2007 / 46 - současná architektura

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové!

Dovolte dvě něžné pozvánky. Na středu 14. 11. do pražského kina Světozor na druhý, ještě hůř snesitelný ádvojkový Audiovisual, tedy videožeň Evy Jiřičky, Marka Thera a Ondřeje Brodyho. A v pátek 16. 11. přijede do Prahy profesor Karel Schlögel; v Goethe Institutu bude přednášet o střední a východní Evropě v pohybu (města, metropolitní koridory a bazary) a uvede vítěze mezinárodní soutěže Essay it!, pořádané A2 a třemi zahraniční kulturními časopisy. – Debata o městech dostává tento týden odpornou příchuť, alespoň co se týká našeho hlavního města. Pražský magistrát nyní v listopadu konečně rozhodl, s kým město letos pořádá (tj. spolufinacuje) kulturní akce. Kulturní výbor, v němž členové ODS a ČSSD tvoří zajetou cynickou hlasovací mašinu (jež polkne jednu evropskou demokratku a jednoho zeleného jak bonbon proti kašli), podpořil miliony korun Vánoční trhy, módní přehlídku nebo kluziště v centru. Platí
z cizího soukromý zábavný byznys a vlastní kampaň. Není pravda, že radní nemají kritéria pro rozdělování, naopak mají! S kulturou však nemají společného nic. – Přítomnou A2 prostupuje další temperamentní – estetická i mocenská – hra o prostor. Architektonické číslo připravili Petr Vaňous a Klára Pučerová. Finančně ho podpořilo Ministerstvo kultury ČR, odbor umění a knihoven.

Chapadlovité čtení!

Kameny rána

vrhané kamsi zpět

ještě polykala tma

Paměť vybydlená do dna

Prochozený strop

Do posledního kouta cimry

vydýchané žíly cév

Na čísi tlesknutí

ptáci vystřelují do všech stran

Ze všech soutěsek

vrácená ozvěna

zkomolených vět

Tanečnice (Ruby in Her Navel, 2006) je patnáctou knihou britského prozaika Barryho Unswortha. Získala nominaci na literární cenu Booker Prize, kterou byl odměněn roku 1992 Unsworthův nejslavnější román Posvátný hlad, a kritiky ji bez většího nadšení označily jako další z řady autorových historických románů. U nás od něho kromě Tanečnice vyšla dvě díla: Kamenná madona (2005) a Kdo zabil Tomáše Wellse (2000).

Unsworth ke vzniku knihy říká: ,,Křížová výprava roku 1147, před téměř tisíci lety, byla vedena s arogancí, hamižností a vypočítavostí a stejně jako dnes byla také maskována ctností. Potvrdila mé názory na angloamerickou invazi do Iráku a to byl jeden z impulsů k napsání této knihy. Během psaní si uvědomuji, jak se minulost a přítomnost navzájem zvýznamňují.“ Autorský záměr se s výsledným dílem mnohdy míjí, Tanečnice však Unsworthovo prohlášení jasně odráží. Nejde o román historický ve smyslu detailního zachycení každodenní reality a širšího dějinného kontextu bez vztahu k přítomnosti. Je nadčasovým příběhem prozření, ztráty iluzí a nalezení sebe sama ve světě, v němž není radno věřit ani samotnému králi.

Mylný tvar

Děj románu je zasazen do doby Sicilského království, kde vedle sebe žili Normané, Řekové, Arabové a Židé. Bylo založeno roku 1130 normanským vévodou Rogerem de Hauteville, za jehož vlády se příběh odehrává. Uprostřed převratných událostí roku 1149 stojí mladý Thurstan Beauchamp, toho času ve službách královského dívánu, instituce, jež se zabývá finanční správou královského paláce. Thurstan je přesvědčen o vlastních kvalitách a sní o pasování na rytíře. Vyprávění probíhá retrospektivně, takže je od počátku zřejmé, že budoucnost protagonistovi přichystá zcela jiný osud. Thurstan se nijak nehájí, spíše vystupuje jako svůj vlastní soudce – ten, kdo již nabyl moudrosti: ,,Nebudu popírat pravdu, ani se nepokusím zahalit do pláště vytáček. Tehdy jsem to dělal, ale teď ne.“ Thurstan tedy vypráví. O svých povinnostech zařizovatele zábavy, o arabském nadřízeném Júsufu ibn Mansúrovi a o setkání s břišní tanečnicí
Nesrínou, tou, jež kromě onoho rubínu v názvu originálu ,,má v břiše démony“.

Tehdy si však byl ještě jist dokonalostí státu, v němž žije a jehož panovníkovi slouží, neboť „náš král se tento ráj snaží vytvořit a my jsme jeho pomocníky“. Dvanácté století již zná hrdiny rytířských eposů, jejich cíle, činy a atributy. Thurstan nemá daleko k Lancelotovi či Merlinovi, je obdařen mocí, ale nedokáže s ní zacházet a zdá se, jako by až záměrně ignoroval zlověstné symboly, s nimiž se setkává. Podlehne falešné lásce a zradí svého přítele, ačkoliv si je dopadů svých činů vědom. Stejně jako jeho literární předchůdci tak musí dle pravidel žánru své hříchy napravit. Ne však pokáním, jako to učinil jeho otec, ale tím, že vezme věci do svých rukou a začne jednat. Odměnou mu je rytířský stav, paradoxně se ale ukazuje, že jde o další past, do níž by bylo pohodlné spadnout, ale nemožné z ní vystoupit. Závěr je nazírán perspektivou člověka, který se odmítá dát do služby něčemu, co mu diktuje, jak žít a uvažovat. Nesrína mu
poradí jasně: ,,Vytváříš si tvar, který není pravda, toho se držíš a nevidíš, že je mylný. (…) Když nezměníme špatný tvar, zlomí nás.“

Tma, světlo a zrcadla

Vyprávění zachycuje vnitřní pouť Thurstanovu, ale zobrazuje i ,,jednotu z rozmanitostí, jež byla charakteristickým znakem (…) království“. Unsworth pečlivě popisuje sicilskou krajinu, zvyky a rituály (pozornost je však věnována i každodennosti – jídlu, šatům, městským prostorám a jejich různé funkci), proplétá prostředí šlechty, umělců a běžného obyvatelstva a občasným použitím cizích výrazů se snaží alespoň naznačit jazykovou diferenciaci. Umberto Eco jako jeden z mnoha vysvětloval význam světla pro středověké myšlení, jas a temnota jsou i jedním z hlavních motivů Tanečnice. Alicia, Thurstanova paní z Jezera, zosobňuje klid a věčný jas, Nesrína při milování ,,zastínila svit měsíce a navodila pocit tmy“. Jde o svár dobra a zla, bílého a černého, ale jak Thurstan zjišťuje, pravá podstata věcí je stále komplikovanější, protože ideály rytířských romancí byly
dávno zničeny. Stále častěji se objevuje motiv zrcadel, vodních odlesků a Thurstan se začíná ptát a pochybovat. O tom, co vidí, ale i o sobě samém. Tanečnice může být historická detektivka, ale i rytířský zpěv s netradičním koncem. Láska, smrt a odhodlání se zde přirozeně prolínají v rytmu orientálního tance, jejž v české verzi obdivuhodně předvedl Ladislav Nagy.

Autorka je anglistka a bohemistka.

Barry Unsworth: Tanečnice. Přeložil Ladislav Nagy. BB art, Praha 2007, 334 stran.

Giovanni Catelli

Příjezdy

Přeložili Jana Vincentová, Jan Radimský

Havran 2007, 92 s.

Texty současného italského spisovatele Giovanniho Catelliho, stojící na pomezí povídek a básní v próze, jsou miniaturními portréty někdy zdánlivě všedních míst (nádraží, náměstí…). V knize je silně akcentován pocit nevyhnutelnosti, ztráty a zvláště pak osamělosti a prázdnoty (přičemž všechny jmenované jsou úzce spojeny s motivem plynutí času). Místa a lidé tvoří symbiózu v živoucím organismu, z nějž je vyčleněna jedna jediná osoba, a to vypravěč-poutník. Někdy se k němu připojuje ještě žena, k níž se vypravěčova promluva obrací. Zároveň je však patrné, že se jejich dialog nese přes jakousi zeď, která oba nepřekonatelně odděluje.

Vypravěč aktualizuje vzpomínku a tato časová distance mu umožňuje pracovat s danou lokací jako s celkem. Zastřenost těchto pasáží však náhle přechází do naléhavosti, s níž je vykreslena atmosféra místa tak, jak na vypravěče dýchne při prvním setkání obou protagonistů jednotlivých obrazů – tedy při příjezdu na dané místo. Příjezdy jsou výbor, jejž autor připravil speciálně pro české publikum. Catelli k nám poprvé zavítal už před rokem 1989, Praha se mu prý stala druhým domovem, a tak jsou některá místa z vyprávění našinci dobře známá. Není to zrovna jednoduché čtení, rozhodně však stojí za pozornost podívat se na Hlavní nádraží nebo do Vodičkovy ulice trochu jinýma očima.

Vojtěch Staněk

Esther J. Endingová

Po Valentýnu

Přeložila Veronika Havlíková

Odeon 2007, 256 s.

Postavy příběhu komponovaného jako soubor deníkových záznamů – čtyři navzájem nebezpečně fixovaní sourozenci – prochází dosud nepoznanými fázemi bolesti, jejíž podstatou jsou oni sami. Osou příběhu, který lze shrnout jako tápání labyrintem duševních poruch, je čtrnáctidenní boj psychicky labilní Rain, trýzněné stále intenzivnějšími flashbacky. Hromadí se v ní výbušná směs, jejíž eskalaci se nedá zabránit odstraněním příčiny (tu nedokáže nikdo pojmenovat), ale jedině receptoru – tedy sebevraždou. Ústředním bodem jejich kolektivní neurózy je mrtvý bratr Ocean, který se stal obětí nesnesitelného tlaku okolí, svého intelektu a dětských traumat. Ostatně pro všechny jsou emoce jen další závislostí, více svazující než naplňující. Jednou z mála věcí, kterou jim matka vštípila, je pseudofilosofické krédo – nutnost osvojit si schopnost oproštění. Oni ale vědí, že je to teorie scestná. Čtrnáctý únor znamená pro všechny zlom, po kterém nezadržitelně přichází ke slovu to, co v sobě
promlčovali. Kniha v některých aspektech působí jako adolescentní deník – rezervoár myšlenek a dedukcí zaznamenaných pofiderním jazykem i stylem. Ač hlavní postavě táhne na třicet, její projev je místy nevyzrálý a fádní. Mimoto spláchnutí popela (jemuž coby urna poslouží láhev od vodky) může těžko být koncem nemoci. Je to pouze další gesto a příliš vratké východisko, které uspokojí málokoho.

Mariana Zilynská

Albert Camus

Mor

Přeložila Milena Tomášková

Garamond 2007, 248 s.

V tomto překladu vyšel Camusův Mor poprvé v odeonské edici Světová četba v roce 1963, podruhé společně s prózami Cizinec, Pád a Exil a království ve Světové knihovně tamtéž, a pak znovu a znovu. Nyní vychází v edici Francouzská knihovna nakladatelství Garamond, kde se ostatně dílu tohoto mága francouzského existencialismu věnují soustavněji. Albert Camus (1913–1960, Nobelova cena za literaturu 1957) se narodil v Alžíru, i děj románu se odehrává mimo evropský kontinent, respektive někdy ve 40. letech minulého století v Oranu, což je „na první pohled úplně všední město, nic víc než francouzská prefektura na alžírském pobřeží“ – až na to, že toto, na první pohled všední město postihne mor. Nejprve začnou chcípat krysy, pak začnou umírat lidé. Město je uzavřeno, izolováno od ostatního světa, bez ohledu na to, kdo zůstal uvnitř a kdo venku. Ale lidé žijí dál, někteří hůř a jiní lépe, a všichni s vědomím, že nad
nimi visí Damoklův meč, hrozba, která se může každým okamžikem naplnit nezávisle na osobních zásluhách, sympatiích či antipatiích, příbuzenských vazbách anebo společenském postavení. Alegorie o podstatě bytí klade stejně jako v době svého vzniku otázky, na které si musí každý odpovědět sám, protože nějaký mor, nákaza či otrava pronásleduje všechny bez rozdílu, a pokud se netýká jejich těla, pak rozhodně jejich duše.

Magdalena Wagnerová

Michael Ondaatje

Anglický pacient

Přeložila Eva Masnerová

Argo 2007, 272 s.

Michael Ondaatje nasbíral dostatek literárních cen, tvorbou se neomezuje pouze na romány, píše poezii, divadelní hry a eseje, i tak je však v širším povědomí spojován s jediným dílem. Anglický pacient vyšel poprvé v roce 1992, stojí na propojení faktů, upravených faktů a fikce, byl oceněn Bookerovou cenou a jeho filmová adaptace (1996) devíti Oscary. Anotace nakladatele, že kniha je „dobře napsána a přeložena“, jen posílí zdravou ostražitost. A ta je v tomto případě namístě, neboť Ondaatje stylem a obsahem nebourá konvence a ani neobjevuje nové možnosti, pohybuje se (stejně jako poté film) v rámci žánrů melodramatu a pseudohistorické fresky a na nevelké ploše 272 stran bohužel dokáže i nudit. Zatímco se filmová adaptace nebála upřednostnit a zesílit melodramatickou linii (vznikl tak jeden z nejromantičtějších snímků), Ondaatje se toho zdráhá, pokouší se více psychologizovat jednání postav
a podsouvat otázky namířené směrem k válce, konfliktu kontinentů a kultur. Ne vždy mu to vychází. Naopak ve střídání časových rovin a toho, co se děje vně a uvnitř postav, je spisovatelova síla. Prolínání minulosti a současnosti, představ a reality probíhá nenásilně až nepostřehnutelně, jde o jakési přelévání mezi několika příběhy, které jsou si rovny. To román zachraňuje před průměrností.

Lukáš Gregor

Petr Sommer

Svatý Prokop – z počátků českého státu a církve

Vyšehrad, SCRIPTUM 2007, 320 s.

Šéf Centra medievistických studií se pohybuje na pomezí archeologie, dějin umění a obecné historie. Jeho monografie představuje jeden z vrcholů poněkud nevyrovnané edice nakladatelství Vyšehrad Velké postavy českých dějin. Navzdory tomu, že je kniha určena především neodborným čtenářům – obsahuje kupříkladu rozsáhlý úvod do problematiky –, nerezignuje ani na vyčerpávající poznámkový aparát a bibliografii. Je záslužné, že se autor nevěnuje jen postavě svatého Prokopa, ale jak naznačuje podtitul, také situaci českých zemí v 10. století a jeho časovém okolí, o čemž bylo v poslední době publikováno množství názorově se rozcházejících prací. K Prokopovi se dostáváme téměř po stu stranách a potvrzuje se tu, co je na starších dějinách sympatické: nedostatek pramenů umožňující obsáhlejší spekulace a teoretizování. Sommer ovšem poctivě vyjmenovává, vysvětluje a dokládá různé hypotézy k prakticky všem uzlovým bodům Prokopova života
a působení: a kdybychom si to poskládali vedle sebe, zjistíme, že sv. Prokop je postavou tajemnější než vrah z leckteré detektivky. Samozřejmostí jsou i kapitoly věnované „nachleben“, tedy druhému Prokopovou životu. Celkově máme před sebou to, čím by správné historické dílo 21. století mohlo v ideálním případě být, čtivou, zábavnou, informačně bohatou a poctivou prací podloženou knihou, zato však s pořádnou dávkou pochybností a alternativních možností.

Vojtěch Varyš

Slovník analytické psychologie

Editoři Lutz Muller, Anette Muller, přeložili Jolana Bucková, Petr Patočka, Lenka Štorková, Jana Vašková

Portál 2006, 528 s.

Slovník analytické (hlubinné, jungiánské) psychologie obsahuje 540 hesel a rozsáhlý přehled analytické literatury – kromě svého předmětu zahrnuje též pojmy z psychiatrie, kulturní historie, antropologie, filosofie a přírodních věd, a inklinuje tedy k příčnosti a syntetičnosti, s cílem vykreslit aktuální stav odvětví v nejrůznějších kontextech. Předmluva přesně vymezuje místo otce-zakladatele C. G. Junga v dějinách myšlení 20. století jako neobyčejně rozporuplné. Slovník ale není jen průvodcem po Jungovi či úvodem do jeho díla (i když i takto je možno jej užívat), otevírá se i současným fenoménům, jako je feminismus nebo třeba internet („souhrnná psýché světa“). Hutná, obsažná a názorná hesla popisují základní jungiánské termíny a okruhy (ale dílo nepomíjí ani ostatní psychologické a psychoterapeutické školy a směry): analytická psychologie se tu jeví jako komplexní přístup k člověku, světu a životu,
který je dynamický, zneklidňující a podnětný, stále živý. Slovník dokazuje, proč je analytická psychologie stále tak působivá – odpovídá na základní otázky způsobem, který je stále vzrušující, nedogmatický, ucelený, kreativní, představuje inspiraci a výzvu k individuálnímu psychickému a spirituálnímu vývoji. Analytická psychologie tedy, zdá se, prochází utěšeným a stále plodným vývojem, ač nelze nepřipomenout výrok jejího velikého gurua: „Jediný jungián jsem já.“

Jiří Zizler

Pavel Jiráček

Lyrický rytmus – o spojení zvuku a smyslu ve verši

Host 2007, 304 s.

Pitva lyriky podobá se onomu „náhodnému setkání šicího stroje a deštníku na pitevním stole“, jak řekl Lautréamont ve Zpěvech Maldororových. Spojení zvuku a smyslu ve verši probíhá mnohdy ještě detailněji, než autor zmiňuje – hlásky, slabiky a slova dají vzniknout novým smyslům přes rozsah celých veršových sdružení a slok tak, že se v jedné básni vyjevují básně další – metabásně, matečnou báseň rozvíjející, anebo existující svébytně v lyrických momentech. Vědec akademický si však zřejmě básně všímá jinak: hledisko fonologické převažuje nad hlediskem sémantickým –„jak“ to zní, nikoliv „co“ zní – a tehdy je čtenář poezie v koncích (rozuměj: otevírá se vůkol něj výsostné pole poezie). Ze sémantického testu, zkoumajícího vztah mezi obrázky a smysly, lze usuzovat na jedno: zatímco vědecké stanovisko považuje skutečnost lyriky za popsatelnou, situace poezie naznačuje, že skutečnost lyriky popsatelná provždy není! Jsme totiž svědky empirického vědeckého
přístupu, považujícího lyrickou báseň za shluk písmen, obdařených významovou emotivitou. Báseň však je otiskem skutečnosti a skutečností zároveň, vzniklou prostřednictvím tvůrce v konkrétních souřadnicích univerza.

Vít Kremlička

Jan Amos Komenský

Informatorium školy mateřské

Academia 2007, 132 s.

Není příliš mnoho Čechů, jejichž význam, věhlas a sláva přesáhly hranice jejich vlasti. K těm nemnoha patří i Jan Amos Komenský (1592–1670), který – možná příznačně pro naši zemi – musel tyto hranice proti své vůli překročit společně se svým věhlasem. Teolog, duchovní myslitel, historik, spisovatel a také pedagog, který po sobě zanechal mnoho pozoruhodných spisů, týkajících se reformy školství i výchovy v obecném slova smyslu. Informatorium školy mateřské (1632), jež vychází tentokrát v grafické úpravě Pavla Růta, nás znovu ubezpečuje, že v případě velké myšlenky nezáleží na době jejího vzniku. V 17. století pravděpodobně nebylo běžné zamýšlet se nad výchovou dítěte v předškolním věku hlouběji než v rozsahu osvojování základních životních návyků. V tom patrně Komenský opravdu předběhl mnoho desítek, ne-li stovek let, pokud nebyl vůbec první, kdo tuto myšlenku vyslovil veřejně, nahlas, v důsledném systematickém uspořádání
a písemně. Co je to svět dítěte a kde jsou jeho hranice? Je dítě zátěž, anebo dar? V čem spočívá největší úkol rodiče? Proč nelze ponechat výchovu náhodě? Kterému věku náleží jaké schopnosti, dovednosti a znalosti? Kde leží hranice mezi rozmazlováním, rozumnou výchovou a zanedbáváním dítěte? To je jen zlomek otázek, na které Komenský hledal odpověď – a na které bohužel neumí odpovědět mnoho rodičů dodnes.

Magdalena Wagnerová

Jiří Baum

Okolo zeměkoule autem a lodí

L Marek 2007, 294 s.

Zoolog Jiří Baum, jehož život skončil roku 1944 v koncentračním táboře pro Židy ve Varšavě, byl průkopníkem moderního cestování. Za první republiky podnikl řadu výprav do různých koutů světa, z nichž největší líčí v této knize. Se svou ženou a Tatrou 72 objel přesně za rok celou zeměkouli. Nejtěžší a nejdelší částí cesty byl přejezd napříč Austrálií z Perthu do Brisbane. Baumovi dále navštívili ostrovy na severu Austrálie, Filipíny, Hongkong, Japonsko, Havaj, Kalifornii, Panamu a Jamajku. Kniha má ráz klasického cestopisu, podávajícího souvislou zprávu o průběhu putování a o všech spatřených zvláštnostech poznávaných zemí. Dík autorovu svěžímu stylu a fotografiím, které netvoří zvláštní přílohu, ale organicky prostupují text, má čtenář chvílemi téměř pocit účastníka výpravy. Autor ustupuje do pozadí, jen zcela výjimečně se svěří s problémy se zuby. O účasti paní Růženy se dovídáme prakticky jen z fotografií. Velkou
pozornost věnuje Baum přirozeně fauně, všímá si však i historie, společenského i soukromého života, průmyslu, zemědělství a dopravy stejně jako kultury a sportu. Neopomene navštěvovat kolegy přírodovědce a rád se setkává s krajany. Nakladatelství doufá, že v případě příznivé čtenářské odezvy bude moci vydat i další Baumovy knihy a jeho životopis.

Jan Novotný

Aleš Mudra

Kapitoly k počátkům řezbářské tradice ve střední Evropě

Nakladatelství Tomáše Halamy 2006, 255 s.

Zdařilá monografie (a současně disertační práce) historika umění z ediční řady Opera Facultatis philosophicae Universitatis Carolinae Pragensia je první domácí prací zevrubně zpracovávající problematiku řezbářství ve 13. století ve středoevropském regionu a nadto akcentující podíl českých tvůrců. Zkoumání našich nejstarších řezeb ztěžuje především jejich rozptýlení po evropských galeriích (u nás se dochovaly pouhé dva exempláře). Úvodem své práce Mudra shrnuje dosavadní evropské bádání o gotickém sochařství v celém středoevropském regionu, přičemž sleduje jak práce o řezbě, tak o kamenosochařství. Vedle přehledu literatury tak zároveň utváří přehledné východisko pro vlastní analytickou studii. Jejím základem jsou monografické profily vybraných Madon, které autora přivádějí k dalším souvisejícím tematickým okruhům, zapojujícím jeho bádání do širších souvislostí. Badatel tyto řezby rozebírá z hlediska morfologického i ikonografického,
konfrontuje je mezi sebou a uvádí jejich podrobné portréty do celoevropského kontextu – především na základě analogií. Vlastní text práce je doprovozen (a ilustrován) reprezentativním katalogem a obrazovou přílohou v práci diskutovaných plastik.

Karel Kolařík

Joe J. Heydecker, Johannes Leeb

Norimberský proces

Přeložil Vladimír Čadský

Ikar 2007, 734 s.

Kniha novinářů Heydeckera a Leeba patří ke kanonické sekundární literatuře k Norimberskému procesu. Její přínos nespočívá jen v podrobném vylíčení geneze procesu, ale především v neutuchajícím apelu na mocné tohoto světa, že každý zločin, byť se halí do politického hávu, nakonec neskončí nepotrestán. Samotná kniha doznala během desetiletí řady revizí a aktualizací, takže se i v textu, jehož základní osnova je poznamenána dobovou spojeneckou optikou pohledu na nacistické zločiny, objevuje choulostivá otázka, nakolik je legitimní být soudcem zločinů spolu se Sovětským svazem, který páchal zločiny s nemenší brutalitou a v podobném rozsahu jako nacisté. Zejména je to otázka masových vražd v Katyni, jež se nakonec nedostala do jednací agendy procesu. Touto dvojznačností – zločinec soudí zločince – byl nakonec poznamenán celý proces, nicméně tato ambivalence nevystupuje v knize obou autorů dostatečně napovrch proto, že jim chyběl
patřičný historický odstup. A jak je vidět na mnoha aktualizacích knihy, tento odstup se nakonec příliš nepromítl ani do revidovaných částí. Nicméně daleko větší slabinou knihy, jež je jinak vybavena v přílohách faktografií (ovšem dosažitelnou i v jiné literatuře o Norimberském procesu), je přílišná beletrizace textu, neslučitelná se základními požadavky na historiografickou práci.

Michal Janata

Ladislav Benyovszky a kol.

Úvod do filosofického myšlení

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk 2007, 557 s.

Kvalitně a obsažně napsaný úvod do filosofického myšlení se často nevidí. Benyovszského úvod však tento nárok splňuje: vykládá poměrně jasně nejdůležitější filosofická témata a pojmy a snaží se v jednotlivých paragrafech uchopit filosofii v celku. Zároveň se tato učebnice nijak nepodbízí a je přiměřeně náročná: jde přece jen o nikoli běžné každodenní myšlení, ale o myšlení, které má vést k otevírání pravdy, což lze jedině přes získání určitého odstupu od přirozeně prožívaného světa. Důraz je kladen na základní pojmy bytí, jsoucna, tubytí, existence, ovšem i pojem bůh je obšírně pojednán, a to vždy v náležitém historickém kontextu, kdy se probírají podstatní filosofové evropských dějin. Sympaticky je zmíněn Kierkegaard s jeho pojmy okamžiku a existence: při svém pohybování se na světě, tedy ve svém existování, máme možnost jakoby v pravém okamžiku dospět k sobě samým, a právě tento sebevztah je
v učebnici zvýrazněn. Jedině ze vztahu k sobě může vzejít autentická existence myslícího člověka s jeho odpovídajícím vztahem k bytí. Na to mohli navázat filosofové jako Heidegger, Sartre, Patočka, Jaspers, kteří pokračovali v hledání skutečné svobody a odpovědnosti člověka na Zemi.

Jiří Olšovský

Vydání Života svaté Alžběty Tomáše ze Štítného (ed. Jaroslav Kolár, Paseka 2006) posoudila v Listech filologických č. 1–2/2007 Hana Sobalíková.

Na hrob autora rytířských a strašidelných románů a dramat Christiana Heinricha Spiesse (1755–1799) v západočeském Bezděkově zavedl čtenáře časopisu Plž v čísle 10/2007 Viktor Viktora. Jeho rubrika nese název Z českých rovů a hájů.

Odraz prusko-rakouské války roku 1866 v díle Aloise Jiráska je jedno z témat studie Ladislava Hladkého v 3. svazku sborníku Královéhradecko (2006).

Nové české vydání reportáže Johna Reeda Deset dní, které otřásly světem (překlad Pavel Kavan, doslov Vladimír Krechler, Orego 2007) uvítal v Haló novinách 22. 10. 2007 Zdeněk Hoření.

Akce a publikace vydané k letošnímu 100. výročí narození Jaroslava Foglara zhodnotil Ivo Fencl v článku Foglaromanie 2007 (Tvar č. 17/2007).

Causu Filipa Jánského, vlastním jménem Richarda Husmanna (4. 9. 1922 – 20. 8. 1987), jehož román Nebeští jezdci (1964) platí dosud „za nejzdařilejší oslavu hrdinství českých letců, kteří za druhé světové války sloužili v RAF a po návratu do vlasti byli vězněni a šikanováni komunistickým režimem“, zpracoval pro Reflex č. 43/2007 Václav Tikovský.

Dramatika Arthura Millera a herce Eduarda Cupáka vzpomněl, mezi mnoha jinými, bohemista, slavista a teatrolog Viktor Kudělka v rozhovoru pro říjnovou přílohu Kam časopisu Kam v Brně… č. 10/2007.

K rozhlasovému medailonu kritika Olega Suse pozvala čtenáře Týdeníku Rozhlas v čísle 44/2007 Olga Jeřábková.

S Janem Halasem, který se natrvalo přestěhoval z Prahy do Kunštátu, rozmlouvala v brněnské Rovnosti 18. 8. 2007 Leona Paroulková.

Novou autobiografickou prózu Oty Filipa Osmý čili nedokončený životopis (Host, Brno 2007) recenzoval v Respektu č. 43/2007 Vladimír Karfík.

O zahájeném cyklu čtení z textů Václava Havla v Městské knihovně v Praze přinesly Lidové noviny 26. 10. 2007 referát pod titulkem První čtení z Havla: ranné [sic!] texty z 50. let.

Vzpomínkou na Milana Lukeše, který zemřel 22. 9. t. r., se rozloučili v Světu a divadle č. 5/2007 jeho redakční kolegové.

Nekrolog brněnského teatrologa Pavla Kleina (11. 4. 1975 – 27. 7. 2007), znalce ruského symbolismu, publikovala v Divadelních novinách č. 16/2007 Danuše Kšicová.

František Knopp

Velká Británie

Není to poprvé, co román Ve čtvrti Brick Lane Moniky Ali rozbouřil vášně Londýňanů. Už od jeho vydání ho provázejí četné protesty především obyvatel této londýnské čtvrti, kteří mu od samého počátku vyčítají zkreslující pohled na bangladéšskou komunitu a velkou míru generalizace. Protesty nabyly na intenzitě loni, kdy se začal v ulicích Brick Lane čtvrti natáčet stejnojmenný film. Rozhořčení některých protestujících připomínalo podobné uliční protesty, které doprovázely vydání Rushdieho románu Satanské verše. Proto se dalo čekat, že se celý spor opět brzy rozdmýchá: minulý týden byl totiž film slavnostně uveden do kin. Deník Guardian při té příležitosti otiskl glosu, která se vrací k tématu autenticity v literatuře a k etnickým menšinám jako literárnímu námětu. Autor v něm Moniku Ali kritizuje za nedostatečnou úctu, s jakou přistupovala k etnické menšině a její kultuře, a nabádá ji, aby pro příště přistupovala k tématu
citlivěji a vybírala si lépe prostředky, jež ve svém díle použije. To vyvolalo na stránkách Guardianu mocnou odezvu, jíž vévodil spisovatel Hari Kunzru. Ten rozhořčeně oponuje autorovi článku a podotýká, že nikdo nemá právo autorům beletrie diktovat, o čem a jak by měli psát. Je pouze na čtenářích, aby posoudili kvalitu díla.

Guardian také zveřejnil užší nominace svých cen Guardian First Book Award pro prvotiny. V pětici nominovaných převládají anglicky píšící autoři z jiných částí světa, např. Bangladéše nebo Iráku. Trojici beletristů doplnila jedna biografie a literatura faktu. Cena Guardianu pro prvotiny není výjimečná jen oceňováním anglicky psaných prvotin, ale i tím, že je při výběru vítěze nemalou měrou přihlíženo ke čtenářskému názoru. Čtenáři se pomocí čtenářských skupin mohou v nakladatelství Waterstones vyjadřovat k jednotlivým nominacím a ovlivnit tak výsledek.

