2007 / 31 - prodejná alternativa

Nejsnazší cesta je přijmout knihu jako daný fakt, jako text k četbě. Jiná možnost je chtít z ní čerpat literárněhistorické poučení, také však můžeme být zvídaví a pátrat, co tento černý humor je a jakým způsobem jej může zhodnotit žánr antologie.

Černý humor podle Bretona

Kniha z roku 1939 vyšla o rok později (ediční poznámka českého vydání je matoucí), čtyři dny před pádem Paříže; cenzura Pétainovy vichistické vlády, jíž se autor zdál být „negací ducha národní revoluce“, knihu zakázala; další – rozšířené – vydání následovalo roku 1945 a 1950; český překlad je pořízen z vydání z roku 1966, jež Breton prohlásil za definitivní.

Bretonova předmluva vyzdvihuje černý humor jako hodnotu, která si podřizuje i hodnoty ostatní, jako „princip výjimečného intelektuálního obcování na vysoké úrovni“, který je na samé hranici lidského chápání, a je proto tendence jej zbožšťovat, ale téměř nemožné definovat. Freudisticky je humor vysvětlen jako sebezáchovná instance: dokáže chránit Já tím, že rozmetá všechno, co Já ohrožuje: humor jako cosi „velkolepého a vznešeného“, jež mění ne-slast ve slast. Jako takový „má cenu odstupu, výsostného útočiště“, jímž se surrealisté „bouří proti buržoazním hodnotám“.

V Rozhovorech Breton přiznává, že je to „humor, který nebyl… příliš vybíravý ve volbě prostředků…, byl iniciátorem chování [surrealistů] spíše než iniciátorem umění“. Na černém humoru je „nejvíce zarážející, mrazivé a úžasné – schopnost paradoxní, totálně lhostejné reakce“; je to „na život a na smrt svrchovaný nepřítel sentimentality“, kterého můžeme bez rozpaků označit slovem krutý. Právě krutost je však závažný atribut: Raymond Queneau, autor, který trval na povinnosti básníka odpovědně reflektovat okolní svět (připomeňme analogické Seifertovy argumenty z 2. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1956), se domnívá, že Bretonovu představu krutého černého humoru s onou „totální lhostejností“ k okolí uvedli do praxe nacisté – jako destrukci jakýchkoli životních hodnot. Proklamovaná společenská subverzivnost zde ztrácí zdánlivě nevinnou, ryze uměleckou tvář.

Antologie surrealistů-zakladatelů

Černý humor Breton sám označil za „dědictví Swifta, Jarryho, Valéryho“. Autorů v antologii obsažených je však více; jsou mezi nimi známí, méně známí i téměř neznámí spisovatelé, malíři, filosof aj. Co spojuje Kafku, de Sada a Jarryho, Lichtenberga, Dalího a Nietzscheho? Klíčem by zde měly být medailony jednotlivých autorů, v nichž Breton vyzdvihuje rysy, které z hlediska černého humoru shledává podstatnými. Je to však čtení, v němž se do jisté míry vyjevuje rigidita surrealismu, představa, že surrealisté „vědí“ („je známo, že…“, „víme, že…“ atd.), jak věci jsou; v tomto dojmu utvrzuje i podivně vědecký jazyk, připomínající spíše pojednání patafyzického kolegia – zde je ovšem míněn bez ironie. Ideovým fundamentem Bretonových textů je freudismus a veškeré dění – v umění i v životě – je převáděno do mechanismu, vazeb a komplexů, jak je známe z psychoanalýzy; takové a priori dané hledisko samozřejmě nemůže
reflektovat dynamičnost umění a nutně vede k jednosměrně zploštělé představě uzavřeného systému.

Vstupenkou do antologie je jistě nonkonformismus (chápaný hlavně jako spor s tradicí, resp. odpor proti ní), skepticismus, společenská subverzivnost (jak cenzura správně vycítila), důraz na naprostou svobodu (z tohoto hlediska je typické uvedení de Sada, jehož kult založili právě surrealisté jakožto kult podvratného hlasatele absolutní svobody) ap. Je-li toto vše projekcí černého humoru, jeví se nám tento humor prozatím spíše v rovině politické než estetické.

Důležité je, že u všech autorů můžeme podle Bretona vysledovat momenty, z nichž později povstává surrealismus (i to je však mnohdy spíše otázkou názoru: libovolnost dokládá sám Breton, když v Prvním manifestu surrealismu píše: „Swift je surrealistou ve zlobě; Sade je surrealistou v sadismu; Poe je surrealistou v dobrodružství; Jarry je surrealistou v absintu“ atd.); antologie je tak přehlídkou surrealistických kořenů. Subjektivita výběru přitom zahrnuje i osobní antipatie: citelně chybí Bretonův současník Raymond Queneau, přičemž právě jej – společně s Benjaminem Péretem – ve Vzpomínkách jmenuje jako výsostného představitele černého humoru.

Žánr antologie

Nechceme zkoumat morální kvality černého humoru ani hodnotit Bretonův výběr autorů. Zásadní otázka spočívá jinde, totiž v samotném žánru antologie. Ten je ošidný: na jedné straně může představovat neocenitelný přínos, soustředění faktů s jasnou lokalizací v textech samých, materiálovou literárněhistorickou příručku, nebo se může stát jen chaotickou přehlídkou. Dobrá antologie sleduje ještě jeden cíl: vytvořit vlastní, novou knihu, přetavit obsažené texty v jeden souvislý, který by byl nadán novou, metatextovou kvalitou: schopností vypovídat o textech v sobě obsažených sám sebou; připomeňme například Antologii fantastické literatury B. Casarese a J. L. Borgese (1940). Zdá se, že takový cíl si vytyčil i Breton. Sám přiznává, že jeho antologie je subjektivní (jinak to ani nelze); tím spíše můžeme očekávat text, jehož významovou koherenci tato subjektivnost garantuje, monografii o „černém humoru“, kde se toto téma ukazuje z různých úhlů,
proměnlivě právě tím, jak jednotlivé texty v celku knihy vedou namnoze agresivní dialog. Zajímá nás pak, jaký nový text – neboli přesněji: jaká nová významová kvalita – z takto rozvrženého souboru vzniká, co Antologii černého humoru spojuje v celistvý text.

Není to černý humor v běžném slova smyslu, není to ale ani „humor“ jako takový; je to humor, jak jej definuje Breton? Snad ano; psychoanalytická báze a společenská kritéria „černého humoru“ však dovolují zahrnout nejrůznější typy textů; z hlediska poetiky tu nacházíme texty „čistě“ surrealistické, ale i například text Villierse de l’Isle Adama, který mnohem spíš zapadá do jeho postromantických Krutých povídek, nebo text Kafkův, blížící se syrovému existencialismu. Máme zde texty, které splňují kritéria černého humoru běžně chápaného, máme tu texty hravé a ironické, také však temné a složité.

Bretonův černý humor se tak jeví jako kategorie příliš široká, jež jen stěží funguje jako rozlišovací rys – pokud vůbec můžeme mluvit o kategorii, pak o kategorii jaksi mystifikační. Potvrzuje-li se Bretonova domněnka o surrealistických kořenech, pak jen jako demonstrace elementárního faktu, že jakýkoli text daný do nového kontextu získává nový význam, a surrealistický rozměr tohoto významu jen pasivně vyplývá právě z absence distinktivní schopnosti bretonovského černého humoru.

Autor je bohemista.

minirecenze

Neil Gaiman, Chris Bachalo

Smrt – vysoká cena za život

Přeložil Viktor Janiš

Crew 2007, 104 s.

Léto je letos ve znamení pána snů! I když na další díl z této komiksové série si musíme počkat nejméně do Vánoc, objevilo se vydání samostatného příběhu jedné ze Sandmanových sester, Smrti, a zároveň vyšel první díl série Lucifer. Zápletka Smrti je jednoduchá – smrt se jednou za sto let promění v člověka, aby si vyzkoušela životy těch, kterým je bere. Gaimanova Smrt však nevypadá jako vypelichaný panák s kosou, ale spíše jako černovlasá punkerka. A ta si chce svůj den pořádně užít. Gaiman do příběhu navíc přidal dva pošetilce toužící po nesmrtelnosti a především mladíka, který se k smrti nudí. Dokonce tak, že pomýšlí na sebevraždu, protože k čemu je život, když člověka nebaví. Jeden den ve společnosti Smrti ale může leccos změnit. Autor tu opět ukazuje, že dokáže vymyslet skvělý příběh a navíc do něj zapojit mytologické prvky, aniž by tím narušil jeho čtivost, ba naopak. Stavbu obrázků si navíc promýšlí sám, a tak kreslíři většinou hrají
jen druhé housle. Stejně je tomu i u Smrti, kde kresba není nijak výrazná. Kvalitu překladu Viktora Janiše nejvíce oceníme především u písní, které opravdu „znějí“ jako písně a zároveň udržují původní smysl malých příběhů, ilustrujících děj knihy. Jako bonus tu najdeme přednášku Smrti o tom, že kdo se s ní nechce setkat příliš brzy, měl by používat kondom, aby se nenakazil AIDS. Trochu to zavání kampaní na zelí z dob minulých.

Jiří G. Růžička

John Irving

Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku

Přeložila Ivana Pecháčková, ilustrovala Tatjana Hauptmannová

Meander 2007, 32 s.

Standardní situace: Je noc. Dítě procitne ze spánku, protože zaslechlo podivné zvuky, a buďto se začne bát a propukne v pláč, anebo se v něm probudí zvědavost a rozhodne se přijít na to, odkud ty zvuky pocházejí. Stejně si počíná i protagonista příběhu spisovatele Johna Irvinga (jedná se údajně o příběh Irvingova syna). Chlapec musí zodpovědět několik klíčových otázek, jako například: Jak může strašidlo lézt, když nemá ruce ani nohy? Má strašidlo zuby? Mohou obživnout máminy šaty? anebo: Může pes, který má mokrou tlamu, otevřít dveře? Vzhledem k tomu, že správnou odpověď stále nenachází, vzbudí nejprve mladšího bratra, a potom i otce, aby pravda konečně vyšla najevo a chlapec mohl zase usnout. Jednoduché vysvětlení, že nejde o nic víc než o myš, která štrachá ve zdi, chlapce sice upokojí, ale strach se přenese na mladšího sourozence, který musí až do rána bouchat pěstí do zdi, ve které to čas od času zašramotí, protože ještě neví,
co je to myš… Zachycení jednoho běžného pocitu dítěte uprostřed noci se mění v poetický obrázek situační psychologické črty, jež zarámována osobitými ilustracemi T. Hauptmannové (kterou si k této práci autor osobně vybral) narůstá jako pod lupou v příběh a stává se kvalitním příspěvkem k žánru dětské literatury, jak je ostatně v edici Modrý slon nakladatelství Meander již dobrým zvykem.

Magdalena Wagnerová

John D. Barrow

Kniha o nekonečnu

Přeložil Jan Novotný

Paseka 2007, 266 s.

Po koncepčně neujasněné a upadající edici Kolumbus (Mladá fronta) se jejího dědictví ujímá stále úspěšněji edice Fénix (Paseka), kde vyšla kniha známého popularizátora matematiky a fyziky Johna Barrowa. Ta tvoří pandán k dalšímu překladu Barrowa do češtiny, Knize o ničem. Českého čtenáře jistě uspokojí, že mezi matematiky, kteří přispěli k matematické formulaci nekonečna, je i Bernard Bolzano, jehož Paradoxy nekonečna kriticky zhodnotil Georg Cantor, objevitel „nečekaných bohatství v říši nekonečna“. Nekonečno probírá Barrow ze všech možných hledisek: teologického, matematického, fyzikálního a dokonce i sociologického a etického. Jestliže se však Barrow věnuje etice nekonečna, jak to, že – když je v jiné souvislosti zmíněn Blaise Pascal – zcela pominul Emmanuela Lévinase, který přispěl na filosofické půdě k tomuto tématu rozhodně nejrelevantnějším způsobem? Jinými slovy, ve svých oborech je Barrow víc než doma, ale v oblasti
filosofie a teologie je téma nekonečna dost odbyto. I tak je to úctyhodný podnik, pustit se do obtížného tématu, jehož se až do Cantorova vystoupení báli i matematici jako čert kříže. Pověstná preciznost, kdysi provázející objevitelského ducha edice Kolumbus, se zde úzce pojí s redaktorkou Věrou Amelovou. Takto redakčně zpracované knihy mohou sloužit všem vědecky popularizujícím knihám i ostatním českým nakladatelstvím jako vzor.

Michal Janata

Monika Czernin

Vídeň – návod k použití

Přeložil Dalibor Dobiáš

Akropolis 2007, 200 s.

Svérázného průvodce složila Monika Czerninová z typicky vídeňských fenoménů, které nahlíží nejprve současnýma očima a teprve potom připojí případné sondy do jejich historie. Kapitoly se věnují například Korutanské třídě, dnes bohužel osazené obchody globalizovaných řetězců, ale také dominantnímu Ringu, který ze své vídeňskosti naopak neztratil nic ani ve 21. století, židovské čtvrti nebo okrajům města. Analyzována je samozřejmě i místní valčíkománie či druhy kávy a kavárny, divadlo a zdejší teatrální vnímání skutečnosti, stejně jako politika a nová muzejní čtvrť v centru. Autorka zabrousí rovněž k aristokracii (milá je pasáž o K. Schwarzenbergovi) či k sociálnímu bydlení, nahlédneme s ní do laciných domáckých lokálů i do lepších restaurací a nakonec nevynecháme ani Prátr, nemocnici Steinhof či ústřední hřbitov. Tomu, kdo metropoli našich sousedů alespoň trochu zná, autentické a trefné postřehy Rakušanky
s českým původem jistě přijdou vhod. Ostatní je mohou číst jako barvité črty napsané moderním a kultivovaným novinářským stylem a na setkání s Vídní se teprve těšit.

Lenka Jungmannová

Gustav Erhart

Podél Pyrifleghetónu

Dybbuk 2006, 56 s.

Erhartova poetika je typická autorovou zálibou v citátech a aluzích evokujících nejrůznější kulturně–historické souvislosti. Jeho hutné, nanejvýš úsporné strofy si nezadají s fragmenty z antických bájí, středověkých podobenství či lidových zaklínadel a jejich výpověď se zdá nadčasová i dnešní. Prověřené kulturní hodnoty, dávno již obestřené estetizující aurou minulosti, básníkova imaginace obdařuje symbolizujícími významy. Svět, tak jak jej vnímá, je nestálý, proměnlivý, s důležitým prvkem skrytého tajemství, kterým je fascinován a o němž s úporností sobě vlastní přemítá, a zpytuje tak i svou duši. Erhart je především posedlý poznáním iracionálna, rozkrytím spleti bujícího zla, „které nemá jméno“; neprostupná, „dějící se“ temnota a tíseň ho uvrhují stále hlouběji do tenat mlčenlivé skepse – „lógru noci“ – a spásnou světlinu tvoří až osvobozující médium řeči. Ale ani ta, obdařená příznačnou melodičností, jež pramení mimo
jiné z důmyslné práce s asonancí, vnitřním či třeba exotickým rýmem, nepřináší celistvé odpovědi – jen nejednoznačné útržky, náznaky, aforismy. A tak se nad vzrušivým dionýským opojením vznáší váhavý stín, kterým básník tematizuje samu patřičnost svého tázání a pobývání zde, v krajině řeky Pyrifleghetónu, jedné z pěti řek Hádovy podsvětní říše a podle středověkého mýtu protékající samotným peklem.

Petr Andreas

Reflexe a sebereflexe ženy v české národní elitě 2. poloviny 19. století – sborník příspěvků z konference uspořádané ve dnech 23.–24. listopadu 2006

K vydání připravil Milan Vojáček

Scriptorium 2007, 366 s.

Sborník obsahuje jak příspěvky autorů už známých a v daném tématu „zavedených“ (M. Lenderová), tak i badatelů začínajících; některé se snaží přiblížit k tématu skrze jedinečný osud jen jediné hrdinky, jiné jsou psány z obecnější perspektivy a čtenáře seznamují třeba se změnami právního postavení žen, postavením svobodných matek ve společnosti, ženskými deníky nebo zábavou a rozptýlením českých žen 19. století. Osudy žen, které prožívaly stejné radosti a zklamání jako ty dnešní (mohu-li se odvážit takového soudu), i když žily ve světě, který měl jiné představy o ženské roli ve společnoti i o podstatě ženy jako takové, vytváří působivý kaleidoskop, který však není nijak zvlášť překvapivý. Zcela neznámé pro mne ale bylo téma autoportrétů žen-malířek (zpracované K. Kuthanovou), poučná byla i stať A. Velkové o samostatně hospodařících vdovách na venkově, které se tím prý dostávaly do role muže-hospodáře, a zvyšovala
se tak jejich společenská prestiž, takže do dalšího sňatku se často vůbec nehrnuly, zatímco ovdovělý muž, pokud by byl býval chtěl dělat muže v domácnosti, by o svoji prestiž přišel, takže byl odsouzený k tomu se rychle znovu oženit. Na samotnou sebereflexi tehdejších žen ovšem v knize narazíme jen zřídka, spíše jde o jakousi zpětnou sebereflexi jejich dnešních potomků.

Jan Lukavec

Fred Piper, Sean Murphy

Kryptografie – průvodce pro každého

Přeložil Pavel Mondschein

Dokořán 2006, 158 s.

Nakladatelství Dokořán neprohloupilo, když před jistým časem započalo edici Průvodce pro každého. Mimo „kapesní“ formát a jednotný, příjemný design knihy je pochopitelně předností kvalita textů. Neliší se v tom ani publikace Freda Pipera a Seana Murphyho, kteří předávají své teoretické a praktické znalosti z oboru kryptografie. Jazykem a stejně tak strukturou knihy a kapitol se snaží vyjít vstříc laikům. Krok po kroku tak pokládají základy předmětu oboru, jeho významu v lidských dějinách. Jejich Kryptografie se nemalou měrou věnuje praktickým příkladům, které čtenáře mají nejen obeznámit s nejrůznějšími způsoby šifrování, ale také je „donutit“ zkusit si nějakou tu šifru vyluštit a vymyslet. A i přes bohaté příklady, tabulky a řady čísel může knihu pochopit i nematematik. Podstatným kladem jsou kapitoly, které řeší nebezpečí (a zasvěcují do způsobů ochrany), jež na nás číhá na každém kroku (e-banking, mobilní telefon, bankovní
automaty aj.). Kryptografie po prvním prolistování může působit jako suchopárná sbírka čísel, poskytuje však příjemně napínavé čtení.

Lukáš Gregor

Host 6/2007

Šesté číslo letošního Hostu se podrobněji věnuje dvěma výročím: čtyřicet let uplynulo od IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů (červen 1967) a před sto lety se narodil Jaroslav Foglar. Zatímco spisovatelský sjezd – který znamenal zřetelný předěl v politické atmosféře země – popisují pamětníci (inscenovaná beseda s I. Klímou, M. Jungmannem, A. J. Liehmem, rozhovor s L. Vaculíkem a minirozhovory s J. Grušou a P. Kohoutem) a vedle studie časopis obsahuje i ukázky dobových textů, Jestřábovo dílo se nám ukazuje zprostředkovaně v miniantologii (zpracoval M. Přibáň) textových, komiksových i čistě obrazových pastišů. Obě témata jsou aktuální (živost problematiky minulých let dokládají i kritické stati K. Špidly o memoárech Pavla Kohouta) – u foglarovského přehledu je ostatně neustálá aktualizace vlastním smyslem; jen pro příklad: nezasvěcené snad překvapí zmínka o třetím, resp. čtvrtém neautorském dílu
stínadelského cyklu z pera Kapitána Kida (J. Velinský) a potěší ukázka rychlošípovské parodie/travestie V. Tučapského. – Obraz přítomného Hostu dokreslují Trávníčkovy Poznámky o románu, obsáhlý blok recenzí a beletrie (vedle povídky V. Noskové povídková příloha Hostinec) či eseje: Karolíny Stehlíkové o folkloru severských národů a znamenitý text J. Staňka o Perecovi, doprovázející spisovatelovu borgesovskou povídku s typicky postmoderním tématem komplexní intertextuality.

Pavel Šidák

mlha

Na hřbitově knih

odjinud

Recenzi třetího dílu Korespondence Boženy Němcové (Nakladatelství Lidové noviny 2006), pokrývajícího léta 1857–1858, uzavřel Jiří Rak v Dějinách a současnosti č. 7/2007 konstatováním, že „pohled za barvotiskové obrozenské kulisy je zajímavý, ale neveselý“.

Vzpomínku na pracovní návštěvu u Jaroslava Seiferta před vydáním jeho sbírky Prsten Třeboňské madoně (České Budějovice, Růže 1967) oživil Boris Jachnin v článku Mistrova zápalka (Xantypa, červenec–srpen 2007).

Slavnou Ol’ Man River s textem Jana Wericha Kalná řeka („Nemluv moc a nekoukej/ jen když děláš, seš ou kej/ sehni hřbet a klekej rád/ nauč se denně umírat“) si můžeme poslechnout v podání Rudolfa Cortése na jeho CD Váš dům šel spát (kompilace František Rychtařík, Levné knihy 2007 – řada Muzeum populární hudby).

Medailon a aktuální fotografie (New York 2006) v Literárních novinách č. 29/2007 potvrdily, že dosud žije básník, dramatik a kritik Jiří Kárnet (* 24. 1. 1920 Hořice v Podkrkonoší), velká naděje českého poválečného divadla, zejména kritiky, od něhož jsme naposled četli vzpomínku na Jiřího Voskovce v exilovém sborníku …a když se řekne Voskovec (Köln 1983).

Jako „rafinovaný“ a „překvapivý“ ohodnotil Vladimír Karfík v Respektu č. 27/2007 autobiografický román Kráčel po nestejně napjatých lanech (Labyrint 2007), který napsala Olga Walló, dcera básníka, dramatika, scenáristy, překladatele a průkopníka filmového dabingu K. M. („Kimiho“) Walló (1914–1990).

Monografii Aleše Kovalčíka o Ladislavu Fuksovi Tvář a maska (H & H 2006) recenzovala v Revolver Revui č. 67 (červen 2007) Hana Kosáková.

Portrét Valji Stýblové, „doktorky s perem v ruce“, podala v Naší rodině č. 24/2007 u příležitosti jejích 85. narozenin Martina Oplatková. – V K-revui č. 6/2007 přiblížila jubilantka svůj román Lužanská mše, vydávaný podruhé nakladatelstvím Šulc – Švarc.

K pětasedmdesátinám kritika Aleše Hamana 26. 6. t. r. napsal medailon do Hosta č. 6/2007 Jiří Trávníček, do Tvaru č. 13/2007 Vladimír Novotný.

V témže čísle Tvaru A. Haman recenzoval soubor textů Jáchyma Topola Supermarket sovětských hrdinů (Torst 2007).

