2009 / 8 - světová literatura v českých nakladatelstvích

Text o vydavatelských edicích světové prózy se sluší zahájit radostným předznamenáním – na nedostatek kvalitní překladové literatury na českých knihkupeckých pultech si rozhodně nelze stěžovat. Rok 2008 byl podle Českého statistického úřadu opět rekordní, v České republice vyšlo 18 520 knižních titulů, podíl beletrie se pak v přehledu zpracovaném podle dat Národní knihovny ČR uvádí okolo 22 %.

Z těch relevantních více než 4000 knih jistě podstatnou část odkrojí literatura domácí, velký díl připadne i na úžeji chápané čtení „žánrové“. Přesto je však zřejmé – a i jen letmý pohled do libovolné veřejné knihovny či regálů nejbližšího knihkupectví to okamžitě potvrzuje – že vydavatelské subjekty věnující se publikování textů zařaditelných do této těžko uchopitelné kategorie „náročnější literatury“ rok co rok vyprodukují desítky, ba spíš stovky pozoruhodných titulů.

Polistopadová obměna literárních edic

Vydávání světové literatury ve velkoryse koncipovaných edičních řadách má v našem kulturním prostředí dlouholetou tradici, jen málokterý čtenář by neznal například téměř šestisetsvazkovou řadu Světová četba nakladatelství Odeon. Otevření nakladatelského trhu po roce 1989 s sebou přineslo konec zákazů a příliv dříve nedostupné literatury zahraniční (zejména západní) provenience, změnilo se ale mimo jiné i tržní chování čtenářů.

Polistopadové osudy zmiňované řady Světová četba mohou posloužit coby užitečný příklad. Snaha pokračovat ve více než čtyřiceti lety (edice vycházela od roku 1948) ozkoušené tradici malých knížek se střelkou byla s přestávkami patrná po celá devadesátá léta. Po prvním konci edice roku 1992 následovaly dva resuscitační pokusy. Poprvé se o oživení řady Odeon pokoušel v letech 1996–97, podruhé pak mezi roky 2000 a 2001. Ani jeden z pokusů ale neměl delšího trvání. Edice ztratila své výsadní postavení na trhu, tradice byla přerušena a pozapomenuta a novým titulům se v přehršli nabízených knih nedařilo dostatečně zaujmout.

Z předrevolučních edičních řad moderní světové literatury do dnešních dnů nevytrvala snad jediná, u Světové knihovny nakladatelství Odeon a u Moderní světové prózy z Mladé fronty snad lze uvažovat alespoň o určité ideové návaznosti, přihlášení se k tradici. Místo toho se přirozeně objevilo množství nových edičních řad a pokusů, mnoho jich samozřejmě záhy skončilo (např. předsmrtný pokus o edici Světová knihovna vydavatelství Český spisovatel), jiné existují dodnes.

Texty mladé a úspěšné

Podíváme-li se na titulovou skladbu výrazných edičních řad soudobé světové literatury detailněji, není obtížné identifikovat základní společné rysy. Nad zpřístupňováním starších, u nás dosud opomíjených titulů častěji vítězí aktuálnost, zaměření na nejčerstvější literární „senzace“ a úspěchy. Důležitým aspektem je minimálně pro některé české vydavatele či vedoucí edičních řad i sporná, leč v praktickém výběru samozřejmě vypomáhající instituce každoročních literárních cen.

To potvrdí i jen rychlé porovnání s tabulkou vítězů prestižní, jakkoli v posledních letech stále častěji a hlasitěji zpochybňované britské Man Booker Prize. Z jednadvaceti vítězů od roku 1990 – v roce 1992 zvítězily současně tituly dva – v českém překladu chybějí (resp. brzy budou chybět, romány vítězů z let 2007 a 2008, The Gathering Anne Enrightové a The White Tiger Aravinda Adigy, se k vydání právě připravují) pouhé tři knihy. Ve všech třech případech se navíc jedná o tituly odměněné na počátku devadesátých let: stále tak na překlad čeká historický Sacred Hunger Barryho Unswortha, The Ghost Road, poslední díl trilogie Pat Barkerové, zasazené do období
první světové války, a glasgowským dialektem sepsaný román How Late It Was, How Late Skota Jamese Kelmana.

Obdobné trendy lze – jakkoli zřetelně slaběji – pozorovat i u literatur dalších: čeští vydavatelé i čtenáři se naučili ocenění sledovat a vyznamenání Goncourtovou cenou, Pulitzerem, ale třeba i polskou Nike často poslouží jako vítaná pomůcka při výběru titulu ze záplavy nabízené knižním trhem.

Euroatlantická nadvláda

Co do jazykové skladby dominuje samozřejmě edicím současné světové prózy – ostatně jako původu do češtiny překládaných textů obecně – angličtina. Několik edičních řad se specializuje přímo a jen na texty z tohoto jazykového prostředí (edice AAA nakladatelství Argo, řady Albion a Na cestě od Volvox Globatoru), v dalších edicích představují původem anglicky psané knihy nejvýraznější zastoupenou skupinu (např. v odeonské Světové knihovně se podíl překladů z angličtiny přibližuje k 50 procentům).

Relativně četné jsou v soudobých edicích i překlady z francouzštiny, španělštiny či severských jazyků, v posledních letech lze v edičních řadách i mimo ně pozorovat zvyšující se vydavatelský zájem o moderní literaturu německojazyčnou i o texty původem středo- (např. edice Neewit nakladatelství Kniha Zlin) a jihoevropské. Největším evropským dluhem tak nadále zůstává prakticky nulové zastoupení překladů ze současné moderní prózy ruské, běloruské, ukrajinské atd.

Obdobně neveselá je i situace s překlady z literatur asijských. Snad s výjimkou Japonska, bohatě živeného dlouhodobým, aktuálně však ještě zvýšeným zájmem o tuto kulturní oblast i celosvětovým úspěchem Haruki Murakamiho, lze překlady z asijských literatur – zvláště po utlumení činnosti vydavatelství Brody – spočítat na prstech nemnoha rukou. Moderní literatura čínská, korejská či indická se v nabídce prakticky neobjevuje, obdobně jako literatury arabského světa či Afriky. Celkově je dominance literatur euroatlantického prostoru jasně zřetelná, uvádění moderních děl pocházejících z oblastí hraničních či z míst vně tohoto regionu je nejčastěji závislé na nadšeneckých projektech jednotlivců a malých vydavatelů.

Vodítka pro čtenáře

Orientace v nových titulech překladové prózy může být pro čtenáře dosti obtížná. Tiskoviny jako Knižní novinky, vydávané Svazem českých knihkupců a nakladatelů, posloužit coby funkční a přínosný orientační zdroj při výběru fakticky nemohou, protože se reálně omezují jen na přetiskování vydavatelských anotací a především četné inzerce.

Denní tisk se literatuře, natožpak té překladové, věnuje spíše akcidentálně než systematicky, situace ve společenských časopisech je jen o málo příznivější. Samostatný časopis, který by svědomitě a kriticky reagoval na aktuální literární dění po vzoru slavné Světové literatury, v českém prostředí chybí – akademický Svět literatury je pro běžného čtenáře příliš odborný, časopis Plav s podtitulem Měsíčník pro světovou literaturu zase možná až příliš jednostranně cílí na publikum z řad překladatelů. Cennou práci odvádí internetový server www.iliteratura.cz, jako pouze elektronický zdroj ale skutečně širokého přijetí dosáhnout zatím asi ani nemůže.

V takové situaci mohou kvalitně připravované edice a publikační řady nabídnout a snad i nabízejí určitou záruku, garanci nejen kvality představovaného literárního textu, ale – jak platí v šťastné většině případů – i kvalitní překladatelské a redakční práce.

Autor je bohemista.

Kniha je užitečný archaismus

Michal Rydval (1973) je grafický designér, editor a publicista se zaměřením na grafický design a vizualitu.

Erik Lukavský (1975) překládá z francouzštiny. Z překladů poezie knižně vydal verše francouzské surrealistické básnířky Joyce Mansourové, nazvaný Výkřiky (2003), a je spolupřekladatelem knížky Bytosti schopné zemřít (2008). Z prózy přeložil spolu s Annou Lukavskou například knihy Země a popel Atíka Rahímího (2002), Tichý den v Tangeru Tahara Bena Jellouna (2002), Macecha Claude Pujade-Renaud (2006) nebo Nahý chleba Muhammada Šukrího (2006).

Nakladatelství Fra (Fra je zkratka z latinského frater, bratr) je občanské sdružení, pražská literární kavárna a knihkupectví, e-shop a nakladatelství. Fra vydává od roku 2002 překladovou a původní českou literaturu v edičních řadách Česká poezie, Světová poezie, Česká próza (řídí Jan Šulc), Světová próza, Lidská práva a literatura, Film a divadlo, Texty, Edice 8 (mutace edice Que sais-je?), Vizuální teorie (řídí Karel Císař) a Étoile (dětská ilustrovaná literatura). Redakční kruh nakladatelství tvoří Petr Borkovec, Petr Zavadil, Karel Císař, David Korecký, nakladatelství řídí Erik Lukavský a Michal Rydval. Od roku 2005 působí Fra jako samostatná nakladatelská značka v rámci Agite/Fra, s. r. o., společně s Agite, které se zaměřuje na publikace a produkci akcí současného výtvarného umění.

Co vás přimělo k založení vlastního nakladatelství?

Erik Lukavský: S Michalem jsme dělali pro jedno pražské nakladatelství a Michal mi nabídl, jestli nechci dělat šéfredaktora v nakladatelství, které právě založil. Ani na chvíli jsem neváhal. V té době jsem totiž taky pomýšlel na své nakladatelství, udělal jsem si i živnosťák, ale nemohl jsem se rozhoupat. Takže tohle byla ta správná chvíle. Ukončil jsem, jako už několikrát předtím, studium bohemistiky a šel do toho s Michalem. A důvody byly, myslím, pro oba stejné: dělat knížky co nejlíp a hlavně po svém.

Michal Rydval: Po škole jsem rozeslal do různých nakladatelství dopis, jak sleduji jejich produkci a že bych s nimi rád spolupracoval. Ozval se tehdy i Daniel Podhradský, přes kterého jsem se seznámil s dalšími – také s Erikem –, a během pár let se mi podařilo nasbírat s mnoha nakladateli spoustu užitečných i bizarních zkušeností. Na ta léta ale vzpomínám v dobrém; Arbor vitae, Triádu a třeba i Dauphin mám pořád rád a dál jejich směřování sleduji. Ovšem právě zkušenosti s pražskými nakladatelstvími vyústily do založení Fra, korektně řečeno.

Myslíte, že byste dnes byli při zakládání nového nakladatelského podniku v podobné pozici jako před sedmi lety?

E. L.: Nevím, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Ani tehdy jsem nebádal nad tím, jestli je k tomu vhodná doba. Ale situace se určitě změnila, dnes by to asi bylo těžší. I když, na druhé straně, zase bychom dělali věci, co nás baví a jak nás baví, a takových nás pořád není dost, takže bychom se asi prosadili i dneska. Třebaže nejspíš ne tak rychle. Ale fakt nevím, dnes se nedá na českém knižním trhu odhadnout vůbec nic. A co to vlastně je, prosadit se? Že vás čtou tisíce lidí, nebo že uděláte radost hrstce fajnšmekrů?

M. R.: Možná by dnes byl větší problém s distribucí, neradi přibírají nakladatele s jednou knihou, což když začínáte, jste. To mi připomíná, že je v našich podmínkách trochu legrační mluvit o zakládání nakladatelství. Prostě vydáte první knihu, to vyžaduje registraci ISBN, a ejhle, máte nakladatelství. A když vydáte i druhou knihu, jste pašák. O nakladatelství jako práci nebo firmě má smysl uvažovat, až když u toho vydržíte pár let.

Dnes se vaše místo mezi menšími nakladatelstvími zdá být neopomenutelné. Jak dlouho vám trvalo prosazení na trhu?

M. R.: Nevím, jestli se nám opravdu již podařilo prosadit se na trhu. Do čtenářského povědomí jsme pronikli určitě, ale běžte se podívat do nějakého knihkupectví a zkuste najít alespoň dvě naše knížky…

E. L.: Podle mě Fra lidi zaregistrovali hned po první knížce. Tedy ti, kteří se literaturou nějak zabývají. V té době už moc překladové poezie nevycházelo a my najednou přišli s málo známým básníkem, navíc v Michalově jednoduché úpravě.

Právě vydávání současné světové poezie se jako jedno z mála nakladatelství věnujete. Jak je tato edice úspěšná?

M. R.: Dodnes si hodně lidí myslí, že Fra vydává jen světovou poezii, takže úspěšná se zdá být až moc. Podobně nejvíc ohlasů a recenzí vychází právě na ni.

E. L.: Tak, je úspěch a úspěch. Ohledně prodejnosti nic moc… I když poezie se všeobecně málo čte a kupuje všude ve světě, ve Francii se prý prodá průměrně kolem 300 až 500 kusů, u nás taky tak. Takže vlastně s ohledem na počet obyvatel na tom nejsme špatně. Pak je tu ale ještě úspěch u odborné veřejnosti a nadšenců, který jsme si myslím za těch pár let vydobyli. A to je povzbuzující.

Vydáváte i knihy českých autorů, z nichž některé jsou prvotiny. Podle jakého klíče tyto autory vybíráte?

E. L.: Autory do České prózy vybírá Jan Šulc. V České poezii jsme začali nejdřív vydávat Petra Borkovce, který se mi vždycky líbil a byli jsme kamarádi; když skončil Petrov, chtěli jsme Violu Fischerovou, což se nám povedlo. Co se týče debutů, s Jonášem Hájkem přišel Petr Borkovec, s Jakubem Řehákem zase já. A Petr Měrka, třetí debutant, poslal mail tak ujetej, že jsem si ty jeho povídky musel hned přečíst. Všichni tři vyšli z literárních webů, které sleduji. Vydali jsme je prostě proto, že se nám zdáli dobří.

Vydávání knih doplňujete jinými činnostmi na osobní úrovni – provozujete kavárnu s knihkupectvím, pravidelně pořádáte básnická čtení. Pomáhá to při budování čtenářské základny, případně při komunikaci s autory?

M. R.: Těžko říct, především je to neuvěřitelně příjemné. Petr Borkovec s Karolínou Jirkalovou připravují čtení ve Fra skvěle a popovídat si nad ránem u baru třeba s Violou Ježkovou nebo Jakubem Řehákem rozhodně pomáhá.

E. L.: Nejspíš nám to pomáhá. To ghetto lidí, co chodí na čtení, se postupně rozrůstá. A i ti, co si přijdou jen pro Moleskiny, vidí, že děláme knížky.

Které z dosavadních svazků byly nejúspěšnější? Případně u kterých je pro vás částečný neúspěch zklamáním?

E. L.: Nejúspěšnější je jednoznačně Pamuk, u něhož se to předpokládalo, pak Barthes a Šukrí, od nichž se naopak nečekalo vůbec nic. Zklamáním jsou všechny překladové prózy, co vyšly na konci roku 2007. Ale za to si můžeme sami, protože jsme je vydali najednou a před Vánocemi.

Vaše knihy jsou nepřehlédnutelné – vynikají svou nekonvenční typografií a grafickou úpravou. Co pro vás fyzická podoba knihy znamená?

E. L.: Jak už jsem naznačil, to je jedna z věcí, která nás odlišuje. Michal z našich knížek udělal artefakt, který někteří sbírají jen proto, aby měli komplet edici. Dneska se dělají naprosté obskurnosti, každý chce mít „komerční obálku“, takže pak na pultech vidíte přeplácané a kýčovité ohavnosti. Ale lidi to fakt kupujou. To nechápu. Vždyť kdysi tu vycházely knížky, které byly krásné i na pohled. Na to už se nejspíš zapomnělo. Michal podle mě navázal na tuhle tradici. Takových už nás je bohužel jen pár.

M. R.: Nekonvenční mi naše knížky nepřipadají. Co mě napadá, když je vidím, nebo možná co chci vidět, je standard. Standard à la Penguin, Faber & Farber nebo Gallimard. Možná jsou tak obyčejné, až to upoutá. Jinak kniha jako předmět je užitečný archaismus. Někdy se mi ale zdá zhmotnění textů a reprodukcí do papírové knihy vlastně už zbytečné. S příchodem internetu přišly knihy o monopol distribuce textů, současně s tím nakladatelé poztráceli étos jejich výhradních šiřitelů a stali se z nich vlčáci hlídající si své ovečky a samotný kult knižní kultury. A tyhle beránky grafici všelijak pomádují a slušivě oblékají podle sto let staré módy. Jenom žertuju.

Dá se vydáváním knih uživit?

E. L.: Tím, co děláme my, tedy poezií a kvalitní prózou, jakžtakž. Ale když jsme před třemi lety udělali eseróčko, začali jsme i s kavárnou a s distribucí Moleskinů. Takhle dohromady to jde. Můžeme jít v klidu nakoupit pleny pro naše děti do nočního Teska.

M. R.: Fra vydává výhradně, co a jak chce, především díky Moleskinům, s knihami jsme zhruba na nule. A ještě si neodpustím takovou perličku: před Fra jsem se krátce živil jako grafický designér na volné noze a s Fra se můj příjem dostal asi na desetinu dřívějšího. Když si na to vzpomenu a vidím, jaké žebračenky přitom běžně berou v tomto oboru redaktoři, je mi zvláštně.

knihy

Arsen Revazov

Osamocení 12

Přeložil Ondřej Mrázek

Argo 2009, 571 s.

Spiklenecké teorie jsou dnes v kursu jako nikdy předtím a platí to i v beletrii. Po až neliterárním úspěchu Dana Browna, který svou Šifrou mistra Leonarda donutil prý číst i ty, kteří jinak nečtou, se objevila řada takových, co se na jeho úspěchu chtěli přiživit a z většiny psali ještě hůře než on. Templářů bylo a stále je najednou všude plno. Prostor tomuto typu psaní už v minulosti dalo překvapivě i jinak zatím nepošpiněné nakladatelství Argo. Zatímco knihy jako Odlesk boží slávy či Poslední kabalista z Lisabonu za moc nestály, tak překlad románu-fusion od dosud neznámého ruského spisovatele Revazova pozornost rozhodně zaslouží.

Takřka šest set stran pádí až filmovým tempem a z poměrně banální mysticko- kriminální zápletky přerůstá v román, jenž přes svou zdánlivou formální roztříštěnost není jen další magickou detektivkou, která s reálným žitím nemá pranic společného. Fantaskní se zde na každé stránce potkává s cynickým a hlavně vtipným komentářem světa, který dobře známe a je hned tam venku za oknem. Revazov nepřekvapí takovým vzdělanostním rozhledem jako Umberto Eco, jehož romány jsou navíc tak trochu skrytými učebnicemi scholastiky nebo třeba židovské kabaly, není ani kdovíjakým mistrem spojování odlišných významových rovin románu, jak by se dalo soudit z jeho nepochopitelného přirovnávání k Japonci Haruki Murakamimu. Není ani přespříliš zručný v roubování svého spiknutí na lidskou historii za pomoci osvědčeného spisovatelského přístupu v duchu hesla „všechno souvisí se vším“. Zato je ale mistrem dialogů, včetně těch vnitřních, které v románu nalezneme
v podobě introspekcí hlavního hrdiny. Jeho románové spiknutí se právě proto zdá mnohem reálnější a je úplně jedno, že jeho strůjcem je zrovna tajemná sekta Hátů.

Autor nezapře své povolání, které má co do činění s reklamou a světem PR agentur, stejně jako neutají studium psychologie. Pokud se samotná rovina světového spiknutí pod taktovkou sekty stejně jako existence záhrobního světa zdá možná až přespříliš iracionální, tak postavy románu jsou co do drobnokresby charakterů a výraziva tak živé, jak jen to jde. Tomu ještě napomáhá umná práce s opravdu žijícími osobami, institucemi a fenomény dneška a nemožné se hned jeví jako alespoň přijatelné. Revazovův jazyk není nijak složitý a při četbě člověka napadá, že stejně lehce, jako se kniha čte, byla i psána. Většina kapitol je vypointována způsobem, jenž může připomínat konce seriálových dílů, a v rámci úplného pohlcení četbou zapomenete brzy přemýšlet, zda zrovna čtete nějaký dobrodružný román vašeho dětství nebo krásnou literaturu současnosti. Snad jen omílaná Revazovova hra v podobě citací množství hudebních textů a vtipů se zdá být
přeceňovaná, což nejlépe pochopíte, když si uvědomíte, že tenhle román by dobře fungoval i bez těchto prvků, neboť je dobře a vtipně napsán, čemuž nějaké formální hrátky nemohou pomoci ani ublížit. Román-fusion by zkrátka klidně mohl být jen román.

Lukáš Rychetský

Pierre-Laurent Cosset, Lenka Grafnetterová

Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Hrabalova Anglického krále. Esej ze sociologie četby

Sociologické nakladatelství 2009, 224 s.

Po Trávníčkově knize Čteme? se českým čtenářům dostává do rukou nová sociokulturní zpráva o nich samotných, tentokrát zaměřená čistě kvalitativně. Nápad nechat číst jeden román – Hrabalův Obsluhoval jsem anglického krále – čtenáře tří národností (Čechy, Francouze a Němce) je určitě sám o sobě pozoruhodný, volba metody a teorie při jeho realizaci by ale měla být přiměřená výzkumnému záměru. Jauss k recepci, Anderson o národní identitě a zbytek eseje a články o povaze českého národa se skutečně nezdají být dostatečným teoretickým rámcem k závažnému tématu, které se po několika vedlejších kapitolách – např. o těžkosti překladu Hrabalova jazyka – vyloupne jako ústřední. Od proměn textu v procesu čtení se totiž Pierre-Laurent Cosset a Lenka Grafnetterová rychle přesunují k hledání toho, co charakterizuje českou národní identitu. Bohužel však nejen ji, ale i další jistě problematizaci zasluhující pojmy, jako
„kultura“ nebo „diskurz“, definují na základě jedné knihy – Holého Malý český člověk a skvělý český národ. Citace z ní spolknou téměř stejný objem textu jako výpovědi respondentů původního výzkumu, což je možná trochu zbytečné, když kniha vyšla celkem nedávno i v českém překladu. Opakování již řečeného bez vlastního vkladu je zásadním problémem knihy a právě větší zaměření na kritickou analýzu jinde nepublikovaných čtenářských úvah nad zásadním dílem české literatury by mohlo „uvolnit, osvobodit řeč“ skutečného poznání.

Marta Svobodová

Khaled Hosseini

Lovec draků

Přeložila Eva Kondrysová

Leda 2009, 384 s.

Khaled Hosseini vydal v roce 2003 ve Spojených státech román Lovec draků, který se v následujících letech stal masovým bestsellerem. Příběh pojednávající o dvou afghánských chlapcích, kteří rádi pouštějí draky a bojují za pravdu a nápravu starých křivd, nepůsobí bezduše, ale není ani hluboký. Román má formu pohádky, která pracuje s těmi nejvážnějšími tématy tou nejjasnější a nejsrozumitelnější formou. Čte se jednoduše a rychle, jazyk je snadný, dějová linie srozumitelná a někdy se autorovi vloudí do textu tak patetická pasáž, že i s ohledem na lehčí žánr díla je celkem obtížné číst dál. Ale v četbě je nutné pokračovat, protože přece jen jde o napínavý thriller. S žánrem Hosseini pracuje skutečně mistrně: poutavý, dobrodružný příběh zasazuje do přitažlivého, konfliktního prostředí Spojených států, kontrastujících s válkou poničeným Kábulem, a čtenářskou pozornost udržuje přímostí a jasností
svého naturalisticky popisného vyprávění. Podle tohoto románu byl také natočen film, který se nebojí nestoudně zjednodušovat i něco tak banálního, jako je příběh dvou kamarádů z dětství, rozdělených válkou – a sklízí snad ještě větší ohlas než literární předloha. Na Oscara to zatím není, to by totiž tato afghánská pohádka musela mít ještě dojemnější happy end. Román i film Lovec draků sice šťastným rozuzlením končí, ale naštěstí se nejedná o nijak zásadní kýč.

Alžběta Glancová

Neil Gaiman

Kniha Hřbitova

Přeložila Ladislava Vojtková

Polaris 2008, 304 s.

„Vyjmenuj jednotlivé druhy lidí. Hned!“ Nik se zamyslel. „Živí,“ začal. „No. Mrtví.“ Zarazil se. Pak: „…Kočky?“ Nabídl nejistě. Nakladatelství Polaris připravilo čtenářům Neila Gaimana překlad jeho zatím posledního románu. Ti, kteří dosud neměli s tímto narativním chameleonem tu čest, mají nyní další důvod k seznámení se s autorem kultovního románu Američtí bohové, pohádky Hvězdný prach či komiksové série Sandman. Hrdina textu Nikdo Owens tráví většinu času na hřbitově. Háček je v tom, že Nik není rozjímavý typ ani mrtvý muž. Padouch jako vystřižený z gaimanovské démonologie mu v raném dětství vyvraždil rodinu, a tak hochovi poskytli nový domov, jméno a dobrou výchovu duchové. Nik tráví většinu života v tichém rozjímání, sám mezi náhrobky. Občas si popovídá s holčičkou ze sousedství, jejíž osvícené rodiče nijak neznepokojuje, že dcerka vidí mrtvé lidi, bere lekce magie a přidružených věd od neduživé slečny Lupescu
a někdy je svědkem událostí, ze kterých vstávají vlasy na hlavě. Neil Gaiman dovedně vládne nad příběhem a poutavě rozvíjí i sebebanálnější synopsi. Na pomoc si přizval kreslíře Davea McKeana (komiks Vraždy a housle, film Mirror Mask) a zpěvačku Tori Amos, která stejně jako Gaiman svými atmosférickými hudebními texty vypráví v rytmu tajemné, snivé imaginace. Pro všechny, kteří preferují drsný humor, nesejde jim na škatulkování literatury na dětskou a dospělou a vítají nikoli černo-bílé, ale spíše šedivé konce příběhů.

Jarmila Křenková

Christophe Blain, Joann Sfar, Lewis Trondheim

Donžon – Košile noci

Přeložila Tereza Horváthová

Argo 2008, 47 s.

Tímto svazkem se komiksová série parodující žánr fantasy rozdělila již do třetí linie. Klasický Donžon (epocha Zenit – česky 4 díly) se nejprve posunul do budoucnosti (epocha Soumrak – česky svazek Dračí hřbitov) a poté i do minulosti (epocha Úsvit), kam spadá právě Košile noci. Zatímco Soumrak je trochu temnější čtení, Úsvit je spíše zábavnější četba. Hlavního hrdinu prvního svazku, Hyacinta Kavalíra, sledujeme od jeho prvních hrdinských činů, které vykonal pod svou superhrdinskou přezdívkou odkazující k oděvu, v němž se do svých dobrodružství pouští – noční košili. Hyacint je hrdinou clouseauovského typu – jedinou zbraní je mu dostatek odhodlání, zbytek většinou zařídí náhoda. Superhrdinou se navíc stává jen pod rouškou tmy, přes den je to vystrašený poskok, ochotný udělat téměř cokoli, co mu jeho nadřízený (pochopitelně záporná postava příběhu) nařídí. V tomto svazku navíc sledujeme zkorumpované radní hlavního města Donžonu – Antipole, kteří nám
často připomenou postavičky z politického prostředí nejen našeho hlavního města: podplacený úředník, dušující se vlastní nezkorumpovatelností, nahlásí pokus o podplacení, z něhož nařkne právě toho, za jehož zlikvidování přijal bakšiš. Trondheim se Sfarem mají skvělý pozorovací talent, a tak dokážou nejen parodovat žánr, ale být i dokonale nadčasoví. Kresba je postavena na kombinaci velkých, jednobarevných celků, na jejichž popředí vynikají barevné, rozličně tvarované postavičky. Donžon je jedinečný komiksový projekt a každé jeho pokračování je čtenářským zážitkem.

Jiří G. Růžička

Souvislosti 3/2008

Třetí číslo loňských Souvislostí přináší bohatý tematický repertoár. Za zvláště pozoruhodné je možno považovat dva hlavní bloky: oddíl o ruských komunistických lágrech, pojatý nikoli historiograficky, ale literárně-historicky, a blok nazvaný Praha – Dublin. Problematika ruských lágrů a nucených prací se čtenáři otevírá ve třech kratších prozaických ukázkách od různých autorů a jedné ukázce vězeňské korespondence. Textům je vlastní určitý smířlivý – snad časovou distancí získaný – podtón; žánrově se pohybují, jak jsme na to ostatně zvyklí i z tematicky podobných textů z literatury české (Pecka, Opasek, Beneš, Mucha aj.), mezi dokumentární popisností a jakýmsi žánrovým figurkářstvím. Zvláště ukázka z prózy Niny Gagen-Tornové se blíží encyklopedii lágrových reálií, při jejichž popisu se nezapře autorčino etnografické školení. – Název oddílu Praha – Dublin je třeba chápat metonymicky, tj. jako Česká republika – Irsko a jejich
vztahy, zvláště kulturní. Krátké historické ohlédnutí jim věnuje Daniel Samek, načež následuje pestrá koláž různých textů tématu se dotýkajících: ukázky z dopisů Josefa Floriana, v nichž chválí irského dramatika J. M. Synga a básníka Yeatse, či například dopis Jana Masaryka, který z pozice ministra zahraničí pečuje o obsazení postu československého konzula v Dublinu. Z ostatních rubrik je přínosný rozhovor s rusistou Jiřím Honzíkem, nutně se vracející k letem komunismu (do jisté míry tak koreluje s blokem o ruských gulazích); pominout nejde bohatý oddíl Literatura (Hájek, Špaček, Olšovský).

