2008 / 23 - literární cirkus pro děti

Juraj Horváth, Baobab

Nakladatelství Albatros by mělo víc pracovat se svým archivem, kde například leží ladem méně známé práce Aloise Mikulky nebo Jiřího Šalamouna. A obecně – českým nakladatelům chybí velkorysost. A to v oblasti překladu i při zadávání práce mladým ilustrátorům. Nakladatelé se většinou bohužel spoléhají na osvědčené vzorce a ani ty nezpracovávají vždy v náležité kvalitě. Česká ilustrovaná kniha byla – v sepětí s animovaným filmem – bohatá, originální oblast a držela krok se zahraničím. Dnes je vidět, jak je ve srovnání třeba s Francií či Japonskem chudá. Chybějí nám originální nesnobské, nepředražené knihy, které se tam běžně vydávají a kupují.

Radovan Suk, Albatros

Dětská literatura u nás může stavět na velké tradici, je zde stále i řada současných spisovatelů a ilustrátorů, kteří se této literatuře věnují. Vycházejí kvalitní překlady, často s minimálním odstupem od originálu. Vychází a prodává se tolik knih pro děti a mládež jako nikdy v minulosti. Takže skoro by se chtělo říct, že nechybí nic. Je zde přinejmenším jedno ale. Dětská kniha je vystavena poměrně agresivní konkurenci jiných médií, jako je hudba a film. Přáli bychom dětské literatuře ještě větší množství záslužných programů, jako jsou Noc s Andersenem, Celé Česko čte dětem či Rosteme s knihou, aby se jejich prostřednictvím kniha stala v dobrém smyslu návykovou pro co nejvíc dětí (a s nimi i rodičů či prarodičů). Žádný program však nemůže suplovat roli klasických institucí – a tady vidíme rezervy ze strany státní podpory kvalitní dětské knize třeba právě ve srovnání s filmem.
Kniha je v mnoha ohledech ještě zranitelnější kulturní statek než film – to by se mělo promítnout přinejmenším v systému grantů a v propagaci čtenářství.

Iva Pecháčková, Meander

Autoři, peníze, čtenáři. 1) Dětská kniha u nás měla od dvacátých let 20. století vždy velmi dobré zázemí (kultivované čtenáře i nakladatele, vynikající autory a výtvarníky: knížky ilustrovali malíři, sochaři, umělci všech možných profesí, nejen klasičtí ilustrátoři). Pro děti zcela samozřejmě psali i autoři tzv. velké literatury: bratři Čapkové, V. Vančura, K. Poláček, V. Nezval, F. Langer, O. Sekora, v lepších letech M. Majerová nebo V. Řezáč. Za totality, kdy nemohli psát pro dospělé, psali pro děti I. Klíma, P. Šrut, J. Skácel, A. Kliment. Naší současné dětské literatuře chybějí kvalitní autoři. Proto se často obracím na různé spisovatele a výtvarníky s otázkou, zda nechtějí zkusit pro děti něco napsat. 2) Autoři dnes za knihu, nad jejímž rukopisem stráví rok i víc, dostanou 10 až 15 000 korun (tak je to u nákladů 1500 ks v Meandru), nakladatelé jim nemohou
dát víc. Výtvarně dobře udělaná kniha je velmi drahá, a když ji nechcete ošidit, věčně se potýkáte s dluhy. Běžná praxe je taková, že z nově došlých grantů se platí teprve faktury z tiskáren z loňského roku. Nezávislí nakladatelé se živí třeba ještě překlady a redigováním, o redakci s třemi redaktory si mohou nechat jen zdát – většinou pracují doma, na nájem kanceláře nejsou prostředky. 3) Děti nečtou, protože už doma nikoho s knihou nezahlédnou. Škola se děti snaží k četbě vychovávat, ale doba je prostě taková – počítače, internet, mobily, různé televize a stále nové technické výdobytky se staly lákavější součástí života nejen dětí a mladých.

Nakladatelé tedy sázejí na osvědčenou mainstreamovou produkci, neriskují nové autory, výtvarníky; experimenty na drahém papíře. Rodičů, kteří koupí invenční knihy, je u nás, jak jsem zjistila, kolem tisícovky, vyšší náklady nemá smysl dělat. Na druhé straně hodně pomáhá, když má kniha dobré recenze nebo dosáhne nějakého ocenění – knihkupci ji vystaví a prodává se daleko víc. To se ukazuje například u knih Petra Nikla.

Tereza Horváthová, Baobab

Úplně se ztratil kvalitní román pro mládež, ať už velké fantazijní příběhy nebo knihy zabývající se důležitými sociálními tématy (s čestnou výjimkou Ivy Procházkové). Češi píšou o skřítcích, strašidýlkách a rodinných idylkách, zatímco na ulicích, u sousedů, u kamarádů, v novinách se povalují velké příběhy, které čekají na zpracování.

Vicente Ferrer, Media Vaca, Španělsko

Děti.

Co se děje v korunách

Za značné pozornosti čtenářů i médií vyšel i u nás titul, o němž se hodně mluví v souvislosti s dětskou literaturou. Pravděpodobně nejde jen o to, že kniha dostala cenu Hanse Christiana Andersena a byla vyhlášena jako nejlepší francouzský román pro děti. Dětská literatura to má výrazně těžší než próza pro dospělé, nepočítáme-li těch několik vyložených bestsellerů, v nichž vystupuje Harry Potter, Frodo, v českých parametrech Krteček, Ferda Mravenec, Rumcajs nebo Křemílek a Vochomůrka, a tak jsou případné ceny vždy vítaným prostředníkem mezi autorem, nakladatelem a čtenářem.

Touha po hranicích

Tobiáš Lolness má nakročeno jako málokterý dnešní příběh pro děti. Je to sice kniha pro děti starší, ale bezesporu není určena jen pro ně. Timothée de Fombelle (1973) si jako výchozí rámec zvolil šťastný a mnohokrát ověřený model fiktivního světa, zcela vymyšleného a plně podporujícího dětskou fantazii, který však slouží jen jako kostra, na niž lze pověsit jakoukoli zkušenost se světem naším, již dávno existujícím. V případě Tobiáše Lolnesse je to strom, který žije svůj soukromý život, zpočátku zcela odtržen od okolí. Jeho obyvatelé nevědí, netuší anebo nechtějí vědět, že tam, kde jejich strom končí, musí přece začínat něco jiného. Stačí jim jejich svět, jejich prostor, který důvěrně znají, a na tuto znalost spoléhají – obdobně jako lidé, kteří se brání vytáhnout paty ze své vsi, okresu, města, země či světadílu, protože v sobě nemají ani špetku touhy po dobrodružství či poznání. Na stromě ovšem žijí také bytosti,
které v sobě tuto touhu mají. A to jsou buďto dospělci, odsouzení k záhubě, anebo děti, které jejich povaha neustále vystavuje nebezpečí.

Pohádková totalita

V rodině hlavního hrdiny spojil autor oboje – Tobiáš Lolness je chlapec půldruhého milimetru dlouhý, přesně střižený do dobrodružného příběhu: nebojácný, zvědavý, inteligentní a ve správné chvíli také nesmírně statečný a morální. A aby toho nebylo dost, autor mu přisoudí otce, který vidí o něco dál než ostatní a především tuší o mnoho víc než ostatní. Je to vědec, učenec a vynálezce. Jenže některé jeho vynálezy mohou mít pro osud stromu fatální význam. Sim Lolness se rozhodne svůj vynález utajit, z čehož vyplynou nejprve drobné ústrky, které co nevidět přerostou v otevřenou nenávist. Lolnessovy čeká vyhnanství v temných končinách spodních větví a nakonec úplné zatracení. Vězni jsou odsouzeni k zániku uprostřed koule jmelí, stačí je připevnit k bílé bobuli a počkat, až se objeví první pták. Řešení čisté a přitom dostatečně kruté. Něco takového může vymyslet jen bytost
zkažená do morku kostí. Tou je velký Jo Mitch, velkochovatel nosatců, který má zálibu v hloubení otvorů a touží po moci. Jenže hloubit otvory v živém stromě není jen tak, v konečném důsledku jde o činnost pro tento strom smrtící. Zejména když hloubí otvory nosatci, kteří pracují mnohokrát rychleji a výkonněji než lidští obyvatelé stromu. Jo Mitch však odmítá hledět dál než za práh svých nízkých pudů a tím dostává strom do přímého ohrožení. Je zřejmé, že tato část v příběhu supluje velké, aktuální téma ohrožení naší planety. Devastace přírody, ničení životního prostředí, globální oteplování, i to jsou otázky, ke kterým se autor nepřímo vyjadřuje. Ještě více prostoru ale věnoval systému, který na stromě Jo Mitch postupně zavádí. V mnohém připomíná totalitní režim a kupříkladu atmosféru Orwellova románu 1984. Dopodrobna jsou zde popisovány kruté praktiky tyrana i jeho přisluhovačů a zkoumají se důsledky jejich nenávisti a zloby, což
posouvá příběh daleko za hranice dětské literatury.

Společensko-sociální rovina příběhu Tobiáše Lolnesse však pro pochopení knihy není zásadní, Tobiáš zastává vůči společenské situaci na stromě spíše pozici pozorovatele. Je to venkoncem malý chlapec, který ještě netouží spasit svět, jde mu výhradně o to zachránit sebe, svůj domov a svoji rodinu. Vyšší společenské cíle jsou zde přítomné, ale vytvářejí jakýsi druhý plán. Pro Tobiáše má daleko větší význam talíř palačinek, maminčin úsměv a především Elíša, dívka mnohých tajemství, která nejprve jako jeho přítelkyně a později pochopitelně jako osudová láska první díl příběhu uzavírá a současně zve čtenáře, aby otevřeli jeho druhou část.

Autorka je spisovatelka a nakladatelská redaktorka.

Experimenty a láska

Společná vzpomínková kniha Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové Let let není běžným memoárovým dílem. Její výjimečnost není dána pouze přítomností dvou vzpomínajících, jejichž pohledy přes zákonitou odlišnost ohnisek a prožitků (i zážitků) zachycují tutéž dobovou situaci, již kaleidoskopicky skládají, ale zejména tím, jak se v ní dominantní deníkový žánr, bezprostředně hodnotící a reflektující zažité, spojuje s početnými citacemi z krásné literatury i denního tisku a ve své široké perspektivě nabývá téměř románového rázu. Let let sice nepřestává být autentickým svědectvím o proměnách české oficiální a neoficiální kultury v padesátých a šedesátých letech, o jejich diferenciaci a míšení, ale zároveň se proměňuje v mnohovrstvé drama, jehož četná intimní témata se řeší v členitém panoramatickém světě, přesněji řečeno v českém (především pražském)
kulturním provozu, silně provázaném s dobovou politickou garniturou, živě se zapojujícím do rozvíjejících se tras soudobého světového umění. Jeho aktéři, reálné postavy, v něm sice neztrácejí své lidské (nebo jinak nahlíženo: historické) rysy, kvality i nekvality, reprezentují i nadále své estetické a světonázorové orientace, ale současně sehrávají různě významné role v dramatickém příběhu dvou přátel.

Let let jako román

Vzpomínkové svědectví o kruté době, která se jen velmi pomalu zlidšťovala a osvobozovala, lze současně číst jako román o vztahu dvou múzicky orientovaných lidí, kteří přes počáteční ostražité pochybování k sobě postupně našli důvěru (v čase, v němž bylo nebezpečné komukoliv důvěřovat), jež se nakonec prohloubila v lásku a hluboké přátelství. Milostné drama řeší současně vliv totalitní společnosti na mezilidské vztahy i morální dilema nevěry, které se oba vůči svým partnerům dopouštějí; zatímco rozklad mužova rodinného prostředí jej uvádí spíše do negativního světla (přestože svůj nový vztah zachycuje jako osudový), žena se ve svém partnerském konfliktu reflektuje jako psychicky vydíraná oběť. Soustředění na manželské a přátelské mikrokosmy polarizuje široký společenský vývoj, a to nejen v českém, ale i v evropském prostředí (především v druhé polovině knihy je velká pozornost
věnována právě nově poznaným cizozemským přátelům).

Ty nejzásadnější soudobé umělecké aktivity jsou soustředěny právě do těchto soukromých světů, neusilujících o veřejné přijetí, ale pozvolna se přece jen prosazujících i v oficiálních médiích (např. prostřednictvím překladů, skupinových výstav apod.). S pozdějším táním, umožňujícím neoficiálním umělcům širší publikování, se pak dominantní pohled společného deníku přesouvá z vyvíjejícího se přátelského vztahu na problémy experimentální tvorby, překladatelství, mezinárodní umělecké komunikace apod., kam intimní, „rodinné“ momenty pronikají jen sporadicky, většinou jen v okamžicích vygradované krize, a to nejen ty, které se týkají přímo ústředního páru (nahlížen je například dočasný rozkol manželství Jiřího a Běly Kolářových).

Polyfonie

Kompozici knihy netvoří jen dvojhlas Hiršala a Grögerové, ale podílí se na ní množství nejrůznějších konkrétních mluvčích (mimo jiné formou reprodukovaných rozhovorů) a pronikavý hlas doby včleněný do autorského dialogu formou citací z domácího i zahraničního denního tisku a vyvažovaný početnými ukázkami z beletristické tvorby a překladů obou umělců i jejich přátel.

Novinové citace, někdy obsáhlejší, jindy omezené na titulek, slovní spojení nebo jednu či dvě věty, jsou tematicky i žánrově pestré: politické rubriky z domova i zahraničí, černá kronika, novinky z umění, vědy a techniky, popisky obrázků, recenze, kritiky, polemiky… Ačkoliv na první pohled působí jen jako slovesná dokumentace, dokreslují nezastupitelně tvář tehdejší společnosti, svářící se probuzenou uměleckou svobodu a centralistickou politickou propagandu i lidské zlo a tvořivost. Podobně tu základní text ilustrují adekvátně zařazené umělecké texty. Zpravidla bývá jejich propojení s deníkem těsné (např. ukázka překladu, který byl v předešlém záznamu komentován), v některých případech je však ještě sevřenější – například když vlastní umělecký text přímo reaguje na obsah předešlého záznamu a svébytně jej zrcadlí; jde zejména o rozsáhlou reportáž z pařížského pobytu.

Přímo do vlastních záznamů pronikají obsáhlé a téměř vždy komentované citace z korespondence vedené s českými i zahraničními umělci, doplňované odpověďmi. Zprvu se jedná pouze o listy Ladislava Nováka adresované Bohumile Grögerové, ale postupně jsou k němu přidáváni další a další pisatelé a otiskovány jsou i listy obou autorů. Všemi těmito postupy se posiluje dialogická struktura knihy a současně se rozšiřuje její stylová pluralita a hierarchizují se jednotlivé reprezentované vazby.

Přeryv v půli letu

Kulturní proměna na přelomu padesátých a šedesátých let spolu s objevem experimentální poezie v její nepřeberné šíři se postupně stává hlavním tématem knihy a z teatrálního milostného příběhu vzniká explikativní entrée, ozřejmující okolnosti vztahu Hiršala a Grögerové. Náhle se odklání od reflexí banální všednodennosti (majících ovšem vedle svého svébytného kouzla také dobově charakterizační funkci), detailně tematizovaného společenského a existenčního balancování, obrazů milenecké intimity v jejích fluidních mravních konturách a nadšeného objevování umění a vypravěčská optika se radikálně přesouvá směrem k otázkám ryze literárně- či spíše kulturněhistorickým. To zásadně narušuje dosavadní strukturu knihy, rozplétá její masivní linii do jednotlivých vláken a z výše naznačeného panoramatického obrazu zůstávají jen informace obkružující nastalé téma uměleckého experimentu.

I to k sobě váže příběhy: ačkoliv se příležitostně ještě jedná o intimní témata, převládají nyní záznamy návštěv cizozemských umělců nebo reportážové střípky ze zahraničních návštěv. Tento přeryv není ovšem nepromyšlenou svévolí: přesvědčivě ilustruje nastalou společenskou proměnu a Hiršalovo vyproštění se z ubíjejících stereotypních zaměstnání, frustrujících svou nejistotou, a v neposlední řadě i založení přelomového časopisu Knižní kultura vyznívají jako tvůrčí osvobození. Transformaci v literárním provozu dokonale ilustrují podrobné reportáže z druhého a čtvrtého sjezdu Svazu čs. spisovatelů.

Přestože se kniha rozděluje na dvě rozsahem nesouměrné poloviny, její hranice jsou poznamenány podobnou společenskou i niternou nejistotou a tísní. A to nejen po srpnové okupaci. Překotné probuzení občanské společnosti s rozvojem nezávislých organizací (v čele s Kruhem nezávislých spisovatelů) sice značnou měrou destabilizuje dosavadní mocenskou totalitu, ale soustavné střetávání se zákonitě znejišťuje dosud relativně vyváženou pozici jedince. Takový pocit, umocněný osobními starostmi, prolíná již záznamy Bohumily Grögerové. Obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy zastihne oba na konferenci v rakouském Alpbachu. Po dlouhém uvažování nad emigrací se nakonec rozhodují pro návrat do vlasti. Byť poslední stránky sytí tragická atmosféra (především po vážné nehodě Hiršalovy manželky), uzavírá obraz svíčky zapálené na Silvestra 1968 ve vídeňském Stephansdomu symbolizující naději.

Autor je bohemista.

Film bez kina

Kolik ulic má Žižkov? Je to někde spočteno? „Prošel jsem i všechny ulice Žižkova,“ říká v květnovém pátém čísle revue Host v rozhovoru s Petrem Motýlem básník Jan Novák, dnes velký Pražák, původem ovšem z Kyjova. „Na některé z těch ulic se pak dostalo v knize Žižkovské vertikály. Ale napsané mám všechny.“ Tomu říkám literatura. Něco prochodit, něčím projít, pak to napsat. Navíc systematicky, s dávkou posedlé důkladnosti. Důkladné, nutkavé hravosti. Přitom však nebýt doslovný, zachovat si, jak to Jan Novák umí, lehkou, plebejsky dandyovskou auru toho, kdo zároveň třeba ani nikde nebyl, neboť si dokáže leccos domyslet, vymyslet, případně usmyslet, a nepotřebuje se vláčet po všech čertech.

Přitom procházky to nejsou snadné. Žižkov je terén příkrý a nevyzpytatelný. „Trpělivé krovky krá-/ sek ze žižkova: umí/ odnikud/ výmluvně: zvěřina hlavou/ dolů, němohrou předmět…“ V Novákových žižkovských textech je jistě zašifrováno a do abstraktní „němohry“ rozsekáno i leccos konkrétního. Co konkrétně, zůstává sladkým tajemstvím. Zároveň je tu ale konkrétní místopis pobídkou k volným jazykovým jízdám, spanile krkolomným, zavádějícím a nahodilým do té míry, že to začne mít svou okouzlující, svůdnou logiku. Obličej samý ksicht. Ulice „v kap-/ slovně“. Prásknutí ničem. Rub a líc? Ale ne, rub a jilm. A obzvlášť pražsky rafinovaně: barevné okovy. Novákovy texty jsou prapodivné mozaiky. Slovo je tu schopné si samo sebe v půli rozmyslet a zahnout do slova jiného, do jiného gramatického tvaru, tedy i do jiného významu. „Nepochy-/ byl“. Významy? Ty si tu drží hravé privilegium náznaku. Pluje tu básníkova
zamilovaná kurzíva, vytvářející záhadné, dráždivé akcenty, tak jako rozdělená slova či osamělé předložky na hranách veršů. Stejně představy tu jedna druhou slastně navozují i podrývají, spěchají si vstříc i mimoběžně jinam, představa samu sebe opustí pro pouhý zvuk, vzápětí však jediný „citoslovečný“ záchvěv smyslového světa vyvolá další představu – a v ní třeba skrytý fragment osobní historie, úlomek rozverně osudové hloubky. „K tanci máme jive jív/ a čas unry/ který ne-/ přibrzdil:/ krev, kdy se narodil/ můj otec, měla ne-/ nucenost pohlaví/ (…)/ mrtvý k světu nezatéká…“ Ale co je osud? Neptejme se, Jan Novák se neuchyluje k velkým slovům. Anebo: žádné slovo mu není dost velké.

Z permanentní asociace se stává vůdčí, vysvětlující životní princip. Permanentní nároží, které je skrytým tíhnutím ulic. Novák svá místa nikdy nepopisuje. Popis tu není ani východiskem či odrazovým můstkem. Místo je hned rozehráno ochutnávačským, frajersky uvolněným i zbrklým šťouchem, a než se nadějeme, třeskne pár nečekaných karambolů. Střet slov, věcí, představ, fragmentů nikam příliš nedospěje, pár překřížených linií přesto začne neomylně ustalovat jisté „místo“. Pár dlažebních kostek, zdaleka ne chodník, složí pod nohama chvějivý, „chybující“ vzorec.

Ne vnější malebnost, ale přitažlivá, právě svou sveřepou křivolakostí jakoby důvěrně známá peripatetická nemalebnost vnitřku. „Jsou židle a střeva/ nad hlavou. nic konečného/ jen jeho rozjímání/ o něm/ v ulici radhošťské.“ Novákovy představy jsou zázračně rozvolněné, přitom ale vždy jaksi „přísně“ režné, nabité uhrančivou konkrétností, ať by si poletovaly v sebeabstraktnějším prostoru. Nemám rád básnickou libovůli a vymyšlenost, v „přebreptech“ Jana Nováka ale nikdy nic podobného necítím. Každá svévole tu má své tvrdé, ohmatané a zažité podloží. Citlivost k niternému smyslu, niterné „chuti“ slov a vztahů mezi věcmi, citlivost k jejich zrnu, stejně jako k zrnění všedního života dohromady spletou závratná zákoutí: „Ticho bez volantu/ ticho bez postroje/ z platu šibenice ani/ flok“. Vtip je tu jako vzduch. Nikdy to ale není pouze hra, zároveň jde o hledání té správné šifry, která by vše dokonale shrnula – svým utajením.
„Povídám nehas nepal/ prameny nepatří hráčům/ klidně se vrať“. Hra se dokáže přirozeně pohybovat na pomezí magického (městského) příkazu či až zaříkání; vždy ovšem v lůně všední civilnosti.

I místa jsou v Novákově žižkovském eposu jakési konkrétní šifry, s jejich geniem loci se střetneme v nestálé momentce, nikoli ustáleném místopisu. Novákovy žižkovské verše nezachycují nic, co by se příliš blížilo takzvané náladě či atmosféře, neřkuli koloritu. Dobře: „ulice vlkova/ vyčpělá patřičnou/ kundou“… Ale to sedne i Holešovicím. Ony jsou Novákovy žižkovské ulice možná docela zaměnitelné. A v tom právě tkví kouzelný objev Janových veršů. Totiž že specifičnost místa – jméno, tvar, podoba, příznačné detaily – je zároveň šifrou jeho zaměnitelnosti. To, že místo nějak vypadá, „mluví“, je zároveň šifrou toho, že by mohlo být i docela jiné. Přičemž tato latentní zaměnitelnost je ale zas odkazem ke všem nezaměnitelným, nezměnitelným rysům a detailům, navrstveným v průběhu času, které sice došly výsledného tvaru – komín, koleje, hřbitov, výčep –, každý z nich ale povstal ze své šťastné náhody, křehké možnosti, vytříbené
prázdnoty. Osud s tváří osudové nenucenosti?

„Kavalír žižkov/ on láme dravce do/ kafe: má úcta, osude“ – ulice Kališnická. Přiznám se i k potěšení z toho, že ty básně mají svůj exaktní předmět, toulka literární má svůj věcný protějšek, z textů lze takříkajíc vyjít rovnou na ulici. Co nejdřív si ty ulice projít! Ale pozor, básník má náskok. „Já jsem všechny vesnice na Kyjovsku, o kterých píšu, prošel…“ říká Jan Novák, letos sedmdesátiletý.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Gregerie

Jak vysvobodili princeznu Chroché

Prasisko se v noci opět vloupalo do spižírny a snědlo všechno, na co dosáhlo. A dosáhlo skoro na všechno. Teď spalo hlubokým spánkem a ukrutně chrápalo. Sešli se nad jeho nadouvajícím se břichem, Malá tlustá víla, Panáče, Nastydlá rybička, Pardynka, Knedlík a samozřejmě především Trpasl. On to přece byl, který naplánoval na dnešní noc vysvobodit zakletou princeznu. Zahloubán hleděl tedy na ni, zakletou do hrozné podoby Prasiska, a aby se tolik nebál, držel v náručí kocoura Šroubováčka.

„Jářku,“ pravil Trpasl zamyšleně „zakleté je podle mého názoru jenom to jméno. Jářku, když se někdo jmenuje Prasisko, jako by ani nemohl být jiný, než ošklivý, zlý a hloupý. Jářku, princeznu vysvobodí podle mého názoru jenom ten, kdo jí vrátí její původní jméno. Krásné jméno, podotýkám… Inu tedy jářku…“

„Nejsem u tebe žádný Jářek,“ zavrčel kocour a vztekle se vydral Trpaslovi z náručí. „Jářku si říkej někomu jinému, laskavě! A ať si mě radši chová Panáče!“

Ale Trpasl si kocourova prskání nevšímal a polohlasem uvažoval dál: “Ono se řekne vymyslet jméno… To se vezme kalendář a člověk si nějaké pěkné vybere. Ale takové jméno kolikrát s člověkem kráčí celý život.“

„Někdy i déle,“ podotklo Panáče.

„Jak déle?“ vytrhl se Trpasl ze svých úvah, protože vše, co se týkalo délkových měr, ho odjakživa nesmírně zajímalo.

„Časově déle,“ vysvětlila Malá tlustá víla. „Jako že ten dotyčný už třeba dávno není, ale to jméno je pořád.“

„Ano, rozumím,“ řekl Trpasl. „Kupříkladu Alfons.“

„To nebyl tak docela přesný příklad,“ řekla Malá tlustá víla, ale velmi opatrně, aby se Trpasla nějak nedotkla, když se teď od něho očekávají takové veliké věci.

„Nechápu, proč by měl jakýkoli příklad na světě být přesný! Kdo to potřebuje, kdo mu o to stojí!?“ rozčílil se Trpasl.

„Máš pravdu, kamaráde,“ uklidňovalo ho Panáče, „a navíc – kvůli tomu tu teď nejsme.“

A byla to pravda; Trpasl se tedy vrátil ke svým původním úvahám…

„Kdybych já se, přátelé, například nejmenoval Trpasl, nýbrž Krakonoš, jak zněl původní záměr mých rodičů, mohl jsem být někdo úplně, ale úplně jiný. Jenže na úřadech to tenkrát neprošlo. Že prý Krakonoš není vhodné jméno pro miminko. A rodiče to měli tak pěkně vymyšleno, maminka mi chtěla říkat Kraki…“

„Nebo Krakoušku,“ pravilo zasněně Panáče.

„Nebo Krakýši,“ řekla Nastydlá rybička.

„Nebo Konouši,“ řekl Knedlík.