USA

Spojenými státy hýbe poslední týdny stávka scenáristů filmového průmyslu. Poté, co se autoři nedohodli s filmovými a televizními studii o navýšení autorských práv z prodeje DVD nosičů a filmů nabízených přes internet, pohrozili časově neomezenou stávkou, které by se podle jejich odhadů mohlo zúčastnit až 30 000 členů odborů filmového a televizního průmyslu. Po třech měsících vyjednávání, kdy zástupci studií odmítli kolektivní smlouvu s autory s odůvodněním, že nemohou zvýšit jejich podíly kvůli klesající produkci a rostoucím nákladům, jsou autoři odhodláni neustoupit. Tato stávka bude mít zřejmě dopad na ekonomiku Kalifornie a studia bude stát nemalé peníze. Prvními postiženými jsou televizní talkshow, závislé na aktuálnosti. David Letterman Show již ohlásila, že bude opakovat starší díly.

Markéta Musilová

Jak tomu doopravdy bylo s pozoruhodným šermířem, malířem, kaligrafem a myslitelem, známým dnes většinou pod jménem Mijamoto Musaši, se už nejspíš nikdy nikdo přesně nedozví. Faktů o tomto muži, který začal svou slavnou pouť jako třináctiletý zabiják (když údajně brutálně utloukl dřevěnou holí dospělého vojáka), strávil nejlepší léta touláním po Japonsku a vyhledáváním soubojů (ze zmiňovaných více než šedesáti údajně ani jeden neprohrál) a proslul nejprve jako zastánce originální metody boje se dvěma meči najednou, je dostupných jen poskrovnu. V Japonsku jsou k vidění dvě jeho sochy, jedna v jeho rodišti ve vsi Mijamoto v někdejší provincii Mimasaka na jižním Honšú, jedna v Kumamotu na Kjúšú, kde šermíř k stáru pobýval na panství rodu Hosokawa v jeskyni Reigandó, v níž dal vzniknout své proslulé Knize pěti kruhů, dodnes v původním znění vydávané a studované japonskými manažery coby strategií se zabývající
spis. Historický Musaši zřejmě byl ve své době japonskému šermu a vojenství vůbec tím, čím jsou i současné sebeobranné systémy tradičním bojovým uměním: otevřenou výzvou prakticky zaměřeného, přirozeně talentovaného samouka zritualizované, uzavřené soustavě, jakou čím dál více začínalo být japonské vojenství po nastolení tokugawského míru po bitvě u Sekigahary.

Cesta za sebezdokonalením

O co méně je dochováno přesných informací o Musašim jako člověku, o to více se otevírá prostoru pro fabulaci spisovatele, který si tuto čtenářsky bezesporu vděčnou osobnost japonské historie vezme za námět. V Japonsku tak téměř tři sta let po šermířově smrti učinil Eidži Jošikawa, proslulý autor populárních románů, a jeho vizi se dostalo širokého pole působnosti coby románu psaného na pokračování v druhé polovině třicátých let na stránkách jednoho z hlavních japonských deníků Mainiči šinbun. Vznikl tak obraz Mijamota Musašiho, jak jej teď mají možnost poznat i čeští čtenáři. Jako samuraje bez bázně a hany, jdoucího si ve víru společenských změn svou vlastní cestou za sebezdokonalením.

Ujasněme si raději hned na začátku, že Jošikawův samurajský román o Musašim není a ani nechce v žádném případě být „velkou literaturou“. Jde především o ukázku dobové japonské masové, zábavné literatury, taišú bungaku, psanou s jinými záměry a pro docela jiné čtenáře než odděleně vycházející takzvaná džunbungaku, neboli česky literatura „čistá“ či „vysoká“. Románu to není třeba mít nijak za zlé, zrovna jako nemáme za zlé Mayovu Vinnetouovi, že nedosahuje výšin Goethova Fausta, jelikož každou z těchto knih čteme z jiných příčin a půvaby každé z nich spočívají v něčem docela jiném.

Musašiho nebudou samozřejmě číst příznivci Vinnetoua: jeho české vydání dost věrně odráží soudobou vlnu zájmu o Japonsko, patrnou ostatně nejen v Čeké republice. Na své si tu pochopitelně přijdou asi především stoupenci bojových umění, zejména ti mladší. Těm, kteří cvičí kendó a iaidó, japonskou cestu meče spolu s jeho etiketou a uměním jeho tasení, je Musaši jako vzor všech vzorů ostatně už dlouho znám – první český překlad jeho Knihy pěti kruhů byl vydán ve známém bratislavském CAD pressu už před bezmála dvaceti lety.

Duchovní prozření

Co za román je tedy ve svém žánru zábavné literatury Musaši? Odpověď může s trochou nadsázky znít: správný samurajský román, zábavný román s mravně vyhraněným hrdinou. Neboť s tím záměrem je Musaši převážně psán: motivovat své čtenáře k zaujetí správného, morálního postoje. A to zejména k sobě samému. Musaši je modelován ze stejného těsta, jako byli i pozdější Kurosawovi filmoví samurajové, především nejslavnějších sedm.

Čtenáři je Musaši představen coby člověk, který je (ne úplně ze své vůle) přiveden z dráhy mladého vagabunda na cestu duchovního vývoje (vykresleného způsobem podobným hagiografiím o buddhistických světcích typu Milarepy). Jošikawův Musaši se nepotuluje měnícím se Japonskem počátku vlády Tokugawů ze souboje do souboje jen tak pro nic za nic, ale proto, že – po vzoru uvedených světců – usiluje v podstatě o duchovní prozření, o nalezení „pravého významu cesty meče“. V tomto svém hledání nikdy nepoleví, v důsledku čehož jedná v zásadě vždy dobrým způsobem, na rozdíl od svých protivníků, v románu vylíčených jako lidé morálně pokleslí, ovládaní pýchou (Sasaki Kódžiró) či hněvem (stařena Osugi), anebo prostě nevytrvalí v podobném následování pravé cesty (Matahači), kteří tak tvoří pozadí, na němž mohou vyniknout Musašiho ctnosti.

Nástrahy a poučení

Samotná osnova příběhu není příliš složitá – je dána pojetím Musašiho života jako poznávání cesty meče. Čtenář Musašiho provází na jeho cestě od mladých let přes jeho slavná vítězství (proslulá porážka Jošikovy šermířské školy), dobré skutky i morální lekce až do historického souboje na ostrově v moři poblíž úžiny mezi Kjúšú a Honšú, ve kterém hrdina poráží právě Sasakiho Kódžiróa, svou hlavní románovou nemesis. Než je mu to umožněno, čelí s ním čtenář nástrahám nejrůznějších protivníků a dostává se mu poučení od osobností, s nimiž se Musaši na své pouti setkává. Celek je přes svou délku povětšinou velice dobře čtivý, vyobrazení dobového Japonska náležitě barvité (a navíc v Jošikawově podání i dozajista autentičtější než dosavadní Clavelovy japonerie, které měl český čtenář možnost doposud z populárního čtení s japonským zaměřením poznat) a Musaši pak jako archetypální hrdina patřičně strhující a inspirující.

Dlužno říct, že při líčení podobných příhod Jošikawa zahrnul poctivě do děje veškeré informace, které se o Musašim dochovaly. Stejně tak je patrná jeho snaha o návaznost na Knihu pěti kruhů, podle které je pojmenováno prvních pět ze sedmi románových oddílů a jejíž některé pozdější teze („Nikdy nelituj ničeho, cos udělal“ atd.) nechává svého hrdinu na jeho pouti, zejména v počátcích, zakoušet na vlastní kůži a zapisovat na papír, který má k tomu účelu vždy po ruce.

Populární čtení

Román na druhé straně nezapře, že byl vydáván na pokračování po dobu mnoha let v populárním listě: odtud vpravdě předlouhá délka (v české verzi bezmála tisíc stran), nezadávající si s klasickými romány čínskými či Bakinovými zábavnými příběhy gesaku z období Edo. Také postupy populární literatury jsou mnohdy jasně patrné: odtud všechny ty „náhlé a nečekané“ dějové zvraty ve vedlejších liniích příběhu, povědomé komukoliv, komu se kdy dostal do ruky podobný zábavný žánr nejen japonské provenience (jmenujme si tu například obrat stařeny Osugi, která záštiplně pronásleduje Musašiho, ke konci příběhu však zázračně prozře a vše mu v okamžení odpustí, nejspíše zásluhou předchozích opisů svých oblíbených súter).

Na závěr nelze nezmínit, že je český překlad Musašiho zřejmě vůbec prvním případem, kdy dostává zdejší čtenář do ruky (zásluhou vpravdě nemalého překladatelského úsilí týmu překladatelů) přímo z originálu pořízenou ukázku japonské masové literatury historického žánru se vším, co k němu patří. Nakladatelství BB art tak sáhlo po odvážném řešení, které u nás rozhodně není obvyklé. Česká verze je navíc kompletní, na rozdíl například od vydání Musašiho v angličtině. Současný znovuoživený japonský boom zřejmě proniká i do této oblasti. Přejme podobným podnikům další úspěchy a těm, kdo pořizují české verze, pak dobré podmínky k práci…

Autor je japanista a překladatel.

Eidži Jošikawa: Musaši. Přeložil Martin Tirala. BB art, Praha 2007, 936 stran.

Tak jak to vypadá, kromě olympiády bychom si troufli pořádat i mistrovství Evropy ve fotbale. Osm stadionů pro třicet tisíc sedících diváků by to sice chtělo, ale možná bychom se bratrsky podělili se Slováky: ta monstra, z nichž jedno by snad pak bylo dvakrát do roka využitelné i pro mezinárodní zápasy, bychom pak zdědili jen čtyři.

Nic proti dalšímu zviditelňování, nic proti fotbalu, chraň bůh! Jde mi dnes o něco jiného: o zástupná témata, jimiž je náš dobový diskurs přehlcen. Média diskutují o radaru a již takřka každý Čech ví, zda ta věc v Brdech má či nemá být. Na základě čeho se rozhodujeme? Kolik textů o radarech jsme si načetli? Jenže pročpak: stačí emoce (další okupanti…; vyzařovat ta potvora bude…), a názor i postoj je na světě. Filologové mají názor na jadernou energetiku, profesoři ekonomie řeší architekturu a Karel Gott ví všechno. Kromě radaru máme názor na Čunka i Kuchtovou, byť dle toho, co o nich naše média píšou, musí jít o bytosti virtuální, vytvořené opilým hollywoodským scenáristou béčkových filmů při návštěvě Prahy. Posuzujeme vinu personálu nemocnice v Třebíči, víme, kdo měl a neměl dostat státní vyznamenání. Naše média nám prezentují svět náš vezdejší jako herní narativ, v němž jde hlavně o to vybrat si oblíbený
a neoblíbený tým.

Když mi bylo pět, přišel jsem na louku a projevil zájem zahrát si se staršími fotbal. Iniciační rituál ale obsahoval otázku: Fandíš Spartě, nebo Slávii? Řekl jsem „Spartě“, protože to druhé slovo jsem úplně nepostřehl; a už mi to zůstalo, asi na celý život. Sportovní identifikace je v pořádku, sport je narativem emočním. Má totiž – alespoň v ideálním provedení – svá stabilní pravidla, vzniklá ověřováním a uzákoněním toho, co se jeví jako funkční. Rozhodčí jen dohlížejí na jejich dodržování. Naše média nám také nabízejí emoční narativy, ale jejich herní pravidla sama určují a průběžně mění, aniž by změnu deklarovala. Debata o Národní knihovně začínala tím, že má být někde za nějaké peníze postavena národní knihovna. Instituce, která shromažďuje, ochraňuje a poskytuje knihy a jiné tiskoviny. O čem se mluví dnes, po pár měsících? Ne už o nové budově pro národní knihovnu, ale o chobotnici, o blobu, o Kaplickém,
o zastínění panoramatu Hradu. Kolik procent komentářů se věnuje návrhu z hlediska jeho funkčnosti jako knihovny? Kolik soupisů míst, kde všude by chobotnice vadila méně, věnuje pozornost i tomu, že knihovna není supermarket, že do knihovny se nejezdí autem? Není než barva pláště náhodou podstatnější, zda půjde o knihovnu s přímým přístupem k regálům knih, nebo o vydavatelnu objednaných knih, jak to neblaze známe z té stávající?

O knihovně se mohutně debatuje z hlediska narušení Letenské pláně. A přitom mnohem mohutnější narušení, způsobené výstavbou městského okruhu, naše média téměř ignorovala. Tam staví Metrostav či co. A zatímco se o blobu mohutně komentářuje i bloguje, Prahou obchází Košťál s plánem národního fotbalového stadionu. Taky na Letné. Bude stát přinejmenším tolik co knihovna, panorama narušené už léta obludnou vnější tribunou současné sparťanské arény rozhodně nevylepší, a přitom rozhořčené hlasy nikde. Košťál, toto ztělesnění úspěšného podnikatele, jemuž sebevědomí a arogance vystupování vytěsnily potřebu dodržovat pravidla argumentace, jakékoli srovnání s knihovnou hned odráží: stadion přece vyroste ze soukromých zdrojů. Kolik historických budov už bylo uvnitř vykucháno a jinak zohyzděno na základě tohoto uvažování: je to moje, tak co mi do toho bude někdo kecat? Zohyzdění Letenské pláně ze soukromých peněz je jaksi v pořádku? Anebo se
i tam bude někdo nechávat na protest přivazovat k bagru?

V tom vidím selhání našich médií. Na stovkách stránek řeší pomatence z Kuřimi, ale filtr, jímž soudobý diskurs nastavuje hodnotová uspořádání, je jim ukradený. Anebo je to taková marginálie, že namísto nenápadného půvabu buržoazie jsme si osvojili okázalé předvádění, že prachy dokážou opravdu všechno? Když si v civilizovaném světě někdo najust dupne a řekne: „tady je moje, Trautenberkovo, a bude tady stát, co chci já“, postaví to tam. Ale ostatní vědí. A říkají si potichu i nahlas: Ejhle, blbec. A blbci se vyhýbáme. U nás se poperou, kdo přestřihne pásku při otevírání.

Národním statkem, soudě dle ohlasu letošní Státní ceny za literaturu, je i Milan Kundera. Tím, že ani tentokrát nepřišel, vzbudil mistr mnohem větší zájem, než kdyby přišel, inkasoval cenu a odjel. Kdyby naživo promluvil, média by nabídla dvouvětnou parafrázi. Protože poslal zdravici, četli jsme leckde její doslovný přepis. Cenu dostal za Nesnesitelnou lehkost bytí. O románu jsme se z desítek mediálních reakcí nedozvěděli nového nic. Zato se mudrovalo: Je Kundera ještě českým autorem? Má právo dostat státní cenu, když už má Cenu Klementa Gottwalda? Je tím oceňována i jeho poezie z padesátých let? Má právo dostat cenu za román vydaný před více než dvaceti lety? Pisatelé se zanapařovali, Kunderu shovívavě poměřili, svůj postoj k němu vyjádřili. Na to stačí pár minut. Přečíst román a ještě si o něm něco pomyslet a sepsat se už jeví zbytečným. A taky není prostor: článek o státní ceně za literaturu nesmí být delší než zpráva
o stavu kotníku Milana Baroše.

Autor je literární teoretik.

První, sentimentální

Jakmile náš hrdina – po dlouhém utrpení – vypustil duši, jeho orgány si oddechly. Ovšem nikoli s ulehčením, jak by se po takových mukách dalo čekat. Spíš posmutněle, anebo – podle nátury – nasupeně.

„To je ale opravdu velký problém,“ prohlásila játra. „Vždyť už nám nezbývá mnoho času. Sotva pár hodin. Jestli vůbec. Přitom jsme se celý život připravovaly na to, jak narosteme a změníme barvu.“

„To je fakt,“ převzala slovo varlata. „Pěkně s námi vyjebal. A to jsme mu na stáří schovávaly takovou krásnou rakovinku.“

„Ale prosím vás,“ přerušila je prostata, „co vy o tom víte? Najdou vás, vyříznou, nanejvýš způsobíte trošku bolesti. Ovšem já, dámy a pánové, já! Jen pomysleme na problémy s močením nebo na cévkování, z nějž by měl tadyhle kolega pohlavní úd takovou radost.“

Pohlavní úd se jenom ušklíbl.

„Když už je řeč o přívodech a vývodech,“ ozvalo se tlusté střevo, „mělo bych taky pár nápadů. Poněvadž je sice pravda, že mě dokonale odstraní a už nikdy se nesetkám se svým miláčkem, štíhlounkým tenkým střevem, ovšem to, co po mně zůstane, pánové, to mluví samo za sebe, neboli – abych tak řeklo – na to se hned tak nezapomene. Zkrátka vám zůstanu v živé paměti. Trvale otevřená rána, vyvedená stolice, neustálá rozmrzelost, věčný třpyt centra studu našeho přítele mozku.

„Když už na mne narážíte,“ zabručel seshora mozek, „řeknu vám, že bych si s tím naším pánem taky uměl poradit. Jen pomyslete, jaký tu uvnitř nastane cirkus, uzavře-li se ve mně jediná maličká tepna. A ta hrůza tam venku. No a ty překrásné následky!… Ochrnuté tělo, nesmyslně mžikající oči, pomočování se… vám bych tím jistě způsobil nesmírnou radost, viďte, milí kolegové… Však já vám vždycky říkal, že jsem ta pravá pohroma…“

„Ehm,“ odkašlaly si plíce. „Promiňte, že vás přerušujeme… Chápeme, že jsou tato slova určena ve skutečnosti nám. A samozřejmě je nám jasné i to, že naši práci považují všichni za zfušovanou. Můžeme k tomu však říci jen tolik, že soudit je snadné; je snadné teď rozdávat rozumy, co a jak by kdo udělal, poněvadž už o nic nejde. Domníváme se, že jsme za těch pár měsíců odvedly poctivou práci a nikdo nemá důvod si stěžovat. Proč jste nezakročily dřív? To byste se tu teď po nás takhle nevozily. Opakujeme: udělat něco a komentovat udělané, to jsou dvě různé věci.“

V organismu nastal opět velký šum, ženy, jež omývaly tělo, s křikem vyběhly z pokoje, že mrtvý obživl. Ovšem kdepak: to se jen orgány bouřily, ty bližší po plících hrozivě máchaly.

Jenom srdce nic neříkalo, po nikom nemáchalo. Tiše a trochu smutně sedělo na svém místě, se zasněným pohledem. Protože srdce už jsou prostě taková.

Druhý, hrůzostrašný

V těch letech bylo v oné říši zakázáno vyřknout slovo smrt.

Proč vlastně, to nikdo nevěděl: vědečtější typy se v té věci nijak nešťouraly ve strachu, aby ho nakonec ještě nevyslovily, a tak se po celá staletí nezrodil jediný názor ani poznatek, jež by se daly rozebrat z vědeckého hlediska.

Jak to v takových případech bývá, zůstaly pouze legendy a víra: že kdysi a kdesi zvolal k hvězdnému nebi jeden z předků: Smrti, kde je tvůj osten, načež celou říši zachvátily plameny a všechny kromě němých sežehly. Že náš svazek s Bohem obsahuje jen jediný zákaz, a to právě tenhle, ovšem proč, to se nevědělo: cesty našeho Pána jsou nevyzpytatelné. Nebo že – jak tvrdily osvícené mysli – přinese zkázu na svou vlast, rodinu i všechny své statky ten, kdo jej vysloví: jakou že zkázu, to nikdo netušil, neboť ho nikdo nevyslovil.

Lidé se s tímto stavem docela smířili. I když na něj často myslili (to naštěstí zakázáno nebylo), nikdy ho nevyslovili. Dle vyprávění pradědů se kdysi dávno, v dobách, kdy se ono rozhodnutí stalo zákonem, našli tací, kteří nedokázali držet jazyk za zuby. Běhali po ulicích a vykřikovali: Smrt! Smrt! Smrt! (pradědové však to slovo jmenovali jen jako To Slovo, takže vykřikovali: To Slovo! To Slovo! To Slovo!), a potom statečně, s výkřikem Vítězství! na rtech klesli k zemi po tíhou mečů a kopí, které se do nich zabodly. Zvláštní je, dodávali v takových případech pradědové, že když tihle rebelové To Slovo vykřikli, vůbec nic se nestalo. Aspoň ne tam, na místě, nehledě na to samozřejmě, že jejich tělo proklálo nejméně čtyřicet čepelí najednou. Ovšem uvažovat dál a podělit se o své závěry už se neodvažovali. A pak byli ještě tací, povzdechli si radši, kteří s hrůzou a bledí strachy ve skrytu domova, ani ne tak z revolty,
jako spíš jen proto, že to bylo zakázáno, To Slovo zašeptali. Zbabělí byli a zvědaví, ale sousedi už se postarali o to, aby tahle individua, jež bylo možné lehce rozpoznat podle kruhů pod očima a vrávoravé chůze, co nevidět nalezli smrt i pokoj v mučírnách Inkvizice.

Pomalu se však vytratili revolucionáři a vytratili se i zbabělci, zbyl pouze Zákon opředený legendou. Přesto však na něj lidé pořád nemysleli, žili s ním, aniž by si na něj celá léta vůbec vzpomněli. Stal se součástí jejich životů, zvykli si, že časem už ani bohové nejsou, co bývali, sestoupí na zem a ztratí se mezi námi, nanejvýš dokážou vynést do schodů dva pytle pšenice najednou.

Avšak stalo se nedávno. Na popraviště vyprovázeli muže odsouzeného za pohlavní zneužívání, který – jakmile mu na krk navlékli oprátku – prolomil staleté ticho a před tiše čekajícím davem zvolal do vzduchu:

Smrt! Smrt! Smrt!

Ale nic se nestalo – král a klér se rychle vzdálili. Jistě, je možné, že se kdesi uprostřed království rozestoupilo nebe a Všemohoucí začal metat blesky. I když o tom už bychom věděli, taková zpráva by se s k nám jistě donesla. Jak se zdá, vše hnije, systém se rozpadá a ani slova už nejsou co dřív.

Třetí, erotický

V lesích za hranicemi města žila poustevnice.

Dlouho se o ní vůbec nemluvilo, vlastně se o ní ani nevědělo. Pak si jí všimly ženské, které sbíraly v lese maliny, a oznámily na výboře, že viděly ženu (nebo dívku), která bydlí v jedné skalní jeskyni, živí se lesními plody, má dlouhé vlasy a divý pohled, dát se s ní do řeči je takřka nemožné, ovšem čas od času ji lze spatřit.

Výbor tomu nepřikládal zvláštní důležitost. „Jen aby měla v pořádku papíry,“ říkali, „pak ať si jí klidně třeba medvědy.“ Naproti tomu se několik mužů s dychtivým pohledem vydalo do lesa. Umínili si, že ji vyslídí, a bude–li to možné, i dostanou. Když ji spatřili, zatajil se jim dech, jak byla krásná. Vyřítili se na ni, ale poustevnice byla tak rychlá, že ji nedokázali chytit.

Za pár dní se vrátili, obklíčili paseku, kde žena sbírala maliny, a vrhli se na ni. Poustevnice ovšem vytáhla obrovský předmět podobný meči a ufikla jednomu mužskému několik prstů, dalšímu obočí a hodně jich zranila na noze. Chlapi se odpotáceli, ovšem žádný si nešel stěžovat, aby nevyšlo najevo, co měli za lubem. Vrátili se domů ke svým ženám, pořádně je zbili, jakmile se začaly vyptávat, a rozhodli se, že když už tu krásku nemůžou chytit, budou ji tedy alespoň hlídat. Aby se to nepodařilo ani nikomu jinému.

Po okolí se pomalu rozšířilo, jakou pikantní zajímavost to skrývají lesy za městem, a začaly tam proudit davy návštěvníků: všichni se chtěli na vlastní oči přesvědčit, že je tam skutečně poustevnice a že je skutečně skoro nahá.

Ta se však nenechala moc rušit. Spala ve své jeskyni, jedla lesní plody, radost si dopřávala se stromy a nikdo ji nikdy neviděl, že by se modlila. Přesto ji provázela jakási nábožnost, i když je docela dobře možné, že to bylo jen kvůli těm mužským, kteří ji jako archandělé střežili, což si návštěvníci nedokázali nijak vysvětlit, třebaže si byli jistí, že není-li v tom rovnou ruka boží, potom aspoň pověra.

Městečko a okolí díky davům poutníků jen vzkvétaly. Jeden za druhým se otvíraly hostince, občané bohatli, chudého člověka aby ve městě pohledal. Tělesná stráž, která poustevnici střežila, obdržela zvláštní uniformy a všude ji doprovázela, v uctivé vzdálenosti samozřejmě. Povídalo se, že muž, který se dotkne větve, se níž se poustevnice potěšila, získá zpět svou mužnou sílu, neplodné ženy by zas měly hledat krvavé stopy, jež mají plodivou moc. V okolí jeskyně je jinačí vzduch, prohlašovali souchotináři, slepci a chromí líbali její stopy.

Poustevnice jako by si okolních změn ani nevšimla: žila dál stejně skromně, plátěné šaty se na ní už skoro úplně rozpadly a jedla jen lesní plody, třebaže jí poutníci nosili potravu i ošacení, které nechávali u potoka, kam chodila pít. Nikdy si nic nevzala a nic nepřála, a tak začali majitelé hostinců po nějaké době dary sbírat a prodávat je dalším poutníkům. Poustevnice byla jak z jiného světa: za nic se nestyděla, občas se někde schoulila, jindy sebou zmítala na konci ohlazené větve, koupala se nahá v jezeře a obvykle jen tak bloumala od jednoho stromu k druhému. Ve tváři se jí ovšem nezračila pomatenost ani šílenství: byla klidná, hladká a krásná. Muži ji dávali za vzor svým dotírajícím ženám, nakonec jim však stejně pořídili vše, co si přály – mohli si to přece dovolit.

Vedení města se po čase začalo cítit dlužníkem. Domnívali se, že je jejich povinností pečovat o tuto ženu, která tak proslavila jméno obce a začala přitahovat pobožné i perverzní cizince až z veliké dálky. Dlouho nevěděli, jak by se jí odvděčili, a hlavně, jak by se přesvědčili o tom, že se jednoho dne prostě nerozmyslí a neodejde do jiného lesa, k jinému městu.

Nakonec – poněvadž moudrost přichází často z takového místa, odkud bychom ji nejméně čekali – dostal jeden písař onen skvostný nápad, aby ji vyhledala zvláštní komise a zeptala se jí, co potřebuje, co by si přála, případně co chce za to, že u nich zůstane navždy.

Komise se tedy sešla, uprostřed táhl svou mohutnou zadnici nahoru ke skalním jeskyním sám pan starosta. Dorazili za úsvitu a obstoupili vchod do jeskyně, aby poustevnice nemohla utéct. Takže když se chudák probudila, spatřila kolem sebe deset chlapů jako hora, a to úplně blízko. Začala vystrašeně křičet a v zadní části jeskyně několikrát vyrazila proti zdi jako do kouta zahnané zvíře.

Starosta promluvil:

„Nebojte se! Neublížíme vám! Umíte mluvit?“

Žena však dál jen skučela a kolohnátský starosta začal do kňučícího ticha jeskyně žvatlat a šeptat něžná slůvka i různé říkanky, jako by mluvil k dítěti. Nakonec se zdálo, že se žena uklidnila, a tak se jí znovu zeptali:

„Umíte mluvit?“

„Ano,“ odpověděla čistě, krásně a klidně.

„Přišli jsme vám poděkovat, že jste se usadila poblíž našeho města.“

„Ach, to nestojí za řeč,“ řekla poustevnice a v jejím tónu rozpoznal písař jistou aristokratickou koketérii, ve výslovnosti zase nesmazatelné stopy vzdělanosti.

„Chtěli bychom, abyste tu zůstala i nadále.“

„Proč by ne?“ zamrkala nato žena.

„Řekněte, má milá,“ promluvil otcovským tónem starosta, „jak bychom se vám za to mohli odvděčit? Co pro vás, madam, můžeme udělat?“

„Nic nepotřebuji. Jsem přece poustevnice, není-liž pravda? Všechno mám… vlastně, byla bych ráda, kdyby mi tolik neosahávali mé větve.“

„Samozřejmě. Postaráme se o to,“ začervenal se starosta. „Ale přejte si něco, ať je to cokoli, s radostí vám to obstaráme!“ pobízel ji znovu.

„Pánové, jsem dítě přírody, žiji z toho, co mi dá. Jsem se svým životem dokonale spokojená a není nic, co vy byste mi mohli dát.“

„Ale jak by ne, věřte nám, že byste potěšila celé město, kdybyste si něco přála!“

„Tak dobře… když tolik chcete… už dlouho si přeji zrcadlo… a šátek… řekněme červený… a k němu šňůru perel.“

Z maďarského originálu přeložil Jiří Zeman.

Koppány Zsolt Nagy se narodil v roce 1978 v sedmihradské Marosvásárhelyi (rumunsky Târgu Mureş, německy Neumarkt), jednom z tradičních center sedmihradské vzdělanosti a kultury, pro něž je typické soužití maďarského, německého a rumunského etnika i jazyková různorodost. V roce 2001 absolvoval obor maďarština-angličtina na filosofické fakultě Univerzity Babeş–Bolyai v Kluži. Od roku 2005 žije Koppány Zsolt Nagy v Maďarsku. Krom vlastní tvorby se věnuje také překladu z rumunštiny, pravidelně publikuje v maďarských, rumunských a slovenských periodikách. Již jeho první sbírka raných povídek O tom, jak je to těžké (Arról, hogy milyen nehéz) z roku 2000 se setkala s pozorností i uznáním kritiky, stejně jako jeho román Pan Jozefát aneb Románování (Jozefát úr avagy regénykedés) z roku 2006. Svou druhou povídkovou sbírku s názvem Můj dědeček uměl létat (Nagyapám tudott repülni), z níž pochází naše povídka, vydává autor právě v těchto dnech.

–jz–

Pokud vstoupíte do prostoru teatro NoD na Almu a Amandu, tak jednak obě hned uvidíte a jednak samozřejmě víte, že právě teď se setkáváte s nimi. Obě jsou na místě. Jsou jakousi scénografií, ale nejsou nehybné. Aspoň ne úplně. Alma nebo Amanda, ale na tom koneckonců nezáleží, sedí na židli. Představuje ji Henna Kaikula. A ta druhá, ať už Amanda nebo Alma, sedí v rámečku podobných proporcí, jako má žlutý okraj obálky National Geographic, zavěšeném vpravo pod stropem. Ten je ale čistě kovový. V něm sedí Linnea Happonen.

Prostor NoD vůbec není nijak zvlášť zabydlen, ale ona ostatně přítomnost obou dívek je důležitější a víc určující, než by bylo jakékoli pojednání prostoru. Je to podivuhodné splynutí významu přítomnosti herce a scénografie, i když si ani jedno nehraje na to druhé či na nic jiného. Nepřipadám si, že jsem přišel jenom do syrového prostoru, i když o jeho syrovosti nelze pochybovat. A jí též vypovídá. Naznačuje carrollovské možnosti průniku do dalších místností a světů. Trochu v něm rezonují události, které se zde odehrály před mnoha lety a v jejich průběhu. A mohly být (a asi i byly) pohnuté povahy. Vše, čím na nás prostor mluví, komunikuje s úvodní existencí obou hereček. A také s jakousi odlehčenou kolovrátkovou hudbou či hudbou hracích strojků, která stávající syrovost ještě umocňuje.

