2008 / 35 - Balkán – válka vzpomínek

Slyšel jsem je klepat. Za svítání. Oba četníci stáli za dveřmi. Otevřel jsem a vyzval je, ať jdou dovnitř. Pak jsem se ale zarazil: vlastně bych s nimi radši mluvil v dílně. Ať mi jen dají čas, abych si natáhl přes pyžamo kalhoty. Četníci souhlasili, počkají, jak budu potřebovat.

Oblékl jsem se a sešli jsme společně na dvůr ke kůlně, kde mám dílnu. Tam jsem vytáhl svazek klíčů. Zarachtal jsem v zámku. Dveře se otevřely.

Ohlédl jsem se: jeden z četníků se cestou zastavil. Povídal si s domovníkem, ten se právě otočil a ukazoval na kůlnu.

Strážmistr vstoupil do kůlny. Bylo tu šero. Požádal, abych rozsvítil, jenže žárovka nefungovala. Prohlásil, že v tom případě by bylo lepší popovídat si venku, a odložil si tašku na můj ponk před kůlnou:

– Je to jen bezvýznamná návštěva, potřebujeme si ověřit jednu podrobnost, skoro zbytečnou, ale prostě je to nutné.

Zeptal jsem se ho na přesný důvod návštěvy. Strážmistr se opřel o zeď kůlny. Na aktovku si odložil četnickou kšiltovku a doporučil mi, abych vyčkal. Zatím mi přece ani nepoložil otázku… Zatím! zdůraznil.

Otočil jsem se. Domovník už vcházel do svého bytu, ještě rukou pokynul četníkovi.

– Jde o vaše auto, začal strážmistr.

Zkontroloval si uzel na kravatě, pak si uhladil sako a já ho vyzval, ať to upřesní. Strážmistr se mě pak zeptal, je to jednoduché, jestli jsem ve středu kolem 18. hodiny jel někam autem.

Chvilku jsem přemýšlel:

– Autem jsem nejel, i když… počkejte, teď si vzpomínám… možná jsem někdy odpoledne jel do agentury zprostředkovávající krátkodobou práci.

Strážmistr se zeptal, jestli jsem si jistý tím, co tu tvrdím… Ano…? Nebo ne…? Naklonil se, aby si mě lépe prohlédl, a já zopakoval, že jsem jel do agentury.

Znovu se zeptal:

– A co jste tam v té agentuře dělal?

Neodpověděl jsem. Strážmistr poklepával na odloženou kšiltovku šroubovákem, který se předtím povaloval na ponku. Nespouštěl mě z očí. Jeho kolega přišel až k nám. Obešel nás, vstoupil do kůlny a prohlédl si to uvnitř, podotkl, že si měl vzít baterku.

Můj pohled se zkřížil se strážmistrovým a navázal jsem na jeho otázku: Vlastně ne. Vlastně si tak úplně nevzpomínám, co jsem tehdy dělal. Tak ještě včerejšek bych si možná vybavil, ale co bylo minulou středu, počkejte, zkusím se zamyslet… Myslím, no jsem si docela jistý, že jsem vůbec nikam nešel. Ani na pracák, ani jinam.

Strážmistr vstal.

– Tak brzy na shledanou! Naznačil kolegovi, že půjdou.

Zeptal jsem se ho, proč jako obvykle nevyžadoval ukázat povolení k pobytu, a on řekl, že tentokrát je to v pořádku. Druhý četník se na mě zadíval a povytáhl obočí, čímž mi naznačil, že bych si toho měl považovat.

Četníci přešli přes dvůr. Zastavili se u domovníkova bytu. Domovník ale viditelně neměl, co by ještě dodal. Já mezitím vzal klíče a zavřel dveře. Když jsem svazek strkal do kapsy, všiml jsem si, že se strážmistr vrací. Došel až ke mně a zeptal se, jestli mám garáž.

Odpověděl jsem, že garáž nemám, jen parkovací místo vzadu na dvoře. Moje auto tam stojí.

– Právě kvůli vašemu autu, řekl… Béžová karoserie, je to tak…? Rád bych se na ně mrknul.

Dovedl jsem je tam. Prstem jsem jim ukázal svůj Ambassador 72 a zeptal se strážmistra, co přesně hledá.

– Nějaké auto srazilo minulou středu u východu z night clubu jednu dívku.

Zeptal jsem se ho, co to má společného se mnou. Strážmistr neodpověděl. Jen pokukoval stranou po Ambassadoru:

– Řidič ujel.

Pak přistoupil blíž. Jeho kolega obešel Ambassador z druhé strany a oba se sešli u kapoty. Strážmistr na mě znovu pohlédl. Úkosem. Nic zvláštního tam nebylo. Druhý četník se vydal touž cestou nazpět. Zastavil se u zadního blatníku. Dřepl si.

Udělal jsem krok dopředu a předklonil se.

Četník ohledával zadní blatník, drbal se zezadu na krku. Vstal a já zaslechl, jak mu luplo v kolenou. Uhladil si na bocích sako.

– Strážmistře, pojďte se podívat, povídá četník.

Strážmistr šel podél auta. Vytáhl svůj zápisník. Sedl si na bobek, přitom držel kuličkové pero a hrál si s mačkátkem, pak na mě znovu pohlédl a dal se do psaní.

Druhý četník se ke mně obrátil:

– A tohle je co, pane Rebernaku?

Zapíchl ukazováček do chromované lišty nad kolem, pak začal dlaní leštit zaoblení blatníku, konečně se otočil zase ke mně a už mě nespouštěl z očí.

– Myslím, že tentokrát to máme, potvrdil, a já se zeptal, proč to říká. Četník dodal, že nelituje cesty sem.

Strážmistr se narovnal, oprášil si koleno. Zatáhnutím za šev si narovnal poklopec. Potom se mě zeptal, co si myslím o té barevné šmouze, a já se ho na oplátku přeptal, o čem to vlastně mluví, načež mi četník řekl: – O tomhle… Znovu přidřepl a vyzval mě, abych udělal totéž.

– Podívejte, tady máte stopu po nárazu, a tady – jeho ukazováček se kousek posunul – trochu červené barvy. Červené bylo to kolo. Už tři dny hledáme auto, jehož popis nám dali, s cizí značkou, béžové a se stopou červené barvy po srážce na levém zadním blatníku. A teď právě jsme ho našli, pane Rebernaku. Takže bychom rádi, kdybyste byl trochu hovornější…

Nic jsem nevěděl.

Strážmistr zopakoval otázku:

– Kde přesně jste byl ve středu 23. v 17.45?

Mlčel jsem. On tedy zastrčil zápisník do kapsy. Četník znovu procházel kolem auta, přičemž poznamenal, že by rád viděl od toho auta papíry, a já mu naznačil, že jsou v pořádku, nahoře, u mě doma, ukazoval jsem je na stanici, když jsem sem přijel.

Najednou jsem si vzpomněl na svůj zápisník. V zásuvce kuchyňského stolu. Že jsem na to nepomyslel dřív! Řekl jsem to. Strážmistr uvedl, že v tom případě by se do něj rád podíval… Hned.

– V tom night clubu jsem nebyl, to můžu odpřisáhnout. Na hlavu své matky.

– Nepřísahejte! Zbytečně riskujete, pane Rebernaku. No tak…! Šup…! Dojděte nahoru do bytu.

Vrátil jsem se s notýskem, který mi darovali na pracáku a z něhož jsem sundal gumičku. Strážmistr znovu smekl kšiltovku a odložil si ji na můj ponk.

– Tak mi ten diář ukažte.

Obešel jsem bedny s hořáky ke kotlům a podal mu diář.

Strážmistr si ho vzal, otevřel ho. Listoval v něm, slinil si ukazováček, který se mu otíral o palec. U každé stránky. Pak zvídavě píchl prstem na poznámku v jednom políčku,
pod linkou oddělující 23. březen, a zvedl obočí.

– …jste nakupoval, ve středu.

Natočil diář a ukázal mi to, u čísla 23 stálo šikmo přes linky: Velkoobchod Topení. Strážmistr si sedl na kraj ponku. Znovu otevřel diář. Zeptal se mě, je-li to opravdu mé písmo. Odpověděl jsem ano. Četník vedle něho podotkl, že obchoďák pro řemeslníky i kutily Velkoobchod Topení je ve stejné ulici jako night club. Strážmistr zvedl nohu a zapřel si kotník o koleno. Zeptal jsem se, ale aniž bych dal najevo netrpělivost, jestli bude tenhle výslech trvat ještě dlouho. Strážmistr otázku přešel. Vzal si svůj zápisník a poznamenal si pár slov.

– Budeme se muset ještě setkat, pane Rebernaku. Nechcete už nic dodat, předpokládám…?

Dodat jsem nic nechtěl.

– Třeba jste na něco zapomněl.

Odpověděl jsem, že jsem na nic nezapomněl. Ale kdyby se mi cokoli zvláštního vybavilo, určitě jim zavolám.

Doprovodil jsem je až k domovníkovu bytu. Domovník myl v kuchyni okna. Četník si to k němu namířil. Mluvili spolu. Natahoval jsem uši, ale marně. Strážmistr se otočil.

– Ještě budeme mít příležitost se setkat, zopakoval mi, a já se zeptal, zda můžu zajet ke karosáři.

– To rozhodně ne, ohradil se, to rozhodně ne. Už zvedal ruku ke kšiltovce na pozdrav a ještě podotkl, že není v mém zájmu, abych se snažil zahladit stopy, byl bych sám proti sobě.

Vrátil jsem se do bytu a zaujal místo u dalekohledu. Zaostřil jsem na protější dům, nad Bambi Bar, na první patro. Monica byla ve svém pokoji, jako vždy touhle dobou.

Vstala. Šla do kuchyně. Otevřela a zavřela dveře od skříně. Pak znovu zašla do svého pokoje.

Pro jistotu jsem zúžil průhled mezi záclonami. Pak jsem přenastavil stativ. Moničina dcera Caddie vyšla ze svého pokoje. Monica si to namířila do kuchyně a sedla si ke stolu naproti Caddie. Otevřela dveře kredence, vyndala krabičku s čajem a na plyn postavila hrnec.

Caddie zase zmizela. Věděl jsem, že se objeví o dvě okna dál v koupelně. Když umístím svůj dalekohled přesně mezi komodu a své křeslo, uvidím kachlíky přesně. Otočil jsem dalekohled a znovu zaostřil. Caddie vešla. Svlékla se, odložila halenku, pak sukni na opěradlo židle a vlezla si pod sprchu.

Vstoupila Monica. Určitě na svou dceru mluvila, možná jí říkala, že půjde pryč. Opravdu vyšla z kuchyně, vzala si koženou bundu, otevřela dveře a zmizela. Hned jsem zvedl telefon, nespouštěje dalekohled z očí, a vytočil zpaměti číslo. Caddie vylezla ze sprchy, popadla ručník, zabalila se do něj, proběhla kuchyní a vrhla se v obýváku k telefonu.

Zvedla sluchátko. Vstupní dveře se otevřely. Vešla Monica, opřela se v obýváku o zeď, v ruce držela cigaretu. Cítil jsem, jak Caddie oddechuje: zeptala se, kdo volá. Věděl jsem, že bude mlčet, dokud tam matka bude. Monica přistoupila blíž. Vytrhla jí sluchátko z rukou.

Slyšel jsem Moničin hlas, jak se ptá, zda je ten, co volá, bude ještě dlouho otravovat a má-li odvahu konečně říct, kdo je. Pak zavěsila.

Četník mi pokynul, abych zaparkoval pod kaštanem vzadu na dvoře. Došel jsem k němu a on otevřel dveře do sekretariátu. Strážmistr mě čekal, seděl u svého stolu,
natažené nohy si položil na protější židli a ruce si dal za hlavu. Pozdravil mě a ukázal, ať se posadím, ocenil, že jsem naprosto přesný. Podal jsem mu své papíry. Koukl na povolení k pobytu, pak na techničák Ambassadoru.

Zeptal jsem se, jestli je nějaký problém.

– Klid, pane Rebernaku, odvětil, nepředvolali jsem vás bezdůvodně.

Naklonil se, přitom zaskřípěly pružiny jeho otočné židle, opřel se lokty o stůl, vzal si tužku a začal si s ní hrát.

– Budete moct zajet ke karosáři a vyřídit si pojištění, pane Rebernaku. V tom případu s kolem jste prakticky mimo hru.

Vrátil mi papíry. Zasunul jsem si je do kapsy saka.

– Té dívce nic není? přeptal jsem se.

Strážmistr mě pozoroval, ani nemrkl. Sklonil hlavu, jako by hledal případné zbytečky popele na límci svého saka s prýmky. Já se mu zadíval na šedivějící vlasy, u kořene černé. Znovu na mě pohlédl:

– Dobrá zpráva, ne? Sedněte si, vysvětlím vám to.

Přikývl jsem.

Posadil jsem se. On pokračoval:

– Když jste vyšel z té agentury, nasedl jste do auta a nešťastně jste, není nám přesně jasné proč, ale co se dá dělat, zadním blatníkem zavadil o dívku, která právě vycházela z budovy. Vše se to odehrálo v několika sekundách. Vy jste nic neviděl, nic neslyšel, to je docela normální.

– Nic jsem neviděl, nic jsem neslyšel, zopakoval jsem.

Jako už předtím jsem pocítil v zádech pohled druhého četníka, usazeného mezi dvěma plechovými skříněmi. Otočil jsem se, zeptal se, proč mě pozoruje. Četník vstal, ale strážmistr mu nařídil, ať se posadí. Nemáme důvod vás sledovat. Četník si sedl.

Řekl jsem, že se nic neděje. Strážmistr to odsouhlasil přikývnutím.

– No právě… Pak pokračoval: Nelitujeme ale, že jsme vás tuhle navštívili, pane Rebernaku, aspoň máme jasno.

– Jestli máte jasno, tak potom…

Zatvářil jsem se, že vstávám, oba četníci se ale ani nepohnuli, jen se na mě dívali. Prohlásil jsem, že půjdu domů, a dodal, že ostatně tedy, není-li to nevhodné, mohl bych skoro zajít za tou dívkou… již neznám… Možná že by mi ale mohli, nebo spíš, byste mi mohl, pane důstojníku, dát její adresu…

Strážmistr mě poslouchal, upíral na mě pohled. Zeptal jsem se, o co tady vlastně jde. Odpověděl, že je trochu zaskočený, přece jen, a to jeho přece jen mi neuniklo. Pokrčil jsem rameny, nato se mě strážmistr zeptal, jestli je všechno v pořádku.

– Všechno je úplně v pořádku.

Pořád se nehýbal, byl jak z kamene. Zopakoval jsem, že bych chtěl jít domů. Strážmistr měl ale ještě jednu otázku. Jenom jednu, upřesnil. Řekl jsem ano, samozřejmě rád na vaši otázku odpovím. Strážmistr se nejdřív podíval na svého kolegu, pak se otočil ke mně a zeptal se, odkud jsem to jel, když jsem zachytil tu dívku.

– Řekl jste opravdu jedinou otázku, a pak mě necháte jít?

– Záleží na vaší odpovědi, odvětil strážmistr.

Opakoval jsem, že nechápu, co mi chtějí. Všechny ty otázky, upřímně řečeno… Moje auto… Předvolání… A přitom jsem nic neprovedl…

Strážmistr navázal: – Mohl byste mi říct, odkud jste to jel?

– Z pracáku, aspoň myslím. Vždyť se tam zeptejte.

Četník za mnou pronesl, že už se tam informovat byl. Strážmistr znovu pokýval:

– Pane Rebernaku, mluvme otevřeně: Děláte nám problémy, a jestli budete takhle odpovídat dál, strávíme tu všichni společně celou noc. Chtěl bych jen vědět, odkud jste to jel. Nejdřív to měl být pracák. Pak si nevzpomínáte na nic. A nakonec uvedete obchodní dům Velkoobchod Topení… Ta dívka na kole, jestli mi rozumíte, ona jela krokem…

Možná se mi vybavila, jen matně, dívenka, co se tam objevila, na kole, samozřejmě, kličkovala a já se jí nestačil vyhnout.

– Jenže možná, přidal ještě strážmistr, jste se jí vyhnout ani nechtěl.

– Ale kdepak, to rozhodně ne!

– Protože vy jste vlastně mohl jen přibrzdit a nechat ji projet. Jste přece hodně opatrný člověk, nebo ne?

Strážmistr si mě změřil, znovu. Řekl jsem mu, že obyčejně řídím opatrně, jenže tehdy jsem, uznávám, ano, nedával jsem pozor…

– Pochopte, stalo se to vzadu za autem, ne vepředu, dodal jsem.

– No dobře, řekl strážmistr, tak vidíte, jak se nám to vyjasňuje. Na začátku ta dívka ani neexistovala, teď si vzpomínáte, že jste ji zachytil.

– No tak jo, vzpomínám si. Co ještě chcete?

– Říkal jsem, ale jen jsem to předpokládal, pokračoval strážmistr, že jste s ní možná chtěl navázat kontakt, třeba jste sroloval okno a zavolal na ni… Protože ujížděla, anebo se s vámi prostě jen nechtěla setkat… Heleďte se, pane Rebernaku, tady můj kolega a já – slyšel jsem, jak četník za mými zády pokašlává, otočil jsem se –, můj kolega a já – znovu jsem se podíval na strážmistra – máme vážnou domněnku věřit, že jste na ni zavolal.

– No a?

– No… Možná jste jí potřeboval něco říct… Byl bych rád, kdybyste mi pomohl vyjasnit tu situaci, pane Rebernaku, umožnil mi to pochopit, protože jestli jste na ni zavolal, jestli jste s tou dívkou, co neznáte, potřeboval mluvit, pak se určitě muselo něco stát… anebo mi řekněte, že ji znáte…

Odpověděl jsem, že nechápu:

– Nejdřív mi řekněte, pane důstojníku, na co si tu hrajeme…?

– O žádnou hru nejde, pane Rebernaku, pro tu dívku ten den o žádnou hru nešlo… Neříká vám něco Bambi Bar?

Z francouzského originálu Bambi Bar (Les Éditions de Minuit, Paříž 2008) přeložila Jovanka Šotolová.

Cesta po falešných stopách

Raveyova prvotina vyšla v roce 1989 v nakladatelství Gallimard, záhy však přesedlal k edičně mnohem úžeji profilovanému nakladatelství Les Éditions de Minuit. V určitém smyslu navazuje na hvězdná jména vydávaná u tohoto nakladatelství; především na Becketta i poetiku Nového románu. Čerpá z banality, ze zdánlivě nedůležitých aspektů každodenního života, vytěsňuje i náznak vlastního pohledu na věc, straní se komentování děje či pohnutek a činů postav, jeho přístup není diagnózou psychologa, jen výpovědí nestranného pozorovatele, text je prost okázalosti a přetvářky.

Strohá nedořčenost

Nejvýraznějším rysem pozoruhodného autorského stylu je neobyčejná střídmost – píše velmi úsporně, jeho suché věty jako by byly osekány jen na ty nejdůležitější prostředky, které se navíc nezřídka opakují. Takový rukopis dokonale odráží i náměty Raveyových děl: autor zpracovává jednoduché, banální příběhy, do nichž čtenáři dává nahlédnout přímo, bez oklik či komentáře. Avšak jen z určitého úhlu. Každá postava zůstává nedostupná, nelze ji proniknout a pochopit až na dřeň, stále trochu uniká – tak jako v životě. Proto mají tyto knihy punc čehosi zcela běžného, a přitom záhadného, zcela jasného, a přitom nedořečeného. Na první pohled úplně prostě sepsané historky (jež jsou jistě výsl edkem pečlivé autorské práce, protože každé z těch mála slov tu má přesně určenou roli) čtenáře vtáhnou a pohltí, na konci nenabídnou jasný závěr ani jednoznačné vyústění – dohra zůstává na čtenáři.

Na okraji, bez kudrlinek

Yves Ravey se v osobním životě drží stranou literárních kruhů a nepřijímá ani žádosti o rozhovor od velkých deníků či televize. Podle něho se na takových místech nikdy nemluví o literatuře a většinou se zde stihne leda oznámit vydání knihy nebo uvedení hry. Přiznává však, že tím volí naprosté
ústraní – pokud se autor nechce stát reklamním artiklem, jako by ani nebyl. Jeho dílo pak zná spíš omezené publikum zasvěcených, posedlí hledači dobré a jiné literatury. Nelze však zapomínat, že být na okraji ještě vůbec neznamená být dobrý spisovatel – což se občas mylně tvrdí…

V jednom z mála publikovaných rozhovorů Ravey popisuje, co a proč ho vede ke psaní, kde hledá náměty: „Bývá to jen jistá myšlenka, příběh, někdy třeba popsaný v černé kronice. Postupně se mě zmocní, předělám si ho po svém. I když román sám je pevně vystavěný, impuls k jeho napsání musí přijít sám, přirozeně. Příliš vykonstruovaná zápletka předem odsuzuje knihu k nezdaru. Často zpočátku jen zapisuji věty, jak samy plynou. Vím, že nevznikají nijak náhodně. A že až následně pochopím, kam mě vlastně vedou. (…) Nedávno můj syn odjížděl se školou do Mnichova, já jen zaslechl, jak říká matce ,Musím si zabalit do Německa‘. A protože můj otec bojoval ve druhé světové válce, ta věta mě úplně ohromila. I takhle se obje ví námět na román…“ O svém úsečném stylu říká: „Prostě nemám rád zbytečné kudrlinky.“ A připomíná malby Marka Rothka, jehož snaha omezit počet barev na minimum je také způsobem, jak se zbavit všeho nadbytečného.

