2006 / 7 - ženy v disentu

Byla městské dítě. Milovala tramvaje, nákupní pasáže s italskými cukrárničkami, kde se stříbřitě těžký, matný chlad lžičky se zmrzlinou nepodobá ničemu, co kdy vložila do úst. Celá odpoledne prochodila s matkou vícepodlažními obchodními domy s širokými eskalátory, z nichž cestou nahoru mohla shlížet na blyštivé plochy pod sebou. Domů se většinou vracely bez zvláštního nákupu. Braly jen věci zlevněné nebo takové, které byly lacinější než v konzumu na jejich předměstském sídlišti. Vždycky se našla nějaká zvláštní nabídka, jež ospravedlnila peníze za jízdné. Ale v podstatě si spolu prostě jen vyšly.

Ale pak jednou přišel onen rok na vesnici, kde bylo všechno podstatně jinak. A v té vesnici, jíž rodiče, kteří se pokládali za městské lidi, pohrdali a již si Johana pomalu zamilovávala, chodila do venkovské čtyřtřídky, kde se v jedné místnosti současně učily vždy dvě třídy. V řadě u okna seděly větší děti. A když se člověk podíval a zaposlouchal jejich směrem, existovalo vedle toho, co sám dělal, pokaždé už i to, co teprve přijde. Budoucnost seděla ve třídě, s příslibem zlomkového počtu a afrických savan.

Při hudební výchově musely děti v místnosti s dřevěným stupínkem vždycky vstát. Venku bylo jaro, dovnitř pronikalo vysokými okny slunce, učitel vzal housle, kývl na děti a děti zpívaly nejdřív „Když zjara sedlák“ a pak „Přišel k nám máj“. A Johana, která zpívala ráda, nemohla s ostatními zpívat, srdce jí tlouklo a ona si říkala: Teď je to jako v obrázkových knížkách, kde vlaštovky poletují nad nataženými šňůrami s prádlem a po poli kráčí podsaditý kůň. A i když se k ostatním zkusila přidat, jako zlodějka, zpívala jen polehounku a přemáhala slzy, jako by to, co tu bylo, mohla zničit.

Hodinu ručních prací měly všechny dívky ze školy společně. Seděly ve velké světlé místnosti, která jako by mléčně protahovala čas. Jednou ve věčnosti vyšívacího dopoledne vyložila učitelka na katedru různé drobnosti a děvčata, která dokončila modré a červené řady křížkového a řetízkového stehu, mohla jedna po druhé přistupovat a něco si vybrat. Takový nečekaný dárek. Johana, která byla mezi prvními, nabídku okamžitě přelétla očima a hned sáhla po překrásné vystřihovánce z tuhého papíru. Ale když už zas seděla v lavici a chtěla si dárek blíž prohlédnout, zastyděla se. Protože na katedře ležela i sušená protěž, a protěž, jak se Johana domnívala, měla ráda matka. Honem se tedy vrátila dopředu a zeptala se, jestli by si vybranou věc nemohla ještě vyměnit. Nabídka na katedře se mezitím značně ztenčila, ale šedozelená protěž tu stále ještě ležela. Učitelka se zeptala, proč ji chce Johana vyměnit, a Johana odpověděla, že ji chce pro
matku. Načež se na ni učitelka velmi vlídně podívala a řekla jí prostě: Ty máš asi maminku ráda?

Ty máš asi maminku ráda? Johaně to připadalo, jako by tu učitelka téhle vesnické školy najednou promluvila čínsky. Ptát se, jestli má ráda matku, jí připadalo stejně nemístné a zbytečné, stejně bezdůvodné jako vyzvídat, jestlipak dýchá. A namísto usměvavého přitakání se na milou učitelku ručních prací udiveně, ale zároveň i rozpačitě a zmateně podívala, a vrátila se s huňatým kvítkem na své místo.

Ostatně zmýlila se; matka si s protěží nevěděla rady. A kytka hned někam zmizela.

Snad ji protěž nemohla potěšit proto, že matka byla tehdy na vesnici velmi nešťastná. Ale ona vlastně byla velmi nešťastná pořád. Její nešťastné rozpoložení patřilo k věci i pro ni samotnou, stejně jako ustavičné stěhování, jako věčné uklízení, případně řeči o neustálé nutnosti uklízet, tak jako otcovy šachy a jeho zahloubanost nad šachovnicemi, když seděl s ostatními v obýváku. Patřilo k věci stejně tak jako babiččino oddané prodlévání v kuchyni.

Co Johana tehdy nechápala, bylo, že se matka vesnici tak bránila. Všechno tam, pokud člověk věřil matce, bylo špatné. Nejvíc matku popuzovalo, že ne všechny cesty ve vesnici byly asfaltované či dlážděné. Bydleli ve stráni, na Červeném návrší, a dívali se přes velkou drůbeží farmu. Když pršelo, zaplavila cestu voda a farma se proměnila v rybník. Katolický kostel byl ve vedlejší vesnici a i tam na nejzazším konci, a už při první cestě si matka zničila své hezké nové polobotky z jemné teletiny. Potom seděla v koupelně a s vzlykotem odškrabovala starým nožíkem na loupání ovoce mazlavé bláto. Ten nožík ležel v koupelně pořád, právě kvůli blátu, a tentýž nožík pak prý také použil otec.

Později, pomyslela si Johana, později jí to vyprávěli, až po letech. Pod hrudníkem, říkala matka, pod hrudníkem je ještě pořád vidět jizva. A když pak otec někdy vyšel svlečený do půli těla z koupelny do obýváku, kde si večer odložil šaty, pátrávala Johana po jizvě. Ale asi se otci nikdy nepřiblížila natolik, aby jizvu viděla.

Co viděla onen sváteční den na vesnici, bylo, že pro otce přijeli, ne, spíš si ho odvezli. A pak začaly ony dlouhé nedělní výpravy autobusem do blázince. Ale nejdřív musela Johana nazítří napsat sloh. „Můj první máj.“ Hned věděla, že to svede, a napsala živý popis pěšího výletu s rodinou ze sousedství, výletu, na kterém se svačilo a řezaly se poutnické hole, kde se lezlo na posed a zašlo se do hospody na limonádu a tak dál. A sloh se jí zdařil tak, že ho učitel na druhý den nahlas předčítal celé dvoutřídce. A s každou větou, kterou učitel nahlas přečetl, se Johana styděla a děsila víc a víc, protože přirozeně přišlo, co přijít muselo. A doprostřed závěrečné pointy s lijákem zavřeštěla nohatá sousedovic holka, která viděla záchranku a sanitku a všechny ty bílé a bíločervené cizí lidi: „Vždyť tohle přece vůbec není pravda! To přece není pravda!“

Až po letech jí pak matka vyprávěla, že otec vzal ten nožík a bodl se jím do prsou. Matka příhodu vyprávěla, jako by předpokládala, že se Johana na nůž pamatuje. A nemýlila se. Ačkoli si Johana nůž mohla spojovat jen s blátem, okamžitě si vybavila jeho vybělené křehké dřevo a tenkou čepel. A snadno pak také chápala, co matka vyprávěla dál. Právě proto, že sáhl po starém nožíku na čištění bot, s tenkou krátkou čepelí, otec jen krvácel, silně sice, ale bez velké úhony. A když to pak zkusil s kabelem od pračky, zase to nevyšlo. Tady matka zavrtěla hlavou. Přitom byl, dodala ještě, průmyslovák. Deprese, pokývla, byla to deprese. Asi, pomyslela si Johana, ale neřekla nic, byl moc nervózní a nedokázal se pořádně soustředit. Babička, pokračovala matka, babička tehdy všechnu krev umyla. Byla po celé koupelně, prostě všude. A když pak prý Johana přišla domů, po krvi ani památky. Ale ačkoli vytřeli a nikde nezůstala ani skvrnka, cítit prý to
ještě bylo.

Možná, Johana zvedla nohy na těžkou tmavou koženou pohovku a zkřížila je do tureckého sedu, takže tu seděla zpříma jako jedna z těch plyšových koček, které si tu hověly, možná ten nožík také pocházel ještě z domova, jak si ho vybavovala, se silně ohmatanou dřevěnou střenkou a čepelí, již letité krájení ztenčilo na měsíční srpeček. Pak by ovšem byla nehoráznost, že si otec chtěl vzít život zrovna tím starým nožíkem z domova.

Tehdy tedy začaly nedělní autobusové výpravy s dvojím přestupem do blázince. Po otcově sebevražedném pokusu, po němž přirozeně následovala výpověď z nového místa v továrně na hodinky, matka přerušila zahájené jízdy v autoškole. Nové místo v továrně na hodinky poskytlo realistický základ otcově touze po vlastním autě. Z války měl nejen válečnou maturitu, nýbrž i válečný řidičský průkaz, který ještě stále platil, ačkoli otec nikdy auto neřídil. Teď si řidičský průkaz měla udělat i matka. Rodině, která si brzy pořídí vlastní auto, nastávaly nové časy.

Jenže teď už nemají peníze, argumentovala matka po výpovědi. Že teď teprve by si řidičský průkaz měla pořídit, ji vůbec nenapadlo.

Nedovedla vzít vlastní život do vlastních rukou, pomyslela si Johana. Matka se vždycky cítila jako městský člověk. A teď se ocitla ve vesnici, která jí nevoněla a které podle svého názoru nevoněla ona, se starou matkou a devítiletým dítětem. A muže měla nemocného. Jedenačtyřicetiletá žena. Vychodila měšťanku ve Svitavách, což bylo pro dívku jejího původu velmi neobvyklé. Dokončila reálnou školu. Pracovala jako sekretářka, pilná, oblíbená, šik a úspěšně zajišťující svou malou obživu. Uměla psát naslepo na stroji a stenografovat. Do práce chodila ráda, jak pokaždé zdůrazňovala. Občas si, tehdy, z vlastních peněz, koupila květiny. Ale především toužila po dítěti. A tak pro to dítě střádala: pět let zasnoubení, skromná svatba s klobáskami a bramborovým salátem a čtyři dny v Garmisch-Partenkirchenu. Když prý z okénka vlaku viděla hory, plakala. Následovaly tři pilné manželské roky. Až bylo všechno po kupě: zařízený obývák, kuchyň,
ložnice. Postupně nakoupili všechno. Teď mohlo přijít dítě. A pak prý se chtěla starat výhradně o dítě a pěknou domácnost. Její dítě mělo dostat dokonalý domov a matku, která má pro své jediné dítě pořád čas. Tak měl vypadat její život. Dítě nemělo dostat ani sourozence; mělo mít na matku výhradní právo.

Autobusem jezdila Johana ráda. Vesnice ležela ve svahu, vlastně to bylo středověké městečko s pěkným opevněním, a autobus sjížděl serpentinami dolů. Když se člověk ohlédl, shlížela vesnice přátelsky pestrými, stěsnanými domy na cestující. Kopcovitou krajinou se pak pokračovalo až do prvního okresního města, potom do druhého okresního města. Odtud jezdil autobus k blázinci. Celá cesta trvala přes dvě hodiny, takže s návštěvou otce a návratem zaplnila neděli.

Matka otci pokaždé vozila jablka. Ne lecjaká jablka, nýbrž úplně nový druh jablek. Ačkoli zralá a sladká, byla velmi zelená. Na povrchu se leskla jako voskovaná. Jmenovala se Granny Smith, jméno stejně svěží a cizí jako jejich vzhled. Johana si nevzpomínala, že by matka Granny Smith kupovala předtím, než začaly jezdit do blázince. Matka je nekupovala ani sobě či dceři nebo babičce, nýbrž jen otci. Matka uvedla cenu dvou jablek a ta byla velmi vysoká. Když Johana seděla v autobusu, zaplnila prostor dvě jablka Granny Smith, které ležela v matčině tašce. V každé zatáčce jako by obrovská váha jablek mohla ohrozit rovnováhu autobusu.

Blázinec stál v parku, jehož cesty lemovaly vysoké, růžově a bíle kvetoucí kaštany. Otec, matka a dítě seděli na lavičce pod stromy. Seděli na lavičce v parku, protože otec sdílel pokoj s řadou dalších mužů, jedna postel stála vedle druhé. A ti muži, řekl otec jednou, když vycházeli, tu prý v ústavu jsou už deset, patnáct nebo i dvacet let. On chce pryč.

Na lavičce otec s matkou mlčeli. Mlčelo i dítě, protože když jednou ve snaze otce rozveselit poukázalo na krásu rozkvetlých kaštanů, otec se rozplakal. Snad myslel na oněch deset, patnáct anebo dvacet let, snad mu té krásy také připadalo příliš, jako dítěti připadal příliš krásný pohled na učitele s houslemi pod bradou. Dítě hledělo vzhůru do vysoké kvetoucí věže a myslelo na černou rafičku bílých kuchyňských hodin.

Matka vyndala jedno zelené jablko a podala je otci. Většinou se do jídla nutil. Rychle a dávivě kousal, žvýkal a polykal, aby to měl rychle za sebou. Z jablka kapalo, protože bylo velmi šťavnaté. Matka vždycky přivezla kousek papíru odtrženého z kuchyňské role. Někdy se matce podařilo otce přemluvit, aby si druhé zelené jablko odnesl s sebou do pokoje. Někdy jablko odmítl jako nějakou hrozbu. Pro dítě bylo jablko příznakem toho, na kolik je otec ochoten si troufnout. Matka na tom, jak otec jedl a přijímal jablka, poznala, že už se mu daří lépe. Odmítnuté jablko matka vrátila do tašky. A na zpáteční cestě autobusem ho dostalo dítě. Plod byl už trochu teplý a lehce otlučený. Někdy matka řekla, aby jí dítě kousek jablka odkouslo. Matka měla v horní čelisti zubní protézu. Pak seděly vedle sebe, a dítě matce podávalo velké, pro ni odkousnuté kousky jablka. Ulevilo mu, když jedla i matka.

Ještě před blázincem však podstatu matčina neštěstí tvořily blátivé venkovské cesty. Jako by zrovna tady mohla ztratit půdu pod nohama. Nenáviděla cestu mezi lukami, dlouhé, strmé schody s nepravidelnými kamennými stupni vedoucími k samotné obci, k hlavní silnici, kudy se chodilo do centra s obchody. Na jejich vlhkých kamenech Johana poprvé v životě viděla mloka. To je přece mlok, říkali děti ze sousedství, na toho nesahej. Johana znala jen Lurchiho z brožurek městských prodejen obuvi značky Salamander. Že salamandr, mlok, tohle černé, lesklé zvíře s křiklavě barevnými skvrnami, opravdu existuje, ji zarazilo a vzápětí velmi potěšilo. Kreslený mlok a jeho přátelé, kteří byli tajně i jejími přáteli, tím nabyli opravdovosti.

Johana nechápala, proč se matce na vesnici tak rozhodně nechtělo líbit. Vlastně, pomyslela si Johana, si tu matka musela připomínat domov, to přece byla také vesnice. S potokem a lesem. Matka o domově nikdy moc nemluvila, ale mnohokrát vyprávěla o svých rohačkách a o tom, jak se tam dalo jezdit celé kilometry v kuse. Žádné pidikopečky jako na kraji města, kde bydleli. A v sáňkování prý bývala velmi dobrá. Měla totiž právě ty rohačky s velkými, pevnými sanicemi, na nichž mohla, ve velkých obloucích, sjíždět dlouhé lesnaté kopce. Odpoledne ovšem jen dvě jízdy, pak už se setmělo, tak dlouhé dráhy měli.

Johana se matku neodvážila upozornit, že i v téhle vesnici se dá sáňkovat. Matka by o tom určitě nechtěla ani slyšet. Doma to bylo něco úplně jiného. Z domova matku s babičkou vyhnali, a proto se s domovem nemohlo nic měřit, žádný les, žádná sáňkovací dráha, vůbec nic. A především by matka určitě nestrpěla, aby někdo byť jen jmenoval tuhle příšernou vesnici současně s domovem. Byla městský člověk, jaksepatří zoufalý, když se Johana zase vrátila domů v mokrých botách. Dokonce i v holínkách, které Johana po dlouhém škemrání, že tady gumáky skutečně potřebuje, konečně dostala, bylo pokaždé znovu mokro. Voda v holínkách jejího dítěte musela pro matku představovat definitivní vpád necivilizované vesnice do rodiny. Protože za nic jiného nehrozila tak neochvějně domácím vězením.

A domácí vězení bylo ze všech trestů, jichž se Johana děsila, nejhorší. A žádný neudělovala matka s takovou jistotou. Později Johaně vyprávěla, že jako úplně malá často prosila, aby raději dostala nářez než domácí vězení. Matka v tom musela nacházet zvláštní pointu, jinak by o dětské prosbě tak ráda nevykládala dál, třeba sousedce, nebo když přijela návštěva z domova. Johana si vybavovala ciferník kuchyňských hodin v dobách, kdy ještě hodiny neuměla. Ale matka řekla: až sem zůstaneš doma, dokud se velká ručička neposune sem. A Johana si zapamatovala místo, k němuž se velká ručička musí dostat. A čím víc se na velkou ručičku dívala, tím méně se rafička pohybovala. Vězení, říkávala si tehdy, nejhorší ze všech trestů je určitě vězení. A děsilo ji, že si vůbec nedovede představit, jak dlouho by ve vězení trval třeba rok, když už takový kousek, jaký pokradmu zdolávala černá ručička na bílé hodinové ploše, trvá celou mučivou věčnost.

Přeložila Veronika Dudková.

Historie vnímaná všemi smysly

Minirecenze

Misantrop

Plivanec na rozloučenou

Petrov 2005, 560 s.

Nakladatelství Petrov se rozloučilo velkolepě: vydáním bezkonkurenčně nejhloupější knihy, jakou kdy do své nabídky zařadilo. Autor skrývající se pod pseudonymem Misantrop by byl rád pokračovatelem Friedricha Nietzscheho nebo Ladislava Klímy. Jenže výsledek jeho snažení lze těžko označit za něco jiného než za chvástavé hospodské žvásty. Problém není v tom, že by nebylo možné napsat text opovrhující ženami, církví či lidstvem jako celkem (jak Misantrop činí), který by dokázal něčím oslovit, problém je v tom, že Misantropův výkon je tak intelektuálně chabý, že je mrháním času číst z jeho knížky víc než deset stran. Jeden příklad za všechny: „Budou potřeba nové vyhlazovací tábory pro lidskou verbež. Jen nevím, kdo si s ní bude chtít špinit ruce.“ Některé pasáže týkající se Misantropova plánu odejít divočinou na jih nechtěně připomínají parodický Tajný deník Adriana Molea: „Nedodržel jsem předsevzetí (…), že se budu živit jen tím, co nabízí příroda. Nejdřív jsem spásal pampelišky
a petrklíče a ještě i jehličí, ale pak jsem dostal neodolatelnou chuť zajít si někam do hospody a dát si tam něco. Jsem opravdu odporný závislák.“ A takto si Misantrop představuje poezii: „Žijeme ve světě plném bláznů/ A my jsme jejich oběti/ Tak pracujte a množte se, drobečkové/ Život jde dál“. Pokud se autor stane zvířetem, jak o tom sní, a ztratí schopnost psát, česká literatura si jenom oddychne.

Kazimír Turek

Ladislav Špaček

Velká kniha etikety

Mladá fronta 2005, 164 s.

Etiketa neboli pravidla společenského chování – slovo, které se do naší rozvolněné doby zdánlivě nehodí. Po staletích kultivace většina pravidel padla a zvítězila takzvaná přirozenost. Vyleštěný úsměv, opálení ze solária nebo atletická postava mají větší společenskou váhu než dobře uvázaná kravata. Nemluvě o nejnovějším typu mobilu. Něco tak staromódního jako dobrý vkus a vybrané vystupování si spojujeme nanejvýše s prvorepublikovými filmy pro pamětníky nebo s prostředím britské aristokracie. Jenže tím přicházíme o podstatný rozměr našeho života. Špačkova kniha se proto dá číst jako pocta téměř zapomenutému umění dam a gentlemanů. Dokazuje nám, že etiketa může mít význam nejen pro snoby, diplomaty nebo estéty. Že umožňuje zlidštit a zpřehlednit prostor společenského styku, který je čím dál více zanášen nevkusem a vulgaritou. Že je způsobem, jak učinit náš život příjemnější, bez pachuti společenských trapasů. Způsobem, který přirozeně klade jisté nároky. Autor
nezastírá nerovnost, na níž je společenská hierarchie založena a kterou ani nápor soudružského tykání nedokázal zcela vymazat. S mnohým nemusíme souhlasit, přesto se nám do rukou dostává užitečná kniha, díky níž můžeme lépe pochopit zvyklosti, kterými se dosud řídí většina kultivované Evropy. Kniha ukazující, jak překonat čtyřicetiletý handicap bodrého hulvátství a nepadnoucích tesilových obleků.

Ondřej Kavalír

Michael Töteberg (ed.)

Lexikon světového filmu

Přeložili V. Dudková, M. Marešová, P. Köpplová a P. Kurka

Orpheus 2005, 644 s.

Českému čtenáři se konečně dostává do rukou obsáhlá, kvalitní a fundovaně zpracovaná slovníková příručka o nejlepších či nejvýznamnějších dílech světové kinematografie. Původně německý Metzler Film Lexikon byl pro české vydání doplněn o 40 nových hesel českých filmů a o dalších 19 hesel světových filmů, které v původním slovníku chyběly. Lexikon tak obsahuje téměř 500 filmových děl. Každý má samozřejmě vkus jiný, někomu zde může leccos chybět, něco bychom naopak mohli postrádat. Vcelku však nelze proti výběru filmů mnoho namítat: najdeme tu tvorbu od desátých let 20. století až po několik titulů vzniklých kolem roku 2000; tvorba evropská, americká i asijská; okrajově i film dokumentární a animovaný. Vzhledem k původu slovníku je zde možná až příliš německých filmů, ale na druhé straně je poměrně hodně zastoupen i film sovětský, maďarský či polský. Mnozí tvůrci tu mají hned několik titulů; z českých se nejčastěji objevuje František
Vláčil. Najdeme zde však i řadu filmů kontroverzních, filmů možná ne tak klasických či obecně uznávaných, ale určujících nové trendy nebo považovaných za kultovní. Celkově je lexikon poměrně vyvážený nejen výběrem filmů, ale také zpracováním hesel, která informují také o ohlasech na ně. U každého hesla jsou také bibliografické odkazy a v závěru je glosář některých pojmů a rejstříky.

Milan Valden

Rosso José Serrano Cadena

Šach mat

Přeložila Šárka Holišová

Mladá fronta 2005, 160 s.

Jen málokdo v dějinách boje proti narkomafii zaznamenal tolik úspěchů jako bývalý ředitel Kolumbijské policie, generál Rosso José Serrano Cadena. Tento muž, který pocházel z velice prostých poměrů, spatřoval svoji roli a životní poslání v ochraně zákonů a občanů prakticky odjakživa. Už jako mladík si vytyčil cíl, za kterým pak vykročil a došel jeho naplnění. Příčku po příčce stoupal až k pozici, kde mohl aktivně zasáhnout, účinně změnit systém. Za jeho působení se Kolumbijská policie dočkala kompletní reformy, korupce byla otřesena v základech, a právě jemu se také podařilo rozdrtit několik významných drogových kartelů. Po rozbití jednoho z nich se generál setkal s Gabrielem Garcíou Márquezem, který ho vybídl, aby své nevšední a pro dějiny Kolumbie jistě zásadní zážitky přenesl na papír. Zkontaktoval ho s nakladatelstvím i se spisovatelem a novinářem Santiagem Gamboou, který jeho vzpomínky zformoval do čtivé beletristické
podoby. Životní příběh generála Serrana Cadeny, mj. nynějšího kolumbijského velvyslance ve Vídni, působícího rovněž pro Českou republiku, se sice odehrál na opačném konci světa, jeho morální poselství je však aktuální všude.

Magdaléna Wagnerová

Matěj Němeček

John Doe

Zkrat 2006, 36 s.

Český komiks to má u nás těžké. Stále je odkázán na fanziny, které vycházejí v malých nákladech a kromě komiksové komunity o ně není moc zájem. K těm nejlepším, které se tváří spíše jako sborníky, patří Aargh a Zkrat. A právě ve Zkratu se už od jeho počátků objevuje postava Johna Doea. Letos dostal jeho kreslíř a scenárista Matěj Němeček příležitost dát Johnovi více prostoru ve speciálu, který má celý pro sebe. Bohužel jsem z tohoto počinu v rozpacích. Děj, který by se dal zařadit do škatulky sci-fi, se odehrává na jakési planetě, kde mimozemšťané Johna „dehibernují“ a najmou si ho jako zabijáka zvířat. Ke spokojenému životu navíc vyfasuje kybernetickou ženu s „mnoha programy“, kterou mu však vzápětí někdo unese. Jak se poté dozví, kocour odvedle (myšleno od sousedů, které měl na Zemi). Příběhem se ještě mihne kachnička do vany, ztracená jakýmsi chlapcem, kterého, když ji najde, trefí člověk s tělem bójky kamenem do hlavy. Přiznám se, že
jsem po celou dobu očekával, kdy se hrdina probere ze svého šíleného snu, autor mu však místo probuzení nachystá jeho první zakázku, v níž zastřelí sám sebe (jeden z nich je klon!!). Němečkova kresba je pak dokonalým prototypem české fanzinové tvorby. Najdeme tu vlivy Martina Velíška nebo Enki Bilala, ale výsledek má nejblíže k vtipům z Dikobrazu. O tom, že jde o vývozní artikl, pak svědčí text přeložený do angličtiny.

Jiří G. Růžička

Philip Roth

Spiknutí proti Americe

Přeložil Josef Línek

Volvox Globator 2006, 312 s.

Historik by si neměl klást otázku „co by bylo, kdyby…“; romanopisec si však takovou otázku klást může, či snad dokonce musí. A právě to činí Philip Roth ve svém zatím posledním románu Spiknutí proti Americe (2004), který vychází česky krátce po románech Americká idyla a Lidská skvrna. Nový román se odehrává v letech 1940–1942 a Roth se v něm zamýšlí nad tím, co by se mohlo dít, kdyby se americkým prezidentem stal namísto (potřetí zvoleného) F. D. Roosevelta proslulý letec Charles A. Lindbergh, který se netajil svými sympatiemi k Hitlerovu Německu. Lindbergh nastolí politiku izolacionismu a do amerických židovských domácností se začne vkrádat strach. A všudypřítomným, neutuchajícím strachem je napínavý děj naplněn až do konce. V centru autorovy pozornosti je vedle vysoké politiky, Ch. Lindbergha a dalších osobností Rothova vlastní rodina; spojení autobiografických prvků a smyšlené verze dějin a konfrontace „historické fikce“ se skutečností jsou
vskutku originálními prvky díla. Román je dokonale promyšlený do všech detailů, smyšlená historie nikde neskřípe a je až děsivě přirozená a reálná. Posledních pětadvacet stran knihy tvoří dodatek, v němž je mj. uveden skutečný sled událostí v životě významných osobností v ní vystupujících (vedle Lindbergha a jeho ženy mj. F. D. Roosevelt
či Henry Ford).

–mv–

Na pomezí

Editoři Elizabeth E. a Thomas F. Monteleone, přeložil Zdeněk Uherčík

Triton 2005, 368 s.

Trochu nečekaně přichází nakladatelství Triton s překladem již pátého dílu povídkového výběru fantastických novel amerických autorů, jehož poslední díl vyšel v zahraničí před devíti lety a navíc nebyl příliš pozitivně hodnocen. Povídky působí místy jako předlohy scénářů amerických televizních seriálů, jako je Zóna soumraku nebo Věřte nevěřte, což pro knihu, kterou editoři prezentují jako milník fantastické prózy, není příliš dobrá vizitka. Některé novely zase připomínají krátké prózy Jany Moravcové nebo Raye Bradburyho, takže ti, co mají rádi klasický horor, budou zklamáni stejně jako já. Nedočká se tedy ten, kdo čeká vlkodlaky, démony, zombie nebo upíry, protože „děsivost“ povídek vychází ve valné většině z choré lidské mysli. Přesto je třeba pochválit nakladatelství za dobrou redakční práci a snahu přiblížit okrajovější žánr hororové fantastiky mainstreamovým čtenářům. Jedinou hvězdou výběru, která je patřičně zdůrazněna na obalu knihy, je legenda tohoto žánru Stephen King,
ostatní autoři rozhodně nepatří k jeho špičkám. I Kingova povídka by se dala označit jako „civilní fantastika“, ve které je navíc použit stejný motiv cesty do obrazu, jejž nalezneme i v jeho románu Rose Madder. Pokud si rádi při četbě dopřejete lehké mrazení v zádech, mohlo by Na pomezí zabrat.

Robert Hladil

Hugh Barnes

Gannibal – The Moor of Petersburg

Profile Books 2005, 300 s.

