2007 / 19 - ženy – islám

Odborná porota uděluje Skřipec za nejhorší překlad v kategorii beletrie a Skřipeček za překlad nebeletristický. Skřipec má letos dva laureáty. Pomyslnou polovinu získává Otakar Franczyk za převod povídek Augusta Strindberga Romantický sakristián na Rånö (Host 2006). Spolunositelem „ceny“ se stal Ivan Brož za pomoci odpovědného redaktora nakladatelství Mladá fronta Miroslava Žáka. Ověnčena byla jeho verze amerického detektivního románu Hrátky o hodinu Davida Baldacciho. Skřipeček patří výpravné knize kolektivu autorů nazvané Bojové techniky starověkého světa, již z anglického originálu převedl Josef Bartoň (DEUS, odpovědný redaktor Richard Zatloukal). Na všechny nominované knihy vznikly dva nezávislé posudky; A2 přináší výňatky z některých expertiz a hrst ukázek. Někteří z posuzovatelů užili pojmu translantoman (odvozeno od grafoman), jiní čtenářům radí, aby u nakladatele žádali finanční náhradu za vyrobené zmetky.

Hrátky o ho(va)dinu

Richard Podaný

Pámbu ví, že tenhle detektivní thriller Davida Baldacciho není nijak extrémně těžký na překlad. A taky bych od Mladé fronty nikdy nečekal, že by snad vydala třeba i o řád obtížnější text ve třeba i o řád méně zpotvořeném překladu. Ale i nakladatelství mají své osudy – a jak se zdá, ne všechny jsou radostné. To, že podobný text mohl v MF projít redakcí a dostat se až na pulty, je neklamné znamení úpadku.

U osoby Ivana Brože jsem v elektronickém katalogu Klementina našel tuším tři záznamy překladatelské, všechny ostatní jsou autorské. Sám jsem po něm před takovými deseti lety redigoval populárně historickou knihu, a ne špatnou. Jak ale ukazuje tenhle opus, měl rozhodně zůstat u psaní non-fiction, protože pro literární překlad evidentně není nadán. Výsledek toho chybného kroku je strašidelný.

Ostatně moc se nevyznamenali ani další zúčastnění: čím to četli redaktor s korektorem (byl-li jaký), není jasné, ale oči to být nemohly, jinak by v knize například nezůstaly špatně zhruba každé desáté uvozovky. Ani výtvarník to nevytrhl: podíval se na americký originál, uviděl tam jakýsi veliký věžní ciferník, vybral z fotobanky jiný ciferník… a nevadilo mu, že ačkoli se celá kniha odehrává v americké Virginii, na čtenáře z jeho obálky mile pomrkává důvěrně známý Big Ben. Tiskárně zřejmě několikrát smolně došla dávka papíru, protože některé archy jsou vytištěny o moc slaběji než jiné. No a technický redaktor vyrobil úvodní a závěrečné strany, ze kterých se nikde nedozvíte, jak se vlastně kniha jmenuje v originále.

Jmenuje se Hour Game. To je (jak plyne už z absence určitého členu) fonetická hříčka na „our game“, naše hra, což je jednak titul románu J. Le Carrého, druhak opisný výraz pro špionáž. Že se pro české vydání podobnou hříčku najít nepovedlo, to můžu autorům knihy těžko vyčítat, když nic nenapadá ani mě samotného.

O to více jim ale můžu a budu vyčítat, jak vypadá překlad románu. Na stránkách amerického nakladatelství jsem naštěstí našel zdarma poskytovaný úryvek, takže na několika počátečních stranách mám porovnání s originálem. Mohu vás však ujistit, že rozdíl je v jediném: zatímco bez porovnání s originálem tu najdete průměrně osm či deset hrozných chyb na straně, s originálem jich na téže straně naleznete čtyřicet. Originál totiž odhalí, že kromě kopanců a neobratností si také překladatel nehorázně vymýšlí a dofabulovává to, co neví a neumí přeložit. Následkem čehož často vysloveně obrací smysl vět.

První, co zaujme už při letmém listování, je poměrně dost archaická či přinejmenším nepatřičně knižní dikce dialogů, což v moderním, drsném thrilleru plném násilí působí nevhodně: tvary „píši“ a „dokáži“, „zda-li“, „nechť“ a podobné, krkolomná spojení citoslovcí s nadávkami („Oh, do prdele!“) a další. Kromě toho co chvíli probleskne textem některá z neklamných známek špatného překladu: když si všimnete, že termín „identical twins“ je převeden jako „identická“, nikoli správně „jednovaječná dvojčata“, vytušíte, že za prvním rohem narazíte i na všechny ostatní položky z repertoáru překladatelské bezmoci, a taky že ano.

Elementární chyby v zájmenech („co jste mě chtěl sdělit“, „právě mě vyhrožovala“, „na ní skočí zezadu“: jednou dvakrát to může být přehlédnutí, tady se to však vyskytuje v nespočtu případů). Ještě elementárnější chyby v interpunkci, která kromě mnoha jiných vad je vytvářena podle toho starého školního bludu „před ‚a‘ žádná čárka být nemůže“. Chronické nadužívání zájmen otrocky podle originálu. („Eddie ji držel v této pozici svým kolenem zatlačeným do jejích zad.“) Typicky špásovné pozdravy à la překlady seriálů na TV Nova: „uvidíme se“, případně „uvidíme se později“ (see you a see you later).

Některé věty a repliky volají přímo do nebe o pomstu: „Kdyby si se někdy rozhodl mít opět potěšení z velkých časů, zavolej.“ „Michelle se podívala na tetování ve znaku kočky a na její blízkost ženiných genitálií.“ „Vypadá to tak, že po nějakou krátkou dobu pracovala v Afrodiziakumu.“ (název striptýzového baru) „Ale vy si pravděpodobně myslíte, že to děcko kouše hlínu díky ruce Z.“

A samozřejmě taky věcné chyby a nahodilé používání termínů: když si detektiv chce stoupnout tak, aby necítil pach rozkládající se mrtvoly, jistě si od ní stoupne na stranu „závětrnou“, nikoli „návětrnou“, jak píše překladatel. „Counterfeiter“ není podvodník, ale padělatel. Proslulý vrah Berkowitz si neříkal „Syn Sama“, ale „Syn Samův“ (dá se snadno najít na internetu, který se mimochodem nepíše s velkým I).

Hlavním pokleskem je ale náhodnost a nepečlivost, s jakou překladatel volí řešení prakticky všech jazykově složitějších pasáží, kde by správný překlad znamenal práci navíc, zatímco kontextový odhad šetří čas a námahu. Hrozné je, že při podobné konfabulaci čtenáři zbude jen vágní pachuť a pocit, že cosi není v pořádku, a hrůzy překladatelského žavesu se v plné síle projeví, až když text srovnáme s originálem.

Když nás udiví formulace „složil mrtvé tělo s obřadností, která svědčila o násilném způsobu, jakým ta osoba zemřela“, teprve originál nám odhalí, že mrtvolu „položil“ s „uctivostí“, která naopak byla v příkrém rozporu (that belied) s násilnou smrtí dotyčné. Podivíme-li se, jak se vrahovi podařilo mrtvolu „obalit telefonním kabelem“, až originál napoví, že tělo bylo „svázáno“. Když vrah nese na rameni „zahalené mrtvé tělo“, dokonce ani nic bez originálu netušíme, ale s jeho pomocí zjistíme, že „draped over“ není zahalené, ale přes ono rameno „přehozené“. Překlad praví, že „podrážky jeho bot nezanechávaly žádné výrazné známky toho, že tudy někdo kráčel“, ale originál (The soles of his shoes bore no distinguishing marks) říká, že měl boty bez výraznějšího vzorku na podrážkách. Nebo tato dvojice vět: „Byla mladá s rysy, které ještě před dvěma dny poutaly pozornost. Nyní již byla někým úplně jiným.“ Bez originálu opět poznáme jen to, že je to jakési neobratné
a křečovité. Originál: „She was young with features that had been attractive two days prior; the woman was not much to look at now.“ Takže přesnější, nedobásněný překlad: „Byla mladá a ještě přede dvěma dny i přitažlivá; teď už na ni moc pěkný pohled nebyl.“ Když si přečteme „zadržel dech“, originál nám odhalí, že vrah „let out his breath“, tedy naopak že vydechl. Další záhadná formulace: „Nebyla jsi přímo odpovědná za to, co se stalo, ale byla jsi tím, co jsem měl.“ V originále je ovšem „you were all I had“, tedy „nikoho jiného než tebe jsem neměl“. Užasneme-li, proč by vrah zanechával na místě činu „inkriminovaný materiál“, originál nám odhalí, že překladateli je jedna koncovka jako druhá a „incriminating“ měl přeložit „usvědčující materiál“. Roztomilé též je, jak si postavy v jednom kuse „kontrolují“ a „překontrolovávají“ hodinky, ačkoli „check the watch“ prostě znamená podívat se na hodinky, mrknout na ně.

Když si dvojice detektivů vydobude uznání veřejnosti „při procesu“, anglický text odhalí, že překladatel nezná vazbu „in the process“, což není žádné soudní přelíčení, ale prosté „během něčeho“, „při tom“. Když se hrdinka nemůže „ubránit před účinky mimořádně vysokého tlaku“, originál ozřejmí, že nejde o zdraví, ale o počasí: o „tlakovou výši“. „Vlasy padající do zad“ pak hravě demaskujeme jako vlasy „po ramena“ (shoulder-length). A anglický text nám vyjeví v celé hrůze i typické ulejvárny, kdy překladatel místo pracného hledání významu větu prostě nějak vágně zašumluje: příkladmo když neví, co to je „fanny pack belt“ (je to obyčejná ledvinka), napíše „na svém oblíbeném opasku“ a hotovo. Taky pochopíme, že záhadou překladateli zůstala obestřena vazba „even as“, protože místo správného „zavolala a zároveň sjela rukou k pouzdru“ přeložil „zavolala a dokonce jí ruka sjela k pouzdru“ („even“ je přece „dokonce“, tak jaképak copak?). „To be
sorry“ není „mít smůlu“, ale „litovat“.

Všechny děsy v posledních dvou odstavcích jsou čerpány z prvních deseti stran, tedy z těch, ke kterým mám originál. V prvních dvou kratičkých kapitolkách by v rukou redaktora, který si zaslouží být opravdu redaktorem nazván, nezůstalo slovo na slově a věta na větě. Ovšemže za předpokladu, že by tento bohužel imaginární redaktor neudělal to, co by udělat měl, a sice okamžitě by podobný překlad neodmítl jako celek, protože práce s redakcí by bylo podstatně víc než se sakumprásk novým překladem.

Je to věru smutné, že na něčem podobném je napsáno Mladá fronta. Znovu se ukazuje, že nakladatelství dělají redaktoři. Ivan Brož v Mladé frontě vydával své (autorské, ne překladatelské) knížky už někdy před třiceti lety, ale takhle vyvedené rozhodně nebyly. Pachatelé, kteří se podíleli na tomto knižním děsu, by si měli uvědomit, že kromě vlastního jména přivádějí zprostředkovaně poněkud vepsí i práci desítek a stovek skvělých autorů, překladatelů a redaktorů, kteří jméno dotyčného nakladatelského domu svou prací a umem zdobili po mnoho desítek let.

Autor je překladatel.

Ukázky z překladu

s. 5 – Kdyby měla otevřené oči, mohly stále ještě prozrazovat udivený pohled zesnulé, když byla vystavena útrapám svého zavraždění, tedy zkušenosti v Americe asi třicet tisíckrát každoročně opakované.

6 – (mrtvola) Nemohla dlouho zůstat, aniž by ji nikdo nenalezl. Mrtvá těla na zemi jen zřídka ujdou pozornosti, a to dokonce i na takových opuštěných místech, jakým byla tato část lesa.

20–22 – Dívka již byla nahá, její oblek a spodní prádlo ležely pečlivě složené na zadním sedadle vedle jejích střevíců. Mladík se horlivě snažil přetáhnout svoji košili přes hlavu, zatímco dívka mu svlékala kalhoty. Byla to dřina v tomto stěsnaném prostoru. Košile konečně spadla a to ve stejné době, kdy mladíkovy kalhoty a slipy byly dole. (…) Alespoň dva roky snil o tomto okamžiku, jeho hormony vyvěraly až do úrovně naprosté agónie. (…) Pak naplno otevřel oči a úsměv mu zamrzl na rtech. Předním sklem na něj hleděla postava v černé kápi. I když bylo pořádně zamlžené, mohl dobře rozpoznat, že na něho míří ústí hlavně brokovnice. Shodil dívku ze sebe dolů a instinktivně sáhl po klíčku s představou, že nastartuje a odjede odtud. Ale to se mu nepodařilo. Okno explodovalo a vyvalilo se dovnitř. Náraz hrubých boků do jejích zad srazil dívku na něho, ale přitom ho její tělo chránilo. (…) Potřísněn její krví, ale jen lehce zraněn, tiskl
její mrtvé tělo ke své hrudi, jako kdyby to byla oblíbená peřinka, která ho chránila před bubákem. (…) Pak nechal dívku být, když se mu podařilo vklouznout za volant. Jeho pohyby byly nemotorné, mysl zakalená. Byl snad postřelen? Nevěděl, ale utrpěl šok. S krevním tlakem skákajícím nahoru a zase dolů se zmítal ve stresu, na který jeho organismus nebyl připraven.

Otočil klíčkem zapalování, když se dveře řidičovy strany otevřely a opět se objevila černá kápě. Jak mohl beznadějně vidět, ústí hlavně brokovnice klouzala po něm jako nejjedovatější had na světě. (…) Devět broků z brokovnice udeřilo do jeho hlavy s účinností gigantického kladiva. Zvrátil se na mrtvou dívku. Přední část jejího těla zůstala beze změny, ale zadní byla devastována. Když ležela na zádech, nebylo poznat, co tuto mladou ženu mohlo zabít. (…) Zdálo se, že oba nazí mladí lidé se k sobě tisknou, když dovnitř rozbitým oknem pronikal déšť.

63 – Silvia mu rychle vysvětlila to, co předtím řekla Michelle o čichovém pocitu zápachu.

Vybrala Blanka Stárková.

Strindberg opět pod bucharem

Helena Kadečková

Nebudu opakovat ani rozšiřovat výčet překladatelských prohřešků a neobratností, který si lze přečíst v kritice překladu povídek Augusta Strindberga Romantický sakristián na Rånö, publikované Dagmar Hartlovou (Tvar č. 2/2007) a Františkem Fröhlichem (Tvar č. 6/2007). Pominu také omyly plynoucí z neznalosti významu výrazů ať už švédských nebo českých. Ve shodě s oběma kritiky chci zdůraznit fakt, že hlavním problémem překladatele Franczyka je ignorance elementárních zásad překladatelské práce. Možná se jedná dokonce o výsměch těmto zásadám. K této úvaze mě vedou občasné žlučovité výpady Otakara Franczyka v tisku proti uznávaným a nesporně vynikajícím překladatelům ze švédštiny, počínaje Josefem Vohryzkem a Dagmar Hartlovou konče. Jako by chtěl Franczyk předvést, jak se překládat má, totiž jinak než tito dva. Tím by se dal jeho problém převést na problém psychologický a víc jím nezabývat. Jenomže to u vydávaných knih jednoduše
nelze.

Při čtení titulu Romantický sakristián jsem měla dojem, jaký mívám při čtení prvních českých překladů ze skandinávských jazyků ze začátku 20. století. Jako by Franczyk nevzal na vědomí stoletý vývoj češtiny a překladatelského řemesla. Jeho překlad obsahuje všechny prohřešky proti češtině, kterých se standardní překladatelé už dávno zbavili a které by se daly v celkovém výsledku souhrnně označit jako „věrný převod větné struktury překládaného jazyka do češtiny“. Téměř se stydím scestné zásady této metody připomínat a jejich urputné dodržování Franczykem na příkladech dokumentovat:

1. Nepravé účelové věty: „až se ryzci na břichu otočí a obrátí, aby šplhali nahoru mezi stožáry“ (s.85), „vstal, aby se vzdálil“ (26).

2. Ukazovací a osobní zájmena na místě švédského určitého členu a podmětu: „Když tento uslyšel své jméno, vystoupil ze zpěvního [rozuměj pěveckého] kroužku“ (35), „předstíral, že spí. Jenže on této noci ani oko nezamhouřil“ (39), „uvažoval, jak ona asi vypadá, ta, co zpívá, kdo je ta, která zpívá“ (64).

3. Nadbytek příslovcí místa, povinných ve švédštině: „Na stole ležely šle, …kytara a tam vedle stála prázdná láhev“ (19), „plamenky rostoucí tam na kruhovém záhonku“ (61), „Tady se rozhlédl okolo sebe… Tady si oklepal prach z tkalounů“ (115), „tváře, které se dívají dolů na nás ze stěn“ (52), „následovala dražba, někde nahoře venku“ (81).

4. Nesprávné používání předložkových tvarů: „Tváří v tvář s novou skutečností“ (51), „pod lípou veskrz prozpěvovanou včelkami“ (61), „přikyvovali od radosti“ (78), „přivolává k nim neštěstí“ (83).

5. Automatické převádění přivlastňovacích zájmen i do češtiny: „odvrátil svou pokornou tvář“ (7), „vychrstlo spršku kapek před jeho nohy“ (25), „prodal svou chalupu a svou kravku, své sítě a svůj člun“ (27).

6. Záliba v pasivech: „stěžně… padaly jako stébla trávy a byly rozštípávány“ (81), „Kráva byla krmena stébly trávy“ (55).

7. Formulace: „člun seschnul a stal se netěsným“ (48), „Pan Lundstedt znesmělil“ (50), „měl však obličej s výmluvným vzezřením“ (78), „její oči zrcadlily světla lustrů“ (119).

8. Nevídané množství poučení a poznámek pod čarou, které by se daly řešit buď vysvětlením v textu, běžným překladem místo užitím švédského výrazu v samotném textu a hlavně vynechat (nejedná se o školní četbu pro děti).

9. Zásady aktuálního členění české věty překladatel nezná a jede prostě podle švédštiny. Imitace výchozího jazyka často dělá souvětí nesrozumitelná a působí komicky. Přes notnou dávku ironie v původním textu nebyla komika tohoto druhu cílem Augusta Strindberga. Poslední příklad: „Nakonec se pan Lindbom omezil požádat starce vlezlou formulací, aby ho směl oslovovat docela běžně strýčku, což bude pro něho nesmírnou ctí, čehož si bude vážit a což ho povznese, jeho, samotného syna lidu, a že se tímto bude cítit více hoden mít za bratra obrovského génia, jakým je Alrik Lundstedt.“ (38)

Domnívám se, že zacházení O. Franczyka s češtinou je opravdu mimořádné v tom, s jakou zatvrzelostí se vrací ke všem dávno překonaným neduhům překladatelského řemesla. To, co mě však překvapuje nejvíc, je fakt, že jeho překlady stále vycházejí (stávající titul je už čtvrtou knihou Strindbergových krátkých próz v jeho překladu), ačkoliv všechny se dočkaly oprávněné kritiky. Možná bychom překladateli nevěnovali takovou pozornost, kdyby překládal druhořadé autory pro druhořadá nakladatelství. Stávající titul a dva další, jeden z nich dokonce ve druhém vydání, však vyšly v renomovaném nakladatelství s vysokými vydavatelskými cíli. Nevěřím, že v tiráži uvedená odpovědná redaktorka text četla, a nechce se mi ani věřit, že nakladatelství Host nesleduje ohlasy na své knihy.

Autorka působí v Ústavu germánských studií FF UK v oddělení skandinavistiky.

Ukázky z překladu

„Lidé ho zdravili za smeknutí klobouků“, „seděl… s rukou pod bradou za pozorování měsíce“, „za přání štěstí všech se Blacken dává na pochod“, „když byl dopis dopsán, složil ho do čtyř částí,“ „psi byli ušlapáváni“, „stromy… byly rozštípávány“, „nikdy předtím nebyl pozorován tolika hezkými ženami“, „a tak se zápasilo, nastavovaly se nohy, couvalo, povolovalo a škubalo, zastavilo se a reptalo, běhalo za sebou, přeskakovalo se roznožmo, až konečně se skončilo v dlouhém objetí“, „v oknech ležely hezké panny… s obnaženými krky“, „pár kalhot“ (tedy kalhoty), „schéma lekcí“ (tedy rozvrh hodin), „jeho kymácející se hlava sledovala pohyb misek nahoru a dolů, až se mu nakonec zatočila hlava“, „rozverné dělové salvy“, „zatímco se hrabal ve sklenici s hořčicí“, „poněvadž musel své city nějak ventilovat“, „až z toho přecházela hlava kolem“, „nebyl sukničkářem“ – a tak dále, od začátku až do konce.

Vybral František Fröhlich.

KPZ

Ladislav Čepička

Mám před sebou Bojové techniky starověkého světa, pokus o graficky dobře zpracovanou knihu, kterou však naprosto devalvuje neodborný a zcela nepoučený překlad z anglického originálu do češtiny, ignorující jakoukoliv, natož běžnou terminologii, adekvátní české výrazy a otrocky opisující anglický slovosled, vytrhávající mnohdy smysl vět z logického kontextu. Patrná je i absence jakékoliv jazykové redakce. Překladatel pracuje naprosto svévolně s termíny používanými při popisu výzbroje a výstroje antických bojovníků, stejně si počíná při líčení taktiky a strategie během různých vojenských kampaní.

Již obrázek na druhé straně textu (s. 8) s popiskou „Sumerský válečník vyzbrojený kopím s bronzovou špicí a jednoduchým dřevěným štítem, vyrobeným z desek. Jeho jedinou ochranu představovala bronzová přilba“ je dokladem naprosto nepoučeného přístupu k překladu. V české vojenské terminologii neznáme termín špice, ale vždy jen hrot. A navíc štít patří stejně jako přilba k součástem ochranné zbroje.

Hned na další straně (9) se můžeme dočíst, že „Umně zdobené dýky pak slouží jako záložní zbraně poslední záchrany“. Překladatel asi vzpomíná na dětství a proslavenou KPZ (krabičku poslední záchrany). A tak můžeme pokračovat téměř stránku po stránce: „Osud Římanů visel na vlásku, dokud Caesar nezapojil do boje svou germánskou jízdu, kterou ukryl za obléhacím dílem“ (205).

Nemá cenu citovat všechny nesmysly z knihy, která – kdyby byla dobře přeložena a jazykově zredigována – snad mohla být přínosem v oblasti populárně naučné literatury. Musel bych citovat stranu za stranou. Přesto ještě jednu citaci závěrem:

„Na levém křídle jeden ze slonů šílený bolestí z utržených ran napadl neozbrojeného markytána, přibil jej svýma nohama a poté si něj klekl; a nyní klátil svým nataženým chobotem a s hlasitým troubením rozdrtil muže svou vahou. To bylo více, než mohl muž snést; slon však schopen se utkat se s mužem plně vyzbrojeným. když jej zvíře spatřilo přicházet se zbraní, připravenou k úderu, pustil slon tělo, obtočil vojáka svým chobotem a zdvihl jej do vzduchu. Voják si uvědomil, že takto nebezpečná situace vyžaduje rozhodné jednání z jeho strany a sekal svým mečem znovu a znovu do chobotu, který byl obtočen kolem jeho těla, vší silou jež mu zbývala. Způsobená bolest donutila slona aby vojáka pustil. Slon se poté otočil se a s pronikavým troubením vyrazil plnou rychlostí, aby se připojil ke svým druhům.“ (129) Dle mého názoru tato kniha v této podobě neměla vůbec vyjít.

Autor je vědecký pracovník Vojenského historického ústavu Praha.

Anticeny Skřipec s Skřipeček se udělují od roku 1994. Seznam jejich laureátů najdete na stránkách obecprekladatelu.cz. Tipy na další ročník se přijímají do poloviny března 2008.

Texty jsou redakčně upraveny a zkráceny.

Dvě povídky

Vloni, touhle dobou

Několikrát za večer jsem zapomněl její jméno a musela mi je zopakovat. Ne proto, že mi byla lhostejná. Její jméno mi vypadávalo z hlavy, protože jsem příliš bedlivě sledoval, co říká, otázky, které mi chvílemi kladla tak rychle za sebou, jako by mne chtěla nachytat. Byla dychtivá, ale ne zbrklá, netrvala na svém, ale nepřetržitě se pohybovala vpřed, přeskakovala na další a další témata, která jí připadala důležitá.

Milane, v hospodě, kde jsme seděli, bylo šero a kouř a její paže byly neuvěřitelně bílé v šatech bez rukávů. Zdálo se, že pohlcují světlo a potom je propouštějí zpět hebkým filtrem běloby. V tvých francouzských románech se o takových pažích psávalo: alabastrové.

Sedla si vedle mne a nepředstírala, že jenom náhodou. Proč? První věc, které nerozumím. Když jsem si uvědomil její zájem o mne a nepravděpodobnost toho zájmu, napadlo mě, jestli si mě s někým nespletla. V místnosti bylo hodně lidí a mezi nimi rozhodně přitažlivější a mladší muži, než jsem já. Bylo dost volných židlí, mohla si vybrat. Abych ti vysvětlil: Tomáš mě pozval na soukromé promítání krátkého filmu, ve kterém jsem hrál. Směješ se? „Hrál“ říkám s nadsázkou. Spíš jsem staticky pobýval.

Tomáš je pořád, jak jsi ho znal, věrný svým uměleckým zásadám. Snímal mne proti oknu
a zezadu, z mých černých nahrbených zad zarámovaných světlým obdélníkem okna čišelo osamění. Mohl jsem ji tím zaujmout? Těžká postava umístěná v prostoru s příliš vysokým stropem a chladnými zdmi. Je ještě v módě existencialismus? Nejsem si jistý. Možná její zaujetí vůbec nepatřilo mně, ale rozhovoru jako takovému, činnosti nazvané mluvení.

Během večera se přibližovala, natočila si židli, nakláněla se, dotýkala se mne rukou a kolenem v matné punčoše.

Když odcházela, nechala na stole svoje telefonní číslo.

Zas vidím, jak se směješ. Napadá tě samozřejmě jen jedna věc a nerozumíš mému váhání a mým rozpakům. Ale vzpomínáš ještě, jak jsme kdysi i my – ty, já a naši přátelé – považovali rozmlouvání za činnost, kvůli níž stálo za to se scházet? Výměna slov pro nás bývala životně důležitá, měli jsme pocit, že během rozhovorů děláme ty největší objevy. Bylo by možné, že ta dívka se se mnou chce vidět jen proto, abychom pokračovali v mluvení?

Alabastrová Lucie na mne vtrhla se svými otázkami a našla mne nepřipraveného. Musel jsem se násilím držet, abych se nepoškleboval, nesmál, neironizoval, abych byl stejně vážný jako ona.

Ale při té vážnosti jsem si připadal trapný a styděl jsem se. Zatímco ona do svých slov vstupovala celá, já jí vždy něco zamlčel.