Počestný člověk, nebo padouch?

Román Bambi Bar (Les Éditions de Minuit 2008) se jmenuje podle místa, kde se zčásti odehrává – jde o noční klub s peep-show, v němž se ukazují příliš mladé slečny. Léon Rebernak ví, že je mezi nimi i jeho neteř Caddie. Majitel a pasáci z Bambi Baru ji odvezli i s matkou jeho bratrovi z vísky kdesi na Východě. Léon ji chce dostat zpět. Tuší, že dostat se k dívence a promluvit si s ní bude složitý úkol. Léona podezírá policie, a i když si v nočním klubu zprvu získá důvěru, nakonec nasazuje krk, jen aby dosáhl svého.

Rychle a úsporně vyprávěný příběh Ravey podává ústy protagonisty Rebernaka, přesto s odstupem, chladně, zcela bez emocí či komentářů: Léon Rebernak popisuje výslechy policistů, vypočítává své kroky mířící nenápadně, ale jistě k cíli – setkat se s Caddie. Je jako posedlý, odhodlaný splnit svou misi i za cenu lží, skrývání a podvodů. Zprvu vypadal jako počestný, opatrný člověk. Ale s pasáky své švagrové a neteře jedná zcela bezostyšně tak, že se padouchem vlastně stává i on sám. Tak to ovšem v detektivkách bývá… Román Bambi Bar očividně má základní atributy každé detektivky – postupně rozvíjený a stále více se komplikující příběh záhy dospěje k hlavní kauze, jež se však pomalu ukazuje být špatnou stopou, a vlastně i trochu marnou odbočkou. Raveyova mistrně vystavěná kostra čtenáře několikrát takto navede k mylnému závěru – o smyslu a směřování knihy, o povaze a důvodech Rebernakova
jednání, o postupech a úspěšnosti policie. Právě unáhlené vývody a povrchní soudy Ravey nepřímo kritizuje, dokládá, jak uspěchaná doba anebo čistě sobecké přesvědčení o vlastní jasnozřivosti mohou být liché, škodlivé. Autorovi Bambi Baru stačí ani ne stovka stránek, poškrábaný blatník u auta a nemístně užívaný dalekohled, aby rozehrál velký příběh o smělé umanutosti a odvaze, o síle a důležitosti rodinných pout, o domově a uhranutí pozlátky zdánlivě lepšího života. A také o tom, že lecjakou historii vidíme každý po svém. Protože vždy existují různé pohledy, různé důvody. Protože jinak nemůžeme, anebo nechceme.

Autorka je šéfredaktorka serveru www.iliteratura.cz.

Když myslet je zlý sen

Krzysztof Gawronkiewicz

Mařenko má…

Básně trvají. Jejich autoři odejdou, potkají svůj osud, třeba nešťastný, jako v případě Konstantina Biebla, zemřelého po nevyjasněném pádu z okna. Básně tu ale zůstanou. Aspoň na čas. Jsou díla, která se nevyhnutelně promění v klasiku, jíž se nic nenamítá. Někteří básníci, jako třeba Holan nebo Blatný, se navíc stanou jakoby nevyčerpatelnými. Ať do jejich poezie vnikáme z kterékoli strany, skoro vždy objevíme něco podstatného, byť jen v detailech či zdánlivých podružnostech, někdy právě v nich.

Pak jsou tu autoři, jejichž jména sice vstoupí do čítanek, brzy však vycítíme, že jejich odkaz je nějakým způsobem omezený. Tušíme, že část díla dřív nebo později ztratí na původní váze, průraznosti, svěžesti či lesku. Co bylo nadýchaně okouzlující, může dnes působit naivně, co se zdálo odvážné a bryskní, přijde nám časem něžně úsměvné. I když jde o autora čítankového, nemůžeme si v jeho textech nevšimnout ani míst slabších, uspěchaných, příležitostných. Ale i takové básně trvají. Často mě podobní básníci přitahují víc než klasikové. Není vzrušující znovuobjevit báseň, u níž cítíme, jak ji něžně obestírá zapomenutí?

Mám před sebou čerstvý odeonský svazek z edice Skvosty poezie. Knížku jako vždy nádherně střídmě upravenou, s jednoslovným „letním“ titulem: Dobrodruh. A se strohým jménem vbodlým doprostřed minimalistické obálky: Biebl. Konstantin Biebl a jeho verše staré sedmdesát, osmdesát let. Jsou tu wolkrovsky laděné texty z prvotiny Věrný hlas, vydané šestadvacetiletým „chlapcem“ v roce 1924. Nemůže chybět sbírka, jejíž titul memorovaly tisíce studentů, aniž by znaly i jen verš z té hluboce a okouzleně prožité knížky: S lodí jež dováží čaj a kávu (1927). Je tu i pár pečlivě vybraných veršů z poúnorového Bez obav (1951), jež editor Vladimír Justl označuje jako tendenčností poznamenaný „smutný epilog básníka“. Na závěr však čteme hořký, výmluvný text z pozůstalosti, vyjadřující deziluzi ze zklamaných ideálů: Žaluji.

Jak Bieblovy „dobrodružné“ verše žijí dnes? Najdeme tu mnohá spojení, nad jejichž křehkostí a bezbranností trneme rozpaky a melancholickou shovívavostí k uplynulému času. Nad nimiž bychom se zarděli, kdybychom to ještě uměli. „Hvězdnatá noc.“ „Sladký žal.“ „V oblacích harfa zvučí.“ „Růžové psaní.“ „Bílý mušelín.“ „Na atlasovém polštáři vydechuješ kroužky polibků…“ A možná bychom se rděli nejen nad nevinně nadšenou krasomalbou, ale skrytě i nad vlastním všednodenním cynismem a postmoderní životní oznobeností. Ostatně je dost možné, že básník-chlapec sám, když psal podobné rozdychtěnosti, podkládal je už něžnou vrstvičkou ironie. Potrhanou lyrickou mlhou se totiž jindy neomy lně derou i švy a vize třeskutě poetisticky podvratné: „Na květu chroust/ v hangáru pilot spí a na smrt čeká/ …/ U kaple pod skautskými stany/ slavík v noci tluče…“ Ale slavíci už nejsou; na to, co bylo druhdy ještě nějakou, byť lyricky podbarvenou
realitou, dnes hledíme jako na básnickou floskuli banální až k záhadnosti, čím otřepanější, tím méně ve svém věcném obsahu srozumitelnější. Kdo ještě slyšel slavíka? Po osmi desítkách let jiný pražský básník pozoruje zmizení už ne lyrických slavíků, ale poslů nejvšednější všednosti: „Začali mizet/ nám před očima/ nakonec léta jsem vrabčáky neviděl“ (Ivan Magor Jirous: Okuje, 2007)

„Nad pianolou letí eroplán“ – podobná místa, jejichž původní snad břitkost a odvážnost dnes budí zasněný úsměv, nad nimiž trneme, aby se jim už nic nestalo, pomíjivost aby jejich subtilní kouzlo dále nenahlodala, podobná místa budou v básni ta, co přežijí jako autentický výraz doby, svědectví o jejích příslibech, tušeních, sladkých nevědomostech. Poetismu zdar i věčné spočinutí! Ale jsou tu ještě jiné pasáže, nesené sice původní rozdychtěností, zároveň ale zvláštně zatlumené, nezčechrané nadneseně lyrickými atributy, ale naopak věcně střídmé, pevné, kouzelně soustředěnou dikcí se přesně trefující do tóniny básnického usebrání, jehož síla s časem nemizí, ale lze ji bez obav znovu navštěvovat. „Mé dlaně nejsou větší/ než javorový list,/ a přece v jejich stínu/ sám vadnu.“ Nepřekvapí, že báseň, byť prvotním impulsem wolkrovsky humanistická, po takovéhle úvodní sloce přinese i pár – chlapecky přímočarých – záznějů existenciální cizoty, lidské
odloučenosti uprostřed vesmíru. „Nikdo nikde není./ V bouři stromy, jak se vám tu žije?/ …/ Nikdy se vám nezasteskne/ po člověku.“ Odtud už jen krůček k dokonalé básni, v níž se „nerozvážnost“ obraznosti a přesnost usebrání dostanou do vzácné rovnováhy, k pouhému dvojverší bez odbočky či nadbytečnosti, jímž se básník na chvíli, ale nesmazatelně stane klasikem. Mám na mysli báseň Milenci – kdo chceš, vyhledej sám.

Biebl proslul jako básník exotického poetismu, živeného cestami na Ceylon či Jávu. A zase: pousmějeme se nad důvěřivě „nekorektní“ naivitou představy z básně Protinožci: „Kdyby zem byla průhledná/ všem ženám v Evropě by bylo viděti pod sukně…“ Vzápětí však postřehneme i nevykořenitelný sociální cit, nad nímž se, my trapní, k naší věčné škodě dnes asi jen ušklíbneme: „Jdou lidé s nohama vzhůru// Musím stále mysliti na jejich rozbité podrážky.“ Nejexotičtější však bude zároveň nejintimnější; nikoli gejzír fantazie, ale čirá smyslovost: „Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka…“ Dobrodružství, zákonitě naivní svou nevykořenitelnou touhou. „Mařenko má/ kdo jednou k tvým vlasům přivoní/ stane se kuřákem opia.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

minirecenze

Ivo Harák

Panel nebe

Psí víno 2008, 72 s.

Básnická sbírka Ivo Haráka vyšla jako knižní příloha k 44. číslu Psího vína. Harákova lyrika navazuje na českou křesťanskou poezii mj. svým konfrontačním, zneklidněným postojem k současnému světu. Antagonismus věřícího křesťana a násilnické civilizace, invenčně tematizovaný např. Reynkem či Zahradníčkem, se ovšem u Háraka nejednou zvolna rozplývá a nabývá podoby nechtěné, pohodlné asimilace. Tento vleklý, nezřídka poněkud bolestínský dialog s panelovou dobou příležitostně narušují drobné spirituální podněty. Zatímco všednodenní splývání vyjadřují nezáživné, civilistně laděné reflexe, básně tematizující mj. pozemskou marnost či krajinu odvozují svou poetiku od výše zmíněných básníků. Sbírka se tak rozpadá do několika ideově a výrazově protichůdných poloh a nesjednocuje ji ani přítomnost širšího souboru básní v próze, v jejichž stylu se opět setkávají neslučitelné postupy a postoje. Vyjde-li knížka jako prémie k periodiku, není
třeba na její grafickou úpravu a redakční přípravu pohlížet s tak přísnými kritérii jako na samostatně vydaný titul. Sám sešitek je ovšem po výtvarné stránce zpracován překvapivě zdařile, dokonce i zvolené ilustrace Radka Fridricha s Harákovým defétismem vhodně souzní. Lituji však toho, že do knihy nebyl zařazen autorův profil. Jeho místo patrně zaujal oslavný posudek Jaroslava Kovandy, který jej ovšem zakončil – svým medailonkem.

Karel Kolařík

Bhagavadgíta

Dauphin, Centrum Spirála 2008, 188 s.

Bhagavadgíta neboli Zpěv Vznešeného je filosofická epizoda indického eposu Mahábhárata, pojednávající o nesmrtelnosti, božském bytí a józe na základě rozmluv Kršny. Tento staroindický nábožensko-filosofický spis byl od svého vzniku ve třetím století před Kristem několikrát přeložen, jen do češtiny to bylo od roku 1877 již sedmkrát. Text zaznamenává rozmluvu Kršny s člověkem, kterého Kršna poučuje nejenom o čistém životě v moudrosti a duchovnosti, ale popisuje rovněž různorodé typy jógy a jejich působení na vnitřní život člověka. Pojem Bhagavan znamená vítězný nebo vznešený a slouží obvykle k označení osvícených lidí či Buddhů. Přítomné vydání čerpá z Překladů abertamských z Archivu AAA. Ve vázaném osmislabičném verši se tedy nejvíce přibližuje originálu, kterým byl napsán původní sanskrtský text. Je jistě klišé hovořit o aktuálnosti promluv Kršny, který vyzdvihuje vztah člověka k přírodě, tepe naše
oklamané smysly, jež dle jeho názoru očistíme jen zbavením se žáru chtění a životem v souladu s naší přirozeností. Nejsou však tato témata variovaná valnou většinou zásadních děl naší současnosti? Proto neuškodí vrátit se ke kořenům a vyrazit na jógu…

Zuzana Malá

Roald Dahl

Velký samočinný větostroj a další povídky

Přeložili Josef Línek a Richard Müller

Volvox Globator 2007, 128 s.

O Dahlově pohotovém peru, sžíravé ironii, nečekaných pointách, překvapivých zápletkách a černém humoru se ví po celém světě. Ani na českých knihkupeckých pultech není tento autor žádným objevem, zdá se dokonce, že se zařadil k nemnoha tvůrcům, kteří pro české nakladatele znamenají takzvanou jistotu. A tak vycházejí jeho knihy stále, často se dočkají dalších vydání, leckdy se dokonce pořizují nové překlady, když starší překlady ještě nestačily zestárnout – jako příběh o Lexingtonovi, který po narození přijde nešťastnou náhodou o rodiče, na prahu dospělosti o svéráznou vegetariánskou tetu a na jatkách v New Yorku o život. Čtenář nechť se nenechá zmást – velký samočinný větostroj Richarda Müllera není ničím jiným než velkým samočinným sepisovačem Jaroslava Kořána. Stroj, který spolehlivě nahradí každého spisovatele, stačí jen příslušně naprogramovat a nechat ho pracovat. Za okamžik z něj může vypadnout povídka, ženský román,
opulentní historická freska, jímavý psychologický příběh, jak si kdo přeje. Dahlovy povídky, které sepsal velice živý člověk, cestují jako věční poutníci z výboru do výboru, přelévají se, mizí a zase se objevují, podobné zdánlivě ztraceným pramenům. Ale pořád jde o Dahla a jeho anekdotický humor, kterého není nikdy dost. Výše uvedený soubor obsahuje texty Velký samočinný větostroj, Přání, Prase, Chirurg, Voják a Antikvář.

Magdalena Wagnerová

Ida Sebastiani

Minutové povídky

Triton, 2008, 96 s.

Češka s italskými předky, píšící pod pseudonymem, ve svých minipovídkách nedělá nic menšího, než že vymýšlí jiné světy. A jsou to univerza s vlastní logikou, s náboženskými rituály, a někdy dokonce s právním systémem (autorka je advokátka). Světy, které jí bují pod rukama, pak propojuje se světem naším, a to propojení má často fatální následky. Autorka si umí hrát, ale její hry jsou většinou kruté; za tragickými osudy se navíc skrývá poněkud pitvořivý, černý, svérázný humor. Na povídkách je vidět, že vznikaly a byly publikovány postupně, protože co se týče třeba žánru, je to každý pes jiná ves: najdeme tu pohádky, dopisy, plnoprávné a dokonalé povídky science-fiction i úzkostné metafory jako vystřižené z Kafky. Dalo by se říci, že Minutové povídky mají často překvapivý konec. Ale v čem to překvapení spočívá a v čem je ta útlá knížka tak jedinečná: autorčiny nové světy jsou sice často poněkud absurdní, ale pointa většiny
povídek tkví v tom, že se smrtelně vážně musí počítat s jejich existencí. A to není všechno. Ida Sebastiani nás umí v brilantních zkratkách nejen přesvědčit o reálnosti a hmatatelnosti těch zvláštních světů, ale hned vzápětí je zpochybnit. Podívá se na svůj vlastní, konečný a nepochybný důkaz z jiného úhlu a najednou se dá vše nadpřirozené a fantastické vysvětlit i našimi pozemskými, přísně fyzikálními měřítky. Nejistota, která tak vzniká, je nepopsatelně vzrušující.

Radek Hylmar

Bill Willingham, Lam Medina

Mýty: Legendy v exilu

Přeložil Viktor Janiš

Netopejr, Crew 2008, 128 s.

Není to zas tak originální nápad, zasadit pohádkové bytosti do reálného světa. Tedy pro nás, kteří jsme byli odkojeni Arabelou. Bill Willingham však neposbíral pohádkové postavy jen proto, aby je zasadil do nových pohádkových příběhů, ale i trochu surově je vrhl do současného New Yorku. A děti z celého procesu vyloučil úplně. Sněhurka tu dělá nesmlouvavou pravou ruku nově zvoleného exilového krále Colea, krásný princ se snaží využít své krásy, aby oškubal bohaté paničky, a vlk už dávno nemá políčeno na Červenou karkulku, ale v lidské podobě (o tom, jak k ní přišel, pojednává závěrečná, nekomiksová povídka) se dal na dráhu soukromého detektiva. A možná právě proto, že je Willingham slušný scenárista, neskončil tento nápad katastrofou, jak by se klidně mohlo stát. Příběhu nechybí nadhled (ostatně vyšetřuje se brutální vražda Šípkové Růženky) a jeho protagonisté mají smysl pro humor (méně už pro podnikání na internetu). Zatímco Garth Ennis se utápí
v opakovaných a čím dál méně zábavných hláškách, má Willingham nabito zčerstva. Propojením dvou různých světů mají Mýty blízko k Sandmanovi, oproti němu jsou však odlehčenější. Detektivní příběh, který se odehrává v prvním ze zatím deseti svazků, se čte jedním dechem, nepříliš dobře však dopadla kresba, která jen kopíruje komerční mainstream.

Jiří G. Růžička

Reflexe 33

V novém čísle filosofické revue najdeme článek T. Marvana o Richardu Rortym, v němž ho ukazuje jako filosofa významně překračujícího běžné standardy analytické filosofie. Podle Rortyho je filosofie druhem literatury; tak se demaskuje filosofie jako královna všech věd. I. Chvatík poukazuje ve své úvaze na Patočkovu filosofii dějin; v ní jde především o člověka, o jeho svobodu, ale i o pohyb k nadlidskému. Dnes jde stále o protipohyb vůči manipulativnímu zjednávání, které nám vládne z bytnosti techniky. Záchrana může přijít heideggerovsky z oblasti umění, nicméně je třeba jít až na sám kraj boje proti manipulativní nadvládě. Zde se rýsuje možnost oběti, která opět zakládá spravedlnost. K. Novotný se rovněž zamýšlí nad obnovováním smyslu dějin u Jana Patočky. Autor akcentuje Patočkův náhled na autentickou lidskou existenci, hledající sebe samu v prostoru všeobecného upadání, kdy se oddáváme pouze „hodnotám dne“.
Pravá dějinnost člověka vzejde z přesahu k živoucímu duchu a svobodě. Z otřesu, kdy se vykláníme do nicoty, může vzejít překonání naší náklonnosti k upadlé každodennosti; tu se nám otevře smysl celku a nový život. M. Novák se vrací k Husserlovu pojetí statické a genetické fenomenologie. Sleduje se syntéza vnímání, časová syntéza jako základní forma vědomí. Na základě asociací se v proudu vědomí může formovat smysl vnímaného, jeho krása apod. Genetické pojetí tak lépe popisuje události našich prožitků.

Jiří Olšovský

Barry Miles

Charles Bukowski

Přeložil Ladislav Šenkyřík

Volvox Globator 2008, 424 s.

Číst Bukowského životopisy je jako číst jeho prózu a poezii, jen hůře napsanou a bez smyslu pro zkratku. Legendární mazavka Charles Bukowski ze svého života udělal jediné téma svého díla, a proto čteme-li o jeho osudových ženách, otci, hemeroidech, dostizích, milované klasické hudbě, oblíbených autorech atd. od někoho jiného, dostavuje se pocit ztráty času: tohle všechno už přece víme, a pokud nesestavujeme časovou osu, přesnější datace a dovysvětlování je nám k ničemu. Profesionálnímu životopisci Barrymu Milesovi se alespoň podařilo vytvořit obsažnou a poměrně čtivou knihu. Toužíte-li po Bukowského životopisu, pořiďte si ji – anebo možná ještě lepší Bláznivý život Charlese Bukowského od Howarda Sounese (Pragma 1999) –, rozhodně se však vyhněte oslavným svazečkům od generačních souputníků, kteří si na vzpomínkách na slavného Chinaskiho léčí neukojené básnické ambice: Bukowski ve vaně, Buk, Bukowski – zaručený tip atd. Vyšlo jich u nás už
opravdu dost.