Když v roce 1705 přivezl potomek bosenských knížat, diplomat v ruských službách, hrabě Savva Lukič Vladislavič-Raguzinský z cařihradského trhu s otroky do nového hlavního města Ruské říše sotva sedmiletého černošského chlapce, jenž o sobě tvrdil, že je princem abyssinským, nikdo netušil, že jej čeká hvězdná kariéra a především, že jeho rod obdaruje ruskou literaturu pokladem z největších – básníkem A. S. Puškinem. Postavě Abrama Petroviče Gannibala, petrohradského „Maura“, je věnována kniha anglického novináře Hugha Barnese. Osud „prvního černošského intelektuála Evropy“ Barnese zaujal za jeho služebního pobytu v Rusku. Pátraní po skutečném místě Gannibalova narození (Etiopie, Čad) sice dopadlo i tentokrát bez průkazného výsledku, ruská epopej již nabízela více opěrných bodů pro vyprávění – Gannibalovo studium v Paříži, návrat do Ruska ve funkci vojenského inženýra, nemilost a převelení na Sibiř, velkolepý návrat v době vlády carevny Alžběty,
vojenská kariéra v hodnosti generála a specialisty na fortifikační systémy. Kniha má všechny přednosti i nedostatky u nás dosud téměř neadaptovaného žánru, jenž kombinuje vědeckost s popularizačním přístupem, obohaceným o prvky detektivky a cestopisu. Knihu lze tedy doporučit spíše k prázdninovému čtení – na skutečnou historickou studii o Gannibalovi si musíme ještě počkat.

Michal Řoutil

Monstrkabaret Freda Brunolda uvádí

odjinud

Obraz dětí v BabičceBoženy Němcové analyzovala Lucie Saicová-Římalová v studii Barunka a její sourozenci (Český jazyk a literatura, roč. 56, 2005/06, č. 2).

Soupis inscenací her a dramatizací textů bratří Josefa a Karla Čapků na Jiráskových Hronovech v letech 1938–1999 (nejdelší pauzy byly v letech 1941–45, 1948–55, 1977––82) publikovali v samostatné osmistránkové příloze Zpráv Společnosti bratří Čapků Documenta Čapkiana č. 43 (prosinec 2005) Jiří Hraše a Milan Kyška.

O vydání výboru z básní Jaroslava Seiferta ve dvou afrických jazycích šonštině a ndebelštině Inkondlo / Nhetembo (Harare, Text Pertise 2005) informoval v Českých listech č. 1/2006 velvyslanec ČR v Zimbabwe Jaroslav Olša jr.

Výběrovou bibliografii bohemo-teatrologických prací Angela Marii Ripellina (4. 12. 1923 – 21. 4. 1978), jehož málo známou básnickou tvorbu jsme představili v minulém čísle A2, otiskla Divadelní revue č. 3/2005.

Recenzi německého vydání prózy Jiřího Kratochvila Smutný bůh (Der traurige Gott, přeložily Kathrin Liedtke a Milka Vagaday, Zürich, Ammann Verlag 2005) přineslo poslední loňské dvojčíslo Prager Presse ve své literárně-hudební příloze. – Z téhož zdroje jsme se dozvěděli o výboru z esejů Jiřího Gruši Als ich ein Feuilleton versprach (Wien, Czernin Verlag 2004).

Diskusi o oficiální návštěvě delegace Obce spisovatelů v čele s Evou Kantůrkovou v Číně se podařilo vyvolat Ivanu Binarovi, jehož protest formou otevřeného dopisu otiskl bulletin Obce spisovatelů Dokořán č. 36 (prosinec 2005).

Odkaz na „komunistické kašpary“ Karla Sýse a Evu Frantinovou najdeme v recenzi Víta Kremličky na novelu kubánské autorky Zoé Valdésové Každý den nic (Mladá fronta 2001) v literárně-výtvarné příloze Babylonu č. 5/2006.

Rozmanité aktivity „konceptuálního umělce“ Miroslava Klivara, jež zasahovaly i do poezie, popsala s citacemi postřehů Anny Fárové, Stanislava Hanzíka, Věry Jirousové, Milana Knížáka, Stanislava Kolíbala a Zbyňka Vokrouhlického Krystyna Wanatowiczová v Týdnu č. 5/2006.

František Knopp

Spojené státy americké

Když se zrovna přední americké deníky a renomované kulturní týdeníky nezabývají – jak mají ve zvyku – rozsáhlými analýzami událostí na domácí politické scéně či na Blízkém východě a v Iráku, konec ledna a počátek února jim přináší vítanou možnost, jak stočit pozornost veřejnosti zcela jiným směrem. Kromě všemi (i intelektuály) toužebně očekávaných lednových výprodejů, týdne bez DPH a newyorského módního týdne je toto období již tradičně ve znamení filmů.

Poslední lednový týden se v Park City Utah již tradičně koná Sundance Film Festival, pořádaný Sundance Institutem, nevýdělečnou kulturní organizací, založenou hercem Robertem Redfordem v roce 1981. Za 25 let své existence se Sundance Institut stal mezinárodně uznávaným partnerem nezávislých umělců, zároveň v mnoha případech i producentem a sponzorem. Porota zhlédne každoročně přes 120 celovečerních a 80 krátkometrážních filmů a udělí ceny v devíti různých kategoriích jak dílům hraným, tak dokumentární tvorbě. Letošní porota v čele s Wimem Wendersem ocenila hlavními cenami dva filmy zabývající se imigrací třetího světa do USA – dokumentární snímek Christophera Quinna God Grew Tired of Us o exodu súdánských emigrantů a film Quinceañera režisérů Washe Westmorelanda a Richarda Glatzera v kategorii dramatická tvorba o latinskoamerické komunitě v Los Angeles.

Jen o týden později začalo plnit kulturní a společenské rubriky všech amerických periodik šílenství zvané Oscar Awards. Letošní ročník postrádá kasovní trháky typu Pán prstenů či Piráti z Karibiku z let předešlých, i tak měl však již od počátku nominační večer jasného favorita – snímek Zkrocená hora režiséra Ang Leeho o homosexuálních kovbojích, který si na své konto připsal hned osm nominací, nejen v kategoriích nejlepší film, režie, ale také za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní i vedlejší roli (Heath Ledger a Jake Gyllenhaal). Ukáže se až v březnu, zda ostatní nominovaná díla (např. Capote, Crash nebo Mnichov) mají proti favoritovi šanci.

Za velké pozornosti médií přichází po premiérových uvedeních na festivalech v Karlových Varech a New Yorku do americké distribuce film Larse von Triera Manderley, pokračování kultovního Dogville. Snímek na premiéře uvedl sám režisér, byť prostřednictvím satelitního videomostu (Lars von Trier je znám svou extrémní fobií z letadel). Druhým hitem zimní sezony se může stát nejnovější film Michaela Winterbottoma – adaptace „nezfilmovatelné“ literární předlohy Tristram Shandy. Do hlavních rolí obsadil Steva Coogana, známého již z 24 Hour Party People. V jedné z vedlejších rolí exceluje čím dál výraznější britská herečka Shirley Hendersonová (např. Frozen nebo Intermission).

Markéta Musilová

PROSBA

Svět bez záruky

Výbor Saligia a jiné eseje představuje „první ucelenou prezentaci básníkovy esejistické tvorby“, zahrnující téměř celé období druhé poloviny dvacátého století. Saligia je středověký termín pro sedm hlavních hříchů či nectností, vzniklý složením počátečních písmen jejich latinských názvů: superbia (pýcha), avarita (lakomství), luxuria (smyslnost), invidia (závist), gula (nestřídmost), ira (hněv), acedia (lenost, apatie). Název není zvolen náhodně a symbolicky vyjadřuje proměnu hodnot sekularizované společnosti: významy pojmů, které středověk považoval za hodny trestu a zavržení, se během století vyprázdnily, nebo se dokonce změnily ve svůj opak a jsou preferovány jako známky úspěšnosti. Přestože byl hřích vykázán kamsi na okraj společnosti, aby nenarušoval naši radostnou přítomnost, ze světa nevymizel – byl pouze vytlačen z viditelného horizontu mravního vědomí do temnot podvědomí. A odtud
pak vystupuje jako démon, jako hybná síla umělecké tvorby a v podobě artefaktu se vrací do našeho života.

Tak se postupně vytváří nový obraz člověka, jakýsi schizoidní hybrid, cosi mezi supermanem, deroucím se na uvolněný boží trůn, a „galaktickou plesnivinou“, zredukovanou na „pohyb atomových částic a chemické procesy a podřízenou determinaci genů“. Vnější svět neskýtá žádnou záruku existence, rozdíly mezi tím, co je pravdivé nebo falešné, dobré či zlé, se stírají, neboť neexistuje žádná objektivní míra. V důsledku toho umění přesouvá pozornost z vnějšího světa na způsob, jakým je ve vědomí vnímán, a místo „obratného následování skutečnosti“ se stává „aktem ducha“.

Divoké století

Miłosz si klade otázku, jak by co nejvýstižněji charakterizoval „své“, tedy dvacáté století, co je jeho nejvlastnějším rysem, a dochází k závěru, že by se pro něj nejvíce hodil název „období eroze křesťanství“. V souvislosti s rozvojem vědy a techniky a s utvářením vědeckého světového názoru dochází k postupné sekularizaci života společnosti a ke stále většímu prohlubování disproporce mezi náboženskými představami a vědeckými pojmy. V táboře vědy se nakonec ocitnou i umění a literatura. To, že se disproporce mezi stále méně skutečným slovem a stále více němou skutečností zvětšuje, si uvědomují nejen básníci, ale i „správcové tohoto světa”, kteří „mění smysl slov podle toho, jak jim to vyhovuje“. Literatura se ve stále větší míře stává bezmocná a neschopná tváří v tvář tomu, co se projevuje jako skutečnost, jako by se jazyk vyvázal ze svých povinností a cílů a mluvil si sám za sebe.

Miłosz se staví kriticky nejen proti všem „modernismům a postmodernismům“, ale i proti přehnanému zveličování role spisovatele („v současné době vidím v povolání „spisovatele“ jakýsi zahanbující sebeklam…“, …„ pokládám hřích superbie za nemoc z povolání“) a zastává názor, že nutnou podmínkou dobrého umění je jeho spojení se skutečností. Odmítá rovněž jakýkoli ateismus a mravní relativismus a netají se svým náboženským přesvědčením: „Jako básník vděčím za všechno letům meditace, již mohu označit za náboženskou, nebo dokonce za mystickou, a jež se příliš neliší od modlitby…“

Není-li Boha

Předností výboru Josefa Mlejnka je, že jsou jednotlivé eseje pečlivě vybrány a uspořádány tak, aby si čtenář udělal ucelenou představu jak o Miłoszově osobnosti, tak i o době, v níž žil. Už sám fakt, že Miłosz, ač Polák rodem, pochází z Litvy, navozuje řadu otázek týkajících se složitosti vztahů v onom multietnickém a multikulturním prostředí, jakým tato část předválečné Evropy byla. A možná právě život v těchto podmínkách vyzbrojuje básníka tolerancí a vnímavostí vůči jiným kulturám a schopností vstřebávat je a syntetizovat ve vyšší univerzální celek. Litva ho rovněž spojuje s jeho bratrancem Oskarem V. de Miłoszem, básníkem a vizionářem, který podstatně ovlivnil další směr uměleckého vývoje svého mladšího příbuzného a seznámil ho s díly řady významných osobností, například s dílem švédského náboženského myslitele Swedenborga. Další osobností, která na Miłosze silně působila, byl polský spisovatel
Stanisław Vincenz, žijící v emigraci v alpské vesnici La Combe. Ovšem myslitelem, který ho nejvíce zaujal, byl F. M. Dostojevskij. Miłosz oceňuje především jeho precizní analýzu ruské společnosti druhé poloviny devatenáctého století a jeho schopnost odhadnout podobu a dosah blížící se katastrofy: „vše se odehraje v budoucím století“.

Dostojevskij je přesvědčen, že západní věda a technika vedou lidstvo do záhuby a že ateismus a socialismus šířící se ze Západu nutně uvrhnou Rusko do apokalypsy revoluce. Oporou a ochranou Ruska je podle něho carská moc, pravoslaví a prostý zbožný lid, zatímco prométheovské úsilí inteligence, která vidí v revoluci nejvyšší cíl, k jehož dosažení je možno použít jakékoli prostředky, povedou jen k rozpadu veškeré morálky a ke zkáze Ruska: „Není-li Boha, je vše dovoleno.“ Raskolnikov sní o velkém revolučním činu, který by dějiny ospravedlnily, a jeho
zločin má jen zástupný charakter. Román Běsi, v němž se Dostojevskému podařilo nejlépe vylíčit své vize, vyšel roku 1872 a vyvolal vlnu odporu mezi ruskou „pokrokovou“ inteligencí. Avšak již další generace této inteligence, která se účastnila revoluce v řadách „disciplinované strany profesionálních revolucionářů“, začíná v Běsech rozeznávat svůj portrét. O několik desítek let později pak Dostojevského „objevili“ levicoví intelektuálové na Západě. A tak se ideje, které ve druhé polovině devatenáctého století vtrhly do Ruska a způsobily tam rozvrat celé společnosti, vrátily opět tam, odkud vyšly, a způsobily rozvrat pouze v hlavách několika jedinců. Miłosz uvádí také případ jednoho svého studenta na univerzitě v Berkeley, jenž se mu svěřil, že četba Dostojevského změnila celý jeho život, neboť „je to stejné, jako by psal o dnešní Americe“. Za několik dnů ho pan profesor spatřil, jak před univerzitou rozdává letáčky komunistické strany USA.

Editor do výboru zařadil rovněž tři texty projevů, které Miłosz přednesl při různých příležitostech – na Světovém setkání básníků (1967), při předávání Nobelovy ceny (1980) a při udělení čestného doktorátu na Katolické univerzitě v Lublinu (1981). Přes veškeré negativní jevy, které lze naší přítomnosti přiřknout, vyznívá básníkova prognóza budoucnosti dosti optimisticky: „…kromě hrůz a různých nebezpečí bude naše doba hodnocena jako nevyhnutelná fáze porodních bolestí, které budou trvat, dokud lidstvo nedosáhne nového prahu vědomí“.

Autor je básník a překladatel.

výpisky

Eileen: Slyšela sem, že si prej slepičářovi upustila na zem všecky vejce, Heleno, a všeckys je rozbila.

Helena: Já ty vajíčka nikam neupustila. Já je házela na otce Barratta, štyrma dostal přímo do držky.

Eileen: Ty si je házela na otce Barratta?

Helena: No jó. To jako vopakujete, co řeknu, pani?

Eileen: Ale házet vejce na kněze, to je přece proti Pánu Bohu samýmu.

Helena: To možná, ale dyby mně Pámbu šahal na pěveckym sboru na prdel, taky bych po něm mrskla vajíčkem, kurva.

Eileen: Otec Barratt ti šahal na… pozadí na… pěveckym sb…

Helena: Né na pozadí, ne. Na prdel, pani. Na prdel.

Eileen: Nevěřim ti ani slovo, Heleno McCormicková.

Martin McDonagh: Mrzák inishmaanský, překlad Ondřej Pilný

Mercutio:

To je ta Mab, co splétá koním v noci hřívy

a v špíně rozcuchaných vlasů spéká knoty,

jež rozčesat přináší neštěstí;

to je ta můra, která tlačí dívky

ležící na zádech, učí je jak mít děti

a pak z nich dělá dobré rodičky;

to je ta –

Romeo:

Dost, dost, Mercutio, dost!

Vždyť mluvíš o ničem.

Mercutio:

Máš pravdu, mluvím o snech.

A to jsou potomci zahálčivého mozku

počaté pouhou fantazií, která

je stejně málo hmotná jako vzduch

a vrtkavější nežli vítr, jenž teď

obletuje ledová ňadra severu;

za chvíli nasupeně odvane

a přimkne svoji tvář k rosnému jihu.

William Shakespeare: Romeo a Julie, překlad Břetislav Hodek

Paní Lemarchandová:

Hilda mě uráží, Franku. Velice děkuji, to je vše, co odpoví. Velice děkuji a jde si po svých. Hildu platím, Franku. Hildu dobře platím a dobře s ní zacházím. Proč si hraje na otrokyni? Hilda je má služebná, má zaměstnankyně, moje děvče pro všechno, a moje přítelkyně, kdyby s tím souhlasila. Znáte hodně dam v našem městečku, Franku, které by chtěly učinit ze své služky přítelkyni? To je čest a výsada, když si vás takhle považují. Proč mě Hilda odvrhuje?

Frank:

Ano. Prostě je to tak.

Paní Lemarchandová:

Hilda by se měla stydět. Jsem jenom její šéfová, ne kat. A chci povznést Hildu až k sobě. Velice děkuji. Tohle si nezasloužím. Franku, nezaslouží si žena jako já více ohledů?

Marie N‚Diaye: Hilda, překlad Zdeněk Bartoš

Však některý z bohů – ať Apollón,

či Pán nebo Zeus – vždy uslyší křik

svých ptáků,

jež chrání a za zpupný čin

vždy posílá pomstu,

ať dojde k ní pozděj či dřív.

Tak Parida ztrestal hostinný Zeus,

když v synech Átrea roznítil hněv.

A pro jednu záletnou ženu se hned

zdvih mezi Řeky a Trójany boj,

v němž praskají kosti a stříká krev

a kolena hrdá klesají v prach

a kopí se lámou jak stébla třtin

hned v počátku bitvy. Jak probíhá boj,

je bez váhy: konec je osudem dán!

A žádné úlitby, obětní dým

či slzavá žertva nesmíří hněv,

jímž zahořel osud pro onen čin.

Aischylos: Oresteia (Agamemnon), překlad Václav Renč

Vypisoval Zdeněk Bartoš, divadelní režisér.

Woolfová, Kafka a Schmidt

Pallasová zastupuje hlavně svou tvůrkyni, neboť Pavana je novelou autobiografickou. To se projevuje nejen shodnými fakty (profese, životní zkušenosti, literární idoly…), ale zejména evidentností, s níž má zrcadlit autorčinu mentální existenci. Moníková přitom nevypráví ani tak osobní historii, spíše jako by se zde skrze příběh – možná i s terapeutickými úmysly – snažila vykreslit ženu ve stavu vykořeněnosti.

Pavana za mrtvou infantku, jejíž titul tvoří název Ravelovy skladby, proto přikračuje – vždyť pavana byla tancem řadovým – k problematice lidské, či přesněji ženské identity vždy z odlišné perspektivy. Rámcem vyprávění je hrdinčina pohybová omezenost, která má sice příčinu v bolestech kyčelního kloubu, ale která je pojímána hlavně symbolicky – Francine se nejprve předčasně uchýlí
na kolečkové křeslo, neboť invalidé mají v okolním světě jasně definovanou pozici, avšak nakonec vozík, který nesplnil její očekávání (ale z jiného pohledu už ji také reprezentuje), odvrhne a symbolicky zapálí (spolu s improvizovanou loutkou své sestry) a následně shodí ze skály.

Další terén deziluzí poskytují vztahy Francine k partnerům. Dva muži, každý z jiného města (a zřejmě i různých národností), zobrazují dvě protichůdné orientace hrdinčiny lásky: Jan se z bolesti nad ztrátou domova obklopuje různým harampádím, odcizuje se životu, a je tak opakem laskavého a otevřeného Jakoba. Ztráta vědomí sebe sama je ale silná, a tak se Francine nedokáže rozhodnout (lépe se cítí s Jakobem, ale bez Jana by žít nedokázala).

Rozpolcenost postavy je znamenána také pohybem, který vykonává mezi Brémami, kde vyučuje a částečně přebývá, a městem (míněn je snad Kassel či Frankfurt), kde žije. Jelikož jsou v próze obě místa neosobní a víceméně zaměnitelná, vnímáme to jako absenci zázemí, neschopnost mít domov. A podobně symbolická nejistota vyplývá i z hrdinčiny profesní realizace. Jako vysokoškolská učitelka se cítí nevyužitá, neboť studenti, respektive studentky se nechtějí vzdělávat v literatuře, ale přicházejí jen demonstrovat své levicové politické názory (což sice Francine jako česká emigrantka považuje za naivní, ale na druhé straně právě feministická studia, k nimž se hlásí, jsou na tom založená), a tak jí nakonec nezbývá než se při hledání opor uchýlit k literárním idolům.

Dopiš Zámek

K takové identifikaci jsou tu využity tři narativity. Kromě Woolfové, o níž jsme již mluvili (i když Pallasová s ní ne vždy souhlasí), je to především milovaný Franz Kafka, který ji ve snu dokonce pověřuje úkolem, aby za něho dopsala Zámek (což se na závěr skutečně stane), a tím dalším, neméně významným objektem literární projekce je německý spisovatel Arno Schmidt, z jehož naléhavých „výkřiků“ proti světu jako by se Pavana inspirovala pro svou experimentální (tříšťovitou, kolážovitou a gramaticky rozmanitě diferencovanou) literární formu, která je mimochodem také příznačná pro takzvané ženské psaní – předmět Francininých kursů.

Zastřešující rovinou problému s identitou se ale stává zkušenost jinakosti, již Moníková promítla prakticky do všech dějových peripetií. Jako emigrantka se Francine cítí být cizinkou v nové zemi, jako žena je nesvá a nepochopená v patriarchálním prostředí. Nechtěný pocit výlučnosti řeší potom hrdinka ztotožňováním se s různými vyděděnci (vedle vozíčkářů a umělců jsou to dále středoevropští Židé), jakož i propouštěním vzpomínkových a historických obrazů staré vlasti do vyprávění. Tak se v novele zjevuje například Codex argenteus uloupený Švédy, úvahy Viléma Slavaty, mytická pověst o české královně (do jejíž role se Francine také obsazuje) a hrají zde i všelijaká zákoutí Prahy a až dokumentaristicky drsně vystupují srpnové události roku 1968.

Zbývá vysvětlit, proč se hrdinka, ač Češka, česky vůbec nejmenuje. Domnívám se, že i jméno postavy je třeba vykládat symbolicky – Francine jako jednu z ženských variant křestního jména Kafkova, Pallasová zase pro zvukovou příbuznost jako odkaz na Jana Palacha.

Navzdory všem reflexím Čech a češství ale Moníková v Pavaně za mrtvou infantku nezobrazuje jen nejistou situaci emigranta, ale jde mnohem dál – ukazuje rozpad současníka, kterému se všechny známé věci náhle odcizily a svět se proměnil v labyrint, v němž už jedině vědomí smrti skýtá jakousi jistotu.

A právě v zobrazení krize identity jako fenoménu moderního člověka do řady literárních blíženců Moníkové za Woolfovou, Kafku a Schmidta nenápadně (zato zcela jistě) přistupuje i Václav Havel – jak asi tušíte, autor, jehož mám náhodou zrovna na stole.

Autorka působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR a na FFUK

Tatínek se rád koupe

Dánský film Rodinná slavnost, natočený v roce 1998 podle „severského manifestu čistoty“, později sám autor scénáře a režisér Thomas Vinterberg adaptoval do divadelní podoby. V inscenaci Martina Čičváka se na jevišti společně objevují slovenští i čeští herci, první premiéra se odehrála v Divadle Aréna v Bratislavě, druhá v Činoherním klubu.

Zdánlivě jednoduchý příběh rodinné oslavy se rozvíjí pozvolna. Do rodinného sídla se po letech sjíždějí příbuzní, především dospělé děti, aby oslavili otcovy šedesátiny. Během několika úvodních scén vycházejí najevo problematické vztahy v rodině, dávno zapomenuté křivdy, přijíždí i odvržený syn a atmosféra se mění ve veselí v duchu „co jsme si, to jsme si, teď si nebudeme kazit hezkou chvíli“. V momentě nejslavnostnějším, úmyslně bez přípravy, přichází zásadní okamžik: najevo vyjdou otcovy dávné tragické činy. Na nečekané zjištění přítomná společnost reaguje dlouhým úporným tichem. Otec zachová klid hodný archetypálního hrdiny a dokonce se mu podaří vše zvrátit v neprospěch zneužívaného syna. Ale ne nadlouho, druhý den přináší alespoň částečné zadostiučinění.

Čičvák si do hlavní role Helgeho vybral Juraje Kukuru. Herec a ředitel bratislavské Arény je v očích i srdcích mnoha divaček (i diváků) zapsán jako charismatický gentleman. Přestože v nedávno uvedené Albeeho hře Koza aneb Kdo je Sylvie ztvárňoval muže, který se zamiluje do kozy, Helge byl pravděpodobně Kukurův první pedofil. Otec je vážená autorita, okouzlující společník, který dovede pobavit. Takřka dojemně působí jeho úvodní scéna, ve které si coby stárnoucí seladon trénuje svůj slavnostní projev. Chladný klid si dovede udržet i v situaci, kdy vyjdou najevo černé činy jeho minulosti. V momentě ohrožení vlastní pověsti neváhá ztrapnit svého syna, udělat z něj blázna a veřejného šaška, vyhrožuje mu psychiatrickou léčebnou. Se stejnou lehkostí, s jakou Kukura na jevišti předvádí výstupy plné šarmu a sebevědomí, také dovede odevzdaně a zarmouceně v závěru odejít. Nakonec Helgemu skoro uvěříte, že své děti
znásilňoval nerad.

Protiváhou Helgeho klidu a egoismu je jeho neurotický syn Christian, který funguje jako spouštěč dramatického děje. Jeho slavnostní projev o tom, jak se tatínek rád koupal se svými dětmi, je určen nejen přítomné společnosti, ale slouží mu i jako určitá psychoterapie. O to víc zaráží klid, s jakým pedofilní sklony svého otce popíše. Matěj Dadák zvládá komickou roli pomateného baviče, daří se mu předčasně neodhalit ani nenaznačit jakýkoliv dramatický zvrat. Ten přichází tak nečekaně, jako je nečekaná otcova následná reakce. Christian se během hry několikrát proměňuje z vyrovnaného úspěšného chlapa v nejlepších letech v pomateného psychotika, hledajícího svou mrtvou sestru, a Dadák tyto proměny bez problémů zahraje.

Ve stínu dvou hlavních mužských hrdinů trochu zanikají výkony hereček – matka Lenky Skopalové nedokáže být ani dostatečně submisivní manželkou, která stojí za svým mužem, přestože ví, co páchal, ani zpupnou ženou, chránící své děti. V konečné scéně, kdy se poprvé svému muži vzepře, jako by ji to v podstatě nezajímalo. Naopak přehnaně afektovaná je Barbora Kodetová v roli dcery Heleny, které se jako zázrakem otcovy činy přímo nedotkly. Zajímavější jsou výkony zdánlivě podružných komorných, jako vystřižených z francouzského filmu – křehká Pia (Jitka Ježková v alternaci s Annou Bendovou), zamilovaná do Christiana, a dryáčnice Michelle (Antonie Talacková) jako milenka druhého syna. V určitých scénách je ale jeviště postavami přeplněno a některé působí zbytečně. To je třeba případ Helenina afrického přítele, jehož taneční scéna je snad jediným laciným gestem.

Režisér se látky ujal s velkou opatrností, nesnažil se vkládat do textu nečekané výklady ani, až na zmíněnou výjimku, ohromovat nabubřelými efekty. Velkou důvěru vložil (oprávněně) do herců a sám si hraje s drobnými detaily. Klade zvláštní důraz na barvu písemných projevů – zatímco Christian má své proslovy napsány na žlutém a zeleném listě, dopis mrtvé sestry je symbolicky na rudém papíru. Podobně poté, co si přítomní vybírají jeden z Christianových projevů, druhý je odložen a divák se může jen domnívat, jaká další křivda v něm byla skrytá.

Martin Čičvák zdařile pracuje s mísením jazyků – čeština a slovenština spolu přirozeně souznějí, divák téměř nezaznamená, že otec rodiny s jedním synem hovoří slovensky, zatímco matka s ostatními dětmi mluví česky. Spolupráce dvou dramaturgů, slovenského Martina Kubrana a pražského Vladimíra Procházky, vyšla.

Scénograf Tomáš Ciller se držel jednoduchosti předlohy, jevišti dominuje velký, slavnostně ozdobený stůl, středobod veškerého dění. Pokud se postavy přemisťují do jiného z pokojů, odcházejí do kouta jeviště, kde jsou připraveny drobnosti, odkazující například na koupelnu. Důležitou roli sehraje klavír, na který jednak herci příležitostně hrají, především se ale ocitá v centru dění ve scéně, kdy v něm Christian zoufale hledá svou sestru, jež nedávno spáchala sebevraždu.

Rodinná slavnost je další z řady inscenací Činoherního klubu, která se pohybuje na hranici černého humoru a zamrzajícího úsměvu. Na rozdíl od některých předchozích her (například McDonaghova Osiřelého západu nebo Pana polštáře) je v ní toho druhého daleko víc.

