2007 / 15 - nevládní páchání dobra

Raně novověcí autoři působící v Posázaví nejsou dosud dostatečně známi. Chudý kraj zdánlivě nepřitahoval výrazné osobnosti tehdejší vědy či literatury, klášterů zde bylo velmi málo, některé z far v Posázaví podle pramenů z počátku 18. století spíš připomínaly chlévy. Jednou z postav, které alespoň rámcově vystupují z temnot našich neznalostí, je choceradský farář, významný kazatel a překladatel Augustin Jan Václav Soukup. Narodil se roku 1681 na pražském Starém Městě a jeho životní osudy zřejmě nebyly příliš dramatické. Po kněžském svěcení působil kratičce u svého bratra, faráře v Dobrovici u Mladé Boleslavi. Dne 29. září 1705 byl jmenován farářem v Choceradech, městečku mezi Stříbrnou Skalicí a Poříčím nad Sázavou. Zde působil ve farní službě 48 let a poté tu zůstal i na odpočinku. Chocerady se staly i jeho místem úmrtním; zemřel 25. dubna 1755.

Za svůj dlouhý život proslovil v Choceradech i v okolí stovky kázání. Z nich se dochovaly zřejmě pouhé dvě slavnostní promluvy, které přednesl při svatoprokopských poutích v klášterním kostele v Sázavě, kam si jej jako proslulého kazatele zvali tamní benediktini. Sázava byla koncem 17. a v první polovině 18. století významným poutním místem, směřovalo sem hned několik poutních cest, z nichž nejvýznamnější byla asi cesta ze Staré Boleslavi přes údajné světcovo rodiště Chotouň. Ostatky světce ale již v té době v prostorách sázavského kláštera uloženy nebyly; roku 1588 byly slavnostně přeneseny do kapitulního kostela Všech svatých na Pražském hradě. Věřící sem putovali především za tzv. pravým zobrazením svatého Prokopa, portrétem světce, jehož oči se podle mnohých dobových svědectví samy zázračně otvíraly a zavíraly.

V jednom ze slavnostních kázání přirovnal Soukup svatého Prokopa – jak bylo v té době běžné – k léčivé konvalince, ve druhém srovnal tohoto zemského patrona poněkud netradičně s magnetem. Magnet byl vnímán jako velice exkluzivní symbol, předmět, který má schopnost přitahovat k sobě všechny kovy (tedy v symbolické rovině i ta nejzatvrzelejší, nejželeznější srdce hříšníků), a jako takový byl obvykle vykládán jako symbol samotného Krista. Soukupovo srovnání tedy bylo v mnohém odvážné a trochu nečekané, překročení tohoto zaběhlého pojetí muselo být pociťováno jako něco mimořádného.

O Soukupově silném vlasteneckém cítění svědčí i v kázání užitý obraz české země jako lodě zmítané bouřemi; ze všech stran ohrožený koráb ochraňují zemští patroni, představení jako zdatní marináři, kteří loď bezpečně dovedou do přístavu. Za zmínku jistě stojí, že mezi nejvýznamnějšími zemskými patrony jmenuje na důležitém místě i Jana Nepomuckého, jehož kult byl tehdy (roku 1713) v Posázaví v samých počátcích. Obraz skupiny ochránců české země vedených svatým Václavem může mít v Posázaví a na Podblanicku počátku 18. století i nepřímý vliv na postupný vznik a dotváření pověsti o blanických rytířích.

V promluvě nalezneme i vlastivědné pasáže, ve kterých řečník posluchače upozorňoval na kouzlo sázavského údolí; příroda v blízkosti řeky je tu představena jako Boží dílo, které má občerstvit každého bez ohledu na sociální postavení či majetek. Ve druhém kázání se zmiňuje i o kráse drahých kamenů nalézaných na odtud značně vzdáleném Turnovsku a v Podkrkonoší, o Benátčanech a mnohých dalších cizincích, kteří je tam hledali, a neváhá připomenout i známé úsloví, že „mnohý pastucha neb pastýř dražším kamenem za krávou hází, nežli v krávě ceny se vynachází“. V těchto pasážích jej jistě ovlivnilo dílo Bohuslava Balbína, zejména jeho slavná vlastivědná práce Miscellanea historica regni Bohemiae (Historické rozmanitosti království českého). Důležitým motivem obou chvalořečí je setkání knížete Oldřicha se svatým Prokopem, který je jednou přitažen ke světci magnetovou silou, podruhé je jeho srdce za přispění svatého Prokopa
posilněno vodou zázračně proměněnou ve víno. Barokní kazatel tak volně pracoval s textem legendy, někdy kladl důraz na některé okrajové legendární motivy, jindy příčiny nebo důsledky jednání postav vysvětloval tak, aby vše souznělo se zvoleným tématem. Pro kazatele byly vedle legend a již zmíněné vlastivědné literatury důležité i dobové kazatelské příručky a slovníky symbolů, které mu dávaly další impulsy pro nejrůznější možnosti srovnání a překvapivých nápadů. Čtenáře, který by si chtěl obě kázání přečíst, odkazujeme na výbor z barokních kázání Svět je podvodný verbíř, který v roce 2005 vydalo nakladatelství Argo.