Petr Ferenc

Roman Cílek

Agonie – drama posledních dnů a hodin války

Epocha 2007, 140 s.

Roman Cílek patří k předním autorům literatury faktu. V knize vycházející v obnovené knižnici Magnet popisuje závěr nacistické okupace na Moravě, konkrétně nacistické válečné zločiny proti civilnímu obyvatelstvu v obcích Třešti, Ploštině, Prlově a Velkém Meziříčí. Na konci dubna a začátku máje 1945 komanda wehrmachtu ve východomoravských obcích popravila téměř šedesát lidí jen proto, aby zastrašila partyzánský odpor a povstání před blížící se frontou. Zároveň mělo jít o jakousi „školu krve“, jíž by se pod vedením Otty Skorzenyho, velitele tzv. stíhacích svazů SS (Jagdverände), kvalifikoval nacistický odpor po konci války. Marně; odpor byl zlomen. Roman Cílek s využitím přímých dokumentů a svědeckých výpovědí přináší ve své knize zřejmý popis zvůle vojenského násilí. Vyjadřuje jistou dějinnou spravedlnost – zastat se obětí a připomenout je paměti, když jejich vojenští vrazi mnohdy zůstali nepotrestáni a žijí možná ještě kdesi
na svobodě. Navíc zůstává téma válečných zločinů proti civilistům trvale aktuální. Fotografie by zasluhovaly větší formát, nejlépe celostránkový: dokumentární výjevy zachycují téměř nečitelně. Historický výklad Cílkův je čtenářsky vděčný a seriózní zároveň, zájemcům o moderní dějiny Evropy jej lze jedině doporučit.

Vít Kremlička

odjinud

Přišli včas!

Jednou ze snah normalizátorů české literatury v sedmdesátých letech byl pokus o návrat k socialistickému realismu padesátých let, přičemž funkce literatury se po vyloučení rozvratných živlů měla vrátit k pozitivnímu působení na společnost. Různí autoři rozdílných generací se vydali touto cestou za výrazné podpory vydavatelů i komunistické strany.

Palec na spoušti

Důležitým záměrem byla snaha nabídnout čtenářům oficiální výklad událostí šedesátých let a zvláště roku 1968 čtenářsky atraktivní formou. První vlna těchto románů se objevila v polovině sedmdesátých let a další na začátku let osmdesátých, zřejmě jako reakce na Chartu 77.

Tyto knihy byly často vydávány v krajských nakladatelstvích, oceněny v literárních soutěžích k výročí vítězného února či květnového osvobození, nebo byly alespoň těmto výročím věnovány. Jejich autoři mohli počítat s masovými náklady (10 až 30 tisíc výtisků) a často i s opakovaným vydáváním.

Oproti důsledně schematické literatuře padesátých let se však nyní autoři snažili o čtenářsky vděčnější tvorbu, která měla být díky své popularitě mnohem lépe schopna působit na čtenáře svým ideologickým obsahem než původní socialistický realismus. Obdobný pokus o získání širokého publika pro nový výklad předchozích období probíhal v této době i v dalších populárních médiích – filmu a televizních seriálech.

Autoři přebírali některé z celkem progresivních postupů šedesátých let, ovšem nesměli jimi ohrozit optimistické vyznění díla. To je možné vidět například u Vladimíra Párala nebo Ladislava Fukse, kteří v sedmdesátých letech značně otupili svoji radikální poetiku v souladu s dobovými požadavky. Přímo na události roku 1968 se pak zaměřily texty slabších a dnes pozapomenutých autorů: ukázkovými díly jsou Palec na spoušti Zbyňka Kovandy (1975), Svědomí Františka Kopeckého (1973), druhá část románu Bohumila Nohejla Velká voda (1973) nebo antisemitský Vabank Alexeje Pludka (1974).

Chudoba, okupace, budování

Tato díla, která pravděpodobně nevznikala na přímou objednávku, přesto přinášela převážně jednotnou interpretaci československých dějin od první republiky až po posrpnové změny. Podobně jako například v seriálu 30 případů majora Zemana mají i autoři těchto knih snahu ideologicky jasně vytyčit a vysvětlit svět svého románu.

Všeobecně oblíbeným prostředkem se stal vnitřní monolog (zcela chybějící v klasické socrealistické tvorbě), umožňující ukázat čtenářům bližší prožitek popisovaných událostí. Hlavní děj příběhu bývá koncentrován do krátkého okamžiku jednoho či několika rozhodujících dnů, prokládaných vzpomínkami postav na související minulé události.

Životní osudy hlavních hrdinů sledují stejné schéma: nejdříve chudobné dětství za první republiky, dané proletářským či zemědělským původem a spojené s komunistickými aktivitami hrdiny či jeho otce. Poté se úhlem jejich životních osudů stala zkušenost okupace, kterou prožili zapojeni do odboje či v koncentračních táborech, a jejich aktivity končily smrtí blízkých osob. K této době se postavy neustále až obsedantně vracejí a z jejího návratu mají neustálý strach.

Budovatelské úsilí prožívali ve stranických funkcích, často byli jako osvědčené kádry vysláni do pohraničí. V sedmdesátých letech již je možné připustit omyly a přehmaty stalinského období, takže hrdinové těchto knih svou kritikou nepatří mezi radikály, kteří jen poškozovali dobrou pověst tehdejšího úsilí. V šedesátých letech hrdinové zůstávají ve funkcích, věnují se práci a pro svou zaneprázdněnost si nevšimnou postupných změn ve společnosti. Formováni svými životními osudy získávají hrdinové odstup, postupně přecházející ve víceméně aktivní odpor vůči reformním snahám.

Bude občanská válka, bude!

Interpretace sedmdesátých let stavěla před autory nelehký úkol – měla vysvětlit ještě čerstvé události. V souladu s normalizačním dogmatem jsou reformní léta pojednána jako období kontrastu ke čtyřicátým a padesátým létům, především při srovnání s osobním životem a vzpomínkami hrdinů. Narůstající zhýčkanost šedesátých let vznikla jako vedlejší produkt úspěchu budování socialismu a všeobecné nespokojenosti zneužívají bývalé elity k pokusu o návrat před únor 1948.

Mladá generace, která už nezažila válku ani první republiku, se tak nechá snadno strhnout médii, jichž se nepozorovaně chopili lidé toužící po návratu starých pořádků. Také tito záporní hrdinové mají jasný původ – jde vesměs o příslušníky bývalé maloburžoazie a kulaky, často odsouzené kvůli spolupráci s nacisty či zahraničními rozvědkami, kteří vycítili vhodnou dobu k návratu.

Změny šedesátých let jsou tedy nahlíženy jako snaha odstavit od moci dělníky ve prospěch starých či nových elit – techniků, novinářů, spisovatelů. Socialistické společnosti se totiž zatím nepodařilo vychovat nového člověka, a tak nad nesobeckou prací pro společnost stále vítězí maloměšťácká touha po mamonu, osobním prospěchu a slávě. Jediní, kteří se nenechali ovlivnit mediální masáží, jsou dělníci a ryzí komunisté proletářského původu. Ti se ovšem stávají terčem soustředěných útoků a pronásledování vedených agilními jedinci, řešícími si s nimi své staré účty z doby kolektivizace.

Aby autoři mohli plně vylíčit hrozící nebezpečí, přecházejí od myšlenek hlavních, důvěryhodných hrdinů k náznakům a popisům domněnek a pověstí šířících se mezi lidmi – o lidech dohnaných štvavou kampaní k smrti, o zbraních, které má kdesi poschovávané klub bývalých politických vězňů K 231, o seznamech nereformovatelných komunistů i o skutečných cílech houfně přijíždějících Němců, kteří pod rouškou turistiky obhlížejí své bývalé usedlosti a vyvíjejí špionážní činnost.

Vše spěje ke kontrarevoluci podobně jako v Maďarsku v roce 1956, a hrdinům tak nezbývá než doufat v pomoc Sovětů, kteří nás už jednou zachránili: „A pamatuj, Malinský, dobře pamatuj: Bude občanská válka – bude – jestli to neobrátíme. Nebo jestli… jestli nezavoláme Sověty“ (Svědomí).

Autor je historik a bohemista.

Ta (jiná) řeč

ImPulsTanz, reprezentativní přehlídka současného tance, vkročil do 25. ročníku; zahrnuje přes třicet položek hlavního programu, dvanáct experimentálních představení mladých choreografů i novou, velkoryse dotovanou evropskou cenu – Prix Jardin d’Europe. O jejím udělení rozhodla skupina mladých evropských kritiků. Pro ně tu byl i nový workshop – Critical Endeavor – pod vedením uznávaných mezinárodních tanečních publicistů; příspěvky mladých otiskoval známý list Standart. Tradicí je síť dílen pro profesionály i laickou veřejnost (kolem stovky vyučujících, vesměs známých jmen, často hvězd) a řada dalších doprovodných programů. Nechali se tu vidět a slyšet spolkový prezident, předseda sněmovny, ambasadoři. Neboť, ať se to komu hodí nebo ne, svět stojí na prahu zásadní revoluce, kdy bude Tělo učiněno Slovem. Vrcholná díla letos nabídla řadu nových způsobů domluvy.

Nositelé jazyků hodnot a osudů

Představení „bahok“ v provedení Akram Khan Company & National Ballet de China zahájilo sérii choreografických hvězd. Brit indického původu Akram Khan, pro jehož tvorbu je příznačné využívání prvků indického klasického tance, se dal tentokrát jinudy, když uskutečnil svou „poslední premiéru“ ve spolupráci s tanečníky Čínského národního baletu. Odlišovaly je stylové rozdíly škol, ze kterých vzešli, společná jim byla krajní virtuozita, především nápadná rychlost otoček a schopnost expandovat raketově do prostoru, přeletět po podlaze pádem a skluzem rozlehlou scénu Kunsthalle v Tanz-Quartier. Tématem inscenace, jejíž titul znamená v překladu „nositel“, jsou potíže s dorozuměním ve světě babylonského změtení jazyků. V abstraktním prostoru, připomínajícím letištní halu, se tedy dobírají tanečníci k vzájemné domluvě řečí těla, a nejen domluvě, nýbrž i svébytné výměně rozličných citových
a kulturních hodnot, jichž jsou nositeli.

Na díle Zeitung spolupracoval s jednou z nejznámějších současných choreografek Annou Teresou de Keersmaeker & Rosas belgický klavírista Alain Franco; byl hudebním dramaturgem a účastníkem scénického obrazu – za klavírním křídlem. Třeskutou konfrontací děl J. S. Bacha s díly A. Schönberga a A. Weberna vystihl i podstatu choreografické řeči A. T. de Keersmaeker, kterou jsou v zásadě matematické permutace a variace, jakkoli je jejich taneční provedení lehké a nenucené jako nezacílený běh. Tanečníci vchlístávají po jednom, po dvou či ve skupinách na rozlehlou scénu jako individualistické stružky či náhle uhranuti společným osudem se na ní houpou jako oceánem na kře ledové. Tančí své velmi osobní, někdy z logiky vymknuté, nicméně k perfekcionismu dovedené výpovědi. Inscenace je na dnešní zvyklosti neobyčejně dlouhá a kapitoly tance se během doby skládají do románu bez děje
s plastickými portréty postav – tanečníků; ti jsou nám náhle stejně důvěrně a hluboce známí jako románové postavy, jedineční, nezaměnitelní. Dostali jsme informaci o jejich osobnostech a údělu ve vysokém rozlišení v alternativní řeči.

Nesrovnatelné dialekty pohybu

Z Belgie přišlo i výstřední představení Grace Ellen Barkey & Need Company – The Porcelain Project. Tanečníci v něm byli oblečení zčásti do šmajchlovních saténů, zčásti do nahoty a zčásti do bělostných porcelánových fragmentů misek, váz a kalíšků, které tvořily hrotitá porcelánová prsíčka, porcelánové nátepníčky, porcelánové nosy, rohy, ba i penisy. Tanečníci se k sobě milostně přibližovali ve své lidské i porcelánové křehkosti; občas to křuplo a nějaký ten nos vzal za své. Porcelánové objekty a úlomky stály a visely na forbíně a po celém bílém jevišti, cinkaly a tříštily se. Pod saténovými nadrchanými trenýrkami, sukněmi na obručích a plášti z jakéhosi fantaskního praštěného středověku se ukrývali tvorové nadržení jako psi, uslintaní jako komiksoví histrióni i zase dekadentně krásní jako nahá madam Butterfly. Choreografka Grace Ellen Barkey se hned tak něčeho
nezalekne.

Menske znamená člověčenstvo, jehož poměrně temné psychodrama rozvíjí v interdisciplinárním představení v Praze oblíbený choreograf Wim Vandekeybus & Ultima Vez. Více než v jiných dílech se zde opřel o slovo. Mimoběžné naturalistické monology existenciálně ztracených postav, pronášené v různých jazycích (otitulkované v německém i anglickém překladu), jsou však jen přítěží tanečním pasážím. Dynamika a styl tance nezapřou skvělou značku Ultima Vez; avšak běda, mezi aktuálním tanečním jazykem inscenace a obstarožními intonačními klišé pronášených monologů zeje propast více než půl století, rozumí se v neprospěch scénické řeči. Přejímat nekriticky z činoherního divadla jeho odumřelé výhonky očividně není cestou, jak sémantizovat tanec.

Této chyby se nedopustila hvězdná kanadská choreografka Marie Chouinard ve svém novém díle Orpheus and Eurydice. Jako již ve své předešlé tvorbě rozprostírá před diváky obraz vzniku řeči z podstaty těla. Tělo řeč vysakuje, vypařuje, vystřikuje jako jakoukoli jinou tělesnou šťávu. Chouinard provádí velmi sexy výzkum v terénu. Šedé kožešinové čapky a nákotníčky, lesklé zlaté rolničky, zlatá víčka, zlaté mističky na prsou mužů i žen, zlaté bederní roušky na nahých hypersenzitivních tělech tanečníků přenášejí známý mýtus někam na Aljašku. I luna stoupající po horizontu je chlupatá. Scéna je bílá jako nepopsaný papír. Zvuky se z úst derou fyzicky, tanečníci si je z úst vytahují a celé tělo je na tom orgiastickém aktu zrození řeči účastno; je to autentická, prvobytná řeč padající ve zvukových kaskádách, barbarských a velmi osobních. Někdy se zhmotní ve velkou zlatou rolničku, kterou tanečnice vyloví z kalhotek a pak spolkne ústy;
jindy zastrčí tu zlatou lesklou kuličku do kalhotek a ona jí vyplave na jazyk. Průvodu tanečníků lezou z úst černí hádci a svíjejí se ve vzduchu. Marie Chouinard demonstrovala, jak se Tělo stává Slovem, a připomněla nám univerzální jazyk těla, k němuž se můžeme utéct ve stavu nouze.

Autorka je taneční publicistka.

Cesta do země nikoho

Před půlstoletím byl Karel Zeman (1910–1989) kritikou označován za „nového Mélièse“, pokračovatele filmového fantaskna plného triků, který oproti převažující lumièrovské tradici filmového záznamu reality dával přednost stvoření světa vlastních fantazií. Z dnešního pohledu se toto dělení na dvě rozdílné cesty kinematografie podle jmen obou francouzských zakladatelů zdá už trochu úsměvné. Současné hrané filmy se bez triků a animačních postupů prakticky neobejdou. Nicméně Zemanův pokus spojit hraný film s animací vytvořil v padesátých letech zcela novou podobu výtvarného filmu. Zemanova tvorba je fasinující právě ve své celistvosti, když z odstupu let můžeme sledovat, jak se tento inovátor nikdy nespokojil s právě dosaženou formou a budoval svět fantazie ve stále nových podobách, v nichž překračoval hranice filmových žánrů i druhů, jako by nikdy ani neexistovaly. Co se však jeví dnes jako samozřejmé, bylo ve
své době doslova vynálezem.

Každý metr nové překvapení

K syntéze filmových druhů se tento tvůrce dopracoval postupně, od filmů loutkových s oblíbenou a lehce mravokárnou postavičkou Pana Prokouka, které těsně po válce vytvářel ve zlínských ateliérech. Vlastní hra loutek ho ale nezajímala tolik jako práce s kulisami a „jevištěm“ loutkového divadla. Počátkem padesátých let už zkoušel loutku kombinovat s kresleným filmem v pohádkovém Pokladu Ptačího ostrova (1952), inspirovaném perskými miniaturami, k nimž se bude celoživotně vracet. Tato první zkušenost s celovečerním filmem ho však dovádí k názoru, že „jedině živá postava udrží divákovu pozornost celých devadesát minut“, a proto se v následující Cestě do pravěku (1954) pokusil spojit herectví party čtyř kluků s triky, kreslenými kulisami a maketami pravěkých zvířat a rostlin, které chlapci na své plavbě řekou času poznávají. Kombinované záběry jsou zatím ale
použity nepříliš rafinovaně, animace ještěrů je roztomile neohrabaná a jednotlivé plány filmu jsou zřejmé i laikovi. Problém tohoto nezdaru však nespočíval jen v technické nedokonalosti, nýbrž i v záměru snímku. Chlapecká dobrodružství zde nejsou cílem, ale prostředkem k poznání vývoje země, k naučnému filmu. Při kresbě kulis a modelaci loutek se tudíž Zeman věrně držel vědeckých poznatků a rekonstruoval pravěkou přírodu naturalisticky. „Nemohl jsem přece stylizovat to, co nikdo nezná. Nakreslíte-li karikaturu koně, každý ho zná a ví, že jde o koně. Ale pravěká zvířata jsem stylizovat nemohl,“ zdůvodňuje Zeman a dostává se tak nevědomky k hlubší podstatě animace, která zhmotňuje fantazie na základě zákonitostí reálného světa, jež překračuje či deformuje.

V následujícím snímku se však již formální syntéza herectví i animace podařila dokonale a zároveň v souladu s duchem oblíbené vernovské látky. Ve Vynálezu zkázy (1958), který reprezentoval český sen na Expu 58 v Bruselu a vyhrál tam Velkou cenu, ožívá kouzlo Vernova dobrodružství tak sugestivně zejména proto, že Zeman rozhýbal a oživil původní ilustrace Léona Benneta a Édouarda Rioua z prvních vydání verneovek. Díky těmto ilustracím nemá čtenář pochyby o tom, že Robur brázdil vzdušné moře světa na přepychové jachtě poháněné desítkami vrtulí, či jak vypadala ponorka kapitána Nema. Kouzlo dobrodružství bylo podle Zemana bezprostředně spjato s těmito výtvarnými představami. Oživlá stará kresba dala v 58. roce filmu patinu nostalgie, jíž se vracíme nejen do doby prvních technických vynálezů, ale i do svých dětských představ. Stylové retro, vzniklé souladem dobových kulis, jimž se přizpůsobila herecká akce, dávalo
vyniknout roztomilé naivitě fantaskních vynálezů a vzdávalo hold lidské tvořivosti. Diváci i kritici v padesátých letech však zejména uvítali, jak příběh šíleného Artigase, toužícího pomocí výbušné látky ovládnout svět, rezonoval s tehdejší obavou ze zneužití atomové bomby.

Sláva hravosti, sláva dobrodružství!

V každém filmu rozvíjel Zeman to, k čemu dospěl snímkem předešlým, ve snaze nenudit sebe ani diváka. „V trikovém filmu to nemáme snadné. Divák si po několika metrech zvykne na techniku a nudil by se, kdyby nebyl stále znovu překvapován,“ říká Zeman o dalším formálním zkoumání. Z poetiky dobových rytin vyšel i ve svém dalším filmu o dobrodružstvích Barona Prášila (1961), kde se inspiroval ilustracemi Gustava Dorého ke slavné novele Gottfrieda Bürgera, které však oživil novým prvkem – barvou, jež dodává filmu na dynamice. Tentokrát se snažil prohloubit sepětí herecké akce s kulisami a loutkami, k čemuž svými gagy a humorem výrazně přispěl Miloš Kopecký v roli Prášila. Obě roviny filmu, tedy výtvarnou a dramatickou, se snažil více vyvážit a využil defomací nejen v obraze, ale i ve zvuku (echa v promluvách postav dodávají vesmíru pocit nekonečnosti).
Prášilovská dobrodružství obohatil film o postavu kosmonauta Toníka, čímž vytvořil rokokovému snílkovi moderní protipól a docílil humorného nadhledu. V následné Bláznově kronice (1964) o fanfánovském dobrodružství dvou vojáků a nesmyslnosti třicetileté i každé jiné války režisér svůj důraz na herectví ještě rozvinul – nevycházel z dobových ilustrací, ale naopak chtěl obraz přizpůsobit stylizované herecké akci. Obraz přitom ozvláštnil pomocí triků a optických klamů, které pomáhají postavy i děj odpoutat od reality. Třicetiletá válka je ve finální sekvenci symbolizovaná černými mraky, které byly sice skutečné, ale jejich zrychlení jim dodalo pocit hrůzostrašné i chaotické doby. Ve výtvarné a herecké stylizaci pokračuje Karel Zeman i návratem k dalším verneovkám v Ukradené vzducholodi (1966) na motivy dobrodružných Dvou roků prázdnin a v pohádkovém filmu Na kometě (1970) podle stejnojmenného románu – zde si
dělá režisér legraci dokonce sám ze sebe, když cituje ze svých starších filmů, například ve scénách s ještěry, které v duchu typicky zemanovského humoru nevyplaší rachot děl, ale hrnců. V sedmdesátých letech se režisér pomalu vrací ke svým animovaným počátkům, k fascinaci pohádkovou exotikou perských miniatur, které ožívají v sedmi kratších filmech o dobrodružstvích námořníka Sindibáda v Pohádkách tisíce a jedné noci (1974). Zeman v nich využívá možností ploškového filmu, v němž pracuje s vystřihovanými kresbami, hlavičkami loutek a rytinami na barevném pozadí. Plošková je i temná baladická pohádka Čarodějův učeň (1977), v níž se jeho umění filmových triků přetavilo do podoby triků kouzelnických, jimiž zápolí zlý čaroděj se svým učněm Krabatem, kterého nakonec zachrání před smrtí nejsilnější kouzlo, totiž láska.