Pavel Šidák

Jurij Andruchovyč

Tajemnycja

Folio 2007, 336 s.

Ve své poslední rozsáhlé próze se ukrajinský spisovatel a básník Jurij Andruchovyč dělí s čtenáři o svá profesní a životní tajemství. Kniha s názvem Tajemství nese podtitul „Místo románu”. Žánrově leží mezi „pokusem o intelektuální autobiografii” (podobně jako kniha Andrzeje Stasiuka Jak jsem se stal spisovatelem) a uměleckým interview (u nás např. rozhovor Jana Pelce s Mejlou Hlavsou, vydaný pod názvem Bez ohňů je underground). Tajemství je tedy autorovým životopisem, napsaným formou dialogu. Knihu utváří vstupní slovo a sedm rozsáhlých kapitol. V předmluvě, jakési rámcové povídce, autor vypráví o záhadném, fiktivním německém novináři, svém vrstevníkovi a alter egu. V průběhu sedmi dnů, odpovídajících sedmi kapitolám románu, pokládá novinář spisovateli stručné otázky týkající se jeho života, a spisovatel na ně rozsáhle odpovídá. Nespornou výhodou zvolené vyprávěcí strategie je dialogová forma, která
nedává příliš příležitostí k nudě. V sedmi kapitolách svého posledního románu Andruchovyč provází čtenáře svým životem, od dětství a dospívání v Ivano-Frankivsku přes univerzitní studia ve Lvově a vojenskou službu, básnické počátky, zrození skupiny Bu-Ba-Bu, napůl legální rockové a poetické večírky až po autorovu současnost. Obdařit autobiografii beletristickými rysy a udělat z ní postmoderní román je troufalá sázka. Andruchovyč však patří k několika málo ukrajinským autorům, kteří si ji mohou dovolit. A jak svědčí příznivé ohlasy ukrajinské kritiky a čtenářů, vyšlo mu to. Kniha získala několik literárních ocenění a v současné době je přeložena do ruštiny a polštiny.

Alexej Sevruk

Pavel Hájek

Jde pevně kupředu naše zem. Krajina českých zemí v období socialismu 1948–1989

Malá Skála 2008, 162 s.

Fundovaná a emocemi nezdeformovaná reflexe kulturních a sociálních aspektů éry padesáti let socialistického Československa je u nás bohužel stále spíše vzácností. Drobným, ale osvěžujícím a výtečně vypraveným příspěvkem k reflexi tohoto období je kniha kulturologa Pavla Hájka, který se dlouhodobě věnuje vztahu krajiny a člověka. Ve své nové knize autor zkoumá změnu kulturní krajiny v socialismu a zabývá se nejen živou a neživou přírodou, ale i osídlením měst a vesnic. Každá kapitola knihy je uvedena analytickým textem věnovaným jednotlivým druhům lidské činnosti, majícím dlouhodobý dopad na životní prostředí (například znárodňování půdy, militarizace krajiny nebo vylidňování venkova a pohraničních oblastí). Text vždy názorně doplňuje komentovaná obrazová příloha s konkrétními příklady zmiňovaného fenoménu: na fotografiích většinou nalezneme dva rozdílné záběry téže lokality, které dělí menší nebo větší časový
rozestup – například letecký pohled na město Most v roce 1947 a 1989, na němž vidíme odtěžené historické centrum. Kromě destruktivních zásahů provázejících budování nové společnosti však autor nachází i kladné dopady na přírodní rovnováhu, plynoucí především z uzavření pohraničních oblastí a vojenských prostorů. Kniha je cenná zejména analýzou otisků ideologie v prostoru, jejíž vliv se projevuje na jeho zesvětšťování. Jediná výhrada směřuje k místy až příliš suše akademickému tónu knihy, která by si vzhledem ke svému potenciálu zasloužila poněkud čtivější podobu.

Karel Kouba

Peter Russell

Od vědy k Bohu: fyzikova cesta do mystéria vědomí

Přeložil Viktor Horák

Dybbuk 2008, 108 s.

Ve své knize líčí britský spisovatel P. Russell vlastní životní cestu od ateistického materialisty až k úspěšnému autorovi knih a pořadů o potenciálu a evoluci lidského vědomí. Právě vědomí je totiž podle něj dlouho očekávaným mostem mezi vědou a duchovnem a stále čeká na důkladné prozkoumání. Russell se v knize odvolává na četné autority vědy i filosofie, aby dokázal, že vědomí je základní vlastností vesmíru. Pokud je prožitek bakterie miliardtinou bohatosti a intenzity prožitku lidské bytosti, stupeň vnímání v krystalech skály může být ještě miliardkrát tlumenější: ovšem stopy vědomí jsou podle autora všudypřítomné. Russelovy teorie o souvislosti kvantové teorie hmoty a potenciálu lidského vědomí nejsou dnes nijak neobvyklé, ovšem jako spíše komické se zdají být jeho vize budoucího vývoje: prorokuje příchod „světa, ve kterém celé generace budou vychovávány s tím, že každý z nás je svatý: bude to svět, ve
kterém bude přirozené mít soucit sv. Františka, pochopení Ramana Maharišiho a moudrost dalajlamy“. Zde bych jen opatrně namítl, že autor se chce při spojování náboženství a vědy zbavovat iluzí, ale nerespektuje skutečnost, že podle většiny náboženství je člověk tvor hříšný a podle vědy (etologie) tvor nesoucí ve svých genech vrozenou agresivitu a jistou míru sobectví. Zapomínat na to a snít o světě plném světců je velká iluze.

Jan Lukavec

Martin Gilbert

Vůle lidu. Winston Churchill a parlamentní demokracie

Přeložil Zdeněk Hron

BB Art 2008, 167 s.

Jak z názvu patrno, útlá kniha Churchillova dvorního životopisce pojednává o vztahu velkého Brita k principům parlamentní demokracie. Autorova motivace k sepsání populárně laděného svazku je zřejmá z úvodu, kde se netají dojmem, že mu kontury současného světa připomínají klima, v němž Churchill hájil otevřenou diskusi proti nástupu autoritativních hesel. Kniha vychází z Gilbertovy šest let staré přednášky pronesené v Torontu, a nemůže se tudíž informační hodnotou ani pramennou bází rovnat velkým autorovým monografiím. Zůstává však věrná poněkud popularizačnímu rázu přednášky a představuje tak zdařilou, byť gilbertovsky suchou skicu Churchillovy parlamentní činnosti. Churchillův vztah k parlamentarismu nebyl prost sveřeposti ani neortodoxních a provokativních postupů. Gilbert se však ani v nejmenším neprohřešuje vůči své tradici a zůstává i zde adorátorem politika s buldočí tváří. To však neznamená, že by
vylíčení postojů muže, jenž během své kariéry vícekrát zažil vzestup z pozice pouličního řečníka do ministerského i premiérského křesla a především odůvodněně a transparentně měnil stranické hájemství, bylo pro domácího čtenáře bez zajímavosti. Zejména Churchillovy „přeběhlické“ sklony, zacílení na středový, avšak zásadový kompromis, pohrdání formální stranickou disciplínou a důsledná konstruktivní kritika směřující do vlastních řad náleží k momentům, pro něž stojí kniha za pozornost.

Milan Ducháček

Ladislav Chvátal, Vít Hušek (eds.)

„Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti

Centrum pro studium demokracie a kultury 2008, 240 s.

O tématu lidské přirozenosti a jeho proměnách u nás v poslední době nejpoutavěji píše asi filosof přírodních věd Stanislav Komárek. Se svou nyní přicházejí i další čeští filosofové ve sborníku „Přirozenost“ ve filosofii minulosti a současnosti. Nakolik bylo a je hledání lidské přirozenosti důležité, napovídá už úvodní příspěvek o hippokratovském lékařství, podle něhož zkoumání přirozenosti mělo přinést i odpověď na otázku, jak má lékař dosáhnout svého cíle; přirozenost totiž byla chápána jako víceméně totožná se zdravím. Mne určitě nejvíce zaujaly poslední texty celé knihy. Ve stati O biologické situaci člověka její autor M. Petrů poněkud utopicky hlásá, že jestliže působíme ostatním utrpení pod vlivem naší biologické přirozenosti, pak nechceme-li páchat nadále toto zlo, „musíme se pokusit naši biologickou přirozenost změnit“. Jeho výzvy k tomu, abychom se vymanili z biologických a sociálních daností, které nás
ovlivňují, jsou dle mého nereálné. Vyváženější je text Martina Škabrahy Proč nejsem biotechnooptimistou. Z velké části v něm autor kritizuje ne „technooptimismus“, ale J. Habermase za to, že jeho výtky proti biotechnologickému pokroku jsou příliš konzervativní, a až v závěru přichází s vlastními, mírnějšími a podle něj zřejmě i lepšími. Škabraha přitom ironicky poukazuje na to, že neustálé vynalézání nové identity, k níž kyborgizace otevírá nebývalé možnosti, je vlastně vždy spjato s hledáním té „pravé“ ženskosti, toho pravého, ničím neomezovaného „lidství“.

Jan Lukavec

Nepoznaná, vzdálená blízkost

Román Anny Enquistové (nar. 1945) Návrat domů vypráví příběh manželky slavného mořeplavce Jamese Cooka, která čeká na jeho návrat z druhé cesty kolem světa. V první části nás zprvu uchvátí harmonická idyla manželství, které je natolik ukotveno důvěrou a vzájemným pochopením, že může fungovat navzdory fyzické vzdálenosti. Vyvstává před námi obraz vyrovnané, silné ženy, stojící pevně na zemi, která se snaží v „meziprostoru, mezi manželovou nepřítomností a jeho návratem“ připravit dům, zahradu i sebe samu na Jamesův příjezd.

Musím!

Elizabeth chce být ženou „pro svého manžela“, která „se chce radovat pro něho i s ním“, a pevně doufá, že nyní konečně zůstane manžel doma s rodinou. Pod zdánlivě klidnou hladinou toku každodenních příprav jako by však „čas od času vystřelovaly varovné šípy obav“. Autorka velmi citlivě zachycuje vpády zneklidňujících pochybností, myšlenek a vytěsněných vzpomínek i zakázaných přání, které se hrdinka snaží vždy rychle zaplašit a které se ozývají čím dál častěji zejména po Jamesově návratu domů. Elizabeth budí již od začátku dojem, jako by plnila nějakou roli a chtěla dostát veškerým očekáváním, zvláště ze strany manžela.

V úsporných sondách do jejího nitra čtenáře stále více zneklidňuje frekvence jakéhosi imperativu, vyjadřovaného mimo jiné nadužíváním slovesa musím: „Spoléhá se na to, že zvládám každodenní starosti, musím být strážcem jeho domovského přístavu, musím dětem každý den vykreslit obraz jejich otce, aby se nelekly, až vkročí do domu. Musím zavařit angrešt, musím se postarat, aby na zahradě nepřišlo nic nazmar.“ Ve druhé části se hrdinčina potřeba mít vše pod kontrolou stupňuje a je stále více cítit, že se Elizabeth před manželem musí v mnohém sebezapírat a není zcela sama sebou. Zároveň celý oddíl prolínají náznaky odcizení, které se vkrádá do jejich manželství i do celého domu a které vyvrcholí zjištěním, že James opět podlehne volání moře a odjede na svou poslední, tragicky končící plavbu. Již po jeho odjezdu v hrdince odumře něco, co neoživí ani nový potomek.

Důvěrnost na dálku

Třetí část knihy má výrazně existenciální ladění. Elizabeth se hroutí její neochvějný, pragmatický přístup k životu; začíná se odcizovat realitě a čelit pocitům absurdity, které vrcholí zejména poté, co se dozví, že James byl na cestě zavražděn domorodci. Po jeho smrti se zabývá stále více otázkou, co měla skutečná osobnost jejího manžela společného s obrazem, který si léta nosila v sobě a který se nyní rozdrolil na kusy. Nemožnost plně pochopit druhého člověka se stává v románu stále aktuálnější, stejně jako otázka citové blízkosti v mezilidských vztazích, která mnohdy nemá nic společného s fyzickou přítomností druhé osoby a frekvencí společně zažitých chvil. V křehké a propletené pavučině vztahů kolem hlavní hrdinky jako by se spíše ukazovalo, že geografická vzdálenost dává někdy protagonistům větší možnost důvěrnosti než těsné, každodenní soužití. Jako by si Elizabeth byla s manželem
nejblíže, když byl na moři a dělily je tisíce mil, a v dobách, kdy vedle sebe žili, se k němu snažila spíše různými způsoby přiblížit.

Jejím spřízněným partnerem byl dále rodinný přítel Hugh Palliser, s kterým zažila několik okamžiků skutečného souznění, přestože zůstala jejich implicitní blízkost nenaplněna a ve skutečnosti se vídali velmi sporadicky. Důvod, proč se vždy minuli v touze vztah naplnit a přiblížit se jeden druhému, zůstane nejasný jak čtenáři, tak i hrdinům samotným, stejně jako příčina toho, proč se Elizabeth nemohla citově sblížit se svým nejmladším synem, přestože se o to snažila ze všech sil, a s mrtvou dcerou Lilly žila v těsném kontaktu i po její smrti a nechávala ji vedle sebe růst a dospívat ve svých představách. Složitosti a nejasnosti přibližování a vzdalování v mezilidských vztazích autorka zachycuje úsporným, náznakovým stylem a vyhýbá se jakékoli psychologizaci. Přesto však dokáže mistrně popsat nepatrné, téměř neviditelné detaily zrcadlící klíčové události ve vnitřním světě hrdinů.

Smrt, smíření a klid

K nejsilnějším momentům četby patří fáze, kdy se Elizabeth dostane do jakési letargie poté, co přijde o další dítě, introvertního Nathana. Jestliže po smrti manžela cítila v první chvíli jakousi trapnou úlevu a vztek, tato ztráta ji naprosto odtrhne od reality. Pokud až do této chvíle měla potřebu za všech okolností fungovat a stále si kladla nové a nové úkoly, nyní spadla do propasti, okolo které již delší dobu kroužila, a zcela se nechala pohltit bolestí. Autorka zde bravurně popisuje fázi tzv. odtruchlení ztráty, bez které nelze smrt blízkého plně překonat, propad do hluboké deprese na hranici života, do níž se z pochopitelných důvodů nechce nikomu z nás.

Klíčovým impulsem pro získání nové síly do života je pro hrdinku zejména setkání s Nathanovým blízkým přítelem varhaníkem, který zkroušené ženě osvětlí, co všechno znamenala pro jejího syna hudba: „Kdo žije s hudbou, žije dobrý život. I když je krátký. Nat nebyl nikdy sám, nikdy ztracený. Vždycky měl v hlavě hudbu. I ve chvíli smrti. Nebyl opuštěný. Byl naplněný tím nejhezčím, co znal, stal se součástí toho jediného, co může nabídnout vysvobození.“ Nathan je tedy dalším hrdinou, s kterým se Elizabeth duševně protne po jeho smrti. Ke konci románu hrdinka objevuje nový rozměr, a přestože není věřící, začne vnímat okamžik jako součást něčeho, co přesahuje každodenní realitu a pomalu se otevírá životu. Třebaže je v závěru stařenou opuštěnou všemi blízkými, vyzařuje z ní smíření, síla a klid.

Autorka je hungaristka.

Nezapomenout žít!

Výbor z povídkové tvorby švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena (nar. 1938) přináší dalších patnáct kamenů do mozaiky autorovy tvorby přeložené do češtiny. Patnáct povídek, některé vybroušené, jiné okřesané pěkně fortelně nahrubo, a ty další ohlazené rukama trpělivýma jako voda. Výbor obsahuje díla ze tří Lindgrenových povídkových souborů vyšlých mezi lety 1983 a 1999 (respektive 2003, jedna z povídek je z pozdějšího výboru). Čeští čtenáři byli doposud lépe seznámeni s Lindgrenovou tvorbou románovou, která u nás slaví úspěch už přes dvacet let. Jediné dvě povídky si zatím našly místo v knize spolu s novelou Cesty hada na skále (česky 1988).

Život na ostří nože

Lindgrenovy povídky – stejně jako jeho romány – vynikají motivickou i jazykovou výjimečností. Autorovým rodným krajem je Västerbotten a původní prostý svéráz této severně orientované části Švédska spolu s jeho dialektem se velmi často odráží ve specifické Lindgrenově poetice. Jeho tvorba proplétá folklorní složku s biblickými motivy, postavy jeho děl bývají prosté, nicméně v intenzivním spojení s Biblí a výkladem víry. Tuto stylizovanou realitu pak Lindgren obohacuje o iluzivní, nadpřirozené prvky a dává vzniknout nevšední odnoži magického realismu.

Čtyři první povídky jsou ze souboru Mérabina krása (1983). Obracejí se do minulosti a citlivě usměrněným proudem jazyka lidového vypravěče oblévají čtenáře lidskou moudrostí smísenou s prostotou sedláka po večerech listujícího Biblí. Slova v tomto světě mají velikou moc, protože takovou jim lidé přisoudili. Tím, co je vyřčeno, lze zahnat zlého ducha jako v povídce o krásných kravkách hrbatého Gabriela Israelssona, ale je stejně tak možné vyřčeným vyhnat život z člověka, jehož vůle bojuje s nemocným tělem. Když někdo žije na ostří nože, může ho odříznout pouhých pár slov, tak to doslovně stojí v jednom vyprávění, a my se můžeme sami sebe ptát, kolik je vlastně těch, jejichž život na ostří nože v tomto smyslu nestojí.

Biblické motivy a alegorická zhuštěnost žánru legendy charakterizují povídky původem ze souboru nazvaného právě Legendy (1986), kde ustupuje do pozadí severošvédská krajina a příroda, nicméně poetika neuvěřitelných a vlastně nadpřirozených lidských skutků vybujelých ze zcela přirozených pohnutek zůstává a ještě se rozvíjí. Tak mohou srůst v jednoho dva hráči pokeru, kteří jsou jeden druhému výhrou ve hře, tak může spatřit světlo světa stroj věčnosti, který nakonec lapí svého vlastního vynálezce. Přidáme-li k tomu poustevnického Samuela Burvalla, skrývajícího se na půdě před silou slova souchotě, ozřejmí se jeden z důležitých vzkazů platících člověku v jakékoliv době. Pomni onen nepochopitelný okamžik, v němž se podaří zapomenout na něco důležitého: žít. Co se uděje poté, nemůže nikdy být dobré.

Uhrančivý přednes

Třetí oddíl povídek (ze souboru V Pestrolistově vodě, 1999) nabízí nejen typický komentář duše člověka skrze venkovské motivy a slova Bible. Najednou je více slyšet hlas autora, ubývá stylizace, povolují břehy, které vlastně pevně svíraly předchozí povídky v jejich docela prudkých řečištích a vyprávění se rozvolňuje, zklidňuje a přibližuje se čtenáři, jako kdyby mu je Torgny Lindgren svým uhrančivým přednesem vyprávěl osobně. Tečkou za jakýmsi osobním prolnutím autora se svými slovy je vlastnoruční vytištěný podpis pod poslední povídkou ve formě dopisu.

Jak již padlo úvodem, povídky jednoho z nejuznávanějších a u nás nejznámějších švédských spisovatelů v českém překladu prozatím chyběly. Za sestavením a překladem tohoto souboru stojí mladá překladatelka Anežka Kuzmičová. Převod nesmírně náročného Lindgrenova jazyka dopadl v jejím neochabujícím podání dobře. Místy poněkud křečovité pasáže (zneužívání vazby „jako kdyby“ místo „jako by“, zbytečně kostrbatý slovosled) hovoří o upřímné snaze dostát zvláštnostem originálu a lze je přijmout jako součást svérázného autorského rukopisu.

Autorka je bohemistka a skandinavistka.

odjinud

Paříž: známá i nová mexická jména - depeše

Pravidelná dávka literárních emocí

Naše soudobé písemnictví je s čím srovnávat. Nových překladů vychází tolik, že pro dva lidi není jednoduché najít společnou přečtenou knihu k hovoru. I když čtou jak urvaní z řetězu. Při základní orientaci mají mimo kritiky pomáhat edice, v nichž knihy vycházejí. Položili jsme jejich redaktorům šest (dvoj)otázek.

1. Má vaše edice světové literatury výraznou koncepci?

2. Podle čeho rozhodujete při výběru titulů? Uskutečňuje se na navržené texty posudkové řízení či jiná forma interního výběru?

3. Sledujete recenze na jednotlivé svazky? Podepisují se na prodejnosti titulů?

4. Máte zkušenost s tím, že by čtenáři edici důsledně vyhledávali a například kupovali všechny vydané tituly? Odráží se včlenění do zavedené edice na prodejnosti?

5. Které z dosavadních svazků vaší edice byly nejúspěšnější? U kterých je pro vás částečný neúspěch zklamáním?

6. Co chystáte pro rok 2009?

AAA – Edice angloamerických autorů (Argo)

Edici řídí Eva Slámová, autorem grafické podoby řady je Libor Batrla. AAA vychází od roku 1994 a dosud v ní vyšlo 93 svazků, ročně edice uvádí 6–7 nových svazků. Odpovídá Eva Slámová.

1. Edice AAA chce představovat špičkovou současnou prózu od anglicky píšících autorů a autorek, tedy z USA, Velké Británie, Kanady a Austrálie. Tituly mohou být i od velmi mladých začínajících autorů, kteří svým debutem způsobí v zemi svého vzniku jisté pozdvižení, a to co se týče obsahu nebo formy. Tato edice by měla ukazovat tu nejvyšší laťku spisovatelské profese v anglicky psané literatuře.

2. Na výběru titulů se podílejí všichni redaktoři přes angličtinu v Argu, kteří samozřejmě uvítají i jakékoli tipy, jež dostávají zvenku, od překladatelů, agentů, přátel atd.

3. Jistěže sledujeme recenze a samozřejmě že kniha, na niž se objeví víc recenzí (i negativních), se lépe prodává.

4. Ano, mám zkušenost, že si lidé kupují knihy, protože vycházejí v edici AAA, a jsou tací, co mají celou řadu. Rozhodně zařazení titulu do AAA něco znamená, a čtenáři to teď už tak vnímají. Aby ne – po patnácti letech. Je to zkrátka už instituce.

5. To je trochu zkreslené, protože prodeje knih vydaných před patnácti lety samozřejmě převyšují ty současné. Ale k nejúspěšnějším titulům patří z těch starších Kerouac
– Na cestě, Irving – Modlitba za Owena Meanyho, všechny romány Toma Robbinse. Z těch novějších Yann Martel – Pí a jeho život, Nicole Kraussová – Dějiny lásky, Cormac McCarthy – Cesta nebo Marisha Pesslová – Vybrané okruhy z mechaniky pohrom. Zklamalo mne, že zapadly tituly jako: Angela Carterová – Krvavá komnata, Raymond Carver – Buď, prosím tě, zticha, Cormac McCarthy – Všichni krásní koně, Ali Smithová – Hotel Svět.

6. Na letošek chystáme oslavu edice, patnáct let její existence a stý svazek; plánován je rekordní počet svazků: 15. Z těch nejvýraznějších zmíním alespoň C. McCarthy – Krvavý poledník, Dítě Boží, Města na planině, N. Cave – Smrt Králíka Munroa, Louise Welshová – Falešná trefa, David Cronenberg – Užíráni, Junot Díaz – Krátký, leč divuplný život Oskara Wailda.

Kamikaze (Havran)

Edici vede Magdalena Wagnerová, spolu s Pavlem Štefanem je i autorkou její grafické podoby. Kamikaze vychází od roku 2000, dosud bylo publikováno 30 svazků, průměrně tři ročně. Odpovídá Magdalena Wagnerová.

1. Kamikaze se zaměřuje výhradně na moderní evropskou prózu, tedy od druhé půle 20. století do současnosti – s tím, že v počátcích udělala několik málo výjimek v případě autorů, o kterých lze říct, že současnou moderní evropskou prózu předznamenali. Co se koncepce týče, ráda bych postupně zmapovala tvorbu všech zemí současné Evropy.

2. Výběr probíhá standardním způsobem, který se pohybuje v klasických mantinelech daných typem a kvalitou textu, autora a překladatele. Rozhodující pro edici Kamikaze není umístění v žebříčcích úspěšnosti titulu v daných zemích ani popularita autora, ale spíše originalita či výjimečnost obsahu, formy anebo obojího.

3. Domnívám se, že v současné době existuje velice málo prostředků nebo způsobů, které mají tu moc skutečně ovlivnit prodejnost knihy. Recenze k tomu mohou částečně dopomoct, ale nikoli zásadně. Naopak kupříkladu umístění v nominacích soutěže Magnesia Litera anebo upoutávka v hlavních televizních zpravodajských relacích tu schopnost mají.

4. Setkala jsem se spíš s tím, že na základě předchozí zkušenosti čtenáři novým titulům dané edice buďto důvěřují, anebo nedůvěřují.

5. Dá-li se dnes v oblasti překladové literatury neznámých či málo známých autorů vůbec mluvit o úspěšnosti, pak to byly tituly: Stefano Benni: Bar Sport, Norman Manea: Chuligánův návrat a Ádám Bodor: Okrsek Sinistra. K mému překvapení na tom nejsou nejhůř ani finské tituly. Naopak zklamáním je pro mě mizivý čtenářský zájem o vynikající román anglického spisovatele Normana Lebrechta Píseň jmen ve výborném překladu Zdeny Pošvicové, který podle mě patří k tomu nejlepšímu, co v edici dosud vyšlo.

6. V letošním roce by měly vyjít čtyři tituly – Žena na frontě od maďarské autorky Alaine Polczové v překladu Anny Valentové, osobitá sonda do duše dítěte polského Wojciecha Kuczoka Smrad v překladu Báry Gregorové, laponský opus finské spisovatelky Marie Peury Na hranici světla v překladu Vladimíra Piskoře a román velkého švédského autora Torgny Lindgrena Dorého bible v překladu Zbyňka Černíka.

Moderní světová próza (Mladá fronta)

Zakladatelem a vedoucím edice byl do roku 2001 Milan Macháček, později Anežka Charvátová, po ní Robert Kubánek a od roku 2008 je odpovědným redaktorem Tomáš Dimter; s výjimkou let 2005 až 2008, kdy došlo k „rozvolnění“ edic, je grafická úprava dílem Milana Jaroše. Edice vychází od roku 1992, zatím vyšlo 62 svazků, v průměru 10–12 ročně. Odpovídá Tomáš Dimter.

1. Na trhu existuje několik edičních řad orientovaných na moderní světovou literaturu, každá se v něčem liší. Naší snahou je přinášet díla, která reflektují nejen kritický, ale i čtenářský ohlas. Není proto úplně nejdůležitější, jakou cenu kniha získala, byť na našem trhu snad ani jiné knihy nevycházejí. Důležitá je pestrost, neomezovat se na nejúspěšnější tituly angloamerické provenience, ale vracet se i k autorům menšinových jazyků. Padesát procent tvoří angloamerická tvorba, zbytek připadá na menší jazyky.

2. Tituly vyhledávají redaktoři ve spolupráci s externími spolupracovníky, překladateli, kritiky nebo agenturami. Každý titul má dvě doporučení, jedno od externího spolupracovníka, jedno od interního redaktora. Kniha musí „projít“ několikastupňovým schvalovacím procesem nejen v rámci redakce, ale i celého nakladatelství, kdy se prověřuje nejen kvalita, ale také potenciální ekonomická rentabilita.

3. Recenze sledujeme, jsou vedle počtu prodaných výtisků významným kritériem pro posuzování titulu a jeho nakladatelské historie. U menšinových jazyků je jasné, že prodeje nebudou závratné, ale potěší kladné přijetí čtenáři i kritiky. Pokud ovšem kniha není – a to v jakékoli souvislosti – probírána v televizi, je dopad na prodejnost spíše menší.

4. Po mezidobí, v němž došlo v MF k rozvolnění edic, jsme se vrátili zpět k zavedenému členění titulů do edic. Edice dokáže „utáhnout“ slabší titul nebo upozornit na autora, který by mimo ni zapadl. Návrat k edici je tudíž také návratem k přehlednosti a odráží se to i na prodejnosti.

5. Milan Macháček, který edici Moderní světová próza zakládal a dlouhá léta výborně vedl, měl mnohokrát šťastnou ruku: Rushdie, Solženicyn, McEwan a další. V současnosti pak třeba Jelineková, Enquistová nebo Echenoz. Vysloveně slabý titul nemáme, ale jistým zklamáním je přijetí románu Igora Štikse Eliášovo křeslo ve vynikajícím překladu Dušana Karpatského. Próza oceňovaná napříč Evropou a nejlepší chorvatská kniha 2006 u nás mnoho čtenářů nezískala.

6. Hodně si slibujeme od nového románu Jeana Echenoze o Emilu Zátopkovi Běžet, objeví se i nejnovější román Davida Lodge v překladu Richarda Podaného, nové knihy Daniela Kehlmanna, Juliana Barnese, Nadine Gordimerové nebo Davida Mitchella.