Autorka studuje žurnalistiku na FSV.

Teď už jsme v bezpečí za útesy, darling

Film, který odpočíval dlouhá desetiletí v plechových kontejnerech, podnítil vlnu nadšení, podporovanou v USA velmi zanícenou předmluvou režiséra Martina Scorseseho. Důvodů je několik a některé jsou podstatnější než jiné. Za prvé snímek režiséra Sama Wooda obklopovala aura ztraceného pokladu, jehož samotné nalezení, bez ohledu na případnou uměleckou hodnotu, musí vzbudit silné emoce. Za druhé – velkou pozornost přitahovalo skvostně rezonující spojení Valentino-Swansonová, umocněné navíc předčasnou Valentinovou smrtí v roce 1926, tedy jen čtyři roky po Beyond the rocks. Třetím důvodem, který spadá stejně jako herci a styl do širší socio-historicko-produkční kategorie, byl výběr předlohy. Společně s obsazením a s režií vypovídá mnohé o vrcholné strategii Hollywoodu začátku 20. let i o dobovém literárním i filmovém vkusu. Beyond the rocks je adaptací knihy tehdy velmi populární britské autorky dobrodružných románů Elinor
Glynové. To je také zřejmě důvod, proč byl do hlavní role vybrán Valentino, který byl od legendárního smyslného tanga ve Čtyřech jezdcích apokalypsy představitelem dekadentní maskulinity, asociované s Evropany/cizinci.

Tajemství šesti cívek

První dvě nitrátové cívky holandské verze objevili archiváři z Nederland Filmmuseum přibližně před pěti lety a tuto informaci tajili až do roku 2003, než si byli jisti, že se jim podařilo najít i zbývající čtyři cívky a podle dvaatřicetistránkového scénáře, poskytnutého americkou filmovou akademií, zrekonstruovat téměř celý film. Dvě minuty se ovšem „opravit“ nepodařilo: scénu, kdy vlak odváží novomanžele na líbánky do Rakouska, a rozhovor milostného trojúhelníku na letním sídle mladíkovy sestry. Obě jsou poškrábané nebo poničené rozkladem filmové emulze, což je defekt, který je na jedné straně nešťastný, ale na druhé zajímavě „hudebně“ rezonuje s atmosférou scén a nabízí současnému divákovi jisté nezamýšlené vizuální potěšení. Stejná radost pramení z toho, jak dobrou práci restaurátoři odvedli. Jednak tradičně zkopírovali 35mm filmový negativ a jednak ho přepsali pomocí digitální technologie, která jim umožnila opravit defekty v obraze
způsobené prachem nebo mechanickým poškozením. Do jantarova zbarvený obraz je čistý a jasný a díky pečlivé rekonstrukci může vyniknout to, co na filmu nejvíce přitahuje: souznění mezi hlavními hvězdami a skvělá ukázka vrcholného herectví pro němý film. Přestože se dá snadno odhadnout vývoj děje, diktovaný zákonitostmi žánru, předvídatelné (tedy očekávané a standardizované) není, jak s každou další scénou oba protagonisté naloží, co z ní udělají. Jak silnou se díky jejich přítomnosti stane.

„Miláčku, my k smíchu nejsme“

Některé pasáže dobrodružného melodramatu, vyprávějícího na pozadí mnoha atraktivních destinací příběh zapovězené lásky mezi mladou vdanou ženou Theodorou Fitzgeraldovou, která si z donucení a z lásky ke svému otci vezme starého milionáře, a mladým charismatickým aristokratem lordem Bracondalem, diváky údajně rozesmávaly kvůli své naivitě a nevěrohodnosti. Filmově náročnější publikum i kritika očekávaly víc a střídání exotických lokací už nestačilo. Film pak záhadně velmi krátce po nepříliš úspěšné premiéře zmizel. Pokud však namalované Alpy, umělý sníh křupající pod nohama a několikeré zachránění hrdinky hrdinou na poslední chvíli byly (jsou) spíše k smíchu, pak herectví vyvolává radost z pohledu a doslova prosvěcuje celý film. Herectví pro němý film bylo v porovnání s herectvím pro film zvukový mnohem fyzičtější, mimičtější a prostorovější, často spojované s termíny teatrální, přehnané. Přispívaly k tomu mimo
jiné i vizuální prostředky – převážně statická kamera, která hereckou akci snímala z dálky, takže nebylo možné uplatňovat jemnou mimiku, podtrhující psychologii postav. Mnohé z topornosti herectví přetrvalo i poté, co se vyjadřovací prostředky kinematografie zdokonalovaly a vyvíjely. To se ale netýká ani Valentina, ani Swansonové. Valentino, proslulý svým temperamentem, jenž se odvíjel od typu vášnivých, horkokrevných cizinců, do nichž byl obsazován, zkrotil své pověstné „wild eye“ – onen žhnoucí pohled, dosahovaný výrazným otevřením očí doprovázeným rošťáckým/vášnivým/smutným/zlověstným úsměvem. Není arabským šejkem, ale britským lordem, není excesivní, ale civilní, elegantní, aniž by ztratil na výrazu. Jeho herectví je překvapivě moderní a dodává chabé zápletce i stereotypizovanému charakteru vnitřní energii. Film je zajímavým dokladem reprezentace maskulinity, do níž se Valentino přehrával a jejímž byl představitelem. Valentino naplňuje to, co Janice Radwayová
ve své knize Reading the romance nazvala „imaginativní přizpůsobení se maskulinity ženským standardům“. Jeho hrdina je představen jako floutek obletovaný ženami, ale poté, co potká pravou lásku, se přetransformuje do jemného, citlivého muže s maximálními ohledy na hrdinčiny city.

Zář těl v magnetickém poli

Se zkroceným tělesným herectvím souvisel právě důraz na oči. Systém pohledů funguje ve filmu jako emoční síť a vytváří zvláštní luminiscenci obrazu. Přesně podle dobových pravidel hvězdného herectví se Valentino a Swansonová velmi často dívají upřeně mimo obraz a téměř mimo tento svět, zasněně do dálky, do neurčita. Takové pohledy tvořily součást hvězdného itineráře a udržovaly aureolu kolem hereckých idolů. Hvězdy byly jiné než jejich diváci, často viděly něco, k čemu diváci neměli přístup. V Beyond the rocks na systém pohledů navazuje hlavně rozpolcenost, zoufalství, vášeň a potlačovaná touha. Režisér Wood jejich působivost podporoval prací s prostorem a těly herců zvláště výrazně po sekvenci zachycující rozhodnutí hrdinů více se nevídat a zapomenout na svou lásku. Vrcholně ji rozehrává ve scéně na letním sídle lordovy sestry, která pořádá speciální večírek na žádost svého bratra, jenž se rozhodne porušit slib daný své milované
a nečekaně se na večírku objevit, aby jí mohl být nablízku. Wood rozmístil sedačky s hosty po pokoji tak, aby vytvořil iluzi hloubky (metaforická propast mezi zamilovanými), a v prostoru se pak pohybují oba hrdinové jako v magnetickém poli, přitahováni a odpuzováni zároveň. Jejich těla chtějí k sobě, ale zároveň si uvědomují nemožnost takového počínání, navíc v přítomnosti okolních hostů i Theodořina manžela. „Boj“ vrcholí odchodem Theodory do jejího pokoje. Když stoupá po schodech spojená s Bracondalovým pohledem, hra s prostorem pokračuje. Wood, jenž se později proslavil opusy Goodbye Mr. Chips, The Devil and Miss Jones nebo To whom the toll bells, a který se například podílel i na režii Gone with the wind, zručně využívá k osvěžení snímku flashbacky i řadu obrazových triků. Hladký efekt přesně odpovídá stylu, který tehdy dominoval Hollywoodu. Zvláště ve druhé polovině filmu přidává režisér pečlivé
aranžování scén do symetrických obrazů: zoufalá Theodora v pokoji po odchodu ze společenské místnosti je zarámovaná dvěma vázami s květinami a baldachýnem nad postelí do alegorie smutku, v následující scéně, kdy její sokyně zaměňuje dopisy pro manžela a pro “milence”, vázy vystřídají dva svícny…

Zůstat němý

Pečlivostí v obraze jako by autor kompenzoval opulentnost výpravy snímku (například bezpočet exkluzivních modelů pro Swansonovou). Film se pohybuje výhradně mezi atraktivními místy – prostorově (Paříž, alpský hotel, letní sídlo, Sahara), časově (dvůr francouzských králů) i tematicky (kostýmní divadelní hra). Tyto scény pro scény, jež mohou působit úsměvně, jsou ale velmi cenné, právě proto, že jsou dobově typické pro určitý žánr. Nejdiskutabilnější je tudíž novodobý prvek zvukového designu, přidaný k filmu. Dodání hudby, zvuků a ruchů, jejichž autorem je holandský skladatel Henny Vrienten, umožnilo „roztažení” filmu tak, aby odpovídal dnešnímu standardu promítání 24 okének za vteřinu, na rozdíl od rychlosti 16–18 okének za vteřinu v roce 1922. Změna rychlosti promítání měla udělat film přístupnějším pro co nejvíc diváků a stejná myšlenka asi vedla muzeum k rozhodnutí přidat zvuk. Vedle doprovodné hudby je slyšet každé vrznutí dveří, kroky, smích, šustění
novin… Slyšitelné a viditelné jsou ale často v nepříjemném rozporu, přidané k sobě nepatřičně, existující spíše vedle sebe nebo nad sebou nežli společně. Přestože se v několika okamžicích zvuk a obraz “potkají”, film v sobě měl díky Valentinovi a Swansonové dostatek světelné energie, aby obstál jako němý.

Autorka je stážistka na New York University.

Koňmo bez rytíře

„Živý“ Jarek Nohavica do každé rodiny. Zadarmo

CD, DVD

Revoluce / Revolution

Režie Hugh Hudson, 1985, 120 min.

Levné knihy nedávno vydaly historický film o americkém boji za nezávislost režiséra Hugha Hudsona, který by mohl svým přebalem trochu mást. Může se totiž stát, že ten, kdo očekává starší variantu Patriota, bude zklamán. Hudson totiž nenatočil historický velkofilm, a práce se záběry chvílemi připomíná dokumentární snímek. Divák se k hlavní postavě, kterou ztvárnil Al Pacino, musí prodírat, jeho pohled je roztřesený a nejistý. Příběh otce, jehož syn narukuje k armádě, a on, aby směl být s ním, je přinucen do ní vstoupit také, byť je mu podstata boje za nezávislost cizí, je vyprávěn bez zbytečných patetických gest a amerického patriotismu. Dokonce ani na velké bitevní scény nedojde. Hugh Hudson se totiž zaměřuje na vztah mezi otcem a synem a jejich překonávání sebe samých. Vypráví tak přenosný příběh, který nechce schovávat pod nánosy přebujelé výbavy kostýmů, davových scén nebo zpomalených záběrů umírajících vojáků. Revoluce je i díky střídmému
hereckému projevu Al Pacina silná právě tam, kde by ostatní filmaři viděli jen prázdná místa mezi velkolepými scénami. DVD neobsahuje žádné bonusy a obraz není digitálně vyčištěn, což však atmosféře filmu spíše přispívá.

Lukáš Gregor

Přepadení 13. okrsku / Assault on 13. precinct

Režie Jean-François Richet, 2005, 105 min.

Přepadení 13. okrsku od Johna Carpentera patří ke klasickým snímkům 70. let. V loňském roce se objevil remake tohoto filmu, který režíruje Francouz Jean-François Richet, a protože jde o francouzsko-americkou koprodukci, objevují se v hlavních rolích herci jako Ethan Hawk nebo Laurence Fishburne. Ze všeho nejvíc mi tento film připomněl Válku policajtů, i tady se totiž ukazuje, že policista na straně „zla“ dokáže být mnohem nebezpečnější než zločinec. Hrdinové filmu čekají uzavřeni v budově odstřižené od světa na pomoc policistů, kteří se je však mezitím pokoušejí zabít. Bohužel se tu objevuje několik hollywoodských klišé; o chlapském přátelství, překonávání sebe samých nebo neschopnosti profesionálních ostřelovačů trefit hlavního hrdinu, ani když jim sám leze na mušku. Zpočátku hladce plynoucí děj dokáže několikrát překvapit, když například režisér nechá potenciální partnerku hlavního hrdiny nekompromisně popravit. V bonusových materiálech se dozvíme, že tvůrčímu
týmu záleželo především na dobře vykreslených charakterech, což se jim vcelku povedlo, a na akčních scénách, které také docela fungují. Výsledný produkt pak patří k tomu lepšímu, co je v žánru akčního thrilleru možné vidět, škoda jen, že se Richetovi nepodařilo vyhnout zmíněným klišé, která působí docela směšně.

Jiří G. Růžička

Lola běží o život / Lola rennt

Režie Tom Tykwer, 1998, 77 min.

Příběh až romantického ražení o rudovlasé dívce, která třikrát po sobě soustředí veškerou svou sílu do záchrany mladíka, do něhož promítá své životní naděje a touhy, u nás vyšel na DVD sedm let po své premiéře. Tom Tykwer vyšel z obrazu běžící dívky – z obrazu, v němž se spojuje pohyb a dynamika s vášněmi a emocemi. Nad touto momentkou vytvořil pulsující meditaci o lidském životě a jeho možnostech, o člověku jako bytosti plné otázek, o konci, po kterém přichází začátek. O opakování, které se fatálně proměňuje díky náhodám. Že je tento film nepřehlédnutelný, není dáno pouze tím, že obsahuje existenciální rovinu a věčná témata, která odrážejí archetypální milostný vztah, ale i svým originálním stylem. Povrchem, do něhož jsou s pravidelností a rychlostí posunu vteřinové ručičky na hodinách a úderů lidského srdce vytesávány neustále se střídající žánrové prvky, proměny filmového jazyka i různých estetik. Obrazy
stíhají příběhy, vše dokonale prorůstá, a to i s hudební složkou, která se stává pevnou součástí obrazu. Působivá kombinace protikladů. Popcorn i filosofie. Postmoderní variace na jedno téma. Stopáži filmu odpovídá i množství bonusových materiálů. Minifilm o filmu a krátké rozhovory s hlavními představiteli a režisérem umožňují divákovi dostat se ještě hlouběji do nitra příběhu a způsobí, že na ostrý běh ulicemi jen tak nezapomene.

Kateřina Svatoňová

Thayer’s Quest

Digital Leisure 2005

DVD, PC

Hodnota kvalitního mediálního produktu se projevuje mimo jiné vydáváním reedic starých klasik pro lidi, kteří buď v době vydání originálu nežili nebo nemohou sehnat produkt v dostatečné kvalitě. Stejně jako knihy a filmy procházejí reedicemi staré hry, které za to stojí. Ve většině případů projde změnou grafická prezentace, která vypadala v dřevních dobách osmdesátých let jako shluk neforemných kostiček, v nichž hráč s velkou mírou fantazie viděl strhující dobrodružství. Thayer’s Quest oproti tomu vychází ve stejném podání jako roku 1984, kdy ho Rick Dyer navrhl. Dyer byl průkopníkem interaktivních filmů a v době, kdy konkurence vyráběla hry s kostičkovanou grafikou, vydával na speciálních laserdiscích hry, které vypadaly jako filmy ze studia Walta Disneyho. Jako hráči se ponoříte do animovaného filmu a na konkrétních místech a v určitých situacích musíte rozhodovat, na jakou stranu se vydáte nebo jaký předmět použijete. Výsledkem je tedy
skutečný film, kde se díváte a rozhodujete, jak má podívaná pokračovat. Hra vychází v původní kvalitě na DVD, a jelikož jde o videosoubory, není zapotřebí žádná instalace: můžete hrát jak na počítači, tak na konzolích či stolním přehrávači. O Thayer’s Quest se zmiňujeme především proto, že jde o artefakt přehlížené historie vývoje počítačových her. Dokazuje, že i dvaadvacet let stará hra dokáže kvalitně pobavit.

Pavel Dobrovský

Fear Falls Burning

He Spoke In Dead Tongues

IKON / Projekt 2005

Belgičan Dirk Serries je ve světě elektronické hudby znám jako duše projektu VidnaObmana (vystupoval i v Praze), jehož líně plynoucí ambientní plochy jsou ozvláštněny vrstvením zvuku dechových nástrojů a vykazují lehce newageovou estetiku dohladka obroušených hran a nerušivých změn. I hudba sfér se ale někdy přejí, a tak po desítkách ambientních alb přichází nový pseudonym a 2CD výhradně pro elektrickou kytaru a krabičky běžně používané v rockovém světě. Hrajte nahlas, říká obal. Díky pedálovým efektům je Serriesova kytara hraná v reálném čase schopná vytvořit několikahlasé plochy s typickou zrnitou barvou boosterovaného zvuku. Devítka improvizovaných čísel v délce od sedmi do pětatřiceti minut tu a tam připomene lenost zašlé slávy postrockových skupin, jindy se ozve vzpomínkou na psychedelická šedesátá léta, v nejlepších momentech na pomalých repeticích ukazuje napínavé kouzlo dlouhých dozvuků. Hráčská neokázalost se ukazuje
v několika lo-fi „chybách“, jako je občasné zapraskání, nebo v tom, jak Serries některé tracky náhle utne – jako by si preludoval sám pro sebe a zrovna přišel na jinou myšlenku. Dobrou náladu s názvukem sladkobolné melancholie cítíme z každé minuty. Máte-li rádi zvuk elektrické kytary, ale rocková klišé vás děsí, je tohle album pro vás.

Petr Ferenc

kNot Photogenic

Underexposed

X Production 2005

Boris Carloff je zajímavým úkazem domácí elektronické scény. Na chvíli se vynoří, vypustí do světa povedený track či remix a pak zase zmizí v Anglii. Teď natočil album, o kterém se bude mluvit ještě dlouho. Přibral k sobě londýnského MC Boba Mustarda a v Česku „domestikovanou“ Charlottu Fairmanovou (známější jako Charlie One) a spolu vyprodukovali album, které se v elektronické taneční hudbě osy „Londýn – Vídeň – Berlín – Oslo“ neztratí. Hned na začátku na vás vyskočí zlámané hip-hopové aranže, doprovázené akustickou kytarou. Jedna z nejsilnějších skladeb alba Slightly Different BPM je dokonce vystavěna na samplech z tvorby beskydského „čaroděje“ Tomáše Kočka. K tomu si připočítejte skvělou Mustardovu deklamaci, která působí jako improvizace na taneční párty (v tom nejlepším smyslu slova), a vokál Charlie One, tlačící taneční plochy zpět do poslechovější a klidnější úrovně. Nechybějí ani taneční skladby. Boris Carloff ovšem provádí něco
trochu jiného než většina domácích producentů. Nečekejte rozhopsané skladby, spíš rozdováděné písničky, které si budete broukat v pátek večer, když náhodou zůstanete doma. kNot Photogenic je projekt, který vnesl do české hudby nový aspekt. Už není důležité, jak se budou bavit posluchači, ale z nahrávky je zřejmé, že nejvíc si hrají muzikanti. Snad je to trochu unáhlené, ale řadím toto album k vrcholům současné domácí (tedy středoevropské) tvorby.

Ondřej Stratilík

Bojovníci proti terorismu bez kontroly

Nevládní organizace Privacy International zveřejnila 13. prosince 2005 studii Guse Hoseina Threatening the Open Society: Comparing Anti-terror Policies and Strategies in the U. S. and Europe (Hrozba otevřené společnosti: Srovnání protiteroristických politik a strategií Spojených států a Evropské unie). Autor komparativní analýzy amerických a evropských protiteroristických bezpečnostních opatření dospěl k překvapivému závěru: s výjimkou režimu hraničních kontrol Evropská unie dovádí kontrolu občanů, která potenciálně ohrožuje právo na soukromí, mnohem dále než Spojené státy. A co hůře: zatímco v USA je každé omezení individuálních práv a svobod předmětem rozsáhlých diskusí a někdy i protestů občanské společnosti, Evropané v podstatě bez reakcí akceptují rozhodnutí činěná za zavřenými dveřmi bruselských kanceláří. Klišé Evropy hájící západní hodnoty proti autoritářství Bushovy Ameriky možná vystihuje situaci na poli mezinárodní
politiky, kde EU opravdu oponuje silovým řešením a unilateralismu. Pokud však jde o zajišťování vnitřní bezpečnosti, liberální tradice USA se ukazuje být vůči snahám o posilování státu mnohem odolnější než evropský etatismus.

Nové hrozby s sebou samozřejmě přinášejí potřebu nových pravomocí pro bezpečnostní aparáty. Šokující je však naprostý nezájem řadových Evropanů o konkrétní zdůvodnění a rozsah schvalovaných pravomocí státních orgánů. Silný stát vybavený informačními technologiemi přitom dnes může nad občany uplatňovat historicky bezprecedentní míru kontroly. Komplexní zpravodajské systémy mohou podle analýzy Privacy International silně omezit osobní svobody, zejména právo na přístup k nestranným informacím, právo spolčovací a shromažďovací a právo žít svobodně bez svévolného zasahování úřadů. A pokud toto téma i nadále zůstane mimo veřejnou debatu, mohou nová bezpečnostní opatření, odůvodňovaná vágní potřebou „boje proti terorismu“, zredukovat sféru individuálního soukromí na minimum. V tom případě je však na místě otázka, zda evropská budoucnost a budoucnost demokracie jsou ještě stále jedno a totéž.

Příčiny zaslepení

Gus Hosein, který přednáší na katedře informačních systémů London School of Economics, upozorňuje, že evropský pohled na protiteroristickou legislativu má hned tři slepé skvrny. První takovou skvrnou je nedostatečný smysl pro rozdíly mezi legislativou jednotlivých evropských zemí. Když nějaká vláda předkládá návrh nového zákona, argumentuje často obdobným opatřením v jiné zemi, aniž jsou však diskutovány rozdíly v právním systému a politickém prostředí. Proč si však vůbec vybírat za příklad zemi, která nějaký režim kontroly zpřísnila, spíše než jinou, která to neudělala? Rozdíly přece nelze vždy vysvětlovat nedůsledností těch, kdo příslušné kontrolní režimy „dosud“ nezpřísnili.

Druhým důvodem způsobujícím zaslepenost může být nepřiměřené soustředění pozornosti na Spojené státy. Americký Patriot Act a nový režim hraničních kontrol v USA jsou všeobecně známy a jejich důsledky pro jednotlivého občana byly opakovaně probírány v evropských médiích. Avšak podobná opatření přijímaná v Bruselu a různých evropských zemích, která ve skutečnosti jdou mnohem dále, zůstávají prakticky neznámá. Evropská veřejnost tedy například netuší, že některé připravované kroky evropských úřadů jsou obdobou starších amerických opatření, která byla již před delší dobou zrušena.

Konečně třetí slepá skvrna spočívá v absenci dlouhodobé pozornosti vůči legislativním procesům. Již v minulosti došlo k zavedení mnoha kontroverzních zákonů, ty se však postupem času staly předmětem zkoumání parlamentů, médií, soudů a veřejnosti. Některé byly shledány neústavními a zrušeny, jiné byly naopak posíleny. Avšak protiteroristická legislativa je nyní v Evropě posvátnou krávou a vznášet vůči ní vážné výhrady na jakékoliv úrovni se dosud nikdo neodvažuje.

Monitoring komunikačních, cestovních a osobních dat

Lednová zpráva listu Washington Times, podle níž v Kongresu vznikla koalice připravující Bushův impeachment kvůli nezákonným odposlechům z roku 2001, se patrně ukáže být spíše novinářskou kachnou. Většinoví republikáni totiž sotva odvolají vlastního prezidenta. Nicméně formálně taková možnost opravdu existuje a v odlišně složeném Kongresu by se Bush z uvedeného důvodu skutečně mohl dočkat odvolání. V nynější situaci se důsledky jeho příkazu odposlouchávat bez rozhodnutí soudu projevují přinejmenším na klesající popularitě, což prezidenta odcizuje zákonodárcům usilujícím o znovuzvolení.

Bruselským lídrům však podobný skandál naprosto nehrozí. Zatímco aktualizovaná americká legislativa stále v případě odposlechů vyžaduje souhlas soudu a výjimku povoluje jen u případů spojených s terorismem, evropská úprava pro jistotu monitoring elektronické komunikace a telekomunikace povoluje – bez jakéhokoliv rozlišení, bez zdůvodňování či dokonce podmiňování právní procedurou.

Poučný je také způsob, jak úpravy vznikaly. Ve Spojených státech je přinejmenším po aféře Watergate každý případ odposlouchávání amerických občanů považován za problém. Proto si také změna zavedená kvůli boji s terorismem vyžádala léta trvající debatu v Kongresu, přitáhla velkou pozornost médií a byla předmětem obsáhlé veřejné debaty. Naproti tomu v Bruselu šly věci mnohem jednodušeji: Rada EU přijetí úpravy monitorování komunikace obyvatel prostě uložila Evropskému parlamentu metodou fait accompli.

Pokud jde o uchovávání zajištěných komunikačních dat, v USA se nic podobného neplánuje,
a žádný návrh tohoto typu tedy ani nebyl vznesen. Evropané však opět prostě uložili provozovatelům komunikačních sítí povinnost archivovat veškerá data (více v článku Šmíruj a vydělávej v A2 č. 6/2006).

Pokud jde o prohledávání komunikačních dat a jejich vytěžování například z pevných disků počítače, projekty tohoto druhu zaměřené na vlastní občany byly za Atlantikem údajně z legálních a technologických důvodů zrušeny. Tématem se tam opět intenzivně zabývala média, ale i nevládní neziskové organizace, záležitost přezkoumával Kongres a vláda předkládala podrobné zprávy. V EU se projekty uvedeného typu právě rozbíhají, aniž by došlo k jakémukoliv zdůvodňování, zkoumání či veřejné debatě.

Podobně vychází i srovnání v oblasti zacházení s cestovními a biometrickými údaji. Americké bezpečnostní složky smějí z databází dopravních společností čerpat data o jízdenkách či letenkách cizinců, nikoli však občanů USA, a to v případě vyšetřování teroristických aktivit nebo vážných zločinů. Evropané ale plánují neomezený přístup k veškerým cestovním údajům bez nutnosti udat důvod. A opět bez debaty.

Srovnání úpravy ohledně shromažďování biometrických údajů vykazuje tentýž vzorec. Na západní straně Atlantiku bylo po dlouhém veřejném zkoumání povoleno shromažďovat data v přesně vymezených případech, zatímco Rada EU nařídila všeobecné snímkování rohovky a odebrání otisků. V každém z těchto případů zašla EU dále než USA a vždy se tak stalo mimo dohled veřejnosti.

Dědictví evropského absolutismu?

Evropa se od USA liší mimo jiné nedostatkem omezení uložených exekutivě a nedostatkem adekvátního veřejného přezkoumávání vládních rozhodnutí. Mnozí, převážně anglosaští analytici tento problém tematizovali již v šedesátých letech minulého století v souvislosti s tehdy běžnou keynesiánskou ekonomickou politikou. Andrew Shonfield spojoval tento nedostatek s existencí de facto předkapitalistických institucí v mnoha zemích evropského kontinentu, zatímco pozdní Friedrich von Hayek hovořil obecně o svodech organizačního řádu.

Politická agenda má v každé době jiné dominantní téma. V období absolutismu byla státní akcí par excellence válka, v době poválečného hospodářského boomu ekonomická politika – a dnes je hlavním problémem bezpečnost.

Zdá se, že Shonfield ve sporu s Hayekem měl i neměl pravdu. Ukazuje se totiž, že i za nové situace rozdíly mezi Evropou a USA přetrvávají, a těžko tedy odmítnout vysvětlení, že důvodem je odlišná kulturní tradice. Problém je ovšem v tom, že Evropa už má nové bruselské instituce – a politický proces se kvůli nim nestal liberálnějším, ba naopak. Dokonce ani Evropský parlament dnes vůči exekutivě nedisponuje kontrolními pravom ocemi srovnatelnými s těmi, kterým se jeho předchůdci těšili na úrovni národních států. Hosein navíc ve studii „Threatening the Open Society“ tvrdí, že zatímco v každé jednotlivé evropské zemi v minulosti existoval alespoň jeden případ protestu veřejnosti proti posilování bezpečnostního aparátu, na úrovni EU se nic podobného neděje. Toto zjištění ovšem vybízí k otázce, zda pojem evropská veřejnost má vůbec nějaký smysl, zda něco takového vůbec existuje.