Chůze po hlavě

Henna Kaikula se dá – a tím už začíná „oživlá“ část představení – do různých činností, které předznamenávají neverbálnost a nesyžetovost celé produkce. Její jednání je však skutečným jednáním, a nikoli pouhou choreografií. Zapisuje si něco do deníku. Jak dívčí – alespoň v očích nás mužů – je to činnost! Přitom se její tělo kolem její hlavy a paží různě „prochází“ a některé fáze nejrůznějších a nejnemožnějších konfigurací hodných hadí ženy zaznamenává tím, že se v dosažené poloze na chvíli zastaví. První asociace na nový cirkus (o kterém se v souvislosti s Kaikulou mluvilo po představení v kuloá­rech) vyvstává a upevňuje se hned tady, na začátku. Každého asi napadlo: pokud člověk toto umí, tak nedě lat to a jenom to a nic jiného by byla čirá neodpovědnost vůči svému vlastnímu talentu. Kaikula se, kroužíc kolem deníku i židle (svého původního stanoviště), staví na hlavu. Nadzvedne se na rukou,
hlavu postaví či položí – podle toho, jestli to berete ze své perspektivy nebo z její – na vzdálenější místo. Pak nadzvedne ruce a postaví je blíže k hlavě. Pak zase vzdálí hlavu. Tak jde poměrně volnou chůzí; jednou „došlápne“ na ruce, ve druhém kroku „došlápne“ na hlavu. Přitom – a to opakuji – se nejedná o sestavu, ale o význam a významotvornost. Herečka přitom výrazem nic neilustruje, ale ani svoji mimiku ostentativně neodmazává. To, co dělá, je prostě typ a vyjadřovací styl jejího hereckého existování. A co naplňuje a vyjadřuje svým hereckým bytím na scéně? Téma, které se pokusíme pojmenovat vzápětí sami.

Po úvodní scéně slézá i Linnea Happonen ze své uzavřené hrazdy a obě dívky se dostávají do různých vztahů, někdy i pomocí tance. Tu jsou si zrcadlem, tu jedna iluzí, představou té druhé. Dívka či její iluze mizí, ztrácí se své partnerce nebo tomu, kdo ji snil, a zanechává po sobě prázdnotu a bolest. Neexistuje ten druhý jen v naší mysli? Existuje vědomí u druhého člověka? (Otázka radikálního skepticismu.) To snad je ono téma. Možná ani nestálo na počátku práce na inscenaci. Naopak jako přínos této inscenace vidím schopnost a možná přímo nutnost artikulovat jakákoli témata přímo zkoušením, pojmenováváním si tělem a zaznamenáváním těch míst, která pro nás (pro ně) mají smysl. Ostatně i Chaplin začal – když už na to měl dost prostředků, zato už neměl výstupy ověřené v kabaretu – vyprávět přímo a od začátku filmováním. Vzal kameru, scenerii a herce a točil na místě, co ho napadalo. V tomto smyslu vyprávěl filmem…,
a co natočil, klidně opustil, přeobsadil, přestěhoval… Tato inscenace vzrušuje, neboť je vidět, že nevznikla kvůli nějaké ideji, hruběji řečeno z předpojatosti. Ale že nějakou ideu, téma hledala tím, jak vznikala. A my jsme mohli být svědky ujasněnější části této cesty.

Alma a Amanda tvoří volný doplněk k inscenaci vůbec ne neverbální, ale zato velmi neiluzivní: Hlasu Anny Frankové od Miřenky Čechové, také a právě zde v NoD. Možná si tento prostor či jeho správce přímo říká o obdobný styl a dlužno už závěrem a zcela obecně říci, že asi oslovuje tvůrce, kteří v tomto prostoru dovedou něco vyjádřit, ba s ním i spoluhrát.

Autor je rozhlasový moderátor, divadelní dramaturg a stand up komik.

Krepsko a Henna Kaikula: Alma a Amanda. Režie Linnea Happonen, hudba Mayim Alpert, Guy Dowsett, kostýmy a výtvarná spolupráce Radka Mizerová, light design Martin Špetlík. Premiéry 29. a 30. 10. 2007 v NoD/Roxy v Praze.

Naši severní sousedé si divadla váží, což potvrzuje nemalý počet festivalů nadnárodního obsazení a významu, které hostí prakticky každé velké město od Poznaně přes Varšavu po Krakov. Jedním z nejdůležitějších je bezesporu vratislavský Dialog. Festival sice nemá dlouhou tradici, ale během svých předchozích tří edic dokázal oslnit dobře připraveným programem a účastí největších tvůrců současnosti (mj. Alvis Hermanis, Árpád Schilling, Robert Wilson, Christoph Marthaler). Letošek vypadal neméně lákavě: sice kromě polských ověřených tvůrců střední a mladé generace (Jarzyna, Miśkiewicz, Warlikowski, Klata, Zadara) a režiséra Johana Simonse s divadlem z Gentu nesliboval tolik zvučných jmen s puncem kvality, ale podle plakátů nabízel „15 nejodvážnějších inscenací z 12 zemí světa“. Druhým lákadlem byl citát z Imre Kertésze, který akci uvozoval: „Umění není ničím jiným než přeháněním a znetvořením.“ A do třetice byla dle
vyjádření ředitelky Krystyny Meissnerové hlavním letošním tématem divadelní forma jako taková. Horizont očekávání zůstal bohužel splněn jen zčásti.

Šokuje vás to?

Mělo-li být šokujícím znakem odvahy pořadatelů pozvat soubor Mabou Mines z USA, který v inscenačně slabém ztvárnění Ibsenovy Nory pod původním názvem Dům loutek místo vyškolených herců všechny mužské role obsadil skupinou liliputánů, efekt se minul účinkem. Divadelní praxe ukazuje, že na jediném nápadu není možné vybudovat celek, pokud není tematicky silně rozvrstven a nahlížen z různých perspektiv. Stejně hořkou pachuť si publikum odneslo i z režie Grzegorze Jarzyny, který ve vídeňském Burgtheateru připravil antickou tragédii Médea ve své vlastní, až příliš současné úpravě. Před deseti lety měl tento režisér statut naděje polského divadla, nyní se ukázalo, že kromě slavného jména nemá co nabídnout. Jeho dobový překlad mytologického Euripidova dramatu s názvem [mede:a] sice demonstroval požíravou potřebu divadla vše přizpůsobit současnosti, ale zároveň odhalil nedostatek imaginace ve spojení s neschopností vytvořit silnou
jevištní metaforu. Médea v inscenaci otráví své děti léky, její manžel Jason podepisuje kontrakt ÖMV o těžení ropy v Kaspickém moři, chór představuje pár bohatých Rakušanů, kteří se baví tím, že mluví sousedům do života. Svým způsobem lze hovořit o podceňování publika, jemuž se vše musí vysvětlit přímo, bez jakýchkoliv odkazů. Kýžené opojení z šoku Dialog sice nepřinesl, zato však vyvolal mnoho otázek po samotné dramaturgii festivalů.

Když forma nestačí

Divadelní, stejně jako hudební či filmové přehlídky už ve většině případů rezignovaly na hledání jasných témat a svorníků. Stávají se spíše přehlídkou zdařilých děl určitého období. Tento princip samozřejmě funguje za předpokladu, že setkání skutečně přinášejí určitou kvalitu a neobvyklý pohled nejen na ztvárňovaná témata, ale i nový přístup k formě. Ambicí Dialogu bylo patrně předvést současné tendence v performativním umění, tudíž své zastoupení zde nalezlo jak činoherní (Warlikowského výteční Andělé v Americe), taneční (jevištně vytříbený kus Giselle z Irska, mísící prvky tance i dramatické akce), tak i fyzické divadlo (jihokorejský soubor Sadari Movement Laboratory nebo divadlo masek společnosti Horos z Řecka). Bohužel však polovina děl žánrově jinak pestrého festivalu sice odhalila odlišnosti formy a různé vývojové tendence, bohužel často na amatérské nebo velmi nedokonalé úrovni. Důvodem byla nejspíš
slabá dramaturgická intuice a odvaha zvát sice náročná, ale vytříbená a ostře polarizovaná díla, což je silný paradox. Rozhodnutí vystavět celý svátek divadla na pouhých stylových odlišnostech inscenací se ukazuje jako slabé, nenajdeme-li mezi díly vnitřní spojnice, vyjadřující nejen pohyb v soudobém umění, ale i bolestivou potřebu vyjádřit se k palčivým aspektům světa. Největší satisfakci přinesla jména osvědčených tvůrců (poloimprovizované dílo Kartoteka dramatika Tadeusze Różewicze, jež svou otevřenou formou a eruptivní spontaneitou přineslo režiséru Zadarovi značné uznání), jimž vévodila inscenace Calderónova textu Život je sen v režii Johana Simonse. Samo drama bezesporu náleží k nejtajemnějším dramatům historie, a to díky neustálému stírání hranic reality, snu a iluze. Celku vévodil jednoduše uspořádaný prostor, kde se nacházela jen dřevěná fasáda paláce, koleje s drezínou, pár židlí a skupina hudebníků. Herci místo ztotožnění
s postavami nabídli ironický komentář k jejich podivné existenci na pomezí ireálnosti. Hudebníci vystupovali ze svých rolí, herci komentovali své akce jasnými grimasami, přesto však hra působila důsledně a ukazovala zrod královského tyrana a jeho pád, stejně jako dvorské intriky či utopické touhy revolucionářů. Samotný fakt, že se děj odehrává v Polsku, přidal v předvolebním reji inscenaci nezáměrný půvab a vyvolal řadu asociací. Režisér ukázal, že největším mistrovstvím je náročné kusy inscenovat srozumitelně a že i formálně výbojná inscenace se spokojí s několika předměty a mírně pozměněnými dobovými kostýmy. Díky silně vytyčenému tématu i vizuální složka nabyla mnoha významových pater a zachránila čest kulhajícího Dialogu, který se spíš stal festivalem monologických promluv vzájemně málo souvisejících děl.

Autor je redaktor časopisu His Voice.

Dílo Jane Austenové patří do kánonu klasické vzdělanosti a různé filmové nebo televizní adaptace jejích novel tak automaticky získávají významný kvalitativní punc. V uplynulých patnácti letech představuje pro filmaře vděčný nález: obě podoby Pýchy a předsudku (dvoudílná televizní série Simona Langtona z roku 1995 a snímek Joe Wrighta, 2005); Emma režiséra Douglase McGratha; Rozum a cit Tchajwance Anga Leeho (obojí 1995) a konečně Vášeň a cit.

Tuto skupinu filmů zaštiťuje specifický subžánr zvaný „heritage“, tedy dědický žánr; zapomeňme však na krkolomné překlady do češtiny a obraťme se na definici britského teoretika a historika Richarda Dyera. „Jedná se o filmový text zasazený do minulosti, čerpající z kanonického pramenu národní literatury a sestavený z dobových kostýmů a dekorací a pečlivě rekonstruovaných lokací.“ Debata obestírající literární dědictví převedené na plátno je klíčová pro pochopení kontextu britské kinematografie osmdesátých a devadesátých let. Odpůrci nemohou romantickým příběhům odpustit zejména ikonografickou stabilitu, která sytí ideální představy o anglickém venkovu, dekoru i vybraných způsobech, ve finále tlumící případnou sociální kritičnost děje. Na diváky pak čeká past v podobě eskapismu od postmoderně rozbité kultury a pusté konzumpce líbivých obrázků. Zastánci žánru tiší obavy radikálů poukazováním na fakt, že současné adaptace nelze
srovnávat s originály – jak literárními, tak kinematografickými předchůdci heritage stylu (například Shakespeare v podání Lawrence Oliviera). Postklasické, ovšem klasicky výpravné filmy se nechtějí vracet na již probádaný terén a namísto toho vybízejí k náročnější, topograficky laděné analýze. V rámci takového úhlu pohledu se nové adaptace románů Jane Austenové jeví jako velmi intimní spojnice mezi žánrem, prostorovým rozvržením moci a sociálně podbarvenou choreografií pohybu.

Dovnitř a ven

Ve filmech na základě Austenové se cyklicky navracejí dva okamžiky: žena za oknem a procházka krajinou. Zdánlivě bezpříznakové momenty procházejí různými uměleckými směry (od výtvarného umění až po stále podceňovaný žánr melodramatu) a překvapivě v sobě kondenzují celou škálu rozporuplných pocitů. První motiv zřetelně artikuluje stálost až strnulost feminního univerza konce osmnáctého století, na druhé straně ale mocně vypovídá o ženské touze, ať už na bázi romantické, sexuální nebo sociální. Žádostivost po milovaném muži, po společenském statutu, po možnosti vlastnictví – v romantizovaných vizích Austenové jsou tyto složky rovnoměrně a závisle provázané. Okno a hlavní hrdinka v něm také poukazuje na genderovou povahu austenovské geografie, neboť ženský svět patří do interiéru, kde vytváří jasně strukturované prostředí dobového vystupování a způsobů. Mužské postavy se naopak mezi vnitřkem a vnějškem
volně pohybují; zamrzlý stereotyp narušují hosté, dopisy a události, které doslova překročí práh domu. Hrdinky z pera Austenové si dobře uvědomují, že věcem nemohou aktivně vyjít vstříc, proto je alespoň vyhlížejí skrz skleněné vitráže.

Oproti salonům, pokojům a plesovým sálům, k nimž patří precizně vystavěný dialog a spletité mezilidské vztahy, přinášejí procházky a vyjížďky na koni prostorovou a pocitovou expanzi. Silou účinku je lze přirovnat k tanečním a pěveckým číslům v muzikálech, neboť i ta nabízejí úlevu či snad protipól sociálních nebo ideologických tenzí přítomných v narativu. V porovnání se staršími dramatizacemi opouštějí aktuální pojetí Austenové interiérové dialogové scény a většinu zásadních sdělení přesouvají do venkovního prostoru. Spolu s nástupem modernizovaných hrdinek mizí také ikonografické rozdíly ve zpodobňování mužů a žen v krajině, patrné v rámci pozdně klasicistní anglické malby; berme ji coby nepřímou, avšak výmluvnou ilustraci ke spisovatelčiným výtvorům. Romantické heroiny filtrované současným pojetím rovnoprávnosti vidíme utíkat, moknout a stát bok po boku muži bez konverzačních manýr a úskoků,
zaprášený dekor se vytrácí a z dívek se stávají „tomboys“, tedy slečny oddávající se hrám i sportům se stejnou vervou jako jejich mužské protějšky. Film Vášeň a cit není svázaný s literárním předobrazem a v tomto směru zachází mnohem dál než dřívější jemně nuancované posuny. Už nejde o simulovanou bitvu, jakou předvedla Margaret s Edwardem v Rozumu a citu, ale o skutečné vítězství v kriketu; taktéž procházky se přesouvají z přehledných a otevřených prostranství do složitěji členěných terénů a hustých lesů.

Podvojné herectví

Kromě prostorovo-ideologické analýzy nabí­zí heritage žánr také vhodný materiál pro rozbor hereckých technik. Zatímco mužským hvězdám slouží k potvrzení kvalit podání rolí na principu Metody (způsob hraní koncipovaný Stanislavským a popularizovaný v USA Lee Strasbergem a Stellou Adlerovou, vyžadující naprosté fyzické a emocionální odevzdání se postavě; výrazně ovlivnila Marlona Branda, Jamese Deana, z další generace pak de Nira a Al Pacina), na ženské party se však tyto požadavky nikdy příliš aplikovat nedaly. Hned v úvodu bylo řečeno, že filmy podle Austenové mají v širším povědomí vysokou míru kvality, a proto postavy v nich tvoří jakýsi dívčí pandán metodickému herectví. Heritage snímky uplatňují vůči svým představitelkám vysoké nároky: šněrují je do nepohodlných kostýmů, nutí je spoléhat se na minimalistická gesta a kradmé pohledy a pronášet dlouhá, komplikovaná souvětí
i v zápalu emocí. Nemalou část kritické recepce tvoří také národní diskurs, neboť diskutované snímky se opírají o kořeny anglických tradic a pracují s idealizovanou představou britskosti. Není bez zajímavosti, že v první „postmoderní“ a hned značně úspěšné adaptaci Rozumu a citu v režii Anga Leeho se nároky rozdělily mezi dvě protagonistky. Emma Thompsonová coby Elinor ztělesňovala britskou hereckou tradici, kde převažuje citelný nedostatek hvězd; daný kontext jí sice přisoudil nelichotivé kostýmy a svícení, pozici v pozadí, ale také funkci nenápadného, jemně ironizujícího průvodce příběhem. Kate Winsletovou coby mladší sestru Marianne obklopuje mnohem smyslnější gloriola, daleko důležitější místo zaujímá její fyzická krása a charakter figury rovnou měrou dotvářejí neverbální projevy-výkřiky, vzdechy, pláč. Role Marianne je tímto signifikantní pro dvojlomný statut osobnosti Winsletové. Na jedné straně ji bereme jako hollywoodskou hvězdu, na
straně druhé (i díky britskému původu) ji uznáváme coby technicky dokonalou herečku. V následujících filmech se obě pozice, z narativního i kontextuálního hlediska, slévají do jedné představitelky. Nejvýrazněji to platí pro poslední dva snímky, Pýchu a předsudek a Vášeň a cit. Keira Knightleyová, anglická herečka, ozvláštněná americkou zkušeností, přináší zaoceánský „glamour“ do ostrovní kinematografie; Anne Hathawayová, nastupující hvězda žánrových filmů, dokazuje svůj seriózní potenciál v britsko-anglické koprodukci.

Autorka se zabývá genderovou problematikou v oblasti audiovizuálních umění, spolupracuje s festivalem Femina Film.

Na začátku si položme otázku, jaká mají být vodítka či kritéria pro posuzování nebo hodnocení architektonické tvorby, existují-li vůbec nějaká. Anebo si můžeme dovolit pokus o její charakteristiku, který lze učinit srovnáním s tvorbou v jiných zemích? Jakou roli hrají v tomto ohledu časopisy, ročenky, kde a za jakých okolností se odehrává výběr elitní architektury? Kdo se podílí na tom, že určitá stavba vstoupí do dějin a nadále se objevuje v přehledech, knížkách o architektuře, v historiích? Jsou to akce jako Grand Prix Architektů aj., různé soutěže „o stavbu roku“ atp.? Jak se na tom všem podílejí typologické stavební druhy – rezidenční, občanské, sportovní, administrativní a korporační stavby velkých rozměrů, jejichž parametry platí globálně?

Modernizace existujícího historického fondu

Velmi významnou složkou se u nás dnes stává modernizace starších staveb, která představuje důležitý a rozsáhlý proces, otevírající se do budoucnosti, proces náročný, protože v něm jde o zhodnocení existující stavby v rámci nového systému, do něhož se zapojuje jako důležitá výrazová složka. Vyžaduje to od architektů erudici a historickou kulturu. S tím dále souvisí proces restrukturace celých městských čtvrtí (Praha – Karlín, Žižkov, Holešovice, Brno – Heršpice, Zábrdovice aj.), zpravidla starších čtvrtí se smíšenými obytnými, průmyslovými, kancelářskými a skladovacími funkcemi, které dnes získávají nový funkční obsah, účel i charakter. Z dříve zanedbaných, nevlídných, šedivých smíšených čtvrtí v okolí velkých nádraží se stávají rezidenční oblasti s administrativními a obchodními budovami a nabývají vyšší sociální statut. Nikdy v historii nebyla transformace našich velkých měst tak radikální jako v současné
postindustriální době, kdy se mění základna hospodářského života, těžký průmysl se vysunuje jako neviditelná substance daleko za hranice města a je nahrazován novými, zpravidla obchodními, administrativními a zábavními funkcemi.

Velké stavby

Je zajímavé sledovat, jaké znaky se dnes užívají pro potřebu reprezentace korporačních nebo veřejných budov, když tradiční prostředky monumentálního jazyka vymizely a byly nahrazeny formami plynoucími ze současné pokročilé technologie, užívající převážně metalických, skleněných a leštěných kamenných povrchů. Zdá se, že je nahrazují identifikační znaky, to znamená odlišnosti v řešení povrchů staveb, rastrů, barevnosti, zalomení či naklánění stěn, což se odehrává v rámci nepříliš rozlišeného formálního jazyka. Ve čtvrti Anděl v Praze – Smíchově tvoří opěrný bod celé rozsáhlé výstavby Nouvelova nárožní budova, skulpturální skleněná věž s barevnými akcenty.

Avšak ostatní stavby, jakkoli individuální – hotel Andel’s (D3A studio), Village Cinema (Stanislav Picek), centrum tisku (Václav Aulický) aj. – s desítkou dalších kancelářských budov, hotelů a supermarketu tvoří vcelku jakýsi nerozlišený, komerční prostor, v němž se individuální rozdíly slévají, jako by šlo o variace na společné téma. To je ovšem typický rys globalizované architektury, jakou najdeme kdekoli v západní Evropě. Elegantní, nákladné budovy, připomínající drahé automobily. Poznáme je sice podle charakteristických individuálních rysů značky, ale přitom se navzájem podobají jeden druhému. Tak je tomu i s architekturou obchodně-administrativních budov.

Stojí za povšimnutí, že se poroty Grand Prix až na výjimky těmto druhům staveb ve svém posuzování vyhýbaly. Jsou to budovy s pronajímatelnými prostory uvnitř, tedy bez interié­rů (až na vstupní haly), a jejich architektonický efekt je dán hlavně jejich vnější figurou a vzhledem. Přesto se objevují stavby, které se právě soudobými výrazovými prostředky dokázaly dobře včlenit do historického prostředí. Zde bych uvedl palác Euro na Václavském náměstí (2002, Malínský, Doležal, Burian). Obecně lze konstatovat, že se velké administrativní, obchodní a polyfunkční budovy českých architektů vyrovnávají po estetické i konstrukční stránce evropským standardům. Uveďme například obchodní dům Omega, Brno (arch. Kuba, Pilař), centrum Flora, Praha – Vinohrady (Petr Franta architekti), Metrostav (at. Josef Pleskot), The Park, Chodov (Cigler – Marani), Diamond Point, Praha – Těšnov (Václav Aulický a kol.), budova ČSOB v Praze – Radlicích (at. Pleskot)
a řada dalších…

Silné téma – vily a rodinné domy

Kdybychom chtěli najít téma, u něhož se dá nejlépe uvažovat o povaze české architektury, pak to budou jiné druhy staveb, především rodinné domy a vily, do jisté míry bytové domy a domovy pro seniory. Tady se setkáváme se silou domácí moderní tradice, s vyhraněnou architektonickou kulturou, experimenty, rozmanitostí forem a také s architekty mladších, nastupujících generací. Konečně i s kultivovanou klientelou. Zde se uplatňují koncepční přístupy, sahající od minimalismu k expresionismu, od striktní geometrie k organickým formám. Vyznačují se bedlivou pozorností ve vztazích ke krajinnému či urbánnímu prostředí, k životním způsobům a programům klientů, jejich možnostem atd. Představují velice pestrou škálu řešení a mají své mistry, jimiž jsou například Markéta Cajthamlová, Jan Línek, Ladislav Lábus, Pelčák + Hrůša, z mladších týmů A 69, HŠH, Megastore, New Work, Luděk Rýzner, Zdeněk Fránek a další.

Grand Prix Architektů

Jak každoroční hodnocení porot Grand Prix Architektů (GP), tak i ročenky Česká architektura (vydává je od r. 2001 nakladatelství Prostor) si především všímají takových kulturních znaků, které se u nás vyznačují výraznou flexí jazyka „nové moderny“, to znamená úsilím dospět v rámci tohoto jazyka k intenzivnímu, sugestivnímu a čistému výrazu. Stačí si projít posledních deset hlavních cen GP, abychom viděli, že se i přes každoroční obměnu porot jejich pozornost soustředila na tyto kvality. Často šlo o kubické „krabice“ (dřevěný domek Ivana Kroupy v Mukařově, v roce 2001 řadové rodinné domky v Rudníku, v roce 2003 knihovna Masarykovy univerzity v Brně, plavecký stadion na Kraví hoře tamtéž, a konečně i letošní GP 2007, udělená Centru ekologických aktivit v Olomouci), výjimky tvoří rekonstrukce paláce Langhans v Praze (2003, Ladislav Lábus ad.), pozoruhodně spojující secesní budovu s novými přístavbami,
poetický kamenný „křivoklátský letohrádek“ (2004, Stanislav Picek) nebo bytový dům v Praze – Petřinách (2006, Karel Scheib, Tomáš Velinský), jehož vnější formu tvoří živá konfigurace barevných hranolů.

Vztahy a souvislosti – inovace

V globalizovaném prostoru současného světa je většina českých architektů dobře informována – ze studijních cest, konferencí, přímých kontaktů s architekty jiných zemí či z výstav, prezentací, časopisů a knih – o všech „událostech“ v architektonické sféře, ať se odehrávají kdekoli na světě, v evropských zemích, v Japonsku, v USA. Mohou je obdivovat, nechat se jimi inspirovat, mohou přejímat některé technologické inovace i formální prvky, nic jim v tom nebrání, ale přesto se jen zřídkakdy setkáváme se zjevným napodobováním známých vzorů, což je patrně dáno celým českým kulturně historickým urbanistickým a krajinným prostředím, které má své výrazné specifické znaky. S radikálním přijímáním inovací se nejčastěji setkáme u studentských projektů na školách architektury, ale zde je to přirozené, protože studenti nejsou ve svých rozletech omezováni investorem nebo developerem. Pokud se objevují formální inovace holandské
nebo jiné provenience (holandská a rakouská architektura mají u nás největší vliv), jsou „přeloženy“ do konceptuálního myšlení, odpovídajícího domácímu kulturnímu prostředí. Platí to, jak se zdá, i u mladších generací, vstupujících na scénu. „Česká přísnost“, řečeno s Rostislavem Šváchou, je zakódována hluboko v podstatě myšlení většiny kvalitních českých architektů, každá forma musí pro ně mít opodstatnění. Třebaže jsou mezi nimi osobnosti založené expresionisticky (Línek, Fránek, Sládeček aj.), nepřekračují přirozenou logiku formy a programové náplně, jejich invenční tvorba se stále pohybuje v řádu, v němž přetrvávají hlavní principy české moderní tradice, včetně její morálky. Ostatně, vidíme, co se stalo ve vývoji architektury poté, co odezněla koncem osmdesátých let postmoderní historizující vlna (která se české architektury příliš nedotkla), než se vrátila k fundamentu, který vytvořila moderní tradice. Dnes jej současná architektura rozvíjí do nových
forem, umožněných technologickým pokrokem v oblastech digitálních postupů (CAD), nových konstrukcí, materiálů, mediálním zprostředkováním informací atd., hovoří se o „neomoderně“, „druhé moderně“, o „modern-next“.

Závěr

Moderní česká avantgarda považovala architekturu za nástroj ideologického boje, což jí dodávalo auru výjimečné role, již měla hrát ve společenském vývoji, a také jistotu a sílu. To z pozdější moderny, označované jako mezinárodní sloh, zmizelo. Dnes už je tu pouze odideologizovaná architektura, forma bez ideového obsahu, určovaná striktním programem, do které je vepsán image bohaté korporace, architektura obchodních center a supermarketů – ozdobených bud (řečeno s Robertem Venturim) s velikými logy, metalických skulptur Expo, Disneylandů, zoologických zahrad, bohatých kulturních institucí (Guggenheimovo muzeum v Bilbau), která má přitáhnout davy diváků, a architektura bytových domů, závislá na tom, pro jaký sociální statut se staví. Konečně je tu i architektura vil a rodinných domů, která představuje v dnešních podmínkách nejzajímavější a také nejrozmanitější pole architektonické tvorby. Tady se její kulturní úroveň jako společný
jmenovatel projevuje v nejsilnějším světle a je zajímavé sledovat, jak se podílí na domech s velice rozdílnými náklady. Drahé materiály, náročné, divoké efekty nemusí být znakem dobré architektury a dobří architekti jim také neholdují. Dá se říci, že na tomto poli se úroveň tvorby českých architektů všech generací dá pozorovat nejlépe a zde také dosahuje nejlepších výsledků.

Autor je historik architektury.

V knize Umění a kýč definuje Tomáš Kulka kýč ve výtvarném umění následujícími třemi podmínkami: „Kýč zobrazuje objekty nebo témata, která jsou všeobecně považována za krásná, anebo která mají silný emocionální náboj, tyto objekty a témata musí být okamžitě identifikovatelné a konečně kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazeným tématem. Každá u nich je podmínkou nutnou, jejich současné splnění tvoří podmínku postačující.“ V oblasti architektury můžeme tato kritéria vcelku úspěšně aplikovat na výtvarnou stránku samotné stavby, případně výtvarné dílo, které je její součástí. Typickým architektonickým kýčem – často požadovaným dokonce úředně – bývají různé napodobeniny historických staveb a stylů, věrnými uměleckými replikami počínaje a nesourodými kulisami rezidenční a komerční architektury konče. Prvoplánovost, hloupost a nevkus takových staveb jsou většinou zjevné.
Architektonický kýč je tedy obecně znám ý a snadno rozpoznatelný.

Světu současné architektury ovšem vládne kýč zcela jiného typu. Nevyznačuje se pokleslou estetikou, je velmi sofistikovaný a téměř neviditelný. Souvisí spíše s principy a hodnotami, na kterých je tento zvláštní a uzavřený svět vystavěn. Přestože je architektura, tj. formování životního prostoru, v podstatě každodenním, trvalým a univerzálním společenským problémem, setrvává jako obor v okrajové pozici, s reálným významem povážlivě se blížícím pozici současného výtvarného umění. Následující témata spolu vzájemně souvisejí a v architektuře nelze smysl žádného z nich zcela zpochybnit, přesto jejich současná dominance odvádí pozornost od témat jiných a mnohdy podstatnějších. Naprogramování architektonického světa vykazuje systémové chyby.

Reality show

Jako architektura se dnes prezentuje jen velmi omezený okruh staveb. Z hlediska celkové produkce jde o pouhá procenta a je velmi pravděpodobné, že ve vašem bezprostředním okolí se současná architektura, jak ji známe z časopisů a knih, vůbec nevyskytuje. Běžný životní prostor z hlediska architektury téměř není tématem. Architektura je tedy spíše tím, co obdivujeme v galerii nebo v lesklém časopise, než tím, v čem sami bydlíme, pracujeme, bavíme se, nakupujeme, cestujeme atd. Propagace exkluzivních architektonických počinů je pochopitelná, výjimečné píše dějiny všech oborů. Problémem je však skutečnost, že průměrně a podprůměrně řešené interiéry i exteriéry se architekturou vůbec nenazývají – a v architektonickém světě tedy prakticky neexistují. Jako kdyby průměrná či špatná káva už nebyla kávou.

Tento selektivní přístup funguje v mediálním prostoru, jehož náplní bývá téměř výhradně to elitní a atypické; v prostoru skutečném, tvořeném naopak tím ostatním, ovšem nemůže obstát. Pro fungování urbanistické struktury je zásadní právě celek a vztahy všech jeho částí, fyzické limity prostoru jsou nesmlouvavé a existující zástavbu nemůžeme jednoduše vyretušovat. Soustředění se na jednotlivé objekty a pomíjení jejich blízkého i vzdáleného okolí je pro investory i samotné architekty možným únikem z realitní reality, ve výsledku se ale stává pastí. Problematika životního prostředí se navíc zpravidla nesmyslně omezuje na problémy volné přírody a jejího znečištění. Stav veřejného prostoru a (ne)fungování územního plánování tomuto myšlení bohužel odpovídají.