Z hospody jsem vyšel po půlnoci. Rozhodl jsem se jít domů pěšky. Po zdech domů a po chodnících kmitaly stíny, přes měsíc spěchaly rychlé mraky. Vzpomněl jsem si, jak jsi míval takové větrné noci rád, a že je to právě rok. Začal jsem s tebou hovořit.

Rozhovor s mladou inteligentní dívkou, říkal jsem ti, je velmi osvěžující a zároveň bezútěšný. Je totiž nemožné doufat, že by mě někdy mohla úplně pochopit, aniž bych se jí zošklivil. To ze mne nemluví komplexy, vždyť mne znáš. Nepřipadám si o nic horší než druzí, jen chci říct, že od jistého věku jsme v očích mladých, krásných a bystrých lidí ubozí všichni, pokud si nedáme pozor. Každý věk snese jinou míru odhalení.

Pokračovat v rozhovorech s Lucií bych tedy mohl jen za cenu zastírání a manipulace, směl bych se přiživovat na jejím mládí a sám ze sebe ukazovat jen to, co pečlivě vyberu a uznám za vhodné. Asi by mi na to nepřišla, ale nebylo by to příliš namáhavé? Ano, namáhavé!

Ona to, Milane, pochopí jinak. Jestli jí po dnešním večeru nezavolám, bude si myslet, že mám strach z toho, co by se mohlo stát. A já naopak mám strach z toho, že by se nemohlo stát vůbec nic.

„Ale za pokus by to stálo, ne?“

Ptal jsem se sám sebe, jako bych já byl ty. Dělávám to docela často, když jsem opilý.

„Ty to nechápeš? Bojím se, že se se mnou nechce milovat.“

Chci se tě zeptat na jednu věc:

Připomeneš mi, Milane, kdy jsme ty, já a naši přátelé přestali mluvit vážně? Ve které fázi jsme začali zlehčovat všechno, včetně nás? Odkdy jsme nedokázali bez ironie vyslovit určitá slova? Já se o to dnes večer znovu pokusil, upřímně, navzdory trapnosti. A všiml jsem si, že ta dívka, Lucie, mne poslouchala nějak příliš pozorně. Jako bych byl cizinec přicházející z jiné planety a ona se mě snažila pochopit, protože to pro ni mohlo být poučné, rozumíš? Její pootevřená ústa a nachýlený trup, celé to matné bílé tělo vyjadřovalo snahu. Cítil jsem se velice sám.

Myslel jsem na tebe.

Jak jsi vloni, právě touhle dobou, vyšel z bytu a zamkl za sebou dveře. Dal ses dolů známým schodištěm, ale v jednu chvíli, na odpočívadle, místo toho, abys pokračoval v cestě, jsi otevřel okno a skočil.

Rád si představuju, že to okno už bylo otevřené. Že bylo nízké a velké, takže jsi jím mohl projít pohodlně jako dveřmi. Tvoji smrt bych chtěl chápat jako spontánní čin. Ale děje se něco s přímostí myšlenky?

Nejdřív jsi musel na zem odložit svou koženou ohmatanou tašku. Potom otočit kličkou a vší silou jí trhnout. Musel jsi vylézt na rám, který byl spuchřelý. Možná ti sklouzla noha a ty ses pokusil znovu. Sundal sis brýle? Jistě jsi tu možnost alespoň uvážil.

Víš, teď mě napadá, že právě tyhle hrboly, okliky a zadrhnutí a také ta velká únava z nich jsou tím, co jsem Lucii zamlčel.

Dobrej život

Oběma rukama mi odstrčila hlavu a sevřela nohy.

„Nemůžu!“

Teda to už jsem byl vážně naštvanej.

Nechci se chlubit, ale s holkama to umím, s Veronikou jsem se seznámil odpoledne a večer už jsem ji měl. Je to dobrá holka. Rád ji píchám ze všech stran a úhlů, ale nejradši zezadu.

Kromě šukání děláme spoustu jinejch věcí, nejčastěji chodíme do lesa a do kina, je to luxus, kterej si dopřávám. Do kina a potom na pivo. Když je těch bijáků a piv víc za sebou a je ke konci měsíce, musím si vybrat v práci zálohu, a když už je vybraná, zajít do banky a vytáhnout něco z nedotknutelnýho konta po babičce, na kterým už toho teda moc nezbejvá. Nemám žádnou skvěle placenou práci, jsem osvětlovač v televizi. Pro jednoho to vystačí, ale dva z toho vyžijou jen tak tak, vlastně spíš ne.

Veronika je femme de luxe, jak říkával můj děda, taková ta holka, co jí nemůžete koupit nic úplně levnýho, protože jí to nesluší, holka, co na ni jdou jen poctivý věci, zlato a tak. Je to velká ženská s dlouhejma nohama, jakou jsem si vždycky přál mít, a nevadí mi, že stojí peníze, fakt ne, kdybych na to měl, zabalil bych ji celou do kůže a hedvábí a pak to z ní zase strhal a píchal ji, až by vypustila duši.

Teda vadí mi, že se vůbec nesnaží sehnat si práci. Jasně, že by to pro ni jako pro cizinku bylo těžší. Ale i kdyby měla jít mejt nádobí, pomoct by mohla. Místo toho píše teze, žádá o stipendium a chce jít studovat. Tím mi teda leze na nervy. Už přece vysokou má, tak o co jí jde? O blbej doktorát? Všechno to intelektuálský pinožení mě štve. Já vysokou nemám, ale mám dobrej život.

Zajímá vás, co si myslím? Všechno studium z knih je k ničemu. Platí jen to, co si člověk vydře sám, sám ze sebe. Vyrůst třeba pokrouceně a nehezky, ale sám. Uhlazenost se mi hnusí i všechno, co jde moc snadno, a z Veroniky tuhle snadnost, nebo co to je, cejtim, prostě to má. Například umí tři cizí jazyky a myšlenky ji napadají samy od sebe, zatímco já na ně musím dlouho čekat, různě je překuchávat a obracet, aby ze mě vypadlo něco, co má hlavu a patu. Taky nikdy neni opravdu trapná, alespoň já ji přitom neviděl. Možná je to tím, že je z takzvaně dobrý rodiny a já jsem křupan, s matkou, co neměla ani střední, a otcem zámečníkem, kterej se jednoho dne před dávnými lety udusil vlastním vztekem. Můj otec, a víc o něm mluvit nebudu, podědil zámečnickou dílnu po dědovi a nikdy si netroufl se na ni vykašlat. Proběsnil celej život v pustým, hnusným, malým městě na jihozápadě a chtíč po všem, co nemohl mít, si
vybíjel v chronickejch nevěrách. Taky namaloval jeden obraz, je na něm tlustá mříž. Trochu moc popisný, já vím, nicméně je to jedinej obraz, kterej kdy vytvořil, a moje matka ho má pověšenej v kuchyni.

Matka má přítele, žijou spolu spokojeně v domě, kterej táta vybudoval. Součástí domu je kamenná věž. Když zrovna nelítal za ženskejma, tahal kameny, přitesával, řezal trámy, hobloval. Zámečnickou dílnu přenechával tak dlouho jinejm, dokud nezkrachovala, načež ho kleplo. Věž je to nejpěknější, co po sobě nechal.

Mám jeho kutilství v krvi. Ještě jako kluk jsem si na našem pozemku postavil dřevěnou boudu a jednou, až budu mít víc peněz, chtěl bych si koupit kus půdy někde v lesích a takovou boudu, jen větší, postavit tam. Myslím, že neni nic lepšího než si holejma rukama postavit dům. Zatím vyrábím alespoň nábytek. Postel na šukání, stůl na psaní. Hotový věci nebarvím, dřevo mám rád nahý.

Čím dýl s Veronikou žiju, tím jsem spokojenější. O některejch věcech už vůbec nemluvíme a tak to má bejt. Ráno vstávám první. Uvařím čaj i pro Veroniku a pak spolu snídáme. Je to trapný, ale ten kousek chleba s Nutellou, kterej si namáčím do čaje, si nemůžu odpustit, a nemám rád, když Veronika nevyleze z postele a nechá mě jíst samotnýho. Stejně je celej den doma, potom si může zas lehnout. Nic po ní nechci. Žehlím si sám, uklízíme společně, takže jen nakoupí a uvaří večeři, což se jí pokaždý taky nepodaří. Zase má jiný přednosti. Když už jsem u toho, musím říct, že na tom něco je, když na vás doma čeká ženská, co nikam nechodí. Odpočinutá ženská, která vás nemůže jen tak odmítnout, jestli víte, jak to myslim.

Co moje holka celej den dělá, ptáte se? Píše teze a prochází se. Taky dost čte. Já nejsem žádnej primitiv, mám knihy rád. Teda nehltám je jako Veronika, ale čtu poctivě a o přečteným přemejšlím, nebo spíš sním. Já vůbec věřím spíš na sny a přemíra informací, kterejma mě někdy Veronika častuje, mě otravuje. Už jsem jí zakázal, aby mi při procházkách vyprávěla, kterej strom zasadil kterej král a z kterýho století je každej barák, na kterej natrefíme. Fakta mi překážejí, nemůžu si pak představovat svoje.

Kupuju hlavně pejprbeky za pět euro, nejvíc povídky a básně. Mám už všechny sbírky Alberta Moravii a celýho Maupassanta, i když u něj si člověk nikdy neni jistej, kolik toho naškrábal. Ty dva mám nejradši, protože věděli, co je to dobrej život. Z básní Rimbauda. Z filozofie, což je Veroničin obor, jsem toho moc nečetl. Před pěti lety jsem objevil knížku jednoho Američana, jmenuje se Thoreau, a s tou si vystačím. Nemyslim, že byste ho mohli znát. Byl to chlápek, kterej poslal do háje všechny školy a tituly a zdejchnul se do lesů.

Někdy, když zrovna nešoustáme, si večer s Veronikou v posteli nahlas čtem. Chvíli já, chvíli ona. Pak zhasnem a spíme. Takový věci, podle mě, patřej k dobrýmu životu. Nebo nedělní trh. Pořádně se vyspat, vykoupat se, nasnídat a potom se s velkym košíkem loudat do města. Nakoupit všechno pěkně čerstvý, sednout si v kavárně na zahrádku, dát si pivo. Loudat se domů a vařit oběd, potom se natáhnout, zašukat si, jít na procházku a večer do kina, anebo si pozvat kamarády, to je taky dobrej život.

Anebo výlet k moři.

K dobrýmu životu rozhodně nepatří odstrkovat chlapovi hlavu.

Ten večer jsem přišel domů jako obvykle a Veronika nikde. Stává se to, když špatně odhadne čas a zdrží se v sámošce nebo venku. Ukrojil jsem si kus chleba, pustil si Queeny a natáhl se na kanape. Někdy je taky pěkný bejt chvíli sám.

Jak jsem tak ležel, začal jsem si představovat, co všechno s Veronikou udělám, jen co se dostaví.

Jenže když přišla, chtěla si povídat.

Řekla, že byla v knihovně a prohlížela si tam nějakou knihu fotografií z domů smrti, který založila matka Tereza v Kalkatě. Dobrovolníci a jeptišky tam pečujou o umírající lidi, co nemaj kam jít. Ještě neviděla tak hrozný téma v tak úžasným provedení, prej v tý knihovně brečela.

Potom jsme vařili večeři, ale jedl jsem sám, Veronika se celou dobu tvářila, jako by spolkla nějakýho hnusně velkýho brouka. Po večeři jsem se s ní chtěl mazlit, jenže mě odstrčila.

Když mě odstrčila i v posteli, dostal jsem chuť ji praštit.

„Co je?“

„Ty fotky,“ řekla. „Pořád je před sebou vidim.“

„Proč se na takový věci koukáš, když jsi tak přecitlivělá?“

Praštil jsem do polštáře. Nenáviděl jsem tu holku, která mě kvůli nějakejm fotkám odstrkovala od svojí kundy, fakt že jo.

„Co na ně koukáš?“ Zařval jsem.

Zřejmě jsem jí připadal směšnej.

Sebral jsem deku a odešel do obýváku. Nepřišla.

Druhej den byla sobota, měli jsme naplánovanej výlet k moři.

Seděli jsme proti sobě u snídaně a já jí navrhnul, jestli nechce ještě odpoledne sednout na autobus a odjet domů.

Koukala na mě: „Jak to myslíš?“

Krčil jsem ramenama: „Rozhodni se sama. Nejsem žádnej tvůj fotr, ani zaopatřovací ústav. Jestli už mě nechceš, jestli se ti hnusím, tak bys udělala líp, kdyby ses vrátila k mamince.“

„Přece jsem ti to vysvětlila.“

„Nejsem blbej.“

Začala brečet.

Podíval jsem se z okna, byl krásnej zimní den.

„Tak jo,“ povídám, „jdi se sbalit.“

V autě mi zase vykládala, jakej na ni udělala ta kniha dojem, prej si vůbec nen jistá, že se už brzy nesebere a neodjede do Indie.

„A co doktorát?“ Přišlo mi to legrační. Na něco takovýho je potřeba jinej formát, ne Veronika. Tý stačí pobrečet si nad fotkama.

Nejdřív ze všeho jsme hledali nocleh. Nakonec to byla taková myší díra, ale levná, s vyrudlým sametem a prošlapanejma běhounama. Nábytek musel pamatovat ještě Maupassanta, kterej tu v městečku kdysi pobýval. Abych řekl pravdu, vypadalo to na bejvalej bordel. Odnesli jsme si věci nahoru.

Náš pokoj byl malinkej a růžovej, všude kanýry. Madrace byla určitě původní, vysoká a plná propadlin, když jsem na ní vyskočil, rozhoupala se a ďábelsky zaskřípala. Postel byla tak obrovská, že jsme se kolem ní museli protahovat, a na dveřích, přímo proti ní, veliký zrcadlo. To se mi líbilo. Přitáhl jsem si Veroniku k sobě, byla trochu tuhá, ale nebránila se.

Svlíkl jsem ji a nastavil čelem k zrcadlu. Klečela s roztaženejma nohama, já si klek za ní a vytáhnul ptáka. Nabral jsem ji, až vyjekla, a začal přirážet, hezky natvrdo. Jednou rukou jsem si ji přidržoval pod pasem a druhou za vlasy, aby neuhejbala. Chtěl jsem, aby to viděla. Mě a sebe, jak ji píchám.

Potom se zase oblíkla a šli jsme se projít na pláž. Drželi jsme se přitom za ruce. Já osobně mám moře nejradši v zimě.

minirecenze

Michael Chabon

Konečné řešení – detektivní příběh

Přeložili David Záleský a Markéta Záleská

Odeon 2007, 112 s.

Staroba a pátrání. Jednoduchá, čistá variace romanopisce Chabona (Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye – Pulitzerova cena; česky Odeon 2004) na téma poslední případ Sherlocka Holmese se vyznačuje uměřenou hravostí, něžným vtipem a stínem sentimentu. Téměř stoletý hrdina novely je zde nazýván pouze stařec, má však veškeré Holmesovy atributy. Zápletka není překomplikovaná a v řešení případu ukradeného papouška hraje nejvýraznější roli detektivova intuice, náhoda a násilná logika. Chabon, milovník temných kriminálních příběhů (viz seznam jeho oblíbených autorů žánru na konci knihy), tu na pozadí druhé světové války zálibně rozviřuje zbylý pach anglické imperiální důstojnosti a zároveň starce mučí familiérní blízkostí neuspěchané smrti. Holmes drží svůj zakonzervovaný svět nedůtklivě pohromadě (motiv péče o staré úly; vzpomínky na síť informátorů-včelek), do čehož vpadají slova o židovských uprchlících a obrazy válečného zázemí. Jediný, kdo
se tu ničemu nepodivuje a prostě koná, je papoušek. Když je třeba, převezme i roli vypravěče. Záměrná narativní doslovnost a literární uhlazenost Chabonova textu (pocty A. C. Doyleovi) o starobním pátrání (2004) vynikne na pozadí jiné knihy, již nedávno vydal též Odeon, Dürrenmattova absurdního fragmentu detektivního románu Penzista (rozepsán 1969).

Libuše Bělunková

Alexandre Herculano

Černý biskup a jiné příběhy

Přeložila Irena Kurzová

Torst 2006, 118 s.

„Vy, kteří nevěříte na čarodějky, na bludné duše ani na ďáblovy kousky, přisedněte si pěkně se mnou ke krbu a já vám povím příběh dona Dioga Lopese, pána z Biskaje.“ Takto by mohlo znít autorské pozvání k výboru próz uvedenému v rámci Lusobrazilské knihovny Torstu. Jeden z představitelů portugalského romantismu, historik, prozaik a básník Alexandre Herculano (1810–1877) se ve svém díle snažil posílit národní uvědomění a oživit tradiční morální hodnoty. Jak vysvětluje autorka studie Silvie Špánková, jeho prózy se blíží romantickému palimpsestu, vícevrstevné struktuře pravdivého a pravděpodobného, v němž je původní záznam události přetvářen dle ideálů romantických. Předkládané příběhy proto těží tematicky i žánrově z dědictví středověku (Zpustošení Áurie – španělská legenda, Paní Kozonožka – žakéřova romance, Zavražděný mistr – z templářské kroniky, Boží soud – ze španělské kroniky), ale pohnutky a povahy postav jsou
blízké i dnešnímu čtenáři. Herculano čerpá náměty z kronik, lidových příběhů či žakéřských písní, líčí boj dobra a zla, nenávisti a odpuštění a najdeme zde i motivy typické pro baladu (porušení slibu a trest). Uvedené dílko se čte s chutí nejen u krbu – podíl na tom má i živý překlad, zasvěcená studie a podrobné kalendárium – doufejme proto v brzké pokračování této edice.

Anna Vondřichová

Mircea Eliade

Paměti

Přeložil Jiří Našinec

H&H 2007, 592 s.

Mirceu Eliadeho u nás známe jako autora románů, povídek i studií o historii náboženství. Pestrou paletu aktivit, jimiž se Eliade zabýval, ukazují i jeho právě vydané Paměti, de facto nedokončené deníkové záznamy. Popisují autorův život od indických jógových zkušeností přes diplomatickou dráhu po univerzitní kariéru, úvahy o ženách se mísí s kosmologií, nahlédneme i do zákulisí vzniku Eliadeho textů. Po vlastních zkušenostech 20. století nám může být blízký Eliadeho smutný pohled na Rumunsko, zemi, která byla semleta „mlýny dějin“ a vyjma krátkého období se potácela od totality k totalitě. Eliade nebyl v těchto procesech jen glosátorem, ale sám se angažoval, na jedné straně napadán tradicionalisty jako modernista, na straně druhé vždy věrný pravoslaví a po určitou dobu dokonce příznivec Železné gardy, jejíž činnost pro něj byla jakýmsi mysticismem (překladatel Jiří Našinec doplnil knihu doslovem, kde se důkladněji zabývá právě
tímto aspektem Eliadeho života).

Paměti jako celek mají ale jeden vážný problém. Z textu není jasné, nakolik ho autor vytvářel pro sebe a nakolik pro širší publikum. Na rozdíl od životopisů psaných třetí osobou jsme zde zaplaveni podrobnostmi a lidmi, o nichž nic nevíme (v současnosti by takový obsah patřil někam do internetového blogu). Kniha se nedá označit právě za čtivou, určena je vážným zájemcům o Eliadeho život.

Pavel Houser

Libor Nedorost

Češi v 1. světové válce, 3. díl – Do hořkého konce

Libri 2006, 299 s.

Posledním svazkem se završila historiografická trilogie Libora Nedorosta o první světové válce. Ten mapuje závěrečné období první světové války na zahraničních bojištích od Brusilovovy ofenzivy, zahájené 4. června 1916, až po poslední záchvěvy války na podzim roku 1918. Připomeňme, že první svazek byl věnován charakteristice rakousko-uherské armády před vypuknutím válečné konflagrace a druhý popisu bitev na různých válčištích Evropy. Celá trilogie si rozhodně vzhledem k rozsáhlosti projektu zasloužila výpravnější vydání nejen po vnější, nakladatelské stránce – třeba pevnou vazbu –,
ale zejména důkladnější poznámkový aparát, rozsáhlejší seznam literatury a oddělení seznamu pramenů od bibliografie. Ke konci celé trilogie měl rozhodně být zařazen souhrnný rejstřík, který by pomohl lokalizovat toponyma, jež hrají v knize velkou roli, i propria. Hledám-li odkaz na konkrétní jméno, musím se probrouzdat nejen jedním, ale hned třemi svazky. Silnou stránkou projektu jsou tzv. Alltagsgeschichte, méně už vojenské dějiny, postrádající zařazení do širších obecně historických souvislostí. Výhodou takto pojatých dějin je to, že jsou snosem minuciózně rozpracovaných faktů, avšak tato data často nevstupují do patřičné výkladové perspektivy. Nad faktografickou solidností převládá celková roztříštěnost. Redakce měla autora přimět k větší kompaktnosti a strukturovanosti celku.

Michal Janata

Galina Vaněčková

Letopis’ bytija i byta – Marina Cvetajeva v Čechii (1922–1925)

Slovanská knihovna, Dom-muzej Mariny Cvetajevoj 2007, 320 s.

Galina Vaněčková se Marinou Cvetajevovou nejenom zabývá: Vaněčková Cvetajevovou žije. Pozitivně se to několikrát jak v literárněvědné, tak ve vydavatelsko-organizátorské rovině projevilo už dříve. Vrcholu však její mnohaleté usilování dosáhlo až v této publikaci. Vaněčková se v ní soustřeďuje na tři roky a tři měsíce (1922–1925), po něž Cvetajevová žila v Praze. Jádro publikace zabírá zevrubné kalendárium, v němž se den po dni zaznamenává, co Cvetajevová kdy napsala, dopsala či začala psát, ale také s kým se kdy setkala, komu poslala a od koho dostala dopis nebo co se o ní, případně od ní objevilo v tisku. Čtenář – a to i čtenář Cvetajevové obstojně znalý – tak nabývá možnost dotvářet si svou představu o ní, zejména o jejím „českém“ období, hlouběji poznat nejednoduché sociálně biografické zázemí takových opusů jako Poema Hory, Poema Konce a Krysař. Přispívají k tomu i doplňkové texty, zejména velký blok
osobních medailonů lidí, kteří pro Cvetajevovou něco znamenali – většinou jde o čelné osobnosti ruské emigrantské enklávy v Praze. Pochvalu si zaslouží bohaté, převážně dobově dokumentaristicky zaměřené fotografické vybavení knihy stejně jako přehled básnířčiných bydlišť v ČSR, úplný soupis děl, jež u nás napsala, a knih, jež jí v této době vyšly. Otázku zato vyvolává, proč Vaněčková v seznamu doporučené literatury až na dvě výjimky vynechala česká cvetajeviana včetně svých vlastních.

Jiří Honzík

Bernhard Echte

Robert Walser 1878-1956

Přeložil Radovan Charvát

Opus 2007, 47 s.

Brožura vydaná u příležitosti výstavy k 50. výročí úmrtí Roberta Walsera v Galerii Klementinum obsahuje Walserův stručný životopis a bohatý fotografický doprovodný materiál. Jak napsal Jiří Stromšík, lidské i spisovatelské osudy Roberta Walsera jsou čítankovým případem zneuznaného umělce; i když si za svého života získal obdiv F. Kafky, M. Broda a H. Hesseho, až dlouho po Walserově smrti literární vědci uznali, že jeho tvorba patří k základním dílům moderní prózy německého jazyka. Navzdory tomu, že nedávno vyšly česky dva autorovy romány a jeden z nich byl čten na pokračování v Českém rozhlase, u nás zůstává jeho jméno nadále málo známé – i na samotnou výstavu v Galerii Klementinum přišel rekordně nízký počet návštěvníků. Možná ale počet 525 odpovídá okruhu těch, kteří mohou být osloveni autorem odmítajícím „vyběhnout na životní dráhu, která má být něčím velkolepým. Co je na ní velkolepého? Předčasně shrbená záda,
pobledlé tváře…, vyhaslé pohledy postrádající nadšení, vyzáblá čela a vědomí, že jsem nebyl nic než svědomitý blázen.“ Přesto ale Walserův postoj není zatracující, podle Stromšíka se spisovatel díval na měšťácké hodnoty s odstupem a ironií, ale hlavně s provinilým a omluvným úsměvem. Také o Walserově komplikovaném vztahu ke světu lidí spořádaných a usedlých, naplněném konflikty a útěky, svědčí vydaná brožura. Doufejme, že časem ji doplní překlad nějaké z Walserových biografií.

Jan Lukavec

Alexandra Berková

Magorie aneb Příběh velké lásky

Eroika 2006, 104 s.

Po šestnácti letech se v knihkupectvích opět objevila novela Alexandry Berkové Magorie, v roce 1991 odměněná Cenou Egona Hostovského. Kniha, která v podstatě nemá příběh, nemá děj a i její postavy jsou jen matné, se odehrává v době, kdy, slovy Berkové: „Císařpán nás dobře vedl, ale my špatně šli a čí to byla vina? Naše!“ Novelu autorka dopsala v květnu 1989, v době, kdy spousta lidí čekalo, že musí přijít déšť na suchou krajinu, ale pořád nepřicházel. V době, kdy jsme žili v Magorii, kde „slepý všechny vedl a hluchý k tomu zpíval, voda tekla do kopce a lípa rostla vzhůru kořeny, neschopní týrali schopné a zloději užívali všech poct, ba jeden karabiník byl lépe placen než tucet učitelů“. Berková svými metaforami, obrazy, krátkými pohádkami a příběhy hlavních postav Blanokřídlé, Jiříka, Jaryna, Janinky i Bahnoslava Rypce brilantně vystihuje jejího ducha a atmosféru. Na člověka, který tu dobu prožil
a pamatuje si ji bez zbytečných příkras a nostalgie, anebo který je s reáliemi doby socialistické alespoň obeznámen, padá při četbě beznaděj, prázdnota a zoufalství. Pro jiného může být Magorie jen snůškou nic neříkajících slov. Čtenáře však nad knížkou může místy i lehce zamrazit. Mnoho obrazů, příběhů a charakterů totiž úspěšně dokumentuje i situace současné.

Leoš Kyša

Mystika a reformace – Theologia Deutsch, text a dějinný kontext

Přeložil Martin Žemla

Vyšehrad 2007, 259 s.

Pěkně vypravená kniha nám zprostředkovává jedno z hlavních děl křesťanské mystiky, které bylo poprvé vydáno Martinem Lutherem v roce 1518 a které výrazným způsobem ovlivnilo evropské duchovní dějiny. Vyčerpávající úvod k překladu pořídil Martin Wernisch: probírá myšlenky zakladatelů německé mystiky Eckharta, Taulera, Seusa a přechází k Lutherově mystické teologii, aby dospěl až ke Komenskému a Böhmovi, k Barthovi a Tillichovi. Jsou zmíněni i filosof Schopenhauer a religionista Otto, u kterých se také naplno rozezvučela inspirace mystikou, její pohyb k vnitřnímu člověku (jak to chápal již Pavel z Tarsu), který svým probuzeným vnitřním okem duše bezprostředně zří božské bytí. Člověk se zbavuje povrchnosti, egoismu a zajatosti světem, stává se svobodným duchem, a tak se dotýká určitého stupně své dokonalosti, dosahuje heideggerovsky pravého bytí svého i bytí vůbec. Tak zároveň začíná jednat jako působící
konkrétní dobro, jedinec posléze vyzařuje klid, pokoj, lásku a spravedlnost. V mystickém duchovním vývoji se otevřený člověk probouzí k určitému vyššímu stupni dokonalosti, a to v zahlédnutí toho, co je zřídlem a počátkem (bytí). V kierkegaardovském paradoxním skoku dosahuje vznešené věčnosti. Mystický text je i kvalitně opoznámkován a nechybí ani jmenný rejstřík.

