2007 / 45 - privatizace zdraví

Letos jubilující nakladatelství Scriptorium, které se již od svého vzniku v roce 1997 věnuje vydávání především odborných publikací a sborníků zpracovávajících vybraná témata z domácí historie, zpřístupnilo ve své záslužné ediční řadě Manu propria, zaměřené na vědecké edice významných rukopisů, pozoruhodné raně humanistické literární dílo: manuskript Jana Zajíce z Házmburka z roku 1553, který je známý pod pojmenováním Sarmacia.

Žité divadlo

Svazek pojmenovaný Sarmacia aneb Zpověď českého aristokrata zahrnuje edici tohoto rukopisu, doplněnou rozsáhlým komentářem editora Jaroslava Pánka. Jedná se text psaný krásnou humanistickou češtinou a mísící v sobě různé literární žánry, přičemž jeho jádrem je charakteristika a osvětlení okolností velkolepého divadelního podniku, který tento originální aristokrat dvakrát (v letech 1544 a 1552) uspořádal v Budyni nad Ohří. Rozsáhlé drama, anticipující dosud netušenou budoucí barokní teatralitu, varovalo před soudobým ohrožením tureckými vojsky, která dlouhodobě atakovala evropskou stabilitu, a jako nejvhodnější možnost obrany akcentovalo křesťanské rytířství.

Zajícova „komedie a sarmacie nebo tragedie“ se odehrávala v celém městě (od předměstí po zámek) a do jejího dění byl zapojen lid všech stavů. Její náplní byl střet Turků a křesťanských rytířů, bránících přepadené a masakrované měšťanské obyvatelstvo, jež napadli pohanští agresoři, zatímco se bezelstně veselilo při hodokvasu.

Spis otevírá tradiční košatá dedikace, adresovaná arciknížeti Ferdinandu, českému místodržícímu a synovi římského císaře Ferdinanda I. Již v ní a šíře v následující kapitole Zajíc ospravedlňuje své rozhodnutí k pořádání divadelního představení na dané téma. Tureckou agresi interpretuje jako trest za hříchy dnešních křesťanů, který má své četné předobrazy ve Starém zákoně a který je přes svou důkladnost mírněn přímluvami Ježíše Krista (jinak „jako ona Sodoma a Gomora byli bychom se dávno do horoucího pekla propadnouti musili“). V nápravě chování a v očištění se od hříchu také spočívá klíč k světovému míru.

Oslava rytířství

Světskou ochranu pak zajišťuje podle Zajíce habsburský panovník, jehož četné apostrofy vytvářejí jednu specifickou významovou rovinu díla, do něhož také začlenil překlad prosebného listu byzantského císaře Izáka II. Angela k hraběti Robertu Flanderskému. Toto vlivné falzum, vzniklé roku 1202 coby emotivní apologie čtvrté křížové výpravy, bylo ještě v Zajícově epoše pokládáno za reálný dokument z konce jedenáctého století a vedle jiného aktualizovalo křesťanovu aktivní účast proti pohanským útokům. Tento významný prvek se kontextem celého díla spojil s nadčasovým ideálem křesťanského vojáka – rytíře, hluboce věřícího, statečného muže, bránícího potřebné, podporujícího církev a chovajícího se nanejvýš mravně – který se v humanistické epoše dále rozvíjel například v instituci tzv. ochránce Božího hrobu v Jeruzalémě, jímž se Zajíc, zastánce a propagátor rytířského kultu, stal roku 1522.

Přítomný spis má také rozměr zpovědi či konfese. Zajíc v něm nepředstavuje pouze svůj světonázor v rodových souvislostech, ale čtenáře současně uvádí do svého osobního života, především jej chronologicky seznamuje s řadou jobovských ran, které na něho dolehly (melancholické a depresivní stavy, paralyzující onemocnění, smrt dcery a manželky, „nátlak věřitelů na nemocného“ a výbuch a požár na budyňském zámku).

Významnou složkou knihy jsou její ilustrace: desítka akvarelů zachycuje jak scény z divadelního představení, tak události ze Zajícova rodinného života a nechybějí v ní ani heraldické náměty. Ve výtvarném doprovodu se tak ještě těsněji spojuje autobiografická stránka textu s náplní varovného dramatu. I tyto kresby prozrazují autorův zájem o divadelnost, například ve zpodobení fiktivní scény předání přítomného manuskriptu císaři, která teatrálně personifikuje akt slovesné dedikace.

Pánkův čtivý úvod nejprve seznamuje čtenáře s historickou recepcí Zajícova spisu a následně podává stručný nástin autorova života a doprovází jej pečlivou analýzou Zajícovy recepce rytířství a aristokracie, promyšleně zapojenou do dobových souvislostí. Vlastní text Sarmacie editor analyzuje na základě jednotlivých rovin, které ji spoluutvářejí. Sleduje autorovu tematizaci cestování, adresnost, jež se významně podílí na konstrukci textu, nebo memoárový rozměr díla.

Je chvályhodné, že se tomuto často zmiňovanému dílu dostalo tak pečlivé edice a důstojné knižní podoby, v níž nechybějí ani kvalitní reprodukce původních akvarelů.

Autor je bohemista.

Mikołaj Łoziński

Můžete mi ukázat nehty?

Prosím.

Máte je kraťoučké…

Mám obdobný problém jako moje postava Daniel z románu Reisefieber, mám citlivá bříška na prstech u rukou a po ostříhání nehtů bývám velmi podrážděný. Stříhám si je pokaždé do kůže a jenom večer, abych mohl jít hned spát. Ráno už je všechno O. K. Loni za mnou přišla jakási dívka a děkovala mi za knížku, protože do té doby byla přesvědčená o tom, že na celém světě má takové problémy s nehty pouze ona.

To ale není jediný autobiografický motiv v knize, nemýlím-li se…

Ano, nápad na knihu jsem si odnesl z reálného příběhu. Po maturitě ve Varšavě jsem odjel za svou snoubenkou do Paříže. Poprvé jsme bydleli spolu. Najít tam byt vůbec není lehké, jsou drahé, potřebujete kauci atd. My jsme však měli štěstí, narazili jsme na zvláštní majitelku, Švédku, která žila ve Francii již mnoho let. Nejvíce jí záleželo na tom, abychom nezapomněli zalévat květiny.

Bylo mi devatenáct a byl jsem trochu ztracený – nový jazyk, neznámé prostředí… A mám pocit, že ona to vycítila. Často volala, chodila na návštěvy, hodně jsme si spolu povídali a smáli se u toho. Jediným smutným leitmotivem našich rozhovorů byl její syn. Vyprávěla mi, jak ho vychovávala sama, že ho miluje jako nikoho jiného na světě, ale už šest let nezná dokonce ani jeho telefonní číslo. Věděla pouze, že odjel do Ameriky. Jednou jsem se osmělil zeptat, proč spolu přerušili kontakt, na což mi odpověděla, že byl bezcitný a měl tisíce výčitek. Za rok paní umřela a za týden u nás zazvonil telefon. Její syn mi oznámil, že máme dva týdny, abychom si našli jiný byt. Trochu jsme se báli, jak bude vypadat naživo, ale vyklubal se z něj milý, inteligentní, citlivý muž, podobný své matce. Nemohl jsem to pochopit: dva lidé, kteří se měli tak rádi, nebyli schopní nalézt k sobě cestu. Pokusil jsem se o tom napsat.

Vy jste tedy jedna postava, onen student s nikdy nevyřčeným jménem?

Nejspíš ano. Po smrti majitelky jsem o ní a jejím synovi chtěl napsat, vzal jsem si papír formátu A5 a pokusil se shrnout vše, co o nich vím. Vyšlo z toho pár vět, které nezabraly ani šestinu strany. Pochopil jsem, že mám pouze rámec příběhu, který musím zaplnit sám sebou. Reisefieber jsem psal tři roky, velmi pomalu, větu po větě a konec slovo od slova. Myslel jsem si, že text by mohl zaujmout mé přátele. Nenapadlo mě, že z toho bude kniha, kterou někdo vydá.

Vztah matky a syna najdeme v mytologii, v Shakespearových hrách či v Portnoyově komplexu Philipa Rotha. Neměl jste strach, že na to téma už není možné nic nového napsat?

Nepřemýšlel jsem o tom ani vteřinu. Chtěl jsem příběh, který na mě zapůsobil, popsat co nejlépe. Pamatuju si však, že v jedné z prvních recenzí byly jakési konotace na Oidipa, což mě trochu překvapilo. Šel jsem za svým kamarádem, který mě během psaní velmi podporoval. Ukázal jsem mu noviny a on řekl: „Tys o tom nevěděl? Mně to bylo jasné od úplného začátku.“

Daniel se stydí za krásu a tělesnost své matky. Kde se vzala ta přecitlivělost?

Nejspíš se nemůže smířit s tím, že jeho matka je také žena, která může být v posteli s jiným mužem a dělat tam ty „divné pohyby“. To je jeho obsese z dětství. Trpí, když si muži jeho matku prohlížejí, když se opaluje na pláži nahoře bez. Říká jí, že je chladno, že by se měla obléknout. Matka nijak nereaguje a Daniel udělá cosi, co poznamená celé jejich budoucí soužití. Děti si přece jen těžko představují sexuální život svých rodičů, přestože jsou jeho nejviditelnějším důkazem. Ale já osobně s tím mám také problém.

V knize se vyskytuje postava nevidomé psychoterapeutky, odkud ta pochází?

Ještě během studia jsem pracoval u žákyně proslulého Jacquesa Lacana. Přes inzerát jsem si našel místo asistenta u nevidomé ženy. Nejdřív jsem měl pocit, že to je celé nesmysl: přijde k ní vysoký kluk s polským akcentem, kterého se jen poleká. Potřeboval jsem však tehdy peníze, tak jsem k ní šel. Byl jsem jako její oči, psal jsem za ni dopisy, četl jí nahlas knihy a noviny, hodně jsme si povídali. Je to asi nejmoudřejší osoba, kterou jsem za svůj život potkal. Dokázala toho tolik říci, aniž by mluvila hodně a přímo. První den se mě zeptala na mou rodinu. Vyprávěl jsem jí o ní. Druhý den ta samá otázka. Třetí den opět. Myslel jsem, že má problémy s pamětí, a ze slušnosti jsem jí všechno vyprávěl ještě jednou. Až později jsem pochopil, že to byl záměr, že chtěla, abych se více zamyslel nad svou komplikovanou rodinnou situací… Největší přání spojené s knihou, pokud tedy vyjde ve francouzštině, je to, abych sedl do letadla a letěl za
ní. Opět si, jako tehdy, sedáme na červený gauč a já jí předčítám Reisefieber. Ona neví, že v knize je postava, která má mnoho společného s její osobností. Styděl jsem se jí to říci.

Nedávno jste dostal Cenu Kościelských…

Když jsem se to dozvěděl, musel jsem si ji vyhledat v Googlu. Slyšel jsem o ní, ale nevěděl jsem, že je tak prestižní. Přečetl jsem si tam velká jména a trochu jsem se vylekal. Nemohl jsem potom spát, ve čtyři ráno jsem vzbudil přítelkyni, řekl jsem jí, že mám trochu strach, jestli by mě nemohla obejmout.

Krátce po vydání vašeho debutu jste se bránil výrazu spisovatel, změnilo se něco od té doby?

Nezměnilo. Pro mě je Reisefieber něco jako dítě. Mám radost, že si dokáže poradit beze mne, že za ním nemusím neustále chodit a reprodukovat, co chce říci. Ale jak si budu vědět rady dál, to nevím.

V debatě mladých spisovatelů jste prohlásil, že se straníte generačního hlasu. Proč? Chcete stát mimo něj?

Ne, ale chci být zkrátka sám sebou. Mohu mluvit pouze za sebe, což je samo o sobě často velmi složité.

Píšete v současné době něco?

Napsal jsem pohádky pro Idu, devítiletou dceru mého bratra. Měla narozeniny a já neměl téměř žádné peníze, takže jsem jí koupil pouze počítačovou hru. Bylo mi to tak hloupé, že jsem jí napsal pohádku o želvákovi. A pak čtyři další. Všechny vyjdou příští rok. Jinak zkouším psát něco nového, ale ještě je příliš brzo, abych o tom mohl mluvit.

Jde vám psaní lehce od ruky?

Rozhodně ne. Píšu pomalu, jsem nejistý, s každou novou větou se objeví tisíce pochybností. Ale možná právě proto mi to připadá zajímavé. A cítím, že se bez psaní neobejdu. Přestože se s každou přibývající stránkou bojím, zda bude publikovaná, že vlastně nic neumím a nic nevím o lidech.

Vraťme se ještě ke knize. Jedním z důležitých motivů Reisefieber je smrt. Máte s ní spojeny nějaké vzpomínky?

Bylo mi pět a dostal jsem malého kanárka. Připravil jsem mu klec. Do jedné misky jsem mu nasypal zrní, do druhé nalil vodu, a on poletoval a pěkně u toho zpíval. Po nějaké době jsem si všiml, že zrní ubývá a hladina vody je stále stejná. Chtěl jsem se zeptat maminky, co to má znamenat, ale ta právě s někým telefonovala. A já jsem si myslel, že kanárek je ještě malý, že umí jíst, ale pít ještě ne, takže jsem mu to chtěl ukázat. Vzal jsem ho do ruky a na vteřinu mu ponořil zobáček do vody. Kanárek mi zůstal v ruce. Hrozně jsem kvůli tomu, co jsem provedl, brečel, a chtěl jsem mu aspoň udělat pěkný pohřeb. Maminka zatím dotelefonovala a já vykopal na dvorku jámu, kanárka položil do krabice po šampaňském, zakopal jsem ho a vrátil se domů. Druhý den večer u dveří zazvonila bláznivá ženská ze dvora, která vypadala jako indiánka, v rukou držela krabici s mrtvým kanárkem, beze slova ho položila na rohožku a odešla.
Cítil jsem se tehdy jako zabiják malých zvířátek.

Poslední otázka. Co vám pobyt v Paříži přinesl?

Strávil jsem tam pětinu života, dělo se toho hodně. Nedokážu to popsat konkrétně, ale jistě to bylo důležité. Kdybych tam neodjel, nebydlel bych s dvanácti lidmi v jednom bytě, nepracoval bych s dvoumetrovým Tunisanem Momo, který mě přesvědčil, abych se nevykašlal na školu, nepotkal bych nevidomou psychoterapeutku a nesrazila by mě motorka. Nenapsal bych Reisefieber.

Rozhovor vznikl s autorovým svolením z několika polských interview. Přeložila Bára Gregorová.

minirecenze

Petra Soukupová

K moři

Host 2007, 204 s.

Prvotina Petry Soukupové (1982) vychází poté, co autorčin scénář na motivy této knihy zvítězil v soutěži Filmové nadace RWE & Barrandov. Silný intimní, neokázalý film K moři jistě vzniknout může, stejnojmenná novela však ve mně nadšení nebudí. Jejím hlavním kladem je téma – rodina jako těžko ohraničitelná změť vztahů (rozvody, otčímové a macechy, přátelé, babičky, vzájemné výpomoci s dětmi a zvířaty; rozbité a slepované „buňky“) je normou už dávno (na vesnici minulého století o ní psala např. Květa Legátová) a P. Soukupová ji popisuje s lakonickou samozřejmostí. Tím je ale originalita textu vyčerpána. Výprava otce se čtyřmi dcerami (dvěma z prvního, dvěma z druhého manželství) na týden na pláž se odehrává až v druhé polovině knihy, tu první tvoří jazykově fádní jednolitá masa drobných scén z prehistorie výletu. Vypravěčka střídavě parafrázuje úryvky z vnitřních monologů postav a prostřihává je
přesvědčivě banálními rozhovory; postavy jsou však ochablé a energie autorčina tvůrčího výkonu je nepředčí. Povědomé rodinné album s citlivým, vědoucím a bohužel systematickým komentátorem čtenáře po chvíli vysaje jako přetažená zdvořilostní návštěva. Jediné, co pomůže, je při čtení zkoušet režírovat onen zamýšlený film. A zapomenout na škodlivé přirovnání této prózy k novele Virginie Woolfové K majáku, jehož se z neznámých důvodů na předsádce dopouští Pavel Janoušek.

Libuše Bělunková

Harry Clifton

Na hřbetě Itálie

Přeložila Miroslava Kopicová

BB art 2007, 208 s.

„Pokud celá vesnice něco zosobňovala, pak to bylo zklamání a akutní pocit lidské omezenosti,“ píše irský básník o svých prvních pocitech ze zapadlé vesničky v horách Abruzza, kde se rozhodl strávit zimu. Záměrem bylo dopřát si ideál čiré prázdnoty a vnímavosti – nutností se však ukázalo zvláště nastavit se na vnitřní rytmus fádního, provincionálního života, ve kterém se navenek mnoho neděje, jenž je uzavřený a rigidní, ale v němž přece jen pod povrchem probíhají děje a události. Cizinec pomalu objevuje skryté obsahy, spojení a významy, vnitřní vitalitu světa, jejž ovládá kult rodiny, neexistence soukromí, stolování (jídlo ve společenství je zásadnější akt než přijímání v kostele) a posvátnosti interiéru, monotónnost a všudypřítomná obrazovka televize. Clifton koriguje i legendu o horoucí jižanské religiozitě – tady převažuje od farářů chladný odstup, při půlnoční mši nikdo knězi neumí či nechce odpovědět na otázku
„kdo byl Kristus“. Bytí je tu záležitostí těla, vztahů, společenských styků a konexí, do jejichž vodítek a rituálů není snadné proniknout. Krátký pobyt v odtažité realitě USA irského autora opět přivádí k hodnotám italského venkova, opravdovosti a lidské blízkosti. Střídmým a věcně uměřeným stylem postupuje k vyslovení zkušenosti obtížného a pomalého poznávání a pronikání do cizího prostředí v nepříznivých podmínkách.

Jiří Zizler

Arnaldur Indridason

Jezero – islandská detektivka

Přeložila Anna Štorkánová

MOBA 2007, 327 s.

Když krimi, tak severská, a když severská, tak ze vzdáleného Islandu – o tom není pochyb. Na jezeře Kleifarvatn vprostřed vulkanických hor byla nalezena při poklesu vodní hladiny lidská kostra připoutaná k sovětské vysílačce. Kdo byl neznámý nešťastník (či šťastlivec?)? Původně se má za to, že turista či milovník vodních sportů – nakonec však vyjde najevo, že se jedná o pozůstatky komunistického špiona z Lipska. Již dříve bylo v jezeře nalezeno větší množství sovětských odposlouchávacích přístrojů k monitorování americké vojenské základny v Keflavíku, Rusové však nemlčí a obratem vše uvedou na možnou míru. Autor čtenáře v retrospektivách unáší do 60. let minulého století, kdy v Německé demokratické republice vládl všemocný Walter Ulbricht, do časů karibské krize a pokusů o tzv. socialismus s lidskou tváří ve východním bloku, mládežnických festivalů a brigád zahraniční pomoci, ale i prvních opozičníků;
zmíněný špion Lothar Weiser, agent východoněmecké Stasi, se pokouší zevnitř rozbít skupinu vysokoškoláků – bezúspěšně. Zamiluje se však do maďarské studentky, a ona začne rozkládat pro změnu jeho. Po jejím zatčení na sebe odveta nedá čekat – stane se však až tam, daleko na Islandu, kde z moře ční sopečné kužele pokryté stříbřitými ledovci. Zvláštní ale zůstává, že vrah…

Vít Kremlička

Miroslav Nožina

Dějiny Kambodže

Nakladatelství Lidové noviny 2007, 380 s.

Když v roce 1976 Rudí Khmerové přikročili k jednomu z nejdestruktivnějších komunistických experimentů, dostala se Kambodža po velmi dlouhém období „dějinného spánku“ opět do centra pozornosti světa. Proslulá věznice S-21 v Tuol Slengu se stala synonymem hromadného vyvražďovaní, které je téměř vždy neodmyslitelně spojeno se všemi marxistickými režimy. Vědecký pracovník Ústavu mezinárodních vztahů v Praze Miroslav Nožina nás však provází i šťastnějšími obdobími Kambodže, z nichž zejména období angkorské říše (802–1336) patří k těm plodným. Období, které sice nepřineslo potřebnou politickou koncentraci v potřebné míře, ale bylo plodné kulturně, odkázalo světovému kulturnímu dědictví pozoruhodné chrámové komplexy Phimai (a řadu dalších) a hlavně Angkor Vat. V této souvislosti je třeba litovat, že v kapitole o česko-kambodžských vztazích je zmíněn asi nejslavnější žák sochaře Zdeňka Palcra – Michal Blažek pouze
v popisce k fotografii. Blažek zřídil v Angkoru restaurátorskou dílnu, což je jedna z nejpozoruhodnějších českých kulturních misí ve světě po roce 1989. V knize je odbyta jednou větou a umělec v ní není zmíněn vůbec. Kniha je však psána s velkou znalostí dějin a reálií, takže je spolehlivým průvodcem po zemi, která sice nepatří k oblíbeným turistickým destinacím jako sousední Thajsko, ale je příkladem malé, leč kulturně nesmírně silné země.

Michal Janata

Věra Nosková

Obsazeno

Mozart Publishing 2007, 224 s.

Román Bereme, co je na sebe upoutal pozornost coby autentické zpracování doby normalizace. Volně navazující Obsazeno otevírá před čtenářem stejně drtící obraz šedé a zabahněné reality Československa sedmdesátých let. Hlavní hrdinka Pavla opouští teplo rodiny v maloměstě a vydává se do Prahy najít bydlení a práci. Především ale touží proniknout do kulturních kruhů, ve kterých by mohla představit své verše. Ocitá se tak nejednou v bizarních skupinkách pseudoumělců, věčně hladová a bez střechy nad hlavou hledající místo, kde by se „cítila šťastná bez zjevné příčiny“. Zdá se však, že takové místo je pro ni nedostupně obsazeno, což je motiv několikrát variovaný. Poprvé se s ním setkáváme ve scéně, jež popisuje společné bydlení se čtveřicí žen, od kterých chytne pohlavní nemoc: „V hlavě mi hučelo: Obsazena! Napadena a okupována upírským hmyzem!“ Obsazeno je pro ni také jakékoliv slušné místo pracovní a partnerské; možný adept na lásku jí zapomněl
sdělit, že má před svatbou. Hlavní hrdinka však úmornou pouť nevzdává, i když své touhy na pozadí komunistického režimu bude zjevně naplňovat obtížně. „Pro mě má cenu svoboda. Láska. Poezie. Radost. Pestrej život. A hlavně pocit domova a bezpečí.“ Román Věry Noskové představuje dobře známou realitu z naší nedávné současnosti. I když v tomto směru nic nového nepřináší, není na škodu uvědomění si naší neobsazené přítomnosti.

Zuzana Malá

Marie Rút Křížková

Svědectví, které nemohlo být vysloveno

Torst 2007, 106 s.

Před třiceti lety si na naléhání Jana Vladislava začala čerstvá signatářka Charty 77 psát poznámky o postupu tajné policie proti ní a dalším disidentům z jejího okolí. Příprava politického procesu, metody psychického nátlaku, ale i pocity a bezprostřední reakce té, která byla jejich terčem, jsou ve formě deníku popsány stručně, ale s působivou silou a zároveň často humorným nadhledem. Vypovídají nejen o tehdejší atmosféře, ale i o pohotovosti a osobní statečnosti v mezních situacích. Po dvou letech literární historička a pozdější lesní dělnice a třídička pošty deník ukončila, rozmnožila v 11 kopiích a rozdala přátelům. Kopie se však zásluhou udavače dostala i do archivu ministerstva vnitra. Nynější nesamizdatové vydání je opatřeno několika vysvětlujícími poznámkami, doplněnými jmény, souborem fotografií a písemných dokumentů. Jsou mezi nimi nejen plány a hlášení Státní bezpečnosti,
týkající se autorky, ale i její dopisy adresované papeži i českým církevním hodnostářům, které odhalují snahy o mravní očištění katolické církve od kolaborace s režimem, náboženské svobodě nepřátelským. Bohužel jen zcela okrajově je v připojených dokumentech zmíněna mimořádná role, kterou v osmdesátých letech Křížková sehrála jako mluvčí Charty 77 a jako spojka mezi disentem a kardinálem Tomáškem.

Filip Pospíšil

Mimoza

Editor Jan Dvořák

Pražská scéna 2007, 210 s.

V edičním cyklu nazvaném Pražská pětka vydává nakladatelství, jež se systematicky zabývá živou českou divadelní tvorbou, monografii této méně známé odnože legendárního uskupení. Po knize o Sklepu, Křeči a R. S. Vpřed si tak mohou milovníci alternativy počíst, „jak David Vávra a Tomáš Vorel objevovali pantomimu“. Kromě těchto dvou, dnes už všeobecně známých umělců se na tvorbě Mimozy, založené v polovině sedmdesátých let Vladimírem Gutem a Vladimírem Uhlíkem, podíleli i další mimové (Zdeněk Běhal, později třeba Michal Nesvadba), herci (Eva Holubová, Martin Dejdar) a muzikanti (např. Jiří Vytiska). S Pražskou pětkou se skupina spojila teprve v osmdesátých letech, a zřejmě právě autorský zásah Vorla a Vávry jí zajistil tak dlouhou – přinejmenším dějinnou – životnost. Existence Mimozy zůstane navždy zvěčněná v jedinečné filmové povíce Směr Karlštejn ze snímku, v němž tehdy nadějný režisér vzdal hold alternativě své doby.
Smutný popěvek „Skřítku, milý skřítku“ zní dodnes v uších několika generací… Kniha vedle vzpomínkových statí, dobových reflexí, rozhovorů a shrnujících článků přináší cenné prameny: soupis filmů se vztahem ke skupině či přesné kalendárium. Publikaci doporučujeme všem sběratelům divadelních kuriozit, nostalgickým pamětníkům i teatrologům-historiografům, kteří ještě neotevřeli dveře svých pracoven.

Marta Ljubková

Jiří Haller

Dar jazyka – deset statí o češtině

Herrmann a synové 2007, 246 s.

Stati jazykovědce Jiřího Hallera (1896–1971) vybrali Jan Chromý a František Martínek. V úvodu objasňují důvod, jenž je k této činnosti vedl – byla to nejen snaha seznámit čtenáře s poměrně nedostupnými texty, ale především chtěli poskytnout širší veřejnosti možnost vytvořit si vlastní názor na tohoto bohemistu. Texty jsou rozděleny do tří skupin – jedna se zabývá teorií jazykové kultury, v druhé čtenář nalezne jazykové rozbory literárních děl a v poslední jsou zahrnuty autorovy výklady stylistické a gramatické. K nejzajímavějším textům patří jazykový rozbor Nezvalovy Kroniky z konce tisíciletí. Haller zaujímá nekompromisní stanovisko k básnické řeči už v úvodu své práce: „Nezval je vyznavač nové poezie, jež spatřuje svůj úkol nikoli ve slohově dokonalém vyjadřování krásných myšlenek, nýbrž v libovolném zobrazování dojmového a představového světa, a k tomu jí postačují jednotlivosti, drobné nápady
a neobyčejné metafory.“ Následuje dlouhý seznam pravopisných a tvaroslovných chyb, jichž se Nezval ve svém románu dopustil. Haller autorovi vytýká používání slov a frází, z nichž dnes mnohé chápeme jako zcela nezávadné, např. „nepěkné slovo“ listovati, nebo „k zamilovaným slovům Nezvalovým náležející“ míjeti. V závěrečné části, věnované Nezvalovu slohu, odkazuje básníka k Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské…

Lenka Dombrovská Slívová

Ivo Pondělíček alias Dubroka ip

Outsiderova zpověď – vzpomínky a sebereflexe

Pragma 2007, 343 s.