Laudatio Evy Kantůrkové bohemistovi Eckhardu Thielemu k udělení ceny Premia Bohemica otiskl bulletin Obce spisovatelů Dokořán v čísle 42 (červen 2007).

Lidové noviny oznámily, že 13. 7. 2007 zemřel ve věku 59 let nakladatel Pavel Primus, vydavatel knih Jana Beneše, Zdeňka Mahlera, Zdeňka Svěráka, Jana Buriana, ale také nosičů se semaforskými nahrávkami.

František Knopp

Čína

Letošní červencové číslo časopisu Žen-min Chua-pao (Čína v obrazech) přináší mimo jiné zprávu o výstavě fotografií Její Královské Výsosti thajské princezny Maha Chakri Sirindhorn v Pekingu. Princezna Sirindhorn se narodila v Bangkoku v roce 1955 jako druhá dcera Jeho Veličenstva thajského krále Ramy IX., nejdéle vládnoucího panovníka na světě. Po svém otci a matce je v současné době třetím nejoblíbenějším členem thajské královské rodiny a je považována za skutečnou dědičku odkazu Ramy IX. Také proto ji Thajci nazývají „andělskou princeznou“. Již v roce 1981 zavítala poprvé na oficiální přátelskou návštěvu do Čínské lidové republiky. Po svém návratu do Thajska pak publikovala své dojmy z této návštěvy v knize Návštěva ve vlasti draka. Kniha vzhledem k tehdejšímu obecnému nedostatku pravdivých informací o liberalizující se Číně vzbudila již krátce po svém vydání široký ohlas nejen v Thajsku.
Princezna, která je mimo jiné známa svým vřelým zájmem o čínskou kulturu a která také hovoří plynně čínsky, pak navštívila ČLR ještě několikrát: naposledy letos v dubnu, kdy uskutečnila svou v pořadí již pětadvacátou návštěvu. Tentokrát zavítala nově otevřenou železnicí až do srdce Tibetu, což pro ni jako pro praktikující buddhistku musel být zážitek. Při té příležitosti společně s čínskou fotografkou Čang Li-tcha uspořádala v Muzeu hlavního města v Pekingu výstavu uměleckých fotografií, nazvanou „Dvě cesty – jeden cíl“. K zájmu o fotografování přivedl princeznu její otec, což mimochodem dokládá i stálá expozice jeho snímků, kterou je možné zhlédnout v objektu bývalé královské rezidence – teakového paláce Vimanmek v Bangkoku. Výstava v Pekingu sestává ze sta fotografií, které princezna pořídila v Číně, a stejného množství snímků, které pořídila čínská fotografka v Thajsku. Nejstarší princeznina fotografie přitom pochází právě
z doby její první návštěvy ČLR, proto lze její část přehlídky chápat i jako historický obraz šestadvaceti let čínského vývoje k dnešku. Při vernisáži princezna zdůraznila svůj zájem o čínskou přírodu a čínský lid a uvedla, že je ráda, že může být očitým svědkem překotného rozvoje současné čínské společnosti. Časopis přetiskl také šest jejích fotografií.

David Uher

Čekání na intelektuály

Významný podnět k analýze českého divadla pro mě paradoxně znamenalo setkání mladých evropských divadelních kritiků v srbském Novém Sadu. Konalo se pod záštitou mezinárodní asociace kritiků (AICT) u příležitosti festivalu Sterijino Pozorje, což je oficiální přehlídka toho nejlepšího z místní divadelní produkce, především srbské, částečně i z dalších zemí bývalé Jugoslávie. Uvedená představení odhalovala slabou úroveň tamního divadla. Vedení festivalu sice dbalo o to, aby ve výběru dominovala společensky angažovaná témata a netradiční scénická řešení, ale snad právě proto vyšlo najevo chatrné myšlenkové východisko většiny inscenací.

Obzvláště inspirativní pak byly každodenní semináře, na nichž se rozebírali předchozí zážitky. Naše frankofonní skupina, vedená kritikem Jean-Pierre Hanem, se názorově rozdělila na dvě části: jednu tvořili francouzští seminaristé, druhou lidé z bývalého východního bloku. Všichni reprezentanti post-komunistických zemí, ať už šlo o Čecha, Polku, Rumuna, Srbku či Bulharku, například kategoricky odmítli adaptaci Dostojevského Strýcova snu (Srbské národního divadlo v Novém Sadu). Připomínala totiž přístup k tvorbě obvyklý i v našich zemích: bezzubá interpretace klasického autora, popisné herectví založené na psychologických klišé, stokrát ověřené špílce vyvolávající smích diváků – to všechno s cílem splnit stereotypní očekávání konzervativního publika.

Naopak velmi shovívavě jsme hleděli na každý náznak neobvyklého přístupu. Ne tak naši francouzští (přesněji pařížští) kolegové; pro ně byl formální experiment samozřejmou premisou a jeho smysl hledali ve vznikajících významech, souvislostech a postřezích o dnešním světě. Důraz Francouzů na intelektuální podhoubí divadla je podle mé zkušenosti leckdy vykoupen až přemrštěnou péčí o slovo a nedostatkem smyslu pro humor. Nicméně lpění na myšlenkové přesnosti, které je odlišovalo od nás ostatních, nutně vyvolávalo otázku, zda jsme my „z východu“ jiní, nebo docela prostě pozadu.

Současná srbská tvorba prezentovaná v rámci festivalu byla brilantní ukázkou divadla, v němž je zmizelý kritický duch nahrazen shlukem myšlenkových klišé. V pozadí bylo tušit sebelítost a nářek nad osudem nešťastného Srbska – tyto pocity jsou pochopitelné, brání však pronikavému nahlížení skutečnosti.

Jarmark z Bondyho

Jsme na tom však u nás v Česku o tolik lépe? Shodou okolností jsem brzy po návratu ze Srbska shlédl ambiciózní projekt Bouda Bondy činohry Národního divadla. Právě zde byl promarněn pokus o propojení formálního experimentu s intelektuálním zázemím. Ačkoliv se jedná pouze o jeden konkrétní případ, může pomoci postihnout problém obecného rázu .

Projekt Bouda se již stal tradiční pražskou událostí na konci sezóny. Provizorní divadelní scéna, na několik týdnů postavená obvykle po boku historické budovy Národního divadla, hostí vždy inscenace současných textů. Takových, jaké by asi tradičnímu obecenstvu „zlaté kapličky“ příliš nevoněly. Zpracování textů je většinou svěřeno mladým, ještě ne plně etablovaným divadelníkům. Součástí zadání je nezvykle krátký čas zkoušení a zejména nestandardní prostorové řešení, určené proporcemi a charakterem samotné Boudy.

Z uplynulých ročníků je možné vystopovat dramaturgický vývoj od abstraktnějších témat k čím dál zřetelnějším odkazům na naši současnou českou společenskou realitu.

V tom smyslu byl letošní výběr z díla nedávno zemřelého Egona Bondyho dosavadním vrcholem. Pokud mínilo vedení činohry ND najít látku, jež by nutkavě vyžadovala společensky rozhodný postoj inscenátorů, nemohlo mířit lépe. Bondyho osobnost v sobě obsahovala dobře známý rozpor: tento bohém, rebel a guru protikomunisticky smýšlející mládeže byl po revoluci odhalen jako špicl tajné policie. Má být autor, jenž z morálního hlediska zásadním způsobem selhal, vůbec inscenován? Lze věřit jeho slovům? Chceme je poslouchat? Letošní Bouda, ve které se navzájem přehlušovalo několik simultánně probíhajících akcí, se pod palbou těchto skrytých otázek mohla stát originálním myšlenkovým jarmarkem.

Umění vyhýbavosti

Inscenovat zvolené tři hříčky (zůstanu jenom u nich, součástí programu byla i více či méně inscenovaná recitace nedramatických textů) nemohlo být snadné. Tvoří je fiktivní exkurz do mučírny politických vězňů, fantaskní teze o světě po atomové válce a krajně ironická burleska s pornografickým obsahem. Autor nešetří bizarními obrazy a hlavně pádnými slovy, jež trčí jako ostré hroty – ať už se jedná o pompézní slogany („celý vesmír musí být zničen“) nebo o vulgarity, za něž by se nestyděl žádný dnešní coolness dramatik.

Tři tvůrčí týmy, jež se ujaly inscenování těchto dramatických črt, představily tři možné způsoby, jak se konfrontaci s Bondyho slovy, tématy a tedy i s celou jeho osobností vyhnout. Soubor Buchty a loutky, zvyklý na zcela odlišný tvůrčí proces, než je interpretace daného textu, rozředil fragmenty pornografického Prvního večera s maminkou v proudu asociací a výtvarných metafor. Apokalyptická hříčka Jednou v noci vedla režisérku Viktorii Čermákovou k stylizovanému obrazu jakýchsi polomrtvých kreatur; proti tomu by nebylo třeba nic namítat, kdyby se z podivného obludária zcela nevytratil obsah slov. Snad nejhůře dopadla Návštěva expertů, odehrávající se v mučitelské laboratoři (režie Daniel Špinar), podle autora hratelná buď smrtelně vážně, nebo jako crazy komedie. Diváci byli vpuštěni přímo mezi herce, které nezvyklá situace vedla k tomu, že cynický výčet nejbrutálnějších metod výslechu rozmělnili nepatřičnými improvizacemi. Bylo krajně
nepříjemné sledovat herce z tak prestižního souboru, jakým je činohra Národního divadla, jak se z rozpaků uchylují k šaškovské rozbředlosti.

To, co mi připadá na celé věci podstatné, není jeden „zpackaný“ projekt. Je docela možné, že zásadní chyba byla už v samotném zadání, předpokládajícím rychlé vypořádání se s obtížnou látkou. Za alarmující považuji naprosté opominutí společenského kontextu divadla; fakt, že na půdě Národního divadla je možné takto zacházet s podobně obsažnými slovy, tématy a příběhy. Tato intelektuální prázdnota mi potvrdila obavu, jež ve mě zůstala po srbském setkání: my, čeští divadelníci, nejsme jenom jiní (než úspěšnější Němci, Britové, Francouzi či Poláci). Jsme hlavně pozadu.

Autor je režisér.

Skutky vratné i nevratné

Ceny na každém filmovém festivalu uděluje hlavní porota a bylo by zpozdilé myslet si, že zaměření a osobní vkus jejích členů nehrají při konečném účtování žádnou roli. Skutečně si myslíte, že by Joel a Ethan Coenovi vyhráli v roce 1991 v Cannes Zlatou palmu s Bartonem Finkem, kdyby v porotě neseděl Roman Polanski, který ve snímku rozpoznal poctu vlasnímu Hnusu, v němž se stejně zlověstně odlepují ze stěn tapety? Opravdu věříte, že by Quentin Tarantino dostal Zlatou palmu za Pulp Fiction (1994), groteskní a cynický akční thriller, pokud by v čele poroty místo Clinta Eastwooda zasedl nějaký skalní příznivec Andreje Tarkovského? To, jak důležité je složení poroty také v Karlových Varech, jasně ukazuje historický seznam vítězných a oceněných filmů, stejně jako mnohem delší seznam filmů neoceněných. Bez ceny z karlovarské soutěže odešla v průběhu let řada velmi kvalitních snímků: vzpomeňme například rok
1995, kdy porota pod předsednictvím Fridrika Thora Fridrikssona dala přednost Svěrákově Jízdě před filmy takových režisérů, jako byli Lars von Trier, Léa Poolová, Alexandr Rogožkin, Martin Šulík, Bruce McDonald či Gérard Corbiau.

Mlhy na blatech

Pro mnohé bylo překvapením, že si hlavní cenu, Křišťálový globus (a navíc Cenu Dona Quijota udělovanou Federací filmových klubů), odnesla detektivka islandského režiséra Baltasara Kormákura Severní blata (Mýrin, 2006). Film sice na Islandu získal hned pět výročních cen Edda, údajně ho již viděl každý třetí Islanďan a američtí recenzenti nepřestávají tvrdit, že režisér natočil strhující metaforu historie islandského národa, jde však přece jen o žánrový snímek, jaký velké festivaly běžně nevyhrává. Přístup kritiky k žánrovému filmu i žánrové literatuře ovšem od počátku devadesátých let minulého století doznal značných změn: americký prozaik a básník Fred Chappell se dokonce odvážil předpovědět, že budoucnost je právě v návratu k osvědčeným žánrům, jako jsou například detektivka, horor, sci-fi či thriller, které však praví mistři svých oborů pozvednou na velké umění. Kormákurův film je přepisem čtvrtého románu detektivkáře Arnaldura Indridasona
z roku 2000 (česky vyd. Moba 2004), který vytvořil postavu vyšetřovatele Erlendura, náruživého kuřáka s nepříliš harmonickým rodinným životem a dcerou narkomankou. Přes kriminální zápletku a četné peripetie (vražda starce popelníkem, exhumace těl, vzácné mozkové postižení přenášené na potomky znásilněných žen) se spouštíme do minulosti, až někam do poloviny sedmé dekády, navštěvujeme místnost, kde v zavařovacích sklenicích spočívají ve formaldehydu nedonošené plody i různě postižené orgány, a spolu s kameramanem pozorujeme monumentální krajinu. Vše působí velmi existenciálně a účinek násobí vynikající hudba (výhradně účelně použité sbory). Podobně pracuje s populárními žánry i s obdobnými tématy také kanadský režisér Atom Egoyan – například ve Sladkých zítřcích (The Sweet Hereafter, 1997), u jejichž zrodu rovněž stála známá literární předloha. Oba filmy mají nejen velmi podobnou atmosféru, ale objevují se v nich i stejné dějové
přísady, počínaje na drogách závislou dcerou vyšetřovatele a konče neochotou venkovských obyvatel vracet se ke starým hříchům členů své komunity. Některé záběry z Kormákurova filmu by bylo možno beze změny dosadit do některého z filmů Egoyanových. Členkou poroty byla Egoyanova manželka, herečka Arsinée Khanjianová, jež ve Sladkých zítřcích i ve většině ostatních filmů svého muže hrála – lze se tedy divit, že vyhrál právě tento film? I přes nedostatek originality však Kormákurův film představuje stále kvalitativní nadprůměr a ocenění si zasloužil; inteligentní a zručná variace na dané téma může být někdy větším přínosem než snaha o původnost za každou cenu. Koneckonců i v tomto filmu najdeme několik scén, které by Egoyan nevymyslel: třeba ty, v nichž mladý policista Oli nelidsky trpí Erlendurovým permanentním kouřením v autě.

Slepičí polévka pro partu vozíčkářů

Zvláštní cenu poroty po zásluze dostal první hraný film Australana Michaela Jamese Rowlanda Šťastné míle (Lucky Miles, 2007), který měl v Karlových Varech světovou premiéru. Je to divácký snímek v tom nejlepším slova smyslu a umně kombinuje oblíbené žánry road movie, etnické komedie a přistěhovaleckého dramatu. Trojice indonéských rybářů si přivydělává pašováním uprchlíků do Austrálie. Tentokrát přepravuje šestici Kambodžanů a šestici Iráčanů, kteří jsou vysazeni v pustině tisíc dvě stě kilometrů od Perthu s tím, že do města je kousek a za nejbližším vrchem čeká zastávka autobusu. Příběhu dominuje nesourodá trojice postav. „Kvalifikovaný inženýr“ Youssif pracoval pět let v Íránu jako taxikář poté, co mu v Basře vyvraždili rodinu. Kambodžan Arun má v Perthu otce, ten ovšem o jeho existenci nemá potuchy. Malajský rybář Ramelan už byl dávno očekáván v rodné vesnici, jenže nedopatřením zapálil pašeráckou loď svých kolegů,
a dostal tak sebe i je do stejně nezáviděníhodné situace, jakou připravili pro své pasažéry. Jejich putování australskou pustinou trochu připomíná útěk svérázných trestanců ve filmu Mimo zákon (Down by Law, 1986) Jima Jarmusche, nabízí se však také paralela s daleko temnějším Autobusem (Otobüs, 1976) Baye Okana, kde je napospas neznámému prostředí ponechán autobus plný Turků, obraných o všechny peníze i o doklady – tam sice nejde o pustinu skutečnou, nýbrž morální v podobě dekadentního Stockholmu, zato se však věnuje pozornost osudům těch, kteří nelegální přistěhovalce do problémů dostali.

Originalita Rowlandova filmu spočívá především ve snaze tvůrců ubránit se módním trendům v rámci zvolených žánrů. Situace přímo předurčuje příběh k vykreslení etnické konfrontace, jenže žádná se nekoná; zárodky sporů uhasly s rozchodem zdánlivě homogenních skupin. O minulosti protagonistů se toho dozvíme minimálně, nejsou tu žádné rozptylující retrospektivy. Co víc – příběh by se mohl odehrávat i jinde, s protagonisty jiného původu. Poutníkům hrozí na cestě do Perthu, o jehož skutečné poloze nemají dlouhou dobu ani ponětí, četná nebezpečí, ale divák se nemusí bát – ví totiž, že je sleduje trojice australských záložáků, která se nestačí divit, jak je možné, že cizinci našli jediný zdroj pitné vody široko daleko či jedinou opuštěnou chatu. Přestože se jedná o komedii, nemá jednoznačný happy end: téměř všichni uprchlíci dříve nebo později dorazí na některou z místních samot, kde dostanou najíst, ale vzápětí jsou prozrazeni policii, a závěrečná
scéna je skvostně vypointovanou cynickou anekdotou – nebudu ji prozrazovat pro případ, že by se snímek dostal do české distribuce, což by si rozhodně zasloužil.

Cenu za režii si odvezl Dán Bård Breien za film Kurs negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt, 2006), rovněž (diváky až nezvykle nadšeně přijatý) celovečerní debut. Hlavní postavou je vozíčkář-rebel Geirr, který se nechce družit s jinými podobně postiženými a odmítá snahy své nešťastné manželky Ingvild začlenit ho do skupinové terapie pro invalidy a jejich blízké, kterou vede psycholožka Tori. V první části filmu se ukáže, jak nevhodný je falešně optimistický přístup Tori, které jde ve skutečnosti víc o vlastní odborné publikace než o zdraví pacientů. Geirr, který odmítá nadávat jen do „nadávacího pytlíku“ a nevěří v „techniku zázraků“, skupinu rozloží tím, že každému z jejích členů nejprve ukáže, že smrt je horší než invalidita, a pak názorně předvede, jak si lze i v takovém stavu užívat života. Film byl avizován jako sarkastická černá komedie, ve skutečnosti by se však jeho příběh velmi dobře vyjímal
v kterémkoli svazku Slepičí polévky pro duši. Geirr najde smysl života v péči o své méně silné spolutrpitele a po originálních léčebných metodách, k nimž patří například ruská ruleta se slepými náboji, začne dělat v podstatě totéž co kritizovaná Tori – myslet a jednat pozitivně. Některé jeho výsledky jsou na pomezí zázraku: katatonický Asbjörn po mozkové mrtvici a několika pokusech o sebevraždu začne chodit, mluvit, a dokonce zatouží po sexu. Nicméně korunu všemu nasadí závěr, v němž pacienti utvoří veselou komunu a přijmou do svého středu i „polepšenou“ Tori. Film zachraňují jen některé herecké výkony a především skladby staré dobré skupiny Steppenwolf.

Ping-pong se stářím

Při udělování cen několikrát zazněl také název filmu Alexeje Popogrebského Prosté věci (Prostyje vešči, 2006) – získal Cenu FIPRESCI, Cenu Ekumenické poroty, cenu za nejlepší mužský herecký výkon pro Sergeje Puskepalise a zvláštní uznání pro Leonida Broněvého za vedlejší roli. Snímek o anesteziologovi Sergejovi, který je ve zkorumpovaném světě ruského zdravotnictví jako jednooký mezi slepými (vezme si sice úplatek za použití moderního anestetika bez vedlejších účinků, ale „čestně“ upozorní, že částka není v dolarech, nýbrž v rublech), je pozoruhodnou moralitou inspirovanou polskými „filmy morálního neklidu“, ale i americkými nezávislými filmaři – dokonce se tu objeví malý „taneček“ u telefonní budky na zastávce autobusu, za který by se nemusel stydět ani Hal Hartley.

Sergej touží po synovi, ale posílá manželku na potrat. Chtěl by znovu navázat vztah s dcerou, která utekla z domova, každá konfrontace s jejími přáteli však ústí v násilí. Spřátelí se s novým soukromým pacientem, bývalým slavným hercem Žuravlevem, ale při první příležitosti ho chce okrást. Zatímco první dvě třetiny filmu jsou nesmlouvavě sžíravé a jejich jediným vážnějším problémem jsou výkyvy ve vyprávěcím tempu, v závěru moralizující režisér („krást je někdy horší než zabít“) zkazí, co se dá – příběh, k jehož motivům se přidává i eutanázie, přestává působit věrohodně, přibývají logické lapsy a smířlivému závěru lze jen stěží uvěřit. Možná také proto, že na obou oceněných představitelích mužských rolí začíná být vidět, jak ze všech sil „hrají“. Nechybí ani „povinné“ poselství: staří by měli uvolnit místo mladým.

Tím se tematicky dostáváme k vítězi divácké ceny deníku Právo, filmu Jana Svěráka Vratné lahve (2007), za jehož scénář si odnesl zvláštní uznání Zdeněk Svěrák. Ocenění není třeba dlouze komentovat, neboť „kdo neskáče, není Čech“, snad jen poznámkou, že největším soupeřem byl Vratným lahvím šestatřicet let starý film Hala Ashbyho Harold a Maud (Harold and Maude, 1971), který je rovněž o stáří a jehož uvedení ve Spojených státech, v zemi posedlé kultem mládí, kde se dlouho „nevěřilo nikomu přes třicet“, vyvolalo nečekanou vlnu gerontofilie. To, že Ashby, byť poměrem nejtěsnějším, s rodinou Svěráků prohrál, znovu ukazuje, že Češi mají nejen raději krmi vlastní než z dovozu, ale také dávají přednost převařené před čerstvou.

Divákům se ovšem líbil také další film o stáří a umírání, francouzské Rozhovory s mým zahradníkem (Dialogue avec mon jardinier, 2007) Jeana Beckera, které si navíc vysloužily zvláštní uznání ekumenické poroty – v tomto případě šlo o snímek na úrovni průměrné televizní inscenace, který nezachránila jímavost ani nadprůměrné herecké výkony. Příběh o přátelství malíře a umírajícího zahradníka („člověk by měl umřít zdravý, aby dorazil do nebe ve formě“), by se hodil daleko lépe na divadelní jeviště. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon získala Elvíra Mínguezová za roli Julie ve filmu Ostych (Pudor, 2007), který natočili bratři David a Tristán Ulloaovi.
V jejich filmu manželka Julie posílá sama sobě erotické vzkazy, dcera objevuje své lesbické sklony, synovi se zjevuje duch pedofila s nebezpečným psem či mrtvá babička, strýc žije jen prací a tetička absolvuje jednu plastickou operaci za druhou, aniž by dokázala svého chotě upoutat. Paradoxně je východiskem vážná nemoc hlavy rodiny; zbývá-li už jen málo času, je třeba ho plně využít. Poutavé téma – samota uprostřed rodiny, jejíž členové si nechávají svá traumata pro sebe a tím se ničí – bohužel nenašlo odpovídající filmový jazyk a výsledkem je pouze sofistikovaná nuda.