Hosein si také všímá dvojakého charakteru mezinárodních evropských institucí. Jeden ze způsobů jejich využití národními vládami lze popsat jako obcházení národních parlamentů. V takovém případě je agenda, která na národní úrovni neprošla, v druhém kroku předložena jako nezpochybnitelný mezinárodní závazek. A z druhé strany: Evropská úmluva o lidských právech je v běžném politickém procesu interpretována jako vnější mezinárodní smlouva, jejíž vymáhání prostřednictvím štrasburského soudu však může být nad síly postižených osob. Dobře to ilustruje případ britského protiteroristického zákona, který nařizuje deportace podezřelých přistěhovalců do země původu i v případě, že to znamená ohrožení jejich práv (riziko mučení atd.). Dotyčný se sice může obrátit na Evropský soud pro lidská práva, vyžaduje to však nemalou sumu peněz a velmi mnoho času.

Hosein se domnívá, že Evropě především chybí lidskoprávní kultura. Řada amerických subjektů, od nevládních organizací přes města až po soukromé firmy, například v souvislosti se zákonem Patriotic Act, podala žaloby na vládu. V Evropě však snaha přezkoumávat oprávněnost vládních opatření takřka chybí a chybějí i lidé ochotní se tímto tématem zabývat. Bez zájmu médií, organizací na podporu občanských svobod nebo opozičních stran však deklaratorní lidskoprávní dokumenty zůstanou kusem papíru s velmi problematickou hodnotou.

Boj s terorismem v českém vydání

Národní akční plán boje proti terorismu byl zpracován Ministerstvem vnitra a přijat usnesením vlády 10. dubna 2002. Původní návrh připomínkoval Úřad pro ochranu osobních údajů a do „širší diskuse“ se zapojila pouze jediná nevládní nezisková organizace – Iuricum Remedium. Tak jako na evropské úrovni, i zde jsme tedy v podstatě svědky modelu „exekutiva koná bez parlamentu a veřejnosti“.

Následovaly aktualizace dokumentu z 14. dubna 2003, 19. května 2004 a 6. června 2005. Další aktualizace jsou plánovány ve dvouletých intervalech.

Tvůrci Národního akčního plánu se odvolávají na modelový bruselský dokument, nazvaný Usnesení a akční plán mimořádného zasedání Evropské rady z 21. září 2001. Vzhledem k hodnocení situace na území ČR se plán zaměřuje zejména na prevenci logistických operací teroristických uskupení, a zde především získávání finančních prostředků.

Vypracování Národního akčního plánu není samozřejmostí – řada zemí EU se spokojila s implementací uvedeného souhrnného evropského dokumentu. Autoři českého akčního plánu navíc tvrdí, že dokument je ve srovnání s obdobnými plány zpracovanými v jiných evropských zemích patrně nejkomplexnější a jako jediný je též pravidelně aktualizován. Jak uvádí komentář na stránkách Ministerstva vnitra, hlavním důvodem pro jeho vypracování byla „snaha soustředit všechny klíčové úkoly v oblasti boje proti terorismu na jednom místě a poskytnout jim sílu politické podpory ve formě usnesení vlády. Zároveň se jedná o informativní souhrn současné úrovně připravenosti státu na eventualitu ohrožení ze strany terorismu. Jeho text může sloužit při prezentaci protiteroristických opatření státu v zahraničí nebo ve vztahu k relevantním mezinárodním organizacím.“

Toto vysvětlení má ovšem svá ale. Politická podpora formou usnesení vlády je jedna věc, faktická vymahatelnost takového usnesení ale věc jiná. V případě neplnění vládního usnesení neexistuje vlastně způsob, jak se domoci nápravy, protože neexistuje například možnost odvolat se k soudu.

Dále existuje dobrý důvod domnívat se, že mnohem silnější politickou podporu takto významného opatření by představoval zákon schválený Parlamentem ČR. Je však samozřejmě možné, že parlamentní debata by se protáhla, připoutala zájem médií a veřejnosti a následovala by dlouhá a obtížná diskuse o obsahu dokumentu. Vzhledem k tomu, že první verze plánu vznikla již téměř před čtyřmi lety, bylo ovšem dost času takovou diskusi dovést do konce a příslušný zákon přijmout. Přesto český protiteroristický zákon dosud neexistuje a úřady stále pracují s dokumentem podloženým pouze vládním usnesením – tedy instrumentem, který vláda s oblibou používá v případě opatření, jež není schopna „protlačit“ parlamentem. Národní akční plán v této formě je sice do jisté míry popularizován, veřejně diskutován však nebyl a ani dosud není.

O všem a proti všem

Akční plán pokrývá širokou oblast všeho, co nějak souvisí nebo by mohlo souviset s bojem proti terorismu. Shrnuje zapojení České republiky do mezinárodních struktur, mezinárodní závazky i vnitrostátní právní úpravu, stanovuje těžiště tohoto boje – boj proti financování teroristické činnosti. Stanoví potřebu přesnějšího vymezení pravomocí bezpečnostních služeb a policie, upravuje ochranu potenciálních cílů útoku – zde zmiňuje existenci „kybernetických hrozeb“ a rizika hrozící dopravnímu systému. Dále se dokument věnuje předcházení nebezpečí zneužití chemických, biologických a radiačních látek, nakládání se zbraněmi a střelivem, jakož i ostatním vojenským materiálem. Konečně řeč je tu i o krizovém řízení, integrovaném záchranném systému a ochraně obyvatelstva, stejně jako o celní, migrační a azylové politice. Poslední kapitola pak pojednává o spolupráci s veřejností a informační politice, jež je definována zejména
jako jednosměrné „vytváření srozumitelných doporučení pro nejširší veřejnost v České republice, popisujících žádoucí chování v případě vzniku mimořádných událostí“.

Z nově navrhovaných opatření je třeba upozornit zejména na úkol „zefektivnit“ podmínky pro získávání informací o majitelích bankovních účtů pro potřeby příslušných státních orgánů, což má být hotovo do 30. 9. 2006. Velmi zvláštně a znalcům poměrů na území bývalého SSSR až hrozivě zní úkol do 3. 12. předložit analýzu právní regulace hospodaření nadací „a dalších společenských organizací“ se zřetelem k jejich finančnímu hospodaření, který lze nalézt v kapitole třetí. Počítá se s dalším zlepšováním komunikace a spolupráce jednotlivých bezpečnostních složek, stejně jako se „zefektivněním“ oprávnění zpravodajských složek v souvislosti s bojem proti terorismu. Má být zřízeno „vládní utajované spojení“ určené k šíření „otevřených i klasifikovaných“ informací směrem ke státním orgánům. Dále má dojít k rozšíření kamerových systémů ve veřejné dopravě, zlepšení ochrany přepravy nebezpečných materiálů a pitné vody. Při ministerstvu
zahraničí má být nově zřízeno Operační a informační centrum, obdobné jako při ministerstvech obrany a vnitra. V oblasti kontroly komunikací má být zavedeno monitorování celého kmitočtového spektra, což bývalo opatření vojenského charakteru, v plném rozsahu aplikované pouze v době ozbrojených konfliktů.

Má být novelizován zákon o zbraních a střelivu s cílem zlepšit kontrolní a dohledovou činnost nad jeho dodržováním a také legislativa upravující nakládání s výbušninami. Připravuje se zpřísnění kontroly nakládání s vybranými rizikovými komoditami a zlepšení komunikace mezi Licenční správou MPO a zpravodajskými složkami.

Azylové a migrační procedury, řadou neziskových organizací již dnes kritizované jako nadměrně restriktivní, mají být dále v mnoha oblastech zpřísněny. Zpravodajské služby mají být zapojeny do azylového řízení, ale také do procesu registrace občanských sdružení. Informační politika zahrnuje vedle zveřejňování pokynů z oblasti krizového řízení i mediální kampaně zaměřené na prevenci radikalizace určitých skupin obyvatelstva a zkoumání příčin této radikalizace.

Celkový přístup prosazovaný akčním plánem lze charakterizovat větou „podezřelí jsou všichni“. Dilema, které bylo široce diskutováno například v Británii po loňských červencových útocích – zda je na místě položit důraz na práci zpravodajských služeb a následně na cílenou kontrolu rizikových skupin, nebo spíše zavádět kontrolu plošnou –, tak v Česku vůbec nebylo předmětem zkoumání. Zpravodajské složky prostě vstoupí do řady běžných administrativních činností a navíc se posiluje i plošná kontrola veškerého obyvatelstva České republiky. V této souvislosti je hodno zaznamenání, že jediný mechanismus kontroly navyšovaných pravomocí, který lze v dokumentu nalézt, představuje příprava zákona o parlamentní kontrole zpravodajských služeb. Vzhledem k této asymetrii je jen malou útěchou, že některá z plánovaných opatření, jako například uzákonění trestní odpovědnosti právnických osob, mají mnohem širší dopad než jen na boj proti terorismu a byla
již dávno potřebná s ohledem na nezákonný obchod se zbraněmi nebo některé případy průmyslových havárií.

Horší než EU

Vzhledem ke skutečnosti, že Česká republika je v příslušných studiích charakterizována jako relativně bezpečná země, potenciálně využitelná teroristy zejména k logistickým operacím, jsou rozsah a komplexnost připravovaných bezpečnostních opatření překvapující. Ještě daleko více je však hodna pozornosti skutečnost, že se o chystaných plošných opatřeních, jejich potřebnosti a rozsahu, jakož i potenciálních rizicích s nimi spojených dosud nevede veřejná diskuse – a půjde-li vše podle (akčního) plánu, ani žádná diskuse nevznikne. Občané budou prostě příslušnými úřady informováni o změnách příslušných zákonů, zpřísňování kontroly, a stanou se též objektem mediálních kampaní zaměřených na prevenci radikalizace.

Jestliže studie Guse Hoseina Threatening the Open Society konstatuje, že protiteroristická politika a strategie EU jsou oproti běžnému mínění restriktivnější a méně transparentní než jejich americké protějšky, platí to tím více pro Českou republiku s jejím „nejkomplexnějším“ evropským plánem boje proti terorismu. Hoseinova analýza končí výzvou: „Zatímco vlády trvají na přejímání špatných zákonů a jedna druhou překonávají v navyšování pravomocí, nejsou již tak dychtivé při studiu toho, co bylo jinde vyzkoušeno a co selhalo. Místo toho usilují o omezení debaty a diskuse, přičemž ignorují jak vstupy, tak různost pohledů. Téměř jako by věřily, že snaze zachránit otevřenou společnost musí být obětovány její principy.“ Pro obyvatele země, kde byl napsán Kafkův Zámek, jsou to jistě slova hodná zamyšlení.

Autor je publicista.

Co odbourává naše dispozice k dobru

„Většina z nás ráda podléhá iluzi, že existuje nějaká neprostupná hranice, která odděluje zlé lidi od nás dobrých lidí. Tento názor také znamená, že máme malý zájem o pochopení motivů a okolností, které přispěly k tomu, aby se tito zlí lidé vůbec začali chovat zle.“ (Moc a zlo, s. 41)

Americký profesor (na Yaleské a Stanfordské univerzitě a dalších) Philip G. Zimbardo patří společně s profesorem Stanleym Milgramem mezi popularizátory a nejrespektovanější odborníky v oboru kognitivní (poznávací) psychologie a situačních vlivů na psychiku člověka. Milgram ve své slavné sérii experimentů ze začátku šedesátých let pracoval s náhodně vybranou skupinou lidí, kterým přidělil roli „učitelů“; ti měli pomocí trestů (elektrošoků) motivovat svěřené žáky-herce k lepším výsledkům. Elektrické rány, které učitelé udělovali svým chybujícím svěřencům, postupně zvyšovali až k ukazateli smrtelné dávky. Skutečnost, že téměř 70 % trestajících došlo až k této pomyslné vraždě, šokovala veřejnost i odborníky. Zimbardo na tyto pokusy navázal a rozšířil je o mnoho dalších variací na téma potenciálu zla v člověku.

Součástí publikace Moc a zlo, vydané loni souběžně s udělením ceny nadace Vize 97 autorovi studie, je i přes třicet let starý stanfordský vězeňský experiment – na jehož proslulost sám autor žehrá, protože zastiňuje jeho další výzkumy. Šest kapitol, do kterých je rozdělena, se zabývá psychologií zla a vnějších vlivů, ze kterých vzniká. V úvodu Zimbardo poněkud nekriticky zdůrazňuje všenápravný význam psychologie pro společnost i jedince. V dalších studiích se věnuje jak svým starým experimentům, tak i pronikavým postřehům a výzkumům týkajícím se aktuálních problémů – například státem podporovaného strachu z terorismu nebo proměně průměrného člověka v mučící zrůdu ve věznici Abú Ghraíb. Kapitola Ovládání myslí v Orwellově románu 1984 porovnává shodné praktiky a motivace „Velkého bratra“ a Jima Jonese, gurua náboženské sekty Chrám lidí. V závěrečném rozhovoru (s Rickem
Crandallem) autor doplňuje další problémy, kterými se zabývá (například výzkum o nesmělosti), přibližuje své dětství i studium a zdůrazňuje roli svých studentů na vlastních výzkumech.

V roce 1971 vytvořil Zimbardo spolu se svými studenty ze Stanfordské univerzity experiment, ve kterém rozdělil pečlivě vybrané jedince, vykazující ve všech ohledech psychickou vyrovnanost, na dozorce a vězně. Původně plánovaný 14denní pokus musel kvůli stupňující se agresivitě dozorců a psychické destrukci vězněných ukončit již po šesti dnech. Na tomto experimentu, který zaznamenal i na film, demonstroval, že se lidská psychika vlivem situačních proměnných mění. Milgremovi „učitelé“ kdysi v obdobném pokusu zvyšovali intenzitu elektrických šoků, protože k tomu byli vyzýváni autoritou – ve Stanfordu však žádná taková autorita nebyla, svou roli zde hrál pouze vliv prostředí a předem rozdělené role.

Při násilí ve věznici Abú Ghraíb, které nebylo experimentem, ale realitou, se americký vojenský záložník Chip Frederick proměnil vlivem situačních faktorů z oddaného otce dvou dětí, který před svým přemístěním do věznice pracoval v irácké vesnici s malými dětmi, ve zvrhlého mučitele. Zimbardo, který byl jeho obhájcem před americkým soudem, vytvořil dispoziční profil tohoto člověka a popsal situační vlivy, které způsobily jeho proměnu. Přesto byl Frederick označen za „shnilé jablko“ a odsouzen.

Vliv státu jako instituce, která vytváří pravidla toho, co je v „obecném“ zájmu, přibližuje autor v kapitole Politická psychologie teroristických poplachů. Tímto „vyšším“ zájmem se stává udržování nejistoty a strachu, které slouží k podpoře finančních a vojenských cílů určitých skupin. Události 11. září 2001 se staly pro americkou politiku datem pojmenovávání nepřátel, vznikla tak protiteroristická rovnice, vedoucí od konkrétních teroristů k válkám v Afghánistánu a Iráku. Aby tato tažení mohla být uskutečněna, bylo potřeba vytvořit ve vlastní zemi atmosféru strachu z dalších možných teroristických útoků. Zimbardo popisuje způsob, jakým vláda vytvářela neurčité informační poplachy, šířící strach a obhajující takovéto agrese.

Manipulace s lidským vědomím, inspirované Orwellovým 1984, které však demokratický režim nemůže dělat úplně očividně, Zimbardo demonstruje na vůdcovských schopnostech Jima Jonese, náboženského gurua sekty Chrámu lidí, jehož příkazy vedly k hromadné sebevraždě-vraždě téměř tisíce osob.

„Tvrdím, že lidská mysl je tak úžasná, že se dokáže adaptovat na jakékoli poznané okolnosti prostředí, jen aby přežila, tvořila nebo ničila. Nenarodili jsme se se sklony k dobru nebo ke zlu, nýbrž s mentálními vzorci konat dobro či zlo.“ (s. 42) Otázka, jak se z „dobrého“ člověka stane člověk „zlý“, je tedy určována vnějšími situačními i vnitřními dispozičními modely. Zimbardo rozebírá vlivy odbourávající naše dispozice k dobru. Jsou to: zbavování se zodpovědnosti, poslušnost vůči autoritě, anonymita, prostředí, lhostejnost…, to vše demonstruje na konkrétních příkladech a experimentech. Poznávání příčin vzniku zla logicky vede k otázce, kterou si klade i Zimbardo: jak takovéto výzkumy využít k opačnému výsledku? Můžeme znalosti využít k vytváření dobra?

Zimbardova práce je motivována potřebou vrátit psychologii sympatie veřejnosti. Umožnit, aby lidé dokázali porozumět svému okolí i sobě samým. Jeho texty jsou psány čtivě, využívá konkrétních příkladů k osvětlení složitých psychických motivací a přidává subjektivní hodnocení a pocity, ze kterých je také dobře patrná schopnost vytvářet reklamu sobě i své práci.

Vliv Zimbarda, který byl prezidentem významných psychologických organizací WPA (Západní psychologická asociace), APA (Americká psychologická asociace) a v roce 2005 předsedou rady prezidentů amerických vědeckých společností, je pro odborné i laické diskuse v USA mimořádný. Svou publikační činností, televizními populárně-vědeckými pořady a nově i internetovými stránkami, které provozuje, přesahuje hranice úzkých vědeckých kruhů a dotýká se zásadních politických i morálních otázek dnešního světa.

Autor studuje na FF UK.

Jde o svobodu tisku?

Přiznám se, že kdybych měla noviny, asi by v nich karikatury Mohameda, které vyšly v dánských novinách Jyllands-Posten, publikovány nebyly. Nemám totiž ráda zesměšňování náboženských symbolů a už vůbec ne symbolů víry někoho jiného. Uveřejnění Mohamedových karikatur v dánském tisku bylo nešťastné. Cizí víru máme mít v úctě, a posmívat se jí pokládám za nevkusné. Člověk by se měl držet na uzdě a dávat pozor, aby se někoho nedotkl nebo ho neurazil.

To však nemění nic na tom, že násilné reakce na karikatury v některých muslimských zemích jsou zcela neadekvátní a nepřijatelné. Na slovo se odpovídá slovem, na posměch posměchem. To, čeho jsme byli svědky, však vlastně nebyla reakce na karikatury: bylo to vážné varování, že jsme s celou naší evropskou, či spíše euroatlantickou civilizací v části světa pokládáni za smrtelné nepřátele.

Je zřejmé, že karikatury byly pouhou záminkou. Nebo si snad někdo myslí, že ty desetitisíce muslimů, kteří se účastnili útoků na evropské ambasády, čtou dánské noviny? Někdo se musel postarat, aby se o nich vůbec dozvěděli. Jak jsme se mohli dočíst, postaral se ten někdo důkladně: tak, že vedle karikatur v podstatě neškodných umístil i takové, které muslimy pobouřit musely, a které v dánském ani jiném tisku nikdy nevyšly.

Protesty proti karikaturám jsou jen záminkou k vyjádření protestu a hrozby naší civilizaci, je to součást protievropské propagandy, dobře poučené u evropských totalitárních režimů.

Diskuse o tom, že přece nebudeme ustupovat před výhrůžkami tím, že budeme omezovat vlastní svobodu tisku, jsou neplodné: samozřejmě že nebudeme ustupovat, samozřejmě že nebudeme omezovat svobodu tisku. Obávám se však, že přetiskování karikatur není tím nejvhodnějším vyjádřením neústupnosti. Je to typická ukázka gesta, které si každá strana vykládá jinak. Noviny, které je přetiskují (včetně těch českých) chtějí tak vyjádřit solidaritu s napadenými Dány. Uražení muslimové to ovšem chápou jako neustálé opakování urážky a zdůrazňování, že si my, Evropané, můžeme dovolit je ponižovat a vysmívat se tomu, co je jim svaté.

Problém totiž tkví jinde: v tom, že měla rázně zareagovat Evropská unie a její členské státy. Vyjádřit okamžitě solidaritu s Dány (a dalšími státy, jejichž ambasády byly napadeny) a ohradit se proti útokům byla prostě elementární povinnost, které EU nedostála. Proto tak učinili novináři – a hanba padá na politiky.

Evropské země si na nepřátelství, jehož ukázky v těchto dnech vyvřely, ostatně zadělaly samy. Podporovaly víc než pochybné režimy a vládce, a teď, když v palestinských volbách demokraticky zvítězilo hnutí Hamas, nevědí kudy kam. Myslely si, že jsou demokratické volby všelékem na neduhy společnosti. Přitom mnozí diktátoři přece byli zvoleni zcela demokraticky, například Adolf Hitler. Evropané také mají sklon si myslet, že jsou všichni ostatní stejní či alespoň podobní jako oni. Nejsou. Myslí si, že poskytnou-li někomu peníze nebo pomoc, bude jim nakloněn. To přece zdaleka neplatí vždycky – obdarovaný může třeba snadno dospět k názoru, že mu poskytuji jen drobečky z vlastního stolu a že by si zasloužil víc.

Nejhorším omylem ale je svádět násilí jednoduše na islám. Absolvovala jsem nejednu debatu, ve které jsem vyslechla, že islám je ze své podstaty násilné náboženství a Korán přímo pobídkou k podvádění jinověrců a k násilí vůči nim. Nemám v úmyslu vést náboženské disputace, ale myslím, že bychom si měli uvědomit, že propagandisticky lze zneužít téměř všechno, tím spíš náboženskou víru, která je pro věřícího důležitou součástí jeho bytosti. Na různých místech na světě byl islám v různých obdobích náboženstvím značně tolerantnějším než křesťanství, to je prostý fakt, stačí si přečíst nezaujaté knihy o dějinách.

Obávám se, že nedávné útoky na ambasády byly jen předzvěstí neméně nepříjemných věcí příštích. Samozřejmě bych se však ráda mýlila a také nechci šířit paniku. V každém případě musím konstatovat, že při poslední epizodě nejvýznamnější evropští politici žalostně zklamali. Žurnalisté obstáli – přes všechny mé výhrady k náboženským karikaturám.

Autorka je publicistka.

Na mítinky Hamasu chodili všichni

Právě jste se vrátila po dvou měsících z Palestiny. Co je výsledkem této mise?

Evropská unie vyslala na místo misi, která měla třicet šest dlouhodobých pozorovatelů, jako jsem byla já, sto třicet šest krátkodobých pozorovatelů a osm členů koordinačního týmu. Dlouhodobí pozorovatelé monitorují situaci před volbami a ti krátkodobí v den jejich konání obíhají volební místnosti, aby získali informace o tom, jak volby proběhly. Vedoucí mise je vždy člen evropského parlamentu, tentokrát to byla Veronique de Keyser, což je Belgičanka, hodně aktivní na poli izraelsko-palestinského konfliktu. Buď ona nebo její zástupce se schází jak s palestinskou centrální volební komisí, tak s izraelskou stranou a Američany a připomínkují volební proces.

Co to konkrétně znamená?

Evropská unie například vyvíjela nátlak na Izrael, aby umožnili volby ve východním Jeruzalémě, což se nakonec nepovedlo, volilo se pouze na poštovních úřadech. Tak ale odvolí jen pět procent lidí z těch, kteří volit mohou.

Na druhé straně teď nikdo nemůže říct, že je vítězství Hamasu nelegitimní, protože nejen naše mise, ale i ostatní pozorovatelé řekli, že volby proběhly řádně, byly transparentní a Palestinci si podle všech pravidel a regulí sami zvolili Hamas.

Jak vypadá každodenní život pozorovatelky voleb v Palestině?

Člověk je omezen dobou, kdy se zavírá a otevírá checkpoint. Nemůže začít dříve než v šest ráno a musí se vrátit do tmy. Bydlela jsem v Ramalláhu a cestovala každý den do distriktu Salfit hodinu, hodinu a půl, to záviselo na bezpečnostních opatřeních. Celý den jsem se pak setkávala s lidmi; není to nahodilé, postupuje se podle informací, které jsme měli předtím.

Jakého druhu jsou ty informace?

Například, že nějaký kandidát zneužívá volební pravidla. Nebo se zjišťuje, jaké mají jednotliví kandidáti podmínky pro to, aby mohli dělat kampaň. Většina lidí nám řekla, že se lidé z Hamasu, protože nemají povolení izraelské strany, nemohou pohybovat mimo zónu A, která je plně pod palestinskou správou. Nemohou cestovat po svém volebním okrsku. Nebo jsme získali informace, že někdo z bezpečnostních složek z Fatahu nutí vojáky k volbě své strany. V mešitách zase často imámové nutili lidi pod výhrůžkami volit Hamas.

Izraelci věděli, kteří lidé pracují na kampani, takže například v našem okrsku zavřeli kandidátovi Hamasu šéfa kampaně týden před volbami. Tyto informace se pak musí ověřovat a zjišťovat, co je za tím ve skutečnosti.

Měli jste problémy na checkpointech?

Měli. Izraelský voják na checkpointu s vámi jedná jako s kýmkoli jiným. Tvrdili například, že náš řidič nemá správnou identifikační kartu, takže nás tam drželi stejně dlouho jako ostatní, ač jsme mohli používat diplomatický checkpoint. Věděli jsme, že je to nejnebezpečnější místo. Vojáci na checkpointech mají strach, jsou vynervovaní, bojí se, že by je někdo mohl napadnout.

Celkem se však izraelská strana letos snažila udělat maximum, aby volby proběhly. Loni sice lidi pouštěli volit přes checkpointy, ale zavírali je klasicky večer, takže pak po sečtení hlasů byl problém dovézt urny do sídla centrální volební komise. Letos nebylo dlouho jasné, zda dovolí pohyb kandidátům či rozvoz volebních materiálů do jednotlivých oblastí. Nakonec tam nebyl žádný problém ani ve volební den.

Byli jste omezováni v samotné Palestině?

V Palestině jsou si všichni vědomi, že Evropská unie je propalestinská, zatímco Američani jsou proizraelští. Takže jsme větší problémy neměli. Evropská mise byla jediná, která měla dovoleno stýkat se i s Hamasem, ačkoli ho považuje za teroristickou organizaci. To ostatní pozorovatelé nemohli, a měli tím pádem neobjektivní informace. Je něco jiného o Hamasu jen slyšet, a něco jiného s nimi jednat. Pro většinu mých kolegů to byl šok. Když se šlo na schůzku s lidmi z Fatahu, tak neustále opakovali fráze, kdežto Hamas předkládal konkrétní věci.

Vyskytly se nějaké potíže s osadníky?

To rozhodně ne, ale Salfit je oblast s velmi hustým židovským osídlením, takže většina silnic je zablokovaná pro Palestince. Navíc je tam průmyslová zóna Ariel s továrnami, které dost znečišťují životní prostředí, takže pro kandidáty nebylo těžké na úkor osadníků sbírat hlasy. Palestinci třeba nerozumějí tomu, že půdu, na které rostou olivovníky, jež je po generace živí, už dávno jejich arabští majitelé ze zahraničí prodali Izraelcům a ti mají právo s ní nakládat.

Zaznamenali jste hrubé porušení volebních pravidel?

Slabinou voleb v Palestině byly volby s asistencí. V jedné vesnici se například pětadvacet procent voličů prohlašovalo za negramotné, takže s nimi musel někdo volit. Asistenta naštěstí mohl člověk dělat jen jednou a volební komise se opravdu snažila pravidla dodržovat. Byla jsem u toho, když člen volební komise řekl ženě, která vyžadovala manželovu asistenci, že jí to nedovolí. Prý ji zná, protože spolu chodili do školy, a tudíž ví, že je gramotná.

Kdo byli členové volebních komisí?

Byli to vesměs učitelé ze škol. Jejich jména byla zveřejněna v dostatečném předstihu a byla tam odvolací lhůta, během níž mohl kdokoli napadnout jejich členství v komisi. V našem regionu asi dva lidi skutečně vyměnili.

Jak probíhala volební kampaň, dá se porovnat s volební kampaní v České republice?

Všichni kandidáti měli přístup do palestinské národní televize a rozhlasu. Problém je, že ty nikdo nesleduje. Všichni se dívají na satelit nebo na Al-džazíru. Kampaň Fatahu a Hamasu byla víceméně stejná. Organizovaly osobní setkání s lidmi. Vybraly nějakého důležitého člověka z města, kandidát ho navštívil doma, a k tomu se svolalo rodinné setkání. Shromáždil se širší klan, to znamená asi sto lidí, a kandidát k nim promluvil. S velkými otevřenými kampaněmi se čekalo, byly načasovány až k samotným volbám, protože se nevědělo, zda volby budou, nebo ne. Stejně se čekalo i s výlepem plakátů.

Dá se říct, že Fatah měl hodně bombastickou kampaň, jako u nás za komunistů. Na posledním velkém mítinku v našem okrsku pronášeli starosta a funkcionáři Fatahu plamenné projevy a pod pódiem stálo pět dětí, každé mělo v ruce zbraň. Kandidát jim později do druhé ruky vrazil olivovou snítku, jako symbol míru, který se brání se zbraní v ruce.

A co Hamas?