Běh života eléva brněnské redakce Lidových novin Pondělíčka se koncem května 1949 náhle zlomil, když si pro něho přišla StB, která ho podezírala z účasti na útěku jeho kolegy do zahraničí. Po roce se sice dostal na svobodu, ale s cejchem, který ho odsuzoval k roli outsidera. Dokázal však využít možností, které nabízela – uplatnil se jako psycholog, sexuolog, pedagog i filmový teoretik a každé z těchto oblastí přispěl originálními knihami. Po Listopadu zůstal věrný své nezařaditelnosti – zanechal psaní a přešel k malování. S literaturou se rozloučil vzpomínkovým rozhovorem, který vedl a zpracoval jeho přítel Miloš Šindelář. Kniha je ve svém celku panoramatem českých dějin od konce války do současnosti, složeným ze střípků příhod, často neodolatelně groteskních a prokládaných ironicky laděnými úvahami. Procházíme v ní světem umění, politiky, psychiatrie, sportu a defiluje před námi řada svérázných osobností, které nám
nepřibližuje ucelený portrét, ale výmluvný detail: Oldřich Mikulášek, Jaroslav Dresler, Ivan Blatný, Zbyněk Havlíček, Jan Grossman, Rudolf Vytlačil, Ladislav Smoček, Jiří Trnka, Klement Lukeš, Zdeněk Mlynář, Ivan Sviták, Dušan Hanák, Bohumil Hrabal, Milan Kundera… Najdeme také několik ukázek z Pondělíčkovy básnické tvorby a v příloze nekonvenční fotografie z jeho života.

Jan Novotný

Graham Priest

Logika – průvodce pro každého

Přeložil Petr Hromek

Dokořán 2007, 168 s.

Nakladatelství Dokořán se pustilo do popularizace vědy hned několika edičními řadami. A neomezuje se přitom jen na „vděčné“ obory: cílem dalšího svazku edice Průvodce pro každého je provést neznalého čtenáře základy logiky. Z útlé knížky formátu takřka kapesního – a přitom vybavené slovníčkem, dvěma rejstříky a bibliografií – se podle slov na obálce máme dovědět, „jak si moderní logika dokáže poradit s nejdůležitějšími problémy“. Nicméně Graham Priest, profesor univerzity v Melbourne, si více než v jasných tvrzeních a závěrech libuje v kontradikcích a v autoreferenčních paradoxech („Věta, kterou právě pronáším, je nepravdivá.“); proto spíše než řešení problémů čekejte jejich čtivé a srozumitelné představení. K udržení pozornosti nad místy přece jen suchým textem (u tolika definic či výkladů o operátorech a kvantifikátorech tomu sotva může být jinak) slouží kromě obrázků a kreseb jednak odlehčený styl,
jednak ukázky aplikace logiky na témata, která by nám neměla být lhostejná: např. důkazy Boží existence. Vidíme, že s jejími různými důkazy (resp. s jejím vyvrácením) si logika skutečně dokáže poradit – ne však s otázkou Boží existence samotné. Autor to patrně ví a nesnaží se nás o něčem přesvědčovat; je hezké, když logik uzavře knihu slovy, že „někdy je tou nejracionálnější možností zachovat se iracionálně“.

Michal Špína

Nová kárka

odjinud

Sto čtyřicet let od prvního vydání románu Cikáni, v němž Karel Hynek Mácha poprvé uvedl do české literatury židovskou postavu – nešťastnou krčmářovu dceru Leu –, připomněl v říjnovém Kalendáriu měsíčníku Roš chodeš Tomáš Pěkný.

Jak si s překladem jednoho verše z básně Walta Whitmana Song of Myself poradili Jaroslav Vrchlický, Pavel Eisner, Zdeněk Urbánek s Jiřím Kolářem a Ivan Skála (s jazykovou pomocí Zdeňka a Mariany Stříbrných), posoudil v Lidových novinách v sloupku Ztraceni v překladu Tomáš Míka (LN, příl. Orientace, 20. 10. 2007).

Edici dopisů Jiřího Karáska ze Lvovic a maeterlinckovské překladatelky Marie Kalašové Upřímné pozdravy z kraje květů a zapadlých snů (Pistorius a Paseka 2007) recenzoval v Reflexu č. 40/2007 Pavel Řezníček.

Příspěvek Jaroslava Meda F. X. Šalda a demokracie, přednesený na letošní červnové šaldovské konferenci, otiskl bulletin Dokořán č. 43 (září 2007).

Na tvorbu Vladislava Vančury pro děti se zaměřil v medailonu k 65. výročí spisovatelovy smrti Jiří Poláček v Ladění č. 2/2007.

Jubilea literárních vědců Václava Černého a Josefa Hrabáka, kteří zemřeli krátce po sobě 2. a 6. 7. 1987, připomněly medailony v revui Masarykovy univerzity v Brně Universitas č. 3/2007.

K studii Alexandra Sticha Tři kapitoly o českém baroku, jež vyšla v roce 1981 pod krycím jménem Miroslav Toušek (Wiener Slawistischer Almanach, Bd. 8), odkázal Josef Vintr v Listech filologických č. 1–2/2007 v rozboru anonymního spisu z roku 1754 Země dobrá, to jest země Česká.

Německou učebnici dějin české literatury, kterou napsal Jiří Holý (Geschichte der tschechischen Literatur des 20. Jahrhunderts, Edition Praesens, Wien 2003) recenzoval v 52. svazku Wiener Slavistisches Jahrbuch (2006) Květoslav Chvatík.

O převzetí a zpracování osobního archivu Pavla Tigrida v pražském Národním archivu informovala v 14. svazku sborníku Paginae historiae (2006) Zora Machková.

Památku Hany Ponické (15. 7. 1922 – 21. 8. 2007) uctil bratislavský časopis Rak v čísle 9/2007 otištěním nekrologu Ivana Kadlečíka a části ze smutečního projevu Igora Hochela.

Sloupek Jaromíra Slomka v Týdnu č. 43/2007 o udělení státní ceny za literaturu Milanu Kunderovi komentoval v Mladé frontě Dnes 24. 10. 2007 Karel Steigerwald.

Náklonnost Ladislava Smočka k Plzni postihl v medailonu k srpnovým pětasedmdesátinám dramatika a režiséra, jinak pražského rodáka, Vladimír Novotný (Plž č. 10/2007).

František Knopp

Francie

Malí nakladatelé ve Francii se snaží prosadit. Četné, značně podrobné informace lze dohledat například v nově zřízeném blogu internetové verze literárního časopisu Le Matricule des Anges, kde se čerstvě píše o akci, jež proběhla koncem září. Na druhém setkání malých nakladatelů svou produkci představilo třináct nezávislých firem (L’Amandier, L’Amourier, l’Atelier du Gué, Cadex, Espace 34, Folle avoine, HB éditions, La Passe du vent, Le Bruit des autres, Les Amis de Robert Margerit, L’Idée bleue, Nykta, Rougerie). Knižní minisalon podpořili i autoři, jimž ve zmíněných nakladatelských „domečcích“ vycházejí knihy. Spolu s herci a zpěváky uspořádali sérii čtení na nádražích a ve vlacích – akce jim kromě možná jen prchavé slávy přinesla i jednoznačné navýšení počtu prodaných výtisků, neboť francouzské dráhy (SNCF) samy odkoupily od každého z nakladatelství tituly za 150 eur. Ani uváděné tržby od jednotlivců – návštěvníků
setkání, nejsou nezajímavé. Ve zmíněném blogu jsou opěvovány mj. také podmínky, jaké sic maličký, přesto však asi důležitý veletrh nabídl vystavujícím – nakladatelé měli čtyři dny ubytování a stravu zdarma. V tomto směru se tedy mohou věhlasné knižní veletrhy od města Limoges, kde bylo setkání zorganizované nakladatelstvím Le bruit des autres, bohatě inspirovat. Následující diskuse na uvedené stránce zmiňuje další kladné zkušenosti s podobnými akcemi, kde se intelektuální potrava (čtení, přednášky) pojí s naplněním zištných představ a tržních požadavků organizátorů a účinkujících. Nejčastěji se v příspěvcích objevují zmínky o šikovných knihkupcích: francouzská praxe, kdy se o prodej každého vydaného titulu pečlivě stará už nakladatel, je záviděníhodná. Prodavači knih tam mají rozhled, erudici a zapálení pro věc, které u nás vídáme spíš u knihovníků, v knihkupectvích jen zřídkakdy.

Jovanka Šotolová

Pro jedno kvítí slunce nesvítí

Na začátku snad byla potřeba vypsat se z naléhavého smutku. Na konci je bohužel nepodařená próza, jíž bychom často i chtěli přiznat citové nasazení a zemitou imaginaci, ale ona nám v tom zas a znovu brání svou svéhlavou nevyrovnaností, zarputilou přemrštěností, nekritickým naturalismem. Oč jde v Soumračnu Kateřiny Kováčové (1982), jímž autorka chtěla navázat na lyrickoprozaická Hnízda (2005), za něž obdržela Cenu Jiřího Ortena? Dívku Helenu opustí její láska Tomáš. Způsobí jí tím bolest, ze které se ona nemůže vzpamatovat. A to je pomalu vše. Naštěstí má Helena rázovitou babičku, a tak do vyprávění začne prolínat ještě příběh Grabulky, babiččiny přítelkyně z dětství a mládí. Helenini rodiče jsou vytěsněni, celkem pochopitelně. Pro mladou spisovatelku, jejíž próza se zdá být zřetelně autobiografická, jsou osoby tak blízké přece jen tabu. Otec s matkou se tu jen mihnou v pár
nelichotivých detailech na typické pozdně rodinné dovolené v Chorvatsku. Tatínkova pečlivá přehazovačka je tím prvním, málem jediným, co se o něm dozvíme… Ale skrytě něžný detail to není, spíš náznak dceřina neodbytného, neúprosného negativismu.

Zato sblížení s babičkou má mnohem lidštější a přívětivější rysy a je v próze nejpřitažlivějším, nejdůvěryhodnějším motivem. Kolem babičky vládnou smířlivější, „pohádkovější“ síly. Její život je zastřen uplynulým časem a vzpomínání mění žití v legendu, možn˝á drsnou a smutnou, ale snesitelnou. Mladá žena, která je sotva na začátku (ač si připadá, že pro ni vše zoufale skončilo), se skrz babiččino vyprávění instinktivně sbližuje se svými kořeny, tiše si obsnívá svůj původ. Aniž si to připouští, čerpá tak z rodové historie skrytou sílu, přestože si vnějškově libuje v „útěše“ právě opačné, totiž v potvrzení, že život je smrt a zmar. Grabulčin příběh, od sirotčího dětství přes pobyt v táboře, skon muže Rolina až po další, pozdní a nepodařený vztah, ke konci novely dokonce na chvíli nabude vrchu. Pokus o vypsání cizího osudu, dobou a zkušeností autorce vzdáleného, je smělý, ale neusazená próza, až moc uvyklá lyrickým
impresím, na šíři lidského osudu nestačí, i když se záměrně omezuje na zběžně načrtnuté zkratky. Nejde však jen o cizí osud; Grabulčin příběh tu, trochu nastrčeně, slouží i jako emotivní paralela. Srdceryvný konec pomatené Grabulky je zklamané Heleně útočištěm, kde si může lízat – což v jejím případě znamená rozdírat – své rány.

Růžový deštník a smradlavej svetr

Kováčová zvolila pro svou novelu formu jakéhosi „falešného“ deníku. Časové roviny se tu volně prostupují, jednotlivé kapitoly jsou uvozeny daty a letopočty. Ty ale ve skutečnosti jen matou. To bylo první, čemu jsem se vzepřel: pracně zjišťovat, jsem-li zrovna v roce 2005, 2006 nebo 2004, v květnu (červenci?) před Heleniným rozchodem nebo v listopadu (srpnu?) rok dva po něm. Data tu působí nahodile, ba nelogicky, to když se pod současným letopočtem zčistajasna vynoří další pokračování příběhu Grabulky z dob někdy po válce. Kontinuita příběhu mohla přece přirozeně vyplynout z proudu a vývoje vyprávění, třebas různě zpřeházeného. Jenomže zase: jakápak kontinuita, když už tak dost stojatá próza je dále bez ohledu na časová či dějová pásma zanášena líčením nálad a přírodních výjevů, případně vyprávěcími vstupy „exota“ Radka. Radkovy řeči a vůbec jeho ztracenecky rázovitá figura sice prózu oživují, brzy ale
zjistíme, že s vlastním děním nemají nic společného. Některé časové či „dějové“ skoky jsou v Soumračnu natolik zbytečně brutální, že je cítíme jako neotesanost, trčí z textu jako nepříjemné hrany, místo aby dotvářely jeho potrhaný styl.

A jsme u toho: styl. Je tu nějaký? Stylová kostrbatost a nevyhraněnost bohužel nejen ruší tok novely, ale prozrazuje i mělkost a těkavost v rozvíjení obsahu. Zarazí už nepříjemné mísení spisovného a hovorového jazyka. Je v pořádku, když podivín Radek mluví, jak mu „zobák narost“. Proč ale ve vyprávění samotném sousedí třeba „růžový deštník“ a „smradlavej svetr“, „tolik sprostých slov“ a „leckterej vožrala“, proč jinde autorka do spisovné promluvy jen tak vypustí výrazy jako „čurbes“, „kór“, „canc“ nebo ošklivé „nevylejzá“? Proč v jedné větě řekne archaicky „I nebylo nikde nikoho a ničeho“, a v následující jakoby nic naváže: „Tak se courala ta poslední lidská bytost…“? Příkladů je bezpočet. Podobná vychýlení, použitá na nepravých místech, namátkově a aniž by dohromady spředla charakteristickou texturu, sotva prózu nějak tónují; naopak ji rozbíjejí, znedůvěryhodňují. Rozbředlost stylu nakonec ústí do obratů jako
„slibovali si nějakej ten cit“, „byli takoví zblblí z toho všeho“, „něco vevnitř se jí bortilo“, spojení vratce balancujících mezi „hovorově“ všední pravdou – a zoufalou banalitou.

Přitom z textu je přese všechno cítit, že je nesen silnou emotivní, instinktivně vnímající a prožívající vlnou; jen dát impulsu aspoň přijatelný tvar. Proč autorce za zády nestál nějaký redaktor, rázovitý jako hrdinčina babička, aby jí řekl, tohle přece nemůžeš myslet vážně, tím celý text ničíš? Často ani nelze rozluštit, zda jde o chybu, malebnou nadsázku, nedbalost nebo křeč; vše se mísí v jedno. „Natrhla jeho klid“; „Zvracivě se v duchu křivila“; „Byla vyhryzaná“; „Zabořila se do oblevy“… Obraty chtěně dynamické ve skutečnosti působí strojeně – a přitom odbytě. Když někdo „vpadne“ do dveří, zní to sice obvykle a zaběhnutě, ale i patřičně a spolehlivě. Říci však „spadla do dveří“ – to je přepjatá, v tomto případě až komická verbální gestikulace; důraz na neotřelé slovo odvádí pozornost od toho, o čem je skutečně řeč. Či prozrazuje, že obsah je nezvládnutý a expresivita má sloužit coby jeho náhražka.

Sledovala, jak si lžou cit

Soumračno je zahlcené lyricko-naturalistickými odbočkami. Ustavičně se tu odbíhá od ústřední linky vyprávění ke snům, dojmům, impresím. Poetizování je zaměňováno za vhled a ponor. Ve chvíli, kdy nás běh prózy konečně upoutá, přijde lyrické sesmeknutí stranou, přírodní postřeh, překošatělé líčení nějaké podružnosti. Sny přitom nejsou ani tak symbolické, jako jen prvoplánově temné a odpudivé, plné hadů, červů, černých zubů. „Na zemi leželo velké ptačí tělo, prasklé od krku ke konci břicha. Z té rány vylézala hlava malé kočky, byla celá zrzavá a šeredná.“ Naturalismus se tvrdošíjně snaží suplovat intenzitu obsahu. Co je ošklivé, má hned jakoby důležitý význam. Přitom nejde jen o symbolická líčení, ale i každodenní běžnost je do úmoru podávána skrz odporné, slizké detaily. Jen výjimečně jako by vypravěčce spadl závoj z očí a ona byla s to zahlédnout a přesně popsat, co se s hrdinkou děje:
„To, že sama sobě vůbec nerozumí, ji mrzelo víc, než že o něho přišla nadobro.“

Kéž by se próza aspoň trochu dobývala do postav i z této strany, přemýšlivě, bez přebujelé lyrické přítěže. Do třetiny textu jsem věřil, že se tu vynoří poloha, v níž se projeví nadhled nad příběhem, různé nešikovnosti či expresivní výrony jsem omlouval autorčinou impulsivní snahou zachytit Heleniny zmatky. Brzy se ale próza zcela oddala svému postteenagerskému tragismu, který zpočátku chtěla jen vylíčit. Zhrzený, egoistický adolescent nemá sám sebe rád – ale za nic by se nevzdal svého bolu a poranění. Nemá se v sobě čeho zachytit, a tak se i vše kolem musí spolu s ním propadat do hnusu a zmaru. Grabulce umře její Rolin, Tomášovi zničehonic jeho Kristýna, Heleně samozřejmě zmírá její láska, Tomáš, a i pozdější Marek, zdá se, nestojí za nic. Z fyzického milování, pravidelně nějak znevábnělého, nakonec zbude jen „kus špíny“. Vše hyne a práchniví a nikde naděje, zkrátka „není na světě nic, co by pomohlo“. Jistě,
i tak se člověk cítí, když je mu zle. Jenže postteenager o tom bude mluvit v absolutisticky vypjatých, pateticky nabobtnalých a přitom jalových větách, symbolem zmaru mu bude každý červivý hřib, každá pavučina, bude si hýčkat své mudrování. „Stála mezi rojícími se lidmi a sledovala, jak si lžou cit, jak to všechno animálně směřuje jen k povrchní rozkoši, a všechno, co ryje do hloubky, je zhoubné a destruktivní.“ O podobných pocitech a stavech snad mělo Soumračno být, namísto toho se v nich utopilo. Přitom stačilo poslechnout babičku: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí…“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Strach a svrab v Goražde

Úspěch dvojdílného komiksu Persepolis Marjane Satrapiové, který se v předvánoční době objevuje v novém vydání, možná dopomohl k českému překladu dalšího politického komiksu, tentokrát věnovaného válce v bývalé Jugoslávii. Zatímco Satrapiová popisuje v Persepolis své vlastní zkušenosti, je autor komiksu Bezpečná zóna Goražde Joe Sacco především reportérem. Sám sice v Goražde byl, ale až v době, kdy se válka chýlila ke konci. Obcházel ty, kteří bojovali nebo ve válce ztratili své blízké (což byla v této „bezpečné zóně“ většina), a pozorně si zapisoval jejich vyprávění. Sacco je citlivý posluchač, a tak se hned v úvodu omlouvá za všechny novináře, kteří do oblasti zasažené nějakou katastrofou vtrhnou, vyždímají z místních pár historek, pořídí několik dojemných obrázků, vše draze prodají médiím a pak se v klidu vrátí do bezpečí svých domovů. Jak v jednom dialogu říká: „Kdyby se
oprátka zas utáhla, stačilo by vytáhnout modrou kartu OSN a vypadnout odsud do Sarajeva (…) zpátky k mámě, kdyby to tu zas začalo být k nežití.“

Chyby mocných

Pro autora, narozeného na Maltě, je Bezpečná zóna Goražde (2000) druhým velkým komiksem, v němž reflektuje zážitky ze svých cest po místech zasažených válečnými konflikty. Již v letech 1993–95 napsal a nakreslil komiks Palestina, v němž shrnuje své zážitky z Gazy (jeho české vydání je naplánováno na konec listopadu), a v současné době je v Iráku. Ve své černobílé kresbě Sacco nikoho nepřikrášluje, spíše naopak, a sám se kreslí jako menší brýlatý intelektuál s velkou hlavou a jaggerovskou pusou. Nezvyklé je také dělení kapitol, jejichž délka závisí především na tom, kolik toho autor chce říct – najdeme tu kapitoly o dvou i deseti stranách, které klidně začínají uprostřed strany. Oproti přísně strukturovaným komiksům, jejichž rozsah bývá většinou dán rozsahem sešitu udávaným nakladatelem, tak Sacco nemusí nic zbytečně natahovat ani krátit a tempo vyprávění si udává sám.

Bezpečná zóna Goražde je kronikou jedné nedávné války, viděné z pohledu lidí (Bosňanů, Muslimů, ale i několika Srbů) žijících v konkrétním místě – v městečku ve východní Bosně, které je od zbytku země odříznuto srbskými vojsky. Právě jejich pohledem můžeme vidět přehmaty, jichž se dopustila vojska NATO a zejména Organizace spojených národů. Každý den vyjednávání stál stovky až tisíce životů. Bez závěrečného bombardování pozic srbských vojáků, k němuž pomohla i ztracená trpělivost ruských vyjednavačů, by dnes možná byla Bosna etnicky čistá a hromadné hroby plné nejen těch, kteří neodpovídali rasově, ale také Srbů, kteří odmítli na této genocidě spolupracovat. Sacco do svých obrazů začleňuje jak mapy, napomáhající orientaci ve složitých vyjednáváních, tak citace vrcholných představitelů různých stran, které jsou plné naivity a občas i strachu z vlastní zodpovědnosti. Snad nejtvrdší kritika tu dopadá na velitele sil OSN Michaela
Rose, který se obával, že se OSN „leteckými údery na Srby zpronevěří neutrálnímu postoji mírových sborů, (…) ustavičně tedy srbskou ofenzívu zlehčoval (…) a tvrdil, že Srbové nepronikli do enklávy nijak hluboko“, a po vítězoslavném vstupu do Goražde, kde již nehrozilo nebezpečí, místním vyčetl, že se nedokázali pořádně bránit sami. Na mušce je ale také předseda OSN Jasuši Akaši nebo prezident USA Bill Clinton.

Čištění Jugoslávie

K nejsilnějším okamžikům knihy jistě patří naturalistické obrazy krutého násilí, ať už masové podřezávání Muslimů na mostě přes Drinu nebo třeba obraz dvouleté holčičky s vyhřezlými střevy a bublinou, která shrnuje její osud slovy „zemřela za hodinu“. Nejlepší jsou však pasáže, v nichž Sacco sám vystupuje a kromě vybraných událostí ukazuje také všednodenní život místních obyvatel. Touha mladých dívek po originálním oblečení ze Západu je v přeneseném smyslu touhou po normálním životě. Proto ve chvíli, kdy Sacco jedné z nich omylem přiveze jen jakousi napodobeninu levisek, dívka propukne v pláč. I běžné časopisy ze Sarajeva, píšící o nových filmech nebo o tom, co se nosí, jsou mezi lidmi odříznutými od civilizace vzácností. Autor se nebojí ukázat ani sám sebe uprostřed vzpomínek na nepředstavitelnou hrůzu války, jak s novými přáteli popíjí na místní diskotéce nebo jak všichni sledují odkudsi propašovaný film Osobní
strážce a střídavě přepínají na zprávy o mírových vyjednáváních.

Zatímco spisovatelka Slavenka Drakulićová se ve své knize Ani mouše by neublížili snaží objasnit příčiny jugoslávské války, pátrá Sacco spíše po jejích důsledcích. Mohou ještě vedle sebe po této válce Bosňané, Srbové a Muslimové žít jako sousedé? Může se konflikt opakovat? Vždyť jeho kořeny vyrůstají už z období druhé světové války, kdy nasazení, s jakým se chorvatští fašisté – ustašovci – chopili etnického čištění Jugoslávie, „vyděsilo i nacisty“.

Bezpečná zóna Goražde vychází v překladu Viktora Janiše, který své kvality už dříve potvrdil pečlivými přetlumočeními Neila Gaimana nebo Alana Moorea; tentokrát se mu zdařilo zachovat strohost Saccova projevu. Komiks o tom, jak Goražde málem potkal stejný osud jako jinou „bezpečnou zónu“, Srebrenici, je neradostné čtení, právě proto by však měl být čten.

Výchova výhradně bez mužů

Anna zvedla telefon a ženský hlas s podivným přízvukem se jí zeptal, zdali tam bydlí pan Reis. „Já tu bydlím také,“ zažertovala Anna a zavolala Daniela.

Další den bylo chladno, sněžilo a Daniel byl už od rána nervózní, podaří-li se jim nastartovat auto. Během jízdy mlčeli, v kufru ležela dvě zavazadla. Rádio bylo vypnuté. Daniel si mnul prsty u nohou do rytmu hlasitě vrzajících rohožek. Anna zabrzdila na křižovatce.

„To bys ještě stihla, mělas oranžovou,“ řekl Daniel.

„Odkud měla tvé číslo?“ zeptala se o půl hodiny později, když vjížděli na letištní parkoviště.

„Kdo? Luisa?“

„Luisa.“

„Nevím. Věděla, že bydlím v New Yorku. Nejspíš ho našla v telefonním seznamu. Copak je to podstatné?“

Daniel hledal pravý výraz, který by vystihoval jeho duchovní rozpoložení. Znal přece tolik jazyků a miliony slov. Tak proč si teď na žádný nemohl vzpomenout? „Jak se asi cítí člověk, který přišel o matku? Jak se cítí?“ napadlo ho. „Cítí se jako člověk, který přišel o matku. To je blbost. Neumím to vyjádřit jinak.“

„Do háje. Kvůli tomu všemu jsem si zapomněl ostříhat nehty,“ vypadlo z něj.

Anna ho pozorovala, jak se naklání nad své dlaně. Nemohl od nich odtrhnout zrak. Měla jeho ruce s dlouhými, mírně zakřivenými prsty ráda. „To by mě zajímalo, jestli je má po matce.“ Nikdy Astrid nepoznala osobně, dokonce ji neznala ani z vyprávění, Daniel o ní totiž nerad mluvil. Teprve nyní si všimla, že jel celou cestu nepřipoután, nejprve mu automaticky chtěla říci, aby se připoutal, ale byli už na místě.

Anna věděla, že Daniel míval již od dětství zkaženou náladu, když si ostříhal nehty na rukou. Měl zarudlá bříška u prstů a všechno ho rozčilovalo. Proto si také nehty stříhal vždy pozdě večer, těsně před spaním, aby byl co neméně podrážděný. Stříhal si je pokaždé velmi pečlivě a až do kůže, do kůže podle Anny. „Stejně ti za chvíli dorostou a takhle to vypadá, jako by sis je kousal,“ tvrdila mu.

„Ještě je nemáš dlouhé,“ řekla.

Daniel se na ni podíval, zatahovala právě ruční brzdu. Zarmouceně se usmál a vystoupili. Šli vedle sebe. Daniel vezl kufr za vytažená držadla, zavazadlům se protáčela kolečka a oddělovala ho z jedné strany od Anny, ze strany druhé od dalších cestujících. Letenka stála i se slevou pouhých 450 dolarů. VYSNĚNÉ VÁNOCE V PAŘÍŽI! Načež mu na mysli vytanula věta: „Po smrti Američané směřují do Paříže.“ Potom ho napadlo, že to heslo přestalo být aktuální od doby nepokojů mezi Amerikou a Evropou. Ale dneska, teprve nyní, věta nabrala nový smysl.

Na letišti si ještě koupil kleštičky na nehty, potom nastalo loučení. Daniel se zeptal Anny, s kým bude trávit vánoční svátky.

„Nevím,“ odpověděla mu. „Ozvi se hned po přistání.“

Odevzdal letenku a pas ke kontrole. Celník ho otevřel na poslední straně s fotkou, dlouze ji studoval, načež se podíval na Daniela. Toho v tu chvíli napadlo: „Takhle vypadá člověk s matkou a takhle bez matky.“ Nikdy by se neodvážil použít takovou mírně neobratnou, patetickou větu ve svém románu. Přestože ho to v tu chvíli napadlo.

Anna stála opodál. Čekala na malé gesto: že se otočí, podívá se na ni, zamává jí. Daniel prošel kontrolou, neohlédl se a zmizel v davu lidí neustále kontrolujících čas, lidí s letenkami a kufry. Splynul s živým letištním či nádražním mumrajem. Anna zůstala stát na místě ještě několik minut. Napadlo ji, že se neohlédl z toho samého důvodu, kvůli kterému se nepřipoutal. Myšlenkami byl již absolutně jinde, ne v autě, ne na letišti, ale tisíce kilometrů od ní. Možná že byl kdesi v dávné minulosti, v dobách, kdy se ještě neznali. Jak to měla vědět? Každopádně ale musel být jinde, nikdy přece nejezdil nepřipoután.

Pohled ze skromného okénka letadla, kterým pronikal dovnitř oslepující paprsek, byl „něčím velmi úchvatným“, byl „kouzelný a nevšední“, krátce nato Daniel poprosil urostlého blonďatého souseda, zdali by ho mohl zakrýt. Letušky ho také překvapily spíše nemile než mile. Kvůli neustálému pobytu ve vzduchu vypadaly unaveně a podrážděně. Napadlo ho, že mu bohužel nezbude nic jiného než jít na záchod, aby si mohl ostříhat nehty. Neměl je ještě dlouhé, což mu tvrdila i Anna, měl však pocit, že mu neříkala úplnou pravdu. Lehce se teď pod ně dostávala špína a Daniel raději schoval ruce do kapes. Nechtěl, aby ho Luisa po tolika letech viděla s dlouhými a špinavými nehty.