„Nebo Kráko,“ řekla Pardynka.

„Nebo Krakoune,“ zavrčel škodolibě Šroubováček.

„Prosím vás, nechte toho, takhle se nikam nedostaneme!“ napomenula je Malá tlustá víla.

„Právě,“ řekl Trpasl. „Tohle je vážná věc. Mnozí z nás totiž právě zde a právě dnes mají důležité poslání! Nebál bych se říci životní poslání!“

„Ale já jsem myslela, že bychom se tomu vymýšlení jména pro zakletou princeznu, tedy… pro zde přítomné Prasisko… mohli věnovat všichni, kolektivně,“ podivila se opatrně Malá tlustá víla. „Víc hlav víc ví.“

„Velmi správně…“ pokývl Trpasl. „Ovšem poslední slovo bud mít tak jako tak já.“

„Jak to? Proč vlastně?“ divili se Pardynka a Knedlík.

„Protože jsem otcem myšlenky. Byl to můj nápad! S tou zakletou princeznou a tak vůbec. Ovšem pomáhat mi smíte, proč byste nesměli,“ uvážil věc Trpasl a pokračoval. „A proto tedy dnes my, totiž konkrétně já, musíme najít pro Prasisko nějaké krásné jméno!“

„Jenom aby ně bylo pak ochotno slyšet,“ řekla pochybovačně Nastydlá rybička.

„Jenom aby mu to nové jméno pasovalo,“ dodal pochybovačně Knedlík.

„Já mám pocit, že zrovna jméno Prasisko mu sedne jako ulité,“ zavrčel zase Šroubováček.

„Že jsme tě s sebou brali,“ zalitovalo Panáče, „ty máš dneska ke všemu tak strašný přístup…“

Ale Trpasl neposlouchal a zasněně pokračoval: „A co je, přátelé, pro zde přítomné Prasisko typické?“

Ale všichni mlčeli, protože je nic pěkného nenapadalo.

Ovšem Trpasl je pobízel: „No, jen do toho – která z jeho činností by mu mohla vynést takové jméno, které by ho vysvobodilo ze zakletí?“

Ale všichni mlčeli, protože je náhle napadaly ještě horší věci než předtím.

„No tak, nebojte se… opravdu nikdo?“ rozhlížel se Trpasl jako ve škole. „Dobrá, pomohu vám – čím se zde přítomné Prasisko vyznačuje?“

„Páchne,“ řekl Šroubováček.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Krade,“ řeklo Panáče.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Sežere, na co přijde,“ řekl Knedlík.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Nemyje se,“ řekla Nastydlá rybička.

„Je nechutně vulgární,“ povzdechla si znechuceně Pardynka.

„Samá voda,“ řekl Trpasl.

„Chrápe,“ řekla Malá tlustá víla.

„Přihořívá,“ zvolal Trpasl radostně. „A já vás nebudu déle napínat – HOŘÍ! Chrápe neboli –?“

Ale zase se nikdo nehlásil.

„Chrápe neboli chrochtá!“ vykřikl vítězně Trpasl. „Ano, chrochtá! Chrochrochro! Já bych se nebál říci: chrochoce! A právě tento roztomilý zvuk budiž základem našemu pátrání. Od něho se odvine jméno, které princeznu vysvobodí! A já hned navrhuji jako první: Chrochistázie!“

A Trpasl v naději rychle pohlédl na Prasisko, zda kletba po vyslovení toho krásného jména pominula. Ale nepominula.

„Třeba to nebylo úplně přesně. Tedy jinak, mám to do detailů promyšleno: Chroana!“

Ale zase se nic nestalo.

„Chrolma,“ zkusila to Malá tlustá víla.

„Chrogrid, Chrotýlie, Chrochislava,“ snažilo se také Panáče.

„Chrobuše,“ zavrčel zlomyslně Šroubováček.

„Chronda,“ řekl Knedlík.

„Chronika,“ řekla Nastydlá rybička.

„Chrožena,“ řekla Pardynka.

A pak už to šlo ráz naráz, překřikovali se jeden přes druhého a překrásná jména létala vzduchem jako padající hvězdy… Chrolada, Chroběna, Chrorota, Chronežka, Chroura, Chrobriela, Chrotiška, Chronděla, Chrotlana, Chrovona, Chroňa, Chroťána, Chrorika, Chrovana, Chrondula, Chroženie, Chrofie, Chrotava, Chrotaša, Chrontonie, Chrovla, Chrodriana, Chrotricie, Chrorkéta, Chrolína, Chrolga, Chrochtmíra, Chrostýna, Chrogdaléna, Chrodřiška, Chrodéla, Chronisa, Chroděžda, Chrorta, Chrolivie, Chroška, Chrogáta, Chrodvika, Chrochiela, Chrogita, Chropánka, Chroriam, Chroběna, Chroster, Chrolbína!!!

Ale pořád nic.

Trpasl byl už viditelně nešťastný, ale přece jenom ještě z posledních sil zašeptal: „CHROCHÉ.“

Až na „Chroché“ se Prasisko trošičku pohnulo, zafunělo a převalilo se na druhý bok. Ale to bylo všechno, jinak nic. Prostě nic, ani známka vysvobození ze zakletí. Trpasl byl velmi, velmi zklamán.

„Nejsem jen velmi, velmi zklamán,“ řekl, když viděl, jak ho všichni účastně pozorují. „Jsem nadto ještě zoufalý. Ano, řeknu vám to otevřeně, život mne přestal těšit, a kdybych nebyl hadrový, já bych snad…“

A Panáče řeklo, že kdyby ono nebylo dřevěné, že by snad také snad… A už už to vypadalo, že budou všichni společně plakat. Když tu se ozvalo zachrochtání, ale nijak hrůzostrašné, nýbrž docela milé, téměř něžné.

„Chrochro vespolek, přátelé,“ řeklo Prasisko a zívlo. Nikoli ovšem na celé kolo jako obvykle, nýbrž zakrylo si rypák, vlastně už bychom mohli říkat rypáček, způsobně kopýtkem. „To se mi ale krásně spalo. A zdálo se mi… že jsem bylo ještě malinké Prasítko a maminka mi říkala krásná slovíčka.“

„Například?“ zeptala se Malá tlustá víla.

„Nepamatuji se už přesně, jenom to poslední mi utkvělo – Chroché. Tak mi říkávali, když jsem bylo hodné,“ zasnilo se Prasisko, vlastně bychom už skoro mohli říci Chroché.

„My bychom ti tak také říkali, kdyby…“ pravila nesměle Malá tlustá víla, protože nevěděla, zda se Chroché nerozlítí jako jindy. Ale ne. Jenom si rozespale mnulo očka (jimž bychom ovšem i nadále mohli říkat prasečí, protože úplně převratná změna to zase nebyla).

„Já vím, já vím, odpusťte,“ řeklo Chroché a zapýřilo se. „Nechovalo jsem se k vám vždycky přátelsky. To ten můj prokletý věčný hlad dělá ze mě netvora. Ovšem když se takhle najím na několik let dopředu, vydržím být velmi dlouho poměrně hodné a milé plyšové zvířátko.“

A s tím museli všichni souhlasit. Nikdo o sobě nemohl tvrdit, že by snad byl plyšovější než Chroché (jenom Pardynce připadalo takové srovnání mírně nevkusné, ale opravdu jenom mírně).

A tak Trpasl sice žádnou zakletou princeznu nevysvobodil, ale na druhou stranu se ukázalo, že Chroché je opravdu docela hodné a milé plyšové zvířatko, jenom se s ním musí pěkně zacházet. Ale tak je to v životě se vším.

Kniha vyjde v nakladatelství Brio.

Kdo tu vydává dobré knihy pro děti

Možná jsme neměli bratry Grimmy ani Andersena, ale ani tak na tom nejsme špatně. V zemi Erbena, Němcové nebo Kubína se autoři mají o co opřít, z čeho vyjít, k čemu se odvolat. Také to dělají. Nelze říct, že se u nás literáti dětské tvorbě příliš nevěnují. Dokonce i autoři zabývající se výhradně tvorbou pro dospělé tu a tam dezertují a zkusí napsat něco pro děti, jejich procento v porovnání s literaturami například našich sousedů rozhodně není malé. Na druhé straně nelze nevidět, že – tradice netradice – význam literatury pro děti je v obecném povědomí jaksi umenšen, důkazů bezpočet. Za všechny zmiňme sledovanou literární cenu Magnesia Litera. Její první ročník kategorii literatury pro děti vůbec neotevřel. Jistě, letos cenu obdržel Petr Nikl a jeho půvabné Záhádky, ale ruku na srdce, právě tato kniha a tento autor věkově vymezenou kategorii dětské literatury dalece přesahuje. Nedovedu si představit, že soutěž
vyhraje klasická dětská kniha; stejně to nepřipouštějí členové mnoha zavedených literárních porot, kteří v rámci „původní české literatury“ při výběru kandidátů o titulech z výše uvedené kategorie vůbec neuvažují.

Moje první liga

Nelze však nevidět, že z hlediska možností a nabídky – jak pro čtenáře, tak autory – se během posledních let začala tristní porevoluční situace obracet. Vznikají nakladatelství, která se zaměřují výhradně na literaturu pro děti a mládež, a tím vytvářejí žádoucí protipól Albatrosu, byvšímu monopolnímu a poněkud stereotypnímu gigantu této kategorie. Zejména Baobab manželů Horváthových, odvážně mapující dosud beznadějně bílá místa nových možností dětské tvorby, a Meander s obdivuhodně perfekcionistickou Ivanou Pecháčkovou jsou plnohodnotné odrazy těch donekonečna omílaných velkých tradic. Zde nalézají prostor autoři jako klasicistní Jiří Dvořák, nápaditý Petr Šmalec či nonkonformní Marka Míková v případě prvním, anebo již zmíněný a nikam nezapadající Petr Nikl, vypravěč Pavel Brycz, originální Viola Fischerová anebo půvabný František Skála v případě druhém. Nesporné zásluhy je třeba přičíst i edičnímu rozšíření nabídky Baobabu, co se týče
sledování překladové dětské literatury. Za poměrně krátký čas se čtenáři dočkali mnoha znamenitých knih a několika zjevných klenotů, mezi něž patří bezesporu i nesentimentální a hluboce lidský příběh Medvěd, který nebyl (Frank Tashlin) nebo pozoruhodný pohádkovo-symbolistní román Tobiáš Lolness (Timothée de Fombelle).

Samostatnou kapitolu v historii české dětské tvorby posledních let vytvořilo nakladatelství Brio. Zaštítěno velkým francouzským vydavatelem se mohlo pustit do ekonomicky náročných projektů. Celobarevná kniha s ilustracemi od začátku do konce, za spolupráce slibného autora, prestižního výtvarníka, ověřeného grafika, profesionálního grafického studia a v neposlední řadě kvalitní tiskárny, to je pro dětskou knihu výchozí situace ideální, ale nikoli běžně dostupná. Když se nakladatelství může spolehnout na náklad, rozšířený minimálně o francouzskou mutaci, pak je to možné. Tak mohly vyjít publikace exkluzivně vypravené Adolfem Bornem, Gábinou Miklínovou nebo Martinou Skalou, které slavily úspěch i v zahraničí. Zde vznikla originální řada Strado a Varius (Martina Skala), jež dokázala spojit nosný nápad, jemný humor, profesionalitu provedení i prvek vzdělávací. Je otázkou, kam se budou ubírat cesty nakladatelství nyní, po odchodu francouzského
nakladatele Gründa.

Musím se prokopat ven

K rozvoji velkých tradic malé země týkajících se tvorby pro děti náleží i nakladatelství zaměřená na dospělého čtenáře, která mají jednu, dvě řady, kde s větší či menší pravidelností vycházejí pozoruhodné dětské tituly. K nim patřil jako jeden z prvních Jednorožec z Mladé fronty, kde vyšly knihy D. J. Novotného, Kateřiny Sidonové, Lilly Eisenschimlové, Ireny Gálové, Ludvíka Aškenazyho nebo Vladimíra Hulpacha. Nadějná je edice Raketa nakladatelství Labyrint. Volba půvabného textu Pavla Hrnčíře o podivuhodném přátelství jednoho komínu a budíku v kombinaci s ilustracemi Michaely Kukovičové je tím nejlepším příslibem.

Vedle toho se osvědčuje také model vztahu kmenový autor – spřátelený nakladatel, kdy z nejrůznějších důvodů nalezne autor vyslyšení u nakladatele, kterého jinak dětská literatura příliš nezajímá, a zůstane mu věrný, i když jeho tvorba z edičního profilu tohoto nakladatelství vybočuje. Tento vztah dokonce někdy funguje i naopak, kdy nakladatel má zájem vydávat jedno konkrétní jméno nezávisle na zaměření svého nakladatelství. Obé je správně. Za všechny jmenujme několik posledních počinů nakladatelství Paseka v souvislosti s tvorbou pro děti od Pavla Šruta, anebo svébytného tvůrce Petra Síse (Labyrint).

Samostatnou kapitolou je otázka výtvarné stránky těchto knih, jakož i problematika a možnosti grantové podpory dané kategorie, poměr sponzorovaných a dotovaných knih anebo míra skutečného a do nebe volajícího braku, kýče a tím popření národních tradic, daných velikány Erbenova rozsahu a rozvíjených jmény jako Karel Čapek, Jan Werich anebo Ivan Vyskočil. Tradice se tak dostává do bludného kruhu. Je na každém jednotlivci, co bude ochoten pro dětskou literaturu, tedy pro děti, obětovat. Protože bez obětí tato literární kategorie nemá šanci vyjít z kruhu ven.

Autorka je spisovatelka a nakladatelská redaktorka.

minirecenze

Mahmúd Darwíš

Přicházím do stínu tvých očí

Přeložil Burhan Kalak

Babylon 2008, 82 s.

„Mír je omluva mocného tomu, kdo je slabší ve zbrani, ale mocnější vlivem“ – taková básnická maxima ve skladbě Mahmúda Darwíše z Palestiny naznačuje, jde o básníka z horizontu těch nejlepších. Kladu si ale otázku: jak má vypadat svobodný stát – jakýkoli stát mám na mysli; státy jsou vždy ve vzájemné závislosti a souvislosti; stát není pozemský ráj ani vzdušná Laputia, ale tyranie moci nad lidmi a životním prostředím; povážíme-li vzájemné ničení osad, ale i hájů a zahrad (?) na Předním východě, lze úspěšně pochybovat o idejích mocenského státu obecně: řady zavražděných lidí jak z Izraele, tak Palestiny vyjadřují zřejmě, že jsou mrtvi důrazným přičiněním představitelů moci státu. O státu má být slyšet co nejméně; občanství je valnou měrou vyjadřováno vzdorem proti administrativním zásahům státu do soukromí. Dělíme lidi na mocné, bezmocné a nemocné. Moc korumpuje, bezmoc vede ke sdružování a nemoc zasluhuje obranu – jde jenom
o to, z jaké strany pak do toho člověk jde. Málem jsem zapomněl na velmoc: ta terorizuje. Škoda, že mikrorecenze skýtá málo prostoru: Mahmúd Darvíš ve svém díle zabírá spektrum poeticko-filosofického myšlení; lze jej srovnat kupř. s Czesłavem Miłoszem, Franzem Kafkou, zakladateli romantismu, s uměleckými duchy, již formovali svou dobu k dnešku i pro nastávající čas.

Vít Kremlička

Karel Vysloužil

Kolikrát odpustit? – (naděje)

Lípa 2007, 63 s.

Ústředním tématem drobné knížky Karla Vysloužila je pastorace v současné pluralistické společnosti, jejíž různorodé podněty trvale odvádějí člověka z nakročené cesty a svádějí k nesoustavnosti. Autor ve své knize, složené z drobných střípků různých událostí, příhod a pozorování, předkládá – v polemice se zavedenými postupy, které podle něj pozvolna přestávají fungovat (jmenuje např. velká pastorační centra) – svůj vlastní model předávání víry prostřednictvím tištěného slova. Jeho základem je tisk nepatrný svým formátem, tzv. knížečka lístek, již tvoří drobný čtverec papíru s jedním vytištěným slovem na líci a nerozsáhlým, leč přesně mířeným komentářem na rubu. Tento způsob duchovní komunikace, oproštěný od chladných oficialit a přitažlivý svou prostotou, se zdá být nepochybně vhodnou alternativou k navyklým mechanismům a je také bližší mezilidskému předávání zkušenosti víry, jež je nejúčinnějším prostředkem pastorace.
Vyskočilovy nezištné aktivity mi připomínají podobně duchovně dynamickou nakladatelskou činnost Josefa Floriana (především řadu Archů), kterou Jan Čep připodobnil k „hbitým menším lodicím athénským proti bachratým a nemotorným korábům perských usedlíků od Babylonu“. Lístek „do kapsy“ je všudypřítomným hlasem, berličkou v okamžicích zakolísání vůle a osobně věřím, že jich bude přibývat, protože podobných pomocníků nám bude vždy zapotřebí.

Karel Kolařík

Darek Foks

Svatební pizza

Přeložil Jan Faber

Protimluv 2007, 116 s.

Co všechno se dá naládovat do svatební pizzy? Na základě četby stejnojmenné knihy bych od jejího autora čekal zběsilou směsku: dejme tomu neplatné mince, použité kapesníky i tampony, ulity hlemýžďů, cokoliv, co někomu vypadne z kapsy o půl čtvrté ráno… Foksovy texty se ucházejí o poetiku nesmyslu, o pravý absurd, v němž je rozsah mimoběžnosti víc než dřeň náplně a významový střed, protože tím hlavním účelem je prostě písání. Číst znamená vnořit se do skrumáže nesrozumitelných hříček, tautologií a perifrází, připomínajících nápady dvou bláznů – tichého a hlučného. Při dobré vůli v tom shledáme průzkum elementů rozkládacích strukturu komunikace, relativizování normality a deviantnosti; v druhém případě to jsou ataky, pokusy bez vztahu k funkci a záměru, příčinné souvislosti. Když text vpadne do správné drážky, nepostrádá to působivost, ale jinak se motáme v kruhu. Někdy autor neví, jak dál, tudíž třeba nabídne
jednu větu ve čtyřech inverzních variacích. U takových textů napadne analogie s výtvarným uměním: tisíce výtvarníků produkují asambláže, objekty a happeningy, ale málokterý nás upoutá natolik, abychom jej vzali na milost a nechali se oslovit, vpustili jej do života. Poetika pokusu a omylu vyžaduje opakovat úkony tolikrát, dokud všechno neutvoří jedinečnou, novou a dokonalou formu – a to se u Fokse neděje. Jeho povídky se dají sledovat a občas ocenit detail, ale brzy znudí a omrzí.

Jiří Zizler

Vítězslav Nezval, Václav Cílek

Můj tučňák

Dokořán 2008, 80 s.

Představovaný výbor veršů není pokusem o novou interpretaci díla známého básníka. Václav Cílek vybírá své oblíbené verše, mnohdy méně známé či hůře dostupné, a vědomě opomíjí ty nejznámější skladby. Svůj výběr soustředil především na Nezvalovo rané období, tedy na sbírky dvacátých a třicátých let. Jak Václav Cílek předesílá, cílem výboru je knížka, po které člověk sáhne ráno při velké opici, po rodinné hádce nebo v zachmuřeném odpoledni. Svým rozsahem, obsahem i velikostí vydání to kniha bezpochyby umožňuje. Je ale otázka, zda básně vytrhané z kontextu uzavřené sbírky nebudou pro čtenáře spíše matoucí. Bez datace, která je zásadní pro tak proměnlivého básníka, jenž za svůj život tolikrát změnil poetiku tvorby, může docházet až k příliš svévolné interpretaci. Jak se ale tvrdí v předmluvě, čteme Nezvalovy knihy a jsou pěkné. I básně v tomto výboru jsou pěkné… a pokud přivedou k Nezvalovi náhodně zbloudilého nečtenáře poezie,
pak můžeme zapomenout na všechna ale tohoto výboru.

Zuzana Malá

Cinepur 57

Květnové číslo „časopisu pro moderní cinefily“ se nezabývá jen filmem, ale i televizními seriály (Ošklivka Katka, Řím), počítačovými hrami, knihami o filmu (například monografií o Alfrédu Radokovi, Janu Kučerovi či Ingmaru Bergmanovi) a v neposlední řadě i (ne)fungováním filmových institucí. Poslední jmenované rozkrývají hned dva texty – rozhovor s Tomášem Baldýnským o koncepci Rady Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie a o její reformě. Text Luboše Ptáčka zase srovnává na základě výročních zpráv fungování Národního filmového archivu (NFA), který oproti obdobné instituci na Slovensku či Institutu umění – Divadelnímu ústavu vykazuje sice mnohem více zaměstnanců, ale o dost méně výsledků. Tématem čísla se stala kinematografie Jižní Koreje, která vedle blockbusterů produkuje i umělecké a autorské snímky. Koncepce tématu neskrývá, že je vedena spíš cinefilskými choutkami jednotlivých pisatelů než
celkovým přehledem a vhledem, přesto nabízí jak reflexi autorské tvorby (lekce asijského minimalismu z pera Davida Bordwella či profil Lee Chang-donga), tak tamní práci s žánry a postavami či kapitolu o jihokorejských hororech. Chyběla mi snad jen kritika u nás přeceňovaného díla Kim Ki-duka. Vyhraněnější koncepci postrádám v rubrice kritik, což je však logickým důsledkem typicky cinepurské pozice být „o krok pozadu“, dané mimo jiné dvouměsíční periodicitou. Díky ní však může jako Cinepur reflektovat z odstupu jen to opravdu podstatné.

Kamila Boháčková

D. Hooijer

Sleur is een roofdier

Uitgeverij G. A. van Oorschot 2007, 172 s.

Nizozemskou cenu knihkupců Libris (50 000 eur) letos překvapivě získala autorka píšící pod pseudonymem D. Hooijer (1939) za povídkovou sbírku Sleur is een roofdier (Každodenní šeď je dravec). Je to vůbec poprvé, co byla tato cena udělena povídkové sbírce, a poprvé po čtrnácti letech, že se laureátkou stala žena. Vedle poezie a ilustrátorské činnosti se D. Hooijer zaměřila na přelomu tisíciletí na psaní povídek. Inspiruje se ovzduším svého bydliště, zazobaného městečka Hilversum, v konstrastu k barvitým postavičkám a jejich bizarním osudům. Její hrdinové jsou převážně zoufalci z okraje společnosti, kteří se nevzdávají a nenechají se spoutat konvencemi či určitými stereotypy jednání. Příběhy lidí vymykajících se z průměru podtrhuje i svérázný jazyk, minimální užití interpunkce, poetické vlivy i krátké věty zdánlivě téměř bez souvislosti, mnohdy s humorným účinkem. Také v líčení postav ponechává autorka čtenáře
dlouho v nejistotě – např. o tom, zda je hrdina muž či žena – a mnohé zůstává nedopovězeno. Je na čtenáři, aby zapojil vlastní fantazii. Vyznamenaná kniha je v pořadí třetí povídkovou sbírkou této autorky. Přestože autobiografické prvky používá zřídka, rozhodla se jako dcera místního psychiatra pro pseudonym na ochranu před svými spoluobčany. Sama se ostatně od stísňujícího maloměstského prostředí oprošťovala tím, že chodila na vřesoviště hledat zkameněliny a zvláštní nerosty.

Magda de Bruin-Hüblová

Pavel Hradečný, Ladislav Hladký

Dějiny Albánie

Nakladatelství Lidové noviny 2008, 720 s.

V rámci edice Dějiny států Nakladatelství Lidové noviny zaujímá tato kniha ve srovnání s historickými přehledy vývoje ostatních balkánských států svou kvalitou zvláštní místo. Odbornou úrovní představuje nesporně nejlepší práci o dějinách Albánie a Albánců, publikovanou v češtině. Komplexností svého zpracování patří navíc k nejlepším albanologickým dílům v mezinárodním měřítku. Její převážnou část napsal přední český balkanolog Pavel Hradečný. Zákeřná nemoc, které podlehl, mu však neumožnila dokončit celý rukopis. Ladislav Hladký a autorský kolektiv, který se ujal nevděčné role dovést tuto obsáhlou monografii k vydání, odvedli záslužnou práci. Kniha je zpracována detailně, s velkou odbornou akribií. V mnohém překonává dosavadní, slavofilským pohledem dosti zjednodušené české balkanistické práce. Doplněna je řadou ilustrací, map, přehledem albánských panovníků a vlád i soupisem nejdůležitější bibliografie. Doufejme, že
toto dílo, jež představuje vrchol české albanistiky – tradice, kterou započal koncem 19. století český jazykovědec Jan Urban Jarník a která je po úmrtí Pavla Hradečného a jazykovědce Pavla Nováka natolik ohrožena, že by se mohla přerušit –, nepředznamenává zároveň i její konec.

Adin Ljuca

Rudolf Roden

Život v napětí a míru

P3K 2007, 101 s.

Český židovský autor, dnes žijící v Kanadě, se prostřednictvím vzpomínek vrací k tématům dětství, holocaustu a k příběhům z poválečné lékařské praxe. Střípky z minulosti jsou seskládány do krátkých povídkových kapitol na určité téma. Neřídí se přitom striktně chronologicky. Spíše než o souvislé paměti jde o vykreslení okamžiků, které jako by potřebovaly nové zhodnocení. Autor do knihy vtěsnal dětské lumpárny, první erotické zážitky, své „velké okamžiky“, životní peripetie i zvěčnil postavy blízkých, jako byl tchán Marek. Navzdory závažnosti témat Roden nezdůrazňuje hrůznost doby víc, než je třeba, ani nemoralizuje. Knihu staví spíše na obyčejném lidském příběhu odehrávajícím se v obtížné době. Místy by se s notnou dávkou ironie dalo říci: „Všechno zlé je pro něco dobré.“ Například sebevraždu své sestry reflektuje takto: „Hilda (…) mě nepřímo připravila na všechny absurdní komplikace, které na mne v tomtéž desetiletí čekaly.“
Vyprávění vychází vstříc čtenáři využitím hovorového jazyka. Požitek z četby však kazí formální stránka textu. Nesmyslná slovní spojení, neodpovídající českému vyjadřování, nebo nadměrné užití slovesa „být“ působí spolu s mnoha překlepy neohrabaně. Kniha by si určitě zasloužila pečlivější redakci člověka, který je s češtinou ve větším kontaktu. Rodenova kniha je přesto čtivá a až do konce si zachovává dynamiku.

Eliška Boumová

Květoslav Growka

Jeseník

Paseka 2008, 120 s.

