2006 / 23 - není malého fotbalu

editorial

literatura

divadlo

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové,

o volební sobotě jsme měli vtíravou možnost zhlédnout papalášskou karikaturu klání sumó. Na první pohled bezvětří, dva zápasníci s těžišti posazenými proklatě nízko však dlouze a sveřepě funěli k sobě – a k národu. Premiér s komunistickými manýry jmenoval zrádce demokracie a prezident považoval za nutné rychle svolat tiskovou konferenci, aby nám ve jménu téže demokracie řekl, že „kdo seje vítr…“, tomu minimálně ucho utrhne. Letos devadesátiletá spisovatelka Lenka Reinerová v rozhovoru pro A2 na s. 15 říká: „U nás by bylo nejlepší, kdyby do politiky nastoupila kompletní nová sestava, ale kde ji vzít?“ Kompletní jistě nenastoupí, ale vydráždění náhradníci už jsou celí žhaví. Jen co se tenhle nepovedený mač odpíská. Do té doby (a může to trvat) budeme patrně pociťovat silné „svrbění píšťalky“ (Jan Kršňák, s. 12).

Z fotbalových textů čísla doporučuji především ten o politické náruživosti německých a italských Ultras (19), z jiných travnatých ploch pak poslyšte krvavý pláč starého technaře Lukáše Rychetského (32). Proti současným umělcům, kteří ve „fotbalovém diskursu“ nacházejí obraz nebezpečného světa (uvedená Jelineková, neuvedení Hans-Jørgen Nielsen, Nick Hornby, John King či Ian Plenderleith), postavil Erik Gilk idylickou prvorepublikou sportovní triádu: hravost, kolektivnost, spravedlnost (16). Pokud nám té bezpečné krásy bude málo, Robert Hladil (20–21) ukazuje, že láska hanspaulských amatérů k fotbalu je „bezmezná“. Není to báječné se dočíst, že aspoň nějaká láska může být bezmezná?

Libuše Bělunková

V noci z úterý na středu

se oběsil v parku na Židovských pecích

na Žižkově

závozník Untermüller

od nás z práce

V kapse měl papír

s větou „Sbohem lásko“

Oběsil se kvůli krásné cikánce

která ho opustila

Ty nejsi cikánka

ale jsi krásná

a já visím vedle Untermüllera

na stejné větvi

Visím tam jen v duchu

(samozřejmě)

kde bych sebral odvahu závozníka Untermüllera

Nesebral jsem ani odvahu

nechat si v kapse papír s větou

„Sbohem lásko“

Sebral jsem jen odvahu

proměnit se

v déšť se sněhem

který umývá mrtvou tvář

a ryšavé vousy závozníka Untermüllera

Sebral jsem odvahu

napsat tuto báseň

a proměnit se v hada

s očima podivného pralesa

z bílého chleba

Elfriede Jelineková (1946), rakouská spisovatelka, nositelka Nobelovy ceny (2004), napsala v roce 1998 olbřímí drama Ein Sportstück (180 tiskových stran; pod názvem Sportštyk uvádí pražské Divadlo Komedie). Slovo hra v názvu odkazuje, jak patrno, ke hře divadelní i sportovní. Autorka pro zpracování soudobých fenoménů – masmédií a jejich všepohlcující moci, masového sportu a války – využívá či spíše rekonstruuje klasický Chór, přičemž ostatní atributy dramatické formy ruší. Antikizující forma dramatu umožňuje předvést na scéně především kolektivní, masové „my“. Od devadesátých let Jelineková v dramatech současně minimalizuje dialog, postavy, dramatickou akci i scénické poznámky (s ironickým komentářem, že inscenátoři si beztak budou dělat, co budou chtít). Ve Sportštyku vedle řeckého Chóru ve značkovém sportovním oblečení přesto vystupuje několik mírně individuálních a autobiografických figur. Postavy Autorky, Mladé či Starší ženy ani Elfi
Elektry jistě nejsou totožné s Jelinekovou jako reálnou osobou, ale dramatička v nich tematizuje a silně ironizuje vlastní tvůrčí, osobní i veřejně angažované já, své umělecké a společensky angažované gesto. Mytizující postava Elfi Elektry jí současně dovoluje povýšit soukromý, rodinný úděl (viz román Pianistka, 1983) a vztáhnout jej k osudu Evropy 20. století, a přitom zahrnout sebe samu mezi oběti i viníky. Jelineková totiž, jak se v textu sarkasticky říká, „je vždycky takhle pro oběti“, jenže umění, tvorba i osobní politická angažovanost tvůrců se vzdor někdejšímu dějinnému optimismu avantgardy staly jen bezmocným gestem, navíc v době, kdy básníkem může být i masový vrah (text obsahuje narážky na válku v Jugoslávii).

Jelinekové však nejde jen o kritiku masových fenoménů, zejména masového sportu – zástupně fotbalu, a masmédií. Třebaže je pro ni vrcholový sport synonymem války a násilí – na těle: cizím i vlastním. Televize, bulvár, kult celebrit a idolů, to vše se v textu odráží. Masmédia utvářející obraz ideálního Nadčlověka a sport (zástupně kulturistika) jako snaha vytvořit si „vlastnoručně“ (pomocí chemie a posilovny) nové, umělé tělo.

Ovšem Chór ani další postavy tu nejsou jen, aby zobrazovaly a kritizovaly naši realitu. Text Elfriede Jelinekové představuje jakýsi bezbřehý tok, kalný proud, v němž se nahromadily všechny možné atributy naší doby, citáty, útržky, představující průměrnou dobovou mentalitu. Různorodé motivy tvoří jakýsi amalgám, jehož stmelující silou je jednotná autorská cynická dikce. Cynismus je zde ovšem paradoxně výrazem celkového morálního autorského gesta, ať už je toto gesto spojeno se zoufalstvím nebo vědomím bezmoci. Tato textová masa je asociativní, bezbřehá, až nesrozumitelná, a rozrušuje jakékoli zábrany a tabu, vylévající se z „řečiště“ a tvořící zcela zlovolně „meandry“, jež zabíhají do těch nejkrutějších vizí. Ty ovšem nepatří autorce. Ona díky fyzické přítomnosti Chóru (bezejmenných postav a obětí, které by si moc rády vyměnily místo s pachateli) vytváří jakousi novou fyzickou realitu, která, ač nasycena, ba přesycena prvky soudobé společnosti, je
jakousi realitou ex post.

Nálada hry je apokalyptická, a nejvíce je to patrné ve střední, nejstrašnější části, která představuje Pietu naruby, na místě Madony je Smrt a její syn Andi (inspirováno mladým rakouským kulturistou) je mrtvý, což mu však nebrání v dalším tréninku. Jenže v této hře jsou nějak divně mrtví všichni. Ocitli se v jakémsi podivném meziprostoru a mezičase, ani živí, ani docela po smrti. Zároveň smrt v této realitě nebrání jakýmkoli aktivitám. Jevištní svět Jelinekové velmi názorně zpřítomňuje bytostný fyzický strach z násilí, a současně je to svět přízraků, polofyzický, odtělesněný svět po apokalypse.

Jedním z typických rysů naší meziválečné literatury, reflektovaným už soudobou kritikou, byla tematizace „nových“ prostorů, a to jak ve smyslu geografickém (Podkarpatská Rus), tak topografickém (periferie). Dlouho nemohl zůstat nepovšimnut ani fenomén fotbalu, jenž se u nás masově rozšířil v prvních dvou desetiletích dvacátého století. Kopaná totiž může představovat nový prostor jak doslovně – tedy obdélníkovou plochu škvárového či travnatého hřiště s tribunami pro téměř výhradně mužské obecenstvo, tak v přeneseném slova smyslu – prostor hry, jejíž pravidla jsou pevně dodržována a ctěna.

Fair play první republiky

Prozaici byli při zobrazení tohoto míčového sportu inspirováni třemi jeho základními aspekty: hrou a s ní související hravostí, dále kolektivností a konečně smyslem pro fair hru, jinými slovy pro spravedlnost. Prvek hravosti a humorného nadsazování charakterizuje povídku Vladislava Vančury F. C. Ball ze souboru Dlouhý, Široký, Bystro­zraký (1924), román Karla Poláčka Muži v offsidu (1931) a novelu Vlasty Buriana Klub fotbalových panen (1937), vyzdvihnutí ideálních lidských vlastností na poli kolektivního sportovního ducha je zase vlastní Klapzubově jedenáctce (1922) Eduarda Basse. Jednoznačnou až jednostrannou obhajobou herní čistoty ryze amatérského fotbalu se vyznačuje román méně známého literáta Miroslava Bedřicha Böhnela Finish (1931), který se na rozdíl od předchozích próz nehlásí k fotbalu přímo svým názvem.

Bassův humoristický román se obrací přede­vším k dětským, respektive chlapeckým čtenářům.

Jedenáct Klapzubových synů svým přístupem k fotbalu reprezentuje ideální lidské vlastnosti, jako jsou skromnost, cílevědomost, prostota a úcta k rodičům, včetně sportovní kolektivnosti a soudržnosti. S. K. Klapzubova jedenáctka představuje také určité symboly českého národa, které chtěl Bass dětským čtenářům nenásilnou formou moderní pohádky zprostředkovat. Starý Klapzuba s beranicí na hlavě a s dýmající fajfkou v puse je ztělesněním zdravého selského rozumu, kterému se obdivuje i anglický král. V Klapzubově vynálezu nafukovacích gumových „dresů“ zase můžeme hledat realizaci přísloví o zlatých českých ručičkách.

V Klapzubově jedenáctce se mnohem spíše než o oslavu fotbalu jako takového jedná o apoteózu pozitivních vlastností českého národa, který je schopen čtyři roky po založení vysněné republiky právě díky nim dobývat úspěchů na celém světě, a to spravedlivou, fair hrou, a nikoliv nedovolenými zákroky. Této emblematičnosti do jisté míry slouží báchorka o Honzovi, dědovi Klapzubových kluků, který je svatým Petrem obdarován kouzelnou píšťalkou, jež pozná každou nespravedlnost a nepoctivost. Jako převrácení pověsti o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi můžeme vnímat slavnostní zaorání hřiště v Dolních Bukvičkách, při němž se Klapzubovi chlapci nadobro rozloučí s výdělečným fotbalem a zároveň všichni získají budoucí nevěsty.

Poláčkův „lid viktoriánský“

Ve Vančurově povídce F. C. Ball slouží kopaná jako záminka k rozvinutí bezuzdné hry. Vznik fotbalové jedenáctky v hospodě U Dvou litrů, která, složena výhradně z umělců a intelektuálů, porazí bez tréninku kombinované mužstvo světa a poté je podplacenými novináři nemilosrdně umlčena, je podán s takovou lehkostí a absurditou, že soudobá kritika shodně psala o vlivu dadaismu. V souvislosti s tvrzením Milana Blahynky, že text je „kryptickým obrázkem Devětsilu, jeho vzniku, rozkvětu a hrozícího pádu“, lze upozornit na časopisecky publikovanou humornou črtu S. M. K. Devětsil Karla Konráda. Vančurův souputník zde členy Devětsilu rozdělil do dvou ligových mužstev, profesionálního a amatérského. Sám Konrád si jako autor poetistických próz Robinsonáda (1926) vysloužil brankářský post v A-týmu.

Poláčkovi Muži v offsidu nejsou na rozdíl od předchozích próz soustředěni na samotné fotbalisty, ale na fanoušky a obdivovatele tohoto sportu. Přesto Poláček pojednává o fotbalu nejkomplexněji, s detailní znalostí jeho hry, hráčů, taktiky i prostředí. Pro Karla Čapka představoval román monografii fotbalu a fandovství; napsal o něm, že je „v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let“. Zaujetí fotbalové ligy a její zevrubná znalost prorůstají snad všechny složky života fanoušků (přitom ovšem slovo „fanda“ je považováno za nebetyčnou urážku). Za samozřejmou výbavu se považuje znalost sestav všech pražských týmů, z níž není vyvázána ani čerstvá novomanželka. Specifickou vrstvu vlivu kopané na její fanoušky tvoří pronikání fotbalového slangu do jejich řeči, v pásmu vypravěče se zase podstatné události příběhu běžně přirovnávají k fotbalovému zápasu.

Poláčkovi fanoušci jednotlivých klubů jsou rozděleni podle městských čtvrtí nebo podle víry a mají sklon k sektářství, k tajným společnostem; autor pro ně používá výrazy typu „lid viktoriánský“ nebo „unionistické vyznání“. Všichni obyvatelé Žižkova fandí Viktorce, všichni židé fandí Spartě atp. Lokální patrio­tismus, územní a věroučné rozdělení fanoušků dokládají sny obou protagonistů: panu Načeradci se zdá o zápase Slavia versus Sparta, kdy proti sobě nastoupí rabíni proti katolickým kněžím (tedy přesně naopak, než by tomu mělo být), Emanovi zase o obléhání Žižkova slávisty léta páně 1333, v němž Načeradec zradí Žižkovské a pomůže Slavii k vítězství.

Gazely jdou do útoku

Na Böhnelově románu Finish, který završu­je volnou studentskou trilogii, je až příliš znát, že jej napsal dlouholetý středoškolský profesor. Umělecké hodnoty románu odsouvá stranou jeho ideové poslání, přesvědčující čtenáře, že amatérskému sportu mohou zůstat věrni jen mravně nejčistší a nezkažení hoši z nuzných poměrů, semknutí kolem protagonisty Rudly Joska. Právě on nejlépe demonstruje výchovnou tezi románu, že sportu se lze naplno věnovat i při plnění školních povinností.

Černobílé vyznění románu podporují mnohé kontrasty, které autor využívá zejména při vykreslení postav: Rudla versus Karel Černocký jako zastánce nevázaného života a tvrdé hry na hřišti, starý profesor Bernášek jako typický odpůrce studentských mimoškolních aktivit kontra mladý profesor Ševera jako přítel studentů i sportu, zastávající dokonce funkci činovníka fotbalového svazu atp. Jako naprosté vítězství čestnosti a spravedlnosti vyznívá barvotiskový happy end, kdy Rudlův klub porazí profesionální Legii na hlavu, „legionář“ Černocký si jako trest za nesportovní chování užene fotbalové koleno a Bernášek při následujícím blahopřání podá Rudlovi ruku na usmířenou.

Komik Vlasta Burian, sám aktivní sportovec a fotbalista, jednu dobu dokonce sparťanský brankář, osvědčil v próze Klub fotbalových panen důkladnou znalost prostředí a zejména zákulisí tohoto sportu. Spolu s Poláčkem nahlédl do fotbalového života nejvěrohodněji, ovšem s tím rozdílem, že autor Mužů v offsidu podle dcery Jiřiny sport nesnášel a na fotbalové zápasy chodil s jistým odporem pouze v době psaní románu jako pozorovatel, aby se nezpronevěřil vlastní devíze literárního realismu.

Spletitý příběh Burianovy novely se odehrává v roce 1920, v úvodu jej rámcují události o čtvrt století starší a v poslední kapitole o patnáct let mladší. Jednu z hlavních syžetových linií tvoří krátká existence ženského fotbalového týmu, nazvaného Gazely. Náhle se vynořivší dívčí jedenáctka si hravě poradí s českou olympijskou reprezentací, načež se jí sponzorsky ujímá zbohatlý navrátilec z Ameriky. Při zámořském zájezdu se ovšem většina děvčat zamiluje a po prvním zápasu se družstvo na naléhání nápadníků rozpadne. Přestože emancipace ryze mužského sportu se nekoná, nepřijde chytrý Čechoameričan zkrátka: podle smlouvy mu sňatek každé členky družstva vynese nemalý zisk, následně uložený na tajné bankovní konto, jehož heslo je vtipně prozrazeno v poslední větě textu.

Pro závěrečné konstatování úvah nad tematizací fotbalu v meziválečné próze se nabízí lapidární porovnání. Zatímco pro Basse lze z kopané vyabstrahovat obecnější hodnoty, postavit je do blízkosti pozitivních hodnot masarykovské demokracie a následně je oslavit, Vančura, Poláček i Burian shlížejí na fotbal s nadsázkou, každý ovšem jinak. Vančura nepotřebuje pro svou dadaistickou a ironickou hru pražádnou znalost fotbalu, Poláček a Burian jsou naopak schopni vysmát se fotbalovým fanouškům a funkcionářům hyperbolickým popisem jejich vlastních zvyklostí. Böhnel se s fenoménem fotbalu a klubovního života jako jediný vyrovnává bez humoru, když upozorňuje na jeho pozitivní i negativní stránky a staví je proti sobě do přímého kontrastu.

Autor přednáší českou literaturu na Univerzitě Palackého

I dobrých knih je hodně, a mezi nimi se ke zdejšímu čtenářstvu dostává studie Sade, Fourier, Loyola. Její autor, Roland Barthes (1915–1980), francouzský sémiolog, literární teoretik a kritik, si už v českém překladovém terénu získal své místo, avšak navzdory veškerému respektu a zájmu, jichž se mu dostalo už za jeho života i po smrti, máme z jeho díla stále co získávat. (Svědčí o tom jak nedávná monografie J.-P. Richarda Roland Barthes, dernier paysage, tak zcela čerstvá literární novinka od Barthesova oblíbeného žáka Erika Martyho, Roland Barthes, le métier d´écrire).

Co asi spojuje ony tři významné osobnosti uvedené v titulu Barthesovy studie, jejichž blízkost není na první pohled zřejmá? Sade, Fourier, Loyola má zvláštní postavení nejen v Barthesově tvorbě, jak připomíná text na záložce českého překladu, jehož se s jazykovou kompetencí i s citlivostí pro danou problematiku zhostil Josef Fulka, ale také v jisté kapitole dějin myšlení – v událostech, mezi nimiž lze najít spojitost, stejně jako to Barthes činí s teologem, utopickým filosofem a „prokletým“ spisovatelem. Do obou těchto souvislostí se pokusíme nahlédnout.

Když se v 2. polovině 20. století ve Francii humanistické obory a mezi nimi i literární věda posunuly v procesu, v jehož průběhu se vymaňovaly ze jha pozitivistického paradigmatu, o notný kus dál, protože se otevřely strukturalismu, vzrostla nevole z toho, že i v akademickém prostředí přežívají pokrytecky prudérní postoje, které například z literárních dějin vygumovaly jisté „nepohodlné“ autory, z jejich děl učinily libri prohibiti a držely je za devatero zámky v třináctých komnatách knihoven. Byl-li prototypem „zakázaného“ autora právě François Alphonse Donatien, markýz de Sade, není divu, že úsilí o zrušení kulturně-literárních tabu, jejichž impakt se projevoval dokonce na univerzitní půdě, směřovalo právě k figuře, jež prokletostí předčila například Baudelaira i Lautréamonta. Jestliže Pierre Klossowski vydává roku 1947 studii provokativně nazvanou Sade, můj bližní, jestliže Georges Bataille
roku 1957 věnuje Sadovi dvě kapitoly ve spise Erotismus a jestliže roku 1963 vychází Lacanův Kant a Sade, pak Barthesův spis z roku 1971 je možno vnímat jako článek v řetězci událostí spojených přes různost myšlenkových východisek, profesní identity a exegetických postupů Klossowského, Lacana, Bataille a Barthesa společným významem a vlivem: detabuizací kulturních obsahů, které dotud společenské tlaky, mohutně živené cenzurou kolektivního Superega, nepropouštěly do sféry otevřené kritické reflexe.

V Barthesově individuálním itineráři předcházejí Sada, Fouriera, Loyolu dvě studie, S/Z a Říše znaků, obě z roku 1970. Uzavírají údobí, kdy se autor přimkl ke strukturalismu a z této gnoseologické pozice podroboval nejen literární texty, ale i jiné sémiotické jevy (jevy znakové povahy) vysoce přesné i přísné sémiologické analýze; údobí, v němž dozníval hromadně sdílený sen o „zvědečtění“ literárních oborů, pium desiderium strukturalistické generace a vlny, jež se v průběhu 60. let přehnala přes všechny vědní obory o člověku.

Pakliže po Sadovi, Fourierovi, Loyolovi následuje roku 1973 Rozkoš z textu, nikoli ucelený, tradičně koherentní text, nýbrž sled epigramaticky laděných postřehů, zlomků myšlenek, krátkých poznámek a nápadů vylovených z kvasícího magmatu mysli, jímž se Barthes včleňuje do tehdejší výrazné tendence fragmentárního psaní (viz též M. Durasová, M. Blanchot), můžeme právem říci, že Sade, Fourier, Loyola je nejen spis pocházející z doby, kdy byl jeho autor jedním z nejuctívanějších intelektuálů, ale že je to také spis přechodový. Věrnost strukturalismu se tu projevuje jako hledání (a nalézání) prvků, které jsou navzdory různosti obsahu a dokonce navzdory zakotvení zkoumaných autorů v odlišných oblastech u všech tří stejné. V důrazu na přítomnost invarian­tu v povrchově rozmanitých celcích, tedy na výskyt téže konfigurace v jinak rozrůzněných entitách, se tu zrcadlí jedna ze základních tezí
strukturalismu. Totožnou strukturou, která Barthesovi dovoluje pojednávat o Sadově, Fourierově a Loyolově myšlení jako o analogických jevech, je vášeň pro klasifikaci, posedlost katalogizací a systematizací, potřeba zavádět do určitého výseku jsoucna, ať už to jsou sexuální, sociální nebo nábožensko-meditativní praktiky, dokonale promyšlený řád. Strukturalismus tu také prosvítá v podobě samozřejmého zacházení s textem jako s autonomní, autotelickou (mající svůj účel sama v sobě) skutečností, kde cirkulují významy, s nimiž Barthes brilantně žongluje a s nimiž mnohdy na způsob artisty provádí oslnivou hermeneutickou akrobacii.

Druhým pólem, jenž určuje dynamiku magnetického pole studie, je náběh ke stanovisku, jehož programovým manifestem se stane výše zmíněná Rozkoš z textu: k postoji, kdy interpret nad racionálně analytickým uchopením textu nechá záměrně převážit jeho vychutnávání a otevře se erogennímu působení četby, jejíž účinek bude chápán a vyhledáván jako deklarativně libidinální. Balanc mezi oběma přístupy je zřetelný v tom, jak autor zcela programově vytváří diskurs, v němž s textovou skutečností zachází jako se skutečností tělesnou a naopak; vytváří rozhraní, kde se sféra smyslového a sémiotického prostupuje, protože je-li text světem, je také svět textem a interpret rozplétá nekonečné předivo vztahů, aby v něm našel zákonitost jejich uspořádání, jakousi jejich společnou gramatiku.

A závěr? Ten se nabízí sám: následujme Barthesova příkladu, zbavme se nepatřičně úzkoprsého strachu z duchovního hedonismu a otevřme se textům v rozechvívající předtuše slasti, kterou v tomto vztahu můžeme zakoušet…

Autorka je romanistka, přednáší na PedF UK.

Roland Barthes: Sade, Fourier, Loyola.

Dokořán, Praha 2005, 190 stran.

Krajinou samoty – povídky lotyšských spisovatelek

Přeložili Míša Bečková, Lenka Matoušková, Denisa Šelelyová, Michal Škrabal

One Woman Press 2006, 212 s.

Osm povídek čtyř lotyšských autorek (Ingy -Abele, Nory Iksteny, Gundegy Repše, Andry Neiburgy) spojují, vedle jejich pohlaví tři rysy: sociální cítění, vztah k přírodě, počasí a vůbec živlům a morálka. Hrdinkami jsou současné ženy, mladé i staré, vesničanky i obyvatelky měst. Vždy žijí na periferii, poznamenané a zatížené, ať ošklivostí, neláskou rodičů nebo politickým postihem. K sociálnímu rozměru se přímo váže morální podtón textů. Nalezneme tu příběhy, kde je dobro po zásluze odměněno (Darujte mi housličky), až po klasický model typu: byla tak hodná a bezbranná, a přece ji někdo ukopal k smrti (Naďa). Muži jsou zde většinou nepřítomní nebo příliš staří, mrtví, opilí atd. Každopádně existují jen v myslích a vyprávění žen, které jsou postavami; muži ne. K morálnímu aspektu zařazených povídek lze z druhé strany připojit i zmiňovaný cit pro přírodu (moře, sníh, sušené byliny, zvířata) – ta zde, jako klasický
protiklad k špíně lidské společností, zastupuje cosi čistého, neposkvrněného. Ženy (i ty městské) přebývají většinou ve starých domech, kde se topí dřevem a do lesa není daleko. Můžeme-li důvěřovat tomu, že ve výběru redaktorů svazku Marty Greviny-Dzilumy a Pavla Štolla se ocitly texty více méně zástupné a v něčem typické, a ne ojedinělí exoti, pak současné Lotyšky mají k přírodě a jejím zázrakům rozhodně blíže než my. To jim lze závidět. Alespoň mají kam utéct.

Magdaléna Platzová

W. G. Sebald

Vystěhovalci

Přeložil Radovan Charvát

Paseka 2006, 224 s.

U nás zatím neznámý německý prozaik, esejista a literární vědec W. G. Sebald (1944–2001), žijící od 70. let ve Velké Británii, si v 90. letech získal značné renomé knihami na pomezí románu, eseje a autobiografie a za poslední prózu Austerlitz (2001) dokonce získal americkou National Book Critics Circle Award. Ve Vystěhovalcích (Die Ausgewanderten, 1992) Sebald vykresluje „dokumentární“ portrét čtyř židovských a německých exulantů: lékaře Henryho Selwyna, učitele Paula Bereytera, vypravěčova prastrýce Ambrose Adelwartha a malíře Maxe Auracha. Meditace o paměti a ztrátě je podána odtažitým, nevzrušivým, přesto však uhrančivým stylem. Hrdiny jednotlivých oddílů poznáváme ze vzpomínek lidí, kteří je znali, z deníků či cestopisných poznámek a také z fotografií, které knihu bohatě doplňují. Určujícím motivem díla je exil, hledání a nenacházení nového domova a nové identity v cizí zemi. Hrdinové jsou pronásledováni pocity
viny a hanby, klaustrofobie a deprese; všude visí stín holocaustu, pronásledování a útěku, ačkoli oni sami nejsou přímo válečnými oběťmi. Čtenář je místy nucen „číst mezi řádky“ a pozorně se dívat na fotografie, aby pronikl hlouběji k postavám i k vypravěči samému. Není to četba jednoduchá a rozhodně ne veselá, portrét čtyř pohnutých osudů je však pozoruhodný, zvláště když si uvědomíme, že se nad nimi klene portrét pátý, jakkoli umně skrytý, totiž samotného autora.

Milan Valden

Tereza Brdečková

Ještě jsem tady – rozhovory o životě, dějinách a stáří

Nakladatelství Lidové noviny 2005, 188 s.

Spisovatelka Tereza Brdečková do knihy vybrala a přepsala některé rozhovory ze své specifické talk-show se seniory, kterou na obrazovce České televize můžeme vídat již desátým rokem. K mnohahodinovému materiálu, který skýtají dokumentární záznamy jmenovaného pořadu, publikace přistupuje „literárně“, když přetiskuje výhradně ta vyprávění, v nichž – řečeno citací z úvodu – „slova a příběhy hrají největší roli“. Každý, kdo viděl některý z dílů těchto přehlédnutí vlastního života, musí nejen (objektivně) dojít k názoru, že reflexe nejstarší generace v našich médiích absentuje neprávem, ale také (subjektivně) nahlédnout, že natočené osobnosti mají ve většině případů pozoruhodné osobní dějiny právě v kontextu v těm velkým, což samo o sobě stojí za převyprávění ostatním. Knižní výběr představuje rozhovory s osmi ženami a deseti muži, jejichž osobní i profesní založení víceméně reprezentuje rozmanitost, jakou přinášejí
i televizní portréty. Rozhovory se čtou dobře, někdy až jakoby vtahují čtenáře „do hry“, a tak jim lze vytknout jedině to, že občas ve vyprávění pocítíme jistou mezeru, na papíře snad ještě markantnější než před kamerou, danou zřejmě neschopností či nemožností tazatelky zeptat se na chybějící, přeskočenou nebo zapomenutou událost. Ale konečně, na to mají obě strany těchto dialogů právo.

Lenka Jungmannová

Arto Paasilinna

Les oběšených lišek

Přeložil Jan Petr Velkoborský

Hejkal 2006, 204 s.

Tak nejprve bychom tu měli Oivu Juntunena, původem Fina a venkoncem darebáka, momentálně majitele třiceti šesti kilogramů zlata, nad kterým se však co nevidět začnou stahovat mračna. Dále je tady major finské armády Sulo Armas Remes, nad kterým se mračna stahují už nějaký čas, jenže v jeho případě nejde o to, že by se s někým zapomněl rozdělit o kořist, ale – jak jinak, když se jedná o důstojníka armády a ještě k tomu Fina – o těžkou závislost na alkoholu, zejména na pomerančovém likéru. Co s ním? Nejlépe poslat ho na hodně dlouhou dovolenou. A do třetice je tady jedna devadesátiletá a na svůj věk nečekaně svěží Laponka jménem Naska Mosnikoffová, které teče dírami ve střeše až do postele a zaboha nechce do domova důchodců. Jenže úřední šiml si myslí něco úplně jiného. Tyto tři vpravdě poněkud nesourodé osoby svede dohromady finský spisovatel Arto Paasilinna, dožene je až do laponských pustin a tam je vydá napospas dlouhé
zimě i sobě samým. Český čtenář si od tohoto autora mohl přečíst již tři půvabné knihy, pohybující se na pomezí kvalitní humoristické literatury, dobrodružného románu a absurdní psychologické studie (Zajícův rok, Stará dáma vaří jed a Chlupatý sluha pana faráře). Nebude zklamán ani počtvrté, Paasilinna je věrný stylu i žánru, jen nutno varovat příliš útlocitné povahy – tentokrát přidal černého humoru opravdu vrchovatě.

Magdalena Wagnerová

Sabine Eschgfällerová

in die ecke gesprochen / řečeno do kouta

Vybrali a přeložili Sabine Eschgfällerová a David Voda

Burian a Tichák 2005, 66 s.

Podobně krkolomné, jako je příjmení autorky, jsou i básně této sbírky, formálně nakročené směrem k experimentu. Jednotlivé kusy působí neodděleně, k čemuž přispívá i absence titulů básní a velkých písmen – text tak činí dojem nepřetržitého toku zadrhávající řeči, jako by byl básní jedinou, v níž ani rozčlenění do strof neplní scelovací funkci. Naučit se ve zpřeházeném slovosledu a rozklížené syntaxi vnímat autorčiny oblíbené přesahy, jimiž dociluje efektu zdůraznění slovních významů a vytváření nových sémantických spojnic, s sebou přináší prožitek ze znejistění, roztržitosti slov, jejich původní svobody. Odhalí se i marnost snahy zpracovávat jejich prostřednictvím realitu – svět osamocených slov nemá s tím naším mnoho společného, proto je odhalení námětů autorčiných básní obtížné. Až opakované čtení naruší rozpaky nad dojmem nesrozumitelnosti textu. Experimentální postupy tu ovšem nakonec nenesou netradiční sdělení, jsou založené spíše
intimně-lyricky, s exponovanou smyslovostí v popředí. Český překlad, držící se většinou věrně originálu, jejímu záměru možná paradoxně, snad záměrně přidává na váze. Autorka často používá slova jako „ticho“ či „potichu“. Je stejně děsivé jako přitažlivé: „a vždy znova/ tě to nutí naslouchat kudy vstupuje/ a kde udeří/ sytě/ ticho“. Snad tento styl básnění vyjadřuje potřebu se tichu vymanit, a zároveň mu také vyhovět, aby „vypadat mohla bíle ta čára/ tužkou do papíru“.

Olga Stehlíková

Tomáš T. Kůs

Příbytky

Wales 2005, 72 s.

Prostor vymezený člověku. Tolikrát tolik metrů čtverečních, do nichž člověk procitá, obléká se, svléká, dívá se z okna, sní, opouští jej a opět se vrací, chrastí před ním klíči, svou vstupenkou do ráje. V onom prostoru se člověk zrcadlí, na jeho součástech ulpívá, nechá se jím prostupovat, zanechává v něm své stopy. Snad úkryt a útočiště (ale před sebou samým se neukryješ), hnízdo (je tu přece i Ona, tak blízce vzdálená, tak hmatatelně přízračná), někdy spíš cela a žalář.

A na tomto místě se odehrávají věci, tj. život. Člověk utváří prostor, prostor utváří člověka: milostiplné chvíle, střída večera, noci a rána, kolem vesmír plný náznaků, nástrah, strachů a nadějí – říše nejistoty bez rozpoznatelné určitosti. A v domě jsou ještě další uzavřené byty a následuje svět za okny. V Kůsově poezii se stále vracejí obrazy a přirovnání vodní, zabírající hranice hladiny, akvárium, utajené podmořské království, rozpínavé, chvějivé sny, jež se s chladem probuzení zase smršťují hluboko dovnitř. – Ne každá metafora v autorově lyrice je vydařeně přesná a mámivě opalizující, ale v nejlepších místech jeho průhledy do poetiky nejbližšího, a přece nečitelného korespondují s obdobnou tvorbou Petra Hrušky, Petra Borkovce, Bohdana Chlíbce, ba i některými verši Ivana Slavíka – jen by se měl jeho výraz ještě více omotat kolem řeřavého středu a odhodit vše rozmělňující.

Jiří Zizler

Nataša Reimanová

Dopisy po nebi

G plus G 2005, 175 s.

V Dopisech na nebi zvolila Nataša Reimanová slabé prostředky na velké sousto: zachytit románový děj v rozmezí padesáti let na necelých dvou stech stranách. Nikoliv román, ale řemeslo romanopisecké upadá – co mohlo být ságou, stalo se nostalgickým šumem. Pokud však přijmeme Dopisy po nebi jako zásobnici historických ilustrací, je to hnedka jiná: v detailech je vypodobena životní epocha jak zasněžená chýše v těžítku. Charaktery postav se autorka zabývá pouze letmo – postavami smýkala doba. Jenomže jimi smýkala trochu podivně: Žid v okupované Praze si lebedí na vltavském hausbótu; ze sovětské diktatury emigruje rodina za oceán i s babičkou (letenka do USA tehdy stála roční plat, nemluvě o dalším!); autorčiny sny a zbožná přání jako vyšité! V podstatě se jedná o tzv. history-fiction, sepsanou s absencí studia historických materiálů, více na základě životního pocitu. Jedinou výjimku činí parafráze úředních sdělení mezi komunistickým
vnitrem a pozůstalými na konci knihy. Ale abych autorce nekřivdil: Dopisy po nebi jsou dobrou knihou, vedoucí k polemice o národních dějinách v totalitě. Jistě se ji patří doporučit středoškolským studentům do hodin literatury. Mohl to být ale slušný tragický román, nebýt chyb v historických faktech!

Vilém Kozelka

Zdeněk Šmíd

Otava – putování po řece

Paseka 2005, 360 s., obr. příl.

Bohatě ilustrovaná monografie Zdeňka Šmída, autora vodáckých průvodců, zahrnuje historii a současnost Pootaví od pramenů řeky až k Orlické nádrži. Otava patří mezi nejoblíbenější vodácké řeky už od soutoku říček Vydry s Křemelnou u Čeňkovy pily až k Orlické nádrži. Není příliš známo, že skladatel Bedřich Smetana zkomponoval symfonickou báseň Vltavu právě na Otavě. Pootavský kraj poskytuje dostatek příležitostí i pro pěší a cyklistické výlety. Ve Šmídově monografii je zachyceno všechno podstatné: dějiny Pootaví, lidová slovesnost, popis krajiny, přírodních krás, obcí a měst i medailony významných osobností. Je zřejmé, jak důležitou roli hrála v kulturním životě českého národního společenství literatura: student Karel Klostermann měl ze psaní čtyřku; krom věhlasných klasiků z Pootaví vyšla běžkařka Kateřina Neumannová nebo zakladatel české polární stanice v Antarktidě na ostrově Nelson Jaroslav Pavlíček. Dlužno dodat, že
reprezentativní stanici pan Pavlíček udržuje zcela bez státních dotací! Text doplňují detailní encyklopedické vsuvky. Autor má svůj obor v malíčku, nechybí ani původ jména hotelu Fialka v Sušici. Komu přirostl pootavský kraj k srdci, nad jeho vzornou knihou zajásá; je turistickým průvodcem s beletristickou hodnotou a pozváním na letní putování Pootavím.