Jejich mítinky byly jinak postavené. Na ně se šel podívat každý, nejenom jejich příznivci. Všichni se chtěli dozvědět, co Hamas vlastně nabídne. Také měli speciální koutky pro ženy, aby nebyly obtěžovány v davu. Na Fatah si chodili nagelovaní výrostci zakřičet a neposlouchali. Hamas vsadil na konkrétní problémy v regionu, snažil se působit jako ten, kdo se o lidi stará, buduje paralelní sociální síť. Ta oficiální totiž moc nefunguje. Lidé vidí, že peníze, které do Palestiny proudí, se k nim nedostanou, zatímco Hamas část peněz, kterou dostává z islámských zemí, používá i jako záplatu na to, co tam stát nedělá. Vybavují nemocnice, stavějí školy, i když při mešitách, v Salfitu vybudovali klub pro matky s dětmi, vyplácejí sociální podporu, a to nejen rodinám sebevražedných atentátníků.

Za to ovšem vyžaduje poslušnost, ne?

To je pravda, získává tak loajalitu.

Bylo na předvolebních kampaních něco specifického?

Asi že se kandidáti navzájem příliš nenapadali. Když se například mluvilo o korupci, tak se neříkalo, že celá strana či hnutí jsou zkorumpované, ale mluvilo se o konkrétních příkladech. Také k vzájemným stížnostem příliš nevyužívali oficiální cesty, ale řešili si je mezi sebou.

Neexistují tam také předvolební debaty. Místní rádio se snažilo nějaké organizovat, ale Hamas tam odmítl jít, protože tam pouštějí komerční hudbu.

Dají se nějakým způsobem od sebe rozlišit typičtí voliči jednoho nebo druhého uskupení?

Fatah volili lidé, kteří se bojí islamizace, jsou prozápadně orientovaní, žili třeba v zahraničí, mají dobrou práci, podnikají. Nebo lidé, kteří by volili menší strany, jako je Nezávislá Palestina, ale protože měli strach z Hamasu a báli se, že malé strany dostanou jen málo hlasů, volili Fatah. Nebo ti, kteří z Fatahu nějak profitují či od něj očekávali nějaký benefit. Hamas volila spíše střední a nižší vrstva. V Palestině jsou velké sociální rozdíly. Například číšník z restaurace, kam jsme chodili na oběd, byl vzdělaný, normální mladý člověk, žádný extremista. Řekl nám ale, že bude volit Hamas, protože vidí, jak lidé z Fatahu chodí do jeho restaurace jíst každý den, a on nechápe, kde na to berou peníze, když si to ostatní nemůžou dovolit.

Lišil se volební program Fatahu a Hamasu v postoji k Izraeli?

Nijak zvlášť. Obě uskupení požadují odchod osadníků a armády. Hamas jen řekl, že oficiálně nebude jednat. Lidé ale nevěří, že by vyprovokoval další válku s Izraelem, protože je jim jasné, že nemůžou vyhrát.

Proč vlastně podle vás Fatah prohrál?

Fatah prohrál i kvůli špatné volební strategii. V našem okrsku kandidovali například vedle oficiálního kandidáta Fatahu další čtyři členové strany, kteří nebyli oficiálně nominovaní. Tím si Fatah rozdrobil hlasy. Tato situace se opakovala velmi často. Celkově sice členové Fatahu nasbírali více hlasů než kandidáti Hamasu, ale protože vyhrát mohl jen jeden, tak vyhrál Hamas. Voliči Hamasu jsou také obecně disciplinovanější. Navíc kandidáti Hamasu byli zvoleni velmi dobře, nebyli to typičtí představitelé hnutí, vesměs patřili k umírněným. V našem okrsku například kandidoval člověk se západním vysokoškolským vzděláním, který psal disertaci o náboženské toleranci.

Jaká panovala atmosféra po volbách?

V našem distriktu se čekalo, že vyhraje Hamas, protože tam měl silné kandidáty, ale pro palestinskou veřejnost obecně to byla studená sprcha. Ulice se vylidnily, den po vyhlášení výsledků v nich vítězně pochodovali jen členové Hamasu.

Při vyhlašování jsme seděli s palestinskými přáteli v kavárně a slyšeli, jak hlásí: Hebron šest křesel pro Hamas, Ramalláh tolik a tolik křesel, a všichni byli šokovaní a smutní.

Co je nejtěžší na práci pozorovatelky?

Asi zachovat si objektivitu a ukrývat vlastní pocity.

Opravdová opozice

O podílu žen na té či oné z kardinálních společenských změn byla již napsána řada knih a studií. Nikoho ovšem nenapadne podobně vyzvednout úlohu mužů, neboť jejich aktivní účast v odporu, v boji za různé ideály, je pokládána za přirozenou doménu silného pohlaví. Teprve když se mezi hrdinné muže zamíchá žena, je to hodné zaznamenání. Být feministkou, pohrdal bych takovou blahosklonností.

Doba, kdy vladaři s houfy svých poddaných odcházeli do války, zatímco ženy čekaly, zda a s jakou se jim synové a muži vrátí, vzala za své už počátkem novověku. Bitva na Bílé hoře byla mužskou záležitostí, avšak následných třicet let válčení a drancování, které snížilo počet středoevropského obyvatelstva téměř na polovinu, zdaleka nevedlo jen k úbytku mužů. Čím se bitvy stávaly krvavější a válečný stroj mobilnější, tím víc na ně doplácely také ženy, děti a starci. Jejich odboj proti poměrům, které se proti lidem spikly, měl povahu rezistence vůči smrti hladem a zimou.

Nešlo však o „pouhé“ přežívání. Delacroixova Svoboda, která vede lid na barikády, je víc než jen svévolným erotickým symbolem revoluce. Stále častěji a výrazněji se do riskantních společenských přeměn zapojují ženy. V českém dějepisectví jsou zabydleni „muži 28. října“, nikoli ženy, které jim stály po boku. K zásluhám Prezidenta osvoboditele jen zřídka bylo připomínáno válečné strádání jeho manželky. Pamětníci první světové války dnes už prakticky nežijí, ale z rodinných kronik lze tehdejší čtyřletou obětavost žen přinejmenším vytušit. Hrdinství, které je přehlíženo, protože nebylo demonstrováno u Verdunu nebo na haličských pláních, a tak se jeví jen jako přízemně civilní. Na veřejně vylepovaných vyhláškách stejně jako na archivních seznamech lidí o čtvrt století později popravených a umučených sice převládají jména mužů, avšak odvahu, často až fanatické odhodlání žen přispět k porážce násilí již nebylo možné přehlédnout. Přesto
je symbolem odporu vždy jen ozbrojený muž.

Nejde o historický přehled, o hořekování nad nevděčnými dějinami a historickou pamětí. Vzpomínkou a tématem k zamyšlení jsou ženy v disentu (pokud máte rádi to cizí, k nám až v polovině osmdesátých let implantované slovo). Příběhy, o nichž se na těchto stránkách zmiňuje několik poměrně známých žen, mohly by vyprávět desítky, možná stovky dalších. Pouhé stovky? Nemějme iluze o rozsáhlosti odporu proti totalitě. Také u nás počet partyzánů roste úměrně se vzdáleností od konce války, takže k disentu se dnes hlásí mnozí.

Kdosi před časem odhadl, že kdyby se shromáždila takzvaná samizdatová produkce, obsahující krátké texty, články stejně jako úctyhodné svazky celých edicí, svým objemem by předčila roční produkci středně velké tiskárny. Pozoruhodné je na ní primitivní, neobyčejně pracný způsob jejího pořizování: na psacím stroji, s použitím průklepového papíru a karbonových fólií, dnes už prakticky neznámá a šťastně zapomenutá technika. Jako katedrály, stavěné kámen po kameni, vytvářely tuto produkci převážně ženy, často dvaceti-, častěji šedesátileté. Bylo by ovšem nepřesné a nespravedlivé přisoudit ženám jen tuto mravenčí, pilnou práci, jako by se právě k ní nejvíce hodily.

Byly na všech úsecích a na všech stupních odporu proti normalizačnímu režimu. Nic jim nebylo promíjeno. Stály před soudy jako obžalované a odsuzované, byly nejčastější kulisou procesů na chodbách a před soudními budovami. Hulvátská operativa StB se nerozpakovala přepadat a mlátit také ženy. (Většina někdejších bijců nebyla identifikována, natož odsouzena, jako by neznamenali riziko dalšího kriminálního násilí.) Ženy v disentu podobně jako ženy disidentů, působící anonymně, pomáhaly uskutečňovat základní poslání, které do svého úvodního, programového prohlášení vepsala Charta 77: Aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.

Bylo by pošetilé třídit aktivní opozici vůči normalizačnímu režimu na její mužskou a ženskou část. Představit si lze ryze mužský vládní kabinet, Senát i Poslaneckou sněmovnu (současný obraz ostatně není takové představě nijak vzdálený), nikoli však společenství, které posléze udalo směr novému společenskému vývoji. A přece, tak jako „revoluce požírá své děti“, jako dělníci společenských přeměn nesklízejí jejich ovoce, právě ženy jako první ustoupily do pozadí. Za pár let po Listopadu není na české politické scéně snad ani jediná z těch, které po řadu let o nové společenské poměry statečně a obětavě usilovaly.

Ztratily se, nebo snad rezignovaly? Čas je samozřejmě neúprosný, avšak většina těchto žen je stále mezi námi. V místech, kam jen zřídka dohlédnou televizní kamery, dělají to, co dělaly dříve. Všímají si nejzranitelnějších, podávají pomocnou ruku těm, kdo potřebují zastání, učí mladé kráčet po cestách, které si kdysi samy zvolily. A bezděčně tak navozují úvahu, zda právě ženská část opozice, dnes nazývané disentem, nebyla tou nejopravdovější.

Autor je historik.

par avion

Brazílie je státem, jenž se svými více než 170 miliony obyvatel aspiruje na křeslo v Radě bezpečnosti OSN a představuje i ekonomicky rostoucí zemi s nemalými ambicemi. Jornal do Brasil si však 3. února v souvislosti s davoským fórem posteskl při porovnání stavu brazilské ekonomiky s Čínou a Indií. Zatímco Čína roste bezmála o 10 % ročně (Indie od 6 do 8 %), Brazílie dosahuje růstu jen kolem 2 až 3 %. Ekonom Paulo Nogeira Batista spatřuje původ brazilského zaostávání v přílišném uplatňování neoliberálních reforem. Tomu se obě asijské země dokázaly vyhnout. Problémem Brazílie je prý „převaha imitujících elit nad elitami kreativními“. Země sice dala vyrůst takovým postavám jako Gilberto Freyre, Oscar Niemeyer či Machado de Assis, ale v ekonomické vědě se – s výjimkou Celsa Furtada – nikým neblýskla. „V oblasti ekonomického vzdělávání a praktické ekonomické politiky převládají profesionálové, kteří pasivně
reprodukují vzory dovezené z rozvinutých zemí, především z USA.“ Tito experti s diplomy z prestižních univerzit zaplavují Latinskou Ameriku a jejich recepty přinesly v devadesátých letech „finanční křehkost, zadlužení a vnější závislost“. Indie a Čína udržují nízké úroky a kursy výhodné pro export, zatímco Brazílie postupuje naprosto opačně. „Čína a Indie, patrně proto, že jsou produkty tisíciletých civilizací, čelí severoamerickému ekonomickému myšlení se zdravou skepsí a nenechají se vléct ekonomicko-finančními vzory, vyprodukovanými pro užití na periferii osou Wall Street – Washington.“

Další srovnání, jemuž se na stránkách stejného listu dostalo místo 6. února, se týká stavu domácí ekonomiky v konfrontaci s hospodářstvím Chile. Tedy země na jihoamerickém subkontinentu, často obdivované především pro politiku prováděnou Lagosovou vládou – nikoli tedy pro Pinochetovy reformy, jak se u nás často tvrdí. Ze srovnání sice Chile vychází lépe, ale i tak se ukazuje, že růst zahraničních investic nemusí nutně snížit nezaměstnanost (chilská činí 7,5 %, brazilská 10 %) ani propastné sociální rozdíly. Chile však vykazuje mnohem lepší vzdělanostní úroveň obyvatel: analfabetů jsou zde 3,5 %, v Brazílii nejméně 11 %. Chilané tráví ve školách průměrně 9 let, o 2,5 roku více než Brazilci. Zatímco v Chile umírá 8 novorozenců z 1000 narozených, v Brazílii se toto číslo blíží 30! Chilané se dožívají 78 let, Brazilci 71. Ale hlavně, zatímco v Chile jsou zavražděni 3 lidé na 100 000 obyvatel, v Brazílii je to
desetkrát více. Není tedy divu, že při hodnocení indexu lidského rozvoje ve světě se Chile ocitá na 37. místě v žebříčku OSN, zatímco Brazílie je až na 63. místě.

Komentář v kolumbijském El Espectadoru se 1. února zaměřil na neschopnost politiků. Odpíchl se přitom od situace v sousední Venezuele, kde došlo k propadu dálnice spojující Caracas s hlavním přístavem La Guaira. Odříznuti byli obyvatelé okolních měst a sídlišť, kteří musí používat vedlejší silnice, i firmy závislé na zahraničním obchodu a mezinárodní letiště v Maiquetíi. Země bude dlouhým výpadkem v dopravě jistě velmi citelně ekonomicky poznamenána. Nehoda nebyla způsobena jenom zimními dešti a následnou erozí půdy, jež poškodily základy údolního mostu, otevřeného s velkou pompou v padesátých letech za vlády megalomanského prezidenta Marcose Péreze Jiméneze, posledního vojenského diktátora. Na vině byla i neschopnost venezuelských úřadů, které nechávaly komunikaci, jejíž stav se rok od roku zhoršoval, v podstatě bez povšimnutí. Snaha silnici opravit vždy skončila tím, že se potenciální zájemci o zakázku
navzájem blokovali ve snaze nepřipustit zisk konkurence. Jak list správně píše: „Problémem nejsou zjevně peníze.“ S ohledem na velmi štědrou finanční pomoc, již prezident Chávez poskytuje svým politickým spojencům, ale i chudým ve Spojených státech, se lidé musí ptát: „Proč vláda daruje peníze jiným zemím, skupuje dluhopisy Argentiny a Ekvádoru, nakupuje drahé zbraně a současně zapomene na zásadní dílo na předměstí Caracasu?“ List však zároveň uznává, že i Chávez měl svůj díl pravdy, když za viníka označil „imperialismus, odpovědný za klimatické změny“.

Caracaský deník El Universal si 3. února při rozboru Bushovy Zprávy o stavu unie všiml především pasáží týkajících se nutnosti snížit závislost USA na dovážené ropě. Bush, který byl vždy úzce vázán na naftový průmysl a donedávna by ani neváhal s těžbou na Aljašce, mluví náhle o nutnosti využívání alternativních zdrojů energie, s poukazem na fakt, že většina ropy je do Států dovážena z nestabilních regionů. Do roku 2025 tak mají USA snížit svou závislost na ropě z arabského světa o 75 procent. Deník, stojící v ostré opozici proti Chávezově vládě, se jakoby dotčeně ptá: „Proč mluvit konkrétně o ropě ze Středního východu místo obecného odkazu na ,zahraniční ropu‘? Že by dodávky z Venezuely byly dnes hodnoceny jako jistější než ropa ze Středního východu?“ Chávezova vláda je prý k USA rozhodně nepřátelštěji naladěna než vlády Saúdské Arábie či Kuvajtu. Ještě jednu věc shledal deník zajímavou: „…datum, které Bush ohlásil jako
termín energetické nezávislosti USA, je skoro identické s datem (očekávaného) Chávezova odchodu“.

Situace na Haiti, zemi zčásti ovládané jenom díky přítomnosti jednotek OSN, dostala 5. února prostor ve španělském El Paísu. V předvečer prezidentských voleb, jež mají vyřešit krizi prohloubenou mj. vynuceným odchodem exprezidenta Aristida, je Haiti opět terorizováno gangy zločinců a únosců. Jenom v prosinci bylo uneseno 143 lidí, v lednu tento počet klesl na 80. Jenom v prvních třech lednových dnech ošetřila nemocnice Lékařů bez hranic v Port-au-Prince 74 zranění způsobených střelnou zbraní. Těch mají civilisté na 200 tisíc, policie desetkrát méně. Nový prezident to tedy snadné mít nebude.

Za španělskojazyčného tisku vybíral Radek Buben.

Příběh totality očima žen

Otázkou je, nakolik se obecný nezájem týká jen historie české a československé. Čtenář by měl však větší problém zorientovat se v nabídce titulů o Francouzské revoluci než v knihách o disentu. Těch je poskrovnu. Koncepční díla chybějí téměř docela a dodnes se nepodařilo vydat úplný soubor dokumentů Charty 77. Zbývá tedy sáhnout po antologii dokumentů Charta 77 1977–1989, vydané exilovým nakladatelstvím Archa v Scheinfeldu v roce 1990, nebo se vypravit do archivu. Zmíněná publikace skončila v Levných knihách.

Také proto otázka, jak se ženy na disentu podílely, zůstává z velké části nezodpovězena. Disidentek bylo hodně, což je v přímém rozporu s tím, co o nich víme. Alespoň pokud pomineme ty nejznámější, jako je Dana Němcová, Vlasta Chramostová, Eva Kantůrková, Marta Kubišová, Zdena Tominová, Libuše Šilhánová a pár dalších, k nimž se pozornost obrací poměrně často.

Výlučně ženám byly věnovány jen dva kratší texty. Článek O ženách v disentu Jiřiny Šiklové (Rod ženský, Slon 2003) a Ženy v disentu Kamily Bendové (sborník Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968-1989). Obě autorky zdůrazňují a na příkladech dokládají značnou účast žen v prostředí disentu a jejich nezadatelné právo přímo či okrajově zasahovat do záležitostí polis, kterou s respektem spoluutvářely. Zárukou rovnosti bylo mj. všeobecné právo veta. S vědomím, že disent nemohl být v trvalém útlaku moci ničím jiným než prostorem pro společný zájem, není možné jej jakkoliv rozdělovat. V rámci Charty 77 nevzniklo a nemohlo vzniknout žádné feministické uskupení. Prostou apologií výsadní pozornosti k ženám je, že disent lze nahlížet také jejich optikou. Jistou představu o ženách
v disentu lze též získat ze souboru rozhovorů Evy Kantůrkové Sešly jsme se v této knize.

Snášet osud svých rodičů

Ženy, a to nelze opomenout ani zlehčovat, přirozeně ozvláštňuje kromě jiného to, že jsou matkami a hrají hlavní part ve výchově. Úměrně k aktivní konspirativní činnosti disidentek roste dojem, že byly nuceny řešit přinejmenším jedno dilema naléhavěji než muži. Dilema odpovědnosti k rodině. Ani to však nejde absolutizovat. V rozhodování mezi umírněnějším přístupem (nikoli pasivitou) a pokračujícím rozvracením oficiálních struktur vítězila někdy jakási zvláštní, až sebevražedná odvaha. Vystihuje ji jedna z nejaktivnějších disidentek Anna Šabatová (nar. 1951), která říká: „Já jsem toto dilema nikdy neřešila, a to až do té nejextrémnější podoby. Mé přesvědčení, že je třeba se dál režimu stavět, bylo tak silné, že počítalo dokonce s vězněním. I když jsem se na jedné straně samozřejmě bála představit si odloučení od dětí.“

Toto odhodlání se váže k období, kdy už měla za sebou zkušenost dvouletého věznění (1971) a starala se o dvě malé děti s manželem Petrem Uhlem. Ten si po Chartě odpykával na Mírově pětiletý trest, takže s výchovou dětí jí pomáhala sousedka.

Otázku, jestli se děti dostanou na střední školu, si Šabatová kladla až v roce 1989, kdy syn Pavel dospíval. Předtím to byla podle ní příliš vzdálená perspektiva. V revolučním roce uvažovala nad tím, do jaké míry může mít jejich postavení vliv na přijetí syna na střední školu, ale sama by kvůli tomu své aktivity nikdy neomezila. „Já nevím, čím to je. Věděla jsem o spoustě lidí, kteří měli strach, že jim odrostlé děti budou vyčítat například to, že se nedostaly na školu… Možná by mě spíš dnes mrzelo, kdybych tehdy udělala nějaký zásadní kompromis,“ tvrdí šestnáct let po revoluci a dodává: „To, co jsem cítila, Vaculík pojmenoval tak, že děti mají snášet osud svých rodičů. Jako kdybych se s tou větou ztotožnila.“ Dvacetiletá Anna Šabatová nesla osud svého otce Jaroslava Šabaty – i přes výčitky některých lidí v brněnské společnosti, že se ve vězení ocitla jeho vinou.

Z Prahy do Pardubic

Od září 1977 do května 1979 bylo v Anglické ulici č. 8 ve čtvrtém poschodí dost rušno. U stolečku na chodbě neustále seděli dva agenti Státní bezpečnosti a kontrolovali každého, kdo šel do bytu na návštěvu. (Stejně nesnesitelný režim měli ve svém domě Ladislav Hejdánek a Zdena Tominová.) „Některé návštěvy pouštěli, jiné zase ne, bylo to pokaždé trochu jinak,“ poukazuje Anna Šabatová na záměrnou nevypočitatelnost kontrolních procedur.

Šabatům do Anglické 8 často docházela o generaci starší Jarmila Stibicová (nar. 1933). Cestu si našla z Pardubic. Spolu s manželem Jaromírem se stali prvními signatáři ve městě. Postupně se přidávali lidé z undergroundu; Zbyněk Čeřovský, Zdeněk Ingr a další. K Chartě se dostali přes Stibicova spolužáka Zdeňka Mlynáře, který měl zpočátku velké zásluhy hlavně na získávání prvosignatářů mezi reformními komunisty. Stibicová, jako jedna z mnoha disidentů dojíždějících do Anglické ulice, má za to, že „v Pardubicích se do Charty nedělo vůbec nic. Žádný kolektiv disidentů tu nebyl.“ I ona měla dobré důvody, proč podpisem Prohlášení zveřejnit svůj postoj: v listopadu 1969 soud za šíření letáků k prvnímu výročí okupace, v únoru 1970 nucený odchod ze školství. „Od té doby jsem byla profláknutá,“ shrnuje filoložka Stibicová. Režim jí nemohl odpustit ani to, že během Pražského jara stála ve vedení přípravného okresního výboru Klubu angažovaných
nestraníků a v lednu 1969 organizovala hladovku „za Palacha“.

V disentu pašovala do Pardubic samizdatové a exilové publikace (např. Svědectví), petiční materiály a proslulé Informace o Chartě, vydávané Petrem Uhlem a v době jeho věznění Annou Šabatovu. Převážení se neobešlo bez rizika. Častokrát ji na nádraží čekala osobní prohlídka a výslech. Po převratu jí dlouhou dobu trvalo, než se zbavila při cestách na pardubické nádraží zažitého pocitu, že ji někdo sleduje. Dnes pracuje v pardubické pobočce Amnesty international jako koordinátorka skupiny a výchovy k lidským právům. Již za dob normalizace byla AI propojena s činností VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), pro který Stibicová shromažďovala případy.

Signování sebenepatrnější petice mělo často mezi manželi iniciační ráz, bylo plodem společného závazku. Petr Uhl s Annou Šabatovou, Daniela Brodská a Petr Brodský, Stibicovi… Bylo jich tolik. Existovaly výjimky z tohoto pravidla. Z pragmatických důvodů po dohodě s manželem Chartu 77 nepodepsala zpočátku kvůli dítěti například Alena Kumprechtová. Kamila Bendová nepodepsala, neboť měla pět dětí. Marie Rút Křížková ovšem podepsala i přesto, že byla s dětmi sama a Václav Černý jí podpis rozmlouval.

„Vinohradská sekce“

Jarmila Johnová Chartu podepsala v roce 1977. Její otec Josef John v období Pražského jara, kdy studovala na VŠE v Praze, vystoupil z KSČ. Přes domovníka a vysloužilého kapsáře s dobrými styky s policií tenkrát poprvé zjistila, že ji sleduje a vyptává se na ni Státní bezpečnost. Co dělá, jak se chová, kdo k ní chodí na návštěvu… Běžná praxe. První a ještě zdánlivě nevinný projev odporu přišel s volbami do zastupitelských orgánů v roce 1969. S kamarádem se nedostavili k volbám, a když přišli za nimi do domu s urnou, podařilo se jim utéct, schovávat se v domě a ujíždět ve výtahu. Pak už to šlo ráz na ráz, rozmnožování Otevřeného dopisu Gustávu Husákovi, seznámení s Jiřím Dienstbierem, který přinesl Chartu do jejich rodiny. Léta trvalé aktivní rezistence. Pochopitelně i Jarmila Johnová byla postavena před zmíněné dilema. „Já jsem to už měla vlastně dané. Režim si mě sám připravil jako
nepřítele… Je ovšem pravda, že jsem se rozhodovala, jestli Chartu podepíšu právě s ohledem na to, že čekám dítě.“ V roce 1977 ji přitom napadla i možnost, že by ji zavřeli těhotnou. V době zrodu Charty počítalo s tvrdými represemi do budoucna hodně disidentů, protože se ještě nevědělo, že budou mírnější než v padesátých letech. „I kdybych nic nedělala, mohli by mě stejně zavřít,“ dodává.

Dodnes se Jarmila Johnová angažuje v iniciativě Pražské matky, vzniklé koncem osmdesátých let. Hnutí, v němž byly pouze ženy, prosazovalo a prosazuje šetrnější přístup k životnímu prostředí, zejména pokud jde o pražskou dopravu. „Nebylo to politické, takže to asi lidé nepovažovali za tak nebezpečné.“ Johnová si sympatie k ekologickým aktivitám vysvětluje potřebou lidí vyjádřit obecný nesouhlas s režimem.

Monopol moci

Otec Daniely Brodské (nar. 1944) nebyl politický reformátor, ale venkovský evangelický farář: pro normalizační komunisty postačující stigma jeho dcera pocítila už za stalinské diktatury v Hustopečích u Brna, kde vyrůstala. Ředitel osmiletky rodičům „vysvětloval“, že studium je pro kádry, ať jde dcera dělat do JZD. Zachránila ji strojní průmyslovka, které se rodiče šťastně domohli přes známé.

Ve strojařině chtěla pokračovat i na VŠ, jenže nedostala doporučení. Byla přijata na Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze a vystudovala ji v roce 1968. Na fakultě přišlo seznámení s Petrem Brodským. „Všechny mé další aktivity byly ovlivněny mým mužem,“ podotýká se skromností. Jednou z nepříjemností, jež provázela jejich manželství, bylo neustálé, režimem inscenované stěhování po všech koutech Československa.

Chartu společně podepsali v roce 1977 v Hrubé Vrbce na Horňácku. Začátkem normalizace působila Brodská jako vikářka dva roky v brněnském sboru, další tři roky v Hvozdnici u Prahy. Tamní fara, kterou nechal Svatopluk Karásek částečně přebudovat na ubytovnu, hostila tajná setkání sborů z různých míst. Duchovní mohli bez souhlasu církevního tajemníka kázat pouze ve svém sboru. Protože souhlas byl často odpírán, nesla setkání riziko spojené s jejich ilegalitou. Při jednom zásahu StB, v době, kdy byla na mateřské s druhým dítětem, dopadla na Danielu Brodskou další rána: odebrání souhlasu k výkonu duchovenské činnosti. A to byla tenkrát, navzdory občasné sborové činnosti, jak sama říká, „jenom paní domu“.

„Jediné, co mi přišlo poštou, bylo, že mi odebírají výplatu hmotných požitků. To samé se stalo po třech letech v Lipštátu manželovi,“ vzpomíná Brodská, která už souhlas nikdy zpátky nezískala. Petru Brodskému jej zatím ponechali, ale vzali mu řidičský průkaz. Což bylo téměř totéž, protože farář pro svou činnost nutně potřeboval auto. „Obrovským štěstím bylo,“ říká jeho žena, „že mně řidičský průkaz nechali, takže jsem od té doby všude Petra vozila.“ Tato výsadní situace Brodské ovšem nebránila v tom, aby podepisovala dál různé dokumenty.

Peripetie se souhlasy měly další, tentokrát existenční dopad. „Faráři mají nejnižší platy ze všech skupin zaměstnanců. Po celých 28 let nebyly upraveny,“ uvádí dopis 31 příslušníků českobratrské církve evangelické z května 1977. Před materiálním strádáním je však opakovaně zachránila překvapivá solidarita druhých. V době, kdy neměli ani dvě koruny na mléko pro děti, jim znenadání jeden laik z církve dal 1000 Kčs, jindy jim úplnou náhodou nějací lidé z Nizozemí odkázali dědictví, za které si dopřáli tolik potřebné auto.

Ďábelské hry!

