tichou, věčně úzkostnou ženou, mou matkou.

Raději bych se byl vyvedl po dědovi.

Roku 1968, bylo mi zrovna čtrnáct, mi poprvé pověděl něco o svém životě. V únoru 1934 se jako socialista zúčastnil dělnického povstání, později bojoval v mezinárodních brigádách ve Španělské občanské válce, pak odešel do anglické emigrace a zpět se vrátil s British Army jako osvoboditel. Stejně to žádné vítězství nebylo, řekl. Jak to? Jen se kolem sebe rozhlédni. Však uvidíš, co mám na mysli. A že by nám to započetli, celá ta léta bojů, to nikdy, ani k důchodu ne. Dnes to stačí tak akorát, aby sis poseděl na lavičce v parku. Mám snad krmit holuby? Potvory ohavné.

Když vážně onemocněla babička, spolkli společně nadměrnou dávku tablet na spaní. To mi bylo sedmnáct a ve škole jsem málem propadl.

Sebevědomí jsem tou dobou určitě čerpal z pohrdání, které jsem pociťoval vůči všem, v jejichž životě probíhalo všechno vždycky tak hladce, neproblematicky a harmonicky, že je pokaždé napadla správná odpověď, avšak nikdy žádná otázka. Pohrdal jsem tedy téměř všemi, samozřejmě i Lechnerovou. Překvapovalo mě, jak velmi jsem se ze shledání s ní těšil. Teď, v pětatřiceti, byla najednou osmnáctiletou dívkou, u které se prostá překypující radost, kterou člověk pociťuje třeba nad tím, že už smí kouřit, projevuje groteskní přepjatostí. Ale působilo to jako vír, do kterého mne, ustrašeného a zaťatého, a tudíž nejasným způsobem vmžiku vzrušeného, strhla. A když jsme poté, co jsme obešli pár lokálů, což bylo takřka nad mé síly, šli spolu do postele, měl jsem pocit, že teprve Marie mě učinila mužem. Míním to vzhledem k těm typickým ideálním obrazům, které ve společnosti existují o mužnosti a ženskosti a které v sexuálním
styku kulminují ideálem rozkoše, jejž jsem znal jen z pornofilmů, jenž se mi ale v mém vlastním životě zdál nedosažitelný. Marie mě oblažila takovou rozkoší a já sám jsem byl s to vyvolat u Marie tak překvapivé extáze, že jsem – nedokážu to říct jinak – byl náhle někdo jiný.

A také svět jsem teď viděl jinýma očima. S údivem jsem se ptal sám sebe, jak je možné, že mi začal být tak beze všeho samozřejmý, a jak mi to, co mi poskytuje, může stačit. Ona pravidelnost, jež se tak neúnavně vyčerpávala sama sebou, ono hladké fungování, při němž se člověk obvykle žádného požitku nedočká.

Samozřejmě jsem začal být ihned na Marii svým způsobem závislý.

Byli jsme dva lidé vržení do přímočaré dráhy, kteří náhle odhalili, že lze kdykoli a bez následků pokaždé znovu vyvolat rozkošnou rozpustilost a bláznivost karnevalu, který jsem dřív také nikdy neprožíval s rozkoší. Kolik jen bylo po městě podniků a kolik požitků, jež jsme si mohli dopřát. A kolik míst k milování. A nikdy nebylo nutné říkat: Miluju tě. A nikdy nebylo nutné zamlčovat: Já tebe ne. Neboť jsme nebyli milenecká dvojice, nýbrž v určitém smyslu kolegové, kteří pěstují společný zájem, totiž vytváření výjimek.

Výjimek, jež se staly pravidlem. Sjednávali jsme si excesy dle diáře, konzumovali požitky, jež nabízí trh, zrovna tak prokalkulovaný jako transakce banky, pro niž pracuji. A najednou všechny ty dráždivé počitky produkovaly další a další touhy: po dovolené, po ekologických potravinách a ovocných šťávách, po dobrém televizním programu.

Když jsem se po ránu probouzel, měl jsem opuchlý obličej a nateklé oči. Záhy se mi staly běžným návykem dva aspiriny proti bolestem hlavy, stejně jako dřív vajíčko k snídani. Že bych si ještě stačil před prací přečíst noviny, to se mi zdařilo už jen málokdy, pohled mi těkal po řádcích, aniž jsem vnímal, co čtu. Kdykoli jsem šel do práce pěšky Městskými sady, zmocňovala se mě úzkost z udušení při náporu holubů, kteří vířili jak šedivé vločky kolem starých žen s jejich sáčky s krmením.

Když jsem zašel minulý pátek večer pro Marii domů, chtěla se, ještě než vyrazíme, podívat na televizní zprávy. Je to úžasné, řekla, každý den se teď děje něco závratného. Sovětský svaz, NDR, Československo. Podívej se taky, řekla. Působila znaveně a ochable. Když přišly na řadu vnitrostátní události, dala se do vyprávění o případu, který musela ten den u soudu projednávat a který se jí zdál neuvěřitelný.

Taková nehoráznost, řekla, čím se musí zabývat.

Šlo o řízení ke jmenování zmocněnce. Zeptal jsem se, co to je. Lidsky řečeno, zbavení svéprávnosti, řekla. Pro osobu, která trpí psychickou chorobou nebo je duševně postižená a není s to sama si obstarávat všechny nebo jednotlivé záležitosti bez nebezpečí vlastní újmy, je na její žádost nebo z úředního pověření třeba jmenovat zmocněnce. Nuže tedy, představ si tohle: po prvním obvodu obchází devětaosmdesátiletý muž, slepě vráží do lidí, zakopává, strhává lidi téměř na chodník, zkrátka: vzbuzuje veřejné pohoršení. Muže si všimla policie, protože stále znovu přicházela na strážnici oznámení, stížnosti, dokonce udání, nebo protože na ulicích docházelo k výstupům, u nichž museli zasáhnout strážníci projíždějící kolem atd. Problém vznikl především proto, že se ten muž neoznačil za slepce, třeba slepeckou páskou, a ani nepoužíval žádné pomůcky, které slepcům umožňují samostatný pohyb po ulici, tedy například slepeckou hůl nebo slepeckého psa. Takový
slepecký pes je velmi praktická věc, jak víš, vždyť ho máš taky, řekla a zašklebila se. Zkrátka a dobře, vyšlo najevo, že ten muž vůbec slepý není. Nemá slepecký průkaz, a když ho jeden úředník na policejním okrsku podrobil výslechu, doznal, že krom dalekozrakosti podmíněné věkem žádnou vadou zraku netrpí. Byl napomenut, avšak nadále v tom předstírání invalidity, jak stojí v mém spise, v předstírání invalidity pokračoval, což vedlo k opakovanému narušování veřejného pořádku. Načež policie pokládala za nutné vznést podnět k soudnímu řízení. Jelikož se muži nedá prokázat podvodný úmysl, třeba mámení invalidního důchodu – vždyť u lidí na ulici ani nežebral, naopak je srážel k zemi –, nedošlo přirozeně k trestnímu procesu, a hle, teď mám na stole ten spis pečovatelského soudu a mám objasnit, zda je nutné jmenovat zmocněnce. A takovými nehoráznými nesmysly, řekla Marie, abych teď trávila čas.

Zeptal jsem se jí, proč ten muž dělal, že je slepý.

Přesně to, řekla, jsem chtěla vědět taky. Oznámila jsem mu proto termín, kdy se má dostavit, a to bylo dneska. Myslím, že ten muž je prostě kverulant. Víš, co mi řekl? Je mi známo, řekl, že invalidita je v Rakousku nejžádanějším privilegiem, a proto životním cílem každého Rakušana. On se však nechce ani vydávat za invalidu, ani mít nějaká privilegia. A už vůbec ne almužny. A z toho důvodu prý také nepřevzal takzvaný čestný dar, ty čtyři tisíce šilinků, jež republika Rakousko poskytla těm, kdo přežili pronásledování Židů. Má se to prostě tak, řekl, že už se dál nemůže dívat na to, co všechno je vidět, když se jde ulicemi s otevřenýma očima. Je to prý tedy přirozený a zdravý reflex, jestliže před tím oči zavírá. Zeptala jsem se ho, co že je tak strašného na tom, co je vidět. Na to se dal do nekonečných výkladů o svém životě, pokusila jsem se ho přerušit, ale on prostě pořád mluvil dál. Ať mi odpoví na otázku, řekla jsem. Vždyť právě o to se
pokouším, odpověděl on.

Zeptal jsem se Marie, co vyprávěl.

Co já vím, řekla, mluvil a mluvil, celý život mi chtěl převyprávět, však si to není těžké představit, totiž chci říct, je to přece známá věc, že to tahle generace neměla lehké. Ale já už mám po krk těchhle starých mužů, kteří by ještě dnes povídali jen o válce nebo o občanské válce.

Které občanské válce, zeptal jsem se. První republika, nebo Španělsko?

Jakže? Ach tak, Španělsko. Ano, o Španělsku chtěl taky povídat, myslím, opravdu nevím, hodně zkrátka bojoval, a tak jsem se ho ještě jednou zeptala: Co je tak strašného na tom, co vidíte, nemůžete se zbavit obrazů z minulosti?

Pořád ještě běžela televize. Právě začínala reklama mezi předpovědí počasí a zpravodajstvím z kultury. Strašlivě mi to vadilo, nejraději bych byl vstal a přístroj vypnul, obával jsem se ale, že Marii přeruším.

Ne, řekl ten staroch, jsou to obrazy přítomnosti. Tomu nerozumím, řekla jsem, vždyť může být rád, že je mír, a ne ty politické zmatky a ta příšerná bída. A představ si, co na to řekl on. Řekl: Což to, paní soudkyně, nevidíte? Ne, řekla jsem, nevidím, co by mělo být tak příšerné. Nato on: Vidíte, paní soudkyně, a já se teď, na stará kolena, chci přizpůsobit, a právě proto zavírám oči, abych to taky neviděl.

To že řekl? zeptal jsem se.

Ano, řekla Marie, ten muž nemá všech pět pohromadě.

A cos udělala?

Nic. Já jsem měla jen za úkol objasnit, jestli existují předpoklady pro jmenování zmocněnce. A neexistují. Nemůžu mu přece dát zmocněnce namísto slepeckého psa. Ten muž teď zřejmě zas už běhá po městě jako slepý. Blázen, co naděláš!

Seděl jsem tu opřený v křesle, se zavřenýma očima, v hlavě mi zvučel Mariin hlas a hučela reklama na prací prášek.

Nemůžeme tu zatracenou bednu vypnout? zeptal jsem se.

Ne, počkej, řekla ona, ještě se podívám na kulturu.

Nebyl jsem už s to s ní promluvit. Samozřejmě si brzy všimla, že se něco přetrhlo, i když očividně nechápala proč.

Šli jsme se najíst, stěží jsme ale promluvili, vyjma při objednávání. Pil jsem rychleji a víc než obvykle. Marie se na mě zkoumavě dívala. Když se mě nakonec zeptala, co mi je, hned jsem nepochopil. Neměl jsem smysly pohromadě. Očekával jsem, že když něco řekne, uvidím bublinu, a místo abych to, co řekne, uslyšel, budu to muset číst. Ale větu jsem neviděl. Co je s tebou? zeptala se ještě jednou.

Neodpověděl jsem. Když vešel do podniku prodavač růží, naklonila se ke mně Marie hluboko přes stůl, dotkla se mé paže a řekla: Věnuj mi růži a nech mě o samotě!

Přeložila Věra Koubová.

Galerie

Jan Chlup se narodil 30. 5. 1986. Lehkost, vzdušnost, určitá roztěkanost, čiré obrázky jako by se chvěly a chtěly rozsypat. Maluje-li katedrálu, je to krystal, v chóru dokonce již krystalová mřížka. Kresby perem připomínají medijní kresbu. Ostatně sám o sobě a výtvarničení říká: „Nechtěl jsem to dělat… chtěl jsem být fyzikem. Nebo matematikem.“ Tak i „špinavá“ témata zůstávají průzračná, temnota a temné bytosti nejsou kalné a bezbřehé, mají jasné kontury a tvar, a tanečnice samby jsou i přes svoji živočišnost zároveň průsvitné ohnivé salamandří bytosti. Lehkost je mu průvodkyní. Po studiu na Střední škole uměleckých řemesel v Brně se napoprvé dostal na pražskou AVU do ateliéru M. Rittsteina. Titul „zázračného dítěte“, narodivšího se s tužkou v ručičce, odmítá. Kreslení ho nezajímalo, do „zušky“ ho přivedla maminka. Zatímco ostatní děti kreslily kmen s koulí místo koruny, jeho zajímaly tenoučké větvičky. Od začátku pocit,
že se to „musí udělat správně“. Na jedné straně problém soustředit se na jednu věc, na straně druhé snaha o koncentrovanost. Důležitý je pro něj příběh; inklinuje k animaci. Jsme na začátku experimentu: na jedné straně bytostně lehká ruka, na druhé tíha. Je zatím otázkou, jaký bude jeho výsledek.

Lucie Šiklová

Hlavní bude zastavit stroj dřív, než stačí pohltit víc než jeho ruku. Musel to při práci nějak nenápadně vymyslet. Nesměl dovolit, aby si ostatní jeho výpočtů všimli. Věděl, že nedokáže strčit jednu ruku pod kolo a druhou vypnout páku. Bylo to příliš daleko. Ale byl si skoro jistý, že kdyby se hodně natáhl, kdyby si napůl lehl na pás, dokázal by páku stlačit nohou a zastavit kolo včas.

Lucas odkládal z minuty na minutu to, co musel udělat. Bylo to snadné, osudově snadné, pokračovat jako vždycky. Už teď po něm sahal bdělý spánek jeho dílenského života. Srovnával a připevňoval. Zatáhl, znovu zatáhl, prohlédl. Už teď cítil, jak se jeho odhodlání vytrácí, a nejen jeho odhodlání. Jeho já se zmenšovalo. Stával se tím, co dělal. První hodina ubíhala a on začínal mít dojem, že se mu o Catherine a jejím trápení jen zdálo, že se mu zdálo i všechno ostatní mimo tohle, a teď že je zase vzhůru, ve svém opravdovém světě. Aby se vzpamatoval, myslel na ni, jak šije halenky a košile. Myslel na mandl s válečky pozvednutými a čekajícími, jak vyfukuje sloupečky kouře.

Byl připraven. Když to neudělá teď, možná se k tomu nepřiměje vůbec. Ostatní byli zabraní do práce. Uchopil desku, pustil ji na pás. Umístil ji přesně podle rysky. Na to byl odborník; byl na to pyšný. Položil levou ruku – levá bude lepší – na horní okraj desky. Srovnal prsty s okrajem a uklidnilo ho to. Tohle byla jeho práce. Natáhl se pravou rukou po páce a zatáhl za ni.

Pás se rozjel. Cítil pohyb válečků, které otáčely pásem, jejich jistý, stabilní rytmus. Takhle se cítí železo, když vjíždí dovnitř. Jeho levá ruka se sunula spolu s deskou. Připadal si ladný jako tanečník. Zažíval okamžik krásy. Byl partnerem železa a stroje.

Jeho ruka ujížděla dál. Jeho tělo se zlehka natáhlo, a pak ještě víc. Špička nohy mu sklouzla z páky. Znova po ní zašmátral, půvab už ztratil. Teď byl jen zmítající se pošetilec. Nohou se dotkl páky, ačkoli si nebyl jistý, jestli je to ta správná. Ohlédl se. Ne, nebyl si jistý. Když se podíval zpátky, jeho prsty vjížděly pod kolo.

Díval se, jak se to děje. Viděl svou ruku právě mezi dvěma zuby. Jeho prsty vklouzly do prostoru mezi nimi. Zuby se zahryzly do železa. Jeho prsty vjely dovnitř. Jeho klouby vjely dovnitř. Bzučící kolo se dotklo špiček jeho prstů. Bylo teplé, teplejší, než čekal. Bylo teplé jako ústa jeho matky, když do nich sáhl, aby odtud vytáhl kousek brambory. Cítil, jak mu drtí špičky prstů. Nedostavila se bolest. Dostavila se jen vysoká, bledá nicota. S teplou, neúprosnou trpělivostí kolo rozdrtilo jeho klouby. Nedostavila se bolest a nevytryskla krev. Neozval se žádný zvuk kromě zvuku stroje.

Pak přišel zase k sobě. Pak opravdu spatřil, co udělal. Viděl, jak dovnitř vjíždí větší část jeho ruky. Pokusil se zatáhnout za páku špičkou nohy. Noha sklouzla. Vykřikl. Nepoznával zvuk, jejž vydal. Šátral nohou, znova našel páku. Chvilku nepovolila. Pak ano. S obvyklým cvakavým povzdechem se kolo přestalo točit.
Lucas nemohl ruku vytáhnout. Ještě pořád netekla krev. Ještě pořád se nedostavila bolest, ale něco přece cítil. Šimrání. Novost. Zůstal, kde byl, a s fascinovanou otupělostí hleděl na svou paži a zmizelou ruku.

Uslyšel hlasy ostatních. Někdo – asi Tom – zatáhl za druhou páku, která obrátila pohyb kola. Někdo jiný, byl to Dan, se dotkl Lucasova zápěstí, jak ho stroj pomalu začal propouštět. Lucas viděl Danovu velikou ruku se dvěma chybějícími prsty, jak přijímá jeho vlastní.

Jeho ruka byla zploštělá. Na okamžik měl pocit, že není poraněná, že je jen větší. Ale ne. Kolem nehtů mu prýštila krev. Pozvedl svou velikou krvácející ruku, chtěl ji ukázat sám sobě a Danovi. Jeho nehty byly na krátkou chvilku rudě olemované. Krve bylo stále víc. V potůčcích mu stékala po prstech. Svezl se k zemi. Neměl v úmyslu upadnout. Jednu chvíli stál a díval se na svou ruku, a pak ležel na podlaze a nad sebou měl černý strop. Viděl kladky a háky. Podlaha ostře páchla olejem a dehtem. Objevila se Danova tvář. Objevila se Tomova tvář. Tom podložil Lucasovi hlavu rukou. Kdo by si byl pomyslel, že je schopen takové něhy?

Danova tvář řekla: „Zůstaň tady s ním.“ Danova tvář se vzdálila.

Tomova tvář řekla: „Pro Boha živého.“ Tomova tvář byla široká, rty rozpraskané. Zuby měly barvu zašlé slonoviny.

Lucas řekl Tomovým ústům: „Prosím, pane, pošlete pro Catherine Fitzhughovou do Mannahatta Company. Řekněte jí, že jsem zraněný.“

V nemocnici stál muž a plakal. Byl oblečený do práce, v řeznické zástěře potřísněné zvířecí krví. Nebylo jasné, co mu je. Vypadal celý. Stál se slavnostní vážností jako zpěvák na pódiu.

Kolem něj byli další. Seděli na židlích, pokud se na ně dostaly. Seděli nebo leželi na podlaze. Byli tu muži, někteří staří a někteří ještě nezestárlí, zranění viditelně (jeden velmi nápadně krvácel z rány na čele, jiný si jemně hladil zmrzačenou nohu) i neviditelně. Byly tu ženy, které seděly tak klidně, jako by nemoci, jež je sem přivedly, byly něco tak obyčejného jako posezení ve vlastním salonu; jedna z nich, v šátku tabákové barvy, skromně pokašlávala, znělo to, jako když se trhá papír, a čas od času se předklonila a uplivla si na zem pod nohy. Muž, žena a dítě se k sobě choulili na podlaze, kolébali se a sténali, jako by se o zranění dělili rovným dílem. Pach potu a jiných tělesných šťáv se tu mísil se čpavkem, jako by se sama lidskost změnila v lék.

Sestry v černých hábitech a doktor v bílém – ne, doktoři byli dva – spěchali mezi čekajícími. Tu a tam vyvolali jméno a někdo se zvedl a odešel. Muž dál stál uprostřed místnosti a dál plakal s tichou, neochvějnou naléhavostí. Byl to hostitel čekárny, stejně jako pan Cain byl hostitelem Lucasovy ulice, jejím poraněným andělem, jehož osvítil Bůh.

Lucas seděl na podlaze a zády se opíral o stěnu. Dan stál nad ním. Palčivá, doběla rozžhavená bolest prosycovala chlapcovo tělo a rozlévala se do vzduchu kolem něj. Lucas držel v klíně balíček, který býval jeho rukou, obalený v hadrech promáčených krví. Bolest se rodila v jeho ruce, ale plnila ho tak, jako oheň plní místnost světlem a teplem. Nevydával žádné zvuky. Byl už příliš daleko na to, aby mluvil či plakal. Byl bolest, stejně jako byl kniha nebo dílny. Byl tu odjakživa, odjakživa čekal v téhle místnosti.

Opřel se ramenem o Danovu nohu. Dan se sklonil a pohladil ho po vlasech zbylými prsty.

Lucas nedokázal odhadnout, kolik času uplynulo. Čas v čekárně se podobal času v ložnici jeho rodičů a času v dílnách. Běžel si po svém, nedal se měřit. Po nějaké chvíli přišla Cathe­rine. Vstoupila do místnosti ve svých modrých šatech, živá a nezraněná. Stála ve dveřích a pátrala po něm.

Lucasovi divoce bušilo srdce do žeber. Bolelo to, jako by jeho srdce bylo žhavý uhlík, který je neškodný, když visí uprostřed zvonu jeho hrudi, ale bolestivý, pokud se dotkne kosti. Vypravil ze sebe její jméno, ale nebyl si jistý, jestli skutečně promluvil. Pokusil se vstát, ale nedokázal to.

Spatřila ho přišla a klekla si vedle něj.

„Jak je ti?“ zeptala se.

Pokrčil rameny. Slzy se mu nevolány vedraly do očí. Náhle zatoužil skrýt před ní svou ruku, jako by spáchal nějakou hanebnost; jako by se při pohledu na jeho ruku dozvěděla nějaké jeho poslední tajemství.

Catherine vzhlédla k Danovi. „Proč je ještě tady?“

„Řekli nám, ať počkáme,“ odpověděl.

„Tak se na to podíváme.“

Vstala. Lucas slyšel šustění jejích šatů. Prošla mezi ostatními, překračovala je. Stála poblíž plačícího muže, dokud neprošla kolem sestra s čímsi na podnosu, s čímsi, co vytvářelo rudou skvrnu na zakrývající látce. Cathe­rine sestře něco řekla. Lucas to neslyšel. Sestra jí odpověděla a odešla.

Catherine se vrátila. Sklonila se, přiblížila tvář k Lucasově. „Bolí to hodně?“

Zavrtěl hlavou. Byla a nebyla to pravda. Vstoupil do bolesti. Stal se jí.

„Ještě pořád krvácí,“ připomněla Danovi

Dan kývl. Nemělo by smysl to popírat.

„Jak dlouho už jste tady?“ zeptala se.

„Nemám zdání,“ odpověděl.

Catherine nasadila přísný výraz. Lucas měl na okamžik pocit, jako by se vrátil domů, jako by nemocnice byla místem, kde bydlel.
Doktor, jeden z doktorů, vyšel ze dveří, kam chodili lidé, jejichž jména vyvolali. Doktor byl hubený – byl tu ještě jeden, který nebyl tak hubený – a vážný. Lucas nabyl na chvilku dojmu, že ten doktor je jeden z oněch mužů v klecích v dílnách, z těch, co se mračí nad papíry a odpočítávají výplatu. Jeden z nich byl také doktor. Ne. Tenhle doktor byl někdo jiný. Catherine se k němu rozběhla – pohybovala se mezi ležícími těly nemocných tak rychle – a něco mu řekla. Doktor se zamračil. Podíval se na Lucase a mračil se při tom. Lucas pochopil. Vždycky je někdo chudší než ty. Vždycky je někdo nemocnější, strašlivěji poraněný.

Catherine uchopila doktora za paži. Vypadalo to jako schůzka milenců. Catherine by klidně mohla být doktorova snoubenka, jak ho tak vzala za paži a naléhala, jak to ženy umějí, aby jí doprovodil za nějakou pochůzkou, kterou považovala za nezbytnou. Lucase napadlo, zda se snad s doktorem už někdy dřív nesetkali.
Doktor se zamračil zase jinak – ovládal celou škálu mračení – na Catherininu ruku na lokti bílého pláště. Ale jako milenec šel s ní. Vedla ho mezi těly k místu, kde seděl Lucas.

„V dílnách mu to rozdrtilo ruku,“ řekla.

Doktor použil další zamračení. Byl přímo umělcem v mračení. Tohle bylo úkosné, zhýralé.

„Támhle je člověk s napůl utrženou nohou,“ ukázal. „Operační sály jsou plné. Děláme, co můžeme.“

„Je to dítě.“

„Jiní tu byli dřív.“

„Je to dítě, které živí svoje rodiče, dělá práci, která je na něj moc těžká, a rozdrtilo mu to ruku. Jeho bratr umřel ani ne před týdnem. Musíte ho ošetřit.“

„Však ho za chvíli ošetříme.“

„Musíte to udělat hned.“

Doktorova tvář zbrunátněla. Zdálo se, že vtáhl oči, takže se v jeho temné tváři zmenšily, ale zjasněly. „Co jste to říkala, slečno?“

„Omlouvám se, pane,“ odpověděla Catherine. „Nechtěla jsem být hrubá. Ale prosím, prosím, ošetřete tohohle chlapce. Vidíte sám, jsme úplně bez sebe.“

Doktor se rozhodl. Usoudil, že bude snazší jí vyhovět. Jiní tady byli před Lucasem, ale oni počkají, jsou tak naučení.

„Pojďte se mnou,“ pokynul jim.

Dan pomohl Lucasovi vstát. Objal Lucase kolem zad a pomáhal mu jít, stejně jako Lucas jednou pomáhal matce zpátky do postele. Kdy to bylo? Doktor je vedl, ačkoli se zdálo, že vést by je vlastně měla Catherine.
Prošli dveřmi. Vedly do chodby plné jiných lidí. Stejně jako ti v čekárně seděli nebo leželi na podlaze. Mezi nimi zůstala úzká ulička pro ty, kdo nebyli nemocní. Lucase napadlo, jestli to snad v nemocnici chodí stejně jako v dílnách, jestli je to jedna místnost za druhou, každá jiná a všechny stejné, které vedou dál a dál jako řada jeskyní, až konečně v dálce dospějí – kam? K vlastnímu léčení. K živému klenotu, ke kouli zelenozlatého světla.

Dan pomohl Lucasovi projít stezkou, kterou jim trpící ponechali. Museli překročit nohu a pak nataženou paži, která měla podivnou barvu, modrobílou jako sýr. Lucase napadlo, jestli snad míří k poslednímu pokoji, tam, kde se skrývá léčení.

Místnost, do níž vešli, byla skoro na konci chodby. Byl to obyčejný pokoj, i když tady vlastně nic nebylo obyčejné. Byl malý a špinavě bílý. Byly tu skříňky s prosklenými dvířky, židle a lůžko. Na židli seděla sestra, nakloněná nad mužem na lůžku. Muž byl asi v otcově věku, ale byl menší, měl delší vlasy a něco sestře tiše říkal.

„No tak se na to podíváme,“ prohlásil doktor.
Lucasovi chvilku trvalo, než pochopil, že doktor chce vidět jeho ruku. Domníval se, že lékař má na mysli něco obecnějšího, něco většího, i když by nedokázal říct co. Vztáhl ji k němu. Krev z promáčených hadrů kapala na podlahu. Lucas hleděl na rudé kapky. Pomyslel si: já jsem zraněný.

Doktor odkryl obvaz. Krev mu zřejmě nevadila. Když hadry mizely, bolest se změnila. Soustředila se teď v Lucasově ruce. Předtím ho zalévala celého jako nemoc, ale teď byla tady; putovala stejnou cestou jako obvazy, které doktor odloupával, jako jiskry zanořené do masa, řezavé a mučivé. Lucas zasténal, ačkoli nechtěl. Zdálo se, jako by s ním obvaz splynul, jako by mu doktor nevědomky loupal kůži.