–vk–

Host 5/2006

Květnové číslo časopisu Host je jedním z těch povedenějších. Jako obvykle v něm najdeme dva rozhovory: se spisovatelkou Věrou Noskovou a hercem Jaroslavem Duškem. Autorem obou je David Žák – zatímco v prvním je věcným a pozorným tazatelem, ve druhém poněkud podlehl kouzlu osobnosti dotazovaného, div že Duškovi neříká Mistře. Jiří Trávníček recenzuje Noskové román Bereme, co je, který je podle něj v mnoha ohledech silnou generační výpovědí, nikoliv však románem velkým. „Femme fatale současné kritiky“ (jak ji v úvodníku označuje Miroslav Balaštík) Eliška F. Juříková se zabývá deníkem Michala Viewegha a její recenze se dobře čte: „Vieweghovým neodvratným osudem je přirozená protireakce kritiků: nikdo nemá rád, když se ho někdo snaží pokousat, zvlášť když je tak snadné ho praštit.“ Snad není Juříková zas nějaký pseudonym sedmdesátiletého kritika – vždyť i my čtenáři máme právo v něco doufat. Pěkný je článek o Bohuslavu
Broukovi („enfant terrible československé avantgardy a bohémy třicátých a čtyřicátých let“) a zvlášť jeho dopis, v němž vzpomíná na Milenu Jesenskou (kromě nepůvabného vzhledu byla i málo půvabnou společnicí) či Vítězslava Nezvala (Kosťa Biebl se stal členem Surrealistické skupiny, poněvadž nic netvořil a jen s takovými básníky byl Nezval s to být přátelský). Za přečtení stojí povídka běloruského spisovatele Vasila Bykava Na Černé pláni, z jejíhož tématu člověku běhá mráz po zádech.

Kazimír Turek

Margriet de Moor

De kegelwerper

Contact 2006, 142 s.

Rok po rozsáhlém románu De verdronkene (česky Utonulá; připravuje nakl. Paseka) přichází Margriet de Moorová s komorním textem De kegelwerper (Žonglér), rozsahem i atmosférou spřízněným s Kreutzerovou sonátou (Paseka 2003). Svérázný milostný trojúhelník z prostředí varieté, situovaný do penzionu poblíž amsterodamského Rembrandtova náměstí v 50. letech minulého století, je další variací na oblíbená autorčina témata, jako jsou neuchopitelné lidské vztahy nebo role umění v lidském životě. Hlavním hrdinou je kouzelník, uměleckým jménem Charles Pluut, který trpí pohrdavým a přehlíživým chováním žongléra Pietera. Pluut se mu ze všech sil snaží přiblížit – sleduje ho, vnucuje se mu a začne si dokonce s polskou tanečnicí Daisy, jen proto, že ji Pieter tajně miluje. Pluut ji dokonce Pieterovi nabídne, v ní se naopak snaží vzbudit zájem o žongléra. Ale teprve zinscenované přepadení, kdy Pluut zakročí na záchranu Pietera s takovou vehemencí, že
skončí sám celý potlučený v péči obyvatel kejklířského penzionu, vede k tomu, že Pieter překoná „bezdůvodnou antipatii, která se někdy v životě zmocní každého člověka”. Mezi skutečným umělcem Pieterem a mistrem klamu Pluutem nakonec nastává soulad.

Magda de Bruin-Hüblová

Lexikon teorie literatury a kultury

Editor Ansgar Nünning

Přeložili Aleš Urválek a Zuzana Adamová

Host 2006, 910 s.

Těžištěm obsažného lexikonu jsou pojmy literární teorie a teorie kultury. Jednotlivá hesla jsou psána dostatečně srozumitelně, takže po něm může sáhnout kdokoli se zájmem o prohloubení svého vědění v tak rozsáhlé a spletité duchovědní oblasti, jakou moderní literární teorie nepochybně je. Aby bylo možno zohlednit celou její šíři, vyskytují se ve slovníku i základní pojmy z filosofie nebo psychoanalýzy, jako je dekonstrukce, logocentrismus, falocentrismus, feminismus apod., které se nějakým způsobem vážou k literární či obecně kulturní a mediální teorii. Lexikon je tedy komponován interdisciplinárně. Navíc zde vystupují vůdčí teoretikové a vědci (kteří zásadním způsobem zasáhli do vývoje teorie) se svými biografiemi, názory a přehledem jejich základních děl. Další předností slovníku je křížová provázanost jednotlivých hesel, čímž se ještě více zviditelňují sledované literární a kulturní jevy. J. Trávníček a J. Holý pak vhodně
přizpůsobili Lexikon našemu prostředí a kulturnímu kontextu, napsali hesla našim teoretikům světového dosahu, jako je M. Červenka, F. X. Šalda, Jan Patočka a další, přidali hesla příznačná pro naše kulturní prostředí, např. písničkáři, poetismus, a aktualizovali nejnovější teoretické příspěvky k významným postavám myšlení, jak se objevily u nás. Vydání Lexikonu, který je takřka bezchybně proveden, se stane jistě závažnou kulturní událostí.

Jiří Olšovský

Psí víno 36

Všem se to zdá být lhostejné, ale Jaroslav Kovanda dál pilně a s trpělivou umíněností vydává Psí víno, nenápadný, ale elegantní a obsažný časopis věnovaný poezii; a třeba je sám velký básník, skromně tím slouží jiným a poezii samé. Jen poslední, právě vyšlé číslo (36) uvádí víc než pětadvacet známých i neznámých, českých, slovenských i cizích – hlavně ruských – autorů. Kvalita se přitom netopí v kvantitě, Kovanda rukopisy, které dostává, také umí třídit a dovede z nich vylovit ostří a záblesk skutečně inspirovaných veršů. V posledním čísle jsou navíc tři zcela mimořádné básně Ukrajince Bohdana Ihora Antonyče, datované léty 1935–36 a přeložené Tomášem Vašutem: bezpochyby podstatný objev i autor. Na ukázku aspoň tři verše: Jako horoucí chmel milenci na noc splétají se./ Červení raci lamp zvolna se sunou na stěny,/ vychládá tělo, duše uhnívá, stříbří se plíseň.

Petr Král

Antonio Tabucchi patří k nejoblíbenějším a nejpřekládanějším současným italským prozaikům u nás. Česky zatím vyšlo jeho Indické nokturno (Il notturno indiano, 1984, č. 2002), Rekviem (Requiem, 1992, č. 1998), Jak tvrdí Pereira (Sostiene Pereira, 1994, č. 2005), Sny o snech (Sogni di sogni, 1992, č. 1994) a Ztracená hlava Damascena Monteira (La testa perduta di Damasceno Monteiro, 1997, č. 2004).

Nyní si můžeme přečíst také sbírku povídek Pohled z druhé strany (Il gioco del rovescio, 1981), která zaujímá v Tabucchiho bibliografii významné místo: je to první dílo, které se setkalo s výraznějším úspěchem (Tabucchi debutoval v roce 1975 románem Italské náměstí – Piazza d’Italia a o čtyři roky později vyšel román Malý průplav – Il piccolo naviglio) a představuje nesporný zlom v autorově tvorbě. Tabucchi se tu projevil jako mimořádně nadaný a kultivovaný vypravěč a poprvé uvedl na scénu základní téma, které se bude v různých variacích vracet téměř ve všech jeho dalších prózách. V předmluvě autor vysvětluje: „Všechny [povídky], jedny jako druhé, se vážou k jednomu objevu: jednoho dne jsem totiž zjistil, že díky nepředvídatelným životním okolnostem věc, která se stala ,takto‘, se stala zároveň i jinak.“ Všechny povídky se vyznačují latentní mnohoznačností, příběhy se proměňují po­dle
toho, odkud se na ně díváme, a když se chceme přiblížit pravdě, pokud ovšem nějaká existuje, musíme odkrýt rub všech věcí, jejich odvrácenou stranu.

Také naše vlastní já má mnoho tváří, které se navíc mění v čase, jako v oné básni Álvara de Campos, „jejíž hrdina stojí u okna svého dětství, ale není to už stejný člověk a není to už ani stejné okno, protože čas proměňuje věci i lidi“, takže je obtížné, ne-li zcela nemožné určit, kým doopravdy jsme. Kdo vlastně byla tajemná Maria do Carmo v titulní povídce? Byla to obětavá žena, která nezištně pomáhala obětem salazarovského režimu, anebo jen vyhledávala erotická dobrodružství? Jakými cestami osudu se z malého stonavého chlapce z povídky Dopis z Casablanky stala populární kabaretní zpěvačka Joséphine? A jak je možné, že bystrý, dobrosrdečný a mimořádně inteligentní klučík z dobré rodiny (v povídce Dolores Ibarruri roní hořké slzy), jemuž doma říkali Malíček, vyrostl v někoho, o němž se v novinách píše, že „spáchal hrozné věci“? Kdy v naší minulosti nastal onen okamžik zvratu,
který nás neodvratně nasměroval tím či oním (správným či nesprávným) směrem?

Toto téma složitosti individuálního vědomí a masek, za něž se skrýváme, bylo drahé už autorům jako Pirandello, Queneau nebo třeba Čapek, a bytostně ho prožíval zvlášť portugalský básník Fernando Pessoa. Jeho dílo Tabucchi, velký znalec portugalské literatury a kultury, překládal do italštiny. Pessoa, kterého Tabucchi považuje za blíženeckou osobnost, dokonce tato svá různá já, tyto masky zhmotnil natolik, že je obdařil konkrétním charakterem, životopisem i vlastním literárním stylem, publikoval pod různými jmény v literárních časopisech a několik let se snažil vzbudit zdání, že jeho heteronyma skutečně žijí. Pessoův metarománový svět Tabucchiho fascinoval a inspiroval celou jeho prozaickou tvorbu osmdesátých let. Román Rekviem je dokonce napsán portugalsky, Pessoa se v něm nakonec objeví jako živoucí přízrak a sám se stává románovou postavou, jedním ze svých vlastních heteronym.

Pessoovský je také pojem saudade, ten se poprvé objevuje právě v titulní povídce sbírky Pohled z druhé strany a propůjčuje Tabucchiho prózám jejich zvláštní, nezaměnitelnou atmosféru. Toto slovo, které v portugalštině označuje nostalgii, má mnohem širší význam a dá se jen stěží přeložit: vyjadřuje nostalgii po minulosti a budoucnosti zároveň, pocit, jenž se zmocňuje vypravěče povídky, když v Lisabonu vzpomíná na milovanou ženu, která zemřela a odnesla si s sebou svá tajemství. Hrdina by se chtěl vrátit do minulosti a znovu prožít setkání s ní jako ten, kdo ještě nic neví, ale zároveň už ví všechno: „[…] náhle mě zaplavila nezřízená touha být jedním z cestujících na té lodi, vstoupit do přístavu neznámého města, které se jmenuje Lisabon, a mít za úkol zavolat neznámé ženě, abych jí sdělil, že vyšel nový překlad Fernanda Pessoy, ta žena se jmenuje Maria do Carmo, přijde do Bertrandova knihkupectví,
bude na sobě mít žluté šaty, miluje fada a sefardská jídla, to všechno už jsem znal, ale ten cestující, kterým jsem byl a který se díval na Lisabon od palubního zábradlí, to ještě nezná a všechno pro něj bude nové a stejné. A to byla saudade […], nebylo to slovo, ale duchovní kategorie.“

Není to však jen saudade, která Tabucchiho povídkám vtiskuje onen dojem neukončenosti, neklidného očekávání, v němž je cosi magického, jako by na samém konci příběhu bylo teprve třeba odhalit jeho skutečný smysl. Tento pocit navozuje také autorův styl, jeho osobitá literární technika, spojující fragmenty skutečnosti, aluze, citace a odkazy na jiné autory a literární díla a vytvářející z nich příběh. Tabucchi nutí čtenáře vracet se zpátky a hledat skrytý smysl, jenž se nikdy nevyjeví při prvním čtení, tak jako je postava v pozadí klíčem k Velázquezovu obrazu Dvorní dámy, a často je třeba převrátit celou perspektivu, jako u záhadného vzkazu Marie do Carmo, který se musí číst pozpátku a má dva naprosto odlišné, a přesto příbuzné významy.

V tomto ohledu je Antonio Tabucchi autor typicky postmoderní: vědomě a rád čerpá z bezedné studnice literatury, ale i výtvarného umění, divadla či filmu, zatahuje čtenáře do své literární hry a často se dovolává jeho čtenářské zkušenosti. Někteří Tabucchimu právě určitou odvozenost vytýkají, ale jak v doslovu píše Jiří Pelán, „my, ,postmoderní‘ čtenáři, dobře víme, že Tabucchi není první, kdo se uchýlil k hotovému světu literatury, aby nám jeho prostřednictvím sdělil něco, co je pro něho niterně a bytostně důležité, a kdo by možná bez této opory skončil u nesmyslného blábolu či neartikulovaných výkřiků děsu“.

Tabucchiho povídkám navíc nelze upřít mistrovství stylu, neboť málokterý z italských prozaiků má takový smysl pro formální kvality textu a tak dokonale ovládá spisovatelské řemeslo. Brilantní, citlivý překlad Jiřího Pelána tyto kvality jen umocňuje a dovoluje nám na chvíli vkročit do jiné dimenze, ponořit se do Tabucchiho snového, magického světa.

Autorka je překladatelka.

Antonio Tabucchi: Pohled z druhé strany.

Argo, Praha 2006. 160 stran.

Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka

„[…] A teď mě právě napadá, nevzal byste prince Waleského do mužstva?“

Starý Klapzuba prudce zvedl hlavu a podíval se anglickému králi do očí.

„Jejich englický veličenstvo, pane král, nechme čest stranou. Snad by to byla stejně velká čest pro rodinu Klapzubovu jako pro englickýho prince, ale to nechme stranou. Jiná věc je, co s ním? Za tím, co moji kluci dovedou, je kus nesmírné práce a dření. Dneska už nikdo nemůže jinak kupředu, nežli když udělá svou věc co nejdůkladněji a nejpoctivěji. To platí pro všecku živnost pod sluncem, ve všem je potřebí práce. Moji chlapci tu práci udělali v kopané a dneska vašim nařežou. A najednou mám jednoho z nich vystrčit ze hry, aby si místo něho směl zahrát mladík, který – odpustějí, pane králi – který jen zdědil englický vrata?“

„Nemyslete si, milý Klapzubo, že je snad nějaké nedochůdče. Naši synové velmi pěstují sport a mně jde jen o to, abych mu poskytl nejlepší školu.“

„To je něco jiného, pane král. Jde-li jim jenom o učení, mohli bychom ho vzít. V tom není u nás žádná tajnost. Ale mám tu svoje podmínky.“

„A ty jsou?“

„Za prvé: musí mít pro kopanou tělo. Za druhé: musí žít v naší rodině navlas tak jako kterýkoli z mých hochů, stejnou práci, stejnou stravu a stejnou poslušnost. Od chvíle, kdy se k nám dá, je z něho nejmladší Klapzuba a princem bude, až když zase odejde. A když to splní, spánembohem, pak bych ho mohl vzít do mužstva jako náhradníka.“

Z kapitoly V (1922)

Vladislav Vančura: F. C. Ball

Jedenáct přátel na hříšti Sparty! Tato skutečnost zjevila se knězi a kněz [Felix Hoch] se bál. Maje při svém řemesle co činiti se zázraky, nevěřil, že za bílého dne na hříšti bude mu zírati na nepřístojnou podívanou toho druhu. Ale nebylo již pochyb, on sám stál v brance a před ním Bolomové, záloha a útok. Poznával Petráka, jenž si zakládá ruce a klade nohu na míč.

Když ručej údivu odplynula, farář pocítil na svém méně skutečném boku dámu nebezpečného stáří a poznal, že všechny věci mohou být neobvyklé, mimo umouněnou všednost námluv.

Toho dne byl na Spartě dobrý sport, ale když se ozvala soudcovská píšťalka, oznamujíc halftime, kněz odešel, aby oznámil vidění svým přátelům. Shromáždiv je v rodinné jizbě Dvou litrů, řekl:

Přátelé, volky nevolky, jsme fotbalovým klubem! Já, čtyřicetiletý farář, stál jsem v brance a vy jste byli přede mnou!

Zatímco kněz mluvil, mužstvo se opětně sestavilo.

Je to tak dobře? zeptal se Bolom.

Zcela, odpověděl Felix, ty jsi kapitánem.

Nuže, shledávám věc přirozenou. Jestliže se bojíš cynického kostelníka, jenž se ti bude posmívat pro tvoje vidění, chci tě léčit.

A zvítězili jsme včera? ptal se číšník.

Ještě ne, odpověděl kněz.

A již deset ostatních zařvalo: Hurá, my zvítězíme! A gólman Hoch žehnal, nemoha jinak, svému klubu.

Dlouhý, Široký, Bystrozraký (1924)

Karel Poláček: Muži v offsidu

Knězova řeč stávala se pohnutější a vášnivější. Důstojný pán vydával ze sebe vše.

„Emilie Šefelínová, béřeš si Emanuela Habáska z lásky?“

Kostel ztajil dech, jako by šlo o napínavý moment před brankou.

„Ano,“ odvětila nevěsta zřetelně.

Kostel oddychl, jako by bylo nebezpečí odvráceno dlouhým, osvobozujícím odkopem.

„Emanueli Habásko, béřeš si Emilii Šefelínovou z lásky?“

Ženich zahuhlal rozpačitě své „ano“ a zakroutil bradou, neboť ho tuhý límec obtěžoval.

Kostel zahučel zklamáním, jako když se nadějný útok skončí v autu.

„…chceš s ním snášet dobré i zlé?“ pokračoval kněz slavnostně, „vyměňte si prstýnky… vezměte se za ruce…“

Snoubenci uposlechli a kněz položil na jejich spojené ruce štolu.

Vtom jakýsi vysoký tenor zaklokotal z kůru „Srdce se vám chvějééé…“ a zazněly mohutné varhany. Snoubenci se objali.

Na toto znamení prolomili diváci bariéry a vrhnuli se do hřiště. Novomanželé byli obklopeni jako šťastní střelci branek. Izraelité potřásají rukama a přejí všecko dobré, křesťanské příbuzenstvo objímá ženicha i nevěstu a líbá je vlhkými ústy.

Z kapitoly 87 – Svatební obřad (1931)

Vlasta Burian: Klub fotbalových panen

„Nehádejte se tady pořád, kdo to má poslouchat?! Ticho, nevidíme!“ Poznámky nervózního davu zalétly k ženě v černých šatech a smutečním klobouku a pánu, na jehož hlavě seděl slaměný kastrol. Ona slávistka, on sparťan. „Jakýpak ticho!“ ironicky odsekla vdovička, „co chcete vidět? Eště se nehraje. Radši otevřete pořádně oči, až do toho začne štípat Hojer s Pospíšilem, abyste neřekli, že první začali surovět Nytl nebo Loos! Ale ani dva Hojerové s ostatními surovci vám dneska nebudou nic platný, dostanete zase nejmíň dvě – nula, jako posledně.“

Ozval se hlasitý smích, jímž skupina sparťanů reagovala na slávistické kapky jedu. Nejvíce ovšem smíchy poskakoval kastrůlek pána se sparťanským odznakem. První vyrukoval proti dámě v černém, s trumfy.

„Paní, prosimich, voni se minuli povoláním, voni sou rozený komik. To sou vtipy! Připomínat květnový vítězství. Dyť jste dali jeden banán z penalty a jeden z kilometrovýho ofsajdu! Dnes však dostanete výprask, že vám voči budou na pláč malý! Ostatně, paní, to sou vdova, voni by měli plakat na hřbitově a ne tady hecovat sportovce!“

„Pane, oni sou moc nóbl sportovec, když urážej dámu. Voni troubo, já si můžu chodit kam chci a v čom chci!“

 Z kapitoly X – Slávistická vdova (1937)

Ukázky vybral Erik Gilk.

Šedesáté výročí úmrtí Karla Tomana 12. 6. t. r. připomněl Proglas č. 2/2006 výběrem básní ve své vstupní rubrice Básnická zastavení.

V literárně-hudební příloze týdeníku Prager Zeitung č. 18/2006 se sešly na jedné straně recenze německého výboru z básní, próz a deníkových záznamů Jakuba Demla Pilger des Tages und der Nacht (doslov Vladimír Binar a překladatelka Christa Rothmeier) a recenze německého překladu románu Ludvíka Vaculíka Sekyra (Das Beil, doslov Eckhard Theile). Obě knihy vyšly v prestižní edici Tschechische Bibliothek mnichovského nakladatelství Deutsche Verlagsanstalt.

Týdeník Prager Zeitung byl jedním z několika periodik, kterým poskytla rozhovor v předvečer svých devadesátin 17. 5. t. r. Lenka Rei­nerová. Další rozhovory vyšly v Týdeníku Rozhlas č. 20/2006, v Naší rodině č. 20/2000 a v den spisovatelčiných narozenin v Právu. Tam s ní rozmlouval Jaroslav Rudiš.

V Uni č. 4/2006 se Radim Kopáč vyptával prozaičky a překladatelky Nataši Reimanové na léta strávená ve Francii a tamní českou literární komunitu.

Po stopách díla Milana Kundery v prózách současných českých autorů se vydal Lubomír Machala v Hostu č. 5/2006.

V Divadelních novinách č. 10/2006 Michal Procházka kriticky komentoval „editorial“ filmového časopisu Cinepur č. 44 (březen 2006), v němž se jeho autor Kamil Fila zamýšlel nad množstvím a kvalitou nekrologů publikovaných po smrti Jiřího Cieslara.

Miloš Skalka v Květech č. 21/2006 a Jan Sobotka v Hospodářských novinách 24. 5. 2006 oslavili svými články 65. narozeniny Boba Dylana. – O den později zavzpomínal Jan Rejžek v Lidových novinách, jak se po Dylanově koncertu 17. 9. 1987 na Treptowské louce v hlavním městě někdejší NDR „potichu začala drolit nedaleká zeď“.

Jiří Suchý doprovodil úvodním slovem druhý díl Fonogramu Gabriela Gössela (Radio­servis 2006, 540 s.) – knižní podobu rozhlasového seriálu z dějin zvukového záznamu (předmluvu k prvnímu dílu napsal Ondřej Havelka).

Na rozhlasového publicistu Petra Hořce (4. 5. 1926 – 24. 9. 2002), moderátora kdysi oblíbeného pořadu Chvilky v zákulisí a autora mnoha knih o hercích, vzpomněly medailo­nem u příležitosti jeho jubilea noviny Prahy 4 Tučňák ve svém květnovém čísle.

S určitým zpožděním jsem si v čtvrtletníku Nezávislého diskusního klubu Milady Horákové Masarykův lid č. 1/2006 přečetl, že 28. 1. 2006 zemřel v USA žurnalista, básník a autor literatury faktu Zdeněk F. Šedivý (nar. 12. 3. 1923 v Řevnicích), známý z Rádia Svobodná Evropa (pseudonym Ondřej Baraba), po roce 1989 načas šéfredaktor dnes už nevycházejícího deníku Lidová demokracie.

František Knopp

Rumunsko

To, že rumunská literatura čerpá z dlouho­leté venkovské tradice, je známá věc. V jejích dějinách existovalo mnoho trendů venkovského rázu či původu. Spisovatelům byly často „doporučovány“ děje s venkovskou tematikou a idealizací venkovského způsobu života pro jeho údajně čistší a autentičtější hodnoty. Mezi tyto trendy patřily například poporanismus a samanatorismus, které se projevovaly hlavně v prvních dvou desetiletích minulého století, moderní doba jimi však pohrdala. Jako všude v Evropě, přinesla meziválečná doba také do rumunské literatury určitý „měšťácký“ duch, tendenci zapomínat na pole, na lesy a na zděděnou farmu, ztracenou kdesi v sedmihradských horách či uprostřed nekonečné moldavské roviny, zájem byl spíše o „intelektuálnější“ problémy jednotlivce osamělého v metropoli. Ztracený jedinec se stal významnějším než ztracená společnost, město důležitějším než venkov. Tato tendence dominovala rumunské literatuře – respektive jejímu
rádoby intelektuálnějšímu okruhu – do dneška. Dokonce ani komunismu se v tomto ohledu mnoho nepovedlo: donutil sice některé spisovatele psát o „idylickém socialistickém venkově“ a o „progresivních změnách v země­dělství“, ale nemohl je donutit psát dobře. Odmítnutí psát o vesnici se stalo znakem pasivního odporu: napsat román s „měšťanskou“ (či dokonce „měšťáckou“) tematikou znamenalo stát se disidentem. Naopak ten, kdo o venkově psal, upadl do podezření, že akceptoval nežádoucí politický kompromis, že podepsal smlouvu s ďáblem a že spolu­pracoval s diktátorským režimem. Provenkovský postoj nebo „farmářská“ tematika poznamenaly na dlouho daného spisovatele: do roku 1989 byl považován za komunistu a po revoluci se mu vyčítalo, že se brání demokratickým změnám. Nikdo by tedy asi neočekával, že se 17 let po převratu v prosinci 1989 „venkovské“ tendence vrátí. Mladí spisovatelé (někteří z nich dokonce bývalí „postmodernisté“) začínají
znovu psát o tom, o čem psali jejich pradědové: o farmě, o poli, o nekonečných lesích, o neposkvrněném venkovu. Někdo mluví dokonce o „novém poporanismu“. Je třeba říci, že současným povídkám a románům s venkovskou tematikou nelze vyčítat ani povrchnost, ani naivitu nebo tendenčnost. Nelze mluvit o politickém či společenském kompromisu: tito spisovatelé jsou upřímní a věří v to, co píšou. Jak k tomu došlo? Může to znít neuvěřitelně, ale za renesancí venkovské prózy stojí znovuobjevení skoro zapomenutého autora Iona Marina Ioveska, který psal své romány a povídky s venkovskou tematikou ve třicátých letech minulého století. Za připomenutí stojí jeho romány Zbyteční lidé a Nešťastná svatba. Unavena elitářstvím a mnohými arogantními experimenty v současné rumunské literatuře, dnešní generace čtenářů a spisovatelů znovu objevila sílu malebné Ioveskovy metafory, přesvědčivou autentičnost zážitků jeho postav, jeho
hlubokou a komplexní symboličnost, založenou na okamžitých a víceméně běžných zkušenostech. Byl tu tedy silný vzor na nepřesvědčivém pozadí a splněny všechny podmínky pro to, aby se projevil literární mimetismus a manýrismus. Iovescu se stal modlou: organizovaly se debaty a semináře, objevily se časopisy, literární kruhy a hnutí s jeho jménem a jejich manifesty často vycházejí přímo z Ioveskových románů. Existuje dokonce skupina mladých spisovatelů nazvaná Zbyteční lidé a pět režisérů chce pro film adaptovat Nešťastnou svatbu. Přesvědčivé povídky s venkovskou tematikou napsali Dana Gontu, Marian Moldoveanu a Nicu Papura (bývalý postmodernista), zatímco mladý divadelní režisér Anton Nicorici inscenoval v bukurešťském Divadle Karikatury představení na motivy Ioveskovy povídky U soudu. Ioveskův a provenkovský literární postoj je „trendy“ a tato euforie je zatím jen znovuobjevením jednoho z nejoriginálnějších rumunských
spisovatelů meziválečné doby, dál se uvidí.

Dan Mircea Duta

Podle německého filosofa Feuerbacha jsme odcizeni v Bohu. Dochází k tomu tak, že člověk, nespokojen se svými nedokonalými schopnostmi, promítá sám sebe, opatřeného dokonalými schopnostmi, na nebesa. Tím se, ironicky řečeno, s Boží pomocí připravuje o svoji podstatu. Kdyby již za Feuerbacha existoval v dnešní mediální podobě fotbal, poučil by nás velký ateista nepochybně o tom, že člověk se spíš promítá na nebe televizní, tj. na obrazovku, kde proměněn ve zbožštěnou hvězdu hravě zvládá finty, které vždy chtěl osobně zvládnout a nikdy se mu to nepodařilo.

Mezi fotbalová božstva, která excelují za nás, patří i Magic Johnson českého fotbalu Antonín Panenka. Tento fenomén, který uměl střílet góly, jaké bychom rádi uměli střílet, ale neumíme, ve své kariéře nezastupoval jenom nás. Dříve totiž sport nahrazoval právem neoblíbenou politiku. Po pádu totality se zdálo, že neprávem oblíbená politika nahradí sport. Ten se však úspěšně brání. Čím to je?

Existuje myšlenková škola, která tvrdí, že politika i sport patří mezi hry, které zakrývají duchovní prázdno. Obyvatelstvo proto nemusí ukájet svůj přemrštěný zájem o přitažlivé prázdno pouze v politice. Navíc politika svou neschopností uvolňuje místo umění, tedy i umění fotbalovému, které bohulibě zaplňuje údajné prázdno fotbalu jakožto hry. Díky fotbalovým umělcům se může divák radovat nad proměnou upoceného fotbalu v idylický piknik se zábavnými výstupy. Piknik, který osvobozuje a nadlehčuje, i když se ho kazisvěti snaží narušit.

Občas se jim to dokonce podaří a pak zlí jazykové potěšeně konstatují: „Tak končí sláva světská.“ Panenka však povstával z vlastního popela tak dlouho, až dosáhl slávy nebeské. Není divu, že mladá generace si zdárně vykračuje v jeho šlépějích. Když se jí znelíbí strážce cizí svatyně, furiantsky se k němu otočí zády. Následují smrtonosné nůžky, po nichž se míč již nikdy nepřestane třepetat v síti.

Fotbal neslouží jen mladickému furiantství. Hodí se i veteránům. Zní to jako bajka, avšak skutečně se stalo, že v době vleklého sucha nestačil Antonín Panenka zalévat svou zahradu. I vystoupil na střechu pražského paláce Dunaj a strefoval se přes Národní třídu do vědra patrona hasičů sv. Floriana tak dlouho, až se trefil, voda ze štoudve se vylila a na vyprahlou českou krajinu se snesl blahorodý déšť.

Antonín Panenka z pražských Bohemians se málokdy zpotil. Většinou se na hřišti zasněně ploužil. Jen v magických okamžicích neodbytné inspirace se probouzel z tvůrčího spánku a elegantně předváděl svá varietní čísla. Nezpotil se ani při závěrečném děkování před „oponou“, k němuž jej, zejména po zápasech kabaretního rázu, nutili nadšení diváci.

Oč hůř na tom byli začínající „rudí“ fotbalisté v Sovětském svazu po vítězství nad Kolčakem, Wrangelem a dalšími „bílými“. K zápasům nastupovali rovnou z tréninku a této počáteční výhody se pokoušeli využít proti ještě nerozehřátému protivníkovi. Jen nejlepší hráč směl nastoupit a celý zápas odehrát v suchém dresu – zřejmě takový „sovětský Panenka“.

V novopečené zemi sovětů, tedy rad, byla dobrá rada drahá. I ve fotbale. Všichni totiž nezdrženlivě běhali za míčem. Jeden přemýšlivý kouč je proto rozestavěl po hřišti a kolem každého opsal křídou kruh, který dotyčný hráč nesměl překročit. Jen nejlepší hráč směl hrát jako skutečný libero všude. Zřejmě takový „sovětský Panenka“.

Leč zpět k Panenkovi českému. Když byl ještě Panenkou „rakouským“, tedy ve slavném období, kdy hrál za Rapid Vídeň, nezpotil se ani při mastodontských výkladech cizokrajného trenéra Bariče. Herr Barič se sice dokázal v mateřském jazyce domácích hráčů Rapidu domluvit, ale tvrdošíjně nerespektoval pořadí slov v německé vedlejší větě, kde je, jak známo, sloveso na konci, a nikoli v neustálém infinitivu. Přesto sáhodlouze cosi vykládal, k čemuž kreslil na tabuli obrazce připomínající molekulární vazby. Když se novináři ptali hráčů, jak mohou ty jazykově haprující výklady vydržet, odvětil mladý Rakušan Wilfurt bohorovně: „My ho neposloucháme.“

Když bylo nevyhnutelné se zpotit, vysílal Panenka za sebe do boje spoluhráče. V jednom z vídeňských derby proti úhlavnímu rivalovi Austrii si například před trestným kopem z nemožně ostrého úhlu zavolal osvědčeného Wilfurta a takto k němu promluvil: „Poslyš, Wilfurte, já teď kopnu tak loudavý trestňák, že všichni zkoprní. Ty ale běž za míčem a vůbec se ho nedotýkej, dokud se nedokutálí do sítě. Jen kdyby se ho chtěl nedejpánbůh na cestě do brány někdo zmocnit, nouzově ten balón sám doťukneš.“

Wilfurt tentokrát pozorně naslouchal, a jak slyšel, tak učinil. Zatímco všichni znehybněli jako v závěru Gogolova Revizora, běžel Wilfurt za míčem, a protože se nikdo ze zkoprnělých obránců, o brankáři nemluvě, do akce nepřipletl, mohl se dotknout míče jako první, ale až když ho jásaje vytahoval ze sítě.

Panenka neždímal triko ani po úsporných rozcvičkách. Kdo může za to, že rozcvička v jeho provedení přechází v exhibici? Ještě méně se Panenka zapotil, když obcházel protihráče. Používal při tom starý dobrý návod Josefa Bicana: Útočník se s míčem blíží k obránci a pozorně sleduje jeho nutně roztažené nohy. Pokud obránce stojí nehybně jako rhodský kolos, prostrčí mu útočník míč mezi nohama a pokračuje nerušeně k bráně. Pokud obránce nohama pohne, což je pravděpodobnější, nemůže jimi pohnout jinak, než že nejprve zdvihne jednu nohu. V tom okamžiku mu útočník posune míč podél nohy, kterou obránce nezdvihl, a opět pokračuje nerušeně k bráně, neboť obránce tak rychle nestačí zdviženou nohu postavit a postavenou zdvihnout.

Stejně jako obejití protihráče bylo i střílení gólů pro Panenku hračkou. Ze všeho nejméně se zpotil při otázce drzého reportéra: „Pane Panenko, proč dáváte tak málo gólů hlavou?“ Antonín Panenka, který v životě gól hlavou nedal, bez váhání odvětil: „Hlavu, tu mám pouze k myšlení.“

Autor je básník a tvůrce happeningů.

Autorka nedává příliš mnoho pokynů, to se časem odnaučila. Dělejte si, co chcete… Jediné, co je bezpodmínečně nutné: řecké Chóry, jednotlivci, masy, nebo kdo všechno tu má vystupovat… musí mít na sobě sportovní oblečení, to je přece dobrá příležitost pro sponzory, ne?… Vůdkyně nebo Vůdce Chóru ať je sluchátkem připojen na sportovní kanál a všechny zajímavé sportovní události či nejnovější výsledky… ať sděluje publiku… Chór to pak převezme a sborově to zopakuje. Tím se přeruší děj, beztak ve hře žádný není.

Pokud jde o scénu, snad by to šlo následovně: je možné ji rozdělit napříč na dvě části takto: před námi se tyčí depresivnější část sportovního stadionu, ochranná mříž, jíž musí být od sebe odděleny dva tábory fanoušků, aby si okamžitě nešly po krku. Po obou stranách mříže stojí uniformovaní policisté otočení k ní zády, pozorně sledují obě části davu, které se k sobě chtějí dostat, tlačí se proti sobě, někdy mříž prolomí, atd. Dvě části davu představují nepřátelské tábory, o jejich útocích pojednává v podstatě celá hra, možná ale taky o něčem docela jiném.

—

Elfi Elektra: Konečně klid. Řeky, jež zbarvila krev mého otce do ruda, jsou zase čisté, nebo teď začíná zas nová válka s máti? Je mi to fuk. Mou pozornost přitahuje už dávno mnohem víc chování mas. Tolik lidí s osobními pohnutkami k činu a najednou, jako by jim úder neviditelných hodin rozdrtil cosi v lebce a nastavil je na jakýsi imaginární čas, tikají všichni ve stejném rytmu, chápou se sportovního náčiní a začínají se navzájem mlátit, roztříští číše, co zrovna pozvedli z pěkně prostřeného stolu ke snídani nebo v putyce, aby si dali hlt od souseda. Na zdraví. Teď mu to nandejte, ale pořádně! Koflíky vzhůru! Hlavy dolů! Pstruzi se prohánějí břichem nahoru pod mostem. Pro cizinecký ruch už nepřicházejí v úvahu, protože turismus spočívá v pozorování, a tady teď už skutečně není nic k vidění. Postupujte dále, k dalšímu místu! Ryby jsou kaput a fuč. Postupovat, prosím! Víte, co se řece v mém bezprostředním
sousedství zítra nebo nejpozději pozítří stane? Co s ní udělají ti nelidové? Chtějí, aby byla díky nepřirozené přirozenosti nezaměnitelná, rozhodně nezaměnitelnější než všichni ti lidi, co pověsili kravaty na hřebík, aby si oblékli své uniformy, sportovní dresy. Museli kvůli tomu svou nezaměnitelnou přirozenost nejdřív zničit, nebo se tím teprv projevila? Stalo se to, aby mohli všichni vypadat opravdu stejně, jednotně. Jako vojáci. Džíny, trička, baseballové čepice. Přesně jako se to přihodí té ubohé řece: totálně nové oblečení na olympiádu v narážení na břeh. Vládci řeky z ní udělají přirozenou nepřirozenost, nebo lépe: nepřirozenou přirozenost.