Také sekce Fórum nezávislých, tradičně jedna z nejsledovanějších, měla svou soutěž. Česká televize již počtvrté udělila cenu Nezávislá kamera – tentokrát filmu Němce Matthiase Luthardta Ping-pong (Pingpong, 2006). Obrazově vytříbený a patřičně stylizovaný snímek líčí rodinné vztahy mezi učitelkou hudby Annou, jejím manželem Stefanem a synem Robertem, v němž rodiče vidí budoucího klavírního virtuosa. Ten však raději konzumuje obrovské množství bílého rumu, jejž rodiče mylně považují za citronádu. Katalyzátorem se stane vetřelec v podobě Robertova bratrance Paula, jehož otec nedávno spáchal sebevraždu. Je vidět, že režisér bedlivě sledoval filmy Michaela Hanekeho a leccos se z nich naučil: umění náznaku, schopnost povýšit detail na symbol a později ho využít při gradaci napětí, zamlčovat. Stolní tenis, deka na opalování, bzučení včel a znečištěné temné jezero s leklými rybami u břehu – to vše vzbuzuje v divákovi očekávání
katarze. Problém je v tom, že Luthardtův příběh je příliš vykonstruovaný a zůstává pouhou existenciální etudou; u Hanekeho obdobné modely nikdy netrpí samoúčelností. Modelové morality bývaly v šedesátých letech silnou stránkou českých filmařů; teď je o ně zájem leckde jinde, ale u nás jen minimálně.

Abych poněkud otupil své kritické soudy, končím smířlivým citátem z již zmiňovaného Freda Chappella, který je zároveň nepřímou obhajobou žánrových filmů: „Žádný film bychom neměli nazývat laciným, neboť jsou laciné všechny: obrazy bez hloubky, které jeden po druhém blikají po ztemnělém povrchu.“

Autor je amerikanista a literární kritik.

Grafický design je MySpace

Před dvěma lety nechal Ji Lee, úspěšný mladý grafický designér frustrovaný vlastní kreativní prací a všudypřítomnou reklamou, vyrobit třicet tisíc samolepek prázdných komiksových bublin, kterými začal přelepovat citylighty a plakáty v ulicích a hromadné dopravě centra New Yorku. Nápad se setkal s živou odezvou, bubliny se zaplňovaly svéráznými texty, lidé je rádi četli a komentovali. O projekt se začala zajímat lokální a celostátní média, Ji Lee spustil webovou stránku, jejíž návštěvnost vystoupala na padesát tisíc denně, a již na počátku následujícího roku vydal publikaci Talk Back. The Bubble Project v prestižním nakladatelství. Ji Lee je dnes proslavený grafik, věnuje se elitním zakázkám i nekomerčním projektům, jež nemají téměř žádný ohlas. Co nám říká tento příběh? Proč Ji Lee nechal vyrobit závratné množství samolepek a nepokračoval v polepování New Yorku prázdnými bublinami v anonymitě, proč projekt
nepřesunul do dalších měst nebo nerozvíjel původní nápad? Protože je grafický designér a věděl, že pozornost, již se mu podařilo tak šťastně upoutat, je třeba ve správný okamžik k něčemu využít. Ke své propagaci.

Grafický design (GD) se etabloval jako radikální a totální vizuální nástroj komercializace, napínající své síly a naši pozornost do velmi tenké vrstvy; kupujeme si dnes především povrch, obal, design. Pole působnosti GD se v posledních letech nebývale rozšířilo a současně proniklo do dříve netušených detailů. Prostředí, do kterého toto designování ještě nedorazilo, už vnímáme jako deficitní, nefungující, jednoduše trapné, mimo rámec, odkázané k spásnému redesignu. GD je všepohlcující a všeestetizující médium, nasává a zpracovává (postprodukuje, řečeno s Nicolasem Bourriaudem) jakýkoli vizuální materiál a skládá, morfuje jej do „vizuálů“ bez respektu ke kontextu a významu. Právě rozmazávání souvislostí, vyprazdňování, je princip estetizace. Stále však předpokládáme, že grafický design především zprostředkovává komunikaci; jak to tedy je? „Jedním z důvodů mlčení je hluk, který vytvářejí média,“ napovídá filosof Giorgio Agamben.

Jsme to, co nevnímáme

Před rokem 1989 u nás připomínal grafický design chráněnou dílnu s dostatkem zakázek a prostorem pro estetickou hru, bez nutnosti efektivně komunikovat nebo se podřizovat trhu. V jistém ohledu nám dnes připadají ty krásné knihy a uznávané filmové plakáty vlastně perverzní – kontrastují s vizuální silou samizdatů a undergroundových tiskovin. Devadesátá léta přinesla explozi GD ve veřejném prostoru, estetiku „anything goes“, kreativitu bez pravidel a předsudků. Zdálo se, že není téměř na co z domácí tradice navázat, a vzorem dosud nebyla ani komerční vizualita Západu. Mezi většinovou produkcí a profesionály oboru se vytvořila propast, která se s příchodem počítačů a grafických programů ještě prohloubila. Od této chvíle se grafickým designérem stává skutečně ten, kdo usedne k monitoru, přesně tak, jak to tehdy ironizovali profesionální grafici (spolu s již zapomenutým despektem k samotným počítačům).

Tehdejší vizualita je dodnes nedoceněna a je vnímána jednoznačně jako naprostý úpadek. V kritické reflexi oboru se prosazuje požadavek profesionality (jež vystupuje jako apriorní měřítko GD) s důrazem na estetická kritéria, zatímco ostatní se marginalizují. Amatéři jsou ignorováni, reklamní agentury shledány poplatné komerci, preferována je elitní produkce vznikající v drtivé většině v dotovaném prostředí vysoké kultury, v oblasti výtvarného umění a literatury – bez existenční nutnosti efektivně komunikovat. Sama kritická reflexe GD je pak chápána jako výzva k pojmenování estetických kvalit, vydělení elitní produkce ze standardu a bohužel nikoliv jako prostor pro vrstevnaté čtení současné vizuality. „Nesmíte připustit, aby si lidé mysleli, že to, co pro ně děláte, by mohli dělat také, kdyby na to měli čas,“ vystihuje podstatu náš přední grafik Aleš Najbrt.

Nekonzumovaný design a MySpace

Zkušenost grafického designéra v prostředí grafických a internetových aplikací je nesouměřitelná s předchozí praxí, kdy designér navrhoval a realizoval svou představu ze segmentů textu a obrazu. Dnes vybírá z připravené nabídky aplikací, modifikuje a proplouvá předvolbami k definitivní verzi, k vizualizaci, kterou exportuje do tisku nebo na elektronické médium. Jeho práce je cestou mutací a variant k jejich zastavení, a právě tento pohyb a hledání je charakteristickým rysem nové kreativity, již internetová síť a multimédia svébytně rozvinula a zpřístupnila všem uživatelům. „Hledáme zvláštní typ lidí, ne nutně ty, kteří se považují za designéry, ale ty, kteří používají design, aby přemýšleli nad podstatou zadání. Pokládej správně otázky, chápej podstatu zadání a vyzkoušej mnoho možných řešení,“ nabádá Bruce Mau, výrazný současný grafik. Současně filosof Wolfgang Welsch vyzývá designéry k cestě do zón
nepochopitelného pomocí citace T. W. Adorna, aby „dělali věci, o nichž nevědí, co vlastně jsou.“

Od totálního designu velkých značek a vizuálních stylů tvořených profesionály se dostáváme k prostředí nejen otevřenému, ale i přímo určenému amatérům. Zároveň s touto možností se objevuje paradoxní produkce nekonzumovaného GD, která se stále rozšiřuje, a upozorňuje tak na nezbytnou změnu přístupu designérů. Tvoří ji originální obaly CD a DVD, knihy, motivy na pozadí monitorů a mobilních telefonů nebo skiny počítačových aplikací, které nahrazují soubory designované samotnými uživateli a sdílené v P2P sítích. Patří sem i vypalovaná média s hudbou a filmy, e-knihy, tištěné texty ze souborů, fanziny, osobní webové stránky, blogy a osobní profily na komunitních serverech, jako je MySpace.com, který má aktuálně přes sto milionů uživatelů. Grafický design se tak stává všední činností, prostupuje naši komunikaci, práci s webem, emaily, textovými editory, digitálními fotoaparáty, kamerami a skenery. Vizuální postprodukce je
masové hobby a forma sebevyjádření; z konzumentů jsou uživatelé a producenti GD.

Co ona masově se šířící aktivní zkušenost grafického designu přináší? Neznamená jen spoustu času ztraceného marnivým dekorováním emailů a osobních webových stránek? Je vědomým uchopením a přetvářením vizuálního rámce, do kterého vstupujeme a jehož utváření bylo dříve výhradně v rukou profesionálů a institucí? „Lidé používají MySpace k vyjádření své identity naprosto pozoruhodným způsobem. A to je podle mě jen ochutnávka toho, co má přijít,“ slibuje přední teoretik GD Rick Poynor. Fenomény jako MySpace přenášejí pozornost designérů od totálního designování a estetizování komunikace k utváření prostředí pro vlastní kreativitu uživatelů. Předobraz tohoto radikálního a nadějného obratu hledejme u vývojářů grafických a webových aplikací, kteří jsou dosud sice anonymními, ale svrchovanými tvůrci vizuality naší doby.

Autor je nakladatel.

Samota, sex(ismus), smrt

CD DVD

Měsíc nad řekou

Režie Václav Krška, 1953, 118 min.

Filmexport 2007

Filmová osobnost, která v dějinách české kinematografie výrazně prezentovala lyrický proud, se konečně dostává i na DVD. Filmexport vydal disk se dvěma tituly najednou (Mladá léta a Řeka čaruje), širší veřejností nedoceněné schopnosti režiséra Václava Kršky pak představuje především samostatným DVD s filmovou adaptací Šrámkovy hry Měsíc nad řekou. Atmosféra Šrámkova textu je umocněna Krškovým lyrickým cítěním. Témata, která režisér zpracovával vícekrát (střet mládí a stáří, sepětí s přírodou) hrají hlavní roli i zde. Příroda tu sice není přímo zobrazována (jen skrze pohled z okna), přesto je v ní každá z postav hluboce zakořeněna. Její meditativní stálost konfrontuje hrdiny s jejich pomíjivostí, s odcházejícím mládím. Krškův film se odehrává téměř celý v jednom bytě, přesto dokázal do scén pomocí světla přenést proměnlivý rytmus přírodních dějů. Tomu napomáhá herectví Dany Medřické. Její pohled do mlhy či
melancholické pousmání dokáže naprosto strhnout i po padesáti letech. DVD je na bonusy bohaté, vyniká zejména Slovo historika v podání Pavla Taussiga.

Lukáš Gregor

Půlnoční kovboj / Midnight Cowboy

Režie John Schlesinger, 1969, 113 min.

Bontonfilm 2007

Dnes už klasické dílo Johna Schlesingera, mnohaoscarový snímek Půlnoční kovboj z roku 1969, lze s odstupem času nahlížet jako film, kterým se uzavřela uvolněná šedesátá léta. Ne proto, že vznikl až v závěru dekády, ale protože jeho zpočátku svobodomyslní a bezstarostní hrdinové, kovboj Joe Buck jako neúspěšný gigolo a malý italský podvodníček Ratso Rizzo, zde dostávají pořádně na frak. Stejně jako tehdejší iluze o alternativní existenci, opozici vůči establishmentu, o válce ve Vietnamu. Zklamání ze skutečné tváře americké společnosti byla jistě podmíněna evropským původem režiséra, který zde dostal svou první zámořskou zakázku, odrážela ale věrně stav mysli generace, jejíž ideály většina společnosti odmítla. Film s hereckými výkony Johna Voighta a Dustin Hoffmana, hudbou John Barryho a slavnou písní Everybody‘s Talkin (Fred Neil) se na DVD s českými titulky dostal až při své druhé zvláštní reedici. Cinefily bude patrně mrzet, že
českou podporu má jen film, ne už komentář producenta Jerome Hellmana, a že se na náš trh ze zahraničí nedostala dvoudisková verze s řadou doprovodných materiálů.

Petr Gajdošík

Jako malé děti / Little Children

Režie Todd Field, 2006, 130 min.

MagicBox 2007

Režisér Todd Field na sebe upozornil svým předchozím snímkem V ložnici, v němž zobrazil počínání rodičů, kteří přijdou o jediného syna. Drama s kriminální zápletkou loni vystřídala tragikomedie, podobně cynická jako snímky Larse von Triera nebo Todda Solondze (který navíc pracuje s několika stejnými herci jako Field). Svou inspiraci odkryl režisér přímo v ději filmu: jde o čtenářský klub znuděných paniček, jež při kávě společně hodnotí například Paní Bovaryovou (hlavní linie příběhu), ale také Zločin a trest (několik postav, které se jednou provinily a teď musejí pykat). Hlavní hrdinka, žijící se suchopárným, leč bohatým přítelem, se tu zamiluje do podobně znuděného muže „v domácnosti“. On není schopen složit zkoušky a stát se advokátem, ona nemá nikoho, s kým by si rozuměla. Do toho sledujeme souboj vyhozeného policisty (zastřelil dítě) a propuštěného vězně (pedofila). Všechny postavy žijí v jednom malém městě,
potkávají se a ve snímku se jejich osudy se prapodivně kříží. Výsledkem je podívaná s nečekanými zvraty, plná inteligentních dialogů a dobře odvedených hereckých výkonů. Film je u nás k vidění i v kinech.

Jiří G. Růžička

Saroos

Saroos

Hausmusik / Starcastic.cz 2007

Debutová alba bývají často přijímána s bezmezným nadšením. To si dovolím s čistým svědomím vyjádřit též u desky dua Florian Zimmer & Christoph Brandner aka Saroos. Zkuste zavzpomínat na to, jak to bylo hezké, když se svět hýbal v rytmu bristol soundu, v našich končinách známějšího coby triphop. Přidejte si k tomu cimbál a vydrnkávání na kytaru v režii mexických machos. Málo? A co takhle chytlavý grime s deklamativním diktátem? Chcete víc? Chill-out převalující se přes pomalý brokenbeat, jenž by se hodil k milostné scéně v sci-fi filmu umístěné m na pražský Památník na Vítkově. Obsáhnout „Saroos spektrum“ hudebními pojmy není jednoduché. Jejich hudební koruny jsou natolik košaté, že nelze mluvit jen o elektronickém albu. To je hlavní důvod, proč radostně uvítat Saroos v hudebním světě. Pokud nevěříte, poslechněte si album nejdříve na alientransistor.de.

Ondřej Stratilík

Prodej či výprodej

Ačkoli je dnes realita hudebního průmyslu podstatně složitější než jen černobílá dichotomie komerce vs. alternativa, mýtus rockerské autenticity sebepotvrzované asociálními akty (destrukce hotelu, vztyčený prostředníček) zůstává dodnes nepostradatelnou výbavou image. K ní patří i lhostejnost k penězům či deklarovaný nesouhlas s politikou nahrávací firmy, který je často vykreslován v obrazech vykořisťování a zneužívání. Tento postoj ale není v populární hudbě vyčerpávající. Jediný pohled na libovolný hiphopový videoklip prozradí, že rappeři, dávající na odiv své materiální bohatství a hrdě skandující ve svých písních jména firem a jejich produktů, mají k penězům zcela opačný postoj.

Komu patří hegemonie?

Punkové hnutí na konci sedmdesátých let oživilo smysl pro opoziční komunitu a nastolilo otázky po možnosti existence nezávislé hudební tvorby v rámci popkulturní mašinérie. Vhodným konceptem vysvětlujícím socio-ekonomické vztahy byl marxistický pojem hegemonie. Teorie vycházející z Marxovy antropologie odcizení a rozpracovaná italským teoretikem Antoniem Gramscim vysvětlovala nutné podřízení menšinových kultur té dominantní. Třídně vymezená hlavní kultura využívá své privilegované postavení v ideologických institucích (náboženství, vzdělání, masmédia) k udržení výhodného statu quo, v jehož rámci jsou menšinové pohledy alternativních světonázorů delegitimizované. Gramsci se stal pro postpunkovou generaci ideologickým věrozvěstem a kapela Scritti Politti v písních jako Hegemony nebo Skank Bloc Bologna vyzývali do boje proti „falešnému vědomí“, kterým stát infikuje své obyvatele. Přepsáno do ideologie rocku bylo vše jednoznačně
černobílé – na jedné straně alternativní hudba jako vyjádření rebelie proti světu rodičů a na straně druhé komerční sterilní pop servírovaný médii. Co to ale znamená, když se z písně Scritti Politti stane hit? Nebude najednou také součástí hegemonie?

Gramsciho pojem byl užitečný k vysvětlení bělošské městské kultury, selhával však jinde. Ve stejné době jako postpunk se totiž o slovo hlásí nová subkultura z harlemského ghetta, zrozená za zcela jiných podmínek – hip hop. Určitě není náhoda, že hip hop ve svých počátcích zaujal celou řadu bílých hudebníků, kteří se snažili vyvázat ze svazujících pravidel rocku. Mezi nimi byli i Gareth Gartside, kapelník Scritti Politti, nebo někdejší manažer Sex Pistols Malcom McLaren. Ten ovlivněn setkáním s hiphopovým pionýrem Afrikou Bambaattaa natočil Buffalo Gals, historicky vůbec první skladbu, na které je slyšet djská technika zvaná scratching. McLaren se dokonce nechal slyšet, že „hip hop je černý punk“. Od spínacích špendlíků a roztrhaných triček v obchodě Vivienne Westwoodové po pedofilní pop Bow Wow Wow McLaren vždy mezi prvními věděl, co se bude dobře prodávat. O deset let později už vynášely hiphopové desky miliony. Přesto se v něčem mýlil
– ačkoliv hip hop a punk mají leccos společného, třicet let po God Save the Queen je v obou subkulturách patrný zásadní rozdíl.

Pro-logo

V hip hopu je hluboce zakořeněná zkušenost ekonomické a společenské deprivace, rasismu a otrokářství. V samotných počátcích byl hip hop prezentován v médiích v rámci rockových stereotypů rebelie. První velké rapové hvězdy z osmdesátých let Beastie Boys vystupovali jako punkoví výtržníci a Run DMC vypadali v kožených bundách jako motorkáři. Prvotní impuls „rockové“ rebelie vzteku však brzy ustupuje a hip hop si buduje nezávislou image. Do popředí se dostává snaha o dosažení socio-ekonomické akceptace. Hip hop se nikdy nevymezoval proti konzumní společnosti. Po úspěchu rapových skupin v polovině osmdesátých let a ještě více na začátku let devadesátých, kdy se hip hop stává výrazně populárním mezi bělošskou střední vrstvou, získává komerční úspěch podobu nejvyšší mety. Zatímco pro punkovou subkulturu bylo „zaprodání se“ (selling out) v rozporu s étosem autenticity, rappeři bez problémů skandují „Let’s just pump the
music up and count the money – Zesilme muziku a spočítejme peníze“ (Rakim) nebo „Black is beautiful, money is powerfull – Černá je pěkná, prachy jsou mocný“ (Jungle Brothers).

Tricia Roseová si ve své významné akademické knize o hip hopu Black Noise (1994) jako první všimla, že afroamerická subkultura přijala za svoji logiku pozdního kapitalismu s jeho excesivním hromaděním kapitálu. Zatímco například v předmluvě k zásadní historické analýze vzniku hip hopu (David Toop: Rap Attack, 1984) varuje profesor Tony Van Der Meer před transformací černošské kultury „do prodejního balíčku, z něhož je odstraněna historie“, o dekádu později vidí Roseová sílící ekonomický rozměr hip hopu jako pozitvní, a to hlavně ve schopnosti nové generace podílet se na rozhodování a distribuci profitu zábavního průmyslu. V deváté dekádě vznikají čistě černošské labely a na jihu udělaly nezávislé distribuční sítě z gangsta rapperů jako Master P milionáře. Ještě větší finanční možnosti ale skýtala reklama. Mezi rappery je zcela běžný branding, konkrétněji skandování jmen firem či jejich produktů v písních.
Nejslavnější rappeři, jako Jay-Z, 50 Cent nebo P Diddy, proměnili svá jména ve značky prodávající rozličné výrobky, od kondomů přes alkoholické nápoje až po šperky.

V internetovém doslovu ke své knize Can’t Stop, Won’t Stop se publicista Jeff Chang ptá, do jaké míry je „pro-logo“ (odkaz na Naomi Kleinovou, viz s. 22) postoj hiphopové generace v souladu s prvotním posláním rapu jako tlampače černé minority. „Komercializace hip hopu je pro novou generaci na celém světě způsob, jak reprezentovat svoji rasu a identitu,“ přiznává smířlivě. Stejně posuzovali svůj úspěch politicky radikální Public Enemy nebo rapové skupiny tzv. conscious proudu, pro které byl komerční úspěch potvrzením dostatečného šíření jejich idejí.

Konec hip hopu

Marxistické teorie o hegemonii počítají s tím, že posluchači v hudebních subkulturách nedisponují žádnou autonomií a jen slepě konzumují, co jim servíruje reklama. Už na konci sedmé dekády tento názor vyvrátil Simon Frith (Sociology Of Rock, 1978) a následné přelévání popularity mezi několika rozdílnými žánry potvrdilo, že populární hudba je věčně proměnlivý proces střídání vlivů, které jsou z velké míry neovladatelné. Podle těchto pravidel musí hip hop, jenž dominoval hudebnímu průmyslu v prvních letech našeho tisíciletí, nutně brzy přenechat své výsostné postavení nějakému jinému žánru. V posledním roce se objevily četné náznaky toho, že takový proces již začal.

Bezbřehým materialismem si totiž rappeři pod sebou podřezávají větev. Jako příklad jmenujme reklamní aktivity rappera Ludacrise. Ten propůjčil svoji image reklamní kampani automobilky Pontiac. Firma v krizi, která se zoufale snaží najít novou cílovou skupinu bez ohledu na historické či kulturní souvislosti, dost možná komerčně úspěšného hudebníka stáhne ke dnu s sebou. Propůjčení značky je totiž oboustranné.