Na toaletách nebylo mnoho místa. Stříhal si nehty vestoje, ruce měl nad umyvadlem a obličej před zrcadlem. Kleštičky byly příliš malé a tupé.

„Sráč jeden,“ řekl.

Kdosi vzal za kliku.

Daniel po chvíli rozmýšlení pustil vodu, na znamení, že už půjde. Pokračoval s manikúrou, ale šlo mu to čím dál hůře. Byl nervózní a stříhal křivě a do kůže. Po celé proceduře si slovně ulevil a kleštičky vyhodil do koše. Umyl si ruce a vyšel ven, cestou minul nevidomého pasažéra s bílou holí, který se ho zeptal, kolik je hodin.

„Deset pět,“ Daniel se podíval na hodinky.

„Doufám, že dneska nebudeme mít zpoždění,“ muž, který byl snad ještě mladší než Daniel, ho pozoroval průzračně zelenýma nevidomýma očima.

„Za kým tak asi může letět?“ napadlo Daniela, jakmile se naklonil nad spícího blonďáka, aby zakryl malé okénko. Spící muž nebyl už tak hezký jako „v bdělém stavu“. Měl pootevřená ústa a těžkou, povislou hlavu, nad jejímž čelem zaznamenal Daniel stopy koutů.

Věděl, že každý dobrý spisovatel se musí snažit vžít do pocitů jiných lidí. Pochopit motivy jejich chování, snahu či vášně. O tom přece hovoří spisovatelé v rozhovorech. O psychologii, ale ne o té akademické, složitě definované, která se vyučuje na univerzitě.

Daniel o tom přemýšlel poměrně často, a nyní ho tedy zcela automaticky napadlo, ke komu a kam letí slepec. Řekl přece „dneska“, což znamená, že neletí poprvé. Rozhodně nejde o turistu, tahle varianta odpadá. Byznysmen to také nejspíš není. Letí domů, ke snoubence? Proč tedy nebydlí s nimi? Letenky jsou přece šíleně drahé. „Možná že letí za svou milenkou?“ napadlo ho a myšlenka ho zaujala, neboť si vzpomněl na zlatý prstýnek na prstě, který obepínal slepeckou hůl. „To by mě zajímalo, jestli je taky slepá.“

Daniel si vzpomněl na dvě věci najednou. Na hru na hádání životních osudů jiných lidí. Byla to jejich oblíbená činnost s mámou, která však měla radši, když ji oslovoval Astrid. Seděli spolu v kavárně, vybrali si nějaký stolek u východu. Mohlo mu být tak šest sedm let. Pozorovali kolemjdoucí a domýšleli si, kam asi mohou jít, odkud se vracejí. Mají rádi jahodovou zmrzlinu? Mají děti, nebo ne?
A mnohé další otázky, které by se dnes, tím spíš nikomu cizímu neosmělil položit. Astrid řekla Danielovi, že jednoho dne, když už přestali tuto hru hrát a chystali se domů, jí položil otázku, kterou si dobře zapamatovala: „Byl příšerný podzimní den. Pršelo, bylo pozdě a nechtělo se nám hrát. Tys byl rozcapený, protože se ti druhý den nechtělo do školy. Řekla jsem ti, že tam rozhodně půjdeš. A ty ses zeptal, jestli všichni lidé, ti venku, bez deštníků i s deštníky, ti v autech, autobusech, ti na kole, u nás v kavárně, u stolů i na baru, ti s cigaretami i bez nich, jestli vědí, že jednou umřou?“ vyprávěla Astrid.

Vzpomněl si též na její psychoterapeutku, paní Aude, která zničehonic, ze dne na den, oslepla. Nedokázal pochopit, jak k ní Astrid mohla nadále chodit. Rozčilovalo ho to.

„Která z vás dvou teď komu pomáhá?“ vykřikoval.

Astrid stejně paní Aude pokaždé lhala, ať už před oslepnutím nebo po něm. Respektive možná jí nelhala, každopádně ne pokaždé mluvila pravdu. Těžko říci, do jaké míry lhala. Jisté však je, že některé věci jí zkrátka chtěla zamlčet. Daniel o tom věděl, sama Astrid mu to přece řekla. Rozčilovalo ho, že klame své okolí i sebe samu. Napsal o tom dokonce v povídce o instalatérovi, který má stejné příjmení jako známý spisovatel. Pokud si dobře vzpomínal, byl tam krátký úryvek o člověku, který před svým terapeutem předstírá někoho jiného, než kým ve skutečnosti je. Chodí k němu pouze proto, aby se jednou za týden cítil být někým lepším, důležitějším. Aby si na příslušném místě postěžoval na těžký život. Vžívá se do psychické nemoci za plné podpory a pomoci důvěřivého lékaře. Uvědomoval si, že v oné povídce měl nejspíš více lidského pochopení než v každodenním životě. Možná právě proto se jeho text líbil Astrid. Nejspíš však pouze jí, protože ho
nikde nechtěli otisknout. Ostatně, jaký to má teď význam?

Letuška vzbudila blonďáka, poprosila ho, aby si sklopil stoleček, a zeptala se, co si dá k pití a zda náhodou není vegetarián. Za chvilku to samé, s tím samým úsměvem, odrecitovala Danielovi, který ji poprosil o džin s tonikem a řekl, že nemá hlad, přestože trochu hladový byl. Letuška se na něj starostlivě podívala.

„Není vám dobře?“

„Ne, všechno je v pořádku.“

„Pokud byste potřeboval papírové sáčky, jsou pod…“

„Já vím. Prostě jenom nemám hlad.“

„Další jídlo budeme podávat až za šest hodin.“

„To je v pořádku.“

Daniel si nevybavoval, kdy naposledy jedl letištní stravu. Bylo to již docela dávno a vzpomínky na to měl nechutné. Bylo to přibližně před dvaceti lety.

Bylo mu tehdy asi sedmnáct let, když se rozhodl najít si práci, aby si vydělal na prázdniny. Po prvním dni ve firmě, která zajišťovala jídla pro letadla, mu bylo jasné, že už nikdy nic v letadle nesní, s výjimkou vlastnoručně připraveného jídla. Jeho práce spočívala v tom, že nosil kartony s jídlem, které pak balil do umělohmotných krabiček. Každý pracovník, v malé světlé místnosti s reproduktory a zářivkami u stropu jich bylo kolem deseti, dostal masku a speciální sterilní rukavice, které měly být ochranou proti infekci. Daniel také jeden pár dostal, ale jakmile si nasadil masku a snažil se navléknout si rukavice, zaslechl, že ho volá šéf jejich jednotky.

„Hned to bude, ještě jedna rukavice a jsem u vás,“ odpověděl Daniel.

„To nemusíš! To je zbytečný!“ odvětil šéf. „Pamatuj si, že rukavice si bereme zásadně jen tehdy, když dostaneme instrukce z reproduktoru. Pokud mlčí, rukavice jsou ti nanic, jen překážejí v práci.“

Všichni (Daniela nevyjímaje) brali jídlo špinavýma rukama, občas jim něco upadlo na zem, ale člověk to mohl samozřejmě sebrat a položit zpět do tácků na běžícím páse, občas někdo ujedl kus šunky nebo plivl do obložené housky. Danielovi se atmosféra moc líbila. Byl rád, že pracuje s „opravdovými“ chlapy, a tím spíš, když cítil, že ho přijali mezi sebe.

Jeho výchova totiž probíhala výhradně bez mužů, neměl bratry (sestry ostatně také ne), otce znal, ale pouze z Astridina vyprávění, čili z té špatné stránky. Hovořili spolu všehovšudy jednou, po telefonu. Zavolal na jeho desáté narozeniny a Daniel s ním mluvil velmi stručně. Zavolal během dětského karnevalu, představil se („to jsem já: tvůj táta“) a řekl, že pro něj má dárek k narozeninám: malé, roztomilé štěně. Daniel se podíval na Astrid a za nějakou chvíli zašeptal do sluchátka, ale potichu, aby ho neslyšeli kamarádi, se kterými si hrál v obýváku. Zašeptal: „Nechci tě znát.“ Načež už nic neřekl a zavřel se ve svém pokoji. Nepřemýšlel o otci, o jeho rodině, o jeho ženě, dětech či o svých prarodičích, které také nikdy neviděl. I kamarádi, kterým Astrid řekla, že oslava skončila, mu byli ukradení. Ležel na posteli u zdi a měl zavřené oči. Pamatoval si, co tehdy cítil, když ležel nehybně na břiše. Cítil bolest
v levé noze, tam, co měl kapsu. Neustále v ní nosil dvě oblíbené lego postavičky, piráta a myslivce. V tu chvíli se mu silně zarývaly do levého stehna, na záda se však neobrátil, ani je nevytáhl z kapsy. Bylo to podobné, jako když se o něco uhodil, a Astrid mu radila, aby co nejrychleji stiskl prsty ucho. A tehdy na posteli u zdi přemýšlel pouze o jednom. O malém, roztomilém štěněti. O takovém, o kterém si snil často před spaním. Představoval si, jak chodí na procházky, jak spolu běhají po parku, jak se kolem nich zastavují lidé a ptají se, copak je to za pěkného pejska a jaká je to rasa.

V každém případě, za měsíc použil Daniel rukavice i masku přesně třikrát. Během takzvaných inspekcí, před kterými unylý mužský hlas varoval z reproduktoru půl hodiny předem. „Hlas, který má vždycky pravdu,“ napadlo Daniela a dopil džin s tonikem. Potom přemýšlel ještě o něčem ne zas tak důležitém, protože když se o pár vteřin později probudil, absolutně nemohl pochopit, co se to děje před jeho zraky: jakési balóny, podivné barevné předměty odporující gravitaci. „Ještě že teď nejsem na zemi,“ uklidnil se.

Vlastně nikdy (Daniel nevěřil slovům „vždycky“ a „nikdy“) nedokázal usnout tak bleskově jako nyní v letadle. Anna usínala první, stačilo, že ulehla na měkký polštář. Bylo to tak rychlé, že to nejčastěji Daniel poznal podle toho, že už bylo po všem. Nepřestávali si povídat. Respektive Daniel mluvil dál. Po nějaké době udělal krátkou pauzu a čekal. Čekal na Anninu reakci. Nakonec se sám zeptal: co si o tom myslíš? Anna mu odpověděla. Jedna její absurdní věta, absurdní zápor, já vážně nespím.

Daniel rád kladl Anně různé otázky, když spala.

„Kde teď jsi?“

„V práci, copak to nevidíš?“

„Ale vidím, a co děláš?“

„Ježíši!“ obracela se na druhý bok. „Přestaň se ptát!“

„Jen mi řekni, co děláš, a já ti dám pokoj.“

„800 a 1600, copak to nechápeš?! To je přece jasné.“

„Reprodukoval Anně potom jejich rozmluvy během snídaně. Z předchozí noci si nepamatovala nic. Ráda potom vyzvídala, co říkala, smála se, když jí to vyprávěl.

„Ve spánku nejsem sama sebou. Chovám se nějak animálně,“ odvětila mu na to.

„Ale ne, tentokrát jsi byla poměrně lidská, práce, 800, 1600…“

„Máš pravdu.“

„Bylas jen velmi konkrétní a nerudná.“

„A obyčejně bývám spíš trpělivá a neurčitá. Nemyslíš?“

Několikrát si řekli, že by stálo za to nahrát jejich zábavné rozhovory na diktafon, ale ještě nikdy to neudělali. Možná proto, že Daniel v noci kladl Anně i jiné otázky, o kterých jí ráno nic neříkal. Co je pro tebe nejdůležitější? Koho nejvíc miluješ? Proč jeho? A koho potom, na druhém místě? Na třetím? A čtvrtém?

Daniel se vzbudil ve chvíli, kdy si měl sklopit zpět sedačku a zapnout bezpečnostní pás.

„Dobrou chuť,“ popřál blondýnovi, který právě dojídal svačinu.

„Díky. Hrozně jsi sebou v noci házel. Musels mít děsivé noční můry. Dokonce jsem tě chtěl vzbudit. Já v letadlech taky špatně spím, takže vím, co říkám, chápeš?“

Daniel nechápal vůbec nic. Musel prospat celý let, celých osm hodin. Podíval se na hodinky, otočil hlavu doprava a dal si rychle ruku s krátce ostříhanými nehty do pusy. To je ta noční můra, zdálo se mu, že má něco s jazykem, a nyní si chtěl ověřit, je-li všechno v pořádku.

„Tak přece jen vám není dobře,“ spatřil nad sebou usměvavou tvář letušky, s níž se bavil před usnutím.

„Ale ne, všechno je v pořádku. Můžu vás poprosit o vodu?“

„Minerálku nebo obyčejnou?“

„Obyčejnou, prosím,“ odvětil a lehce v rozpacích se otočil směrem k blondýnovi, který se na něho díval malýma modrýma očima a opět mu cosi říkal.

„Víš, po těch útocích se mi lítá tak nějak hůř, člověk už se necítí ve vzduchu tak bezpečně. Stačí, když si pustíš televizi, letadlo havarovalo, spadlo. A tak dál. Nevím, jak ty, ale já se pokaždé trochu bojím.“

Daniel najednou pocítil k blondýnovi, dá se říci, sympatie a napadlo ho, že ho předtím podcenil, že ho až příliš kritizoval. Kromě toho si všiml, že blondýn vlastně nebyl žádný krasavec, měl roztřepené vlasy, kruhy pod očima, vrásky na čele. Vypadal starší než Daniel.

„Člověk s mým povoláním musí často létat. A vždycky, když mi žena na letišti připomíná, abych byl opatrný, abych se díval kolem sebe, jestli v letadle nejsou lidi, kteří vypadají podezřele, jsem jí za to vděčný. Stačí, aby sebou letadlo trochu trhlo, a člověk se hned vzbudí a má pocit, že jde o teroristickou jednotku.“

„A čím se živíš?“ Daniel právě dostal sklenici s vodou.

„Jsem fotograf,“ odvětil blondýn. „Posranej job. Práce pro agentury. Pošlou tě, kam se jim zachce. Nikdo se tě na nic neptá, protože na tvé místo čeká stovka jiných. Škoda mluvit. Chtěl bych přitom dělat jiné fotky. Například pohled z letadla. Oblaka, nebe, země a hory.“

Fotograf vypadal zasněně.

„Vždyť to ale můžeš dělat. Dokonce právě teď.“ Daniel po malé pauze, kdy ještě ne tak úplně ve své kůži, což částečně způsobily výčitky svědomí kvůli zakrytému okénku, pocítil chuť blonďákovi pomoci.

„A kdo to bude sponzorovat?“ odpověděl mu otázkou. „Ostatně, přede mnou už to nafotili jiní. Vždycky je někdo první.“

Daniel nevěděl, co mu na to má říci. A tak jen souhlasně přikývl a snažil se, aby na jeho tváři zůstal výraz porozumění.

Letadlo mělo přistát za pár minut. Teprve nyní si uvědomil, že je docela dobře možné, že Luisu na letišti nepozná. Naposledy ji viděl nejspíš tehdy, když ještě bydlel s matkou. Že ho to nenapadlo dřív! Všechno proběhlo tak rychle. „Takové věci se obvykle dějí rychle,“ napadlo ho, a to jen proto, že byl zvyklý průběžně komentovat, co si myslel a říkal.

Z polského originálu Reisefieber (nakladatelství Znak 2006) vybrala a přeložila Bára Gregorová.

Holdin’ fast – Drž se fest!

Sto dva způsobů, jak se opatrovat

„Dostala jsem mail, kde se psalo, že je konec. Nevěděla jsem, jak na něj odpovědět. Jako kdyby snad ani nebyl pro mě. Končil slovy: ,Take care of yourself.‘ Vzala jsem to doporučení doslova. Požádala jsem sto a dvě ženy, vybrané podle jejich profesí, aby mi dopis vyložily v rámci možností svého oboru. Aby jej rozebraly, okomentovaly, zahrály, zatančily, zazpívaly. Rozpitvat, vymačkat do sucha. Aby jej pro mě pochopily, zodpověděly. Byl to způsob, jak přečkat rozchod. Mým vlastním tempem. Způsob, jak se opatrovat.“

Těmito slovy vítá francouzská fotografka, spisovatelka a konceptuální umělkyně Sophie Calleová u vstupu všechny návštěvníky francouzského pavilonu letošního ročníku nejstarší mezinárodní přehlídky současného umění. A i když její výstavní budova nese stejně jako většina ostatních v Giardini della Biennale označení jedné jediné země, o ryzí mezinárodnosti tohoto projektu by se dohadoval jen málokdo. Jsou zkrátka pocity a emoce, které bez problémů překračují veškeré geografické hranice.

Humor místo zloby

Snad každý z nás se někdy ocitl v podobné situaci jako autorka tohoto rozsáhlého projektu. A nemám teď na mysli pouze rádoby dobrotivé dopisy na rozloučenou (mohu například ujistit muže, že pravděpodobnost obdržení takového dopisu je v jejich případě hodně mizivá), ale jakýkoli útok na naše city, na nějž nám není povoleno okamžitě reagovat. I v dnešní době globálně propojeného světa totiž stále existují způsoby, jak ranit toho druhého z dálky, vyhnout se přímému konfliktu. A tudíž v onen prvotní důležitý moment nevidí vzdálený nepřítel náš fialový obličej, naběhnuté krční žíly nebo potok slz. Není na koho křičet, komu spílat, koho prosit… nezbývá než se sám o sebe postarat.

Sophie Calleová tak činí pomocí desítek dopisů, fotografií a videí. Sama umělkyně v rozhovorech přiznává, že si kromě textu zvolila i dvě zmíněná vizuální média právě proto, aby projekt příliš nenarážel na jazykové bariéry. Přesně podle úvodních autorčiných slov reagují na „rozchodový dopis“ vybrané (ať už veřejně známé či anonymní) ženy podle stylu své profese. Psycholožka označuje pisatele za manipulativního jedince, šachistka rozebírá jeho možné další tahy, soudkyně jej shledává vinným z nedodržení v dobré víře uzavřené smlouvy. Objevují se i vizuálně poutavé verze dopisu v Brailleově písmu, morseovce nebo psaní plné barevných puntíků, označujících všechny pravopisné a syntaktické chyby, tak jak je zaznamenala editorka. Asi tedy příliš nepřekvapí, že francouzský pavilon byl jeden z mála, kde jste mohli zaslechnout pravidelné výbuchy smíchu.

A přitom vůbec nešlo o laciný výsměch sociální retardaci (nebo čehokoliv chcete) jednoho neznámého muže. Mnohem spíš jednotlivé příspěvky navozovaly atmosféru uvolnění a sebereflexe. Tedy velmi podobné pojmy, které zmiňovala již v polovině devadesátých let Jo Anna Isaaková ve svém teoretickém textu nazvaném Revoluční síla ženského smíchu. Za videem, v němž rozparáděná italská herečka krájí při čtení a osobitém komentování dopisu cibuli a nakonec se do onoho listu důkladně vysmrká, jsem neviděla žádnou zlobu či mstivost, ale prostě jen svérázný smysl pro humor.

One woman show

Rozverná videa jsou tu navíc vhodně střídána s vážnějšími, která dávají na chvíli oddechnout bránici a připomínají, že projekt není jen příjemnou zábavou, ale i přehlídkou různorodých životních stylů, tak jak vyplouvají na povrch skrze společný ústřední motiv – dopis, který ukončuje vztah. Mezi právě taková, z jiných důvodů dech beroucí videa bezesporu patří i vystoupení francouzské filmové ikony Jeanne Moreauové. Herečka, usazená za stolem ve ztemnělé místnosti, čte pozvolna svým nenapodobitelným – alkoholem a cigaretami poznamenaným – hlasem text listu. Jen občas jakoby lhostejně vysloví krátký cynický komentář, popotáhne nonšalantně z cigarety a společně s novým řádkem textu vypustí kouř zase jen tak mimochodem z úst. Když jsem po několikáté sledovala tuto nenápadnou „one woman show“, nemohla jsem si vzpomenout na žádný dokumentární pokus, který by Jeanne Moreauovou vystihoval lépe.

A v tom právě tkví i kouzlo celého projektu Sophie Calleové. K tomu, abychom odcházeli z pavilonu spokojeni, nám může stačit ta první, nejpřístupnější rovina instalace: pobavíme se, zasmějeme, zaťukáme si na čelo, jaký že jedinec mohl napsat tak egocentrický dopis. Jenže lze také strávit v pavilonu/světě Calleové o něco více času a poznat desítky nevšedních žen, názorů, prostředí… a pak třeba i trochu sebe samé. Mohlo by se to hodit, až se zas někdy budeme muset opatrovat.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Jsou Zaostalí skutečně zaostalí?

V druhé polovině osmdesátých let minulého století se na nejrůznějších úrovních naší společnosti schylovalo k zásadním konfrontacím. Všeobecně známému politickému zvratu předcházela také stále výbojnější a rozhodnější gesta. Odvážnější část umělců a jejich přátel dávala o sobě vědět na rozsáhlých přehlídkách. Přibývalo polooficiálních výstav (Konfrontace, K ROK, Otevřený dialog ve Vinohradské tržnici v Praze apod.), udržujících si spontánní a svobodný ráz. Přístupy jednotlivých generací k necenzurovanému projevu se však zřetelně lišily. Nastupující „generace osmdesátých let“ nenavazovala ve většině případů na své předchůdce či dokonce na odkazy místní tradice, ani nevycházela z tolik dosud frekventovaných existenciálních pocitů jednotlivce vrženého do soukolí totalitní moci. Namísto zobrazení vypjatých situací s politickým podtextem a celospolečenským dosahem se mladí umělci uchylovali spíše
k nadčasovějším (a tak méně osobním) mýtům a netradičnímu (mnohdy exotickému) tvarosloví, které postmoderna tak vehementně a nezávazně nabízela. Někdy až módní či salonní primitivismus se svými totemy, bůžky, džunglemi a mysterijními atributy všeho druhu ovládl ve velké míře českou výtvarnou scénu. Starší kolegové se v takových nových (nikoliv však vždy originálních) dekoracích a odkazech k prapočátkům lidské civilizace cítili poněkud nedostatečně avantgardní, tedy jaksi zaostalí.

Formování skupiny

Forum ‘88, dnes již jedna z legendárních akcí, odehrávající se v pražských holešovických jatkách, svedla mimo jiné dohromady dodnes existující a sporadicky vystavující skupinu Zaostalí – prazvláštní plod bouřlivé a v mnohém přelomové doby. Poté, co Jiří Sozanský inicioval tuto „podvratnou činnost“, ocitli se Bedřich Dlouhý, Zdeněk Beran, Hugo Demartini a Pavel Nešleha v těsné blízkosti. Při instalaci začali jmenovaní náhle a zcela spontánně až nekontrolovaně vršit své artefakty (obrazy, objekty, instalace) na jednu velkou hromadu – na jakési obětiště, iniciující řadu zásadních otázek a nových pohledů na estetické normy. I když tak trochu z recese i „trucu“ vznikla nevábná zákoutí, zrodila se akce dodnes zneklidňující a vzpomínaná. Tím byly také položeny základy estetiky a poetiky Zaostalých – skupiny složené z výrazných individualit s příbuzným názorem na stav naší chátrající civilizace
i na význam tradičních evropských (nikoliv cizích) hodnot se svými krásami i apokalyptickými vizemi. Zaostalí demonstrovali svými díly (i na současné výstavě tak s chutí činí) svůj odmítavý postoj k módním vlnám a povrchním – „stokrát přežvýkaným“ (Z. Beran) – citacím starých mimoevropských kultur, k planým instalacím a odtažitým koncepcím. S každou skupinovou výstavou se hlásí k dramatické metafoře, vzrušenému podobenství, ale i k pochmurnému tajemství, také k (ne)patrné naději a konečně nevyhnutelnému zmaru. V dílech Zaostalých (tedy spíše poučených než degenerovaných a neaktuálních) nalezneme setkávání krásného i ošklivého, vznešeného i nízkého, naléhavě vážného i romanticky ironického. Umělci zde kladou otázky každému divákovi výstavy, ale bez ostychu i sami sobě, „bloudí bez konce“, mateni všeobjímajícími, zdánlivě přívětivými iluzemi všedního dne. S nebývalou odvahou podrobují své práce novým
zkouškám bez ohledu na společensky většinové, bezbolestné směřování. Namísto dogmatu nabízejí možnosti a přesahy – pozorovatele vyzývají k vlastní iniciativě a závěrům; otevřeně spolupracují – tvoří i destruují.

Gentlemanské společenství individualit

Historie skupiny je na výstavě v Městské knihovně připomenuta prostřednictvím fotografií a dokumentárních filmů ve vstupním spojujícím sále. V ostatních prostorách se představují autoři samostatně. Bedřich Dlouhý a Zdeněk Beran, zřejmě nejvýraznější členové sdružení, kombinují ve svém známém stylu malbu (až precizně staromistrovsky pojednanou) s prostorovými materiálovými objekty (fantaskní přístroje či cestovní kufry napěchované podivnými fragmenty). Vytvářejí tak působivé celky (jakési environmenty), které dosud vynikají svou nenapodobitelnou syrovostí a účinností. Zvykneme-li si na výstavě na převažující temnou dekadenci a zjevný marasmus, tak typický pro Zaostalé, můžeme si uvědomit, co nás tak podvědomě k těmto projevům přitahuje: skutečné tázání, nekašírovaný autentický projev a odvaha k pravdivému, mnohde sebeironickému konstatování.

Sochař Hugo Demartini je na výstavě zastoupen jen svými staršími pracemi – známými poničenými sádrovými krychlemi či komorními modely prázdných, rozpadajících se míst. Čtveřici autorů (doplněnou hudebním skladatelem Janem Klusákem a architektem Karlem Koubou) uzavírá již zesnulý Pavel Nešleha. Jeho soustředěné nefigurální kresby a malby s instalovanými plastickými doplňky se blíží spíše k mystickým vizím (zpravidla světelným úkazům), čímž překračuje a mnohdy opouští skupinou deklarovanou rozvrácenost, erozi a bolestnou pozemskou pomíjivost.

Zaostalí tedy v úhrnu i na této retrospektivní výstavě diváka oslovují silným sdělením. V době, kdy převažují spíše efektní a „chcípácké“ hry na umění, je tato expozice jadrným poselstvím, jež v žádném případě nezaostává za stále platným tématem dne.

Autor je šéfredaktor Revue art.

STILL another exhibition of painting

Výstava STILL se rozumně nesnaží představit další kanonádu malířských forem, místo toho volí rafinovanější cestu krajních poloh a příspěvků k malbě. Z pravověrnějších malířů jsou na výstavě zastoupeni Josef Bolf a Jakub Hošek, kteří prověřují nosnost tohoto média už řádku let. Milým překvapením je, že se každý z nich nyní vydává opačnou cestou – Hošek stále hlouběji propadá abstrakci, přesné, stylové a malými konkrétnostmi stále narativní, zatímco Bolfovy plochy houstnou lidskou figurací a reálnými i surreálnými podrobnostmi. Zde je na místě podotknout, že výběr českých autorů a především zastoupených prací je dosti vydařený. A zatímco Bolf a Hošek pokoušejí malbu z centra malby samotné, zbývající „naši“ vymezují hranice malby spíše zvnějšku. Hledají, kde končí a začíná, a na tomto rozhraní se obratně pohybují. Zároveň tím vymezují i samotnou koncepci výstavy, která se
nemá týkat jen malby jako média a plochy jako nosiče, ale všeho, co malbu může definovat či dekonstruovat, včetně toho, co má byť jen jednu z jejích vlastností (často zesílenou). Přehlídka STILL, jež překračuje hranice, tak stojí především na vizuálních projevech Jana Šerých, Milana Saláka a Tomáše Vaňka.