Zrada obrazů

Dějiny architektury jsou spjaty se sochařstvím a malířstvím, v encyklopediích i běžných médiích spadá architektura tradičně a zcela samozřejmě do ranku výtvarného umění. Současná obrazová kultura, v níž všichni a všechno musí především dobře vypadat, pak chápání i prezentaci budov jako stylových objektů ještě zesiluje. Z domů a jejich interiérů se stávají luxusní módní doplňky, podtrhující image svých majitelů a podléhající sezonním trendům. Okouzlení vizualitou však není pouze doménou komerčních časopisů. Také odborná média bývají založena na efektních a vysoce stylizovaných fotografiích, téměř sterilně dokonalých. Právě takové fotografie jsou často jediným prostředníkem pro vnímání a hodnocení architektonické kvality. Stavby prezentované jako dobrá architektura často vynikají jen a pouze výtvarnou působivostí, čemuž se podřizuje už jejich samotné navrhování a následně
i hodnocení. Architekti dávají ve svém estétství přednost řešení efektnějšímu a fotogeničtějšímu před řešením zjevně užitečnějším, některé hvězdy světové architektury pracují spíše jako sochaři či scénografové. Kritici, obvykle s kunsthistorickým či estetickým vzděláním, poté na recenzovaný dům pohlížejí výhradně jako na výtvarný objekt. Důležitost výtvarného řešení v architektuře dokládá i skutečnost, že otázky stylu a vkusu jsou nejčastější příčinou rozkolu mezi architektem a klientem. Estetika současné architektury je také hlavním důvodem existence dvou paralelních světů, světa architektů a světa lidí.

Umění vs. život

S přeceňováním výtvarného hlediska souvisí také skutečnost, že architektura je chápána a hodnocena jako umělecké dílo. Architekt pracuje v pozici tvůrce, od kterého publikum očekává původní dílo a osobitý umělecký projev (o nesmyslnosti a nerealizovatelnosti takových očekávání píše Jan Michl v online článku Vidět design jako redesign). Originální koncepty se uplatňují i tam, kde k tomu není žádný důvod a kde spekulativní snaha něco si vymyslet hraničí s exhibicionismem, navíc podporovaným nesrozumitelnými teoriemi. Obyčejnost a samozřejmost se nenosí. Takové domy se pochopitelně s oblibou publikují, stávají se ikonami a jejich autoři oborovými hvězdami (starchitects), umělecká hodnota artefaktu však vzniká až příliš často na úkor základních kvalit stavby, tedy především užitných a ekonomických parametrů. Mnohá slavná díla moderní a současné architektury tak čelí oprávněným
výhradám veřejnosti, která se ovšem cítí být kompetentní pouze k subjektivnímu hodnocení typu líbí/nelíbí. Architektura je pro běžné lidi oblastí příliš složitou a elitní, přestože jako navrhování (design) prostředí už ze své podstaty nemůže bez přímé vazby na lidskou společnost vůbec existovat. Architektura musí být vždy syntézou požadavků uživatelských, technických, estetických, ekonomických a ekologických, komplexním a dlouhodobým procesem a především pak službou společnosti. Architektova práce je zcela srovnatelná s jinými profesemi, přesto bývá vnímána jako zbytný luxus a odborné znalosti jako nepotřebné – i při rozhodování o zásadních problémech urbanismu, krajiny či dopravy. Všeobecné vzdělání si zakládá na encyklopedických znalostech historie, aniž by poskytovalo alespoň základní povědomí o smyslu architektury a krité­riích architektonické kvality, značné rezervy má i vzdělání odborné. Musíme se tedy spoléhat na komerční i odborné
časopisy, plné kýčovitých fotografií a vizualizací…

Autor je architekt a publicista.

Do Zlína přišel v patnácti. Na právě založené Škole umění byl v ročníku s Václavem Chadem, o jeden níž byl Čestmír Kafka. Spolu pracovali v Baťových závodech, učili se, malovali, žili. Spojila je válka, surrealismus, biograf, Van Gogh, Milada Schmidtová a „něco, co dalo zapomenout na okolnosti a umožnilo žít ten život intensivně“ (F. Chmelař). Chada zastřelilo gestapo, válka zmizela jako halucinace. Hudeček odešel do Prahy. Dvě sezony hrál s Horníčkem a Werichem v Divadle satiry. V roce 1947 se vrátil do Olomouce. Začal zakreslovat ruiny hradů pro Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Vystavoval krajiny se svazem (Krajské středisko ÚSČVU). Dělal návrhy pro veřejné stavby, které se nikdy nerealizovaly. Oženil se. Koncem padesátých let započal malířskou revoluci, o které se nikdo neměl dozvědět. Bral malé překližky a maloval na ně tváře: svou, bratrovu, své ženy, Paula Kleea a jiných blízkých. Dost
možná je mezi nimi i ta Chadova. V hustých pastách mizely, ve hmotě barev se ztrácely a zase zjevovaly. Později k nim přibyly i odvážné akty. Deformace žen. „Řada umělců studuje lidskou bytost ve snaze najít tam pravdu hlubší, než jakou prozradí rysy obličeje. Pokud lidskou postavu deformují, tak ne proto, aby jí ubližovali (…), ale proto, aby nás upozornili na realitu, které jen obtížně čelíme.“ (Gilles Plazy) V dokonalé klauzuře maloměsta se Hudeček stal moravským Frankem Auerbachem. Dodnes se těch malých masterpieců dochovalo čtyřiatřicet. Třikrát je poslal na vánoční salon do městečka Bollène v Provenci. Doma je nikdy nevystavil. Koncem šedesátých let přestal malovat. Letos v červnu umřel. Otakar Hudeček byl (vedle Slavoje Kovaříka) nejvýznamnějším malířem druhé poloviny 20. století v Olomouci.

1. Myslíte si, že současná architektura tíhne více k realitě, nebo vizi?

2. Kde se v současnosti realizuje skutečný městský život? Vybaví se vám nějaké příklady městských prostor realizovaných po roce 1989?

3. Co je podle vás kýč v architektuře?

4. Jak vnímáte Grand Prix Architektů? Jak by se dala zvednout její prestiž?

5. Jak vytvořit architektonickou výstavu, aby byla atraktivní pro co nejširší veřejnost?

6. V září se konal první český festival současné architektury Architecture Week. Zaujal vás tam někdo nebo něco?

Richard Biegel, historik umění, Ústav pro dějiny umění FF UK, Praha

1. To lze těžko říci paušálně. Jsou úlohy, které „vizím“ přejí více (studentské práce, rodinné domy výjimečných klientů), ale většina zejména městské architektury je zcela ve vleku neúprosných developerských pravidel, která vznik „architektury s vizí“ často již v principu vylučují.

2. Bohužel lze říci, že „městský“ prostor se pro většinu lidí scvrkl do představy nákupní galerie plné obchodů, restaurací a multikin. Tahle mutace je velmi nebezpečná a vlastně obrací princip veřejného prostoru naruby, neboť z něj dělá jen nutné předsálí komerčních aktivit všeho druhu. Veřejný prostor ve smyslu konkrétního místa sdíleného všemi obyvateli je pomyslným středem města či čtvrtě a nesmí sloužit žádné obdobné komerční manipulaci. Vzhledem k výše zmíněné adoraci nakupování čehokoli je ale těžké jej dnes doopravdy vytvářet či udržovat. Úpravy veřejných prostor se tak raději omezují jen na vděčné dláždění starých ulic či sázení stromů. V této sázce na jistotu je bohužel skryto nebezpečí rezignace na veřejný prostor jako na něco aktuálního a zneklidňujícího, co formuje nejen město, ale i jeho obyvatele, ze kterých se zde v ideálním případě stávají myslící bytosti, jež nelze opít sebelépe prezentovaným rohlíkem.

3. Cokoli, co s odkazem na líbivé citace parazituje na okolí, aniž by mu něco smysluplného přinášelo. V našem prostředí pak zejména bezduché developerské projekty, které se tváří jako architektura, a přitom jsou prázdnými karoseriemi.

4. Řekl bych, že hlavní je, že takováto přehlídka vůbec existuje. Větší prestiž souvisí nejen s jejími pravidly, ale i s reakcí veřejnosti, která bohužel stále vnímá architekturu jako něco okrajového.

5. Je to obdobné jako u předchozí otázky. Problém není ani tak v tom, jak věci prezentovat, ale spíše jak vysvětlit lidem, že architektura je téma, které se jich bytostně dotýká. Tohle je úloha pro všechny, kdo na ní nějakým způsobem participují, ale nejvíce asi přece jen pro srozumitelně píšící kritiky a osvícené novináře.

6. Nemohu soudit, bohužel jsem se jej nezúčastnil.

Jakub Cigler, architekt, Cigler Marani Architects

1. Každý projekt, pokud v sobě nemá vizi, je mrtvý.

2. Co je skutečný městský život? Historická centra obsadili turisté a monofunkční obchodní, rezidenční a administrativní celky žijí svým životem, který je jiný, než jsme doposud byli zvyklí. Město je totiž odrazem společnosti…

3. Kýč v architektuře neexistuje, protože pokud se jedná o kýč, tak se nejedná o architekturu, ale o její pokleslou interpretaci.

4. Grand Prix a všechna další vyhlašování toho nejlepšího v České republice budou mít pachuť provinčnosti, dokud nedojde ke zrušení autonominací, nebude omezen počet kategorií a nezvýší se náročnost a kredibilita porot.

5. Atraktivnost je problém jak kvality exponátů, tak kvality publika…

6. Nebyl jsem tam.

Vendula Hnídková, historička umění, Ústav dějin umění AV ČR

1. Architektura vždy oscilovala mezi uměleckým a řemeslným projevem. Svobodná idea se snáze prosazuje v prvotním stadiu konceptu než v následných kompromisních rošádách se všemi účastníky stavebního procesu.

2. Veřejné prostory leckde mutují do veřejně využívaných prostor v majetku soukromých subjektů.

3. Kýč je velmi komplikovaný, dobově a stylově podmíněný fenomén, který nelze výstižně postihnout na několika málo řádcích. Přesto pro jeho rozpoznání spolehlivě platí zásada, že nakolik je vstřícně přijímán širší veřejností, o to více je štítivě přehlížen vrstvou intelektuálů.

4. O (ne)kvalitách Grand Prix přesvědčivě vypovídá zastoupení soutěžních projektů, vítězné výstupy a ohlas v masových médiích.

5. Neexistuje jednoznačná odpověď, protože každé téma si žádá individuální zhodnocení a jemu adekvátní expoziční pojetí. Příčin, proč se u nás architektonické výstavy nekonají ve větší míře a na lepší úrovni, je celá řada, ale jako jeden ze zásadních faktorů se jeví absence vhodných galerijních prostor.

6. Architecture Weeku jsem se neúčastnila.

Roman Koucký, architekt, Roman Koucký architektonická kancelář

1. O vizi v české architektuře se snažím mluvit už dlouho, ale odezvu nevidím vůbec žádnou. Praha je na tom nejhůře. Architektura je okolnostmi „společenské objednávky“ stále silněji nucena chovat se co nejvíce pragmaticky, což má, a bude mít i nadále, pro česká města nedozírné následky. V naší společnosti bohužel není pro vize místo.

2. Na první pohled by se mohlo zdát, že na náměstích, kde populistické radnice pořádají pseudojarmarky a jiné trachtace, ale myslím spíše, že skutečný život je v nákupních a jiných centrech všeho druhu, a tak „doma“. Je to výsledek neuvážené intelektuální segregace a neschopnosti přizpůsobit se obecným trendům. Možná, že částečně „nový prostor“ vznikl u Anděla na Smíchově, jinak jde, v nejlepším případě, převážně o nový vzhled starých prostranství.

3. To nevím, a myslím, že v dnešní době je taková otázka nesmyslná. Navíc podle mne nemá cenu plýtvat tiskovým místem na záporné příklady.

4. Cenu vnímám jako nesmírně důležitou právě pro zvyšování prestiže oboru. Ceremoniál se stále zlepšuje, i když trestuhodně pomalu. Ale to je právě výsledek téměř nulové společenské poptávky. A ovšem také zásadní neschopnosti architektů prezentovat sebe samy a svoji práci.

5. Skvělý název výzkumného úkolu. Kdo na to přijde, vyhrál.

6. Poskytl jsem rozhovor a dodnes nemám ani autorský výtisk katalogu. Mizivá propagace, neschopnost zaujmout, nesmyslné „hlavní sídlo“ ve staré budově na nedostupném místě. Evidentně party pro úzký okruh účastníků. Propagace současné architektury – po česku…

Igor Kovačević, architekt, Z architects, CCEA

1. Většina architektonické produkce v našem prostředí je založena na splnění podmínek zadavatele. Architekti pospíchají, aby hned po škole postavili svůj první dům, aby prosadili vizi, kterou si půjčili od jiných architektů, a s hrdostí ji po dokončení díla mohli prohlásit za svoji. Dnešní doba je doba samplování již existujících myšlenek, idejí, vizí.

2. V shopping centru. To je město dneška, kde se lidé jakoby potkávají, jakoby komunikují, jakoby se seznamují. – Vybavuje se mi spousta realizovaných městských prostor, ale většinou špatných. Například nové předláždění náměstí Republiky v Praze ve mně vzbuzuje pocit, že jde o stejné projektanty, kteří dříve asfaltovali nebo betonovali historická náměstí, a že konečně objevili nový materiál, kostky.

3. V architektuře kýč neexistuje. Když stavíte, neznamená to, že děláte architekturu, ale děláte stavbu. Aby se té stavbě mohlo říkat architektura, tak se v ní musí vyskytovat i někdo, kdo se zajímá ne o to, jak se to staví, ale proč se to staví. A když odpovíte na tuto otázku jiným jazykem než jazykem výnosů a výdajů, jazykem tabulek výdělečnosti, tak ve velké většině jde o vznik architektury, a ne stavební produkce.

4. Těžko se zvedá prestiž akce, která dala první cenu projektům, jako je Křivoklátský letohrádek od Stanislava Picka nebo bytový dům od Karla Scheiba a Tomáše Velinského.

Ale mediálně je to výborný materiál, chce to trošku více mediální propracovanosti, větší pompéznosti a v první řadě odpovědnější přístup organizátorů při výběru poroty. A samozřejmě je největším nedostatkem celé akce právě nízká prestiž v očích samotných architektů.

5. Špatně položená otázka, jelikož výstava dnes není cílem, ale prostředkem, jak něco sdělit. Takže, co dnes sdělit, aby o naše sdělení mělo zájem široké publikum? Jak jsme viděli v poslední době s Národní knihovnou, musí to být skandalózní.

Nejnavštěvovanější architektonickou výstavou by bylo rozporcování několika architektů, respektive jejich těl, a zakonzervování tělesné hmoty.

6. Pokud se výdělečný subjekt rozhodne s vidinou zisku pořádat takovou akci, tak je dobrá zpráva, že stoupá zájem veřejnosti o architekturu.

Architecure Week má charakter veletrhu architektury a postrádá hlubší myšlenku. Setrvává u pouhého kopírování cizích, zahraničních aktivit, čímž posunuje český kulturní prostor do nevděčné pozice, ve které jen přebíráme a rozpracováváme cizí myšlenky.

Akce byla organizována na poslední chvíli a pod jednu střechu, pod střechu Národní galerie, soustředila většinu subjektů činných v propagaci architektury, což organizátorovi dává obrovský politický potenciál pro další jednání s politiky.

Absence jakéhokoliv konceptu a veletrhový charakter celé akce, kde je jediným cílem výdělek, líčí architekta jako kteréhokoliv jiného poskytovatele služeb. S odpovědností jen a jen vůči klientům, například developerům.

Osamu Okamura, architekt, šéfredaktor architektonického časopisu ERA 21

1. Každou postavenou architekturu nejdříve předchází vize. Můžeme být rádi, že nyní procházíme obdobím ekonomického růstu, které umožňuje, abychom nezůstávali pouze u vizí. Na druhé straně u nás poněkud chybí tradice architektonického výzkumu, experimentování a hledání nových cest, které by mělo příslušet především univerzitnímu prostředí. Možná, že v období překotných společenských změn, kterými jsme procházeli, bylo důležitější hledat kořeny, pevné zakotvení a dobré řemeslo. Ale myslím, že slibný čas pro rozvinutí širší palety architektonického myšlení a vizí právě nastává. Také nastupuje generace lidí, kteří se vracejí ze škol typu londýnské AA, švýcarského ETH nebo holandského Berlage institutu.

2. Současný městský život se odehrává z velké části v dopravních a komunikačních prostředcích všeho druhu. Naše zájmy jsou velice specializované a místně specifické, s lidmi v našem bezprostředním okolí si často nemáme mnoho co říci, lidé nám blízcí jsou prostorově daleko. Času na interakci ve veřejném prostoru mnoho nezbývá. Při rostoucích vzdálenostech a dopravních zácpách nás zachraňují mobil a internet. O veřejném prostoru však v tomto případě nemůže být ani řeči. Fyzický veřejný prostor je buď degradován na líbivé pozadí pro skupinové foto, nebo vyklízí pozice pro parkující automobily. Jestli něco funguje, díky soustředěné pozornosti radnic, tak jsou to většinou jen hlavní náměstí a někde městské parky – dobrými příklady jsou úpravy veřejných prostor v Litomyšli nebo Denisovy sady v Brně. Tradičním veřejným – i když ne doslova – prostorem jsou u nás však spíše hospody a v omezené míře kavárny. Tam
chodím často.

3. Nákupní centrum tvářící se jako středověký hrad. Už bych zde ale nepoužil výraz architektura, protože se jedná především o prostorový reklamní megaboard. Někteří lidé v takových věcech dokonce i bydlí.

4. Organizačně, po tom, co se k její přípravě spojily obě největší profesní architektonické organizace – Česká komora architektů s Obcí architektů, se dá udělat více už těžko. Výrazně se však dá zapracovat na výběru prestižních porotců v mezinárodním měřítku – tak, aby i našim kvalitním tvůrcům stálo za to jim ukázat své práce – a na tomu odpovídající mediální prezentaci.

5. Zvenku to může vypadat, že české architektonické výstavnictví se rozhodlo zachovat „socialistickou panelizaci“ pro budoucí věky jako svůj hlavní cíl! To je věčná diskuse. Knihu si můžete přečíst, obraz a plastiku můžete vystavit v galerii, hudbu si poslechnout na koncertě, film vidět v kině, ale jak chcete vystavit domy? Některým architektům a kurátorům se to přesto horko těžko daří právě pomocí textů, obrazů, plastických modelů, hudby a filmu… a určitě stojí za to znovu a znovu to zkoušet.

6. Mám spíše pohled zevnitř, jako jednoho z vystavujících – měli jsme tam obrazy s architektonickými komiksy Tomáše Kučerovského, které vznikly pro náš časopis. Překvapilo mne, že výstava, která vznikala téměř na poslední chvíli, může vypadat docela dobře. Chybělo mi však pevnější kurátorské vedení, festival je tak něčím mezi veletrhem a salonem. Ale proč ne.

Jakub Potůček, historik umění, kurátor, Muzeum umění Olomouc

1. Těžko říci. Rozhodně existují vizionáři, kterým se čas od času podaří realizovat něco neotřelého, ale spíše se domnívám, že architektura (již ze své podstaty) inklinuje k realitě. Pro současnou českou architektonickou scénu to myslím platí dvojnásob. V poslední době se totiž nemohu ubránit dojmu, že se čím dál více drží při zemi.

2. Jistě existují spousty nových městských celků, z nichž některé fungují lépe než ty druhé. Osobně si ale myslím, že lze jen stěží naplánovat a realizovat nové město, jež by disponovalo kvalitami přirozeně rostlých (historických) sídel. V nich se vždy člověk cítí lépe, což jsem si znovu uvědomil, když jsem nedávno navštívil naprosto odtažité Donau City ve Vídni.

3. Pro mě vždy kýč ztělesňovala okázalost, materiálová, tvarová či jakákoliv jiná. Zkrátka vše, co se dnes označuje módním slovem „trendy“.

4. Soutěž sice sleduji, ale ze setrvačnosti, stejně jako periodikum jejího pořadatele, kdysi proslulý časopis Architekt, který nejenže prezentoval vskutku to nejlepší, ale kriticky to i hodnotil. Takže pro mě časopis i soutěžní přehlídka dávno ztratily význam. A co se prestiže týče, nedomnívám se, že by se dala zlepšit. Ta soutěž se již sama překonala. Osobně bych ji zrušil a pokusil se začít znovu, jinak a jinde.

5. Je to překvapivě jednoduché. Valnou většinu lidí, kteří sledují architekturu (a jejich počet bohudík roste), nezajímají žádné komplikované, konceptuální, vizuální nebo jiné netradiční projekty, nýbrž obyčejná, srozumitelná prezentace formou fotografií a především klasických modelů, obohacených třeba mobiliářem. Takto jsme nedávno v olomouckém Muzeu umění koncipovali výstavu Slavné vily Olomouckého kraje. Ohlasy i ná­vštěvnost několikanásobně předčily naše nejodvážnější očekávání.

6. Premiéru této akce jsem si nechal ujít, tudíž nemohu sloužit.

Jiří Příhoda, sochař, autor architektonického řešení výstav, AVU Praha

1. Ta biomorfní k vizi, ta neo-neofunkcionalistická a neominimalistická k realitě.

2. Od roku 1989 do roku 2004 jsem denně projížděl či procházel Andělem na Smíchově, a když od roku 2003 sedávám v restauraci Jet-set a představuji si, co tam před pár roky bylo a co teď, tak bych řekl, že tam se nejintenzivněji podařilo zrealizovat městský život. Je to plně dle střihu západoevropských metropolí, se vším tím příjemným i otravným, co konzumní společnost v současné době může nabídnout. O to víc při vzpomínce na starý Anděl mi vše připadá jako nějaká instalovaná scéna, jejíž iluze bude každou chvíli odhalena partou bezdomovců a pobudů, kteří se tam zoufale snaží udržet. Možná proto je tam tolik napružených ochranek těch naleštěných obchodů, aby se jim to náhodou nepovedlo.

3. 90 % postavené architektury.

4. Zúčastnil jsem se jen jednoho předávání v roce 2005 a připadlo mi to jako takové nemotorné napodobování nějakého předávání ceny v naší televizi. Později jsem se ale dověděl, že v té době to dělala neprofitní skupina nadšenců, tak se k tomu nechci přehnaně kriticky vyjadřovat. Jinak myslím, že Grand Prix má rozhodně nejdelší tradici a je to soutěž a soutěživosti je třeba. Alternativněji a civilněji udělaná prezentace se zázemím štědrého sponzora, která by umožnila to nechat zrežírovat špičkovým architektem–designérem a velkou PR agenturou, která by to masivně protlačila do médií, by byla cestou. Třeba se to ale už v roce 2006 a 2007 zlepšilo… a poslední tři roky se na televizi nedívám.

5. Nevím, jak širokou veřejnost máte na mysli a co míníte přídomkem atraktivní architektonická výstava. Mou doménou a hlavní profesí je výtvarné umění a ještě jsem na to nepřišel – natožpak v architektuře po zkušenosti se soutěží na knihovnu a odhalením naší otřesné provinčnosti.

6. Bohužel nebyl čas tam zajít…

Marcela Steinbachová, architektka, ateliér Skupina, Občanské sdružení KRUH

1. Myslím, že ze strany investorů je většina architektů tlačena hlavně k realitě současného vkusu. Vizionářů je velmi málo a nejsou bohužel většinou ani v architektonických soutěžích, tam, kde by to člověk nejvíce čekal, náležitě ohodnoceni. Tedy nepodporujeme vizi v architektuře.

2. V Berlíně, v Madridu. Bohužel si nevybavuji povedený městský prostor v ČR po roce 1989, který bych sama mohla vyzkoušet. Snad tak působí náměstí v Olomouci od HŠH. Možná i náměstí v Brně, kde je tramvaj v úrovni náměstí, bez bariér.

3. Výstavba rodinných domů na klíč za Prahou či za jinými městy. Holandské domky na Šumavě, atd.

4. Neutrálně. Opravdu mezinárodní, hodnověrnou komisí. Vystaveny by měly být jen návrhy z druhého kola + návrhy komise, které nebyly přihlášeny, ale stejně by stály za to být oceněny.

5. Například myslím, že by celou veřejnost zajímala architektonická soutěž na přestavbu Klementina. Bohužel tato soutěž nebyla a nebude vyhlášena, takže se bavme o zadavatelích. Třeba Klementinum bude řešeno jako soutěž na dodávku stavby, což je podle mého hlediska nepřijatelné, vzhledem k hodnotám barokní stavby pro celý národ. Tedy, pokud bude architektura spojována s politikařením a předáváním zakázek, asi nebude veřejnost zajímat.

6. Navštívila jsem pouze exkurzi, kterou jsme s o. s. kruh v tomto termínu organizovali, a ta mne velmi zaujala, jednalo se o setkání nad experimentálními dřevostavbami od Martina Rajniše. Možná on je příkladem nadšeného vizionáře.

Martin Strakoš, historik umění, Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště Ostrava

1. Pokud srovnáme dnešní dění například se šedesátými lety, je současnost notně ušlápnutá, a to i ve světě. Těžko bych pro to volil slovo „realistická“. Pohybujeme se v hranicích „developerských vizí“, jejichž omezení jsou dána pojmy má dáti – dal, i když asijská válka mrakodrapů z tohoto pohledu vypadá jako z jiného světa. Ale také v tom není kdovíjaké vizionářství, spíš ekonomický pašalík. Zajímavé ovšem je, jak řada grandiózních projektů staví na nereálnosti záměrů, překračuje hranice, nikoli však ve smyslu experimentátorství, nýbrž s ohledem na megalomanii a utilitarismus – čím větší, vyšší a tlustší, tím lepší, neboť snadněji a lépe ovládá a využívá energii lidských mas.

2. Odrazím-li se od předchozí otázky, právě ve změněných místech nového měřítka, v obchodně-administrativních centrech, na sídlištích a jiných okrajích, třeba i na okrajích center. Napadá mne třeba pražský Anděl od Nouvela. Vlastně taková klikatá křižovatka, obklopená obchody a kancelářemi. Nákupní centra představují také něco nového. Rány, které tu lépe či hůře vrůstají do města. Bude zajímavé sledovat, jak se některé opravdu bizarně vyspekulované projekty promění, jak vrostou do stávající tkáně, popřípadě vytvoří tkáň novou. Dovedu si představit, že na místech dnešních nákupních center a dopravních sítí vzniknou vertikální struktury – doplňující současné struktury horizontální.

3. Kromě obligátního „podnikatelského baroka“, které je až příliš triviálním terčem kritiky, lze hledat kýč bez ohledu na stylové hranice. I to, co zdánlivě vypadá kompozičně, materiálově a jinak vymyšlené, může být kýčem. Zásadní je míra propracování díla, síla konceptu. U kýče a jeho rozšíření je důležitý rozměr sociologický. Pro jaké vrstvy obyvatelstva je kýč příznačný? Kdo vyhledává a nechává si budovat pokleslou architekturu a kdo ji produkuje? Mimochodem, když něco kýčovitého záměrně použijeme v dobře promyšleném díle, je to ještě kýč?

4. Grand Prix Architektů se potácí mezi smyslem a nesmyslem, stejně jako je v krizi Obec architektů. Nemá význam moc řešit, jak a proč se tam stavby nominují, jak a proč hodnotí. Důležitá je idea, proč vůbec výstavu podobného typu dělat a kdo ji dělá, kdo má v rukou celou tu mašinerii. Jestliže Obec architektů nemá vizi své existence, jestliže ji organizují lidé, kteří se za každé situace kamarádí a skamarádili s establishmentem, ztrácí takováto výstava a organizace étos, tedy smysl. O tom podle mého svědčí stále častěji absence těch nejlepších na výstavě i v katalogu. Mimochodem, viděli jste katalog soutěže? Tak se mrkněte na jeho mizerné grafické řešení. TO vám o zacílení a významu této akce řekne víc než sebelepší komentáře…

5. A je třeba chtít být atraktivní pro veřejnost, a ještě k tomu nejširší? V tom případě je nejlepší bazar nebo bleší trh, kde najdete všechno a za pár peněz, popřípadě veřejný dům, kde jsou k mání blondýny, brunety i zrzky, holky tenké, tlusté, velké, malé a třeba veselé. Co takhle se pokusit o veselou výstavu architektury? To by přece mohlo nejširší televeřejnost zaujmout, ne?

6. O tomto festivalu na periferii, kde žiji, nebylo ani vidu, ani slechu. Teprve po vaší otázce jsem se podíval na internetové stránky www.architectureweek.cz. Jedna věc je, když někdo dělá obecně prospěšnou činnost, shání granty, pracuje pro to a žije svým zájmem. Jinou záležitostí je, když se z toho dělá byznys. Přednáška propojená s koktejlem, prezentace firem a já nevím co ještě, to je svět, který čpí nezajímavostí, čili hrou na kdovíjak sofistikovanou osvětu. A před tím je třeba mít se na pozoru, protože něco – produkt, přesně marketinkově specifikovaný a zároveň omezený – je vydáváno za něco jiného, tedy za otevřené myšlení.

Josef Vomáčka, nezávislý kurátor, publicista

1. Vize – nějakou by měl mít každý tvůrce. Co je však realita? Prostředí, vytvářené jasnými a logickými tlaky investora a developera, méně už pak osvícenými městskými či státními orgány či výjimečným zákazníkem. Architektura tudíž nikam netíhne, ale nutně existuje v realitě a je jí formována i prostoupena.

2. Nejzajímavější městskou prostorou je pro mne oblast pražského Anděla, která na mne krátce po dokončení působila značně rozpačitě a nedotaženě. A hle – jakási opravdová neviditelná ruka a logika trhu pomohla místu stát se stále živějším městským celkem, raketově doplňovaným kavárnami, restauracemi, jídelnami, ale také v bočních ulicích galeriemi či kluby. Místo se stalo nejen potřebným a logicky využívaným (dopravní uzel), ale také prostorem komunikace a přátelských schůzek. Evidentně lidem ze západních částí Prahy nahradilo někdejší Václavské náměstí. Je to ve finále úspěch.

3. Jako vždy ve všem – komerčně motivovaná podbízivost za hranici dobrého vkusu. Bohužel příkladů není málo – mnoho tvůrců takových staveb se prezentuje v podvodných „odborných“ médiích nebo v určitém počtu každoročně i na Salonu obce architektů. A co je opravdu zarážející – zákazníků požadujících ty nejpokleslejší plody „podnikatelského baroka“ masově přibývá. Oblasti na jih od Prahy (Jesenice, Vestec, Psáry a okolí) jsou toho smutným dokladem.

4. Formou prezentace, pečlivou prací hodnotné mezinárodní poroty, odpovídajícím zájmem médií.

5. Tvůrci výstavy bych přál odpovídající finanční prostředky, prostor a téma. Úspěch by se určitě dostavil. Obávám se, že většina tvůrců výstav ničím takovým neoplývá (ne vlastní vinou…).

6. Neměl jsem čas tuto akci sledovat. Navíc souběžně probíhalo tolik architektonických událostí, že mi to spíše připadalo kontraproduktivní.

Připravili Petr Vaňous a Klára Pučerová.

Česká kotlina je polarizována na nesmiřitelné tábory jako za konfliktu mladočechů a staročechů v předminulém století. Při aktuálních diskusích na téma nové a budoucí architektury zabředáváme možná až příliš hluboko do úvah nad formální stránkou „chobotniček“. Přitom v těchto hlasech zanikají důležité aspekty vývoje našeho prostředí a v vytvářejí se pak i nešťastné precedenty. Díky trpělivosti a odvaze osvícených mozků se naštěstí už neupaluje za názor, že Země je kulatá a je obklopena dalšími vesmírnými tělesy, a můžeme tedy směle uvažovat o nové architektuře v poněkud širším kontextu.

Otázka pravděpodobnosti?

V prvních krátkých okamžicích po Velkém třesku neexistovaly ani atomy. Ty vykrystalizovaly do současné podoby asi po třech minutách překotného vývoje, nepředstavitelného počtu pokusů a omylů. Vznik vyšších organizovaných struktur je do určité míry otázkou pravděpodobnosti. Stejně tak v našem případě bylo třeba pouhých čtrnácti miliard let k tomu, aby se v inkubátoru planety Země stabilizovaly dynamické makromolekulární struktury na bázi čtyřvazebných atomů uhlíku. Po pár stovkách milionů let se tato struktura ustálila na podobě buněk, které si samy vytvořily dýchatelnou atmosféru s kyslíkem a další vymoženosti, jež nám dnes ulehčují život.