Pak byl obvaz pryč. Objevila se jeho odhalená ruka: nebyla už veliká jako v dílně. Byla malá a zkroucená, jako kuřecí pařát. Byla rudá, jako by ji tvořila jen krev. Vypadala jako příšerné novorozeně.

Nervózně pohlédl na Catherine. Bude se ho štítit?

Řekla však jen: „To bude dobré. Uvidíš, bude to dobré.“

Doktor hodil obvaz do kbelíku na podlaze. Ve kbelíku byly i jiné věci. Doktor uchopil Lucasovu zmrzačenou ruku do své dlaně, držel ji se soustředěnou, ale unavenou pozorností. Teď bylo jeho zamračení široké a přísně blahosklonné.

„Co pro něj můžete udělat?“ zeptala se Cathe­rine.

Odpověděl: „Odříznout tu ruku. Co nejdřív.“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. Zdálo se, že její síla sice nepramení ze znalostí, ale že dokáže odmítat prostě jen tak – jako Bůh. Zdálo se možné – nezdálo se nemožné –, že Catherine Lucasovi dokáže navrátit ruku jen tím, že bude na jejím navrácení trvat.

„Chcete radši počkat, až mu budeme muset odříznout celou paži?“ zeptal se doktor.

„Tak zlé to přece být nemůže.“

„A kdepak vy jste studovala medicínu, slečno?“

„Je to zlomené,“ trvala na svém. „Ošklivě zlomené, ale nic jiného. Nemůžete to vyléčit?“

„Tady ne.“

„Tak jinde.“

„Není žádné jinde. Pro něj ne.“

O Lucasovi nikdy nikdo takhle nemluvil – jako by byl přítomen a zároveň nebyl. Bylo to jako v dílnách. Bylo na tom něco příjemného – bylo na tom něco ne tak docela nepříjemného – odevzdat se jiným.“

„Najdeme nějaké místo, kam ho vzít,“ trvala na svém Catherine.

„A za co? Máte peníze?“

„Samozřejmě že ne.“

„Tak já vám řeknu, co se stane. Odvezete ho do Newyorské nemocnice nebo ke Svatému Vincentovi. Bude trvat nějakou dobu, možná dost dlouhou, než vás tam někdo vyšetří, a až to ten někdo udělá, tak vás nejspíš pošle zpátky k nám. Než se sem vrátíte, vznikne tam gangréna a my budeme muset amputovat celou paži – v lokti, když budete mít štěstí, a v rameni, když nebudete. Rozumíte?“

Catherine zaváhala. Podívala se na Dana.

Lucas se v té chvíli stal zase viditelný. Cathe­rine ho spatřila.

„Lucasi, myslím, že bude asi lepší nechat je, aby to udělali.“ Řekla.

Kývl. Vznášel se vysoko nade všemi pocity kromě bolesti a Catherine. Lucas byl podivně vzrušený. Hleděla na něj s takovými obavami, s tak hlubokou, vše odpouštějící láskou.

„Budeš statečný?“ zeptala se.

Znovu kývl. Bude statečný.

„No tak dobře,“ řekla lékaři.

„Rozumné děvče,“ pochválil ji.

„Můžete ho teď uložit do postele? A dát mu něco na bolest?“

„Nemáme volné postele.“

„Jedna se určitě najde.“

„Mám vyhodit tu ženu, co ve vedlejším pokoji umírá? Nebo muže, kterému selhává srdce?“

„To je příšerné.“

„Operační sál bude volný za hodinu, za dvě. Do té doby tu bude muset počkat.“

„Tak aspoň nějaké léky. On na sobě tu bolest nedává znát. Ani nebude.“

„Máme jen velmi málo léků.“

„Jak je to možné?“

„To, co máme, musíme šetřit pro nejvážnější případy.“

„Tohle je vážný případ.“

„Tohle je chlapec, který přijde o ruku. Když jste mě přinutila jít se na něj podívat, odešel jsem od muže, který má v lebce vražený kus železné trubky. Vjela dovnitř tudy“ – doktor ukázal na místo nad svým levým uchem – „a vyjela tudy.“ Ukázal na místo za svým pravým uchem. „Kupodivu ještě žije. Máme pro něj morfium.“

Catherine zaváhala. Rozhlédla se po místnosti – muž ještě ležel na lehátku v péči sestry a něco si mumlal, a za sklem stály lahvičky – , jako by tam mohla najít nějakou odpověď. Když žádnou nenašla, oslovila doktora tišším hlasem: „Určitě se to dá nějak zařídit. Jak sám vidíte, zrovna v pořádku není.“

„Slečno, tohle je charitní nemocnice. Polovina lidí, kteří sem přijdou, není zrovna v pořádku.“

Catherine se znovu odmlčela. Lucas viděl, že dospěla k rozhodnutí.

„Můžu s vámi mluvit v soukromí?“ požádala lékaře.

Ten se podivil: „Nemáme dost soukromí tady?“

Vykročila ke dveřím a doktor šel za ní. Tiše k němu hovořila. Vážně pokyvoval.

Dan nemluvil. Lucas cítil, že nemluví. Doktor naslouchal Catherine a ve tváři se mu objevil další zamračený výraz.

„Devět měsíců uplynulo, na porodním sále bolesti sílí, je jí k omdlení,“ pronesl Lucas.

Catherine ho ostře napomenula: „Lucasi, mlč!“

Snažil se mlčet. Zaťal zuby.

Lékař a Catherine se vrátili. „Předepíšu mu trochu morfia. Když na tom tak trváte,“ oznámil doktor.

„Děkuji vám,“ odpověděla Catherine.

„Končím tady v pět.“

„Budu na vás čekat.“

 „Pošlu sem některou sestru s morfiem a čerstvými obvazy. Vrátím se, až bude operační sál volný,“ pokračoval.

„Dobře,“ kývla Catherine.

Lékař odešel. Oni tři zůstali v místnosti se sestrou a mumlajícím mužem.

Catherine řekla Danovi: „No tak.“

Dan neřekl nic, ačkoli Catherine to zřejmě očekávala. Konečně promluvil: „Musím se vrátit do dílen.“

„Ano,“ kývla Catherine.

Lucase do té chvíle nenapadlo, že by se někdo vracel ke své práci. Zapomněl. Byl svou rukou a svou bolestí, byl Catherine. Ale Dan se musí vrátit do dílen.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se Catherine.

„Samozřejmě že zůstanu,“ odpověděla.

„Bude to dobré,“ chlácholil Dan Lucase.

Lucas nebyl schopen slova. Začínal si něco uvědomovat. Způsobil pouhou přestávku, nic víc. Dan se musí vrátit teď, Catherine se do práce vrátí zítra.

„Bude to dobré,“ opakoval Dan pomaleji a zřetelněji, jako by si nebyl jistý, jestli ho Lucas předtím slyšel.

Lucas místo odpovědi pronesl: „Kterého z těch mladých mužů že by měla nejraději? Ach, ten nejnevzhlednější z nich jí připadá jak krása sama.“

„Tak na shledanou.“

„Na shledanou,“ řekl Catherine.

Dan na ni divně pohlédl. Jeho tvář připomínala tvář Catherine ve chvíli, kdy jí Lucas přinesl misku. Něco se mezi nimi odehrálo. Ukázala mu misku, za kterou zaplatila příliš mnoho. Ukázala mu zmrzačenou ruku. Stála vzdorně, poraněná a hrdá.

Nebylo už co říct ani co udělat, a tak Dan odešel. Když byl pryč, vybídla Catherine Lucase: „Potřebuješ si lehnout. Bohužel to asi bude muset být na podlaze.“

Lucas řekl: „Půjdu k pahorku u lesa a bez šatu budu a nahý, šílím touhou, aby prolnavě ke mně lnulo.“

„Pst. Mlč. Musíš odpočívat. Musíš odpočívat a nehýbat se.“

„Jsem spokojen – dívám se, tančím, směji se, zpívám.“

„Pojď pěkně se mnou,“ domlouvala mu Cathe­rine. „Tímhle blouzněním si leda přitížíš.“

Pomohla mu lehnout si na podlahu. Sama si sedla také, aby jí mohl položit hlavu do klína. Pod hlavou měl naškrobené záhyby jejích modrých šatů.

„Zůstaneš se mnou?“ zeptal se.

„Už jsem ti řekla, že ano.“

„Nejenom dnes.“

„Jak dlouho bude potřeba.“

Lucas byl bolest a Catherinin klín. Bolest byla kukla, která ho ovíjela jako ohnivé obvazy. V té kukle, v jejím klíně, bylo těžké přemýšlet o něčem jiném. Přesto se snažil. Zuby nehty se držel vědomí. Přivedl ji sem, ale zachránil ji jen pro dnešek. Musí udělat ještě něco. Ale netušil co.

„Catherine…“ řekl.

„Pst. Nic neříkej.“

„Musíš se mnou odjet.“

„Zapomeň na to. Zapomeň na všechno.“

Snažil se nezapomenout. „Včera ses pletla.“

„Už ani slovo.“

„Musíš vzít dítě a odjet.“

„Tiše. Pšššt.“

Viděl to i přes svou ohnivou kuklu. Musí vzít dítě a odejít na místo, které se podobá nočnímu parku, na místo, kde je tráva a ticho. Musí jít a hledat, jak to Lucasovi poradil Walt. Existovala taková místa, nejen park. Viděl to na obrázcích. Existovala pole a hory. Existovaly lesy a jezera. Mohl bych ji vzít na nějaké takové místo, pomyslel si. Najdu nějaký způsob, jak to udělat.

Muž na lůžku nepřestával mumlat.

Přeložila Veronika Volhejnová.

Knihu Vzorové dny (Specimen days) v českém překladu Veroniky Volhejnové vydá Knižní klub Odeon.

Program Festivalu spisovatelů Praha 2006 viz s. 29.“

Pilný žák Virginie Woolfové

Odeon měl před pár lety velmi šťastnou ruku, když sáhl po textu amerického prozaika Michaela Cunninghama Hodiny (1988). Autor za něj získal Pulitzerovu i Faulknerovu cenu, ovšem teprve později, když se objevil filmový přepis knihy, se stal světovým bestsellerem. Do úspěchu této knihy byl Cunningham nepříliš známým autorem, který měl za sebou pět románů (debutoval v roce 1984 knihou Golden States) a který se sice těšil zájmu i chvále kritiky, ovšem ponejvíce v rámci intelektuálních kruhů na východním pobřeží Spojených států.

Jeho nejslavnější dílo vlastně sestává z několika paralelních příběhů, jejichž uspořádání je poctou Woolfové a zároveň trochu popřením. Poctou v tom, že děj samotných příběhů je koncentrován do určitého úzkého časového úseku, konkrétně jednoho dne – ostatně jako Paní Dallowayová (Cunninghamova hlavní inspirace); popřením naopak tím, že příběhy se odehrávají napříč celým dvacátým stoletím: v první rovině je téměř perem životopisce zachycena Virginia Woolfová, jak se až nesympaticky nedokáže vyrovnávat s banalitami všedního života (tj. uvařit sestře čaj), ale zároveň pracuje na mistrovském díle, které má zanedlouho spatřit světlo světa pod názvem Paní Dallowayová; v rovině druhé čte žena v domácnosti Laura Brownová zmíněný román, snaží se připravit oslavu narozenin pro svého muže (celkem s problémy, protože se stále vrací ke knize) a čím dál víc si klade otázky po smyslu života. A konečně v rovině třetí (a současné) se Clarissa
Vaughanová, přezdívaná Dallowayová, chystá zorganizovat večírek na oslavu svého někdejšího milence a nyní dobrého přítele, jenž obdržel literární cenu, on je ovšem těžce nemocný (jako bisexuál se nakazil HIV) a v jeho halucinacích se rafinovaně odrážejí výjevy z knihy. Text románu Paní Dallowayová, který je určujícím hybným momentem celé knihy, je až podivuhodně nepřítomný: máme zde okolnosti jeho vzniku a potom až letmé, často jen obtížně zachytitelné (a bez důvěrné znalosti příběhu absolutně nepozorovatelné) náznaky, ozvuky, aluze… dřívější román se prostě vznáší nad tím současným jako duch, se kterým se autor pouští do statečné debaty o tom, jestli a proč má cenu žít.

Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Cincinnati, vyrostl v Kalifornii, kde též na Stanfordu vystudoval literaturu. Později se přestěhoval zpět na východní pobřeží Spojených států, kde nyní učí na Fine Arts Work Centre v Provincetownu (pobytem v tomto městě se inspirovala sbírka esejů vydaná v roce 2002) a na Brooklyn College. Jeho zatím posledním dílem, a prvním románem vydaným po úspěchu Hodin, je právě kniha Specimen Days.

Ladislav Nagy

Opona se rozevře a my vidíme „park“. Ne ovšem obyčejný, je to park Františka K., ostrov, na kterém ztroskotal. Horizont jeviště tvoří načrtnuté mrakodrapy, připomínající panorama New Yorku. V pozadí blikají dva neony – modrý kříž znázorňující kostel a červený nápis Hotel – dva protikladné světy, které s parkem sousedí. Uprostřed stojí busta generála Valhuberta (hrdiny Napoleonovy armády, padlého u Slavkova). Postavy se trousí z kostela po skončení mše, František sedí na lavičce, která je jeho domovem. Nic nehledá, nic nechce, jen nezemřít na svém ostrově hlady a nebýt tolik sám.

Ale ostatním lidem nedá podivín, který „se chová jako zvířátko“, spát. Vstupují na jeho teritorium a sledují své vlastní cíle – někdo mu pomáhá, někdo ho zneužívá, někdo ho trápí. Je to panoptikum postav, které se ve velmi svižném tempu střídají na jevišti a vedou s Františkem své hovory: Anděla A., svůdná Jitka z Hotelu, režisér Boris, generál žádající punč, farář a Linda Lítost s dítětem, dvojice Hlouňových, kteří se o něj starají „jako vlastní rodiče“, indián Orlí pero, který mu vždycky sní jídlo a ukradne, co může. Pod vedením partičky dělníků František postupně mění park v pustinu a ďábelská dvojice hudebníků-filharmoniků, více než připomínající Pomocníky Artura a Jeremiáše z Kafkova Zámku, využívá Františka pro své sadistické hrátky. První půlka končí pokusem filharmoniků Františka upálit. Naštěstí zasáhne generál a se svou tříčlennou armádou ho zachrání. V druhé půli děj spěje ke zdánlivě nevyhnutelné
katastrofě. Soudce Jilm se chystá Františka odsoudit za zničení parku, zabití dítěte, rozbití čínské vázy. Žádá nejvyšší trest. A pak se stane onen pohádkový zázrak – jednotlivé postavy příběhu vystupují a proti logice předešlých událostí vypovídají pravdu; svou zpovědí očistí Františka i sebe samy.

Představitel Františka K. Dušan Hřebíček od začátku zaujme svou přirozeností. Bohužel je málo přesvědčivý ve scénách, kdy má být nešťastný, zlomený. Stále stejně prostě a mile opakuje své věty, ale nedokáže vyjádřit stupňující se emoce ve vypjatějších situacích. Eliška Mesfin-Boušková jako Anděla A. osciluje mezi dětskou naivitou, nadšením a smutkem, který zasáhne i diváky. Za zmínku také stojí komické výstupy dvojice Hlouňových v podání Zory Valchařové-Poulové a Františka Staňka. Jiří Klepl umí být velmi vlídný a otcovský jako farář Šebestián a zároveň ďábelský ve svém převleku čerta. Jeho manipulace s mrtvým dítětem patřila k nejsilnějším a hlavně nejživějším okamžikům představení.

Jevištní báseň?

Záměrem režiséra Petra Štindla bylo evidentně vytvořit z Parku jevištní báseň, tento plán se ale nepodařilo zcela realizovat. V inscenaci jsou určité slibné náznaky – využití světelných efektů při Františkově tanci v pekle, let anděla na květinami orámované houpačce, během něhož pouhým gestem přivolává bílé papírové vlaštovky vznášející se od stropu. To však bylo opravdu jen „pár vlaštovek, které jaro ne­udělaly“. Atmosféře nepomohla ani maskovaná postava generála, doprovázená kouřem a třemi vojáky s bajonety. Některé pozoruhodné nápady zase ztroskotaly na technických potížích – například reprodukované strojové řeči dvou čertíků nebylo rozumět. Režijní záměr tak z větší části zůstal vlastně na půl cesty.

To se týče též využití průmyslových kamer, které vytvářejí stroj na „efektivní využití volného času“ v druhé polovině představení. Stroj tvoří velká bílá nafukovací kupole, na jejíž přední stranu se promítá, takže vzniká dojem, že vidíme dovnitř. Výborný nápad, škoda jen, že projekce není výtvarně a dramaticky nápaditější. Spatříme pouze Františka s vytřeštěnýma očima, který se občas otočí kolem své osy. Trochu to připomíná záběry kosmonautů z vesmíru, což sice koresponduje s postavou ztraceného astronauta z Apolla 17, která občas projde po jevišti, ale po chvíli není na co koukat. Stroj nepůsobí nijak ďábelsky ani tehdy, když zapříčiní smrt anděla – Anděly A.

Myšlenka výtvarného, jaksi snového uchopení textu by jistě pomohla i hereckému výrazu. Jednotlivé postavy se totiž nijak nevyvíjejí, jsouce tvořeny v podstatě stále stejnými prostředky. Což nevyvolává pocit existenční marnosti, ale nudy. Jednu z výjimek tvoří závěrečná scéna posledního soudu. Všechny postavy nastupují a na hlavách mají stylizované indiánské čelenky, snad symbol přináležitosti k „ostrovu“. Po své osvobozující výpovědi je sejmou z hlavy a položí k mrtvole Anděly A.
jako primitivní obětinu. Přijíždí vytoužená loď, ponorka kapitána Nema s heslem Mobilis in Mobili na boku, a odváží Františka pryč. Na ostrově-parku zanechává opuštěné figury „své pohádky“. Přichází holčička, která se jednotlivých postav lehce dotýká, jako když se člověk ve svých vzpomínkách dotýká hrdinů právě dovyprávěného příběhu.

Park je poslední inscenací „proklatě české sezony“ Klicperova divadla. Pitínský nazval text „koláží“, ale sám přiznává, že se nechal inspirovat hlavně pozorováním lidí v Tyršových sadech. Komu z nás koneckonců nepřipadá, když v klidu sleduje hemžení lidí, že hranice mezi realitou a fikcí byly setřeny? Samotná inscenace však nijak fantazií nehýří. Naopak, režisér z nepochopitelného důvodu zvolil jako prostředek jakýsi těžkopádný realismus se skutečnými lopatami a bodáky, který sice může v některých situacích působit komicky, ale poezii na jevišti nám nezprostředkuje.

Autorka píše do Lidových novin a Houseru.

J. A. Pitínský: Park. Režie Petr Štindl, výprava Petr B. Novák, hudba Karel Albrecht, dramaturgie Ladislav Čumba. Premiéra 20. května 2006 v Klicperově divadle v Hradci Králové.

Bylo by laciné vykládat Hayekovy obrazy inspirované živou přírodou jen jako příběhy, i když by to bylo divácky vstřícné: malíř prochází lesem, zahradami, alejemi nebo sady, brouzdá se po loukách a mezi poli. Domů si nanosí kupy listů, plodů, ovoce či zeleniny, ba i větévky a kořínky, doma si sběr vyskládá na lísku, zavěsí do okna, ale spíš vysype na podlahu, rozloží po zemi – a celou tu úrodu, hojnost barev, tu šťavnatost vůní přenese na plátno. Vždy jen jeden druh, vždy jen jedinou barvou, ale zato v desítkách a stovkách přesně obkreslených exemplářů. Jsou to příběhy sklizně, příběhy hojnosti, příběhy skrytých vůní. Příběhy, které evokací plodů Matičky Země vzdávají hold její štědrosti, štědrosti jejích tvarů.

Struktura jako šifra a tajemství

Malby Pavla Hayeka lze interpretovat jako snahu o vytváření napětí mezi amorfním a geometrickým. Rostlinné prvky autor někdy uspořádá do ornamentů, do řad, rovnoběžek, spirál či kobercových vzorů. Jindy se ovšem přírodniny vzepřou a jako rozsypané koření, rozstříklá barva, spadané, rozfoukané listí nebo jako rozhrnuté hromádky kořenů vytvoří entropický znak, majestátní znamení neuspořádanosti, hrdé na svou neopakovatelnost. Malíř i divák stojí před odkrýváním geometrického řádu, před hledáním uspořádanosti v mnoho­tvarých vzorech přírodnin. Hayek tu ovšem směřuje nejen ke geometrické líbivosti, ale i k tajemství, k šifře. Divákovi dá nejednou značnou práci odhalit, oč vlastně v předloze šlo. Je tedy zřetelné, že je malířem veden k abstraktnímu vnímání zobrazovaných tvarů, k autonomní struktuře obrazu, nezávislé již na zobrazovaném. Násobením přírodních prvků vzniká dílo s povahou vizuálního znaku, který, chceme-li, můžeme číst
jako sdělení o jedné z možností uchopitelnosti přírodního světa kolem nás.

Pozitiv – negativ

Hayekovy obrazy můžeme číst také jako barevné experimenty. Černobílá plátna jsou příspěvkem do diskuse o aktivním, dynamickém vnímání uměleckého díla. Umělcovy diptychy, kde týž motiv je podán jako negativ a pozitiv, zasahují do základů tradičního fotografického zobrazování světa. Černobílé řešení nás také odkazuje k tisku, ke knize, ke grafice. Barevnou jednoduchost, resp. černobílou dvojbarevnost lze interpretovat jako výtvarný dialog s různými uměleckými médii.

Přírodně a Přírodněji

Hayekovo dílo můžeme ovšem chápat i jinak, jako obrazy (odrazy) toho, co nás přesahuje. Na výstavě Přírodně a Přírodněji jde o tematizaci toho, co nás přesahuje bezprostředně – fyzicky, množstvím, velikostí, rozměrem.

Hyperonymem obou výstav je slovo les. Motivicky se obrazy soustředí kolem korun stromů a kořenů. Princip uspořádanosti zde ustupuje přirozené rozvernosti dřevěných částí. Kořínky, větve nebo kmeny se často proplétají bez nároku na ornament. Obrovská plátna zachycují pouze výseče pohledu na holé výhonky, pruty, pahýlky a suky větvoví, které temně ční k nebesům. V obrazech je zachyceno i vysoké vnitřní pnutí: živá, dynamická přírodnina, znehybněná s fotografickou přesností jakoby v jediné vteřině, je fixací okamžiku, který kdyby pominul, zbortila by se jako trouchnivina. Nová je v tvorbě Pavla Hayeka také barevná skladba. Na výstavách nejsou již tak hojně zastoupeny diptychy zpracovávající motiv technikou negativ-pozitiv. Několik obrazů je naneseno v okrových a žlutavých tónech. Důležité je zde připomenout, že autor používá nešepsované plátno. Jindy jde o černou malbu na tmavo­šedém podkladu, v nenápadném kontrastu pak motivy
vystupují z plátna s větší plasticitou.

Změna pohledu

Pavel Hayek směřuje k potlačení konkrétnosti a evidentnosti přírodního motivu. Není to však již zmíněná cesta k tajemné znakové šifře. Autor jako by změnil ohniskovou vzdálenost záběru a od předmětů, které v minuciózních detailech zobrazoval rozložené na zemi. Obrací svůj pohled vzhůru. Dominantami se stávají průhledy ze dna hlubokého lesa k obloze. Průsvitné hvozdy jsou „přezářeny“ silným protisvětlem. Světla a stíny jsou rozloženy do kulatých teček a vyžadují divákovo větší identifikační úsilí. Soustředěný pozorovatel se pojednou vznáší vysoko v korunách lesa. Odpoutání od země s sebou přináší splývání kontur a ztrátu detailu. Estetický prožitek z vnímaného díla je naplněn vizuální dynamikou, „živé“ světlo jakoby mihotavě hledá svou polohu a obraz svou entropickou tvář.

Pavlu Hayekovi se podařilo dojít od řádu a fixace jedinečného detailu k zobrazení něčeho proměnlivého, neuspořádaného, čehosi v podstatě „nezachytitelného“. Jako vnímatelé máme intenzivní pocit, že zatímco jsme chvíli stáli k obrazu zády, změnil samovolně své rysy. A ještě jeden aspekt lze nyní ve stále monumentálnějších malbách vyčíst: byla-li dříve v černobílých plátnech ukryta veškerá barevnost předmětné přírody a přítomna chuť a vůně krajinného prostředí, v obrazech světélkujících hvozdů můžeme při troše vnímavosti zaslechnout i věčný šum, jímž kolem nás sviští to, co nás přesahuje.

Autor je literární historik, translatolog a didaktik tvůrčího psaní.

Pavel Hayek: Přírodně.

Kurátor Petr Novotný.

Galerie ad astra, Kuřim – zámek, 15. 3. – 16. 4. 2006.

Pavel Hayek: Přírodněji.

Kurátorka Helena Markusková.

Galéria umenia Nové Zámky, 4. 5. – 5. 6. 2006.

Nevím, byl-li to kurátorův záměr, konfrontovat v následném termínu dílo Jiřího Valocha a Jiřího Kovandy, ale stalo se. Pokud budeme uvažovat o tvorbě obou umělců ve všeobecných teoretických pojmech, je až překvapivé, kolik „ismů“ se zde najde a protne: minimalismus, konceptualismus, kontextualismus, prostorová intervence a instalace. A přesto jsou jejich východiska i výsledky z toho plynoucí odlišné. V kontextu s Valochovou výstavou Projekt se Kovandovy Vánoční ozdoby projevují výrazně literárně, byť slovo, jazyk a znak jsou doménou spíše Valochovou. Naopak Valochovo A a Z vyznělo silně obrazově. Jako by se autoři předem domluvili na protilehlé proměně formálních prostředků a jazyka.

Solitér Kovanda

Jméno Jiřího Kovandy (1953) je dobře známé u nás i za hranicemi. Byl řazen do „antologických“ výstav umění bývalého východního bloku, a samozřejmě nejen tam. Jeho dílo je výjimečné pro šíři výpovědi, která je zároveň osobní i kolektivní, aktuální i nadčasová, a tak to zůstává i přes filtr historického odstupu. Kovandova tvorba vykazuje určité rysy solitérismu, byť on sám je pevnou součástí umělecké komunity. Vystavuje ve všech „in“ galeriích, je pravidelným účastníkem všech „dobrých“ vernisáží, odborným asistentem na AVU, a nadsazeně řečeno, je guru několika nastupujících generací (v této souvislosti se dokonce v kuloárech hovořilo o postkovandovském syndromu). I když bychom našli precedenty k jeho akcím, obrazům, objektům, instalacím, intervencím, neubráníme se daleko výraznějšímu pocitu, že vše, co dělá, vychází jen z něho samotného a ze životní zkušenosti spíše než z té umělecké. Minimalismus jeho tvorby
tkví v tom, že nic v jeho díle není nadstavbové, natožpak zbytečné.

Inscenace obyčejných věcí

Jarní výstava Vánoční ozdoby není o Vánocích jako takových. Ozdoby obtěžkané kultem svátku na sebe vážou prožitky a příběhy, které autor ani nemusí vyprávět. Počítá s tím, že si každý ty své vypoví sám pro sebe. Jiří Kovanda nachází způsoby, jak prezentovat energii nakumulovanou v obyčejných věcech. Tato nenucenost je neodolatelnou konstantou Kovandovy tvorby. „Unést se“ nechal i Michal Pěchouček a při vernisážovém proslovu se nezdržel sdělit svoji historku (samozřejmě zinscenovanou) – jemně erotickou ódu na Jiřího Kovandu. I přes interní vtip věnovaný umělecké komunitě naznačila Pěchoučkova „performance“ možné chápání výstavy jako předobrazu ke kontemplaci prostřednictvím narací, které jsou někdy příčinou, někdy nositelem svátku.