Jiří Olšovský

Majsebuch 2. aneb Kniha jidiš legend a příběhů, jak ji roku 5362/1602 vydal v Basileji Jaakov bar Avraham

Přeložil Jindřich Vacek

Jindřich Vacek 2006, 173 s.

Milovník věkovitých příběhů jistě neodolá knize Majsebuchu. Začte-li se do ní, brzy sezná: lidé se příliš nemění. Formálně upomínají jidiš legendy a příběhy na dobu vytváření základů hebrejské narativní prózy, období babylonského Talmudu, sepsaného kolem roku 500 n. l., ale zřejmě odkazují k časům alexandrijské vzdělanosti helénské doby, a jistě k věku vyprávění o Josefovi a jeho bratrech; jedná se o období asi 1500 př. Kr., kdy v Egyptě vládla 18. dynastie s proslulým faraonem Achnatonem a jeho chotí, ještě proslulejší Nefertiti. Striktně uchovávaná židovská tradice skýtá významný pramen k bádání o starověku. Tematicky se židovské legendy Majsebuchu týkají profánního světského života i duchovní a náboženské intimity; některé zachycují téma biblického krále Šalamouna, jenž byl vedle Alexandra Makedonského nejoblíbenější postavou středověkých vyprávění. Jak anekdotická exempla, tak morality a povídky
mají děj realistický, nadpřirozený anebo mystický. Pro české čtenáře má soubor Majsebuchu přitažlivost i tím, že zachycuje dění doby rudolfinské, kdy v Praze působil rabi Löw a nadcházel úsvit novodobého chasidismu. Zachycují však i dění historicky starší od časů vzniku, dobu rabiho Jehudy Chasida, románských básníků, studentů, vládců i prostých lidí, kdy se začínala formovat evropská kultura.

Vít Kremlička

Jan Bažant

Pražský Belvedér a severská renesance

Academia 2006, 384 s.

V úvodu knihy se autor právem podivuje nad tím, že „o pražském Belvedéru se sice zmiňuje každá kniha o Praze či o zaalpském umění šestnáctého století, ale nikdo se jím nezabýval do hloubky“. A právě to se nyní Bažantova obsáhlá kniha snaží napravit a překonat tak dvě předchozí, naprosto nedostačující publikace Belvedéru věnované. Bažant jde do větší hloubky, stavbu systematicky popisuje a zasazuje ji do českého i evropského kulturně-historického kontextu. Napravuje mnohé omyly či legendy, které o stavbě kolují, vykládá a dokládá, co chtěl touto stavbou císař Ferdinand I. říci, co chtěl, aby o něm a jeho době vypovídala do budoucna. Stavba, která upoutá už z dálky při pohledu na hradčanské panoráma, je jedním z prvních ohlasů italské renesance v zaalpské Evropě. „Pražský Belvedér je (…) unikátní stavbou (…) a právě v důsledku této ojedinělosti stál stranou zájmu historiků umění, což je pouze zdánlivý
paradox, protože dějiny umění jednoznačně preferují sériovou tvorbu,“ konstatuje autor v závěru knihy, která je bohatě doprovázena ilustracemi a fotografiemi a na konci i podrobným popisem reliéfů. Po jejím přečtení se změní náš pohled na Belvedér, naše poznání této výjimečné stavby, která je dokonalá ve všech svých detailech i v celku, ve své poloze, ve svém vnějšku i vnitřku a ve své výzdobě; která geniálně souzní se záměry stavebníků i panovníka.

Milan Valden

odjinud

Soubor Korespondence T. G. Masaryka a Karla Kramáře (ed. Jan Bílek a Helena Kokešová, Masarykův ústav AV ČR 2005) a sborník příspěvků z konference o Jaroslavu Gollovi Jaroslav Goll a jeho žáci (ed. Bohumil Jiroušek a Josef Blüml, Jihočeská univerzita, České Budějovice 2005) recenzovala v 19. svazku sborníku Z Českého ráje a Podkrkonoší (2006) Eva Bílková.

S časopisem Čechische Revue, založeným před sto lety Arnoštem Vilémem Krausem (1859–1943), seznamuje Lenka Vodrážková-Pokorná v revui Germanoslavica č. 1–2/2006.

K letošnímu roku F. X. Šaldy (22. 12. 1867 – 4. 4. 1937) nasměroval Jan Wiendl studii v Hostu č. 4/2007 Ale sny se slétají jako ptáci k rozsévajícímu (Šalda a Březina – sen o řádu).

Ke Karlu Hlaváčkovi a Jiřímu Karáskovi ze Lvovic jako svým raným čtenářským láskám se přiznal Jiří Suchý v rozhovoru pro Respekt č. 17/2007.

Do dubnového kalendária věstníku židovských náboženských obcí v českých zemích a na Slovensku Roš chodeš zařadil Tomáš Pěkný jubileum básníka a divadelního kritika Emila Faktora, pražského rodáka, autora životopisu slavného herce Alexandra Moissiho, jenž nalezl smrt před 65 lety v lodžském ghettu.

Z pozůstalosti Jiřího Cieslara otiskly Literární noviny v čísle 15/2007 autobiografický text Alfréda Radoka – o jeho uměleckých začátcích u E. F. Buriana, Stanislavského pojetí divadla a o nevyužité nabídce spolupracovat s V + W.

O dramatizaci románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, úspěšně hrané koncem minulého roku krajanským Divadlem za rohem v kanadském Vancouveru, referovala v Českém dialogu č. 3–4/2007 Markéta Goetz-Stankiewicz.

Z recenze Jindřicha Černého v Lidové demokracii 26. 3. 1965 o premiéře semaforské inscenace hry Jiřího Suchého Sekta citovala Marta Švagrová v článku v Lidových novinách 21. 4. 2007 před premiérou „jazzové opery“ Suchého a Šlitra Dobře placená procházka v Národním divadle 22. 4. t. r.

Medailon “básníka ticha” Jana Skácela publikoval v Duze č. 1 (jaro 2007) Jiří Poláček.

S „bytostně lyrickým básníkem“ Jiřím Rulfem, který zemřel 12. 4. t. r. krátce po svých šedesátých narozeninách, se v Právu 13. 4. 2007 rozloučil Radim Kopáč, v Reflexu č. 16/2007 Ondřej Formánek a v Tvaru č. 8/2007 Pavel Janáček.

Díla Edy Kriseové, Sylvie Richterové, Daniely Hodrové, Alexandry Berkové, Lenky Procházkové a Zuzany Brabcové pojednala Alena Zachová v přehledové studii Současná literatura psaná ženami (Češtinář, roč. 17, 2006/07, č. 4, duben 2007.

František Knopp

Velká Británie

Není to tak dávno, co vyhlásila vítěze porota Costa Book Awards (dříve známé jako Whitbreadova cena), letos jmenovitě Stef Penneyovou a její román The Tenderness of Wolves. Pokud jde o další z řady literárních klání, slavnou Man Booker Prize, boje pro rok 2007 se kvapem blíží – veřejnost již byla obeznámena se jmény 5členné poroty, širší nominace budou známy v srpnu. Mohlo by se zdát, že pro další významnější literární ceny na britském, respektive anglofonním literárním trhu není místa. Podle členů představenstva společnosti Man Group, která již léta sponzoruje právě prestižní Man Booker Prize, tomu tak však není. Nabyli přesvědčení, že anglicky psané literatuře chybí srovnání s literaturou světovou, že omezení jejich Man Booker Prize na literaturu zemí Commonwealthu a Irska je příliš diskriminující. Proto v červnu 2004 přišli s nápadem založit ocenění nové, které by se tentokráte zaměřilo na „originalitu, na hledání výrazných osobností, jež navýsost
přispívají rozvoji světové literatury, přesněji na díla žijících autorů, kteří píší buď v anglickém jazyce, nebo jejichž díla byla do angličtiny přeložena“. Jejich ocenění vzniklo s tím, že se bude konat každé dva roky; tři z porotců, jejichž jména budou vždy zveřejněna s ročním předstihem, pak vždy na jaře následujícího roku vyhlásí 15 jmen, která se následně utkají v boji o titul nekorunovaného krále světové literatury. Vítěz si odnese i rekordní sumu – 60 000 £. Jak zmiňuje John Ezard v deníku Guardian ve svém komentáři k letošním nominacím na cenu Man Booker International, již slavný Hemingway kdysi toužil po tom, aby mohl změřit síly s ostatními světoznámými kolegy. Čtyřicet šest let po jeho smrti se jeho přání vyplnilo – kromě již tradiční Nobelovy ceny za literaturu se mohou konečně utkat autoři všech zemí světa, píšící nejrozličnějšími jazyky a vyjadřující se k nejrůznějším otázkám. Záměr je to bezpochyby bohulibý; na druhé
straně, podíváme-li se na seznam nominovaných, obzvláště ten letošní, stejně se neubráníme dojmu, že jde jen o jistou variantu slavné starší sestry, tedy Man Booker Prize. Pakliže ještě předloni zářila na nominačním seznamu přinejmenším z poloviny jména neanglicky píšících autorů, letos se mezi renomované britské, americké, kanadské či australské autory prodrali pouze čtyři neanglicky píšící autoři. Otázkou je, zda je potřeba ještě více zviditelňovat dílo takových spisovatelů, jako jsou John Banville, Salman Rushdie, Margaret Atwoodová, Ian McEwan, Chinua Achebe nebo Michael Ondaatje aj., zda Man Booker International trochu nepolevila ve svém záměru představit anglické a americké veřejnosti i literaturu jiných kontinentů, a posílit tak, po čemž volal i sám Salman Rushdie na loňském Pen Voices v New Yorku, podíl překladové literatury na těchto trzích. Letošním cenám Man Booker International se to asi moc nepovede (už jen složení poroty v čele s profesorkou na
univerzitě v Princetonu Elaine Showalterovou a s dvěma význačnými osobnostmi světové literatury – Nadine Gordimerovou a Colmem Tóibinem – poněkud snižuje důvěru v nestrannost této poroty). Je možné, že porotci půjdou ve stopách prvního ročníku, kdy nečekaně zvítězil albánský spisovatel Ismail Kadaré, a vítězem nakonec zvolí nějaké méně známé jméno (mezi anglicky píšícími autory takové jméno v letošních nominacích opravdu nenajdeme) – konkrétně že sáhnou po některém z oněch čtyř neanglicky píšících autorů, tedy že si vyberou buď Amose Oze, Michela Tourniera, Harryho Mulishe či Carlose Fuentese. Za černého koně soutěže je odborníky považován právě nizozemský prozaik Harry Mulish, ale nic není, podobně jako u Nobelových cen za literaturu, předem jisté. Jak to nakonec dopadne, se dozvíme až počátkem června 2007.

Markéta Musilová

Polomrtvý holky

Prokletá i požehnaná

Igor Hájek (1931–1995) patří mezi méně známé osobnosti českého literárního života druhé poloviny 20. století. Jeho jméno znají patrně jenom specialisté, čeští anglisté a amerikanisté jako překladatele v šedesátých letech (Graham Greene, John Updike, Harper Leeová), odborníci na exilovou literaturu jako autora anglicky psaných studií a článků o české literatuře v letech sedmdesátých a osmdesátých, lexikografové jako spoluautora Slovníku zakázaných autorů, který do torontského (1982) a pražského (1991) vydání tohoto díla doplnil údaje o exilových autorech. V Praze pracoval Hájek v literární agentuře Dilia a jako redaktor zahraničních literatur v Literárních novinách. Po odchodu do exilu na konci šedesátých let působil jako bohemista na univerzitách v Lancasteru, Glasgowě, Berkeley a Austinu.

Pozměněná optika

Až posmrtně tedy vychází – zásluhou Martina Pilaře jako editora, Karoliny Slamové jako překladatelky a nakladatelství Dokořán – výbor z Hájkových studií, esejů a článků, které byly věnovány novější české literatuře. Knihu doprovází předmluva Hájkova přítele Josefa Škvoreckého a biografický medailon jeho kolegy na univerzitách v Lancasteru i v Glasgowě Jana Čulíka. Dá se říct, že Igor Hájek měl cestu k dnešním českým čtenářům dvojnásob ztíženou. Jednak byl exilový autor, což samo o sobě představuje jistý handicap (stačí připomenout, jak malý ohlas třeba u nás zaznamenávají brilantní historické studie a pozoruhodné prózy Jiřího Kovtuna), jednak psal své texty až na výjimky anglicky, což sice znamenitě sloužilo české kultuře v Británii, Spojených státech i jinde ve světě, ale představuje to další překážku. A to nejen jazykovou: píšete-li o české literatuře pro zahraniční publikum, musíte celou optiku pohledu
nastavit jinak než doma; mnoho zdánlivých samozřejmostí je totiž náhle nesamozřejmých. Proto studie nebo celé příručky o české literatuře, které byly psány pro zahraniční čtenáře, mohou v domácím, českém prostředí působit bizarně, ano i komicky. Například v českém překladu původně francouzských Dějin české literatury od Hany Jechové, které vydalo nakladatelství H & H (2005), se ve výkladu Jiráska vysvětluje nyní českým čtenářům, co bylo „temno“, ve výkladu Ortena se zase dozvíme, že „ohnice“ je květina, ale také souvisí s ohněm…

Ani úvahy Igora Hájka se takovým místům zcela nevyhnuly. Například na začátku eseje o Konci nylonového věku se povšechně píše o vývoji v Československu po roce 1945. Čeští čtenáři tyto informace samozřejmě znají, a pokud je někdo nezná, sotva si Hájkovu knihu koupí nebo vypůjčí. Ale těchto pasáží je naštěstí velmi málo a mnohem častější jsou inspirativní paralely, které Hájek vytěžil ze své původní profese anglisty a amerikanisty. Tak Zapletalův román Půlnoční běžci (1986) porovnává s prózami Edgara Doctorowa a Josepha Hellera, Škvoreckého Příběh inženýra lidských duší s Philipem Rothem. Své zkušenosti překladatelské zase promítl do skvělého článku o Parrotově překladu Osudů dobrého vojáka Švejka do angličtiny (která je zároveň stručným, ale podnětným příspěvkem haškovským) či do různých dílčích poznámek (negativní hodnocení překladu Seifertova Odlévání zvonů od Paula Jagasiche a Toma O‘Gradyho,
noticka o obtížnosti překladu Vaculíkových valašských dialektismů).

Zdravý odstup

Čím Igor Hájek vyniká nad ostatní exilové kritiky a vůbec nad většinu (zvlášť českých) literárních vědců a esejistů, je jeho věcnost a respekt k faktům, odpor k zjednodušujícím generalizacím. Nevím, zda to bylo dáno autorovým osobním založením nebo jeho anglofonní orientací, patrně obojím, ale tato schopnost ještě zřetelněji vyvstane s odstupem mnoha let (Hájkovy texty shromážděné v této knize původně vyšly v letech 1971 až 1993, všechny s výjimkou jednoho byly vydány anglicky). Hájek se distancuje od pohrdání státem schválenou a vydávanou literaturou sedmdesátých a osmdesátých let, jak bylo běžné v exilu. „Zobecňující soudy bývají ošidné a platí to i v případě české ,oficiální literatury‘. Kdo neočekává nic jiného než režimní propagandu, bude asi překvapen…“ (s. 64). Tato literatura je zajímavá jako sociologická výpověď o době a jejích hodnotách. Zároveň je ovšem Hájek vzdálen názoru jiného
předního britského bohemisty Roberta Pynsenta. Ten byl upoután několika okrajovými dobovými zjevy, jako byli Václav Dušek či Ludvík Němec, a neváhal tvrdit, že představitelé prózy sedmdesátých a osmdesátých let překročili stereotypy předchozích desetiletí, že se vyznačují kritickým postojem k současnosti a jsou významnější než Kundera nebo Škvorecký. Igor Hájek na začátku devadesátých let naopak shrnuje: „…mnozí oficiálně vydávaní autoři se pokoušeli zamaskovat nedostatek občanské i umělecké odvahy detailním popisem či spíše nudným záznamem negativních aspektů každodenního života. Tento postoj se na první pohled mohl jevit jako odvážný, ba přímo provokativní; ve skutečnosti však neměl se společenskou kritikou nic společného, protože postrádal analytickou hloubku. Dotyční autoři pouze brouzdali po povrchu a velice přitom dbali na to, aby se pohybovali jen v rámci vytyčených mezí.“ (s. 126) Na druhé straně však podle Hájka ani autentičnost mnoha zakázaných autorů, kteří
popisovali své konflikty s režimem, nepředstavovala sama o sobě literární hodnotu. Často byla totiž mnohomluvná a chyběla jí přitažlivost.

Jiným dokladem Hájkovy věcnosti, která se vždy opírá o ukazatele textu, je stať o Óndrovi Łysohorském (1905–1989), poněkud kuriózním literárním zjevu, básníku, který chtěl být nástupcem Petra Bezruče, psal hornoostravským dialektem s některými polonismy a domníval se, že svým dílem probudí k životu utiskovaný lašský národ. Vzbudil pozornost F. X. Šaldy a Bedřicha Václavka, za války, kterou strávil v Sovětském svazu, prosazoval svou ideu lašské samostatnosti dokonce u Stalina. Dostal se však do konfliktu s vedoucími představiteli československých komunistů, Nejedlým a Kopeckým, a po návratu do Československa byly jeho publikační možnosti omezené. Ostatně ani jeho vize samostatného Lašska nenašla prakticky žádný ohlas. Právě Óndra Łysohorský bývá v zahraničí často vnímán jako básník, který byl kvůli svému protičeskému zaměření v Československu záměrně potlačován. Igor Hájek střízlivě rekapituluje jeho životní osudy
i tvorbu a konstatuje, že „jeho lašsky psané verše stále přitahují romantické obdivovatele, kteří v něm vidí představitele malého a utlačovaného národa a pokládají za svou povinnost tento osamělý hlas podpořit. Přijímají Łysohorského názory i jeho užívání jazyka, aniž by celému problému hlouběji rozuměli…“ (s. 102)

Škoda, že v knize zůstalo několik překladatelských lapsů (v češtině nelze napsat, že se Łysohorský „střetl“ s Václavkem, jestliže jde o spojenectví, ne polemiku; zlí duchové se ne „vymýtají“, ale vymítají) a omylů, o kterých nevíme, zda je připsat autorovi, překladatelce či redakci (Vaculíkova Sekyra nevyšla 1967; na akademických Dějinách české literatury se nezačalo pracovat 1959; publikace proti Arne Novákovi není „leták“, ale brožurka od Františka Buriánka). Jsou to jen detaily. Kniha je zdařilým a potřebným souborem u nás vesměs nedostupných Hájkových studií.

Autor je literární historik.

Zapomenutý kapucín

Naše znalosti o překladatelích v raném novověku jsou více než torzovité. V zásadě existovaly dva typy překladů: volné, které se spíše nechávaly inspirovat originálem, snažily se především přetlumočit hlavní myšlenky a případně využít některých metafor, a překlady doslovné, které se blíží dnes užívaným způsobům překladatelské práce. Obě možnosti překladu byly vnímány jako legitimní. Pochopitelně záleželo na povaze díla a na jeho určení; volný překlad biblického textu by byl ve většině případů vnímán jako zcela nevhodný, ale úprava úryvku z Písma pro potřeby kazatelského konceptu nebyla vnímána jako něco nepatřičného. Jména překladatelů bývají často na titulních listech zamlčovaná. Někdy je zmíněn alespoň duchovní stav překladatele či příslušnost ke stejnému církevnímu řádu, jehož členem byl i sám autor. Takové zmínky mají za úkol dodat překladu hodnověrnost, naznačit čtenáři, že překlad vznikal ve stejném myšlenkovém ovzduší jako originál apod. Je-li
v tisku uveden překladatel jménem, pak nejčastěji v těch případech, kdy věhlas jména mohl být zárukou kvality překladu. Jen výjimečně tu nalezneme jméno překladatele, který zřejmě jinak nebyl výrazněji literárně činný. Jednou z takových výjimek je kapucín Edelbert Nymburský, překladatel nejméně dvou spisů slavného německého kapucína Martina z Kochemu.

O životě Edelberta Nymburského mnoho nevíme. Zatímco v tiscích jím překládaných děl je uváděn jako Edelbert Nymburský, v seznamech členů řádu je zásadně veden pod jménem Edelbert Boëmus. Narodil se v Nymburce pravděpodobně mezi léty 1640 a 1647, křtěn byl zřejmě jako Petr, Edelbert je jméno řádové. Do řádu kapucínů vstoupil 18. července 1667. Na konci sedmdesátých let 17. století pobýval v klášteře na Novém Městě pražském; v téže době byl zřejmě vážněji nemocen. O jeho nemoci nemáme bližší zprávu. Zatímco u ostatních nemocných se v soupise členů řádu objevuje křížek jako údaj o úmrtí, páter Edelbert se uzdravil.

Od začátku osmdesátých let působil Edelbert Nymburský v moravských kapucínských klášterech, roku 1682 jej nalézáme v Jihlavě, roku 1686 ve Fulneku, od konce osmdesátých let až do roku 1693 nebo 1694 v Olomouci. O jeho návratu do Čech se nám v pramenech nepodařilo nic zjistit, v každém případě někdy kolem poloviny devadesátých let působil v kapucínském klášteře v Žatci a byl v častém kontaktu s lounskými měšťany. Pro jeho literární tvorbu měl rozhodující význam pobyt v klášteře v Horšovském Týně kolem roku 1697. Zde dokončil český překlad nejrozsáhlejšího díla kapucína Martina z Kochemu, který věrně podle německého originálu nazval Veliký život Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše a jeho nejsvětější a nejmilejší matky Marie Panny (přes 1100 stran kvartového formátu tiskem poprvé vyšlo roku 1698). Jak název naznačuje, Kochemův spis je obsáhlým vypsáním Kristova života. Jeho základem jsou nejenom
evangelia, ale i apokryfy, středověké revelace, cestopisy a popsání Svaté země, mariánské, anenské i josefské a další legendy, astronomické a mnohé další spisy. Hlavní pozornost věnoval Martin z Kochemu Kristově vykupitelské smrti a vzkříšení, ale mimořádný důraz je zde kladen také na úlohu a osudy svaté rodiny, na Ježíšovy rodinné a rodové vztahy, na úlohu Panny Marie jak o hlavní mistryně a vůdkyně učedníků po Kristově smrti. Dílo vzbudilo v době svého vzniku značné rozpaky u teologů a dalších vzdělanců, ale setkalo se se zcela mimořádným ohlasem u lidových čtenářů, kterým bylo ostatně určeno. Obrovský dobový ohlas díla, desítky německých vydání během několika málo let a pozitivní vliv na lidovou zbožnost přiměly kapucína Edelberta, aby se spis pokusil přeložit do češtiny. Zvolil formu takřka doslovného překladu, k Velikému životu i k jeho autorovi pociťoval mimořádnou úctu. V předmluvě Edelbert píše, že
„ani jedinkého slova z mé hlavy k ní přidaného není“. Překládal přímo z německého originálu, dokonce ani úryvky z Nového zákona se nesnažil jazykově korigovat podle tehdy nedávno vydané Bible svatováclavské.

Podobně jako v Německu ani v Čechách nebyl spis přijat bez problémů. V aktech pražské konzistoře z roku 1700 se dochoval zápis, ve kterém konzistoř vytýká, že jednak nebyla provedena cenzura knihy, jednak má Veliký život nadbytek poznámek, které se neopírají ani o Písmo, ani o církví přejatou tradici. Přestože bylo všemi hlasy schváleno, že má být zakázáno číst tuto knihu a vystavovat ji na prodej, dokud nebude úplně očištěna od chyb, Veliký život v překladu Edelberta Nymburského vyšel česky bez úprav v dalších vydáních v letech 1717, 1729, 1746 a 1759. Ve druhé polovině 19. století se stal překlad Edelberta Nymburského základem pro znovuvydání spisu, který vyšel ve skalické Škarniclově tiskárně ještě nejméně sedmkrát, naposledy v roce 1901 (!). Barokní čeština Edelberta Nymburského tak pomáhala ovlivňovat slovní zásobu a představy o světě ještě našich pradědečků a prababiček.

Edelbert Nymburský přeložil ještě Kochemovu nejrozšířenější modlitební knihu, Zlatý nebeklíč aneb Nové modlitby k vysvobození duší očistcových dobře pohodlné (tiskem česky poprvé roku 1701, následovala další vydání). Po krátkém pobytu v klášteře v Litoměřicích odešel páter Edelbert do kláštera v Roudnici nad Labem, kde zemřel 27. března 1705. V letošním roce vydá nakladatelství Argo čtenářskou edici českého překladu Velikého života Pána a Spasitele našeho.

Autor je bohemista.

Kominíci, nacisté i skutečný kaplan

Nebyl by to J. A. Pitínský, kdyby se na jevišti odvíjel „prostý“ evangelijní příběh. S biblickým textem mísí nejrůznější úryvky z Kierkegaarda, Nietzscheho, texty známých i méně známých básníků (Wolker, Blake, Sachsová) i autentické dokumenty z konference ve Wannsee, kde během druhé světové války představitelé Třetí říše rozhodli o konečném řešení židovské otázky.

První, co se na scéně objeví po reprodukovaném úvodním slovu Františka Derflera, ve kterém nás seznamuje s brněnským kominíkem Benjaminem Korunou, jenž nešťastnou náhodou zemřel při pádu ze střechy, je právě tento kominík Ben (Jiří Jelínek). Sedí s kytarou u táboráku. Na jeviště se vzápětí nahrne dvanáct dalších kominíků a v jakési místnosti, kde se nachází stará kuchyňka, stůl, školní židličky, plechové šatní skříňky, vysoký modrý komín a starý divan, oplakávají svého mrtvého mistra. Nad tím vším se vznáší dvoumístný modrý kajak. Snad jako odkaz na původní povolání valné části apoštolů.

Co lze provést s apoštoly

Kominičtí učedníci si Bena (Ben znamená syn, analogie se Synem člověka, jak bývá v Lukášově evangeliu často nazýván Ježíš, je tedy nasnadě) snaží znovu zpřítomnit poněkud naivním, jaksi františkánsky prostým a radostným opakováním slov, která k nim za života pronášel. Touto výchozí situací začíná několik desítek minut trvající přehrávání nejrůznějších podobenství a „pouček“ z Bible, které kominíci-apoštolové občas ozvláštňují neobvyklou intonací či pohybovou akcí. Žádný z herců v takto pojaté inscenaci nemá prostor vykreslit postavu či zahrát situaci. Jde jen o to, aby nějak zaujali divákovu pozornost.