O osudu českých měst často nejvíce vypovědí jména, která v minulosti nosila. A tak i u Jeseníku mnohé vysvětluje fakt, že ještě před rokem 1947 byl známý pod názvem Freiwaldau. Světově proslul ovšem jako Gräfenberg, slavné vodní lázně, které založil Vincenz Priessnitz. Horské město zažilo hony na čarodějnice, i na české a německé obyvatele. Ale to všechno už je dávno zmizelý Jeseník. Květoslav Growka ho přibližuje krátkou historickou studií a téměř sto třiceti starými fotografiemi s komentářem. V Jeseníku totiž nemizeli jen lidé, ale i mariánská grotta, prameny, hřbitov nebo památkově chráněné domy na náměstí. V lavině podobných knih, kterou strhl úspěch výborných Zmizelých Sudet, se čtenář často těžko orientuje. Pečlivě vypravená edice nakladatelství Paseka Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko je zárukou kvality. Ke slovu se dostávají regionální odborníci, publikacím prospívá i křídový papír fotografické části
a doplňující výběrová bibliografie. V neposlední řadě zaujme i fakt, že se jednotlivé díly ve svých krajích stávají bestesellery, probouzejí zájem o region a jeho historickou paměť.

Lucie Kněžourková

Petr Kulhánek, Jakub Rozehnal

Hvězdy, planety, magnety

Mladá fronta 2007, 266 s.

Překvapivě svěží pohled na vesmír přináší kniha dvou českých astrofyziků, a to především z hlediska studia elektromagnetických polí a plazmatu. Autoři nás populárním způsobem vedou k pochopení takových jevů, jako je polární záře, sluneční vítr, ovšem i k teoretickému náhledu na vzdálené vesmírné objekty, jako jsou magnetary (největší magnety v nám známém vesmíru, složené z kůry neutronů a extrémně velkého magnetického pole). Některé magnetary mohou vzplanout a vyzářit elektromagnetické záření nepředstavitelné energie, což může ovlivnit i život na naší Zemi. Všechny tyto poznatky obohacují náš pohled na svět i na nás samé. Jaké je tedy naše postavení v kosmu? Jsme jen nepatrným zrnkem pohybujícím se kolem své mateřské hvězdy, zvané Slunce, jež pluje v síti gravitačních a elektromagnetických sil kolem centra naší Mléčné dráhy jako jedné z miliard galaxií našeho vesmíru. Jsme závislí na té „vlasaté kouli“
s jejím vnitřním dynamem, generujícím magnetické pole. Může být dobré si uvědomit, že i naše počasí je ovlivňováno dvojím přepólováním magnetického pole Slunce, jak autoři píší; cyklus trvá 22 let se svými maximy a minimy sluneční aktivity. Kniha je pěkně ilustrovaná, takže názorně přibližuje složité vesmírné jevy. Je tu i několik barevných fotografií dokumentujících vesmírné moře, v němž plujeme.

Jiří Olšovský

odjinud

Canneské paradoxy

Pozlátko Cannes, to jsou všechny ty obchody s oblečením, restaurace s menu za padesát eur, jachty, vlny moře, křik racků, hory v pozadí, hotely s obrovskými filmovými billboardy velkého Indyho a dalších nesmrtelných filmových hrdinů, kteří jsou aktuálně v produkci nebo distribuci. Letos bylo tohle canneské pozlátko v ostrém kontrastu k filmům, uvedeným v oficiálním programu. Většina z nich ukazovala lidskou bídu, válečné zkázy, chudobu a některé z nich propagovaly myšlenky proletářské revoluce, což bylo trochu úsměvné, protože rozlícený proletariát by jistě jako první rozmlátil drahé jachty, pronajaté filmovými společnostmi a kotvící u Festivalového paláce, i s lahvemi šampaňského na palubě. Hrdiny festivalu se staly dvě dnes už historické osobnosti – jedna v reálu a druhá ve filmovém obrazu. Byl to fotbalový král Diego Maradona, který se ve filmu Emira Kusturici
Maradona podle Kusturici hlásí k Fidelu Castrovi jako k největšímu světovému politikovi všech dob, a Ernesto Che Guevara, který na Kubě, v Africe a v Bolívii Castrovu proletářskou revoluci v guerillové válce prakticky prováděl. „Kdyby nebyl fotbalista, byl by revolucionář,“ říká o Maradonovi v komentáři k filmu režisér. Ve své vesnici Drevengrad na pomezí Srbska a Bosny pojmenoval Kusturica tři ulice právě po těchto třech revolucionářích – Maradonovi, Castrovi a Guevarovi. Zajímavé, revolucionáři žijí dnes díky americkému režisérovi Stevenu Soderberghovi, který do Cannes přivezl čtyřapůlhodinový film Che, a díky bosensko-srbskému Kusturicovi. Čínská kinematografie, kde se to dřív proletáři a revolucionáři jen hemžilo, se dnes vyžívá ve filmech jako Určitý pohled (Ocean Flame). Hrdinou je krvelačný násilník, který udusí bratra polštářem a svou nevěrnou krásnou milenku pak zfackuje a tvrdě propíchne svým
monstrózním pyjem na mořském útesu.

Filmy první Třídy

Osobně se domnívám, že nejlepší filmy festivalu přišly z Latinské Ameriky, z Evropy a Středního východu. Mezi šesti pro mě nejpozoruhodnějšími byla argentinská Leonera o ženě, která porodí ve vězení, což kamera nervózně a zblízka natáčí, či brazilský film Linha De Passe v režii Waltera Sallese a Daniely Thomasové o chudé matce, jež nedokáže uživit své čtyři syny, a ti proto raději kradou. Pozoruhodný byl i izraelský animovaný film Valčík s Baširem, který se vrací k vojenským vzpomínkám režiséra Ariho Folmana, když Izrael spolu se Spojenými státy zaútočil na libanonský Sidon, nebo palestinsko-francouzsko-švýcarská Sůl moře o americké Palestince, která se chce v Ramalláhu domoci dědictví po dědovi, který však legálně neexistuje, protože byl odsunut z palestinského území do uprchlického tábora v Libanonu. Vynikající bylo podle mě též oceněné
Mlčení Lorny od bratří Dardennů (nejlepší scénář) o Albánce, která získala belgický pas, ale její osud leží v rukou ruské mafie, i švýcarsko-belgicko-francouzský film Domov v režii Ursuly Meierové o rodině, která vedle zabordeleného, ale milovaného domu zprovozní dálnici.

Zlatou palmu festivalu nakonec získal francouzský film Třída (Entre les murs), jenž je svým způsobem duchaplnou, i když trpkou komedií. A také je to polodokument, což dokazuje, jak je dokumentaristický trend v dnešním filmu silný. François Marin je nový učitel čtrnácti- a patnáctiletých studentů 4. ročníku gymnázia na pařížském předměstí. Přichází do smíšené třídy, kde jsou studenti z Francie, Koreje či z Mali. Jeho hodiny francouzštiny jsou de facto hodinami odboček. Žáci ve třídě jsou schopni vymyslet girlandy argumentů kolem každého slova nebo spojení, které učitel použije, a tak je film vlastně geniální alegorií demokracie. Vrcholem snímku je pasáž, ve které mají studenti ve svém eseji popsat sami sebe. Dozvíme se v něm, co holky a kluky opravdu baví: počítačové hry, Korán, rap, tramping, MTV, televizní seriály, techno, fotbal, tanec, prostě mix tradičního dědictví po rodičích a všeho nového, co už rodiče pořádně neznají. Ve
filmu perfektně funguje napětí mezi učitelem a žákem, ale i mezi žáky navzájem, a třída je tak skrze portréty jedinců portrétována sama jako svébytný, živý organismus.

Tekuté písky současné distribuce

Zásadní paradox však letos zaznamenal v Cannes rozkol festivalu a filmového trhu. Letošní Marché du Film ztratil do velké míry životodárnou pupeční šňůru, kterou byl vždycky spojen s festivalem, a oba segmenty se oddělily. Festival měl své smutné, ale krásné filmy a trh své krvelačné hrdiny, připomínající mlátičky nebo unifikované příběhy popkultury. Dříve se obchodníci po filmech uvedených na festivalu pídili a dokonce se zajímali o názor novinářů. Vítězné filmy z Cannes tehdy ještě mívaly velké komerční šance. Letos mezi festivalovými filmy nebyl žádný, který by zabodoval u obchodníků, s výjimkou italského mafiánského thrilleru Gomorra, jenž získal Velkou cenu poroty. U čtyřapůlhodinového Che se zase řeší otázka marketingu. Vytváří se pomalu, ale jistě filmový trh, který umění nepotřebuje, a filmové umění se díky filmovým festivalům zase obejde bez trhu.

Filmový trh, to bylo letos 10 000 účastníků z 96 zemí světa. Největší přírůstek zaznamenali profesionálové z Latinské Ameriky, nejmenší z USA, pro které začalo být kvůli slabému dolaru v Evropě prostě draho. Zajímavá byla velká účast íránské kinematografie a vůbec velký zájem arabských zemí o filmové dění. Například Libye v Cannes oznámila, že bude produkovat velkofilm o libyjském vůdci Omaru Muchtarovi s Omarem Sharifem v hlavní roli a s náklady 40 milionů eur, přičemž producentem a scenáristou filmu bude libyjský vůdce Muammar Kaddáfí. V mnoha mezinárodních koprodukcích hraje stále rozhodující roli Francie, která se nechce vzdát svého předního postavení ani v dobách pro evropskou kinematografii obtížných. Prakticky celý filmový obchod je globálně zasažen mnohačetnou chorobou – audiovizuálním pirátstvím, krizí kin, nezávislých distribučních společností a neochotou televizních společností financovat
filmy, což se projevilo i v Cannes. Trh pro film se prostě scvrkává. To, jak se vypořádat s pirátstvím, se ostatně řešilo i v Cannes. Francouzská ministryně kultury Christine Albanelová chce co nejdříve iniciovat zákon se sankcemi proti pirátům, kteří nelegálně stahují filmy; uvažuje se dokonce o jejich odstřižení od internetu. Lidé sdružení okolo portálu www.fishbrothers.fr chtějí zase problém vyřešit produkcí nízkonákladových filmů pro internet. „Filmový průmysl dneška je narcistní, filmy polykají miliony, většina filmů jsou jen a jen produkty marketingu,“ říká François Poisson, který by se rád ujal řízení firmy pro produkci nízkonákladových filmů.

Pomalý odchod artových děl?

Tekuté písky dnešní filmové distribuce se přelévají i v důsledku nejistoty kolem dolaru. Američtí producenti a prodejní agenti mají nyní v Evropě zlé časy. Příčinou je padající dolar a globální problémy americké ekonomiky. Americká produkce se dostává do tvrdé konkurence s hongkongskou, korejskou či francouzskou. Japonsko a další teritoria, která byla dříve zaslíbenou zemí pro hollywoodský produkt, začínají mít ve stále větší oblibě snímky z jiných zemí, než je USA, zejména své vlastní. Čína a Indie pořád ještě americké zboží nakupují, ale zaměřují se také čím dál víc na vlastní produkci. A v Japonsku už dnes domácí produkt tvoří 50 % televizních programů.

V Cannes bylo mezi obchodníky skloňováno spojení „pomalý obchod“, případně „ponuré časy“. Tato slovní spojení se týkala stavu současné distribuce, která prochází zásadními změnami. Umělecké filmy jsou stale méně prodejné, artová oddělení mezinárodních distribučních společností jsou ohrožena nebo dokonce mizí z trhu, jako například společnost Warner Indepentent nebo New Line. Pád těchto společností znamenal pro menší, nezávislé distributory doslova šok. V době, kdy se stále větší skupiny lidí orientují podle nabídky internetu a kdy je divácká obec atomizována a rozptýlena jako nikdy předtím, je pro artové filmy stále obtížnější získat pozornost diváků. „Není teď dobrá doba pro umělecký film,“ řekl v Cannes producent z české společnosti Negativ John Riley. „Marketing těchto filmů je obtížný a distributoři od něj dávají ruce pryč. Naproti tomu žánrový film je jasný, a jeho propagace je tím pádem jednoduchá.“ Umělecké filmy natáčené ve státem
podporovaných kinematografiích budou sice nadále vznikat, postihne je však patrně již brzy smutný osud – budou uváděny jen prostřednictvím filmových festivalů, protože jiná distribuce pro ně zkrátka nebude možná.

Festival v Cannes je tedy především velký v tom, že dává prostor i nekomerčním filmům. Jak se ale bude žít všem těm krásným a smutným příběhům z Cannes a jestli je vůbec uvidí ještě někdo jiný než festivalový divák, zůstává otázkou.

Autor je filmový publicista.

Michael Rittstein v krajinách

I když se může zdát, že poté, co v Národní galerii v Praze a v Muzeu umění v Olomouci proběhla rozsáhlá retrospektivní výstava Michaela Rittsteina (1949), musí být každá jeho další časově blízce navazující výstava pouhým doplňkem nebo glosou té výše uvedené, dokazuje ostravská prezentace jeho obrazů, nazvaná Lesklá alej, že někdy vůbec neškodí, když se vedle retrospektivního pohledu hledají, nacházejí nebo připomínají některé autorovy námětové polohy, které v komplexní syntetizující instalaci musí nutně dostat menší prostor, než by si skutečně zasloužily. Lesklá alej je tímto typem problémové prezentace, v níž sice může být případný divák ochuzen o možnost odhalování celkové geneze díla a jejích skrytých souvztažností, na druhé straně má ale o to větší šanci soustředit se „nerušeně“ na samotné obrazy a způsob jejich vytváření.

Zkušenost jako přednost

Na otázku, proč Michael Rittstein stále dokáže hájit své místo v současné české malbě, je možné dávat různé odpovědi. Jejich spojujícím článkem ale vždycky musí být samo zvolené médium malby a způsob, jak s ním Rittstein nakládá, jak jej pod rouškou zvolených témat ohledává, prozkoumává a pitvá a jak jej také hledačsky „uráží“ a „zostouzí“ kombinováním jiných hmot a látek, jako jsou pryskyřice, tmel, písek, gáza nebo plyš, aby se k němu vždy vrátil ve svých rozmáchlých gestech, s nimiž tyto materie nanáší na plátna a sololity často skutečně monumentálních rozměrů. Pokud tedy mluvíme o Rittsteinově způsobu malování, vždy bychom je měli psát s velkým „M“. Zdánlivá svádivá snadnost jeho počínání v sobě skrývá až staromistrovskou bravuru, v níž se pojí zkušenost a řemeslná zručnost s prožitkem samotného malování a živého dotýkání se barevných hmot.

Vyprávěné groteskní příběhy jsou pro diváka jistě důležité, usnadňují jeho recepci stop, které na plochách zanechávají autorovy emoce. Domnívám se ale, že ostravská výstava znovu dokazuje, že v Rittsteinově případě je groteska skutečně pouze vějičkou vábící k jejich hledání, na niž se téměř každý chytí. Lapen a uvězněn svou touhou po dovyprávění přestává mít potom šanci, aby si uvědomil, že tím skutečným nezastupitelným nositelem a vnitřním zřídlem, které táhne a láká, je právě samotný proces malby, zde vnímaný v tom nejprostším slova smyslu, tj. nejobecněji jako způsob záměrného nebo nezáměrného nanášení barev. Kde jinde se to může projevit okatěji než tam, kde právě typický rittsteinovsky absurdní melodramatický a groteskní mikropříběh ustupuje do pozadí a na jeho místo se prodere téma, v jehož jádru se má šanci naplno projevit to, co tomuto příběhu umožňuje vzniknout a rozvíjet se tak, aby divákova pozornost nebyla strhávána směrem
k možná až příliš podbízivě působící tvarové a výrazové figurální zkratce a nadsázce?

Možná, že i to měl Rittstein na mysli, když opustil svou populární groteskní malbu a zaměřil se na krajinu. V podstatě ale udělal pouze to, že vyprázdnil jeviště a místo příběhů se na jeho plochách začaly dít samotné kulisy. Tím, že přešel ke krajině, pročistil atmosféru. Možná se to mohlo zdát riskantní, byl to ale rozhodně správný a kýžený obrat. Tento úkrok stranou už je dnes sice minulostí, pro Rittsteina ale znamenal mnohé – pravděpodobně ho zachránil od jeho vlastní manýry, která by hrozila v posledku sklouznout do vyprazdňujícího sebeopakování.

Oproštěná a přetavená figurace

Ve vystavených plátnech se krajiny geneticky proměňují. Patrné je postupné oprošťování, které vede od postupné eliminace a zatlačování figurálních motivů (Lesklá alej, 1995), přes mírné ztišení v jemných lazurách (Pápěří, 1998) a barevnou redukci (Vonehdá večer, 1999; Prasklé sklo, 1999) až k opětovnému postupnému probouzení gejzírovitého extatického kombinování pro Rittsteina signifikantních motivů, které vrcholí ve vystaveném plátnu Tři chalupy z roku 2005, kde se autor v nových souvislostech znovu vrací k figuraci. Kruh, v němž Rittstein ohledával a kodifikoval svůj vztah ke krajině, se alespoň na čas uzavřel. A jeho výsledky? Nic menšího než řada skvělých, pro české poměry netypicky bez komplexu a velkoryse malovaných monumentálních pláten, ke kterým má cenu se stále vracet.

Autor je kurátor výstav.

Nebe je modré

Kunstmuseum v Bernu vystavilo výběr ze sbírky švýcarského psychiatra Waltera Morgenthalera, který působil jako primář na bernské klinice Waldau mezi lety 1913 a 1920. V rámci nařízení vést každému pacientovi životopisný spisek zde zavedl „hodiny psaní a kreslení“ jejichž výplody pro něj byly vítaným diagnostickým materiálem. Na jejich základě ostatně zformuloval svoji habilitační práci zabývající se spojitostmi mezi kresbou a písmem u duševně nemocných. Záhy byl ale přemožen syrovou estetikou jejich výtvarné formy stejně jako delirantní poetikou obsahové stránky a při konstituci své sbírky, čítající kolem 5000 výtvarných děl a dokumentů, už uplatňoval i umělecká kritéria.

Kolekce a její relace

Svědčila o tom i zmiňovaná výstava, která prezentovala tvorbu 12 autorů. Zmiňme alespoň některé. Ernst Bollin vytvářel kruhové nárysy světa, který se s pomocí propracovaných ornamentálních diagramů připomínajících mandaly snažil ovládnout. Touha vymanit se ze vše beznadějně pohlcujícího chaosu je patrná také z hustě šrafovaných tužkových kreseb Johanna Langa, které překrývají pravidelné rastrování naznačených staveb. Vize světa Oskara Büttikofera byla oproti tomu mnohem smyslnější. Život se mu jevil jako nepřetržitý sled delikátních avantýr s opulentními kráskami, které na jeho kresbách prozatím jen cudně poodkrývají své vnady. Oproti nim působí fantomatické figury šachového šampióna Hanse Fahrniho, připomínající postavy z morbidního románu, karikaturně až monstrózně.

Lina Cécile Colliot Schafterová byla na výstavě zastoupena háčkovanými objekty s vlepovanými papírovými obličejíčky z dobových časopisů. „Ženskou“ technikou, kterou byla dříve zvyklá zpracovávat záclony a ubrusy, zhmotnila své projekty poetických vynálezů, jako je podmořské letadlo, které se ze dna oceánu může odrazit až do nebeských výšin, nebo návrh nového klobouku pro papeže. Bertha Gurtnerová použila postupy klasické výšivky ve svých vyšívaných obrazech a nápisech, a rukodělná činnost se odrazila i v souboru invenčního, byť nepoužitelného „vercajku“ Jakuba Staldera či v modýlcích lodí, aut a letadel Karla Schneebergera.

Bricolage a vizuální básně

Vyjmutí materiálů, technologických postupů, jednotlivých modelů, forem a motivů z kontextu a způsobu užití, které mají v konkrétní kultuře, a jejich použití zcela jiným způsobem, který koresponduje výhradně s aktuálními potřebami tvůrce a jeho magickým myšlením, je v teorii art brut označováno pojmem bricolage – česky přeložitelným jako kutilství. Tento princip se objevuje také v díle Constance Schwartzlin-Berberatové, které je ozdobou expozice. Autorka svoji zkušenost z vedení domácnosti transformovala do francouzsky psaných halucinatorních receptů, které nejvíce připomínají fantasmagorické notové záznamy. Obsedantní opakování písma, které přestává být nositelem významu, ale stává se čistě grafickým prvkem, činí z jejích zápisků jakési kaligrafické vizuální básně. Od této autorky ostatně pochází také název celé expozice Nebe je modré (Der Himmel ist blau), který je, stejně jako její
recepty, lapidárně konstatující, ale zároveň se stává metaforou nekonečnosti lidské imaginace a kreativity, jež sahá hluboko za hranice rozumu.

Všechny vystavené práce patří do sbírek psychiatrického muzea, které při klinice ve Waldau založil za svého působení právě Morgenthaler. Jeho patrně nejvýznamnějším počinem ale bylo sepsání knihy věnované jeho pacientovi Adolfu Wölflimu Duševně nemocný jako umělec (Ein Geisteskranker als Künstler), kde na jeho výslovné přání uvedl jeho jméno a umožnil mu tak hrdě vystoupit z anonymity. Přestože publikace neznamenala žádný výrazný přínos ani na poli psychiatrickém, ani uměnovědném, Morgenthaler si jí zajistil nesmrtelnost. Zároveň, avšak nezávisle na se svém současníkovi, německém psychiatrovi a historikovi umění Hansu Prinzhornovi, autorovi slavné knihy Tvorba duševně nemocných (Bildnerei der Geisteskranken) vynesl na světlo tvorbu opovrhovaných a obávaných odpadlíků společnosti internovaných za zdmi blázinců a nechal nahlédnout do jejich fascinujících vnitřních světů.

Wölfliho ponorný svět

Wölfliho retrospektivní výstava nazvaná Universum byla pompézním vyvrcholením přehlídky původní Morgenthalerovy sbírky. Její chronologické řazení dovolovalo sledovat nejen vývoj autorova výtvarného projevu, který ostatně nedoznával v čase velkých změn, ale především rozvíjení jeho dramatické osobní mytologie.

Adolf Wölfli (1864–1930), který je dnes jednoznačně nejslavnějším „klasikem“ art brut, v dětství osiřel a byl vychováván v rodinách sedláků, kde pracoval v ponižujících podmínkách jako pomocná síla. V dospělosti byl opakovaně souzen za pedofilii a nakonec byl internován do ústavu ve Waldau, kde strávil zbytek života. Zde na 25 000 stranách textu a ilustrací vyfabuloval svoji alternativní existenci, která byla na rozdíl od trpěné každodennosti velkolepá. Svoji epopej rozvrhl do několika celků: Od kolébky k hrobu, Geografické a algebraické sešity, Sešity písní a tanců, Sešity-alba tanců a pochodů a Pohřební marš. V rámci konstrukce paralelního světa, jehož byl Stvořitelem i Vládcem, přepsal geografii, historii i náboženství a vymyslel dokonce nový metrický systém, který vyhovoval jeho megalomanii. Ve svých textech přestavěl celá města, budoval v nich dopravní i sociální sítě, vytvářel krajiny
a podmaňoval si vesmír. Jeho vědomí expandovalo za běžné hranice vlastního já a překročilo obvyklá omezení daná časem a prostorem. Vrcholem jeho kreace bylo stvoření Svatého Adolfa II., který byl jeho alter ego a zároveň epicentrem jeho díla.

Odpoutání se od skutečnosti a únik do světa vykonstruovaného na bázi deliria činilo Wölfliho v jeho tvůrčím výrazu naprosto svobodným. Stavebním materiálem pro zhmotnění jeho vizí se staly střípky skutečnosti – noty, čísla, úryvky cizích textů a poezie, výstřižky z novin, dobové pohlednice, plakáty, reklamní letáky atd., které zapojoval do svých kreseb. Zcela ignoroval obvyklé rozdělení na text a obraz, vzájemně splývaly v jediný celek.

Konečně šťastná adopce

Wölfliho kresby, zpočátku pouze tužkové, později kolorované pastelkami a následně doplněné o koláže, jsou vždy do posledního místa vyplněny. Jejich ústředním motivem bývá multiplikovaná postava Svatého Adolfa II. s křížem na temeni hlavy, dekorativně pojednanou svatozáří a s výrazně obkrouženýma, potemnělýma očima. Jeho kulovitá hlava bývá umístěna do centra spirály, hodinového ciferníku či rulety a vzbuzuje tak pocit závrati. Kompozice je ohraničena zdobnými pruhy, které ji mnohdy protínají a nezřídka pomáhají vytvořit motiv mandaly. Kromě písma jsou téměř vždy součástí kresby notové záznamy. Důležitou komponentou Wölfliho kreseb jsou stylizovaní ptáčci (Vögeli – Wölfli), kteří slouží jako výplň hluchých míst obrazu. Zároveň ale sehrávají roli atributu sv. Adolfa II., a jejich funkce je tedy posvátná.

Opulentní mozaika Wölfliho děl se zcela vymyká obvyklé konstrukci kompozice výtvarného díla. Může být vnímána (a patrně tak byla i vytvářena) z různých úhlů, v celku i detailu, který diváka strhává do útrob obrazu, do nitra ornamentálního labyrintu, kde pod maskou kentaura číhá tajemství hlubší, než je lidská mysl schopna pojmout. Když pomineme, že výstavu doprovází démonicky monotónní recitace Wölfliho Pohřebního marše, kterým své grandiózní dílo završil, jedná se o skutečně burcující zážitek.

Přestože Universum Adolfa Wölfliho skončilo, omezený soubor jeho díla bude i nadále součástí stálé expozice v bernském Kunstmuseu, pod které spadá Nadace Adolfa Wölfliho, jež roku 1975 celý konvolut jeho díla adoptovala.

Autorka je kulturoložka se specializací na art brut.

TV Show und video

COH & Cosey: Pitva milostného dopisu

Kolik ruských hudebníků se dnes prosazuje na západní scéně? Pokud pomineme hitmakerku u klavíru Reginu Spektor (mimochodem, zpívala teď na oficiálních oslavách výročí státu Izrael) a soustředíme se na uměleckou scénu, nenajdeme jich moc. Freejazzmani kolem Ganělin Tria hráli vždy hodně sami mezi sebou, konceptualista Sergej Kurjochin už není naživu. Výtečná autorka parafrází na ženské rituály Evelyn Petrova se zatím prosadila jen málo, čemuž nepomohlo ani společné album s Alexandrem Balanescu (Petrova je tu ovšem výraznější než její slavnější kolega).

Ivanu Pavlovovi, který si po přesídlení do Švédska říká COH, se to povedlo. Muzikant, jenž dnes výrazně spolupracuje s britskými avantgardisty z Throbbing Gristle, má pozoruhodnou historii. Na vysoké škole zkoušel programovat počítač pro hudební účely (v systému MS DOS), aniž vůbec měl zvukovou kartu. Byl členem skupiny Zvuki Mu: nejen že měla v Sovětském svazu status legendy, ale v roce 1989 převzal její album pro západní vydání Brian Eno. Věci se pohnuly vpřed, když v roce 1995 odjel Pavlov na univerzitu do Stockholmu za akustickým výzkumem. Poslal domácí snímky finskému umělci Mikovi Vainiovi (z Pan Sonic), od něj je slyšel Carsten Nicolai a rovnou nabídl Pavlovovi vydání na své německé značce. Byl doma. Jeho proudy modulovaných pulsací vycházejí od roku 1998 v logickém kontextu – na labelech pro elektronické a šumové hudební koncepty Raster-Noton, Mego, Staalplaat.