Ovšem – řeka, i když jí přišijeme nové koryto, zůstane pořád tou starou, zlomyslnou řekou, s tuhými bandážemi, co jí klouby neochrání, nejdřív musí být přírodně chráněná, aby se vůbec mohla stát zase řekou. V novém dresu se pohybuje přirozeně mnohem radši. Vždycky se musí nejdřív něco stát, než přivedeme řeky konečně k rozumu. Prosím, pro mě je to v pohodě, jenom to říkám, ono už je stejně jedno, co říkám: Takže tahle řeka teď teče už sto let vzorně svým dobře stavěným betonovým řečištěm, a při povodni stoupne zhruba o třicet centimetrů, které pak musí, proti své vůli, zase vydat. A teď jí chtějí řečiště rozkopat, a aby mohla opět vládnout příroda, smí řeka, jak za starých časů, tvořit meandry, a její břehy mají mít skvělou sací schopnost a přitom být ještě krásně tvarované, no, možná ne úplně krásně, ale přece jen tak, aby byly biologicky přizpůsobené tělu krajiny. Se zesíleným sacím jádrem. Už se na to tak těším, ovšem mám proti tomu
i námitky.…

Vejde Žena, asi pětačtyřicetiletá, a mladý Sportovec, kopou po zemi jakýsi balík, pohazují s ním, mlátí do něj pálkami. – Balík se zkrvaví. Následně ovšem, zatímco jím Žena a Sportovec házejí sem a tam, provádí tu a tam normální činnosti, pokud ho nechají, uklízí, něco rovná, čte si, tedy všední záležitosti, dokonce se pokouší dívat na televizi, atd. Smí se nechat vydráždit vždycky jen na chvíli, mezitím se – ten lidský balík – musí chovat úplně normálně.

—

Žena zatímco kope do Oběti: No prosím, můj syn dnes výjimečně nejde na hřiště! Je mi vnitřně tak úzko, že už tě neuvidím! Dnes ráno jsi mě políbil, i když jako vždycky s nechutí, ale přitom sis připadal tak nadřazený. Aťs byl sebevíc milý, cítím, že se mi vzdaluješ, vyrvali mi tě z rukou. Jenže já si už dávno našla cesty a prostředky, jak se do tebe vtisknout jako cedulka, plná triumfujících ustanovení o ochraně mládeže, ačkoli jsi dávno dospělý a sám přede mnou strmíš jako zeď polepená reklamou…Brzy nám postačí stisk rukou, až se potkáme. A jednou o sobě už vůbec nedáš vědět, protože budeš mít ošklivou nehodu. Mladí dynamičtí lidé holt nejezdí nejpomalejc! Po tvé nehodě budu mít pocit tragédie. ..

Naštěstí nejsem agresivní a moje kamarádky taky ne. Bavíme se o různých tématech a vyprošujeme si přitom respekt, tak se říká rabatu, který ponecháváme tématům, když jsme si je zvolily. Přednášejí nám básnířky, korunované úspěchem. Cachtají se v sobě, protože je tam, jak se zdá, pěkně teplo, z místa, kde mají ústa, jim tiše stoupá trocha voňavé pěny. Utřou si ji. Potom řeknou, co mají na srdci: odvaha, zármutek, rozpaky, multikulturnost. Pořád to samé. Tato žena přejíždí navlhčeným ukazováčkem po kroužku svých čtenářek a myslí, že to jako sport stačí. Nuda tě už začíná nahlodávat, synu, a to přitom nejsi žádný lenoch. Chceš ven, aspoň se psem. Támhleta další angažovaná žena, podívej!, dotýká se okraje mísy, který ji obklopuje. Nadto je trvale obklopena přítelkyněmi, aby se jí vylepšila rezonance. My ženy jsme většinou amatérky, přesto všechny pilně pomáháme s šířením toho, co má jedna z nás na srdci, jenom nevíme, která.

—

Chór: Proč jste posílala syna do války sportu, když ho chcete mít hned zase zpátky? Kvůli poruchám chování? To ale sama sebe obelháváte, jen se podívejte na chování, které sportem získal! Je snad lepší? Zřejmě jste si myslela, že vám takhle zůstane dýl, syn, když bude mít cíl, který nespočívá v člověku. Co, matka by měla být výjimka? Že rozvíjí své podivné pudy, mířící do prázdna? To bylo přece původně na váš popud, ženo! Mezitím jste si přece musela všimnout, že když se člověk jednou svěří sportovním botám, které už předtím vždycky nosil někdo větší, než je on sám, například ten americký baseballový hráč tady na fotce, no, je to váš syn? Ne? No, podívejte se! A tady ten s tou tyčí na rameni, ten to taky není, nebo jo? No vidíte!, takže musí krví a potem a utrpením podepsat smlouvu, z níž se nelze tak jednoduše vyzout…

—

Oběť: Častokrát jsem si říkal, proč nikdo ze sportovců, mých velkých vzorů, přestože jsou slavní, není doopravdy někdo. Jsou to nuly! A to proto, že každý z nich nemůže být naším synem. Ovšem leckterý syn, ano, i váš, milá paní, chce za každou cenu být kýmkoli z nich! Po vysílání o nich ještě dlouho mluvíme, naši hrdinové, oni jsou naopak rádi viděni, chtějí nám hodně dávat, ovšem: Ať už jim propůjčíme jakoukoli identitu, v akci ho nepoznáme, svého oblíbence. Musíme k tomu vidět i obličej a číst v jeho charakteru, ten se aspoň přečte rychle. Noviny, říkejme si jim provizorně modly naší doby, pokud se osvědčily a vyjadřují dokonce naše mínění, mu napsaly charakter na tělo, což dřív dělával otec. Zatímco matka, hlídací pes, šla nakoupit nebo štěkala u plotu, aby se jí do domu nedostal nikdo nepovolaný, dokud si syn pěkně neuklidil charakter, slalomové tyčky a činky. Ovšem když se pak matka přece jen vrátila z nákupu,
objevily se v synově obličeji první červené skvrny. Matka si hned pomyslí: morová rána! Byly to ale jenom letáky s poněkud příliš širokým rozptylem. Ty si teď může chytit skutečně každý a zírat pak rozpačitě na podrobnou cenovou nabídku něčeho, co zase nevyhrál.

—

Žena kope do Oběti, po chvíli si sama lehne, vrazí si do boku bajonet nebo nůž, mluví však dál, zbraň se pohupuje: Můj syn při jednom ze svých posledních dialogů, poslouchejte! Takže chce se jako blesk zmocnit míče, a už po třech vteřinách mu ho sebere protivník. Dovedu se do něj vcítit, jak je teď zklamaný. Můj syn chce předběhnout smrt tím, že se připojí k mužstvu. A pak je teprv sám, protože míč si běžel na vlastní pěst někam jinam, než mu kopancem naznačili. Stává se, že zápas skončí dřív, než může člověk chybu zase napravit. A to proto, že je ho zapotřebí někde jinde, na jiném bojišti. Něco podobného se mi stalo tenkrát, když jsem právě porodila syna. Najednou byl pryč. A dodělat jsem ho mohla teprv až mnohem později. Syn má vzory. Přehodím přes něj prostěradlo jako obrovský stan, aby je neviděl. Má vidět jenom mě! On teď zakrývá dekou mrtvé, které nadělal, abych je neviděla, až se vrátím z nákupu. Co se mezitím stalo? Provokace, přestřelka,
vyhnání. Znovuosídlení novými úkladnými krojovanými skupinkami a pokaždé pořádný výprask těm starým, to je nedílná součást naší dnešní, opět mimořádně cenově výhodné návratné akce. Jsem absolutně pro mírový dia­log, především ve válečných oblastech. Tu spoustu špatností nebudu zamlčovat. Dám si chutnat. Můj syn teď kope i do mého mrtvého těla, což nemohu schvalovat.

—

Muž kope přitom do Oběti: Paní Autorko, povězte mi konečně: Jak mám říkat těm čtyřem mladým lidem, co to dneska v noci, když se vraceli autem z diskotéky, napálili do hrušky? Pro něco tak příšerného nemám slov, ovšem vaše slova se mi taky nějak nechce použít. Vypadají už tak staře. Co, vy to nevíte? To jsem si moh myslet! Máte nezdravé myšlení a asi ani vy sama nejste úplně zdravá.

—

Oběť se věnuje vlastním činnostem, zatímco do ní Muž kope: Sport! Sport, to je organizace lidské neúnavnosti, nashromážděná v sedmdesáti tisících osob a pak vylitá na pár milionů doma před obrazovkou. Ano, jak zmoklé slepice se pak v pondělí ráno plouží do práce. Každý víkend se znovu doslova zamiluju do svého obýváku, když se v něm objeví mí hrdinové, a dokonce přesně jako hodinky, ačkoli prominenti jsou prý nevypočitatelní, jak se říká. Proto musí aspoň sportovní show začít na vteřinu přesně… Autorko, vidím, že si zas jednou osobujete právo mluvit za mne, a zatěžuji vás ze správné strany, abyste se za mě mohla zasadit i na druhé straně. Pak rychle sklouznu na druhý konec lavice, aby pro vás vedle mne nebylo místo. Vám jde přece jenom o to se proslavit! Vy jste přece vždycky takhle pro oběti. Copak vám na semaforu, co jste si tak nápadně pověsila na srdce, jako by to byl tabernákl, nehoří žádné věčné světlo? Já jsem měl zelenou, jako moji
protivníci! Tam na onen svět snad budu smět, ne? Je jich tam spousta, a já tam taky nutně chci! Moje riziko. Zítra budou někde jinde, a já budu stát ve věci svého zabití před Posledním soudem, ale bohužel neviditelný, bez hlasu, oběť: položen svým vrahem na zem, popravený a přivlečený kvůli fotografii. Ano, zítra to bude vypadat zas jinak, jen já zůstanu na fotografii tichý, neměnný a klidný. Kam bychom přišli, kdyby se prostý venkovský četník měl pro nás stát předmětem zájmu jenom proto, že se při olympiádě účastní biatlonu nebo dálkového běhu nebo že svou služební zbraní zastřelil ženu a dvě děti? Dneska jsem u toho jako člověk, který vypadne. Taky ve skupině, pak ovšem za zvláštní snížený tarif. Bližní spolucestující ke mně pozvednou oči, pestře oděné běžnými kontaktními čočkami, a pak je na mě nechají dopadnout, au, to bolí! Jestli tohle mají být moderní masy, jsem zděšen jejich masovostí.

—

Žena si taky kopne, Mužský hlas ze záznamu opakuje: „Odstup vůči mé Oběti je dán tím, že toho člověka osobně neznám.“

Druhý: Já si ovšem myslím, že v podstatě neznáš osobně ani nás, svoji skupinu. Víš jenom, že se neobrátíme proti tobě, protože pro nás představuješ opětovný přírůstek sil, což je nutné pro naše sebepovzbuzení. Bez krutosti už prostě nejde nic ani v přírodě. I papírové rozhodnutí nás může trefit jako rána palicí. Náhle, z ničeho nic, na nás přeskočí oheň, nemotorně, neohrabaně nás obejme na balkóně jako pečlivě hnojená rostlina, přítulné zvíře, nový kus nábytku, sevře do svého objetí i gril s podstavcem. Nebo déšť jako celek, který přece taky přichází v mnoha podobách, natáhne svoje malé ruce, aby ukázal, že se mu netřesou, když musí nastoupit k výkonnostnímu závodu. Zvítězí ten, kdo pod sebou pohřbí celou vesnici. Prohrává, kdo v tom hrobě spal, i když se vlastně chtěl nechat vzbudit, aby pokud možno co nejrychleji svůj dům opustil.

První: To, co tu říkáš, mi nestačí. Pokaždé zapomínáš, že jednáme jako skupina. Já vidím velký rozdíl mezi jednotlivcem a jednotlivcem, když ho připočteme k několika, k mnoha z bezpočtu dalších. Otevři se konečně, vrhni se do mých nesnází, které jsem ještě neodklidil, protože se o to už ze zvyku stará moje žena, a přemýšlej, jak by ti bylo, kdyby to, čeho se my dopouštíme na tomto muži, způsobil někdo tvému synovi, se kterým každé sobotní dopoledne trávíš běháním nebo na trávníku, abys ho individuálním tréninkem připravil na kvalifikační závod.
Zatímco odpoledne se přidáváš k naší skupině, až sebou začneš cukat jako pes ze sna, a na pokraji hřiště vědomí se rozběhneš s námi, au, to bolí! Tohle jsem teď neměl říkat, to jsem říkal už mockrát! Takže, co budeš dělat, když ti záchranka přiveze domů syna, zbroceného krví, a nikdo neotevře, protože ty budeš na fotbale?

Zas jednou jsem si nedokázal odepřít tu mírovou předlohu, ano tu, tu novou, s tím neproniknutelným plastovým jádrem! Nemohu prostě mlčet!

—

Další: Řeknu jenom Jugoslávie a zatvářím se rozpačitě jako všichni ostatní. Kdyby byli její vládci blízko, neříkal bych vůbec nic. Ale vám, dámy a pánové, teď prozradím: Žádný z národních kmenů se nepovažoval za zločince, tím jsem si naprosto jist. Ačkoli každý z jejich zločinů je výsměchem jak vlastnímu právu, tak právu národů i každému druhu mimoprávního hodnocení. A proč? Protože každý věřil, že je v právu, a proto není možné, aby se dopustil bezpráví. Tak se stane, že se obnažené afekty halí do pláštěnky cti. Tak, pak nám déšť přestane stejně tak náhle, jako začal, masírovat kůži na hlavě. A co teď uděláme se svou pitomou dobrou kůží? Pokud jsme si ji spálili, může se stát, že ji budeme muset pracně vláčet za sebou jako padák. Sorry. Ach jo, jen aby se včas dostavilo špatné počasí! To by rozhodčí mohl ve shodě s komisaři OSN nařídit přerušení.

Kdyby tudíž zavládlo vysloveně špatné počasí, jež by mohlo ovlivnit výsledek války, bylo by možné přesunout závod na jiný den. Taky špatné svědomí světa kráčí s námi, jedno kam, hornatým nebo bahnitým terénem a pečlivě zapisuje průběžné výsledky, které se ovšem nikdy neodrazí v konečném výsledku. Ženy velkého světa už si otevřely vlastní účet a obviňují bez výběru sebe i druhé, místo aby vydaly svazek nových, od A až do Z lživých příběhů. K čemu si teda přidělávat práci? Někdo už nám řekne, co se dá dělat.

—

Jiný: Představujeme koneckonců kulturu pohybu tím, že se zatěžujeme závažími života, nene, ne všemi najednou!, a pak se hrneme vpřed, abychom si hned ještě jednou stěžovali u někoho jiného. Abychom byli smíseni na jedné pánvi se vším tím taveným sýrem, který tu vzniká z tisíců, ba milionů bezprizorných ponožek. Odpor projevovaný vůči nám zvnějšku utužuje přirozeně kontakt mezi námi uvnitř. U druhých se naproti tomu snažíme pohyb zastavit. Zamilovaní ukazují figuru, my ukazujeme druhým, kdo je tady pánem. V čem je tu rozdíl. Ovšem jednu námitku už vidím prorážet naší novou omítkou: Kde se z destruktivnosti a nelidskosti stane rutina, nebude možná jednou místo ani pro nás, majitele sousedních polí.

Promiňte, že jsem se právě pokoušel být dobrý! Jdu zrovna ze starožitností, kde jsem se zásobil starými hodnotami – nové už jsem ne­mohl nikde sehnat, ty jsou vždycky hned pryč…

Závěr

Autorka… vstoupí, kulhavě a v dezolátním stavu. Může se také nechat zastoupit Elfi Elektrou: A já sama jsem přitom pomáhala, když mého taťku vraždili. To jsem vám chtěla ještě jednou říct, když jsme teď tak pěkně sami mezi sebou. Nechte mě prosím aspoň jednou vymluvit!

…Jako bych se pokaždé vylila do sklenice a libovolně komukoli nabídla, podle toho se mi taky vyhýbají. Protože moje blízkost bolí, moje blízkost totiž je a zůstane tvojí blízkostí, tati, nemusíš děkovat. Já jsem příkladem toho, že viníci zůstanou naživu, tady v mojí blízkosti se jim nic nestane. Jsem ovšem jediná, kdo zůstává v mé blízkosti… Předvádím svůj nejkrásnější výraz, zavírám oči a sténám přitom jako při líbání, ačkoli se mě už dávno nikdo nedotkl, protože jedině v bolestech se lidi učí. A oni si to musí všechno vyslechnout. Je mi líto. Nepřiznávám se ze strachu, i když jsem hodně zbabělá, ale kdo by mě ještě dneska mohl trestat? Jiní, hned vedle, zabíjejí po tuctech, a taky nebudou potrestáni. Vidím, že už chcete dávno tleskat, ale svými pronikavými výkřiky vás zadržím. Můj řev přehluší zástupy. Vy jste už dávno vyzývali k mlčení, a já ještě pořád chci, aby mě všichni slyšeli. Tati, ty jsi byl Bůh a nebojoval jsi za mě.
To Bůh nemá zapotřebí, muset se tolik namáhat. Říkám to tu, abyste to věděli. Když je někdo mrtvý, zpátky se nevrátí. Už dost řečí. Na okamžik vážit slova, a už je po všem a tiše, tiše, žádný hluk.

Z německého originálu Ein Sportstück, Rowohlt Taschenbuch Verlag, Reinbeck bei Hamburg 1999, přeložila Zuzana Augustová.

Galerie

Hynek Alt (1976) vystudoval fotografii na pražské FAMU a State University of New York, kde přednáší. V posledních letech pracuje ve dvojici se svou manželkou Aleksandrou Vajd. Jejich společné projekty se zabývají fotografií jako specifickým modem vnímání, který zachycuje především jejich vlastní spolužití v rodinném i uměleckém prostředí (viz manwomanunfinished.com).

Ke svému sólovému projektu Hynek Alt doznává, že sám hrát fotbal neumí. Možná o to víc ho zajímá až nadpřirozená popularita této celosvětově kultovní hry. Ale k tématu přistupuje z odlehlých okrajů. Do tradičně pojatého krajinářského žánru vnáší konceptuálně cizorodý prvek: fotbalovou branku, vyskytující se v často nestandardních podobách na nejpodivnějších místech. Lidé tu samozřejmě chybějí. Je to hypotetický katalog nejmenších možných příležitostí, vedoucích na vrchol, katalog nepřítomných probouzejících se talentů i oteklých strýců. Jen radosti je tu pomálu, bez lidí ji těžko hledat. Místo nadšení a výskotu je tu jen lhotákovská předměstská melancholie.

K Altovým snímkům lze s nadsázkou dodat, že fotografii s fotbalem kromě zvukové příbuznosti spojuje také až fatální důraz na finální výsledek (angličtina se shoduje na slově „shot“). Obdélníkový tvar brány je tak vlastně ekvivalentem hledáčku kamery. Obojí je stejně nesmyslné a přitom krásné. Dejme Koudelkovi míč a Kollerovi Leiku, a uvidíme… Češi, do toho!!!

Pavel Vančát

V úterý 23. května rozmlouval básník Petr Král s Alicí Staškovou na autorském večeru cyklu Literární profily, který v pražské Literární kavárně v Řetězové uspořádala Nadace Českého literárního fondu. Petr Král na otázky ohledně „poetiky pěšího zrcadlícího věci“ mimo jiné odpověděl:

„Ve Francii se se slovem nepostojí… a určitě se ve mně něco upřesnilo, díky francouzštině vyostřilo. Vyostření se vztahuje i k zrcadlení, o kterém mluvíte, věci se zjevují za pohybu a ve svých odrazech. Já mám úplně mytickou představu odrazu protějšího okna v mém vlastním bytě. Otevře se okno naproti, v létě, a jeho odlesk dopadne k vám – to je moje podstatná figura ve vztahu ke světu. Nechme to v této otevřenosti… Navíc mám dojem, že lesky, spíše než odrazy, jsou cosi bytostně spjatého s básnickou iluminací. Iluminací zároveň osvětlující a oslepující. Podobně lesk, ať na zrcadle či na louži, nebo na zmrzlé louži, která není průhledná, na rozdíl právě od okna, ani zrcadlo není většinou průhledné, lesk jakoby něco přidá ke skutečnosti, jakousi momentální pěnu, zjeví něco ze skutečnosti, ale zároveň vás trochu oslní, takže zjeví tajemně, ve světle, nikoli ve tmě, protože i světlo může být tajemné, a toto je patrně to, co
mě na odrazech nejvíc láká. Iluminace, která netrvá dlouho, zahlédnutá pravda, která ještě uniká jménu a zároveň trochu zdrží tu chvíli, váš pobyt s chvílí, s oknem, s druhou bytostí, tak abyste měla čas si ,setkání‘ uvědomit. To je moje momentální odpověď.“

Zachytil Petr Kotyk.

Po loňských oslavách dvoustého výročí narození H. Ch. Andersena letos slaví jubileum jiný severský velikán: v květnu uplynulo sto let od úmrtí Henrika Ibsena. Dnes tohoto autora známe jako klasika realistického dramatu a tvůrce moderní dramatické formy, ve své době však jeho díla konzervativní publikum spíše šokovala a provokovala. Bytostný individualista a neúnavný kritik společenských poměrů Ibsen vnímal drama jako nástroj ke zpochybnění všeobecně přijímaných idejí a podrývání strnulých konvencí, na kterých si tehdejší společnost tak zakládala. Ve svém „ozdravném“ úsilí se nespokojoval jen s povrchní kritikou, ale kladl otázky po moci a svobodě jednotlivce, pitval instituci manželství a křesťanskou morálku. Nevyhýbal se ani tématům, jež byla v tehdejší norské společnosti vysloveně tabu, jako byl například incest či pohlavní nemoci. Byl jedním z hlavním aktérů takzvaného moderního průlomu v norské literatuře.

U nás jeho výročí připomíná nakladatelství Elg svou úplně první publikací, sborníkem ibsenovských studií Ipse ipsa Ibsen, jehož editorkou je nordistka a teatroložka Karolína Stehlíková. Sborník čtenářům předkládá články dvanácti autorů, zkušených i začínajících odborníků různých specializací: setkávají se tu teatrologové, literární vědci, překladatelé, dramaturgové, o svých setkáních s Ibsenovým dílem tu píše i režisér a scénograf. Přes rozdílnost jednotlivých příspěvků se články o sebe navzájem netříští, ale zapadají do výsledné mozaiky představující recepci Ibsenova díla v Čechách a na Moravě.

Sborník je členěn do tří bloků: teatrologického, literárněvědného a translatologického, a divadelně praktického. Prostor sborníku nedovoluje autorům pouštět se do důkladnějších analýz, ani v něm nemůžeme hledat ucelený přehled Ibsenovy tvorby. Obecnější pohled na její kontinuitu nabízejí příspěvky Zdeňka Hořínka a Václava Cejpka. Hořínek sleduje proměny tematiky Ibsenových her a jeho dramatické metody. Představuje ibsenovské „archetypy“, reprezentované titulními hrdiny dvou autorových básnických dramat, Branda a Peera Gynta, a zkoumá jejich fungování v Ibsenových pozdějších společensko-kritických hrách.

Cejpek hledá stopy Ibsenova analytického dramatu až v antice a sleduje jeho osudy ve 20. století. Upozorňuje na tendence současné divadelní praxe, které oslabují autoritu dramatického textu, upřednostňují ostatní složky divadelního tvaru a poskytují větší prostor kreativitě inscenační práce. Odklonu od slovního vyjádření k jiným komunikačním kanálům – obrazu, akustickým prvkům a mimoslovní komunikaci – se nevyhnuly ani inscenace Ibsenových her. Cejpek navíc poukazuje na překvapivou příbuznost Ibsenovy tvorby s coolness dramatikou. Spojuje je nejen „snaha provokovat, ba šokovat volbou tématu“, ale i „tendence vnikat pod povrch věcí, ukazovat jevy a skutečnosti často odpudivé, vzbuzující odpor, strach a úzkost“.

Otázce, nakolik Ibsenova tvorba oslovuje současné dramaturgy, režiséry a diváky, se věnuje i Helena Kadečková ve svém shrnutí překladů a inscenací Peera Gynta. V průběhu druhé poloviny 20. století toto mnohovrstevnaté drama stále více inspiruje k nejrůznějším interpretacím, tradičním i avantgardním, a Kadečková je systematicky srovnává. Lenka Jungmannová ve svém feministickém příspěvku rozebírá moderní proměnu Ibsenova nejznámějšího dramatu Domov loutek (Et dukkehjem, u nás uváděném též pod názvy Vánoce, Nora a Domeček pro panenky). Zaměřuje se přitom na analýzu hry Elfriede Jelinekové Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností. Ukazuje, že „Jelinekové Nora se stává zobrazením ženy v postmoderně – ztělesňuje ženu jako konzumní zboží“. Podle Jungmannové má u Jelinekové na nedůstojném postavení ženy hlavní vinu nikoli instituce manželství a společenské konvence,
ale sám jazyk jako nástroj manipulace.

Další předností sborníku je propojení českého a skandinávského kulturního prostředí, ať už se tak děje programově, například v článku Jiřího Munzara o Ibsenovi a F. X. Šaldovi, nebo mimoděk jako v příspěvcích Hořínka a Kadečkové.

Je třeba zmínit i vkusnou grafickou podobu sborníku, který přináší rovněž fotografie, reprodukce režijních náčrtků, divadelních plakátů a Munchových obrazů. Kniha je doplněna o dvě přílohy: soupis českých inscenací Ibsenových her uváděných v letech 1945 až 2005 a bibliografii všech názvů, pod nimiž se tyto hry u nás hrály nebo byly vydány. Ocení ji nejen odborníci a studenti nordistiky a teatrologie, ale i všichni zájemci o klasické i moderní divadlo.

Autorka je překladatelka.

Karolína Stehlíková (ed.): Ipse ipsa Ibsen.

Sborník ibsenovských studií.Elg, Soběslav 2006, 260 stran.

Tým kolem Tomáše Svobody byl „shora“ nahrazen Ondřejem Zajícem s jeho koncepcí sloučit Rokoko s bulvárním divadlem ABC a v centru Prahy vytvořit další středněproudé a sympaticky konzumní divadlo. Tuto skutečnost „předešlé“ Rokoko glosovalo Svobodovou inscenací Zlý jelen, která hovoří za všechno: to je tak, když staří nahrazují mladé. Pro divadlo Rokoko je to možná krok zpátky.

Dochází tak nyní k mnoha „komickým“ situa­cím: premiéra poslední části trilogie Oresteia a její kompletní uvedení je téměř zároveň její derniérou, do programu už se prosadily nové inscenace nastupujícího Zajícova týmu, takže jeden den se v Rokoku můžete rozčilovat nad americkou zahraniční politikou (případně nad tristní domácí situací), druhý den vám nabídnou vřelou komedii o složitosti mezilidských vztahů. I proto se může pohled na směřování divadla Rokoko v sezonách 2004 až 2006 zdát  poněkud paradoxně unáhlený a předčasný – zároveň s křížkem po funuse.

Opožděná recenze poslední premiéry

Nový projekt Thomase Zielinského a Tomáše Svobody Oresteia, který měl jako celek premiéru na konci května, se skládá ze tří původně samostatně uváděných jejích dílů: Agamemnón, Úlitba mrtvému a Laskavé bohyně. Inscenace antické tragédie v Rokoku je v mnoha ohledech na poměry českého divadla výjimečná. Byla totiž naprosto jednoznačně politicky aktualizována a vyjadřuje společenskou angažovanost tvůrců.

Odehrává se v současných USA a zabývá se otázkami spojenými s euroamerickou civilizací. Ústředním hrdinou první části je de facto americký prezident George Bush (Václav Mareš). Zobrazení Agamemnóna tu především demonstruje negativní pohled na válku v Iráku.

Druhá část, v níž se Orestés (Jan Bidlas) a Élektra (Hana Vagnerová) chystají pomstít otcovraždu, se neodehrává na jeho hrobě, ale v McDonaldu. Takový kontrast zasazení a původní myšlenky textu nutně vyvolává šok, ne-li skandál. Chór složený z karikatur Američanů pije coca-colu a jí hamburgery. Orestés jako hrdina tarantinovských filmů vhodí mrtvolu matky do odpadkového koše.

V závěrečné části trilogie dojde k převrácení tragédie ve frašku, která má výpovědní hodnotu bulvárního časopisu. Odehrává se během soudu mezi Apollónem, obhájcem matkovraha Oresta, na jehož stolku je vlajka USA, a bohyněmi výčitek, které reprezentují starý kontinent a postoj Klytaiméstry, vražedkyně Orestova otce. Apollón (Jan Plouhar) zastupující Nový svět je stylizován jako hvězda amerického showbusinessu. Spor nakonec rozsoudí bohyně spravedlnosti Athéna (Jiří Hána), tou je pitvořící se homosexuální Afroameričan, ve prospěch Agememnónova syna. Staré důstojné božstvo rozsudek takového soudu ponižuje a uráží, ale nakonec se nechá přesvědčit blyštivými hodnotami Nového světa.

Politické divadlo v Čechách

Podle Miroslava Bambuška, dalšího účastníka zmíněné diskuse, by divadlo mělo být přímo nástrojem politického aktu. V duchu bambuškovského přístupu by bylo vhodnější v Orestei použít například autentické projevy současného amerického prezidenta, ale Svoboda se Zielinským radši předvedou reál­ného George Bushe, kterého představí jako správného sebevědomého chlapíka, jednajícího svévolně, bez jakéhokoliv hlubšího smyslu. Tak ovšem na egoistického politika nijak neútočí, naopak, pouze se karikuje antická tragédie, jejíž text zůstane sice zachován, ale jeho smysl zploštěn. A zde evidentně spočívá největší slabina celé inscenace. Čekala jsem od mladých inscenátorů radikálně zdvižený prst, nejen pouhou zábavu.

Inscenátoři připravili také další nesrozumitelné schválnosti – proč je věštkyně Kassandra Arabka? Scéna, ve které se s ní americký voják před popravou vyfotografuje, vyznívá samoúčelně a nedostatečně, i když vizuální stránka celé trilogie je velmi působivá (viz tragédie umístěná do McDonaldu, vražda v přímém přenosu atd).

Václav Havel ve svém předvolebním rozhovoru v Hospodářských novinách vyjádřil překvapení nad skutečností, že české politické strany vůbec nemají potřebu vyjadřovat se k velkým, diskutabilním tématům. Kromě studentů DAMU a jejich inscenace hry Terorismus (premiéra 3. 12. 2005), která ale přímo o konkrétních teroristických útocích nevypovídá, nýbrž se jen snaží v každodenních obyčejných událostech vystopovat ukryté násilí nepředstavitelných rozměrů, se těmito tématy nikdo nezabývá ani v českém divadle.

Politika zdviženého prostředníčku

Kultovní punkové skupině Sex pistols stačilo jen pár let k tomu, aby se stala nesmrtelnou legendou. I týmu Tomáše Svobody stačily dva roky k vytvoření několika výrazných inscenací. Dramatička Iva Klestilová prohlásila, že text své hry Má vlast divadlu věnovala jako reakci na zvláštní praktiky politiků („provázkotahačů“) na pražském magistrátu. Hra jako reflexe aktuální české politiky je jakýmsi dobovým dokumentem o událostech posledního volebního období. Jako výchozí materiál autorce posloužily jednotlivé kauzy posledních let (například doposud nezodpovězené otázky kolem bydlení Stanislava Grosse, kvůli nimž se z nejpopulárnějšího politika stal přes noc téměř vyvrhel).

Má vlast se skládá ze tří samostatných částí: Standa má problém, Paroubek je kamaráth a Strejda nás má všechny rád. První naplňuje sen o šťastné české rodině, vyznávající normalizační hodnoty disco kultury, kterou reprezentuje mladý premiér Stanislav Gross a jeho žena Šárka. Druhá část portrétuje velké muže u moci (Bohumila Klepl – ubuovsky robustní Paroubek, „chalupář“ Zeman ve flanelové košili a Špidla „běžící v červených trenýrkách a bílém tričku do Bruselu“). Třetí část ironizuje naše mýty: rozkradená česká Vlast je prodána tajemnému strýci za milion, jejž přinese v igelitce.

Estetiku inscenace charakterizuje určitá lidová jadrnost, zemitost, jevištní tvar nastavuje zrcadlo českému buranství a omezenosti. Stejně jako v originálním pojetí klasického Klicperova Zlého jelena, v němž se fušerství stává přímo tématem. Demonstrace celé škály hereckého amatérismu je vědomě primitivním humorem, působícím na stejné úrovni jako bizarnost politiky v Mé vlasti a ostatně i americké showmanství v třetí části Orestei. Buranem se stal i „počeštěný“ Molièrův Don Juan (premiéra 29. 4. 2005) v podání Bohumila Klepla coby rocker formátu Sagvana Tofiho.

Svůdce žen není chápán jako rouhač a buřič proti konzervativní společnosti, ale na­opak jako naprostý konformista, jehož jediným cílem zůstalo „si to všechno nějak užít“ bez jakékoliv zodpovědnosti. Dona Elvíra nepředstavuje jeho špatné svědomí; se svými výčitkami ve společnosti, kde neplatí žádné šlechetné a rozumné lidské hodnoty, působí prostě směšně.

My jsme svět, my jsme děti

Divadlo pod vedením Tomáše Svobody udělalo několik významných kroků k oživení divadelního ducha v Čechách. Svým rebelujícím a znesvěcujícím přístupem, který lecjakého konzervativního diváka může pobouřit, jako například hamburgery, pornočasopisy, americké vlaječky a náznaky orálního sexu v antické tragédii nebo zesměšňování národního dědictví například v podobě souložících jelenů ze hry Zlý jelen, prošláplo stopu, po které se nyní mohou vydat ostatní.

Tak jako bohyně Athéna na závěr, kdy se snaží smlouvat se starými mystickými bohyněmi o jejich přízeň a porozumění, snímá svou kašpárkovskou masku, tak i pod zdánlivým furiantstvím vzniklo divadlo, které svým originálním a mladistvým přístupem otevřelo dveře k modernímu evropskému divadlu.

Autorka je na mateřské dovolené.

Jako mistři kopu se na Anenském náměstí představí zástupci pražských divadel (Dejvického, Národního, Švandova, Divadla v Dlouhé, Ta Fantastika, Pražského komorního divadla, Divadla Rokoko a Divadla Na zábradlí). Osm týmů, v každém po deseti hercích – dohromady osmdesát populárních tváří, z nichž ale jen deset bude opravdu šťastných. Žádné stříbrné medaile, jen první a nejlepší místo, všichni ostatní si budou zoufat. Kdy jindy uvidíte Kamila Střihavku rvát si vlasy nebo Romana Zacha plakat? Stejně jako před dvěma lety na poetickém večeru Ať mír dál zůstává s touto kopanou v klubu Divadla Kolowrat, ani tady nebudete ochuzeni o klasické pivo a párky.

Součástí projektu nazvaného Studio kopaná budou kromě fotbalového utkání také čtyři tematické večery v Divadle Na zábradlí. Hovořit se tu bude mimo jiné o tom, jak je důležité umět prohrávat. Nedávno na Zábradlí uvedli inscenované čtení odposlechů fotbalových funkcionářů Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?, které připravili herci Petr Čtvrtníček a Jiří Lábus. Umělecký šéf divadla Jiří Pokorný (mimochodem sám je autorem dramatu Taťka střílí góly) se do našeho rozhovoru pustil s jasným tahem na branku – nejprve vyzpovídal mne:

„Máte ráda kopanou?“ „Ne.“ „Proč?“ „Protože jsem žena.“ „Je žena něco víc nebo míň než muž?“ „Samozřejmě ne.“

Následující energické objasňování všech kladů fotbalu ze mne udělalo nadšenou fotbalovou fanynku. Poté se během krátké chvíle Pokornému a organizátorovi Petru Polákovi (hraje za tým Komedie) podařilo vyfabulovat zdařilé gender drama, nazvané Výměna rolí aneb Ženy fotbalistky. Pan režisér si to evidentně užívá.