Většina promluv se ovšem nese ve stejném duchu: zpomaleně se pohybující herec příjemně posazeným hlasem předříkává podobenství za doprovodu jemné zvonkohry nebo častěji podmanivých smyčců. Až by se chtělo říct náboženský kýč. Nebo rozbředlá pseudolyričnost. Na několika místech však tyto výrazové prostředky funkčně vrhají na biblické děje světlo našich postmoderních dnů. Tak je tomu třeba ve scéně zázraků, kdy se Ježíšovo uzdravování nemocných děje za podkresu velkofilmové hudby a za téměř sportovně fandovského křiku všech zúčastněných.

Následně je na scénu ve formě jakési talk show přizván zábrdovický kaplan Jan Hanák, který se podílel na vzniku inscenace, a dostává úkol během dvou minut sdělit obecenstvu, co je křesťanství. Dostane se k Desateru i k tomu, že Bůh je láska.

V druhé části představení se z apoštolů stanou nacisti a během několika dalších desítek minut se téměř realisticky, doslova dokumentárně snaží rozhodnout, zda Židy jen sterilizovat, či rovnou vyhladit. Nakonec se ve stanu a spacácích rozhodnou pro druhou variantu. Postupně si svlékají své kostýmy s nacistickými insigniemi a za všeobecné radosti si zanotují závěrečnou píseň z monthypythonovského Života Briana. Ber život z té lepší stránky.

Síla podobenství a asociace

Pitínský se v Evangeliu opět projevuje jako bytostný lyrik. Nejde mu o moderní převyprávění novozákonního příběhu, vrství jednotlivé obrazy, které se mu s Kristovým životem a apoštoly asociují. Vytváří neobvyklé souvislosti, které jsou ovšem často neobvyklé do té míry, že se divák v dění na scéně neorientuje. Zdá se ovšem, že záměrem je spíše působit na diváka jednotlivými obrazy (jindy silná Pitínského metaforičnost tu však není dost nápaditá), ne nutit ho dekódovat jednotlivé motivy montáže a spekulovat nad doslovnými významy. Pole divácké interpretace je díky otevřenosti inscenační struktury široké a každý může na jevišti patrně vidět něco jiného.

Jedna z možných cest, jak pochopit vztah mezi apoštoly a nacisty, se skrývá v podobenství O rozsévači, které zazní v první polovině inscenace. Padne-li zrno na úrodnou půdu, vydá tak rostlina své plody. Ve scéně, kdy apoštolové vzpomínají na zázraky konané Kristem, stojí Ježíš (v dané chvíli ztvárněný Jakubem Šmídem) v nezaměnitelném gestu s rozpaženýma rukama. Stejné gesto použije i ke konci představení, kdy se mu jako Adolfu Eichmannovi podaří přesvědčit ostatní členy konference o nutnosti vyhladit Židy. I jeho slovo padlo na úrodnou půdu.

Nejrůznějších výkladů pro jednotlivé scény lze najít bezpočet, každý z diváků si proto musí hledat k dění vlastní klíč. Pokud mu ovšem Pitínského inscenace přijde dostatečně naléhavá či pozoruhodná. Na mě to, co se odehrávalo na scéně, působilo jako dvě hodiny se vlekoucí nuda.

Autorka studuje bohemistiku a divadelní vědu na FF MU v Brně.

Borůvkové noci na Croisette

Thierry Frémaux, umělecký ředitel nejvýznamnější filmové přehlídky světa, je hlavním strůjcem toho, že mezi 16. a 27. květnem 2007 oslaví canneský festival své šedesáté jubileum ve velkém stylu. Tradičně silná hlavní soutěž letos vypadá, jako kdyby se většina režisérů, které ještě stojí za to sledovat, rozhodla přijít s dlouho očekávanou novinkou. Nový snímek maďarského vizionáře Bély Tarra Muž z Londýna je navíc jedním z pěti (sic!) východoevropských snímků, jež se budou tentokrát ucházet o Zlatou palmu. Kromě Tarrova díla, v němž ztvárnil hlavní roli český divadelní režisér a herec Miroslav Krobot, se do výběru jedenadvaceti děl vešel nový opus Emira Kusturici, nazvaný Slib mi to, druhý film Vyhnání Andreje Zvjaginceva (vzpomeňme jeho úspěšný, i v naší distribuci uvedený debut Návrat) a aktuální počin jeho proslulejšího kolegy Alexandra Sokurova (Alexandra). Vzestupnou tendenci rumunské kinematografie by
měl potvrdit snímek 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny režiséra Cristiana Mungia.

Festival zahájí hongkongský lyrik Wong Kar Wai svým romantickým dramatem Mé borůvkové noci, jehož ústřední dvojici tvoří Jude Law a zpěvačka Norah Jonesová. Asijskou školu pak v soutěži dále zastoupí pozoruhodný jihokorejský režisér (a bývalý ministr kultury) Lee Chang-dong, jehož Mentolky kdysi soutěžily v Karlových Varech, a o poznání méně interesantní, leč o to populárnější tvůrce Kim Ki-duk. Další ze svých náročně introspektivních snímků přiveze také japonská solitérka Naomi Kawase, jejíž dokumentární tvorbu známe i z jihlavského festivalu.

Předseda mezinárodní poroty, anglický režisér Stehen Frears (Královna), kterého doplní kromě legrační svity hereček také držitel Nobelovy ceny za literaturu, Turek Orhan Pamuk nebo vynikající africký tvůrce Abderrahmane Sissako (vrcholem letošního Febiofestu byl jeho snímek Bamako), bude muset volit mj. mezi čtyřmi americkými projekty, budícími mimořádná očekávání. Bratři Coenové představí svůj western No Country for Old Men (podle románu Cormacka McCarthyho Tahle země není pro starý, česky 2007), Quentin Tarantino uvede poctu exploatačnímu žánru Death Proof, který je polovinou hororového diptychu Grindhouse, a David Fincher se vrátí na plátna kin temným thrillerem Zodiac o masovém zabijákovi terorizujícím v šedesátých a sedmdesátých letech San Francisco. Přesto největší zvědavost provází vítěze Zlaté palmy z roku 2003 (Slon) Guse Van Santa, jehož nový titul Paranoid Park se ponese ve stejně
minimalistickém duchu jako jeho originální snímky Gerry nebo Poslední dny. Opominout nelze ani nový počin Tiché světlo mexického formálního novátora Carlose Reygadase (na DVD u nás vyšel jeho Souboj s nebem) či animovanou adaptaci černobílého komiksu Persepolis v režii autorky Marjane Satrapiové a Vincenta Paronnauda. Domácí vyslali do klání o ceny pouze filmy průměrného salonního cinefila Christopha Honorého a genderové intelektuálky Catherine Breillatové.

V ostražitě sledované sekci Un Certain Regard se kromě osmi debutů dočkáme i aktuálního díla matadora Barbeta Schroedera nebo podivuhodné komediální travestie Harmonyho Korina Mister Lonely, v níž Diego Luna hraje člověka imitujícího Michaela Jacksona, a ve které se kromě Denise Lavanta angažují i režisérské osobnosti formátu Wernera Herzoga či Léose Caraxe. Looking for Red Balloon je oficiální titul ještě dokončované, nicméně potvrzené novinky tchajwanské legendy Hou Hsiao Hsiena (Juliette Binocheová v hlavní roli), zatímco Švéd Roy Andersson představí po sedmi letech od svých fenomenálních Písní z druhého patra snímek s titulem You, The Living.

Mimo soutěž budou promítnuty novinky dvou slavných Američanů: Sicko zkušeného dokumentaristického manipulátora Michaela Moorea a třetí pokračování mainstreamového trháku Stevena Soderbergha Dannyho parťáci. Za pozornost bude v této kategorii stát jistě i opus A Mighty Heart Brita Michaela Winterbottoma, jenž naposledy výrazně zaujal zdařilou adaptací Tristrama Shandyho (A2 č. 35/2006).

K těm nejpoutavějším z filmových atrakcí, jako jsou půlnoční projekce děl Abela Ferrary a Oliviera Assayase, autorů, kteří se se střídavým úspěchem sofistikovaně zabývají prací s pokleslými žánry, bude bezpochyby patřit projekce kolektivního filmu To Each His Own Cinema. Výzvu přispět do série pětatřiceti tříminutových kraťasů na téma „kino“ přijaly takové celebrity jako Wim Wenders, Ken Loach, Roman Polanski nebo Takeši Kitano. Spíše než festivalové zakončení s novinkou Denise Arcanda, jehož Invaze barbarů je dodnes prvotřídním zástupcem ubohého pseudointelektuálního kýče, pak možná bude stát za to sledovat vývoj patnácti projektů v akci Ateliéru cinefondation. Své připravované projekty zde budou prezentovat Francouz Bertrand Bonello (ve Varech jsme mohli zhlédnout jeho působivý snímek Něco organického) nebo stále zářící tchajwanská hvězda umělecké kinematografie Tsai Ming-liang (Salome). Bude to tanec.

Hory mají oči

První díl hororové série Hory mají oči natočil tvůrce výtečné Noci s nabroušenou břitvou Alexandre Aja – jeho snímek patří díky hutné atmosféře, výjimečné invenci a preciznímu vizuálnímu zpracování k nejpovedenějším hororům posledních deseti let. Pokračování, které nedávno vstoupilo do našich kin, režírované nepříliš nápaditým profesionálem Martinem Weiszem, představuje klasicvřejší a vyhrocenější než první díl, jeho řemeslné zpracování má solidní úroveň a vyjma několika hluchých míst ubíhá kupředu svižným tempem. Oproti jedničce se posouvá do subžánru survival hororu (zejména v zápletkách počítačových her často uplatňovaný model míchající akci a horor, kde hrdina, většinou voják, bojuje o přežití ve světě monster) a zcela ve shodě s jeho pravidly rezignuje na psychologii postav, vývoj a logiku děje i jakoukoli originalitu. Soustředí se výhradně na kumulaci permanentního pocitu ohrožení z neznámých, nebezpečných
prostor, v nichž se hrdinové i monstra pohybují, a jeho následného uvolnění drastickým zobrazováním fyzické destrukce protivníků.

Krutost a soucit

Oba díly cyklu patří do skupiny v posledních letech natočených snímků, odkazujících na éru exploatačních krváků sedmdesátých let, od nichž přebírají jak sadomasochistický přístup k zobrazování násilí, tak důraz na problematiku morálky a lidskosti. Původní Hory mají oči natočil v roce 1977 režisér Wes Craven, jehož debut Poslední dům nalevo (1972) se stal ustavujícím dílem exploatačního thrilleru (někdy též uváděný jako shock exploitation). Tato odvážná variace na Bergmanův Pramen panny, v jejímž závěru otec zavražděné dívky rozřeže vůdce skupiny delikventů motorovou pilou, definovala základní téma žánru jako boj člověka s lidskou bestií, boj, který hrdinové svádějí s okolním světem a zároveň sami se sebou. Dělící čárou mezi lidskou a zrůdnou podobou člověka je přitom schopnost soucitu a lítosti. V klasických dílech žánru, jako jsou americký Den ženy Meira Zarchiho, italský Dům na kraji parku
Ruggera Deodata či japonská série Žena ze sekce nula Jukia Nody, vychází napětí z kontrastu mezi nelidskou krutostí zobrazovaného násilí a lidskou tváří jeho pachatele (tím se exploatační thrillery liší od fantastických hororů, kde pachatelem je monstrum, i hororových vyvražďovaček, v nichž vrah svou tvář skrývá; od psychothrilleru se odlišují zase tím, že násilníci zde nejsou posedlí žádnou utkvělou představou, z níž by jejich chování vycházelo). Konfrontace s násilím nevyhnutelně dotlačí kladné hrdiny těchto filmů z role pasivních obětí do hraniční pozice mstitele nebo osvoboditele, v níž si krutost a soucit podávají ruce.

Srovnáme-li původní exploatační thrillery s jejich současnými pokračovateli, upoutá nás především propastný rozdíl v řemeslném zpracování. Zatímco krváky ze staré školy vznikaly mnohdy v téměř amatérských podmínkách s minimálními rozpočty, ambice jejich příběhů málokdy sahaly za snahu obsáhnout co nejvíce scén extrémního násilí a jejich tvůrci si s technickými finesami nedělali velkou hlavu, moderní exploitation filmy ohromují profesionalitou zpracování, pečlivě budovanou atmosférou a realistickými triky.

Většina současných exploatačních filmů u tohoto opojení formální estetizací zůstávají a téměř rezignují na děj – nejzjevnější příklad je remake Texaského masakru motorovou pilou od Marcuse Nispela. Blízko tomuto vnějškovému pojetí jsou i nechutně amorální filmy Roba Zombieho, v nichž žádné náznaky soucitu a lítosti nenajdeme, a podle všeho i očekávaný projekt Grindhouse, který nejspíš přinese sympatický tarantinovský mix nostalgie a ironického odstupu od žánru. Ajovy a do jisté míry i Weiszovy Hory mají oči tak zůstávají nejpoutavějšími aktualizacemi tématu lidskosti a nelidskosti v člověku.

Člověk a monstrum

Cravenův film vychází z klasické žánrové opozice dvou tváří člověka, z nichž jedna skrývá lidskost a druhá bestialitu, ovšem zároveň k sobě oba póly přibližuje. Zápletka proti sobě staví dvě rodiny – americkou středostavovskou famílii na výletě a tlupu primitivních kanibalů, žijících stranou od lidí v nehostinných horách. Prudérnost, předsudky a malomyslnost jedněch stojí proti utilitarismu, agresivitě a zlomyslnosti druhých. Kladné postavy jsou navíc napsané a zahrané příliš jednorozměrně, takže nejsou o moc sympatičtější než jejich nelidští antagonisté. Přibližování povah obětí a násilníků nakonec vede k tomu, že v jejich konfliktu není komu fandit.

Ajův remake naproti tomu žádné podobné paralely mezi protagonisty a antagonisty nepřipouští. Kladní hrdinové díky vtipným dialogům a přesvědčivým hereckým výkonům působí i se svými nectnostmi uvěřitelně a sympaticky. Jejich nelítostně kruté protivníky naopak od lidského druhu už na pohled vzdalují fyziologické mutace způsobené radioaktivním ozářením, kvůli nimž vyhlížejí jen jako vzdálení příbuzní člověka. Remake se tak vzdaluje žánru exploatačního thrilleru směrem k fantastickému hororu, protože podoba mutantů ve filmu stojí přesně na hranici mezi člověkem a monstrem. Ajovy Hory mají oči tedy zachycují ostře vyhrocený konflikt mezi lidmi a něčím, co na vlastní lidskost dávno rezignovalo. Jasně vymezená linie mezi zrůdnou a lidskou podobou člověka se však nečekaně stírá v závěru snímku, kdy nejzrůdnější z mutantů prohlásí, že vinu za jeho nelidskost nese člověk, a kdy se lidské rysy hlavních postav stále více ztrácejí pod
přibývajícím množstvím krvavých skvrn.

Weiszovo pokračování člověka a mutanta opět sbližuje. Hrdinové jsou příslušníci vojenské jednotky a film nám je představuje ve scéně, kdy je velitel peskuje za to, že selhali při nácviku bojové situace. Slepá poslušnost, kterou příslušníci armády prezentují, má k nelítostnému pragmatismu mutantů velmi blízko. Záměnou rodiny za pracovní skupinu se navíc celý konflikt z osobní záležitosti mění v profesní problém. Kladní i záporní hrdinové postrádají osobitost postav prvního dílu a z boje dvou koncepcí člověka se tak stává válka pěšáků. Boj o lidskost nakonec členové vojenské jednotky svádějí především sami se sebou, když se v závěru rozhodují, zda se vrátí do podzemí na pomoc své zajaté kolegyni. Poslední záběr, zobrazující notebook, z jehož displeje mutanti sledují celé podzemí, naznačuje, že ve třetím díle proti nelidskému člověku budou nejspíš bojovat stroje.

Autor je redaktor serveru Nomenomen.cz.

Dita Pepe

Jak se peče obr.?

Jiná Asie

Na první pohled by se mohlo zdát, že asijská fotografie se u nás v poslední době těší obzvláštní přízni – shodou okolností v Galerii Rudolfinum právě skončila výstava výjimečného japonského fotografa Shomei Tomatsua –, výstava Air Asia je však průlomová především tím, že mění naši zažitou (euroamerickou) představu o asijské fotografii jakožto fotografii především japonské. Vůbec poprvé se tu setkáme s cykly z Indie, Indonésie, Bangladéše, Bhútánu, Thajska či Vietnamu, které představují různé žánry, ale jedno mají společné: zobrazují místní tradice i historii konfrontovanou s rychlým rozvojem a radikální proměnou společnosti.

První fotografie vznikaly v oblastech jižní a jihovýchodní Asie na sklonku 19. století, kdy koloniální instituce chtěly zdokumentovat charakter zdejšího osídlení. Místní obyvatelé považovali zpočátku fotografii za magický předmět, posléze ji používali k náboženským účelům a od dvacátých let se začaly těšit oblibě svatební fotografie a portréty. Po několik desetiletí měla fotografie v těchto zemích význam čistě dokumentační. Za zlom v jejím pojetí jako záznamu reality bychom mohli považovat rok 1992: založení fotografického oddělení Jakarta Arts a otevření první galerie tiskové agentury Antara.

Fotografie jako obraz kulturní identity

Od devadesátých let se tento druh umění rozvíjí v uvedených oblastech Asie nebývale rychle a mnoha směry, přičemž vždy reflektuje kulturní historii i identitu kultury, z níž pochází, a zároveň funkci fotografie v ní. Snad nejlépe (a zároveň i nejdojemněji) to dokládá úvodní expozice, která návštěvníka doprovází po schodišti až do druhého patra galerie. Jde o čtyři desítky fotografií Rajeshe Vory z cyklu Ateliér Kulsum, Prodej snů na fotopapíře – kočovné fotoateliéry v Indii (2000––2004), který se zabývá tématem mizejících tradic a zejména érou kočovných fotoateliérů v Indii. Na postavení mobilního fotoateliéru stačilo deset prken, padesát bambusových tyčí, několik metrů látky a 24 lamp. Takový ateliér založil před 25 lety Rashid Shaikh, který cestoval po Indii s kočovnou divadelní společností a jeho nejčastějšími zákazníky byli chudí Indové, kteří se chtěli za pár rupií nechat vyfotit se slavnou
bollywoodskou hvězdou (namalovanou na kulisy, nejlépe i s Tádž Mahalem) nebo s disneyovskou postavičkou, případně s celou svou rodinou na pozadí známé katastrofy, jako byly mrakodrapy z 11. září, které vzbuzují v portrétovaných radost z toho, že přežili. „Dříve bylo provozování mobilního fotoateliéru skutečnou profesí, dnes si každý myslí, že může být fotografem sám,“ dodává Rashid. Z neumětelsky vyhlížejících fotografií Indů s kulisou džungle plné šelem, mrakodrapů či krásek vyzařuje zvláštní naivita jejich mentality, která se ostatně projevuje i v bollywoodských filmech, balancujících na hranici s kýčem, ale zároveň bravurně střídajících jednotlivé žánry i emocionální polohy. Připomíná to hinduistické náboženství s množstvím zauzlených a často groteskních mytologických příběhů, které jsou dodnes součástí všedního života Indů.

Historii portrétních ateliérů se věnuje i hodinový film Město fotografií filmařky Nishthy Jain, která dokumentuje ošuntělé prostory malých fotografických ateliérů napříč indickými městy. Kromě kulis používají místní fotografové i retuše, a to i za pomoci počítače. Retuše pomáhají zhmotnit touhy a přání portrétovaných a odhalí zároveň tragiku zdejšího života. Ve filmu se například objevuje muslim, který se nemůže stýkat s hinduistickou dívkou, a tak si nechá udělat alespoň fotomontáž jejich portrétů na pozadí Tádž Mahalu.

Fotografka Anna Palakunnathu Matthew ve svém cyklu Satira Bollywoodu (1999–2000) naopak tyto iluzorní mýty a sny ironizuje a rozkrývá poněkud nepoetickou stránku indického života. Její fotografie filmových plakátů se vysmívají kultu filmových hrdinů – pomocí fotokoláží autorka vkládá na plakáty svůj obličej a připisuje k filmům některé slogany, prolamující tradiční klišé, například o „šťastném“ manželství, které dohodli rodiče. Její sociálně zabarvené poselství je provokativní a neskrývá feministické postoje.

Atmosféru formování Malajsie vystihuje série fotografií z dodnes existujícího ateliéru Pakard, který v cyklu Přes růžové brýle dokumentuje I-Lann Yee. Její fotografie jsou civilnější a střídmější než ty indické, přesto z nich také vyzařuje doba jejich vzniku. Fotografka Sue Hajdu se zabývá instalací podobných soukromých portrétů z období války ve Vietnamu, kde dodnes schází veřejná debata o ideologickém konfliktu, který stál v jejím pozadí.

Anonymní portréty jsou důkazem osobní paměti a soukromých, malých dějin, které dotvářejí celkový obraz „velké“ historie, ale obsahují zároveň i zárodky naší společné kolektivní paměti. Anonymní obrazy v nás vyvolávají vzpomínky na vlastní dětství, touhy a sny, na obecně lidské hodnoty a zároveň jsou obrazem kulturní identity země, její historie i mytologie.

Nejen dokumentární, ale i symbolický obraz

Výstava v Langhans Galerii představuje různé žánry, v nichž se na jedné straně akcentuje dokumentaristická hodnota fotografie a na druhé pak projevy symbolické, experimentální a výtvarně průbojnější. K těm můžeme na výstavě řadit jedinečný cyklus fotografií Remissy Mak, na nichž je hořký osud Kambodže metaforicky vyjádřen příslovím Když stoupne voda, jsou mravenci potravou pro ryby, když opadne, žerou mravenci ryby (2005). Toto khmérské přísloví vystihuje situaci jak doslovně (80 % Kambodžanů tvoří farmáři, kteří jsou na vodě a na úrodě doslova závislí), tak metaforicky – vládne ten, pro koho je aktuální situace nejpříznivější. Série fotografií zachycuje kostru ryby a zvětšeniny mravenců, často prosvícených či barevně upravených, působících krásně a zároveň děsivě.

Podobně symbolický je soubor Povídky o Suluském moři (2005) malajské fotografky I-Lann Yee, jež ve svých fotografiích ztělesnila kouzelné příběhy o Suluském moři, ležícím mezi Malajsií a Filipínami, které slýchávala v mládí. „Necítíme se být Malajci nebo Filipínci, ale Sulu,“ objasňuje I-Lann Yee. Fantaskní a narativně bohaté fotografie rozkrývají ostrov s princeznou a žirafou, výjimečná je také fotografie, jež zezadu zobrazuje muže a ženu. Ženiny až neskutečně rozevláté vlasy vypadají na mužových zádech jako jizvy. Pohádková symbolika připomíná malajské mýty, které tvoří základ této kultury.

Francouzský fotograf a filmař Nicolas Pascarel ve svém cyklu Modrá chodba používá spíše poetiku náznaku a absence. V Ho Či Minově Městě, dříve Saigonu, se včerejšek prolíná s dneškem. Pascarel narazil na budovu ponořenou do modrého světla, jejíž neobydlená zákoutí a tajemná zátiší fotografuje tak, jako by vyvolával duchy tohoto místa zvláštní historie, kterou prolínají ctižádostivé naděje moderního Města. Předměty bez lidí, ale s vlastní pamětí působí jako otázka – co se tady vlastně stalo a co z toho dodnes zůstalo? Co se změnilo?

Jak vidno, otázky, které vyvolávají symbolické fotografie, se shodují s těmi, které se vynořovaly nad fotografiemi převážně dokumentárními. Tyto obrazy jsou podobně jako v úvahách Rolanda Barthese (Světlá komora) nikoliv naším zrcadlem, ale způsobem, jak přistoupit k vlastní identitě, a to nejen individuální, ale i obecně kulturní. Jsou obrazem touhy a snů, v nichž je obsažena mytologie dané kultury, její podstata. Naivita i obdiv, s jakými přistupují tamní obyvatelé k fotografii jako médiu, odkrývají leccos z jejich snahy utéct před nelehkou realitou. Žádná z těchto fotografií tedy nemá čistě dokumentaristickou podobu, ale je současně úvahou o hodnotách a smyslu tradičního i moderního života.

Výstava v Langhans Galerii nás prostřednictvím devatenácti fotografických cyklů seznamuje s mnoha kontexty i žánry fotografie jižní a jihovýchodní Asie a je vynikajícím vstupem do mentality i fotografické tradice jednotlivých zemí. Je jen škoda, že malé prostory galerie a stejně tak malá známost této fotografické tradice u nás neumožňují, aby se výstava uspořádala jen například z jednoho cyklu jedné kultury, byla tak kompaktnější a šla více do hloubky. Tomu teď ostatně Langhans Galerie udělala skvělé entrée.

Autorka je filmová publicistka.

Noorderlicht – severské světlo

Výstava Air Asia v Langhans Galerii je převzata z rozsáhlejší přehlídky nizozemského fotografického festivalu Noorderlicht, uvedené v roce 2007 pod názvem Another Asia (Jiná Asie, kurátor Wim Melis). Festival Noorderlicht má původ ve fotografické galerii, která byla založena v Groningenu v roce 1980; u příležitosti desetiletí jejího trvání se konal poprvé. Střídavě se pořádá jak v Groningenu, kde se zaměřuje na současná sociální témata, tak v nedalekém Leeuwardenu, kde se dostává do popředí fotografie mimo západní civilizační okruh.

Bubliny rozprsklé o zeď

CD DVD

Vějíř lady Windermerové / A Good Woman

Režie Mike Barker, 2004, 93 min.

Filmaři k adaptacím děl Oscara Wildea bohužel přistupují buď s naprostou pietou, která však výslednému ději neprospěje, anebo se snaží s motivy pohrávat po svém. Mike Barker se pokouší vnést do svého „vtipného dramatu“ o záletnících a záletnicích břitký humor anglického literáta, otupuje však ostří melodramatickými úlety směrem do sladkobolného příběhu „jsem tvá matka, ale nemůžu ti to říct!“. Film má tempo právě tehdy, když se nic neděje, pouze sedí a povídá. Strnulý naopak zůstává, když se nám snaží vypravěč sdělovat důležité pochody v duši, intrikuje, prolíná osudy jednotlivých aktérů. Ti jsou povětšinou obsazeni velmi příjemně, klasicky se nejlépe dívá na Scarlett Johanssonovou. Helen Huntová je šarmantní, ale bohužel je její role od ironického Wildeova nadhledu až příliš vzdálená. Opakem jsou mužské party, kdy až na bezvýrazného Marka Umberse jsou páni tím, kdo se stará o dynamiku a vtip filmu. Filmařsky je snímek oku lahodný, sází na
kostýmy a romantické scenerie italského pobřeží, využívá měkkého svícení a kontinuálního neviditelného střihu. Hudbou a některými záběry (závěrečný odlet vstříc zapadajícímu slunci!) však dělá z adaptace pouze průměrný titul, kterých bylo a je již dost. Absence bonusů na DVD proto ani nezamrzí.