Historie populární hudby nám ukazuje, že pokud se subkulturní forma oddělí od svého původního kontextu, zanikne. Příkladem budiž zaniklé hnutí mod, které přišlo v polovině šedesátých let s populárním televizním pořadem Ready, Steady, GO!. Když už televizí zprofanovaní rebelové nebyli schopní dostát své protispolečenské image, převálcovala je konkurenční subkultura rockerů.

Autor je šéfredaktor časopisu Street.

Sova koukající do tmy

Co MF Dnes nedokáže zkousnout

V MF Dnes ze soboty 14. července 2007 Adam Drda v článku se sugestivním názvem Zneužívaní lidé bez domova hovoří kriticky mimo jiné o tom, jak časopis Nový Prostor prosazuje téma genderové rovnosti a jak zneužívá své platformy k ideologické manipulaci. V témž vydání MF Dnes chválí Martin Komárek v neméně „sugestivně“ nazvaném článku Bojovný trpaslík Klaus českého prezidenta za jedno z jeho tažení, zde proti multikulturalismu. Zdá se mi, že oba články mají společného jmenovatele. Jde o způsob (či úroveň) traktování problematiky multikulturalismu a genderové rovnosti.

Martin Komárek si zjevně příliš neláme hlavu s tím, zda nezkresluje podstatu konceptu, jejž kritizuje. Multikulturalismus totiž, na rozdíl od toho, co se Komárek snaží čtenáři sugerovat, nespočívá v tom, že bychom se měli všichni promíchat do nerozlišené stejnorodosti. Jak naznačuje slovní složení výrazu samého, chce naopak dosáhnout toho, aby docházelo ke společenským interakcím právě při vědomí mnohosti odlišností, které nás definují. Právě toto porozumění a uznání onoho aspektu diference je ostatně cosi, co současné politické elitě a oběma žurnalistům fatálně chybí. Mimoto se stále málo mluví o tom, že multikulturalismus je také do určité míry jistou historickou odezvou na to, co západní Evropa iniciovala a co je uloženo v jejím historickém dědictví (problém koloniální historie a masivního angažování zahraniční pracovní síly v oblastech, kde se nedostávalo zaměstnanců domácích).

Obdobně se nezdá, že by Adam Drda rozuměl konceptům genderové rovnosti a korektnosti, jež kritizuje. Zejména mu uniká, jak jsou interaktivně, procesuálně a komunikačně utvářeny společenské hodnoty a identity (včetně těch genderových). Dva body „desatera“ genderové korektnosti, které nalezl na stránkách NP a jež mu připadají navýsost úsměvné, totiž užívání zdrobnělin v partnerském vztahu a jistý typ humoru (třeba o blondýnách či Romech), nejsou tak nevinné či irelevantní, jak se A. Drdovi jeví. Jejich paradoxní a „zákeřná“ důsažnost tkví právě v jejich triviálnosti a společenské „akceptovatelnosti“, vůči níž jako by nestálo za to se vymezovat. Mohou vést paradoxně či podprahově k utváření implicitních (a o to více zakořeněných) stereotypů. A nejsou-li některé tyto projevy přímo arogantní, jsou obvykle přinejmenším patronizující, což je neméně nepříjemné. Muž a příslušník majority, který není objektem sexisticky či
rasisticky zabarvených vtipů či „roztomilého“ zdrobňování, má však málokdy možnost si právě toto uvědomit.

Unie se mýlí, my to víme nejlépe

Obávám se, že se oba články v oblastech, na něž útočí, nevyznačují ani standardně evropskou úrovní společenského povědomí. Jako zaměstnanec nástupnické stanice BBC by se Drda mohl seznámit s tím, že politika genderové rovnosti a vztahů je ve Velké Británii věcí samozřejmou a ošetřovanou. Zajímalo by mne v té souvislosti, kde je ona záplava feministických článků v tištěných médiích, o nichž A. Drda mluví. O multikulturalismu totiž v Česku žádná relevantní široká veřejná či mediální debata nezačala. Naopak máme vysoce postavené politiky, kteří se vyznačují jednáním, jež naše společnost masově nekvalifikuje jako vysloveně rasistické jen proto, že nerozpoznáme rasismus nad rámec jeho nejzjevnějších projevů. Tedy nerozpoznáváme rasismus právě v jeho hlubších a skrytějších mechanismech (systematické, konceptuální) diskriminace a vyloučení. Můj dojem je, že v „civilizované“ Evropě je téma multikulturalismu a rovných
příležitostí standardem (i když méně už proměna genderového fungování společnosti na hlubších rovinách socializace a utváření identit). Tyto jevy jsou oficiálně označeny (v rámci konceptu sociální koheze) za prioritní agendu EU, kterou stojí za to rozvíjet i (kriticky) zkoumat, nikoli na ni však útočit bez jakékoli znalosti výchozích bodů problematiky.

Co je ideologické stanovisko?

V mém pohledu odlišuje názory a postoje reaktora NP Ondřeje Slačálka (s nimiž lze chvílemi souhlasit a jinde nesouhlasit, to je však věc jiná) to, že jsou – obávám se na rozdíl od nemála českých žurnalistů – podložené intelektuální a studijní prací. Jak hluboký je intelektuální zájem Martina Komárka o multikulturalismus či Adama Drdy o genderová studia, tedy o oblasti, o nichž vynášejí apodiktické soudy, si nejsem jistý. Odsudky pak činí z pozice, která není vnímána jako (či tak) ideologicky podmíněná, ačkoli samozřejmě podmíněná je (a to nijak méně než pozice Ondřeje Slačálka). Osobně je má orientace spíš liberální, levicová agenda časopisu mne však nijak nevzrušuje, neboť si dokážu bez problémů přefiltrovat to, s čím nesouhlasím. Podstatné je pro mne to, že profil časopisu je čitelný a zřetelně levicové tíhnutí článků časopisu tohoto typu mne neruší. Co mne naopak ruší významně, jsou soudy podávané ve velkých, „prestižních“
denících, které se situují do pozice „normálního“, nepodmíněného, „zdravého“ rozumu (aniž by si toho nebezpečného jevu byli autoři i čtenáři vědomi). Jejich potenciál skutečně podprahově manipulovat veřejným míněním je tak podstatně větší než v případě časopisu NP, jehož pozice je, estetikou a grafikou počínaje a příspěvky konče, více než zřetelně deklarovaná.

Adam Drda se na rádiu Česko snaží „zviditelnit“ témata a osudy, jež byly umlčeny. Je pro mne zarážející, proč mu některé jiné problémy, o nichž se u nás nemluví dostatečně (a dostatečně poučeně), vadí. Ptá se, proč se NP nevěnuje také lidem se sociálním či zdravotním handicapem nebo dětem v dětských domovech. To náměty pro NP nesporně jsou a jsou tam také přítomny. Témata jako multikulturalismus a gender jsou pak možná méně sociálně zřetelná a více rozprostřená ve společenském prostoru a čase. Nepůsobí tím ale na každého z nás o nic méně. Právě proto stojí za to se jim věnovat. Současná podoba časopisu Nový Prostor je jedním z informačních kanálů, které to dělají. Je zábavné pozorovat, jak se v zaměření na problematiku genderu či multikulturalismu (nyní tedy) krajně levicový časopis distribuovaný lidmi bez přístřeší stýká s některými body agendy Evropské unie (která jej skrze Evropský sociální fond zprostředkovaně
podporuje), zatímco pro nejčtenější český deník jsou obě témata nezpracovatelným soustem. Tedy v souladu se základním rysem české kultury: zábavné je to až k pláči.

Autor pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR, vyučuje na FF UK a FHS UK.

Co zbylo z bible altermundistů

Disneylandizace a rizika roztržení

Památková péče se pomalu, ale jistě stává veřejným tématem. Po desetiletí politického i mediálního nezájmu je to změna zásadní, jakkoli přichází pozdě. Diskusi ale ovlivňují apriorní schémata, k nimž patří teze o spícím molochu Národního památkového ústavu, o nevyužitém pokladu hradů a zámků a o obecné zakonzervovanosti památkové profese jako takové.

První dvě témata zmiňuje v rozhovoru pro A2 i ministr Jehlička. Ne že by každá z těchto tezí neměla alespoň trochu reálný základ. Národní památkový ústav je vskutku instituce nepřehledná a v mnoha ohledech zahleděná do sebe více, než je zdrávo. Zcela jistě existují státní hrady a zámky, které by bylo možno prezentovat lépe. Komunikace s veřejností patří k absolutně nejslabším stránkám oboru, a tak většina lidí nemá vůbec představu, co vlastně památková péče obnáší.

Problém však nastává při spojení těchto tří tezí. Postaveny vedle sebe totiž neimplikují pouze nutnost „změnit památkovou péči“, ale „změnit ji zvenčí“ – tak trochu podle vzoru pohádky o Šípkové Růžence. Moloch je třeba rozhýbat, státní hrady a zámky zrentabilnit, památkovou péči otevřít veřejnosti. Zní to lákavě. Háček je však v tom, že skutečné problémy oboru jsou ještě o něco složitější.

Hlavním problémem Národního památkového ústavu totiž není velikost nebo počet zaměstnanců, ale jeho nesvéprávné postavení v systému památkové péče. Fakt, že jeho názory mají pouze doporučující charakter a že „kulaté razítko“ má úředník příslušného pověřeného obecního úřadu, vede nutně k tomu, že se ve zvláště sporných kauzách stává ze státního památkáře figurka bez respektu a odpovědnosti. I sebelépe zpracovaný odborný názor může daný úředník bez vysvětlení úplně změnit. To je natolik demotivující, že za stávajících směšných platových podmínek zůstanou v ústavu z kvalitních odborníků jen ti nejzapálenější. A nebo také šedý průměr, kterému nemožnost rozhodnout, a tedy nemít vlastní odpovědnost, spíše vyhovuje.

Východiskem z bludného kruhu památkové reality tak není pouze ministrem anoncovaný „čerstvý vítr“, ale zejména zákonná změna postavení památkového ústavu ve prospěch jeho plnoprávnosti a s ní spojené skutečné odpovědnosti za osud památek v České republice. Případnou proměnu NPÚ na veřejnoprávní instituci je nutné důkladně promyslet nejen ve vztahu k fungování oboru, ale i vzhledem k mezinárodním úmluvám, ve kterých se stát k odpovědnosti za ochranu památek zavázal.

Evergreen hradů a zámků je tématem mediálně nejzajímavějším. Ministrovo prohlášení o nutnosti udržet je pohromadě je mimořádně důležité. Soubor státních instalovaných hradů a zámků je totiž unikátem, který nemá v Evropě obdoby. Deklarovaná snaha o jejich ekonomické využití je však velmi ošidná: těch doopravdy „výdělečných“ objektů typu Karlštejn či Konopiště je jen málo a i u nich výnosy z velké části pokrývají velmi náročné restaurátorské práce. Naprostá většina ze stovky objektů je závislá na větších či menších dotacích, které se doplňkovými službami dají částečně nahradit, ale jen těžko výrazněji překonat. V této souvislosti je důležité uvědomit si, že i „dobře využité“ památky v soukromých rukou jsou schopny doplňkovými službami uživit svůj provoz, ale při nezbytném, avšak finančně náročném restaurování fresek nebo sochařské výzdoby jsou v naprosté většině odkázány na státní dotace.

Pokud tedy nepřistoupíme na naprostou komercializaci hradů a zámků, je třeba se smířit s tím, že jejich ekonomický systém bude v souhrnu všech objektů v nejlepším případě soběstačný, nikdy však natolik výnosný, aby to mohla být pro ministerstvo důležitá položka. Ministrovo zdůrazňování ekonomického potenciálu se tak může obrátit proti němu samotnému, pokud jej ekonomicky pragmatičtí ministři vezmou za slovo a začnou se ziskem z hradů a zámků v rozpočtu přímo počítat. Hodnota, kterou získáváme prezentací zámků samotných, však zdaleka převyšuje konkrétní finanční zisky a vytváří jedno z nejdůležitějších a také nejpopulárnějších pojítek mezi památkovou péčí a širokou veřejností. V případě „nekomerčního“ řešení není podstatné, jestli hrady a zámky zůstanou pod památkovým ústavem, nebo budou mít vlastní organizaci. Pokud však bude politická objednávka znít „vydělávat“, může být odtržení od NPÚ osudné. Doufejme, že
v tomto případě bude ještě záměr ministerstva upřesněn a konkretizován natolik, aby bylo jasné, že zmíněná „disneylandizace“ opravdu nehrozí.

Ministerstvo kultury v současné době sbírá teze k přípravě nového památkového zákona. Ten je samozřejmě klíčový a většinu z výše zmíněného může vyřešit. Bylo by proto dobré, aby se veřejná diskuse začala zajímat o jeho koncepční východiska a provázanost s praktickou ochranou památek. Mimořádný ekonomický potenciál většiny památek je totiž nejen využitelný, ale také snadno zneužitelný, a to pochopitelně na jejich úkor. Z ministrova nepředstíraného zájmu o památkovou péči lze usoudit, že si tuto odpovědnost uvědomuje. Jako výchozí pozice to rozhodně není málo.

Autor je historik umění a jednatel Klubu Za starou Prahu.

I sprejeři si musí vydělávat

Přibližně deset legendárních newyorských sprejerů, známých pod přezdívkami Crash, Spar One, Blade, Lady Pink, a další spojuje v současnosti nejen jejich graffiti, ale i akce s názvem All Stars Project, jehož součástí je výroba obalů na čokoládové tyčinky.

Ten projekt neznám, ale asi je to tak, že je oslovila firma, která ty sušenky vyrábí, s tím, aby vytvořili designy, které výrobky zatraktivní. Zároveň to dělá reklamu i jim samotným. Tyhle lidi nejsou milionáři, ani nevydělávají velké peníze, takže potřebují nějaký příjem, a proto takové zakázky berou. Nevidím na tom nic špatného.

Našel byste podobné příklady v České republice?

Nic takového se tady zatím v mém oboru neděje.

Jsou ale běžné případy, a znáte to i ze své zkušenosti, kdy sprejeři berou zakázky komerčních firem. Nedá se o tomhle jevu uvažovat jako o určitém posunu k čistě tržnímu prostředí?

To není posun. Myslím, že spousta lidí má na věc naivní pohled – převážně ti, co nedělají nic a jenom o tom uvažují a mluví. Mají představu, že alternativní kultura je nekomerční, to ale ještě neznamená, že nikdo nemá právo si tím vydělávat. Spousta lidí si myslí, že graffiti je bojování proti komerci, společnosti a podobným věcem, ale tak to není. V subkultuře graffiti a potažmo hiphopu není žádná ideová vyhraněnost jako třeba u anarchistů. Samozřejmě hranice prodejnosti takového umění je tenká, a i když newyorský příklad s tyčinkami je dost kuriózní, tak to naprosto chápu. Je to jednoduché, z komerční zakázky máš peníze a barvy, které zbudou, použiješ na svoje vlastní projekty.

Máte sám nějakou hranici, za kterou byste nešel?

To je těžký. Záleží na konkrétních podmínkách, na firmě a konkrétní dohodě. Teď mě třeba oslovila jedna reklamní agentura, která zastupuje firmu vyrábějící tiskárny a faxy. Součástí jejich projektu má být prezentace mladých umělců v katalogu k tiskárně. Říkal jsem si, že to není zas tak špatné, dostanu peníze, a přitom ta věc nebude zasahovat do mé práce. Bylo by to oddělené, na jedné stránce by byl popis přístroje, na druhé moje práce. Nic by mi nevkládali do úst, jen by to neslo ten design. Výrobek by prezentovali zároveň s mým dílem, a to by zůstalo nedotčeno. Nakonec jsem se s nimi ale stejně nedohodl. Přistoupit na moje podmínky by pro ně bylo moc komplikované, takže radši oslovili někoho jiného. Ve většině případů chce firma pouze získat levně image, kterou potřebuje. Ve výsledku se mi dost ulevilo, že z té spolupráce sešlo. Peníze potřebuju, ale nehodlám se prodávat pod cenou. Jen se mi potvrdilo, že šlo pouze o vyplnění místa
v jejich tiskovinách. Nešlo o žádnou podporu umění, natož konkrétních umělců.

Mluvil jste o ideové neangažovanosti. Třeba legenda street artu z Velké Británie Banksy je ale silně politický a také úspěšný.

Angelina Jolie si od něj koupila obraz za milion dolarů. Banksy se stal natolik populárním, že je díky street artu milionář. Mezi hollywoodskými hvězdami je módní. Jeho obrazy má ve své hospodě i kuchař Jamie Olivier. Banksy má to štěstí, že prodává svoje věci, není to ale komercializace. On nemusí dělat ústupky, má takové postavení, že lidé chtějí jeho umění a zaplatí mu za to cokoliv, protože je slavný.

Na internetu se prezentují firmy, které dělají webdesign ve stylu graffiti, výzdobu, reklamu…

Myslím, že to budou právě „grafiťáci“, kteří dospěli a rozjíždějí vlastní firmy. S graffiti člověk začíná jako teenager, ale přijde chvíle, kdy se musí začít sám živit. Spousta lidí malovat po stěnách přestane a začnou chodit do práce, další, většinou ti nadanější, přetransformují to, co mají rádi, do jiného komerčního oboru. Grafika a webdesign je tomu právě nejblíž.

Proniká graffiti a street art do reklamního a filmového průmyslu?

Rozhodně, pro firmy je ale na graffiti atraktivní spíš image mladých, nezávislých lidí. To je přesně to, co chtějí, a v budoucnu to budou určitě používat ještě víc. Teď je boom rapu a všichni mobilní operátoři mají najednou rapové reklamy nebo podporují rapové festivaly, ale jakmile tahle vlna odpadne, půjdou zase jinam. Na Spartě byla reklama na Toyotu Aygo, fotka auta na plotě v počítačové grafice, v takovém svěžím provedení do street artu. Já jsem mluvil s firmou, která měla tenhle model Toyoty prezentovat na českém trhu a bavili jsme se právě o tom, že by se udělala streetartová výstava, na které by tyhle vozy byly. Nakonec z toho sešlo. Bylo by to pro ně zbytečně nákladné a efekt by jim to stejně asi nepřineslo. Pro ně je hlavní prezentovat auto a ne podpořit umění. Jim stačí právě pouze grafika, která bude evokovat přináležitost k té dané cílové skupině.

V dopravních prostředcích můžeme vídat nálepky, dokonce i s komerčním odkazem…

Někdy ti, co vyrůstali na graffiti a street artu, používají nálepky i v dospělosti, provozují třeba klub, takže místo jejich jména se na nálepce objeví název podniku. Najednou se tam objeví loga firem a už je to komerční, aniž si to oni sami uvědomili. Jinak si nevybavuji, že by u nás někdo zkomercializoval street art, protože tady skoro žádný není. A graffiti nějak moc zkomercializovat nejdou, protože jsou nelegální. Mohou použít jedině image, styl. McDonald třeba použil graffitové písmo v reklamě na cheesburgery za dvacku.

Na internetu se píše, že jste autorem první 3D graffiti na světě. Je to pravda?

Ne. Jsem ale jeden z prvních.

Věnuje se tomu v České republice ještě někdo?

Třeba teď jsme s asi pěti dalšími lidmi udělali 3D piecy (graffiti objekty) a rozvezli je po městě, na Senovážné náměstí v Praze, na Těšnov, na Štvanici… Problém je v tom, že ne každý se dostane k takovým prostředkům, aby něco podobného mohl vyrobit. Já měl tu možnost, když jsem chodil na Akademii, jenom jsem použil techniku k modelování a odlévání soch na své graffiti.

Část svého příjmu máte ze zakázek na výzdobu interiérů. Jak to funguje?

Tak třeba někdo, kdo má hernu nebo diskotéku, potřebuje něco změnit, aby to bylo zajímavé. Nejjednodušší je v takovém případě vymalovat zdi, takže zadá práci sprejerům. Řekne, hele, tady by bylo dobrý namalovat velrybu a tady nějakou nahou ženskou. A já řeknu, dobrý, to se mi moc nelíbí. Co kdybychom to udělali trochu jinak? Někdy dělám i své věci. To je ale o tom, jestli si to dokážu prosadit. Občas jde o reklamu nebo o film. Zavolají si někoho, protože potřebují udělat autentické prostředí. To je úplně nejlepší, dělám své a dostanu za to zaplaceno. Film a reklamu jsem už dlouho nedělal, zřejmě to už není v módě. Často to byly reklamy dělané tady, ale šly do USA. Dělal jsem jednu na lentilky M&M’s, maloval jsem autobusy, byla to parafráze na pomalované autobusy, které měli hippies ve Woodstocku v 60. letech. Nejhorší je, když má nějaký jouda hospodu a chce tam třeba mořskou pannu. To, když můžu, tak řeknu, že tohle dělat
nebudu, ať si radši zavolá někoho jiného.

Tvořil jste i ve Spojených státech. Jaký je největší rozdíl mezi tamní a zdejší graffiti scénou?

Největší rozdíl je v tom, že tam je scéna zhruba o třicet let starší. Všechno se tam už stalo. Boom v osmdesátých letech, průnik do galerií a na trh s uměním, následný pád zpátky na ulici. Ti, co tenkrát začínali, mají dneska pupek, děti… Co je ale nejdůležitější, že stále čas od času chodí malovat na zeď. Někteří z nich se prosadili jako umělci, jiní dělají počítačovou grafiku, další vlastní oděvní firmy a jsou i takoví, co zůstali na ulici pod mostem.

MAFRA, zábava a sendviče

Maskovaný rasista

„Nejlepší indián je mrtvý indián.“ „Nejlepší černoch je černý otrok.“ „Žlutá hrozba.“ „Rudé nebezpečí.“ Puritanismus tvořící podstatu WASP kultury (White Anglo-Saxon Protestant) Spojených států amerických se čas od času projevuje nápadnými barvami. K těm, které jsem vyjmenoval, se nyní řadí „snědé nebezpečí“, myšlenka tak silně zjednodušující, že člověka zbavuje potřeby přemýšlet.