Text „mezi řádky“

Vytržením z kontextu, umístěním baněk, svíček, řetězů a kusu stromku do jarní sezony se automaticky spouští příběh. Instalace, koncipovaná na torzální zástupnosti předmětů, má epickou formu textu psaného mezi řádky a přerušovaného odmlkami. Děj se popínavě plazí po všem, co nese přívlastek Vánoc, z první místnosti do druhé. Tam nekončí jesličkami, ale baldachýnovým trůnem s baňkou, který svou symetrií a kompozicí cituje Franceskův oltář z Brery, odkazující k věčnosti, stvoření a prostorové uzavřenosti. Může jít o vtip, stejně tak o komentář vlastního díla, o cílenou past na kunsthistoriky, ale i o nevtíravou šifru odněkud z daleka.

Autorka je historička umění.

Takřka ihned po svém příchodu na vernisáž Jiřího Kovandy jsem vyndal fotoaparát a začal výstavu dokumentovat. Až po chvíli jsem zjistil, že při počátečním zběžném prohlížení ušel mé pozornosti jeden z prvků instalace. Toto zjištění však přišlo pozdě, protože aktem fotografování jsem se již předem vymanil z možnosti přímého prožívání jedinečného prostředí, které zde autor navodil. Pak jsem si na přilehlém dvorku vyslechl úvodní slovo kurátora Michala Pěchoučka, z něhož bylo možné se mimo jiné dozvědět, že Kovanda přišel instalovat výstavu teprve v den vernisáže s jedinou igelitkou, v níž měl všechny potřebné exponáty. Jednalo se vesměs o předměty „s pamětí“, pocházející z jeho osobního vlastnictví a léta používané. Jedinou výjimku představoval zlatý provázek, který zapůjčila babička kurátorova známého. Žádná ozdoba nebyla zakoupena přímo pro účely výstavy. Na závěr kurátor předal umělci vánoční dárek – vlastní krátkou povídku, kterou na
místě přečetl. Poslední větu textu byl požádán přednést „příjemně zvučným hlasem“ umělec sám. Zněla: „Sundej si ty pastelky z toho stolu, vrať tu baňku na tu jedli a vypadni tady vodsuď, ty kemre přihřátej!“ Po potlesku, jenž následoval, jsem se z dvorku vrátil do galerie, abych udělal ještě pár snímků.

Retrospekce

Jak s nepatrnou rozmrzelostí poznamenává Vít Havránek v doprovodném textu k nedávno vydanému katalogu Jiřího Kovandy, v posledních letech se umělec o dokumentaci své tvorby moc nestará. U akcí a instalací z let 1976–82 však fotografická dokumentace měla zásadní význam. Cílem akcí ve veřejném prostoru (Divadlo, 1976; Na eskalátoru… otočen hledím do očí člověku, který stojí za mnou…, 1977) nemělo být navázání přímého sociálního kontaktu, jak by se mohlo zdát při povrchním seznámení; jejich smysl byl spíše osobní, jak říká Jiří Kovanda, „terapeutický“. Ani se nepočítalo s tím, že by je náhodní kolemjdoucí, tvořící jejich „primární“ obecenstvo, rozpoznali jako umění. Umělecké působení těchto akcí se odehrávalo spíše v sekundární rovině, zprostředkované fotografiemi. U instalací vznikajících o něco později v soukromém a městském prostředí bez diváků (Bílý provázek doma, 1979; Slaný roh, sladký
oblouk, 1981) pak fotografování představovalo jedinou možnost přenosu. V současnosti se Kovanda věnuje především intervencím pro konkrétní prostory a situace, u nichž fotodokumentace asi nehraje tak podstatnou roli, protože jejich modelovým divákem je přímý návštěvník výstavy nebo svědek události. Vynikajícím příkladem takové intervence je právě výstava Vánoční ozdoby v Galerii Jelení.

Kontroverzní apolitičnost

V rozhovoru, který Kovanda poskytl březnovému číslu časopisu Art & Antiques, popisuje svou uměleckou strategii slovy: „Vlastně je to náhoda. Něco uvidím a jen na to ukážu. Můj zásah je minimální, a když něco vytvářím, tak způsobem co nejobyčejnějším, nejtriviálnějším.“ Zároveň se zde důsledně, a to zdaleka ne poprvé, brání tomu, aby byl jeho tvorbě přisuzován vědomý společensko-politický obsah. Velmi kriticky se vyslovuje o politickém umění vůbec: „Myslím si, že v politické rovině nemůže být hloubka, která by v umění být měla.“
V době, kdy se volá po repolitizaci a nové sociální angažovanosti umění, působí Kovandou zdůrazňovaná apolitičnost kontroverzně. Současné tendence „vnášet etiku do estetiky“ či dokonce nahrazovat estetiku etikou při produkci a hodnocení uměleckých děl však vyvolávají otázku, v čem spočívá specifický druh etického, potažmo politického působení, který je vlastní umění „jakožto umění“. Umělecký aktivismus, jenž chápe umění jako nástroj přímé komunikace, usiluje o to zformulovat své jasně motivované sdělení co nejjednoznačněji a co nejnápadněji, aby efektivně zasáhl nejširší masy (nebo „širokou veřejnost“). Tato praxe ústí do podoby blízké žurnalismu či propagandě a v konečném důsledku se míjí s cílem podněcovat etické vědomí. Jak poukazuje teoretik a kurátor Jean Fisher v eseji věnované etickému rozměru umění, redukce umělecké výpovědi na jasné a úderné sdělení nenapomáhá vzniku specifického druhu etického působení, které je vlastní uměleckému dílu,
protože tato specifičnost souvisí právě naopak s mnohovrstevnatostí a nejedno­značností jazyka umění. Jak dále říká, umělecké sdělení nespočívá v přeformulování již známého, ale ve vytváření nové „pravdy“. Toto nové, nepředvídatelné a nepřenosné sdělení vzniká v jedinečném okamžiku střetu uměleckého záměru, který nelze zcela explikovat, s „druhým“ – s divákem, reagujícím způsobem, jejž nelze zcela předpokládat. Umělecká výpověď se takto ustanovuje v dialogu mezi tvůrcem a divákem, dialog je však zároveň původní situací, v níž se rodí etický vztah, a tedy i politično (chápeme-li politiku jako poměr k celku, a nikoli pouze jako funkční období moci). Etické působení uměleckého díla tedy spočívá ve vytváření jedinečných, neopakovatelných a nepřeložitelných událostí, jež provokují střet mezi „mým“ a „cizím“, zřejmým a nepochopitelným.

Ztraceno v přenosu

Právě schopnost rozehrát takovéto unikátní situace, které není možné přenést textovým ani fotografickým záznamem a které komunikují na osobní a bezprostřední rovině, situace, jež jsou konkrétní, lokální a dočasné, a zároveň univerzální, protože odkazují na něco, k čemu máme důvěrný vztah všichni, je to, co činí celou Kovandovu tvorbu tak výjimečně působivou. Zvláštní, neopakovatelnou událostí tohoto druhu se pro mnohé mohla stát jak samotná výstava Vánoční ozdoby, tak její slavnostní zahájení. Omlouvám se proto Jiřímu Kovandovi a Michalu Pěchoučkovi, že jsem se přednostně zaměřil na textový komentář a fotografickou dokumentaci, a tím se připravil o možnost si tuto událost patřičně užít.

Autor vystudoval FHS UK.

Jiří Kovanda: Vánoční ozdoby. Kurátor Michal Pěchouček. Galerie Jelení, Praha, 10. 5. – 1. 6. 2006.

Proč?

Režie Karel Smyczek, 1987, 86 min.

„Kdo vyhraje ligu? SPARTA! Kdo vyhraje pohár? SPARTA! Kdo vyhraje superpohár? SPARTA!“ Projekt režiséra Karla Smyczka a scenáristy Radka Johna se stal svou precizností, syrovostí a ničím nerušeným zpracováním tématu labutí písní českého filmu doby normalizace. Na začátku stál dlouhý a důkladný sběr materiálů – jako redaktor Mladého světa měl totiž Radek John přístup k soudním spisům z procesu s „reálnými“ sparťanskými fans. Fakta jsou potom filmově tlumočena formou paradokumentu, který kolážovitě propojuje fiktivní rekonstrukci příběhu z vlaku a průběhu procesu, inscenované interview a dokumentární záběry ze stadionů. Mezi fiktivními narativními pásmy řádění ve vlaku a soudních výpovědí probíhá živá interakce – zatloukání u soudu je zpochybňováno a uváděno na pravou míru záběry z vlaku. Výsledný tvar se snaží postihnout obecné příčiny vzniku fenoménu rowdies (především ze sociologického hlediska) a stejně tak je reakcí
na konkrétní dobovou atmosféru (skandování „Brusel!“, nepřímé narážky na krizi hodnot v klížící se socialistické společnosti). Z hereckého hlediska je Proč? manifestem tehdejší mladé generace – jména jako Dejdar, Langmajer, Potměšil, Landa či Kraus se poté nikdy znovu nesešla. DVD disponuje nejen graficky nadstandardně ztvárněným menu, ale také cennými a informačně nabitými rozhovory s několika na filmu zainteresovanými tvůrci (Smyczek, John, Langmajer).

Jan Jílek

Hanussen / Hanussen

Režie István Szabó, 1988, 111 min.

Klaus Schneider, rakouský voják zraněný v 1. světové válce, zjistí, že vládne silnými empatickými schopnostmi a jasnovidectvím. Válka skončí a on pod pseudonymem Eric Jan Hanussen dává svůj dar na odiv lidem kabaretů, senzacechtivých „obyčejných“ smrtelníků na území Berlína. Německo je v krizi, lidé mu naslouchají a hledají v jeho předpovědích útěchu. Co když ale Hanussen předpoví, že se k moci dostane Adolf Hitler? Jeho odpůrci jej odvrhnou, naopak přívrženci budoucího Vůdce se snaží Hanussenových schopností využít. Hanussen tají svůj židovský původ, své vidění hrůzností nadcházejících let však ne. Stává se vyděděncem doby, místa a osudu, do něhož dokázal až příliš proniknout. Člověk mezi mlýnskými koly, kterým nemůže uniknout. Masa v područí totalitní ideologie, které nedokázala odolat. Se zrozením zla zaniká dobro. Se smrtí Hanussenova proroctví se rodí smrt budoucnosti. Klaus Maria Brandauer je jako oltář v kostele – strhává
na sebe pozornost, mocnou, a přesto trpitelsky bolestnou. Světlo je průzračné, mlhavé, měkké, a přesto důrazné. Jen věčné pohlcení postav světlem. István Szabó nevypráví příběh velkolepě, snímek působí spíš jako dražší televizní film. Možná právě díky tomuto „řemeslnému tichu“ je více slyšet hlas příběhu. DVD neobsahuje žádný bonusový materiál.

Lukáš Gregor

Noční hlídka / Nočnoj dozor

Režie Timur Bekmambetov, 2004, 115 min.

Současná Moskva, socialistické rozvaliny, carské metro, bohatá smetánka, špinaví řezníci, vyhlášená vodka a řízný ruský rap. Pod touto kulisou kvasí odvěký souboj sil Dobra a Zla. Nekonečný boj bez šancí na úspěch té či oné strany musel být ukončen mírovou dohodou, aby svět nepodlehl zkáze. Noc patří temným pod dozorem světlých a naopak. V harmonickém napětí se rodí hlavní hrdina Anton, chybující a pochybující, viník, který se dal na stranu dobra, muž, v jehož moci je změnit mnohé. S rytmem Antonova hudebního výběru současných ruských hitů se můžeme pohupovat nocí, postupně se nořit do rychlého videoklipu, jehož je součástí, proplétat se intermediálním chaosem, přeskakovat ze stylu počítačových her do klasické animace, propadat se obrazy, vstupovat nejen do jiných časoprostorů, ale i odlišných dimenzí světa šera, utíkat před vlkodlaky a upíry i odvěkou kletbou. Žádná doslovnost, opakované boření známých schémat, hádanka, která žene
diváka vpřed, ale zejména originální propojení současného stylu hollywoodských velkofilmů a ruské literatury 19. století. DVD je cenným příspěvkem pro každého stoupence prvního dílu trilogie. Obsahuje nejen upoutávku na pokračování, ale zejména přes hodinu trvající anglický audiokomentář režiséra. Kdo jiný by nás mohl lépe provést říší temnoty a světla?

Kateřina Svatoňová

Heroes of Might and Magic V

UBI Soft

PC

Jen málo herních sérií udrží úroveň kvality až do pátého dílu jako v případě Heroes of Might and Magic, která vznikla jako strategická odnož RPG série Might and Magic. Hra se dělí na několik částí, a sice na management města, realtimeový pohyb po mapě a kolové souboje. Vývoj pátého dílu byl svěřen do rukou ruským Nival Entertainment, kteří v minulosti projevili porozumění pro strategický žánr (Etherlords II, Rage of Mages, Silent Storm) a zároveň dokázali vytvořit úžasnou grafiku. Ano, HOMAM V je plně trojrozměrná strategie, kde potkáte obyvatele pohádkového fantastického království a budete z nich skládat armády pro tahové souboje. Zážitek je podobně silný jako u předchozích sérií, to znamená plný nečekaných situací a pečlivého vylepšování generálů skrze magické artefakty a mocné zbraně. Právě konzervativnost hry je třeba vypíchnout: vývojáři se nesnažili přijít s originálním zpracováním a novými pravidly, čímž by hru
možná pokazili. Klišé „starý nápad v novém kabátě“ se na HOMAM V hodí nejvíc – a rozhodně nejde o negativní přirovnání. České hráče potěší, že hra vychází v kompletní lokalizaci.

Pavel Dobrovský

Ms. John Soda

Notes And The Like

Morr Music/Starcastic.cz 2006

Natočit smutné/veselé album umí kdekdo. Ale nahrát desku, kde by posluchač vůbec netušil, jak to kapela myslí, je těžké. Ms. John Soda se ovšem trefila přesně. Chvíli se pohoupete ve středoškolském rocku, za chvíli sníte, a nakonec zjistíte, že se vám do rukou dostalo jedno z nejsilnějších německých alb poslední doby. Ms. John Soda se na své aktuální nahrávce položila do rozvláčné indie elektroniky s přesahy až do downtempových pasáží. Pokud jste si mysleli, že tohle umí jen Sofa Surfers, zadejte si do hudebních vyhledávačů jméno zpěvačky Stefanie Böhmové. Vokalistka Sody je totiž tím hlavním, co kapelu v dnešním světě komputerů dělá jinou a shlížející na ostatní z pěkně vysokého kopce. Samozřejmě, kytary rozleptané elektronikou jsou pěkné samy o sobě, ale až recitace Böhmové z nich dělá zážitek. A i když občas působí infantilně, k té hudbě to patří. Ms. John Soda si přizvala spoustu hostů, a tak nepřekvapí, když na vás
jednou „vybafne“ se smutnou árií violoncello nebo zastřený saxofon. Všechno to dohromady dělá z alba Notes And The Like nečekaně přístupný materiál, ale nemá cenu pokaždé plakat nad tím, že v Česku asi neprorazí. Tahle deska má ovšem tak vysoký potenciál (hitový i umělecký), že by se snad mohlo něco dít. A pokud ne, sežeňte si ji sami.

Ondřej Stratilík

Gnarls Barkley

St. Elsewhere

Downtown 2006

Hit Crazy začal postupně okupovat komerční rádia i televize a jako první píseň v historii se dostal na přední příčky hitparád, aniž by vyšel na CD. Stačila mu k tomu distribuce přes mobilní sítě a internet. Kdo se ale ve skutečnosti skrývá za jménem Gnarls Barkley? Nejde o sólového zpěváka, ale dvojčlenný projekt. Stojí, za ním hiphopový producent a mistr mash-upu Danger Mouse, kterého možná někteří znají ze spolupráce na albu Demon Days komiksového seskupení Gorillaz a Cee-Lo, zakladatel skupiny Goodie Mob. V hudbě Gnarls Barkley můžeme najít silný vliv soulu, především jeho ikony Jamese Browna spolu s neobvyklými rytmickými postupy DJ Shadowa. Výsledná směs je posluchačsky velmi návyková a CD se jen těžko vyjímá z přehrávače. Deska St. Elsewhere působí vyrovnaným dojmem a těžko se na ní hledá slabší skladba. Nevýhodou je snad jen to, že se při častém pouštění za chvíli ohraje. Pobaví na ní zejména The Boogie
Monster, oplývající temnými basy, které vytvářejí jakoby hororovou atmosféru: zpěvák v ní vypráví o strašidle, které má na záchodě a pod postelí, a těší se, až vyjde slunce. K vrcholům alba patří vedle titulní skladby třeba Just a Thought, která se pomalu rozjíždí za podpory lámaných bicích a country-kytarových rifů. St. Elsewhere je album, které patří k létu stejně jako slunění na plovárně.

Jiří G. Růžička

Hudba označovaná nálepkou volné improvizace, intuitivní hudby nebo redukcionismu představuje i v rámci univerza „jiné“ hudby sice rozšířený, ale poměrně špatně definovatelný okruh tvorby, který bývá mnohdy akademickými kruhy přehlížen pro absolutní svobodu, vyvázanou ze všech myslitelných hudebních norem, struktur a pravidel. A přesto si hudba, která vzniká v přímé interakci tady a teď, našla svůj okruh posluchačů a vydavatelů (např. Erstwhile, Tzadik, Musica Genera). Ačkoliv se ze strany vydavatele jedná o finanční harakiri, archivováním a rozšiřováním nahrávek této specifické scény přibližuje velmi vzácná díla, představující hudební myšlení v samotném stavu zrodu, hráčskou empatii a neustále proměnlivé strategie hry.

Label Sofa Records se etabloval poměrně rychle, a ačkoliv má na svém kontě pouhých osmnáct titulů, lze již hovořit o jasně vyprofilovaném vydavatelství s jasnou dramaturgií a vysokým jakostním standardem. Z naší pozice se severská hudební scéna jeví jako palác přeplněný zručnými instrumentalisty, kteří jsou otevřeni hledání nových horizontů. Množství severských skupin, projektů a sólových hráčů ve spojení s ohromnou roční produkcí desek stále působí jako zázrak, při němž se slovům perkusisty Ingara Zacha téměř nechce věřit. Zach vysvětluje důvod pro založení Sofa velmi prostě: „Společně s Ivarem Grydelandem jsme chtěli vydávat především naši hudbu, ale tehdy by se žádné norské vydavatelství neodvážilo vypustit takové nahrávky na světlo světa. Museli jsme si je vydat sami. Po jistém čase se v naší zemi experimentální scéna natolik rozvinula, až jsme zatoužili vydávat i hudbu jiných umělců.“ Původní projekt určený pro perkusistu Zacha
a kytaristu Grydelanda se vzápětí rozrostl o spolupráci s klíčovými osobnostmi radikální a progresivní hudby – například o trumpetistu Axela Dörnera, kytaristu Dereka Baileyho, klavíristu Pata Thomase, bubeníka Paala Nilssen-Lovea nebo kytaristu a elektronika Jima O’Rourka.

Zvraty, gradace, ticho

Takřka veškerá alba jsou nahrávána naživo během koncertů s vědomím, že inertnost studia u improvizované hudby zabíjí to nejpodstatnější: koncentraci na daný moment, spojenou s uvolněním a přístupností ke změnám. Výsledné nahrávky jsou tudíž záznamy neopakovatelných events – událostí, do nichž někdy vstupují i zvuky bezprostředního okolí. A právě tento vpád reality, pronikající do permanentně otevřeného a proměnlivého rámce skladeb (prostého jakýchkoliv smluvených kódů a předem stanovených matric či vzorců), bývá hudebníky přijímán jako další legitimní složka zvukového univerza díla. Je s podivem, jak dobře tato naturální a ve své spontaneitě transparentní díla, která odrážejí daný stav muzikantského dialogu a celé atmosféry koncertu, fungují z disku, mimo rámec přímého zakoušení.

Důkladnější profil labelu je možné vytvořit na základě popisu tří alb z nedávné produkce, z nichž každé představuje suverénní akt odlišné muzikantské strategie a komunikace. První přístup je bigbandový, druhý směšuje elektroniku s neidiomatickou akustickou složkou a třetí je čistě akustickou, gestickou improvizací.

Jak to už bývá u improvizované hudby zvykem, většina projektů se skládá z poměrně malého počtu hudebníků. Grydeland se Zachem se nicméně rozhodli vytvořit proměnlivý bigband s podivuhodným názvem No Spaghetti Incident, který by mohl být vzdáleným příbuzným skupin s velkým obsazením: freejazzového Globe Unity Orchestra a Evan Parker Electro-Acoustic Ensemble. V tomto bigbandu se od roku svého vzniku, tedy 1998, vystřídalo již na šedesát hudebníků z celého světa, kteří se zúčastnili buď nahrávání nebo totožně pojmenovaného putovního festivalu improvizace (oba zakladatelé labelu Sofa si během let ke spolupráci přizvali skutečné hvězdy intuitivní hudby, jako jsou Ratkje, Minton, Doneda nebo Barberan).

Jak dokládá poslední nahrávka Real Time Satellite Data, pořízená ve složení jazzového okteta, vzájemný dialog a naslouchání druhému zde zapříčinily zcela podvratný přístup ke zvuku, ale i koncipování volně plynoucích skladeb jako takových. Přestože máme co do činění se zručnými sólisty, nikdo z nich sóla nehraje. Přes sebe či vedle sebe jsou řazeny izolované zvuky bez jakéhokoliv rytmického či melodického potenciálu a náznaku možné repetice. Jednotlivé údery na perkuse, výštěky saxofonu, táhlé plochy trubky nebo elektronické drones (prodlevy) skládají mozaiku, která na první pohled působí nahodilým a fragmentarizovaným dojmem. Všechny skladby mají ovšem svůj vnitřní řád, dílčí prvky na sebe přesně navazují, ačkoliv jsou odkázány na pouhou empatii hráčů a jejich cit pro vnitřní zvraty a gradace. A často je vzájemné naslouchání tak silné, že výsledkem je ticho – bytostný a plnoprávný prvek improvizované hudby, nádech mezi jednotlivými
zvuky, naladění se v toku komunikace.

Znepokojení v lenošce

Další skupinou je trio s názvem Toot, které se skládá z trumpetisty Axela Dörnera, vokálního experimentátora Phila Mintona a Thomase Lehna, který používá analogovou elektroniku. Jejich debut s názvem One je dílem Mintonova hlasového projevu, který nemá se zpěvem společného vůbec nic. Minton skučí, úpí a sténá, řve a dáví se, zkrátka vydává zvuky, které využívají hlasový potenciál v plné míře, jen s jediným omezením: jeho projevu chybí melodie, rytmus a slova. Minton vychází za hranice toho, co jsme schopni nazírat či označovat jako zpěv, a daleko více zkoumá čistě sonický potenciál hlasu a zvuku úst. Jako by nás odváděl od kulturnosti a vracel buď k infantilnímu či agonickému a přímo fyzickému prožívání radosti ze zvukových možností lidského těla. I Dörner vykračuje za hranice charakteristických vlastností trubky. Ve své hře odvrhává vše, co si s výsostně jazzovým nástrojem spojujeme,
a soustředí se pouze na táhlé mikrotonální plochy a šelesty, které by bez mocného zesílení za pomoci mikrofonu a speciálně nastaveného mixážního pultu nebyly takřka slyšet. Thomas Lehn vstupuje do tohoto světa obdobným způsobem, a to za pomoci elektroniky, z níž vyluzuje táhlé pískající plochy, praskání, údery a zvuky s ostře rezonančním potenciálem. Dlouhé pasáže se odehrávají na samém prahu slyšitelnosti, a vzápětí jsou přervány agresivními vpády trojice, která svým dílem přitakala spontánní a ryze animální radosti ze zvuku.

Posledním vzorkem, který zde představíme, bude duo Yumiko Tanaka (zpěv a hra na japonský strunný nástroj shamizen) a Ivar Grydeland (akustická kytara). Jejich album Continental Trust bylo nahráno v japonském klubu, v němž se výrazně ozývaly zvuky okolního prostředí. Tyto zvuky se staly jakýmsi třetím hráčem, s jehož účastí se počítá. Tanaka, která je bývalou členkou jedné z důležitých skupin japonského undergroundu Ground Zero, do dialogu přináší cit pro elektronicky znějící drones, které však mají ryze akustický původ, a také velmi expresivní hlasový projev s téměř hardcoreovou syrovostí a citovou plastičností. Velice ambientní a jemná nahrávka je vystavěna na dlouhých tónických plochách, které Gryderland citlivě penetruje gestickou a netypicky stavěnou hrou na akustickou kytaru, s patrnými stopami síly úderů do strun, na něž je hráno různými objekty. Zatímco Yumiko Tanaka vytváří dlouhé a rovné plochy, norský
kytarista ukazuje převážně perkusivní možnosti hry na klasický instrument. V jinak velmi tiché a podmanivé nahrávce zní jediná skladba s agresivním vokálním projevem jako bouře. Improvizující dvojice na albu Continental Trust odhaluje a zkoumá převážně sílu gesta jako aktu pohybu od ticha ke zvuku.

Ačkoliv se norské progresivní vydavatelství jmenuje Sofa, paradoxně ke klidnému sezení nevybízí. Přináší do světa nejrozličnější podoby znepokojivého a čerstvého hudebního dialogu, které jsou nadmíru hodnotné, neboť naznačují cesty, jimiž se může hudba dále ubírat.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

Na sklonku minulého roku zemřel v pětasedmdesáti letech jeden z nejvlivnějších a nejpřínosnějších hledačů v historii volně improvizované hudby, britský kytarista a hudební teoretik Derek Bailey. V rámci oživení zájmu o jeho osobu a také jako zaplnění výrazné mezery v dějinách „jiné“ hudby vydalo new­yorské vydavatelství Tzadik dvojalbum reunionu Baileyho první volně improvizační skupiny Joseph Holbrooke Trio, nazvané The Moat Recordings.

Toto trio (pojmenované podle nedoceněného anglického skladatele) bylo údajně prvním tělesem zabývajícím se volnou improvizací; Baileymu v něm sekundovali bubeník a perkusista Tony Oxley a kontrabasista Gavin Bryars. Kapela s kultovním statusem, která na počátku šedesátých let začínala kolektivními improvizacemi, založenými na ustálených stupnicích a konsensuálních pravidlech modálního jazzu, začala postupně experimentovat s formou a pomalu narušovat syntax tradiční hudby, čímž se podílela na vzniku zcela nového hudebního jazyka. Ten neměl s dosavadní západní hudbou téměř nic společného: bořil navyklou strukturu skladby, ignoroval běžnou melodii i rytmus, odklonil se od kompozice a vše vsadil na techniku hry a vzájemnou, předem nepřipravenou interakci mezi muzikanty.

Tento hudební koncept, který měl být odříznut od všech ustálených schémat – tedy idiomů – Bailey s odstupem času definoval ve své teoretické knize Improvisation, Its Nature and Practice in Music (1980) a nazval ho „neidiomatickou improvizací“. Toto označení se vzápětí stalo běžně užívaným termínem pro živelnou hudbu vznikající v okamžiku hry, závisející na náhodě, technické vybavenosti hráčů nebo na jejich náladě.

Joseph Holbrooke Trio už v druhé polovině šedesátých let zaniklo, přičemž Bailey a Oxley pokračovali v rozvíjení svého hudebního pojetí, které skupina iniciovala; Gavin Bryars se od improvizace odchýlil a začal se věnovat výhradně studiu a komponování soudobé vážné hudby. Z tohoto raného období hledání se bohužel nedochovaly žádné nahrávky – příležitost seznámit se s hudbou Joseph Holbrooke Tria nastala až po dlouhých třiceti letech v roce 1998, kdy byli muzikanti vyzváni k jeho jednorázovému obnovení. Při příležitosti Oxleyho narozenin také natočili studiový materiál, z něhož vychází album The Moat Recordings.

