2009 / 14 - překladatelský skřipec

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové!

V minulých dvou až třech týdnech se v české kultuře děly nečekané věci. Tak především se veřejnosti představil nový ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin. Před tiskovou konferencí, na níž podle všeho mínil v tichu a rychlosti předvést tři ženy svého nového managementu, ale ČTK uveřejnila zprávu silné ráže. Darjanin chce odvolat dosavadního šéfa pražské Galerie Rudolfinum Petra Nedomu, jednoho z mála lidí na svém místě. O případu a výsledcích rychlé a mohutné akce Nedomu nedáme! píše Lenka Dolanová v rubrice Odpor (s. 38). Mne na oné tiskovce fascinovala především estetická a rétorická stránka. Nejdřív vládl „profesionalismus“, byl vydán (a po vzpouře pak zase zrušen) zákaz vpustit do Sloupové síně Rudolfina veřejnost bez novinářského průkazu. Pak přišla na řadu vážnost umění ve své době, do „taštiček“ jsme dostali CD nahrávku České filharmonie z roku 1939 pod vedením Václava Talicha (rozhlasový přenos z Národního divadla). Má vlast
a Slovanské tance včetně reakcí publika v době fašistického útisku „stojí dnes za pozornost“, byli jsme ubezpečeni. Publikum v Rudolfinu ale narušilo důstojně chmurnou césuru a dožadovalo se hlasitě čehosi jiného: vysvětlení, v čem pan Nedoma chyboval. V té chvíli nastoupily etapy žoviálnosti a sousedských vztahů s novináři. Bohužel, tu jedinou a velice jednoduchou otázku jim ale (po asi osmi pokusech) nikdo nezodpověděl. Takže odcházeli doprovázeni s přísným přáním, aby se, novináři a veřejnost, příště chovali etičtěji. Prožili jsme nestárnoucí scénář mlžicí akce, který se s úspěchem používá za všech režimů. A patrně bude za tři měsíce se stejnými aktéry reprízován. Po celém pokusu odstřelit respektovaného odborníka tu zůstává otázka – jak to, že to panu Darjaninovi prošlo? Bez argumentů někoho očernil a navíc očividně prokázal, že o chodu velké organizace toho moc neví (například tvrdil, že vypsat výběrové řízení na post šéfa
galerie mu znemožňuje zákon; neumí si také spočítat, že vyměnit ředitele ze dne na den je neekonomické, jemně řečeno) a že novou funkci chápe jako zachovalého medvěda k osobnímu porcování. Na otázku, zda v okolí a v budově Rudolfina budou nadále reklamy na (mj. Darjaninův) festival Dvořákova Praha a zda u diváků nehrozí pocit propojení těchto dvou různých institucí, pan ředitel odpověděl, že reklamy budou, ovšem za ceníkové ceny. Eh.

Další dobře míněné výstrahy dostaly od státu (tentokrát od policie) skupiny uměle skandalizovaných kulturních menšin. Před průvodem teploušů a spol. v Táboře (zprávu přinášíme na s. 35) obešli zástupci města nahlášenou trasu a upozornili obchodníky, že bude asi bitka a pořádný nevkus v ulicích. Takže jedno sobotní dopoledne (jinak nejrušnější doba nákupů) vypadalo centrum města jako za stanného práva. Prázdné výlohy, přes některé desky, venku ani noha. Jen paní v pekárně neposlechla šéfovou a otevřela, protože chtěla vidět průvod. „Tolik ptáků pohromadě jsem ještě neviděla,“ těšila se. Také představitelé neonacistické Dělnické strany varovali o kus dál před „adamity“ (inu, Tábor). Co ti lidé čekali? Podobnou sodomu předpokládali noví majitelé pražské vily Milada u squaterů. Proto z vyhození nechtěných nájemníků udělali monstrózní akci s jednoznačně laděným mediálním pokrytím, kde policisté umožnili velice nerovný boj dvou životních stylů.
A strach tu skutečně nenáhaněli pankáči (reportáž a komentář na s. 35). Strategické úvahy o dlouhodobém soužití města s touto komunitou na řadu nepřišly vůbec. Sílící nechuť české společnosti k odlišným způsobům života a problémy uvnitř těchto společenství jsou námětem i uměleckých děl v  čísle recenzovaných (kniha na s. 7, video na s. 13). – Hlavní tématem vydání je však (ne)umění překladu. Česká kultura je na kvalitních překladech postavena a sanitární týmy překladatelské anticeny Skřipec o ni aktivně pečují. Čenichají, jdou po barvě; loví slabé kusy i škodnou. Dva úlovky vystavujeme na s. 18 a 23, několik poznámek lidí z jiných revírů na s. 9.

Dobře naložené čtení!

„Ano a na to jak mě pod maurskou hradbou políbil a já jsem si řekla ten nebo ten co na tom potom jsem ho očima požádala ať mě znovu požádá ano a on mě potom požádal ať ano řeknu ano má horská květino a nejprve jsem ho pažema objala a stáhla k sobě až ucítil má navoněná ňadra ano a srdce mu bušilo jak divé a ano řekla jsem ano chci Ano.“

V půli června, přesně šestnáctého, proběhl další Bloomsday, připomínka dne, jejž na sedmi stech stranách Joyceova románu Odysseus prožívá pan Leopold Bloom. Bloomsday se slaví v nejrůznějších koutech světa, hlavně samozřejmě v Dublinu, kde joyceovští vyznavači navštěvují místa děje slavného románu. Třeba věž Martello, kde se román rituálně otevírá, nebo Sandymountskou pláž, po níž bloumá Štěpán Dedalus: „Nevyhnutelná modalita viditelného: aspoň to, když ne víc, myšleno mýma očima.“ Dopřávají si smaženou snídani (pan Bloom si usmažil ledvinky); v roce 2004 bylo ke stému výročí Bloomova dne podobnou snídaní zdarma uctěno v centru Dublinu deset tisíc nadšenců. Bloomsday se ale mohutně slaví i jinde, třeba v maďarském Szombathély, odkud údajně pocházel Bloomův děd, židovský emigrant Rudolf Virág, či ve Philadelphii, kde Rosenbachův archiv chová Joyceův rukopis románu.

Letošní Bloomsday připomnělo i irské velvyslanectví v Praze. Promluvil rektor Karlovy univerzity prof. Václav Hampl, četly se úryvky z románu. Bloomsday: je to bláznovství? Radostné spiklenectví, kryté uctěním geniálního díla? Slast z nesmyslu do detailu si připomenout den, který nebyl, vychutnat všechny záhyby skutečnosti, jež se udála jen ve fantazii autora a čtenářů? Nejde snad o velkolepě puntičkářský pokus o uskutečnění neskutečnosti našeho života? Pocta životu prostřednictvím vzpomínky na fiktivní události fiktivního dne jistého fiktivního chlapíka. Pocta monumentální „bezvýznamnosti“ každodenního lidského pobývání. Bloomsday všechny zúčastněné na jeden den promění v hmatatelnou fikci. Rituálně zopakuje sled banalit; vymyšlený, přesto důvěrně známý, profánní, přesto svatě fantastický.

Oslavy Bloomsday jistě ukrývají i dávku sběratelské, scholastické vášně. Tu prozrazuje sám Joyceův román: vášeň pro citace, mutace, ohlasy, šarády, skrývačky. Odysseus ovšem zdaleka není jen obří literární hádankou. Krom nedostižné ideje – zpodobit lidskou odyseu, ba odyseu lidské kultury v krůpěji jednoho všedního dne – ho drží pohromadě i velmi člověčenské momenty jemně navrstveného příběhu. Nejde tu jen o Blooma-Odyssea. Je tu i Štěpán Dedalus – ztracený syn. I jeho otec, marginální opilecká postavička, za niž se Štěpán stydí, je dalším vyhnancem bloudícím skrz svůj den, mířícím k jiné Ithace. Je tu Rudy, zemřelý Bloomův synek (jeho „něžná slézová tvář“ se Bloomovi zjeví v závěru halucinační 15. epizody), a právě Štěpán, jenž po pitce skončí u Blooma v kuchyni, se později ve zvláštním prolnutí stává jakýmsi Bloomovým synem zástupným. Je tu pohřeb starého Dignama („Obličej mu nadobro zšedl, nebyl už červený jako dřív
a k očím mu po něm lezla moucha“) a je tu mladý Dignam, další opuštěný syn („Tu noc, co se táta naposled napil, stál na odpočívadle a hulákal, ať mu přinesou boty, že se jde k Tunneymu ještě napít, a v košili vypadal zavalitý a malý. Už ho neuvidím.“). Je tu Štěpán – muž ducha, meditující na pláži, a Bloom – muž fyzična, milovník vnitřností a hustých polévek. Je tu Bloomova žena Molly, zkraje nymfa Kalypso, pak Penelope a nakonec uchvátivá, propadavá Země sama, Země, jak poznamenává sám Joyce, „předhumánní i posthumánní“. Země uzavírající nekonečný román ženským praslovem: Ano. Dráhy synů a otců, ženichů a milenců, manželek či nevěst třeba jen vysněných (chromá Nausikáa Gerty MacDowell), postav hlavních i docela vedlejších se křižují, míjejí, což posléze mohutně i parodicky zachytí labyrintická 10. epizoda, klinicky sledující postup figurek dublinskými uličkami, aby je nakonec v jednu bezúčelnou srážku propojila jízda
místokrálovského kočáru. Nejen Bloom je „Jedenkaždý ve vyhnanství a vyhnanství v Jednomkaždém“ (R. P. Blackmur); definice vrhá svůj stín na všechny, kdo projdou obzorem románu.

Před pár lety jsem oponoval tvrzení Jiřího Trávníčka, jenž ve svých románových poznámkách v brněnském Hostu (č. 10/2007) zahrnul Odyssea pod jeden ze tří největších omylů v dějinách románu. Trávníček myslel, že spolu s drsným označením bude s to zachovat respekt k umělecké hodnotě díla. Jenže ten výraz – omyl! Čtu si závěrečný monolog usínající Molly-země, čtyřicetistránkovou větu bez interpunkce plnou smyslovosti, robustnosti, smilnosti, humoru i zasnění nad životem, plnou vnitřní pravdivosti, hudby nejen slovní, ale vůbec kolébavé, doráživé, neodbytné hudby všeho žití. A zase si říkám: omyl?! Opovážlivost byla i to, že jsem v článku na Joyceovu obranu jaksi připustil, že by mohlo jít o „nádhernou slepou uličku“. Jakápak slepá ulička: široká, vesmírná cesta bez krajnic, závor, omezení; co na tom, že po ní nikdo nejde. Joyceův Odysseus není z těch románů, jež čekají na nočním stolku na dychtivé ruce, až po něm večer hmátnou. Nejde
v něm o „vyprávění, které ve čtenářích uvolňuje až atavistickou potřebu číst dál, dychtit po tom, co se bude dít v následujících okamžicích“, jak Trávníček v nedávné recenzi Laskavých bohyní Jonathana Littela (Host č. 6/2009) rozvíjí svou tvrdošíjnou vizi „tahu“ četby jako zásadní románové (literární?) kvality. Ne, Odysseus může zůstat i jen zasutý v knihovně; není to potrava, nemusí čekat na čtenáře nedosytu. Stačí přítomnost jeho ideje, vědomí jeho plnosti a přísně vystavěné volnosti, do níž je možno se občas ponořit. Nedočkavý román na nočním stolku posléze skončí; bylo to hezké a bylo toho dost. Ne tak Odysseus; ten nekončí, ale trvá.

Ano, a ještě než Odyssea vsuneme to té či oné mentální nebo profesorské přihrádky, měli bychom mu aspoň na chvíli dopřát sluchu v jeho mateřštině, jež ho posouvá ještě o hodně jinam: „…Yes and how he kissed me under the Moorish wall and I thought well as well him as another and then I asked him with my eyes to ask again yes and then he asked me would I yes to say yes my mountain flower and first I put my arms around him yes and drew him down to me so he could feel my breasts all perfume yes and his heart was going like mad and yes I said yes I will Yes.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Českou přírodovědu velmi ovlivnila mimořádná osobnost myslitele Zdeňka Neubauera, který v osmdesátých letech přišel v cyklu polooficiálních přednášek s pozoruhodným propojením vědy o přírodě, kultury a filosofie. Jeho konciliantní přístup poznamenal celou generaci nejen přírodovědně orientovaných osobností od Václava Cílka po Jiřího Sádla – jedním z nich je i Stanislav Komárek (nar. 1958).

Absolvent biologie emigroval 1983 do Rakouska; po revoluci se vrátil do vlasti, začal působit na několika vysokých školách a postupně publikoval rozsáhlé dílo, tvořené odbornými pracemi, ale též sérií esejistických a fejetonistických souborů (mimo jiné Hlavou dolů, 1999, Mír s mloky, 2003, Příroda a kultura, 2008), třemi pozoruhodnými romány (Opšlstisova nadace, 2002, Černý domeček, 2004, Mandaríni, 2007) a také souborem poezie (Mé polopouště, 2006).

Kde je Západ?

Dva svazky Zápisků přinášejí texty z let 1991–2007, které vycházely v různých periodikách a následně v edicích Komárkovy tvorby: k autorovým typickým znakům patří, že své příspěvky (někdy i jednotlivé postřehy a myšlenky) důsledně (snad ekologicky) recykluje; nepůsobí to ale rušivě (ostatně autor musí své náročné cesty nějak financovat), opakování získává účinek spíše fixační.

K přemýšlení vybízí už Komárkovo rozčlenění materiálu. Do okcidentálního svazku zařadil kromě klasické západní a střední Evropy také Spojené státy, Latinskou Ameriku, Jižní Afriku a oblasti, jež se někdy apriorně považují za „východní“, tj. Balkán a Rusko. Z určitého aspektu jde o legitimní koncepci Západu, ale podle někoho v ní možná pravoslavné země nemají co dělat, jenže historicky vzato je právě zrovna Řecko tím opravdovým Západem.

Myšlení v tisíciletích

Komárkovy texty lze označit za pokus o poněkud scientizující fejetonistické eseje. Autor se nevzdává snahy systematizovat a často podává užitečné, hutné přehledy, v nichž mísí historii, zeměpisné a klimatické podmínky s popisy atmosféry a zvláštností. Projevuje se jako všestranný polyhistor, bystrý pozorovatel s citem pro trpělivě rozvíjenou deskripci, přesnou charakteristiku i svěží impresi, nadhled a humor. Komárkovo vidění hledá co nejvíce zjevných i skrytých souvislostí, usiluje o odkrytí té nejhlubší vypovídající vrstvy (jež z podstaty věci jaksi musí odkazovat k přírodovědě). V rozehrávání mnohočetných a bohatě strukturovaných korespondencí mezi kulturou a přírodou leží jádro a kvintesence Komárkova zájmu (a ostatně i jeho badatelského zaměření). Znamená to také, že častěji myslí v tisíciletích – ba dokonce v milionech let – než v dekádách; všude rozpoznává archaický původ
jevů. Všímá si, jak lidé vypadají, a dovede i z jejich morfologie vyvozovat důsažné závěry, ukazuje, jak se podnebí, krajina, ráz flory a fauny vztahují ke společnosti, jak vstupují do každodennosti a formují mentalitu i utváření hodnot. Odmítá determinanty jazykové či ekonomicko-politické a tvrdí, že jediný „osud“ (pokud existuje) je „zakopán a neurčitě rozptýlen a vsáknut kdesi v komplikovaném systému krajiny s celou její geologií, biologickými aspekty i historií, která jí prošla“. Využívá mnoha analogií s biologickým světem, konstatuje, že „hned vedle pestrých ptáčků a květů orchidejí je v přírodě i nevýslovný hnus“; když na indické pláži spatří čističe uší, ihned mu to evokuje ryby-čističe.

Proti politické korektnosti

Z pozic zdravého rozumu Komárek odmítá excesy politické korektnosti, která je v posledních důsledcích nebezpečná, neboť jako zásadu a pravidlo navozuje stejnost, zatímco ke světu patří rozdílnost a bytostná jinakost (též dle něj platí, že „rasové předsudky jsou zároveň hrubé pomluvy i trefné karikatury, zkratky národních charakterů“). Ve skutečnosti za fasádou všeobjímající tolerance někdy můžeme ukrývat latentní neúprosnou normativnost. Autor tak odmítá iluzivní vidění světa, který úpěnlivě a nepřestajně touží po liberální demokracii a ukazuje, že taková koncepce je formou víry, podle níž spojení volného trhu a demokracie automaticky musí zajistit prosperitu a vzestup. Jistou skepsi vyjadřuje i k otázce tlaku na dodržování lidských práv ve světě a dokumentuje, jak tento pojem je na velké části planety zcela nepřeložitelný (obrazně a v Číně i doslovně). Komárek přitom stojí na straně Orientu, který sleduje
s nemalými sympatiemi zvláště pro Turecko, u nás proskribovaný Írán, a zejména nezastírá (občas rozechvěle úzkostný) obdiv pro dynamicky se rozvíjející Čínu (nadchází prý „doba čínská). Když se věnuje „tajemnému“ a stále magnetizujícímu Tibetu, poněkud jej svým realistickým pohledem zbavuje kouzla a v nadšení pro Tibet rozpoznává náhražku za ztrátu kontaktu s naší vlastní tradicí.

K pochopení domova

Občas do Komárkových úvah pronikají obtížně přijatelná krátká spojení. O Bieblových cestopisech napíše, že „se člověk nediví, že doba, která oceňovala takovéto rozjitřené a afektované vnímání, přinesla dvě světové války a jeho protagonisté skákali z oken“ – to je hodně cynický oslí můstek, ostatně matoucí a zavádějící, i jiné epochy než dvacáté století si cenily emocionality, možná i větší měrou. Domnívá se, že Třetí říše nebyla zneužitím děl německých myslitelů, ale jejich realizací. I to je víc než sporné, třeba o rasismu se mnoho naspekulovalo dávno před Hitlerem a vůbec ne v Německu (jak vlivní byli Chamberlain a Gobineau!). Rovněž teze, že pro české umění je typická „kultivace bytostného pocitu trapnosti“, by zasloužila rozvedení. Slabší polohy snad souvisejí s autorovou nadprodukcí, jistou kvapností suverénního úsudku a též nevůlí dát humanitním oborům placet úplně zadarmo. Kromě švýcarského biologa Portmanna na
Komárka enormně zapůsobilo učení C. G. Junga (odkazy na něj jdou v Komárkových knihách do stovek), silně ho zaujala zvláště idea synchronicity a i zde najdeme obsažné reference o Jungových východních cestách.

Kromě informací o cizích zemích, záslužně korigující zkreslené, bludné a stereotypní pohledy, bránící porozumění, vypovídají Komárkovy knihy o smyslu a filosofii cestování. Cestování učí citu pro radikální jinakost s uznáním často diametrální odlišnosti, přičemž rozdíly mezi populacemi a etniky není radno direktivně stírat. Cestovatel může pronikavě spatřit všechno, co místní pro oči nevidí. Komárek v úvodu praví: „sám pokládám za největší přínos z cesty pochopení vlastní kultury jako něčeho nesamozřejmého“. Předpokládá to ale ono „tam a zase zpátky“, po cizím a temném Mordoru musí přijít milý Hobitín důvěrně známých Čech: jenže po návratu z dálek se v nich může všechno jevit nebezpečně jinak.

Autor je literární kritik.

Stanislav Komárek: Zápisky z Orientu. Dokořán, Praha 2008, 286 stran.

Stanislav Komárek: Zápisky z Okcidentu. Dokořán, Praha 2008, 263 stran.

V roli jako v bytě

Miroslav Drábek pracoval jako terapeut a režisér v souboru Ježek a Čížek, sdružujícím osoby bez domova, takže osudy románového režiséra, jenž zkouší se skupinou bezdomovců, nabízejí možnost chápat text jako román klíčový nebo román dokument. Nicméně, neustálá reflexe vlastní pozice a potřeba definovat problém bezdomovectví zavádí pozornost od dělání divadla k otázkám obecným. Text zde funguje jako scéna ve všech významech onoho slova. Je místem, kde se setkávají různé žánry. Kabaretní výstupy herců plné černého humoru a opilecké melancholie se střídají s deníkovou otevřeností režiséra a jeho potřebou ujistit se o vlastních schopnostech, přičemž toto prolínání je typické i pro samotné divadlo, které bezdomovci zkoušejí. Není jasné, co je hra a co terapie – „Potud to bylo opravdu jen sociální divadlo. Herci se uschovali do role jako do bytu ve strachu, že jakýmkoliv dalším krokem o střechu přijdou. Další hraní se odvíjelo už jen
mechanicky.“

Scéna je i provizorium, kde mají postavy svůj vlastní prostor. Postavy, které románem procházejí, jsou sice zběžně hodnoceny vypravěčem, ale mnohem plastičtěji se jejich obraz vytváří v příbězích, jež vyprávějí – jakoby bez posluchače, přímo, bezprostředně a o to naléhavěji. V těchto monolozích se ozývá, co by postavy jinak neměly šanci vyslovit, ať již pro stud svůj nebo okolí. Román tak slouží svým postavám podobně, jako divadelní hra slouží svým hercům, dějová linie příběhu je stále narušována a zpomalována výstupy nově příchozích aktérů, ale právě to se zdá být smyslem obou tvůrčích počinů.

Až na samé dno

Podobně jako hra je i samotné bezdomovectví chápáno v románu metaforicky. „Bezdomovec je bezdomovcem proto, že neumí formulovat svůj obsah (…). Bezdomovcem není ten, kdo se ztratil, ale ten, kdo nehledá. Domovcem je ten, kdo hledá sám sebe ve svém díle, nebo ve svých dětech brání smrtce.“ Nejistota je v Náhradní službě problémem, který řeší všechny postavy, nejvíc snad samotný vypravěč. Úvodní kapitola nazvaná manifest mluví za nás všechny, kritizuje lenost, snahu zavděčit se okolí a jasně říká, co chceme. Tomuto manifestu se žádná z postav v příběhu nezpronevěří, všechny zažívají zmatek, zklamání a jediné, co jim pomáhá, je sebevyjádření či zpověď. Ale je zřejmé, že všichni cosi hledají, ač je mnohdy těžké rozlišit mezi potřebou vyměnit teplo Městské knihovny za pohodlí zkušebny proti potřebě přátelství a důvěry. Tento rozpor řeší i režisér, když váhá, zda při jednání s bezdomovci hájit požadavky terapeuta nebo své. Jeho role je složitá,
tím spíše, že jeho nedostatek sebedůvěry herce očividně demotivuje. Hledání sebe sama představuje pro všechny zúčastněné boj se sebou i s okolím; je to proces, který je trefně symbolizován prostorem sklepní zkušebny – „člověk scházel dolů, ale z hlediska bezpečného prostředí, kde se lze beze strachu otevřít, se naopak vnitřně přibližoval nebi“. Jako by bylo nutné klesnout až na samé dno (název poslední inscenace), aby člověk mohl přestat předstírat (hrát) a dovolit si upřímnost. Ovšem Náhradní služba nepředkládá příběh se šťastným koncem, spíše ukazuje tuto zkušenost jako nekonečný proces. Dílčí úspěchy souboru mizí ve sporech herců, vedoucích skupiny a vymezování hranic mezi sociální prací a skutečným divadlem.

V Herečkách je příznačnou stylizací afektovaná hysterie, způsobená ženskou perspektivou i prostředím „vysokého“ divadla. V Náhradní službě se téma seberealizace, sebeúcty či touhy po lásce objevuje také, na rozdíl od filmu tu však dominuje vidění skutečnosti skrze vyprávění a situace drsně groteskní. Historky bezdomovců hrané skeče z Charmse svou absurditou překonají, a je-li pro režiséra neukázněnost herců frustrující, pak pro čtenáře románu jsou jejich zkazky tím, co na pozadí příběhu o nacvičování her vystupuje nejvýrazněji a zaslouží potlesk.

Autorka je bohemistka.

 Miroslav Drábek: Náhradní služba. Edice Revolver Revue, Praha 2008, 132 stran.

Na počátku roku 1961 napsal Václav Havel, ještě jako kulisák na Zábradlí, dva skeče pro dramatické pásmo Ivana Vyskočila, tehdejšího uměleckého šéfa divadla. Jejich společnými silami tak vznikla hra Autostop, jejíž původní verze se nedochovala. To se občas stává, ovšem v tomto případě to byla o to větší škoda, že text poté prošel dalším vývojem. Ani jeden z Havlových výstupů se totiž nakonec do inscenace nedostal, a zatímco první z nich byl alespoň zařazen do vydání hry (v Dilii 1961 a v Orbisu 1963), druhý byl autory – a pokud vím i odbornou recepcí – považován za ztracený. Aktuální nález cyklostylové kopie původního Autostopu, který obsahuje i domněle ztracený výstup, lze tak považovat za unikátní.

Divadlo Na zábradlí bylo otevřeno 9. prosince 1958. Pod první inscenaci Kdyby tisíc klarinetů v režii Antonína Moskalyka se podepsali Jiří Suchý a Jiří Šlitr, ale obsahovala i příspěvky Ivana Vyskočila, s nímž Suchého pojila předešlá spolupráce z Reduty. Nelze se tedy divit, že se spolu s muzikantem Vladimírem Vodičkou a dramatikem Milošem Macourkem stali zakladateli této instituce. Scénické leporelo Kdyby tisíc klarinetů, jímž se zahajovalo, bylo skladbou výstupů a písniček oproštěnou od povinných ideologických dogmat – a okamžitě si získalo diváckou přízeň. Suchý a Vyskočil se na ni v roce 1959 snažili navázat další původní hrou, respektive inscenací morality Faust, Markéta, služka a já, která už tolik úspěšná nebyla. Poté se jejich cesty rozdělily a Suchý odešel zakládat Semafor.

Třetí, jakousi přechodovou „činohrou“ (existoval tu rovněž pantomimický soubor Ladislava Fialky a Černé divadlo Jiřího Srnce) se tak stala inscenace Macourkovy hry Jedničky má papoušek (4. 11. 1959), po níž – nepočítáme-li příležitostný kus nazvaný Trochu – přišly Smutné vánoce, které napsali Miloš Macourek, Pavel Kopta a Ivan Vyskočil, který inscenaci také režíroval (21. 10. 1960). Avšak Smutné vánoce propadly a bylo nutno – i proto, aby divadlo nezaniklo – urychleně přitáhnout publikum zpět. Ivan Vyskočil, který sázel na autorské divadlo a uvažoval o hře s tematikou módního stopování, přizval tehdy ke spolupráci mladého jevištního technika s autorskými ambicemi, Václava Havla. Premiéra Autostopu se uskutečnila 19. března 1961 v režii Václava Hudečka a kus byl velice populární. Půda pro legendární éru Divadla Na zábradlí byla připravena.

Nalezená kopie Autostopu, která je datována „únor 1961“ a lokalizována do „Divadla Na zábradlí“, jména autorů neuvádí. Text tvoří čtyři samostatné „scénické příběhy“, spojené komentáři Autostopaře (v dalších verzích byl přejmenován na Demonstrátora), a k němu je na závěr připojeno 13 písňových textů. Autorství scének přitom známe: první výstup je Vyskočilův a pojednává o návštěvě ředitele u rodičů žáka, který vyhrál dvě auta; druhý je Havlův a líčí hovor mezi specialistou na problém ztotožnění lidí s automobily, jeho pacienty a profesionálním zahajovačem; a výstup poslední, který prezentuje konflikt dcery s rodiči kvůli stopování, je opět Vyskočilův. Zbývající třetí výstup, který zde zveřejňujeme poprvé, je dialogem dvou šestašedesátiletých dam, které se pokoušejí stopovat, což pořádně nahlodá jejich osobnost!

Skeč Ela, Hela a stop totiž demonstruje rozpad lidské komunikace – pro Havla příznačně – prostřednictvím rozpadu dramatického dialogu. Dialog hříčky pracuje s vyprazdňováním významu řeči a lze v něm spatřovat zárodek budoucích havlovských „frází“: „Ela: Náš život, drahá Helo, ostatně nikdy nebyl lehký… Hela: My jsme neměly nikdy na růžích ustláno… Ela: Život se s námi prostě nikdy nemazlil…“. Odlidšťování jazyka vyjadřuje i typické Havlovo opakování a řetězení jednotlivých vyjádření, jako je například toto: „Hela: To je přece jasné! Na první pohled se na nás totiž pozná, že máme své etické zásady. Ela: Své etické zásady, viď? Hela: A svoji lidskou hrdost. Ela: Svoji lidskou hrdost, viď? Hela: A své dobré vychování. Ela: Své dobré vychování, viď? Hela: A své společenské postavení. Ela: Své společenské postavení, viď?…“ Proces rozpadu dorozumívání působí na úrovni replik, kde napadá sémantiku vět („Hela: A porcelánový sechzehn! Ela:
A porcelánové dreizehn!“), komolí slova formou spodoby („Ela: Ach bóže, Adolf Heyduk! Hela: Ach božuk, 20. června vdolky! Ela: Ach bžolky, porcelánový jelen!“), nebo je nahrazuje nesmyslnými novotvary: „Ela: Své šlupáře, kráže a hábiše! Hela: Své flamtroky, ksiboje a zumvaše! Ela: Své blumtráky, kanduše a mojáky!“

Havlův dramatický rukopis poznáme i z dojetí starých dam nad lacinou lyrikou a kýčovitou romantikou (tento motiv dovedl k dokonalosti v Žebrácké opeře), zatímco pře o číslo popisné jisté vídeňské ulice připomene neustálé uvádění času v Zahradní slavnosti. Ostatně, části druhého výstupu se zahajovačem Havel za dva roky do této hry přímo implantuje, když výraz ksiboj předtím použil pro postavu (Xiboy Rutvet) z první verze Vyrozumění.

Z dochované kopie je tedy patrné, že i když byl iniciátorem Autostopu bezesporu Vyskočil, Havel ráz dramatu výrazně ovlivnil právě tematikou úpadku lidské komunikace, potažmo ztráty identity. A skeč Ela, Hela a stop lze chápat jako jeden z prvopočátků jeho jedinečného díla. Konečně, posuďte sami.

Autorka je teoretička dramatu, pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Osoby: Ela

Hela

Řidič

(Ela a Hela se procházejí po silnici.)

Ela: Poslyš, Helo…

Hela: Copak, Elo?

Ela: Ta naše Lída… viď?

Hela: No…

Ela: Ale stejně – je to skvělé, jak se dokážem obětovat pro své drahé, viď?

Hela: No…

Ela: Jak se dokážem pokořit…

Hela: No…

Ela: A víš, čím to je?

Hela: No?

Ela: Tím, že máme své etické zásady…

Hela: Tak, tak.

Ela: Svoji lidskou hrdost…

Hela: Tak, tak.

Ela: Své dobré vychování…

Hela: Tak, tak.

Ela: Své společenské postavení…

Hela: Tak, tak, Elo. To, co my dokážem, to by nedokázal každý…

Ela: Karel ne, viď?

Hela: Kdepak Karel!

Ela: Jiřina taky ne, viď?

Hela: Kdepak Jiřina!

Ela: A Osvald, Osvald teprv ne, viď?

Hela: Kdepak Osvald!

Ela: Kdepak, ti by to nedokázali! A víš, čím to je?

Hela: No?

Ela: Tím, že nemají své etické zásady…

Hela: Viď?

Ela: Svoji lidskou hrdost…

Hela: Viď?

Ela: Své dobré vychování…

Hela: Viď?

Ela: Své společenské postavení…

Hela: Tak, tak. No vidíš – a my, při našem postavení…

Ela: Vychování…

Hela: Tak, tak… při naší hrdosti…

Ela: A zásadách…

Hela: Tak, tak – při tom všem dokážeme jít na silnici a autostopovat…

Ela: A obětovat se tak pro své drahé…

Hela: Ta naše Lída…

Ela: Však počkej, po dnešku bude všechno jiné… jen co ten autostop poznáme na vlastní kůži…

Hela: Však počkej, jen co se přesvědčíme, co je to vlastně za lidi, co berou cizí děvčata na silnicích do svých aut…

Ela: Však počkej, my si pak s naší neteří Lídou už poradíme…

Hela: Tak, tak…

Ela: Co myslíš, mají ti lidi vůbec nějaké své etické zásady?

Hela: To tedy jistě nemají!

Ela: A nějakou svoji lidskou hrdost?

Hela: Tu teprv ne!

Ela: A nějaké své vychování?

Hela: To už vůbec ne!

Ela: A nějaké své společenské postavení?

Hela: Postavení? Jéje, holka, bůh ví, co je to vlastně za lidi!

Ela: A bůh ví, co tím vším vlastně sledují…

Hela: Bůh ví, holka, bůh ví…

Ela: Bůh ví… ale my se nebojíme, viď?

Hela: Viď?

Ela: Poslyš, že v tom autostopu je až něco nemorálního, že jo?

Hela: Je to žebrota.

Ela: A velká?

Hela: A velká!

Ela: Vidíme to teď na vlastní oči.

Hela: A velká…

Ela: A velká… Poslyš, Helo…

Hela: A velká… Copak, Elo?

Ela: Čím to, že nám ještě nikdo nezastavil, když tady autostopujeme už několik hodin?

Hela: To je přece jasné! Na první pohled se na nás totiž pozná, že máme své etické zásady.

Ela: Své etické zásady, viď?

Hela: A svoji lidskou hrdost.

Ela: Svoji lidskou hrdost, viď?

Hela: A své dobré vychování.

Ela: Své dobré vychování, viď?

Hela: A své společenské postavení.

Ela: Své společenské postavení, viď?

Hela: Tak, tak… ach, ta naše Lída!

Ela: Poslyš, Helo…

Hela: Copak, Elo?

Ela: Když nám nikdo nezastaví, tak ten autostop vlastně vůbec nepoznáme!

Hela: No dovol! Snad bys s nimi nakonec nechtěla někam jet?

Ela: Chraň bůh! Mám přece své etické zásady… A svoji lidskou hrdost… A své dobré vychování… A své společenské postavení… Myslela jsem jen, že by nám měl někdo zastavit, abychom si ho prohlédly zblízka…

Hela: A plivly mu přitom případně do tváře…

Ela: No, to bychom případně mohly…

Hela: Ale jak to udělat, aby nám někdo zastavil?

Ela: Musíme vypadat míň seriózně, trochu jako ty dnešní flundry…

Hela: Můžem třeba zpívat, co říkáš?

(Zpívají „Písně, dcery ducha mého“.)

Ela: Nic, viď?

Hela: Nic.

Ela: Hm.

Hela: Hm.

Ela: Tak zkusíme ještě trochu poskakovat…

Hela: Elo!

Ela: Já vím… jen trošičku…

(Poskakují.)

Hela: Zase nic, viď? Tak já už nevím…

Ela: Je na to asi nějaký speciální fígl.

Hela: Asi.

Ela: Asi na to bude nějaký speciální fígl.

Hela: Asi. Asi na to existuje nějaký speciální fígl.

Ela: Viď? Asi jo. Nějaký speciální fígl.

Ela + Hela: Fígl, viď? Viď, fígl?

(Ela zkouší různé „fígly“. Hela ji pozorně sleduje.)

Hela: Poslyš, Elo!

Ela: Copak, Helo?

Hela: Přiznej se, že tě to celé trochu vzrušuje?

Ela: No dovol, Helo!

Hela: Přiznej se, že tě na tom vábí jistý přídech dobrodružství?

Ela: No promiň, Helo!

Hela: Přiznej se, že se v tobě zase ozvala ta falešná romantika, kterou jsem musela v tobě vždy, a zvláště v mládí, potlačovat?

Ela: Víš dobře, že mě to odpuzuje, a že to dělám jen z obětavosti ke svým blízkým. Ach ta naše Lída… Ale máme přece své etické zásady, svoji lidskou hrdost, své dobré vychování, své společenské postavení!

Hela: Jsi starý romantik!

Ela: Ty máš co povídat, právě ty! Jako bych tě neznala! Anebo myslíš, že jsem zapomněla například na jaro 1910, kdy si celá brněnská Vesna šuškala o tvém vztahu k profesoru Přibskému? A myslíš, že si nepamatuju, jak byl potom Přibský – aby nebyl skandál – přeložen do Vídně, do Algemaine Bürgeliche Mädchenschule, Hasenstrasse sechzehn…

Hela: Dreizehn… Elo! Slíbilas mi přece, že to jméno přede mnou již nikdy nevyslovíš! A teď tohle! No dobře!

Ela: Sechzehn… Tak vidíš! A to nebyla romantika, co? Šestnáctiletá žába a pan profesor? No?

Hela: Dreizehn! Můj vztah k Romanovi bylo čisté dívčí vzplanutí, za něž jsem se nikdy nestyděla, ale nevím, jestli bys totéž mohla říct ty například o svém vztahu k profesoru Žahourovi! Stačí si ostatně vzpomenout na báseň, kterou Žahourovi otiskla v devátém roce Moderní revue:

Já šalmaj svoji smáčím šílenou

zas ve jezeře tvého Tělesna…

Ela: Sechzehn! Helo, jsi krutá a cynická! Měla by ses stydět! Copak jsi mi neslíbila, že mi nikdy nepřipomeneš Otakarovo jméno?

Hela: Dreizehn! Jak ty na mě, tak já na tebe! A zrovna to řeknu: Žahour!

Ela: Tak ty takhle? No dobrá! Přibský!

Hela: Tsss! Žahour! Žahour!

Ela: Tsss! Přibský! Přibský! Přibský!

Hela: Tsss! Žahour! Žahour! Žahour! Ža-
hour!

Ela: Tsss! Přibský! Přibský! Přibský! Přibský! Přibský!

Hela: Žahour!

Ela: Přibský!

Hela: A to nemluvím o tom, jak jsi chodila vždycky odpoledne se studentem Baldou na kluziště!

Ela: Vždycky je lepší chodit se studentem Baldou na kluziště než večer s redaktorem Kopřivou za město!

Hela: Balda byl propadák!

Ela: Kopřiva škrabák!

Hela: A já stejně vím, od koho máš toho Heyduka!

Ela: A myslíš, že já nevím, od koho máš toho Jóžu Úprku?

Hela: A já stejně vím, proč smažíš vždycky 20. června vdolky!

Ela: A myslíš, že já nevím, proč máš na pianinu toho porcelánového jelena?

Hela: A co Čipera?

Ela: A co Machoň?

Hela: A co Veverka?

Ela: A co Pokorný?

Hela: Mlč o Pokorném!

Ela: Pokorný! Pokorný!

Hela: Veverka! Veverka!

Ela: Machoň! Machoň!

Hela: Čipera! Čipera!

Ela: Kopřiva! Kopřiva!

Hela: Balda! Balda!

Ela: Přibský! Přibský!

Hela: Žahour! Žahour!

Ela: Přibský! Kopřiva! Machoň! Pokorný!

Hela: Žahour! Blada! Čipera! Veverka!

Ela: Přibský! Pokorný! Sechzehn!

Hela: Žahour! Veverka! Dreizehn!

Ela: Helo, neměly bychom se takhle škádlit! Máme přece své etické zásady!

Hela: Máš pravdu! A svoji lidskou hrdost!

Ela: Tak, tak. A své dobré vychování!

Hela: Tak, tak. A své společenské postavení!

Ela: Náš život, drahá Helo, ostatně nikdy nebyl lehký…

Hela: My jsem neměly nikdy na růžích ustláno…

Ela: Život se s námi prostě nikdy nemazlil…

Hela: A vidíš – přesto jsem si dokázaly uchovat své etické zásady!

Ela: A svoji lidskou hrdost!

Hela: A své dobré vychování!

Ela: A své společenské postavení!

Hela: A vždycky jsme se obětovaly za své blízké!

Ela: Přestože se život s námi nemazlil…

Hela: Přestože jsme samy neměly nikdy na růžích ustláno…

Ela: Přestože náš život prostě nebyl nikdy lehký…

Hela: Kdyby byli všichni jak my… holka!

Ela: To by nebyly nikdy na světě války, viď?

Hela: To určitě nikdy! Co abychom zkusily ještě jeden fígl: zároveň zpívat a poskakovat…

Ela: Helo!

Hela: Já vím… jen trošičku…

(Zpívají a poskakují.)

Hela: Nic, viď?

Ela: Nic.

Hela: Ti lidé nemají etické zásady!

Ela: Ani lidskou hrdost!

Hela: Ani dobré vychování!

Ela: Ani společenské postavení!

Hela: A nechají nás tu stát u příkopu jako dvě zmoklé slepice!

Ela: A tolik jsme se obětovaly pro své blízké!

Hela: A nikdo nás nemá rád!

Ela: Jen Žahour nás měl rád… a kdo ví, jestli…

Hela: Jen Přibský… a kdo ví, jestli…

Ela: Jen Balda… a kdo ví, jestli…

Hela: Jen Kopřiva… a kdo ví, jestli…

Ela: Jen Čipera… a kdo ví, jestli…

Hela: Jen Machoň… a kdo ví, jestli…

Ela: Jen Veverka… a kdo ví, jestli…

Hela: Jen Pokorný… a kdo ví, jestli…

Ela: Ti by nám jistě zastavili!

Hela: Přibský, Kopřiva, Machoň a Pokorný jistě…

Ela: Žahour, Balda, Čipera a Veverka by se ani nerozpakovali!

Hela: Ach bóže, Jóža Úprka!

Ela: Ach bóže, Adolf Heyduk!

Hela: Ach božuk, 20. června vdolky!

Ela: Ach bžolky, porcelánový jelen!

Hela: A porcelánový sechszehn!

Ela: A porcelánový dreizehn!

Hela: A přece jsme neumřely!

Ela: Že ne, viď?

Hela: Elo… koukni… zastavilo auto!

(Dívají se za scénu.)

Ela: Jdi k němu!

Hela: Co já? Jdi ty!

Ela: Mám mu plivnout do tváře?

Hela: Zatím s tím počkej… až jak bude vypadat…

(Na scénu přichází Řidič.)

Ela: Co myslíš, jak vypadá?

Hela: Těžko říct… řekni mu něco!

Ela: Člověče, co si to dovolujete! (šeptem k Hele) Tak?

Hela: Tak, tak…

Ela: Co si o nás vlastně myslíte? Tak?

Hela: Dobrý, dobrý… jen dál!

Ela: Copak jsme nějaké flundry?

Hela: Nějaká žebrota?

Ela: Na nás si nepřijdete, styďte se!

Hela: Ach ta naše Lída…

Řidič: Dobrý den, dámy! Obávám se, že tu běží o nějaké menší nedorozumění, nezastavil jsem totiž vám, ale jen tak… abych tak řekl… náhodou… totiž přesněji řečeno z nutnosti… to víte, to tak na člověka najednou přijde…

Ela: Tak vy jste nezastavil nám? No vidíte, jaký jste! Ach, Helenko, jsme samy na celičkém světě!

Hela: A tolik jsme se v životě dokázaly obětovat!

Řidič: Když dovolíte, dámy, chtěl jsem jenom poznamenat, že jsem vám dost dobře nemohl zastavit, když jste přece vůbec nezamávaly…

Hela: Cože?

Řidič: Že jste vůbec nezamávaly…

Ela: Cože?

Řidič: Upozorňuji jen, že jste vůbec neza-
mávaly…

Hela: No dovolte, jak se opovažujete!

Ela: My, a zamávat! No to je vrchol!

Hela: Zamávat? My! Takový fígl!

Ela: Copak jsme nějaké flundry?

Hela: Nějaká žebrota?

Ela: A jestli chcete něco vědět, tak my jsme nikdy v životě na nikoho nezamávaly! Nikdy v životě, pane! Nikdy!

Hela: A nikdy také nezamáváme, pane, nikdy v životě, nikdy!

Řidič: Potom lze ovšem očekávat, že vám také pravděpodobně nikdy v životě nikdo nezastaví…

Hela: Pane! Máme přece své etické zásady!

Ela: Svoji lidskou hrdost!

Hela: Své dobré vychování!

Ela: Své společenské postavení!

Hela: Své dobré zvyky a obyčeje!

Ela: Své rodinné tradice!

Hela: Své památky, vzpomínky a ideály!

Ela: Svoji čest, své jméno a svou skvělou pověst!

Hela: Své neteře, zesnulé a příbuzné!

Ela: Své blízké a své drahé!

Hela: Své Žahoury a Přibské!

Ela: Své Kopřivy a Baldy!

Hela: Své Čipery a Machoně!

Ela: Své Veverky a Pokorné!

Hela: Své Heyduky a Úprky!

Ela: Své 20. června vdolky!

Hela: Své porcelánové jeleny!

Ela: Své útulno a čisto!

(Tempo i hlasitost narůstají.)

Hela: Své krajky, vlajky a nemoce!

Ela: Své myšlenky, perořízky a příručky!

Hela: Své kanáry, strýce a snáře!

Ela: Své prádelníky a pelestě!

Hela: Své polštáře a breviáře!

Ela: Své historické romány!

Hela: Své bačkory!

Ela: Své ságy!

Hela: Své dečky a své pradědečky!

Ela: Své diáře, smetáčky a halušky!

Hela: Své pilulky, zástěrky a záděrky!

Ela: Své šlojíře, kapsáře a cypřiše!

Hela: Své květináče, pařenáče a zavináče!

Ela: Své vláčky, ptáčky a hračky!

Hela: Své tašky, pračky a značky!

(Hlasitost je maximální a tempo zběsilé.)

Ela: Své šlupáře, kráže a hábiše!

Hela: Své flamtroky, ksiboje a zumvaše!

Ela: Své bluntráky, kanduše a mojáky!

Hela: Své znalky, gyrdyje a mortušky!

Ela: Své anaparty, cumboně a ksantušky!

Hela: Koukni, Elo, on odjel…

Ela: Tak vidíš… A Lídě by určitě neodjel!

Hela: To určitě ne…

Ela: Ach ta naše Lída!

Hela: Co my v tom životě máme?

Ela: Jen své etické zásady…

Hela: Jen svoji lidskou hrdost…

Ela: Jen své dobré vychování…

Hela: Jen své společenské postavení…

Ela: Jen své dobré vychování…

Hela: Jen své společenské postavení…

Ela: Jen své etické zásady…

Hela: Jen své dobré vychování…

Ela: Jen své etické zásady…

Hela: Jen své etické zásady…

Ela: Jen své etické zásady…

(Hovor je stále tišší a jeho tempo pomalejší.)

Hela: Jen svoji lidskou hrdost…

Ela: Jen své etické zásady…

Hela: Jen své dobré vychování…

Ela: Jen svoji lidskou hrdost…

Hela: Jen své společenské postavení…

Ela: Jen své etické zásady…

Hela: Jen své společenské postavení…

Ela: Jen své dobré vychování…

(atd.)

(Hovor se zvolna mění v šepot, šepot ve stále tlumenější až takřka neznatelné rytmizované pohyby a gesta, jež potom pomalu vyústí do naprostého klidu a ticha.)

Jako dospělá jste si za svůj literární jazyk zvolila němčinu, ne rodnou slovenštinu…

To nebyla volba. Já jsem svůj jazyk ztratila, emigrace byla jako smrt. A k němčině jsem se přiklonila z pudu sebezáchovy. Chtěla jsem důstojně žít – a důstojně žít pro mne znamenalo jen v jazyku. Rozešla jsem se s manželem, německým spisovatelem, ukradla jsem mu němčinu a pustila se v ní sama do psaní. Já jsem si svou němčinu postavila.

To je hezký obraz, někdo si v emigraci postaví dům, vy jste si vystavěla jazyk. Psala jste dřív také slovensky?

Na střední škole do časopisu, který jsme založily se spolužačkami. Ve Švýcarsku jsem německy začala psát nejprve pohádky pro dospělé.

Letos v březnu jste četla v Praze v Goethově institutu ze své knihy Die beste aller Welten – Nejlepší ze všech světů, která loni vyšla v německém nakladatelství. Zeptám se na to nejdůležitější pro spisovatele, na jazyk. Jaké to bylo pro vás jako pro Slovenku, číst německy v Praze?

Když jsem v roce 1968 odcházela z Československa, byla jsem v Praze poprvé. A teď to byl návrat do Prahy po čtyřiceti letech, kdy jsem prošla celý svět, nadto návrat s německým textem. To, že zdejší publikum zajímalo literární zpracování mého trenčínského dětství v cizím jazyce, který jsem se nejdřív musela naučit, se mi zdálo zázračné. A pochopila jsem, že moje země není jen Slovensko, ale skutečně Československo, a že tuto knihu i Češi vnímají jako svou minulost.

Na čtení jste řekla, že do němčiny vnášíte nové, slovanské prvky, a tak ji obohacujete. Já jsem tu knihu četla nejdřív ve slovenském překladu, který vyšel dřív než německý originál. A přestože nečtu ráda slovensky, ten překlad mě uchvátil. Spolupracovala jste na něm s Janou Cvikovou?

Jana Cviková to přeložila, já autorizovala. O některých věcech jsme diskutovaly, ale ona mě dokázala mnohdy přesvědčit o svém pojetí. Je na Slovensku jediná, které jako překladatelce důvěřuji a dovoluji jí překládat své věci. Lidé překlad přijali velmi dobře, říkali, že je to tak slovenské, že si neumějí představit, že jsem to napsala německy.

Německý originál a slovenský překlad mají každý jiný zvuk. Je vidět, jak je jazyk literárního díla důležitý. Myslím si, že i český překlad bude znít trochu jiným hlasem. Není pravda, že dílo překladem vždy něco ztrácí, to musím jako překladatelka zdůraznit. Dobrý překlad naopak vnáší do textu to jiné, co je vlastní cílovému jazyku. Teď vám položím možná provokativní otázku. Nejlepší ze všech světů má v německém vydání na obálce napsáno „román“. Považujete tuto knihu za román?

Jsou to miniatury, které spojuje monolog hlavní hrdinky. Román už dnes nemusí mít konvenční formu. Slovo román dalo na obálku nakladatelství spíš z komerčních důvodů. Pro mě je to próza. Pro Švýcary je svět reálného socialismu z konce padesátých let na Slovensku zcela exotický a já nikde nedávám návod, jak to číst a vnímat, takže se ozvaly kritické hlasy, že tam chybí struktura. Na Slovensku žádnou strukturu nikdo nepostrádal.

Přečetla jsem všechny německojazyčné recenze knihy. Byly pozitivní. Zarazily mě ale dvě z nich. Ve Frankfurter Allgemeine Zeitung začíná recenzent tím, že se v Německu málo rozlišuje, kdo z autorů je Slovák a kdo Čech, a že by chtěl tedy zdůraznit, že Josef Škvorecký je Slovák, i když bývá řazen k Čechům…

Zasmála jsem se a jeho recenzi nemůžu brát pochopitelně vážně.

V té druhé recenzi pro Deutschlandradio se mluví o padesátých letech jako o „junge Tschechoslowakei“, recenzent se zřejmě domnívá, že Československo vzniklo až po druhé světové válce. Jaké bylo přijetí knihy ve Švýcarsku, kde žijete?

Nečekala jsem velký zájem, tohle téma je jim vzdálené, ale nakonec mě odezva u Švýcarů příjemně překvapila. Politické pozadí pochopitelně neznají. Ale je to i příběh rodiny a v této rovině se s tím můžou identifikovat i mladí čtenáři. Ve školách, kde jsem měla čtení, dívky říkaly, že moje hrdinka má rozštěpený mozek na slova pro školu a slova pro rodinu. U nich že je to také tak, i když nejde o politiku. Po čtení v Německu, kdy bylo někdy hrobové ticho, mi posluchači říkali, že si netroufli smát se vzhledem k tomu, jakou jsem prožila tragédii. Že cítí, že je tam absurdita a humor, ale smát se nahlas se neodváží.

Ano, Němci berou německy psané knihy od autorů jiných národů jako exotiku. Považuji to za absurdní, máme tisíc let společnou, neměnnou hranici s Němci, přesto jako bychom žili na jiné planetě…

Vy Češi jste na tom ještě dobře. Aspoň se ví, že existuje Praha. Ale že existuje také Bratislava a Slováci, to mnohdy nevědí ani intelektuálové. Po čtení v Lipsku jeden novinář poté, co mě hodinu poslouchal, řekl, že by se mě rád zeptal na balkánskou literaturu.

Píšete eseje, reportáže a prózu. Jakým způsobem se ty žánry spolu potýkají, stýkají, doplňují?

Já jsem ve všem obojživelník. Moje reportáže jsou literární, vznikají na základě objektivních událostí, ale vkládám do nich svůj subjektivní pohled. A v próze jsou zase základem skutečné události, které okřesávám tak, že je komprimuji a povznáším nad realitu. Mísím styly. Holčička v mé próze, to je slovanský citový prvek, ale jazyk, němčina, to je rozumové, to je intelekt.

Jedním z vašich důležitých témat je muž a žena, vnímám je i ve zmiňované próze. Jak vidíte postavení žen ve Švýcarsku, na Slovensku, eventuálně v českých zemích?

V knize ukazuji tradiční stereotypy na Slovensku v době mého dětství. Tam nebylo mezi ženami a muži partnerství. Ve Švýcarsku, když jsem tam přišla, ženy nejenže neměly volební právo, ale ony i mlčely. Mlčely i na univerzitě, kde jich bylo málo. Nepřišla jsem z divočiny do ráje, jak si mnozí Švýcaři mysleli. Postupně se to začalo měnit, sílilo ženské hnutí, ale pořád to nebylo jako tady, nebyly školky, jesle. Vdala jsem se za německého spisovatele a měla jsem představu modelu intelektuálního partnerství J.-P. Sartra a Simone de Beauvoir, myslela jsem, že budeme oba psát, ale to nešlo, tak jsme se rozešli. Já nakonec měla děti i psaní, ale společnost mi nepomáhala, to vůbec ne. Bylo to těžké.

Pro mě je Švýcarsko země paradoxů. Od druhé poloviny 19. století mohly na švýcarských vysokých školách studovat ženy z celé Evropy jako řádné posluchačky, a přitom švýcarské ženy neměly volební právo až do sedmdesátých let 20. století…

V některých švýcarských kantonech donedávna neměly ženy kantonální volební právo, protože muži hlasovali proti tomu. To bylo porušování lidských práv. Dnes je to celkově lepší, ale když jsem přišla, byla to doba temna, uzavřená společnost. I emocionalita se brala jako něco neslušného, jako projev nezralé osobnosti. Ale já jsem se potlačování citu nehodlala přizpůsobit. Mohla jsem si to ve svobodném povolání dovolit. Je známka slabosti, když nějaká země očekává, že se příchozí zcela přizpůsobí jejich životu a popřou sami sebe. Dnes má každý třetí občan ve městech migrantskou minulost, Švýcarsko je mnohem snášenlivější, když dokáže integrovat takovou směs kultur. Právě píšu novou knihu o emigraci a nebude jen o mé zkušenosti.

Nelze nepomyslet na slavnou řeč Friedricha Dürrenmatta Švýcarsko jako vězení, kterou pronesl krátce před smrtí. Mluví v ní o švýcarských občanech jako o dozorcích, kteří hlídají sami sebe…

Ano, takové tendence byly silné, ale dnešní generace už je jiná, přestože mentalita kontroly nevymřela. Kritický pohled na zemi, kde už dlouho žiju, neznamená, že tam nežiju ráda.

V Nejlepším ze všech světů pro mě byla jednou z nejsilnějších pasáží ta, v níž matka jasně říká, že syn je pro ni důležitější než dcera. A nakonec se obrací k dceři: Počkej, až ty budeš mít syna. Klasický patriarchální model. Vy máte dva dnes už dospělé syny…

Zatím mohu soudit, že jsem svým synům dala pocit, že mohou mít jako partnerku silnou osobnost, ne poslušnou putičku.

Jaký máte vztah k češtině?

Čeština byla můj první cizí jazyk, dá-li se to tak říct. Zůstal pro mě jazykem poezie. Četla jsem česky, překladů světové literatury ve slovenštině bylo málo. Když matka recitovala básně, tak česky. Představovala jsem si, že je to jazyk, kterým se píšou básně. Hovorovou češtinu jsem neslyšela. První moje literární pokusy byly tedy logicky v češtině. Pro mě to byl jazyk literární, vznešený. Dodnes je pro mě čeština blízký jazyk, ale nehovořím jím. Rozdělení Československa jsem vnímala, jako by mi rozřezávali srdce, nejen kvůli jazyku, ale celkové blízkosti. Dnes si myslím, že rozdělení bylo správné. Cítím v Česku něhu, mluvím tu slovensky a mám pocit, že jsem vítaná. Už teď cítím, že až moje knížka vyjde česky, bude mít jiného ducha a moje hrdinka bude česká. Takovou sílu má jazyk.

Irena Brežná (nar. 1950) vystudovala slavistiku, filosofii a psychologii v Basileji. Pracovala jako psycholožka, překladatelka a tlumočnice. Po roce 1989 podporovala humanitární a ženské projekty ve středovýchodní Evropě a Africe. Patří k významným německojazyčným publicistkám s tematikou střední a východní Evropy. Píše eseje, reportáže a prózu. Vydala knihy Šupinatá kůže (Schuppenhaut, 1989), Karibský ples (Karibischer Ball, 1991), Biro a Barbara, knížka pro děti (Biro und Barbara, Kinderbuch, (1989), Falešné mýty: Reportáže ze střední a východní Evropy po převratu (Falsche Mythen. Reportagen aus Mittel- und Osteuropa nach der Wende, 1996), Vlčice ze Sernovodsku. Reportáže z Čečny (Die Wölfinnen von Sernowodsk. Reportagen aus Tschetschenien, 1997), Sběratelka duší. Na cestě po mé Evropě (Die Sammlerin der Seelen. Unterwegs in meinem Europa, 2003). Poslední knihou je próza Nejlepší ze všech světů (Die beste aller Welten, 2008), která vyšla slovensky rok před německým vydáním pod názvem Na slepačích krídlach (Aspekt, Bratislava 2007) v překladu Jany Cvikové. Český překlad vyjde v nakladatelství Paseka v příštím roce. Tuto knihu autorka představila v březnu 2009 v Goethově institutu v Praze na pozvání Pro Helvetia.

Jon Fosse

Mámení

Přeložil Ondřej Vimr

Pistorius & Olšanská 2009, 62 s.

Zatím poslední novela norského spisovatele a dramatika vychází po dvou letech také v českém překladu. Nacházíme tu opět prvky pro autorovu tvorbu příznačné: jazykovou úspornost, minimum interpunkce, časté opakování slov. Vyprávění se pohybuje v jakýchsi kruzích, kdy je hlavní dějová linka narušována doplňováním minulosti a zároveň snovými pasážemi. Jazyk je zvláštně rozkročený mezi hrabalovskou básnivou poetikou a bernhardovskou strohostí. Obsahově se Fosse tentokrát patrně pokusil vyrovnat s Dostojevským. V útlé knize, jejíž děj se odehrává zhruba na konci 19. století, sledujeme cestu dvou sedmnáctiletých milenců, kteří se ze společnosti vyřadí tím, že čekají nemanželské dítě. A stejně jako se Raskolnikovovi připletla do cesty stařena-lichvářka, kterou bylo nutno kvůli vlastnímu prospěchu zabít, tak se tomuto páru postaví hned dvě báby, jichž je třeba se zbavit. Minulost musí ustoupit budoucnosti! Akt vraždy ale autora nezajímá, a vlastně ani to,
co se po spáchaném zločinu děje ve vrahově mysli. Stařena je vždy čistě odklizena mimo příběh a pár pokračuje ve své cestě k vlastní rodině. O vině se nemluví, zločin se ukazuje jako něco nevyhnutelného. Z původního Zločinu a trestu tak mizí trest, zločin se mění v nutnost. Autor jako by tím chtěl naznačit, kam se naše společnost za poslední století posunula. Nemusí moralizovat, stačí napovědět…

Jiří G. Růžička

Roman Erös

Cadík

Družstevní práce 2008, 154 s.

Prozaický debut Romana Eröse (nar. 1963) rozvíjí dvě časová pásma – jedno historizující, z druhé světové války, zachycující dobrodružný útěk židovské dívenky a tajemného mladého muže Evropou přes Francii do Ameriky před nacistickou okupací; druhé ryze současné, představující peripetie nezodpovědného, lehkomyslného flinka – v závěru se překvapivě, rádoby magicky prolnou a zapadnou do sebe. Příběh trochu s rysy moderní pohádky má schéma a ambice takzvané velké prózy, bohužel ztroskotává na autorově neumění a diletantismu: převládá naivita, jednoduchost, přímočarost, zrychlená akčnost, a na druhé straně zas rozvláčná didaktičnost. Textem se rozlévá oceán zbytečných slov a scén, neboť vypravěč neumí nic nechat na čtenáři, musí všechno doříci do konce, školsky vysvětlit, ilustrovat. Přes zjevně výrazné slabiny však Erösova próza nevyznívá trapně a nesympaticky, povyšuje jí zvláštní insitní půvab, upřímná a poctivá snaha zmocnit se příběhu,
v němž je všechno možné a jež má platnost čistého a nevinného snu.

Jiří Zizler

Claire Keeganová

Modrá pole

Přeložila Alice Hyrmanová-McElveen

Kniha Zlín 2009, 180 s.

Irská spisovatelka Claire Keeganová je ve své sbírce povídek Modrá pole věrná žánru. Snad ještě lépe než český výraz „povídka“ vystihuje její prózy anglické označení „short story“, krátký příběh. Keeganová jde rovnou k věci a pomocí dokonale vykreslené atmosféry popíše na několika málo stránkách záblesk okamžiku v životě hlavního hrdiny tak sugestivně, že zároveň rozehraje příběh, který, ač skutečně krátký, přesáhne hranice textu a roztáhne se do dlouho přetrvávajícího pocitu neklidu. Autorka pracuje jako fotograf: zachytí jen fragment výjevu, ale tak, že snímek navádí k domýšlení kontextu; vyvolává dojmy mnohonásobně pestřejší, než je samotný obrázek. Keeganová, která sama vyrůstala na farmě, hledá svá témata a motivy na irském venkově – vytváří podivuhodný svět, kde se mísí snění zvířat, babské pověry, křesťanské symboly, problematika celibátu, sexuálního zneužití a osobních krizí. V tomto světě ženy, muži a děti mají každý své jasně dané místo
a neradno je měnit. Venkovští hrdinové-vypravěči jsou děti, dospívající, dospělí, duchovní, zamilovaní, nenávidění či nenáviděníhodní. Jedno mají společné – každý z nich v jednom zásadním okamžiku probírá ve zrychleném tempu celý svůj předchozí život se stejnou naléhavostí, jako by umíral. Díky své hutnosti působí přítomné krátké povídky spíš jako romány s nepřeberným množstvím nabízejících se interpretací.

Alžběta Glancová

Martin Hybler

Kolem dokola

Revolver Revue 2008, 231 s.

Texty psychologa, politického komentátora a kritika Martina Hyblera z let 1983–2002 zařazené do předkládaného výboru se týkají beletrie a literární kritiky, a to jak na poli českém, tak francouzském. Styčnými tématy jsou zejména jazyk a obraz české společnosti, zejména v letech polistopadových. V reakci na lopatkovský výbor Šifra lidské existence autor připisuje českému prostředí instrumentální pojetí literatury, ,,dispozice (…) která si libuje v podvodu, zbabělosti, krádeži a lži, a pokouší se pro ně intelektuálními vytáčkami získat prostor, čímž se v Čechách definuje rozum“. Podobné rozhořčení a snaha očistit literaturu od nánosů intelektuálního pozérství a autorské sebeprezentace jsou patrné i v recenzi tří z nejpopulárnějších (a nejdiskutovanějších) knih devadesátých let od pánů Putny, Viewegha a Chauna. Hybler postupuje systematicky, poctivě, své argumenty dokládá citacemi, jako by měl vždy na
paměti čtenáře a chtěl k závěru dojít ve společném porozumění. Toto zdání umocňuje časté kladení otázek, ohledávání možných přístupů k problému a také osobitý smysl pro humor, který ale nikterak neznehodnocuje pravdivost tvrzení. Autor totiž nikdy téma ani samotný kritický počin nezlehčuje, a vymezuje-li se v kritice Fideliových Kritických esejů proti univerzální kritické metodě, pak celá kniha představuje toto stanovisko v praxi. Texty svědčí o autorově divergentním uvažování, umění dívat se na věci z více úhlů a schopnosti přesné formulace.

Anna Vondřichová

Jan Zahradníček

Mezi nás prostřena noc… Dopisy z vězení ženě Marii

CDK 2008, 336 s.

Že se česká komunistická hrůzovláda raných padesátých let výrazně podepsala na literatuře, je zjevné a známé. Někteří spisovatelé museli emigrovat, jiní byli umlčeni, další byli odsouzeni a uvězněni. Mezi nimi se zpravidla připomíná Jan Zahradníček (1905–1960), zatčený roku 1951 a odsouzený roku 1952 v procesu s „klerofašistickou odnoží zelené internacionály“ (společně například s B. Fučíkem, J. Knapem či F. Křelinou) na třináct let. Zahradníčkův osud však byl tragičtější než osud jeho druhů: během věznění mu na otravu zemřely dvě malé dcery. Zahradníčkovi bylo slíbeno propuštění, avšak poté, co dcery pohřbil, musel se do vězení na další čtyři roky vrátit (během věznění se mu narodila další dcera). V roce 1960 byl konečně propuštěn; v té době mu zbývalo jen pět měsíců života. Mimořádná tragičnost jeho osudu jej učinila jistou ikonou obětí politických represí. Ne náhodou právě na jeho osud vzpomíná I. M. Jirous ve své poezii: „V té krátké chvíli
usínání/ než spánek padnul na víčka/ vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka/ co musel milá snést/ Proti němu je naše bolest/ jen malá maličká…“ (Magorovy labutí písně).

Zájem o Zahradníčkovo dílo s sebou logicky nese i zájem o jeho biografii, a ten zase můžeme vnímat v širším kontextu zájmu o problematiku komunistického věznění spisovatelů. V této oblasti máme k dispozici celou řadu textů (Pecka, Beneš, Stránský a další), ovšem jako citelná mezera v poznávání tématu se doposud ukazuje samotná korespondence z vězení. Uvedená první vězeňská epistolografická edice je tudíž počin nesmírně záslužný. Dopisy politických vězňů si jsou v mnohých ohledech velmi podobné: ve velké míře totiž podléhají týmž normám a příkazům. Vězni samozřejmě nemohou popisovat cokoli negativního: popis výslechů, ale ani například nechutné stravy zde nikdy nenalezneme. Dopis bylo povoleno psát jednou za delší časový úsek (dva měsíce až čtrnáct dní podle druhu trestu), je tedy logické, že pisatel se zde snaží nakumulovat co nejvíce informací. Vzhledem k tomu, o čem psát nemůže, mu přitom prakticky zbývá jen
možnost zahrnovat adresáta otázkami a vlastními verbalizovanými přáními. Zahradníček mohl psát dopisy v minimální míře, nechtěl tedy pozornost tříštit mezi více lidí a výhradním adresátem je jeho žena Marie, „drahá a milovaná Mařenka“. Specifikem Zahradníčkových listů je klidný tón, neustálá láskyplná péče o ženu a malé děti (na které se v závěrech dopisů též obrací) a též o domov a jeho okolí. Chvílemi se čtenáři zdá, že čte texty psané na svobodě, kdesi ve vesnickém ústraní v dobách hlubokého míru, a jen občasné a spíše marginální zmínky dávají tušit reálné kontury situace, v níž se pisatel nacházel.

Pavel Šidák

Jeph Loeb, Tim Sale

Batman – Dlouhý Halloween I, II

Přeložili Marek Barányi, Roman Bílek a Pavel Švanda

BB art 2008 a 2009, 176 a 200 s.

O halloweenské noci byl zabit synovec vládce gothamského podsvětí. Od té doby jsou svátky pro zločinecké impérium časem počítání ztrát. Město svírá otázka, kdo je Sváteční vrah. Třináct studií v černo-fialovo-modré zarámovaných do nekonečného sněžení. Za chvíli máte dojem, že sněží i na Den nezávislosti. A ne snad? Temné uličky, zakouřené kanceláře, přepychová sídla, šumění šampaňského a rodinné klany starší než město samo. Cat Woman. Joker. Poison Ivy. Zrození Two-Face. Přízraky a duchové. Efektní a do detailů promyšlená hra se žánry, stylová retro kresba a scenáristická ekvilibristika jsou nejlepší důkazy toho, že i mainstreamový komiks je možné obdivovat jako vytříbený a myšlenkově bohatý. Jestliže se v první knize autoři rozhodli vyprávět gangsterský příběh ve stylu noir, „černobílý sen o Gothamu, který ovládali Hoši se zbraněmi, Krásky se rtěnkami a Stíny, které měly stíny“, v knize druhé se tento koncept
nenápadně přetavil v čistokrevný horor. Gothamská stínohra se spolu se světly ohňostrojů zdárně transformovala v arkhamské šílenství, gradující ve finálním danse macabre světa. Světa ve stavu, kdy dobří i zlí zašli až příliš daleko, kdy jedni už nemají druhým co vyčítat. Vzdálenost mezi uchováním posledních zbytků naděje a okamžikem, kdy se nadvlády chopí temnota a destrukce, je menší než kdykoliv předtím. „Věřím v město Gotham“ nikdy neznělo tragičtěji.

Jarmila Křenková

Gavriel Guy Kay

Letní strom. Fionavarská tapisérie – kniha první

Přeložila Linda Bartošková

Argo 2009, 312 s.

Kanaďan Gavriel Guy Kay je u nás znám především jako autor svébytných, dějově i stylisticky vytříbených fantasy variací na různé dějinné epochy. Jeho prvním dílem – jehož vydáním se smazává pravděpodobně největší český dluh vůči klasické fantasy – však byla neméně kvalitní trilogie Fionavarská tapisérie, vyrůstající ze základů ustavených již J. R. R. Tolkienem. Zápletka se točí kolem boje Dobra se Zlem v bájné Fionavaře, původním ze všech světů, plném kouzel a podivuhodných bytostí. Sem je kouzlem přenesena pětice pozemských studentů, nucená vypořádat se nejen se svou úlohou v boji proti zlému božstvu, ale hlavně se svými vlastními strachy a slabostmi. Největší síla Letního stromu však nespočívá v ději, ale ve schopnosti zakomponovat do textu úryvky poezie, hlavně pak její rytmus a značnou dávku lyrična. Kay sám píše básně a na jeho prózách je to znát. Nejen ve chvíli, kdy vypráví pradávné příběhy či popisuje účinek tragické písně. Kniha je plná
básnických přívlastků a postupů, popisů tance i kouzelných rituálů. Její jazyk tak zdařile vzdává hold starým eposům, ságám a písním. Výsledkem je dílo na pozornost náročnější, než bývá u klasických fantasy románů zvykem. Zároveň je to však v tom nejlepším slova smyslu kniha magická, v českém překladu navíc vybavená i vkusnou grafickou úpravou, které vévodí malba Johna Howea.

Boris Hokr

Kolektiv autorů

Praha objektivem tajné policie

Ústav pro studium totalitních režimů 2009, 288 s.

Když jsem před více než čtyřmi lety žádal archiv ministerstva vnitra a Bezpečnostní informační služby, aby mi byla zpřístupněna videa a fotografie ze sledování oponentů minulého režimu, dostal jsem odpověď, že se dokumenty přes veškerou snahu nedaří nalézt. Nakonec se však během sporů o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů přece jen zázračně objevily, a ten tak mohl vydat u příležitosti českého předsednictví EU reprezentační česko-anglickou publikaci. Soubor několika stovek fotografií pořízených v období komunistického režimu Správou sledování StB je v ní doprovozen krátkými úvodními studiemi, přibližujícími fungování této složky, její personální obsazení a vybavení, a doplněn vyznáním editora fotografií Vladimíra Bosáka. Výběr snímků je do určité míry nahodilý, vychází ze zlomku dosud prozkoumaných svazků (většinou začínajících písmenem A), případně zachycujících i mezinárodně známé osobnosti (například Miloš Forman, Milan Kundera,
T. G. Ash). Přesto však naznačuje mimořádný význam, který materiály mohou mít pro poznání každodennosti režimu (život na ulicích, proměny Prahy), a mnohdy také překvapí nezáměrnou uměleckou silou výpovědi.

Filip Pospíšil

Charlotte Chandlerová

Ingrid. Životopis Ingrid Bergmanové

Přeložila Eva Křístková

BB art 2008, 332 s.

Autorka v monografii jedné z hollywoodských ikon minulosti (1915–1982), původně švédské herečky, předkládá neuvěřitelnou horu banalit a ohromujících zjištění z oblasti hereččiny sebepéče. Ohledně vlasů: „Myla si je sama. Žádná z ostatních hereček, které jsem znal, to nedělala a ani to neuměla,“ říká o Bergmanové George Cukor. „Moji rodiče do sebe byli zamilovaní – a pak už nebyli,“ prohlašuje zas její dcera. Jiný citát v duchu humoru filmu Trhák praví: „Tvářil se, že mě neslyší, ale já jsem věděla, že mě slyší.“ Navíc Bergmanovou zneklidňovaly „báječné máslové sušenky“ a čtenář se pochopitelně dozví, i jak to měla herečka se zmrzlinou (dokázala spořádat až čtyři za den). Pokud kolem slavných div existuje jakési mystérium a fluidum (často falešné, vzniklé sugestivním nasvícením z příhodného úhlu), publikace podobného typu je boří frapantním způsobem. Možná je ovšem pravda, že „součástí tajemství úspěchu je podávat ty
nejvybranější večeře“. Když k žalostnému (překladem rozhodně nevylepšenému) stylu připočteme cimrmanovsky pojaté synopse filmů, vzniká otázka, pro jaké čtenářské vrstvy kniha vznikla. Adresuje své dílo autorka cinefilům již poněkud slaboduchým, nebo knihu napsala primárně pro americký trh? Český by se bez ní obešel.

Jiří Zizler

Petra Maříková Vlčková a kolektiv

Hroby, hrobky a pohřebiště starých Egypťanů

Libri 2009, 416 s.

Starověcí Egypťané byli posedlí stavbou příbytků pro věčnost asi tak, jako je současná civilizace posedlá stavbou příbytků pro život. Není proto překvapením, že většina egyptologických knih „z hrobů málokdy vystupuje“. Zatímco staroegyptské domy budované z lehkých materiálů vzal čas a nilské bahno, mnohem solidnější hrobky vědcům dodnes poskytují drtivou většinu studijního materiálu. Petra Maříková Vlčková a spol. se na egyptské hrobky podívali opravdu detailně a mapují jejich historii od pravěku přes slavná období pyramid a Údolí králů až k islámskému období Egypta. Cenným přínosem knihy je zaměření na méně známé památky a období, která v egyptologii stojí trochu na okraji zájmu, doslova „ve stínu pyramid“ – přechodná období, pozdní doba, ptolemaiovské období, oázy v Západní poušti… Oceňuji rovněž vhled do historie nekrálovských hrobek, obrovské množství plánků jednotlivých památek a shrnutí koptských a islámských pohřebních
zvyklostí. Naopak mě udivuje, že nejsou zmíněny pyramidy núbijských faraonů v súdánských lokalitách Napata a Meroe. Jak se zdá, rozhodli se autoři, že egyptské území „omezí“ na jeho současné hranice. Přitom Súdán, ale i Sinaj by knize přidaly na informační hodnotě, protože na těchto územích docházelo k nezanedbatelnému prolínání kulturních vlivů, čehož se přispěvatelé většinou „nebojí“. Místy je to trochu suchopárné čtení, pokud se ale nelekáte břemen, vezměte si tuto knihu na svou cestu Egyptem třeba s archeologickým atlasem Johna Bainese a Jaromíra Málka, neuteče vám (s trochou nadsázky) ani hrobeček.

Petr Ferenc

Stanislaw Lem

Sex wars

Přeložil Pavel Weigel

Akropolis 2008, 224 s.

Prestiž literatury science fiction patrně v poslední době upadá, což jistě souvisí i s mohutným vývojem technologií, který antikvuje i imaginativní vrcholy žánru. Obrací však opět pozornost k etické a sociální stránce její futurologické dimenze. Zde zůstává mimořádně inspirativní dílo vynikajícího polského autora SF Stanislawa Lema (1921–2006). Soubor jeho časopiseckých textů se věnuje zvlášť nebezpečím akcelerované dynamiky aplikovaného vědeckého poznání. Lem (původním vzděláním lékař) vždy důsledně a přísně setrvává na pozicích exaktního přírodovědného myšlení – zázraky ho nechávají lhostejným. Věří spíše v tvůrčí potenciál náhody, jež obnáší schopnost pohotově vytvářet nové struktury a řády. Nedeklaruje se však jako optimista, nýbrž jako obavami naplněný skeptik – nové technologie svou podstatou dvousečně vytvářejí rizika a etické problémy, hrozí nebezpečí, že prostředí bude inteligentnější než lidé, stále více nás ohrožují chyby
a selhání lidského faktoru v čím dál umělejším světě. Lemova rezervovanost vůči pokroku a inklinace k nějakým formám regulace (mj. upozorňuje, že v roce 3400 při dnešním přírůstku by připadaly na člověka dva centimetry čtvereční) jistě vychází i z jeho zkušenosti se životem ve dvou totalitách, jež ho naučila, že „příšerná lidská povaha… obscura et mala est“.

Jiří Zizler

I při kritickém pohledu, zbaveném jakékoli apriorní úcty k dnes už klasickému autorovi, je zjevné, že románový debut tehdy sedmadvacetiletého Vladimira Nabokova (1899–
–1977) přesahuje kategorii literárních prvotin. Naopak už zde je v zárodečné, ale působivé podobě obsažen rejstřík autorských témat a motivů, které později úspěšně rozvine, celá jeho budoucí poetika. Je to román prosycený nostalgií za zmizelým světem dospívání (není třeba zdůrazňovat, nakolik se sem promítá zkušenost ruského emigranta, který ve dvaceti letech odešel s rodinou z vlasti, kam se ostatně už nikdy nevrátil). Jeho dějištěm je Berlín, přesněji poněkud zašlý berlínský penzion obývaný ruskými exulanty neboli „sedmi ruskými stíny“. Opakujícím se motivem spojeným s tímto místem jsou zvuky nedaleké železnice, které domem rušivě procházejí. Nabokov nás tak nenechává na pochybách o neukotvené, neklidné a odcizené povaze exulantské existence. Nikoli náhodou připomíná tento penzion nešťastných duší obdobný podnik paní Vaquerové z Balzakova Otce Goriota.

Pravidelný vzor vzpomínek

Zdejší komunita, v níž nechybí starý básník, dva baletní tanečníci, mladá dívka nebo bývalý carský důstojník, představuje svérázný obraz předrevolučního Ruska. Hlavní hrdina Lev Glebovič Ganin tu jednoho dne zjistí, že jeho spolubydlící očekává příjezd své ženy, která byla kdysi Ganinovou první láskou. Překvapivé zjištění ho vytrhne z bezcílného přežívání, Ganin se rozhodne svou bývalou milenku získat zpět. Zároveň s tímto předsevzetím do jeho života vtrhne vlna znovuoživených vzpomínek. Ztracená vlast a první láska se v jeho citové paměti prolnou, podobně jako obrazy minulosti na chvíli hojivě překryjí neuspokojivou berlínskou přítomnost.

„Jeho stín bydlel v penzionu paní Dornové, zatímco on sám dlel v Rusku a své vzpomínky prožíval jako skutečnost. Jeho čas byl určován průběhem jeho postupného rozpomínání. (…) Zdálo se, jako by jeho minulý, k dokonalosti dovedený život prostupoval jeho všedními berlínskými dny jako pravidelný vzor. Ať dělal Ganin v tyto dny cokoli, onen druhý život ho vytrvale hřál. Nebylo to jenom vzpomínání, ale život, který byl mnohem skutečnější, mnohem ,intenzivnější‘ – jak se píše v novinách – nežli život jeho berlínského stínu. Byl to nádherný milostný román, rozvíjející se pozvolna, opravdově a něžně.“

Typicky nabokovovské téma paměti a vzpomínání nakonec vystoupí do popředí mnohem výrazněji než milostný příběh znovuprožitý z odstupu času. Právě v lyricky zabarvených pasážích, kde se překrývá autobiografie s fikcí, osobní příběh s atmosférickou črtou, prokazuje Nabokov největší mistrovství. Paměť je tu spojena s prchavou krásou, s melancholickým poznáním, které člověka promění. Tak jako mnozí, kteří celý svůj život upnuli na jedinou věc, i Ganin v závěru zjistí, že vše se má jinak, než očekával. Pouze výdobytky paměti jsou tím, co jediné skutečně přetrvá, jelikož na rozdíl od prchavé přítomnosti dovolují konejšivý přepych opakovaných návratů. Teprve s tímto vědomím dokáže učinit krok, kterým vystoupí z bludného kruhu uskřípnuté emigrantské existence. Bez lítosti opouští nezralé sny, před nostalgickými návraty dá přednost přítomnosti či spíše budoucnosti…

Místo duše oko

I v rovině autorského stylu je zřetelný Nabokovův rukopis, jenž spojuje něhu s jemnou ironií, díky čemuž dokáže citlivě vykreslit dotíravý smutek existence, onu zoufalou nenaplněnost života jako v případě umírajícího básníka nebo osamělé písařky, žijících v penzionu. Ve zdůrazněném kontrastu mezi poezií a prózou života – kdy podle Nabokova jedině poezie, skutečná poezie v sobě uchovává krásu nevinnosti i vzpomínky a naopak, je čitelná i literární tradice, na niž vědomě navazuje. Ta zahrnuje Puškina, Čechova i Bunina, Nabokov se projevuje jako jejich pozorný a důkladný čtenář, kterým ostatně zůstal po celý život.

Vedle něhy a ironie je to pak především silná schopnost smyslové evokace, která už natrvalo zůstane Nabokovovým autorským rysem. „Jako by naživu zůstaly pouze oči, zatímco duše se skryla,“ píše v pasáži líčící Ganinův odjezd ze Sevastopolu (stejného přístavu, odkud z Ruska odplula Nabokovova rodina), a dokonale tak vystihuje i svou neobvykle vyvinutou schopnost sugestivně zachytit nepatrné momenty a detaily skutečnosti: „když teď čirou náhodou vdechl vůni karbidu, vytanulo mu všechno najednou: mokrá tráva, šlehající do šlapajících nohou a špic kol, kotouč mléčného světla, nasávající a rozpouštějící tmu, z níž se vynořovaly tu vrásčitá louže, tu blýskavý kamínek, koňským trusem posypaná prkna mostu a nakonec otočná branka, kterou se prodíral, zadrhávaje ramenem o měkké, mokré listí akátů“.

Rané mistrovství Nabokov projevuje i v kompozici textu, která je matematicky přesná a vykazuje všechny rysy dokonale fungujícího literárního mechanismu – na rozdíl od pozdních děl ještě střídmého a důsledně realistického. Od první stránky, nabízející nápaditou expozici situovanou do lehce klaustrofobního a nezáměrně intimního prostředí výtahu, drží autor otěže zápletky pevně v rukách – vždy účelně, přesně, sebevědomě, bez jakékoli exhibice. S tím souvisí zralá práce s absentující, a přece klíčovou postavou – Mášeňkou, která se, podobna spíše Ganinově utkvělé představě, v textu, jenž nese její jméno, nikdy přímo neobjeví.

Pochopitelně by se o tomto románu dalo uvažovat i v aktuálním kontextu českých prvotin, přičemž by o to více byla patrná úporná snaha o vnější efekt, zakrývající vnitřní prázdnotu, exhibice namísto autorského soustředění a disciplíny, i omezený literární obzor, které jsou pro velkou část dnešní debutové produkce tak charakteristické. Právě proto, i zásluhou už tradičně vynikajícího překladu Pavla Dominika a zasvěceného doslovu Kamily Chlupáčové, je Mášeňka knihou, kterou doporučuji vaší pozornosti.

Autor je kritik, dramaturg a redaktor nakladatelství Labyrint.

 Vladimir Nabokov: Mášeňka. Přeložil Pavel Dominik. Paseka, Praha 2008, 116 stran.

Okruh redakce Plavu tvoří mimo jiné nejmladší generace překladatelů. Existují nějaké problémy u jinak bohulibé akce Skřipec, na něž chcete upozornit?

Určitě nejsem nejvhodnější adresát této otázky, neboť Skřipec sleduji jen zvenčí; lépe by na otázku odpověděli naši redakční radní, z nichž nejeden už v porotě Skřipce seděl: Viktor Janiš, Libor Dvořák, Jan Vaněk jr. nebo Richard Podaný. Skřipci myslím nejvíce ubližuje malý počet nominovaných překladů – letos byla v beletrii nominována jediná kniha, právě Rtuť. Těžko věřit, že by to byl jediný překladatelský zmetek za loňský rok.

Malý záběr lze snad pochopit, neboť člověk musí knihu přečíst, pak na ni upozornit, což znamená sednout si a napsat porotě alespoň mail se základním nastíněním chyb; porota pak musí sehnat někoho zodpovědného a kompetentního, kdo překlad srovná s originálem a znovu to napíše, tentokrát v podobě ucelené recenze. Zabere to hodně času, protože je to – zvláště u beletrie – těžší než udělit ceny pozitivní, a jde o počínání v podstatě hnidopišské. Je to zřejmě výsledek úvodní úvahy o Skřipci, který byl stvořen jako cena pro odbornou veřejnost, aby se nakladatelé i překladatelé zorientovali mezi sebou. Tak funguje dobře a má dokonce velmi dobrou mediální podporu. Jenže je asi načase uvážit, zda Skřipec neredefinovat. Jak ukázalo nesčetně debat vedených na webu o překladu Rtuti, čtenáři většinou nerozumějí, proč by měli chtít za své peníze překlad vynikající, když se mohou spokojit s průměrem i podprůměrem, umožní-li jim
porozumět příběhu. Přitom celá česká moderní kultura stojí na dávném umanutém rozhodnutí Josefa Jungmanna ukázat, že čeština je supr jazyk, který dokáže plnohodnotnotně zprostředkovat díla přespolní. Velká česká literatura vyrostla z překladatelského gesta. Myslím, že by bylo vhodné to připomenout a vytáhnout Skřipec více mezi lidi a ukázat jim, proč je dobré tlačit na nakladatele, překladatele a redaktory, aby kvalita předkládaná v knihkupectvích byla co nejvyšší. A kdyby je nezaujaly argumenty o jazykových návycích, vždycky se dá říct, že jde o jejich prachy a že nové hi-fi si většinou také nechodí kupovat na tržnici ke stánkařům.

Z jakých důvodů dnes nejčastěji vznikají v České republice špatné překlady (ve srovnání s minulosti nebo se zahraničím)?

Až na dvě výjimky nevím, jak to chodí v zahraničí. Na Slovensku obecně je překladů málo, čtou se české, takže zlatá éra tamního překladatelství za normalizace, kdy na Slovensku vycházeli autoři, kteří u nás nesměli, se jen tak nevrátí. Dověděl jsem se, že Slováci ještě nemají přeloženého ani celého Shakespeara. Nevím, je-li to pravda, musím si to zjistit, ale je-li, tak o důležitosti slovenského literárního překladu to vypovídá dost. V Lužici se též překládá maličko; zmizela éra řízených překladů, povinných desátků spřátelených národů ostbloku. Po revoluci už Lužičtí Srbové nerozumějí, že překlad je pro tak malý jazyk zásadní pro přežití. Málo platné, vynikající převod Alenky v kraji divů by obohatil lužičtinu více než tisící povídka nebo básnička mladého autora, hořekující nad tím, jak je to náročné být dnes dobrým Lužickým Srbem. Tyto dva příklady na dvou trzích nám blízkých a historicky Čechy významně ovlivňovaných ukazují, že ne všude (ve střední Evropě)
je umělecký překlad tak integrální a důležitou částí národní kultury, jako je tomu u nás. Je samozřejmě otázka, zda český vliv a schopnost číst v češtině oba sousední národy paradoxně nezbrzdily. A k druhé části otázky: špatné překlady vznikají především z nedostatku času. Kvaltuje se na rychlost vydání, takže vynikající překladatelé jsou zaneprázdnění a musí se sahat po těch ne tak dobrých (stejně jako v kterémkoli jiném oboru je ta kvalita pochopitelně různorodá, navíc v menších jazycích strmě narůstá počet nadšenců a umenšují se schopnosti dejme tomu jemně lyrické). Není dost dobrých redaktorů, protože na to řemeslo se značně rezignovalo, a též honoráře jsou nižší, než by měly být – ale s tím nářkem nepřicházím do futer jako první. Na druhé straně za tu volnost vybrat si svobodně nakladatele a podle svých přesvědčovacích schopností mu vnutit třeba sebevětší krávovinu to stojí, ne?

S jakými hlavními potížemi se dnes potýká Plav?

Plav zřejmě nemá potíže větší než jiná periodika: Chtěli bychom více peněz, abychom mohli rozjet věci, na něž se nedostává, a především si zaplatit práci, již odvádíme a která je takhle jen drahým koníčkem. Chyb snad pouštíme málo a chtěli bychom ještě míň, ale tenhle vytrvalý boj k této práci patří. Chtěli bychom více předplatitelů a vůbec pro Plav nadchnout více lidí, ale to se časem zvládne. Chtěli bychom, aby se kvalitní články a překlady hrnuly samy a člověk měl méně potíží se k nim dostat, ale to by zase zkalilo radost nad tím, když ten dobrý článek z někoho vymlátíte. Ostatně mám zrovna A2 vykládat, co jsou obtíže literárního periodika v současném Česku?

Tři svazky Sebraných spisů Ladislava Klímy vydané nakladatelstvím Torst péčí Eriky Abramsové – Velký roman (1996), Mea (2005), Hominibus (2006) – zhodnotila v České literatuře č. 2/2009 Adéla Gemrothová.

Čtyřicet let od smrti kardinála Josefa Berana, v jehož bibliografii najdeme i román Životní symfonie Antonína Dvořáka (Křesťanská akademie, Řím 1971), publikoval v Listech č. 3/2009 teolog Karel Skalický.

O výstavě typografického díla Karla Teiga v olomouckém Muzeu umění a publikaci Karla Srpa Karel Teige a typografie (Arbor Vitae – Filip Tomáš, Akropolis 2009) referoval v Ateliéru č. 12/2009 Milan Blahynka.

Podle rodinného oznámení v The New York Times 20. 6. 2009 zemřela 12. 3. t. r. doma v Long Island Christine Voskovec, roz. McKeown (* 1918), vdova po Jiřím Voskovcovi (1905–1981). Památnou se stala její první návštěva Prahy (a divadla Semafor) v listopadu 1968, zvěčněná ve Voskovcově vzpomínce na Jiřího Šlitra Deštníkové dny.

Kronika Jindřicha Černého Osudy českého divadla dostoupila v Divadelní revui č. 2/2009 do roku 1958. Dobře tato kapitola koresponduje s pokračováním seriálu Jany Patočkové o Otomaru Krejčovi v témže čísle. Autorka v něm zveřejnila dosud neznámé dokumenty ze zájezdu činohry Národního divadla na Pařížský festival v zlomovém roce 1956 s Radokovými inscenacemi Čapkova Loupežníka a Nezvalovy hry Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou.

O antologii šesti současných českých her v ruských překladech Václav Havel a ti druzí (ed. Vlasta Smoláková, Baltská sezona, Sankt–Petěrburg) informoval v Divadelních novinách č. 12/2009 autor jedné z přeložených her Milan Uhde. Antologie obsahuje Odcházení Václava Havla, Ředitelskou lóži Arnošta Goldflama, Akvabely Davida Drábka, Solingen čili Ránu z milosti Egona L. Tobiáše, Protentokrát zbohatnem Pavla Landovského a konečně Zázrak v černém domě Milana Uhdeho, známý z inscenace Divadla Na zábradlí.

V Mladé frontě Dnes 8. 6. 2009 zhodnotili Pavel Janoušek a Klára Kubíčková (každý zvlášť) nejnovější práci autora, jenž neměl ve výše anotované antologii chybět – román Pavla Kohouta Cizinec a krásná paní, tištěný v Mladé frontě Dnes na pokračování. (Knižně v příbramském nakladatelství Pistorius & Olšanská.)

Svou recenzi Nesmrtelnosti Milana Kundery v Přítomnosti č. 3/1990 (česky vyšel román až v roce 1993) zajímavě osvětlil v rozhovoru pro Respekt č. 26/2009 Ivan Klíma.

Pod olší, kde skoro stojí

voda a v ní mince plují

přemýšlí kluk, jak by chyt

zlatou rybu na rohlík.

Oblohou se měsíc toulá

kluk mlčí a těsto žmoulá.

Jak střbrné šupiny

blýská světlo z hladiny.

Pod jezem se voda pění

zmizel kluk, už dávno není.

Pod jezem se voda točí…

nemeškal a sešel z očí.

Z olší zbyla zlatá kola.

Kluk neslyšel

– sám teď volá!

Pomsta Čechů na Polácích

Vratislav Slezák

Na publikaci Leszka Mazana Polská Praha aneb Jak se z půlky stala polka v překladu Václava Čapka upozornila Obec překladatelů polonistka Klára Pergelová a s poznámkami se obrátila i na nakladatelství. To vyjádřilo naději, že „chyby nejsou obsahově zásadní“, a uvedlo, že překladatel není polonistou v pravém slova smyslu, ale že jde o významného autora, scenáristu, překladatele, ale také např. náměstka ministra kultury v době zcela nedávné, a že korektorem byl přímo spoluautor knihy Mgr. Zdeněk Hrabica (působivší v předlistopadovém období jako redaktor a zástupce šéfredaktora Mladé fronty a později šéfredaktor týdeníku Svět v obrazech, s významnými stranickými funkcemi, nyní spolupracovník různých nakladatelství a periodik). Ze zasvěceného posudku K. Pergelové budeme v dalším citovat.

Václav Klaus a Pavel Bém kmotříčky

Na poslední straně obálky se o knize praví, že „je barvitým svědectvím tisíciletých česko–polských vztahů, sleduje polské stopy v Praze od jejího vzniku až dodneška, přináší o nich dosud neznámá fakta“. To souhlasí; až na to ovšem, že přináší i mnohá jiná, jistě nezamýšlená neznámá fakta, jako že Cidlina ústí do Vltavy, čehož – a lecčeho jiného – si překladatel ani nakladatelství nepovšimli a želbohu neuvedli na pravou míru. Odpuštěno jim to budiž s poukazem na to, že ani většina Čechů asi neví, že řeka Cidlina vůbec existuje.

„Originál vyšel poprvé v roce 2007 v nakladatelství Anabasis v Krakově pod titulem Polska Praga czyli dlaczego Matejko lubił knedle a stal se nejúspěšnější knihou měsíce. A hned téhož roku – 13. srpna – přijal autory a představitele nakladatelství prezident České republiky prof. Václav Klaus. České vydání je naplněním prezidentova zadání, „aby se s ní co nejdříve seznámili i čeští čtenáři“. Zadání na posvátném pražském pahorku padlo v úrodný klín; avšak zřejmě neuplynulo potřebných devět měsíců, neboť dítko, počaté ze slovanského objetí na tak vysoké úrovni, se octlo na světě nedonošené. Nedbalý porodník je měl raději ponechat ještě nějaký čas v inkubátoru.

Na předsádce, pod českým lvem a titulem Prezident republiky a údajem V Praze dne 16. října 2008 a nad vlastnoručním podpisem panovníkovým, stojí: „Kniha ,Polská Praha’ je dalším z mnoha svědectví o tom, jak jsme si my Češi a Poláci blízcí a byli blízkými i v historii. Jsem si jist, že tato blízkost bude mít pokračování i v historii.“ To bychom vskutku rádi, jen abychom ale Poláky od bratrství neodradili.

A hned za titulní stranou dává dílu požehnání na cestu i primátor naší slavné metropole (s tak nečekaně četnými polskými stopami), MUDr. Pavel Bém, a přeje „nám všem, abychom se na tu nesmírně zajímavou cestu s knihou ještě nastokrát a s radostí vydávali“. Zatím dle mého soudu vystačí ta radost na jednu procházku (např. na Zbraslav, jak uvidíme), než se věci – doufejme – napraví. Posvěcení z nejvyšších míst se ukázala jako nefunkční, a tak před sebou máme spíš něco jako pomstu Čechů na Polácích; snad z ní nevznikne diplomatická zápletka.

Mohutný dolní ret, rodem z Mazowsze

Obsah jinak zábavného a informativního polského dílka nelze vinou překladu a naprosté absence redakční úpravy skoro vnímat. Laik se možná bude královsky bavit, zato polonista hořce lkát.

Fakt, že překlad určitě neprošel redakční úpravou, dokládají nesjednocené varianty téhož názvu (Vratislav/Wrocław), neužití polských znaků v polsky uváděných jménech a názvech, nesprávná interpunkce v českých větách: O matku Anežky projevil zájem, o českou korunu usilující, německý kníže rakouský, pětadvacetiletý vdovec, Rudolf III. Habsburský… Nebo: Mohutný dolní ret, rodem z Mazowsze (a poněkud i z Wawelu), byl – jak se v Praze žertovalo – stálou součástí hradčanské krajiny, když, až do roku 1914, zde obvykle vykonávali základní vojenskou službu, získávali důstojnické nárameníky a vstupovali na trůn, mladí Habsburkové. Dále se dočteme na jedné a téže stránce o Kosmasově (!) Kronice Čechů, Kronice Čech i o pokračovateli Kroniky České; zřejmě podle překladatele jde o tři kroniky. Nedůsledností je rovněž, že nejsou uvedeni autoři českého překladu několika málo polských básní v knize.

Zavedené kulturní a historické pojmy překlad rovněž ignoruje: místo Svaté říše římské máme Svaté římské císařství; místo od krále Maďarů Ludvíka Andegawenského bychom měli číst „od uherského krále Ludvíka z Anjou“; v Praze u Královského letohrádku máme hrající fontánu místo zpívající, Andersenova pohádka Princezna na hrášku byla překřtěna na Princeznu na hrachovém zrnku. Písně Božího narození nejsou nic jiného než koledy (polsky se Vánoce totiž řeknou „Boże Narodzenie“). Bratr svatého Vojtěcha Radim je s jedinou výjimkou stále uváděn svým polským jménem Gaudenty. Jedině neznalostí polštiny i polských, českých a rakouských reálií mohla vzniknout označení bitva pod Moháčem, bitva pod Grunwaldem; polské pod ve spojení s místem je samozřejmě české u. (Prostě pod psa.) Praha však v překladu sluje nadvltavské hlavní město. Dále se tu setkáme s knížetem sedmihorským místo se sedmihradským, s dárkem z Mazowsze místo z Mazovska,
s druhým rozebráním Polska, čemuž se česky odedávna říká druhé dělení; a dokonce Konopišťan František Ferdinand d’Este jako arcikníže (z polského arcyksiążę) místo arcivévoda si vzal pobožnůstkářskou manželku. (Taky bledě skončili.)

Jazykovědec neboli slávista

Překlad může být překladatelům učebnicí, jak se stát obětí takzvaných zrádných slov. Náš překladatel podlehl, a tak „bezcenne relikwie“ jsou u něho samozřejmě bezcenné ostatky místo drahocenné, nesmírně vzácné. Z kontextu se to dalo vytušit bez námahy. Královna plnila místo povinností jen manželské požadavky, ale stejně se dostala do polských pověstí (myšleno románů, což je náležitý překlad výrazu „powieść“). Předcházela tomu manželská hostina na krakovském Wawelu, třebaže „konsumpcja małżeństwa“ znamená vskutku něco docela jiného než požívání pokrmů. Na svatbě nemohl chybět ani strýc mladé panny („panna młoda“ = nevěsta), která byla jednou z urozených nevěst Evropy („niewiasta“ = žena, dáma). Při zmínce o Prašném mostě na Hradčanech se říká, že tam shořel v roce 1757 další most, originál ovšem praví, že „most kolejny raz spłonął“, tedy shořel znovu, šlo o stejný most.

V překladatelově podání je „książę“ kněz místo kníže, „imieniny“ (jmeniny) jsou narozeniny, „bratanek“ (synovec) je jak jinak než bratranec a „lew morski“ mořský lev, třebaže je to lachtan. Některá slova a jejich spojení zůstala zcela nepochopena, a tak musel nastoupit vlastní výmysl. Slyšte: do alchymistického kelímku města se dostali Slované (jde samozřejmě o tavicí kotlík, o míchání kultur, národností). Jinde se vůbec nelze obejít bez pomoci originálu: Utekl ze zámku směrem ke kostelní lodi, v čele skupiny bojovníků, přes pozemek… V originálu je „w stronę zbawczej łodzi“, tj. běžel tam, kde tušil záchranu (doslova „záchranný člun“), o kostelní lodi (polsky „nawa“) tam není ani zmínky. Známý jazykovědec Linde byl slávista, Ossoliński významnou osobou poského Osvícení. Věta s takovým způsobem dekapitace se antropologové setkávají dodnes u primátů se sice tváří věrohodně, než ovšem zjistíme, že se s tím jevem setkáváme
u „ludów pierwotnych“, což je domorodé obyvatelstvo.

Překladatel musel navíc vzplanout velkou láskou k polskému slovosledu a nabízí nám ho hojnou měrou i pro češtinu: Na svahu tohoto, nad Prahou se tyčícího návrší, stojí od roku 1950 největší na světě sedmnáctimetrový pomník jezdce na koni. (…) Český sněm rozhodl o pozvání na trůn patnáctiletého Vladislava. (…) Když lékař, který byl krátkozraký, pozvedl do výše očí hrudku pokládanou za jazyk, vlivem vlhkosti dechu, v ní obsažené drobečky krve změnily barvu na růžovou nebo dokonce i červenou. (…) Pražští studenti nadšeně vítali z Polska přicházející, s carským režimem bojující, pětadvacetiletou dívku, Annu.

Tepleji! Třetí kmotr Ladislav Jakl

Zhotovitel překladu nezná nejen mnoho polských reálií, pročež je hodnota jejich převodu do češtiny nulová, ale nemá jasno ani v řadě českých. Přemysl Otakar II. je tady zakladatelem křižáckého království, ovšem originál zmiňuje město „Królewiec“, česky Královec, dnešní Kaliningrad. Husitům prý kázal Petr Rokycanský, evidentně jde o Jana Rokycanu. Pod fotografií Radeckého najdeme podivnou popisku „Otec vojáků“ hrdina Lvovské části Maršála Radeckého (v originále „Ojciec żołnierzy, bohater lwowskiej części Marsza Radetzky’ego“, tedy hrdina lvovské části pochodu/marše Radeckého).

Někdy jsme konfrontováni s větami zcela absurdními: Karel s ní zplodil svého nástupce – všechny zvony v Norimberku, podávající zprávu o narozeninách, z toho dostávaly srdeční infarkt. (…) Orloj za svoji přesnost Karpat vděčí také Polákům. (…) Nerealizovaný autor tehdy přicupital za neobyčejným etnografem s otázkou, proč v polské pohádkovosti vystupují tři bratři.

Zcela mimořádně lahůdková je pasáž týkající se Ladislava Jakla, dosud nezmíněné třetí hvězdy-sudičky prezentovaného díla, který má v knížce (slyšte, slyšte) o jeden portrét více než jeho nadřízený! O něm, po přeslici Polákovi, jenž si zakládá na své image rockera s dlouhými vlasy, překladatel tvrdí: Ladislav se svou maminkou do Polska jezdil (kulatě zastřižený), zejména k rodině v Gdaňsku. Nahlédnutím do originálu zjistíme, že záhadné závorky obsahují výraz „na okrągło“ = kolem dokola, pořád, často.

Autor knihy, patrně ovšem autoři – neboť ten polský, jak víme, má českého koautora – představují hradního funkcionáře zevrubně na třech stranách textu; kapitolka nese název Tepleji, tepleji?…. Jak tomu porozumět? Citujme z překladu: „Nadřízený (prezident republiky) Ladislava Jakla padesátiprocentního Poláka na Pražském hradě, obvykle velice rozvážný v demonstraci pocitů, si začíná pořád výrazněji všímat ,nutnosti oteplení’. To přinejmenším tvrdí, ne bez satisfakce, sám Ladislav Jakl, interpetující to jako efekt svých mnohaletých usilovných i když diskrétních snah.“

Vidíme, že bytostně české téma oteplování zjevně spustilo pandemii.

Abyste se, občanky a občané, osvěžili, tak vám doporučím odebrat se s knížkou na Zbraslav, je to pořád ještě Praha a je tam také mnoho polských stop, a už roku 1268 tam král Přemysl Otakar II. vybudoval – považte – myslivecký palác (v podstatě nic jiného než lovecký hrádek). Tam si čtěte o bláznivě krásné Praze a myslete na způsob, jak napravovat nezdařené překlady a dbát stavovské cti a poctivosti překladatelské i vydavatelské.

Na závěr možný dohad: Třeba překladatel podlehl internetové nabídce a zkusil si vypomoci překladačem Britanik. Dovolte, abych vám ocitoval část jednoho jeho výplodu. Text se týká křižáckého státu Edessa z 12. století. Baldwin II se stal králem Jeruzaléma (také jako Baldwin II) když Baldwin já jsem zemřel v 1118. (I chápe překladač jako anglické „já“.) Edessa byl dán Joscelin v 1119. Joscelin byla braný zajatec jednou znovu v 1122… Joscelin pokračovala k pravidlu v jeho západu zemí Euphrates until 1149, když on byl zajat v bitvě Zengi synem Nur-inzerát-rámus. Jeho manželka prodávala co byl vlevo kraje k byzantskému císaři Manuel já Comnenus, a jeho zbývající silné stránky byly zajaty Nur–inzerátem-rámus. To byl první stát křižáka být zachycen, a také první být ztracen. A tak se vlastně ničemu nedivme!

Leszek Mazan: Polská Praha aneb Jak se z půlky stala polka. Autorská spolupráce Zdeněk Hrabica (není známo, zda má podíl na původní polské verzi, nebo ji doplnil pro české vydání, či je spoluautorem překladu), přeložil Václav Čapek, odpovědný redaktor Svatopluk Štefl, BVD s. r. o. 2008, 340 stran. Finančně i jinak knihu sponzorovaly: Ministerstvo kultury ČR, Polský institut, konzulární oddělení polského velvyslanectví v Praze a mnoho dalších dobrodinců včetně Kamarádů Balkánského ranče Luka nad Jihlavou.

Angličani řádně opečení

Miroslav Jindra

Překlad románu Rtuť (originální titul Quicksilver) Neala Stephensona musel představovat mimořádně náročný úkol nejen proto, že česká verze díla má přes tisíc stran. Za své úsilí by si překladatelé Hana a Martin Sichingerovi zasloužili plné uznání, kdyby je bylo možné kvalifikovat jako úctyhodné nejen z hlediska kvantity práce do překladu vložené, ale především také z hlediska její nesporné kvality. Nejrozsáhlejší, nejpodrobnější a nejvěcnější kritický pohled na tento překlad Sichingerových podal ve 12. čísle loňského ročníku časopisu Plav (jednoho z oficiálních navrhovatelů) Daniel Dolenský. Konstatuje se v něm, že překlad prokazuje závažná pochybení pramenící jak z nedostatečných znalostí jazyka originálu, tak ze stylistických neohrabaností v zacházení s jazykem cílovým. Některé pasáže vzbuzují podezření, že text nebyl redakčně zpracován, protože jinak by v něm nemohly zůstat některé těžko pochopitelné lapsy; například hodil přístroj do
rybníka, kde se potopil (kdo?) nebo kde byl vzduch tak čistý, abych zahlédla fresky na stropě. V textu se vyskytují i neopravené tiskové chyby a hrubky jako vymícení. Některé formulace působí dost komicky: Žena se sudem inkoustu na zádech… na něj zakřičela nabídku, a než ji stihl odmítnout, ukázala se druhá žena s inkoustem na zádech, mnohem lepším, a přesto levnějším…; oba Angličané postávali u ohně, dokud se z obou stran řádně neopekli…;
…a ji napadlo něco lepšího. Místo napřáhnutí se postavila, popadla madla zásobní bedny, zdvihla ji nad palubu, a právě když přehazoval nohu přes okrajník, postrčila mu ji šťouchnutím boků do obličeje.

Nakladatelství Talpress hodlá vydat další dva díly Stephensonovy románové trilogie Barokní cyklus (což lze jen vítat), ovšem zřejmě opět v překladu Sichingerových. O zdaru takového záměru lze po zkušenostech se Rtutí důvodně pochybovat.

Redakčně kráceno.

Neal Stephenson: Rtuť. Přeložili Hana a Martin Sichingerovi, Talpress, Praha 2008, 1032 stran.

Na špatné překlady manželů Sichingerových upozornil měsíčník pro světovou literaturu Plav (www.svetovka.cz) v čísle 11/2008, kde Jan Vaněk jr. kritizoval převod knihy Archivy hrůzy od Charlese Strosse (The Atrocity Archives, 2004), vydanou v Talpressu v roce 2007. Recenze překladu Rtuti od Daniela Dolenského byla otištěna v Plavu 12/2008, v aktuálním čísle 6/2009 je přetištěna část polemické debaty k udělení Skřipce Haně a Martinovi Sichingerovým, která se mezi překladateli a redaktory rozproudila v mailové diskusi. Informace o Skřipci a úplné posudky včetně dalších najdete na webu Obce překladatelů obecprekladatelu.cz/skripec.

Skřipec je překladatelská anticena. Udílí se překladovému dílu, jež výrazně porušilo požadavky kladené na překlad z cizího jazyka do češtiny. Je určena především překladům, jejichž autoři nebyli schopni přetlumočit cizojazyčný text věcně a významově správně, bezdůvodně opustili umělecké sdělení předlohy a spíše než překladu se dopouštějí interpretace (aniž by uvedli, že se jedná o volnou adaptaci), při překladu nadužívají výpůjček z překladů předešlých, nedokázali přetlumočit estetické sdělení uměleckého textu či zřetelně k překladu využili překlad výchozího textu do jiných jazyků. Jednotlivá díla, kandidující na anticenu, shromažďuje a hodnotí nezávislá porota. Její konečný verdikt schvaluje výbor Obce překladatelů. Letos byli v porotě Václav Jamek, Vratislav Slezák a Miroslav Jindra.

1. Existuje v jiných zemích podobná instituce, jako je u nás Skřipec?

2. Na jaké úrovni je kvalita překladů v zemi, jejíž literaturou se zabýváte?

3. Který překlad z vašeho jazyka do češtiny historicky nejvíce uškodil?

Tomáš Glanc, rusista

1. V Rusku existuje anticena Odstavec, uděluje se na jarním knižním veletrhu, ale od začátku tohoto desetiletí, kdy byla ustavena, ji laureáti ještě nikdy osobně nepřevzali. Uděluje se ve čtyřech kategoriích: za nejhorší překlad, za nejhorší redakční zpracování, za nejhorší korekturu a za nejhorší všechno (takzvaný „úplný odstavec“). Nejednou jsou mezi nositeli ceny i jinak dost renomovaná nebo aspoň známá nakladatelství.

2. Kvalita překladů do ruštiny je na všech úrovních od geniální až po naprosto příšernou, netroufl bych si jakkoli zobecňovat.

3. Na škodění si ani nevzpomínám, ale škoda je, že mnozí významní autoři nejsou přeloženi vůbec nebo jen málo. Hlavně se to týká poezie. Snad nikomu z žijících ruských básníků u nás nevyšla knížka. Ale ani třeba úspěšná prozaička Ljudmila Ulickaja nemá jediný román přeložený do češtiny, ačkoliv jí vyšla spousta překladů nejen do „velkých“ jazyků, ale i do bulharštiny, maďarštiny atd.

Jiří Pelán, literární historik a překladatel

1. Nevím o tom, že by jinde existovala analogie Skřipce. Obdivuju členy poroty, kteří se každoročně ujímají této nevděčné práce.

2. Zabývám se francouzskou a italskou literaturou, ale nesleduji nijak systematicky tamější překladovou produkci. Ve Francii i Itálii se překládá hodně a řekl bych, že zpravidla dobře. Vyrovnanější jsou nesporně překlady z tzv. velkých literatur, tam je větší konkurence, u menších jazyků, jako je právě čeština, se občas dávají do díla nadšenci, jejichž kompetence jsou omezené. Rozdílná je možná i redakční praxe, pokud jde o překlady z „exotičtějších“ literatur: s překvapením jsem například zjistil, že starší francouzské překlady z Hrabala jsou plné škrtů. Francouzská redakce chtěla zjevně Hrabala trochu ukáznit a zcivilizovat.

3. Zdravé a kritické společnosti nemůže uškodit žádná kniha. Ale jeden příklad bych snad uvedl: Garaudyho Realismus bez břehů z šedesátých let. Garaudy poskytl poslední šanci leninské teorii odrazu tím, že prohlásil i Kafku za realistu. Mnozí v této myšlenkové bramboračce nějaký čas v dobré vůli nadšeně plavali, prostor svobody se však nedá rozšiřovat falešnými argumenty.

Bára Gregorová, překladatelka z polštiny a ruštiny

1. Nevím, nikdy mě nenapadlo se o to zajímat.

2. Nevím a těžko to posoudím. Překládám z polštiny a ruštiny, ne naopak, to byste se museli zeptat překladatelů z češtiny. Rozhodně můžu ale říct, že o své překladatele „pečují“ mnohem víc. Důkazem může být čtyřdenní, perfektně zorganizovaný Kongres překladatelů z polštiny v Krakově, který se konal na začátku června a na němž se setkalo přes dvě stě účastníků z šestapadesáti zemí. Nedokážu si představit, že by něco podobného uspořádala nějaká organizace u nás.

3. Tak to už si vůbec netroufnu tvrdit. Jsou knihy, které programově čtu v originále a překlad radši odložím, aby naštvání z toho, jak je odbytý, negradovalo, ale často je špatný překlad zásluhou nejen špatného překladatele, ale i špatného redaktora.

Mariana Housková, anglistka a hispanistka

1. Na anticenu za překlad jsem v angloamerické ani v hispánské oblasti nenarazila.

2. Hlavně angloamerická oblast je známa malým zájmem o překladovou literaturu a o kultivaci literárního překladu – překladová beletrie představuje jen malý zlomek tamního knižního trhu, překlady zejména z menších jazyků vycházejí zpravidla v malých nezávislých nakladatelstvích a špatně se prodávají. S okrajovým postavením překladů souvisí i jejich nevyvážená úroveň – samozřejmě tu existují vynikající překladatelé, ale není tu soustavná snaha budovat kulturu překladu a pečovat o jeho úroveň.

3. Špatných překladů je spousta, a to i mezi těmi, které se staly součástí běžně uznávaného kánonu. Těžko vybrat jeden obzvláště škodlivý, škoda je každého dobrého díla, kterému překlad neučiní zadost.

Kateřina Horváthová, překladatelka z maďarštiny

1. Bohužel nevím.

2. Pokud vím, překlady v Maďarsku jsou na velmi dobré úrovni. Dobře si stojí i překlady z češtiny, například knihy Bohumila Hrabala nebo Patrika Ouředníka.

3. Nevím o žádném, který by historicky uškodil. Velmi diskutovaný byl překlad Menyhérta Lakatose Krajina zahalená dýmem, tam ale šlo o celkově odbytou práci překladatele, redaktora a korektora.

Petr Zavadil, překladatel

1. Nejsem si toho vědom.

2. Kvalita je překladů je stejně různorodá jako kdekoliv jinde. Ale obecně se domnívám, že například v poezii, která mě zajímá nejvíc, existují ve Španělsku dobré i vynikající překlady. Je třeba dodat, že španělská překladatelská tradice je jiná než česká, mnohem volněji například zachází s rýmem. Poezii tam často překládají básníci, což rozhodně není ke škodě věci.

3. Nevím, jestli překlad může opravdu nějakým způsobem škodit, ale vzpomínám si, že mimořádně trapným dojmem na mě působily překlady moravského nadšence Zdeňka Šmída, který řeč jihoamerických domorodců překládal ostravským nebo kyjovským dialektem.

Začátek to byl navýsost příjemný: jako své úplně první představení letošního Prague Fringe Festivalu jsem viděl skvělou „two men show“ Dr. Brown Behaves (Dr. Brown má vybrané způsoby). Z celkového hlediska se sice ostrý start ukázal jako poněkud zrádný (žádná z dalších inscenací vysoko nastavenou laťku nedokázala překonat), zároveň však velmi příznačný. Hlavní silou největší české přehlídky anglojazyčného divadla je typicky anglosaský žánr stand-up comedy. A to nejen početností zastoupení, ale i co do kvality a „váhové kategorie“ – zatímco baviči vesměs působili jako ostřílení profesionálové, žádný ze tří pokusů o více či méně tradiční činohru, které jsem letos na Fringe viděl, nepřesáhl meze snaživého amatérismu.

Dokonalí i s rukou na stehně

Ale zpět k povedenému začátku. Anglo-americká dvojice sice nepředvedla v pokojovém prostoru miniaturní Kavárny 3 + 1 nic převratného, možnosti žánru však naplňovala způsobem, který se blížil dokonalosti (hlavní tíhu inscenace nesl Dr. Brown, kolega mu pouze příležitostně vypomohl z pozice „technika s hereckými ambicemi“). Vše vycházelo z důsledně držené figury pokleslého baviče, toporného snaživce s psíma očima, který zuby nehty maskuje nejistotu a s úsilím hodným lepší věci předstírá suverénní, velkolepou show; tento dojem stylově dotvářela rádoby vznešená britská angličtina. Dr. Brown sršel stupidními gagy a kouzly, prokazoval mimořádný cit pro absurditu i nonsensový humor a v případě potřeby s lehkostí improvizoval (aniž by ovšem vypadl z výše popsané figury). Nezastavil se ani před docela drsným trápením „dobrovolnice“ z publika, kterou v plavecké scéně nejprve pověřil rolí pobřežní hlídky a poté
jí výrokem „ach, mám tak suchou pleť“ přiměl, aby mu namazala záda, hruď a nakonec i stehno opalovacím krémem. Nevím, je-li to pravidlem, ale na mém představení byla pomocnice se svou úlohou viditelně srozuměná: dožadovala se druhého stehna a ochotně nakrémovala i pomocníka, který se na jevišti zjevil v boratovsky odvážném spodním prádle.

O vstřícné publikum se mohli opřít i další účinkující: když pražský Novozélanďan Jonno Katz v klasické stand-up Cactus odhalil mezi diváky krajanku, s viditelným potěšením si začali vyjasňovat, kdo z které části ostrova pochází. Což divačku natolik povzbudilo, že se po chvíli velmi důrazně dožadovala odpovědi na jednu z nezávazně žertovných řečnických otázek; týkala se toho, jak zabránit pánskému orgasmu.

Klasický komediální žánr představilo i americké duo Birdie & Gladys. Vaudeville Canarsie Suite je pojatý coby vystoupení dvojice nebezpečně stárnoucích sester, které se šmíráckou rutinou předvádějí vousaté triky a scénky, trochu neuspořádaně tančí, trochu falešně zpívají a při tom všem si navzájem pořádně lezou na nervy. Nejzábavnější byl výstup s ješitnou gorilou, došlo však i na melodrama, v jehož závěru všechny dojetí vzbuzující hrdiny omylem postřílí přespříliš snaživý policajt.

Okénko taxíku je tupá gilotina

Na opačném konci pomyslného pelotonu pokulhávaly tituly, které má smysl zmínit jen coby důkaz toho, jak může být tento typ divadla otravný, pokud jej provozuje herec bez kouzla. Inscenaci Waiting for André (Čekání na Andrého) nebo v trochu televizně pohádkové poloze vyvedenou Hansel and Gretel End of Fairy Tale (Konec pohádky o Jeníčkovi a Mařence) nezachránilo ani jejich „osobní“ ukotvení. Je to pravda stará a protivná, ale neškodí si ji občas připomenout: jakkoli zásadní téma nebo drásavé osobní prožitky nejsou zárukou, že na jejich základě vznikne přijatelné umělecké dílo.

Mnohem lépe se podařilo zapojit osobní příběh do Decaffeinated Tragedy (Tragédie bez kofeinu), v níž Kurt Harting mluvil střídavě o kávě – tu přitom na mnoho způsobů připravoval a nabízel divákům – a o své dívce, která zemřela po transplantaci srdce. Jeho o něco starší kolega Steve Drayton prozrazuje to podstatné už v samotném názvu své show I’m Nearly a Fifty Year Old Bloke and This Is What I Know about Music (Jsem skoro padesátiletej chlap a tohle je všechno, co vím o hudbě). Zbývá dodat, že v divokém tempu vypráví o svém fanouškovském vztahu k britskému popu sedmdesátých let, zvláště pak k Eltonu Johnovi a Siouxie and the Banshees. Ukáže přitom několik vzácných elpíček, rozčílí se na empétrojky, spasmaticky zatančí a na závěr přihodí historku, jak mu Siouxie přivřela hlavu do okénka taxíku, když se jí pokoušel sdělit, že ji miluje.

Svébytnou kategorii představuje legenda Prague Fringe, londýnské duo Topping and Butch. Homosexuálně laděný kabaret zahrnuje žertovné povídání prokládané písněmi, sahající od satirických a erotických popěvků až po parodie; vše doplňují „trademarkově“ ohyzdné latexové kostýmy. Topping and Butch ze všech vystupujících asi nejlépe naplňují pojem „baviči“ – jejich vcelku prvoplánová legrace je provozovaná velmi profesionálně, s velkou energií a publikum ji vítalo s nefalšovaným nadšením. Kdyby nic jiného, lze to chápat jako praktický důkaz udivující šíře současné mainstreamové zábavy (protože o víc se v tomto případě opravdu nejedná).

Národnostní průzkum hlediště

Na Fringe se pochopitelně představilo i anglojazyčné divadlo vznikající přímo v Praze. Nejvýraznějším zástupcem byla inscenace vítězné hry loňského ročníku dramatické soutěže týdeníku Prague Post The Pen and Sword (Pero a meč). Pokus Jeffa Kellnera napsat wildeovskou konverzačku na aktuální politické téma (hra pojednává o anglickém karikaturistovi, ohrožovaném islámskými militanty) je docela dobrý nápad, výsledek ovšem působí hodně roztříštěně. Ani nemluvě o tom, že úzkostlivě politicky korektní finále v podobě debaty s moudrým muslimským přítelem nemá daleko k nezamýšlené parodii. Oceněníhodná je nicméně autorská i režijní žánrová důslednost, s níž se v českém divadle nesetkáte: neochvějné setrvávání u duchaplné konverzace, každých pět vět pokus o bonmot, nenásilné vypichování obzvláště povedených vtipů či paradoxů.

Mimochodem – díky tomu, že se skoro všichni účinkující zajímali o to, odkud jsou diváci, bylo možné si učinit představu o složení publika. Češi obvykle tvořili zhruba třetinu. Což se zdá být docela nadějné, těžko si lze totiž představit, že by ambiciózní festival mohl do budoucna stavět pouze na pražských „expats“ (devadesátá léta s početnou a kulturymilovnou anglo-americkou komunitou jsou nenávratně pryč), o turistech ani nemluvě. Horší zprávou je, že se diváci (s výjimkou vystoupení Topping and Butch, zpopularizovaných českou televizí) na Fringe příliš nehrnuli. Jen málokdy byl sál zaplněn více než z poloviny a téměř úplně chyběla životně důležitá „festivalová atmosféra“. Což je chronický problém většiny podobných kulturních akcí pořádaných v Praze (středně velký divadelní festival se tu velmi snadno ztratí) a zároveň i past: těžko si lze představit, že by mělo smysl pořádat primárně anglojazyčný divadelní festival v nějakém
jiném českém městě.

Autor je divadelní kritik.

Prague Fringe Festival. 22.–30. 5. 2009.

V poslední době se hovoří o renesanci stereoskopie. Přitom se jedná o poměrně starý optický klam, kdy se levému a pravému oku předloží rozdílný obraz, na základě čehož si lidský mozek vytvoří představu o hloubce pozorované scény. Mohl byste přiblížit historii stereoskopie?

Začátek novodobé stereoskopie se traduje od přednášky Sira Charlese Wheatstona, který představil zařízení s názvem stereoskop, v němž pomocí dvou zrcátek každé oko vidělo jiný obraz. V souvislosti s rozvojem fotografie koncem devatenáctého století došlo nejprve k rozvoji stereoskopie, fotka byla tehdy většinou pořízena dvakrát a pomocí čoček byl pak výsledný obraz prostorový. Bohužel, s dalším rozvojem fotografie postupně stereoskopie zanikla. V roce 1952 došlo v USA k obrovskému boomu stereoskopických filmů, ale problém byl v tom, že bylo technicky náročné filmy natáčet i promítat, a když nebyly všechny aparatury přesně seřízené, působilo to na diváky rušivě. Stereoskopii nahradily v padesátých letech širokoúhlé filmy či panoramatické projekce.

Proč se ten prastarý optický klam tedy dnes znovu vrací do kin?

Je to způsobeno postupnou digitalizací kin a také tím, že kino jako takové má v poslední době problém. S příchodem DVD a Blue-ray disků lidé přestali chodit do kinosálů. Proto je potřeba diváky do kin znovu přilákat a jedním z lákadel se dnes stává stereoskopie.

Do české distribuce míří čím dál více „stereoskopických“ snímků, i když zatím pouze animovaných a převážně amerických. U nás je však, pokud se nemýlím, jen jediné stereoskopické kino, takzvaný IMAX, a to v Praze v Paláci Flora…

Tak to právě dnes už není pravda. V českých kinech se používají v poslední době i jiné stereoskopické systémy, než je IMAX. V případě IMAXu se jedná o polarizovanou projekci. Promítá se dvěma projektory: jeden obraz jde do jednoho projektoru a druhý do druhého. Před projektory jsou polarizační filtry a vpředu pak speciální plátno, které polarizaci nemění, ale odráží zpět. Lidé mají na očích 3D brýle se stejnými polarizačními filtry, jako jsou na projektorech. Tomu celému se říká pasivní stereoskopie. U ní je hlavním problémem cenový náklad spojený s projekční plochou, která musí být u IMAXu speciální, proto je takové kino u nás jen jedno. Kromě IMAXu jsou však v Česku úplně nová digitální kina založená na technologii od firmy Dolby. Tam se promítá film jen z jednoho projektoru, který dělá velice rychle za sebou dva obrazy. Ty mají posunuté barevné spektrum a divákovy brýle jsou schopné od sebe tyto barvy odfiltrovat.
Nejde však o ony známé červenozelené, případně červenomodré brýle, ale o takové, v nichž každý z filtrů propouští všechny tři barevné složky současně a člověk pak vidí opravdu bez deformace obraz v prostoru.

Říkáte všechny tři barevné složky. Barev však vnímá lidské oko přece mnohem více, ne?

Tak to vás opět vyvedu z omylu. Senzory v lidském oku jsou schopné rozpoznat jen tři barvy: červenou, modrou a zelenou, ostatní jsou jen psychický efekt, který si oko domyslí. Proto stačí, když je film utvořen jen z těchto tří barev. Mozek není dokonce schopen rozeznat ani odstíny těchto barev.

Proč se technologie Dolby u nás rozšiřuje až v poslední době a kde je u nás dostupná?

Základem pro uvedení 3D filmů je digitalizace kin, která probíhá až v poslední době. Její podstatou je, že filmy se nepromítají z filmového pásu, ale shromáždí se na server a přenášejí se do digitálního projektoru. Ten má v sobě už možnosti promítat film třírozměrně. Je v tom také řada dalších výhod: nejsou problémy s kopiemi a nedochází k degradaci filmů. Dnes jsou v Praze digitální kina modifikovaná pro 3D minimálně dvě: Slovanský dům a v Cinema City Paláce Flora je kromě IMAXu i jedno kino kompletně převedené na systém Dolby, tedy na digitální třírozměrnou projekci. Mimo Prahu je takové kino v Plzni a v Hradci Králové. V těchto kinech už se mohou promítat některé nové 3D filmy stereoskopicky, proto do našich kin v poslední době přišly snímky jako Monstra vs. Vetřelci – Monsters vs Aliens, USA 2009, režie Rob Letterman, Conrad Vernon; Cesta na Měsíc 3D – Fly Me to the Moon, USA 2008, režie Ben
Stassen; a nejnověji Koralína a svět za tajnými dveřmi – Coraline, USA 2009, režie Henry Selick.

Jak jsme na tom, co se týče stereoskopie, ve srovnání s ostatními zeměmi? Začínají se 3D stereoskopické snímky natáčet i u nás?

V USA je digitálních kin asi jeden a půl tisíce, v Německu je jich asi padesát. U nás vznikají spíše instruktážní či vědecké snímky, umělecké nikoli. Prvním důvodem je, že to tady ještě nikdo pořádně neumí, druhým pak technologie, které u nás zatím nejsou příliš dostupné.

Jak se dá konkrétně využít stereoskopie pro vědecké účely?

Například při robotické operaci, která spočívá v tom, že se dvěma otvory do pacienta zavedou manipulační ramena a třetím se zapustí 3D kamera. Pak se do těla napumpuje oxid uhličitý, což vytvoří tlakovou bublinu, v níž se potom operuje. Lékař nesedí u operace, nýbrž u speciálního počítače a pomocí podobného zařízení, jako je joystick, ovládá ramena, na jejichž konci jsou takové asi dvoumilimetrové pacičky. Ty operují velice přesně. V tkáni je například obtížné rozeznat, co je ještě ona a co už nádor, a proto je prostorový pohled do těla zásadní pro orientaci lékaře při operaci.

Vy jste povoláním chemik. Jak jste se ke stereoskopii dostal a čím se zabýváte ve firmě GALI-3D?

K práci se stereoskopií jsem se dostal jako chemik, protože jsem začal vyvíjet programy, které by chemikům pomáhaly interpretovat chemická data, například na obrázcích elektronové hustoty. Bez prostorové vizualizace by se dalo těžko pochopit, co je vlastně výsledkem výpočtu. V GALI-3D se zabýváme především technologiemi, které nejsou určeny pro digitální kina. Zkoumáme, jak použít počítač na přehrání třírozměrného videa, a vyvíjíme aplikace související nejen s uměním – třeba pro zmíněnou robotickou chirurgii či pro výuku chemie nebo geologie. Také se zabýváme vývojem softwaru, který umožňuje výrobu třírozměrných filmů, a to zejména modifikací existujících programů, například Adobe Premiere, aby byly schopny editovat a zpracovávat stereoskopické filmy. Už čtyři roky je na trhu systém, který jsme napsali pro americkou firmu Lightspeed Design. Mým snem je vytvořit chlupatého stereoskopického draka, kterému by se hýbaly všechny chlupy – to je totiž na animaci to
nejpracnější a navíc zatím neznám počítač, který by při takové výrobě takzvaně neshořel.

Jak vlastně vzniká stereoskopický film?

Stereoskopický film může být animovaný i hraný. V případě, že děláte animovaný film, existují v podstatě dvě možnosti. První z nich je plně třírozměrný film, to znamená, že musíte mít opravdové prostorové modely všech objektů ve scéně, a pak je možné do té scény umístit ne jednu, ale dvě digitální virtuální kamery a film renderovat ze dvou pohledů [rendering je tvorba reálného obrazu na základě počítačového modelu, nejčastěji 3D – pozn. KB]. Tato technika byla například použita při tvorbě snímku Cesta na Měsíc 3D nebo Monstra vs. Vetřelci. Kdybyste natáčeli loutkový stereoskopický film, museli byste mít kamery od sebe dva centimetry, což není technicky možné. A proto se to ve filmu Koralína a svět za tajnými dveřmi řešilo tak, že se film celý natáčel jen jednou kamerou, ovšem na robotickém ramenu, které bylo schopné ji pro každý záběr posunout do dvou různých pozic a snímat ho tak, aby byly k dispozici dva stereoskopické pohledy
na scénu.

Můžete natočit také hraný 3D film se dvěma digitálními kamerami. Ve Spojených státech takových filmů vzniká dnes celá řada, první z nich byla Cesta do středu země 3D – Journey to the Center of the Earth 3D, USA 2008, režie Eric Brevig, která­ byla kombinací animace a techniky natáčení dvěma kamerami. My sami jsme takto v naší firmě GALI-3D natáčeli pro Škoda Auto či Lesy ČR.

Říkáte, že rozpětí kamer by mělo být dva centimetry. Běžně se však v materiálech o stereoskopii uvádí, že kamera by měla být v rozpětí očí…

To je jedna z největších mystifikací v celé této oblasti. V případě, že byste dělala stereoskopický pohled na hvězdy, tak můžete kamery dát od sebe virtuálně třeba dva světelné roky. Když jsme snímali šnečí tykadla, dali jsme kamery vedle sebe na dva milimetry. Když pracujete na prostorové vizualizaci molekul, dáváte od sebe kamery na méně než dvě miliardtiny milimetru. Ty kamery se nastavují dynamicky na takovou vzdálenost, aby měl snímaný objekt hloubku, a je to jedna z metod v podstatě uměleckých. Po zvuku a barvě je hloubka ve filmu dalším uměleckým prostředkem, jak něco vyjádřit. Ve snímku Bolt – pes pro každý případ, USA 2008, režie Chris Williams, Byron Howard, či Monstra vs. Vetřelci využívali autoři hloubku pro vyjádření emocí. Při klidných pasážích dali kamery blízko k sobě a scéna pak působila ploše. Jakmile však došlo k nějaké akci, třeba k bojové scéně či závodům, naopak hloubku zvětšili a snímek byl emočně
výraznější.

Mluvíte o uměleckém využití stereoskopie, ale jedná se zatím v podstatě o zábavné filmy. Na Anifestu už několik let prezentujete s firmou GALI-3D krátké stereoskopické snímky, ale působily dosud spíše jako ukázka toho, co tato technologie dovede. Umělecky ještě nedorostla. Anebo znáte tvůrce, kteří využívají stereoskopii k uměleckým účelům?

U nás určitě ne, ve Francii a ve Spojených státech se o to však už pokoušejí. Je to celé ale v začátcích, protože nebyla poptávka po tomto typu filmů. Navíc se o to většinou zajímají spíše kameramani či technici a k umělcům se tyto možnosti skoro nedostaly.

Může si dnes člověk pořídit stereoskopické domácí kino? Je taková technologie možná i mimo kinosál?

Samozřejmě, na domácí projekci stačí jeden projektor, ovšem jsou k tomu zapotřebí­ poněkud nákladnější elektronické brýle. Celkově stojí základní sestava založená na 3D monitoru kolem 20 000 Kč. V domácnostech se dá využít i autostereoskopie, ke které nepotřebujete dokonce žádné brýle. Je však nutné mít speciální monitor, u kterého musíte sedět ve stabilní poloze. Na monitoru jsou přilepené optické hranoly, které vysílají v určitém směru obraz pro pravé a pro levé oko. Můžete si také umístit na monitor kameru, která sleduje vaši pozici a podle toho nastavuje masku s hranoly. Případně je na trhu i čelenka, která sleduje divákův pohyb a podle něj modifikuje obraz.

Kromě 3D se můžeme setkat i s výrazy 4D či 5D. Jde o nějaké další přídavné efekty?

Přesně tak, jde o to, že k třírozměrnému filmu přidáváte ještě další efekty – při 4D přidáte pohyb, čemuž se říká stereoskopický simulátor. Promítání se odehrává v kabině a simuluje pohyb, který je na plátně. Doplňují se také čichové efekty, při nichž jsou ventilátor a zásobníky různých vůní v kinosálu naprogramovány v závislosti na promítaném filmu, takže můžete film vidět v prostoru a k tomu i cítit. Dokonce se mluví ještě o 6D, tedy o hmatových efektech. Třeba do sedaček vám v kině zamontují vodní trysky, takže když se ve filmu padá do vody, opravdu vás to pocáká. Dokonce jsem v jednom zábavním parku v San Diegu zažil promítání, při kterém v pasáži s krysami vyjely zpod sedaček lechtací cívky s plyšem. Ten pocit, jak po zemi v kině běhají krysy, byl poměrně živý.

Michal Hušák (nar. 1967) je v České republice jedním z mála odborníků na stereoskopii. Jako odborný asistent Ústavu chemie pevných látek na pražské VŠCHT se zabývá využitím metod počítačové grafiky k vizualizaci molekul. Ve firmě GALI-3D pracuje na využití stereoskopie pro robotickou chirurgii, výukové filmy či instruktážní snímky například pro Lesy ČR či Škoda Auto. Zabývá se rovněž vývojem softwaru, který umožňuje výrobu třírozměrných filmů – už čtyři roky GALI-3D úspěšně spolupracuje s americkou firmou Lightspeed Design.

Desetidílný seriál Proces H rekonstruuje nejvýznamnější komunistický proces s politickými odpůrci po jednotlivých dnech. Co díl, to krátký exkurs do širších souvislostí: jednou je to pozadí masové nenávistné kampaně během přelíčení, jindy specifická role svědků, politicko-bezpečnostní koordinace procesu atd. Zvláštní význam mají biografické črty o jednotlivých aktérech soudní kauzy. Napomáhají poznat politické a socioprofesní spektrum obžalovaných, jež sahá od veterána dělnického hnutí Vojtěcha Dundra až po akademické odborníky typu Zdeňka Pešky, od vyobcovaného komunisty Kalandry až po katolicko-konzervativně orientovaného Bedřicha Hostičku. Na „druhé straně barikády“ poznáváme zase skryté slabiny prokurátorů, jichž bylo snadno využít k tlaku na jejich větší horlivost. U Juraje Viesky je to jeho dvojí stigma židovského původu a působení v západní armádě, za snaživostí Josefa Urválka stojí jeho minulost sociálního demokrata. A směšně „ochotnický“
patos Ludmily Brožové pochopíme nejlépe v kontextu jejích neukojených hereckých ambicí z mládí (sic!).

Nevidíme však jen tuto hrstku vrcholně rozporuplných postav. Mezi všemi obžalovanými, svědky (již byli později často sami obžalováni) i obhájci nacházíme různorodou škálu lidských reakcí tváří v tvář justiční mašinérii: ojedinělý oportunismus, prosté lidské selhání, rytířskou neoblomnost, obdivuhodné zbytky ironie (například ve výpovědích Záviše Kalandry). V dokumentu uváděné desítky osob lze už označit za jakýsi sociálně-psychologický vzorek, jenž empiricky nahlodává černobílou tezi o hrdinech a zbabělcích i rigorismus jednostranných morálních soudů. V tom také tkví jeho cena.

Divadlo mimo divadlo

Již v jednom z prvních dílů cyklu se konstatuje, že na tvorbě procesů spolupůsobily čtyři složky – justice, politické vedení, Státní bezpečnost a sdělovací prostředky. V tomto smyslu je i proces se skupinou Horákové exemplární ukázkou manipulačního umu moderní diktatury, využívající­ k dosažení svých cílů také podmanivost masových médií (té se věnoval například Peter Reichel ve své knize Svůdný klam Třetí říše z roku 1993, česky Argo 2004 v překladu Josefa Bočka). Ne náhodou šly ve své době přímé přenosy sebemrskačských výpovědí i teatrálních soudcovských tirád ruku v ruce s masovým rozšiřováním rozhlasu na český venkov. Zvukové pasáže ze soudního přelíčení jsou ve Vadasově dokumentu často kombinovány s obrazy anonymní vesnice, záběry na chalupníky u přijímače či na instalaci veřejného tlampače. Jedná se však jen o důmyslnou koláž – i když může zpočátku působit autenticky, venkovské záběry se začínají záhy
poněkud stereotypně opakovat. V rovině interpretační a obsahové stojí za pozornost, že se do oblasti historických výkladů již dostávají i ty, s nimiž jsme se po celá devadesátá léta mohli setkat nanejvýš jako s líbivou metaforou – například myšlenka „divadelnosti“ procesu, jíž se v dokumentu obšírně věnují teatrologové Petr Pavlovský a Vladimír Just. Zde je Martinu Vadasovi ke cti, že při koncipování dokumentu, podobně jako editoři letošního Palachova sborníku (recenze v A2 č. 2/2009), vsadil na interdisciplinaritu a vyvážil tak nejednou faktograficky přetížené výpovědi historiků.

O dokumentárních záběrech z prostředí nacistické či komunistické diktatury často platí, že sugestivní a otřesné dokážou být dodnes samy o sobě, bez jakéhokoli vysvětlujícího komentáře (snad proto, že kalkul sugestivity je provázel už ve stadiu jejich zrodu). Ač se režisér rozhodl ponechat v dokumentu nejvíce místa právě autentickým snímkům a doplnit je převážně výpověďmi historiků či pamětníků, občas se přesto dopustil těžkopádné doslovnosti. Jedná se o titulek–razítko „my všichni dobří rodáci“ uvedený přes záběr jedné z dělnických rezolucí anebo o půvabně floskulovitou poznámku na konci čtvrté­ho dílu „takto redaktor Československého rozhlasu přitápěl pod kotlem třídní nenávisti“, za niž by se možná nemusel stydět ani mnohý pořad normalizační televize. Lze však s uspokojením říci, že podobné lapsy jsou v celém cyklu ojedinělé.

Škola demagogie

Je těžké nezapamatovat si výrok prokurátora Viesky v samotném závěru desetidenních orgií zglajchšaltované justice: že tento proces by měl být nejen školou bdělosti, ale také školou nenávisti. V průřezu všech soudních přelíčení zřejmě nejvíce zaujme jednak demagogické, sugestivní a vpravdě agresivní kladení otázek obžalovaným (žalobci počítají se submisivitou a vstřícností ze strany svých obětí; když tato poddajnost nepřichází, bývají patřičně vyvedeni z konceptu), jednak prvoplánově třídní rozměr těchto dialogů (spolu s otázkou po samotných proviněních se nejednou vloudí otázka po majetkových poměrech obžalovaného za nenáviděné první republiky; do omrzení opakované „Zenklovy žebračenky“ či „miliony nezaměstnaných“ hrají zde takřka roli jakéhosi zaklínadla, antifetiše). Jinak banální učebnicová poučka o třídnosti poúnorového práva jako by se stala hrozivě hmatatelnou teprve zde. Ba co víc. Pro studenty, pro širší veřejnost, zkrátka „pro školu
a dům“ (začlenění pořadu do žalostně málo interaktivní středoškolské výuky dějepisu lze jen doporučit!) může se dnes Proces H namísto školy bdělosti či nenávisti stát především školou demagogie – ukázkou laciných a účelových argumentací v praxi. Pokud se je divák naučí vnímat, stane se vůči nim ostražitým. Tuto dovednost může potřebovat žel i jako občan-volič v mediální a politické krajině dneška. Nedávno to bylo znát ve volbách do Evropského parlamentu, kde se táž populistická strašidla sudetských Němců, nezaměstnanosti či rozhodování o Češích z ciziny znovu vyrojila jakožto nezbytný arzenál české politické (ne)kultury.

Vadasův dokument je laděn s vážností a pietou nadčasového mementa. Do hravosti Hanákovy filmové koláže Papierové hlavy (1995) má daleko – ale nikterak tím neztrácí na významu. Autoři se tématu zhostili s vědomím jeho šíře i hloubky, maximálně využili dobové filmové materiály, vytěžili doposud či donedávna žijící pamětníky. S ohledem na režisérův až militantní antikomunismus, projevovaný v souvislosti s případem bratří Mašínů, je navíc příjemným překvapením, že se mu podařilo stvořit dokument sine ira et studio. Zároveň naznačuje jednu z cest další spolupráce filmařů s historiky.

Autor je historik a archivář.

Proces H. Unikátní rekonstrukce procesu se skupinou Dr. Milady Horákové. Námět, scénář a režie Martin Vadas, dramaturgie Antonín Trš, Karel Hynie, Ivan Biel. Česká televize, 31. 5. – 9. 6. 2009.

Ve videu Adama Vačkáře (nar. 1979) nazvaném Improvement (Vylepšení) jsou bezdomovci našimi „němými svědky“. Nemluví, zakřiknutě stojí ve frontě a čekají, až se jich ujme kadeřník, stylistka a kostymérka. Nezjistíme, proč se ten který dostavil, a lze jen těžko odhadnout, co prožívají. Jeden po druhém se ale proměňují v běžné, dobře vypadající lidi. Adam Vačkář najal prázdnou industriální halu, televizní techniku a usmlouval přátelské ceny s filmaři a profesionálními vizážisty. Zorganizoval absurdní představení. Žádnému z bezdomovců nezmění život, žádný v dohledné době neuvidí make-up znovu. Přesto je na krátkou chvíli obklopí záře reflektorů a objektivy kamer. Na chvíli zmizí nejzjevnější stigma jejich společenského postavení – neupravený vzhled.

Angažovanost uměním

Vačkářova akce a její dokonale stylizovaná „novácko-primácká“ dokumentace jsou samozřejmě myšleny ironicky. Bezdomovci se účastní reality-show, v níž mají jediný úkol – být neforemnou hmotou, které povolaní profesionálové dají správný tvar. Improvement ovšem nemá být pouhou kritikou médií, která už před časem objevila formát „zázračných proměn“ housenky v motýla. Moralistně se obrací na celou společnost a její úsilí asimilovat a odchylky podrobit normám bez obsahu.

V současném vizuálním umění se poměrně často setkáváme s problematikou sociálního vyloučení. Je určitě namístě přemýšlet, zda to odráží pouze upřímnou starost o stav světa, v němž se z pozice moci uskutečňuje až příliš špinavostí, a do jaké míry jde o zrcadlení silně pociťované deprivace z úlohy umělce ve společnosti. Každopádně otázky etnických, kulturních, sociálních a názorových menšin, obecně celá oblast „okraje“, jednoduše mezi umělci rezonují a s ohledem na jejich znovuobjevenou vůli „angažovat se“ to nevypadá, že by tomu v dohledné době mělo být jinak.

Co děláme my?

Spolu s úvahami, kdo a jak je omezován a utiskován, se přirozeně objevuje problém, kdo určuje normy, jaké jsou a jaké metody se využívají k jejich prosazení. Adam Vačkář nesáhl pro bezdomovcích proto, že by bláhově věřil v jejich kolektivní touhu zůstat tím, čím jsou dnes. Zpracováním svého videa, v němž nedal prostor zkoumání individuálních „případů“, ovšem tuto otázku nastoluje. Kdo jsou? Co chtějí? A zejména: co děláme my? Vačkář dělá z bezejmenných bezdomovců bezejmenné modely, jejichž finální vzezření odpovídá normám úspěchu a spokojenosti, jež jsme si za vydatné pomoci médií úspěšně vmasírovali pod kůži. Dělá tedy to, co společnost s bezdomovci nedělá (nikde nevidím pouliční kostyméry), ale doporučuje vlastně každému, chce-li být společností přijat, chce-li obstát v práci, v lepší restauraci, „chce-li se líbit“ a podobně. Adam Vačkář nahrazuje neosobní identitu bezdomovce, jak ji nasnímal ve svém filmu, podobně
anonymní simulací ideálu podle vzoru: „Nemusím být nic, jen když jako něco vypadám.“

Nejlepší bezdomovec je ten, který není vidět. Tak by se dalo shrnout převládající smýšlení české společnosti a bohužel také její politické reprezentace. Ošklivé a zapáchající nepatří ani do osobního, ani do veřejného, sdíleného prostoru. Bezdomovec je v městském prostředí často považován za větší zlo než hustá doprava, jedovaté ovzduší nebo megatuny odpadků, protože tato „zla“ určuje většina, zatímco bezdomovectví je neustále vydáváno nanejvýš za nešťastný osud jednotlivce, kterého právě tato „individuálnost“ vyřazuje z představy společnosti jako alespoň v základních obrysech sjednocené množiny. Adam Vačkář bezdomovce zneviditelnil a tím nás zbavil „jejich problému“. Ve skutečnosti jim nasadil masku a zbytek nechal, jak byl.

Ironie za make-upem

Podobnou estetickou masku nasadil i svému umění. Vyrobil ho s takovou filmovou profesionalitou, že divák nemůže nepocítit půvab povrchních televizních poselství: když budou věci krásné, všechno špatné zmizí. Právě v tom se jeho postup odlišuje od jiných moralizujících umělců v českém prostředí. Například veřejně nejznámější moralisté ze skupiny Pode Bal užívají konejšivých konvencí reklamní estetiky a krásy konzumních produktů, ale svůj ironický odstup dávají najevo detailem, který je vůči celku v přímém, jednoznačném kontrastu. Adam Vačkář jednoznačný kontrast nepoužívá. Možná proto, že není zas tak srostlý s českým prostředím –  výtvarný jazyk se „učil“ během šesti let strávených v Paříži –, skrývá ironii za mnohem silnější vrstvu estetického „make-upu“. Svádí nás efektními obrazy a nechá prožít vlastní satori – uvědomění, že na nás konvenčně krásné obrazy působí, že jim podléháme, že v sobě také máme sklon přetírat fasádu domu…
Adam Vačkář nás chce přistihnout ve stavu ztotožnění s hyperrealitou, v níž už došlo k odtržení od objektu reprezentace a obrazy jsou posuzovány podle své působivosti, nikoli podle obsahu.

Autor je kritik umění.

Adam Vačkář: Improvement. Kurátorka Olga Malá. Galerie hlavního města Prahy – Dům U Zlatého prstenu, 24. 6. – 26. 7. 2009.

Katalog Nejstarší umění střední Evropy. První mezinárodní výstava originálů paleolitického umění je uveden textem Martina Olivy, kde jsou nastíněny počátky představivosti: „Patrně již první lidé dokázali v některých kamenech a samorostech rozpoznat podobu člověka nebo zvířat (včetně mušlí) a tyto přírodní hříčky úmyslně shromažďovali.“ Připomíná-li vám to citát z učebnice, budiž. Johannesburský antropolog David Lewis-Williams zase přichází s tezí, že estetické cítění „se vyvinulo poté, co byl namalován první obraz“, publikovanou v nedávno přeložené knize Mysl v jeskyni. Vědomí a původ umění (Academia 2007).

Moderna pravěku

Epochu zvanou aurignacien (kultura mladého paleolitu) ilustrují zejména německé a rakouské artefakty staré více než 30 000 let: „Morava byla sice v oné době hojně osídlena, avšak téměř všechna tábořiště se nacházela na temenech návrší, kde nebyla překryta dostatečně mocnou vrstvou spraše, takže se žádné předměty z organických materiálů nemohly zachovat,“ sděluje kurátor Karel Valoch v předmluvě.

Esejem Gravettské umění na Moravě: reflexe světa paleolitických lovců připomíná Jiří Svoboda rozvoj výkladů prehistorie umění: „Přikláníme se dnes k představě, že umění se nevyvíjí od primitivních forem k dokonalým, či dokonce od méně hodnotných k hodnotnějším, ale v různých přírodních a společenských podmínkách osciluje v celé variabilitě projevů – každý artefakt je v podstatě neopakovatelným originálem.“ Těžištěm interpretačního dramatu je epocha gravettienu (kultura vrcholného mladšího paleolitu). Důvod? „Doklady umělecké kreativity, dosud ojedinělé a vzájemně zcela izolované, se v gravettienu (před asi 20 000 až 30 000 tisíci lety) rozšiřují a vyskytují se ve většině oblastí osídlených nositeli této kultury,“ vysvětluje Oliva. Morava byla toho času ohniskem kreativity a inovací (včetně výroby textilu). Tady se lovci zvěře poprvé usadili. Jedna z pavlovských kompozic v mamutím klu je možná mapou: dvojitým kroužkem
snad rytec naznačil, že mu nejde o abstrakci, nýbrž o znázornění konkrétního místa. Úžas vzbuzují i další díla, třeba vůbec nejstarší známá loutka z rituálního hrobu šamana v Brně. Geometrizujícími rysy fascinuje idol na mamutím klu z Předmostí: elipticky soustředné linky na oblém podkladu evokují těhotenství a chodbičky hmyzu pod kůrou stromů. Efektní zůstává portrét z Dolních Věstonic, dosud nejstarší podobizna určité tváře (což dosvědčil nález příslušné lebky). Když byla roku 1925 vykopána dnes tak slavná Věstonická venuše, nebudila důvěru: bezprecedentní keramika totiž odborné kruhy zastihla naprosto nepřipravené. Až další podpálavské zlomky vypálených figurek potvrdily stáří 25 000 až 27 000 let (mimochodem: byly jich tisíce!).

Čarodějné amulety?

Závěr Nejstaršího umění střední Evropy sleduje lovce sobů neboli magdalénien, epochu zhruba 14 000–10 000 let před naším letopočtem, kdy výtvarně dominuje jihozápadní Evropa s proslulými svatyněmi v Lascaux, Altamiře i dalších jeskyních. Nejvýchodnější středisko této civilizace představuje opět Morava se strhujícími rytinami zvěře na koňských či bizoních kostech a na břidlici (nechybějí ani drobné ornamenty a sexuální symboly). Poněvadž tuzemské nálezy sošek tohoto období jsou vzácné, byly doplněny příklady z Německa či z Polska. Z bohatých a kvalitou vynikajících sbírek Ústavu Anthropos Moravského zemského muzea bývá v původním provedení občas vystavována alespoň Věstonická venuše. I tak je originál plastiky k vidění méně často než korunovační klenoty. Rovněž umění z fondů brněnského Archeologického ústavu bylo zpřístupněno poprvé.

Účel populárních venuší není jasný: „Na rozdíl od jeskynních maleb se venuše vyskytují jen v jedné paleolitické civilizaci, v níž mají řadu shodných znaků, takže asi vycházejí z jedné obecně rozšířené ideje,“ konstatuje Oliva. Lze v nich tušit předměty s magickou funkcí? Snad: „Některé sošky mohly sloužit jako nošené amulety (třeba pro zajištění dostatku mateřského mléka), jiné se ukrývaly do jamek a do ohnišť.“ Neznámý je důvod navracející se torzovitosti. Jednalo se opravdu vždy o umění, které někteří z autorů vymezují jako neúčelové? Podle Martiny Lázničkové-Galetové „do této kategorie zařazujeme zdobené zbraně a nástroje; rytiny, malby, sošky, plastiky bez zjevného funkčního uzpůsobení a osobní ozdoby“.

„Paleolitické umění,“ rozšiřuje záběr již vzpomínaný Svoboda, „se v současné archeologické teorii vyhraňuje jako prostředek lidské komunikace, a tedy jako fenomén v podstatě funkční.“ Dokážou však badatelé odlišit hračky? Pro jistotu se o nich nezmiňují. Proč by je ale nemohly paleolitické děti mít? Daktyloskopie ostatně napovídá, že prsty vtištěné do těla Věstonické venuše patřily přibližně jedenáctileté osobě.

Autor je fotograf a publicista.

Karel Valoch, Martina Lázničková-Galetová, Jiří Svoboda, Martin Oliva: Nejstarší umění střední Evropy. První mezinárodní výstava originálů paleolitického umění. Moravské zemské muzeum, Brno 2009, 128 stran.

Za okny tma

připravuji ranní čaj

ani lišák

ani kojot

leopardí kožich mě zahřeje

Otevřeš svou dlaň

jako oko

diví se prázdnotě

Bílý papír

s jemným vlasem

roztoužené moje ruce

Každý nový den

ptáček zpívá

znovu

lépe

Luna za lunou

s lodí odplouvá

všichni jsme

hladoví

*

Krátký tah

bylo to tak

zakřivený strom

tu stojí

I v mraku

trocha tuše

našeptává kolouškům

Poněkud trochu

zdali ještě

vnitřní aby

bezpečí

(papír, tuš, Lorient, Francie, 2004)

Tereza Sochorová(1982) je absolventkou Fakulty výtvarných umění VUT v Brně (ateliéry Margity Titlové-Ylovsky, Václava Stratila a Richarda Fajnora). Pracuje s různými médii (např. video, kresba, zvuk). Často zpracovává své zážitky z cest. Básně a kresby vytvořila na studijním pobytu v bretaňském Lorientu roku 2004. Součástí díla je videozáznam akce v krajině, při níž si autorka ostříhala vlasy a z nich vytvořila štětce, kterými básně přepisovala.

Filip Černý (nar. 1975) se vyjadřuje téměř výhradně malbou; kombinuje klasické postupy s airbrushem – technikou tvořenou nanášením barvy pomocí stříkací pistole – a sprejem. Na první pohled se tak může název Videoart jevit jako provokace, při bližším ohledání jde ale o kontextově obohacený popis skutečnosti. Autor tím posouvá hranice malířského média a nabízí možnost vnímat obraz očima filmového diváka. Navíc, slovo video latinsky znamená vidět.

Černého stěžejním „filmovým trikem“ je práce s iluzí prostoru. Zkresluje perspektivu, ruší obvyklé poměry vzdáleností, pohrává si s rovinou před plátnem a za ním, manipuluje s objemy a jejich stíny, střídá rozostřený odosobněný airbrush a expresivní rukopis štětce. Zdánlivě logickou linii náhle poruší obrazovým paradoxem. Divákovi předkládá vizuální rébusy, které přerostly až v detektivní zápletky. Z malířského plátna se stává plátno projekční, z obrazu záběr, z diváka aktér, který se snaží přijít na kloub autorově záludné hře, jíž je sám součástí. Videoart může vyvolat celou řadu interpretací, autor ale žádné významy nevnucuje, pouze naznačuje.

Znepokojivé sny malíře

Na titulním obraze výstavy se z hloubky noří střelec, z jehož tváře zůstaly jen stíny očních důlků. Pistole, kterou třímá, míří přímo diváka. Dokonalá iluze je vzápětí popřena barvou stékající po plátně. Lehké klišé působí jako autorův úsměšek, důkaz, že se nebere zas tak vážně. Série rozmlžených pohledů do lesní krajiny pak může připomínat monitorovací systém, kde se záznamy jednotlivých obrazovek podezřele mění, přestože úhel pohledu zůstává stejný. Znepokojení zesílí v momentě, kdy „kameru“ zakryje čísi ruka. A modrá barva, která se rozcákla přes „objektiv“ na dalším plátně, je snad ještě děsivější, než kdyby byla rudá. Stejně tak můžeme tento cyklus vnímat jako sled jednotlivých snímků podivného videozáznamu à la Záhada Blair Witch.

Pro Černého tvorbu dříve charakteristická psychedelická deformace prostoru se nyní mění ve snovou perspektivu. Zátiší pokojů, jejichž rohy se měkce propadají do nikam, jsou povědomé a zároveň neskutečné, stejně jako náš ve snu viděný byt, který je najednou úplně cizí. Na jednom z obrazů se ve dvou protilehlých zrcadlech odráží silueta ženy, která ale na scéně chybí… Na dalším plátně sedí na kraji postele postava zahalená skvrnitou tkaninou – noční můra spáče, kterého v pozadí rozeznáme až na druhý pohled. Na dalších obrazech malba nabírá na streetartové expresivitě; autor pracuje s koláží již použitých šablon, které povyšuje na svébytnou malířskou formu – a přesto se jedná o stále stejný výjev. Jen na peřině přibyly rudé skvrny…

S douškou fetišismu

Černého poetika je zde lynchovská, obohacená o surreálné dědictví Reného Magritta a zároveň přiznaně citující Gregoryho Crewdsona (A2 č. 18/2008). V mnoha jeho obrazech se současně objevuje jistá dávka humoru a nadsázky. Ta je obsažena i v působivé instalaci kruhových „terčů“, umístěné v horním sále výstavního prostoru. Ve skutečnosti se jedná o podobenky ňader, přesněji prsních bradavek. Někdo by je mohl považovat za sexistický vtip, někdo by mohl hledat freudovská témata, podle autora je to ale volně interpretovatelná kolekce tvarově čistých kruhů a zároveň s radostí tvořená pocta ženskému ňadru. Přestože tematicky je spodní části výstavy vzdálena, má i tato expozice narativní potenciál: inspiruje diváka, aby si za každou bradavkou domýšlel nejen tělo ženy a její tvář, ale zároveň může evokovat i příběh, který stál v pozadí za získáním každého „skalpu“. Videoart se tak mění v home video pracující ve službách
hravého fetišismu.

Autorka je kulturoložka.

Filip Černý: Videoart. Kurátor Petr Vaňous. Galerie hlavního města Prahy – Staroměstská radnice, 2. patro, 13. 5. – 26. 7. 2009.

S výjimkou aktuální desky (konceptuálního CD Thomase Könera) pojí nahrávky na značce Fario zajímavý koncept: jsou to split alba, jejichž pomyslné strany jsou oddělovány a zároveň spojovány skladbami, jež vznikly spoluprací dvou umělců. Jak se tento koncept zrodil? Kdo partnery pro spolupráci vybírá?

Devět z dosavadních deseti CD na Fario mělo tento koncept překrývajících se stran. Vše začalo tím, že jsem pro naše první CD inicioval spolupráci Fragile a Dither, dvou francouzských projektů, u nichž jsem cítil určitou vnitřní spřízněnost, byť reprezentují odlišné hudební světy. CD se společně nahranou skladbou coby předělem mi připadalo jako ideální forma pro zachycení, co mají společného a čím se naopak liší.

Zafungovalo to, a proto jsem se rozhodl i u dalších nahrávek koncept ponechat a rozvíjet. Partnery vybírám já: oběma stranám sdělím, s kým by měly spolupracovat i jaká je moje představa o celku. Výběrová kritéria zůstávají stejná: interpreti musí mít něco společného, ale v jiných rovinách se od sebe musí lišit.

Ve většině případů si „práci“ rozdělí, jeden dodává zvuky, druhý vytváří struktury, a má tudíž hlavní slovo. Od chystaného CD, na němž se podílí Charlemagne Palestine a Janek Schaefer, si slibuji prohloubení konceptu. Jejich spolupráce nevzniká výměnou souborů jako většina předchozích, ale živě, ve studiu.

Podobně jako řada dalších malých vydavatelů paralelně s řadou CD vydáváte i časopis věnovaný elektronické hudbě. Jak ve vašem případě jedno ovlivňuje druhé?

Každá „cizí“ nahrávka, která přese mne projde, mi pomáhá v získávání kontaktů, nezbytných pro distribuci a propagaci „mých“ alb. Recenze desek jiných vydavatelů výběr umělců pro moji značku příliš neovlivňují, neustále zato prohlubují moji zkušenost s hudbou. Pokud ji máte převádět do slov, posloucháte ji zcela odlišným způsobem. Obě mé aktivity pojí stejný zájem, elektronická hudba je podstatnou součástí mého života.

Je pro časopis vašeho záběru možné zažádat o grant? Není grantová politika do jisté míry kontraproduktivní?

Žijeme v éře škrtání rozpočtů, a to i v obdobích relativní prosperity. O granty pro časopis jsme ani nežádali, rádi bychom si udrželi nezávislost. To ale neznamená, že bychom se od nich chtěli odstřihnout úplně: festival, který jsme pořádali v letech 1998–2004, by bez nich sotva fungoval v tehdejším rozsahu a kvalitě. Byla to jediná cesta, jak ho udržet při životě, určitě bychom jinak nemohli kapelám nabídnout takové podmínky a zázemí.

Platí, že ekonomická recese zasáhla okrajové žánry jen povrchně, daleko méně než střední proud? Jaká je budoucnost klasických – fyzicky existujících – médiích v jejím stínu?

Nejsem věštec, a proto můžu jen zopakovat, čím se oháníme všichni. Totiž, že nikdo neví, kam až recese povede. Je ale třeba mít na paměti, že změny v hudebním průmyslu nastaly mnohem dříve – myslím to, jak lidé hudbu vnímají a konzumují. Leckdo tyto změny podcenil, nereagoval na ně a chybné manažerské kroky dnes maskuje odkazy na krizi. Pro minoritní žánry nebyly změny tak dramatické, převládá v nich totiž důraz na kvalitu a pro jejich posluchače je hudba důležitou součástí života. Proto se fyzicky existujících médií zříkají v méně případech než posluchači středního proudu.

Vydavatelé hudby se museli přizpůsobit masivnímu nástupu internetu, on-line podoba tištěných hudebních periodik však často vypadá, jako by tuto revoluci zaspala. Jaká je role tištěných časopisů v době, kdy jejich on-line mutace mohou přinášet doslova čerstvé informace a mohou například recenze, poprvé opravdu aktuální, doplnit nejen ukázkami, ale i odkazy, kde album koupit nejvýhodněji? Mají se tištěné časopisy soustředit především na názorovou publicistiku, tedy být autoritou, která by například shrnovala to podstatné, co se za určité období odehrálo?

Tištěná média nepostihl takový odliv zájmu jako hudební nosiče, proto vydavatelé na změnu návyků leckdy reagovali pomaleji. Většinu informací dnes lidé loví pomocí internetu, po tištěných časopisech by měli sáhnout kvůli formátům, které v on-line prostředí dobře nefungují. Odráží se to ve struktuře většiny dnes publikovaných článků. Již zdaleka nejsou klasickými novinářskými žánry, i rozhovory přestaly být klasickými interviewy. Nahrazují je komentovaná pásma, která přebírají rozvětvenost internetu. Jsou mnohovrstevná, plná citací z různých zdrojů, odkazů. V posledních dvou třech letech se snažíme, aby i všechna čísla Feardrop byla spíše studijním materiálem, ke kterému se budou lidé vracet stejně jako k encyklopedii.

Je podoba aktuálního vydání – obsáhlá monografie věnovaná albu Pornography od The Cure – rovněž reakcí na tyto změny?

Je dalším logickým krokem v proměnách časopisu do nové podoby. Otiskovat recenze jednou za rok pro nás ztratilo smysl, proto se spolu s krátkými články objevují výhradně jen na našich stránkách. Každé číslo chceme nyní věnovat vybranému tématu, které bychom chtěli pokrýt z mnoha úhlů. To připravované se například bude zabývat větrem v poezii a hudbě.

Vydání věnované Pornography doprovází CD, na němž různí interpreti přehrávají skladby z alba, dokonce ve stejném pořadí jako na originálu. Bylo právě ono impulsem věnovat celé číslo jednomu albu?

Ke každému z předchozích časopisů bylo přiloženo CD s exkluzivními skladbami a tuto tradici jsme nechtěli porušit. Logicky to proto bylo jediné řešení, které připadalo v úvahu. Dávat CD dohromady bylo stejně zajímavé a zábavné jako psát doprovodný tet o albu [cca 30 stran – pozn. PF]. Ke každé skladbě jsem si napsal jména, která se k jejím náladám hodila nejvíce. Například od počátku bylo jasné, že píseň Cold nemůže hrát nikdo jiný než Troum, a naopak, že Troum ani jinou skladbu hrát nemohou. Jiní si písničky vyměnili za ty, které jim sedly více. Jen málokdo spolupráci odmítl, a když už, tak z časových důvodů – Neurosis, Martyn Bates –, nebo proto, že originál je pro něj nedotknutelný – Fear Falls Burning. O tématu pro nové číslo jsem měl rozhodnuto daleko dříve, než jsem na CD začal pracovat. Pro mnoho hudebníků představovalo Pornography odrazový můstek, bránu do světa alternativy. Je to skutečný milník, jak hudebně, tak textově,
fenomén, který dokazuje, že i to, čemu se běžně říkalo cold wave, mohlo být žhavé jako láva.

Denis Boyer je vydavatelem časopisu Feardrop (www.feardrop.net), který pokrývá spektrum soudobé experimentální elektronické hudby, i vydavatelem hudebním. Na jeho značce Fario vydávají mimo jiné Lull, Rapoon, Nadja, Netherworld nebo Origami Arktika.

Ondřej Havelka, Jan Kodet, Vladimír Franz

Zlatovláska

Dirigent Peter Vrábel, 2008, 148 min.

Supraphon 2009

Balet, který měl divadelní premiéru 16. června 2006 (záznam je z představení ve Stavovském divadle 8. března 2008), je na DVD doplněný dokumentem ze zákulisí vzniku inscenace Zlatovláska na špičkách od Romana Proroka. Ten jsem si pustila jako první. Mužský tým inscenátorů – hudba Vladimír Franz, libreto a režie Ondřej Havelka, libreto a choreografie Jan Kodet, dirigent Peter Vrábel – se v dokumentu navzájem chválí a poplácává po ramenou, jednotliví tvůrci se kameře svěřují se svými uměleckými záměry (něco z toho je pak k přečtení také v česko-anglicko-německo-francouzském bookletu; DVD lze také pustit s anglickými, německými nebo francouzskými titulky), až už je toho vzájemného obdivu trochu moc. Do toho Franz trhá kytici polních květin, které zkušeně pojmenovává jmény, nese ji na hrob Josefa Suka a dokonce předvede skorotaneční etudu… Zkrátka pozitivní dokument o pohádce s křišťálovým happy endem. Kamera v zákulisí zde však má, jako
ostatně většinou, příchuť tajemství, které běžně zůstává skryto. Balet na záznamu ztrácí především atmosféru onoho „tady a teď“, ve Zlatovlásce ještě umocněnou živým doprovodem Orchestru Berg, nabízí ale možnost sledovat drobné mimické nuance a tanec v detailu, což je luxus, který se v divadle dostane jen divákům v předních řadách. Jiříka a Zlatovlásku v záznamu tančí Alexander Katsapov a Adéla Pollertová, Kejklíře hraje a zpívá Martin Zbrožek. Na DVD nechybějí životopisy inscenátorů a v bookletu pohádka O Zlatovlásce.

Jana Bohutínská

Hrdost a sláva

Pride and Glory

Režie Gavin O´Connor, 2008, 125 min.

MagicBox 2009

V posledních letech zažívá mírnou obrodu subžánr policejní thriller. Vedle Amerického gangstera Ridleyho Scotta (jenž je rozkročen mezi policejním filmem a gangsterkou) se vyskytují i jeho žánrově čistší představitelé, jako Noc patří nám Jamese Graye nebo Drsný časy a Street Kings Davida Ayera. Většina z těchto snímků se nesetkala s výraznější diváckou odezvou (u nás putovaly rovnou na DVD), což je škoda. K nim se s výhradami řadí i Hrdost a sláva. Navzdory hvězdnému hereckému obsazení (Edward Norton, Jon Voight, Colin Farrel) se jedná spíše o komorní projekt, jenž se více než na efektní akční scény soustředí na prokreslenost prostředí, charakterů postav a vztahů mezi nimi. Film je staromilský, ohlíží se po tradičních tématech (zejména po morálce policistů). S jeho konzervativní povahou souzní také fakt, že příběh není situován do vděčného, až barvotiskově vykreslovaného prostředí Los Angeles, nýbrž do šedých ulic New Yorku.
V některých aspektech připomene snímek Noc patří nám – zejména propojením policejního thrilleru s prvky rodinného dramatu, kdy hlavní hrdinové, policisté, jsou zároveň blízkými příbuznými a problémy v práci tak nepříjemně zasahují do jejich soukromého života. Řada záběrů v Hrdosti a slávě je pořízena ruční kamerou, střídmě je využito také snímání přes statické či pohyblivé překážky a zrcadlové odlesky.

Tomáš Zabilanský

Austrálie

Australia

Režie Baz Luhrmann, 2008, 165 min.

Bontonfilm 2009

Austrálie je bezesporu „zemí mnoha tváří“, ale ventilovat to ve filmu v podobě jakési nevzhledně vznětlivé směsi není zrovna šťastný nápad. Tklivý příběh vypráví šamanské dítě nadané nepozemskými vlohami, což má zřejmě zajišťovat roztomilý nádech naivní nevinnosti a uchránit děj od suchopárných výtek. Je téměř kuriózní, jak troufalým způsobem lze skloubit fádní, nenápaditou romanci s reálně katastrofickým pozadím (zde válečnou scenerií) a mystickými ambicemi. Film se pak podobá akvarelu; ztrácí se pod vrstvou mdlých šminek, které byly nanášeny nikoli netrpělivě, ale naopak s tak pedantskou pečlivostí, až to způsobilo tragicky směšné vyznění výsledku. Žánrovou rozbředlost bychom snad ještě mohli tolerovat za předpokladu, že by se tvůrci alespoň vyvarovali neúnosně nemožných replik v dialozích. Nanejvýš příčetným tahem by bylo utnout film v okamžiku, kdy nesourodá trojice triumfálně dožene skot do přístavu, ani idyličnost takového závěru by v tomto případě nevadila.
Na disku nejsou k nalezení žádné dodatky kromě dvou vyřazených scén.

Mariana Zilynská

Our Love Will Destroy The World

Stillborn Plague Angels

Dekorder 2009

Pod osudovým názvem se skrývá jeden z mála známých zástupců novozélandské experimentální scény, hudebník Campbell Kneale. Toho můžeme znát především díky jeho dalšímu jednočlennému projektu Birchville Cat Motel, který ale pro svou příliš uvolněnou ambientně-dronovou estetiku místy poněkud nudil. Knealova nová identita je podstatně zábavnější, jakkoliv na předchozí tvorbu znatelně navazuje. A také je mnohem hlučnější, energičtější a epičtější, než jsme u mutantů mezi dronovou a noiseovou hudbou většinou navyklí. Zvuk debutu, který vyšel pouze na vinylu, se pohybuje někde mezi nakřáplým chraptěním jeho dosavadní tvorby a explicitním noisem či doom metalem, který můžeme znát z další jeho skupiny Black Boned Angel (na tuto estetiku ostatně odkazuje i poněkud klišovitý název desky). Skladby založené na ostrém špinavém zvuku zkreslené kytary jsou plné napětí, pulsující zvuková masa se ve vrstvách sune kupředu zahalená do dronů a kovových šumů.
Ve skladbě Pink Hollow Paradise připomene kytara spíše cirkulárku, titulní Stiborn Plague Angels s celkem transparentní stavbou je naopak značně chytlavá (dá-li se tedy podobný termín u tohoto druhu muziky vůbec použít). Oproti tomu v Over Prehistoric Texas je využita dlouhá dronová vlna, podmanivá ve své jednoduchosti. Zdá se, že přerušení činnosti Birchville Cat Motel má na Knealovu tvorbu příznivý vliv, po delší době natočil opět výtečnou desku.

Karel Kouba

Burian

So Low

Indies MG 2009

Burian je sólový projekt Jiřího Buriana, známého také jako Gregory Finn z kapely Southpaw. Zatímco však Southpaw navazují na britskou kytarovou scénu, Burian se pohybuje na scéně elektronicko-popové, i když skladby na albu nemají daleko k písničkářství. Inspirace přichází z mnoha stran: pop, trip hop, hip hop, freakfolk, občas zaslechneme Daft Punk, občas Cocorosie nebo Depeche Mode. Hlas i hudba bývají často přetažené přes nejrůznější hudební filtry, aby to bylo ještě pestřejší. Na pestrost ostatně album (možná až příliš) sází, stejně jako na dobře zapamatovatelné melodie. Hned úvodní Devil´s Dance patří mezi nejlepší tracky alba pro svou přímočarost a kompaktnost. Některé skladby se však zbytečně rozpíjejí v experimentu (Come Back) nebo jsou nudně utahané (Words). Nejčastějším problémem ale je, že většinou přestanou v polovině bavit (z pomalejších skladeb rozhodně stojí za poslech zvukově bohatá Camel Guide). Kdyby Burian zpíval česky, jistě by měl větší
šanci oslovit domácí publikum, v zahraniční konkurenci může jen doufat v zázrak – podobných a lepších desek na světě vychází měsíčně několik. Nicméně díky skvělému zvuku se k ostatním kapelám ze Západu jako jeden z mála českých hudebníků přibližuje.

Jiří G. Růžička

Vanna

A New Hope

Epitpah / Maximum Undergorund 2009

Vanna je typickým představitelem současného posthardcoru. Čerpá z metalického hardcoru blízkého thrashi, ale nekompromisní úderné riffy zkreslených kytar kombinuje s chytlavými a překvapivě jemnými refrény jak od představitelů emo. Dichotomii zdůrazňují i hlasy zpěváků. Zatímco Chris Preece sází na hrdelní projev, který dobře ladí s odsekávaným thrashem, hlas kytaristy Evana Pharmakise je až křišťálové čistý. Album nabízí vedle disonantních rubařin, jako je Trashmouth nebo Into Halls Mouth We March, také skladby, v nichž melodická poloha převažuje. Kapela ale nekončí jen u střídání nařvaných slok s melodickými refrény, snaží se o integrálnější propojení obou poloh, a tak občas zpívá Phramakis i mimo refrén. Hymnické Safe To Say táhne nabroušený riff a Preecův drsný vokál zní nad jemnými vyhrávkami kytar. Divoký přerývaný Steetwalker plný změn, agrese a disonantních zvuků ukazuje, jak se dá silná melodie použít v pořádném nářezu, aniž by
mu to otupilo ostří. Bostonská skupina se snaží překročit vyčerpané schéma hardcoru. Samotná tvrdost je okoukaná, ale spojení metalického soundu s melodickým emem je často násilné, což potvrzuje skladba The Same Grateful Wind, kde se navíc objevují i vyhrávky kytar. Výsledek působí jako hardcorová obdoba art rocku, z hlediska stavby nemají skladby chybu, ale trochu je z nich cítit kalkulace, což zrovna v tomto žánru není nešťastnější.

Alex Švamberk

Nejprve malá anketa. Vůně květin vám evokuje a) rozkvetlou jarní zahradu, b) výzdobu rakve při pohřbu? Texaská formace the pAper chAse měla odjakživa blíž k rakvím. Rakvím, kuchyňským nožům, baseballovým pálkám a rozbitému sklu, ale také k leteckým katastrofám, válkám, incestu, násilí, deformovaným lidským a zejména partnerským a rodinným vztahům, pocitům samoty, beznaděje, odcizení, nenávisti, znechucení, strachu. „Lidská stránka, která tyhle ‚nemoci’ způsobuje, mě fascinuje. Nenazval bych to nenávistí, ale pokud jde o hudbu a texty, může to tak působit. Neřekl bych, že jsem nenávistný nebo nepřátelský…, spíš bázlivý a nemám mnoho víry v lidskou povahu a lidi obecně,“ říká velký fanoušek spisovatele Chucka Palahniuka, kapelník a výhradní autor hudby i textů the pAper chAse, John Congleton.

Neveselé kulisy

Album Someday This Could All Be Yours (Jednou by to všechno mohlo být vaše), jehož první díl právě vychází na labelu Kill Rock Stars, je těchto neradostných vizí a dojmů plné. Na rozdíl od dosavadních nahrávek skupiny, které v sobě nesly sledovatelný, i když dosti složitý a do jisté míry abstraktní příběh, je nová koncepční dvojdeska vnitřně spojená motivem přírodních katastrof. V prvním díle přináší deset písní, deset hříček přírody a lidstva: povodeň, tornádo, požáry, epidemie, masovou hysterii… Navenek jasné, vděčné a téměř banální téma (v závěru vypointované jakýmsi smířeným rozsudkem smrti), ve skutečnosti však jen kulisa ke Congletonově obžalobě civilizace a jejích hříchů, promítnutých do lidských vztahů. Ty, roztříštěné a nefunkční, jsou alfou i omegou jeho tvorby. Jsou vystavěné na osobních, patrně nepříliš příjemných a šťastných zkušenostech: „Jsme náhlé/ jsme náhodné/ projevy toho, co nemohu nazvat jinak než zkáza/
nejsme ochotni se změnit/ nejsme ochotni se snažit/ jsme přece ti dostatečně hodní lidičkové.“ Skladba The Small of Your Back the Nape of Your Neck (The Blizzard) – Na malém místě na zádech, na zátylku (Blizzard), jedna z těch „čitelných“, napadá sobectví, nezájem a neochotu k zodpovědnosti. „Můžeme dostat amen?“

Tento takzvaný koncept, ačkoliv jde vlastně jen o volně navazující koláž tradičních (ve smyslu pro kapelu obvyklých a typických) kompozic, nosil Congleton v hlavě už léta. „Dávno před vznikem the pAper chAse. K té myšlence jsem se vrátil až teď.“ Dobře udělal, jeho zkušenosti zvukaře a – na cenu Grammy nominovaného – producenta (spolupracoval s Explosions in the Sky, Billem Callahanem, Modest Mouse, 90 Day Men, Erykou Badu a desítkami dalších) mu poskytují naprostou svobodu a možnost udělat všechno přesně tak složitě a bláznivě, jak se mu zrovna zamane. Snad proto znějí desky the pAper chAse tak originálně a po technické stránce naprosto dokonale. Pro novou nahrávku to platí dvojnásob.

Faleš cti netratí

Být originální a zvukově perfektní jistě není záruka poslouchatelnosti, což Congleton dobře ví. Koneckonců na komerční úspěch rezignoval už dávno. „Nejsme kapela, co někdy bude vydělávat peníze, a jakmile jsem si to uvědomil, pracuje se mi mnohem lépe a svobodněji,“ říká. Prokousat se hudbou the pAper chAse je zpočátku náročné. Melodie, která je sice obvykle silná a v podstatě až popově líbivá, je znepřístupněna zdánlivě chaotickými aranžemi: neexistujícími akordy rozskřípané kytary, výraznými vyhrávkami kláves, bublající baskytarou, smyčci, podivnými perkusemi a všudypřítomnými samply ze starých filmů, knížek, záznamů z hlasových schránek, vrzání dřeva, chrochtání prasat… A do toho všeho ječí Congleton svým expresivním – někdy vzteklým, jindy ustrašeným, ale vždy extrémně emocionálně vybarveným – hlasem své zpovědi a ortely.

„Nejdůležitější je určitě hudba. Ostatně sám bych desku, kde zpívá tak hrozný zpěvák jako já, nikdy neposlouchal,“ tvrdí Congleton a myslí to vážně. Je to znát především v místech, kde vokál táhne celou skladbu dopředu: I’m Going to Heaven With or Without You (The Forest Fire) – Půjdu do nebe s tebou nebo bez tebe (Lesní požár) nebo The Laying of Hands the Speaking of Tongues (The Mass Hysteria) – Doteky rukou, řeč jazyků (Masová hysterie) se ani nesnaží zakrýt sotva snesitelnou faleš, která se vtírá za každým rýmem. Jenže v případě pAper chAse to jako zázrakem funguje. Na desce Someday This Could All Be Yours funguje totiž úplně všechno. A možná se vám v květinářství jednou místo rozkvetlé zahrady vybaví krásně rozkvetlý… hřbitov. Amen.

Autor je hudební publicista.

The pAper chAse: Someday This Could All Be Yours Vol. 1. Kill Rock Stars, 2009

Když jsem ke konci devadesátých let začal sledovat dění kolem hudby na internetu, světová síť byla ještě zcela v rukou nadšenců. Ještě než na internet přišly nahrávací společnosti a objevil se Myspace, tvořily drtivou většinu webů o hudbě jen fanouškovské stránky zrozené z čirého entuziasmu, jejichž autoři nic nehleděli na autorská práva nebo pravidla pravopisu. Nebyly to ale vždy jen stránky jejich oblíbenců, častým jevem byly i weby, na nichž autoři zesměšňovali interprety, které neměli rádi. Jak se mělo ukázat později, nenávist našla na internetu svou úrodnou půdu. Jak šel čas, všichni ti cholerici, moralisté a nevyléčitelní chytráci se přesunuli do komentování článků na velkých portálech a „hate-pages“ vymřely. Ono totiž vyrobit celou stránku dá trochu práce, rozhodně víc než napsat pár nenávistných slov pod anonymní identitou do diskusního fóra.

Ventilovat nenávist cvakáním do klávesnice je dobrá terapie. Fanoušci různých hudebních stylů už se nervou na ulicích (tedy pokud nejsme v Latinské Americe) ani si nestrhávají vzájemně plakáty na koncerty. Znamená to, že nenávist z hudby zmizela úplně? Naučili jsme se tolerovat názory druhých a sledovat věci v kontextu, který ospravedlňuje i ty nejpodivnější výstřelky. Ach, omlouvám se. Slova „podivný“ a „výstřelek“ bych neměl používat, protože nejsou příliš korektní. Někdo by se mohl cítit uražen. Někdy mě to napadne při psaní nepříliš lichotivé recenze. Není celý koncept kritiky absolutně nekorektní? O čem pak ale vlastně psát? A má v ovzduší absolutní korektnosti vůbec cenu formulovat nějaké názory?

Problému si nedávno všimla skupina anglických hudebních publicistů-blogerů a našli na něj lék. Začali své kolegy otravovat řetězovým vzkazem, který je ponouká k tomu, aby zformulovali jasný názor, koho ze současných hudebníků nenávidí. K diskusi se přidala celá řada blogerů, mezi nimiž nechyběly ani publicistické hvězdy jako Simon Reynolds nebo Mark Fisher. Inspirací celé akci byla vzpomínka na tričko, které v začátcích punkové revoluce nosil Johnny Rotten ze Sex Pistols. Navrhli ho Malcolm McLaren, Vivienne Westwood a Bernie Rhodes v roce 1974 a bylo na něm napsáno: Jednoho dne se probudíš a bude ti jasné, na které straně postele ležíš. Pod tímto nápisem jsou dva dlouhé seznamy v kolonkách Nenávidím a Mám rád. Tričko symbolicky rozdělilo svět populární kultury na objekty s plusovými a minusovými hodnotícími znaménky. Jak typické pro sedmdesátá léta! Sen generace hippies o světě, v němž se budou všichni milovat, byl
v té době mrtvý a místo něho nastoupila krutá vize reality, v níž je třeba se postavit na tu správnou stranu. Z ostře formulovaných názorů vytěžil punk v hudbě maximum, zacílená nenávist proti způsobu života předchozí­ generace zrodila jistě pozoruhodné výsledky. „Chybí mi punk,“ říká k tomu bloger Airport Through The Trees. „Ne jeho hudba, ale jeho síla. Sledovat pomalou evoluci žánrů je strašná nuda, chceme zase po dlouhé době něco živelného.“ Proč by nová vlna nenávisti nemohla mít stejně blahodárné účinky? (Mimochodem, nová verze trička s aktualizovaným seznamem se už prodává v Londýně.)

Rozhodl jsem se k akci blogerů připojit. Otevřené projevy nenávisti jsou mi výsostně protivné, ale v tomto případě jde nakonec jenom o hudbu. Nemůžu jinak. Slyšte moje přiznání: Nenávidím Morrisseyho. Na tričko si to zatím nenapíšu, ale stojím si za tím celým svým hudebním vkusem. Nenávidím romantický patos v jeho písničkách, utrápené texty, jak ho nikdo nemá rád, jeho obludný účes a elvisovské pózy a samozřejmě neuvěřitelně fádní hudbu. Slavné album The Queen Is Dead jeho domovských The Smiths jsem se několikrát pokusil poslechnout, ale po několika písních jsem vždy kapituloval. Věci zaslechnuté v rádiu i náhodně puštěné singly na YouTube můj názor na tohoto chlapíka jen potvrzují. A moc tomu nepomáhají ani jeho hlášky k zpřísnění imigrační politiky, kvůli kterým bývá často obviňován z rasismu nebo nenávisti k černošské hudbě (mezi oblíbené slogany patří „reggae je odporné“ a „pověste DJe“). Z Morrisseyho přímo čiší
sentiment po staré dobré Anglii, v níž je všechno starosvětsky jednoduché. Navíc je hvězdou posluchačského i publicistického spektra, které preferuje rockový tradicionalismus a nástup The Smiths v polovině osmdesátých let byl antitezí všeho, za co bojoval anglický postpunk. (Ano, moje nenávist je vlastně hluboce ideologická.) A jako bonus tenhle přitloustlý chlápek ani nemá dost odvahy na to, aby veřejně přiznal, že je gay.

Uf, je to venku. Ulevilo se mi. Omlouvám se za ten výlev. Pokud se těšíte na Morrisseyho první pražský koncert a koupili jste si dost možná nejdražší koncertní lístky letošní sezony, pak vás určitě můj cholerický výstup nezastaví. Třeba si o mně dokonce pomyslíte něco nelichotivého. Což je vlastně také nenávist. Po ní budete určitě svého Moze milovat ještě víc a o to tady vlastně jde. Víte, jak jmenovala Morrisseyho debutová sólová deska? Viva Hate – Ať žije nenávist.

Autor je hudební publicista.

Tak trochu bez zájmu prošla v médiích zpráva o dobrém stavu českého bankovního sektoru, který je podle testů centrální banky připraven i na ty nejhorší scénáře. Je-li něco dobré a slušně funguje, nemá to tu správnou zpravodajskou hodnotu. Jaká to škoda. Zvláště tentokrát. Zpráva o stavu českého bankovnictví je skoro nejzajímavějším materiálem, který v Česku od počátku globální recese vyšel. Osvětluje totiž kulturně podmíněnou otázku hodnoty peněz a odlišného stylu nakládání s nimi, která rozhoduje nejen o vzniku krizí, ale i o schopnosti udržet se při životě i v časech ekonomických propadů.

Proč jsou tedy české banky tak bezpečné a klidné přístavy? Protože se málo angažují, zní stručná odpověď. Půjčují daleko méně peněz než zahraniční banky, méně se pouštějí do riskantních obchodů, ale také: méně se angažují v reálné ekonomice.

Z dálky to vypadá jako rozumná a opatrná strategie, která se projeví prozíravě právě v době krizí, kdy se všichni hroutí pod náporem potřeby dodatečných fondů, jež mají zachránit banky a podniky před krachem. Při bližším pohledu je okamžitě zřejmé, že to není výraz promyšlené bankovní strategie, sofistikovanější a lepší, než mají ostatní, nýbrž využívání podivných poměrů, které na českém bankovním trhu panují.

Zatímco v zahraničí se děkuje za to, že do banky dáte své peníze, protože konec konců jsou to vaše peníze, v Česku banky očekávají, že budete děkovat vy jim. Proto si také už za vypůjčení vašich peněz berou prémii. Řekne se, těch pár drobných, ale pro banky tento jistý obchod vytváří tři procenta jejich obratu, a to už jsou nějaké peníze. Pro jistotu podnikání pak stačí otočit tuto sumu na státních pokladničních poukázkách nebo podobně jistých papírech a zisk utěšeně roste.

České banky, viděno ve srovnání s finanční­mi institucemi v zahraničí, nic nenutí k tomu, aby riskovaly, protože zkrátka vydělávají už ve chvíli, kdy do nich pošlete své peníze. Nemusí se honit za výdělkem jako britské či americké bankovní ústavy, které vycházejí z úplně jiného principu, totiž: půjčili nám své peníze a my máme šanci na této půjčce vydělat, měli bychom ji využít.

Britští a američtí bankéři se musejí ohánět, aby půjčené peníze zhodnotili. Proto také vymýšlejí nekonečné množství různých instrumentů, protože na tomto trhu je zatracená konkurence. Finanční deriváty neboli virtuální peníze nejsou jen důsledkem lačnosti a hamižnosti finančníků, jak tvrdí Barack Obama a v Česku třeba Jiří Paroubek. Jsou rovněž výsledkem rozdílného vztahu k penězům. Anglosaské země jsou krizí postiženy nejvíce nikoli proto, že lidé tu neznají hranice zisku, že jsou chamtivější než ostatní, ale především proto, že vydělávat peníze je tu obtížnější a náročnější.

Aby banky byly s to udržet v běhu své podnikání, musí hledat nové a nové možnosti zhodnocení, což je nutí nabízet hypotéky i lidem, kteří jsou schopni je splácet jen tehdy, je-li konstelace ekonomiky opravdu výhodná, nebo nabízet úvěry, jejichž splácení má podobnou jistotu jako sázka na druhého a třetího favorita dostihu.

Banky v Česku k takové hazardní hře nic nenutí. Jsou zajištěny předem, stačí jen postavit dům na zelené louce a napsat na něj kouzelné slovo „banka“. Peníze sem potečou a bez větší práce se tu budou samy od sebe množit. Něco jako bankovní perpetuum mobile. A tak vzniká otázka: Je pro budoucnost českého hospodářství opravdu přínosné, že bankovní sektor je v takovém bezpečí? Přináší „krevní oběh ekonomiky“, jak se přezdívá finančnímu systému, potom opravdu čerstvou a okysličenou krev? Lokalizuje kapitál, jak se říká ve slangu bankovních analytiků, skutečně tak, jak ekonomika po-
třebuje?

Moderní kapitalismus je postaven na schopnosti zvládání rizik. Kdo chce uspět, musí riskovat, ale zároveň musí být schopen rizika vyvažovat. Je to protichůdný pohyb, který je ale nejobecnějším principem celého systému – „sem-tam, sem-tam“. Ten pak připomíná jeden velký zajišťovací fond (hedge fund), kde se investují obrovské sumy, které se vzápětí jinde zajišťují: alespoň se o to snažíme – a jednou třeba už zajistit nepůjdou. Je to hra o včasné doběhnutí, která se ovšem nedá hrát bez úvodního riskantního gesta.

České banky nemusí zajišťovat přijímané a investované cizí majetky (vložené peníze), protože na nich vydělávají hned, jen tak samospádem, bez většího úvodního rizika. Vytvářejí tak zvláštní hybridní systém, kterému by se v odkazu na bankovní krizi devadesátých let dalo absurdně říkat „soukromý bankovní socialismus“.

Je pravda, že globální krize je produktem obecného rizika kapitalistického podnikání, ale v zemích, kde banky na základě dlouhých kulturních zvyklostí vděčně dotují vkladatelé, je takové riziko jen malá bouřka v kaluži. Jen se potom člověk nestačí divit, proč se v takovém prostředí tolik nažvaní o posvátnosti pojmu kapitalismus.

Autor je komentátor Hospodářských novin.

I když se v zahraničí začala psát éra blogů někdy okolo roku 2001, v Česku význam tohoto fenoménu objevili podnikatelé a velká média až v roce 2006. Určitá pravěká forma blogu však zde existovala už dávno. S trochou nadsázky označuje publicista Milan Čermák za průkopníka blogování u nás server Ondřeje Neffa Neviditelný pes. Ten funguje již od roku 1996. Skutečný rozvoj blogosfér, tedy vlastně hroznu internetových stránek, na nichž pod svým jménem či přezdívkou (nickem) autoři víceméně pravidelně zveřejňují své texty, u nás začal s převzetím modelu, který od roku 2004 rozvíjí v rámci svého internetového zpravodajského deníku slovenský Sme.sk. Na jeho serverech dnes běží hned čtyři české blogovací servery.

Piš holoubku, piš

Zřizování stránek, na nichž si může libovolný uživatel internetu psát, co uzná za vhodné, a zpřístupňovat své texty v sousedství textů dalších autorů, se stalo v posledních letech jedním ze způsobů, jímž se zavedená média snaží rozšířit okruh svých čtenářů či čelit jejich odlivu, případně získat nové příjmy z reklamy. V českém prostředí tak v posledních letech investovali do rozvoje blogosféry například vydavatelé MF Dnes, Hospodářských novin, Aktuálně.cz, televize Nova nebo naposledy skupina PPF s novým projektem NašeAdresa.

Prvenství ve snaze zapojit čtenáře tištěné a elektronické verze média do psaní textů pro internetové stránky má u nás ovšem týdeník Respekt, který v roce 2006 převzal slovenský model i systém a drží se jej dodnes. Pro fungování těchto stránek však nastavil poměrně přísná pravidla – nutnost psát pod vlastním jménem, respektovat autorská práva, možnost cenzury ze strany správce atd. Navíc zde má správce roli určitého moderátora – z osobních blogů vybírá články pro hlavní stránky. Administrátor kromě toho rozmlouvá s autory v diskusích pod články, prostřednictvím e-mailu a ICQ. Budování komunity okolo nového média má sloužit i fyzické setkávání blogerů, které správce podporuje. Blogery se přitom provozovatel serveru snaží motivovat jednak tím, že některé příspěvky honoruje, a také tím, že výběr z příspěvků zveřejňuje i v tištěné verzi týdeníku. I když se autoři musí podrobovat rozhodnutím správce, který se stará
o dodržování vyhlášeného Kodexu chování a také vybírá nejatraktivnější články, jejich vliv se neomezuje jen psaní textů. Když před nedávnem týdeník Respekt změnil vzhled svého webu kvůli přechodu na redakční systém nového vlastníka, vydavatelství Economia, ubránila si komunita blogerů díky svým protestům tradiční vzhled stránek.

O podporu virtuální komunity blogerů se pokoušejí i velké servery. Například idnes.cz uspořádal u příležitosti druhého výročí založení svých blogů letos v červnu plavbu parníkem po Vltavě, na níž vyhlásil výsledky ankety o „blogera a blogerku roku“. Podmínkou účasti ovšem bylo, aby autor patřil mezi dva a půl tisíce blogerů zaregistrovaných na stránkách této společnosti (soutěž se netýkala ani uživatelů služby Bigbloger, která také patří vydavatelství Mafra). Zástupci společnosti přitom tvrdí, že se blogery snaží širším způsobem zapojovat do tvorby tematického obsahu a administrování stránek. Provozovatel těchto blogů ovšem příspěvky nijak nerediguje a platí pouze za ty, které byly objednané například redaktory tištěného média či v něm později publikované.

Kvalita na odchodu

Politika neplacení za příspěvky, pouze částečné či žádné redakční kontroly, redakční výběr „známých osobností“ pro preferované takzvané VIP blogy (v případě ekonomického serveru Ihned.cz jde i o zástupce firem) a možnost psát pod pseudonymem vedou v řadě případů k tomu, že jsou blogy zavedených médií zneužívány v rámci politických či ekonomických PR kampaní. Tomuto jevu navíc napomáhá i to, že se obsah blogů stále více tlačí například do tištěných verzí médií. Ta tisknou nejen příspěvky „svých“ blogerů, ale bez většího rozmyslu často citují i neověřené informace z blogů jiných. Šance na rozšíření obsahu reklamního sdělení se tak ještě rozšiřuje. Provozovatelé si sice pochvalují stále větší interaktivitu se čtenáři i rostoucí návštěvnost blogových stránek, profesionální kvalita či integrita médií je však tímto trendem stále více podkopávána. Řada serverů provozujících blogy sice podobně jako Respekt vydává své etické kodexy, ty jsou
však v těchto ohledech vágní a jejich vynucování při objemu textů a počtu přispěvatelů je zcela výjimečné.

Rizika podnikání

Kromě snižování kvality či etických měřítek uplatňovaných na média přináší svobodný publikační prostor blogů i důležitý problém právní. Většina právníků se sice shodne v tom, že za zveřejněný obsah nakonec zřejmě zodpovídá především vydavatel, tedy v tomto případě správce blogu, ten ovšem na něj má často jen minimální nebo vůbec žádný vliv. Zásadní soudní spory ohledně zveřejnění nepravdivých či určitou osobu poškozujících informací na blozích u nás ještě neproběhly, v dohledné době k nim však nutně dojít musí. Jejich dopad je přitom těžké předvídat. Jednou z možností je, že rozsudky budou nutit provozovatele k tomu, aby obsah příspěvků redigovali a do určité míry se tak vraceli k tradiční redakční práci s texty přispěvatelů.

Jenže návrat zpět bude jen těžko možný. I když Česká republika podle květnových čísel Českého statistického úřadu patří v EU mezi země s nejnižší popularitou blogů, čte je už přes 14 procent uživatelů internetu. Nejoblíbenější server blog.cz (navázaný na TV Nova) navštíví přes 180 tisíc uživatelů denně. Počty pravidelně publikujících autorů s reálným dopadem na širší publikum sice u nás odborníci odhadují jen na necelé dva tisíce, i tak je ovšem zřejmé, že tradiční způsoby ověřování či kontroly publikovaného obsahu nebudou možné. Největší provozovatelé­ blogových serverů se přitom dostanou mezi dva ohně. Na jedné straně mohou být žalováni pro zneužití svobody projevu, na straně druhé riskují obvinění z cenzury od tisíců přispěvatelů, kteří si oblíbili možnost vystupovat v soukromo-veřejném prostředí internetu.

Razantní postup soukromé bezpečnostní agentury Prague Security Group byl podle mnohých přítomných i celé řady diváků zcela neadekvátní.

„Je to o to horší, že jde o státní instituci z resortu školství, v podstatě se to celé odehrálo na akademické půdě. Představa, že příspěvková organizace ministerstva školství zvolí v podstatě největší možné zlo a nahraje takto k vendetě neonacistům, mi přijde úplně bizarní,“ říká Jan Bauer, který jako student sledoval zásah přímo z okna v blízkých kolejích. Sám podle svých slov squaterům nikdy zvlášť nefandil; to, co viděl ve vile Milada, jím ale otřáslo. „Představte si, že přijdete o práci, budete mít dluh na nájemném a majitel se vás rozhodne vyhodit z bytu tak, že vaše věci prohodí sklem ven a celý byt zdemoluje.“

Právě bezdůvodné ničení nábytku a osobních věcí, ve kterém se pracovníci „renomované bezpečnostní agentury“ doslova vyžívali, rozzlobilo squatery nejvíce. „Chtěli jsme vysvětlení po ředitelce ÚIV Pavle Zieleniecové, chtěli jsme také vědět, proč si starosta Prahy 8 Josef Nosek do budovy po tom rabování zval novinářku Stream.cz a předváděl, v jakém nepořádku jsme tam žili,“ vysvětlil jeden ze squaterů. Ani Zieleniecová, ani Nosek ale nic nevysvětlili squaterům a ostatně ani novinářům.

Podle některých právníků překročili pracovníci bezpečnostní agentury při zásahu proti squaterům i hranice svépomoci. „V rámci svépomoci tak samozřejmě mohou zasáhnout při protiprávním jednání, ale musí to být přiměřené,“ uvedl pro deník Právo advokát Petr Toman. Podle něj byl zásah neadekvátní. „Přestože tam někdo bydlel protiprávně, není možné mu ničit věci, stejně jako jej podle zákonů nemůžete zmlátit nebo zabít,“ dodal známý advokát.

Další občanští aktivisté i právníci hovoří také o tom, že za klidového stavu, kdy byl dům bez tlaku majitele na vyklizení v provozu jako kulturní centrum víc než deset let, nebylo třeba násilí. „Byl tam pokojný stav, kdy se několik let nic nedělo, nová situace se proto měla řešit běžnými postupy,“ poznamenal také právník Petr Karas s tím, že by zvolil výzvu a případně pak soudní rozhodnutí na vystěhování budovy, jako je tomu v případě výpovědí nájmů.

LGBT (lesby, gayové, bisexuálové, transgender) hnutí se ve střední a východní Evropě pomalu stává plnoprávnou součástí veřejného života. Téměř nikoho dnes už neudiví, že otázka práv sexuálních menšin bývá uváděna v jedné­ řadě s dalšími lidskými právy a v několika zemích (Polsko, Rusko) se stal boj za lepší postavení homosexuálů dokonce jedním z emblémů odporu vůči dusnosti místního politického ovzduší.

Většinou, když mluvím s příslušníky LGBT komunity z okolních zemí, setkávám se s obdivem k české společnosti, která si – na rozdíl od sousedních států – naprosto bezbolestně dokázala zvyknout na stále viditelnější existenci gayů a leseb ve veřejném prostoru. To se projevuje jednak vlídným řešením právní situace homosexuálních vztahů, jednak tím, že jsou homofobní projevy čím dál více odsouvány mimo rámec kultivované debaty. „No jo, u vás je to naprosto jiná kvalita než u nás,“ povzdechne si Krzysztof z Varšavy, který se zájmem sledoval na internetu i zprávy z letošní Queer Pride Parade. Přesto jsou i v katolickém Polsku demonstrace za práva sexuálních menšin či gay a lesbické festivaly v ulicích mnohem obvyklejší a sledovanější než v českých městech.

Teplá vlna přichází

Onu podivnou absenci akcí, které by problematiku týkající se sexuálních menšin přiblížily širší veřejnosti, se snaží za poslední roky česká LGBT komunita změnit. Za zlom můžeme snad považovat Duhovou vlnu a průvod, který prošel loni ulicemi Brna – třebaže kvůli násilným útokům ze strany neonacistů jen zkrácenou trasou. Letos největší akcí (i když ne jedinou; nutno zmínit brněnské Teplé jaro nebo další ročník pražského lesbického festivalu eLnadruhou), která si položila za cíl oslavit sexuální a genderovou rozmanitost, byla Queer Pride Parade v Táboře. Festival vznikl z podnětu členů mezinárodního centra Cesta (A2 č. 1/2005), které se snaží už od devadesátých let svými aktivitami zpestřovat kulturní život v Táboře a povzbuzovat k zamyšlení nad otázkou vzájemné tolerance. Organizátoři této oslavy však nemají v plánu českou queer parade monopolizovat, akce je putovní, mění pořadatele i místo.

Co si o nás pomyslí?

Zviditelnit LGBT problematiku v ulicích lze různými způsoby. Může jít o seriózní demonstraci „za práva“, zaštítěnou ministryní pro lidská práva a městskými zástupci (jak tomu bylo u loňské Duhové vlny v Brně), nebo třeba cyklus akcí zaměřených na užší aspekty queer identity. Organizátoři letošní, táborské Queer Pride Parade se snažili spojit několik přístupů. Po průvodu městem následovaly koncerty méně či více známých skupin, travesty show a tombola, zároveň se ale konaly i různé workshopy a promítání. Mnohé z veřejných debat akci zpestřily neotřelou tematikou a ukázaly, že hlavním rázem akce na podporu genderové rozmanitosti nemusí být nutně (občas až vyhrocené) zdůrazňování „normality“ zúčastněných – jak tomu bývá na mnohých, podobně zaměřených akcích.

O nejlepších způsobech reprezentování LGBT komunity, stejně jako o tom, co vlastně s sebou nese pojem sexuální či genderová odlišnost, by se ovšem dalo diskutovat dlouho. Organizátoři Queer Pride festivalu se rozhodli zdržet poněkud sofistické debaty, zda je vhodnější vizitkou sabotování heterosexuálních norem nebo naopak důraz na to, co většinovou společnost a homosexuály spojuje. Program festivalu a jeho náplň ve velké míře ponechali kreativitě všech, kteří byli ochotni svými nápady akci podpořit a obohatit. Příprav se tak účastnil velký počet organizací a jednotlivců, příslušníků a sympatizantů LGBT komunity, a festival získal skutečně pestrou podobu. Navzdory tomu, že sdružení Cesta začalo Queer Pride Parade plánovat již dávno – dle slov zástupkyně Cesty Hilary Binderové s dvouletým předstihem –, akce si zachovala rys spontaneity a nestrojenosti, který dnes na kulturních akcích jen tak nevídáme.

A tančíme všichni

Až do poslední chvíle ovšem ani v Táboře nebylo jisté, zda festival bude mít slíbenou podobu radostné a ničím nerušené oslavy. Neonacisté tentokrát nevyhlásili tak velkou mobilizaci, jako tomu bylo loni v Brně, ale ultrapravicová Dělnická strana naplánovala na tentýž den na Husovo náměstí v Táboře, pár kroků od trasy průvodu, demonstraci. Nedalo se tedy vyloučit nebezpečí, že průvod bude přepaden nebo dojde k vyprovokování násilí. Organizátoři se tuto možnost snažili co nejvíc pojistit (mimo jiné zorganizováním dobrovolnické bezpečnostní skupiny), zároveň se ale „bezpečí“ stalo jedním z argumentů městských úřadů používaných pro odrazení obyvatel Tábora od účasti na festivalu. Možná proto nebyl pochod městem tak impozantní, jak se těšili někteří z ohlášených účastníků. „Tohle je hrozné, celý průvod se vejde do jednoho záběru,“ uslyšela jsem na začátku pochodu od kluka pobíhajícího s fotoaparátem.

Reakce Táborských na Queer Pride Parade byly spíš pozitivní a některé úplně náhodné kolemjdoucí dokázala akce dokonce nadchnout. „Přišel jsem sem jen ze zvědavosti, ale takhle dobře jsem se už nebavil hodně dlouho!“ prohlásil padesátiletý muž, kterého jsem potkala, když tancoval u pódia během vystoupení jedné z drag queens (transvestity).

Autorka je spolupracovnice redakce.

Ekonomický tlak vedoucí k ústupu klasických knih je zřejmý: cena záznamu 1 MB textových dat na papírové médium je asi 50 Kč, cena uložení téhož objemu na elektronickém médiu se však pohybuje v řádu desetin haléře (je tedy padesáttisíckrát nižší) a dále klesá. Zdálo by se proto, že papírové knihy v nejbližších dvou, třech letech prakticky zmizí, stejně rychle a nenávratně jako vinylové desky.

Jenže situace tak jednoduchá není. Zhruba před patnácti lety vsadila řada velkých amerických i evropských nakladatelských domů na budoucnost takzvaných multimedií. Na základě podobných argumentů, jaké se dnes užívají­ ve prospěch elektronických knih, vytvořila nové divize, které se měly zabývat přípravou multimediálních publikací, jimž se předpovídala skvělá budoucnost a rychle rostoucí podíl na trhu. Většina nakladatelství posléze v tichosti tyto multimediální redakce zase zrušila, neboť se ukázalo, že zájem o ně není tak velký, jak se očekávalo.

Poslední linie obrany

V případě souboje papírových a elektronických knih (ať už si pod tím druhým pojmem představíme texty stahované do multifunkčních mobilních telefonů, do paměti notebooků či speciálních čtecích zařízení) mají klasické knihy na své straně několik výhod. První z nich je fakt, že doposud neexistuje čtecí zařízení, které by svou kvalitou mohlo konkurovat papíru. Žádná čtečka zatím neumožňuje takový kontrast za nejrůznorodějších světelných podmínek (v šeru i na slunci) ani takovou hustotu barevných bodů jako papír. Také zobrazované množství informace bývá zatím ve srovnání s dvoustránkou rozevřené knihy dosti malé. Co je potom platné, že se do paměti takového zařízení vejdou tisíce svazků, když se z něj nepohodlně čte. Nedokonalost dnešních čtecích zařízení samozřejmě může být překonána jedinou technologickou inovací, je však třeba mít na paměti, že se tak doposud přes ohromné úsilí řady velkých firem nestalo. Jistě si řada lidí ze zvědavosti přečte na svém
iPodu nějaký stažený text nebo jeho část (zejména pokud si jej stáhne zdarma), pochybuji však, že je takové čtení uspokojí do té míry, že by rezignovali na čtení klasických knížek.

Snadnější krádež

Hlavní překážkou pro elektronické knihy je ovšem paradoxně jejich snadná kopírovatelnost. Budete-li si chtít oxeroxovat nějakou knížku, bude cena takové kopie zhruba stejná, jako byste si koupili novou knihu. O kopírování cédéček či programů se to však říci nedá. Když hudební vydavatelství masově opustila na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století vinylové desky a přešla na kompaktní disky, netušila, že se v brzké budoucnosti objeví laciné vypalovačky, že se stanou vybavením každého počítače a že cena samotných médií tak prudce klesne. Chcete-li si pořídit kopii hudebního CD, vyjde vás to na méně než 10 Kč, zatímco originál stojí dvacetkrát až padesátkrát tolik. A když si muziku uložíte ve formátu MP3, nebude vás to stát prakticky nic. V důsledku snadné kopírovatelnosti kompaktních disků se pak prakticky zhroutil jejich trh. O tuto hořkou zkušenost jsou dnešní nakladatelé knih moudřejší. Elektronické knihy se zkrátka dají snadno
zkopírovat, a tedy i ukrást, a to nejspíš navzdory jakkoliv sofistikované ochraně. Do Evropského parlamentu se v posledních volbách dokonce dostala skupina poslanců, která chce tuto hromadnou krádež legalizovat. A tak nakladatel, který by chtěl šířit svou knihu pomocí internetu, musí počítat s tím, že mu za její přečtení zaplatí jen malá část čtenářů.

O kolik mohou být elektronické knihy levnější

Nabízí se tu samozřejmě otázka, zda nestojí za to oželet ztrátu způsobenou pirátskými kopiemi s tím, že ji vynahradí menší náklady na výrobu a eventuálně i distribuci knih. Nakladatel elektronické knihy (a následně ani čtenář) nebude přece muset platit drahou tiskárnu ani nájemné knihkupectví či mzdy knihkupeckých prodavačů. Elektronické knihy pak budou levnější a levné knihy se budou krást méně než drahé… Bohužel však polygrafické náklady (tisk, papír, vazba) představují u knih vydávaných v západní Evropě v průměru jen asi 10–15 % jejich koncové ceny, takže úspora není. Pokud se navíc nezmění legislativa, zaplatí zákazník za elektronickou knihu vyšší DPH než za papírovou a neušetří se skoro nic.

Velkou částkou se do ceny knih promítají náklady na distribuci. Tvoří zhruba 42–47 % koncové ceny. Pokud by se elektronické knihy mohly stahovat z automatizovaných serverů (ponechme nyní stranou, že by to znamenalo rozpad tradiční sítě knihkupectví s veškerými negativními důsledky a dopadem na možnost získávání informací o knížkách a o novinkách), jistě by velká část těchto nákladů mohla zmizet. Ale opravdu by k tomu došlo? Google, skenující veškeré knihy nacházející se ve velkých amerických univerzitních knihovnách, v současné době jedná s americkými nakladateli o distribuci elektronické podoby jejich knih. Jako distribuční náklady si pro sebe při tom v navržené smlouvě vyhrazuje 37 % z prodejní ceny. Změnou distribuce s takovýmito podmínkami by se tedy neušetřilo víc než nějaká osmina ceny. Když to všechno sečteme, pokud by elektronické knihy měly vydělat svému nakladateli a autorovi stejné peníze jako knihy
klasické, nemohly by být levnější o víc než 20–25 %. Googleovský rabat 37 % samozřejmě nemusí být poslední slovo.

Pokud nakladatelé budou sami prodávat texty svých knih v elektronické podobě nebo budou-li třeba jednat s jinými distributory, mohou se dostat na nižší distribuční poplatek a následně pak i na nižší koncovou cenu. I tak je ale patrné, že cena elektronických knih nemůže být řádově nižší než cena knih papírových. I při minimalizování nákladů na distribuci elektronických knih sotva může jejich cena klesnout pod 50 % ceny knih papírových. Budou tedy stále velmi drahé ve srovnání s cenou elektronické kopie. A proto si myslím, že pokud se elektronické knihy distribuované po internetu prosadí, nekoupí si nikdo na dovolenou pět detektivek po 150 Kč, ale jednoduše si je nahraje zadarmo od kamaráda.

Možný scénář

Z obou uvedených předpokladů – že totiž elektronické knihy nemohou být o řád levnější než papírové (neboť je třeba z jejich ceny zaplatit autorský honorář i ediční přípravu) a že se nedá nijak zabránit jejich snadnému kopírování – vyplývá nepříliš vábný scénář budoucnosti knižního trhu, v němž by papírové knihy byly rychle nahrazeny elektronickými. Na začátku lze čekat poněkud turbulentní období, kdy si čtenáři budou pořizovat čtecí zařízení a kdy papírové knihy budou koexistovat spolu s elektronickými. Během tohoto období se však postupně rozpadne knihkupecká síť a elektronické knihy následně získají naprostou převahu. Brzy poté, jakmile se rozšíří freeware umožňující nelegální kopie, zbankrotují také nakladatelé. Následně se zmenší počet nových knih, neboť ani autoři, překladatelé či typografové se neuživí. Různé internetové firmy budou nabízet knihy klasiků a literární portály díla grafomanů. Nové učebnice budou vznikat pouze jako státní
zakázka.

Tim Hely z britského nakladatelství Hutchinson Livre řekl v jednom televizním spotu: „Vydávání knih je neustálá změna. Kdo opakuje, co dělal před rokem, je špatný nakladatel.“ Má pravdu. Konkurence je velká a nakladatelé se neustále rozhlížejí po novinkách, jimiž by čtenáře zaujali dříve než ostatní. Takovou novinkou mohou být i elektronické knihy a některým nakladatelům zní jejich vábení jak krysařova flétna. „Co když právě tímhle předběhnu ostatní? Nakonec – i ty naše děti to už s počítačem umějí líp než já a s mobilem jako by se narodily. Je to marné, vývoj nezastavíš,“ říkají si. A uvažují, zda by přece jen neměli následovat onen podmanivý hlas. Vždyť jak by mohl vést do záhuby, kdo takhle sladce hraje?

Autor je nakladatel.

Je 30. června krátce po desáté hodině a před pražskou vilou Milada se scházejí první kamarádi, sympatizanti nebo třeba jen návštěvníci posledního mohykána českého squatingu. Sedm z obyvatelů vily jim na pozdrav odpovídá ze střechy – tam u komínů nalezli poslední útočiště před zaměstnanci soukromé bezpečnostní agentury Prague Security Group. Ti do budovy vnikli s cílem její dosavadní obyvatele vyhnat a při té příležitosti zřejmě i zničit vše, co jim přijde pod ruku – včetně samotné vily.

Agentura plná hololebců

Už zpočátku je zřejmé, že tu něco nehraje. Policie ve vile totiž nesekunduje. Zdá se, že tu je jen proto, aby agenturní pracovníky chránila před případnou návštěvou těch, co přišli podpořit squatery. Podivnější jsou ale někteří zaměstnanci agentury, kteří jako by z oka vypadli neonacistům. Nejde tu jen o účes, tihle lidé se buď zapomněli převléct, nebo jejich drzost nezná mezí. Anebo vědí, že si mohou dovolit takřka vše. Jeden z nich se kolem vily promenáduje v tričku oblíbené neonacistické značky Thor Steinar, prsa druhého i přes průhlednou žlutou bezpečnostní vestu viditelně hlásají nápis Antiantifa, další zase zaujme runovým tetováním na odhalených bicepsech. Až později se od squaterů dozvídáme, že rannímu zákroku bylo podobně vyhlížejících svalovců přítomno mnohem více, ale před příjezdem novinářů a všech ostatních kamsi zmizeli.

Z vily se ozývají rány, které svědčí o tom, že se tam příbytek squaterů prostě ničí. Za chvíli se pro změnu vymlacují okna, asi aby vila vypadala, že se o ni nikdo nestaral. O pár hodin později těmi okny začnou létat osobní věci squaterů, a tak se rozbijí i ty, které dopoledne přežily.

Co není, nelze prodat ani vyklidit

Skutečnost, že se kolem léta ignorované a právně neexistující vily Milada (dům nebyl ještě donedávna zapsán v katastru nemovitostí) začíná cosi dít, byla znatelná už zhruba rok, kdy její vlastník, Úřad pro informace ve vzdělávání (ÚIV), začal se scelováním okolních pozemků v jeden. Jde o klasický postup, většinou předcházející prodej místa. Neexistující vila s neexistujícími squatery byla poslední reálný problém – a tak se ÚIV rozhodl ji do katastru opětovně zapsat, což se stalo před několika málo dny. Jakým kouzlem se to podařilo, vědí zřejmě jen na pražském katastru. Squateři se v tu chvíli stali realitou, s níž se školská instituce rozhodla zatočit za pomocí Prague security group.

Není přitom tajemstvím, že ÚIV měl se squatery roky nepsanou dohodu o vzájemném neútočení a vlastně ignoraci. Pokud dnes úřad tvrdí, že vilu nechce zbourat a naopak ji nabídne nějaké státní instituci, neměl by zapomínat, že to může udělat právě a jen díky squaterům, kteří ji za ta léta uchránili před úplnou devastací. Tu připomínalo až toto vyklizení.

Obrana squatů z jejich střech není ničím novým a známe ji i z Prahy. Tímto způsobem byla ostatně v minulosti uhájena už i vila Milada. Nestává se totiž, že by policie riskovala životy squaterů, a pokud lidé na střeše vydrží určitou dobu, mohou mít vyhráno. Minulý týden ale zásah provedla soukromá agentura, a ta se nezastavila ani před násilným a značně nebezpečným stahováním squaterů ze střechy, kterou dokonce před zraky všech přítomných i těch, kteří dění sledovali na internetu, cíleně ničili. Tašky byly rozbíjeny přímo pod nohama squaterů, kteří tak byli zahnáni na poslední pevná místa na střeše. Pracovníci agentury na ně neváhali použít ani pepřový sprej; ten na ně stříkali přímo z půdy vily. Nejhorší okamžik ale přišel ve chvíli, kdy jeden z najatých hololebců začal nožem přejíždět přes lano, na němž byl zavěšený poslední ze dvou squaterů, a své počínání doprovodil větou: „Bojíš se, co?“ To vše se dělo před zraky policie,
jež by lidské životy – a konečně i to vzývané soukromé vlastnictví – měla chránit. Toho dne ale soukromé vlastnictví létalo z oken spolu s jinými lidskými právy. Policie stála otočená zády k vile a čelem k těm, kteří přišli proti vyklizení protestovat. Asi proto nic neviděla.

Policie, do toho!

Squaterům se ale dostalo nejen podpory. Našli se i tací, které celý zákrok těšil, a tak jej s úsměvem sledovali přímo z oken zdejších vysokoškolských kolejí. Čeští študáci zase jednou ukázali, jak jsou odlišní od svých kolegů v zahraničí, kteří vycházejí do ulic pravidelně demonstrovat, třeba i kvůli opožděnému výdeji stravenek. Ti pražští vyvěsili několik transparentů (Policie, do toho, Squatery tu nechceme), jež vyjadřovaly jasnou podporu jednající agentuře. Pro své vrstevníky až na výjimky nenašli jiné označení než „špína“.

Přes den došlo k několika potyčkám s policisty, které ve skutečnosti nejsou ničím nové a svědčí pouze o špatné psychické připravenosti zásahových jednotek. Jejím členům několikrát ujely nervy a sami začali na demonstrující útočit. Ozvěnou jim byly letící předměty a výsledkem několik zraněných. Když se jeden z přítomných obrátil na obrněného policistu s dotazem, kam se poděla lidská práva těch těch na střeše, dostalo se mu odpovědi, že on lidská práva nemá, protože není člověk. A to jsou prý tito lidé školeni, aby vydrželi i nadávky a udrželi na uzdě nejen ruce, ale i ústa.

Kocábovy sliby

Po surovém stáhnutí jednoho z posledních tří squaterů, kteří se udrželi na střeše, už byl strach o životy dvou zbývajících oprávněný a na místě se v tu chvíli objevil ministr pro lidská práva Michael Kocáb. Ten se vydal na půdu vily a posledním vzdorujícím zaručil beztrestnost a jednání o náhradním objektu, pokud ze střechy slezou. Škoda jen, že nezabránil ohrožení života, k němuž došlo krátce předtím. Vyčerpaní squateři nakonec nabídku přijali, i když se zdá, že o slibech jednoho politika si myslí své. A dělají dobře. Bylo by sice hezké, kdyby ministr dokázal, co se nepovedlo nikomu před ním, ale nemělo by se zapomínat, že při vyklízení pražského squatu Ladronka v roce 2000 se právě Kocáb nechal slyšet, že by případný projekt kulturně-sociálního centra v rukou Ladronkářů finančně podpořil prostřednictvím své nadace, jež obhospodařuje miliony z vytunelovaného fondu Trend. Zůstalo jen u slibů, Ladronka je dnes
exkluzivní výletní restaurace a Kocábova nadace nepodporuje vůbec nic.

Následující den se squateři mohli do vily vrátit, aby si odnesli osobní věci. Všechno, co mělo alespoň nějakou hodnotu (počítače, fotoaparáty, kola, telefony), z vily zmizelo. Ředitelka ÚIV Pavla Zieleniecová při jednání se squatery odmítla možnost, že by se cokoliv ztratilo. Krom toho se jí podařilo popřít vše, co se předešlý den na Miladě dělo, a kdyby mohla, zřejmě by popřela, i koho si pro vyklizení vily vlastně najala. Squateři prý „fetují tvrdé drogy“, jinak by nemohli tvrdit, že jim byly odcizeny jejich osobní věci. Jaké omamné látky požívá paní ředitelka, nechtějme raději ani domýšlet.

Minulou středu se také objevil anonymní vlastník domu, jenž by prý za symbolickou cenu jedné koruny poskytl několik bytů squaterům, kteří přišli o střechu nad hlavou i pod nohama. Záměr je to jistě chvályhodný, ale zapomíná se, že Milada nebyla pouze bydlení. Sloužila stovkám mladých lidí i pro koncerty, přednášky a představení. Zkrátka jako místo, kde se rodila alternativní kultura. Škoda, že samotní squateři jako by namísto pokračování v boji o svůj bývalý domov tak trochu dávali přednost příslibu v podobě dočasného bydlení. Vila Milada přitom stále stojí a otázek po její možné budoucnosti spíše přibývá. Myslitelnou náhradou za Miladu může tedy být jen budova, která svou dispozicí umožní kulturní program, který osazenstvo Milady zvláště v posledních měsících pečlivě připravovalo. Pak bude snad částečně platit nápis z transparentu, který v den vyklizení vznikl přímo před vilou: Majkl je mrtvej, Milada žije!

Čeští zemědělci naplnili své hrozby a na protest proti nízkým výkupním cenám mléka zablokovali v pondělí 29. 6. hlavní silniční tahy v celé republice zhruba 1900 kusy těžké zemědělské techniky a osobních automobilů. Důvodem k blokádě bylo upozornění na nestandardně nízké výkupní ceny mléka, které jsou asi o 2 koruny na litr nižší, než je jeho výrobní cena. Ve stejné situaci se v EU nacházejí pouze němečtí zemědělci, kteří také o týden dříve demonstrovali v Bruselu. Problém je způsoben především nerovně nastavenými kvótami na výrobu mléka, které jsou navíc pro celou EU vyšší než celková spotřeba. Dochází tak k tomu, že je zbytečně dotováno i mléko vyvážené do třetích zemí. Výkupní cenu mléka rovněž ovlivňují obchodní řetězce, které tak zneužívají svého výsadního postavení na trhu. Jejich centrální sklady budou zřejmě cílem další plánované blokády. Zemědělcům dále vadí celkové nerovné dotační podmínky pro zemědělce v nových zemích
EU. V roce 2004 dostávali zemědělci 25 %, dotace pak do roku 2007 stoupaly ročně o 5 %, nyní rostou již o 10 % za rok, takže v roce 2013 budou čeští zemědělci na 100 procentech jako např. zemědělci francouzští.

Příslušníci extrémní pravice, kteří se podle svých slov „náhodně sešli při sobotním nákupu v Kauflandu“, se rozhodli pokřiky „totalitní stát“, „odpor“ či „svobodu“ podpořit své vězněné příznivce. Policie nijak nezasáhla. „Přestože demonstrace nebyla nahlášena, policisté vyhodnotili, že by nebylo vhodné ji rozpouštět, neboť by mohlo dojít ke zbytečné provokaci,“ vysvětlila svůj postoj brněnská policie. 150 neonacistů tak v sobotu nedaleko nákupních center demonstrovalo před věznicí v Brně-Bohunicích proti uvalení vazby na pět jejich soukmenovců za organizování jedenácti nelegálních koncertů, během nichž byl propagován nacismus. Zadrženým hrozí až 8 let vězení nepodmíněně.

Dne 19. 6. se na Václavském náměstí v Praze sešlo 7 tisíc studentů, aby demonstrovali proti státním maturitám, které byly právě schváleny novou ministryní školství Kopicovou. Po následném téměř dvouhodinovém setkání se studenty Kopicová slíbila připravit pro studenty, kteří si stěžují na nedostatečnou informovanost a na to, že vysoké školy nebudou výsledky maturit zohledňovat, informační balíček, odstoupit od státních maturit nicméně nehodlá. O případném odložení maturit o další dva roky rozhodne říjnová generální zkouška. Druhou možností odkladu státních maturit je připravovaná novela poslance Waltera Bartoše z ODS. Další demonstrace se ze studentských protestů změní v předvolební kampaň, zejména DSZ, která je bude nejen finančně podporovat.

Na tiskové konferenci ve středu 24. června 2009 ve Sloupovém sále Rudolfina bylo nebývale živo. Umělci, studenti, novináři, teoretici i další zúčastnění sem přišli s jasným cílem, zasadit se o neodvolání Petra Nedomy z ředitelské pozice. Úmysl odvolat Nedomu naznačil nově jmenovaný a 1. července nastupující ředitel České filharmonie Vladimír Darjanin, do jehož kompetence bude galerie spadat. Poté, co Darjanin slavnostně prohlásil, že Nedomu prozatím neodvolá, část publika se zvedla a s výrazem zadostiučinění ve tváři odešla. Ani následná diskuse však nebyla nezajímavá.

Odvolávání po česku

Vyhrocené tiskovce předcházelo několik akcí nespokojené veřejnosti, které byly snad i vyvrcholením událostí poslední doby. Z libovůlí pramenící odvolávání personálu státních galerií se totiž stává běžnou věcí: připomeňme odvolání ředitele Galerie Klatovy/Klenová Marcela Fišera, úspěšně působícího osm let, Radou Plzeňského kraje (16. 3. 2009), protože prý s ní špatně komunikoval, či vyhazovy v Galerii hlavního města Prahy, kde v červenci 2008 dostali kurátoři okamžitou výpověď na základě auditu prováděného zřizovatelem instituce, magistrátem. Zatímco v GHMP vše dopadlo dobře, bylo vypsáno výběrové řízení a na místo hlavního kurátora opět usedl původně vyhozený Karel Srp, v případě Galerie Klatovy/Klenová se čeká: výsledek v červnu vyhlášeného výběrového řízení by měl být znám teprve v průběhu léta. Odlišná, i když také nepříliš demokratická byla situace okolo odvolání Milana Mikuláštíka z pozice kurátora Galerie NoD
Linhartovou nadací (A2 č. 11/2009). Snad na situaci něco změní nová Rada pro umění, z odborníků složený poradní sbor ministra kultury, která se poprvé sešla 24. června, a která by měla mimo jiné napomoci stanovit způsoby hodnocení práce příspěvkových organizací a zabývat se také šíří pravomocí jejich ředitelů.

Veřejný odpor

Poté, co byla zveřejněna informace, že s nástupem Darjanina, jmenovaného v listopadu 2008, možná skončí ředitel Galerie Rudolfinum, rozpoutala se vlna nevole: vmžiku vznikla internetová petice (22. června), ministru kultury Václavu Riedlbauchovi odešlo několik protestních dopisů a studenti fotografie VŠUP zformovali na portálu Facebook skupinu vyzývající k účasti na zmíněné tiskovce („Přijďte poděkovat panu Darjaninovi, že Petra Nedomu z funkce ředitele Galerie Rudolfinum neodvolá!!!“). Podobnou výzvu s titulkem „Nedomu nedáme!“ rozeslal přes mailinglist ArtsInfo výtvarník Krištof Kintera. V dopisech (Uměleckohistorická společnost pod vedením Mileny Bartlové ten svůj odeslala 19. června, malíř Vladimír Kokolia 21. června a skupina kritiků vedená Vlastou Čihákovou-Noshiro a Hanou Larvovou z České­ sekce AICA 23. června) vesměs signatáři zdůraznili dosavadní úspěšné působení Petra Nedomy v čele galerie a upozornili, že ředitel
veřejné kulturní instituce by měl postupovat „podle pravidel dobré praxe, byť mu je, bohužel, zákon nepředpisuje povinně“, tedy když už odvolávat, tak nejprve zhodnotit situaci a poté „vypsat řádné výběrové řízení s respektovanou výběrovou komisí“ (dopis Uměleckohistorické společnosti).

Důvěra, profesionalita, loajalita

Jedinou kritikou Nedomy, kterou Darjanin naznačil, byl údajný špatný marketing a hospodaření galerie. Zatímco Nedoma tvrdí, že hospodaří přinejmenším s vyrovnaným rozpočtem, Darjanin svou kritiku nedokázal obhájit. Pouze vágně zmínil změnu ve strategii propagace galerie, v níž je nyní kladen větší důraz na internet. Odmítl komentovat i své další (údajné) výroky, jako například spekulaci, že Nedomu by ve vedení Galerie Rudolfinum měla nahradit historička umění a odbornice na umělecké sklářství Sylva Petrová, s níž se Darjanin zná ze svého působení generálního komisaře české účasti na Expu 2005. Tvrdil, že toto jméno médiím „nikdy, nikdy, nikdy neřekl“, anebo „když už, tak jsem se bavil s daleko více lidmi, než je Sylva Petrová“.

Darjanin na tiskovce také prohlásil, že hlavními požadavky na vlastní spolupracovníky jsou důvěra, profesionalita a loajalita. První slova nově nastupující vrchní ředitelky Kateřiny Růžičkové, že jejím hlavním úkolem bude především „naplňování vize a projektů pana generálního ředitele“, byla odměněna pobaveným potleskem a pískotem publika, na což reagoval Darjanin výhrůžkou, že „když to bude takhle pokračovat, tak vstanu a odejdu“. („Jako Paroubek, hele,“ ozvalo se z publika, které propuklo v ještě hlasitější, asi třicet vteřin trvající potlesk a pískot.) Darjanin poté vyzval ředitele Nedomu, aby představil program galerie do konce roku. Nedoma nejprve poděkoval za podporu a poté vyjádřil znepokojení, zda se mu podaří dostát tak velkým očekáváním. Snad bude mít příležitost se o to alespoň pokusit.

Proč to odvolání?

Jak zdůrazňují všichni kritici plánovaného odvolání, Nedomovi, který do své funkce nastoupil na základě úspěšného konkursu v roce 1993, se povedlo vytvořit z Galerie Rudolfinum patrně nejrespektovanější místo pro vystavování současného umění v Česku. Pravidelně zde představuje světová jména uměleckého světa přehlídkami, které často vznikají přímo pro prostor galerie; výjimkou není ani právě probíhající výstava Spodní proud. Své zásadní výstavy tu měli i čeští autoři František Skála či Petr Nikl (oba členové petičního výboru za neodvolání). Nedomu jmenoval ředitelem ministr kultury a pod ministerstvo Galerie Rudolfinum zpočátku spadala. Od roku 2002 je ředitel galerie přímo podřízen generálnímu řediteli České filharmonie, která je příspěvkovou organizací ministerstva kultury.

Na základní otázku, proč nápad na bleskurychlé odvolání vlastně vznikl, poukazující na fakt, že by tím nutně došlo k narušení kontinuity a finančním ztrátám, nemluvě o poškození pověsti galerie i samotného Nedomy, Darjanin odmítl odpovědět. Vlastně se odmítl vyjádřit téměř ke všem nepříjemným dotazům – s odvoláním na to, že za tři měsíce představí svůj plán na další tiskové konferenci. Nepřímo však doznal, že své rozhodnutí změnil po rozhovoru, na který ho den předtím společně s Nedomou pozval zástupce ministerstva kultury z oboru umění a knihoven František Zborník. Ten podle vlastních slov na schůzce Darjanina požádal, aby mu do konce srpna předložil návrh odborného týmu, „který by pomohl vyhodnotit činnost galerie a napomohl v rozhodování o jeho budoucnosti“. Na dotaz z publika, proč by složení této komise měl navrhovat sám Darjanin, nedal nikdo odpověď.

Co bude dál

Vladimír Darjanin, který by měl ve funkci setrvat následujících šest let, převzal na tiskovce petici s podpisy. Petr Nedoma může do konce letošního roku pokračovat ve výstavním programu. Jak řekl, co bude dál, není úplně jasné. Představil nicméně některé své plány: připravuje například retrospektivu Georga Baselitze, výstavu Billa Violy, koncipovanou speciálně pro Galerii Rudolfinum, mezinárodní přehlídku dekadentních tendencí v současném umění. Na stránkách ministerstva kultury si můžeme přečíst vyjádření ministra, který rozhodnutí neměnit v tuto chvíli obsazení postu ředitele galerie vítá a doporučuje, aby případné změny doprovázel jiný postup. Reakce odborné veřejnosti byla podle ministra oprávněná. Více se tedy dozvíme za tři měsíce, na konferenci, která bude dle Darjaninových slov „daleko více vybraná“. Poslední mrazivé pousmání vzbudil nový generální ředitel tím, že odcházejícím lidem domlouval, aby se přece chovali eticky. Na červnovou tiskovku nakonec pronikli
i ti, kteří nepřišli s novinářským průkazem (a které tam původně pustit nechtěli). Bylo by dobré, kdyby také na tu zářijovou dorazili všichni, kdo budou mít zájem dění okolo galerie dále sledovat a ovlivňovat.

Uplynulé týdny na Blízkém východě byly poznamenány dvěma událostmi, které mají velký vliv na vztahy mezi arabským a muslimským světem a Západem. První z nich byla návštěva papeže Benedikta XVI. a druhou blízkovýchodní cesta amerického prezidenta Baracka Obamy. Papežovu návštěvu komentoval Rakán al-Madžálí v jordánském deníku ad-Dustúr. Povšiml si zejména papežova výroku, že náboženství by nemělo být ve službách politiky. Na to ovšem al–Madžálí reagoval tvrzením, že to byl právě Západ, reprezentovaný mimo jiné „Jeho Svatostí“, který po dvě minulá staletí soustavně decimoval tradiční arabské elity. Na konci tohoto útlaku pak zbývá Arabům podle autora jako jediné východisko právě přimknutí se k jejich náboženství. Al-Madžálí dále upozorňuje, že perzekuci na základě své víry jsou vystaveni především v Palestině žijící vyznavači islámu a křesťanství, a to ze strany Izraele. Papežova návštěva přitom podle něho nijak nepřispěla ke zlepšení situace
palestinských křesťanů. Papež spíše mluvil o odvěkém právu Židů na svatou zemi a nezmínil se o trýznivé situaci zdejších křesťanů, kteří se jen těžko dostávají na svatá místa v Jeruzalémě, a pokud je jim vstup umožněn, tak pouze pod bedlivým dohledem okupantů.

Celý arabský i muslimský svět 6. června zaregistroval projev amerického prezidenta Baracka Obamy v prostorách káhirské knihovny. Jeho výzva ke spolupráci a porozumění byla dle očekávání přijata rozporuplně jak na Západě, tak mezi samotnými adresáty projevu. Komentář v saúdskoarabském deníku al-Haját napsaný Raghidou Derghamovou se například jednoznačně staví na stranu těch, kteří Obamův projev přijali kladně. Podle něj „je v zájmu Arabů a muslimů stvrdit partnerství se Spojenými státy i s Obamou“. Upřímnost Obamovy iniciativy prý potvrzují i prohlášení a činy učiněné před samotným káhirským projevem. Nejdůležitější je podle autorky změna kursu americké diplomacie vůči Izraeli. Jedná se zejména o nedávné jednoznačné výzvy k zastavení židovského osídlování na Západním břehu Jordánu. Samotný prezident byl přitom relativně umírněný, ovšem podle autorky se nižší američtí představitelé nezdráhají mluvit o sankcích či ukončení
přímé podpory Izraeli. Nejde samozřejmě o 180stupňový obrat. Prezident mluví jazykem, který by měl být přijatelný jak pro Araby, tak pro Izraelce. Své kroky přitom konzultuje s židovskými členy Kongresu. Podobné postoje jako Obama přitom zaujímaly i minulé administrativy. Nakonec však vždy podle Raghidy Derghamové uvěřily izraelskému tvrzení, že Palestinci nejsou schopni se dohodnout. Bill Clinton tak údajně neprávem obvinil Jásira Arafata za selhání rozhovorů v Šarm aš-Šajchu v roce 2000. Obama se prý podle všeho zatím takovému obviňování vyhýbá a místo toho nabízí konkrétní možnosti pro budoucnost. Podle autorky by tak arabská veřejnost ani političtí vůdci neměli Obamou předestřené možnosti ignorovat. Měli by hlavně opustit dlouhodobý způsob uvažování, který je založený na požadování ústupků od ostatních a neschopnosti konstruktivního přístupu. Nyní prý mají Arabové šanci stát se vítězi „boje za dosažení míru“, stačí přijmout nabízenou ruku. Tím, kdo může být v tomto
boji naopak poražen, je Izrael. Odmítavé reakce na Obamovy požadavky povedou možná k tomu, že tentokrát zablokují mírový proces Izraelci. Arabové se pak stanou vítězi alespoň v tomto souboji.

Ne všechny reakce na Obamův projev však byly obdobně kladné. Z úst některých příslušníků vládnoucích elit zazněla nepokrytá skepse. Hned 7. června se k projevu Baracka Obamy vyjádřil osobní představitel alžírského prezidenta Abdelazíz Belchádem. Na stránkách listu al-Khabar tvrdil, že Alžírsko zůstává „opatrné a pesimistické“. Citovaný politik údajně nevěří, že by Obamův projev mohl být začátkem lepších vztahů. Arabové mu budou moci věřit až poté, co budou slova následována činy. V minulosti se ovšem opakovaně ukázalo, že američtí politici své sliby zpravidla neplní.

Současná krize v Íránu byla pro arabské komentátory mimo jiné příležitostí k přemýšlení nad podstatou blízkovýchodních režimů včetně jejich vlastních. V tomto srovnání se pak může íránská teokracie jevit jako v některých ohledech dokonalejší. Podle Azmiho Bišáry z egyptského deníku al–Ahrám lze íránský režim přirovnat k západním totalitním režimům. Arabské autoritářské režimy naopak stojí na formálních či neformálních dynastiích a klientelismu a nejsou schopny vytvořit ani totalitní, ani demokratický režim. Od totalitarismů západního typu se však íránská teokracie liší ve dvou věcech. Jednak je to relativně velká míra vnitřní svobody projevu a možnost volební soutěže. Kritici poměrů zde mají rozhodně větší vyjadřovací prostor než v komunistické Číně či v nacistickém Německu. Druhým zásadním rozdílem je povaha ideologie, která je nezbytným atributem každého totalitního režimu. Zatímco v případě nacismu či komunismu se jednalo
o ideologie sekulární, kterým skutečně věřilo jen úzké jádro vládnoucí elity a které se zpravidla nepodařilo rozšířit ani na jejich vlastní potomky, v případě Íránu se jedná pouze o částečně odlišnou formu náboženství vyznávaného v zemi po staletí. Íránský režim poskytuje celkem velký prostor pro vnitřní opozici a je zároveň velmi těžké se vymezit vůči němu „zvenčí“. Bišára soudí, že i většina těch, kteří jsou dnes považováni za reformisty, je pevně spjata s režimem. Někteří jsou přitom idealisté (Chatámí), zatímco jiní se přiklánějí k reformistům, aby zamaskovali svou korupční minulost (Rafsandžání). Nesourodá skupina reformistů pak nemá reálnou šanci prosadit zásadní změnu režimu mimo jiné i proto, že její podpora u veřejnosti je menší, než se Západ domnívá. Reálným výsledkem krize by tak spíše mohla být kooptace jisté části reformistů a zmírnění protizápadního postoje režimu. Podle Bišáry vůbec není vyloučeno, že se režim vydá cestou represí
a radikalismu – a tato cesta pak povede dříve nebo později k tragickému konci.