Překladová próza (Host)

Ediční řadu řídí Tomáš Reichel. Založena 2007, dosud vyšlo 11 svazků, pro rok 2009 chystá titulů 10. Odpovídá Tomáš Reichel.

1. V našem případě se jedná spíš o volnou řadu či o typologii než o edici, která by podléhala nějakým pevným kritériím, ať už z hlediska původního jazyka či nějakého tématu. Obecně vyhledáváme texty, jejichž literární kvalita nejde proti jejich komunikativnosti, schopnosti oslovit širší publikum.

2. Většinou se zabýváme tituly, které v původních literaturách už nějakým způsobem uspěly, buď získaly nejrůznější ceny, nebo se dobře prodávaly. Předvybrané texty necháváme lektorovat. Při rozhodování se snažíme odhadnout schopnost díla uspět na českém trhu, bereme zřetel na to, aby literární náročnost, „složitost“ textu odpovídala naší cílové skupině, preferujeme knihy, které mají „něco navíc“, nápad, invenci.

3. Recenze sledujeme, prodeji jednotlivého titulu mohou významně pomoci, ale čtenářský zájem o špatnou knihu dlouhodobě neudrží ani sebevětší množství recenzí.

4. Pokud kniha do edice patří, může jí to pomoci.

5. Nejúspěšnější jsou romány Muriel Barberyové S elegancí ježka a Olgy Tokarczukové Běguni.

6. Podle mého patří k nejzajímavějším titulům, které vyjdou v roce 2009, téměř hororový příběh Zimní les irského autora Patricka McCabea, společenský román ruské spisovatelky Viktorie Tokarevové Pták štěstí, román americké autorky Lauren Groffové Příšery templetonské a kniha švédského spisovatele Torgny Lindgrena Norlandský akvavit.

SSP – Současná světová próza (Argo)

Autorem současné grafické podoby (od roku 2004) je Martin Radimecký. Edice existuje od roku 1998, dosud vyšlo 37 svazků, původně 2–3, nyní 4–5 titulů ročně. Odpovídá Eva Slámová.

1. SSP chce představovat kvalitní prózu světové literatury, tj. každé jiné než anglicky psané.

2. O zařazení titulů se starají redaktoři Arga; u této edice, která má mít světový záběr, jsou pochopitelně více závislí na dodavatelích tipů zvenku.

3. U těchto titulů je to v podstatě jediná forma, jak je možné na autory, kteří nejsou obecně známí, upozornit.

4. Asi to bude méně výrazné než u AAA, ale fungovat to bude podobně.

5. Mezi nejúspěšnější určitě patří Paulo Coelho, který tuto edici nastartoval, a pak se dočkal sólové řady, Libuše Moníková, Witold Gombrowicz, Arnon Grunberg a japonští spisovatelé: Kaneharová a Rjú Murakami.

6. Připravujeme čtyři tituly: Maďara Mártona Gerlóczyho, lotyšského autora Paulse Bankovkise a Japonce Rjú Murakamiho i Hitomi Kaneharovou.

Světová knihovna (Odeon)

Ediční řadu řídí Jindřich Jůzl. Typ písma navrhl a grafickou úpravu obálek realizoval Jan Šerých (pro svazky 1–24), od svazku 25 Pavel Hrach s použitím výtvarných a fotografických děl různých umělců. Edice vznikla v roce 1999 (první svazky 2000), dosud vyšlo 77 svazků, ročně vychází 10–12 nových. Odpovídá Jindřich Jůzl.

1. Formálně se dá říci, že zde vycházejí novinky světové prózy, přičemž buď jde o autory již zavedené, nebo naopak o pozoruhodné debutanty, a/nebo o ty, kteří získají nějaké klíčové ocenění. Převažují autoři z angloamerické oblasti, ale nechybí německá, francouzská, španělská, italská, japonská literatura. Jsou to tituly, které patří do literary fiction, ale nebojím se ani vykročení do komerčnější sféry. Mělo by jít o knihy, které má smysl vydat i bez ohledu na obchodní potenciál.

2. Knižně vyjde tak desetina titulů, které si objednáte nebo které vám nabídnou agentury. Část z toho lektorují externí spolupracovníci, někdy existují lektoráty dva. Zahraniční recenze, blogy, komentáře, PR texty samozřejmě také považuji za relevantní. Podstatné jsou tipy od lidí zvenku: scoutů, překladatelů, publicistů. Není od věci se dívat na ediční plány zahraničních nakladatelů ze zemí, kde se rovněž hodně překládá. Ne všechny doporučené knihy vycházejí, alespoň ne ve Světové knihovně. Vedle autorů, které vydáváme stabilně, jde i o subjektivní rozhodnutí a určitou dávku štěstí v tom smyslu, že se třeba podaří koupit autora, jehož hvězda teprve stoupá… Finálně většina titulů prochází interní ediční radou nakladatelství.

3. Dostávám monitoring tisku. Rád čtu recenze těch, kteří neopisují ze záložek nebo doslovů a kteří si o dané knize něco doopravdy myslí. Prodejnost na základě recenzí se špatně měří, některé staré tituly se moc nerecenzovaly, a přesto se dobře prodávaly. Sloupek ve čtvrtek na straně 17 toho a toho deníku zásadní efekt pravděpodobně nemá. Možná je důležitější jedna emotivní věta na blogu, který přečte x-krát víc lidí. A možná ještě větší efekt má, když si nějaká specifikovaná skupina čtenářů vzájemně řekne, že třeba ten nový Chabon nebo ten tlustý Littell jsou dobré romány.

4. Je to do značné míry možné a osobně tomu věřím. Jde o situaci, kdy jako čtenář nesledujete výlučný okruh autorů, ale důvěřujete knihám v edici natolik, že kupujete všechny nebo téměř všechny. Ano, asi je to do jisté míry sběratelství. Když vyjde nový titul, setkají se nad ním dva typy čtenářů: první tu edici zná a (pravděpodobně) koupí – druhý ji vidí poprvé, koupí knihu a (pravděpodobně) se začne zajímat o předešlé nebo budoucí svazky. Takhle se asi na knihy té edice nabaluje stále větší okruh čtenářů, což se odráží i v prodeji.

5. Mám pocit, že už těžko něco překoná Cunninghamovy Hodiny, zajisté podpořené filmem – tam je to někde u 36 tisíc. Přes 20 tisíc čtenářů si koupí každý román Haruki Murakamiho stejně jako třeba Laskavé bohyně Jonathana Littella. Hodně zajímavý je McEwan nebo Michael Chabon. Příjemným překvapením byl třeba Jean-Paul Dubois nebo Nic Kelman.

Nechápu relativní neúspěch současné německé literatury. A víc jsem věřil třeba Americkému problému Kena Kalfuse nebo Hrubé marži Laurenta Quintreaua – tady se podaří zhruba „jen“ 2000 kusů i v situaci, kdy se o knihách hodně píše.

6. Vyjdou novinky od Juliana Barnese i zbrusu nový Chuck Palahniuk a samozřejmě další Murakami. Poprvé v češtině se objeví jiný japonský autor: Jasutaka Cucui a román Peklo. Vydáme ty, kteří si odnesli světové ceny nebo byli v nejužším výběru – Shledání Anne Enrightové, Tajný deník Sebastiana Barryho. Pak autoři neznámí, o kterých se však v Evropě hodně mluví: Paolo Giordano (Osamocenost prvočísel) nebo Tim Davys (Amberville). Rádi bychom letos stihli vydat opus magnum Harryho Mulische Objevování nebe.

Transatlantika (Garamond)

Edici řídí Anežka Charvátová, grafickou podobu edice připravuje Jiří Troskov. Vychází od roku 2005, dosud vyšlo 11 svazků, plánovaná periodicita jsou 4 tituly ročně. Odpovídá Anežka Charvátová.

1. Edice Transatlantika vznikla roku 2005 se záměrem vyplnit mezeru ve zdejší knižní produkci, protože v žádném nakladatelství neexistovala řada soustavně mapující španělsky a portugalsky psanou literaturu z obou břehů Atlantiku, tedy z Iberského poloostrova i Latinské Ameriky. Edici jsme zamýšleli rozvinout ve dvou směrech: jednak se vracet ke klasikům, od nichž dosud nevyšlo nic nebo ne všechny podstatné tituly (tedy splácení dluhů a doplňování), jednak se snažit objevovat nové, převážně současné autory (tedy držet krok se světem).

2. Výběr titulů probíhá v součinnosti s překladateli (někdy sami přinesou titul, který by si rádi přeložili), na základě doporučení španělských a portugalských nakladatelů či agentur, v rozhovorech s hispanisty a lusitanisty z filosofické fakulty, se spisovateli na návštěvě v Praze, na setkáních v Cervantesově či Camõesově institutu atd. Zkrátka snažíme se průběžně sledovat, co z dané oblasti zajímavého vychází, v jakých zemích se novinky překládají, co se o nich kde píše. Také spolupracujeme se studenty hispanistiky. Žádné posudkové řízení neprobíhá, jsme malý kolektiv a rozhodujeme se v nakladatelství společně na základě ukázky, recenzí v zahraničním tisku a názorů odborníků, studentů, čtenářů.

3. Recenze se snažíme sledovat, bohužel máme pocit, že na prodejnosti konkrétních titulů se příliš neprojevují, neboť ovlivňují velmi malé množství čtenářů, tu „nejintelektuálnější“ část; mnohdy lépe funguje „tichá pošta“, kamarádovo doporučení, výrazná obálka, vtipný text na záložce.

4. Čtenáři-sběratelé naštěstí existují, třeba na knižních veletrzích za námi někdy chodí na stánek a zapáleně s námi o edici diskutují. Takoví věrní čtenáři jsou pro nakladatele nejkrásnější odměnou a velmi potěší. Domnívám se, že začlenění knihy do nějaké edice se na prodejnosti projevuje kladně, ovšem jak vysoký (nebo do jaké míry vůbec patrný) vliv na počet prodaných výtisků má, nedokážu odhadnout.

5. Zdá se, že nejúspěšnější byly knihy nových autorů mladší generace, méně intelektuální, ne povrchní, leč vtipně napsané (Tussetův Loupák, Etxebarríové Láska, prozac atd.). Zkrátka knihy, které jsou čtivé. Příjemně nás překvapil úspěch u nás předtím neznámého Portugalce Sousy Tavarese, jehož historický román Rovník se dobře a rychle prodal navzdory objemnosti. Velmi nás zklamala nízká prodejnost kultovního autora Roberta Bolaňa, převratného obnovitele románu, který je právě teď největší hvězdou v USA, a Vila-Matase.

6. Vzhledem k tomu, jaké knihy se lépe prodávají, se v roce 2009 zaměříme spíš na současné autory než na vyplňování bílých míst. Chystáme kubánského představitele tzv. špinavého realismu Pedra Juana Gutiérreze, román Bolševikova slabina Španěla Lorenza Silvy a nejnovější knihu barcelonského autora humorných a parodických pseudodetektivek Eduarda Mendozy Podivuhodná cesta Pomponia Flata.

Připravil Pavel Kořínek.

Vedra. Chtěla bych odjet - literární zápisník

Jakmile vyslovíme Tao, už to není to Tao. Jakmile začneme psát o všednosti, všednost ustupuje do stran. Už to není ta všednost. Dá se sice naznačit, evokovat, postihnout v příznačných rysech, ale zároveň je během procesu obětována zážitku, který je už nevšední. Vskutku všední poezie (neplést s „poezií všedního dne“!) by musela být klišovitá, plná omletých obratů a metafor, očekávatelných témat a emocí. Předvídatelné snahy o nevšednost a ozvláštnění.

Zato když se autor obrátí k všednosti čelem, přistižená hned vycení zuby. Viz texty shromážděné na téma „všednost“ v posledním čísle 16–17 ústecké revue Pandora. Všednost tu má své kosmické, šedě rozsochaté baroko v básních Petra Krále. „Dnes náhlý objev:/ sebrat mezi smetím na koberci/ drobek staniolu a položit ho na kraj nábytku/ aby tu zajiskřil z prachu.“ Když se všednosti prozměnu zmocňuje zlínský poet Jaroslav Kovanda, tentokrát v roli prozaika, okamžitě mu všednost uhýbá do legendy. Jeho záhadný střízlík, jenž se nečekaně zjeví v hospodě, aby v pákovém souboji dvakrát porazil místního siláka Juru Vičíka a vzápětí se zas propadl do země, je příchozím z obrácené strany všednosti. Je bájnou připomínkou paralelního světa zázraku a výjimečna, jenž se může do všedního dne kdykoli proláknout. Byť se tak stává vzácně a jen na chvíli. Až všední prach sedne, kouzlo je pryč a my se jen zpětně domýšlíme, jak podivnou
spikleneckou hru tu všednost s nevšedností sehrály.

V delší próze Jana Zábrany, otištěné zde poprvé, má všednost uhrančivě vyšisované existenciální odstíny. „Byl jsem ztracený a nepozorovaný. Ze Smíchova za zády bylo slyšet vlaky…“ Zábranova próza fascinuje už jako procházka Prahou padesátých let. Ta doba jako by vskutku měla s všedností magický pakt. Konspirace všedního s nevšedním nabírá nečekaných obrátek, dějinných, politických. Setrvalou alternativou všedního života je krkolomný útěk za kopečky, dotekem ráje za hranicí všednosti „obyčejný“ montgomerák z Darexu. V rukopise próza nemá žádný název, titul Princ karneval jí přiřkli až redaktoři. Leč i pečlivou editorskou poznámku Jana Šulce lze číst jako miniaturní ódu na všednost: „Próza byla napsána psacím strojem na 45 listech papíru formátu A4, z nichž prvních třicet osm je na rubové straně opatřeno potiskem s hlavičkou SMALTESIA, výroba smaltovaných štítů, společnost s r. o., Praha VII, Veletržní 37, stanice: Praha, Bubny…“ Ano,
číslovky a vůbec všelijaká důkladně nepatřičná znamení na rubu věcí neklamně prozrazují, že se blížíme všednosti na dohled.

Zvláštní vlohu proniknout k vláčným záhybům a nevyjasněným, o to naléhavějším pocitům vespod všednosti projevily básnířky Marie a Irena Šťastné. A Jitka Srbová: „Sladká hnilobo jablek/ chci o životě vědět vše“! Nejvýmluvněji se však tématu dotýká text Poláka Maria Szczygiela Reality-show, mystifikace (?) o Janině Turkové, která si od jisté doby začala vést podrobné zápisy. „Nepřetržitě, den po dni, od roku 1943 do roku 2000 zaznamenala: Kolikrát zvedala telefon a kdo jí volal (38 196krát); kolikrát někomu telefonovala ona (6257krát); kde a koho viděla náhodou a řekla ,Dobrý den’…“ Přísně taxativně obhlížená všednost rázem vyjeví své propastně experimentální rysy. Banální každodennost jako neskutečné dílo, monumentálně nevyzpytatelný „work in progress“. Popíše-li se prostým výčtem, co bylo toho a toho dne před lety k obědu, a je-li tento výčet zdůrazněn co záhadný počátek i cíl o sobě, vzniká
klinicky ryzí „báseň“. A protne-li se klinická všednost s klinicky vykostěnými dějinami, vzejde z toho klinicky čistá absurdita. „Když umíral Stalin, byla Janina Turková na filmu Fanfán Tulipán. Vstoupila do kina Wanda ještě za Stalinova života a vyšla po jeho smrti.“ Lze jít dál: existuje jedno určité Fanfánovo gesto, velnuté do tyranova posledního vydechnutí…

Ale všednost a dějiny se v Janininých zápiscích stýkají ještě na další platformě, jíž je – lhostejnost. Všednost a dějinnost se vzájemně využívají v záhadné hře na intimností prodchnutou cizotu. Zatímco v nejtísnivější hitlerovské době chybí Janině pro záznam krvavé krakovské exekuce kolonka, žena neopomene zapsat, že dva dny předtím byla v kině na Waltzu lásky. Návrat milovaného manžela z koncentračního tábora je zaúčtován pod položkou „Neohlášené návštěvy“. Má tak být mimoděk, cudně a málem slitovně zakryta němá obludnost žití? Monstrozita všednosti, neschopné rozhodnout se mezi tragikou a banalitou, jako si děcko nezaváže tkaničku? Či chce žena splynout s všedností ještě na jiné rovině, důležitě skryté za nakynutou fasádou čísel a výčtů, totiž na rovině askeze, ztišení, smíření tvarů s tichou beztvarostí všeho?

Szczygiel našel lakonicky přesný úhel pohledu, v němž se všednost křiklavě vyhrocuje, pestře nesmyslně zakusuje do vlastního ocasu. Ale zpoza dravčí všednosti vyvstává i cosi subtilnějšího – hebká nivelizace. Janina „dárkem označovala stejně tak porcelánový servis pro 12 osob jako polní kvítek od vnučky“. Zápisy vyjeví křehkou, odvrácenou stranu všech hodnot, které jsou si v zákulisí tajemně, přitom přirozeně rovné. Hodnoty splývají s tichou „bezcenností“ věcí a času, s tichem nepatřícím už všednosti, ale věčnosti. A text jde ještě dál. Zbystříme, už když čteme, že Janina počala své dlouhé dostaveníčko s všedností poté, co jí Gestapo zatklo muže. Nakonec po její smrti dcera objeví neodeslané pohlednice bez adres, jen s krátkými poznámkami. „Vedra. Toužím po něčem, co je těžko uchopit a vyslovit. Chtěla bych odjet do dálek s někým takovým, jako jsem já.“ Všední Tao toho, čím tak či onak projdeme snad všichni. Všednost osamění, vršících
se let, slepých obzorů, naší nenápadné neukotvenosti i nevykořenitelnosti.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Španělské drama v sonátové formě

Tyto „časy“ i „časy“ mimo ně podle Legátové

Když Květa Legátová (nar. 1919) získala v roce 2002 Státní cenu za literaturu, považovala kritika její prózu Želary (Paseka 2001) většinou za debut. Pravda, trochu mátla svými autorskými jmény, když občanské Věra Hofmanová nahradily pseudonymy Věra Podhorná a Květa Legátová, ovšem faktem zůstalo, že spisovatelka, která napsala desítky titulů, se do české literatury paradoxně etablovala až s významným oceněním.

Není proto divu, že Legátové dramatická tvorba byla knižně poprvé představena až v roce 2003. Výbor z nakladatelství Labyrint Pro každého nebe obsáhl osm dramat, následující výbor z Paseky (Posedlá a jiné hry, 2004) rovněž osm. V letech 2006 a 2007 vyšly pak v nakladatelství Pistorius & Olšanská dva soubory drobných próz Nic není tak prosté a Mušle a jiné odposlechy. Přečtením dramatických i prozaických textů nahlédneme, že spisovatelka ráda opakovaně krouží kolem podobných témat, že si oblíbila určité žánry (detektivka, báje, sci-fi) a konečně i to, že její kratší prózy jsou mnohdy formulovány čistě dialogicky, čímž se vlastně přibližují dramatům.

Jestli se však Květě Legátové něco výborně daří – natolik, že je to přímo charakteristické pro její rukopis –, pak je to zobrazování ženských postav. V nich autorka snoubí jakousi prostou věrnost ženskému údělu s pronikavými intelektuálními schopnostmi. Ovšem tím, že stojí nohama na zemi, a přitom mají nadhled nad situací, Legátové ženy jednoznačně převyšují okolo se vyskytující postavy mužské. Zvláště pečlivě bývají v rámcích její hry se sexistickým předsudkem o paradoxu obyčejnosti a myšlenkové výlučnosti žen vypracovány figury, které se jeví být autorčiným alter egem – můžeme dokonce postřehnout jakousi ironickou zálibu spisovatelky okořenit své postavy něčím osobně autentickým.

Žena jako spiritus agens

Z rodu sympatických ženských, kterým to neobyčejně pálí, je i hrdinka zdařilé rozhlasové detektivky Červená náušnice, jež otevírá zatím nejnovější výbor z dramatické tvorby Legátové, nazvaný Mimo tento čas. V ní spisovatelka uvádí na scénu důchodkyni Čermákovou z Putic, která brilantní dedukcí odhalí pachatele vesnické vraždy dříve než policie. Podobně originální, jen trochu tvrdšího ražení, je i dospívající Jožka, u níž výjimečné detektivní schopnosti jakoby vyvažují fyzické poranění. Ve hře Klíček se stává pravou rukou mladého poručíka Ryšky (což je známá intertextová postava Legátové), jemuž pomůže vyřešit zabití své tety. Drama Čtyřicet minut je napínavý rozhovor mezi stárnoucím manželem a mladším milencem jeho ženy, situovaný do zasypané štoly. Tentokrát je žena námětem: existenciální strach ze smrti se tu prolíná s postupným objevováním tajné ženiny snahy vyzrát na oba
muže. I následující Setkání obsahuje detektivní prvky, které rozplétá medik Jarda v závěru společně s – bystřejší – sestřenicí Andulou. Odkrývá totiž partyzánskou minulost otce, který dosud žil s pocitem viny za něco, co neudělal. A detektivní aranžmá má i pozorování feministicky laděné lékařky ze hry Nepřiměřená obrana, která analyzuje frustrace znásilněné pacientky tak úzkostlivě, že nepozná příznaky destrukce vlastní osobnosti.

Všechny uvedené rozhlasové hry, které editor Vladimír Pistorius zařadil do tematické části nazvané Neblýská se vždy jen na časy, spojuje fakt, že obsahují otevřenou či skrytou detektivní zápletku, obvykle v nich dominuje postava bystré ženy a většinou se také, jak už to vyplývá z rozhlasových možností, veškeré pátrání odehraje během dialogu. Těmito prostředky ovšem Legátová dosahuje vypravěčsky přitažlivých příběhů, které se vždy dobře čtou a ještě lépe poslouchají.

Menší působivost i literární životnost pak vykazují rozhlasové hry sdružené do oddílu pojmenovaného Mimo tento čas. Texty tu totiž detektivní rysy kombinují s dalšími autorčinými oblíbenými žánrovými tendencemi (sci-fi, moralitou či utopií), čímž se někdy rozmělňuje či oslabuje jejich výpovědní hodnota. Poněkud přeplněná bizarními peripetiemi je hned úvodní detektivní komedie Olga Jeglovičová – spletité pátrání stárnoucí herečky po dceři, již její bona ze zištných důvodů i po smrti vydává za živou, ač je rozuzlení nasnadě takřka od začátku. Teze „pohádky“ Splněná přání, zpracovávající zázračnou, leč nezaslouženou proměnu chudé švadlenky v dámu, zase příliš moralizuje, a asi nejméně receptivní důvěry budí Cesta do Hlušic, líčící jakési postapokalyptické halucinace agronomky, která měla nehodu.

Knihu rozhlasových her uzavírá televizní scénář Na zázrak je nutno si zvyknout, který se žánrově blíží utopii a je z her druhé části nejpovedenější. Syžet operuje s absurdně uzavřeným prostorem exotického ostrova, kde jsou všechny zlé skutky osudem potrestány, zatímco ty dobré zachraňují lidem život.

Dobové odrazy

Výbor Mimo tento čas obsahuje devět dramat, z nichž některá vznikla už ve čtyřicátých letech minulého století. Důležité na časovém zasazení děl je, že pokud jsme schopni určit dataci, což – jak v doslovu knihy konstatuje Vladimír Pistorius – je u textů Legátové mnohdy nemožné, můžeme zahlédnout, jak se v dílech třeba jen nepřímo odráží dobový společenský i literární kontext (obdobně jako je tomu ve spisovatelčiných prózách). Vliv okupačních čtyřicátých let bychom například mohli vidět u her Splněná přání a Olga Jeglovičová, neboť inklinují k určitému manýrismu, často příznačnému pro kulturu této doby. Existenciální „zpověď“ v zasypané štole možno zase chápat jakožto jistou analogii stalinistických padesátých let, kdy hra Čtyřicet minut vznikla. O Červené náušnici se podařilo pouze zjistit, že byla vysílána v prosinci 1967, avšak stopy určitého uvolnění
v šedesátých letech (a také již bohatších autorčiných rozhlasových zkušeností) jí nelze upřít. Konečně i Nepřiměřená obrana, poslední z her, u níž se podařilo dohledat datum vzniku, nese rysy společenských změn devadesátých let, kdy byla napsána. V takto metaforickém smyslu, i ve smyslu kontrastu ženského a mužského světa, jak o něm byla řeč výše, pak lze v souladu s titulem knihy prohlásit, že Květa Legátová dokáže zachytit nejen tyto „časy“, ale i „časy“ mimo ně.

Autorka je teoretička dramatu, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v. v. i.

„Celuloidový svět celý shoří.“

Kultura pro blbce - filmový zápisník

V koloběhu Strážců a Watchmenů

Alan Moore stvořil epos, jenž kombinuje dobovou reflexi s žánrem superhrdinských příběhů, přičemž se komplexně zamýšlí nad povahou hrdinství, relativitou práva a spravedlnosti, konceptem maskovaných hrdinů i superhrdinů a podstatou moderní společnosti či lidského rodu. Tato témata skládá do propracovaného vyprávění, které maximálně vytěžuje potenciál komiksu, především co se týče vrstvení a proplétání dějových linií na prostoru jedné kapitoly, stránky, ale i jediného panelu. Mooreovi Strážci se tak stali jedním z pádných argumentů pro autonomnost komiksu coby média.

Nedávno celosvětově uvedený film Strážci – Watchmen, režírovaný Zackem Snyderem, vyvolává celé spektrum reakcí, od pobouření či odmítání až po obdiv i nadšení, a to jak od čtenářů předlohy, tak od diváků s ní neseznámených. „Zasvěcení“ se pak předhánějí v titěrných rozborech a hodnoceních toho, co bylo změněno či vynecháno. Tyto početné debaty se však především vyznačují nepochopením slova adaptace. Snyderovi Strážci si díky masivní propagační kampani, která byla cílena na fanoušky originálu, vybudovali auru doslovné kopie Mooreova díla. Jenže to je (stejně jako dříve u ságy Pán prstenů Petera Jacksona) pouze grandiózní tah, jehož úkolem je zakrýt přechod mezi médii. Markantní rozdíly ve vyprávění, jež vyvstávají již při zběžném porovnání filmu s komiksem, neznamenají zpronevěření se předloze, nýbrž věrnost filmovému médiu.

Součástky ve správném pořadí

Dva dny před premiérou Snyderova filmu vyšla takřka bez povšimnutí jiná „filmová“ adaptace Strážců. Watchmen: The Complete Motion Comic je hybridní forma komiksu a filmu, jakýsi „audio-visual-book“, kde byly panely původního díla rozpohybovány flashovou animací a veškerý text čte jedna osoba. Ve světle pouhého dodání pohybu a zvuku (hlas, hudba a efekty) do původního komiksu se ukazuje propracovanost Snyderova filmového překladu. Je však potřeba vzít v úvahu, že filmaři měli k dispozici formát hraného filmu, který musí splňovat stopáž pro uvedení v široké distribuci (přeanimovaní Strážci mají stopáž 325 minut) a je podřízen ekonomickým podmínkám.

Snyderův tým prokázal, že rozumí filmovému médiu a uvědomuje si možnosti filmu v novém miléniu. Jeho Strážci pak podobně intenzivně a maximálně využívají média, jako to činil Moore s komiksem. Na rozdíl od slepých uliček typu Sin City a Spirit filmoví Strážci nedávají otrocké paralely ke komiksovým prostředkům, ale ani nepřicházejí s ničím invenčním. Předlohu tedy pro své médium funkčně přizpůsobují. Vyprávění je vrstveno podle současných norem a formální zpracování je ve všech ohledech (herci, kamera, výprava, střih, efekty, stylizace) dokonalé. Přitom snímek neeliminuje výpověď a klíčová témata předlohy ani nezplošťuje charaktery. Lze namítnout, že mnohé aspekty postav, příběhu a světa jsou pouze naznačeny a divák neznalý předlohy je přehlédne, ale v dnešní době přece blockbustery nejsou určené pro jedno zhlédnutí, naopak se počítá s opakovanou konzumací.

Lidé od hraček chtějí nové postavy

Snyderův koncept plně využívá současného pojetí filmu coby média spjatého s distribučním systémem a určitým způsobem diváctví. Film již není jen 35mm pás v kině, ale také DVD, potažmo Blu-ray vydání v různých edicích a nabízí možnost vázat na dílo přidružené produkty. Proto již dlouho před premiérou Strážců v kinech bylo ohlášeno, kdy vyjde výrazně prodloužený režisérský sestřih na nosičích pro domácí užití. Navíc koncem března na stejném formátu vyšly Příběhy černé lodě a Pod kápí (jako Watchmen: Tales of the Black Freighter & Under the Hood), tedy dvě vedlejší vyprávění z komiksových Strážců.

Filmoví Strážci tedy představují vyvrcholení tendencí v současném filmovém průmyslu. Za posledních dvacet let se vlivem nových distribučních kanálů pro filmy i jejich propagaci proměnilo složení těch, jimž jsou určeny. Tradiční kategorie věku a pohlaví dnes doplnily skupiny definované vkusem – především festivaloví diváci a fanoušci. Stejně jako první z nich ustanovila žánr festivalových filmů, druhá zase ovlivňuje podobu současných blockbusterů. Právě proto byly áčkové akční filmy v novém tisíciletí nahrazeny spektákly s kořeny v popkultuře (komiksy, hračky, videohry, televizní seriály a nostalgické kulty). Snyderovi Strážci pak jsou komerční film, jak má být. Má svou jasně danou cílovou skupinu, kterou si kampaní obmotal kolem prstu (všechny její klíčové fáze byly vázané na cony, tedy velká setkání fanoušků komiksu, sci-fi, fantasy ad.). Současně filmoví Strážci vědí, že divákům musí dát to, co je od nich požadováno –
nesmějí se zpronevěřit předloze, potřebují lákavý vizuál a předně musí stimulovat posedlost fanoušků, milujících merchandising a trávících čas nekončícími přestřelkami egocentrických názorů na diskusních fórech a blozích.