Zemanovo dílo fascinuje po letech nejen objevováním nových výtvarných kvalit filmového obrazu, ale i tím, jak v něm ožívá svět dětské fantazie, láska ke všemu nostalgicky minulému – minulým stoletím i naší dětské minulosti, které obě spřádaly sny o fantastické budoucnosti. Nostalgií se však tento tvůrce nenechává dojmout, jak to bývá v animaci dodnes zvykem, ale vytváří si vůči ní odstup, dodávající jeho filmům prvek vlídného, leč lehce ironického humoru.

Festivalové hledání v Locarnu

Funny Games USA

Čest výjimkám

1.
Jaký je rozdíl mezi street artem a graffiti?

2.
Můžete popsat hranici mezi street artem či graffiti jako uměleckým dílem a vandalismem?

3.
Proč lidé tvoří na ulici?

4.
Je česká výtvarná pouliční scéna ohrožena komercí?

Jiří Sopko, rektor AVU

1. Graffiti je převážně na zdech, street art chápu jako cokoliv – divadlo, vystrčení holého zadku na ulici, dneska to může být všechno.

2. Záleží na tom, jestli takové umění pohoršuje či ničí cizí majetek, ale vždycky to je dané subjektivním pohledem toho, kdo danou věc posuzuje.

3. Existuje spousta důvodů, jde o směs exhibicionismu, snahy zveřejnit vlastní pohled na svět, pocity vzrušení, adrenalin.

4. Ano, je ohrožena. Všechno se nakonec zkomercializuje, takový je svět…

PASTA

1. Graffiti není pro většinu lidí tak srozumitelné jako street art. Lidi se bojí věcí, kterým nerozumějí, stresuje je to. Ono je to vlastně tak dobře. Graffiti je kultura sama pro sebe a je nereálné chtít po někom, kdo se tomu nevěnuje, aby pochopil krásu kvalitního tagu nebo throwupu. Street art je srozumitelnější a líbivější, některé techniky, jako samolepky a plakáty, nejsou tak invazivní a lidé je víc tolerují. Je vlastně hrozně vtipné se o tom takhle bavit, ale je to realita.

2. To nelze. Graffiti je prostě graffiti, nejde nacpat do žádné další škatulky. Pokud se chcete bavit o vandalismu v souvislosti s graffiti, pak jeho pravý význam nenaplňuje. Jde spíš o vizuální vandalismus. O street artu se můžeme bavit jako o umění, které většinou využívá veřejný prostor.

3. V průběhu let se důvody mění. Co zůstává, je naprostá přirozenost, až pudová zakořeněnost takové práce. Veřejný prostor je hřiště, člověk v něm hledá to správné místo, nachází jej a realizuje. Je to zábavný proces.

4. Hodně velkých firem by chtělo využít graffiti/street artu ve svůj prospěch. Jejich manageři ale naprosto nechápou souvislosti, takže většina jejich snažení vyzní směšně. Proto se nebojím, že by se něco takového stalo.

Dušan Brozman, historik a teoretik umění

1. Nevím: zřejmě je graffiti způsobem malování anebo kreslení na stěny ve veřejném prostoru a street art by mohl obsahovat i další formy vyjadřování se výtvarným způsobem v tomto prostoru.

2. Vandalismus je podle Nového akademického slovníku cizích slov „surové, barbarské, vandalské ničení“. Umělecké dílo zase, také dle definice, nemůže být vandalismem. A tak dochází ke konfliktu v posuzování, co je co. Uvidíme, jak si s tím budoucnost poradí. Jasno má jen legislativa.

3. Aby jejich práce byla viditelná v každodenním životě, v prostoru, v němž se všichni pohybujeme, mimo prahy galerií.

4. Všichni jsme jí ohroženi.

Lenka Lindaurová, výtvarná kritička

1. Street art zahrnuje graffiti, graffiti je jakási podmnožina různých forem umění ulice.

2. Tato hranice je velmi choulostivá. Hodnocení, co se ocitne na té či oné straně, je rozhodně dost subjektivní. Neplatí žádná obecná kritéria, žádné definice. Je to otázkou citu autora, do jakého prostředí zasáhne a proč.

3. Protože chtějí být nezávislí na institucích a na tom, co instituce jako umění legitimují.

4. Nemyslím si. Pokud se nezačnou vyvíjet nové strategie ze strany komerčních subjektů, které by mohly narušit svým zásahem nezávislost street artu. Ovšem něco jako festival street artu se mi už z podstaty zdá jako blbost a vykročení vstříc byznysu.

Jiří David, umělec a vedoucí intermediálního a konceptuálního ateliéru VŠUP Praha

1. Nedávám za to ruku do ohně, neboť nestuduji detailně ony rozdíly (asi se dají najít všude na netu), ale domnívam se, že street art je (měl by být) silněji angažovaný, prostě aktivističtější než do sebe poněkud zahleděnější (estetizované) graffiti.

2. Vlastníci domů (majetku), pokud nejsou nějak zvlášť kulturně osvícení, budou zcela jistě jakékoli tyto projevy považovat a priori za vandalství (docela pochopitelně a jistě i právem). Těžko si například představit nasprejovaný Karlštejn či sochu od M. Brauna. Poslanecká auta by mi nevadila… Jiným budovám (průmyslovým atd.) by to však mohlo v rámci graffiti docela slušet. A street art, ten se neptá po vkusu a vhodnosti, popřel by se.

3. Těžko říci, někteří se asi rádi v rámci své komunity „blýsknou“ svým umem, momentem nečekanosti i jistým rysem vzájemného exhibicionismu (úměrně k množství adrenalinu, často však více testosteronu). Jiní nesnášejí uzavřené prostory pro „vysoké“ umění a lidi kolem těchto dispozic. Cítí se tak svobodnějšími, nezávislejšími. Kašlou na pracně vybudovávaná kritéria, měřítka hodnot a smyslu současného umění. Za což však paradoxně mnozí (většina?!) platí přemírou eklekticismu, nepůvodnosti či dokonce trapnosti (čest výjimkám).

4. Nevím, pokud není – a asi ještě tolik není –, tak bude, ale teprve až se zdejší provoz umění dokáže obecně vyrovnat se skutečnými kvalitativními měřítky v umění (nikoli jen v rámci smutného kamarádšoftu nebo slabošsky účelových pseudokonstrukcí při přepisu autentické paměti našeho umění).

Inteligentní budovy

Pojem inteligentní budova je příkladným protimluvem, neboť inteligence je výhradní vlastností lidských bytostí. Ani v odvozeném smyslu – lidská inteligence vložená pomocí algoritmu do technologie – nemá valnou významovou platnost; podle Martina Heideggera ani věda nemyslí, neboť nemá pojmové prostředky na to, aby zkoumala své vlastní konceptuální základy. Termín inteligentní budovy (IB) tak dostal do vínku logický rozpor, který se odráží i v nejasnosti definic. Významově přiléhavější je zkratku IB vyložit jako Integrated Building (integrovaná budova), avšak ani to nevysvětluje charakter stavby, jež by měla reagovat nejen na proměny mikroklimatu, ale i na měnící se potřeby uživatelů.

Kulhající definice

Neujasněnost a historickou podmíněnost definice můžeme demonstrovat na vývoji sémantiky tohoto pojmu v rámci Intelligent Building Institute. Do roku 1985 platilo: „Inteligentní budovy jsou objekty, které automaticky ovládají své funkce.“ Problémem je zde je slovo automaticky, respektive jeho spojení s adjektivem inteligentní. Jestliže budovy ovládají automaticky své funkce, pak by musel platit Turingův test, podle něhož se systém umělé inteligence chová nerozeznatelně od lidské bytosti. Jenže tuto premisu zpochybnil tzv. argument čínského pokoje od Johna Searlea. Zjednodušeně řečeno, člověk, který neumí čínsky, je sice mocen některých úkonů vyvolávajících opačný dojem, to z něj však neučiní sinologa. Stejně tak z umělé inteligence nečiní schopnost některých operací skutečně inteligentní entitu. Automaticky vykonávaná činnost nenaplňuje vymezeni inteligence.

V letech 1986–91 platila následující definice: „Inteligentní budovy jsou objekty, které jsou schopné reagovat na měnící se potřeby.“ Ani to však není uspokojivé vysvětlení, přestože vykazuje rysy podobnosti s modelem individuálního růstu a obecnou teorií systému (General system theory, GST), již formuloval Ludwig von Bertalanffy. Podle této teorie lze najít společné znaky mezi živými a neživými organismy (v tomto případě budovami) v komplexnosti, dynamické rovnováze, zpětné vazbě a samoorganizaci. Bertalanffy byl jedním z nejpronikavějších myslitelů pomezí mezi živým organismem a neživými entitami, ale ani on nepřispěl k vytyčení uspokojivé demarkační hranice proto, že to ex definitione nelze.

Od roku 1992 v rámci Intelligent Building Institute rozhodli: „Inteligentní budovy jsou objekty s rysy, které účinně naplňují měnící se potřeby.“ Znamená to, že definice inteligentní budovu instrumentalizovala, chápe ji jako kompenzaci „orgánové nedostatečnosti“ ve smyslu Arnolda Gehlena.

Cesta k rozvolnění pojmů

Ač jinak neplatí, že historia magistra vitae, v tomto případě je historie poučná. Na jedné straně se pojem zpřesňuje, na straně druhé ono zpřesňování rozmnožuje neřešitelné pojmové kontradikce. Obtíž pramení jak ze složité situace architektury jako takové, tak z přílišné interdisciplinární šíře, s níž by ji dnes měli uchopovat její teoretici, ale nečiní tak. V Geschichte der Architekturtheorie: Von der Antike bis zur Gegenwart, které napsal Hanno-Walter Kruft, vidíme až čítankově sestupnou linii teorie architektury, chápeme-li ji jako překlad architektovy tvorby do technického jazyka na jedné straně a soubor estetických postulátů na straně druhé. Vitruviovo dílo Libri decem de architectura je souborem přesných definic v rozsahu tehdejších znalostí nejen z architektury, ale i z mechaniky, geometrie a dalších disciplín. „Bible“ architektonického postmodernismu od Charlese Jenckse
Language of Post-Modern Architecture je na rozdíl od toho vágním, impresivním a proklamativním dokumentem.

Příklady IB

I proto není snadné zkoumat, do jaké míry se zabydlely inteligentní budovy u nás a v ostatních evropských zemích. Stavbou, kterou bychom mohli označit za sofistikovaný příklad, je Nové ústředí ČSOB v Praze-Radlicích (David Ambros, Pavel Fanta, Markéta Jurečková, Helena Kohlová, Daniel Kříž, Zdeněk Rudolf, Jiří Trčka / Josef Pleskot – AP atelier Praha), vítěz Grand Prix architektů 2008. Za inteligentní budovu lze ale považovat i administrativní budovu Diamond Point v Praze 8 – Těšnově od Václava Aulického.

V Česku se tento typ budov vyskytuje v mnohem menší míře, než je ve standardnějších částech Evropy běžné, ale podstatnější je rozdíl v pojetí. V Evropě patří mezi nejpříkladnější Commerzbank Headquaters od Lorda Normana Fostera ve Frankfurtu nad Mohanem (realizace 1991–97). Právě na ní lze ukázat, nakolik je tento pojem jinde v Evropě spojen s ekologickými aspekty. Navíc je Fosterovo mistrovské dílo skutečně zakomponováno do organismu města, zatímco ČSOB se tváří, jako by se styděla za to, že je architekturou. Ale architektura má dominovat a zároveň se musí umět podřídit.

Toto srovnání neprobíhá ve zcela regulérních podmínkách, protože vše závisí nejen na habitu architekta, ale i investora a konečně i místa. Ze srovnání však jako nejdůležitější rozdíl vychází míra zapojení ekologických prvků stavby. V případě Fosterova bankovního ústavu bylo téměř vše podřízeno ekologickým hlediskům. Nejefektivnější způsob, jak zajistit co největší podíl přirozeného osvětlení i větrání, byl vymyšlen v antice v mediteránní oblasti: je to atriové uspořádání. Foster toto prastaré prostorové schéma použil pro high-tech koncept (konstrukčně i materiálově), který je navíc začleněn do velkoměstského prostoru. Trojúhelný půdorys zároveň umožňuje optimální odstup banky od sousedních budov. Foster využil co nejvíce těchto přirozených zdrojů. Velmi důmyslný je chladicí systém, který bychom mohli chápat jako svého druhu protipól antického hypocaustu, to znamená podpodlažní chlazení (v antice to bylo podpodlažní topení). To se týká
i rafinované vodoinstalace, která umožňuje v maximální míře recyklovatelnost několikrát použité vody.

Právě promyšlený systém recyklace přírodních zdrojů, jehož přítomnosti si laik nevšimne, tvoří významný rozdíl mezi inteligentními budovami Evropy a těmi našimi. Pro frankfurtský příklad totiž platí inteligentní rovná se ekologické. Pro ČSOB platí inteligentní rovná se proklamativně ekologické. A že se v české rozpravě o Pleskotově ČSOB vůbec neobjevuje téma IB jako úběžník debat, nedochází ani na potřebné srovnání s evropskými zástupci tohoto trendu stavění. Ukazuje to na žalostný stav české architektonické scény, do níž patří nejen čeští architekti, ale i kritici, kteří křepčí kolem tuzemských IB jako divoši okolo ohně, zatímco jinde se nejen lépe projektuje, ale i inteligentněji o (nejen inteligentní) architektuře diskutuje.

Autor je kulturní publicista.

M-City

Blues o tom, že 8 x 8 = 64

V Čechách nás jako generační vzpomínka z dětství spojují večerníčky. Ale nehledají se o dost hůř písně, které vznikaly specificky pro děti a staly se jaksi obecným majetkem? V éře před Skoumalem a Dádou byly děti zhusta odkázané na to, aby si přivlastnily nějaké ty Hložky a Mládky, tedy to nejinfantilnější (v dobrém i zlém) z popu pro dospělé. V Americe sedmdesátých let se podařilo vytvořit rozsáhlou sérii písniček a animovaných klipů, které byly určené dětem, ba dokonce měly od začátku do konce vzdělávací účel. Schoolhouse Rock, který patrně existoval ještě před termínem info-tainment, byl ovšem „poučný“ s rafinovaností showbusinessu: groteskně i s černým humorem, dynamickou animací a odkazy na popkulturu. Kluci a holčičky na klipy tehdy zírali každou sobotu ráno. Od té doby vyšly písně ve čtyřalbovém boxu, kapely jako R.E.M. natočily coververze a k třicátému výročí vydal Disney nedávno soubor
dvou DVD. Co na té veřejné zakázce tak okouzluje?

Především: Schoolhouse Rock neobsahuje nějaké „výchovné příběhy“. Husté rhythm’ n’blues o sebe nechává v obraze třískat vagony a sbor posunovačů hučí: Slučovací spojko, jaká je tvá funkce? Což ovšem zní v originále jako gospel: Conjunction junction, what’s your function?! Oblíbenou klasikou se stala ministory I’m Just a Bill (Já jsem jen návrh zákona), popisující strastiplnou cestu „Billa“ na Capitol Hill přes všechny senátory, aby se z něj stal skutečný zákon. Když se někdo vrací z výletu, ptají se ho ostatní: Tak jaké to bylo? Vybal adjektiva! Načež následuje píseň, po které budete do smrti vědět, co je to přídavné jméno. V sériích Grammar Rock, America Rock, Money Rock, Science a History se nevýchovně padá na hlavu a dějí nereálné absurdity, texty mají kabaretní a evergreenový půvab. Kdo by něco takového u nás uměl? Snad Jiří Suchý, Jiří Dědeček a textař báječný, byť málo produktivní, Tomáš Hanák. Jen Suchý se však blíží
americkým kolegům (nejlepší kusy psal Bob Dorough) v broadwayské ambici být součástí popkultury pro velké publikum.

Ze všech sérií Schoolhouse Rocku se jako nejčistší, nejabsurdnější a nejvýraznější zdá ta o matematice. Píseň o historii nebo zákonodárství může mít jakž takž „normální“ příběh, ale co se to děje, když do soulově či beatlesácky svůdného rytmu zní refrén „jednou osm je osm, dvakrát osm je šestnáct, třikrát osm je dvacet čtyři a pětkrát osm je čtyřicet, to znáš“? Odpočítávání „pět – deset – patnáct – dvacet – dvacet pět – třicet“ (čtenář nejspíš odhadne další vývoj textu) se sice používá v angličtině jako „pikání“ při schovávané, ale v písničce působí zase jako čistá idea, vtělená do popsongu. Plastické kreslené číslice v krajině připomínají občas montypythonovské animace Terryho Gilliama.

Celá série začíná slovy „čtyřicet dnů a čtyřicet nocí, tak dlouho pršelo, děti“: když pak vylézají zvířata z Noemovy archy (násobilka dvou!), je to start matematických tabulek od příběhu, který je nám známý. Three Is a Magic Number připomíná hippiesácký duhový trip, I Got Six s černouškem, šesti balónky a šesti žvejkačkami je nejextatičtější nářez celé násobilky. Jedenáctka je hodná a legrační bytost, protože se s ní násobí nejsnáz.

Jedna z počtářských etud je v čemsi výjimečná. Pianistka a zpěvačka Blossom Dearie (v padesátých letech ji obdivoval Miles Davis) svým tenkým, dívčím hlasem zpívá Figure Eight (Číslice osm, ale i Představ si osmičku). Sní o tom, jak bruslí osmičky na zamrzlém rybníce. Umí násobit až do osmdesáti, ale ví, že ani to ji neochrání před tenkým ledem. Tahle písnička jako by mezi vším šaškováním byla melancholickou mezihrou: umět počítat je prima, říká mezi řádky, ale přepočítal by se ten, kdo by chtěl, aby mu to stačilo pro život. (Tentýž námět má vlastně první díl Dekalogu Krzysztofa Kieslowského, v němž otec u počítače dojde k exaktnímu výpočtu, že led jeho syna unese – dítě se přesto utopí.) Z nadhledu zimní písničky je znát, že pro školní poučky nezapomněli tvůrci Schoolhouse Rock na zbytek světa.

V dnešní éře záplavy nezávislých kapel a jejich hudby na webu máme na dosah tisíce písní. Kolik z nich má za sebou silný, podstatný motiv vzniku? Možná hodně, jen se v tom dnešním labyrintu nesnadno hledají. Snad proto mi jako jistota, malý, ale skvěle naplněný účel, přijdou písně o tom, kolik je šestkrát čtyři.

Seminář s projekcí filmových písní Schoolhouse Rock se koná v pražském kině Světozor jako zahajovací večer další sezony cyklu Audiovisual (středa 10. září, 20.30 hodin).

Autor je hudební publicista.

DVD CD

Kaidan

Režie Hideo Nakata, 2007, 115 min.

MagicBox 2008

Režisér Hideo Nakata má již své místo v dějinách hororu jisté. Zapsal se do nich úspěšným snímkem Kruh, který se dočkal i amerického remaku, stejně jako novější Temná voda. Kruh se stal prototypem moderního japonského hororu: videokazeta tu vraždí dokonce o rok dřív (1998), než byla v USA svědkem Záhady Blair Witch. Stejně se stala součástí japonského hororového koloritu dívka s tváří překrytou černými vlasy. Následující Kruh 2 jak v japonské, tak i americké verzi, kterou měl Nakata rovněž na svědomí, spíše svědčil o úpadku tohoto žánru. Kaidan je ale jiný. Režisér se nebojí stylizace a divák se stává svědkem vyprávění hrůzného příběhu z dávných dob. Nepotrestaná vražda se v podobě kletby přenáší na další generaci, která musí odpykat hříchy svých otců. Bohužel se Nakata víceméně zříká hororových postupů a svůj příběh vypráví bez přítomnosti hrůznějších scén. Tu a tam se sice mihne žárlivá mrtvá milenka, občas
si s ní mladý milenec splete některou z nevinných dívek, které pak pošle na věčnost, nicméně daleko větší důraz klade režisér na příběh. Závěrečná akční scéna pak do poklidného konceptu nezapadá vůbec. Na rozdíl od pokračování Kruhu i Temné vody je Nakatovi nutno přiznat, že se přece jen posunul z místa, měl se však rozhodnout mezi tím, zda své diváky postraší anebo jim odvypráví příběh o tom, že ne vždy je člověk svého štěstí strůjcem.