Osobní systémy

Jan Šerých progresivně a vytrvale pracuje s obrazem jako s možností zachycení – zleva doprava a shora dolů – události, definované metodicky relativně vzdálenými kvalitami znaku (síly objektivní, systematické a rozumové) a (po)citu (síly skryté a subjektivní). Samostatně prezentovaná, lehce „autistická“ videomeditace nad telefonním číslem či jinou číselnou kombinatorikou Remember Me / Is All I Ask / And if Remembered / Foget It All je nejspíše pozadím nějakého osobního zážitku, představy či pocitu, který bez Jana Šerých asi nikdo nevyluští, byť nám autor mnohé tajenky předhazuje. Jediné, co se nabízí, je ztotožnění telefonního kódu s autorem. To úplně stačí, není třeba se zaplétat do dějových scestí. Jisté je, že nejen díky diktované rychlosti projekce, ale též zašifrovanosti jazyka „ŠERÝCH“ nejsme schopni poskládat dohromady více než dojem o silně zaujatém systému, ze kterého tu a tam vypadne
kousek torzálně pochopitelné reality. Závist, že jen autor sám má právo se pohybovat v tomto jím stvořeném znakovém prostoru, vede k dalším marným pokusům o interpretaci díla, které bylo kdysi kresbou, nyní je projekcí, tak proč by nemohlo bez malířské bravury reprezentovat malíře.

Kódy, znaky a mimikry zkoumá dlouhodobě také Milan Salák. To, co je na výstavě pod evokativními názvy Tupý drak, Jachta, Znak a Malý znak označováno za fragmenty, je tím jen z hlediska jednotlivých vypreparovaných vzorů vojenské maskáčoviny (za předpokladu, že dílo navazuje na autorovy starší práce), jejichž individuální zemité barvy se „smatlaly“ do neutrální šedi. Ta je nicméně individualizovaná něčím, co by se s nadsázkou dalo nazvat malířským rukopisem. Z hlediska obrazu jako objektu působí však zmíněná fragmentárnost spíše opačným extrémem mnohosti a rozmanitosti úhlů a nepatřičných křivek standardního obrazového zakončení. Klasické čtení a orientace na ploše obrazu jsou tím narušeny, nehledě na zatemnění ikonografické náplně. Tak jako u Jana Šerých zde nalezneme spojení přesného znaku a individualizace, které formuje asociativní formy myšlení a poznání. Je to střežené rozhraní, kde se koncept ocitá tváří v tvář
s tím, co kurátor upřímně nazývá „potěšením z malování“.

Tomáš Vaněk napadl malbu přímo z její nejlapidárnější podstaty – nátěru chránícího fyzicky i esteticky povrch. Jedny z dvojice dveří Futury podle svých vlastních slov „udělal nahé“ horkovzdušnou pistolí. Malba se tak scvrkla na seškrabané, seškvařené, nostalgicky půvabné zbytky. Vaněk často používá techniku transferu, charakteristickou pro restaurování malby. V patře přenesl užitnou funkci malby, konkrétně kreslířského znaku pro okno, z výkresů na okna reálná.

Od sporých gest výše zmíněných se dost odvážně vzdálil Evžen Šimera. Místo po minimálních plochách rámu, do něhož se dění obrazu přesunulo v jeho starších pracích, barvy nyní vtipně stékají po okázalé ploše obrazu – objektu opartově erotických kvalit. Dušan Zahoranský vystavil již známou dvojici: anamorfní akvarel čínského mistra a korigovanou fotografii instalace akvarelu v restauraci Hao Ri Zi, kriticky manipulující a komentující skutečnost, ze série vystavené v minulém roce v Galerii Jelení.

Bohužel zahraniční zastoupení se mi jeví jako výrazně slabé a klouzající po povrchu nejen malby, nebudu se jím tedy ani zabývat, snad kromě Rolanda Geissela, jehož malířské instalace jsou napínány kontrastem rukodělnosti a designu, plochy a prostoru (rukama potírá stěny místností do předem připraveného geometrického plánu).

Hledání malby

Definice, přidělené jednotlivým autorům, kteří vystupují pod hesly „malba jako“, působí spíše zjednodušujícím dočasným přiřazením: malba jako dějepis, evokace, styl, provokace, interakce, kultura, existence, řemeslo, syntéza, systém, výzkum, napětí, hra, evidence, touha. I bez zavádějících škatulek je více než jasné, že malba je schopná reflektovat cokoliv, být vším, třeba i barevnými pruhy erotického filmu od Marka Kvetána. Obraz může být utilitárním návodem a návod obrazem o použití otvíráku na pivo (Oskar Dawicki). Ale může být i nesmyslnou projekční plochou pro impresionistický kýč.

Hledání malby v jejích krajních polohách i vně není vůbec od věci. Kromě aktuálního příspěvku k mnohdy až nekritickému zájmu o malbu je také jednou z odpovědí rigorózním obhájcům malířského média coby ohroženého druhu, že se o věci staré desetitisíciletí dá přemýšlet svobodně (včetně techniky), jinak i stejně jako před staletími.

Autorka je historička umění, působí jako kurátorka v Galerii Klatovy/Klenová.

Tal R

CD DVD

Berlínské spiknutí

The Good German

Režie Steven Soderbergh, 2006, 105 min.

Magic Box 2007

Dokonalé retro předvedl Steven Soderbergh ve filmu, který spolu s Bublinou natočil v pauze mezi Dannyho parťáky 2 a 3. Snímek, odehrávající se nedlouho po konci druhé světové války v Berlíně, je poctou filmu noir. Už od úvodního loga produkční společnosti máme pocit, že sledujeme dílo natočené ve 40. letech, jen s trochu dokonalejším, ostřejším obrazem. Objevují se ale také jakoby nedodělky, když například chvíli sledujeme na boku obrazu okraj „špatně zasazeného“ filmového pásu (pro natáčení byly použity zastaralé čočky). Aby byla iluze přesná, používá Soderbergh také zadní projekci, takže cítíme, že hrdinové uhánějící automobilem ve skutečnosti sedí před plátnem, a zážitek to neoslabuje, právě naopak. Obě oddělená prostředí pak ladně propojuje například z okénka vyhozený nedopalek. Někdy si režisér vystačí i se statickou fotografií rozbořeného Berlína, před níž sedí herci na lavičce. Ve snímku s detektivní zápletkou sledujeme pátrání
amerického důstojníka po vrahovi jeho řidiče. To ho zavede až k pozadí Postupimské konference, na níž se rozděluje nejen Evropa, ale také vědecké mozky, které USA potřebují pro vývoj zbrojního arzenálu do nadcházející studené války. Berlínské spiknutí je cinefilský zážitek se zábavným příběhem a Georgem Clooneyem, který jako by do filmů z let čtyřicátých přirozeně patřil. Je jen škoda, že se tento snímek u nás neobjevil i na velkoplošném plátně.

Jiří G. Růžička

Nikdo mne nemá rád

Les Quatre cents coups

Režie François Truffaut, 1959, 96 min.

Levné knihy 2007

Francois Truffaut odstartoval svou režijní dráhu fenomenálním úspěchem. Film Nikdo mne nemá rád se přitom zdánlivě tváří jako „tuctové“ dílo o problematickém dětském hrdinovi, třináctiletém Antoinu Doinelovi, kterého nezájem rodičů a společnosti nasměrují do role malého kriminálníka. Své svědectví o světě, v němž se kvůli sobeckosti a pokrytectví podkopávají veškeré individuální vlastnosti a možnost víry ve spravedlnost a lásku, natočil s neobyčejnou filmařskou virtuozitou. Nepsychologizuje, nesnaží se vnášet do děje moralizující prvky, jen za sebe postupně řadí fakta, vrství všechny události a činy, a to s velkým citem pro jejich autenticitu, prozrazující autobiografickou inspiraci. Téměř dokumentární charakter díla nezastře ani použitý širokoúhlý formát a obsazení některých neherců, z nichž třináctiletý Jean-Pierre Léaud se postupem času stal Truffautovým alter ego v dalších třech celovečerních filmech o Doinelově
dospívání a životních peripetiích. A právě první, „iniciační“ film této po dvacet let vznikající série zatím u nás na DVD chyběl, zatímco všechny tři následující již byly vydány. Nyní vychází ve velmi dobrém anamorfním přepisu a český divák tak má možnost si životní „dobrodružství“ Antoina Doinela prožít v jeho úplnosti.

Petr Gajdošík

Ošklivé káčátko a já

The Ugly Duckling and Me!

Režie Michael Hegner, Karsten Kiilerich, 2006, 90 min.

Hollywood Classic Entertainment 2007

Celovečerní trojrozměrné animované filmy jsou doposud doménou americké provenience, ale když se spojí evropské síly (a to konkrétně čtyř států), může dojít k tomu, že se děti starého kontinentu nemusejí cítit ochuzené. Co do konkurenceschopnosti po technologické stránce pochopitelně Ošklivé káčátko obstát nemůže, ale na rozdíl od korejské Pasti na žraloka dokázalo tento fakt proměnit ve výhodu. Animace zvířecích postav není divoce stylizovaná (viz Příběh žraloka), spíše netradiční. Se zachováním skutečné fyziognomie si hlavu neláme, využívá zkratky, trochu karikatury, a to originálněji než třeba Madagaskar. Svěžím dojmem působí i hudební kompozice, neopírající se o mohutnou instrumentaci nebo aktuální pop/rock hity. Příběh je v podstatě převedením klasické Andersenovy pohádky do současných reálií. Děj je prostý, zato si tvůrci dali práci s psychologizací postav. Ne že by filmu dominovala, ale o motivacích postav víme, dokážeme je pochopit
a uvěřit jim. Gagy nejsou postaveny na parafrázích jiných děl, ale snaží se být původní, nebo naopak s lehkou ironií variovat žánrová klišé. Závěrečný soud je tedy jasný: na první pohled outsider dokázal všech svých nevýhod (rozpočet, začínání od nuly, obehraná předloha) využít ve svůj prospěch. Minimálně tak, že Evropa si ostudu neutrhla. DVD je bez bonusů.

Lukáš Gregor

The Cult

Born Into This

Roadrunner 2007

Dvojice Ian Astbury (zpěv) a Billy Duffy (kytara) patřila v osmdesátých letech k tomu nejlepšímu, co bylo na rockové scéně k mání. Z mnoha důvodů nepřežili jejich The Cult (ostatně jako mnoho jiných) prokletá léta devadesátá. V roce 2001 se vrátili s vynikající, ač na jejich poměry až nečekaně agresivně znějící deskou Beyond Good And Evil, která ale nebyla tak komerčně úspěšná, aby měla vydavatelská firma zájem pokračovat. The Cult se rozešli znovu. Born Into This je tak druhým pokusem o comeback, byť tentokrát v podstatně skromnějších podmínkách (Roadrunner) a nejspíš se skromnějšími ambicemi. Z tohoto pohledu funguje docela dobře. Billy Duffy oproti poslední desce poněkud ubral na kytarovém chaosu a do popředí se tak dostává i rytmika, tentokrát ve složení Chris Wyse – John Tempesta. Zejména Tempesta, bubeník s dlouhou metalovou praxí (Exodus, Testament), dodává novému zvuku The Cult potřebný drive. Typické
Duffyho melodické linky jsou naproti tomu někdy zbytečně utopené – nejmarkantnější je to v úvodní Born Into This, kde spíše cítíte, než slyšíte, že se pod duněním kytar a rytmiky vine ještě sólová kytara, která by přitom měla duffyovsky obtáčet Astburyho vokál. Astbury je na novince civilnější, ubylo manýrů, ale je znát, že stále patří k nejosobitějším rockovým pěvcům. I když už na krku nenosí šamanské talismany a místo někdejší téměř gotiky teď zpívá „hodně vostrej rock’n’roll“.

Ondřej Gabriel

Glenn Branca

Indeterminate activity of resultant masses

Atavistic 2007

Americký kytarista a skladatel Glenn Branca proslul především svými hlukovými symfoniemi z osmdesátých let, jimiž radikálně proměnil přístup k elektrické kytaře a potažmo i k vážné hudbě. Ve svých dílech propojil postpunkový, garážový hluk orchestru, tvořeného různě naladěnými a podladěnými kytarami, doprovázenými bicími (stálými členy byli i Lee Ranaldo a Thurston Moore ze Sonic Youth), s dlouhými gradovanými hudebními plochami, upomínajícími na kompozici klasických děl. Titulní archivní nahrávka Indeterminate activity of resultant masses z roku 1981 je na albu obestřena příběhem generačního sporu, který vyvstává zařazením téměř dvacetiminutového rozhovoru belgického novináře s Johnem Cagem. V rozhovoru, který je reakcí na živé uvedení titulní skladby, kritizuje Brancovu kompozici a obecněji i hudbu mladé generace. Jeho hlavní námitka spočívá v přílišném prosazování Brancova ega, v hlasitosti
a politické angažovanosti jeho díla, s čímž měl Cage zřejmě problém také kvůli své inklinaci k zenu. Z chatrně argumentované promluvy však klasik vychází spíše jako hnidopišský mentor. Jakýmsi vtipným rozuzlením je poslední skladba alba, Brancova cageovská kompozice hraná tradičním orchestrem, v níž se oklikou hlásí ke svému předchůdci. Dokument, z něhož jiskří inspirativní hudebně-slovní polemika dvou generací avantgardních hudebníků.

Karel Kouba

Prince

Planet Earth

Sony/BMG 2007

Prince vždycky produkoval kvalitní hudbu a potvrzuje to i jeho poslední deska, byť už nepřináší žádná překvapení, ale jen kvalitní písničkovou produkci. V době uhlazeného bezpohlavního r’n’b, jenž kraluje americkým žebříčkům, potěší Planet Earth pestrostí použitých prvků, které nezbavují desku konzistentnosti, i silnými emocemi. Jen posluchači nesmí vadit, že Prince už není tím pobuřujícím sexuálním ďáblíkem, ale zvěstovatelem Jehovy. Rockery potěší především bouřící kytara, která se neobjevuje jen ve skladbě příznačně nazvané Guitar, ale zazní už v závěru soulově gradující titulní skladby, otevírající desku. Dává říz i popové baladě Lion Of Juda. Prince přitom nezapomíná ani na své funkové kořeny, což jasně ukazuje skladba Chelsea Rodger s žesti v duchu nejenergičtějších nahrávek New Power Generation. Slyšet je saxofonista Maceo Parker. Přirozeně nechybí ani smooth r’n’b, který v USA letí, což dokumentuje Mr. Goonnight s decentním rapem.
Uhlazená je i táhnoucí se balada Somewhere Here On Earth se sladkým saxofonem, nechybí jí však napětí. Jak moc se vrátil Prince k minulosti, ukazuje závěrečné Revelation/Resolution. Písnička s beglajtem na kytaru by se klidně dala hrát u táboráku, i když nemá syrovost Marleyho skladby Redemption Song, jež uzavírala album Uprising. Do dějin hudebního průmyslu toto album vstoupilo i tím, že se v Anglii v den vydání zdarma přibalovalo k jednomu z bulvárů.

Alex Švamberk

Chci udržet posluchačovu pozornost

Proč jste se rozhodl k emigraci a proč právě do Izraele?

Využil jsem situace na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy se najednou objevila možnost vycestovat podle vlastní vůle. Pracoval jsem tehdy jako dirigent v Dušanbe. Tádžikistán zažíval silnou nestabilitu, ke slovu se dostal příšerný nacionalismus a v roce 1991 – to už jsem žil naštěstí v emigraci – tam vypukla občanská válka. Kvůli tomu všichni odjížděli do USA, Německa nebo do Izraele. Já odjel v roce 1990 a pro Izrael jsem se rozhodl i proto, že jsem Žid a že tu mám příbuzné. Zpočátku to bylo těžké, jako v jakékoli emigraci, pak jsem si ale zvykl, naučil jsem se jazyk, a teď je mým domovem jednoznačně Izrael. V některých bývalých svazových republikách jsem od té doby byl – v Rusku, Uzbekistánu nebo Kazachstánu –, v Tádžikistánu ale nikoli. Tamější kultura je téměř zničená, podobně jako afghánská nebo íránská. Mrzí mě to, protože tu kulturu obdivuji; to se nakonec projevuje i v mé hudbě,
v mých „crossroads“.

Současnou izraelskou hudbu tvoří celá řada imigrantů: Gruzín Josef Bardanašvili, Ukrajinec Valentin Bibik, Rus Ariel Davydov a další. Do jaké míry lze vlastně hovořit o izraelské hudbě?

To je těžko řešitelná otázka. Vždyť Izrael existuje teprve šedesát let, ale let velice neklidných. Těžko se dá vycházet z nějakých tradic. Židé, roztroušení po celém světě, se adaptovali v té kultuře, ve které žili, považovali ji za svou rodnou, třeba jako já tádžickou, Bardanašvili gruzínskou apod. Pak přijeli do Izraele a říkali, že právě tu či onu hudbu je třeba rozvíjet. Je to jakýsi salát, syntéza, která se v lecčems podobá americké kultuře (i když šedesát let a dvě stě let existence je samozřejmě rozdíl). V Izraeli se hudební tradice zdaleka ještě nevytvořila a možná už ani nevytvoří. Když se formovaly starší hudební kultury, neznaly takové komunikační prostředky, jaké existují dnes, Gruzíni neslyšeli, co za horami zpívají Arméni, apod. Dnes jeden druhého napodobuje, nechává se ovlivňovat a sotva může vzniknout nějaká originalita v „národním“ slova smyslu.

Jaký na vás mělo vliv studium v Moskvě?

Ačkoli jsem s bývalým režimem nesouhlasil, přiznávám, že jsem produktem sovětského systému, což v případě svého studia nemyslím nijak negativně. Po sedmnácti letech života v západním kontextu mohu porovnávat. Na Západě není studium kompozice taková prestiž, studenti kolikrát ani nevědí, jestli se skutečně chtějí stát skladateli, a nezřídka se stává, že po čase jdou studovat jiný obor. Chybí tu i individuální přístup. Když jsem studoval Moskevskou konzervatoř, byla to pro mě pocta. Byli jsme v neustálém kontaktu se známými skladateli – Alfredem Šnitkem, Edisonem Děnisovem, Romanem Leděnjovem ad. –, tedy s velikány, kteří ctili tradice, hodně věděli a dělili se o své zkušenosti. Studijní program na konzervatoři byl intenzivní, a my tím studiem žili. Režim samozřejmě nebyl v pořádku, ale koneckonců diktátorská společnost prospívá svým způsobem rozvoji umění víc než svobodná, a já jsem i z tohoto pohledu rád, že se mi
hudebního vzdělání dostalo právě v Moskvě.

Píšete skladby pro slavné hudebníky. Co pro vás znamená tato spolupráce?

Maxim Vengerov, Misha Maiski a další, s nimiž spolupracuji, jsou prvotřídní mistři svých nástrojů, zaměření převážně na klasický repertoár. Proč by ale současní skladatelé nemohli spolupracovat s touto elitou, když je tomu nakloněna? Podobná kooperace může být velikým přínosem. Vždyť byl by třeba Šnitke Šnitkem bez Kremera a Rožděstvenského nebo Kančeli Kančelim bez Kachidzeho? Kontakt s vynikajícími interprety klade na skladatele větší nároky, takže může podnítit vznik výrazných děl. Když člověk píše pro průměrného interpreta, sám pak podléhá omezením.

Jak vznikl váš Violový koncert? Je ušitý přímo na míru schopnostem (hudebním i tanečním) Maxima Vengerova, jehož pojetí lze považovat za velice svérázné. Čekal jste, že se brzy najdou i další interpreti této skladby?

Viola byla odedávna pokládána za nepříliš virtuózní nástroj, byla vždy tím „něčím, co je mezi houslemi a violoncellem“. Ve 20. století sice vznikla řada koncertů pro violu, ale většinou nevirtuózních. Vengerov mě přivedl na myšlenku napsat skladbu typu Paganiniho houslových koncertů. Samozřejmě, pro průměrného violistu je to náročná kompozice, která ale – jak věřím – přispěje ke zvýšení úrovně instrumentalistů, stejně jako Chopinovy koncerty pozvedly um klavíristů nebo Paganiniho skladby houslistů. Ano, Maxim je úžasná osobnost, ale já se na provedení Petra Růžičky těším, už jenom proto, že jsem otevřený novým podnětům.

V této skladbě se ozývají silné vlivy tanga a rocku. Alfred Šnitke hudbu tohoto typu používal k vyjádření zla. Hovořil o ní jako o pokušení a mámení (vzpomeňme například Mefistovo tango ve Faustovské kantátě). Co vyjadřují tyto žánry ve vaší hudbě?

Vím, co měl Šnitke na mysli, ale osobně chápu tyto prvky spíš jako fenomén naší kultury. Třeba exaltaci rocku, jeho sílu a energii vnímám ryze pozitivně, nemám žádné negativní asociace. Totéž platí i o tangu: banální melodie jistě mají svůj půvab, je to také část lidské duše, jsou to lidské emoce, které se mi líbí, které respektuji a používám ve své hudbě. Ve Violovém koncertu jsem se snažil zachytit především mnohovrstevnatost naší kultury, její četné tváře, jež jsem chtěl zakomponovat do svého díla. Coby akademicky vzdělaný muzikant nabízím svou verzi vnímání rocku či tanga.

Ta mnohovrstevnatost je obecně příznačná pro vaši tvorbu, zvláště v posledních letech…

Ano, my jsme dnes nakaženi časem a já se ve své hudbě snažím zachytit rozmanitost našeho vnímání tohoto času. Vycházím z revoluce v současném hudebním myšlení. Vezměte princip, na němž je založen iPod – posluchač si nahrává hudbu, jakou zrovna chce, určuje si program koncertu; myslím, že to není nic špatného, protože postupně stále více vnímá specifika přechodu mezi jednotlivými skladbami či částmi, které pak pro něj vystupují v různých kontextech. Ta mnohdy divoká směsice, v níž po první větě Mahlerovy symfonie může následovat Schubertova píseň, jazzová improvizace nebo popová píseň, představuje jeho vkus a pohled na svět. Skladatel si musí uvědomit, že když napíše čtyřicetiminutovou skladbu, měl by usilovat o udržení pozornosti ze strany posluchače. A ten je již náročný jiným způsobem než v minulých dobách, už ho nešokuje to, co šokovalo posluchače v renesanci. Jeho náročnost vychází z velkého výběru komunikačních prostředků
i uměleckých druhů. To vše mě stimuluje při komponování; chci používat takové techniky a postupy, při nichž by publikum neusínalo.

Písně náčelníka Rudé lišky

Umělců a hudebníků, kteří se svobodně a invenčně pohybují napříč žánry a styly, jsou nyní tisíce, ne-li rovnou miliony. Ostatně, tato disciplína náleží k základnímu postmodernímu tvarosloví a způsobu vyjádření. Ale skutečně málo je takových, co mají své nezastupitelné místo jak v undergroundových oblastech, plných divokých výbojů, tak mezi fanoušky po celém světě a ještě dokážou suverénně vyprodávat velké sály. Americký zpěvák a hlasový experimentátor Mike Patton k nim patří.

Mezi přijatelným a podivným

Není ovšem tvůrcem z rodu těch, co se přizpůsobují jakýmkoliv trendům; mnohem spíše je tím, kdo tyto trendy ustavuje, definuje a v momentě vyčerpání opouští. Přechod od jazzu k hip hopu nebo líbeznému surf rocku pro něj není nejmenší problém. Není třeba dlouze připomínat Pattonovy aktivity v mainstreamovějších skupinách Faith No More či Peeping Tom, v nichž dokázal spojovat žánry metalu, popu či hip hopu a velkému množství lidí zprostředkovat náročnější kontexty hudebního světa lákavou a melodicky zapamatovatelnou cestou.

Pattonovy nezávislé projekty se nicméně výrazně odlišují. Někdy se zpěvák vydává na území drsných a hrubých zvukových ataků, které nezapřou inspiraci noisem. Tento fakt dokládají jeho sólová alba, vydaná na labelu Tzadik experimentátora Johna Zorna, jež představují jedny z nejextrémnějších podob hlasových projevů, podpořených brutální dávkou elektronického bílého hluku. Jindy zase brouzdá ve vodách free jazzu: Pattonovy sklony spolupracovat s nejrespektovanějšími newyorskými downtownovými radikály – saxofonistou Johnem Zornem, basistou Billem Lasswelem nebo trumpetistou Davem Douglasem – dokumentuje třeba album velmi otevřeného a nespoutaného koncertního záznamu z miniaturního klubu The Stone s názvem The Stone: Issue One.

Mike Patton nepatří mezi pouhé hudební extremisty; ve skupině Peeping Tom zřetelně ukázal svoji druhou tvář. Tvář člověka, který respektuje jisté tradice, ví, jak vybudovat hit a přitom evokovat bestiální podobu popu. Při tvorbě skupiny Peeping Tom se záměrně spojil s tak rozdílnými lidmi, jako jsou Massive Attack, Amon Tobin nebo Norah Jonesová, kteří i přes všechny své progresivní tendence s popem stále koketují. Úderný projekt Tomahawk, pod jehož titulem vydal Patton své poslední album, se nachází kdesi na polovině cesty mezi přijatelným a podivným.

Čelenka v mixéru

Nejnovější a v pořadí třetí album tria Tomahawk Anonymous je dostatečně násilné, aby nebylo přijato velkými labely nebo televizními stanicemi. Zároveň je ale natolik písňové, aby jej mohlo poslouchat více lidí než jen hrstka milovníků extrémní hudby (viz Pattonova spolupráce s japonským mistrem hlukových lázní Merzbowem nebo jeho jazzmetalový projekt Fantomas). Na Anonymous se autor rozhodl prozkoumat americké hudební tradice lidových písní původních obyvatel Ameriky – indiánského kmene Hopi – z přelomu 19. a 20. století v poněkud jiné podobě, než jak je zaznamenala etnografka Natalie Curtis Burlinová.

Nebyl by to Mike Patton, kdyby i v případě původní lidové muziky nevytvořil dílo prvotřídní travestie. Své umění rozličných hlasových technik sice napřáhl směrem ke stopování původních indiánských zpěvů, což ale neznamená, že krom mumlání, kvílení a šamanského šepotu na albu nezpívá. Ačkoliv se hlavní struktura některých skladeb důsledně opírá o půdorys písní kmene Hopi, nelze album řadit k současnému módnímu proudu poměrně laciného a prostého sbližování dvou tradic. Trio Tomahawk sice propojuje dva přístupy, ale nechává v něm dominovat principy a zákonitosti „bílé“ hudby – rocku, hardcoru, country či podivného písničkářství. Výsledkem není rozpuštění původních písní do trivializujících rockových balad typu Čechomor, nýbrž dílo skutečné kreativity a neotřelého pohledu na věc. Tím se Patton v triu s kytaristou a basistou Duanem Denisonem a bubeníkem Johnem Stainerem zcela odklonili od svého předchozího kabaretního hardcoru
a zavrhli zažitý ethnopopový kánon, jenž činí z původních folklorních vzorců líbivé skladby. Patton se blíží k myšlení hudebníků formátu Uri Caina, protože spíše než ozvláštněním stávajícího se zabývá důsledným přetvořením, dekonstrukcí. Původní písně (s explicitními názvy typu Rudá liška, Válečná, Tanec duchů nebo Totem) se tak v rukou Tomahawku stávají spíše odrazovým můstkem k hudebnímu útvaru viděnému prizmatem současných trendů temnější rockové hudby. Album však nepostrádá humor a lehkost; k nalezení je tu vtip ve stylizaci i rozbíjení matric.

Celá nahrávka spíš než jako snaha vyvolat opět šamanské zpěvy v jejich magické a rituální síle působí dojmem plastikové indiánské čelenky s trochou toho elektronického haraburdí a jedním zapomenutým country opaskem v masivním kovovém mixéru. S přehledem vržený tomahavk Mikea Pattona tudíž můžeme považovat za důsledný průřez napříč různými vrstvami americké hudební kultury.

Autor je redaktor časopisu His Voice.

Americký vzor, nebo prokletí?

Média v jihovýchodní Asii se jako čert kříži vyhýbají článkům o lepším zdravotním systému například v Kanadě, některých zemích západní Evropy, Austrálie či dokonce v několika zemích Latinské Ameriky. Cecílie, obchodní manažerka singapurského hotelového konglomerátu, tvrdí: „V Singapuru nemáme zájem o státní zdravotní pojištění, jako mají například ve Francii. Nemáme zájem o nic ,státního‘. Konkurence vyřeší veškeré problémy.“ V jejích názorech se tak dobře odrážejí léta propagandy.