Snyder a jeho tým uspěli naprosto na všech frontách. V oblasti přímých adaptací komiksů, které si vypůjčují konkrétní příběh, a ne jen postavy, se jedná o výjimečně kvalitní počin. Spokojeni mohou být také staromilští elitáři v čele s Alanem Moorem. Předloha totiž nebyla pohaněna a film k ní přivádí řady nových čtenářů.

Autor je šéfredaktor portálu o asijském filmu rejze.cz.

galerie

Okolapky

Viktor Stoilov založil před devíti lety edici FotoTorst, v níž publikuje díla vynikajících českých autorů. Vlastně je to velkorysý slovník na pokračování. Před dvěma roky začal vydávat to nejlepší z odkazu Josefa Sudka: Okno mého ateliéru, Portréty, Zátiší, Reklama.

Klasika na pokračování

FotoTorst doplňují tři až čtyři svazky ročně. Zatím jich vyšlo třicet. Kniha formátu zvýšeného čtverce (18 x 16 cm) mívá na 80 reprodukcí. Brzy se dočkáme monografií Jana Ságla a Jana Reicha. Dále se připravují tituly Jindřich Marco a Peter Župník.

V širších představách má nakladatel asi patnáct tipů. Realizovat je bude podle situace, totiž sejdou-li se případ od případu finanční zdroje a tiskové podklady.

Získat autorská práva a kvalitní text může být složitější, než by se zdálo. Stoilov považuje pro ucelení edice české fotografické klasiky za nezbytné osobnosti, jakými jsou Miroslav Hák, Jan Svoboda, Jiří Sever… Jejich knihy by byly dávno na světě, kdyby šlo vše hladce.

O zakladateli fotoedic

S formálně sjednocenou řadou levných, kapesních knížek českých i světových fotografů přišel koncem padesátých let surrealismem orientovaný šéfredaktor Jan Řezáč v podniku neuvěřitelného pojmenování Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. Jakmile to bylo možné, prosadil změnu loga: „Název tasemnice,“ řekl mi k tomu. „K zešílení. Nakonec jsem v polovině šedesátých let s Janem Fromkem, zakladatelem předválečného, avantgardního Odeonu, zakázaného 1940, vyjednal převzetí názvu, včetně Teigovy grafické značky.“ S ní rozvinul tradici, k níž se hlásí i dnešní Odeon.

Už pojmenování edice Umělecká fotografie byl v padesátých letech průlomový: „Starší kunsthistorické kruhy lpěly na služebnosti fotografování,“ podotýká Řezáč. „Ke své práci potřebuje historik umění dokumenty. Je zainteresován na fotograficky přesné deskriptivě architektury nebo technicky věrné reprodukci obrazu. V. V. Štech a jiní prostě uměleckost fotografie neuznávali. Ale myšlení, které fotografii z umění vylučovalo, jsme postupně zlomili. Ublížení se snad mohli cítit jedině ti, kteří trpěli zákazem publikování. Třeba Jindřich Marco. Karel Ludwig nevyšel jen proto, že nebyl s to dodat předlohy pro tisk. Jan Pařík proto, že odešel do exilu,“ připomíná Jan Řezáč. A docela na okraj dodává: „V knižnici Umělecká fotografie jsme saturovali honoráře ve výtiscích.“

Tak tedy vypadal podnět k dnes pestré mezinárodní paletě podobných publikací.

Starý předvoj

Do výběru jmen, která mohou ve FotoTorstu vyjít, samozřejmě promlouvá i prodejnost. Z meziválečné avantgardy, o niž především je zájem (a to zvláště v zahraničí), jsou rozebrána alba Alexandr Hackenschmied, Karel Teige, Jindřich Štyrský a Jaroslav Rössler. Beze zbytku se podařilo uplatnit rovněž současníky Josefa Koudelku, Viktora Koláře, Antonína Kratochvíla a Bohdana Holomíčka. Výjimečně doznal nového vydání fotografující malíř Alfons Mucha, dotisků unikátní velikán Josef Sudek a dokumentarista střední generace Karel Cudlín.

Prodej každé monografie s logem FotoTorst tíhne zpravidla k dvěma tisícovkám kusů. Nebylo by úlevou zvolit poloviční náklad s rychlejší prodejností? Prý ano, tisíc exemplářů je do tři čtvrtě roku vyexpedováno. Jenže nakladatel lpí naopak na dlouhodobém udržování titulů v nabídce. Inu, tak má vlastně kulturní trh vypadat. Vždyť fotografické začátky filmaře Alexandra Hackenschmieda získaly pozornost publika právě tím, že je Viktor Stoilov nejen vydal, ale také po devět let prosazoval.

Nevídaný Josef Sudek

Aby se při stoupajících surovinových a výrobních položkách nevyhoupla cena fotoalb nad mez přijatelnosti, sází nakladatel na neokázalost. Sudkovská knižnice mívá 70 až 90 reprodukcí (při formátu 28, 5 x 22, 5 cm). Objemnější budou nyní připravované svazky Praha a Svatý Vít. Jistě po nich totiž sáhnou nejen uměnímilovní vlastenci, ale i turisté. Nejedná se však o povrchní zpracování, nakladatel hledá v tuzemských i zahraničních institucích nevídané podklady.

K loňskému plánu patří Sudkův hold pralesu Mionší, rozpracovány jsou i další dvě fotografovy kolekce: vrcholná zátiší zvaná Labyrinty a Procházka po kouzelné zahrádce (rozumí se architekta Otty Rothmayera). V dlouhodobějším výhledu míří sudkovské plány k cyklu Strom, k Raným fotografiím a k svazku s pracovním názvem Mimo cykly, věnovanému příležitostným umělcovým spádům, k nimž patřily třeba akty, ale také menší série a naprosto solitérní projevy. Předmluvy sice obstarávají odborníci, ale jsou vesměs laděny jako stručné uvedení do příslušného tématu, nikoli jako jeho hloubková sondáž.

Na okraj novinek

Předpoklad, že si obě uvedené knižnice najdou trvalé abonenty, vyšel s přispěním exportu, čili anglické sazby. A pak také díky tomu, že edice chtějí mít zkompletovány nejen knihovny a muzea, nýbrž i na fotografii specializované prodejny, sběratelé nebo kurátoři. Z vlastní zkušenosti vím, jak těžko by nesl bibliofil pomyšlení, že nemá všechna čísla řady. Proto si některá dopřeje spíše do počtu, než aby se nechal pokaždé okouzlit obsahem.

Torstovské fotoedice prokázaly životnost bez hospodářského zázemí velkopodniku. Proto také nejnovější model, v němž vyšly teprve dva sešity, má jednotný formát (19,5 x 21,5 cm). Spojení je tu volnější. Společným jmenovatelem alb Cestou na východ od Karla Cudlína a Narodila jsem se za bouřky od Dagmar Hochové se zdá být hlavně to, že reprodukce doprovází čtivé vyprávění fotografů. Cudlína přebásnil Jáchym Topol, Hochovou podal střízlivě (a tedy věrně) Jaromír Slomek. Tato řada není pojmenovaná ani číslovaná a připomíná spíše memoáry než monografie. Neobsahuje soupisy výstav ani bibliografii a zatím vychází jen česky. Běží o experiment, který teprve ukáže, zda najde dostatek adresátů.

Autor je fotograf a publicista.

Čí vinylová budoucnost?

Dostalo se mi do rukou gramofonové dvojalbum s názvem Vinylová budoucnost. Po radosti z toho, že i v Česku lidé opět svěřují svou hudbu gramodesce, jsem se začetl do sleeve-note:

„Neformální uskupení mladých lidí soustředěné kolem studentského magazínu Postřeh se již podruhé vrhlo do nelehkého úkolu nashromáždit pestrou škálu skladeb autorů do 35 let, které unikají pozornosti komerčních rádií a tím i většinovému posluchači. Vinylová budoucnost (…) je mozaikou vkusu mnoha osobností české hudební scény, jejichž nekonvenční tvorbu máme rádi a jimž jsme nabídli roli porotce. Hlavním cílem projektu je spojit úsilí mladých autorů a společně se lépe dostávat do povědomí veřejnosti bez nutnosti podřizování se dočasným módním trendům.“ Dodávám, že v porotě se sešli Dagmar Andrtová-Voňková, Iva Bittová, Pavla Milcová, Varhan Orchestrovič Bauer, Vladimír i Zdeněk Mertové, Vít Sázavský, Vlastimil Třešňák, zástupci médií, hudební publicista i hudební pedagogové, předsedou byl vedoucí festivalu Bezručova Opava Petr Rotrekl.

Dvojalbum je celkově neposlouchatelnou kolekcí imitací slavnějších idolů: Traband, Bittová, Kočko…, klavírních etud, které na své autory prozrazují, že se v lidušce nikdy nedostali za ragtime (případně za Pro Elišku), a specifického žánru, jemuž pracovně říkám „hudba z poetických kaváren“ – jde v něm o to, aby text byl patřičně „prodchnut“ („popálení od kopřiv stáří“, napsal „mladý autor“, přičemž zpěvačka neintonuje tak vehementně, že to zní, jako by mutovala; jinde „kohout plaší smrt“, aby bylo jasno, že jde o poezii) a hudba nijak nerušila, pokud možno zůstala zcela nepovšimnuta. Ještě dotaz, proč to ta porota vůbec dělala, a můžeme poslat celé album k čertu. Myslím si ale, že stojí za to rozepsat se trochu o ambicích, s nimiž podobné věci vznikají.

Musíme někomu pomáhat

Opět začnu očividným: jak dostat to, co se nepodřizuje dočasným módním trendům, do povědomí většinového posluchače? Mainstreamová rádia přece nehrají ani ten Traband, natož jeho druholigové imitace. O ohlasech romantismu devatenáctého století nemluvě. Pokud tedy projekt mířil na rádia, zcela se míjí účinkem. Kromě Rádia Proglas, které skladby tu a tam odvysílá. A samotné album? Vinylová dvojdeska je sice krásná věc, pokud je ale, jak se píše na stránkách projektu gramodeska.com, neprodejná a vše je zadarmo ke stažení v mp3, vůbec nechápu jeho existenci.

Stojí, myslím, za to pokusit se též najít odpověď na otázku, co je zač ten „mladý autor“ a čím je tak zajímavý. Je mu do 35 let (proč zrovna do tolika?) a je evidentně zcela nesvéprávný, proto je třeba mu pomáhat.
Vždycky, když narazím na podobnou iniciativu, začnou mi naskakovat údaje podobné následujícím: Jim Morrison, Jimi Hendrix a Kurt Cobain změnili svět populární
hudby před svou smrtí ve věku sedmadvaceti let. Bob Dylan napsal Like A Rolling Stone, když mu bylo čtyřiadvacet, Rolling Stones Satisfaction coby ještě mladší hoši. Členům Beatles bylo při rozpadu jejich slavné skupiny mezi třiceti a sedmadvaceti lety. Amy Winehouseové je, tuším, pětadvacet… Mají pořadatelé soutěže pocit, touhu nebo potenciál udělat ze soutěžících nové Dylany apod.? Jsem pevně přesvědčen, že kdokoliv plnoletý by neměl být hájen žádnou podobně dehonestující nálepkou.

„Pomahačské“ akce typu Gramodesky jsou dobře míněnou, ale špatně zacílenou snahou, jejímž výsledkem není nic než školní besídka, tedy událost, na níž generace rodičů téže generaci rodičů prezentuje plody své práce s mladší generací. Více než hudbu zde slyším spokojené mnutí rukou: jak se ta mládež hezky baví a nezlobí.

Být romantikem své doby

Háček je jediný, zcela zásadní. Přijme-li mladý tvůrce tuto nabízenou ruku, vzdává se možnosti hovořit ke své generaci a dostává se do bludného kruhu: mluví ke generaci svých rodičů, která ho k tomu sama přiměla, a tudíž reaguje s povzbudivou shovívavostí. Pro překvapení či jakoukoli neotřelost nezbývá místo.

Takové projekty proto v žádném případě nemohou přispět k jakémukoli hudebnímu posunu či změně, pomáhají zkrátka jen tomu, co chtějí „od mladých“ samy slyšet, a jasně z nich vyplývá, že jejich hybatelé postupovali z pozice starší, moudřejší generace, která ví, co je pro mládež dobré. Hudba, která touží hovořit k „většinovému posluchači“, ale musí rezonovat v současnosti, jinak bude navždy odsouzena k prezentaci adekvátní salonním koncertům a domácím schůzkám amatérských kvartet – což nic nevypovídá o možné opulenci podobných trachtací.

Hudba, především ta „nevážná“, je generační záležitost. Hudebníci a jejich posluchači jsou často vrstevníky, posluchač se svými idoly dospívá i stárne. Volba ale musí být jednoznačně na něm samém: hudebníkova tvorba ho musí oslovit přímo. Navíc zde nemalou roli hrají i mimohudební faktory: sociální skupina, příchuť rebelství atd. I z takového okouzlení ale může vzniknout hudební láska na celý život. Rock’n’roll býval synonymem vzpoury, vzpomínáte? V padesátých letech po něm mládež šílela k nemalému vzteku svých rodičů, té dnešní většinou připadá jako „ta stará hudba, co poslouchá fotr“. Ne-li babička. Vzpomínají si kompilátoři alba na nudu výchovných koncertů? Leckdo z nahnaného dětského diváctva později podobnou hudbu začal sledovat, trapnost a nucenost dopoledních dýchánků ale, jak pevně věřím, více lidí odradila.

A proto ruce pryč od mladých hudebníků! Ať klopotně hledají, perou se s úskalími své lásky a jejího vyjádření a sklízejí všechny úspěchy i neúspěchy sami za sebe. Ti, v nichž „něco je“, snad budou mít dostatek štěstí a vytrvalosti, aby svůj vnitřní svět dokázali předat a někomu jím o fous zkrášlit život. Chceme slyšet ty ostatní?

DVD CD

Půlnoční vlak

The Midnight Meat Train

Režie Ryuhei Kitamura, 2008, 98 min.

Hollywood Classic Entertainment 2009

Snímky Ryuheie Kitamury byly vždy nejsilnější v hravém, s komiksovou nadsázkou stylizovaném ztvárnění akce. Přímočará „zombie gangsterka“ Versus nebo adaptace mangy Azumi o skupině náctiletých zabijáků efektně dávkují žánrové atrakce. Kitamurův první hollywoodský počin Půlnoční vlak vychází z povídky Clivea Barkera, čímž vzbuzuje spíše představu podívané v duchu lovecraftovské tradice, postavené na atmosféře. Místo ní se ovšem dočkáme prazvláštního žánrového hybridu. Leon, fotograf posedlý myšlenkou zachytit ve svých dílech duši města, náhodně narazí na zlověstně vypadajícího muže v obleku, zodpovědného za mizení pasažérů v nočním metru. Motiv umělce zaplétajícího se do vyšetřování na vlastní pěst upomíná na sedmdesátkové italské thrillery, na rozdíl například od Argentových filmů, problematizujících rozlišení mezi vrahem, obětí a vyšetřovatelem, tu však Leonova zanícenost místy hraničí s karikaturou. Samotné scény násilí pak – vinou
okatě digitálních triků a nevhodného obsazení i projevu Vinnieho Jonese – neděsí, ale povětšinou jsou vlastně akční a zábavné cele v duchu gangsterek Guye Ritchieho, na nichž si Jones udělal jméno. V druhé půli přituhuje, odhalují se důvody vraždění, díky nimž se snímek konečně posouvá směrem k Barkerovu originálu, a ukazují se střípky bizarního světa, jehož je řezník z metra jen nepatrnou součástí. Stylově a žánrově roztříštěnému filmu to však příliš nepomůže.

Tomáš Stejskal

Faunův labyrint

El Laberinto del Fauno

Režie Guillermo del Toro, 2006, 114 min.

Vapet 2009

Koncem války se Ofélie s těhotnou matkou stěhují na venkov. Samota, starý mlýn, les. Vzduchem ovšem létají granáty a Oféliin nový tatínek je fašistický kapitán. Tak začíná pohádka jako vystřižená z Proppovy morfologie a zároveň hrůzostrašná hra o jablko. Pohádka o tom, že mateřství za každou cenu se nevyplácí, dětství je záležitost často pochmurná a některé dveře by měly zůstat zavřené. Když nic netušící dívka při koupání nahlédne do knihy, která zjevuje věci příští, je zřejmé, že veškerá její snaha vymanit se z reality všedních dní směřuje jen hlouběji do neznámých končin fantazie. Následná cesta přízračným, tkáněmi prorostlým prostorem se proměňuje v mytologickou cestu k dospělosti. „Nemáte dveře? Tak si je přece udělejte!“ Klíče k neznámým zámkům nebo dokonce obyčejná křída umožňují vytvářet rozličné průchody, jimiž se rozehrává další kolo hry, respektive zajišťuje postup do nové úrovně. To, co si při čtení
pohádek bratří Grimmů pouze představujeme, Del Toro po svém vizualizuje. Fakt, že film stojí na pevných základech ustálených principů práce s pohádkovým žánrem a zároveň se odehrává na pozadí válečných hrůz, způsobuje mrazení po těle a činí z Faunova labyrintu jedinečný spektákl. A Ofélie v něm tančí skutečně půvabně.

Jarmila Křenková

Šerif a mimozemšťan

Uno sceriffo extraterrestre poco extra e molto terrestre

Režie Michele Lupo, 1979, 90 min.

Vapet 2008

Italský režisér Michele Lupo je v českém prostředí známý především svými filmy natočenými s Budem Spencerem. Jeho divácky oblíbený film s dětským hrdinou, určený dětskému publiku, se žánrově rozbíhá do akční komedie, sci-fi a dobrodružného filmu. Tvůrce, který se dříve zaměřoval na mytologické fantazie z antického světa (tzv. peplums), spaghetti-westerny a gangsterské a kriminální snímky, zde zásadně proměnil dramaturgickou strukturu své tvorby. Film odehrávající se v současnosti (či budoucnosti) v jednom americkém městečku je vystavěn na některých tematických i stylistických rysech westernu. Prostorová organizace města se silnicí představující hlavní třídu, šerifova kancelář a stárnoucí pomocník charakterizují základní atributy daného žánru. Příběh je vystavěn na setkání pozemského šerifa s mimozemským chlapcem, kteří vzápětí vytvoří povahově i fyzicky kontrastní dvojici. Partnerství mezi mužem a dítětem
(tematický aspekt spíše zámořského westernu) zde režisérovi slouží nejen k rozehrání řady komických a absurdních situací, vyplývajících z protikladů obou hrdinů, ale také k vytvoření dvou rozlišných světů – dospělých a dětí. Rychlé pohyby ruční kamery a dlouhé dynamické jízdy dodávají filmu odpovídající dramatické tempo, přizpůsobené vnímání dětského diváka.

Jan Švábenický

Garage

Black!

Respekt 2009

O Garáži se naposledy pořádně mluvilo v polovině devadesátých let – tehdy skupina vydala několik výborných alb (studiové „vykopávky“, „bestofky“, „dema“ a především vynikající album Praha) a nečekaně se rozešla se svým vedoucím Ivem Pospíšilem, díky čemuž si musela „poangličtit“ název. Pospíšil to ještě chvíli zkoušel pod původní hlavičkou Garáž, ta ale nepřežila jediné, i když dobré album. Takže jedinou Garáží je nyní Garage, skupina, o niž veřejnost od té doby projevovala sestupný zájem. Aktuální čtvrtá řadovka Black! toto ticho docela rozvířila. Vznikla ve studiu Jámor producenta Ondřeje Ježka (OTK) a pyšní se mocným rockovým zvukem. Jinak nic nového. Tony Ducháček je stále stejně nezaměnitelný (ne)zpěvák a textař, jeho rýmování udivuje kombinací bizarní klopotnosti („všechna poznání/ z tvého nadání/ fámy provází/ tiše odchází“), poetických postřehů (vynikající text Ryba) a zcela okouzlující kombinace obého („havran na mě
civí ve dne/ noční shity za sebou“). A hudba? Většinu tvoří nabroušený bigbít s typickým malováním saxofonu, na několika místech si skupina vzpomene na své cajdáky, pomalá tempa osmdesátých let či latinské období. Čtvrté pokračování písně Ostrovy je utopií trochu podobnou Invalidním sourozencům; na samém konci poměrně zdařilého alba Tony falešně hýká „Ať vlajou vlajky/ průvodem naším“ a je přitom jako vždy neobyčejně chytlavý.

Petr Ferenc

Æthenor

Faking Gold & Murder

VHF Records 2009

Na třetím albu příležitostné superskupiny Æthenor se opět sešly tři výrazné postavy, které můžeme znát z avantgardních odnoží současné tvrdé hudby. Spojení švýcarského bubeníka Vincenta De Roguina z transově-rockové kapely Shora, klávesisty Daniela O’Sullivana z amerických Guapo a Stephena O’Malleyho z dronemetalových Sunn O))) se už na předchozích deskách ukázalo jako překvapivé. Hudebníci se totiž odvrátili od poetik domovských kapel a svou hudbou vypustili temně ambientní mračna, která byla zpestřena složitou (a poměrně nezvyklou) instrumentací, nevtíravým duněním kytarových dronů a formou dlouhých skladeb s epickým vývojem. Na aktuálním albu se posunují ještě dál. Při nahrávání asistovali perkusisté, kytarista Alexander Tucker a především vůdčí duch neofolkových Current 93 David Tibet. Jeho skřehotavá deklamace vlastních mystických textů se k temně zasněnému podkladu výtečně hodí; asi nejsilnější je v poslední
skladbě, v níž jeho jemně melancholický hlas zpočátku podkreslují jen O’Sullivanovy varhany a téměř neznatelný drone. Ani nejdynamičtější třetí skladba svou efektní gradací nepřekročí hranice metalu a spíše přináší vybuzený minimalismus, plný perkusních tónů a elektronických ruchů. Album je nabité melancholickou meditací, ale na jeho pozadí neustále cítíme skřípot a temné dunění podladěné kytary. Oklikou zde z pozůstatků metalu a ambientu vzniká tvar, který se blíží spíše soudobé vážné hudbě.

Karel Kouba

Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta

Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky

Supraphon 2009

Fanoušci operního umění jednoznačně přivítají novou CD ekonomickou řadu Czech Opera Treasures. Dramaturgie za tímto účelem vybrala z bohatého archivu první šestici nahrávek, z níž dvě pilotní právě vyšly. Oba tituly, jedná se o monaurální reedice z padesátých let, nepřímo navazují na obdobnou velkou řadu Supraphonu (Rusalka, Čert a Káča, Hubička, Dvě vdovy), která se úspěšně etablovala vedle novějších supraphonských záznamů stejných titulů, převážně ze sedmdesátých a osmdesátých let. Velkým plusem těchto staronových nahrávek je především jejich vysoká interpretační úroveň pěvců tzv. zlaté gardy. Přímo ukázkovým příkladem je právě Bystrouška, která dnes příjemně překvapí mistrovským nastudováním. Pěvcům je i ve vyšších polohách dobře rozumět, hlasy jsou plné a výrazově barevné (Asmus, Domanínská, Böhmová). Právě tato Neumannova nahrávka získala již v březnu 1959 v Paříži gramofonovou Grand prix. Booklety nové operní řady
obsahují podrobný dějový obsah jednotlivých čísel, přičemž kompletní libreto v češtině a angličtině je možné volně stáhnout na internetové adrese vydavatele. Zcela nepřehlédnutelným se stalo i moderní výtvarné řešení bookletu, na kterém se podílela skupina mladých umělců. Lze si jen přát, aby Supraphon zdařile dokončil zbytek naplánovaných titulů (Libuše, Šárka, Výlety pana Broučka a Řecké pašije) a nabídl v podobných cyklech další klenoty ze svých sbírek.

Milan Černý

Poslouchejte pomalu! - hudební zápisník

Bezpečnostní dilemata světa

Posílení mezinárodního režimu založeného na smlouvě NPT zdůraznil Barack Obama ve svém pražském projevu, jehož ambiciózní poselství oprávněně rezonuje ve světě. Hmatatelné výsledky uvidíme snad už za rok na již sedmé hodnotící konferenci NPT. Té se bohužel až dosud nedařilo naplnit hlavní cíl, ke kterému se přesto Obama v Česku jednoznačně přihlásil: takzvaný jaderný klub podstoupí odzbrojení a poskytne bezpečnostní záruky ostatním státům, které se výměnou za to zřeknou snahy o vlastní jaderné arzenály. Všichni přitom dostanou možnost využívat atomovou energii k mírovým účelům.

Ne jaderným zbraním

Americký prezident šel ovšem ještě dál a předestřel na Hradčanském náměstí vizi „světa bez jaderných zbraní“. Nepřišel přitom s nějakým novým a zázračným řešením. Vzal ale vážně již existující závazky a dlouhodobé návrhy řady iniciativ, z nichž zaslouží zmínit především síť vědců sdružených v organizaci Pugwash, oceněné Nobelovou cenou míru za rok 1995.

Obama osobně přislíbil učinit v dohledné době několik konkrétních kroků, které významně zvyšují věrohodnost jeho na první pohled snad až příliš podezřele líbivých slov.

Předně veřejně prohlásil, že Spojené státy jsou jedinou zemí, která kdy použila atomovou bombu, a už jen proto nese zvláštní zodpovědnost. Nová demokratická administrativa chce stát v čele procesu odzbrojení, omezit roli jaderných zbraní v národní bezpečnostní strategii Spojených států a přimět k tomu i ostatní země. Obama se distancoval od „studenoválečného myšlení“ a znovu vyjádřil ochotu ke konstruktivnímu dialogu s Ruskem i Íránem. Také výslovně ujistil, že Washington po letech Bushova zdráhání „okamžitě“ ratifikuje Smlouvu o zákazu testů jaderných zbraní (CTBT). Rovněž podpořil vznik mezinárodní banky jaderného paliva, projekt navržený před čtyřmi lety Mezinárodní agenturou pro atomovou energii a pozitivně přijatý Teheránem. V neposlední řadě americký prezident v Praze vyhlásil plán zajistit během následujících čtyř let veškeré nechráněné jaderné materiály po celém světě a zamezit nelegálnímu obchodování
s nimi. Existující iniciativy působící na tomto poli hodlá Obama přeměnit v plnohodnotné mezinárodní instituce. Spojené státy mají navíc příští rok hostit „Globální summit o jaderné bezpečnosti“.

Raketová obrana

Celosvětovým snahám o odzbrojení stojí do určité míry v cestě plánovaný americký protiraketový systém. Upozorňuje na to například nedávno vydaná tzv. bílá kniha čínské národní obrany. Raketový deštník nutně vyvolá protiopatření států, které se jím budou cítit ohrožené, lhostejno, zda oprávněně či nikoliv. Čistým výsledkem tak nebude zvýšená bezpečnost kohokoliv, ale jen větší počet zbraní na všech stranách pomyslné barikády. Nebezpečí této v podstatě nekonečné řetězové reakce označuje teorie mezinárodních vztahů jako takzvané bezpečnostní dilema.

Před ním varuje i původně utajená souhrnná zpráva amerických tajných služeb z roku 2000, tedy z počátků realizace projektu protiraketové obrany. Systém podle zpravodajské komunity pravděpodobně odstartuje ve světě vlnu nového zbrojení. Logickou odpovědí bude rozšíření a modernizace jaderného a raketového arzenálu ze strany Číny, Ruska a v návaznosti zřejmě i Indie a Pákistánu. Tato spirála zasáhne nakonec i blízkovýchodní region a posílí tendenci k další proliferaci zbraní hromadného ničení. Současně rozvoj americké protiraketové obrany naruší spolupráci v oblasti kontroly zbrojení a zavdá Moskvě příčinu k odstoupení od některých smluv.

Obamův tým si možná uvědomuje, že se tyto predikce v podstatě potvrzují, byť naštěstí zatím jen v zárodku, ostatně ani americká raketová obrana není plně rozvinuta. Moskva však již pohrozila odvetným rozmístěním raket v Kaliningradu a vypověděla Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, kterou NATO nikdy neratifikovalo. Prezidenti Ruska a Číny vydali společné prohlášení odsuzující americký raketový deštník, který tak přispívá k sbližování obou eurasijských velmocí, čehož se vždy obával Obamův poradce, známý geopolitický stratég Zbigniew Brzeziński. Severní Korea dál provokuje.

Indie se mezitím začala zajímat o americké jaderné i protiraketové technologie, Sýrie se zase s pomocí Moskvy vyzbrojuje v reakci na protiraketové systémy Izraele. Japonsko spolupracuje na tichomořské části amerického štítu, Čína demonstrativně sestřelila vlastní satelit, Pentagon udělal totéž, Írán své družice naopak vypouští na oběžnou dráhu. Závody ve zbrojení se tak pomalu, ale jistě hrozí přenést i do vesmíru.