Lukáš Gregor

Fast Food Nation

Režie Richard Linklater, 2006, 109 min.

Režisér Richard Linklater (autor revolučního Temného obrazu) patří v poslední době k nejplodnějším americkým režisérům s často dvěma filmy ročně. Není pak divu, že některé jeho snímky nejsou nejpovedenější, a k nim patří i Fast Food Nation. Jako by tu navazoval na dokument Super Size Me, když se snaží ukázat, že za hamburgery stojí obrovská mašinerie na zabíjení krav. Linklater jde ale ještě dál, a tak v těchto továrnách na maso pracují vykořisťovaní Mexičané a tím, kdo to může všechno zastavit, jsou uvědomělí studenti. Tyto motivy pak rozvrstvil do tří dějových linií, propojených úspěšným fastfoodovým řetězcem Big One (Macek). Mladý manažer jede zjistit do výrobny masa, proč je v něm příliš vysoké procento kravského trusu, skupina mladých Mexičanů se snaží ve stejném podniku vydělat pár dolarů pro spokojenější život a skupinka studentů (zaměstnaných v koncových prodejnách) přemýšlí o tom, jak dát Američanům najevo, že by se
měli trochu uskromnit. Zpočátku sice snímek nevypadá tak politicky, s postupem času jsme však svědky stále delších přednášek o tom, jak je vše prohnilé. Škoda, že režisér více nevyužil humoru, takhle snímek vyznívá jako suchopárný dokument pro studenty. Za zmínku stojí překvapivé množství hereckých celebrit (Bruce Willis, Ethan Hawk nebo Kris Kristofferson) ve vedlejších rolích.

Jiří G. Růžička

Spider-Man 3

Activision 2007

PC, Xbox 360

Historie herních adaptací filmových předloh není příliš slavná a téměř vždy šlo o produkty, které pouze sekundovaly hollywoodskému trháku – a podle úspěšnosti filmu samotného pak buď profitovaly nebo se propadly. Spider-Man 3, pokračování osudů Petera Parkera, si hru bezesporu zaslouží, ale že produkční firma Activision ve spojení s vývojáři Treyarch vytvoří něco, co v mnoha směrech přebíjí film, to nečekal nikdo. Hra se definuje jako freeform městská akce, tedy hra s absolutní svobodou pohybu po městě a možností volby dalších úkolů. Jde tedy o koncept Grand Theft Auto s příměsí dramatického vyprávění v jednotlivých misích. Mise jsou řešeny jako uzavřené příběhy v délce přibližně jedné hodiny a zpracovávají jak samotné téma filmu, tak vedlejší motivy z komiksů. Dynamice vyprávění napomáhají časté animace nebo intraktivní scény a – souboje. Možnosti „Spideyho“ jsou téměř nevyčerpatelné, po správně zmáčknutých klávesách
vykonává řadu speciálních úderů a s pomocí bullet timeu si nejlepší z nich můžete vychutnat zpomaleně. Do moderní hry se tak dostávají ozvěny propracovaných mlátiček jeden na jednoho, jako byl Mortal Kombat. Směs příběhovitosti, skákání mezi mrakodrapy, animací a akční nirvány působí velmi dynamicky a rozhodně se dá doporučit.

Pavel Dobrovský

Efterklang

Under Giant Trees

Leaf label 2007

Ambientní plochy jsou sice hudební větví, z níž už bylo odřezáno maximum a teď nezbývá než experimentovat jen s minimálními možnostmi, jenže projektu Efterklang se i na tak malém prostoru podařilo vytvořit vlastní realitu. Možná trochu písničkářství, možná trochu moderní klasika. Ale určitě je to natolik specifický žánr, že o Efterklang stojí za to se aspoň v téhle krátké recenzi zmínit. Jejich stylu „minutu-smyčce-minutu-klavír-minutu-beaty-a-minutu-zpěv“ sice nepodlehnete tak snadno, spíš vás možná začne pro svou „kolovrátkovost“, kdy skladby celou dobu vycházejí jen z několika zvuků, nudit; ovšem pokud se do pěti nových balad dokážete zaposlouchat, otevře se vám animovaný svět plný anomálií, známý z jejich videoklipů. Zvláštní ruchy zní jako pochodování armády brouků, drnkání na housle zase jako nárazy komářích křídel do hustého kouře nad praskajícím ohněm. I proto má tato hudba jednu zásadní nevýhodu: přes silné mužské vokály ji velmi
jednoduše přehluší i tekoucí voda v koupelně. Pět písniček na jejich aktuálním počinu Under Giant Trees je proto přiměřených. Utečou poměrně rychle, přesně v tom okamžiku, kdy byste si chtěli pustit jinou desku. Hudba Efterklang by se dala popsat tím strašným slovem „zajímavá“. Ovšem nevím, jestli to v dnešní době stačí. Jim asi ano.

Ondřej Stratilík

Mike Landau v Praze

Češi podle Jana Patočky

Problematiku češství zmiňuje Jan Patočka na mnoha místech svého díla a v jiných relevantních textech než pouze v těch, které byly vybrány do svazků Češi. Na adresu editorů lze v krátkosti poznamenat, že publikaci opatřili důkladným personálním rejstříkem a v souladu s edičními pravidly ji doplnili o rozsáhlou ediční poznámku, vztahující se k vysvětlení původu přetištěných textů. Ze zcela pochopitelných důvodů uspořádání Čechů akcentuje hlediska filosofická. Proto se třeba texty o Chartě, patrně nejčtenější a nejčastěji citované v historických pracích o normalizaci, nalézají až v jedné z příloh. Je pravda, že jde spíše o popularizační texty, které zpřístupňují Patočkovy myšlenky obsažené ve filosoficky zaměřených spisech. Užitečné by mohlo být naopak tematické rozčlenění na texty o české filosofii a o českých dějinách, jakkoli to v případě tohoto autora nelze zcela důsledně
oddělit. Nicméně u tak rozsáhlého edičního počinu je evidentní, že se jednoduše nelze zavděčit všem, a mám za to, že tematické rozčlenění textů v rámci sebraných spisů je, bez ohledu na řečené, vyhovující.

První, o poznání objemnější díl Čechů obsahuje Patočkovy publikované texty (včetně samizdatových). Zatímco zde editoři upřednostnili tematickou provázanost jednotlivých textů a knihu rozdělili do tří hlavních částí a tří příloh, druhý díl, složený z textů nepublikovaných, dodržuje zásadně chronologické řazení prací. Editoři v úvodu k druhé části uvádějí v tomto směru zajímavý postřeh: „Při objektivně-chronologickém řazení (které se tu přirozeně samo nabízí) dostává tento svazek jistou nezáměrnou kompozici: nestranná chronologie zde vytváří zajímavý tematický oblouk – od Masaryka k Masarykovi (podobně, i když ne tak nápadně, tomu bylo již u základního korpusu textů v prvním dílu tohoto souboru). Může to být v obou případech pouhá náhoda, ale možno v tom snad spatřovat i cosi symbolického: vyrovnávání s TGM představuje vskutku jakousi osu či páteř Patočkova uvažování o české filosofii a moderních
českých dějinách.“ (díl II, s. 11)

Válka, jaro a normalizace

Texty, v nichž se Patočka vyrovnává s českou minulostí a hledá „smysl“ českých dějin, jsou i pro širší čtenářskou veřejnost zřejmě tím nejzajímavějším (a také asi nejpřístupnějším). V Patočkově tvorbě můžeme nalézt tři periody jeho zvýšeného zájmu o problematiku češství, resp. smyslu českých dějin. Poprvé těsně před druhou světovou válkou, podruhé v době Pražského jara a potřetí za normalizace.

V době, kdy se po našem úspěšném vstupu do EU „smysl Evropy“ stále více redukuje na boj o zemědělské dotace, volný pohyb kapitálu a normování jakosti potravin, zní jako hudba z jiného světa Platonem inspirované Patočkovo přesvědčení z Kacířských esejů, že „jediná ze světových kultur je kulturou nahlédnutí… [a že] starost o duši zrodila Evropu“. Autor se tu opírá o určitou linii evropského myšlení, které hledá základ Evropy a svobody člověka v antické polis, od jejíchž počátků vede cesta ke krizi i novověkého světa. Právě tento pojem Evropy, kterému někteří vytýkají jeho naprostou libovolnost (Dušan Třeštík), je Patočkovým nejčastějším kritériem při hodnocení českého národa. Univerzalismus evropské ideje se v novověku rozložil do partikularismu jednotlivých státních celků, což se v éře koloniálního imperialismu promítlo do celého světa. Tomuto procesu neunikli v moderní době pochopitelně ani Češi.

Patočka se začal rozsáhleji zabývat českými dějinami již na sklonku třicátých let. Právě z této doby pochází jeho důležitý text Česká vzdělanost v Evropě (Praha 1939) – naneštěstí právě tuto práci zde nenalezneme a je nutné sáhnout po 4. svazku sebraných spisů, což je jedno z úskalí jejich výše zmíněného tematizování.. Již zde je patrný Patočkův značně vyhraněný a značně kritický výklad meziválečných dějin. Najdeme tu skeptické hodnocení Karla Čapka, kritiku zpovrchnění života a prvorepublikové stranické demokracie. Takovýchto kritik bychom po Mnichovu objevili v české společnosti nespočet. Přesto Patočka tou svou vůbec nezapadá do pomnichovského defenzivně kolaborantského kontextu, kdy se Jaroslav Durych vysmíval diletantismu a servilitě Masarykových filosofických padělků, Jiří Stříbrný připomínal pikle benešovců a Rudolf Voříšek vzýval ochranu slabého a neduživého národa v německém objetí. Editoři správně upozorňují, že „tyto
[Patočkovy] texty, v nichž vyniká zvláště autorovo přísné hodnocení stavu české vzdělanosti a vůbec kulturních poměrů v době první republiky, je třeba čísti spolu s tzv. Lovaňskými přednáškami a s epistulárním cyklem Co jsou Češi” (díl I, s. 14). Mezitím se však Patočka k tématu, zvláště na konci šedesátých let, ještě několikrát vrátil. Nejdůležitějším textem v tomto směru byla nepochybně přednáška Filosofie českých dějin z roku 1969. V závěru nalezneme gros jeho tehdejšího myšlení českých dějin. Ve sporu o jejich smysl se zastává faktické diskontinuity, tj. český národ není pouhým pokračováním tradiční hierarchicky formované společnosti v Čechách, zároveň však nepopírá jistou kontinuitu morálního zaujetí a příkladu, jako u Palackého. K tomu dodává: „Zato existuje na sociálním základě elementární demokratismus českého a zčásti i slovenského národa… Myšlenka rovnosti dovedená do plného
vyrovnání, i hospodářsko-sociálního, je nám však srozumitelná a blízká, naše vtělení do socialistického tábora je z tohoto hlediska pochopitelné a důsledné. Neméně pochopitelné a důsledné je však potom v tomto rámci přidržování se tendence universálně demokratizační.“ (díl I, s. 199)

Konstrukce dějin

Na Patočku silně zapůsobil zážitek normalizace. Názorový posun během několika málo let mezi publikací O smysl dneška, shrnující články – často plné optimismu – ze závěru let šedesátých, a „dopisy“ dostatečně dokresluje tento šok. Profesionální historici často nad jeho Dopisy německé přítelkyni, jak zní druhý název, resp. podtitul souboru Co jsou Češi, skřípou zuby. Nicméně nelze Patočku číst historickýma očima, protože jemu nejde o historickou analýzu, nýbrž o konstrukci dějin (díl II, s. 12). Právě v „dopisech“ plně rozvinul v šedesátých letech jen naznačenou koncepci „velko- a maločešství“. Malé češství je takové, které na rozdíl od velkého, jež mohlo myslet na problémy Evropy, myslelo jen samo na sebe – protože jinak to ani nešlo –, na udržení své existence, kterou stále více identifikovalo s řečí. Až sem dospělo Patočkovo rozlišování Bolzanova a Jungmannova národního programu (viz díl I, s. 293 ad.). Zatímco první
akcentoval univerzalisticky motivované občanské pojetí národa, které ovšem překračovalo tradiční zemský patriotismus, druhý kladl důraz na partikularistické jazykové vymezení. Na posledních stránkách citovaného souboru pak autor provokativním způsobem zpřítomňuje trvající české moderní trauma: „V kapitole o sebevědomí ve Fenomenologii ducha Hegel ukazuje, že otrok, který má své sebevědomí v pánovi, vznikne tak, že přežije a chce přežít otřes strachu před smrtí. Viděno ve velkém je to totéž, co se s námi stalo v roce 1938, nikoli cizím diktátem, nýbrž vlastním podrobením podle Benešova rozhodnutí. Slabšímu, ale obranyschopnému nelze přece nic diktovat; jeho věc, chce-li trpět a zemřít, anebo ne. Zdá se mi tedy, že Češi, tito shora osvobození sluhové, propásli příležitost dodatečně a samostatně vybojovat svoji svobodu…“ (díl I, s. 323)

Na závěr je nutné připomenout, že se v loňském roce objevil ještě jeden zásadní vydavatelský počin, jenž se týká Patočkova promýšlení českých dějin. Je to objemný svazek Spor o smysl českých dějin 2, který vydalo nakladatelství Torst. Editor Miloš Havelka v něm navazuje na první díl, který vyšel již před neuvěřitelnými 12 roky. V těchto Posunech a akcentech české otázky, jak zní podtitul edice, je postiženo období let 1938-1989. Havelka zde také přetiskl tři zásadní Patočkovy texty (Česká vzdělanost v Evropě, Filosofie českých dějin a Mají dějiny smysl?) a v úvodu knihy k nim nalezneme rovněž jeho kvalifikovaný komentář. Navíc řada autorů, kteří přispěli do publikace, Patočku inspirativně komentuje.

Autor je historik a právník.

Co nás zajímá

K senátním volbám na Chomutovsku přišel každý desátý z oprávněných voličů a na Přerovsku o týden později každý šestý. Žalostnou účast na vybírání našich zástupců do horní komory parlamentu lze samozřejmě vysvětlit několika způsoby: všeobecnou a již dlouhodobou nedůvěrou k vrcholným zastupitelským sborům, nechutí vůči vládní politice, která se v současných uzlových bodech podstatně rozchází s obecným míněním, nebo odklonem od pravicové politiky, jemuž výsledky těchto doplňovacích voleb odpovídají. V každém případě jde o nezájem.

I na jediném, uplynulém týdnu lze ilustrovat, co se těší našemu zájmu a co naopak míjíme se zjevnou lhostejností. Podle křiklavých deníků, do nichž v metru nahlížíme sousedům přes rameno, stěžejním předmětem pozornosti jsou postelové a jiné intimní historky, převážně z okruhu hvězdiček obojího rodu. Mravokárci často tvrdí, že k tak neplodnému a scestnému zájmu nás vedou právě bulvární média. Pravda pravdoucí, jenže snaha odvádět naši pozornost od věcí podstatných k banalitám je v nejlepším případě až na samém konci komerčního záměru. Nejde o ďábelský politický úmysl, ale o marketingová zjištění, že čtenář, o kterého bulváru jde, raději sáhne po listu, co na první stránce prezentuje šťavnatý mord, než po jiném, posuzujícím ten či onen obecně významnější problém.

Poslední dubnový týden přinesl i veselou historku, kterak místopředseda české vlády přiletěl do Moskvy s křížkem po funuse. Způsobila to závada na brzdném systému challengeru, a než bylo přistaveno další vládní letadlo, uběhla půlhodina. Třebaže pozdní přílet ještě znásobila obtížná jízda Moskvou, cesta Alexandra Vondry na Jelcinův pohřeb skončila happy endem: „Nakonec jsem měl velmi důstojné místo hned za Jelcinovou rodinou a za prezidentem Putinem.“

Důstojnost především. Bezděčně si připomeneš, jak bylo podle svědectví pamětníků každé německé knížátko blažené z pozvání do blízkosti Napoleona v době jeho nejvyšší slávy, jak ožívalo každým metrem, o který se mu mohlo přiblížit. Historka zábavná, jen jedna otázka při jejím tlumočení v tisku jaksi chyběla: musel český delegát na Jelcinův pohřeb cestovat vládním letadlem? Použití komfortní linky do Moskvy přijde maximálně na třicet tisíc, vládní letadlo nejméně na desetinásobek. Kde zůstala stále opakovaná péče o daňového poplatníka, stálý nářek nad deficitním rozpočtem? Spadla by snad místopředsedovi vlády z hlavy korunka, poškodil by důstojnost země nebo dokonce svou, kdyby před atributem státnické důstojnosti dal přednost několika ušetřeným statisícům?

Peníze včetně těch, co neprošly vlastní kapsou, do oblasti občanského zájmu rozhodně patří. S jistým uspokojením byla proto přijata zpráva, že po příletu do Johannesburgu vzala jihoafrická policie do vazby známého českého utečence Radovana Krejčíře. Zvěst, kterou o čtyři dny později narušilo sdělení, že z vazby na Bahamách byl naopak propuštěn další objekt našeho soudního stíhání Viktor Kožený. Nemůžeme sice doufat, že miliardy chybějící zásluhou těchto (a dalších) pánů ještě uvidíme, ale pocit zadostiučinění z mlýnů, které přes svou pomalost přece jen melou, patří k dobrým zprávám. I když si ze skepse nikoli vrozené říkáme: kdoví, jak to nakonec dopadne.

Zmíněný Viktor Kožený, který slovy na svou obranu i slávu věru nešetří, vydal pro ČTK prohlášení, že nikdy neporušil ani americké, ani české zájmy. Ponechme soudům, co jejich jest, za sebe však říkám: je to možné. Cožpak dnešní mnohamilionové až miliardové majetky vznikly výhradně loupeží? Neumožnily je především zákony z první poloviny devadesátých let, na jejichž znění se podílel i Kožený jako poradce Legislativní rady? A tak ožívá prastarý spor o slova zákonů připomínající dobré mravy. K zásadám právního státu patří pravidlo, že co není proti zákonu, není trestné – je to však i mravné? A náleží sama mravnost do politiky, nebo je pouhým pláštíkem závistivců? Nepřipomínají staré příběhy a vážná podezření, která se už nedají prokázat, toliko neúspěšní nebo planí idealisté? Ještě že jim dokážou čelit lidé stateční. Třeba Jiří Čunek: „Mám podporu mnoha politiků napříč stranami, protože oni vědí, že ten boj vedu i za ně.“

Přemýšlení o mravnosti a o tom, kterak a čím za její absenci platíme, mělo by patřit k předmětům našeho zájmu víc než všechny aféry údajných celebrit dohromady. Je toho ovšem mnohem víc, co naši pozornost udržuje dole při zemi a brání ve výhledu perspektivním. Zatímco na Prvního máje brněnská policie zastavila a pak rozehnala průvod neonacistů, kteří se netajili svou symbolikou a hulvátstvím, policie pražská pro ně čistila ulice, pozatýkala a pak na policejní služebně nechala svléknout donaha jejich odpůrce. Ve stejné době, kdy pražští policisté takto oddělovali extremisty levicové od extremistů pravicových, aby neonacisté mohli pochodovat uvolněnými ulicemi, na pražské Letné hřímal předseda vlády proti komunistům.

Stálo by za náš zájem a naši pozornost chladné uvažování, zda oba politické extrémy, ten „rudý“ i ten „hnědý“, co do rétoriky, činů i perspektiv jedno jsou. Zajímavou myšlenku vyjádřila nedávno (Listy 2/2007) profesorka Vladimíra Dvořáková: stálé intenzivní zdůrazňování „rudé“ minulosti jako potenciální hrozby vede k hnědnutí současné politické scény. Podobně jako po válce, kdy za nejspolehlivější obranu proti nacistické diktatuře byla vydávána příprava a pak nastolení diktatury rudé. Tak jako je pro současnou českou vládu přitažlivý polský příklad, který pod korouhví antikomunismu posiluje krajní, populistickou a nacionální pravici.

Otázky a náměty, které by měly provokovat náš zájem, nejsou samozřejmě kladeny lhostejným čtenářům bulvárního tisku. Nelze doufat, že se část účastníků nějaké příští technoparty předčasně vytratí, aby ještě stihla účast na volbách, a nelze ani hořekovat, že přemýšlení o souvislostech není v povaze zástupů.

Autor je historik.

Inspirace pro další

Při pohledu na Rozvojové cíle tisíciletí je jasné, že jedinými arabskými státy, které budou schopné jich dosáhnout ve stanovených termínech, budou členské země Rady spolupráce arabských států v Zálivu (tvořené Bahrajnem, Kuvajtem, Katarem, Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty). Právě tyto státy se totiž vydaly opačnou cestou než zbytek arabského světa a podle zprávy Ekonomické a sociální rady pro západní Asii (ESCWA) mají státy s vysokými příjmy (tedy členové Rady) blízko k dosažení cílů stanovených Organizací spojených národů.

Primárních Rozvojových cílů je celkem šest, budeme se ale zabývat jen článkem druhým (dosažení všeobecného základního vzdělání), třetím (podporou rovnosti pohlaví) a pátým (zdravé mateřství).

Co se týče druhého cíle, došlo v zemích sdružených v Radě v letech 1990–2002 ke stejnému, tj. osmiprocentnímu zvýšení počtu dětí zapsaných na základní školy. Míra gramotnosti mezi arabskou mládeží zde dosahuje 94 procent a je tak nejvyšší z celého regionu.

V oblasti podpory rovnosti pohlaví a příležitostí pro ženy, která tvoří třetí cíl, se u zemí Rady uvádí vysoký GPI (Index rovnosti pohlaví), a to jak v primárním, tak i v sekundárním vzdělávacím sektoru. Podle posledních dat ESCWA se GPI zvýšil mezi lety 1990 a 2002 na prvním stupni z 0,89 na 0,97, na druhém potom z 0,85 na 0,94. Státy Rady jsou navíc jediné v arabském světě, v nichž na univerzitách studuje větší počet žen než mužů, s GPI dosahujícím úrovně 1,63.

Pozice žen v pracovní a ekonomicko-politické oblasti se tedy zlepšuje. S politikou je to horší. V roce 2007 měly ženy parlamentní zastoupení pouze v Bahrajnu, Ománu a Spojených arabských emirátech. V žádné z těchto zemí ovšem není zaveden formální zákaz vstupu žen do politického života ani se o tuto otázku nevedou spory, na rozdíl například od Kuvajtu nebo Saúdské Arábie.

Členským státům Rady se podařilo udržet si pozitivní trend, započatý v sedmdesátých letech, i ve snižování mateřské úmrtnosti, která představuje pátý z cílů. Úroveň úmrtnosti je v těchto zemích nejnižší v celém arabském světě a zcela srovnatelná s „vyspělými“ zeměmi (ESCWA 2005).

Z výše zmíněných statistik vyplývají dva závěry. Za prvé, že členové Rady v průběhu posledních dekád investovali státní peníze do nejcennějšího zdroje – do svých občanů, včetně žen. Za druhé pak, že většina žen v oblasti se postupně zbavila role vyživovatelek a pečovatelek a transformovala se ve zcela zásadní součást pracovní síly. To je zjevné například z volby žen do představenstva obchodní komory města Džidda z roku 2005. V poslední době se ženy z oblasti Rady aktivně účastní politického života ve svých zemích, což dokládá mimo jiné boj kuvajtských žen za právo stát se kandidátkami v loňských parlamentních volbách.

Některé ženy se však již dostaly do významného společenského či politického postavení. Patří mezi ně manželka vládce Kataru šejka Mouza bint Násir Al-Misnad a současná předsedkyně Valného shromáždění OSN šejka Haja Al Chalifa z Bahrajnu. Obě náleží ke generaci narozené ještě před vznikem současného moderního arabského státu v raných sedmdesátých letech. Díky tomu mohou posloužit k dokreslení pokroku, jehož dosáhly ženy ze zemí Rady během doby jediného lidského života.

Stoupenec machiavelismu by mohl říci, že by si Katar nejspíš nevydobyl své prominentní postavení na poli regionální i mezinárodní ekonomiky a politiky, kdyby jeho současný vůdce šejk Hamad bin Khalifa al Thani nesesadil svého otce v nekrvavém převratu v roce 1995. Díky tomu se šejka Mouza bint Násir Al-Misnad stala první ženou hlavy státu v oblasti, která se účastnila státních a společenských akcí a vystupovala veřejně i v médiích.

Šejka Mouza v Kataru také stála u základu tzv. Doha Debates, které jsou „veřejným fórem pro dialog a svobodu vyjadřování“ (Doha Debates Online). Veřejné debaty uváděné moderátorem Timem Sebastianem, známým z pořadu BBC Hard Talk, jsou celosvětově přístupné na internetu a věnují se řadě otázek spojených s arabským světem. Na mezinárodním poli působí šejka Mouza jako jedna z volených členů Výboru pro dětská práva OSN a v roce 2003 se stala zvláštní zmocněnkyní UNESCO pro základní a vyšší vazdělávání.

V roce 2006 byla jako první žena arabského původu jmenována předsedkyní Valného shromáždění OSN šejka Haja Al Chalifa z Bahrajnu. Před svým jmenováním využívala v boji za práva žen ve své zemi právnické erudice, kterou získala na univerzitách v Kuvajtu, v egyptské Alexandrii a Ain Shamsu a na pařížské Sorbonně. Působila také ve vysokých pozicích v několika bahrajnských, ale i arabských právních organizacích. Kromě toho je členkou Mezinárodního arbitrážního tribunálu při Mezinárodní obchodní komoře.

Pozice na národním i mezinárodním poli získala oběma ženám respekt jejich spoluobčanů, a co je ještě důležitější, jejich osobní podpora a angažovanost v národních i mezinárodních organizacích je inspirací dalším ženám z regionu.

Autorka je odbornice na problematiku Středního východu.

Přeložila Dina Podzimková.

Interpretova unavuje

V texte pre katalóg Spleen & Ideal (Bolf, Drahotová, Gerboc, Hošek, Šille) som proklamoval myšlienku nezáujmu o skúsenosť maľby a vyzdvihol záujem o skúsenosť estetiky existencie; toto vyhlásenie samozrejme nie je naivné: každé maliarske gesto a každé vypovedané slovo nás konštituuje ako takých a takých, s čím súvisí onen foucaultovský pojem Biomoci, prostredníctvom vystavených malieb pretlmočený do maľby, „…nie je to ale nič osobné, je to vynachádzanie… spôsobu existencie“ (Deleuze aj Foucault), je to „dokument“ istej formy osobnej skúsenosti. Takto bolo treba chápať aj úvodný text katalógu, ktorý Petr Vaňous na stránkach A2 interpretoval odlišne. Prostredníctvom onej estetiky existencie výstava uvádza špecifické estetiky krutostí, smútkov, znecitlivenia, krutej senzuality alebo „povrchných“ konzumov; každá maľba je tak manuálom „politického“ boja, je teritóriom, ktoré treba brániť, v ktorom sa z maliara stáva objekt („subjekt mimo
svojho súkromia“), je politickým právom s každým obmedzením aj výhodou.