Estébáci měli nevybíravé prostředky, pokud jde o nepřímý nátlak prostřednictvím blízkých. Výmluvná je osobní zkušenost Lenky Marečkové (dnes Hoffmanové, nar. 1964), která strávila v roce 1983 dva měsíce ve vazbě a pět měsíců ve vězení. Příslušníci Státní bezpečnosti, kteří ji v roce 1982 vyslýchali, nemohli pochopit, proč do té doby mladá a nadějná studentka z dobré rodiny přednášela 21. prosince na autorském večeru poezie mladých autorů v Písku báseň Smrt diktátora, urážející památku Leonida Brežněva. Marečková kritizovala společnost jako „letargickou a konzumní“. „Nechtěla jsem být součástí kolaborující nebo aspoň mlčící většiny. Nechtěla jsem jen přežívat,“ shrnuje své pohnutky. Ze strachu ji později udal kamarád a od té doby měla problémy.

Sama děti neměla, ale tvrdí, že kdyby je měla, znamenaly by prý pro ni další důvod, aby se snažila režimu vzdorovat. „Chtěla bych, aby žily svobodně, ne ve lži a schizmatu,“ odůvodňuje lakonicky. V prostředí svých blízkých
nezná jediný případ výčitek dětí vůči rodičům. „Byly na ně naopak hrdé a pomáhaly jim.“

Před 28. říjnem 1988 při masovém zatýkání potenciálních demonstrantů se ocitla mezi stovkou zadržených. Strávila čtyři dny ve vězení. To bylo nezákonné a překračovalo povolenou lhůtu 24 hodin. Režim to obcházel takzvaným formálním propuštěním, kdy byl dotyčný před vraty věznice znovu zadržen, ještě než stihl přejít ulici. Poslední den přišel za Marečkovou do cely estébák „Dvořák“ a přemlouval ji ke spolupráci.

Nabízel diplomatický pas, cesty do ciziny a další výhody. Mohla se také „odmlčet“, což by jí přineslo lepší zaměstnání a vytoužený klid. Při vydírání se agent neštítil využít jejího vztahu k otci. Prekérní situace. Když odmítne, má přijít „o všechno“, druhý den bude obviněna z podvracení republiky a otec ztratí práci učitele, kterou má moc rád. Odmítla. „Měla jsem nesmírně nepříjemný pocit z toho, že výhrůžky se mohou naplnit a mohu nést svůj případný díl viny na osudu otce.“ Kromě výměny estébáka, který na ni dohlížel, se však nic nestalo. „Uvědomila jsem si díky tomu, jak ďábelské hry manipulace a přesunu odpovědnosti StB a celý režim hraje. Nebyla to moje odpovědnost za možné perzekuce. Jak by mohla být?“

Někdo děti živit musel

Adresu Bendových na Karlově náměstí znal každý, StB nevyjímaje. Vedle bytu Němcových, Anny Marvanové, Petra Uhla s Annou Šabatovou a Petrušky Šustrové sloužil byt jako centrum tajného setkávání disentu. Čtyřleté období věznění prominentního disidenta Václava Bendy přečkala v tomto bytě Kamila Bendová (nar. 1946) sama s pěti dětmi. Dveře bytu ale zůstaly otevřené. V úterý a ve čtvrtek mohl kdokoli přijít pro informace, dokumenty nebo se jen poradit. Vchodové dveře snímala kamera a uvnitř bytu byl odposlech. Každý věděl, že se nahlas neříkají jména a že se má mluvit jen o obecných věcech. Všechno důležité se psalo na takzvané disi tabulky, které kolovaly mezi návštěvníky.

Paternalistickému přístupu v domácnosti se Kamila Bendová nevzpírala. Její manžel po svém věznění bezpočtukrát sháněl zaměstnání, vykonával podřadné práce v kotelnách, ale vždycky se zakrátko dočkal jen výpovědi. „Manžel vystupoval na veřejnosti, já jsem dělala zázemí,“ vysvětluje Kamila Bendová poměry, které přijala. Při bytových schůzkách se starala o hosty a zapisovala. V rodinném konsensu bylo rozhodnuto: nestane se signatářkou Charty ani členkou VONS.

Existují pro to dva důvody. „Musela jsem mít práci. Všechny, kdo podepsali Chartu, ze zaměstnání vyhodili. Někdo děti živit musel. Další věc je odpovědnost vůči dětem. Přemýšlíte… Máte doma pět dětí a hrozí eventualita, že by je dali do ústavu. Do téhle situace jsem se nechtěla dostat. Neměli jsme pocit, že tam musíme být oba. Stejně věděli, že jsem s Vaškem, a také tak se mnou zacházeli, ale neměli důvod, formální záminku, proč mě vyhodit.“

Pro vězněného Václava Bendu byla jeho žena morální vzpruhou. Tajně mu vozila svaté přijímání. Podpora se neomezovala samozřejmě jen na dobu věznění. Třebaže jí nenáleží autorství textů Václava Bendy, zanechala i na nich svůj díl. S manželem konzultovala rukopisy, přepisovala je a pomáhala mu vydávat filosofický samizdatový časopis Paraf, který mj. xeroxovala, protože styky s ní nebyly tak nebezpečné. Bylo zmíněno, že Kamila Bendová vykonávání drobných úkolů bez výhrad přijala. V jiné situaci byla například Anna Šabatová, která hájila svůj prostor tím, že odmítla přepisovat samizdat. Úkolu se proto zhostil Petr Uhl.

V době, kdy byl syn Marek diskriminován v přijímacím řízení na střední školu, psala Bendová odvolání, dopis do Federálního shromáždění, chodila po úřadech. „Všude se strašně báli,“ vzpomíná. Podobný dojem měl Petr Vopěnka, který se za ředitelem gymnázia vydal osobně.

Absurdita případu je zjevná. Dne 22. března 1983 Bendové přišel dopis od ředitele Gymnázia Sladkovského, že je Marek pro výborný prospěch automaticky, bez přijímacích zkoušek přijat, a 9. dubna otevřela dopis, v němž stálo, že Marek Benda není přijat ke studiu, protože „na místa stanovená plánem jsou přijati uchazeči, kteří lépe vyhověli přijímacím podmínkám“.

Děti v disentu

Na disidentky nebyl z pochopitelných důvodů (např. mezinárodní ostuda) ze strany moci vyvíjen takový nátlak – to však neplatilo vždy, jak uvidíme. Z ohniska zájmu byly vyloučeny také menší děti, ačkoli ani ty nebyly a ani nemohly být od prostředí disentu izolovány. Mnohdy byly pasivními účastníky bytových schůzek či domovních prohlídek a to, že vyrůstaly v prostředí rezistence, na ně později mělo vliv. Vnímaly pocit sounáležitosti s kolektivem dospělých, kteří v jejich přítomnosti spřádali tajné, spiklenecké plány.

Když se v listopadu 1981 začala do bytu v Mánesově ulici v Praze dobývat tajná policie a chtěla mluvit se Zinou Freundovou, odpovídala jí ustrašená Jarmila Johnová, která byla v bytě přítelkyně sama s dvěma dětmi (dva a půl a čtyři a půl roku). Strach byl znásoben vědomím, že tam Freundovou před měsícem v noci přepadli neznámí muži a surově ji zbili. S těžkými následky skončila v péči neurologa. Jarmila Johnová proto dělala úmyslně hluk, křičela z okna a telefonovala rodičům pro případ, že by se něco stalo. Dveře se rozlétly a agenti s výhrůžkami odešli poté, co se přesvědčili, že Zina Freundová (činná při vydávání Infochu a ve VONS) skutečně není doma. Dnes si to ale děti pamatují jako dobrodružnou záležitost. „Vůbec tenkrát neměly pocit nějakého ohrožení,“ říká Jarmila Johnová.

Děti Daniely Brodské se do podobné situace nikdy nedostaly. Měly štěstí i na kantory a nikdo je neinzultoval kvůli náboženskému přesvědčení. „Ve škole se předpokládalo, že dítě faráře bude chodit do kostela a bude věřit v Boha. Nevyvíjeli proti tomu takový tlak jako v rodinách věřících jiných profesí,“ soudí ze zkušenosti Brodská. Ani katolicky orientované děti Kamily Bendové nikdo kvůli náboženství neponižoval.

Lenka Placáková (dnes Přibylová, nar. 1960) nebyla v disentu, ale jako dcera Bedřicha Placáka trpěla pro svůj původ. „Nedostala se“ na střední školu, tudíž šla do učení na prodavačku. Třídní učitel, absolvent „vokovické Sorbonny“, ji bytostně nesnášel, neustále ji urážel a před ostatními předváděl jako odstrašující případ.

„Psychicky jsem to nevydržela a v pololetí odešla,“ vypráví Placáková, jak snášela osud svých rodičů. Byt se stal synonymem domovních prohlídek a odposlechů. Čekalo ji odebrání pasu a vystěhování ze střešovického bytu na sídliště do Čimic mezi samé estébácké rodiny. „Všichni měli na dveřích titul RSDr., jen táta měl MUDr. Jednou ho zastavil soused a s radostí mu hlásil, jak je to báječné, že jsou v domě samí doktoři,“ líčí Lenka Placáková z dnešního pohledu poněkud kuriózní případ.

Čtyřicetiletý koloběh totality přinesl spoustu kuriozit a absurdit. Jednou z nich je propuštění Anny Šabatové z vězení. Po dvou letech (čekal ji ještě rok) byla náhle z opavské věznice v noci převezena sanitkou do věznice v Ruzyni. Vyfasovala obligátní erární oblek a zbytek noci pročekala bez jakéhokoli vysvětlení do druhého dne, kdy si pro ni přišel bachař. Dvaadvacetiletá vězeňkyně vyjela výtahem do šestého patra a stanula v místnosti připomínající soudní síň. Za stolem seděli „soudci“. Bylo zahájeno nepatřičně krátké přelíčení, pár minut, po kterých zazněl verdikt. Anna Šabatová, která v novém ústavu trávila svůj první den, se dozvěděla, že je na návrh věznice za vzorné chování propuštěna.

Nepohodlné z povolání

Jak napsala Jiřina Šiklová, mnohé z disidentek se po revoluci vrátily ke své původní profesi, kterou nemohly vykonávat. Jejich polistopadový a profesní vývoj však ukazuje, že se svého humanitárního zaměření a zkušeností získaných v těžkých letech nevzdávají. Anna Šabatová působí jako zástupkyně ombudsmana, Jarmila Johnová v Pražských matkách, Jarmila Stibicová jako koordinátorka vzdělávacích programů Amnesty international, Lenka Hoffmanová v oblasti vězeňství, Kamila Bendová jako inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů, Daniela Brodská jako farářka a učitelka… Takto by bylo možné pokračovat. Možná i to je důkazem, že dobrovolné přijetí nepohodlného života ovlivnilo jejich priority navždy.

Autor je publicista.

Příběhy bezpráví

„Nemám pocit, že by většinu mých studentů předrevoluční doba zajímala. Připadá mi, že když ji v rámci občanské výchovy probíráme, tváří se stejně, jako kdybych jim vyprávěla o středověkých rytířích. Doba před dvaceti a více lety je pro ně stejně vzdálená,“ říká Jana Rollová, která vyučuje na pražské Střední uměleckoprůmyslové škole. Nezájmu studentů se však pokouší čelit spolu se společností Člověk v tísni a jejím didaktickým projektem nazvaným Příběhy bezpráví.

S projekcemi dokumentárních filmů a přednáškami pamětníků na středních školách začal Člověk v tísni již před čtyřmi lety. Loni v listopadu se do akce zapojilo již 370 základních a středních škol. Za poplatek 2490 Kč obdržely seznam dokumentárních filmů s brožurami, ve kterých jsou uvedena témata diskusí a hry, které následují po promítání. Diskuse se zúčastňují pamětníci, většinou oběti bezpráví komunistického režimu. „Opakuje se tu přesně to, co se dělo po druhé světové válce v Německu. Je to syndrom, který popsal Helmut Schelsky v knize Halbstarken, tedy Polosilní. Poukazuje na to, že adolescenti, kteří se měli po válce možnost ptát, této možnosti nevyužili. Věděli, že se ptát nemají. Chápali, že by to mohlo být pro jejich rodiče trapné. Myslím, že u nás se tato bílá místa v pamětech vytvářejí také,” říká socioložka Jiřina Šiklová, která se do projektu již několikrát zapojila jako host. „Ve vyučování dějepisu se končí
krátce po roce 1945. Řada učitelů a rodičů o předlistopadové době nemluví úmyslně. Protože děti by mohly být zvědavé, jak to učitelé a rodiče osobně prožívali, a oni by se pak mohli cítit trapně,“ dodává Šiklová.

Několik desítek žáků z různých ročníků se vtěsnalo do učebny Střední uměleckoprůmyslové školy a čekali, co se bude dít. Někteří přišli ve svém volném čase, jiní zde byli místo výuky. Učitelku Rollovou, která se je snažila přivítat a krátce uvést projekt, nebylo téměř slyšet. Po pár slovech učitelka odběhla a třída se naplnila výkřiky, hádkami a jinými typickými projevy školních přestávek. Hned po zahájení projekce dokumentu se ozvaly hlasité komentáře špatné kvality zvuku a obrazu a pár studentů si povzdychlo, že není rozumět. Během promítání se však třída zklidnila, a když už to vypadalo, že všichni soustředěně sledují dokument Charta 77 od Angeliky Hanauerové, přibližně třetina žáků se zvedla a odešla.

Po skončení promítání někteří studenti odešli, zbylí se přesunuli do jiné učebny, kde už čekala někdejší disidentka Šiklová. Dorazili i další žáci, kteří se projekce neúčastnili, a k prasknutí tak zaplnili třídu. Šiklová se nejprve představila a pak vysvětlila, jak vlastně byla s Chartou spojená. Když se nikdo nehlásil o slovo, začala sama vyprávět o době a atmosféře, ve které se Charta podepisovala. Když se pak první děvče odhodlalo položit dotaz ohledně policejních výslechů, opadl stud i z několika dalších odvážlivců a začala debata. Ta se později mimo jiné stočila i k aféře kolem policejního zásahu na CzechTeku.

„Myslim, že je dobře, že to tu bylo. Určitě to bylo zajímavý. My teda o tý době doma mluvíme hodně, protože byl děda za totáče zavřenej, ale myslim, že jsme se tu toho dost dozvěděli nebo si připomněli,“ pochvaloval si po hodině student Josífek. Na zastávce tramvaje před školou jsme potkali Josífkova spolužáka. „Byls tam?“ „Kde?“ zeptal se mladík zmateně. „No na tom filmu o Chartě,“ vysvětloval Josífek. „Jo to! Ne, nebyl. Mě ňáká charta nezajímá,“ odpověděl záškolák. „Charta je mi ukradená víc než támhlety lahůdky. Bez nich bych byl dneska bez oběda.“

„Zatím jsem se s totálním nezájmem studentů setkala jen na jednom gymnáziu. Bylo ale vidět, že jsou tam děti povinně v době vyučování, což by se podle mne nemělo dělat. Jinak si myslím, že ty, kteří na tyto besedy chodí, to zajímá,“ hodnotí svou dosavadní zkušenost s osmi besedami na středních školách Jiřina Šiklová. Učitelka Jana Rollová je spokojená. „Musím říct, že jsem byla zájmem dětí mile překvapená,“ říká.

Ředitel projektu Jeden svět na školách Karel Strachota tvrdí, že se akce organizované Člověkem v tísni osvědčily. „Několika setkání jsem se zúčastnil osobně, o průběhu dalších mám informace od kolegů, pedagogů i hostů debat. Poměrně často zaznívalo, že mladí lidé netušili, k jakému bezpráví u nás v nedávné minulosti docházelo. Bylo zřejmé, že je svědectví o metodách výslechů, týrání vězňů nebo podmínkách v lágrech zasáhla,“ uvádí Strachota. Dosavadní zkušenosti i silné negativní reakce ze strany především představitelů KSČM jsou pro něj motivací pro další pokračování projektu. „V listopadu letošního roku bychom rádi uspořádali další ročník projektu Příběhy bezpráví – komunistické Československo. Samozřejmě záleží také na tom, jestli se nám na něj podaří získat finanční prostředky.“

Nedá se ale očekávat, že žáci středních škol budou pouze nepohnutě sedět u videa, pozorovat dokument a po něm vést hluboké debaty o křivdách, které napáchal komunistický režim. I proto se organizátoři snaží pro studenty projekt zpestřovat a rozšiřovat. „Další navazující aktivitou jsou projekty studentských týmů, jež připravují grafické návrhy panelů zachycujících zapomenuté osudy lidí, kteří se stali obětí zločinů komunismu a kteří vyučovali nebo studovali na jejich škole, respektive žili v jejich obci či městě. Z takto vzniklých panelů později sestavíme putovní výstavu,“ plánuje Strachota.

Zaujmout mladého člověka a k tomu ještě naučným programem není jednoduché. Pokus Člověka v tísni má však i přes své obtíže velký význam pro překonávání bílých míst naší nedávné historie. Ředitel Karel Strachota má o poslání svého projektu jasnou představu: „Určitě platí, že toho mladá generace o nedávné době příliš mnoho neví. To ale nemůže být interpretováno jako potvrzení jejího nezájmu o toto období, nebo ještě hůře, jako potvrzení hlouposti mladých lidí. Je to potvrzení nedostatečnosti systému, nechuti a snad i obav generace starší nabídnout jim možnosti, jak se s naší komunistickou minulostí více seznámit. Je třeba opustit uvažování v duchu: mladé lidi toto období nezajímá, tak se dále důkladně věnujme pravěku.“

Autorka je studentka Vyšší odborné školy publicistiky.

Radio Wave – alternativa, nebo ne?

Strach a karikatury

Ubu před volbami

Odborník prostřednictvím obrazovky stanul tváří v tvář(e) politikovi, kterého bodrá lidovost souznějící s kulturním naladěním většinové společnosti vynesla na vrchol žebříčků popularity. Ať už si o úrovni této kulturnosti, kterou ministr svou osobou posvěcuje, myslíme cokoli, jeho veřejná obliba vyjevuje obecnou potřebu kultury jako takové či spíše přiznání kulturnosti jako podmínky uceleného bytí. Přes veškerý pokles měřítek ji obec cítí jako životní nutnost a v osobě žoviálního maloměšťáka učiněného ministrem uvítala nejsnazší cestu k ujištění, že jí nebude zcizena. V tomto ohledu byl volební kalkul sociální demokracie přesný. Že však hra právě na takto pokleslou kulturní strunu našeho bytostného rovnostářství může v horizontu dlouhodobějším přinést závažné následky pro celé společenství, naznačila právě reality show rozdiskutování problému v páně Jandákově pojetí.

Trpělivý divák se u kávy dočkal nejen bleskového odhození dobrácké masky a výbuchu nekontrolovaného vzteku na názorově nezávislého intelektuála (přiznaného voliče ČSSD v posledních volbách) ještě před dokončením jeho argumentace, užil si nejen titulování prorektora Univerzity Karlovy despektivním „pane Horyna“, ale byl dokonce v přímém přenosu svědkem jeho odvolání z řízení poradního orgánu ministerstva spolu s bohorovným ujištěním na vysvětlenou, že takových odborníků je. (Není, pane Jandák.) Ve výkonně-mocném vítězslavném finále se hřímající Triumphans s divákem podělil o své rozhořčení a nepřímo naznačil, kdo jsou ti „oni“, kteří se mu snaží „podpasovkami“ bránit v ohlídání peněz daňových poplatníků.

Ta ukázka výkonu moci v praxi je víc než znepokojivá a vzhledem k typové oblibě takovéhoto politika u značné části české veřejnosti dokonce nebezpečná. Obrací se k horší stránce českého rovnostářství a rozdmychává zakomplexovanou zášť vůči vzdělancům, kterou účinně zasil minulý režim, opíraje se navzdory marxistické ideologii nikoli o proletáře, ale o mentalitu maloměšťáka, z něhož se působením reálného socialismu pohříchu stal většinový český volič. Rovnostářství má naštěstí v sobě nemenší potenciál pozitivní, který lze aktivovat, je-li k tomu vůle. Umožňuje například výrazným intelektuálům a aristokratům ducha projít v době nesvobody manuálními profesemi po boku proletářů bez újmy na vnitřní integritě a poté se bez problémů a bez povyšování vřadit nazpět do badatelských a vzdělávacích struktur. V konfronta ci pana Jandáka s profesorem Horynou došlo vlastně ke střetu těchto dvou pólů
češství a z obou pánů to byl intelektuál Horyna, kdo patnáct let fyzicky prováděl stavebně-historické průzkumy ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů v době, kdy se zárodek příští „lidovosti“ co malý český Rosenkranz v princově svitě koňmo vyhýbal hodinám slušného chování v nejoblíbenější (jak jinak) české filmové pohádce z dob normalizačních. A je příznačné, jak se ony dva nesouměřitelné druhy aristokratičnosti v dotyku s lidovostí po dvaceti letech promítly do fysis aktérů. Také zde realita skýtá svědectví stejně fascinující jako sociologické sondy sběrných dokumentů Heleny Třeštíkové, mapující manželský život téhož období. (O nich viz esej na s. 12–13.)

Oscilujeme vlastně neustále mezi realitou a nostalgií po mýtu ve starém hávu, tedy po „královské“ pohádce, na niž eventuálně dosáhne český Honza. Vyjasněme si tedy pojmy. Zatímco Jandákův předchůdce Pavel Dostál vyrostl z ministra v některých ohledech operetního rozměru v rytíře bez bázně a hany, který se popasoval se smrtí a ze zápasu vyšel se ctí jako identifikační vzor, provedl Vítězslav Jandák opačný pohyb: od hraného (předstíraného) mladého aristokrata ve filmové roli sestoupil k neméně předstírané lidovosti jasně maloměšťáckého rozměru, a nastal-li tu vůbec nějaký vzestup směrem k pomyslnému trůnu, pak jenom k trůnu krále Ubu, který je bohužel ze všech rolí tou nejméně předstíranou. (Na její herecké zvládnutí by někdejší knížátko bývalo nesmělo tak usilovně utíkat před svým filmovým preceptorem Libíčkem.) Úloha skutečného českého Honzy zůstala neobsazena, protože Mojmír Horyna v sobě nemůže zapřít šlechtice ducha.
Pokud mu v tomto theatru přece jen připadla role úměrná jeho pohádkovému jménu, pak toho, kdo ve chvíli rozhodující volby neomylně sáhne po nevzhledném koníkovi s obyčejnou ohlávkou.

Nepodceňujme mýty a nezapomeňme jim naslouchat. Možná že se tomu začínáme znovu učit právě prostřednictvím dokumentárních příběhů, které se skládají v osudy, jejichž pravdivá nepravděpodobnost by neprošla sítem klasicistní uměřenosti. Znovu si na nich ověřujeme svou schopnost rozeznávat pravé hodnoty od nepravých, a tedy i chovat úctu k pravé vzdělanosti: ta našemu společenství nebývala zatěžko, dokud jsme nepozapomněli, že kultura má stejný základ jako poctivé vzdělávání půdy, které je synonymem zušlechťování. Půda i společnost mají dozajista schopnost regenerovat, důkazem toho mohou být i projevy účinné mravnosti, k nimž bezejmenný televizní národ podnítily zmíněné příběhy. Je na nás, abychom tuto regeneraci pokud možno urychlili. Vězme, že ministři jsou nahraditelní, každý skutečný vzdělanec je však jediný svého druhu. Při prodlužování současného stavu by mu pro dobro všech brzy bylo lépe v resortu ochrany životního prostředí.

Autorka je romanistka. Působí na FF UK.

Zatuchlý rybník a klišé

Kritika v osobním ručení

Jméno Jana Lopatky je u nás spojeno především s typem kritiky, který v šedesátých letech založil časopis Tvář. Jeho úvahy zasahovaly také do problematiky rozhlasové práce (v 60. letech působil v Čs. rozhlase) anebo nakladatelských koncepcí. Na konci šedesátých let spolukoncipoval knižnici Tangens, v polovině sedmdesátých let samizdatovou Edici Expedice. Od osmdesátých let spolupracoval s Kritickým sborníkem, v devadesátých letech působil také v Literárních novinách. Posudky jsou datovány léty 1965 až 1992. Byly vypracovány pro interní potřeby nakladatelství, ale v Lopatkově provedení se ukazují jako jedna z variant nebo odnoží odpovědné kritické praxe.

Nahlédat, jak se věci dělají

Už bylo řečeno, že Lopatkovo kritické dílo se neustále točí kolem zásadní otázky po tom, co je literatura. Dodala bych, že také po tom, co je literární kritika. To jsou důvody, pro které musí podle mého soudu jednou vyvolat hlubokou reflexi a diskusi o specifikách literární kritiky v Čechách – zvláště pokud se týká druhé poloviny 20. století. A to proto, že absence tohoto rozmotávání problematiky uložené v historii zasahuje také problémy kritiky dnešní.

Nyní spíše jen několik poznámek. Zdá se mi příznačné, že v dnešních diskusích o literatuře, literární historii a kritice bývají slyšet slova jako kánon a hierarchie, pojmy, které směřují spíše jen k přeuspořádání „hodnot“ (což obvykle znamená opakování a v jeho rámci doplňování a vylučování) než k pokusu o nějaký skutečný průnik k jiným aspektům díla, umělecké tvorby. Jan Lopatka se tohoto problému dotýká, když píše v roce 1992 posudek na dílo kolektivu autorů: Česká literatura 1945–1970: „Hlediskem výběru byla zřejmě původně přijatelnost autorů nejpřísnějšími normalizačními měřítky. S lety se tento koncept rozšiřoval, ,děravěl‘, v poslední fázi byl narychlo doplňován autory z ,druhého břehu‘ (tak to alespoň vypadá zvnějšku). Co tedy s tím?“

Narychlo vyráběná literární historie se zapomíná ptát, proč se vůbec píše, k čemu je literatura, a tedy: na čem historie a kritika vůbec staví své zájmy. Lopatka, domnívám se, dodává těmto úvahám možný impuls a směr, když se ve svých kritikách, recenzích, lektorských posudcích či soudních dobrozdáních pídí na prvním místě po tom, zda má autor vůbec o čem psát.

Tato otázka poněkud posouvá pohled na význam literatury: určující pro tento význam je zkušenost, která podstatně odkrývá situaci člověka ve světě (osobní prožitek, vztah k tomu, co je jeho jedinečnost, co na tuto jedinečnost doráží, co ji znemožňuje), spojená s talentem k psaní. Tedy: to, že tu vystupuje do popředí jiný aspekt, jiné hledisko soudu nad uměním, neznamená, že by se kritik vzdával estetického hodnocení díla nebo že by používal pro hodnocení díla ex post násilné vněumělecké argumenty. Ale Lopatkův postoj je šaldovský, směřuje k „estetice tvorby“ (pojem odlišný od „estetické hodnoty“, jak jej budoval strukturalismus, už proto, že směřuje k tvůrci) a k tomu přeměňovat soud nad uměním v soud nad životem, jak píše ve statích o kritice na začátku šedesátých let, když se pokouší o převrat od noetického principu kritiky k ontologickému.

Příznačný je jeho posudek na dílo Jiřího Gruši Dotazník v roce 1978 (psaný pro obhájce advokátní poradny, když byl Gruša zatčen). Lopatka tu – bez potřeby věc ideologizovat – jde za svou věcí: mluví o talentu, který by se mohl „na první pohled“ zdát vázán na teoretické projekty avantgardy, tj. na potřebu „dělat něco z něčeho“. Kritik však přistupuje blíže a z tohoto pohledu se dostává k otázce podstatnější: totiž k „osobní možnosti a schopnosti úzkými škvírami nahlédat, jak se věci dějí, a pak si teprv nedat pokoje“. A rozepisuje se o jemnosti: o jemném zahlédání věcí a souvislostí, o jemnosti, která není otázkou vnější stylizace, ale „jemností pravděpodobné rekonstrukce“, nástrojem podstatného významu věcí.

Tato jemnost souvisí také s Lopatkovou pozorností k dobrému způsobu psaní. Z jeho posudků čiší až nesnesitelná nechuť k „urputnému“, snaživému, „špatnému psaní“, které považuje za běžný společenský jev – a které zneužívá „humanistických myšlenek k tomu, aby zvnějšku, ne dílem, ale iluzí nedotknutelnosti některých témat, dosáhlo své realizace“. Lopatkovi jde o psaní, které má osobnost, a tedy i přesnost vyjádření.

Přirozené literární pole

Posudky jsou vynikajícím příkladem kritiky, minuciózního pozorování díla, které probíhá v naprosto rozhodující chvíli: v momentě, kdy dílo buď vstoupí anebo nevstoupí do relevantního rozhodování o podobě literární historie. Figurují tu ovšem také autoři jako Ladislav Klíma, Jan Hanč anebo Egon Bondy, o prosazení jejichž díla k vydání Lopatka dlouhodobě usiloval – projekty na jejich vydání však stojí vedle řady konzumních příběhů až lajdáckého psaní. A právě na tomto mezníku rozprostírá Lopatka pojem literatury, který chápe v širokém prostoru poznání a zábavy. Jsou to především prózy, novely, povídky, které lektoruje – a uvažuje proto o žánrech detektivky, venkovského románu, „výrobního“ románu, červené knihovny, deníku, ale také písňového textu atd., toho, co vytváří přirozené literární pole.