Za této situace je politika důsledného a všestranného odzbrojení nikoli pacifistickou utopií, ale jedinou rozumnou a realistickou alternativou. Příkladem však musí jít ti, kteří udávají směr a tempo ve vojenství, tedy především Spojené státy.

Autor je student politologie FF UK a mezinárodních vztahů FSV UK.

Hitler v korespondenci

Atmosféru doby z pohledu německého obyvatelstva zčásti ilustruje kniha Dopisy Hitlerovi, jež vychází z archivních materiálů, odvezených Sověty do Moskvy. Bohatá korespondence, pod jejíž výběr i komentář se v roli editora podepsal Henrik Eberle, sleduje v chronologickém uspořádání postupný růst Hitlerovy popularity, jeho proměnu v kult i následné oslabení sympatií tváří v tvář blížící se porážce. Autory dopisů nejsou jen příslušníci NSDAP a jejích složek, výběr korespondence odráží náladu nejširších společenských vrstev. Nalezneme zde jak naivní a špatným slohem psané děkovné listy nezaměstnaných dělníků nebo invalidů, kultivované adorace intelektuálních či podnikatelských špiček, tak oslavné hymny, náčrty eposů či divadelních her, fanatická provolání, přísahy věrnosti i fantaskní zlepšováky zbraňových systémů k odvrácení porážky.

Udeřte železnou pěstí

Prosebné listy vdov i nezaměstnaných dělníků dojímají zoufalostí tónu i mrazí falešnou iluzí, s níž k Hitlerovu systému vzhlíželi. Zatímco řada dopisů neskrývá věcně i euforicky vyjádřený fanatismus a absolutní odevzdání svých pisatelů Říši („Adolfe Hitlere, jemuž dáváme svou krev: udeřte železnou pěstí…“), v jiných nelze nezachytit tragickou absurdnost, vystupující zpod fatální víry: „Naše malá Rita by ráda pozdravila vůdce Heil Hitler! (…) Je jí 10 měsíců a je nejmladší z 5 sourozenců. Když jí ukážeme obrázek strýčka Hitlera, dělá hned Heil.“

Z obsahů většiny dopisů se zdá, jako by převládal obraz Hitlera coby mírotvůrce a zakladatele morálně vyššího řádu, nicméně v listech dominují konkrétní otázky sociálních jistot, zatímco politicko-společenské vize nového uspořádání se rozplývají v nejasných představách, zformulovaných do floskulí a frází. Proto také navzdory bojovným proklamacím nalezneme explicitních projevů antisemitismu či militarismu ve zveřejněných dopisech méně, než bychom čekali. Mnoho Němců mezi nacismus a antisemitismus rovnítko nevkládalo, konečně i někteří Židé zprvu spatřovali v Hitlerovi morální autoritu. Narážíme zde na tragické nepochopení podstaty Hitlerovy ideologie, na neschopnost domyslet hlubší směřování nacionálního socialismu. Antisemitské výpady – pokud překračují dobovou zobecňující dikci („lakotní Židé“) – jsou pak motivovány osobními zájmy, jejichž společným jmenovatelem je v drtivé většině finanční profit.

V malém počtu jsou v Dopisech zastoupeny také protesty a stížnosti na násilnosti složek SA či SS, řada listů prozrazuje rozčarování, jež plyne z konfrontací s reálnou politikou, tato prohlédnutí však tvoří jen výjimky vprostřed všeobecné identifikace s nacistickou ideologií. Editor k některým dopisům připsal nejen komentář odhalující další osudy pisatelů i jejich korespondence, ale v mnoha případech přiložil i odpověď Hitlerovy kanceláře. Reakce, pod nimiž je často podepsán Albert Bormann, jsou věcné, chladné, byť v intencích slušnosti, většinou však omezené na repetici ustálených frází.

Pohlceni iracionalitou

Velká část korespondence tíhne k primitivní formě vyjádření lásky k vůdci, identita autorů dopisů ustupuje obecně sdílenému znaku Hitlera, metafory se opakují (Hitler jako naděje, spása, světlo atd.), a to i v listech, jež svým jinak kultivovaným jazykem prozrazují vyšší intelektuální schopnosti svých pisatelů. Nejmarkantněji je redukce Hitlera v jednotný, masově sdílený obraz patrná v básnických pokusech: „Ruce vzhůru k Bohu letí!/ Modlí se za vlast, za národ,/ a vůdce jak jitřenka hledí,/ Bůh seslal ho pro náš rod. Heil Hitler! Sieg Heil!“ Vedle konvenčních adorací nalezneme v Dopisech Hitlerovi i zcela osobní vyjádření (přechod od poníženého lokajství k tykání, podtrhujícímu kamarádství, rodinnost atd.), v nichž se pisatelé dovolávají vůdce coby kmotra svých dětí, svého metafyzického otce nebo patrona. Prosby o fotografii führera nebo jeho autogram dokládají uhrančivost
Hitlerova kultu, jeho apoteóza je obecně sdíleným prožíváním dané doby jako momentu historického znovuzrození Německa. Hitler není chápán jako politik, ale je vyjmut z běžných lidských rozměrů a postaven do role spasitele: „Věřím v Boha otce, všemohoucího stvořitele nebe a země, a v Adolfa Hitlera, jeho vyvoleného syna (…).“ Drtivá většina dopisů prozrazuje na své autory absenci kritické reflexe. Mezi reálnou politikou strany a mýtem je rozevřená propast, bez ohledu na sociální postavení a intelektuální schopnosti pisatelů.

Dopisy Hitlerovi poodkrývají kolektivní psychologii německého obyvatelstva, ukazují, jakými formami se utvářel Hitlerův kult, a upozorňují na ztrátu racionálního korelátu, vycházející z potřeby mýtu jako specifického způsobu existence v době hospodářského i politického kolapsu, doprovázeného reminiscencemi na první světovou válku. Současně také dokládají znepokojující fakt, že ztrátě soudnosti zdaleka nepropadají jen mlátičky SS, ale v určité dobové konstelaci i lidé, jež bychom za jiných okolností považovali za normální.

Autor je literární komparatista.

Inventura před volbami

Vláda je sice již pár týdnů v demisi, avšak zatím ještě nevznikla nová. Politické strany se ale shodují alespoň na uskutečnění předčasných voleb. Konat by se zřejmě měly 20. října. Stranické sekretariáty tak budou mít v nadcházejících týdnech a měsících plné ruce práce, protože v podstatě současně s přípravou kampaně a programu k předčasným volbám do poslanecké sněmovny musí připravovat i kampaň a program k volbám do evropského parlamentu. Ty jsou naplánovány na 5. až 6. června. Předvolební období je však zásadním okamžikem i pro nevládní organizace, které se mohou pokoušet podsunout politickým stranám svou agendu. Nebo jinak řečeno, mohou politickým stranám nabízet, že se od nich nechají obsahově a programově vykrást. Tuto taktiku už politické strany v minulosti úspěšně využívaly, problém ovšem podle názoru řady nevládních organizací spočívá v tom, že političtí vůdci sice
převzali od nevládek hesla, ale k jejich naplňování se po zvolení mnohdy neměli.

Ekologická nota

Velmi populární mezi politickými stranami se v minulé předvolební kampani stalo zdůrazňování ekologických témat. Podle organizace Greenpeace se programové prohlášení minulé vlády dokonce dalo označit za nejzelenější od roku 1992. Vláda pak během svého funkčního období přislíbila neprolamovat limity hnědého uhlí a deklarovala snahu řešit problémy obcí, které se nacházejí na území dobývacích prostorů, prostřednictvím novely horního zákona. Zavázala se také nestavět další jaderné bloky. Zásluhou ministra životního prostředí začala také Česká republika hájit právo členských států EU zakázat na svém území pěstování geneticky modifikovaných plodin. Greenpeace rovněž pozitivně hodnotí program na zateplování domácností z výnosu z prodeje emisních povolenek Japonsku, který již po pádu vlády představilo MŽP. Celkový postoj vlády k otázkám ochrany klimatu ale Martin Kloubek z Greenpeace kritizuje: „Většinu peněz za emisní povolenky
budou i nadále paradoxně dostávat zadarmo ČEZ a další velcí znečišťovatelé, ačkoli peníze mohly jít do grantového programu, který by statisícům českých domácností pomohl lépe izolovat domy, a snížit tak účty za vytápění.“ Považuje přitom za ostudné, že minulá vláda trvala na tom, že bude žalovat „Evropskou komisi za údajně malé množství emisních povolenek pro období 2008–2012, přestože Česká republika dostala povolenky na více emisí, než vyprodukuje.“

Podle Vojtěcha Koteckého z Hnutí DUHA rozporuplný přístup vlády k ekologickým tématům souvisel s odlišnými názory jednotlivých ministrů. „Hlavně Martin Říman se často netajil, že ani koaliční smlouvu nebere moc vážně, a že kdyby mohl, začne na Mostecku vystěhovávat lidi z domů, bourat obce a rozšiřovat uhelné doly. Proto vláda sice podnikla užitečná opatření tu či onde, ale chyběl jí koncepční plán razantní modernizace ekonomiky, inovací, rozhýbání zelených odvětví a snižování závislosti na dovozu ropy a plynu,“ tvrdí Kotecký.

Ekologické organizace by samozřejmě rády inspirovaly programové cíle i budoucí politické reprezentace a prosadily změny, které se vládě minulé nepodařily. Určitý náskok v jejich definování má Hnutí DUHA, které ve stejný den (!), kdy padla vláda, představilo svou Velkou výzvu. V jejím rámci chce prosadit, aby příští sněmovna schválila nový zákon po britském vzoru, který závazně stanoví, že Česká republika bude snižovat exhalace skleníkových plynů o 2 % ročně.

Bojovníci s korupcí

Před minulými volbami nebylo politické strany, která by ve svých programech opomněla téma boje proti korupci. Zvlášť ODS a Strana zelených se profilovaly výrazně protikorupčně. Tomáš Kramár, předseda občanského sdružení Oživení, které se věnuje otázkám řádné vlády, však tvrdí: „Protikorupční program Topolánkovy vlády byl ze začátku na české poměry ambiciózní, střet s realitou ale neustál. Z dnešního pohledu se jednalo spíše o velkohubý pamflet, jehož nejdůležitější body byly postupně z legislativních plánů vyškrtávány.“ Kramár kritizuje, že nebyla provedena očista českého legislativního procesu regulací lobbingu, poslancům nebylo zamezeno v předkládání pozměňovacích návrhů ve třetím čtení a nedošlo k novelizaci zákonů o obcích, krajích a Praze, která by normalizovala současnou divokou situaci v hospodaření územních samospráv. „Neakceschopnost vládních stran dokresluje neschopnost skoncovat
s porcováním medvěda, ačkoli tuto praxi před volbami též napadaly,“ dodává Kramár. Podrobnou strategii oslovování politických stran před předčasnými volbami nevládní organizace prý ještě vypracovanou nemá, její ředitel však prohlašuje, že představu o svých prioritách chce předat všem parlamentním stranám ještě do začátku léta.

Kulturní procento

Podobné odhodlání jako v případě boje s korupcí deklarovaly všechny politické strany před minulými volbami i v otázce podpory kultury. Jedno procento na kulturu se stalo mantrou programů, která ovšem vyzněla naprázdno. Dlouhodobě podfinancovaná kulturní sféra, zahrnující všechny umělecké oblasti (literaturu, výtvarné a audiovizuální umění, hudbu, divadlo, tanec, umění nových médií), se po letošních rozpočtových škrtech ocitla podle umělců i zástupců v odborných grantových komisích ministerstva na pokraji zániku. „Z podnětu ministerstva kultury a za účasti jeho zástupců i desítek osobností českého kulturního života vznikl v roce 2006 podrobný a kvalitní dokument Koncepce účinnější podpory umění na léta 2007–2013. Ve vládním usnesení z 31. 5. 2006 ke schválené Koncepci účinnější podpory umění na léta 2007–2013 Vláda ČR ukládá ministrovi kultury zajistit ve spolupráci
s ministrem financí při přípravě státních rozpočtů na léta 2007––2013 finanční prostředky na realizaci této koncepce. Za poslední bezmála tři roky od schválení tohoto závazného materiálu však naprostá většina úkolů vytčených koncepcí nebyla realizována. Její finanční ukazatele ministerstvo nedodržuje,“ popisuje selhání minulé vlády poslední programový dokument iniciativy Za Česko kulturní (zaceskokulturni.cz). S tímto hodnocením iniciativa seznámila odcházejícího ministra a počítá přitom zároveň s tím, že splnění navržených bodů k nápravě bude požadovat i po jeho nástupci. Podle divadelního režiséra Petra Šourka, který se na iniciativě podílí, pak mají její účastníci v plánu uspořádat k programovému dokumentu panelovou diskusi se zástupci politických stran. Ovšem způsob, jak budoucí vládu přimět k dodržení toho, co před volbami naslibuje, však žádná z výše popsaných organizací zatím nevymyslela.

Ježíš je normální… Nebo snad ne?

Film slovenské režisérky Terezy Nvotové Ježíš je normální pojednává o svérázné náboženské organizaci Triumfální centrum víry. Do českých kin byl uveden 15. ledna 2009 a kupodivu se mu nedostalo takové pozornosti, jakou si zaslouží.

Autorka sama v dětství navštěvovala v Bratislavě tzv. Školu budoucnosti, vedenou organizací spadající pod Hnutí víry. Snímek začíná připomínkou této zkušenosti, pak sledujeme různé výjevy z aktivit pražského Triumfálního centra víry, jež z Hnutí víry také vychází. Jednotlivé scény jsou prokládány rozhovory s mladou dívkou, která v centru víry nalezla nejen samu sebe a své životní poslání, ale také svého manžela. Dále vidíme věřící téže organizace na „Konferenci víry a ohně“, kde už naplno propuká náboženská euforie a kde za doprovodu sugestivní poprockové hudby a frenetických, opakujících se výkřiků kazatele dochází k takovým věcem, jako je mluva „andělskými jazyky“ či uzdravování dotykem. Jedná se o momenty plné emocí a „katarzních“ prožitků, zkrátka o záležitosti zvenčí jen obtížně pochopitelné.

Jen s mikrofonem

Nejkontroverznější jsou ve filmu scény náboženského vedení dětí v jakémsi dětském kroužku pod hlavičkou téže organizace. Jedno z dětí tu naplno podléhá silným emocím vyvolaným vedoucí kroužku; klesá k zemi, pláče, prý se – jak později vypráví – setkalo s Ježíšem. Tak je otevřeno nejpalčivější téma dokumentu: kde končí svoboda a kde začíná manipulace?

Už forma onoho dětského náboženského kursu se může zdát leckomu zarážející. Mladá vedoucí kroužku k dětem až na výjimky promlouvá prostřednictvím mikrofonu, ačkoliv by vzhledem k malému prostoru školní třídy a ani ne desítce posluchačů určitě nemusela. Pomáhá jí další mladá žena, která chvílemi hraje na kytaru. Díky podmanivé hudbě a dramaturgii celé výuky působí pronášená slova na děti jednoznačně silněji než suchopárné sdělování faktů. Osvojit si informace o Adamovi a Evě tu ale rozhodně není prvořadým cílem. Primární je emocionální prožitek a „setkání s Bohem“. Akční vedoucí děti často povzbuzuje ke skandování a provolávání různých slov či hesel („Haleluja!“ nebo „Ježíš je absolutně nejlepší!“) a celkem se jí to daří. Některé děti se do dění zcela zapojují a jsou se svou vedoucí takřka na jedné vlně, jiné (ty menší) si čas od času odpočinou malováním.

Děti, výchova a manipulace

Snímek Ježíš je normální divákovi příliš nepomáhá s orientací ve sporných otázkách výchovy a manipulace. Nabízí setkání s nejednoznačnou realitou, kterou nenechává zpřehlednit s pomocí odborníků, jak je to běžné hlavně v televizních dokumentech. U mnoha diváků tak může vyvolat poměrně bouřlivé reakce a vést k prohloubení paušálně odsuzujícího postoje vůči náboženským organizacím obecně.

Problematika radikální náboženské výchovy dětí hraničící s indoktrinací je v některých evropských zemích poměrně frekventovaná. U nás bývá považována za okrajovou, ve srovnání se situací například ve Francii nebo Spojených státech opravdu nedosahuje takové úrovně závažnosti.

Jak vypadaly dosavadní veřejné reakce na dokument Terezy Nvotové? Experti z oborů psychologie a religonistiky se ve svém hodnocení záběrů náboženské výuky dětí rozcházeli. V pořadu České televize 168 hodin z 26. října 2008 je psycholog Slavomil Hubálek viděl jako „drsnou a emočně velmi vypjatou manipulaci, v rámci níž se děti zjevně snaží zavděčit tím, že popisují vidiny nebo paranormální jevy“. Religionista Zdeněk Vojtíšek se vyjádřil neutrálně: konstatoval, že se děti podle jeho zkušenosti nechovají nijak výjimečně. Prý „registrují, že rodiče mají nějakou hodnotu, mají ty rodiče samozřejmě rády, takže by ty hodnoty s nimi rády sdílely“.

Dotázaná mluvčí Služby kriminální policie a vyšetřování Pavla Kopecká se k otázce možného zásahu úřadů v případě kontroverzní náboženské výchovy dětí vyjádřila takto: „Jednání opravdu nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu.“

Zdravá a nezdravá víra

Je třeba pečlivě zkoumat, jak skandování nábožensky laděných hesel, vystupňovaná emocionalita a sugestivní vedení v nových náboženských hnutích působí na psychiku dětí. Určitá literatura již existuje, stejně jako ta o obtížně uchopitelné problematice „patologie“ v náboženství, kde se lze dočíst i o znacích „zdravé“ a „nezdravé“ víry. Konkrétní výzkumy zaměřené přímo na oblast dětí vyrůstajících v alternativních náboženských skupinách u nás však neproběhly. Důvodem je určitě již nesnadnost takového výzkumu, který vyžaduje úzkou a dlouhodobou spolupráci s jednotlivými organizacemi.

Na citlivost pojednávané problematiky naráží i česká legislativa. Ačkoliv ne každá náboženská skupina plní kritéria státu pro to, aby byla jako taková uznána a registrována, neexistují žádné zákonem definované mechanismy, které by existenci problematicky vnímané skupiny případně omezovaly. Vzhledem k mlhavosti termínů jako „nátlak“ či „závislost“, které se v platném zákoně o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností objevují, je to možná dobře. Hodnotová a náboženská výchova dětí zůstává soukromou zónou rodičů a krajně citlivou záležitostí.

Jesus Camp… a co dál?

V některých ohlasech v tisku i na internetu byl film Ježíš je normální asociován s americkým dokumentem Jesus Camp z roku 2006, který nabízí nesrovnatelně silnější a kontroverznější záběry, vzbuzující obavy z promyšleného a totálního zfanatizování dětí nejen na úrovni náboženské, ale i v rovině světonázorové a politické. Děti zde bez váhání hovoří o svém odhodlání stát se součástí „Ježíšovy armády“, uctívají papírovou maketu George Bushe a v některých chvílích se chovají skutečně jako sebejistí „obroditelé“ hříšného lidstva. Bez ohledu na to, jak alarmující pocit zděšení v divákovi během sledování tohoto filmu narůstá, ani v tomto případě není možné celou věc posuzovat bez znalosti širších souvislostí. Každopádně ale Jesus Camp jasně ukázal, k čemu mohou erupce fundamentalismu uvnitř nových náboženských hnutí vést, a postavil
společnost před naléhavou otázku po příčinách těchto jevů.

Nabízí se – na první pohled vzdálená – analogie s celostní medicínou. Podle ní je v léčbě nemoci efektivní působit na její příčinu, nejen na symptom. I v případě, že symptom vypadá závažně a léčba příčiny jako mrhání časem.

Náboženský fundamentalismus je zrovna takovým symptomem. Jeho závažnost tkví v tom, že i v otázce náboženství tvrdí: „já vím“ namísto „já věřím“. U symptomu tohoto kalibru je třeba působit hlavně na jeho podstatu. Snažit se jej „zatlouct kladivem do země“ by znamenalo, že se zanedlouho objeví zase. Třeba na jiném místě, ale s obnovenou silou. Zaměřit snahu pouze na rozumné legislativní řešení problematiky dětí vychovávaných v prostředí kontroverzních náboženských komunit je na místě, samo o sobě však zůstává právě „léčením symptomu“.

Kde je příčina

Psychoterapeut Thomas Moore se domnívá, že naše spiritualita ztratila svou hloubku a podstatu. Přišla o svou duši. A „ztratí-li spiritualita duši, bere na sebe často stínovou podobu fundamentalismu“. Podle tohoto autora je fundamentalismus „obranou proti spodním tónům života, proti bohatství a pestrosti imaginace“.

Dnešní doba má horečné tempo, v němž na jakýkoliv „život duše“ nezbývá mnoho času. Jako potlačený rozměr života se čas od času někde objeví a vezme na sebe nečekanou, agresivní podobu. Jak ale navracet zanedbané spiritualitě její duši tak, aby její zneužívání bylo co nejtěžší? Možná by stálo za to dětem i mladým lidem víc ukazovat, že člověk je nejen bytost cítící a myslící, ale že často potřebuje a může být také bytostí „věřící“. Spiritualita se nevznáší kdesi v éteru, ale je jednou z lidských potřeb. Když se cítí „zahnaná do kouta“, bere na sebe své převleky a masky. Dryáčnicky křičí na ulicích, prezentuje se jako zaručená vědecká metoda nebo se tváří jako jediný správný politický názor…

Autorka je doktorandka na Katedře pedagogiky FF UK. Zabývá se vztahem výchovy a spirituality.

Lekce Obama - veřejné osvětlení

Pražský projev amerického prezidenta Baracka Obamy byl něčím mezi uměleckou show a politickým divadlem. Vzbuzoval nadšení, spojené s vnímáním něčeho, co tu ještě nebylo a co překračuje dávno vymezené hranice (to je také definice Vznešena); oslovoval patosem a étosem, které z projevů českých politiků vymizely jako zbytečné haraburdí.

Estetika se v Obamově projevu spojovala s proklamativní politickou etikou, souhra gest a řečnických technik s apelativním obsahem, jemuž vévodily věty jako – „jsme tady, abychom řekli, že to dokážeme“; „pravidla se musí dodržovat“; „slova musejí zase něco znamenat“. Jazyk politiky se tu slyšitelně překrýval s řečí marketingu a reklamy, připomeneme-li si třeba dvacet let starou reklamu firmy Adidas (If you want you can – Když chceš, dokážeš to), bije to do očí. Právě pro tento kalkul je Obama nejčastěji kritizován jako sofistický řečník, který sice vládne rétorickou technikou, do níž umí zabalit líbivá slova, ale právě jako jeho dávní řečtí učitelé se pramálo stará o uskutečňování či možnost reálného naplnění slov.

Prober se! Vrať se na zem! – doporučil Obamovi po projevu v Praze Wall Street Journal v dosud nejdrtivější kritice působení nového prezidenta. Známý konzervativní deník upozornil právě na nerealističnost Obamova řečnění, které se vyznačuje tím, že vykresluje svět takový, jaký nikdy nebude. Politika, shrnuje WSJ, je pragmatická činnost, kde se počítá jen to, co doopravdy je „tady a teď“. Vize jsou krásné, ale s realitou nemají co dělat, ba dokonce jí někdy škodí, to když místo tvrdého zadupání na Severní Koreu prezident navrhuje další jednání.

Obamova kariéra stojí a padá s idealistickým nábojem. Politické hnutí, které Obama během demokratických primárek vytvořil, je poháněno právě myšlenkou, představou, že politika se může změnit tím, že „velká slova“, kterých má každý americký prezident plné kapsy (vzpomeňme na Bushovy projevy přeplněné svobodou, pravdou, dobrem a zlem nebo darebáckými režimy), začne každý, tedy i politici, brát vážně. Neboli: že z nich začne vycházet při vlastním rozhodování (např. řekne-li se svoboda, právo, řád, pak všude a pro každého atd.).

Americe není toto idealistické až náboženské nadšení cizí. Splnit si svůj sen o bohatství, úspěchu, štěstí, spravedlnosti – to je přece motor Ameriky. Bez tohoto idealismu by se o Americe nikdy nemohlo mluvit jako o Novém světě. Jak podivné je, že tento idealistický základ americké společnosti přehlédne právě tradicionalistický deník zaměřený na byznys, na symbol možnosti naplnění amerického snu!

Obama je idealistický sofista v jiném smyslu, který obvykle při probírání řečnického umění ve starém Řecku bývá opomíjen. Sofisté jsou líčení jako šarlatáni svého druhu. Jejich kouzla jsou ovšem z tohoto světa: jsou to techniky tvoření a skládání slov, jejich řazení do větších celků, metody výrazu a herecké sugestivnosti, systémy argumentů. Je tu ale ještě jiná sofistika, kterou shrnuje věta – činit slabší logos silnějším.

Magická moc přesvědčovacího umění, které je jádrem politiky, ačkoliv se zdá, že tímto jádrem je rozhodování a čin v konkrétním sporu, spočívá v tom, že i zdánlivě nerealistické věci, které se v pragmatickém světě každodenního obstarávání a pachtění jeví jako čirá fantazie a hloupost, se mohou nakonec uskutečnit. A to jenom proto, že je démos (lid, masa, dav) díky výmluvnosti politika-sofisty vezme za své. Idealistická bláznivost, logos, který je vůči tvrdému obecnému mínění na první pohled naprosto bezbranný, se nakonec překvapivě prosazuje.

Takový sofistický řečník není žádný populista, protože nenadbíhá obecnému mínění, skepsi politických cyniků, že s věcmi nejde pohnout, neboť svět bude vždy zlý a nespravedlivý. Sofista tohoto druhu kráčí v opačném směru, nabourává zaběhnuté stereotypy, láme zdravý selský rozum ve jménu ideálu, který lze naplnit, když budeme chtít. Slabší logos – idea se stává silnějším tím, že si jej přivlastňuje stále více lidí.

Obamův pražský projev ukázal, že v menším okruhu „městské komunity“ by to nemusel být zase takový problém (vrací se tu otázka po množstevních mezích demokracie). Přímý kontakt se sofistickou hvězdou byl nejlepším důkazem o jeho přesvědčivosti. Globální působení tohoto sofistického charismatu už tak bezproblémové není, protože mediální zprostředkování vždy po čase vytváří dojem, že jde ryze o démonický efekt média, který Obama pouze ovládá lépe než ostatní.

Ale i tady platí, že realita bude nakonec to, co za realitu přijmeme. Realita není v podstatě jiná, než jakou ji chceme mít. Idealismus, ani ten politický, se v takovém kontextu nejeví jako bláznovství somnambula, nýbrž jako aktivní přístup ke světu. Probuďte se a vraťte se na zem, kde i slabší logos může být silnějším.

Autor je komentátor Hospodářských novin.

Od imaginárních národů k virtuální realitě

Co je národ, ptal se už Ernest Renan (Qu’est–ce qu’une nation?), a odpovídal si: o tom rozhoduje jakýsi každodenní plebiscit. Zhruba o sto let později konstatoval Arnošt Gellner (Národy a nacionalismus), že národ je konstrukt, který je spjat především s moderní industriální společností. Miroslav Hroch (V národním zájmu) srovnal dějiny evropských národních hnutí a rozdělil je do tří fází z hlediska jejich sociální struktury a politického vlivu. A s čím přišel Anderson?

Nacionalismus vznikl v Americe

Předností jeho knihy je především rozsáhlý záběr. Anderson si všímá mechanismů vzniku nacionalismu v různých podmínkách a uvádí příklady nejen z evropských dějin. Dokonce je tomu kvůli jeho orientaci na Indonésii či Filipíny spíše naopak, jak se přiznává v jedné z hovorovým jazykem psaných poznámek pod čarou: „Nepředstírám žádnou odbornou znalost střední a východní Evropy a v rozboru, který následuje, se ve značné míře spoléhám na Setona-Watsona.“

Další pomyslnou ranou eurocentrické perspektivě je autorovo tvrzení, že nacionalismus vznikl v Jižní a Střední Americe a nikoli v Evropě. Podle Andersona rozdělení amerických kolonií do samostatných správních a ekonomických jednotek vedlo k tomu, že obyvatelé takového území začali pociťovat sounáležitost.

Důležitou roli sehrála zkušenost prostorová – pro domorodce byly možnosti kariérního vzestupu omezeny a metropole představovala nedosažitelný bod. Anderson tvrdí, že v takovém kolektivu zákonitě vznikla představa ohraničeného společenství, ukotvená především v tištěných novinách či „moderních“ románech.

Banální nacionalismus

Autor dostává ideologii „na zem“, podle něj totiž nacionalismus vzniká čtením novin u ranní kávy. Čteme o událostech, které se odehrály v „našem“ světě, a dokonce i „světové události“ vidíme ze své perspektivy, a proto je určitým způsobem interpretujeme.

Ironie dějin spočívá v tom, že tyto představy jsou poněkud nechtěným důsledkem mocenské strategie, která měla původně úplně jiné záměry. A tak nacionalismus „oficiální“, který měl sloužit vládnoucí skupině k udržení vlastních pozic, zpravidla ústí do nacionalismu „lidového“. Sčítání lidu vymezující jisté „kategorie identity“ vede ke skupinové identifikaci lidí zahrnutých do daných „položek“.