Jedno z alb i svou webovou stránku nazval Pavlov Post-pop. Jako by v elektronických vlnách a smyčkách pořád cítil zbytky písničky: koneckonců Chris Sharp v časopisu Wire napsal, že COH dokáže svou stručnou, formálně přísnou hudbou vždycky bůhvíjak přesáhnout k expresivitě. „Líbí se mi ta dvojakost latinky a azbuky,“ říká Pavlov ke svému pseudonymu. „Hodně lidí na Západě i v Rusku to pořád vyslovuje nesprávně, není to zábavné? Ruské podstatné jméno ´son´ znamená jak spánek, tak sen. Zamlouvá se mi, jak můj mateřský jazyk naznačuje, že spánek beze snu nemá cenu.“

Kdo vydává hudbu u tak specifické společnosti, jakou je Raster-Noton, toho lidé vnímají – marná sláva – méně jako individualitu a víc jako člena party, součást celkového spektra. COH skvěle doplňuje stav věcí v německém akurátním, laboratorním, až jakoby výzkumnickém centru pro digitální zvuk, přesné struktury, hudbu modelů. I u něj člověk přímo v duchu vidí asepticky čisté prostory kolem přístrojů, bílé pláště a namodralé světlo. Ale materiál pro programované matrice je v poslední době organický. Na loňských Strings (Struny) tkal síť ze zvuků arabské loutny i sovětské metalové kytary. Teď zašel ještě dál, k lidskému hlasu.

Není to hlas ledajaký. Cosey Fanni Tutti, šestapadesátiletá kontroverzní umělkyně a členka Throbbing Gristle, pro Pavlova namluvila pasáže ze svých deníků. Atmosféra celé spolupráce je intimní: Cosey pouští Pavlova do svých úvah, jako by se mu podkládala pod skalpel, jako by se nechala penetrovat a proměňovat. Pavlov míchá kartami a přeskupuje slova, části vět, ale také dech, vzdechy, smích, úpění, polykání. Je tu šepot, řev, drkotání zuby i zpěv: to všechno při interpretaci názoru a postoje. Pod názvy Lost, Fuck It nebo Lying se COH probírá záznamem a jako psychoanalytik skládá z částí osobnosti její nový portrét. Ve výsledku je pořád znát původní Cosey Fanni Tutti (nelítostně sebereflektivní texty přetiskuje booklet), musíme ji však sledovat rychle a pozorně, jako by byla smýkaná za vlasy všemi směry. Občas přitom hraje na kornet: vešel se do konceptu „všechny zvuky jsou tvořeny jejími ústy“.

Texty pro album vzešly z korespondence mezi oběma protagonisty: podobají se milostným dopisům, jež si píší dva skeptičtí lidé, kteří ve svém věku už vědí své. Podle vydavatele se album dotýká upřímnosti, důvěry, soukromí, komunikace a (reflektované) sexuality. Dodejme, že všechny ty pojmy mají jedno společné: blízkost. Elektronické „přesochání“ materiálu do struktury se tu osvědčilo jako podivuhodné prodloužení lidského hlasu: obojí dokáže být silně emotivní, odrazit se k významům, které leží za slovy a za intelektem. Jako by se studené stroje na výtečném albu blízce setkaly s nevypočitatelným životem.

Autor je hudební publicista.

DVD CD

Hranice smrti / Bordertown

Režie Gregory Nava, 2006, 115 min.

Palace Pictures 2008

Většina režisérů má zřejmě pocit, že by se do dějin kinematografie měla zapsat nějakou závažnou výpovědí. Gregory Nava patří mezi ně. Zaměřil se na život v továrnách na pomezí Mexika a USA. Tady roste, díky dohodě o volném obchodu v Severní Americe, jedna továrna za druhou a pracovní síla se sem samozřejmě dováží z chudšího Mexika. Většinou jde o mladé dívky (tedy alespoň v tomto filmu), které tu však nezneužívají jen lítí kapitalisté, ale i američtí zaměstnanci, kteří je pro jistotu raději rovnou zavraždí (to vše samozřejmě pod rouškou politických elit). Když však jedna dívka povstane ze svého hrobu, neunikne to ambiciózní, empatické a zejména uvědomělé novinářce z jednoho amerického deníku. Uhlazená Jennifer Lopezová tu sice působí jako pěst na oko, ale i sociálně angažované hollywoodské snímky si žádají hvězd. Režisér se snaží ruční kamerou a záběry na nelidské podmínky dělnic vytvořit dojem dokumentu, je to však
trochu polopatické, na škodu jsou i novinářčiny vzpomínky z mládí (pochází zřejmě také z dělnické rodiny). Nava se snaží svou výpověď zpestřit jednak thrillerovou zápletkou, a navíc i romantickým příběhem, který tu ztělesňuje dávný vztah mezi novinářkou a nynějším majitelem pronásledovaného dělnického listu v podání Antonia Banderase. Tyto ingredience však není schopen udržet pohromadě, a tak se snímek postupně sesypává, až z něj zůstane jen prázdné gesto. Další promarněná šance…

Jiří G. Růžička

Anton Pavlovič Čechov – Ivanov

Režie Oto Ševčík, 1984, 118 min.

Reflex 2008

Dalším DVD vydaným v rámci edice časopisu Reflex X-krát divadlo je záznam inscenace Čechovova Ivanova v divadle J. K.Tyla v Plzni. Ivanov je jedním z prvních vážných dramat ruského klasika, ale už jsou zde obsažena všechna základní témata jeho nejslavnějších her: frustrace člověka z vlastního neúspěšného života, vidina budoucího štěstí, které však jedinec není schopen naplnit, buď svou leností nebo hloupostí. Takový je i Ivanov, stojící v jedné řadě s Treplevem z Racka nebo Vojnickým ze Strýčka Váni. Oto Ševčík je znám především jako představitel zlých esesáků v mnoha českých filmech, jako režisér inscenace však dokázal citlivě uchopit jemné odstíny Čechovova textu. Odvedl solidní práci s metaforou, významotvornou pauzou a procítěným herectvím. Představitel Ivanova (dnes již zesnulý) Ivo Gubel se důstojně vypořádal s náročným hereckým úkolem, i když jeho pojetí typu „váhavého člověka“ mohlo mít ještě větší míru
přesvědčivosti. Inscenace Ivanova v Plzni dozajista nebude patřit do zlatého fondu českého divadla, ale je určitě kvalitním setkáním s legendárním ironickým pozorovatelem lidského mraveniště – A. P. Čechovem.

Vít Pokorný

Rodinný portrét / Gruppo di famiglia in un interno

Režie Luchino Visconti, 1974, 120 min.

Levné knihy 2008

Předposlední dílo Luchina Viscontiho vzniklo podle předlohy Enrika Medioliho. Poklidný život uzavřeného a samotářského profesora, který kmladých návštěvníků jeho rozlehlého sídla. Odlišný životní styl a generační rozdíly v pohledu na život vedou na obou stranách ke vzájemným konfliktům i nečekaným přehodnocením dosavadních hodnot. Brilantní herecký part Burta Lancastera jako by rozvíjel filmově starší postavu knížete Saliny, ztvárněnou týmž hercem, když v závěru Geparda (1963) odejde ze scény, aby jako „gepard“ vyklidil místo „šakalům a hyenám“. Rodinný portrét má nepochybné autobiografické rozměry a v kontextu celého Viscontiho díla, zaměřujícího se na nenávratné mizení starého světa ve prospěch nově nastupujících generací a společenských struktur, má výsostné postavení jako umělecká závěť. Po formální stránce vytříbené dílo je bohužel prezentováno jen v přepisu 4:3, což ubírá na kvalitě jeho obrazového pojetí.

Petr Gajdošík

Leoš Janáček

Výlety pana Broučka

Deutsche Grammophon 2008

Výlety pana Broučka, uvedené poprvé roku 1920 v Národním divadle v Praze, jsou asi nejméně populární Janáčkovou operou, zvlášť ve světě, kde se jinak jeho opery těší zasloužené pozornosti (větší než u nás!). Možná nejen pro příliš „český“ námět, ale i pro satiru na měšťácký život, která může být v operním žánru pro cizince nepochopitelná nebo příliš složitá. O to záslužnější je, že nahrávku tohoto díla vydalo prestižní hudební vydavatelství, a to ve skvělé interpretaci. Již mnohokrát se psalo, že je škoda, že náš nejlepší současný dirigent Jiří Bělohlávek, nyní na vrcholu svých sil, není šéfdirigentem České filharmonie. Jeho umění si v této funkci mohou v současnosti vychutnávat hlavně v Londýně, kde od roku 2006 řídí BBC Symphony Orchestra. Právě s tímto orchestrem a s českými sólisty provedl Bělohlávek Výlety pana Broučka v Londýně v únoru 2007 (kdy byla pořízena také tato nahrávka). Provedení se setkalo
s velkým ohlasem, referovaly o něm přední britské listy a časopisy. Nemenšího ohlasu se pak zaslouženě dostalo i nahrávce, na níž zazářili Jan Vacík jako Brouček a dále Maria Haan, Peter Straka, Roman Janál, Aleš Briscein, Ivan Kusnjer, Martina Bauerová, Jaroslav Březina a další. Čeští pěvci mají samozřejmě k Janáčkovi blízko, mnozí se mu také ve své kariéře dostatečně věnují, uznání si proto zaslouží hlavně orchestr.

Milan Valden

Philip Jeck

Sand

Touch Music / Starcastic 2008

„Ten den jsem poprvé pojala podezření, že koňské hlavy jdou proti věčnosti…“ Citátem z Emily Dickinsonové je uvozeno další album liverpoolského gramofonisty, který archeologicky sestupuje do hlubin záznamů, naší paměti, šumu a tónů na odumírajících médiích. Někteří hráči na gramofon si pohrávají s povědomými hudebními citáty a žánry: Philip Jeck oproti tomu drtí zvuk úplně najemno: až na Písek, jak zní titul alba. Přesýpaný zvuk sice víří a rotuje v návratech, ale efekt přeskakující drážky Jeck už moc nepoužívá, rozostřuje hranice a s několika elektronickými dozvuky přede zvukový pás téměř beze švů. Ukrajinský skladatel Valentin Silvestrov používá termín postludium – hudba po hudbě, dohra následující po konci věcí. V Jeckových rozmazaných a vrstvených ozvěnách také lítá a usedá prach, jako když ještě těkají vzpomínky, ale událost sama už je pryč. Z proudu tu a tam konkrétně vyvstávají zvuky varhan, dechů, zvonů,
laděného steel drumu – ale kdoví, zda něco z toho není jen akustický klam. Albem prochází třídílná suita, jež si ukrajuje ze zvuku fanfár a rozmývá ho: atmosféra, čas i tvar se tu od trubačské hudby pochopitelně naprosto vzdalují. Záznamy z živých improvizací, které Jeck vybral a přemíchal do spojitého alba, nejsou po titulech Surf, Stoke a 7 bůhvíjak překvapivé, připomínají ale, jak soustředěně umí ohledávat svůj terén.

Pavel Klusák

Trinacria

Travel Now Journey Infinitely

Indie Recordings 2008

Po albu projektu Marvargr, na němž se ikonická postava severského noisu Lasse Marhaug spojila s metalistou Nordvargrem (viz A2 č. 22/2008), máme nyní příležitost seznámit se s obdobnou spoluprací. Spojení půvabných norských hlukařek Maji Ratkje a Hildy Sofie Tafjordové z Fe-mail s norskými pravověrnými blackmetalisty Enslaved vzniklo původně jako jednorázová festivalová spolupráce; vydání desky bylo anoncováno s dlouhým předstihem a očekávání byla veliká. Posluchač, který před metalem dává přednost noisu, bude ale při prvním poslechu spíše zklamán. Elektronický šum a různé hlukové prvky vytvářené oběma hudebnicemi fungují spíše jako dobarvující efekty a jakési ornamentální pozadí než jako plnoprávný formující materiál – drtivou převahu zde mají temné vikinské písně stojící na výrazných kytarových kilech Ivara Bjørnsona, dominantním řevu Grutle Kjellsona a na hektické rytmice, upomínající na rané Napalm Death. Výrazněji se rukopis Fe-mail
projeví až na začátku poslední skladby, a to ve své nejjemnější podobě – nezkreslený vokál kombinovaný s lesním rohem Hildy Tafjordové posléze vplyne jako podklad do výpravného metalového dunění, přičemž v závěru se konečně vzedme tolik očekávaný, nezaměnitelný ječák v podání Maji Ratkje. Mírné prvotní rozčarování se rychle vytratí, protože s každým dalším poslechem se objevují nové kvality, díky jejichž tíze do nás hudba Trinacrie klesne opravdu hluboko.

Karel Kouba

Mezi dechem, hudbou a elektronikou

Druhé sólové album rakouského hráče na čtvrttónovou trubku Franze Hautzingera (1963), kterého můžeme znát například ze souboru nové hudby Zeitkratzer (viz A2 č. 13/2006) nebo z postjazzových Regenorchester XII (viz A2 č. 36/2007), je přímým pokračováním přelomové nahrávky Gomberg (Grob) z roku 2000. Před jejím vydáním byl Hautzinger „pouhým“ experimentujícím jazzmanem, který ozvláštňoval hru na svůj netradiční nástroj elektronikou a samply (například v triu s Martinem Siewertem a Wolfgangem Reisingerem na albu Speakers Corner nebo v dechovém triu doprovázeném bicími na desce Bent).

Ticho, intimita, blízkost

Prostřednictvím nahrávky Gomberg se ale Hautzinger radikálně odřízl od jazzové minulosti, smazal hudební tradici svého nástroje a začal na něj hrát dosud neslýchaným způsobem. Výraz redukoval na minimum, soustředil se na tichý zvukový detail, rezignoval na tónový potenciál trubky a zaměřil se na průzkum možností dechu, kombinovaného s tělem nástroje. Různé techniky mu umožňovaly pracovat s jeho rezonancí, zadrhávající sykot proudu vzduchu se stal perkusí, šum dechu snímaný z bezprostřední blízkosti vytvářel temné dunivé záchvěvy. Celek působí atmosférou intimity a soustředěného pohroužení, což ještě umocňují zvuky v pozadí nahrávky: cvrčci, s nimiž se chvílemi hudebník snaží komunikovat, houkání projíždějícího policejního auta nebo ženský hovor.

Tato náhlá změna obecněji souzněla s rozmachem proudu redukcionistické improvizace (to zachycuje například nahrávka A View From The Window, kterou nahrál spolu s žánrovým zakladatelem, hráčem na preparovanou kytaru Keithem Rowem a dalším experimentujícím trumpetistou Axelem Dörnerem) nebo přímo s tradicí volné, neidiomatické improvizace, což dokládá společná deska s kytaristou Derekem Baileym.

Kapela ze samých trumpet

Hudba alba Gomberg II „Profile“, které Hautzinger vydal v minulém roce, jehož materiál ale začal nahrávat bezprostředně po vydání předešlé desky, v jeho díle představuje novou tvůrčí etapu. Stále zde sice pracuje se zvukem obdobným způsobem, ale zároveň se výraznou měrou vrací k technickému, tonálnímu hraní, včetně jemných jazzových náznaků. Podstatnou změnou je také využití elektroniky – kromě různých distorzí a hall efektů používá samplování nástroje v reálném čase. Díky zmnoženému zvuku trubky, na nějž postupně nabaluje další a další vrstvy, dokáže vytvořit jakýsi minimalistický orchestr o maximálně čtrnácti současně znějících nástrojích, které různě moduluje a vrství. Skládá tak dohromady různorodé prolínající se hudební vrstvy, které mají sice místy zákonitě epičtější tvar než na předchozím albu, přitom ovšem dokonale zachovávají komorní, uzavřenou náladu.

Tvůrčí posun demonstruje Hautzinger hned v první skladbě alba, S. Gone. Ta začíná rytmizovanou souhrou, z níž vystupují mírné nepravidelnosti a jemná zaškobrtnutí, překlenuté dlouhými tlumenými linkami. Naopak následující Deep T je přímým návratem k experimentu: bublavé záchvěvy dominantního hlasu trubky jsou umocněny hlubokým podkladovým dronem, který rozrušují poryvy jemného praskání. Podobná je i drnčivá J. M., v níž je téměř hlukový podklad překlenut zkresleným zvukem, připomínajícím spíše saxofon nebo strunný nástroj. Dá se říci, že svým minimalistickým charakterem a ohlazenějšími hranami některé skladby odkazují i na ambientní scénu (temná Loha nebo minimalistická Pitch).

Filmové zklidnění

Stejnou metodu Hautzinger užívá i na své nejnovější desce The Neubacher Blech, která vznikla jako soundtrack k filmu The End of the Neubacher Project rakouského filmaře Marcuse J. Carneyho. V něm zkoumá polodokumentárním způsobem historii své rodiny a obecněji problematické dědictví fašismu, přetrvávající v podvědomí současného rakouského člověka. V doprovodné hudbě sice zřetelně cítíme Hautzingerův rukopis, ale skladby jsou o poznání uhlazenější a méně proměnlivé, prakticky bez zřejmějších experimentálních postupů. V hlavní půlhodinové skladbě, TEOTNP Score, se měkké melodické linky prostupují v maximálně třech vrstvách, což přispívá k celkovému komornímu dojmu. Kromě ní jsou zde drobné dějovější Trailery a Obrazy, které svou táhlou melancholií doplněnou konkrétními zvuky výtečně dobarvují nočně zasněnou náladu nahrávky.

Osm let po natočení první části Gombergu už je redukcionistické užívání nástroje v improvizované hudbě dost rozšířeným jevem, mnohdy nutností. Franz Hautzinger byl jedním z prvních muzikantů, kteří vynalezli nové cesty hry na dechové nástroje, a je logické, že směřuje dál. Čert ví, kam dojde.

Pohádka o Jarkovi

Před Vánocemi se na pultech knihkupectví objevil objemný svazek s názvem Hledání Jaromíra Nohavici. Za třemi sty padesáti stranami knihy z produkce vydavatelství Daranus stojí překladatel a hudební publicista Josef Rauvolf. Tento propagátor beatnické literatury a dalších oblastí kultury, jimž by se daly přišpendlit přívlastky „experimentální“ či „undergroundová“. Ve známost vešel kvalitními překlady díla Williama S. Burroughse a autorsky se podílel na zdařilém televizním cyklu Alternativní kultura. Proto jsem byl docela překvapen jeho autorstvím nohavicovské publikace a říkal si, že by nebylo na škodu, kdyby ke zpěvákově osobnosti a dílu přistoupil z jiného než fanouškovského úhlu.

Jímal, jímá, dojímá

Překvapení se konalo, ale zcela opačného rázu. Hledání Jaromíra Nohavici trpí všemi neduhy oslavných pajánů. Kritický odstup zde zcela schází, o to víc si užijeme patetických fabulací a přikrášlování legendy. Kniha patrně vznikla na objednávku vánočního trhu a pro publikum, které svého písničkáře nekriticky zbožňuje a které nechce, aby někdo narušoval obraz, jejž si o něm udělalo. Proč nevyjít vstříc, že, ale měl jsem pocit, že podobné knihy se píší o jednobarevných idolech à la Jan Nedvěd a nestojí za nimi erudovaní hudební experti (což Josef Rauvolf bezesporu je).

Jaromír Nohavica, který životopis neautorizoval (zajímavý paradox – neautorizovaná nic než chvála), se s Rauvolfem nad přípravou knihy nikdy nesešel, a proto Rauvolf především cituje ze starších rozhovorů vedených jinými publicisty a z Nohavicových internetových stránek. Nedostatek osobního vkladu kompenzuje nepatřičným dramatizováním, nepodloženým dovysvětlováním a psychologizováním nebo mimoběžnými úvahami, občas sám sebe dojme div ne k pláči. A snaží se naroubovat písničkáře do obrazu tak trochu obrozeneckého básníka, posledního z velkých, a správného chlapa, který se umí se životem poprat a kriticky nahlédnout své chyby.

Čtu-li v životopisu hudebníka věty: „Společnost totiž potřebuje spíš uhlazené ‚stavební prvky‘ a každý neopracovaný, rozježený kámen představuje problém. Máme v sobě tohle přizpůsobování zakódováno, nebo nám je implantuje sama společnost pomocí výchovy, škol, institucí a kdovíčeho ještě?“, mají patřit onomu umělci, ne autorovi knihy. Výmluva „a to je teď obecná poznámka, která se nemusí týkat přímo Nohavici“ jejich výskyt nijak neospravedlňuje; to by se muselo jednat o soubor úvah nad Nohavicovou tvorbou a ne o životopis. Zdaleka se nejedná o ojedinělý lapsus, podobných odboček nalezneme v knize desítky. Zbytečné, občas několikastránkové vsuvky na téma marast normalizace jsou (pomyslíme-li na „mladé čtenáře“, kteří třeba nepamatují) vcelku omluvitelné, z perel typu „Seifert na fotografii jistě musel pochvalně pokyvovat hlavou, když mu Jarek přehrával třeba svou písničku Balada česká“ už jen jde hlava nevěřícně kolem.

Mirek a alkohol

Aby nebyla mýlka, Rauvolfova kniha se hemží informacemi, jen je nutné se k nim přes „literaturu“ a občas přemnožené citace textů písní tu a tam prokousat. Dozvíme se mnohé o Nohavicových začátcích, zákazu jeho vystoupení na Portě v roce 1985, za nímž stál pozdější Zemanův poradce Miroslav Šlouf, i o hvězdných devadesátých letech. Pokud se vám nechce dohledávat jednotlivé zdroje, sestavil Rauvolf obsáhlé kompendium doplněné o soubor recenzí všech Nohavicových alb; ale aspoň tady mohl necitovat a projevit svůj osobní vztah ke zpěvákovu dílu. Z chronologického rázu knihy vybočují kapitoly o dvou Nohavicových démonech, alkoholu a spolupráci s StB. S prvním z nich se zpěvák vypořádal se ctí, což je po dramatickém úvodu („Nohavica má problémy s alkoholem. Nohavica chlastá a přestává to zvládat. Nohavica vystupoval opilý… Nohavica…“ – každá věta má svůj odstavec) patřičně oslaveno větami o „opravdovém
chlapovi“, kauzu „agent Mirek“ Rauvolf popíše na základě zpráv z tisku a sporých zpěvákových vyjádření a ukončí smířlivým rozhřešením za pomoci Nohavicova textu Zahlaď Bože moje zmýlení. Za Nohavicu v knize přemýšlí, za Nohavicu se lehce pokaje.

Těžko odmítat chválu, natož se pouštět do analýz jejího opodstatnění a správného zacílení. Devátého prosince loňského roku na svých stránkách www.nohavica.cz zpěvák píše: „V těchto dnech se objevila na pultech kniha Josefa Rauvolfa Hledání Jaromíra Nohavici. Kniha se opírá zejména o obsáhlé citace z těchto webových stránek, hlavně z Archivu pod lupou a z novinových a časopiseckých rozhovorů Jaromíra Nohavici. Nutno podotknout, že kniha je sice vydána bez souhlasu a autorizace Jaromíra Nohavici, je ale sestavena korektně a solidně. Vydání své vlastní autorské knížky s kompletním Archivem pod lupou, jakož i s přiloženými audio- a videoukázkami plánuje Jaromír Nohavica na rok 2009, až ji dopíše celou. Zatím je zhruba v polovině.“ Cítím z té zprávy jisté rozpaky.

Taková normální apokalypsa

Informace o skupině Sightings, kterou v roce 1999 založili kytarista a zpěvák Mark Morgan, bubeník Jonathan Lockie a baskytarista Richard Hoffman, se neshánějí lehce: nemá vlastní webovou stránku, pouze profil na MySpace a na webu domovského vydavatelství Load, a další odkazy snadno zanikají v kvantu stránek věnovaných fotografování celebrit a neidentifikovaným létajícím objektům. Sightings nicméně patří ke smetánce americké noisové a experimentální scény, vydali šest řadových alb a dvakrát vystoupili na prestižním No Fun festivalu (podruhé společně s Tomem Smithem, frontmanem skupiny To Live & Shave in L. A., jejíchž aktivit se účastní i Mark Morgan). Ovlivněni newyorskou scénou No Wave z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, směle se mohou zařadit k okruhu skupin tvořících hlukovou hudbu na rockových ostatcích (v různém stupni rozkladu), jako jsou Wolf Eyes, Hair
Police, Double Leopards, kolegové z vydavatelství Load Records Lightning Bolt nebo již zmínění Black Dice a Magik Markers.

Vychýlení vnitřkem

Dlouhohrající eponymní debut vyšel v roce 2002 a Sightings jako by tu usilovali o dvě věci: 1) stát se nejhlučnější kapelou na světě; 2) překročit hranici intenzity, při které rock bez ohledu na používané postupy a prostředky přestává být rockem. Žádná další deska už nebyla tak přímočará, avšak to, k čemu Sightings na debutu dospěli, má zásadní význam pro celou jejich budoucí tvorbu: pro totální transformaci rockové písně není nutné zásadně posouvat její vnější hranice ani měnit nástrojové složení – stačí se soustředit na její vnitřek a co nejvíce ho rozvibrovat směrem k neurčitým souřadnicím, které se nacházejí za každé situace mimo.

Dalším deskám sice rozhodně nescházejí gesta směřující k vyhrocení, nicméně ústřední směřování se proměnilo: rychlou a přímou cestu k extrémním polohám vystřídal krouživý pohyb se zvýšenou pozorností i k dalším kvalitám zvuku než jen k intenzitě. Zároveň postupně přibývá mezer, skladby se stávají nepřehlednějšími, jsou vystaveny nepřirozenému přerušování a je v nich čím dál víc zvukových zákoutí, rozprostírajících se mezi extrémy. K větší zvukové rozmanitosti Sightings nakročili čtvrtým albem Arriwed in Gold (2004) a v této snaze pokračují i na loňské desce Through the Panama, kterou produkoval Andrew W. K., hudebník a producent široce rozkročený mezi melodickým hardrockem a experimentální hudbou (spolupráce s Wolf Eyes, To Live and Shave in L. A. nebo Current 93).

Co se týče jednotlivých složek zvuku, za pozornost stojí v první řadě kytara Marka Morgana, jednoho z mála „opravdových kytaristů“ (kytaru má pověšenou na krku a občas použije i trsátko), kteří se ani v intelektuálnějších kruzích nemusejí za svůj nástroj stydět. Její zvuk dominuje, vyplňuje prostor, ale ne staticky; přelévá se v nepravidelných vlnách ze strany na stranu a hlavně nepřipomíná zvuk kytary: zní spíš jako rozbrušovačka nebo tříštící se sklo. Kytaru doplňuje místy až freejazzová baskytara, jejíž party bývají natolik překotné, že jen těžko může tvořit pevnější podloží. Tempo a rytmus skladeb zajišťují většinou bicí, ale i ty se často rozpadají na drobné rytmické úlomky a přispívají k celkové destrukci.