Aspekt, z kterého spis nazírá, je ale ontologický. Zkoumá psaní jako zakoušení a pečlivě odlišuje: někdy se až nimrá v textu „jen“ proto, aby pečlivě popsal rozdíl mezi psaním „šikovným“ a psaním talentovaným. Naprosto nebrání v publikování takovýchto šikovně vyrobených textů. Ale jasně a pečlivě upozorňuje, co kam patří. Pracuje s detaily, s jejich způsoby zasazování do konstrukce díla. Sleduje, jak jazyk, jeho výrazová poloha, větná skladba odpovídají příběhu a celkovému smyslu spisování. Jemná, hodinářská, trpělivá práce, jejíž výsledky jsou ovšem někdy odzbrojující: „Text nenese známky nižádného talentu.“ Noblesní, ale přímá řeč. Bonbónky posudků jsou pasáže námětové, svědčící o tom, jak Lopatka miloval příběh, způsoby transpozice události. To jsou jeho převyprávění obsahu, ve zkratkách a větách, které ale už směřují k soudu: „Tento bratr, zpupný a panovačný sexuální démon, naším Fischerem po celý život obdivovaný,
znásilní totiž děvečku, té se to však nelíbí, bratra zabije a zahrabe kamsi za stodolu.“

Svědectví vnitřní zkušenosti

Samizdatová literatura nastolila závažný problém napodobování „neexistujících“ děl. Lopatka ho rozprostírá v posudku na jednu z patrně mnoha imitací Vaculíkova Českého snáře (rukopis 1980). V pečlivých poznámkách a komentářích Michaela Špirita k edici Posudků najdeme odkaz na toto exemplární Lopatkovo téma až do šedesátých let (Tvář 1969). V nynějším lapidárním shrnutí z roku 1990 (kdy vyjde také teprve tiskem Český snář Vaculíkův) nevyžaduje myslím komentář:

„Řeknu na to ano s těmito nezbytnými poznámkami.

– Je všeobecně známo, že vždy je obecně pro nakladatele přijatelnější derivát než text svou povahou původní.

– Proč? Protože je samozřejmě přijatelnější pro derivátní publikum.

– Vše, co se dá zprostředkovat, vyložit, odvolat kamsi, k někomu, k něčemu, je vždy snesitelnější než prvotní konflikt, úder něčeho, čemu se říkávalo talent.

– S úhrnem: jde o šikovnou, běžně stylisticky zdatnou faktickou reflexi prvotního, již existujícího díla. Lze to prokázat téměř na každé straně textu. Věc je v tom, že jako každý derivátní text nemá ani tento běžné zádrhele, konflikty a tzv. nesrozumitelnosti, nevyjasněnosti díla původního.“ (s. 242)

Býčí zápas jako šifra lidské existence. Oslněn tímto podobenstvím života ve stati P. L. Landsberga, připravuje Lopatka k vydání Havlovy Dopisy Olze. Tato šifra jej spojuje spíše než s mysliteli existence s praktikanty personalismu, k nimž má zvláštní vztah: týká se to i Ortegy y Gasseta anebo Václava Černého. Člověk jako osoba: toto personalistické založení kritiky vyžaduje osobní ručení a osobní postoj. Odstup od poznávacích schematismů, ale také od „neúnosné míry subjektivizace“, z které vznikají „dryáčnické konstrukce“. Literatura, kritika, filosofie je tu svědectvím vnitřní zkušenosti (sebetvorbou) – ne účelovým plánem. Ale místem, kde probíhá stávání se člověkem, místem přecházení do opravdového vztahu, „těhotného už něčím třetím“ – jak říká pěkně Landsberg.

Autorka je literární kritička. Pracuje v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Lehký duch Alexandrie

Co je Alexandrie? Ne, dříve je třeba se ptát: kde je Alexandrie? Prastará charakteristika dí „Alexandria apud Aegyptum“, „Alexandrie U Egypta“, nikoli „v Egyptě”. Alexandrie u Egypta byla jedním z velkoměst, založených (téměř) na zelené louce, z těch desítek Alexandrií, v další generaci i Antiochií, Seleukií či Filadelfií a za římské epochy i Kaisareií, těch opěrných sloupů, na nichž byla natažena nad nekonečnými prostory „barbarského“ Orientu od Egypta až po hranice Indie síť řecké a pak řecko-římské civilizace. Alexandrie u Egypta byla ovšem Egypťany, hrdými na svou autochtonnost a na své faraonské dědictví, nenáviděna jakožto těleso cizí, nepřátelské, okupantské; v egyptském folkloru dochovala se všeliká proroctví o již již blízkém pádu prokletého města, kterému se natruc i nadále říkalo „Rakotis“. Po celou antiku tedy Alexandrie zůstala součástí „Řecka mimo Řecko“.

Alexandrie, to BYLY budovy. Ne ledajaké budovy: Mauzoleum Alexandra Velikého, Múseion s knihovnou, Serapeion, maják na ostrově Faros, palác Kleopatřin, Caesareum a mnoho jiného. Z této viditelné, kamenné Alexandrie však nezbylo prakticky nic.

Alexandrie, to JE literatura. Ne ledajaká literatura: v Alexandrii se v její první velké epoše, ve třetím až prvním století před Kristem, zrodila literatura v moderním slova smyslu. Literatura, psaná profesionálními literáty pro malý okruh nadšenců a vposledku pro profesionální literáty. Literatura, jejímž přirozeným prostorem už nebyla obec, jak bývávalo v klasické, „velké“ řecké literatuře, ale knihovna, respektive „hostina básníků“ – uzavřený prostor, v němž vyvolení účastníci improvizují básně na zadané téma a/nebo metrum, „jen tak“, přátelům i sobě pro radost. Literatura alexandrijská, literatura už ne helénská, ale helénistická, nechtěla nic ŘEŠIT. Chtěla „jen“ bavit. Nechtěla zachytit věčnost a trvání, ale „jen“ okamžik. „Trvání“ pro ni mělo smysl jen v souvislosti s minulostí, a to s literární minulostí: ta musí trvat. Tu je třeba sbírat, kanonizovat a ochraňovat. Proto se v Alexandrii rodí také nová disciplína –
filologie.

Velké knihy zůstaly v minulosti. Za lehkostí alexandrijské literatury je však vždy skryta tíže kulturní minulosti, tíže UČENOSTI, kterou se dobrovolně zatěžkávají tito básníci, aby prokazovali své mistrovství v jejím nevyzpytatelném dávkování, rozvíjení, parafrázování, variování a opětovném ukrývání. Svým důrazem na formu, svou hravostí, svou pyšnou exkluzivitou, svým lartpourlartismem i svou na odiv stavěnou učeností je tak alexandrijská literatura prvním dokonalým případem oné tendence trvale přítomné v evropské kultuře, trvale se střídající s klasicismem, kterou Gustav René Hocke nazval MANÝRISMEM.

„Věk úzkosti“: Alexandrie spekulací

Místo literární Alexandrie mluvila od prvního dopátého století jiná Alexandrie, Alexandrie nábožensko-filosofických spekulací. Nikde jinde než v Alexandrii nemá lepší oprávnění křesťanská legenda o svaté Kateřině Alexandrijské, ženě, která všechny mudrce přehádala a stala se ve středověku patronkou filosofických fakult.

Druhá Alexandrie je na první pohled naprostým protikladem první: tam báseň, tady spekulace. Tam okázalé „ničeho-neřešení“, tady touha po pevném, všezahrnujícím systému. Tam prožívání okamžiku, tady meditace o věčnosti. Tam realistická tělesnost, tady shoda všech škol na primátu ducha a podřadnosti těla; diskuse se vede leda o tom, jak radikální má odmítnutí těla být. Órigenovo řešení problému za pomoci nože je extrémem, vypovídajícím o obecné mentalitě doby a místa.

Pohanští, židovští, gnostičtí i křesťanští autoři druhé Alexandrie psali řecky. Ke sklonku této epochy nicméně přichází ke slovu a dokonce k jazyku onen původní, egyptský živel. Křesťanství dodalo impuls národnímu obrození autochtonních Egypťanů, zvaných nyní Koptové, stejně jako národnímu obrození dalších „okrajových” národů řeckojazyčné oikumeny: Syřanů, Arménů a Etiopanů. Radikalitě koptského mnišství porozumíme teprve tehdy, když v jejím zuřivém odporu vůči „světu“, vůči dobové kultuře a civilizaci rozpoznáme i odedávný egyptský odpor vůči kultuře a civilizaci řecké: proti zkaženému civilizačnímu světu alternativní „nový svět“, proti Alexandrii – poušť!

Koptové se dočkali naplnění starých egyptských proroctví: padla Alexandrie, stará „Rakotis“, padla řecká kultura v Egyptě a v celém helénistickém světě. Přišli Arabové.

Mezičas: Alexandrie zruinovaných ruin

První i druhá Alexandrie žily samozřejmě dál jako součást celoevropské kultury. První v erotických, bukolických, pikareskních, ironických, sentimentálních, manýristických a lartpourlartistických živlech evropského umění od středověku až po neoklasicismus. Druhá v křesťanské teologii katolické i pravoslavné, ale od renesance rovněž v obrozeném gnosticismu a hermetismu. Samo jméno „Alexandrie“ přitom padalo jen málokdy, o větší znalosti kontextů první i druhé epochy nemluvě. „Alexandrie“ se zjevovala jen tu a tam jako exotické pojmenování bez bližší představy, jako pars pro toto „Egypt“; viz Haendelovu operu Giulio Cesare in Egitto, věru evropské dílo, napsané roku 1724 o římském hrdinovi na italský text německým skladatelem v Londýně.

Skutečná Alexandrie mezitím upadla v naprosté zapomenutí. Když se tam roku 1798 vylodil Napoleon se svými vojáky, nalezl arabské městečko o několika tisících obyvatelích a nekonečné pole ruin. To by ještě nebylo tak zlé. Jsou mnohá antická města, která nejsou než pole ruin s nějakým bezvýznamným novodobým městečkem na okraji, a jsou to města právě proto velevýmluvná: italská Aquileia, řecký Korinth, syrská Palmyra, jordánská Gerasa, palestinská Kaisareia Přímořská… Jsou jiná pole ruin, která si dokázala uhájit uvnitř moderní zástavby svůj autonomní prostor a svou důstojnost: Athény, Řím. V Alexandrii se však stalo v 19. století něco strašlivého, kriminálního, neodpustitelného: moderní velkoměsto vzniklo přímo na místě antického města, zcela bez ohledu na ně. Kulturní historikové moderní Alexandrie, o nichž vzápětí promluvíme, zaznamenávají jednohlasý nářek: „Tady není nic vidět!“ „Tady nic není!“ Na místě staré Alexandrie stojí moderní město
téhož jména, které pohřbilo to staré důkladněji a definitivněji, než by dokázal písek či moře. Alexandrie nejenže není v Egyptě: Alexandrie není vůbec nikde.

Konstantinos Kavafis: Alexandrie, město paměti

A tehdy, když byla Alexandrie obnovena a tím ztracena, se z nové Alexandrie ozval hlas – hlas Konstantina Kavafise. Spontánní výšleh řeckého ducha? Obnova řecké kultury z ní samé? Důkaz kontinuity mezi starořeckou a novořeckou literaturou? Kdeže! Kavafisovská biografie a literární historie odhalily, že i to je rafinovaná autorská stylizace. Předně, v Alexandrii neexistovala vůbec žádná kontinuita řecké komunity. Po té staré bylo dávno veta a tu novou pozval do Alexandrie až Muhammad Ali, aby tam pomáhala při rozvoji města coby obchodního centra. Kavafisova rodina pocházela z Cařihradu a předtím dokonce od arménských hranic. Konstantinos Kavafis se sice narodil v Alexandrii – ale už tam měl anglickou chůvu, dětství strávil v Londýně, řecky prý mluvil už navždy s oxfordským akcentem a se sourozenci komunikoval jen anglicky, a co pro poezii nejpodstatnějšího: první náčrty svých básní psával anglicky
a teprve v definitivní verzi je překládal do řečtiny.

Kavafis je tedy ve skutečnosti Evropan, Angličan řeckého původu, poddaný britského impéria, vychovaný evropskou a speciálně anglickou filhelénskou kulturou. Bez evropské vědy by se nedověděl nic o helénismu, o prvoalexandrijské mentalitě ani o helénistických žánrech – o elegiích, epigramech a mimech, jejichž převtělením jsou jeho básně. Bez anglické a francouzské romantiky a dekadence by nenašel způsob a zřejmě ani odvahu, jak mluvit o své homoerotické inspiraci: řeckopravoslavná kultura jeho předků mu v tom věru mnoho pomoci nemohla. Kavafisova příslušnost k řecké literatuře i jeho sebedefinice coby „alexandrijského básníka“ tedy není žádnou daností, nýbrž jeho VOLBOU, další součástí jeho životní a básnické stylizace, zřetelně inspirované anglickými a francouzskými dekadenty. Oni unikali před profánností do světů dandyovských, opiových, katolických, orientálních a jiných – on unikl „domů“, do řeckého jazyka,
do prezentace sebe coby „posledního alexandrijského básníka“. Stejně dobře, ba snáze by se mohl stát básníkem anglickým. Není také náhodou, že se k němu dříve hlásili angličtí než řečtí literáti a že ho dnes anglická literatura bere fakticky za „svého“.

Kavafisovo dílo je dokladem, jak evropské filhelénství znovuzrodilo Řecko. Že největší básník novořecké literatury spojil svůj lidský i poetický osud s místem bez řecké kulturní kontinuity, s jedním z ostrůvků „Řecka mimo Řecko“ (marně ho přátelé zvali k přesídlení do Athén!), má svou logiku: ne reálné Řecko, ne jakékoliv reálné řecké město, ale básnická vize města, město vytvořené z paměti, město vytvořené z řeckého jazyka, z řeckých žánrů a z „řecké“ erotiky, je nejčistším, nejlegitimnějším plodem evropského filhelénství.

E. M. Forster a Lawrence Durrell: Alexandrie, město nového mýtu

Kavafis se stal mýtem pro komunitu alexandrijských Řeků. Co je však podstatnější, stal se mýtem pro evropské intelektuální elity, přijíždějící do Alexandrie, aby se s Kavafisem setkaly – buď s ním osobně, nebo pak později „alespoň“ s místy, kde žil a která jsou jeho přítomností sakralizována. Roli zvěstovatelů nového mýtu sehráli dva angličtí spisovatelé: E. M. Forster a Lawrence Durrell.

Nálada je vůbec to nejpodstatnější, co spojuje dva tak rozdílné autory a jejich knihy v tak rozdílných žánrech, co je napojuje na Kavafise, co oni sami míní pod pojmem „alexandrijský“: ona LEHKÁ směs rozmarnosti a zármutku, slasti a melancholie, sentimentality a ironie, která skutečně dobře odpovídá městu, v němž se kdysi zrodily žánry epyllia, idyly, epigramu a mimu – modernímu městu, o němž Forster i Durrell v Kavafisových stopách věří (nebo: literárně se stylizují věřit), že je přímým pokračováním města starověkého. Ona směs, která není žádným systémem, která jím být nemůže, neboť na to je příliš proměnlivá, příliš prchavá. V dalších rozměrech se Forster a Durrell společně odklánějí od původní Kavafisovy vize Alexandrie, respektive vedou ji společně dál:

1/ Kavafis žil jen uvnitř řecké komunity v Alexandrii a jen řeckou diasporu zde a všude na Blízkém východě popisoval a oslavoval. F + D si naopak všímají kosmopolitnosti města starého i nového. Mnohonárodnost je u nich zásadním příznakem Alexandrie: Židé, Koptové, frankofonní Levantinci, Britové a samozřejmě Arabové. Ti však, třebaže je jich ve skutečném městě tak mohutná většina, až na posledním místě. E. M. Forster je proklíná coby fyzické viníky pádu a duchovní viníky zpustnutí staré Alexandrie, Durrell jim přiděluje jen role statistů svého košatého příběhu. Byla-li pro Kavafise Alexandrie součástí „Řecka mimo Řecko“, pro F + D je Alexandrie součástí „Evropy mimo Evropy“: jako evropské město U Egypta.

2/ Kavafis napojuje třetí, moderní Alexandrii přímo na první, helénistickou, kdežto druhou, spekulativní, vidí jako protiklad obou. F + D vidí tuto triádu spíše „hegeliánsky“, „dialekticky“: první, smyslná Alexandrie byla tezí, druhá, duchovní, byla antitezí, třetí je syntézou.

E. M. Forster vidí pokusy o syntézu mezi smyslností a duchovností dokonce v samotné druhé Alexandrii, speciálně v díle Klémenta Alexandrijského: „půvab Řecka [připadal] jako docela dobře slučitelný s milostí Boží.“ V původním znění citátu si hraje s podobností slov „graciousness“ (půvab), „Grace“ (milost) a „Greece“ (Řecko). Není to hraní nicotné: za prvními dvěma anglickými slovy skrývá se latinské „gratia“ a za ním řecké „charis“, které skutečně značí „milost“ i „půvab“. Na dvojznačnosti pojmu „charis“ založí pak, zcela nezávisle na anglické „alexandrijské“ tradici, svůj mohutný německý systém „teologické estetiky“ Hans Urs von Balthasar. Forster je však Angličan a žádný systém nebuduje. Jen naznačuje, že by takový systém mohl existovat – neboť ZKUŠENOST, empirie, k této možnosti vede.

Lawrence Durrell nakládá s trojjedinou Alexandrií podobně. Jeho hrdinové svými propletenými životy a těly i svými paradoxními komentáři k těmto propletením naznačují, že erotismus a duchovní spekulace se od určité roviny výše nejen nevylučují, ale dokonce navzájem podmiňují a potencují. Jeden z hlasatelů tohoto podmiňování a potencování v románu, postava jménem Balthasar (tajemná shoda jmen! „Teologická estetika“ H. U. von Balthasara začala vycházet až dlouho po Alexandrijském kvartetu!) kolem sebe sdružuje kroužek ctitelů sofistikovaného duchovna – tentokrát to však už není žádná verze křesťanství, nýbrž židovská kabala – a současně se oddává smyslnosti. Balthasar ani nikdo z vypravěčů ovšem nevyloží, JAK má smíření obou principů probíhat a CO vykládá Balthasar svým zasvěcencům o kabale a erótu. Naštěstí. Neboť tušíme, že byv vyložen, ukázal by se takový systém běžným okultním blábolem, jak už tak esoterické,
natož esotericko-erotické systémy bývají blábolivé. Všechny postavy se však chovají, jako by se tímto systémem řídily, nebo ještě spíše, jako by instinktivně znaly a sdílely to, co bylo PŘED jakýmkoli systémem – totiž onen duchovní způsob prožívání erotiky, duchovní hodnotu milostné zkušenosti samotné. A to je koneckonců kavafisovské.

3/ Kavafisova řecká Alexandrie je město odedávné, trvalé a věčné. Ve Forsterově i Durrellově vizi kosmopolitní Alexandrie je zakomponován prvek odcházení, pomíjení, loučení. Proto tedy E. M. Forster v obou svých „alexandrijských“ knihách cituje tutéž Kavafisovu báseň Bůh opouští Antonia. Durrell líčí odcházení Alexandrie během druhé světové války (třebaže se fronta zastavila těsně před ní, u El-Alameinu) – ale Forster vnímá odcházení Alexandrie už o čtvrtstoletí dříve, už po první světové válce: V doslovu k novému vydání svých esejů Pharos and Pharillon si stýská, jak při své druhé návštěvě nalezl Alexandrii tak změněnou, že ani nenašel cestu z nádraží. „Odcházení“ je však ještě hlubší jev. Je to trvalý konstitutivní prvek moderní Alexandrie, zakódovaný v samém jejím vzniku. Všechno pomíjí – tak uzavírá E. M. Forster obě své knihy – jen nebe, moře a vítr zůstává od dob homérského krále Menelaa, prvního návštěvníka ze severu,
„z Evropy“…

Reálný konec třetí Alexandrie nastal těsně předtím, než Durrell začal psát své alexandrijské romány, a to z důvodů zcela prozaických, politických: roku 1956 se britská a francouzská vláda pokusila vojenskou intervencí zabránit Egyptu ve „znárodnění“ Suezského průplavu. Důsledkem debaklu byl pak nucený exodus všech Britů i Francouzů a vzápětí i Židů a dalších „cizích“ komunit z Egypta; v Alexandrii setrvala jen maličká komunita Řeků. Alexandrie jakožto kosmopolitní město zanikla. Hůře. Stalo se s ní totéž, co s Alexandrií starověkou: na jejím místě zůstala jen „Iskandaríja“, nesrozumitelné, nepochopitelné město arabské. Jak si ještě dávno před rokem 1956 stýská jedna z Durrellových postav: „Nás, cizí společenství, se vším, co jsme tu vybudovali, postupně pohlcuje arabská, muslimská záplava.“ Jak, už coby hotový fakt, konstatuje kronikář moderního alexandrijského mýtu Michael Haag: „Dnes už město není U Egypta, ale
V Egyptě, město kulturně uniformní.“

Obranou proti pociťovanému i reálnému pomíjení fyzické Alexandrie je důraz na to, že pravá Alexandrie je ta duchovní, ta neviditelná. Forster užívá (speciálně pro Alexandrii spekulací) termínu „duchovní město“, Kavafisův biograf Robert Liddell „nereálné město“, Michael Haag „město slov“ a „město paměti“. V doslovu k Forsterovu „bedekru“ Haag vzpomíná, jak on sám, když přijel do Alexandrie a žádný knižní průvodce nebyl k dispozici, si koupil první díl Durrellova kvartetu a poznával město skrze román… Moderní Alexandrie žije v literatuře jakožto mýtus o městě, které je vytvořeno v literatuře.

Odtud lépe rozumíme, proč budovatelé i šiřitelé alexandrijského mýtu tolik zdůrazňují, že viditelná Alexandrie je nejen nepodstatná, ale vlastně vůbec není! To jest: Není tu nic podstatného k vidění, nic, co by viditelně ukazovalo na kontinuitu starého a moderního města. Od doby Forsterovy i Durrellovy přibylo výsledků archeologických průzkumů i pokusů „ukotvit“ staroalexandrijské legendy v konkrétních lokalitách. Navzdory konkrétním starým památkám, navzdory šťastným či méně šťastným moderním pokusům obnovit či nějak nahradit staré památky však v jazyce alexandrijského mýtu stále platí kanonický výrok orákula: „V Alexandrii není nic vidět.“ „Celá Alexandrie je v literatuře.“ Literatura tedy zase jednou zvítězila nad realitou. Literatura zproblematizovala smysl cesty do Alexandrie, kdyžtě tak vehementně praví: Je to fascinující místo, kde nic není.

Autor je pedagog a literární historik.

Libros o muerte

Potrebujeme vôbec divadlo?

Hlavnou témou diania v slovenskom divadle a kultúre vôbec je za posledných niekoľko mesiacov činnosť nového ministra kultúry Františka Tótha, ktorý na tento post nastúpil v lete minulého roka po odstúpení Rudolfa Chmela. Konflikt medzi ministrom (a ministerstvom) a mnohými umelcami začal ešte počas úradovania Tóthovho predchodcu, pri riešení problému novostavby Slovenského národného divadla. Kto a za aké peniaze dostavia budovu, či sa do nej SND presťahuje alebo sa použije aj na iné účely, kto ju a činnosť SND v nej bude spravovať, boli a sú témy, ktoré z času na čas rozvírili pokojnú, či lepšie povedané ľahostajnú verejnú mienku o oblasti kultúry. Celá kauza je však dosť komplikovaná a už sa netýka len dostavby novej budovy SND, ale kultúrnej politiky vôbec. Minister sa snaží do kultúry zaviesť pravidlá fungovania trhového hospodárstva, sleduje návštevnosť, predajnosť a ekonomickú rentabilitu štátnych kultúrnych
inštitúcií. Časť umelcov a pracovníkov kultúrnych inštitúcií sa proti takémuto prístupu búri a väčšina bežných ľudí, ak vôbec tento spor sledujú, si pravdepodobne myslí, že ich daní je na podporu kultúry vlastne škoda. Sám minister nemá skúsenosti s riadením kultúry, je bývalým riaditeľom súkromného gymnázia a neskôr pôsobil na Ministerstve školstva.

Za celou kauzou je vidieť najmä to, ako sa po roku 1989 neriešila kultúrna politika, ako v kultúre vládne chaos, nejasné pravidlá a ako postupne degraduje na okrajovú záležitosť spoločnosti. A to je na tom najsmutnejšie. Najmarkantnejšie sa to odráža napríklad v tom, že takmer zanikol pôvodný slovenský film, alebo v tom, ako sa z STV stala komerčná televízia… A divadlo? Mnoho energie sa míňa na boj o finančné prostriedky; ako-tak fungovať môžu dotované divadlá (teda štátne), ale v ich prípade nie je zaistená stopercentná priehľadnosť používania štátnych financií, takisto však častokrát rozpočet nestačí na pokrytie nákladov. Otázkou však je tiež, akú dramaturgiu, aké inscenácie, čiže akú „kvalitu“ by takéto divadlá mali za „peniaze všetkých“ produkovať, akého diváka by mali oslovovať a pod. Situácia je veľmi zložitá, pretože do riešenia ekonomických ako aj umeleckých otázok je potrebné zapojiť mnoho rozdielnych faktorov
(ekonomický, umelecký, sociologický a pod.). Komerčné divadlá samozrejme fungujú na inom princípe a ponúkajú aj tomu zodpovedajúci repertoár. Všetky ostatné divadelné aktivity sú viac-menej odsúdené na zánik alebo živorenie. A tak je to už veľa rokov, čo sa samozrejme odráža aj na kvalite produkcií, ktoré človek v slovenských divadlách môže vidieť. V tých štátom dotovaných je to „mainstream“ – na mnohé inscenácie sa „dá pozerať“, ale ak by ste chceli svoje divácke nároky zvýšiť a posudzovať podľa európskych kritérií… A divadlá, resp. občianske združenia, ktoré nedisponujú stálym priestorom, hereckým súborom a pod., a ktoré svoje produkcie financujú z grantov (a grantový systém je na Slovensku jedným z kameňov úrazu) alebo zo sponzorských peňazí (čo je väčšinou úplne zanedbateľná čiastka), si môžu dovoliť tak jednu produkciu za rok a v ich prípade nemožno hovoriť o žiadnej kontinuálnej práci.

Jedna z najzaujímavejších divadelných produkcií posledného obdobia, najmä svojím „postojom“, je inscenácia Tiso v Divadle Aréna. Táto inscenácia po dlhom čase konečne otvára na javisku tému, ktorá robí z divadla „verejné miesto“ pre pomyselnú diskusiu o stave spoločnosti, miesto artikulovania vecí verejných, miesto, v ktorom sa spoločnosť, napríklad otváraním tém z národných dejín a ich umeleckým spracovaním pýta na stav seba samej. A i keď je v dnešnej spoločnosti otázka postavenia divadla veľmi komplikovaná, divadlo je stále
miestom „spoločným“ a malo by teda hovoriť aj o „spoločných“ veciach, a nie iba „súkromných“ – privátnych, alebo akýchsi všeobecných, či zjednodušených problémoch (čo je pre mnohé slovenské inscenácie príznačné). A hoci na Slovensku existujú mnohí vynikajúci divadelníci, akoby im celkovo dochádzal dych, možno kvôli boju s veternými mlynmi… A tak sme nakoniec radi, ak občas vznikne divadelná produkcia, ktorej cieľom je vrátiť divadlu „spoločenský“ zmysel, a už sa príliš nepýtame, akou formou to robí.

Divák by za svoje peniaze mal mať možnosť vybrať si, na aké divadlo chce ísť. Ak ho vôbec ešte divadlo v dnešnej dobe môže zaujímať. Ale takisto nemôže „diktovať“, čo sa má v divadle robiť. A to by práve mohlo byť výzvou. Ako dnes robiť divadlo tak, aby obstálo v konkurencii s inými, „modernejšími“ médiami. Ako „vychovať“ diváka, ako cibriť jeho vkus, ako mu ukázať, že umenie je potrebné, i keď už si nikdy nebude môcť nárokovať na to zmeniť alebo zlepšiť svet.

Ako ľuďom ukázať, že aj v dnešnej dobe má zmysel a nenahraditeľné miesto v spoločnosti. Lebo bez kultúry národ stratí vlastnú identitu, vyšší zmysel seba samého… Ale popri všetkých výhradách to snáď slovenskému divadlu nehrozí.

Tak jsme žily

Informace znamenají moc – Kamila Bendová (*1946)

Váš byt se stal kolem roku 1977 disidentským hnízdem, což přinášelo řadu problémů. Jak jste zpočátku snášela dobrovolnou ztrátu soukromí?
Celkem dobře. Myslím, že to mám v rodině, moje maminka byla také poměrně pohostinná. V tomhle bytě bydlím od roku 1969. Centrem se stal přirozeným způsobem, je relativně velký, je ve středu města, z Bartolomějské, kde byly výslechy, to je kousek… Tak to je trochu přehnané (smích).

Na domovní prohlídce, která se tu konala 14. 3. 1979, je zajímavý jeden moment. Cizí lidé chodili po bytě a natáčeli na kameru jakousi reportáž. Byla to výhrůžka, propagandistický trik, nebo šlo dokonce o produkci materiálu určeného ke květnovému procesu se členy VONS, respektive vaším mužem Václavem Bendou?
Tehdy jsem právě odcházela do práce a oni přišli s tím filmováním a tvářili se, že to budou vysílat, jako že se nestaráme o děti a že tady máme nepořádek. Ale nikdy to nepoužili. Já jsem tu nebyla, až potom mi to někdo vyprávěl. Chodili s kamerou po bytě, natáčeli a komentovala to nějaká ženská. Ukazovala a říkala: špinavé prádlo, špinavé nádobí a podobně. V procesu s VONS se to nepoužilo.

Jindy se k vám estébáci chovali relativně slušně?
Moc ne. Byli samozřejmě nepříjemní, sprostí… Ale nemůžu říct, že fyzicky. U výslechů jsem nikdy neodpovídala. Ale mně se to lehce dělalo, protože si vůči mně nic nedovolili. Znala jsem případ Standy Adámka, který, když to zkusil, tak ho zmlátili. Nedovolili si kvůli rodině, dětem. Ke každému se chovali jinak.

Jezdili k vám lidé z venkova často, ať už za účelem podpisu Charty nebo pro materiály?
No jistě… Kdokoliv potřeboval nějakou podporu, tak přijel. Problém byl v tom, že spousta lidí se nás naopak bála. Třeba na ulici přešli na opačnou stranu. Nebo když nám vrátili telefon, tak jsem hodně lidem nesměla telefonovat. My jsme to měli naučené tak, že jsem jim říkala, ať zavolají bez ohlášení, že je poznám podle hlasu. A někteří se ani to neodvážili. Pro mnoho z nich byla představa návštěvy v našem bytě nemožná, protože se strašně báli.

Nakolik byl podle vás církevní disent provázaný s disentem obecně orientovaným?
Ze začátku to bylo hodně špatné, protože přece jen mezi prvními signatáři bylo přes polovinu starých komunistů a u nich často přetrvával pocit, že to je něco jiného. Sbližování a propojování si Vašek bral za svůj cíl. Hodně nám nahrál nový papež Jan Pavel II. Potom přišlo setkání s kardinálem Tomáškem, když se Vašek vrátil z kriminálu. Ten nám pokřtil dceru. A Marie Rút Křížková, zvláštní dáma, která hledala svou cestu a nakonec skončila v katolické církvi, v roce 1983, kdy se měla stát mluvčí Charty, zašla za panem kardinálem, aby jí k tomu požehnal. Od té doby se to stalo zvykem a mluvčí na začátku svého funkčního období vždycky šli za kardinálem, aby jim požehnal. Všichni, i komunisté. To se stalo takovým územ.

Váš syn Marek musel v důsledku diskriminačního rozhodnutí nastoupit do devátého ročníku. Jak tuto křivdu vnímal?
To se zeptejte jeho. Naše děti to samozřejmě znaly, všechen ten vnitřní zápas brali za svůj. Horší byl případ, kdy našemu Martinovi zakázali účinkovat ve filmu Karla Kachyni Zlatí úhoři. V novinách byl inzerát na konkurs, tak jsme tam poslali dva kluky a Martin to vyhrál. To už ho naučili plavat a všechno, ale pak mu to zakázali. Tenkrát to dost těžce nesl, protože mu bylo osm nebo devět.

Trpěly někdy děti pro to, že jsou z katolické rodiny?
My jsme sice katolická rodina, ale děti nebyly pro ostatní nijak moralizující. Vzájemně se držely, takže to spíš bylo tak, že se kolem nás nabalovali jejich kamarádi.

Děti jste vychovávala spíš vy?
To nemůžu říct. Jen ty čtyři roky, když byl manžel zavřený. Jinak jsme to měli zařízené tak, že on vždycky vařil. Všechny děti naučil vařit a spoustu věcí s nimi naopak dělal on.

Dnes pracujete jako inspektorka Úřadu pro ochranu osobních údajů. Co to obnáší?
Inspektor má na starosti kontroly. Buď incidenční, to jest, že si někdo stěžuje, nebo existuje kontrolní plán Úřadu, podle kterého se provádějí kontroly. Zjišťuje se, jak dalece je dodržován zákon na ochranu osobních údajů. Někde, jako třeba ve školství, ještě přežívá systém kádrových záznamů, a já se jim snažím vysvětlit, že nepotřebují vědět skoro nic. V zaměstnání se zjišťují děti, manželky a podobně. Informace znamenají moc, je věděli zvlášť dobře estébáci. Když víte, na čem komu záleží, máte ho v hrsti. Všechny dotazníky jsou do jisté míry ponižující. Například ve věznicích, kde vyplňujete, jestli jste měl dvojku z chování.

Jak se dnes díváte na disent?
Je jedna důležitá věc a myslím, že málokdo si ji uvědomuje. Nebyla to jen doba, kde se snášela
všechna příkoří, ale i doba, kdy se toho spousta odpracovalo. Ujasňovala se stanoviska, získávaly se pozice mezi lidmi, v církvi, mezi sebou, přes zahraniční rádia… Kolik práce se věnovalo přesvědčování zahraničních novinářů a politiků, pomalu denně se do nich hučelo a vysvětlovalo se jim, v čem je problém, proč si stěžujeme. Veškeré dokumenty, Charta, VONS, krok za krokem to znamenalo, že se lidé přestávali bát. Na tom byl systém založený. Jakmile se přestávali bát, režim se začínal hroutit. Prostě není pravda, že jsme tu jenom tupě čekali a že aktivita byla na jejich straně. Ta aktivita byla na naší straně a za tím, jak to nakonec dopadlo, je obrovská spousta práce.

Zůstávám na straně občanských aktivit – Jarmila Johnová (*1949)

Jak jste se dostala k Chartě?
Celkem jednoduše. Přes muže, se kterým jsem tehdy chodila, což byl Jiří Dienstbier. Ten přinesl Chartu do naší rodiny, která se rozpoltila. Půl rodiny Chartu podepsalo, můj otec a já, moje maminka a sestra nepodepsaly.

Měla jste nějaký konkrétní úkol v rámci Charty a disentu celkově?
Před Chartou ani ne, ale v době, kdy jsem měla své první dítě, tak se prohloubil můj ochranářský postoj vůči světu. Do toho jsem zahrnula přírodu, začala jsem ji daleko silněji pociťovat jako součást života. Tehdy se datují počátky mých ekologických aktivit. V rámci Charty jsem byla členkou Ekologického fóra a potom, těsně před pádem režimu, jsem organizovala petici, ve které jsme žádali zveřejňování dat o životním prostředí v Praze. Dalo se vypozorovat, že ovzduší je opravdu neuvěřitelně jedovaté a smog nedýchatelný. Moje děti vždycky okamžitě onemocněly. Nejdřív zešedly, pak zbledly a byly nemocné. Takže mně přišlo strašně důležité zveřejňovat hodnoty znečištění. Předpokládali jsme, že jakmile vyjdou najevo ty hrůzy o stavu prostředí, tak se s tím bude muset něco dělat.

Aktivity cílené na určité oblasti se rozjížděly poměrně pomalu. Měla jsem tehdy malé děti a neměla možnost je v naší maskulinní společnosti příliš opouštět, když naši otcové byli pořád tak zaměstnáni. Takže jsem spíš dělala takové věci, že jsem přepisovala Infoch, fotografovala a posílala dokumenty Janu Kavanovi do Londýna atd. Později, když už děti nebyly tak malé, tak jsem byla v Ekofóru a psala jsem do Ekologického bulletinu.

Po podpisu Charty v roce 1977 jste nějakou dobu byla na mateřské…
Já jsem byla pořád (smích). Byla jsem v domácnosti. Několikrát jsem se pokoušela nechat zaměstnat, ale podařilo se mi to jenom dvakrát. Jednou na čtrnáct dní v galerii, než přišli na to, že souvisím s Chartou. Vyřešili to dohodou, omluvili se, že mě tam nepotřebují, že už tam mají jednu takovou, čímž mysleli Zuzanu Dienstbierovou, která mi k tomu místu pomohla. Pak jsem pracovala několik měsíců jako uklízečka v nemocnici, ale taky mě nechtěli zaměstnat na delší dobu.

Vnímala jste kontrast, který byl mezi disentem v Praze a na venkově?
Rozdíl byl obrovský… Všichni, kdo byli trošku o samotě, neobklopeni chartovní ochrannou vrstvou a bez možnosti volat do ciziny, to měli těžké. Vzpomínám třeba na Láďu Lise, který patřil k bývalé nomenklatuře. Jestli se k bývalým komunistům chovali relativně slušně, tak k němu ne. Těch lidí bylo víc. Třeba Charlieho Soukupa mlátili před jeho dětmi. Byl taky rozdíl mezi tím, jak se chovali k undergroundu a k těm bývalým komunistům. Můj táta nebyl žádný stranický hlavoun, přestože v roce 1968 byl náměstkem ministra práce a sociálních věcí. Zrovna tak Dienstbier, tomu taky nikdo nerozbil držku, kdežto můj manžel, Václav Malý, Třešňák, Soukup, Zina Freundová, to byli lidé, kteří byli nejen biti, ale i psychicky inzultováni.

Jaké prostředky všedního nátlaku proti vám Státní bezpečnost používala?
Nás kupodivu nestěhovali. Na mého muže Karla Freunda dělali takové skryté nátlaky, abychom měli pocit, že je třeba se z republiky vystěhovat, a jednou jsme se k tomu dokonce rozhodli. Mám tři děti, každé s jiným tatínkem, a protože tatínkové prvních dvou dětí s tím nesouhlasili, nakonec jsme zůstali. Dienstbier prohlásil, že když už jsme něco začali, měli bychom vydržet až do konce, a že nechce, aby jeho dcera odjela. Vavřinec Kočiš, tatínek prostředního dítěte, taky nechtěl, abych s jeho dítětem odjela. Takže jsme zůstali. Nakonec toho nelituji.

Po revoluci jste navázala na dřívější aktivity v Pražských matkách a v posledních letech kromě toho pracujete na pozici asistentky místopředsedy Senátu…
V občanských a ekologických aktivitách pokračuji dodnes. Pracovní kariéru nedělám, vydělávám si na živobytí jako sekretářka v Senátu. Když Janu Rumlovi skončil politický mandát, zdědil mě Edvard Outrata, který je z téhož politického klubu. Neuvažuji o tom, že bych tady pokračovala s ODS, ČSSD nebo s komunisty. Rozhodla jsem se, že těm sloužit nebudu. V minulosti mi také bylo nabízeno členství – hlavně ze Strany zelených, ale rozhodla jsem se, že zůstanu na straně občanských aktivit.

Angažovala jste se ve výzvě neziskových organizací adresované Václavu Klausovi. Výzva požadovala omluvu za jeho kontroverzní postoj k neziskovým organizacím…
Toto prohlášení koncipovali naši kolegové z Oživení a my jsme se k tomu připojili.

Omluvil se Klaus?
Ne. A co bylo zajímavé, že on jako odvetné opatření zorganizoval diskusi s neziskovými organizacemi, na kterou si sám sezval neziskovky typu CEP, které zakládala ODS. Z ostatních tam byla jen Greenpeace a jejího ředitele, který ji tam zastupoval, v podstatě slovně umlátili. Moderátorem byl sám Václav Klaus a všechny, kromě ředitele Greenpeace, v zásadě pochválil.

Chtěla byste něco na své minulosti změnit?
Možná jsem si měla budovat nějakou pracovní kariéru. Lidové noviny mi v roce 1989 nabízely místo, a já odmítla. Žurnalistika mě baví, občas publikuji.

S minulým životem jsem spokojená – Anna Šabatová (*1951)

V roce 1969 vám bylo osmnáct let, stala jste se studentkou filosofie a historie v Brně. Normalizace přinesla vašim rodičům nepříjemnosti – byli odsouzeni dál vykonávat jen nekvalifikované práce. Šlo o vaše první nepříjemné setkání s mocí?
První „nepříjemností“ byly pro mě tanky. Jako ostatní jsem to brala osobně a zásadně to ovlivnilo mé postoje v dalších desítkách let.

Bavili jste se o všem v rodině otevřeně?
My jsme se doma o politice bavili vždycky otevřeně. Už předtím se rodiče bavili otevřeně, a pokud jsme projevovali zájem, byli ochotni, zejména otec, na všechno odpovídat a vysvětlovat.

Váš otec, než byl vyhozen, pracoval na fakultě, kam jste byla přijata. Mělo to vliv na vaše studium?
Paradoxně nemělo, přestože předtím učil asi deset let na katedře filosofie a z fakulty byl vyhozen z politických důvodů. Učili mě jeho kolegové a všichni se ke mně chovali velice slušně a přátelsky.

V roce 1971 jste byla zatčena za šíření letáků, jejichž účelem bylo, aby lidé ignorovali volby. Za to jste byla odsouzena ke třem letům vězení. Dá se tento okamžik považovat za vaše první rebelantství?
To rozhodně nemohu říct. Zhruba od roku 1969 jsem pomáhala otci a jeho přátelům, kteří mezi sebou šířili různé materiály. Některé psal otec, jiné například jeho Vlasta Tesařová… Já jsem je jako osmnáctiletá roznášela jiným lidem a vzpomínám si, že mi to dával otec také číst.

Ptal se mě dokonce, co si o tom myslím, a toho si dnes velice vážím. Tehdy jsem mu říkala, že mi nevyhovuje jazyk, kterým to bylo psáno. Terminologii spjatou s ideologií minulého režimu jsem už tehdy nepociťovala jako „svůj jazyk“.

Z rodiny jste tenkrát kromě matky na „letákovou akci“ doplatili všichni. Navštěvovala vás ve vězení?
V dobách věznění byla naše hlavní osoba. Ona jediná měla podle zákona nezpochybnitelný nárok udržovat s námi kontakt. Zákon byl regulován tak, že mohla psát, jak často chtěla, ale my vězni jsme směli psát jenom jednou za čtrnáct dní. Do vazby nám posílala balíky, 3 kg na měsíc, ale nesměla nás bez zvláštního povolení navštívit. První návštěvu jsem měla po devíti měsících vazby.

Po dvou letech nesvobody jste byla nečekaně propuštěna. Nemohla být milost ze strany moci vykalkulovaným tahem, darem „shůry“, kterým si vás chtěli ti mocní uvázat k poslušnosti?
Nikdy jsem si to takhle nepojmenovala, ani to tak necítila. Spíš si myslím, že měl režim s naším vězněním nějaké mezinárodní problémy, na které takto reagoval.

Jaké byly vaše pocity při překvapivém návratu z vězení?
Pokud jde o bezprostřední pocity, tak euforie, radost, štěstí. V tu chvíli jsem myslím nepřemýšlela o tom, co budu dělat, a to ani po praktické stránce, jak se budu živit, kde budu pracovat, jaký povedu rodinný život. Když jsem začala hledat práci, viděla jsem, jak se za ty dva rok y společnost změnila, že se lidé víc bojí, jsou opatrnější, skeptičtější. Všude jsem se setkávala s radami jako „jste mladí, nepleťte se do ničeho, ať si nezkazíte život“. To na mě působilo špatně a cítila jsem, že se s tím neztotožním, zrálo to ve mně. Neviděla jsem kolem sebe téměř nikoho, kdo by byl ochoten se dál aktivně vůči režimu vymezovat, a najednou mi docházelo, že já, přesto, že jsem byla ve vězení, chci. To bylo ale postupné, vývojové a vězení tak na mém původním přesvědčení vlastně nic nezměnilo.

Jak jste se od rodinného odporu dostala dál?
Jednoznačně. Tak, že jsem si vzala Petra Uhla za manžela. Byl také ve vězení, byl starší, zkušenější a pro mě osobou, která ví, co chce dělat. Vdala jsem se a v létě 1974 šla do Prahy. Petr mě seznámil s lidmi, kteří v době jeho věznění nerezignovali na všechny aktivity. Dělali drobné práce, jiné než dříve Hnutí revoluční mládeže, opisovali samizdat, půjčovali si literaturu, informovali se, ale byl tam duch odporu, a to bylo důležité.

Dával vám někdy někdo z okolí pocítit nelibost nad tím, co děláte?
Ani ne, byla to hlavně Státní bezpečnost, kdo nám znepříjemňoval život. Jednu dobu neustále seděli za dveřmi dva muži od StB. Na ulici stála Tatra 603 a uvnitř tři muži. Když Petr někam šel nebo jsme šli oba, auto vyrazilo. Dva se za námi vydali pěšky, jeden jezdil vozem a byli propojeni vysílačkami. To bylo hodně nepříjemné. Jdou za vámi všude, kam se hnete, do práce, na procházku s dětmi, na koupaliště. Vzdálenost udržovali tři až pět metrů a jeden z nich nosil klapavé podpatky. To působilo vysloveně psychicky nervujícím způsobem na Petra. Máte pocit, že se nemůžete
přirozeně bavit ani se svým manželem, vidíte, že se na vás pořád dívají, a také cítíte, že jakákoliv interakce s dětmi je pod kontrolou. Takhle jsme žili rok a půl. Je to velice hrubý a nepříjemný zásah do soukromí a musím říct, že mi to hodně vadilo.

Jeden čas jste vydávala pod svým jménem Informace o Chartě. Dostala jste se kvůli tomu do problémů?
V průběhu jsem nějaké potíže občas měla, avšak nespojovala jsem si to s Infochem, protože to nebyla má jediná aktivita, ale s obecnou angažovaností. Byla jsem také členka VONS a žila v bytě, který byl i v době Petrovy nepřítomnosti centrem setkávání.

Kdybyste mohla, udělala byste dnes něco jinak?
Ne. Jsem se svým minulým životem spokojená.

Nic není ztraceno – Daniela Brodská (*1944)

Mohla byste trochu popsat prostředí, v kterém jste vyrůstala?
Vyrůstala jsem v rodině faráře a učitelky. Odtud jsem měla určité předpoklady k vývoji mého smýšlení, které se ubíralo hlavně k vnitřní svobodě. To bylo na jižní Moravě v Hustopečích u Brna. Po strojní průmyslovce v Břeclavi jsem rok pracovala jako konstruktérka a od roku 1963 jsem studovala teologii v Praze. Tam jsem se seznámila s manželem Petrem, který je také z evangelické rodiny.

Co jste dělala po odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské činnosti?
Po podpisu Charty už jsem souhlas nikdy nedostala. Hodně jsem pomáhala Petrovi. Titul toho povolání byl sborová sestra, výdělek nula, ale sbor za mě platil pojištění, které mi šlo do důchodu. Když byly děti větší, rozhodla jsem se, že je třeba rodině nějak finančně přispět. Nastoupila jsem ve sklárnách jako sklářka. V roce 1986, to už byl Petr bez souhlasu, jsme se stěhovali do Jihlavy, kde jsem nastoupila v zámečnictví jako skladnice. To byla perfektní práce. Vedoucí byl „úžasný“ chlap a řekl: Já jsem ve straně a mám příkaz nad vámi mít dozor, budu vám říkat, co smíte a co nesmíte, a všechno, co děláte, si píšu. Takže jsme si vyložili karty. Sklad jsem dělala dobře, po dvou letech mi dovolil telefonovat a já jsem si mezi padesáti až šedesáti lidmi, co do skladu chodili, vytvořila malý sbor.

A jak se vyvíjely vaše děti?
Kantoři je neponižovali proto, že jsou farářské děti. Znám ale řadu dětí, které to charakterově zkřivilo. K nám například přišel jednou za tmy do sboru v Horních Dubenkách ředitel školy a říká: Prosím vás, pane faráři, ty vaše děti vykládají, že k vám v noci jezdí nějaká auta a že vy je zavřete do pokoje a že nesmějí ven. Tak to nějak ošetřete, mohlo by se to rozkřiknout… My jsme patřili do party, která přijímala pašované, většinou teologické knihy. Dětem jsme řekli: podívejte, nám sem vozí knihy a nikdo o tom nesmí vědět. Nosíme to v pytlích ze dvora do bytu. Pojďte nám tedy pomáhat, ať to máme rychleji hotový… Od té doby se už nikdy nic nevynášelo. Takže kantoři vždycky naše děti podrželi.

A snášeli to neustálé stěhování?
Problém při stěhování u dětí jednou byl, když ještě byly na nižším stupni. Říkaly: zase se budeme stěhovat, máme tady kamarády a tam nikoho neznáme. S dětmi jsme mluvili a vysvětlili jsme jim, že my to taky neneseme nějak dobře a že zas potkáme jiné lidi. A taky to, že bychom mohli zůstat, jen kdyby táta odvolal podpis Charty. Alena, které mohlo být tak dvanáct, řekla: A to kdybys udělal, tak to by sis sám sebe nemohl vážit, viď?

Měla jste osobní zkušenost s tím, že by vás v zaměstnání odmítali z náboženských důvodů?
Myslím, že jsem se nesetkala s vyloženou diskriminací. Vlastně jednou, na průmyslovce. Dodělala jsem průmyslovku a chtěla jít na vysokou. Měla jsem dobré vysvědčení a závěrečnou práci, nějaký stroj. Navrhla jsem perfektní mašinu. Učitel řekl, že to má nějakou chybu, a dal mi dvojku. Jenže při závěrečných zkouškách je možnost obhajoby, já jsem to obhájila a on mi musel dát jedničku, takže jsem je tam posadila na zadek. Chtěla jsem jít na vysokou strojní, tak jsem si dala přihlášku. Zavolal si mě místoředitel na pohovor a říkal: Danielo, žádný věřící člověk nedokáže vymyslet stroj. My ti nemůžeme dát doporučení. Namítala jsem, že je tolik věřících vědců, ale on byl prostě rozhodnutý, že mi to nedá.

Nutil vás nebo manžela někdo k emigraci?
Když Petra pořád vyhazovali ze zaměstnání, říkala jsem: neblbni, vždyť máme možnost… Mohli jsme půl roku dostávat peníze na obživu z ciziny přes nějaké tajné prameny a za to napsat nějakou práci. Tak to vezmi, říkala jsem, nenech se takhle ničit, ale on říkal, NE, já musím živit rodinu. Říkám, tak ji budeš taky živit. A on říká, NE, to já musím sám, dělat a živit rodinu.

Jakou práci měl napsat?
Cokoliv, to byla v podstatě formalita, aby se neřeklo, že někdo pobírá grant, respektive tady se tomu neříkalo grant, ale stipendium. Někdo v cizině takto pomáhal disidentům, kteří už opravdu neměli co do huby. Petr ale nechtěl živit rodinu z darovaných peněz.

Co vědí děti, které dnes učíte, o životě v totalitním Československu?
Má zkušenost je taková, že děti vědí málo, příliš se nezajímají. Po informacích se začíná pídit až mládež, v mém okolí jsou to většinou vysokoškoláci. Nedávno jsem byla pozvána na celorepublikové setkání skautů, kde jsem vyprávěla o životě v totalitě. Byla jsem překvapena fundovaným zájmem velkého množství mladých lidí. Takže, nic není ztraceno.

Dvojstranu připravil Filip Horáček.

zkrátka

ovšem

Předminulý týden se často hovořilo a psalo o nominacích na filmové ceny u nás a především v USA. Filmové akademie, složené většinou ze zasloužilých umělců, kritiků a zástupců filmových studií a distribucí, se sešly, aby vybraly nejlepší loňské snímky. Každá akademie však postupovala zcela jiným způsobem. Americká se přidržela zvyku z let minulých, tedy že získat zlatou sošku mají šanci především filmy, které měly premiéru na sklonku uplynulého roku. Možná je to právě díky zástupcům filmového průmyslu v této instituci, kteří tuší, že nominace pro film, který je čerstvě v kinech, bude mít ekonomicky větší dopad než nominace rok starého snímku. K novinkám, jako je Zkrocená hora, Capote, Good Night and Good Luck a Mnichov, se tak letos ze „starší“ produkce vešel jen Crash. Dalším stereotypem Američanů je ignorování filmů úspěšných na velkých evropských festivalech. Mezi zahraničními filmy tak nenajdeme české Štěstí, které vyhrálo
festival v San Sebastianu, ani francouzský snímek Skrytý, který uspěl nejen v Cannes, ale dostal většinu evropských filmových cen, africký snímek U-Carmen, jenž vyhrál festival v Berlíně, a ani jednu nominaci nezískaly domácí Zlomené květiny, oceněné také v Cannes. Výjimkou je vítěz festivalu v Benátkách, Zkrocená hora. To česká porota se festivaly unést nechala, a tak nejvíce nominací získalo Štěstí a nejlepším zahraničním filmem roku se staly Zlomené květiny. České nominace za herecké výkony pak už několik let asi nikoho nepřekvapí a zdá se, že generace herců, jako je Liška, Geislerová, Stašová, Vilhelmová (tentokrát kupodivu bez Duška), bude ještě nějaký čas obtěžkávána soškami. Situace u nás tak trochu připomíná zamrzlý rybník, do kterého se jen tak někdo nevláme, americká zase vodopády, v nichž nové za chvilku zestárne a bude zapomenuto ve jménu nových zisků.

Jiří G. Růžička

U Evropské třídy v Praze 6 vedle cyklistické stezky trčí velký stojan na plakáty. Od pěti večer vychází zevnitř stojanu žluté elektrické světlo a vytištěná fotografie nabývá naléhavosti obrazu z filmového plátna. Jen se pohnout. Nedávno na něm vylepili inzerci na jednu reklamní knihu Národní galerie (za 1850 Kč). NG oslavila 210. výročí založení vydáním reprodukcí sta vybraných děl ze svých sbírek. Děl atraktivních a jen starých – do 50. let 20. století. Výběrem z mladších by došlo k názorové konfrontaci. Plakát upozorňující na knihu připomíná kterýkoliv kus z běžné české volební kampaně, kdy se odulé či vychytralé obličeje zvětšují do nesnesitelných rozměrů. Na plakátu je mohutné tělo editora knihy z profilu. Oblek, zpod rukávu vykukuje zlatý řetěz, asi hodinky, ruce svírají knihu. Na kravatě exotické tanečnice, tvář povadlá, špatně oholená, boltec zachlupen. To celé v nadživotní velikosti. Marně přemýšlím, proč si národní
instituce, která spravuje vizuální umění, vybere k příležitosti oslavy celé své historie právě profil posledního ředitele Milana Knížáka. To je tedy pořádná reklama.

Libuše Bělunková

V impozantní budově berlínské Akademie umění byla 3. února otevřena detoxikační kúra pro pacienty, kteří trpí závislostí na realitě. Devatenáctý ročník festivalu „pro umění a digitální kulturu“ transmediale.06, tentokrát s názvem Reality Addicts, se rozhodl léčit tento druh závislosti humorem. Festival se podle slov ředitele Andrease Broeckmanna snaží už dva roky vymanit ze škatulky „nová média“, kterou si předtím sám nadefinoval. Každého, komu je termín „nová média“ podezřelý, to potěší, ale festival tak trochu ztrácí svou koncepci. Letos vedle hlavní výstavy proběhly v prvním týdnu desítky performancí, prezentací a promítání, které neměly s novými médii nic společného, a do programu byly zahrnuty další výstavy a projekty po celém Berlíně. V předsálí hlavní expozice automatický VJ míchal koktejl z obsahu světových televizních stanic a vyjadřoval tak oficiální postoj festivalu: jen
člověk, který sleduje mnohočetné reality a miluje je, může nacházet jejich paradoxy a podrývat jejich blazeovanou samozřejmost. A to se dělá nejlépe, když je přistihne při nějaké chybě a hlasitě se jim zasmějete. Humor je ostatně jeden z možných úniků z falešných realit, nabízený současnou francouzskou filosofií. Odkapával především z hlavní expozice Smile Machines, kterou připravila francouzská profesorka Anne-Marie Duguetová. K tomu nejzajímavějšímu na výstavě patřila zlatá smrtka s nápisem „Rozumné riziko“. Na instalovaném videu ji americká infiltrační skupina The Yes Man předává jako ocenění firmám, které pro výdělek dokážou překračovat veškeré etické zábrany. Na stěně za videem potom citují pozitivní reakce manažerů. Zlatý kostlivec má na tváři jemný úsměv, jako by věděl, že smích a humor je dvojsečná zbraň, na kterou nelze mimo kontext příliš spoléhat.

Nikola Hořejš