Formuloval ji profesor Samuel P. Huntington, hlas neúnavně burcující proti nebezpečí, které pro zakládající bílou, protestantskou a anglosaskou duši USA představuje „ten druhý“. Že existovala a existuje „Amerika“ (Huntington ztotožňuje USA se jménem celého kontinentu) domorodá ještě před evropskou kolonizací, ho neznepokojuje. Že kromě angloamerické existovala ještě předtím „Amerika“ francouzská (Louisiana) a dokonce ruská (Aljaška), ho nezajímá. Obavy má z Hispánské Ameriky, z Ameriky Rubéna Daría, z té, která mluví španělsky a věří v Boha. Ta je hrozbou pro národ, který ke svému bytí nezbytně vyžaduje pojmenovatelné vnější nebezpečí. Symbolem tohoto postoje je Moby Dick, bílá velryba, s nímž se naštěstí neztotožňují všichni Severoameričané, včetně Johna Quincyho Adamse, šestého prezidenta severoamerického národa, jenž svoji zemi varoval: „Nevydávejme se do světa hledat strašáky, které bychom mohli zneškodnit.“

Ve své knize Střet civilizací našel Huntington nezbytného vnějšího strašáka (po zaniklém SSSR a „rudém nebezpečí“) v islámu odhodlaném napadnout hranice Západu a zastínit tak hrdinské činy Saladina, sultána, který se v roce 1187 zmocnil Jeruzaléma. Ve svém tažení Huntington daleko předčil i křesťanskou výpravu Richarda Lvího srdce do Svaté země, konanou o pět let později. Protiislámská křížová výprava Huntingtona Lvího srdce odhalila, že jeho srdce je hluboce rasistické a zároveň hluboce ignorující skutečný kulturkampf uvnitř islámského světa. Islám se nechystá vpadnout na Západ. Islám od Alžírska po Írán právě zažívá svůj vlastní kulturní a politický boj mezi islámskými konzervativci a liberály. Je to vertikální bitva jdoucí do hloubky, ne rozpínavá bitva horizontální.

Mexický vykořisťovatel

Nová Huntingtonova křížová výprava je namířena proti Mexiku a Mexičanům, kteří žijí, pracují a obohacují národ na severu. Podle Huntingtona Mexičané nežijí, ale zaplavují, nepracují, ale vykořisťují, neobohacují, ale ožebračují. Tohle všechno ve spojení s počtem Mexičanů a Latinoameričanů v USA by mohlo představovat hrozbu pro kulturu, která se podle Huntingtona dovoluje nazývat „kultura angloamerické protestantské a anglofonní bílé rasy“.

Zaplavují Mexičané Spojené státy americké? Ne. Podrobují se zákonům pracovního trhu. Existuje mexická pracovní nabídka, protože existuje severoamerická pracovní poptávka. Bude-li v Mexiku jednou existovat plná zaměstnanost, Spojené státy budou muset hledat v jiné zemi levnou pracovní sílu pro práce, které bílí a protestantští Anglosasové,
abychom je nazvali jako Huntington, nechtějí vykonávat, protože přešli na vyspělejší pracovní pozice, protože stárnou, protože hospodářství USA přechází z industriálního období do období postindustriálního, tedy technologického a informačního.

Vykořisťují Mexičané Spojené státy americké? Podle Huntingtona, jenž se odvolává na potupný kalifornský Návrh zákona 187, zamýšlející vyloučit děti imigrantů ze vzdělávacího systému a jejich rodiče ze systému lékařských a sociálních dávek, znamenají Mexičané pro severoamerické hospodářství neospravedlnitelnou zátěž: dostávají víc, než dávají.

To není pravda. Kalifornie vyčleňuje ročně miliardu dolarů na vzdělávání dětí imigrantů. Kdyby to však nedělala – pozor, Schwarzeneggere –, stát by přišel ročně o 16 miliard federální pomoci na vzdělávání. A mexický přistěhovalecký pracovník zaplatí každý rok o 29 miliard dolarů na daních víc, než se mu dostává ve službách.

Mexický imigrant, dalek toho být ožebračující přítěží, jak předpokládá Huntington, vytváří bohatství na té nejnižší, ale i na té nejvyšší úrovni. Jeho vyloučení z těch nejníže postavených pracovních činností by znamenalo pro Spojené státy pohromu. John Kenneth Galbraith (Severoameričan, jímž Huntington nemůže být) píše: „Kdyby byli všichni nelegální imigranti z USA vyhoštěni, účinek na severoamerické hospodářství by byl téměř katastrofální. Nebyly by sklizeny ovoce a zelenina na Floridě, v Texasu ani Kalifornii. Následkem spekulací by stoupla cena potravin. Mexičané chtějí přicházet do Spojených států, je jich tu potřeba a viditelně přispívají k našemu blahobytu (Podstata chudoby mas).

Gregory Rodríguez z univerzity v Pepperdine tvrdí, že na té nejvyšší úrovni má hispánský imigrant v porovnání s jakoukoli jinou etnickou skupinou nejvyšší počet rodinných příslušníků pracujících za mzdu a také největší rodinnou soudržnost. Výsledkem je, že i když otec přišel bos a jako „espada mojada“, potomek imigranta dosáhne úrovně příjmů srovnatelné s asijským nebo bílým pracujícím. Hispánci ve druhé a třetí generaci jsou již v 55 % majiteli vlastních domů v porovnání se 71 % u bělochů a 44 % u černochů.

K údajům profesora Rodrígueze ještě dodávám, že jen v distriktu Los Angeles stoupl počet obchodů vytvořených hispánskými imigranty z 57 000 v roce 1987 na 210 000 v roce 2003. Že kupní síla Hispánců stoupla od roku 1990 o 65 %. A že hispanoamerická ekonomika v USA produkuje téměř 400 miliard dolarů, což je víc než HDP Mexika.

Vykořisťujeme, nebo přispíváme, pane Huntingtone?

Mexický „balkanizátor“

Počet a zvyky mexických imigrantů podle Huntingtona balkanizují Spojené státy americké. Americká jednota absorbovala evropské imigranty (včetně Židů a Arabů, které Huntington zvlášť nevyčleňuje), protože dřívější imigranti, stejně jako Chaplin ve stejnojmenném filmu, přicházeli z Evropy, přepluli moře, a protože byli bílými křesťany (a co Židé, Arabové a dnes Vietnamci, Korejci, Japonci?), ihned se v anglosaské kultuře asimilovali, zapomněli svůj jazyk a vlastní zvyky, jev, který musí překvapit Italy z filmu Kmotr, jakož i Středoevropany z filmu Lovec jelenů.

Ne. Pouze my Mexičané a Hispánci obecně jsme separatisté a spiklenci, kteří chtějí vytvořit oddělený hispanofonní národ, vojáci reconquisty, dobývající území ztracené ve válce v roce 1848.

Kdybychom obrátili minci, viděli bychom, že západním jazykem, jímž mluví nejvíce lidí, je angličtina. Považuje Huntington tento fakt za projev tajné severoamerické invaze do celého světa? Bylo by oprávněné, abychom my Mexičané, Chilané, Francouzi, Egypťané, Japonci či Indové zakázali mluvit v našich zemích anglicky? Stigmatizace španělského jazyka jako činitele podvratného a pohodlného rozkolu není projevem ničeho jiného než rasistického smýšlení, ano, v tomto případě rozdělujícího a štvavého, profesora Huntingotna.

Hovořit dvěma (nebo třemi či čtyřmi) jazyky je znamením kultury na celém světě, jak se ovšem zdá, s výjimkou monolingvního Edenu, který si vymyslel Huntington. Zavést ve Spojených státech požadavek druhého jazyka (jak se běžně děje v Mexiku nebo ve Francii) by španělštinu zbavilo satanských přívlastků, které Huntington Cervantesovu jazyku připisuje. Španělsky mluvící obyvatelé Spojených států amerických nevytvářejí neproniknutelné ani agresivní bloky. Rychle se adaptují na angličtinu, někdy si uchovají i španělštinu a obohacují tak obecně přijímaný multietnický a multikulturní charakter USA. Monolingvismus je v každém případě léčitelná choroba. Mnoho z nás Latinoameričanů hovoří anglicky, aniž bychom se obávali nakažení. Huntington představuje Spojené státy jako obra, jemuž nahání strach nápor španělštiny. Je to taktika vyplývající z obav z „toho druhého“, která je tak oblíbená fašistickým smýšlením.

Ne. Mexičané a Hispánci obecně přispívají k bohatství USA, dávají víc, než přijímají, chtějí se integrovat do severoamerického národa, zmírňují kulturní izolacionismus vedoucí vlády Washingtonu k tolika mezinárodním pohromám, vyjadřují politickou rozrůzněnost, k níž přispívali a přispívají Afroameričané, „původní“ domorodci, Irové a Poláci, Rusové a Italové, Švédové a Němci, Arabové a Židé.

Mexické nebezpečí

Huntington oživuje dávný antimexický rasismus, který jsem měrou vrchovatou poznal jako dítě, když jsem chodil do školy v severoamerickém hlavním městě. The Volume Library, jednodílná encyklopedie publikovaná v roce 1928 v New Yorku, říká doslova: „Jednou z příčin chudoby v Mexiku je převaha podřadné rasy.“ Ve třicátých letech četné texaské restaurace na svých průčelích vyhlašovaly: Vstup psům a Mexičanům zakázán. Dnes hispánského voliče zkomolenou španělštinou vábí nejeden prezidentský kandidát, mezi nimi i Gore nebo Bush v nedávných volbách. Je to předvolební taktika, jako před časem Bushův návrh imigračního zákona.

Jisté však je, že pro nás Mexičany, Španěly a Hispanoameričany je jazyk projevem hrdosti a jednoty: španělštinou hovoří pět set milionů mužů a žen na celém světě. Není to však faktor způsobující obavy nebo hrozbu. Zatímco Huntington má strach z hispánské balkanizace Spojených států amerických a obviňuje Latinskou Ameriku z nedostatku schopností demokraticky vládnout a hospodářsky se rozvíjet, my jsme od úsvitu nezávislosti až dosud spolužili bez nacionalistických separatismů.

Možná, že nás pojí to, o čem je Huntington přesvědčen, že rozděluje: multikulturalita španělského jazyka. My Latinoameričané, vedle toho, že jsme hispanofonní, jsme zároveň Indoevropadné a Afroameričané. A pocházíme ze Španělska, z národa, který nelze pochopit bez jeho keltiberské, řecké, fénické, římské, arabské, židovské a vizigótské rasové a jazykové různorodosti. Hovoříme jazykem s keltiberskými a bezprostředně poté latinskými kořeny, obohaceným velkou dávkou arabských slov a ustáleným Židy ve 13. století na dvoře Alfonse X. Učeného.

Tím vším jsme získali, ne ztratili. Tím, kdo ztrácí, je Huntintgon, osamocený na svém imaginárním rasově čistém anglofonním, bílém a protestantském pozemku – ačkoli jeho šlechetnost vtipně rozšířila charakteristiku o přívlastek „křesťanský“. Protože Izrael a islám jsou zajisté stejně tak odsouzeníhodnými hrozbami jako Mexiko, Hispánská Amerika a v širším slova smyslu i dnešní Španělsko, které je podle Huntingtona vinno nežádoucími vpády na dávná území patřící Koruně.

Zbytečná otázka: Kdo bude následujícím Moby Dickem kapitána Achaba Huntingtona?

Z knihy Carlose Fuentese Contra Bush, Madrid 2004, přeložila Anna Tkáčová.

Operátoři berou hip hop útokem

První hiphopové koncerty v malých klubech navštěvovali v podstatě jen lidé z okruhu kapel, sprejeři a pár nadšenců. Přestože už existovalo několik kvalitních skupin, masový hudební průmysl o tuto oblast nejevil zájem. Obrat nastal s popularizací hip hopu v USA a jeho pronikáním do žebříčků hitparád. V České republice si začal získávat mladé až po hitparádovém výstupu skupiny Chaozz a s vydáním první desky Penerů Strýčka Homeboye. Pod vlivem amerického a britského hip hopu zde rychle vznikaly nové kapely, tento žánr zdomácněl a získal si hodně českých posluchačů.

S rozšířením hip hopu se také pootevřely peněženky sponzorů. V reakci na nárůst objemu hudební produkce klesla ovšem prodejnost originálních desek a to způsobilo větší závislost hudebníků na sponzoringu.

„Projekt, kdy je třeba vydat desku a případně k ní natočit jeden klip, nelze bez podpory zvládnout. Anebo to jde, ale musel by to být návrat k původnímu undergroundu, což by při současné velikosti scény znamenalo, že vlastně vyklidíme pole,“ vysvětluje Wladimir 518, rapper a výtvarník. Tím by však podle něj dostali šanci ti, kteří se v žánru snaží prosadit s hloupými texty a nekvalitní muzikou. „Současné kapely vědí, jak to celé začalo a drží si i určité etické zásady. Stejně jako já chtějí dělat věci co nejvíce nezávisle, přemýšlí i o obsahu a scénu berou pořád tak nějak jako svůj alternativní prostor,“ míní rapper.

Situace na poli hip hopu je ale rozporuplná. Na jedné straně se ještě pořádají menší akce v duchu původní myšlenky nezávislé scény, koncerty s podporou majitelů malých pražských obchodů pro grafitti writery, obchodů s oblečením, klubů apod. Tito „mecenáši“ jsou sami součástí scény a udržují ji v původních kolejích. Mohutnější tlak ale vyvíjí sponzoři při pořádání větších akcí a také na samotný proces vydávání hudby.

„Na našem vlastním labelu (BIGBOSS) vyjde vydání desky s klipem řádově na dvě stě tisíc korun. Když se prodá maximálně pár tisíc kusů, k umělcům nebo zpátky k labelu se vrátí jen minimální peníze. Když pak například Jim Beam nabídne za logo na cédéčku 40 tisíc korun, je to vlastně dost důležitá podpora, zaplatí část studia a podobně,“ vysvětluje Wladimir. Pro letošní léto je ale typická nová, podle mnohých rapperů dost brutální zkušenost. Do hip hopu totiž ve velkém vstoupili mobilní operátoři, kteří v reklamě obecně působí v symbióze s největším mainstreamem.

„Zatímco dříve byl hlavní a jedinou letní akcí Hip Hop Kemp, letos se přidávají Hip Hop Jam, který je vlastně reklamní akcí T-mobile a Hip Hop Allstars pod hlavičkou O2,“ pokračuje Wladimir.

Operátoři se sice na akcích snaží nutit lidem kredit do telefonu či nový mobil s foťákem, na druhou stranu se však díky jejich penězům dostávají na scénu kapely, které by jinak nepřijely.

Zdá se, že ani tyto akce scénu nespasí. Když porovnáme návštěvnost loňského Hip Hop Kempu (cca 20 tisíc lidí) s aktuálním prodejem desek, je zřejmé, že se velká část „scény“ s tímto populárním stylem jen veze. „Drtivá většina na fungování scény neparticipuje ani tím minimem, že si koupí desku nebo návštěvou koncertu… Hudbu si stáhnou do ipodu a peníze utrácí za nějaký svůj styl, za to, jak vypadají, za oblečení. Je to dost směšné, ale zároveň je to holá realita,“ říká rapper z Penerů.

Potřeba sponzoringu je patrná i mimo hip hop. Velké koncerty vážné hudby podporují banky; existují akce, které se tváří zcela nezávisle, přitom na ně ale přispívá stát. I přes pronikání reklamy do hip hopu nekončí v tomto odvětví velké peníze. To je dáno přístupem obou stran: hiphopeři si střeží určitou nezávislost a reklamní agenti mají obavy, aby peníze neutratili zbytečně, protože by je mohli z firmy vyhodit. Formy propagace jsou různé a těžko říct, která představuje větší zlo. Některé, zvláště velké firmy se chtějí příliš zviditelnit. Pořadatelé by vyzdobili kapelu jako reklamní kulisu, zatímco ona se s nimi hádá o velikosti a umístění loga. Kritiku českých návštěvníků sklidila třeba jedna z polských breakdance soutěží, v níž mladí tanečníci soupeřili před obrovským logem Mc Donalds, okolo poletovaly balónky a přihlížel legendární maskot firmy.

„Zaleží na každém, ale my bychom nikdy nešli do něčeho, co by se jmenovalo stylem O2 Extraliga. Sponzor vám nikdy nemůže dát tolik, aby naší hranici překročil, nebo by musel dát tolik, aby nám zbylo na deset desek, a to se nikdy nestane,“ tvrdí Wladimir a naznačuje, že za nabídky, které Peneři nechtějí, si říkají nepřijatelně vysoké sumy. Sponzora si lze najít i opačným postupem, jak dokládá případ této skupiny. „Chlastáme už deset let Havanu a zpíváme o tom v nějakých textech, tak nám podpořili turné,“ říká rapper. To, že by do svých písní zahrnuli třeba produkt České Spořitelny, považuje za nesmysl. Hip hop bezesporu je reklamou a dalšími nešvary ovlivňován, zároveň se ale utváří i odpovídající reakce, která se snaží obsah udržet a nepropadat penězům. Ostatně texty českých kapel zatím nejsou o blahobytu a přepychových autech. Aneb slovy Penera: „Nerapujeme o tom, že máme pět kár, protože nemáme ani jednu.“

Autor je redaktor deníku Právo.

par avion

Nikaragujský El Nuevo Diario 20. července obsáhle informoval o sporech, jež vyvolala návštěva Hugo Cháveze v Managui. Autor článku se zároveň zamýšlel nad možnými výhodami, ale i komplikacemi, které tento host mohl přinést vládě Daniela Ortegy. V Managui se Chávez vedle Ortegy sešel i s prezidenty Hondurasu a Panamy, které vyzval, aby se připojili k jím navrženému integračnímu projektu Bolívarovské alternativy pro národy Ameriky (ALBA). Tento spolek má být jakousi protiváhou dříve připravované celoamerické zóny volného obchodu. Chávezův pobyt v zemi byl tvrdě kritizován nikaragujskou opozicí, především ex-sandinistickou, která venezuelskému prezidentovi vyčetla „špatný vliv“, jenž prý má na svého kolegu. Chávez nezůstal nic dlužen své pověsti a vzkázal opozici, že je „lokajem impéria“, který „jako papoušek opakuje vzkazy USA“ a zároveň požádal „papoušky o prominutí“. Sebe a Daniela Ortegu pak označil za
„antiimperialistickou vakcínu“. Zároveň oznámil, že jeho země Nikaragui odpouští dluh ve výši 33,2 milionů dolarů a položil základní kámen nové ropné rafinérie v Puerto Sandino, jež má zpracovávat ropu importovanou z Venezuely. Do zařízení má Venezuela dodávat 150 tisíc barelů ropy denně, přičemž nikaragujská spotřeba činí pouhých 50 tisíc barelů. Zbytek produkce může být prodán, čímž Managua získá až 700 milionů dolarů ročně. S poukazem na tuto vysokou sumu Ortega neváhal kritizovat dosavadní americkou finanční pomoc ve výši 175 milionů, jejíž výsledky prý nejsou vidět a jediní, kdo na ní profitují, jsou prý administrátoři projektů. Bývalí Ortegovi kolegové ze Sandinistické fronty národního osvobození, nyní sdružení v Hnutí sandinistické obnovy, s touto kritikou ale nesouhlasí. Předseda strany Edmundo Jarquín řekl, že „Daniel Ortega je jediný blb v tomto regionu, který věří, že musí odmítnout pomoc ostatních zemí, když přijímá pomoc od Cháveze“. Reagoval tím i na
nedávný Ortegův nesouhlas s iniciativou mexického prezidenta Calderóna, který Nikaraguu přizval k účasti na ambiciózním projektu regionálního rozvoje v rámci Plánu Puebla-Panamá. Jarquín Ortegovi vyčetl i to, že místo setkání s prezidentem Kostariky, země, kde žije ve špatných podmínkách půl milionu nikaragujských emigrantů, odjel nedávno do Íránu, aniž by od něj alespoň dosáhl odpuštění dřívějších dluhů.

Výrazně opoziční španělský deník La Razón přinesl 23. července informaci o dalších aktivitách baskické ETA, která v červnu oficiálně přerušila příměří, uzavřené se socialistickou vládou. Během příměří se však podle pravicové opozice pouze přezbrojila a zreorganizovala. Protože je pro teroristické aktivity ve Francii stále obtížnější půda, řada aktivit ETA se přesunula do Portugalska. To dokládá i auto s výbušninami nalezené nedávno poblíž společné hranice. List cituje anonymní policejní zdroje, podle nichž má organizace nové aktivní „komando“ přímo v Madridu. Úkolem této skupiny je shromažďovat informace o osobách, které by v budoucnu byly vhodným terčem útoku. Skupina se zformovala právě v době příměří, během něhož však separatisté neváhali položit bombu na madridské letiště. Kromě tohoto atentátu byly navíc zmařeny chystané útoky v turistických střediscích, jejichž cílem bylo poškodit španělskou ekonomiku. Deník samozřejmě neopomenul
dodat, že opoziční Lidová strana celou dobu trvání příměří před podobným vývojem varovala a vláda premiéra Zapatera tato varování nebrala v potaz.

Vývoji politického spektra věčně opomíjené Paraguaye se věnovala červencová chilská verze měsíčníku Le Monde diplomatique. Analytik Pablo Stefanoni zde rozebíral vyhlídky země před prezidentskými volbami, které se mají konat v dubnu 2008. Volby by mohly ukončit 60 let trvající vládu Partido Colorado, nejdéle vládnoucí strany v současném světě, jež přežila i pád „svého“ prezidenta Alfredo Stroessnera v roce 1989. Současný prezident Nicanor Duarte Frutos se nemůže ucházet o druhý mandát, ačkoli se o to pokoušel. Proto se alespoň snaží vykreslit možné důsledky odchodu jeho strany do opozice v co nejčernějších barvách. Nastal by prý „nejhrůznější hon na čarodějnice v paraguayských dějinách“ a colorados by byli „pronásledováni jako židé za Hitlera“. Strana Colorado je dnes čistě klientelistickým aparátem bez jakékoli koherentní programové platformy. O tom svědčí i fakt, že zatímco Stroessner byl tvrdým antikomunistou, Duarte se dnes hlásí
k „socialistickému humanismu“ a Hugo Chávezovi (ovšem až v posledních pár měsících). Jeho viceprezident a možný stranický kandidát Luis Castiglioni je naopak velkým stoupencem USA. Colorados může nejvíce ohrozit nezávislý a špatně čitelný bývalý biskup Fernando Lugo, který také pro jistotu začal nosit neprůstřelnou vestu. Jeho vládní projekt je opravdu široký, obvykle bývá označovaný za levicový a srovnávaný s mexickým Obradorem. „Nevěřím ani v etatismus, ani v úplnou deregulaci,“ říká muž bez stranické podpory a pro „ujasnění“ dodává, že v „nové Paraguayi“ bude místo jak pro stronisty (bývalé stoupence diktátora), tak pro oviedisty. Posledně jmenovaní jsou stoupenci generála Lino Ovieda, jenž je nyní vězněn za pokus o puč v roce 1996 a čelí i obvinění z navádění k vraždě viceprezidenta Argaňi v roce 1999. V roce 1989 měl pak svérázný důstojník nutit Stroessnera k abdikaci s odjištěným granátem
v ruce. Jelikož se zvažuje jeho propuštění (do rukou spravedlnosti se vydal sám), je dost možné, že tato velmi populární postava ještě zamíchá kartami. Jak přitom Stefanoni zdůrazňuje, Paraguay leží v oblasti „tříhraničí“, v níž se podle USA prý nachází možná „základna“ Al Kajdy v oblasti. Jde přitom o místo, které leží kousek od bolivijských zásob zemního plynu a v zóně třetí největší zásoby pitné vody na světě. Vláda nedávno prodloužila dráhu jednoho místního letiště tak, že by na ní mohla přistávat B-52 a přepravní letadla Galaxy. Proč asi?