Na pokraji zhroucení

Mezi alby Arriwed in Gold a Through the Panama udělali Sightings zvláštní odbočku v podobě desky End Times (2006), která překvapí zvukovou brutalitou. Příznačná je v tomto smyslu devítiminutová skladba Failure of Words s opravdu apokalyptickou atmosférou: sonické erupce jsou násilně přerušovány a každý další krok působí, jako by byl tím posledním možným před definitivním zhroucením. Sightings tu vytvořili těžko předvídatelnou zvukovou hmotu, která zavalila poslední zbytky rockových ruin a v jejíž třeskutosti se rozplynuly i veškeré vazby k nástrojům, které jí daly vzniknout. I na End Times jsou sice místa, kdy se dá stále mluvit o kytaře, baskytaře i bicích bez uvozovek, ale není jich mnoho a jsou značně neútulná: tradiční rockové nástroje přestaly vyzařovat charakteristické teplo a začaly nepříjemně studit.

Sightings ztělesňují ty tendence současné hudby, které se v českém prostředí příliš neujaly. Jde v podstatě o sofistikovaný experiment, jenž ale nerezignoval na některé atributy extrémních rockových žánrů, jako jsou například fyzické prožívání živého hraní nebo vystupňování výrazu ad absurdum. Pražský koncert by měl být důkazem, že propojení dvou odlišných světů může vyústit do strhujících kreací.

Autor je hudební publicista.

Akademický kapitalismus šlape na plyn

Bílá kniha uvádí „třetí roli“ univerzit takto: „Vysoké školy se postupně na celém světě proměňují z institucí, které v první řadě zajišťovaly mezigenerační transfer znalostí a vědomostí, v instituce hrající klíčovou roli v produkci znalostí a tvorbě inovačního potenciálu.“ Tato nová role je specifikována především jako těsnější propojení mezi vysokými školami, sektory průmyslu a služeb a národní a regionální politikou – jak co do financování, zakázek a přenosu technologií, tak konkrétní výzkumné spolupráce. Proto mají být zástupci průmyslu a politiky více přítomni i ve správních radách škol. Vysoké školy se mají stát „centry inovačního procesu“; akademičtí pracovníci musí vedle své odborné specializace pěstovat také manažerské schopnosti a „prodat“ výsledky své práce, především do soukromé sféry. Dejme si toto vymezení třetí role univerzit do širšího mezinárodního kontextu – což nám v předmluvě slibuje sama
Bílá kniha, ale činí tak velmi výběrově.

Společnost? Průmysl!

Myšlenka třetí role univerzit se formovala v reakci na požadavek společenské vykazatelnosti akademických institucí, který se objevil po vyhoření osvícenských příběhů legitimizujících univerzitu jako chrám vědění, jenž má smysl sám o sobě nebo jako prostředek k dějinné emancipaci lidstva. Propojení vysokých škol (a akademických institucí obecně) s průmyslem a národními a regionálními politikami prosazujícími „znalostní ekonomiku“ představuje jednu z možných odpovědí na toto legitimizační vakuum. Není však jedinou možnou odpovědí.

Například zpráva o hodnocení „třetí role“ univerzit vypracovaná Sussexskou univerzitou z roku 2003 vymezuje třetí roli obecněji jako aktivity, které se týkají vytváření, užívání a uplatnění znalostí a jiných univerzitních kapacit mimo akademické prostředí. Jinými slovy jde o interakci mezi univerzitami a zbytkem společnosti. Tato zpráva zdůrazňuje, že v žádném případě se nejedná pouze o komerční využití znalostí a dovedností. „Společnost“ ve vztahu k univerzitám představuje nejen byznys, průmysl a regionální politika, ale také místní samosprávy, neziskové organizace, občanské komunity, muzea, média. Britská vláda tak například financuje v tomto směru působící Národní koordinační centrum pro zapojení veřejnosti. V Nizozemí, které nám je též Bílou knihou dáváno za příklad, už mnoho let fungují „vědecké dílny“ (science shops), ve kterých univerzity v rámci výuky realizují projekty na zadání místních komunit a ve
spolupráci s nimi.

V „naší“ Bílé knize se o místních samosprávách či občanské společnosti nedočteme zhola nic. Zřejmě se v těchto místech netočí množství peněz, které by stálo za povšimnutí. Pojem „společenského užitku“ je vytunelován komerční hodnotou.

Podivné perpetuum mobile

Problém je však závažnější. Pojem „třetí role“ sugeruje, že tu existují ještě další dvě „tradiční“ role, výuka a výzkum, které se řídí jinou logikou. Tak tomu však není. Současně s reformou vysokého školství probíhá reforma výzkumu a vývoje, která směřuje k nastolení téhož režimu. Kritéria hodnocení a financování výzkumu z veřejných rozpočtů stále výrazně upřednostňují orientaci na průmyslově uplatnitelný výzkum (výsledky v podobě patentů, technologií, plemen) a spolupráci s komerčním sektorem; i vědecká „excelence“ v oblasti tzv. základního bádání (vysoké impaktní faktory) je přitom soustředěna především do těch oblastí výzkumu, jehož výsledky jsou potenciálně dobře komerčně využitelné (high–tech medicínský výzkum, biochemie, biotechnologie). Aktivity ve vztahu k širší veřejnosti – veřejné přednášky, publikování v nespecializovaných médiích a dokonce ani expertní zprávy – nejsou vůbec hodnoceny. To vzhledem
k časové náročnosti akademické práce znamená, že jsou v podstatě sankcionovány.

V oblasti výuky může pak velmi podobným směrem vést plánované zavedení školného. To bude absolventy tlačit k tomu, aby své vzdělání kapitalizovali primárně ekonomicky (ostatní bude představovat jen možný bonus). Pro školné se v Bílé knize argumentuje tím, že průměrná mzda vysokoškoláka je zhruba 1,8krát vyšší než u středoškoláka (v roce 2006 dosahovala téměř 40 tisíc měsíčně). Placené studium tedy představuje investici do zajištění vlastní budoucnosti. Vzápětí se ale říká, že téměř čtvrtina z vysokoškoláků nedosáhla ani na průměrnou mzdu v zemi. Valnou většinu z nich budou zřejmě tvořit vysokoškoláci zaměstnaní ve veřejném a neziskovém sektoru (včetně, paradoxně, asistentů a odborných asistentů na vysokých školách, alespoň v sociálních a humanitních oborech). Aby byli schopni studium zaplatit, natož aby se jim „vyplatilo“, budou vysokoškoláci tlačeni opouštět veřejný a neziskový sektor ve prospěch soukromého. Bílá kniha
tuto úvahu potvrzuje tím, když slibuje, že pracovníkům s „velkou společenskou důležitostí“ ve veřejném sektoru může, jako výjimku z pravidla, stát na splácení školného přispívat.

Spíše než o tři vyvažující se role vysokých škol jde tedy o roli jednu, která se uskutečňuje třemi způsoby. Návrh reformy vědy a výzkumu si ji vytkl přímo jako své motto: „Vytvořit inovační prostředí tak, aby platilo: Věda dělá z peněz znalosti, inovace dělají ze znalostí peníze.“

Naturalizovaný neoliberalismus

Reformu vysokého školství potřebujeme. A potřebujeme o ní debatu odbornou a zároveň politickou. Jejím předpokladem je vyslovení politických vizí, které návrhy rámují. To, co lze vyčíst z předložené Bílé knihy, je vize hodnoty přepočitatelné na peníze, znalosti soustředěné do rukou specialistů, pojetí inovačního řešení výlučně jako změny technologií, nikoli (také) sociálních vztahů, ochabování veřejného sektoru a vymístění sektoru neziskového.

Nenechme si znovu a znovu namlouvat – v kauze radaru, kulturní politiky, reforem ve zdravotnictví – že tu jde o čistě odborné problémy a řešení. Jde především o politickou vizi společnosti, ve které budeme společně žít. Nenechme si namluvit, že neoliberalismus je (a)politickou nutností dneška. Jinak se jí stane.

Autorka působí v Sociologickém ústavu AV ČR a spolupracuje se Zeleným kruhem, asociací ekologických nevládních organizací.

Irské referendum

Dokument Lisabonské smlouvy, jenž nahrazuje bývalou euroústavu a svým tvůrcům již nejednou způsobil bolení hlavy, by měl podle vůdců 27 zemí vejít v platnost již v lednu příštího roku. K tomu je ale zapotřebí souhlas všech členských států, včetně Irska, jehož ústava požaduje k této otázce vyhlášení referenda.

A zatímco bruselské politické elity míří častěji než kdy dříve do Dublinu a snaží se naladit tamní voliče na evropskou notu, samotní Irové si začínají uvědomovat sílu privilegia, které jim náhle spadlo do klína. Jakékoli téma probírané v Bruselu v posledních týdnech, které se více či méně dotýká irských občanů, se z ostrova dočkalo vždy podobné reakce: Pokud nebude po našem, budeme hlasovat proti. Kdyby podle nejčernějších představ Bruselu Irové dokumentu nakonec skutečně řekli ne, může to mít pro budoucnost Evropské unie katastrofální důsledky.

Lisabonská smlouva? Nevím…

„Nejsem si jistá, zda budu volit pro. Musím si prostudovat informace, které nám poskytla vláda, a podle toho se rozhodnu,“ říká šestapadesátiletá sekretářka Madailein. „Většina mých přátel se ale k dokumentu staví negativně,“ dodává. Ještě donedávna, před spuštěním vládní kampaně, byla irská společnost více než z poloviny nerozhodnutá. „Téměř nic o dokumentu nevím,“ vysvětluje váhavě taxikář Ryan. „Politici samozřejmě přesvědčují lidi, aby volili pro. Zřejmě to nakonec i udělám, ale nejprve si o tom musím něco zjistit,“ dodává.

Na rozdíl od severního Dublinu, který se většinou staví k evropskému dokumentu pozitivně, je jižní strana za řekou Liffey od počátku spíše proti. Svůj vzdor dává patřičně najevo, například výraznými nálepkami s přeškrtnutým nápisem „Lisbon treaty“, kterými si zdejší obyvatelé zdobí své automobily. V jižní části Dublinu má totiž silný vliv politická strana Sinn Féin, která zde vede dlouhodobou protilisabonskou kampaň. „Jižňáci jsou divní. Vždycky se musí odlišovat. Ještě ani nemohli vědět, co je obsahem smlouvy, a už byli proti,“ poznamenává ironicky středoškolský učitel Patrick na rušné ulici v irské metropoli.

Své první ovoce ale na druhé straně začaly sklízet letáky s proevropskými hesly, které v uplynulých týdnech přistály většině Irů ve schránkách. Průzkum provedený na začátku května totiž zaznamenal desetiprocentní nárůst kladně smýšlejících voličů. Celkově tak nyní lisabonské smlouvě fandí přes 38 procent Irů. I když počet odpůrců smlouvy zůstává i nadále poměrně vysoký – ne by nyní řeklo smlouvě 28 procent dotazovaných –, je podle irského listu Sunday Business Post důležité, že si dokument získal sympatie některých doposud opozičních skupin. Nerozhodnuto však i nadále zůstává přes 30 procent voličů.

Hlas „krále venkova“

Analytici ale předpovídají, že lze věřit v lepší zítřky. Průchodu dokumentu lidovým hlasováním by podle nich mohl pomoci nově zvolený šéf vlády Brian Cowen, který odhlasování lisabonské smlouvy stanovil jako prioritu číslo jedna během svého působení v úřadu. „Momentálně pro mě není urgentnější a důležitější úkol,“ prohlásil premiér krátce po jmenování do funkce 7. května. „Pokud má někdo ze strany s lisabonskou smlouvou zásadní problém, bude ho muset vyřešit, ale již mimo partaj,“ nastolil hned v počátku pravidla hry uvnitř vládní strany Fianna Faíl.

Dlouholetý politik a ministr financí bývalého kabinetu je známý svou neoblomností a přímočarostí. V médiích se mu přezdívá „rváč“ irské politiky, při parlamentních debatách je prý bojovný a nesmlouvavý, ale pouze vůči svým rivalům. Ve své straně je Cowen „miláčkem“ a stejně tak je vnímán na irském venkově, kde se narodil a jehož zájmy dlouhodobě zastával. „Monarcha venkova“, jak je také Cowen označován, by mohl být tím, kdo před 12. červnem „zlomí“ poslední váhavce.

V uplynulých týdnech se o to již pokusili při návštěvě Dublinu i Angela Merkelová či šéf Evropské komise José Manuel Barroso. Ten ve vášnivém projevu na Fóru o Evropě vyzval Iry, aby podpořili Lisabonskou smlouvu, a zaručil jim, že schválením dokumentu nepřijdou o svou národní suverenitu. „Brusel není žádný superstrát, který by rozhodoval za zavřenými dveřmi, vzdálený od lidí,“ vzkázal Irům.

Zemědělské dotace

Lisabonská smlouva má v Irsku momentálně dva největší nepřátele: zemědělce a konzervativnější katolíky, svým ne ale začali hrozit i rybáři. „Farmáři byli dříve proevropští. Od té doby, kdy se evropská komise postavila proti našim snahám a chce naprosto zničit naši pozici na evropském trhu, ale nemůžeme hlasovat pro Lisabonskou smlouvu,“ prohlásil prezident irské asociace farmářů (IFA) Padraig Walshe. Návrh EK počítá až se 70procentním snížením kvót na produkci hovězího masa, omezení by zasáhla i mlékárenský průmysl či obchod s cereálními výrobky. Pokud by návrh vešel v platnost, přišlo by podle odborníků o práci nejméně 100 tisíc zaměstnanců v potravinářství. Postoj irských farmářů ještě přitvrdil po jednání Světové obchodní organizace (WTO) 20. května v Ženevě, po kterém vyzvali premiéra Cowena, aby návrh WTO zablokoval. „Vyřiďte evropskému komisaři Mandelsonovi, že Irsko na tuto úmluvu nepřistoupí,“
pohrozili zemědělci s tím, že nezmění-li se text WTO, jsou rozhodnuti nepodpořit v referendu lisabonskou smlouvu. Situaci se zatím marně snaží zachránit ministryně zemědělství Mary Coughlanová, jež farmářům připomněla, že za poslední desítky let obdrželi na dotacích od EU více než 46 miliard eur.

Strach z legálních potratů

Tvrdě se proti lisabonské úmluvě postavili také někteří irští katolíci, kterým je trnem v oku postoj Bruselu k otázce potratů a homosexuality. Protest ze strany věřících by v zemi, kde se k římskokatolickému vyznání hlásí 87 procent obyvatel, mohl mít na výsledky referenda silný dopad. „Irští katolíci, kteří si přejí udržet ústavní ochranu nenarozených dětí a hodnot postavených na rodině a manželství, by měli zbystřit,“ napsal irský katolický list Alive. Ten dále kritizuje Evropskou unii za projekty podporující potraty v rozvojových zemích a za financování výzkumu kmenových buněk z embryí. A podobná argumentace sklízí v části veřejnosti úspěch. „Irové by neměli podporovat smlouvu, která by znásobila bolestivé útoky na naše rodinné a životní hodnoty,“ prohlašuje pětatřicetiletá Anna z katolického sdružení matek.

V Irsku, podobně jako v jiných silně katolických zemích, platí přísný zákaz interrupce. Povolena je pouze v případě ohrožení života matky včetně rizika sebevraždy, i tak o ní ale musí ve většině případů rozhodnout soud. Oponenti ústavního dodatku z roku 1983, který tato pravidla uzákoňuje, se odvolávají na stále se zvyšující počet žen, které se zapojují do tzv. potratové turistiky a odjíždějí kvůli legálnímu potratu do sousední Velké Británie. Pravidla se jim ale zřejmě jen tak změnit nepodaří. Rozhodující slovo v debatě zřejmě zůstane konzervativnějším katolíkům, kteří se razantně opřeli do negativní kampaně a rozšiřují po zemi letáčky s varováním: „Na základě Lisabonské smlouvy by se mohly změnit irské zákony, které se týkají umělého přerušení těhotenství, eutanázie či prostituce.“ Vládní představitelé přitom tato tvrzení několikrát dementovali.

Když ne teď, tak jindy

Současnou nezáviděníhodnou pozici irské vlády na evropském poli reflektovala s nadsázkou tamní média. „Jaké očekáváte změny od velkého lisabonského utkání?“ ptá se nového irského premiéra postava v jedné z mnoha karikatur zabývajících se ožehavým tématem. „Nic si z toho nedělám. Když nebude výsledek v červnu, bude se hrát znovu v listopadu,“ odpovídá na obrázku Cowen. Karikatura naráží na referendum v roce 2001, ve kterém Irové přispěli svým ne k ochromení EU. Dokument však poté „prošel“ opakovaným plebiscitem o rok později a předcházely mu úpravy smlouvy i rozsáhlá vládní přesvědčovací kampaň. Irští politici na fiasko před sedmi lety vzpomínají stejně neradi jako na následnou kritiku „nekonečného schvalování“. Citlivosti situace jsou si vědomi i čelní představitelé Evropy, kteří o náhradním řešení zatím mlčí, předseda Evropské komise dokonce v Dublinu přiznal, že „Brusel nemá žádný
plán B“. To je velmi riskantní přístup, zvlášť v situaci, kdy šance Lisabonské smlouvy zatím v Irsku nevypadají nijak vysoké.

Autorka je redaktorka Deníku.

Kterak to s Ábíčkem jde z kopce

Mlčení a šikana

Kolik slušných kroků provedli zástupci 26 tisíc signatářů petice Za Prahu kulturní? Na náš vkus až moc. Pět požadavků petice radní poprvé šmahem zamítli (aniž ji četli), podruhé se jí nezabývali vůbec. Přestože zákon o hlavním městě Praze ukládá požadavky projednat do šedesáti dnů. Dále někteří z nich napsali primátorovi Pavlu Bémovi oficiální dopis a na něj jako odpověď dostali buď úřednickou frázi s razítkem a podpisem Milana Richtera (!) anebo nic. Vystoupením odborníků 24. 4. v jednacím sále radnice málokdo věnoval pozornost. Každý zastupitel hlavního města Prahy dostal do schránky dopis s podrobnými materiály k petici. Výsledkem bylo v drtivé většině opět mlčení. Čili čekání, až se to přežene a unikátní síť pražské nezávislé kultury se konečně rozpadne. Radní pro kulturu Richter na den před demonstrací svolal „kulatý stůl“, kam přizval pouze zástupce divadel, nikoli nezávislé odborníky či představitele jiných oborů. Jednání
proběhlo uctivě – a k ničemu.

Mafiánský čtvrtek

Termín demonstrace, kdy občané spontánně převzali iniciativu umělců i odborníků, není náhodný. Ono později přerušené zasedání bylo poslední, na kterém se o petici v zákonné lhůtě ještě mohlo jednat. Příště zastupitelstvo zasedá 19. 6., což je 6 dní po termínu. V médiích zanikl také fakt, že na mafiánský čtvrtek se v jednacím sále přihlásila do rozpravy členka grantové komise Yvona Kreuzmannová, byla však odmítnuta s tím, že petice není na programu jednání. Pak nastal tartas. Radní se v čele s primátorem rozhodli tvářit, že petice neexistuje a že se proti nim bouří hrstka přisprostlých divadelních vyžírek. Petici však podepisují lidé různých povolání a občanskou iniciativu podporují různě zaměřené organizace z celé ČR, ze zahraničí třeba Evropská rada umělců s 250 tisíci členy. O problému se psalo v zahraničních novinách – Le Monde, Tygodnik Powszechny, The Guardian. Rámus je předposlední možnost reakce na aroganci
politiků.

Šíření strachu pod povrchem

Radní v průběhu hry na diskusi nechávají jednotlivé organizace tiše „vyhladovět“ tím, že prodlužují dobu konkrétního přísunu peněz už slíbených grantů. Přidělené peníze (dotační i „partnerské“) přicházejí na účty pořadatelů „náhodně“ pozdě – nejhlasitěji protestující scény dostaly peníze až v polovině května. Pražské jaro dostalo definitivní příslib nárokové podpory města až 14 dní po zahájení festivalu, filmový festival Dny evropského filmu až po skončení přehlídky, okleštěný Tanec Praha začal také bez slíbených peněz na účtu. Magistrát tím kromě vynucování si poslušnosti znehodnocuje renomé organizací (a ČR) u zahraničních partnerů a u možných soukromých sponzorů kultury.

Vedle mlčení a zpožďování plateb dochází i k nenápadným radničním atakům. Třeba k dopisu řediteli Národního divadla – těsně před konáním protestního koncertu Za Prahu kulturní u ND –, že hluk hudební produkce nesmí přesáhnout 50 decibelů (standardní hlasitost na ulici, tramvaje vyluzují až 80 dB); pokuta je až dva miliony korun. Přistavené auto hlučnost koncertu skutečně měřilo.

Tak bacha!

Na ND magistrát nemůže, na své příspěvkové organizace ovšem ano. Výběrové řízení na ředitele svých organizací, kterým končí funkční období, nechal Richter vypsat o rok později, než by to udělal každý průměrný manager – u velkých divadelních podniků, které fungují na sezony, se noví ředitelé obvykle připravují na funkci až dva roky, nikoli jeden měsíc. Ředitele vybere komise složená z politiků, nikoli odborníků, a pošle je do divadel, které právě čeká špatně připravená transformace. S pokračováním ředitelek „rebelských“ divadel se evidentně nepočítá, Daniele Šálkové (Divadlo v Dlouhé) a Doubravce Svobodové (Divadlo Na zábradlí) přišel dopis, v němž se s nimi ředitel pražského Odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Jan Kněžínek loučí, přeje jim „v dalším pracovním a osobním životě mnoho úspěchů“ a nesmyslně vyžaduje zpracování předávacího protokolu dva měsíce po skončení jejich úvazku.

Radnice dále prohlásila, že ve všech „jejích“ divadlech proběhne audit. Richter uvedl pro Pražský deník, že jeden bude stát 2 miliony korun, tj. celkem 22 milionů. Audity však u těchto divadel už proběhly – před třemi roky až před rokem. Z magistrátu navíc chodí pravidelné finanční kontroly (asi ne náhodou byly ve všech „petičních“ divadlech v dubnu). Těch dvaadvacet milionů za audity by stačilo na záchranu subjektů, které nyní kvůli správě magistrátu končí.

K drobným nátlakům patří vyhrožování radního Richtera aktérům protestů (Ondřeji Hrabovi z divadla Archa či Y. Kreuzmannové) nebo prohlášení předsedy Výboru pro kulturu a volný čas a Grantové komise hl. m. Prahy Ondřeje Pechy, že „ředitelka festivalu Tanec Praha 2008 Mgr. Marta Lajnerová svojí činností nikterak nepřispívá k jakékoli možnosti kladného projednání její žádosti“ – jde o nové logo ohroženého festivalu „Tanec [Praha]“ a otevřený dopis adresovaný P. Bémovi. Patrně příliš slušný protest.

Pražská radnice používá tradiční mocenské prostředky cukru a biče; její „klid na práci“, který demonstranti minulý čtvrtek narušili, je klid na upevňování mocenských pozic. A média, která by si, nebýt pořádného rámusu, zásadního a akutního problému financování kultury téměř nevšimla, nechť přestanou poučovat lidi, aby byli (po)slušnější a normalizovanější, a zabývají se podstatou problému. Občanům v takové situaci nezbývá nic jiného než křik a otevření radničních oken dokořán.

Autoři patří k organizátorům Dnů neklidu.

par avion

Čínská média všeho druhu zcela pochopitelně okupuje tragické zemětřesení, ke kterému došlo 12. května v provincii S’-čchuan a které je v posledních dnech hlavním předmětem zájmu i západních médií, pokud informují o Číně. Téma přírodní katastrofy tak částečně a jistě dočasně vytlačilo zprávy související s olympiádou a olympijskou pochodní, a to na obou stranách zeměkoule. Čínské noviny krom informací o síle a opakování otřesů, počtech obětí a tryznách za desetitisíce zemřelých obsahují i ideologické texty dodávající odvahy plné rétoriky o síle čínského lidu a jeho schopnosti celou situaci zvládnout a ještě z ní něco vytěžit. V Pekingském deníku (Pej-ťing ž‘pao) z 26. května například čteme: „Zástupy dobrovolníků spontánně přicházejících do postižených oblastí nejen ztělesňují dobrou tradici čínské humanity, ale hlavně představují dozrávání moderního
občanského vědomí. To, že se přes milion lidí přihlašuje do dobrovolnických konvojů a že ještě mnohem více lidí přispívá finančně i věcnou pomocí, znamená, že lid po třicetileté zkušenosti reformní politiky a na cestě k výstavbě moderního státu a civilizované společnosti právě dozrál k občanskému vědomí.“ Právě toto je podle autora článku hlavní poselství, které je třeba si z katastrofy odnést jako dobrou zprávu. S tím souvisí i patos dalšího článku Pekingského deníku ze stejného dne, který údajně cituje ze zahraničních diskusí: „Z ruin zemětřesení povstává velkým písmem napsané ‚Číňané‘.“ Dozrávání občanského vědomí Číňanů má jít ruku v ruce s posunem v hodnotových prioritách i na politické úrovni. Vyspělost se neměří jenom ekonomickými ukazateli a rozvojem legislativy, ale pozná se z hodnotového systému společnosti. „Dříve jsme více zdůrazňovali celostní ideu ‚lidu‘, kolektiv a kolektivismus, po třiceti letech politiky
otevřenosti se držíme vytyčeného hesla ‚člověk jako základ‘. Dbajíce na prospěch kolektivu, čím dále tím více hledíme na práva jednotlivce, respektujeme práva a zájmy každého občana,“ tvrdí Pekingský deník.

Článek z Lidového deníku (Žen-min ž‘pao) se zabývá zřícenými školami, tedy stránkou katastrofy, která zaujala i média na Západě. Tiskový mluvčí čínského ministerstva školství Wang Sü-ming ujišťuje, že za účelem zdokumentování situace v postižených oblastech se budou koordinovat všechny zainteresované úřady i odborníci. Vyhodnocování stavu škol v oblasti by mělo zajistit, že se v budoucnu nebudou používat budovy nevyhovující bezpečnostním standardům. „Rekonstrukce postižených oblastí tak bude stát na vědeckých základech.“ Kromě toho prý se provede vyšetřování celostátní, se zvláštním zaměřením na oblasti více ohrožené zemětřeseními. Budovy nevyhovující standardům nebo přímo hrozící zřícením mají být nekompromisně vyřazeny z provozu. V odpovědi na pochybnosti veřejnosti Wang Sü-ming uvádí, že síla zemětřesení byla „naprosto bezprecedentní“. Zároveň ovšem nepopírá, že by se „při výstavbě škol vyskytl šlendrián“, a „kdyby se podobná situace měla
opakovat, bude se s veškerou vážností vyšetřovat a řešit“. Stanoví se i nové standardy pro výstavbu škol, které budou přísnější než pro ostatní civilní stavby, a na jejich dodržování, neovlivněné úplatky, se prý bude bedlivě dbát.