Jak se Zábradlí připravovalo na zápas mezi pražskými divadly? Půjdete tomu štěstíčku trochu naproti?

Ano, na jedné straně je fair play a na druhé vítězství, na jedné straně jsou schopnosti a na druhé možnosti. Jako pořádající divadlo budeme hostům čepovat sponzorské pivo takřka zdarma a podávat samá nezdravá jídla. Petr Čtvrtníček, komentátor zápasů, k rozhodcovství pozval fenomenálního Karla Rüstera, který jasně prohlásil, že kdo bude umět hrát fotbal, půjde ze hřiště. Námi vyzvaným divadlům fandíme v jejich divadelní činnosti, ale to neznamená, že je nebudeme chtít všemi možnými prostředky zničit. Začneme těmi fotbalovými. Máme za sebou celou řadu tréninků, několik odřených kolen. Nešetřili jsme vzájemnými komplimenty a dosud nepadlo ani jedno sprosté slovo. Už také víme, kdo bude hrát na hrotu – zřejmě všichni. U nás umějí dát gól všichni hráči v poli, vlastňákům se smějeme. Na Anenském náměstí vyroste parádní hřiště i s tribunou, budeme za frajery, ještě než to začne. Slavnostní výkop provede Ladislav Vízek, který bude spolu
s Dagmar Damkovou i hlavním hostem večera. Ostatní mužstva nahlásila silné sestavy, štěstíčku už můžeme jít naproti jen s notnou dávkou štěstí. Divadelní bar zeje prázdnotou, to je nepochybná známka příprav na velké sportovní a emocionální výkony.

Mají ve vašem mužstvu své místo i ženy?

Máme kostýmní výtvarnici, roztleskávačky, chtěli jsme i brankářku, z taktických důvodů, to aby se soupeři styděli jí dát gól, chtěli jsme i dvě masérky – odmítly. Své místo v mužstvu mají samozřejmě manželky a milenky, tak jak to chodí. Mají za úkol obléknout se líp než soupeřovic polovičky. Třeba draze nebo tak nějak. Jinak máme nepočítaně kustodek, asistentek a poradkyň, které mají za úkol nás jen nevybíravým způsobem chválit.

Co vede dospělé zdravé muže k tomu, aby se nadšeně honili za míčem po hřišti tam a zpět?

Chceme nakumulovat radostně magickou energii a šupito presto ji poslat vesmírnými kanály do Německa českým reprezentantům. Každý něco pro vlast, jak se říká.

Který fotbalový účes máte vy sám nejradši?

Mně osobně se nejvíc líbil ten, který letěl v sedm­desátých letech, jednotlivě pak třeba Valderrama, to ovšem později, slavná hára Argentinců však už asi nikdo nikdy nepřekoná. V současné době vynakládají hráči na kadeřníka nemalé částky a zajímavá je různost stylů. O tom ovšem promluvíme až 16. června na večeru nazvaném Dějiny fotbalového účesu.

Jaká další témata budete rozebírat?

Ve Studiu kopaná bychom se rádi věnovali i nepřemílaným či opomíjeným fenoménům. Prohra, zranění, kiks, nespravedlnost, „božskost“ náhody, mimořádné stavy mysli, vliv kopané na sex a naopak. Zajímá nás také, co se bude v Německu odehrávat na hřišti, až bude hrát Srbsko s Nizozemskem, když Srebrenica je ještě v živé paměti. Fotbal je jedinečný tím, že v něm jde opravdu o všecko.

Studio kopaná

(4 večery o fotbale a jeden zápas)

10. 6. – 9.00 výkop turnaje na hřišti

vystavěném na Anenském náměstí

19.00 komponovaný večer nazvaný

Umění prohrávat v Divadle Na zábradlí

11. 6. – 19.00 program nazvaný

Přeučil nás k smíchu v Divadle Na zábradlí

16. 6. – 19.00 Dějiny fotbalového účesu

v Divadle Na zábradlí

21. 6. – 19.00 Zpátky na hřiště

v Divadle Na zábradlí

Slavie v. Sparta

Jiří Haussmann

Na hřišti v hvězdnatém kroji

jedenáct Slavistů stojí.

Gólman i beci,

nezdolní reci,

hrdy jak sojky

oboje spojky,

v žilách krev stydla,

uzřel-lis křídla –

než stoj!

Ten voj

vede v boj

zvyklý všem hrám

kapitán sám,

odpůrci zánik,

našim pak vítězství věště,

pevný jak kleště,

bujný jak vraník –

Vaník!!

Jedenáct hrdinů, symbolů síly

zdobí dres hvězdnatě červeno-bílý.

Než slyš,

dech ztiš,

zříš:

Již

soudce odpískal

a boj započal.

Po řídké travině

podobna lavině

k brankové síti

Sparta se řítí;

kde jeden Slavista,

milion dozajista,

dravých je katanů

krvavých Sparťanů,

na každé místo ohrožené

nových mas nepřítel oblaka žene…

ve chvíli úzkosti,

nouze a starosti,

mé srdce Tě volá! –

Bože,

ta hrstka neodolá!

Však hleď!

Jak zeď

tu stojí ten šik hochů milých

ve krojích hvězdnatě červeno-bílých.

Sparťanům vstávají vlasy,

nové a nové však shánějí masy

silou neztenčenou

na branku útokem ženou –

oh!

Roh!!

Bože milý,

jsi-li všemohoucí,

vyslyš ty modlitby žhoucí,

ten poslední sten tklivý –

buď aspoň tentokrát spravedlivý!

A soudce písk;

zmírniv svůj trysk,

promluvil zablácen, podupán,

k mužstvu sám kapitán:

,Nepřítel mocný je, vítězství nejisté;

Slavisté!

Zazní váš zpěv,

každý vzbuď hněv,

bij se jak lev,

ze spartských cév

vyshootuj krev

k radosti děv!

Pomněte slavného našeho praporu,

k novému, slednímu zmužte se odporu,

soucit každý ztrať,

bij, kopni, fackuj, mlať!‘

A soudce písk.

Míč jako disk

vysoko nad mraků běl

vyletěl.

Již se ho zmocnila nepřátel kolena –

však hle gólmana!

Nešetře leb svoji mladou,

brilantní robinsonádou

na zem se vrh,

míč k sobě strh,

a hip, hurá, hop! –

v dáli jej kop.

Za ním pak k spartánské síti

jedenáct Slávů se řítí:

Všichni jsou lítí,

oči jim svítí,

krev chtějí píti,

cizácký gól vzíti;

nedbají toho,

že na jednoho

sto divých katanů,

krvavých Sparťanů:

Dvacet jich fackami zhubí,

dvaceti vyrazí zuby,

třiceti kolena utnou,

třicet do žaludku shootnou.

A tak ty děti

kupředu letí,

jak by šly do tance

nepřátel ke brance.

Vesele, bujaře, vlaje pln síly

dres jejich hvězdnatě červeno-bílý.

Hle! Již se blíží a ze tří metrů dáli

Vaník pálí…

Tu jásot zní kol –

Gól! Gól!! Gól!!! Góóól!!!!

Zpěvy hanlivé (1919)

K oslavám se vytvořilo speciální logo, magistrát, podpořen primátorem – studovaným psychiatrem Pavlem Bémem, do nich investoval a Freudova tvář se najednou zdá být v Praze všudypřítomná. Asi by bylo dobré ale být ve střehu vůči této okázalé manifestaci, jejímž následkem může být přirozená inflace a následná vyprázdněná klišé slov freudovský, nevědomý, hlubinný, podobně jako se tomu stalo u přívlastků kafkovský, existenciální apod. Oficiální podpora a záštita by neměly vystavět mediální bariéru, která by znesnadnila přístup k dílu velkého myslitele. Naopak by měla vytvořit příznivé pole pro otevřenou odbornou debatu.

Vedle zásadních vědeckých sympozií a seminářů v oblasti psychoanalýzy, neuropsychiatrie a kognitivních věd se konají různé kulturní události, happeningy a akce: výstava Život – sen na Staroměstské radnici, koncipovaná Věrou Jirousovou, a prezentace návrhů současné designérské revize slavné Freudovy pohovky. V úctě k odkazu zakladatele psychoanalýzy se člověk neubrání otázce: Co by na tento doprovodný program ke svému výročí asi sám Freud řekl? Nebyl by mu tento umělecký kontext cizí? Jaký byl vlastně jeho vztah k umění?

Freud je do uměleckých souvislostí začleňován často, byla formulována Freudova estetická teorie. On sám měl v oblibě staré umění, jeho vztah k umění modernímu však byl sporný, nejasný a složitý.

Freud – umělecký diletant v původním, dobrém slova smyslu

V 18. století byli znalci, vzdělaní milovníci umění nazýváni diletanty. Diletant umění nepraktikoval, jen se mu zálibně, zrakem oddával a pozoroval, slovně komentoval či teoretizoval. Z mnoha diletantů vzešli umělečtí kritikové, proto se v průběhu 19. století zrodila ambivalence a později převažující hanlivý význam diletantismu (což pochopitelně vrhá stín i na uměleckou kritiku). Dnes jsou naopak za umělecké diletanty považováni lidé, kteří se v daném oboru zběžně, chvatně a na základě nekultivované intuice chybně orientují, tedy diletují.

Freud patřil ke vzdělancům, kteří se přirozeně a hluboce zajímali o umění, byl diletantem v původním, kladném slova smyslu (od slova dilettare – potěšit). V publikování svých uměleckých názorů je zdrženlivý, ale z osobní korespondence je zřejmá obeznámená orientace v oblasti staršího umění, obvyklá erudice a kultivovanost lékařů a právníků střední Evropy 19. století, kteří umění soustředěně sledovali a cestovali za ním, ve Freudově případě zejména po Goethově vzoru.

Freud byl také sběratelem a v jeho londýnské pietně dochované pracovně je možné vidět sbírku antických váz, drobných sošek mezopotámské, čínské i egyptské provenien­ce. Zajímal se o zbytky, sedimenty kulturních civilizací; archeologie pro něj byla metaforou psychoanalýzy. Jeho porozumění však mělo určité hranice. Vůči moderním uměleckým projevům se stavěl velmi odměřeně. O přiblížení se estetické teorii Sigmunda Freuda se v několika textech (a nejdůsledněji ve Vídni v roce 1981, k 125. výročí narození) pokusil Ernst Gombrich.

Freudův vztah k umění je zřejmý zejména z osobní korespondence, publikované poprvé v Anglii v roce 1960. Pro Gombricha byly dopisy určitým klíčem k porozumění výkladu Freudovy estetiky. V mnoha dopisech z počátku osmdesátých let 19. století adresovaných své snoubence Martě Bernaysové jsou podrobné popisy postřehů nad konkrétními uměleckými díly. Po návštěvě drážďanské galerie se své milé zmiňuje o Holbeinovi, Raffaelovi, ale nejvíce je dotčen Tizianovým obrazem Peníz daně. Obrazem byl fascinován, chtěl ho mít „jen pro sebe“. Na Tizianově obraze spatřoval velmi věrohodný obraz reprezentace Krista, plný vážnosti, oduševnělé hloubky. Duševní vlastnosti konstituovaly podle Freuda fyziognomii, tvářnost znázorněné osoby. Podtrhoval netělesnost, duchovnost Kristova vnějšího aspektu: „kdyby na obraze všechny tyto psychické vlastnosti nebyly obsaženy, fyziognomie by neexistovala“. V obrazech a umění hledal – věrný goethovské tradici – to, co
bylo nazýváno „duchovním poselstvím“. Při návštěvě pařížského Louvru ho nezajímala konvenční, kanonizovaná krása Venuše Mélské, ale bavil se studiem antických bust římských císařů, u nichž odhadoval duševní charakteristiky. I v těchto uměleckých popisech je možné vycítit průzkumníka lidské duše.

Leonardo da Vinci a Michelangelo

Ani v době nejintenzivnějšího výzkumu a bada­telské práce Freud nechtěl být lékařem 24 hodin denně a unikal do muzeí a na zahraniční cesty za uměním, především do Itálie a Řecka. Dvě Freudovy publikace se bezprostředně zabývají uměleckými díly, Vzpomínka na dětství Leonarda da Vinci z roku 1910 a v roce 1914 časopisecky publikovaný Michelangelův Mojžíš (upravená, autorizovaná verze Muž Mojžíš a monoteistické náboženství vyšla v roce 1933). Kniha o Leonardovi da Vinci vyvolala poměrně velkých rozruch. Mnozí historikové umění na Freudův text polemicky navazovali. Freud zkoumal psychologický obsah v obrazech Svaté Anny Samotřetí a Mony Lisy ve vztahu k Leonardově osobnosti. Útlou knihu, která vyvolala reakce mezi kunsthistoriky, však sám autor na základě korespondence z roku 1914 vnímal jako „zpola novelistickou fikci“ (Romandichtung), nikoli za odborné pojednání. Úvahy
o enigmatické sexualitě malíře, rozbor tajemného úsměvu Mony Lisy a sv. Anny sám považoval za nepodložené, byl si vědom, že nevycházejí z historických faktů. Freud byl ovlivněn životopisným, tehdy hojně čteným románem o Leonardově životě Dmitrije Merežkovského z roku 1903, v němž byl Oidipův komplex implicitně obsažen.

Michelangelovou sochou Mojžíše, která je součástí nedokončeného náhrobku v římském chrámě San Pietro in Vincoli, byl přitahován. Při svém římském pobytu v roce 1912 k ní přicházel během tří týdnů každý den a pokoušel se pochopit její fyziognomické tajemství. Snažil se z mramorové řeči gest vyčíst, co mohl Mojžíš prožívat (a co tím Michelangelo sděloval). Více se zajímal o duchovní obsah než o formální technické ztvárnění, nikdy však nezpochybnil umělcovo mistrovství a uvědomoval si svou neschopnost umělecké dílo cele obsáhnout. Freud Michelangelova Mojžíše v této studii uvedl virtuálně do pohybu, chtěl přesně zaznamenat na základě psychologického rozpoložení a neklamné tělesné mluvy, o jakou biblickou pasáž se jedná. Text o Mojžíšovi publikoval anonymně a až ve třicátých letech „toto své ne­analytické dítě“ o starozákonním židovském vůdci legitimizoval.

Freud – patron surrealistů proti své vůli

Moderní umělci a někteří vykladači si z Freuda ještě za jeho života učinili apoštola nových pokusů. Freud se však poměrně nekompromisně proti expresionismu a surrealismu stavěl a jeho slovní argumentace, dokumentovaná v korespondenci, se často paradoxně přibližovala nacistické rétorice „zvrhlého umění“, jak se obával, a proto opatrně naznačil Gombrich, vědom si hlubokých Freudových intelektuálních kvalit a nebezpečnosti takového srovnání. Freud nebyl příliš tolerantní vůči modernímu „umění“, které vždy uváděl v uvozovkách, a zároveň si plně uvědomoval, že nové generace objevily v psychoanalýze přístupovou cestu k uměleckému hnutí, které on sám nesnášel a jímž opovrhoval. Nelíbilo se mu, jak tito tvůrci a někteří interpreti schematicky a zjednodušeně manipulují s metodou a pojmy psychoanalýzy. Expresionismus byl na základě této redukcionistické psycho­analýzy vyložen tak, že umělec své nevědomé pohnutky
ventiluje uměním napovrch. Freud si byl vědom, že umělecká forma je složitější proces, výsledný tvar je něco víc než zaobalení nevědomých obsahů, které divák rozbaluje a snímá. Freuda na umění naopak zajímalo samotné zahalení, zavinutí mnoha významů. Věděl, že nelze přepsat nebo jednoduše přemalovat stav mysli, a to jakýmkoliv jazykem – slovním nebo výtvarným. Je to jazyk sám, který popis utváří, podobně jako tvořivý umělecký proces unáší stav mysli jinam. Této určité schematizace psychoanalýzy, aplikované na výtvarné umění, se nevyhnul ani Karel Teige (ovlivněn Bretonem) se svou teorií vnitřního modelu.

V souvislosti s Freudovou zatrpklostí vůči surrealismu je dobré připomenout jednu historku, opět dochovanou v korespondenci. Stefan Zweig se delší dobu u Freuda přimlouval, aby v Londýně laskavě přijal Salvadora Dalího. Freud nakonec na návštěvu přistoupil a Zweigovi ve svých dvaaosmdesáti letech odvětil: „Vážený pane, opravdu Vám chci poděkovat za zprostředkování schůzky. Až doposud jsem si o surrealistech, kteří mě považovali za svého svatého patrona, myslel, že jsou úplní blázni. (…) Mladý Španěl s bezelstnýma očima fanatika a svým nepopiratelným mistrovstvím mě dovedl k tomu, že jsem musel zvážit svůj dosavadní názor. Bylo by skutečně zajímavé prozkoumat zrod těchto obrazů analyticky. (…)” Přesto však před Dalím nekapituloval a jednoduchý přenos psychoanalytických metod do umění nepřijal.

Design kultovního předmětu psychoanalýzy

Když Freud neakceptoval moderní umění, stěží by přijal do svého estetického rámce design, který se dnes stává předmětem teoretických, ne-li přímo psychoanalytických úvah. Odpoutejme se však od Freudova pohledu a zcela pozměňme optiku. Pokusíme se naopak nahlédnout na Freudův kultovní předmět očima designérů. Designéři dostali za úkol vytvořit návrh pohovky, která měla odkazovat k proslulému divanu, užívanému počínaje Freudem v průběhu psycho­analytických sezení. Úkol nebyl tak jednoduchý, užitkový předmět měl mít konkrétní funkci a současně měl svým symbolickým charakterem kodifikovat jasný význam. Do projektu tvarování pohovky byli zapojeni také studenti Vysoké školy umělecko-průmyslové z ateliéru designu Michala Froňka.

Při tvarování předmětu bylo nutné se obeznámit s historií předmětu a okolnostmi, které se k němu pojily. Václav Mikota, prezident České psychoanalytické společnosti, o předmětu řekl: „Pohovka k psychoanalýze neodmyslitelně patří. Sigmund Freud přejal pohovku z praxe hypnózy a použil ji jako součást své psychoanalytické techniky léčení. Pacient leží na pohovce, aby nebyl vyrušován z volné asociace pohledem na analytikovy mimické reakce. V roce 1890 dostal Freud pohovku darem od jedné své pacientky a vzal si ji při emigraci z Vídně do Londýna s sebou.“ Původní divan je dodnes v londýnské pracovně, pietně dochované díky dceři, psychoanalytičce Anně Freudové. Obyčejná pohovka, kterou známe z kuchyní našich babiček, je zakrytá perským přehozem a množstvím polštářů, vedle je tmavě zelené křeslo, v němž sedával Freud. Mikota dále v této souvislosti říká: „V průběhu terapie na pohovce analyzant volně asociuje
a analytik si ve své mysli představuje motivy, které říká pacient. Každá interpretace je nejenom děj v jedné nebo druhé mysli, ale vzniká spoluprací. Psycho­analytický výklad vzniká vzájemnou interakcí analytika a pacienta, během sezení je pacient s psychoanalytikem propojen – z dnešního hlediska je to takzvaná two persons psychology – a když odejde ze sese, tak se to propojení zruší.“

Myšlenkovou propojenost, která umožňuje interpretaci, v tomto smyslu tvarově opisují pohovky Bořka Šípka a studenta 5. ročníku Kryštofa Nosála, které napodobují mentální srůst psychoanalytika a pacienta. Kryštof Nosál ke svému minimalistickému objektu přidal jako historizující prvek profilované dřevěné nožičky ve stylu konce 19. století.

Většina psychoanalytiků přijímá dodnes s uleh­čením, když se pacient rozhodne ulehnout na pohovku. Také Freud sám údajně řekl, že mu nebylo příjemné se někomu celý den dívat do obličeje a kontrolovat svůj výraz. Z toho důvodu je pohovka užitečná, „každý si může přemýšlet o tom svém a pak to dávat dohromady. Tohle uspořádání se ale hodí pro zdravé lidi a lidi s neurózou. Někteří při ztrátě očního kontaktu propadají panice, nemohou asociovat, tam se pak pohovka užít nedá,“ říká Mikota.

Zajímavou pohovku, která citlivě reaguje na zadané téma, vytvořil student 1. ročníku Daniel Gonzáles. Někteří pacienti potřebují mít pocit ochrany a intimity a osobní kontakt může působit rušivě. Gonzáles svůj divan, nazvaný Kočárek, představil, jak sám dodává, „jako symbol ochrany a bezpečí, ale také jako symbol dětství, ve kterém vznikají první traumata táhnoucí se s námi po zbytek života. Proto jsem navrhl pohovku, která by pacienta pomyslně vrátila zpět do kočárku (dětství).“

Někteří designéři se nad specifickým tématem zamyslili, jiní viditelně využili vystavení a mediální publicity pro realizace, které nemají s Freudem nic společného. V tomto smyslu Jerry Koza, laureát ceny Ladislava Sutnara, vystavil svou pohovku zvanou Le­noch, která jen volně parafrázuje jeho úspěšný multifunkční objekt Kotrmelec. Pohovka Lenoch se houpe a stěží si lze představit, jak by předmět mohl být přijatelný pro pacienty, kteří jsou sami o sobě labilní. Aby objekt učinil fotogeničtějším, autor ho nesmyslně opatřil polštářem ve tvaru srdíčka, čímž chtěl „podpořit hravý aspekt“. Obecně jsem nakloněna demytizaci kultovního předmětu a humorným gestům, ale Koza v tomto případě, zdá se, usnul na vavřínech. Lepší by bylo nevystavit nic, objekt je v takovémto kontextu totiž zcela nevhodný.

Humornou parafrázi Freudova divanu nikoli v podobě utilitárního, nýbrž uměleckého, od užitkové funkce odpoutaného objektu představila dvojice Pavel Šťastný – Miroslav Cikán.

Objekty jsou instalovány v Praze v rámci oslav na několika místech od 11. května do 20. června 2006. Paralelně se konají dvě akce příbuzné koncepce: jedna je organizována pražským Design Centrem v Jungmannově ulici, druhou výstavu inicioval magistrát. Pohovky jsou rozesety v Městské knihovně na Mariánském náměstí, ve Slovanském domě, v Klementinu a v Anděl Centru. Některé budou vydraženy a získané prostředky obdrží Psychiatrická klinika 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice.

Autorka je historička umění.

literatura

Crwecon

Dne 10. 6. se bude v kině Aero (Biskupcova 31, Praha 3) od 10.00 konat první Crwecon, který by měl nahradit ComiCZcon. Představen tu bude komiks Jiřího Gruse a Štěpána Kopřivy Nitro těžkne glycerínem (první český komiks, který vychází v šesti zemích najednou) za jejich osobní účasti. Na programu jsou také přednášky o tom, jak přichází komiks na svět a co všechno se při tom může pokazit, panel o nejzajímavějších komiksových událostech, kreslířích a scenáristech současnosti, orientační průvodce po komiksových nakladatelstvích, setkání s vydavateli a výstava prací. Večer by měl být zakončen promítnutím zatím neznámého celovečerního filmu. Vstup volný.

Zahradní slavnost

Dopoledne bude otevřena tvůrčí výtvarná dílna pro děti, po obědě přijedou zahrát Rolničky ze Soběslavi, představí se celá řada autorů z nakladatelství Baobab, poté svou harmonikou překvapí Vašek Koubek. Vystoupí také Klaun Bilbo a Silvie Krobová a v klášterním refektáři se bude promítat film Zdroj Martina Marečka. Večer bude patřit básníkům: Ticho, Etiene Levi, Cabowitz a DJovi T.M.A. 10. 6. od 10.00, Klášterní zahrada, Bechyně. Více informací najdete na www.klaster-bechyne.org.

Literární Varnsdorf 2006

Město Varnsdorf, Městská knihovna Varnsdorf a Městské divadlo Varnsdorf srdečně zvou na slavnostní vyhlášení výsledků 7. ročníku soutěže Literární Varnsdorf 2006, které se koná v sobotu 10. 6. od 14 hodin ve Studentském centru Střelnice. Účinkuje vokální soubor Kvíltet a další.

Autogramiády, čtení, přednášky

9. 6., 19.30 Literáti na trati – autorský literární večer s J. H. Krchovským a Arnoštem Goldflamem v České čajovně (Klácelova 80, Česká Třebová)

12. 6., 18.00 Postrádá Evropa duchovní hodnoty? – přednáška Mons. Marka Stengera, biskupa z Troyes. Kinosál Francouzského institutu (Štěpánská 35, Praha 1), vstup volný

13.–14. 6. Ľudovít Štúr a reč slovenská – konferenci pořádá Slovenská jazykovědná společnost, Univerzitní knihovna a Literární informační centrum v Univerzitní knihovně v Bratislavě, Michalská 1.

divadlo

Ty jsi jen sajtkára

Občanské sdružení Nová síť, úzce napojené na pražské kulturní centrum Alfred ve dvoře, se bude tuto sobotu prezentovat na chomutovském festivalu Otevřeno inscenací Ty jsi jen sajtkára, v níž čtyři mladé divadelnice reflektují své zážitky i zkušenosti ze setkání a života s muži. Inscenace, která vznikla na základě autorských textů performerek, bohatě využívá metaforického scénického jazyka. Záměrem projektu Nová síť je vytvářet produkční a propagační zázemí pro uvádění nové české scénické tvorby u nás i v zahraničí, usiluje o její decentralizaci a vznik nových pracovních vztahů mezi tvůrci a menšími kulturními neziskovými organizacemi v regionech. Do projektu bylo zařazeno osm divadelních inscenací či performancí, jež budou moci v průběhu tohoto roku zhlédnout i diváci mimo velká divadelní centra. Hra Ty jsi jen sajtkára bude uvedena na festivalu Otevřeno v Chomutově10. 6.

Divadlo Sergeje Fedotova

Tuto neděli začíná na scéně divadelního studia DISK desetidenní přehlídka děl Sergeje Fedotova a jeho permského divadla U mostu. Tvorba tohoto ruského režiséra, jež bývá některými nazývána mystickým divadlem, je u nás dobře známá. Poprvé divadlo U mostu vystoupilo v Česku před jedenácti lety na divadelním festivalu v Hradci Králové, Sergej Fedotov u nás od té doby režíroval několik inscenací a v roce 2004 získal ocenění za nejlepší inscenaci roku v anketě Ceny Alfréda Radoka. Během šesti večerů, které postupně proběhnou na čtyřech různých pražských scénách, se vedle ruské klasiky (N. V. Gogol: Ženitba, 11. 6., 19.30, Divadelní studio DISK, Karlova 26, Praha 1; M. Gindin, V. Sinakevič: Zvíře, 13. 6., 20.00, Roxy/NoD, Dlouhá 33, Praha 1; N. V. Gogol: Panočka, 15. 6., 19.00, Divadlo v Dlouhé, Dlouhá 39, Praha 1; N. V. Gogol: Večery na samotě u Dikaňky, 21. 6., 20.00,
Palác Akropolis, Kubelíkova 27, Praha 3) objeví i první české uvedení dramatu Lebka z Konomary Martina McDonagha (14. 6., 20.00, Roxy/NoD) – za tuto inscenaci získalo divadlo hlavní cenu na letošním Divadelním festivalu v Moskvě – a další McDonaghovy hry Kráska z Leenane (19. 6., 20.00, Palác Akropolis). Všechna představení budou uvedena v ruském jazyce, bez překladu.

–ir–

Faust

V divadle Black Light Theatre (Karlova 8, Praha 1) uvede 9. 6. od 17.00 bukurešťské divadlo Tandarica několikrát oceněné nonverbální představení Faust. V návaznosti na něj proběhne 12. 6. od 18.00 v Morzinském paláci (Nerudova 5, Praha 1) konference Z dějin rumunského nonverbálního divadla s videoprojekcemi z tvorby nejvýznamnějších rumunských mimů a z dalších představení nonverbálního divadla. Jako host vystoupí živě mim Dandy.

film

16 bloků

Veterán hollywoodského diváckého filmu Richard Donner (Superman, Smrtonosná zbraň, Maverick) přichází po dlouhých letech s novým akčním snímkem. Hlavní roli okupuje další emeritní hrdina z továrny na sny, Bruce Willis. Ten ztvárnil policistu Jacka Mosleyho, který dostává zdánlivě banální úkol: zajistit převoz zloděje Eddieho (Mos Def) z policejní cely k soudu. Obě budovy jsou vzdáleny pouhých 16 newyorských bloků, z ranní projížďky se přesto stává tvrdý boj o život. Do hry totiž vstupují zkorumpovaní policisté, kteří chtějí Eddieho včas umlčet… Průměrný akční thriller, využívající mnoha žánrových klišé (dvojice outsiderů postavena proti daleko silnější organizaci, determinace nemilosrdně ubíhajícím časem), drží nad vodou především herecký výkon Bruce Willise, který svého policistu-alkoholika-zkrachovance zahrál v intencích modelových postav Clinta Eastwooda ze sedmdesátých let. Po Sin City z minulého roku je 16 bloků dalším krokem ve Willisově
comebacku, který by měl být v roce 2007 dovršen Smrtonosnou pastí 4.

–jj–

Současný český videoart III

Pavlína Míčová v pražském Světozoru pokračuje ve svých večerech o českém videoartu, tentokrát se zaměřila na práce studentů a absolventů VŠUP, kde neexistuje samostatný ateliér videoartu či nových médií, přesto zde vznikají pozoruhodná díla. Promítat se budou práce Daniely Baráčkové, Terezy P. Velíkové, Terezy Severové, Denise Dallena, Pavla Abraháma a Terezy Janečkové. Někteří z nich přijdou představit svá díla osobně. Kino Světozor (Vodičkova 41, Praha 1), 8. 6. od 20.00.

Země a popel

Země a popel je koprodukční snímek Francie a Afghánistánu a druhá ze zemí ho vybrala, aby ji roku 2004 reprezentoval na oscarovém klání. Stejného roku byl také vybrán do oficiálního výběru festivalu v Cannes. Režisér Atiq Rahimi, který se narodil v Kábulu, ale vystudoval ve Francii, v něm adaptuje vlastní novelu, vyprávějící o starém Dastaquirim a jeho vnukovi Yassinovi, kteří se vydávají na dlouhou pouť do lomu, kde pracuje Dastaquiriho syn Murad. Starý muž jde svému synovi sdělit, že jejich rodinu postihla tragédie: při leteckém bombardování zahynula celá vesnice a oni jako jediní přežili. Yassin je od té doby ale hluchý. Sami filmaři měli při natáčení problémy, protože místním klanům se nelíbilo, že snímek obsahuje obrazy ženské nahoty. Film je uváděn v paštúnštině s francouzskými titulky. Francouzský institut (Štěpánská 35, Praha 1), 14. 6., 15. 6. a 22. 6. vždy ve 20.15.

Rychlý běžec

Režisér Zacharias Kunuk je kanadský inuita, anglicky se naučil v devíti letech, kdy vláda místní obyvatele donutila, aby své děti poslali do škol, a lásku k filmu v sobě objevil, když sledoval filmy Johna Waynea, které promítaly každou sobotu v komunitním centru v Iglooliku. Tam byl také natočen jeho filmový debut. Tříhodinový film, který je vůbec prvním natočeným v jazyce inuktitut, je zachycením inuitské legendy o lásce, zradě, pomstě a zlém duchu, vyvolaném závistivým šamanem. Film získal mnoho ocenění na mezinárodních festivalech, byl vyhlášen nejlepším kanadským filmem roku a obdržel Zlatou kameru v Cannes za nejlepší debut. Kino Art (Cihlářská 19, Brno), 12. 6. od 19.00.

Pět překážek

Jako jednoho z inspirátorů svého vztahu k filmu Lars von Trier uvádí dánského dokumentaristu Jo/rgena Letha. Ten roku 1967 natočil snímek Dokonalý člověk o gurmánovi, labužnicky si vychutnávajícím všechny lidské činnosti. A společně s Trierem ho teď Leth podrobuje dekonstrukci. Je zde vytvořen vztah pána (Trier) a otroka (Leth), pán nutí otroka, aby přetáčel epizody z původního filmu, a klade mu přitom různá omezení. První nemá obsahovat záběry delší než dvanáct okének (půl vteřiny) a má se odehrávat na Kubě, druhá – ve které se bude hodovat – má být na tom nejbědnějším místě (Leth ji natočí v Bombaji). Jako nejproblematičtější vidí Leth epizodu třetí – má být totiž natočena bez jakéhokoli omezení. Čtvrtá je animovaná a pátou natočí sám Trier, ale slíbil Lethovi, že bude v titulcích uveden jako jediný režisér. Premiéra 8. 6.

–rg–

Velká sýrová loupež

V klubu Kaštan (Bělohorská 150, Praha 6) můžete 14. 6. ve 20.00 vidět v rámci cyklu Tvůrci českého animovaného filmu snímek Václava Bedřicha Velká sýrová loupež. Vstupné 50 Kč.

ČR-USA

Víte, proč se hraje fotbal? Víte, proč jsou autové čáry rovné? Víte, proč hráči tak často trefují v přímých přenosech reklamní bannery? Víte, proč se Oliver Khan jmenuje Oliver? Víte, co je to štulpna, nárt, placírka, malá domů, housle a klavír… Ne? To všechno a mnohé jiné se dozvíte v rámci Komentovaných přímých přenosů z MS ve fotbale, kdy do sálu proudí reálný televizní komentář vynikajících českých sportovních komentátorů, ale do sluchátek simultánního překladu vplouvá báseň alternativního komentáře, plná šarmu, nápadů a nečekaně kulatých katarzí… Přímý přenos utkání ČR-USA je na programu 12. 6. od 18.00 v kině Aero (Biskupcova 31, Praha 3) s komentářem Davida Vávry a Tomáše Kafky. Režie Karel Brückner, vstup volný.

Premiéry

K dalším premiérám tohoto týdne patří německý dokumentární snímek Tajemství oceánů režisérů Andy Byatta a Alastaira Fothergilla, který se zaměřuje na historii oceánů. Jako poslední díl série se prezentuje parodie na horory Scary Movie 4. Kdyby byl tento díl v režii Davida Zuckera stejně vtipný jako ten předchozí, byla by to možná škoda.

hudba

N. U. O.

N. U. O. neboli Nuselský umělecký orchestr je spolkem mladších hudebníků, kteří se rozhodli hledat nové cesty z jazzových klišé. Členové kapely si již dříve stihli udělat jména v jiných sestavách. Vedle kapelníka Jakuba Zítka tu najdeme například saxofonistu Marcela Bártu nebo bubeníka Miloše Dvořáčka. Titul jejich alba z roku 2004, Multimusic minibigband, vystihuje, co může posluchač očekávat. V jejich hudbě se střetávají žánry – tango, disko, jazzová historie – i zvuk akustických nástrojů s elektronikou. To vše doplňuje autorská i improvizační invence. 8. 6., 20.00, La France, Kolín-Štítary.

Pärt a Šostakovič

Estonský skladatel Arvo Pärt si získal v posledních přibližně dvaceti letech věhlas a posluchačskou přízeň svým vyhraněným stylem, čerpajícím ze staré hudby východní i západní křesťanské církve, úsporností a až meditativním ztišením. Jeho nejnovější skladba Lamentate pro klavír a orchestr představuje radikální krok jinam a svým způsobem návrat k Pärtovým avantgardním skladatelským začátkům. Tichý zpěv duchovních textů nahradil emočně vypjatý souboj klavíru s orchestrem, kde nechybí disonance. Ve druhé polovině koncertu zazní Symfonie č. 13 „Babi Jar“ Dmitrije Šostakoviče. Na klavír hraje Alexej Lubimov, Radio symphonieorchester Wien a mužský sbor Gesellschaft der Musikfreunde řídí Andrej Borejko. 10. 6., 19.30, Musikverein, Karlsplatz 6, Vídeň.