Soukupovo vlastenecké cítění je zřetelné i z dalších jeho literárních snah. Českému čtenáři 1. poloviny 18. století zcela chyběly některé literární žánry, například román. Soukup se rozhodl, že pro českého čtenáře přeloží spis, který byl v oblibě ve značné části západní, ale i ve střední Evropě, barokní román francouzského filosofa, teologa a spisovatele Fénelona Příběhové Telemacha, syna Ulyssova. Překlad se nepodařilo vydat tiskem, je možné, že dílo nestačil dokončit, možná měl i problémy s dobovou cenzurou. Jedinou zprávu o existenci rukopisu překladu nám zanechal raně obrozenský kněz a překladatel téhož díla Josef Javůrek, který v předmluvě k prvnímu českému vydání románu z roku 1796 zmínil, že se Soukupovým rukopisem pracoval. Není vyloučeno, že se Javůrek s rukopisem prvního překladu Telemacha do češtiny seznámil v knihovně sázavského kláštera, kde působil před jeho zrušením roku 1785 jako poslední
knihovník.

Autor je bohemista.

Botanika snů

Rozhovor o rozhovoru

A. – Zaujati debatou o nesmrtelnosti jsme nechali přijít soumrak, aniž bychom rozsvítili. Neviděli jsme si do obličeje. Hlas Macedonia Fernándeze s lhostejností a jemností, jež byla přesvědčivější než horlivost, opakoval, že duše je nesmrtelná. Ujišťoval mne, že smrt těla je naprosto bezvýznamná a že zemřít musí být to nejmenší, co se člověku může přihodit. Já jsem si hrál s Macedoniovým nožem; otvíral jsem ho a zavíral. Tahací harmonika ze sousedství donekonečna vyhrávala Cumparsitu, tu děsnou hloupost, co se líbí spoustě lidí, protože jim namluvili, že je stará… Navrhl jsem Macedoniovi, abychom spáchali sebevraždu a mohli tak nerušeně hovořit.

Z (výsměšně). – Ale řekl bych, že jste se k tomu nakonec neodhodlali.

A (už zcela mysticky). – Opravdu si nepamatuji, jestli jsme ten večer spáchali sebevraždu.

Zahalená zrcadla

Islám tvrdí, že v neodvolatelný den Soudu každý pachatel obrazu nějaké živé věci bude vzkříšen i se svými díly a bude mu nařízeno, aby je oživil, a nepodaří se mu to a za trest bude i s nimi uvržen do ohně. Jako dítě jsem poznal onu hrůzu z přízračného zdvojování a násobení skutečnosti, ale bylo to před velkými zrcadly. Jejich neselhávající a neustálá činnost, jejich sledování toho, co dělám, jejich kosmická pantomima se tehdy stávaly nadpřirozenými, když se setmělo. Jednou z mých naléhavých proseb k Bohu a k mému andělu strážnému bylo, aby se mi nezdálo o zrcadlech. Vím, že jsem je neklidně hlídal. Někdy jsem se bál, že se začnou odchylovat od skutečnosti; jindy, že v nich uvidím svůj obličej znetvořený podivnou nepřízní osudu. Nyní jsem zjistil, že tato hrůza je znovu jako zázrakem na světě. Ten příběh je úplně jednoduchý a nepříjemný.