Jiří G. Růžička

Paní z neděle / La donna della domenica

Režie Luigi Comencini, 1975, 105 min.

Levné knihy 2007

V sedmdesátých letech se italští filmaři často zaměřovali na dekadentní prostředí a morální zvrácenost vyšších společenských kruhů. Patří mezi ně také Luigi Comencini, v jehož tvorbě převládá spíše komediální žánr. Policejní komisař (Marcello Mastroianni) je pověřen vyšetřováním smrti chlípného architekta, který byl zavražděn keramickým penisem. Pátrání ho zavede do prostředí turínských zbohatlíků, kde se setkává s egoistickou ženou vlivného průmyslníka (Jacqueline Bissetová) a intelektuálně vystupujícím homosexuálem (Jean-Louis Trintignant), udržujícím poměr s mladíkem z nižší společnosti. Přestože je zde základním prvkem zločin a odhalování vraha i jeho motivace, je pro jinak politicky neangažovaného režiséra důležité společenské pozadí a hierarchie několika vrstev turínské společnosti. Vedle několika flashbacků objasňujících postoj vyslýchaných k oběti vkládá tvůrce do scén vyšetřování ve zpomalených záběrech
subjektivní vize komisaře, který si podle fyziognomie a jednání podezřelých vytváří předběžnou hypotézu o jejich potenciálním důvodu k vraždě i způsobu jejího provedení. DVD obsahuje původní italské znění s českými titulky a nabídku dalších filmových titulů.

Jan Švábenický

Marcela

Režie Helena Třeštíková, 2006, 82 min.

www.doc-air.com

Filmový festival dokumentárních filmů v Jihlavě již nějakou dobu provozuje web doc-air.com, na němž nabízí nejrůznější dokumentární snímky, které si může uživatel pustit přímo technologií stream či stáhnout k sobě na počítač v komprimované, ale i DVD kvalitě (za různou cenu). Tragický osud Marcely Havrlandové tu najdete jak v původní verzi natočené pro seriál Manželské etudy, tak v rozšířené celovečerní verzi. Časosběrná metoda umožnila režisérce poskládat mozaiku ze střípků, které sbírala po dlouhá léta, postupně mohla výsledek přetvářet, vynechávala méně podstatné scény a naopak doplňovala nové, které naznačovaly, co se teprve mělo odehrát. Příběh Marcely se vyvíjí od nešťastného manželství přes nutnost přizpůsobit se novým podmínkám ve společnosti po roce 1989, vyrovnat se s dospíváním dětí, zejména těžko zvladatelného syna, a nakonec i se smrtí dcery. Třeštíkové se Marcela – bytostná bojovnice a optimistka –
v přímém přenosu sesypává. Emocemi nabité sekvence vrcholí momentem, kdy je nucena do záběru vstoupit i samotná režisérka. Snímek zachycuje stopu jednoho lidského osudu a ukazuje ji divákům. Ne na odiv, ale pro vyvolání silnějšího pocitu sounáležitosti a také pro posílení schopnosti vnímat vlastní život v širším (a plastičtějším) horizontu.

Lukáš Gregor

Anne-Sophie Mutter, Herbert von Karajan Complete Recordings on Deutsche Grammophon 1978–1988

Deutsche Grammophon 2008

V roce, kdy si připomínáme 100. výročí narození jednoho z největších dirigentů 20. století Herberta von Karajana, vychází také komplet 5 CD, který shrnuje všechny nahrávky, jež v rozmezí deseti let pořídil Karajan s houslistkou Anne-Sophie Mutterovou. Dá se říci, že Karajan Mutterovou objevil a udělal z ní hvězdu. V roce 1976 ji jako třináctiletou pozval na koncert do Berlína, o rok později už hrála na festivalu v Salcburku a v roce 1978 pořídila s Karajanem svoji první nahrávku, Mozartův 3. a 5. houslový koncert. V první dekádě své hvězdné dráhy tak byla Mutterová pod Karajanovým vlivem ve znamení romantizujícího pojetí většiny repertoáru, což bylo na místě někdy více (jako v případě dalších společných nahrávek), někdy méně (jako v případě právě Mozarta, kterého později hraje houslistka přece jen jinak). Ačkoli většinu děl z tohoto kompletu nahrála Mutterová později znovu a je zde
znát značný posun v interpretaci a pohledu na tato díla, patří nahrávky s Karajanem k těm, které nelze označit jinak než jako legendární. Karajan a Mutterová společně nahráli všechna velká díla 19. století pro housle a orchestr: koncerty Beethovena, Brahmse, Čajkovského, Mendelssohna a Brucha. Karajan řídí Berlínské nebo Vídeňské filharmoniky a my můžeme sledovat umělecké a interpretační zrání houslistky, která se dopracovala na samý vrchol.

Milan Valden

Budoár staré dámy

Dobrou noc, světlo

Indies Scope 2008

Budoár staré dámy pomáhá držet vztyčený prapor alternativního rocku. Každá skladba nabízí řadu zvratů dynamiky, melodiky i temporytmu, které jsou mnohdy překvapivé. A kapela se nebojí čerpat nejen z folku a folkloru, jehož vliv je patrný zejména ve vedení houslí, ale také z funku, jehož postupy jsou zřejmé v doprovodu kytary úvodního Zázvoru nebo dokonce z pouličního šansonu a sborového zpěvu (Situáce). Zřetelná je i nezbytná agresivita (třeba v Tunelu), i když je jí méně než u kapel odkojených postpunkem. Budoár přece jen nestaví na zběsilých přeryvech tektoniky. Je to pochopitelné, velkou devízou jsou texty protagonistky kapely Marty Svobodové. Nechybí jim vtip („Jitrocel léčí, ale kdo léčí jitrocel“), především jsou však básnické. Jedno však albu chybí – osa, a to i navzdory tomu, že se Svobodová pokusila album pojmout jako obraz domu a jeho zákoutí. Album se rozpadá do kratičkých pasáží, které by
mohly být klidně poskládány úplně jinak se stejným výsledkem. Je to důsledek nejen přílišné šíře záběru, ve kterém se objevuje i radostné vodácké „ahoj“, ale především faktu, že jasnou osu postrádají i jednotlivé písně – odboček a kontrastů je až moc. Přestože jednotlivé pasáže nepostrádají drive, album ztrácí kontury jako rozmáchlé koncepční opusy exponentů artrocku. Prospěla by větší sevřenost, což ale nic nemění na faktu, že jde o jedno z nejlepších alb žánru.

Alex Švamberk

Alexandre Dumas

Hrabě Monte Christo

Radioservis 2008

Pokud je především konec šedesátých let vzpomínán jako doba, jež byla doslova těhotná výjmečnými kulturními počiny, tak to platí i pro rozhlasovou tvorbu a dokonce i pro adaptaci slavného Dumasova dobrodružného románu Hrabě Monte Christo. Tehdy ještě mladistvý hlas Radovana Lukavského v roli Edmonda Dantese už jasně naznačoval, že tyhle hlasivky se budou platit zlatem, ať už půjde o dabing, rozhlasovou hru či reklamu. Necelé čtyři hodiny hry se vešly na tři CD. Zdařilá adaptace není ani příliš upovídaná, ani postavená pouze na akci. Jejímu režisérovi se podařilo vměstnat do hry vše podstatné a přitom především díky vypuštění dlouhých popisných pasáží posluchače doslova přikovat k přístroji v očekávání věcí příštích. Ačkoliv samozřejmě chybí Dumasova preciznost v popisu prostředí, tehdejší politické situace a intrikářství, to hlavní, tedy napětí, zůstalo zachováno i v rozhlasové podobě. Bohužel mne ani při nejlepší
vůli nenapadne žádná srovnatelná rozhlasová adaptace dobrodružně historického románu, která by vznikla v poslední době.

Lukáš Rychetský

Struktury a trhliny

Skupina Tupolev vznikla v rakouském Mödlingu v roce 2003. Její hudba se pohybuje na pomezí moderní klasické hudby, jazzu a postrocku; začátkem září poprvé vystoupí v České republice. Posádku Tupolevu tvoří Peter Holy (piano), Alexandr Vatagin (basa, violoncello), Lukas Scholler (elektronika) a David Schweighart (bicí).

Nakolik byla pro kompilaci Moreover Mödling z roku 2006 významná oblast Mödlingu? Je to místo, kde všichni členové vaší skupiny žijí?

Vatagin: Je to místo, kde jsme vyrostli a před pěti, šesti lety začali dělat hudbu; někteří z nás dříve. Dali jsme se tam dohromady, a to nejenom lidi z Tupolevu, ale také z jiných skupin. Byla to taková malá komunita.

Je tato komunita stále živá?

Vatagin: Vlastně skoro všichni se teď přestěhovali z Mödlingu do Vídně. Mödling je městečko deset kilometrů od Vídně. Z Tupolevu už tam žije jen jeden.

Holy: Myslím, že teď je malá mödlinská scéna ve Vídni.

Jaká je ve Vídni situace ohledně alternativní hudby?

Vatagin: Samozřejmě, že když žijete jenom ve Vídni, budete vždycky říkat, že situace je špatná. Každý to říká o svém městě, z Prahy to asi sami znáte. Ve Vídni není mnoho klubů orientovaných na experimentální pop, elektronickou hudbu, rock a jiné žánry, jako je nová klasická hudba nebo jazz. Ale docela to jde. Vídeň je výjimečná tím, že ve srovnání se zeměmi, jako je například Německo, vláda stále na hudbu dost přispívá.

Ve své hudbě se vyhýbáte opakování melodií a motivů. Jakou roli hraje improvizace, když hrajete živě, a kolik je jí na albu?

Holy: Máme pevné party pro melodické nástroje, zatímco bicí více či méně improvizují na to, co hraji já s Alexandrem, elektronika je též více či méně pevná. Improvizace je tedy pouze pro bicí, my hrajeme pevné party z not.

Vatagin: Na albu? Tak jedna a půl písně. Ale ani ty nejsou opravdu improvizované. Máme určité postupy, takže přibližně víme, co hrát, avšak členění písně záleží na dni a tak…

Holy: Některé pasáže našich písní nemají stanovené trvání, ale improvizace je tam vlastně málo. Naprostá většina alba je plně komponovaná.

Vaše nejnovější album se jmenuje Vzpomínky na Björna Bolssena, což je imaginární avantgardní skladatel z 20. století, ale také název vašeho předešlého projektu zaměřeného na experimentální hudbu. První skladba alba obsahuje samply z nahrávek projektu Björn Bolssen. Stává se pro vás experimentální minulostí?

Holy: Myslím, že trochu ano, přinejmenším pro mě. Je to pro mě část myšlenky, která za tím názvem je.

Vatagin: Před dvěma či třemi lety jsme poslouchali víc experimentální hudby, viděli jsme více koncertů a též se na nich podíleli. I teď je to důležité, ale řekněme, že jsme toho viděli už dost a můžeme se zase těšit na nové typy hudby.

Holy: Máme tam stále nějaké experimentální prvky, ale už toho není tolik. Především co se týče experimentálních zvuků a podobných věcí.

Zdá se, že máte velmi rádi prostor mezi hudbou samotnou. Vaše hudba je charakteristická dírami nebo trhlinami, které jsou záměrně ponechány otevřené. Nakolik jde o to, co není zahráno?

Vatagin: Chvíli po tom, co jsme skupinu založili, to bylo klíčové. Je to druh zkušenosti, která je pro nás nepostradatelná, ale řekl bych, že v posledním roce či dvou méně.

Holy: Bylo pro nás zásadní opakovaně posluchači poskytovat možnost se od kompozice odpoutat a zase se k ní vrátit.

Vatagin: Určitě, šlo nám o to nedělat to jednostranně, tedy ani pouhá kompozice, ani pouhé neprovázané trhliny.

Jak podstatná je nakonec struktura?

Vatagin: Proměny struktur přinášejí další struktury, to je pro nás kompozice. Tak vidíme psaní písní pro Tupolev. Peter složí něco na piano, což mu obvykle trvá dost dlouho. Děláme dvě tři skladby do roka, což není mnoho, ale vypracovat každou chce opravdu čas. Je to docela událost, když máme novou píseň.

V Praze budete hrát poprvé?

Vatagin: S Tupolevem ano. Osobně jsem byl několikrát nejen v Praze, ale i v dalších vašich městech. Nedávno jsme hráli s jinou mou kapelou Slon ve Zlíně U Tetoura. To byla legrace, je to takový drsný pankáčský squat. Vůbec jsem si tam nepřipadal jako na Východě. To bylo hodně dobré.

Je pro vás Tupolev číslo jedna?

Vatagin: Tak nějak. Tupolev má prioritu oproti ostatním kapelám, v nichž hraji. Samozřejmě záleží i na tom, jestli je právě turné. V září jedu s Tupolevem, v říjnu se Slonem a v prosinci s Port-Royal. Ale Tupolev je něco jako první láska. Bude pro mě stále stěžejní a také se do téhle kapely nejvíc vkládám, s Peterem jsme takové řekněme srdce Tupolevu.

Skupina Tupolev vystoupí v Praze 6. 9. 2008 v prostoru Skutečnost.

Pačesova příležitost

Nejdůležitější bod takzvané Pačesovy zprávy tvoří potvrzení komisařů, že hlavním českým energetickým úkolem je snižování vysoké náročnosti domácí ekonomiky na spotřebu uhlí, ropy, plynu a uranu. Debaty o nových zdrojích – bezesporu důležité a legitimní – vedle ní totiž vypadají trochu jako poznámka pod čarou.

Možnosti vylepšování energetické efektivnosti jsou enormní: mnohem větší, než kolik nabízejí nové elektrárny či uhelné doly. Březnová studie, kterou si od renomovaných pražských expertů nechalo udělat Hnutí DUHA, spočetla, že energetickou náročnost českých budov lze rozumně snížit o 60 procent – hlavně lepšími izolacemi domů, které omezí úniky tepla. Každý tedy může mít teplý, pohodlný a zdravý domov – a přitom většina domácností ušetří tisíce korun ročně, srazíme české exhalace oxidu uhličitého i dovoz plynu z Ruska.

A teď pozor: Číslo odpovídá šestinásobku elektřiny, kterou by dodávalo kontroverzní rozšíření severočeských uhelných dolů, jež by si vyžádalo vystěhování asi dvou tisíc lidí ze sousedních obcí.

Obdobně možnosti vylepšování energetické efektivnosti domácího průmyslu už se současnými technologiemi činí 23 %, tedy ekvivalent dvou atomových elektráren v Dukovanech. Příčinou přitom není příliš mnoho továren, nýbrž obstarožní továrny. Česká ekonomika na každou vyrobenou korunu hrubého domácího produktu pohltí skoro dvakrát více energie, než kolik spotřebují státy původní patnáctky Evropské unie.

Vysoká energetická náročnost má rovněž ekonomické a politické následky, některé dost bizarní. Nejenže právě její vinou (a kvůli obstarožním uhelným elektrárnám) patříme mezi evropské rekordmany v exhalacích skleníkových plynů. Rovněž zvyšuje záporný sloupeček ve statistikách obchodní bilance, protože velká část paliv pochází z dovozu. Česká ekonomika v červnu každý den utratila přes 420 milionů korun za import ropy a ropných výrobků.

Navíc ovšem velkou část peněz posíláme přímo vládcům, kteří vůbec nesdílejí naše demokratické, svobodomyslné hodnoty – a od kterých bychom se raději měli držet dál. Největším dodavatelem ropy je Rusko, na druhé příčce není nikdo jiný než korupcí prolezlý režim dynastie Alijevů v Ázerbájdžánu. Vláda minulý týden schválila, že pošle Gruzii 150 milionů korun coby mimořádnou pomoc na obnovu ekonomiky. Ale soupeřícímu Rusku stejnou částku posíláme každých 18 hodin.

Atomový diskurs

Leitmotivem debaty kolem Pačesovy (nebo přesněji Dlouhého: podle kuloárů skutečným autorem předběžného referátu byl exministr průmyslu) zprávy se staly atomové reaktory.

Navíc právě diskuse o nich trpí apriorní polarizací na principiální spor: atom ano versus atom ne. Petr Fischer loni na podzim v tomto listu kritizoval zelené, že sice nesouhlasí s novými reaktory, leč nepovažují odmítnutí jaderné energetiky za dogma (A2 č. 44/2007). „Zelené hnutí bez odporu k jádru přestává být zeleným hnutím,“ píše. „Na boji proti jádru… zelení vyrostli. (…) Žádný zelený nemůže dnes jen tak říct, že odpor proti jádru pro něj není dogma, protože tím zároveň říká, že neexistuje žádný bod, z něhož by rostla jeho identita.“

Komentář excelentně ilustruje převažující – a hodně nešťastný – diskurs, který se také dost odráží v referování o Pačesově komisi. Ale za prvé: přece právě tohle neplatí. Rozhodování, zda použít některou technologii, je praktický problém a spočívá v porovnání plusů a mínusů. ČEZ nemá dostat zelenou pro nové atomové reaktory, protože (a pokud) projekt přinese více škody než užitku. Nikoli kvůli tomu, že jaderná energetika je špatná.

Za druhé, politická debata by měla hlavně rozhodovat, jaké podmínky pro energetické společnosti stanoví. Přinejmenším – a na tom se mohou shodnout pro- i protijaderní politici – musí před závorku vytknout apriorní podmínku: provozovatelé atomových elektráren ponesou plnou odpovědnost za případné škody.

Pokud by se v Temelíně něco stalo, podle málo známé klauzule současného atomového zákona všichni postižení dohromady obdrží jen šest miliard. Nezávislé odhady škod při těžké jaderné havárii přitom hovoří o číslech o dva nebo tři řády vyšších. Přitom ČEZ samotný má svoji elektrárnu paradoxně pojištěnu na 35 miliard. Pro chemický průmysl a jiná riziková odvětví obdobné speciální regule neplatí. Pokud někdo chce vést řeč o nových reaktorech, uzavření této díry v legislativě musí být podmínkou číslo jedna.

Pačesova komise tedy prohlašuje vylepšení energetické efektivnosti ekonomiky za zásadní úkol. Jen houšť. Jenomže po pravdě řečeno stejnou prioritu deklarovala snad každá energetická politika, co jich zdejší politici od roku 1990 přijali.

Nemá moc velký smysl, aby politici konstruovali – a potažmo jejich poradci vymýšleli –, jak bude za dvacet, třicet, padesát let vypadat energetika. Kolik procent výroby připadne na atomové reaktory, kolik na uhelné elektrárny či obnovitelné zdroje, rozhodují investoři v živé ekonomice, ne ministerští stratégové.

Proto v podzimní, finální zprávě komisařů nesmí zůstat u malování grafů a vágních seznamů priorit. Podstatné tedy je, aby komise přišla s konkrétním plánem: s návrhy nové legislativy, daňových reforem a dalších opatření, které dají impuls inovacím a pomohou rozhýbat investice do nových technologií. Právě podle toho se pozná, zda Pačesova mise měla smysl.

Autor je programový ředitel Hnutí DUHA, české ekologické organizace.

par avion

Po stopách nenávisti

Chorvatská publicistka Slavenka Drakulićová líčí v knize Ani mouše by neublížili, jak se zločinci z jugoslávských válek smířili v haagské věznici. Důstojníci, kteří masakrovali Muslimy, dnes za mřížemi mastí karty a hrají ping-pong s těmi, kteří zabíjeli jejich krajany. Tato „obnovená Jugoslávie“ v malém však doma nefunguje. Lidé se tu musí vyrovnat s tím, že se nechali zmanipulovat propagandou a strachem a že prožili dobu, kdy se nenávist k sousedovi stala normou chování. I když se tu mnohé mění k lepšímu, po třinácti letech od konce války je na Balkáně stále cítit nedůvěra.