Matthew Herbert

Matthew Herbert na svých deskách hledá spojení mezi taneční hudbou a elektronickými experimenty, posluchačskou přístupností a politickou angažovaností. V efektních bigbandových aranžích zpívá o konfliktech současné společnosti, sampluje produkty nadnárodních firem, večeři George Bushe i vlastní tělo a z těchto zvuků pak vytváří hudbu, na niž se dá tančit, aniž by člověk musel přestat přemýšlet. Jako producent nebo remixér spolupracoval s Björk, Yoko Ono, Johnem Calem nebo REM. Na aktuálním turné představuje svou novou desku Scale. Ta je zatím možná jeho nejpopovějším počinem. Pod nablýskaným povrchem z jazzu a diska se ovšem skrývají úvahy o globální spravedlnosti, ropné krizi i smrti. Opět tu jsou využity zvuky z netradičních zdrojů: meteority, rakve, benzinová čerpadla nebo zvuky, které lidé z celého světa mohli Herbertovi volat na záznamník. 10. 6., 20.00, Abaton, Na Košince 8, Praha 8.

Wilsonic

Festival Wilsonic představuje současné trendy v elektronické a klubové hudbě. Staví vedle tanečnějších a popovějších poloh této scény její odvážnější a experimentálnější představitele. Během dvou dnů se odehraje řada živých koncertů. K největším hvězdám patří Matthew Herbert, který tu zahraje den před svým pražským vystoupením. Dále bude ke slyšení například dubstepový tvůrce Vex’d, česko-kanadský Tomas Jirku, LTJ Bukem nebo jazzově-taneční fúze v podání Parov Stelar & Wolf Myer Orchestra. Českou scénu zastupují Knot Photogenic, Karaoke Tundra & DJ Spinhandz. 9. a 10. 6., Tyršovo nábřeží a divadlo Aréna, Bratislava.

Kaija Saariaho: L‘Amour deloin

V rámci série Bio His Voice se uskuteční projekce opery finské skladatelky Kaiji Saariaho, představitelky plodné soudobé hudby severské scény. Děj opery vychází ze středověkého příběhu o trubadúrovi Jaufre Rudelovi a tripoliské vévodkyni Clémence. Inscenaci režíroval Peter Sellars. Vstup zdarma. 12. 6., 20.00, Roxy/NoD, Praha.

Večer francouzské hudby

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK připravil koncert ze skladeb francouzských skladatelů dvacátého století. Zazní Tři nokturna pro ženský sbor a orchestr Clauda Debussyho, Violoncellový koncert Camila Saint-Saënse (sólista Miloš Jahoda), Litanies à la Vierge Noire Francise Poulence a Smyfonie č. 2 Arthura Honeggera. Orchestr diriguje Serge Baudo. 13. a 14. 6., 19.30, Obecní dům, Praha.

–mk–

Klan mistrů flamenka

Michael Meert, který získal mezinárodní věhlas díky svým filmům o hudebnících, např. o Pacovi de Lucia a Pablu Casalsovi, se v tomto dokumentu opět zabývá tématem „flamenka“, tentokrát na základě příběhu čtyř generací jedné dynastie jeho mistrů. Hudební cesta k pramenům flamenka, za nejrůznějšími vlivy, kterým byla tato hudba vždy otevřená, až k jeho současné podobě. 8. 6., 18.00, Goethe-Institut (Masarykovo nábřeží 32, Praha 1).

Vstup zdarma.

Colourscope 2006

Ve dnech 9. a 10. 6. se ve městě Kuřim uskuteční festival Colourscope 2006. Vystoupí na něm písničkářka Radůza (9. 6., 20.00, Společenské centrum Kuřim). Druhý den od 13.00 na nádvoří zámku Kuřim proběhne finále prvního ročníku soutěže pro české skupiny hrající world music Česká spořitelna Colours Talents, jehož se zúčastní Deneb, MaleeDivy, Létající rabín a Yellow Sisters (vstup na tuto část programu je zdarma). Po nich zahrají skupiny Koňaboj, Terne čhave, Disk O’Brass (recenzi jejich nového alba najdete na s. 30), Gipsy.cz, Benedikta, Jarret, Tomáš Kočko & Orchestr a Glen Hansard. Vydavatelství Indies Records, které tento festival pořádá, nabízí na adrese in­dies.eu ke stažení skladby některých účinkujících a návštěvník festivalu k nim navíc obdrží vytištěný booklet.

Vysoko, Výše, Vyšehrad

Na Letní scéně v areálu pražského Vyšehradu se v sobotu 10. 6. koná již po šesté benefiční festival na podporu projektu Evropské hudební školy a mezinárodní hudební spolupráce dětí s postižením. Vystoupí tu orchestr tělesně postižených studentů z Jedličkova ústavu The Tap Tap, kterému předchází společný týdenní hudební workshop s dětmi z ukrajinské kapely Huculyk a skupinou Újezd. Ta vznikla v uprchlickém táboře v Bělé pod Bezdězem a jejími členy jsou klienti uprchlických táborů. Diváci se na festivalu mohou těšit na energický mix rytmů a world music s kořeny v Arménii, Maroku nebo Maďarsku. Výtěžek z benefiční akce bude věnován na podporu spolupráce Orchestru The Tap Tap s českými i zahraničními kapelami.

výtvarné umění

Se dívám / I watch

Jméno Jana Karpíška (1981), nedávného absolventa brněnské FaVU VUT, mohla veřejnost zaznamenat v roce 2004, kdy se umístil na druhém místě v generační umělecké konfrontaci pořádané galerií Artkontakt v Brně. Mladý umělec prošel malířskou školou Martina Mainera, jejíž stopy jsou patrné i v dnešní autorově produkci. Charakteristický je sklon k meditaci, hravost obrazového výrazu, otevřenost malby, halucinogenní imaginace a improvizace. Vůči svému učiteli se Karpíšek vyhraňuje specifickým vizuálním humorem s prvky ironie. Oproti Mainerovi jsou Karpíškovy obrazy méně závazné a více „cool“. Výrazné jsou především jeho kresby propojující lidskou figuru a ornamentální rastr, jakési prostupné labyrinty se zdánlivě „východním“ tajemstvím. Internetová Galerie Holec (www.galerieholec.cz), která se věnuje prezentaci současného českého vizuálního umění, „vystavuje“ na síti pod názvem „I watch“ 13 Karpíškových děl. Jedná se o kresby a obrazy
z let 2001–

–2005. Stojí za to je zhlédnout a výhodou zůstává, že přitom nemusíte nikam chodit.

–pev–

Dívčí sen

Výstavní projekt, pořádaný o. s. Uff!Art, galerií Duna Tři v Bystřici nad Pernštejnem a Komunikačním prostorem Školská 28 představuje 12 umělkyň tvořících v médiu malby a sochy. Tématem výstavy je prozkoumávání a objevování ženské subjektivity. Více informací naleznete na www.uffart.net. Výstava ve Školské trvá od 15. 6. do 4. 7., v Bystřici nad Pernštejnem do 13. 8.

televize

Honem! Honem!

Dílo mladého, původem libanonského režiséra Josefa Farese rozhodně nenavazuje na tradici drsné švédské kinematografie, kdy lidské nitro determinované chladnou krajinou je zmítáno bouří emocí. Žádné propadnutí beznaději, skepse je skryta v každém filmovém políčku. Fares se inspiruje lehkostí bratří Coenů, sbírá nápady u Tarantina. Dynamičnost, nadsázka, hra s hudebním doprovodem, to vše se v příběhu o dvou kamarádech, z nichž jedem má problém s erekcí, druhý s nucenou svatbou, švédský filmař uplatňuje. Sympatické je, že Fares si vytyčil míru, za niž už nejde, proto se nedočkáme módního klipového aranžmá, drsných hlášek, černočerného humoru, násilí jako zpestření. Honem! Honem! se vydává opačnou cestou, cestou k romantické komedii. Z happy endu, byť očekávaného, nezavání klišé. Faresova komedie nevzbuzuje tolik smíchu, přesto dokáže pomocí střídmých výrazových prostředků vyvolávat poměrně stabilní úsměv na rtech. Důležití jsou sympatičtí
hlavní hrdinové (a jejich ženské protějšky), kteří hrají civilně a nesklouzávají k sitcomovému výrazu. Není proto divu, že v roce 2001 na MFF v Bratislavě získal snímek cenu diváků a byl také nominován v rámci Evropských filmových cen na debut roku. Otázkou je, do jaké míry Josef Fares přichází s něčím novým, když de facto jen osvědčené zasazuje do švédského prostředí. V současné kinematografii bychom mohli nalézt více podobných snímků, to však není důvod, proč se na tuto sympatickou komedii nepodívat.

11. 6. ve 23.00 na ČT 2.

–lg–

8. 6. Letiště Praha Ruzyně pro třetí tisíciletí – dokument o vzniku nového terminálu (20.00, ČT 2); Bojovníci mezi nebem a zemí – dobrodružný film režiséra Ping Hea se odehrává v Číně v 7. století (20.00, HBO); Místa v srdci – film Roberta Bentona, zasazený do USA v letech velké hospodářské krize, získal Stříbrného medvěda na MFF v Berlíně 1985 (20.00, Cinemax); Hadí jed – zápas člověka, který se nedokáže zbavit zhoubné vášně k alkoholu, v režii Františka Vláčila (21.00, Filmbox); Nashville – jednotícím motivem epizodicky vystavěného příběhu filmu Roberta Altmana je příjezd kandidáta fiktivní politické strany na prezidentský úřad, který se stává důvodem k přehlídce písní, tanců a nejrůznějších estrád (21.40, ČT 2); Sólo pro… Martu Töpferovou – záznam brněnského koncertu písničkářky, žijící v New Yorku (23.05, ČT 1)

9. 6. Sredni Vaštar – filmový přepis povídky H. H. Munro Sakiho o chlapci, jemuž chybí citové rodinné pouto, v režii Petra Poše (11.50, ČT 1); Příznačný svět – jedna z nejlepších filmových adaptací komiksu (Daniela Clowese) v režii Terryho Zwigoffa, odehrávající se v prostředí satiricky nahlíženém očima dívky, jež se cítí jako cizinka ve světě, který ji obklopuje (20.00, Nonstop Kino); 13. komnata Táni Fischerové – dokument (20.55, ČT 1)

10. 6. Doktorka Lucille – snímek o lékařce, která většinu svého života prožila v Ugandě (16.10, ČT 1); Seance fiction – autosugestivní seance maskovaná jako absolventský film FAMU (20.00, ČT 2); Město bohů – režisér Fernando Meirelles vykresluje neutěšenou situaci v nejstarším a nejnebezpečnějším slumu Rio de Janeira (20.00, Nonstop Kino); Frida – život a dílo mexické malířky Fridy Kahlo ve filmu Julie Taymorové (21.05, ČT 1); Past – svérázná gangsterka je filmařským debutem režijní dvojice bratrů Wachowských (23.25, ČT 1); Hudební ghetto Brno? – dokumentární esej Pavla Jiráska nahlížející na hudbu od šedesátých let 20. století do současnosti (3.35, ČT 1)

11. 6. Podoby světové kultury: Assisi a svět františkánů – dokument (9.55, ČT 2); Mistři českého animovaného filmu – pohádkové postavy v animovaném filmu (11.00, ČT 2); Svět umění: Ernest Hemingway – dokument (13.35, ČT 2); František Kožík: Had z ráje – životopisná televizní hra o Josefu Kajetánu Tylovi (15.20, ČT 1); Mazaný Filip – osamělý hrdina z románů Raymonda Chandlera, Phil Marlowe ve filmové parodii Václava Marhoula (20.00, ČT 1); Změnit gravitaci – dokument o zakladateli moderní české scénografie, architektu Františku Trösterovi (20.00, ČT 2); Táta jako máma: Otcové s alternativním pohledem na život – šestý díl dokumentárního cyklu o otcích v roli matek (21.50, ČT 1)

12. 6. Oskar a Josefína – dobrodružné rodinné drama Carstena Myllerupa, oceněné na festivalu v Lübecku cenou dětské poroty (18.00, HBO); Ptačí svět – dokument věnovaný ptákům a jejich obdivuhodné schopnosti migrace (20.00, Nonstop Kino); Neúspěšná operace 2. světové války: Graf Spee – dokument (20.20, ČT 2); Blázni a děvčátka – příběh z prostředí pražského Žižkova padesátých let v režii Karla Kachyni (21.00, Filmbox); Vražedná hodina: Profesor agrese – dokument o Vojtěchu Volavkovi, který dnes stojí v čele unikátního ústavu pro výzkum lidské agrese v New Yorku (23.10, ČT 1)

13. 6. Odpočívej v pokoji III – první díl třetí řady seriálu o rodině hrobníků (23.00, ČT 2)

14. 6. Dokumentární klub: Válka podle médií – snímek upozorňuje na možnosti využití a zneužití médií v moderním globalizovaném světě (23.00, ČT 2)

–jgr–

rozhlas

V jámě lvové aneb Nerovný boj s gestapem

Pětidílný dokumentární seriál odehrávající se v roce 1942 na jižní Moravě vypráví o dramatickém osudu parašutisty Oldřicha Pechala a jeho spolupracovníků. V dokumentu hovoří několik Pechalových přátel, spolužáků a válečných kamarádů (Rudolf Pernický, Jiří Louda, Adolf Pravoslav Zelený, Karel Macháček, Eduard Březina, Miloš Knorr) a řada pamětníků a přeživších svědků z Brna, Kyjovska, Vřesovic, Ždánic a Petrova (Jiří Dunděra, bývalý jezuitský provinciál Jan Pavlík, Milan Zapletal, Štěpánka Žižlavská, Josef Cichra, Josef a Emílie Klimkovi, Marie Lněničková, Josef Štefka, František Podrazil a další). Seriál je doplněn řadou nových archivních dokumentů, výslechových listů a výpovědí. Natáčelo se přímo na místech dějů – v brněnských Kounicových kolejích, na faře ve Ždánicích, na česko-slovenské hranici u Petrova, na kyjovském gymnáziu i v Pechalově hájence ve Vřesovicích. 11. 6., 18. 6.,
25. 6. a 2. 7. vždy od 16 hodin, Vltava.

8. 6. Mario Benedetti: Tak trochu pokrytci – povídka uruguayského spisovatele (16.00, Vltava); Ken Hughes: Sammy – rozhlasová hra (20.00, Vltava); Zelené peří – poezie (22.30, Praha); Etgar Keret: Příběh o řidiči autobusu, který se chtěl stát Bohem – první z povídek současného izraelského spisovatele, uváděných každý den v tomto čase (23.00, Vltava)

9. 6. Roger Boussinot: Život a smrt ovčáka Jana – první část devítidílné četby na pokračování (18.30, Vltava); Berta Suttnerová – večer věnovaný první ženě, která obdržela Nobelovu cenu míru (20.00, Vltava)

10. 6. Klapzubova jedenáctka – dokončení rozhlasové dramatizace románu Eduarda Basse (13.00, Praha); Josef Kainar: Ubu se vrací – dramatická variace na téma Alfreda Jarryho (14.00, Vltava); Francisco José de Goya y Lucientes – dokument o španělském malíři (14.30, Praha); Ilja Hurník: Demonstrace profesora Wyara – povídka ze sbírky Muzikální Sherlock (17.30, Praha); Gioacchino Rossini: Tancrèdi – hrdinská zpěvohra na libreto Gaetana Rossiho podle Voltairovy tragédie Tancrède. Záznam z 1. dubna 2005 v Hummingbird Centre for the Performing Arts v Torontu (19.30, Vltava); Francis Scott Fitzgerald: Příběhy Pata Hobbyho – první část pětidílné četby na pokračování (22.00, Praha); Petr Čermáček: Adam – listování ve sbírkách autora, který patří k mladé básnické generaci (22.45, Vltava)

11. 6. A já vlastně vůbec nemiluji tebe – literárně-hudební pásmo z dopisů pražského německého spisovatele Franze Kafky Mileně Jesenské (9.32, Vltava); August Strindberg: Náhrada – rozhlasová adaptace povídky z knihy Manželské historie (11.30, Vltava); Andrea Hanáčková: Kuk Vykuk a zlostná Zuzana – rozhlasová pohádka na motivy valašských vyprávěnek (13.00, Praha); František Bartoš, kníže moravského národopisu – literární pásmo o životě a díle moravského národopisce (20.20, Vltava); Alois Jirásek: Maryla – rozhlasová hra podle historické novely (20.30, Praha); Mark Twain: Život na Mississippi – první část desetidílné četby na pokračování (0.05, Vltava)

12. 6. Pražské jaro 2006 – záznam koncertu Mezinárodního hudebního festivalu ve čtvrtek 18. 5. v kostele sv. Anny v Praze (20.00, Vltava)

13. 6. Markýz de Sade – rozhlasový dokument (17.30, Praha); Pražské jaro 2006 – záznam koncertu ze soboty 3. června ze Smetanovy síně Obecního domu (20.00, Vltava); Jiří Kolář: Mor – dramaticko-slovesná koláž (21.30, Vltava); Božena Benešová: Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová – první část čtyřdílné četby na pokračování (22.05, Praha)

14. 6. Historický klub: Nizozemské paralely – ve volném cyklu pořadů Dějiny evropských zemí listujeme s Ivetou Coufalovou knihou Hana van der Horsta Dějiny Nizozemska (16.00, Vltava); Zámecký koncert – přímý přenos ze zámku Buchlovice (20.00, Vltava); Ludvík Aškenazy: Třikrát dva – tři dramatické variace na téma rendez-vous na inzerát (21.05, Praha); Tomáš Gregor, Zdeněk Bouček: V nebi hrají kopanou – polární záře aneb rozhlasový obraz dvojice kanadských autorů knih o Arktidě, spisovatele Michaela Arvaaluka Kusugaka a malířky Vladěny Krykorkové (22.00, Vltava)

–jgr–

ir – Ivan Rolník / jgr – Jiří G. Růžička / jj – Jan Jílek / lg – Lukáš Gregor / mk – Matěj Kratochvíl / pev – Petr Vaňous / rg – Roman Gazdík

K posouzení koncertu, jejž českému publiku předvedl 23. května Dweezil Zappa, je třeba si alespoň v podvědomí udržet řečnicko-muzikologickou otázku jeho otce: „Patří do hudby humor?“ Hrálo se v Sazka Areně, jejíž prostor byl pro tento účel zmenšen přibližně na polovinu. V sále se setmělo přesně v osm, ale samotnému vystoupení předcházelo video se záznamem třicetiminutové verze skladby Montana z roku 1973. Skutečnost, že k projekci došlo, lze chápat jako gesto upřímného poukázání na laťku, kterou nelze přeskočit. V půl deváté se na jevišti objevilo značné množství siluet a kdosi vyřkl nahlas obavy natěšeného davu: „Hlavně neutrhni taťkovi ostudu!“

Začalo se úvodní písní Hunger Freaks Daddy z debutového alba Freak Out!. Ta byla sice přijata trochu vlažně, ale pak už pozitivní reakce publika jen rostly. Během večera zazněly skladby ze všech slavných desek; od Hot Rats přes Apostrophe a One Size Fits All až po komerčně velmi úspěšnou Sheik Yerbouti.

Rozhodně se nedá říct, že „starý Zappa není s námi a mladý to neumí“. Co se týče techniky hry na kytaru, je Dweezil ještě o kus zručnější než Frank. Problém je spíš v tom, že není takový showman jako jeho otec. Celou první polovinu koncertu táhla extrovertní osobnost saxofonisty a zpěváka Napoleona Murphyho Brocka, jenž hrál v sedmdesátých letech se skupinou Mothers of Invention (čeští zappomilci jej mohli vidět na loňském, komornějším vystoupení Grand­mothers v Lucerna Music Baru). Oproti úvodnímu filmu zestárl skutečně jen vizuálně. Zpívání náročných partů prokládal energickým tancem, až vedle něj zbytek kapely působil poněkud strnule.

Trochu křečovitě působil pokus o předvedení improvizace à la mistr, tedy o přímé dirigování muzikantů na jevišti pomocí prstů. Kouzlo z Montany 1973 se nekonalo; Frank byl pozoruhodný loutkovodič bez viditelných nitek, zatímco jeho syn jen nápověda: „Teď to bude v tříčtvrťovém taktu a vypíchneme vibrafon.“ Nedůvěra obecenstva spadla definitivně až po Dweezilově sólu v písni Inca Roads, k němuž mu pogratuloval i samotný Brock. Poté koncert úspěšně vygradoval až ke konci první poloviny. Během přestávky bylo třeba vyřešit technický problém s kytarovým aparátem a připravit do popředí druhou soupravu bicích.

Za ní pak usedla druhá „autentická“ hvězda večera, bubeník Terry Bozzio, který do druhé půle vlétl téměř punkovou písní I’m So Cute a opřel se do ní vší silou i plícemi. Bozzio je ve své podstatě řezník (od jeho činelů doslova létaly třísky), pracující ovšem s přesností chirurga. Pak přišel i třetí ohlášený „tahák“, Frankův spolupracovník z let osmdesátých, Steve „Moje-ego-mi-leze-z-uší“ Vai. Kdyby hrál jen o kousíček hůře, jeho výraz zhmotnělé samo­libosti by byl neomluvitelný. Takhle ovšem klobouk dolů; exhibice se od něj očekávala, a když bylo třeba, dokázal se na chvíli umírnit do polohy doprovodného hráče. Snad jen ta barva tónu zněla příliš vyumělkovaně. Nedostatek syrovosti byl nicméně problémem celé kapely: basista hrál sice výborně, ale zvuk měl značně anonymní. Vrcholem této části koncertu se tak stal úvod pro dvoje bicí a perkuse ke skladbě Black Page a rovněž společné Vaiovo a Dweezilovo sólo.

Teprve při monstrózním přídavkovém finále, které završilo dobu trvání koncertu na dvě a tři čtvrtě hodiny, se na pódiu sešlo všech deset muzikantů. Vystoupení bezesporu chyběl Frankův vtipný (a neopakovatelný) šmrnc. Zároveň by si však nezasloužilo ani náznak výsměchu. Humoru bylo zkrátka poskrovnu, zbyla „jen“ řádná porce osobitého, perfektně zvládnutého jazzrocku.

Autor je přispěvatel časopisu Rock & Pop.

Samotná Ultra scéna začala vznikat již v sedmdesátých letech a za její kolébku lze považovat baštu evropského fotbalu, Itálii. Z původních idejí britských rowdies, ale i dalších evropských hooligans, tedy chuligánů, které podle jejich vlastních slov vždy více bavilo vyvolávání šarvátek s policií či bojůvek se soupeři, se postupně (a nejen v Itálii) začaly formovat skupinky fanoušků, kteří organizovaně utvářeli choreografie, společně nakupovali pyrotechniku a po čase začali i vyjednávat od svých týmů finanční podporu na výrobu transparentů a velkých vlajek.

Prakticky od počátku bylo zřejmé, že se jednotlivé tábory fotbalových fans profilují i politicky. Ačkoliv byla původní myšlenka Ultras čistě nadpolitická a hlavním kritériem byla loajalita k vlastní skupině a barvám týmu, brzy bylo jasné, „kdo za koho kope“. „Fotbal má bohatou historii, a přestože se obecně zdá, že je politické smýšlení vzorového fanouška spíše pravicové, v minulosti najdeme dostatek příkladů, které dokazují, že struktura diváků je velmi různorodá,” říká sociolog Jan Medřický, který žije od šedesátých let v Německu. Přesto však lze i na snahách evropských fotbalových papalášů sledovat, že fotbal trápí ultrapravicové vlivy. Ty sílí stejně tak, jako se dostává celospolečenské podpory rasismu a xenofobii všeobecně.

Není Hamburk, je pouze Sankt Pauli

Se stále rostoucím počtem rasově či politicky motivovaných incidentů na fotbalových stadionech se již počátkem osmdesátých let zrodil nový fenomén. Tradiční hamburský fotbalový klub FC Sankt Pauli, který vznikl již v roce 1910, totiž právě v této době začali cíleně navštěvovat mladí a levicově orientovaní fans a záhy se viditelně zapojovali do dění kolem klubu. Léta své největší slávy zažíval tento klub v sezonách sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých let. Přestože klub nikdy nezískal žádnou významnou trofej, jeho jméno se stalo synonymem pro antifašismus na stadionech. „Bylo a stále je normální bít antifašisty a rasistické svině z ostatních klubů,“ říká Jens Hütter, dlouholetý fanoušek St. Pauli. Podle něj se stal klub symbolem zejména díky aktivitě samotných fanoušků. „Celý svět obletěly naše samolepky FC St. Pauli fans gegen rechts (fanoušci St. Pauli proti pravičákům – pozn. aut.), pirátské motivy i černé hvězdy jsou na stadionu
běžné. Již před pár lety zaplatil klub fanouškům obrovský antirasistický transparent a průběžně se St. Pauli prezentuje v řadě iniciativ proti pravici, neonacismu a podobně. Některé akce klub i finančně podporuje,“ dodává. To vše vedlo od osmdesátých let k tomu, že se klub stal celosvětově známým fenoménem. Tagy na zdech, šály se symbolem klubu, trička i transparenty jsou dnes k vidění na mnoha stadionech celé Evropy a výjimkou nejsou ani sympatizanti v exotických zemích. Skupiny fanoušků prakticky kontrolují veškerý merchandising a dohlížejí i na udržení nízké ceny vstupenek.

Současní Ultras St. Pauli přesto často kritizují situaci svého klubu. „Pravidelně chodí na naše zápasy asi 18 000 lidí. Jen aktivních fanoušků je několik tisíc, ale přes neustále proklamované antifašistické postoje je valná většina politicky zcela pasivní,“ komentuje situaci jeden z členů Ultras St. Pauli. I přes tyto výtky je ale klub alespoň vizuálně silně zastoupen na mnoha antifašistických i dalších levicových demonstracích. Podle jednoho z lídrů dalšího významného fanklubu, pojmenovaného Karo Family, je ale tato situace běžná. „Partyzánský život není pro každého a účastní se ho jen ti, co opravdu chtějí. Politické strany nikdy nebyly naší láskou. Bojujeme proti komercializaci fotbalu, proti útlaku přistěhovalců, proti všem pravicovým nebo fašistickým iniciativám. A děláme to vše přirozeně,“ říká. Antifašistické hnutí podle něj fanoušky St. Pauli často trochu přehlíží, mnozí jsou ale členy různých anarchistických a autonomních skupin nebo přímo aktivisty
Antifašistické akce. „Navíc, kdo je fanoušek St. Pauli, tak má určitou reputaci… Při výjezdech vždy čelíme fašounům z jiných týmů. Musíme být vždy připraveni jednat, nemůžeme být neutrální,“ vysvětluje. Sankt Pauli je v Německu takřka jediný klub, který neonacisté nenavštěvují. „Ve většině klubů, tedy i v těch, které nejsou jasně pravicově profilované, je alespoň malá skupinka fašistických fans,“ potvrzuje Holger ze skupiny Filmstadt Inferno, která fandí diviznímu klubu SV Babelsberg 03 a je i pořadatelem pravidelného mezinárodního Antirasistického fotbalového turnaje fanoušků, který se zrodil před několika lety právě na St. Pauli a jehož se dnes již pravidelně účastní Ultras skupiny z celé Evropy včetně pražských Bohemians.

Politicky orientované fanoušky najdeme dnes takřka ve všech zemích západní Evropy. Tradiční jsou v této sféře například skotští Celtic Glasgow, kteří si za partnery vybírají právě týmy s jasným antifašistickým postojem, tradičně levicový je v Británii i Leeds United, který vznikl jako klub dělníků z továren a doků a dodnes si drží mezi fans tuto tradici. Zajímavým fenoménem je také nedávno vzniklý klub FC United of Manchester, který založila několikatisícová skupina fanoušků poté, co jejich klub převzali američtí vlastníci. „Fotbal je život, ne jen byznys a spekulace s miliony,“ řekl tehdy jeden z rozhněvaných manchesterských Ultras na otázku, proč se svého klubu vzdal. FC United of Manchester se okamžitě přiřadil k týmům, které podporují levicově a protifašisticky zaměření příznivci. Ačkoliv hraje soutěž na způsob českých podligových divizí, je na co se dívat. Do malých obcí anglického venkova totiž tento klub, budovaný na
principech svobodné organizace odspoda, pravidelně provází několik tisíc fanoušků, což budí velký rozruch,  jelikož běžná návštěvnost zápasů této „ligy“ je v řádu několika desítek.

Itálie, Mekka politických fans

Asi nejvíce politicky profilovaní jsou fanoušci v Itálii. V ochozech jsou běžně k vidění vlajky s nacistickými, ale také komunistickými či anarchistickými symboly. „Dá se říci, že fotbal odráží politiku toho kterého města,“ říká jeden z českých fanoušků, který loni navštívil asi desítku fotbalových utkání po celé Itálii. Patrně nejznámějším protifašisticky orientovaným klubem je Livorno. Radnici města ovládají komunističtí zastupitelé a místní fotbalový klub také patří několika komunistům. Na zápasech tak z ochozů obsazených desetitisíci fans často zní Internacionála či různé válečné partyzánské „hitovky“. Podobná atmosféra vládne i ve Španělsku, kde se antifašističtí fans také často hlásí k odkazu baskických separatistů a ETA. Mezi známé levicové kluby patří například Atletico Bilbao či lokální madridský klub Radio Vaeccano. Stejně jako jinde v západní Evropě je ale extremismu na stadionech stále méně. „Policie cíleně vystupuje proti Ultras
takřka všude. Hlavní zbraní úřadů jsou například zákazy vstupu na stadion pro některé klíčové postavy skupin,“ popisuje Hütter. Fanoušci se proto uchylují ke střetům mimo stadion, které jsou často předem dohodnuté a v zásadě férové, často také navštěvují utkání vybraných klubů v nižších soutěžích, kde je asistence policie daleko méně patrná. Velký rozdíl v této oblasti znamená východní Evropa a Balkán. Zde je politický i násilný projev stále mnohem méně pod kontrolou. Vyčnívá zde hlavně Polsko, kde je rivalita mezi chuligány dotažena často až do absurdních dimenzí. Výjimkou nejsou mrtví nebo pořezaní fanoušci, běžná je i krevní msta. Levicové kluby jsou v celém Polsku asi tři, zbytek se hlásí buď k ultrapravici nebo vystupuje apoliticky.

FARE, peníze… peníze

Kvůli stále častým rasově motivovaným incidentům a neustále rostoucímu počtu hráčů tmavé pleti ve všech evropských ligách se začala otázkou rasismu na stadionech zabývat i UEFA a jednotlivé národní fotbalové organizace. Výsledkem je několik kampaní, které se snaží tento fenomén ze stadionů vytlačit přímým působením na fanoušky. Asi nejznámější je kampaň FARE (Football Against Racism in Europe), ale také s komerční nadnárodní značkou NIKE spojená kampaň Stand up Speak up, která byla aplikována například i u nás formou dvoubarevných dresů, které oblékli třeba fotbalisté pražské Sparty. Ta byla paradoxně krátce před tímto zápasem již po několikáté v řadě pokutována za rasistické projevy fanoušků během pohárových zápasů. Samotní fans se k těmto kampaním i dalším krokům vysokých funkcionářů stavějí obecně skepticky. „Jde jen o velkou reklamu, která nemá valný efekt,“ míní Hütter. Pravdou ale zůstává, že ztěchto, zejména evropských fondů FARE
získávají fotbaloví antifašisté často prostředky na pořádání různých akcí. Většinu si ale stále zajišťují sami, prodejem suvenýrů v klubových barvách, oblečením s logy Ultras skupin a také sbírkami. Nezdá se, že by aktivity policie a osvětové kampaně mohly změnit fotbalovou realitu, do které budou Ultras patřit jistě nejméně tak dlouho, dokud bude rasismus problémem, jenž se fotbalu citelně dotýká.

Autor je redaktor Lidových novin.

Fobalisté z Katernbergu neměli to štěstí, aby si ukousli svůj díl z koláče dotací a podpor na strukturální proměnu Porúří. A tak se nemohou pochlubit ani moderním stadionem pro padesát tisíc lidí, jaký má slavný klub Schalke v nedalekém Gelsenkirchenu, ani modernistickou architekturou, která vynesla zdejšímu dolu Celní spolek zápis na seznam kulturního dědictví UNESCO.

Kaltenberští pamětníci si ale nestěžují. Melancholická šedá krajina s kouřícími komíny, tepajícími slévárnami a poletujícím popílkem, jakou známe například z raných filmů Wima Wenderse, již dávno vzala za své a Porúří je dnes překvapivě zelené.

Tovární vlečky byly nahrazeny cyklostezkami, po strmých stěnách jímek šplhají alpinisté, na haldách vznikly unikátní biotopy, do řek se vrátily ryby a vzduch tu lze opět bez rizika dýchat. Kdysi nevábný kout západního Německa se změnil v místo, kam dnes jezdí autobusy Japonců, vyzbrojených digitálními fotoaparáty.

Porúří láká svou postindustriální krajinou, poetikou teprve nedávno vyhaslých vysokých pecí, obřích elektromotorů, vydávajících nasládlý zápach měděného vinutí, a majestátností ocelové hmoty plynojemů.

„Technické stavby jsou tu unikátní právě tím, že jsou rozesety uprostřed zalidněné megapole, kde žije pět milionů obyvatel,“ vysvětluje historik architektury Kurt Reinhardt, jenž se v polovině devadesátých let podílel na zpřístupnění essenské „katedrály práce“, přísné a strohé kompozice několika technických budov šachty XII dolu Celní spolek, které počátkem třicátých let minulého století vystavěli architekti Martin Kremmer a Fritz Schupp ve stylu nové věcnosti. Celní spolek se podařilo nejen zakonzervovat a zpřístupnit, ale především oživit. Z bývalé výtopny je designérské muzeum, ze správní budovy zase kino a kavárna, vybraná klientela pak může povečeřet při svíčkách v kulisách kompresorovny. Na střeše třídírny uhlí vzniká návštěvnické centrum s panoramatickým výhledem do široké krajiny podle projektu věhlasného architekta Rema Kool­haase.

Jenže nedaleko odsud stojí ruina téměř kilometr dlouhé koksovny, která svou opuštěností a monumentalitou připomíná spíše vysloužilý zrezavělý parník v suchém doku, s nímž si nikdo neví rady. „Dá se tu jezdit na inlinech, občas si někdo jednu z hal najme na rauty, ale dlouhodobě si s tím nikdo neví rady,“ krčí rameny Reinhardt.

Nesnáze konverze

Pochopitelně by v rozlehlých halách šlo vybudovat ještě další kavárny a další koncertní haly a výstavní sály, jenže by do nich asi neměl kdo chodit. Sociologicky totiž zůstává Porúří zemí s dělnickými kořeny, navíc silně formovanými migračními vlivy. Až do šedesátých let předminulého století byli horníci především polští gastarbetři z pruských území, o sto let později je nahradili Jugoslávci, Maročané a především Turci. Ti tu tvoří významnou diasporu a například v Duisburgu jich dnes žije víc než etnických Němců. Jejich komunita je ale dodnes silně ghettoizovaná a často uzavřená za mléčnými skly tureckých čajoven, kde Němci nejsou příliš vítanými hosty. „Nalákat zdejší tureckou komunitu do divadla na německy hraný kus je téměř nemožné. Zkoušeli jsme hrát i s tureckým ansámblem, ale, po pravdě řečeno, lidé od nás čekali spíš zábavu, přesněji písně a tance,“ říká Michael Gees, principál poloprofesionálního divadla Consol
z Gelsenkirchenu, které mimochodem vyrostlo také v původní důlní budově.

Konverze někdejších průmyslových gigantů i jejich úplné zbourání s sebou nese různá rizika. Dobře je to znát v Oberhausenu, kde se chvályhodný pokus o výstavbu nového středu města, jakési nákupní a odpočinkové zóny, zvrtl v nevkusný konglomerát hypermarketů a restaurací. A tak na místě, kde dříve duněly buchary válcoven, teď vysedávají lidé u umělých jezírek a potůčků a ve stínu čínského pavilonku odpočívají u kávy po náročných nákupech. Na druhé straně je oberhausenské Centro oblíbeným cílem koupěchtivých Nizozemců, kteří sem pořádají autobusové zájezdy. Do městské pokladny tak putují z daní nemalé částky, protože návštěvnost oberhausenské nákupní zóny je srovnatelná s londýnským Times Square.

Uhlí je drahý koníček

Restrukturalizace Porúří ještě zdaleka neskončila, a tak se mnozí obávají, zda nakonec nebude všeho až příliš – nejen výstavních prostor, kaváren a nejrůznějších klubů skrytých v útrobách někdejších fabrik, ale také volných pozemků či na odiv vystavených průmyslových památek. V celém regionu dnes ještě funguje sedm hlubinných dolů, jsou tu ale spíš z důvodů udržení zaměstnanosti než rentability. Porúrské uhlí je totiž až čtyřikrát dražší než stejně kvalitní australské, a tak Berlín na drahý těžební koníček doplácí 1,6 miliard eur.