Zanedlouho poté vykrystalizovaly interakce těchto entit v civilizaci přeměňující povrch a atmosféru planety svým zrychleným metabolismem. Ta po pár tisiciletích opustila bezprostřední gravitační pole svého inkubátoru a hledá si nyní další pole své expanze. Během několika let se zformuje nová nervová soustava naší civilizace. Tuto kapitolu příběhu už píše každý z nás.

Bifurkace osudu

V případě, že by se nám podařilo stabilizovat situaci na naší planetě a expandovat dále vesmírem, máme před sebou snad i miliardy let vývoje. Vývoje, který může být další významnou etapou organizace hmoty v našem vesmíru.

Ovšem tyto technooptimistické zítřky jsou jen tou jednou, lepší variantou. Na druhé straně to může být vcelku nevinná série blackoutů jednoho horkého léta, která nás přivede do nové fáze vývoje civilizace, doby „kamenně-postinformační“.

Bifurkací máme na mysli právě toto rozvětvování našeho osudu. O řadě scénářů rozhodujeme v současnosti, a to každým dnem, kdy děláme i zdánlivě banální činnosti. Jejich efekt je nyni násoben šesti miliardami kolegů, kteří také chtějí jet v sobotu večer do kina v novém autě.

Hledáte inspiraci?

Jaký význam mají všechna působivá proroctví o koloniích na Marsu a utopických městech? Mnoho vizionářů před nás klade jakési „asymptoty, ke kterým se naše společnost může potenciálně přibližovat, stejně jako křivka funkce v grafu. Největší efekt vizí a utopií tkví v jejich inspiraci pro společnost. Vize a utopie, přestože jejich okamžitý přínos je diskutabilní, dávají naší existenci přesah, který se ve společnosti vytrácí. Lidé se přestávají bát, že po smrti půjdou do pekla, a tím méně se bojí, že po sobě mohou zanechat potopu.

V nedávné době byla odhadnuta cena jedné takové vize – vesmírného výtahu, který poprvé myšlenkově formuloval A. C. Clarke – na padesát až osmdesát miliard dolarů (pro srovnání: aktuální roční rozpočet NASA dosahuje zhruba sedmnácti miliard). Tento vynález by nás mohl do značné míry osvobodit z gravitační studny Země a my bychom mohli namířit své úsilí ke kolonizaci dalších planet. Místo toho však vynakládáme několikanásobně vyšší částky na zajištění vlivu na zásoby fosilních paliv na Blízkém východě.

Singularita se blíží

Evoluce lidstva se tedy potenciálně zrychluje. Tato akcelerace je na jedné straně dozajista pozitivní proces, ale zároveň přináší problémy se stabilizací forem takto vzniklých. Naše civilizace je nelineární dynamický systém, který je výrazně formován revolucemi a paradigmatickými změnami, jež mnohdy přicházejí velmi svižně. Snažíme-li se hledět vpřed, sklouzáváme ale často k linearitě. Filosof Paul Virilio mluví o singularitě – tento termín, pokud mluvíme o vývoji civilizace, určuje onen bod v čase, kdy budou změny tak veliké, že nebude možné činit žádné předpovědi o budoucnosti (na základě dat, která jsou dostupná v současnosti). Akcelerace evoluce je nyní tak vysoká, že se tento moment přibližuje velmi rychle.

Singularita vs. Architekt – 1 : 0

O důsledcích tohoto vývoje můžeme spekulovat, jisté však je, že ovlivní mnoho odvětví lidské činnosti a mezi nimi samozřejmě i architekturu, a to velmi významně. Vzhledem k plánované životnosti staveb (morální a fyzické) může zmíněný vývoj představovat určitý problém. V menším měřítku můžeme taková plánovací selhání ve 20. století jednoduše nalézt – slavné hromadné demolice mrakodrapů na Manhattanu z důvodu nemožnosti instalovat klimatizaci nebo totální selhání urbanistického plánování v případě velkého sídliště Pruitt Igoe v St. Louis, kde byly nové domy „vybydleny“ během neuvěřitelných několika málo let a nějakou dobu poté zdemolovány, protože se nenabízelo žádné jiné využití či způsob rekonstrukce. Pruitt Igoe shodou okolností navrhoval architekt Minoru Yamasaki, jehož pozdější dílo představuje nejslavnější demolici posledních let – WTC v New Yorku.

Co nás vlastně čeká?

Jaké tedy můžeme očekávat změny v architektuře v nejbližších letech a desetiletích? Stavební odvětví, tradičně jeden z velmi konzervativních oborů, nyní prožívá takový informační středověk. Při adaptaci na nové podmínky, jak přírodní, tak společenské, je potřeba přizpůsobit a zefektivnit i naše budovy. Na ty můžeme pohlížet jako na vnější schránky, exoskelety našich těl, které fungují jako určité rozšíření organismu. A jejich dalším vývojovým stadiem je vznik nervové soustavy. Patrně největší změny nás čekají v propojení architektury a informačních technologií.

Realizací konceptů, jako je pervasive computing, se dočkáme obrovského rozvoje jakési „datasféry“, syntetického, sdíleného informačního prostoru lidstva. A jak se liší od dnešního kyberprostoru, respektive internetu? Zatímco v nedávné době fungoval internet jako informační médium, dnes je to vlastně svého druhu sociální prostor. Pervasive computing spočívá v obohacení běžných předmětů, ale i činností a procesů o digitální data. Ta mohou reprezentovat velké množství veličin v čase. Díky tomu se do datasféry dostávají reprezentace těchto entit, procesů, předmětů apod. Můžeme o tom uvažovat jako o jakési nervové soustavě našeho prostředí. I proto může architektura na toto nepřeberné množství dat reagovat, může je analyzovat a docílit tak vyšší efektivity konfigurace prostoru a procesů naší společnosti.

The End?

Je očividné, že tyto změny se budou týkat architektury na všech úrovních, od té nejnižsí, mikro, kde se prolíná s designem, přes interiéry a „životní procesy“ jejich nejmenších jednotek, až na nejvyšší úroveň, makro, kde jde o urbanistické plány nebo optimalizaci a řízení procesů, jako je třeba doprava ve městě a podobně.

Naším úkolem je nyní prostřednictvím těchto informačních technologií efektivním způsobem analyzovat možná rizika a problémy a následně jim cíleně předcházet nebo je minimalizovat a řešit problémy, které mohou nastat, okamžitě v jejich zárodku. Příště nemusí dojít pouze k demolici několika mrakodrapů nebo jednoho sídliště. Náš svět nemusí stát na tak pevných základech, jak si myslíme.

Tomáš Rousek je architekt a creative director společnosti zaměřené na digitální design.

Jan Rod je sociolog a odborník v teorii elektronické kultury.

Oba autoři jsou organizátoři mezinárodní série 6 futuristických architektonických výstav Futura pragensis v Evropě a v Kanadě.

Vzpomínáte si ještě na rok 2000 a jednu z jeho nejpovedenějších desek Since I Left You australského projektu The Avalanches, která permanentně způsobovala euforické záchvaty nad popově-eklektickým hudebním zázrakem? Podobné křeče v nervové soustavě při poslechu alba Andorra nečekejte, nicméně zručný komponista Dan Snaith se postaral o poctivou následovnici „avalanche stylu“: použil desítky druhů perkusí a nastříhal je do taktů, jako by tvořil surrealistickou koláž vybarvenou divokým pípáním, efekty a něžnými kytarovými melodiemi. To vše pak ještě pokryl svým vokálem, nezatíženým uměleckou výchovou.

Ovoce stromů rajských jíme

Nic nového, na stejnou cestu se tento muzikant vydal pod pseudonymem Manitoba už v roce 2000. Na začátku kariéry se pojmenoval po Handsomeu Dicku Manitobaovi, frontmanu kapely The Dictators; ta naučila Spojené státy v sedmdesátých letech minulého století poslouchat punk zkřížený s evropskými vlivy a postavený na tradici černošského rock´n´rollu. Deskou People Eating Fruit v metráži EP si Snaith otevřel brány z rodné Kanady a chystal frontální útok na Evropu. V roce 2003 se stěhuje do Londýna a vydává přelomové album Up In Flames v diktátu probouzejícího se stylu IDM (Intelligent Dance Music).

Následně opouští své umělecké jméno (příliš jej svazovalo, ať už to znamená cokoli) a ve Velké Británii přijímá přezdívku Caribou. Novým stylem, který elektroniku převlékl za produkt tradiční kapely o několika hudebnících, zaujal vydavatelství Domino (vydává třeba úspěšná alba nejnadanějšího z laptopistů Kierana Hebdena aka Four Tet). Tam mu v roce 2005 vydali opus majestátně nazvaný The Milk of Human Kindness, který vyrůstá na základech jeho dřívější tvorby. „Kde Up In Flames odkazovala ke spirálovitě zatočené psychedelii, tam je tato nahrávka více regulována, autor na ní obezřetněji vybírá motivy a aranžemi posouvá její vrcholy k maximálnímu účinku,“ popsal plasticky tento počin vlivný hudební server Pitchfork.

Stejné strategii zůstal Snaith věrný i nadále: znovu se vrátil v čase, aby ve svém manicky počmáraném světě resuscitoval vše potřebné ze šedesátých let (především tedy rozteklé kytary a rozkvetlé vokály, připomínající éru zvonových kalhot). Posbírané inspirace ve výsledku tvoří homogenní útvar, z něhož vyrůstají silné a zapamatovatelné momenty. Nečekejte devět stejně seskládaných a znějících skladeb, nýbrž nebývale invenční exkurzi do retropopu. Nebo spíše do potenciální situace, v níž by hudební vývoj nebyl narušen elektrošokem nevkusu v podobě osmdesátých let a následnou totální kontaminací vlnou eurodance. Caribou jen pokorně a nezištně připomíná, že pop není vulgární slovo. A že by stálo za to jej trochu oživit rajsky znějícími elektronickými finesami.

Možná se tak trochu plete do cesty písničkáři Josému Gonzálesovi, který polévá střední proud subtilnějším a exotičtějším kytarově-akustickým extraktem, ale ve skutečnosti oba posouvají hudbu stejným směrem: snaží se jí navrátit původnost i v těch zprofanovaných oblastech. A Caribou k tomu používá nejúčinnějších zbraní – připomene pozapomenutou jednoduchost kláves či zobcové flétny, kterou nechá profoukávat pod zženštilým vokálem, energické smyčce klouzající s filharmonickou jistotou umně spojí s tanečními beaty, na které si nezatančíte, a nad tím vším nechá pochodovat bicí sestavu o jednom bubnu.

Vesměs tedy známé segmenty. Jenže jak je pak možné, že Andorra zní nadčasově? Vysvětlení je nasnadě: přes mraky experimentů jako bychom občas zapomínali, že hudba umí také srozumitelně vyprávět, a právě v tom je Snaithova mimořádná síla. To, že jeho aktuální album zkřížilo dvacáté století s elektronikou a vytvořilo oslnivě emotivní celek, je dárkem navíc.

Autor studuje sociologii na FSV UK.

Caribou: Andorra. Merge; 2007.

Cashback

Režie Sean Ellis, 2006, 97 min.

Intersonic 2007

Znáte takové ty snímky z Varů, u nichž se publikum popadá smíchy za břicho, ale za týden už si nevzpomenete nejen na to, o čem byly, ale je vám zatěžko vybavit si i jenom jednu scénu? Tak přesně takový je Cashback. Košilatý humor, pár obrazových nápadů (z chodby se pootočením perspektivy dostává hrdina do postele), příběh o rozpadajícím se vztahu, ale zároveň také o tom novém, možná lepším – to jsou ingredience, které má mladé publikum rádo, a tak mu je režiséři ještě raději předloží. A když to celé navíc vypadá jako „nezávislá“ produkce, má divák pocit něčeho nového, něčeho, co právě sám objevil, a teď se stane prorokem, který vykřičí do světa, jak úchvatný (a samozřejmě emocionálně křehký) úlovek se mu zase v Thermalu na tu akreditaci podařil. Tentokrát se však film do Varů nedostal, a tak potenciální proroci musí zajít do půjčovny. Hlavní hrdina, patřičně výtvarně nadaný, jim ukáže, co se dá dělat, když se zastaví čas, že
stačí jen procházet obchoďákem (kde tento mladík pracuje po nocích, když po rozchodu nemůže spát) a odhalovat vnady nakupujících slečen. Hrdinovi to možná stačí, téma na hodinu a půl to však není. A ty, kteří by se do tohoto, pubertálními moudry nabitého dobrodružství přesto pustili, musím varovat: vyhněte se alespoň českému dabingu!

Jiří G. Růžička

Cikáni jdou do nebe / Tabor uchodit v něbo

Režie Emil Lotjanu, 1975, 96 min.

Levné knihy 2007

Snímek Cikáni jdou do nebe patřil k nejvýraznějším úspěchům sovětského filmu 70. let a dodnes si uchovává emocionální potenciál. Žánrově romantická balada, v myslích mnoha pamětníků však spíš film s nezapomenutelnými hudebními pasážemi. Děj vznikl podle několika Gorkého povídek jako příběh tragické lásky, v níž hraje největší roli osobní hrdost, nezávislost a nespoutanost hrdinů. Uhrančivé je ale i obrazové ztvárnění, využívající potenciálu krajiny moldavské Besarábie a podzimních Karpat. Film proslavila především hudební složka, chytlavé balady nebo rytmické tance, které pro film zkomponoval skladatel Eugen Doga. Hudba je navíc jednou z největších pozoruhodností díla: byla totiž složena přímo pro film a kromě tradičních nástrojů tu uslyšíte i symfonický orchestr; přesto se jí podařilo zlidovět a dnes už by nikdo neřekl, že nejde o původní folklor. České vydání obsahuje přepis filmu ve formátu 2.35:1,
vedle originální zvukové stopy (originál mono i nový prostorový remix) je na disku také spíš komický český dabing a samozřejmě české titulky.

Petr Gajdošík

Most do země Terabithia / Bridge to Terabithia

Režie Gabor Csupo, 2007, 95 min.

Hollywood Classic Entertainment 2007

Trailer neboli komerční upoutávka na film je často zkreslující. Může se stát, že v něm uvidíte z proklamovaného žánru vše (v tomto případě atributy fantasy) a samotný snímek je z většiny vystaven na naprosto jiných stavebních kamenech. Most do země Terabithia, adaptace stejnojmenné knihy, se v traileru tváří jako mladší bratr Narnie, produkční zázemí se zase odvolává na Pána prstenů. Jenže v kině divák uvidí realistický příběh o přátelství Jesseho a Leslie. Debutující režisér fantasy linii upozaďuje, seč může, ostatně kouzelný svět Terabithie se před divákem objeví později, než by očekával. A přiznám se, že nejrůznější (digitální) potvůrky a hýbající se stromy jsou ve filmu stejně jakoby navíc. Může za to příběh. Neže by nevarioval několik narativních klišé, ale díky vynikajícímu obsazení působí i něco mnohokrát viděného uvěřitelně. Ústřední dětští představitelé, Josh Hutcherson a Anna Sophia Robbová, od samého počátku
dokážou diváka vtáhnout jak do svých strastí, tak především do svého světa fantazie. Ten je daleko přesvědčivější, když se odráží jen v jejich očích a nabývá obrysů pouze skrze slova. Film na DVD (s nevelkou dávkou bonusů) by neměl uniknout vaší pozornosti.

Lukáš Gregor

Umělá hmota

Starej gauner

Guerilla Records 2007

Umělá hmota má dlouhou historii, Starej gauner je ovšem její první novinkové album od roku 1993. V dnešní sestavě zůstal jediný zakládající člen, zpěvák a textař Milan „Dino“ Vopálka. Vlastně se už dá mluvit o multigenerační skupině – klávesista Vojta Starý přišel na svět v roce 1983, tedy v době desátého výročí vzniku Umělé hmoty. Díky klávesám a hostujícím hudebníkům zní soubor pestřeji, ale syrová podstata skladeb zůstává neměnná. Nad všemi aranžérskými vymyšlenostmi totiž dominuje dokonalý antizpěvák Vopálka, jemuž se hlas po letech řvaní ustálil v jednotně sípavé poloze; o nějakém tónovém rozsahu je u něj těžko vůbec mluvit. Na albu najdeme novou verzi skladby Horko, jedné z úplně prvních písniček kapely. Zapadla tam zcela přirozeně, stejně jako další letitý kousek Šílený věci. Také většina ostatních skladeb se v repertoáru střádala dlouhá léta, některé byly počátkem 90. let publikovány v jiných nahrávkách. Dominantním
autorem hudby je Jiří „Picek“ Fryc, který dnes už s Umělou hmotou stabilně nehraje a na albu měl roli hostujícího flétnisty. Významnou posilou ve studiu se stal Mikoláš Chadima: hrál na saxofon, napsal jednu písničku i průvodní text do bookletu. Před třiceti lety patřila Umělá hmota ke špičce českého undergroundu. Dnes je „Dinovi“ Vopálkovi dvaapadesát a opravdu se stává živoucím dinosaurem; hudební svět už těžko nějak změní, jeho řev je však pořád dobře slyšet.

Jaroslav Riedel

16 Bitch Pile-Up

Burry Me Deep

Troniks & Pacrec 2007

I když se kalifornské dívčí trio s poněkud obskurním názvem dočkalo albem Burry Me Deep své první oficiální nahrávky na CD, v hudebních kruzích už se pohybuje poměrně dlouho. Hudebnice doposud vydávaly u undergroundových vydavatelství, orientovaných na rozmanité podoby hluku, a své nahrávky prezentovaly především na kazetách a CD-R. Že se na nové desce od své předchozí činnosti příliš nevzdálily, naznačuje už bizarní obal alba, na němž jsou členky kapely zobrazeny mrtvolně ztuhlé a pokryté vrstvami kečupové krve. To samozřejmě může kromě exploatačních filmů a béčkových gore hororů do jisté míry evokovat i noisová klišé. Po poslechu však s příjemným překvapením zjišťujeme, že dívky svou tvorbou upomínají spíše na tradici temného ambientu, konkrétní hudby a minimalistické dronové elektroniky, což může vzdáleně připomenout například Nurse With Wound. Spíše než hlukové výrony zde fungují jemně členěné hororové kulisy,
v nichž se setkáváme s jednotvárnými plochami fluktuujících basů či s dramatickými krajinami složenými ze zvuku startujících motocyklů, automobilových bouraček nebo psů štěkajících do dunění zvonů a pískotu rádiových vln. Vše končí ironickým úryvkem drobně zmutované popové písně, které předchází snad jediná (jakkoliv krátká) opravdu noisová pasáž. Zemitá hloubka, špinavá atmosféra analogového věku a emotivní ženský přístup.

Karel Kouba

Serj Tankian

Elect the Dead

Warner Music 2007

Má-li někdo tak charakteristický, agresivní a naléhavý hlas jako Serj Tankian, proslulý coby vokalista skupiny System Of A Down, je snadné konstatovat, že nebýt dočasného ukončení činnosti kapely, mohla být její novinka podobná právě desce Elect the Dead. První Tankianova sólovka je o stresech, jež autorovi leží na srdci. Nejsou to malé bolesti, Tankian je revolucionář volající po změnách hodnot. Křivdy všech na zemi se ho dotýkají a jeho texty tak dávají nahrávce zásadnější rozměr. Rafinovaná bezlítostnost kytar, nikdy ne stereotypní, je místy uklidňována fragmenty, které si Tankian v System Of A Down odpouštěl. Operní zpěv zesiluje stabilní naléhavost, lahodné fortepiano zase připouští uměleckou krásu, tak silnou, že trochu zastiňuje některé kytarové rify. Průvodním znakem alba je dynamika v jednotlivých skladbách. Není laciná, podporuje instrumentální i textovou moudrost, která je základním pilířem počinu. Ač je Tankian rocker, vše, co na Elect
the Dead zaznamenal, je výsledkem studia lidské historie a trpělivého kladení důrazu na to, aby nahrávka v posluchači zanechala hluboký pocit. Tankian je silná osobnost, která promlouvá hudbou i slovem, a tak není divu, že se mu to podařilo.

Jaroslav Špulák

Postavme proti sobě rytmické protipóly – pomalu plynoucí ambient, vynořující se odněkud z prehistorie a mířící na nekonečných melodických či hlukových polštářích daleko do budoucnosti, a techno, pro něž je zarputilý puls rytmiky alfou a omegou vlastní existence. Uložme tyto žánry do lednice, zchlaďme je na teplotu blízkou bodu mrazu, poté silně podchlazené substance vlijme do zkumavky a pozorujme.

Takový návod k výrobě by jistě dal svým následovníkům dvaatřicetiletý Fin Sasu Ripatti, jehož zná hudební svět jako muže mnoha pseudonymů. Vynechejme jeho nejpopovější alter ego Luomo a soustřeďme se pro tentokrát na jeho dva nejčerstvější přírůstky na vlastním labelu Huume records: na reedici slavného alba Multila, které Ripatti vydal pod alternativním jménem Vladislav Delay, a pak na naprostou novinku Karhunainen (převlek jménem Uusitalo).

Chemie zvuku

Začněme pohledem zpět do roku 2000. Etablující se umělec tehdy začal experimentovat se dvěma styly, o nichž byla řeč v předchozím odstavci. Mladistvý elán hnal podvědomí na taneční parket, ale minimalismem školená duše držela opratě pevně v rukou. Desky Vladislava Delaye mají stejně jako proslavený severský design a architektura své nepopiratelné kouzlo ve střídmosti a eleganci detailu. Po slití zkumavek do sebe totiž nikdy nedojde k prudkým chemickým reakcím. Prolnutí nevyvolává žádné tepelné reakce, změnu barvy nebo další šokové varianty. Pomalé promísení vytvoří v pomalu tuhnoucí výslednici drobné hrudky vysrážených krystalů, jež začnou v nádobě líně korzovat Brownovým pohybem.

Delay u jednotlivých pokusů pouze mění poměry obou ingrediencí a teplotu, na kterou základní suroviny zchlazuje. Na ploše hodinu a čtvrt dlouhého alba Multila tak máme co do činění s čtyřčtvrťovým technem a nezbytným organickým chroupáním v pozadí. Pomalu rozmrzající hudba má tendenci mutovat až do downtempa, obtěžkaného notnou dávkou ultrabasové složky. Čas u minimalistických Delayových kompozic nehraje roli. Kompozice mají tři až dvaadvacet minut a přitom posluchač, jenž ponechá svou mysl otevřenou podchlazenému přídělu muziky, na tak velké časové rozdíly ani nepřijde. Multila je vzácným propojením techno začátků s ambientními sklony, jež budoucí desku Anima naplní jedním sedmdesátiminutovým zvukovým monolitem. Kolegové Monolake, Scion nebo Fluxion z bývalého domova Chair Reaction, kde deska poprvé vyšla, posílají pozdrav. Reedice tohoto sedm let starého dílka má zcela jistě smysl.

Druhé album, které letos na Huume records vyšlo, nás místo do Ripattiho rodného Finska zavede nejdříve do Berlína. Ano, právě zde dnes tento muzikant tvoří a na jeho hudbě se to samozřejmě odráží. Vedlejší projekt je nazván Uusitalo, album autor pojmenoval po divadelní hře svého otce (Karhunainen neboli Medvědí žena) a také názvy skladeb jsou ve finštině, ale sound alba převádí pozornost od rozpukávajícího se permafrostu k tématům bližším technologickému tepu velkoměsta. Disk rámují dvě atmosféricky sesterské skladby, mezi nimi ovšem pulsuje osm tracků, které představují adekvátní protipól k čím dál experimentálnější tvorbě pod přezdívkou Vladislav Delay. Novinka je věnována basovému bubnu – základu tradiční house music. I zde má Ripatti emoce pěkně pod kontrolou, zvyk je zvyk, přesto rytmická složka i s minimem melodických doplňků dokáže úplné divy. Vyprávět můžou fanoušci Thomase Brinkmanna či legendy Ritchieho Hawtina alias Plastikmana: minimal
v tanečním provedení nemusí složitě vršit hlukové vrstvy. Základem je mikroskopická práce s rytmickou kostrou, lékárnické vážení vysokých hajtek a kopáků, jejich chytré prolínání s melodickými a hlukovými střípky, vše na ploše plus mínus šesti sedmi minut.

Hudba Sasu Ripattiho ospravedlňuje bláznovství hi-fi nadšenců a rozličných audiofilů. Právě úspornost v rámci ambientního či techno žánru dokáže naplno prověřit domácí aparaturu či kvalitní sluchátka v celé jejich kráse.

Autor je šéfredaktor Radia Akropolis.

Vladislav Delay: Multila. Huume records; 2000/2007.

Uusitalo: Karhunainen. Huume records; 2007.

Příklad první. Moravskoslezský hejtman – chlap s gulami – Evžen Tošenovský zařičel na tiskové konferenci na novináře, že nedopustí, aby „jeho“ území zhyzdilo dvacet větrných elektráren. Dovolí jednu, maximálně dvě, ale dvacet nikdy. Když byl dotazován, co mu na větrnících vadí, odpověděl, že do oblasti Beskyd a Jeseníků nepatří.

Příklad druhý. Radní Plzeňského kraje si odhlasovali, že na svém území větrné elektrárny nechtějí vůbec. Ministr životního prostředí Martin Bursík na to reagoval: „Když se plzeňský hejtman Petr Zimmermann ohrazuje proti tomu, abych na místo ředitele šumavského národního parku jmenoval radikálního ekologa, neměl by ani on být radikální v přístupu k větrníkům.“

Příklad třetí. Když ministerstvo obrany zamítlo na území zlínského kraje stavbu dvanácti větrných elektráren poblíž obcí Pravčice a Stará Ves, jásal náměstek hejtmana Zlínského kraje Vojtěch Jurčík: „Rozhodnutí si chválím, nejsem příznivcem větrných elektráren. Hyzdí krajinu a výroba energie z větru je velmi náročná.“

Příklad čtvrtý. Kraj Vysočinu navštívil prezident Václav Klaus, který chová upřímnou nenávist proti všemu, co by mohlo ohrožovat jeho pojetí dravého průmyslu. Se slzami v očích řekl: „Větrná energie není výhodná, dobře si rozmyslete, jestli si chcete zhyzdit tuto nádhernou krajinu.“ Hejtman Vysočiny Miloš Vystrčil okamžitě dodal: „Větrné elektrárny drží nad hlavou pouze dotační politika státu. Kdyby tomu tak nebylo, investoři by se drželi stranou. Elektrárny ohrožují krajinný ráz a nelze opomenout ani ekonomickou neefektivnost. Jsou tady i negativní dopady na zdraví.“

Občanskodemokratičtí hejtmani zkrátka odmítají větrné elektrárny a hájí se ochranou přírody, která je jim jinak lhostejná, když jde o stavbu průmyslových či obchodních komplexů nebo prosazování hustší dálniční sítě.

Jsou tedy pro krajinu větrné elektrárny skutečně takovým nebezpečím? Evropská unie už dlouho cítí, že potřebuje nutně vystoupit z ropy, požaduje proto do roku 2020 povinná procenta obnovitelných zdrojů ve všech členských zemích. Švédsko chce být do tohoto data na ropě nezávislé zcela, Británie, Německo a Holandsko zhruba z třetiny, Česká republika si stanovila deset procent, ale i toto číslo se zdá být vysoké. „Podle analýz, které máme k dispozici, se ukazuje, že ani enormní zvýhodnění eko-energetických zdrojů ve formě investičních i provozních dotací v České republice nám nedává prostor k velkému optimismu. Cíl osmi procent pravděpodobně nebude splněn,“ řekl tiskový mluvčí ministerstva obchodu a průmyslu Tomáš Bartovský.

Trochu skeptický pohled úřadu, který by měl být hnací silou celého projektu. „Oni jsou mírní pesimisté, my mírní optimisté,“ vysvětluje situaci Jakub Kašpar z ministerstva životního prostředí.

Samotný Bursík říká: „Chceme podporu ještě zvýšit a využijeme i prostředků z operačních programů EU, abychom dosáhli šesti procent na primárních zdrojích energie, což se rovná osmi procentům OZE na podílu spotřeby elektřiny.“

Vhodně instalované větrníky dokážou energeticky zajistit i velmi malé odběratele, jako jsou obce či města, a snížit tak přímou závislost na megapodnicích typu ČEZ. Zahraniční zkušenost poukazuje na to, že větrná energetika dokáže vyrobit na jednu terawatthodinu elektřiny asi 450 pracovních míst. To je asi čtyřikrát více než u výroby elektřiny z jádra nebo uhlí, dokonce i pokud započteme těžbu.

Její odpůrci varují před hlukem, který elektrárny vytvářejí. Konkrétní zkušenost však vypovídá o tom, že les vzdálený stejně daleko jako větrník vydává rovnocenný hluk, tedy 35 až 40 decibelů. Další výtkou odpůrců větrníku jsou vysoké počty mrtvých ptáků a k smrti vyplašená zvěř.

„V tomto ohledu bylo přelomové rozhodnutí britské Královské společnosti pro ochranu ptáků, která uvedla, že větrná energetika neznamená vážné ohrožení pro zvířata. Za mnohem větší hrozbu považují klimatické změny, v jejichž důsledku bude velmi pravděpodobně docházet ke ztrátě přirozených biotopů,“ vysvětluje energetický expert Hnutí DUHA Petr Holub. Britská královská společnost došla k závěru, že na každých deset tisíc ptáků, kteří proletí přes větrnou farmu, dojde pouze k jedné smrtelné kolizi. Nicméně je pravda, že by větrné elektrárny neměly stát v migračních cestách ptáků. „Abychom se tomu vyhnuli, je potřeba zajistit vyloučení výstavby v přírodních rezervacích, v místech velkého soustředění ptáků a napříč jejich tahovým cestám, popřípadě u velkých kolonií netopýrů,“ dodává Holub.

Zbývají dvě úskalí, která provázejí negativní hodnocení větrných elektráren: krajinný ráz a neekonomičnost.

Stometrová železná konstrukce s velkou vrtulí skutečně není žádný přírodní skvost, nicméně lze vždycky volit vhodné místo, například podél liniových staveb či průmyslových objektů. Tam krásy české krajiny skutečně hledat nebudeme.

A neekonomičnost?

„Chyba je už na počátku. Do ceny elektřiny z neobnovitelných zdrojů nejsou započítány vícenáklady v podobě externalit: tedy znečištění životního prostředí či poškozování lidského zdraví. Pokud bychom je připočetli, ceny se srovnají,” říká Edvard Sequens ze sdružení Calla.

Takže větrné elektrárny u nás patrně nikdy nebudou mít dramatický podíl na celkové výrobě energie, ale bojkot ze strany hejtmanů je nefér a kopíruje dlouhodobé energetické zájmy velkých stran.

Autor je redaktor Pražského deníku.

Open House je ve Velké Británii tak trochu celonárodní svátek. To, že tato akce existuje, totiž ví v podstatě každý. Minimálně ti, kteří v jakémkoliv týdnu již několik měsíců před jejím konáním otevřeli alespoň jednou kterékoliv noviny. Za více než patnáct let její existence se pořadatelům podařilo něco velmi nepravděpodobného: o architektonických plánech hovoří a Open House se účastní statisíce lidí. Asi je co slavit.