Zpravodajská agentura Nová Čína (Sin-chua) se 26. května věnovala v sérii článků a obrázkových příloh právě započaté návštěvě předsedy tchajwanského Kuomintangu Wu Bo-siunga na pevnině. Jedná se o první setkání na nejvyšší úrovni mezi Čínou a Tchajwanem za posledních skoro šedesát let. „Dnes odpoledne na nankingském letišti přistál speciál s šestnáctičlennou delegací vedenou předsedou čínského Kuomintangu Wu Bo-siungem a zahájil tak šestidenní návštěvu pevniny.“ Reportáž z návštěvy Wu Bo-siunga u Sunjatsenovy hrobky v Nankingu svědčí o veliké obřadnosti a důstojnosti celé návštěvy. Obyvatelé Nankingu přišli návštěvu uvítat a lemovali ulice, kterými delegace projížděla. „Předseda Kuomintangu“ položil u Sunjatsenova památníku věnec, po ceremoniích „lehkým štětcem načrtl slova ‚svět patří všem, lid je největší‘“ a také přednesl krátký projev. Upozornil v něm na to, že Číňané z obou břehů jsou spjati
pokrevními svazky. Dále Wu Bo-siung mimo jiné zadoufal, že příští rok, na který připadne osmdesáté výročí Sunjatsenova uložení do této hrobky, vyšle Tchajwan mnohem větší delegaci a že tou dobou už bude existovat přímé letecké spojení mezi oběma břehy. „Zveme všechny občany Nankingu, aby k nám častěji jezdili na výlet, všichni je uvítáme s otevřenou náručí,“ uvedl předseda Wu. Důležitých zahraničně-politických otázek se týkala i další zpráva agentury, která se věnovala tiskové konferenci mluvčího čínského ministerstva zahraničí Čchin Kanga na téma korejsko-čínských vztahů. K nové diplomatické strategii korejského prezidenta Lee Mjung-baka, který chce v budoucnu ustavit princip strategické spolupráce s Čínou, se Čchin postavil pozitivně a na přímý dotaz dodal, že celkové dobré směřování ve vztazích k takto důležitému sousedovi není možné zvrátit epizodami kolem olympijské pochodně (v Jižní Koreji se jako jinde na světě sešla u ceremonií
s olympijskou pochodní demonstrace proti Číně). Vojenská aliance mezi Koreou a USA však pochopitelně nevzbuzuje nadšení, protože „se jedná o relikt minulosti, a jak každý ví, časy se změnily a zahraniční politiku nelze stavět na takzvaných vojenských aliancích jako za studené války“. Čína totiž zastává v mezinárodní politice stanovisko „vzájemné důvěry, prospěchu a rovnosti“ a problémy se nemají řešit vojensky, ale posílením komunikace a prohlubováním spolupráce. Čínských předpokládaných 400 jaderných zbraní podle této koncepce nemá sloužit k vojenským účelům, ale k prohlubování spolupráce mezi národy.

Univerzalismus jenom pro někoho

Nevelkou poslední publikaci Immanuela Wallersteina tvoří čtyři eseje se značným záběrem. Známý historik a sociolog, zahrnovaný nejčastěji do škatulky „neomarxista“, se zde vyrovnává s různými způsoby, jakými mocní ve světovém systému od 16. století po současnost vydávali hodnoty ospravedlňující jejich panství za hodnoty univerzální. Jaké koncepty jim pomáhaly uchopovat a ovládat realitu? A lze v polemice s nimi objevovat základy pro univerzalismus, který nebude „evropský“ (rozuměj západní), ale skutečně univerzální?

Barbaři, orientálci a ti druzí

Jednou možností evropského univerzalismu je prohlášení ostatních za barbary, divochy neodpovídající základním civilizačním standardům. Takové je třeba podmanit, aby je bylo možné polidštit. Klasifikace barbara je tak nerozlučně spojena s legitimizací války proti němu a nadvlády nad ním. Wallerstein se v pojednání o barbarství a humanitární intervenci, která mu má zabránit, vrací k diskusi z poloviny 16. století. Chiapaský biskup a zastánce indiánů Bartolomé de las Casas se tehdy střetl se španělským dvorním teologem Sepúlvedou. Druhý z nich obhajoval conquistu čtyřmi argumenty: barbarským stavem indiánů, který činí Španěly nadřazenými, pohanskými zločiny, které si jednak zaslouží trest a jednak je třeba je zastavit a ochránit před nimi nevinné, a konečně šířením pravdy a správného řádu v podobě křesťanství. Stejnou argumentaci podle Wallersteina reprodukují i dnešní zastánci
humanitárních intervencí – jen ony zločiny jsou posuzovány prizmatem lidských práv a nadřazený řád nepředstavuje křesťanství, ale demokracie.

Las Casas proti této argumentaci kdysi podle Wallersteina postavil kulturní a historickou relativitu pojmu „barbar“ a rovněž přesvědčení, že skutečně odporné praktiky a chování odmítají a postihují všechny společnosti a kultury. Snaha o zabránění zločinům nemůže být argumentem pro spáchání jiných, často ještě ho rších zločinů a pro „vedlejší škody“. A křesťanství (demokracii) nelze šířit silou, ale hlásáním a příkladem. Tato argumentace představuje podle Wallersteina stále aktuální zpochybnění nároků Západu na vojenské vyjádření vlastní domnělé morální nadřazenosti.

Jestliže vůči barbarům a „selhavším státům“ bylo a je možné používat vojenské popření, v 18. století konfrontoval Západ velké říše s významnou náboženskou, kulturní a literární tradicí, které nešlo jednoduše zahrnout do škatulky „barbarství“. Západ si proto vytvořil v orientalistických vědách esencializující znalost, „vysvětlující“ dané kultury z jejich kořenů a implicitně je poměřující s normou v podobě Západu samotného, údajně jako jediného schopného vykročit z pasti vlastních tradic a přijmout soubor hodnot známých pod názvem „modernita“. Dědice si tento přístup našel v teoriích o boji civilizací. Wallerstein připomíná jejich největšího kritika, palestinského literárního vědce Edwarda Saida, a upozorňuje na to, že jeho polemika se týkala nejen falešného univerzalismu, ale i představy, že nic univerzálního neexistuje a svět je jen shluk nejrůznějších sobě rovných partikulárních částí, mezi nimiž
není možné ustavit řád ani celek.

Na nejobecnější rovině funguje nadvláda Západu prostřednictvím privilegované pozice západního pojetí vědy. Ta přitom vznikla odloučením empirického poznávání reality od normativních a estetických otázek. Zdánlivě depolitizovaná a „nehodnotící“ empirická věda přitom učinila z některých normativních soudů své nereflektované východisko. Aby věda obnovila svou relevanci a zároveň ztratila apologetický a služebný charakter, musí podle autora znovu propojit empirický výzkum s kladením normativních a politických otázek.

Originální i zavádějící zarámování

Wallerstein v esejích propojuje diskusi konkrétních otázek dějin politického myšlení a vědy se svou teorií světového systému, přičemž své základní teze známé z jiných prací v knize opakuje. Současný světosystém existuje podle něj od „dlouhého šestnáctého století“ (1492–1648), odlišuje se od dřívějších tím, že upřednostňuje teoreticky nekonečnou akumulaci kapitálu. V nejbližších desetiletích však dojde podle Wallersteina k jeho zásadní transformaci, přičemž tato situace výrazně zvyšuje význam jednání aktérů a dramaticky zvětšuje možnost ovlivnit budoucnost… Tyto základní teze starší Wallersteinovi čtenáři znají, pro čtenáře nové je ale bylo nutné v knize shrnout.

Ostatně právě zasazení ve světosystémové analýze je hlavním Wallersteinovým původním přínosem, v kritice orientalismu a evropské vědy jeho eseje nejsou ani první, ani nejpřesvědčivější. Nejoriginálnější je tak patrně první text – který je ovšem rovněž z celé knihy nejspornější. Zatímco v diskusi orientalismu a evropské vědy se autorovi daří překročit rozehrané dichotomie a naznačit základy pro alternativní univerzalismus oproti partikulárnímu univerzalismu evropskému, v prvním eseji zůstává u sporu mezi dobrotivým odpůrcem intervencí Las Casasem a jejich zlotřilým obhájcem Sepúlvedou. Vypůjčuje si přitom morální kapitál z kritiky hrůz španělské conquisty ke kritice humanitárních intervencí dneška, což je přinejmenším sporné, právě tak jako tvrzení vztahující se k oné debatě z 16. století, že „od té doby k uvedené debatě nikdo nic podstatného nepřidal“. Autor opomíjí velmi bohatou diskusi o intervencích mimo krajní póly,
což mu umožňuje jistý morální kýč v podobě tvrzení, že „Sepúlveda nadále z krátkodobého hlediska vyhrává“, zatímco „Las Casasové tohoto světa byli odsouzeni… jako neúspěšní“. Současná levice si ovšem ve vztahu k intervencím zdaleka ne vždy dokázala udržet pozici „Las Casasů tohoto světa“ – „něco pokory v naší domýšlivosti, něco konkrétní podpory utlačovaným a pronásledovaným, jisté trvalé hledání globálního univerzalismu“. Naopak místy až příliš snadno kopíruje stanoviska mocných, jen s obráceným znaménkem, jak vidíme třeba na aktuálním postoji vůči Kosovu, kdy oprávněná kritičnost vůči jednostrannému postupu Západu přerůstá v solidaritu se srbským nacionalismem. Kritickou reflexi vývoje levicového postoje k univerzalismu ovšem v knize nenajdeme.

Je rovněž pozoruhodné, jak autor zachází s odkazy na Aristotela. Aristotelův koncept barbara je pro dějiny Západu určující. Wallerstein jej ale zcela opominul a tím i klíčový zdroj diskuse Las Casas – Sepúlveda. Diskusi tak poněkud dehistorizoval a nadsadil.

Wallersteinova kniha je rozsahem nevelkým, ale přesto podstatným příspěvkem k důležitému, byť v českém prostředí opomíjenému tématu. Je zároveň ukázkou politicky angažované vědy – se silnými stránkami i slabinami, které z tohoto přístupu plynou.

Vyladěno na děti

Počet knih pro děti, které u nás vycházejí, rok od roku roste. Zatímco v roce 2003 jich nakladatelé vydali 746 (z celkového množství 16 451), v roce 2007 už to bylo 1187 titulů (z 18 029). Je otázka, zda se tyto knihy prodají, ale zájem o dětskou literaturu se snad zvyšuje. Tomu však rozhodně neodpovídá její reflexe v tisku. Recenzím na literaturu pro děti se věnují deníky a periodika jen zřídka, a tak se rodič nebo knihovník dostávají do slepé uličky. Jak se v této produkci vyznat? Jak najít kvalitní titul? Často bývá jediným vodítkem reklama. Kritici si totiž většinou všímají jen knih z několika málo „osvědčených“ nakladatelství, zbytek je příliš nezajímá. I to je zřejmě jeden z důvodů, proč je čtenářství mladší generace u nás na tak špatné úrovni.

Konec a začátek

Až do roku 1997 u nás vycházel časopis Zlatý máj, který se literatuře pro děti věnoval, nicméně kvůli kvalitativnímu úpadku během devadesátých let bylo jeho vydávání, které zaštiťovala Česká sekce IBBY (International Board on Books for Young People), pozastaveno. Od té doby vyšly jen dva stejnojmenné sborníky (v letech 1999 a 2000), o dalším vydávání časopisu se zatím neuvažuje. Jediným periodikem, které se na tuto literaturu zaměřuje, tak zůstalo Ladění s podtitulem „časopis pro teorii a kritiku dětské literatury“, vydávaný Ústavem literatury pro mládež při Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Kromě Ministerstva kultury ČR ho v současné době finančně podporuje ještě Jihomoravský kraj. Název tohoto čtvrtletníku se vztahuje ke stejnojmenné básnické sbírce Františka Halase. Časopis v roce 1996 navázal na Zpravodaj Ústavu literatury pro mládež Pedagogické fakulty Masarykovy
univerzity v Brně, který vycházel pět let. Ladění se distribuuje především do knihoven a škol, ale podle vyjádření jednoho z redaktorů, Jiřího Poláčka, si ho objednávají instituce i v deseti zemích v zahraničí. Rozsah časopisu je stabilně 44 stran, každé číslo má na titulu ilustraci a formátem trochu připomíná školní sešit. Ilustrace jsou také nedílnou součástí obsahu: zpříjemňují četbu a časopis i díky nim neupadá do akademické šedi. Redakce se skládá z dvou až tří lidí a pětičlenné redakční rady, v níž jsou zastoupeni zejména pedagogové vysokých škol věnující se literatuře pro děti profesionálně. Struktura časopisu je již několik let neměnná, což pravidelným čtenářům napomáhá v dobré orientaci.

Co se skrývá uvnitř?

Úvodní rubrikou Ladění jsou Stati, tedy texty zaměřené na teorii literatury pro děti, delší reportáže z významných konferencí nebo rozsáhlejší profily autorů. V zatím posledním čísle z konce loňského roku se Jiří Poláček věnuje příloze Lidových novin určené dětem v roce 1937. Ta prý dobře odrážela tehdejší stav tohoto druhu literatury a pouhá její existence „vybízí ke kritické reflexi dnešního denního tisku, který dětské čtenáře a literaturu pro děti a mládež víceméně ignoruje“. Starší čísla nabízejí témata, jako je Komiks (1/2000), Kýč v dětské poezii (2/2000), Román Jaroslava Foglara (3/2000), Současná dětská detektivka (1/2002), Jak čtou děti s vadami sluchu (2/2002) nebo pravidelný cyklus reflektující literaturu pro děti na Slovensku, který vychází v prvním nebo druhém čísle v roce. Kromě kmenových autorů sem přispívají i významní čeští spisovatelé, například Jiřímu Kratochvilovi
tu vyšla úvaha Meandry v dětské literatuře (4/2000). Nejrozsáhlejší rubriku tvoří Recenze a glosy. V každém čísle se objevuje kolem dvaceti recenzí na nově vydané knihy pro děti, ale také na teoretické publikace jim věnované. Ve Zprávách se čtenář dozví krátké informace o konferencích, výstavách, časopisech, literárních cenách a soutěžích, divadle a veletrzích vztahujících se k literatuře pro děti. Rubrika Jubilea může dobře posloužit knihovníkům, kteří k významným výročím mohou připravit tematické výstavy či jiné akce pro své čtenáře. Kromě medailonů spisovatelů se tu objevují i profily nakladatelů nebo časopisů pro děti. Bohužel se výroba a distribuce časopisu zpožďují, a tak se výročí často objevuje opožděně. V další části časopisu jsou představována nakladatelství, která se věnují tvorbě pro děti, a autoři tu mají možnost upozornit na knihy, které právě píší.

To, že Ladění vzniká víceméně na koleně, je samozřejmě vidět. Redakční práce není dokonalá (v posledním čísle chybějí například závorky, některé citované názvy jsou v kurzívě jen zpola), recenze jsou občas nepříliš zasvěcené (text o Krumlových Stručných dějinách komiksu částečně vychází z informací na záložce), profily málo kritické (produkce nakladatelství Čtyřlístek je prý stabilně kvalitní).

Časopis Ladění je u nás bohužel ojedinělým pokusem o zmapování knih pro děti, nicméně alespoň částečně supluje nedostatek kritických textů k této literatuře. Ve svých čtyřech číslech za rok není schopen postihnout ani desetinu knih, které tu pro děti vycházejí. Je na pováženou, že se tak důležitým odvětvím literatury, která vytváří čtenářské návyky, zabývá víceméně jen skupina pedagogů z jedné univerzity.

Zimbabwe před změnou režimu

Již první kolo prezidentských voleb, které se spolu s volbami do parlamentu a místních orgánů konaly v Zimbabwe už v březnu, vyhrál opoziční kandidát Morgan Tsvangirai. Podle opožděně oznámených oficiálních výsledků však prý nezískal potřebný nadpoloviční počet hlasů. Tento závěr volební komise poskytl silám podporujícím dosavadní vládu prostor pro kampaň proti převzetí moci opozicí.

Nevládní organizace z celé země již po řadu týdnů hlásí tisíce případů napadání a násilí na voličích i aktivistech opozice, které provádějí ozbrojenci z řad veteránů, armádních složek a mládežnických skupin podporujících Mugabeho. Akce má údajně název Mavhoterapapi (Koho jsi volil) a jsou při ní vypalovány domy a biti i zabíjeni lidé, které ozbrojenci podezírají z podpory opozice. Informace o tom, kdo v posledních volbách dal svůj hlas opozici, zřejmě mají ozbrojenci k dispozici i díky tomu, že volební lísky, kterými bylo prováděno hlasování poštou, byly označeny jedinečnými čísly, a tak volební komise mohla zjistit volbu jednotlivých voličů. Přesné počty obětí nejsou k dispozici, Tsvangirai však po svém návratu prohlásil, že bylo od konce března zavražděno více než 50 členů jeho strany Hnutí pro demokratickou změnu (MDC). Zimbabwská asociace lékařů pro lidská práva předtím v polovině května odhadla, že
v důsledku útoků zemřelo 22 lidí, 900 osob bylo mučeno a na 40 000 zemědělských dělníků bylo vyhnáno ze svých usedlostí.

Média v Zimbabwe, která jsou z drtivé většiny pod kontrolou režimu, však odpovědnost za násilí přičítají naopak především opozici. Důležitou roli v propagandě přitom hrají především odkazy na zahraniční síly, které se údajně prostřednictvím opozice a nepokojů snaží svrhnout režim, aby zemi otevřely globalizaci a nové kolonizaci. Za hlavního nepřítele jsou v tomto směru označováni zástupci Spojených států. List Herald například na konci května uveřejnil prohlášení šéfa asociace válečných veteránů boje za nezávislost Jibulani Sibandy, který uvedl, že členové jeho organizace „nejsou odpovědní za násilí, ale naopak obětí – psychologicky i fyzicky – násilí MDC, podněcovaného a podporovaného americkým ambasadorem v Zimbabwe Jamesem McGee, jejich vůdcem“. Zimbabwský prezident Robert Mugabe zase přirovnal náměstkyni ministerstva zahraničí USA pro Afriku Jendayi Frazerovou, která předtím jeho režim za násilnosti kritizovala, k děvce
a varoval před zahraničními vlivy na výsledek hlasování.

Co na to sousedi

Tlak ze zahraničí bude mít nepochybně na souboj o moc svůj dopad. Hlavní roli zde ovšem nesehrají samotné Spojené státy či Evropská unie. Ta ostatně dosud ani nedostala pozvánku k vyslání svých pozorovatelů a k situaci v zemi se zatím nejsilněji vyjádřila Všeobecná rada EU (ministři zahraničních věcí členských států) usnesením z 26. května, v němž vyzvala k „okamžitému ukončení bití, mučení, zabíjení a jiného porušování lidských práv“. Podstatné pro další průběh předvolební kampaně i způsob převzetí moci budou především postoje afrických států. Ty se také Tsvangirai snažil ovlivnit během svého šestitýdenního pobytu v zahraničí. Hned po jeho návratu navštívil Harare ministr zahraničí Angoly, který předsedá Jihoafrickému rozvojovému společenství (JARS), a nechal se slyšet, že organizace vyšle na druhé kolo voleb silnější pozorovatelskou misi. Zatím však delegace rovněž neobdržela
oficiální pozvání. Zvýšení počtu pozorovatelů oznámil také Panafrický parlament a Africká unie. Do hlavního města Zimbabwe přijel na konci května jako zprostředkovatel dokonce jihoafrický prezident Mbeki, který měl pomoci zažehnat rostoucí krizi. Jeho návštěvu ovšem státem kontrolovaná média spojila s jinými událostmi – xenofobními útoky proti cizincům, které v Jihoafrické republice nabraly na intenzitě právě na konci května. I ony jsou však jedním z důležitých faktorů, které mohou k pádu Mugabeho přispět. Do JAR totiž kvůli katastrofálnímu stavu hospodářství v posledních letech odcházely desítky tisíc obyvatel Zimbabwe. Nyní, když podle oficiálních údajů přinesly poslední útoky proti imigrantům v Jihoafrické republice desítky obětí, stovky zraněných a desetitisíce lidí vyhnaných ze svých příbytků, oslabí zřejmě i vstřícnost jihoafrické vlády vůči sousednímu režimu, který přistěhovalce produkuje.

Boj s inflací

Nejdůležitějším faktorem však nepochybně bude touha obyvatel Zimbabwe po změně. Tu posiluje zejména zoufalý vývoj domácí ekonomiky, která docílila podle expertů smutného prvenství – nejvyšší inflace na světě v řádu neuvěřitelných 165 000 procent. Za této situace, kdy ceny všeho včetně základních potravin stoupají každou vteřinou, zahájily bezpečnostní složky, které jsou dosud loajální Mugabeho straně Zanu PF, další akci. V rámci „Operace uzavření trhů“ jsou na některých místech země napadána tržiště a prodejci, kteří nabízejí základní potraviny nebo i ošacení, jsou biti. Tímto způsobem se úřady snaží zabránit černému trhu a rostoucím cenám. Neúspěch těchto snah je pak dalším zdrojem podpory Morgana Tsvangiraioho, v jehož neprospěch nyní hraje především to, že jeho stoupencům až do záměrně odsunutého termínu hlasování nikdo nemůže zaručit bezpečí.

došlo

Ad: Nahrávky Osvobozeného divadla (A2 č. 21/2008)

K recenzi Jaroslava Riedla, oprávněně vytýkající nepříjemné a hlavně nevysvětlené vynechání Písně národů (autorská práva?), jednu poznámku: „americkou demokracii oslavující“ Kolumbovo vejce z Pěsti na oko v Holzknechtově 7+3deskovém kompletu ze 60. let nechybí! Je v druhé, trojdeskové sérii tohoto kompletu.

František Knopp

Ad Homosexuální masér čili Povolená diskriminace (A2 č. 22/2008)

Kolega Petr Fischer ve svém článku píše, že jsem od Občanského institutu převzal „roztomile zvrhlý příklad homosexuálního maséra“, kterým argumentuji proti antidiskriminačnímu zákonu. Omlouvám se za hnidopišství, ale napsal jsem něco poněkud jiného: „Kvůli potírání diskriminace už firma nemůže odmítnout homosexuála jako maséra nebo vychovatele dětí, byť by to jejím zákazníkům nakrásně vadilo. Za to však nemůže jeden zákon; tenhle vývoj by nezvrátilo ani vystoupení z Evropské unie.“ Příklad jsem od Občanského institutu nepřevzal a ani mi není známo, že by ho institut používal – narážel jsem na konkrétní rozsudek. Beskydské rehabilitační centrum v Čeladné odmítlo v roce 2004 zaměstnat jako maséra L. S. údajně proto, že se v obci vědělo o jeho homosexualitě. Ředitel centra měl prý obavu, že by k nim přestali chodit mužští zákazníci. Podle pravomocného rozsudku se proto musel omluvit a za diskriminaci vyplatit odškodné 70 tisíc korun (Týdeník
Frýdecko-Místecko 23. 1. 2007).

Řekněme, že se případ stal přesně takto. Řekněme, že měl ředitel pravdu a část zákazníků Beskydského rehabilitačního centra by to skutečně odradilo, protože se třeba stydí nebo je jim taková představa nepříjemná (četli málo Lockovy Listy o toleranci a týdeník A2). Když pak odhlédneme od ideologií, zůstává tu myslím praktický problém: jak k tomu ta firma přijde?

Hypotetickou otázku, co si počít se zájemcem o místo vychovatele, u nějž by byla známa sexuální orientace na malé děti, už nechávám na příští sloupek Petra Fischera.

Tomáš Němeček

Dotace na politiku

Politika je řekněme velmi složitý mechanismus. Debata o politice bohužel často není o politice, ale o penězích.

Předseda nejsilnější politické strany se každého prvního měsíce probudí a má na účtu 16 920 000 korun. A ty musí utratit.

A další…

Předseda druhé nejsilnější politické strany se každého prvního v měsíci probudí a má na účtu 9 770 000 korun. A ty musí utratit.

A další…

Odvádějí politici za tyto sumy odpovídající práci? Na opravy chodníků, po kterých přece chodí každý, stačí úředník. Politici by měli zastávat některé manažerské funkce – přinášet vize, ideje, řídit rozvoj. Občané by je měli kontrolovat. Vize, které přináší radní Richter, jsou krátkozraké a jejich cílem je proměnit Prahu v mrtvý skanzen pro turisty.

Na závěr ještě řeknu jedno číslo – na politickou reprezentaci jsme v roce 2007 prostřednictvím dotace na hlas vynaložili 487 875 000 korun. A ty musí utratit.

Tomáš Novotný

Ad Ten tahák si fakt netahejte (A2 č. 21/2008)

Právě jsem na jistém pražském gymnáziu odzkoušel třicet maturit z češtiny a přišel z noční oslavy absolventů. Zaslouženě se opili, večer ale řada z nich poběží na Nicka Cavea. Nad ránem jsme probírali jeho Oslici… Seděli jsme v komisi s milou předsedkyní z jiného ústavu, jež vyšla z okolí Plastiků a DG 307, a poslouchali s radostí solidní i četbou podložené vhledy do Woolfové, Bulgakova, Camuse, Huxleyho, surrealismu… ovšem, že nejen to. I vyhazovat jsme museli. Bohužel. Lumírovce a ruchovce jsme ale v otázkách neměli (Verlainův parnasistní postoj však ano). Nemusíme, naštěstí. I dnes lze maturovat se ctí – záleží jen na tom, jak si obě strany v rámci ministerstvem poskytnutých mantinelů stanoví laťku. Problém, který zde oprávněně kritizujete, má však ještě jednu podstatnou stránku: značná část „rodičovské veřejnosti“ nalejvárnou telefonních seznamů a frází svého času prošla také. Dnes studují na
středních školách potomci těch, kdo prošli čs. školou 70.–80. let, a tito rodiče mnohdy nechápou, proč by to měla jejich ratolest mít těžší než kdysi oni. Ostrůvky pozitivní deviace si musí každý hájit sám za sebe, neboť shůry (čti: z MŠMT) spása vskutku nepřijde. Ostatně i na PedF UK dnes studují češtinu a literaturu lidé, kteří se plaší, mají-li na zkoušku přečíst nějaké knihy! Mají-li vůbec litanie na adresu školského formalismu a vyprázdněnosti mít nějaký smysl, je třeba nejdřív jasně a nahlas říct, že musí zmizet ti, kdo práci molochů typu Sokrates umožňují a využívají. Je třeba jmenovat konkrétní osoby a vyžadovat na nich změnu: na učitelích, rodičích i ministerských úřednících. Na studentech až ve chvíli, kdy sami budeme moci říci, že naše jednání je založeno na pravdivém a nikoli formálním nároku. Jinak nám to prostě nebudou věřit.