Nové zdroje financí na restrukturalizační projekty se přitom hledají obtížně. Evropská unie vyžaduje vysoké spolufinancování, ale ani ty nejpovedenější projekty konverze industriálních památek si na sebe nevydělají nebo mají návratnost investic v řádu desítek let.

Nedávné zvolení Essenu kulturní metropolí Evropy pro rok 2010 je pro celé Porúří velkou nadějí. Příslib zvýšeného zájmu turistů a další investice z Berlína působí v krajině u Rýna jako blahodárná mantra.

Očekávání vkládají místní i do letošního mistrovství světa ve fotbale. „Stále hledáme vhodné know-how, jak náš region správně prodat na marketingovém trhu a nalákat sem turisty a investice. Kdo ví, možná se to díky mistrovství konečně rozběhne naplno,“ doufá bochumský historik a velký znalec Porúří Andreas Rickenbrock. Možná přitom zbude i na nové šatny a lavičky pro kaltenberské přátele kulatého míče.

Autor je redaktor deníku Právo.

Závěr české fotbalové ligy potvrdil jediné – tuzemská soutěž není čistá. Po loňských odposleších „Ivánka“ a spol., které teď zásluhou recesistů Lábuse a Čtvrtníčka baví národ, se zdálo, že nemůže klesnout níž. Naopak.

Plzeň po několika desítkách let zvítězila na Spartě a díky tomu se udržela mezi elitou. Pomohly jí k tomu dvě penalty a humorně trapný výkon letenských fotbalistů. To, že na hřišti nebylo vše v pořádku, dokazují i kroky sázkových kanceláří – zápas raději několik dní před úvodním hvizdem stáhly z nabídky. Udělaly dobře, protože podle očitých svědků se někteří sparťanští fotbalisté div nezbláznili radostí z prohry 1 : 3.

Další utkání, nad kterým lze jen kroutit hlavou, se odehrálo v Liberci. Mladá Boleslav tam zvítězila 3 : 2 a skončila na druhém místě, zaručujícím účast v předkole milionářské Ligy mistrů. Liberec poprvé v sezoně prohrál na domácí půdě, především kvůli dvěma sporným penaltám a dalším podivným situacím. Hlavní sudí Matějek mohl rovnou přijet na sever Čech v rybářském mundúru, protože pokud nebyl před zápasem na výlovu „kapříků“ kdesi u Boleslavi, tak letošní mistrovství světa vyhraje Trinidad a Tobago.

Máme problém, chtělo by se říct. Ne tak podle místopředsedy svazu Vlastimila Košťála. Ten na mediální kritiku odpovídá nafoukaně a sebejistě, jako by na trávnících šlo o normální sportovní zápolení. Redaktor deníku Sport například v rozhovoru s ním poznamenal, že většina jeho fotbalově erudovaných známých je českou ligou znechucena. Košťálova odpověď? „No vidíte, to mí přátelé se zase náramně baví.“ Připomínky po dvou velmi podivných utkáních závěrečného kola zase odbyl slovy: „Tak zkuste kulečník, když se vám to nelíbí.“

Košťál je sice vedený jako místopředseda, ale jen málokdo pochybuje o tom, že faktickým vládcem fotbalu v Čechách je on. Jedinečným důkazem může být jeho nedávná schůzka s premiérem Jiřím Paroubkem, na které mimo jiné projednávali i tak zásadní věc, jakou je stavba Národního stadionu. To, že se s premiérem nesešel předseda, ale místopředseda svazu, jen potvrzuje Košťálovu moc.

Před tím, než nastoupil do svazové funkce, šéfoval Spartě. Jako zástupce tehdejšího majitele klubu, vydavatelství Vltava – Labe Press, byl jedním z nejmocnějších mužů zákulisí. Když vyplouvala na povrch špína korupce a odposlechy podlých funkcionářů a podplacených sudích se objevovaly v denících téměř každý den, Košťál v rozhovoru pro televizi Nova řekl, že nikdy nebyl svědkem korupčního jednání. Navíc si prý ani nedokáže představit, že by se v české lize uplácelo. Ano, podle jednoho z hlavních hybatelů české fotbalové scény tuzemská liga byla a je čistá jako dětská prdelka.

Problém českého fotbalu je zakořeněn v těch, kteří mu vládnou. Předseda svazu Pavel Mokrý seděl v nižší funkci již za svého předchůdce Jana Obsta a pro potlačení korupce nedělal vlastně vůbec nic. Šéf (po skončení sezony rozpuštěné) komise rozhodčích Václav Krondl si při jarním pražském derby sedl na čestné letenské tribuně vedle Košťála a prý vůbec neměl problém radovat se s ním ze sparťanských gólů. Navíc už v dobách, kdy ještě pískal, byl tak trochu „provařený“. Takových případů je na svazu přehršel. Celá fotbalová scéna je zkrátka cítit pochybným zápachem již pěkně dlouhou dobu.

Teď se přenesme do Itálie. Zdejší Serie A je jednou z nejkvalitnějších a nejbohatších evropských lig. Letošní sezonu ovšem zastínil obrovský skandál, podobný tomu loňskému v Čechách. Všechno začalo poté, co se na veřejnost dostaly odposlechy hovorů mezi Lucia­nem Moggim, generálním manažerem Juventusu Turín, a jedním z členů komise rozhodčích. Kromě toho, že si pánové povídali o kvalitním víně, došla řeč také na sudí. Za mírný úplatek tak Moggi manipuloval s kandidátkou arbitrů na zápasy jeho klubu. Tedy – vybíral si ty nejpřijatelnější muže s píšťalkou.

Po prvním zveřejnění těchto skandálních rozhovorů se strhla lavina rezignací. Okamžitě odstoupil šéf Italského fotbalového svazu Franco Carraro, jenž se cítil být vinen za jednání svého podřízeného. Demisi podalo také celé vedení Juventusu. Bez jakýchkoliv výmluv či zbytečných vytáček. Samozřejmostí jsou i čistky mezi dalšími aktéry skandálu.

Jaký to rozdíl oproti českým Švejkům! Už při loňské korupční aféře se tuzemští funkcionáři a vrchní představitelé svazu jen s těžkým srdcem vzdávali svých teplých míst ve velkých křeslech. Odstoupila jen ta nejzdiskreditovanější menšina – což by bylo v Itálii absolutně nemyslitelné. Po tom, co se stalo v závěru letošního ročníku české ligy, by měli podat hromadnou demisi všichni z fotbalového svazu. Jenomže to neudělali a ne­udělají. Všechno to vyprchá s blížícím se mistrovstvím světa v Německu. Tam se budou upírat zraky všech fandů – na opravdovou, kvalitní a především poctivou kopanou. Pokud se čeští reprezentanti vrátí jako hrdinové, Košťál a spol. budou do světa vykřikovat, jak je ten náš fotbal úžasný. Škoda, že pokud bude úžasný, tak jenom v Německu. V Čechách to bude zase „klasika“, viď, Ivánku, kamaráde?

Autor je student VŠOP v Praze.

Je krásné slunné nedělní odpoledne a na jednom z mnoha zapadlých škvárových hřišť hlavního města Prahy se schyluje k nelítostnému souboji dvou mužstev malé kopané. Domácí jsou v červeném a srší optimismem, už tři zápasy bez prohry a navíc se jim do sestavy vrátil nejlepší střelec. Hosté v modrém jsou zamlklí. Brankář má zraněné zápěstí a v minulém duelu si dali dva vlastní góly. Na scéně se objevuje rozhodčí v teplákové soupravě a kontroluje zápis se soupiskou. Ještě vybrat vhodný míč a už je tu zahajovací hvizd. Přestože veškerými fanoušky jsou pouze dvě dívky, které by podle výrazu radši seděly v kavárně, přičemž jedna patří k rozhodčímu, oba týmy hrají jako o život. Šedesát minut hry uteče jako voda, padne několik urážek nepříliš jistého sudího, mimo jiné také dva góly a s remízou se rivalové rozcházejí, aby v blízkém restaurantu doplnili tekutiny a řádně analyzovali sehrané utkání. Zkrátka
odpoledne, jak se patří. Za pár dní nato se na oficiálních stránkách jednoho z týmů objevuje výše citovaný komentář.

Pokud budete hovořit s kterýmkoliv účastníkem Hanspaulské ligy malé kopané, potvrdí vám, že se jedná o opravdový fenomén. Emoce, intriky a především čistokrevná radost z nejpopulárnější hry planety. A také samozřejmě obrovská porce recese, která je občas přetavena do extrémně vážné podoby. Už pouze názvy jednotlivých registrovaných mužstev této soutěže vyvolávají úsměv. Nalezneme tu Smutné potápěče, Traktor humus, Rychlé hrochy, Pašáky, Suchou dáseň, Sedm zbabělých, Sbohemku, Morovou ránu nebo Futbalový klub Jednotného robotnického družstva Víťazný február Telgárt. Samozřejmě by se našly i další žertovné názvy, ale v Hanspaulce jde především o hru samotnou. Všechny spojuje láska k fotbalu a samozřejmě soutěživost. Jednotlivé týmy jsou tvořeny hráči, kteří jsou spojeni buď společnou prací, firmou nebo vzdělávacím ústavem, ale často se také jedná o štamgasty některé z pražských hospod. Herní úroveň jednotlivých družstev je
propastná. V nejnižších ligách někteří hráči vystačí pouze s dovedností kopat do míče směrem k soupeřově brance, na druhé straně v nejvyšších patrech ligy nalezneme profesionální hráče, kteří se přišli odreagovat. Pestrost je, myslím, hlavním znakem soutěže.

Trocha historie a statistiky

Původní Hanspaulka byla rozdělená na dolní a horní a hrála se na větším hřišti u dnešního Hotelu Praha. Obě party tehdejších středoškoláků se pak spojily roku 1971. Na podzim se hrálo první vzájemné utkání SŠ Leninova s Gymnáziem Arabská. V dalším roce už bylo prvních osm týmů a rozběhla se liga (první týmy se jmenovaly Chelsea, Sahos, Fišerka, S.P.M., Palouk, Kotlářka, Baba a Pigs). Za jakéhosi neoficiálního zakladatele je považován Jiří Sedláček, který v současné době moderuje pořady Rádia Beat. Ten vzpomíná na divoké začátky, kdy se hrálo takřka na ulici. K rozmachu soutěže došlo po roce 1975, kdy byla většina průkopníků na vysoké škole a přivedli do hry i nové spolužáky. Postupně se počet mužstev zvětšoval a v lize se začaly objevovat i velké sportovní osobnosti. Za zmínku určitě stojí taková jména jako Michal Bílek, Karel Jarolím, Jan Bergr či bratři Karochové nebo Váňové z Dukly. Tomuto
fenoménu propadli i umělci. Mezi nejznámější hráče z řad šoubyznysu patřili a stále patří například rocker Aleš Brichta, bratři Tesaříkové, Ivan Hlas, komentátor Jaromír Bosák, herci Ondřej Vetchý či Roman Genzer.

Přestože zakladatel Jiří Sedláček v současné době postrádá v soutěži prvotní ideály a netěší ho nynější stav, který je prý již od roku 1989 dosti ovlivněn penězi, jedná se již o masovou záležitost. K dnešnímu dni Hanspaulskou ligu hraje v osmi soutěžích 744 týmů, což je asi 9300 hrajících hráčů, přičemž počet registrovaných je údajně trojnásobný. K tomu nutno připočíst ještě veteránskou ligu (soutěž nad 35 let), kde hraje 89 týmů a registrováno je 2672 hráčů, a konečně superveteránskou ligu (nad 45 let), v níž je 19 týmů s 384 registrovanými hráči. Pokud by nějakého čtenáře zajímaly další podrobnosti, je možné obrátit se na archiváře Miroslava Srba.

Již od samotných začátků se hrají ročně dvě sezony (jarní a podzimní) a každý zápas je rozčleněn na dvakrát třicet minut. Nastupují proti sobě mužstva s brankářem a pěti hráči v poli, přičemž rozhodčími utkání jsou nominováni vždy hráči z jiných lig. Co se týká hřišť, v současnosti se hraje po celé Praze.

Škvára, déšť & nejistota

V Lize malé kopané nejde jen o idylické pobíhání za míčem za svitu hřejivého slunce a o následné klábosení u piva. Samozřejmě, některé týmy berou soutěž až příliš vážně a často to končí u verbální nebo fyzické agrese, ale o tom až později. Jedním z rozhodujících faktorů jsou povětrnostní podmínky. Silný déšť v kombinaci se škvárovým povrchem dokáže ze hry technicky kvalitních soupeřů často udělat prvotřídní holomajznu.

Představte si další víkendové odpoledne, tentokrát však naprosto nepoeticky utopené  v přívalech vody. Navíc s teplotou pohybující se kolem pěti stupňů a větrem, který láme větve stromů a odnáší do dálky neuvázané psíky.

Promrzlí a promoklí hráči se choulí v prorezlé kabině přímo u rozmočeného hřiště a čekají na soupeře. Ten doráží bez jednoho hráče do pole a po šedesáti minutách si odnáší desetigólový výprask. Všichni jsou špinaví od hlavy až k patě a ani sprcha (samo­zřejmě na Hanspaulce vždy studená) to nespraví. U rumu v blízkém bufetu si všichni libují, že alespoň rozhodčí nezaváhal a došel včas. Přestože za kontumaci a neúčast rozhodčího se v soutěži platí pokuty a strhávají body, leckdy zápas začíná s velkými obavami.

Kromě počasí a absence některých mužstev či rozhodčích je velkým problémem stav povrchu. V Hrdlořezech vás rozhodí měsíční krátery, v Hodkovičkách shrnutý koberec, který si donedávna hrál na umělý povrch druhé generace, v Karlíně zvednutá hladina Vltavy a na Hagiboru zase absence plotu. Je prostě krásné hrát Hanspaulskou ligu.

Hráči, rozhodčí a třetí poločas

Když jsem se pustil do tohoto článku, předsevzal jsem si, že musím být autentický. A proto jsem požádal několik hráčů Hanspaulské ligy o názor na celou soutěž se všemi jejími klady i zápory. Většina se jich shodla, že se jedná především o srdeční záležitost. Jak říká Šimon Bercha, kapitán týmu Futbalový klub Jednotného robotnického družstva Víťazný február Telgárt: „Nevím přesně, kdy se to stalo, ale od chvíle, když jsem poprvé viděl hrát fotbal, byl jsem nenávratně ztracen. Mám samozřejmě rád i ostatní sporty (jen někdy se mi stane, že plně nedocením krásu takových, jako jsou závody traktorů nebo ženské zápasy v bahně), ale fotbal se pro mě stal postupně nejvášnivější milenkou. Pochopitelně jsem si oblíbil i fanouškovskou kulturu s fotbalem spjatou, jejíž nejryzejší podoba pochází z Anglie, ale hrát fotbal je pro mě daleko opojnější.“ Další důvod uvádí i špílmachr a kapitán Sbohemky (7. liga) Vojtěch Noha. Ten
tvrdí: „Asi je normální a asi i plně v duchu Hanspalské ligy, že tým vznikne kolem nějaké party, kde jde možná i víc o partu než o fotbal.“ Ať je tomu jakkoliv, většina hráčů hledá především relaxaci a nechce být vázána přísným řádem. Zde musím opět citovat Šimona Berchu: „V mládežnických týmech to ještě ani tak nepřijde, ale když chce člověk hrát ,velkej‘ fotbal mezi ,chlapama‘, brzo zjistí, že si se spoluhráčema moc duchaplně nepopovídá, a předstírat úsměv už ho taky nebaví. Dokola se točící rozhovory o nejbližší diskotéce a dohadování se, která že Máňa to měla posledně největší ,plíce‘, mě skutečně nebralo. Jediným řešením bylo založit si vlastní tým se svýma kamarádama a bavit se fotbalem v odlehčeném duchu. Původní myšlenka založit ,velkej‘ fotbal byla pro řadu potíží zavrhnuta (větší finanční náklady, větší počet hráčů atd.), a tak se zdárným řešením jevilo založit si fotbalový klub v malé kopané – a kde jinde než
v Hanspaulské lize.“

Nastanou však občas chvilky, které vám hru znechutí. Ne každý soupeř je stejný šprýmař, a některá mužstva si dokonce libují v provokaci. Ovšem Vojtěch Noha nalézá na této stinné stránce ligy pozitiva: „Nakonec i to, že jsou zde mužstva opravdových vymaštěnců, kteří nechápou podstatu Hanspaulky a neumějí přijímat porážky, je svým způsobem obohacující. Kamarádi z mužstva FC Botič, kteří momentálně hrají 3. ligu, se vždycky na zápasy s takovýmito kretény těší, protože co může více hřát než pocit, že jsem porazil nebo si mírně tělem odhodil nějakého zoufalce, který na mě nejdřív machruje, vyhrožuje mi, že neodejdu po svejch, a vzápětí pláče u rozhodčího, že jsem o něj nechtěně zavadil nohou.“

Zajímavé byly názory jednotlivých hráčů na pískání zápasů, které, jak jsem již zmiňoval, rozhodují sami aktéři soutěže. Většina se shoduje, že pískat zápas Hanspaulky není žádný med. Často je rozhodčí častován vulgárními výrazy a je mu i vyhrožováno fyzickým atakem, k čemuž naštěstí dochází jen zřídka. Pravda je, že systém takto funguje již dlouhá desetiletí a patří k soutěži, což potvrzuje i Vojtěch Noha, který tvrdí: „Sám jsem v každé sezoně pískání absolvoval a myslím, že jsem za tu dobu nejen získal určité zkušenosti, ale začalo mě to i bavit. Sám vidím, jaký problém se z pískání stal, a trochu nad tím musím kroutit hlavou. Mluví se dokonce o delegování rozhodčích a podobně. Přijde mi naopak zcela v duchu Hanspaulské ligy, že si týmy odpískají zápasy samy. Každý tým do toho jde s tím, že má povinnost kromě odehrání zápasů ještě polovinu z toho odpískat, takže když se do toho někomu nechce, ať se na
Hanspaulku vykašle.“ A pokračuje: „Když jsem pískal své druhé utkání, hned jsem narazil na dva týmy, které si zřejmě nepřijely zahrát fotbal. Vím, že jsem v zápase udělal několik chyb, ale pískal jsem to poctivě a faulů jsem odpískal víc než průměrný rozhodčí v pěti zápasech a udělil jednu červenou a dvě žluté. Přesto jsem udělal osudovou chybu. Nechal jsem se urážet a nechal jsem si i vyhrožovat. Strach mi tenkrát nedovolil vytáhnout červenou kartu dříve a ještě navíc jsem měl zápas ukončit a nechat dohrát u disciplinárky. Když jsme si to pak po zápase už s chladnějšíma hlavama vyříkávali, tak mě zajímalo, jak by to pískali oni. Z jednoho z těch týmů řekli, že si rozhodčí platí. Myslím si, že právě to, že sami hráči mají pískat zápasy, by je mělo naučit tolerovat rozhodčího, neboť ten samozřejmě nemůže vidět všechno, a spolupracovat s ním. Nemůže se nikdo vymlouvat na to, že jim rozhodčí zkazil zápas, pokud to není trouba, který
odpíská jenom konec, když s ním nespolupracují. Samozřejmě, že je málo rozhodčích, kteří si umějí zjednat pořádek sami, ale tomu se nemůže nikdo divit.“

Přestože při zápasech často dochází ke slovním potyčkám, urážení rozhodčích a často je ve vzduchu i nějaká ta facka, nakonec přijde poslední hvizd a s ním konec klání. V tuto chvíli přichází takzvaný třetí poločas, kdy se mužstvo schází nad orosenou sklenicí piva a hráči si často i s nesmiřitelným soupeřem připijí na zdraví. Vždyť jde především o radost ze hry a každá horká hlava stejně jednou vychladne.

Světlé zítřky?

Jak již bylo napsáno, v současné době hraje Hanspaulskou ligu malé kopané téměř 850 mužstev (lépe řečeno družstev, protože soutěž hrají i ženy a v osmé lize dokonce působí ryze dívčí tým Vixens). Jde o vskutku úctyhodný počet zainteresovaných osob, který rok od roku vzrůstá. Navíc se hned v počátku internetu objevila Hanspaulka i na jeho stránkách. Nejenže má většina týmů své vlastní; existují i oficiální stránky PSMF (Pražské soutěže malého fotbalu), kde se dozvíte vše o pravidlech, stanovách a hřištích. Nejpodstatnější je však to, že zde naleznete aktuální výsledky jednotlivých lig, rozpisy zápasů a pískání.

Novinkou letošního roku je celobarevný časopis s přiléhavým názvem Hanspaulka, jehož šéfredaktorem je Josef Bouška. V tomto týdeníku najdete nejen výsledky jednotlivých kol, ale i informace z profesionálního fotbalu, rady sázkařům nebo novinky ze světa kultury.

Vzhledem k faktu, že pražská liga malé kopané je čím dál populárnější a stále se intenzivně zviditelňuje díky internetu a výše zmiňovanému tištěnému médiu, lze předpokládat, že její popularita nadále poroste a najde se řada investorů, kteří budou mít zájem spojit své jméno s touto soutěží. Nasnadě je však otázka, zda příliv financí nezbaví celý tento podnik jeho jedinečnosti, která stojí především na bezmezné lásce k fotbalu.

Autor je učitel.

Americká filosofka židovského původu Hannah Arendtová, narozená 14. října 1906 v městečku Linden u Hannoveru, vešla ve známost především jako teoretička totalitarismu. V roce 1951 vyšlo její první velké dílo (pokud odhlédneme od disertace Liebes­begriff bei Augustinus z roku 1929, psané u Karla Jasperse), nazvané The Origins of Totalitarianism. Tímto počinem se proslavila i mimo kruhy odborníků. Od prvního vydání „Původů“ uplynulo již 55 let a tomu odpovídají také „dějiny působení“ tohoto díla. Studiu Hannah Arendtové se dnes nevyhne nikdo, kdo se vážně zabývá historií 20. století. Její popularitě odpovídá také počet jí věnovaných publikací. Vyvstává přitom otázka: Má cenu se k tématu „Hannah Arendt“ vůbec ještě vyjadřovat, když už bylo tolik řečeno?

Hans-Martin Schönherr-Mann, profesor politologie na Geschwister-Scholl-Institutu v Mnichově a autor novinky Hannah Arendt. Wahr­heit, Macht, Moral (Hannah Arendtová. Pravda, moc, morálka) se snaží dát myšlenkám myslitelky aktuální rozměr. Hned na začátku se ptá: „Žijeme po teroristických útocích 11. září 2001 a po katastrofě tsunami, která se stala 26. prosince 2004, opravdu v jednom společném světě? […] Liberál či nacionalista, věřící křesťan nebo zasněný intelektuál, řemeslník z venkova nebo manažerka z velkého města: žijí tihle všichni ve stejném světě? Na jedné planetě snad ano! Ale nežijí spíše ve světech od sebe oddělených?“

Jeden společný svět (eine gemeinsame Welt) je podle Schnöherr-Manna klíčové téma, které se táhne jako červená nit celým dílem Hannah Arendtové. Je možné se ve světě, který je plný protikladů, snažit shodnout na nějakém konsensu, který by mohli sdílet když ne všichni, tak alespoň většina obyvatel zeměkoule? A udělat tak zemi obyvatelnější a lidštější? Autor nachází tyto otázky v jednotlivých dílech Hannah Arendtové a tímto tázáním provádí čtenáře v jedenácti kapitolách své knihy. Tím se také odlišuje od klasických úvodových studií k Arendtové (např. Antonia Grunenberg: Arendt, Freiburg 2003; Kurt Sontheimer: Hannah Arendt. Der Weg einer großen Denkerin, München 2005), které konstruují a popisují vzájemné vztahy mezi událostmi jejího života a  intelektuálním vývojem.

V prvé řadě se Arendtová podle Schnöherr-Manna snaží vysvětlit, jak se svět stal nejednotným a „rozpadlým“. Jde o výsledek odpoutání od společných tradic, které byly pro mnoho generací „dárkyněmi smyslu“. Právě rozšířením relativismu, „neumožňujícího rozeznávat pravdu od lži“, se lidé začali od sebe odcizovat a dostávali se do stavu „opuštěnosti“. Opuštěnost (Verlassenheit) se stává jedním z klíčových výrazů Hannah Arendtové. Totalitní režimy pomocí svých ideologií odpovídají na otázku po smyslu a poskytují zdání pravdy a díky tomu se u vykořeněných a opuštěných lidí setkávají s masivním úspěchem. K udržení sebe samých používají typické nástroje: teror a iluzi, že násilí může nahradit právo.

Jeden svět se podle Arendtové vytváří pouze pomocí svobodné komunikace a v pluralitě různých perspektiv. Uniformita ideologií jej naopak ničí. „Podstatným předpokladem pluralismu a tím také jednoho společného světa je zjištění, že si lidé nikdy nebudou beze zbytku rozumět a nikdy se zcela „neprokouknou“. To, co je nám cizí, je třeba naopak akceptovat.“ Arendtová se tímto myšlenkovým poselstvím také stává horlivou zastánkyní náboženské svobody jakožto jednoho ze základních lidských práv. Není podle ní možné, aby musel někdo v ideálním jednom světě zapírat svou náboženskou příslušnost.

Politika pak nemá být pouze nástrojem, který slouží primárně k zabezpečení a ochraně fyzického života prostřednictvím státních represivních složek a sociálních systémů. Její hlavní úlohou je nikoliv založení institucí, ale zajištění otevřené a pluralitní komunikace, vytvoření široké „politické veřejnosti“, jinými slovy jednoho světa. Skepse Hannah Arendtové vůči klasickému pojetí státu je zde zcela patrná.

Schönherr-Mann se dále zabývá tím, co Arendtová považuje za podstatu komunikace a tím i jednohospolečného světa. V prvé řadě je to myšlení. Arendtová identifikuje v neschopnosti myslet (reflektovat) jedno z klasických poznávacích znamení totalitních systémů. Dokazuje to především ve své knize Eichmann v Jeruzalémě. K dalším základům společného světa podle ní patří svobodná vůle, odpovědnost (za celý svět, nikoliv jen za bezprostřední důsledky svého jednání), schopnost racionálního úsudku, schopnost „vmyslet“ se do druhého a tím jej pochopit, a konečně „umění přemlouvat“ (schopnost argumentace). Těmto „kompetencím“ je věnována podstatná část knihy.

Autor přesvědčivě dokazuje, že se Arendtové v její myšlence jednoho světa nejednalo o vytvoření nové, konkurenční ideologie. Zdůrazňovala důležitost praktických kompetencí, jejichž společný jmenovatel a východisko spočívá ve „správném ohodnocení skutečnosti“.

Názory Hannah Arendtové se nesetkaly vždy s pochopením. A to i pro její silné nároky na aktivní osobní zapojení do vytváření jednoho světa. Státu se zde nedostává příliš místa a jedinec je povinen převzít podstatný díl zodpovědnosti za sebe a za celý svět. Arendtová jej však nenutí. Na budování jednoho společného světa se podle ní mají účastnit pouze ti, kteří na tom mají opravdový zájem. Zde je Arendtová ovšem dost provokativní a říká, že „kdo nechce převzít za budoucnost světa zodpovědnost, neměl by mít raději děti […]“.

Hans-Martin Schönherr-Mann nepřichází ve své publikaci se senzacemi a nepřekvapuje nově naleze­nými rukopisy. Koncepce jednoho světa mu umožňuje velmi dobře srovnávat jednotlivé fáze autorčiny tvorby, stejně tak jako rozdíly mezi jednotlivými knihami. Zařazuje Hannah Arendtovou také do širšího kontextu, takže často nabízí pohled na „konkurenční“ názory například Karla Jasperse, Waltera Benjamina či Michela Foucaulta. To knihu jistě obohacuje.

Na druhé straně Schönherr-Mann nepřichází z hlediska syntézy v podstatě s ničím novým. Pokud jeho knihu porovnáme například s dílem publicistky Ingeborg Nordmannové (Ingeborg Nordmann: Hannah Arendt, Frankfurt/M. 1994), zjistíme, že i ona se, podobně jako Schönherr-Mann, „emancipuje“ od popisu životních událostí Arendtové a také se podle svých vlastních slov koncentruje na „konstelace myšlenek“.

Závěr publikace odhaluje, kam se nás autor snažil dovést. Přináší napomenutí, že demokracie a (boj o) lidská práva nemají sloužit primárně ekonomickým účelům. Přesně tak to chtěla Hannah Arendtová. S touto myšlenkou lze souhlasit, je ale třeba dodat, že by si kniha zasloužila trochu subtilnější závěr. Takto se Schönherr-Mann spíše řadí po bok nekritických epigonů, kteří živí „mýtus Hannah Arendtové“. A ti budou mít letos asi žně.

Autor působí na Institutu Hannah Arendtové pro výzkum totalitarismu na Technické univerzitě v Drážďanech.

Hans-Martin Schönherr-Mann: Hannah Arendt. Wahrheit, Macht, Moral.

Beck, München 2006, 208 stran.

Po krátkém úvodu Šárka Waisová ve své nové knize o řešení konfliktů seznamuje čtenáře s vývojem oboru, s hlavními teoretickými přístupy, stručným přehledem četnosti konfliktů a nastíní obvyklou dynamiku jejich průběhu. Tyto úvodní pasáže zabírají asi čtvrtinu knihy. Následující polovina pak tvoří hlavní část publikace. Dočteme se zde zejména o možnostech předcházení konfliktům, pak podstatně zhuštěněji o možnostech postkonfliktní rekonstrukce i úloze OSN v řešení konfliktů. Ať už autorka dané téma pojednává zeširoka, nebo naopak stručně, snaží se o mnohostranný pohled. Ke cti je jí nutno přičíst, že si nic nevymýšlí, nedomýšlí, pečlivě se opírá o prameny. Tyto prameny jsou ovšem v naprosté většině shrnující, jde hlavně o teoretizující práce. Případových studií využívá pomálu – a i tehdy, pokud nějaké cituje, jedná se hlavně o kratší shrnující příspěvky ve sbornících, ne o monografie nebo články věnované
speciálně určitému konfliktu. Autorka tedy pracuje především se závěry jiných, o daných konfliktech má více­méně všeobecnou představu, a proto se také do textu občas vloudí drobné nepřesnosti. Jedná se například o tvrzení, že Severní spojenectví v Afghánistánu bylo spojenectvím kmenů. Takových nepřesností je více zejména v jediné podkapitole věnované konfliktu v Makedonii po rozpadu jugoslávské federace. Bohužel je příliš vidět, že autorčiny vědomosti pocházejí hlavně „z druhé ruky“ (jak dosvědčují i chyby ve jménech a místních názvech typu Trajkovskij místo Trajkovski, Osvobozenecká armáda „Preševského údolí a Bujanovce“ místo „Preševa, Medvedje a Bujanovce“). Předkládané informace jsou místy zmatené a příliš neúplné na to, aby si čtenář mohl udělat o konfliktu obrázek.

Waisová píše například o tom, že Albánci v Makedonii vyhlásili roku 1992 autonomní republiku Ilirida, čímž může vzniknout dojem, že šlo o něco podobného jako jednostranně vyhlášené srbské, chorvatské a albánské „republiky“ v jiných částech bývalé Jugoslávie. Nedodá však, že v případě Iliridy zůstalo pouze u formálního vyhlášení, nevznikly žádné státní orgány a Albánci ani nepřestali participovat v existujícím makedonském politickém systému. Píše, že se na konci devadesátých let se zdálo, že Makedonie je na dobré cestě k urovnání vnitřních sporů, ale že situace se změnila po útoku albánské Národní osvobozenecké armády na policejní stanici v Tearcích v lednu 2001. Jenže ve skutečnosti už v prosinci 1997 došlo v Makedonii k prvním bombovým útokům; k prvnímu přímému útoku na policejní stanici došlo už v lednu 2000, a situace se opravdu změnila až v únoru 2001, kdy NLA obsadila jednu pohraniční
vesnici a vybudovala zde opevněné předpolí, kolem něhož se rozvinuly první frontální boje, do kterých už se zapojila i makedonská armáda. O tom se bez bližšího kontextu zmiňuje i Waisová, když píše, že Makedonie požádala jednotky OSN z Kosova „o spolupráci při ochraně hranic“ – ve skutečnosti šlo o společnou vojenskou operaci s cílem vytlačit NLA z dotyčné vesnice. A když pak dále píše o ilegálním vlastnictví „obrovského množství zbraní a munice“ mezi albánským obyvatelstvem jako příčině rychlé eskalace konfliktu, očividně (nejspíš zprostředkovaně) vychází z propagandistických tvrzení makedonské vlády, která se snažila veškerou vinu shodit na albánskou stranu. Autorka přitom ohledně vlivu ilegálně držených zbraní i reálného odhadu jejich množství mohla vyjít z výborné studie UNDP na toto téma z roku 2004.

Tam, kde se však Waisová drží shrnující roviny, dá se jí vytknout jen máloco. Kniha se vyznačuje pečlivým přístupem – autorka zřejmě těží z let pravidelných příprav na univerzitní přednášky. Samozřejmostí je uvádění mezinárodních (anglických) termínů souběžně s českými. Protože zřejmým posláním knihy je přinést maximum informací, nezbývá už prostor na bližší oslovení čtenáře, snahu zaujmout ho pro téma, vysvětlování a přibližování problémů z více úhlů. Proto je text spíše příručkový, na mnoha místech připomíná až zrychlený rychlokurs oboru řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. K tomu přispívá i to, že Waisová sama píše občas suchým, těžkopádným stylem, místy až zbytečně plným latinských výrazů, což zřejmě potvrzuje známou bolest: čeští vysokoškolští učitelé často neumějí přednášet zrovna poutavě. Na druhé straně je autorka věcná, podává látku uspořádaně, přehledně. V knize nepředkládá výsledky vlastního výzkumu ani vlastní interpretace problémů
zkoumaných v oboru. Spíše jí jde o to seznámit čtenáře (studenty především) s aktuálním stavem vědění v oboru. Oceněníhodný je jistě i fakt, že na závěr knihy připojila několik rozhovorů s Čechy, kteří mají s konflikty osobní zkušenosti. Pokud by se autorce dalo něco vytknout, tak snad trochu přílišná víra ve spolehlivost údajů o výsledcích různých misí OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací, které mají často podstatně menší dopad, než tyto organizace samy tvrdí. Hlubší „pohled pod pokličku“, například na účinnost projektů sloužících k poválečné rekonstrukci nebo národnostnímu usmíření, by však sám o sobě byl námětem na celou knihu.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Šárka Waisová: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Portál, Praha 2005, 208 stran.

V květnu proběhl kongres mezinárodního PEN klubu, na němž byl zvolen do čela opět český spisovatel a diplomat Jiří Gruša a jenž byl otevřen velmi zajímavou řečí německého spisovatele a nositele Nobelovy ceny za literaturu Güntera Grasse.

Tuto řeč, byť v trochu zkrácené verzi, přetiskly všechny světové kulturní časopisy či literární přílohy prestižních novin a řada z nich přinesla i rozhovor se staronovým prezidentem Grušou. U nás média citovala jen zprávu ČTK. Jako kdyby se nás to netýkalo, třebaže do značné míry právě i PEN klubu můžeme vděčit za to, že se o pronásledování českých spisovatelů a novinářů za totalitního režimu svět něco dozvěděl a protestoval proti jejich zatýkání do posledních hodin, kdy tu vládla komunistická zvůle: připomeňme protesty při zatčení novinářů samizdatových Lidových novin v roce 1989 – Jiřího Rumla, Rudolfa Zemana a dramatika Václava Havla. Dnes podle Jiřího Gruši, jak uvedl v A2 č. 4/2006, registruje PEN klub 15 000 pronásledovaných a 700 stíhaných nebo již potrestaných autorů, kterých bychom se měli rovněž zastávat, a toto byla promeškaná šance, jak alespoň na některé z nich hlasitě upozornit.

Podle organizace Reportéři bez hranic (RSF) bylo v roce 2005 při výkonu povolání usmrceno 63 novinářů, což je nejvíc za posledních deset let. Je to o deset víc než v předchozím roce a stejně jako v roce 2001. Za posledních deset let je to dohromady asi 600 zabitých novinářů. Žurnalistika je v žebříčku úmrtnosti hned na druhém místě za povoláním kosmonautů.

V Kolumbii bylo za dvacet let zavražděno 150 novinářů. Jen v Iráku američtí vojáci zabili při práci osm žurnalistů či jejich pomocníků, tedy tlumočníků a techniků. Sedm reportérů a fotografů bylo zabito na Filipínách. Ve svém bytě byl nalezen zabitý ranou do hlavy běloruský novinář Vasilij Grodnikov, kritický vůči režimu prezidenta Lukašenka. Předtím rovněž v Bělorusku byla v říjnu ubodána opoziční novinářka Veronika Čerkasovová. Koncem roku 2005 bylo stíhání neznámého pachatele zastaveno. Podle mezinárodního Institutu pro bezpečnost zpravodajství (INSI) skoro devadesát procent takovýchto případů zůstává neobjasněno.

Každý útok na novináře ale zároveň zvyšuje prestiž novinařiny. V Kolumbii se jeden z novinářů – bývalý moderátor TV Hoy – Ándrés Patrana stal prezidentem. I zavření šéfredaktora a vydavatele německého zpravodajského časopisu Der Spiegel v roce 1962 díky postoji celé redakce a veřejnosti proměnilo tento týdeník v důležitou mediální instituci. Rudolf Augstein byl osvobozen a ústavní soud mu dal za pravdu. Svoboda slova je základní právo naší civilizace.

Je ostudou české policie a justice, že útok na bývalého šéfredaktora týdeníku Respekt z ledna roku 2004 nikdy nebyl došetřen, i když se podařilo jednoho pachatele, Františka Čtrnáctého, dopadnout a odsoudit 6. prosince 2004 na dva a půl roku nepodmíněně. Je to ale také ostuda nás novinářů, našich médií a Syndikátu novinářů, že nevytváříme dostatečně velký tlak ve veřejném prostoru na vládu, policii a justici, aby v šetření tak závažného činu pokračovala důkladněji. Je to jen důkaz, že na cestě k ústavnímu státu jsme se ještě moc daleko nedostali.

Závěrem bych se vrátil ještě k úvodní řeči Güntera Grasse na kongresu PEN klubu, v níž řekl: „Také hlad je válka… Kdo ovládá na trhu obchod se základními potravinami a pomocí cen reguluje nedostatek a přebytky, nemusí vést žádnou válku.“ Rezignace na zprávy o takovýchto událostech jsou zároveň naší rezignací na odpovědnost za stav světa, od kterého již nejsme odděleni žádnou železnou oponou, a nemáme se tudíž na co vymlouvat.

Jistá ideová vymezenost novin jistě není nic špatného, ostatně žádají ji sami čtenáři. Je přirozené, že si každý vybírá zdroj informací v souladu se svou světonázorovou orientací. České poměry však nedávají prostor pro dostatečnou diferenciaci, nenajdeme zde deníky liberální, konzervativní, pravicové či levicové, popřípadě křesťanské. Prostředkem stratifikace je zde výhradně poměr k jednotlivým politickým stranám, a to velmi křečovitý. Nevyplývá ani tak z ideového přesvědčení, jako z osobních vazeb, případně historických resentimentů, a proto neumožňuje přílišný odstup. Stane-li se jedna strana (v našem případě zejména ODS a ČSSD) stranou vládní, noviny s ní spojené se stanou nekriticky provládní. Samoúčelnou nevěcnou kritiku jedné strany „vyvažují“ nekritickou obhajobou, pro skutečnou žurnalistiku tak nezbývá prostor. Na malém prostoru českého trhu údajně není prostor pro zřetelné vyhranění, všichni se snaží oslovit všechny, poučenější čtenář
si je však tiché dohody dobře vědom a nezbývá mu než informace filtrovat podle původu.

Po listopadu 1989 u nás zanikla jinde dosud obvyklá struktura stranických novin a českou mediální scénu tak tvoří jen takzvané nezávislé deníky. Toto uspořádání je na první pohled svobodnější, není však velkým tajemstvím, že politické strany se snah o ovlivňování médií v žádném případě nevzdaly. Volí jen méně viditelné, o to však efektivnější metody, než je přímé vlastnictví a řízení příslušného periodika. Jsme tak svědky nenápadného, ale tím pevnějšího rozdělení deníků podle stranického klíče, přestože se tituly svým čtenářům prezentují jako nezávislé a politicky neutrální. Tyto preference ve způsobu informování jednotlivými deníky a novináři jsou, ač nepřiznané, dobře prokazatelné metodou obsahové analýzy. Čtenář tisku díky ní není odkázán na svůj subjektivní dojem a selhávající paměť, zaujatost jednotlivých titulů je vědecky prokazatelná.

Občanské sdružení Hermes v rámci projektu Pražského mediálního a komunikačního centra a podpory dalšího vzdělávání pracovníků médií zadalo společnosti Media Tenor sérii analýz českých médií. Nezabývají se jen deníky a informacemi o politických stranách, předmětem výzkumu je i mediální obraz jednotlivých osobností, podnikové sféry, analýzy televizních diskusních pořadů. Metoda obsahové analýzy nabízí řadu možných úhlů pohledů na kvalitu a strukturu mediální prezentace sledovaných subjektů. Obsahová analýza médií je systematickým shrnutím obsahu a formy zpravodajství. Příspěvky jsou kódovány podle předem dané metodiky kontrolovatelným způsobem, využíván je speciálně upravený software. Výsledky týmu spolupracovníků jsou kontrolovány v několika stupních a je dosahováno 90–95% shody dat. Tyto postupy zaručují co největší objektivnost výsledků. V jednotlivých analýzách je vždy vysvětlen metodologický přístup, a výsledky jsou proto dobře
přístupné i laikům. Analýzy jsou ve své úplné podobě přístupné na internetových stránkách o. s. Hermes, hermesmedia.cz, sekce mediální realita. Zde vám nabízíme alespoň krátké shrnutí a příklad informování o dvou největších stranách, ČSSD a ODS.

Celostátní deníky informovaly o ČSSD s vyšším podílem zpráv kontextuálně nepříznivého vyznění než televizní zpravodajství. Největším kritikem ČSSD byly v roce 2005 Lidové noviny, které stranu ve 25 % výpovědí prezentovaly ve světle nepříznivých skutečností. MF Dnes o ČSSD referovala v negativním duchu ve 21 % zpráv. Nejshovívavěji se k činnosti ČSSD v roce 2005 z deníků vyjadřovalo Právo s 13 % negativity. Nejčastěji se věnoval dění v ČSSD Josef Kopecký v MF Dnes před Alexandrem Mitrofanovem z Práva. Z patnácti novinářů, kteří referovali o ČSSD nejčastěji, k ní byli nejkritičtější žurnalisté Lidových novin P. Máša a M. Zvěřina před M. Komárkem z MF Dnes (48, 45, resp. 47 % výpovědí s negativním vyzněním). Nejvěcnější bylo zpravodajství Hospodářských novin, které se v 52 % publikovaných výpovědí zaměřily na programovou stránku a věcnou oblast činnosti ČSSD. Naopak nejsilnější důraz na
oblast vnitrostranického dění položila MF Dnes (47 % zpráv) a faktických témat se týkalo naopak relativně méně výpovědí (37 %). V deníku Právo dostali politici ČSSD největší prostor pro prezentaci činnosti své strany. Počet jejich výpovědí o ČSSD zde byl dvojnásobný v porovnání s druhým deníkem v pořadí, Lidovými novinami. ODS v relativně nejkritičtějším kontextu mezi celostátními deníky prezentovalo Právo, když stranu uvádělo z 21 % v rámci zpráv nepříznivého vyznění. Naopak s nejnižší mírou negativity psaly o ODS Hospodářské noviny. Ty uveřejnily na svých stránkách nejvyšší podíl zpráv zaměřených na programové návrhy ODS (61 %). Naopak nejsilnější důraz na oblast vnitrostranického dění položila MF Dnes (36 % zpráv), stejně jako ostatní deníky však dala v rámci svého zpravodajství informacím o politických postojích největší prostor (45 % zpráv). V rámci Práva byli největšími kritiky sledované strany Jiří Franěk, Jiří Hanák
a Pavel Verner s 62, 52, resp. 51% podílem negativních referencí. Kritická prezentace ODS ze strany novinářů LN dosahovala v porovnání s Právem celkově nižšího podílu – 16 oproti 21 %. MF Dnes představila ODS s průměrnou 12% mírou negativity.

Tyto výsledky nejsou nijak překvapivé, jen dokládají obecně známé rozdělení českých deníků na levicové Právo, pravicové LN a MF Dnes a seriózně vnímané Hospodářské noviny. Přesto je pozoruhodné, že obsahové analýzy do takové míry potvrzují tušené politické rozdělení deníků. Není totiž hodnocen kontext informací, který může přispět ke zcela opačnému vyznění původně pozitivní či negativní informace. Analýzy v podstatě dokazují, že ideové ovlivňování se netýká jen komentářů, ale i samotného výběru zpráv. Rozdělování na objektivní zpravodajství a názorově zaujaté komentování tak pozbývá smyslu. Zohlednit je také třeba skutečnost, že u vládních stran je pravděpodobnost negativních zpráv mnohem větší než u opozice.

Autor je spolupracovník redakce.

Paul Wolfowitz, který již přes rok předsedá Světové bance, přednesl 29. května 2006 v Tokiu na obědě s novináři příspěvek na téma Role Afriky v inkluzivní globální ekonomice. Souvislosti jsou jasné: chudoba v Africe na rozdíl od ekonomicky se „zlepšující“ Číny stále roste. Počet chudých Afričanů se od roku 1981 zdvojnásobil na 303 milionů lidí. Japonsko je přitom jako druhá největší ekonomika světa také druhým nejštědřejším přispěvatelem do pokladny Světové banky, která má od chudoby pomáhat.

Wolfowitz není vyslancem dobré vůle, který vybírá od bohatých příspěvky na školy v Africe. Je to především člověk, který stojí za plány amerického útoku na Irák. Syn Poláka židovského původu, který uprchl před sílícími antisemitskými náladami do USA, vystudoval nejprve matematiku a poté politologii. Nyní na jeho hlavu padají označení jako hlavní architekt války v Iráku či vrah od stolu. „Copak se nikdy nepřestanete ptát na Irák?“ osopil se na novináře na tiskové konferenci Světové banky v lednu. „Nikdy,“ zněla logická odpověď, protože Wolfowitz je skutečně tím, koho bychom se na toto téma měli ptát. Na konci května vstoupil tento třiašedesátiletý Američan do sálu, kde ho již čekala zhruba stovka mezinárodních novinářů a fotografů, mnozí již zabraní do kuřete cacciatore – neboli na divoko.

Dostat se do okruhu lidí, které vpustí na oběd ve dvacátém patře budovy Mitsubishi do Klubu zahraničních dopisovatelů v Japonsku (FCCC), není snadné. Součástí složitého mediálního systému, který v Japonsku funguje, je i pravidlo, že se zde nekonají veřejné tiskové konference, na které by měl přístup každý novinář. Již ve výtahu je zřejmé, že jste na zvláštním místě: gaidžinové (cizinci) vedle vás se baví sice nahlas, ovšem v náznacích natolik neprůhledných, že jim nerozumějí ani oni sami. „A jak se ti zdál ten první? Mně přišel takový moc politicky korektní.“ – „Ano, no, byl takový, ehm, jak jsi to vlastně myslela, že, ovšem ten od něj nalevo byl takový lepší, že…“ odpovídá plavovlásce s ruským přízvukem vysoký Američan, jak se později dozvídám, reportér New York Times. Nevýhodou angličtiny je, že jí každý rozumí.

Wolfowitz přednáší zhruba hodinovou řeč, plnou úderných statistik a pseudofilosofických otázek o dani za ekonomickou vyspělost a pokrok. Skutečná filosofie se však ztrácí ve zkratkovitých příkladech: Wolfowitz cituje Gallupův průzkum, který prokázal, že Afričané jsou nejoptimističtějšími obyvateli planety, zatímco my Evropané stále remcáme. Uvádí pozitivní příklad ženy, která pěstuje růže v Burkina Faso, aby je mohla ranním letem odeslat přímo do poboček Marks and Spencer v Londýně. Otázka ekologického dopadu spotřebované ropy či to, zda vyvážení produktů či surovin není jen dobře maskovaný ekonomický kolonialismus, Wolfowitze zřejmě netrápí. Nedozvíme se, kdo statečná podnikatelka skutečně je – v přísně hierarchizované africké společnosti zřejmě z vrstvy těch, kdo žijí za méně než dolar denně, pocházet nebude.

Za pouhý rok působení v křesle prezidenta Světové banky navštívil Wolfowitz tři kontinenty a 23 zemí – otázkou ovšem zůstává, nakolik byl jeho kontakt s místními lidmi autentický. Setkávání s lidmi je, jak se zdá, hlavním smyslem i celé této události. V době, kdy většinu uváděných statistik lze vyčíst ve zprávách publikovaných na internetu, a na otázky novinářů zbývá pouze dvacet minut, lze jen těžko uvěřit, že za vystoupením šéfa banky i za přítomností žurnalistů stojí zájem o publikování informace o tom, že Japonsko ve skutečnosti v Africe investuje pouze 0,4 % přímých zahraničních investic, z nichž polovina jde do Jihoafrické republiky a zbytek do námořnictva v Libérii. Spíše jde u některých o ten oběd a na obou stranách o získání či navázání osobních kontaktů. A právě lidé jako Wolfowitz na osobní vztahy kladou důraz: jeho životem se táhne několik osobností, ať již oblíbených profesorů,
kolegů či příbuzných, kteří měli na jeho rozhodování větší vliv než jakékoliv statistiky či přehledy. Patří mezi ně i jeho o osm let mladší milenka Shaha Ali Riza, kolegyně ze Světové banky, feministka a muslimka. Oficiálně je však spojuje pouze zájem o dění na Blízkém východě. Na často spekulovanou otázku, zda je skutečně vlk v beránčím rouše pod palcem své Karkulky, kvůli které údajně po 33 letech manželství opustil svou rodinu a tři děti, se ovšem nikdo z přítomných novinářů, ani já, nezeptal – přestože to nás zřejmě zajímalo nejvíc. Možná i proto, že mezi novináři v Tokiu nebyl nikdo z Afriky, kdo by Wolfowitze v otázkách rozvoje tohoto kontinentu vzal skutečně za slovo.

Autorka je stážistka na Tokyo University of Foreign Studies.

Tématem prvořadého významu se stala revize přistěhovaleckého zákona. Iniciátorem této reformy byl ministr vnitra Nicolas Sarkozy a poslanecká sněmovna jeho návrh přijala 17. května valnou většinou hlasů. Zákon zpřísňuje podmínky vstupu a pobytu cizinců v zemi a zároveň zavádí striktnější podmínky pro sjednocování rodin imigrantů a odstraňuje předešlou praxi automatického udělení statutu všem nelegálním migrantům po deseti letech pobytu na francouzském teritoriu.

Libération ve svém vydání v den hlasování otiskl emocionální komentář kolektivu autorů (Didier Fassin, Nathalie Ferré, Françoise Jeanson, Patrick Peugeot) napojených na internetový portál radikální levice Multitudes. Témata migrace a zejména odporu proti xenofobním zákonům se dostala do centra zájmu této skupiny již dříve, hlavně v souvislosti s podzimními nepokoji ve španělských severoafrických enklávách Ceutě a Melile. Multitudes vydává i vlastní stejnojmenný časopis a jeho pozice jsou myšlenkově blízké dlouholetému politickému vyhnanci italských „olověných let“ Antoniu Negrimu. Jejich komentář, nazvaný Proti vybíranému přistěhovalectví, byl nyní otištěn ve vysokonákladovém levicovém, avšak daleko uhlazenějším deníku Libérationu.

Autoři v něm analyzují snahy zabránit opakování loňského horkého října na předměstích. Politici nabízejí řešení v podobě reforem pracovních a přistěhovaleckých zákonů. Návrh pracovní smlouvy „prvního náboru“ (CPE) neuspěl pod tlakem šestitýdenních stávek a manifestací proti vytvoření generace „mladých na jedno použití“. Druhý pokus o vytvoření „přistěhovalců na jedno použití“ nakonec prošel dolní sněmovnou takřka bez povšimnutí. Autoři dále píší o současné situaci, kdy pouze dva z deseti žadatelů o azyl nakonec uspějí a dostanou statut uprchlíka. Pro srovnání uvádějí třicet let staré údaje, kdy z deseti žadatelů uspělo devět. Novela zákona, umožňující vybírat si mezi přistěhovalci podle současných socio­profesních potřeb země (odtud „vybíraná imigrace“), směřuje podle autorů pouze k dalšímu rozevírání nůžek mezi vyspělým a rozvojovým světem, odkud odejdou experti a další vzdělaní lidé. Závěr komentáře tvoří analýza všech
možných diskriminací, kterým čelí přistěhovalci anebo Francouzi-potomci přistěhovalců. V centru této diskriminace je rasistické kritérium odlišného vzhledu. Původ frustrace, která se vyhrnula na povrch v podobě zapálených automobilů loňského podzimu, vidí autoři v sérii úkladů, které musí přistěhovalci ve Francii vytrpět, a nikoli v dlouho nezkroceném přistěhovalectví, jak problematiku podává ministr vnitra Sarkozy.

Společenský týdeník Le Point nabízí ve svém vydání z 25. května analýzu fenoménu francouzských dálnic, tzv. go-fast. Jde o jednu z nových taktik pašeráků drog, kteří ve snaze vyhnout se policejním hlídkám používají pro převoz kontrabandu ultrarychlé sportovní automobily řízené někdejšími profesionálními závodníky. Konvoje dvou nebo tří automobilů, připomínající svou rychlostí film Mad Max, slouží k převozu až 1500 kilogramů drog ze španělských přístavů – které často fungují jako překladiště zejména pro marocký hašiš – do lokalit na předměstí velkých francouzských aglomerací. Odtud jsou drogy dále prodávány spotřebitelům. Předměstští bossové, „kaïdové“, kteří používají tuto taktiku, jsou takto schopni dovézt až několik desítek tun drog ročně.

Informace reportérů Le Point se opírají jednak o policejní zdroje, jednak o soudní výpovědi jednoho z „kaïdů“, jenž byl souzen na počátku května v Lyonu. Policii se tehdy podařilo odkrýt překupnickou síť, užívající jako zástěrku pštrosí farmu v Maroku. Majitel této farmy použil taktiku go-fast pro převoz více než 40 tun hašiše na lyonská předměstí. Překladiště pro hašiš, dovezený přes Středozemní moře z pohoří Rif (odkud vychází cca 80 % produkce konzumované v Evropě), bylo v jedné restauraci v Tarragoně, odkud konvoje go-fast urazily tisícikilometrovou cestu do Lyonu za pouhých šest hodin. Pro praní peněz využívala tato skupina bankovních kont osmdesátiletého bývalého profesora matematiky a pro převoz drog mimo jiné i ultrarychlý VW Golf obránce Olympique lyonnais Erika Abidala. Poslední jmenovaný se očistil tvrzením, že půjčil svůj automobil kamarádům ze sídliště, aniž by věděl, k jakým účelům jej používají. Policie reportérům
Le Point přiznává své neúspěchy v závodech s překupnickými go-fast. Jedinou osvědčenou taktikou zůstává vytváření dopravních zácp. V návaznosti na nové postupy policie se začínají měnit i metody používané překupníky. Řidiči se oblékají do seriózních obleků s kravatami, respektují omezení rychlosti a užívají méně nápadné vozy. Této taktice reportéři Le Point přezdívají go-cool.

Thierry Jobin, kulturní komentátor ženevského listu Le Temps, otiskl ve vydání z 29. května sloupek Černá, barva filmů z Cannes – Sex, mučení a telekamery, v němž nachází společný jmenovatel pro filmy představované na letošním festivalu. Během deseti dnů jeho trvání podle něj dominovala na plátnech černá barva a depresivní humor. Jedním ze základních témat letošního festivalu jsou podle Jobina tragické ženy. Hrdinka čínského Letního paláce (Palais d’été), v podání Lei Hao, spí s kdekým a nakonec umírá, aniž by na­plnila svoji životní lásku. Penelope Cruz v Almodóvarově novém filmu (Volver) zabíjí svého manžela a následně se podílí na vzkříšení jeho matky. Kirsten Durst v Marii Antoinettě přistupuje k roli královny tak, jak by to podle trefného komentátora udělala libovolná bohatá, depresivní a frustrovaná „Paris Hilton“. Sex je podle Jobina ve filmech všudypřítomný ve své podobě bolestivého a komplikovaného aktu bez
potěšení. Fingované znásilnění (Les Climats, režie Nuri Bilge Ceylan), sex kvůli přátelství (Flandres; Bruno Dumont), sex jako prostředek zapomnění (Palais d’été; Lou Ye) anebo jako vlastenecký čin kombinovaný se snahou zahnat nudu (Marie-Antoinette; Sofia Coppola). Tělo zobrazované v Cannes je prostředkem bolesti a utrpení. O to více, když muži zůstanou bez žen. Řada filmů totiž zobrazuje mučení (Le Vent se lève, Flandres, Le Labyrinthe de Pan…).

Filmy v Cannes tedy zobrazují chladný a krutý svět neschopnosti komunikace, válečných konfrontací a navíc ještě monitorování telekamerami (Red Road, Southland Tales…). Jediná naděje spočívá podle filmového komentátora Le Temps v tom, že lidé i za temných okolností pokračují ve zpěvu. Amatérsky (Penelope Cruz), profesio­nálně (Gérard Depardieu) nebo mezi přáteli (Maribel Verdu). Poslední jmenovaná však pobrukuje sladkou melodii vyděšenému děvčátku, které se nakonec rozhodne obětovat vlastní život, aby zachránilo malého bratříčka.

Z francouzskojazyčného tisku vybíral Felix Xaver.

Vzpomínky na tragédii na olympijských hrách v roce 1972 v Mnichově a teroristické útoky v Londýně a Madridu před pár lety podporují přijímání bezpečnostních opatření, jejichž rozsah nemá v historii obdoby. Jen jejich stručný souhrn je impozantní.

Uvnitř budovy německého ministerstva vnitra v Berlíně bylo podle informací agentury IDG News Service, která se specializuje na zprávy z oblasti IT, zřízeno Národní informační o kooperační centrum, které má od 18. května celodenní pohotovost. Na 120 lidí zde shromažďuje a vyhodnocuje zprávy německé policie, Interpolu a tajných služeb o potenciálně nebezpečných aktivitách i lidech a koordinuje celostátní bezpečnostní operace. Na velkých obrazovkách si promítají dění na stadionech i v ulicích, sledovaných bezpečnostními kamerami. Kamery na stadionech jsou vybaveny speciální technikou, která umožňuje automatické rozpoznávání obličejů a jejich porovnávání s databázemi fotografií podezřelých osob. To vše v reálném čase.

Další zvláštní skupina (Ústřední jednotka sportovní tajné policie) byla zřízena v Neussu poblíž Düsseldorfu. Zpracovává a vyhodnocuje informace od bezpečnostních složek jednotlivých států, jejichž týmy se účastní mistrovství. Přitom disponuje databází 6000 chuligánů, kteří podle příslušných policejních sil představují bezpečnostní riziko.

Během turnaje bude ve službě na 30 000 příslušníků německé federální policie, z nichž někteří budou vybaveni zařízením umožňujícím rychlou kontrolu otisků prstů. Získaná data budou porovnávána s centrální databází německé tajné služby. Organizátoři turnaje, tedy Mezinárodní fotbalová federace (FIFA), si sami najali na 15 000 bezpečnostních expertů, kteří mají dbát na hladký průběh mistrovství. Jednotlivé státy, jejichž fotbalisté se šampionátu účastní, pošlou do Německá i své týmy policistů. Jde zhruba o 400 osob, přičemž 45 uniformovaných mužů zákona pošle německým kolegům na pomoc proti svým chuligánům Velká Británie.

Německá armáda dále vyčlení asi 7000 vojáků, kteří budou v pohotovosti pro případ jaderného, biologického či chemického útoku. Nad místy, kde mají zápasy probíhat, budou navíc neustále přelétat letadla a sledovat prostor v okruhu pěti kilometrů kolem stadionů. V dolnosaském Wittmundu a v bavorském Neuburgu budou podle spolkového ministra vnitra Wolfganga Schäubleho v hangárech připraveny stíhačky Phantom, které jsou schopné vyrazit během několika minut, jakmile výstražný systém NATO Awacs nahlásí podezřelé dění ve vzduchu.

Ministr Schäuble také ještě zhruba měsíc před akcí informoval EU, že Německo v průběhu šampionátu znovu zavede pohraniční kontroly na přechodech se státy Schengenské dohody (podobné opatření mimochodem v roce 2004 zavedlo během ME ve fotbale i Portugalsko). Evropská komise také rozeslala všem zemím takzvaného Schengenského prostoru dopis, v němž je vyzvala ke zvýšení bezpečnostních opatření na hranicích a ke zpřísnění procedury poskytování víz.

A pak je tu zlatý hřeb – vstupenky. Organizátoři jich nechali vyrobit asi 3,5 milionu; jejich počet ovšem ani zdaleka nemůže pokrýt zájem diváků. V boji o ně je pak většina zájemců ochotná přistoupit téměř na jakékoliv podmínky. Nevadí jim tedy, že musí organizátorům při objednání vstupenek udat vlastní jméno a příjmení, adresu, datum narození, národnost, číslo pasu či občanského průkazu, telefonní číslo (dobrovolné), údaj o tom, kterému týmu fandí, e-mailovou adresu a údaje o bankovním účtu. Uvedená data budou prověřena proti centrálním databázím a vybraní šťastlivci si budou moci zakoupit vstupenky v ceně od 35 do 600 eur, obohacené čipem RFID. Ten umožňuje odečíst na dálku bez vědomí držitele údaje zanesené výrobcem. Ve vchodech na stadion budou čísla zanesená v RFID čipu použita jako klíč, který pořadatelům zobrazí identifikační údaje držitele, a ten se bude muset při vstupu prokázat ještě vlastním pasem. Bezpečnostní prověrce se
podle pořadatelů nemůže vyhnout nikdo. Většina diváků přitom ani neví, že nemusí dát souhlas s komerčním využitím svých osobních údajů, kterými bude Německý fotbalový svaz a FIFA disponovat. Podle pořadatelů však budou data i fanoušci na mistrovství světa v bezpečí.

Tým Svoboda-Zielinski přišel do Rokoka v roce 2004 po řádném konkursu, na uvolněné místo po někdejším uměleckém šéfovi divadla Zdeňku Potužilovi (za jehož éry zde hojně režíroval Ondřej Zajíc) – ale ani tento konkurs se neobešel bez kuloárních i mediálních „pochybností“, jak je ostatně u nás dobrým zvykem u výběrových řízení na umělecké šéfy. Stejný humbuk provázel už v roce 2002 volbu uměleckého šéfa divadla Komedie, jež nám nabízí podivuhodnou analogii. Tehdy vyšel z klání vítězně Dušan Pařízek (spolu s Davidem Jařabem). Kohoutů na malém divadelním smetišti, kam se odpadky nedosypávají zas tak často, zvlášť ty státní ne, je několik, konkurs byl proto vícekrát a různými lidmi zpochybněn. Pařízek přesto do svého čtyřletého funkčního období v divadle, jež bylo právě vyjmuto z rodiny Městských divadel pražských a transformováno, nastoupil. Dostal grant a rela­tivně volné ruce – a začal docela nezdařenou inscenací Brechtova
Zadržitelného vzestupu Artura Uie. Přinejmenším první rok vypadala Komedie (plyšová sedadla, mramor ve foyeru) každý večer tristně: minimální návštěvnost, podivně „hledající“ projekty. Pokud si dobře vzpomínám, nejskeptičtější ze všeho byli kritici: objevnou inscenaci Kanibalů, která podle mého názoru znamenala ve směřování (a v náladě i atmosféře divadla) naprostý obrat, zaregistrovali až delší dobu po premiéře. Pařízkova houževnatost, schopnost trvat na progresivním dramaturgickém plánu a energie připravovat jednorázové projekty celý tým v divadle navzdory cynickým předpovědím udržely. Pražské komorní divadlo v Komedii zůstává dál, šéfovi bylo funkční období prodlouženo a divadlo se stalo výraznou pražskou dramaturgickou konstantou. Ten příběh zmiňuji proto, že v určitých rysech nápadně připomíná stav v Rokoku – respektive v Rokoku před posledním konkursem.

Příliš osvětlené změny

Všechny argumenty, které sneseme proti působení Svobody a Zielinského v tomto divadle, vzhledem k době, kterou nutně zabere budování nového souboru a repertoáru, neobstojí. „Postavit divadlo“ a naučit do něj chodit lidi trvá – pokud tvůrci o něco usilují – nejméně dva roky; příkladem není jen Komedie, ale také třeba Divadlo Na zábradlí po nástupu Petra Lébla. Nový tvůrčí tým navíc přišel do divadla, které veškerou svou historickou podstatou odporovalo jejich projektu: Rokoko bylo léta divadlo polobulvární, zaměřovalo se na většinového diváka, nabízelo spíš zábavu či při­­nejmenším tradičnější kusy v tradičnějším režijním pojetí. Pravidelní návštěvníci museli být prvními pokusy Zielinského a Svobody zděšeni – stejně jako byli znechuceni příznivci předchozího šéfa Komedie Michala Dočekala. Na Dočekalovy (a Nebeského) inscenace do Komedie tehdy chodili alespoň trochu poučenější diváci, nešlo tedy o tak výrazné vybočení;
směřování Rokoka se ale nyní vychýlilo přinejmenším o 180 stupňů. Proto zprvu nebylo pro koho hrát. Navíc se – netřeba si něco nalhávat – první inscenace skutečně nevydařily, Crimpova hra Face To the Wall vypadala spíš jako výsměch i těm nejotrlejším, kteří už nějaký ten experiment zažili. Posunutý začátek sezony z důvodu rekonstrukce, nevyrovnaná a na koleni spíchnutá dramaturgie, to všechno provázelo startovní hledání, na něž bylo v samém středu Prahy a v plyšových sedačkách měšťanského divadla příliš vidět. Možná už radnice další Komedii nechtěla, přestože by existence konkurenčních, relativně zajištěných divadel příbuzné dramaturgie prospěla všem, a divákům nejvíc.

Zase zklidníme, rozmnožíme

Hledání tváře Rokoka vyústilo ve vyhlášení podivného konkursu na ředitele Městských divadel pražských, jenž by, jak se původně uvádělo, měl dohlédnout na definitivní zánik instituce a rozdělit divadla rodiny MDP na dva samostatné subjekty (ABC a Rokoko). Do takového úkolu se skoro nikomu, až na notorické účastníky podobných podniků, nechtělo. Vítěz oblízl všech deset, protože dostal dvě pražské scény v lukrativní lokalitě. O co od začátku skrytě šlo, je patrné ze současného dramaturgického plánu, který Ondřej Zajíc spolu s druhým režisérem souboru Petrem Svojtkou nedávno zveřejnil: míní odsekat z Rokoka nepříjemné otázky – a nabídnout milé odpovědi. Svojtka, jenž přichází z postu uměleckého šéfa Středočeského divadla Kladno, už dokázal, že divadlo vést umí, zvýšil návštěvnost kladenské scény a vybudoval z ní standardní, fungující regionální podnik, což je samo o sobě záslužné. Václavák ale není Kladno a v Praze je potřeba
úplně jiný typ divadla. To, co ve svém plánu nabízí tým Zajíc-Svojtka, totiž v identické (či velmi podobné) podobě najdeme v téže čtvrti hned několikrát (například soukromá divadla Kalich, Bez zábradlí, či nedaleké Divadlo na Vinohradech). Místo toho, abychom si platili divadlo sice problematické, ale aspoň hledající, budeme dotovat podnik, který chce stavět na hereckých hvězdách a osvědčeném repertoáru, takže – je mi líto – divadlo vlastně komerční.

Pochybnost, která se vznáší nad touto kauzou, je evidentní: jak je to vlastně u nás s dotováním kultury a kdo na něj má nárok? Alternativní divadelní postupy a experimentální činohra budou muset své finanční zdroje i nadále čerpat z grantů – žít a tvořit v náruči města s sebou nese značnou nejistotu. Nikdy totiž nevíte, za kterým rohem se vynoří schopný režisér, jenž bude umět zastupitelům nabídnout to, po čem nejvíce touží – skvělé divadlo pro masy.

Recenze některých inscenací divadla Rokoko viz s. 10.

Miroslav Tichý byl loni na fotofestivalu v Arles prohlášen objevem roku. Prestižní ocenění získal vzdor tomu, že dávno nefotografuje. Kradmému snímkování kyjovských paní i dívek, popřípadě hanbatých programů rakouské televize, se věnoval hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech.

V cizině i ve vlasti prosadil Tichého pražský rodák, psychiatr a performer Roman Buxbaum (1956). V posledních dvou sezonách mu zorganizoval devět samostatných výstav. Minulé léto vydal Kunsthaus Zürich k jedné z nich výpravný katalog. Od té doby se o Tichém rozepsal i český tisk. Svému objevu zasvětil Buxbaum videomedailon, promítaný rovněž v Domě umění. Zadostiučiněním může být pro pořadatele skutečnost, že se Tichý obou brněnských akcí k životnímu jubileu i první české knihy dočkal.

Privatissima v cizích službách

Buxbaumovo obchodování s Tichého fotografiemi upoutalo časopis Týden. Soupis literatury v nové monografii symptomaticky přeskakuje článek Jak zpeněžit podivína. Vyšel 7. listopadu 2005 a Buxbaum o něm ví, neboť jej elektronickou poštou komentoval. Motivaci pisatelů přičetl závisti a ješitnosti „kulturních činitelů, zklamaných, že se Tichého mezinárodním úspěchem nemohli sami ozdobit“.

Neméně pozoruhodné je, jak Týden citoval Tichého pečovatelku a jak s tímto zjištěním naložil monografista. „Říkala jsem Romanovi (Buxbaumovi – pozn. red.), že to přehání. Tichý nebyl osm let ve vězení, to je blbost. Opravdové disidenty by to mohlo urážet. Byl jenom špinavý a pobuřoval svým zjevem,“ uvedla sousedka Tichého Jana Hebnarová, jež se o něho stará a zná ho celý život.“ Údaj o letité internaci přepsal Buxbaum do monografie z videozáznamu coby Tichého výrok. Ale nejde o pouhý alibismus? Vždyť podle Týdne „Buxbaum prohlásil, že Tichý trpí těžkou dementní dysfunkcí“. A zároveň je tak snadné zjistit pravdu, pokud o ni jde! Například na ministerstvu vnitra. Ze souvislostí Tichého výpovědi však není jasné, jestli nevede řeč o „zavření“ v psychiatrické léčebně. To by měl ovšem lékař Buxbaum vyšetřit tím spíše. Zdá se ale, že profesní samozřejmost paralyzují zájmy dobýt galerijní scénu. Nebylo by divu: vždyť kromě medicíny
v Curychu studoval Buxbaum i na Akademii výtvarných umění v Mnichově.

Ve výkladu pro studentský list Babylon srovnal Buxbaum Tichého monotematické spády s tvorbou aktů od uznávaných umělců. Článek si čtenáře podmaňuje jmény jako Édouard Manet, Amedeo Modigliani, Henri Matisse, Jan Saudek, Peter Paul Rubens. V předmluvě k čerstvému albu pak impresário uplatňuje Tichého rané ovlivnění Pablem Picassem. Laskavý čtenář si na tomto místě možná říká: Nejde o nedorozumění? Pakliže ano, nevzniklo omylem, nýbrž schválností. Babylon totiž přišel 31. října 2005 i s následujícím Buxbaumovým prohlášením: „Miroslav Tichý je na nejlepší cestě se stát nejslavnějším českým výtvarníkem druhé poloviny 20. století.“

S výtvarničením ale Tichý podle všeho definitivně přestal na jaře 1972. Údajně to dotáhl
na „100 až 200 kusů olejomaleb“. Neznámé množství artefaktů průběžně ničil; dílu prý dominovala nepřeberná masa kreseb. Ale příznačně mohlo až přímočaré fotografování doznat knižních výborů, zastoupení v zahraničních veřejných či soukromých sbírkách a věru cenných směn se slovutnými tvůrci, bilancovaných výstavou Artists for Tichý – Tichý for Artists. Kdekdo je totiž slídičem.