Hlavní chilský deník El Mercurio popsal 22. července aktivitu úřadů v tzv. VIII. regionu, tedy v oblasti jižně od řeky Biobío, silně obydlené indiánskými obyvateli etnik Pehuenche a Mapuche. Ti jsou dnes administrativou podněcováni, aby nedávali svým dětem pouze španělská či dokonce anglosaská jména (časté jsou Bryan, Jocelyn či Jennifer), ale užívali i svá jména původní. Indiánská jména přitom nyní dávají svým dětem spíše „Chilané“ (nejoblíbenější je Millaray – „Zlatý květ“). Indiáni se výběrem univerzálnějších jmen údajně snaží vyhnout automatické diskriminaci ve velkých městech. Matriční úřady proto v zájmu zachování kulturního dědictví začnou rozdávat brožurky s 30 indiánskými jmény. Těhotným ženám je mají doporučovat i lékaři.

Ze španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.

Punkové oblečky za dva tisíce

Sraz hlavu mé spoluženě

Někteří čeští „Euroindiáni“ napodobují životní styl severoamerických Indiánů a vyrábějí kopie originálních indiánských předmětů. Jejich činnost je určitou ozvěnou prastaré víry, že určitým způsobem uspořádaný vzor, případně text nebo činnost, odráží uspořádání samotného vesmíru a umožňuje využít nadpřirozených sil ke svému prospěchu. V Bengálsku se můžeme s takovou vírou setkat ještě v ryzejší, možná naivnější, ale rozhodně plnohodnotné podobě. Zde je předmět představující božstvo současně předmětem i božstvem, stejně částečkou i úhrnem všehomíra, a to, co by pro nás, odkojené aristotelskou logickou, bylo protimluvem, je jen o poznání mnohotvárnějším systémem vztahů.

Hana Preinhaelterová sestavila výbor z příruček určených ženským obětnicím. Texty sama přeložila z bengálštiny, doprovodila zasvěceným úvodem a závěrem, a spolu s Klárou Šimečkovou, která připojila pojednání o magických kresbách, tak otevřela okénko do hinduistického světa, které máme obvykle překryto záclonou klišé o posvátných krávách a hnutí Haré Kršna.

Pravidelnou součástí bengálských ženských rituálů (brat) je veršovaná magická formule (mantra), magická malba (álpana) a průvodní legenda o božstvu, k němuž je vznášena prosba (bratakatha) – spolu s předepsaným časem, obětinou a průběhem rituálu. Tyto vzájemně související prvky můžeme spatřit i v magických rituálech mnoha jiných, Indii tisíce kilometrů vzdálených kultur. Pěkným příkladem jsou třeba navažské léčebné obřady prováděné za pomoci maleb z barevného písku.

Je pravděpodobné, že bychom je v minulosti nalezli i ve středoevropském prostředí, kde je však vymazala staletí tažení proti čarodějnicím (což se často úzce pojilo se snahou potlačit ženskou obřadnost, ale také kontrolovat ženskou sexualitu). Dochovaly se pouze útržky související hlavně s mariánským kultem – jako například uctívání pražského Jezulátka – ochuzené však o výtvarnou stránku a většinou i o zaříkávací průpovídky, jejichž roli převzal přednes standardní modlitby.

Bengálská ženská obřadnost naproti tomu přetrvala po tisíciletí bez zásadních změn, možná díky schopnosti absorbovat do sebe nejrůznější vlivy, volně spojené ústředním motivem, jehož kořen by šel volně opsat jako plodnost. Prosby, které bengálské ženy vznášejí, se nejčastěji týkají manželství (včetně potlačení vlivu druhé manželky), touhy po dětech (především synech), množství dobytka v chlévech a obilí v sýpkách, životodárné vláhy. Dalším důvodem, proč jsou braty dodnes nesmírně rozšířené, bude pravděpodobně to, že za slovem „hinduismus“, s nímž jsou tyto obřady spojeny, se neskrývá žádná organizovaná hierarchická náboženská struktura. Svoji roli hraje také tradiční společenské oddělení mužského a ženského světa, a tedy i oddělení světa mužských obřadníků, bráhmanů, a ženských kultů, do jejichž prostředí ani bráhman neměl přístup. Svědectvím o dlouhé historii, kterou ukrývají bengálské braty, je řada archaických mytologických motivů.

I tady však dochází k proměnám v čase. Dříve obvyklé skupinové braty už se konají jen málokde, do ženských obřadů dnes stále silněji vstupují bráhmani, kteří sepisují ženské obětnické příručky, výtvarná i fonetická povaha rituálu je ochuzována, mění se i sám charakter prosby, jejíž neoddělitelnou součástí bylo odříkání, tedy hrubě řečeno výměna, získání něčeho oplátkou za vzdání se něčeho. Stále častější je, že obětnice spoléhá pouze na nabídnutou obětinu, a obřad se tak svým způsobem mění v koupi.

Ve výboru, který Hana Preinhaelterová uspořádala, však stále vidíme spíše tradiční podobu osobních brat dosud nezasažených společenskými proměnami. Přání, která vyslovují prosebnice, se z pohledu české společenské kultury mohou zdát neskromná. Uvažovat o nich v perspektivě osy skromnost-neskromnost je ovšem zavádějící. Vždyť v bengálské společnosti je po ženě vyžadována skromnost v osobním životě: prosebnice mívají většinou na mysli blaho rodiny.

V jistém směru by možná ducha proseb vznášených k bohyním vystihl přívlastek „poslušnost“ nebo „odevzdanost“ – svěření se do rukou bohyně, ale také vůle manžela. Příkladem časté prosby je i snaha získat manželovu pozornost na úkor jiné ženy. Z našeho navyklého pohledu bychom takové čarování zařadili mezi černou magii. Čaruje se za pomoci běžných domácích předmětů: „Sběračko, sběračko, zatraceně, sněz hlavu té mojí spoluženě“ nebo: „Chňapko, ty chňapko do kuchyně, ať je ta druhá má otrokyně!“

Příprava brat konaných k jiným (řeklo by se „vyšším“) účelům naopak vyžaduje různé posvátné předměty, obětiny symbolicky spjaté s povahou bohyně. Příprava může být náročná a je potřeba přesně dodržet předepsaný postup. Čím náročnější si obětnice klade cíl, tím náročnější jsou i podmínky.

„Byla jednou jedna bráhmanka a jedna mlékařka a ty se spolu přátelily. Každým rokem v měsíci baišákh konala bráhmanka úterní bratu Radostné Mangalčandí.

„Jaký dar přináší tahle brata?“ zeptala se jí jednou mlékařka.

„Kdo ji pravidelně vykonává, ten nikdy není zarmoucený. Život mu plyne v samém štěstí.“

„Co kdybych to taky zkusila?“

„To ty nedokážeš. Je to hodně těžká brata.“

Ale mlékařka byla umíněná. Tak dlouho bráhmanku přemlouvala, až jí řekla, jak se brata dělá. Mlékařka ji správně provedla jednou dvakrát – a to slitovné bohyni stačilo, aby ji odměnila. Z chuďasky byla rázem bohačka. V chlévě krávy, sýpka plná rýže, na věšáku zlatě protkávaná sárí.“

Z ukázky vidíme názorně, v čem spočívá „samé štěstí“. Kromě milujícího manžela a mnoha synů, o nichž se zde nehovoří, je to zajištěné živobytí. Ukáže se však, že ani štěstí není bez skrytého ostnu. Mlékařka nemůže proměnu unést, neustále cítí, že se potřebuje „samou radostí“ vyplakat. Tím by však zrušila kouzlo. Běží za bráhmankou, která jí poradí, aby si pro pláč našla zástupný objekt. Mlékařka zkusí otrhat tykve na sousedově zahradě v naději, že jí vylaje a ona si proto popláče, ale milostí bohyně, kterou je díky bratě obdařena, začnou otrhávané tykve zázračně růst. Mlékařka zkusí oplakávat královského slona, který nedávno pošel, ale tím prvním dotykem ho vzkřísí. Své dceři pošle otrávené cukroví, aby mohla plakat nad její smrtí, jed se však promění v nektar. Nakonec předepsanou bratu přestane vykonávat, a ejhle: než se naděje, umře syn a dcera s tchánovou rodinou, zcepení kůň ve stáji a zloději odnesou všecko bohatství do posledního
penízku. Mlékařka se znovu připraví k úterní bratě, od rána nejí, nepije, jen sedí s obětní nádobou v klíně a roní slzy. Když napláče plnou nádobu, bohyně se nad kajícnicí slituje a přikáže jí pokropit mrtvá těla, čímž je vzkřísí. A po dalších obětech bohyně vrátí i ztracené bohatství.

Předpokladem k udržení bohatství tedy není jen samotné předpisové provedení obřadu, ale především kajícnost a ochota k odříkání. Nezbytná je i víra, že božské úradky jsou lidem ku prospěchu, i když se to tak lidem nejprve nejeví. Taková důvěra v nadpřirozené ochránce je už našim zeměpisným šířkám cizí, ať se jedná o Čechy, Moravu nebo o Polsko. To, že nám kniha zprostředkovává právě onu přímočarost ve vnímání nadpřirozena, je možná větším přínosem než cokoli jiného.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

došlo

Ad tipy (A2 č. 30/2007)

Rád bych se vám svěřil s údivem nad poznámkou ve vašem týdeníku týkající se stanice Český rozhlas D-dur. Mám pochybnost, zda si autor tipu stanici někdy pustil. Jiří Adámek píše, že „stanice… je věnována výlučně a pouze vážné hudbě. Bez komentářů, bez moderování jsou zde uváděny klasické skladby jedna za druhou… Na špičkové skladatele z druhé poloviny 20. století zde nenarazíte nikdy, na tvůrce z doby moderny jen výjimečně.“

Skladby na D-dur jsou samozřejmě opatřeny stručným komentářem. Hrajeme pravidelně i moderní a soudobé skladatele, a sice každý den od 20.00. Nevysíláme jen na internetu, jak se tu tvrdí, ale také na kabelových sítích, satelitu a DVB-T. Pan žurnalista si stěžuje, že pořád hrajeme Beethovena, Brahmse a Dvořáka, což jsou podle něho „tisíckrát obehraní skladatelé“. Přál bych mu, aby se jednou dopracoval k poznání, proč tomu tak je.

Lukáš Hurník

Ad Nepotřebuji být profesionální Slovenka (A2 č. 26/2007)

Rozhovor s pani Helenou Noskovou som si najprv so záujmom a v závere už s úsmevom prečítal. Toľko zmätených neprávd a poloprávd som v jednom časopiseckom rozhovore už dávno nečítal. Dovoľte mi preto niekoľkými vetami reagovať na skreslené a účelovo interpretované fakty z môjho života. Áno, pracoval som v Československej ľudovej armáde, najprv v oblasti logistiky, neskôr v oblasti kultúry a voľného času. Svoje pôsobenie v armáde som ukončil na vlastnú žiadosť 30. mája roku 1993, keď som odchádzal do zálohy z Ministerstva obrany armády Českej republiky. Bol som v tej dobe aj negatívne lustrovaný. To znamená, že v roku 1990 ma nemohli „vziať na ministerstvo školstva“, ani som odtiaľ nemusel po roku odísť. V tom čase som bol ešte v armáde. Naozaj nechápem, čo touto lžou chcela pani Nosková dokázať.

V rokoch 1993–94 som pracoval (na základe vzdelania v oblasti teórie kultúry a kultúrno výchovnej činnosti) ako vedúci Oddelenia záujmových aktivít Inštitútu detí a mládeže, čo v tom čase bola príspevková organizácia MŠMT. Odišiel som po dvoch rokoch na základe vlastnej žiadosti do súkromnej podnikateľskej sféry a zostal tam po mne kus poctivej práce.

Neviem čo je obsahom titulu „profesionálny Slovák“, iba pocitovo to vnímam ako čosi, čo ma má v očiach iných poškodiť. Áno, už pätnásť rokov pracujem ako jeden z aktivistov občianskeho združenia Obec Slovákov v ČR, do ktorého som prišiel až po jeho vzniku. Od začiatku sme v Obci Slovákov prezentovali názor (dnes všeobecne akceptovaný), že po rozdelení federácie tu vznikli legitímne národnostné menšiny. Česká na Slovensku a Slovenská v ČR. Vtedajší predstavitelia Klubu slovenskej kultúry (vrátane pani Noskovej) vtedy tvrdo presadzovali názor, že žiadna slovenská menšina v ČR neexistuje. Trvalo to však iba do momentu, keď MK ČR začalo na podporu rozvoja kultúry národnostných menšín poskytovať granty. KSK vtedy okamžite spoluzakladá štátom (vtedy výrazne najviac) dotovaný mesačník Slovenské listy, dnešné Listy Slovákov a Čechov. Nestáva sa dnes z pani Noskovej samozvaná hovorkyňa slovenskej menšiny v ČR? Tej menšiny, ktorej
existenciu pred pár rokmi vehementne odmietala?

Možno, že si rozhovor prečíta aj niekto, kto je činný v oblasti trestného práva. Možno ho zaujme, že pani Nosková tam otvorene píše, že v časopise vydávanom združením, kde ona bola členkou vrcholných orgánov a dnes mu predsedá, „nebyl dohledán milion korun“. Podotýkam, že ide o koruny z grantov MK ČR na vydávanie Listov.

Mrzí ma, že som bol týmto textom nútený porušiť sľub, ktorý som pani Noskovej dal verejne (pred vyše rokom v priestoroch MK ČR), že s ňou odmietam komunikovať a polemizovať, pretože je človekom, ktorý je pre mňa absolútne nedôveryhodný. Mal som vtedy na to naozaj vážne dôvody, ktoré (aj rozhovorom pre A2) znova potvrdila. Hoci ma za to pravdepodobne opäť stihne pomsta, tak to teraz dávam aj na papier.

Peter Lipták

Ohradzujem sa voči nepravdivým a zjavne vymysleným faktom, ktoré uviedla v rozhovore s redaktorkou vášho periodika pani Helena Nosková, so zjavným úmyslom poškodiť moju profesionálnu a osobnú povesť. Uvediem len niektoré vyložené lži – nikdy som nepracovala v časopisoch Svět socializmu a Czechoslovak Life (a už vôbec nie ako cenzorka!). Posledný menovaný časopis naviac nikdy nevydával Československý ústav zahraničný a ten zasa, nota bene, nezrušili po roku 1989, ale funguje a vykonáva činnosť dodnes, čo by pani Nosková ako historička mala vedieť. Po rozdelení Česko-Slovenska som sa nemusela nikde „uchytiť“, lebo som bola stále zamestnaná ako vyslaná pražská redaktorka kultúrno-spoločenského časopisu Život, v tom čase najčítanejšieho a najvýznamnejšieho slovenského týždenníka. Z toho som odišla dobrovoľne po asi dvoch rokoch intenzívnej práce v oblasti národnostných menšín, pretože sa už obe činnosti nedali časovo zvládať.
Ďalej nie je pravda, že môj manžel pracuje na ministerstve vnútra a ja som nebola desať rokov v Rade vlády pre národnostné menšiny. O granty tiež nežiadam ja osobne, ale Slovensko-český klub. Mohla by som pokračovať ešte pomerne dlho, a pritom ide o veľmi ľahko overiteľné fakty. Myslím si hlavne, že my novinári by sme sa mali viac snažiť, aby sa v našich periodikách neuvádzali klamstvá, ktoré poškodzujú dobré meno periodika a môžu ho priviesť až za hranicu zákonnosti.

Naďa Vokušová

Ad Všichni mohou dělat umění (A2 č. 27/2007)

Dnes je situace oproti dřívějším létům právě opačná. Solidní malba, socha apod. je tím předvojem – tou odvážnější a obsažnější cestou. Na druhé straně vyčpělým akademismem, vlastně podbízivými kousky, je záplava konceptů bez formy. Takže konzervatizmus a strach vybočit z módního trendu bují na bienále.

Andre

Mně se Bienale 3 krutě nelíbilo. I když mám moderní umění a všechny možné nové formy ráda. V tom s Radanem Wagnerem souhlasím. V recenzi jsem se ale nedozvěděla skoro nic dalšího. Ani o únavě současného českého umění, ani o autorech, ani o neschopnosti (?) kurátorů výstavy.

Irena H.

Literatura jako podstata bytí

Pierre Lepape (1941) patří už léta k vlivným francouzským literárním kritikům. V devadesátých letech publikoval několik knih o francouzských „klasicích“ (Diderot, Voltaire, Gide) a ve svých dvaašedesáti letech vydal obsáhlý svazek esejů na téma tisíciletých dějin francouzské literatury od roku 842 do roku 1980 – od prvního zápisu ve francouzštině po smrt J.-P. Sartra.

Mezi esejistikou a kritikou

To, že literaturu píší lidé pro jiné lidi, je banální skutečnost, na kterou univerzitní literární věda často ráda zapomíná. Pro popsanou stránku pak nevidí ruku, která držela pero, a co víc, nevidí ani složitou síť mimoliterárních vztahů, jež to celé obklopuje. Výsledkem je literární text v nálevu literárních skupin, teorií a směrů na pitevním stole dějinného bezčasí, tak jak se servíruje ve školních osnovách. Lepapovo pojetí dějin literatury míří proti tomuto zabstraktňujícímu pojetí, nic ho nezajímá tolik jako konkrétní detail, jednotlivá věta, historická situace, společenský kontext, nepohrdne ani anekdotou, pokud dokáže kondenzovaně osvětlit něco z tématu, jímž se zabývá. Nezakrývá nutnou subjektivitu esejisty a kritika, aniž by rezignoval na věcnost „vědeckých“ důkazů. S přehledem se pohybuje v oblasti literatury, historie, sociologie, politologie. Ovšem tam, kde by měl volit mezi krotkou věrností pozitivních faktů, dává přednost svobodnému
kritickému názoru, i za cenu možné spekulace. A především, po celou dobu bude neúnavně obhajovat přesvědčení, že země a její jazyk, moc a literatura, to vše nemůže existovat jinak než neodlučně. „Ve stejný den jako Francie a stejným politickým rozhodnutím se zrodila psaná francouzština,“ píše v první kapitole.

Přitom samotné osnovy dějin francouzské literatury se u Lepapa od zavedeného pojetí v ničem neliší. Středověk tu slouží jako pouhá ouvertura odbytá čtyřmi kapitolami z celkových třiačtyřiceti. Těžiště knihy leží v novověkém období, počínaje 17. stoletím, což odpovídá tradičnímu konceptu francouzské kulturní dominace, která vyvrcholila ve století devatenáctém, jemuž je věnováno celých deset kapitol. Stejně tradiční je i výběr autorů, nalezneme tu slavná jména, která bychom očekávali (Baudelaire, Voltaire, Diderot, Zola, Proust apod.), ale i řadu jmen menších. Vedle spisovatelů se Lepape zaměřuje především na dvě postavy francouzských dějin – na Ludvíka XIV. a Napoleona. Klasicistní vládce a generál z epochy vítězícího romantismu, oba formují svůj národ, ten první i jeho literaturu, druhý vyprovokuje kulturní revoltu (např. paní de Staël, Chateaubriand). Závěrečná část věnovaná 20. století je poznamenána postupnou ztrátou kulturní výlučnosti
i čím dál větší politizací společenského prostoru. Doslov je ve znamení skepse, nabízí výhledy do 21. století, mihnou se tam tři jména: Pascal Quignard, Patrick Chamoiseau a Milan Kundera. Tři záblesky naděje?

Literatura, mon amour

Od většinové literárněvědné produkce se Lepape odlišuje vášnivým nasazením, s nímž obhajuje svou literární konfesi: „Nikde jinde, snad kromě staré mandarínské Číny, se spisovatelé netěší takové prestiži, nesrovnatelné s jejich společenským postavením; nikde jinde není jazyk státní záležitostí tou měrou, že prostá úprava pravopisných pravidel vyvolá parlamentní debaty s nádechem občanské války; nikde jinde není literatura tak spjata s pocitem národní identity. (…) Francie prožívá sebe i literaturu jako podstatu a bytí, ve věčném koloběhu, jehož model fungování známe všichni: z náboženství. Současně jako víra a instituce. (…) Řeč bude o francouzském náboženství – literatuře a jejím symbolickém systému, jazyku.“ Možná to zní nadneseně, přesto nemůžeme popřít neodolatelnou přitažlivost takového mýtu. Mýtus ovládá skutečnost a skutečnost je při zpětném pohledu mytizována. Francouzská literatura sama sebe považuje za instituci, a to
instituci nikoli bez značného společenského vlivu. Naše literatura takový mýtus postrádá, nikdy nedosáhla takového stupně sebevědomí, vědomí vlastní jedinečnosti a velikosti. A Lepape důkladně popisuje proces vzestupu a sebeuvědomování francouzského jazyka a jeho literatury, jazyka, o jehož počátcích v podobě vulgární latiny prohlásí, že „se zrodil ve stoce“. Lepapova kniha je legenda aurea, zlatá legenda francouzského jazyka.

Ovšem vedle této, ve francouzském prostředí spíše tradiční myšlenky o výjimečném literárním údělu Francie pohání Lepapa také druhá síla. Je to obava z postupného úpadku a zániku literárního náboženství ve světě vizuálních ikon a multimédií. Otázka: „Je v současné době ještě literatura možná?“ se vine jako podtext celou knihou. Nakonec na ni nedostaneme žádnou odpověď, jen přísliby. Přitom ani při pohledu do minulosti nezastírá Lepape ohrožení a konfrontace, kterým musela literatura vždy čelit, od církevní cenzury po konkurenci novin. V tomto ohledu se projevuje jako typický následovník Voltaira, liberál, kritizující všechny formy dogmatismu a tyranie (náboženské, estetické i státní). Když popisuje zrození spisovatele jako společenské role, zdůrazňuje dilema, které od té chvíle každého spisovatele provází – volbu mezi odvahou a konformismem, veřejným uznáním a autocenzurou. Velkou dávku kritiky naopak sklízí francouzský klasicismus,
reprezentovaný Malherbem, který „vynalézá revoluci konformismu“, Chapelainem a později akademií. O této epoše píše: „Tam, kde byli různí spisovatelé, je nyní jedna literatura. Tak jako je jeden jazyk a jeden stát. Jedno znamení mezi mnoha dalšími: revoluce ani laická republika nikdy nezpochybnily hierarchii géniů a talentů, kterou ustavila literární politika monarchie.“

Čtení jako psaní

Literatura, alespoň její část, vždy tomuto unifikujícímu tlaku vzdorovala, a to už dávno před vítězným klasicismem. Lepapovy sympatie stojí při ní a jeho čtení francouzské literatury, čtení mimo hierarchie, nonkonformní, nesystematické, to odráží. Jeho ideálem je dynamické, pluralitní, otevřené pojetí literatury, která čas od času vystupuje proti moci, stává se nástrojem společenské subverze. Vzory mu budou Rabelais a Montaigne, o něco později Céline a Gide. Lepapova kniha je tak velkou obhajobou čtenářství, svobodného a neredukovatelného. Lepape píše vlastní dějiny, píše o přečteném, psaním teprve tento proces čtení dovršuje. Jednotu kritika a historika i teoretickou poučenost, to vše nacházíme v postavě Lepapa-čtenáře. Ten poznání dějin literatury nabízí v podobě příběhů dvojího druhu. V pozadí velký příběh zrodu a vývoje francouzské literatury, prokládaný brilantně vystavěnými mikropříběhy jednotlivých událostí
a autorů, obojí ve vzájemné rovnováze. Ostatně kapitoly, kde může kulturní konflikty převést na osobní rovinu, ať už se jedná o kardinála Richelieua a Corneille či Aragona a Bretona, patří u Lepapa k nejsilnějším.