ŠiML, kráceno

Soutěž

Správná odpověď na soutěžní úkol z čísla 19 – Ve kterém časopise působil Ferdinand Peroutka jako šéfredaktor mezi lety 1919 a 1923? – zní: V časopise Tribuna. Knihu Ferdinanda Peroutky a Johannese Urzidila O české a německé kultuře posíláme Karlu Mahdalovi do Přeštic.

Správná odpověď na soutěžní úkol z čísla 20 – Jak se jmenuje Woody Allen vlastním jménem? – je: Allen Stewart Konigsberg. Knihu Erika Laxe Woody Allen – hovory o filmu posíláme Aleně Otrubové do Tábora.

Správná odpověď na soutěžní úkol z čísla 22 – Pod jakým názvem a v kterém nakladatelství měla vyjít kniha Rudolfa Slobody Láska v roce 1974? – zní: S názvem Pamäti měla kniha vyjít ve slovenském nakladatelství Smena. Knihu posíláme Evě Orlové do Zlechova.

–mam–

Já už jsem někde jinde

Sledujete současné experimenty v literatuře a umění a zaznamenáváte nějaký vývoj ve vztahu k tomu, co jste dělali v šedesátých letech?

Já už to dnes tolik nesleduju, protože už jsem dnes opravdu někde jinde, ale vím, že se to stále nějakým způsobem rozvíjí. On ten literární experiment už opouští literaturu a jde do výtvarného umění po všech směrech. Také proto, že do experimentu vstupují nové technologie a počítačová grafika – to všechno se toho dneska týká. Nějakým způsobem do toho začaly vstupovat počítače už tehdy, to si pamatuju, a všichni jsme to velmi zavrhovali. Říkali jsme si, za tím není člověk, to je prostě stroj, který dělá grafiku, může dělat muziku, může dělat všechno, může si hrát se slovy a tak dále. Ovšem pravda je, že dnes se to týká celé oblasti, která je tím specifická a které se není možné vyhnout. A o té já už nic nevím, ta už je úplně stranou.

A kde se tedy dnes nacházíte vy, pokud jde o estetiku?

Samozřejmě jsem si jisté postupy ještě udržela. V těch letech – nevím přesně, která to byla léta –, kdy se nám rozpadlo všechno, co jsme psali, kdy se nám rozpadla písmena, jsme si říkali, vždyť my přece ještě chceme komunikaci s lidmi, my se chceme jakoby vrátit, ale vrátit se nějakou jinou cestou. Takže jsme se vraceli ke komunikaci a k té se já vracím vlastně pořád. Je to u mě pořád hra se slovy, to je evidentní. Zrovna včera jsem odevzdala poslední rukopis a nemůžu tomu říct jinak, než že to je text, ne báseň, ne próza, je to prostě text. A trvám na tom, že je pro mě velmi důležitá i formální stránka a stránka skladebnosti. Protože já často dělám ty věci jakoby každou zvlášť, jistým způsobem přetržitě. A teprve až se mi to v hlavě trochu srovná, je začínám kombinovat. Skladba je přitom pro mě velmi důležitá. Je to ještě pozůstatek všech těch experimentů. Jde o jakousi koláž, když by se to tak vzalo. Tyhle věci mně zůstaly.

Je docela překvapující, že jste k počítačům měli tak negativní vztah.

Vám se sféra počítačů otevřela už absolutně dokořán. Tam já už samozřejmě nejdu, ale vidím v tom ohromné možnosti. Nevím, kam všude se to může dostat, protože to jsou věci, které my jsme samozřejmě neznali. Když to začínalo, tak to bylo něco úplně jiného. Brali jsme to jako věc dobrou pro výrobu, takhle by se daly třeba tkát látky, říkali jsme si.

Ale přeložili jste například knihu Siegfrieda Schmidta Člověk, stroj a báseň, v jejímž závěru je přímo manifest počítačové poezie.

Dodnes si píšeme. On prosazoval čistě konceptuální umění.

Tím se ale trochu odsoudil, protože pak už vlastně nikdy nebyl zahrnován a počítán mezi tvůrce v tom klasickém smyslu. Jednalo se vlastně o dosti přísnou teorii, jakousi předem danou cestu, po níž musíte jít, což od umělce lze těžko čekat. Ale před třemi roky mi napsal z jedné africké země, že už toho konceptu má dost a že si musí odpočinout. A věty v jeho dopise byly najednou proloženy obrázky, takže jsem si říkala, podívejme se, Siby už tam zas dostává něco, co tam nikdy nebylo. On byl jinak velmi strohý, velmi přísný, každé slovo muselo sedět, nikdy mnoho významů, nikdy žádné velké hry se slovy.

Kde je pro vás ta hranice, kdy se koncept nebo objekt, prostá věc, stává uměleckým výtvorem?

Já jsem si všimla, že když vezmete nějakou věc, které byste si nikdy nepovšimli – je obyčejná, někde leží, někdo by ji vzal a zahodil –, a dáte jí místo, dáte jí okolí, dokonce ji pojmenujete, něco s ní uděláte, tak se na ni začnete koukat a říkat si, vždyť ono to není tak málo, kdo ví, co v tom je. Je to jakási výzva: hele, já nejsem jen tak něco obyčejného, prohlídni si mě pořádně.

Takže opět moment komunikace?

Určitě. Později v osmdesátých létech začal Hiršal dělat otisky svých rukou a nohou (ukázky vyšly v revue Pandora č. 14/2007 – pozn. red.) a to už bylo naprosto osobité, protože tam je člověk přítomný rovnou. Já jsem si pořád hrála s písmeny, to je pravda, ale zároveň jsem dělala i to, že jsem psala svým přátelům. Nalepila jsem známku, rozstříhala jsem nejrůznější písmena, z nich jsem pak cosi sestavila a oni měli uhodnout, co to je. Kromě těchhle věcí jsme pak dělali ještě auditivní poezii – poezii pro poslech, té jsme ale udělali docela málo.

Jakou roli hrála zvuková složka ve vaší tvorbě?

Když jsme jednou jeli do Liberce na scénický večer experimentální poezie, jel s námi také Václav Havel, jenže samozřejmě Havel by nebyl Havlem, kdyby tam nedělal angažovanou poezii. To bylo angažované absolutně. Politické a velmi ostré. To my jsme vlastně nikdy nedělali. I když často jsme zdůrazňovali fakt, že v raných šedesátých nebo už na konci padesátých let, kdy experiment v literatuře začínal v celé Evropě i jinde, mělo to pro tvůrce hlavně estetické důvody, kdežto pro nás tady doma tomu bylo jinak. Strašlivě špatně jsme snášeli to, co se psalo v novinách, jak jazyk v novinách vypadal, jak vypadal jazyk oficiální, jak byl hnusný a odporný. Čili z těchto důvodů jsme se do toho všeho pustili. Nechtěli jsme dělat básně, jaké se tehdy tiskly. Ale zpět k Liberci. Havel dělal svoji angažovanou poezii, já jsem dělala jednoslabičná slova. Šlo o příběh poskládaný z jednoslabičných slov na -í, takže to bylo takový pištivý,
takový extra speciál. A Josef Hiršal vymyslel svůj pohřeb a svůj hrob, dal tam družičky, jak zpívají, a jak je nesen ke hrobu. To bylo velmi dobré a výrazné. Jenže herci si s tím moc nevěděli rady, protože nikdy nic takového předtím nedělali. Nejdřív z toho byli úplně vedle a nevěděli, jak mluvit. Vysvětlovali jsme jim, jak si to asi představujeme, a oni se trochu chechtali, trochu z toho byli zaražení. Nakonec vše ale dopadlo dobře a dovolili nám, abychom tam mečeli a kvičeli a dělali nejrůznější zvuky. Co se ale týče hudby, ta u toho nebyla, byla to čistě hlasová záležitost.

Takže hlasitá provokace vám nebyla úplně cizí?

Podívejte, my jsme tu byli hodně zavření. Kdyby byly otevřené hranice…, kdybychom byli jako ostatní státy, tak by to bylo jiné. Ale čím víc jsme tu byli stlačovaní, tím víc jsme to chtěli prorazit, tím víc jsme byli pro jakoukoli špatnost. Jakýkoli výstřelek byl dobrý a pomáhal nám uvědomit si, že nešlo o osamocený atak. Nemohli jsme se tady moc hýbat, a právě proto to bylo přirozené.

Zúčastnila jste se také magnetofonových antologií, které připravoval okruh autorů kolem Vratislava Effenbergera. Proč si vybrali právě vaše práce?

Znali jsme se s Effenbergerem i s Medkovými, což byla na rozdíl od nás stmelenější skupina. Několikrát jsme byli u Effenbergera v bytě a dost jsme se tehdy přátelili. No a já jsem také začala psát cosi, co se jim zdálo být surrealistické, tak proto mě potom do svého večera zařadili. Stanislav Dvorský řekl, jo, tohleto tam dáme taky. Já na tom ale neměla žádnou zásluhu. Jim se to zrovna hodilo a bylo to zrovna dobré. U Mikuláše Medka jsme třeba byli ikskrát i s Jiřím Kolářem, ale také ikskrát jsme se tam všichni pohádali. No tak s kým jste se mohli hádat? S komunistama jste se hádat nemohli. Museli jste být v nějaké společnosti, kde každý mohl říct, co si myslí. Tam nebyl důvod nic skrývat, takže každý řekl, co si myslel, a když se to najednou trochu lišilo, byly z toho hádky. Určitě tam bylo veliké napětí, zároveň ale i respekt.

A jaký byl váš vztah k drsnějším reakcím na tehdejší realitu? Například na informel, akční umění, postsurrealismus…

Drsnější reakce přišly později, kdy už jsme se od experimentu začali trochu vzdalovat. To jsme zase zpět u té komunikace s druhým – představovali jsme si, že by nás to dovedlo do nějakého prostoru, který už není pro lidi běžně k dosažení, a my bychom tam byli osamělí. Nevěděli jsme, co s tím, a hlavně jsme se potřebovali živit překládáním. Tehdy jsme to nebrali, ale dneska už to samozřejmě beru. Pokud se někde vynoří nějaký jedinec, který provokuje svým dílem, tak se zase vynoří někdo jiný, kdo to chce vyvážit, nebo ho i nějakým způsobem napadne. Tenhle pohyb je přece ustavičný.

V knize Let let je pasáž, kde popisujete vaše první kontakty s pop artem. To, jak jste si s ním tehdy nevěděli rady, působí až komicky.

Ježíš, to ano. To bylo něco neuvěřitelného.

A jak se na to díváte z odstupu?

No dobrý, jo, prošlo to. Víte, já už si dneska vůbec netroufám nějakou etapu zavrhnout, to také podle mě nemá žádný smysl. Jsou prostě etapy, které se vyčerpají a v něco jiného se promění. Pak někdo přijde a zase se jimi inspiruje. Vím, že jednou přišel Ladislav Novák na to, že existují náhrobky z doby římské, doby Césarů, které jsou udělané jako konkrétní poezie, a povídal, jak jsou ta rozházená písmena na těch náhrobcích neuvěřitelná a co jsme teda objevili. Čili jsou jisté etapy, které se vracejí. Manýrismus, to už bylo trochu moc, ale pak se to najednou zase zjemní, dostane to úplně jiné kvádro, je z toho něco jiného a jede to dál.

Později se základna autorů literárního experimentu poněkud rozšířila a začali se objevovat i epigoni. Nedošlo tím náhodou k popírání samotné podstaty experimentu?

Jistě, to je přirozené. Často se stalo, že najednou se přihlásil někdo, kdo použil postup, který byl použit už dlouho před ním, třeba deset let. Protože kdybyste vzal jenom českou abecedu a začal s ní pracovat, a to dost usilovně, tak se dostanete k podobným postupům, to je evidentní. Nebo se objevovaly takové nápady, že z nějakého čtverce se stane hudební podklad, takže se to celé roztrhá, a z toho se nadělá dlouhá muzika – dalo se dělat všechno se vším. O to se také opírala kritika. Ptala se, co to tedy je. Namítala, že je to cosi, co nepodléhá žádné umělecké metodě, že se pracuje úplně s čímkoli a jak si kdo zamane, že je to libovolné, a hlavně že se překračují meze. To byla největší námitka, protože poezie měla své meze, výtvarníci měli své meze a najednou to neplatilo.

Jste ještě stále v kontaktu s tvůrci a sběrateli vaší generace?

Ano, pořád. Akorát teď, když špatně vidím, tak jim napíšu deset slov velkýma tiskacíma písmenama a konec, šlus. No co můžu dělat. Takové komunikace, jako byly dřív, ty už tedy nejsou. Byl tady ale na návštěvě profesor Denkel z Německa. Poslední tři nebo čtyři roky dával dohromady celý experiment od samotného počátku. A potřeboval právě i určité věci odtud. Říkal sice, že něco má, že toho ale bude potřebovat hodně. On to chce totiž vydat u Suhrkampa, což by bylo vynikající, protože to je pořád nejlepší nakladatelství v Německu. Také mám ještě hodně přátel, kteří mi dávají nebo posílají různé věci. Jsou to tedy hlavně lidé zvenku. Obeslal mě zase nedávno jeden italský sběratel, že zase něco chtějí. Já už ale vážně, jak jsem řekla, dělám úplně jiné věci, které už do tohohle nezahrnuju. Tady vím, že na Moravě je to docela silné, tam dělají dobré věci, ale je to vesměs výtvarné.

Váš okruh čítal nemálo autorů a počet artefaktů, které tehdy vznikly, musel být obrovský. Máte ponětí, kde jsou tato díla dnes?

Některé věci byly skutečně jedinečné, opravdu skvostné. Něco je majetkem sběratelů a galerií, něco v pozůstalostech. Spousta věcí se ale ztratila, protože když některý umělec umřel, nikdo nevěděl, co to je, a vyhodili to někam do popelnice nebo do sběru. Takových věcí je velká škoda. Také jsme potom dostali vynadáno od Němců, protože ti to chtěli všechno vydávat.

Třeba se naopak některá díla po letech znovu objeví…

My jsme s Josefem v Letu let končili šedesátým osmým rokem a všichni nám říkali, že musíme pokračovat. Ale protože Hiršal neměl vůbec peníze, protože nesměl publikovat, bylo třeba dělat to, za co jsme mohli dostat zaplaceno. A tak jsme museli hlavně překládat – překládat tedy anonymně, což ale bylo jedno, protože důležité pro nás byly ty peníze. V Letu let jsme tedy nepokračovali a teď jsem v jednom pytli našla celý tlustý 69. rok a k dalším rokům spoustu poznámek. Tak jsem se do toho pustila, ale už z toho nemůžu, už je to pro mě nadlidské, protože já se už nedokážu do ničeho dlouho dívat.

To pro vás musí být obtížné i samotné čtení.

To, že nemůžu číst, je pro mě vůbec ten největší trest. Chodí mně číst přátelé, což je nádherné. Ono to totiž už skutečně nejde. Já i když se koukám na ten svůj velký tlustý tiskací rukopis, tak mě ty oči začnou hrozně bolet.

Co jste poslední dobou četli?

Co jsme četli, chcete vědět? To se udivíte. Teď jsme četli pořád o kosmu. Přírodní vědy mě strašně zajímají už léta letoucí. Nedávno vyšly nádherné věci, třeba Paralelní vesmíry, to už máme za sebou. Já čtu všechno, co přichází. Vyšlo ohromné album s fantastickými fotografiemi a s úplně nejnovějšími poznatky – to je radost. To bylo poslední, co mně četli. Teď přijde Petr Král. Vrátil se z Paříže, tak mně popovídá, co je tam nového, pořád tam má dost přátel. Zeptám se ho, co dělá. Jestli už bude mít něco hotového, tak mi bude číst. Občas také zajde do nějaké školy, a pokud jsou tam studenti, kteří studujou francouzštinu, zadá jim jednoho francouzského básníka, jednoduchého, aby zkusili český překlad. Pak si všechny práce vybere a tady to probíráme a bavíme se nad tím. To je ohromné. Několika lidem se povedly moc pěkné věci. To je radost, na to se moc těším.

Jak dneska píšete? Ručně, nebo na stroji?

Píšu takovýma strašně velkýma a tlustýma tužkama. Jednou jsou modré, pak jsou všelijaké – kde které dostanu, koupím, nebo pokud mi někdo nějaké přinese, těma pak píšu. Ale pořád musím mít přehled o těch stránkách, které samy o sobě mají zvláštní tvar. Dělám si ještě další poznámky, na které stránce se vyskytuje které téma, abych s těmi tématy mohla pracovat. Jestli je prohodit, nebo mezi ně něco dát, to je ta skladebnost, na které mi strašně záleží a která je pro mě hrozně důležitá. Já si s tím velice ráda hraju.

V časopise A2 (37/2007) vyšly ukázky z vaší připravované sbírky, před chvílí jste se zmínila, že jste odevzdala poslední rukopis. Text už tedy prošel finální úpravou?

Ty ukázky v časopise A2 byly otištěné normálními písmeny, kdežto oni to chtějí vydat jako faksimile, tedy tak, jak to skutečně vypadá. Takže se to teď rozmnožuje a potom já do toho budu asi také trošku rýt, protože už to má svůj tvar, jak je to psáno. Někde je to schodovité, někde ve sloupcích a někdy zase vzniknou útvary, které jsou dost velké. Záleží tedy i na prostoru, do něhož je text zasazen. Vizuální dimenze mě stále nepřestává zajímat. Nedávno jsme byli v Roudnici na výstavě Adrieny Šimotové – byla jsem zvědavá, co mi ty oči budou dělat. Místnost byla ale velmi dobře osvětlená a velká. Byly tam její obrazy ze sedmdesátých let – to je ještě předtím, než trhala ty postavy, takové ty tlusté – tohle byla vesměs ležící, schoulená ženská těla, anebo vůbec lidé v tom jejím typickém položení. Je to všechno bílé a všechno je to proťukávané, ne prořezávané, ale proťukávané. Působí to nesmírně jemně, ale ryje vám to do srdce – ten smutek, to je
strašné.

Je zajímavé, že vnímáte takové jemnosti na obraze, ale s písmem už máte problémy.

Já jsem měla s sebou obě své lupy a musela jsem různě zkoušet. Dál, blíž, a pak už naprosto nejblíž – všechny ty ťukance, všechna ta místa, kde je papír jakoby vytržený ke mně. Působí to drásavě, ale nesmírně jemně. Jsem zvědavá, co Adriena kreslí teď. My jsme byli na výstavě v osmdesátém čtvrtém a pátém, kde začala s něčím naprosto jiným, a přišlo nám to absolutně jedinečné. Musím se jí zeptat, jak dlouho u toho vydržela.

V některých polohách působí vaše texty velmi čistě a křehce – něco podobného lze vidět právě i v pracích Adrieny Šimotové.

Pokud jde o mé texty, ty já si takhle nedovolím hodnotit, ale pokud jde o Adrienu, je mi hrozně blízká jako umělec i jako člověk. My jsem narozené ve stejném dni. To jsme zjistily jednou na chatě, já jsem spala v jednom pokoji, ona ve druhém. Když za mnou přišla, já ještě byla v posteli a ona na mě kouká a říká: Tak na tě koukám, kterej den ty seš narozená. Řekla jsem jí, že 7. srpna, a ona: Nepovídej, já taky. A pak jsme se tomu smály a srovnávaly všechny možné vlastnosti. Teď budu zvědavá, jestli mi bude chtít udělat nějakou ilustraci.

Duben 2008

Multikultura protestu

Zdá se, že v českém veřejném prostoru došlo v otázce multikulti ke vzácné shodě. Podle Václava Klause mají Evropané vpouštět jen asimilovatelné přistěhovalce a poslouchat „kakofonického“ Schönberga, nikoli „naivního Beethovena“; to aby si uvědomili, v jakém zmatku žijí. „I kdyby výbuchů nebylo, měl by multikulturalismus ničivé důsledky. Lidé, kteří se nepřizpůsobí místním zvyklostem, nejsou jen hrozbou pro životní styl sousedů. Jsou také ekonomickou přítěží, protože nejsou schopni se zapojit do svobodné soutěže a představují ostrůvek negativní deviace neúspěšné kultury v rámci úspěšné,“ napsal v roce 2005 Mirek Topolánek.

Jak zakrýt vlastní neschopnost?

Teprve když nucené vystěhování Romů ze Vsetína učinilo Jiřího Čunka jedním z nejpopulárnějších politiků, začali zelení a sociální demokraté tajnosnubně mluvit o nekoncepčnosti – že prý je třeba hodně věcí změnit. Nejpříznačnější ilustrací shody na českém zápecnictví „napříč politickým spektrem“ byla ovšem koncem minulého roku diskuse konzervativního vicepremiéra Vondry a komunistického europoslance Ransdorfa. Snad jediné, na čem se oba pánové shodli, bylo dobově módní zaklínadlo: „multikulturalismus selhal“…

Je trochu zvláštní, že se hovoří o selhání něčeho, s čím v Česku nemáme žádnou zkušenost. Multikulturní pojetí integrace se u nás – navzdory snahám o pozitivní diskriminaci Romů či vládním grantům na podporu multikulturního soužití – neprosadilo. Veřejné zneuznání menšin navíc snižuje jejich sebeúctu i šanci najít si uplatnění. Odkud se tedy bere ona samozřejmá jistota? Co nebo kdo tu vlastně selhal? Hlavním argumentem pro odpůrce multikulturalismu jsou sugestivní obrázky hořících čtvrtí ve Francii. Zapomínají přitom, že francouzské pojetí integrace je všechno jiné, jen ne multikulturní.

Je podivné vymezovat se vůči něčemu, co neexistuje. Není ani jasné, co si pod zlověstným multikulti představit – podporu hudebního festivalu, péči o migranty a integrační programy, nebo nesmyslně znějící zákony a zdlouhavé byrokratické procedury? Masivní přítomnost přistěhovalců, nemožnost zastavit další migraci a globální konkurence jsou nevyhnutelnými jevy, jakkoli je mnoho lidí vnímá negativně. Jsou však na ně připraveni politici? Jestliže tvrdí, že „multikulturalismus selhal“, svědčí to o něčem jiném: tím, kdo selhal, jsou oni.

Multikulturní protest

Českým specifikem je, že multikulti nemá podporu shora, nýbrž zdola. Tento stav ale skýtá jinou výhodu: otevírá prostor pro širší aktivismus lidí, kteří nepřijali předem určený výklad světa. Situaci migranta či příslušníka diskriminované menšiny lze přirovnat ke zkušenosti člověka, který se nachází mimo oficiální mechanismy moci; k někomu, kdo nesouhlasí s tím, jak politický systém (lhostejno, zda komunistický nebo kapitalistický) proměňuje lidi k obrazu svému – k někomu, kdo se jakkoli vyvazuje z pevné skupinové identity (nejen barvou pleti či jazykem, ale i kulturním vkusem, prožíváním partnerských vztahů nebo třeba postojem k zaměstnání). Tento vzorec je platný pro všechny, kteří nekonformují s hodnotami upřednostňovanými podle hesla: příslušníci „naší“ skupiny jsou a byli vždy dobří, „oni“ (cizinci) jsou vždy horší nebo zlí.

Edward Said pojal v díle Orientalism kulturu jako symbolický prostor, který svými hranicemi vytváří zóny kontroly a výlučnosti: dochází zde ke kolektivnímu vzpomínání a zapomínání informací. Tyto hraniční prostory v sobě zahrnují mocenskou dimenzi – odlišnosti, tedy ti „druzí“, se nacházejí v síti hierarchických vztahů, a jestliže je něco v rámci západní kultury považováno za „jiné“, bývá to zobrazováno jako méněcenné, podřízené, ekonomicky a politicky zaostalé, chudé či zkorumpované. Být „druhým“ znamená být „kolonizovaným druhým“.

Uvedené zobrazení slouží především k formování a udržování identity západního kulturního okruhu a vypovídá spíše o jeho nadvládě nežli o realitě života „druhých“. Do kategorie „jiných“ proto bývají zahrnuty nejrůznější etnické menšiny, utlačované sociální skupiny, alternativní komunity i jedinci a nezřídka i ženy. Svět je obecně rozdělen na slabé a silné, na utlačované a vládnoucí, na vítěze a poražené.

Takové černobílé vnímání reality však nastoluje nekritický pohled na to, co vytváří západní civilizace: podkopává soucit s „druhými“, kteří jsou vnímáni jako cizí a nepřátelští, podporuje víru v to, že kdosi nahoře vyřeší naše problémy, snadno člověka vtáhne do reprodukce konzumní společnosti a zakryje před ním to, co je v ní rozporuplné. Přijmeme-li předem daný výklad světa, stáváme se otroky stereotypů, jež nás v médiích, na pracovištích či ve školách snadno disciplinují a učí zavírat oči před (sebe)kritikou. Často můžeme slyšet: „V médiích nezazní nic jiného než liberální a tzv. politicky korektní oslava multikulturalismu a práv menšin, realita po 11. září je ale jiná…“ Ve skutečnosti je právě tento názor alespoň v českých médiích dominantní. Smyšlený obraz „politicky korektní“ perzekuce jen pomáhá prosazovat názory lidí, kteří zvýrazňují jen negativní rysy odlišných kultur, tvrdí, že naše a jejich hodnoty jsou neslučitelné,
a vidí na obzoru konfrontaci.

Takový pohled je třeba podvracet. K tomu může přispět každý, kdo přijal za vlastní jakýkoli projev kultury protestu. Ta se neodvíjí na mezní rovině revolučního aktu, nýbrž v každodenní revoltě vůči aroganci moci a s ní spojeného vědění. Stejně jako je svoboda praktickou činností, je jí i multikulturalismus. Východisko spočívá v hledání nových způsobů sebevyjádření, v šíření opomíjených informací, v boji s předsudky, s byrokratickými aparáty, ale i v pomoci bližním. Nikdo tím nevstupuje do říše falešné harmonie, fiktivní naprosté svobody či věčného míru; pouze označuje rozporné a slabé body establishmentu, oslabuje samozřejmé způsoby myšlení, identifikuje je v konkrétních situacích a řeší je případ od případu. Takto pojatý multikulturalismus je tím, jak jej denně prožíváme. „Selhává“ tehdy, když zavíráme oči nad nespravedlností, upřednostňujeme nadvládu silnějšího, akceptujeme pocit nadřazenosti a bojíme se
toho, kdo vypadá jinak. Jedná se o osvobozování v přítomnosti.

Multikulti zdola

Získává člověk skutečně smysl až ve vztahu k jinému? Jisté je, že tím, co nemá bez souboru individuí žádný obsah ani nositele, je právě kultura. Člověk v jejím rámci získává pocit relativního bezpečí: konečně někam patří. Zcela odpoutat od kultury se lze jedině tak, že bychom přerušili veškeré kontakty se světem. Naproti tomu setrvačnost, mýtotvorná schopnost a ritualizace života činí z kultury nadosobní strukturu, která škatulkuje a diskriminuje všechno, co porušuje její normy. Jak ale potom dosáhnout uznání „jiných“, jež hlásají zastánci multikulturalismu? Uznání znamená přistoupit na něco radikálně odlišného a v rámci jedné kultury špatně sdělitelného.