O dva dny později se na mě však obrací přepracovaný singapurský taxikář: „Chci se vás zeptat jako cizince: Kdybyste stál před rozhodnutím, zda prodat byt, v němž žije vaše manželka a dvě děti, nebo nechat vlastního otce zemřít na rakovinu, co byste zvolil? Mluvím o situaci, v níž jsem se právě ocitl…“

Shamala S. Palaniappanová, vědecká pracovnice a odbornice na zdravotní systém, popisuje poslední vývoj v Malajsii. „V současné době se zavádí takzvaný Národní systém fiancování zdravotní péče. Ten bude mít za následek, že v soukromých nemocnicích budou nejlepší lékaři v zemi, zatímco velká většina našich občanů se bude muset spokojit s průměrnou či neadekvátní zdravotní péčí. Vláda se snaží zabránit odchodu lékařů ze státních zdravotních institucí a buduje takzvaná privátní křídla nemocnic. Znamená to, že bohatí a chudí sice budou ošetřováni pod jednou střechou, dostane se jim však zcela jiných služeb. Zdravotní pojištění se dá nyní navíc uzavřít jen na jednu životu nebezpečnou nemoc, například rakovinu. Pokud však pacienta postihne jiný neduh, musí platit z vlastní kapsy či prosit o pomoc svoji rodinu.“ Náklady na léčbu ještě zvyšuje vliv farmaceutických firem. „Doktoři v Malajsii jsou na těchto firmách doslova závislí,“ stěžuje si
Shamala S. Palaniappanová. „Výsledkem je, že lékaři vypisují miliony receptů ročně na léky, jež pacienti buď nepotřebují, anebo které jim dokonce mohou ublížit. Prostě jako v Americe.“

Singapur a Malajsie jsou dvě nejbohatší země oblasti (s výjimkou malého sultanátu Brunej, který žije z prodeje ropy). Situace v chudých zemích, které jsou extrémně orientované na volný trh, jako Indonésie či Filipíny, je ještě horší.

V čekárně místní nemocnice městečka Lamitan na ostrově Basilan na jihu Filipín, kde vláda bojuje s muslimskými separatistickými guerillami, vysedávají ve dne v noci desítky chudých rolníků. Přepracovaní lékaři jim však jen zřídka mohou pomoci. Doktor Manar Saliddin již dávno ztratil naději, že se situace v blízké budoucnosti zlepší: „Vláda na zdravotnictví nemá absolutně žádný zájem. Ve státních nemocnicích jsou platy lékařů mizivé. Pacienti a jejich rodiny přitom musí platit za všechno: za jídlo i za lékařské zákroky. Léky si s sebou musí přinést, protože tu žádné nemáme. Pokud někdo přijde například se zánětem slepého střeva a předem nezaplatí, nemůžeme mu pomoci. Podívejte se například do naší zubní ordinace: používáme tu kleště z dob druhé světové války. Vrtačky vůbec nemáme. Zuby neplombujeme a neléčíme – jen trháme. A nemůžeme nabídnout ani lokální narkózu. Několik našich dentistů má ve městě soukromou praxi a ze svých
vlastních platů pak nakupují léky pro nemocnici. Ve velkých městech samozřejmě existují luxusní nemocnice pro bohaté. Na pokojích mají klimatizaci, kabelové televize a dokonce internet. Nejbohatší a vyšší střední vrstva si totiž může dovolit soukromé pojištění, které ovšem přesahuje průměrný roční plat na Filipínách.“

V sousední Indonésii, čtvrté nejlidnatější zemi na světě, spí ve státních nemocnicích rodiny pacientů na zemi a na přistýlkách, aby byli k ruce nemocným. Zdravotní sestry totiž odmítají poskytovat své služby. Léků není nikdy dostatek a jídlo si musí pacienti kupovat. Nejchudší mají sice státní pojištění, ale to jim zajišťuje jen minimální péči. Pojištění státních úředníků je o něco lepší, má na ně však nárok jen malé procento obyvatel. Podobně jako ve Spojených státech i v Indonésii je soukromé pojištění drahé a většinou nekryje náklady související s „již existujícím zdravotním stavem“. Pokud pacient trpí chronickou nebo vážnou nemocí, pojistit se nemůže anebo musí platit závratné částky.

Soukromé pojištění v Indonésii stojí kolem 800 dolarů ročně, přesně tolik, kolik činí HDP na osobu na rok. I toto pojištění však kryje pouze náklady do výše 110 dolarů na den. Lékařské zákroky v Indonésii ale stojí několik tisíc dolarů. Výsledkem je, že drtivá většina občanů země nemá žádný přístup ke zdravotní péči.

Autor je šéfredaktor tiskové agentury Asiana, americký spisovatel, novinář a režisér.

Důchodci v médiích

O tom, že česká společnost stárne a senioři tvoří čím dál početnější část populace, dnes asi nepochybuje nikdo – stačí alespoň okrajově sledovat debaty o reformě veřejných financí a výdajů na sociální dávky. Naděje na dožití se neustále zvyšuje díky kvalitnější lékařské péči a dětí se rodí míň než dřív. Otázku, jak na tento trend reagují česká média, si v analýze Může být stáří krásné?, jež byla veřejnosti představena 31. října 2007, klade socioložka Renata Sedláková. Její studie navazuje na dva roky starý výzkum televizního a tištěného zpravodajství, který realizovala spolu s Lucií Vidovičovou. Oba texty vznikly pod hlavičkou projektu Společnost přátelská všem generacím, na němž se podílejí Diakonie Českobratrské církve evangelické a společnost Walmark, a pokoušejí se podchytit mediální obraz stáří. Úvodní výzkum se soustředil na textovou část sdělení, nyní se autorka pustila do úkolu možná náročnějšího – do analýzy
fotografií seniorů v českých časopisech.

Zatímco sociální vědci na západ od našich hranic věnují stárnutí populace i jejímu mediálnímu obrazu značnou pozornost a o seniorech publikují rozsáhlé studie i úzce zaměřené odborné časopisy (jmenujme například žurnál Ageing & Society), v našich končinách je pokus Renaty Sedlákové jednou z prvních vlaštovek. Přichází navíc v době, kdy se ozývá volání po systematické reflexi zdejší mediální produkce. Obojí by mohlo být přidanou hodnotou studie, kdyby ovšem nebyla problematická v jiných ohledech.

Kdo má přednost

Nejprve ovšem k jejím zjištěním. Sedláková se na základě analýzy téměř tisícovky fotografií seniorů, které pocházejí ze dvou vydání čtyřiceti českých časopisů, domnívá, že je stáří v médiích výrazně podreprezentováno a poměr zdaleka neodpovídá věkovému rozložení české společnosti. V tom má nejspíš pravdu, k podobnému výsledku ostatně dospěly autorky již před dvěma lety. Další závěry se s pilotní studií již víceméně rozcházejí.

Hodně prostoru věnuje Sedláková rozdílům v zobrazování mužů-seniorů a žen-seniorek. Muži jsou zobrazováni třikrát častěji než ženy, navíc v odlišném kontextu: „zatímco muž je aktivní, úspěšný, nejlépe stále atraktivně vyhlížející businessman, žena je jen stará“. Dokládá to například poukazem na rozdíl v zobrazování partnerů a partnerek či manželů a manželek známých osobností. Je-li na fotografii zobrazen partner ženy, popisek často obsahuje informaci o jeho povolání, v opačném případě taková informace chybí nebo není uvedeno ani jméno partnerky. Významný rozdíl spatřuje autorka i v tom, že senioři jsou častěji politiky, podnikateli či experty, zatímco seniorky jsou obvykle herečkami, zpěvačkami či umělkyněmi.

Disproporci autorka objevila i ve vztahu seniorů k mladším generacím. Tvrdí přitom, že s dětmi nebo mladými lidmi sdílejí senioři prostor na fotografii pouze zřídka, ačkoliv je v české společnosti běžné, že se prarodiče podílejí na výchově vnoučat a chodu domácností svých potomků. Ženám tak dokonce média v obrazech upírají jejich tradičně připisované role matek nebo babiček a zároveň podle autorky ohrožují inkluzivitu a integritu společnosti tlakem na individualizaci života ve stáří.

S vráskami, či bez vrásek?

Za důležité také Sedláková považuje zjištění, že převážnou většinu seniorů vyobrazených na fotografiích v časopisech tvoří osoby veřejně činné a celebrity, a že se média při zobrazování stáří vyhýbají ošklivosti a nemoci. „V době, která propaguje odbornou, tzv. antiageingovou péči, nejsou vrásky jako jeden ze základních atributů stáří v módě,“ píše autorka s poukazem na rozdíl mezi subjektivně vnímaným a skutečným věkem fotografovaných osob. S tím částečně kontrastuje poslední kapitola studie, v níž předkládá zběžnou analýzu několika reklamních sdělení, jež podle ní obsahují odkaz na stereotyp neúspěšného, neatraktivního, sexuálně neaktivního stáří.

Metodologická směs

To jsou jistě zajímavé výsledky a stojí za to se nad nimi trochu zamyslet. Škoda jen, že se jejich důvěryhodnost rozmělnila v až neprofesionálním provedení studie, zřejmě ušité příliš horkou jehlou. Textu chybí rozvaha a důslednost, jde o poměrně neprůhledný hybrid kvalitativního a kvantitativního přístupu k analýze, který metodologicky kulhá na obě nohy. Na počátku potíží stojí ledabyle formulovaná výzkumná otázka, která autorku nedovedla k jednoznačné volbě metody či systematičtějšímu výběru vzorku (do kterého byly vedle společenských, zpravodajských nebo lifestylových magazínů zahrnuty například časopisy Cosmogirl a CarAuto), a tudíž ani k jednoznačným závěrům, jimž chybí právě mediálně-analytický rámec. Zejména závěry o zobrazování celebrit a genderové vyváženosti by zasloužily srovnání s jinými studiemi, chybějí i reflexe rozdílné logiky zobrazování v reportážní, ilustrační a reklamní fotografii.

Červi v mase

Studii lze vytknout i konceptuální nevyváženost. Stáří je složitý fenomén, při jehož uchopování často balancujeme na hranici politické korektnosti, což autorka dokazuje nejistotou, zda je z hlediska seniorů výhodnější, jsou-li zobrazováni jako aktivní, či naopak nemohoucí, zda je stáří krásné, nebo ošklivé. Nereflektované předpoklady pak Sedlákovou dovedly na jedné straně ke stesku, že obyčejné stáří, které neprošlo rukama vizážistů, se na fotografiích neobjevuje, a na straně druhé k předpokladu, že by takové obrazy byly pro čtenáře nepříjemné, a tak je dokonce (zřejmě kouzlem nechtěného) na jednom místě přirovnává k obrazu červů v hnijícím mase.

Kdyby závěry výzkumu Renaty Sedlákové disponovaly větší přesvědčivostí, mělo by asi smysl zamýšlet se nad politickou ekonomií studie, jež byla vypracována v rámci reklamní kampaně na doplňky stravy určené seniorům. Mělo by i smysl zabývat se možnými důsledky podobných výzkumů na práci českých novinářů a obrazových editorů. V tomto ohledu jde pilotní studie Sedlákové s Vidovičovou dokonce tak daleko, že autorky a základě svých zjištění a studia příslušné literatury vypracovaly několik doporučení pro novináře. Rozpačitý výsledek, který Renata Sedláková předložila v aktuálním textu, však spíše vyvolává otázku, zda podobně odbyté práce neprokazují mediálním studiím – oboru, který si nárokuje právo kriticky hodnotit práci médií – medvědí službu.

Autorka je doktorandka na katedře sociologie FSS MU v Brně.

I druhá liga může vyhrát

Letošní 11. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů opět potvrdil své nezanedbatelné místo na české festivalové mapě. Ji-hlava už svou pomlčkou klade důraz na „myšlení filmem“ a na to, aby se pozoruhodné české i zahraniční dokumenty objevily i na plátnech kin. I proto její tým nyní převzal záštitu nad programem pražského kina Oko. Příznivci ne-dokumentárních filmů však
nemusejí zoufat, kino Oko se nebude zaměřovat pouze na dokumenty. Jeho koncepce stojí podle dramaturga Petra Kubici jak na artových filmech včetně jejich delšího nasazení v čase premiér, tak na jedinečných akcích, jako jsou přehlídky či jednorázové projekce děl. To bude samozřejmě prokládáno běžnou, leč kvalitní filmovou produkcí. Kino funguje v nové dramaturgii od počátku listopadu, spolupracuje s festivalem Mezipatra a zatím promítá českou hranou a dokumentární tvorbu – včetně premiérového celovečerního dokumentu Miloslava Nováka Mír s tuleni, uvedeného slavnostně i v Jihlavě, který pojednává o tom, kam až dospěla domestikace zvířat a zda i ta divoká nakonec nebudeme vídat jen v zoo.

Alibismus místo tvorby

V současném českém dokumentu je bezesporu několik paralelních tendencí odvislých od jednotlivých osobností – vedle časosběrné metody Heleny Třeštíkové, klasické publicistiky a reportáží je velmi častým jevem zcizování a ozvláštňování dokumentu, hledání jeho vlastní podoby. Této cestě dala impuls řada věcí už počátkem devadesátých let; jednou z nich byla bezesporu i osobnost Karla Vachka a jeho pedagogický vliv na pražské FAMU. Přesto některé (zejména studentské) snímky i letos ukázaly, kam až může bezbřehé hledačství zajít.

Snímek studentky dokumentu Heleny Všetečkové s vachkovsky dlouhým názvem Rula, Ticho, Čumba Ladislav, doc. Karel Floss a další hrdinové našich demonstrací v roce 2007 vzbudil svou uvolněnou formou mezi diváky protichůdné reakce a ukázal, že nahodilé hromadění událostí bez promyšlené struktury k ničemu nevede. Tento rádoby dokument skládá vedle sebe záznam ze shromáždění na podporu umístění amerického radaru i demonstrace proti němu, do toho místy v černobílých záběrech promlouvá filmový amatér Vladimír Rula, kterého přeruší letní přednáška doc. Karla Flosse o současné filosofii, jíž dominuje pojem „Události“ a její procesuální charakter. Zkrátka kronika roku 2007 osobníma očima mladé dokumentaristky, dalo by se říct. Proč tomu ale věnujeme v A2 pozornost?

Všetečková totiž představuje pro současnou generaci začínajících dokumentaristů dost typickou formu alibismu, který se zaštiťuje povrchní znalostí převzatých filosofických konceptů, aby mohla předložit věc bez ladu a skladu a označit ji za novátorskou. Navíc je tato dokumentaristka některými českými kritiky oceňována (namátkou Famufest) a její nový dokument se objevil dokonce v soutěžní jihlavské sekci Česká radost (naštěstí ji nevyhrál). Skutečné novátorství přece staví na promyšlené koncepci, myšlence a znalosti kontextu, zejména dějin filmu. Z diskuse i v rozhovoru pro deník Dok. revue 3/2007 však jasně vyplynulo, že Všetečková žádnou podobnou koncepci nemá: „To, proč jsem ten film natočila takhle, je v podstatě z nouze, jelikož jsem chtěla točit úplně jiný film, a tohle jsem dělala jen tak… A pak z toho vznikl spíš seřazený materiál, než cokoliv jiného…, takže je to víc takové pozorování z roku 2007 než co
jiného.“ A co si myslí dokumentaristka o problému radaru u nás? „Mě to moc nezajímá…“

Film brut

Naproti tomu snímek Druhá liga od českého „samochodce“ na pomezí žánrů experimentálního filmu a dokumentu Martina Ježka dokládá, že i nestrukturované záběry je potřeba promyslet a dát jim koncept, který navazuje na jakousi spodní vlnu kinematografie, jejíž snahou vždy bylo prozkoumávat a experimentovat se zavedenými žánry. Tento spodní proud má každoročně v Jihlavě své nezastupitelné místo a jihlavské dramaturgii za to patří dík, byť je otázkou, nakolik by měly být tyto snímky opravdu soutěžní. Druhá liga je Ježkovou originální polemikou se staršími střihovými filmy, v nichž tvůrce v roli střihače dává amatérským záběrům význam a povyšuje tak zásah do materiálu nad materiál samotný. Ježek postupuje ve svém novém díle naopak – chce obnovit původní, neškolenou radost z prostého filmování, kterého už podle svých slov není kvůli svému vzdělání (a zkušenostem) schopen. Jak sám říká, když se někdo snaží o bezprostřednost,
už ho to omezuje. Proto dal třem přátelům do ruky Super8 kameru a instruoval je, ať natočí bezprostřední záběry určité délky a různého obsahu. Ty pak snímal kameraman ruční kamerou a intuitivně vytvořil finální skladbu, navazující na amatérský art brut ve výtvarném umění a pokoušející se zcela po svém o jakýsi film brut. Ježkovo vlastní, neodvozené a intuitivní hledání je tak ve výsledku mnohem větší „událostí“ než Všetečkové snímek, který se tímto slovem tak často ohání.

Autorka je filmová publicistka.

Lékařská etika dříve a dnes

Zvláště citlivou oblastí, kde je jakýkoliv faktický či domnělý prohřešek proti mravním, ať již ustáleným nebo očekávaným zásadám pociťován, je zdravotnictví. Mnozí vášniví kritici současného stavu jsou přesvědčeni o tom, že v každé jiné době byla lékařská etika na vyšší úrovni než dnes. Taková kritika však v historickém kontextu zaznívala periodicky. To, co se změnilo, se však týká nejen převratného postavení pacientů v moderních zdravotnických systémech, ale i nových a závažných problémů etiky v lékařství, které v minulosti nemusel nikdo řešit.

V tradičním, paternalistickém vztahu lékaře a pacienta dbal na dodržování etických pravidel profese především lékař. Jinými slovy řečeno, každý věděl, co může od svého lékaře očekávat a co lékař bude naopak očekávat od svého pacienta a jeho rodiny.

K výrazným změnám ve vztahu lékařů a pacientů docházelo postupně (zejména po druhé světové válce) a paternalistický model už nebyl udržitelný jako rozhodující a jediná strategie. Podstatnými důvody pro změny byla skutečnost, že medicína změnila svůj charakter (nové technologie a léčebné metody, týmová práce lékařů a dalších zdravotníků, nutnost specializací atd.), lidé jsou stále vzdělanější a s větším či menším důrazem požadují respekt k právu na sebeurčení. Výsledkem je mimořádná změna paternalistického modelu v profesionálně partnerský, která není ukončena. Staletá pravidla očekávaných norem chování však není možné bez modifikace převzít do nového modelu a s Hippokratovou přísahou těžko vystačíme. Nepochybně bychom měli mnohem více informovat každého občana, a tedy i budoucího pacienta o změnách, které se každého z nich již dotýkají a dotýkat budou a které zakládá především Úmluva
o biomedicíně a následně odvozený instrument informovaného souhlasu. Stejně tak bychom měli systematicky vysvětlovat, s jakými dilematickými (nejednoznačně řešitelnými a obtížně rozhodnutelnými) situacemi se setkává lékař a proč je vysoká míra rozhodovací odpovědnosti přenesena na pacienta (některým se to líbí, jiní mají námitky anebo nejsou této odpovědnosti schopni dostát).

Lékařská etika jako svébytná disciplína vznikla vlastně teprve „nedávno“, v průběhu minulého století. To ovšem neznamená, že by předtím lékaři nepěstovali mravnost. Potřeba institucializace výše uvedeného oboru vyvstala poté, co se v důsledku změn ukázalo, že také lékařská etika má značnou naukovou část, a proto nestačí jen dobré vzdělání v etice jako filosofické disciplíně nebo její součásti a přirozený cit „pro dobro“ v zájmu pacienta.

V českých zemích usiloval o ustanovení lékařské etiky jako samostatného oboru už lékař Václav Cedrych. Jeho úsilí však bylo zmařeno příchodem druhé světové války. Po ní pak v roce 1946 založil Bohuslav Bouček první Deontologický ústav v Praze. Naděje na systematické pěstování lékařské etiky však skončily v roce 1952, kdy Boučkův ústav zaniká a na všech vysokých školách je zavedena povinná výuka marxismu-leninismu a v jejím rámci i přednášky o morálce socialistického lékaře. Ke cti většiny lékařů je však nutné konstatovat, že i v tísnivých politických dobách věnovali pozornost především těm problémům lékařské etiky, bez nichž by byl další rozvoj medicíny jen těžko možný.

Těsně po listopadu 1989 byly zrušeny katedry marxismu-leninismu a vznikla tzv. Centra humanitní vzdělanosti. Na lékařské fakulty se vrátila výuka filosofie, sociologie, posílena byla výuka psychologie a nově se v roce 1992 etablovala lékařská etika. Zdravotní sestry povinně studují etiku v ošetřovatelství.

Nemalý prostor pro pěstování lékařské etiky má tedy institucionální rámec. Nová generace lékařů je v tomto ohledu dobře teoreticky vybavena, jiným problémem je, proč se takto získané znalosti i praktické dovednosti výrazněji neprojevují v denní klinické praxi. To už je ovšem téma na jiný příspěvek, ve kterém je třeba nejprve prezentovat „ošidné“ téma, totiž zda je zdraví zboží jako každé jiné, anebo takové, jemuž je třeba přiznat prvky zvláštního režimu. Zdá se však, že současná politická garnitura upřednostňuje zákaznický model – „zdravotnická firma je jako každá jiná firma“. V něm však není možné očekávat kontinuitu některých ustálených schémat mravního jednání. Složitá situace našeho stále se transformujícího zdravotnického systému by ovšem v žádném případě neměla být omluvou pro prohřešky vůči elementární slušnosti. Opodstatněně se uvádí, že zdravotnický systém nemůže být jiný než celá společnost a že je v jistém slova smyslu jejím zrcadlem. Zcela
jednoznačně to platí o vzájemném vstřícném nebo nevstřícném chování. Ale i dokonalá „štábní kultura“ vzájemného setkávání zdravotníků a pacientů však neskryje závažné problémy lékařské etiky, k nimž se dříve nebo později budeme muset odpovědně vracet, už třeba proto, že konsensuální shoda občanů musí panovat v takových problémových oblastech, jako je genetické inženýrství, asistované reprodukce, interrupce, eutanázie atd. Klíčovou otázkou je, zda smíme dělat všechno to, co umíme, což se týká i dalších nejmenovaných problémových oblastí.

Autorka je profesorka lékařské etiky.

Lobby? Co není zakázáno…

Kdy jste přišel do farmaceutické firmy?

Bylo to v roce 1993. Firmy, které do ČR po revoluci přicházely ze zahraničí, nabíraly z 90 procent lékařsky nebo farmaceuticky vzděláné lidi.

Začínal jste na pozici dealera?

Ano, je to základní pozice. Nastupoval jsem jako takzvaný medicínský reprezentant, který měl za úkol objíždět buď obecné lékaře, specialisty nebo nemocnice. Podle toho, na jaké produkty se firma zaměřovala.

Šel jste do toho s vědomím, že se v této branži dějí věci, které mohou odporovat etice?

Tak bych to nedefinoval. Na začátku devadesátých let byl lékař, který předepisoval nebo doporučoval lék, velmi spokojený, když dostal propisovačku, diář, blok. Byl schopen pro věc udělat maximum, zvlášť když byl pak pozván na nějaký tuzemský seminář, který byl doprovázený bohatým rautem. Lidé nebyli tehdy zvyklí na honosnost a nabídku rautů. V roce 1995 už jste lékaři musel zajistit počítač nebo notebook a nestačil mu kongres ve střední Evropě, ale pokud možno v nějaké vzdálenější exotické zemi. V mnoha případech šlo i o přímé vyplácení peněz. Na druhé straně vycházejte z toho, že český národ je vysoce inteligentní a kreativní, v pozitivním i negativním smyslu slova.

Farmaceutická lobby má obrovskou moc. V USA je na druhém místě v tvrobě HDP hned za zbrojním průmyslem. Jakou moc má v ČR?

Zkuste se na tu otázku podívat komplexně, nevytrhávat věci z kontextu. V manželství si dovolíte to, co vám dovolí protistrana. V sektoru farmacie platí to samé. Výsledný prostor je takový, jaká pravidla nastaví naši politici, ať už jsou prolobbovaní nebo uplacení.

Dejme tomu, že jsem pracovníkem farmaceutické firmy a uvádím nový výrobek na trh. Co mám udělat pro to, aby se prodal?

Je rozdíl, jestli uvádíte produkt, který má být volně prodejný, nebo lék na předpis. U volně prodejných léků musíte dát obrovské peníze do reklamy. Léky se dělí na originální a generické. Pro trh se vyvíjejí jen léky, které mají zaručenou návratnost. Desetiletý vývoj léku stojí asi 6 až 7 miliard dolarů, v podstatě na všechny choroby je lék. Pokud ale chorobou ochoří dejme tomu jeden milion obyvatel a není to zrovna milion nejbohatších lidí, nebude taková skupina žádnou farmaceutickou firmu zajímat. U generik se pomalu dostáváme do podobné situace, ale lobbing ani tak nefunguje na koncové úrovni, tj. u lékaře, jako spíše na úrovni ministerstva, Státního ústavu pro kontrolu léčiv a zdravotní pojišťovny. Tento trojúhelník je velmi důležitý.

Může firma vyrábějící původní lék na úrovni tohoto trojúhelníku zabránit vstupu druhového léku jiné firmy na trh?

Každá firma, která vyrábí originální léky, má spočítanou cenu léku a zisky jen na období patentové ochrany. V této době, kdy může svůj lék vyrábět jako originální, nejsou přípustné falzifikáty. Proto byla asi před patnácti lety ohnivá diskuse na celosvětové úrovni a obrovský tlak originálních firem na prodloužení období patentové ochrany právě z důvodu vstupu konkurence na trh.

Jaké možnosti ovlivňování existují?

Dám příklad. Jedna bývalá ministryně měla spřízněného člověka ze Zentivy. Firma vyrábí i generika a ona tehdy pomocí ministerstva a zřejmě i VZP prosadila, že určitá skupina léků Zentivy byla dána přímo do sazebníků jako základní skupina léků. A firma měla vystaráno. Pokud se to nedělá na vysoké úrovni, pak takové to troškaření je úplně k ničemu.

Mají firmy interní pravidla, jak zaujmout lékaře?

Všechny farmaceutické firmy, nebo alespoň ty, které pocházejí z bývalé evropské patnáctky, mají velmi striktní pravidla morálního chování, která nesmějí vůbec hovořit o kategorii jakýchkoli nepřímých úplatkářských a podobných podpor. Ani náhodou. Jde o kreativitu a nápaditost jednotlivých lidí. Na druhé straně ministerstvo zdravotnictví a zdravotní pojišťovny tím, jak podmínky nastaví, vytvářejí prostor pro nekalé jednání. Systém je pak následně těmito firmami využit, ale ne zneužit. Prostor je vytvořen, ať už na základě lobbingu anebo spíš na základě toho, že politik či pracovník ministerstva si zvykl na určitý boční příjem.

Je běžné, když si nechá firma k ovlivňování lékařů vypracovat psychologickou studii?

Pozor, to není nic protizákonného. Tak jako automechanik používá k diagnostice počítač, pracuje samozřejmě farmaceutická firma na této bázi a hledá, jakým způsobem legálně lékaře ovlivnit.

Dostává se v České republice lobbing až na úroveň lékařských fakult?

Já bych to nevyloučil. Nejen lékařské fakulty, ale vůbec české vysoké školství je podfinancováno, je tedy možné, že fakulta obdrží přístroj, který pak automaticky užívá ke své studijní činnosti. Samozřejmě farmaceutické firmy nejsou padlé na hlavu, udělají to přes nějakého prostředníka a pokud možno za sebou zametou stopy. Na druhé straně já bych ani toto neviděl kriticky, pokud to poslouží správné věci, tedy výuce studentů.

Jaké jednání už nepovažujete za etické?

Odpověděl bych takto: Co není zakázáno, je dovoleno.

Nepohodlní reportéři

Pane doktore, pojďme na oběd…

Jak ovlivní schválená koaliční reforma kvalitu zdravotnické péče?