Kolem roku 1927 jsem se seznámil s jednou zasmušilou dívkou. Nejprve po telefonu (neboť Julie byla zpočátku hlas beze jména a bez tváře); potom na jednom nároží za soumraku. Měla znepokojivé vznešené oči, černé zplihlé vlasy, přísné tělo. Byla vnučkou a pravnučkou federálů, tak jako já pocházel z rodu centralistů, a tento prastarý svár našich krví pro nás znamenal pouto, větší sepětí s vlastí. Bydlela s rodinou v rozpadlém domě s vysokými stropy, v zatrpklém a tupém prostředí chudé mravnosti. Odpoledne – a párkrát i večer – jsme se procházeli po okolí, po čtvrti Balvanera. Chodívali jsme podél zdi kolem železniční trati; ulicí Sarmiento jsme jednou došli až k Parque Central. Nebyla mezi námi láska ani iluze lásky: vytušil jsem v ní vášeň, která neměla nic společného s erotikou, a bál jsem se jí. Muži často vyprávějí ženám skutečné či vymyšlené historky ze své chlapecké minulosti, aby se s nimi
sblížili; já jí jednou musel vyprávět tu o zrcadlech a určil jsem tak, v roce 1928, halucinaci, která měla vzkvést v roce 1931. Právě jsem se dozvěděl, že zešílela a že má zrcadla v ložnici zahalená, protože v nich vidí můj odraz, který pohlcuje ten její, a chvěje se a mlčí a tvrdí, že ji pronásleduji kouzly.

Neblahé zotročení mé tváře, jedné z mých dávných tváří. Tento odporný osud mých rysů mě nutně činí stejně odporným, ale už mi to nevadí.

Ragnarök

Ve snech (píše Coleridge) obrazy představují dojmy, které považujeme za jejich důsledek; necítíme strach, protože nás utiskuje sfinga, sníme o sfinze, abychom vysvětlili strach, který pociťujeme. Je-li tomu tak, jak by pak mohlo pouhé líčení mého snu z dnešní noci předat to ohromení, vzrušení, zneklidnění, hrozbu a nadšení, jež ho utkaly? Přesto se pokusím o takové líčení; fakt, že se onen sen soustředil do jediné scény, snad zruší nebo zmírní tuto zásadní obtíž.

Místem děje byla Filosofická fakulta; čas, za soumraku. Všechno (jak to ve snech bývá) bylo trochu jiné; lehké zvětšení proměňovalo věci. Volili jsme vedení; já jsem mluvil s Pedrem Henríquezem Ureñou, jenž je v bdění už mnoho let mrtev. Náhle nás ohlušil hluk demonstrace nebo kutálky. Lidský a zvířecí řev se blížil z předměstí. Nějaký hlas vykřikl: „Už jsou tady!“ a pak: „Bohové! Bohové!“ Čtyři nebo pět osob vystoupilo z davu a obsadilo pódium Velké posluchárny. Všichni jsme tleskali a plakali; byli to Bohové, kteří se vraceli ze staletého vyhnanství. Zvětšeni výškou pódia, s hlavou zvrácenou nazad a vypnutou hrudí, vážně přijímali naše pocty. Jeden nesl větev, která se bezpochyby přizpůsobila jednoduché botanice snů; jiný širokým gestem natahoval ruku, byl to vlastně spár; jedna z Janusových tváří nedůvěřivě hleděla na Thothův zahnutý zobák. Jeden, už nevím který, zřejmě vzrušen naším potleskem, začal vydávat vítězné kdákání,
neuvěřitelně ostré, s prvky kloktání a pískání. Od té chvíle se situace změnila.

Všechno začalo podezřením (možná přehnaným), že Bohové neumějí mluvit. Během staletí krušného života na útěku v nich všechno lidské zakrnělo. Islámský půlměsíc a římský kříž byly k těmto štvancům neúprosné. Velmi nízká čela, zažloutlé zuby, řídké kníry, jaké mívají mulati nebo Číňané, a zvířecí pysky prozrazovaly degenerovanost olympského rodu. Jejich oděvy neodpovídaly slušné a spořádané chudobě, ale ničemnému přepychu předměstských hráčských doupat a nevěstinců. V knoflíkové dírce se skvěl krvavý karafiát, pod přiléhavým sakem se boulila dýka. Náhle jsem pochopili, že hrají na svou poslední kartu, že jsou lstiví, nevzdělaní a krutí jako stará lovná zvěř a že jestli podlehneme strachu či lítosti, nakonec nás zničí.

Vytáhli jsme těžké revolvery (najednou byly ve snu revolvery) a vesele jsme zabili Bohy.