Pro slovinského filosofa Slavoje Žižka je proto multikulturalismus vyjádřením povýšeného liberálního odstupu a falešného respektu k odlišnosti: „Multikulturalismus svědčí o bezpříkladné homogenizaci světa… I tolerantní multikulturalistický liberál občas zavírá oči nad nejbrutálnějším porušováním lidských práv, jen aby nebyl obviněn z toho, že druhému vnucuje hodnoty,“ píše. Žádná neutralita podle Žižka neexistuje. Multikulti nabízí buď příliš málo nebo příliš mnoho: vytváří oddělená společenství nebo znehodnocuje kultury. Žižek tudíž vyzývá jednotlivce, aby to, co je v něm jedinečné, prohlásil za postoj přijatelný pro všechny.

Dnešní doba je však charakteristická tím, že kulturní příslušnost člověka je konstituována na více místech. V důsledku cestování, odbourávání jazykových bariér i elektronické komunikaci se identity doslova tříští. Dochází ke konzumaci kulturních vlivů, což sice může vést k povrchnosti, výhodou je nicméně poznávání lidí, jejich zvyklostí a navazování hodnotných přátelství. Namísto proklamovaného „my“ a „oni“ řešíme vztah „já“ a „ty“, což se týká jak migrantů, tak jejich hostitelů.

Jak ukázal antropolog Leo Chávez, nejdůležitější ve vztahu mezi přistěhovalci a lidmi z lokálních společností je pocit sounáležitosti během příchodu. Migranti v této fázi překonávají izolaci a začínají si budovat přátelské vazby s místními. Právě tento proces je klíčový: přes nejrůznější byrokratické překážky je rozhodující začleňování příchozích do sociálních sítí a jejich symbolické zobrazování. To však nezávisí ani tak na úřadech jako na místních lidech a na míře jejich xenofobie. Aktivismus zdola proto usiluje o to, aby přítomnost migrantů nebo „jiných“ obecně nebyla mezi lidmi považována za nenormální, což zase může zpětně ovlivnit legislativu a byrokracii.

Multikulturalismus zdola představuje takový druh jednání, jež může změnit postoj většiny a tím začlenit respekt k jiné kultuře do právního systému. Česko ale čeká dlouhá cesta. Tento vzorec mi připomněl jistý příběh. Jedna moje známá se setkala s rodinou, která po několikaletém čekání získala azyl, ale neměla kde bydlet. Rodina spadala do Státního integračního programu Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR, což spočívalo v tom, že nedostala dotovaný azylový byt, ale příspěvek na bydlení. Peníze však nemohla od ministerstva obdržet v hotovosti. Obec či městská část, kde si rodina našla bydlení, se musela nejprve rozhodnout, zda má zájem vstoupit do Státního integračního programu, a mohla také program odmítnout; platby od ministerstva byly navíc o několik měsíců zpožděny. Má známá se zasloužila o změnu postoje úředníků v městské části Prahy 9 a rodina nakonec byt získala: „Nedovedu si však představit, že by si
tohle měli u nás cizinci vyřizovat sami bez pomoci. Intenzivně jsme tomu věnovali několik měsíců; bylo toho třeba spoustu obstarat,“ říká dnes.

Kdo hledá nepřítele, najde

Tento stav, kdy místní vládnou nepoměřitelným kulturním a sociálním kapitálem, zatímco přistěhovalci jsou vydáni napospas byrokratickému, sociálnímu a kulturnímu babylonu a neobejdou se bez pomoci místních, svědčí o tom, že příchozím je zapovězeno ovlivňovat identitu hostitelské země. Přizpůsobení je vyžadováno hlavně od přistěhovalců, aby primát národní jednoty nad kulturní růzností zůstal zachován. Následující citát ukazuje, že mezi „my“ a „oni“ jde navíc vytvořit hluboký předěl: „Ne, Západ nepotřebuje žádné lekce od společností, které drží ženy v podřízenosti, odřezávají jim klitorisy nebo upírají lidská práva těm, které považují za nižší kasty.“ Jestliže si otevřete stránky www.eurabia.cz, objevíte zde kromě koncentrované islamofobie nekompromisní obhajobu judeokřesťanských hodnot. Web „eurabie“ překypuje negativními stereotypy vůči jiné kultuře: lidstvo se tu dělí na civilizovaný Západ a barbarský Východ. Nabízí se otázka, jak spolu mohou diskutovat
lidé s odlišnými morálními názory tak, aby si porozuměli. Pomůže Evropanům odsouzení islámu ve chvíli, kdy mezi nimi žije dvacet milionů muslimů? A může Západ vzhledem ke své válečnické minulosti i současnosti skutečně nárokovat morální převahu?

Hlavním viníkem „soudobé letargie“ je podle autorů serveru právě multikulturalismus. Ten je předpojatě chápan jako snaha nahradit evropskou kulturu jinými tradicemi, především islámem. Multikulti podle nich kráčí ruku v ruce se zkaženým sociálním státem: vidina sociálních dávek a příspěvků přitahuje do Evropy přistěhovalce, stát blahobytu jim umožňuje pohodlný život bez snahy o integraci a motivuje je k vysoké porodnosti. Tím se na Západě mění i demografická situace.

Realita migrujících lidí, které z domova vyhnala chudoba nebo etnické násilí, ale vypadá jinak. Překročení hranic pro něj představuje těžkou životní zkoušku a navíc se málokdy usadí. Česká republika poskytne azyl pouze 4 % žadatelů ročně: tomu předcházejí zdlouhavé byrokratické procedury a život v ponižujících podmínkách pobytových středisek, kde uprchlíci stráví i několik let. Podle cizineckého a azylového zákona si příchozí nemohou během prvního roku pobytu legálně najít práci. A média přitom milují cizince jako zdroj problémů na základě všeobecně rozšířeného stereotypu: „Nabídli jsme jim nový domov a hleďme, stále dělají problémy. Potížisté!“

Bohužel, neuspořádanost je pro mnoho lidí stále příliš vysokou cenou za svobodu, zejména když nevěří, že si společnými silami vynutí změnu pravidel hry. Politici proto snadno vyplňují prázdný prostor obranou národních hodnot a vytvářejí zóny umělé jistoty, aby se jim věci nevymkly z rukou. Je však pozdě. Od určité doby se zdá, že je třeba vytvářet společenství s „interkulturními tradicemi“. Masivní přítomnost přistěhovalců, nemožnost zastavit další migraci a ekonomická konkurence vedly politické elity v západních zemích k přehodnocení postoje k přistěhovalectví. V procesu řízení migrace však státy posilují své administrativní bariéry, což je i příklad České republiky. Ke změně může nejvíce přispět aktivismus obyčejných lidí a nejrůznějších občanských sdružení, který učiní z protestu vůči diskriminaci a útlaku věc veřejnou a na veřejnosti široce diskutovanou.

Boj proti útlaku

Podaří-li se nakonec multikulturalismus prosadit, nesmí se stát podřízenou ideologií, jež zneviditelňuje existující společenská schémata či rozpory a tváří se přitom nestranně. Jestliže se podaří multikulti zahrnout do českého právního řádu – a to je běh na dlouhou trať – nelze připustit, aby se stal politickým alibi. Nemůže zobrazovat realitu jen „naoko“ a odvíjet se na rovině nejasných právních formulí. Musí se stát každodenním prožitkem, protestem, který bude zpochybňovat stávající diskursivní praktiky, odhalovat nespravedlnosti, a podobně jako tomu bylo dříve u lidských práv, stanovovat meze politické moci. Multikulti se jinak může stát zdrojem útlaku a zničit v sobě potenciál, který bezpochyby má: přispět ke kultuře mezilidské vzájemnosti.

Jak jsem již řekl, často se dnes setkáváme s tím, že se multikulti překonal; tvrdí to nejen politici, ale i přední intelektuálové. Multikulturalismus se však navzdory všem paradoxům a rozporům může stát součástí široké koalice alternativ vůči různým způsobům útlaku: součástí sítě společenských institucí, které sice nemají politickou moc, ale morální dopad. Může napomoci k přijetí faktu, že lidská svoboda je nedělitelná, ale zároveň ji nelze vytvářet bez odpovědnosti. Jelikož je multikulti v Česku budován zdola, má v sobě potenciál kritické instance, možná i sociálního hnutí. Teorie však může nabídnout pouze vodítko a podpořit dosavadní snahy. Rozhodnout, zda je taková vize realizovatelná, není v kompetenci politiků či teoretiků, je to věc společenské praxe. Snaha odhalovat manipulaci a působit proti ní nemá žádné jednoduché východisko.

Není třeba zakrývat, že kultura protestu usiluje o změnu společnosti. Dosavadní historie mocenských aparátů však ukazuje, že donucovací moc měla vždy dost prostředků na to, aby předešla svému zániku. Nebezpečí proto spočívá v tom, že by multikulturalismus podpořil moc jinou, jež by třeba mohla být ještě násilnější. Lze však namítnout, že dnešní společnost vytváří otevřenější formy komunikace, je lépe intelektuálně vybavená a stále v omezené míře poskytuje prostor alternativám. Multikulturalismus sice zatím nebyl schopen jednoznačně demonstrovat, že má jasný recept na řešení problémů, může ale otevírat zamlčované otázky a díky aktivismu sbližovat lidi či rozvíjet kritiku falešných autorit. Není tak jen souborem politických teorií; je tím, co denně prožíváme: učí nás bránit se utlačovatelům a získávat sebeúctu. Učí nás protestovat proti xenofobii a bojovat za to, abychom mohli v zrcadle spatřit sami sebe.

Autor je doktorand historie na FF UK.

O paroháčích

Jelen je jelen je jelen je jelen je

je lenje je lenje je lenje je len

jeje len jeje len jeje len je…

p. s.

Los skočil do vody — Losos.

Losos vyskočil z vody — Losolos.

Losolos skočil do vody — Losolosos.

Losolosos vyskočil z vody — Losolosolos.

Losolosolos skočil do vody — Losolosolosos.

Losolosolosos vyskočil z vody — Losolosolosolos.

Losolosolosolos skočil do vody — Losolosolosolosos.

Losolosolosolosos vyskočil z vody — Losolosolosolosolos.

Losolosolosolosolos skočil do vody — Losolosolosolosolosos.

atd.

Jeleni

jsou vlastně

rohatí tuleni.

Tuleni

jsou vlastně

plešatí jeleni.

No ale…

co ty nohy?!

Noc, palouk a nic než

luna a lama,

luna a lama.

Spolu jedna z druhé

světlo tu má,

světlo tu má.

Pak se pohne klenba,

lama a luna,

lama a luna.

Odplazí se s třpytem

uvnitř lůna,

uvnitř lůna.

Jelen

nedovolaný

v ozvěně

odrazem

od stěny

ke stěně

dutým

puknutím

parůžku

mizí.

Libuje si trnka:

jsem

fialová.

Pod ní stojí srnka,

stín,

ševel shora.

Vtom vítr:

fííí,

a zas jen

jalová zeleň,

jalová zeleň.

Bubínek srnčích zad:

lblblb…

a ze

srnky je jelen,

srnky je jelen.

Letěl jsem dnes s jelenem,

takový byl chlupatý.

Doposud je v těle mém

od hlavy až po paty…

Dlouhá hlava, ohlý nos,

pod modřínem dřímá los.

Z jedné strany antilopa,

z druhé její opak — lopa…

Jelen Lesoň Sitatunga

se tak nějak divně klingá.

Kudy chodí,

chůdy vodí,

slabý jako konvalinka…

Z maliní civí

jeleni líní,

z nozder jim funí

jak z obřích dýní

a je jim fuk,

co o nich míní

ostatní, jiní,

co s nimi vyjí.

Jeleni líní

jsou totiž nyní

v měsíční říji!

Kam kamzík lozí?

Po svazích kozích,

za cizím steskem

slízat srázy.

Kam kamzík mizí?

Do nízkých mlází,

zazimovat se

v zimostrázích.

O psaní

Jeleni píšou dvojitě,

jen jednorožec píše normálně.

–

Protože jeleni nevidí na to, co píšou,

jelikož mají skloněnou hlavu,

čtou potom po sobě,

když ji zvednou,

pěkné nesmysly!

—

Když jeleni píší

a zabodnou špičky parohů tak,

že nemůžou ani tam, ani zpátky,

Nezbývá

než to dopsat za ně

a na zimu je něčím přikrýt.

—

1 hlava,

2 kočičky,

3 cypřiše,

4 psíčci.

5 jelenů,

0 laněk,

7 plotů,

8 planěk.

Kolik cypřišů je třeba do jedné zahrádky,

aby stín prostředního přikryl tři laňky, dva psíčky a jednoho jelena?

—

Někteří jeleni se psaním propíšou

až do krtčích chodeb…

A potom zírají, co vlastně napsali.

—

Někteří jeleni píší dokolečka to samé,

až se jim z toho zamotá hlava,

a spadnou na bok…

–

Někteří jeleni skočí na psaní tak prudce,

že udělají přemet podobný skoku o tyči,

a na zádech se pak rozpomínají,

cože to vlastně chtěli napsat?

—

Někteří jeleni, kteří nemají co psát, jdou spát.

Jiní jeleni, kteří nemají co spát, jdou psát…

Kniha Jeleňovití vyjde v nakladatelství Meander.

Sólo v lyrickém pyžámku

Odhlédněme od všech skandálů a nejasností, odhlédněme od snobského premiérového publika a jeho ovací autorovi ve stoje, odhlédněme od finančních problémů divadla Archa, neberme Odcházení jako politikum (lze to vůbec?), ale jako návrat autora – ostatně není jediný, v březnu 2007 se po dlouhé pauze do aktivního divadelního života vrátil i další významný dramatik Milan Uhde svým velmi zdařilým Zázrakem v černém domě, který má dodnes na repertoáru Divadlo Na zábradlí.

Jen žádnou režii, prosím!

Havel se už předem explicitně vyhrazoval proti jakékoliv „interpretaci“ svého textu, což se mohl dozvědět každý, kdo Odcházení četl. Režisér David Radok mu jeho přání splnil jenom napůl – jinak to snad ani nejde – , a tak je jeho inscenace „polotovar“. Za ten ostatně označuje i Havel svou hru. Při inscenaci Odcházení se sešel různorodý tým pod vedením režiséra, který u nás získal reputaci hlavně jako operní tvůrce. Jeho brilance v tomto oboru je na výsledku znát, o to víc mu bohužel unikají některé činoherní „drobnosti“.

Začíná se nástupem všech herců, přičemž ještě není jasné, zda na jeviště přicházejí jako postavy, či sami za sebe. Tyto jemné zcizující momenty ještě podporují Havlovy vstupy, které si sám pro sebe do textu vepsal. V inscenaci tak z reproduktoru v různých intervalech zaznívá jeho hlas glosující dění na jevišti. Režisér se k němu postavil velmi nejednoznačně: někdy na něj herci reagují a pozorně ho, otočeni směrem, odkud vychází, poslouchají, jindy se zastaví v gestu, počkají si na konec a pokračují dál. Havlovy promluvy působí v inscenaci ještě rušivěji než v psaném textu a vzhledem k tomu, že režie zcela rezignovala na ironický podtón hry, nemají ani žádný valný smysl, kromě teď už zřetelného suchopárného mentorství.

A Fuj zmizel

Sympatickou sebeironii hry totiž nemůžou zachránit. Jak autor příliš nepřeje škrtům v textu, tak obětoval všechny zmínky o bulvárním periodiku Fuj. Tato motivická linie v inscenaci citelně chybí už proto, že na scéně se novinář s fotografem objevují a v příběhu hrají poměrně zásadní roli. S Fujem zmizela jemná satirická linka, kterou Havel pečlivě propracoval: směřovala jak k sebezahleděnosti hlavní postavy, odcházejícímu kancléři Vilému Riegrovi, tak i k současnému světu pokleslých médií, s jejichž ataky má autor jistě přebohaté zkušenosti. Ve výsledném jevištním tvaru však chybí i osten vůči soudobé politické scéně (zmizela i autorem předepsaná Óda na radost, hymna EU), a figura budoucího kancléře Vlastíka Kleina nezapadne jen díky hereckému výkonu Ivana Řezáče.

Radok zkrátka rezignoval na možnost text nikoliv aktualizovat, ale ponechat mu jeho neostentativní ostrost, což je tedy v případě autora proslulého glosováním společenského života trochu škoda. Mnohem víc se – podle mě právě kvůli svým operním zkušenostem – soustředil na obrazovou stránku textu. Tady se samozřejmě nabízela zejména explicitní learovská a čechovovská linka. Ve druhé půli se na jevišti hromadí kufry stěhující se rodiny a z Riegra se stává opuštěný král bez království. V působivém dešti stojí Jan Tříska v pyžamu a recituje své monology, které jsme od něj – a téměř stejně – slyšeli už v inscenaci Shakespearovy hry na Pražském hradě. Současné Česko se vytratilo úplně, z herectví je manýra, ze slov obraz.

Obrazy se ostatně objevují hned zpočátku, ať to jsou figury zastavené v pohybu, procházející postavy v lehké stylizaci, zmíněný déšť, vítr či stromy, které na konci (odkazujíce k vykácenému višňovému sadu) povyjedou ke stropu. Funkční a výtvarně působivá scéna (Jaromír Vlček, David Radok) zcela slouží textu, prostor zahrady je rozčleněn a zároveň působí kompaktně, kulisa vily s ironickým klasicistním sloupořadím je v závěru co symbol starého světa srolována a odnesena. Hloubku a plasticitu scény podporuje mimořádně pečlivé svícení (Pavla Beranová): a z Odcházení, které je primárně postaveno na síle slova, se tak stává sled obrazů, jež ovšem s původní předlohou příliš nesouzní.

Ansámbl sólistů

Havlovi jako by nesvědčil lyrický Radokův přístup – a projevuje se to zejména v hereckých výkonech, a také překvapivě v herecké souhře. Hlavní roli režisér svěřil Janu Třískovi, který prožil český divadelní comeback právě ve zmíněném Learovi. Tříska nejprve Riegra modeluje s lehce ironickým odstupem, nejzábavnější a nejpřesnější je ve chvílích, kdy se nechá unést svým egem a novinářům na požádání recituje své politické zásady, ovládá celou scénu, je tragikomickým pánem situace. Horší je, když začne Riegra stavět jaksi zevnitř, když se stane trpícím hrdinou omývaným vodou v chatrném pyžámku. Tehdy je také těžko říct, zda už herci docházejí síly, nebo je stižen nepříjemnou manýrou: poklesne v kolenou a ohne se, což je prostředek značně vnějškový a v celé druhé půli nemá v textu jednoznačnou oporu. Tříska navíc hraje jako sólista – a tak je sestaven (či režijně veden) skoro celý ansámbl.

Zuzana Stivínová v roli jeho „dlouholeté přítelkyně“ Ireny dělá, co může, ale v situacích zůstává beznadějně osamocena. Její výkon je působivý, přesný, mimořádně profesionální, leč režijně je nevyužit: okamžiky partnerství mezi Irenou a Riegrem zůstávají zcela ležet ladem, a tak ve chvíli, kdy Irena Riegra na konci opouští, nedocházíme vrcholu.

Míjení a odcházení

Vedle profesionálních herců, kteří dokonale zvládají velké jeviště (např. roli Riegrovy matky hraje Vlasta Chramostová), se objevují i amatérští herci se všemi logopedickými a jinými nedostatky: smysluplnost takového rozhodnutí mi naprosto uniká a režisér tím sám sobě prokázal službu věru medvědí. Nic jako „havlovský herec“ (byť se sami sobě už dlouho snažíme namluvit opak) neexistuje – dostal-li se poetice autorova odstupu někdo ve svém herectví nejblíže, pak trojice Ivan Řezáč (již zmíněný Klein), Marek Daniel (Viktor) a Bořivoj Navrátil (Hanuš); ti v jemných karikaturách dokázali vystihnout své psychologicky ne příliš hluboké, ale divadelně velmi funkční typy. Stranou zůstala Monika, Irenina nejlepší přítelkyně (Petra Lustigová). V textu je velkou záhadou, zdá se, že její smysl nerozklíčoval ani režisér, a tak se tváříme – inu, jako by tam snad ani nebyla.

Režisér Radok připravil Odcházení tak, jak nejlépe umí, využil v něm své přednosti, akcentoval stránky textu, které jsou mu výrazově blízké. Domnívám se však, že se s hrou, která je konstruována na pečlivě propracovaném slově a vztahy mezi postavami, nepotkal. Uvidíme, jak se bude dařit dalším inscenacím a co nového nám o Odcházení řeknou. Vzhledem k tomu, že se jich jen v Česku pár chystá, je na co se těšit; zatím aspoň víme, co jsme se o hře nedozvěděli.

zkrátka

ovšem

Hladovka aktivistů Jana Bednáře a Jana Tamáše za veřejnou diskusi o radaru vyvolala pochybnosti. Právem: hladovka je depolitizací protestu, přesunem debaty ze sporu o obecné a společné dobro k diskusi o dvou konkrétních lidech. Hladovka, legitimní v extrémním případě průniku politiky do osobního života (političtí vězni) či v případě osobně pociťované zodpovědnosti (Gándhí), je sotva přijatelná v běžném politickém sporu. Představuje mučednickou formou privatizace protestu, neboť jej mění v osobní aktivitu těch, kteří jsou ochotni obětovat vše, těch, které většina nemůže následovat. Přesun od politického k osobnímu také umožňuje (ale rozhodně neospravedlňuje) i agresivní útoky, jakých jsme byli svědky v Lidových novinách od Martina Zvěřiny a Jana Rejžka: první z nich označil hladovku za formu terorismu, druhý svým obvyklým publicistickým stylem na úrovni sprosťáka ze čtvrté
cenové naplánoval pohřeb obou aktivistů. Nasazovat v prostředí, kde tyto ubohosti tiskne deník Peroutky a Čapka, zdraví v úsilí o veřejnou debatu, je – Tamáš s Bednářem prominou – holý nerozum a naivita.

Ondřej Slačálek

Byly doby, kdy byl rock nebo blues spojen nejen novým typem hudby, ale i s postojem nebo způsobem života. Ještě na konci devadesátých let se křaplavý hlas Toma Waitse nesl kanceláří běloruských opozičníků. Nelegální kopie tehdy právě vydané desky Mule Variations tam z Moskvy dorazila dřív než z Ameriky do Prahy. Beatnická stylizace, nálada vyvržence, drcený zpěv a doprovod vyvolávaly pocit, jako by Waits desku nahrával ve vedlejší garáži. Kdyby tak byla možnost si do nějakého malého klubu rovnou zajít na jeho koncert! O devět let později to v druhé polovině července bude v Praze opravdu možné. Jen musíte dopředu přes internet nahlásit své jméno, zaplatit až 3250 korun, u vchodu se prokázat svou občankou nebo pasem, prohledají vás a pak už jen usadí do plyšových sedaček v klimatizovaném paláci, který si pro své sjezdy postavila KSČ. Na obří scénu vystoupí vágus a bude vám něco zpívat
o mořských pannách, srážkách vlaků a tarantulích. Možná si i vykouří cigáro, což ovšem v publiku radši ani nezkoušejte. Pořád máte ale na výběr. Buď Waitse sterilizovaného, anebo skutečný rockový dýchánek s tím starým známým u vás v garáži.

Filip Pospíšil

Systém dvojích cen – jedněch pro domácí, druhých pro cizince – byl v minulosti spojován především se zeměmi východní Evropy, s komunistickými zeměmi Asie a Kubou. Vlády „socialistických“ zemí na jejich obhajobu často tvrdily, že hotely, muzea, národní parky a další prvky infrastruktury financují místní lidé, a proto není důvod, proč by se měl nízkým cenám těšit i návštěvník z ciziny. V posledních letech se však ceny ve Vietnamu a Číně pro místní i cizince vyrovnaly. Zároveň ovšem „ceny pro cizince“ prožívají své zlaté časy v mnohých kapitalistických zemích jihovýchodní Asie – včetně Malajsie, Indonésie, Thajska a Kambodže – kde se zahraniční turista stává jakousi dojnou krávou či kráčejícím dolarem. Slavný národní park Kinabalu na malajském Borneu například účtuje za vstup místním návštěvníkům tři ringgity, zatímco cizinci musí platit ringgitů patnáct. Thajsko povýšilo téměř každý malý
vodopád či kousek zachovalé přírody na národní park. Za vstup musí cizinci obvykle platit 400 bathů (asi 12 amerických dolarů). V Indonésii přijde vstup do architektonické památky první kategorie Borobuduru místní asi na 75 centů, zatímco cizince na 7 dolarů. V Kambodže se cizinec podívá do Angkor Watu za dvacet dolarů, zatímco místní většinou neplatí nic.

André Vltchek

Praha se zdánlivě otřásá ve změti paradoxů. V dubnu (10.–11. 4.) proběhlo na Akademii výtvarných umění sympozium (A)symetrické historie – zamlčené rámce a vytěsněné problémy, které především nastolilo otázky kolem toho, co to je a jak je konstituována uměnovědná antologie. Takto vzniklá paměťová databanka byla zkoumána a nahlížena jako politický nástroj retušující dějiny podle potřeby. Politické strategie v interpretaci umění? Zvykejme si, je to přece přirozené. Celý minulý týden (26. 5. – 1. 6.) hostila Praha již 7. ročník veletrhu umění Art Prague. Komerční akce byla tentokrát zcela otevřeně vystřižena podle základních příruček obchodního marketingu. Přehlídka galerií byla strukturována do pěti sekcí, nazvaných šťavnatou britštinou Art Prague Basic, Art Prague Sexy, Art Prague Cool, Art Prague Fresh, Art Prague Young. Sami vidíte, že než jako pisatel vyjmenuji všech pět podnázvů, pětkrát zopakuji slovo Art
Prague! Fikané. Ovšem kdybych byl galerista a ocitl se v sekci „Basic“, asi by mi to nebylo zrovna příjemné. Prague Sexy zní také velmi podivně. A kdo letos organizátorsky stojí za veletrhem? No přece ti, kdo ho ještě nedávno kritizovali. Další
nová přirozenost.

Petr Vaňous

2008 / 23 - literární cirkus pro děti

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

* * *

Co chybí naší dětské literatuře?

Co se děje v korunách

Experimenty a láska

Film bez kina

Gregerie

Jak vysvobodili princeznu Chroché

Kdo tu vydává dobré knihy pro děti

minirecenze

odjinud

Canneské paradoxy

Michael Rittstein v krajinách

Nebe je modré

TV Show und video

COH & Cosey: Pitva milostného dopisu

DVD CD

Mezi dechem, hudbou a elektronikou

Pohádka o Jarkovi

Taková normální apokalypsa

Akademický kapitalismus šlape na plyn

Irské referendum

Kterak to s Ábíčkem jde z kopce

Mlčení a šikana

par avion

Univerzalismus jenom pro někoho

Vyladěno na děti

Zimbabwe před změnou režimu

došlo

Já už jsem někde jinde

Multikultura protestu

O paroháčích

Sólo v lyrickém pyžámku

zkrátka

ovšem