Pri koncipovaní výstavy som často myslel na to, či má maliar a jeden zo zúčastnených o nej vôbec právo písať, pretože rozdiel medzi vizuálnym a verbálnym je neprekonateľný. (Napokon – je text, ktorý „plynie“ z maľby zároveň kontextom, v ktorom sa maľba nachádza?, a je vôbec umelec v situácii, keď si musí sám pred sebou situovať svoje vlastné postavenie uprostred tejto nepreniknuteľnej siete označovaní a referencií? Musí si, podobne ako analytik, v tomto chaose neistôt situovať a pevne definovať svoj vlastný diskurz? Stane sa nepohodlným, ak si nárokuje na to, aby sa jeho maľby chápali bez zbytočného zahmlievania ich významu dákym sprostredkujúcim myslením?)

Tento text by nemal byť len polemikou s textom Petra Vaňousa v A2 č. 13/2007. Je skvelé, ak sa o výstavách píše, a množstvo hoci aj úplne protichodných názorov je samozrejme len výhodou. Nepochopil som ale niektoré navzájom si odporujúce tvrdenia v prostredí dvoch či viac viet, ktoré by prirodzene mali verifikovať jedna druhú. Prekvapila ma aj skutočnosť, že teoretik píše o výstave aj napriek tomu, že sa jej – ako som zistil – bezprostredne nezúčastnil a jediným zdrojom informácií preňho ostáva katalóg k výstave. Potom sú katalógové texty a niekoľko málo reprodukcií tým jediným barthesovským punctom, ktorý tvorí záchytný bod všetkých interpretácií, a to je – prirodzene – neskutočne málo. Snáď len potom je pochopiteľné Vaňousovo tvrdenie, že tu „proti konceptuálnemu pragmatizmu“ chápania tejto výstavy „bola postavená bulvarizácia umelca“.

Petr Vaňous má pravdu: výstava skutočne ponúka jednu z výrazných tendencií maľby súčasnosti, „ktorá smeruje k hermetickému uzavieraniu foriem“. Ak si ale niektoré maľby na výstave nárokujú na premisy, ktoré súčasne ťažia z vyzdvihovania popisu udalosti a vedomého degradovania a odmietnutia prioritného postavenia maliarskej formy a všetkých jej funkcií aj napriek tomu, že sa pohybujeme na jej území – o forme a jej hermetickom uzatváraní nemôže byť v tom prípade prioritne reč v polohe príbehu, obsahu, motívu (čo, ako dúfam, opäť predznamená nástup Age of Narration), ale len v polohe v tejto chvíli nepodstatnej „maliarskosti maľby“, ktorá je pre mňa bezduchou onaniou v prostredí hmoty, duševným l’art-pour-l’artizmom či bezzubým pojmom na konštrukciu teoretického textu. Podobných nezrovnalostí som v texte našiel viac, no opakujem, treba byť vďačný za každú debatu vracajúcu sa k problémom súčasnej maľby. Takých je totiž,
najmä v tých mojich končinách, žalostne málo.

Na záver len krátku poznámku o vzťahu maliar – teoretik, ktorý, pripúšťam, môže byť v istých špecifických prípadoch veľmi plodný. Čo vôbec znamená nezdravý pojem pluralistickej situácie, ktorá je pre nás toľkokrát používanou maskou? Sebareflexiu?, hravosť proti vyčerpávajúcemu prístupu, dôslednému opisu a pod.?, iróniu? Pozitívom je jedine jej interpretatívna samostatnosť: jej relativizmus obhajujúci dištancovanie sa svojho vlastného diskurzu od skúmaného objektu, ku ktorému by tento diskurz mal byť vo viac než dôvernom vzťahu, jeho nárok na odlíšenie územia výkladu alebo vysvetlenia od popisovaného územia. Teda: dielo verzus text o diele. Je prijateľné vysvetlenie, že cieľom súčasného umenia už nemusí byť vysvetlenie subjektu, ale skúmanie jeho hraníc?, skúmanie použitelností súperiacich interpretácií? Odrazu prestalo ísť o maľbu! Každá kritika zrazu vyhlasuje svoju vlastnú samostatnosť, oslobodzuje sa spod termínov dôsledného myslenia, od preskúmania subjektu
a vyčerpávajúceho zhodnotenia jeho významu. Každá kritika si privlastňuje pojmy a významy, ktoré chce prekonať a ktoré zatracuje. Kritika sa globalizuje a privádza k deštruktívnemu pojmu objektivizácie. Súčasnosť deklaruje následné interpretácie obrazu ako samostatný subjekt skúmaní, a na umelcoch sa tak priživuje celý aparát administrátorov (česť výnimkám, prirodzene). Text a jeho štruktúry začínajú byť dôležitejšie ako Obraz. Maľba sa zrazu dá vypočítať. Dá sa vyjadriť slovom ešte skôr, ako je namaľovaná. Dá sa zdokumentarizovať skôr, než visí na stene galérie. A maliar s vlastnými interpretáciami vlastného Obrazu je, zdá sa, zbytočný… Samozrejme dosť bolo slov, vyhrňme si rukávy, a poďme konečne maľovať!

Autor je malíř.

Kuriózní tisková agentura

Stránky na adrese rtacc.bloguje.cz jsou označeny jako česká část Československé revoluční tiskové agentury. Slovenské části jsem se nedopátral. Zde přítomný patos není zamýšlen ironicky, ČRTA je spojena s prostředím Zifčákovy KSČ-ČSSP.

Revoluční tisková agentura se nalézá na veřejném hostingu, mezi blogy. Design je nadprůměrný a neuráží. Slabinou je nicméně fakt, že se naprosto nehodí k deklarovanému charakteru stránek, mají-li plnit funkci informačního webu – natož agentury. Přehlednost je nevelká a vyhledávání v obsahu neexistuje. Přestože provoz stránek byl zahájen teprve začátkem roku 2007, dosáhly relativně slušné návštěvnosti. Počítadlo uvádí přes tři tisíce návštěv. S největší pravděpodobností navíc zřejmě nebylo přetočeno. To není pravidlem, marginální politické subjekty si s počítadly obvykle hlavy nelámou. Pokud bychom navštívili například stránky ČSAF – v případě, že by zrovna fungovaly – dobrali bychom se komických údajů o návštěvnosti v milionech a desítkách tisíc hlasujících v anketách.

Obsah by měl být zřejmě koncipován tak, aby odpovídal 17 nabízeným tematickým okruhům. Ty poněkud nepochopitelně zahrnují vše od „Zpráv z domova“ přes „Obrazové seriály“ až ke „Kubě a KLDR“. Co dělá informace o vystoupení tanečního souboru Alexandrovců v Košicích v rubrice „obrazové seriály“, ví snad jen autor daného příspěvku.

Úroveň textů je nevyrovnaná. Velkou část z nich tvoří pouhé pozvánky a anonce na nejrůznější debaty a akce, konané na území ČR a SR. Zbývající příspěvky autoři s větší či menší urputností dolují v historii minulého století. Vedeni jsou ideou objevit a oprášit marx-leninské teze a projevy, které by rehabilitovaly reálný socialismus anebo by je bylo možné vztáhnout k současnému globálnímu vývoji. Ne vždy je však jejich snaha úspěšná. Pro historika by snad ČRTA mohl být dobrý zdroj – kdyby jen koncepce stránek nebyla tak zmatená a jednotlivé překlady a články na sebe alespoň v náznacích navazovaly.

V jednom ze starších rozhovorů se Ludvík Zifčák vyjádřil o ČRTA s jistou obezřetností jako o nástroji, který by potenciálně mohl pomoci navázat kontakty s jinými, stejně smýšlející stranami ve světě a přispět ke sjednocení levice. Poněkud vyděšen nesrozumitelnou filipikou publikovanou pod názvem „Šarmantní pan Fojtík“ v rubrice „Do boje za očistu komunistického hnutí“ jsem tedy s nadějí vstoupil do rubriky „Informace z bratrských stran“. Seznal jsem se zklamáním, že ČRTA bratrů nemá, neb rubrika je prázdnější než ukrajinské sýpky památných třicátých let. K čemu tedy vlastně web ČRTA slouží?

Po formální stránce jde o blog, nic víc. Po obsahové stránce se jedná o změť různorodých příspěvků. Nejvýznačnějším rysem jejich charakteru je politická orientace, která by se dala označit za ortodoxně komunistickou. Patrné jsou silné a časté reminiscence na minulý režim. Za zvláštní pozornost stojí překlady projevů sovětských funkcionářů z období stabilního reálněsocialistického režimu. Z aktuálních témat dostává bezpochyby největší prostor kampaň proti umístění americké základny na území ČR. Zmínky o stávkách a případně jiných sociálních konfliktech jsou spíše okrajovou záležitostí. Z aktuálních zahraničních témat je pro autory blogu samozřejmě nejpřitažlivější dění v Jižní Americe, od venezuelského vývoje až proticastrovského teroristy Posady. Vlastní, autorská tvorba přispěvatelů nedisponuje příliš vysokými kvalitami, ať již ze stylistického či gramatického hlediska. Rubrika, která je jí doslova přeplněna, je věnovaná očistě komunistického
hnutí. Zlomyslný čtenář by se při četbě zřejmě pobavil, nezaujatému se chce povzdechnout – pokud by snad ČRTA byla představitelkou komunistického hnutí a to bylo očištěno, mnoho by toho budoucím generacím opravdu nezůstalo. Kladně ohodnotit lze tak snad jen naprosto samozřejmou pravidelnou aktualizaci blogu.

Na Zifčákovi lze ocenit, že zřejmě má stálé výčitky svědomí z toho, do jakého marasmu nás svou etudou na Národní třídě onoho listopadového večera roku 1989 pomáhal dostat. Nejsem si však jist, zda volí správnou cestu k nápravě. Důvěra, kterou ČRTA vkládá do pokusu oživit marx-leninskou minulost, má daleko i k nekromancii. Politický dopad této iniciaty je nevelký, informační přínos diskutabilní, z estetického hlediska jde o pokus méně než slabého průměru. Blog, zastupující s dojemným nadšením Československou revoluční tiskovou agenturu, tak je a podle mého soudu také zůstane v prostředí internetu kuriozitou stejně jako strana, které především slouží.

Autor je politolog.

Na levém okraji mužského světa

Před třemi lety se Louisa Hanouneová, šéfka Strany pracujících (PT, Parti des Travailleurs, Hizb al-cUmmál), stala na několik dní předmětem zájmu globálních médií. Ohlásila totiž svou kandidaturu na prezidentský úřad Alžírské lidově demokratické republiky. Vznikla tak teoretická šance, že by se do čela země s tradičně patriarchálním uspořádáním společnosti postavila žena. Zároveň by se tak Louisa Hanouneová mohla stát první prezidentkou v arabském světě. Senzace se ale nakonec (podle očekávání) nekonala a vítězem voleb, o jejichž regulérnosti lze pochybovat, se stal dlouholetý obyvatel nejvyšších pater alžírské politiky Abdalazíz Buteflika.

Boj za nezávislost

Dcera chudých rolníků z oblasti Jijelu na východě Alžírska se narodila jen několik měsíců předtím, než vyhlásila Fronta národního osvobození v listopadu 1954 válku francouzskému kolonialismu. Africký kontinent se tehdy začal probouzet k novému životu a mnozí optimisté doufali, že spolu s útlakem západních velmocí zmizí i staré společenské uspořádání. I Fronta národního osvobození slibovala po získání nezávislosti rozsáhlé změny v hospodářské a společenské sféře. Rozsáhlá účast žen jak na logistickém zajištění odboje, tak přímo v bojových operacích proti francouzským bezpečnostním složkám pak měla být předzvěstí rozsáhlého rozšíření jejich participace na veřejném životě.

S účastnicemi alžírské války za nezávislost se podle vlastního vyprávění setkala i Louisa Hanouneová. Její rodný dům se předtím, než byl Francouzi vyhozen do povětří, stal úkrytem partyzánského oddílu. Tehdy údajně poprvé viděla malá Louisa nějakou ženu psát. Sama se pak ihned po skončení války v roce 1962 stala ve své rodině první dívkou, jež začala navštěvovat základní školu.

Iluzorní změna

Podoba nezávislého Alžírska byla po získání nezávislosti dána poměrem sil mezi dvěma vzájemně soupeřícími proudy uvnitř národněosvobozeneckého hnutí. Velmi zjednodušeně můžeme první z nich označit jako proud sekulární, který své požadavky formuloval v rámci západních republikánských ideálů či v souladu s levicovými doktrínami. Druhý proud, jehož síla byla v době získání nezávislosti velmi omezena, se odvolával spíše na islámské hodnoty a příslušnost k arabsko-islámskému kulturnímu prostoru. Výsledným kompromisem byla ústava, jež se sice dovolávala islámu jako zdroje duchovní síly v boji proti kolonizátorům a hlásila se k arabství, avšak také zavazovala příští vlády k budování sociálně spravedlivé společnosti, přičemž explicitně zdůrazňovala rovnost práv a příležitostí u obou pohlaví.

Mladé Alžířanky tak mohly, podobně jako za doby koloniální nadvlády, navštěvovat střední i vysoké školy, ovšem s tím rozdílem, že jim nezávislost měla otevřít cestu k daleko širšímu uplatnění. Studentský život na univerzitách navíc mnohým ženám poskytl iluzi možnosti angažovat se v celospolečenských, ba i v celosvětových problémech. Mladá studentka práv Louisa Hanouneová tak v kampusu univerzity v Annabě debatovala o pokroku, socialismu a spravedlnosti a demonstrovala za práva Palestinců, Vietnamců či jihoafrických černochů.

Na první pohled se skutečně mohlo zdát, že postavení Alžířanek ve společnosti se podstatně zlepšilo. Na Francouzi uvolněná místa učitelů masově nastupovaly alžírské absolventky pedagogických fakult, mladé ženy obsazovaly i místa v nově budovaných továrnách a během národních svátků byla celé zemi připomínána jména Hassiby ben Bouali či Zohry Driff – hrdinek války za nezávislost.

Ve skutečnosti se ale jednalo pouze o fasádu. Při detailním pohledu na statistické údaje a sociologické výzkumy je zřejmé, že se situace žen v nezávislém Alžírsku nijak zásadně nelišila od koloniálního období. Je pravda, že mnoho žen pracovalo ve státní správě, ve školství či v průmyslu, jejich zastoupení v lokální či celostátní politice však bylo mizivé. To by ještě Alžírsko nijak zvlášť neodlišovalo od některých evropských zemí, byly tu však další faktory. Kupříkladu stále legální polygamie. Ta se sice celkově týkala jen asi dvou procent ženatých mužů, nicméně v některých zemědělských oblastech měl více než jednu manželku každý třetí muž. Detailní průzkumy zaměstnanosti žen pak ukázaly, že většina Alžířanek skutečně určitou část života pracuje (mimo domov), avšak ve většině případů jde jen o relativně krátké období mezi zakončením vzdělání a svatbou. O existenčním osamocení u většiny ženské populace těžko mohla být řeč.

Radikalizace

Patriarchální uspořádání společnosti se samozřejmě odráželo i ve složení a fungování alžírských elit, pro které rozhodně nebylo prosazování rovnosti pohlaví prioritou. Dosud relativně umírněné bojovnice za práva žen se tak podobně jako jiné opoziční skupiny dále radikalizovaly. Patřila mezi ně i Louisa Hanouneová, členka Socialistické organizace pracujících. Spolu s jinými se účastnila protestů proti novele zákona o rodině, který nejen že nepostavil polygamii mimo zákon, ale navíc pro některé právní úkony stanovil pro ženy instituci mužského poručníka. Během protestů byla Louisa Hanouneová roku 1986 zatčena a strávila půl roku ve vězení.

Nová etapa života se pro ni otevřela po roce 1988, kdy musel režim ustoupit tlaku sekulární i islamistické opozice a povolit existenci politických stran. Stála u zrodu nově vytvořené Strany pracujících (PT) a záhy se stala její mluvčí a faktickým lídrem. Stranu založili sekulárně zaměření aktivisté, především členové odborů, ale i dělníci či drobní rolníci. Důležitým vkladem byla samozřejmě i dřívější příslušnost její šéfky k feministickým skupinám. Program strany, jež bývá označována jako trockistická, je však mnohem spíše zaměřen na ekonomické problémy. Od začátku devadesátých let tak ostře vystupovala proti privatizaci a přílivu zahraničních investorů, tedy opatřením, jež alžírská vláda přijala po krachu centrálně plánované ekonomiky v souladu s doporučeními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

Boj proti privatizaci, za mír a ženská práva

Boj za rovnost obou pohlaví sice zůstával součástí programu PT, byl však zastíněn výše zmíněnými požadavky. Od radikálních feministek se navíc PT v čele s Louisou Hanouneovou odlišovala i postojem vůči radikálním islamistům, kteří tehdy v rámci boje s armádou útočili i na civilní obyvatelstvo. PT se jasně stavěla proti vládní politice jejich „totálního vyhlazení“ a účastnila se jednání, která roku 1995 vyvrcholila dohodou sekulárních a islamistických opozičních stran v sídle římské katolické komunity Sant’Egidio.

Skutečný vliv politických stran nicméně zůstává v Alžírsku, podobně jako v dalších arabských zemích, kde existuje multipartismus, velmi omezený. PT navíc patří mezi těmito stranami k těm slabším. Její elektorát se rekrutuje z řad sekulárně smýšlejících obyvatel velkých měst. Velkou část z nich ovšem může odrazovat radikálně levicový program. Pokud nebudeme brát v úvahu sporné výsledky voleb (ve zmiňovaných prezidentských volbách roku 2004 získala Hanouneová údajně pouhé 1 procento hlasů), o omezeném významu strany svědčí dosti skromná členská základna a organizační struktura, kterou naprosto nelze porovnat se stranami umírněných islamistů nebo dokonce se stranami prorežimními.

Osobu předsedkyně navíc jednoznačně handicapuje její pohlaví. Jak již bylo naznačeno, v severoafrickém regionu je prostor vyhrazený ženám stále často vyznačen stěnami domu či bytu. Pro své politické soupeře tak Louisa Hanouneová není ani tak partnerem k dialogu či dokonce hrozbou, ale mnohem spíše kuriozitou, kterou rádi dávají k lepšímu při neformálních hovorech se západními novináři. A nic na tom nemění ani fakt, že PT je takřka jedinou opoziční politickou stranou v Alžírsku, která je schopna jednoznačně formulovat svůj program, aniž by se vymezovala jazykově, regionálně či nábožensky.

Autor je doktorand na Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK.

Nemusíme mít hned prezidentku

Co s sebou přináší funkce šéfredaktorky jemenských novin?

Být editorem novin není lehká záležitost – už proto, že novinařina v Jemenu je poměrně rizikové povolání. K tomu jsem žena, což mi v mém postavení vůbec neulehčuje. Navíc je mi teprve devětadvacet let a v Yemen Times pracují lidé, kterým je přes čtyřicet i více. Ti se dlouho smiřovali s tím, že jim velí žena. Neustále jsme se kvůli tomu dostávali do sporu. Začala jsem jim tedy masírovat ego stylem: „Dobrá, víte lépe než já, jak se to dělá. Tak mi prosím poraďte.“ Po nějakém čase jsem si získala jejich důvěru. Teď se občas stane, že někdo z mužů zapomene, že jsem žena, a navrhne mi, ať se zeptám holek. Jako kdybych byla muž jako oni.

Nejdůležitější ale je, že od března 2005, kdy jsem se stala šéfredaktorkou, se počet žen v našem mediálním oddělení zvýšil. Takže Yemen Times teď mají devět novinářek.

Klíčem k úspěchu žen, které v Jemenu doslova prolamují ledy, je podpora otců. Bylo tomu tak i ve vašem případě?

To je svatá pravda. Náš otec, Albulazíz Al Sakkáf, zakladatel Yemen Times, byl skvělý muž a vlastně vždycky víc podporoval své dcery než syny. Pamatuji si, že mě a mé sestry nutil, abychom se více seznamovaly s lidmi. Můj manžel mě naštěstí také podporuje a navíc mi pomáhá doma. Vlastně by se dalo říci, že pro mne pracuje. Když jedu například do zahraničí na konferenci, hlídá naši osmiměsíční dceru. To mi moc pomáhá.

Věnují se jemenská média problému uplatnění a práv žen?

Na genderovou problematiku se zaměřují všechna ženská a rodinná periodika. Rozhlas a televize se tomu tématu také věnují. Ve spoustě programů v jemenské televizi a rozhlase se vedou o ženských otázkách diskuse, například v televizi běží program, který se jmenuje Howin svět, což vlastně znamená Evin svět, a tam mají různé diskusní pořady. V rozhlase mají také segmenty nebo programy o ženách a o rodině. Bohužel ale stereotypem u těchto pořadů zůstává skutečnost, že je dělají jen ženy. Žádný muž nikdy nepřišel s nápadem udělat program o ženách.

Pomáhají tedy jemenská média nějak bourat stereotypy?

Ne tak, jak by bylo žádoucí. Je to dáno tím, že většinu médií řídí muži. Proto také podporujeme, aby v médiích pracovalo více žen, protože jen ony se dokážou nejlépe obhájit.

Máte představu, kolik žen nyní pracuje v jemenských médiích?

Ne více než 20 procent.

A ten počet neroste?

Ano, roste, hlavně díky televizi a rozhlasu. Máme teď více programů zaměřených na rodinu. Ještě před třemi či čtyřmi lety se ženy na veřejnosti nesměly vyjadřovat k politickým tématům. Teď máme takzvané ženské dopisovatelky, které mají velmi výrazný politický názor.

Co si myslíte o výsledcích nedávných jemenských prezidentských voleb a voleb do zastupitelských úřadů?

Byly to relativně demokratické volby, ale jen relativně. Teď řeknu něco, co bude asi znít poněkud zvláštně – já jsem toho názoru, že demokracie není pro nás v danou chvíli tím nejlepším řešením. Máme vysokou negramotnost, spoustu problémů a k tomu naše rozhodování ovlivňují šejkové, klanové vztahy a podobně. Takže potřebujeme někoho, kdo nám ten spravedlivý systém nastaví správným způsobem. Někdo, kdo tomu rozumí, například intelektuálové.

Kdo má vinu na tom, že ve volbách tak těžce neuspěly ženské kandidátky?

Já myslím, že za to mohou politické strany. Naši politici jsou víc věrní svým politickým stranám než dodržování mezinárodních konvencí či základních lidských práv. Tím nás zradili. Myslím, že se z toho musíme poučit a příště se na ně nespoléhat. Podporuji proto myšlenku založit ministerstvo pro ženské záležitosti. Tím bychom měly oficiální organizaci, která by fungovala na úrovni například Národní komise pro ženy. Měly bychom tak více zdrojů i peněz a nepotřebovaly podporu žádné politické strany. Dokud muži nezmění svůj způsob uvažování, budeme muset jednat na vlastní pěst.

Myslíte si, že neúspěšný pokus některých žen o kandidaturu na prezidenta měl alespoň jistý psychologický dopad na jemenskou společnost?

Ženy, které chtěly kandidovat na prezidentský post, byly neznámé osobnosti. Co to mohlo být za ženy, které se najednou zjevily bez jakékoli historie a samy neměly příliš mnoho kontaktů? Musely si je nakonec udělat během kampaně. Na druhé straně jsem jejich kampaň velmi ocenila. Hlavně jejich odhodlání riskovat. Jejich chování mě však nepřesvědčilo. Nevím, jestli bych volila prezidentku, která hází po lidech boty. Víc bych si přála, aby aktivistky za ženská práva spolupracovaly na daleko nižší úrovni, než je ta prezidentská, například na úrovni místních zastupitelstev. Nemusíme přece hned pomýšlet na funkci prezidentky, zkusme začít odspoda. To je podle mého daleko praktičtější.

Jaká strategie by podle vás mohla ženám pomoci více se prosadit v politice?

Jsem všemi deseti pro systém kvót. Vím, že je to proti demokratickým principům. Ale nám dochází čas, nemůžeme si dovolit dále čekat a rozvíjet se pomalu jako jiné země. Systém kvót urychlí proces prosazování žen v politice a dosažení jakési spravedlnosti. Demokracie není cíl nebo meta; je to vlastně prostředek či nástroj. Cílem musí být spravedlnost a rovnost. Takže pokud nám demokracie v této chvíli nemůže pomoci, tak já místo demokracie chci dočasný systém kvót.

Někdejší ředitelka americké nadace Národní instituce pro demokracii (působící v Jemenu – pozn. autorů) Robin Madridová prohlásila, že ztížené prosazování žen v politice není záležitostí kulturní, ale spíše politickou. Je přesvědčena, že politici nejsou ochotni se o své pravomoci dělit se ženami. Co si o tom myslíte?

Souhlasím s Robin Madridovou, nedostatek politické vůle je opravdu problém. Dám vám příklad. Před třemi lety probíhala obrovská kampaň na podporu snižování počtu dětí. To je v Jemenu velmi ožehavá kulturní a náboženská záležitost. Mnoho Jemenců neví, co je antikoncepce, a naše populace patří k nejrychleji rostoucí na světě. Na jednu ženu připadá až šest dětí. Populační exploze je nevyhnutelná. V této kampani se iniciativy ujal sám prezident Sálih. Vystupoval v rozhlase, v televizi, na veřejnosti a všude lidem říkal: „Musíte myslet na kvalitu, ne na kvantitu. Musíte mít méně dětí. Tím nechci určovat, co je halal nebo haram, a nařizovat vám, abyste přestali mít děti, ale dopřejte si mezi každým dítětem 4 až 5 let pauzy.“ Ženy na venkově se začaly ptát: „Tohle říkal Ali? Dobrá, tak v tom případě to tak budeme dělat.“

Začaly se podřizovat novému plánu a všichni začali brát kampaň za snižování počtu dětí vážně. Dokonce i staré ženy na venkově tvrdily, že Ali ví nejlíp, co je pro nás dobré. Pokud by řekl, aby dali ženám práva a vzdělání, nebo kdyby nařídil, aby na každém pracovišti pracovaly alespoň dvě ženy, pak se nad tím zamyslí a budou se opět ptát: „Tohle říkal Ali? No tak to tak uděláme.“

Prezident se rád prezentuje jako přítel žen a dokonce jich pár jmenoval do vlády. Daří se mu opravdu prosazovat ženy do politiky?

Ano.

Mohl by ale odvést daleko lepší práci, nebo ne?

Vždycky se dá udělat více. Ale je nutné mu jistý kredit přiznat. Nemyslím si, že by něco někdy namítal proti ženám ve vyšších pozicích. Na druhé straně Ali nepředstavuje celý systém. Podporuje ženy ve své politické straně nebo obecně ženy, které souhlasí s jeho režimem či agendou. Opozici by však takto nikdy nepodporoval. I když jsem se někde doslechla, že on sám je k ženám ve své rodině velmi konzervativní.

Co si myslíte o tom, že se Jemen v globálním průzkumu rozdílu mezi pohlavím, provedeném Světovým ekonomickým fórem, ze 115 zemí umístil jako poslední?