Zóna duchů

Když navštívíte bojiště z první nebo druhé světové války, bývá to silný dojem, ale přece jen víte, že už uplynula celá desetiletí. Mnoho míst na Balkáně je však děsivých právě proto, že tu přítomnost konfliktu cítíte kolem sebe. Vydáte-li se do východní Bosny, zřejmě nejsilnější dojem zanechá Srebrenica. Na cestě k této bývalé „bezpečné zóně“ spatříte vybydlené oblasti s desítkami vypálených domů, samotná Srebrenica lehce připomíná město duchů. To umocňuje i memoriál v nedalekém Potočari, kde je pochováno více než 8000 obětí největšího evropského masakru civilistů od roku 1945. Kousek od hřbitova je bývalá továrna s obří halou, kde byli muslimští uprchlíci natěsnaní předtím, než je holandští vojáci OSN vydali srbským ozbrojencům. Příslušníci mezinárodních jednotek jen bezradně přihlíželi či dokonce pomáhali oddělit ženy od mužů, kteří pak byli naloženi do autobusů a následně pobiti.

Při návštěvě memoriálu jsme se setkali s pozůstalými, kteří přišli uctít památku svých příbuzných, a společně s nimi jsme zhlédli dokument s autentickými záběry ze samotného masakru. „Bojíte se?“ ptá se srbský milicionář. – „Jak bych se mohl nebát,“ odpovídá Muslim jdoucí na smrt na amatérských záběrech z roku 1995. V přilehlém sále následně probíhá schůze organizace Srebrenické matky, jež zastupuje asi 6000 lidí, kteří vraždění přežili. Podle nich jsou OSN a Nizozemsko spoluodpovědné za masakr, a proto na ně podali žalobu. Městský soud v Haagu však letos v červenci uvedl, že nemá kompetenci rozhodovat proti OSN. Advokáti pozůstalých podali odvolání a kauza by se prý mohla dostat k Evropskému soudu pro lidská práva.

Za Karadžiče i Gotovinu

V Bělehradu je vše jinak. Od zadržení Radovana Karadžiče tady denně probíhají demonstrace za propuštění tohoto muže, spoluodpovědného i za masakr v Srebrenici. Při ní nacházejí společné slovo skalní komunisté, extrémní nacionalisté i srbští skinheadi. „Každý den se tu sejde přibližně sto až dvě stě lidí. Naštěstí nepředstavují většinový srbský pohled,“ vysvětluje novinářka Ivana, působící v tiskové agentuře Tanjug. Jednou tu došlo ke střetu, ale jinak jsou demonstrace poklidné. Projevy na podporu Karadžiče jsou přerušovány chytlavými melodiemi – slyšíme roztodivnou směsici tradičních písní, do kterých zazní Kaťuša, sovětská hymna a dokonce i srbský nacionalistický rock a ska. Nakonec přichází pochvala pro ruského premiéra Putina za jeho „rozhodný postoj ve věci Jižní Osetie“, načež se bizarní seskupení lidí, mezi kterými vlaje i kubánská vlajka, vydá ke každodennímu pochodu městem.

Plné paradoxů je však i Chorvatsko, třeba oblast kolem města Knin. To bylo v devadesátých letech centrem tzv. Republiky Srpska Krajina. Dnes je to území nejen do značné míry etnicky vyčištěné od Srbů, ale i zpustlé a plné rozpadajících se vypálených či zazděných srbských domů. V jednom takovém městečku duchů a zbořenin – v Kistanje – stihli zdejší Chorvaté postavit obří kostel, ve kterém právě probíhá nedělní mše. I když tu žije hodně lidí, kteří s nedávnými událostmi nemají mnoho společného, cítíme se mezi těmito křesťany poněkud stísněně. A možná není úplně nadšený ani sám papež Jan Pavel II., který se na to odněkud shora dívá a vidí svůj billboard, na němž je vyobrazen po boku generála Ante Gotoviny.

Ven z izolace

Rovněž v bosenské metropoli Sarajevu narážíme na protiklady. Přestože se město s bohatou intelektuální a uměleckou tradicí vzmáhá, živoucí a prosperující čtvrti bosenských Muslimů, obklopené válečnými hřbitovy, kontrastují s chudšími srbskými částmi, zaplněnými národními symboly. Izolace jednotlivých enkláv se projeví třeba i v problematické dopravě. Do srbských částí často nezajíždějí spoje z bosenských oblastí a naopak.

Když se dnes procházíte po místech, kde se v devadesátých letech na Balkáně válčilo, na první pohled spatříte ve zdech domů občasné díry po kulkách, které připomínají jizvy po neštovicích. Na pohled druhý je jasné, že díry zůstaly i v duších místních lidí a ve vztazích mezi těmi, kteří do války žili pospolu. Před deseti lety upozorňoval reportér Misha Glenny, že se do Balkánu musí investovat, jinak se konflikty rozhoří nanovo. Symbolem poválečné obnovy se stal zrekonstruovaný most v bosensko-hercegovském Mostaru, který po těžkých bojích s Muslimy vyhodili do povětří Chorvaté. Mostar je dnes plný návštěvníků z celého světa a – podobně jako mnohé jiné oblasti Balkánu – se pomalu staví na nohy. Obnovu nicméně ztěžuje nerovnoměrně rozložené bohatství v regionu. Je jasné, že samotná hospodářská obnova vzájemnou důvěru nezajistí, přesto se zdá, že je to důležitý krok na cestě k překonání izolace a mlčení.

Marek Čejka je právník a politolog. Markéta Vinkelhoferová působí v občanském sdružení Berkat. Jaroslav Fiala je doktorand historie na FF UK.

Potýkání vlajek

V Bosně se po válce vyvinulo několik odlišných sociálních projektů a diskursů, které se snaží vyrovnat s válkou a jejími dopady. Některé, jako programy psychologické posttraumatické pomoci, jsou pro zemi zcela nové. Z jiného soudku je pak politika vzpomínání, která se děje na několika různých „frontách“. Nacionalismus, etnicky viděný svět a důraz na národní identitu již sice svého drastického vrcholu dosáhly ve válkách devadesátých let, to ale neznamená, že by dnes zmizely. Část generace, která dospívala za války, rozvíjí identitní vyjádření etnicko-náboženského příslušnosti.

Vlající hranice

Projíždí-li člověk oblastmi bývalé Jugoslávie, vizuální stopy války jsou stále silně přítomné. Rozstřílené baráky, vysídlené vesnice, pomníky… a všude vlajky. Jejich funkce je dnes symbolicky silná – etnicky značkují a „kolíkují“ prostor, který se ustálil během války. Vlajíce ve větru jako by zpřítomňovaly slova těch, kteří je vyvěsili: „Toto je naše!“, což, jak války ukázaly, není nic samozřejmého. Nejčastěji vlají v místech, kde se kvůli událostem posledních dekád a za různých okolností měnilo etnické složení obyvatelstva, respektive v oblastech (dříve i stále) smíšených – srbských, bosňáckých a chorvatských zároveň.

Příkladem kolíkování poválečného prostoru vlajkou může být oblast zvaná Krajina (srbochorvatsky „hranice“), která se nachází v Chorvatsku blízko severozápadního výběžku Bosny. Na území, které bylo dlouho hraniční oblastí mezi Rakousko-Uherskem a Osmanskou říší, vznikla v roce 1991 Republika Srbská krajina. Území před válkou převážně osídlené Srby a Chorvaty přebírá do svých rukou skupina ultranacionalistických Srbů a republika se stává dočasným centrem návratu ke kořenům v národním hávu a ideje Velkého srbského státu. Chorvatsko ztrácí pětadvacet procent území, což si ale nenechá dlouho líbit a již v roce 1992 podniká operaci Oluja – Bouře, jež vede ke čtyřdennímu masivnímu exodu Srbů. „Čištění“ Krajiny Chorvaty kulminuje v letech 1994 a 1995, kdy většina Srbů utíká raději do Srbska. Tolik stručná historie místa.

Projíždí-li dnes člověk Krajinou, běhá mu mráz po zádech. Srbové tam zanechali opuštěné, často teprve rozestavěné baráky, do kterých se sice dnes příležitostně vrátí, posekají trávu, ale v dozvucích strachu se sem odmítají přestěhovat natrvalo. Domov to už pro ně není. Krajinské území je poseto chorvatskými vlajkami, jejichž prostřednictvím dávají místní Chorvati jasně a na první pohled najevo, čí je to dnes území. Ve vlajce na žerdi vlaje nedávná minulost, respektive nedávná přítomnost, jejíž průběh a výsledky standardy zpřítomňují. Nejsou ani tak relikvijní vzpomínkou na to, co se zde kdysi stalo, jako spíše kontinuálním pokračováním nedávno proběhlých konfliktů.

Stvoření mladé ortodoxie

Zkušenosti napůl bezprostřední a napůl zprostředkované války zažila či „zdědila“ generace dnešních pětadvacátníků. Artikulace války jako oživeného vyvrcholení dlouhotrvající (terminologií esencialistů ještě hůře: „odvěké“) etnické rozdílnosti a nacionálních konfliktů vedla k brutálním masakrům, etnickým čistkám a vyhlazováním celých území, přesto esencialistické „etnicko-náboženské brýle“ nahlížení světa v bývalé Jugoslávii nezmizely. Myslet si to by bylo koneckonců silně naivní. Naopak brýle dostávají nové obroučky. A jak to bývá dnes patrné i v designu opravdových brýlí, výsledná podoba obrouček je kombinací oživených tradic a novodobých postupů. Devadesátá léta jsou stále „in“, v různých proměnách žije jejich odkaz i dnes.

Část oné mladé generace prostřednictvím různých odkazů vytváří nacionalismus pro 21. století. V jediném srbském městě Hercegoviny, v Trebinje, můžete potkat mladé lidi, kteří pracují v muzeu tradiční kultury a kteří vám budou říkat, že „Srbsko přece sakra není jen Karadžič!“ a pak se hrdě rozplývat nad ojedinělostí „srbství“, srbské kultury či dokonce, jak rádi zdůrazňují, národní mentality. V muslimském městečku Travnik, několik desítek kilometrů nad Sarajevem, se na vás na trhu budou mračit mladí ortodoxní muslimové za to, že nerozumíte jejich jazyku, a zakážou vám, abyste si je fotografovali. Poté k vám ale s úsměvem přiběhnou a sdělí: „Nemějte nám to za zlé, média naše fotky často zneužívají k šíření strachu z mladých fundamentalistů, ortodoxních, radikálních muslimů.“ Podle antropologa Radana Haluzíka je novodobá etnonáboženská ortodoxie mladých lidí něčím historicky novým. Před válkou nic takového nebylo.

Zkušenost války, jak říká sociální antropoložka Cornelia Sorabji, se řada lidí snaží zapomenout, pro některé je její zpřítomňování formou morálního tvrzení, morální praxí. Její přímá artikulace dnes slábne. S časem se vzpomíná na válku méně emocionálně, se slabší frekvencí a v ustálenějších narativech. Přesto ale válka v dozvucích vlajících vlajek a nových vzdělávácích projektů pro mladé s důrazem na „historickou korektnost“ přetrvává jako nedávná přítomnost, jež má vliv i dnes. I etno-náboženský esencialistický náhled některých mladých lidí na území bývalé Jugoslávie dává tušit, že se odeznívání války děje s nemalými překážkami.

Autor je student antropologie na FHS UK.

Pusté levicové pláně

„V krátké době se pokusíme přispět skromnými prostředky strany k vytvoření finančního zázemí pro kvalitní nezávislý levostředový týdeník,“ napsal Jiří Paroubek v inzerátu v deníku Právo. „Neděláme to pro sebe, nechceme časopis kontrolovat a řídit, ale dáme impulz k nápravě situace, kdy českým levicově uvažujícím publicistům, sociologům, politologům a politikům chybí významnější diskusní fórum. Není zdravá společnost, jejíž žurnalistika má v levém oku jen nepatrné zbytky vidění.“ Už dnes lze ovšem říci, že buď si na jeho slova za rok nikdo ani nevzpomene, nebo vznikne bezvýznamné periodikum.

Seniorská dělnická akademie

Před časem jsem na stránkách A2 psal o nepřehledném chaosu na pravicové intelektuální scéně, které chybí opravdu důstojná názorová platforma – jednotlivé think tanky („mozkové trusty“) vydávají různá periodika nevalné kvality, v nichž na jeden podnětný článek připadají tři o mlácení prázdné slámy. Pravicový intelektuál se tak může po právu cítit opuštěný. Frustrace intelektuála, kterému bije srdce nalevo, je ovšem větší: česká společnost je převážně levicová, jenže argumenty na této straně politického spektra lze vyslechnout leda ve čtvrté cenové skupině, čemuž odpovídá úroveň.

Žádný levicový think thank neexistuje, jedinou institucí, která by ráda napodobila jeho činnost, je Masarykova dělnická akademie pod křídly sociální demokracie. Jiří Paroubek už před časem prohlašoval, že dělnickou akademii oživí a učiní ji významným intelektuálním centrem levice. Jenže akademie je stále stejnou seniorskou organizací, která inzeruje vydání tak převratných knih jako „Řídící učitel Karel Lím – zakladatel české krušnohorské turistiky“ a na jejíchž stránkách je ještě koncem srpna referát o březnové debatě o postojích sociálních demokratů v roce 1948. Myšlenka alespoň trochu kompetentního levicového týdeníku se proto jeví být víc než bizarní. Není k tomu třeba dalekosáhlých rozborů, stačí povzdechnutí autora zmíněného referátu: „Masarykova dělnická akademie je s to zorganizovat setkání, které může přispět jak k vyjasňování názorů uvnitř strany, tak pomoci k sebeprezentaci sociální demokracie v širší veřejnosti. Velmi aktivně by
ovšem MDA měla přistupovat k propagaci těchto akcí tak, aby se jejich návštěvníci nerekrutovali pouze z řad vlastních členů.“ Mrtvo nalevo je možná dané i tím, že si na této straně politického spektra myslí, že by takové instituce měl financovat stát.

Blisty jako levicová platforma?

Zklamává-li dělnická akademie, nezbývá než hledat inspiraci v hlubinách českého internetu. Nepřehlédnutelným fenoménem je zde deník Britské listy, jehož vitálnosti obdobné projekty napravo nedosahují ani zdaleka. „Deník o všem, o čem se v České republice příliš nemluví“ se sice tváří jako neutrální, ale když čteme věty jako „Objektivně rostoucí civilizační náklady na vědu, vzdělávání, na prodlužování života, na zdraví a na životní prostředí vydává za důsledek plýtvavosti sociálního státu a snaží se přiškrcovat daňové příjmy veřejným službám a potržňovat a privatizovat je, ačkoli je to zdražuje a omezuje jejich dostupnost.“, je hned vidět, na které straně bije jeho autorům srdce. Vydavatel Jan Čulík se sice sveřepě označuje za konzervativce, se stejnou výpovědní hodnotou by ale mohl říkat, že není muž a běloch. Blisty jsou nyní vlastně jedinou podstatnou intelektuální platformou české
levice.

A platformou notně kontroverzní. „Číňané udělili celému ,demokratickému‘ světa dokonalou lekci, když zahájení OH zbavili jakékoliv politické či nacionální propagandy.“ „Před rokem 1989 byla vláda kontrolována Kremlem, dnes je kontrolována Washingtonem.“ „V současnosti by se ale (kubánský) režim nejlépe dal charakterizovat jako autoritářský, a i když zde stále existuje trest smrti, je vykonáván zcela sporadicky, jen na čistě kriminálních případech, a i když nemám k dispozici konkrétní čísla, i v přepočtu na obyvatele je na Kubě zřejmě míň poprav než v Texasu.“ Podobnými tezemi se musíte prokousat (a nádavkem řádnou porcí antiamerikanismu, zpravodajstvím iráckého „odboje“, paranoidními teoriemi o zničení Dvojčat, osobními výpady a články, v nichž logika nehraje hlavní roli), než se dostanete k příspěvkům hodným zamyšlení. Britské listy přitahují pozornost, kterou jim jejich pravicový protějšek Virtually.cz může
jenom závidět. Jenže dokud se nezbaví umanuté snahy publikovat kdejaký výkřik lehce šílených grafomanů, mohou si o prestiži nechat jen zdát.

A nakonec už nám zbývají četné rudé stránky různých marxistických sdružení o tom, že „buržoazní demokracie je v první řadě zaobalenou podobou buržoazní diktatury“. Dvacet let po pádu komunismu už je pro mnohé snadné přijmout teze nesmiřitelných teoretiků, že „Říjnová revoluce v Rusku není jen jedna z mnoha sociálních revolucí, které historie novověku přinesla a ještě přinese. Zcela oprávněně nese přívlastek VELKÁ.“ Člověk se musí dojmout nad tím, jak myslí na blaho dělníků a rolníků; stát se díky internetu marxistou je mnohem snadnější než hledat články ostatních proudů levice. A závidět, že právě a pouze tady se usiluje o dobro. Jak praví zakladatel stránek SOS – Politická evoluce Radovan Bazger: „Chci, aby lidé již nikdy nepoznali hlad, nedostatek vody, chudobu, společnost plnou násilí a válku. Je toto přání skutečně tak nesplnitelné, mocipáni světa?“ No nepodepsali byste to?

Autor je spolupracovník redakce.

Srpnová žeň

Usínající minulost

Na silnici ze Srebrenice, smutně proslulé lokální genocidou, stopují dvě srbské školačky do asi deset kilometrů vzdáleného Bratunce. Než aby čekaly na autobus, raději si přisednou do auta k cizím lidem. Cestou do školy, kam chodí přibližně polovina srbských a polovina bosňáckých dětí, překračují místa, kudy za války vedla fronta. Ony samy se na válku nepamatují. Rodiče, kteří je posílají do srebrenické školy proto, že je kvalitnější než bratunacká, ano; přesto se o ně nebojí.

Soudy k tlusté čáře

Pro české novináře, kteří většinou o Chorvatsku, Bosně a Hercegovině či Kosovu mnoho nevědí, bývá válka dodnes východiskem. Koneckonců, v televizi se zprávy z Chorvatska podkreslovaly archivními válečnými záběry (často z Bosny a Hercegoviny) ještě léta po válce. Pro místní to je často jinak. Za svých pobytů v Bosně jsem pochytil bosenský přízvuk, takže mne lidé v bývalé Jugoslávii většinou mají za Bosňana. Díky tomu mohu s místními lidmi, jak se říká, pokecat: jak jde život, co je nového. A mám pocit, že minulost je ve srovnání s běžnými starostmi většinou na vedlejší koleji. To však neznamená, že se s ní vyrovnali, tím spíše, že minulost se často promítá právě do těch každodenních starostí.

Vyrovnávání s minulostí se zrcadlí v tom, jak se válečné zločiny dostávají před soud, jak se osvětlily osudy nezvěstných, v návratech vyhnanců, diskriminaci v zaměstnávání, vztahu k památkám symbolizujícím odlišnost, geografických názvech či ekonomické spolupráci a cestování. Nejhůře se dnes s minulostí vyrovnává Kosovo, nepříliš slavné je to v Chorvatsku, ve vztahu ke Kosovu také v Srbsku. Mezi kosovskými Albánci a Chorvaty v Chorvatsku je stále rozšířené přesvědčení, že místní Srbové nesou kolektivní vinu (analogicky vůči českému přesvědčení o kolektivní vině sudetských Němců). Ve vztahu k Srbsku je to jiné, což dokládá rostoucí ekonomická spolupráce i turistika. Chorvaté jsou nejpočetnějšími návštěvníky v Srbsku a počet turistů ze Srbska roste v Chorvatsku ročně o desítky procent, letos jich bylo přes sto tisíc – na to, že většina obyvatel Srbska za hranice nejezdí, opravdu velký počet.
Narovnávání vztahů mezi Chorvatskem a Srbskem je však možné díky tomu, že tamní vidění minulosti se do přímého střetu dostává jen omezeně. Chorvatská „vlastenecká válka“ – stejně jako kosovská „válka za svobodu“ – je stále společensky nezpochybnitelná. Srbové ze Srbska a Albánci z Kosova se téměř nenavštěvují. Ekonomická spolupráce má sice značný rozsah, ale odvíjí se většinou přes prostředníky.

Jiné je to v Bosně a Hercegovině, odkud před mezinárodní tribunál pro válečné zločiny putovalo nejvíc obviněných. Nejvíc bylo Srbů, ale i Chorvatů a Bosňáků bylo dost na to, aby bylo zpochybněno černobílé vidění minulosti. V Bosně a Hercegovině probíhá také nejvíc domácích procesů kvůli válečným zločinům: několik stovek je sice jen zlomek z asi deseti tisíc případů, jako první se však na řadu dostávají ty nejzávažnější, a hlavně – podstatné je, že se tahle forma vyrovnávání s minulostí rozbíhá stále více. Překážky jsou dnes hlavně technického rázu. V Chorvatsku je naopak patrný nedostatek politické vůle (přetrvává například tendence kvalifikovat válečné zločiny jako obyčejné trestné činy).

V Bosně a Hercegovině je dobře vidět, že tyto procesy mají ještě často přehlížený efekt: objasňují osudy nezvěstných. To neléčí bolest, ale postiženým rodinám pomáhá udělat za minulostí čáru. A neobjasněné osudy nezvěstných zase souvisejí s návraty vyhnanců. Na Kosovu vládne nezájem o objasnění stovek případů zmizelých Srbů, které by mohlo vrhnout stín na „válku za svobodu“ (tak jako by zájem o stovky nezvěstných Albánců v Srbsku vrhl stín na převažující vidění sebe sama jako oběti bombardování NATO a albánského „terorismu“), 96 % srbských uprchlíků z Kosova se nevrací.