Kromě mnoha přednášek, výstav, promítání, exkurzí a akcí pro děti, jež se všechny konají pod jednou hlavičkou, je hlavní součástí Open House, jak název napovídá, otevírání domů. Akce se přitom uskuteční v řadě měst. Jen v samotném Londýně je volně zpřístupněno více než 600 domů. Podtitulem Open House London, která se koná vždy o víkendu uprostřed září, je Architecture in the Flesh. Slogan naznačuje, že se při prohlídce dostanete hluboko do útrob, doslova na maso, nebo spíš česky na kost.

Akci pořádá organizace Open House, podporovaná institucí RIBA (Královský institut britských architektů – Royal Institut of British Architects), Anglickou uměleckou radou (Arts Council England), Sítí centra architektury (Architecture Centre Network), mnoha osobnostmi kulturního života (např. Evou Jiřičnou) a sponzorovaná společnostmi, jako je třeba Tesco. Výčet všech spolupracujících firem, institucí a organizací, včetně městských zastupitelstev jednotlivých čtvrtí, jde do desítek. Jen na praktické organizaci se podílí přes 2000 dobrovolníků. Vzhledem k tomu, o jak prestižní záležitost se jedná, nemusí pak být vyjednávání s majiteli všech nemovitostí o zpřístupnění jejich objektů velký problém.

Pokud člověk není architekt nebo se o architekturu nijak zvlášť nezajímá, má výběr staveb, které navštíví, usnadněný tím, že na seznamech jsou každý rok vyznačeny největší hity – ať už ze čtvrti, kde zájemce bydlí, nebo z celého Londýna. Jde jak o poslední výkřiky architektonické módy, tak o historické skvosty. Jenže právě o takové stavby je největší zájem, a tak je řada z nich přístupná pouze na základě včasné předchozí registrace. Pro ty ostatní, kde není registrace potřeba, platí systém omezeného počtu návštěvníků, který se řídí pravidlem, že kdo dřív přijde, ten dřív vejde.

Vyskytnete-li se v Londýně v čase Open House náhodou, aniž byste si vstup do některých staveb několik týdnů předem zaregistrovali, můžete na prohlídku například St. Mary Axe neboli Fosterova „Gherkina“ rovnou zapomenout. Jste ale v páteční večer donuceni sednout si nad plán města s katalogem Open House, který je k dostání na mnoha místech, včetně velkých knihkupectví, a velmi pečlivě si připravit trasy na víkend. Výběr staveb však může i člověku, který přesně ví, co chce vidět, značně zkomplikovat skutečnost, že je mnoho domů otevřeno právě jen na jeden den víkendu. Plánování prohlídek prstem po mapě se tak může stát záležitostí logisticky dost komplikovanou.

Jedním z vodítek pro méně protřelé je seznam RIBA Awards London. Pro rok 2007 obsahoval 20 staveb, z nichž sedm bylo otevřeno veřejnosti. Ti, kdo se s nimi seznámí či alespoň budou moci tvrdit, že je viděli, se mohou snadno vydávat za znalce oboru.

Jednou z letos vyznamenaných staveb je nová realizace od Petera Barbera, nazvaná Colony Mews, na které se dá poměrně dobře popsat, co v reálu znamená pojem Architecture in the Flash. Pokud vás od její návštěvy neodradilo, že si mnoho lidí vybralo stejně. Pověsí se vám na paty, před vchodem se stačí postavit před vás, jsou schopni vytvořit dvouhodinovou frontu a úplně v klidu ji vystát.

Přístupný byl jeden z celkem pěti rodinných domů, do kterého se jeho majitelé nastěhovali před třemi měsíci. Stáli v kuchyni opření o pracovní linku a usmívali se na ty stovky a stovky neustále proudících, také se usmívajících návštěvníků. V ponožkách se jim v jídelně, koupelně i v ložnici procházeli zvědavci, mezi nimiž byli často architekti. Domácí však byli na podobné hosty zjevně dobře připraveni, jak dokazovaly monografie Franka Lloyda Wrighta a knihy o moderním bydlení pečlivě srovnané na stolku v jejich obývacím pokoji.

Autor je architekt, člen skupiny Archit.cz

Informace o svých přátelích obvykle nesdělujeme jen tak někomu. Jenže nevyplnit svůj osobní profil ve virtuálně-sociální síti by pro mnohé přece postrádalo smysl. Facebook (a jeho české obdoby Spoluzaci.cz, Ukazse.idnes.cz nebo Libimseti.cz) je tak postavený na vazbách mezi skutečnými lidmi se jmény, obličeji a adresami – ne mezi pouhými anonymními entitami, které se na kyberdálnici náhodně míjejí. Jednoduše se zaregistrujete a pak si můžete své kamarády snadno proklepnout: jaké mají záliby, kdy mají narozeniny, kde se zrovna nacházejí, s kým jsou na fotkách z dovolené – a hlavně: kdo jsou jejich kamarádi? A jejich kamarádi? A kamarádi kamarádů…?

Po chvíli surfování zjistíte, že před vámi defilují neznámé obličeje s několika údaji – asi jako když se procházíte na hřbitově. Tohle je ale jiný hřbitov. Na jedné straně virtuální, ale v jiných ohledech docela reálný – hřbitov času, který u monitorů a klávesnic těch padesát milionů lidí den co den zabíjí; hřbitov starých přátelství, která sice máme pěkně v seznamu, ale která vzhledem k jejich obrovskému počtu nezvládneme ani s nejlepšími úmysly udržovat při životě. A především: hřbitov soukromí.

Vaše soukromí, naše zisky

Čas, který uživatelé Facebooku u počítače stráví, totiž není tak docela mrtvý – proměňuje se v peníze majitelů Facebooku. A údaje, které uživatelé jedním kliknutím odeslali na nějaký daleký server, si stejně jako odrostlé děti žijí svým vlastním životem – daleko od dohledu svého rodiče existují uložené v elektronické postýlce firemní databáze. Každý nový uživatel musí odsouhlasit, že o něm Facebook může shromažďovat informace. Asi jako kdybyste při zařizování telefonní linky museli podepsat, že nemáte nic proti tomu, když vás budou odposlouchávat.

Na druhé straně: tak velká firma si obvykle nedovolí poškodit svou pověst nějakými křiklavými manipulacemi s citlivými daty uživatelů. Její hodnota je totiž přímo úměrná ochotě uživatelů využívat nabízenou službu, a ochota je dnes velmi vzácný zdroj. Za co tedy teď zaplatil Microsoft čtvrt miliardy?

Oficiální odpověď visí na internetu: za inzerci. Microsoft chce inzercí na Facebooku znásobit počet svých zákazníků. Vybral si dobře: Facebook vás prakticky na každém kroku vyzývá, abyste pozvali i své přátele (a kvůli tomu tak rychle roste) a sbírá o vás informace (takže reklama může být přesně zacílená). S doplňováním přátel je tu ovšem háček: jako uživatelské jméno zde slouží vaše e-mailová adresa, a pokud máte schránku u Gmailu, Yahoo a podobně, Facebook dokáže vaše „přátele“ automaticky vydestilovat z lidí, se kterými si píšete – stačí zadat heslo e-mailové schránky. Které je samozřejmě jednou z informací, již – s vaším souhlasem – bude Facebook uchovávat. A to není všechno.

Rybičky, rybáři a sociální síť

Z dlouhodobého hlediska totiž není možnost oslovit cílenou inzercí teenagery a mladší dvacátníky tím hlavním. Klíčové jsou informace o jednotlivcích i o společnosti jako celku – a možnost jejich kontroly. V době, kdy se stále větší množství kontaktů v rámci sociální sítě přesouvá na síť počítačovou, globalizovaní obyvatelé třetího tisíciletí paradoxně ztrácejí poslední zbytky anonymity. A čím déle sedí zalezlí v soukromí svého domova u počítače napojeného na síť, tím více se o nich ví.

Na výzvách, abyste na Facebook pozvali i své přátele, tak není nic nevinného: to jenom digitální rybáři lákají nové rybičky z veřejného a anonymního prostoru do své vlastní privátní sítě, ve které o nich budou vědět všechno. Již nyní miliony lidí navzájem komunikují prostřednictvím oligopolu velkých poskytovatelů internetových služeb. Tím se ovšem jejich sociální kybersítě stávají na dotyčných poskytovatelích závislé. Kdyby se majitelé Facebooku, Googlu, Yahoo, Skype a několika dalších firem rozhodli své služby vypnout, nejenže by to způsobilo značné hospodářské škody, ale došlo by i ke zpřetrhání sociálních sítí – a s lidmi, které znáte už jen přes e-mail, byste se už nikdy víckrát neshledali.

Samozřejmě, vypnout internet se nikdo nechystá. Pokud ale bude klíčové informace a klíčové sociální sítě na internetu kontrolovat pouze malé množství subjektů, které od nás budou požadovat čím dál větší sebeodhalování, nevracíme se náhodou až někam do temných časů středověku?

Negroponte versus Foucault

Klasik teorií nových médií Nicolas Negroponte v knize Being Digital upozorňoval, že je třeba pečlivě rozlišovat mezi bity a atomy, které mají zcela opačnou povahu. Ukázalo se však, že jednu věc mají společnou: jejich význam závisí na sociálním kontextu. A tak když Negroponte a s ním i mnozí další počátkem devadesátých let minulého století prorokovali internetu spolu s koncem vzdálenosti také demokratický potenciál, nemohli se více mýlit.

Pravdu měl naopak Michel Foucault, který v prvním díle Dějin sexuality označuje za klíčový prvek Západní civilizace a za základní ingredienci moci již od středověku zpověď. Navzdory nadšení technooptimistů se ukázalo, že politicko-ekonomická moc dokáže technologii ovládnout a přinutit ji, aby se vyvíjela jinak: tak, aby byla snadno kontrolovatelná a aby sama pomáhala kontrolovat společnost. Po předmoderní katolické zpovědi a často poněkud neúčinném moderním daňovém přiznání je tak Facebook příslibem nové, pozdně moderní a uživatelsky komfortní verze odhalování sebe sama pátravému pohledu autority, tentokrát se však nebudeme odhalovat církvi ani státu, ale zřejmě Billu Gatesovi. Dvacáté století, které bylo vzhledem ke značné mobilitě obyvatel a nestíhajícím kontrolním institucím do facto stoletím anonymity, neskončilo pádem Sovětského svazu. Skončilo někdy mezi vydáním protiteroristických zákonů a vzestupem Facebooku. Právě se odehrává
jeho pohřeb. Můžete samozřejmě pozvat všechny své přátele.

Autor je doktorand oboru mediální studia na FSS MU.

O nejlepší televizní kus letošního roku se nepostarali skvělí a odvážní autoři seriálů, kteří pilně, každý týden dvakrát pracují na obrábění složitého charakteru svých postav a na komplikování zápletek. Stačil na to jeden docela slušný dramatik-amatér, který shodou okolností téměř rok seděl v české vládě.

Tisková konference Jiřího Čunka, na níž se předseda KDU-ČSL snažil zmírnit obvinění z toho, že neoprávněně čerpal sociální dávky, zatímco na jeho kontě leželo tři a půl milionu korun, vejde do české televizní a politické historie. Podobně jako tam vstoupila památná tisková konference ODS, na níž bývalý tenista Milan Šrejber přiznával, že to byl on, kdo dal straně Václava Klause tajně sedm a půl milionu. Čunek s KDU-ČSL a Šrejber s ODS se nechali veřejně vysmát, a také šéfa lidovců se to dotklo pouze okrajově a ve vysoké politice zůstává.

Záznam zmiňované Čunkovy tiskovky zůstane cenným studijním materiálem pro politology, psychology, mediální analytiky, ale i pro občany, kteří nechtějí zapomínat. Detaily politikovy tváře odhalují něco, co se v českém prostředí vidí málokdy. I při těch nejsměšnějších pasážích – kdy lidovecký předseda popisuje náhodnou záměnu dvou občanských průkazů nebo kdy vysvětluje, že jako spořící a poctivě pracující občan má na přece na sociální dávky nárok – se Jiří Čunek tváří nedotčeně. Nehne brvou. Jeho tvář neprozrazuje sebemenší emotivní pohyb. Vnitřek politika jako by neexistoval, stává se čirým vnějškem, maskou, kterou vystavuje. Nevíme, jestli se tolik ovládá, nebo zda s ním tlak kolem něho prostě nic nedělá. Z čirého vnějšku nelze nic takového vyčíst. Chybí jakákoliv hranice, byť pružná a těkavá, v níž by se dalo číst, že tenhle obraz je živý. Život vzniká odstupem od sebe, kterým do statického vnějšku vstupuje mobilní emoce a vášeň. Jiří Čunek na
obrazovce nic takového nemá. Tváří se klidně, neutrálně, lhostejně, až prázdně. Podobá se fotografiím lidí po plastické operaci, chybí už jen thymolinový usměv Arnolda Schwarzeneggera nebo univerzálně pozitivní, plastický výraz Laury Bushové, který dělá dojem, že přichází z jiné planety.

Ztráta odstupu – odstup by politikovi umožnil spatřit sebe sama, nikoli jen svou masku, které zřejmě zcela věří – je skutečnou příčinou Čunkových afér a následně i jeho odvolání. Žádné důkazy, další kauzy, právní procedury, mediální tlak, obnovování případu. Nic takového. Obyčejný nedostatek odstupu, kterého si nakonec na záběrech z tiskové konference všiml i premiér Topolánek, jemuž přes veškeré zdání a narcistické výstupy, jež občas popadnou každého, odstup neschází.

Čunkova neměnná tvář, stvořená v chybění odstupu, nesmí být směšována s projevy narcistního vztahu. Bájný Narcis byl sice zamilovaný do vlastního obrazu, ale právě tato sebeláska byla přesvědčivým důkazem, že kromě luxusního exteriéru disponuje i velmi živým vnitřkem. To ale – zdá se – není případ Jiřího Čunka. Z jeho vnějšku se žádný (sebe)vztah nedá vyčíst, není cítit. Zůstává jen strnulý, neměnný výraz, ať se děje, co se děje. Antický Narcis už nedokázal rozlišit mezi sebou a svým obrazem, Jiřího Čunka naopak vlastní obraz nezajímá, nenávidí ho. Vytěsňuje ho, odmítá s ním navázat vztah a jako důkaz nabízí masku bez výrazu.

Maska je schopna říkat cokoliv. Může si klidně odporovat, mlžit, vymýšlet si další a další verze. A nikdo na ní nic nepozná. Nikdo nedohlédne za ni. Maska nemá vnitřek, je plochá, a proto tak přitažlivá, fascinující, hypnotická, tajemná. Televizní figura Jiřího Čunka magnetizuje právě tím, jak moc dává najevo, že za ní nic není. Že je tu jen ona – „tvář“ poctivého, upřímného, slušného, pracovitého člověka, který nemá co skrývat. Není to vychytralá politická strategie, nýbrž víra, přesvědčení, že i ostatní lidé chtějí být takové masky „upřímnosti a správnosti“. A to je právě největší chyba a nedostatek politika Jiřího Čunka.

Politická racionalita, poučená dvacátým stoletím, se neopírá jen o analýzy pohybů a technologií moci. Dává důraz i na instinkty a jedním z nejsilnějších je nedůvěra v masky. Důvěra v politika se opírá především o viditelný rozdíl mezi jeho vnitřkem a vnějškem, což se mimo jiné projevuje tím, že dokáže reflektovat vlastní činy a slova. Maska může říct cokoliv, kdykoliv a jakkoliv a nedělá jí problém tvrdit, že je pořád kontinuální, i když si viditelně odporuje. Lidé s tváří takové kouzlo při sebelepší snaze nezvládnou. Nemohou. Brání jim v tom stud, který do nás vstupuje právě jemnou mezerou mezi vnitřkem a vnějškem. Jiří Čunek se nestydí. Na rozdíl od svého politického a občanského publika.

Autor vede kulturní rubriku Hospodářských novin.

Břetislav Tureček začínal před patnácti lety jako píšící baťůžkář, ale postupně se vypracoval v respektovaného politického analytika s širokým rozhledem. Patří k nevelké skupině českých novinářů, kteří se soustavně zabývají problematikou Blízkého východu. Již od roku 1993 pravidelně vyjíždí tento orientalista-samouk do oblasti mezi Egyptem a Pandžábem a mezi Kavkazem a Arabským mořem. Zhruba od stejné doby své poznatky z cest sděluje čtenářům českých novin a časopisů. Mezi lety 1997 a 2007 působil jako redaktor deníku Právo a následně zakotvil v Českém rozhlase. Jeho názory by sice těžko šlo označit za radikální, přesto se mnohdy vymykají pohledu českého novinářského mainstreamu. Autorova zatím první knižní publikace se ovšem mnohem spíše než politice věnuje každodennímu životu v tomto velmi neklidném regionu. Jeho snahou je zprostředkovat čtenáři radost i frustraci tak, jak je prožívají obyvatelé této části
islámského světa. Jejich role aktérů politických či společenských konfliktů je přitom pro Turečka až druhotná.

Pokud chceme nastínit základní členění Turečkovy knihy, musíme se pozastavit u prvního drobného nedostatku, kterým je absence obsahu. Chvíli tak trvá, než čtenář pochopí, že jednotlivé, maximálně třístránkové články jsou uspořádány do tří celků. První se zabývá islámem a jeho rolí v životě člověka a společnosti. Druhý přibližuje soukromý život muslimů a třetí s názvem Ve stínu mocných líčí, jakým způsobem se obyvatelé i návštěvníci sledovaného regionu střetávají s kastou ovládajících.

Součástí první části knihy je poměrně dlouhý výklad o životě a skutcích proroka Muhammada. Práce s citacemi je zde ovšem značně nedokonalá. Pokud už autor odkazuje na odborné či popularizační práce českých a zahraničních orientalistů, činí tak poukazy typu: „orientalista Tauer píše…“. Tím ovšem případným zájemcům o hlubší studium příliš nepomáhá. Čtenáře však zaujme řada dobrých postřehů, například v kapitolách věnujících se posledním věcem muslima. Kromě vlastních reportáží se Tureček vrací i ke kořenům české orientalistiky, když cituje záznam českého cestovatele Vladislava Forejta-Alana, který ve třicátých letech 20. století cestoval spolu s šíitskou pohřební karavanou z Íránu do poutního místa a pohřebiště v iráckém Nadžafu. Závažná témata jsou prostřídána i úsměvnějšími pasážemi pozastavujícími se u celkem běžného obcházení islámských pravidel či u stále častějšího pronikání techniky do náboženského života. Ani
abonenti českých časopisů o mobilech zřejmě netuší, že firma LG Electronics nabízí telefony s funkcí lokalizace věřícího a určení správného směru modlitby.

Na kapitolu o islámu volně navazuje část nazvaná Okno do soukromí. Ta se více než čehokoliv jiného dotýká oblasti milostných vztahů a manželského života. Unikátním „oknem do soukromí“ je například Turečkovo setkání s dvěma polskými sestrami, které žijí provdány za kmenové náčelníky v pákistánské pouštní provincii Balúčistán. Autor si dále všímá faktu, že striktní předpisy týkající se milostného života nevedou jen k frustraci zahalených mladých žen a dívek, ale že jimi v nemenší míře trpí i mladí muži. Role hlavy rodiny a živitele není totiž často jimi samými vnímána jako výsada, ale jako stresující výzva. Pro ty, kteří jsou při poznávání odkázáni pouze na český tisk a publicistiku, pak možná bvude překvapující zjištění, že mnohoženství je v islámském světě dnes již velmi vzácným jevem.

Název poslední kapitoly slibuje pohled za zdi prezidentských paláců či rezidencí králů a náčelníků. Břetislav Tureček se ovšem zaměřil spíše na to, jak činnost mocných doléhá na ty, kteří žádnou mocí nedisponují. Mimo jiné vzpomíná na svá setkání s Kurdy v Saddámově Iráku či s pěstiteli opia v Afghánistánu po svržení Tálibánu. Ze svých četných účastí na oficiálních návštěvách českých činitelů na Blízkém východě se autor zmiňuje pouze o státní návštěvě prezidenta Havla v Saúdské Arábii. Po položení otázky, proč bývalého disidenta a přesvědčeného demokrata nevzrušuje špatná úroveň lidských práv v ropném pouštním království, byl poučen, že zabývat se tímto tématem je pod prezidentovu úroveň.

Turečkův soubor reportáží a úvah je doplněn desítkami barevných fotografií, dvěma podrobnými mapami a slovníčkem, což dále osvěžuje již tak velmi příjemnou četbu. I přes drobné výhrady je nepochybné, že autor dosáhl proklamovaného cíle, jímž bylo přispět k poznání Středního východu. Zbývá tedy jen doufat, že v příští práci Břetislav Tureček zúročí i své znalosti blízkovýchodní politiky. Podobně jako na Západě, i v českém prostředí by mohl být novinářský pohled na soudobé politické dějiny oblasti cenným doplňkem akademické produkce.

Autor je doktorand Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.

Břetislav Tureček: Světla a stíny islámu.

Knižní klub, Praha 2007, 264 stran.

Listopadové vydání měsíčníku Le Monde diplomatique přineslo mimo jiné dvoustránkovou analýzu role Světové obchodní organizace (WTO). Autorka Monique Chemillier–Gendreauová se v něm z pozice profesorky mezinárodního práva na univerzitě Paris-VII pokouší odpovědět na otázku, zda je WTO nástrojem kontroly globalizace.

Již v samém úvodu se vyhraňuje vůči teorii volné směny. Pravidlo volného trhu, založené na rovnosti a reciprocitě, podle autorky vyhovuje v prvé řadě těm, kteří jsou již v dominantní pozici. Nekontrolovaná globalizace navíc přispívá k ochuzování podstatných částí populací hospodářsky již rozvinutých zemí. Princip volného trhu je zmíněn ve třech ze čtyř základních pilířů Evropské unie (volná směna kapitálu, zboží a služeb) a v minulosti vždy stál za intervencionistickou hospodářskou politikou WTO a Světové banky vůči rozvojovým zemím. Ta ale téměř vždy způsobila sociální katastrofy.

WTO zachovává formální zdání rovnosti sdružených zemí. Na rozdíl od OSN, Mezinárodního měnového fondu a Světové organizace zde mají všechny členské země při hlasování shodnou váhu a většina diskusí se odehrává pod dohledem veřejnosti. Blok reprezentující rozvojové země (vedený Čínou, Indií, Brazílií, Nigérií a Jihoafrickou republikou) viděl v rámci WTO možnost, jak se postavit hospodářské hegemonii nejbohatších zemí planety. Jenže v současnosti jsou jednání v WTO víceméně paralyzovaná. Problém vyvstává rovněž v souvislosti s nejasným termínem „rozvojová země“. WTO se totiž dosud neshodla na žádných objektivních kritériích, podle nichž by bylo možné je definovat. Nyní záleží pouze na tom, jak se jednotlivé země samy označí.

Podle Monique Chemillier-Gendreauové se bohaté země jako Spojené státy, Japonsko nebo Evropská unie dostávají v rámci WTO do defenzívy. Autorka uvádí několik symbolických porážek, které jim země třetího světa na poli WTO uštědřily. V roce 2002 například Evropská unie prohrála spor s Peru ohledně práva na označení „sardinky“. WTO dala tehdy za pravdu Peru, kde se takto označují drobné pacifické rybky Sardinops sagax, navzdory stanovisku Evropské unie, která trvala na tom, že lze toto označení používat pouze pro atlantický druh Sardina pilchardus. Tyto a další příklady by naznačovaly, že je WTO určitým nástrojem v rukou rozvojových zemí využívaným proti globalizaci a nekontrolované hegemonii bohatých států. Problém světového hospodářství je však podle autorky analýzy daleko hlubší, než aby byl formálně vyřešen v rámci organizace, která nedisponuje prakticky žádnou výkonnou pravomocí. Monique Chemillier-Gendreauová navíc konstatuje fakt, že za politikou
států – členů WTO se až příliš často skrývají zájmy soukromé sféry.

Téměř za úplného nezájmu médií se na začátku října v Paříži otevřelo muzeum přistěhovalectví (Cité nationale de l’histoire de l’immigration). Francouzští čtenáři novin se o otevření muzea dozvěděli ve zprostředkované podobě formou přehledu cizojazyčného tisku, který představuje populární týdeník Courrier International. Ve svém posledním říjnovém vydání přinesl překlad úryvků z článku Michaela Kimmelmana, redaktora New York Times. Muzeum, jež otevřelo návštěvníkům své brány, se nachází na okraji Vincenneského lesíku, v bohaté čtvrti, vzdálené od problematických předměstí (banlieue) na severu pařížské aglomerace, kde se před dvěma lety vzbouřila podstatná část „druhé“ generace imigrantů proti represivní politice tehdejšího ministra vnitra. Sarkozy se od té doby stal prezidentem země a na slavnostní otevření muzea, projektu blízkého jeho předchůdci Jacquesu Chirakovi, se jednoduše nedostavil. Kimmelman popisuje svoji návštěvu budovy, postavené v roce 1931
u příležitosti Mezinárodní koloniální výstavy. Pozoruhodná je již její fasáda, kterou tvoří monumentální sousoší ve stylu art-deco. Představuje kolonizované domorodé obyvatelstvo francouzských zámořských osad, podrobené autoritě republiky. O reprezentativní budovu se však Cité nationale de l’histoire de l’immigration dělí s akváriem, umístěným do jejích podzemních prostor. Návštěva muzea je bezplatná, ale onoho sobotního odpoledne, kdy jej navštívil autor článku, bylo prý poloprázdné. Poměrně velký prostor věnuje Kimmelman představení expozice muzea. Jedná se o poměrně střízlivé seskupení tabulek, map a interaktivních prezentací, jež mají, spolu s opotřebovanými předměty pocházejícími od přistěhovalců, zlidštit výstavní prostory. Časově omezenou část expozice tvoří fotografie manifestací solidarity s přistěhovalci na jedné a antisemitský tisk z počátku 20. století na druhé straně. Velkou část stálé expozice tvoří odkazy na osudy přistěhovalců, kteří se ve Francii
proslavili. Samozřejmě zde nechybějí fotbalisté Raymond Kopa a Zinedine Zidane, ale jsou zde přítomni i skladatel Frederyk Chopin a zpěvák Rachid Taha.

Vystavovat multikulturalitu je pěkné. Mezitím však dostala francouzská policie za úkol do konce roku vyhostit 25 tisíc nelegálních migrantů a v zemi se množí tragické případy spojené s tímto úkolem. Francouzské noviny přinesly v září zprávu o smrti jedenapadesátileté Chulan Liu. Ta se zabila pádem z okna svého bytu, odkud se snažila uprchnout před policií. Obdobně „vypadl“ nedávno z okna dvanáctiletý syn čečenských běženců v severofrancouzském Amiensu. Kimmelman uzavírá svoji návštěvu Cité nationale de l’histoire de l’immigration úvahou nad tím, kdo asi bude patřit, mimo školní výpravy, k návštěvníkům nově otevřeného muzea. Podle něj má projekt naději na to, aby se stal ústředním místem debaty, na kterou Francie stále ještě čeká, prozatím se ale jedná o „dobře míněný krach“.

Z francouzského tisku vybíral Felix Xaver.

Do nevelké provincie Lógar v údolí stejnojmenné řeky vyšle příští rok česká vláda poprvé výhradně český provinční rekonstrukční tým. Dosud byli čeští výsadkáři součástí německého rekonstrukčního týmu v provincii Badachšán na samém severovýchodě Afghánistánu. Zanedlouho budou mít dvě stovky českých vojáků a deset až dvacet civilních expertů na starosti obnovu jedné, desítkami let válek zničené oblasti. Do Lógaru, jehož hlavní město Pul-e Alam je od metropole Kábulu vzdálené jen hodinku jízdy, neodjíždějí Češi bojovat s povstaleckými bojovníky, ale budovat školy, nemocnice, studny i modernizovat zemědělství, které je stále hlavním zdrojem obživy pro naprostou většinu Afghánců. Místní dosud zůstávají věrní středověkým postupům a jakékoliv novinky, které mohou zlepšit jejich život, se prosazují jen velmi obtížně. Lidé na ně jednoduše nemají peníze a tradice je v afghánské společnosti zakořeněna velmi
hluboko.

Ani šest let po spojenecké invazi, která krátce po útocích na USA z 11. září 2001 svrhla radikální islámský režim afghánských Tálibů a přivedla do země desítky tisíc zahraničních vojáků, nenastal v Afghánistánu mír ani tolik očekávaná prosperita. Afghánská vláda má pod kontrolou Kábul, ale za hranicemi metropole jí zdárně konkurují místní kmenoví vůdci či vojenští velitelé. A i když má Afghánistán svou armádu a policii, jen těžko by Afghánci bez tisíců po zuby vyzbrojených vojáků NATO odolávali tlaku tálibánských povstalců, kteří dokázali přeskupit síly a přizpůsobit svou taktiku novým podmínkám. Proto dnes Tálibové a jejich spojenci z teroristické sítě al-Káida nebojují o přežití, ale s novou intenzitou útočí na zahraniční vojáky i afghánské civilisty a na každého, kdo spolupracuje s cizinci nebo kábulskou vládou. Od iráckých povstalců se afghánští Tálibové velmi rychle naučili užívat taktiku nástražných náloží
i sebevražedných atentátů, které byly ještě před několika lety v Afghánistánu spíše výjimkou.

Nové vlny násilností nezůstal ušetřen ani Lógar. Přestože není místem každodenních bojů, které sužují jihoafghánské provincie Kandahár a Helmand, jsou útoky povstalců i zločineckých gangů stále častější. „V Lógaru nikdy nezastavujeme, není to ani pro nás bezpečné,“ tvrdí Afghánec, který přes Lógar pravidelně cestuje do sousední provincie Paktíja dále na jihu. Jen za poslední měsíce povstalci unesli nebo zavraždili několik humanitárních pracovníků, vládní úředníky i duchovního, který se postavil proti Tálibánu. Jeho bojovníci podle informací místních ovládají několik okresů a ze svých základen v horách se dokonce za bílého dne odváží pronikat do vesnic a zastrašovat civilisty. „Se samopaly v rukou vtrhli na svatební oslavu a vyděšeným hostům přikázali vypnout hudbu, která je podle nich neislámská. Vesničany varovali, že příště už budou rovnou střílet. Lidé se pak bojí s cizinci spolupracovat,“ popisuje jeden z Afghánců v Kábulu
situaci v Lógaru.

Především kvůli komplikované bezpečnostní situaci bude mise v Lógaru zřejmě vůbec jednou z nejobtížnějších v historii novodobé české armády. „Je pravda, že v Lógaru neumírají koaliční vojáci. Zatím tam ale téměř žádní cizinci nejsou. Nikdo neví, co se stane, až Češi přijedou,“ varuje jeden z Čechů pracujících v Afghánistánu, který si nepřeje zveřejnit své jméno. „Lidé v Lógaru jsou velmi konzervativní a na cizince se budou mnozí dívat jako na nepřátele. Záleží i na vojácích, jak se budou chovat,“ doplnil. Pochyby se ale vznášejí nad tím, zda bude mít armáda v příštích letech dostatek elitně vycvičených vojáků, kteří budou moci do Lógaru odjet.

Na rozdíl od guvernéra provincie Lógar Abdulláha Wardaka, který náčelníka českého generálního štábu Vlastimila Picka při zářijové inspekční cestě ubezpečil, že se „bezpečnost den ode dne zlepšuje“, jsou lidé obeznámení se situací spíše skeptičtí. Když jim tlumočím guvernérova slova, shovívavě se usmívají a s nepochopením kroutí hlavou. Pro vojáky nebude vůbec lehké rozlišit nepřátelské bojovníky od bezbranných rolníků. Tálibové nemají žádné uniformy, a když odloží kalašnikovy, jsou od místních civilistů k nerozeznání. „Přes den se na nás usmívají, v noci střílejí,“ popisuje houževnatého nepřítele jeden z českých vojáků na letišti v Kábulu. Bezpečným úkrytem už nejsou ani opevněné základny a v klidu se nemohou cítit ani muži hlídkující v obrněných vozech.