Nahrávka zachycuje kapelu ve změněných podmínkách – Bailey s Oxleym v průběhu let štěpili svou tvorbu do mnoha spoluprací a projektů, byli častými spoluhráči a zdokonalovali své technické dovednosti. Bryars však byl vně této scény (a údajně na kontrabas skoro nehrál), což mu ale kupodivu nebrání v rovnocenné hudební komunikaci se svými spoluhráči. Baileyho technicky vybroušená dekonstruktivní hra je oproti jiným jeho albům z druhé poloviny devadesátých let spíše střídmá a uklidněná, významný prostor zde má především Oxley a jeho upravená bicí souprava, která má díky využití želez a činelů spíše perkusní ráz. Bryars se občas nevyhne explicitnější rytmické lince nebo konkrétnímu odkazu na jazzová rytmicko-melodická schémata, to však působí jako příjemné zlehčení spletité abstraktní hry jeho spoluhráčů.

I když se touto nahrávkou k původní podobě hudby historicky klíčového tria přiblížíme ze zkreslující dálky čtyřiceti let, lze ji bezpochyby zařadit mezi nejsilnější alba, pod nimiž jsou její interpreti podepsáni. Vydání The Moat Recordings tedy není pouhým vyrovnáním starého dluhu, ale především zcela aktuál­ní hudební událostí.

Autor je přispěvatelem časopisu HIS Voice.

Joseph Holbrooke Trio: The Moat Recordings. Tzadik; 2006.

…spektrum rockerových aktivit. Ten nedávno dvakrát připomněl své čisté rock’n’rollové DNA (vydaným koncertem i reedicí průlomového Born To Run po třiceti letech), vloni navíc po letech jen s kytarou obstál v roli solitérského barda (Devils And Dust). Živelný potlach na farmě s houslemi, banjem či tubou je nezvyklý nejen vedle nedávných alb: Springsteen se dosud nikdy nedopustil něčeho takového, co se odehrává na We Shall Overcome: The Pete Seeger Sessions. Co že si vzpomněl právě teď?

Jméno Petea Seegera v titulu je docela pozoruhodný moment. Springsteen mu totiž neskládá prvoplánovou poctu, nepokouší se o žádné Řekni, kde ty kytky jsou ani o If I Had A Hammer (Kladivo, tedy Matuška a „Bylo by to krásný, bejt bleskem nebo bouří“). Nezní tu prostě žádná písnička, kterou kdy Seeger napsal, nepočítáme-li část textu k We Shall Overcome. Ale autorství není vždycky to hlavní, což sedmaosmdesátiletý Seeger připomíná celoživotním srůstem s lidovou písní, akčním udržováním paměti, službou písňovým archetypům, nesoucím přes generace obrazy naděje, vzdoru, lásky. Nahrávka je tak veřejnou poklonou muži, který přemostil éru raného folku nadšenců a beatový zlatý věk, folklor a světový folk, malé kluby a stadiony.

Není to však jen pocta jedné záslužné personě, ale také veškerému principu, který See­ger vyznává: muzikantství mezi lidmi, pod pódiem. Hudbě jako součásti životního času, kalendáře a zpravodajství od člověka k člověku. Springsteen s oblibou zdůrazňuje, že na tomhle albu je zachyceno živé dění. Sám navigoval kapelu během dvou natáčecích dnů k různým aranžmá, ve finální nahrávce se leccos děje poprvé. Jednou zůstávají muzikanti blízko country, jinde proznívá bluegrass nebo neworleánský dixieland (dechaři troubí z předsíně, aby nezahltili zvuk). Je tu irská Shenandoah a snad nejpalčivěji zní mezi vyřvávanými odvazy zpomalený gospel O Mary Don’t You Weep. Za stylovým vějířem může být chladná úvaha (ať je na desce co nejvíc háčků k ulovení různých uší!), ale zároveň zní různé hry s jediným zpěvníkem jednolitě a logicky.

Za pozornost stojí i to, jak různé, a přitom spojité, jsou písně obsahem; dohromady působí jako dobře vedené noviny nebo pestrý úsek života. Plně tu zní kontrast sobota večer – neděle ráno (rozjetá tancovačka – bohoslužba s gospely), desku ale zároveň rámují dětské nonsensové popěvky. Možná je to protiváha k loňskému albu, kde Boss vůbec poprvé zpívá slovo fuck. Pak už se různý rámec začne přibližovat: námořníci nadávají, kdy dostanou zaplaceno, Irčanka marně čeká syna zpět z první světové, dělníci dřou na stavbě kanálu, Johnu Henrymu puká srdce po vítězném závodu s parní turbínou, která mu vzala práci. Jákobův žebřík je strmý jako naděje na průlom ven z područí a lupič gentleman Jesse James bere zákon do vlastních rukou. Všechno uzavírá nevinný popěvek o žabákovi, který ovšem končí slovy „Dál si to zpívej sám“!

Když si tohle všechno spojíme se jménem Seegera v titulu, těžko nemyslet na aktivismus šedesátých let. Minulost se nedá opakovat, ale to neznamená, že na revoluční i poetická gesta sixties se dnes mocně nemyslí. Kapely Animal Collective či CocoRosie mocně působí „updateovanou“ verzí psychedelie a volné návaznosti na hippies. Springsteen se vrací s ranějším šedesátým: jako by propojení charismatu a agitace (třeba takové Joan Baezové) dnes už zase nebylo pro smích, naopak.

Co je to vlastně za typ levičáctví, na něž See­ger vázal své hraní? Sám o tom napsal: „Ke komunistickému hnutí mě přivedl můj otec, Charles Seeger. Rozešel se s ním v roce 1938. Já to otočil v padesátých letech. Ve své knize se omlouvám za to, že jsem tak otrocky následoval stranickou linii, že jsem neviděl, jak krutý a špatný vůdce je Stalin. Dál si říkám komunista, protože komunismus je tím, co z něj provedli Rusové, právě tolik, jako křesťanství tím, co z něj udělala církev. Ale kdyby nějaké šílení dějin přivedlo komunismus do téhle země, byl bych jeden z prvních lidí, co by si šli sednout za mříže. Jak říkával otec: ‚Pravda je králík v ostružiní. Můžeš leda chodit okolo a říkat, že tam někde je.’“

Springsteen ve svém doprovodném textu v bookletu mluví jen o muzice, asi také nechce chytat králíka v trní. Nebere nám však prostor, abychom si všimli, že se ze své hvězdné pozice kloní k občanské společnosti, či jak nazvat ten jeho večírek v obýváku. Jesse James a další piráti, kteří se pohybují napříč systémem, přicházejí pravidelně v dobách, kdy sám zákon vykazuje temné rysy. Zpěvák na rozdíl od svých kolegů ze šedesátých let nespojuje nynější album s hlasitou manifestací postoje. Jeho gesto je mnohem volnější, ale kdo chce, může v něm vidět všechnu morálku a sílu folkové tradice. Ve filmovém dokumentu je vidět, jak Bruce Springsteen při natáčení pije z obrovského skleněného tupláku čistou vodu. Ta kombinace čirosti a intenzity celý projekt docela dobře vystihuje.

Autor je hudební publicista.

We Shall Overcome: The Pete Seeger Sessions. DualDisc (CD & DVD s dokumentárním filmem), Columbia/Sony BMG; 2006.

Napsal jste několik knih a mnoho článků o tom, jak se Španělsko vyrovnávalo a stále vyrovnává s dědictvím Frankova režimu. Také se ale zajímáte o československou postkomunistickou transformaci. Mnoho Španělů tvrdí, že obě diktatury jsou jedno a totéž. Lze je vůbec srovnávat?

Obě země vystoupily z diktatury, ale jinak je toho velmi málo, co by se dalo srovnávat. Když byl zahájen ve Španělsku po Frankově smrti obrodný proces směrem k demokracii, frankismus byl již do značné míry rozložen, ale ne natolik, aby to ten proces nemohlo komplikovat. V Československu komunistický režim padl naráz a nehrozil tolik návrat zpět. Ve Španělsku jsme s frankisty museli ještě dlouho vyjednávat. Cesta k demokracii nebyla zdaleka tak přímá, protože tenkrát nedošlo k žádné zlomové historické události, srovnatelné například s pádem berlínské zdi. Velký význam také mělo to, že tenkrát byla studená válka, svět byl rozdělen na dva bloky a frankisté s tím mohli spekulovat. V Československu se nemohl bývalý režim za sametové revoluce o nikoho opřít, protože Sovětský svaz pomalu přestával existovat.

Významný rozdíl spočívá také v tom, že v ČR i na Slovensku byly zveřejněny seznamy spolupracovníků tajné policie. Ve Španělsku k tomu nikdy nedošlo. Dokumenty byly spáleny. Španělská totalitní minulost je bohužel uzavřená kapitola, a to včetně vyšetření poprav, které probíhaly ještě dlouho po občanské válce.

Mluvíte o transformaci, ale mohl byste ze svého pohledu srovnat Frankovu diktaturu s komunistickou diktaturou v Československu?

Ty režimy se nedají srovnávat. Pravda ale je, že co do intenzity útisku byla situace ve Španělsku někdy do druhé půle padesátých let podobná. Potom přišlo velké rozvolnění. Přece jen zhruba od roku 1956 ve Španělsku existoval kritický diskurs, který by v Československu podle mého názoru nebyl možný. Navíc Španělsko navázalo vztahy se Spojenými státy a ekonomickou spolupráci s Evropským společenstvím a to režim zavazovalo k jistým ústupkům, které pak nešly dost dobře zastavit. Když jsem byl v roce 1969 v Praze, nejvíc mě tu zaujala kulturní chudoba, i když na druhé straně mě taktéž velmi zaujalo, jaké tady bylo skvělé divadlo. Tou chudobou mám na mysli třeba to, že tu nebyly k dostání kvalitní hudební nahrávky, kvalitní zahraniční filmy atp.

Možná v tom rozvolňování hrály velkou roli ekonomické zájmy Frankova režimu, například i snaha získat příjmy z turistiky. Proč takový tradicionalista, jako byl Franco, nechal postavit například ohavné panelové turistické letovisko Benidorm?

Já se vám přiznám, že ač to nemám z Barcelony tak daleko, nikdy jsem v Benidormu nebyl. Ale můžeme ho klidně vzít jako symbol jeho ekonomických snah. Benidorm považuji za to nejhorší, co se může s nějakým místem stát, a měli byste být velmi opatrní, aby se v takto čistě masovou turistickou zónu neproměnila i Praha.

Franco ale především žádný přesvědčený tradicionalista nebyl. Jediné, o co mu doopravdy šlo, bylo za každou cenu si udržet moc. Věděl, že když funguje ekonomika, upevní se i politická moc. K tomu měl Benidorm a vůbec celý turistický průmysl sloužit.

Je ve Španělsku reflektována skutečnost, že Franco během druhé světové války pomáhal evropským i španělským Židům?

To je pustá lež a propagandistický výmysl. Franco začal něco takového tvrdit až po roce 1943, kdy mnohé už nasvědčovalo tomu, že Hitler válku nevyhraje. Jak je možné si myslet, že pomáhal Židům, když zároveň poslal jednotky bojovat po Hitlerově boku na východní frontu? Navíc španělští Židé byli vyvražděni již v patnáctém a šestnáctém století a ti, co na jeho území žili v minulém století, to byli Židé z celé Evropy, kteří se tam z různých důvodů, ale spíše individuálně a v malém množství, usadili. Prozíravější z nich, jako třeba spisovatel a dramatik Max Aub, pak na začátku války odjeli do Mexika nebo jiných zemí na západní polokouli.

Samozřejmě že se pomáhalo, například španělský konzul v Rumunsku pomohl přes Řím a Španělsko uprchnout velkému počtu rumunských Židů. Ale to byly osobní iniciativy. Zobecňovat to je stejné jako se podívat na film Schindlerův seznam a tvrdit, že němečtí průmyslníci si dali za cíl chránit středo­evropské Židy.

Tohle je jedna z největších Frankových lží. Jediné, co udělal, bylo, že začal po roce 1943 opatrně sympatizovat se Spojenými státy, a tehdy podpořil některé židovské rodiny, které s jeho režimem beztak souhlasily. Jiní, jako například židovský spisovatel Rafael Cansinos Assens, dopadli velmi špatně.

Vy sám jste především novinář. Jak vypadala za Franka situace v oblasti médií?

Já jsem pracoval především v redakcích ne­legálních tiskovin, jako byl třeba deník Mundo Obrero. Tyto noviny se stejně jako všechny ostatní vyráběly velmi obtížně, nemohly se například nikde oficiálně prodávat. Trochu lépe na tom byly časopisy. Třeba týdeník Triumfo byl velmi svobodný. Kladli mu sice různé překážky, ale vycházel. Deníky a televize byly přísně kontrolované.

Vydávání nelegálních tiskovin bylo také hodně vázáno na různé politické aktivity. Já jsem byl třeba členem komunistické strany, což byla vlastně jediná masová otevřeně proti­režimní opozice.

Opravdu neexistovala tenkrát ve Španělsku jiná opoziční hnutí než komunistická strana?

Politickou nelegální opozici tvořili ještě socialisté, ale bylo jich málo a nebyli příliš aktivní. Komunisté ve Španělsku bojovali za svobodu. Byli to úplně jiní komunisté než ti sovětští.

Věděli tehdejší španělští komunisté, jakou roli sehráli za občanské války sovětské tajné služby a jejich španělští spojenci?

Ano, věděli jsme to, ale vnímali jsme to tak, že my jsme už jiná generace a že s tím nemáme ani jako komunisté vůbec nic společného.

Byli tito komunisté kritičtí vůči agresivní politice SSSR?

Jistě. Když došlo k přepadení Československa v roce 1968, řada španělských komunistů to odsoudila. V té době jsme si hodně slibovali například od vývoje na Kubě. Když však Castro invazi Sovětů do Československa schválil, bylo to pro mnoho španělských komunistů velké rozčarování a došlo k silnému názorovému rozkolu i ve vztahu k jeho režimu. My jsme tenkrát věřili, že lze skloubit revoluční myšlenky s demokracií. Dneska bych to ale už tak neviděl.

Gregorio Morán se narodil v roce l947 v Oviedu. Vystudoval dramatická umění a scenáristiku v Paříži. Celý život pracoval jako novinář. Vystupoval proti Frankovu režimu. V současné době píše především sloupky a analýzy pro barcelonský levicový deník La Vanguardía. Je autorem knih Lesk a bída Španělské komunistické strany, Španělé, kteří jimi přestali být, Nikdy nepojedu do Santiaga, Adolfo Suárez a dějiny ctižádosti a dalších.

Leitmotivem publikace je hledání odpovědi na otázku, proč byla komunistická strana po roce 1989 tolerována, nebo dokonce přímo podporována značnou částí veřejnosti. Velká pozornost je také věnována tomu, do jaké míry se podařilo české společnosti vyrovnat s dědictvím předlistopadového režimu. Autoři nacházejí odpovědi v deseti tematicky vymezených kapitolách – postupně komentují počáteční pokusy o vnitřní reformu mezi členy KSČM, zřetelně dvojakou (oficiální a interní) frazeologii této strany, postupné protrhávání její izolace, českou verzi německé „ostalgie“ či nedostatečnou výuku dějin komunistického režimu na školách. Kořeny volebních úspěchů komunistů hledají také v rozhovorech s politiky, kteří působí na různých úrovních, od mosteckého regionu až po lavice Evropského parlamentu. Kniha je uzavřena stručnými biografickými hesly nejznámějších představitelů KSČM (Vojtěch Filip, Miroslav Grebeníček, Miloslav Ransdorf a Jiří Dolejš).

Struktura knihy a zvolený odlehčený styl odpovídá povolání autorů – oba jsou novináři a působili v nedávno zrušené české redakci BBC. Je potěšující, že často odkazují na studie českých (Stanislav Balík, Petr Fiala, Miroslav Mareš, Pavel Pšeja a Jan Holzer) i zahraničních (zejména Anna Maria Grzymała-Busse) politologů, zejména v kapitole o neúspěšných pokusech o reformu KSČM po polském, maďarském či slovenském vzoru.

Na druhé straně však rezignovali na podrobnější teoretický výklad, netrápí se vyložením termínu antisystémová strana či postavením KSČM ve stranickém systému. Dali přednost spíše srovnávání se zahraničím, komentování dobových událostí, rozboru stranických programů a výpovědí politiků.

Připomněli například dnes již polozapomenutou politickou kariéru filmového režiséra Jiřího Svobody, který byl předsedou KSČM zvolen v listopadu 1990. Jeho pokus reformovat stranu byl podle autorů publikace předem odsouzen k nezdaru – Svoboda byl sice jejím řadovým členem strany již od roku 1975, o jejím fungování a aparátu toho však příliš nevěděl. Mezi hlavní představitele KSČM se dostal teprve po volbách v červnu 1990. Na rozdíl od polských či slovenských reformátorů si ovšem nevytvořil početnou síť stranických přívrženců, neodstřihl se také jednoznačně od radikální levicové frazeologie a uvnitř strany se spíše snažil o kompromisní postup. Není divu, že jeho snaha o změnu názvu strany, která měla podle jeho mínění také zamezit návratu vyloučených „starých funkcionářů“, byla ve vnitrostranickém referendu odmítnuta. V červnu 1993 byl definitivně vystřídán představitelem ortodoxního proudu Miroslavem Grebeníčkem, který stál v čele KSČM
až do minulého roku.

V knize jsou také připomenuty pokusy jiných reformátorů, kteří odešli ze strany a bez úspěchu se pokoušeli zakládat nové politické subjekty.

Velmi přesvědčivé jsou pasáže, v nichž autoři komentují postoje různých politických představitelů ke KSČM. Na poměrně pomalém, nicméně postupném legitimizování KSČM jako důležitého hráče na politické scéně, zejména na regionální úrovni, se podílely takřka všechny ostatní politické strany. Kniha začíná citátem Petra Pitharta: „Bylo nás moc, co jsme v tom jeli – někdo dříve a někdo později.“ Současný místopředseda horní komory měl sice na mysli své někdejší devítileté členství v KSČ, ale s jistou mírou nadsázky je možné jeho výrok použít i pro často velmi účelový vztah značné části polistopadové elity ke KSČM.

Původní představy řady politiků, podle nichž měla KSČM postupně zmizet ze scény přirozenou cestou, se nenaplnila. Ačkoliv se počet členů strany za sedmnáct let zmenšil na méně než desetinu, KSČM dostala v posledních volbách do Poslanecké sněmovny nejvíce hlasů za celé období samostatné České republiky a dokázala získat i hlasy nových voličů. Autoři knihy také připomínají poslední volbu prezidenta republiky, při níž takřka všichni kandidáti navštívili poslanecký klub KSČM. V knize nechybí proslulá fotografie představitelů politických stran zastoupených v dolní komoře parlamentu, tedy včetně tehdejšího předsedy KSČM Grebeníčka, zachycených společně na balkonku zámku v Lánech, kam je na přípitek pozval 8. května 2003 prezident Klaus. Autoři jako další přelomový mezník, který dostal KSČM z izolace, hodnotí nástup Jiřího Paroubka, který začal od podzimu 2005 veřejně uvažovat o případné podpoře menšinové vlády ČSSD ze strany komunistů.

Slabší částí knihy je sedmá kapitola, která je věnována reflexi období komunistického režimu v české historiografii a ve školní výuce. Chybí zde například podrobnější hodnocení stavu zpřístupňování archivních dokumentů, které s tímto tématem úzce souvisí. Autoři se také řádně nezabývají výsledky konkrétních institucí, které zkoumají dějiny komunistického období, a stranou pozornosti ponechali diskusi o případném vzniku českého Ústavu paměti národa.

Více prostoru by si rozhodně zasloužilo jinak zajímavě uchopené téma „banalizace totality“. Autoři se zaměřili především na nostalgický pohled některých filmových režisérů na komunistické období a sentimentální návrat „normalizačních“ seriálů na televizní obrazovky. Větší pozornost by určitě měla být věnována celkovému ohlasu komunistického hnutí v kultuře, který ve skutečnosti sahá hluboko do meziválečného období. KSČ se záhy po svém vzniku v roce 1921 stala jako jediná ve středoevropském prostoru masovou politickou stranou, kterou podporovala významná část kulturní elity. Dokládá to ostatně neúplná členská kartotéka KSČ, kterou spravuje Národní archiv (obsahuje údajně okolo šesti milionů přihlášek za člena strany z období let 1921–1989).

Ačkoliv se autoři zabývají pouze některými tématy spojenými s existencí KSČM a jejich kniha je spíše výpovědí o vztahu české společnosti k nedávné minulosti, je nutné jejich počin velmi přivítat. Už jenom z toho důvodu, že je to vůbec první vážně míněná kniha, kterou novináři na toto téma napsali. Doufejme, že je brzy budou následovat další kolegové. Za nimi snad i čeští historici, vždyť na Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR již několik let existuje samostatné oddělení pro studium období po roce 1989.

Autor je historik.

Adam Drda – Petr Dudek: Kdo ve stínu čeká na moc. Čeští komunisté po listopadu 1989.

Paseka, Praha 2006, 328 stran.

V říjnu 2003 byl uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě snímek Bezesné noci. Jeho uvedení na přehlídce suplující obecné nároky na radikální pluralitu názorů a politickou neloajalitu předznamenalo obtížnou cestu k divákovi, zbrzděnou tématem filmu, jeho vyzněním a institucionální neukotveností.

Snímek vznikl v nezávislé produkci Radima Špačka a Davida Čálka, kteří jsou jeho výsostnými autory, a jeho explozivní téma dosud kontrastuje s lakonickým nezájmem ze strany českých médií a oživuje tak kult under­groundového autorství, které historiografické a politické autority pohřbily se sametovou revolucí před šestnácti lety. Současná etapa svobody slova a projevu opět s tichou prudkostí narazila na mocenské zájmy postupného přetavování historie podle rastru vlastníků výrobních (a distribučních) prostředků. Tedy téměř.

Na jaře letošního roku se podomácky produkovaného a distribuovaného snímku ujala společnost Aerofilms, která jej uvedla pod hlavičkou AeroDoc do alternativní distribuční sítě filmových klubů. Po měsíčních tahanicích ohledně uvedení snímku s „prošlou lhůtou trvanlivosti“ na obrazovce ČT tak ustoupil nárok na svobodu slova o krok dozadu a definitivně tak byla stvrzena dvourychlostní situace české kultury. Opět je možno dělit kulturu na oficiální a undergroundovou, jakkoliv se nás majestát zákona snaží přesvědčit, že tato diference je v demokratických poměrech dávno setřena.

Pokud by navíc Česká televize kontroverzní snímek uvedla, pak by se zřejmě propadl do tenat nočního vysílání mezi první a čtvrtou hodinou ranní (jako nedávno reprízovaný Český sen), aby byla eliminována široká diskuse nad explozivními tématy, která Beze­sné noci nabízejí a svou precizní analýzou nutně vyvolávají.

Prokletí zapovězeného filmu se tak v důsledku ukazuje jako nedefinitivní, provizorní. Úzká komunita klubového hnutí, kinaři s ideo­logicky nezakaleným názorem, tak dokáže nasměrovat specifický snímek k vybraným divákům, otevřeným diskusi. Sílu spodních proudů umějí podceňovat pouze mocenské elity, které z výšin svých funkcí nedohlédnou na její bytostně erozivní charakter.

Zacelování nejednoznačné historie

Bezesné noci jsou po tříleté aktualizaci dílem, které dozrává spolu s proměnami politických a kulturních zvyklostí naší země, rezonuje s demografickými ukazateli a statistikami. Radim Špaček a David Čálek jsou ve své věcné pozorovatelské metodě nepsanými a neposvěcenými hrdiny okamžiku. Jejich Bezesné noci zachycují mimoděčně a o to důsledněji rozeklanou situaci několika horečnatých dní na přelomu let 2000 a 2001, kdy se česká společnost po letech apatie a rezignace vzedmula k ujasnění stanovisek v protorevoluční vřavě.

Vzácná konstelace osobních ambicí všech zúčastněných vedla k veřejnému vyhřeznutí dnes již historického milníku politizace mediálního prostředí a veřejnoprávní televize. V téměř bezděčném, ačkoliv přísně vyváženém (veřejnoprávním?) tříbení názorů, ventilaci osobních animozit i politických sympatií a nevraživosti je možné vyabstrahovat vzácné lekce ze sociologie médií. Vysledovat vzorce davového chování i praktické aplikace politiky veřejných zájmů.

Autoři filmu do projektu vstupovali bez zásadního konceptu, bez ideologické (ideové) tvůrčí předpojatosti a regulativní autocenzury. Dvacet hodin záznamu z horečnatých demonstrací, zasedání krizového štábu, dětinského revolučního zápalu i uražené důstojnosti a snah o zpětnou racionalizaci absurdního dramatu je už ve své zárodečnosti, bezprostřední intenzitě dostatečně hutným materiálem ke studiu. Konečný sestřih dokumentární analýzy je pak se svou důvěřivou vstřícností a vzácnou snahou o neutralitu plno­hodnotným dílem, proporčně celistvým mementem jedné krajní situace ve veřejném prostoru České republiky přelomu století.

Špaček s Čálkem netaktizují, nýbrž uhranutě pozorují epicentra strategií na obou stranách. Jako příznační flagelanti, neškodní a nepoučení outsideři se vsakují do komorních mocenských dramat, emocionálně prosycených deklamací o pravdě, politických zájmech, osobní zodpovědnosti a morálních selháních.

Z „mediálního melodramatu“ Bezesných nocí, kde se všichni zainteresovaní berou příliš vážně, než aby připustili, že se jedná o průběžnou přípravu na život v rozvinuté občanské společnosti, tak vystupuje základní téma politické gramotnosti autorit politických, mediálních i kulturních.

V pokoutných monolozích tak tehdejší členové rady ČT odhalují svou nekompetenci, stínoví manipulátoři vystupují ze svých neveřejných brlohů, pěšáci revoluce demonstrují nevídanou angažovanost v obhajobě tupých hesel a pokleslých projevů morální nadřazenosti. „Proč se stavíte na jejich stranu, jde vám o prachy, nebo o co jde,“ zaznívá z davovém vzepětí z jedné strany barikády.

Hurónské výkřiky, odsuzující ortely, tisková prohlášení, zápas o signál – to vše jsou podřadné kulisy ve skutečné stratifikaci moci. Vzácná sevřenost výpovědi Bezesných nocí totiž vychází nikoliv z gest, proslovů, zobrazených úkonů a prohlášení. Jeho argumentační síla a historická hodnota je právě v zachycení oněch jakoby mimoděčných diskusí, útržků slov mimo záběr, iracionálního kořene společenských a veřejných událostí.

Klíčem k celé absurdní féerii je pochopení základního momentu krize a tím je zneužití veřejného informačního kanálu pro šíření ideo­vě podjatých informací. Rukojmím ve vypjaté situaci tehdy nebyli umělci, dramaturgové, redaktoři, politici, nýbrž česká veřejnost, která v distanci televizní obrazovky sledovala zápas o důvěryhodnost zdroje veřejnoprávnosti.

Svévole veřejnoprávnosti

Spolu se zápasem o přijetí a odmítnutí Bezesných nocí v programové skladbě ČT se otevírá principiální spor o legitimitu a legálnost vlastnictví veřejnoprávnosti. Špačkův a Čálkův snímek je oficiálně odmítnut Českou televizí z důvodu své neaktuálnosti. Jeho neuvedení je tudíž interpretováno jako legitimní, ačkoliv je pouze legální (podle kodexu ČT). Absurdní názorová konstelace je o to pikantnější, že spor o legitimitu a (i)legálnost je jedním z klíčových motivů Bezesných nocí a mocenských rošád znesvářených stran.

Česká televize tak z majestátu zákona, který je definován dostatečně vágně, aby mohl být pokoutně zneužit, manipuluje veřejným míněním mámivými prohlášeními o „jakémsi“ neškodném a neaktuálním filmu, který není nutno vysílat.