Anderson ovšem věnuje rozsáhlé pasáže médiu národního jazyka, který nahradil „nadnárodní“ latinu a umožnil artikulovat naši zkušenost naším způsobem a zároveň se vymezit vůči „jiným“, kteří náš jazyk neovládají. Bez slovníků, mluvnic a vyprávění dějin by se evropská „probuzení“ neobešla. Naopak „v amerických národních hnutích nebyl jazyk nikdy zásadním tématem“. Především proto, že upomínal na koloniální minulost.

Andersonův koncept představuje zajímavý nápad, ale má i své meze. Tak především autor pracuje s pojetím jakéhosi homogenního národního diskursu a poněkud naivně předpokládá shodu těch, kteří jej sdílejí. V kritikách jeho knihy už bylo poukázáno na to, že v kulturním poli daného národa fungují i „konkurenční“ diskursy, například menšinové. Ostatně i samotný akt četby Anderson dost schematizuje: čteme údajně proto, abychom si potvrdili svou národní identitu. Čtení kvůli získávání informací, zábavě či estetickému prožitku ustupuje kamsi do pozadí. Ne vždy tomu tak přitom opravdu je.

Nacionalismus na internetu

Debata o nacionalismu v osmdesátých letech sugerovala dojem, že daná záležitost se už brzy stane antikvárním tématem. Anderson byl už tehdy jiného názoru. Mimo jiné se mu podařilo najít dokument, v němž je nacionalismus smíšen s marxistickou ideologií, která proslula svým holedbáním, že zaostalý „buržoazní nacionalismus“ nahradila pokrokovým „proletářským internacionalismem“. Anderson cituje text japonského revolucionáře Kity Ikkiho, který se v roce 1924 dožadoval nápravy „současných nespravedlivých rozdílů“ formou mezinárodní války. Ve jménu mírového úsilí chtělo „Japonsko – proletář“ získat Austrálii a východní Sibiř.

Během dvacátého století byly noviny jakožto dominatní médium vystřídány rozhlasem, televizí a nakonec internetem. Nacionalismus se však pružně přizpůsobil jinému způsobu zprostředkování. Anderson v rozhovoru, který poskytl v norském Stavangeru v roce 2005, zmínil existenci „mobilního“ nacionalismu „na dálku“, který se utváří prostřednictvím webových stránek. Díky nim si třeba takoví Argentinci mohou ponechat svou představu Argentiny a sdílet ji s druhými, i když se zrovna nacházejí na druhém konci světa. The Independent nedávno otiskl článek jistého A. W. Smithe, který chce využitím „síly internetu“ změnit politickou situaci v Británii: zastupitelé zvolení podle jeho modelu mají lépe než dosud reprezentovat „národní zájmy“.

Nacionalismus nás tedy jen tak neopustí. Pokud jde o imaginární komunity a jejich odlišnost od „reálných“ spolků založených na osobním kontaktu, jenom se dnes zvýraznil rys podtrhnutý Andersonem: „příslušníci ani toho nejmenšího národa nikdy nepoznají většinu ostatních jeho příslušníků, nikdy se s nimi nesetkají a ani o nich neuslyší. Přesto v představách všech přežívá obraz jejich sounáležitosti.“

Autor je bohemista.

par avion

Pro české čtenáře jistě nemohla být nijak udivující skutečnost, že výsledek volebního klání v Izraeli, zemi s demokratickým politickým systémem, byl následován zdánlivě nekonečným vyjednáváním o sestavení funkční vládní koalice. Několikatýdenní rozhovory, které po získání druhého místa v izraelských parlamentních volbách vedl šéf strany Likud Benjamin Netanjahu, vedly nakonec k sestavení vlády nesourodé koalice stran Likud, Izrael náš domov, Šás, Židovký domov a Strany práce. Pro arabskou veřejnost byla zajímavá především otázka, do jaké míry se výsledek voleb a sestavení vlády vedené Netanjahuem projeví na izraelském postoji vůči arabským sousedům a zejména vůči palestinskému mírovému procesu. Imád Gád se na stránkách egyptského listu al-Ahrám ve svém článku Kurs směrem ke kolizi netajil značnou skepsí. Samotný Benjamin Netanjahu je podle něj spíše racionální pragmatik. Zejména kvůli
spojenectví se Spojenými státy a s Evropskou unií by byl ochoten pokračovat alespoň v opatrném naplňování mírového procesu. Uvědomuje si však, že překážkou tomuto přístupu budou krajně pravicové a náboženské strany. Šéf strany Izrael náš domov Avigdor Lieberman jasně demonstroval svůj postoj na konci roku 2007, kdy opustil vládu Ehuda Olmerta na protest proti jeho účasti na mírové konferenci v Annapolisu. Z pozice nového šéfa izraelské diplomacie pak před pár dny závěry této konference odmítl, čímž podle autora článku nepřímo odmítl i ideu vytvoření samostatného palestinského státu. Netanjahu si na druhé straně uvědomuje neobhajitelnost takovéhoto postoje zejména před západními spojenci a je ve svých prohlášeních opatrnější. Podle Imada Gáda je to dáno i jeho obavami, aby se pravicová koalice nerozpadla podobně jako v roce 1999, kdy předseda vlády Netanjahu neudržel jednotu mezi svými spojenci poté, co podpisem dohody z Wye River přiřkl 13,1
procenta okupovaných území palestinské samosprávě. Aby tentokrát vyvážil příliš radikální postoj pravicových partnerů, snažil se usilovně dostat do své koalice i relativně umírněnou Stranu práce. I ta ovšem podle autora posunuje své pozice vůči Palestincům stále více doprava a Netanjahuově vládě tak nejspíše hrozí vzdalování se nejen umírněným arabským státům, jakým je například Egypt, ale i evropským či americkým spojencům.

Tezi o prohlubující se izolaci Izraele, která bude uspíšena výsledkem nedávných parlamentních voleb, rozpracoval v článku Netanjahu a arabský mír Abdulláh Iskandar z deníku al-Haját. Podle něj nelze od nové izraelské vlády čekat žádný podstatný pokrok ani v jednáních s Palestinci, ani v jednáních se Sýrií. Politiku Netanjahuovy vlády údajně nezmírní ani přítomnost levicové Strany práce. Její šéf, generál a ministr obrany Ehud Barak, prý dokonale vyniká v umění měnit tvář podle aktuální potřeby a spíše než aby v převážně pravicové vládě hájil pozice příznivců mírového řešení, bude mít tendenci vrhat se do dalších vojenských dobrodružství, aby podle současné poptávky izraelské veřejnosti vylepšil image svou a své strany. Podle Iskandara se nová izraelská vláda bude stále více vzdalovat pozicím svých západních spojenců, kteří trvají na doktríně existence dvou států. Pro samotný Západ tak podle autora může být
překvapivé, že se ocitne v pozici, kdy jeho postoje budou bližší spíše arabským státům než Izraeli. Potvrdil to údajně i nedávný summit Ligy arabských států v katarském hlavním městě Dauhá, kde se arabští představitelé vyjádřili ve prospěch řešení založeného na respektování principu území za mír. Arabové tak podle Iskandara mluví stejným jazykem jako většina mezinárodního společenství, zatímco Izrael se propadá do izolace. Jeho negativní postoj se pak pravděpodobně dostane do střetu i s jeho dlouhodobými příznivci. Z hlediska vnitropolitického vývoje se prý tento pocit izolace může odrazit v klesající podpoře Netanjahuovy vlády, který by mohl vést i k jejímu pádu. Izraelští voliči se prý v časech konfrontace rádi přiklánějí k radikálním pozicím, což byl případ i posledních voleb. V těch příštích by se ovšem podle Iskandara snad mohli přiklonit spíše k míru a k soužití s Araby, tak jako to učinili, když v roce
1992 volili Jicchaka Rabina.

Zatímco v otázce blízkovýchodního mírového procesu se po posledních izraelských volbách postoje Západu a arabského světa mohou přibližovat, ve stejné době se objevil problém, který mezi ně vnese spíše napětí. Nedávné rozhodnutí Mezinárodního trestního tribunálu vydat zatykač na súdánského prezidenta Umara al-Bašíra pro jeho údajné zločiny v západosúdánské provincii Dárfúr se setkalo s převážně negativními reakcemi na celém Blízkém východě i v Africe. Některé tamní státy či osobnosti se sice na fenomén univerzální jurisdikce dívají shovívavěji, což může být dáno, tak jako v případě Libanonu, čistě pragmaticky, převládá však názor, že Mezinárodní trestní tribunál či různé ad-hoc tribunály jsou pouze nástroji nekoloniálních snah Západu. Právník Mahmúd Mubárak zřejmě mluvil z duše nemalé části Arabů, když na stránkách listu al-Haját psal o „mezinárodních trestních soudech, které sice pracují výkonně, svou činnost ovšem špatně
zaměřují“. Podle něj je nestrannost univerzální jurisdikce zásadním způsobem zpochybněna tím, že se její pozornost soustřeďuje pouze na zločiny, při kterých nějakým způsobem utrpěly zájmy Západu. Na častý protiargument, že mezinárodní tribunál byl ustaven i pro vyšetření zločinů, které byly spáchány na bosenských muslimech během války v bývalé Jugoslávii, odpovídá, že právě v tomto případě byla mezinárodní spravedlnost nebývale velkorysá. Někteří zločinci byli zproštěni obvinění z genocidy a v převážné většině jim byly vyměřeny tresty v rozmezí 15 až 22 let. Mrtvých muslimů přitom bylo kolem 200 tisíc. Na druhé straně původci atentátů v Madridu byli odsouzeni na 40 tisíc let, přičemž počet jejich obětí lze počítat ve stovkách. Podle této logiky bychom se podle Mubáraka neměli divit, byl-li by ustaven tribunál, který by měl prošetřit zločiny hnutí Hamás během nedávných násilností v Gaze.

Smutný den na veřejnoprávní vlně

Výrazným rysem vysílání Rádia Česko (RČ) v úterý 24. března (8–11 hod. a 13–16 hod.; o pádu kabinetu se rozhodlo kolem 18.30) bylo to, že téměř vůbec nepřipomínalo důvody, proč byla s trojkoalicí silně nespokojena nejen parlamentní opozice, ale také většina občanů. Svým posluchačům tak stanice prezentovala hlasování o nedůvěře vládě jako pochybný pokus, motivovaný jen zavilostí a nebezpečnou nezodpovědností iniciátorů hlasování, tedy sociálních demokratů.

I ty, zprávařko?

Místy ve vysílání RČ tato účelová rétorika zaznívala přímo z úst redaktorů. Dopolední zprávařka toho dne Eva Ziliziová například ve své relaci o půl deváté hlásila také toto: „Obě opoziční strany – sociální demokraté a komunisté – mají jasno: vládu je třeba potopit a vyvolat předčasné volby (…). V sázce je hodně: naše prestiž coby předsedající země Evropské unie, kontinuita při rozhodování o strategických záležitostech, jako je kupříkladu prodej Českých aerolinií a stabilita domácí měny.“ Sugestivním výrazům jako „naše prestiž“ by se měli novináři vyhýbat, zvlášť ve zprávách. I z minulých českých politických krizí je navíc dobře známo, že na ně zahraniční investoři ani spekulanti nijak výrazněji nereagují.

Závažné důvody velké nespokojenosti s Topolánkovým kabinetem, především nepřijatelné vměšování vládních politiků do justice a médií, v dopoledním vysílání RČ z 24. března zazněly jen v promluvě Olgy Zubové. Odpolední relace RČ (přesněji zprávař Aleš Kouba) zmínila jeden z problémů provládního bloku – kauzu poslance Wolfa – ve třináct hodin, další důvody padly, když parlamentní zpravodajka Milada Richterová shrnula, co pátému pokusu opozice o vyslovení nedůvěry vládě předcházelo. Posluchači ranního vysílání RČ, jichž je mnohem více než těch odpoledních, tedy získali tendenčnější obraz hlavního politického tématu onoho dne.

Co ukazují čísla

Nakolik ne-pluralitní a ne-stranné bylo vysílání Rádia Česko v rozhodující den, může doložit například analýza toho, jací vrcholní politici zde dostali prostor: ať již přímým vstupem (bezprostředně ve studiu, telefonicky, přehráním staršího záznamu) nebo formou citátu či parafráze pronesené někým z redaktorů stanice.

Když započítám i opakování téhož ve zprávách (v RČ jsou každou čtvrthodinu) a reportážích, vychází mi poměr hlasů vlády a opozice tak, že mínění politiků vládního bloku (bez tzv. rebelů) bylo posluchačům jednou ze zmíněných forem nabídnuto třiadvacetkrát, zatímco názory politiků opozice, Vlastimila Tlustého a Jana Schwippela čtrnáctkát. Mezi těchto čtrnáct položek započítávám i promluvy obou poslankyň vyloučených ze Strany zelených. Podobný kvantifikující výzkum je samozřejmě náročný na metodologii a v novinovém článku nemůže nebýt torzovitý a obtížně doložitelný. Doporučuji proto každému vyzkoušet si takovou analýzu osobně, nejlépe v den nějaké závažné události.

Komora ano, odboráři ne

Ve vysílání RČ dostal v úterý 24. března značný prostor také mluvčí Hospodářské komory Petr Víšek. Ten je někdejším zahraničním tajemníkem ODS. Víškovu promluvu, která v RČ zazněla ve zprávách v 8.00 a v 9.30, tedy v době, kdy má stanice největší poslechovost, zde uveďme celou. Skvěle totiž ukazuje floskule, jimiž RČ i většina dalších českých masmédií podporovala setrvání Topolánkovy vlády: „Hospodářská komora považuje hlasování o nedůvěře vládě za krok vedoucí k destabilizaci české politické scény i hospodářské sféry. Případný pád současné vlády by podle Hospodářské komory v žádném případě k řešení současného vážného stavu hospodářství nenapomohl, naopak se domníváme, že by zcela určitě došlo k zhoršení vnímání České republiky z pohledu zahraničních investorů jako více rizikové a nestabilní země.“ Jestliže je Hospodářská komora pevně spjata s ODS, logické by bylo zařadit
do vysílání také to, jaký názor mají na setrvání vlády třeba zástupci odborů. To se ale posluchači v RČ nedozvěděli.

Věřit elitním mluvčím?

Kdo v Rádiu Česko 24. března o hlasování o nedůvěře hovořil z nominálních nestraníků? Novináři Martin Komárek a Alexandr Mitrofanov, politolog Jan Kubáček a ekonom David Marek. Tedy tři výrazně pravicově orientovaní muži ku jednomu umírněně levicovému – toť poměr běžný nejen v Rádiu Česko, ale i v jiných veřejnoprávních rozhlasových a televizních stanicích.

David Marek, ekonom z politicky vlivné a v RČ silně protežované společnosti Patria Finance, zprvu dopad případné vládní krize na ekonomiku neviděl jako velký, stačil ovšem někdejší reformní plány Topolánkovy vlády v důchodové a zdravotní politice označit za „notoricky potřebné“. Když moderátor Martin Křížek naléhal, promluvil Marek v závěru svého výstupu jasněji a ve shodě s intencí celého vysílání RČ vyjádřil obavu, že po pádu vlády by se politika mohla stát překážkou řešení ekonomických témat. Markovo vystoupení bylo typické pro část českých ultraliberálních ekonomistů zbožšťovaných českými masmédii krize nekrize. Pánové již sice většinou neznějí tak sebevědomě jako dříve, dále ale prosazují názor, že politika ekonomice jen více či méně překáží. Pokud to tedy nejsou plány na důchodovou reformu, vyvádějící část pojistného soukromým fondům a nedostatečně regulovanému akciovému trhu, nebo třeba nápady vládního NERVu, konvenující především
příjmové skupině oněch mediálních ekonomů.

Vysílání Rádia Česko v rozhodujícím dnu bohužel dokázalo, že veřejnoprávní sdělovací prostředky u nás stále neumějí neslužebnou, pluralitní novinařinu.

Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.

Tančíme v kruhu

Popisovat vývoj a současný stav komunity sdružené kolem českých soundsystémů je nevděčná práce, která se podobá hledání změn tam, kde nic nového vlastně už drahnou dobu není k vidění. Početní síla zkrátka neznamená sílu v kreativitě a snaze přinést v rámci této alternativní kultury něco nového. Mnohaleté spory uvnitř komunity mezi staršími zástupci českých soundsystémů a mladší generací už taktéž připomínají jen mlácení prázdné slámy, neboť kreativita chybí na obou stranách stejně. Plačtivé vzpomínání na staré dobré časy, kdy to všechno bylo lepší, k ničemu není. Nevede k žádným viditelnějším činům a je tak pouze sentimentem, jenž od každé aktivity odrazuje už tím, že tvrdí: dobré už to bylo, a dnes ani v budoucnu už být nemůže.

Kam zmizeli nomádi?

Zatímco na Západě lze stále mluvit o dvou směrech freetekno kultury, a sice o městském a travellerském, u nás vlastně nikdy pořádně žádná nomádská část nevznikla, a pokud existovala, byla vždy prezentována jen několika málo jedinci. Česká scéna je tak až na výjimky ochuzena o vysloveně konstitutivní prvek této subkultury, která vznikala jako kultura v pohybu a v mnoha případech se přelila až do života v pohybu a stala se životním stylem, jenž byl jedním z mnoha projevů kontrakultury. I u nás se stále najde pár lidí, pro něž je tento životní styl důležitější než samotný akt freeparty, už ale rozhodně nelze mluvit o celých kmenech, které by tuto cestu volily.

Na druhé straně je třeba zmínit, že úbytek těch, kteří víkendovou zábavu proměnily v životní styl, klesá i za hranicemi České republiky. Už je to pár let, co ti, kteří chtějí myšlenku nomádského stylu žití posouvat někam dále, míří se svými náklaďáky a karavany mimo Evropu, která se stala v mnoha ohledech nehostinným místem pro tuto divokou elektronickou kulturu a v lecčem se prostě zkazila, což je osud naprosté většiny subkultur, jež se stanou masovými. S velkou oblibou jako by přicházela i velká povrchnost, ztráta kontinuity provázená věčným opakováním téhož, bez nějaké snahy o posun někam dál. Nelze také zamlčovat, že mnoho původních travellerů utopilo svůj ojedinělý život v konzumaci jedů. Auta se zastavila, staly se z nich s jedním místem svázané bungalovy svého druhu a jejich obyvatelé v řadě případů podlehli svodům tvrdých drog, které dnes nejsou na mejdanech ničím neobvyklým, zatímco v minulosti jednoznačně
převládaly ty taneční. Mnoho „travellers sites“ v Evropě dnes připomíná spíše domovy důchodců, kteří v opojení vzpomínají na slávu minulosti. Pokud se především na konci devadesátých let dalo mluvit o stovkách technotravellers, tak dnes se ukazuje, že sice existují, ale z většiny už nejde o nomády svázané s freeteknem, ale spíše o tradiční hippie nomády a pak lidi, kteří z mnoha důvodů zvolili skromnější způsob života.

Bojíme se politiky?

Něco málo se ale přece jen stalo i u nás. Není žádným tajemstvím, že naprostá většina českých technařů vždy zdůrazňovala svůj primárně apolitický náboj a nezájem o věci veřejné. Šlo to až tak daleko, že to budilo dojem zaklínadel, která se v posledku od řeči politiky a politiků zase tolik nelišila. Ostatně nikde na světě nedošlo v rámci této subkultury k tak blízkému propojení státních úřadů a freetekna jako u nás, při příležitosti posledního oficiálního CzechTeku, jenž se odehrál pod taktovkou vlády a před zraky policistů, kteří měli pro jednou svůj velín přímo na místě a dění tam dole jako na dlani.

Snaha vyjádřit svůj neskrývaně politický názor se poprvé objevila ve větší míře až minulý rok při příležitosti pořádání tradičního DIY karnevalu, který se pro tentokrát stal zároveň i hlasitým protestem proti slídilství úřadů a firem ve všech jeho podobách. Opět se mluvilo a psalo o tom, zda vůbec může freetekno subkultura vyjadřovat nějaký názor a zda se účastníci vlastně nestávají rukojmími nejrůznějších nevládních organizací, potažmo dokonce nějakých radikálně levicových politických hnutí. To, co je na Západě samozřejmostí, bylo u nás předmětem sporu, což možná svědčí o opatrnosti, ale spíše o apatii, která s politikou nechce mít společného nic, neboť by musela vést k přemýšlení a nedej bože i k vyjádření jasného názoru. Nakonec se to ale přece jen povedlo, tanečníci zase jednou protančili centrem Prahy a k tomu ještě zazněl jejich nesouhlas s podobou společnosti, v níž už nic není soukromé, natož
intimní a člověk se stává objektem nejrůznějších sledovacích zařízení. Předpovědi, které varovaly před zneužitím jedné subkultury, se nevyplnily a navíc se podařilo formou protestu alespoň částečně propojit do té doby zcela oddělené až nepřátelské skupiny mladých. DIY karneval pod názvem „Freedom not fear“ totiž nezněl jen v rytmu techna, ale také punku a dokonce i hip hopu. Léta oddělené subkultury se tedy potkaly pod jedním mostem a právě propojování zdánlivě zcela rozličných skupin se ukázalo jako cesta, která má snad budoucnost a může vposledku přinést kreativitu, která jako by chyběla všem bez rozdílu.

Dá se toho dělat víc

Dalším počinem hodným zaznamenání byl festival Freeze fest, jenž nezůstal jen u tradiční party pod širým nebem za zvuků elektronických rytmů, ale prezentoval nejrůznější podoby DIY kultury, od videoprojekcí přes street art a graffiti až k sítotisku a žonglování. Najednou bylo lze vidět kreativitu, která jinde tolik chybí, a byl to možná právě průnik vícera druhů alternativního umění, který zcela nedogmaticky ukázal možnou cestu k obrození subkultury, jež jako by se stále točila (v jejím případě spíše tančila) v kruhu. Z ohlasů lidí lze dovodit, že jakékoliv ozvláštnění tradičních technomejdanů je vítáno a má velký úspěch. Nemusí se tedy za pomoci malých, až takřka privátních mejdanů snažit vracet v čase zpět a tak oživovat něco, co tu dříve bylo. Místo toho lze ustoupit z ortodoxních pozic a ukázat návštěvníkům trochu víc než jen hudbu a mejdan, jehož hlavním kladem i nadále zůstává, že je neziskový, nadmíru
svobodný a tak i nezávislý. Repetitivní rytmus by se neměl stát jediným osudem subkultury, která jako by byla odsouzena k věčnému opakování.

artefakty

Balet 21. století

Národní divadlo Brno, premiéry 20. a 21. 2. 2009 v Janáčkově divadle

Nové vedení baletu brněnského Národního divadla dosud spíše přebíralo osvědčené tituly a modely inscenací z Prahy (viz A2 č. 4/2009), teprve nejnovější premiéra s názvem Balet 21. století má punc originality. Složený program zahajuje obnovené D.M.J. 1953–1977 – skupinová choreografie Petra Zusky, úzce vycházející ze skladeb Dvořáka, Martinů a Janáčka (odtud iniciály v názvu díla), stále okouzluje vynalézavou prací se scénickými objekty a celkovou posmutnělou atmosférou, tentokrát jí ale chybí výrazná interpretace. Druhou část s názvem Barocco připravil Polák Jacek Prybylowicz. Choreograf, jehož umělecký názor do značné míry formovalo angažmá v Kibbutz Contemporary Dance Company, uvedl první verzi Barocca před pěti lety na Biennale de la Danse v Lyonu. Choreografie je abstraktním vystižením Bachovy hudby, místy doplněné a svérázně parafrázované violoncellistou Josefem Klíčem. Večer uzavírá Okamžik pro jahodová ústa Němce Maria
Schrödera. Láme se do tří samostatných, příliš se nedoplňujících částí. V první dominuje mužná energie – dynamický tanec skupiny tanečníků ukazuje sílu i touhu po křehkém protějšku, druhá část přináší pohybově vynalézavý duet a ve třetí je dán prostor skupině tanečnic, které si bezstarostně užívají radovánek s lavory vody. Efektní, ale i banální půlkruhy stříkající z namočených vlasů. Pokolikáté byl už tenhle nápad k vidění?

Roman Vašek

Divadelní revue 1/2009

První letošní číslo Divadelní revue otevírá studie Jana Hyvnara Idea geneze v české divadelní historiografii. „Základem mého zamyšlení nad otázkou pramenů a geneze je nepopiratelné a značné oslabování historického vědomí, na které narážím na každém kroku. Toto oslabování historického vědomí v současných teoretických přístupech jde ruku v ruce se slábnoucím zájmem mladé generace o historii, zvláště tu českou,“ uvádí Hyvnar svoji studii a tímto prizmatem se zamýšlí nad teoriemi Richarda Schechnera, Ervinga Goffmana, nad divadelní antropologií i tím, kam jednotliví historikové kladli počátky divadla – do antiky, starého Egypta, Mezopotámie či k rituálům. V další teoretické studii čísla, Po roce o jevištní interpretaci, se Jan Císař zabývá interpretací a dramaturgií. Štěpán Vácha zkoumá Pražské divadlo pro operu Costanza e Fortezza (1723) v kontextu evropské divadelní architektury 17. a 18. století
a doplňuje svou studii několikastránkovou obrazovou přílohou. Petra Ježková se vrací ke vzniku Ottova Divadelního slovníku ve studii Z úsvitu české divadelní lexikografie. O divadelní reformě v Polsku a dramatice Leona Schillera píše Jan Jiřík. V rubrice Rozhledy najde čtenář či čtenářka například recenzi třetího dílu korespondence Voskovce a Wericha od Vladimíra Justa, knihy Posedlost divadlem / Evžen Sokolovský od Zdeňka Hořínka, recenzi Rousseauova Dopisu d‘Alembertovi od estetika Tomáše Hlobila nebo výstavy ke stému výročí narození řeckého režiséra Karolose Kouna v Aténách od Evy Stehlíkové a Aleny Sarkissian.

Jana Bohutínská

Deanna Templeton

Scratch My Name on Your Arm

NRW-Forum, Ehrenhof 2, Düsseldorf, do 10. 5.

Instituce NRW-Forum v Düsseldorfu prostřednictvím výstavy Deanny Templetonové (1969) Scratch My Name on Your Arm nahlíží do světa kalifornského životního stylu, posedlosti a vyznavačství – bruslení, skateboardingu a pěstování těla pod žhavým sluncem. S tím jsou spojeny různé druhy kreslení a záznamů přímo na odhalenou kůži (branding, tagging). Autorčiny černobílé snímky dovolují intimním pohledem proniknout k dospívajícím dívkám a chlapcům, kteří na svém těle vystavují na odiv jména skateových idolů, jejich „podpisy“ či loga známých firem (sport, oblečení, nápoje). „Lidé jako nosiči reklamy – něco, co zní jako temná vize budoucnosti – jsou v Kalifornii již uskutečňovanou realitou,“ referuje německá publicistka Irit Bahleová. Ty tam jsou doby, kdy byli v módě uměření tetovaní motýlci na zádech. Celkem 56 fotografií přibližuje posun ve zdobení těla a zachycuje jeho radikalizaci, ale i dočasnost (na rozdíl od tetování). Více
než kdy jindy je tu kladen důraz na kult těla, které se stává skrze skateboardovou scénu projekční plochou přímých komerčních zájmů sportovního establishmentu, ale i rychlé „subkulturní a sexuální komunikace“. Připomeňme, že bývalý manžel fotografky – Ed Templeton – je sám skateboardovou legendou. Odtud také autenticita celé vystavené tematické fotosérie.

Petr Vaňous

Fjodor Michajlovič Dostojevskij

Zločin a trest

Radioservis 2009

Jakkoli byla dramatizovaná četba ČRo z roku 1981 v režii Josefa Melče původně prezentována jako seriál, ve formátu MP3 si teď každý může 5,5 hodiny porcovat a rytmizovat vnímání po libosti. Z románu je drama, z knihy audiokniha. Ano, především v tomto druhově-žánrovém posunu od prózy a epiky k dramatu spočívá vklad tohoto fonografického díla: umožňuje jedinečné přínosy celé sestavě skvělých interpretů, skutečné elitě tehdejšího rozhlasového herectví. Moderátorem veškerého dění je vypravěč Eduarda Cupáka, na kterého teprve ve stylovém sjednocení navazuje Raskolnikov Václava Postráneckého. Dostojevského veledílo nijak nezestárlo, naopak, už nejméně sto let se i v kulturách stojících na křesťanských základech setkáváme nejenom s jednotlivci, ale celými národními či internacionálními hnutími – na Kubě, v Baskicku i v Irsku –, která v podstatě sdílejí výchozí Raskolnikovovu tezi, že „výjimeční lidé
mají právo páchat zločiny, pokud je to nezbytné pro uskutečnění jejich myšlenek“. Lidé si dovedou zabíjení svých sousedů omluvit ledasčím; Dostojevského etická nekompromisnost je rafinovaná právě tím, že vrahem je de facto kladný, nesobecký hrdina, zatímco zabita je nesporně záporná postava, neslitovná lichvářka. Žádné „vyšší cíle“ pachatele ani nemravnost oběti nemohou „posvětit“ vraždu!

Petr Pavlovský

Čtu raději originály

Nakladatelství Odeon je považováno za téměř legendární značku české překladové literatury. Ovšem rád bych náš rozhovor začal z druhé strany – otázkou, zda si myslíte, že je současná situace v nakladatelském světě v něčem lepší, než byla tehdy.