Reforma je hodně silné slovo. Jde jen o malý posun, o snahu začít něco dělat. Mluví se hlavně o doplatcích pacientů. Jsou určitě důležité. Je to jediný způsob, jak lidi motivovat, aby se o sebe začali starat. Pacient by měl pochopil, že on sám zodpovídá za své zdraví, a neměl by tolik spoléhat na medicínu. Spoluúčast ale sama o sobě nestačí. Problém je, že lidé jsou pod obrovským tlakem medicínsko-farmaceutického komplexu. Pustíte si televizi, podíváte se do novin, přijdete do lékárny a ze všech stran se na vás valí, abyste jedli prášky, chodili k doktorovi s bolestí hlavy, s bolestí zad… Říkají vám, jak strašný problém je osteoporóza nebo artróza… Z problémů každodenního života se dělá medicínská diagnóza. Výsledkem je, že lidé chodí do ordinací s potížemi, na které vůbec nepotřebují léky, ale jenom radu lékaře.

Co by měli dělat?

Lékař by měl mít snahu pacientovým obtížím porozumět a poradit, jak má změnit své chování, aby se co nejdřív uzdravil. Statistiky dokazují, že 90 procent zdravotních potíží je pacient schopen zvládnout vlastními silami. Kdyby ovšem věděl jak. Od lékaře se to dnes skoro nedozví. Nikdo nás to na lékařské fakultě nenaučil a systém to po nás ani nežádá.

Jak pracují státní instituce, které by měly regulovat vliv zájmových skupin?

Státní ústav pro kontrolu léčiv dohlíží na to, aby se na trh nedostaly nebezpečné léky. Nemůže ale nijak ohlídat, aby doktoři nepředepisovali léky zbytečně. Stále se opakuje, že krize zdravotnictví je způsobena nedostatkem peněz. To není tak docela pravda. Nedostatek financí je hlavně důsledkem toho, jak se dělá medicína v praxi. Provádí se spousta zbytečných vyšetření, ordinuje obrovské množství zbytečných léků. Plat lékaře se odvíjí od toho, kolik vykáže návštěv a provede výkonů. Až do chvíle, než narazí na úředníky nastavený limit. Ptal jsem se ministra Julínka: „Pacienta správně motivujete k tomu, aby se o sebe lépe staral a nechodil tak často k lékaři. Jak ale chcete motivovat lékaře, aby méně léčili a více uzdravovali?“ Pan ministr odpověděl, že tak těžkou otázku ještě nedostal.

Kde je řešení?

Nestačí reformovat zdravotnictví, musí se reformovat také medicína. Je třeba začít už od výuky mediků. Lékařské fakulty by neměly vzdělávání lékařů nechat na farmaceutických firmách. Musí být opravdu nezávislé.

Může to vyřešit zavedení výuky komplexní péče?

Dlouho jsme se snažili prosadit model komplexní péče na lékařských fakultách. S kolegou Šavlíkem máme pracovní skupinu, vypracovanou koncepci, jednali jsme s ministry, se zdravotními pojišťovnami. Ministryně Emmerová napsala: „To je výborné, ale teď na to není čas. Budeme se tím zabývat, až vyřešíme finanční krizi.“ Jenže ta nejde vyřešit, pokud se nezačneme zabývat medicínským problémem. Na lékařských fakultách nás rovnou vyhodili. Je to proti jejich zájmům. Kliniky ovládají lidé, kteří jezdí po kongresech za peníze farmaceutických firem. Jde o střet rozdílných pohledů na medicínu. Byl jsem osloven, abych pomohl vypracovat koncepci komplexní fyzioterapie na fakultě biomedicínského inženýrství, když to nešlo na lékařských fakultách. Rázně se proti tomu postavili šéfové lékařských fakult. Je to tak mocná lobby, že konkurenci nemilosrdně zlikvidovali. Obávám se, že tenhle systém zdravotnictví není reformovatelný.

Nedá se najít nějaký vhodný zahraniční model?

V Německu je komplexní medicína uznávaným oborem. Vyučuje se na lékařských fakultách, existují tam psychosomatické kliniky. Neznamená to ale, že by v Německu nebyla silná lobby farmaceutických firem. Je to problém celé západní medicíny. Spousta lidí dnes utíká k léčitelům a k medicíně východní. Hledají únikové cesty u alternativních metod, které oficiální medicína označuje za podvodné a šarlatánské. Třeba akupunktura nebo homeopatie. Jejich hlavní kouzlo ale není v jehle nebo kuličce, nýbrž v jiném způsobu myšlení, v jiném způsobu pohledu na člověka. Léčitelé mu říkají celostní, my komplexní. V praxi to vypadá tak, že když přijdete ke kvalitnímu léčiteli, tak vstane, podá vám ruku, představí se, posadí vás a dá vám najevo, že jste vzácným hostem, na kterého má čas. O všechno se zajímá: jak se stravujete, jak žijete, jak se hýbete, co jíte, jaké máte manželství, jaké starosti, radosti. Vidí člověka v souvislostech
jeho života. A nakonec poradí, co máte změnit, abyste se uzdravil, přidá nějaký čaj a třeba i homeopatické kuličky. Ale v těch „nic“ není. Biologická věda je zkoumá a říká: „Vždyť je to nesmysl. Homeopatie nemůže fungovat. Odporuje to fyzikálním zákonům.“ Jenže ono to pomáhá, právě díky celostnímu přístupu. Na klinice vám pan docent věnuje pět minut…

Vyžaduje to i spolupráci pacienta. V běžné ordinaci mu nezbývá než slepě lékaři důvěřovat…

Pacienti jsou vychováni k tomu, aby spoléhali na medicínu. Nestarejte se! Bolí vás žaludek, máte vysoký cholesterol? Tady máte prášky! Není to vina pacientů. Takovému chování jsme je naučili my doktoři. A nás tomu zase naučili na lékařských fakultách. Rozděluji pacienty na ty, kteří se chtějí léčit, a na ty, kteří se chtějí uzdravit. Když jsem ještě pracoval na poliklinice ve fakultní nemocnici, stávalo se, že přišel pacient s bolestmi zad, a když jsem se ho zeptal na práci, ženu, děti, tak mi odpověděl: „Co je vám do toho? Jsem snad na psychiatrii?“ Vůbec nechápal, že bolest zad souvisí s tím, co na nich má naložené. Doslova i obrazně. Komplexní medicína je medicína dialogu. Mluvíme o všem a hledáme skutečné příčiny potíží. Hodně lidí se toho bojí, protože se na sebe dozvědí věci, které slyší neradi. Nechtějí pochopit, že nemoc souvisí s jejich životem, nepovedeným manželstvím, s osobním selháním. Raději se schovají za diagnózu.

Nejsou tak lékaři stavěni do role psychologů?

Doktor může jednat s pacientem buď psychoterapeuticky nebo psychotraumaticky. Nevhodně volené slovo, neopatrná interpretace nálezu může mít pro pacienta fatální důsledky. Měl jsem nedávno v ordinaci dívku, která pro bolesti svalů lýtek navštívila ortopeda. Bolely ji, protože dělá závodně atletiku a prostě to přehnala. Jinak byla úplně zdravá. Jen si potřebovala odpočinout. Ortoped měl ale volné kapacity a iniciativně jí udělal rentgen kyčlí. Nikdo to po něm nechtěl, nebyl jediný důvod. Pak se zasmušil a řekl, že má těžkou vadu, zakázal sport a objednal ji na operaci. Té dívce se zhroutil celý svět. Ještě před operací se naštěstí přišli poradit. Ukázalo se, že je to celé nesmysl. Dneska už zase normálně sportuje. Moc nechybělo, a mohla být od šestnácti let operovaným invalidou.

Není to trochu extrémní případ?

Ne, to není výjimka, toto se skutečně děje. Lékaři dnes mají k dispozici špičkovou techniku. Provádějí brilantní operace. Bohužel mnoho operací je naprosto zbytečných. Hlavně proto, že se medicína dělá „na pacientovi“, a ne s pacientem. Jenom na základě objektivního nálezu, který ale s jeho obtížemi nemusí mít nic společného.

Aby to fungovalo, jak říkáte, měl by pacient klást větší nároky na lékaře.

Postavení pacienta a lékaře je stále nerovné. Doktor je mocný, pacient ne-mocný. V ordinaci se mu někdy dostane kázání jako v kostele. Ten vztah je třeba narovnat. Když nemluví doktor, musí klást zvědavé otázky pacient. Svým pacientům říkám: „Rozumíte všemu? Ptejte se.“ Často se ani nezajímám o stohy vyšetření, které s sebou přinesou. V záplavě zbytečných informací se totiž snadno ztratí to důležité. Doktor, který nemá na pacienta čas, jen těžko stanoví správnou diagnózu. Naopak, ze strachu, aby něco nezanedbal, ho začne posílat na desítky vyšetření. S banální bolestí hlavy pacient pobíhá mezi neurologem, ortopedem, očním, internistou. Vylučuje se a vylučuje. Obvykle se nic nenajde. Pacient je „objektivně“ zdravý, jen hlava ho bolí dál. Pokud si lékař udělá na pacienta hned v úvodu čas a pozná ho jako člověka, dokáže si udělat vysoce pravděpodobnou představu, proč ho ta hlava bolí. Pak už stačí třeba jen jedno vyšetření, aby si tu představu
potvrdil. Pokud by medicína fungovala takhle, byla by účinná, účelná a levná. To by ale celý medicínsko-farmaceutický komplex přišel o obrovské zisky. Proto je reforma v podstatě nežádoucí.

Měl by zájem směřovat ke zlepšení péče praktických lékařů?

Praktický doktor je základem kvalitní medicíny. Místo toho je odstrkován a špatně placen. Namísto podpory megakomplexů fakultních nemocnic by se měla věnovat pozornost právě vzdělávání a špičkovým podmínkám pro praktické, rodinné nebo osobní lékaře. Dobrý praktik dokáže přesně stanovit příčinu obtíží a včas správně léčit. Jednoduše proto, že pacienta zná.

Existuje nějaká studie o vlivu farmaceutické lobby?

Dnes je farmaceutický průmysl mocnější než celé státy. Třeba firma Pfizer je z hlediska hospodářského obratu mnohem silnější než Švédsko, Singapur a další země. Není jediná instituce, která by si mohla dovolit takovou studii udělat. Hodně se mluví o korupci, o uplácení lékařů. Farmaceutické firmy pod tlakem vypracovaly etický kodex, kde stojí, že doktor může dostat jednorázový dar v částce 200 Kč a ročně 1500 Kč. Korupci ale přece nelze kvantifikovat. Je jedno, jestli je to pozvání na oběd nebo kongres v Keni. Nechal bych se inspirovat tím, jak potlačili kriminalitu v New Yorku. Je potřeba tvrdě trestat sebemenší náznak. To ale nemohou dělat instituce medicínsko-farmaceutického komplexu – tedy ministerstvo, komora, pojišťovny. Musí to být orgán úplně nezávislý. V Itálii, která má bohaté zkušenosti s mafií, se do toho tvrdě pustila policie.

Výzkum jedné léčivé molekuly stojí farmaceutické firmy miliony dolarů. Není odhad jejich vlivu přehnaný?

Výzkum je určitě drahý, o tom není pochyb. Co ale stojí spoustu peněz, je propaganda. Náklady na korumpování doktorů, reklamu a mediální prezentaci. Menší farmaceutické firmy už na to nemají. Nemohou v korumpování konkurovat velkým firmám a musejí fúzovat.

Zažil jste korupci při své medicínské praxi?

Na vlastní kůži jsem poznal jejich způsoby. Pracoval jsem na poliklinice. Týdně ke mně chodili dva až čtyři dealeři. Měli vybrané jednání, dávali mi najevo, že si mne váží, že jsem špička v oboru, mé ego rostlo. Nejdřív mi dali razítko. Víte co je to za otravu, psát recepty? Pak přišli: „Pane doktore, spolupráce s vámi si moc vážíme, pojďme na oběd.“ Šli jsme do luxusní restaurace, kam bych si to v životě nedovolil. Příště přišli: „Pane doktore, kdybyste se neurazil…“ Donesli kopací míč s logem firmy a ještě malý kazeťáček. Pořád jsem si říkal, že si na mě nepřijdou. Koncem měsíce jsem kontroloval recepty a s hrůzou zjistil, že jsou tam všude ta jejich razítka, že ordinuji léky i lidem, kteří je nepotřebují. Ukončil jsem všechny kontakty a své zkušenosti zveřejnil.

A dnes?

Už ke mně nechodí jako zástupci firem s dárky, ale jako pacienti. Mají v pracovní náplni lámat doktory, přesvědčovat nás, abychom psali léky. Na druhé straně cítí strach, co bude, až jim bude zle. Jeden dealer mi vyprávěl, že mají školení, jak získávat lékaře. Kuchařku, komu nabídnout rovnou peníze, koho pozvat na kongres, komu zaplatit knížku, kdo si řekne o úplatek sám. Takhle to funguje. Doktorů, kteří jsou zkorumpovaní a zkorumpovatelní, není mnoho, nejde o masový problém, ale podrývají důvěru v medicínu a dělají ostudu těm slušným.

par avion

V Rusku se blíží parlamentní volby, a není tedy divu, že se politická témata v tisku objevují stále častěji. Jedním z nejčastěji diskutovaných je, co bude po březnu 2008 dělat Vladimir Putin. Ten poslední dva roky nedělá nic jiného, než opakuje, že nehodlá měnit ústavu a opravdu odejde z postu prezidenta. Současně ale tvrdí, že politiku neopustí. Dal již souhlas se svou kandidaturou do parlamentu a nevyloučil, že se stane premiérem. Skutečné plány ale zřejmě zná jen on sám. Mnoho ruských politiků se zjevně s Putinovým odchodem z prezidentské funkce nechce smířit. Jsou za své posty vděčni přímo Vladimiru Vladimiroviči a obávají se, že bez něj mohou tyto pozice ztratit. A tak s blížícím se datem voleb sílí hlasy, že by se Putin na ústavu neměl ohlížet a měl by zůstat v čele státu i v dalším funkčním období. Rossijskaja gazeta například otiskla dopis sochaře Zuraba Cereteliho, režiséra Nikity
Michalkova, viceprezidenta Ruské akademie umění T. Salachova a rektora petrohradské vysoké výtvarné školy A. Čarkina, který nechává vzpomenout na nejklasičtější ukázky servilnosti Brežněvovy éry: „Ruská akademie umění se k Vám ještě jednou obrací s prosbou, abyste zůstal na svém postu i příští funkční období. Vyjadřujeme mínění celé umělecké veřejnosti, tedy více než 65 000 umělců, malířů, sochařů, grafiků, dekoratérů, výrobců divadelních kulis, lidových umělců.“ Pochopitelně se záhy ukázalo, že přinejmenším část z 65 tisíc umělců nejenže nevěděla, že Michalkov a spol. hodlají hovořit jejich jménem, ale dokonce se nedomnívá, že by Putin měl ještě zůstat prezidentem. Jejich dopisy redakce ale nikdy neotiskla. „Pro nás je životně důležité, abyste i po roce 2008 pokračoval ve své rozumné a blahodárné politice, což dovolí udržet pozitivní směr státní politiky, garantující stabilitu a rozkvět domácí kultury, nejlepších tradic našeho umění, a zesílit opatření
směřující k uchování historického dědictví a muzeálních cenností,“ píše se v otevřeném dopise, kterému se ovšem otištění dostalo.

Dalšími ruskými občany, kteří mají obavy o osud křehké ruské demokracie bez Putina, jsou regionální politici. Ti začali v posledních týdnech organizovat vlnu „lidových“ demonstrací, které mají Putina přesvědčit, aby si odchod přece jen rozmyslel. Deník Kommersant ukázal, jak se podobné „spontánní“ akce inscenují. Novináři získali kopii nařízení západosibiřské železnice, která určila, kolik pracovníků má „dobrovolně“ přijít na demonstraci. Díky Kommersantu tak víme, že opravářské depo č. 8 vyslalo na demonstraci 50 lidí, oddělení signalizace 20 demonstrantů a nádražní nemocnice celých 60 uvědomělých občanů. Organizace akce ovšem trochu skřípala, a tak se aktivistům opozice, kteří přišli s plakátem Putin je lepší než Hitler, podařilo vydržet na demonstraci celých 40 minut, než jim ho tajní policisté zabavili. Podobné, i když často úspěšnější demonstrace proputinovského charakteru se konaly už v Magadanu, Kurganu, Chanty-Mansijsku a Novém Urengoji.
Podle zdrojů Kommersantu má kampaň vyvrcholit během dvou týdnů.

Také týdeník Vlasť věnoval dlouhý článek budoucnosti Vladimira Putina a jeho kandidatuře do parlamentu. „Toto rozhodnutí může být vnímáno jako produkt souhlasu obou stran – prezidenta a jeho lidu. Současná hlava státu podle všeho touží zůstat plnohodnotným vládcem Ruska co možná nejdéle. Totéž, pokud věříte nejrůznějším výzkumům veřejného mínění, chce i většina Rusů. Jenže splnit si tuto vzájemnou touhu jim brání maličkost – Ústava, která zakazuje ,stejnému člověku zastávat post prezidenta RF více než dvě funkční období po sobě’. Lid je sice možná ochoten si podobné maličkosti nevšímat, avšak pro Putina coby právníka, důstojníka a člověka je to nepřijatelné.“ Autor článku Dmitrij Kamyšev se nedomnívá, že jde pouze o dodržování principu zákon nade vše. Ústava a zejména princip rotace kádrů jsou podle něj přece vnímány jako symbol ruské příslušnosti k Evropě a demokracii. A ruské elity nejsou ochotné si otevřeně přiznat, že současná ruská praxe
nemá s demokracií západního typu příliš mnoho společného. Když už ne duch ústavy, tak alespoň její literu je potřeba dodržovat. Později už se věci mohou seběhnout různě. Kamyšev spekuluje, že pokud se Putin stane premiérem a Zubkov prezidentem, tak se může ukázat, že Zubkov „potřebuje operaci nosní přepážky nebo něčeho podobně životně důležitého“ a bude muset odstoupit z funkce. Pak nebude Putinovi nic bránit v tom, aby se vrátil do Kremlu. Autor ale varuje: „Pokud si vzpomínáte, tak kádrové zvraty současného prezidenta byly zcela nepředvídatelné. Takže nelze vyloučit, že i senzační vystoupení na sjezdu Jednotného Ruska bylo jen krycí operací. A v reálném životě můžeme očekávat cokoli, od parlamentní činnosti po odchod do byznysu typu Gazprom.“

Před 20 lety vyšla v Londýně kniha Back to the USSR od hudebního kritika a organizátora undergroundových koncertů Arťoma Trojického. Byla to vlastně první encyklopedie sovětského rocku. Syn sovětského diplomata, který žil koncem 60. let i v tehdejším Československu, byl prvním sovětským diskdžokejem už na počátku 70. let. Jeho články jak v legálním tisku, tak v samizdatech ovlivnily desetitisíce rockerů. Při rozhovoru pro časopis Russkij reportěr dnes Trojickij říká, že už v sílu rockové hudby nevěří. „V 60. a 70. letech, a v Rusku i o dekádu později, byla hudba, a hlavně rock‘n‘roll, silná, výbušná, podrývala základy všeho-co-není-hudba. Prostě byla více než hudbou. Byla způsobem života, modelovou rolí, příkladem k napodobení, filosofií, náboženstvím. Dnes je všechno jinak. Role hudby klesla na utilitární funkce, kdy na ní jedni vydělávají a druzí za ni utrácejí peníze.“ Současnou popovou hudbu
Trojickij rád nemá. „V popu stojí na prvním místě sex, na druhém zábava, na třetím tanec. To jsou všechno skvělé věci. Jenže v našem přihlouplém popu tyhle termíny ztrácejí svůj význam. Za prvé jsou podávány od počátku nepřesvědčivě a za druhé špatná hudba člověka nevyprovokuje ke skutečnému sexu a tanci. Já chápu, že někoho může vzrušit hlas Elvise Presleyho nebo Marie Callasové. Ale odmítám uvěřit, že totéž se může stát při poslechu Britney Spears nebo skupiny Tatu. To je jenom vulgární napodobenina sexu.“

Z ruského tisku vybíral Ondřej Soukup.

Ze státního se stane soukromé

V kontextu současných tržních ekonomik může britská Národní zdravotní služba (NHS) vypadat jako dinosaurus. Byla zavedena v roce 1948, tedy v době, kdy celým kontinentem zmítaly velké politické ideály. Manifest Labouristické strany z roku 1945 obsahoval mnoho slibů, mezi nimiž se vyjímala i zdravotní péče pro všechny a zdarma. Tehdejší ministr zdravotnictví Aneurin Bevan se dnes jeví jako mytická postava britské politiky. Nebál se toho, že se může stát nepopulárním, že mohou jeho myšlenky někoho popudit. „Kolektivní princip tvdí, že… se žádná společnost nemůže označovat za legitimní, pokud je v ní nemocnému pro nedostatek prostředků odmítána zdravotní péče.“

Tyto ideály však byly téměř okamžitě zpochybněny, když muselo být odvoláno zavedení zubařské péče zdarma. V době, kdy se chtěla Británie stát jadernou mocností, na to nebylo dost peněz. Dnes tak na řadě míst těžko seženete dobrého a levného zubaře. Na druhé straně má ale země dostatek jaderných hlavic, které mohou za 30 minut dorazit do Moskvy. I přes různé potíže se ale nakonec Labouristické straně povedlo na konci čtyřicátých let zavést systém zdravotní péče, který s velkým skřípěním přečkal dodnes. Je dostupný každému a za zdravotní úkony se nemusí přímo platit. Za vlády Margaret Thatcherové byly omezeny výdaje na státní služby, což vedlo k jejich zhoršení. Stát si však nadále zachoval nad systémem všeobecného zdravotního pojištění kontrolu. Když se v roce 1997 po sedmnácti letech vlády konzervaticů dostali k moci opět labouristé, mnoho lidí doufalo, že dojde k oživení vládní politiky v oblasti zdravotnictví. Den před svým zvolením tato
očekávání Tony Blair ještě podpořil, když prohlásil: „Máme čtyřiadvacet hodin na to, abychom zachránili NHS.“

Více peněz, doktorů i nespokojenosti

Vláda pak skutečně začala dávat na zdravotnictví více peněz. A výsledky se dostavily. Ministryně zdravotnictví Patricia Hewittová dnes zdůrazňuje: „Ještě před pár lety museli lidé v Británii čekat na operaci kyčelního kloubu dvanáct, patnáct i osmnáct měsíců. Systém NHS nyní zkrátil čekací dobu na maximálně šest měsíců a většina lidí se dostane na řadu ještě dřív.“ Statistiky tvrzení labouristů podporují: na britských ostrovech je dnes o 32 tisíc doktorů a 85 tisíc sester více než v roce 1997.

Tak proč jsou lidé v situaci, kdy je peněz víc a systém NHS přilákal tolik zdravotníků, že už na Filipínách téměř žádní nezbyli, pořád nespokojení? Proč sestřičky vypískaly Patricii Hewittovou na své výroční konferenci? Proč se objevují skupiny aktivistů, kteří chtějí bránit NHS? A proč se chce tolika tisícům lidí o listopadové sobotě pochodovat chladnými ulicemi Londýna?

Jedním z vysvětlení může být velký ideologický obrat.

Noví labouristé teď hlásají, že minimální péči musejí nejchudším zaplatit ti bohatší.

Tento princip se týká nejen zdravotnictví, ale i penzí a vzdělávání. Většina vysokoškolských studentů nyní platí až 3 tisíce liber ročně na školném. Ovšem ti, co pocházejí z chudých rodin, mají šanci, že budou studovat zadarmo a stát jim poskytne minimální podporu na živobytí. Stoupenci tohoto systému tvrdí, že pomáhá těm nejpotřebnějším. Odpůrcům se ale nelíbí, že se tak vlastně v již nyní třídně rozdělené společnosti vytváří další propast. Ti, kteří si to mohou dovolit, stále častěji volí soukromé školy, soukromé zdravotní a sociální pojištění. A do toho jsou i státní instituce jako NHS plíživě privatizovány prostřednictvím různých soukromých firem, které plní některé jejich služby.

„Neobjeví-li se skutečný odpor, dokážou Noví labouristé do roku 2008 to, co se nepovedlo ani Thatcherové. Promění integrovaný, ekonomický a egalitářský zdravotní systém, vytvořený Nye Bevanem, v roztříštěnou a nákladnou službu, která bude založena na schopnosti pacienta zaplatit,“ tvrdí v článku v časopise Red Pepper profesor Colin Leys z Centra pro mezinárodní veřejnou zdravotní politiku na univerzitě v Edinburghu. Veřejný sektor je podle převládající mantry sociálních demokratů i jejich konzervativních odpůrců synonymem neefektivní, drahé a nekvalitní služby. Naopak ten soukromý je údajně vždy efektivní, levnější a kvalitnější. Takže se privatizuje.

Problematický soukromník

Pod vlivem tohoto přesvědčení zrychlila labouristická vláda proces, který nastartovaly již konzervativní vlády, a vytvořila uvnitř státního systému NHS tržní prostředí. Vznikla tak propast mezi poskytovateli péče (například nemocnicemi) a těmi, kdo péči nakupují, tj. místními fondy primární péče (PCT) – tedy státními institucemi zodpovědnými za poskytování péče v jednotlivých oblastech. NHS v konečném důsledku nakupuje služby sama od sebe, což vedlo k masivnímu nárůstu admnistrativních nákladů spojených s účetnictvím a audity.

Nebylo to ale jediné rozdělení, které bylo nově zavedeno. I jednotlivé části nemocnic účtují státu samostatně, podle toho, kolik mají pacientů. Podle kontroverzního systému nazvaného Platba podle výsledků ((PbR) vycházejí finančně nejlépe oddělení, která provedou nejvíce zákroků. V takovém systému je ale nemožné plánovat, namítají kritici. Nemocnice spolu také soupeří o to, aby přetáhly pacienta k sobě, místo toho, aby se staraly o co nejlepší a nejúčinnější léčbu. Ceny za operace jsou stanovovány centrálně, ovšem náklady na stejný úkon se v různých nemocnicích liší. A tak se některé dostávají do dluhů a jiné vydělávají. Navíc může docházet k tomu, že nemocnice projeví zájem o pacienty s rychleji vyléčitelnými chorobami, zatímco o ty, kteří potřebují náročnější a dlouhodobější péči, se nikdo nepostará.

Za této situace se stavějí stále nové nemocnice. Ale i s tím jsou lidé nespokojeni. Výstavba je totiž placena prostřednctvím Soukromé finanční iniciativy (PFI), v jejímž rámci soukromník sice nemocnici postaví sám, ale pak budovu pronajme NHS – většinou na 30 let. Náklady pro stát se tak jen zvýší. Za pronájem nemocnic postavených za 8 miliard liber zaplatí stát podle údajů opozice v nejbližších 30 letech 53 miliard. Budovy však nebudou NHS po ukončení nájmu patřit a majitel je může přeměnit na parkovací domy nebo kino. Kromě toho soukromník vydělává ještě na pronájmu služeb, jako je úklid či údržba. Jeho největším zájmem je přitom pochopitelně profit a nikoliv prospěch pacienta, a tak služby často předražuje.

I nákupčí služeb – místní fondy primární péče (PCT) – mají být privatizováni. Instituce, které rozhodují o tom, jakou péči by měl pacient dostat, by se měly proměnit v soukromé firmy s lepší znalostí nákladů spojených s péčí. Zároveň je zaváděna do systému možnost, aby operace prováděly i soukromé společnosti, tzv. Nezávislý sektor poskytovatelů služeb (ISTC). Jedna soukromá společnost tak může po čase dohazovat pacienty druhé společnosti a může zde docházet ke střetu zájmů. Navíc nejsou ISTC placeny podle výsledků jako jejich státní protějšky, ale fixními platbami za objednaný objem práce. Výši plateb nechce vláda zveřejnit, protože tvrdí, že se jedná o obchodní tajemství. Připouští ale, že náklady jsou vyšší než u NHS. Už dnes přitom dochází k tomu, že méně složité a nákladné procedury jsou přebírány ISTC, zatímco na bedrech institucí patřících do NHS zůstávají ty komplikované případy.

NHS na umření?

Bývalý ministr zdravotnictví labouristické vlády Frank Dobson současnou politiku zpochybňuje: „Šetří se tímto outsourcingem peníze daňových poplatníků? Právě naopak. Přináší to náklady navíc. Vláda ve skutečnosti platí soukromému sektoru za stejnou operaci v průměru o 11 procent více než nemocnicím v rámci NHS. Poplatník tak v soukromém sektoru dostane devět operací za cenu deseti.“ Z krátkodobého hlediska přináší zapojení soukromého sektoru zvýšené náklady, střet zájmů a ztrátu kontroly nad nemocničními budovami, tvrdí aktivisté. Podle nich je ale třeba zaměřit se především na dlouhodobé dopady – možnou úplnou privatizaci NHS.