Meze dobré vůle

Bosna a Hercegovina je dnes mnohem méně etnicky pestrá než před válkou, ale podstatně pestřejší než těsně po válce. Ještě před šesti, sedmi roky běžně docházelo k útokům na navrátilce, často v obavách z pomsty. Odpor podporovali místní politici přehlížením násilí, vyvlastňováním a přidělováním bytů, domů a parcel válečným veteránům vlastní strany, protože politická perspektiva v etnicky zaokrouhlených územích pro ně byla přitažlivější. Na rozdíl od Chorvatska a Kosova však už po léta k ničemu takovému nedošlo. Návratům se dnes v Bosně a Hercegovině do cesty v zásadě nestaví ani politika. Mostarská radnice letos na nátlak vyhnanců konečně přistoupila k rekonstrukci rozstřílených domů na někdejší frontě uprostřed města, symbolu poválečného rozdělení, podobného rozbombardovanému Postupimskému náměstí mezi Východním a Západním Berlínem; rekonstrukce přitom bude financována čistě
z domácích peněz.

Dobrá vůle má však své meze. V zemi, kde nezaměstnanost dodnes i přes rychlý růst HDP činí 28 % a kde veřejný sektor supluje sociální síť, je běžné dávat přednostně zaměstnání příslušníkům většiny. Město Prijedor, před válkou napůl srbské, napůl muslimské (bosňácké), bylo na počátku války dějištěm brutálních etnických čistek s cílem oblast posrbštit. Téměř polovina Bosňáků se do Prijedoru po válce vrátila, veřejné zaměstnance bosňácké národnosti lze však spočítat na prstech. Sousední Ključ a Sanski Most, těsně před koncem války obsazené Bosňáky (většina Srbů přitom uprchla) jsou zrcadlovým odrazem. Diskriminace v zaměstnávání vede v Prijedoru k segregaci na oběti a viníky, v Sanském Mostu a Ključi na poražené a vítěze. Ti první jsou závislí na dobré vůli druhých, které nic nenutí konfrontovat své vnímání minulosti s menšinovým.

V Chorvatsku a na Kosovu jsou v takové situaci prakticky všichni Srbové. „Tenhle střílel, tenhle střílel, tenhle taky, tenhle ne, tenhle střílel…“ okomentoval Chorvat sedící v kavárně Srby procházející po ulici v chorvatském Vukovaru, kde jsou Chorvaté zároveň oběťmi i vítězi (minimálně v policii je však Srbů odpovídající počet, což je v Chorvatsku výjimkou). Předválečné stížnosti vukovarských Chorvatů na neúměrný počet zaměstnaných Srbů plynule přešly v pocit satisfakce, město však hospodářsky stagnuje. Doboj a Zvornik, dvě bosenská města podobná Prijedoru, před deseti lety bašty srbského nacionalismu, kde byly etnické čistky nazývány „osvobozením“, daly přednost ekonomickému rozvoji. Odbourávání segregace v zaměstnání oslabuje i segregované vidění minulosti. Zvláště Doboj při hledání výkladu minulosti, na němž by se shodly různé strany, nachází rovnováhu mezi srbskou, bosňáckou a chorvatskou identitou. Výrazem toho je
i nové přejmenovávání ulic: za války dostaly ulice jména upomínající na srbskou minulost, nyní se postupně začínají nazývat všeobecně přijatelnými názvy.

Jednostranné přejmenovávání stále vládne na Kosovu: během devadesátých let se ulice přejmenovávaly podle hrdinů srbské minulosti, poté podle albánských, změnily se názvy celých měst. Městečko Obilić, nesoucí jméno srbského bojovníka proti Turkům, se změnilo v Kastriot – podle vůdce albánského protitureckého odboje. Snaha zastřít srbské kořeny geografických názvů ochabuje jen pomalu, a ještě v roce 2004 byly ničeny srbské kostely. Kosovo – jak Albánci, tak Srbové – se s minulostí dosud nevyrovnalo, započalo jen vyrovnávání mezi Albánci a Turky a dalšími drobnými menšinami. Chorvatsko k vyrovnání vykročilo. Bosna a Hercegovina, kde válka odnesla sto tisíc životů a vyhnala z domovů polovinu obyvatel, je na tom kupodivu nejlépe. Jsem přesvědčen, že počátek leží v souzení válečných zločinů, na něž navazují další projevy a mechanismy vyrovnávání s minulostí, a které je tak jeho nejvýraznějším měřítkem.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

došlo

Ad glosa Ludmily Kunčarové (A2 č. 32/2008)

Autorská práva je třeba zrušit. Jestliže někdo například složí a nahraje nějakou melodii a někdo si ji zapamatuje, jak může autor mít právo zakazovat tomu posluchači tu melodii dál reprodukovat? Je to totalitní (právo zasahuje do osobních záležitostí) a otrokářské (moc člověka nad člověkem, autora, resp. jeho zástupce nad posluchačem), civilizovaná a svobodná společnost by tento model měla co nejdříve opustit. Z tohoto pohledu je zrůdný i prodej hudby už ne jako nosiče, který je mým řekněme majetkem, s nímž mohu disponovat, nýbrž jako služby, kdy otrokář (autor, resp. většinou jeho zástupce) rozhoduje o tom, kolikrát, jak často, kde a kdy si otrok (posluchač) může hudbu poslechnout. Chválit něco podobného (“když to chceš slyšet víckrát, připlať si”) vyžaduje nemalou dávku totalitního myšlení a poukazuje na nepochopení smyslu kultury. Existence kultury je ve veřejném zájmu. Kultura je majetkem
společnosti. Vše, co je součástí kultury, je majetkem společnosti. Takže ani hudba není majetkem jejího autora, nýbrž právě celé společnosti, v jejíž kultuře (i díky jejíž kultuře) ta hudba vznikla (je to dialektická vazba; bez těch, co tu hudbu budou poslouchat, by nevznikla). Nechápu, jak může někdo obhajovat autorské právo (a výstřelky v jeho rámci, jako je prodej hudby jako služby), které je jedním z nejnechutnějších případů privatizace kultury.

Petr Břeň

Ad Pasti, pasti, popravy (A2 č. 32/2008)

Nevím zdali víte, ale kauza podvodů exekutorů byla na příkaz soudu letos v dubnu opětovně otevřena. Bohužel ale šetření a snaha vyšetřovatelů ve věci není žádná. Je to naprosto stejné, jak uvádím na svém webu aktualne.eu, a velmi podobné praktikám mafie. Bohužel není vůle, aby podvody exekutorů byly prošetřeny, jelikož je v tom namočeno velké množství vlivných a mocných. Kdybych v roce 2005 věděl, jaká mafie ovládá naši justici, raději držím ústa a krok. To, co mi naše mafiánská justice dělá s životem, bych nikdy nikomu nepřál.

Milan Bajcár, Brandýs nad Labem

Tereza Boučková a Petr Čichoň

Stipendia Pražského literárního domu autorů německého jazyka letos získali Tereza Boučková a Petr Čichoň. Oba autoři stráví měsíc v literárním domě Villa Clementine v německém Wiesbadenu, kde budou psát, navazovat nové kontakty a prezentovat svou tvorbu v rámci čtení. Tereza Boučková odjíždí v září, Petr Čichoň v říjnu, mj. v době konání frankfurtského knižního veletrhu. O stipendium se ucházelo 19 zájemců; porota přihlížela ke kvalitě jejich dosavadní tvorby a k záměru využití stipendijního pobytu.

Petr Čichoň bude pracovat na rozepsaném románu, který tematicky zpracovává popřevratová 90. léta: „Zamýšlený příběh vypráví o slezských zednících, kteří odjedou pracovat za vidinou lepšího výdělku do sjednoceného Německa. Prožívají realitu několika kultur – život v postkomunistickém Československu, bývalé NDR, bývalé NSR a také novou realitu sjednoceného Německa. Do tohoto časově vymezeného příběhu se zedníkům z Horního Slezska snově připomíná jejich česko-německá historická minulost.“

Autoři budou také psát o svém pobytu ve Wiesbadenu, Tereza Boučková formou fejetonů, Petr Čichoň básní a básní v próze. Tyto „deníky“ či reportáže budou přístupné na internetových stránkách Pražského literárního domu prager-literaturhaus.com a vybrané části vyjdou v A2 kulturním týdeníku a v literární příloze Práva Salon.

Stipendium bylo vyhlášeno ve spolupráci s Hesenskou literární radou už podruhé (loni je získala Radka Denemarková). V listopadu přijede do Prahy německý autor, který bude reflektovat dění v Praze a bude možné se s ním setkat v rámci autorského čtení. Vznik Pražského literárního domu iniciovala pražská německy píšící autorka Lenka Reinerová spolu s Františkem Černým a Kurtem Krolopem, předsedou Společnosti Franze Kafky. Hlavním cílem nadačního fondu je přiblížit veřejnosti literaturu německy píšících autorů z českých zemí a oživit kulturní tradici. Dům disponuje unikátní tematickou knihovnou a pořádá kulturní akce a diskusní večery. Na realizaci stipendia se podílejí Ministerstvo kultury ČR a Institut umění.

Lucie Černohousová

Soutěž

Správná odpověď na úkol z čísla 30 – Co je Foucaultovo kyvadlo?– zní: Foucaultovo kyvadlo, pojmenované po francouzském fyzikovi Foucaultovi, představuje důležitý experiment potvrzující otáčení planety Země kolem své osy. Knihu Poznámky na krabičkách od sirek posíláme Tomáši Kopičkovi do Přeštic.

Odpověď na úkol z čísla 31 – Jak se jmenuje britský modernista (1900–1985), jehož dílo Richard Caddel editoval? – je: Basil Bunting. Knihu Psaní v temnotě posíláme Silvii Šopfové do Troskotovic.

Odpověď na úkol z čísla 32 – Napište nám název knižního debutu slovenského autora Bally a rok, kdy byl vydán – zní: Leptokaria 1996. Knihu Naživu posíláme Michalu Prekopovi na Slovensko do Púchova.

Odpověď na úkol z čísla 33 – Jak se jmenovala první kniha Marka Slouky a do kterých tří jazyků byla z angličtiny přeložena? – je: Válka světů (s podtitulem Kyberprostor a hi-tech útok na realitu). Vyšla i japonsky, čínsky a korejsky. Knihu Viditelný svět posíláme Veronice Velechové z Prahy 10.

–mam–

Hledání zrnka pravdy

Novinář Stanislav Budín, známý pamětníkům především jako redaktor poválečné Kulturní politiky a šéfredaktor týdeníku Reportér v roce 1968, se narodil na počátku 20. století v ukrajinském Kamenci Podolském v početné židovské rodině jako Bencion Bať. Jeho prvotní myšlenkové formování ovlivnila četba Friedricha Nietzscheho stejně jako politický ruch ukrajinského maloměsta. Po rozporuplných pocitech z říjnové revoluce (sic!) a sovětské anexi Ukrajiny odchází do Polska a roku 1923 spolu se svou celoživotní družkou Hanou zakotvuje v Praze. V tavicím kotli studentského prostředí se záhy jazykově a kulturně adaptuje. Svoji politickou orientaci i životní směřování stvrzuje vstupem do Komunistické strany Československa a působením v různých stranických tiskovinách, mj. jako šéfredaktor v Rudém právu.

Zlomová zkušenost Budínova života přichází v roce 1936. Tehdy se novinářsky angažuje za politiku lidové fronty, tj. propojení levicových sil v obraně proti fašismu. Za svůj postoj, nekompatibilní s tehdejšími směrnicemi Kominterny, je na základě účelových obvinění vyloučen z KSČ jako „trockista“. Tento cejch jej pronásleduje i v poválečné éře, kdy se – po intermezzu newyorské emigrace a působení v tamním krajanském tisku – vrací k domácí politické žurnalistice na stránkách Burianovy Kulturní politiky a Drdových Lidových novin. Novinářskou činnost opouští nedobrovolně na samém počátku padesátých let, opět na základě účelových obvinění. Jeho jméno je na indexu až do poloviny let šedesátých. V redakci Reportéra zaznamenává Budín poslední vrchol své novinářské činnosti – aby pak na samém sklonku života rozšířil různorodou škálu prvních signatářů Charty 77.

Polykání ropuch

Podivuhodný života běh plyne na šesti stech stranách knižního vydání vcelku svižným tempem. Převažuje punc autorovy profese, novinářský smysl pro stručnost a pro pointu, jen ojediněle jej střídá rytmus mluveného slova s kadencí téměř hrabalovskou. V knize se prolínají pikareskní rysy ilegální cesty z rodného Kamence do Polska a Československa, chvíle mrazení při popisu Budínova odhodlání dát se v roce 1936 všanc sovětské policii, i epizody připomínající židovské anekdoty – například otázka E. E. Kische autorovi v době všeobecného počešťování německých jmen: „Wie geht´s, wie steht´s, wie heisst du?“ Souhra okolností, jež uchránila Budína s trojím stigmatem „trockisty“, Žida a západního emigranta od osudu mnoha jeho souput níků v kolotoči antisemitských čistek padesátých let, svědčí o mocenských limitech režimu – tedy o tom, co onehdy charakterizoval A. J. Liehm jako „díry
v ementálu“.

V pasážích týkajících se padesátých let vyznává se Stanislav Budín ze své snahy vnitřně si ospravedlnit tehdejší politiku KSČ. Hovoří o „polykání ropuch“, hledání alespoň zrnka pravdy a legitimity na kampani proti Titově Jugoslávii, na politických procesech, dokonce na spiknutí bílých plášťů v Sovětském svazu. Ve světle těchto retrospektivních přiznání vlastní naivity působí tvrzení na přebalu knihy, že se Budín „o třicet let dříve než jeho ,osmašedesátničtí‘ kolegové (…) rozešel s komunistickou stranou“, a že „ve svých třiatřiceti letech pozbyl iluzí o komunistickém hnutí“, jako přinejmenším zavádějící. Odporuje mu fakt, že Budínův odchod ze strany byl nedobrovolný, on sám o obnovení členství několikrát marně usiloval a ve své pozdější novinářské činnosti prokazoval věrnost shodné politické linii. U angažovaného žurnalisty, který prožil „vítězný únor“ v samém jeho epicentru na Staroměstském náměstí a o pět let později
zápasil po Stalinově a Gottwaldově smrti s pocity osiření, byť bez stranické legitimace v kapse, lze o skutečném „rozchodu s komunistickou stranou“ při nejlepší vůli hovořit jen stěží.

Politika víry

Čtenáře může snad udivit, jak je možné, že Stanislav Budín, vyobcovaný z KSČ pro přemíru kritického a samostatného myšlení, nikdy do strany znovu nepřijatý a přitom po druhé světové válce nadále pragmaticky a licoměrně využívaný pro své novinářské schopnosti, že Stanislav Budín, od něhož se v kritickém roce 1936 drtivá většina spolupracovníků a vrstevníků odvrátila, že Stanislav Budín, který měl mnohokrát příležitost poznat fungování stranických mechanismů takříkajíc v negližé, mohl ve svých vzpomínkách ještě s třicetiletým odstupem straně za cokoli vděčit, že mohl vůbec stranu personifikovat a nevidět ji jen jako součet charakterově různorodých jedinců. Tento postoj, ani ne tak křesťanský či tolstojovský jako spíše myškinovský, potvrzuje, že členství v KSČ znamenalo pro autora hlavní životní oporu, katalyzátor jeho asimilace v nové zemi, zdroj přátel, práce i ideového poslání – tedy tří
složek, které bývají v životě tak často odděleny. Odvrhl-li ukrajinský Bencion Bať židovskou identitu, stal se ryze českým Stanislavem Budínem a po zbytek života tvrdošíjně odmítal sionismus, skýtala mu identita komunistická vrchovatě rovnocennou náhradu. Komunismus, nikoli sektářsky a byrokraticky deformovaný směr strany, nýbrž původní idea, byl mu v pravém slova smyslu vírou Tertullianova credo quia absurdum. A s mnohačetnými přeryvy stalinských procesů třicátých let, XX. sjezdu v roce 1956 i srpna 1968, v blízkosti oněch „propadlišť, jež se otevírala vždy znovu, kdykoli chtěl někdo brát revoluci příliš doslova“ (Ivan Sviták), přesouvá se Budínův komunismus stále více z roviny politické do roviny takřka chiliastické, do úporného přesvědčení, že krystalicky čistá podoba ideje je nezávislá na každodenní politické praxi hnutí, že tato idea existuje a že jednou zvítězí. Toto přesvědčení kulminuje na posledních stránkách knihy. O událostech
pražského jara i o sovětské intervenci Budín taktně mlčí, uzavírá vzpomínky úryvkem z rozhovoru s americkým novinářem I. F. Stonem. Poslední odstavec tu působí jako lapidární pointa: „Nedoufám, že vyhraju já, ale jsem přesvědčen, že nakonec vyhraje moje věc. Jinými slovy, mám víru. Mám víru, přes všechny nedokonalosti lidského rodu, že nakonec vznikne lepší společnost, lepší svět, spravedlivější svět, laskavější svět. Ale víra sama znamená zatraceně málo – bez tvrdé práce a bez prohraných bojů.“ Celá kniha je zahalena závojem této uhlířské víry. V memoárech promlouvá k nám člověk tkvící oběma nohama v myšlenkovém světě moderny – objektivista s osvícenskou nadějí na pokrok, zarytý antiklerikál, pěšák na šachovnici ideálů, pro něhož „cíl konečný“ je přednější než vynaložené prostředky. Vzdor rankovským ambicím názvu knihy jde spíše o osobní výpověď muže, jenž ani po formálním vyloučení z KSČ nepřekročil stín vlastní politické příslušnosti, jemuž věrnost
komunistickému hnutí ponechala dlouho klapky na očích snad nejtragičtěji je to znát v Budínově názoru na katyňský masakr coby výmysl nacistické propagandy.

Doklad doby

Budínova autobiografie je především dokumentem o výjimečné osobnosti ve výjimečné době. Jakkoli je poznamenána autostylizačními tendencemi a subjektivním náhledem – tak jako všechny podobné výpovědi –, má pro studium meziválečného i poválečného komunistického hnutí, života avantgardy, newyorského exilu či poválečného kulturně-politického vývoje značnou historickou hodnotu. Budínovy memoáry si po více než třiceti letech vydání určitě zasluhovaly. O to více mrzí některé formální vady na kráse. Dílu chybějí komplexnější redakční úpravy v podobě lepšího rozlišení různých rovin textu. Hojně citované či v plném znění reprodukované články a polemiky z dobového tisku by si bývaly zasloužily odlišení kurzívou. Jejich ponechání v pouhých uvozovkách (to lze nejspíš dovozovat z věrnosti vůči strojopisnému originálu) je v textu mnohdy na úkor přehlednosti. Knize by při záplavě zmiňovaných osob velmi
prospěl i základní poznámkový aparát, popřípadě biografičtěji pojatý jmenný rejstřík (alespoň s životními daty a hlavními obory činnosti). V neposlední řadě se lze tázat, proč se napsání doslovu nezhostil o generaci mladší a dodnes žijící Budínův spolupracovník A. J. Liehm, případně některý z hrstky mladých a nadějných historiků, kteří se ohlasy lidové fronty v Československu či vazbami židovských asimilantů na KSČ hlouběji zabývají. Budínova vnučka, historička umění Milena Bartlová, zvládla však daný úkol se ctí, bez apologetického tónu, kterého by se u autorovy blízké příbuzné bylo možno obávat. Její doslov je střízlivý a interpretačně přínosný.

Vzpomínky Stanislava Budína představují v mnohém tvrdý oříšek. Čtenář mladé generace, povýtce odkojený postmoderním relativismem, vciťuje se nanejvýš obtížně do autorových myšlenkových pochodů a musí stále odolávat pokušení nahlížet jeho životní pouť dnešníma očima. Právě takovéto aktivní čtení je ovšem cennou školou. Precizní drobnokresba Budínovy autobiografie napomůže snad alespoň zčásti tomu, co se v poslední době stále daří jen polovičatě – pochopit sílu komunistických ideálů v myslích jejich exponentů, vcítit se do těchto aktérů a přijmout jejich tehdejší pohnutky s adekvátním porozuměním.

Autor je historik a archivář.

Válka jako kulturní projekt

Na nedávné zatčení Radovana Karadžiče emotivně reagovali jeho stoupenci i odpůrci. Jakou měl pozici v jugoslávských válkách?

Karadžič je složitá figura. Ostatní váleční zločinci na útěku jsou většinou velitelé armád a paramilitárních jednotek, lidé, kteří přímo bojovali. Karadžič není voják, ale bývalý prezident bosenských Srbů, jejich intelektuál a romantická ikona celého myšlenkového projektu, jenž se přelil ve války.