Chce-li armáda dokázat, že 900 milionů korun, které chce jen v prvním roce vynaložit na misi provinčního rekonstrukčního týmu, jsou efektivně utracené prostředky, budou muset vojáci doprovázet civilní experty a humanitární pracovníky do terénu téměř každý den. Za takové peníze by se dalo postavit mnoho nových škol, nemocnic a dalších rozvojových projektů, jenže většina padne na ochranu. Zhoršující se bezpečnostní situace práci v provinciích na jih od Kábulu však velmi komplikuje a spolupráce s uniformovanými vojáky je někdy jedinou cestou, jak v těchto místech pomáhat. Ovšem o efektivitě pomoci ani o tom, zda si ji Česko může v této podobě dovolit, u nás žádná diskuse neproběhla.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Při veškerém respektu k lidem, jimž má předpokládaný radar sídlit za humny: pokud by na existenci této americké základny v Evropě závisela bezpečnost Spojených států a jejich obyvatel, bylo by naší mezilidskou povinností případné škodlivé vlivy radaru eliminovat, v krajním případě i vysídlením rizikového území. Velmi sporné, spíš zástupné jsou také obavy o ztrátu suverenity, mechanické ztotožňování někdejšího pobytu sovětských jednotek na našem území s eventuální přítomností dvou set amerických vojáků. Svrchovanost nezpochybní voják v cizí uniformě, ten může být považován leda za nevítaného hosta, výsměchem suverenitě byly ozbrojené jednotky, které zajišťovaly satelitní vládu nastolenou z vůle a ve prospěch cizí velmoci.

K zásadnímu, možná osudovému rozhodnutí, které nás v dohledné době čeká, nemohou přispět ani argumenty opačné, vůči americkému požadavku bezvýhradně vstřícné. Současná vládní koalice, reprezentující jen těsnou většinu, plně podporuje bezpečnostní koncepci USA a řada jejích mluvčích přitom osvědčuje ideologickou podstatu svého postoje. Jestliže třeba ústavní činitel vysvětluje pozitivní stanovisko k radaru svou příslušností k euroatlantické civilizaci, lze se ptát, zda své oponenty považuje za stoupence mongolsko-tatarských hord nebo nějaké mimozemské civilizace.

Vděčnost

Významným, často hlavním argumentem pro americký radar ve středních Čechách je připomínka vděčnosti: Spojeným státům děkujeme za své osvobození od totality, a nyní je na nás, abychom úsilí vynaložené v náš prospěch oplatili.

V minulosti vzdálené pouhých osmnáct let byla za osvoboditele Československa včetně jeho západních krajů vydávána Sovětská armáda, kdežto účast americké armády nebyla ani zmiňována. Zeptejte se dnešních „páťáků“ nebo i absolventů vyšších škol, kdo zvítězil ve druhé světové válce, a užasnete nad extrémem opačným. Vždyť o minulé válce vyprávějí pouze západní, převážně americké filmy a mnozí učitelé dějepisu, předmětu, který dnes chodí po žebrotě, se v převládající atmosféře ostýchají nový, „pokrokový“ názor vyvracet.

V době, kdy nešlo o nic menšího než o samu existenci národů, padly na československém území tisíce rudoarmějců. Vzápětí si Josip Stalin vybral za životy těchto vojáků daň, osvobozenou zemi přeměnil ve svůj satelit a jeho dědicové pak tento nárok stvrdili vojenským vpádem v srpnu 1968. Generace, která dnes Rusko spravuje, je však třetím pokolením od roku 1945. Vnuci květnových rudoarmějců už poznali skutečnou tvář sovětského režimu a stali se spolutvůrci rozpadu komunistického systému. Ti už dozajista nepozvednou prapor komunismu, aby šířili jeho ideje a naplňovali jeho ambice.

K vděčnosti nás zavazuje nepopiratelná zásluha Západu, zejména Spojených států na tom, že sovětské ujařmení satelitních zemí skončilo. Po celá desetiletí stál Západ v cestě sovětské rozpínavosti a nejenže někdejší SSSR v rámci závodů ve zbrojení vysílil, ale svými postoji přispěl k tomu, že celý „východní blok“ zbankrotoval morálně, ztratil veškerý mravní kredit i možnost nápravy. Na konci osmdesátých let už nebyl v Evropě nikdo – kromě hrstky Ceaušeskových pochopů – kdo by se tomuto rozpadu postavil.

Rudoarmějců na frontách druhé světové války padlo stokrát víc než příslušníků US Army, z čehož ovšem neplynul závazek následovat Stalinovu zemi téměř až do záhuby. Ani nesporné zásluhy Američanů, umožňujících skoncovat se sovětskou nadvládou, nejsou důvodem k přejímání jejich pohledu na svět a řešení jeho problémů. Na slepou oddanost sovětskému osvoboditeli doplatily československé demokratické síly ještě dřív, než se devótní služebnost stala vynucovaným příkazem. Trpkost minulých let varuje: nekopírujme všechny kroky vítěze, nepokračujme ve starých chybách s pouhou záměnou černého za bílé a bílého za černé. Cena, jíž se za takové zbloudění platí, bývá vysoká.

Informace

V minulém století, když vedoucí síly rozděleného světa začaly přicházet k rozumu, došlo také na poznání, že válka je příliš vážná věc, než aby o ní rozhodovali generálové. Zdá se, že podobný názor v perverzní podobě oživila současná vládní garnitura tvrzením, že bezpečí občanů je příliš vážná věc, než aby o ní rozhodovali občané. Zastánci této koncepce se hrdě bijí do prsou a tvrdí, že za svá rozhodnutí ponesou plnou odpovědnost. Máme snad po letech, jestliže se dohodnutá cesta ukáže jako zhoubná, vymáhat odpovědnost dnešních zákonodárců v domovech důchodců nebo v urnových hájích?

Referendum o americkém radaru v ČR není pravděpodobné. Prý k tomu chybí dostatek odpovědnosti a informací. S tím druhým lze souhlasit – ale vina občanů to není.

Spojené státy žádají od Polska a České republiky souhlas a prostor k vybudování dalších článků své protiraketové obrany. Je prý nezbytná pro včasné rozpoznání a zneškodnění budoucích balistických střel vyslaných z Dálného a Středního východu na americké území. Proto také USA vypověděly mezinárodní smlouvu o protiraketové obraně, uzavřenou v zájmu rovnováhy sil již v sedmdesátých letech.

Americká strana nepřestává tvrdit, že zamýšlené evropské základny se nedotýkají zájmů a bezpečnosti Ruské federace, Moskva je však opačného názoru. Podle ní jde o nové vytváření či dokončování amerického „sanitárního kordonu“ na ruské západní hranici, o postupující obklíčení, v němž dosud chybí právě tento středoevropský komponent. Americké radary v České republice – tvrdí Rusové – by mohly sledovat oblasti, kde jsou ruská sila se strategickými raketami, obdobnými strategickým raketám na území USA, a v součinnosti s jinými americkými raketami ruský obranný potenciál neutralizovat. Rusko tvrdí, že ani v této situaci nebude bezmocné, že má nové strategické rakety, schopné prolomit jakýkoli moderní protiraketový štít, a je s to v krátké době obnovit i výrobu raket středního a krátkého doletu. Má však být údělem příštích generací vrátit se o dvacet let zpátky? Je obnovení závodů ve zbrojení v zájmu Ruska,
které se začíná vymaňovat z úpadku devadesátých let?

Rozhodnutí, které předznamená budoucnost

Není v našich silách posoudit, zda Spojené státy chtějí pouze sledovat starty případných strategických raket ze Severní Koreje a Íránu, nebo jim jde o strategickou přípravu na budoucnost, kdy se například ropa stane kritickým limitem současné civilizace. Stejně tak nemůžeme posoudit, zda je ruské odmítavé stanovisko k americké protiraketové obraně v Evropě vedeno motivem předběžné opatrnosti, nebo snahou zdůraznit velmocenský charakter Ruska.

Zatím jsme obsluhováni propagandou, která v té či oné formě následuje americkou koncepci. Přitom zemi, v níž chtějí USA svou radarovou základnu umístit, by mělo být jasně řečeno, proč je žádoucí radarová stanice na českém území, jaké má mít poslání, jaký rozsah a dosah pozorování, tedy poskytnout odpovědi, jimiž – snad – disponuje česká vláda. Také informace o stanovisku Ruské federace jsou často zmiňovány jen ve zlehčující, tendenční interpretaci. Který z českých deníků kdy přinesl zasvěcenou a objektivní odpověď na otázku, proč se Ruská federace brání radaru americké protiraketové obrany na našem území? A proč Rusko žádá, aby místo výlučně amerického rozboru (problematického od doby, kdy Colin Powell přesvědčoval OSN o iráckých zbraních hromadného ničení) byla vypracována společná analýza hrozeb mezinárodní bezpečnosti? Nejsou snad podobné informace úkolem nezávislého tisku?

Ať chceme či nechceme, v současné české politice jde o základní zahraniční orientaci ČR. Výroky politiků, kteří pokládají americký radar pro Českou republiku za významnější než její členství v Evropské unii a NATO, nelze chápat než jako snahu pozměnit základy naší zahraniční politiky a bezpečnosti. Máme být solidární s Evropou, s jejím rozvojem a bezpečím, nebo nám není Evropa dost dobrá, svobodná či dost perspektivní a budeme sdílet zájmy Spojených států? Je výjimečnost země Bohem vyvolené k tomu, aby šířila demokracii a svobodu ve světě, tou Amerikou, k níž se upínaly naše naděje a sympatie, nebo jde o současné, věřme, že nikoli trvalé onemocnění?

Zamýšlet bychom se měli nad řadou otázek podstatnějších než prosté ano či ne k americkému radaru.

Autor je historik.

Před týdnem byla na tomto místě řeč o tlacích, jimž musí čelit reportéři České televize kvůli reportážím dotýkajícím se vládnoucích politiků a jejich zájmů. Pochopitelně šlo především o případ bývalého místopředsedy vlády a ministra pro místní rozvoj. V té souvislosti je hodný zaznamenání postoj ostatních médií – veřejnoprávním novinářům se od nich projevů kolegiality prakticky nedostalo. Internetové Britské listy dokonce napsaly, že se „reportéři České televize dopustili závažného porušení několika bodů Kodexu ČT o práci se zdroji informací a o získávání informací, porušení vysílacího zákona nevyváženým, jednostranným informováním a porušení zákona na ochranu osobních údajů jejich vědomým zveřejněním“. A pochlubily se, že článek Jana Čulíka z 30. 10. Štvanice na Jiřího Čunka vedl k podání dvou stížností Radě České televize. Šéfredaktor Britských listů například soudí, že: „Pořad ČT měl všechny rysy cíleně prozrazených informací
z oficiálního policejního vyšetřování za účelem skandalizace pronásledované osoby a zjevného ovlivnění výsledku policejního i soudního vyšetřování. Takový postup je naprosto skandální a Česká televize by se měla stydět.“

Opravdu se novinář proviní vůči etice, zveřejní-li důležitou informaci, o níž se domnívá, že by mohla být před veřejností záměrně utajena? Není to náhodou naopak? Samozřejmě že ani novinář nesmí překročit zákon, vyšetřovací spisy ovšem nejsou právně vzato tajnými dokumenty. Posláním médií by měla být nezávislá kontrola politiků, ale i státních orgánů. Nebylo by tedy spíš neetické, kdyby novinář nějakou informaci na přání „vyšších míst“ nezveřejnil? A druhá poznámka: Projdeme-li si Britské listy, jež tak rezolutně hlásají novinářskou etiku, narazíme třeba na komentář Štěpána Kotrby z 1. 11., pro jehož titulek bychom našli obdobu snad jen v protektorátním bulvárním tisku: „Čunek může být čuně, ale čuňaty se nesmí stát novináři“ (abych nebyl nespravedlivý, o den dříve zahrál na stejně nízkou notu Martin Zvěřina v Lidových novinách svým „Mlčením čuňátek“). Z textu nejplodnějšího komentátora Britských listů se lze dovědět, že „novinářka
z publicistického týmu ČT byla prokazatelně agentkou tajné služby…, reportér ČT žil s ženou, která v tu dobu šéfovala vlivové a PR agentuře, napojené na politiky i byznysmeny, po kterých šla policie celá léta a o kterých ČT informovala…, redakce publicistiky ČT zaměstnávala a platila jako zaměstnance policistu z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu…“ atd. Anebo že: „Veseckou do funkce uvedl Paroubek na nátlak ministra Němce. Téhož Němce, který pustil na svobodu prince as Sáního. Asi měl pro něj sympatie a pochopení… Asi jeho sexuálním sympatiím rozuměl.“

Nevím, vejde-li se takové psaní do nějakého etického kodexu, hranice slušnosti však překračuje určitě.

Základní otázkou v diskursu o vystavování architektury je, zda výstava může simulovat – samozřejmě především u realizovaných projektů – skutečný stav, jakým způsobem a jak dalece. Žádná virtuální realita nemůže nahradit zážitek reálného setkání a prožitek s architektonickým dílem, ať už v podobě rodinného domu, veřejné budovy, parku či urbanismu města. Z toho vyplývá, že ideální prezentací je odborná exkurze, což zase občas bývá velmi složité u rodinných domů, kdy si někteří majitelé, asi i oprávněně, chtějí zachovat soukromí svého prostoru. Výstavní projekty jsou v dnešní době více zaměřené na širší odbornou a laickou veřejnost. Odborník pohybující se na poli architektury má více zdrojů k seznámení s objektem svého zájmu či studia (publikace, internet, osobní návštěvy atd.).

Klasika, či digitál?

Otázka prezentace architektury klasickým výstavním počinem vystává s nástupem digitálních technologií a především globálním používáním internetu od konce 20. století. Massimiliano Fuksas, přední italský architekt, nazval 7. mezinárodní bienále architektury v Benátkách v roce 2000 prvním bienále v digitální éře. Na komunikační internetové dálnici je návštěvník stále „in“ a permanentně si užívá aktuální výstavy všeho, co vzniklo, vzniká či vznikne. Sám si může nakombinovat své téma, provést dokonalý průzkum daného problému. Vedle toho existují i internetové galerie, které tuto simulaci či výběr provedou za vás. I u nás již úspěšně existuje projekt tohoto typu – www.galerie.net, který vedle prezentace na webu vydává k těmto výstavám i katalogy. Náklady na druh takovéto prezentace jsou o řád nižší než provoz kamenné galerie, která, pokud chce zaujmout, musí připravit atraktivní spektákl, vytvořit virtuální realitu především za pomoci
nových médií a technologií. Musí divákovi vyjít vstříc. A jsme u současného merita věci, kterým jsou finanční zdroje.

Obsah a finanční zdroje

Aby výstava zaujala, měla by splnit několik základních cílů. Tento výchozí stav výborně formulovala zakladatelka berlínské galerie Aedes Kristina Feireissová, když pro Holandský institut architektury (NAI), který vedla v letech 1996–2001, připravovala výstavní strategii: ta by měla obsahovat informaci, konfrontaci, provokaci, stimulaci a zábavu. NAI byl v této oblasti průkopníkem a připravil několik fantastických exhibicí předních světových architektonických studií a kolektivních, historických i tematických projektů. Vše bylo založeno na kvalitě kurátorského týmu, ale také na obrovských finančních možnostech. Tato proklamace architektury pokračovala i za ředitelské taktovky Aarona Betského, kdy však již v posledních letech finanční podpora od státu nebyla tak štědrá, což se projevilo i na výstavním programu či výpravnosti výstav. Finanční zdroje jsou základem. Kurátorský tým, architekt či designér výstavy může představit vynikající koncept,
který však bez dostatečné finanční podpory pro realizaci zůstane pouze v podobě idejí. Výstava architektury je svým zaměřením především ideová, nikdy nemůže nahradit realitu a ani by se o to neměla pokoušet. Je jakýmsi architektonickým kontextem, občas i zkušebním polem pro budoucí projekty. Tak k tomuto tématu přistupuje například přední newyorské studio Asymptote, pro které je výstava zkušebním polem či laboratoří.

Výstava jako hra

Jak říká Kristina Feireissová, architektonická výstava je jako hra. A ke každé hře potřebujeme pódium, herce, ale především publikum, které výstavou oslovujeme. A to je jedna z dalších důležitých otázek, která je spojena s otázkou finanční. Každá instituce, architekt, kurátor či designér výstavy chce zaujmout co nejširší publikum, představit svoji ideu způsobem, který nejvíce osloví. Díky digitálním technologiím a internetu je dnes možné téměř vše. Samozřejmě ne v našich podmínkách, kde finanční zdroje jsou velmi omezené a o prezentaci architektury se zde starají malé subjekty místo tradičních státních galerijních institucí, které to mají v popisu práce. Je to stav české vizuální kultury, který je ovlivněn mnoha momenty, jež silně korespondují s politickým vývojem a kvalitou politických a kulturních elit. Oprávněně je třeba se ptát, zda je nutné snažit se publikum zaujmout opulentními výstavními kreacemi, zda nestačí
minimalisticko-historický koncept kresby, modelu, možná doplněný fotografií. Myslím si, že tato poloha je vhodnější při práci s historickým materiálem. Současná architektura by se měla prezentovat v podobě esencí, konceptů a hry. Je nutné diváka či návštěvníka vtáhnout do hry, vytvořit prostor pro asociaci, očekávat jeho reakci. Je to svým způsobem diskurs nad stavem současné architektonické produkce, do níž je nutné zapojit i developerské subjekty, které jsou jedním z nejdůležitějších hráčů této scény; ony umožňují výstavním idejím proměnu v realitu. Koncepce výstavy je dána strategií výstavní instituce či filosofií prezentace daného architektonického studia – i když každý architekt by rád pro svoji výstavu vyprojektoval svůj specifický prostor, zhmotnění svých vlastních architektonických vizí.

Výrazným počinem v našich podmínkách byly v tomto směru dvě výstavy – specific projects, konané v Galerii Jaroslava Fragnera: výstava Remixy pražsko-chebského studia A 69 a Quekraft Bar vídeňského ateliéru Quekraft. Tyto výstavy nelze srovnávat například s projekty, jako byla prezentace přední světové architektky Zahy Hadid ve vídeňském MAK, výstavní turné švýcarských architektonických star Herzog & de Meuron či exhibice gurua moderní architektury Rema Koolhaase v berlínské Národní galerii, v budově od architekta Miese van der Rohe. Ale byly to pokusy o navození otevřené atmosféry pro konzumenta výstavy, snaha zapojit ho do této hry, a to ne pouze didaktickou formou.

Prostor

A jsem u další otázky. Prvotním východiskem při přípravě výstavního projektu je prostor. Pro současnou architekturu je ideální čistý, neutrální, nezatížený historickými vrstvami. Někteří architekti rádi vstupují do dialogu s dějinným geniem loci, ale většinou to nese komplikace a zvýšené finanční náklady. Intervence do prostoru je základem architektury, ale dost často se komplikuje překrýváním vrstev daných historickým kontextem, což ztěžuje čtení jak původní myšlenky výstavy, tak také filosofického názoru architekta.

Vysoce sofistikovaná je prezentace architektury jako uměleckého díla sama o sobě, například každoroční výstavní pavilony Serpentine Gallery v Londýně (Toyo Ito, A. Siza, O. Niemeyer, Zaha Hadid, Rem Koolhaas) nebo Hotel Everland, architektonický bonbónek v podobě revival space na cyber culture šedesátých let, nacházející se na střeše Galerie für Zeitgenossische Kunst v Lipsku.

Velmi významným a důležitým prostorem pro setkávání s architektonickou produkcí  jsou velké mezinárodní přehlídky, například bienále v Benátkách, Sao Paulu, Rotterdamu či trienále architektury v Lisabonu, kde dochází k střetu idejí i k širšímu diskursu nad stavem současné architektonické produkce.

Zdařilým, u nás ne tolik známým, ale velmi podnětným projektem tohoto typu jsou výstavy Entry, které se konají v německém Zollvereinu, v prostorách bývalých dolů, kde dochází ke konverzi průmyslem zničeného území. Návštěvník je jednak konfrontován s industriální architekturou, jednak s několika tematickými projekty z oblasti architektury a designu. U nás je podobně zaměřeno Bienále industriální tvorby, které také pomáhá zachraňovat industriální architektonické dědictví.

Česká situace

Na závěr tohoto letmého nastínění problému je třeba připomenout, že u nás, v zemi s tak silnou architektonickou tradicí, neexistuje muzeum architektury či organizace, která by se tomuto tématu věnovala v takové šíři a s takovou péči, jak si zaslouží. Aktivity na tomto poli jsou velmi roztříštěné, nekoordinované a pro laickou veřejnost dost špatně čitelné. Je pozitivní, že o prezentaci architektury se stará stále více subjektů, především z okruhu studentů a mladé architektonické generace. Myslím si však, že impuls ke kvalitě prezentace by měl být vydán silným finančním a galerijním subjektem, který by mohl organizovat velké výstavní projekty, jaké jsou realizovány v sousedních „západních“ zemích.

K tomu je však důležitá kulturní politika státu, která si po ztrátě genetického kódu od druhé světové války neuvědomuje, jak důležitou roli architektura zaujímá v našem každodenním životě. Dokladem je současná kauza výstavby Národní knihovny. Jak říká architekt Renzo Piano, špatnou televizi můžeme vypnout, špatný koncert můžeme opustit, špatnou výstavu nemusíme navštívit, ale špatný dům, ten se musí komplikovaně bourat. Což je však obrovský problém při špatném urbanistickém konceptu.

K tomu, aby k těmto negativním procesům nedocházelo, by měly přispívat i architektonické výstavy, které by sloužily jako určité vodítko na této, v současnosti u nás dosti hrbolaté cestě.

Autor je historik umění, ředitel Galerie Jaroslava Fragnera v Praze.

Programové ústupky zelených byly a jsou masivní, soustavné, vyčerpávající. Neexistuje snad jediný bod, ve kterém by Martin Bursík zapomněl Mirkovi Topolánkovi dát za pravdu. Bez odmlouvání souhlasil se setrváním Jiřího Čunka ve vládě, i když jen hodně neinformovaný člověk by netušil, že se tím jen zahajuje festival trapností s otevřeným koncem. Bez reptání ustoupil Martin Bursík od podpory své vlastní ministryně a více než iniciativně zkřížil cestu jejímu nástupci, na kterém se zelení shodli. Vůbec zde nejde o to, nakolik kompetentní byla Dana Kuchtová ve své funkci a nakolik kompetentní by byl Dušan Lužný. Při všech výhradách, které vůči nim může člověk mít, je rozhodně každý z nich o třídu kompetentnější a serióznější než ministr Čunek, kterého Bursík s Topolánkem drželi, dokud to šlo.

Oběť ve jménu ideálů?

O tom, jaké ústupové manévry zelení prováděli a dosud konají ve věci amerického radaru, toho bylo napsáno až dost. Zdá se, že žádná laťka jim v této věci nepřipadá dosti nízko na to, aby ji nepodlezli, v případě potřeby nepodhrabali.

Jednoduše řečeno, hodně toho bylo obětováno kvůli naplnění klíčových bodů programu zelených. V obětním zápalu nakonec došlo i na dvě ze tří zmíněných priorit. Svým souhlasem s daňovou a sociální reformou v režii ODS Bursíkovo vedení jasně ukázalo, že mu jde o kvalitu života nějakých pěti či deseti procent obyvatel České republiky. Na všechny ostatní totiž reforma dolehne s větší či menší vahou. O kvalitě života si mohou nechat zdát nejen důchodci a rodiny s dětmi, ale také naprostá většina příslušníků středních vrstev. Po zaplacení toho všeho, co se na jejich hlavy sesype, nebudou mít na ekologický způsob života (pokud jím nemíníme nedobrovolnou skromnost) ani pomyšlení. Je opravdu škoda, že se nikdo z Bursíkových lidí nevěnuje aspoň trochu hlouběji sociálním otázkám. Zjistili by, že reforma v té podobě, v jaké byla odsouhlasena, povede k hluboké stagnaci těch chudších a k citelnému propadu mnoha z těch,
kdo zatím snili o udržení ve středních vrstvách. Jednoznačně prospěje lidem s měsíčním příjmem od 80 000 Kč výše. Kolik lidí z této skupinky obyvatel asi volilo Stranu zelených?

Bursíkovo vedení neobětovalo ve jménu zelených ideálů pouze kvalitu života. Stejně – a možná ještě o něco hůře – to dopadá také v souvislosti s prvky přímé demokracie. I když poslanci zelených dobře vědí, že cesta k větší demokracii je u nás spolehlivě blokována Senátem, přesto chtěli vypadat více než loajálně a při nedávném projednávání v parlamentu nikdo z nich nehlasoval pro referendum. Kateřina Jacques navíc přidala do sbírky svých perel další blýskavý exponát: Předložené návrhy byly špatné, zelení předloží návrh jiný a lepší. Je to projev bezmezné naivity, anebo hlubokého cynismu?

Každý náznak protestu ze strany čím dál nešťastnější členské základny suverénně zvládá Martin Bursík standardním způsobem: Pokud bychom nedělali ústupky, hrozil by rozpad koalice. Občanští demokraté by se potom spojili do velké koalice s demokraty sociálními a zelení by z rozhodování vypadli a potom by už nebyli schopni vůbec nic prosadit.

Ponechme stranou skutečnost, že pokud by zelení nebyli schopni opravdu vůbec nic prosadit, situace by byla k nerozeznání od té dnešní. Problém je totiž o něco hlubší a pro vyhlídky zelených ještě neutěšenější.

Po odpreparování všech dílčích a poté i klíčových cílů volebního programu zbývá zeleným už jen ten poslední – budoucnost bez jaderných elektráren. Nakolik je reálné, že právě tento cíl prosadí?

Je to bohužel mnohem méně pravděpodobné než to, že mohli pomoci prosadit referendum anebo zmírnit asociální dopady vládní reformy. Ať si o tom myslíme cokoliv a ať je nám budoucnost bez jádra jakkoliv drahá, jenom naprostý politický diletant by přehlédl, že projaderný postoj je jedním z mála prvků, které jsou společné české politické scéně odleva až doprava. Dost možná bychom žádný další podobně sjednocující prvek v dnešní politické situaci u nás ani nenašli.

Martina Bursíka jistě nelze považovat za politického diletanta. Tím záhadnější je jeho postup. Tam, kde by mohl využít relativní rovnováhy mezi silami pravice a levice a napomoci dobré věci – například zlidštěním reformy pro střední vrstvy anebo prosazením většího hlasu lidí zdola formou referenda –, postaral se celou svou silou šesti poslanců a čtyř ministrů o to, aby v těchto bodech jednoznačně převážila pravice. Zásadový zůstává pouze ve věci jádra – tedy v záležitosti, která je už dopředu prohraná. Musí si toho být vědom. Kdyby to však veřejně přiznal, vyšlo by najevo, že všechny jeho ústupky byly jen přátelským darem Mirkovi Topolánkovi.

Zelené krokodýlí slzy

Martin Bursík zrazuje program zelených kvůli prioritě, o které musí jako zkušený politik vědět, že jí nikdy nedosáhne. Proti němu se v této věci sešikuje houf všech zbylých politických stran odleva až doprava, podnikatelé v něm budou pochodovat v jednom rytmu s komunisty a Topolánek si bude vykračovat ruku v ruce s Paroubkem.

Zelení jsou ve svém protijaderném postoji jako kůl v plotě a již brzy se o tom přesvědčí. Osobně mám proti jaderné energii možná více výhrad než Dana Kuchtová. (Tím spíše mne mrzí, že svým působením i způsobem odchodu z ministerského křesla výrazně oslabila přesvědčivost protijaderného hnutí.) Ale obětovat mnohé body programu, které se snad daly probojovat, ve prospěch jediného bodu, který je bohužel naprosto neprůchodný, to je pro celou stranu taktika sebevražedná.

Až ODS a ČSSD usoudí, že nastal čas spojit se ve věci prosazení výstavby dalších jaderných bloků v areálu Temelína anebo rovnou nové elektrárny v Blahutovicích, prostě se za tímto účelem spojí. Bursíkovi zelení pak zjistí, že neudělali vůbec nic, co by toto spojení mohlo aspoň trochu zkomplikovat. Stihli však odvrhnout většinu bodů, na které lákali ve volbách. Budou tvrdě odkopnuti Topolánkem a zároveň zdiskreditováni v očích svých voličů. Nezbude jim než ronit velké zelené krokodýli slzy.

Avšak dříve, než se tak stane, budou zelení Topolánkem vytěženi ještě důkladněji než severní Čechy. Bude jim umožněno, aby se podíleli na všem tom, proti čemu se většina občanů vzpouzí. Uvidíme je u slavnostní kolaudace cizí vojenské základny, právě tak jako u zavádění školného, anebo u dalšího nárůstu plateb za služby ve zdravotnictví. Budou přitom řečnit o demokracii a o kvalitě života. Věrohodní budou asi tak jako Čunek se svými úsporami.

Na závěr malá rada pro členskou základnu. Zelení by měli mít zvlášť blízko k přírodě, ke krajině, určitě i k venkovské hroudě. Možná by k ní však nemuseli přistupovat způsobem, o kterém se zmiňuje Karel Kryl v závěru své písně Pasážová revolta.

Autor je sociolog.

Případ Památníku národního písemnictví

Vážené kolegium zástupců filozofických fakult, se znepokojením sleduji současný vývoj kolem instituce, ve které pracuji už více než 17 let. Vaše podpora (viz Zkrátka na s. 5 – pozn. red.; celý dopis na ff.cuni.cz) je pro většinu odborných pracovníků Památníku národního písemnictví na jedné straně vítanou posilou a zastáním ve chvílích, kdy Památníku hrozí ztráta samostatnosti. Jak dokazují zkušenosti ze slučování odborných a vědeckých institucí (například ze slučování ústavů akademie věd), vedou tyto praktiky od počátečních slibů rozsáhlých autonomií postupně k omezování odborné i veřejné činnosti těchto ústavů, mnohdy v horizontu několika let až k zastavení jakékoliv jejich činnosti. Na druhé straně je bohužel Vaše prohlášení textem poněkud problematickým, který může obraz PNP jako odborné instituce nespravedlivě poškodit.

Z části Vašeho tiskového prohlášení, že Památník v posledních letech nevyvíjel činnost, kterou od něj veřejnost přirozeně očekávala, by nezasvěcený čtenář či novinář mohl mít dojem, že odborné výstupy PNP jsou v posledních letech z celospolečenského hlediska zanedbatelné. Toto tvrzení ovšem svědčí o jediném, že Památník nedokázal všechno to, co po odborné stránce připravil, prosadil, realizoval, halasně hlásat do světa. Na exkurzích a praxích vedených našimi odbornými pracovníky se vystřídaly jen za poslední dva roky stovky vašich studentů, pro zájemce z řad studentů humanitních oborů připravujeme každoročně úvodní badatelské soustředění ve Starých Hradech. Která jiná státní příspěvková organizace se touto měrou stará o vysokoškolské studenty? Literární pořady připravujeme nejen pro strahovský sál Boženy Němcové, ale ve spolupráci s místními skupinami České křesťanské akademie se je pokoušíme uplatnit i na venkově, při tvorbě literárních
pořadů spolupracujeme i s některými divadly. Pokud se týká publikační činnosti, vedle sborníku Literární archiv, který pravidelně vychází už od r. 1966 a kde vedle nás mnohdy publikují i vaši studenti a zaměstnanci, se podílíme na vydávání mnohých edic a monografií; stačí si jen například povšimnout více než tisícistránkové edice Kochemova Velikého života Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše, která po několik let vznikala v prostorách PNP a vyšla právě před měsícem. Co tedy od nás veřejnost očekávala a čeho se nedočkala? Výstav? Expozice o literárních salonech a hospodách v letohrádku Hvězda (autorky Y. Dörflová a V. Dyková) patřila bezesporu k nejzajímavějším výstavám, které byly letos v Praze k vidění, nezmiňuji desítky menších výstav v prostorách Strahovského kláštera. Snad málo zpřístupňujeme sbírky? O opaku svědčí desítky nových inventářů písemných pozůstalostí českých spisovatelů a literárních
historiků. Pro badatele ze zahraničí připravujeme specializované soupisy našich archiválií (rosik, polonik, germanik, v jednáních je příprava soupisu hungarik), podílíme se na mezinárodních projektech. Přednášky o jednotlivých archivních fondech nebo skupinách fondů upozorňují badatele i širší veřejnost na někdy opomíjené bohatství fondů Literárního archivu. Pokud tedy odborný pracovník naší instituce čte slova o tom, že PNP nevyvíjí činnost, cítí zároveň hlubokou křivdu.

Když se rozhodovalo o zrušení Divadelního ústavu, zdůrazňovali všichni odborníci i novináři význam ústavu jako odborného nebo vědeckého pracoviště, upozorňovali na výsledky jeho činnosti. Činnost PNP je možná v porovnání s Divadelním ústavem podstatně mnohostrannější, ale v každém případě srovnatelně společensky a vědecky přínosná. Vaše prohlášení bohužel zkresluje skutečný stav věcí. Prosím Vás proto, abyste svůj závěr o tom, že Památník nevyvíjel činnost, kterou od něj veřejnost očekávala, poopravili, případně uvedli do patřičných souvislostí.

PhDr. Miloš Sládek, PNP

Ad Zprivatizované občanství (A2 č. 45/2007)

„Rozsah služeb, na které má občan nárok, neodráží striktně stanovená a ústavou garantovaná práva, ale práva, která jsou výsledkem aktuální politické debaty a která je možné kdykoli ,ořezat´.“ Mohl by mi někdo vysvětlit, jak garantovat jednou provždy ústavou práva na rozsah služeb v odvětví, které je vysoce inovativní? Sám pojem „zdraví“ se mění. Odkdy mám právo na drahé vyšetření – pokud se předejde výskytu nemoci v 5 %, 1 %, 0,001 %? Pokud existuje nová služba – třeba genový screening, na základě jaké ústavní formulace se stává automaticky mým právem? Měl by stát zdarma poskytovat veškeré drahé očkování, když jedu na dovolenou do exotického zahraničí? Konečně – proč mi stát zabraňuje v právu rozhodnout o míře, v jaké se pojistím proti zdravotním rizikům? Toto všechno jsou složité otázky, existuje o tom rozsáhlá literatura a snad nelze psát jednoduchoučké články, co vše vysvětlí.

Ondřej Čapek

Soutěž

Správná odpověď na otázku z čísla 42 – Jak se jmenuje hlavní postava životopisného filmu režiséra Roberta De Nira Kauza: CIA a kdo ji ztvárnil? – zní: Edward Wilson v podání Matta Damona. Vstupenky jsme poslali Lindě Pevné do Kolína, Petru Kučerovi do Prahy – Úval a Michalu Dubovi z Prahy 5.

Správná odpověď na otázku z čísla 43 – K jakému ptáku byl přirovnáván Vladimír Holan? – je: K havranovi. Knihu posíláme Pavlu Ďurišovi do Olomouce.

Odpověď na otázku z čísla 44 – Na které univerzitě působil autor knihy Úvod do teorie masové komunikace, Denis McQuail? – zní: Působil jako profesor masové komunikace při katedře komunikační vědy na univerzitě v Amsterdamu. Knihu posíláme Petře Jízdné do Kuřimi.

–mam–

Vědí to všichni, i ti, co jim nikdy nepřišli na chuť. Žádná jiná skupina pohybující se léta na výsluní pozornosti nedokázala spojit mainstream a experiment tak dobře jako britští Radiohead. V jejich hudbě nalezneme vše myslitelné: rockovou pózu, introvertní písničkářství, psychedelické plochy nebo manické svíjení se u elektronických krabiček. Spojení zdánlivě neslučitelných světů? Teenageři na diskusním fóru debatují nad sólem kytaristy Jonnyho Greenwooda, který jej destruuje pomocí programu Max/MSP, jenž byl do té doby znám pouze skladatelům současné vážné hudby a experimentálním elektronikům. A jazzová ikona Brad Mehldau vzdává improvizační hold jejich tvorbě.

Příběh Radiohead představuje hudební odyseu, již prožije jen velmi omezený počet muzikantů. V devadesátých letech překonali nálepku kapely jednoho hitu, vydali zásadní album celé dekády (OK Computer) a získali tvůrčí svobodu. Následujícími alby si vychovali věrné fanoušky, které neudolaly ani elektronické experimenty. Každá nová nahrávka má tedy předem zaručený úspěch. Není složité ji dobře prodat a není jednoduché obstát v porovnání s předešlými opusy. Jako by ani to nestačilo, aktuální desku In Rainbows viděli mnozí jako milník, ještě než si ji kdokoliv mohl poslechnout. Stačilo vymyslet chytrý koncept v oblasti distribuce nahrávky. A udělat kolem něho pořádný humbuk.

Kolik stojí hudba?

Je to vlastně vizionářství, jaké u Radiohead dobře známe. Tentokrát však nejde primárně o samotnou hudbu, ale o to, jak ji šířit. Rozhodnutí vydat si nahrávku vlastním nákladem ani internetové stahování by nebylo žádnou velkou revolucí. Kapela se však rozhodla pro chytré gesto: za stažení zaplaťte tolik, kolik chcete, tedy klidně nic.

Tento krok odhaluje ještě víc než cokoliv jiného, že současný hudební průmysl žije stále v minulém století a je pouze odleskem své bývalé slávy. Doba, kdy byla hudba významný byznys, jsou už dávno pryč. Po direktu, který nepřipravenému odvětví zasadily koncem devadesátých let technologie vypalování a internet, se ještě nikdo plně neoklepal. To, že bují „malé“ internetové pirátství a zisky z prodejů desek klesají, je neúprosný fakt. Zrovna Radiohead se tím však nemuseli cítit ohroženi, jejich minulý počin Hail To The Thief unikl na internet několik týdnů před vydáním a stejně to (podle časopisu Billboard) na tržby alba vliv nemělo. Tento, podle slov skupiny „sociální experiment“ je veden jedinou motivací: abychom se při mechanickém stahování a sosání na chvilku zastavili a zeptali se na to základní: Kolik stojí hudba?

Bude dobré sledovat, co se stane s albem v budoucnu. Kolik lidí si jej stáhne, kolik kdo zaplatí. Kolik lidí i přesto, že jim kapela dala možnost stažení zdarma, si album stáhne nelegálně. První odhady, které se zmiňovaly o 1,2 milionu stažení, byly kapelou korigovány jako nadsazené. Z dostupných průzkumů rovněž zatím vyplynulo, že průměrná cena za jedno stažení činila 4 libry (cca 160 korun), tedy odhadem dvakrát větší díl koláče, než jaký by skupina dostala za jedno prodané album na pultu (na konečnou cenu se vrství podíl nahrávací firmy, marže distributora a konečného prodejce). Jistý je tak zatím pouze fakt, že se Radiohead podařilo na nápad s distribučním experimentem navěsit slušné promo k nové desce.

Vše, co potřebuji

Alternativní model šíření alba In Rainbows sice pomohl propagaci, ale paradoxně nejvíc uškodil samotné hudbě. Ta je v případě nové desky totiž upozaďována. A to i v případě zahraničních recenzí, kde je kladen velký důraz na kreativní hodnocení alba – měřítkem už nejsou hvězdičky, ale kolik by kdo za něj zaplatil. V pozadí také zůstala výměna producentů alba uprostřed nahrávání. Místo původně zamýšleného Mikea Stenta, který měl narušit patent dlouholeté spolupráce Nigela Godriche s Radiohead, se kapela navrátila zpět ke Godrichovi. A udělala dobře.

Na první poslech vám In Rainbows zaručeně proteče ušima, nestihnete si vzpomenout na jediný výrazný moment desky. A tak si ji pouštíte znovu a znovu. Jako když kopete do promrzlé země a máte tušení, že tam dole někde musí být něco cenného. Nehodláte se smířit s tím, že tak prosté myšlenky a zvuk vám předkládá kapela, u které si posluchači zvykli na sofistikované šarády a odhalování skrytých významů. Hned úvodní slova první písně 15 steps „Jak k tomu přijdu, že jsem skončil tam, kde jsem začal/ Jak k tomu přijdu, že jsem skončil tam, kam patřím“ vedou do další nejistoty. Opravdu se nám zpěvák Thom Yorke takhle polopaticky snaží sdělit, že se vrací zpět k odkazu OK Computer? Stále si říkáte: přece to nemůže být tak jednoduché. Ale ono je, v tom je ten vtip.

Čekáme-li od Radiohead opět něco nového, dočkáme se: překvapí nás tím, jak jsou civilní. Předvídatelní tím nejlepším možným způsobem. Na desce jsou věci, které jsme od nich už slyšeli, a přesto znějí nově. Přebuzené kytary v písni Bodysnatchers, elektronický „taneční“ rytmus v pětičtvrťovém taktu (15 Steps), hypnotizující basová figura (All I Need) či rafinovaně aranžované a gradované plochy s příměsí melancholie (Nude). Repetitivní klavírní baladu Videotape zase narušuje polyrytmické souznění improvizujících bicích a neživého beatu. To vše na albu In Rainbows nalezneme v akurátní míře, nic z toho nedominuje. Přestože Yorke používá svůj proslavený kvílivý vokál pouze jako vzácnou přísadu, zní velice naléhavě.

In Rainbows tak zpětně vypovídá o minulých albech skupiny víc, než si myslíme. Ukazuje se, že Radiohead nikdy neexperimentovali proto, aby někoho šokovali a dokazovali své hudební vizionářství, ale že šlo o opravdové hledání. Pochopili jsme to až s posledním kouskem skládačky, na aktuální desce se konečně našli. Je to hudebně vyrovnaný opus, který není obyčejnou sázkou na jistotu, jak by se mohlo zdát. Máte pocit, že na konci slyšíte mohutné oddechnutí a klidný spánek? Anebo se jedná o opětovné probuzení neklidu? Radiohead si totiž nyní musí položit otázku, které by se každý z nás nejspíš obával: Když dojdete k tomu, co hledáte, co bude dál?

Radiohead: In Rainbows. Vlastní náklad; 2007.

Ke stažení na www.inrainbows.com.

Právě jste vydal knihu Chybějící třída: Portréty sociálně slabých v Americe, kde popisujete proměny chudoby v USA. S jakými novými myšlenkami přicházíte?

V osmdesátých a devadesátých letech minulého století byla bída často spojována s nezaměstnaností a se závislostí na systému sociální péče. Koncem devadesátých let pak celý tento sektor prošel velkou reformou. Jejím cílem bylo donutit nezaměstnané příjemce dávek k tomu, aby si našli práci. Náhlý nárůst počtu pracovních míst během ekonomického vzestupu devadesátých let vedl k tomu, že velká část lidí závislých na sociální péči vstoupila na pracovní trh. Nás zajímalo, co se stalo pak, když si tito lidé našli práci.

Jak výzkum probíhal?

Od roku 1995 do roku 2002 jsme s naším výzkumným týmem studovali situaci pracujících s nízkými příjmy v oblasti města New Yorku. V letech 1994–95 jsme nejprve začali s 900 rodinami. Stovku těchto domácností jsme opět navštívili v letech 1995–96 a v letech 1997 a 1998. V roce 2002 jsme se pak ještě vrátili do devíti rodin. Zjistili jsme, že mnoho z nich stále žije na hraně chudoby. Musí pracovat ve více zaměstnáních, aby mohli splatit účty. Nemají přístup k adekvátní lékařské péči, a protože tráví příliš mnoho času v práci, nedokážou se dostatečně věnovat výchově svých dětí. Být dnes chudý nemusí nutně znamenat, že patříte mezi nezaměstnané příjemce dávek. I když tvrdě pracujete, můžete zůstat chudý. Což je zjištění, které popírá takzvaný americký sen.

Co je vlastně v USA považováno za chudobu?

Oficiální hranice chudoby je ve Spojených státech stanovena v závislosti na velikosti rodiny. Pokud zahrnuje například rodiče a dvě děti, vznikne rodině nárok na sociální dávky, jestliže je celkový příjem všech jejích členů nižší než 20 tisíc dolarů za rok.

Náš výzkum se zaměřil především na rodiny, jejichž příjem je už nad oficiální hranicí bídy, ale je menší než dvojnásobek stanovené částky. Ty, co spadají do této kategorie, nazýváme sociálně slabí (nearly poor). Po celých Spojených státech žije více než 50 milionů lidí, kteří by se dali zařadit do této skupiny. Pod oficiální hranicí chudoby žije dvakrát méně lidí.

Životní situaci lidí, o něž jsme se zajímali, může přiblížit příklad paní Valerie Rushingové. Je to Afroameričanka z Brooklynu, která se živí jako uklízečka příměstských vlaků, stará se o vlastní nezletilou dceru a adoptovala ještě synovce. V roce 2000 překračovala její tříčlenná domácnost hranici chudoby. Její měsíční příjem totiž činil 1200 dolarů. Z této částky vydala 636 dolarů na nájem, 350 na potraviny, 60 na plyn a elektřinu, 100 dolarů činil účet na telefon, 45 dolarů zaplatila za kabelovou televizi a 68 dolarů vydala za jízdné. Její celkové měsíční výdaje byly tedy o 59 dolarů vyšší než její příjmy. Podobnou situaci řeší obvykle lidé tím, že pracují přesčas nebo že přijmou ještě druhé či třetí zaměstnání.

V naší studii zmiňujeme příklad pana Tomase Linarese, který je Portorikánec. Ve svém hlavním zaměstnání pracuje 35 hodin týdně a ve svém vedlejším zaměstnání pak 15 hodin za týden. Celkově si tak díky tomu přijde měsíčně na 1012 dolarů.

Takové rodiny si pochopitelně nemohou moc nastřádat. Mají alespoň nějaké sociální nebo zdravotní pojištění pro případ nouze?

To je velký problém. V Americe je na 47 milionů lidí, kteří nemají vůbec žádné zdravotní pojištění. Další velká skupina lidí sice nějaké pojištění má, ale to se nevztahuje na pravidelnou péči nebo je spojeno s velkými doplatky za léčbu. Celkově je nedostatečně pojištěna asi třetina populace USA. Pochopitelně se tento stav týká především rodin s nízkými příjmy. Jejich zaměstnavatelé jim totiž zdravotní pojištění často odmítají platit.

Nejen že pak vypadávají ze systému zdravotního pojištění, ale také je u nich větší riziko, že onemocní. Často žijí ve starých bytech v zanedbaných částech města. U jejich dětí stoupá pravděpodobnost, že budou trpět chronickými nemocemi, jako je například astma. Zdraví dospělých zase negativně ovlivňuje fakt, že je jejich organismus oslabený příliš dlouhou pracovní dobou.

Jak tito lidé řeší otázku bydlení?

Není mezi nimi moc lidí, kteří vlastní byt. V městě New York, kde naše studie probíhala, nežijí pracující chudí v těch nejdrsnějších městských ghettech. Bydlí však většinou poblíž, v nepříliš udržovaných čtvrtích. Na konci devadesátých let přinesl hospodářský růst rozsáhlé investice do nemovitostí ve městech. Některé čtvrti New Yorku prožily svůj revival. Jakmile začalo do obytných čtvrtí téci více peněz, začali se sem stěhovat bohatší obyvatelé. Nárůst činží v těchto prosperujících částech města ale mnoho chudých rodin vytlačil pryč.

Jaká zaměstnání tito lidé obvykle zastávají? A jak je možné, že jejich platy zaostávají po více než deset let za vývojem amerického hospodářství?

Lidé z této příjmové skupiny většinou působí jako strážci bezpečnostních agentur, uklízeči, vychovatelky ve školkách. Někteří pracují také v nemocnicích, na úřadech, ve školách. Vykonávají tak ale méně kvalifikované služby a dostávají nízké platy.

Jejich chudoba je manifestací rostoucí nerovnosti v americké společnosti. Ze současného ekonomického růstu netěží většina populace. Zatímco v posledních letech hospodářství kvetlo, zvýšil se od roku 2000 příjem pouze nejbohatších pěti procent populace. Kromě toho došlo v důsledku globalizace a přesunu pracovních míst ve výrobním sektoru do jiných zemích k restrukturalizaci hospodářství. Ztratili jsme širokou industriální základnu. A lidé, kteří dříve mohli pracovat jako dělníci v továrnách, si nyní musí hledat práci v oblasti služeb, kde jsou platy obecně nižší.

Jakého etnického původu jsou pracující chudí? Patří k nim příslušníci menšin a imigranti?

Největší úroveň chudoby se dá v USA naměřit mezi příslušníky menšin. Mezi chudé patří 24 procent černochů, 21 procent Hispánců a jen 8 procent bílých obyvatel. Častěji jsou samozřejmě chudí také noví přistěhovalci: týká se to 15 % lidí, kteří se narodili mimo USA. Jsou v komplikované situaci. Většinou neumějí dobře anglicky, neznají moc zdejší kulturu, mají problém se vypořádat s byrokratickými překážkami a nevědí, jak si pořídit zdravotní pojištění.

A jsou tito lidé nějak politicky aktivní?

Chudí lidé jsou většinou méně politicky aktivní než ti bohatší. Často se například stává, že si v době voleb nemohou dovolit zaplatit hlídání dětí nebo nemohou zaměstnavatele požádat o dovolenou. Prezidentských voleb v roce 2004 se tak zúčastnilo jen 40 procent amerických občanů s příjmem nižším než 20 tisíc dolarů ročně. Hlasovalo naopak 77 procent lidí s příjmem nad 50 tisíc. I to je jeden z důvodů, proč se politici daleko více starají o to, jak potěšit střední vrstvy, než o situaci chudých.

Dá se hovořit o tom, že mají chudí vlastní kulturu?

Popisy, které v minulosti zachycovaly kulturu chudých, se soustředily jen na nezaměstnané. Tito lidé nechodí do práce a tráví tak dlouhé hodiny v místě svého bydliště. Často si nedokážou udržet stabilní rodinu. To je velký rozdíl proti lidem, kteří pracují 55 hodin týdně a cestují z jedné práce do druhé, jen aby uživili své děti. Pracující chudí patří kulturně k mainstreamu. Nejsou to cynici. Tvrdě pracují a pořád věří v americký sen. A doufají, že se jejich děti budou mít jednou lépe. Ve skutečnosti ale platí, že je ekonomická mobilita v USA nyní nižší než v Kanadě, Německu nebo ve Francii. Z naší studie vyplývá, že rodiče, kteří se kvůli práci zdržují příliš dlouho mimo domov, přicházejí domů unavení a nedokážou se už správně starat o své děti a komunikovat s nimi. V knize popisujeme případ, jak v okamžiku, kdy začala svobodná matka pracovat, prudce poklesl prospěch jejích dvou synů. Nakonec
jedno z dětí skončilo ve věznici pro mladistvé.

Spojené státy jsou jedinou rozvinutou zemí světa, kde se zvětšuje průměrný počet odpracovaných hodin. Američané tak pracují nejen déle než Evropané a Kanaďané, ale dokonce i než Japonci. To samozřejmě ovlivňuje nejen jejich rodinný život, ale i kulturu v zemi.

Mají pracující chudí nějakou možnost ovlivnit výši svého výdělku? Pomáhají jim odbory?

V minulosti hrály odbory v Americe velkou roli při budování střední třídy. To ony tlačily na nárůst platů. I volné víkendy byly jejich výdobytkem. Ale počet zaměstnanců organizovaných v odborech dramaticky poklesl. V padesátých letech bylo odborově organizováno 35 procent dělníků. Nyní počet členů odborových organizací jen slabě přesahuje deset procent zaměstnanců. S rostoucí celosvětovou konkurencí čelí těžkým časům nejen zaměstnavatelé, ale i odboráři.

Jaká opatření by na základě vašich zjištění mohla pomoci k nápravě?

Jedním z našich návrhů bylo doporučení ke změně daňové politiky. V poslední době jsme byli svědky odklonu od progresivního zdanění. Především v posledních šesti letech byly snižovány daně bohatým. Příjmy státu se tak snížily o 400 miliard dolarů ročně. Zbylo tím pádem méně peněz na sociální výdaje a dotace.

Další doporučení se týkalo dotací na bydlení. Za Clintonovy vlády vznikl program, který měl umožnit rodinám s nízkými příjmy, aby využily dotace na bydlení ke koupi vlastních domů a bytů. Chceme, aby byl tento program rozšířen. Ve Spojených státech má svůj dům nebo byt 68 procent lidí. Vlastnictví poskytuje určité finanční bezpečí a stabilitu. Pokud se rodiny dostanou do existenčních potíží a mají přitom vlastní dům, mohou si snadněji půjčit. Vlastníci domů také častěji investují do rozvoje svého okolí, vytvářejí silnější komunity a poskytují lepší vzdělání svým dětem. Pro nízkopříjmové rodiny bychom tedy měli usnadnit získání půjček na nové domy.

Naše studie odhaluje i řadu dalších problémů, včetně nedostatku zdravotní péče a péče o děti. I zde by mohly pomoci vládní dotace a různé programy.

Máte nějaké osobní důvody k tomu, proč jste si toto téma vybral?

Sám pocházím z imigrantské rodiny. Moji rodiče přišli z Tchaj-wanu. Díky tvrdé práci se jim podařilo vyšvihnout se na ekonomickém žebříčku. Dokázali mi poskytnout dobré vzdělání střední třídy. Jenže podobného úspěchu nyní mohou rodiče dosáhnout stále obtížněji. Není tu dostatek pracovních příležitostí, které by umožňovaly život střední třídy. Mizí také dobře placená místa v továrnách, která generace mých rodičů mohla najít zvlášť tam, kde dobře fungovaly odbory. Tato země již není tím, čím bývala.

Přeložil Filip Pospíšil.

Victor Tan Čchen (1976) založil v roce 2001 časopis INTHFRAY, který se zaměřuje na otázky globalizace a osudy znevýhodněných. Je doktorandským studentem sociologie na Harvardově univerzitě. Knihu Chybějící třída: Portréty sociálně slabých v Americe (The Missing Class: Portraits of the Near Poor in America) napsal společně se socioložkou z univerzity z Princetonu Katherine S. Newmanovou. Publikuje v časopisech Newsday, the Minority Law Journal, The Miami Herald, the Philadelphia Daily News a The Oregonian.

Sdružení přátel mladé poezie vyhlásilo výsledky své první soutěže o nejlepší báseň roku, vypsané pro mladé básníky a básnířky. První místo získal Martin Kubek z Brna, druhé David Šiktanc z Prahy a o třetí se rozdělili Johana Hořejší (Praha), Pavel Jonák (Louny), Robin Král (Praha), Rudi Lašek (Břeclav), Vojtěch Pišl (Plzeň) a Eva Syrovátková (České Budějovice). / „Jsme si dobře vědomi toho, že v posledních letech Památník národního písemnictví nevyvíjel činnost, kterou od něj veřejnost přirozeně očekávala. Chápeme proto případné transformační úvahy MK ČR. Musíme však zdůraznit, že jako badatelské pracoviště je skutečně nezastupitelný, proto by bylo nenapravitelnou chybou, kdyby kvůli nedostatečné aktivitě lidského faktoru došlo k ohrožení či dokonce zastavení činnosti pracoviště nesporně mimořádného významu,“ napsali děkanové všech filosofických fakult ministru kultury. / Některé knihovny v Anglii si začaly přivydělávat tím, že do
půjčovaných knih vkládají reklamní letáky. / Na webu začal vycházet literární čtvrtletník The International Literature Quarterly (www.interlitq.org) a měsíčník The Internet Review of Books (www.internetreviewofbooks.com). / Ministerstvo kultury ČR připravuje své nové logo. Představit veřejnosti ho míní na počátku příštího roku spolu s novými internetovými stránkami. / Britské nakladatelství Picador chce příští rok vyzkoušet, jak bude fungovat souběžné vydávání vázaných a brožovaných knih. Současná praxe v angloamerickém světě je taková, že nakladatel vydá nejprve dražší vázanou knihu a poté levnější brožovanou. / Vítězem francouzské Goncourtovy ceny se stal román Alabama Song od Gillese Leroye, konkurenční Renaudotovu cenu pak získal Daniel Pennac s románem Chagrin d’école. / Cenu Jiřího Ortena za rok 2007 si rozdělili Jonáš Hájek s básnickou sbírkou Suť (FRA)
a Petra Hůlová s novelou Umělohmotný třípokoj (Torst). / Na stránkách Národní knihovny www.nkp.cz se stále živě diskutuje o Kaplického návrhu nové budovy knihovny. / Islandský režisér Baltasar Kormakur, jehož snímek Severní blata vyhrál letos v Karlových Varech, připravuje nový film s pracovním názvem The Groom podle Ženitby A. P. Čechova. / V krakovském Národním Starém divadle se odehrála světová premiéra hry Očištění od Petra Zelenky. / Dan Snaith vystoupí 6. prosince ve Vídni a 7. 12. v Berlíně s hudebním projektem Caribou (viz s. 13). / Byl zveřejněn širší seznam knih nominovaných na literární cenu IMPAC Dublin pro rok 2008. Za Českou republiku se nominací zúčastnila Regionální knihovna Karviná a Městská knihovna v Praze. / Zpěvák Cliff Richard následuje Radiohead (viz s. 32), tentokrát si mají fanoušci předobjednat jeho album a podle toho, kolik jich bude, se vypočítá jeho cena. Maximum je 8 liber, minimum 4, za každého
zákazníka se všem odečte 1 penny. / Zemřel americký spisovatel Norman Mailer.

–jgr–, –lb–

Američanům by se před prezidentskými volbami (příští rok) měly víc připomínat myšlenky George Orwella. Shodli se na tom 7. 11. společenští vědci na shromáždění v městské knihovně v New Yorku. V Bushově Americe označuje „preventivní válka“ nevyprovokovanou agresi, „šok a bázeň“ plošné bombardování, „koalice“ převážně americká okupační vojska a „válka proti terorismu“ útok na zemi, kde se teroristé nezdržovali. Podle Orwella přeměňuje deformovaný politický jazyk lidi ve stroje. Nyní ale víme, že může fungovat jen proto, že je hodně lidský, plný pocitů. Podle George Lakoffa z univerzity v Berkeley probíhá devadesát procent lidských myšlenek nevědomě a nedají se odlišit od emocí. Nejúspěšnější propaganda míří na emoce a ovlivňuje úsudek bez našeho vědomí. Konstanty Gebert z Gazety Wyborczé upozornil, že propaganda může být využívána i k dobrým cílům: „Polské podzemní hnutí tisklo vlastní známky a bankovky. Chtěli
jsme, aby si lidé mysleli, že polský národ jsme my a režim je jeho nepřítel.“ Ale i pozitivní propaganda potlačuje prostor pro kompromisy a vyjednávání a nahrazuje je primitivním dělením na nás a nepřátele. Podobným zjednodušením by měli čelit především novináři. Je symptomatické, že jim i veřejnosti posílají američtí intelektuálové svůj vzkaz prostřednictvím setkání v knihovně přenášeného na webu. Pokoušejí se prolomit informační monopol velkých vlastníků médií.

Jing Čianová

Jednoho fascinuje, že se v hádkách o Kaplického „chobotnici“ opakovaně objevují názory srovnávající odpůrce projektu (nebo tzv. moderního umění) se zastánci zločineckých systémů. Naposledy se takové argumentace dopustila Vlasta Dufková v Literárních novinách: „Kauza Národní knihovna má ovšem i mnohem znepokojivější názvuky. Od emotivně zabarvených pseudoestetických soudů o nepřijatelnosti ,hnusu‘ a ,žabího hlenu‘, který je třeba vykázat za hranice naivně turisticky zhodnotitelného centra, je dost možná menší krůček, než by se mohlo zdát, k nechvalně známému ,zvrhlému umění‘, jak si je vymezilo totalitní hitlerovské Německo, ve vzácné shodě se stalinským pojetím umění buržoazně úpadkového.“ Znepokojivá je ale spíš sama tato úvaha. Připusťme, že odpůrci chobotnice mají maloměšťáckou náturu. Jenže přisuzovat jim fašistickou či komunistickou náturu se všemi důsledky z toho vyplývajícími je asi tak smysluplné jako spojovat probíhající debaty
o eutanázii s praxí nacistů zabíjejících mentálně postižené. Od schopnosti skládat slova do vět je zkrátka někdy jen krůček k psaní tezí, kterým bychom se v seriózní diskusi měli vyhýbat.

Jiří T. Král

Nedávno se britský patentový úřad zabýval tím, zda jistý spisovatel může v názvu knihy pro děti použít slovo „olympijský“, které mají patentované pořadatelé londýnské olympiády. Teď se podobný spor objevil i u nás: Muzeum Karla Gotta – Gottland se přes patentovou společnost Bohemia Patent obrátilo na nakladatelství Dokořán, jež vydalo knihu Gottland polského spisovatele Mariusze Szczygiela. Ve výhružném dopise společnost naléhá na nakladatelství, aby „okamžitě po doručení tohoto dopisu přestalo užívat označení Gottland“, prodej knihy byl ukončen a „výrobky staženy z prodeje a nabídky“. K tomu má nakladatel nahlásit, kolik knih už prodal a komu. Když tak neučiní do 12. 11. (dopis byl odeslán 6. 11.), podá na něj Bohemia Patent trestní oznámení. Škoda, že si principálové Gottova cirkusu nevšimli vydání knihy v Polsku už před rokem, značku mají registrovánu v celé EU, mohli vytřískat i pár zlotých. A autoři, pozor! Každá doba má
svá tabu.

Jiří G. Růžička

Pietu křišťálové noci se v Praze podařilo uchránit a neonacisté byli odkázani na skupinkové provokace v blízkosti hranic bývalého ghetta, ty však díky rychlým reakcím české a německé antify zpravidla končily rozbitými nosy hololebců a potupným schováváním se za policisty či do jejich aut. Účast byla hojná, jen to věčné mediální dělení na radikály (bez rozdílu ideologie) a spořádané občany na Staroměstském náměstí nám opět zůstalo. Jako klišé se jevilo rozdávání papírových židovských hvězd, které mělo zřejmě napodobit podobnou akci v Dánsku za druhé světové války, s tím rozdílem, že dnes s takovou hvězdou na hrudi nic neriskujete. Však se našli i tací, kteří ji odmítali s dovětkem, že ještě mají doma své – originální. Antifě se nedal vytknout nedostatek aktivity v ulicích: rázně bránila neonacistickým provokacím, avšak nějak zapomněla svým příznivcům na náměstí Republiky říct, proč že se tam vlastně sešli; vše se
odbylo bez jediného projevu. To na Staroměstském náměstí se na ně stála fronta. Zprávou zásadního významu tak zůstává jen vyjádření primátorova náměstka Rudolfa Blažka, který, přestože to „tentokrát nebylo potřeba“, zavelel spolu s poslancem Tomášem Dubem (oba ODS) k novelizaci shromažďovacího zákona. Představí nám ji prý hned po Novém roce. Už je tedy zase čeho se bát a před čím varovat.

Lukáš Rychetský