Bezesné noci jsou však paradoxně daleko aktuál­­­nější než nekonečné diskuse před parlamentními volbami, neboť odhalují jemné tkanivo propojující politické a veřejnoprávní (veřejné) funkce a složitou genezi politických názorů, zprostředkovávaných oficiálními médii. Jednou ze strategií vítězství na straně vzbouřenců je „dostat se dovnitř a monitorovat situaci“. Tuto metodu zvolili i tvůrci a fakt, že jejich film zřejmě nadobro nebude zveřejněn na obrazovkách ČT, dokazuje, že tkáň politického organismu veřejnoprávní televize je stále zanícená. V ochranitelském zájmu na veřejném blahu tak nemá být zneklidnění koncesionářů, naopak, přednostní je udržení falešné integrity vlastního retrospektivního svědomí.

Bezesné noci totiž mimo jiné odhalují lajdáctví, neprofesionalitu a netransparentnost, s jakými je utvářeno veřejné poslání České televize, a dvojznačné naplňování poslání média veřejné služby. Etický kodex ČT velmi ambivalentně říká, že ČT „představuje fórum pro veřejnou diskusi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek“, a že „poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře“.

Dokud nebude možnost zhodnotit „neaktuálnost“ Bezesných nocí na obrazovce České televize, nebude jako veřejnoprávní médium hodnověrná a demiurgové českého veřejného prostoru budou v neustálém podezření z lakonického přepisování naší postsametové historie.

Autor studuje filmovou vědu a filosofii na FF UP v Olomouci.

Bezesné noci. Námět, režie, kamera, produkce

Radim Špaček, David Čálek. ČR 2003; 105 minut.

Facka, kterou uštědřil Miroslav Macek předminulý týden Davidu Rathovi, se stala pro média bez výjimky zprávou číslo jedna, a to i v období krátce před volbami, které je na další zprávy poměrně bohaté. Tím, že byla uštědřena v sobotu, se jí dostalo prostoru dokonce i v nedělních politických diskusích napříč televizemi a pondělní vydání deníků se jí rozsáhle věnovala v komentářové části. Záznam této „události“ se pak stal možná nejoblíbenějším videem na internetu v letošním roce u nás. Pokud si do vyhledávače Google zadáte slova „Macek“ a „facka“, objeví se celkem 40 tisíc (!) odkazů a není třeba na jednotlivé texty kliknout, aby se člověk dozvěděl, že: „Mackova facka může uškodit ODS“ (zpravy.idnes.cz), „Mackova facka je po­dle žalobce pouze přestupkem“ (www.novinky.cz), „jeho facka má ale zároveň velmi očistnou funkci“ (www.reflex.cz), „Bolí víc facka, nebo pomluva? (www.blisty.cz) nebo „To máš za to, neřáde“ (www.impuls.cz). Na
webu neviditelnypes.cz se Pavel Landa dokonce zamýšlí nad tím, zda šlo o facku nebo pohlavek. O facce referují i další zdroje, například Brudrovo blog – události očima šíleného ševce, Deníček bibliofila Kinga a na webu virtually.cz se jí zabývá Benjamin Kuras. To že jsou jí plná diskusní fóra, nepřekvapí a mezi jejich uživateli bude zřejmě menšina těch, kdo by se ke kabaretnímu vystoupení nevyjádřili. Objevila se dokonce i hra Mackovaná, v níž myší uštědřujete facky nejen Rathovi, ale i Paroubkovi. Vůbec bych se nedivil, kdyby termín „macka“ dočasně nahradil facku. Média a někteří politici začali dokonce rozebírat, zda si Macek nevzal svou ženu kvůli penězům – tedy to, proč celý konflikt vznikl. Čím je ale šarvátka, která se děje dennodenně, zajímavá? Tím, že se odehrála před televizními kamerami, nebo tím, že jejími aktéry byli známí politici? Bez ohledu na obojí jde však nakonec stejně jen o facku, která za chvilku přebolí, a média se zaměří na nové
skandály, které jim politici rádi uchystají. Vždyť o kom se nemluví, jako by nebyl.

Čím se sudetský Němec liší od Bavoráka, Sasa nebo Němce ze severního Německa?

Především jsme ovlivněni rakouskou tradicí. Ať už z kulinářského hlediska nebo výrazy, které používáme. Kromě toho máme v sobě mnoho slovanského. Jsme takoví slovanští Němci.

Cítíte se lépe mezi Němci, nebo mezi Slovany?

Mezi Slovany a zvláště mezi Čechy se cítím podstatně lépe než mezi Severoněmci.

A jak se ve vaší společnosti cítí Češi?

Dobře. Mám mnoho českých přátel. Již jako dítě jsem měl ve škole za úkol starat se o děti českých emigrantů. Hned jsme zjistili, že máme stejnou tradici, zpíváme stejné písně, jíme stejná jídla a vtipkujeme stejným způsobem. V evropském parlamentu mám právě s Čechy, ale i s kolegy ze Slovinska, Slovenska, Polska a Maďarska – kteří, ač nejsou Slované, vycházejí z rakouské tradice – podstatně bližší vztah než s Finy, Švédy, Brity nebo Holanďany. Máme společnou tradici, kulturu, mentalitu, vzniklou ve střední Evropě.

Průměrný Čech ale rozlišuje mezi dobrým Němcem a špatným sudetským Němcem.

Ach jo, víte, je to podobné rozbitému manželství. Jako po rozvodu nebo po rodinné rozepři. Lidé jsou si velmi blízcí, jsou si velmi podobní a mají za sebou konflikt. Proto jsou tak vznětliví. Proto jsou tolik naplněni emocemi a tolik osobní. Vychází to z jejich příbuznosti, nikoliv z jejich odlišnosti.

Nemůže spory podporovat i fakt, že byla komunikace po čtyřicet let prakticky nemožná?

S výjimkou exilu. České rodiny, které přišly do Německa po roce 1968, se často dostaly do sudetoněmeckých kruhů. Sudetští Němci jim pomáhali postavit se na vlastní nohy. Lidé se setkávali a diskutovali spolu.

Rovněž po roce 1989, po změně režimu, jsme v Sudetoněmeckém domě zažili doslova invazi Čechů. Ani dnes tomu není jinak: Když se chce starosta malé české vesnice, dříve obydlené Němci, nebo učitel či farář dozvědět více o historii svého místa, obrací se na Sudetoněmecký dům, na Sudetoněmecký archiv a další kulturní instituce… V této oblasti existují docela úzká propojení.

Po změně režimu vyslovil Václav Havel sudetským Němcům omluvu.

V roce 1990 přednesl projev, kde velmi působivě řekl: „Nebylo to právo, nýbrž msta.“

Václav Havel si pak ve své vlasti za to vysloužil velmi ostrou kritiku. V této souvislosti bývá často zdůrazňováno, že se jeho smířlivé kroky nedočkaly odpovídající reakce ze strany landsmanšaftu.

Samozřejmě, že se dočkal odpovídajících reakcí, dokonce v hojném počtu. V tom nespočíval problém. Problémem bylo, že prezidenta nenásledoval český lid. A především tak ne­učinili jeho političtí nástupci.

Domníváte se, že landsmanšaft zareagoval správně a že dal české společnosti jasně najevo, jak se bude chovat vůči její zemi?

Jistěže jsme tehdy udělali i několik chyb, to by samo o sobě nebyl problém. Podstatně horší je, že nevznikla prakticky žádná smysluplná komunikace. Řekli jsme, že chceme vést přímé rozhovory. Ale nebyla ochota k takovým rozhovorům, místo toho se diskutovalo prostřednictvím médií.

Existovala přece také historická komise.

Historikové dokázali po velkém úsilí zveřejnit jen velmi tenkou složku pojednávající o bodech, na kterých se dokázali shodnout. Avšak v celé řadě bodů se shodnout nedokázali. Dokonce ani ti historikové, kteří byli otevření vůči oběma stranám a kompetentní.

Za mnohem důležitější považuji lidský přístup. Od revoluce jsme obnovili pouť do Hejnic v Jizerských horách, které byly poutním místem mé rodiny po celá staletí. Každý rok tam 2. července organizujeme německou pouť. Vždy se jí účastním. Jedno z dětí mého bratra tam bylo pokřtěno českým biskupem.

A právě o to jde: aby si k sobě lidé našli cestu a aby se zhojily rány na jejich duších. Když byl můj synovec na té mši pokřtěn farářem Milošem Rabanem a biskupem Josefem Kouklem, téma vyhnání se pro mého otce uzavřelo a jeho rána se zhojila.

Ta vaše ale nikoliv. Tvrdíte, že jste kvůli vyhnání kandidoval do Evropského parlamentu.

V Evropském parlamentu jsem, abych pracoval pro lidská práva a porozumění národů, protože jsem odpůrcem nacionalismu a vyhnání. Každý čtvrtek míváme například debaty o nejožehavějších problémech; přede­včírem jsem hovořil na téma Darfur. Lidé pak říkali: „Proč tě zajímá Darfur? Žádného bavorského voliče nezajímá Darfur! Jsou to tak exotická témata!“ Mne toto téma zajímá, protože vyhnání považuji za jedny z nejhorších věcí na světě a chci proti nim bojovat.

Přestože bojujete tak dlouhou dobu a přestože dialog trvá již patnáct let, říká se v Česku spíše odsun než vyhnání.

To není můj problém! Respektuji, když někdo říká odsun. Já říkám vyhnání.

Důležité je, že se o těchto tématech vůbec hovoří. Považuji ale za problém, když poskytnu rozhovor a řeknu vyhnání, a to je pak přeloženo jako odsun. Zde lze vidět, že strach přetrvává.

Pomohla něčemu česko-německá deklarace z roku 1997?

Vytvořila Fond budoucnosti, který vykonal spoustu dobré práce. Vytvořila Česko-německé diskusní fórum pro vedení rozhovorů. Účastním se ho od samého počátku. Nejprve to byla velmi lopotná záležitost. V posledním období vykonalo mnoho dobré práce. V tomto fóru alespoň probíhá určitý dialog, i když je velmi úporný a pomalý. Věřím, že i tyto drobné krůčky přinášejí své ovoce.

Nemáte strach, že by mohlo dojít k nepříznivému obratu?

Strach nemám. Vidím drobné systematické pokroky ve vzájemných vztazích Čechů a Němců, Čechů a sudetských Němců. Přede­vším vidím, že v rámci Evropské unie dochází k posílení vzájemné důvěry.

Jako Polák mohu říct, že mezi Polskem a Německem došlo kvůli Centru proti vyhánění k nepříznivému vývoji.

Domnívám se, že pro to byl jiný důvod. Německo-česká a sudetoněmecko-česká diskuse se již dotkla mnoha témat, která byla v německo-polském dialogu opomíjena.

Například?

Například téma vyhnání. Podle mých informací se o něm sice diskutovalo v odborných kruzích, ovšem mnohem méně na úrovni široké veřejnosti. Panoval názor, že toto téma nebude hrát žádnou roli. Najednou se vynořilo a přišel šok.

Díky intenzivní diskusi, kterou vedli sudetští Němci v Bavorsku a na půdě evropských institucí, bylo toto téma na pořadu dne o něco dříve, a dříve bylo i zpracováno. Proto jsme dnes o kousek dál.

Díky této debatě mají Poláci pocit, že došlo k převrácení pojmů oběť – pachatel. Že se obratem ruky změnili z obětí na pachatele, a že jsou stavěni nacistům na roveň.

Ale to je přece nesmysl. Žádný rozumný člověk nechce srovnávat Poláky s nacisty. Historie vyhnání týkající se Poláků je komplikovanější, to je nutno uznat. Jde o kapitolu historie, která se liší od té sudetoněmecké. Sudetští Němci měli zemi, na níž po staletí žily dva národy – Češi a Němci. Jeden z těchto národů byl vyhnán, ten druhý zůstal. Lze to, jak jsem již řekl dříve, přirovnat k manželství, které se rozpadlo – aniž bych teď chtěl podceňovat příčinnou souvislost a přestože vím, že zde ústřední roli sehrál národní socialismus. Přesto ale jde o rozbití staletého společenství obyvatel téže země s dvěma různými jazyky.

Naproti tomu v Polsku došlo k takzvaném odsunu na Západ, které bylo spojeno se změnami hranic. Poláci z Východu, kteří přijeli do Wroclawi, nikdy předtím neviděli Slezana. A Slezané nikdy předtím neviděli obyvatele Lvova. Byl to naprosto odlišný vývoj.

Jak zní heslo nadcházejícího sudetoněmeckého dne?

Vyhnání je genocida; budoucnost patří právu na domovinu.

Nebojíte se, že budou tato slova nesprávně pochopena?

Především, ti, co mají strach, kvůli strachu zahynou. Přirozeně však existuje riziko, že budou nesprávně pochopena. Právě proto je nutné věci objasňovat.

Vyhlazení národa je systematická snaha státní moci o zničení existence národa nebo etnické skupiny. Vyhnání, ať už v Darfuru nebo v Čechách, nebo kdekoliv jinde, je v mých očích genocida, vyhlazení národa.

Před šedesáti lety došlo k vyhnání sudetských Němců. Bylo poválečným fenoménem – i to je velmi důležité. Z mého pohledu šlo o genocidu, protože jeho cílem bylo vytvořit etnicky homogenní stát. O sudetských Němcích se říkalo: „Nejsou loajální, překážejí, musejí pryč. Jen etnicky čistý stát je jistotou klidu, míru a stability.“ Takové bylo tehdejší myšlení. Bylo špatné. Tento způsob uvažování existuje i dnes. To je nebezpečné. Takovéto myšlení musí skončit, musíme ho zastavit. Na základě našich osudů se musíme zabývat dnešními genocidami a musíme zastavit dnešní vyhnání. Například na Kavkazu, například v Darfuru. Někdejší vyhnání ale nelze vrátit zpět – i to je nutno říct jasně.

Na zločinech národních socialistů není nic, co by bylo možné relativizovat. Jednalo se o jedinečný zločin monstrózních rozměrů. Uvedené motto nemá s relativizací národního socialismu nic společného. Pojem genocida ale nelze vyhradit pouze pro zločiny nacistů, protože pak bychom dnes neměli termín označující dnešní genocidy.

Ještě jednou to řeknu zcela jasně: Holocaust, systematické masové vyvražďování evropských Židů, byl jedinečným zločinem. Snaha relativizovat ho by byla nemorální, omezená a nesmyslná. Nechtěl bych být občanem státu, který tak činí. Nechtěl bych být ani členem komunity, která tak činí. I z toho důvodu jsem v České televizi prosil český národ o odpuštění za podíl viny, který mají sudetští Němci na zločinech národních socialistů. Ten podíl existuje. Tuto skutečnost je nutno zdůraznit a pracovat s ní více než dosud.

Pro genocidu spáchanou na Židech existuje slovo: holocaust. Nebo Šoa – druhé slovo. Nebo vyhlazení – třetí slovo. Určitě zde ne­existuje nebezpečí, že by tato slova mohla být zaměněna.

Ale u plánů nacistů zaměřených proti Polákům nebo Čechům by už k záměně dojít mohlo. Je zde obava, že by mohlo dojít k postavení nacistů a jejich obětí na roveň…

Genocida je politickým prostředkem, kterého bylo použito bohužel již před druhou světovou válkou, například v případě Arménů, a který existuje dodnes. Bylo by falešné a nespravedlivé vůči obětem národního socialismu, kdybychom monstrozitu nacistických zločinů využívali k argumentaci typu: „Protože byl zločin nacistů natolik jedinečný, budeme bagatelizovat vše, co se odehrálo později.“

Nechci to stavět na jednu úroveň, nechci to ani relativizovat, ale mám pocit, že obětem nacismu dlužíme vypořádání se s dnešními oběťmi genocid.

Přeložila Tatiana Dacková.

Bernd Posselt (1956) je členem Evropského parlamentu za skupinu Evropské lidové strany (Křesťanských demokratů) a Evropských demokratů a předsedou bavorského Sudeto­německého krajanského sdružení. V letech 1974–78 působil jako redaktor Badenische Neueste Nachrichten v Karlsruhe, později jako nezávislý novinář a politický poradce. Od roku 1977 byl členem prezidia mezinárodní Panevropské unie (Paneuropa-Union), jako pověřenec pro střední a východní Evropu koordinoval od začátku sedmdesátých let tehdy ilegální skupiny Panevropské unie v komunistických zemích, zabývající se otázkami lidských práv a svobody.

V A2 č. 19/2006 je jedna strana věnovaná fenoménu D.I.Y. v obecné rovině (autor Arnošt Novák), ovšem plná klišé, jež se obecně tradují – že totiž styl D.I.Y. je v Česku spojen až s vznikem punku a hard core, respektive s přelomem 80. a 90. let. To ale není pravda. Rezignuji-li v této souvislosti na hlubší interpretaci či pokus o nalezení kořenů stylu a vytváření kultury způsobem D.I.Y., přinejmenším se musím ohradit proti tvrzení, že prvotním vlivem k vytvoření D.I.Y. kultury bylo „rozčarování mladých lidí z podoby žití či spíše přežívání (sic!) v konzumní kapitalistické společnosti (sic !!)“, jak ji autor článku prezentuje.

D.I.Y. způsob prezentace a vytváření kultury v socialistickém Československu (kde mladí lidé přežívali v podstatně hlubší a bezvýchodnější beznaději) byl svého času – zhruba od srpnové okupace 1968 – dokonce jedinou možností, jak jakoukoli svébytnou a originální kulturu vytvořit a posléze i zachovat. A v tomto smyslu pomyslnou pochodeň světla do tmy přinesl nejzřetelněji český underground, jehož „regulérní“ počátek můžeme datovat třeba 30. březnem 1974, kdy došlo k masakru návštěvníků koncertu Plastic People v Rudolfově u Českých Budějovic. To bylo ono „udělej si sám“: pásky s natočenou hudbou ze sklepních zkušeben a vesnických koncertů, samizdatové – strojopisné – vydávání „knih“, soukromé vernisáže atd. Projevů svobodného ducha bylo mnoho, zdaleka ne však tolik lidí bylo ochotno tuto svobodu v komunistickém ČSSR projevit.

Pokud bych se měl tímto příspěvkem zabývat detailněji, pak jen několik konkrétních připomínek k citacím Arnošta Nováka:

– (punk) byl první, kdo setřel rozdíly mezi aktivními muzikanty a pasivními diváky, mezi kapelou a publikem, mezi tvůrcem a konzumentem. Punk může hrát každý, každý může vzít do ruky kytaru, založit kapelu, pořádat koncerty, vydávat xeroxovaný fanzin nebo distribuovat muziku…

To samé přeci platilo právě v prostředí českého undergroundu, kde navíc přibyla odpovědnost vlastního rozhodnutí, že nelze jinak, že člověk se chce („musí“) vyslovit. Rozdíl mezi hudebníky a jejich publikem fakticky ne­existoval a underground v ČSSR byl – vzhledem k neochotě jeho stoupenců přistoupit na jakékoli kompromisy s mocí, což se posléze ukázalo celkem spolehlivým vstupním sítem – tak malý, že každý měl svou roli, ať už pořádal koncerty, anebo přispíval do strojopisných edicí (o xeroxu se nám mohlo ovšem jenom zdát), či distribuoval nahrávky.

– (D.I.Y. kultura) se silně projevovala ve squatterském hnutí, které se v osmdesátých a devadesátých letech rozšířilo v řadě zemí západní Evropy… zabydleli je, začali v nich organizovat koncerty, festivaly, kina, kavárny. Mnohé z takto obsazených budov se staly skutečnými centry, nejen alternativní kultury, ale i řady politických aktivit.

Není od věci připomenout, že již od počátku 70. let byla v ČSSR – navzdory totalitnímu státu – podniknuta řada pokusů o založení podobných komun, některé přežily několik měsíců, jiné pár let, neboť komunistický režim je zcela bez ohledu na jakákoli občanská práva likvidoval (Nová Víska u Chomutova přestavěná v rekreační centrum milicionářů, Rychnov či Řepčice zbourány ve „veřejném zájmu“, dům v Kerharticích po koncertě Plastic People vyhořel atd.). I zde se odehrávaly zcela ojedinělé kulturní akce, zejména koncerty, autorská čtení, happeningy, vyráběly samizdaty, promítaly filmy (zapůjčené např. americkou ambasádou), ale žil se i docela obyčejný – avšak bezprostřední a svobodný – život mimo svěrací kazajku režimu.

– DIY hnutí vědomě propojilo politiku a radost. A právě tato „politika radosti“ vedle k jejímu nejznámějšímu projevu – street parties… spojily antikapitalistickou politiku „přímé akce“ s tvořivou zábavou, uměním a muzikou, smíchaly protest s karnevalem…

Náhodní návštěvníci o undergroundu hovořili jako o „veselém ghettu“ a právě radost byla jedním z motivů, pro které se daly vydržet vedlejší důsledky takového přátelství a vzájemného veselí („Hlavně aby nezmizela radost“ bylo Magorovo krédo) – vyhazovy z práce, permanentní výslechy StB, společenská degradace atd. Je pravda, že namísto street parties zůstaly českému undergroundu hospody, ovšem i ty v sobě nesly nesporné prvky zábavy až nevázané, akčnosti, tvořivosti, hravosti a jediné možné kulturní i společenské oázy.

– pokud jde o české projevy DIY kultury, její počátky nalezneme v punku a hardcoru na přelomu osmdesátých a devadesátých let…

Ze všech výše uvedených argumentů myslím jasně vyplývá, že D.I.Y. kultura existovala u nás programově minimálně od začátku 70. let. A mimochodem – první prepunkovou kapelou v ČSSR byla pravděpodobně skupina Umělá hmota, která vznikla už v roce 1973 v totálním undergroundu, a nezpochybnitelně první skutečně punkovou kapelou se všemi příslušnými atributy punku byla kapela The Dom (1976) Josefa Vondrušky, jednoho z původních zpěváků Umělé hmoty.

Je tedy beze vší pochybnosti, že lidé pohybující se v českém kulturním undergroundu před rokem 1989 si cestu D.I.Y. zvolili sami a dobrovolně, že toto rozhodnutí bylo vědomým nastavením zrcadla – zrovna tak konzumní (ne-li konzumnější, jak se dnes ukazuje) jako „venku“, ovšem navíc ještě značně zbabělé a bezcharakterní – české společnosti. Není absolutně prostor (a ani to nebylo smyslem mé úvahy) vyjádřit se dostatečně či polemizovat hlouběji s autorem článku. Spíše mi šlo o připomenutí, že tvorba D.I.Y. má podstatně hlubší tradici a kořeny v postsocialitických zemích než v proklamovaném prohnilém západním světě. D.I.Y. kultura žije svým vlastním životem, spojeným zejména s uměním „tady a teď“, bez ohledu na názor kritiky či většinového publika. A to navzdory „pozorovatelům“, kteří by ji chtěli spoutat obecnými pravidly, ortodoxními pravdami či vlastními iluzemi.

Autor je vydavatel Guerilla records.

Nejčastěji se média o muslimech v České republice zmiňují v souvislosti s konfliktem – celkem 34 článků. Většina z nich (21 textů) se soustředí na českou muslimskou komunitu v návaznosti na vyhrocenou zahraniční událost. Tyto události jsou charakterizovány násilím, terorem či sporem, jenž hrozí propuknout v agresi. Ve sledovaném období se jednalo o teroristické útoky v Londýně, násilí kolem karikatur Mohameda otištěných v evropských listech a vynesení rozsudku smrti nad afghánským muslimem, který přijal křesťanskou víru. Jednotlivcům z řad českých muslimů je zde dán prostor, ať již formou rozhovoru či komentáře, aby se k situaci v zahraničí vyjádřili.

Důležitým motivem v článcích je především prvek odsouzení násilí: „A co si myslíte o lidech, kteří na protest dobývají ambasády, vyhrožují Evropanům smrtí a pochodují ulicemi?“ – „To jsou extrémní projevy, které je nutné odsoudit. Nemají žádné opodstatnění, navíc ještě zhoršují situaci.“ – „To si myslíte jako Evropan, nebo i jako muslim?“ – „Jako Čech i jako muslim. Jsem český občan a taky muslim. Takové protesty jsou jednoduše nepřijatelné.“ (Dánský sýr bych si koupil i teď; Milan Vodička – rozhovor, MFD 11. 2. 2006). Dále opakované ujištění, že ze strany českých muslimů se není třeba násilí obávat: „Čeští muslimové říkají, že útoky jako v Londýně tady nehrozí. I když jsme pro ně poněkud dekadentní, žije se jim tady dobře.“ (Žiju jako Čech, cítím jako muslim; Milan Vodička – rozhovor, MFD 6. 8. 2005). Významné jsou také tendence zaměňovat postoj jednotlivce s názorem celé komunity, a to i přesto,
že ve většině případů není specifikováno, za koho či ve jménu koho tito „mluvčí“ hovoří: „Muslimové: Útoky nečekejte!“ (titulek; Tomáš Lánský, Liberecký den 21. 2. 2006), „Pražští muslimové teror odsuzují!“ (titulek; Jiřina Závodská, Večerník Praha 3. 8. 2005). Rituál odsouzení násilí, ujištění o mírumilovnosti i představa o kolektivní odpovědnosti jsou založeny na skrytém předpokladu, že muslimové vytvářejí jednolitou komunitu, která může být potenciálně nebezpečná. Stereotyp hrozby je zvláště akcentován v článcích, kde muslimové nevystupují jako ti, kdo hovoří, ale jako ti, o kterých se hovoří: „Brno od vzniku mešity problémy nemělo“ (titulek; jac, tr, Právo 10. 8. 2005), „Přijde útok na Prahu? Nebyl by to žádný div“ (titulek; Viliam Buchert, MFD 10. 9. 2005).

O síle těchto stereotypních mechanismů se lze přesvědčit na případu z domácího prostředí, kdy došlo k automatickému spojení násilného činu s muslimy. Během sporu o karikatury volal anonym na pražské telefonní číslo a vyhrožoval násilím zahraničním studentům v Brně. I když policie neuvedla a později vyloučila spojitost s muslimskou komunitou, novináři postupovali stejně jako při krvavých konfliktech v zahraničí: „Anonymní výhrůžky zahraničním studentům vnímá jako snahu o zneužití islámu. Vylučuje, že by něco takového udělal skutečný muslim.“ (Výhrůžky studentům stále anonymní; Jan Trojan, Právo 9. 2. 2006). „Že by ale za telefonní výhrůžkou mohl stát muslim, razantně odmítá Hasan Muneeb z Islámské nadace v Brně.“ (Byl anonym muslim? Absurdní a nepřijatelné; jaz, MFD 8. 2. 2006). Rituál odsouzení, uklidnění (ze strany českých muslimů se není třeba ničeho obávat) a kolektivní
odpovědnosti fungoval i zde.

Přestože v textech vystupují muslimové z Česka a lze zachytit snahu velmi stručně čtenáři přiblížit jejich život a jejich názory (byť spojené jen s vyhrocenými situacemi a pouze na úrovni stereotypních předpokladů) – „Žije v srdci Evropy, ale většinu času tráví v mešitě. Má problémy s tím, že nevidí dlouhé týdny slunce a nemůže sehnat k jídlu berana.“ (Karikatury Mohameda mě urazily; Pavel Macků, Zbyněk Vičař, Rovnost – Deník Znojemska 11. 2. 2006) –, pro média je nejdůležitější samotná kontroverze, nikoli muslimská menšina jako taková. Na podzim roku 2005 odvysílala Česká televize dokument Jiřího Ovečky Já muslim, kde byly záběry pořízené skrytou kamerou z pražské mešity prokládány záběry z teroristických útoků po celém světě. „Případ Ovečka“ začal být mediál­ně poutavý až po hromadném protestu velvyslanců z arabských zemí. „Velvyslanci: televizní pořad muslimy poškodil“ (titulek; Vojtěch Blažek, HN 24.
2. 2006); „Reportáž ze života muslimské komunity vzbudila kritiku arabských velvyslanců v Česku, kteří zaslali stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání i sněmovní mediální komisi.“ (Reportáž o islámu byla v pořádku, čtk, LN 11. 3. 2006). V tomto případě žádný novinář českého muslima o komentář nepožádal. Pro články nesoucí konflikt je navíc typické, že mají potenciál získat v periodikách větší prostor (titulní strana, téma čísla) než ostatní texty týkající se muslimů v Česku.