Pozitivní posun je zřejmě v tom, že se vše nemusí tak pečlivě plánovat. Změny v edičním plánu jsou podstatně snadnější. Pokud jde o vlastní nakladatelskou práci, musím přiznat, že žádný velký kladný vývoj nevidím. Když vezmu do ruky dnešní knihy, je tam více tiskových chyb, což je dost nepříjemné. Mám dojem, že redakční práce je mnohem omezenější, než byla tehdy, protože většina nakladatelství má málo redaktorů, v některých případech nemají žádné. Nedávno jsem zažila, že jisté nakladatelství, které vydává jeden z mých překladů, mi poslalo korektury, které údajně přečetl jejich korektor. Div jsem neomdlela. V knize, která je dost objemná, bylo od korektora pět oprav, z toho čtyři špatně. Přitom na každé stránce byla nějaká tisková chyba.

Takže jste si musela udělat vlastní korektury.

My jsme na to byli zvyklí a myslím, že to byla jistá výhoda. Korektury četl autor, ať už to byl překladatel nebo původní autor, a redaktor, a to minimálně dvakrát, protože četli sloupcové i stránkové korektury.

Vy jste v Odeonu neměli jazykové korektory?

Neměli, ale v té době měly korektory tiskárny, a většina tiskáren měla dokonce vynikající korektory. Ti byli s námi v kontaktu; když přišli na něco, co se jim nezdálo, tak telefonovali. Pamatuji si, že jsme jednou tiskli Thomase Manna a korektor volal a říkal: Tady je postava, která se na straně deset jmenuje Ernst a na straně tři sta Franz. Tak jak se vlastně jmenuje? Myslím, že dneska v tiskárnách už žádní korektoři nejsou. Jinak by v knihách nemohlo být tolik tiskových chyb.

Myslíte, že se liší i požadavky na kvalifikaci redaktorů? Byla tehdy přísnější měřítka na to, kdo se jím mohl stát?

Pokud to bylo možné, hledali jsme odborníky na jednotlivé národní literatury.

Předpokladem byla jazyková kompetence…

Ano, ale existovaly samozřejmě jazyky, kde to nešlo. Neměli jsme například redaktora, který by uměl maďarsky. Měli jsme sice redaktorku na rumunštinu, ale ne na finštinu nebo turečtinu. Ovšem hlavní literatury jsme pokryté měli.

Vy jste do nakladatelství nastupovala se specializací na anglickou a francouzskou literaturu.

Ne, já jsem se od začátku starala pouze o románské literatury. A teprve když odešel germanista Rudolf Vápeník, který vedl anglo–germánské oddělení, jež zahrnovalo také všechny tři skandinávské literatury a rovněž holandštinu a islandštinu, obě redakce se spojily. Pak jsem asi šest nebo sedm let vedla tuto velikou redakci, která vlastně znamenala polovinu nakladatelství.

Kolik lidí ji tvořilo?

V románské redakci asi pět, v té velké dvakrát tolik.

Bylo povolání nakladatelského redaktora tehdy prestižnější než dnes? Jak jste vnímala svůj společenský status?

Myslím, že ani tehdy redaktoři neměli žádný zvláštní společenský status. Možná jen většina lidí, kteří tehdy pracovali v kultuře, byla o něco váženější než dneska.

Projevovalo se to i ve finančním ohodnocení?

Redaktoři nebyli nijak zvlášť dobře placení, zlepšilo se to, až když se v nakladatelství zavedly prémie.

Ani překladatelé na tom nebyli lépe než dneska?

Kdybychom počítali, že tehdejší koruna odpovídá deseti dnešním, tak nepochybně na tom byli lépe. Postupně se to vyvíjelo, vůbec nejnižší honorář činil asi tři nebo čtyři sta korun za autorský arch. Nevím, které nakladatelství dnes platí čtyři tisíce korun za autorský arch, což je osmnáct stránek.

Předpokládám, že jste úzce spolupracovali se svými překladateli, kterým jste díky jazykovým znalostem byli rovnocennými partnery v dialogu.

Přinejmenším jsme se snažili. Převážná většina redaktorů byla absolventy filosofické fakulty, kde například anglistika za profesora Vančury nebo orientalistika pod vedením profesora Průška měly výbornou úroveň.

Podle jakých kritérií jste tehdy vybírali překlady z menších jazyků, z oné maďarštiny, finštiny, turečtiny nebo z orientálních jazyků?

Měli jsme dobré externí spolupracovníky, většinou překladatele či odborníky na tu kterou literaturu, na jejichž soud jsme se mohli spolehnout. A někdy jsme pro posuzování sáhli k překladu v nám dostupném jazyce.

Co bylo vaším hlavním záměrem? Mapování současné světové literatury? Zároveň jste tehdy měli edice klasiků…

V Knihovně klasiků jsme se snažili zachytit velké autory, pochopitelně to neznamenalo vydání sebraných spisů, ale toho podstatného. A soudobou literaturu jsme se snažili v rámci daných možností vybírat co nejlepší – zejména v edici Soudobé světové prózy a pak v Klubu čtenářů.

Měli jste tedy širokou síť spolehlivých referentů z řad překladatelů…

Anebo literárních vědců.

Jak konkrétně fungoval proces výběru?

To bylo různé. Občas někdo ze spolupracovníků nabídl nějaký titul nebo na něj upozornil, jinak jsme sledovali, jaká soudobá literatura vychází venku. Prostřednictvím Dilie jsme si ze zahraničních nakladatelství mohli vyžádat lektorské výtisky a ty jsme dávali externě lektorovat. Na základě lektorského posudku jsme se rozhodli, jestli knihu dáme ještě někomu zlektorovat anebo ne.

Stačil někdy pouze jeden posudek?

Ano, většinou u knih, které nebyly k vydání. U těch stačil. Ale stalo se, že jsme měli negativní posudek, dotyčný redaktor s ním souhlasil, ale já si ho přečetla a dělal na mě dojem, že to není špatná kniha, tak jsem ji dala lektorovat ještě někomu dalšímu.

Tyto kompetence tedy byly přímo ve vašich rukách?

Běžně to probíhalo tak, že knihu lektoroval externista nebo dva, pak se k tomu písemně vyjádřil redaktor konkrétní literatury, poté já a nakonec šel posudek k šéfredaktorovi a s jeho vyjádřením se titul probíral na vedení redakce. Tam se rozhodlo, jestli ho vydáme, v jaké edici a podobě. Bohužel celý archiv Odeonu s lektorskými průvodkami někde zmizel a je to škoda, protože by to byla docela zajímavá literárněhistorická příručka. A velice objemná.

To zní jako hodně sofistikovaná, ale zdlouhavá procedura. Jak dlouho tak průměrně trvala?

Celý proces vydávání knih byl velice zdlouhavý, protože získat autorská práva trvalo dost dlouho. A zdlouhavá byla i práce v tiskárnách. Vydat knihu do roka se pokládalo za docela dobrý úspěch.

Vnímáte to tak, že současní nakladatelé mohou rychleji reagovat na literární dění a objevy? Interval mezi tím, kdy se kniha objeví v originále a pak v překladu, je dnes minimální.

Ano, kdyby byly ve všech případech stejně pečlivě vydané, bylo by to ideální.

A když hovoříme o pečlivém procesu výběru, myslíte, že tehdejší překladová literatura díky tomu podávala vyrovnanější obraz světové literatury než dnes?

Dneska jsme tomu blíž, protože přes veškeré naše snahy vydávat co nejširší paletu titulů byly některé věci tehdy z toho výběru a priori vyřazené.

Kvůli cenzuře.

Ano.

Měli jste ale menší procento spotřební, komerční četby. Odeon asi detektivky nevydával…

Ale vydával. V šedesátých letech jsme založili edici 3x, kam jsme vybírali detektivky, které byly zároveň dobrou literaturou.

Z toho vyplývá, že už tehdy jste rozlišovali mezi náročnou uměleckou literaturou a vděčnější čtenářskou polohou. Jak tyto tituly fungovaly v rámci edičního záměru?

Nemysleli jsme si, že dobrá detektivka je pokleslou literaturou, protože dobrá detektivka je svým způsobem pokračováním třeba E. A. Poea.

Koneckonců v Odeonu řadu let působil Josef Škvorecký, který se sám tomu žánru výrazně věnoval. Takže jste to nebrali jako nějaký ústupek, mít na jedné straně Thomase Manna a Goetha a na druhé Chandlera?

Ne. A nebyl to pouze případ Odeonu, detektivky vycházely v Mladé frontě i v Československém spisovateli. Oddechová literatura patří do literatury, to nemusí být šunt. Dneska se ten rozdíl někdy smaže.

Toho braku je víc. Dá se to přičítat tomu, že se otevřel volný knižní trh a prosadil komerční přístup k vydávání?

Komerční přístup je velmi markantní. Nezapomínejte, že v Česku máme na deset milionů obyvatel několik tisíc nakladatelství, což nebylo v době Odeonu ani před válkou. Někteří nakladatelé vydávají sice jenom tři čtyři knihy za rok, ale něco vydávají. Proto pokud se nezajímají o literaturu soustavně, mají dnes čtenáři problém se v té nabídce vyznat. Je těžké zjistit, co všechno vychází.

Co pomáhalo a stále pomáhá při výběru vám?

K přehledu o tom, co vycházelo, stačily Nové knihy, které jednou týdně přinášely všechno, co v této zemi vyšlo. Dnes se řídím spíš tím, o čem vím ze zahraničních zdrojů, že vychází. Pak se podívám, jestli daný titul vyšel tady. Ale musím přiznat, že raději čtu originály.

Domníváte se, že jste měli tehdy lepší informovanost o soudobé literatuře, nebo je to optický klam?

Je to spíš optický klam, protože pokrytí bylo také výběrové. O některých oblastech se dalo těžko psát. Relativně nejspolehlivějším zdrojem byla revue Světová literatura, která se snažila v šesti číslech ročně o soudobém literárním dění soustavně informovat.

Ta byla tehdy s nakladatelstvím propojená, byli jste pod jednou střechou…

Ano, vydával ji Odeon, byla od svého založení nedílnou součástí nakladatelství. Když Světová literatura vznikla, řada z nás byla v redakční radě, já tam třeba působila několik let a občas jsem pro ni překládala.

Kdo z vašeho pohledu dnes v této tradici pokračuje?

Nevím. Mám dojem, že časopisů je svým způsobem příliš mnoho, ale do jisté míry zároveň málo. Pokud se skutečně nejedná o odborníky, tak si neumím představit, že by normální čtenář, který se o literaturu opravdu zajímá, mimo knihy soustavně četl třeba čtyři týdeníky, aby se dopídil nějakých informací. Musíte použít několik zdrojů, nestačí jeden. Problém je možná i v tom, že nemáme jeden knižní velkoobchod.

Myslíte takový, kde by bylo možné sehnat všechny tituly od všech nakladatelství? Takže problém vidíte i v distribuci?

Ano, velký problém. Malí nakladatelé se na pulty nakladatelství obtížně dostávají. Mají potíž dostat se do několika velkoobchodů, které tu fungují.

V době Odeonu jste měli vlastní distribuci?

Tu neměl nikdo, existoval jediný knižní velkoobchod, který měl samozřejmě i své mouchy. A jenom některá nakladatelství měla vlastní knihkupectví. Mimo jiné byl problém v tom, že si knihkupci objednali novinky, a když je prodali, tak téměř žádný z nich si neobjednal další výtisky. Pokud si jich objednali málo, bylo pak těžké se k nim dostat, ale ve skladech se ty knihy hromadily.

Asi se shodneme, že ideálem je knižní trh, který by zahrnoval jednotlivé úrovně literatury a kde by každý věděl, kam přesně sáhnout, když chce například kvalitní zábavnou knihu. Možná dnes chybějí nejvíce kritéria výběru, tím jsme zpátky u spolehlivých literárních periodik, jako byla Světovka…

A u dobré literární kritiky.

Byla kritika tehdy lepší?

Ta na tom byla svým způsobem hůř než nakladatelé. Ti mohli případně s určitou šikovností nějakou problematickou knížku zabalit do komentářů a celkem vhodně ji servírovat. U literární kritiky už to nebylo tak snadné.

Byla víc poplatná době a jejím nárokům?

Byla do značné míry poplatná v tom, co psala, ale hlavně v tom, čemu se vyhýbala.

Rád bych se ale vrátil k jedné věci, kterou jste zmínila, a to, že literární tipy přicházely i od literárních vědců. Znamená to, že tehdy byla užší vazba mezi nakladatelskou a akademickou sférou?

S řadou lidí z univerzity i akademie jsme měli velice úzké kontakty. V redakční radě Odeonu zasedal Mukařovský, Vančura, Průšek, Vodička. A s nimi jsme udržovali kontakty průběžně, nejen na zasedání ediční rady. Byli editory některých publikací, psali předmluvy, doslovy apod. Myslím, že dnes se tyto dva světy více rozešly.

Jak vnímáte proporčnost jazyků, ze kterých se překládá? Neustupují malé jazyky těm globálně dominantním, jako je angličtina apod.?

Když si vezmu třeba maďarštinu, tak z té se už řadu let překládá více než předtím. Nepamatuji si, že bychom kdy vydali nějaký současný turecký román. Ani z finštiny to nebylo valné. A u orientálních jazyků převládala klasika nad současností.

Takže díky větší pluralitě titulů dostanou více prostoru i malé jazyky.

Ano, a závisí to trochu i na průbojnosti jednotlivých překladatelů.

Někdy až do té míry, že překladatel je rád, když kniha vyjde, i kdyby to pro něj znamenalo přistoupit na minimální honorář. Nastaly takové situace i tehdy?

To ne. Buď jsme se rozhodli, že překlad vydáme, a vydali jsme ho za normálních podmínek, anebo ne. Dnes na tom překladatelé opravdu nejsou dobře. Máte nakladatele, kteří řeknou: Já bych to vydal, pokud na to dostanu grant.

Jak je podle vás možné, že existuje více nakladatelství a více možností vydávat, ale podmínky pro práci překladatele se přitom zhoršily? Kdy se to asi zlomilo?

Kdy přesně, nevím, ale fakt je, že i tehdejší nakladatelství byla z ekonomické stránky dost různorodá. Některá plánovala ztrátu a tím splnila plán. To byl hlavně případ nakladatelství, která nevydávala beletrii, nebo jenom okrajově. Odeon byl výrazně ziskový a z našich zisků se pokrývaly ztráty těch druhých.

Takže Odeon by teoreticky obstál i v tržních podmínkách? Ve skutečnosti ale už na začátku devadesátých let jako původní nakladatelství zanikl…

Mám ničím nepodložený pocit, že někteří lidé, snad z okruhu Odeonu, se rozhodli nakladatelství v rámci privatizace získat, a aby ho získali poměrně výhodně, tak ho chtěli trošku podusit. Jenže buď to neuměli, nebo to přehnali a Odeon zkrachoval.

A není to přirozená tendence, že tento výrazný, skoro monopolní vydavatel překladové literatury byl nahrazen řadou menších nakladatelství? Nebo byla šance, aby zde existoval takový velký nakladatelský dům i po roce 1989?

Myslím, že ano. Máme tu sice nakladatele, kteří vydávají dobré věci, ale nakladatelství, které vydává pět knih do roka, není podle mého soudu životaschopné.

Kolik jste jich vydávali vy?

Ke dvěma stům, mezi sto padesáti a dvěma sty.

Navíc tehdejší knižní náklady nám dnes připadají téměř neuvěřitelné, člověk se diví, že mohla vyjít kniha v 15 000 výtiscích.

15 000 výtisků se nepokládalo za nějak mimořádně velký náklad.

Dnes je tendence opačná, vydává se více titulů v menších nákladech…

Čím je menší náklad, tím je ta kniha dražší.

Zároveň to pro čtenáře znamená mnohem větší nabídku a také mnohem větší obtížnost výběru. Na základě čeho si tehdy čtenáři vybírali své tituly? Jaká doporučení fungovala? Třeba kritika…

Někdy lepší reklamou než pozitivní kritika byla ta negativní. Nemusela být přímo skandální, ale pokud čtenář z kritiky vycítil, že je tu nějaký problém, tak se o tu knihu více zajímal.

To pochopitelně nahrávalo zájmu o to, co je problematické, podvratné. O literaturu, která se nachází pod ideologickým tlakem, je nepřirozeně velký zájem, jak se pak ukázalo po roce 1989. Ideologie v tomhle pohledu zájmu o literaturu nahrávala.

Trochu nepřirozeným způsobem ano. Tehdy se četlo víc.

Zřejmě za to nemůže jen ideologie, dnes je mnohem větší nabídka médií, která se vedle knih uchází o pozornost. Ale pokud člověk není vyloženě skeptik, může to vnímat jako součást obohacení. Čím je ale kniha z vašeho pohledu unikátní, proč by měla existovat i nadále jako jedinečný umělecký artefakt?

Mimo jiné právě proto, že je to artefakt. Od chvíle, kdy ji vidíte, jakou má obálku a jakou vazbu, jak je vysázena a vytištěna. Nutno říci, že v zahraničí jsou nakladatelství, která stále vydávají pouze krásné knihy, jako třeba anglické Folio Society. Svým způsobem to jsou kluby čtenářů…

Ale to jsme u toho, že takové knihy jsou velmi úzkoprofilovými produkty, elitní záležitostí pro znalce. Nesměřuje kniha obecně k osudu exkluzivního artefaktu, jehož masovost bude minulostí?

Nezapomeňte ale, že vedle těchto knih existuje také záplava pocketbooků a paperbacků. Myslím, že to kniha přežije. Já bych se tak o její osud nebála.

došlo

Ad Nepřizpůsobiví a neschopní

(A2 č. 7/2009)

V článku Nepřizpůsobiví a neschopní se autor dopustil jednoho zjednodušujícího tvrzení, které, myslím, může vyvolat nedorozumění, a proto vyžaduje komentář. Mluvím o pasáži, že Člověk v tísni dlouhodobě prosazuje převod problému diskriminace Romů na problém „kultury chudoby“ a tím zpochybňuje legitimitu Romů, kteří reprezentují své etnikum v různých institucích. Pravda je, že naše organizace dlouhodobě poukazuje na sociální rozměr problémů, kterým čelí mnozí Romové v této zemi. K popisu některých jevů v sociálně vyloučených lokalitách jsme navrhovali využít i konceptu „kultury chudoby“ Oskara Lewise, o jehož vhodnosti se vedou celosvětové polemiky. Nikdy jsme však nepopírali faktickou diskriminaci Romů v mnoha oblastech života, která je klíčovou příčinou většiny potíží, jež dnes řešíme. Současně jsme pro maximální zapojení všech občanů do řešení záležitostí, které se jich týkají,
a Romy z toho samozřejmě nevyjímáme. Ne náhodou klade evropská komise velký důraz na participaci sociálně vyloučených, chudých a jinak znevýhodněných na procesech změny, protože když je kdokoli jen pasivním objektem nějakých politik, ty zhusta selhávají. Naší prioritou je podpora autentické participaci konkrétních občanů na lokálním rozhodování, protože tak se vyhneme sporům o legitimitu reprezentace.

Může se zdát, že jsem příliš citlivý a polemizuji o margináliích, leč upřímně se domnívám, že neúspěch různých strategií a postupů byl v minulosti do značné míry podmíněn právě nepřesnými formulacemi a následným neporozuměním. Je namístě dávat si opravdu pozor, abychom si vzájemně rozuměli.

Karel A. Novák, ředitel programů sociální integrace, Člověk v tísni, o.p.s.

Památník národního písemnictví (PNP)

Jsem velmi potěšen snahou Společnosti přátel PNP napomoci řešení některých aktuálních problémů této významné kulturní instituce. K vašemu návrhu na vypsání výběrového řízení na místo ředitele PNP však musím sdělit, že ředitelem PNP jsem ke dni 1. 4. 2009 jmenoval Mgr. Zdeňka Freislebena. Dovolte, abych vyjádřil přesvědčení, že naléhavé úkoly Památníku národního písemnictví se podaří postupně dořešit a Společnost přátel PNP bude toto úsilí nadále podporovat.

Václav Jehlička, adresováno Společnosti přátel PNP

Drážďanská cena lyriky 2010

Drážďanská cena lyriky je vyhlašována každý druhý rok a v září 2010 bude udělena po osmé. Byla založena na podporu současné básnické tvorby a je dotována částkou 5000 EUR. Vypisuje ji primátor zemského hlavního města Drážďan. Uchazeči z německy mluvících zemí a z ČR mohou být navrženi nakladatelstvími, redakcemi literárních časopisů, autorskými svazy či literárními sdruženími. Vítány jsou i přihlášky jednotlivců! Přihlášky do soutěže se přijímají do 30. září 2009.

Uchazeči zašlou minimálně 6 a nanejvýš 10 básní v pěti vyhotoveních psaných na stroji nebo na počítači a svoji stručnou bio-bibliografii s aktuální adresou. Nesmějí uvést své jméno: zvolí si heslo, kterým všechny své texty označí.

Tříčlenná česká porota 1. kola vybere z českých návrhů až 5 autorů. Stejný počet autorů vyberou ze všech německojazyčných uchazečů tři němečtí porotci, a to do 1. 2. 2010. Nominovaní autoři postoupí do finále soutěže, které se uskuteční v rámci festivalu lyriky BARDINALE 2010 v Drážďanech. Zde budou před hlavní porotou a publikem prezentovat své příspěvky do soutěže.

Veškeré zaslané texty všech nominovaných uchazečů budou renomovanými literárními překladateli přeloženy do druhého jazyka, aby je hlavní porota (česko-německá) měla k dispozici.

Obě poroty (1. a 2. kola soutěže) vybírají bez ohledu na osobu autora/autorky, tj. jména uchazečů se jim neoznamují.

Přihlášky do soutěže o Drážďanskou cenu lyriky je třeba podat klasickou poštou (ne doporučeně!) do 30. 9. 2009 na adresu:Dresdner Literaturbüro e. V., Antonstrasse 1, 01097 Dresden, tel./fax: +49 351 804 50 87.

RPG (Role playing game)

Počítačová hra o myším zpěvu,
lásce, dlani Václava Klause
i o notoricky (školsky) známých
tónech poezie dvacátého století
začíná.

Level 1

lepší zítřky

je po krizi

od včerejška nebo předvčerejška je to už dávno

voda opadla

není zima

chléb náš vezdejší

neskončil

maso nedochází

jako bychom už neměli být

vegetariáni

je po krizi

práce je fůra

i na zítra a pozítří a popozítří

svítěj ti očíčka

jako bys byla opilá

děti si hrajou a pobíhají s pištěním ulicemi

a žádný není cizí

je po krizi

a mezi námi je tolik lásky

alespoň jednou za

14 dní pro každého

všude je neustále tolik lásky

Kupředu! Je po krizi

jako by už nikdy neměly přijít kočky

a přiletět dravci

od rána do večera je

po krizi od stmívání do svítání

vidíš tolik šťastných úsměvů

a krásných baculatých

cupitajících těl

je odpuštěno

je po krizi

zpívá Josefína

je po krizi

zbav nás od zlého

potkani

& krysy

Level 2

odesílatel: blanka6@centrum.cz

předmět: re:budes tam?

Jo. Budu tam na beton. Blanka

Level 3

inventura

Prospal jsem vedle tebe 17 885 hodin

Snědl jsem s tebou 962 kilo masa, zhruba 4 a půl tuny

brambor, rýže, knedlíků, těstovin a tak

Spotřeboval jsem 580 m3 vody na mytí, pití, holení,

toaletu a kytky

Milovali jsme se spolu 1135x a v 73 % případů nešlo jen

o sex aspoň doufám

Máme 2 děti, to první… ne, do toho nikomu nic není

Dcera přijíždí alespoň každou druhou neděli

Syna jsme poslali spát v 10

Máme spolu byt 3 + 1 o rozloze 119 m2

a v něm 13 květin, 22 sklenic, 12 vidliček a 12 nožů a 12 lžic,

16 hrnků, 4 kastroly, 7 pokliček, 5 ostrých nožů, 3 stoly,

7 židlí, 2 křesla, 6 obrazů, 843 knih, klavír a notebook

Řekl jsem ti 4 113 277 slov a ty mně 5 035 153 slov

Jsi mi dlužna 420 odpovědí a já tobě 1587 otázek

odpovědi, které ti dlužím, neznám

otázky, které mi dlužíš, neznám

počítal jsem to

Level 4

takazle.rtf

1Nic nemá určenou chvíli

a žádné nyní pod nebem svůj čas

2čas rození ani čas umírání

čas sázet ani čas trhat

3čas zabíjet ani čas léčit

čas bořit ani čas budovat

4čas plakat ani čas smát se

čas truchlit ani čas poskakovat

5čas kameny rozhazovat ani čas kameny sbírat

čas objímat ani čas objímání zanechat

6č. hledat ani č. ztrácet

č.opatrovat ani č.rozhazovat

7roztrhávat ani sešívat/ mlčet x mluvit

8mil.nenáv.Mâ

Level 5

Jdu Jde za mnou

Otočím se Běž domů povídám

Zavrtí ocasem Jdu dál Jde za mnou

Jsem doma Sedí vedle mě

a pozorně mě sleduje očima

Nejsou to psí oči

Každý den odcházím ráno

a večer se vracím Jde pořád za mnou

a sleduje mě očima Nakrmil

bych ho ale nežere Jen vrtí

ocasem Je veselý jako štěně

ale nežere Na zahradě jsem

začal nacházet mrtvé kočky

Byly roztrhané ale

nechyběl ani kousek Zakopávám

je dozadu pod kaštan Sleduje

mě pozorně očima Nejsou

to psí oči V noci něco

zakouslo sousedovic vlčáka Sedí

vedle mě Když na něj promluvím

vrtí ocasem ale žrát mi nechce

Už dva týdny mi nepřišlo

nic do schránky Volal jsem na poštu

Prý si mám jít dopisy vyzvednout

sám Jak ti mám říkat? ptám se ho

vrtí ocasem a snad jako odpověď

nebo aby mě pozlobil trochu

zavrčí Má velké ostré

zuby Vrtí ocasem

Dívá se na mě Nechce žrát Dívá

se na mě Ale nejsou to psí

oči

Level 6

Na podzim

minulého roku

při příležitosti

výzbroje armádní přehlídky

na Vítězném náměstí

v Praze 6 si prezident

šel potřást občany

s pravicí

Když to viděl můj

dobrý přítel Pavel

šel si potřást pravicí

taky

předtím si ale

v puse udělal

plivanec a

ten plivanec si plivnul

do dlaně

S prezidentem

si srdečně a rychle

potřásli pravicí

Prezident si

pak Pavlův plivanec

s úsměvem muže

z lidu otřel

do pravic

lidu

Nevěděl o tom

Nikdy by ho

to ani

nenapadlo

Pavla taky ne

Level 7

Tahle báseň je flexibilní

dynamická

kompatibilní úplně s každým

a se vším

např. Karla opustila Milena

byl docela v pohodě

pak to na něj ale přišlo

přečetl si tuhle flexibilní báseň

přizpůsobila se mu

otevřela mu oči

dodala mu jistotu

v tomhle šíleném světě

už je zas v pohodě

nebo

Terezka se strašně bála

že přijdou

a oni přišli

přečetla jim tuhle báseň

něco si řekli

mávli rukou

a zas šli

popř. včera tam ještě byl

dneska už tam není

chybí důvod, příčina

i rozuzlení Báseň aplikovat

třikrát denně po jídle

pomodlit se vyčurat a jít spát

a zítra

to už tam zas bude

(možná pozítří)

a poslední exemplum:

Vstala jsi, slupla

snídani a byla pryč.

Pět hodin jsem

seděl a přemýšlel

a pak jsem napsal

ne!

čtyři hodiny jsem

seděl a přemýšlel

a pak jsem napsal

ano.

za hodinu potom

jsi přišla

a najednou tu jsi.

Tohle je flexibilní báseň

nikdo se nemusí stydět před ní

ani za ni

je tu pro všechny

i pro tebe

klidně se jí svěř.

Level 8

le discours maniaque (The Dejvicka Stream)

Nezdálo se ti že už slyším pučet

tu nažloutle kořennou vůni gerber ze suchých

rukou čekající prodávající postávající ve vestibulu

mezi trasou shora a negativem

téhož v bleděmodrém? Milenci z Verony šílí

za tímhle ruským přízvukem na vokálech tak

dlouho až jsou z transu

v trapu a zpátky to už nejde jen tak obzvlášť

když stejné řeky – myšleno obrazně – do tebe

podruhé ne a ne a dál

si vedou svou až tam kde by se o vlnách

dalo mluvit stejně jako

o rukách naší čekající prodávající

stojící ve vestibulu hluboko pod sošnou botkou kterou

prorůstají vousy dávno zrecyklovaného

Lenina co právě tady stál jak

zlatý tele (zatímco Mojžíš byl v prachu

a proroci ještě na houbách) a čumáčkem ukazoval

mé mamince i tatínkovi že tudy soudruzi tudy

do prdele čumáčkem ukazoval směr až

zakořenil snad proto tu a tam můžeš

najít a opatrně vyříznout z podhoubí hříbek halucinogen

a až se vrátíš z pralesa

nakrájej na plátky a dej na noviny sušit (je toho

hodně a je to zadarmo) a to především proto že tady

hluboko za

hranicí limes přijde někdy najednou tak krutá zima že

sto let tráva neroste a zásoby se můžou hodit a všechny

děti z dejvických průjezdů se už těší na

tenhle nukleární eintopf jak se ho

zdejší domorodci naučili v holubičích i kuních

dobách minulého století když pak ale zima skončí mráz

pomine a i na ledy přijde

tržení čekáme nakonec všichni pán nebo kmán předem

osvícení na jaro které jeden veronský milovník

nedělá ale za ním přijde druhý třetí čtvrtý až se z toho

skládá nová báječná dekáda plná tolerance pohody

a vypasené prosperity s ikeovým štěstím jak puzzle

s motivem koťátek

a štěňátek

v heboučkém trávníčku.