Role intelektuálů v postkomunistických konfliktech byla klíčová. Šlo totiž o obrození národní identity. O rozpomenutí se na národní kořeny se po několika dekádách povrchní proklamace bratrství a jednoty národů v Jugoslávii zasadili v osmdesátých letech intelektuálové. Karadžič byl jedním z nich. Nebyl jen psychiatr, ale také básník a občas i lidový guslar, zpívající národní eposy.

Guslar to byl špatný a básník, řekněme, průměrný. Patřil ale k tvůrcům válečné estetiky a sám se k této roli hlásí. V dokumentu BBC Srbský epos se nechal nafilmovat, jak stojí nad obklíčeným Sarajevem a cituje svou báseň již z roku 1971. Báseň se jmenuje Sarajevo a on tvrdí, že v ní „předpověděl“, co se jednou stane: „dohořívá město jak kadidla uhlík, a v tom dýmu točí se vědomí naše…“.

Intelektuálům Karadžičova typu, kteří stáli u zrodu všech postkomunistických etnických konfliktů, říkám, možná trošku z legrace, muzejní intelektuálové. Spousta z nich v bývalé Jugoslávii dosáhla na vrcholné politické pozice: prezident srbsko-černohorské Jugoslávie Ćosić, vůdce srbské opozice Drašković, prezident Bosny Izedbegović, Chorvatska Tudžman, Kosova Rugova. Na Kavkaze tomu nebylo jinak. Jejich i Karadžičův příklad ukazuje, že nacionalismus nevymýšlí parta tupých militantů. Jde o složitý intelektuální konstrukt, který je sice špatný, nefunkční, militantní, ale esteticky pro mnohé velmi přitažlivý a o to nebezpečnější. Národní venkov a jeho etnická „čistota“, zbojníci národní rezistence v horách a orlové z národních erbů nad hlavami…

Pod „muzejním intelektuálem“ si člověk představí pracovníka národního muzea v šedém plášti. Koho tím myslíte vy?

Postkomunistická koncepce národního, etnického člověka vyrůstá z určité schizofrenie komunismu. Pro tento paradox komunistického konceptu lidství používám model, kterému říkám Továrna a Muzeum: Továrna je ikonou modernizace, nuceného pokroku za každou cenu, ve jménu cesty vpřed za bratrstvím a jednotou národů, jež má být pro všechny národy stejná – pro Srby, Rusy, Kubánce, prostě pro všechny. Zároveň ale tentýž režim dává obrovské finanční prostředky a úsilí na pěstování národních kultur a vytváří to, čemu říkám muzejní instituce – síť národních ústavů, ale i školních osnov, médií, filmů, literatury, soch národních básníků uprostřed měst atd.

Továrna navazuje na osvícenství, zatímco Muzeum na národní obrození a romantismus. V komunistickém Muzeu je pěstován a šířen etnický, esencialistický obraz člověka: Srb není chlap, co chodí do automobilky vyrábět licenčního volkswagena, ale chlap, co sedí v kroji na poli a hraje na gusle. Muzeem tedy myslím instituce paměti, které pěstují nostalgický obraz kořenů a které s krizí komunismu již od sedmdesátých let postupně bobtnají a stávají se mocnější. Z muzejních institucí vychází uvedená generace vůdců.

Jak ambivalence Továrny a Muzea ovlivnila lidi, kteří šli v devadesátých letech do války?

Generace budoucích vojáků je poslední komunistickou generací. V ideály Továrny už dávno nevěří. Vyrůstá naopak v romantické poezii svých lokálních národních Muzeí, jež od sedmdesátých let dominují kulturní politice i školním osnovám. Do toho všeho obdivu k lokálnímu přichází navíc ještě obdiv ke globální popkultuře a spotřebě: Coca-Cola a národní kořeny; Rambo a folklor: tady bude jedna z třaskavých směsí těchto válek.

Jak muzejní intelektuálové mobilizují společnost a z války perem se stává válka zbraní?

Podle některých teorií jde v současných postmoderních válkách o takzvané národní zájmy, pocit ohrožení, nebo naopak o zdroje, výhody pro velitele i vojáky. Já se spíš pokouším ukázat, jaký zážitek válka dává předválečnému aktivistovi nebo bojovníkovi samotnému. Zajímá mě spíše její do značné míry spontánní a entuziastický počátek, kdy do toho jdou mnozí dobrovolně a skoro se zpěvem na rtech. Až se skutečně začne střílet, až začne válečná řež, atmosféra se prudce změní. V chystané knize Jak se z míru líhne válka ukazuji proces přenosu národně artikulované estetiky, který začíná v sedmdesátých letech na papíře, v osmdesátých letech přechází do politických prohlášení a v devadesátých letech graduje v prvních předválečných přestřelkách. Na konci osmdesátých let se jednak aktivizují oni muzejní intelektuálové, kteří chytnou za pačesy ojedinělou šanci mít i jinou než charismatickou moc, a i díky tomu se začíná
estetika přetavovat v různé performance na náměstích. Tehdy se muzejní estetika převtěluje do demonstrací. Lidé v ulicích požadují demokratické reformy, ale i separatismus, který je prý pro reformy nezbytný. Je to doba velkých předválečných karnevalů. Ožívají nacionalistické symboly, desetitisíce/statisíce lidí v ulicích, vlajky vlají, ženy pochodují v krojích a někteří výtržníci se už sem tam nedočkavě převlékají za bojovníky.

V centru některých demonstrací probíhá symbolický akt: například vytahují z hrobu ostatky krále Lazara, který zemřel v bitvě na Kosově poli před šesti sty lety. Ty vystavují po všech etnicky srbských územích federace a nechávají lidi pocítit ideu Velkého Srbska. Nebo vytáhnou ze sklepa muzea sochu bána Jelačiće, chorvatského vůdce z 19. století, kterou, za skandování davů, znovu vztyčí doprostřed náměstí tak, že prý ukazuje mečem na Bělehrad. Nebo statisícové davy Albánců na Kosovu rituálně ukončují mnohaleté případy krevní msty mezi klany, aby se mohli soustředit na nová nebezpečí.

V těchto obrovských národních performancích vzniká nová jednota národa. „Zde se národ probudil“ a „promluvil“, křičí muzejní intelektuálové do mikrofonu i do novin, jako by to byla nějaká živá bytost. Ne každý tam je samozřejmě v kroji a ne každému se podaří dostat až do úplného centra a políbit roucho krále Lazara, ale každý to pak může prožít doma v obýváku u televize, časopisy z toho dělají centrální ikony. Estetika je tak na náměstích a v ulicích oživena konkrétním kolektivním prožitkem velkého snu o národním státu. V předposledním kroku se začnou formovat z ducha romantismu a dobrovolnosti paramilitární jednotky, které se oblékají dost často ve starém, tradičním stylu. Pochodují ulicemi, dělají spanilé jízdy městem, polovojenská cvičení a obskurní manévry, jako když si trampové na Sázavě hrají na válku Jihu proti Severu.

A nakonec už i během samotných válečných akcí se často u vojáků setkáváme s motivací znovu odehrát „mytické“ příběhy hrdinů z národních legend, které znají z knih Muzea a hlavně pak jeho filmů. Počínaje tím, že třeba o teroristovi Šamilovi Basajevovi, dokud je ještě mezi lidmi oblíben, kolují tytéž, ale zmodernizované legendy jako o slavném filmovém zbojníku Zelimchanovi. Pokračuje to tak, že třeba kosovský mučedník se nechá zabít i s celou rodinou, jako to viděli ve filmu o starém národním hrdinovi, a někteří další to po něm ještě opakují. A vrcholí třeba tím, že se všichni, celý národ, chvástají, že odejdou do hor „jako ti naši předci – zbojníci“, což je dnes samozřejmě dosti nereálné.

Součástí motivace k válce je i naplnění určité národní estetiky. Snahy o její prožití, zpřítomnění. Tato estetika nevzniká až za války, ale dlouho před válkou, která ji jen aktivizuje.

Muzejní válečné estetice někdy propadnou nejen kluci s flintami, ale i sami velitelé a politici. Čečenský prezident Dudajev psal už v osmdesátých letech válečné povídky à la Lermontov; vůdce jedné ze dvou chorvatských armád Boban, když kardinálovi vysvětluje, že s muslimy si netřeba brát servítky, argumentuje slavným zbojnickým románem z pera muzejního spisovatele; muslimský předák Fikret Abdić v Bosně si hraje na místního zbojníka Mujo Hrnjicu, kterého znají všichni z jugoslávské televize, a jeho zrekonstruovaný hrad promění v sídlo své miniaturní autonomie; a nakonec i samotného Karadžiče oslavují někteří skoro jako „novodobou inkarnaci“ slavného hajduka Starinu Novaka.

Z filmů známe válku jen jako mobilizaci, po které hned následují válečná jatka. Jakým obrazem se nechali vojáci válek devadesátých let inspirovat?

V těchto konfliktech se to rozjíždí pomalu. U počátku stojí mnohdy paramilitární skupiny se spíše charismatickým vedením, nebo třeba armády, jejichž vedení funguje víc na papíře než v praxi. Než věci vyústí v konflikt, má to, zvláště na Kavkaze, charakter zčásti mejdanu, zčásti performance a zčásti branného cvičení. Také denní režim je zpočátku řekněme velmi rozplizlý. Strávil jsem třeba čtrnáct dní v horách s jednotkou ve východní Gruzii, kde čekali střet s Ázerbájdžánci a místo střetu jsme leželi kolem ohně, pili a jedli, vystrašení Ázerbájdžánci nám nosili berany, které jsme podřezávali, pekli, soutěžili jsme ve střelbě, sekali jsme z legrace louky, přestože nás Ázerbájdžánci prosili, ať to neděláme, chodili jsme na lov, na houby, které tam nebyly, zpívali jsme a stříleli do vzduchu. Tedy oni stříleli, já jen zpíval. „Bylo to jak branná hra na pionýrském táboře, bohužel však s tragickými důsledky,“ řekla mi jedna čečenská
politička o začátcích války tam u nich.

Jak sociální antropolog pracuje ve válečném terénu?

Velkou a zčásti mytickou chloubou sociální antropologie je metoda zúčastněného pozorování. Na příkladu války ale vidíme, že zúčastněné pozorování vždy nemusí vyřešit vše, protože jednak se jako pacifista prostě nechcete všeho zúčastnit a jednak to ani vždy nejde. Ve válkách jsem strávil dohromady více než dva roky. Bloumal jsem s batohem na zádech s vojáky po frontách, spal přímo tam nebo u nich doma, navštěvoval uprchlíky, lidi v týlu, rodiny mých muzejních intelektuálů, mluvil s politiky a udělal rozhovory asi se šesti prezidenty a viceprezidenty. Psal jsem pro noviny a zároveň dělal výzkum pro svou diplomku, později doktorát v Anglii. Šlo mi ze začátku hlavně o roli estetiky, která mě nejvíc zajímala na příkladu válečných mýtů, fám a legend. Po návratu jsem ale zjistil, že spoustu materiálů můžu najít i mimo vlastní fieldwork a zúčastněné pozorování. Fantastický zdroj jsem objevil třeba ve válečných
karikaturách, právě v muzejní nacionalistické beletrii, ve filmech atp.

Jak se vypořádáváte s napojováním na překotnou válečnou sociální dynamiku vztahů, navíc plnou lidského utrpení?

Naslouchání vyprávění o válečných útrapách tam mají všichni už plné zuby. Ani v rodinách o tom nechtějí mluvit, protože každý je plný svých vlastních starostí a emocí. Když přijde někdo jako já, ochotný celý den se zápisníčkem na kolenou naslouchat, dostane se skoro do role psychoanalytika. Měl jsem pocit, že třeba o válečných tajemstvích se mnou nebude chtít nikdo mluvit. Ale nakonec to bylo opačně. Snad každý ve válce jako by si nesl své malé tajemství. Co komu udělal, za co se stydí, že udělali jemu, jak napálil své vlastní lidi, když šlo o byznys a profit. Říkali mi víc věcí, než jsem chtěl slyšet, a já párkrát už v zoufalství žádal: „Prosím vás, neříkejte mi to, pro mě je to nebezpečné vědět, nechci o tom slyšet. Vůbec se o to sakra nezajímám!“ Otevřenost byla nakonec větší, než jsem si přál. Válka je plná lidí, kteří by potřebovali minimálně psychologickou pomoc – nejen oběti, obyčejní lidé, uprchlíci, ale i třeba pachatelé,
kteří o svých zločinech přemýšlejí.

V roce 1995 končí válka v Bosně podpisem dohody v Daytonu. V oficiálním čase diplomacie platí: včera byla válka, dnes je smlouva a zítra bude mír. Platí to i pro poválečnou každodennost bývalé Jugoslávie, respektive Bosny a Hercegoviny?

Když jsem tam byl na začátku léta s terénním kursem našich studentů, cítil jsem, jak pod povrchem doutnají problémy. Oficiálně existuje jeden stát Bosna a Hercegovina, ale jednotlivé úřady fungující podle nepsaného etnického klíče spolu nekomunikují či si dělají naschvály. Dochází v daleko skrytější, o to však nebezpečnější formě k tomu, co nedávno uzrálo na Kosovu a co bohužel možná jednou znovu vybublá v Makedonii. V rámci navenek homogenního státu existuje něco jako úřednický apartheid – například Muslimové jako by měli uvnitř oficiálních struktur svůj vlastní státní aparát, který funguje jenom mezi Muslimy, dává peníze a služby jen jim. Chorvati i Srbové to samé. Zvenku to nevypadá jako problém; všichni chodí v nóbl oblecích a spolupracují s mezinárodní správou. Ale když chcete třeba pracovat v chorvatské oblasti a chcete od srbského či muslimského úředníka centrální správy nějakou spolupráci či dokonce peníze,
na rovinu vám řekne: nečekejte mou pomoc.

I dnes je stát stále ještě jako za války jasně rozdělený na základě etnických oblastí a také symbolicky ho nic moc nespojuje. Muslimové se snaží budovat bosňáckou identitu, jazyk a tvářit se multikulturně, Srbům je to k smíchu. A Chorvati jsou symbolicky i svými skutečnými životními osudy napojeni na Chorvatsko. Bosenští Chorvati například do Sarajeva skoro nejezdí a vše dělají na blízkém chorvatském pobřeží, ve Splitu, či dokonce až daleko v Záhřebu. I bosenští Srbové za své město stále pokládají spíš Bělehrad, přestože je strašně daleko a po špatných cestách. Vznikají tam etnické trajektorie.

Mohl byste to ukázat na příkladu konkrétního místa?

Se studenty jsme byli třeba v jedné vesničce ve východní, tedy většinově srbské Hercegovině, jež je v podobné situaci jako stovky dalších v Bosně: před válkou tam lidé mohli v podstatě kamkoli, i na – pro ně nepříliš drahý – Západ. Dostávali dotace od Sarajeva, přes republiku i z federálního centra. Je odsud blízko do velkých měst, například do Dubrovníku v Chorvatsku, do muslimsko-chorvatského Stolace, Mostaru a do Sarajeva to je tak tři hodinky autem. Po válce se to mění. Ta oblast se stává součástí svého etnického ostrova, zdejší lidé jsou marginalizováni. Je daleko více míst, kam ne že by nemohli, ale nejezdí tam, protože mají pocit, že se tam na ně nebo na jejich auto s místní poznávací značkou lidé blbě dívají, což někdy opravdu dělají. Jsou většinou nezaměstnaní, protože tady ve vzdáleném výběžku srbských teritorií žádný průmysl není a nikdo už nic nedotuje. Jezdí po té své „slepé“ silnici sem a tam či do pár
kaváren a jedné benzínky, co jsou na ní. Do nejbližšího města za kopcem už nemůžou, protože je chorvatské nebo muslimské, a to jejich, kam můžou, je daleko. A jet si do světa za svými příbuznými gastarbeitry? Na to potřebují úzkoprofilová a dnes pro obyvatele „nebezpečné“ Bosny těžko dostupná víza a také peníze.

Jak lidé „svůj“ stát skutečně obývají, je dnes, v čase identitních konfliktů, důležité sledovat. Máme představu, že stát se přece dělá shora tím, že nejprve se on sám vyhlásí, ale pak ho ostatní uznají – především velmoci. Tedy někde ve Washingtonu, Paříži či dokonce v Praze. Kosovo a řada dnešních separatismů, založených na značné komunitní mobilizaci, ale ukazují jiný model vzniku – zespoda. Pod vedením Rugovovy strany Demokratická liga Kosova se na lokální úrovni rozhodli udělat si svůj vlastní stínový stát.

Mezi léty 1992 a 1995 dochází ke vzniku celých paralelních resortů ministerstev školství, kultury, zdravotnictví a informací. Důsledně ignorují všechny srbské úředníky i policii, nebo od nich nic nechtějí, za vlastní peníze vychovají novou generaci studentů, která neumí ani slovo srbsky, a se srbskou správou se tedy ani nedomluví. Světu nakonec nezbude nic jiného než to akceptovat. Připadá mi, jako by se dnes v Makedonii či dokonce v Bosně tvořil také jakýsi paralelní stát. Ani ne tak zespoda, jako spíš zevnitř.

Jak po válce dopadli intelektuálové, kteří k ní přispěli?

Dnes už to jsou starší lidé, někteří dokonce zemřeli. Začalo to všechno přece jenom před dvaceti lety a tehdy jim bylo třeba pětačtyřicet či padesát. Intelektuálové z nižších pozic, kterých jsou tisíce, se dále vyskytují v politice, někteří se navázali na západní struktury, například nevládky, někteří „jedou“ v New Age, protože postmoderní nacionalismus, jak mu říkám, je s New Age romantismem dost svázaný. Není náhodou, že Karadžič, když se skrýval, pracoval jako New Age neuropsychiatr, není ani náhodou, že byl před válkou jedním ze zakladatelů bosenské strany zelených… Spousta z nich dnes intenzivně vytváří či pomáhá zdůrazňovat nové identity: již na konci války vznikl odštěpením od srbochorvatštiny například samost atný bosňácký jazyk. Mají také spoustu práce, protože musejí legitimovat to, co se válkou nastolilo, ať už to chtěli nebo ne.

Ukazujete nám, že problémy s koncem války nezmizely, ba co víc, objevují se nové. Hrozí nová válka?

Všechny důležité etnické konflikty vznikly v období krize komunistického konceptu člověka, svázané s krizí modernity a s postmoderním návratem ke kořenům. Začalo to na konci osmdesátých let a odehrálo se pak v letech devadesátých. Jednalo se o historicky jedinečnou situaci. Nejenže se rozpadl celý komunistický blok a vzniklo mocenské a ideologické vakuum, ve kterém člověk mohl kupovat zbraně a založit si svou paramilitární jednotku a nikdo ho za to nezavřel, ale hlavně došlo k postmoderním krizím identit.

Komunismus byl, zejména v marginálních oblastech, silným a někde, jako na Kavkaze či v zapadlých horských částech Balkánu dokonce snad prvním výrazným nositelem modernity. S krizí komunismu přichází i krize této modernity. Navíc postmoderní hledání kořenů a obnovování identit je globální proces: probíhalo po celém světě. Na začátku devadesátých let jsme pak v důsledku toho zaznamenali veliký boom takzvaných identitních etno-religiózních konfliktů všude po světě. V zemích třetího světa, hlavně v Africe a v Asii, vzestup islámského fundamentalismu představují jen ty svým násilím nechvalně známé případy. Ale patří sem i vysloveně pozitivní věci, jako emancipace domorodých hnutí v Americe, v Austrálii, na Novém Zélandu, nebo hnutí za práva menšin obecně atd. Na samém počátku byly i třeba jugoslávské časopisy plné nového kulturního relativismu a karikatur brýlí, přes něž se lze na svět dívat různými pohledy, tedy
relativisticky. Jenže ty brýle začaly být zatraceně brzy jen brýlemi etnickými: přes chorvatské brýle vidíte svět chorvatsky, přes srbské srbsky, přes vampýrské vampýrsky. Navíc identita, tedy hlavně etnicita, začala být všude automaticky chápána jako poukaz na nezadatelná práva.

Z krize modernity vychází postmoderní obava a důraz na péči o diverzitu světa. Ale na vlně neublížit rozmanitosti Země jedou nejen environmentalisté, multikulturalisté, New Age, všichni ti vegetariáni a pacifisté, ale bohužel i fundamentalisté, neotradicionalisté či naši muzejní intelektuálové a postmoderní nacionalisté.

Dnes jsme svědky doznívání konfliktů vzniklých na počátku devadesátých let v Makedonii, Kosovu, Čečensku a třeba i teď zrovna v Gruzii. Nové konflikty hned tak nevzplanou, ale nevím, jak se budou dořešovat ty staré.

2008 / 35 - Balkán – válka vzpomínek

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor