2011 / 17 - americký jih

Mezi rysy jižanské literatury se tradičně vyzdvihuje grotesknost, aniž by se tato nálepka podrobněji vysvětlovala. Flannery O’Connorová, rodačka z Georgie a spolužačka jižanských autorů jako Robert Penn Warren či John Crowe Ransom, v ironické glose tvrdí, že v podstatě všechno, co se na Jihu objeví, je označeno za groteskní, jen s výjimkou případů, kdy to groteskní je. Grotesknost spojuje především s křesťanskou perspektivou, říká, že „autoři, kteří se na svět dívají skrze křesťanskou víru (…), dokážou nejlépe postihnout grotesknost, perverznost a události pro společnost nepřijatelné“ (Spisovatel a jeho kraj, The Fiction Writer and His Country, 1957).

Groteskní obludárium

Všechny jmenované prvky v jejím díle bez obtíží najdeme. Potkávají se zde mrzáci, duševně zaostalé děti, falešní kazatelé, muži s vytetovaným Kristem na zádech či zahořklé staré panny. Co je spojuje a co zároveň určuje jejich výlučnost ve vztahu k okolí, není ani tak zvláštní zjev, ale až patologická umanutost a vzdor vůči osudu. Štěstí, jemuž jsou ochotni obětovat vše, tu ale většinou nemá podobu materiální, daleko spíše jde o spirituální proměnu. V románu Moudrá krev (Wise Blood, 1952) se protagonista Hazel Motes ze všech sil snaží vzepřít tomu, že ho mají ostatní za kazatele. Okázale dává najevo svou nevíru, až paradoxně skončí jako zakladatel Církve bez Krista a v samém závěru jako asketik žijící z milosti vdavekchtivé domácí. Mladý Marion Tarwater z druhého románu Násilníci po něm sahají (The Violent Bear it Away, 1960) zase naplní své poslání pokřtít retardovaného příbuzného i za cenu vraždy. Až fanatická
tvrdohlavost brání čtenáři cítit k postavám sympatie – vzbuzují soucit, hrůzu i marnost, ale není zde „oblíbených postav“.

Odstup posiluje i předjímání událostí, jež O’Connorová zhusta používá. Čtenář je vždy o krok dál než postavy, a proto s nimi jejich vnitřní i vnější sváry tolik neprožívá. Nadto zde fungují mluvící jména postav, a to zejména ironicky – Mary Fortune, vnučka zavražděná dědečkem v povídce A View of the Woods (Výhled na les, ve sbírce Everything that Rises Must Converge, 1965), kurátor Sheppard (pastýř), jenž kvůli nepolepšitelnému lotříkovi přehlédne pád vlastního syna do šílenství, či zmíněný pokřtěný prosťáček Bishop (biskup). Jména napovídají, jak to s postavami dopadne, nicméně i k nim samotným hovoří osud. Hazel Motes či jeho obdivovatel Enoch Emery tuší, že „to, co nevědí, je to podstatné“, ale prozření bohužel přichází příliš pozdě. Postavy nemají šanci osud zvrátit, a pokud se o to pokusí, zapříčiní často tragédii. Nemusí jít o tragédii mající širší dopad, jak dokládá i tragikomický příběh
doktorky filosofie Hulgy, které podomní prodavač biblí zlomí srdce a ukradne dřevěnou nohu (Dobří venkované, Good Country People, ze sbírky A Good Man is Hard to Find, 1955, česky Dobrého člověka těžko najdeš a jiné povídky, přeložil František Vrba, 1988).

O’Connorová své příběhy plné nepravděpodobných historií a zvratů podává věcně, s důrazem na detail a kombinuje krutost s komičností. Scéna, v níž Hazel Motes hodí o stěnu mumifikovaným nemluvnětem, jež mu jako symbol vděčnosti i víry v nového Ježíše věnuje Enoch Emery a podává jeho „nevinná“ milenka Sabbath Lily, může být chápána jako povedený komediální gag, ale také jako vyjádření totálního popření všech hodnot – přátelství, lásky, víry.

Přirozenost zla

Zvrácenost se však neukazuje vždy jen na povrchu, není čitelná ze vzhledu postav. O’Connorová píše v eseji Aspekty grotesknosti v jižanské literatuře (Some Aspects of the Grotesque in Southern Fiction, 1960), že „jižanští autoři zachycují zrůdy proto, že jsou ještě stále schopni je rozpoznat“. Zlo klíčí v každém, ať už jde o děti, dospělé či bezbranné stařenky. Děti jsou sice „odkojeny vírou“, ale jen málokdy zůstávají nevinné. Marion Tarwater či delikvent Rufus Johnson z povídky Chromí vejdou jako první (The Lame Shall Enter First, 1965) mají nad dospělými navrch, předčí je ve schopnosti podvádět i vraždit. Na straně druhé je zde také mnoho dospělých mužů i žen, již ustrnuli v roli dětí. Asbury Fox z povídky Trvalá zimnice (Enduring Chill, 1965) představuje jednoho z řady těch, kteří nedokážou překonat neúspěch a vymanit se z příliš pohostinného rodinného hnízda, jež nakonec působí jako vězení. Rodina
obecně znamená pro O’Connorovou pole, na němž ukazuje dysfunkčnost lidských svazků. Svéhlavost postav a jejich představy o tom, jak by měl svět fungovat, brání vytvoření vztahů založených na toleranci a lásce, jež se nesnaží druhé podmanit.

Matróny typu Ruby Turpinové z povídky Zjevení (Revelation, 1965) jsou zničehonic konfrontovány se zjištěním, že okázalá dobrota a úctyhodnost mohou vyvolat nikoliv obdiv, ale zlobu. Poté, co po ženě neznámá dívka mrští v čekárně knihu a označí ji za „čarodějnici z pekla“, se Ruby snaží dokázat sama sobě opak. Závěrečná scéna, v níž zuřivě stříká vodu po zmatených prasnicích, připomíná biblické vymítání běsů a je otázka, nakolik je ona krutost v souladu s předchozím vlastním tvrzením, „že je tolerantní ke všem lidem“. Stejně rozporuplný je charakter zmíněného Shepparda, jenž „chce pomáhat klukům, o něž se nikdo nestará“, ale vlastní lhostejností zaviní smrt syna.

Naposled je třeba zmínit postavy fanatických věřících, již sice provozují „léčbu modlitbou“, ale nehnou ani prstem, aby pomohli bližnímu svému (Greenleaf, 1965). Zlo je nemotivované, ale živí jej sobectví a zaslepenost, pak je neporazitelné. O’Connorová neuznává rčení, že účel světí prostředky, jakkoliv kladná postava se vystavuje nebezpečí, že špatně skončí, pokud se uchýlí k podvodu. V jejích povídkách se zlo neodpouští, platí tu tvrzení o křesťanské perspektivě zmíněné výše. Jakkoliv groteskní, příběhy mají vždy jasné etické poselství.

Podobenství o panoptiku

„K vytvoření příběhu je zapotřebí příběh (…), příběh mytických rozměrů, takový, co patří všem,“ píše O’Connorová ve stati Katolický spisovatel na protestantském Jihu. Její povídky mají blízko k podobenstvím, ač jsou zde zachyceny vnitřní konflikty postav, jejich touhy, myšlenky i vzpomínky. Jde tu o alegorický boj dobra a zla, přičemž tato dichotomie není vždy vztažena na opozici Bůh a Ďábel, víra může postavy zavést i na scestí. Marné hledání Boha a prosazování víry patří mezi hlavní témata povídek. Postavy touží, jako například Hazel Motes, věřit jinak, stát se nezávislými, přičemž to samo o sobě nemusí plodit zlo.

Morální zacílení O’Connorová ozvláštňuje nejen pitoreskností postav a jejich jednání, ale i slovní komikou. Hazel rozjezdí falešného kazatele jeho velkým autem, které ukradne, a den nato potká policistu. Logicky nemá doklady, na což ruka zákona reaguje tak, že ho donutí svrhnout auto ze svahu, a prohodí jen: „Ti, co nemaj‘ auto, nepotřebujou ani řidičák.“ Napětí, jež se tak od vraždy kupí, je náhle uvolněno, ale spojení nesourodého v textu jen potvrzuje, jak rozporuplné místo Jih je.

I přesto, že v esejích O’Connorová kritizuje přílišný důraz na realismus soudobé literatury, v jejích příbězích se přirozeně odráží sociální rozvrstvení tehdejší jižanské společnosti. Sto let od oficiálního zrušení otroctví v důsledku americké občanské války (1861–1865) se jasně ukazuje, že období tzv. restaurace zdaleka nebylo u konce, byť mělo být skončeno s příchodem nového milénia. Afroameričané dostávají plat a mají legálně víc práv, ale v praxi se na ně většinová společnost dívá trochu jako na psy – věrné, oddané, někdy zlobivé, ale vesměs vítané společníky. Stereotyp líného černocha (jenž je však pořád přijatelnější než pracovitý polský uprchlík z povídky Vysídlenec, Displaced person, 1955) přejímá většina postav, případně jej automaticky spojuje s kazatelstvím (Soudný den, Judgment Day, 1965). Pozoruhodná je ještě jedna kategorie osob, o níž se v příbězích mluví – bílá špína (white trash). Jde
o vrstvu, jež nemá dostatečně hluboké jižanské kořeny nebo neuznává tradiční jižanské hodnoty – víru, konvenční zdvořilost, vychování – a nemá dost peněz. Tito lidé stojí ještě pod Afroameričany, protože jako by ustoupili ze svých privilegií bělochů, což se neodpouští. Afroameričané jsou ze své podstaty podřadní, ale bílá špína se provinila tím, že klesla na jejich úroveň.

Jih zobrazený Flannery O’Connorovou je nezaměnitelný. Vystupuje jako místo, kde se pod pokojnou tváří venkova (a venkovanů) sváří tradice a touha po změně, dobro a zlo, neposkvrněnost se zlomyslností. Výbušnost povah i nepředvídatelnost skutků protagonistů pramení z vědomí, že tomuto prostoru není možné do detailu porozumět a nelze se ani s tímto vědomím smířit. Jak říká Hazel Motes: „Pamatuj si, že pravda nečíhá za každým rohem.“

Chci vidět jinou Ukrajinu

Kolem vaší knihy Chachacha, kterou známe i z českého překladu, koluje legenda. Tvrdí, že rukopis vydavateli nabídl někdejší pracovník sovětské státní bezpečnosti. Bylo tomu skutečně tak, nebo se jednalo o mystifikaci, která měla přilákat pozornost čtenářů?

Ne, mystifikace to není. Chtěl jsem vydat texty ze sedmdesátých a osmdesátých let. Když jsem je ale dal dohromady, ukázalo se, že jich moc nemám, a brožuru jsem vydávat nechtěl. Za nějaký čas se ředitelem lvovské státní bezpečnosti stal bratr spisovatelky Marii Matiosové. Onen někdejší příslušník sovětské státní bezpečnosti, kterého zmiňujete, tu vycítil určitou příležitost a obrátil se na nového ředitele, že prý má nějaké desky s texty beletristického charakteru. A byly to mé texty, které jsem postrádal. Když se totiž KGB [Výbor státní bezpečnosti – pozn. A. S.] začalo zajímat o mou osobu, své povídky jsem doma nenechával, kolovaly mezi známými. Ty texty nebyly podepsané, takže nikdo nemohl prokázat, že jsem jejich autorem. Pak je tedy ten člověk prodal vydavateli. Vydavatel mi zavolal a povídá, hele, našly se nějaké tvoje povídky. Něco jsem v nich poopravil, něco přidal, a tak se vydala kniha. To se občas stává, naposledy třeba
s texty Boryse Antonenka-Davydovyče. A mystifikacemi jsem se zabýval za sovětských časů, byla to jedna z nemnoha možných zábav. Například jsem vydával své básně jako překlady. Ale bylo to spíš proto, že jinak bych neměl šanci je otisknout.

Zdály se příliš politické?

Byly to mé juvenilní básně, sotva se o nich dá říct, že byly politické. Spíš jen příliš pesimistické a málo pokrokové. To stačilo, aby se netiskly. Ty, které jsem psal kolem osmnácti, byly rýmované, mohly působit jako překlady něčeho staršího. Tak jsem je také vydával. Asi bych se k nim stejně nehlásil, trochu jsem z nich vyrostl. Pozdější volné verše jsem už pochopitelně vydávat za překlady středověké lyriky nemohl.

Slyšel jsem od vás, že jste se sám vzdělával ve slovanských jazycích, protože jejich prostřednictvím do Ukrajiny přicházely nové impulsy a vlivy. Co to bylo konkrétně?

Impulsy sice přicházely, ale záleželo na tom, ke komu a jak. Pro moje prostředí byly velice důležité. Něco překládali Ukrajinci, něco Rusové, ale nám to nestačilo. Překládaly se většinou knihy takzvaných pokrokových autorů. I když byl v sedmdesátých letech přeložený například Kafka, prakticky se nedal sehnat. Zato z Polska, Československa nebo Jugoslávie proudily do knihkupectví Družba důležité publikace. S latinskoamerickými autory, jako jsou Cortázar, Borges či Márquez, jsem se poprvé seznámil v polských a českých překladech. Četl jsem také spoustu žánrově lehčích bestsellerů, amerických detektivek, které k nám v ukrajinských překladech přišly až s nezávislostí. No a samozřejmě jsem četl české autory, Hrabala, Bondyho a další. Když u vás v roce 1968 bylo Pražské jaro, prakticky zmizela cenzura. A všechna tahle kacířská literatura přicházela k nám. V českých časopisech z té doby byly absolutně
neuvěřitelné věci: surrealismus, dadaismus; pro mě to byla revoluce, viděl jsem nějakou jinou, do té doby nepředstavitelnou literaturu. Kdybych ji neznal, psal bych úplně jinak. Jednoduše bych nevěděl, co se děje ve světě.

Odtud pramení váš zájem o Bohumila Hrabala, kterého nyní překládáte?

Na Hrabala mě upozornil lvovský undergroundový básník Hryc’ko Čubaj. Začetl jsem se do něj a strašně se mi zalíbil. Je mi blízký jeho styl, všechny lidi, které popisuje, jsem viděl ve Lvově nebo v Ivano-Frankivsku. Když překládám Hrabala, občas se mi zdá, že překládám své vlastní dílo. Neustale mám nutkání něco dodávat, dopisovat; to ovšem musím krotit. Mystifikace v ukrajinském překladu Hrabala nejsou.

Říkáte, že hrabalovské postavy lze potkat ve Lvově. Svědčí to o existenci středoevropského kulturního prostoru?

Ukrajinci, přinejmenším západní, mají hodně společného s Poláky nebo Slováky, stejně tak s Čechy nebo s Chorvaty. Tedy vlastně s těmi národy, s nimiž pobývali v jednom státním útvaru v období, kdy se utvářely národní koncepce. Nedávno jsem trávil dovolenou v Chorvatsku, zpívají tam tytéž písně jako my, jenom chorvatsky. Byla to opravdová družba národů, tehdy byly skutečné přátelské vztahy. Nevím, kde ještě mohla být taková idyla jako v Rakousko-Uhersku. Určitě ale nemohla být v ruském impériu, ať už carském nebo bolševickém.

Rakousko-Uhersko bylo relativně uvolněné a decentralizované, což patrně vedlo i k jeho rozpadu…

Ovšem, vždyť oni mohli taky usilovat o zachování říše pomoci krve a železa, jak to nakonec udělali ruští bolševici. Musím se přiznat, že bych nebyl proti, kdyby se Rakousko-Uhersko obnovilo.

Co by se pak stalo s východní Ukrajinou?

Tady jsem bezradný. Opravdu se netajím s názorem, že kdybychom nechali plavat Donbas a Krym, Ukrajina by byla úplně jiným státem. Pak mi ovšem přicházejí nazlobené reakce z těchto regionů: Co to píšeš za nesmysly, vždyť my jsme taky Ukrajinci! Ale ve volbách se tam rozhodují nějak úplně jinak a evropské hodnoty je zajímají pramálo… Teď se zdá, že jsou také strašně zklamaní svým prezidentem. Celé neštěstí je v tom, že žádná vhodná politická alternativa v současnosti prostě není. Mojžíš podle Bible vodil svůj lid po poušti čtyřicet let. Těch čtyřicet let bylo třeba, aby vymřela generace, která si pamatovala egyptské otroctví. My už se takhle touláme dvacet let. Ale já se už nechci toulat dalších dvacet, třeba už se toho ani nedožiju. Chtěl bych už konečně vidět jinou Ukrajinu.

Co si myslíte o vstupu spisovatelů bratrů Kapranových do politické organizace Trojzubec Stěpana Bandery?

Je to jejich věc. Já jenom vím, co tato organizace představuje. Rozumíte, považuji se za vlastence, mám to v rodině, od dětství mi vyprávěli o tom, kdo to jsou ukrajinští nacionalisté a za co bojoval Stěpan Bandera. Ale Trojzubec – Tryzub – byl uměle stvořen KGB. Jeho zakladatel Ivanyšyn byl do morku kosti sovětský člověk, který se pak zničehonic stal nacionalistou. Nejdřív je ovládalo KGB, později SBU čili Služba bezpečnosti Ukrajiny. Zkuste hledat na internetu: Tryzub stále podporuje činnou vládu, bylo tomu tak za Kučmy, je tomu tak i nyní. Teď se opět zaktivizovali, stavějí se do pozice nacionalistů a s tou se objevují na všech televizních kanálech, jsou všude. Dokážete si představit, že by extremistická opoziční organizace dostávala tak velký informační prostor?

Vládní Strana regionů takové nacionalisty potřebuje…

Ano! Vždyť je to velmi výhodné. Připravuje se stejný scénář jako před nástupem Leonida Kučmy do druhého volebního období. Protikandidátem Kučmy tehdy byl komunista Valentyn Symonenko a v televizi začali dávat filmy o hladomoru, popravách a dalších zločinech komunismu. Předtím to bylo velmi sporadické. Nyní proti takzvanému demokratovi Viktoru Janukovyčovi chtějí mít dalšího strašáka – takzvaného nacionalistu Oleha Tjahnyboka. Juliji Tymošenkovou úspěšně diskreditují, udělají všechno, aby už nemohla kandidovat. V televizi jsou čím dál častější záběry se zlými banderovci, všechna ta provolání „Smrt židům a moskalům!“ jsou určena běžnému televiznímu divákovi, tedy běžnému voliči. Poslání je jasné: „Jen se podívejte, co vás čeká, když nebudete volit Janukovyče!“

Jak chápete vztah spisovatele k politice?

Spisovatel by se v ideálním případě politikou zabývat neměl. Ale život je od ideálu vzdálený… Myslím, že mám povinnost reagovat na určité věci. Každý týden píšu politické fejetony pro web tsn.ua, nově také budu psát pro ukrajinskou Svobodnou Evropu. Se zájmem sleduji komentáře, které mé texty vyvolávají. Zdá se mi, že dělám dobře, když provokuji k diskusi. Občas v článcích na ohlasy reaguji.

Zabýváte se nyní ukrajinskou básnířkou z meziválečné emigrace Natalenou Korolevou, která pobývala v Praze a je zde také pohřbena. Měla také sklony k mystifikacím. Názory na její životopis se ale velmi různí…

Mám rovněž zatím nepodložené podezření stran její autobiografie. Jsou tam popsané dost podivuhodné peripetie; že zpívala v pařížské opeře, že se provdala za nějakého íránského prince a tak dále. Ale jako spisovatelka se mi velice líbí. Sbírám o ní veškeré dostupné informace.

Čtenáři v současné době tvoří určitou subkulturu, jejíž příslušníci, když už něco čtou, jdou většinou po kvalitě. Proč by někdo četl romány pro ženy, když si může večer pustit telenovelu?

Čtenářů je opravdu o hodně méně než televizních diváků, ale musím říct, že počet čtenářů, aspoň na Ukrajině, roste. To vidím na svých knihách – prodávají se víc než dřív. Lvovské Fórum vydavatelů má každým rokem víc návštěvníků. Ale i na kyjevských literárních festivalech, jako například Medvin, kde na moje čtení dříve chodila hrstka lidí, znatelně stoupá počet návštěvníků. Pochopitelně, že se nikdy nevrátíme k sovětským nákladům, které šly do milionů. To se dá lehce vysvětlit: byly pouhé dva televizní kanály a na těch povětšinou sovětské filmy. Ostatně já se nyní také více dívám na filmy.

Byl některý váš text zfilmován?

V roce 2007 vznikl podle mého románu Noční panny film, ale nepovedený. Natáčelo se v ruštině, dost odbočili od tématu, změnili okolnosti… Děj knihy se odehrává ve Lvově v sedmdesátých letech, ale oni to přenesli do nějakého blíže neurčeného místa a do naší doby. Nemohl jsem do toho zasahovat, prodal jsem jim práva. Filmy v ukrajinštině se prakticky netočí.

Hadi

Jsem jenom směšný pocestný - literární zápisník

Zase léto, čas cest. Nevím ovšem, kdy podnikl svou cestu do Japonska Petr Hrbáč, lékař, básník, prozaik a botanik. Ono bylo těch cest víc. Už před pár lety začaly probleskovat zprávy o Hrbáčových japanologických studiích, později o výpravách do Japonska a o básníkově okouzlení z něho. Okouzlení – slabé slovo. Spíš osudové uhranutí. A teď je tu básnická kniha Jak plyne čas, jejíž titul je na obálce vyveden i v křehkých japonských znacích. Cestovní básně z Japonska. Verše jsou čas od času proloženy slovy a spojeními v japonských znacích, dokonce je tu celá báseň v japonštině, nepřeložená. Hrbáč navíc nezapře člověka zkoumavého, a tak má hutná sbírka i solidní vysvětlivky.

V Japonsku jsem byl dohromady asi tři dny. Totiž při přestupu z jednoho dálkového letu na druhý, kdy jsem využil příležitosti a dlouhá dřepění v sedadle jsem proložil krátkou vizitací opačného konce světa. Čili nic, co bych chtěl srovnávat s důkladností a vášní Hrbáčových cest. Přesto se mi nad jeho sbírkou vrátil můj tehdejší prchavý a roztoužený úžas. Zvláštní hebkost šedého večera v městečku Narita; bílé rukavičky postaršího řidiče mikrobusu; nahloučené stříšky; pět úředníčků v oblecích, skloněných nad bonsají ve výkladní skříni… Vrátil se mi pocit (jistě i sugesce, ale nešť), že vše, včetně houštin u silnice (kde šinou se auta vlevo), patří jinému světu, jiným silám – vlídnějším, tajemnějším? Ostatně už na palubě letadla běžel mezi ostatními „západními“ filmy i jeden japonský. Každý cestující měl před sebou na opěradle malou obrazovku a promítal si, jaký film kdy chtěl. A zatímco v různých fázích letu
běžely na většině obrazovek honičky, přestřelky, hádky či adolescentní romantika, na „japonském“ kanále se míhal úplně jiný svět, úklony, drobné krůčky, sepjaté ruce, slzy, prosby o odpuštění, úpěnlivá pokora…

Japonsko neznám, jeho vizi si skládám z letmých útržků. Zdá se mi ale, že naprosto chápu, proč mu Hrbáč propadl. Mám pocit, že rozumím i té otevřenosti, s níž chce svou vášeň sdělit. „Zoufale miluji Japonsko/ neutuchající láskou/ i když ve svém věku/ bych se měl již pomalu stydět…“ Nejde tak docela o Japonsko. Fascinuje mě, že je tu muž po padesátce, před nímž se daleko na druhém konci světa náhle rozprostřel nový, „pravý“ domov. Je to možné? Záhadná, svůdná, osvobodivá představa. A svůdná, uvolněná a úžasná je sama Hrbáčova kniha, která „zoufalou lásku“ volně, procítěně črtá a zachycuje.

Pro mě je to zajímavé dvojnásob. Před časem jsem totiž v recenzi na předchozí básníkovu sbírku Čekali utrousil něco v tom smyslu, že mi tu jaksi chybí více citové otevřenosti. Teď ale Petr Hrbáč napsal knížku, která citovou otevřeností snad úplně přetéká! Něha, oddanost, privátní přiznání a vyznání, pošetilé výkřiky… „Jsem znechucen parkovišti u hotelů/ a okouzlen rozvrácenými bambusy…“ Jinde přímočarý, „dětinský“ povzdech, plný hladu vůči nově nalezenému domovu, jejž návštěvník bude muset opustit: „Proč se musím vrátit?“ Před cestovatelem vysvitlo vše podivuhodně jasně: „Jsem daleko od domova/ ten sem přesto vtrhl…“

Co je to za zvláštní návrat domů? Poutník je vytržen z času a ze sebe: „Nevidím svou minulost ani budoucnost.“ Ale zároveň je tím pádem též znovu vtištěn do času a svého jiného, dalšího nebo snad pravého já. Stará píseň obnovy; návrat k sobě skrz jinakost: „Mé staré totožnosti/ …/ Na chvíli ztracen/ jakoby omládnu,/ nevím, co chci vlastně najít/ a vznášel bych se/ nad mohutnými kamennými vlnami…“ Svůj slastný zmatek básník neváhá zpříma rozvádět. Vzápětí ale nechá rozjímání a jen si sám pro sebe útulně „mručí“. Je z něj blažené zvíře; po lijáku se otřepe jako psisko, zamručí jako opice. Šťastně trčí před školními dítkami, jež se ho na něco vyptávají, jako „cizí, ošklivý princ, jakýsi přiškvařený bodlák“. Sám sebe uvádí na scénu s rozšafným požitkem, přičemž ale toto zahlédnutí sebe sama může nabrat úžasné, nahé, „božské“ obrysy: „V naléhavém odpoledním slunci/ jsem roztřpytěným chodcem,/ nikoliv cizincem.“

Kolik je tu zvolání, oslovení! Volavce básník svěřuje jisté pošetilé, nezáludné přání: „Volavko v půvabném řečišti,/ chtěl bych zde po ránu v pondělí/ navštívit drogerii!“ Jindy prostě vyhrkne: „Leťte, tykadla a brvy!“ Celou báseň zasvětí městu Okajamě; hovoří k ní, vskutku ji vzývá, otvírá se jí, až po závěrečné: „Okajamo, stýská se mi, a ty to víš.“ A ovšem mluví důvěrně i k moři, dokonce mu, zase s tichým dětským nadšením, vysvětluje cosi o něm samém, bezelstně mu nabízí své pochopení. „Vím, moře, pospáváš tady u všeho/ a dýcháš i za zemřelé.“ Moře je vděčný, vytrvalý posluchač.

Toto vše je promíseno barvami a chutěmi, chvílemi a mžitky zážitků, vjemy a jejich místy docela podivuhodnými básnickými zápisy. Taky tu prší a bolí nohy, jsou tu rostliny, „jaké u nás nerostou“, a také plno lidí: vlídný mladík, kuchtíci v zástěrách, pyšný otec se synem, chlapi srkající nudle, vnuk s rozložitým dědečkem: „Oba jsou krásní jako/ poslední otisky/ sňaté starým tajfunem/ z lepých prstů léta.“ Poněkud starosvětská, bezstarostná, ve své uvolněnosti až lehce potměšilá či „opilá“ otevřenost a procítěnost mě vábí, rád se jí poddávám. Závidím básníkovi jeho hebký staronový domov. Jeho ostrovy. Strhává mě svým vlastním vytržením nad cestami, jež před ním zatáčejí a uhýbají, nadšením z krámků, polévek anebo vyšlehnuvších bambusů, z rašple pouličního křiku: „Iraššaimaséééé!“ Jsme doma! Jásám i nad „kávou v plechovce“, již si básník dá; přesně taková mi kdysi vypadla z pouličního automatu v „mém“
přestupním Japonsku.

Taky se o básníka trochu chvěju, aby se docela neztratil… A vlastně nevím, co tím myslím. Zdá se totiž, že nelze nic dělat. Básník krčí rameny a sklání hlavu spolu s haidžinem, žebravým mnichem Santókou Tanedou, po němž opakuje: „Jsem jenom směšný pocestný, neumím žít jinak nežli na cestách.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Kluci, burani a divoká řeka

James Dickey, hudebník, sportovec a jižanský básník, ve své poezii často zobrazuje lidské bytosti v extrémně vyhrocených situacích. O tom je také jeho nejslavnější dílo – nikoliv báseň, nýbrž román. V knize Vysvobození (Deliverance, 1970) hraje ústřední a symbolickou roli řeka Georgia, jež má být brzy zastavěna přehradou. Zdolat ji chtějí čtyři muži z Atlanty, kteří se v hlubokých lesích ocitnou tváří v tvář smrtícím peřejím a dvěma zabijákům. Než román skončí, jeden z přátel je mrtvý, druhý je znásilněn a třetí vážně raněn.

Obstát, nebo zemřít

Čtivý román již od začátku provokuje svým machismem a obsesí postav dokázat si svou maskulinitu. Hlavními hrdiny jsou čtyři přátelé z Atlanty, středostavovští otcové od rodin. Ač zdánlivě spokojení a prosti vyšších ambicí svým stereotypním životem v hloubi duše pohrdají. To platí hlavně o Edovi, hlavním hrdinovi a vypravěči zároveň, jenž pocity nespokojenosti a životní frustrace soustavně vytěsňuje. Skutečné uspokojení a naplnění nachází teprve během výpravy, v konfrontaci s přírodou a jejími obrazy, v boji na život a na smrt. Cesta do neznámé a nebezpečné krajiny není jen vítaným zpestřením životní nudy. Už úvodní dialogy naznačují, že postavy si vědomě či podvědomě přejí, aby se dobrodružný výlet, kde vlastně o nic nejde, proměnil v noční můru a oni mohli obstát, nebo zemřít. Obojí je lepší než celoživotní oddanost
maloměšťáckému blahobytu.

Smrtelné nebezpečí v podobě nezvladatelnosti divoké řeky a osudového setkání se dvěma venkovskými vrahouny splní svůj účel. Jeden z účastníků sice zemře, ale všichni ostatní jsou celou událostí poznamenáni, a to i v morálním smyslu. Ed, přestože je šťastně ženatý, na začátku touží po jiné ženě, na konci románu se však vrací ke své manželce – krásná modelka už ho nepřitahuje. Díky traumatické příhodě mohou postavy dál žít své průměrné životy, protože intenzita prožitého jejich osudem už navždy prosvítá, dodává jejich osudům smysl a existenciální rozměr.

Znásilněná příroda

Celá grotesknost situace se vyjevuje v nepravděpodobném přerodu hlavního hrdiny. Přestože nikdy předtím na kanoi neseděl a ve smrtelném nebezpečí se ocitl poprvé v životě, zachovává si chladnou hlavu, uvažuje logicky a zkušeně. Pod slupkou ředitele reklamní agentury se evidentně skrývá instinkt zabijáka a westernového hrdiny. Cosi zde ale zůstává nemístné, Ed sám chvílemi nevěří své proměně, tomu, kde se ocitl a čeho je schopen. Přesto jednoznačně vítězí nejen nad omezeností degenerovaných venkovanů, ale také nad nepředvídatelnou divočinou. Příroda je totiž také milenkou, jak naznačují sexuální narážky a metafory popisující Edův zápas s živly. A jako taková se musí nakonec podvolit, pokud není rovnou znásilněna, na což poukazuje nezvratná stavba přehrady.

Knize nelze upřít, že je velice čtivá. Napětí eskaluje a nedá čtenáři vydechnout, než otočí poslední stránku. Poetické popisy krajiny střídají nepředvídatelné zvraty. Román také proslavil stejnojmenný vynikající film Johna Boormana, který byl podle knihy natočen v roce 1972 (píšeme o něm na s. 11). V sedmdesátých letech byly film i kniha v Americe dokonce jakýmsi kultem, dnes je Vysvobození spíš oblíbeným terčem feministických kritiček.

Román bývá také interpretován v kontextu doby. Mnozí čtou jeho násilné scény jako dozvuk války ve Vietnamu a skrytou touhu vypravěče jako možné vysvětlení, proč se muži často dobrovolně a rádi pouštějí do válečného dobrodružství. Je to životní frustrace, která není namířená k reformě stávajícího, ale hledá se v úniku, extrémním dobrodružství a násilí. V jistém smyslu román opakuje Twainovu klasiku Huckleberry Finn, v němž řeka také hraje ústřední roli. Twain obdobně nechává Huckovu pomoc černému otroku Jimovi v jeho útěku za svobodou ústit v oslavu individualismu a pouhého klukovského dobrodružství, byť je v sázce život.

Autorka je anglistka.

knihy

Pavla Jazairiová

Podél cest

Radioservis 2011, 176 s.

Pavla Jazairiová opustila žánr cestopisu a vyzkoušela si psaní povídek. Zachovala ale dokumentární pojetí vyprávění. Každá povídka je exkursem do jiné země, mentality, hodnot. Popisy prostředí, politické boje v Pákistánu, vývoj egyptské architektury, závažné kulturní střety i nepatrná nedorozumění. Zároveň zachycuje bytostně lidský neklid, jakousi plíživou nespokojenost, která, byť mlhavě, prostupuje dny i roky. Cestování zostřuje pocit cizoty, hrdinka nejen že nepatří do cizí země, ale vědomí nepatřičnosti se rozlézá i po těle. Z toho pak plyne ztráta jistot, neukotvenost. Téměř všechny povídky spojuje postava Dany, která je spíš model než individuum. Není naznačeno, zda jde o tutéž osobu, přesto se v povídkách projevuje podobně. Za jejím chováním prosvítá znepokojení, které se neobrací vůči ničemu konkrétnímu. Dana stárne, trpí pocitem, že pouze přebývá, a občas propadá bolestínství („K čemu ještě oblékat staré, nepotřebné ženy?“). I další postavy
jsou unavené životem, chtějí žít jinak a touží se vymanit, ač není úplně zřejmé, z čeho. Vše má své místo, svůj úděl, ale málokoho to naplňuje klidem. Dramata se odehrávají skrytě, jsou uvězněná v lidech, jen zřídka dojde k emoční přestřelce. Lidé se setkávají, ale zároveň se úplně míjejí. Odcházejí nečekaně ze životů druhých, aniž by to navzájem postřehli, dohánějí se k šílenství, trápí se. Vystavují se životu bez síly do něj zasáhnout, podobně jako zvířata, která mají na hladce vyholeném těle zakresleno, jak budou rozporcována (častý motiv). Na konci zůstává stejná otázka jako na začátku: Jak se zmocnit života?

Barbora Urmaničová

Greg Egan

Luminous

Přeložil Petr Kotrle

Talpress 2011, 422 s.

Povídková sbírka Australana Grega Egana Axiomat vyšla v češtině už před třinácti lety a působila svou myšlenkovou originalitou téměř jako zjevení. Eganova tvorba představuje sci-fi v nejlepším slova smyslu, s důrazem na vědecký aspekt a uvěřitelnost: žádné mezihvězdné lety, ale spíše pokročilé nano a biotechnologie a prorůstání lidí a počítačů. Egan vykresluje barevný svět blízké budoucnosti, který se zásadně liší od současného. Lidské vědomí se zde může transformovat do počítačové podoby, mozek i tělo budou plné neuroimplantátů. Člověk náhle dokáže být skoro čímkoliv, filosofie a tradiční kultura (zejména náboženství) se ukážou v porovnání s technologií jako krajně banální a nudné. Navázat na Axiomat je obtížné a autorovi se to úplně nepodařilo, i tak ale před sebou máme porci výborné četby. Představte si třeba svět utvářený soubojem dvou různých matematik, křehkou hranici, kde zápasí o svou pravdivost různé matematické věty,
a společnost Industriální Algebru, jež má plán, jak na tom všem vydělat. Nebo zde vystupuje hrdina, který může ve svém mozku libovolně přiřazovat míru sympatií/antipatií jakémukoliv jevu, rozhodne se, jaká se mu bude líbit hudba nebo do koho se zamiluje. Jiný příběh popisuje, jak během skenování lidského mozku a převodu vědomí do počítače může docházet ke zvláštnímu jevu přechodových snů… Je trochu paradoxní, že Luminous vychází v klasické podobě, a ne jako čip, který se přehraje v hlavě. Což na druhé straně ukazuje, že Eganovy vize nemusejí být tak blízko, jak se pod jejich uhrančivým vlivem zdá.

Pavel Houser

Eda Kriseová

Necestou slečny H. a dnešní Afrikou

Prostor 2010, 217 s.

Kriseová se pohybuje v české literatuře poměrně dlouho, byť zpočátku nemohla publikovat. Ani žánr cestopisu, ke kterému má tato kniha blízko, autorce není neznámý. Jako příklad je možné uvést její knihu Já & ponsko (1968). Už zde Kriseová prolíná realitu s vlastními postřehy. Používá to i v Necestou slečny H., kde hovoří o současné Africe, a snaží se tak vykreslit puzení slečny Hlaváčkové, jež motivuje i její vlastní putování – právě trasu slečny H. totiž sleduje. Slečna Hlaváčková byla Češka, která chtěla sama projít Afrikou před více než sto lety, ale došla jen do Malawi, kde zemřela na malárii. Její hrob se stal cílem autorčiny výpravy. Nicméně v této linii Kriseová mírně selhává. Její reflexe jsou až příliš prosycené otázkami, představa slečny Hlaváčkové je pak hodně nadnesená. S tím se pojí i styl. Často se přiklání ke zdrobnělinám, nebojí se použít poetismy, ty ale natěsnány vedle sebe vyznívají naprázdno a bezobrazně. Míra malebnosti
vnáší do textu určitou dýchavičnost, již bohužel posilují i četné fráze. Autorčiny popisy se zaměřují na scény až kýčovité – variace západu slunce, odpočinek ve stínu, nespočetné návraty k obrazům vody. Právě opakování po chvíli začne mírně překážet stejně jako kritika nefunkčnosti rozvojové pomoci, evropského způsobu života, materialismu. V tolika obměnách to najednou ztrácí důležitost sdělení. Nakonec má tedy štěstí, že jí z Malawi nedali výstupní razítko. Zůstala tam dodnes, jak sama píše.

Barbora Čiháková

Assa Larssonová

Prolitá krev

Přeložila Jana Holá

Host 2011, 357 s.

Ve švédské vesničce Jukkasjärvi kdosi ubil farářku a pak ji přivázal řetězem v kostele na varhany. Podezřelých je fůra, valná část zdejšího pánského osazenstva ji nenáviděla a nijak se tím netají. Rebecka Martinssonová zažila nejhorší chvíle svého života v autorčině předchozím díle Sluneční bouře (2003), kde zastřelila v sebeobraně tři osoby (říká obálka, sám jsem neměl tu čest). V Prolité krvi ji do Jukkasjärvi pošle zaměstnavatel, aby se sebrala. Kdyby tak tušil, jaké masakry ji čekají! Rebecka se samozřejmě připlete do vyšetřování a objeví stopu (koho by taky napadlo prohlédnout bezpečnostní schránky ve farním sboru, od nichž měla zavražděná klíče?). Do akce je povolána i inspektorka Anna-Maria Mellaová, taktéž stará známá. Že nic nebrání tomu, aby bylo spletité klubko záhadné vraždy osvědčenými hrdiny rozmotáno? Ale kdeže. Vyšetřovatelé nejsou víc než stafáží a účast na řešení případu je minimální. Dozvíme se ale leccos o domácnosti inspektorky
i stesku kolegy po zatoulaném kocourovi. Než mátožná Rebecka prožije další hrůzy, valnou část románu jí probleskávají hlavou útržky vzpomínek na dětství. Místní si vystačí sami a na pachatele naštěstí dolehne tíha jeho životního osudu a topornost dialogů („Co říkáš na Miss Twiggy? Určitě je ohromně milá, ale já osobně nemůžu mít ráda ženskou, co má zadek jako dva kmínky. Můj vlastní je jako puberťák. Jako by se ode mě chtěl odpoutat a postavit se na vlastní nohy.“ „Jo, zdálo se mi, že slyším, jak se za tebou něco vleče v trávě, když ses objevila.“) a vezme odpovědnost za konec knížky na sebe.

Vojtěch Staněk

Jasutaka Cucui

Konec stříbrného věku

Přeložila Anna Křivánková

Odeon 2011, 192 s.

„Tak, vážení, teď se račte navzájem pozabíjet.“ Samozřejmost se v prózách Jasutaka Cucuiho mísí s uštěpačným humorem zcela běžně, ať už jde o jakkoli vyhraněná témata. V tomto románu zazní předchozí věta z úst vládního úředníka a je adresována důchodcům, kterým právě začíná svérázný program, pomocí něhož se vládě elegantně vyřeší problémy spojené kupříkladu s vyplácením důchodů a péčí o seniory vůbec. Významný japonský tvůrce povídek, 35 románů, ale též undergroundových manga komiksů u nás bohužel není takřka znám. V Japonsku přitom publikuje od šedesátých let a patří k tvůrcům, kteří podobně jako třeba Stanislav Lem či Jorge Luis Borges kombinují experimentální postupy s prvky žánrové literatury. I jeho zásluhou se ostatně v Japonsku stal ze SF uznávaný literární žánr. Vzhledem k tomu, že donedávna byl u nás znám maximálně jako autor předloh k významným anime filmům Paprika a Dívka, která proskočila časem,
je trochu s podivem, že se nakladatelství Odeon rozhodlo vydávat jeho pozdní, méně známé prózy. Po předloňské útlé novele Peklo nyní vychází o něco silnější a o pár let pozdější román Konec stříbrného věku, obě díla přitom vznikla v uplynulém desetiletí. Zatímco v Pekle takřka absentuje příběh a epizodické „momentky“, v nichž se mísí různé úrovně reality i časoprostoru, připomínají vyprávění z japonského undergroundového komiksu, Stříbrný věk přímočarým a absurdním námětem připomíná videohru. Držitel Kawabatovy i Tanizakiho literární ceny napsal s porcí nadsázky satiru na problémy japonské sociální politiky. Téma zbavování se lidí překročivších práh sedmdesátky není v Japonsku zcela neobvyklé. Podle legend z raného středověku vznikl už román Balada o Narajamě a jeho uznávané filmové adaptace z padesátých a osmdesátých let. Cucui se kromě toho zjevně inspiroval též snímkem z počátku tisíciletí Battle Royale
režijního veterána Kinji Fukasakua, který pojednává o programu pro problematické teenagery. Ti jsou odvezeni do bitevní zóny, kde je jejich úkolem se pozabíjet. Přežije-li jen jeden, odměnou mu je vlastní život. Totéž se v Cucuiho fikci odehrává s důchodci. Mrazivá ironie, s níž je líčeno rutinní chování a místy až šokující netečnost vládních úředníků, si však nezadá s pohledem na samotné staříky, jejichž povahové nedostatky se obnažují ve světle nadcházejícího vzájemného masakru s groteskní intenzitou. Příběh je sice vyprávěn pohledem „starého pána“ Kuičiró Utaniho, odvíjí se však v krátkých epizodách, v nichž se představují další protagonisté. Dochází zde ke změně nálady či optiky, často s až karikaturním vyústěním předchozí dojemné či závažné situace. Přemrštěnost je společným jmenovatelem, a byť mnohdy čtenář pocítí, že se tu ocitá na hranici dobrého vkusu či vypravěčského umu, brzy zjistí, že takové narušení jistot bylo autorovým záměrem.

Tomáš Stejskal

Fagi

Jsem Fagi

Seqence 2010, 80 s.

Fagi je třináctiletá komiksová postava. Její příběhy se začaly objevovat na facebookovém profilu a brzy si našly fanoušky. Stvořil ji s největší pravděpodobností Jiří Jelínek s Divadlem Dno, které příběhy uvádí jako scénky doplněné hudbou a zpěvem. Když se vám poštěstí, uvidíte při představení zpěváka Martina E. Kyšperského z formace Květy. A aby Fagiin svět nabyl dalších rozměrů, stejná kapela vydala album písniček z představení, které se jmenuje V čajové konvici. K tomu vychází pravidelně strip v Divadelních novinách. Humor představení i knihy čerpá ze hry se slovy, typické pro vystoupení Divadla Dno. Fagi hraje domino s dominou, a ta je dominou proto, že četla Babičku. Iggy je zase až moc Pop. Nebo političtější: kamarádka Vanda nesmí do centra Brna v krátkém tričku, protože jsou jí vidět žebra. V Brně se ale nesmí žebrat! V první polovině knihy je kromě stripů na konci strany vždy ještě facebooková hláška – většinou
opět s jazykovou pointou, častěji náročnější na pochopení (Fagiina nejoblíbenější paštika je Jamajka nebo Fagi sděluje, že poslouchá ruské zpěváky: „A co vy? Vy socky?“) Přečíst knihu v kuse je možné, ale po chvíli je čtenář hledáním vtipu trochu unaven. Takže doporučuji dávkovat. Občas člověk žasne, na co všechno ta Fagi nepřijde (Stařec a tchoře je Heminggay?!). Občas se podaří i docela osvěžující výtvarný žertík (třeba čtyři stripy na jedné straně, které se čtou od prostředního obrázku).

Jiří G. Růžička

Ondřej Červinka

Malá noční můra

Pavel Mervart 2011, 152 s.

Název jako předznamenání. Tento debut ale dostává svému titulu bezmála dokonale. Autor se pouští do popisu postmoderní komercializované společnosti, která selhala a ztratila veškeré hodnoty. Podivně neurčitý – ani protivný, ani sympatický, ani metaforický, ani konkrétní – protagonista Theodor Široký je vyslán řešit nesrovnalosti v hospodaření podniku v tajemných Černých Mlýnech. Dozvíme se o nich však jen to, že jsou posety lesy, nechutnými odpadky a psa by do nich člověk nevyhnal. Pro Theodora ale paradoxně představují místo zaslíbené – zamiluje se a krůček po krůčku pátrá po záhadách v účetnictví společnosti. Touto banální smyčkou kniha ovšem ani zdaleka nekončí. Je ještě banálnější. Červinka po čtenáři vrhá moudra, jež by mohla stvořit Slovník klišé ultrakapitalistické doby. Ubíjí ho lacinou mystikou a krátkodechou kritikou. Starý dobrý Žižkov nazývá Merkuriem a samolibě se kochá zdánlivě velkolepým divadlem umírajícího světa, nad kterým
poletuje – na rozdíl od nevinných čtenářských duší – s nekompromisním nadhledem. Malá noční můra není dobrá ani jako prvotina, ani jako sociologická sonda do současné odcizené společnosti, ani jako výpověď o lásce, která překonává nástrahy masové automatizace a industrializace. Nic takového. Nakonec nejzajímavější je podivný seznam partnerských log, která se krčí na poslední straně. Jejich googlování má totiž možná výraznější narativní potenciál než celá kniha. A to zabolí.

Michaela Hečková

Parisula Lampsosová, Lena Katarina Swanbergová

Můj život se Saddámem Husajnem

Přeložila Tereza Janoušková

Ikar 2010, 328 s.

„Byla jsem zase za vypočítavou mrchu,“ píše ve svých memoárech vdova po Saddámu Husajnovi, iráckém diktátorovi, a čtenář nemá proč nevěřit upřímnosti jejího povzdechu. „Než zemřu, zemřeš také. Nikdy nebudeš patřit jinému,“ slibuje zase jinde Parisule diktátor. Patetická slova jako z laciného jarmarečního kusu! My, co jsme přežili, se můžeme ohlédnout v hněvu na inventuru jeho panování – v osmdesátých letech teror proti obyvatelům Íránu, kterému padlo za oběť odhadem 180 000 lidí, rozpoutání války proti Íránu a Kuvajtu, podpora teroristické al-Káidy a palestinských extremistů, čehož výsledkem bylo v roce 2003 vyhlášení války vojsky NATO, Husajnovo zajetí a poprava. „Když jsem byla malá, myslela jsem si, že jsou v Thajsku kanibalové,“ překvapuje jinde Parisula svým uvažováním a čtenáři nezbývá než otevřít si pivo, aby se probral. Směs naivity a odsudků v takovém koktejlu působí rozjařivým dojmem, a přičteme-li, že v knize
chybějí fotografie a obrazová příloha (krom značně simplexního plánku Bagdádu, podle kterého by člověk nedošel na protější roh náměstí), můžeme si gratulovat, že všechno nakonec dobře skončilo. Pro zájemce o irácký mrav i jedno rčení: „Mléko tvé matky je velice čisté“, jímž vyjadřujeme úctu oslovenému. Ponechejme ale stranou čistotu mateřského mléka, začtěme se do pamětí diktátorovy metresy.

Vít Kremlička

Martin Kučera

Kultura v českých dějinách 19. století. Ke zrodu, genezi a smyslu avantgard

Academia 2011, 620 s.

Historik Martin Kučera (nar. 1956) nenapsal přehledovou příručku dějin kultury. V textu, jejž sám označuje za „výkladový experiment“, sleduje tvůrčí činy české kultury v „dlouhém“ 19. století (od devadesátých let 18. století do první světové války). Chápe je jako projevy sebekultivačních aktivit, vytvářejících dráhu, klenoucí se od utvrzování národního obsahu kultury přes snahu vyrovnat se vyspělejším kulturám až k programovému evropanství, projevujícímu se v modernistických a avantgardních směrech. Avantgardy vidí jako výraz vzepětí, vůle k překonání krize evropské civilizace. Autor se terénem pohybuje promyšleně, s důvěrnou znalostí tvůrců. Poněkud stranou zůstali jen nositelé německé kultury v českých zemích, jež se v daném období vyvíjela svébytně (zajímavé postřehy naopak přináší kniha o českožidovských autorech). Martin Kučera v poslední době precizuje svou originální teorii poznání, využívající především podnětů hermeneutiky, jejích zřídel
strukturalistických a dialektických i některých prvků fenomenologie a sémiotiky. Historik je mu vykladačem, usilujícím o „interpretativní rekonstrukci“ něčeho, co bylo a co v ontologickém smyslu stále trvá. Při četbě knihy, která se věnuje tvůrčím vzepětím dávno již náležejícím minulosti, jsem se nedokázal v některých místech ubránit pocitu, že promlouvá i o problémech aktuálních. A to přesto, že autor se násilnému zpřítomňování brání. V závěru práce nalezneme úvahu, že možná „uzrála potřeba hledat nové kulturní paradigma“.

Jiří Křesťan

Roman Vaněk

S vařečkou kolem světa

Ikar 2011, 141 s.

Jíme, abychom žili, anebo žijeme, abychom jedli? Odpověď: jíme, abychom jedli, a žijeme, abychom žili. Zdávna platí gastronomický axiom: hlad je nejlepší kuchař. Představa čtrnáctidenního vaření nějaké flaksy proto, aby změkla, působí v každodenním kvapu celkem nesmyslně. Hédonismus vládne dnešku, člověk do sebe hodí pár bifteků, několik piv na uhašení žízně a běží dál, za novou zábavou, anebo prací, chcete-li. Mistr kuchař Roman Vaněk sjezdil celý svět, všude byl, všemu rozumí – ale v jeho gastronomickém cestopise S vařečkou kolem světa recept na slovenské halušky chybí, ano i plejáda balkánských pljeskavic, ruské pelmeně, natož kdo-ví-co-ještě; zastoupen ovšem je staročeský kaldoun z kachny (vydatná kachní polévka), fotografie v knize celkem informují, tu a tam se mihne anekdota, poučení, finesa, postřeh; lze olitovat, že kniha nemá větší rozsah. Inspiruje na cesty nebo do kuchyně, je to doslova kniha, kterou si lze vychutnat. Jistě by též byla
inspirativní kuchařka historická. Starořímský gourmet Lucullus, známý rozličnými pokrmy ze šneků, jáhel a kadeřavých salátů byl i schopným vojevůdcem. Padl při bitvě s Parthy – jízdními lučištníky, kteří po celý starověk ohrožovali východ římského impéria. Zřejmo tedy, že kuchařství má co do činění se strategií. Ale co?

Vít Kremlička

Nick Lane

Vývoj života. Deset velkých vynálezů evoluce

Kniha Zlín 2011, 408 s.

Jak podat složitou látku laikům srozumitelně a přitom bez nepřípustného zjednodušení? Nick Lane se pokusil zprostředkovat jedno z úžasných dobrodružství vědy jménem evoluce. Umí začít kapitolu svižně, po pár odstavcích náročnějšího vysvětlování výklad vhodně odlehčit. Vykreslí strašidelný obraz modelu Krebsova cyklu krčícího se v koutě zaprášeného kabinetu, i památné ráno, kdy dva štamgasti cambridgeské hospody U Orla vpadli dovnitř s tím, že odhalili tajemství DNA. Naštěstí ale neunavuje příliš samoúčelnými historkami ze zákulisí. Pro výběr si Lane vytkl čtyři kritéria: vynález musel znamenat převratnou změnu, mít mimořádný význam i pro dnešek, muselo se jednat o přírodní evoluci – ne tedy evoluci kulturní –, ale musel přitom být něčím symbolický. Posledním kritériem se biochemik Lane proměnil tak trochu v mystického filosofa: chce před čtenářem načrtnout obraz deseti stupňů zázraku stvoření. Prvními sedmi jsou vznik samotného života, pak vznik DNA,
fotosyntézy, složité buňky, sexu, pohybu a zraku. Naivní předpoklad, že ty stupně jsou rozložené v čase, bere za své záhy: třeba i zrak, stejně jako dva poslední (vědomí a smrt) mají kořeny nesmírně dávné. To jediné, co nemá prazáklad před prvohorami, je teplokrevnost. Lane od první kapitoly usvědčuje sám sebe, že vlastně nejde o „vynálezy“, ale o sled drobných změn. Výjimkou je vznik eukaryotní buňky: nadhozená možnost, že mohlo jít o jedinečný náhodný případ, na němž stojí bohatství dnešního života, je fascinující.

Filip Tesař

Někdy je dobré to nechat uležet

Jednou jste řekla, že člověk patří tam, kde žil před svým šestým rokem. Znamená to, že i když jste strávila v Kanadě dvacet osm let, nikdy jste se necítila kanadskou autorkou?

Nikdy jsem se nestala kanadskou občankou, takže jsem nikdy nebyla ani kanadskou spisovatelkou. Kanaďané ale byli velmi pohostinní; když se někdo přistěhuje odjinud, v Kanadě ho přijmou mezi sebe, ne nezbytně jako kanadského autora, prostě jako autora. Ve Spojených státech příliš lidi nutíme: k tomu, aby se naučili anglicky, i k tomu, aby se stali Američany.

Neustále se říká, že jižanští autoři vycházejí z ústní lidové slovesnosti, a proto dokážou velmi autenticky využívat různé místní podoby jazyka. Je to podle vás pravda?

Je to trochu pověra, ale třeba u Flannery O’Connorové to platilo, ta měla velký cit pro jazyk. V Mississippi se mluvilo za mého dětství jinak, než se mluví teď, nejspíš za to může televize, ta změnila způsob řeči. Jedině na mississippském venkově je to možná jako dřív. Před několika lety jsem mluvila s mississippským guvernérem, byl milý, ale řekl mi, nebudu vám lhát, Mississippi má spoustu dobrých autorů, ale stačí odjet do vzdálenosti dvaceti mil od Jacksonu a nebude je tam znát vůbec nikdo, maximálně Faulknera, a to kdoví jestli. Já už dlouho na venkově nebydlím, ale to, jak se doma mluvilo, mám pořád v paměti. Lidi se mě pak ptají, jestli jsou povídky o Marilee Summerallové autobiografické, a já odpovídám, že ne, ale kdybych na venkově tehdy zůstala, nejspíš bych byla jako ona.

Od počátku své kariéry píšete povídky a od té doby si udržujete svůj charakteristický styl, rozpoznatelný i během toho krátkého období, kdy vaše prózy poněkud potemněly…

Psala jsem asi od pěti let, ještě než jsem začala chodit do školy. Máma mi hodně četla a mně se to velice líbilo, četla mi Bibli i Krále Artuše. Tak jsem to chtěla taky zkusit a zkoušela jsem si vymýšlet pohádky.

Měla na vás vliv dobová populární kultura? V jedné vaší povídce hrají důležitou roli fantastické komiksy, jinde zmiňujete seriál Nancy Drewová…

Tyhle věci z populární kultury se do mých děl dostávají mimoděk, prostě tak, že ulpí v mysli. Autor dostává podněty odevšad, stačí se dívat a poslouchat. Nedávno jsem napsala povídku Pozorování, vyšla v Hudson Review na jaře 2008, je o člověku, který v důsledku nehody přišel o oko – když spravoval CD přehrávač, jeho malá dcerka ho zapojila omylem do zásuvky – a pak musel nosit velice tlusté brýle. K tomu mě inspirovala jedna kamarádka, Italka, která při čtení používá takové to velké zvětšovací sklo. Když jsem ji viděla, napadlo mě napsat něco o člověku s poškozeným zrakem.

Prózy do své bilanční sbírky Jižanská žena: nové a vybrané povídky, vydané roku 2001, jste vybírala sama?

Pracovala jsem na tom s ředitelem Modern Library Davidem Ebershoffem. Uvědomovala jsem si, že některé mé povídky jsou přece jen horší, některé nefungují, jak by měly, a tak jsme jich poměrně dost vyřadili. Občas jsem toho trochu litovala, ale pak jsem si řekla, že je dobře, že zůstaly jen ty nejlepší.

Sám jsem v tomto výboru velice postrádal svou nejoblíbenější povídku, Judith Kaneovou. Proč jste vyřadila tu?

Ona tam není? Nejspíš jsem na ni úplně zapomněla. Ale píšu pořád dál. Teď jsem prodala povídku jednomu časopisu, který vychází v Atlantě, vystupuje v ní Edward, postava, která se objevuje i v jiných mých povídkách; jednou o něm bude celá sbírka jako o Marilee. Napsala jsem taky další román, ale nelíbil se mi, tak jsem ho nikam neposlala. Možná ho znovu vytáhnu a pokusím se ho přepsat.

Potřebujete vždycky odstup, abyste zjistila, že něco nefunguje?

Někdy to poznám hned, jindy je lepší nechat to uležet. Někdy jsem příliš dychtivá a uspěchám to, nerada bych ale lidem nutila nedodělky.

Máte čas i na čtení děl svých jižanských kolegů?

Čtu teď třeba Lee Smithovou, líbila se mi její Poslední dívka a ještě víc její poslední, historický román Na Achátovém vrchu; dělala pro něj rozsáhlý výzkum o občanské válce a děsivých událostech těsně po ní. Teď se rovněž slaví sté výročí narození Eudory Weltyové, začalo to v New Yorku, kde byla výstava jejích fotografií tohoto města z třicátých let; vystavili je v Městském muzeu, a protože jsem v poradním výboru Nadace Eudory Weltyové, jela jsem tam. Dalším exponátem byly její snímky z Mississippi, ty mám ze všech nejraději, protože se na nich soustředila na obličeje. Překládat Eudoru Weltyovou musí být velice těžké, můj dlouholetý dobrý známý Patrick Samway, jezuita a autor životopisu Walkera Percyho, se zná s francouzským překladatelem, který překládal do francouzštiny Zlatá jablka a říkal, že kdyby věděl, do čeho jde, pořádně by si to rozmyslel. Říkal, že ten text vypadal snadně, ale byl tak specifický, že hledání správných
ekvivalentů ho dovádělo k šílenství. Měla jsem tu také jednoho zahraničního hosta a udělala jsem strašlivou chybu, protože jsem mu řekla, že Jižani mají z Faulknera a Weltyové víc než ostatní; velice se naštval a řekl mi, že jsem elitářka, ale stejně si myslím, že jsem měla pravdu. Když znáte prostředí a okolnosti, je logické, že si to dílo užijete víc, ale třeba v povídce Pan Králík ze Zlatých jablek ani já pořád přesně nevím, co se tam odehrává.

Jak se stalo, že se z vaší novely Světlo na náměstí stal o pětačtyřicet let později úspěšný muzikál?

Začalo to někdy v roce 1998, volal mi můj agent, že bych se prý během cesty do New Yorku mohla sejít s jedním mladým mužem, který má zájem udělat z mé novely muzikál. Přišel, právě když jsem snídala ve svém hotelovém pokoji; byl to velmi atraktivní mladík a vypadal mladší než ve skutečnosti. Jmenoval se Adam Guettel a byl to vnuk hudebního skladatele Richarda Rodgerse ze slavného autorského tandemu Rodgers a Hammerstein. Měl už tehdy za sebou například muzikál Floyd Collins o chlapíkovi z Kentucky, který prováděl průzkum jeskyní, v jedné z nich uvízl [30. ledna 1925 – pozn. M. A.] a během neúspěšných záchranných prací, které trvaly čtrnáct dní a přenášel je rozhlas, komunikoval s vyprošťovacím týmem. Guettel pak udělal pár dalších věcí, pouštěl mi je na cédéčku a líbily se mi. V té době pracoval sám, neměl společníka a říkal mi, že dokáže složit hudbu i texty, ale potřebuje někoho, kdo by podle
mé knihy napsal dialogy; na to si nakonec k sobě vzal člověka jménem Craig Lucas. Od začátku ke mně byli velice otevření a přátelští.

Na inscenaci se, pokud vím, podílel Institut Sundance?

Já tam nejela ani jsem s nimi nejednala, ale vím, že projektu pomohli. Premiéra byla v Seattlu v červnu 2003, měla dobré recenze, ale podle mě na tom ještě byla spousta práce. Pak muzikál inscenovali na počátku roku 2004 v Chicagu a tam se na to přišli podívat všichni prominentní recenzenti, kteří se touto oblastí zabývají. Je to sladký, romantický příběh, ale to, co s ním udělali, by na Broadwayi nemělo šanci, bylo to příliš klasické. V New Yorku se představení hrálo v Lincolnově centru, tuším v roce 2005; premiéra vyzněla trochu rozpačitě, ale jinak to byl velký úspěch, mělo se hrát dva měsíce a hrálo se dva roky. John Lahr napsal velmi pozitivní recenzi do New Yorkeru a Frank Rich, známý politický sloupkař, který byl dřív divadelním kritikem, napsal k muzikálu reklamní popisku, protože je to kamarád Adamovy matky. Je zvláštní, že knížka, kterou jsem napsala v roce 1959 a vyšla v roce 1960,
dostala právě takový nový život.

Tuto novelu už ovšem v roce 1962 zfilmoval režisér Guy Green…

Byl to docela slušný film, hlavní roli hrála Olivia de Havilland, ale všichni už na něj zapomněli, je to strašně dávno. Muzikál nemá s filmem nic společného, chtěli jen můj příběh. Většinu replik nechali, do textu příliš nezasahovali.

Chtěl někdo zfilmovat i vaše další knihy?

Dokonce jsem prodala filmová práva na Hlas u zadních dveří, můj román z roku 1956, ale něco se stalo a film nikdy nevznikl. Měli zájem také o Solnou cestu. Jeden quebecký scenárista napsal scénář, ale nepodařilo se mu Kanaďany přesvědčit, aby investovali do filmu, který se odehrává v Mississippi. Teď ten scénář má jeden mississippský producent, tak uvidíme. Tři roky uvažovali i o filmové verzi povídky Bratranci, ale rovněž nesehnali peníze. V Kanadě zfilmovali mou povídku Já Maureen; ten film jsem nikdy neviděla, ale známí mi říkali, že byl příšerný. Kvůli filmu musí člověk udělat příliš mnoho věcí: poznat ty správné lidi, zajistit si příslušnou podporu, a opravdový problém jsou dnes peníze.

Zasahovala jste nějak do práce libretisty muzikálu?

Moc jsem k výsledné verzi nepřispěla, jen několikrát jsem ho upozornila, že něco pochopil úplně špatně. S filmaři je to jinak; na rozdíl od divadelníků dělají, jako by autor vůbec neexistoval – ale jiní spisovatelé možná mají jiné zkušenosti.

Slyšel jsem, že se o vás točí dokumentární film…

Ano, opravdu o mně točí dokument, tam nevyvíjím vůbec žádnou iniciativu a prostě udělám, co po mně chtějí. Párkrát mě navštívili, jeli se mnou do Mississippi a chtějí film představit na příští konferenci Společenství jižanských autorů v Chattanooze v Tennessee [prezentace se odehrála 14. dubna 2009, konečná verze není hotová dodnes – pozn. M. A.]. Režisér, producent a scenárista Kevin McCarthy má dost zkušeností z Hollywoodu, mluví anglicky i francouzsky, žil v New Jersey, pracoval ve francouzském divadle, takže asi ví, co dělá. Rozhodli se zmapovat mé kořeny a film nazvali podle mé autobiografie Krajiny srdce.

Rozhovor s Elizabeth Spencerovou vedl autor v Chapel Hillu v Severní Karolíně v lednu 2009.

odjinud

Pascal Rabaté – Věrozvěst neoexpresionismu

Příběhy kluzké jak létající ryby

Po pěti románech, jež americká nakladatelství odmítla Danielu Wallaceovi vydat, získal roku 1998 světový úspěch jeho text Velká ryba: román mytických rozměrů (Big Fish: A Novel of Mythic Proportions, 1998). Následovaly tři další romány a jeden povídkový výbor, Wallaceova popularita ještě vzrostla po filmové adaptaci Velké ryby, jíž se roku 2003 zhostil režisér Tim Burton. Film sice posouvá zacílení díla blíž k rodinnému melodramatu o báječném hrdinovi, ale mizerném otci v jedné osobě, nicméně při tak významné roli, již v knize plní řeč vyprávění, lze říct, že snímek představuje poměrně solidní interpretaci.

Mytický otec

„Román mytických rozměrů o sto padesáti sedmi stranách? No to mě podržte!“ Takové rozhořčení by mohlo zaznít v samotném románu. Rozsah však nehraje roli, ač je text složen z jednotlivých příběhů o otci vypravěče Williama, rozbíhají se tu dvě komplementární, rozvíjející se linie. Edward Bloom, jenž je líčen pomocí historek uvěřitelných a spíše neuvěřitelných, není hrdinou gilgamešovského typu. Ač chodí na „legendárních nohou“ a dokáže vyrvat psovi srdce z těla, je současně vstřícný a společenský. „Má zkrátka rád lidi a lidi mají zase rádi jeho. Nic víc v tom není, říkal.“ Na rozdíl od mytických hrdinů za něj nemluví jen fyzický vzhled, který automaticky určuje vnitřní velikost, jeho sláva je založena především na charismatu.

Mýtus se však aktualizuje skrze řadu podezřelých, byť neexplicitních literárních aluzí, přičemž jde o texty, jež nadto s mýtem pracují. Edward Bloom z Ashlandu vyvolává z hlubin angloamerického modernismu Leopolda Blooma a krajinu Wastelandu. Z Joyceova Odyssea si Wallace bere téma hledání vztahu otce a syna i řadu paralelních příběhů s leckdy komickou zápletkou, z Pustiny T. S. Eliota magický prostor vyschlé země, již je třeba zavodnit, aby mohla plodit. Sucho, které předchází Edwardovu narození, nepamatoval Ashland čtyřicet let. Nicméně, jak se schyluje k porodu, začne se za kopcem tvořit mrak jak hora. Stejně jako se v zmíněné modernistické skladbě, v níž se po procházce řadou literárních prostorů a poukazu k truchlivosti vztahů, konečně spustí déšť. Edward představuje pro kraj požehnání, zábavu děvčatům, hrozbu i pomoc obrům a příslib rodičům. Projde řadou měst, zachrání mnoho dam
v nesnázích (jedné doslova oko v hlavě), vybojuje svou vyvolenou, splní tři velké úkoly (jež kopírují v komické travestii Héraklovo putování) a skončí jako proslulý muž. S příchodem syna však i přes svou fanfarónskou povahu inklinuje k budování slávy na základě materiálního úspěchu. Jak podotýká v doslovu amerikanista Jakub Guziur, zde se mýtus o hrdinovi transformuje v pokleslou vizi amerického snu.

Velká ryba náhle na suchu

Avšak tento sen je narušen samotnou přírodou, snad dokonce rozhněvaným osudem – čtyřicátník Edward Bloom se na cestě za ženou, jejíž pozemek mu brání v koupi celého města, nepředvídatelně opět zamiluje a doslova přesadí svou lásku z močálu doprostřed hlavní třídy. Jezdí za ní, ale jen má-li čas, a děvče se podivně ztratí v rozbujelém svlačci na domě, stejně jako se kdysi objevilo uprostřed bažiny. Město a jeho způsoby si nedokázaly podmanit divočinu. Způsob, jak útulný baráček a smutnící dívka uvnitř zanikají, evokuje magickorealistické vyprávěcí postupy – s dlouhotrvajícím deštěm se po biblickém způsobu objeví užovky, pak ptáci, nakonec želvy, čímž se zdůrazňuje síla nelidského. Koneckonců, vodstvo i zvířata stvořil Bůh před člověkem a ani velké ryby byznysu se s ním nemohou měřit.

Symbolem, jenž má mytickou platnost, je samozřejmě i samotná ryba. V křesťanském smyslu označuje příslušníky společenství, ryby v síti učedníků, avšak Wallace využívá i moderního významu metafory (a do češtiny je velmi působivě – stejně jako celý text – převádí překladatelka Martina Knápková). Edward chce být velká ryba, cítit se v životě jako ryba ve vodě, plnit přání jako zlatá rybka, všechno, jen nebýt považován za leklou rybu. Není proto překvapivé, že poté, co všech těchto cílů dosáhne, je mu dovoleno se rybou doopravdy stát. Čestné slovo.

Příběh, jenž oslňuje a zraňuje

„Nemusíš věřit mým příběhům (…). Stačí, když budeš věřit ‚na příběhy‘.“ Život Williamova otce je předkládán skrze převyprávění syna, jejich vztah se pak odkrývá během rozhovorů v poslední fázi Edwardova umírání. Pro otce jsou příběhy a fórky vším, vždycky toužil bavit, ale když se mu narodil syn, najednou „dokázal snést jen určité množství lásky“. Fakt, že ve vyprávěnkách zcela chybí hrdinův syn, otcovu povahu i jeho úspěch problematizují. Syn se zpočátku snaží donutit otce konečně vyslovit pravdu o věcech, jež považuje za podstatné, ať už se týkají víry, lásky nebo smrti, ale ten ho rozčiluje svou uhýbavostí. William nestojí o další příběhy, protože času ubývá a otec se mu jen vzdaluje v oblaku hrdinské glorioly, jíž se dá jen stěží věřit. Postupně však poznává, že právě tohle může být projev vlastnosti, kterou u otce odhalí jako jeho syn, ne jeden z jeho nekonečných obdivovatelů. A smiřuje se s tím, že tou vlastností může být
zbabělost, strach z nedostatku citu i toho, že po smrti nebude velkou, ale němou rybou. A proto nejspíš syn nakonec podává otcovy příběhy, jak je slyšel, dál. Jen navíc s občasným slovem úcty či chvály.

Wallace využívá tradiční žánr americké literatury – tall tale. Jde o neuvěřitelné, groteskní historky, jež jsou vyprávěny místním dialektem plným metaforických vyjádření a ustálených spojení. Ač původem z Divokého západu, historky se ujaly i v jižanské literatuře, neboť těží ze zdejší orální vypravěčské tradice. Vypravěč je většinou hlavním hrdinou příběhu a prokáže neskutečnou odvahu. Význam je však umenšován nadsázkou historky i velmi lidovým podáním. Není bez zajímavosti, že ustáleným motivem tall tales jsou právě obrovské ryby, jež málem potopí hrdinovu loďku. Podobně jako v Dobrodružství Huckleberryho Finna Marka Twaina z roku 1884 mají však příběhy ve Velké rybě temnější rámec. U Twaina plují klukovští hrdinové se zachráněným černochem po Mississippi nepochopitelně do nitra nejostřejší jižanské xenofobie a taškařice, jež zažívají, v podstatě nejsou tak zábavné, jak je vypravěč líčí, ale veskrze kruté.
K dětem, Afroameričanům, ženám. Ve Velké rybě jsou příběhy samy o sobě neodolatelné, šťavnaté díky obraznosti jazyka i hyperbolizovaným činům Edwarda Blooma, i když nepředkládají hluboká etická poselství či kritiku. K Twainovi však román přibližuje linie rodinná, v níž je nepochybné kouzlo příběhů – a především iluze, v niž se protagonista změní – zpochybněno. Osoba Edwarda Blooma tak čtenáři, ale i jeho synovi nenávratně uniká – ještě že i smrt se smiluje a dovolí otci žít dál, byť v trochu zvláštní podobě. To mi věřte.

Světlo umírajícího západu

V Městech na planině (Cities on the Plain, 1998), posledním dílu hraniční trilogie Cormaka McCarthyho, se setkávají oba hlavní přeživší hrdinové z knih Všichni krásní koně (All the Pretty Horses, 1992, česky Argo 1995 v překladu Tomáše Hrácha) a Hranice (The Crossing, 1994, česky Argo 2010 v překladu Jiřího Hrubého). Sedm let po konci druhé světové války a tři roky po dobrodružství Všech krásných koní vidíme, že se životní příběhy Billyho Parhama a Johna Gradyho Colea zdánlivě zklidnily. Na iniciačních cestách, které tvořily dějovou kostru předchozích dvou knih, se mladí kovbojové snažili najít poslední zbytky „starého“ Západu na druhé straně hranice, v Mexiku. Romantické putování za ideálem autentického, nespoutaného života v sepětí s přírodou a dobrodružný děj jsou nyní vystřídány všedním a poněkud fádním životem – oba hrdinové dospěli (i když o devět let mladšímu Johnu Gradymu je
pouhých devatenáct) a usadili se na ranči nedaleko mexických hranic, kde pracují s koňmi.

Předurčení lásky a nože

„Jako kluk máš představu, jak to všechno bude. (…) Pak ti přibude něco let a trochu to přehodnotíš. A řekl bych, že nakonec už ti jde jen o co nejmenší bolest. Tahle země je v každým případě úplně jiná. A jiný je v ní úplně všechno. Válka všechno proměnila. Myslím, že to lidem ještě nedošlo, „ říká starší Billy o Americe. A jak se praví na jiném místě v knize, „jestli z tohohle života něco zbejvá, tak je to v Mexiku“. Téměř neproměněný, vzácný starý svět se kovbojové stále snaží hledat na jižní straně hranice, ale s tím rozdílem, že už sem nejezdí tak jako dřív za velkým dobrodružstvím – nyní jezdí na otočku, užívat si do barů a bordelů. Společná chlapácká zábava v mexickém bordelu je ale přítomna pouze v první scéně, která je klíčová. John Grady se zde totiž zamiluje do mladé prostitutky Magdaleny a chce si ji vzít. Začíná tak tragický příběh zakázané, zoufalé a nemožné lásky, lásky, které „nepřeje
ani Bůh“.

Gradyho soupeř v lásce, Magdalenin pasák Eduardo, o Američanech říká: „Oni nám sem přivanou z toho vašeho malomocného ráje a hledají tu to, o co už sami dávno přišli. Možná už ani nedokáží pojmenovat, co vlastně hledají. Ale protože to jsou burani, tak samozřejmě to své hledání začnou v bordelu.“ Ale John Grady do tohoto povrchního světa nepatří, protože je k lásce předurčen (ostatně o nezvratném osudu a předurčení se v knize na mnoha místech mluví). A nutno říci, že je to podobně jako v případě jeho předchozí nešťastné lásky k Alejandře cit ze starých časů, jemuž obětuje všechno. Jednoduše a výstižně to ilustruje rozhovor se slepým kapelníkem: „,Když jdeme za tím, co milujeme, tak máme vždycky pravdu.‘ ,I když je to sebevražedné?‘ ,Já si to myslím. Dokonce i když nás to zabije.‘“

Jeho osudem je kromě lásky také nůž – zásadní scéna Všech krásných koní, která Johna Gradyho poznamenala jizvou na obličeji a bezprostřední zkušeností se smrtí, byla jakýmsi definitivním překročením hranice dospělosti. V Městech na planině se překračuje hranice zoufalství střetem dvou světů, zosobněných tenkým vystřelovákem a velkým loveckým nožem.

Hlavní záporná postava románu, Gradyho sok v lásce, kuplíř a chladný zabiják Eduardo, působí v několika konverzačních pasážích jako jeho pragmatický, dospělý kontrapunkt a patří mezi ony podivné záporáky, kteří jsou nám vlastně v hloubi něčím sympatičtí. A právě to je na McCarthyho postavách fascinující – i poslední rváč nebo žebrák může nečekaně začít vést filosofující hovor s velkolepými teologickými přesahy, přičemž se nevyhýbá těm nejzásadnějším – a zároveň nejzprofanovanějším – tématům. A dělá to s takovou lehkostí a samozřejmostí, že ani chvilku o postavě či obsahu její promluvy nezapochybujeme. Spíš nás udiví, jak je možné, že lze o takových věcech, jako je Bůh, láska, osud, život a smrt, stále takto psát.

Poslední spravedlivý

Starý svět opravdu zaniká. Bývalé pastviny jsou nyní sužovány suchem, zkáza hrozí i ze strany vlády, protože strategické pozemky v Novém Mexiku mají být zabrány armádou. Veškerá divokost je tu vymýcena, v suchém kraji se po zaniklých stezkách pohybují už jen stíny starých obyvatel, indiánů a vlků. Ačkoliv v Městech na planině už autor zdaleka tolik nestaví na tradiční žánrové dobrodružné kovbojské próze, i tak se tu setkáme s tématy i motivy předchozích knih. V textu se opět mihnou vzpomínky na války a revoluce v Mexiku, jejichž líčení, spojené se snahou pochopit skrze ně podstatu tamních lidí (přičemž skutečně nezapomenutelná je pasáž vyprávěná slepcem v Hranici), dojde samozřejmě i na hovory o koních, kteří „to maj v hlavě v pořádku, a lidi ne“. I zde funguje krajina jako palimpsest, do kterého se vpisovaly generace jejích obyvatel a kde lze občas narazit na stopy dávno
zemřelých lovců, na nerozluštitelné vzkazy vyryté na skalních převisech.

I když v tomto světě zmírající opravdovosti zbývají jen vzpomínky a „historky ze starýho západu“, dá se říci, že prostřednictvím Johna Gradyho zůstáváme ve starých časech plných velkých činů, protože sám ještě jeden takový hrdinský příběh stvoří. Je to totiž hrdina doby, v níž se – jakkoliv to může znít banálně – žilo jednoduše, ale opravdově, a v nichž platily základní lidské hodnoty a čest, za něž se umírá. Gradyho smrt uvolňuje místo diametrálně odlišnému typu postavy, kterou zosobňuje psychopatický zabiják Anton Chigurh z románu Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky Argo 2007 v překladu Davida Petrů).

Beton, bahno a sen ve snu

McCarthy dokáže skvěle členit, frázovat a dynamizovat text. Jednou je strohý a úsečný, jindy monumentálně mnohomluvný, vzletně komplikovaný. Hovory kovbojů jsou samozřejmě většinou stručné a pádné, ale vždy se náhle objeví nějaká vedlejší postava, která až proklamativně (a mnohdy téměř monologicky) vyjevuje ona „velká“ témata, která jsou McCarthymu blízká – zde je to například slepý mexický kapelník, který odmítne jít Johnu Gradymu za svědka. V kontrastu s málomluvností hlavních postav stojí i promluvy vypravěče, často popisující prosté, ale působivé přírodní scenerie: „Bílé přední světlo se zabodávalo do pouštních křovisek a očí dobytka, který postával kolem trati; ve tmě ty oči pluly jako uhlíky. V kopcích stáli honáci s dekami přehozenými přes ramena a dívali se na vlak projíždějící pod nimi, drobné pouštní lišky přicházely na znovu ztmavlou trať a očichávaly teplé koleje, které za vlakem nocí tichounce bzučely.“

Překvapující epilog knihy přenáší děj z padesátých let do kontrastního prostoru současnosti, do rozbahněné pustiny plné dálnic, v níž betonové sloupy z nedostavěné dálnice připomínají ruiny dávné stavby a bílá kopule radaru evokuje budovu staré španělské misie. Alegorický monolog pod dálničním mostem nás přenese do světa snů a snů ve snech, do pohanských dob mezi starobylé kmeny žijící krvavými oběťmi. „,Tenhle svět dává dost krutý lekce.‘ ,A co je vůbec nejkrutější?‘ ,To nevím. Možná, jak když věci pominou, tak už prostě nejsou. A nevrátěj se.‘“

Zhroucení

Za dveřmi byl Nultý bod

V týdnu od 18. do 24. července obsadili pražské ulice, Divadlo v Celetné a industriální prostor v Bubenské 1 (bývalé Elektrické podniky) performeři, klauni, mimové a další zástupci fyzického a vizuálního divadla. Organizátoři Mezinárodního festivalu pouličního divadla a klaunérie Za dveřmi je Nultý bod měli velké plány a cíle, sdělované médiím a veřejnosti pompézními slovy. Chtěli upozornit na skutečnost, že pouliční divadlo nemá v České republice stále vybudovanou pevnou tradici, a současně ukázat návštěvníkům festivalu to nejlepší z produkce, která v současnosti v této oblasti vzniká.

Neočekáváná zklamání a překvapení

Divadlo, které opustí zázemí divadelních sálů, musí počítat s možností, že ulice nebude vždy vstřícným pomocníkem v jeho snažení. Zážitky z řady produkcí festivalu znepříjemnil silný déšť, ale naštěstí neovlivnil samotné konání představení. Občas se vyskytly i technické problémy, kvůli kterým musel být zrušen nový projekt Spitfire Company Traffic Dance, jenž se měl odehrávat na hasičském voze.

Dramaturgie slibovala široký rozptyl jednotlivých divadelních představení, od nenáročných klauniád po velké projekty fyzického a nonverbálního divadla. K hlavním hvězdám festivalu měly patřit polský soubor Teatr Kana, australská mimka Nola Rae, působící v Británii, a ruská skupina BlackSKYWhite.

Vrcholem festivalu se však oproti očekávání stalo až závěrečné představení The Letter italského herce a režiséra Paola Naniho. Co je zvláštního na psaní dopisu? Stačí nám k němu jen psací stůl, pero, list papíru a možná také láhev vína umístěná vedle hrůzu vyvolávající fotografie manželky. Paolo Nani prostřednictvím variování jednoduché scény psaní dopisu asi patnácti různými způsoby – ve stylu němého filmu, hororu, westernu, cirkusu, v roli opilce, vulgárního hrubiána, udiveného muže – předvádí duchaplné hříčky splňující všechny požadavky žánru pantomimy. Jednotlivé skeče opakovaly jeden scénář – příchod, usednutí na židli, nalévání vína, psaní a složení dopisu, nalepení známky, ale každý z nich se vyznačoval neustálým přílivem vtipných momentů. Naniho projev byl směsicí intuitivně podmaněné herecké techniky a umělcova temperamentu.

Ačkoli se jedná o velice starý projekt (hraje se od roku 1992), není na něm viditelné vyhoření, naopak se vyznačuje živou a výraznou komikou i originalitou. Zdálo by se, že využití tak často parodovaných motivů sníží uměleckou hodnotu inscenace na úroveň estrádní zábavy, ale není tomu tak: Nani dokázal, že nahromadění otřepaných vtipů do dynamického spletence dodá nepůvodním klišé nové významy. Skeče byly velice krátké a oddělené rychlými přechody, které podněcovaly pozornost. Nani si svého diváka zcela přivlastnil, neposkytl mu ani okamžik, ve kterém by si mohl od smíchu odpočinout. Jeho pečlivost a zodpovědnost se projevila i ve snaze přizpůsobit se českému publiku. Na začátku představení se pokusil oslovit diváka absurdní hříčkou, v níž se snažil zachytit střípky myšlenek pisatele dopisu. Kromě vtipného vyznění textu samotného vyvolala bouřlivou odezvu i Naniho komolená čeština.

Tónem ožívající haraburdí

Podobným překvapením byla i inscenace Musical Catastrophe maďarského souboru Bladder Circus Company, která stejně jako The Letter patří ke starším projektům; měla premiéru v roce 1999. Textem inscenace inspirující se dílem Thomase Bernharda se proplétaly filosofující pasáže o smyslu umění, života, boje za ideály s dějovou linkou rozhovoru, v němž otázky často zůstávají bez odpovědi, protože ani sám tazatel nechápe jejich smysl. Inscenace se vyznačuje smutkem a pocity bezvýchodnosti, což potvrzuje i citát Thomase Berhnarda jako její motto, volně parafrázováno: „Kultura je smetištem plným harampádí, na kterém se rodí divadlo a hudba, ale přesto zůstane smetištem, drazí přátelé! To je život: vyhlazení otázek.“

Musical Catastrophe je pesimistickou labutí písní dvou starých klaunů – violoncellistů Krejcika a Vajdingera (Szabolcs Szőke a Lajos Spilák), kteří dostali od divadla i okolního světa nálepku vyděděnců. Znenadání se ocitli v opuštěné herecké šatně plné zdánlivě zbytečných a neužitečných starých krámů, v níž přemýšlejí nad svým osudem a hledají možnosti řešení své situace. Na začátku se ještě pokoušejí zasadit se o nápravu a znovu vstoupit na prkna, jež v jejich představách znamenají nejen svět, ale i jediný možný způsob života. Entuziasmus však brzy vyprchá a v závěru se na sebe dívají se smyčkou provazu kolem krku a němou otázkou, co mají dělat dál. Tato proměna smutných klaunů v tragické připomíná svým vyzněním bezvýchodnost objevující se v absurdním dramatu.

Krejcik a Vajdinger však v průběhu představení řeší i další svérázný problém: na velkém smetišti hrát nemohou, nemají hudební nástroje, proto využívají alespoň prostoru a možností, které jim poskytuje jejich privátní smetiště. Hudebními nástroji se jim stávají provázek, nit, plechovka, dřevěná hůl a vlastnoručně vyrobené instrumenty – výtvarné artefakty. Herecké výkony obou aktérů jdou ruku v ruce s jejich hudebním uměním. Dokážou na své netypické nástroje zahrát maďarskou hymnu, čardáš i Beethovena a také jamovat. Musical Catastrophe proto není jen etudou dvou vyděděnců, ale také oslavou nápaditosti a talentu.

Co je staré, to je dobré?

Dramaturgie festivalu se vyznačovala výraznými rozpory v kvalitě jednotlivých projektů. Nejmarkantnější rozdíly byly viditelné mezi programem večerů v Celetné a pouliční produkcí, která vesměs neskýtala téměř žádný prostor pro reflexi, kromě otázky „proč?“. Příkladem může být s nadšením ohlašovaný příjezd „legendárního“ souboru Teatr Kana, jenž do Česka přivezl jednu ze svých novějších inscenací Gruppe De Donde Sea, příběh o putování člověka po světě vlastní fantazie. Představení však provázela jen velká řada zklamání, začínající u nedostatečných hereckých a pohybových dispozic všech vystupujících vzhledem k tvaru a požadavkům inscenace a pokračující až k absolutní nejasnosti režijního záměru. Je možné, že se organizátoři nechali oslnit pověstí Teatru Kana, protože se jedná o soubor s velmi dlouhou tradicí, jemuž se dostalo mnohých ocenění.
Tato pověst je však spojená se zakladatelem souboru, režisérem Zygmundem Duczynským, jenž desítky let utvářel tvůrčí koncept divadla. Je logické, že jeho odchodem (zemřel v roce 2006) mohla umělecká úroveň klesnout a Teatr Kana v současnosti trpí rozpačitostí nad způsobem, jakým by se měl profilovat.

Podobné výhrady by bylo možné uvést i k chůdařské variaci Molièrova Lakomce maďarského souboru The Winged Dragons Theatre, poznamenané nepřítomností celkové koncepce a nenápaditostí pohybového i hereckého projevu, která vedla k totální statičnosti celého vystoupení.

Záměr festivalu – nabídnout českému divákovi to nejlepší, co v současné době vzniká, byl kromě pochybností o umělecké úrovni řady děl zpochybněn i uvedením starých projektů – zmíněných The Letter a Musical Catastrophe. Je možné označit deset, patnáct let staré projekty ještě za současné?

I přes tyto výhrady můžeme festival Za dveřmi je Nultý bod považovat za úspěšný. Dařilo se mu totiž najít co nejširší diváckou základnu. Všechna pouliční představení nabourávala tradiční představu o Češích, kteří se bojí zviditelnění a pozornosti. Diváci reagovali na každý pokus o interakci, nechávali se nadšeně vyhecovat do všech pohybových i slovních projevů, které od nich tvůrce požadoval. Je vidět, že organizátoři festivalu správně odhadli situaci: pouliční představení opravdu „nudnou“ letní Prahu oslovila.

Autorka je studentka divadelní vědy.

Jih za volantem kamionu

Rasismus, náboženský fanatismus a násilí tradičně charakterizují v hollywoodském filmu Jih Spojených států amerických. Filmy Jako zabít ptáčka (To Kill a Mockingbird, 1962), Kdo seje vítr (Inherit the Wind, 1960) nebo Hořící Mississippi (Mississippi Burning, 1988) vykreslují kulturně a historicky specifickou oblast sahající zhruba od Virginie po Texas jako rozpálené peklo na zemi, obydlené individualistickými, nepříliš inteligentními domorodci se sklonem k alkoholismu, kteří nechodí pro ránu daleko, sní o návratu rasové segregace, popírají evoluci a za ženu mají sestřenici. Hollywood ale svého času nabízel i jiný, odlehčenější a výrazně přátelštější obraz Jihu, jehož ideálním občanem byl dovádivý Burt Reynolds. To, když v sedmdesátých letech objevil, že se jedná o lukrativní trh, o kterém dosud
neměl tušení.

Jakkoli se to dnes může zdát nepravděpodobně, Burt Reynolds (už se svým charakteristickým knírem) byl koncem sedmdesátých let největší hollywoodská hvězda, větší než Jack Nicholson, větší než Paul Newman, sex symbol zavalený dopisy od fanynek a pózující na titulních stránách magazínů. Rodák z Georgie ztělesňoval pravé mužství amerického Jihu, individualismus, sex-appeal. Reynolds za svůj hvězdný okamžik vděčí kriticky ceněnému i komerčně úspěsnému thrilleru Vysvobození (Deliverence, 1972), ale hlavně následným filmům o automobilových honičkách (tzv. car chases films), jejichž hlavní atrakcí byla rychlá auta a správní chlapi. Po prašných filmových silnicích se ovšem neproháněl sám. Jeho snímky spadají do širšího, výrazného, ale polozapomenutého trendu americké kinematografie.

Jih, kde by i Martin Luther King řídil kamion

Od druhé poloviny sedmdesátých let a začátkem let osmdesátých byl „jiný“ Jih USA v americkém filmovém průmyslu in. Jeho symbolem se stal Reynolds coby Bo „Bandita“ Darvill, sympatický král silnic s nulovým respektem pro autority v akční roadmovie Polda a Bandita (Smokey and the Bandit) z roku 1977. Film, jenž dodnes patří mezi komerčně nejúspěšnější na americkém trhu, má prostou zápletku. Boháč najme Banditu, aby převezl za 48 hodin se svým parťákem náklad alkoholu z Texasu do Georgie. Háček je v tom, že jejich cesta vede přes státy, kde platí „suchý zákon“ a na každém kilometru číhá policista připravený náklad zabavit. Banditovým úkolem je bezohlednou jízdou policisty odlákávat, aby mohl náklaďák projet. V patách mu je navíc po celou dobu texaský šerif Budford T. Justice, protože Bandita cestou nabral nevěstu na útěku, jež si měla vzít šerifova
syna. Vypravěčsky nejde o žádný Jih proti Severu, což je základem úspěchu. Rozvolněná forma vyprávění, kdy jsou hlavní aktrakcí honičky a vtipné/akční epizody, odpovídá předpokládanému stylu sledování filmu. Snímek byl určený hlavně pro autokina (většina z nich byla v oblastech s příznivým klimatem), kde nikdo neočekával plné soustředění diváků, kteří se ve svých autech oddávali i jiné zábavě – jídlu, rozhovorům nebo sexu.

Mezi dřívějšími hollywoodskými filmy o americkém Jihu a Poldou a Banditou byl jeden zásadní rozdíl. Zatímco ty první počítaly s bílým středostavovským vzdělaným publikem napříč USA, ten druhý cílil přímo na obyvatele Jihu a jejich předpokládaný vkus, životní styl a hodnoty, které v představách studií zahrnovaly zálibu v autech, závodech, historicky podmíněný nízký respekt k policii a pocit určité výjimečnosti. V Poldovi a Banditovi se nepranýřoval rasismus ani bigotnost, neukazovalo se prstem na zaostalost. Postavy filmu se bavily a chovaly podobně, jako se bavili ti, kdo se na ně dívali. Rvačka v baru nebyla příznakem alarmující míry násilí ve společnosti, ale součást života. I proto mohla později v dalším z jižanských filmů zaznít věta myšlená v nadsázce, kterou by jen těžko unesl jiný film o Jihu: „We are not rapists, but rasists.“ Universal natočil dvě pokračování Poldy
a Bandity. Ve dvojce náklad piva vystřídala slonice, třetí díl už se musel obejít bez Reynoldse v hlavní roli.

Žer můj prach

O Jihu jako novém segmentu trhu uvnitř USA přitom neměl Hollywood před Banditou tušení. Americké publikum bylo v představách studií jednotné – středostavovské a bílé. Silný důraz pak studia u velkorozpočtových filmů kladla i na prvky slibující úspěch v Evropě. Klesající návštěvnost jak na americkém, tak na evropském trhu ale tímto modelem otřásla a američtí producenti obrátili svou pozornost na doposud „nevytěžená“ specifická americká publika – relativně konzervativní mládež, gaye, Afroameričany či křesťany.

Cestu na nový jižanský trh razili v sedmdesátých letech hlavně dva nezávislí producenti New World Pictures a Sunn Classic Pictures. Sunn Classic narazila se svými biblickými snímky a dobrodružstvími z divočiny (Život a doba Grizzly Adamse, The Life and Times of Grizzly Adams, 1974) na zlatý důl. Za svůj úspěch, který dělá z její produkce komerčně nejúspěšnější nezávislé filmy vůbec, vděčí jednoduché strategii. Nejprve se zeptala potenciálních diváků, co by chtěli v kině nebo místním kostele vidět, a pak jim film přesně podle jejich přání dodala. Roger Corman zase vsadil na automobilové honičky a neschopné policisty. Pod značkou New World Pictures se v autokinech objevil film příznačně nazvaný Eat My Dust (Žer můj prach, 1976), v němž si adolescentní syn místního šerifa, zblázněný do rychlých aut a jedné krásky, „vypůjčí“ přímo ze závodní dráhy oranžovou korvetu.

Jak ukazuje Polda a Bandita, nenechala na sebe odpověď velkých studií dlouho čekat. Rok po premiéře Bandity uvedla United Artists do kin drama Konvoj (Convoy, 1978) Sama Peckinpaha o trojici řidičů kamionů prchajících před pomstychtivým šerifem. Konvoj je pokusem o umělečtější a závažnější pojetí filmů o automobilových honičkách a oslavuje pozoruhodnou jižanskou ikonu kamioňáka. Stejně jako u Poldy a Bandity přitom producenti zvýšili šanci na divácký úspěch jízdou napříč jednotlivými bývalými konfederačními státy. Na své si tak přišli patrioti, kteří podle průzkumů rádi viděli svůj stát na plátně. Na stejném principu funguje i hvězdami napěchovaný a 20th Century Fox koprodukovaný Tajný závod (The Cannonball Run, 1981), ve kterém se ve vynalézavosti, jak uniknout policii a vyhrát závod napříč USA, předháněli vedle Reynoldse i Roger Moore či Jackie Chan. Předobrazem Tajného závodu byl
stejnojmenný film z Cormanovy produkce z roku 1976. Na specifické vlně pozitivně zobrazovaného Jihu a popularitě figury řidiče kamionů se svezl i Clint Eastwood ve filmech Nikdy neprohrát (Every Which Way but Loose, 1978) a Vždycky zvítězit (Any Which Way You Can, 1980), vklíněných mezi díly série o drsném Harrym (proslulá série krimifilmů o vyštetřovateli s nevybíravými metodami na hraně zákona). Eastwood si zahrál mlčenlivého řidiče kamionu a amatérského boxera, jehož nejlepším přítelem je orangutan. Oba filmy patří vzhledem k tématu, ztvárnění i ikonografii do trendu na jižanské publikum zacílených snímků, i přes to, že se odehrávají v Kalifornii.

Nejlepší bordýlek v Texasu

O tom, že Jih považovala velká studia i nezávislí jeden čas za extrémně lukrativní, svědčí i angažování s americkým Jihem spojené countryové zpěvačky Dolly Partonové. V roce 1980 si zahrála jednu z hlavních ženských rolí v dramatu Od devíti do pěti (9 to 5), kde představovala Jižanku snažící se uspět ve velkém městě a v konfrontaci se svým sexistickým šéfem. Obdobné téma Jižana ve velkoměstě s hrdinou v podání Johna Travolty rozehrával ve stejném roce i Městský kovboj (Urban Cowboy). Vcelku nepřekvapivě se Partonová záhy objevila po Reynoldsově boku. V muzikálově rozverné komedii na lechtivé téma Nejlepší bordýlek v Texasu (The Best Little Whorehouse in Texas) hrál Reynolds šerifa (!) a Partonová dobrosrdečnou bordelmamá. Reynolds si sice i jako šerif zachoval rysy správňáka Bandity, ale posunem
rolí i celkovým tónem filmu, který měl ambice oslovit i publikum mimo Jih, už symbolicky zvonila hrana jižanskému boomu. Definitivní konec znamenal komerční neúspěch pokračování Tajného závodu i naprostý propadák „trojky“ Poldy a Bandity, vypravěčsky rozdrolené k nekoukání. Nástup videa vzápětí zamíchal kartami jestě víc a na filmová plátna se po krátkém období rozverného Jihu vrátil Jih tradiční.

Autorka je filmová publicistka a historička.

Texaský masakr předsudků

„Venkovská pohostinnost. To zrovna!“ Slova jednoho z protagonistů filmu Konec rozkvětu (Prime Cut, 1972) dobře vystihují náladu většiny snímků koketujících s unikavou škatulkou hicksploitation, podkategorií exploatačního braku, v níž se předmětem filmařského vykořisťování stávají klišé a stereotypy spojené s americkým Jihem a postavou typického místního vidláka, burana či balíka. Burani sice pobývají na plátně už od počátků kinematografie, v sedmdesátých letech 20. století se však stali nejen oblíbenými ústředními hrdiny či antagonisty celého jednoho „žánru“, ale množství filmů bylo produkováno přímo pro jižanská autokina a místní publikum.

Zájem o tyto neotesané halamy, pijící whisky ze zavařovaček po galonech, souvisí do značné míry i se změnou hodnot ve většinové společnosti. Hippie ideály o životě v přírodě a lesích korespondovaly s idylickým obrazem prostého spokojeného venkovana, který se – byť ve více či méně zkarikované podobě – objevil v kinematografii s příchodem zvukové éry. Horalové raného filmu byli naopak divocí a neurvalí, podobní těm, kteří se posléze stali oblíbenými postavami hicksploatačních hororů (jinou užívanou škatulkou je „hillbilly hell“).

Dobrého člověka těžko najdeš

Podobně jako se v bohaté literární tradici amerického Jihu objevují záplavy zdegenerovaných, postižených, deviantních postav i u těch největších autorů, ani ve filmové oblasti neplatí, že jde o pouhé brakové zneužívání stereotypů. Jak píše Jerry Wayne Williamson ve své knize Hillbillyland: What the Movies Did to the Mountains and What the Mountains Did to the Movies (Vidlákov: Co udělaly filmy s horami a co udělaly hory s filmy, 1995), křupani zosobňují jakési symbolické „kulturní druhé“, v nichž se ztělesňují naše obavy i naděje. Obraz venkova je tu nadsazený, předvedený v groteskní podobě, nenajdeme tu jedinou ordinérní tvář. Zároveň však v mnohých snímcích lze vidět – podobně jako třeba v prózách Flannery O’Connorové – bezvýchodnost samotného jižanského prostředí, začarovaný kruh zla a beznaděje, který i z nejmonstróznějších antagonistů činí tragické, smutné hrdiny.

S tímto znejistěním jde ruku v ruce i fakt, že mnohé ze snímků řazených do hicksploitation se pohybují na pomezí nezávislé filmařiny a neumětelského braku. Lze sem řadit díla mainstreamová a nepokrytě ambiciózní (Vysvobození, Deliverance, 1972), ale stejně tak žánrovky (horor Hory mají oči, The Hills Have Eyes, 1977) a ryzí brak (Poor White Trash 2, Bílá pakáž 2, 1974). Pak jsou tu ovšem také snímky uvědoměle využívající sofistikované stylistické postupy a přitom sebejistě brázdící vlny nevkusu (Poor Pretty Eddie, Chudák hezoun Eddie, 1975).

Ve Vysvobození je v popředí pozornosti konflikt mezi čtveřicí postav z města, která přijela sjet místní řeku „ prostě proto, že tu je“, a venkovským obyvatelstvem. V pozadí jednání rurálních agresorů je ovšem i přirozený naturel jižanského obyvatelstva. V místech, kde jsou lidé takto spjatí s přírodou i Bohem, se jejich chování dosti vymyká lidským, či přinejmenším společenským standardům. Sugestivní scéna znásilnění, při níž burani nutí jednoho z mužů kvičet jako podsvinče, hovoří za vše. Mezi zvrhlým požitkem a – pravda, trochu brutálním – „nastavováním zrcadla“ civilizaci, která vstoupila na toto „neznámé území“, je hranice takřka neviditelná.

Zvíře v nás nikdy nespí

Paralely mezi lidským a zvířecím patří k poznávacím znamením jižanských filmů. Ve výše citovaném snímku Konec rozkvětu se rýsuje ústřední zákonitost paranoidní perspektivy podobných děl, že na Jihu mezi zvířaty a lidmi není valného rozdílu. Úvodní scéna, která v detailních záběrech ukazuje proces zpracování masa na jatkách, to vyjadřuje vskutku názorně. Když mezi dobytčaty hnanými na porážku probleskne nahá lidská zadnice, je jasné, že tahle země není pro měkký. A prostředí dělá divy i s přistěhovalci. Gene Hackman coby záporák Mary Ann se s přesídlením z Chicaga do buranova stal nejen milovníkem býčích koulí, ale jeho někdejší pevné gangsterské zásady či přinejmenším noblesa v pozadí mafiánských zločinů jsou ty tam. Mezi obchodováním s drogami, zvířecím a bílým masem už není žádného rozdílu. Což explicitně dokládá scéna, v níž jsou mladé zfetované panny prodávány statkářům jako za starých dobrých otrokářských časů
– na slámě v ohradách. A groteskní scéna z pouti, kde se dojí mléko z plastových krav v životní velikosti, pokračuje v podobném duchu. Protagonisté jsou tu pronásledováni jako lovná zvěř a v pozadí zní hlas moderátora tradičního honu na krocana, který nabádá soutěžící střelce k větší aktivitě.

Zvířecká pudovost hýbe též většinou antagonistů hicksploatačních hororů. Ve snímcích Texaský masakr motorovou pilou (The Texas Chain Saw Massacre, 1974) a Sežráni zaživa (Eaten Alive, 1977) Toba Hoopera se záporáci bezpochyby pohybují daleko za hranicemi normality. Nelze však jednoznačně hovořit o šílenství či deviaci, byť v případě obou filmů se inspirací staly skutky reálných masových vrahů. Nesmyslně excesivní běsnění chlapíka s motorovkou v masce z lidské kůže může evokovat halucinační atmosféru doby ztracených ideálů hippie generace a postvietnamskou éru, lze za ním ovšem vidět i metaforu Jihu jako zapovězeného místa a jeho obyvatel jako vykořeněných postav. Když podivná rodinka kanibalů inscenuje pro svou poslední oběť přízračnou večeři ve svém domě plném obskurních „designových“ doplňků z kostí, děsivá oscilace trýznitelů mezi perverzní hrou a zvířecími instinkty pro protagonistku opět představuje kruté divadlo
výsměchu a sebereflexe. Její vyděšený ryk se jako ozvěna vrací z úst mučitelů, jejichž křik a smích ještě zintenzivňuje neklidný soundtrack, plný nezvyklých zvuků a samplů. V Sežráni zaživa se kromě zvrácenosti zabijáckého majitele hotýlku a chovatele lidožravého krokodýla v jedné osobě klade důraz na démonické vykreslení prostředí. A nejde jen o efektní využití barev a všudypřítomné studiové mlhy, zlověstný vliv okolí explicitně ilustruje scéna, v níž se otec právě se ubytovavší rodiny náhle začne svíjet v křesle a vydávat zcela nelidské zvuky. Lze to možná přičíst traumatickému šoku z předešlých událostí, podobně jako pomatené chování majitele hotelu lze vysvětlit válečným traumatem. Nicméně nejistota je tu všudypřítomná.

Asi nejlépe tuto směs monstrozity, šílenství a tragické beznaděje vystihuje vesnický napodobovatel Elvise z filmu Poor Pretty Eddie. Snímek není pozoruhodný jen tím, že kombinuje stylisticky rafinované a brakově neumětelské postupy či intenzivní drama s buransky nevkusným humorem. Takřka vše tu skýtá bohaté pole možných interpretací – žánrová neukotvenost (mísí se tu prvky rape revenge s hicksploatačním hororem), ale též nejistota, zda rozpadlý, epizodický děj je dokladem nedostatečné dramaturgie nebo záměrným prostředkem k dovršení všeprostupující atmosféry rozpadu racionality. Nejasný je též vztah mezi Eddiem a černošskou hrdinkou, která uvízla v jeho podivném motelu v lesích spolu s ještě podivnějším obyvatelstvem. Fakt, že z většiny scén se tu nevyvozují logické konsekvence, může být příznakem scenáristické bezradnosti, ale též bezradnosti černé hrdinky symbolicky uvězněné v nepřátelském jižanském prostředí,
z něhož nelze uniknout. Podobně uvězněný je tu však nebohý Eddie, snící svůj nesplnitelný sen o životě rockové hvězdy. Anebo alespoň normálního člověka.

Autor je filmový publicista.

Kříž bratrství (linoryt)

filmy/hudba

Šmoulové

The Smurfs

Režie Raja Gosnell, USA/Belgie, 2011, 102 min.

Premiéra v ČR 11. 8. 2011

Už při zběžném pohledu na filmografii režiséra Raji Gosnella, která začíná zhůvěřilým třetím dílem Sám doma, čítá dvě nezdařilé hrané adaptace animovavného seriálu Scooby-Doo a kulminuje v komedií Čivava z Beverly Hills, je jasné, že tenhle šmoulí „bleděmodrý svět“ nemohl dopadnout úspěchem. Nezachránila ho ani přehlídka komediálních hvězd současnosti – v roli zlého čaroděje Gargamela se objevil Hank Azaria (například Huff, Simpsonovi) a newyorské manžele Winslowovy, kteří jsou poctěni šmolkovou návštěvou, ztvárnili Neil Patrick Harris (Jak jsem potkal vaši matku) a Jayma Maysová (Glee). Gargamel sice hned zkraje filmu napomíná digitálního kocoura Azraela, aby nepřehrával, ale je to právě Azaria, kdo se tohoto prohřešku dopouští nejvíce. Na druhé straně, co si lze počít na plátně, když scénář mnoho vodítek nedává? Do hollywoodských dětských filmů se často infiltrují archetypální předobrazy úspěšných, ekonomicky aktivních povolání. V nedávno uváděném snímku Pan
Popper a jeho tučňáci byl hlavní postavou slizký realitní nákupčí, tentokrát jde o reklamního vicemanažera. Vidina, že by šlo funkčně propojit dětský svět fantazie se světem financí a zisků, je dosti vylhaná. Už jen proto, že pravděpodobnost, že se takovému (vlastně jakémukoliv) člověku před prahem objeví tučňáci nebo optimismem překypující modří skřítci a osvobodí z jeho duše toho malého kluka, kterým býval kdysi, je mizivá. Dokud nepřijdou ke slovu halucinogenní drogy, ale to už je, děti, jiná kapitola.

Jakub Pech

Captain America: První Avenger

Captain America: The First Avenger

Režie Joe Jonston, USA, 2011, 124 min.

Premiéra v ČR 4. 8. 2011

Unikátní projekt komiksové stáje Marvel představit v jednotlivých filmech-prolozích hrdiny, kteří pak ve finálním snímku The Avengers utvoří očekávaný superhrdinský tým, působil přinejmenším impozantně. Běžný postup vysokorozpočtových blockbusterů nechávat otevřená dvířka pro další pokračování se tu proměňuje v poněkud rizikovější dlouhodobý projekt, který láká na to, že nejlepší teprve přijde. Jestliže poslední snímek z této prequelové řady Thor – pod taktovkou shakespearovského herce a režiséra Kennetha Branagha – představoval příjemné překvapení svou rezignací na trendy a přitom svébytnou snahou o dosažení komiksové velkoleposti skrze takřka divadelní stylizaci a reminiscence na sedmdesátkové fantasy snímky, ve světle bezpohlavního Captaina Ameriky celý projekt opět ztrácí na přitažlivosti. A hlavně je jasné, že nejde o rozsáhlou ságu, ale o soubor disparátních jednotek, které kromě narážek po závěrečných titulcích nepropojuje takřka nic. Po
vyhraněné starosvětské podívané přichází režisér devadesátkových rodinných snímků Joe Jonston s filmem, který vypadá, jako kdyby uvízl v minulé dekádě, kdy se teprve zkoušelo, jak funkčně převést komiksy na plátno. Na jeho obranu nutno dodat, že jestliže komiksový Thor byl notně zastaralou postavou, vzpírající se jakékoli aktualizaci, Captain America je už naprostý relikt, spojený s druhou světovou válkou a bojem s nacisty. Z hrdiny správňáčtějšího než Superman nelze udělat snímek ve zcela vážném duchu. A Jonston se o to bohužel pokusil.

Tomáš Stejskal

Zrození planety opic

Rise of the Planet of the Apes

Režie Rupert Wyatt, USA, 2011, 105 min.

Premiéra v ČR 11. 8. 2011

Restart série „opičích“ filmů navazuje na současný úspěšný trend v podobě nového přístupu k již známému příběhu a především v novém pohledu na něj. Batmanovská série (2005, 2008) získala temnější a realističtější kontury a stala se komentářem společenské situace (nejen) v USA, noví X-Meni (2011) naopak zdařile sledují vznik budoucích slavných postav na pozadí historických událostí. Přestože se nejnovější „opičí“ snímek pokouší o jiný přístup, v němž se klade důraz spíše na psychologii hlavního hrdiny, a nikoli na bombastické převzetí moci nad lidmi, selhává v přílišné předvídatelnosti. Mladý vědec Will se pokouší vytvořit lék na Alzheimerovu chorobu, kdy se vedlejším produktem stane inteligentní opička jménem Caesar. Po neúspěchu první fáze projektu si Will tajně vezme Caesara domů, kde se stará o otce, který trpí právě výše zmíněnou degenerativní chorobou. Vyzkouší vědec ilegální testování léku na otci? A co se stane, když má lék vedlejší
efekt v podobě zvyšování šimpanzí inteligence? Odpovědi na tyto otázky se bohužel nesou v rytmu prvního klišé, které vás napadne. Mezi Caesarem a Willem se objeví otcovské pouto, za které by se nemusel stydět jakýkoli rodinný film, šimpanzova nenávist k lidskému rodu nemůže vzniknout na jiném místě, než je zvířecí útulek s „ďábelským“ ošetřovatelem. Zrození Planety opic skoro ničím nepřekvapí, lidské postavy jsou plakátovými hybateli příběhu, zatímco plně digitální Caesar příkladem vývoje trikových technologií.

Petr Hamšík

Ghédalia Tazartès

Granny Awards

Alga Marghen 2011

Francouzsko-turecký podivín Ghédalia Tazartès je po přelomu tisíciletí na koni. Tento výtvarník a scénograf v sedmdesátých letech vydal tři opravdu bizarní alba a pak více než dvacet let čekal. A svět se (například díky legendárnímu seznamu experimentálních múz eklektických Nurse With Wound) chytil. Tazartèsovým řevem a nůžkami je tedy možné se těšit nejen na reedicích staroslavných skvostů, ale i na poměrně slušné řádce alb vydaných v novém tisíciletí. Tazartès je mužem bez zábran: hrdelní řev beze slov a divoké koláže nalezených nahrávek známe z arzenálů stovek skupin, tvůrců a projektů, jen on ale dokáže znít tak špatně, urputně, a přitom elegantně. Jeho hlas by jej předurčoval ke kariéře waitsovského šansoniéra (jak ukázalo EP se zhudebněným Verlainem a Rimbaudem), Tazartès má ale blíže ke kabaretu či bigbítu – smyčky kulhají, spoje jsou vše, jen ne neviditelné, a dramaturgie natolik rafinovaná, až téměř neexistuje. Své výrobní
prostředky Tazartès nijak výrazně nemění, i tak ale s každým dalším albem překvapí a pobaví. Stěžejní kompozicí třicetiminutového vinylu Granny Awards je první strana Ferme Ta Gueule Zarathustra, využívající s překvapivě intimním a „útulným“ účinkem smyček dětského hlasu. Pětice miniatur na straně B je zhuštěným katalogem Tazartèsových skopičin. Ghédalia si nasazuje masku teenagera hulákajícího do debilního hardrockového riffu, absintem se sjíždějícího muezzina, mongoloida kontemplujícího ve sprše.

Petr Ferenc

Franco Battiato

Inneres Auge – Il tutto è più della somma delle sue parti

Universal 2010

Franku Battiatovi, střídmému vtělení italské pop music, vyšlo v průběhu jeho téměř půlstoleté aktivity více než čtyřicet alb, a zrovna to poslední by nám bylo málem uniklo! Stárnoucí zpěvák, přistupující k zábavě s pedantskou uměřeností a v pečlivě zapnutém obleku, je na pozadí dnešního hudebního průmyslu skutečným „člověkem ve futrálu“, zapouzdřeným v díle, které svého tvůrce rozhodně nemá svlékat. Střídmé pouzdro, sestávající z triviálních melodií, pečlivě uhlazeného přednesu a kýčovité romantiky smíšené s krkolomnými texty bezmála devadesátiletého filosofa Manlia Sgalambra, však navzdory své jasně patrné konvenčnosti může (podobně jako tuhé části naškrobeného prádla ovládající sny starých mládenců) fixovat pervertující pohled. Inneres Auge je vnitřním okem génia popové opatrnosti, která obdařuje kýč vší vážností a z níž se stejně tak rodí zapovězené city. V tomto smyslu jde o vrcholné dílo. Zatímco v tempu umanutých aranží
klopýtám po titěrných mozaikách sonorních slabik, v tajném koutku své duše zmáhané italštinou a nuděné nicotností výrazu dobře vím, že přijde okamžik, kdy se vnitřní oko zaleskne až pod jazykem a píseň se ke mně přitiskne jako vlhká žínka. Tehdy cítím, že romantika mi stále ještě není cizí. V tu chvíli prozírám a vidím dokonalost starého hitmakera: kdo se za soumraku nebrouzdal odlivem, nepomiloval svoji matku a neplakal u televize, těžko pochopí. Keep your feelings in memories, I love you, especially tonight…

Billy Shake Jr.

Camilla Nylund

Transfiguration

Ondine 2011

Sopranistka Camilla Nylundová, pocházející ze švédsky mluvící menšiny ve Finsku, se na konci letošního července představila na festivalu v Bayreuthu jako Alžběta v Tannhäuserovi – v této roli ji mohli v přímém přenosu na stanici Vltava slyšet i naši posluchači. Pěvkyně má za sebou účinkování i na jiných prestižních evropských scénách (v Drážďanech, Vídni, Miláně, Mnichovu či Berlíně). Na svém profilovém albu uvádí náročný repertoár dvou německých operních velikánů – Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Název alba se vztahuje k Isoldě a její „smrti z lásky“ čili „proměně“ uzavírající první polovinu alba věnovanou Wagnerovi. Isoldu na scéně Nylund zatím nezpívala, ale soudě podle této ukázky se máme na co těšit, stejně jako v případě role Sieglindy z Valkýry, z níž je zde monolog. Naopak Elsu z Lohengrina (jež zazní v úvodu) a zmiňovanou Alžbětu (z níž jsou zde dvě árie) pěvkyně zpívá i na scéně,
a skutečně: její hlas je pro ně momentálně nejvhodnější. Ze Strausse si Nylundová vybrala méně známé monology Arabelly a Daphne ze stejnojmenných oper a známou árii titulní postavy z opery Ariadna na Naxu „Es gibt ein Reich“. Závěr alba zabírá finále opery Salome s dlouhým, náročným monologem – i s ním se vypořádala skvěle. Její znělý, kovový, plný hlas s vynikající technikou sice trochu postrádá na vřelosti, ale proti hutnému wagnerovskému a straussovskému orchestru se dokáže výborně prosadit. Velmi dobře hrající Filharmonický orchestr Tampere řídí finský dirigent Hannu Lintu.

Milan Valden

Naše potřeba útěchy je neukojitelná II (dildos back) - hudební zápisník

Zastavit tok, postavit hráz

Při bližším pozorování provozu všech uměleckých odvětví se pro přisuzování kvalitativních měřítek a hodnotových soudů jeví jako zcela zásadní funkce referenčních rámců. Tím máme na mysli takové instituce, struktury, platformy a další entity, ke kterým se obrací okruh znalců, fanoušků i laiků a jejichž prostřednictvím dochází k předávání informací. V hudební sféře se k takovýmto referenčním rámcům dlouhou dobu počítala především hudební vydavatelství, časopisy, pořadatelské agentury, významné koncertní prostory či galerie, rádiové stanice, televizní hudební kanály a mnoho dalších. Za tím vším se skrývala snaha udržet si dominantní pozici, ze které je možné určovat vkus posluchačů a kontrolovat koncentraci kapitálu v několika nejvýznamnějších uzlech poměrně jednoduché sítě. Hlavním cílem bylo stát neustále v centru dění, neboť
ocitnout se na okraji znamenalo smrt.

V novém tisíciletí mnohé z těchto zvyklostí vzalo za své díky rozvoji sociálních sítí, blogů, speciálních hudebních serverů a relativní dostupnosti i velmi okrajových hudebních projektů. Zdálo se, že internet přinesl bezbřehý prostor svobody, v němž je opojné volně plout. Přesto takový nehierarchizovaný prostor spěje k tomu, aby se znovu uspořádal. Touha po záchytných bodech usnadňujících orientaci je silnější než nejisté nakračování ve směru osobní fascinace. Namísto aby se do světa vkořenil anarchický způsob recepce hudby – tím i nový politický přístup k jejím fenoménům –, ruiny určujících referenčních struktur minulosti procházejí zásadní transformací, aby zbytněly v obměněné podobě.

Ustupující chaos

V přechodném stavu, kdy staré již zaniklo a nové ještě nešlo tak snadno rozeznat, bylo možné něco z takového svobodného přístupu k umělecké tvorbě registrovat. Vznikající blogy předkládaly osobní výběr hudebních nahrávek. Obrátily do té doby převládající synchronní mapování hudebních scén a těm nejzajímavějším se podařilo prostřednictvím historických řezů vyznačit netušené asociace napříč dějinami hudby. Nahrávky, které se ve své době ocitly mimo převládající hodnotové mřížky, a byly tak téměř odsouzeny k zapomnění, na obřím „smetišti“ virtuálních cárů našly své posluchače. Tisíce nových amatérských projektů tehdy začalo pracovat na rozkladu zkornatělé hudební báze a samotný rozklad se stal estetickým východiskem nové fáze okrajové hudby.

To, co vzniklo jako spontánní akce, pomalu zapouští své kořeny. Dnes blogy ve většině případů slouží k normalizování vkusu, aniž by ovšem hudbu nějak výrazněji komentovaly. Vyrojily se nové labely, které se stávají pověstnými „zárukami kvality“, nové hudební magazíny, rádiové stanice či festivaly. Extenzivní pohyb rozevírající pole možností začal ustupovat rutinní práci archiváře. Katalogizace přispívá k masovému šíření, avšak jen v několika málo případech se podařilo, aby širší úspěch měl také svůj politický dosah. Spíše se jedná o nešťastnou etapu každé kulturní změny, a tou je její včlenění do systémem vymezeného prostoru zábavy, z níž už nemůže celek účinně napadat.

Politické gesto

Změněná konstelace referenčních rámců je přitom ideálním předpokladem pro to, aby hudební dění dostalo nový politický rozměr. Úkolem publicistů/blogerů/fanoušků komentujících hudbu by mělo být vytvářet nečekané spoje, dostávat se mimo zvuk, chodit po okrajích a neustále narušovat zautomatizované posluchačské návyky. Zapomenout na to, že psaní o hudbě má své zákonitosti, že styl se dá naučit či kopírovat, a především vyvazovat hudbu z hudebního kontextu a nemít potřebu ji vracet zpět. Znamenalo by to ocitnout se v bodě, kterým prochází nepřeberné množství cest. Ukazuje se však, že omezení je více než dost. Především jím je odpor, který vyvolává svévolné, subjektivní osahávání uměleckého materiálu. Vychází zřejmě z etického požadavku kritiky, která respekt k domnělé intenci díla staví nad jeho potencialitu, která se ukazuje až v boji interpretací. Jako bič potom stojí
nad pisatelem umrtvující slovník kritika a nekonečná reprodukce myšlenkových schémat, jejichž důsledkem je stejnorodost vypovídání o hudbě. Namísto aby hudba napomáhala k vytváření kulturně-sociálních předobrazů, pokorně se včleňuje do statu quo. Diskontinuita a mlčenlivost virtuálního prostoru měly být stimulem pro svobodný chaos interpretací, který by hudbu mohl přivést k nové řeči. Zatím to ale vypadá, že vede spíše ke smazání tváře na obou koncích informačního kanálu. Vyvazuje zvuk z ideového kontextu a umožňuje hladkou konzumaci jakéhokoliv zdroje, aniž by čímkoli obohacoval jeho obsah nebo kladl zneklidňující otázky. Snad ještě není vše ztraceno.

Autor je hudební publicista.

Ze života někdejších rebelů

V sovětských časech se ruský rock, coby jedna z oblastí undergroundu, vymezoval jednotně vůči režimu. Dnes to občas vypadá, jako by se sám politicky dělil na opoziční a prorežimní proud. Tuto situaci ukazují tři výrazné, mediálně sledované a volně či přímo na sebe navazující momenty z posledního půldruhého roku. Jak je patrné, na rozdíl od časů předchozí totality, která rockovou scénu kultivovala tím, že jí příliš nepřála, vládnoucí kruhy dnešního Ruska mají kromě milicionářů také své rockery.

Zpěvákovy všetečné otázky

Na konci května loňského roku se v Petrohradu u jednoho stolu sešel Vladimir Putin s organizátory a účastníky jisté dobročinné hudebně-literární akce. Očividně šlo o jeden z pokusů Kremlu ukázat svou vstřícnou tvář a ochotu diskutovat s veřejností o nejrůznějších otázkách – v tomto případě o problémech v kultuře. Nějakou dobu to vypadalo na nezáživnou besedu s korektními „lokálními“ dotazy a diplomaticky utvrzujícími odpověďmi, přislibujícími řešení jednotlivých problémů. Pak si ale vzal slovo Jurij Ševčuk, leader legendární skupiny DDT, který mez této autocenzurní korektnosti překročil: „Předevčírem mi někdo volal, asi nějaký váš asistent, a prosil mě, abych vám nekladl dotěrné otázky, politické a podobně.“ Následující výstup se skládal z řady nepatřičných otázek, které tazateli rychle zajistily pozornost veřejnosti:
„Jednak slovo svoboda. Svoboda tisku, svoboda informací… Rovnost před zákonem. Máte v plánu skutečnou, poctivou liberalizaci a demokratizaci země? Dojde někdy na to, že veřejné organizace nebudou umlčovány a lidi se venku přestanou bát milicionářů? Jednatřicátého května se v Pitěru uskuteční Pochod nesouhlasících. Bude se zase rozhánět, nebo ne?“ Putin v přímé konfrontaci neobstál, jeho reakce byla podrážděná a vyhýbavá. Ševčuk, který se pravidelně vyjadřuje kriticky k vládě a nezřídka se objevuje na protikremelských mítincích sám s kytarou, se jednoznačných odpovědí dočkal až v podobě kremelské represe, mimo jiné při zásahu právě během Pochodu nesouhlasících.

Rock session s Medveděvem

O několik měsíců později, v říjnu 2010 se v moskevském klubu Rhythm & Blues Café uskutečnilo takzvané neformální posezení u piva. Prezident Dmitrij Medveděv, známý svou láskou k rockové hudbě, si tam před kamery pozval vybranou společnost tvořenou „nestory“ ruského rocku: dostavil se Andrej Makarevič (Mašina vremeni), Boris Grebenščikov (Akvarium), Vladimir Šachrin (Čajf), Vadim Samojlov (Agata Kristi), Alexej Kortněv (Nesčastnyj slučaj), Šura (Bi-2) a Ilja Čort (Pilot). Řeč se točila kolem společných hudebních oblíbenců, a přestože se občas dostalo i na několik politických či politizovaných témat, nedošlo ani k sebemenšímu náznaku konfrontace. Ve výsledku celá diskuse nejenže vyzněla jako nejapné tlachání, ale působila i jako zrežírovaná kremelská odveta za Ševčukův výstup, snažící se ukázat, že jiní, neméně slavní rockeři si umějí, cum grano salis, současné
situace v Rusku vážit.

Pocit, že legendy ruského rocku byly zneužity k propagandistickým účelům, je mezi početným publikem přirozeně silný. Nezávislá média a zklamaní fanoušci nenechávají na muzikantech nitku suchou. Vyčítají jim, že nepozvali Ševčuka, „který by měl na rozdíl od nich co říct“, že se zaprodali a zradili svou vlastní minulost, a ironicky připomínají protestní pasáže z jejich písňových textů. Pranýřován je zejména Grebenščikov, jehož ze všech zúčastněných provází největší pověst (někdejšího) rebela. Snahu obhájit se pak za všechny vystihují Makarevičova slova na jeho blogu: „Včera jsem se v neformálním prostředí setkal s Dmitrijem Medveděvem. Mohl bych být podezírán z angažovanosti, ale přiznám se, že jsem viděl velice inteligentního, vzdělaného, demokratického člověka, se kterým bylo příjemné se bavit.“ Jak jednoduché. Kritici moci chtěli po rockerech ostrou názorovou výměnu na téma demokracie. Ti byli naopak spokojeni s tím, že mohli popít
a popovídat si se sympatickým člověkem. Jeden se pak ale diví, proč před kamerami a s takovou – jakkoli neformální – okázalostí.

Surkovův pudl

Dostaveníčko rockerů s Medveděvem dalo impuls televizní stanici REN TV k vytvoření obsáhlé reportáže nazvané Noty protestu a zasvěcené aktuálním souvislostem mezi rockem (respektive populární hudbou vůbec) a politikou. Jádrem pudla, jak se vposledku ukázalo, paradoxně byl v podstatě malicherný výrok Artěmije Trojického. Tento renomovaný hudební kritik a organizátor, který se zvláště v osmdesátých a devadesátých letech 20. století zasloužil o slávu mnoha rockových skupin, totiž výše zmíněného Vadima Samojlova z dnes již neexistující kapely Agata Kristi (viz A2 č. 13/2009) označil za „ochočeného Surkovova pudla“. Trojickij, známý svým břitkým jazykem, narážel na skutečnost, že Samojlov před časem nahrál dvě sólová alba, na nichž zhudebnil texty vlivného politika Vladislava Surkova, prvního náměstka šéfa prezidentské kanceláře. Samojlova těžko obviňovat
z podlézavosti a využívání politických kontaktů. Agata Kristi, jedna z nejzajímavějších ruských skupin, si svou slávu vydobyla apolitickou cestou a sám Samojlov je znám svou vehementní snahou podporovat mladé muzikanty, jak ukazuje například projekt rocklab.ru. Jeho reakce ale byla přehnaná. Samojlov podal na Trojického žalobu pro urážku na cti, žádá po něm milion rublů a stejnou částku po televizní stanici, která reportáž odvysílala. V očích veřejnosti mu nepřidává ani fakt, že téměř ve stejnou dobu na Trojického podali žalobu kvůli údajným urážkám dva političtí činitelé – jedním z nich je major státní dopravní inspekce
ve výslužbě, jemuž Trojickij udělil anticenu pro nejhoršího ruského milicionáře. Média tyto kauzy intenzivně monitorují a zmiňují je jedním dechem, čímž se Samojlovova žaloba dostává do politického kontextu (třebaže se týká pudla, nikoli Surkova) a rocker se mimoděk ocitá na jedné lodi s majorem.

Na podporu Trojického byl letos v červnu uspořádán koncert v moskevském klubu Hleb (mezi účinkujícími samozřejmě nechyběl Ševčuk). Ačkoli úřady akci, jíž předcházela mimořádná úřední kontrola, na poslední chvíli povolily, organizátoři vědí své: „Mezi řádky nám bylo řečeno, že kdyby akce neměla takovou podporu médií, situace by se vyvíjela jinak.“ Činit z několika případů stárnoucích hudebníků zásadní závěry o současných vztazích ruského rocku a politiky by bylo troufalé. Že se však uvedené příklady ze života představitelů bývalé subkultury skládají ve značně neutěšený obrázek, je patrné.

Autor je hudební publicista.

Casa del pueblo

Ve čtvrtek 14. července začíná v osm hodin večer v ulici Dos de Maig v Barceloně pravidelná akce organizovaná jako výraz nesouhlasu s plánovaným rušením místní nemocnice. Manifestace je projevem rostoucí mobilizace občanské společnosti v zemi, ke které dochází od začátku protestů z letošního 15. května. Politici plánované rušení nemocnice zdůvodňují tím, že Červený kříž, majitel objektu, v němž se nemocnice nachází, nechce prodloužit nájemní vztah. Červený kříž – majitel a nájemce budovy – to popírá. Zaměstnanci a obyvatelé okolní čtvrti s rušením nesouhlasí, a proto se každý den účastní „caserolady“, protestu, během něhož účastníci vyzbrojeni kuchyňskými potřebami vydávají pokud možno co nejhlasitější zvuky úderem jednotlivých předmětů o sebe. Vidím hrnce, pánvičky a velké množství plecháčků a lžic.
Apartní technika nenásilného boje prý pochází z Argentiny, kde se lidé masově organizovali během tzv. finanční krize v letech 1999–2001. Tady mezi zhruba dvěma stovkami protestujících převažují ženy ve středním věku, ale jsou zde prakticky všichni, staří, mladí i děti. Kromě bouchání do kastrolů je slyšet vuvuzely, hodně píšťalek a nějaký línější demonstrant dokonce občas pouští autoalarm.

Po dvaceti minutách rámusu, během něhož nepadlo jediné lidské slovo, se shromáždění začíná formovat a vydává se na pochod okolní čtvrtí. Obcházíme budovu nemocnice, oblepenou protestními plakáty, a vydáváme se na pomalý, zhruba čtyřicet minut trvající pochod bubeníků s kastroly, které doprovázejí vstřícná gesta okolostojících lidí na ulicích a balkonech domů. Paní stojící v otevřených dveřích se přidává boucháním do železného futra, v pouliční kavárně hosté cinkají lžičkami o hrnečky s kávou. K rámusu se co chvíli připojí hromadné zvolání v katalánštině: „No al tancament del Dos de Maig“ – „Ne zavření (nemocnice) Dos de Maig“. Vracíme se na začátek, před budovu nemocnice, kde je postaveno zhruba deset stanů – patrně připomínka kempování na náměstích, které se od května po zemi rozmohlo. Zde se ještě deset minut bouchá a rámusí. Shromáždění je uzavřeno třemi zhruba třicetivteřinovými projevy o tom, že zdravotní péče musí
být veřejná a že se zítra sejdeme zase. Vůdcové si zapalují cigaretku, diskutují o průběhu, vše se pomalu rozpouští ve večerním městě. Policie obnovuje dopravu před nemocnicí a v přilehlých ulicích.

Repolitizace veřejného

Druhý den se setkávám v 300 km vzdáleném pětašedesátitisícovém městě Sagunto s Amparo, aktivistkou hnutí M15. Amparo absolvovala univerzitu ve Valencii, není jí ani třicet a jako velká část jejích vrstevníků nemá práci ani žádnou formu sociální podpory. Žije s rodiči. Stejně jako ostatní někdy uvažuje o tom, že odejde ze Španělska pryč, tam, kde je práce.

Amparo se aktivně účastní všeho, co se ve Španělsku odehrává od 15. května. Tehdy hnutí Za opravdovou demokracii (Democracia Real YA) zorganizovalo velká protestní shromáždění na náměstích španělských měst, která přerostla v obsazení a táboření trvající déle než měsíc. Lidé diskutovali o potřebě změny společenského systému. Terčem jejich kritiky byly zejména korupce politiků, náklady na sanaci bankovního systému a neochota vlád zabývat se problémy lidí, kteří ztratili práci. Po měsíci diskusí a přijímání požadavků (např. Manifestu M15, který obsahuje 16 požadavků) se jejich aktivita přenesla na lokální úroveň, kde začala působit tzv. asambleas, česky „shromáždění“. Tato asambleas se nestávají strukturou či institucí, ale spíše ohnisky „přímé demokracie“. Jejich úkolem je přenést požadavky hnutí na lokální úroveň, zapojit více obyčejných lidí (rozuměj nikoli profesionálních politiků) do správy věcí veřejných. V Saguntu se asemblea schází jednou týdně
a setkání mívají ustálený průběh. Začíná se osvětou – přednáškou na vybrané téma (třeba o zemědělské politice). Pokračuje se přehledem činnosti pracovních skupin, za nimi následuje něco, co bych nazvala repolitizací veřejného. Zúčastnění za pomoci těch, kdo se snažili získat podrobnější informace, přetřásají místní kauzy – zpravují se o podrobnostech obecních investic, uvažují, jak vytvářet účinný tlak v jednotlivých případech, apod. A potom proběhne cosi jako antická agora – plénum, v němž může každý přednést vše, co má na srdci, pokud to stihne ve třech minutách. V asemblea se také připravují performance sloužící k informování ostatních, dosud nezapojených spoluobčanů o tom, že demokracii je třeba chtít hned, a přímou. Jiná totiž není. Lidí se v saguntském asamblea scházejí desítky, převažují mladí.

Přišli ze čtyř světových stran

Milníkem stávajícího politického hnutí ve Španělsku byl pochod na Madrid. Ze zhruba dvaceti španělských měst se 20. června vydali aktivisté na několik set kilometrů dlouhý pochod. Akce trvala déle než měsíc a stala se jakousi performancí tělesného občanství. Pomalý způsob pohybu krajinou, se všemi tělesnými obtížemi, které jej provázejí, je protiváhou rychlé, technicky zprostředkované komunikaci médií a politiků. Lidé šli zemí a upozorňovali ostatní, že je třeba znovuvybudovat politický systém – takový, který bude postavený na moci občanů, a nikoli zdivočelých bank a jim podřízených politických stran.

Amparo mi poslala svůj blog z pochodu a chlubí se, že její několikavteřinovou promluvu o přímé a opravdové demokracii ve Španělsku dokonce odvysílala BBC. Na svém blogu píše: „V Getafě jsme se aktivně zúčastnili akce organizované místním asemblea – byl to protest proti vystěhovávání zadlužené rodiny z jejího domu před bankovní pobočkou – a také jsme měnili jména místních ulic (na Demokratickou třídu, ulici Pracujících, náměstí 15. května, ulici Konsensu a Rozhořčenou ulici). Na radnici však byly pro nás dveře uzavřené. Je to paradox – radnice se totiž španělsky také řekne casa del pueblo – ,dům lidu’.“

Večer 23. července dorazily všechny větve pochodu na madridské náměstí Puerta del Sol, kde se všichni Rozhořčení nadšeně přivítali. Den nato proběhla demonstrace, na niž navázala tematická shromáždění a pracovní skupiny. Jedné z nich se jako diskutující účastnil také Joseph Stiglitz. (Patrně ho neodradilo jedno z hesel užitých na transparentu: „Bankéře do vězení – politiky na dlažbu!“)

Chceme to jinak

Požadavky na fungování demokracie, které Rozhořčení nasbírali během svého pochodu, byly předány španělskému parlamentu a premiérovi. Hnutí se také podařilo rozšířit za hranice. Vznikla pracovní skupina pro mezinárodní koordinaci a přímo z Madridu vyrazila část Rozhořčených na Brusel. Nemají malý cíl. Vyzývají Lid světa, aby povstal. Rozhořčeně, ale organizovaně. V hlavním městě Evropy se mají sejít 15. října.

O událostech, které následovaly po shromážděních na Puerta del Sol, informovala ve zpravodajství i naše média. Protestující se rozhodli zůstat na náměstí a dále diskutovat o svých požadavcích, dne 4. srpna zasáhly policejní síly a aktivisty z náměstí vytlačily. V následujících dnech došlo k dalším protestním shromážděním v madridských ulicích, provázených zásahy policie, zraněními a zatýkáním. Prohlášení na serveru hnutí Democracia Real YA označuje tyto události za hrubé porušení práva občanů ke shromažďování a svobodě slova ze strany státu. Ti, kdo chtějí naplnit svá demokratická práva k participaci, jsou vytlačováni z veřejného prostoru za pomoci fyzického násilí, praví se v prohlášení.

Ještě předtím ale 29. července vyhlásil premiér Zapatero termín předčasných parlamentních voleb, které se mají konat v listopadu, tedy o čtyři měsíce dříve, než bylo původně stanoveno. Důvodem je patrně rostoucí tlak ratingových agentur a mezinárodních finančních institucí na španělskou ekonomiku. Rozhořčení se prozatím nechystají masově kandidovat, jejich program ignoruje struktury a události oficiální politiky. Spíše jim jde o osvojení zásad přímé a horizontálně organizované demokracie. Rozhořčení ze systému, který se přežil a selhává ve svých prostředcích (politické strany nejsou instrumenty demokracie, ale korporátní moci a chamtivosti), vede nejenom k jeho odmítnutí, ale také k důkladné péči o demokratické prostředky – jde o účast, dialog a vzájemnost. Ptám se Amparo na jejich očekávání, zda Rozhořčení povstali, aby vyhlíželi něco, co ještě není vidět. Amparo kývá – ano, čekají a snaží se připravit na
změnu, kterou si doposud málokdo z nich umí představit.

Autorka je socioložka.

Čtyři druhy pastí

Paula Colliera netřeba představovat – tak by asi mohla začít recenze jeho knihy Miliarda nejchudších. Proč se některým zemím nedaří a co s tím kdekoli na Západě. Ne tak u nás. Tak tedy: v roce 1968 studoval na Oxfordské univerzitě, kde se přidal ke skupině s názvem Oxfordští revolučně socialističtí studenti. Pravicový čtenáři, uteč. Po promoci se rozhodl své ekonomické znalosti využít na pomoc Africe. Posléze byl i poradcem Komise pro Afriku britské vlády, jeho odborná kariéra je však spojená hlavně se Světovou bankou. Jméno si zde získal obsáhlými statistickými studiemi, v nichž mimo jiné ukázal, nakolik bohaté přírodní zdroje ničí předpoklady rozvoje chudých zemí, jak souvisejí s občanskými válkami, nebo jak se rozvojová pomoc projevuje v rizikách státních převratů. Na Facebooku ho nenavrhují na Nobelovu cenu míru jako
Bono Voxe s jeho charitou pro Afriku, ale i když nezpochybňuje ušlechtilost Bonových pohnutek, otevřeně říká, že o bídě v nejchudších zemích planety ví víc než on. Skoncovat s ní lze jenom prostřednictvím a podporou ekonomického růstu. Rozvojová pomoc není řešením, rozhodně ne sama o sobě a rozhodně ne ve své současné podobě, ani přes nedávný závazek ze strany vyspělých zemí k jejímu zdvojnásobení. Levicový čtenáři, prchej.

Afrika +

V knize, vydané v roce 2007, shrnuje Collier výsledky svých analýz od konce devadesátých let 20. století, kdy se naplno věnuje problému „miliardy nejchudších“. Jde o syntézu pracující i s dosud nepublikovanými výsledky, protože pro autora bylo důležitější seznámit s problémem i možnými cestami k řešení širokou laickou veřejnost.

A tím problémem je, že zatímco donedávna bylo obvyklé dělit světové obyvatelstvo na miliardu těch, co žijí ve vyspělých zemích, a několik miliard v zemích rozvojových, dnes se vede dělítko hlavně mezi miliardou těch, co žijí v zemích, které se už po desítky let nerozvíjejí, a několika miliardami, které žijí v rozvinutých či rychle se rozvíjejících zemích. Země, kde žije miliarda nejchudších, leží ze 70 % v Africe a žije v nich většina Afričanů. To je jádrem problému. Collier však celou skupinu označuje jako „Afrika +“. Patří sem totiž i většina vnitrozemských zemí Střední Asie, a odjinud třeba Haiti, Bolívie, Jemen, Šalamounovy ostrovy, Laos nebo Severní Korea. Stačí zmínit Afghánistán, Jemen nebo Severní Koreu, abychom si domyslili, jak se bída může snadno snoubit s bezpečnostní hrozbou daleko přesahující hranice dané země, ale v tom zakopaný pes neleží.

Jde o to, zda budeme ochotní smířit se s tím, že zatímco většině lidí na této planetě se daří slušně nebo stále lépe, anebo mají přinejmenším naději, vedle nás bude zůstávat ghetto, v němž je očekávaná délka života 50 let, kojenecká úmrtnost 14 % a podíl dětí s dlouhodobou podvýživou 36 % (pro srovnání: v ostatních rozvojových zemích jsou tato čísla 67 let, 4 % a 20 %). Kdyby se nynější tempo růstu většiny rozvojových zemí neměnilo, v roce 2050 bude většina zemí rozvinutá. Ale potom by v globálním ghettu lidé stále měli naději dožít se padesáti let a třetina dětí by byla podvyživených. Jak píše Collier, ledaže…

Berlička pro opření?

Největší část států, v nichž se odehrávají občanské války, patří k této spodní miliardě. Periodicky se opakující konflikt je první ze čtyř pastí, které drží miliardu nejchudších u dna. Chudoba, stagnace a konflikt jsou v přímé souvislosti. Zahraniční intervence však může být levná a přitom efektivní, jak díky jejímu odvážnému veliteli ukázala britská operace v Sierra Leone, jež dosáhla úspěchu za pouhých deset dnů. Náklady mohou být mnohem nižší než ochrana před případnými bezpečnostními hrozbami, intervence může i snížit závislost na rozvojové pomoci. Bohužel, intervence v Iráku oponou trhla – změnil se svět uvažování politiků, kteří mohou vojáky vyslat.

Pravděpodobnost válek zvyšují přírodní zdroje. Paradox, že nejchudší země bývají často bohaté přírodními zdroji, paradoxem vlastně není. Zdroje totiž představují snadnou příležitost k obohacení, díky tomu se u moci udržuje vrstva, která stát neustále vysává, což bohatší, vzdělané a kreativní lidi nutí k emigraci, a tím zase země ztrácí příležitost k rozvoji a musí se opírat pouze o vývoz surovin. Podařilo se už do značné míry omezit obchod s „krvavými diamanty“, problémem však je, že hlavní vyváženou komoditou je nyní ropa, o kterou soupeří příliš mnoho firem i států; také Čína, která v tomto směru nemá skrupule. Přesto by vlády vyspělých zemí, i tamní veřejnost, měly dbát na způsob, jakým je získávána.

Ale i kdyby země chtěla vyrábět a svou produkci vyvážet, naráží na třetí past. Do malé země, uvězněné ve vnitrozemí a mezi špatnými sousedy (dalšími členy spodní miliardy) nikdo neinvestuje. Ač to Collier neříká přímo, v podstatě spojuje i vojenské zásahy na ukončení vnitřních válek a podporu zahraničních investic. Především ale volá po srozumitelné berličce, o kterou by se aspoň některé země spodní miliardy mohly opřít: zavést pro ně dočasně nižší cla než pro rozvíjející se asijské státy. Není to férové ani spravedlivé, ale nejchudším by to umožnilo konkurovat ve výrobcích a službách náročných na pracovní sílu, což je to jediné, s čím mohou reálně uspět. Podle Colliera je toto opatření zásadní. Bohužel, kolem roku 2015 budou cla pro asijské výrobky již tak nízká, že pro něco takového nezbude prostor… Má smysl pokračovat?

Pomoc dobrým vládám

Čtvrtou a poslední pastí je špatná vláda. Collier navrhuje poskytovat rozvojovou pomoc podmíněně, ale ne tak, aby byla vázána na hospodářské reformy (takové pokusy tu byly a jsou), nýbrž na kvalitu vládnutí. Tedy především transparentnost. Říká, že i v zemích na dně jsou odvážní reformátoři, kteří musí čelit tlaku těch, co ze státu (přírodních zdrojů, rozvojové pomoci) dlouhodobě tyjí. Ten tlak má i podobu hrozby smrti pro reformátora a jeho rodinu – Collier mnohé z nich i jejich problémy zná osobně. Pomoc by také měla být účelovější, například se soustředit na přístavy a související dopravní infrastrukturu, měla by být také koncentrována do prvních několika let po skončení konfliktu, ale především: měla by být soustředěna do zemí miliardy nejchudších. To by ovšem pro pracovníky rozvojových agentur znamenalo nevítané přestěhování z Ria do Bangui, do čehož se
chce málokomu…

Knihu stojí za to přečíst a zařadit do knihovny jako něco, co v záplavě populárně odborné literatury přináší skutečné poznání, a to v poměrně drobném (cca dvousetstránkovém) a čtivém balení. Problémy jsou zasvěceně, ale srozumitelně pojmenované a vysvětlené, autor čtenáře jako dobrý učitel vede krok za krokem, s mnoha příklady k pochopení možných řešení, a tato řešení vícekrát opakuje a na konci shrnuje. A stojí pak za to se i zamyslet, nakolik je Česko malé a nevýznamné, než aby tohle všechno mohlo nějak ovlivnit. Ať už by se z Collierových návrhů realizovalo cokoli, nejsilnější je jeho poselství: „Nebuďme jenom diváky.“

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

Jedem a kulkou za životní prostředí

Ekosystém Nového Zélandu se dlouhou dobu rozvíjel izolovaně, proto zde najdeme velice specifickou flóru a faunu. Před příchodem člověka tu, kromě dvou druhů netopýrů, nebyli žádní suchozemští savci, lesy byly bohaté na ptáky a hmyz. Mnozí ptáci, neohrožovaní žádným predátorem, dokonce ztratili schopnost létat (například kivi nebo papoušek kakapo). Po příchodu lidí se ale ekosystém začal rychle měnit.

Země pastvin

Odhaduje se, že první lidé, předci dnešních Maorů, začali osídlovat Nový Zéland asi před tisícem let. Živili se jak lovem, tak i pěstováním dovezených plodin. Změna habitatu, intenzivní lov a první dovezené zvířecí druhy postupně začaly původní prostředí narušovat: Maoři například úplně vylovili obří ptáky moa. Zásadní proměnu krajiny však přinesli až Evropané o pár set let později.

Brzy po Cookově plavbě (1769) se k ostrovům začali sjíždět velrybáři a tuleňáři, kterým se podařilo tulení populace zdecimovat téměř do vyhynutí. Na ostrovy během 19. a 20. století také mířily vlny osadníků, které přivezly nejen nové technologie, ale i zvířecí druhy – ovce, koně, drůbež, hovězí dobytek. Porosty obrovských stromů kauri, které rostou až 3 000 let, začaly mizet závratnou rychlostí. Na jejich místě se objevily nekonečné zelené pastviny.

Dnešní krajina Nového Zélandu je stále krásná – zatravněné, svěže zelené kopečky a pláně s malebnými stády dobytka (lesy tvoří asi 25 procent původní rozlohy). Tato krajina je ale výsledkem práce člověka za posledních 200 let.

Vylepšíme les

Raní evropští osadníci vnímali novozélandskou přírodu jako nedokonalou – podmínky a klima sice byly podobné tomu, co znali z domova, ale v lesích nebyla žádná zvěř. Rozhodli se proto tento nedostatek napravit. Kolem poloviny 19. století začaly vznikat „aklimatizační společnosti“, které dovážely a vypouštěly do lesů nejrůznější druhy zvířat: jeleny, divoké kočky, lišky, veverky, lamy, klokany, zebry, dokonce i slony. Řada druhů se v přírodě neujala, ale mnohé ano. Velký problém začala představovat například rostoucí stáda vysoké, která spásáním devastovala lesy.

Další pohromou byl řetězec spuštěný dovezením králíků. Před koncem 19. století už byli tak přemnožení, že farmáři, kterým ničili pastviny, začali volat po nějakém řešení. To se našlo v podobě dovezení lasiček, fretek a hranostajů. Během pár let se ale ukázalo, že tito dravci se nesoustředí ani tak na králíky, jako na ptáky, a původní ptačí populace začaly dramaticky mizet.

Ptáky žere i další dovezený druh, australský opossum, kterému se tu říká posum a který je dnes populární lovnou zvěří. Například si můžete koupit tričko s nápisem „Posumové jsou novozélanské zpomalovací prahy“. Posumové byli dovezeni kvůli kožešinovému chovu v roce 1831 a rozšířili se do volné přírody. Dnes je jejich chov zakázán, protože představují mnohonásobnou hrozbu životnímu prostředí: decimují ptačí populace a ničí lesní porost tím, že žerou mladé výhonky.

Také domácí mazlíčci jako kočky a psi představují pro zdejší nelétavé ptáky pohromu. Dovezeny byly i invazivní druhy rostlin a hmyzu.

Lovte, pomůžete přírodě

Péče o životní prostředí na Novém Zélandu má jinou pozici než třeba u nás. Hlavní zdroj obživy představuje zemědělství a potravinářský průmysl, třetina energie pochází z obnovitelných zdrojů (termální a vodní elektrárny) a turisté přijíždějící za pověstnou krásou zdejší přírody také přinášejí nemalé peníze. Takže ekologické otázky velmi souvisejí s otázkami ekonomickými.

Velká část péče o přírodu se soustředí na boj se zavlečenými zvířecími a rostlinnými druhy. Posumové, kočky, krysy nebo lasičky se chytají do pastí, na vosy čeká jedovatá návnada, jelení stáda se střílejí. Dostat loveckou povolenku je na Novém Zélandu snadné, stačí zajít do jedné z poboček ministerstva životního prostředí (DOC), které fungují jako turistická informační centra a jsou po celé zemi. Lov vysoké zvěře je velkou zábavou pro místní i pro turisty. V posledních letech je populární lov jelenů z helikoptéry, která zvíře zažene na místo, odkud není úniku, a lovec jej pak může pohodlně zastřelit.

Lovecké zátahy cílí také na králíky. Ve městě Alexandra se každoročně koná novozélandská verze oslav Velikonoc: velikonoční hon na králíky. Loni jich během jednoho dne padlo přes 24 tisíc. V jedné jídelně se zdravou výživou jsme zase našli plakát, který hlásal: „Pojďte střílet králíky! Je to zábavné a ekologické!“ Boj proti králíkům se vede i za pomoci biologických zbraní. Několikrát tu byly vypuštěny králičí viry, jako třeba myxomatóza.

Také posumové jsou terčem různých vyhlazovacích taktik. Tihle roztomilí plyšáčkové totiž mimo jiné přenášejí bovinní tuberkulózu, která zabíjí ovce a skot. V osmdesátých letech čítala jejich populace asi sedmdesát milionů, dnes je to po soustředěných akcích asi polovina. I tak je to zhruba šestkrát více, než kolik tu žije lidí. Posumové se nesmějí chovat, jejich kožešina se ale vykupuje od lovců na výrobu módních doplňků. I u výrobků z posumí kožešiny se dočtete, že jejich nákupem se stáváte pravými ekology. Jaký šok pro evropské aktivisty, kteří v mládí chodili na demonstrace za práva zvířat konané před kožešnictvími!

Obnova původních ekosystémů je složitá a nákladná. Daří se to především na malých ostrovech kolem pevniny, které jsou vyčištěné od posumů a krys. Postupně vznikají také „pevninské ostrovy“, rezervace chráněné speciálním plotem, který škůdci nedokážou podhrabat nebo přeskočit.

Pocukrujte to

Mocnou zbraní, kterou DOC proti škůdcům používá, je metabolický jed fluoroctan sodný, nazývaný též 1080. Je nebezpečný hlavně pro savce, kteří zélandské přírodě škodí – lišky, psy, posumy, kočky, králíky. Nový Zéland je údajně největším spotřebitelem tohoto jedu na světě – putuje sem 90 procent světové produkce. 1080 se distribuuje ve formě otrávených návnad položených v lesích a také plošným práškováním. Vláda má právo práškovat i soukromé pozemky. 1080 se tak stává obrovským jablkem sváru. Ministr životního prostředí Steve Chadwick nedávno prohlásil, že „postřiky 1080 jsou stále naším nejlepším nástrojem na omezení škůdců v těžko dostupných horských oblastech. Bez 1080 bychom nedokázali potlačovat bovinní tuberkulózu nebo chránit lesy a život v nich.“

Odpůrci postřiků, ať už jde o lovce, ekology či prostě jen lidi, kteří se bojí o své zdraví, ale tvrdí, že jde o látku, jejíž dopad na vodní ekosystémy a lidské zdraví zatím není dostatečně prozkoumaný. Poukazují také na to, že v suchém počasí a ve studené vodě se jed nerozkládá tak rychle, jak se o něm tvrdí, a že jeho oběťmi jsou i zvířata, v jejichž jménu se tyto postřiky provádějí. Jsou důkazy, že na otravu fluoroctanem zemřeli i ohrožení horští papoušci kea a také domácí zvířata. Je jedovatý i pro člověka. Darell, usedlík z městečka Kurow na jižním ostrově, nám řekl: „Nový Zéland je známý jako zásobárna výborné pitné vody. Vláda ji ale teď systematicky otravuje.“

Mezi vládou a odpůrci 1080 se už několik let vede lítá propagandistická válka. Přesto vláda letos schválila používání fluoroctanu na dalších 15 let.

Pro Evropany, kteří mohou každý zásah do živé přírody vnímat citlivě, protože přece jen nám té divočiny na starém kontinentě už mnoho nezbývá, mohou být tyto ochranářské praktiky těžko pochopitelné. Dělají se ale ve víře, že je stále ještě možné alespoň na některých místech vrátit přírodu do stavu podobného tomu, jaký panoval před příchodem lidí. To už ale v Evropě zjevně možné není.

Autorka dlouhodobě pobývala na Novém Zélandu.

Kůrovec za krkem

Do blokády proti kácení na Šumavě jsme se s kamarády zapojili 29. července. Uvítal nás naprostý chaos. V Modravě místní obyvatelé pořádali demonstraci, jejímž cílem byl střet s blokádníky. Ti v obavách z možných konfliktů zrušili ubytování v místním penzionu a přesouvali se do několik desítek kilometrů vzdálené chalupy, kterou dal k dispozici Jaromír Bláha. Protože na tomto místě již došlo v předchozích dnech k incidentům jako poškozování aut, propichování pneumatik apod., probíhal přesun v napjaté konspirativní atmosféře, což chaos jen zvyšovalo. Nakonec byl ale úspěšně zvládnut a nové útočiště nás uvítalo čerstvě navařenými kotly vegetariánské stravy, která už tradičně k takovým akcím patří. Večerní porada už probíhala v družné a dělné atmosféře. Spát se šlo až kolem půlnoci, i když budíček pro první
skupiny byl už v půl čtvrté a v pět byli v pohybu i největší spáči.

Žádná rekreace

Druhý den v sobotu pracovali hlavně odkorňovači na již pokácených stromech. Blokáda tak neměla valný smysl, a protože šlo vesměs o zahraniční dělníky, nedalo se s nimi ani pořádně domluvit. Napadlo mne, že by se měl volnější čas využít ke komunikaci s místními lidmi, ale vztahy jsou už natolik vyhrocené, že k tomu organizátoři nevidí už důvod. Soustřeďují se spíš na komunikaci s médii a celebritami. Na místo totiž dorazil senátor a poslanec za ČSSD.

I když jsme poprvé na blokádě pobyli jen krátce, přesvědčili jsme se, že střety s dřevorubci a policií nejsou jedinými útrapami, které blokádníci musejí snášet. Veškerý komfort sestával ze studánky, suché latríny a možnosti přespat na podlaze v přeplněné chalupě. Průměrná doba spánku se přitom pohybovala mezi 3 a 4 hodinami a lidi deptala únava a chronické nevyspání. Protest se přitom odehrával v nadmořské výšce nad 1000 m, kde je chladněji, větrno a mnohem častěji prší. Začátek blokády se navíc trefil do období, kdy i celkově na území republiky teploty klesly výrazně pod normál. Území zásahu je z valné časti podmáčené, takže při celodenním pobytu se i kvalitní kožená obuv promočí.

Setkání za rozbřesku

Na Šumavu jsem se podruhé vrátil v půl páté ráno 6. srpna. Auta jsme nechali na parkovišti u penzionu Korýtko ve Filipově Huti a dál pokračujeme pěšky. Na pěším přesunu doprovázím kamaráda, který je tu už s malou přestávkou více než týden. Tvoříme předsunutou hlídku, hlavní skupina touto dobou teprve vstává. Když vyrážíme na pochod, je ještě tma. V půli cesty konečně vítězí světlo nad tmou, zároveň ale začíná pršet. Vzápětí se z mlžného oparu svítání před námi vynoří řada temných postav. Zprávy z předchozího dne o tom, že se zformovaly hlídky z místních obyvatel, nelhaly. Zatímco do obvyklého času příjezdu dřevorubců a policie zbývá ještě nejméně hodina, skupina místních obyvatel už blokuje hlavní přístupovou cestu v místě, které se dá kvůli terénním překážkám jen těžko obejít. U nohou mají kbelíky naplněné vodou.

Lidé před námi při bližším pohledu nepůsobí nikterak výhrůžně, jsou spíš nervózní. Skupinka má pestré složení – mladík menšího vzrůstu, žena středních let, drobný šedivějící starší pán. Jen na obou koncích řetězu jsou impozantnější postavy. Napravo podle oblečení jasně identifikovatelný lesník, zjevně navzdory chladu a dešti docela nažhavený. Na levé straně poznávám mluvčího pražské antidemonstrace Šumavských před ministerstvem životního prostředí, která se konala den předtím.

Zastavujeme několik kroků před živým řetězem. Jsme sice jen dva, ale na vodítku držím respekt budícího německého ovčáka. Neštěká, jen temně vrčí a varovně cení zuby. Abych uvolnil atmosféru, první promlouvám. Hlásím se k mluvčímu pražské antidemonstrace, a když si ujasníme, že já na ně nepustím psa a oni na nás nebudou chrstat vodu z kýblů, rozvine se téměř normální dialog. Připomínám zvěsti o zmanipulovanosti místních občanů, což je vyprovokuje k plamenné snaze dokázat, že tomu tak není. Řada z jejich argumentů je přitom přesvědčivá a podobá se i názorům blokádníků.

Krácení nul

Naše povídání ukázalo silnou frustraci místních lidí ze změn, které byly na Šumavě nastartovány před 21 lety. Když tu hospodařily Vojenské lesy, měli místní práci, v lese byl pořádek a kůrovec nedostal šanci. Z lesa, který byl pro ně zdrojem obživy, se najednou stalo zakázané území, kam nesmějí ani vstoupit, natož si něco odnést. Komu a čemu mají věřit, když se každou chvíli mění koncepce, co se Šumavou? Dostalo se nám také podrobného popisu, co všechno ten který ředitel provedl a jaké škody napáchal. Připomínají, jak byl původně koncept zavádění ochranných opatření rozvržen v etapách na řadu desítek let, aby se příroda i lidé mohli postupně přizpůsobit, a jak se z 20, 30, 50 stalo 2, 3, 5 let. Když diskuse pokročí, jsou ochotni připustit, že za „tenhle bordel“, stejně tak jako za většinu jejich problémů, může v daleko větší míře dravý kapitalismus než zřízení
Národního parku Šumava s bezzásahovými zónami. Uvědomují si to ovšem spolu se svou bezmocí. Působí u nich totiž i zažitý strach z velkých pánů a zkušenost marnosti vzdoru. Ještě že se dá nalézt náhradní nepřítel, na kterého si mohou snadněji došlápnout – ekologičtí aktivisté.

Kdo na koho vyzraje

Náš rozhovor měl přinejmenším jeden efekt – upoutali jsme pozornost antiblokádníků a zvýšili šanci svých kolegů překonat tuto překážku. Po dalším kilometru jsme se dostali k prvním místům plánovaného kácení, vymezeného červenobílou páskou a tabulkami „vstup zakázán“. O kus dál je stanoviště lezců. Vysoko v korunách stromů mají zavěšenou lávku, vybavenou zásobami, které jim umožňují bivakovat i několik dní. Na ni navazuje síť lan – „pavučina“, po níž se mohou přesouvat na několik dalších stromů ve větším okruhu. Ze způsobů, jak zabránit kácením používaným na této šumavské blokádě, je to ten zdaleka nejúčinnější. Po 14 dnech blokády byl zaznamenán pouze jediný případ, kdy se jednomu z policistů ze zásahové jednotky podařilo vyšplhat na strom a sundat několik lan. Je pořád ještě brzy ráno, dřevorubci ještě nedorazili, a je tak čas na výměnu
hlídek.

Přijíždějí auta dřevorubců, ale nezastavují a pokračují dál. Vydávám se za nimi s malou skupinou a po delším pochodu nacházíme odstavená auta. Snažíme se je stopovat dál do hloubi lesa, ale na rozbahněné a rozryté holině se stovkami čerstvě pokácených stromů jejich stopu ztrácíme. Snažíme se spojit telefony s dalšími skupinami, ale spojení vázne, signál je tu špatný. A koordinátor, kterému se nakonec dovoláme, nám není schopen určit, kde se momentálně dřevorubci nacházejí. I když je to už nejméně týden, co party kácečů volí taktiku operativních přesunů na místa, kde blokádníci nejsou, nepodařilo se organizátorům blokády najít způsob, jak se s tím efektivně vyrovnat.

Vrátili jsme se k lezcům a část naší skupiny posílila jejich pozemní podporu. Já s kolegou pokračujeme dál zpátky na okraj zásahové zóny ke stanovišti koordinátora a jeho štábu. Jeho místo zvolili jen několik desítek metrů od toho, které si vybrala pro své velení policie.

Koordinátorem je tento týden Honza Piňos. Angažoval se již v bojích za záchranu Libkovic v severočeské hnědouhelné pánvi, obce, která byla na počátku devadesátých let postupně zlikvidována. Byl tenkrát vedoucím kampaně, nejdříve ve sdružení Greenpeace, a když to z toho vycouvalo, tak pod hlavičkou Hnutí Duha. Piňos se právě telefonicky radí s právníkem, jak pacifikovat osoby, s nimiž blokádníci přicházejí do konfliktu. Místo podávání trestních oznámení, která nemají žádný bezprostřední účinek a posléze jsou stejně odložena, zpravidla pro nedostatek důkazů, může být většího a okamžitého efektu dosaženo jiným způsobem. Obrátí-li se občan na policistu, že hodlá podat žalobu na ochranu osobnosti, musí policista neprodleně na místě zjistit totožnost všech zúčastněných osob a vše zaznamenat. Policisté jsou tak zaměstnáni něčím jiným než zatýkáním blokádistů, a také může takovéto vystoupení z anonymity zchladit horké hlavy většiny útočníků.
Skvělá rada, proč ale přichází až osmnáctý den blokády?

Bez místních to nepůjde

Po návratů domů nalézám v mailové poště výzvu organizátorů kampaně, kde jsou místní obyvatelé označeni za fašizoidy. Ze zpráv se dozvídám, že ráno byli sami účastníci blokády zablokováni dvěma traktory na cestě ze svého místa ubytování. Aktivistovi, který se pokoušel na Modravě na ulici agitovat, nasypali hrst kůrovců za krk. Pro mě je to důkaz, že guerilla proti oficiální moci bez podpory místního obyvatelstva nemá šanci na úspěch. Ignorovat právo vyjadřovat se k věcem, které se jich dotýkají, není možné. Šumavští potřebují delší čas stejně jako v Bavorsku a jinde, aby přivykli myšlence, že divočina může mít stejnou, nebo i větší cenu než hospodářský les. Stavět se k nim jako k bezvýznamným a zmanipulovaným buranům se ukazuje jako chyba.

Autor je dlouholetý aktivista sociálních hnutí.

Text byl redakčně krácen.

napětí

Něco za (skoro) nic

„Tento návrh je zcela zmrzačen, vykuchán a kolegové nemají nad čím jásat,“ prohlásil 4. srpna senátor Jiří Čunek při projednávání novely zákona o České televizi, „výsledek je pro mě podle výpočtů, které jsem získal, absolutně tristní a dá se vyjádřit jednou větou: Občane, šetři, anebo se rozluč s Fondem kultury a s Fondem kinematografie, možná také s digitalizací.“ Komentoval tak výsledek úprav senátního návrhu, kterým původně chtěli senátoři Tomáš Töpfer a Jiří Oberfalzer (oba ODS) v polovině minulého roku zajistit zachování reklamy na ČT. Počítali přitom s tím, že 40 procent z výtěžku dostane Státní fond pro českou kinematografii, 40 procent Státní fond kultury a 20 procent půjde ve prospěch digitalizace archivu ČT. Vyjádřeno v penězích měl činit přínos do Státního fondu kultury zhruba 150 milionů, do Státního fondu kinematografie rovněž 150 milionů korun a na digitalizaci mělo jít asi 80–100 milionů
korun ročně.

Takhle by to nešlo

Tento návrh ovšem narazil v Poslanecké sněmovně. V ní byl nejprve k tématu uspořádán seminář a další vývoj pak senátorům popsal předkladatel Töpfer: „Poslanecká sněmovna nám zákon vrátila s komplexním pozměňovacím návrhem. (…) Reklama na ČT, tak jak ji uváděla digi novela, měla zmizet k 11. 11. 2011, což víte, úplně z obrazovek veřejnoprávní televize, což bylo také na jednání s velkými komerčními hráči přislíbeno a bohužel jsme tomu slibu museli dostát.“ Senátoři tedy začali s poslanci vyjednávat a výsledkem je takzvaný kompromis. Podle něj zůstane v omezeném rozsahu reklama na kanálu ČT2 a ČT4. Výnos z reklamy z tzv. artekanálu ČT2 má financovat Státní fond kultury (ročně asi 10 milionů korun). Výnos z dalšího kanálu spolu s příspěvky komerčních televizí ve výši 2 procent z jejich výnosů reklam má dostávat Fond kinematografie (senátoři odhadují, že bude činit zhruba 100–150 milionů korun za
rok). Poměrně zanedbatelná částka má být věnována na dokončení digitalizace.

Töpfer konečné znění dohody obhajoval především tím, že umožní po šesti letech opět postavit na nohy Státní fond kultury, v němž se již šest let povaluje kolem 40 milionů korun. „Podařilo se nám přesvědčit pana ministra kultury, aby fond nerušil, aby ho zachoval, a pokud bude takto saturován a bude plněn těmito penězi z ČT, z výnosů reklamy, bude především podporovat kulturní projekty v regionech,“ prohlásil senátor. Jeho kolega Petr Bratský (ODS) pak dodal, že od poslanců dostal příslib, že budou dovoleni členové rady fondu, která je dlouhodobě neobsazena: „Byli jsme ujištěni panem poslancem Menclem (…) že v Poslanecké sněmovně na zasedání, kde se bude projednávat tento zákon [novela zákona o ČT – pozn. F. P.], zároveň bude mít volební výbor volbu a dovolbu člena rady a že dochází k politickým shodám. Takže bude naplněna fyzicky tato rada, a tím pádem bude moci být i fond kultury naplňován a bude konečně moci
plnit svou funkci.“

Stamiliony zůstanou komerci

Početná proti se ovšem ozývají ze všech stran. Za prvé nelze vyloučit, že v důsledku „dohody“ poklesnou dosavadní příjmy Státního fondu kinematografie. „Sto padesát milionů nemůžeme zaručit, ale budeme to samozřejmě sledovat a můžeme ještě v budoucnosti tato čísla korigovat,“ připustil při jednání senátor Oberfalzer. Poklesnou také příjmy ČT z reklamy, které novela zakazuje vysílat teleshopping (cca 100 milionů ročně) a reklamu přesouvá ze sledovanější ČT1 na ČT2 a ČT4, což bude znamenat snížení příjmů z reklamy o další desítky až stovky milionů). I nadále pak platí varování před příliš velkou monopolizací trhu. Jak se nechali již v minulosti slyšet zadavatelé reklamy, ovládnutí reklamního trhu Novou a Primou pro ně může znamenat, že si tyto televize budou moci diktovat své podmínky, včetně cenových. Podobné obavy vyjádřili již v minulosti i zástupci mediálních agentur. Reálnost těchto obav v Senátu potvrdil
i Töpfer: „Samozřejmě chápu, že tento kompromisní návrh poruší diverzitu trhu, že komerční televize dobře vědí, že jejich dvě procenta se jim vyplatí, už včera kraulovalo na ČT24, že Prima zvýšila o 4 procenta cenu za reklamu. Přeji jim to, protože odevzdají více na daních, budou možná vyrábět ještě lepší komerční pořady, než vyrábějí, a tím také přidají více na Státní fond kinematografie.“

I přes tyto pochybnosti ovšem senátoři nakonec návrh zákona předjednaný s poslanci schválili. Jen senátor Čunek si neodpustil na závěr diskuse jedovatou slinu vůči kolegům: „Poslanecká sněmovna nám mnohokrát říká – ber, nebo nech ležet. To je situace, kterou tady neustále kritizujeme jako politici a vždycky se musíme ,hrbit’. Víme, že je několik zlodějů, lumpů, korupčníků v Poslanecké sněmovně především, kteří vždycky dokážou zařídit, protože zřejmě toky jdou za nimi či jejich politickými stranami, aby zákon v takové formě, která je špatná a má být předělána, byl. Vím, o kom mluvím.“

par avion

Je léto, doba slunce, krátkých sukní a poloprůhledných šatiček. Není tedy divu, že mnoho Rusů se nemůže zbavit myšlenek na erotiku. Občas ale nabývají prapodivných politických forem s ohledem na blížící se prezidentské volby příští rok na jaře. Oba členové vládnoucího tandemu mají své dívčí fankluby. Méně známé jsou Medvedev Girls, které zatím provedly jedinou mediálně vděčnou akci – My, nebo pivo. V jednom moskevském parku podporovaly iniciativu ruského prezidenta o zařazení pěnivého moku do kategorie alkoholických nápojů tím, že se nechaly vyfotit, kterak ve spodním prádle vylévají dvě vědra se zvětralým pivem. O něco slibněji vypadá projekt Putinova Armáda, jehož členky jsou pod heslem Roztrhám za Putina vyzývány k tomu, aby poškozovaly části své garderoby, nahrávaly si to na kameru a umisťovaly na speciální stránky v jedné ruské
sociální síti. Zatím tam visí jen tři videa, která by nejspíše nevadila ani babičkám Putinových fanynek. Tohoto erotického podtextu některých předvolebních akcí si v 30. čísle časopise Vlasť všímá politický pozorovatel Dmitrij Kamyšev. „Když v roce 1999 západní média poprvé označila Vladimira Putina za ruského macha, v zemi již existovalo pojetí „skutečného muže“, které se od toho západního dosti lišilo. Protože v Sovětském svazu, jak známo, sex neexistoval, vzýván byl obraz ideálního vojáka: čtvercová brada, úsečné povely, suchý humor,“ píše Kamyšev. Putin sice nemá zrovna bohatýrský zjev ani velitelský bas, z pozice prezidenta ale dával všem najevo, kdo je tady alfa samec. V roce 2000 přilétl do stále bojujícího Grozného nadzvukovou stíhačkou, plavil se na jaderné ponorce, létal za kniplem strategického bombardéru a jeho projevy se hemžily výrazy z vojenského a bezpečnostního slovníku. „Během druhého prezidentského období silový prvek
v Putinově image ustupuje prvku pohlavnímu,“ všímá si Kamyšev. Zůstává pouze onen trochu zvláštní smysl pro humor. V říjnu 2006 řekl izraelskému premiérovi Ehudu Olmertovi (patrně v domnění, že mikrofony jsou vypnuty), aby pozdravoval prezidenta Moše Kacava, který byl tou dobou souzen za znásilnění několika svých podřízených. „To je teda chlapák, deset ženskejch! Všichni mu závidíme,“ vyslechl si viditelně překvapený Olmert. Asi dost překvapení byli i účastníci jedné online diskuse, když prezident Putin odpověděl na otázku ohledně prvního sexu: „To si už nepamatuji, ale ten poslední ano. Na minutu přesně.“ Náhlý obrat k tělesnu ze strany Vladimira Putina vyvolal vstřícnou reakci. Skupina studentek žurnalistiky vydala v roce 2010 erotický kalendář, kde budoucí představitelky čtvrté moci vyjadřují své horoucí city k představiteli moci první. V populárním klubu moskevské zlaté mládeže Ráj zase proběhla „Putin Party. Chci premiéra“, během níž polonahé dívky tančily
pod velkým nápisem „Jen Ráj, jen Putin, jen sex“. Co vyvolává takové city u dívek, kterým by Putin klidně mohl být dědečkem? Pravda bude nejspíš banální. Moc je prostě nejlepší afrodiziakum.

Nad podstatně složitějším oříškem přemýšlel v 31. čísle časopise Ogoňok vedoucí sociokulturních výzkumů sociologického ústavu Levada centr Alexej Levinson. Ten si totiž všiml toho, že od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008 se prakticky nemění odpovědi Rusů na otázku ohledně vrcholu krize. „Zhruba třetina dotázaných je přesvědčena, že právě nyní se nacházíme v nejhorším období, třetina si myslí, že to nejhorší máme za sebou, a třetina tvrdí, že nejhůř teprve bude v blízké budoucnosti. Zbývajících deset procent mlčí a neví, co si o tom myslet,“ píše Levinson. Záhadou je, že odpovědi byly stejné v říjnu 2008, kdy se cena ropy propadla k sedmdesáti dolarům za barel. i v červnu 2011, kdy se přehoupla o pět dolarů přes stovku. Levinson se domnívá, že odpovědi jsou dané povahou ruského hospodářství, která není popsaná v klasických učebnicích ekonomie. „V tržní ekonomice během krize některé podniky
zkrachují, lidé jsou propouštěni, jdou na úřady práce, hledají nové zaměstnání. V Rusku se něco takového v dějinách posledních dvaceti let odehrávalo pouze v nevelké části hospodářství. Ve zbytku si podniky, jak se říká, lehly na bok. Práce nebyla, výplaty skoro také ne, jen nějaké zálohy, nikdo ale nepropouštěl. Aktivní část pracovníků odešla sama, dělat taxikáře, prodávat na trhu. Jenže aktivních je menšina. Ostatní nejsou líní, ale chycení do sociálních pastí naší obrovité vlasti. Nemají peníze na cestu, nemají vzdělání, nemají už ani sílu něco měnit,“ píše Levinson. Této většině vlastně nezbývá než čekat. Třetina optimisticky, třetina pesimisticky, třetina z jejich pohledu realisticky.

Tento přehled tisku ale zakončíme optimisticky s 30. číslem časopisu Russkij reportěr. Ten přinesl obří materiál o vypuštění observatoře Radioastron, která bude moci v kosmu s dosud nevídanou přesností sledovat okraje černých děr a hledat tunely do jiných světů. Rozsah, jejž tomuto tématu časopis věnoval, je ovšem oprávněný. Vždyť Rusko vybudovalo největší teleskop na světě: spolu s pozemními stanicemi má délku 330 tisíc kilometrů. Tedy anténa samotného teleskopu má jen deset metrů, ale protože se pohybuje na oběžné dráze se vzdáleností od pěti set do tří set tisíc kilometrů od Země a pracuje synchronizovaně s pozemními teleskopy, dospěl k takové délce. Kromě jasných výhod pro vědce má ale úspěšný start Radioastronu i velký symbolický význam. Rusko se tak vrací mezi vědecké velmoci. Vždyť od rozpadu SSSR se ruská kosmonautika soustředila prakticky výhradně na obsluhu stanice Mir a na vědu jako takovou jí prakticky nezbyly
peníze. A pokud ano, dopadlo to tragicky. Slibná sonda Mars-96 shořela při nepodařeném startu, družice Koronas Foton se zase po vyvedení na oběžnou dráhu přestala úplně ozývat. „Ten projekt je starý skoro třicet let, ale financovat ho začali vlastně teprve před pěti lety. Od dob nešťastného Marsu-96, kterému jsem také obětoval pár let života, jsme nic podobného do kosmu neposílali,“ řekl časopisu technický ředitel projektu Boris Novikov.

Za modravý svět

V rozhovoru pro letošní 18. číslo časopisu Instinkt Jan Stráský zdůrazňuje, že k ředitelování v Národním parku Šumava jej museli přemlouvat. Kdo? „Pan prezident. Klaus mi řekl, když jsem do toho deset let kecal, tak to mám jít udělat. Já jsem o tohle nestál a budu rád, až to skončí.“

Zajímavé na tom není jen Stráského přiznání, že svoji funkci bere trochu jako otravu, a že jeho vztah k ochraně přírody tedy nebude nejoddanější. Za pozornost stojí i to, že za klíčového iniciátora svého angažmá označuje prezidenta Klause. Jen se tím potvrzuje, že na Ministerstvu životního prostředí došlo ke svého druhu nepřátelskému převzetí. Instance, která by měla představovat protiváhu monopolizujících ekonomických tlaků, je sice formálně zachována, avšak obsazena lidmi, jejichž ideologický profil ji z překážky činí nástrojem oněch tlaků. Extrémnost některých Stráského kroků (záměr použít chemické postřiky, kácení v cenných částech parku) přitom umožňuje nepřátelsky převzatému ministerstvu imitovat roli kompromisního činitele, sjednávat „střední cestu“ a tím zamlžovat svou pravou barvu.

Hrad, pod jehož kuratelou se environmentální politika Nečasovy vlády zřejmě odehrává, je přitom v jiných souvislostech znám především důrazem na úlohu volného, co možná neregulovaného trhu, jehož „přirozené“ ekonomické zákonitosti prý nelze měnit pomocí svévolného a autoritativního dirigismu „socialistů“. V národním parku se naproti tomu spontánním přirozeným procesům nevěří. Tam se autoritativně, pomocí modrých skvrn vyznačí stromy, jež jsou prý lesu nebezpečné, a pošlou se na ně dřevorubci. Je nedůvěra v „neviditelnou ruku přírody“ v rozporu s důvěrou v neviditelnou ruku trhu, nebo nám hradní názor na Šumavu naznačuje, co si představit pod „svobodnou společností“ volného trhu?

Rozpor vůbec nastat nemusí. Klausova vysněná společnost, jejíž členové se odnaučí všem sklonům k „socialismu“ a dokonale se sžijí s volnotržní ideologií, bude nevyhnutelně homogenní. Budou v ní existovat odlišnosti, ale ne takové, které by se projevovaly jako „ismy“ – jejich „deviantní“ nositelé tedy nebudou veřejně žádat respekt a uznání své důstojnosti, ani nebudou upozorňovat na strukturální nerovnosti zakotvené ve společenských návycích či předpisech; budou spokojeni s tím, že jsou „tolerováni“, tj. trpěni, nebudou „ideologizovat“, protože ideologie povládne jen jedna. Možná se jim občas dostane i pochvaly od hradního vicekancléře, podle něhož má být homosexuálovi jeho orientace „křížem, který má nést, a zkouškou, kterou Bůh člověku klade do cesty“. Homosexualitu máme tedy vnímat podobně jako neštěstí stíhající biblického Jóba.

Ideologie Hradu jako by zde byla stínem autoritativního starozákonního Hospodina. Nauč se, synečku, hospodařit! Občanská poslušnost, základ demokracie! Když nebudeš pracovitý a šetrný, neviditelná ruka trhu ti dá výchovný pohlavek. Když budeš sám sebe dostatečně disciplinovat a normalizovat (potlačovat své „deviace“), nebude už zapotřebí represe. A tak bude společnost konečně svobodná.

Svobodnou společnost je ovšem třeba bránit – proti evropským komisím, prosazujícím třeba závazné principy ochrany přírody, nebo proti „obludě multikulturalismu“, jež prý ožírá naše národní kořeny (je to takový kulturní kůrovec). V souladu s touto šovinistickou rétorikou je „argument“ některých Šumavanů, který používají proti aktivistům zabraňujícím kácení: „Kde bydlíš?“

Na modravém proudu se však veze i čelný představitel opoziční ČSSD Hašek: „Podporuji stanovisko hejtmanů Chovance a Zimoly a také místních samospráv a lidí, kteří na Šumavě žijí a problém detailně znají. Myslím, že knížecích rad z Prahy či odjinud netřeba. Nechceme mrtvou Šumavu, ale Šumavu, ve které odjakživa žili lidé, a bude zachována pro naše děti.“ Doslova zde platí lidové rčení: „Les pro stromy nevidí.“ Jako by „suchý les“ bylo totéž co „mrtvý les“ a jako by aktivisté chtěli vyhánět ze Šumavy lidi.

Informací podporujících opačný pohled lze přitom najít i v mainstreamových médiích dostatek. Schopnost veřejnosti přetavit tyto informace v erudovanější politická stanoviska je však fatálně omezena ideologickými schématy, která z angažovaných občanů dělají „umolousané a dredaté“ „devianty“.

Nechtěně trefnou třešničkou na dortu je tak nápis na jednom transparentu, který si šumavští usedlíci přivezli na (proti)demonstraci před MŽP 5. srpna 2011: „POŽADUJEME zrušení duhy“ (sic!). Neznalost gramatiky vyprodukovala překlep opravdu příznačný. Proč mít svět tak zmateně barevný, když může být celý modravý?

Autor je filosof.

artefakty

Jan Pfeiffer

Za zády se rozprostírá tušená krajina

Galerie Kostka, MeetFactory, Praha, 21. 7. – 7. 8. 2011

Z prostorné krychle galerie Kostka vymezil Jan Pfeiffer úzký průchod, kterým vede diváka do temné místnosti a pak pomocí vyznačených otisků nohou až doprostřed světlého kruhu promítaného na podlahu. Obvyklá realita se v této intimní projekci pro jednu osobu převrací. Zorné pole diváka je ponechané prázdné, náznak pohybu, děje, načrtnutý v černobílé kresbě, se odehrává ve výseči kruhu za jeho zády. Aktuální videoinstalace pokračuje v autorově zkoumání vztahu člověka a prostoru. Vztah, kterému se nelze vyhnout a jehož prožívání ovlivňuje naše fyzická determinace i sociální automatismy. Jan Pfeiffer, výrazná postava současné výtvarné scény, spoluzakladatel malostranské galerie Pavilon, se pokouší „rozklíčovat“ utváření míst, aby pochopil, jak se v nich žije. V projektu Zkratky zaznamenával cestičky, které si lidé vyšlapávají v parcích, a poté jim na cedulích oznamoval, kolik času a kroků ušetří (při srovnání evropských metropolí se ukázalo, že
se vyskytují ve větší míře v posttotalitních státech). Jak by to vypadalo, kdybychom opustili zavedené řády, ukazuje video Bez kontroly (poprvé promítané na Bienále mladého umění ZVON 2010). Urbanismus města plánuje postava se zavázanýma očima, intuitivně se posouvá k nepředvídatelným řešením. Projekt „Používejte stíny budov bez ohledu na to, co reprezentují“ nás inspiruje k tomu, abychom „ve stínu“ dominant nezůstávali pasivní a naopak je využili k vlastním potřebám (jak předvádí sám autor, třeba ke čtení na dece ve stínu Internationalu).

Martina Faltýnová

Václav Havel

Vernisáž. Anděl strážný

CD, Radioservis 2011

Pro Centrum Paraple vydal Radioservis cédéčko obsahující dvě jednoaktovky Václava Havla. Známější Vernisáž byla natočena v roce 1992. V režii Lídy Engelové tu Bedřicha (v podání Jana Hartla) moří svým spořádaným životem a vzorovým vybavením domácnosti Michal (Tomáš Töpfer) a Věra (Helena Friedrichová). Snaha předvést se v tom nejlepším světle a přitom občas ponížit návštěvníka jeho domnělými problémy je vskutku skvělým příkladem absurdního divadla. Zatímco hostitelé všemi těmi superlativy postupně odkrývají svou vnitřní prázdnotu, pozvaný se pokouší co nejrychleji a nejslušněji ze zatuchlého bytu vycouvat. Kolik se toho vlastně změnilo? Příliš ne, snad jen že majitelé velkolepých sídel dokážou ještě lépe využít stávajícího systému. Prázdnota zůstala. Nepříliš známá je hra Anděl strážný, jejíž nahrávka vznikla již v roce 1968. Spisovatel Vavák (Jaromír Hanzlík) má také neobvyklou návštěvu. Nezvaný host (Jiří Sovák) se od počátku v cizím bytě chová
jako jeho majitel. Postupně se ukazuje, že je to zřejmě agent StB, nasazený na spisovatele. Název dramatu je zároveň jménem Vavákovy hry, nezvaný host je pak hlavním hrdinou, který jako anděl strážný dohlíží na to, aby byl autor v bezpečí, tedy držel hubu. Hru zrežíroval Josef Melč. Škoda, že CD vypadá spíše jako reklamní produkt (včetně reklamního banneru, který zabírá skoro čtvrtinu zadní strany přebalu). Hry i jejich rozhlasové adaptace jsou ale skvostné.

Jiří G. Růžička

František Černý

Portréty pražských herců slovem a karikaturou

Editor Jan Dvořák

Nakladatelství Pražská scéna 2010, 244 s.

Kniha obsahuje medailony českých herců v časovém záběru od první generace Národního divadla (Mošna,Vojan, Kvapilová) po herce dozrávající v 50. a 60. letech minulého století. Texty vznikaly příležitostně k životním datům umělců nebo jako kritiky konkrétních inscenací. Zčásti byly publikované v dobovém tisku (a v autorově knize Pozdravy za divadelní rampu, jež se však v roce 1971 pro výskyt některých tehdy nežádoucích jmen nesměla dostat ke čtenářům), zčásti se objevují poprvé až zde. I když se František Černý (1926–2010) považoval víc za historika divadla než za kritika, kritický spár nezapřel. Měl schopnost literárně přetavit jedinečný divácký zážitek, a tak alespoň něco uchovat z prchavého hereckého výkonu. Rovnocennou složkou knihy, která se nedá přehlédnout, je výtvarný doprovod textů. Hoffmeisterovy, Muzikovy a Bidlovy karikatury, byť stokrát zhlédnuté, neomrzí. Objevné jsou kresby A. V. Hrsky (E. Kohout), J. Šímy (Nataša
Gollová) a Z. Rykra (Andula Sedláčková). Hodně autor vytěžil z koníčka herců-kreslířů (M. Nesvadby, V. Bičíka a J. Šaška). Málo známé jsou Haďákovy portréty Josefa Kemra a Miloše Kirschnera se Spejblem a Hurvínkem a litografie F. Škody zpodobující Marii Vášovou (škoda, že nemohla být reprodukována barevně). Spíše úsměvný je pokus o kreslený autoportrét Jana Třísky z roku 1990. Předmluvu, sumarizující význam Františka Černého pro českou teatrologii, napsal Adolf Scherl, doslov o výtvarném tématu knihy Věra Velemanová.

František Knopp

Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu

Autorka koncepce Hana Rousová

Galerie hlavního města Prahy – Městská knihovna, 26. 5. – 25. 9. 2011

„Zkušenosti, kterých se budu dovolávat, nejsou, nebyly a nebudou nikomu platné, protože nejsou platné ani mně samotnému.“ Věta Jana Hanče vytištěná na zeď nad obrazy úzkosti, marnosti, němoty zastřešuje ostatní výborně vybrané citáty z literatury dobové i dobou objevené (Mácha, Rimbaud, Orten, Blatný, Chalupecký, Kolář, Kainar, L. Kundera, Havlíček, Effenberger). Expozice českého umění let 1938–1948 v Městské knihovně je jeden z kurátorských výkonů roku: hutnost (na několik hodin), koncepčnost (především mladí umělci; doprovodné texty a katalog bez vaty), objevnost (cokoliv od Václava Chada, kresby Olgy Čechové a Čestmíra Kafky, Václav Bartovský, méně známé kusy Jana Baucha, obraz Společnost od Karla Součka, autorské knihy Jindřicha Heislera a spol.), kontext (fotografie z nacistických oslav v pražské Lucerně, z bombardování Prahy, vyhlášky, seznam zvrhlých malířů pro ministerstvo školství a lidové osvěty, rozkrytá propaganda včetně výstavy
Zotavení a pohostinství v Čechách a na Moravě, 1942), rozevřená struktura (prolínání asi dvaceti soudržných motivických oddílů), interpretační podrývavost (část Kýč a umění), důvtip (replika pařížské výstavy z roku 1946, filmové cover verze surrealistických fotografií v podání Zbyňka Baladrána a Evy Jiřičky; citace výstavních postupů). Kromě Hany Rousové se podíleli: Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Milan Pech, Anna Pravdová, Lucie Zadražilová.

Karel Brávek

Člověk člověku kočkou

Modlitba před masitým jídlem

Porcujem maso, jež dnes sníme.

Žehnej nám víc, než zasloužíme.

Básníkův epitaf

Nikdy jsem nezakoktal,

rýmů jsem se držel,

a žil jenom proto,

abych slávy dožel.

Lydie: epitaf

Ke svým hrátkám milostným

hledala vždy divná místa.

Teď tu v hrobě tiše spí.

Že ne prvně, věc je jistá.

Kritik

Kritik zemřel a teď jeho duch

síní, studovnou i halou chodí.

Příznivcům se trochu zředil vzduch,

většině se to však celkem vzato hodí.

Konečně pravda

Doktore, já na vás seru,

už můžu to říct z plných plic.

A bál jsem se vás dlouho věru!

Jenže teď mi v těle nefunguje nic.

Epigramatik

Lidstvo hyne, svět vzal čert,

těžko hledat trefný žert.

(ze sbírky C)

Dobrý den

Doufám, že se máte dobře

Jsem Fredův záznamník

Mám spousty odpovědí

Fred žádnou

tak si radši povídejte se mnou

mým hlavním oborem

je spektroskopická astronomie, ale

taky se dobře vyznám v maďarské kuchyni

mimozemské diplomacii, středověkém

válečnictví, čarodějnictví

a v poezii Jean-Paula Brocharda

Brochardovo dílo není moc známé

a tak kousek ocituji:

„Ach, pařížské střechy, na něž liják

snáší se chladně, a nikdy jinak“

pro řadu nás záznamníků

jsou tyto verše obzvlášť aktuální

chcete-li další odpovědi

nebo jiné než ty předešlé

zavěste

a zavolejte znovu

Ne, řekl svatý Petr

a chřestil klíči

nemůžete volat svému právníkovi

ten slizký práskač už tu byl

ani ne před dvěma hodinami a okamžitě

šel a udal vás

pro špicly tu máme speciální peklo

místnost s ozvěnou, jež vrací všechna

jejich slova

aby měli stálou společnost

nemyslete si, že vám pomůže

když zahvízdáte na rodiče

žádný váš čin nebyla jejich chyba

takže váš právník je sice ze hry

zato tu pro případy domácího násilí jako

ten váš

máme obhájce ex offo

firma Steinemová-Friedanová-Beauvoirová

sem někoho pošle a já vám radím

Dávejte si pozor na ruce

Člověk člověku vlkem

Prý je to pozoruhodné tvrzení

ale proč, když člověk člověku je skoro

vším

a toho je taková masa, že vlčí rasa

nemůže doufat

že se z toho kousavého celku vydělí

Že člověk je člověku vlkem, je rozhodně

normální

pokud z toho vlk neudělá jatka

pak se rozpoutá peklo

spory v osvětlených soudních síních

vlk tvrdí, že si člověk začal

a lidé si mnou ruce a přísně

stále dokola volají Jaký to zlý vlk!

těžko říct, co je horší

když se do přírody zasahuje

nebo když se všemu nechá volný průběh

nejlepší je zanechat sporů

pořídit si dvě koťata

a pojmenovat jedno Eugenia

a druhé třeba Beatrix

Člověk člověku kočkou

to by byl příběh!

Ještě jednou dobrý den

Jsem Fredův záznamník

tohle číslo jste neměli znovu volat

pokud jste mezitím nevytočili mnoho jiných

a jejich odpovědi nebyly pro vás zklamáním

teď vám tedy řeknu tajemství

vesmíru a ušetřím vám další námahu

tady je:

raději si běžte pro papír a tužku

přijde čas, kdy už nebude čas

ne, ani já to nechápu, ale

já nemusím

mám to od věštkyně z Delf,

pramáti všech telefonních záznamníků

a už sem nevolejte

(ze sbírky Odmlouvání)

Z anglických originálů vybraných ze sbírek Backsass (LSU Press, Baton Rouge 2004) a C (LSU Press 1993) přeložil Marcel Arbeit.

došlo

Oslava vyšinutosti?

Když se počátkem devadesátých let 20. století připravovala reprezentativní antologie současné jižanské povídky (jejím sestavením byli pověřeni zkušený prozaik, básník a esejista George Garrett a texaský básník a povídkář Paul Ruffin), znovu se rozběhla periodicky se opakující diskuse o tom, co je to vlastně jižanská literatura, kdo ji píše, jak se dá rozpoznat a proč ji ještě jeden a čtvrt století po občanské válce Jihu proti Severu máme vydělovat jako specifickou a do určité míry nezávislou odnož americké literatury. Antologii, nazvanou Tohle mám (na Jihu) rád (That’s What I Like [About the South], 1993), uváděla stejnojmenná povídka básníka a prozaika R. H. W. Dillarda, který ji rozdělil na devět částí, v nichž postupně defiluje devět rysů spojovaných s jižanskými příběhy: hluboké regionální kořeny, důraz
na rodinná pouta, oslava vyšinutosti, přítomnost výrazného vypravěče, témata rasových traumat a lidské vytrvalosti, příklon k místním tradicím, zkušenost blížící se prohry, smysl pro humor tváří v tvář tragédii a neschopnost zapomenout na minulost. Dillardova povídka je ovšem především parodií a je možné úspěšně namítnout, že všechny výše uvedené charakteristické rysy lze najít i v jiných regionálních literaturách, a to nejen ve Spojených státech.

Jih žije!

Jsou tedy jižanskými autoři ti, kteří se na Jihu narodili, ti, kteří tam v dospělosti dlouhou dobu působili, nebo ti, kteří o Jihu píší? Elizabeth Spencerová, prozaička původem z Mississippi, která strávila téměř třicet let v Itálii a především v kanadském Montrealu, tvrdí: „Člověk patří tam, kde žil před svým šestým rokem.“ Historik William Howarth, jenž také pochází z Mississippi, ale žije v Illinois, popisuje své pocity z návratů do rodného kraje takto: „Kdykoli se vracím na Jih, mé nohy cítí, že jsou vítány, ale hlava se neustále rozhlíží a čeká na vyhoštění.“ Někteří afroameričtí teoretikové zase tvrdí, že každý Afroameričan je vlastně Jižan, protože je tak či onak ovlivněn historickým faktem otroctví. Směr, který jeho představitelé pojmenovali Nová jižanská studia, mluví o globálním Jihu, který umožňuje všechna díla, dříve vnímaná z regionální
perspektivy, interpretovat v daleko širších kontextech. To je jistě v pořádku, ale mnozí upozorňují, že ve spojení „globální vesnice“ není klíčové slovo „globální“, nýbrž slovo „vesnice“, zdůrazňující vztah mezi jednotlivcem a komunitou.

Jižanská identita se od 19. století formovala především negativně, v opozici ke všemu nepřátelskému, cizímu a nejižanskému. Přitom ale nikdy nebyla stálá a homogenní, vždy se vyvíjela; Garrett dokonce tvrdil, že do občanské války byl Jih „nejvíce kosmopolitní a pluralitní částí amerického národa“. V posledních desetiletích se termín „jižanská identita“ používá téměř výhradně v množném čísle a zahrnuje nejen loajalitu k rodnému kraji, rodině a komunitě, ale také preference etnické, genderové a ryze osobní. O „postjižanské Americe“ psal Lewis Simpson už v roce 1980, přesto Jih stále existuje jako živý a aktivní kulturní koncept. Podle Brita Richarda Graye za to může nejen historická zkušenost válečné prohry a stigma otroctví a segregace, ale především specifický jižanský přístup k jazyku ve všech jeho nářečních variantách i k místním zvyklostem a rituálům.

Jih je opředen mýty: každý mýtus vychází z příběhu a žije tak dlouho, dokud zůstává v kolektivní paměti, šíří se a obměňuje se. Nejde o to, jaký je momentální poměr pravdivého a vymyšleného či původního a nového: to, co se k příběhu dodalo, je často důležitější a vlivnější než celá prvotní verze. Mnoho jižanských mýtů se ale časem změnilo ve stereotypy – například mýtus agrárního Jihu vystupujícího proti industriálnímu Severu, jehož pravdivost zaznamenala vážné trhliny již před občanskou válkou.

Buran, macho, šerif a otrokář

V současném globalizovaném světě sice dochází k amerikanizaci Jihu, ale tento proces postupuje také opačně; mohou za to především již zmíněné stereotypy. Ty pomáhá šířit především populární kultura vznikající z větší části mimo Jih: hollywoodské filmy, televizní seriály, žánrová próza. Už za dob Erskina Caldwella a Williama Faulknera, kteří byli před druhou světovou válkou považováni za nejslibnější jižanské autory (tehdy ještě v tomto pořadí), kritikové s nadsázkou psali, že každý jižanský román musí obsahovat nemotivované násilí, pokoutně pálený alkohol, mrtvou mulu, incest a rodinnou tragédii z dob války Jihu proti Severu. V televizních seriálech typu Myšlenky zločince pocházejí z Jihu především zvrhlí a retardovaní vrazi, kteří na své oběti pořádají lov, chytají je do pastí jako zvířata, případně páchají své zločiny pod vlivem náboženských bludů.
Populární kultura dovedla ad absurdum i některé specificky jižanské typy postav: jižanskou krásku, pro niž je rodina vším, ale která se na koni i ve střelbě vyrovná leckterému muži; zlověstného vidláka, jenž zabije nebo alespoň zmrzačí každého, koho nezná od dětství a kdo náhodou zabloudí do jeho rajónu; rasistického zbohatlíka, jenž dlouho po zrušení otroctví nelegálně využívá afroamerickou pracovní sílu; mladého nevzdělaného machistu, který vidí ženy jen jako sexuální objekty; šerifa, který raději než u soudu řeší případy lynčem, a tak dále. Vznikl dokonce specifický subžánr exploatačních filmů, film hixploatační – z anglického „hick“, označujícího burana (článek o těchto filmech viz s. 11).

Paradoxem ovšem je, že tyto stereotypy mají také svou pozitivní roli, neboť zajišťují publikum i pro náročnější a ambicióznější jižanská díla. Popularitu Jihu mají totiž na svědomí právě jeho stinné stránky a idiosynkrasie. Není divu, že mnohé z toho nejlepšího, co na Jihu vzniká, využívá postupy populárních žánrů, které jsou stereotypní již svou zavedenou strukturou; výhodou potom je, že každé vědomé ozvláštnění, každé vybočení ze striktních pravidel upoutá pozornost a dodá příběhu na autentičnosti, nebo alespoň na originalitě. Ve filmu mohou být stereotypy využity v prvoplánových hororech či akčních komediích, ale také v nápaditých a kvalitních dílech vysoce přesahujících své původní žánry. Do této kategorie patří například sžíravá společensko-politická jižanská mozaika Roberta Altmana z roku 1975 Nashville, využívající mimo jiné klišé spojené s country hudbou a zábavním průmyslem, ironická detektivní komedie
o nepřijatelnosti sebevraždy pro maloměstskou jižanskou rodinu Dědictví tetičky Cookie (Cookie’s Fortune, 1999) téhož režiséra, či nezapomenutelná černá komedie bratrů Coenových Bratříčku, kde jsi? (O Brother, Where Art Thou, 2000), v níž si tvůrci dělají legraci i z Ku Klux Klanu.

Adjektiva „žánrový“ a „populární“ nelze chápat v kontextu jižanské literatury pejorativně. Populární literaturou byly už texty jihozápadních humoristů 19. století, ale také Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer, 1876, česky poprvé 1900) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (Adventures of Huckleberry Finn, 1884, česky 1893), dva nejčtenější romány Marka Twaina. Sám William Faulkner napsal během své kariéry thriller Svatyně (Sanctuary, 1931, česky 1935), detektivní román s rasovou tematikou Neodpočívej v pokoji (Intruder in the Dust, 1948, česky 1958), sbírku detektivních povídek Královský gambit (Knight’s Gambit, 1949), v nichž je detektivem státní zástupce Gavin Stevens, slavnou hororovou povídku Růže pro Emilii (A Rose for Emily, 1931, česky 1956) a na počátku své kariéry dokonce i gangsterskou povídku. Walker Percy, autor, který do jižanské literatury přivedl na počátku
šedesátých let křesťanský existencialismus, vytvořil dvojici satirických antiutopií, z nichž první, Láska v troskách (Love in the Ruins, 1971), vyšla v roce 2008 i česky. Cormac McCarthy, kterého se málokdo odvažuje nazvat žánrovým autorem, napsal čtyři westerny, jednu kombinaci westernu s thrillerem a jednu dystopii – tolik oslavovanou Cestu (The Road, 2006, česky 2008). Za významné autory se pozvolna začínají považovat i ti, kteří píší žánrovou prózu téměř výhradně; například James Lee Burke, duchovní otec detektiva z New Orleansu jménem Dave Robicheaux (čtyři Burkeovy knihy vyšly také česky), je stále častěji oceňován jako kronikář a zároveň glosátor společensko-politické situace v Louisianě.

Jih objevovaný Evropou

O současné jižanské literatuře se však ve Spojených státech nepíše tolik, jak by si zasloužila. Zatímco o Williamu Faulknerovi vznikají v průměru čtyři monografie ročně, z žijících autorů je na výsluní kritiků pouze Cormac McCarthy. Mnohé nově vydané jižanské romány se nedočkají kvalifikovaných recenzí vůbec, nebo jen v regionálním tisku. Aby se tato situace změnila, recenzují často díla svých kolegů sami spisovatelé, a rozhodně to není z falešné solidarity. Když v roce 2009 zorganizoval časopis Oxford American, populární čtvrtletník věnovaný jižanské kultuře (založil a sponzoruje ho známý autor soudních thrillerů John Grisham), soutěž o nejvlivnější jižanskou knihu všech dob, obsadil první místo bezkonkurenčně William Faulkner s románem Absolone, Absolone! (Absalom, Absalom!, 1936, česky 1966) a nejnovějším románem v první
desítce byl na šestém místě Věčný divák (The Moviegoer, 1961, česky 2000) Walkera Percyho. Pokud se někde objevila jména současných tvůrců, bylo to jen v doplňkové kategorii podceněných jižanských knih.

S doceňováním jižanských autorů pomáhá Spojeným státům tradičně Evropa. Francouzští „prokletí básníci“ pochopili velikost Edgara Allana Poea v době, kdy byl pro Ameriku jen obskurním regionálním autorem, a Paříž pomohla získat světový věhlas i Faulknerovi. Od šedesátých let 20. století Evropa, především Francie, Německo, Dánsko a Norsko, pravidelně upozorňuje Spojené státy na další významné autory. Norský historik Per Seyersted znovuobjevil pro americkou literaturu regionální autorku z Louisiany Kate Chopinovou, jejíž Probuzení (The Awakening, 1899, česky 2008, viz A2 č. 41/2008) nyní patří ke klíčovým textům přelomu 19. a 20. století, když v roce 1969 připravil k vydání její sebrané dílo. Fred Chappell, který je dodnes na rodném Jihu vnímán především jako básník a esejista, získal Cenu Francouzské akademie za hororový román Dágon (Dagon, 1968), Walkerovi Percymu bylo ve Francii věnováno zvláštní číslo časopisu
Delta již v roce 1981, tedy v době, kdy o něm ve Spojených státech psal jen málokdo, a v roce 1996 získala francouzský Řád umění a písemnictví také prozaička Kaye Gibbonsová. Richard Ford je sice ve Spojených státech dostatečně známý především zásluhou románové trilogie o sportovním redaktorovi Franku Bascombovi a povídek v časopise New Yorker, ale největšího uznání dosáhl rovněž ve Francii, kde jeho povídková sbírka Množství hříchů (A Multitude of Sins, 2001) byla vybrána v roce 2007 jako povinná četba k pedagogickým zkouškám pro učitele literatury středních i vysokých škol a vyšlo o ní několik monografických prací. V Dánsku se v roce 2010 dočkal hvězdného přijetí afroamerický prozaik pocházející z Jižní Karolíny Percival Everett, který od počátku sedmdesátých let napsal již třiadvacet knih, a přesto je jeho tvorba stále jen doménou poučených intelektuálů.

Dalším krokem k zaslouženému zviditelnění mnoha současných jižanských autorů je kniha Stále na pultech: Jižanský román dnes (Still in Print: The Southern Novel Today, 2010), kterou pro nakladatelství Univerzity Jižní Karolíny sestavil dánský odborník na jižanskou literaturu Jan Nordby Gretlund. Kniha obsahuje eseje o osmnácti jižanských románech vydaných mezi lety 1997 a 2010 a dobře ukazuje kvalitu i pestrost současné jižanské prózy, přestože pochopitelně nemohla zahrnout všechny důležité autory – například ty, kteří v uvedeném období psali místo románů povídky nebo poezii. Českého čtenáře může zarazit především fakt, že z osmnácti autorů vyšly v češtině knihy pouze třetině z nich.

Konzervativní český čtenář

Mezery v českých překladech by postupně měla zaplnit edice nakladatelství Argo Jiný Jih. Název je záměrně víceznačný: Jih jako odlišný region v rámci Spojených států, ale také Jih viděný jinak než tradičním pohledem. Edice již nyní, po čtyřech svazcích, zaplnila několik bílých míst – objevil se v ní jeden z nejvýraznějších jižanských románů 20. století, Vysvobození (Deliverance, 1972, česky 2011, viz recenzi na s. 7) Jamese Dickeyho, a postupně vycházejí knihy Flannery O’Connorové, autorky, jejíž groteskní a absurdní příběhy napsané precizním a úsporným jazykem ovlivňují současné autory daleko více než složitější díla Faulknerova (viz článek na s. 6). Edici zahájil v roce 2009 svazek Věci mimo nás, výbor povídek Freda Chappella, autora, který se bravurně pohybuje mezi literárními formami, žánry i styly a patří
k nejvšestrannějším a zároveň nejčtivějším jižanským autorům, a v letošním roce se dostalo i na Velkou rybu (Big Fish, 1998, česky 2011, viz recenzi na s. 9) Daniela Wallace, kterého Chappell, působící na stejné univerzitě (v Greensboro v Severní Karolíně) velmi výrazně ovlivnil.

Český čtenář však má jednu zvláštní vlastnost: nerad si zvyká na nové autory a raději si přečte kompletní dílo spisovatele, kterého zná. Zatímco před rokem 1989 se náklad téměř jakékoli americké knihy prodal v den vydání, nyní si čtenáři z časových i finančních důvodů pečlivě vybírají. První dva díly Hraničářské trilogie Cormaka McCarthyho se sice četly již v devadesátých letech, obrovský zájem o tohoto autora však nastal až o deset let později, když Joel a Ethan Coenové zfilmovali román Tahle země není pro starý (No Country for Old Men, 2005, česky 2007) a Cesta dostala Pulitzerovu cenu. Komický román Johna Kennedyho Toolea Spolčení hlupců (A Confederacy of Dunces, 1980, česky 1985) by se nejspíš nedostal mezi deset nejoblíbenějších knih Čechů, kdyby poprvé nevyšel ještě v éře kulturní nesvobody; v současné produkci by si ho prostě nikdo nevšiml.

Chytání šípů holou rukou

Závěrem si dovolím uvést několik autorů, kteří působí na jižanské literární scéně již několik desetiletí, přesto se s nimi český čtenář buď nesetkal vůbec, nebo pouze prostřednictvím literárních časopisů, jako jsou Aluze, Host nebo Revolver Revue. Josephine Humphreysová vydala čtyři romány a je považována za existenciální autorku navazující na Walkera Percyho, její dosud poslední román je však historickým příběhem o indiánech v Severní Karolíně 19. století. Larry Brown, který předčasně zemřel v roce 2004, je představitelem tzv. špinavého realismu a vyniká především v naturalistickém líčení postav z nižších společenských vrstev. České vydání by si zasloužila i některá z knih Dorothy Allisonové, především její částečně autobiografická, extrémně drsná románová prvotina Bastard z Karolíny (Bastard Out of Carolina, 1992), a za překlad by stály
i povídky či některý z románů Elizabeth Spencerové, která navazuje na tradice psychologického realismu Eudory Weltyové a Katherine Anne Porterové (především druhé z nich čeští nakladatelé také hodně dluží). V roce 2010 zemřel Barry Hannah, jeden z mála experimentálních jižanských autorů, jehož bizarní povídky, často na náměty z jižanské historie, nemají obdobu v celé americké literatuře.

Čeští čtenáři by si zasloužili projít i jiné fiktivní kraje jižanských autorů než Faulknerův okres Yoknapatawpha. Lewis Nordan, nejen rozený vypravěč, ale také jazykový ekvilibrista, jenž umí změnit žánr v rámci jediného souvětí, nás už jednou pozval do mississippského městečka Arrow Catcher – kde je nejoblíbenějším sportem chytání šípů holou rukou a děti se tam učí, že původní název městečka Big Ugly neznamená „velký a ošklivý“, nýbrž že je to indiánský výraz pro domov v lesích – a po Hudbě močálů (Music of the Swamp, 1991, česky 1997) by určitě měly vyjít i další jeho knihy. Pro následující autory by bylo české vydání premiérou. Donald Harington píše o vesnici Stay More, v níž ovšem výzva k setrvání platí pouze pro místních 179 obyvatel, zatímco cizinci příliš vítaní nejsou; jeden z dílů románového cyklu vyprávějí místní kuchyňští švábi. Clyde Edgerton ukazuje ve svých komických románech všední život fiktivního jižanského
města Listre v Severní Karolíně, kde se starousedlíci i nově příchozí musejí vyrovnat s místními zvyky a tradicemi, a Steve Yarbrough,
pocházející z Indianoly v Mississippi, zasadil své romány do smyšleného Loringu, kam se protagonisté vracejí, přestože je tam i po letech nakonec dohoní jejich omyly a hříchy.

Aniž by bylo nutné nějak složitě hledat důvody, proč tomu tak je, jižanská literatura stále patří mezi nejživotnější proudy současné americké literatury a v novém tisíciletí zažívá opět tučná léta. Nejspíš je to proto, že jižanští autoři stále mají k vyprávění příběhů motivaci. Když se na důvody k literární tvorbě zeptali novináře a esejisty Hala Crowthera, který právě psal o konkrétních projevech rasismu, šovinismu a nevzdělanosti na Jihu 21. století, lakonicky odpověděl: „Promiňte, ale někteří z nás se tady snažíme budovat civilizaci.“

Autor je amerikanista, překladatel a literární kritik.

Po koupeli nám vlasy zářily

Kde a jak dlouho jste v zemělodi žila a jak na to vzpomínáte?

V bezprostředním okolí Taos Community – což je malé městečko Taos, ne tedy Reynoldsova Greater World Community, ta je odtud necelých třicet kilometrů – jsem v průběhu dvaceti let navštívila a dočasně obývala v různých ročních obdobích několik zemělodí. Tou nejbizarnější zemělodí byl pro mne starý Castle, postavený celý z plechovek od piva, který se teď právě renovuje.

Poprvé jsem s rodinou navštívila Nové Mexiko v osmdesátých letech. Místo hotelu v Taosu jsme si tenkrát vybrali Bed&Breakfast zeměloď. V tomto na první pohled trochu pohádkovém, trochu snovém interiéru jsme byli obklopeni pocitem harmonie. Možná, že na mě takovým klidem působily vnější i vnitřní obliny, pokoje, kuchyň i koupelna obklopené skleníkem, krásné světlo a fakt, že všude něco rostlo a oživovalo vnitřní prostor.

Co jste měla na bydlení v zemělodi nejraději?

Výbornou vodu! Byla měkká, téměř sládla na jazyku a navíc po koupeli nám vlasy zářily a kůže byla nádherně hebká… Byla to buď dešťovka, čištěná přes keramický filtr, nebo voda studniční z hloubky až dvě stě metrů, nefiltrovaná. Příjemné teplo. V zemělodích se krásně spalo. Kuchyň v zahradě – či zahrada v kuchyni – mi umožnila připravit si kdykoliv jídlo z toho, co dům dal, a že toho bylo požehnaně. První civilizovaný záchod, kde se nesplachovalo pitnou, nýbrž užitkovou vodou.

A chybělo anebo vadilo vám tam něco?

Ne, naopak jsem si uvědomila, co všechno mi vadí v mém běžném evropském životě. Chyběla mi pak zeměloď, která se o mě stará a do níž pošťák nenosí složenky za vodu, světlo, topení a odvoz odpadků. Zeměloď mě inspirovala, osvobodila a darovala mi spoustu času.

Čemu se členové komunity přes den věnují?

Probouzelo nás svítání a uspávala tma. Bylo to naprosto přirozené. Žili jsme bez hodin, orientovali jsme se v čase naprosto běžně podle slunce. Denně jsme se věnovali zahradě – bylo třeba zalít, vyplít, zasadit, sklidit. Dost času jsem věnovala přípravě jídla, teprve tam jsem se také naučila péct vlastní chleba. Začala jsem i jinak vařit. Věnovala jsem se hodně synovi, chodili jsme pěšky téměř denně do nedalekých přírodních horkých pramenů v kaňonu řeky Rio Grande, to nám zabralo i několik hodin. Z pozorování západů a východů slunce se stal každodenní rituál. A když někdy zapršelo, dělala se venku většinou dvojitá duha, která se ve velkém oblouku skvěla v jasných barvách nad Taosem. Noční nebe bylo plné hvězd a Mléčná dráha na dosah.

Každý se věnuje své práci. Řekla bych, že se hodně staví, dostavuje, přistavuje atd. Na zemělodi se dá pořád něco tvořit. Čím déle v ní člověk žije, tím víc se nechá inspirovat. Navíc je pořád po ruce krásný stavební materiál, hlína, lahve, dřevo, plechovky atd. Když je třeba udělat nový plot nebo novou omítku, uspořádá se večírek – mudding party. Přijde spousta lidí, je legrace a práce je brzy hotová.

Mimo město vzniklo koncem šedesátých let několik komun – New Buffalo a Morning Star byly asi ty nejznámější a největší. Fungovaly skutečně jako komuny. Earthship – Greater World Community přišla až po nich. Věnovaly se především ekozemědělství, přebytky prodávaly na farmářském trhu. V trochu jiné podobě existují dodnes.

Jak a v čem se v zemělodi třeba myje nádobí nebo pere a vůbec jak se nakládá s vodou, které v Novém Mexiku není mnoho?

Jsou zemělodě, které si vyrobí tolik energie, že mají i elektrickou pračku. Nádobí se myje v dřezu i v myčce na nádobí, tak jako kdekoliv jinde. Na mytí i praní se používají pouze přípravky, které jsou k přírodě šetrné. Základním rozdílem je ale úplně jiný přístup k vodě a k energii celkově. Dospělí i děti s vodou ani s energií neplýtvají. Není k tomu žádný důvod. Lidé spotřebovávají celkově všeho méně, k přírodě se chovají šetrně. Méně se vyhazuje, co jde, se zrecykluje nebo rozdá, zbytek se zkompostuje.

Dá se v zemělodi žít úplně soběstačně?

Ano. V zemělodi se dá každopádně přežít a není to vůbec žádné živoření. Chováte-li vy nebo někdo ve vašem okolí drůbež, domácí zvířata, máte samozřejmě mnohem větší výběr. Jeden můj kamarád má opravdu velkou zeměloď – farmu vysoko v horách se vším všudy. Do Taosu nebo do Santa Fe dojíždí maximálně jednou za měsíc. Samozřejmě, když k němu jede návštěva, ví, co má přivézt s sebou. Každopádně se vám nemůže stát, že doma není nic k jídlu!

Myslíte si, že se skutečně zrealizuje projekt pražské zemělodi?

Věřím tomu a usilovně na tom spolupracuji. Ráda bych se zmínila o veřejné sbírce, kterou naše občanské sdružení Zeměloď vyhlásilo na stavbu první české zemělodě, která by se měla uskutečnit na jaře 2012.

Proměny v lůnu

Sedí-li za bílého dne ve velké vaně uprostřed místnosti matka a pozoruje svého malého syna, kterak naproti ní ve stejné vaně a stejně nahý v žákovsky vzpřímeném postoji recituje lidové říkadlo, je v tom něco hravého a něco zvráceného. Jako zvrácenou hru obnažující intimní polohy lidské posedlosti v její konejšivé i zraňující podobě pojal maďarský režisér Benedek Fliegauf i celý svůj nejnovější film – Lůno. Scéna, jež se dostala také na alternativní (provokativnější) verzi plakátu, sestává z jediného dlouhého záběru zpoza nahého chlapeckého zadku na jakoby zasněný obličej matky bezstarostně uvelebené ve vaně a hledící vzhůru k tváři stojícího syna, divákovi skryté. Malý Thomas tu recituje známé anglické říkadlo „A Man of Words and not of Deeds“, v němž je na počátku onen „muž slov, ne činů“ přirovnáván k zahradě plné plevele. Odříkává tím současně i alegorii příběhu Lůna jakožto poetického filmu
o koloběhu života, o proměnách a rupturách rezonujících na pozadí, či lépe (doslovně) řečeno uvnitř, v lůnu, stálosti.

Schránky tajemství

Ve zmiňované básničce se v lehce nonsensovém duchu z plevele stává sníh, ze sněhu ptáček, z ptáčka orel v oblacích, oblaka řvou a mění se ve lva ve dveřích, dveře praskají a stávají se klackem přetaženým přes záda, záda svědí, bolí jako kapesní nožík zaražený do srdce, srdce krvácí – a pak už jen smrt. Asociativní vazby jsou tu tedy zpočátku vytvářeny mezi věcmi (plevelem, sněhem, ptáčkem), aby je nahradily podobnosti dojmů (řvaní oblak, praskání dveří, rány klackem) – lyrická imprese se mění v naturalistickou a končí smrtí. Téma metamorfózy, proměny, nekonečné smyčky, v níž je zánik vždy současně i zrodem něčeho nového, rozvíjí Fliegauf v Lůnu důsledně na několika rovinách. Nejzjevněji samozřejmě příběhem dívky (Rebeky), jež záměrně zplodí repliku (klon) svého někdejšího, nešťastně zahynuvšího přítele a i s tímto klonem pak znovu otěhotní. Věrný pověsti atmosférického mága, esenciálně vepsané do
jeho předchozího, v mnohých ohledech hraničního filmu Mléčná dráha (Tejút, 2007), zasazuje Fliegauf tuto vývojovou spirálu do kulis tajnosnubné, ve statických obrazových kompozicích rámované přímořské scenerie ve věku bezčasí, a dovoluje tak stylu zapříst významový dialog s jádrem příběhu.

I v Lůnu se Fliegauf ukazuje jako vnímavý pozorovatel krajiny s citem pro poetiku nehostinnosti. Těží zde z přirozené fotogeničnosti severských pláží, stroze půvabných, jsou-li prosvětlovány nesmělým, matným zimním sluncem i bičovány větrem a deštěm. Jednotlivé záběry Lůna přitom fungují jako schránky tajemství – jsou to obrazy oku libé, jejichž střídmost činí magickým a zdánlivě významuplným každý nepatrný detail, včetně ohryzku hrušky, pupíku, bílého králíčka, banánu či malůvek na stěně Rebečina dětského pokoje. Ty ostatně významuplné zcela nepokrytě jsou, neboť představují, podobně jako říkadlo, další shrnutí příběhu uvnitř příběhu. Dva domky, děti na kole, šnek, krávy, trajekt – obrázkové resumé Rebečina dětství s Tomym.

Škála chmur a úsměvů

Lůno je další Fliegaufovou symboly prodchnutou filmovou skladbou, avšak skladbou spíše baladickou než melancholickou, neboť v ní hraje příběh (byť stále vcelku minimalistický) přece jen významnější úlohu než v předchozích autorových snímcích. Do kompozičně propracovaného vizuálu se zde totiž proradnost lidí i osudových nahodilostí života neotiskuje jen jako nemotivovaná stopa, ale velmi zásadně modeluje dramatický vývoj filmu. I pro ten je přitom klíčový motiv proměny – snímek totiž funguje na principu opětovného nastolování určitého stavu věcí a budování jemu příslušející atmosféry, díky níž si divák navyká na určitý rytmus dění a vytváří si očekávání ohledně dalšího vývoje filmu. Tato očekávání jsou nicméně vždy vcelku záhy narušena nepředvídatelnou změnou. Dětské dovádění přeruší Rebečin odjezd do Japonska, rozvíjející se vztah dospělejší Rebeky a Tomyho zničí Tomyho smrt, rodinnou pohodu Rebeky a nového malého Tomyho-klonu naruší
předsudečný xenofobní postoj vesničanek ke klonovaným dětem, jenž oba hrdiny donutí žít na samotě „konce světa“. Tam do jejich vztahu bezelstně vstoupí Tomyho dívka Monika a nakonec i matka původního Tomyho. A po celou tu dobu, od počátku do konce, tiše bují Rebečina dlouhodobě neuspokojovaná, a přece otevřeně nevyžadovaná a zpočátku snad i zapíraná touha po sexuálním naplnění vztahu. Zatímco drobné změny spíše komplikují možnost Rebečina od počátku tušeného „smíření“, klíčová proměna – zrození Tomyho klonu – má oživit ztracenou naději. Nejen vcelku průhlednou variací na oidipovský komplex se tak Fliegauf vztahuje k antickému dramatu, když neméně antický motiv proměny zakomponovává do celkové struktury díla.

Fliegaufova dramatičnost je zde však současně dramatičností takřka nemluvnou – je dramatičností mimiky, gest a jednání. Jeho postavy jsou spíše mlčenlivé, mluví-li, pak střídmě, mnohdy jen v holých větách, osloveních, pozdravech, jednoduchých otázkách. Jen Tomyho živelnosti v několika okamžicích Flieghauf dovolí verbalizovat své sympatické bláznovství. Zbytek nechává na mimickém a pohybovém umu protagonistů (Evy Greenové, Matta Smithe a Tristana Christophera v roli desetiletého Toma) – od škály chmur a úsměvů v tváři Greenové Rebeky, z nichž tím nejzajímavějším je ten v první chvíli snad i malinko pobouřený, současně však šokovaně okouzlený, souznící, který už miluje, a přece se znovu zamilovává; až po Tomyho-Smithův vzteklý výstup s nesypající slánkou, završený teatrálním přesolením jídla vodopádem z plné hrsti.

Oproti formální vyhraněnosti bezeslovné Mléčné dráhy je Lůno snímkem o poznání konvenčnějším a jako mezinárodní koprodukce i „diváčtějším“. Zcela pochybený je však jeho výklad zahraniční kritikou, jež se bezpředmětně chytila fantastikou zavánějícího motivu klonování a snímek v podstatě jednoznačně odvrhla jako nepodařený pokus o science fiction. Kdo by totiž ve Fliegaufových světech hledal triviální oporu v žánrových schématech, znechucen upadne. – Ne tak ten, kdo se bezpředsudečně opře do náladových tenat jeho obraznosti.

Autorka je redaktorka časopisu Cinepur.

Zeměloď jako pozitivní virus

Na tiskové konferenci v první den vaší návštěvy v Praze padlo překvapivé sdělení, že byste snad na žádost pražské radnice mohl v Praze postavit jednu ze svých zemělodí. Posunul jste se mezitím o něco od nápadu k realizaci?

Mluvili jsme o tom samozřejmě nejen na tiskové konferenci. Byli jsme se podívat na pozemek, kde by dům mohl stát, a město pochopitelně zajímá, na kolik by celá stavba vyšla, což zatím nedokážu odhadnout. Každopádně lidé z magistrátu, s nimiž jsem se setkal, o tom projektu mluvili, jako by se měl uskutečnit. Záleží to na spoustě věcí, ale zatím se zdá, že se všechno ubírá dobrým směrem.

Byla by pražská zeměloď vaší první zkušeností s realizováním stavby v této části Evropy, anebo v Evropě vůbec?

V Evropě už jsem stavěl na několika místech – ve Španělsku, Francii a Skotsku. Šlo ale vždycky o malé stavby. V případě Prahy se zdá, že by projekt byl financován vládou, ne malými soukromými skupinami, a tak by mohla vzniknout daleko větší ukázka mého záměru, než představují všechny mé evropské stavby dohromady.

Co je tím záměrem?

Ukázat lidem, že to, v jakém domě žijí, určuje, do jaké míry jsou pány vlastních životů. Představte si to asi takhle – chcete bydlet ve vlastním domě, ale nemáte na něj peníze. Takže si vezmete hypotéku, pořídíte si běžný dům a tím se rozbíhá celý maraton stresu. Musíte pravidelně splácet hypotéku, platit účty, nakupovat jídlo, k tomu možná přijdete o práci, ale kvůli veškerému placení si nemůžete dovolit ani chvilku nepracovat, a tak třeba musíte dělat něco, co neděláte rádi, jste pod obrovským tlakem, nespokojení, nestíháte, a to už si chodíte pro recepty na antidepresiva, prášky na spaní, projímadla, viagru… a mohl bych pokračovat do nekonečna.

Zatímco zeměloď nabízí co?

Především svobodu. Jednorázovou investici za dům, který se postará sám o sebe i o vás. Vodu, která přichází shůry, energii ze slunce, která nikdy nedojde, teplo bez topení a jídlo, které si vypěstujete ve sklenících uvnitř domu. Žádné placení účtů po zbytek života. Já sám v takových domech žiji už čtyřicet let. Je to velice pohodlné a vědomí, že ať se ve světě bude dít cokoli – pokud mi nespadne bomba přímo na dům –, nebudu mít nedostatek, co se základních potřeb týče, ze mě snímá opravdu velkou dávku stresu. V současné době vnímám lidstvo jako rostlinu ve velmi malém květináči, kde má velmi málo vody a živin, tak tak přežívá, živoří. Ale kdybychom takovou rostlinu přesadili, dali jí více prostoru, vláhy i živin, vzkvétala by a prospívala. A přesně to by se mohlo stát s lidmi, kdyby se oprostili od stávajícího způsobu bydlení, který je řízen ekonomikou, tradicí a dalšími věcmi. Představa světa plného takhle spokojených
lidí mi dává chuť do další práce.

Není nás na to ale příliš mnoho? Při sedmi miliardách obyvatel na planetě si nedokážu představit, že bychom každý žili ve své zemělodi.

Ale je ještě tolik nevyužitých ploch! Nejsou tam zavedeny sítě, ale ty v mých domech nejsou zapotřebí.

Ale třeba tady v Česku řešíme jiný problém – nedostatek půdy. Jsme malá země a trpíme přílišným zastavováním půdy, která by mohla být využita jinak, především k zemědělství.

Na to se dá dívat dvěma způsoby. Jeden je, že kdekoliv, kde už stojí dům, se dá pěstovat jídlo – na střeše či uvnitř domu. Nemuselo by se pěstovat jinde, alespoň částečná produkce jídla by se mohla uskutečňovat ve městech. Kamkoliv se podívám [sedíme v Nosticově restauraci na Kampě – pozn. B. S.], všude by se mohlo pěstovat. Neříkám, že chci jít a zastavět všechnu dostupnou půdu. Naopak, kdekoliv ve městě bych mohl aplikovat svůj koncept bydlení – konkrétně tady v Praze bych určitě nedosáhl toho, aby byl každý dům úplně nezávislý na sítích, ale zcela jistě bych dosáhl toho, že by se spotřeba energií a vody každého domu snížila o sedmdesát procent. Kdyby tak celý svět snížil svoji spotřebu o sedmdesát procent, měli bychom po problémech. Takže nás na to opravdu není příliš mnoho, planeta by uživila daleko více lidí, kdyby toho lidé nepotřebovali a nespotřebovávali tolik.

Další překážkou k většinovému životu v zemělodích by mohly být společnosti, které nám elektřinu, vodu a kanalizaci poskytují. Žijí z toho, že jim platíme, a nejsem si jistá, zda by se jim líbila masová nezávislost na jejich službách.

Samozřejmě, pro takový způsob života a myšlení může být ekonomika překážkou. A já se takové společnosti nesnažím podkopávat, ale obcházet, jít skrz ekonomiku a za ni. Ekonomika je v pořádku, pokud se jedná o motorky, televize s plochou obrazovkou a podobné věci, ale jde-li o samotné lidské žití, existenci každého z nás, tak to by ekonomice podléhat nemělo. V tom vnímám ekonomiku jako draka, kterému je třeba setnout hlavu. A tak se snažím lidem ukázat cestu, jak se stát na ekonomice co nejméně závislými tím, že budou mít vlastní elektřinu, vlastní vodu, dům, který se sám zahřívá i ochlazuje, a že za to nebudou platit nikomu žádné účty a k tomu si ještě vypěstují vlastní jídlo. Tím, že zmenší svoji potřebu peněz, oslabují i moc, kterou ekonomika má nad jejich životy.

Vrátím se zpátky k pražské zemělodi. Víte už, kde by mohla stát a k čemu by měla sloužit?

Mluví se o pozemcích v areálu zoologické anebo botanické zahrady, a o jejím účelu diskutujeme. Já zastávám názor, že by měla být především vzdělávacím centrem, které si mohou projít jak místní, tak turisté, a podívat se, jak funguje a jak se v ní žije. Podobně je tomu v naší komunitě v Taosu, kde si můžete zemělodě prohlédnout, podívat se na videa o tom, jak se stavějí, a některé si můžete dokonce i najmout na noc, abyste si vyzkoušeli, jak se bydlí v domě, který si sám vyrábí energii a hospodaří s ní, aniž byste pro to museli něco udělat.

Většina zemělodí, které jste postavil na nejrůznějších místech planety, nějakým způsobem odráží atmosféru, kulturu toho kterého místa: třeba vaše stavby v Novém Mexiku, postavené v trochu indiánském duchu. Už jste přemýšlel o tom, jak by mohla vypadat ta v Praze?

Určitě hodně pražsky, ale nejenom pražsky. Představuji si ji jako svým způsobem sochařské dílo, které vyjadřuje styl tohoto města. Zatím se tu rozhlížím, vstřebávám a nechávám se inspirovat. Praha je ve své „pražskosti“ velmi bohatá, a tak si myslím, že je důležité, aby i na té stavbě bylo vidět, že je její součástí. Ale nebude to jen „pražská“ stavba, stejně jako moje stavby v Novém Mexiku nejsou čistě „novomexické“. zemělodě jsou samy o sobě konceptem, stavbami, které vypovídají nejen o kultuře daného místa, ale hlavně o současném duchu naší planety a světových fenoménech, které potřebujeme k tomu, abychom přežili – vodě, stravě, přístřeší, teple, pohodlí, elektřině a recyklování odpadu. Nejde jen napodobovat to,
co už tady stojí, protože ostatní domy ve městě jsou jen skořápky, obaly napojené na sítě – elektřinu, vodu a kanalizaci –, nejsou to stroje. A zeměloď je strojem, kromě toho, že je i budovou.

Proslavily vás nejen soběstačné zemělodě, ale také materiály, které na jejich stavbu používáte. Jste architektem odpadu, používáte ojeté pneumatiky, plastové lahve, cihlu z plechovek od piva jste si v sedmdesátých letech nechal ve Spojených státech dokonce patentovat. Víte o dalších lidech, kteří používají odpad jako stavební materiál?

Nenapadá mě žádný dobrý příklad. Lidé například šrotují umělohmotné lahve a vyrábějí z nich nákupní tašky, ale to jednak není stavební materiál a také už je to opětovné vyrábění, ke kterému je zapotřebí dalších technologií, spotřebovávajících další energii. Často o tom mluvím. My se snažíme jít co nejjednodušší cestou – lahve používáme víceméně tak, jak jsou, stejně tak pneumatiky, plechovky od piva. Sbíráme je a stavíme z nich. Tuhle cestu jsem zvolil i proto, že často pracuji v zemích, kde si lidé nemohou dovolit nakoupit ani ten nejlevnější materiál. Třeba na Haiti jsme dětem rozdali gumové rukavice a poslali je do ulic, aby sesbíraly lahve, kartonové krabice a polystyrén, který se tam povaloval. Ony to všechno nashromáždily, roztrhaly na malé kousky a těmi jsme potom naplnili pytle na rýži a použili je na izolaci. Tím jsme zabili tři mouchy jednou ranou – děti měly práci, čistily ulice a ještě vyráběly
izolaci.

Odlišujete se tím od ostatních?

Nejsem společnost, která se snaží prodat nějaký výrobek. To není můj cíl. Pokouším se názorně předvádět nápad, myšlenku. Nabádám k tomu, abychom se chopili toho, co se okolo nás povaluje, a použili to, abychom využili slunce, deště a biologie, a tak učinili svět lepším místem, než je, a to mi pomáhá dělat to, co dělám.

Pomáhá vám ve vaší práci, kdo jste, vaše jméno?

Určitě, jelikož se myšlence soběstačného bydlení věnuji a propaguju ji už čtyřicet let, což mi otevírá dveře o něco více a jednodušeji. Těch čtyřicet let za to stálo.

Zpátky k opětovné výrobě dalších produktů z odpadu. Vy se ubíráte jinou, jednodušší cestou. Co si o znovuzpracování odpadních materiálů myslíte?

Rozhodně je to lepší než nic. Na skládkách se tyčí doslova hory pneumatik a umělohmotných lahví, takže kdokoli s nimi jakkoli naloží, je to dobře. Je to zvláštní – jako kdybychom si ten odpad vynalezli, stali se oběťmi vlastního odpadu. To nikde v přírodě neexistuje. Inspiroval jsem se stromy – ty shodí listy, které se pak v zemi rozloží, a ta se tím stane bohatší a výživnější i pro další stromy. Je to úplně jednoduché a já se snažím fungovat stejně. Pro mě není rozdíl mezi použitou umělohmotnou lahví a řekněme kusem opracovaného dřeva. Obojí jsme vyprodukovali a můžeme použít. Takže ve skutečnosti nejde jen o přeměňování odpadu na stavební materiál, ale o přeměňování toho, jak přemýšlíte, protože díky tomu odpad vůbec vznikl.

Co třeba igelitové pytlíky? Dají se i ty na něco použít?

Samozřejmě, dá se z nich udělat skvělá izolace, když se smíchají třeba s kartonem, natrhanými novinami, ale i senem anebo jiným biologickým materiálem a naplní se jimi větší pytle. A tím se ušetří hodně peněz za továrně vyrobenou izolaci, která je drahá a její výroba vyžaduje velkou spotřebu energií, nemluvě o přepravě, která je s tím vždycky spojená.

O těchto aspektech spojených s izolací se hodně mluví v souvislosti s pasivními domy. Od roku 2020 budou muset být všechny pasivní domy v Evropě tak dobře zaizolované, aby odebíraly energii blízkou nule. Ale právě proto, že výroba izolace je tak neekologická a za tímto účelem je jí potřeba tolik, vzniká polemika, zda má výstavba pasivních domů smysl. Jste zastáncem takového druhu bydlení?

Cokoli, co sníží nutnost anebo nás zcela zbaví potřeby štěpit jádro, je dobré. Nemusíme nakupovat drahou izolaci, ale můžeme si ji vyrobit tak, jak jsem to popsal. V Norsku jsme postavili dům, který jsme tak dobře utěsnili a odizolovali izolací vyrobenou právě z nařezaných kartonových krabic, že když jsme ji pak ukazovali majitelům, vzduch uvnitř se ohřál o dvanáct stupňů jen z tělesného tepla přítomných. Stejně tak se dá k vytápění použít třeba laptop a jiné malé formy energie, za předpokladu, že jsme důkladně postavili. U starých, tradičně postavených domů se dá nejrůznějším „odpadem“ anebo vedlejšími produkty naší existence odizolovat alespoň střecha a tím se spotřeba energie výrazně sníží. Jaderné elektrárny k životu opravdu nepotřebujeme.

Zemělodě jsou stavby povětšinou neobvyklé, osobité, často vyzývavé. Z filmu, který o vás byl natočen, vyplývá, že jste se potýkal s mnoha problémy kvůli zákonům a pravidlům, které jste musel dodržovat. Ty jsou v Evropě možná přísnější než ve Spojených státech. Jak s tím nakládáte?

Nejsou nijak přísnější, situace v moderním světě je všude víceméně podobná. Skutečnost je taková, že pravidla, která se při stavbě domů musí dodržovat, omezují to, aby se budovy vyvíjely. A tak budovy nefungují, systémy nefungují, infrastruktura nefunguje – to je stejné všude ve světě. Energie, kterou dnešní budovy spotřebovávají, přichází z atomových elektráren, a ty představují obrovské nebezpečí, podívejte se do Japonska. A lidé si začínají uvědomovat, že je potřeba přehodnotit přístup k určitým věcem – a do toho v neposlední řadě spadá i způsob bydlení. Takže tím, co bylo před deseti, patnácti lety průkopnickou myšlenkou na malé scéně, se dnes lidé zabývají ve velkém a to mi otevírá dveře. Vždycky upozorňuji na to, že nestačí jen postavit architektonické dílo, ale musíme se zabývat i elektřinou, vodou, sanitací a zdrojem potravy. Proto jsem pro své stavby vymyslel název Biotecture, což myslím nejlépe vystihuje to,
čím jsou, a z toho pohledu se dají nazývat uměním. Snažím se spojit tradici a kulturu se způsobem myšlení, na jehož konci stojí dům, který se o své obyvatele postará, aniž by to ubližovalo planetě, a tím ji a lidstvo, které se od ní odpojuje, znovu sbližuji.

Daří se vám tedy právě tento přístup vměstnat do často omezujících paragrafů?

Daří. Pracujeme například na projektu v centru Manhattanu a tamější úředníci jsou nadšení a hodlají zkušenost naší spolupráce využít k úpravě stávajících regulí tak, aby byly k projektům trvalé udržitelnosti vstřícnější.

Takže když chcete něčeho dosáhnout, už neporušujete zákony?

Ne, ani proti nim nebojuji, přizpůsobuji si je. V každé zemi je spousta lidí, kteří vytvářejí legislativu, a ti sedí na svých velkých zadcích, pijí kávu, svačí, dlouze rozkládají a dohadují se. Ale dění ve světě nabírá opravdu rychlý spád, spěje k horšímu a není čas se dohadovat! Takže než bych se s nimi dohadoval, radši jim navenek vyhovím a přitom něco schovám, zatajím, udělám po svém. Je to, jako když máte psa, on má červy a vy ho těch červů potřebujete zbavit. Strkáte mu do krku tabletu na odčervení, ale jemu se to nelíbí. A tak vezmete hamburger, tabletu do něj schováte a on to okamžitě zhltne. Jde mi to čím dál tím lépe, a nacházím tak cesty, jak nemuset bojovat. A někteří úředníci to vidí a vlastně jsou rádi, protože je to pro dobro věci, aniž by oni museli něco riskovat – a já jsem přitom vyhověl jejich pravidlům.

Nějaký příklad takového „hamburgeru“?

Jeden takový teď zřejmě budeme muset použít právě v manhattanském projektu. Každá budova musí mít odvětrávání, ventilaci. My k ventilaci využíváme přirozeného proudění vzduchu – když se vzduch zahřeje, stoupá vzhůru a to může vytvořit vakuum, do kterého je nasáván další čerstvý vzduch. Je to přírodní jev, kterého využíváme, a daří se nám to, ale úředníkům se to nelíbí. Chtějí větráky, aby hýbaly vzduchem. Tak radši než bychom se s nimi dohadovali, nakoupíme větráky, nainstalujeme je, ale nebudeme je používat. Dohadování zabere spoustu času a je dražší než větráky.

Máte s tím bohatou zkušenost. Sestavil jste vlastní zákon o zkušebním prostoru na pozemcích taoské komunity v Novém Mexiku a čtyři roky vám trvalo, než jste ho prosadil. Proč je testovací místo tak důležité? V čem je jeho přínos?

Dává nám jednak prostor zkoušet nové věci, ale i svobodu selhat. Když uprostřed noci dostanu nápad, jak něco udělat, ráno se seberu a jdu ho vyzkoušet. Mám možnost zjistit, jestli funguje. Pokud se osvědčí, mohu ho okamžitě použít jinde ve světě. Když selže, nic se neděje, protože netestuji ve skutečné situaci. A zajímavé je, že to funguje obousměrně – vyzkoušíme nějakou myšlenku, pak ji použijeme třeba v rozvojové zemi, kde pomáháme stavět přístřeší po přírodní katastrofě, a zalíbí se nám to natolik, že tu myšlenku pak realizujme i v Taosu.

Mluvíte o Haiti? Často zmiňujete dům, který jste tam nedávno postavil – že ho obdivujete a rád byste v něm sám bydlel. Co je na něm tak úžasného?

To, jak je jednoduchý. Haiťané nemají peníze, proto si nemohou dovolit nic nákladného ani složité technologie, a tak jsme museli vymyslet dům, který bude tím nejjednodušším možným strojem. Seskládali jsme dohromady staré nápady, se kterými už jsme měli zkušenost, a nové myšlenky. Výsledný dům je fantastický, postavili jsme ho za dvanáct dní a nestál skoro žádné peníze. A proto jsme se pro něj všichni nadchli, představuje způsob života, ke kterému směřujeme.

Co konkrétně?

Třeba koupelna, sprcha. Ta může být skutečně jednoduchá, jak jsem v rozvojových zemích pochopil. Představuju si malý prostor s podlahou vysypanou hlubokou vrstvou štěrku, vyloženou gumou, aby voda rychleji odtékala. Žádné trubky, žádné potrubí, voda odtéká rovnou do vnitřních skleníků v domě. A žádná sprcha, která spotřebuje obrovské množství vody a vyprodukuje to samé obrovské množství odpadní vody. Místo toho prostou dřevěnou lavičku, na kterou se pohodlně posadíte, a kbelík, ze kterého se budete polévat vodou. A kbelík, popřípadě kbelíky s vodou, můžete přes den ještě postavit na slunce a večer si dát luxusní teplou sprchu. Přesně takovou sprchu jsme postavili v onom domě na Haiti. Nemluvě o tom, že když si pořídíte kbelíkovou sprchu v našich podmínkách, ušetříte několik tisíc dolarů na počáteční investici do koupelny a následných opravách. Nebudou vám téct kohoutky, ani vám nepraskne potrubí, náklady na údržbu jsou
u kbelíkové sprchy opravdu nízké. Udržovat kbelík moc nestojí.

Máte kbelíkovou sprchu ve své vlastní zemělodi?

Ne, můj dům je dvacet let starý, jsou v něm starší systémy.

A máte v plánu si postavit dům, který bude příkladem takové co nejvyšší možné jednoduchosti?

Už ho stavím. Hodlám na něm demonstrovat nejenom koncepty jednoduchého životního stylu, jako je kbelíková sprcha, ale i další věci.

Jako třeba?

Že i z takového domu, kde se ve sprše poléváte vodou ze kbelíku a záchod splachujete dalším kbelíkem, se dá podnikat ve světovém měřítku. Podívejte se na mě – pracuji v několika zemích po celém světě zároveň. Chci ukázat, že k tomu, abyste řídili byznys na druhém konci zeměkoule, vám stačí jednoduchá domácí elektrárna, která vám vyrobí dostatek energie na to, abyste si nabili počítač, iPhone, dvě LED světla a bude udržovat v chodu malé čerpadlo na odpad. Celé to vyjde na 500 dolarů a je to veškerá elektřina, kterou na provoz globálního podnikání potřebujete.

Proč to vlastně všechno děláte?

Planeta je ve stavu nouze, v kritické situaci a já se jenom snažím zachránit si kůži. Navíc mi to dává svobodu a pocit, že žiji o něco víc.

2011 / 17 - americký jih

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Bohabojná hlubina zla

Chci vidět jinou Ukrajinu

Hadi

Jsem jenom směšný pocestný - literární zápisník

Kluci, burani a divoká řeka

knihy

Někdy je dobré to nechat uležet

odjinud

Pascal Rabaté – Věrozvěst neoexpresionismu

Příběhy kluzké jak létající ryby

Světlo umírajícího západu

Zhroucení

Za dveřmi byl Nultý bod

Jih za volantem kamionu

Texaský masakr předsudků

Kříž bratrství (linoryt)

filmy/hudba

Naše potřeba útěchy je neukojitelná II (dildos back) - hudební zápisník

Zastavit tok, postavit hráz

Ze života někdejších rebelů

Casa del pueblo

Čtyři druhy pastí

Jedem a kulkou za životní prostředí

Kůrovec za krkem

napětí

Něco za (skoro) nic

par avion

Za modravý svět

artefakty

Člověk člověku kočkou

došlo

Oslava vyšinutosti?

Po koupeli nám vlasy zářily

Proměny v lůnu

Zeměloď jako pozitivní virus

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3