Země literatury nabízí vedle příkladně promyšlené struktury, vedle četných intertextových meandrů nebývale jednotné pojetí francouzské literatury. Její dějiny se pohledem výrazné a vyhraněné osobnosti realizují jako autorský počin. Lepapovo psaní kopíruje svobodný pohyb myšlení, jeho výrazová přesvědčivost, anarchistická nespoutanost se střídá s nezbytnou intelektuální disciplínou. Více než kniha-výklad, kniha-historie, je to kniha-přesvědčení, kniha-zkoumání, podobně jako Montaignovy Eseje. Jistě by v některých ohledech nesnesla přísná literárněvědná kritéria, na to občas příliš zjednodušuje, příliš podléhá kouzlu dokonale vypointovaných závěrů. Ale právě proto přináší závan radosti a svobody, kterou akademické psaní často postrádá. Možná je na podobné soudy příliš brzy, přesto se nemohu ubránit tušení, že v rukou držím nejlepší literárněkritickou knihu letošního roku. Knihu, která osloví laiky i odborníky, protože její ambice není o nic
menší než ve svých čtenářích opět probudit (či povzbudit) neomezenou radost z četby. Knihu, která je navzdory obecnému tématu plná konkrétních postřehů, a přestože jejím polem jsou dějiny literatury, dokáže autor každý jejich záhyb svou neúnavnou čtenářskou vášní dokonale zpřítomnit. Vždyť o čtení platí totéž jako o psaní, které „se rodí z prázdnoty a zažehnává ji. Ale je třeba stále psát, aby kouzlo působilo“.

Autor je student literární komparatistiky na FF UK.

Mrtví neříkají tak ani tak

Kosti medúzy

Nemilovaná

odešla, jak přišla:

náhle a bezbolestně,

ale i bez úsměvu,

věrní nám zůstávají jen psi,

knížky,

staré oblečení a noviny.

Prosincová noc

To, co zůstalo

z Tebe a ze mne

je jen sníh

a moje vzpomínky na Tebe

jako světlo z dávno mrtvých

hvězd

které dopadá na zem

v prosincové noci

17. 1. 1988

Betlém

Arkovi

Podél domů stojí

Herodovi vojáci

se světly na kopí

Sníh se snáší

Betlém spí

Až ráno

se rozlehne volání

obchodníků, křik žen,

sakrování mužů a pláč dětí

V tom sinavém světle lamp

jdou chlapci do školy

25. 7. 1987

Večerní rozmluva

Všechny tvé prosby budou vyslyšeny

řekl Bůh:

Budeš jen vodní řasa —

budeš větrem a pískem —

budeš večerní soumrak—

a nikdo ti nebude moci ublížit

Odpověď

Zda je hudba tichá

Zda je hlad těla láskou

Zda žití agonií?

Mrtví neříkají tak ani tak

2. 12. 1987

* * *

Smrt všechno změní a nezmění nic —

jako láska, která dávno odešla.

Ráno stejně musíš vstát, obléknout si košili

nazout boty, zapálit plyn, nalít mléko.

Jenom víš, že jsi někdo jiný.

30. 11. 1987

Jitro

Nepouštěj na mne smečku slov

jako Artemis-Hekaté

na Aktaióna

Ležím přeci zády k tobě

nevidím

a neodpovídám

Vesmír

Teprve teď chápu

že jsme byli vesmírem

— to když na tvé židli

sedí smrt a dívá se na mne

Bez čápa

Podřezal si krk břitvou,

a pak psal perem namočeným v krvi,

úžasný básník se z něj stejně nestal.

Umění je bezohledné

jako život

to jen my mu stále vnucujeme,

že se děti rodí z lásky

a že je třeba mít druhého člověka

— aby život měl smysl.

14. 2. 1988

Bolest

Kdo může říct, že porozuměl

čím byl jeho život,

kdo může otevřít

dlaně

jak granátové jablko

a číst v nich

Stačí, že řekne:

chápu

proč jsem trpěl

— mé štěstí

se neshoduje se štěstím těch

které miluji,

mé touhy

jsou díky bolesti silnější.

Nerozešli jsme se

Mezi námi nebylo nic. Tedy

bylo vše: dvě židle, stůl, podlaha.

Nebylo nic — spadané listí,

zlomená stébla nebo mušle

hozená na nelidský písek.

Nebylo nic — co by mohlo vykřiknout nebo udivit,

jen lhostejný vítr, nic —

dokonce ani rozchod.

18. 12. 1988

Z polštiny přeložil Michal Jareš

Nekulturní vláda nevyhraje volby

V jakém stádiu jsou nyní jednání o kapitole kultura ve státním rozpočtu? Ministerstvo kultury má podle schváleného vládního návrhu disponovat výrazně nižším rozpočtem než letos. Máte před sebou ještě setkání, jež by mohla změnit situaci?

Vláda schválila návrh rozpočtu na příští rok a výhled na léta 2009 a 2010. Nehlasoval jsem pro něj, nesouhlasím s čísly, jež se týkají mého resortu. Nyní dochází k neformálním rozhovorům s ministry a s představiteli politických stran, s poslanci a senátory. Mým cílem je, aby rozpočet v konečné formě vyzněl pro naše ministerstvo podstatně příznivěji, minimálně stejně jako letos. Mělo by ještě dojít k jednáním předsedů koaličních stran o rozpočtové kapitole kultura. Věřím, že tam se to pohne.

Někdejší poslankyně Taťána Fischerová v rozhovoru pro A2 (č. 1/2006) uvedla, že předloni se ve sněmovně byli ochotni za kulturu zasazovat jen dva lidé, ona a Petr Bratský. Je teď situace jiná?

Ke všem poslancům přistupuji jako ke kulturním lidem. Byli zvoleni v demokratických volbách. Kdyby byli barbaři, přece by je nikdo nemohl zvolit. Věřím, že kulturu podpoří.

Zmíněným dvěma poslancům se nakonec podařilo přesvědčit ostatní, aby odhlasovali navýšení rozpočtu ministerstva kultury o sto milionů korun. Teď jde ale o vyšší částku…

Ano, chybí minimálně miliarda, bude potřeba víc než dvou poslanců.

Jaké používáte argumenty? Jak působí například fakt, že se každá koruna vložená do kultury zdvojnásobí?

U nás se na to velmi málo slyší. Ministerstvo kultury bylo vždy chápáno jako spotřební, i díky sobě samému, protože se od dob svého vzniku příliš nemodernizovalo. Mělo by se myslím změnit na ministerstvo kultury a cestovního ruchu. Tím by se z něj stalo ekonomické ministerstvo, které peníze vytváří. Pořád opakujeme, že sedmdesát procent návštěvníků ČR sem přijíždí za kulturním dědictvím a za kulturou. Kultura tedy vytváří velké hodnoty finanční a především službami, jež se na ni nabalují, se podílí na tvorbě hrubého domácího produktu. Ať tu byla jakákoliv vláda, vždycky v ní byla mocnější skupina ekonomických ministrů.

Vy máte dojem, že tyto argumenty používáte pořád dokola, ale v médiích tak často nezaznívají. Ustavuje se tu kulturní lobby, jež by s médii spolupracovala?

Vzniká tu jisté podhoubí. Reprezentanti jednotlivých oblastí se začínají organizovat, předkládat návrhy, pracovat s médii, ovlivňovat politiky, které volili, formulovat argumenty o ekonomickém významu kultury. Na tvrzení, že kultura zachovává naši identitu, se slyší hůř.

Dělají lidé, kteří za kulturní veřejnost vystupují, podle vás nějakou zásadní chybu?

Chyba je, že se o tom nehovoří ještě více. V září se bude projednávat státní rozpočet…

A pak už to běží hodně rychle…

Je málo času. Nemá cenu vystřílet prach v okurkové sezoně, kdy se politika tolik neprožívá. Potřebovali bychom, aby se o penězích pro kulturu psalo od začátku září. Musíme si všichni uvědomit, že vláda, která kulturu nebude podporovat, nemůže vyhrát další volby.

Státní fond kultury nefunguje, protože poslanci nikoho nenominovali do jeho rady. Kdy to udělají?

Státní fond kultury chceme zrušit. Neplní úkoly, pro které byl zřízen, a tím se stává nadbytečným.

Podle zákona by měl mít příjmy z pronájmu nemovitostí, z prodeje různých předmětů, z loterie, veřejných sbírek…

Jeho příjmy jsou téměř nulové. Nikdy nefungoval. Jsou tu jisté peníze z pronájmu domu U Černé Matky Boží. Investice do muzikálového divadla v domě U Hybernů značně přesáhla rozpočet, takže investor má předplaceno nájemné do budoucna, z toho fond dlouhá léta nic mít nebude. Pak je tu bývalý Kulturní dům železničářů, nyní Národní dům na Vinohradech, jedině z toho nám jde slušnější nájem.

V uplynulých letech rozdělil fond v grantových řízeních pět až deset milionů korun, to přece není malá suma.

Na to, že jde o Státní fond kultury, to není velká částka. Měl by mít sto nebo pět set milionů, aby mohl něco dělat. Pro srovnání, na podporu kulturních programů jsme letos měli miliardu čtyři sta milionů.

Kolik je ve fondu nyní peněz?

Osm až deset milionů. Kdyby rada fungovala, byly by k dispozici.

Jakým způsobem se řeší dluh vzniklý kdysi zkrachováním Lotynky? Byly zastaveny domy U Černé Matky Boží a U Hybernů…

K vypořádání závazků vyplývajících z ukončení provozování loterie Česká lotynka byla v roce 1998 Státnímu fondu kultury ČR poskytnuta dotace ze státního rozpočtu ve výši 225,51 milionů korun. Ta dotace byla určena na úhradu závazků vůči Komerční bance. Fond ji splácí do státního rozpočtu, tedy ministerstvu financí, a to z příjmů získaných z využívání nemovitostí domu U Černé Matky Boží a domu U Hybernů po odečtu výdajů na dosažení těchto příjmů. Hotovostní příjem v současné době však má fond pouze z domu U Černé Matky Boží.

Další možnosti příjmů, které fond mínil využívat, odpadnou?

Chceme je využívat v nové podobě. Máme 32 příspěvkových organizací, z nichž největší je Národní památkový ústav (NPÚ). Ten spravuje 102 hradů, zámků a jiných památkových objektů. Ty mohou v oblasti kultury a cestovního ruchu sehrát podstatně významnější roli než hrají.

Jakou máte konkrétně představu?

Představte si, že vlastníte sto hradů a zámků. To je pozice, kterou má málokdo i v Evropě. Budete přemýšlet, jak jimi vydělávat peníze. Srovnávám, jak se třeba o své objekty starají restituenti – šlechta, soukromí vlastníci. Máme řadu hradů a zámků špičkové úrovně, které odpovídají soudobému pohledu na prezentaci a využití památek, ale v některých objektech se zastavil čas. Nevolám po disneylandech, to vůbec nemám rád, ale nemohu si dovolit nebudovat nové expozice, mít třetinu objektu nevyužitou, nemít tam kavárnu nebo restauraci, nic neprodávat, nemít ubytovací prostory vysoké kategorie. To nikomu nemůže ublížit. Na zámcích vždycky lidé bydleli a jezdili tam hosté.

Cesta podle vás vede částečným převodem na kraje?

Ne. Síla je v té stovce. Jakmile objekty převedeme na kraje, rozdrobíme je. Na kraje se převedla muzea a galerie, s nimi se hospodaří dobře, ale tento národní kulturní poklad by měl mít stát. Už proto, že stát ty objekty vyvlastnil – a teď by je zase odstátnil a převedl
na někoho jiného. Proč by je v tom případě neměl vrátit vlastníkům? Jsem pro to, aby je vlastnil stát.

Hrady zůstanou pod správou NPÚ?

Odborná složka NPÚ je pod obrovským tlakem povinností ve vztahu k památkám, zpracovává odborná vyjádření – a nevěnuje dostatek energie na oblast hradů a zámků, která může přinášet víc peněz. Buď bude v NPÚ sekce hradů a zámků s vlastním účetnictvím, nebo vytvoříme dvě instituce. Bude proveden audit, který nám řekne, kterou cestou by bylo lépe kráčet. V čele hradů a zámků musí být osoba s kulturním cítěním, vzděláním a myšlením, ale zároveň to musí být manažer.

Uspořádáte na tento post výběrové řízení?

To má svůj čas.

Kdy by audit mohl proběhnout?

Teď probíhá výběrové řízení na auditora. Do konce roku by mělo být rozhodnuto.

Uvažuje vaše ministerstvo o návrzích změn ve výběru daní, jež by zjednodušily a zvýhodnily mecenášství?

Hlavní slovo tu má ministerstvo financí. Jakákoliv podpora kultury, kdy se bude ubírat z vybraných daní, je vždy problém, snižuje se tím příjem do státního rozpočtu. Já bych byl první, kdo by přivítal vstřícnější daňovou politiku vůči kultuře. Ale vedle toho máme sociální charitativní činnost, sport – a už je toho mnoho.

Probíhá debata o těchto možnostech?

Na půdě našeho ministerstva ano, ale ve vládě jsme ještě nic takového neprojednávali. Zastávám názor, že peníze na kulturu by se měly otáčet dole, ve městě nebo v obci, kde se vydělají. A stát se pak nemusí zdaleka tak starat.

Přejděme k šetření. Začínáte šetřit na příspěvkových organizacích…

Veřejnost nezajímají mandatorní výdaje; platové výdaje všech kulturních institucí, zdravotní a sociální pojištění, daně z objektů a tak dál. V resortu máme asi sedm tisíc lidí. Důležité jsou peníze, kterých se nedostává na aktivní kulturu. Není možné v současné situaci jen udržovat instituce. Musíme přeškrtat investice, k tomu nás nutí státní rozpočet. Slučování, kdy se udrží počet zaměstnanců, nic neřeší. Chceme některé organizace předat obcím nebo krajům a jiné sloučit tak, aby se náklady na provoz snížily. Celkem ušetříme sto padesát až dvě stě milionů.

Národní památkový ústav má z těch sedmi tisíc zaměstnanců téměř dva tisíce. A i podle samotné památkové obce je tam strnulý stav.

Tam musí přijít svěží vítr, to cítíme.

Nejvíc obav budí avizované sloučení Divadelního ústavu a Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS)…

Divadelní ústav vznikl v padesátých letech. Proč nevznikly ústavy jiných uměleckých oborů? Zřejmě to měl být orgán, který měl dohlížet, aby divadelnictví šlo správnou cestou. Ta doba dávno pominula. Teorii divadelního umění obhospodařují divadelní a filosofická fakulta. Proč by tady nemohl vzniknout institut i pro film, výtvarné umění, architekturu, design a podobně? Máme tu také NIPOS; říkali jsme si, sloučíme je do jedné instituce. Přejdou do ní dvě třetiny z obou institucí a výsledný ústav nebude dělat vše, co se dělalo předtím – soustředíme se na aktuální problémy. Ušetříme asi třetinu mzdových prostředků. Dočetl jsem se v tisku, že v pozadí je dům v Celetné ulici, který chceme prodat. To jsou nepodložené novinářské spekulace.

Sloučená instituce nebude mít divadlo jako hlavní náplň?

Bude tam sekce pro divadlo.

I pro literaturu?

Ano. A třeba pro amatérské umění.

Myslíte si, že se divadelní fakulty a ústav vzájemně kopírují?

Nekopírují, ale je tu volnější prostředí. Logicky mohu říci, že představitelé nebo zástupci výtvarné oblasti nic takového nemají.

Oni neříkají, že jim to chybí.

Neříkají, ale třeba to chybí. Kdyby Divadelní ústav nebyl, kdyby ho komunisti nezaložili, divadelníci by taky tak nevystupovali. Jsme bohužel tlačeni finanční situací. Musí být zdravý poměr mezi tím, co budeme dávat do teoretických ústavů a co na podporu kulturních programů řady divadel. Když nám tam budou scházet peníze, nebude nic platné, že máme Divadelní ústav v plné síle.

Ústav vytvořil funkční systém propagace české kultury v zahraničí. To zmizí?

To vůbec nechceme. Chceme, aby Divadelní ústav jako jedna ze sekcí nového institutu pracoval dál, ale určité zeštíhlení tady být musí. Všechny instituce si budou muset utáhnout opasek. Nemůžeme to řešit tím, že zařízneme živou kulturu, že zmizí desítky až stovky grantů malým scénám, hudebním festivalům a peníze na památky.

Bude případnému sloučení předcházet audit?

Ano. Nechceme rozhodovat bolševickým způsobem; chceme nalézt optimální fungování. Ekonomika tam musí hrát svou roli. Plně chápu ministra financí Kalouska i premiéra. Dostali zadání snížit schodek veřejných rozpočtů podle maastrichtských kritérií, jinak sem nepůjdou daleko větší peníze z Evropské unie. Já mám úkol postupně navyšovat rozpočet ministerstva kultury až na jedno procento v roce 2010 ze státního rozpočtu, to se sleduje na grafech. Musím bránit svůj resort, ale vím, že není možné navyšovat zadluženost veřejných rozpočtů.

Příspěvkových organizací je třicet dva, mezi nimi instituce jako Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi nebo Husitské muzeum v Táboře, které mají význam spíš regionální…

Ministerstvo kultury mělo v roce 1990 třikrát víc příspěvkových organizací. Řada z nich byla předána krajům. Ale nebyl v tom systém. Některé instituce regionálního charakteru byly ponechány pod ministerstvem. Husitské muzeum mělo jít v balíku dalších při vzniku samosprávných krajů. Tehdy na kraje přecházela například celá oblast středního školství. Loutkářské muzeum v Chrudimi by mělo mít město Chrudim nebo kraj. My jim dáme dům, zapůjčíme loutky a ať si muzeum provozují sami. Pokud jim na muzeu nezáleží, loutky dáme jinam. V Českém Krumlově byly například loutky zapůjčeny soukromníkům, je to podstatně levnější, bez státních zaměstnanců.

Které jsou další instituce, na nichž lze ušetřit?

Proč by Státní opera nemohla být metropolitní, proč by si ji nemohlo vzít město Praha, když například Národní divadlo v Brně je příspěvkovou organizací města? Nebo Laterna magika. Rok od roku to s ní jde s kopce, zmenšuje se návštěvnost, nemá nové inscenace. Poměrně neznámou institucí s velkým bohatstvím je Památník národního písemnictví. Podíváme-li se na letohrádek Hvězda, nevím, jaká je tam návštěvnost a co se tam ukazuje. Musíme prověřit všechny naše příspěvkové organizace. Nikde nechceme nic fungujícího likvidovat, naopak, chceme je rozproudit.

Co například míníte rozproudit?

Například Národní technické muzeum. Máme též několik let staré vládní rozhodnutí o zřízení Železničního muzea. To by mělo vzniknout v prostoru Masarykova nádraží, už vznikají architektonické studie. Muzeum dostane návštěvníky města na osu Železniční muzeum – Vojenské historické muzeum – Národní památník na Vítkově. Technická kultura je všem nejbližší. Viděli jsme, co lze udělat s Národním muzeem, když ho dostane do ruky šikovný ředitel – co by se pak dalo udělat s Národním technickým muzeem? Zaspal tady design a další věci. Technické muzeum v Brně je podstatně vitálnější.

Jste pro odstátnění všech příspěvkových organizací?

Příspěvkové organizace by se mohly změnit na veřejnoprávní instituce. Podobně, jako se odstátnilo vysoké školství a stala se z něj veřejnoprávní instituce. V minulém roce to byly také vědecké instituce. Národní instituce by se odstátnily, dostávaly by peníze ze státního rozpočtu, část by si vydělaly, část by získávaly přes granty, měly by svou správní radu, dozorčí radu, která by volila ředitele. Byl by to demokratičtější způsob.

To se týká i takzvaného národního pokladu?

Ano.

Uvažujete po vzoru třeba Blairovy Anglie o zrušení vstupného do národních institucí?

Debatoval jsem tom s generálním ředitelem Národní galerie Milanem Knížákem. Vstupné se zruší do stálých expozic a na jednotlivé výstavy by se platilo. Pracujeme na tom. Můj památkový odbor připravuje návrh návštěvnického pasu a rodinných pasů do hradů a zámků.

Milan Knížák před časem tvrdil, že by se v tom případě musel zvýšit rozpočet Národní galerie o deset milionů.

Pokud nedostaneme peníze navíc, rozpočet se zvyšovat nemůže. Nemůžeme to dělat na úkor jiných institucí.

Jak propagujete českou kulturu v zahraničí?

To je věc větší spolupráce s ministerstvem zahraničí. Dovedeme si představit, že bychom Česká centra, která obhospodařuje, řídili sami. Především ale chceme využít naše předsednictví EU, to umožní velkou propagaci. Francouzi se na to velmi dobře připravují, už jsem o tom debatoval s jejich velvyslancem u nás. Ministerstvo kultury ve Francii má sílu ministerstva obrany a vyplácí se jim to. Nasednout na vlnu, kterou oni rozjedou, by bylo dobré. Propagovat naši kulturu chceme především v Evropě.

O přechodu Českých center pod MK se vážně jedná?

Ne. My teď přebudováváme ministerstvo, hledáme nové lidi do zahraničního odboru, protože MK vlastně nemělo žádnou zahraniční politiku. Mým cílem je, aby zde pracoval tým mladých, kreativních lidí. Pak osoba ministra není tak důležitá. Ministr není spasitel kultury, to je nejhorší myšlenka, jaká může být. Kam ministr přijde, všichni očekávají, že tu hodí deset milionů, támhle padesát – to je takový podivný zvyk. Měl by tu být transparentní způsob udělování grantů a dotací. Někdo dnes dostává dotace, ty má jisté, jiný musí bojovat o granty, a pak jsou tu supervýznamné kulturní instituce, na které se každý bojí sáhnout, protože mají velkou mediální moc. Ministerstvo se už hodně dlouho pohybuje na zvláštním půdorysu, myslím si, že přesah do designu, do architektury, technické kultury a vůbec do kulturního průmyslu je tady potřeba.