Musela bych vidět kritéria, která při zkoumání užili. Pokud jsou správná, pak je smutné, že jsme až na posledním místě. Problém je v tom, že ženy na vyšších pozicích v Jemenu tvoří pouze 3 procenta. To znamená, že 97 procent žije ve zcela odlišném světě, v úplně jiných podmínkách.

O jedné poruše světa

par avion

Anglicky psaný list The Moscow Times se 25. dubna vrátil ke smrti prvního ruského prezidenta Borise Jelcina. „Jelcin stejně miloval autoritu i svobodu. Znal rozdíl mezi tím, co noviny píší teď a co historie zaznamená na staletí, a netoužil být v učebnicích jako první diktátor Ruské federace. Nerozdal největší firmy v zemi svým kamarádům a nevěznil své nepřátele, nepřevzal kontrolu státních televizí a nepřekroutil perverzně smysl voleb. Za to v televizi z Jelcina dělali blázna a generální prokurátor se hrabal v záznamech tajných služeb a hledal špínu na Jelcinovu dceru. Putin se prý z Jelcinových chyb poučil: televize si z Putina legraci nedělá. Otázkou ale je, co tomu řekne historie,“ míní autor komentáře. Jelcin podle deníku nedokončil rozvoj ruské ekonomiky a nezreformoval tajné služby. „Ale měl svobodného ducha a o svobodu se s námi všemi dělil. Pod Jelcinem zažilo Rusko ve dvacátém století
poprvé, co je to svobodná společnost. A tato společnost existuje i dnes, i přes zavírání televizních stanic, přerozdělení významných průmyslových odvětví a agentů tajných služeb v chodbách nejvýznamnějších státních úřadů. Svoboda je totiž něco, co ani Putin nedokáže znovu znárodnit,“ končí list.

Psychologickým faktorem v obchodování s byty se v sobotu 5. května věnoval prokremelský deník Izvestija. „Čím jiným lze objasnit současný fenomén, kdy: za prvé – otázky bydlení jsou stejně jako dřív velmi aktuální, za druhé – příjmy obyvatelstva společně s ekonomikou rostou, za třetí – prostých a pro obyčejného člověka pochopitelných možností uložení kapitálu je málo? Izvestija už psaly, že nemovitosti, jakkoliv jsou žádané, nejsou chleba nebo cukr,” píší tyto noviny. Podle nich se na trhu s byty v Moskvě strhla válka nervů. Ceny od roku 2005 stoupaly a řada expertů mluvila o nevyhnutelnosti jejich pádu, o krachu celého odvětví. Válku však prý vyhráli obchodníci: ceny nespadly, jen zakolísaly. Deník cituje odborníka na nemovitosti Olega Repčenka, podle něhož situaci definitivně projasnil letošní duben. „Ceny bydlení, jež přešlapovaly na místě, s příchodem jara nejenže neobnovily svůj růst, ale začaly se čím dál rychleji snižovat.
Znamená to, že nynější stagnace moskevského trhu s byty je zcela jinou stagnací, než tomu bylo v roce 2004,“ řekl Repčenko Izvestijím. Podle deníku je však stále otázkou, zda se najde víc prodejců, kteří budou nabízet své domy i za snížené ceny, nebo zákazníků, kteří stejně jako nyní budou trh bojkotovat.

Prokremelské mládežnické organizace Naši, Mladá Garda a Městnaje ukončily blokádu estonského velvyslanectví v Moskvě, kterou několik dní s požehnáním úřadů udržovaly kvůli přemístění sochy neznámého vojáka a ostatků několika vojáků Rudé armády z centra Tallinu na tamní vojenský hřbitov. Deník Kommersant k tomu 4. května poznamenal, že ačkoliv se záminkou k ukončení akce stal odjezd estonské velvyslankyně na plánovanou dovolenou, protest byl ukončen především proto, aby se mohly vyplnit požadavky světového společenství – proti situaci, kdy ruské úřady excesům před ambasádou nebránily, vystupovaly Spojené státy, Evropská unie i Severoatlantická aliance. „Ještě včera v noci skupina mladých lidí házela na vyslanectví kameny. ‚Viděli jsme dva, jak vylezli na střechu vedlejšího domu a začali házet. Jednou se trefili,‘ řekla listu tisková mluvčí hnutí Naši Anastasja Suslovová; ‚honili je milicionáři, OMON [tj. policejní oddíl zvláštního nasazení]
i naši aktivisté, ale podařilo se jim utéct,‘“ popsala Kommersantu, jak se Naši distancovali od méně příjemných stránek několikadenní blokády. A jak na celý konflikt reagovali ruští obchodníci? „Přestože se ruská oficiální místa k případné ekonomické blokádě Estonska nevyjadřovala, podnikatelé a firmy v regionech na sebe dobrovolně vzali tuto odpovědnost,“ poznamenává suše deník. A pokračuje informací, že kritika ze strany Západu nezůstala bez hlasité odpovědi. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov vyzval estonskou stranu, aby se vyvarovala provokací vůči Rusku, žádal vyšetřování smrti ruského občana za nepokojů v Estonsku a možnost přístupu k ruským občanům zadrženým při těchto nepokojích. „Později k večeru přešla ruská diplomacie do protiútoku. Následovala ostrá odpověď Moskvy na výhrady ze strany EU a NATO,“ podotkl list a připomněl slova ruského vyslance u OBSE, který si stěžoval na „hrubá porušování lidských práv v Estonsku, která
jsou následkem lhostejnosti EU a NATO. Tyto organizace nabídly členství zemi, která popírá hodnoty, na nichž stojí evropská kultura i demokracie,“ cituje diplomata Kommersant a končí slovy: „Prohlášení ukazuje, že konflikt s malým Estonskem hrozí přerůst ve velkou konfrontaci Ruska s Evropskou unií a Severoatlantickou aliancí. A o to snad Moskva nyní nemá příliš zájem.“

Z ruskojazyčného tisku vybíral Jakub Dospiva.

Političky s knírem

Poslední akce za posílení účasti tureckých žen v politice byla zaštítěna veřejně známými osobnostmi, ale to hlavní, co způsobilo velký poprask na turecké mediální i politické půdě, byl netradiční a provokativní způsob kampaně. Na obřích billboardech, které lemovaly turecké komunikace a ulice velkých měst, byly zvěčněny známé ženské osobnosti, vkusně oblečené podle západního stylu. Na sobě ale měly pečlivě uvázané pánské kravaty a tváře měly ozdobené falešnými tureckými kníry.

Ačkoliv je Turecko coby muslimská země k západním módním zvyklostem a výstřelkům v porovnání s ostatními státy vyznávajícími Alláhovu víru poměrně tolerantní, objevily se v reakcích na podobu kampaně negativní emoce. Konzervativní ohlasy bylo možné nejčastěji zaznamenat v centrální a východní části země, v menších městech a na tureckém venkově. Na ně reagovala jedna z aktivistek plakátové kampaně, známá spisovatelka a žurnalistka Ipek Calislarová: „Knírek je perfektním symbolem, jak upozornit na naši kampaň. Chceme zavést do turecké politiky trochu ženskosti. Žádáme snad mnoho?“

Reformy na papíře a v realitě

Od založení republiky v roce 1923 Mustafou Kemalem formovaly tureckou společnost odvážné sekulární reformy. Týkaly se i postavení žen, ovšem jejich participace na životě společnosti má hlubší kořeny. Ještě v době, kdy bylo Turecko součástí Otomanské říše, přesněji před pěti staletími, zde existovaly vyšší školy a univerzity pro privilegované ženy. I díky nim se později mohla mladá Turecká republika pochlubit prominentními protagonistkami, které hrály nemalou roli při jejím zrodu a v raných letech její existence. Ještě před založením republiky existovalo také mnoho ženských spolků, jejichž cílem bylo poskytnout patřičné vzdělání daleko širšímu počtu žen. Snahy těchto spolků byly zaměřeny především na obyvatelky tureckého venkova, které byly a stále jsou v nemalé míře negramotné. Úloha, kterou těmto ženám přisuzuje tradiční patriarchální společnost, tedy obstarávání domácnosti a péče o děti, však byla a nadále zůstává málo otřeseným
tabu.

Se založením Tureckého státu bylo oficiálně vyhlášeno, že ženy mohou požívat stejných práv jako muži. Uplatňování islámského práva v rámci otomanského impéria však zapustilo v turecké společnosti pevné kořeny. Kemalovy reformy a zemské právo, jež nahradilo starý otomanský systém, měly na papíře ženy „absolutně“ osvobodit od všech přetrvávajících pout a závazků vůči maskulinní společnosti. Ženy se mohly svobodně rozhodnout, zda chtějí nosit šátek. Byla ustanovena naprostá rovnost mezi partnery v manželském svazku, byl povolen rozvod v případě, že manželství neplní svou funkci, v dědickém řízení byla ženám poskytnuta stejná práva jako mužům. V neposlední řadě pak ženám bylo povoleno vyvíjet politickou činnost. Zemský zákon z roku 1926 zrušil také polygamii a zapuzení žen, na které padlo podezření z nevěry.

I když byl odpor proti těmto změnám značný, pro velký okruh tureckých žen se reálně rozšířila možnost prosadit se ve veřejné sféře, zvýšily se jejich šance jako uchazeček o zaměstnání a výrazně vzrostlo procento vzdělaných žen. Nejúspěšnější ženy dokonce získaly ekonomickou nezávislost a prosadily se ve vyšší politice.

V současném Turecku tvoří ženy plnou třetinu z celkového počtu lékařů. V justiční a pedagogické sféře je situace obdobná. Dramatický profesní růst žen bylo možné zaznamenat především od osmdesátých let minulého století. Vzniklo také velké množství ženských nevládních a charitativních organizací i genderová výzkumná centra. I přes zvyšující se podíl žen na chodu turecké společnosti ale jejich diskriminace v různých oborech činnosti přetrvává.

Na místní úrovni a nalevo

Zvlášť zajímavou kapitolou je v tomto ohledu participace žen v turecké politice. V roce 1934 získaly ženy právo volit v národních volbách. Na politickou činnost se v Turecku často vynakládají nemalé osobní finanční prostředky, které zde většina žen samozřejmě nemá. Stále také převládá názor, že politika je čistě mužskou doménou, neboť je zapotřebí tvrdých loktů i praktik a také mnoho času. Většina žen v Turecku si však přesto myslí, že by jim politická kariéra nepřekážela v rodinných povinnostech, a poukazují na konkrétní případy.

Tureckým ženám byl umožněn vstup na parlamentní půdu ve stejném roce, kdy získaly volební právo. Mustafa Kemal tehdy tímto populistickým gestem čelil obvinění z nezákonných politických praktik. Šlo ale opravdu pouze o gesto a nepříliš přesvědčivou kosmetickou úpravu. Ve stejné době však začaly také vznikat první ženské politické strany, jejichž činnost a vliv ale byly omezeny především na sociální a charitativní oblast.

Do devadesátých let minulého století tak zastávalo jen pět žen postupně deset ministerských pozic v různých vládních koalicích. Obecně lze tvrdit, že jsou ženám více otevřené malé a spíše levicově zaměřené strany, kdežto vládnoucí seskupení, většinou konzervativního rázu, opanují zpravidla muži. Vstřícnější k političkám je také politika na lokální úrovni. Možná i proto, že tu často běží o řešení převážně sociálních a rodinných záležitostí. O rostoucí roli žen svědčí to, že dnes v Turecku existuje na dvě stě politických stran, sdružení, sociálních a charitativních spolků zastoupených výhradně ženskými aktivistkami. Tyto spolky vyvíjejí trvalou snahu o plnější integraci ženského elementu do mužské, vojenstvím ovlivněné politiky Turecké republiky. Poslední kampaň je ve skutečnosti jen drobnou součástí tohoto úsilí.

Autor studuje dálkově žurnalistiku na FF UP v Olomoci.

První máj a zápas o historickou paměť

V kalendáři je 1. květen označován jako Svátek práce, masmédia jej často depolitizují a zdůrazňují jej jako svátek milenců. Pravicoví komentátoři a politici přicházejí s návrhy na zrušení tohoto, jak říkají, „bolševického svátku“. První máj každoročně vyvolává střety, a to nejen v ulicích, ale i střety ideologické. Nejde totiž jen o to, kdo kde demonstruje a který pochod kudy projde či neprojde. Jde především o boj definic a různých interpretací tohoto dne. Na Prvního máje se tak každoročně odehrává zápas o historickou paměť.

Prvomájová historie se odvíjí od dramatických událostí v americkém Chicagu, kde v květnu roku 1886 vrcholila dvouletá kampaň za kratší, osmihodinovou pracovní dobu. Město ochromila 1. května generální stávka a 90 tisíc dělníků v ulicích. Protesty pokračovaly i v následujících dnech, kdy proti dělníkům zakročila ozbrojená policie – výsledkem byl jeden zastřelený a dalších šest těžce zraněných. Na represi reagovali dělníci dalšími protestními shromážděními. Ke konci jednoho z nich, kdy zbývalo již jen 200 přítomných, se opět objevila ozbrojená policie a velitel vydal rozkaz k okamžitému rozchodu. V ten moment kdosi neznámý hodil mezi policisty bombu, která jednoho policistu na místě zabila, dalších šest smrtelně zranila. Policie zahájila palbu do shromážděných dělníků. Pak následovaly represe proti dělnickému hnutí, především proti aktivním anarchistům. Policie vytipovala osm předáků hnutí, kteří byli v následném vykonstruovaném
procesu odsouzeni. Čtyři byli popraveni, jeden spáchal ve vězení sebevraždu, dva dostali doživotí a poslední odsouzený 15 let vězení. Po šesti letech illinoiský guvernér John P. Aldag tři odsouzené omilostnil, propustil a veřejně prohlásil, že byli evidentně nevinní.

První máj se celosvětově „slavil“ poprvé v roce 1890 a po následující desetiletí měl spíše než oslavy práce podobu dělnických demonstrací za lepší pracovní a životní podmínky, které často přerůstaly v otevřené konflikty s policií. Přesto již od počátku převládaly dvě tendence. Ta dominující, reformní, z něj posléze udělala poněkud paradoxně Svátek práce – svátek něčeho, co dělnické hnutí chtělo redukovat ve prospěch volného času. Ta minoritní chápala 1. máj jako den boje proti systému, který lidi námezdně zotročuje a vykořisťuje, jako den boje za jiný, lepší možný svět.

Většina z nás si tento den spojuje spíše s první tradicí, s povinnými prvomájovými průvody a mávátky předlistopadového režimu, který se absurdně označoval jako „komunistický“ a přitom tohoto dne využíval k tomu, aby namísto úsilí o zrušení námezdní práce, jak velí komunistická tradice, přiměl lidi stvrdit své námezdní zotročení v jakémsi Reálném Absurdistánu. Předlistopadový režim zbavil 1. máj jeho kritického potenciálu a udělal z něj oslavu práce. Nejsem si jistý, jestli chicagským dělníkům šlo o oslavu práce, když naopak bojovali o její redukci.

S rokem 1989 nastal konec povinných Prvních májů. Zcela v logice minulého režimu, ale i v logice nového, kapitalistického režimu zůstal v kalendáři 1. květen jako Svátek práce. Vždyť i kapitalismu se hodí, když lidé budou oslavovat, jak ta námezdní práce, často nudná a špatně placená, je vlastně báječná. A tak sociální demokracie každoročně slaví Svátek práce, samozřejmě té práce poctivé, dolních deseti milionů. Také komunistická strana pokračuje v této tradici a její prvomájová shromáždění se podobají spíše rituálům, na nichž se strana utvrzuje v podpoře svých věrných stoupenců.

Po roce 1990 se tu oživila i minoritní tradice anarchistických „Prvních májů pod černými prapory“, které neslaví práci, ale chápou tento svátek jako den boje proti systému, který z lidí dělá „lidské zdroje“. Anarchisté tak připomínají, že stávající svobody a míra „sociálních výdobytků“ nejsou dobrotivým darem vládnoucích mocných, ale tvrdě vybojovaným výsledkem úsilí mnoha předchozích generací, a že pokud se nebudou tyto vymoženosti bránit, mohou o ně lidé v rámci neoliberálních reforem a válek proti terorismu lehce přijít.

Koncem devadesátých let se do bojů o interpretaci 1. máje poněkud obskurně, ale nikoli nebezpečně, zapojili i neonacisté a fašisté. Ve svém útoku proti „rudým“ se snaží tento „bolševický svátek“ ukrást levici a vtisknout mu rasový a nacionální ráz, protože, jak tvrdí, antikapitalismus je mimo jiné, a především, nacionální. Nic není vzdálenější tradici Prvního máje než nacismus a rasismus českých neonacistů, neboť dělnické hnutí v Americe, bojující za osmihodinovou pracovní dobu, bylo silně internacionální, složené z imigrantů různých národností a silně rovnostářské.

První máj je dnem milenců, ale stejně tak je už téměř 120 let dnem bojů ze lepší podmínky na tomto světě, za jiný možný svět. Pravicoví politici a komentátoři v médiích hlavního proudu, kteří volají po zrušení tohoto „svátku“, to asi moc dobře vědí. A nejspíše si uvědomují, že kdo ovládá historickou paměť, má možnost utvářet přítomnost a ovlivňovat budoucnost. A jeden den volna, s latentním revolučním poselstvím a občasnými střety v ulicích, představuje pro stávající hegemonní kapitalistické uspořádání jakési kuří oko. Nebylo by proto lepší zaplnit ho prací, aby lidi třeba jednou nedostali roupy? Tak teda ať žije ta práce!

Autor je politolog, doktorand na FF MU v Brně.

došlo

Ad Ropa váží víc než židovská lobby (A2 č. 16/2007)

David Neuwirth reagoval polemicky na mou recenzi (Kdo řídí americkou diplomacii, A2 č. 14/2007). Pokusím se odpovědět na hlavní výtky. Napřed ale pár zpřesnění. V článku netvrdím, že „americkou diplomacii a zahraniční politiku USA obecně řídí do velké míry Židé“, nýbrž že zahraniční politika USA na Blízkém východě je tvořena s ohledem na Izrael a jeho zájmy. To za prvé. Entrée o vztahu levice k Židům, státním aparátu SSSR apod. nemůže sloužit jako zarámování diskuse, naopak je nepatřičné. Tvrzení autorů studie ani moje vývody nesouvisí s levicovostí, tím méně s antisemitismem, jak autor polemiky bohužel naznačuje. I tak pravicový politik jako P. Buchanan obviňovalal U. S. Židy z „dvojí loajality“. A naopak bytostně levicový intelektuál Chomsky vysvětluje angažovanost USA na Blízkém východě v podstatě stejně jako (jistě vzorně pravicový) autor polemiky. I podle něj jde hlavně o ropu. Autor polemiky v narážce na
můj text opakuje slovní spojení „tvrdá fakta“. V recenzi se však objevila „tvrdá data“, když byla řeč o finančních tocích do Izraele či o hlasováních v OSN. Všechny tyto poznatky jsou relevantnější, „tvrdší“ než namítané výzkumy veřejného mínění. Zcela zavádějící je argument o milionu Arabů, kteří se v Izraeli těší plným právům. Jde o občany Izraele, kterými ale nejsou Palestinci – a o nich byla řeč v oddílech kritických k tamní demokracii –, kteří žádné zastoupení v Knesetu nemají. Je-li arabská populace Izraele „zproštěna“ branné služby, není to spíš proto, že jim nedůvěřují, než projevem velkorysosti? Dříve se tomu říkalo „státně nespolehliví“ občané.

Autor polemiky kritizuje oba profesory, že podle nich „vztahy s Izraelem byly vždy hlavním bodem americké blízkovýchodní politiky“. Pak na jiném místě sám hovoří o „důležitosti americko-izraelských vztahů“. O jejich významu tedy nemůže být sporu. Vždyť jde o „nejmocnější stát na Blízkém východě“, regionu tak strategickém. Především kvůli ropě. Ale jakým ohledem na ropu vysvětlit, že USA dlouhodobě politicky, vojensky a finančně zaštiťují právě Izrael, který je na suroviny chudý!? A proč jsou kvůli tomuto spojenectví ochotni riskovat vztahy s arabskými zeměmi, na ropu naopak přebohaté?

Nedivím se, že představitelé realistického proudu mezinárodních vztahů nevěří v nějakou demokratickou spřízněnost duší. Ani autor polemiky není v tomto bodě koherentní. Sice oběma profesorům tuto necitlivost vyčítá, pak ale hovoří o „strategických důvodech“ zásahu na Balkáně, ropou motivované politice USA, až se mu vznešené pohnutky vytratí i ve vztahu k Izraeli („výhody vyplývající ze spojenectví…“). Ale i když Izrael „vojensky dominuje důležitému regionu“, jak to usnadňuje USA přístup ke kýžené arabské ropě? Co za to dostává, že sponzoruje izraelské pozice v oblasti?

V USA jistě působí řada lobby, i zmiňovaná saúdskoarabská. Neplatí ale námitka, že Židé nemohou ovlivňovat zahraniční politiku USA, když je jich tak málo. Když argumentovat procenty Židů, uveďte jejich zastoupení v řadách elit – ekonomických, mediálních a intelektuálních. V dějinách by to nebylo poprvé, kdy (cílevědomá) menšina manipuluje (i výraznou) většinou. Veškeré zájmové skupiny – izraelská jako olejářská – fungují na těchto principech. Jsou úzce vymezené, přesto se častěji dokážou prosadit než amorfní masa.

Autor polemiky nepopře, že na pacifikaci iráckého režimu má dlouhodobý zájem i Izrael. Ani íránský jaderný program není hrozbou pro „svět“, jako pro Izrael. Pokud tedy USA zaútočí na Írán, dělají špinavou práci za Izrael. I vlastenci Francouzi nechávali za své zájmy bojovat ty druhé (cizinecké legie). Že je dnes v důsledku situace v Iráku Izrael ohroženější?

Však Olmert řekl, že se USA ještě nemají stahovat. Setrvání vojsk USA je i v jeho zájmu, každý další dolar na válku jde i k dobru Izraeli. Autor polemiky jmenuje nežidovské architekty války. Na Wolfowitze nějak zapomněl, ale ten právě není nežidovský. Avšak i zmiňovaný Cheney jde Izraeli na ruku: „Nikdo nesmí pochybovat…, že bychom Izrael v případě útoku podpořili. Udělala by to jakákoliv (americká) vláda“ (Aktuálně.cz 20. 1. 2006). Jakákoliv, takže je jedno, koho volí většina U. S. Židů. Irák, Írán jsou regionální protivníci Izraele, pokud budou preemptivně decimováni, Izrael se nemusí případného útoku bát. A nastolením proamerických vlád v těchto zemích také nepohrdne.

Nemohu tedy vyslyšet autora polemiky, abych „zaměřil hledáček… k… ropě“. Zatímco o ropných choutkách USA se otevřeně mluví, jiné (nekonkurující) zdůvodnění (po linii Izrael) angažovanosti USA je až na výjimky ignorováno. A „šťourat“ nepřestanou ani autoři studie, kteří již na toto téma připravují knihu.

Lukáš Kantor

Hledá se prezident

Nostalgická Procházka v novém

S nápadem pozvat na jeviště Národního divadla matadora semaforské éry přišli Daniel Dvořák a Jiří Nekvasil (funkční období v ND 2002–2006) již v roce 2004, premiéra měla být v červnu 2005 – v koprodukci domácí operní i činoherní složky. Pro zaneprázdněnost Miloše Formana se však mohla uskutečnit až nyní. Jiří Suchý pro tuto příležitost upravil svoji starší buffoperu Dobře placená procházka (prem. 1965, Semafor, režie Ján Roháč). Hudební hříčka Šlitra a Suchého si tehdy vydobyla velký ohlas: hrála se celkem 64krát, jednotlivá hudební čísla nahrál a vydal na gramofonové desce Supraphon a v roce následujícím ji v režii Miloše Formana a Jána Roháče natočila Československá televize.

„Návrat“ Formana na jeviště ND

Jména Suchý a Forman se staly spojnicí pro projekt, který si kladl za cíl přivést živoucí divadelní legendu a slavného filmového kouzelníka do „zlaté kapličky“. Dlužno podotknout, že Forman měl do ND již jednou našlápnuto; v roce 1998 připravoval uvedení Smetanova Dalibora. Z projektu záhy sešlo, vedení opery ND neschválilo Formanovu koncepci. Dnes, po více než čtyřiceti letech, se staronový hit Dobře placená procházka, který za tu dobu putoval několika divadly (např. JAMU – 1984, Zlín – 2001, Konzervatoř Praha – 2001), byť v upravené koncepci, dostal právě na jeviště ND.

Opera v nové podobě

Důležitým prvkem Formanovy inscenace se stala nová orchestrace, neboť původní semaforská se podle všech zpráv nedochovala. Dostupné jsou nahrávky hudebního aranžmá Dalibora Brázdy, které vytvořil pro zmiňovanou gramodesku a film. Orchestrace měla nahradit komorní ráz opery, který odpovídal potřebám Semaforu a filmu. Je jisté, že Formanovým cílem nebyl remake někdejšího tvaru, ale zcela nová, svébytná muzikálová hříčka, využívající všech možností divadla – velkolepé show, svůdných girls i velkého hudebního potenciálu.

Při prvních přípravách se měl o instrumentalizaci pro sedmdesátičlenný orchestr pokusit Formanův spolupracovník Varhan Orchestrovič Bauer. Nedovedl však úkol ke zdárnému konci, proto ho na podzim letošní sezony vystřídal zkušený skladatel a dirigent Marko Ivanović, který se zároveň s hlavním dirigentem Liborem Peškem podílí i na hudebním nastudování inscenace. Ivanovićova orchestrace je nápaditá, bohatá a nešetří muzikálovými efekty. Na řadě míst ctí původní Šlitrův záměr a nevhání hudební složku do křečí a nuceností. Velmi podařené jsou například songy Je dusno a těžko a výrazově obtížná zpověď To nebylo mi ani patnáct let.

Text hry inscenátoři doplnili o další sborová čísla, která si vypůjčili ze Suchého méně úspěšné hry Sekta z roku 1965. V nové inscenaci tak tvoří malá intermezza divadelních uvaděček, a přestože jsou to texty cizorodé, dokonale zapadají do dějového rámce.

Z komorního příběhu rozvádějícího se mladého páru (Uli a Vanilka) za škodolibého přispění vychytralého advokáta a „nevinného“ pošťáka jako deus ex machina se v rukou formanovského týmu hra reinkarnovala v hollywoodský spektákl. Excelentním dokladem je scéna příjezdu tety z Liverpoolu, která se rozhodla věnovat milion neexistujícímu dítěti Uliho a Vanilky. Textová kompozice z obou starších her natáhla celé představení na dobře snesitelných osmdesát minut.

Opera jako zábava

Scénograf Matěj Forman rozčlenil jeviště do několika hracích prostor. Počáteční holá scéna s černým schodištěm na horizontu se v několika vteřinách poskládá v byteček šedesátých let. Vedle malé koupelny a ložnice je tu především obývací pokoj s velikým oknem, centrum většiny hravých scénografických stylizací, například maket letících poštovních holubů při listonošově populární písni Já přilepím si známku na čelo nebo sbor girls a jazzbandu v písni Je dusno a těžko.