Level 9

spoušť

Zmáčknu spoušť

Otočím a dívám se

na displej

Zmáčknu spoušť Otočím

a dívám se na displej

Zmáčknu spoušť Otočím a dívám se na

displej Jsem to já

Zmáčkneš spoušť

Otočíš a díváš se

na displej

Zmáčkneš spoušť Otočíš

a díváš se na displej

Zmáčkneš spoušť Otočíš a díváš se na

displej Jsi to ty

Vyhrnu si tričko Zatínám

břišní svaly a zmáčknu

spoušť Otočím a dívám se na

displej To jsem já

řeknu a ukážu ti

Vyhrneš si tričko

Z podprsenky vylovíš prso a zmáčkneš

spoušť Otočíš a díváš se na

displej To jsem já

řekneš a ukážeš mi

Bude láska

Level 10

(bouře)

Pr+

š-

í…

GAME OVER

Start new game?

Ano Ne

Uvnitř a vně (vykřičené) Čtvrti

Na dnešní Japonce se spisovatelka Higuči Ičijó (1872–1896) dívá z bankovky v hodnotě pět tisíc jenů, stejně jako se na nás dívá Božena Němcová (1820–1862) při každém setkání s českou pětistovkou. Na dvou od sebe hodně vzdálených místech planety se tak dostalo stejné pocty dvěma ženám, jimž je společný nelehký úděl, předčasná smrt a posmrtná sláva. Co napsaly, prošlo vítězně zkouškou času; díla obou autorek jsou opětovně vydávána, čtena, citována, dramatizována, filmována a zkoumána. Obě zanechaly osobní zápisky (deník, dopisy) jako svědectví o vlastních prožitcích svého světa v určité době a na určitých místech. Stopy těch prožitků nesou i jejich díla. Tak jako je příběh Barunky a babičky nerozlučně spojen se Starým bělidlem u České Skalice, je příběh dospívající dívky Midori, hlavní postavy titulní novely ze sbírky Zápolení (Takekurabe), spjat s uličkami starého Tokia v blízkosti
čtvrti „Č“, svého druhu ghetta vyhrazeného podnikům sloužícím kvetoucímu odvětví prodejné lásky.

Nevěstky, milenky a manželky

Jako „místo děje“ jsou v Zápolení drahé i laciné nevěstince s přilehlými čajovnami jen atraktivní, zvenčí viděnou sousední „Čtvrtí“. Dovnitř se dostáváme až s kurtizánou Riki, hlavní postavou tragické novely V kalném proudu (Nigorie), která je druhým titulem obsaženým v tomto, u nás nedávno vydaném výboru. Kromě uvedených novel nám překladatelka nabízí ještě dvě kratší autorčiny povídky, Za úplňku (Džúsanja) a Rozcestí (Wakaremiči). Všechna čtyři díla vznikla v letech 1895–1896 a jsou spojena motivem specifického ženského údělu. Ať už je to prodej dívky do nevěstince, naivnímu děvčeti-dítěti vnucený nerovný sňatek s boháčem, mající neblahé následky, nebo svobodné rozhodnutí mladé ženy stát se vydržovanou milenkou, vše je motivováno bídou či vidinou hmotného zajištění nejen sebe, ale především rodičů a sourozenců.

Procitnutí mladé ženy

Vzdělaná básnířka a spisovatelka Higuči Ičijó poznala na vlastní kůži chudobu, sama prožila boj o holé živobytí, když v osmnácti letech zůstala po otcově smrti s matkou a mladší sestrou sama, když se musely odstěhovat do nuzné čtvrti v sousedství vykřičené tokijské Jošiwary, kde si jako živitelka rodiny k hubeným honorářům za publikace svých děl v časopisech přivydělávala šitím a psaním dopisů diktovaných negramotnými nevěstkami. Těžce tak sbírala látku ke svým novelám. Rozuměla chudobě a bezradnosti dospělých i trápení a snům dospívajících dětí. Při vyprávění příběhů byla otevřena soudobým literárním trendům, směřujícím k modernímu realismu. Při čtení jejích novel a povídek si však také uvědomujeme, že realitou Tokia z konce 19. století byla i hluboce zažitá tradice, patrná nejen z houževnatě se držícího zdobného jazyka, ale i z narážek na japonské
i čínské klasiky.

Jazyk Ičijó je pro devadesátá léta 19. století příznačným kompromisem mezi starším literátským stylem, jak jej Ičijó znala z četby, a současnou mluvenou japonštinou, objevující se v dialozích. V osobním díle Můj deník (Ičijó nikki, 1912) autorka mj. uvádí, že od sedmi let náruživě četla, od čtrnácti si psala deník a skládala básně waka, v šestnácti už suverénně vládla literárním jazykem. Její zápisky jsou považovány za svébytné dílo žánru nikki („literární deník“), rozvíjeného v japonské literatuře od 10. století. Zpověď, která údajně nebyla určena pro publikum, evokuje po více než sto letech nejen atmosféru měnícího se Tokia, ale i proměnu vztahů a způsobů komunikace mezi lidmi, takže například soukromé zápisky o několika setkáních začínající spisovatelky Ičijó s tehdy známým tvůrcem Tósuiem jsou současně působivým příběhem o slepé důvěře, naději a procitnutí mladé ženy.

Zápolení v kalném proudu

Literární začátky Higuči Ičijó, spadající do doby kolem roku 1890, jsou spojeny se jménem Nakaraie Tósuie (1860–1926), autora zábavných románů gesaku, který ve svém časopisu Musašino uveřejnil v roce 1892 její povídku Sakura ve tmě (Jamizakura) o potlačovaných citech dospívající dívky. O pár let později, právě v novele Zápolení, vytvořila Ičijó v postavě dívky Midori ještě složitější a dokonalejší obraz dívčího dospívání na pozadí osudového předurčení následovat starší sestru – nevěstku prodanou kdysi majiteli podniku ve Čtvrti. V autorčině mistrovském díle vnímá čtenář toto „předurčení“ jako předzvěst nešťastného osudu, zatímco hlavní hrdinka ve svém ještě dětském uvažování vidí jen „lesk“ sestřina živobytí, zatímco jeho „bídu“ zahlédne jen krátce v den slavnosti, kdy se brány Čtvrti krátce otevřou veřejnosti.

Celková úprava a vybavení českého překladu má řadu předností. Obálku zdobí reprodukce něžného portrétu Midori, jejž v roce 1918 vytvořil Kaburaki Kijokata. Překladatelčin Úvod, obsáhlé vysvětlivky a závěrečné hodnocení čtyř děl v kontextu přerodu japonské společnosti, jazyka i literatury v druhé polovině 19. století umožní čtenáři hlouběji chápat slova hrdinů Higuči Ičijó a lépe rozumět jejich počínání. Čtenářovy představy o místech, kde se tyto postavy pohybují, budou korigovány reprodukcemi více než sto let starých fotografií Tokia ze sbírek Náprstkova muzea. Z nich je – v souvislosti s obsahem novel V kalném proudu a Zápolení – nejpůsobivější snímek na s. 119, s nevěstkami vystavenými pohledům případných zákazníků za dřevěným mřížovím verandy, připomínající velkou klec. Ze snímku čiší stejný smutek a bezmocnost, s jakou na svůj úděl rezignují hrdinky, jež Higuči Ičijó obdařila fatalismem
provázeným vytrvalou snahou prožít naplno každou malou radost, každý projev přátelství, dobrodiní, laskavosti, přicházející poskrovnu, ale přece.

Odkaz Higuči Ičijó čítá jednadvacet titulů – básní, kratších próz a deníkových zápisků. Ještě za otcova života získala v soukromé škole Haginoja pod vedením básnířky Nakadžimy Utako (1841–1903) základní literární vzdělání, které spolu s velkou čtenářskou zkušeností a nadáním zúročila v díle, jež ji vyneslo na piedestal nejtalentovanější spisovatelky doby Meidži (1868–1912). Z uznání svého díla a přijetí do uměleckých kruhů se mohla těšit jen poslední rok před smrtí. Zemřela ve dvaceti čtyřech letech na tuberkulózu.

Autorka je japanistka.

Výprodej politiky. Zn.: Spěchá

Politický marketing se stal zaklínadlem dne. Kdo chce být v politice úspěšný, musí vědět, že je třeba chovat se jako obchodník – přistupovat k voličům jako ke „klientům“ a „zákazníkům“ a přizpůsobovat jejich očekáváním výsledný „politický produkt“ a především komunikaci o něm. Přesvědčování mas je pochopitelně nutné předat profesionálům s odbornou kompetencí.

Tyranie návodu k použití

Představa o tom, že se politika bude dělat vědecky, není ničím novým. Ve všech dosavadních případech ale tato představa implikovala totalitarismus. Vědecká pravda, která se může stát základem pro politiku, může být z povahy věci jen jedna – je tedy třeba sjednotit i aparát její výroby a distribuce, a pochopitelně též aparát její praktické aplikace a vynucování. Tato logika vedla k tomu, že vědecké pojetí politiky v dosavadních případech znamenalo degeneraci jak vědy (z níž se stala legitimizační hantýrka), tak politiky (z níž se stala strnulá a nesvobodná aplikace). Jak ale může fungovat politicky zaměstnaná věda v podmínkách pluralitní společnosti a stranického soupeření?

Na první pohled se role vědy snižuje. Z pánů nad politikou se stávají nápomocní experti, povolaní k nalezení nejhladší cesty pro „politické zadání“. To až jejich zadavatel vynese rozhodnutí a sklidí také ovoce úspěchu či neúspěchu. Teprve po podrobnějším rozhlédnutí se situace ukáže jako odlišná. Právě experti určují logiku, v jejímž rámci se politik může pohybovat, určují mu hranice a předepisují jeho kroky. Politický marketing je prozatím poslední stadium tohoto vývoje.

Politický marketing je především ekonomizující přístup, a jako všechny ekonomizující přístupy se tváří jako neutrální, věcný návod k použití. „Nepopisujeme svět, jak bychom ho chtěli vidět, ale jak funguje,“ uzemňuje tento přístup na potkání každého, kdo by s ním chtěl polemizovat. Aplikací ekonomizujících pouček vzniká přitom skutečnost nová, pro někoho spíše jakási nadskutečnost, skutečnost skutečnější než skutečnost sama. Představa o realitě funguje jako božstvo. Rodí se skutečnost, v níž se namísto lidí s jejich horizonty pohybují „segmenty politického trhu“, v níž „marketingový mix“ roztáčí spirálu „mobilizace poptávky“… a politici následně s očima vytřeštěnýma na televizní obrazovku očekávají zázrak. Přijde-li, slaví. Nepřijde–li, čekají nás rituály kajícnosti: předseda strany si zpovědí před shromážděným auditoriem a televizními kamerami nasype na hlavu popel a přislíbí větší pokoru vůči božstvu, které se zjevuje nikoli
pod zkratkou JHVH, ale pod zkratkou PR.

Politický marketing tak působí především jako kolonizace politiky ekonomickým jazykem. Ekonomické imperativy, které byly už dříve uvaleny na obsah politiky (privatizovat! deregulovat! utáhnout opasky!), mají nyní platit i pro její formu (přizpůsobit se poptávce nebo ji vytvořit!). Přetahování ekonomických pojmů na politiku působí někdy trochu jako značkování, jímž si vítězný diskurs určuje další dobyté teritorium.

Jenže ekonomika sama není autonomní sférou; její logika bývá vždy podkreslena jinými sociálními logikami. V tomto případě (tak jako v jiných případech nadvlády ekonomiky) se jedná o logiku technokratickou, o nadvládu změřitelného a zvážitelného nad neuchopitelným. Technokratický projekt chtěl dosud ovládnout přírodu a „poroučet větru, dešti“, chtěl ovládnout společnost prostřednictvím aparátů nadvlády; s nástupem politického marketingu se rozhodl ztechnizovanými prostředky ovládat mezilidskou komunikaci. I ta má být měřena, vyhodnocována a řízena těmi, kteří mají dané výpočty v ruce. Pluralita politických firem-stran, které využívají techniky politického marketingu, nic nemění na totalitární povaze převládnutí této jedné logiky, naopak dodává jí náležitou drtivost.

Vraťte nám starou dobrou propagandu

Francouzský filosof Michel Foucault navrhoval oproti lineární a vznešené historii psát raději genealogii jednotlivých institucí moderní společnosti. Ta měla upozornit na jejich kořeny, zapírané, protože „historický původ je vždy nízký“. Genealogie může být produktivní i proto, že na rozdílech mezi původní a současnou logikou lze ukázat význam daných pojmů.

Pokusíme-li se o genealogii politického marketingu, nemůžeme nenarazit na pojem, který dnešní době páchne: propaganda. Postupy vymýšlené k získání mas pro daný „politický produkt“ mohou jen těžko nepřipomenout dřívější snahy mobilizovat veřejnost ve prospěch toho či onoho cíle, soudobí inženýři lidské komunikace mohou těžko neasociovat dřívější odborníky na propagandu.

Se slovem propaganda si přitom nejspíše spojujeme jed vstřikovaný do našich myslí blíže neidentifikovaným zlem. Připomeňme si ovšem, že v devatenáctém století znamenala pro mnohá sociální hnutí „propaganda“ prostě „šíření pravdy“. Spor se spíše než o přijatelnost či nepřijatelnost propagandy vedl o jejích podobách. Když původně sociální demokrat a posléze anarchista Johann Most začal propagovat strategii atentátů, označil je za „propagandu činem“. Jiní pokládali za propagandu prostě obcházet lidi a přesvědčovat je o svých názorech. Ministerstva propagandy měly demokratické státy – ale pochopitelně také státy totalitní. Propagandy se chopily státní či kvazistátní aparáty a výsledek známe, až příliš dobře. Učíme se podrobně znát všechny triky, které propagandy minulých režimů užívaly, a ani jsme si nevšimli, že jsme logiku propagandy ustavili jako základ politiky naší doby.

Tato propaganda se ovšem od té minulé liší v jednom podstatném bodu. Dřívější propaganda byla vždy zacílena k přesvědčení ostatních o nějaké myšlence. Dnešní politický marketing s myšlenkami žongluje – představují pro něj pouhé funkční prostředky, které lze ve správný čas zapojit, podle podoby veřejných nálad, aby byla získána podpora. Názory je možné střídat jako kapesníky, dřívější vyjednavač o radaru se může stát jeho přesvědčivým odpůrcem, bojovník za finanční spoluúčast pacientů tribunem boje proti komercionalizaci zdravotnictví. Jestliže propaganda se přece jen organizovala okolo nějakých idejí, politickému marketingu jsou ideje lhostejné a jeho smyslem je prosadit k moci nějaké lidi. S postoji vycházejícími z propagandy bylo lze diskutovat, samu propagandu bylo možné demaskovat; jak ale diskutovat s postoji zaujímanými čistě pro vyvolání pozitivní odezvy? Jak demaskovat přístup, který se hrdě hlásí ke své instrumentalitě a říká:
já jsem politická technika, kdo je víc?

Simulace třídy a nová diktatura

Ideálem logiky politického marketingu je takzvaná catch-all party, strana, která je schopna oslovit všechny voličské skupiny. Politice založené na kolektivních zájmech jako kdyby odzvonilo – je třeba prostě „sbírat preference“ různých „segmentů volebního trhu“. Oboje poslední české volby ale usvědčují tento přístup z iluze – mašinérie politického marketingu se zde (možná poprvé od roku 1989) pokusily o velké třídní mobilizace. Na jedné straně plebejská rétorika proti hrozbě „panské“ vlády, na straně druhé antikomunistické verbování na stranu dobra a přesvědčování ke statusové volbě: voliči levicových stran jsou jen nemakačenkové závislí na státním přerozdělování, chcete-li patřit ke světu bohatých a úspěšných, volte pravou rukou. Jestliže se na poslední chvíli podařilo z voleb 2006 částečně vytěsnit politiku a přetvořit je v detektivku, neznamená to potvrzení teze o konci sociálního základu politických
voleb. Třídní otázky, které plukovník Kubice vyhodil celostátními dveřmi, se v posledních volbách vrátily velmi přesvědčivě krajským oknem.

Volby jsou tak konečně zábavné, konečně se zdají představovat konfrontaci. Při bližším pohledu je ale vidět, že se konfrontační styl hraje a třídní obsah simuluje. Nejde ani tak o to, že předáci těchto stran patří ke stejnému třídnímu světu, mají stejné cíle a stejné horizonty, mnohdy jsou dokonce zavázáni stejným mafiánům. Ačkoli politici a politické strany jsou oním „politickým produktem“, který se v politicko-marketingovém souboji „prodává“, nepředstavují vlastně o mnoho důležitější složku „politického marketingu“ než politické ideje, které se při jejich prodeji tahají jako králíci z klobouku. Důležité nejsou rozdíly – v idejích, názvech stran, tvářích lídrů či dokonce v třídních zájmech –, ale společný jmenovatel: technokratická logika, již museli všichni zúčastnění osedlat, která představuje připouštěcí podmínku a za jejíž opuštění se vylučuje.

Kdo chce „chytit všechny“, nemůže se sice vzdát přinejmenším stínové reprezentace třídních zájmů některých, musí ale ze sociálních požadavků udělat pouze obsahovou složku něčeho, co se formálně pokud možno zcela přizpůsobí sdílenému požadavku normality. Právě tato normalita, kterou lze definovat jako všeobecné přizpůsobování všeobecné představě o všeobecném přizpůsobování, se v epoše politického marketingu stává nevoleným a nesesaditelným diktátorem. Vyjít vstříc normalitě přitom neznamená vyjít vstříc většině (a potažmo nějakou podobu demokratičnosti), i když se koncept normality opírá o předpokládaná vyjádření většiny v každodenních pomyslně probíhajících plebiscitech. Vyjít vstříc normalitě znamená podřídit se mimopolitickým instancím, které většinu ovlivňují a normalitu produkují – médiím, expertům, tvůrcům módy – zkrátka samohybné síti „strážců zdravého rozumu“. To, co mělo být nástrojem k účinnějšímu prosazování té či oné politiky,
jakékoli politické vyjádření kolonizuje. Ocas nejenže vrtí psem, ale především si jej neustálým vrtěním připodobňuje obrazu svému.

Dvojí pojetí politiky aneb Zabít diktátora

Prosazovatelé politického marketingu jej představují jako objektivní nezbytnost (musíme přijmout tyto prostředky, jinak uspěje konkurence!) a vedle toho jej obhajují poukazem k jeho údajné demokratičnosti: už žádné elitářské přesvědčování, politický produkt se přizpůsobí požadavkům politických zákazníků, tedy voličů bloudících po čtyři roky s nákupními košíky v nekonečném hypermarketu plném zázračných nabídek. Měla–li demokracie znamenat střetávání různých názorů na společné dobro, je definitivně ve výprodeji. Veřejný prostor okupují v éře politického marketingu propagandistické aparáty sehrávající velké komerční show. Výsledek voleb pak má přibližně stejnou legitimitu jako výsledek soutěže Česko hledá Superstar nebo ankety Zlatý slavík: jestliže na ten či onen okamžik přesvědčila podbízivá šmíra někoho o „uměleckém dojmu“, znamená to cokoli jiného, než že v daný okamžik dokáže udat více
lístků?

Je možná ještě jiná legitimita? Doba politického marketingu dává na výběr dvojí pojetí politiky. To první nabízí vítězství – a přizpůsobení se. Je to klasická stranická politika, která usiluje o získání pozic ve státní mašinérii. Aby je získala, musí na sebe nutně brát formu politického marketingu a přizpůsobovat se politické selekci podle kritérií „normality“. Když projde dostatečnou mírou selekčních instancí, ke státní moci se skutečně dostane – aby zjistila, že s ní nemůže prakticky nic udělat. Normalita, onen neviditelný diktátor, určuje takové formaci zhruba analogický manévrovací prostor, jaký vytýčila KSČ za minulého režimu ostatním stranám v rámci Národní fronty.

Druhé pojetí politiky kašle na zisky a pozice, jde mu spíše o nastolování témat a posouvání hranic normality. I ono lze připodobnit k divadlu, ale k takovému, v němž jde spíše o sebevyjádření aktérů a nalezení nového pohledu než o přizpůsobení se očekávanému vkusu. Neprojevuje se totiž kontinuální snahou o zaujetí pro tu či onu stranu, ale mnohem více jednotlivými akcemi a kampaněmi vzájemně se překrývajících sociálních hnutí. Jeho přesvědčovací strategie lze nazvat nanejvýš „guerillovým politickým marketingem“: vysmívá se totiž tomu klasickému a parazituje na něm svými parodickými strategiemi. Úspěchy tohoto pojetí politiky se nedají spočítat získanými mandáty, předpokladem jejího úspěchu naopak často je vzdát se politické moci v její klasické podobě. Výsledky takové politiky se ale zapisují do vědomí společnosti, ruší předpokládané samozřejmosti a otevírají nové možnosti představitelného a myslitelného.

Když Johann Most prosazoval svého času „propagandu činem“ jakožto anarchistický terorismus proti vládnoucím, většina anarchistů vcelku brzy pochopila, že se jedná o neúčinnou a hluboce kontraproduktivní cestu. Dvojnásob to platí dnes: normalita je diktátor, kterého nelze zabít, politický marketing představuje ideologickou armádu, již nelze vojensky porazit. Přesto právě v současné situaci získává heslo „propagandy činem“ dráždivou aktuálnost. Může být inspirací, když je pochopíme v širším slova smyslu, tedy jako výzvu postavit proti virtuálním propagandistickým aparátům konkrétní tvořivé akce v konkrétním čase a prostoru. Akce, které se nebudou ohlížet na „legitimitu“ vzešlou z marketingových voleb, ale nebudou s ní ani soupeřit, budou prostě představovat sebevyjádření, aniž by se přizpůsobovaly tomu, „co dá rozum“, a tomu, „co se očekává“.

Autor je politolog.

eskalátor

Ministerstvo kultury (MK) zaškrtilo granty na českou živou kulturu a pořádalo Fórum pro kreativní Evropu. Delegáti si mohli v předsálí vzít česko-anglickou publikaci Státní kulturní politika České republiky 2009–2014, kterou MK čerstvě vydalo. Vypadala úžasně, tak jsem si ji dovlekla domů. A začetla se: „Chceme, aby v roce 2015 byla kultura chápána ještě více jako odvětví, do kterého je nejen vhodné, ale i výhodné investovat čas, energii a lidský i finanční potenciál,“ deklaruje Václav Jehlička. Kdo mu věří? MK by si navíc na takovou publikaci, reprezentující zásadní záměry, mělo najmout jazykového redaktora. Snad je to hnidopišské, ale u knihy MK bych čekala, že bude tip ťop – nebude obsahovat překlepy, špatně rozdělená slova, jazykové kostrbatosti, bude dodržovat mezery za tečkami a čárkami atd. Nicméně buďme rádi, že závaznou kulturní politiku máme. Teď jen donutit odpovědné, aby ji používali jinak než jako
futráž pro delegáty.

J. Bohutínská

Ještě neopeřená smlouva o velké koalici, pod kterou se omylem podepsali i poslanci některých malých stran, přinesla první podivné plody. Kromě druhého premiéra k nim patří i dohoda o zavedení šrotovného na automobily ve výši 30 tisíc korun. Zcela pochopitelně vyvolala pozornost. Jedni se ptají, zda máme aut na silnicích málo, druzí pak, proč vláda neposkytuje doplatky i na jejich produkty. Další vládní iniciativu předběhla polostátní společnost ČEZ, která ohlásila, že svým zákazníkům bude vyplácet tisíc korun šrotovného při nákupu ekologicky šetrných praček či lednic. Tajemník Asociace českých nábytkářů Tomáš Lukeš zcela oprávněně oslovil ministerstvo průmyslu a obchodu a požadoval příspěvek od státu ve výši 15 tisíc korun, který by měl být poskytnut každému v případě likvidace starého a nákupu nového nábytku. Nechápu, proč Svaz českých knihkupců a nakladatelů dosud nepožaduje zavedení
stoupovného – za jednu použitou knihu sleva 100 korun na nákup knihy nové?

F. Pospíšil

Měly by v knihovnách být papírové encyklopedie, nebo stačí elektronické? Tento spor se rozhořel v rámci jedné zahraniční webové konference. Účastníci se shodli na jednom: elektronické databáze jsou při vyhledávání pohodlnější, mají vzájemně propojená hesla a jsou aktuálnější než jejich papírové verze. Stejně by si ale knihovna měla alespoň jednu encyklopedii na papíře nechat a pravidelně ji aktualizovat. V případě výpadku proudu či připojení je elektronická encyklopedie k ničemu a navíc: papír má dnes stále větší prestiž než elektronický zdroj. Učitelé na některých českých středních školách
po svých studentech chtějí, aby v použité literatuře citovali alespoň jeden papírový zdroj. Přesto se zdá, že všechny snahy o vydávání české, pravidelně aktualizované encyklopedie zmizely. Že si musíme vystačit s Wiki…

J. G. Růžička

Jisté rozčarování z návštěvy mediální supernovy Obama v Praze se dalo mezi přívrženci vojenské expanze Spojených států očekávat. V komentáři Teodora Marjanoviče z MF Dnes 6. 3. se projevilo tak mocně, až se vnucuje přirovnání k ublíženému kvičení. Podle Marjanoviče se mohlo do roka a do dne začít v Brdech kopat, a ejhle, Obama prý drze mlží: „A vy nám přímo tady budete říkat, že děkujete, že se ale ještě uvidí, co vlastně s tím, protože záleží i na Íráncích? To je neseriózní a povýšené, tak spojenci mezi sebou nemluví. Čiší z toho arogantní přístup, že na Češích vám vlastně nezáleží.“ Ještě dodat, že Obama není mezi prezidenty USA žádnou výjimkou a autorovo probuzení po letech snění bude dovršeno.

J. Knitl

Soudní spor mezi pražským magistrátem a organizátory karnevalového průvodu Svoboda místo strachu, konaného 11. 10. 2008 (A2 č. 43/2008), má za sebou další dějství. Městský soud totiž 9. 4. 2009 uznal, že magistrát nepostupoval podle práva, když svolavateli zakázal trasu přes pražskou magistrálu. Soudu se do verdiktu příliš nechtělo.
Už dříve se postavil na stranu úřadu: přejal jeho apokalyptickou vizi kolapsu dopravy, který by v případě průvodu zasáhl snad i České Budějovice. Nejvyšší správní soud mu pak rozsudek mu vrátil. Vítězství u městského soudu je dobrá zpráva. Ukazuje totiž, že právo shromažďovat se nemusí mít menší váhu než různé sportovně-reklamní akce typu půlmaratonu, za nimiž stojí pražský magistrát a které mají na dopravu výrazně větší dopad. Teď si ještě musíme počkat, co nového přinese novela shromažďovacího zákona.

P. Korovský

Přestože si pražský návštěvník Febiofestu už zvykl na popcornové prostředí sedaček Village Cinemas, letošní ročník přinesl jiné „multiplexní“ rozčarování. Lidé chodí do sálu zásadně až v průběhu prvních dvaceti minut již promítaného filmu. Nepřestávají přitom hlasitě hovořit, přičemž za svitu a ruchu mobilních telefonů přepadávají přes diváky. Kino Světozor má jednu skvělou znělku o uvaděčce Jarmilce s dvouhlavňovou brokovnicí, která vyprovodí frajírka s půlmetrovou krabicí popcornu z kina slovy „asi jste si spletl kino!“ a průstřelem jeho popcornového „megabalení“. Po návštěvě několika letošních představení Febiofestu chci brokovnici jako bonus ke vstupence pro včas příchozí. Popcornová „kultura“ se bohužel nešíří jen žvýkáním kukuřice.

T. Pivoda

2009 / 8 - světová literatura v českých nakladatelstvích

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Ein zwei drei

Když svazky pěkně lícují

Kniha je užitečný archaismus

knihy

Nepoznaná, vzdálená blízkost

Nezapomenout žít!

odjinud

Paříž: známá i nová mexická jména - depeše

Pravidelná dávka literárních emocí

Vedra. Chtěla bych odjet - literární zápisník

Španělské drama v sonátové formě

Tyto „časy“ i „časy“ mimo ně podle Legátové

„Celuloidový svět celý shoří.“

Kultura pro blbce - filmový zápisník

V koloběhu Strážců a Watchmenů

galerie

Okolapky

Čí vinylová budoucnost?

DVD CD

Poslouchejte pomalu! - hudební zápisník

Bezpečnostní dilemata světa

Hitler v korespondenci

Inventura před volbami

Ježíš je normální… Nebo snad ne?

Lekce Obama - veřejné osvětlení

Od imaginárních národů k virtuální realitě

par avion

Smutný den na veřejnoprávní vlně

Tančíme v kruhu

artefakty

Čtu raději originály

došlo

RPG (Role playing game)

Uvnitř a vně (vykřičené) Čtvrti

Výprodej politiky. Zn.: Spěchá

eskalátor