Držme se horší varianty státního rozpočtu. Mohlo by se omezování investičních výdajů promítnout do Národní knihovny a Národního muzea, kde jsou započaty obrovské projekty?

Financování Národní knihovny vychází ze zákona, který byl přijat k použití prostředků Fondu národního majetku. To s naším rozpočtem nesouvisí, přes nás ty peníze jen přetečou. To záleží na vládě a ministerstvu financí.

Ty dvě instituce tedy mohou být klidné?

To nevím. Nechal jsem si vypsat, na čem všem se vláda v kultuře usnesla, a zajímá mě, co z toho je reálné a co vládě navrhnu zrušit. To je stejné jako s koncepcemi. Tady se vytvářely obrovské kulturní koncepce. Myslím si, že koncepce by měla být jedna. Stručná, přehledná a reálná.

Úvody těch koncepcí obsahují argumentaci pro státní podporu kultury, kterou teď všichni používáme.

Chci z toho vytáhnout to dobré a udělat stručný dokument.

Nevede cesta pro podporu kultury též přes vaši vlastní politickou stranu? Žádná ze stran si zatím kulturu nevzala jako velké politické téma. KDU-ČSL je teď v médiích zmiňována především v souvislosti s kauzou předsedy Jiřího Čunka. Nebylo by dobré, kdyby měla i silné pozitivní téma?

To by se jistě dalo. Nejsem žádný velký straník, jsem prostý ministr a čekám, že se toho strana více ujme.

V rozhovoru pro LN jste řekl, že v případě, že budete muset odstoupit, zanecháte tu občerstvené ministerstvo.

Ano, je tu dost nových lidí.

Kolik je to v procentech?

V procentech to tolik není. Především jsou tu noví lidé v čele věcných odborů. Vyzval jsem obce a kraje, aby mi sem dodaly čerstvé síly. Máme úplně novou informační kancelář, mému tajemníkovi je dvacet dva let. Potřebujeme nové lidi do zahraničního odboru, mladé a šikovné, kteří to budou dělat jinak, než by to napadlo nás.

Často mluvíte o tom, že možná odstoupíte …

Byl jsem vyzván do této funkce za podmínky, že se budou zvyšovat finance na kulturu. To je v programovém prohlášení vlády. Pod váhou programového prohlášení vlády jsem se stal ministrem. Kdyby mi řekli, budete ministrem, kterému ořežeme rozpočet, nedělal bych to.

Přibližování se k jednomu procentu je ve všech vládních programových prohlášeních od roku 1999, ale neplní se.

Musím to přece brát vážně. Jinak je to podvod na voličích. Mám za úkol navyšovat – pokud se mi to nepodaří, musím čestně odstoupit.

V čem spočívají vaše změny v chodu ministerstva?

Rádi bychom víc otevřeli Nostický palác. Zatím je to tu uzavřené a byrokratické. V přízemí chceme udělat velké informační centrum a kavárnu. Ať jsou tu lidé k dispozici, ať působíme vstřícným kulturním dojmem. Navázali jsme vztahy s Vysokou školou umělecko-průmyslovou, jíž můžeme poskytnout výstavní prostory, a studenti nám navrhnou web.

Kulturní centrum Nostického paláce už nefunguje?

Ne, tam byly problémy, které šetřil Nejvyšší kontrolní úřad.

Chtěl byste mít ministerstvo v jednom domě?

To není důležité.

Bývalý ředitel odboru strukturálních fondů Aleš Grof na ministerstvu ještě pracuje?

Pracuje, ale není ředitel.

Má za sebou nějaké úspěchy?

O úspěších budeme moci hovořit, až se tady z evropských peněz, z Integrovaného operačního programu, něco udělá. Mělo by jít až o sedm miliard pro naše ministerstvo na léta 2007 až 2013. Nejdou přímo na památky, ale na infrastrukturu, na revitalizaci území a areálů.

Jak chcete evropské peníze využít?

Na komplexy v památkových zónách, kde bude vysoké školství, alternativní vzdělávání, konferenční prostory, kultura – a pak nutně gastronomie a ubytování. V Ostravě jednáme o využití areálu starých Vítkovic, v Ústeckém kraji chceme oživit Terezín, v Západočeském kraji plaský a kladrubský klášter, ve Středočeském kraji se nám zdají nejvhodnější Veltrusy. Dobrý projekt středoevropského centra moderního umění má Olomouc, v Jihomoravském kraji půjde nejspíš o lednicko-valtický areál, tam by vzniklo centrum pro krajinnou architekturu. Nechceme evropské peníze rozdrobit, chceme je dát v kraji do jednoho nebo dvou míst, aby tam bylo všechno a začalo to fungovat. Jako středně velká fabrika, včetně ekonomiky. Nelze to rozdělat a čekat na další dotace. Lidé se tam musejí vracet, žít tam, vytvářet myšlenkové hodnoty. Když se to podaří, vytáhneme z absolutního srabu řadu míst v republice.

WWW: postřik na mediálního škůdce?

Informace jsou všude. Rostou ze země, visí na domech, létají vzduchem. Jestliže bylo nutné ještě nedávno většinu informací pracně vyhledávat, dnes se informace nabízejí samy, dotěrnější než komáři, a nelze jim uniknout. Existuje účinný repelent?

Matrix, nebo něco méně fantaskního?

Stalo se „v lepších kruzích“ módou zpochybňovat to, co se objeví v médiích, považovat jejich řeč za metajazyk a hledat v něm skrytá sdělení dotýkající se skutečného stavu světa za oponou oficiálního veřejného diskursu. Vynořuje se lákavá konspirační představa světa, v němž je všechno manipulováno s naprostou dokonalostí tak, že je vlastně vytvořen jakýsi virtuální, neskutečný model, irealita, v níž se odehrává život jedince i společnosti, přičemž je toto dění projektováno, produkováno a řízeno skupinou vyvolených, kteří se na to vše nepřetržitě dívají jako do akvária, ovládajíce jeho život.

Takové představy, pracovně pojmenované Matrix, navazují na prastarý princip náboženství, tedy ve smyslu, že náboženství přináší v určitém historickém momentu přijatelné vysvětlení toho, co se jinak zdá být nevysvětlitelné. Náboženská redukce a následná paralelní ontologie ve výkladu nejrůznějších podstat je projekcí ireality napřažené už nikoliv k tomu, co je podstatou, ale k tomu, jak ji vysvětlit všem ostatním a jak je zároveň přesvědčit, aby právě tuto hypotézu přijali za (jedinou) pravdivou.

Podobné představy nelze úplně vyvrátit, stejně tak se ale těžko dá potvrdit jejich platnost. Pokud vezmeme v úvahu, že nějaká konspirační teorie má přinést podobný zjednodušující pohled na těžko vysvětlitelnou skutečnost, měli bychom přemýšlet i o jiných alternativách.

Může to být ovšem i tak, že jednotlivé události se odehrávají v režimu Matrixu, zatímco v mnoha dalších jde o souběh zcela běžného jednání všech zainteresovaných lidí, v jehož rozmanitosti lze těžko najít jednoduše popsatelný vzorec kauzality.

Média tvoří určité rozhraní společenského diskursu a podle individuální síly jej ovlivňují selekcí, důrazem na jednotlivá témata, stanovováním určitých hodnotových žebříčků, prosazováním určitého úhlu pohledu, vytvářením právě takových a takových souvislostí.

Je to trochu podobné, jako když se v některých kulturách dětem deformovaly tvary lebek svazováním nebo trvalým tlakem. Často přitom docházelo k tomu, že deformace lebky vedla k patologickému vývoji, k mentálnímu postižení. Podobně „blahodárně“ mohou média působit na společenský diskurs.

České mediální prostředí: z bažiny do tekutých písků

V ideálním případě média slouží k bourání bariér a stropů, které jsou buď přirozené z hlediska konstituce lidského myšlení, nebo jsou neúnavně budovány mocenskými mechanismy, jež společnost dynamizují a zapříčiňují její vývoj.

Mocenské mechanismy mají jednu nehezkou vlastnost: jejich činnost má za cíl v prvé řadě stabilizaci moci pro určitou skupinu lidí (Vilfredo Pareto mluvil o elitách a jejich střídání u moci). Činí to tím způsobem, že vytvářejí a ohraničují ideologický prostor veřejného diskursu a snaží se jej završit tak, aby přes jeho hranice nebylo vidět. Média by tyto snahy měla narušovat a vytvářet alespoň okna, kterými je vidět ven. Tento ideál se však liší od skutečnosti stejně, jako se liší představa politiky coby prosazování veřejného zájmu od politiky reálné. V českém prostředí to platí dvojnásob.

Nejčtenějším deníkem v této zemi je MF Dnes. To však není odrazem kvality, šíře, hloubky ani objevnosti informací, je to pouze odraz politicko-sociálního vývoje posledních sedmnácti let. Deník Mladá fronta byl jednou z tiskovin vycházejících pod kontrolou komunistické strany v dobách před listopadem 1989. Po roce 1989 v něm proběhla zajímavá „změna vlastníka“. Tehdejší zaměstnanci, vesměs poplatní komunistickému režimu, „zprivatizovali“ titul s celým jeho zázemím, vytvořili akciovou společnost a sami se stali akcionáři. Vzniklá akciová společnost se posléze dostala do rukou zahraničního investora. A i když personální obsazení zůstalo do velké míry stejné, deník se začal měnit.

Stejně jako byl dříve servilní vůči režimu komunistickému, stal se servilním vůči režimu, který nově vznikal. Vezl se přitom na vlně euforie vyvolané společenskými změnami. Veřejnost reagovala pozitivně, její očekávání byla velká, všude okolo se nabízely jistoty desetinásobků, a chtěl-li si deník vybudovat skutečně silnou čtenářskou základnu, musel jí vycházet vstříc v upevňování jejích snů.

Málokdo chtěl na začátku devadesátých let slyšet o tom, jaké nastanou problémy, většinu lidí zajímaly zářné zítřky. A se slibováním zářných zítřků měla přece Mladá fronta (nyní MF Dnes) dostatek zkušeností. Stejně jako budovala ideologickou zeď před listopadem 1989, začala svědomitě stavět z jiného materiálu i po něm.

Minimalizace rozumu, maximalizace emocí

Také bychom měli zmínit vývoj v dalších médiích, zejména v televizích. Ta takzvaná veřejnoprávní je po celou dobu od svého „osvobození“ zmítána politickými a dalšími vlivy, které nechávají patrné a nesmazatelné stopy na tom, kterak je jejím prostřednictvím uskutečňována veřejná služba. Česká televize je permanentně kritizována za svou práci a se stejnou permanencí se projevuje jako nefunkční model komerčně „nezávislého“ plošného média, jehož jedinou ambicí by mělo být poskytovat společnosti to, pro co si ji zřídila – vyvážené zpravodajství bez ohledu na individuální či skupinové zájmy.

A tak zde místo médií veřejné služby máme podivnou organizaci, která nejen že cítí potřebu přizpůsobovat se diktátu komerce (viz programová skladba ČT), ale navíc je velmi silně ovlivňována tlakem politických (parlamentních) subjektů, které přímo delegují své členy do mediálních rad dohlížejících nad činností veřejnoprávních médií.

Komerční média buď rezignují na jakoukoliv snahu o objektivitu a jedinou jejich rozeznatelnou a evidentní touhou je maximalizace počtu „klientů“ (TV Nova), nebo se snaží doslova budovat v rámci společenského diskursu určitou ideologickou bariéru (MF Dnes, Právo), která tím, že prostor diskursu zužuje, vytváří přehlednější a snadněji čitelný dojem z reality.

Snaha o racionální minimalizaci a emocionální maximalizaci při tvorbě a předávání informací má za cíl dosažení co největšího zisku. Snaha o zjednodušování ve smyslu ideologickém má zase usnadňovat chápání často velmi rozporuplných a ideologicky indiferentních fenoménů, které mohou mít – právě z ideologického hlediska – naprosto protikladné podstaty. Jejich „čitelnost“ pak spočívá v tom, že jsou viděny prizmatem daného média, které je pro své „klienty“ vlastně takovým kompatibilním překladatelem okolního dění.

Proč tolik důvěry?

Je to jen velmi hrubý nástin toho, na jakých principech média fungují, a samozřejmě by se dalo diskutovat i o dalších, například o přímém propojení médií s komerční a politickou scénou skrze spřízněné lobbisty a PR agentury. Nepochybně znepokojivé také je, že tyto trendy, které ovlivňují podobu médií, zároveň nastavují určitou úroveň. Ta se pak stává měřítkem pro hodnocení jednotlivých jevů v této oblasti a celkový úpadek se projevuje snahou čím dál častěji obhajovat patologické principy.

Při vší nedůvěryhodnosti, kterou média při trochu bližším zkoumání projevují, by jejich podivná existence nebyla zase tak hrozná, kdyby… Kdyby médiím nedůvěřovalo tolik lidí. Podle nedávného průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) důvěřuje médiím stále nadpoloviční většina lidí, přičemž u televizí a rozhlasových stanic se jedná o dvoutřetinovou, respektive téměř tříčtvrteční důvěru veřejnosti! Podle stejného výzkumu má sice důvěra v média kolísavou a v případě tisku v poslední době mírně klesající tendenci, ale jedná se o rozdíly spíše kosmetické a možná dokonce vzniklé pouze statistickou odchylkou.

Určité vysvětlení jevu nabízí krize autorit, kterou v našem věku bezesporu prožíváme. Média jsou alfou i omegou současné společenské komunikace a v době krize autorit na sebe přibírají mnohé funkce, které z jejich podstaty nevyplývají a které jsou vysvětlitelné jedině tak, že každý člověk má různě vysokou úroveň vnímání reality a na určité úrovni už není schopen kritického zhodnocení toho, co se ve skutečnosti děje. Pro mnoho lidí – odvažuju se říct, že pro většinu společnosti – je přitom úrovní, nad kterou už nejsou schopni nahlédnout, právě úroveň mediální filtrace informací.

Kam jinam jít pro dobrý příklad toho, jak se člověk učí porozumět světu i sobě, než do školy. Škola, krom jiného, hraje významnou roli ve formování systému autorit, což je pro život každé společnosti nesmírně důležitý prvek. Zdá se přitom, že současná společnost, která je do velké míry osvobozena od nutnosti shledávat autority pouze tam, kde je vztyčila nějaká vyšší moc (stát, církev), je bezradná, protože autority ke svému životu potřebuje, a snaží se je nacházet podle svého nejlepšího svědomí a vědomí tam, kde je to nejjednodušší, tedy u prvního kusu popsaného papíru, mluvící skříňky s obrázky i bez a nejnověji také v okně otevřeném do temna s nepřeberným množstvím světýlek nejrůznějšího (nepoznaného) původu. Ivana Fantová, učitelka ze základní školy, poukazuje na autoritu médií při popisu svých zkušeností se vzděláváním:

Dva žáci z těch, kteří úkol přinesli (vytištěný z počítače), měli naprosto identické znění, a to převyprávěný obsah celé povídky, navíc plný nehorázných nesmyslů a chyb, proto jsem jim úkol vrátila k přepracování. Oba se velice rozčílili, že to tak bylo na internetu! Řekla jsem jim (a ne poprvé), že jim sice věřím, ale že internetové texty přece musejí brát kriticky, poněvadž si na internet může dát kdokoli jakýkoli text, který zdaleka nemusí být kvalitní, že přece knihu četli, a že tedy měli zhodnotit svým rozumem správnost textu a pracovat s ním podle zadání, ne ho pouze stáhnout a vytisknout. Nesouhlasili se mnou, nepřesvědčila jsem je.

Víra v mediální sdělení je u žáků i jejich rodičů bezmezná – když jsem např. před třemi lety lamentovala nad neschopností redaktorů televize, poněvadž jsem z ní sama slyšela, že Božena Němcová se narodila 14leté matce, ačkoli je už od počátku 70. let minulého století zjištěno a ikskrát publikováno, že je to omyl Václava Černého, reagovali žáci pochybovačně: „Vy jste nějaká moc chytrá, chytřejší než televize!“

(www.ucitelskyzpravodaj.cz)

Nedeformovaný vztah jedince k médiím skutečně není samozřejmostí. Ten, kdo se dokázal oprostit od důvěry v média na základě racionálního zhodnocení mediální serióznosti, musel překonat určitou bariéru, která se zdá být přirozená pro člověka v okamžiku, kdy není veden k otevřenému myšlení.

Tato společnost byla dlouhá léta přímo vychovávána k tomu, že existuje jedna historická pravda a jeden správný svět, v němž je nutno se chovat podle určitých pravidel. Pouhým odbouráním těchto vnucovaných „pravd“ nedojde k tomu, že jedinec (společnost) začne vnímat skutečnost kriticky, ale k tomu, že se upne k takové „pravdě“, která je mu (jí) nejbližší. Diktát veřejného mínění ve smyslu jedné demagogie se promění v polydemagogické prostředí, v němž si jedinec uvyklý na uzavřený způsob vnímání a chápání zcela „svobodně“ rozhoduje, která demagogie je mu nejbližší. Možnost takového „výběru“ je pak často považována za samotnou svobodu.

Deformaci veřejného di skursu v takové konstelaci nahrává i vrozená náklonnost člověka ke stereotypu, stále přítomná živočišnost jednání, která se projevuje v ritualizaci a stálém příklonu člověka k vytváření určitého mýtu, pomocí kterého lze vysvětlovat nesrozumitelnost a nezvládnutelnou šíři okolního dění. Proto si tedy mnoho lidí ráno kupuje ke stejné snídani stejné noviny, z nichž se pak dozvídá „nové zprávy“, které však ve stereotypním podání oblíbeného tisku znamenají: vše je v pořádku, vše se stále děje podle identifikovatelného mýtu.

Vivat internet!

Je zde jedna cesta, jak vcelku účinně bránit nemístnému vlivu médií na náš život: internet. Ten skutečně představuje možnost, jak účinně ověřovat, zda informace je nebo není důvěryhodná. Že internet zároveň vytváří značný prostor i pro hlušinu a opačně směřované snahy, je samozřejmé. Často se z toho odvozuje celková „zhoubnost“ internetu. Typické uvažování v tomto směru reprezentuje mainstreamový novinář. Spolupracovník MF Dnes Vladimír Kučera v tomto deníku (22. 6. 2007) napsal:

„Dostane-li obecenstvo na výběr z nepřeberného množství informací, volí ty duchovně nejbližší, dovolím si tvrdit, že z většiny nejjednodušší a současně takzvaně nejatraktivnější. Z nich si vytváří svůj svět.

Tedy: bude-li se internet stále šířit po horizontálních i vertikálních liniích, a tím získá většinová společnost možnost zcela rezignovat na selektovaný příjem sdělení prostřednictvím konzervativních médií, aniž by ztratila iluzi, že o informace přichází, bude si volit skutečně ty nejvíce pasáčkovsky ,kozí‘.

Internet tak v důsledku společnost nedemokratizuje. Naopak: šíří otupělost a manipulovatelnost davu a prohlubuje elitářství. A také nezvládnutelným množstvím informací snižuje jejich hodnotu, komplikuje výběr, a tudíž de facto informovanost omezuje. Pokud něco šíří, je to začasté blbství. Do takové míry, že lze očekávat, jak idiotský argument – zaručující pravdivost čehokoliv – ,Bylo to v novinách!‘ ještě více zhloupne: ,Někdo to přece napsal na internetu!‘“

Jestliže tedy internet coby technologie nezaručuje lepší informovanost, musí ji zákonitě zhoršovat? To je přece nesmysl na druhou. Novinář si dokonce protiřečí, když nejprve nepřímo vyzývá k tomu, aby společnost nerezignovala na selekci informací konzervativními médii, a vzápětí uvede, že tvrzení „bylo to v novinách“ je idiotské. Autor je zjevně zmaten do takové míry, že na jedné straně volá po zachování elitářství konzervativních médií a na straně druhé považuje právě internet za posílení elitářství. Není nakonec konzervativnímu novináři trnem v oku především to, že ten, kdo umí žít s internetem, už téměř k ničemu nepotřebuje tzv. konzervativní média, protože internet představuje koncentraci všeho, co tato média doposud přinášela a za co si také nechávala (a nechávají) platit?

Ale význam internetu není jen v tom, že do jisté míry oslabuje tržní potenciál tradičních médií. Jeho význam spočívá právě ve funkci droliče jakýchkoliv pravd, pracně vystavovaných mocenskými skupinami. Internet poskytuje prostor k tomu, aby byly tyto pravdy zpochybňovány, relativizovány a uváděny na pravou míru.

Přitom, jaký nárok si vlastně mohou tzv. konzervativní média osobovat k tomu, aby vytvářela společenský diskurs? Faktem je, že mediální diskurs je převážně v rukou mladých absolventů žurnalistiky, zcela nekompetentních k tomu, aby na sebe brali úlohu těch, kteří určují, o čem a jak bude společnost uvažovat. V případě starších novinářů zde zase hrají roli už uvedené zkušenosti s tím, jak se dělá žurnalistika v totalitním prostředí. Otázka zní, kdo z nich je větší „zárukou“ důvěry.

A tak pomalu, ale jistě docházíme k závěru. Vedle všech možných tendencí, vlivů a vývojových etap dopadajících na naše hlavy skrze média, je nakonec nejdůležitější a v podstatě rozhodující lidská hloupost. Na straně společnosti jsou to vrozené limity, které je však možné probourávat. Daleko větší problém bude s tím, jak se zbavit zátěže, kterou pro společnost představují zatím stále tolik respektovaná konzervativní média. Řešení prostřednictvím sítě sdílených informací se nabízí samo, je pouze nutné naučit se v tomto prostředí pohybovat. Nebude to jednoduché, ale bude to určitě jednodušší než snažit se zdůvěryhodnit tradiční média.

Autor je publicista.

2007 / 31 - prodejná alternativa

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Arbes dnes

Krutá legrace totálně lhostejné reakce

minirecenze

mlha

Na hřbitově knih

odjinud

Čekání na intelektuály

Skutky vratné i nevratné

Grafický design je MySpace

Samota, sex(ismus), smrt

CD DVD

Prodej či výprodej

Sova koukající do tmy

Co MF Dnes nedokáže zkousnout

Co zbylo z bible altermundistů

Disneylandizace a rizika roztržení

I sprejeři si musí vydělávat

MAFRA, zábava a sendviče

Maskovaný rasista

Operátoři berou hip hop útokem

par avion

Punkové oblečky za dva tisíce

Sraz hlavu mé spoluženě

došlo

Literatura jako podstata bytí

Mrtví neříkají tak ani tak

Nekulturní vláda nevyhraje volby

WWW: postřik na mediálního škůdce?

zkrátka

ovšem