Cizinci a problémy v kuchyni

Specifická je kategorie článků, kde jsou muslimové v Česku líčeni jako cizinci, kteří u nás krátkodobě či dlouhodobě žijí (22 textů). Zájem novinářů obvykle není dán tím, že dotyčný je muslim, ale tím, že je „cizí“ a pohybuje se v našem prostředí. Články (až na dva) se soustředí na konkrétní příběhy těchto „cizinců“ či na příběhy jejich českých životních partnerů: „Lékař z Jordánska“ (téma, Vlasta 20. 4. 2005); „Můj život s cizincem“ (titulek; Lucie Jandová, Právo 25. 2. 2005).

Hlavní charakteristikou postav článků je jejich jinakost, jež je potvrzována na úrovni jednoduchých stereotypů – „Abdalla i jeho manželka jsou hluboce věřící muslimové, takže například focení ženy nepřipadalo v úvahu.“ (Česko jako tavící kotel; Braunová, Čírtek, Vacková, Kyša, Magazín Práva 30. 7. 2005); „Byl muslim, což se podle ní projevovalo nanejvýš tím, že nejedl vepřové.“ (Cizí muži v českých postelích; Markéta Růžičková, Juicy 20. 9. 2005) –, a to i při snaze představit dotyčného v pozitivním (tj. neproblematickém) světle: „,Amadou je strašně tolerantní a přizpůsobivý, přestože je muslim. Nevadí mu tady žít. Sám si udržuje víru a nikoho s ní neobtěžuje,‘ chválí kladné stránky černého muže Petra.“ (Žít s černochem? Vůbec žádný problém, říká Brňanka Petra; Pavel Mokrý, Rovnost 24. 5. 2005); „,Ne, nevadí mi, že tu ženy nechodí zahalené, každý ať má svou svobodu,‘ chichotá se a přes
silné brýle sleduje dvě dívky, které v krátkých kalhotách a tílkách venčí psa.“ (Teplická doba arabská, Matěj Hušek, Magazín Práva 13. 8. 2005).

Jedním z nejčastějších znaků, s nímž je v českých médiích ztotožňován muslim, je vztah k vepřovému a alkoholu. „Hasan sám byl muslim natolik ortodoxní, že vyžadoval vepřovou nejméně dvakrát týdně, a jeho sbírku alkoholických lahví vidíte na dokumentární fotografii.“ (Multikulturní střet v koupelně; J. X. Doležal, Reflex 30. 6. 2005).

Jde o silnou symbolickou odlišnost, jež pravidelně vyžaduje ujištění, že jinakost nepředstavuje žádnou „hrozbu“. Poselství skryté v kuchyňských mikropříbězích lze číst i takto: přestože jsou jiní (mohou odmítat vepřové i alkohol), nejsou zase tak nebezpeční, protože jinak jim tu chutná.

Kromě vnějších popisů odlišnosti se z osobních příběhů přátelských „cizinců“ lze alespoň částečně dozvědět o motivaci, jež je vedla k rozhodnutí usadit se v Česku, i o tom, jaké tu mají problémy: „Nepříjemné bylo, když jsme přijeli a začala jsem chodit do školy. Všichni na mě koukali divně a někteří si mysleli, že jsem Romka.“ (Jsem muslimka, ale nemodlím se, říká plzeňská studentka, Tomáš Holý, MFD 25. 7. 2005). Tyto pasáže jsou však výrazně v menšině.

Zvyky a islám

Během kalendářního roku nastávají období, která novináři zaznamenají vždy. Patří k nim i tradiční a státní svátky. Jde o očekávatelné události, jež vyhovují novinářským rutinám a obvykle mají i svoji ustálenou „mediální“ podobu. Ve sledovaném období je o islámských zvycích (8 článků) informováno především na pozadí křesťanských Vánoc: „Muslimové slaví jen svátky své víry“ (titulek; adm, Benešovský deník 22. 12. 2005); „Muslim vítá všechny svátky“ (titulek; es, Deníky Bohemia 23. 12. 2005). Povaha sdělení je ovšem čistě informativního rázu.

Na začátku roku, kdy média pravidelně zpravují o masové pouti zahraničních věřících do Mekky, vyšel článek: „Do Mekky putovali i muslimové z Česka“ (titulek; vok, MFD 12. 1. 2006), a na podzim: „Ramadán je letos nejvyhledávanější slovo světa na internetu“ (Muslimové na Chomutovsku půst ctí, ale ne vždy ho drží; šeb, CV Týden 19. 10. 2005). Možnost dozvědět se něco více o islámské tradici ale nedávají.

Střípky informací, které média o českých muslimech nabízejí, zatím připomínají rozbité zrcadlo, z něhož zbylo jen pár více či méně poškozených kousků. Obecně je možné vysledovat všudypřítomný stereotyp, jenž zřejmě nepřekračuje schematičnost vnímání muslimů ve společnosti jako celku. Muslimská komunita jako taková není čistým tématem médií. Na stránky novin či časopisů se dostává zprostředkovaně, nejčastěji v souvislosti s nějakým konfliktem (kontroverzí) či prostřednictvím vztahu Čechů k ní. Muslimové jsou představováni jako cizinci, je zdůrazňována jejich odlišnost, která je vesměs chápána negativně.

Obsah médií je dán především logikou jejich vnitřního fungování. Selekce zpráv, probíhající na několika úrovních, se řídí sice čistě intuitivními, ale zato vysoce konvencionalizovanými pravidly. Překonat mediální práh pozornosti (tj. získat možnost pro otištění) má jen zpráva, která splňuje určitá kritéria. Velmi důležitá je také možnost dramatizace a zřetelný konflikt, podobně jako personalizace zpráv, neboť ty především nesou příběh, jenž je pro podobu médií určující. Bez vnějšího tlaku není tedy příliš pravdě­podobné, že by novináři začali o českých muslimech brzy vyprávět jinak.

Autorka je spolupracovnice týdeníku A2.

Text je zkrácenou verzí analýzy, jež sledovala český perio­dický tisk v období jednoho roku (16. 4. 2005 – 16. 4. 2006). Analýza vznikla v rámci projektu Multikulturního centra Praha Diskriminace a média.

Zatímco izraelský premiér Ehud Olmert hledal ve Washingtonu podporu pro své plány na vytvoření definitivních hranic státu, na palestinských územích bylo opět horko. Čtyři měsíce po zlomových parlamentních volbách, které ukončily desetiletou vládu sekulárního hnutí Fatah, se stalo hlavním problémem napětí uvnitř palestinské společnosti. Hlavními aktéry jsou právě příznivci Fatahu a stoupenci islamistického Hamásu, který po odchodu Izraelců z Gazy zvítězil ve volbách a sestavil vládu. V posledních dnech však dochází k přestřelkám, únosům a vraždám mezi ozbro­jenými složkami obou hnutí. Začíná se mluvit nejen o krachu nové vlády, ale také o možnosti vypuknutí občanské války.

Proč k nepokojům a šarvátkám mezi militantními složkami Fatahu a Hamásu vlastně došlo? To je otázka, kterou si kladou i mnozí Palestinci. Vždyť máme společného nepřítele a tím je Izrael, říkají všichni od premié­ra Ismaíla Haníy přes palestinské vězně až po prezidenta Mahmúda Abbáse. Realita je však složitější a roli ve vývoji situace hraje množství faktorů. Jedním z nich je skutečnost, že se přestřelky odehrávají převážně v pásmu Gazy, tedy na poměrně malém a ze všech stran uzavřeném území, kde panuje obecný pesimismus, bída a nezaměstnanost. Také proto zde často dochází k eskalaci násilí a rychlému vyhrocení sporů. Neméně důležité je také současné postavení hnutí Fatah. Tato politicko-militantní organizace držela ve svých rukou moc na palestinských územích prakticky od roku 1996, kdy v čele s Jásirem Arafatem přesvědčivě zvítězila ve volbách. Funkcionáři Fatahu stáli v čele všech vládních institucí, rozhodovali
o rozdělování finančních prostředků a měli kontrolu nad bezpečnostními složkami. Tisíce jejich příslušníků se nyní těžce smiřují s faktem, že by jim měli udělovat rozkazy lidé z Hamásu. Snaží se proto nejrůznějšími způsoby vyvolat střet s druhou stranou a destabilizovat situaci. Stoupenci Hamásu zase všemožně demonstrují vlastní suverenitu a disciplínu. Nedávno například oznámili vytvoření vlastních bezpečnostních sil pro pásmo Gazy o síle asi tří tisíc mužů. V Gaze pak dokonce uspořádali demonstraci, na které se sešli bývalí členové Brigád al-Aksá, tedy militantní složky Fatahu, s Koránem v ruce a oblečeni do tradiční barvy Hamásu – zelené. Hamásu jde tedy především o jedno: ukázat veřejnosti, že situaci mají pevně pod kontrolou, a nedat najevo slabost. Přesto současná vláda stále nedokáže čelit hlavnímu problému, a tím je finanční krize. Ekonomická izolace nové Palestinské samosprávy způsobila, že asi 165 tisíc jejích
zaměstnanců již několik měsíců nedostalo výplaty. Nepřichází ani zhruba 50 milionů dolarů měsíčně z Izraele, které se vyberou na daních a clech. Samosprávě v současnosti chybí asi 100 milionů dolarů měsíčně, které by ji mohly uchránit před krachem. Finanční nedostatek se přitom dá považovat za další možnou příčinu současných nepokojů – Fatah se snaží situace využít ve svůj prospěch a ukázat neschopnost Hamásu postarat se o zajištění výživy obyvatel. Lídři Hamásu za to fatahovce označují za zrádce a izraelské špiony, kteří nerespektují vůli lidu. Tak či tak je situace palestinské vlády kritická. Svědčí o tom například několik veřejných aukcí, které vláda uspořádala v Gaze. Na nich bylo možné vydražit oblečení sebevražedných atentátníků. Stále více se množí i masivní demonstrace nikoli proti Západu a jeho ekonomickému bojkotu, ale proti vládě, která krizi způsobila svou nesmiřitelnou politikou a rétorikou.

Jsou tedy palestinská území na pokraji občanské války? Na první pohled se zdá, že k ní není daleko. Na druhé straně je třeba mít na paměti, že do současných střetů je zapojeno poměrně malé procento ozbrojenců a většina obyvatelstva není natolik názorově vyhraněna. Navíc nelze počítat ani s etnickými či náboženskými rozdíly uvnitř populace, které sehrály důležitou roli například v případě války v Libanonu.

Světlo do celé situace mohlo vnést setkání Mahmúda Abbáse s lídry Hamásu, ke kterému došlo minulý čtvrtek, ovšem podle ohlasů jeho účastníků se společnou řeč najít nepodařilo. Naopak. Abbás, který potřebuje před plánovaným obnovením jednání s Izraelem silný image, pohrozil referendem o budoucím uspořádání státu, pokud se militantní frakce mezi sebou neusmíří do deseti dnů. Ke smíru již vyzývají i členové Hamásu a apelují na imámy v mešitách, aby přestali šířit nenávist mezi jednotlivými frakcemi. Fatah však trvá na svém názoru, že Hamás se chová neústupně a fanaticky. Někteří poslanci Fatahu dokonce předpovídají kolaps vlády do konce letošního roku. Situace je tedy více než složitá. Pokud totiž k referendu a možná i odstavení Hamásu od moci dojde, boje mohou ještě zesílit a přenést se i na Západní břeh Jordánu. Nezbývá tedy než doufat v Abbásovu schopnost vyjednávat mezi frakcemi. Plánovaným rozhovorům s Izraelem by
uklidnění situace jistě jen prospělo.

Autor je analytik Asociace pro mezinárodní otázky.

V lednu tohoto roku se z iniciativy místopředsedy Senátu Jiřího Lišky (ODS) začala v horní komoře opět diskutovat myšlenka na zřízení instituce, která by spravovala archivy dokumentů vzniklých činností komunistické Státní bezpečnosti (StB) a zároveň se zabývala i vědeckou a osvětovou činností. Nápad to není nový. Senát se vyslovil pro zřízení podobné instituce již v roce 1999, ale tehdy ji zamítla Poslanecká sněmovna. Debaty o potřebnosti či zbytečnosti podobné instituce, v letech 2001 až 2002 nazývané Institut pro dokumentaci totality, poté sporadicky pokračovaly v průběhu několika let. Další impuls přišel koncem loňského roku, kdy vznikl nový senátní návrh zákona.

V Senátu od té doby proběhlo několik jednání a seminářů věnovaných tomuto tématu; poslední se uskutečnil 16. května. Zákon má podle plánů předkladatelů horní komora schválit před volbami. Poslanecká sněmovna by o něm pak měla jednat až v novém složení po volbách.

Aktivita politiků způsobila, že se i v obci historiků a archivářů začalo opět něco hýbat. Účast zástupců institucí, které mají v popisu práce zabývat se nedávnou minulostí – tedy Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu (ÚDV), Ústavu soudobých dějin (ÚSD) a archivářů byla v Senátu různá. Na některých jednáních spíše minimální, a jen výjimečně se jich účastnili představitelé těchto institucí. Možná i proto většinou převládal hlas stoupenců nové instituce.

Na diskusním semináři, který pořádal ÚSD na začátku května v Akademii věd k tématu „Skrývá se paměť národa v dokumentech StB?“, poskytli organizátoři více prostoru odpůrcům nové instituce. Ti převládali mezi pozvanými a také mezi řečníky za předsednickým stolem. Současný stav bádání o komunistické minulosti a přístupu k archivním pramenům přitom z diskutujících neobhajoval nikdo.

Člen vědecké rady AV ČR, historik Zdeněk Jirásek uvedl, že „jsme se s vlastní minulostí vyrovnávali několikrát neúspěšně“ a „dosud neexistuje syntetická práce, která by se zabývala daným obdobím“. Přesto však varoval před zřizováním megaarchivu, který by schraňoval dokumenty StB na jednom místě a prováděl by i vlastní výzkum. Prý by vyvolal potíže například kvůli tomu, že není jasné, jaké všechny archivy by měly být jeho součástí, a beztoho o jeho zřízení nemá zájem ani tak širší veřejnost, jako spíš „část politiků a historiků“.

Ředitel Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jiří Pešek upozornil ve svém vystoupení na některé z problémů, kterým čelí německý úřad Úřad spolkového pověřence pro písemnosti Státní bezpečnosti NDR, známý pod názvem Gauckův úřad. Jde mimo jiné o soudní spory související s právem na ochranu osobnosti a zveřejňováním informací, které tajná služba získala nezákonně. Bez bližších podrobností také upozornil, že se v současné době přemýšlí i o ukončení mnohaleté činnosti tohoto úřadu. Pro českou situaci na­vrhl převedení archivních fondů, momentálně ve správě ministerstva vnitra, ministerstva obrany a rozvědky, pod Národní archiv. Vy­užití a rozšíření stávajícího archivu by prý přišlo levněji.

Pro zřízení ústavu se z panelistů v první části semináře vyslovil pouze historik Vilém Prečan, podle něhož však by měl být zvolen pro instituci vhodnější název, který by nevyvolával dojem, že dokumenty tajné policie představují veškerou paměť národa.

Na odlišné důvody, které stojí za odporem k zřízení nové instituce, poukázal v diskusi ve svém vystoupení Jan Šinágl, který se panelistů dotázal, kdy oni sami působili v KSČ a jaké k tématu StB dosud vydali publikace. Zatímco na první z otázek někteří oslovení odpověděli odsouzením kádrování či přiznáním někdejšího členství v komunistické straně (Znoj, Jirásek, Prečan), druhá otázka zůstala bez odpovědi. Ve skutečnosti, jak poté poukázali mnozí diskutující, u nás tématu StB dosud mnoho historiků pozornost nevěnovalo.

Z pléna poté upozornil senátor Martin Mejstřík na nedostatečnou dostupnost archivních materiálů StB a nefunkčnost archivu MV, který část z nich momentálně spravuje: „Požádal jsem o svazek k Vojtěchu Filipovi a některé stránky jsem po několika měsících dostal zabílené, jiné úplně chyběly. Jak se asi zachází s běžným žadatelem?“ Výrazný pokrok ve zpřístupňování archivů i bádání po­dle něj může přinést jen nový ústav, který nebude svázaný s MV. O jeho zřízení se jako senátor zasazuje nejen z těchto důvodů, ale i proto, že by jeho vytvoření dalo jasný signál politického zájmu o otevřené vyrovnání se s nedávnou minulostí.

Ostrého odsouzení se návrhu na zřízení ústavu dostalo od některých přítomných archivářů. Předseda České archivní společnosti Daniel Doležal například označil podobnou instituci za nesystémovou, neboť způsobí trhání archivních fondů. S námitkou na nebezpečí ztráty dokumentů nebo roztrhání archivů vystoupil i historik Václav Kural, podle něhož by současné nedostatky ve zpřístupňování dokumentů odstranilo přesunutí dokumentů StB z MV do Národního archivu na Chodovec a zvýšení počtu tamních archivářů a nedostatky badatelské by vyřešilo posílení současného Ústavu pro soudobé dějiny.

Václav Ledvinka z Archivu hlavního města Prahy proti založení ústavu namítal, že je orga­nizačně, finančně i odborně příliš náročné. Stěhování fondů by podle něj na několik let zastavilo výzkum a navíc by bylo nutné pro nový ústav pořizovat od velké části dokumentů v různých současných archivech kopie, což by nadměrně zatížilo jejich stávající malé kapacity. Navržené znění zákona přitom podle něj poskytuje vágní záruky veřejné přístupnosti fondů a kontroly fungování ústavu.

Vůči argumentům odpůrců v průběhu diskuse vystoupil mj. dokumentarista Martin Vadas, který zmínil obtíže, jimž čelí při získávání dokumentů pro svou tvorbu, a uvedl, že vyjmutí fondů z pravomoci MV by jejich dostupnost jistě zlepšilo. Historik Petr Blažek napadl tvrzení o nutném rozdělení stávajících archivních fondů v důsledku zřízení ústavu. Naopak by měly být sceleny dosud rozdělené fondy – s jedinou výjimkou: dokumentů vojenské rozvědky. Poukázal také na rozsáhlou publikační i osvětovou činnost ústavů paměti národa na Slovensku a v Polsku. V těchto zemích podle něj znamenal ústav impuls k podpoře kvality i rozsahu bádání. Nedostatečnou pozornost, kterou současné české instituce věnují problematice StB a vůbec minulému režimu, ve svém vystoupení kritizoval historik Petr Koura, podle něhož by právě nová instituce mohla pomoci situaci zlepšit.

Z vyznění diskuse (a také živých debat v kuloárech) bylo zřejmé, že současný postup i kapacity pro zpřístupňování dokumentů StB jsou neuspokojivé a stav bádání v této oblasti tomu odpovídá. Bez ohledu na rozdílné názory na vznik nové instituce přitom bylo jasné, že jednomu důležitému účelu již v České republice Ústav národní paměti posloužil. Návrh ústavu jako politický šťouchanec alespoň přiměl část historické a archivnické obce začít o nedostatcích v poznávání a zpřístupňování nedávné historie alespoň mluvit a možná i hledat řešení. To však vzbuzuje další otázku. Proč se s diskusí tak dlouho čekalo?

„Paní ministryně, gratulujeme vám, že se vám opět podařilo spojit trůn a oltář.“ Tak začali rozhovor redaktoři týdeníku Der Spiegel s ministryní pro rodinu Ursulou von der Leyen (CDU). Článek, který rozhovor doplňuje, líčí situaci ve Spolkovém tiskovém centru, kam se von den Leyen po Velikonocích vydala oznámit vznik nového sdružení „Spolek pro výchovu“. Na založení spolku redaktoři neshledávali v podstatě nic závadného. Více jim vadilo, že ministryně vystoupila na veřejnosti v doprovodu berlínského kardinála Georga Sterzinského a evangelické biskupky Margot Käsmannové. Von den Leyen si tím, že se nechala vidět při oficiální příležitosti v přítomnosti předních duchovních dvou největších německých církví, zadělala na velké problémy. Oživila totiž otázku, do jaké míry je v Německu provedena odluka církve od státu.

Problematickým shledávali redaktoři Spiegelu také její přílišný důraz na křesťanský výklad spolkové ústavy. Von den Leyen se nechala slyšet, že „články ústavy shrnují v podstatě desatero přikázání. Křesťanské hodnoty, jako spolehlivost, pomoc bližnímu, respekt a spravedlnost, jsou základem naší společnosti.“ Zástupci církví byli prý podle očitých svědků na vrcholu blaha.

Učinit křesťanské hodnoty základem výchovy v Německu a více je přiblížit dětem je i cílem nově založeného spolku. Redaktoři kladou otázku, do jaké míry je možné sjednotit monopol křesťanství na určování společenských měřítek s maximou německé ústavy, jejíž výklady jednohlasně hovoří o nezbytné nutnosti „světonázorové neutra­lity“ státu. Důležitým momentem také bylo, že von den Leyen nepozvala ke společnému jednání o projektu zástupce židovství a islámu. Ti se z pochopitelných důvodů cítili dotčeni a starostlivě varovali před „přílišným soustředěním na jedno náboženství“ (předseda Centrální rady židovstva Kramer). Po kritice Ursula von der Leyen na otázku, zda by stejnou věc, tedy výstup s církevními hodnostáři, provedla ještě jednou, odpověděla kladně. To dodává podle slov redaktorů munici těm, kteří podobné tendence k posílení vlivu křesťanských církví ve veřejném životě vnímají jako povel k novému „Kulturkampfu“.

V pondělí 15. května uveřejnila komise složená z historiků, „opozičníků“ z bývalé NDR a zástupců muzeí dokument s doporučeními, kudy se mají ubírat cesty výzkumu komunistické Německé demokratické republiky. Mělo by se jednat o tři tematické okruhy: vládnutí – společnost – odpor, pozorování – pronásledování a konečně dělení – hranice. Dobrozdání však způsobilo, že se zainteresovaní rozdělili na dva tábory. Zatímco odborný tisk hodnotí návrhy komise jako brilantní, přiměřené a věcné, ozývají se především z řad bývalé opozice velmi kritické hlasy. Návrhy prý obsahují „státem předepsanou ostal­gii“ („stesk po Východu“) a navíc nabádají k příliš jednostrannému přesunutí zájmu bádání na oběti represí. Tím se podle kritiků zabrání dostatečnému zpracování role těch, kteří se na represích aktivně podíleli, tedy především policejních orgánů a východoněmecké Státní bezpečnosti „Stasi“ s jejími spolupracovníky. Velmi živě se také
diskutovalo o budoucnosti takzvaného Bithler-Behörde („Úřad Birthlerové“, pojmenovaný podle současné ředitelky), který spravuje a shromažďuje materiál právě ke Státní bezpečnosti a jehož akta mají být převedena pod správu Spolkového archivu. Deník Die Welt přináší rozhovor s vedoucím odborné komise, profesorem Martinem Sabrowem, který je současně ředitelem Institutu pro výzkum soudobých dějin v Postupimi.

Sabrow vnímá kritiku velmi klidně a poznamenává, že instinktivní reakce na jakékoliv reformy jsou zcela normální. Obzvláště v případech, když člověk shledá, že reformní návrhy nejsou potvrzením jeho pohledu na věc. O relativizaci činů těch, kteří se na represích podíleli, podle něj nemůže být řeči. Dle Sabrowa je naopak nebezpečná koncentrace pouze na „viníky“ a jejich využití jako „výkladového klíče“ k východoněmeckému režimu. Problém spočívá v tom, že německé dějepisectví připisuje „viníkům“ často schopnost jednat a vytvářet morální hodnoty zcela autonomně, tedy nezávisle na kontextu. A to právě podle Sabrowa v „rádobynormalitě“ německých diktatur nebylo vždy možné. Co se týče dalšího osudu Bithler-Behörde, podporuje Sabrow jeho existenci tak dlouho, „dokud si to politika, společnost a veřejné mínění přejí“. Úřad, který poskytuje přístup k materiálům Státní bezpečnosti a především jejích spolupracovníků, zůstává nadále „symbolem
pokojné revoluce“ a také důkazem toho, jak se německá společnost vyrovnává se svou minulostí.

V německém tisku byla zveřejněna zpráva, že byli žurnalisté v zemi systematicky a dlouhodobě pod dohledem německé zpravodajské služby BND. Operace měla umožňovat stíhání případů „nežádoucí publicistiky“ a jejich prevenci. BND používala k úspěšnému dosažení vytyčeného cíle velmi „sofistikovaných“ metod, včetně prohledávání starého papíru v odpadkových kontejnerech u domů novinářů. Služba tak doufala, že na vyhozených popsaných listech najde důkazní materiál. Analýzu celé kauzy publikoval spolupracovník F.A.Z. Reinhard Müller.

Podivil se nad podobnými excesy v zemi, kde byl již v roce 1966 Nejvyšším soudem prohlášen „svobodný, veřejnou mocí neřízený a cenzuře nepodrobený tisk“ podstatným elementem svobodného státu. Stalo se tak po „Aféře Spiegel“, kdy byla redakce týdeníku Der Spiegel prohledána a jeho šéfredaktor Rudolf Augstein zadržen policií.

Ze současné kauzy podle novináře vyplývá, že někdo ze zpravodajských služeb jednal na vlastní pěst, a nikoliv z pověření státu, jak to zpravodajcům přísluší. Ti vůbec nemají do podobných záležitostí zasahovat, protože vznikne-li podezření na ohrožení vnitřní bezpečnosti státu, spadá případ do působnosti policie.

V reakci na zveřejněné informace požádal úřad kancléře BND, aby urychleně zaujala k případu stanovisko. F.A.Z. tvrdí, že není otázkou, „jestli bude někdo z BND propuštěn“, ale „kdo to bude a kdy se tak stane“. Narušená důvěra ve zpravodajskou službu se ovšem jen tak rychle neobnoví.

Z německojazyčného tisku vybíral Martin Teplý.

Zpráva Amnesty International z 10. května 2006 nazvaná Dead on Time – arms transportation, brokering and the threat to human rights upozorňuje, že prvním impulsem pro odstátnění obchodu se zbraněmi se stalo uvolnění mezinárodního napětí na konci studené války. Způsobilo totiž přechodný pokles výdajů na obranu ve vyspělých zemích až na úroveň pouhých 55 % oproti stavu z roku 1989. Výrobci zbraní začali agresivně pronikat na trhy světového Jihu. Vlády tyto aktivity přinejmenším tolerovaly ve snaze uchovat stávající kapacity zbrojního průmyslu a zvýšením odbytu v zahraničí snižovat jednotkovou cenu zbraní, které samy nakupovaly.

V zemích bývalého východního bloku navíc zůstaly ohromné přebytky výzbroje. Přeplněné sklady umožnily vznik sítě soukromých brokerů (překupníků), kteří nebyli závislí na producentech. Teoreticky stačilo si otevřít malou kancelář a ve výběrových řízeních nakupovat použité zboží, které obratem putovalo do některé rozvojové země.

Kauza Taos

Ilustrativním případem důsledků výše popsané situace je případ americké firmy Taos Industries, Inc., se sídlem v alabamském Madisonu. Společnost Taos stojí na vrcholu sítě soukromých firem z mnoha zemí, jejichž prostřednictvím mimo jiné získala na území Bosny a Hercegoviny 200 000 útočných pušek Kalašnikov, údajně určených pro iráckou policii a armádu. Zbraně objednané americkým ministerstvem obrany ovšem během dopravy zmizely z dohledu úřadů a jisté je pouze to, že odpovědní činitelé o jejich dodání nic bližšího nevědí. Existuje dokonce vážné podezření, že se dodávka ve skutečnosti dostala na druhou stranu fronty.