Celkové výtvarné řešení, které je plné nejen op-artu, ale především stylových vymožeností à la Brusel, umožňuje vytvářet i hravé scénické vtípky a gagy (opilému Ulimu se scéna doslova rozhoupe před očima, teta se fyzicky rozdvojí apod.). Inscenátoři využívají všech dostupných prostor divadla, uvaděčky zpívají z prvního balkonu, hejno „šťastně“ rozvedených žen se hned v úvodu prodírá mezi diváky v parteru atd.

Režie vychází i z jednotlivých dispozic interpretů. Ve dvojím až trojím obsazení lze kombinacemi zhlédnout vždy trochu jiné pojetí. Převážně mladý soubor je ostříleným hercům Suchému (Listonoš), Stivínové (Teta z Liverpoolu), Traplovi (Advokát) a Molavcové (Teta z Liverpoolu) rovnocenným partnerem. Většina z nich už účinkovala v hudební, činoherní či muzikálové sféře. Nikdo z nich nemá větší problémy s uchopením role, všichni vkládají vlastní zkušenosti a ze všech je cítit otevřená tvárnost a chuť společně pracovat a užívat si projektu. Velkou zatěžkávací zkouškou inscenace bude brzké hostování ve Španělsku.

Dobře placená procházka v inscenaci Miloše Formana a synů Petra a Matěje je po Krásce a zvířeti (ND 2003, režie Petr a Matěj Formanovi) a Naganu (ND 2004, režie Ondřej Havelka) dalším hitem pro nepříliš dogmatické operní diváky. Pokud přistoupíte na radost z „muzicírování“, nebudete příliš srovnávat s nesrovnatelným a budete mít chuť se pobavit (i přes ten veškerý honosný plyš kolem), budete odměněni nefalšovanou show se spoustou nadsázky a humoru, odnesete si zážitek ze stále nadčasové soft morality a především… nepopsatelné je třeba vidět.

Autor je teatrolog.

V Jemenu je spousta průkopnic

V roce 1984 Jemen podepsal Úmluvu o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW). Jak si stojí v plnění závazků, které z této dohody plynou?

Plnění této úmluvy v naší zemi je problematické. Před několika lety jsme dělali průzkum, jak CEDAW a s ním spojené povinnosti chápou členové našeho parlamentu, a došli jsme k příšernému zjištění – 65 členů parlamentu umělo sotva číst a psát, natož aby měli ponětí o nějakém CEDAW. Jiní o něm alespoň něco tušili, někteří měli nesprávné informace a někteří proti této úmluvě otevřeně vystupovali s tím, že je proti islámu. K tomu se naše vláda neustále ohání tím, že CEDAW nepodepsaly ani Spojené státy, tak proč bychom si my měli dělat starosti s plněním? Naše nadace ale mimo jiné dělá jakýsi monitoring plnění jednotlivých bodů, ke kterým se Jemen zavázal, a naším úkolem je přimět vládu k co nejlepšímu výkonu.

Jemen má jako jeden z mála arabských států republikánské zřízení s demokratickou ústavou. Jak to vypadá se zdejší demokracií v praxi?

Demokracie není proces, jejž lze zahájit na základě rozhodnutí lidí, kteří se ještě donedávna chovali jako diktátoři a totalitáři a jednoho dne si řekli, že z nich budou demokraté. Chce to čas. Nejprve musíte mít jednu generaci, která na demokratických principech vyroste, která je přijme za své, pro kterou bude například přirozené, že žena od 18 let může volit. V rámci naší nadace jsme v roce 1997 založili pobočku Arabský demokratický institut, jehož hlavní náplní bylo vzbudit u žen zájem o volby. V Jemenu se tradice žen-voliček teprve rodí, a tak bylo zapotřebí přimět ženy, aby si uvědomily, že jsou také právoplatnými voliči. V roce 1993 volilo 400 tisíc žen a v roce 1997 už jich bylo 1 200 000. K loňským volbám už přišly 4 miliony žen. S jejich kandidaturou je to ale daleko horší. V roce 1997 bojkotovali volby socialisté, kteří ze všech stran podporují ženy asi nejvíce. Nakonec jsme do
voleb dostali 7 kandidátek za vládnoucí stranu Všelidový kongres (GPC). Měli jsme tehdy slogan „Pokud nebudete volit ženy, zmizí Jemen z mapy“. Mínili jsme tím pomyslnou mapu parlamentarismu, ale lidé to chápali doslova, protože tou dobou zrovna probíhal teritoriální spor Jemenu s Eritreou o skupinu ostrovů v Rudém moři, a tak nakonec zřejmě i díky tomu vyhrály dvě ženy, což byl vzhledem k dané situaci úspěch.

Dá se vůbec v Jemenu hovořit o existenci čehosi, co by se dalo nazvat ženským hnutím?

V roce 2004 uspořádala britská humanitární organizace Oxfam a Nadace pro kulturní rozvoj společně průzkum s cílem zmapovat ženské hnutí v Jemenu. Ukázalo se, že po celém Jemenu existuje nesmírné množství ženských organizací a nadací, ale že bohužel příliš nespolupracují. Důvody této nespolupráce jsou různé – žárlivost, boj o moc, boj o dárce a sponzory, ideologické škatulkování, snaha získat co největší část veřejnosti jen na svou stranu. Těch důvodů je bezpočet. My jsme se pokusili tyto spolky co nejvíce propojit a přimět je k tomu, aby společně usilovaly o jednu věc, na které by se všechny shodly. Po několikaměsíčním jednání jsme došli k závěru, že všichni chceme, aby ve volbách, které proběhly loni v září, uspělo co nejvíce žen. Každá organizace dostala úkol, který měla splnit, jenže ne všechny dostatečně kooperovaly, takže proto jsou výsledky voleb tak tristní.

Nenesou svůj díl viny kromě rozhádaných ženských organizací také samotné politické strany či prezident, který zpočátku sliboval podporu žen a mluvil o jejich 15procentním zastoupení na kandidátkách vládní strany, k čemuž nakonec vůbec nedošlo?

Všichni jsou na vině a nikdo není vinen. Všichni chtěli pomoci, všichni slibovali, ale nakonec své sliby nesplnili. Politické strany slibovaly, že nominují 15 procent žen, všichni jim za to tleskali, ale nikdo se nezeptal: A jak to chcete udělat? Máte na to nastavené mechanismy? Ženské organizace zase na politické strany nevyvíjely dostatečný tlak, nelobbovaly za své zájmy a nebyly jim po ruce, aby jim pomohly těch 15 procent dosadit. Tyto organizace by si měly také uvědomit, že 42 procent žen-voliček, které přišly k volbám už v roce 2003 i loni, skýtá velký potenciál a že svým hlasem mohou ovlivnit spoustu věcí. Bohužel stále ještě dochází k manipulacím ženských hlasů ze strany mužů a politických stran ve svůj prospěch, k neplnění slibů, kterých padlo dost, a k umlčování těch nejhlasitějších aktivistek slibováním a kompromisy. Ženské organizace by se měly snažit nad těmito 42 procenty ženského elektorátu získat kontrolu
a přimět ženy, aby vždy volily jen ve svůj vlastní prospěch. Doufám, že jsme se z tohoto selhání na všech frontách dostatečně poučili a že v parlamentních volbách, které nás čekají za tři roky, uspějeme daleko víc.

Pokud byste tedy měla vyjmenovat ty největší překážky, které brání ženám ve větším politickém zastoupení, které by to byly?

Rozhodně nedostatek politické vůle. Ještě pořád to politici se ženami nemyslí dostatečně vážně. Jmenování žen do důležitých postů je stále jen jakási dekorace, takové představení pro mezinárodní scénu. Lidé zatím ještě nechápou, že bez zlepšení postavení ženy ve společnosti se naše země nikam nepohne, nedojde k rozvoji a zvýšení životní úrovně. Je to dáno převážně tím, že máme vlastně dva Jemeny – Jemen městský a Jemen vesnický. Mezi nimi existuje propastný rozdíl, jsou to dva oddělené světy. Lidé ve městech mají k dispozici veškeré služby, vzdělání, zdravotní péči, kdežto lidé na venkově trpí nedostatkem těchto služeb, leckde nemají žádnou školu ani zdravotní péči, 70–80 procent žen je negramotných. Ze čtyř dětí se pouze jednomu dostane základního vzdělání – a nejspíše to bude chlapec. Situace, kdy 70 procent populace nemá k dispozici základní služby a jen ten zbytek je má, je velmi nebezpečná. Vesničané jsou pak lehce manipulovatelní, politici
jim naslibují modré z nebe, když je budou volit, jenže na své sliby velmi brzy zapomenou.

Jak to tedy zlepšit?

Tím, že se zaměříme na zvyšování životní úrovně lidí na venkově. Také nemůžete mít dva typy občanství – občany muže a občanky ženy. Běžný jev, že se někdo narodí jako muž, a tudíž má větší šanci na vzdělání a na všechny výhody, které z toho plynou, a někdo jako žena, a tudíž větší šanci, že zůstane po celý život negramotná, musí přestat existovat. Všichni by měli mít zajištěny stejné šance bez ohledu na pohlaví. Bohužel mnoho žen u nás tuto nerovnost automaticky přijímá a nesnaží se ji změnit; své děti vychovávají s tím, že takhle to prostě je, i když se třeba cítí podřadně. Ale pokud se tak cítí, tak by s tím měly něco udělat! To, jestli chtějí být ženou v domácnosti, či ne, musí být přece jen a jen jejich volba. Tak chápu demokratickou společnost.

Často je zde v Adenu, bývalém hlavním městě Jemenské lidové demokratické republiky, slyšet názor, že se tady ženám dýchá svobodněji než kdekoli jinde v zemi. Není to tím, že socialistický Jižní Jemen na rozdíl od svého severního souseda, s nímž se později sjednotil, alespoň nominálně dbal na rovnost mezi třídami a pohlavími?

Aden hraje ve vývoji ženského hnutí opravdu speciální roli, která však sahá daleko hlouběji, než je období existence jemenské socialistické republiky. Už od poloviny 19. století, kdy se jih země dostal pod nadvládu Velké Británie, se tu začal formovat nový typ ženy. Aden byl tehdy kosmopolitním městem, kde jste na ulicích mohli potkat lidi všech možných národností – Indy, Somálce, Íránce. Všechny tyto kultury, které se mísily v jediném městě, ovlivnily myšlení samotných Adeňanů. Ti jsou proto dodnes známí svým liberálním přístupem k životu. Adeňanky byly tehdy jako nikde jinde v naší zemi také aktivně zapojeny do veřejného života.

Jemen zažil střídání několika režimů a ideologií, které rozhodně neprobíhalo hladce. Jak se tyto změny dotýkaly ženských aktivistek v Adenu?

V dobách, kdy byl Jemen kolonizován, existoval na jihu země bezpočet ženských spolků s nejrůznějším ideologickým zaměřením – od islamistek po jemenské nacionalistky, dokonce i arabské nacionalistky měly svůj spolek. Byly to ale všechno Jemenky a spojovala je jedna věc: boj za národní emancipaci. V době svého působení – to bylo někdy v padesátých a šedesátých letech – byly všechny tyto aktivistky známými osobnostmi. V roce 1967 se ale k moci dostali socialisté a ti měli o ženském hnutí úplně jinou představu. Ze zmiňovaných aktivistek se rázem staly zrádkyně, imperialistky, kolaborantky přisluhující Britům. Socialistický režim je zkrátka všechny zavrhl. Některé kvůli tomu emigrovaly, některé se s tím smířily a jen seděly doma a raději mlčely.

Období mezi léty 1967 a 1990 přineslo nástup nového typu žen, které razily feminismus sovětského střihu. Feminismus prosazovaný v liberálních zemích pro ně nebyl přijatelný. Tyto ženy tvořily křídlo socialistické strany a podporovaly totalitní řád v zemi.

V roce 1990 se Jemen sjednotil a celé ženské hnutí na jihu a na severu se spojilo. Ženy z konzervativního severu ale nebyly na jihu brány příliš vážně, protože nebyly tak pokrokové. V následujících čtyřech letech se začalo formovat nové hnutí, v jehož popředí stály ženy z jihu, které se přestěhovaly na sever, to znamená i do hlavního města Saná, kde často zaujímaly vyšší pozice ve vládě. Seveřanky ale neměly takové šance proniknout do státních struktur, protože měly co dělat se svými konzervativními manžely. Byly to tedy bojovnice v pravém slova smyslu. V roce 1994 přišla občanská válka. Po znovusjednocení přestali být socialisté a jižané jaksi v módě, k moci se dostali opět konzervativci ze severu, kteří byli předtím zavrženi, a s nimi i jiný typ ženy, konzervativní. Proto někdy říkám, že historie je jako vlny.

Ženské hnutí v Jemenu se tedy rozhodně nedá ztotožňovat pouze s tím socialistickým…

To rozhodně ne. Navíc ženské hnutí v Jemenu nepředstavují pouze ženy-aktivistky. Za bojovnice považuji i dívky na venkově, které se vzepřou tradicím a chodí do školy, a kdykoli taková dívka odmaturuje, je svým způsobem průkopnicí. Vychodit střední školu znamená, že se odmítla vdát v raném věku, jak už to na jemenském venkově bývá. Také to znamená, že má zřejmě určitou podporu v rodině, ale nejspíše musí čelit nátlaku ze strany lidí, kteří vzdělání dívek nepodporují. Po celé zemi je tedy spousta průkopnic a všechny jsou svým způsobem hrdinky.

Na adenské univerzitě se rozbíhá Výzkumné a školicí centrum žen (Woman Research and Training Centre), kde budou moci genderovou problematiku studovat i muži. První takové centrum v Jemenu jste ale před lety otevírala vy sama na univerzitě v Saná. Jeho existenci provázely jisté kontroverze a nakonec muselo být na pár let uzavřeno. Co se tehdy vlastně stalo?

V roce 1993 vzniklo toto centrum z iniciativy nizozemské a jemenské vlády jako oddělení, které spadalo pod katedru sociologie. Univerzita podepsala s holandskou vládou dohodu o tom, že otevřou Centrum pro studium ženské problematiky, ale později došlo k neshodám ohledně metodologie, obsahu výuky a vůbec toho, jak to celé bude fungovat. Původně jsme vlastně žádali, aby centrum existovalo samostatně, ale to neprošlo, protože katedra sociologie argumentovala tím, že genderová problematika není vědní obor a že vlastně spadá pod sociologii. Také chtěli, aby se centrum jmenovalo Sociologický výzkum. Nakonec jsme se dohodli na názvu Oddělení pro ženská studia a sociologický výzkum. Fungovalo od roku 1993 do roku 1996. Byly to bouřlivé tři roky existence, vyplněné spory o tom, zda budou moci studenti získat diplom, zda budeme moci v rámci výuky kritizovat obor sociologie jako takový, což nakonec bylo zavrhnuto. Po všech těchto hádkách
a neshodách rozhodlo vedení univerzity, že centrum bude existovat nezávisle na katedře sociologie. Tak jsme se přejmenovali na Centrum pro empirický výzkum a ženská studia. Chtěli jsme mít v názvu gender, ale to nebylo přijato, i když my jsme toto slovo v rámci výuky používali. V roce 1999 jsme měli 150 studentů, kteří si právě dokončovali magisterský titul, a pět z nich už bylo přijato do postgraduálního programu (PhD.) na nizozemskou univerzitu v Tilburgu. Toho roku jsme v září uspořádali první mezinárodní konferenci na téma „Výzvy a problémy spojené se studiem genderové problematiky“. Naneštěstí v té době probíhaly v Jemenu prezidentské volby a příznivci konzervativní strany Islah (Reforma), frustrovaní z průběhu voleb, využili situace a nařkli nás z podrývání islámské víry a z toho, že prosazujeme rovnost mezi pohlavími a že gender rovná se homosexualita. Tato nařčení vyvolala velmi vášnivou debatu,
a nakonec tedy došlo k dočasnému uzavření centra, všech těch 150 studentů si kvůli tomu nemohlo dodělat magisterský titul a já musela na rok odjet ze země.

Hrozilo vám přímé nebezpečí?

Jisté radikální skupiny sestavily jakýsi seznam 35 „nebezpečných osob“ a já byla mezi nimi. V době, kde jsem byla v zahraničí, stačili zabít čtyři z nich. Naštěstí brzy chytili člověka, který ty vraždy provedl, a později usvědčili i ty, co s ním byli spolčeni. Měla jsem tehdy docela strach. Od té doby se ale spousta věcí změnila, přišlo 11. září 2001 a lidé si začali uvědomovat přítomnost radikálů, kteří pro tuto zemi představují nebezpečí. Najednou tedy zaujali k ženským studiím a k tomu, co se stalo kolem naší konference, zcela odlišné stanovisko. Bez většího rozruchu se centrum znovu otevřelo, zpočátku velice zvolna a s veškerou snahou nevyvolávat žádné problémy, a tak to probíhalo až do předloňského roku, kdy se v jeho názvu náhle objevilo slovo gender. Mohou si teď dovolit víc věcí, i když jde pořád jen o výzkum, nikoli o klasickou výuku. Sestavují ale studijní plán a chtějí zřídit regulérní
magisterský program. Jsem s nimi ve spojení, dělám pro ně nějaký výzkum, a až se, jak doufám, naplno rozjede výuka, chci se vrátit k učení.

Mnoho lidí v Jemenu vás pro to, co děláte, považuje za ideální kandidátku do volené veřejné funkce. Přemýšlela jste někdy o politické kariéře?

V roce 1993, kdy ve sjednoceném Jemenu poprvé směly kandidovat i ženy, jsem jako úplně první kandidátka ohlásila svou kandidaturu. V tehdejších volbách kandidovalo 42 žen, uspěly však pouze dvě. Já jsem sice nevyhrála, ale kandidovat pro mě byla radost – skutečnost, že mohu jako žena kandidovat, mě fascinovala. Mohla jsem s lidmi rozmlouvat o své kandidatuře, o jejich potřebách. Vést kampaň v jejich prospěch byl pro mě neuvěřitelný zážitek.

V současné době působíte jako ředitelka Nadace pro kulturní rozvoj. Je to jedna z nejstarších nevládních organizací v Jemenu vůbec. Jak byla založena?

Začala bych tím slovem nevládní organizace, má u nás totiž podobně neblahou historii jako slovo gender. V roce 1993 slovo nevládní či zkratka NGO (non-governmental organization – pozn. překl.) v podstatě znamenalo nepřítel státu. Používat výraz NGO se brzy stalo tabu. Jestliže jste někde prohlásil, že pracujete pro NGO, hned si mysleli, že jste protirežimně zaměřen. Cokoli jsme tehdy udělali, na cokoli jsme upozornili, mělo za následek, že vláda vždy učinila opak. Moc tehdy nechápala roli nevládních organizací a myslela si, že když kritizujeme některé její kroky, jsme automaticky proti ní. Stálo nás velké úsilí prosadit správné chápání výrazu NGO – a teď už ho sami pyšně používají a naopak na nás dokonce přehazují úkoly, které sami nezvládají, například vzdělávání chudých a podobně.

Naše organizace se soustavně zaměřuje na genderovou problematiku, přičemž naším krédem je „za ženy, ale s muži“. Věříme totiž, že bez mužů nemůžeme rovnosti dosáhnout. Genderová rovnocennost se týká celé společnosti, žen i mužů stejně, a pokud jsou ženám upírána nějaká práva, znamená to, že žijí ve společnosti, kde jsou upírána některá práva i mužům. Pokud si lidé myslí, že muži mají v naší společnosti veškerá práva a žena nemá žádná, není to pravda, jde o iluzi. Jedná se pouze o vyvolené jedince, kteří mají moc, i když i ta je často omezená, a mezi nimi jsou i ženy. Slovem gender myslím tedy rovnoprávnost pro obě pohlaví bez ohledu na věk, barvu kůže nebo na to, zda jste zdravý či nemocný, chudý či bohatý, zda jste z města či venkova.

Na závěr dovolte malou odbočku. V Evropě už několik let probíhá žhavá debata na téma integrace muslimů. Co o tom soudíte?

Podobná debata se vedla na začátku 20. století i na Blízkém východě, který byl tehdy ještě pod nadvládou britských a francouzských kolonizátorů. V té době zde existovaly jisté skupiny, které prosazovaly západní kulturu. Většinová společnost je ale zkrátka odmítla přijmout. Podobné je to dnes s už druhou a třetí generací muslimů v Evropě. Vím, že evropské vlády se snaží, aby se příslušníci muslimských komunit cítili jako plnohodnotní občané, a zaručují jim stejná práva. Oni se přesto pořád vnímají jako někdo jiný, cizí, a to je myslím dáno hlavně tím, že většina z nich žije v jakýchsi ghettech, odděleně od většinové společnosti, s čímž by se asi mělo něco dělat. Nemám pro to žádný konkrétní recept. Asi to nejvíce záleží na lidech samotných, aby se naučili žít s tím, že mohou vedle sebe existovat i přes odlišné názory či pohled na život.

Autoři v současnosti připravují k tématu dokumentární film.

zkrátka

ovšem

Estonsko se rozhodlo přenést bronzový pomník neznámému vojákovi z centra Tallinu na hřbitov o něco dál. Starosta Moskvy prohlásil, že tím „Estonsko odhalilo svou fašistickou tvář“, estonské velvyslanectví v Moskvě obklíčil rozzuřený dav a šest dní nikoho nepouštěl dovnitř ani ven. O slávu sovětských vojáků ale v Rusku evidentně příliš nejde: když před dvěma lety vyhlásili veteráni druhé světové války protestní hladovku, ruští politici nechali starce hladovět dva týdny. Rusko nyní žije mnohem více neshodami s okolními zeměmi, které se hlásí k euroamerickému prostoru. Putin omráčil svět útočnými výroky na mnichovské konferenci a před ruským Federálním shromážděním odsoudil zahraniční investory a neziskové organizace, protože se „pletou do našich vnitřních věcí“. Socha v Tallinu je asi také „vnitřní věcí“ Ruska, protože dav kolem ambasády kdosi v noci na 3. května, tedy v momentě, kdy se za Estonsko postavily EU a NATO,
odvolal. To už obléhání nebylo třeba, byl čas zasurfovat si na vlně ostré rétoriky, otřít se ještě jednou o sousedy a celou Evropu, vštípit lidem doma, že jsou v obležení „fašistů“, a získat hlasy na další volební období.

Radka Bzonková

Uživatelé e-mailových schránek společnosti Seznam nedávno zažili civilizační black-out. Své schránky nalezli dočista prázdné. V elektronické poště lidé často uchovávají cenná data, bezplatné adresy řada z nich užívá pro podnikání, na e-mail se musí spoléhat stále víc zákazníků služeb (rezervace letenek atd.). Proto porucha znamenala nejednu katastrofu profesního i osobního rázu. Tím spíš, že zmizelá data byla do postižených 150 000 schránek vrácena až za týden (bez adresářů a osobních složek) a že dotazy uživatelů správci serveru byly zodpovídány až po několika dnech: „…provedl jsem standardní údržbu Vaší schránky a nyní by se již uvedený problém neměl objevit.“ Pěkná ukázka „krizové komunikace“, ovšem ve vztahu k médiím zjevně účinná, o výpadku informovaly jen Hospodářské noviny. Vše zlé je ale k něčemu dobré: snad si nyní víc lidí uvědomí ošidnost důvěry v elektronická média, zvlášť „bezplatná“. Uživatel je navíc majitelem serveru
prodáván inzerentům jako adresát nevyžádané reklamy. O několik hodin dříve než skutečné e-maily začaly po poruše Seznamu ve schránkách přistávat spamy.

Štěpán Polák

Miroslav Balaštík si na Světě knihy přišel převzít půl anticeny Skřipec za překladatelský paskvil, který vydalo jeho nakladatelství (s. 16–17). Omluvil se za výrobek nevalné ceny a řekl, že Host si teď bude muset napravit reputaci. Podobné gesto přijetí odpovědnosti už před lety na Skřipci udělal Jiří Buchal z BB artu, který nabídl vrácení peněz každému českému čtenáři poničených básní Leonarda Cohena. Návrat studu do hlavního nakladatelského proudu je dobrá zpráva letošního veletrhu. Jinak je to s malými nakladateli. Ti se v naprosté většině nemají ve svých knihách za co stydět. A to jim stačí. Jak potvrdila debata malých nakladatelů z Česka, Dánska, Německa a Francie, u nás si lidé z kultury především rádi stěžují. Českým hostům kladl moderátor dokola jednu otázku: Jste schopni vytvořit asociaci malých nakladatelů? A vrátilo se mu „ne“ na čtyři způsoby. Každý si pomáhá jinak a starat se má Svaz nakladatelů a knihkupců. Ten se
ale nestará. Takže: buď je třeba do svazu vstoupit a změnit jej, nebo založit jiný. Lamentování a jednotlivé pokoutní recepty nás zabetonují v provinčnosti.

Libuše Bělunková

Na filmovém panelu na plzeňském festivalu Finále se prezentovaly nové české filmy, které se chystají do výroby. Sagvan Tofi, jehož nový opus Svatoušci je rovněž ve výhledu, naštěstí nepřijel, nicméně akce ukázala, že má mnoho zdatných nástupců. Tristní byla nejen forma, jíž filmaři a producenti své produkty prezentovali – rozpačité koktání, pochechtávání se (ano, mluvím i o sobě) či frajerská image mistrů světa –, ale i sám obsah. Mezi chystanými projekty je sice několik pozoruhodných (Jana Švankmajera či Petra Václava), drtivá většina z nich ale spadá do kolonky filmového bizáru: namátkou první česká crazy komedie z westernového městečka se symptomatickým názvem To je hustý, romantická komedie Láska za milion, ohlášená ukázkou připomínající spíš reklamu na pražské vánoční trhy, nebo film o nejoblíbenějším českém vrahovi Jiřím Kajínkovi, prezentovaný známým kýčařem Ivanem Fílou jako boj ubohého jedince s českou policejní mafií. Nejdůležitější ovšem
zůstává snaha „respektovat univerzální jevy“ – to má v plánu jeden z producentů nového filmu o mužích a rakovině prsu. Jestli k tomuhle spěje česká kinematografie, pak ať žije Sagvan.

Irena Hejdová

2007 / 19 - ženy – islám – politika

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

* * *

Čichový pocit zápachu

Dvě povídky

minirecenze

odjinud

Polomrtvý holky

Prokletá i požehnaná

Zapomenutý kapucín

Kominíci, nacisté i skutečný kaplan

Borůvkové noci na Croisette

Hory mají oči

Dita Pepe

Jak se peče obr.?

Jiná Asie

Bubliny rozprsklé o zeď

CD DVD

Mike Landau v Praze

Češi podle Jana Patočky

Co nás zajímá

Inspirace pro další

Interpretova unavuje

Kuriózní tisková agentura

Na levém okraji mužského světa

Nemusíme mít hned prezidentku

O jedné poruše světa

par avion

Političky s knírem

První máj a zápas o historickou paměť

došlo

Hledá se prezident

Nostalgická Procházka v novém

V Jemenu je spousta průkopnic

zkrátka

ovšem