Důsledky nového systému, který má za cíl vydělávat a nikoliv se starat o pacienty, se dají pozorovat již nyní. Ředitel jedné z nemocnic v Londýně si vzal poučky o podnikání příliš k srdci. V nemocnici Královny Charlotty a Nemocnici Chelsea se dostává těhotným ženám obvyklé základní péče zdarma. Nabízena je jim ovšem také konzultace s porodní asistentkou za cenu 4000 liber. Má tohle být budoucnost zdravotní péče ve Velké Británii? Smíří se britská veřejnost s tím, že bude existovat ta nejzákladnější péče pro všechny, ale ta nejlepší bude vyhrazena jen pro ty, kdo mají peníze?

S tím, jak vláda přesunuje více a více kompetencí z NHS na soukromé společnosti, sílí ve veřejnosti obava, že ztratí možnost systém ovlivňovat. Obchodní společnosti jsou přece zodpovědné jen svým vlastníkům. A to může mít zvlášť ve zdravotnictví vážné dopady. S tím mají například v USA své zkušenosti. Opakování těchto chyb se nyní snaží vyvarovat tisíce lidí v ulicích. Chtějí tak zabránit předčasné smrti systému NHS ve zralém věku šedesáti let.

Autor působí v Multikulturním centru.

Přeložil Filip Pospíšil.

Aby měly děti čas na televizi...

došlo

Ad Bém, beton a blob (A2 č. 44/2007)

Nepochopil jsem doposud, proč se má Národní knihovna z Klementina kompletně vystěhovat. Chybějí-li depozitáře, ať se něco někde postaví v řádu stovek milionů, tedy o řád levněji, a bude to provozně jednodušší. Národní knihovna by měla zůstat v Klementinu. Možná, že důvodem je, že někdo potřebuje reprezentativní hotel v centru. Snad to tak není. Co ale tedy s Klementinem bude? Proč toto tradiční místo rušíme?

Ivan Kapičák

Velmi ráda bych se usadila v prostorách knihovny nad městem a v centru, nemusela na knihy čekat několik dnů, než se přivezou připlesnivělé z mimopražského skladu. Pozornost, kterou by stavba vzbuzovala, by jen zdůraznila její důležitost. Byla bych pyšná na tvar, který překročil hranice středověku i vědomí většiny lidí.

Silvie Tombová

Autor článku je publicista a lingvistický antropolog… a proto rozumí stavbě dálnic, ehm. Netvrdím, ze pražský okruh je to nejlepší řešení, ale neměli by o tom psát odborníci? Ona to totiž zčásti odborná věc je. Aby bylo jasno – samozřejmě veřejnost musí o tom nějak rozhodnout, ale informace by měly být poskytovány lidmi, co se tím zabývají. Koneckonců, proč by potom nemohla o výstavách v galeriích rozhodovat místo kunsthistorika uklízečka?

Ondřej Čapek

Ad Nakonec se tu všichni sežerem (A2 č. 44/2007)

Zápisník Jana Štolby i jeho recenze čtu v A2 vždy velmi rád. Jeho obdivuhodný přehled v současné i starší české literatuře, citlivost a kritičnost nemá v českém psaní o literatuře obdoby. Spojení knih přes jednotlivé věty a verše mě baví a otevírají mi obzory. Rád o nich přemýšlím. Poslední Zápisník jsem – možná nesprávně – přečetl takto: dřív se ošklivost v literatuře a umění používala k vyjádření něčeho důležitého, teď je často samoúčelná. Ale tuto dvojici tvůrčí – samoúčelné najdeme přece v každé době, ne? Jan Štolba píše, že dnes „umění ztrácí povznášivý, ,vykupující‘ rozměr, vzdává se ho, tvůrcům jako by pro něj krněly receptory. Od postižení a vyjádření se přechází – ke klonování. Jak nejlépe ,udělat´ dnešní hnus a zlo? Naklonovat je. Tak si počíná, až vypočítavě, Petr Měrka ve svých morbiditách Telekristus a mentál (Fra 2007). V nich si naklonuje, naklaunuje vše, od pedofilie po
nekrofilii.“ U Měrky je ale tím vykupujícím pubertální estetika, výsměch, dětská přilnavost k exkrementům, silácká infantilita. To se mi zdá o dnešní době přesně vypovídající. Víc než „krvička“ Ludvíka Vaculíka, již si chválíte v Loučení k panně. Tady podle mě nejde o žádný vhled, ale o násilnou (pro mě navíc nevkusnou) poetizaci soulože. Oba vypravěči, Vaculíkův i Měrkův, jsou násilníci, nadutci a slepci. Rozdíl je v tom, že Ludvík Vaculík má mohutný styl. Těším se na další zápisník.

Vladimír Palacký

Prohlášení Design centra České republiky

V pátek 19. října 2007 bylo pracovníkům Design centra České republiky oznámeno z úst náměstka ministra průmyslu a obchodu ČR Luboše Vaňka zrušení organizace ke konci letošního roku. Následně v odpoledních hodinách byla na stránkách MPO ČR zveřejněna informace „Podpora designu má posílit export“.

Odborní pracovníci DC ČR vyjadřují kategorický nesouhlas s postupem MPO ČR, který tento krok nepodrobil slibované fundované odborné diskusi, v níž by bylo uspokojivě vysvětleno, jak stát hodlá zajistit péči o design v celém spektru jeho působení, a z níž bylo vyloučeno jak Design centrum ČR, tak i odborné designérské asociace a renomovaní odborníci, včetně podnikatelské veřejnosti, která z činnosti DC ČR těží. Pracovníci rovněž vyjádřili nesouhlas s názorem, že škála činností, které DC ČR vykonává, není podle náměstka Vaňka primárně orientována na průmyslový design, nýbrž je „příliš umělecky založená“, do čehož byla zahrnuta i celá široká oblast grafického designu.

Na MPO ČR tedy převážil názor, že řada současných činností DC ČR je nadbytečná a že je ministerstvo nebude podporovat. Jedná se však o aktivity, které jsou součástí designu, jsou s průmyslovým designem úzce spjaty a v dlouhodobém horizontu se podílejí na prosperitě firem. Zejména jde o soutěže a nezávislé a nestranné hodnocení designu, péči o studentský design, výstavní aktivity doma i v zahraničí, aktivní členství DC ČR v mezinárodních designérských organizacích BEDA, ICSID, IFI, ICOGRADA, publikační aktivity, vzdělávací a osvětovou práci a mnoho dalších činností. Tyto aktivity s meziresortním přesahem nevykonávala a v současnosti nevykonává žádná jiná instituce, firma, společnost nebo sdružení – kdo je však má vykonávat, z úst náměstka nezaznělo.

Design centrum České republiky pracuje podle dlouhodobě stanovených zásad činnosti, které jsou vyjádřeny ve Zřizovací listině a Statutu organizace. Za celou dobu existence nebyl ze strany zřizovatele zaznamenán žádný zásadní názor, který by zpochybňoval jeho činnost a efektivitu. Návrhy na případné změny byly zřizovateli ze strany DC ČR předloženy již před lety, leč nebyl o ně zájem. Od chvíle, kdy se letos na MPO ČR objevily první zmínky o případné transformaci, přitom DC ČR vyjadřovalo svoji připravenost k možným změnám a navrhlo řadu variantních koncepcí řešení.

Jednostranný pohled na stávající komplexní činnost organizace povede ve svém důsledku k tomu, že bude pohřbena dlouhodobá systematická pomoc podnikatelům, kdy kultivací designu dochází k posílení konkurenceschopnosti české průmyslové produkce na vyspělých trzích. Ze strany zřizovatele se jedná o destruktivní krok, který nesporně bude mít negativní dopad na ekonomiku českých firem a který poškodí těžce nabyté renomé naší země ve vzdělaném designérském světě.

Zaměstnanci Design centra České republiky, organizační složky státu

Druhý život v Česku

Absolventka pražské VŠUP Veronika Zapletalová fotografovala více než deset let v různých koutech České republiky chaty. Našla si pro ně zvláštní pohled, který se trochu blíží pohledu demonstrovanému v osmdesátých letech fotografickým souborem Jana Malého, Ivana Lutterera a Jiřího Poláčka Český člověk. Zachycuje vybrané objekty ve stavu, jaké jsou samy o sobě, v případě chat bez nánosů a stop lidských příběhů. Jsou sličné, některé jednoduché, některé naprosto bizarní a nesmyslné, stavěné jako projekt snu a možností. Jsou jakousi naší zvláštní podobiznou.

Chata je stavba, která nemá ambici být architekturou (i když ve třicátých a šedesátých letech k ní chce dojít) – je spíše něco jako ideová a materiálová brikoláž, kterou si nebuduje původní divoch (podle C. Lévi-Strausse) nebo vyspělejší, osvícenecké civilizaci se vzpouzející jedinec (podle J. J. Rousseaua), ale naopak někdo, kdo je civilizací postižený – zmožený občan 20. století.

Od Divého Billa k Přemku Podlahovi

Projekt chaty, na jejímž prototypovém začátku stojí srub, odrážel okouzlení skautským hnutím, organizovaným pokusem vracet se alespoň po chvilkách do přírody, jejíž romantickou duchovní podobu po polovině 19. století znovu nabídl Thoreauův Walden aneb Život v lesích či knihy E. T. Setona. V první vlně se tyto stavby také objevovaly buď osamělé a skryté v lesích a pak v pozvolna se rozrůstajících koloniích, osadách v povodí řek v blízkosti Prahy, ale i třeba Hradce Králové nebo Ostravy. Ve dvacátých letech, posílen americkými filmy a romány do kapsy (rodokapsy) dokonce i české provenience, proměňuje se život na chatě ve víkendovou romantickou existenci v drsné přírodě s planoucími ohni, saloony a spravedlivými šerify. „Když se přiblíží sobota, tu Fanoušové, Tondové a Máničky odhodí svoje nevinné masky. Zmocní se jich volání divočiny… a stane se z nich Divý Bill…
Dlouhy Jimmy a… bledá squaw…, vyhledávajíce své sruby v kaňonech Hodkoviček, v soutěskách zbraslavských Kordiller…“ popsal v roce 1929 nový společenský fenomén v Českém slově Karel Poláček.

V době, kdy psal svůj fejeton, stávalo se už trampství a s tím spojené chataření stále více únikem kupříkladu před hospodářskou krizí a jejími dopady, levnou alternativou dálavy, v níž je člověk účasten silným podílem imaginace. Na druhé straně se ale začínala rozrůstat typologie chatových staveb – objekt a jeho vybavení už nejsou jen místem, jímž člověk vchází do přírody, ale stávají se současně bezprostřední reprezentací majitelova umu, společenského postavení i movitosti.

Od padesátých let byly atributy trampství (stetson nebo ueska či usárna) trestné, společné potlachy v osadách začala monitorovat Státní bezpečnost. To se na jiné úrovni zopakovalo v době normalizace, kdy se politika projevila rafinovaněji, neboť platilo, že kdo prchá na chatu, nedělá revoluci. Chataření se transformovalo do nového typu chataře jako pravidelně pendlujícího nomáda, který žije dva životy, doprovázeného ženou, která de facto pečuje o dva domovy.

Mizí také původní lidská družnost. Chatař nabral novou uniformu, kterou jsou tepláky nebo montérky, a komunikuje přes pevný drátěný plot. Výsostným dokumentem tohoto jevu je třeba fotografický cyklus Pavla Štechy Majitelé chat z počátku sedmdesátých let. To je už ale krajina stavbami chat často nemístně plundrována, parcelována do bizarních oplocených majetečků nebo malých výpomocných ekonomických zázemí – plantáží, po nichž nás už po třicet let provází mediálně exponovaný Přemek Podlaha.

Nové formy arogance a reprezentace

Kniha Veroniky Zapletalové je textově postavena na třech široce argumentovaných analýzách: autorčin text doprovází vlastní členitý fotografický dokument, v němž chaty jako stavby reflektují „historické“ proměny těchto „úniků do přírody“ s rozsáhlými citacemi z literatury zabývající se skautingem a trampstvím (klíčový pramen nabízí Bob Hurikán), přes literaturu instruktážní, kterak, kde a jak stavět, až po aktuální soudobou, jež se pokouší tento „druhý život“ analyzovat (I. Bičík a kol.: Druhé bydlení v Česku, Univerzita Karlova 2001). Další pohled přinášejí úvahy směřující k architektuře. Příkladem je způsob parazitování chat třeba na lidové architektuře (J. Škabrada: Nemám rád chaty…) anebo pokus o postižení určitých typů tohoto specifického polobytování z hlediska opravdové architektury, a to tam, kde jejími navrhovateli byli skutečně architekti (R. Švácha: Chaty jako
architektura). Třetí rovinu představuje pokus o kulturně antropologickou analýzu v textu V. Cílka Chatařství jako fenomén, mentalita a osud s psychoanalytickým přesahem až do „mentálního“ chatařova podvědomí. Autor v něm nachází jako primární impuls lásku k přírodě a ve spojení s pozdějším chalupařením zasutou, latentní lásku k půdě. Vývojem se ale tato láska často transformovala do ostře vyhroceného postoje, v němž chata a chataření reprezentovaly v socialistické éře padesátých až osmdesátých let (všichni byli vlastníky všeho a zároveň ničeho) osobní movitost a svým rozmachem a územními anšlusy pak šly často tvrdě proti přírodě. Ta jako by zmizela. Přestala být vnímána, až na okamžiky, kdy jako borůvkáři či houbaři drancují chataři les. Prvotní potřeba úniku do přírody hypertrofovala v mnoha případech jen do postoje jinak se projevujícího majetnictví a moci, které bylo možné ovšem zatím demonstrovat jen na
samotě u lesa.

Proto také je příznačným rysem této éry nebývalá míra nevkusu, který určitý typ chataření provází. Vedle celovíkendových tepláků a zástěr to byl třeba nábytek, který na chatách dožíval, svérázné umělecké doplňky, jako třeba lahve od chianti s nánosy vychladlého vosku, pneumatiky nákladních aut a traktorů vymezující záhony květin nebo zeleniny atd. V zahradách se usídlili sádroví trpaslíci, houby nebo žáby, ploty byly často obehnané železnými pruty nebo pásy s proráženým dekorem disneyovského ražení. Uvedené prvky dokládají mimo jiné míru devastace, kterou způsobila a za sebou na dlouhou dobu zanechala komunistická totalitní moc v oblasti (nejen životní) kultury a způsobů jejího vnímání.

Psychoanalýza chatařova podvědomí

Václav Cílek připomíná ještě jinou formu úniku, kterou se stalo chalupaření. Svým počátkem i ono částečně zasahuje do prostoru našeho špatného svědomí, s nímž jsme nabývali majetku a přivlastňovali si domovy odsunutých Němců či násilně vystěhovávaných rodin „kulaků“. Nová „chalupářská“ vlna v sedmdesátých letech znovu obnažila potřebu úniku; místa hájemství zároveň patřila ještě jiné myšlenkové kontinuitě nebo vrstvě paměti, kterou se tehdejšímu totalitnímu režimu nepodařilo úplně potlačit a zlikvidovat, a to – v Cílkově úhlu pohledu – jak v rámci kulturní tradice, tak i v přirozeném vztahu k přírodě a půdě.

Přesto byly tyto „výjezdy“ stále doprovázeny bedlivým okem moci. Únik, který nahrazoval v podstatě zakázané nebo silně regulované cestování do ciziny, měl dosáhnout iluzorní svobody jakousi vnitřní emigrací a najít tak azyl, což ovšem ve své podstatě příliš nevycházelo.

Je pozoruhodné, jak obnovené právo být soukromým vlastníkem se v současné době projevuje způsobem, který v mnoha případech dokládá jinými prostředky stále stejný kulturní a morální společenský úpadek. Chaty a usedlosti na velkých pozemcích, obehnaných vysokými betonovými zdmi, představují prezentaci moci, majetku a především nevkusu, s nimiž člověk vstupuje stále neomaleněji do areálu přírody. Nepřikryje ji ani japonská zahrada, ani jiné pseudomódní retuše.

Autor je historik umění, působí na VŠUP v Praze.

Malé životní etudy

Jako filmový režisér jste debutoval v roce 1959 u producenta Rogera Cormana sci-fi hororem s titulem Bestie ze strašidelné jeskyně. V šedesátých letech jste pak s Jackem Nicholsonem spolupracoval na sedmi nízkorozpočtových filmech. Už v roce 1960 jste se podílel na střihu filmu Divoká jízda, ve kterém hrál Nicholson hlavní roli. S ním jste se v roce 1963 znovu sešel při natáčení hororu Teror, jehož vznik provázely rozličné peripetie…

Roger Corman mě poprosil, abych byl při natáčení Divoké jízdy přítomen jako poradce, protože jsem měl o něco více zkušeností než člověk, který ten film režíroval coby svůj celovečerní debut. A tady jsem se spřátelil s Jackem Nicholsonem a rozhodli jsme se společně napsat některé scénáře a natočit určité filmy. Na hororu Teror jsem měl původně pracovat jako asistent režie, ale skončil jsem jako režisér. Problém spočíval v tom, že Corman ten film režíroval pouhé dva dny, během nichž natočil ateliérové scény s Borisem Karloffem, a potom najal Francise Forda Coppolu, aby na základě těchto scén napsal scénář a snímek dokončil. Coppola točil pět týdnů, ale pořád to nebylo ono, takže Corman najal Jacka Hilla, aby napsal nový scénář, a já to zrežíroval.

Dobrodružná komedie Let do zběsilosti, kterou jste s Nicholsonem v roce 1964 společně napsali zčásti jako parodii na Hustonova Maltézského sokola, byla v USA velice úspěšná. Prý se reprízovala i v televizi.

Sám televizor nevlastním, takže netuším, jestli televize kterýkoli z mých filmů vůbec uvádí. Ale pro Let do zběsilosti si Nicholson napsal na tělo roli dobrodruha posedlého diamanty, a právě tyhle úlohy svérázných psychopatů jsou Jackova silná stránka.

Nicholson v interview pro Playboy v roce 1972 říká, že vaše generace „nežrala takzvaný americký sen“ a místo toho hltala Camuse, Sartra a Nietzscheho. Jaká byla vaše tehdejší tvůrčí východiska, když jste v roce 1965 na festivalu v Cannes zabodoval westerny Jízda v bouři a Střílení?

Ano, byli jsme hodně ovlivnění evropskou kinematografií a obdivovali jsme evropské režiséry. Nicméně v rámci přípravy na Jízdu v bouři a Střílení jsme analyzovali především klasické americké westerny. Kromě evropské kultury nás inspirovaly americké westerny jako Dostavník, Můj miláček Klementina, western Marlona Branda Plonkoví spodci a některé další. A jestli měly tyto filmy nějaký politický dopad, tak nevyplýval ani tak z jejich scénářů, jako spíše ze způsobu, jakým jsme ony snímky natáčeli.

Ačkoli v USA oba ty westerny komerčně propadly, za pozornost stojí hlavně nehrdinský charakter jejich hrdinů a kultivovaně sugestivní zobrazení atmosféry reálného násilí. Co byste k tomu řekl jako jeden z producentů Tarantinova režijního debutu Reservoir Dogs, který u nás běžel pod názvem Gauneři? Je pravda, že původně jste měl Reservoir Dogs režírovat vy?

Domluvili mi s Tarantinem schůzku, abychom si promluvili o možnosti, že bych Gaunery režíroval já. A právě v den naší schůzky se Tarantinovi podařilo prodat scénář filmu Pravdivá romance, čímž si uvolnil ruce k dalšímu vyjednávání, až nakonec ten film režíroval sám. Podle mého to byla správná volba. Já bych natočil úplně jiný snímek. Třeba by byl dobrý, ale třeba také ne. Tarantino každopádně natočil přesně takové dílo, jaké chtěl. Myslím, že v dnešních filmech je násilí velice doslovné, explicitní. My jsme tenkrát v těch westernech ze šedesátých let vycházeli z předpokladu, že násilí, které si divák jen představuje a domýšlí, je mnohem strašnější než to, které ukážete na plátně. Byli jsme ovlivnění snímkem Marcela Carného Děti ráje, kde je násilí zobrazeno nepřímo, prostřednictvím výrazu toho, kdo se na ně dívá.

Nicholson říká, že když s vámi točil Jízdu v bouři a Střílení, naučil se toho o filmařině – jak o střihu, tak o produkci – díky vám opravdu mnoho.

Od chvíle, kdy jsme se s Jackem spřátelili, jsem v něho věřil stejně, jako on věřil sám v sebe. On byl totiž přesvědčený nikoli o tom, že se stane hvězdou, nýbrž že je hvězdou. A v tom jsem s ním byl zajedno. Cítil jsem, že má v sobě hvězdné kvality, což je ve filmu velmi důležité. A my byli tenkrát tak troufalí, že ačkoliv jsme měli málo peněz a nízké rozpočty, věděli jsme, že natáčíme áčkové, a nikoli béčkové filmy!

Producent Fred Roos mi tady v Karlových Varech před sedmi lety řekl, že Corman byl na vás a na Nicholsona trochu naštvaný, že jste si dovolili natočit hned dva tak nekomerčně laděné westerny nové vlny, a proto vám odmítl financovat cestu na festival do Cannes. Tam prý ty vaše dva westerny dopravil Nicholson osobně v krabicích na klobouky.

Ten příběh se odehrál trošku jinak. Roger Corman ty naše dva westerny tenkrát okamžitě prodal jedné americké společnosti, o které jsme se domnívali, že je uvede do kin, a ona je místo toho zařadila do balíku filmů, jež se měly hrát pouze v televizi. To se nám samozřejmě nelíbilo, tím spíš, že tato společnost vlastnila rozsáhlou síť kin. A tak nás napadlo, že by bylo dobré přivézt filmy na festival do Cannes, aby je alespoň viděl někdo mimo USA. Šlo nám o to, aby se dostaly do kin. Já tenkrát pracoval jako asistent střihu v jednom filmovém studiu, a tak jsem měl nějaké peníze, díky nimž jsem mohl financovat Nicholsonovu cestu do Francie, i když jsem tam s ním tenkrát neletěl. Jack ty westerny nevezl v krabicích na klobouky, ale v obyčejných kartonových krabicích, převázaných provázkem. V každé ruce jeden film. Papírové krabice jsou totiž lehčí než ty klasické plechové. Nicholson se Godardovým prostřednictvím v Evropě seznámil
s řadou významných filmařů včetně Pasoliniho a Bertolucciho a dokonce se mu podařilo prodat oba westerny jedné filmové společnosti. Jenže tahle společnost zbankrotovala, a proto se francouzská premiéra zdržela o tři roky. Oba filmy ale byly pak ve Francii velice úspěšné.

Nicholson v nich hrál a na Jízdě v bouři se navíc podílel jako scenárista. Western Střílení napsala pod pseudonymem Adrien Joyce vaše a Nicholsonova kamarádka Carole Eastmannová, která je také autorkou vynikajícího scénáře Rafelsonova road movie Malé životní etudy. Eastmannová předčasně zemřela – jak na ni vzpomínáte?

Carole Eastmannová byla úžasná scenáristka. Já ale více spolupracoval s jejím bratrem Charlesem, který se jako scenárista prosadil ještě dříve než ona a dodnes píše výborné věci. Právě nyní dopsal báječný westernový příběh, který bych měl brzy začít režírovat, pokud se nám na něj podaří sehnat peníze. Pracovně se ten projekt zatím jmenuje Desperados.

Jak Brando ve svém průkopnickém westernu Plonkoví spodci, tak také vy ve vašich westernech Jízda v bouři a Střílení kladete důraz na nejednoznačnost charakterů a na dvojznačnost v chování filmových postav. Ty snímky se tedy snaží být autentické nejen v zobrazování prostředí, ale i v prokreslování povah, a tato tendence, kterou jste v americké kinematografii začali prosazovat v rámci westernového žánru, měla myslím velký význam i pro mnohé existenciální alegorie z let sedmdesátých.

Já myslím, že nám nešlo ani tak o to, že bychom nějak toužili zobrazovat antihrdiny. Spíš jsme toužili dělat filmy, které by nebyly falešně hrdinské. To znamená, že nám šlo o realističtější pohled na Divoký západ. Ale když se nad tím pořádně zamyslíte, tak kupříkladu v našem westernu Střílení hraje Warren Oates poměrně tradiční hrdinskou postavu a ve westernu Jízda v bouři zase sledujeme zrození typického hrdiny. On se sice stává hrdinou náhodou, nicméně tušíme, že je na cestě stát se onou mytologickou postavou tradičního hrdiny. Ta postava je exponována jako hrdina, nosí dokonce i stejné oblečení, jaké nosili ve westernech Gary Cooper nebo Jimmy Stewart, a divák od ní tradičně očekával hrdinské skutky. Radikalita našeho pojetí spočívala v tom, že ten člověk byl zabit hned na začátku filmu.

Tedy určitý druh ironického paradoxu?

V každém případě překvapení. Chtěli jsme divákem trochu otřást.

Ve westernu China 9, Liberty 37, který nedávno běžel na programu české TV Prima pod názvem Žena pro dva střelce, jste v roce 1978 režíroval proslulého režiséra drsných filmových příběhů Sama Peckinpaha. Jaký byl jako herec?

Já myslím, že byl především vyděšený herec. Před kamerou nedokázal dokončit jedinou scénu. Buď řekl pár slov a odmlčel se, nebo řekl pár slov a pak zaimprovizoval něco, co nebylo ve scénáři. Nakonec se mi to ale podařilo dát dohromady ve střižně. Pospojoval jsem ty útržky do celých vět.

Po snímku Easy Rider vznikly v USA jedny z nejlepších filmových road movies všech dob – mám na mysli tituly Modrá Electra Glide, Malé životní etudy a vaši Dvouproudou asfaltku.

Na Modrou Electru Glide si už moc nepamatuji, ale Malé životní etudy považuji za nádherný film. Víte, filmová studia nerada utrácejí peníze za uchovávání kopií filmů, které nejsou komerčně výnosné. A to byl i případ Dvouproudé asfaltky, takže žádná kopie tohoto filmu se po dlouhá léta nedala použít pro promítání. Teprve v roce 1989 chtěl Robert Redford uvést tento můj snímek na festivalu Sundance a jenom díky tomu vznikla nová filmová kopie Dvouproudé asfaltky, která měla patřičné technické parametry. A to byl počátek jejího vzkříšení.

Jak na Dvouproudou asfaltku vlastně reaguje dnešní publikum, po šestatřiceti letech od jejího vzniku? Jsou nějaké rozdíly v reakcích Američanů a Evropanů?

Při projekci toho filmu si vždycky všímám míst, kde diváci reagují smíchem. A mohu říci, že všude na světě je to stejné, s výjimkou Japonců, kteří to vzhledem ke své odlišné kulturní identitě cítí úplně jinak.

Teď jste mi připomněl, jak mi francouzský filmař Bruno Dumont nedávno říkal, že byl velice spokojený s tím, jak jeho filmy vnímali Japonci, protože jejich reakce nebyly zatížené v Evropě i v Americe běžnými společenskými předsudky. Mluvil o tom, jak při projekcích svých filmů v Tokiu cítil z japonského publika sympatickou svobodu vnímání.

Ano, něco na tom asi bude, je to zvláštní. Během projekce Dvouproudé asfaltky v Tokiu bylo po celou dobu v sále úplné ticho, až jsem si říkal, že se to asi nikomu nelíbilo. Ale když mne pak představili divákům, všichni říkali: to byl ale skvělý film, úžasně legrační! A přitom se vůbec nesmáli.

Jako filmař jste začínal snímkem natočeným v hororovém žánru, řadu hororů jste také stříhal a dodnes občas nějaký režírujete. Co vás vlastně na hororech baví – máte k nim nějaký zvláštní vztah?