Taos, který v letech 2003–2004 získal řadu vágně formulovaných smluv na dodávky výzbroje do Afghánistánu a Iráku, má podle vlastních materiálů 27 zaměstnanců a pobočky v Bagdádu, Kyjevě, Sofii a na americké letecké základně Elgin na Floridě. Firma nabízí tanky, řízené rakety, přenosné proti­letadlové raketové systémy, pancéřovky či kalašnikovy z arzenálů bývalých zemí východního bloku a Jugoslávie. Taos je úzce navázán na americké ministerstvo obrany a současně spolupracuje s firmami v Izraeli, Švýcarsku, Británii a mnoha zemích střední a východní Evropy. Vlády přitom často o zapojení firem, jež působí na jejich území, do sítě zajišťující dodávky do Iráku nevědí vůbec nic. Ani americké ministerstvo obrany, ani samotný Taos neprověřují sekundární subkontraktory zapojené do sítě, jež prodává a dopravuje zbraně.

Oficiálně ilegální dodávka

Na dodávce kalašnikovů do Iráku, která porušila moratorium na vývoz zbraní z Bosny a podle expertů ohrozila program výkupu zbraní držených civilisty, se prostřednictvím bulharské firmy Speedex podílela moldavská letecká společnost Aerocom. Ta v roce 2002 dodávala zbraně Libérii a porušila tak embargo OSN. Aerocom, výslovně zmíněný v dokumentech OSN jako dopravce nerespektující rozhodnutí mezinárodního společenství, realizoval čtyři transporty bosenských pušek z amerického vojenského letiště v Tuzle během srpna 2004. První let se uskutečnil 7. srpna – avšak již 6. srpna propadlo Aerocomu povolení k provozování mezinárodní letecké přepravy a nové nebylo moldavskými úřady vystaveno, protože Německo a další státy EU s poukazem na OSN vyjádřily obavu z případných dalších aktivit firmy. Všechny lety Aero­comu z Tuzly objednané přes prostředníky americkým ministerstvem obrany tak vlastně proběhly ilegálně. V Iráku navíc ze
srpna 2004 neexistují žádné záznamy o přistáních Iljušinu 76T, který by letěl z Tuzly. Přistání v Bagdádu bez splnění patřičných formalit lze přitom prakticky vyloučit. Primární subkontraktor, firma Taos, může doložit finanční plnění, avšak doklady o předání zásilky objednateli (ministerstvu obrany) zcela chybějí, stejně tak jako záznamy o výrobních číslech zbraní. Amnesty International zjistila, že ve stejné době, v níž měla dodávka proběhnout, irácké ministerstvo obrany uvolnilo k prodeji nadbytečné zásoby pěchotních zbraní v hodnotě 283 milionů dolarů, přičemž kupec je neznámý.

Kauza Taos ukazuje, že nepřehledná síť překupníků může krýt dodávky zbraní subjektům, v jejichž rukou by podobné zboží rozhodně končit nemělo. Podle zprávy AI je tedy nezbytně nutné, aby byl veškerý outsourcing v obchodování se zbraněmi podroben účinné kontrole – nebo aby byl radikálně omezen na míru, která ještě účinnou kontrolu dovolí. Jen tak bude možné zabránit tomu, aby  americké ministerstvo obrany financovalo vyzbrojování iráckých povstalců bojujících proti Spojeným státům.

Autor je publicista a aktivista Amnesty International.

IV. správa SNB měla na starosti sledování disidentů, cizinců a diplomatů. Plnila funkci jakési servisní agentury pro ostatní správy StB, kterým na objednávku přinášela co nejvíce informací o nepřátelských osobách. Dodávala jim nejen písemné záznamy, ale i obrazový materiál – fotografie a filmy. Pojem IV. správa neboli sledovačka není mezi badateli ničím novým. Přesto jen málokoho napadlo po spisech pátrat, protože je Odbor archivní a spisové služby (ASS) prohlašoval za skartované. Dnes vedoucí archivu Na Struze Zdeňka Votočková říká, že svazky ležely ve sklepě od 19. 3. 1993. Stejné datum potvrzuje i náměstek ministra vnitra pro sociální oblast a archivnictví Vladimír Zeman. Proč se tedy nepředaly ke zpracování, když zákon o zpřístupnění svazků 107/2002 Sb. jasně ukládal ministerstvu vnitra povinnost zpřístupnit žadatelům také svazky Správy sledování? „Velkou roli v tom hrály technické možnosti,“ tvrdí Votočková. Zmíněný zákon sice umožňuje
zpřístupnit svazky až poté, kdy k tomu budou technické možnosti, to se ale netýká osobních svazků.

„Svazky Správy sledování jsou ve smyslu kategorizace StB považovány za svazky osobní, neboť byly vedeny na jednotlivé osoby, na rozdíl od svazků objektových, k nimž je jmenný rejstřík vytvářen neustále,“oponuje jedna z pracovnic Odboru archivní a spisové služby, jež si nepřála být jmenována. Osobní spisy se musí na žádost dotyčného předložit ve lhůtě 90 dnů.

Náměstek Zeman na otázku, proč byly svazky zpřístupňovány až v poslední době, a nikoli v souladu se zákonem, dál odpovídá: „Přednostně se zpracovávaly materiály II., V., X., XI. správy, Vojsk ministerstva vnitra, Pohraniční stráže atd., které byly z našeho pohledu důležitější než materiály IV. správy.“ S tím se ale neztotožňují badatelé a historici, kteří mají dlouholeté zkušenosti se zacházením s těmito archiváliemi. „II. správa není dodnes zpřístupněná a X. správa nemá inventář hotový jinak než v rukopise,“ říká badatel Radek Schovánek. Na podobné problémy naráží také historik Petr Blažek a další lidé.

„Je to otázka priorit a ty jsou nastavené špatně,“ komentuje jeden z pracovníků Odboru archivní a spisové služby to, proč nebyly zpracovány svazky IV. správy včas.

Plány práce si sestavují jednotlivá oddělení sama. Na plány za celý odbor ale dohlíží například i Pavel Pekárek, bývalý vysoký důstojník StB, jenž má na starosti vnitřní předpisy a personalistiku. Na odboru ministerstva vnitra zodpovídajícím za zpřístupňování svazků bývalé StB není zdaleka jediným, kdo měl se Státní bezpečností v minulosti co do činění.

Otázka priorit

Existují nejméně dva zásadní důvody, proč se měly stát prioritou číslo jedna svazky Správy sledování. Jde o dokumenty významné nejen pro badatele, ale i pro orgány činné v trestním řízení, jako Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, soudy atd. Tyto orgány mohou zacházet se svazky bez omezení a nemusí čekat na zpřístupnění podle odpovídajícího zákona. Je ale nasnadě, že svazky, které oficiálně neexistují, nemůže nikdo k vyšetřování žádat. Kdyby se svazky IV. správy zpřístupnily včas, mohl ÚDV stíhat řadu zločinů před vypršením jejich promlčecí lhůty. „Domnívám se, že vypovídací hodnota těchto svazků je přeceněna,“ komentoval to náměstek Zeman. Tomu už se musel Radek Schovánek smát: „Když je tam krok za krokem popsané, jak někoho sledovali a protizákonně zatkli na 48 hodin, a k tomu je přiložena jeho fotografie, tak nevím, co by mělo mít větší vypovídací hodnotu než originál svazku StB.“ Navíc mnoho „osobních svazků“ bylo na podzim 1989
zničeno a svazky o sledování osob zůstávají jediným dokladem o pronásledování či perzekuci ze strany StB. A konečně je nutné dodat, že posuzování významu svazků sledování není věcí archiváře či ministra vnitra, ale orgánů činných v trestním řízení, tj. například soudů či ÚDV.

Skutečnost, že dokumenty o sledování nepřátelských osob nebyly zveřejněny, poškozuje i ty, na něž byly svazky vedeny. Podle nového zákona o archivnictví a spisové službě 499/2004 Sb. je totiž přístup ke svazkům podmíněn souhlasem osob, na něž byl svazek veden, jen tehdy, pokud jim byly předloženy nejpozději do konce roku 2004. Vzhledem k tomu, že svazky Správy sledování se objevily až loni, neměli tito lidé možnost svého zákonného práva využít, čímž byli poškozeni. Myslí si to i bývalý disident Petr Uhl: „Tento zákon je hrubá chyba. Nerespektuje to, zda se jedná o oběť nebo ne. Týká se prostě všech, kteří se jakkoliv zapletli s StB.“ Je to přitom jeden z nejliberálnějších zákonů o archivnictví v Evropě. Pokud jde o svazky vzniklé před 1. lednem 1990 z činnosti bývalé StB, společenských organizací a politických stran sdružených v Národní frontě, nevztahuje se na ně třicetiletá ochranná lhůta a musí být
zpřístupněny včetně citlivých osobních údajů. Žádné začerňování a anonymizování, jak to dovolovaly v omezené míře předchozí zákony.

Není prostor

Argument vedoucí oddělení MV Praha (oddělení Na Struze) Zdeňky Votočkové a oficiální stanovisko Odboru archivní a spisové služby, vedené Pavlem Brunnhoferem, že bylo třeba upřednostnit zpracování jiných, důležitějších svazků, nemůže obstát ještě z jednoho důvodu. V kompetencích archivu MV Praha není zpracování svazkové agendy (tj. svazků IV. správy), ale jen materiálů spisového charakteru. Kompetence určuje vnitřní struktura Odboru ASS. „Proč oddělení, které nemělo na starosti svazkovou agendu, ji tam deset let mělo ve sklepě a nepředalo ji na oddělení, které to má na starosti?“ ptá se jedna z pracovnic odboru ASS. To vedoucí Votočková dosud neobjasnila a nic nenapovídá tomu, že by to po ní zástupce ředitele Odboru archivní a spisové služby žádal, ačkoliv disponuje pravomocemi ředitele Jana Frolíka, který byl ze zdravotních důvodů odvolán. Ten krátce před odchodem z funkce ředitele žádal po Votočkové vysvětlení, není ale jasné, zda dostal
odpověď. Také Petr Blažek na letošním semináři pořádaném Ústavem soudobých dějin AV ČR a České archivní společnosti žádal doktorku Votočkovou o vysvětlení všech nejasností. Odmítla s tím, že se vyjádří písemně. Později dodala, že na semináři nebyl prostor. Petr Blažek však dosud neobdržel odpověď.

Vedoucí oddělení vyšetřovacích a operativních spisů Vladimíra Vaníčková si svazky minulý rok vyžádala na upozornění pracovníků archivu MV Praha. Vedoucí odmítla návrhy na soupis těchto svazků. Teprve při převzetí se přišlo na to, že jde o významné svazky týkající se nejen diplomatů, jak tvrdila Votočková, ale i značné části představitelů československého disentu. Někomu se zdá podivné, že svazky známých disidentů, jako je Václav Havel, Jiří Dienstbier či Saša Vondra, chybějí.

„Jedná se o originály dokumentů nezanedbatelné důkazní hodnoty, dokládající například nezákonné zatýkání, které by jistě přivítali vyšetřovatelé Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, potažmo soudy. Nejedná se v tomto případě už o maření úředního výkonu? To nechť posoudí kompetentnější,“ píše na internetových stránkách České archivní společnosti Vladimíra Vaníčková. Kdo posoudí situaci na Odboru archivní a spisové služby, když archivní inspektoři mají takřka nulové pravomoci, jak provádět kontrolu v takzvaných bezpečnostních archivech, které zpracovávají a zpřístupňují svazky Státní bezpečnosti?

Autor je publicista, absolvent VŠOP v Praze.

Adam Michnik (1946) byl poprvé podmíněně vyloučen ze studií v polovině šedesátých let. Poprvé byl odsouzen k nepodmíněnému trestu v roce 1968. Jeho internování za výjimečného stavu v prosinci 1981 se protáhlo až do roku 1984. O rok později byl souzen znova. Když mu nabídli propuštění pod podmínkou, že odjede na Západ, napsal generálu Czesławu Kiszczakovi, ministru vnitra, v otevřeném listu, že je svině. Na závěr dodal: „A sobě přeji, abych (…) uměl být v pravou chvíli na pravém místě, až budete Vy v nebezpečí, a abych také Vám dokázal pomoci. Abych dokázal být ještě jednou na straně obětí, a ne mezi katy.“ (Cituji z překladu Daniely Lehárové v jediné české knize Adama Michnika, výboru Sokratův stín, Kalligram – Doplněk, Bratislava – Brno 1998.)

V roce 1989 a později se generálové Kiszczak a Jaruzelski neocitli snad v ohrožení života, ale dodnes trvají snahy postavit je před soud. Právně je to složité, jak to s padlými vůdci bývá; mravně je to pochopitelné. Ale Adam Michnik je hájí: tím, že tolik let po pádu komunismu je čas na polsko-polské smíření; tím, že projevili – pozdě, ale přece – státnickou moudrost a dohody uzavřené s opozicí u kulatého stolu roku 1989 loajálně dodrželi. Dodejme, že i pokud jde o schopnost zpytování vlastní minulosti, nemají oba generálové mezi komunistickými vůdci padlými na přelomu osmdesátých a devadesátých let konkurenci.

Adam Michnik, kdysi pronásledovaný, ale zároveň uctívaný, člověk, kterému připsaly své básně, povídky a romány spousty polských tvůrců, dnes není v Polsku v módě. Je-li přece chválen, odlišují se často opoziční zásluhy od údajně neblahé role po roce 1989; tu je obviňován
jednou z mravního relativismu, jindy přímo z toho, že – zradil. Adam Michnik je od roku 1989 šéfredaktorem nejvlivnějšího polského deníku Gazeta Wyborcza, tedy vlastně mediálním magnátem. Chceme-li však dnes v Polsku Michnika chválit, sluší se přidat něco jako: „přes všechny výhrady“, „ačkoliv některé věci přehnal“, „ačkoliv s těmi generály se neměl bratříčkovat“…

Je to optický klam: Adam Michnik byl vedle svého staršího přítele Jacka Kuroně jedním z hlavních terčů komunistické propagandy. Dlouhá léta strávil ve vězení. Stal se pro jedny symbolem zla, pro druhé symbolem radikálního antikomunismu, tedy v jejich uvažování – krajního dobra. Jenže Michnik se choval statečně, provokoval, ale radikálem nebyl. Autorem mnoha pronikavých postřehů ovšem ano. Část ctitelů tedy musel zklamat, tak jako některé české krajní antikomunisty (i kdysi statečné, i pozdní) nutně zklamal Václav Havel. Michnik není radikál, ale je polský romantik: tak jako byl velkým gestem jeho drsný dopis vrchnímu komunistickému policistovi, s velkými gesty odpouští a vyzývá ke smíření.

Obrana sametového étosu

„Poprvé ve svých dějinách nemá Polsko žádné konflikty se sousedy a žádné konflikty s národnostními menšinami. To je ta velká polská šance. Je velkým vítězstvím elit střední Evropy včetně elit polských, že zde, v tomto prostoru nenastal Balkán. To území, které bylo před půlstoletím prostorem krvavých válek, přesidlování, masových vražd, vyšlo z komunismu bez jakýchkoliv válek, bez pogromů, bez poprav, bez šibenic. Polská demokracie se musí učit rozumět, co je jejím úspěchem. Slyšeli jsme všichni nářky, že při výročí pádu komunismu se slavil pád zdi, jako by se zapomnělo, že ta zeď byla nejprve zbořena zde u nás, v naší zemi, než byla zbořena v Berlíně. No ale jakpak bychom mohli něco vyčítat cizím, jestliže jsme my sami dokázali označit za zradu (…) to, co bylo největším dílem polských elit ve dvacátém století. Jejich vlastním dílem: ,kulatý stůl‘. Demontáž diktatury a budování demokracie ne vylučováním, ne diskriminací, ne skrze odvetu, ale
výhradně skrze náročný povlovný proces vyjednávání, který samozřejmě něco stál, měl své dramatické zákruty, ale který vcelku po dvanácti letech můžeme hodnotit jako úspěch.“

Adam Michnik věří, že z dějin se poučit lze. Z knihy, sestavené z textů publikovaných v deníku Gazeta Wyborcza i jinde, je to zřejmé. Rozhodnutí pro pokojnou cestu odporu, na které Solidarita setrvala i po zatlačení do podzemí 13. prosince 1981, vidí i jako plod zkušenosti strašlivě potlačených polských povstání, zejména varšavského z roku 1944. Jeho učiteli byli především lidé nedogmatického levicového ducha, ale to neznamená, že nedoceňuje roli polské katolické církve a dlouholetého primase Stefana Wyszyńského, mnohými považovaného za skutečnou hlavu národa žijícího pod vnuceným režimem. A co víc – i pokud píše o svých duchovních mistrech, nezatajuje zahanbující stránky jejich životopisů, jejich podlehnutí komunismu z fanatismu či konformity.

A „sametovost“ u nás nikdo nehájí tak, jako ji hájí Adam Michnik. Ani Václav Havel ve své poslední knížce. Nikoliv jen jako nutný a rozumný kompromis, ale jako zázrak. Jako logické pokračování někdejšího volání po dialogu. Jako koncepci nejrozumnější.

Irák a zrada

V roce 2003 napsal článek My, zrádci. Polemizoval s deníkem Die Tageszeitung, přesněji řečeno s tvrzením, že Václav Havel, Adam Michnik a György Konrád nekritickou podporou Spojených států poskytují další příklad zrady vzdělanců. Čtený po letech, když irácký mír je stále v nedohlednu, může vyvolávat větší pochyby, než když vznikl, ale bylo by proti Michnikovu duchu, ale jej proto do knihy nezařadil. Válka proti Husajnovu režimu je podle autora morálně spravedlivá a politicky opodstatněná. Zajisté trpčeji než před třemi lety znějí slova: „Vojenské krité­rium: lze tuto válku vyhrát? To je otázka pro vojáky nebo znalce vojenství. Nejsa jedním ani druhým, omezím se na banální prohlášení, že by se neměla zahajovat válka předem prohraná.“

Ale je tu i obhajoba míry ve veřejném jazyce: „V čem tedy spočívá naše zrada? Dnes tak jako dřív odmítáme klást rovnítko mezi konzervativní a nesympatický režim světa demokracie a totalitní diktaturu bez ohledu na její černou, rudou nebo zelenou barvu. Proto už nikdy neřekneme, že Chamberlain se ničím neliší od Hitlera, Roosevelt od Stalina, Nixon od Mao Ce-tunga, Adenauer od Ulbrichta, třebaže budeme mezi těmi, kdo
odsuzují Roosevelta za Jaltu, Chamberlaina za Mnichov, Nixona za Watergate a Adenauera za skandál Spiegelu. (…) Mnozí z nás se účastnili protiamerických demonstrací v roce 1968. Proto jsme s úděsem a pocitem viny sledovali Vietnamce, kteří po vítězství komunistů utíkali z totalitního Vietnamu na malý člunech a riskovali životy svoje i svých bližních.“

Bez nenávisti

Člověk, který bývá obviňován, že soustavně kálí do polského hnízda, uvažuje v rozměru celých popsatelných polských dějin. Je-li to užitečné, vyvolá osobnost několik staletí už nežijící. Člověk, který údajně kálí do vlastního hnízda, je znalcem a milovníkem velké polské poezie; neobejde se bez ní, když přemýšlí o dějinách a politice. Je to člověk mnoha pomezí. Fascinuje ho velikost polského katolicismu, a přitom miluje polské agnostiky a ateisty. Je Polák ze židovské rodiny; říká, že ač Polák, pro antisemitu bude ochotně Židem. A podle toho se snaží psát i o pogromech, i o polských „spravedlivých mezi národy“.

Nelze tu vyčerpat všechna témata ani dostatečně charakterizovat způsob myšlení Adama Michnika. Poslyšme tedy ještě jednou tu chválu: „Poprvé ve svých dějinách nemá Polsko žádné konflikty se sousedy a žádné konflikty s národnostními menšinami. To je ta velká polská šance. Je velkým vítězstvím elit střední Evropy včetně elit polských, že zde, v tomto prostoru nenastal Balkán. To území, které bylo před půlstoletím prostorem krvavých válek, přesidlování, masových vražd, vyšlo z komunismu bez jakýchkoliv válek, bez pogromů, bez poprav, bez šibenic…“

Tomu, kdo je v zásadě spokojen, je snadné se posmívat. Pesimista má vždycky pravdu: pozítří nebo za sto let všechno skončí špatně. Možná by si dnes K. H. Hilar dělal i z Adama Michnika legraci, že se vrací k biedermeieru, že – podobně jako kdysi Karel Čapek – touží „státi se toliko hasičem“. Možná by mu někdo jiný právem vytkl, že – gene­račně omezen? – se zabývá málo stinnými stránkami tržního hospodářství, ohrožením životního prostředí, pokleslostí masových médií, politickou mocí nadnárodních firem? Není až příliš uhranut tváří Medúzy druhé světové války, pogromů, nuceného přesidlování, studené války, maďarského povstání, srpna 1968 či prosince 1970 na baltském pobřeží?

Jenže kdo ještě z vlivných intelektuálů, když se mluví o krizi či ochablosti Evropy, když je v módě se ušklíbat, připomíná, že Evropa dosáhla nedávno, právě teď nebývalého úspěchu? Úspěchu, který může promarnit, ale který se stal a zatím děje?

Nepřehlíží Adam Michnik ve chvále stávajícího stavu nová nebezpečí? Možná. Ale jeho dílo obstojí vedle díla dnešních – nejen polských – radikálů v tom, v čem obstálo dílo Ferdinanda Peroutky či Karla Čapka. Také neviděli všechna nadcházející nebezpečí. Jiná viděli, ale podceňovali. Nám už je to dnes, v pohodlí časového odstupu, zřejmé. Ale nešířili nenávist. Máloco z jejich díla se čte po letech s pocitem vzteku a studu. Což se nedá říci o díle mnoha jejich radikálně levicových a pravicových současníků.

Autor je polonista.

Adam Michnik: Wściekłość i wstyd.

Zeszyty Literackie, Varšava 2005.

Do Prahy jste přijel představit knihu Pavla Žáčka V čele StB, kterou právě publikoval váš Ústav paměti národa (ÚPN). Co již ústav za tři roky své existence vydal?

Vydali jsme jednu monografii, jednu sbírku dokumentů a tuto knihu, kterou jsme dnes prezentovali. Kromě toho každého čtvrt roku publikujeme časopis Paměť národa. V minulém roce vyšla tuším čtyři čísla, letos zatím jedno a předloni také jedno. V tomto periodiku uveřejňujeme odborné články a studie, které mají souvislost s otázkami, jež ústav řeší, a také zajímavé dokumenty, které popisují fungování nacistického a komunistického režimu na Slovensku, v Československu, Polsku a Německu, nebo se zabývají činností podobných institucí, jako je náš ústav, v těchto zemích. Zveřejňujeme tam také zprávy o stavu našeho archivu.

Kolik na této badatelské a publikační činnosti pracuje lidí?

Celkem v ÚPN pracuje osmdesát lidí. Po prvních třech letech existence však přecházíme na to, co nazýváme projektové plánování a financování. Už jsme vybudovali administrativní část ústavu a archiv. Je postavený na základě moderních technologií a archivních zvyklostí. Máme vcelku funkční informační systém s intranetem a internetovými stránkami. Teď začínáme řešit přímo zadané úkoly dokumentačního charakteru. Pracuje se na třech velkých projektech. Prvním je shromažďování, vyhledávání a zveřejňování dokumentů o zločinech, kterých se dopustil stát na civilním obyvatelstvu. Druhým projektem je vytváření elektronické evidence o působení represivních orgánů státu od roku 1939 do roku 1989. Tato evidence má založit konečnou databázi expertního poznatkového systému, který má sloužit pro inteligentní prohledávání a zpracovávání elektronických kopií dokumentů umístěných v archivu. A třetím velkým projektem je právě ten archivní informační systém.

K prvním úkolům ÚPN patřilo fyzické shromažďování dokumentů. Jak tato fáze probíhala?

Docházelo k velkým procedurálním těžkostem. I když zákon ukládal státním orgánům, že mají do osmi měsíců odevzdat všechny dokumenty definované zákonem o ÚPN, celý proces ve skutečnosti netrval oněch osm měsíců, ale téměř tři roky. Dá se říct, že v našich depozitech již máme soustředěné všechny dokumenty o činnosti Státní bezpečnosti a jejích předchůdců, které zůstaly na Slovensku při dělení federace v roce 1993. Chybí nám jen značná část dokumentů z kádrových spisů příslušníků Státní bezpečnosti. Ty přebíráme postupně, po určitých dávkách od ministerstva vnitra. Dá se ale v podstatě říct, že vlastníme a zpracováváme všechny dokumenty, které zůstaly v roce 1993 na Slovensku.

O jaký rozsah dokumentů se vlastně jedná?

Dnes má náš archiv něco přes 2,5 kilometru archiválií, uložených v krabicích a ve fondech. Máme také asi 45 tisíc knižních a časopiseckých titulů.

V diskusích o možném zřízení českého Ústavu paměti národa se vyskytla námitka, že rozsah archiválií, které by měl český úřad převzít, je obrovský a blíží se 60 kilometrům.

Myslím, si, že 60 tisíc běžných metrů archiválií je nekvalifikovaný odhad. V roce 1992 až 1993 byly archivní fondy děleny podle teritoriálního principu. To znamená, že byly rozděleny především fondy, které vznikly činností Federálního ministerstva vnitra a jím řízených útvarů. Na Slovensku vykonávaly činnost okresní a krajské správy StB a XII. správa StB. V Čechách na dvakrát větším území působily okresní a krajské správy, a I., III., IV., V., a VI. správa, které byly centrálními správami. Takže jen z tohoto organizačního popisu vyplývá, že v České republice může být uložen možná trojnásobný objem archivních dokumentů oproti Slovensku. Tedy nikoliv 60 tisíc běžných metrů, ale zhruba 6 tisíc běžných metrů, které vznikly činností Federálního ministerstva vnitra. Jistě jsou v českých archivech uloženy i dokumenty, které vznikly činností ministerstva vnitra do roku 1969, ale i na Slovensku v té době fungovaly orgány tohoto ministerstva.
Před třemi lety jsme si udělali původní odhady a předpokládali jsme, že když do našeho vlastnictví převedeme i dokumenty, které jsou dosud uloženy v Praze, ale týkají se Slovenska a slovenských občanů, bude se jednat asi o 8 tisíc běžných metrů. To byl náš původní odhad. Podle něj by tedy v Česku zůstávalo 5–6 tisíc metrů dokumentů, které by se týkaly činnosti pražských centrál. Kdybychom vzali jen takové mechanické porovnávání velikosti obou republik, tedy zhruba 2 : 1, došli bychom maximálně k 25 tisícům běžných metrů dokumentů z činnosti ministerstev vnitra od roku 1948 do roku 1989.

Tyto dokumenty jsou ale i tak už uložené v archivních depozitech České republiky. Po vzniku českého ÚPN by se nepřenášely, ale zůstaly by tam, kde jsou. ÚPN by totiž převzal do své správy depozity i s jejich dokumenty. Může do svého stavu převzít i pracovníky, kteří současné depozity spravují. Třeba i pracovníky současného Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu české policie (ÚDV). V zásadě by nebylo dobré dokumenty moc stěhovat, dá se využít stávajících archivů, jen jejich správu převezme jiný úřad.

Ani v České republice však nikdo nemá přesně spočítané, o jaký rozsah materiálů by šlo.

Ještě bych se vrátil ke slovenskému ÚPN. Říkal jste, že váš ústav spravuje dokumenty, které se týkají slovenských občanů. Přitom ale pocházejí z období Československa. Kdo je vlastně z tohoto hlediska považován za slovenského občana?