Cyklistika patří mezi nejrozšířenější pohybové aktivity dnešní doby, odjakživa totiž kombinuje praktické využití se sportovním či aktivně odpočinkovým zážitkem. Zatímco na venkově je kolo běžnou součástí života každého vesničana, který se chce levně dopravit do práce, na nákup či jen do hospody na pivo, ve městech má cyklistika zcela specifický význam.

Kolo, punk a vězeňská cela

Už od druhé poloviny devadesátých let se totiž kolo stává nástrojem protestu proti stále se rozvíjejícímu automobilismu. Česká města alespoň zdánlivě spějí k totálnímu zahlcení automobily. „Kolo je buď levný dopravní prostředek, nebo je to styl života, který má své myšlenkové opodstatnění, svůj politický rozměr a plní tak i účel čehosi, jako je péče o duševní pohodu a rovnováhu,“ říká poměrně složitě Martin Kapek, který patří mezi skalní cykloaktivisty. Ačkoliv dodnes na kole jezdí bez ohledu na počasí, sám tvrdí, že z aktivistických let už vyrostl. Vzpomíná na dobu prvních aktivistických cyklojízd, které od té doby pořádá občanské sdružení Auto*Mat po vzoru světových metropolí v Praze každý měsíc. Původně to byl protest z dílny nepříliš organizovaných aktivit kolem punkového hnutí.

Dnes si na cyklistice honí body politici, dříve to byl skutečný boj. „Když například v roce 1996 projela Prahou první velká cyklojízda na protest proti autům, nikdo nevěděl, co dělat. Ani kolaři, ani úředníci. O povolování se tehdy nikdo nestaral, šlo prostě o protest a o to, že chceme jezdit na kole městem,“ popisuje Kapek.

Akce skončila jako v té době mnoho jiných protestů. Když rozmanitý peloton „drze“ vyjel na magistrálu v Legerově ulici a rozprostřel se tak, že byla celá autostráda zablokovaná, policie vyrukovala s brutalitou, kterou možná pamatují účastníci demonstrací v osmdesátých letech a ostatně i ti, kdo zažili první anarchistické protesty v letech devadesátých. „Najeli do nás auty a vytlačili nás do Lublaňské ulice, kde jsme všichni dostali pěkně po hubě. Kola skončila na hromadě a několik lidí v policejních celách,“ líčí příběh cyklojízdy Kapek.

Cyklojízdy dneška, kde se uprostřed pelotonu snaží nahnat politické body někdejší ministr životního prostředí Martin Bursík či Kateřina Jacques, jsou zcela pozitivně přijímanou akcí, kterou policie chrání v duchu hesla „nechte je se vyblbnout, ať je od nich klid“. Tak to ostatně se svobodou názoru v dnešním Česku je.

Cyklostezky nejsou všechno

Může ale také jít o kulturní skok kupředu či o prozření politiků. Nahrávají tomu i stále více prezentované cyklistické stavby a různé úpravy ve městě. „Děláme, co se dá, a musím říci, že oproti minulosti si nemůžeme stěžovat na malý rozpočet. Naopak kvůli různým administrativním a technickým omezením ani nemůžeme pokračovat v rozvoji cyklistické infrastruktury rychleji, přestože na to máme prostředky,“ říká Pavel Polák, hlavní pražský koordinátor magistrátu pro cyklistickou dopravu.

Už jen vznik jeho funkce, která je vzhledem ke stavu cyklostezek a tras v Praze zřejmě doživotním posláním, je jedním z mála kroků, za něž lze politiky z Prahy pochválit. I tak je to ale jen zlomek celé politiky cykloaktivistů, která se zabývá dopravou ve městech komplexně. „Více stezek i tras pro cyklisty je jistě dobře, zčásti jde ale jen o populismus, nejsou to úplně systémová řešení,“ varoval už dříve Martin Křivohlávek ze sdružení Auto*Mat.

Podle něj i podle mnoha dalších aktivistů je totiž hlavní problém v tom, že ačkoliv se cyklistům „zaplácne huba“ rozvojem cyklostezek, auta hrají stále prim. „Za léta zkušeností ze zahraničí, které se potvrzují i u nás, je zřejmé, že čím víc velkých dopravních staveb se postaví, tím víc aut bude ve městech jezdit. V Praze navíc městský okruh, který buduje s velkou slávou primátor Pavel Bém, využívá projektu, se kterým před téměř čtyřiceti lety přišli komunisté. Ani oni jej ale na sklonku osmdesátých let nedokázali přes odpor veřejnosti prosadit. Dnešní garnitura si s tím hlavu nelámala a projekt, který přivádí tranzitní dopravu na dohled Pražského hradu a dalších atrakcí staré Prahy, hladce přehlasovala i přes protesty. Právě na tomto případu je přitom nejlépe vidět, že aktivismus má dnes i přes velké snahy jen omezené pole působnosti.

„Do jisté míry to má výsledek jen v dobrém pocitu těch, kteří za bezpečnou cyklodopravu ve městech bojují. Bez jejich tlaku by ale možná dodnes byly v Praze jen dvě první a dnes už legendární cyklostezky,“ poznamenal Kapek. Na mysli měl bizarní cyklistické stezky v Plynární ulici, kde je uprostřed vyhrazeného pruhu dodnes co deset metrů lampa veřejného osvětlení, a také slavnou cyklostezku v Karlíně, na které parkovala auta.

Adrenalin a magoři na kole

Na náplavkách kolem Vltavy i v dalších „přátelských“ lokalitách jsou dnes vidět houfy cyklistů včetně dětí. Kvete i silniční cyklistika a klasický turismus na kole. Každodenní jízda je ale doménou zcela specifické skupiny kolařů, na které kromě největších měst člověk takřka nenarazí. Jde o kurýry, poslíčky často označované anglickým výrazem messenger. I oni si svého času pro radost dělali spanilé jízdy městem, víc než o politiku šlo ale o recesi a způsob, jak agresivní řidiče upozornit na to, že se budou muset o jeho ulice podělit i s nimi. „Cyklostezky využíváme minimálně, pro nás to není radost, ale práce, i když to hodně kluků dělá proto, že je ten pocit svobody baví,“ říká dnes již vysloužilý kurýr Pepa Anděl. Poslíčci na kolech patří mezi takzvané magory, jak mezi sebou cyklisté často nazývají milovníky adrenalinu. Toho si totiž člověk na kole, proplétající se změtí aut, tramvají a chodců, užije dost. Vedle
adrenalinu tu existuje i jakási profesní spřízněnost, kurýři se dodnes navzájem pozdraví mávnutím, často se spolu zapovídají, i když se navzájem vlastně neznají.

Některým to ale nestačí, a proto vyhledávají ještě větší extrémy. Adrenalinových disciplín, kde najde uplatnění bicykl, je navíc hned několik. Každá má své specifické vybavení, terminologii i slang, stále se ale drží v jedné škatulce subkultury, ve které právě zmiňované slovo magor používá v pozitivním významu odjakživa.

Výraz je to koneckonců poměrně odpovídající, stačí se podívat na závody ve sjezdu, kde se šílenec v přilbě obalený chrániči řítí po sjezdovce či úzké pěšince mezi stromy rychlostí šedesát i víc kilometrů v hodině přes kořeny a kamení.

Subkultury různých poletuch

A nejde jen o pár nadšenců s vybavením za astronomické sumy. Naopak právě v posledních letech zažívá tato adrenalinová odnož cyklistiky, kde se jezdí jenom z kopce, poměrně velký boom. Těží z něj jak prodejci kol, tak provozovatelé lyžařských areálů, kteří stále častěji přizpůsobují horské svahy na letní sezonu právě cyklistům. Běžně se tak stává, že se na horách točí vleky, na kterých se na vrchol svahu vozí mládež z měst se svými dvoukolými krasavci. „Týká se hodně techniky a samozřejmě je to adrenalin. My jezdíme s partou každý víkend třeba jen do okolí Prahy, ale taky na Ještěd nebo podobně. A nikdy nejsme jediná parta, často spíš řešíme, kam jet, aby to tam nebylo jako na Václaváku,“ říká biker David, který propadl sjezdu před pár lety. Že jde o subkulturu v pravém slova smyslu, člověk pochopí už na prvních závodech. Jejich návštěvníci až na výjimky ukazují jasné „příznaky“ spříznění, všichni milují kola a dokážou
o nich hovořit i hodiny, všichni mají své značky a svou specifickou módu.

Velmi podobné je to pak i u bikrosu, Freestyle BMX či cyklotrialu, který se teprve před pár lety znovu probudil. „Za komunismu to byl poměrně preferovaný sport a Češi včetně mládeže měli i hodně kvalitních závodníků, kteří většinou vzešli s oddílů Svazarmu. Pak nastala pauza a cyklotrial a biketrial se znovu objevily až s boomem freestylových sportů a vznikem televizních kanálů, které se těmto aktivitám věnují,“ vysvětlil někdejší závodník Matěj Hamerník.

Podobné je to s klasickým bikrosem, což je v podstatě předstupínek motokrosu. Pro jezdce na hliněné dráze se skoky nastal boom také až s odstupem času, poté, co se de facto rozpadly dětské oddíly, které se tomuto sportu věnovaly. Nyní je hlavní záběr subkultury BMX ve freestylu, kdy jezdci předvádějí triky v U rampách nebo na dalších překážkách, které původně vznikly pro skateboarding. Zcela specifickou odnoží, určenou pro ty největší „magory“, je pak dirt jump, při němž se každý jezdec soustředí čistě na vysoký let vzduchem přes hliněnou překážku, kdy předvádí krkolomné triky včetně salt a dalších, mnohdy neuvěřitelných kombinací. „Dirtaři jsou asi spolu se sjezdaři v komunitě bráni jako nejtvrdší, sami jsou ale většinou poměrně skromní kluci, kteří to berou víc jako životní styl než jako sport,“ říká Hamerník, kterému se díky průpravě z cyklotrialu triky poměrně daří.

Život na kole a s kolem má tedy mnoho podob a zdá se, že v mnohém se tímto způsobem naplno začíná žít až v posledních letech.

Autor je redaktor deníku Právo.

Monogramista T.D.

Hlasné ticho

Galerie Soga Prague, do 27. 7.

V pražskej galérii Soga Prague vystavuje významný slovenský umelec Monogramista T. D. (Dezider Tóth). Na výtvarnú scénu vstúpil na začiatku 70. rokov a svojou tvorbou obohatil slovenské konceptuálne umenie o špecifické prístupy, jemný humor a poetiku. V galérii Soga vystavuje grafický cyklus -RE- Partitúr, ktorý pozostáva z 23 serigrafií. -RE- Partitúry sú vytlačené podľa pôvodného cyklu kresieb Partitúr z rokov 1976 až 1978. Vznikli na podklade notovej osnovy, ale aj keď sa nazývajú Partitúrami, nie sú určené na hranie. Tóth použil notový papier len ako akýsi nájdený podklad (ready made), aby s pomocou neho realizoval svoje idey. A paradoxom je, že jednou z hlavných tém je ticho. To nie je len vtipný kontrapunkt, to je zároveň popretie úlohy partitúry, ale aj jej rozšírenie do priestoru, ktorý jej nie je vlastný. V kontexte doby, v ktorej partitúry vznikali, teda v čase Charty ‘77, ale aj v čase Anticharty, sa nedá
nevnímať ticho aj ako doporučenie, pretože v tých časoch bolo najistejšie mlčať. Paradoxne Tóth, tiež režimom nepodporovaný a nepreferovaný, umelec, ktorý tvorbou i životom patril k neoficiálnej scéne, na imperatív ticha reagoval tichom. Ale takým tichom, ktoré na vás zrazu kričí, je hlasnejšie ako ten najhysterickejší krik. Partitúry sú dnes stále jemne vtipné, poetické, a hoci sa doba zmenila, sú novo a inak aktuálne a platné.

Boris Kršňák

DNO a Tichý jelen

Šnek

Premiéra 22. 3. 2008

Léto divadlu příliš nepřeje, přesto se najde pár, především menších divadelních spolků, jejichž inscenace můžete vidět i na letních hudebních či filmových festivalech. Patří mezi ně i divadlo DNO a Tichý jelen, která nabízejí především svou techno-pohádku, odehrávající se v exteriéru. Šnek vychází z námětu knihy Ajdar Marjane Satrapiové (A2 č. 47/2008). Hrdinkou, a to v doslovném smyslu, je tu holčička Emička, která ze všeho nejraději skáče, a proto se jí vyhne drakotřesení, jehož následkem se tělesné partie všech živých stvoření navzájem prohážou a tak vzniknou bizarní kombinace. Představení je inscenováno jako částečná improvizace, proto se některé pasáže občas mění (stejně jako představitelé jednotlivých rolí v „divokých alternacích“). Herci se snaží příběh často aktualizovat a třeba strůjce celého neštěstí, drak žijící ve středu planety, obalen hadicí vypadá trochu jako e-mailový zavináč. Součástí představení je „kočárek soundsystém“,
tedy kočárek s přehrávačem a reproduktory, z něhož se line rytmické techno od dvojice Dva. Nejakčnější částí představení je jízda kočárku s Emičkou, která od přeházených zvířátek vyzvídá správné indicie k vyřešení celé katastrofy. Jedna z hereček přitom skutečně vyráží do terénu a proplétá se kdesi za diváky. Čím členitější terén, tím zábavnější. Co jí asi prozradí Vypočítavá kráva (kombinace krávy a počítadla)? Představení můžete vidět například na Colours of Ostrava nebo na Letní filmové škole.

Jiří G. Růžička

Martin Cikánek

Kreativní průmysly – příležitost pro novou ekonomiku

Institut umění – Divadelní ústav 2009, 79 s.

Martin Cikánek ve své studii nabízí výklad klíčových pojmů a teorií z oblasti kreativních průmyslů a kreativní ekonomiky, jejichž všeobecnou znalost teď můžeme předpokládat u všech, kdo se zapojují do debat o této problematice. Autor nementoruje, předkládá určitý přehled, nesnaží se najít jediné možné know-how aplikovatelné na domácí situaci, občas jen jemně naznačuje a okrajově se vztahuje k českému prostoru. V úvodu otevřeně píše, kde jsou meze studie – jednak původně vznikla jako propedeutika do kreativních průmyslů pro výzkumný tým projektu Sociálně-ekonomický potenciál kulturních, respektive kreativních průmyslů v ČR; rozhodnutí text publikovat tak bylo až druhotné. A za druhé autor vychází především z anglojazyčné literatury, k čemuž ho vede už jeho vzdělanostní zázemí – je absolventem Katedry kulturní politiky a managementu na City University London a tréninkového programu Fellowship Centra Johna F. Kennedyho ve
Washingtonu. Ve čtyřech kapitolách podává informace o posunu od kulturního průmyslu přes kulturní průmysly až po kreativní průmysly, přehled o terminologickém a obsahovém vymezení fenoménu kreativní průmysly, načrtává rizika, se kterými se subjekty v oblasti kreativních průmyslů setkávají, a zabývá se managementem v této sféře, na závěr se dotýká také vztahu kreativních průmyslů a nekomerčního umění podporovaného z veřejných zdrojů – což je téma pro domácí situaci nadmíru aktuální.

Jana Bohutínská

i-divadlo.cz

Výhody reflexe divadla na internetu jsou jasné: rychlost, s jakou lze texty na stránkách vystavit, interaktivita, demokratičnost – autorem může být každý. Autoři a tvůrci internetového portálu svůj web představují jako plod zájmu, de facto volnočasovou aktivitu určenou především milovníkům divadla, a to činoherního, alternativního a muzikálového, hlavně v Praze a okolí. Zápal pro věc, přehled o divadelním dění a trendech je také podle webu základním předpokladem pro autorskou spolupráci, nikoliv oborové vzdělání nebo kritická či publicistická praxe. I-divadlo tvoří diváci pro diváky. Server nabízí divadelní informační servis a sleduje dění před i za oponou. Přináší rozhovory, nezbytné recenze, obsahuje fotogalerii, puntíkové hodnocení inscenací a další. Uživatelsky příjemné je rozčlenění recenzí podle divadel. Právě na recenzích je ostatně dobře vidět, v jakých mantinelech se server pohybuje. Autorům se občas povedou hezké kousky,
jinde se texty hemží klišé, zbytečně zdlouhavými popisy děje, rádobyučeností, terminologickou zmateností i ne zrovna vytříbenou stylistikou. Právě na recenzích se ukazuje, jaká je škoda, že i-divadlo nesází právě na rychlost a možnost aktuálnosti – recenze se tu objeví i tři roky po premiéře. Na takovém typu portálu jsem se také těšila na živé diskuse pod texty – diskuse tu chybí a server tak rezignuje na interaktivitu. Jako vodítko pro diváka je i-divadlo v omezené míře jistě užitečné. A větší ambice zřejmě tvůrci nemají. Pokud mají, není to při čtení vidět.

Jana Bohutínská

Ad Kanonické banality (A2 č. 10/2009)

Kolega literární zapisovatel Petr A. Bílek ve svém Zápisníku píše: „Čím větší blbství se usídlí v řízení jakéhokoli podniku, tím více opatření se vydává. Kouří se na zastávkách tramvaje? Tak vydáme zákon, že se tam kouřit nesmí.“ Následuje jízlivá groteska o tom, kolik bruselských směrnic bude vyžadovat definice zastávky, že budeme chodit po ulicích s měřicími pásmy… Na rozdíl od Bílka je pro mě zrovna zákon o nekouření na zastávkách naopak jedním z mála laicky čitelných ustanovení, jehož dobrodiní bezprostředně užívám. Na malých věcech se často ukáže kosmický rozdíl v přístupu k věci. Bílek zákon vnímá hned prizmatem národa nenapravitelných Švejků, co berou soustavu zákonů jako něco, nad čím je možno, nutno, záhodno vyzrávat. Stojím těsně pod obrubníkem nástupního ostrůvku a kouřím? Máte smůlu, zákon na mě nemůže, i když čekající obtěžuji stejně, jako bych na ostrůvku stál. A můžete (si) za to vy, blbí zákonodárci. Já, chytrý, zákon
nepřekračuji!

Typická švejkárna. Myšlení hňupa, co si myslí, že vyzrál na celý svět. Jenže zákon krom své litery, jež se k dokonalosti bude vždy jen blížit, má především svůj smysl: ochránit čekající před kouřem. Umožnit jim, aby uplatnili přirozené právo nedýchat cizí kouř. Tady kéž bychom se drželi úplně jiné tradice, chestertonovské, doyleovské, ale možná i čapkovské, vaculíkovské. Lze být klasicky prostý, logický – a elegantně drakonický: Zastávka tramvaje? Je všude tam, kde zastavují tramvaje. Tam, kde se obecně a v rozumné míře stojí a čeká na tramvaj. Tečka. Jaképak infantilní přeměřování. Je dospělé vidět, co je evidentní. A ještě: není starostí obtěžovaného, aby své právo vymáhal, ale je ušlechtilou povinností obtěžujícího, aby zajistil, že neobtěžuje. Kuřáci, takový je smysl zákona; jste dospělí, naplňte jej. Jenže v negentlemanské zemi Haškově jsou zákony jen prostorem k bezbřehému hašteření. K čertu s takovou tradicí.

Jan Štolba

Ad Experte, experte… (A2 č. 13/2009)

To jste nám to nandal, Petře A. Bílku. Jsme „nekompetentní“, neschopní, my středoškolští učitelé, a úroveň naší výuky je „skandální“. Dokonale jste vytěžil několik přijímacích slátanin o Švejcích z druhé světové války, o Čapkovi, který v Proměně líčí pocity brouka, o Vieweghovi, který se drží za ruku s Jáchymem Topolem. Ano, hrůza. Opravdu. Sám pláčete: „Výsledky jsou ovšem takové, že – kdyby nás ekonomický tlak nenutil a hodnotili bychom vskutku předpoklady pro studium oboru – bychom brali tak třicet uchazečů namísto dvou set padesáti.“ Je s podivem, že jste si neuvědomil, v čem se skrývá jádro pudla – vždyť stejným způsobem se postupuje i na středních školách. Hodnoceni (mizerně) jsme podle počtu studentů. Učím už dvacet let a nezavírám oči a rozhodně z piedestalu nespílám základním školám. Možná bych někdy měl. Stejně bych někdy měl naříkat nad úrovní vysokoškolské výuky. Za ta léta jsem se dozvěděl, že
jsem kolaborant (viz ministr školství Petr Vopěnka, 1990), že jsem líný (viz Karel Steigerwald, Radka Kvačková, Martin Komárek …) a Vy jste mě poučil, že jsem nekompetentní, učím mizerně a škody, kterých jsem se na studentech, prahnoucích po vědě a umění, dopustil, vyléčí státní maturitní zázrak.

Všiml jste si, že nikdo v této zemi nevytváří podmínky pro další sebevzdělávání pedagogů? Vy asi neznáte pracovní podmínky středoškolských češtinářů – např. počty odučených hodin, noční práce při opravách písemných prací, dalšími stesky nechci unavovat. Je potřeba si jednou nahlas přiznat, že žák, můj i Váš student většinou nechce číst a nechce se vzdělávat, je rozmazlený… Nejsou všichni takoví, ale nemůžu zabránit, aby se právě ti neschopní nehlásili třeba i k vám. Pak přijdou a řeknou: „Vidíte, a oni mě přijali, hi, hi, hi!“ Jsem přejícný, ale v takových chvílích žasnu. K tomu pak připočtu úmornou práci na dvojích školních vzdělávacích programech na gymnáziu a rituální tance v očekávání státní maturity. Poté se chci osvěžit v A2 a tam naleznu Váš pamflet. Pláčete na špatném hrobě.

Četl jste někdy zadání pro státní maturitu nanečisto z roku 2007? Nebyla tam náhodou věcná chyba? Všiml jste si duchaplné strukturované práce o záchodcích? A co takhle manuál k hodnocení prací, z něhož mimo jiné dýchalo přesvědčení, že učitel je nesamostatný šimpanz? Víte o neustále se měnících podmínkách státní maturity z českého jazyka a literatury? Domníváte se, že je v pořádku, když se teprve teď rozbíhá školení pedagogů a vyhláška o státní maturitě není připravena? Že ještě nejsou vyškoleni školitelé pedagogů? Že CERMAT ještě nemá hotové slíbené materiály? Pokud o těchto skutečnostech nevíte a státní maturitu vehementně a s tak opovržlivým způsobem vůči středním školám prosazujete, je to skandální. A jsou-li Vám známy, je to ještě skandálnější. Pomíjím, že my, středoškolští pedagogové, dobře víme, že za další práci navíc, která nám sebere drahocenný čas na četbu, studium či tvorbu, nedostaneme ani jednu
Kč.

Máte pravdu, když kritizujete školské „experty“ z ODS a ČSSD a viníte je z pragmatismu. Bohužel oni mají v tuto chvíli, třebaže sledují jen své politické cíle, víc pravdy než Vy. Opravdu si myslíte, že drahý a nedovařený státní maturitní kolos vyléčí neduhy našich škol?

Pavel Hoza, středoškolský pedagog, básník a prozaik

Stipendium Hany Žantovské

Obec překladatelů vyhlašuje 5. ročník tvůrčího stipendia Hany Žantovské. Žádost může podat překladatel, který podepsal nakladatelskou smlouvu na 1. vydání svého převodu básnického díla do češtiny s termínem vydání do konce roku 2009. Výše stipendia je 10 000 Kč, uzávěrka 30. srpna 2009. Žádost a pravidla: www.obecprekladatelu.cz.

Hana Linhartová

Oprava

V A2 č. 13/2009 v článku o tzv. barcelonské škole jsme omylem uvedli, že Franco inicioval schválení zákona, podle něhož musely být všechny filmy ve Španělsku uváděné v katalánštině. Správně mělo být samozřejmě v kastilštině – což následně vedlo tvůrce tzv. barcelonské školy k oportunistickému prosazování katalánštiny v jejich filmech. Omlouváme se.

–red–

Souřadnice je údaj určující polohu bodu na zemi. Kolektiv autorů z Ústavu pro českou literaturu Akademie věd vydal loni obsáhlou práci na ožehavé téma, naznačené v podtitulu: česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích. Psát jakékoliv dějiny je tím svízelnější, čím víc si pisatel připouští, kolik různých přístupů a hledisek existuje, jak moc ovlivňují výsledek a co všechno při každé zvolené metodě a formulaci zůstane opomenuto. Ještě horší to mají ti, kdo se rozhodnou pro dějepis uměleckých děl či procesů. Vždyť v každé „současnosti“ se mísí poetiky různých generací, jednotlivé artefakty svou dobu předbíhají, zpožďují se za ní nebo ji ignorují. Speciální úskalí představují pokusy zaznamenat zcela nedávné umělecké dění. Odstup pár desítek nebo stovek let sám napoví, co se v kulturní paměti a v následujícím procesu ujalo. Ale jak zacházet s produkcí, která je čerstvá? Podle čeho vybírat? Pokud v politických
dějinách vždy budou hrát roli prezidenti, vlády, války, převraty, pakty a smlouvy, co je srovnatelně relevantní pro beletrii? Ceny, o jejichž udělení rozhodují komise složené z kdekoho? Počet výtisků? Recenzí? Estetická hodnota, pro jejíž stanovení se tak těžko hledá společná řeč?

Otevřená dekáda

Čtyři redaktoři kompendia V souřadnicích volnosti se pokusili navzdory všem výše zmíněným nástrahám zmapovat českou literaturu devadesátých let. Jak postupovali? Jiří Zizler napsal dvacetistránkový úvod nazvaný Otevřená dekáda. V něm se snaží popsat studovaný jev jednak institučně, prostřednictvím časopisů, nakladatelství, profesních spolků a kritiků, jednak zmiňuje různá, podle jeho názoru dominantní estetická směřování a ilustruje je jmény autorů. Tak se čtenář dozví, nejen jak a o čem autoři psali, ale i o různých dějištích literatury nebo o tom, proč spisovatelé ztratili svůj společenský význam. Některé poznatky z úvodní části se potom v obměnách vracejí v úvodech k oddílům věnovaným poezii, próze a dramatu, které napsali Petr Hruška, Lubomír Machala a Libor Vodička.

Zizlerův komprimovaný profil české literární skutečnosti 1990–2000 stejně jako dílčí úvody k poezii, próze a dramatu jsou hodny úcty a obdivu hlavně za odvahu zorganizovat nesjednotlitelnou spleť názorů, jevů a tendencí, vybrat z nich několik určujících souřadnic a ty vtěsnat do dvaceti, třiceti stránek. Síla nástinů spočívá v tom, že většinu tvrzení dokládají konkrétními citáty a fakty, oživujícími nedávno minulé děje a stanoviska. Problematičtější jsou pasáže, v kterých se zmiňují obecnější jevy popisované zjednodušujícími formulacemi; čím souhrnnější charakteristika, tím vágnější poznatky. Třeba Václav Klaus svým despektem vůči vlivu nevolených intelektuálů a umělců na veřejné dění jistě jako vysoce postavený úředník ovlivnil i status literatury, jak uvádí Jiří Zizler. Ale platí proto i tvrzení, že „ekonomický liberalismus, jenž rezignoval na humanitní, duchovní i mravní závazky a vazby, nazíral umělecký
a intelektuální svět nedůveřivě a podezíravě“? Není to příliš přibližná souřadnice? Stejně tak pasáže o postmoderně jsou výmluvné tam, kde citují konkrétní polemiku, a méně přesvědčivé ve formulacích bez pevnějších dokladů. Z výkladu ční také údaj o jednom periodiku: „Částí kulturní i odborné veřejnosti byl časopis obviňován z militantnosti, sektářských a elitářských tendencí.“ Tvrzení je to sice pravdivé, ale získalo by výpovědní hodnotu, kdyby je doplnil údaj o tom, jaké výhrady měly některé části kulturní veřejnosti vůči ostatním literárním časopisům. Je otázka, nakolik jsou takové výhrady či vzájemná hodnocení relevantní, ale pokud je autor považuje za důležité, měl by je zpracovat ve vzájemných vztazích. Zavádějícím dojmem mohou působit zevšeobecňující profily, třeba že se časopis (Revolver Revue) „důsledně věnoval mravním okolnostem tvorby“ – nebyl to spíš (nijak důsledný) zájem o vztah mezi biografií a dílem, o jisté osobní ručení za
uměleckou práci, než otázka mravní?

Próza jako živý tvor?

Petr Hruška, Lubomír Machala a Libor Vodička ve svých pohledech na hlavní tendence a autory v poezii, próze a dramatu podávají soupisy kvantitou postřehů a uvedených příkladů přímo výtečné. Rozpaky může vzbudit členění do podkapitol a zobecňující poznatky. Jak třeba oddělit náročnou literaturu od populární četby? Co napoví podkapitola Nové souvislosti? Jeden oddíl slibuje v nadpisu autenticitu, druhý autobiografii, třetí dokumentarizující autobiografii – je v tom zmatek. Divná je také homogenizace polistopadové prózy – byla nárazovitě vystavena přívalu nových impulsů, musela prokázat konkurenceschopnost ve světě nových médií, nebyla ve všech směrech úspěšná… Všechnu prózu těžko posuzovat takto jako jednu věc nebo tvora. Nejkonzistentněji působí úvod k oddílu poezie.

Po každém dílčím úvodu následuje vlastní „maso“ Souřadnic – četné články o jednotlivých knihách. Jejich sestavitelé (početný tým odborníků různých generací) se většinou nezdržují biografickými okolnostmi, těm je vymezen závěrečný soupis autorů s hlavními životopisnými daty. Charakterizují zvolenou knihu, podrobně a bez přísného mustru. Po stati následuje doprovodný aparát: krátká ukázka textu, výňatky z recenzí, z rozhovorů s autorem, údaje o překladech do cizích jazyků a cenách, filmové a televizní adaptace, bibliografie ohlasů. Samozřejmě, že jednotlivé stati by zasloužily samostatnou reflexi nebo polemiku, nicméně sympaticky a důvěryhodně působí dva výrazné rysy nejobsáhlejší, hlavní části Souřadnic: za prvé svazku dominují jednotlivá díla, vybraná pečlivě, ale bez nároku na nezpochybnitelnost kánonu, který tu chtě nechtě vzniká; autoři hesel usilují také o plastický vhled do dobové recepce. A za druhé je cenná nelibovolná
volnost kritérií, podle nichž se dílo popisuje. Autoři hesel jsou zjevně zajedno v tom, že každý autor a každá kniha vyžadují od interpreta přístup, který by především byl adekvátní vůči svému předmětu. A dál se s motivem, fabulí, tématem, výrazovými prostředky, vypravěčskou strategií nebo takzvanou ideou díla zachází podle povahy jednotlivých artefaktů a podle názoru i schopností autora hesla; někdy se uvádí srovnání s jinými díly téhož pisatele nebo jiných, něčím příbuzných autorů, jindy nikoliv. Každopádně se celek čte jako dobrodružný příběh různorodých projevů písemnictví, bohatý na informace a promyšleně koncipovaný. Co víc si můžeme od literární lexikografie přát? Snad jen další díl o desetiletí 2000 až 2010.

Autor je rusista.

V souřadnicích volnosti. Academia, Praha 2008, 740 stran.

„Kdo potřebuje psychologickú pomoc, nechť sa dostaví na obec mezi druhú a štvrtú, sú zde k dispozici odborníci,“ volně nám o přestávce mezi vyklízením bahna čte žena sedící na hromadě svého bývalého majetku. Je po povodních na severní Moravě, přesněji řečeno mezi povodněmi. „Psychologickú pomoc nalévám v chlévku,“ kontruje hospodář s hořkým smíchem. Vyklízí se už třetí den a u vrat se střídají dobrovolníci, humanitární organizace, vojsko a hasiči, rozdávají saponáty, léky, rukavice, vodu, odvážejí „maras“, nabízejí síly. Státní i nestátní pomoc je na rozdíl od minulých vodních pohrom velice rychlá a účinná. To je dobrá zpráva. Horší to bylo s nápadem firem Autopal Nový Jičín a Kaufland, že by jim postižené obce měly nahradit mzdu za lidi, kteří kvůli vodě nepřišli do práce. Díky zájmu médií je to přešlo. Tož aspoň že tak.

Šušká se, že Plzeň seškrtá finance na kulturu. Že rok 2010 nebude příznivý, tušíme, Plzeň ale kandiduje na Evropské hlavní město kultury (EHMK) 2015. Zpracovala si plán rozvoje města a chce se stát celorepublikově významným kulturním centrem. „Odrazí se krize na snížení rozpočtu na kulturu v roce 2010? Pokud ano, jak, a jaký to bude mít dopad na kandidaturu?“ zeptala jsem se. „Finanční krize se odráží na celkovém rozpočtu každého města v ČR. Dopady jsou vidět již teď. Ale abychom to neviděli jen negativně – krize může přispět i k tomu, že výběr projektů bude s přihlédnutím k omezeným prostředkům ještě přísnější a kvalitnější. Krize může být i podnětem k tomu, aby si společnost uvědomila, že kultura a kreativní průmysl mohou být jednou z důležitých hybných sil ekonomického rozvoje,“ odpověděl mi Petr Šimon, manažer projektu plzeňské kandidatury. Jak to bude s rozpočtem na kulturu, však ani po další prosbě o konkrétnost
nevím.

Městská část Prahy 7 si nezapomene každý měsíc ve svém Hobuletu pogratulovat k úspěchům, kterých za poslední období dosáhla, popřípadě dosáhne. Jako před třemi měsíci – přečetli jsme si, že v ulici Pplk. Sochora vysází během tohoto roku stromy. Koneckonců, peníze na ně v rozpočtu MČ P7 i magistrátu jsou, jen ty bližší informace k jejich výsadbě se mi nedařilo po mnoho týdnů nikde získat. Nakonec odbor životního prostředí přec jen kápl božskou – se stromy mají problém správci sítí. Po měsíci snah o zvrat situace se dozvídám, že správci sítí stromy nakonec skutečně zamítli. A můj zelený zastupitel Ondřej Mírovský, který slíbil, že případ prošetří, asi pořád ještě čeká, co mu na jeho e-mail odpoví odbor životního prostředí Prahy 7. Jen odpočívejte a čekejte, zastupitelé, po volbách už možná bude příležitostí k odpočinku méně. A snad se potom dozvíme, co se s penězi na stromy stalo. Ale v Hobuletu tuhle informaci hledat
nebudeme.