Na hororech mne pokaždé zajímá psychologie. V mém předposledním filmu z roku 2006, který se jmenuje Stanleyho přítelkyně, je postava ženy upírky, která saje krev Stanleymu Kubrickovi. A Kubrick se od ní osvobodí tím, že uprchne ze země, ale ještě předtím ji předá svému nejlepšímu příteli, takže vlastně zničí kamaráda. Aby se zachránil, zničí ho. A mne na hororech láká právě tohle psychologické jádro. Nepojímám tedy hororový žánr doslovně, ale vždy mi jde o určitou metaforu. Kupříkladu při aktu sání krve není klíčové, že někdo někoho zabíjí – já tuto modelovou situaci chápu jako metaforu situace, kdy jeden člověk zbavuje druhého kreativity. Je to vlastně příběh o vztahu mezi mužem a ženou. Veškerá témata s mytologickými prvky se pochopitelně vztahují k životu, a prostřednictvím mýtů se tedy člověk pokouší vypořádat se svým skutečným životem.

Inspirovali vás někdy Freud, C. G. Jung, Adler anebo někteří jiní psychoanalytici?

Rozhodně si všímám spirituálních autorů. Jednou z mých biblí je kniha Popření smrti od Ernesta Beckera, který v ní velmi poutavým způsobem spojuje filosofii s psychologií a sociologií do jediné kombinované disciplíny.

Když jste na tiskové konferenci v karlovarském Thermalu tvrdil, že nejen v Hollywoodu, ale také v Evropě vzniká dnes spousta velice špatných snímků, vřele jsem s vámi souhlasil. V šedesátých a sedmdesátých letech se naproti tomu točilo hodně takových malých osobních filmů s hlubší filosoficko-psychologickou výpovědí, která zahrnovala i adresnou společensko-politickou kritiku. Dnes se o totéž pokouší pouze nemnoho solitérů. Jak dnešní situaci vidíte?

Dnes je to přece jenom mnohem těžší a složitější než tenkrát. Pokud jde o osobní filmy, přece jenom se asi dnes lépe a snadněji dělají jinde než v USA. Například čínský film Tuyino manželství, který se mi tady na festivalu v Karlových Varech líbil úplně nejvíc a na Berlinale už předtím získal Zlatého medvěda, by patrně v dnešních Spojených státech vůbec nemohl vzniknout.

Ve filmu Miky Kaurismäkiho s názvem L. A. without a Map představujete sám sebe. Jak jste se k té roli dostal?

Já se herectví nevěnuji a v tom filmu vlastně nehraji, jsem tam skutečně jenom sám za sebe. Mika Kaurismäki za mnou přišel s nabídkou a já ji přijal, neboť jsme přátelé.

Například o Johnu Hustonovi je známé, že ho práce na střihu filmu občas až otravovala. O vás mám představu, že vás podobně jako třeba bratry Kaurismäkiovy práce na stříhání snímku naopak baví, že ji berete jako celkem zábavné řemeslo. Je to tak?

Nikdy jsem nikomu nedovolil, aby stříhal můj film. Vždycky jsem si ho sestříhal sám. Považuji to vlastně za absolutně integrální součást režijní práce. Asi to pramení z toho, že jsem k filmu přišel z divadla. Divadelní režisér ovládá při práci na své hře všechno včetně rytmu a plynutí děje, a já to jako filmař vnímám tak, že zatímco natáčení představuje chaos, teprve při sestřihu vzniká hotové dílo. Mívám velmi přesnou představu, okénko po okénku, kde a jak stříhat.

V nakladatelství Mladá fronta nedávno vyšla neobyčejně bulvární biografie Jacka Nicholsona s podtitulem Velký svůdník, kde autor, jakýsi John Edwards, několikrát zmiňuje také vaše jméno – třeba v souvislosti s tím, že vám Nicholson prý dal přezdívku „Bomber“. Jak se díváte na produkci takovýchto čistě komerčně orientovaných knih, kterých je na dnešním trhu stále více?

Přezdívku „Bomber“ mi Jack sice opravdu dal, ale takových knih si nelze vážit; jsou povrchní a faktograficky chybné. Příkladem takové faktograficky špatné knížky je před několika lety publikovaný titul Bezstarostní jezdci, zuřící býci od redaktora americké mutace časopisu Premiere Petera Biskinda, ve kterém najdete faktografickou chybu snad na každé stránce.

zkrátka

Zprivatizované občanství

Víra ve svobodný trh a ekonomický růst, které nás jako jediné bezpečně nasměrují k prosperitě a stabilitě, se musí vypořádat se svými vnitřními rozpory. O ty se postarala realita, která na ideologie jaksi nehledí. Při zkoumání kvality a dostupnosti veřejných služeb nás tak může zaujmout zdánlivý paradox v podobě dvou skupin zemí. První z nich tvoří Srí Lanka, Kostarika, indický stát Kerala či Zimbabwe. Nedosahují vysokého ekonomického růstu, ale i přesto umějí zabezpečit kvalitní veřejné služby – především školství a zdravotnictví – pro široké skupiny obyvatel, což se promítá například do vysoké gramotnosti. Ve druhé skupině najdeme země s vyšším a stabilním ekonomickým růstem, ale s přetrvávající nerovností a zanedbávanými sociálními službami, jako Brazílii, Namibii, JAR či Gabon. S vysvětlením, proč tu ekonomický růst nesměřoval ke slibované prosperitě, přišel nositel Nobelovy ceny za ekonomii Amartya Sen. Školství či
zdravotnictví jsou služby, které jsou založené na práci, a ta je v chudých zemích s nízkým ekonomickým růstem levná. Tyto země proto dokážou zabezpečit dostatek personálu, a tak i širokou dostupnost těchto služeb.

Síla ekonomických argumentů

Jaká je z tohoto hlediska perspektiva zemí střední Evropy? Rámcem, ve kterém se diskutovalo o reformě veřejných služeb, byly širší politicko-ekonomické změny, kterými postkomunistické země procházely a stále procházejí. Dominantní pozici postupně získal proud horující pro změny, které měly zabezpečit vyšší ekonomickou efektivitu. O tom, k jakým cílům by měla vést a zda k nim skutečně vede, se mluvilo už méně. V devadesátých letech se tak postupně rozšířilo přesvědčení, že veřejné služby jsou neefektivní, představují „dědictví“ starého režimu, a tak je třeba je v rámci balíčku „přechod k demokracii“ liberalizovat a privatizovat. Starý model ztratil legitimitu, otevřel se prostor pro „odvážné“ reformy.

Při nadšeném bourání starého a budování nového se však vytratila otázka, jakou mají mít veřejné služby vůbec funkci. Jedním z principů, na kterých stál a do jisté míry stále stojí poválečný sociální stát v Evropě, je univerzalita. Jsou-li služby určeny všem občanům – nejen těm nejchudším – jejich využívání nevede ke stigmatizaci a sociální kontrole. Příkladem může být britská bytová politika v padesátých až šedesátých letech, díky níž mohli tzv. sociální byty získat lidé z různých příjmových skupin. V současnosti sociální byty plní zase už jen funkci záchranné sítě. Což v praxi znamená, že když v Londýně zmíníte, že bydlíte v Tower Hamlets či Hackney, budete s velkou pravděpodobností automaticky zařazeni mezi chudinu.

Ve jménu ekonomických argumentů i ve středoevropském prostředí zdomácněla myšlenka, že úlohou státu je zabezpečit jen sociální minimum, na rozdíl od tzv. sociálního optima, které občanům umožní plnohodnotně participovat na životě společnosti. Ekonomické argumenty převládly, jejich nositeli jsou „reformní intelektuální elity“. Na Slovensku tuto funkci například velmi často plní bankovní analytici. Ti ovšem nejsou nezávislými experty, ale reprezentanty zájmů své firmy, případně technokraty z think-tanků, kterým chybí vzdělání, na jehož základě by byli schopni analyzovat společenské dopady reforem. Radikální změny sociálního státu ve střední Evropě stojí na naivním přesvědčení, že uskutečnění ekonomických reforem je dostatečnou podmínkou pro demokratizaci země. A tak ačkoli mnozí reformátoři používají výrazy jako politická zodpovědnost či občanská participace, jde o formální prohlášení, která se v praxi nedodržují. K privatizaci služeb – například vodárenství –
dochází bez přísného monitoringu a kontroly ze strany občanské společnosti.

Od občana k zákazníkovi

V rámci převládajícího ekonomického diskursu se definují ideologické pozice, které utvářejí naši každodenní realitu. V posledních desetiletích na Západě (či Severu) převládla ideologie známá jako Nová pravice (New Right). Jde o politický projekt, který má dva rozměry: v ekonomice se hlásí k tržnímu liberalismu, zatímco jeho pohled na společnost je neokonzervativní – zdůrazňuje potřebu tradičních autorit a sociální kontroly. Výsledek sociologové označují jako mix ekonomického liberalismu a morálního autoritářství. V rámci Nové pravice tak dochází k jistému překrývaní ekonomického a lidskoprávního diskursu, přičemž důraz je jen na takzvaných negativních právech, která omezují zasahování státu. V případě univerzálně poskytovaných veřejných služeb financovaných státem přívrženci Nové pravice varují před ohrožováním práva na ochranu soukromého vlastnictví. Extrémní formu představují prohlášení některých slovenských a českých
bojovníků proti státu, kteří označují daňový systém za okrádání občanů o jejich peníze. Důslední stoupenci Nové pravice odmítají sociální práva a podporují rozsáhlou privatizaci veřejných služeb s tím, že úlohou státu je zabezpečit jen minimum pro ty nejchudší.

V poválečné Evropě převládal jiný pohled: ekonomický růst nemůže být cílem, jen prostředkem k zabezpečení lidské důstojnosti. Teoreticky ho rozvinul sociolog T. H. Marhall. Moderní občanství podle něj stojí na třech pilířích: garantování občanských práv a svobod, včetně vlastnických práv; garantování politických práv, které jednotlivcům umožní podílet se na věcech veřejných; a konečně i zaručení sociálních práv, které zabezpečí každému minimální podmínky pro důstojný život. Sociální stát proto svým občanům poskytoval širokou paletu služeb, které byly všeobecně dostupné a financované z veřejných zdrojů. Tento, z dnešního hlediska neuvěřitelně štědrý systém byl legitimizovaný poznáním, že smysluplná občanská participace je možná jen tehdy, pokud lidé mají přístup k základním službám.

Jedním z problémů, se kterými se mu nepodařilo vyrovnat, bylo centralizované řízení: potřeby jednotlivců, na něž měly veřejné služby reagovat, byly definované „shora“, odkud se služby i řídily. Mezi nabízenými řešeními se nakonec prosadilo to nejradikálnější, které se s problémem vypořádá tak, že systém, který je třeba upravit, prostě odstraní. Ačkoli stojí na ekonomických argumentech – například deficit veřejných financí – jde o hlubokou změnu, která zasahuje podstatu uspořádání společnosti a zásadně mění charakter občanství. Zatímco v minulosti občan využívající veřejné služby uplatňoval ústavně garantovaná sociální práva, po privatizaci se jeho status změnil. Profesor sociální politiky na London School of Economics Hartley Dean konstatuje, že už nejde o občana, ale o zákazníka, jehož práva garantuje smlouva se soukromým provozovatelem služeb.

V konečném důsledku jde o ústup od ústavně garantovaných práv. Podle Roberta Coxe, který zkoumal politické aspekty privatizace veřejných služeb, se ocitáme v situaci, kdy se „ústavní“ práva mění v „diskursivní“, která lze kdykoli zpochybnit. Obzvlášť nepříjemné je to pro skupiny, které trpí nedostatečnou reprezentací, protože nemají potřebné vzdělání či zručnosti anebo přístup k informacím – u nás například Romové.

Myšlenková revoluce

V průběhu dvaceti let se tedy Evropa posunula od myšlenky, že jisté služby jsou nutnou podmínkou pro účast na životě společnosti, a musí tedy být zabezpečené z veřejných zdrojů, k přijetí výroku britské premiérky z roku 1988, že „přece neexistuje nic takového jako společnost“. Mantrou se stali jednotlivci a jejich individuální životy. Jak jsme vůbec dokázali zvládnout tak prudký myšlenkový obrat? Brendan Martin, který se věnuje zkoumání privatizace a reforem veřejného sektoru, přiznává klíčový podíl ideologicky extrémním think-tankům, jako Adam Smith Institute. Ty odmítají názor, že by veřejný sektor mohl být ve své podstatě odlišný od soukromého, a že si proto vyžaduje jiná kritéria hodnocení. Politické zdůvodnění privatizace se omezuje na argument ekonomickou efektivitou nebo na potřebu redukce veřejných výdajů. O tom, že ekonomická efektivita dostala přednost před všemi ostatními kritérii, svědčí politika Margaret Thatcherové, která
prosazovala privatizaci i v případech, kdy neznamenala žádný prokazatelný prospěch pro klienty služeb. Vycházela z předpokladu, že díky soutěži soukromých provozovatelů budou služby levnější.

Privatizaci a snižování daní zejména v zemích se sociálnědemokratickou tradicí provázely pochybnosti o tom, zda to nepovede k sociální nespravedlnosti. V těchto diskusích sehrála pro stoupence radikálních reforem nenahraditelnou roli delegitimizace veřejného. Trochu paradoxně byla důležitým hráčem v tomto úsilí mezinárodní veřejná instituce: Světová banka. V souladu s převládajícím ekonomickým diskursem prosazovala postupy, které například ve jménu transparentnosti a boje proti korupci vedly k redukci veřejného sektoru. Vzhledem k tomu, že změny ve střední Evropě proběhly poměrně rychle, málokdo se pozastavil nad tím, zda je chirurgické řešení, v jehož rámci „amputujeme nemocný orgán“, nevyhnutelně lepší než léčba. Zásadní problém ekonomického přístupu je, že neposkytuje vyčerpávající kritéria pro hodnocení veřejného sektoru. Pokud bylo úlohou sociálního státu v Evropě předcházet sociálním nerovnostem, polarizacím
a vyloučení celých skupin z podílu na životě společnosti, je třeba i dopady privatizace hodnotit s ohledem na tyto cíle.

Existují početné případové studie, které dokazují, že privatizace veřejných služeb nerovnosti prohloubila. Extrémním příkladem je privatizace vody, která z ní v některých zemích Latinské Ameriky udělala nedostupné zboží. Známý je případ bolivijské Cochabamby, kde soukromý provozovatel vodáren zvýšil ceny za vodu až o 50 procent, v důsledku čehož se některé rodiny musely rozhodnout, jestli z rodinného rozpočtu koupí potraviny nebo zaplatí účty za vodu. V Chile došlo za Pinochetovy diktatury k privatizaci středního školství. Podle údajů Asociace chilských učitelů si poté, co bylo zhruba 80 % škol zprivatizovaných, mnohé rodiny z nízkopříjmových skupin nemohly dovolit nechat děti studovat na střední škole. Na místě je proto otázka, zda se stoupenci Nové pravice ve svém přesvědčení, že cokoli – včetně práv – je možné změnit ve zboží obchodovatelné na volném trhu, nemýlí. Trh může efektivně reagovat na poptávku, za služby poskytnuté v rámci
trhu se ale platí. Smyslem veřejných služeb přitom není jen prostá směna, ale i zabezpečení jisté míry koheze. Úlohou států, které dosáhly jisté civilizační úrovně, je proto vytvořit mechanismy, jak zabezpečit, aby ze systému základních služeb pokud možno nikdo z jejich obyvatel nevypadl.

Britská cesta

Přesun veřejných služeb do oblasti soukromého sektoru má více forem, přičemž nemusí jít vždy o privatizaci. Ke vstupu trhu do veřejného sektoru došlo například ve Velké Británii prostřednictvím doktríny Nového řízení veřejné správy (New Public Management), která představuje změnu v kultuře poskytování služeb: z pacientů se stávají klienti, veřejné služby přebírají manažerské praktiky, které se užívaly v komerční sféře. Druhou možností je zavedení kvazitrhu do veřejného sektoru. Stát zůstává zodpovědný za financování služeb, ale o konkrétní zakázky soutěží soukromí provozovatelé. Do britského zdravotnictví a školství byl například zaveden vnitřní trh, v jehož rámci školy navzájem soutěží o žáky i finance a nemocnice o pacienty. Ačkoli formy marketizace veřejných služeb mohou být různé, výsledkem je, že přestávají být právem a stávají se zbožím, za které se musí platit. Veřejné služby jako zdravotnictví či školství
a kvaziveřejné služby jako doprava a energie se tak mění na zboží, se kterým je možné obchodovat na více či méně regulovaném trhu. Sociologové v této souvislosti hovoří o jejich komodifikaci.

„Nižší ceny, víc cestujících, vyšší kvalita služeb,“ ohlašoval výsledky privatizace autobusové dopravy poradce Thatcherové a pozdější ministr v Majorově vládě John Redwood. Podle dostupných údajů však po privatizaci stouplo cestovné o 12 %, míra využívání autobusů klesla o 26 % v městských a o 19 % v ostatních oblastech. Privatizační rok 1986 znamenal konec politiky udržování nízkého cestovného, což se dotklo především lidí z nízkopříjmových skupin.

Nová role státu

Privatizace však zpravidla neznamená úplnou eliminaci státu, spíše změnu jeho role z provozovatele na regulátora. Podle srovnávací studie OSN z roku 1995 ve většině států, které služby zprivatizovaly, je nadále úlohou veřejných institucí plánovat a financovat například sociální služby. Regulační funkce však může být v důsledku stejně náročná jako původní role, kdy byl stát poskytovatelem. Pro země střední a východní Evropy, které procházejí rozsáhlými sociálními a institucionálními změnami, to platí dvojnásob. Schopnost vlád regulovat nadnárodní korporace je v některých sektorech – například ve vodárenství – velmi omezená. Vzhledem k tomu, že státy i po privatizaci zůstávají zodpovědné za dodržování sociálních práv (práva na zdraví, vodu či přiměřené bydlení) zakotvených v mezinárodních smlouvách, mohou se dostat do konfliktu s vlastními závazky.

Existují případy, kdy země dokonce oznámila, že práva, která svým občanům garantuje v ústavě, jsou jen prohlášeními. Stalo se to například u práva na bydlení v České republice. Ve zprávě o plnění Mezinárodního paktu o ekonomických, sociálních a kulturních právech za rok 2002 česká vláda konstatovala, že právo na bydlení považuje za čistě deklaratorní a že na jeho základě není možné vznášet žádné nároky. Jak však upozornil Výbor OSN dohlížející na plnění paktu, k ohrožení práva na bydlení přitom došlo právě po rozhodnutí vlády privatizovat. Privatizace spolu s akutním nedostatkem bytů podle Výboru vedla k prudkému růstu nájemného a zvýšení počtu případů nuceného vystěhování a bezdomovectví.

Ústup od ochrany sociálních práv se však netýká jen Česka a Slovenska, ale celé střední a východní Evropy. Organizace HelpAge International, která se věnuje právům starších lidí, na začátku devadesátých let varovala, že zlikvidování sociálního státu v tomto regionu ohrozí přístup milionů lidí k zdravotní péči. Pro státy taková situace představuje problém, protože z hlediska mezinárodního práva zůstávají i po privatizaci zodpovědné za zabezpečení dostupnosti služeb. Podle interpretace zvláštního zpravodaje OSN pro právo na zdraví Paula Hunta je vláda například povinna zabezpečit zdravotnické služby pro ty, kteří si po privatizaci nemohou dovolit ošetření v soukromých nemocnicích. Pokud tedy privatizace povede ke zhoršení kvality a dostupnosti veřejných služeb, je celý proces napadnutelný jako nedodržování mezinárodně garantovaných lidských práv.

Chudoba a sociální vyloučení, před nimiž mají univerzálně poskytované veřejné služby chránit, jsou často koncentrované v oblastech obývaných jednou etnickou či rasovou skupinou. Porušování sociálních práv v důsledku nedostatečného přístupu ke službám se tak může překrývat s porušováním občanských práv a zákazem diskriminace. Příkladem je izraelský Ramalláh, kde po privatizaci autobusové dopravy došlo k zrušení spojů do některých arabských častí města. Starosta odmítl požadavky, aby situaci řešil, s tím, že jeho úřad nemůže zabránit rušení tras, které jsou ztrátové. Sdružení na ochranu občanských práv v Izraeli však podalo na město a ministerstvo dopravy podnět, který prohlásil nezabezpečení dopravy do arabských oblastí za diskriminaci. Soud podnětu vyhověl a vyzval úřady, aby našly řešení, které linky do arabských čtvrtí obnoví.

Smer: rezignace na důstojnost?

Přesun veřejných služeb na trh tedy přináší dvě klíčové změny. Mění občany, kterým stát garantoval sociální práva, na zákazníky, jejichž práva chrání obchodní smlouva. Rozsah služeb, na které má občan nárok, neodráží striktně stanovená a ústavou garantovaná práva, ale práva, která jsou výsledkem aktuální politické debaty a která je možné kdykoli „ořezat“. K těmto změnám dochází v prostoru, v němž převládá ekonomický diskurs orientovaný na efektivnost a růst. Lidskoprávní diskurs, kladoucí důraz na důstojnost a kolektivní morálku, je marginalizovaný nebo se využívá selektivně, především v souvislosti s ochranou osobního vlastnictví.

Nová situace znamená riziko zejména pro marginalizované skupiny, kterým hrozí, že nebudou schopné uplatnit svá dosavadní práva. Smlouva mezi veřejným úřadem a soukromým provozovatelem může být dostatečnou zárukou práv pro ty, kteří mají potřebné zdroje, zručnosti, přístup k informacím a politické zastoupení. Skupiny trpící vícenásobnou deprivací, jako například Romové, však potřebují silnější rámec ochrany práv, než jaký jim může dát smlouva. Takový rámec poskytují ústavní systémy, které uznávají, že občanská a politická práva tvoří s ekonomickými, sociálními a kulturními právy jednotný celek. Jeho cílem je ochrana lidské důstojnosti. Zkušenost zemí, které zavedly do praxe myšlenku, že úlohou státu je zabezpečení „společenského minima“, „záchranné sítě“ a že veřejné služby je potřebné zprivatizovat, ukazuje, že jde o pokus, který příliš často končí rezignací na důstojnost pro ty, kteří si ji nemohou dovolit.

Autorka působí v hnutí Priatelia Zeme.

ovšem

Někteří lidé se tak ponoří do své práce, že ji automaticky považují za důležitější, než ve skutečnosti je. Obzvlášť těžké případy této nemoci je možné zaznamenat u kritiků umění. V Reflexu to pěkně předvedli Tomáš Baldýnský a Zdeněk Holý. První z nich vyčetl filmovým kritikům intelektuální povýšenost při hodnocení českých filmů – nevšímají si nevhodných podmínek, za jakých vznikají: systém financování prý vyřazuje ty odvážnější. Holý pak Baldýnskému oponuje, že česká filmová kritika naopak není dost kritická. „Kdyby nepodlehla nepodloženému zbožštění českého filmu, nemusel být dnes rozdíl mezi českou a na festivalech oceňovanou rumunskou, popřípadě maďarskou kinematografií tak propastný,“ napsal. Jeden se nemůže ubránit dojmu, že oba pánové jsou mouchou z jedné Ezopovy bajky. Ta nadává mezkovi a chce řídit jeho kroky. Jenže mezek se řečí nebojí, jen práskání opratí. A protože peněz je evidentně tolik, že vedle ušmudlaného středního
proudu vznikají i naprosto špatné umělecky ambiciózní snímky, není za opratěmi káry českého filmu nějaký zlý systém, ale především režiséři a scenáristé. Filmoví kritici mohou bzučet, ale na tvůrčí impotenci filmařů vliv nemají žádný.

Jiří T. Král

Obecně sdíleným přesvědčením je, že opravdových profesionálů je u nás dost málo. Když Česká televize na konci října oznámila, že se jejím novým tiskovým mluvčím stane osmatřicetiletý Ladislav Šticha, ujistila, že byl vybrán s ohledem na to, aby „zůstal zachován vysoký standard servisu poskytovaného tiskovým útvarem“. Zárukou toho by měl být Štichův velestručný životopis. Podle něj si ve veřejnoprávní televizi odpracoval již v minulosti sedm let v redakci zpravodajství, tři roky byl reportérem TV Nova. Poté odešel do dalšího zpravodajství. Vojenského. Za doby jeho působení ve funkci tiskového mluvčího vojenská tajná služba poprvé vydala své výroční zprávy (ta za minulý rok byla zveřejněna dva dny před jeho odchodem). Pozvolna začaly být zveřejňovány některé informace o bývalých spolupracovnících komunistické Vojenské kontrarozvědky. Mluvčí vystupoval často na obrazovce. A také došlo k reorganizaci služby. Mlčení ale zůstávalo důležité.
I když začalo být zdvořilejší. „Moc se omlouvám, ale počty příslušníků vojenského zpravodajství nejsou veřejnou informací,“ odpověděl mi loni nový mluvčí ČT ještě ve svém starém působišti. Mluvčí je mluvčí, myslí si asi vedení televize. Službu státněbezpečnostnímu a veřejnoprávnímu zpravodajství by ale měli pozorně rozlišovat.

Filip Pospíšil

Nejvyšší státní zástupkyně Renáta Vesecká náhle přišla na to, co už celý národ dávno věděl. Pochopila, že po zcela nestandardním kroku, kterým prakticky ukončenou trestní kauzu Jiřího Čunka odňala tomu, komu podle zákona patřila, a delegovala ji „chápavějšímu státnímu zástupci“, nemůže tímto způsobem dále pokračovat a legitimizovat rozhodnutí Arifa Salichova, který ze spisu dokázal nemožné – zjistit, že stíhaný skutek se vůbec nestal. Na veřejnost totiž pronikly důkazy, které byly Vesecké po celou dobu dobře známy. Svědčily nepochybně jako indicie i nepřímý důkaz o Čunkových podivných majetkových poměrech a o hluboké disproporci mezi jeho oficiálními a zdaněnými příjmy. Pokud Vesecká nechtěla upadnout zcela do podezření o své profesionální (ne)zdatnosti a etické (ne)strannosti, musela jihlavské usnesení o zastavení trestního stíhání zrušit. Měla by však věc vrátit podle principu práva na zákonného soudce do Vsetína nebo do
Přerova, protože představa Salichovovy nestrannosti již vzala za své.

Lukáš Rychetský

Německý revanšismus byl stálicí komunistické propagandy po celou polovinu minulého století. Když vznikla NDR, země demokratických Němců, našich soudruhů, mluvilo se výhradně o západoněmeckých revanšistech. Varování před plány poraženého nepřítele, usilujícího o změnu evropských hranic alespoň před rok 1939, nechybělo v žádném projevu státníka ani okresního funkcionáře. Za ochránce před tímto nebezpečím byl vydáván a sám se vydával Sovětský svaz, a to i v době, kdy na strašáka revanšismu už sotva kdo věřil. Podle pokrytecké až cynické preambule Smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk na území ČSSR, která byla Praze vnucena dva měsíce po srpnovém vpádu, měla tato vojska zajišťovat bezpečnost socialistických zemí před „sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“. Revanšistické snahy, patrné například mezi někdejšími občany ČSR německé národnosti, samozřejmě existovaly, ale naopak slábly a vláda
Spolkové republiky Německo je opakovaně odmítá. Pokud zaznívají dosud, jsou z naší strany přehlíženy jako nevýznamný projev politického folkloru, který nestojí za pozornost, tím méně za úsilí diplomatů. O to překvapivější bylo, že při oslavě 89. výročí vzniku republiky hovořil prezident o „nastolování otázek poválečného uspořádání střední Evropy v nikoli nevýznamných politických kruzích u našeho západního souseda“. Proč? Zaujmout mohl snad už jen stoupence nacionalismu, kdysi trefně označeného za poslední stadium komunismu.

Jiří Vančura

2007 / 45 - privatizace zdraví

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Dospělost

Mezi zpovědí a turnajem

Mikołaj Łoziński

minirecenze

Nová kárka

odjinud

Pro jedno kvítí slunce nesvítí

Strach a svrab v Goražde

Výchova výhradně bez mužů

Holdin’ fast – Drž se fest!

Sto dva způsobů, jak se opatrovat

Jsou Zaostalí skutečně zaostalí?

STILL another exhibition of painting

Tal R

CD DVD

Chci udržet posluchačovu pozornost

Písně náčelníka Rudé lišky

Americký vzor, nebo prokletí?

Důchodci v médiích

I druhá liga může vyhrát

Lékařská etika dříve a dnes

Lobby? Co není zakázáno…

Nepohodlní reportéři

Pane doktore, pojďme na oběd…

par avion

Ze státního se stane soukromé

Aby měly děti čas na televizi...

došlo

Druhý život v Česku

Malé životní etudy

zkrátka

Zprivatizované občanství

ovšem