Jde o pomocné označení. Předpokládáme, že dokumenty, které vznikly činností státních orgánů na Slovensku, se týkají z 95–98 % dnešních občanů Slovenské republiky. Není to zas tak podstatné. Přístup do archivu i k jednotlivým svazkům má jakákoliv osoba starší 18 let. Tedy i cizinec. Zákon zde nerozlišuje, zda se jedná o cizince nebo slovenského občana.

Ve vašich archivech tedy může bádat i Čech?

Ano. A dokonce může studovat i personální svazky agentů a kádrové materiály příslušníků StB.

Musí zájemce prokazovat kvůli přístupu k osobním svazkům příbuznost nebo nějaký osobní vztah k člověku, jehož materiály chce studovat?

Ano, je potřeba prokázat identitu žadatele. A žádat může buď vlastní spis, nebo i cizí, pokud k tomu má od té osoby plnou moc. Může si také nechat udělat kopii.

Jak je to v případě osobních svazků lidí, kteří již nežijí?

Tam mohou žádat blízcí příbuzní, kteří ten vztah mohou prokázat. V případě katolické církve a církevních řádů může představený řádu požádat o osobní spisy žijících i nežijících členů řádu a biskup může žádat o materiály kněží ve své diecézi.

Jak dlouho jsou materiály již zpřístupněny pro veřejnost a jak je tato možnost využívána?

Přístup umožňujeme již od doby, kdy jsme přebrali první archivní fondy od Slovenské informační služby a ministerstva vnitra. První žádosti jsme tedy evidovali již v roce 2003. Celkově dnes evidujeme asi 6500 žádostí a do konce tohoto roku chceme zpracovat žádosti z let 2003, 2004 a 2005 a část roku 2006.

Pro laika může být poněkud nejasný smysl a rozsah elektronického zpracování dokumentů, ke kterému jste přistoupili. K čemu je tato činnost dobrá?

Pokusím se to jednoduše popsat. Písemnosti StB, do kterých patří takzvaná svazková agenda, personální agenda a objektová agenda, jsou evidované v personálních registrech. To znamená, že přístup k většině dokumentů StB je možný přes znalost jména, příjmení a data narození příslušné osoby. V registru však není podrobněji popsaný obsah svazků. Podobně jako agenda StB byla evidována i agenda Ústředí Státní bezpečnosti z období Slovenského státu. Fondy jsou tedy přístupné přes lístkový katalog, který obsahuje jméno, příjmení a datum narození. Pak jsou tam uvedeny všechny signatury, čísla písemností, které byly na tuto osobu vedené. Tento způsob katalogizace však neumožňuje popsat činnost Státní bezpečnosti. Proto vytváříme elektronické kopie všech písemných dokumentů a na tyto elektronické kopie vyznačujeme podrobnější popis, který pak umožňuje další přístup do archivu. Vytváříme jakýsi věcný rejstřík, kterým se můžeme dostat přímo k obsahu jednotlivých
písemností, uložených například v personálním svazku. To je moderní způsob využití relační databáze.

Všechny dokumenty tedy digitálně zkopírujete, popíšete a vytvoříte elektronickou kopii papíru i s vysvětlením?

Ano. A obdobně to dělají i Němci a Poláci. My teď začínáme spolupracovat při řešení problému, jak popsat jednotlivá témata univerzálním jazykem, aby bylo možné jednotlivé národní databáze propojit a vyhledávat poznatky i mezi nimi. To by nám mělo umožnit práci na společných projektech.

Jak v tomto smyslu funguje spolupráce s Českou republikou?

Tady žádná organizace, která spravuje archivy složek Státní bezpečnosti, podobný inteligentní prostředek k prohledávání archivů nevytváří. Není to ale tak velký handicap. Pokud vznikne podobná instituce, jako je náš ústav, a převezme správu těchto fondů, bude muset přejít na podobný způsob zpracovávání listinného archivu, jako máme my, nebo polský či německý ústav. My jí přitom můžeme předat naše know-how.

Český ústav ale zatím neexistuje. Ve formě návrhu je teprve v Senátu. Nemělo by proto cenu pokusit se o podobnou spolupráci s existujícími institucemi, tedy Archivem MV nebo ÚDV?

S ÚDV spolupracujeme. Spolupracujeme také s Úřa­dem pro zpřístupnění dokumentů ministerstva obrany. Ten má ale velmi jednoduchou úlohu. Má dokumenty jen zpřístupňovat, a nikoliv zpracovávat. ÚDV však dokumentuje a vyšetřuje zločiny komunismu, a má tak širší působnost, která je blízká působnosti našeho ústavu. Naším hlavním úkolem je však vyhledávat a shromažďovat dokumenty o zločinech, kterých se dopustil stát. Ze zákona máme shromáždit dokumentaci k trestným činům podle mezinárodního trestního práva. Tedy k zločinům proti lidskosti, což jsou ty, jichž se dopustil stát ve značném rozsahu proti civilnímu obyvatelstvu na základě určité politiky. To není úloha ÚDV. Takže se naše zaměření trochu míjejí.

Zločiny, o kterých hovoříte, jsou však trestné i podle českého práva.

Podle mezinárodního práva. Jde o jiný přístup. ÚDV a orgány činné v trestním řízení vypracovávají oznámení o trestných činech podle platného trestného práva, kterých se dopustili jednotlivci. Mezinárodní trestní právo skutkové podstaty formuluje trochu jinak a zločiny proti lidskosti jsou podle něj nepromlčitelné. Jde tedy o jiný trestně právní pohled.

Znamená to, že činnost vašeho úřadu má vyústit v trestní stíhání pachatelů zločinů období komunismu?

Má vyústit ve zveřejnění jmen zodpovědných osob a dokumentů, které dokládají jejich odpovědnost. Tuto dokumentaci zároveň odevzdáváme jako podnět prokurátorovi Generální prokuratury. Tento prokurátor musí splňovat podmínku bezúhonnosti stejně jako členové správní rady našeho úřadu.

Pro nás není ale tato oznamovací povinnost to hlavní. Hlavní je zveřejnění. Je důležité i proto, že orgány činné v trestním řízení nejsou povinny zveřejňovat údaje o shromážděných důkazech. Veřejnost je tedy tímto způsobem informovaná a orgány činné v trestním řízení zatím konají.

A jak konají?

Zatím jen připravujeme první veřejné oznámení. Jedná se o zločiny proti lidskosti spáchané vraždami civilního obyvatelstva na hranicích. Dokumentace bude shromážděná, zveřejněná a podaná Generální prokuratuře ještě v tomto roce.

Je to ale náročná práce. Potřebovali jsme shromáždit kádrové spisy příslušníků a vojáků zařazených ve složkách tehdejšího Federálního ministerstva vnitra. Ještě je nemáme všechny a mnoho z nich je stále v českých archivech. Tam nemáme tak rychlý a přirozený přístup jako k archivům vlastním. I to je další důvod, proč je potřeba, aby v Česku existoval ústav, který by měl všechny podobné dokumenty ve své správě. Umožnil by investigativní archivní činnost, která je velmi ztížená, když lidé musí chodit do různých depozitů na různých místech, které spravují různé organizace.

Jaký je ve slovenské veřejnosti zájem o poznávání minulosti a o produkci vašeho ústavu?

Na to se dá stručně odpovědět takto: Novináři již prověřili kandidátky, které politické strany zveřejnily pro nadcházející volby. Porovnali je s registry svazků zveřejněných naším ústavem. Našli jen jednoho kandidáta na poslance, který se v registru vyskytuje.

Takže existence ÚPN funguje na Slovensku jako preventivní lustrační zákon?

I tak se to dá říct. Skutečnost to dokazuje. Nemáme ale politické zadání. Naše úkoly nám uložil stát zákonem. Takže nejsme závislí ani na politickém zadání, ani na společenské objednávce.

Politická podpora však musela existovat, aby ÚPN vznikl. Jak k tomu vůbec došlo?

Už tři roky přemýšlím, jak k tomu mohlo dojít. Není mi to úplně jasné. Ale ten zákon byl schválený jasnou většinou, která prolomila veto prezidenta. Podpora šla napříč všemi politickými kluby v tehdejší Národní radě. V roce 2002 byla ta podpora zcela jasná. Odpor vůči podobnému vyrovnání s minulostí byl ale dost silný a trval patnáct let od pádu komunismu.

Po převratu v roce 1989 jste zastával významné funkce ve Federálním shromáždění a pak jste působil dva roky jako federální ministr vnitra. Vzniká proto zcela logická otázka. Proč jste s iniciativou na zřízení podobné instituce, jako je ÚPN, nepřišel již v té době?

Ve Federálním shromáždění a ve vládě od začátku roku 1990 existoval velmi tvrdý zápas mezi politickou linií prosazující transformaci právních, politických a ekonomických institucí – tedy institucionální reformu, a požadavky na vyrovnání s minulostí. V tom zápase vítězila spíše ta na první pohled pragmatičtější politika nad politikou morální. To byl charakter oněch prvních let.

Využil jsem tehdy své pravomoci měnit organizační strukturu FMV a vydávat různá nařízení. V roce 1991 jsem zřídil oddělení vyšetřování činnosti Státní bezpečnosti. Toto oddělení bylo předchůdcem ÚDV, který vznikl po zániku Československa.

Došlo k nějakým jiným pokusům, které by směřovaly třeba ke zřízení podobné instituce, jako byl tehdy v Německu založený Gauckův úřad?

Ne, o ničem takovém nevím. Velká pozornost byla věnována zřízení nové tajné služby demokratického státu. Ještě ministr Sacher zřídil pod ministerstvem vnitra Úřad na ochranu ústavy a demokracie. Později vznikla v roce 1991 Federální bezpečnostní informační služba. Výbory pro obranu bezpečnosti Federálního shromáždění se zabývaly především transformací složek někdejší Veřejné bezpečnosti na Policii a zákony o zřízení a regulaci tajné služby. Na právní nebo institucionální vyrovnání s komunistickou minulostí nebyl čas ani prostor.

Proti zpřístupnění materiálů StB se objevuje námitka, že zveřejněním materiálů o tajných spolupracovnících se zveřejňují informace nejen o strůjcích násilí, ale i o jejich obětech.

Na začátku padesátých let proběhla v Německu odborná diskuse. Šlo o spor dvou koncepcí. Podle té tradiční je vina spojena s osobní zodpovědností za skutek. Ten druhý názor razil tezi společenské generace zla. Člověk podle ní nenese zodpovědnost za své činy jako osoba, protože je třeba brát v úvahu okolnosti, za kterých byl čin spáchán. Pokud jde o spolupráci se Státní bezpečností – myslím si, že by při zveřejňování neměly být brány ohledy na to, zda ke spolupráci došlo dobro­volně nebo pod nátlakem. Struktura moci byla velmi složitá a navzájem provázaná. Činnost spolupracovníků StB byla jenom jedním ze způsobů, který moc využívala. Na Slovensku bylo od roku 1954 do roku 1989 registrováno asi 75 tisíc svazků na jednotlivé osoby. Patnáct tisíc z nich se týkalo tajných spolupracovníků. Celkem v uvedeném časovém rozmezí žilo na Slovensku zhruba 7–8 milio­nů lidí. Ten poměr tedy zcela jasně ukazuje, že se spolupráci dalo vyhnout. Šlo o osobní rozhodnutí lidí.
A zodpovědnost podle mne ležela na těch lidech, nikoliv na okolnostech.

Nehrozí na Slovensku problém, s nímž se údajně setkal úřad v Německu? Tedy žaloby osob, že o nich byly zveřejněny informace získané nezákonným způsobem?

Zatím nám bylo za tři roky činnosti doručeno asi osmnáct žalob. Všechny soudy dosud rozhodly v neprospěch agentů.

Za patnáct let od změny režimu jsou známá již téměř všechna jména zabitých, zavřených, deportovaných, mučených, nevinně odsouzených, kteří dohromady prožili stovky let ve vězeních. Ale není známo jméno ani jedné osoby z řad představitelů státu, která za to nese odpovědnost. Zveřejňováním dokumentů dokládajících zločiny proti lidskosti chceme přenést zájem odborné i laické veřejnosti na pachatele.

Budete přitom vycházet s dokumentů tajné policie, jejichž věrohodnost je často zpochybňována…

Dokumenty o zodpovědnosti za zločiny proti lidskosti, které vyhledáváme, se nacházejí ve fondech ÚV KSČ, ÚV KSS, ministerstev vnitra, ministerstev spravedlnosti, fondech orgánů řízených MV, fondech Pohraniční stráže, Státní bezpečnosti a Národní bezpečnosti, a rovněž v archivních fondech a registraturách soudů a prokuratur. Všude tam musíme vyhledávat dokumenty, které nám dají jasný obraz o zodpovědnosti představitelů politické a státní moci. Důvěryhodnost těchto dokumentů je možné zpochybňovat, ale jen teoreticky. Dokud nejsou zveřejněné. Až je zveřejníme, bude jen těžké mluvit obecně o nedůvěryhodnosti nějakých abstraktních dokumentů.

Je možné i po tak dlouhé době najít pravdu o tehdejších událostech a o vině jednotlivců?

Samozřejmě, že ano. Archivy se dochovaly. Zločiny proti lidskosti dokumentovat lze.

Mnoho dokumentů však bylo skartováno.

Činnost Státní bezpečnosti byla dokumentována rozsáhlým administrativním aparátem. Práce s digitálním archivem umožňuje vyhledávat kopie skartovaných dokumentů, které jsou uložené v jiných fondech nebo složkách. Rekonstruovali jsme tak již několik personálních spisů, které byly v roce 1989 skartovány. Šlo především o ty spisy, které byly předmětem žalob nebo soudních řízení. I když tedy skartace proběhla v roce 1989 ve velkém rozsahu, nezabrání prohledávání a získávání dokumentů, které mohou posloužit jako důkazní materiál o trestných činech spáchaných tehdejšími funkcionáři státu.

Existuje nějaká instituce, která by vámi zdokumentované zločiny dokázala také odsoudit?

Soudní systém Slovenské i České republiky může soudit skutkové podstaty trestných činů podle mezinárodního práva. Na to není nutné zřídit speciální soudní tribunál.

Ján Langoš (1946) působil v letech 1969–1989 jako elektrotechnický inženýr Správy dálkových kabelů a podniku Tesla. Podílel se na činnosti opozičních politických struktur a na vydávání časopisů na Slovensku. V letech 1989–90 byl jedním z vedoucích představitelů Veřejnosti proti násilí, za niž byl kooptován do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR (místopředsedou v lednu až červnu 1990). Poté byl do roku 1992 federálním ministrem vnitra. V letech 1995–2001 byl předsedou slovenské Demokratické strany a v letech 1994–2002 poslancem Národní rady Slovenské republiky. V květnu 2003 se stal předsedou správní rady Ústavu paměti národa.

„Březen, za kamna vlezem, duben, ještě tam budem,“ říká se hezky česky. Jenže i ten, kdo s vystrčením nosu z vlastního záhumenku čekal do května, přes něj pořádně dostal. A to nejen v Praze; někdy se totiž i při nevinných cestách za uměním přihodí, že jeden narazí na politiku. Nebo na strašidlo. V Evropě jich v poslední době obchází vícero. V evropském prostoru to houstne již dlouho a imigrantská jíška přestává být podružnou přísadou a leckomu začíná ta multikulturní kaše pomalu připomínat pohádku o nezastavitelném hrnečku. Vařečky, které míchají současnou evropskou politikou, se ovšem vyznačují nadmíru rozličnými libostmi. Někde je papiňák již pořádně přetlakovaný, takže například západní nizozemská fronta vyhlásila, že přistoupí ke zvýšení hrází. Na východě naopak panuje smělá odvaha, a tak na rozdíl od Čechů slovenští politici oznámili, že se vlka nebojí a levnou pracovní sílu, proudící již teď přes ostře
sledované bašty EU z budoucích členských států, přijmou s otevřenou náručí. V centrálních evropských zemích přistupují k tomuto tématu po zkušenostech z moderní historie opatrně. V německé metropoli proto zvolili analytickou metodu a současné horké čekatele na členství v EU podrobili malé divadelní prověrce. Jedno z nejvýznamnějších berlínských divadel Schaubühne využilo svých možností doplnit veřejnou diskusi (vedenou ať už z pozic evropské humanitní vzdělanosti, unifikovaného diktátu přistěhovaleckých směrnic či zmíněného xenofobního naladění části „autentického“ obyvatelstva starého kontinentu) o alternativní divadelní modely neboli přímou akci realizovanou protagonisty dramatu, které organizátoři tamního každoročního festivalu současné dramatiky pojmenovali příznačně Fetiš Evropa. Na záludnou otázku, zda se vlastně máme mimo rovinu ekonomického slaďování a politických proklamací u nás v Evropě o čem bavit, tentokrát neodpovídali
pouze politologové, ale i studenti divadelních škol. Byli z Berlína, Sofie a Bukurešti a nebáli se jít s kůží na trh. Na scéně předvedli realitě nepříliš vzdálený obraz jakési utopicky sjednocené evropské Babylonie, kde mládež dobrovolně a chladně přistupuje na rizika vzájemných nedorozumění; hlavně, že k tomu zní americký a italský pop. A přestože začínající evropští divadelníci často opakovali pouze klišé, jako například onen rumunský mladík, který srdceryvně přesvědčoval německé publikum, že luxusní mobilní telefon a MP3 přehrávač si skutečně zakoupil za výplatu z brigády, byla to klišé skutečně existující, jimiž se u nás v Evropě navzájem stále ještě strašíme. A to navzdory tomu, že k sobě máme nesrovnatelně blíže než k obyvatelům z ostatních kontinentů.

K těm mají z Evropy tradičně krátkou cestu Španělé. Na první pohled by se zdálo, že právě ona typická, lehce exotická chuť jižní Evropy se suverénně zakládá na směsici evropských, latinskoamerických a afrických vlivů. Jenže i na Iberském poloostrově přestává být tato kompozice v poslední době obecně stravitelná. Střípky starorůžově sladkých časů kulturní tolerance lze tedy i zde snad najít ještě alespoň ve sportu, reklamě – a na divadle. Brazilský Ronaldinho se nedávno za jednotného povzbuzování španělského publika všech barev se svým barcelonským klubem všech barev prokopal na první místo v Lize mistrů a současně na první místo na globálním menu reklamních spotů. I ve španělské Valencii se – tentokrát na prknech místního univerzitního divadla – představil mezinárodní tým, doplněný o posily z Chile a Ghany. Ve své kolektivní inscenaci se podobně jako Rumuni, Bulhaři a Němci v berlínském projektu pokoušeli
valencijští divadelníci nahlodávat stereotypy nabalené na široce pojaté téma hranice. A přiznejme si, že jistě nejen život ve Valencii přináší každodenní paradoxy, charakterizované honičkou za laciným zbožím Made in China, doprovázenou výroky „Go home!“ (rozuměj: Go home, Kačere Donalde, Barbie, Poláku, Rusáku, negře, rudochu, španělskej kolonialisto, japonskej zmetku či kdokoli další dle vašeho osobního výběru). Abeceda o složitosti lidské identity, kterou v inscenaci, trefně pojmenované Roztáhni nohy, srdce, mezinárodní soubor zopakoval, je prostá: „Umírám touhou říci vám, že už nesnesu, jak pokaždé, když vám oznámím, že jsem z Chile, díváte se na mne s výrazem lítosti, jako bych měla Pinocheta přilepeného k zadku. Umírám touhou říci vám, že ne my všichni Afričané tančíme rituální tance… Protože můj domov, to je mé tělo.“ Poté, co jsem po tisícovce kilometrů ujetých napříč jarní Evropou vrátila své tělo do České republiky, mi nezbývá než přát si, aby ani můj domov nebyl ve
svém vnímání okolního světa jen modrý, rudý nebo zelený, ale barevný jako pozůstatky evropské přírody, které nám mezitím konečně rozkvetly.

Martina Černá, Berlín a Valencie

Český parlament nepřehlasoval prezidentovo veto novely zákona o kinematografii. Čeští filmaři se proto rozhodli rozhlásit ostudný vztah českého státu k tuzemskému filmu do světa. Protestně uzavřeli svůj pavilon na festivalu v Cannes, stáhli asi desítku filmů z festivalu ve Zlíně a vyhrožují i Karlovým Varům. Studenti FAMU vyvěsili na budovu školy transparent Na prodej. / Akademický senát Vysoké školy umělecko-průmyslové v Praze plným počtem hlasů navrhl odvolání rektora Borise Jirků. / Národní divadlo bylo úředně zkontrolováno. Vítězslav Jandák oznámil médiím, že se management divadla dopustil hrubých porušení zákona i předpisů. Scénář je zatím stejný jako u Divadelního ústavu, nic konkrétního se neví a ředitel Daniel Dvořák jde na kobereček. / Letošní cenu Heinricha Heineho, udělovanou městem Düsseldorf, získává Peter Handke. / Rada uměleckých obcí, znepokojená tím, že vláda dvakrát po sobě odložila ze svého programu Koncepci
účinnější podpory umění 2007–2013, poslala dopis Jiřímu Paroubkovi. / Literární cenu Prémio Camões, udělovanou v portugalsky mluvících zemích, získal angolský autor José Luandino Vieira (česky Kdysi v Angole, 1980). / Adaptaci knihy Iana McEwana Pokání bude letos v létě natáčet ve Velké Británii režisér Joe Wright. / Kreslíř Jamie Hewlett, známý především jako autor kreslených postaviček skupiny Gorillaz, získal cenu Designér roku od britského Muzea designu. / Hudební soutěž Eurovision nakonec překvapivě vyhrála finská metalová skupina Lordi, dokonce s nejvyšším počtem hlasů v dějinách soutěže, a ukončila tak dlouhé období, kdy Euro­vision vládl pop. / Podle populárního The Baghdad Blogu, který píše pod pseudonymem Salam Pax irácký architekt, bude natočen film. / Film o životě venezuelského prezidenta Hugo Cháveze připravuje Oliver Stone. / Pražská FF UK „odtajnila“ informaci o tom, že knihovna Ústavu germánských studií FF UK byla jako jediná vysokoškolská knihovna
v ČR v prosinci loňského roku zařazena do mezinárodního programu na podporu rozvoje knihovních fondů a vzdělávání Menschen und Bücher, což je součást programu Deutsche Bibliotheksinitiative für Mittel- und Osteuropa. / Medaile Artis Bohemiae Amicis od MK ČR dostali Vladimír Körner, Milan Kundera a Jan Saudek. / Festival Love Planet se přesouvá z Tábora pravděpodobně do Prahy, údajně proto, že svou účast zrušila skupina Audioslave.

–jgr–, –lb–

„Co to bylo za ránu, kdo nám to sem z dálky spad/ černý oči, černý tělo, to není můj kama­rád. (…) Morálku maj jinou/ vychování taky/ jak my nikdy nebudou/ nevěř na zázraky.“ Tolik nepokrytě rasistický text skupiny Orlík, jejíž zpěvák Daniel Landa dnes ve spolu­práci s benediktinským arciopatstvím pořádá benefiční koncert na břevnovské Markétě. Výtěžek přijde na vybudování dětského hřiště na Vyšehradě. Člověk mívá krátkou paměť, ale na některé věci by se zapomínat nemělo. Jako dnes si vybavuji pocit úzkosti a ohrožení, když se zpoza rohu houpavým krokem vynořila partička oholených mladíků v bagančatech a zeleném bombru. V lepším případě se setkání odbylo nadávkou typu „ty svině anarchistická!“, v horším někdo z oholenců vystartoval a člověk musel vzít nohy na ramena. A bylo proč. Zaváhání často znamenalo pár přes hubu, jednoho mého kamaráda dokonce stálo život. Desky Daniela Landy a Davida Matáska se prodávaly po statisících
a oba zpěváci byli počátkem devadesátých let skutečnými hvězdami, které se zfanatizovaní rasističtí výrostci snažili napodobovat v myšlení i v činech. Jejich nepřímá odpovědnost za spáchané násilnosti, třebaže právně těžko dokazatelná, je nabíledni. Jistě, každý má právo svých činů litovat. Ale ze strany Daniela Landy jsem žádnou zvláštní lítost nezaznamenal. V určitou chvíli se, pravda, od skinheadů distancoval – ale to takový Eichmann zkoušel také. Arciopat břevnovského kláštera jistě dobře tuší, že skutečné pokání by měla provázet usebranost a skromnost v činech, a také to, že odpuštění by nemělo být zaměňováno se slabostí – s tím by jistě souhlasil i jeho předchůdce Anastáz Opasek. Konverze nekonverze, Landovo pompézní kázání zástupům na mě nepůsobí důvěryhodně a jednání benediktinů – stejně jako biskupa Václava Malého, který Landovu řádu Ordo Lumen Templi před časem poskytl baziliku sv. Jiří – považuji za politováníhodný omyl.

Jan Machonin

Zatímco ze schůzky deseti asociací filmových profesionálů vzešlo poměrně krotké prohlášení, že ministr Jandák zradil český film, když před novým hlasováním o novele zákona o státním fondu kinematografie řekl, že „už mu je to jedno“, studenti FAMU se pustili do ostřejších protestů. Na budovu paláce Lažanských v Praze, kde FAMU sídlí, vyvěsili minulý čtvrtek transparenty s nápisem: „Na prodej! Zn.: Levně,“ spolu s telefonními čísly. Jedno z nich je číslo Jandákova mobilu (602255154), druhé vede na stůl prezidenta Klause (224372283). Z reproduktorů zněly pohřební písně a pedagog Vít Janeček vytáhl na stožár černou vlajku. Mluvčí protestů Radovan Síbrt přečetl z balkonu výzvu, aby politické strany zřetelně definovaly svůj postoj ke kultuře a zejména k filmu. Pak studenti vylepili na chodník portréty prezidenta — k pošlapání. Tím měly protesty skončit. Jenomže na výzvu adresovanou všem největším stranám kromě komunistů neobdrželi žádnou
reakci, a tak se chystají v protestech pokračovat. „Chceme, aby jasně řekli, jestli stát bude film podporovat, a jak.“ Nikdo se zatím k jasnému vyjádření nemá. Jaroslav Tvrdík, který prý požadoval okamžité sundání transparentů, vzkázal, že bojují proti svému jedinému spojenci. Proč se skupina poslanců ČSSD před hlasováním o zákonu vzdálila z jednacího sálu, však nikdo neví. Studenti za tím vidí tlak komerčních televizí, které by podle novely musely do fondu odvádět tři procenta z výnosu reklamy.

Honza Šípek

Aby se neřeklo. Tak nějak to asi mysleli v české civilní rozvědce (ÚZSI), když se minulý týden začali chlubit na svém webu zveřejněním pramalé části digitalizovaných dokumentů komu­­nistické rozvědky. Není se ale zase tolik čím chlubit a je na co se ptát. Proč právě teď? Nu, protože se blíží volby a jedním tématem je naše nedostatečné vyrovnání s minulostí. Rozvědka ukázala, že to pěkně srovnané má, nikdo ale neví, podle jakého vlastně pořádku. Z archivu vybrali pouhých a symbolických 1989 stránek a na zbývajících, podle kvalifikovaných odhadů 25 milionů stránek dokumentů nějak zapomněli. Proč vybrali právě jen tyto, se neví, anebo ví, ale neřekne. V sebeoslavném psaní o volně přístupné badatelně se na stránkách ÚZSI tvrdí, že ji využívá kdekdo, ale „zájem vědeckých pracovníků a soukromých badatelů byl překvapivě mnohem nižší, než by se z veřejně deklarovaného zájmu představitelů této specifické komunity o přístup k archiváliím
bývalé StB dalo usuzovat“. Někteří badatelé se přesto slyšet nechali, ale ptají se na věci, na které se ptát nemají. Třeba na to, z jakých objektových či spisových fondů dokumenty zveřejněné na webu pocházejí. Kdo je třeba psal, v jakém kontextu vznikaly. Odpovědí archivu ÚZSI je ale věta: „Jsou to archiválie bez kontextu.“ Buď je tedy bez kontextu celý počin ÚZSI, nebo jde o kontext, jenž pochopení komunistické minulosti moc nepomáhá.

Lukáš Rychetský