2008 / 14 - právo na lenost

Dafné Raydorová pracovala v účtárně společnosti Rapelec. Její nasazení bylo neukojitelné. Když v lednu všichni šíleli při účetních uzávěrkách, Dafné jen kvetla. Nejlépe se jí pracovalo v temných nočních hodinách, kdy s lačnou rozkoší srovnávala údaje v účetních knihách a sčítala sloupečky.

V lednu Dafné všichni ve firmě milovali. Helen Ellisová, drobná arogantní asistentka vedoucího účetního, si vždycky našla čas, aby Dafné pochválila naaranžované květiny nebo parfém. Carlos Francetta, vedoucí účetního oddělení, ji zahrnoval komplimenty. Na jejím stole se objevovaly pugéty a čokoláda.

V únoru bylo po lichotkách a Dafné na dalších jedenáct měsíců osaměla za barikádou z kapradí. Byla chytrá, byla ochotná, byla schopná. Ale byla taky velice tlustá. Byla tak tlustá, že si všechno oblečení musela šít sama; její velikost v žádném obchodě nevedli. Chodila pomalu. Lapala po dechu, když vyšla patro schodů. Dafné bydlela v prvním poschodí třípatrového domu bez výtahu. Když vynesla nákup a dala potraviny do kuchyně, zhroutila se a trvalo jí tři čtvrtě hodiny, než znovu popadla dech.

Dafné byla skvělá kuchařka. Dovedla připravit vybrané francouzské pokrmy včetně lákavě nazdobených dezertů. Jídlo i víno byly tak vynikající, že Helen, Carlos i další kolegové se rádi nechávali zvát na večeři. Nahlas se divili tomu, že se hostitelka sotva dotkla jídla – jak je možné, že je tak tlustá, když skoro nejí? Jakmile odešli, Dafné vytáhla z trouby další čtyři porce a zhltala je.

Dafné jedla neustále. Elegantní francouzské večeře měla vyhrazené pro hosty. Nakupovala téměř denně v pěti různých supermarketech, aby si nikdo nevšiml, jaká kvanta jídla si odnáší. V rozích gauče měla napěchované čokoládové sušenky. Kolem postele a v koupelně měla pytlíky s chipsy. Lednička i mrazák byly vždycky přeplněné. Občas se jídlo zkazilo a muselo se vyhodit, ale většinu Dafné dokázala spořádat. Nosila si domů balíčky mražených předkrmů a jedla je, ještě než stihly úplně roztát. Pod postelí si nechávala mraženou pizzu a pojídala ji za syrova. Do zásuvek a skříní rozmisťovala čokoládu. Nikdy nemusela udělat víc než tři kroky, aby se dostala k nějaké malé, výživné svačince.

Stav, ve kterém se Dafné nacházela, rmoutil zvlášť ty, kteří ji znali jako drobnou holčičku. Co se jí stalo? Známí vinili Sylvii Raydorovou.

Před dvaceti lety zdobila Sylviina tvář obálky časopisů Harper’s Bazaar a Vogue. Patřila k deseti nejžádanějším modelkám v zemi a z pracovních nabídek si mohla vybírat. Když se jí narodila Dafné, Sylvia se na fotografiích dojatě rozplývala, rozněžněle pózovala s miminkem v bílé zavinovačce a smutně posílala vzdušné polibky děťátku a chůvě přes zábradlí lodi Queen Elizabeth 2, což jen živilo její popularitu.

Když ale Dafné vyměnila dětskou stoličku za tříkolku, stala se pro Sylvii přítěží. Když dítě roste, matka stárne. A co hůř, přátelé – tedy někdejší přátelé – často mluvili o tom, že je holčička krásná jako andílek. Fotografové ji chtěli získat pro dětský modeling. Jiní prorokovali, že svou krásou jednou dalece překoná Sylvii, protože v sobě má něhu, která matce chybí.

Sylvia začala svou dceru vykrmovat. („Maminka tě nebude mít ráda, jestli to všechno nedojíš.“ „Ale já nemám hlad, mami!“ „Tak to tě maminka bude muset zavřít v pokoji a nechat samotnou. Nemůže s tebou být, když ji takhle trápíš.“) Dafné tloustla, až vážila skoro sto padesát kilo.

Sylviiny rysy zatím ztvrdly v sice stále krásnou, ale jakoby nalakovanou tvář příslušnice mezinárodní smetánky. Slušně vydělávala v televizních reklamách (žena v domácnosti z úspěšné kampaně na saponáty), ale pro obálky časopisů byla příliš umělá. V zimě vyrážela na Menorku, jaro trávila v Paříži, v létě ujížděla za příznivým podnebím do kalifornské La Jolly a v polovině října – v náhlém záchvatu mateřství – přistála obvykle u dveří Dafnina bytu v Chicagu („Dafné, broučku! Jak to děláš, holčičko, že jsi pořád tak tlustá? Já jím pořád a nepřiberu ani deko!”) Obvykle si s sebou vlekla mladíka, kterému lichotila její krása a úroveň, a který zároveň přispíval k tomu, že vypadala krapet starší.

Dafné toužila po lásce. Pokoušela se ukájet své sny romancemi, módními časopisy (pečlivě z nich vystříhávala Sylviin obličej, když se v nich ještě náhodou objevil) a fantazírováním o nadzemsky romantickém hrdinovi. A jak četla nebo snila o tom, že je štíhlá a přitažlivá, soustavně jedla: půl kila vepřových kotlet a hranolky, čokoládový dort, celé balení zmrzliny, za hodinku pár preclíků a chipsů, spláchnout je pivem, a pak do postele.

Jednu zimu nastoupil do účtárny firmy Rapelec mladý muž. Byl obdařen vážnou mladickou krásou a také stydlivostí. Dafnina tloušťka a zranitelnost v Jerrym probudily vstřícné porozumění. Po několika týdnech rozmýšlení si jeden den počkal, až se na konci pracovní doby octne s Dafné o samotě, a pozval ji do kina. Dafné, jejíž sny byly plné Jerryho jemně řezané pohledné tváře, si nejdřív myslela, že si z ní dělá legraci. Ale on trval na svém, a tak nakonec souhlasila.

První rande plné obav se uskutečnilo v březnu. V květnu už byli Jerry a Dafné milenci a ona zhubla asi dvacet kilo. V září si poprvé po osmi letech koupila oblečení v konfekci. Sice ve velikosti XXL, ale i tak to pro ni byla nesmírně radostná událost. V říjnu s Jerrym podepsali nájemní smlouvu na byt v severním Chicagu. Tam je asi o deset dní později našla Sylvia.

„Dafné, zlato, proč jsi nedala vědět, že se stěhuješ? Hledala jsem tě úplně všude, až mi ta vaše geniální sekretářka našla tvou adresu.“

Dafné zamumlala něco, co by si shovívavý čtenář mohl vyložit jako radost z toho, že vidí matku. Sylvia si prohlížela Jerryho způsobem, který mu vehnal ruměnec do tváří. „Představ mi přece svého přítele, zlato,“ dožadovala se káravě. Dafné ji neochotně představila a zamumlala, že se právě chystají natírat skříně a že z barev se přece Sylvii dělá špatně.

„To snad nemyslíš vážně, natírat, když tvoje máma právě přijela do města!“ protestovala Sylvia, pobízejíc šibalsky Jerryho, aby si porovnal dceru s matkou. Udělala dokonce pauzičku a čekala na jeho údiv („Ale vy přece nemůžete být její matka – vždyť vypadáte mladší než ona!“). Jerry byl zticha, ale ještě víc zrudnul.

„Dětičky moje,“ řekla nakonec Sylvia, „vy se tváříte, jako bych vás tady nachytala při nějakých nemravnostech. A vy si tu místo toho budujete rozkošné hnízdečko! Pojďme to oslavit k Perroquetovi!“

„Díky Sylvie, ale já – já vlastně ani nemám hlad a ty skříňky je opravdu třeba natřít.“

Sylvia začala znovu protestovat a vtahovala zahanbeného Jerryho do rozhovoru: „Má hloupounká dcera je z vás dočista zbědovaná, Jerry! Nikdy, za celou tu dobu, co jsme byly spolu, neztratila chuť k jídlu.“ Nakonec je odvlekla k Perroquetovi, kde všem třem objednala, a když Dafné odmítla několik chodů, trucovitě opakovala: „Kdybys byla modelka, drahoušku, tak by to člověk pochopil. Ale ty přece můžeš sníst, cokoli chceš.“

Po návratu domů se Dafné rozplakala. Jak by ji Jerry mohl milovat, takhle tlustou? A proč už Sylvia neumřela? Jerry ji utěšoval, ale nebylo to snadné. A Sylvia ve svém drahém apartmá neměla stání. Dafné šťastná a zamilovaná? Nemožné. Dafné a štíhlá? Nikdy!

Sylvia si Jerryho namlouvala dlouho a obtížně. Plány na zimu odložila a zůstala v Chicagu, pořádala večírky, vymetala všechny společenské akce a přesvědčila Jerryho, aby ji doprovodil na ples pořádaný princem Filipem na britském konzulátu. Dafné tomu nešťastně přihlížela, zoufalá a neschopná zasáhnout. Znovu začala jíst, ne v takových kvantech jako dřív, ale dost na to, aby do Díkůvzdání přibrala přes pět kilo.

Také Jerry byl zoufalý a nedokázal si se Sylvií poradit. Jejich setkání se hrozil, ale odmítnout nedokázal. A nakonec přišla noc, kdy se domů nevrátil. Dafné celá skleslá seděla v posteli a čekala na něj. Ve tři už bylo jasné, že nepřijde. Pustila se do jídla, snědla pečeni, kterou připravila k večeři, a něco z dalšího jídla, které našla – naštěstí pro ni toho neskladovali moc.

Jakmile obchody otevřely, Dafné se vydala do toho nejbližšího a nakoupila tolik, kolik dokázala unést. Když se vrátila domů, položila dvě těžké tašky doprostřed obývacího pokoje, posadila se a jedla. Nesundala si kabát ani se neobtěžovala zavolat do práce. Snědla asi dvanáct zákusků, třešňový koláč a dvě pizzy. Právě se propracovávala krabicí lupínků, které si namáčela do omáčky, když se objevila Sylvia.

Sylvia se zastavila uprostřed místnosti. „Co tady proboha děláš? Myslela jsem, že máš být v práci!“

Dafné nemotorně vstala. Podívala se na Sylvii. Byla rozzuřená a přitom se cítila odevzdaně a nepřítomně. Chtěla brečet, sníst půl kila čokolády, vyhodit Sylvii z okna, ale jen tam stála. Konečně promluvila. Její hlas zněl tak vzdáleně, až si sama nebyla jistá, jestli vůbec mluví nahlas, a tak opakovala: „Co tu děláš, Sylvie? Vypadni.“

Sylvia se zasmála: „Přišla jsem pro Jerryho oblečení – nechtěl si pro ně jít sám – připadal si trapně, chudáček.“

Dafné ji následovala do ložnice. „Nemůžeš si vzít Jerryho věci,“ šeptala, „chci si je nechat.“

„No tak, buď rozumná, Dafné. Jerry se nevrátí. Netuším, proč vůbec kdy chtěl tlustou kouli, jako jsi ty, ale aspoň tak měl šanci poznat mě, takže to nakonec bylo k něčemu dobré.“ Během hovoru začala Sylvie vytahovat zásuvky a netrpělivě přehrabovala trička a džíny.

„Nemůžeš odnést jeho oblečení,“ šeptala Dafné chraplavě a tahala Sylvii za ruku.

„Neotravuj tady, Dafné, běž si dojíst sušenky,“ odsekla Sylvia a vrazila jí facku.

Dafné zuřivě vykřikla. Aniž by si uvědomovala, co dělá, vzala lampičku z nočního stolku a začala Sylvii mlátit po hlavě. Sylvia upadla, narazila do toaletního stolku a konečně ležela na zemi. Byla mrtvá mnohem dřív, než Dafné přestala křičet a tlouct ji.

Dafnin vztek postupně vyprchával a nakonec se zhroutila na podlahu vedle Sylviina těla a začala plakat. Jerry už se k ní nikdy nevrátí. Nikdo ji nikdy už nebude mít rád. Chtělo se jí umřít, jíst tak dlouho, až praskne. Stále plakala a přitom mechanicky a metodicky zvedla k ústům Sylviinu levou ruku.

Z originálu A Taste of Life, který vyšel ve sbírce A Taste of Life and Other Stories, Penguin Books 1995, přeložili Mariana Bernasová, Petra Jelínková, Eva Kalivodová, Olga Richterová a Radovan Zítko. Redigovala Petra Bakajsová.

© Sara Paretsky, 1988, 1989, 1990

Matné zrcadlo tohoto světa

Petr Hruška bývá přičítán k „nejvýznamnějším českým básníkům současnosti“. Debutoval roku 1995 (Obývací nepokoje) – recenzovaná sbírka (pomineme-li soubor Zelený svetr, obsahující několik nových textů) je čtvrtou v pořadí. Hruška je básník až překvapivě statický, pohybující se v půdorysu stále jedné básně. „Básní“ zde nemíním jen jistý básnický modus, ale také zcela určitý invariant textu, v němž se autor zaklínil – konkrétní poetiku, významové zacílení, intenci. Oč silnější je pak ustavičné obrábění téhož, o to více do zorného pole hodnocení vstupuje otázka: Jakou skvělostí oplývá tato „báseň“, že snese tolikeré zopakování?

Imaginativní plochost

Básnickou strategií Petra Hrušky je negace, či alespoň vystoupení z „poetična“; úsilí o co nejvíce bezpříznakovou formu. Svůj básnický jazyk maximálně připodobňuje „přirozenému” jazyku. Stavebně jednoduché věty juxtapozicí pospojované v nerozvitá souvětí volně člení do nerýmovaných veršů, které dynamizuje přesahy, osamostatňováním slov či větných úseků. Vyhýbá se figurám, ačkoliv opakováním obměňovaných veršů někdy naznačuje kompozici. Stejnou bezpříznakovostí se vyznačuje i autorovo konstruování „obrazu“.

Hruškův způsob zobrazování je přísně mimetický. Pokud se vůbec s reáliemi tohoto světa něco děje, je to cosi imaginativně značně nekomplikovaného („tráva u plotu běží pryč“). Tropy jsou užívány jednak velmi střídmě a jednak nepříliš kreativně. Autor preferuje genitivní metaforu, která nevymaňuje z popisnosti, a navíc tíhne k jejímu nejzaběhlejšímu typu: běžná rekvizita aktuálního světa zkonkrétňuje abstraktní (mokrý hadr předjaří, mouka šera). Přirovnání (potenciálně velmi otřelý prostředek) netransformuje, nepřisuzuje novou hmatatelnou kvalitu, nýbrž násobí plochost („Den velký/ jak složený jelen“; „tiráky řvaly jak hladová/ noční zvěř”; „noc se hrne jako tanker/ nad baráky“).

Po formální stránce jsou tedy Hruškovy texty triviální. Jak se však ona výrazová sterilita vztahuje k celku jeho fikčního světa? Je smyslotvorná a smysluplná, anebo naopak – byť by třebas byla sémanticky sebefunkčnější – smysluprázdná?

Bytí na okraji

Hruška usiluje o autentický záznam, o uchopení světa v jeho „žitosti“. „Na tom počínání, na těch prozatímnostech, provizorních vorech a bledých denních ohních, na tom, jak si člověk nevšimne vlastního neštěstí a zapíná knoflík košile, na tom mohu oči nechat.“ (prolog Neznámé usilování lidí…) Fikční svět textů kopíruje aktuální svět, který je zachycen ve své každodennosti a zobrazen v co největší konkrétnosti. Dění je situováno do prostoru města, v textech se objevují civilizační motivy (bazar aut, benzínka, bistro, herna), věci, propriety jsou sémantizovány (viz „metamorfózu“ v básni Krádež) anebo vyznačují scénu. Všednost charakterizuje rovněž děje a situace. Významotvorným principem je ovšem kontrast: jinakost v banalitě, z banality rostoucí a vůči ní protikladná, tušení zázračna za průzorem otevřeným v každodennu, kamsi přesahující okamžik. V tomto ohledu je konstitutivní existenciální
situace subjektu, zejména vztah já – ty. Modus vivendi Hruškových básní je bytí na okraji (čehosi): „periferie“ je prostorem „žitého“, nezploštělého bytí, každodenno se zde koncentruje a zároveň je prolamováno, je prozatímností, prostorem mezi všedností a zázračnem, respektive místem neustálého unikání.

Hruškovy básně se nevyznačují významovou hloubkou. Jsou střídmé, komorní, skicovité, a proto jeho vystoupení z „poetična“ není nucené, či dokonce křečovité, forma minimalistického realismu ho z něj snadno vynáší. Avšak ono vyzdvihované „za několika slovy drama“ tu nenalezneme, neboť tato forma není účinná. Řeč o Hruškových textech v sobě obsahuje jistou dávku přeceňující intelektualizace. Jeho autorským modem je balancování nad propastí banality, do níž se zdá být vždy alespoň jednou nohou probořen. Formální sterilita z Hruškových intimních výřezů činí něco, co nepřestalo existovat výhradně před textem, něco, co snad bylo strhující v „okamžiku spatření“, avšak na papíře leží již jen jako mrtvá věc. Autor se vposledku se světem míjí, neboť jej neuchopil skrze autonomní básnický kód, ale prostě ho popsal jeho vlastním, tedy banálním jazykem. Odstraňování „clony slov“ odstranilo báseň. Pokud se ovšem „poetičnu“ upře autonomie a je uvažováno už
jen jako zbytková množina přebytečných básnických klišé, již je třeba odbourávat, pak je Hruškova intence hodna aplausu. Není však Petr Hruška spíše jedním z nejvíce přeceněných básníků současnosti?

Autorka je bohemistka.

minirecenze

Per Petterson

Jít krást koně

Přeložila Jarka Vrbová

Knižní klub 2007, 173 s.

Kniha norského autora získala v loňském roce cenu Dublin IMPAC, udělovanou knihovnami z celého světa. Porazila hned několik románů favorizovaných autorů, jako je J. S. Foer, J. Barnes, S. Rushdie nebo C. McCarthy. Možná jí pomohlo i to, že Petterson je původním povoláním také knihovník. Rozhodně ji však můžeme s romány jmenovaných spisovatelů jen těžko srovnávat. Jít krást koně je nostalgickou vzpomínkou stárnoucího muže na okamžiky dospívání. Bylo mu patnáct, nejlepší přítel po tragické nehodě navždy zmizel z jeho života, stejně jako jeho otec. Ne že by šlo o vzpomínky zcela ohlazené časem, unavuje však stereotypní popis vztahu s otcem-vzorem, připomínající trochu Foglarovy romány pro chlapce. Vzpomínky jsou navíc často až příliš úplné, dopodrobna jsou popsány i scény, u nichž nebyl vypravěč přítomen, a vyprchává tak jejich autentičnost. Zajímavější částí knihy je vypravěčova současnost – život v osamění, na statku vzdáleném
civilizaci, jeho každodenní život, neobvyklá setkání s lidmi, zdánlivě existujícími již jen ve vzpomínkách. Petterson využívá kratší věty, aby svým slovům dodal na údernosti, postupně však jako by měl pocit, že musí spíše vyprávět než si hrát s formou, údernost se vytrácí a vkrádá se zbytečná popisnost. Pokud nemáte nutkání ponořit se spolu s knihou do krajiny vlastních vzpomínek, krást koně nechoďte.

Jiří G. Růžička

Šárka Adámková

Svítání – život s brilianty

Albatros 2007, 104 s.

Sára se chystá opustit svého manžela. Zbývá už jen poslední noc v jejich prázdném bytě. Egoistický sukničkář David je na služební cestě, syn na školním výletě, Sára má sbaleno a na jiném konci Ostravy na ni čeká malý byt. Manžela dávno nemiluje, synovi situaci vysvětlila a on ji ochotně podpořil. Hrdinka je smířená i se svou finanční tísní a těší se na život ve svobodě. O čem tedy příběh vlastně je? Sára se konečně odhodlala podívat pravdě do očí. Poznává, že muž, kterého si vzala, se nezměnil. Byl nesnesitelný od samého začátku. Poslední noc si přehrává klíčové okamžiky jejich vztahu. Varování přicházela od prvních chvil, ale Sára byla slepá. Jejich byt, kde se snažila budovat domov a hrát skvělou manželku a matku, jí připomíná všechny prohry jejího manželství. Novela se čte jedním dechem. Adámková vtáhne svého čtenáře do bytu a nechá ho vdechovat vanilkovou vůni Sářiny koupele, dotýkat se jejích mokrých vlasů a procházet bytem
plným tíživých důkazů o hrdinčině selhání. Když se rozední, může tichý pozorovatel zamávat Sáře na rozloučenou. Ovšem právě v tomto okamžiku vyjdou najevo některé nedostatky. Charaktery hlavních postav jsou poněkud černobílé. Sára je utlačovaná žena s těžkými vzpomínkami na dětství, David je všivák, prolhaný od hlavy až k patě. Jasná hranice ubírá příběhu na hodnověrnosti. Kéž by bylo každé rozhodnutí tak jednoduché!

Dominika Pospíšilová

Patrick Modiano

Dora Bruderová

Přeložila Pavla Doležalová

Barrister & Principal 2007, 104 s.

O osudech Dory Bruderové, židovské dívky kdysi reálně žijící v Paříži, se čtenář během děje dozví jen málo. Autor knihy, Francouz Patrick Modiano, se jako Žid po otci narodil až na samém konci druhé světové války, tuto dobu tedy způsobem jako Dora nebo jeho otec nezažil. Dora je pro něj jakýmsi symbolem i záminkou k tomu, aby odhalil to, co bylo pohlceno časem, jako by cítil vinu za svůj mnohem lehčí osud, stejně jako křivdu a hněv za to, že byla hrůzná minulost snadno zapomenuta. A tak autor pátrá, rekonstruuje, sbírá útržky jejího života a doplňuje je svými vlastními zážitky z dětství a mládí. Kniha je napsána strohým, místy až faktografickým stylem, jako by detaily ulic a adres mohly nejen Doru, ale i atmosféru Paříže za druhé světové války oživit. Spíš nežli tyto, místy zdlouhavé podrobnosti ji však přibližují záznamy o osudech a činech mnoha dalších lidí, které autor nachází ve spisech během svého pátrání. Právě
v těchto částech je příběh nejpůsobivější a strhává čtenáře mnohem víc než kusé poznatky o samotné Doře. Jedním z takových míst je např. soukromý list, který napsal mladý Žid své rodině těsně před transportem do Osvětimi. Slabou stránkou knihy je, že se autorovi nedaří čtenáře nadchnout pro Doru. Data a suchá fakta o jejím životě ji přibližují jenom málo a příběh tak občas hraničí s nudou.

Martina Blažeková

Arthur Schnitzler

Die Traumnovelle – Snová novela

Přeložila Gabriela Veselá

Garamond 2007, 268 s.

Nakladatelství Garamond vydává v bilingvní edici (už v pěti jazycích) jako studijní pomůcky literární díla slušné úrovně. Ze Schnitzlerovy novely (podle níž byl natočen film Stanleyho Kubricka Eyes Wide Shut z roku 1999) vane znepokojivá i vzrušující atmosféra snu, tísně, napětí, neklidu a šerosvitné noční Vídně. Na pomezí reality a neskutečna se odehrává příhoda lékaře Fridolína, toužícího skrytě po dvojí existenci: v té první by byl zdatným odborníkem, váženým manželem a otcem, v podstatně odlišné, skryté a stínové „zpustlíkem, svůdcem, cynikem, který si zahrává s muži i ženami, jak se mu právě zachce“. Náhoda mu umožní podlehnout nutkavému impulsu a vrhnout se po hlavě do dobrodružství, v příšeří a hájemství surreálné Noci vstoupit do mnohoslibného velkého příběhu, nahlédnout závratné a nebezpečné tajemství – a zase se pokojně vrátit k domácímu krbu. Vlaje tu přelud (či skutečnost)
neřestné a zároveň esoterické erotiky, zahlédnuté a zmizelé, vyvolávající kaskády otázek. Co je pravda a co představa? Co minulost a co budoucnost? Jaké obrazy a děje se před námi rozvinou po zhroucení konvencí, klišé a stereotypů? Text s bohatou symbolikou a řadou alegorických významů je poznamenán znalostí psychoanalýzy a navazuje na tradici příběhu s tajemstvím, v němž platí, že „žádný sen… není tak docela snem“.

Jiří Zizler

Simone Lia

Flafík

Přeložila Gisela Kubrichtová

BB art 2008, 192 s.

Tento komiks by se dal nejlépe popsat jako dílo lyrické, zabývající se především psychologií postav, které může na čtenáře působit až terapeutickým účinkem. Flafík je mluvící králíček, jenž si nechce připustit, že je králíčkem. Hlavním hrdinou je ale jeho opatrovník Michael – typ městského člověka po třicítce. Profesní úspěch a individualita jsou u něj v kontrastu s duševní prázdnotou, citovým zmatením a nejasnou vizí vlastní budoucnosti. Je pronásledován svou přítelkyní, odcizil se rodině a pracovní rutina ho ubíjí. Hlavním tématem knihy jsou vztahy a tomu je přizpůsobena i grafická stránka komiksu. Nakreslené postavy (s výjimkou Flafíka) své emoce v rozporu s textem skoro neprojevují, ale o to víc je vnímáme. Postava králíčka vytrhává děj z realismu a dodává mu obecnou platnost. Michaelova marná snaha přesvědčit Flafíka, že je králíček, se rázem stává univerzálním aktem, do nějž si můžeme projektovat vlastní trpkou
zkušenost s prvním nárazem reality. Králíček představuje protiváhu k problémům a neurózám reálného světa – potěšení ze všedních záležitostí. Není náhodou, že vypravěčem příběhu je smítko prachu, tedy něco zcela všedního a titěrného. Flafík v zásadě nepřináší nic nového. Je to příběh hledání vlastního místa ve světě prostřednictvím dětského pohledu. Malý princ v komiksovém podání. Nicméně knih, které nás vytrhnou ze zdánlivě samozřejmého chodu věcí, není nikdy dost.

Stefan Segi

A.R.R.R. Roberts

Hoblit aneb Cesta tam a samé zmatky

Přeložila Lucie Matějková

Mladá fronta 2007, 256 s.

Tolkienův promyšlený fikční svět přímo vybízí k lehkovážnému uchopení, nelze se divit, že toho Roberts využil (v roce 2006 u nás vyšel jeho Silmámilion). Svůj satirický, mnohdy dosti jízlivý jazyk uplatnil i k převyprávění příběhu o putujícím hobitovi (zde hoblit), co do struktury téměř identického. Právě v tom je však největší slabost Robertsovy práce, spisovatel jde věrně po jednotlivých epizodách, odehrává tentýž děj s týmiž postavami. To, že obry navlékne do spodniček, z Gandalfa udělá hluchého dědu a tu a onde změní název a zkomolí původní vyznění, se brzy vyčerpá. Hoblitovi schází bezprostřednost, odpoutání se od parodované předlohy. Parodie je tak většinou přízemní. Uvědomíme si to zvláště tehdy, přijdou-li sekvence, v nichž Roberts ani tak neparoduje Hobita jako Tolkienovu serióznost a dokonce se vysmívá i sám sobě. Absurdní momenty, často umístěné v poznámkách pod čarou, působí originálně
a vtipně. Parodie sama o sobě nemá co říct, a je tedy samozřejmé, že Hoblita nemá smysl číst bez znalosti originálu. Největší předností knihy je tak nakonec překlad Lucie Matějkové, která jím dosáhla větší tvořivosti než sám autor.

Lukáš Gregor

Svět a divadlo č. 1/2008

„Časopis o světě divadla a divadle světa“ vstupuje do svého devatenáctého ročníku. Jako obvykle přináší několik více čí méně organických tematických bloků, určených pro zájemce o obor doma i v zahraničí. Místní dění představuje sekce Tiká tiká Skutr, která pozorného čtenáře zarazí v několika ohledech; nejvíc do očí bijící – a ze standardně relativně vysoké úrovně časopisu nepříjemně vybočující – je krátká poznámka Lukáše Trpišovského o tom, „co kritik nevidí a určitě nenapíše“. Po poctivém textu Ester Žantovské shrnujícím víceméně poslední inscenace oslavovaného režijního tandemu přichází povzdech jednoho z nich. Ach, jak je ta kritika nepozorná, co všechno neví! (Třeba to, že divadlo se dělá i v zahraničí…) O žalostném stavu soudobé místní divadelní reflexe není nutno polemizovat – ale dát jednomu z tvůrců možnost takhle si zatruchlit hned poté, co se někdo pokusí o seriózní analýzu jeho díla, to je jednak
splněný sen každého umělce, a zároveň bodnutí do vlastního hnízda, z něhož však jaksi uletěly včely. Svěřit metakritiku zraněnému režisérovi je víc než obyčejný alibismus. Škoda, že je tenhle zbytečný text hned v úvodu čísla – jistá pachuť pak přetrvává i při čtení pasáží o loutkové tvorbě. Naštěstí k atraktivní sekci postdramatického divadla dorazíme už s čistou hlavou, a tak si lze užít i hříčku Arnošta Goldflama či kresby Petra Nikla.

Marta Ljubková

Nizozemí

Vrij Nederland 11/2008

Kulturně politický týdeník se v čísle z 16. 3. zaměřuje na tradiční Týden knihy. Letos proběhl od 12. do 22. března a jeho tématem bylo stáří. Prémii, kterou knihkupci přidávají v tomto týdnu zákazníkům zdarma a která funguje i jako vlaková jízdenka (sponzorem je nizozemská železnice), napsal autor Bernlef (česky Zatmění mozku, 1996). Vyšla v rekordním nákladu 960 000 výtisků. Jeroen Vullings ji recenzuje pod názvem Jedlíci brambor – titul novely je ovšem De Pianoman (Klavírista) a Bernlef se k jejímu napsání inspiroval tajemným mladíkem, který v roce 2005 po několik měsíců jitřil obrazotvornost novinářů i veřejnosti. Autor si klade otázku: „S jak málo slovy si člověk vystačí?“ a dochází k závěru, že se obejde beze slov, ale nikoliv bez myšlenek. Speciálně pro toto číslo Vrij Nederland napsal Bernlef povídku V její době – o záblesku vzpomínky na první lásku dementní ženy. Maarten´t Hart líčí ve
fejetonu, jak ho zhrzený literární obdivovatel obvinil v souvislosti s novelou De ortolaan, prémií k Týdnu knihy 1984, z plagiátu. Tým recenzentů připravil zvláštní knižní přílohu s výběrem titulů, jejichž vydání nakladatelé načasovali na Týden knihy. Carel Peeters se zamýšlí nad esejem Michela Montaigne O zkušenosti a uvádí ji do souvislosti s Elizabeth Costellovou, literární postavou J. M. Coetzeeho: s přibývajícím věkem je stále těžší ubránit se svěrací kazajce zkušeností a zaběhnutých reflexů.

Magda de Bruin-Hüblová

Hugh McLeod

Náboženství a lidé západní Evropy (1789–1989)

Přeložil Tomáš Suchomel

Centrum pro studium demokracie a kultury 2007, 215 s.

Komparativní monografie profesora církevních dějin na univerzitě v Birminghamu seznamuje čtenáře s postavením religiozity v postupně se sekularizujícím západoevropském světě. Kniha je cenná nejen bohatým faktografickým podložím, ale i celkovými závěry, z nichž vyplývá, že sekularizace či naopak náboženská obroda nebyly v daném čase a v konkrétním evropském regionu nutně protisměrné procesy. Rovněž je důležité si uvědomit, že proces sekularizace či naopak náboženského vzepětí nebyly nikdy homogenním proudem, že probíhaly jinak v různých společenských vrstvách. Proto se Hugh McLeod věnuje religiozitě městských středních vrstev i dělnických tříd. Religiozitu tohoto období klasifikuje autor do tří hlavních proudů – protestantství, náboženství humanity a katolicismus. Zkoumá rozdíly venkova a města a hodně pozornosti věnuje vlivu urbanizace na sekularizaci. Ani zde však nenajdeme přímočará vysvětlení, tak složitý je obraz
náboženského života západní Evropy tohoto období, které autor před námi předestírá. Pro čtenáře střední Evropy je jistě smutné, že se nic nedozví o religiozitě svého regionu, protože do svého badatelského hledáčku autor zahrnul Francii, Velkou Británii, Německo, Belgii a Nizozemí. Religiozita zemí na východ od Rýna teprve čeká na podobně syntetické zpracování, jaké najdeme v této knize.

Michal Janata

Pojetí duše v náboženských tradicích světa

DharmaGaia 2007, 340 s.

Kniha navazuje na předchozí dva religionistické sborníky Bůh a bohové a Věštění a prorokování v archaických kulturách. Zatímco v předmluvě k druhé jmenované knize autoři zdůraznili skutečnost, že specifické prvky věštění se takřka univerzálně prosazují i v diametrálně odlišných prostředích, úvodní studii k nejnovější knize naopak její editor Radek Chlup nazval příznačně Potíže s duší. Píše v ní, že v mnoha archaických kulturách se jednoznačný ekvivalent pojmu individuální duše nedá nalézt, u starých Germánů (i jinde) oproti tomu důležité místo zaujímala duše rodová, která se předávala z otce na syna, její zjevení bylo známkou blížící se hrdinovy smrti a nutnosti předat rodovou sílu některému z potomků; měla ovšem i význam rodinného charakteru. Archaický mytický svět kniha líčí jako ne zcela vnitřně koherentní: stejně jako jeden bůh mohl mít několik, z čistě logického hlediska se
vylučujících genealogií, také pojem duše mohl v téže kultuře získávat odlišné významy, z nichž se každý uplatňoval v jiné situaci. Svět archaických náboženských a mytologických představ je tak líčen jako v podstatě pluralistický prostor, pro který se tehdejší náboženská filosofie snažila tvořit zastřešující rámec, spíše než aby onu nesourodost rušila. Tento obraz je pro dnešního člověka, žijícího v pluralitním světě, sympatický, ale jako v případě každého poznání jde tak trochu i o zpětnou projekci.

Jan Lukavec

Karel Pacner, František Houdek,

Libuše Koubská Čeští vědci v exilu

Karolinum 2007, 360 s.

„Pokud vůbec někdo vypočítá moje rovnice sjednoceného fyzikálního pole, bude to profesor Hlavatý – prohlásil v roce 1953 Albert Einstein. Což se pak do několika měsíců skutečně stalo.“ Matematik Václav Hlavatý, který „patřil ve svém oboru k absolutní světové špičce“; světově proslulý mineralog Zdeněk Johan; jeden ze zakladatelů moderní imunogenetiky Jan Klein; literární vědec Sergej Davydov – profesor na univerzitách v Yale, Princetonu a Berkeley… Celkem jedenatřicet osudů vynikajících českých vědců a vynálezců přinucených okolnostmi k emigraci – poúnorové či posrpnové. (Autoři v předmluvě upozorňují, že nejde o skutečně reprezentativní výběr – ten by musel mít nejméně dvojnásobný rozsah.) Samozřejmě je to dosti hořká četba – obzvláště vezmeme-li v potaz upřímné (a bolestně prožívané) vlastenectví bez výjimky všech prezentovaných osobností. Na druhé straně nepochybně povzbudivě působí jejich obrovská vůle a nezdolnost – lidská
i odborná – vedoucí k vynikajícím výsledkům v oblasti vědecké. Kniha je napsána věcným, ale živým a působivým jazykem literatury faktu; lidské i vědecké osudy jejích protagonistů jsou prezentovány poutavě a čtivě. A lze říci, že jeden vedle druhého by mohly být předlohou románového zpracování.

Blanka Kostřicová

František Šístek

Černá Hora

Libri 2007, 131 s.

Načrtnout na 130 stranách dějiny a současnost Černé Hory, k tomu je už třeba notné dávky kuráže; kupříkladu v kapitole Jugoslávské století autor zdařile vysvětluje antagonismus soustředných a protikladných tendencí státotvorného úsilí v meziválečných obdobích během 20. století. Černohorské dějiny jsou dějinami boje o samostatnost a vytváření svébytnosti. Ač to zní romanticky, v průběhu vlády černohorského knížete Nikoly v druhé polovině 19. století existovala patriarchální arkadická idyla: kníže Nikola „v národním kroji a černohorské čapce, s hrudí ověšenou medailemi a s neodmyslitelným revolverem za pasem usedal pravidelně pod stromem poblíž své skromné rezidence, kde s ním každý Černohorec mohl o čemkoli pohovořit, postěžovat si nebo vznést svou prosbu. Kníže zde zpravidla rozsuzoval a smiřoval spory nebo rozdával peníze chudým, spoluobčanům však také například vykládal význam snů.“
Pohoda! Inu, knížectví má své pohádkové kouzlo, kam se na ně hrabe fádnost nynější revoluční administrativy a její byrokratická tupost žrouta veřejných financí! Představíme-li si nynější reprezentanty státu, bahnící se v moci a korumpované veřejnými poctami, vznášející se na výšinách jak „bůžci-dědci“, zbývá leda žasnout nad přísvitem z uplynulých časů; archaičnost v nynější době a podmínkách nemožná – žel!

Vít Kremlička

Náčrt krajiny

odjinud

Pohádky pro dnešek

Časy se mění, to by mohlo být motto nové knihy Květy Legátové, rozhlasové autorky a spisovatelky, která do nejširšího povědomí vstoupila novelou Jozova Hanule a románem Želary coby svým pozdním knižním debutem. Spíše než její nejznámější díla se při čtení novinky Mušle a jiné odposlechy vybaví autorčin soubor rozhlasových her Pro každého nebe, a to především díky hojně používané dialogové formě textů, moralistnímu autorskému tónu, souvisejícímu s autorskými ironickými glosami na adresu specifického světa příběhu. Lze říct, že „dobře odposlechnuté“, dynamicky odvíjené dialogy postav (nejčastěji radikálně odlišných povah nebo postav s rozdílným společenským statutem) jsou největší devízou knihy.

Apokryfní hry

Květa Legátová se v Mušli a jiných odposleších věnuje autorskému přetváření pohádkových světů, případně jiných textů, vnímaných nikoli jako součást lineárního toku historického času, ale jakožto střípky z cyklického dění pevně ustaveného světa, který nikdy neexistoval, anebo sám o sobě někde – možná – existuje stále. Příkladem může být království za sedmero horami, kam přicházejí změny, o kterých by v klasických pohádkách nemohla být řeč. Král, ze kterého se vyklube zestárlý Hloupý Honza, je nucen prodiskutovat zahraničněpolitické otázky s pragmatickým vojevůdcem své armády. Společenská organizace a stabilita zašlých časů je pro Legátovou vůbec vděčným námětem, pracuje apokryfně a přilepuje s jemnou ironií své děje za konec-zvonec pohádky, která je jinak pohádkou právě proto, že je celistvá a uzavřená. Anebo autorka zvolí jiný pohled na věc – v příběhu o vysvobození princezny svěří vypravěčský part
drakovi a z klasického souboje dobra a zla je rázem příběh o „diskriminaci“.

Moderní termíny korupce, ekologie a diskriminace a emancipace (nepoužité, ale zřetelné) v kontextu „bylo nebylo“ vyjadřují srážku naší současnosti a klasické pohádky asi nejlépe. Podraz na pohádce je to jen maličký – nikoho nebolí a navíc, apokryf vždy polidšťoval to, co bylo kanonizované, nabízel další možnosti čtení a oživoval kanonickou definitivu. Je tedy možné, že staré časy pohádek chtěla Legátová uvést do současné literatury i z tohoto důvodu: abychom je nevnímali jako uzavřenou záležitost, ale spíš jako malé popíchnutí současníkům. Zjevná je také inspirace klasickým jazykem pohádek a bájí se všemi komořími, podkoními a nesmrtelnými osudy, jenž se s velmi uctivým humorem kříží s jazykem zástupců nižších vrstev, kteří nevládnou patetickou rétorickou výbavou. Legátová se nesoustředí na to, aby odhalovala pohádku coby falešnou iluzi, ale ani ji nepředstavuje jako nebetyčný ideál. Kontakt dvou světů slouží coby odrazový můstek
k literární hře s texty, se kterými je obeznámen každý čtenář.

Rozporná jednoznačnost

Texty se vyjadřují respekt k lidské nezištnosti, upřímnosti, moudré prostotě a přirozenému běhu planety a času, autorka jako by si knihou povzdechla, jak jsou všechny tyto „pohádkové“ věci na světě málo k vidění. Ekologický podtón je v době diskusí o lidském podílu na stavu planety a globálního oteplování víc než zjevný. Nejvíce ji vyjadřuje sci-fi, kterou tedy Legátová do knihy zařadila také coby pohádku svého druhu – v lecčems je dialog Miss Universum jednoznačnější než příběhy zpoza devatera hor.

Co mi na textech Květy Legátové v Mušli a jiných odposleších vadí, je právě jejich moralistní jednoznačnost, směřující ke zřejmému rozporu mezi pociťovaným ideálem a tím, jak to mezi lidmi (všude, kde se vyskytují) věky věků chodí. Když je zápletka dopředu odhadnutelná, a to je často, ztrácejí nepříliš hlubokomyslné pointy nejen na hravosti, ale především na inspirativnosti. Literární hra se všeobecně známými texty naší kultury je přístupná každému, ale jen málokdy Legátová čtenáře překvapí tak, aby stimulovala jeho myšlení na delší chvíli. Pokud budou knihu číst rodiče svým dětem, budou se nudit o trochu méně než při čtení klasiky, chudší o zmiňované narážky na současnost. Sami po ní ale asi nesáhnou.

Autor je bohemista.

Vědci bez aury posvátnosti

Na první pohled to vypadá jako jednoduchý klíč k úspěchu: vezmeme dvě známé historické osobnosti, zjistíme si o nich nějaká fakta, jejich životní příběhy umně přikrášlíme a provážeme – samozřejmě s přiměřenou dávkou humoru a ironie – a výsledkem je bestseller, který byl listem New York Times označen v srpnu 2007 za druhou nejprodávanější knihu roku 2006. Navíc nejde ani o love story, o srdceryvnou intimní zpověď, dokonce ani o historický román – hranice mezi historickými fakty a fikcí je zde k nepoznání. V čem tedy vězí úspěch a zároveň kvalita opěvovaného románu Daniela Kehlmanna Vyměřování světa (Die Vermessung der Welt, 2005)?

Zrod moderní vědy

Odpověď je jednoduchá – román je čtivý, což především znamená, že má záživný děj, nepřerušovaný autorovými sebezpytnými úvahami, je srozumitelný pro různé sociální i národnostní skupiny, je také svým způsobem populárně poučný (reálie z oblasti vědy). Znovu se ukazuje, že je dobré být ve správný čas na správném místě – v době postmoderního experimentování s beletristickou formou se opět objevil román s vědeckou tematikou, zároveň román historický a dobrodružný, pro někoho dokonce i román pikareskní či burleskní.

Daniel Kehlmann má za sebou na svůj věk (nar. 1975) úspěšnou spisovatelskou dráhu a řadu ocenění. Debutoval románem Beerholmsova představa (Beerholms Vorstellung, 1997), následovaly povídky a novely, a jeho předposlední román Já a Kaminski (Ich und Kaminski, 2003) přijali čtenáři zejména v německy mluvících zemích s nadšením – hlavním hrdinou je povrchní kariérista, který se snaží před svou smrtí napsat biografii slavného malíře, svého opaku, a stát se tak na poslední chvíli slavným.

Právě zrcadlení, protiklad je zásadním motivem románu Vyměřování světa, zatím nejúspěšnějšího autorova díla. Tématem knihy je zrod moderní vědy na přelomu 18. a 19. století, tedy v období německé klasiky, za éry života německých velikánů, např. Kanta, Goetha nebo Schillera. Román je vlastně fiktivní dvojitou biografií dvou velikánů německé vědy, matematika Carla Friedricha Gausse (1777–1855) a přírodovědce Alexandera von Humboldta (1769–1859). Děj začíná v roce 1828, kdy „kníže matematiky“ Gauss rozmrzele přijíždí na Humboldtovo pozvání do Berlína na vědecký kongres. Od té doby si oba zestárlí, slavní a svým způsobem i podivínští vědci dopisují o svých projektech a pokusech, frekvence psaní se postupně zrychluje a oba osudy se s blížícím se koncem života obou hrdinů rychleji prolínají.

Cestování a matematika

V tomto dějovém rámci se čtenář seznamuje s chronologicky a paralelně vyprávěnými osudy obou vědců, od jejich dětství přes slavná vědecká pojednání a objevy až po stáří, kdy se poprvé setkají a dějový rámec se uzavírá. Jeden o druhém ví z doslechu, čím jsou starší, tím více se k sobě nevědomky přibližují, ač jsou zcela rozdílné povahy. Humboldt je houževnatý cestovatel, průzkumník pralesů Jižní Ameriky, praktik bez ženy. Nerudný Gauss trpí řadou neduhů, bez manželky a milenky žít nedokáže, cestuje prostory svého nitra v touze objasnit podstatu světa pomocí matematických a fyzikálních vzorců. Jeden se dívá na hvězdné nebe v neprobádaných oblastech, druhý dalekohledem na dvorku svého domu v Německu. Oba společně jsou však vyměřovači zeměkoule, oběma učarovaly hvězdy, oba jsou posedlí touhou po poznání.

Rytmus vyprávění je určen rychlým sledem matematických a geografických objevů – zde má výhodu takto vzdělaný čtenář, laik je trochu ochuzen, protože nechápe funkci různých přístrojů a význam matematických funkcí, v zásadě to ale nevadí. Na rozdíl od biografie nejde o rekonstrukci dat, činů, cest; na to román rezignuje a předkládá přehledné „výseky“ životních příběhů, pojmenované podle hlavních motivů kapitol (např. Cesta, Moře, Nebe). Napodobuje a zároveň do určité míry paroduje strohost vědeckých textů. Krátké, úsporné věty a nepřímá řeč zdůrazňují autorův odstup od historického tématu, prolínání dějů zvláště v závěru knihy vede k vtipné dynamice. Například Humboldt píše Gaussovi z cesty po Rusku dopis a v tomtéž okamžiku mu Gauss v dalším odstavci knihy odpovídá, aniž by mohl být dopis z Ruska tak rychle doručen.

Vypravěč se přibližuje k oběma postavám díky nepřímé řeči bez uvozovek, Gausse popisuje více niterně, Humboldta spíše zvenku. Obě postavy jsou redukovány na podivínské, ale sympatické vědce, což přináší komický a ironický efekt – např. Gauss vyskočí o svatební noci z postele, aby si zapsal vzorec, který ho napadl, později zapomene na narození svého syna. Humboldtovi jsou ženy zcela cizí, ale je schopen téměř bez emocí sestoupit do sopečného jícnu nebo chodit mezi krokodýly. Gauss vymýšlí matematické funkce již jako malé dítě, Humboldt sedí zpříma a pronáší řečnické formality i u smrtelného lože své švagrové. Zatímco oba vyměřují svět pomocí čísel a přístrojů a obohacují tak lidské poznání, uniká jim většina radostí i starostí běžných smrtelníků.

Co Jungmann a Dobrovský?

Ironické odlehčení velikánů německé vědy bylo dozajista autorovou trefou do černého. Nicméně zde vyvstává i otázka po vědcově mravnosti a přínosu jeho práce. Ne nadarmo se dovolává mladý Humboldt Kanta, aby pak, ač Němec, pracoval pro Napoleona a později byl nucen přehlížet nevolnictví v carském Rusku, aby se zde mohl věnovat výzkumům. Gauss zase potřebuje peníze, a tak cestuje po Německu a vyměřuje pozemky, lhostejno, u jakého chlebodárce. Humboldt ve stáří pochybuje o tom, že jím objevený kanál na Orinoku přinese lidstvu nějaký pokrok, ve který tak věřil.

Co tomuto románu vytknout? Českému čtenáři unikne jistě mnohé z německých reálií a popisované historické postavy pro něj možná nebudou tak blízké. Že se nevyzná ve funkci různých měřicích přístrojů a v matematice, je jeho chyba. Vytýkat dílu napodobování nemá smysl, i když paralely s Márquezovými romány jsou zcela evidentní. Leckdo se může šklíbit, že jde o mainstreamový bestseller, nicméně už jen skutečnost, že se kniha dá číst vícero způsoby a že je zábavná i poučná zároveň, svědčí o jejích kvalitách. Jednoho napadá otázka, proč už nějaký spisovatel neudělal něco podobného v Čechách – sarkastický román se silným příběhem o nedotknutelných velikánech české kultury od Komenského, Dobrovského, Jungmanna přes Palackého a Němcovou až po Masaryka či Čapka by se jistě setkal s velkým ohlasem.

Autor je germanista a bohemista.

Nesnesitelně lehká road movie

Warhol v říši za zrcadlem

Krystian Lupa (1943) je jedním z mála tvůrců, kteří si i po mnoho let své kariéry stále zachovávají sílu, inspirativnost a hlavně dokážou formálně i tematicky udávat směr v divadlech, která byla zdánlivě dobyta mladší a módnější generaci. Dodnes lze tvrdit, že jeho náročnost je impozantní, zvláště když je stále schopen bořit své návyky a přizpůsobit celý styl práce intencím právě tvořeného díla. Ačkoliv proslul inscenacemi s nálepkou metafyzického realismu, jejichž situace budoval převážně na dlouhé a až detailní psychoanalytické práci s „vnitřní krajinou“ herce a odmítal jakýkoliv podbízivý kontakt s publikem, nelze jeho režijní umění považovat za mustr nebo schéma. Pro Lupu vždy bylo a je drama čímsi podezřelým, čímsi, co mu vnucuje konkrétní jevištní vizi. A proto se převážně věnoval obtížným dramatizacím prozaických děl – mimo jiné Musila, Rilka, Bulgakova, Bernharda nebo Nietzscheho, aby mohl najít
odpovídající tvar pro vykreslení svých oblíbených témat: rozpadu systému hodnot, šílenství uzavřených skupin lidí vyvolané sledováním utopické vize a jejího střetu s nemožností jejího uskutečnění. Neznamená to však, že by se původním dramatům zcela vyhýbal, ale ani s Čechovem či Schwabem neučinil tak radikální převrat ve svém pohledu na divadlo jako v díle Factory 2.

Pravda a metoda

Factory 2 je sedmihodinová inscenace, vyžadující velkou aktivitu nejen od herců, ale i od diváků. Společně s dvojicí dramaturgyň Igou Gańczarczykovou a Magdou Stojowskou se Lupa rozhodl navrátit ducha warholovské Factory, ovšem ne ve smyslu biografického duplikátu, nýbrž stvořením podobné skupiny lidí s intenzitou jejich vize a šílenstvím touhy být slavnými umělci. Inscenace není dokumentem, ale hlubokou experimentální penetrací do psychiky společnosti, jejíž hermetičnost dává pocit bezpečí všem „odstaveným na okraj“ – umělcům, gayům, feťákům, dívkám, které chtějí uspět v avantgardních filmech. Sympatickým faktem je, že Factory 2 není opakováním notoricky známých pravd o Warholovi, citací jeho slavných výroků nebo konkrétních událostí, ale ukazuje upozaděný, vnitřní život umělecké skupiny, která udávala tón umění šedesátých let. Přípravy inscenace trvaly bezmála půl druhého roku a od samého počátku se jednalo o pokus
vytvořit „divadelního dvojníka skutečnosti“, který ožije díky vlastnímu vkladu herců. Vycházelo se z improvizací bez připraveného textu. Inscenátoři pouze vytvořili vstupní podmínky, aby se kompletně stříbrná scéna stala autonomním světem, pro nějž se herci musí vzdát kusu své intimity a pocitu bezpečí z jasné režijní koncepce.

Nad scénou celý čas visí projekční plátno, a tak se diváci i herci stávají v jistých momentech tím samým – diváky, kteří zaujímají stanovisko k sledovanému. Factory 2 zachycuje jeden den v newyorském uměleckém centru, který začíná společným sledováním skandálního filmu Blow Job, pokračuje všedními situacemi, přípravami na natáčení filmů s drag queens a dívkami, jež si hrají na vojenský výslech, a končí atentátem na Warhola.

Plátno je dalším aktérem představení. Film byl pro Warhola důležitým médiem, a tak se tu promítají buď jeho originální filmy nebo screen testy ze zkoušek, které odhalují obnažené a bezradné herectví tváří v tvář kameře. Obyvatelé „továrny na umění“ se často obracejí na kameru, a tak divadelní svět zdvojují a zcizují projekcí. Postavy na sebe na plátně hledí jak v zrcadle a komunikace ve střetnutí s jiným médiem zcela mění způsob jejich existence na scéně v cosi umělého, co odvrhuje a zamazává přirozenost. O to více však násilné zakrývání zranitelnosti zranitelnost popisuje. Lupa se rozhodl vytyčit hranici mezi jevištěm a hledištěm, jako by se jednalo o zrcadlo, za nímž je jiný a tajemný svět, běžným lidem ukrytý. O takovém se však v uměleckých monografiích nedočteme. Místo toho, aby Warhola, Brigid Berlinovou, Erika Emmersona nebo Nico ukázal jako skutečné hrdiny umění, představil je v intimně
absurdních a dlouhých situacích: nekonečně rozmlouvají o mycích prostředcích, nazí leží na křesle a snaží se mudrovat na téma nahota či točí další improvizaci. Sami se pak přiznávají k lásce k nudným věcem. V divně extrémních situacích se odhalují jak v samotě, tak i v idiocii a touze po slávě. Touha je spíše znakem potřeby být v kontaktu s lidmi a překonat své osamění, znakem naivity, že skrze slávu budou lidé osvobozeni od bolesti a pochyb.

Proto se Lupa rozhodl představit umělecké pochyby Andyho Warhola i jeho lidí, nemožnost a nechuť vypovídat o závažných tématech, svět artistní i lidské svobody – spíše sen než realitu. Chtěl zároveň ukázat absurditu tvůrců, kteří v neveřejných situacích nejsou hvězdami, ale banálními lidmi, co se ušpiní džemem. To paradoxně ukazuje, že nikdo neztrácí hodnotu a lidskou plnost, svůj půvab a sny. Přestože Factory 2 není realistický počin, je realitou nasycena po okraj.

Inscenace je autentická v relativizaci a přehodnocení vlastní umělecké cesty. Je dílem, jemuž riziko dodalo impuls k otevřené zpovědi, z níž cítíme, že Lupa se v mnohém se světem Factory identifikuje, že divadlo je pro něj podobným symbolickým prostorem životně upřímné utopické svobody a kreativity.

Autor je redaktor časopisu HIS Voice.

Dokumenty nespuštěné revoluce

Zvednuté prsty victory, dramaticky vystrčené ruce z okna antonu, Vietnamci popálení od napalmu, zpívající květinové děti. Revoluce si přivlastňuje hesla, symboly, ale i řečníky, kteří musí zdůvodnit nutnost změny společenského uspořádání, strhnout masy k boji či k oslavě nových nadějí. Tehdy se zdá, že končí historie, iluzí revolucionáře je přesvědčení, že jeho okamžik potrvá věčně. Díky tomu je v revoluci cosi vizuálně erotického, narcisistního, a proto kinematografického. Pro pochopení je ale třeba číst symbolické obrazy v celkovém pohledu, z odstupu, byť už jsou tyhle konotace dávno zapomenuté či vyprázdněné.

Daleko i blízko Vietnamu

Revoluční vzepětí z let 1967 a 1968 akcelerovalo během protestů proti válce ve Vietnamu, jak ukazuje na festivalu uváděný společný film Daleko od Vietnamu (Loin du Vietnam, 1967), v němž se přední filmařští intelektuálové vyslovují proti zvrácené válce. V zrcadle tragédie a přízračné doby, kterou ještě strašil fašismus a druhá světová válka, se vyhranilo mírové hnutí, sjednocující různé aktivistické, kulturní i levicové proudy. Jejich rétorika se opírala o návrat k přirozenosti, k soucitu a k člověku, o odklon od moderní konzumní civilizace, která hrozila dovést lidstvo na hranici další válečné sebedestrukce…

Na univerzitě ve Wisconsinu policie brutálně potlačila okupační stávku, konanou 16. a 17. října 1967 na protest proti zneužívání akademických kapacit pro potřeby výrobce napalmu Dow. Vtrhla do akademických útrob a pustila se pendreky do mladých studentů. Školní městečko si žilo svým životem, chlapi v uniformách si říkali, že rozmazleným frackům z dobrých rodin ukážou. Pietní televizní snímek Dva říjnové dny ze série Americká zkušenost (American Experience: Two Days in October, 2005), natočený s pomocí svědectví pamětníků, vřadil událost zrodu hnutí univerzitních kampusů do paralely s vietnamským masakrem amerických batalionů Alfa a Delta, jež v tutéž dobu padly chybou velení plukovníka Terryho Allena do obklíčení Vietcongu. Z marného dvojzápasu, ze ztráty iluzí i důvěry přeživších vojáků i zbitých dětí v Ameriku vyvstávají dvě tváře establishmentu. Jeho vnitřní i vnější represe se opíraly o perverzi
vyžadované společenské normality i zastrašující technokracii moci. Jinými slovy, aby člověk uspěl, musel být „normální“, poslušný, unifikovaný jako všichni ostatní, neboť z toho odlišného šel strach. Proto jej bylo třeba zastrašit nebo zlikvidovat.

Karneval revoluce

Emancipační hnutí šedesátých let bylo logicky velkým karnevalem. Průběh dubnových rebelií z roku 1968 na newyorské Columbia University líčí film Columbijská revolta (Columbia Revolt, 1969) levicové filmařské skupiny The Newsreel. Protesty černošských i bělošských aktivistů odstartovaly, když vyšla najevo spolupráce ústavu s Institutem pro válečné analýzy (IDA) i plány stavby rasově segregované tělocvičny v parku Morningside. Film rámovaný proslovem o poslání vzdělání vrší změť dobových svědectví i osobních zpovědí. Spíš než apelující scény střetu s policií jsou však zajímavější chvíle revolučních slavností. Studenti převlečení za policisty štěkají jako jejich psi nebo s nosy slepě zabořenými do učebnic poskakují a zády se navzájem vytlačují, napodobujíce konkurenční boj individualistické společnosti. Imitační hry na skutečnost a na lepší svět zpochybňují absurditu vládnoucích idejí
i jejich dogmat. V happeninzích lze tušit i dočasně vymezený prostor svobody šedesátých let, jenž se na chvíli rozprostíral mezi policejním kordonem technokratické moci a absolutními politickými i společenskými ideály za obzorem. Že i takové sny skrývají možnost katastrofy, si lidstvo mělo plně uvědomit až o něco později.

Ať tak či onak, k duchu epochy patřily převleky, jimiž se květinové, vlasaté děti odlišovaly od konzumní společnosti. Filmový esej Johana van der Keukena Duch času (De Tijd Geest, 1968) postihuje vzrušenou atmosféru protiválečných protestů v Nizozemsku, ale i ideály nové, „převlékající se“ kontrakultury. Její karnevalová hra se vysmívá buržoazním klišé, kouření doutníku, ranní psychoanalýze či práci účetního. Prolínají se v ní tváře s animálními maskami, jimiž si mladí lidé „otevírají“ duši jinému vědomí, rozšířenému prožívání světa. Karneval evokuje vnitřní převrat hodnot i idejí, díky nimž si mladá generace chtěla vytvořit odlišný svět, aniž by se musela chopit moci v tom našem. Ve scéně bojovné recitace překryje básníkova slova ptačí zpěv, jako by zvuky džungle byly výmluvnější než polická rétorika. Jednoduše řečeno, ideál téhle revoluce věřil, že nebylo třeba ani měnit rozložení sil v parlamentu. Volal rovnou po radikální transformaci
a zavržení kultury neslavnostního, mocenského, nespravedlivého světa.

Historie podle Markera

Za pozornost olomoucké sekce stojí nejdetailnější kronika levicového revolučního hnutí 20. století, jakou je opus Vzduch je cítit rudě (Le fond de l’air est rouge, 1977) Chrise Markera, uvedený loni už na jihlavském festivalu dokumentárních filmů. Pečlivá historie vytváří zhuštěný sled obrazů, symbolů a dějinných zvratů, které zračí celkový obraz toho, co se stalo s levicovým snem. S odkazem marxismu i sovětské revoluce, s představami, že se člověk vzdá individuality (ne-li svobody) ve prospěch solidarity, společného prospěchu a soucitu s druhými. Ale sledujeme, jak se taková rétorika vyprázdnila, když se revoluční garda chopila moci, anebo jak levicové hnutí šedesátých let udusil nástup pravice (v Evropě) či fašismu (např. v Latinské Americe). Na konci nezbývá autorovi než konstatovat, že revolučního elánu komunistů se dnes chopili náboženští extremisté a islámští radikálové. Vnitřní dialog
filmu ale Marker, sám levicový, byť solitérní filmař, vede se svědomím západní levice, která se musela vyrovnat s diskreditací ideálů emancipačního komunistického hnutí, jehož se nechtěl za žádnou cenu vzdát třeba Sartre. Nelze opustit „spravedlivou věc“, říkal. Marker ale nastiňuje i hororovou, odvrácenou stranu socialismu v praxi – Stalinův koncept byrokratické totality a permanentní revoluce, vyrábějící si nepřátele k popravám, nebo Brežněvovu invazi do Československa, z níž se Markerovi „roztřásly ruce“, až neudržel kameru. Jeho morální integritu ale stvrzuje to, že sám vposledku nedovedl opustit hlavně pravdu svého filmu.

Debordova obrazoborecká utopie

Tvorba francouzského filmaře Guy Deborda, jemuž AFO Olomouc uvede tři filmy: Kritika separace (Critique de la Séparation, 1961), Společnost spektáklu (Societé du spectacle, 1973) a In girum imus nocte et consumimur igni (1978), je příkladem, jak může utopický film vyzývat – byť neúspěšně – k marxistické revoluci a zdůvodňovat její nutnost společenskou kritikou. Filmy prokletého filmaře navíc vznikaly mimo produkční strukturu systému „společnosti spektáklu“, která si přivlastňuje film k potěšení a odděluje jeho obrazivost od smyslu, jak říkal Debord. Naopak skládá izolované „obrazy bez odpovědi“, zbavující publika všech práv, aby jej namísto toho vedla ke snění a k fantaziím. Co víc, nahromaděné banalizované obrazy vytvářejí falešné vědomí života a v důsledku se stávají prostředkem establishmentu k ovládnutí, k zotročení společenských tříd a utvoření unifikované šťastné
společnosti konzumu, neboť vlastní nejen ony výrobní prostředky, ale hlavně „monopol na uspokojení“. Svět spektáklu je tedy světem obchodníků, kteří prodávají publiku laciné vzrušení, kde „nic není pravda, ale všechno je dovoleno“.

Debord si ve svých filmech, mezi nimi nejznámější Společností spektáklu, přisvojoval obrazy ze spektáklových snímků, aby jim z marxistické perspektivy vracel „původní“, tedy revoluční význam. Třeba bojové střety z westernu Rio Grande provázejí Debordův ideologický komentář, vyzývající k revoluci. Všechno bylo natočeno, zbývá jen změnit svět. Debord ale zároveň došel do situace, kdy se postavil proti filmu i jeho historické podstatě. Přecenil sílu slova, jeho nevinnost i zcizitelnost. Po třiceti letech je jeho diagnóza společnosti spektáklu stále zajímavá, byť jeho ideologická interpretace už žádnou revoluci nespustí.

Autor je redaktor deníku Právo.

Josef Bolf

Raně moderní proměna českého umění

Málokdy máme v našich krajích příležitost setkat se s tak rozsáhlou prací, která se zabývá zdánlivě málo plodným obdobím českého umění kolem roku 1800. Tato doba byla charakterizována dopady josefinských reforem, které ve sféře umění zapůsobily mnohdy jako neřízená střela. Na sklonku 18. století se u nás rozpadla většina tradičních uměleckých struktur – výrazně se ztenčuje míra církevní objednávky uměleckých děl, císař Josef II. se zbavuje zbytků pražské umělecké sbírky jako přebytečného harampádí, řada umělců si musí hledat vedlejší zaměstnání. Poptávka po umělecké produkci se ztenčuje a výjimku tvoří pouze takové obory jako funerální plastika či grafika. Moderní český dějepis umění nevěnoval době kolem roku 1800 mnoho pozornosti, hodnotil ji vesměs jako období krize či úpadku. Nelze zastírat, že umělecká praxe narážela v uvedené době na řadu nových omezení, nicméně se pro ni začal otevírat i zcela nový prostor
a začínala plnit společenské funkce, které byly dříve velmi omezené. Umělecká produkce už není primárně určená elitnímu objednavateli a divákovi, ale estetické poselství začíná být dostupnou cestou prezentováno i širokému laickému publiku, tedy tzv. moderní veřejnosti. Pojmy veřejnost a estetický nevolím náhodně, ale připomínám jimi skutečnost nových společenských a kulturních konceptů, se kterými se setkáváme od epochy osvícenství.

Nový grafický jazyk

S tímto „moderním“ společenským a kulturním projektem se setkáváme v plné míře i v Berglerově grafické produkci a v pracích jeho žáků. Bergler byl přímým účastníkem zakládání nových kulturních institucí v českých zemích, které reformovaly a proměnily zdejší umělecký provoz. Jednalo se o založení Společnosti vlasteneckých přátel umění, veřejné obrazárny a vysoké umělecké školy. Všechny tyto instituce se snažily veřejnosti představit staronový koncept Umění, tedy výtvarné produkce jakožto součásti svobodných uměleckých disciplín. Tento koncept byl sice definován již v renesanci, ale teprve v druhé polovině 18. století je představován široké veřejnosti jakožto nová, hlavní funkce výtvarné práce. Tato funkce obrazu na okamžik vytlačí jeho tradiční ideologickou či reprezentační úlohu. Řada dobových děl, ať už české či světové provenience, se zabývá pěstěním diváckého vkusu, což provádí za
pomoci využití nové ikonografie. Nově se objevují témata, v nichž je srovnáván dobrý a špatný vkus, kvalitní a nekvalitní divácké oko, přiměřené a nepřiměřené emoce při pozorování estetických jevů. Na obálce druhého sešitu Berglerových Erfindungen und Skizzen se objevuje nejenom ušlechtilé antické božstvo, které s plným pochopením sleduje práci umělce, ale též potutelně se usmívající opička, která svým blasfemickým výrazem prokazuje nedostatek vkusu a estetického cítění.

Způsoby reprezentace a reference

Také další témata, jimiž se Bergler a jeho žáci opakovaně zabývali, zapadají do těchto snah o kultivaci veřejnosti a pro poučené diváky hrají roli sofistikovaného kryptogramu, uskutečňovaného v žánru moderní alegorie. Mám na mysli například neustále se opakující motiv světla, světelných zdrojů či kontrastů světla a tmy. Tento motiv má vazbu na tradiční definici obrazu, kterou známe už od renesančního klasicisty Albertiho. Obraz v klasickém duchu charakterizují základní prostředky: bod, linie, plocha, kontrasty světla a stínu, které umožňují modelaci. Umělé osvětlení bylo mimoto tradičně chápáno jako prostředí, v němž lze pěstovat svobodné či akademické disciplíny a vědu. Stín představuje archetyp veškeré umělecké tvorby, jak připomíná Plinius, když opakuje antické legendy o vzniku
výtvarného umění. Podle Platona je stín „přirozeným obrazem“ (physei eikones). Přirozené obrazy měly podle jiných antických autorů pevnou vazbu na realitu a vyznačovaly se i vysokým právním statusem (například odlitky či otisky, s jejichž pomocí vznikaly portréty předků). Bergler v řadě svých kompozic připomíná tyto archetypální příběhy, i když nikdy nejde o doslovnou ilustraci.

Tradiční metou umělecké práce byla kompozice, invence, či vnitřní kresba (disegno). Berglerovy nejrozsáhlejší grafické cykly Erfindungen und Skizzen se na tuto tradici přímo odvolávají a stavějí do popředí autorovu nápaditost a schopnost vypracovat koncept obrazu, nikoliv pouze napodobit vnější viděnou skutečnost. V tom Bergler do jisté míry předjímá i romantické umělecké premisy. Například německý romantický krajinář Caspar David Friedrich totiž tvrdí, že umělec má reprezentovat svou vnitřní ideu a nikoliv to, co leží před ním. Bergler zdůrazňuje svou schopnost kompozičního vynálezu, který se však nakonec v osvícenském duchu vždy zviditelní, je osvětlen. Duch nezůstává v temnotě a ve vnitřním snění, ačkoliv i na tento princip Bergler poukázal.

Berglerova práce na kultivování veřejného vkusu měla pochopitelně své limity, dané možnostmi šíření zvoleného grafického média (leptu) i zájmem širší veřejnosti. Berglerova alegorická poselství se dostala vesměs pouze k okruhu zainteresovaných diváků (přátel, objednavatelů, kolegů). Bergler je i významným pozorovatelem současnosti, což prokazuje ve svých Skizzen, tj. v náčrtcích všedního života, současné módy a mravů. Tato tematika byla dlouhodobě odkázána na médium grafiky a ani v oblastech s mnohem širší uměleckou produkcí ji nebylo možné realizovat jako velkoformátové dílo salonního typu. Například ve Francii též vycházela alba grafik s motivy současného života, která měla často karikaturní či kritický ráz.

Důležité pohledy zpět

Publikace Josef Bergler a grafika v Praze 1800–1930 mapuje celek umělcovy grafické produkce a všímá si i prací, které vznikaly jako reprodukce či variace na jeho předlohy. Jde vesměs o práce Berglerových žáků (z období, kdy působil jako první ředitel pražské umělecké akademie). Roman Prahl zasazuje Berglerovu tvorbu do kontextu dobové grafické produkce a velmi podnětným způsobem rozebírá tematickou a stylovou stránku umělcových prací. Další autoři (P. Matoušková, K. Fabelová, J. Tischerová, P. Kapel, O. Chrobák a P. Machalíková) se zabývají některými speciálnějšími otázkami a obory Berglerovy produkce. Velmi důležitá je například problematika umělcových novoročenek, neboť ty představují oblast, které se věnoval kontinuálně i v době, kdy už nepokračoval ve vytváření alb s kompozičními studiemi. Katalogová část publikace člení Berglerovo dílo přehledně do několika základních
oblastí (Náboženské výjevy, Mytologie, Živly atd.). Publikace hraje velkou roli v procesu odhalování dříve přehlížených období českého umění a vyrovnává se tak i s nejaktuálnějšími trendy světového dějepisu umění.

Autor je historik umění.

Útěk od složitosti interpretace

Nejčastější formou textů o architektuře u nás je popis, který zdvojuje informace, jež může čtenář vyčíst z fotografií, plánové dokumentace či autorské zprávy. Ze čtyř mnou periodicky sledovaných periodik – Architekt, Stavba, Era 21, ASB – to u poslední položky výčtu má až patologicky extrémní podobu. Z valné většiny článků v ASB je na první pohled patrné, že se zkopírovala developerská, v lepším případě autorská zpráva, z jejích úvodních pasáží se udělal perex, a aby se toto plagování zakamuflovalo, článek se opatřil kvazipoetickým titulkem. ASB představuje mezní příklad obecné tendence v Česku – útěk od složitosti architektury k informační redundanci popisu. Je pravda, že tento časopis nikde příliš nefiguruje, takže patrně ani není nutné plýtvat kritickými silami. ASB je však kuriózní svou bezelstnou snahou ušetřit si jakoukoli koncepční
a interpretační práci nijak příliš skrývaným plagováním setrvačně došlých podkladových materiálů. Ostatně i z výběru prezentovaných staveb lze poměrně snadno vyčíst, že skladba jednotlivých čísel se řídí náhodou, nejspíš automatickou akvizicí informací přes email. ASB bych nezmiňoval, kdyby ho nebylo možno chápat jako krajní mez, kam až může nekoncepčnost a odborná nekompetence českých architektonických periodik zajít.

Slovní obezdívka inzerce ad.

Právě v souvislosti s tupě mechanickým shromažďováním faktů se vynořuje otázka, zda nemají pravdu zastánci pozitivismu, když tvrdí, že čtenáři chtějí popis a zase jenom popis. Pravda, recenze může být z dekorativních důvodů vyšperkována nějakým tím citátem z libovolného filosofa, aby bylo jasné, že autor není tak nekompetentní, jak by se zdálo vyplývat z jeho textu, ale banální popis typu „místnost má čtyři stěny a je zakončena stropem“ zůstává oligofrenním popisem a svého druhu nudnou a infantilní tautologií. Dekorativní aplikace citátů z filosofů je velmi příznačná pro časopis Stavba. Dá-li se nazvat časopis ASB čtivem pro duševně méněcenné, respektive jen slovní obezdívkou inzerce, pak lze Stavbu směle nazvat čtenářským klubem pro snoby. Nemine číslo, aby se zde nemihlo jméno Derrida či Popper, ovšem bez jakékoli vazby na zbývající text. Tato a podobná jména jsou prostě
vzkazem čtenáři – ty projektante, pachtící se u svého AUTOCADu, možná nemáš čas na čtení, takže my za tebe intelektuálně rosteme. Tato blazeovaná snobárna anuluje to, o co by mělo v odborném periodiku jít, o věcný a interpretativně nový přístup k architektuře. Je jistě povzbudivé, že na rozdíl od devadesátých let minulého století se mimo semknutý kruh uctívačů deskripce vynořilo několik autorů, kteří přenesli již jinde osvědčený model interdisciplinárních textů o architektuře k nám, ale stále jde o menšinu. Raději se vyhnu jménům na obou stranách fronty, tedy pozitivistických nepřátel interpretace na jedné straně a interpretů, kteří zohledňují i komparační a interdisciplinární hlediska na straně druhé.

Nedostává se vzdělání

Až na některé výjimky se u nás nikdo nezabývá otázkou, zda je architektura interpretovatelná, a pokud ano, tak jak? Ve šťastnějších kulturních teritoriích je vyřešena otázka „zda“, přičemž jde vždy o to, s jakou mírou úspěchu autoři dovedou interpretovat architekturu v širokých konstrukčních, tektonických, urbanistických, sociologických, estetických a dalších souvislostech. Pochybnost, zda je architektura vůbec interpretovatelná, sice tvoří základní pružinu jakékoli interpretace, ale kvůli této pochybnosti není třeba zcela rezignovat na včleňování do souvislostí, jak se to masivně děje u nás.

Před každou stavbou, jíž hodláme věnovat pozornost, se ocitáme v rozpolcené situaci. Na jedné straně před ní stojíme svým způsobem poprvé, tedy ve směsi údivu jako prazákladu filosofického tázání, hermeneutických rozpaků a obav, zda dostojíme úkolu podívat se na předmět svého výkladu nově. Na druhé straně musíme být po zuby ozbrojeni arzenálem znalostí z dějin a současnosti architektury, materiálů, konstrukčních principů, urbanismu, estetiky, dějin umění, sociologie a řady dalších společenskovědních disciplín. A jako v každé jiné oblasti je samozřejmě velké plus autora, může-li opřít své texty o filosofický fundament. A právě tento absentující vzdělanostní základ je velká bolest drtivé většiny českých architektonických kritiků a teoretiků. Skutečně fundované články pocházejí z opačné strany oborového spektra, většinou od filosofů. Abych z taktických důvodů neuváděl příklady právě z české kritiky a teorie architektury,
uchýlím se k jednomu příkladu z literární historie. Texty Přemysla Blažíčka patří k tomu nejlepšímu ve svém oboru u nás právě proto, že autor své literárněvědné studie zasazoval do filosofického rámce. Jeho Sebeuvědomění poezie, práce o Holanově poezii, je důležité právě v tom, že kromě prozodických stránek se zabývá i kritérii hodnoty básnického díla, povahou a smyslem poezie. Existuje na poli české kritiky a teorie architektury obdoba Přemysla Blažíčka, jestliže takto kvůli názornosti personalizujeme obecnější problém? Ať si tuto otázku zodpoví každý sám.

Architektura je interpretovatelná pouze za podmínky, že o ní uvažujeme a píšeme v nejširších dosažitelných souvislostech, každý podle míry nadání a vzdělání. Dokážeme-li propojit hlediska ve škále od technických až po estetická a sociologická a toto propojení dosáhne interpretační originality, pak máme před sebou text, o němž můžeme právoplatně tvrdit, že je to recenze, kritika či dokonce teorie architektury. Čeští autoři se však na rozdíl od svých zahraničních kolegů honosí predikátem kritik či teoretik architektury zcela neprávem. Jen v několika případech můžeme hovořit spíše o historicích architektury. A velkou vinu na tomto žalostném stavu nesou česká odborná periodika, která si ještě neuvědomila svůj deficit oproti ostatní Evropě. Pokud se někdy stanou lucidními, pak budou muset dohonit své lepší zahraniční protějšky. ASB je asi bójkou těch nejobskurnějších mělčin, Stavba je až čítankovým příkladem rozporu mezi aspirací
a skutečnými, totiž nedostatečnými intelektuálními silami, Era 21 prolamuje své dřívější hranice brněnského provincialismu, ale zdaleka nenechala moravská humna za sebou, jako by debatovala o slovinské architektuře stále brněnským hantecem. A Architekt snad bude umět najít svou ztracenou prestiž někdejší vlajkové lodi české architektonické kritiky. Jako by bylo naším údělem stále dohánět okolní Evropu.

Autor je výtvarný publicista.

DVD CD

Gympl

Režie Tomáš Vorel, 2007, 105 min.

Bontonfilm 2008

Snímek Tomáše Vorla láká svými, v kontextu české kinematografie neokoukanými tématy. Zabývá se fenoménem graffiti a skrze něj se pokouší reflektovat život, sny a problémy současné dospívající generace. Trpí ovšem řadou nedostatků. Režisér si dává záležet na vykreslení charakterů mladých postav, starší generaci naopak líčí jako soubor karikatur. Cestou karikování dospělých postav se autoři – byť neúspěšně – snaží vyjádřit jejich nezralost, úzkoprsost a lpění na často nesmyslných pravidlech. Snímek však nenabízí jednoznačné stanovisko. Na jedné straně se tváří jako film o mladých pro mladé, jako výpověď o boji mládí se zkostnatělou generací rodičů. Na druhé straně ale obsahuje scény, které idealistický náhled na mladou generaci narušují – např. scéna infarktu učitele češtiny. Překvapí necitelné použití humoru, který svou podobou a zasazením nezapadá do kontextu vyprávění a často zbytečně shazuje vypjaté dramatické scény, jako třeba honička
s policisty v parku s nápadnými upozorněními na přítomné homosexuální páry. Gympl nezasluhuje totální odsudek. Nabízí některé sympatické herecké výkony – zejména režisérův syn v hlavní roli i přes svou dramatickou nevyváženost nenudí – nebo scény sprejerských akcí, kde se zbytečně nemluví a vizuální stránka příjemně přiléhá k hiphopovému doprovodu. Jako pokus o sevřenou a do jisté míry syrovou výpověď o generačním střetu ovšem poněkud selhává.

Tomáš Zabilanský

Once

Režie John Carney, 2006, 85 min.

Bontonfilm 2008

Irský režisér John Carney, jenž pracoval na několika televizních filmech (Klub sebevrahů) a videoklipech, hrál v devadesátých letech v kapele Glena Hansarda The Frames. Společně začali pracovat na hudbou provázaném příběhu o osudovém setkání pouličního muzikanta a nadané pianistky z východní Evropy. Film měl být původně obsazen profesionálními herci. Hansard však doporučil svou partnerku, českou muzikantku Markétu Irglovou. Když režisér viděl, jak to mezi nimi jiskří, okamžitě svěřil hlavní roli Hansardovi. Nízkorozpočtový (pouze 160 tisíc dolarů), hudební (většinu stopáže tvoří písně), dokumentárně laděný (ruční kamera, dlouhé záběry) snímek zaujme především oním pravdivým jiskřením mezi neherci Irglovou a Hansardem. Z něj tryská charisma proudem. Film okouzlil davy svou bezprostředností a kouzlem emocionálních písní. To dokazuje, že někdy může silný obsah a působivá atmosféra skrýt stylové nedostatky. Ve filmu nalezne poučené oko nevídané
množství technických chyb. Špatně navazující střihy, hluché kompozice obrazu, stylová nesjednocenost (jeřáb střižený na ruční kameru), nezáměrné pohledy do kamery, hloupé výkony okolních neherců (česky mluvící maminka pobaví převážně našince). Zvláště v klíčové scéně zpěvu oscarové písně Falling slowly u piana zaujme, jak stylové chybičky totálně utlumí gradující skladba.

Milan Klíma

Muž, který spadl na Zemi / The Man Who Fell to Earth

Režie Nicolas Roeg, 1976, 133 min.

Hollywood Classic Entertainment 2007

V polovině sedmdesátých let vytvořil režisér Nicolas Roeg trochu neobvyklou sci-fi. Nesoustředí se tu na vykreslování nejrůznějších vynálezů, kosmických lodí ani na popis života v odlehlých částech galaxie a nepoužívá kouzla trikových záběrů. Tajuplného mimozemšťana nechá spadnout na Zemi a tady ho vystaví lidským pokušením a nakonec i pokusům. V hlavní roli se vyjímá zpěvák David Bowie, který prochází snímkem s úspornou mimikou, dalo by se říct až s kamennou tváří. Roeg k tomu snímek plní halucinogenními scénami, prolínajícími se obrazy, nejrůznějšími křiklavými převleky, skromnými záběry z hrdinovy jakoby pusté planety, sexuálně explicitními scénami a dalšími prvky, které znesnadňují pasivní sledování a stále diváka nutí pokládat si otázky po smyslu těchto vsuvek. Do toho zapojuje různé společenské problémy: hlavní hrdina u nás hledá vodu, která na jeho planetě dochází, o Zemi se pak dozvěděl
z televize, a když na konci složí píseň pro svou ženu, doufá, že ona ji uslyší v rádiu. Jako by média byla ve vesmíru něčím stejně samozřejmým, jako jsou chemické sloučeniny. I přesto, že to režisér trochu přehnal se stopáží, je Muž, který spadl na Zemi důležitým příspěvkem do žánru sci-fi, který se na poli filmové tvorby až příliš soustředil a stále soustředí na obrazovou velkolepost. Bohužel na DVD chybějí jakékoliv bonusové materiály.

Jiří G. Růžička

John Zorn

The Dreamers

Tzadik/RéR CZ 2008

Kde jsou ty časy, kdy byl newyorský saxofonista John Zorn jednou z určujících postav světové hudební avantgardy! Po stylotvorných albech, na nichž jazz se sebejistou drzostí infikoval temným ambientem, elektronikou, hardcorem nebo metalem, přišlo okouzlení klezmerem a zároveň jakási ztráta dechu. V druhé polovině devadesátých let jako by jeho hledačské schopnosti atrofovaly a tvorba začala sklouzávat k průměrnosti a předvídatelnosti. V roce 2001 přišel s deskou The Gift, která nevzbudila nijak ohromující reakce, ale rozhodně se dala brát jako příjemně eklektický úkrok směrem k chytrému popu. A nové album The Dreamers je šité přesně podle stejného střihu. K nahrávání si Zorn (jak bývá jeho dobrým zvykem) přizval špičkové hudebníky z oblasti jazzových přesahů (Joey Baron, Trevor Dunn, Marc Ribot ad.), což je však bohužel jeden z mála kladů, který se dá nahrávce přiznat. Židovské melodie, artrockové motivy,
psychedelická hudba k filmům, surf rock – vše působí uhlazeně a povědomě, jako bychom to už někde slyšeli; z celku vane vyšeptalé prázdno. A skladbám stačí dát názvy jako Mystic Circles, Exodus nebo židovsky znějící Nekashim a opodstatnit tak jejich existenci jakýmsi závanem vyššího smyslu. Ano, řekneme si – je to dokonale technicky provedený žert, který se příjemně poslouchá. Ale poněkolikáté opakovaný vtip přestává být vtipem.

Karel Kouba

Old Time Relijun

Catharsis in Crisis

K Records 2008

Portlandská experimentálně rocková čtveřice je zvyklá sázet všechno na jednu kartu. Nahrávky vydávají od svého vzniku v roce 1995 jako na běžícím pásu a tuto činnost jim posvětil washingtonský label K Records (Beat Happening nebo Built to Spill), kterému vůbec nevadí, jak je kvalita jejich desek proměnlivá. Do katalogu přispěli jak skvělými alby (Witchcraft Rebellion, 2001), tak úplnými nesmysly (Varieties of Religious Experience, 2003). Novinka Catharsis in Crisis sice nemá ambice stát se přelomovou, o odpad ale rozhodně nejde. Album je v první řadě nečekaně přístupné. Nevzdává se sice originálních, často extrémně rozložených aranží (kde hraje velkou roli saxofon a klarinet) a vypjatého vokálu frontmana Arringtona de Dionysa, oblíbených kakofonií a vrstvení disharmonií, přesto má většina z patnácti skladeb silný potenciál zaujmout. Výborná je například téměř kompletně instrumentální Dark Matter s ozvěnami surf rocku, hitovka Veleno
Mortale nebo rozpustilá In the Crown of Lost Light. Do svého zvuku zahrnují hudební vizionáři prvky roztříštěného noise, lo-fi estetiky, špinavé garáže, vášnivého soulpunku, východních a jinak exotických rytmů a kořenů amerického tradičního rocku. Od poslední nahrávky 2012 kapela rozšířila sestavu o čtvrtého člena, ale místo složitějších kombinací tento krok spíš rozvázal ruce původní trojici. Jejich akuální tvorba je o poznání uvolněnější.

Karel Kočka

Sporto

One Minute Cardinal

Starcastic.cz 2007

Album One Minute Cardinal zůstane v povědomí českých posluchačů dlouho. A to i těch, kteří jej vůbec neslyšeli. Spíš než hudba tu totiž hraje roli formát, v jakém Sporto svůj release vydali, a práce vydavatelství Starcastic, které to, že Cardinal vyšel v boxu na flashovém mp3 přehrávači, dokázalo pořádně zdůraznit. I když to nebudou asi příznivci nepůvodních elektronických kytarovek rádi slyšet, tohle je zřejmě jediná věc, kvůli které je dobré si kartonový box koupit. Hudba Sporto je sice atraktivní, ovšem nesměla by být ubita strunově zkrášlenou elektronikou. Vlezlé pípání elektronických kláves, neustále stejně unyle rozvazbený hlas a kytarové riffy, které už o patnáct let dříve proslavily britské Blur. Možná se chtěl Starcastic přiblížit pomíjivým trendům, nebo jen jednoduše zkusit něco ve středním proudu. I když by se to asi kapele Sporto nelíbilo, přesně sem totiž patří. Jen ukázala, že líbivé poprockové melodie se dají dělat
i o něco sofistikovaněji a dají se pro ně zneužít i instrumenty určené pro přece jen náročnější muziku. Ale na druhé straně – pokud bychom One Minut Cardinal brali jen jako opožděnou českou odpověď na vlnu nu-raveu, obstáli by Sporto na výbornou. O tom svědčí i rychle rozprodaný první náklad alba.

Ondřej Stratilík

Písňové akvarely

O Jaroslavu Hutkovi se nedávno psalo jako o „vyhaslém písničkáři“. Kdo při takovýchto snadných soudech ale zaznamenal, že Hutka mimo jiné už deset let připravuje rozsáhlou edici svých starších nahrávek s názvem Samopal, že vydal podstatnou knihu básní Koryta krve, že stále pokračuje v psaní fejetonů a že nyní „samopalně“ vydal zcela nové CD Zuzana ve skalách s podtitulem Akvarely? Rád bych si někdy přečetl zamyšlení nad rozsáhlou řadou Hutkových CD, nad jeho staršími písněmi a texty, zajímalo by mne srovnání jeho tvorby předexilové a exilové. Mrzí mne, že jsem nezaznamenal ohlas dramaturgicky i interpretačně zdařilého CD Pravděpodobné vzdálenosti, které nahrál s Radimem Hladíkem v roce 1994.

Znovu ve dvojici s Vladimírem Veitem

CD Zuzana ve skalách je důležité hned z několika důvodů. Především po patnácti letech postavil Jaroslav Hutka svůj albový i koncertní repertoár ze zcela nových písní, s texty vzniklými v posledních dvou letech. Další důležitou věcí je šťastné setkání textaře a interpreta Jaroslava Hutky se skladatelem Vladimírem Veitem – s nímž první písně napsal již v roce 1966 a který je i autorem melodie Hutkových klíčových Pravděpodobných vzdáleností. Veit je mimořádný skladatel, dalo by se bez nadsázky říct hitmaker. Jsem přesvědčen, že kdyby si jeho folk-popového CD Ještě to neskončilo, též vydaného „samopalně“, všimli šikovní dramaturgové, z jeho milostného duetu Dnes v noci poprvé by v podání Karla Gotta a Lucie Bílé mohl být středoproudý hit první velikosti. Na Zuzaně ve skalách Veit kongeniálně souzní s duchem Hutkových textů, přičemž například v písni Sudety, nejpůsobivější skladbě alba, dosahuje
monumentálnosti, z níž posluchače až mrazí. Důležitý je na Zuzaně ve skalách i způsob, jímž své písně pojímá: nikoli již jako epické příběhy s pointou (jak je známe třeba z písně Kamna) či písňová sdělení naléhavé myšlenky nebo pocitu (Litvínov, Moderní doba), ale jako mnohobarevnou písňovou plochu, jako obraz, jako skutečný písňový akvarel. Hutka získal pro píseň jiný rozměr, dokázal své osudově-dějinné cítění spojit s cítěním vizuálním, malířským. Tomu přizpůsobil i hru na kytaru, pro své písně rovněž objevnou, hru, která nepodbarvuje slovní sdělení, ale svou uvolněností spoluutváří výslednou zvukově-vizuální plochu.

Krajina jako prostor života

Šestnáct textů, které máme možnost na Zuzaně ve skalách slyšet, představuje v Hutkově psaní velký skok do nového básnického prostoru. Jako by se prožitek oněch patnácti svobodných, ale textařsky dosud nezhodnocených let promítl do jiného způsobu psaní, ale i vidění a prožívání. Hutka potřebuje kolem sebe nejen cítit a vidět, ale doslova hmatat přírodu, která dává lidskému existenciálnímu bloudění pevné pozadí. „Otázky bez konce ztrácí se v oblacích/ Příroda odpověď bohatstvím skrývá,“ zpívá v klíčové písni Letní den. Hluboce prožívá jak letní den, tak bouři, podzim (ve stejnojmenných písních), působivý text dokáže vykouzlit ze starého stromoví: „V prastarém stromoví, kde se les nepohne/ Jen ranní paprsek v korunách hledá/ Kde sen se zapomněl, dřív než se rozhodne/ Že znovu v hnilobu tichounce sedá.“ Podstatným motivem je pro Hutku též voda, ať už jako Déšť, který živí (název písně), jako mrholení či jako „měkkost vodní tříště“
(v písni V korytu potoka). Hutka v nových textech především vidí: světlo, duhu, kámen, skálu, stromy, starý dům. Tyto jednotlivosti však nechápe v jejich oddělenosti či roztříštěnosti, ale spojuje je v celek, kterým je pro člověka krajina. Krajina jako prostor života v jeho tělesnosti, jako hliněná, pevná, hmotná, skalnatá půda, po níž musíme jít od narození k smrti. Krajina jako prostor života i jako hrob. Není pochyb, že Hutkovo čtyřicetileté soužití s moravskou a českou lidovou písní, jež se mu stala součástí krevního oběhu, samozřejmostí, s níž dýchá, se neobyčejně šťastně otisklo do textů, které svým existenciálním účinem místy dosahují působivosti těchto několik staletí starých básnických pokladů.

Autor je redaktor a editor nakladatelství Torst.

Stahování hudbu zabíjet nemusí

Při nedávné návštěvě rodné Olomouce jsem zamířila do místa, kde se již roky nacházel malý obchod s hudebními CD. Výprava ale skončila předčasně, pod velením zákonů volného trhu se totiž z prodejny za několik měsíců mé nepřítomnosti stal obchod s ošacením pro sporty všeho druhu. Ano, i kultura těla má nepochybně něco do sebe, ale popsaná událost ilustruje obecnější trend upadajícího zájmu o hudební nosiče, jejž překvapivě nedokáže zvrátit ani fakt, že koupěchtivý posluchač může dnes najít CD v téměř libovolném supermarketu. Kde je tedy zakopán pes?

Proč se nám jen nedaří?

Firmy podnikající v hudebním průmyslu, lépe řečeno „průmyslu hudebních nosičů“, mají v posledních letech opravdu důvody k pomyslným vráskám na čele. Celkové údaje o prodejnosti hudebních CD pro Českou republiku sice k dispozici nejsou, ale například v USA klesly celkové prodeje CD v roce 2003 o 23 % ve srovnání s rokem 2000. V absolutních číslech poklesl obrat tohoto odvětví o 2 miliardy dolarů. Číselné údaje, které jsou k dispozici pro Německo, hovoří podobnou řečí: v roce 2002 poklesl obrat o 11,3 % ve srovnání s rokem předchozím.

Důvodů je, jak už to bývá, povícero. Jedním z hlavních ale je, že se z velkých hudebních vydavatelství v průběhu koncentrace na trhu staly těžkopádné byrokratické molochy, kterým se stále méně daří pružně reagovat na rychle se měnící přání svých zákazníků. Rozhodování totiž leží v rukou univerzálně použitelných manažerů, na jejichž obchodní strategie nemá příliš vliv, zda v rámci své úspěšně se rozvíjející kariéry zrovna pracují pro Starbucks nebo pro Sony BMG. O hudbu jako takovou opravdu nejde.

Neustále se vracejícím tématem na straně posluchačů je pak „příliš vysoká“ cena CD, která se prostě „nevyplatí kupovat“. V tomto ohledu není na vině ani tak cenová politika prodejců, jako spíše přebujelá struktura hudebních vydavatelství, jež v každém z početných bodů produkce i distribuce přináší další nutné náklady, které je třeba promítnout do konečné ceny produktu. Posluchači ale nejsou ochotni sponzorovat svým nákupem náklady firem, které tvoří drtivou většinu ceny nahrávky. V nejlepším případě by podpořili svého oblíbeného umělce, ale pověstných 8 % z celkové ceny, která se skutečně dostanou k autorům a interpretům, je ke koupi očividně nemotivuje dostatečně.

Nejen internet je vinen

Veřejně nejdiskutovanějším problémem je rychle jdoucí technický pokrok, jemuž vděčíme za poměrně obtížně postižitelné systémy peer-to-peer sítí. I když se přímo neztotožníme s vyloženě optimistickým míněním studie Zukunft der Musikindustrie z roku 2005, podle níž je dopad stahování na prodejnost zanedbatelný, sdílení můžeme považovat spíše za využití možnosti či za následek než za příčinu současné situace. Faktem je, že využívání Internetu coby zdroje nových hudebních zážitků, ať již legálních či nelegálních (např. v případě profilů na Myspace či objednávání nahrávek přes síť), je dnes běžnou praxí, na kterou nepřišla ze strany vydavatelství včasná a adekvátní reakce.

Reakce na objevivší se potenciální hrozbu v podobě kopírování a sdílení hudby spočívaly dosud převážně v pokusech o zachování statu quo, ať se týkaly ochrany proti kopírování hudebních nosičů, rozšíření platnosti autorských práv nebo přímo soudních procesů proti uživatelům. Žádaného „zastrašovacího“ efektu sice dosaženo nebylo, ale hudební průmysl proti sobě úspěšně popudil i tu část posluchačů, která si občas nějaké CD pořídí.

Na současné situaci má ale podíl i mnoho dalších faktorů, které již s technickým vývojem příliš nesouvisejí. Z nich nejvýznamnější je fakt, že hudební nosiče a jejich koupě patří do sféry volnočasových aktivit, kde v současné době probíhá tvrdý konkurenční boj. Zejména v době, kdy již všichni zatvrzelí sběratelé originálů obměnili svou kolekci vinylů za CD, působí tento hudební nosič v sousedství tak atraktivních alternativ, jako jsou například počítačové hry (jejichž výhoda pro výrobce notabene spočívá v tom, že může neustále přicházet s novými a novými verzemi), poněkud vyšuměle. Tyto změny byly doposud hudebními vydavatelstvími reflektovány pouze okrajově (dobrým tahem bylo a je vydávání hudebních DVD, jejichž podíl je ale ve srovnání s celkovým objemem produkovaných hudebních nosičů stále zanedbatelný).

Je nutno podotknout, že situace „nezávislých“ hudebních vydavatelství je podstatně veselejší v tom smyslu, že i žánrově menšinové labely jsou nyní schopny pomocí přímé distribuce přes internet oslovit posluchačské skupiny okrajových žánrů. Jejich příznivci sice nejsou početnou skupinou, ale dokážou své oblíbená vydavatelství vzhledem k jejich nenákladné organizační i distribuční struktuře uživit. A že toho malé firmy uměly patřičně využít, dokládají opět čísla: v porovnání s velkými vydavatelstvími, která pomocí přímé distribuce prodají přibližně 10 % hudebních nosičů, jdou malé firmy touto cestou až v 50 % případů (údaje platí pro USA, rok 2005). V neposlední řadě samozřejmě těží z jevu u velkých firem nemyslitelného: osobního vztahu hudebních nadšenců ke své značce.

Jak z toho ven

Návrhy, jak vzniklou situaci uspokojivě vyřešit, se dělí na dva hlavní proudy, jejichž názory vycházejí ze společného předpokladu, že je třeba elegantním způsobem doplnit finanční deficit, plynoucí z poklesu zájmu o hudební nahrávky ve fyzické podobě. Mohlo by se tak stát buď zdaněním poskytovatelů internetového připojení a výrobců hardware (vypalovací mechaniky, prázdná CD, MP3 přehrávače), jak navrhuje např. Steve Gordon v knize The Future of Music Business, nebo zavedením tzv. kulturní daně, vybírané přímo od posluchačů, opět ale pravděpodobně prostřednictvím poskytovatelů přístupu k internetu. Získané finanční prostředky by pak byly rozdělovány mezi autory a vydavatele na základě sledované popularity jednotlivých děl mezi uživateli, měřené počtem virtuálních provedení. Co je nejdůležitější: obě varianty by ve výsledku legalizovaly sdílení a kopírování hudby mezi uživateli, tedy dnes sice běžnou, leč v kontextu současného systému nezákonnou
praxi.

Jakkoliv nereálná se tato představa na první pohled může zdát, bylo by „zdanění hudby“ již na bodu vstupu v podstatě nejjednodušším řešením pro obě strany. Namísto honu na své potenciální zákazníky by vydavatelské firmy jejich chování výměnou za patřičný poplatek přitakaly a výsledkem by mohla být – alespoň teoreticky – spokojenost na všech stranách. Otázkou ovšem zůstává, kdy a zda vůbec dojde ke konsensu, který je pro tuto zásadní změnu v distribuci hudby nutným předpokladem.

Autorka studuje hudební vědu.

Blaženost informační společnosti

V posledním loňském čísle časopisu Konec konců se zeptali sociologa Jana Kellera, co si myslí o tezi, že „k planetárnímu kapitalismu patří elektronický komunismus, to znamená tendence ke společnému vlastnictví vědění“. Mistr bystrého úsudku a jedovatého jazyka odpověděl: „Pokud bychom komunismus chápali jako společnost, ve které má úzká elita moci přístup ke strategickým informacím, zatímco se širokými masami se manipuluje za použití druhořadého informačního secondhandu, pak dnes skutečně žijeme v jakémsi elektronickém komunismu.“ Kdo tuto centralizaci moci chce nabourat, často narazí.

Na co slyší masmédia?

Uvedu příklad z vlastní praxe, z organizování protestů proti zasedání Mezinárodního měnového fondu a Světové banky v Praze v roce 2000. V závěru celé záležitosti se masmédia detailně věnovala minoritě násilných demonstrantů (podstatně méně zcela nepřiměřenému násilí ze strany policie, zejména na služebnách). Déle než půl roku pořádaná informační setkání, veřejné diskuse, happeningy, vycházející informační list, webové stránky a těsně před zasedáním politiků a finančníků v prostorách pražských kin a kulturních domů pořádaný několikadenní alternativní Kontrasummit se zajímavými osobnostmi z celého světa, od ekonomů po aktivisty? Až na občasné výjimky – nezájem. Z protestujících se díky tomuto přístupu stala konfliktní lůza bez argumentů, s asi dvěma stovkami násilných demonstrantů skončilo v jednom pytli dvanáct tisíc nenásilných. Mimochodem, na bulvárnost celého zpravodajství si
stěžovali i zasedající finančníci, ani jejich argumentům prý nebylo v zájmu detailního sledování drah létajících dlažebních kostek dopřáno adekvátního prostoru. Ano, i jim bych věnovala více stránek v novinách a minut ve zprávách. Za předpokladu, že by stejný prostor dostali i oponenti.

Případů, kdy se člověk snaží něco sdělit k závažným celospolečenským otázkám, ale uši masmediálních žurnalistů jsou hluché, je spousta. Zdaleka nejde jen o kritiky ekonomické globalizace a jiné aktivisty. Zrovna čtu v jednom ne-masovém periodiku diskusi o eutanázii, v níž si lékaři stěžují na matení pojmů a nebezpečnou bulvarizaci celé záležitosti, jež odvádí pozornost od jádra problematiky.

Válka je mír

Že zpravodajství nezřídka překračuje všechny slušné meze, jej činí vzrušujícím a zábavným. Že informuje převážně o věcech negativních, jej zase činí nástrojem manipulace. Má-li člověk věčně z něčeho strach (teroristů, aktivistů, migrantů, špatné sociální situace, válečných konfliktů atd.), ochotněji kývne na opatření omezující jeho svobodu. Přesně jako obyvatelé Oceánie v Orwellově románu 1984. Zde zpravodajství (kromě velebení Velkého bratra a Strany) vyplňovaly téměř výhradně informace o válce, zákeřnosti protivníků a aktuálních spojencích. Ti se jednou za čas sice prohodili, ze spojence byl nepřítel a naopak, ale toho už si nikdo nevšímal. Válka je mír, jak znělo jedno z hesel Strany.

Všimla jsem si zajímavého paradoxu. Kritické jazyky jsou osočovány, že nemají argumenty. V momentě, kdy s nimi přijdou, nezřídka se v dnešní demokratické společnosti projeví zcela nedemokratická touha diskusi ukončit: hele, vy mladá ekoteroristická vegetariánko s naivními ženskými názory, co propagujete biopotraviny, radši si dejte mrkev a už mlčte, jste totiž úplně blbá. Toť best of „argumentů“ řady diskutujících na mém blogu, kteří se (jak se občas svěří) obávají o svobodu. Jindy lze zaslechnout povzdech, že to „nemá cenu“, je to „celé k ničemu“, radši mlčet a jít s davem. Bodejť. Lucie s Rayem vám večer neřeknou, že se někomu někde něco povedlo. Před pár lety jsem se v časopise GEO (tehdy ještě nedostupném na našem trhu) dočetla, že se díky osvětě a šíření antikoncepce za posledních deset let výrazně snížila porodnost v jedné africké zemi, snad Keni. To je zpráva hodná tučných titulků a znělek ve zpravodajství!
Nebojujme tedy jen šířením kritických informací, ale i informací pozitivních (tím nemyslím přeslazenou pozitivnost události, jako je narození gorilího mláděte v zoo).

Obrana i útok na síti

Levnou a (alespoň v našich podmínkách) široce dostupnou hlásnou troubou je internet. Někteří jej dokázali využít fantastickým způsobem. Třeba kolektivy sdružující se pod hlavičkou indymedia.org provozují kvalitní a aktuální celosvětový zpravodajský server, který je svou organizační strukturou i pracovní náplní v dnešní mediální krajině značně nezvyklý. Indymedia jsou nezávislí na vládách i mediálních korporacích, stojí na práci dobrovolníků. Nemají žádného šéfredaktora ani centrální redakci, jednotlivé kolektivy „operují“ podle vlastních organizačních pravidel, na nadnárodní úrovni se vzájemně koordinují. Jejich zpravodajství hýří společenskou kritikou a informacemi i z těch nejzapadlejších koutů světa. A zcela proti politice masových médií neživí iluzi objektivního zpravodajství a čtenářům a čtenářkám doporučují číst své (a jakékoli) jiné informace kriticky, hledat
a porovnávat.

Internet umožňuje vytvořit si území vlastní (webové stránky, blog apod.) nebo proniknout na území „nepřátelské“ (blogování na masmediálních serverech), což v případě, že si dopřejete hroší kůži, otevře nebývalé prostory i vám. Zde teprve zjistíte hloubku informačního močálu. Argumentace v těchto končinách je opravdu výzvou. Na druhé straně je možné se i zde setkat s hodnotnými příspěvky, málo revolučními a okatě alternativními, avšak hezky lidskými. Na server, kde bloguji, teď začaly pravidelně přispívat tři mladé Vietnamky. O Česku i o Vietnamu, o Vietnamcích v Česku. Důležité společenské téma, které je zatím i mimo okruh většího zájmu společensko-kritických médií.

A konečně, internet může vyhrát i bitvu. Když první den roku 1994 vypuklo – i pro tamní armádu – zcela neočekávaně povstání v mexickém státě Chiapas vedené Zapatovou armádou národního osvobození (EZLN), vzápětí se na jeho podporu konala statisícová demonstrace v hlavním městě Mexika. Vlna solidarity oběhla celý glóbus. Povstání bylo z vojenského hlediska katastrofou, ale zapatisté měli jiné účinné zbraně. Charisma a informace. Ačkoli sami mají přístup k internetu omezený, jejich komuniké, prohlášení a dopisy jsou překládány a šířeny dál. Světová veřejnost se také prostřednictvím internetu mohla v srpnu 1995 zúčastnit plebiscitu o budoucím politickém směřování EZLN. Zapatisté dokázali rozpoutat celosvětovou diskusi o ekonomické globalizaci (jejich slovy neoliberalismu), jejích důsledcích, formách boje proti ní a alternativních společenských uspořádáních. To je ta pravá blaženost informační společnosti.

Autorka působí jako odborná pracovnice v oblasti životního prostředí.

Kdo nás bude tahat ven?

Fingovaný jaderný výbuch v Krkonoších, který překvapil ty, co se brzy ráno 17. června 2007 dívali na ČT2, je podle rozhodnutí trutnovského soudu přestupkem, jenž nikomu neublížil.

Rozumné rozhodnutí nebylo ani v nejmenším vynuceno lítostivým konáním skupiny Ztohoven, kterou komentátor Tomáš Němeček v Hospodářských novinách označil za „rozmazlence neschopné převzít odpovědnost za vlastní jednání“. Obvinění se nikdy nikde ničeho nezříkali a rozsudek by byli nuceni přijmout, i kdyby zněl v jejich neprospěch. Pokud jim tedy někdo opravdu pomohl, byla to strana žalující, jež předvedla svědky, kteří bez výjimky svědčili ve prospěch obžalovaných, a tak vlastně obnažili nesmyslnost celé kauzy. Soudkyně při vynesení rozsudku plně převzala argumentaci obviněných, a od advokátů se tak odlišovala jen věkem a dikcí, z níž absolutně nešlo poznat, kdy větu začíná a kdy končí. Střílela to ze sebe monotónně jako kulomet. Můžeme být rádi, že otázce, co je a co už není umění, se raději vyhnula.

Skutečnost, že žalovaní nevypovídali, není bolestínstvím, jak píše Němeček, ale vpravdě pochopitelným postojem, jenž vysvětluje, že vše, co říci chtěli, už dávno řekli ve svých výpovědích, a jelikož na věci nemají co měnit, nemusejí se tedy ani opakovat. Kdyby to komentátora Hospodářských novin opravdu zajímalo, mohl by myšlenkový obsah celé akce nalézt především ve slovech, jež na počátku celého procesu zazněla v soudní síni přímo z úst jednoho z obviněných a do puntíku souzněla s manifestem, který Němeček u soudu dle svého textu tolik postrádal. „V závěru mé řeči mi dovolte připomenout, že umění není jen obraz, fotografie, socha, video či instalace, ale i polemika s existujícími systémy,“ vysvětlil například obviněný. Jenže Němeček tam nebyl, ale psal, jako by tam byl, slyšel a viděl.

Nemáme tedy nové mučedníky, ale ani rozmazlené hejsky, kteří pokrytecky popírají vlastní konání. Něco nového ale přece jen víme. Zásadní je nebývalá, ale hlavně nevyžádaná solidarita více než 13 tisíc lidí, kteří ve velmi krátké době podepsali petici za milost pro Ztohoven. „Rozmazlenci“ s ní sice kupodivu zcela dospěle nesouhlasili a také to veřejně říkali, ale to bylo tak jediné, co s tím mohli dělat.

To největší poučení ale směřuje ke skupině Ztohoven a jejímu diletantskému přístupu k utajení celé akce. Je zamlčovanou pravdou, že policie se k obviněným dostala pomocí odposlechů jejich mobilních telefonů. Stejně tak je jasné, že odposlechy nebyly povoleny, a tak nemohly být použity ani v rámci dokazovacího řízení. Jasné ale také je, že skupina, jež se už řadu let pohybuje se svými akcemi na hraně legality nebo až za ní (aniž by někomu či něčemu vysloveně ubližovala), by takové školácké chyby dělat neměla. Vždyť jsme jednou z posledních evropských zemí, v níž lze za směšných 200 Kč koupit anonymní SIM kartu a za dalších 500 mobilní telefon a podobnému usvědčení se lehce vyhnout. Anonymita skupiny tak mohla být zachována a my se mohli tím spíše a zřejmě i dříve těšit na nějakou další povedenou taškařici. Nyní se dá očekávat, že policejní hledáčky budou kolem dotyčných kroužit vlastně vždy, když se stane něco, co se
u nás skoro neděje. Když se totiž někdo opováží drze a bez ptaní nabourat mediální i společenský spektákl, v němž žijeme. Když nás někdo z toho spektáklu začne doslova tahat ven, a to i v případě, že my o to vůbec nestojíme. Námitky, které tvrdí, že se obvinění vystavují mediálnímu lesku, na jehož lživý charakter chtěli upozornit, prostě neobstojí. Tohle se zkrátka evidentně nemělo stát.

Uskupení Ztohoven lze vytýkat opravdu kdeco, ale vše jen při vědomí ojedinělosti jich samotných. Za léta existence svými aktivitami příliš neplýtvali, a tak si je pamatujeme především díky jejich akci na Pražském hradě, kde den před koncem funkčního období Václava Havla vytvořili z neonového srdce Jiřího Davida pochybovačný otazník, a také z jejich jejich útoku na veškeré reklamní citylighty všech linek pražského metra. Jsou docela líní, jenže jsou také jediní, kteří si s legalitou příliš hlavu nelámou. Otázka je, co bude dál a kdo nás bude ze zažitých stereotypů při jízdě v metru či sledování televize tahat v budoucnu. Ztohoven to můžou dělat, a doufejme, že snad i budou, podepisovat by se už ale měli jinak, nebo raději vůbec.

„Šmíra v provedení Ztohoven zaslouží jen pohrdání, v nejlepším případě lítost,“ napsal Jan Jandourek v MF Dnes ve svém diáři a dovodil, že se jim krom vlastního ztrapnění nepodařilo vůbec nic. Své činy prý vůbec nedomysleli a hlavně nepromysleli. Jenže Ztohoven se podařilo něco, co před nimi nikomu. Když pominu jejich prvenství v obrazovém průniku do veřejnoprávního vysílání – akce, jež si našla cestu i do Wikipedie –, stále ještě zůstává impuls, jenž především v zaujatých a odborných kruzích inicioval nejméně dvě důležité diskuse. Jedna se vedla o tom, co je a co není umění, a ta druhá o tom, co je to umění angažované, aktivistické a jak se má případně dělat. Ač byla především ta druhá plná emocí a útoků, tak přinesla zajímavý vhled mezi těch několik málo skupin, které se něčemu podobnému věnují, a ukázala, že sektářská řevnivost slaví úspěchy i tam, kde pomalu není dostatek lidí k hádce.

Ztohoven zkrátka neztratili tvář, ale dostali svá občanská jména. Snad jim to nezabrání za pomoci inteligentních šprýmů, které jednou mohou skončit odsouzením, otevírat oči většině, co všude civí na reklamu a už to vlastně ani neví.

Lepší časy pro Zimbabwe?

Že hospodářství Zimbabwe kolabuje, je všeobecně známo. V reakci na hrozivou inflaci, dosahující 100 000 procent, vydala počátkem roku Centrální banka novou bankovku v hodnotě deseti milionů. Loňská úroda kukuřice byla pouhou desetinou množství, které bylo v Zimbabwe sklízeno v devadesátých letech, a pro letošní sklizeň se podařilo osázet jen 14 procent půdy, na které se kukuřice sklízela v roce loňském. Mizérie, do níž Robert Mugabe svou zemi dovedl, má za následek, že prezidentské volby na konci března představovaly pro vůdce země největší politickou výzvu od roku 1980, kdy se dostal k moci.

Vítězství vládní strany ZANU PF v parlamentních volbách před třemi lety mělo zajistit Mugabemu jistou vládu až do roku 2010. V prosinci minulého roku však jeho vlastní strana překvapivě zablokovala automatické prodloužení prezidentského mandátu a Mugabe byl nucen vyhlásit předčasné prezidentské volby. Ekonomický kolaps země oslabil nejen loajalitu členů vládní strany, ale také policejních a vojenských složek, které tvoří páteř Mugabeho režimu. A aby toho nebylo na stárnoucího diktátora málo, do boje o prezidentské křeslo se 5. února přihlásil bývalý ministr financí a významný člen politbyra ZANU PF Simba Makoni. Ze strany byl okamžitě vyloučen a nazván zprvu zrádcem, později dokonce prostitutem bez zákazníků.

Nemastné narozeniny

Makoni představoval reformní křídlo ZANU PF. Již v minulosti se několikrát dostal s Mugabem do sporu kvůli odlišným ekonomickým názorům a jako jeden z mála vládnoucích politiků nečelí obviněním z korupce. Jeho kandidatura tak vnesla novou energii do předvolební atmosféry. Podle pozorovatelů z organizace ZESN (Sdružení na podporu voleb v Zimbabwe), která zastřešuje nezávislé volební experty, se ihned po oznámení nového účastníka prezidentského klání nechaly zaregistrovat tisíce nových voličů.

Mugabe oslavil 23. února osmdesáté narozeniny a ceremonie, která se při této příležitosti konala, měla být také oficiálním zahájením předvolební kampaně. V tvářích přítomných členů politbyra se však zračila únava a Mugabemu a ani přítomným roztleskávačům se nepodařilo vyvolat atmosféru jásavého předvolebního nadšení. Fakt, že vládní strana – dříve tak sebevědomá ve svých projevech a razantní v přístupu k opozici – působila natolik pasivně při rozjezdu volební kampaně, ukázal, jak velkou ránu Simba Makoni ZANU PF zasadil. Politický analytik John Makuje poeticky přirovnává Makoniho kandidaturu ke světlu na konci tunelu.

Jak se dělá výsledek

A jaké má v boji o prezidentské křeslo šance tradiční opozice? Hlavní opoziční strana MDC se před třemi lety rozdělila na dvě frakce, přičemž jedna nyní vyslala do boje o prezidentské křeslo mnohaletého Mugabeho odpůrce Morgana Tsvangiraie a druhá frakce, vedená Arturem Mutambarou, vyjádřila svou podporu Makonimu.

O výsledku voleb ovšem nerozhodují jen voliči, ale i ten, kdo celý volební proces režíruje. Podle opozice se to na seznamu voličů před volbami jen hemžilo jmény staříků a stařenek narozených počátkem minulého století. Že by příjemné klima a střídmá strava byly příčinou tak neuvěřitelně vysokého výskytu voličů starších 100 let? Nikoliv, spíše Mugabe opět zopakoval svůj trik s mrtvými dušemi z předcházejících voleb. K dalším volebním kouzlům lze použít korespondenční hlasování, kterého byli oprávněni využít státní zaměstnanci, policie, armáda a členové volebních komisí. Korespondenční volba s sebou nese jednak riziko dvojího hlasování (jeden hlas pošlete poštou a druhý dopravíte do volební místnosti osobně), ale hlavně dává prostor pro kontrolu politického přesvědčení voliče. Podle odhadů opozice se korespondenční hlasování týkalo asi 200 000 osob, což, pokud by opravdu každý korespondenční volič hlasoval dvakrát, vydá téměř stejný počet
hlasů, o nějž v roce 2002 porazil Mugabe svého konkurenta.

Celkem bylo k volbám registrováno okolo 5,6 milionu voličů. V diaspoře žijí další 3 miliony Zimbabwanů, z nichž dvě třetiny tvoří uprchlíci do sousední Jihoafrické republiky. V posledních týdnech před volbami organizovala opozice v JAR kampaň, která měla aspoň část emigrantů přimět k návratu domů a k účasti na volbách. Avšak většina uprchlíků pobývá na území JAR nelegálně. Přechod hlídaných státních hranic je obtížný a navíc si imigranti nemohli být jistí, jestli se budou moci dostat zpět do JAR.

Realizace volebního dne byla ovšem náročná i bez podvodů. V jednom dni se totiž volil prezident, představitelé senátu, dolní sněmovny a místních samospráv. Také volby v roce 2002 provázely dlouhé fronty před volebními místnostmi, kdy se ve větších městech na řadu voličů nedostalo. Cílem ZANU PF bylo takto ubrat hlasy opozici, která má podporu spíše ve městech než na venkově. V sobotních volbách se však podobné obavy nenaplnily. Každému, kdo se dostavil k hlasování do devatenácté hodiny, kdy mělo dojít k uzavření místností, bylo umožněno hlasovat. Nedostatky v letošních volbách však nebyly způsobeny jen Mugabeho snahou ovlivnit výsledky, ale celkovým stavem hospodářství a logistickými problémy. Hlasovací lístky musely být vytištěny v zahraničí, protože tiskařský lis společnosti Fidelity Printers nestačí tisknout nové bankovky uváděné do oběhu. Problémem bylo i zajištění volebního personálu. Ve většině rozvojových zemí tuto práci
zastávají učitelé, avšak v Zimbabwe odešlo ze školství v loňském roce kvůli nízkým platům přes 25 000 zaměstnanců. A tak je u volebních uren z velké části nahradili pracovníci státní elektrické společnosti a zaměstnanci drah. A ti také hlasy závěrem dne počítali.

Jako první zveřejnila volební výsledky opozice, podle které získal Morgan Tsvangirai 66 procent hlasů. Tato čísla však vycházela z předběžných výsledků v Harare, zatímco na venkově, kde má Mugabe více příznivců, může být konečný součet hlasů odlišný. V případě, že žádný z prezidentských kandidátů nezíská nadpoloviční většinu hlasů, uskuteční se podle volebního zákona opakované kolo, ve kterém se utkají dva vedoucí kandidáti. Tento zákon však rovněž připouští, že volební komise (jmenovaná Mugabem) může prohlásit za vítěze kandidáta s nejvyšším počtem hlasů. Mugabe se bojí prohry, protože ztráta prezidentského křesla ho může přivést před soudní tribunál v Haagu, proto je odhodlán zabránit druhému kolu, ve kterém by se proti němu spojili voliči Morgana Tsvangiraie a Simby Makoniho. Významnou roli by pak mohl sehrát nátlak mezinárodní komunity na Mugabeho, aby uskutečnil druhé kolo výměnou za bezpečný odchod do exilu.

Výsledek voleb však nebude mít velký vliv na rýsující se zahraniční investice, tolik potřebné pro oživení zimbabwské ekonomiky. Jihoafrická energetická společnost ESKOM projevila zájem o finanční vstup do tří největších tepelných elektráren v Zimbabwe, které zoufale potřebují rekonstrukci. Tyto elektrárny by byly vytápěny uhlím, které by v Zimbabwe těžila další jihoafrická společnost Anglo Platinum. Polovina vyrobené energie by putovala do JAR, což by vyřešilo narůstající nedostatek energie v celém jihoafrickém regionu. S obdobným plánem přišla energetická společnost z Botswany, která dodá Mugabemu uhlí do tepelné elektrárny v Bulawayu s podmínkou, že polovina vyrobené energie půjde na export do Botswany. Před pár dny přijel do Zimbabwe movitý fotbalový fanoušek Roman Abramovich prohlédnout si těžební společnost Hwange Colliery Company, v níž 40procentní podíl vlastní zimbabwská vláda. Tento podíl by Abramovich rád odkoupil. Pokud by někdo
z uvedených investorů však přece jen měl vyhraněné politické preference, v záloze je ještě Čína, která v posledních letech masivně investuje v řadě afrických zemí.

Autorka je spolupracovnice redakce.

Líná města a metropole stresu

Minulý rok vytvořila na výstavě nazvané Zahálka berlínská umělkyně a architektka Anke Hagemannová mapu budapešťských lokací, kde se nejlépe daří lenochům. Její průzkum spočíval v návštěvě příslušných míst a v pořízení rozhovorů. Ale především se tam musela sama oddat lenošení. Pro člověka, který je tak pohlcen svou prací, je to skutečná výzva. Výhodu má cizinec. Když jedeme do zahraničí, snáze přijmeme lenost jako způsob naší existence.

Klíčová slova, která si Hagemannová pro mapu vybrala, naznačují její definici lenosti: „…sedět a ležet na slunci, relaxovat, máčet si nohy, jíst, pít, nakupovat, potulovat se, odpočívat, koukat, čekat, hrát karty, těšit se výhledem, spát…“ Ovšem kromě vnějšího vzhledu prostoru dobře využitelného k lenosti jsou potřeba ještě další věci: především určitá skladba životních hodnot, potřeb a zdrojů, která se místo od místa mění. Ani práce už není, co bývala, a její proměny ji činí těžko oddělitelnou od jiných částí života.

U stolu v kavárně

Jak píší ve své knize Říkáme tomu práce (Wir nennen es Arbeit) Sascha Lobo a Holm Friebe, lidé dnes vysedávají celý den po kavárnách a nazývají to prací. Podle autorů je tradiční lineární kariéra v Německu už minulostí. „Digitální bohémové“, tedy mladí intelektuálové a umělci, si sami určují pracovní dobu a neomezují se na jednu kancelář. Práci často nedokážou oddělit od svých zájmů a zahrnují do ní vyhledávání na internetu, setkání, „pracovní obědy“.

K postindustriálním změnám hospodářství i pracovního trhu dochází všude a lidé musejí být stále flexibilnější. Pracujících na volné noze však v některých městech najdeme víc než v jiných. Proč jsou tak častí například v Berlíně? A jsou francouzští „bohème bourgeois“ nebo anglosaští „creative class“ jejich souputníky?

Londýnský umělec Anthony A. se mi svěřil se svým berlínským zážitkem: „Sešli jsme se v deset ráno v kavárně. To už bylo pro mě dost pozdě. Když jsme to prodiskutovali, odešel jsem, abych také něco udělal, ale ona šla na další schůzku do další kavárny. Vypadalo to, že v tom městě nikdo nepracuje. Zápasí jen se svými diáři.“ Tenhle dojem můžete v Berlíně získat snadno. Životní náklady jsou tu nižší než v jiných evropských metropolích a ti, kdo mají práci, jsou nejlépe placenými zaměstnanci na světě hned po lidech v Kodani a Curychu. Když na nájemné a další náklady stačí denně jen pár hodin práce, přestává být tou hlavní životní činností. A spoustu volného času nemusíme nutně využít kreativně, je možné i lenošit.

„Nemám rád místa, která jsou tak pomalá,“ prohlašuje Anthony. „Raději mám ta ambicióznější.“ Ambice přitom mnohdy vyrůstají z prosté potřeby přežití, odhodlání či nasazení, při němž se čas optimálně využívá. Londýnský architekt Aaron M. však varuje: „Doktor v naší firmě nás pravidelně nabádá, abychom si našli čas na to se posadit a že nemáme jíst za chůze či za běhu. Škodí to žaludku a srdci.“

Nerovnoměrný výskyt

Lenost je morálně neudržitelná v prostředí, kde mají všichni ostatní naspěch. Na druhé straně ovšem uřícenost není všechno. Tvrdí se, že britská ekonomika vděčí za svůj úspěch tvrdé práci jednotlivců. Pracovní doba tu ale není nejdelší v Evropě. Ve Velké Británii se sice průměrně pracuje více (1675 hodin za rok) než ve Francii a Německu (asi 1450 hodin za rok), ovšem i tak zde pracovní nasazení značně zaostává za středoevropskými zeměmi, jako je Česká republika nebo Polsko, kde zaměstnanec odpracuje průměrně 1750 hodin ročně.

Nestejnoměrný výskyt lenosti na evropském kontinentě má různá vysvětlení. Ve střední Evropě se pracuje déle i kvůli nepříznivému poměru nízkých mezd a relativně vysokých životních nákladů. Abyste tu přežili, musíte prostě pracovat více než na Západě. Také tu ovšem lidé neumějí tak dobře nakládat se svým časem, což vyplývá i z nově se otevírajících příležitostí. Máme sklony k tomu přibírat si nové povinnosti a kombinovat hlavní pracovní poměr s prací na volné noze.

Ve Spojených státech a zvláště v New Yorku je to jinak. Čas je tu nedostatkové zboží. Velkoměsto je rodištěm fenoménu dojíždění za prací a je územím přesčasů. Plánovači se v něm pokusili zcela oddělit práci od domova. Ukazují na to už linky metra, které vás svezou z okraje do centra a zpátky. Nepočítá se s tím, že byste jeli jinam. Napříč městem křižuje jen pár linek. I když je v New Yorku spousta pracovníků ve službách i lidí, kteří mají volnější zaměstnání, většina pracujících je v kanceláři od devíti ráno do pěti odpoledne. Pokud přijdou o práci, nejsou schopni zaplatit nájem nebo splácet půjčku. Mí kolegové v oddělení městského plánování newyorské radnice měli pevnou osmihodinovou pracovní dobu plus pauzu na oběd. Teoreticky je to jednoduché: ráno přijdete, zapnete počítač a vypnete ho, když pozdě odpoledne odcházíte. V praxi ale hned po pracovní době nikdo neodchází. Ještě zbývá udělat spoustu práce
a nikdo nemá jiné, důležitější věci na starost.

Staré dobré východoevropské přestávky na kávu nebo francouzské dvouhodinové obědy jsou ve městě „od devíti do pěti plus přesčasy“ neznámé. Jestli ovšem může být lenost životním stylem, stres je jím také. A stížnosti na přepracování se stávají oblíbeným tématem hovorů kancelářských živočichů.

Autor je urbanista, studuje v Budapešti.

Přeložil Filip Pospíšil.

par avion

Deník al-Haját přinesl exkluzivní rozhovor s April Glaspieovou, bývalou americkou velvyslankyní v Iráku. Ta se podle listu vůbec poprvé arabským čtenářům svěřila s detaily svého působení na Blízkém východě a v Iráku včetně popisu své slavné schůzky se Saddámem Husajnem těsně před jeho invazí do Kuvajtu. Na ní podle některých verzí zaznělo z jejích úst tvrzení, že „Spojené státy nehodlají vstupovat do hraničních sporů mezi arabskými státy“, což si prý irácký prezident vyložil jako americký souhlas s okupací Kuvajtu. Glaspieová však pro al-Haját, stejně jako již několikrát předtím, uvedla, že iráckou stranu před invazí v souladu s instrukcemi z Washingtonu opakovaně varovala. Vinou atmosféry strachu, která kolem diktátora panovala, však k němu tato upozornění nepronikla. Ještě několik dní před invazí se tak velvyslankyně setkala v jednom z utajovaných paláců s Husajnem a důrazně mu své varování
i znepokojení zopakovala. Pro al-Haját pak uvedla, že sama nevěřila, že by Saddám Husajn své hrozby proti Kuvajtu uskutečnil, přičemž samotné úvahy o invazi považovala za „velmi hloupé“. April Glaspieová pak z rozšíření výše citovaného a údajně lživého záznamu ze schůzky viní Saddámova ministra zahraničí Táriqa Azíze, který byl podle ní duchovním otcem vojenského zásahu proti Kuvajtu. Do jisté míry však tato fáma vyhovovala i tehdejšímu ministru zahraničí Jamesi Bakerovi, který „byl docela rád, že vina za vzniklou situaci může být svalena na ni a nikoliv na něj samotného“. Bývalá 13. velvyslankyně Spojených států v Iráku se v rozhovoru pro al-Haját věnovala i dalším tématům. Uvedla, že klíč k vyřešení problémů Blízkého východu leží podle ní v Palestině. Konflikt mezi Araby a Izraelci má negativní vliv na situaci v celém regionu a poskytuje lidem, jako je Usáma bin Ládin, argumentační potenciál. V rozhovoru pak mimo jiné porovnávala
oba tehdejší básistické vůdce, Saddáma Husajna a syrského prezidenta Háfize Asada. Druhý z nich byl podle ní velmi inteligentní a měl u svých podřízených přirozenou autoritu. April Glaspieová se přitom sama považuje za Asadovu obdivovatelku.

Pozornost arabských médií připoutala i krize v Tibetu. Mimo samotné zpravodajství jí však bylo věnováno prostoru relativně málo. I tak se ovšem objevily některé zajímavé názory a úvahy. V deníku al-Quds al–arabí byl v počátku krize uveřejněn příspěvek s názvem Pozadí bojů v tibetském regionu. Článek v první polovině přibližuje čtenářům zjevně ne zcela notoricky známou historii Tibetu a jeho definitivní okupaci Čínskou lidovou republikou v roce 1959. Současný konflikt je pak podle súdánského autora Abdalazíma Mahmúda nutno vnímat i v souvislosti s celkovou mezinárodní situací. Rozhodující je podle něj zejména skutečnost, že Čína v letošním roce pořádá olympijské hry, což pro mnohé zájmové skupiny údajně představuje skvělou příležitost, jak prosadit své zájmy. Ještě důležitější je však podle něj eskalující konflikt mezi západními mocnostmi a Čínou, který se mimo jiné projevuje obchodním a ekonomickým
soupeřením v Africe. Pro Západ je podle Mahmúda „tibetská otázka“ výbornou příležitostí k oslabení vlivu Číny. Jedině Rusko označilo tibetské události za „vnitřní záležitost Číny“, což autor článku přijímá s povděkem. Upozorňuje nicméně, že Rusko „nás (sic!) vždy podporuje na neoficiální půdě, v Radě bezpečnosti však vždy hlasuje s Američany“. Západ je na druhé straně velmi jednotný ve svém protičínském postoji. Velmi vzácně se zde shodnou vlády se svými občany, kteří v ulicích všech velkých západních měst demonstrují proti násilí vůči tibetskému lidu. „Je to snad probuzení mezinárodního svědomí?“ ptá se autor. Odpověď přitom zní, že nikoliv. Pod přitažlivým závojem lidských práv se údajně skrývá reálpolitika západních mocností, které usilují o podkopání postavení globálního soupeře, který je kvůli nadcházejícím olympijským hrám ve velmi zranitelné situaci. Jako důkaz selektivnosti západního lidskoprávního úsilí uvádí Mahmúdí jen málo překvapivý příklad palestinského
lidu. „Křivdy na něm páchané nikdy nevedou ke srovnatelné aktivitě.“

Události v Tibetu se staly i námětem článku Maná Farahové v deníku al-Qabas, který vychází ve Spojených arabských emirátech. Tón tohoto textu je přitom přátelský vůči tibetským demonstrantům a velmi kritický k Číně. Autorka si všímá zejména toho, že zatímco dalajlama je minimálně od osmdesátých let aktivním stoupencem kompromisního řešení, Peking ho neváhá označovat za „ďábla“ a „zaostalce“, který rozdmýchává v Tibetu separatistické vášně. Autorka rovněž chápe hněv Tibeťanů, kteří trpí svým postavením občanů druhé kategorie. Číně pak podle ní v provincii dokonce hrozí občanská válka, což je pro ni velmi nepříjemné s ohledem na nadcházející olympijské hry v Pekingu. Podobně jako výše citovaný Abdalazím Mahmúd tvrdí, že této situace jsou si vědomy Spojené státy a jsou odhodlány jí využít ve svůj prospěch. Maná Farahová v souvislosti s tím kritizuje dalajlamu, který se neostýchá využít podpory Bílého domu, jejž přitom sám
v minulosti kritizoval za to, že „se v mezinárodní politice chová autoritářsky, neváhal použít jaderné zbraně a obecně se nevyhýbá použití vojenské síly jako politického prostředku“. To, že se v poslední době nejvyšší duchovní vůdce Tibeťanů setkal s nejvyššími americkými představiteli je však podle Maná Farahové pochopitelné. „Evidentně jedná v zájmu Tibetu. Jeho vítězství přitom nelze mimo jiné i v souvislosti s nedávným vyhlášením kosovské samostatnosti zcela vyloučit.“

Populismus hnutí

Ještě nikdy neměly americké prezidentské primárky tak velkou domácí i zahraniční sledovanost jako při letošních volbách. Přitažlivost stranického předkola prezidentského souboje zajišťuje pikantní střet Američana afrického původu s političkou-ženou. Nestřetávají se dvě politické osobnosti – Hillary Clintonová a Barack Obama – nýbrž dva zástupci menšin, které jsou obecně považovány za dlouhodobě sociálně využívané, omezované, diskriminované. Spojené státy a s nimi zbytek světa tak sledují v přímém přenosu mediálně zhmotnělý sociální konflikt současného západního světa, jenž na americkém území dosahuje jakési zvláštní příkladnosti. Do centra zájmu se dostává úsilí menšin o uznání – v tomto případě o uznání skrze symbol prezidentsví nejmocnějšího státu světa.

Jde pochopitelně o umělou konstrukci. Hillary Clintonová reprezentuje ženský svět jen vzdáleně, protože po celou svou kariéru se prosazovala ryze mužskými zbraněmi, jinak by neuspěla v boji o Senát ani v ochraně Bílého domu, v němž vládl její manžel. Dokonce i ve chvíli, kdy se veřejně odhalila upatlaná nevěra Billa Clintona, zachovala Hillary věrnost americkému mužskému modelu posvátné rodiny a zůstala tak přimknuta k politické moci hlavního proudu. A tak je to u ní se vším. Vytváří mužský mainstream a zároveň se jím definuje.

Ani Barack Obama není typický Američan afrického původu (African American). Splňuje sice předpoklad uskutečněného amerického snu, protože vyrostl z nižších vrstev do vyšší, ba dokonce nejvyšší střední vrstvy, a v tomto smyslu je dobrým „americkým vzorem“ pro ostatní Afroameričany – ale kolik z nich má šanci vystudovat přestižní univerzitu? Obama nepluje mužským středem jako Hillary, dokáže být provokativní a vymezit se vůči hlavnímu proudu (v otázce války, daní, lobbismu atd.), ale nikdy v Senátu nevystupoval jako zástupce menšiny.

Celou Obamovu politickou dráhu ve Washingtonu charakterizuje odmítavý postoj k vymezování Afroameričanů jako omezované menšiny. Není to chytrý pokus, jak vykolejit většinový rozum, který právě v definici menšiny a jejím odlišení od většinové pozice vidí východisko všeho, protože to, co žádá většina od menšiny – a díky nekonečnému opakování i menšina od většiny –, je nakonec přizpůsobení se standardům a hodnotám většiny. Obama nechce tímto trikem vyřadit „rozum bílého muže“, aby udělal ze sociální nerovnosti ras budoucí americké téma, ale chce tím předem vyřadit kritiky, kteří tvrdí, že jako Američan tmavé pleti v roli prezidenta nepřípustně převrátí všeamerický důraz na společné hodnoty a bude dávat přednost tomu, co je mu „přirozené“, co je mu „vlastní“.

Obama neříká, že tato rasová přirozenost či zařazení nemá žádnou skutečnou esenci, protože je produktem dlouhodobého působení mechanismů politicko-ekonomické moci, a nikoli osudovým darem přírody. Jeho postoj je paradoxní. Aby se jako Afroameričan mohl stát součástí politicko-ekonomické moci, odmítá o tomto vymezení mluvit, čímž z předsudky a stereotypy zaneseného mocenského mechanismu dělá jakýsi čistý panenský stroj. Aby se prezidentem mohl stát potomek otroků, musí zřejmě přijmout obecné mocenské i myšlenkové struktury, které se podílely na předchozím a stále ještě existujícím hodnotovém a sociálním dělení občanů. Menšina je tolerovatelná pouze tehdy, stane-li se třeba jen gestem součástí „hlavního proudu“.

Hillary Clintonová a Barack Obama přesto v americkém prostředí fungují jako postavy přinášející (potenciálně) fundamentální změny. Na první pohled jde o výsledek mediálního představování, v němž „ženskost“ u Clintonové a „barevnost“ u Obamy hraje důležitější roli než programové podrobnosti, navzdory tomu, že nekonečné a často velmi prázdné diskuse o programu zaplňují větší část politického televizního vysílání amerických zpravodajských kanálů. Nositelem politické zvěsti se stává forma, nikoli obsah, což je také hlavní argument kritiků (přibyla k nim i vnímavá paní Hillary) Baracka Obamy, tohoto „výřečného mluvky“.

Čeští pozorovatelé, zvyklí na výprazdněnost místní politické scény, by si mohli říct: nic nového pod sluncem. Jenže Obama se od českých politiků v jedné věci liší. Barack Obama je tím, kdo strhává lidi, umí, jak říkají američtí komentátoři, vytvořit movement. Oslovuje afrického taxikáře i intelektuálního snoba, vtahuje je do politiky a dělá z ní opět nejvyšší veřejný zájem. Nedělá to programem, zvládne to samo jeho osobní charisma; nejpřesněji a jednoduše řečeno: to, že je, zdá se být jiný – než Bush, McCain, Clintonová… Zatím.

Středoevropský skeptický pohled musí nutně dodat – to je populismus! Nepochybně ano. Ale populismus úplně jiného druhu, než na jaký jsme na kontinentu zvyklí. Populismus hnutí, jehož úběžníkem není fanatická oddanost vnějšímu vůdci. Populismus vlastního vnitřního pohybu, o který se hraje mnohem víc než o výsledky voleb.

Autor je vedoucí kulturní rubriky v Hospodářských novinách.

Spojené státy volají po změně

Změny vzývané v americké předvolební kampani si ve svém nedávném komentáři všiml sociolog a historik Immanuel Wallerstein. Podle něj „[Obama] zdůraznil téma ,změny‘ a to, jak se zdá, našlo odezvu u voličů, včetně těch, kteří dříve nevolili. Ovšem změna je dvojznačný pojem a jeho význam se mění podle těch, kdo jej používají. Zdá se však, že téma ,změny‘ odpovídá značnému znepokojení Američanů nad současnou celkovou situací jejich země i světa. Dvěma oblastmi nejvyššího znepokojení jsou válka v Iráku a stav hospodářství.“

Barack Obama je, jak jsou nuceni uznat i jeho protivníci, skvělý rétor. Nejnověji to dokázal 18. března, když se v projevu ve Filadelfii zabýval problémem rasové nerovnosti ve Spojených státech. Ačkoliv cílem jeho proslovu bylo hlavně odrazit útoky na jeho osobu v souvislosti s radikálními výroky jeho někdejšího mentora, afroamerického pastora reverenda Jeremiaha Wrighta, pronesl senátor Obama řeč, kterou mnozí komentátoři považovali za jistý bod zvratu jak v prezidentské kampani, tak v americké politice vůbec. Volba tématu přirozeně vyplývá i z faktu, že je Barack Obama „černý“, a byť není první Afroameričan, jenž se uchází o nejvyšší úřad Spojených států (před ním tu byla v roce 1972 Shirley Chisholmová, v letech 1984 a 1988 Jesse Jackson, v letech 1996 a 2000 Alan Keyes a v roce 2004 Carol Moseley Brownová a Al Sharpton), žádný z předchozích kandidátů a kandidátek neměl na rozdíl od něho
šanci na úspěch. Komentátor deníku Boston Globe Peter S. Canellos Obamovo vystoupení popsal slovy: „Nebyla to mlhavá vize různorodosti oděná do goblénových metafor a zabarvená duhovými odstíny. Šlo o zemi, jež čelí svým hříchům a překonává hluboce zakotvené obavy a předsudky.“ A dodal: „Asi jako první v kampani roku 2008 představil Obama veliký problém jako něco, s čím jsou konfrontováni obyčejní lidé (deprimovaný bílý dělník, Afroameričan soptící nad nespravedlností), kteří jsou částí jeho vlastní volební základny.“

S tématem změny Obama vystupuje programově. Své druhé knize, která vyšla ještě před kampaní v říjnu 2006, dal titul Odvaha naděje (The Audacity of Hope). Název si vypůjčil, jak otevřeně přiznal, od Martina Luthera Kinga. Měsíc po vydání dosáhla kniha na první příčku v žebříčku bestsellerů New York Times. Někdejší prezidentský kandidát Gary Hart publikaci označil za „disertaci“ pro prezidentský úřad a liberální publicista Michael Tomasky prohlásil, že prokazuje Obamův potenciál „konstruovat novou politiku, jež je pokroková, avšak zakotvená v občanských tradicích, které oslovují širší okruh Američanů“.

Tři okruhy

Jaké změny však může Obama doopravdy uskutečnit? Immanuel Wallerstein se ve své úvaze soustřeďuje na tři oblasti: politiku zahraniční, hospodářskou a na „volnější oblast, kterou bychom mohli pojmenovat politikou kulturní“.

V zahraniční politice je podle něj „nejbezprostřednějším a převažujícím problémem Střední východ“, který zahrnuje nejenom Irák, nýbrž i Afghánistán, Írán, Pákistán a Izrael – Palestinu. Bush však tvrdě zapracoval, aby zde svázal ruce svému nástupci. Wallerstein pak vypočítává, co všechno působí proti americké (Bushově) politice v tomto regionu, a ptá se: „I kdyby byly americké vojenské síly staženy z Iráku, vyplývá z toho, že se západní Evropa, Rusko, Čína a Latinská Amerika skutečně sblíží se Spojenými státy a ocení přátelštější a inteligentnější Obamův styl? Základní geopolitické trendy jsou proti Spojeným státům. Obama může zapůsobit lépe než Bush, ale o kolik?“

O moc větší nejsou Obamovy možnosti ani v ekonomické oblasti. Demokratická administrativa by bezpochyby vedla, míní Wallerstein, jinou daňovou politiku, změny by mohly přijít v oblasti zdravotnictví a životního prostředí. Osmdesáti procentům chudé populace by se zřejmě vedlo lépe. Pracovní místa v průmyslové výrobě se však do USA nevrátí ani tehdy, kdyby vláda upustila od svých neoliberálních obchodních dohod. „Také tady,“ je přesvědčen Wallerstein, „řádí smršť, jež je možná ještě mocnější než geopolitická smršť na Středním východě, a Spojené státy její vývoj neovládají.“

Jedině kultura

Jistá svoboda jednání tedy Obamovi zbývá podle Wallersteina jedině v „oblasti kulturní“. „[Obamova] kampaň mobilizovala lidovou moc, která nabývá jak na síle, tak na autonomii,“ napsal Wallerstein. „V širším smyslu slova je to moc, která jej bude jako prezidenta popohánět nalevo, přímo i svým vlivem na členy Kongresu.“

Závěr Wallersteinova komentáře, třebaže podmíněný, proto vyznívá pro budoucnost USA velmi optimisticky: „Je těžké říci, kam tato moc Obamu dotlačí. Ale její dopad bychom mohli srovnat s dopadem tzv. náboženské pravice na politiku Republikánské strany v posledních třiceti letech. Martin Luther King ml. řekl: ,Mám sen.‘ Byl to sen o jiných Spojených státech s jinými prioritami a mnohem rovnostářštějšími mravy. Povede-li nejbližší období byť i jen k částečnému uskutečnění takového snu, bude mít dlouhodobý účinek na úlohu, kterou Spojené státy hrají, a přejí si hrát, ve světovém systému. Bude mít dlouhodobý dopad na to, jaký typ ekonomických struktur si pro sebe podrží Spojené státy a jaký si podrží svět. Změna je doopravdy možná a může to být změna velmi pozitivní. Všechno závisí mnohem méně na Obamovi než na nás ostatních. Obama by nám však – s důrazem na ,by‘ – mohl poskytnout prostor, v němž bychom ,my‘… mohli popostrčit kupředu
jeho i Spojené státy.“ Podobný optimismus pochopitelně nemusíme sdílet. Ale už v nejbližších měsících, po dalších primárkách – nejpozději pak v červnu na sjezdu Demokratické strany, jenž rozhodne o jejím kandidátovi na prezidenta – uvidíme, zda naděje na změnu, vkládané do možného vítězství senátora Baracka Obamy, mohou být uskutečněny. Spojené státy i my bychom si to zasloužili.

Autor je publicista a předkladatel.

Všichni jsou vaši nepřátelé

V roce 1988 jste se během vojenské služby na okupovaných územích stala svědkem mučení Palestinců, téměř o dvacet let později přicházíte s dokumentárním filmem, kde se o brutalitě izraelských vojáků hovoří velmi otevřeně. Byla vaše osobní zkušenost důvodem, proč jste se rozhodla natočit tento film?

Je to už podruhé, kdy se podobnému tématu věnuji. Nejprve jsem režírovala hraný film Sob Skirt a nyní tento dokument. Byla to pro mě velmi traumatizující zkušenost, se kterou jsem se dlouho vyrovnávala. Stala jsem se součástí reality na okupovaných územích, viděla jsem, co se tam děje, ale tehdy jsem nebyla dost silná na to, abych dokázala nahlas protestovat.

Bylo vám osmnáct a probíhala první intifáda, asi by nebylo pro nikoho snadné otevřeně kritizovat armádu…

Mládí se často uvádí jako omluva, ale i přesto je hodně smutné, že jsem mlčela. Snažila jsem se tomu tehdy porozumět, ale co se stalo, jsem opravdu pochopila až mnohem později. V Izraeli panuje velmi silné přesvědčení, že není vhodné kritizovat armádu, protože ochraňuje zemi. Vojáci kvůli nám nasazují vlastní životy a skutečně v Palestině umírají. O armádě se proto nepřemýšlí jako o problému. Osobně se ale nedomnívám, že armáda je instituce, která je odpovědná za to, co se děje. Příčinou všeho je samotná situace, která je závislá na politických rozhodnutích vlády.

Jakým způsobem tedy lidé v Izraeli o armádě přemýšlejí?

Služba v armádě je opravdu něco, na co jsou lidé hrdí. Je to jeden ze symbolů naší nezávislosti. Lidé si spojují armádu s mnoha pozitivními věcmi. Když pocházíte například ze sociálně nižších tříd, pak vám armáda zaručí vyšší společenský statut. Najednou jste se všemi rovnoprávný, což jinak není tak samozřejmé. Je to prostě lidová instituce, slouží v ní každý. Také ženy chodí do armády, a pokud se nějaká žena chce stejně jako muž dostat do akce, tak může. Díky armádě lze získat i vzdělání.

Vy sama máte na vojenskou službu také nějaké dobré vzpomínky?

Poznala jsem tam spoustu přátel. Bylo to poprvé, kdy jsem se dostala do kontaktu s tak rozdílnými lidmi. V armádě se hodně pěstuje kolektivní soudržnost v pozitivním slova smyslu, a když je člověk mladý, připadá mu to skvělé. Navíc vás všechny spojuje velká zodpovědnost a realita, které čelíte.

Dívky ve vašem filmu, které se do Gazy nebo na Západní břeh dostaly během druhé intifády v roce 2000, často hovoří o adrenalinu, vzrušení z akcí, o pocitu moci, který najednou máte. Můžete prstem kývnout na kohokoli, a ten musí udělat, co chcete…

Lidé v armádě se do jisté míry snaží, aby to tak nebylo. Jedna z dívek ve filmu působila v armádě jako vzdělávací důstojník. Když ji školili, řekli jí otevřeně, co se děje, a kladli jí na srdce, že musí být něčím jako morálním kompasem vojáků. Říkali jí, že když zjistí, že někdo dělá něco špatně, musí to hned oznámit svým nadřízeným. Vzala to velmi vážně, a tak na svém prvním působišti nahlásila, že vojáci z její jednotky plundrovali ve vesnici jménem Qalqilyah a brali si osobní věci místních jako suvenýry. Kvůli svému postoji se ale stala terčem nenávisti.

Až se vrátím do Izraele, čeká mne schůzka s důstojníky, kteří chtějí můj film promítat vojákům jako součást vzdělávání. Chtít ale mít morální armádu uprostřed nemorální situace je prostě nemožné.

Libi Abramovová, která sloužila na checkpointu v Gaze, ve vašem filmu vypráví o dni, kdy se dozvěděla, že zastřelili její kamarádku. Šla do služby a během ní zatkla osmdesát Palestinců, protože všichni ti muži jí připomínali, co se stalo. Nechala je stát bez vody na slunci celý den, museli běhat, dělat kliky a ona na ně jen křičela: „Proč jste zabili Hanah?“ Nikdo jí v tom nebránil, ostatní vojáci chápali, jak se cítí.

V armádě jsou samozřejmě psychologové, kteří se snaží lidem pomoci, aby se vyrovnali se stresovými situacemi. Zvlášť, když je zabito hodně lidí. Ale stejně jako u jiných velkých institucí to funguje jen částečně. Jste tam v pozici, kdy máte hodně moci, a najednou se ocitáte v situacích, které jsou extrémní, a začnete dělat věci, které byste normálně nikdy nedělali. S velkou mocí má přijít také velká odpovědnost, ale když jste mladý, tak nevíte, jak s odpovědností nakládat. Dívky ve filmu jsou velmi kritické k tomu, co dělaly. Myslím si, že odpovědnost ale padá na ty, kteří posílají mladé lidi do naprosto nemožných situací.

Mladí lidé slouží v Izraeli všude. Prohlížejí vás na letišti, kontrolují před vstupem do veřejných budov a vždy jsou velmi striktní.

Vojáci na kontrolních stanovištích mají v hlavě myšlenku: všichni Izraelci, které někdo zabije, půjdou na můj účet, pokud neodhalím toho, kdo chce projít s bombou. Stres způsobuje, že to nejen na přechodech vypadá takto. Všichni jsou pro vás nepřátelé, i ten, kdo je příjemný, může být nakonec tím, kdo nese bombu.

Bylo těžké najít ženy, které by byly ochotné hovořit otevřeně o službě na okupovaných územích?

Jak jsem již říkala, pokud je člověk jednou součástí izraelské armády, je k ní obvykle velmi loajální. Je třeba velké síly k tomu promluvit, zejména bezprostředně poté, co v armádě sloužil. Potkala jsem mnoho žen, které měly za sebou podobné příběhy. Chtěly mi s filmem pomoci, ale jedině pod podmínkou zachování anonymity. Jde o velmi osobní příběhy a říci je veřejně znamená stát se předmětem kritiky. Tak dopadlo i těch šest dívek.

Někdy se mi zdá, že izraelská společnost z přemíry opatření, jež přijala kvůli svému bezpečí na úkor druhé strany, postupně onemocněla. Ať už mluvíme o okupaci, výstavbě zdi mezi Izraelem a Palestinou, tajné policii, která působí v Palestině, druhořadém statutu, jejž mají Arabové žijící v Izraeli, a podobně…

Když se soustředíte na vlastní přežití, nezajímá vás příliš utrpení těch druhých. Samozřejmě, že za to platíme špatným svědomím. Lidé ale nevědí, co dělat. Všichni asi souhlasí s tím, že okupace není dobrá, že potřebujeme politické řešení. Ale často si myslí, že nemáme na výběr a nemůžeme odejít z teritorií.

Když jste uprostřed dramatu, nemáte šanci s odstupem analyzovat věci, o kterých mluvíme. Izraelská společnost žije pod trvalým tlakem. Mnoho lidí vnímá konflikt s Palestinci jako válku o přežití, jsou tu sebevražedné atentáty, ostřelování vesnic a měst. Ve společnosti panuje zlost a strach.

Kritických filmů vzniká v Izraeli řada, váš snímek ale vyvolal mnoho pozornosti. Vysílala ho televize a na konci loňského roku jste s ním vyhrála festival dokumentárních filmů v Haifě. Co ho podle vás od podobně laděných děl odlišuje?

Myslím si, že je jiný hlavně tím, že je zaměřen na většinové publikum, a ne jen na lidi s levicovými názory, kteří obvykle s podobnými filmy souhlasí. V Izraeli existuje skupina lidí, kteří bojují proti okupaci. Jsou naštvaní a radikální. Většinová společnost už ale odmítá ty, kteří pořád tolik křičí, jak moc je špatná. Není takto podanou kritiku schopná přijímat. Řekla jste, že vám země připadá nemocná, cítím něco podobného, ale je těžké sdělit to lidem tak, aby vás poslouchali. Snažila jsem se proto natočit film, který není prvoplánově angažovaný. Sloužila jsem na okupovaných územích a jsem spoluodpovědná za to, co se tam děje. Nemohla jsem ukazovat, jak jsem morálně čistá. Na to jsou lidé už alergičtí, tak jsem se to snažila udělat jinak.

Vybrala jste si jako vypravěčky ženy právě proto, že dokážou lépe zprostředkovat to, co cítí?

Síla tohoto filmu spočívá právě v tom, že ženy dokážou srozumitelně vyjádřit i silné emoce. A mají pořád i tu trochu naivní víru v to, že okupace skončí, když nahlas řeknou, co se děje. Tenhle film nevznikl z mé iniciativy. Vyprávěla jsem o své zkušenosti z teritorií a dostala nabídku dělat film o ženách v armádě. Nejprve jsem odmítla, protože je to pro mne opravdu obtížné téma a nechtělo se mi ho už znovu otevírat. Pak jsem o tom ale přemýšlela a došlo mi, v čem by šlo uchopit jinak. Souhlasila jsem tedy a strávila nad ním poslední čtyři roky.

Překvapil vás ohlas, který film vzbudil?

Čekala jsem sice kritiku, ale sama jsem byla překvapena, kolik jí bylo. Ti zprava politického spektra říkali, že lidé si nepřejí kritiku armády. Kritici zleva, a to jsem nečekala, mi zase vyčítali, že ukazuji dívky, které dělají příšerné věci. Měli pocit, že je tím nějak adoruji. Filmem zkouším nabourat zažité obrazy. Ukazuji opravdu milé dívky, aby si lidé mohli říci: Když se to stalo jim, může se to stát komukoli. A to je zasáhne.

Jak je dokument přijímán v zahraničí?

Snímek je určen především izraelskému publiku. Chybí v něm kontext, nevysvětluji nijak situaci, to, jak je nejednoznačná. Mám proto občas strach, že film bude vykládán jednostranně, když je promítán mimo Izrael. Existuje mnoho názorů na to, co se děje v Izraeli, a lidé obvykle nechtějí přemýšlet o komplikovaných věcech. Chtějí jednoduché pravdy, tihle hoši jsou dobří a tihle špatní. Izraelci jsou špatní a Palestinci dobří nebo naopak.

Snímek Jestli se usmívám byl natočen s podporou izraelské vlády a cestu do Prahy vám platí izraelská ambasáda. To je vzhledem k jeho obsahu trochu paradoxní, ne?

Vláda v Izraeli dává peníze do zvláštního fondu na podporu kinematografie. O penězích pak rozhodují odborníci z filmové branže. Posuzují jednotlivé projekty a rozdělují částky. Jsem hrdá na to, že jsem ty peníze dostala. Je to ukázka otevřenosti vůči kritice ze strany státu. Jeden z důvodů, proč si lidé občas myslí, že izraelská okupace je jediná na světě, je ten, že my sami o ní mluvíme hodně hlasitě. Izraelská média obecně jsou velmi kritická a já také. Dívám na věci jinak než ostatní, to by měl dělat každý umělec.

Žádný komunista není Plastic People

Zahálka jako sebeobrana

Mluvit o „právu na lenost“ a příjmu bez práce znamená provokovat civilizaci vyrostlou z vyzdvižení práce. Ta představuje osu individuálních životních osudů („kariéra“) i klíčovou hodnotu a zdroj bohatství celé společnosti. Ora et labora křesťanství bylo vystřídáno Engelsovým podílem práce na polidštění opice. Západní kapitalismus během vývoje od protestantismu k sociálnímu darwinismu sekularizoval novozákonní kdo nepracuje, ať nejí. Za stávající neutěšené světové situace je přijímána kritika rozdělení práce, kritika (ned)ocenění určitých typů práce, kdo by ale kritizoval práci jako takovou? Pokud by patřil k bohatší menšině lidstva, mělo by to asi podobnou pachuť jako pálení potravinových přebytků v době, kdy velká část lidí hladoví. Pokud by příslušel k chudší většině lidstva, jistě by se dozvěděl, že si s takovým přístupem může za svou situaci sám. Je ale
povýšení práce na klíčovou hodnotu oprávněné, nebo vůči němu existují dobré protiargumenty?

Práce škodí

Prací není jakákoli činnost – je vykonávaná, aniž by její příčinou byla chuť ji dělat, hlavní motivací je nutnost nebo nějaká forma odměny nebo obojí. Zároveň směřuje k vytvoření nebo reprodukci hodnoty, která ji přesahuje.

Kritikové práce nepropagují rozklad společnosti ve jménu všeobecného slastného nicnedělání. Chtějí jen tento typ aktivity nedělaný kvůli ní samotné změnit v takový přístup k životu a světu, který bude založen na dobrovolném vykonávání různých činností, jež by ve svém celku skládaly vše potřebné a k tomu ještě mnoho příjemného.

Může se zdát, že takový přístup je utopií, která by znamenala ekonomický rozvrat. Možná tomu tak i je. Jenže je-li taková společnost utopií, pak současná společnost práce představuje antiutopii. Minulorežimní paragraf o příživnictví se změnil ve všudypřítomný tlak na práci v podobě cukru (pestré reklamní nabídky konzumních lákadel) i biče (pohrdání a nízký sociální status pro ty, kdo si nejsou schopni najít práci). Zatímco u jedněch vede přepracování k syndromu vyhoření či workholismu, druhé frustruje nezaměstnanost. V pracovních vztazích kvete donucení, nadvláda, kontrola a hierarchie – tedy přístupy, které představují přímý protiklad demokratických hodnot. Úvahy o tom, jak se takovému světu práce vyhnout či jak mu čelit, tak představují určitou formu sebeobrany před touto antiutopií.

Nezbedný zeť Karla Marxe

Přední filosof komunismu měl smysl pro humor. Není tedy divu, že pronesl výrok, který zní smutnou ironií vůči všem, kdo si později přivlastňovali dogmaticky chápané výseče z jeho díla: „pokud je něco jisté, pak to, že já nejsem marxista“.

Tato jízlivá poznámka ovšem nebyla adresována marxistickým dogmatikům. Citovaná slova zazněla na adresu skupiny francouzských komunistických radikálů, mezi něž patřil i manžel Marxovy dcery Laury Paul Lafargue (1842–1911). O tom, že v jeho případě nešlo o nekritické papouškování názorů proslulého tchána, svědčí jeho hlavní dílo, Právo na lenost. Vyvrácení práva na práci z roku 1848 (1883).

Jestliže většina socialistů heroizovala dělníka a jeho práci, měnící společnost směrem k pokroku, Lafargue se od nich lišil. Zahrnul výtkami proletáře, který se podle něj „nechal nakazit náboženstvím práce“ a odmítl „odporné hymny na počest boha Pokroku, prvorozeného syna Práce“. Práce pro Lafargua představovala sociální katastrofu, měnící společnost šťastné zahálky v společnost setrvalé únavy, trápení a dohledu. „Raději morovou ránu, raději otrávit prameny než postavit továrnu na venkově,“ napsal Lafargue. Místa, kde se masově holduje práci, jsou totiž zároveň místy disciplíny – stala se „ideálními káznicemi“. Nejde ale jen o dohled a donucení; pracující nejvíce poškozuje to, že sami zvnitřnili morálku práce, zodpovědnosti a výkonnosti. Jejich práce přitom vzhledem k nastavení systému poškozuje celou společnost – vyrábějí spoustu bezcenných, zbytečných či dokonce škodlivých věcí, které by jako svobodní lidé dělající to, co chtějí, nikdy
neprodukovali. Lafargue ve svých satirických šlezích zpodobňuje zkažené měšťáky jako altruisty, kteří musejí obětovat své zdraví i mravní integritu, aby spotřebovali vše, co pracující zbytečně vytvoří.

Lafargue oproti nešťastné civilizaci práce vyzvedá tři idealizovaná společenství: šťastný Západ (především jeho venkov) před triumfem práce, nezápadní společnosti a lidstvo po vítězné revoluci. První dva obrazy jsou spíše posmutnělé: plnokrevní a veselí lidé dřívějška jsou vykresleni pro kontrast vůči svým vyčerpaným potomkům; idealizovaní divoši, „kteří se vyhřívají na sluníčku, kouříce cigarety“, netuší, že záhy budou jejich země kolonizovány impériem Práce. Naopak třetí obraz představuje překonání nešťastné dříčské civilizace – proletariát pochopí svou situaci, rozhodne se vyrábět jen to, co je opravdu třeba, zbaví se škodlivé lásky k práci a vydá po svém povstání „železný zákon, zapovídající pracovat každému déle než tři hodiny denně“.

Ráj jako nicnedělání

Kořeny odporu k práci jsou ovšem mnohem starší. Jestliže kupříkladu z křesťanství se podařilo udělat náboženství odříkání a lopoty, je zároveň dobře známo, že ve Starém zákoně představovala práce trest a vyvrhnutí z rajského nicnedělání. Sám Ježíš v Novém zákoně několikrát ospravedlňuje svou pozici nepracujícího tuláka snižováním významu práce – notoricky známé verše Matoušova evangelia o nebeském ptactvu, které neseje ani nesklízí, jsou nejcitovanějším příkladem.

Ani Marxova filosofie neobsahuje nekomplikovanou oslavu práce. Naopak, nejen že pranýřuje vykořisťování, ale mluví i o tom, že předpoklad nové společnosti spočívá právě v tom, že dělníci zruší samotnou podmínku své existence – práci v té podobě, kdy znamená zapojení do odcizené mašinérie výroby něčeho, co se vymyká jejich kontrole.

Jestliže dvacáté století bylo stoletím totalitních režimů a ničivých válek, bylo rovněž stoletím práce. Jen malé menšiny vzdorovaly – jednou z nejvýznamnějších byla Surrealistická skupina, nadšeně citující z Arthura Rimbauda:

„Nikdy nebudu pracovat.

Práce je otrava.

Nikdy nebudeme pracovat, ó vlny ohně.“

Surrealisté si tento svůj postoj udrželi a na sklonku 20. století vyzvali v souvislosti s pochody nezaměstnaných k tomu, aby nezaměstnanost nebyla vnímána jako sociální stigma, ale jako osvobození od práce. Správnou odpovědí neměl být požadavek nových pracovních míst, ale odmítnutí práce: „Pracovat? Nikdy! Za takových podmínek? Teprve ne.“

Invalidní svoboda

V českém prostředí zazněl odpor vůči práci především v těch skupinách, které se kriticky stavěly vůči oficiální režimní ideologii včetně jejího kultu práce, který (ve spojení s paragrafem o příživnictví) tíživě dopadal na každodennost nonkonformistů. Egon Bondy propagoval vizi vystoupení ze světa oficiálních hodnot, včetně kariéry, pracovní činnosti a jejího společenského uznání apod. V próze Invalidní sourozenci patrně nejpůsobivěji zpodobňuje (nejen) vlastní cestu, pro niž je alternativou základního příjmu (nikoli ovšem všeobecného) invalidní důchod a ve které oficiální svět nahrazuje alternativní společenství se zcela jinými hodnotami a zdroji vzájemného uznání, než jaké plynou z fetišismu práce.

Leckdy ovšem získala kritika oficiózního kultu práce podstatně zemitější charakter, jako v dobovém hitu punkové skupin SPS:

„Snížená pracovní schopnost

My nikdy makat nebudem

My se na práci vyserem

Nám jdou ručičky dozadu

My jsme v invalidním důchodu

Nám se práce hnusí

A máme z ní kůži husí

Středa to je náš den

Čtvrtek pátek do práce nepudem

Nepudem nepudem nepudem

My nikdy makat nebudem.“

Stát se může cokoli

Jestliže si odmítnutí práce ze strany surrealistů, androšů či punks nese pečeť určité výlučnosti okrajové umělecké či subkulturní skupiny, někteří pokládají zrušení práce za alternativu pro celou společnost. Anarchista Bob Black chce nahradit práci hrou a ve svém textu, ukončeném provokativním zvoláním „proletáři celého světa, odpočívejte!“, klidně připouští nevypočitatelnost svého záměru: „Nikdo nemůže říct, co bude následovat po odpoutání tvořivosti, dosud svázané prací. Stát se může cokoli.“

Oproti vizím společnosti bez práce se může idea bezpodmínečného základního příjmu zdát jako ještě umírněný návrh. Cíl je ovšem (alespoň za předpokladu, že daný příjem pokryje hlavní životní náklady) podobný – zbavit lidstvo donucení k práci. Výsledkem všeobecného základního příjmu i radikálnějších podob „práva na lenost“ by bylo osvobození člověka od takové práce, kterou nepokládá za smysluplnou, naplňující a prospěšnou. V obou případech se dané přesvědčení opírá o optimistickou představu o člověku a možných výsledcích jeho konání ve svobodnějších vztazích, v obou případech představuje výzvu pro naši politickou představivost.

Základní příjem pro všechny

Pojetí všeobecného základního příjmu jakožto občanského práva je výhodné proto, že zvětšuje svobodu všech a zároveň zachovává rovný přístup ke každému a respektuje různá pojetí života jednotlivých osob. Otázky však vyvolává jeho komplexnější zdůvodnění, zejména v souvislosti se získáváním finančních zdrojů na jeho vyplácení a s tím, jak ho vyplácet: v hotovosti, nebo v naturáliích? Jednorázově, či v pravidelných intervalech?

Práce je nedostatkové zboží

Kde získat legitimní prostředky na vyplácení příjmu? Příkladem je Aljaška, kde toto opatření funguje už čtvrt století a tvoří v průměru zhruba 6 % příjmu domácností. Základní příjem přispěl k odstraňování chudoby a nerovností; pro rodiny se skromnějšími příjmy představuje částku ve výši dvou až tří měsíčních platů. Zdroje na jeho vyplácení pocházejí ze zdanění těžby nerostných surovin. Dalším zdrojem je prodej licence na provoz televizního vysílání apod. Podobné zdanění se může týkat všech firem.

Zdroje je možné získat také zdaněním pracovních míst. Podle belgického filosofa a ekonoma Philippa Van Parijse mohou tvrdě pracující požadovat vyšší příjem pouze tehdy, pokud neužívají více nedostatkových zdrojů společnosti, než činí jejich rovný podíl – jen pak by neměli být více zdaňováni. Jenže v ekonomickém systému moderních společností jsou pracovní místa jedním z nejvýznamnějších nedostatkových zdrojů. Lze tedy zdůvodnit zdanění pracujících ve prospěch těch, kteří pracovní místa nemají.

Neměl by se ale tedy základní příjem vyplácet pouze těm, kteří jsou nezaměstnaní nedobrovolně? Podle Van Parijse by se tím upřednostňovalo jen určité pojetí života, a to těch lidí, jejichž zaměření se upíná k nedostatkovému kapitálu (k pracovnímu místu). Ti, kdo se svého podílu na tomto kapitálu vzdají, a přenechají tudíž jeho větší část jiným, by neměli být zbaveni svého podílu na jeho hodnotě. Obě skupiny – ti, kteří pracují, i ti, kteří se práce zřeknou – by měly mít možnost sledovat své pojetí života. Jen tehdy, pokud někdo užívá zdroje s dostatečnou nabídkou, může legitimně uplatňovat nárok na celý jejich výnos. Pokud však užívá zdroje s nedostatečnou nabídkou, což je také případ pracovních míst, tento nárok uplatňovat nemůže. Nemůže si proto ani stěžovat na to, že se mezi ostatní osoby rovným dílem rozděluje hodnota nedostatkových zdrojů, které si nadměrně přivlastnil.

Základem námitky, podle níž při vyplácení základního příjmu dochází k nerovnováze mezi vykonanou prací a obdrženým příjmem, je myšlenka, že spravedlnost vyžaduje, aby příjem představoval odměnu za práci. Nesmíme zde však zaměňovat dva přístupy. První požaduje, aby výše příjmu přesně odpovídala pracovnímu úsilí, což je požadavek, který není slučitelný s koncepcí základního příjmu. Druhý přístup požaduje, aby příjem byl pracovním úsilím pouze ovlivněn, není však třeba, aby výše příjmu zcela kopírovala jen pracovní úsilí a nic jiného.

Uskutečnění svobody

Nepodporuje však takový systém lenost? Práce produkuje bohatství, které je vhodné přerozdělit. Německý sociolog Claus Offe pokládá za zřejmé, že zavedení základního příjmu přinese více svobody. Zaměstnavatelé se ovšem podle Offeho obávají, že pro ně bude obtížnější najímat pracovníky na horší nebo méně placenou práci. Zaměstnanci se naopak bojí, že garantovaný příjem bude vyžadovat zvýšení daní, a tudíž povede k poklesu čistých mezd. Někteří jednotlivci i skupiny se bojí společenského uspořádání, v němž základní místo nezaujímá práce a z ní plynoucí příjem. Během posledních dvou staletí existence průmyslového kapitalismu se vytvořila normativní představa, v jejímž centru stojí důraz na práci a přesvědčení, že je možné integrovat společnost a jedincům zajistit nezávislost jen na základě pracovní smlouvy. Tato představa odolává i současným proměnám společenské reality, kdy se stále více ukazuje, že moderní společnost není schopna zajistit
plnohodnotnou práci všem svým občanům.

Americký sociolog Erik Olin Wright vidí pozitivní význam zavedení základního příjmu ve změně mocenské rovnováhy v kapitalistické společnosti. Jednalo by se o výrazný přesun moci na stranu zaměstnanců. Ti by mohli snáze odmítnout nevyhovující práci či takovou, kde jsou špatné pracovní podmínky, což by zpětně tlačilo na zaměstnavatele, aby se tento stav snažili napravit. To by mohlo mít významné důsledky v proměně celého ekonomického systému.

Americký politolog Adam Przeworski nahlíží na realizaci základního příjmu v kontextu problému nezaměstnanosti. Snahu vytvořit nová pracovní místa vidí jako nereálnou a kritizuje politické strany za to, že se odvolávají na tuto „magickou formuli“ místo toho, aby přiznaly, že plné zaměstnanosti nelze dosáhnout. Soudobou nezaměstnanost přitom Przeworski nepovažuje za problém ekonomický, ale především za kulturní a politický. V současné době je proto zapotřebí především změnit pocity bezvýchodnosti, které jsou spojeny s rostoucí nezaměstnaností, v kladné pocity narůstající svobody a osvobození od nepříjemné práce.

Technologicko-ekonomické podmínky pro všeobecný základní příjem již splněny jsou: technologie do značné míry nahradila lidskou práci. Právě proto se potýkáme s nezaměstnaností. Realizace průmyslové společnosti v posledních staletích byla přece spojována právě s tím, aby stroje pracovaly za lidi a lidé příliš pracovat nemuseli.

Kulturní a politické podmínky však stále ještě splněny nejsou: ubývání práce zatím nevnímáme jako osvobození. Je zvykem obviňovat oběti: i když všichni vědí, že není práce pro všechny, převládá paradoxní přesvědčení, že ji všichni mohou získat. Nezaměstnaní prostě mají problém. Rovněž konzumní charakter naší společnosti svazuje využití volného času s výší příjmu. Řada lidí si proto narůstající možnost svobody neuvědomuje a současnou situaci vnímá spíše negativně.

Zavedení všeobecného základního příjmu samozřejmě pro realizaci svobody a spravedlnosti nestačí. Jednalo by se však o důležitý krok správným směrem. Připomeňme v této souvislosti, že takový návrh má již dlouhou tradici. Určitou jeho verzi formuloval už americký politický myslitel Thomas Paine, dále ji rozvíjel například autor proslulé Tobinovy daně James Tobin, německý sociolog a filosof Ulrich Beck a mnoho dalších autorů. Všeobecného základního příjmu se zastávají mnozí libertariáni, socialisté, kritičtí teoretici, marxisté, komunitaristé, anarchisté, liberálové a další.

V Česku přišel s ideou rovné sociální dávky v roce 2003 kupodivu poslanec ODS Vlastimil Tlustý. Mělo jít o vyplácení ničím nepodmíněné částky ve výši 4000 Kč měsíčně všem dospělým občanům. Zde však podobnost s námi představovaným návrhem všeobecného základního příjmu končí. Kromě odlišného zdůvodnění chtěl poslanec Tlustý odmítnout všechny sociální dávky, starobní důchody, nemocenskou podporu i podporu v nezaměstnanosti. Návrh kvůli svým antisociálním důsledkům právem vyvolal odmítavé reakce. Kritici však bohužel přehlédli racionální jádro návrhu všeobecného základního příjmu. Sociální variantu všeobecného základního příjmu prosazují lidé v mnoha zemích světa. Zpravidla jde o zastánce levicové či zelené politiky z Evropy, ale i z afrických a amerických států.

Autoři pracují v Centru globálních studií AV ČR a UK, jsou spoluautory knihy Všeobecný základní příjem: Právo na lenost, nebo na přežití? (Praha 2007).

Život za možnost vyprávět příběh

Došlo při řešení krize v Dárfúru v poslední době k nějakému posunu?

Ano, súdánská vláda souhlasila s rozmístěním mezinárodních mírových sil a první jednotky jsou na svém místě. Nicméně pokračují obstrukce při jejich rozmísťování. Další problém spočívá v tom, že žádná země zatím nechce poskytnout helikoptéry, které jsou základem účinné ochrany obyvatel provincie. Spolupráce na mezinárodní úrovni vede k většímu tlaku na súdánskou vládu a objevily se už první úspěchy. Některé velké firmy omezily své ekonomické zájmy v Súdánu, film mimo jiné zachycuje úsilí aktivistů o schválení zákona omezujícího investice amerických společností. Zákon prošel v osmnácti státech a je šance, že bude přijat i na federální úrovni. Hrozba bojkotu olympiády v Pekingu ze strany některých světových velmocí nutí k větší angažovanosti na řešení krize i Čínu. Na druhé straně v Dárfúru vzrostla míra násilí, především minulý měsíc, kdy se opakovaly útoky na některé vesnice. Došlo k fragmentaci povstaleckého hnutí –
někteří oznámili, že podporují prezidenta Bašíra.

Váš film na příběhu šesti lidí přibližuje šest různých způsobů, jak se dá pomáhat trpícím v Dárfúru. Jako filmař jste měl možnost zpracovat látku více politicky, zmínit příčiny konfliktu a jejich možná řešení. Proč jste zvolil právě tuto cestu?

Mým hlavním cílem bylo konflikt humanizovat a přiblížit trpící divákovi, což pro mě znamenalo nezobrazit je v první řadě jako politické, ale lidské bytosti. Zvítězil také pocit, že film orientovaný politicky by pravděpodobně nenašel cestu k tolika divákům, což bylo v rozporu s naším záměrem – motivovat co nejvíce lidí k tomu, aby se o problém zajímali a případně se angažovali. Kromě toho osobně nevidím žádné jednoduché politické řešení.

Mezi šestici protagonistů dokumentu jste vybral hlavního prokurátora mezinárodního soudu v Haagu Luise Moreno-Ocampa, amerického aktivistu Adama Sterlinga, herce Dona Cheadla a tři „aktivisty“, kteří působí přímo v místě konfliktu. Především pro ně muselo být jakékoliv spojení s filmem nebezpečné…

Pablo Recalde, šéf distribuce zásob jídla v provincii, který pracoval pro Světový potravinový program, se rozhodl nepokračovat dál ve své práci kvůli incidentu, který se stal po natáčení. Hlavním důvodem pro jeho rozhodnutí byl útok nájezdníků janjaweed na konvoj při jedné z jeho cest z letiště do města El Geneina. Několik vozů konvoje bylo uneseno, Recalde naštěstí unikl a později se dozvěděl, že útok byl vedený osobně proti němu. Přesto si myslí, že napadení nesouvisí s filmem, ale s distribucí zásob jídla, které představují záchranu pro desetitisíce strádajících lidí. Další protagonista, Ahmed Mohammed Abakar, koordinátor uprchlického tábora Hamada
v Dárfúru, je nyní ve vězení kvůli vraždě vládního úředníka, jenž do kempu přijel na návštěvu. Šejk Ahmed však nemá s vraždou nic společného. Byl vzat do vazby do té doby, než se případ vraždy vysvětlí. Měli ho už propustit, stále je však ve vězení a úřady to odmítají vysvětlit.

Může to souviset s vaším filmem?

Lidé z Dárfúru, s nimiž jsem v kontaktu, se mě snaží uklidnit, že to s filmem nesouvisí. Samozřejmě mě velmi znepokojuje představa, že by účinkujícím role ve filmu nějak přitížila. Ahmeda jsem se před natáčením přímo ptal, jestli si je vědom rizik, která pro něj účast na filmu znamená. Řekl mi, že by dal život za to, aby mohl o Dárfúru vyprávět příběh.

Bylo by možné vyjádřit ve filmu silněji chování a postoje druhé strany – těch, kteří se na represi podílejí?

To jsme chtěli. Velmi jsem si přál, aby ve filmu zazněl komentář jednoho z vládních politiků, který podle svých slov chce krizi řešit. Vláda v Súdánu není monolitická, ne všichni problém ignorují nebo dokonce podporují. Uskutečnili jsme rozhovor s představitelem vládní strany, ale ve filmu nemohl být použit. Když jsem byl v Súdánu, měl jsem možnost prostřednictvím mnoha lidí vidět konflikt v různých perspektivách – od vlády přes vojenské jednotky, rebely, utlačované vesničany až po kočovné kmeny, které nejsou jeho součástí. Opravdu rád bych ve filmu měl víc těchto pohledů, ale to už by byl úplně jiný film.

O čem bude váš příští film?

Nevím. Nejspíš o nějakém světovém konfliktu. Pravděpodobně o napětí mezi arabským světem a západní civilizací.

došlo

Ad Hranice umění a hranice života (A2 č. 9/2008)

Potěšila mě seriózní a rozsáhlá reakce Jakuba Stejskala na můj příspěvek Lidské tělo? Které? (A2 č. 5/2008). Mám k ní však několik výhrad. Především: můj text neměl tezovitě shrnout základní tendence umění ve vztahu k tělesnosti a technologii. Bylo to zamyšlení estetika umění nad nejnovějšími osudy části předmětu jeho zkoumání v kontextu aktuální kulturní situace. A rozhodně jsem nepřeceňoval společenský význam současného umění.

Ano, zdaleka ne vše, co dnes v umění vzniká, má schopnost anebo ambice ovlivňovat či měnit tok společenských událostí. Ve stále nediferencovanější záplavě redundantních pseudouměleckých repeticí se jako memento tyčí činy opravdových umělců-aktivistů – těch, co dobrovolně opustili institucionalizovaný svět umění a obětovali svůj talent i médium estetické účinnosti a společenské prospěšnosti. Ti jsou podle mne zásadní – pro dějiny umění i pro jeho sociologii, filosofii či estetiku. Netestují dávno otestované hranice umění ve sterilním prostředí galerií a grantových platforem ani v pronajímaných a medializovaných veřejných prostorech, nýbrž balancují na dynamických hranicích života a umělecké světotvorby v situacích a prostředích, jejichž souřadnice vytyčuje sám život a konkrétní společenská (nikoli tržní) potřeba. Statisticky vzato jsou projevy zřídkavé i extrémní, ale v umění stále platí princip
elitářství víc než kdekoliv jinde.

Proti Stejskalovu tvrzení, že „sebeangažovanější umění nemůže nahradit politický čin“, si dovolím postavit příklad. Koncem minulého tisíciletí se v Číně začaly objevovat pobuřující instalace a performance mladých umělců, kteří jimi reagovali na netransparentní zacházení s lidským biologickým materiálem ve zdravotnických a vědeckých institucích. Ve společnosti s miliardovou populací, kde v důsledku nehumánních legislativních předpisů nemá ženský potomek stejnou „cenu” jako potomek mužský, v důsledku čehož vzkvétá ilegální provádení potratů, zmínění umělci neobvykle zacházeli s mrtvým lidským tělem, jeho orgány i s živým vlastním tělem. Jejich angažovaná díla naplňují všechny aspekty Dickieho pojmu „anti-umění” – jsou to ready-mades, nejsou estetická, mají neobvyklý obsah a jsou akční. Jsou zkrátka extremní v mnohých ohledech. Heretické akty vyvolaly odpor a restrikce, ale rozproudily diskusi a čínské politické
špičky později musely problém legislativně řešit. Kde opakovaně selhávaly politické programy, občanské iniciativy a média, dosáhli úspěchu umělci, riskující profesní renomé i osobní svobodu či dokonce život. Uvedení tvůrci, většinou absolventi uměleckých akademií, nepřestali vytvářet konvenční umělecká díla proto, aby experimentovali s médiem, ani ze snahy prvoplánově šokovat, ale z důvodu společenské angažovanosti.

Podobné, i když méně radikální příklady najdeme i v současné euroamerické umělecké kultuře. Jone Rose hrál smyčcem na drátech segregačních plotů v pásmu Gazy pod nedobrovolným dohledem ozbrojených příslušníků Izraelských obranných sil (IDF), Bob Ostertag v bývalé Jugoslávii v době válečného konfliktu živě předvedl své interaktivní dílo, kritizující současně americkou invazi i srbský nacionalismus, čímž riskoval vězení. Jistěže se tyto a mnohé podobné akce nutně odehrávají v řádu reprezentací, není to však konvenční reprezentační rámec, nýbrž angažovaná performance reálné sociální situace. Možno ji – i důsledky – přirovnat k demonstracím aktivistů.

Dnes se už nikdo nepozastavuje nad tím, když umělec poruší konvence reprezentace – v současném světě umění žádné nejsou kanonizovány. A stejně jako kdysi nebylo možné vést přesnou dělící čáru mezi šachistou a výtvarníkem v životě a tvorbě Marcela Duchampa, mezi houbařem a hudebníkem v životě a tvorbě Johna Cage, mezi ekologickým aktivistou a performerem v životě a tvorbě Josepha Beuyse, filosofem a výtvarníkem v životě a tvorbě Josepha Kosutha, nelze ji dnes vést ani mezi vědcem a umělcem v životě a tvorbě Gunthera von Hagense nebo mezi manželem a výtvarníkem v životě a tvorbě Jeffa Koonse. Umělci kombinují své sociální role s uměleckou reprezentací, nikoli však kvůli ozvláštnění či aktualizaci, jak se domnívá Stejskal, nýbrž pro sám život. Kritická distance je jim vlastní v životě i v umění. Uvedené strategie převzali i někteří kurátoři, když do svých výstav začali
zařazovat dokumentární záznamy reálných životních nebo politických událostí, pocházející od neumělců. Dávno víme, že umělecké dílo nemusí vytvořit umělec.

Chci ještě čtenáře upozornit na dvě nepříjemné chyby v mém textu, vzniklé neautorizovanými zásahy redakce do něj: v citátu Rolanda Barthese má být „humorální” a nikoli „humorné” tělo; von Hagensova výstava plastinátů se jmenuje „Körpenwelten” a nikoli „Bodies” – to je zcela jiná výstava.

Jozef Cseres

O pražské kulturní granty se opět vede nekalá soutěž

Tisková zpráva Oživení, Praha 27. 3. 2008

Velkou pětku, která si téměř rovným dílem rozdělila 25 milionů, tvoří společnosti Fantazma (provozující divadlo Ta Fantastika), Hamlet Production, Cleopatra Musical, Divadlo Na Fidlovačce a Muchovo muzeum. (…)

Nejvíce na tomto systému dokázal vydělat, jako už několikrát v obchodech s Prahou, realitní a mediální magnát Sebastian Pawlowski, provozující Muchovo muzeum v Kaunickém paláci, pronajatém od města. (…)

V případě podpory divadla Ta Fantastika prostřednictvím firmy Fantazma, s. r. o., je potřeba k navrženému grantu ve výši 5,82 milionu korun připočíst ještě Radou HMP nedávno schválený partnerský dar města na realizaci muzikálu Božena Němcová ve výši 1,44 milionu. Sedm a čtvrt milionu korun již přesahuje Evropskou komisí stanovenou mez veřejné podpory ve výši dvě stě tisíc eur v průběhu tří let. Pokud bude tato podpora schválena, Oživení podá podnět na Evropskou komisi.

Tomáš Kramár, Oživení

Na kterou nohu kulhá svoboda?

Obhájci návrhu na zavedení všeobecného základního příjmu, tedy ničím nepodmíněné platby pro každého, argumentují například tím, že ustavení takového práva zvětšuje svobodu pro každého, zachovává rovnost vůči všem a respektuje různost zvolených způsobů života u jednotlivých lidí. Pokud by tomu tak bylo, pak by skutečně zbývalo jen dořešit detaily vyplácení navrhované dávky. Problém je v tom, že výše uvedená teze je snadno zpochybnitelná.

Každé přerozdělování je totiž zároveň přerozdělováním svobody, nemůže tedy zvětšovat svobodu všech. Rovné zacházení a respekt různých pojetí života se neslučuje s tím, že jedno pojetí života zatížíme vysokými daněmi jenom proto, abychom mohli jiné pojetí života subvencovat.

Přesto jsem přesvědčen, že zavedení všeobecného základního příjmu lze obhájit. Je však třeba zohlednit i negativní dopady přerozdělování a zároveň důsledně odlišovat hledisko příznivých důsledků všeobecného základního příjmu od argumentace spravedlivým nárokem na kompenzaci za minulé i současné majetkové křivdy.

Vodítkem nám může být vývoj požadavku na přerozdělení od majetných k nemajetným u levicových libertariánů. Důvodem k obsáhlejšímu pojednání o tomto proudu politické filosofie, ke kterému se protagonista návrhu na všeobecný základní příjem Phillipe Van Parijs explicitně hlásí, je také to, že jeho existence (natož historie) je u nás prakticky neznámá.

Kdo je libertarián?

Zmatek, který panuje pří používání pojmů v politice, je do značné míry dán snahou politických skupin přivlastnit si pozitivně konotované pojmy a původně neutrálním pojmům soupeře přiřknout negativní význam. Osud negativní stigmatizace postihl demagogii a populismus. Naopak pojmové variace svobody se staly kýženým klenotem v koruně každé úspěšné moderní ideologie. Podívejme se tedy, jakým pohnutým vývojem prošly některé stěžejní společenskovědní pojmy – nejen libertarianismus, ale i kapitalismus, socialismus, volný trh, levice a pravice.

Původně byl jako libertarián označován každý, kdo ve sporu s deterministy zastával názor, že existuje svobodná vůle. Později byl tento pojem vztažen i na autory vyznačující se odporem proti státnímu despotismu a snahou o jeho nahrazení systémem volného trhu. Tento přístup je dnes spojován s doktrínou anarchokapitalistů, hrdě se hlásících k politické pravici. Pro mnohé je proto obtížně pochopitelné, že se libertarianismus ve svých počátcích vyvíjel jako levicová, možno dokonce říci socialistická doktrína.

Počátky liberalismu

První politickým vystoupením, které spojilo demokratické požadavky s požadavkem na zavedení volného trhu, bylo vystoupení levellerů během anglické revoluce. Levelleři se rekrutovali především z řad drobných obchodníků, řemeslníků a sedláků. Měli tedy bytostný zájem na odbourání státem garantovaných monopolů, znemožňujících podnikání v nejvýnosnějších sektorech ekonomiky, a nejrůznějších daní a poplatků, které jim ukusovaly značnou část příjmů.

Z Cromwellova hlediska (a tím spíše z hlediska kompromisu mezi buržoazií a šlechtou, ve který anglická revoluce vyústila), byl nepřijatelný především požadavek volebního práva pro všechny samostatné muže. Jak se ukázalo již během debat v Putney, majetné třídy se obávaly, že zevšeobecnění volebního práva by vedlo k výraznému přerozdělování ve prospěch nemajetných. Tato obava byla oprávněná – požadavek na zavedení volného trhu přerůstal v požadavek na přerozdělení netržně získaného majetku šlechty a monopolistů ve prospěch nemajetných.

Politickou filosofii Johna Locka lze číst jako nejlepší vyjádření porevolučního kompromisu. S levellery sdílel odpor proti arbitrární moci monarchů a důraz na vládu zákona, přirozeněprávní koncepci ochrany života, svobody a majetku proti svévolným zásahům státní moci i další předpoklady rovnosti mezi lidmi. Locke k tomu však nekonzistentně „přifařil“ požadavek majetkového censu, což si lze vysvětlit jeho obavou z přerozdělení majetku, kterou sdílel s příslušníky své privilegované třídy.

V levicově libertariánském pantheonu nesmí chybět Thomas Paine, jehož životní osudy jsou propojeny s americkou i francouzskou revolucí i se zrodem hnutí pracujících v Anglii. Paine nešetřil výroky jako „daně jsou krádež“, zároveň však navrhoval zavedení progresivní majetkové daně, z jejíhož výnosu by byly financovány penze, příspěvky matkám a další sociální transfery. Za krádež tedy považoval pouze přerozdělování od chudých k bohatým, které bylo realizováno dobovou daňovou soustavou; na počátku 19. století odváděl průměrný pracující více než polovinu svého příjmu formou spotřebních daní.

Legitimitu přerozdělování od majetných k nemajetným obhajoval Paine na základě argumentu, že přírodní zdroje byly v necivilizovaném stadiu společnosti vlastnictvím všech. Rozvoj civilizace byl podmíněn nahrazením společného vlastnictví zdrojů vlastnictvím soukromým. Paine se domníval, že na tuto institucionální změnu doplatili ti, kdo při privatizaci přišli zkrátka, a měli by být proto kompenzováni. Tento argument z 18. století by jistě našel uplatnění i v polistopadovém Česku.

Neukázněný námořník

Za emblematickou postavu levicového libertarianismu považuji Angličana Thomase Hodgskina (1787–1869), který tuto doktrínu rozpracoval do ucelené koncepce, zahrnující i teorii hodnoty. Hodgskin jako dvanáctiletý syn dokaře vstoupil do armádního námořnictva a ve válkách s Francií se propracoval do hodnosti prvního poručíka. Po skončení války pro něj skončila i možnost jakéhokoliv hodnostního postupu (v dobách míru bylo možno vyšší hodnost získat pouze nákupem) a začaly se množit konflikty s nadřízenými, pro které byl v roce 1812 z námořnictva propuštěn. Na základě těchto zkušeností napsal svou první knihu Esej o námořní kázni, sžíravou kritiku autoritářských poměrů panujících v britském námořnictvu.

V britské armádě se hodnosti až po úroveň plukovníka nakupovaly a prodávaly od doby Restaurace. V době, kdy si průměrný pracující vydělal ročně zhruba 25 £, se hodnost poručíka pořizovala bratru za 500 £, plukovník platil sedmkrát tolik. Nekompetentní gentlemani z lepších rodin ve služebním postupu předbíhali kvalifikovanější kandidáty, kteří se nenarodili se stříbrnou lžičkou v puse. Obchodování s hodnostmi bylo zrušeno až dva roky po Hodgskinově smrti na základě reflexe krymské války, kdy hloupě formulovaný rozkaz vedl k nesmyslnému útoku lehké brigády u Balaklavy. S přihlédnutím k těmto okolnostem není divu, že se u Hodgskina vyvinul silný despekt k autoritářství a umělé společenské hierarchii, dané dědičnými privilegii.

Po odchodu z armády se Hodgskin živil jako publicista, byl jedním ze zakladatelů dodnes vycházejícího týdeníku The Economist, angažoval se v Lize proti obilným zákonům a dělníky ve svých přednáškách přesvědčoval, že odbourání obilných zákonů, omezujících volný obchod s obilím, je prvním krokem k likvidaci kapitalismu. Ostatně, když bylo zavedení ochranářských obilných zákonů v roce 1815 schvalováno, muselo být jednání Parlamentu hájeno armádou proti srocení lidu.

V knihách Rozpor mezi přirozenými a umělými vlastnickými právy a Práce hájená proti nárokům Kapitálu rozvinul Hodgskin svou přirozeněprávní koncepci, opírající se o Smithovu pracovní teorii hodnoty a Lockovu pracovní teorii legitimního nabývání majetku. Podle Hodgskina je možnost pozemkových vlastníků inkasovat pozemkovou rentu a možnost kapitalistů inkasovat zisk (nad rámec podnikatelského zisku) dána tím, že tyto skupiny tyjí z umělých monopolů garantovaných státem. Pokud by stát přestal garantovat umělá majetková práva (jako je právo na pozemkové vlastnictví v případech, kdy je pozemek obhospodařován někým jiným než vlastníkem) a umožnil svobodné sdružování pracujících (organizování odborů bylo v té době trestáno jako zločinné spiknutí), inkasované tržní ceny by se podle Hodgskina beze zbytku rozdělovaly jen ve formě mezd.

Posun doprava

Názor, že veškeré vykořisťování je důsledkem státních zásahů ve prospěch určité třídy, se stal charakteristickým pro levicové (kromě v textu již jmenovaných uveďme ještě Benjamina Tuckera, Franze Oppenheimera, ale i Pierra-Josepha Proudhona) i pravicové libertariány. Obě skupiny spojuje též přirozeněprávní koncepce s důrazem na vlastnictví sebe sama a nedotknutelnost legitimních majetkových práv obecně, podpora volného trhu včetně zrušení státního monopolu emise peněz, názor, že některá majetková práva (konkrétně práva intelektuálního vlastnictví) jsou nelegitimní, a měla by být tudíž zrušena.

Rozdíl mezi těmito větvemi libertarianismu je především v názoru na to, jaké způsoby nabývání a pozbývání majetku jsou legitimní, z čehož pak vyplývají rozdílné názory na to, kdo všechno a jakým způsobem je vykořisťován a jak by za to měl být kompenzován. Legitimizace jednorázového kompenzačního vertikálního přerozdělení k odčinění minulých nespravedlností v nabývání majetku se objevuje i v dílech pravicových libertariánů, např. Roberta Nozicka. Z některých pravicových libertariánů se však stávají selektivní obhájci zájmů korporací, což je poněkud zarážející vzhledem k tomu, že státní zásahy jsou realizovány především v jejich prospěch. V tomto směru zachází nejdále skupina následovníků Ayn Randové, která se zesměšnila mj. tvrzením, že „velký business“ je tou nejubližovanější menšinou v Americe.

Posun libertarianismu od levice k pravici byl zapříčiněn především vlivem Herberta Spencera, který se stal hlavním exponentem sociálního darwinismu. Spencer byl ovšem v mládí sám levicovým libertariánem a Hodgskinovým přítelem – jeho prostřednictvím se dostal do redakce Economistu. Ještě v Social Statics Spencer do značné míry kopíruje Hodgskinovy antikapitalistické názory a jde dokonce ještě dál směrem ke kolektivismu prosazováním zespolečenštění veškeré půdy. V druhé polovině 19. století však Spencer začíná otevřeně spolupracovat s konzervativci a přiklání se k obhajobě konzervativních zájmů proti sílícímu (státně) socialistickému hnutí. Tento přerod je dokončen v The Man Versus The State z roku 1884, ve které poprvé používá koncepcí jako „přežití nejzpůsobilejších“ a „přirozený výběr“ k obhajobě společenské hierarchie a privilegií proti těm, kteří podporují zájmy „těch nejméně způsobilých“
– tj. dělníků, kteří se ve Spencerově terminologii mění na lenochy a budižkničemy.

Pokus o nápravu pojmového zmatku

O tom, jak se význam pojmů jako socialismus, kapitalismus, laissez faire, volný trh atd. od 19. století změnil, výmluvně vypovídá citát z díla Henryho George z roku 1880: „V této knize jsem… spojil poznání školy Smithe a Ricarda s poznáním školy Proudhona a Lasalla, abych ukázal, že laissez faire (v jeho plném a skutečném významu) otevírá cestu k uskutečnění vznešených cílů socialismu.“ George, který navázal na Paineho myšlenku přerozdělování financovaného z pozemkové renty, lze považovat za nejvlivnějšího levicového libertariána v historii – jeho knihy Progress and Poverty (ze které pochází uvedený citát) se prodalo přes dva miliony kusů a ke konci 19. století tak byla nejprodávanější knihou po Bibli.

Je jisté, že když levicoví libertariáni plédují pro socialismus, nemají tím na mysli státem řízenou ekonomiku ani společenské vlastnictví výrobních prostředků. Ostatně i Marx chápal pojem socialismus stejně široce jako levicoví libertariáni, které nazýval maloburžoazními socialisty a v polemice proti nim vypracoval tu nejlepší obhajobu vykořisťování a prvotní akumulace, která kdy byla napsána. Někteří levicoví libertariáni, např. Kevin Carson, si nálepku „maloburžoazní socialista“ natolik oblíbili, že tak sami sebe dnes označují.

Pokud bychom rekonstruovali, jak bylo politickým pojmům původně rozuměno, dospěli bychom k níže uvedenému srovnání (viz tabulka). Jsem přesvědčen, že i dnes by návrat k původním definicím vyřešil řadu zmatků a rozporů.

Za problematické stránky levicového libertarianismu lze označit především deontologickou koncepci přirozených práv a názor, že industrializaci by bylo možné realizovat i bez prvotní akumulace kapitálu. Zůstává otázkou, nakolik by systém založený na volném trhu a dobrovolném sdružování trpěl předvídatelnými i nepředvídatelnými problémy (především problémy typu „koordinačního selhání“), zda by tedy dokázal v ekonomické efektivitě překonat různé státně kapitalistické a státně socialistické alternativy a zda by jeho dynamika nesměřovala k znovuustavení státní moci.

Pohádka o hodném a zlém státu

Oživení perspektivy klasického levicového libertarianismu by bylo přínosem pro aktuální diskuse. Pravice by už pak nemohla tak snadno vyprávět pohádku o zlatých časech laissez faire v 19. století, které prý byly zhaceny teprve nenasytným sociálním státem. Levice by musela své převažující etatistické a paušálně antitržní tendence konfrontovat se skutečností, že u zrodu hnutí pracujících stály liberální, demokratické a rovnostářské požadavky anglických levellerů a jakobínů.

Marxistický historik E. P. Thompson vyjádřil politování nad opuštěním jakobínských ctností poté, co na sklonku 19. století došlo k přesunu důrazu z politických požadavků na požadavky ekonomické. Egon Bondy patrně vycházel z poněkud odlišné historické tradice východní Evropy, a tak se omezil na politování, že hnutí pracujících šlo vždy jen o sociální jistoty a nikdy o svobodu – jinak si nedovedl vysvětlit, že si pracující ve východním bloku nechali tak snadno nasadit novou vládnoucí třídou chomout. Klasický levicový libertarianismus nás proto může inspirovat jako etapa hnutí pracujících, kdy svoboda v jednotě s rovností byla stále ještě na prvním místě.

Právo na lenost?

Philippe Van Parijse zachází v podpoře rovnostářského přerozdělování dále než klasičtí levicoví libertariáni. Logika jeho argumentace je však analogická: ti, kdo si přivlastnili nějaký vzácný zdroj (pracovní místo), dluží kompenzaci těm, na které žádné pracovní místo nezbylo. Osobně se však domnívám, že argumentaci platnou pro přírodně omezené zdroje (půda, nerostné suroviny, atd.) nelze uplatnit v případě pracovních míst. Vždy je totiž možné vytvořit další pracovní místa – rozbor důvodů, proč se tomu tak v dostatečné míře neděje, překračuje přípustný rozsah tohoto eseje.

To však neznamená, že by zaměstnanci s vysokými výdělky neměli být zdaňováni ve prospěch nemajetných. Libertariánský požadavek vlastnictví sebe sama však vyžaduje, aby se zdaňovala vždy jen nerovnostní renta (tj. ta část příjmu, za kterou jedinec vděčí nerovným podmínkám přístupu k získávání lidského a sociálního kapitálu) a nikoliv renta talentová. Pokud chce někdo argumentovat pro vyšší míru přerozdělování, musí buďto opustit meze dané levicovým libertarianismem, nebo obhájit nějaký dodatečný argument, jak se o to v případě „renty z pracovního místa“ snaží Van Parijs.

Za vyloženě nešťastné však považuji mluvit v této souvislosti o právu na lenost. Pokud je nárok nemajetných na kompenzaci dán a omezen minulými křivdami v nabývání majetku, nelze proti tomu nic namítat (spor se vede pouze o to, co všechno lze považovat za nelegitimní nabytí majetku). Pokud je však tento nárok dán neohraničeným právem na lenost, můžeme s úspěchem pochybovat o ekonomické udržitelnosti takového projektu. A kritériem morálky je v konečné instanci ekonomická efektivita.

Autor je ekonom.

Negýčová cesta za svojou minulosťou

Útla zbierka poviedok Kouzelný papoušek a jiné kýče (Čarovný papagáj a iné gýče 2005) úzko súvisí s osobnou aj spisovateľskou minulosťou Pavla Vilikovského, autora výrazne ovplyvňujúceho dianie v súčasnej slovenskej próze. Kniha je skratkovitým sumárom jeho obľúbených motívov, tém a naratívnych postupov. Pre čitateľa však asi nebude najpríťažlivejším prvkom toto zrejmé intertextuálne nadväzovanie. V tejto „knihe spomínania“ (P. Darovec) pôsobia ako nové a zaujímavé najmä autobiograficky ladené, emocionálne angažované poviedky o hľadaní autentického vzťahu medzi človekom a jeho minulosťou.

Odvážne rozprávať, alebo spravodlivo mlčať?

Pavel Vilikovský (1941) debutuje v šesťdesiatych rokoch ako príslušník kvalitatívne aj početne silnej generácie slovenských prozaikov. Potom však nasleduje mnoho rokov núteného vydavateľského pôstu, takže ďalšia kniha na jeho konte pribudne až v roku 1983 a skutočný návrat na oficiálnu scénu sa odkladá na rok 1989, keď mu vychádzajú hneď tri knihy. Z dnešného pohľadu medzi nimi vyniká najmä novela Večne je zelený…, demýtizujúci a parodický pohľad na dejiny a ich písanie. Autor v nej neustále problematizuje jazyk, jeho schopnosť označovať skutočnosť a vo významovej zložke (slovami V. Barboríka) „rozvíja hyperbolizovaný motivický register populárneho dobrodružného či špionážneho románu, pričom už miera zveličenia ruší vierohodnosť povedaného a znemožňuje akýkoľvek pokus o naivné čítanie v mimetickom kóde“.

V skratke možno povedať, že aktívny útok na naivné čítanie, potláčanie témy a preferovanie aktu rozprávania je výraznou spoločnou črtou jeho starších aj novších textov. „Každé vyprávění je sobecké, každý příběh křivdí. Kdo chce být spravedlivý, ať mlčí,“ hovorí jedna z Vilikovského postáv a zdá sa, že tento spisovateľ považuje práve dekonštrukciu plynulého rozprávania za špecifickú, literárnu formu mlčania.

Kniha pestrá ako papagáj

Kouzelný papoušek a jiné kýče je štvrtou autorovou knihou v českom preklade. Obsahuje osem poviedok, ktoré nespája jedna téma ani rovnako ladené rozprávanie, medzi niektorými textami však existujú zrejmé súvislosti. Napríklad poviedky voľne prepojené postavou neveľmi úspešného spisovateľa Kúcanského sú vydarenými, aj keď dosť deziluzívnymi náčrtmi ľudskej slabosti a ochabnutosti. Kúcanský kľučkuje životom rovnako v časoch normalizácie, ako aj v úvodných rokoch ponovembrového kapitalizmu. Nie je človekom bez názoru ani bez emócií, ale vie, že mu na nich nezáleží natoľko, aby sa kvôli nim zmobilizoval. A keďže niet síl na tragédiu, zostáva len jemne ironizujúci postoj rozprávača a trpký humor na tému drobných životných sklamaní a radostí. So skepsou sebe vlastnou nás Vilikovský zatiahne aj do málo príťažlivého zákulisia literárnej prevádzky. V úvodnej poviedke Kúcanský žaluje istého literárneho
kritika za zdrvujúcu recenziu jeho knižky. Redaktor dotknutého časopisu sa zúčastňuje súdneho pojednávania, aby sa presvedčil, že z aféry vyviazne bez škrabancov: „Soudkyni po každé odpovědi pobaveně škubly koutky a při poslední otázce, kdo takový časopis čte, se už zjevně musela přemáhat, aby nevyprskla. Ačkoliv si starý redaktorský kozák Vojtek o významu své práce ani o významu Trilobitu a literatuře jako takové nemyslel nic velikášského, musel přiznat, že ještě v životě nedostal v průběhu patnácti minut tolik facek.“ Vilikovského dlhoročné redaktorské pôsobenie v literárnokritickom mesačníku dodáva tejto epizóde vtipný sebaironický nádych.

Pri ďalšom type textov sa do popredia dostáva fenomén rozprávania, čiže takpovediac autorova prozaická „špecializácia“. Spomeniem aspoň poviedku Tělovka, založenú na postupnom odkrývaní identity spočiatku anonymného hlasu rozprávačky. Napokon sa dozvedáme, že je ňou skriňa „telovka“, ktorá je svedkyňou viacerých zločinov. Vrah do nej totiž ukladá telá svojich obetí. Zdrojom napätia sa stáva nielen u Vilikovského obľúbená kriminálna zápletka, ale aj dehumanizovaná, no zároveň antropomorfizovaná rozprávačka, ktorá ponúka nepsychologizujúci pohľad na jednu z extrémnych podôb ľudského konania.

Otec a jeho syn

Oveľa osobnejšie a emocionálnejšie vyznievajú prózy zreteľne inšpirované autobiografickou skúsenosťou autora (smrť otca v ranom detstve). Poviedka Kašpar, Melichar a Baltazárová parafrázuje biblický príbeh o troch mudrcoch. Návšteva tu neprichádza oslavovať narodenie dieťaťa, ale práve naopak, je zvestovateľom smrti otca. Táto poviedka vytvorila tematické predpolie ďalšej, ktorá s ňou úzko súvisí – Pán vzpomínek.

Predčasnou smrťou otca vznikla ruptúra medzi „fyzicky daným“, nepopierateľným vzťahom otca a syna a skutočnou schopnosťou syna urobiť svojho otca priamou, nesprostredkovanou súčasťou svojej identity. Rozprávač teda hľadá a zhmotňuje aj tie najnepatrnejšie spomienky na otca, pátra v hlbokých zákutiach pamäti, kde sú uložené zážitky z raného detstva. Otec ako najbližšia bytosť je tu v paradoxnej pozícii toho, o ktorom sa dozvedáme najmä z druhej ruky – od matky, staršieho brata, známych. Potreba mať s otcom svoju vlastnú, „nesprostredkovanú“ spoločnú minulosť sa napokon naplní v podobe zapadnutého zážitku, ktorý sa náhle vynára v aktívnej pamäti: „Nebál jsem se, že mi bratr bude do té němé chvíle s otcem kecat. Vždyť u ní kromě nás dvou nikdo nebyl, ale právě proto. Bylo to vzpomínka, konečně, konečně vzpomínka, která patřila jen mně, moje vlastní; byl jsem jejím jediným pánem, výhradním a svrchovaným. Nemusel jsem ji dát
nikomu do úschovy.“

Prednovembrová realita

V knihe sa v náznakoch alebo priamo objavujú problémové okruhy, ktoré poznáme aj z iných Vilikovského próz: emigrácia, rozpoltenosť súkromného a verejného, vyprahnutosť a bezvýchodiskovosť reálneho socializmu. Hoci politická klíma prednovembrového obdobia nikdy nedominuje, no jej neustála prítomnosť sa prejavuje v najrozličnejších detailoch, ktoré autor brilantne vplieta do svojich poviedok. Povaha systému a sebavedomej arogancie jeho silových zložiek sa v poviedke Velké moře, oceán odhaľuje v rozhovore, v ktorom zvedavý neznámy veľavýznamne používa prvú osobu plurálu. „Ano, on tak mluví: my; tím my je silný, sebevědomý, může si sednout v sobotu odpoledne v Demänovské dolině za stůl s cizím člověkem, dívá se mu upřeně do očí (je ti ten šíleně „pronikavý“ pohled teď trochu směšný) a říká: „To už nechte na nás.“ (…) A tebe s tím věčným já, já, já, tebe to
pochopitelně sere. Na něm bys to klidně nechal, když si troufá, ale na nich?“

Nejde teda o syntetizujúci, totalizujúci pohľad na spoločnosť, ten je Vilikovského poetike cudzí. Podobne ako v románe Poslední kůň Pompejí (v češtine vyšiel v r. 2005) spočíva hodnovernosť autorovho prístupu k nedávnej minulosti v schopnosti vypozorovať veľavravný detail, odkryť neautentické vrstvy jazyka a nasvietiť postavu či udalosť z viacerých bodov.

Autor je doktorand Ústavu slavistických a východoevropských studií FF UK v Praze.

Poezie – veskrze nespolehlivá hodnota

Jak se proměnila Ostrava od doby vašich studií?

Jelikož před rokem 1989 mi pro studium literatury chybělo tolik potřebné doporučení, absolvoval jsem univerzitu teprve v první polovině devadesátých let. Tehdy byla na území města rušena těžba uhlí a Ostrava si začínala hrát s myšlenkou, že bude moderní, jiná, světová. Jenže v tom zničeném, vyčerpaném a zuboženém prostoru byly všechny tyhle ambice, jistě běžné i jinde, shledávány často groteskními a tristními. Dovolte, abych připomněl jednu epizodu, která je, myslím, pro „nový věk“ Ostravy zvláštně symbolická:

Tuším, že v roce 1997 rozhodl se magistrát města pojmout tradiční říjnové oslavy založení republiky nově, světově, po americku. Osmadvacátého října zorganizoval nesmyslnou show, jejímž vyvrcholením měl být jakýsi maďarský iluzionista, takový maďarský Copperfield, který za drobný dvoumilionový honorář nechá po setmění před zraky obyvatelstva zmizet ostravskou radniční věž. Veliký dav se shromáždil, slavnostní osvětlení radnice pak zhaslo. Nahoře na věži bylo možno ve tmě zahlédnout několik siluet, které náhle spustily přes věž ze všech stran obrovské černé rolety. Vítr, který nikdo neobjednal, ovšem v tu chvíli začal zprudka vanout, nadzdvihoval rolety a pod nimi odhaloval trapné tělo radniční věže. Pak nastalo ticho. Ještě dlouho stál dav na náměstí a čekal na slíbené zmizení nebo alespoň vysvětlení. Jediný, kdo té černé noci zmizel, a to zcela definitivně, byl maďarský kouzelník a dva miliony korun z rozpočtu města.

V loňském roce jste jako spojenec jednoho občanského sdružení zorganizoval šňůru kulturních protestů Bude LÍP proti vykácení lipové aleje v ostravských Komenského sadech. Můžete vysvětlit, o co šlo?

Političtí představitelé ostravského obvodu, v němž žiju, se k zeleni v průmyslovém městě chovají velmi bezostyšně. Neexistují uspokojivé koncepce, jak s městskou zelení nakládat, jak o ni pečovat. Stromy, často krásné solitéry či hodnotná stromořadí, mizí bez rozumných a čitelných důvodů z ulic a parků. Situace vyvrcholila ve chvíli, kdy starosta Miroslav Svozil v lednu loňského roku oznámil, že obvod nechá vykácet čtyřřadou lipovou alej, čítající tehdy 163 stromů, která tvořila páteř Komenského sadů, což je mimochodem svým statutem významný krajinný prvek a největší městský centrální park v republice (viz A2 č. 23/2007 a 5/2008 – pozn. red). Tehdy začalo občanské sdružení nazvané Svatý Václav, jehož jádro tvoří Dita Eibenová, Yvetta Ellerová a Ivo Kaleta, celou věc podrobněji zkoumat.

Ti lidé z vlastních kapes zaplatili dendrologické posudky nezávislých odborníků z vysokých škol a brzy se ukázalo, že stromy nejsou ani příliš staré, jak se původně tvrdilo – lípa v šedesáti letech je vlastně adolescent – ani tak neperspektivní, jak se strašilo v neúplném a vágním a troufám si říci účelovém posudku, který mělo tehdy město k dispozici. Nečekaně se však ukázalo mnohem víc: že radní nemají žádný celkový plán smysluplné rekonstrukce tohoto důležitého parku, a především že věcné argumenty občanů, poctivě sledujících společnou věc, nehodlají akceptovat ani se jimi příliš zabývat. S úžasem jsme začali zjišťovat, že tady už nejde pouze o lipovou alej, ale o něco důležitějšího: totiž o „komunikační alej“ mezi politickými představiteli a „jejich“ občany, která vlastně v důstojné podobě neexistuje.

Jak probíhala jednání s ostravskou radnicí?

Občanské sdružení začalo na zcela chatrnou argumentaci k rychlému vykácení aleje upozorňovat v médiích a nabídlo pro seriózní diskusi zmíněné posudky. Jenomže političtí představitelé, vycházejíce z vlastního vidění světa, si vůbec neumějí představit, že by nějakým občanům mohlo jít o věc samu. Začali se strachovat o své usalašení ve funkcích a všemu rozuměli pouze jako útoku na tyto funkce. Ty posudky byly okamžitě zlehčovány a zpochybňovány a my začali být v tisku lživě označováni za ekologické aktivisty s vazbami na Stranu zelených, s vlastními tajnými politickými cíli a snahou zmanipulovat veřejné mínění. Účast na veřejných debatách s občany „vedoucí představitelé“ odmítali nebo přijímali velice neochotně. Nemáte ponětí, jak složité je například zjistit mailové adresy jednotlivých zastupitelů, abychom je mohli oslovit přímo, bez starostova dohledu. Když nakonec starosta přijal představitele sdružení na radnici,
prohlásil: „Co po nás chcete? Uvědomte si, že tady jste na našem území!“

Jak vypadal váš občanský odpor?

Petici za zachování lipové aleje do doby, než proběhne zodpovědná odborná analýza, podepsalo během dvou měsíců více než dva tisíce šest set lidí. V červnu, kdy zastupitelé o osudu aleje rozhodovali, uspořádalo občanské sdružení sérii kulturních akcí, které měly upozornit na pochybnost celého podniku a na arogantní neochotu starosty a místostarostů vážně se zabývat vznesenými argumenty. Akce měly u veřejnosti úspěch, místostarosta Tomáš Kuřec pak do novin prohlásil: „Musíme vyslovit obdiv nad schopností manipulace s veřejným míněním takzvaných zachránců lip, kteří na svoji stranu získali i významné osobnosti zejména kulturního života, kteří si zřejmě neuvědomují, že pracují na politickou objednávku.“ Kteroupak dobu nám ten jazyk jenom připomíná?

Zapojil jste přitom do protestu hlasy předních českých literátů a využil i jejich příjmení, která odkazovala na různé druhy dřevin. Projevila se na výsledku umělecká forma protestu?

Nádherné čtyřřadé lipové aleje, tvořící jakousi architektonickou dominantu parku, ne nepodobnou gotické chrámové lodi, se proti „podnikavosti“ ostravských konšelů na happeningovém večeru, nazvaném 163 stromů, zastávali autoři jako Jáchym Topol, Vít Slíva, Radovan Lipus (přejmenovaný na Lípuse), Ondřej Lipár, Jonáš Hájek a mnozí další s „přírodními“ jmény i bez nich: Ivan Motýl, Jakub Chrobák, Radek Pastrňák, Martin Strakoš, Jan Balabán… Ti lidé se, působivě a řízně, každý po svém, vyslovovali k tomu, co tak trefně napsal v devadesátém roce básník Ivan Diviš: „Kudy a ve kterém nestřeženém okamžiku k nám vešel utilitaristický debil, odkud se vlastně vzal ten člověk odnikud, který podřezává javory a habry pod záminkou, že tudy povede silnice, zatímco skutečnou příčinou je jeho strašná nenávist otroka a raba k noblese neužitečnosti?“

K jakému to vedlo výsledku?

Zastupitelé sice odsouhlasili původní představu vedení města, média si věci ovšem dál všímala a brzy přece jen nastaly určité změny. Odbor životního prostředí magistrátu nakonec zadal vytvoření nového posudku botanickému ústavu AV ČR, na nějž se stále čeká. Také Inspekce životního prostředí na náš popud vypracovala vlastní hodnotící zprávu, v níž není kácení nakloněna. Ano, osud stromů je v tuto chvíli „odložen“, a tak alej v parku dosud stojí a lidé se v ní v klidu a s velkým užitkem procházejí. Všechno to snažení, ty vynaložené prostředky, čas a zcuchané nervy několika lidí, absurdně osočovaných a nevzdávajících se svého občanského zájmu a elementární úcty ke krásným stromům, snad mělo na věci svůj důležitý podíl.

Tématem loňského Pražského festivalu spisovatelů byl slogan Nenásilím proti terorismu. Jak dalece je prospěšné, když se literáti vyjadřují ke společenským problémům?

Prospěšné to nepochybně je. Nejde ovšem o iluzi, že by se ty oligofrenní oligarchie všeho druhu, které si hledí svět rozdělit na sféry svých vlivů a zájmů, zalekly právě spisovatelů, přespříliš couvly ve svých dravostech a daly na nějaké výzvy a podobně. To jistě ne. Prospěšné je to ale pro společenské klima, které tím, že se někdo, například spisovatel, k něčemu vyjadřuje, nezůstává tolik němé – a to není vůbec málo! Ze své nedávné historie víme, jak sama skutečnost němého, bezhlesného společenství je nenápadně ničivá a rozkladná. A pak je to prospěšné především pro literáty samotné, neboť se tím udržují, abych tak řekl, ve světě, udržují své mravní povědomí a svůj soucit v příčetnosti. Platí to ale pro průvodčího stejně jako spisovatele. Podívejte: to, že jsem se někdy ozval proti svinstvu a k ničemu to nakonec nebylo, je jistě depresivní, stejně jako je depresivní to, že jsem se proti svinstvu neozval. Ale jsou to přece jen dva
jiné druhy depresí, dvě jiné míry frustrací. V té první lze, myslím, poněkud vyrovnaněji vůbec existovat.

Jiná věc ovšem je umělecké dílo, koncipované jako úkol vyjádřit se k nějakému společnému problému. Tohle až na výjimky příliš nefunguje. Umělecké dílo je svébytný svět a jeho podstatným rozměrem je právě to, že není snadno a beze zbytku použitelné pro řešení čehokoliv, byť by šlo o cíl sebeušlechtilejší. Jinými slovy: je lepší, když se explicitně a přímočaře ke společenským problémům a jejich řešení vyjadřují spisovatelé než jejich knihy. Čímž neříkám, že společenské problémy nejsou a nemohou být vnitřní součástí jejich díla. Právě naopak. Takto sublimované také mohou nejúčinněji působit.

Pracujete v Ústavu pro českou literaturu a vyučujete literatuře na dvou univerzitách. Protíná se vaše profesní nasazení s básnickou tvorbou?

Nedávno jsem to říkal Jaroslavu Eriku Fričovi pro jeho „noviny potulné akademie“ Uši a Vítr a rád to zopakuji. Teoretické rozklady, tedy psaní a hovoření o poezii a psaní poezie. jsou dva přístupy, které mne oba zajímají a oba je shledávám cennými. Uchvacuje mne, jak se každá nová báseň, tedy je-li to skutečná báseň, vymyká jakékoliv, byť sebepřesnější a sebedůmyslnější teorii, prostě jí z povahy věci uniká. Na tom je něco krásného. Ale stejně úžasné mi připadá, jak se ta teorie přese všechno nevzdává a znova a znova zkouší nalézt citlivý, opatrný, inspirovaný způsob, jak se poezie dotknout v určitém pojmenování, shledání souvislostí, v určitém křehkém poznání. Skutečná věda, i ta literární, není namířena proti tajemství – tedy poezii –, nezabíjí ho, jak se to mnohdy může povrchně jevit. Skutečná věda si tajemství váží a je jím inspirována jako skutečné umění; nerabuje ho, protože ví, že to není možné, ale naopak vrací
mu důstojnost tím, jak ho očišťuje od nánosů různých pověr, unáhlených soudů, suverénních závěrů a sektářských jednoznačností. Vědecké zkoumání bezděčně ironizuje modlářství a hru na mystické, ale nikdy nezesměšňuje skutečné tajemství, transcedenci, poezii, neboť by bez toho nemohlo žít, stejně jako báseň.

Ve vašich textech se pravidelně objevuje děj, obvykle fascinujícím způsobem pomalý, který otevírá smyslově nepřístupný, imaginativní prostor zkušenosti. Váš subjekt tento přesah zpřítomňuje. Pociťujete to jako tvůrčí metodu, která se vám často přisuzuje?

Rozhodně ne. Nemám žádnou metodu ve smyslu předem vědomě zvolených postupů k dosažení nějakého konkrétního cíle. Nerad bych to nějak záměrně zamlžoval, ale skutečně metodické kontroly při psaní u mne není, píšu, jak „zobák verše narostl“. Já bývám trochu i překvapen tím, co jsem napsal, a jsem rád, že tomu tak je. To není žádný surrealismus, to je dle mého názoru nezbytná podmínka vzniku každé básně, která nikdy není beze zbytku v rozumové moci a kontrole svého autora. V určité fázi psaní se slova prostě vzbouří, zradí svou původní zdánlivou poslušnost a začnou nabízet své dosud skryté významy a souvislosti. Pak záleží na autorovi, jak s těmito vzbouřenci a jejich „požadavky“ vyjednává. Domluví-li se s nimi nakonec na čemsi společně možném, vzniká báseň. Něco jiného je ale určité vnitřní ustrojení autora, jeho postoje a přístupy ke skutečnosti. Ty se v básních vyjevují, opakují a mohou se pak jevit třeba jako
typické. Máte pravdu, že věřím v imaginativní prostor zkušenosti. A tak jak jsem přesvědčen o významnosti a nezanedbatelnosti smyslového světa, stejně jsem přesvědčen, že v něm existují stopy a znamení odkazující mimo něj. Nalézat je a vnímat je znamená pro mne být „víc na světě“.

Název vaší nové sbírky Auta vjíždějí do lodí mi sugeruje zpomalení a nehybnost. Je to záměr?

V jistém smyslu je to právě naopak, ostatně součástí názvu je „aktivní“ sloveso; šlo mi spíše o implicitní vyjádření složitých vztahů mezi jednotlivými druhy pohybu. Ten výjev, který stojí v základu celého názvu, je sám o sobě úchvatným divadlem. Kdo někdy viděl v přístavu vjíždět veliká nákladní auta pomalu a vážně do obrovských otevřených objemů nehybné zaoceánské lodi, dá mi snad za pravdu. Ta loď vskutku jakoby bez účasti polyká pohyb těch náhle titěrných kamionů, tak jako velryba polyká plankton… na druhé straně se člověk nemůže zbavit představy, jak se auta dál ještě v té stojící lodi pohybují a jak jí v nějakém podivném, namáhavém a čpícím obřadu předávají ten pohyb, tu svou cestu, to směřování, aby se posléze dala do pohybu zase ona loď, v útrobách vezoucí nehybnost aut. Ten přenos pohybu a nehybnosti, to odevzdávání se jednoho druhému a ta vzrušující námaha a napětí mezi nimi, to plýtvavé, zpocené úsilí lidí,
které je směšné i vážné zároveň, tak to je rozměr, který cítím pro celou sbírku společný.

Otázka „Oč půjde v tvé nové sbírce?“, kterou vám položil Jan Štolba, vzbudila polemiku o smyslu takového ptaní. Kdy v poezii o něco jde? A kdy jde o něco poezii? Jednou jste řekl, že pojetí literatury jako něčeho uhlazeného, co má pohladit po duši, vám otvírá nůž v kapse…

K té otázce Jana Štolby: neměl jsem a nemám s ní nejmenší problém, líbila se mi svou přímočarou, „hospodskou“ obyčejností a rozuměl jsem jí samozřejmě jako čitelné pobídce, abych se pokusil trochu konkretizovat témata, motivy, děje a obrazy svých nových textů, a rád jsem na ni v tomto smyslu odpověděl. Pokud však někdo chtěl, jistě z ní mohl vyrobit filosofického „velblouda“ a začít moudře rozporovat, že otázka nemá smysl, protože v básni jde přece vždycky jen o básně atd. Jistě, z určitého pohledu je to všechno pravda, ale tohle bezpečné filosofování musí člověka bavit – a mě baví stále míň. A vy počítáte s tím, že vás podobní hloubavci za tuhle dvojotázku podobně properou?

Vskutku, pojetí poezie jako „pohlazení po duši“ – někteří říkají „pohlazeníčka“ a někteří „po dušičce“ – je mi veskrze protivné. Redukuje to poezii na ornament, který pouze dekoruje pohodlí, v němž takzvaně odpočíváme od světa. Opravdová poezie je však pro mne právě vržením do skutečnosti, a to vržením vzrušujícím, které nás má spíš rozházet než uchlácholit. Jde právě o to vzrušení, rozrušení, rozechvění – to je důležitější dokonce i než to, jestli básni rozumíme či ne.

Poezie bývá pro širší společnost zajímavější, když může nabídnout i mimoestetické hodnoty. Znamená to, že v české poezii po roce 1990 nelze žádná aktuální témata či problémy nalézt?

Myslím, že ne. Je to dáno mnohem větším množstvím důvodů, což by bylo samo na nejeden rozhovor. Takže uvedu jenom dvě okolnosti. Pro to, co nazýváte širší společností, poezie nenabízí dostatečnou jistotu výsledku. Není to k žádnému použití, ta poezie, ba ani jistotu zábavy, poučení, informací vám nenabízí, není – a nesmí být – vůbec ani dopředu jisté, jestli poezie nastane, natož k čemu to bude… Je to veskrze nespolehlivá hodnota – a kdo o něco takového stojí? A potom, což souvisí s předchozím, poezie vyžaduje hroznou, mučivou pomalost. Pomalost trpělivého čtení či psaní, poslouchání a mlčení, chuť vracet se, odkládat, zapomínat a opět se rozpomínat, trpělivost nechat věci být, když k nám nemluví, a čekat, že můžou promluvit jindy, nepanikařit, když nerozumíme, dokonce nalézat jistou „radost zmatku“ z toho, že nerozumíme.

Mluvíte o nerozumění. Kde je podle vás mez, kterou by nerozumění nemělo překročit?

Tou mezí je právě již zmíněná vzrušujícnost. Každá báseň má, podle mne, především vzrušovat. A i to, čemu nerozumíme, může vzrušující být. Pokud to funguje, příslovečná „nesrozumitelnost“ básně není překážkou. Víte, jsem obecně přesvědčen, že neznámo je pro naše životy principiálně důležitější, než si často myslíme. Že povaha našich životů – a možná i celých historických epoch – se pozná především podle toho, jak se chováme k věcem tajemným, neznámým, nesrozumitelným, těm, které nemáme ve své „správě“ ani ve správě rozumu. Neboť i k takovýmto věcem lze přistupovat různými způsoby, lze je ignorovat, zapomínat, zakazovat, vytěsňovat, bát se jich, lze je kultivovat, pěstovat, kořit se jim, a lze také být jimi vzrušován, rozechvíván, vyzýván k pozornosti. Poezie se mi pořád jeví jako jeden z dost dobrých způsobů, jak s tajemstvím zacházet, ať už je tímto tajemstvím míněn Bůh, láska, osud, souvislosti všeho druhu.

Na čem teď pracujete?

Píšu monografii o Karlu Šiktancovi. Je to, jak si stále více uvědomuji, mimo jiné právě vzrušující příběh jazyka a řeči jako takové. Neboť cesta Karla Šiktance za osobitým básnickým projevem, za skutečným básnickým vzkazem a jazykem, jenž se postupně stal jedním z nejsvébytnějších a nejpůsobivějších v celé české poezii druhé poloviny 20. století i v letech následujících, začíná v nejzazším svém možném bodě: v padesátých letech, v ne-řeči a ne-jazyku fráze, v přemrštěně velikých obecných pojmech, postrádajících důvěryhodný obsah… Postupně musel svoji řeč teprve najít, vydobýt ji z hlušiny a prázdnoty, a když ji konečně vyvzdoroval a našel, zase mu ji po šedesátém osmém na dvacet let zakázali… To všechno patrně vedlo k silnému otřesu, ba úleku, jenž se nadále podílel na formování autorovy pozdější poetiky, na výběru jeho témat, mezi nimiž právě živá, opravdová řeč a slovo, jejich neustálé
hledání a ohrožení, bude už natrvalo sehrávat velmi podstatnou roli. Jako by bylo pro něj zvlášť podstatné, že si sám, dobrovolně, vyzkoušel ten hrozný prožitek snadných slov a jejich hemživého množení, jako by právě proto šel svým pozdějším slovům sám tak přísně „po krku“. Jako by celý další básnický život už ho pak odpuzovala „Vyřídilka/ ta němá sestra Řeči“, jak později napsal.

A vaše básnická tvorba?

Po dopsání Aut jsem prožíval stav, který znám už z dřívějška – jakmile dopíšu báseň a jsem s ní spokojen, chvíli mi nezbývají žádná slova. Ani jedno. Nejsou. Což vůbec není tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát. Naopak. To bezesloví po básni je stav docela krásný. Kdo ví, jestli kvůli němu dokonce ty básně nepíšu… Abych mohl tak šťastně mlčet. Jenomže tohle trvá pouze chvíli.

Takže už mne to zase začíná svírat k veršům.

zkrátka

glosa

ovšem

Přerozdělení pražských kulturních grantů bylo minulý týden potvrzeno a nejvíc dostali ti, které má národ a ODS nejradši. Padesát milionů bylo vyčleněno pro divadla divácky úspěšná, ta dostanou na každého diváka příspěvek asi 40 korun. Ať lid ukáže, co je to umění! Kratochvílova Ta Fantastika si tak k tržbě 54 milionů přivydělá dalších 5 a půl milionu, Töpferovo Divadlo Na Fidlovačce dostane k 20,5 milionu ještě čtyři, Divadlo Broadway (42 milionů) si také polepší o 4 miliony, a tak dále. Aby divadla dotaci na vstupenku vůbec dostala, musela být její průměrná cena vyšší než 150 korun. Ti, kdo nabízejí představení levněji, nemají nárok. Muzikálová divadla díky tomu mají vystaráno. Ta Fantastika uvádí cenu lístku 395 korun, divadlo Kalich 423, Broadway 421. Menší divadla musela pro své žádosti ceny nově navýšit, a tak u mnoha z nich najdeme vstupenku právě za 150 Kč. Možná teď budou pražští radní divadla obcházet a kontrolovat, zda
nenabízejí lísky pod cenou. Při porušení podmínek by musela divadla grant vrátit a pak by se rozdělil mezi ty, kteří si svých vystoupení cení více. Oni by si to příště divadelníci rozmysleli, hrát pro chudinu!

Jiří G. Růžička

Již mnoho let toužím poznat „poslední tajemné a uzavřené království“ – Saúdskou Arábii. Chci pochopit kulturu země, kde se ženy skrývají pod černými burkami, kde dosud usekávají (i když laserem) ruce za krádež a kamenují na veřejných prostranstvích milence. Kde jsou zakázány filmy a hudba, nemanželské páry, křesťanství, židovství, většina vtipů a kdo ví, co ještě. Jako levičák a ateista jsem chtěl pobýt nějaký čas v zemi, která je postavena na zákonech trhu a feudalismu zároveň, v zemi, jež exportuje do světa nejkonzervativnější druh islámu – „wahábismus“ a jež je zároveň jedním z nejbližších spojenců země, jejímž jsem občanem – Spojených států. Již několikrát jsem přijal pozvání své kamarádky Wajeha Al-Huwajder – snad jediné spisovatelky v Saúdské Arábii, která se čas od času objevuje ve světovém tisku a v televizních zprávách. Pro infidela je však téměř nemožné dostat vízum. Je vítán jen v případě, že ho pozve
saúdská obchodní komora. Konzervativní islám totiž neuznává cestování pro radost či cestování za poznáním. Respektován je pouze kšeft a náboženské pohnutky. I kdyby mi však vízum dali, nesměl bych do Mekky ani do Medíny, dvou svatých měst. Saúdové ale smějí jak do Říma, tak i k soše Karla Marxe v Londýně. Tato nespravedlnost nebude dlouho trvat!

André Vltchek

Jsou lidé, kteří prostě neumějí přijmout prohru. Jedním z nich je i Jiří Králík, bývalý předseda Asociace českých filmových klubů (AČFK), který byl 31. srpna loňského roku z předsednictví v Asociaci odvolán poté, co se ukázalo, že Letní filmová škola (LFŠ), kterou AČFK pořádá, skončila s deficitem 3,5 milionu korun. Krátce nato byl Králík odvolán i z funkce šéfa „filmovky“, jak se říká této dlouholeté oblíbené letní filmové akci v Uherském Hradišti. Do čela AČFK i LFŠ byl zvolen Pavel Bednařík (se kterým A2 v č. 6/2008 přinesla rozhovor i anketu filmových odborníků ohledně rozporuplných názorů na Králíkovo odvolání). Příznivci „filmovky“ se však nemusejí obávat, 34. ročník LFŠ se letos bude konat, a to možná hned dvakrát. Filmovou chce totiž pořádat nejen Asociace, ale také Jiří Králík, který se obklopil několika někdejšími spolupracovníky a plánuje v Uherském Hradišti I. letní filmový festival, samozřejmě
v tutéž dobu, co bývá LFŠ. Zástupci Uherského Hradiště potvrdili, že mají na stole oba projekty, a rozhodnutí má padnout 14. dubna. Už nyní je ale jasné, že pokud budou oba subjekty žádat o grant i o sponzory, nebude mít ani jedna akce postačující rozpočet, aby mohla být opravdu kvalitní. A to nemluvím o programu či o hostech!

Kamila Boháčková

Často vzpomínám na dětství. Tehdy jsem se naučil ptát „a proč?“, „a jak?“. Když teď uslyším jakékoli informace o případu „Škrlová“, začnu ale mít pocit, že chodím po rukách hlavou dolů. Českou specialitou se kromě piva a rakoviny tlustého střeva stalo i týrání a zabíjení dětí. Češi jsou podle Výboru OSN pro práva dítěte na prvním místě v Evropě v této „disciplíně“. Týrání dětí, hlavně to psychické, se však velice špatně prokazuje. I z toho důvodu se statistiky liší. V roce 2006 ministerstvo práce a sociálních věcí evidovalo 1008 týraných a 585 sexuálně zneužitých dětí. Podle Fondu ohrožených dětí (FOD) pak bylo v Česku týráno asi 40 000 dětí. Kolem padesáti dětí prý na následky týrání zemře. V roce 2006 však bylo podle FOD za týrání dětí odsouzeno jen 93 lidí, k nepodmíněnému trestu 21 z nich. Zároveň sílí tlaky na obnovu a legalizaci fyzických trestů. Vzpomněl jsem si na nedávnou reportáž
z dětského domova. Jeho ředitel se snažil číst rozkaňkaný dopis jedenáctiletého chlapce, který naléhal na svou matku, ať si ho vezme domů. Ta o něj ale nestojí. Po chvilce musí psaní kvůli slzám dočíst ředitelova zástupkyně. Dopis končil slovy: „Když si mě k sobě nevemeš, tak mi aspoň řekni
proč…“

Čestmír Uhlík

2008 / 14 - právo na lenost

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Chuť života

Matné zrcadlo tohoto světa

minirecenze

Náčrt krajiny

odjinud

Pohádky pro dnešek

Vědci bez aury posvátnosti

Nesnesitelně lehká road movie

Warhol v říši za zrcadlem

Dokumenty nespuštěné revoluce

Josef Bolf

Raně moderní proměna českého umění

Útěk od složitosti interpretace

DVD CD

Písňové akvarely

Stahování hudbu zabíjet nemusí

Blaženost informační společnosti

Kdo nás bude tahat ven?

Lepší časy pro Zimbabwe?

Líná města a metropole stresu

par avion

Populismus hnutí

Spojené státy volají po změně

Všichni jsou vaši nepřátelé

Žádný komunista není Plastic People

Zahálka jako sebeobrana

Základní příjem pro všechny

Život za možnost vyprávět příběh

došlo

Na kterou nohu kulhá svoboda?

Negýčová cesta za svojou minulosťou

Poezie – veskrze nespolehlivá hodnota

zkrátka

glosa

ovšem