Interpretační zrady

Roman Buxbaum v monografii píše: „Tichého práce jsou často na rozhraní mezi kresbou a fotografií a každá je unikátem. Ve stejnou dobu jako Arnulf Rainer a další umělci rozvíjel přemalbu fotografií.“ Nestačilo by nechat kunsthistorické scestí Pavlu Vančátovi? Ten vyrábí z Tichého konceptuálního umělce s nadějí, že mu publikum manipulaci spolkne. Sám Tichý ovšem Vančátovo úsilí z videozáznamu torpéduje výrokem popírajícím jakoukoli projektovost: „Neurčil jsem si nic.“

Buxbaum mohl uplatnit znalectví arteterapeutické praxe i zkušenost s vystavováním a komentováním tvorby psychiatrických pacientů. Že by mu to nedovolil útlocit? Taková námitka je těžko udržitelná. V Buxbaumově knížce Olovo stojí: „Binjamin Wilkomirski vypráví v jednom filmu, jak vykopal na zahradě svých pěstounů díry a schoval do nich jídlo: ořechy, chléb. Jako to dělávají zvířata. To by byla také pěkná performance.“

Listu MF Dnes z 15. května 2006 Bux­baum v souvislosti s Tichým svěřil: „Ani minutu jsem nepřemýšlel nad psycho­analytickými výklady, ostatně odmítám už z principu psychoanalytický pohled na umění, to je nuda.“ Rozhodně není! Jenže takové hledisko by sotva napomáhalo kupní poptávce po Tichého unikátech. Za tisíce eur se nedá nabízet výraz infantilní sexuality, nýbrž umělecké dílo – nejlépe pak legendami opředeného génia, jenž si nožem vykrajoval z plexiskla čočky do vlastnoručně sestrojovaných teleobjektivů a nekoupal se kvůli osvobození „z měřítek společnosti, která má jiné cíle než on“.

Buxbaumův monografický text se účelově stáčí k rovině, jež Tichého činnost společenským konvencím vrací. Předmostím jsou Tichého studia na pražské Akademii výtvarných umění a to, že na podzim 1948 za změněných politických poměrů nenastoupil do třetího ročníku. „Na plovárnu Tichý nesměl, ale z parku mohl nerušeně fotografovat skrze drátěný plot, který se na fotografiích tak často objevuje. Zde opět nalézá modely, které ztratil zákazem kresby aktu v Akademii. (…) Postoje modelek zůstávají stejné jako při kreslení aktu: leží, stojí, sklánějí se, předklánějí, zachycuje je zepředu, zezadu, studuje záda aktu, celou figuru, torzo.“

Právě sexuální symbolika si žádala zevrubnější komentář, než jaký monografie skýtá! Nejstřízlivěji Buxbaum zní, když Tichému přiznává: „Nakonec fotografie uložil do velké krabice vedle postele, aby byly neustále po ruce.“ Původní určení snímků bylo prostě neveřejné. Ostatně Tichý sám fotografie nikdy nevystavil.

Pavel Vančát si libuje nad Tichého „nevtíravou, citlivě naivní i malířsky rafinovanou erotikou“. Obhajuje tak předpoklad, že nebyl-li mladý Tichý naivistou, nýbrž výtvarníkem, zůstal jím i jako stárnoucí fotograf. Eklektické malby a kresby ze 40. až 60. let v Domě umění města Brna o tom nepřesvědčí: monografie od nich neupouští bez důvodu.

Kyjované také vědí své. Týdeník Respekt na Miroslava Tichého 27. prosince 2005 prozradil, kterak „dorazila řada udání, že dokáže stát celé noci někde za křovím a čekat, až se ve vyhlédnutém domě rozsvítí světlo koupelny a on bude moci sledovat nahé ženské tělo. ,Ženský jsou krásný,’ vzpomíná na své voyeur­ství dnes s úsměvem,“ pointuje svědectví Jaroslav Spurný.

Ano, Tichého snímky jsou strhující jakožto necenzurovaný sociální úkaz! Jejich publikace není fotografovým poselstvím veřejnosti. Je spíše Buxbaumovým experimentem, kam až lze prorazit s námětem Hanse Christiana Andersena, známým z podobenství Císařovy nové šaty.

Autor je redaktor časopisu Fotograf.

Roman Buxbaum – Pavel Vančát: Miroslav Tichý. Torst, Praha 2006, 144 stran, 93 reprodukcí.

Být v postavení mimo hru znamená, že v okamžiku přihrávky, jež je na vás směřována, se mezi vámi a brankovou čárou protivníka nacházejí méně než dva hráči soupeře. Když se tam ocitnete, postranní rozhodčí zvedne praporek a gól, který jste ve spolupráci s celým družstvem tak pracně vymysleli, nebude ani trošku platit. Už bylo pískáno. Nicméně ruce vám letí nad hlavu. Víte, že jste rozhodl celé mistrovství a svět už nikdy nebude jako dřív. Radujete se zbytečně.

Někdy gól z ofsajdu platí, protože rozhodčí se nedokáže správně podívat na hrací plochu a rozhodnout, zda okamžik přihrávky a místo, kde se nachází útočník, spolu souvisí nedovoleným způsobem. Tento vztah má občas rozptyl i několik desítek metrů a ten norskej sudí vážně neumí koukat na dvě strany najednou. Možná se vše seběhlo příliš rychle. Stala se chyba. Je rozhodnuto. Anebo bylo spravedl­nosti učiněno zadost, záleží na dresech. Byli jsme celý druhý poločas aktivnější, nastřelili jsme tyč a ten jeden gól, co sice neměl platit, ale když už platí, tak se s tím nedá nic dělat, ten jeden rozhodující gól, který si nebudeme moc připomínat, protože nebyl zas tak zcela podle pravidel, ten úplně poslední gól tohoto šampionátu, ten gól jsme dali my. Všichni. Jak se budeme cítit, až tenhle gól, který se zapíše zlatým písmem do dějin Česka, bude gólem z postavení mimo hru?

Ve finále MS 1966 v Anglii nepřešel rozhodující gól brankovou čáru. Asi. Nikdo to neví určitě. Když je záběr této trefy analyzován v britském dokumentu, míč se odrazí od břevna do branky, a rozhodnutí sudích tak bylo v pořádku. Pokud je fotbalovým historikem Němec, lze po zvětšení inkriminovaného okamžiku jasně rozeznat stopy vápna na černých plochách míče, což znamená, že se evidentně neocitl celým objemem za čárou. Někteří angličtí autoři tvrdí, že vápno se na míč dostalo ještě před střelou, někdy při průniku do vápna, někteří souhlasí s názory sovětských komentátorů, že vápno na míči je ve skutečnosti skvrna na nekvalitním záznamovém materiálu, a že se tedy vlastně vůbec nejedná o vápno. SSSR tenkrát vypadl v semifinále právě s Německem.

O dvacet let později se v Mexiku pomstil Angličanům nevysoký Argentinec Maradona, když vsítil rozhodující gól čtvrtfinále rukou, ale nikomu to moc nevadilo, neboť chvíli předtím proběhl celé hřiště a dal jeden z nejkrásnějších gólů v dějinách fotbalového diskursu. Všichni si v tu chvíli mysleli, že sledují největšího fotbalistu historie, a věřili, že i prcek může vyskočit výš než brankář, protože když umíte kličkovat jako Maradona, jste najednou v pozici vědce, který objeví zcela nový směr zkoumání, ukáže jeho pravidla a možnosti a pak si v nich po nějakou dobu může dělat naprosto, co chce, neboť je v tomto novém vesmíru zatím sám. Boží ruka se tomu říkalo.

USA

Castrův blízký přítel se ke svému podvodu už v jednom interview přiznal. A Einstein souhlasně přikyvoval na námitky ohledně některých kroků v jeho teorii, jež jakoby přišly odnikud. Jak se cítí rozhodčí, když po zhlédnutí opakovaného záběru zjistí, že na to simulujícímu útočníkovi skočil, a že ve skutečnosti měla jeho píšťalka zůstat tichá? O dalších dvacet let později je letos.

Cítí se sám? Připadá si zmanipulován televizní technikou? Neví, jestli není nespravedlivý? Má dojem, že nestíhá být tam, kde by měl být? Že mu čas proplouvá mezi prsty. Svrbění píšťalky. Věděl, že by měl něco udělat, musel se rozhodnout v setině sekundy. Cítí se stresovaným? Sledovaným? Má neustálý strach z chyby? Přestává si rozhodčí při pohledu na sebe sama věřit? Ani trochu. Ví, že ve fotbale je skutečné to, co odpískal on. Kdo s tím nesouhlasí, dostane žlutou kartu: pokud jste ve hře, pravda vás nesmí zajímat. Má ji vždy rozhodčí. Na trávníku svět běží podle jeho hodinek. A on často kluše pozpátku, mává rukou a křičí: ,,Hrajte, hrajte!“

A Čech nakopává dlouhý pas přes celé hřiště, ale tam z toho nic není, ba naopak, soupeř rychle zakládá protiútok a následně nachází jeden Brazilec českou uličkou druhého a je z toho pohroma v našem pokutovém území, kde se obránci obětavě vrhají pod nohy protivníka, protože kdo neskáče, není Čech. Jenže všechno je to k ničemu, protože brazilský kouzelník se dovedně vyhne všem kopačkám a míří k Čechovi a provede mu něco, co jsme ještě nikdy neviděli a snad ani vidět nechtěli, a bylo to krásné, tak krásné, že vás to zarazilo do sedačky. Zíráte. Pro-zíravost fotbalového myšlení. Jak se budeme cítit, až nás Ronaldinho takhle pošle všechny domů? Chvíli budeme tiše sedět a pomalu začneme přemýšlet, které africké zemi fandit od čtvrtfinále dál, neboť někomu fandit je potřeba.

Tisíckrát to uvidíme v televizi. Stovka expertů popíše kouzelníkovy pohyby. A jedna kamera možná naznačí, že v jistém momentu míč již opustil hrací plochu, takže ten gól neměl vůbec platit. Snad se hvizd ztratil ve zvucích samby, povzdychne si Pavel Čapek. Možná se rozhodčí nechal unést jako my i naše obrana a ztratil pozornost. V každém případě by se měla opět rozpoutat debata o tom, zda nezavést funkci videorozhodčího, podobně jako je tomu v hokeji. Videorozhodčí je někdo, kdo se chodí dívat na zimní stadion na hokej v televizi, aby mohl případně hokejistům vysvětlit, co se to vlastně mezi mantinely děje.

Itálie

Zádrhel je v tom, že v hokeji není čas v moci rozhodčího, nýbrž časoměřičů, zatímco fotbalový sudí má trvání zápasu zcela pod svou kontrolou a byl by to od něj vysloveně nerozum, kdyby se ho ve prospěch objektivity vzdal. Fotbal je možná pomalejší hra než hokej, ale v žádném případě se v průběhu poločasů neobjeví volné minuty, které by mohl rozhodčí protelefonovat. Tráva není led. Je bez reklam.

Fotbalový čas má dvě dimenze: rozměr rozhodčího a plynoucí čas, který rodí chyby, nejasné události a góly, jež se vždy někomu nezamlouvají, nicméně platí, jelikož uvnitř tohoto času nikoho nezajímá, jak to bylo ve skutečnosti. A ještě dimenzi videorozhodčího nebo komentátora, čas libovolně manipulovatelný, zpomalený čas opakovaných okamžiků – přímý přenos. Díky němu všichni znají pravdu, ale je jim k ničemu vědět, že to nebyl gól. Hra běží dál, ačkoliv chyba byla jasně dokázána.

Po skluzu běhavého záložníka dopadne ně­kolik dešťových kapek na objektiv kamery. Každý faul je pečlivě zmrazen a podroben analýze komentátora a experta. Míč si tu připadá jako Zenónův šíp. Je vidět rotaci kolem jeho vlastní osy i utrženou nit vlající ze švu.

Elektronická tužka kontaminuje trávník. Ne­dbale načrtnuté červené kruhy označují špatně rozestavené obránce. Žlutá šipka využívá jejich omylů a kličkuje k brance. Tady. Zastavíme si obraz a zvětšíme jej elektronickou lupou. Vidíte? Další chyba. Je nám vnucena představa, že ani svět hry se neobejde bez řádu a spravedlnosti, že je třeba na něj neustále dohlížet, analyzovat jej a okecávat. Hledat v něm chyby, upozorňovat na ně a dožadovat se potrestání viníků. Televize nás nutí věřit, že je stále něco špatně a že je nutné s tím něco dělat. Divák je komentátorem odsouzen k pohledu videorozhodčího. Pivo s ledem.

Ghana

Naštěstí existují okamžiky-chyby, vyskytující se v zemi nikoho, kam dohlédne pouze periferní vidění geniálních fotbalistů. Třeba je fotbalové myšlení pohybem skrze chyby! Hráč může chtít zůstat v postavení mimo hru a jeden rozhodčí se na protest proti pípátku v rukojeti svého praporku rozhodne, že jej nezvedne. Zpomalený záběr, kde si Nor v černém vyndá zpoza uší vysílačku se zabudovanou televizní kamerou a rozšlape ji, okomentuje Pavel Čapek tichým mlčením. Jako by tento neodmávaný ofsajd definitivně odpískal Francouzskou revoluci osvícenců. Ať dávají fotbal, z něhož budou vypadávat na koberec pod televizí jen faulující obrazy a rytmy akcí, a ne analýzy!

Myslím, že zatím jedině Ronaldinho porozuměl, že je třeba stát se chybou – fyzikální anomálií – abyste si mohli vychutnat čas na vlastní kůži. Tělo může vždycky ještě zrychlit. Občas má víc nohou než dvě. Pohybuje se ve všech mezerách v obraně najednou. Podle něj se míč nikdy nemusí dotknout země. Je hlavní postavou většiny videoklipů v poločasové přestávce. Jednou jsem viděl… ale ne, o tom se musí mlčet. Hraje v nejvíce reklamách. Umí se stát nedoběhnutelnou želvou. Dokázal v sobě spojit obě časové dimenze fotbalu: tu trvající, kde se o skutečnost nikdo nezajímá, a kde lze proto konat zázraky, a tu reprodukovatelnou, v níž čas může běžet všemi směry a kolikrát chce, takže je v ní na zázraky dostatek času. Při zápase se neustále směje.

Bude to další vítězství netakticky hrajících barbarů nad zajištěnou obranou evropských stratégů. Televizní Studio fotbal nám pak řekne, proč jsme prohráli:

Gól. Síť se

vlní

pokaždé jinak.

Autor je přispěvatel časopisu Cinepur.

Do jaké míry se cítíte být součástí tří kultur, německé, židovské a české?

Já se narodila ještě v Rakousku-Uhersku, v roce 1916, pak jsem žila v Československé republice, potom v protektorátu, jmenovalo se to tak a pak zas tak. Ale v jakékoli době jsem mohla říct, že jsem Pražanka. Jsem z normální asimilované měšťácké pražské rodiny. Doma jsme mluvili česky i německy, ale víc německy, tu řeč považuji za svou mateřštinu – doslovně, maminka udává tón. A že jsem Židovka, toho jsem si jako dítě vůbec nebyla vědoma. Můj otec chodil jednou za rok do karlínské synagogy, na dlouhý den, na den smíření. A ten den tedy nejedl, moje maminka říkala, bodejť by jedl, když se den předtím tak nacpal, že už nemohl. Jednou mě otec vzal s sebou. V kapse měl jablko a do toho jablka byly zapíchané hřebíčky, koření, oni když chudáci nemohli jíst, tak alespoň čichali k tomu jablku. To mě fascinovalo. Z karlínské synagogy pak pánové chodili do Imperialu, na pořádnou bílou kávu. A já jsem to jablko dostala
a zuby jsem z něj tahala ty hřebíčky a plivala je za sebe. Měla jsem pocit, že je to nějaké kouzlo, něco divného, a tak jsem je plivala za sebe, abych to kouzlo zrušila. To bylo moje setkání s židovstvím. Doopravdy jsem si to ale uvědomila až v polovině třicátých let, to už to člověk nemohl přehlížet.

Jak jste se dostala k psaní, vy jste si od dětství něco psala?

Na německém gymnáziu, když mi bylo patnáct, tak jsem jako každý v tom věku psala básničky. A byla jsem toho názoru, že píšu jako Rilke, ten na mě dělal velký dojem. Jedna moje básnička vyšla v Prager Tagblatt a moje babička ji vystřihla a měla ji v kabelce a vždycky, když se sešla s dámami na kávu, tak jim ji předčítala. No ty musely mít radost.

Z gymnázia jste pak z finančních důvodů musela odejít…

Z protekce jsem dostala místo u Harmaneckých papíren, a tam jsem seděla v kanceláři s Jaroslavem Foglarem. A oba jsme psali pod stolem. Já svoje, on svoje. Tehdy jsem také chodila k profesoru Kohnovi, později Kostovi, na vzdělávací kursy, které dělal pro své mladé přátele, jak říkal. Po práci jsem běžela k němu do bytu v Trojické ulici, polovičku jsem asi prospala, protože jsem byla vyřízená. Když byl v Německu Hitler a německá inteligence utíkala do Prahy, seznámila jsem se s řadou emigrantů, kteří tam přednášeli.

Co jste tehdy pod tím stolem kromě básní psala?

Tehdy jsem se, snad inspirována Foglarem, starala o děti německých emigrantů. Jednou jsem ty své děti vzala na vánoční představení německého divadla, na dramatizaci Ericha Kästnera. A vůbec se mi to nelíbilo, bylo to moc roztomilé a kýčovité, a tak jsem si řekla, že to udělám líp. Napsala jsem Kästnerovi dopis, že mám v úmyslu dramatizovat jeho text, a on mi napsal: Klidně. Takže jsem to nastudovala a na představení jsem pyšně pozvala Voskovce a Wericha, Maxe Broda a další.

A přišli?

K mé hrůze ano. A byl tam také Weiskopf, pražský německy píšící autor, a ten potom napsal, už nevím kam, nějakou kritiku, že to bylo velmi dobré, ale že to mělo lapidární dramatizaci. A já nevěděla, co lapidární znamená. Hrozně jsem se lekla, že jsem to zvorala. Tak jsem za ním šla, jestli by mi jako mohl říct… A on se smál a říkal „ale houby, mohlas to udělat tak a tak…“. No a pak jsem vyletěla z té firmy a on řekl, můžeš u mě do redakce nastoupit. Byl šéfredaktorem Arbeiter-Illustrierte-Zeitung, která emigrovala do Prahy.

Co jste dělala, když pak noviny musely skončit?

Měla jsem docela zvláštní práci. Nějaká firma s prádlem se stěhovala z pohraničí, kde byla veliká krize, do Prahy, protože doufali, že se tady budou moct udržet. Angažoval mě takový starý smutný pán a říkal: „Vy jste novinářka, tak to asi budete umět, já mám kolekci a ta se teď musí přejmenovat, máme taková spíše německá jména a vy musíte vymyslet česká jména. A kvůli evidenci musí první písmeno zůstat stejné.“ Takže jsem to pár týdnů dělala, podprsenka Lisbeth se jmenovala Liduška a podobně. Weiskopf byl ve Francii, ti všichni emigrovali, a 4. března 1939 jsem na deset dnů jela do Rumunska, tam byl někdo z pařížských novin, šlo to přes Weiskopfa. No a měla jsem se vrátit 14. května. Den předtím jsem volala domů, to se už trhlo Slovensko, a mluvila jsem s maminkou a se svou mladší sestrou a ta mi řekla: „No hele, já myslím, že by ses ještě neměla vracet, ty jsi přece měla tu chřipku, tady bys neměla žádný klid.“
A tak jsem se jediná z rodiny zachránila.

Vraťme se k psaní. Co kromě té dramatizace jste v té době dělala?

V redakci jsem byla holka pro všechno, ťukala jsem do stroje korespondenci, měla jsem na starosti fotoarchiv. My jsme byli taková generace, že místo abychom jeli na víkend na výlet, tak jsme jeli do Sudet agitovat proti Hitlerovi. Patřila jsem do levicové skupiny, kde byl například také Jiří Orten, scházeli jsme se u rohového stolu v kavárně Metro. Jednou jsem se z těch Sudet vrátila a vyprávěla jsem Weiskopfovi, co všechno jsem zažila. Poslouchal mě a pak řekl: „Víš co, teď se seber, jdi domů, a tak jak jsi mi to řekla, tak to napiš, zejtra mi to přineseš.“ Druhý den jsem mu to přinesla a koukala jsem mu přes rameno, když to četl. A najednou se zastavil, to bylo v místě, kde jsem líčila krajinu: byl tam bílý sníh, černý havran, slunce na modrém nebi, sníh jiskřil a já nevím co ještě. A on se otočil a řekl: „Hele, a jsi si jistá, že jsi nevynechala jedinou barvu ze spektra?“ To si dodnes pamatuji a často si říkám:
„Holka, tady už máš jedno adjektivum, to stačí, ne?“ Tak to moje psaní začalo. První souvislou věc jsem pak psala v Paříži ve vězení v roce 1939.

Za co vás zatkli?

Adolf Hoffmeister založil v Paříži český kulturní spolek a byli jsme trnem v oku české ambasádě. Bydlela jsem s několika dalšími emigranty ve Versailles a jednoho rána nás při snídani všechny zatkli. Bylo tam i hodně přátel, Alén Diviš, Egon Hostovský a další. Půl roku jsme byli v samovazbě a pak nás pustili a rozvezli po různých táborech pro uprchlíky.

Co jste v té věznici psala?

Psala jsem dětskou knížku. Česky, protože jsem si řekla, to je v Paříži tajný jazyk. Ale bylo to stejně jedno, o nic nešlo, byla to dětská kniha. Po válce, v ruzyňské věznici jsem na to vzpomínala. Vůbec nevím, kde ten text skončil. Pak jsem v tom táboře psala další pohádky a ty se četly, když měl někdo narozeniny a podobně. A tam už jsem psala německy.

Proměnil nacismus nějak váš vztah k němčině?

V Mexiku, kam jsem utekla, jsem byla zaměstnána na exilové československé ambasádě a zároveň jsem spolupracovala s velkou skupinou německých emigrantů, která tam byla, patřil tam Kisch, André Simon a další. A nikdo, ani můj šéf, nikdy neřekl: Hele, jsi na československý ambasádě, tak tu němčinu nech. Teprve později, dávno po válce, jsem tu otázku, proč píšeš německy, slyšela velmi často. Vždyť Němci mi zavraždili celou rodinu.

A sama jste s tím neměla problém?

Ne. Němčina je pro mě instrument. Nástroj. Pro mě je důležité, co se píše, ne ve kterém jazyce. Jazyk přece za nic nemůže. Vždyť první knihy, které nacisti spálili, byly německé knihy. Pro mě to nikdy problém nebyl. A poslední dobou se karta otočila, najednou je můj glanc, že píšu německy v Praze. Poslední německy píšící autor v Praze. Najednou to někoho zajímá.

Jak se z nadhledu svých zkušeností a věku díváte na dnešní Čechy?

Já cítím, že jsou tu lidé takoví podezíraví, možná nepřející, ale to je příliš zlé slovo. To je nejen tím, že jsme malý národ, ale také tou izolací, deset metrů od hranice už lidé nikomu nerozuměli a nikdo nerozuměl jim. Dnes je to otevřené, mladí lidé umějí jazyky, pracují v zahraničí, ale ta skříplost trvala velmi dlouho, několik generací.

A myslíte, že bude trvat zase několik generací, než se toho zbavíme?

Všechno jde teď hrozně rychle, všechno, především v technice. Ale v tom humanismu, tam trochu kulháme, ne? Všechno, co je jiné, je pro nás nebezpečné, divné… Jsem také dost vyděšená tónem, který vládne v politice a v novinách, ta hrubost, to přece nejde.

Čím myslíte, že to je?

Já si to neumím vysvětlit. Jak je to možné? A také ta povrchnost. To jde až do špiček politiky, používají výrazy, které by moje maminka nedovolila. Teď mám velké rozpaky, koho volit. A každý, s kým mluvím, má stejné starosti. Mně hrozně imponovalo, jak dali dohromady koalici v Německu, že si nenadávali, všechno proběhlo v klidu. U nás by bylo nejlepší, kdyby do politiky nastoupila kompletně nová sestava, ale kde ji vzít?

Když srovnáte úroveň politické a novinářské kultury v předválečném období a dnes, je to v něčem podobné, nebo je nesrovnatelně horší?

Tehdy měli mnohem větší vliv lidé z kulturní oblasti, Čapkové, Hoffmeister, Nezval, ti měli i velké styky se zahraničím. A také bylo čtyřiadvacet stran, to samozřejmě přitahovalo do politiky velmi různorodé lidi.

Byla byste jiná, kdybyste neprošla tou zkušeností, kterou jste prošla?

O tom jsem neuvažovala, ale moje životní cesta je dost typická pro moji generaci, moc lidí mělo podobný osud. Zažili jsme opakovaně neuvěřitelné kotrmelce, co bylo do této chvíle to nejlepší, co mohlo být, bylo odteď to nejhorší, co mohlo být, a obráceně, to jsem zažila několikrát. Jednotlivec to nějakým způsobem zpracuje, ale národ, ten se s tím jen tak nevyrovná.

Co si myslíte o dnešních novinářích?

Mrzí mě, že se události interpretují z dnešního hlediska, a ne z hlediska své doby. A také ty významové chyby, nikdo už po nich ty texty nerediguje.

Na to dnes nejsou lidi.

I takové věci čistě žurnalistické, otevřu Lidovky, literaturu tam dělá ten Ondřej Horák, jeden článek a vedle další článek, zase Ondřej Horák, vedle toho třetí. Já jsem mu to jednou řekla, to není kumšt, psát pod jedním jménem. Jako Horák recenzujete knížky, dobře, teď si vymyslete Petr Nováček, ten píše zase jiný žánr, ale toho se musíte pak držet taky. Mě to jako čtenáře nudí, když vezmu noviny a mám tam vedle sebe tři články stejnýho chlapa. To mu ani nemůžu věřit, že to všechno stihne číst. Můj Weiskopf by skočil až na strop, kdyby tohle viděl. Já jsem také psala něco pod svým jménem a něco jako Inka Malá a hotovo.

Lenka Reinerová se narodila v roce 1916 v pražském Karlíně. Vystudovala německé gymnázium ve Štěpánské ulici, ve třicátých letech pracovala jako novinářka v emigrantském časopise Arbeiter-Illustrierte-Zeitung. V roce 1939 musela pro svůj židovský původ a politickou orientaci opustit ČSR. Odjela přes Francii a Maroko, kde byla internována v zajateckých táborech. S pomocí přátel se jí nakonec podařilo dostat do Mexika, kde působila na vyslanectví čs. exilové vlády. Se svým mužem, jugoslávským lékařem a interbrigadistou, spisovatelem Theodorem Balkem, odjela v roce 1945 do Bělehradu, o tři roky později se vrátila do Prahy. Během války zahynuli všichni její příbuzní. Na začátku padesátých let byla zatčena a strávila 15 měsíců ve vyšetřovací vazbě v ruzyňské věznici. Po roce 1969 nesměla publikovat a pracovala jako překladatelka a tlumočnice. Její německy psané knihy vydává od začátku osmdesátých let berlínské nakladatelství Aufbau. V roce 1999 obdržela ve Výmaru jako vůbec první autor prestižní vyznamenání Schillerring pro německy píšící spisovatele, v roce 2003 získala Goetheho medaili. Je iniciátorkou přípravného výboru pro založení Pražského literárního domu (Muzea německy psané literatury v Čechách). Od roku 2002 je Lenka Reinerová čestnou občankou města Prahy.

Na 9. ročníku mezinárodního festivalu spor­­tovních filmů Sportfilm Liberec získal hlav­ní cenu Velkého Ještídka dokument režisérů Karla Hynie a Pavla Taussiga Cestovní zpráva z lodi Gruzia aneb Není důležité vyhrát, ale vrátit se. V kategorii Sportovní osobnosti zvítězila 13. komnata Jaroslava Pouzara, cena Jiřího Kössla patří cyklu dokumentů Redakce sportu ČT Historie her. / V Českém centru v Mnichově začíná 8. 6. 2006 výstava Národního muzea České góly, na níž spolupracoval mj. Michal Stehlík, dnešní děkan Filozofické fakulty UK Praha. / Ve Velké Británii vyšla poprvé kompletní faksimile rukopisu Pravidel fotbalové asociace z roku 1863. / Projekt Ústavu pro českou literaturu AV ČR Česká elektronická knihovna – Poezie 19. století obdržel cenu Infora 2006. / Literární seskupení Vítrholc oficiálně fandí Brnu 1913. / Jeden z nejpopulárnějších francouzských rapperů Monsieur R se musel u soudu zodpovídat za své texty, v nichž
přirovnává Francii k „děvce“ a kde prý „chčije“ na Napoleona a Charlese de Gaulla. / Na MFF v Cannes získal Ken Loach Zlatou palmu za film Vítr v ječmeni, Bruno Dumont Velkou cenu poroty za Flandry a Alejandro González Iňárritu cenu za režii (Babylon). Palmy dostaly také herečky Almodóvarova Návratu a herci filmu Domorodci Rachida Bouchareba. / Zemřel jeden ze zakladatelů hudebního stylu reggae Desmond Dekker, který měl vystoupit na letošním ročníku Respect Music festivalu v Praze. / Cenu Samuela Johnsona za beletrii udělil britský televizní kanál BBC Four Alanu Bennettovi za knihu Untold Stories. / Zemřel japonský režisér Shohei Imamura, jeden z mála tvůrců, kteří získali dvakrát Zlatou palmu v Cannes (The Ballad of Narayama, 1983, a The Eel, 1997). / Nově založenou Onda­atjeho cenu dostala kniha The People’s Act of Love Jamese Meeka. / Asi tisíc fanoušků očekávalo příjezd brazilského spisovatele Paula Coelha v Rusku na
zastávkách transsibiřské trati směrem do Vladivostoku. / Čtvrtá novela Saddáma Husajna Ďáblův tanec vyšla v Japonsku. / Prezident USA George W. Bush se spolu s oběťmi útoku 11. září zúčastnil projekce snímku United 93 Paula Greengrasse. / Dalším „padělatelem“ uměleckého díla, který se ocitl u soudu, je scenárista snímku Syriana Stephen Gaghan (viz A2 č. 21/2006), který prý okopíroval některé části z knihy Stéphanie Vergniaultové Oversight. / Po Da Vinciho kódu se chystá adaptace dalšího románu Dana Browna Andělé a démoni. / Španělskou královskou cenu Príncipe de Asturias převzal spisovatel Paul Auster. / Na nově vytvořenou pozici ředitele pro strategii společnosti R-Presse, která vydává týdeník Respekt, nastoupil od 1. 6. novinář Miloš Čermák. / Festival Love Planet se přesouvá z Tábora na pražské Výstaviště. / Zemřel skladatel Štěpán Koníček, autor hudby k některým filmům Davida Lynche. / Literární cenu Le Prince Maurice, již uděluje pětihvězdičkový hotel na ostrově
Mauricius za milostný román, získala Louise Deanová za knihu Becoming Strangers. / Zemřel Viktor Fischl.

–jgr–, –lb–

Trnem v oku ruské diplomacie je již delší dobu prozápadní orientace Gruzie a Moldávie. V odpověď na otevřenou snahu obou zemí o inte­graci do evropských struktur proti nim Rusko vede nemilosrdnou obchodní a energetickou „válku“. Minulý týden se vzpurným republikám dostalo výrazné podpory ze strany OBSE. Její předseda a ministr zahraničí Belgie Karl de Gucht vyzval Rusko, aby dostálo svým závazkům přijatým v roce 1999 na summitu OBSE v Istanbulu a stáhlo svá vojska z oblastí „zamrzlých konfliktů“ – z Jižní Osetie, Abcházie a Podněsterské republiky, tedy z území, která Gruzie a Moldávie považují za svou nedílnou součást. Reakce ruského ministerstva zahraničí byla jednoznačná: „Neuznané republiky v postsovětském prostoru mají právo na sebe­určení.“ Jestliže Rusko doposud vystupovalo jen s tichou podporou separatistických režimů, které mu v oblasti zajišťovaly strategický a ekonomický vliv, poslední vývoj
znamená počátek nového kursu. Přímá podpora jejich nezávislosti představuje zpochybnění územní integrity dotčených sousedů. Takovýto postup ruské diplomacie je nutné vnímat jako další důkaz růstu velmocenských ambicí Ruska.

Jan Machonin

Vydavatelský průmysl si v poslední době stěžuje na čím dál větší ztráty, jež mu způsobují lidé, kteří si díla ať již legálně či nelegálně kopírují, a hledá také cesty, jak ušlý zisk nahradit. Terčem požadavků vydavatelů se tak staly i knihovny, které sice s pirátstvím nemají nic společného, ale proč z nich také něco nevymáčknout. Nejprve se ozvala hudební vydavatelství, jež pohrozila úplným zákazem půjčování hudebních nosičů a nakonec přistoupila na odvádění poplatků, které za knihovny nakonec hradí stát. Podle novely autorského zákona, jež vstoupila v platnost 22. května tohoto roku (viz A2 č. 21/2006), teď musí knihovny, školy a galerie nově odvádět poplatky také z kopírování dokumentů, které nabízejí za úplatu svým návštěvníkům. Neplatí se za úplně všechny kopie, ale byl určen takzvaný pravděpodobný počet zhotovených kopií, a to na 70 % z celku, který zaznamenají počítadla. Poplatky se odvádějí kolektivnímu správci autor­ských
práv, kterým je u nás agentura Dilia. Ta si čtvrtinu nechá pro sebe, třetinu peněz vloží do rezervy a zbylou zhruba polovinu přerozděluje autorům a nakladatelům, kteří jsou u agentury nahlášeni. Nejvíc přitom dostane ten, kdo má přihlášeno nejvíce děl, bez ohledu na to, v kolika kopiích publikace vyšla. Odváděný autorský poplatek také nijak nezávisí na kvalitě kopírovaných děl. Knihovny ale přesto musí platit za jednu černobílou kopii 20 haléřů a za barevnou dvakrát tolik. Že by tedy byl barevný obsah cennější než černobílý?

Jiří G. Růžička

„Du blejt.“ Tak nějak by se dala shrnout reakce zdravější (a větší) části freetekno subkultury, která se den před volbami z internetových serverů, na nichž se schází, dozvěděla o historicky první freeparty, jež se koná ku příležitosti volební agitace za dva kandidáty Strany zelených (Matěj Stropnický, Daniela Matějková). Svou státotvornou podstatu má akce vepsánu už v názvu Volební StředoTekk. Zdůrazňovaná nezávislost na jakékoliv politice, svobodomyslnost a přímé spojení s under­groundovou kulturou tu vzaly za své a na místo zpívajících celebrit tentokrát nastoupí „alternativní“ technaři, kteří svou životní alternativu už vyměnili za jeden zelený volební lístek. Aby toho nebylo málo, pozvánku na akci (a zároveň předvolební leták) oba kandidáti vyzdobili manifestem legendárních anglických kočovníků Spiral Tribe, kteří ještě nejsou v hrobě, ale kdyby byli, tak se jistě obracejí. Se státy měli totiž povětšinou do činění jen to, že jimi byli
perzekvováni a utíkali z jednoho do druhého. Krom manifestu se čtenář také dozví, kdo je tou pravou volbou, protože „byl a bude na CzechTeku“. Je zajímavé, že právě Stropnický před rokem veřejně označil neposlušnou subkulturu za „bezduchou zábavu“ a „odmítnutí všeho kulturního v hlubším a občanském slova smyslu“. Techno si prý „nezaslouží dokonce ani zvláštní pozornosti“. Rok se s rokem takřka sešel, a freetekno si v jeho očích vysloužilo takovou pozornost, že je sám v jedinečně nepůvodní a znetvořené podobě pořádá. Pamatuji, jak se před lety zacházelo se stánkaři, kteří na svobodných až nevázaných teknivalech na západ od nás parazitovali pouhým prodejem kebabů, nikoliv politických programů. Stánek většinou shořel a s ním třeba i auto, co ho dovezlo. Možná by podobnou školu potřebovali i na StředoTekku.

Spontaneita freetekna se ale vytrácí i jinde a letošní CzechTek toho má být příkladem. Smlouva je prý na spadnutí a pozemky za směšnou částku technařům pronajme Ministerstvo obrany ČR. Vojenské prostory, které si kočující squatteři dříve zabírali sami s vědomím, že Rusům už dosloužily, nabízí stát a zástupci technařů s radostí souhlasí. Co za co se ale vlastně směňuje? Jedni smířlivě nabízejí vojenský újezd a druzí se poslušně zavazují k rezignaci na kořeny, z nichž vyrostli.

Lukáš Rychetský