Zajatec

V Junínu nebo v Tapalquénu se vypráví tento příběh. Po přepadení vesnice se ztratil chlapec a lidé usoudili, že ho ukradli indiáni. Jeho rodiče ho neúspěšně hledali; po mnoha letech jim voják, který přišel z vnitrozemí, pověděl o indiánovi s modrýma očima, jenž by mohl být jejich synem. Nakonec se s ním setkali (v kronice se nedochovaly podrobnosti a já si nechci vymýšlet, co nevím) a zdálo se jim, že ho poznávají. Muž, opracovaný pustinou a drsným životem, už nerozuměl slovům rodného jazyka, ale nechal se lhostejně a poslušně odvést až k domu. Tam se zastavil, asi proto, že se zastavili i ostatní. Podíval se na vrata, jako by je nechápal. Náhle sklonil hlavu, vykřikl, proběhl průjezdem a dvěma dlouhými dvorky a vrhl se do kuchyně. Bez váhání vstrčil ruku do začernalého komína a vytáhl odtamtud nožík s dřevěnou rukojetí, který si tam schoval, když byl malý. Oči se mu rozzářily radostí a rodiče
se rozplakali, protože nalezli syna.

Po téhle vzpomínce možná následovaly další, ale indián nemohl žít mezi čtyřmi stěnami a jednoho dne se vydal hledat svou pustinu. Chtěl bych vědět, co cítil v tom závratném okamžiku, v němž se prolnula minulost s přítomností; chtěl bych vědět, zda se ztracený syn v oné extázi znovu zrodil a zemřel, anebo zda přeci jen poznal, alespoň tak jako dítě či pes, své rodiče a dům.

Simulakrum

Jednoho červencového dne roku 1952 se v městečku Chaco objevil člověk ve smutku. Byl vysoký, štíhlý, s indiánskými rysy a s bezvýraznou tváří idiota či masky; lidé s ním jednali uctivě, ne kvůli němu samému, ale kvůli tomu, co představoval nebo čím už i byl. Vybral si ranč u řeky; s pomocí několika sousedek postavil na dva podstavce desku a na ni papírovou krabici s plavovlasou panenkou. Potom zapálili čtyři svíčky ve vysokých svícnech a okolo dali květiny. Brzy přispěchali lidé. Nešťastné stařeny, užaslí kluci, peóni, kteří s úctou smekali korkové helmy, přicházeli v řadě ke krabici a opakovali: „Upřímnou soustrast, generále.” Přijímal je zkroušeně u hlav krabice, s rukama zkříženýma na břiše jako těhotná žena. Napřahoval pravici, aby stiskl podávanou ruku, a odpovídal pevně a rezignovaně: „Byl to osud. Učinili jsme vše, co bylo v lidských silách.” Plechová pokladnička přijala dvě pesa jako
příspěvek a mnohým nestačilo přijít jen jednou.

Co to bylo za člověka (ptám se), který vymyslel a provedl tuhle pohřební frašku? Fanatik, oběť smutku či přeludů nebo podvodník a cynik? Myslel si, že je Perón, když hrál svou bolestnou roli chmurného vdovce? Ten příběh je neuvěřitelný, ale udál se a možná ne jednou, ale mnohokrát, s jinými herci a s místními odlištnostmi. Je v něm dokonale zašifrována neskutečná doba a je jako odraz snu nebo ona hra ve hře, kterou sledujeme v Hamletovi. Ten muž ve smutku nebyl Perón a ta plavovlasá panenka nebyla žena Eva Duartová, ale ani Perón nebyl Perón a ani Eva nebyla Eva, nýbrž dva neznámí či bezejmenní (jejichž tajné jméno a pravou tvář neznáme), kteří pro důvěřivou lásku předměstí představovali křiklavou mytologii.

Problém

Představme si, že bude v Toledu nalezen list papíru s arabským textem a že paleografové ho prohlásí za vlastnoruční text onoho Cida Hameta Benengeliho, z něhož vychází Cervantesův Don Quijote. V textu se dočteme, že hrdina (který, jak se vypráví, projížděl Španělskem vyzbrojen mečem a kopím a vyzýval na souboj kohokoli z jakéhokoli důvodu) po jednom z mnoha bojů zjistí, že zabil člověka. V tomto místě fragment končí; problém je uhodnout nebo si představit, jak reaguje don Quijote.

Podle mne jsou tři možné odpovědi. První je negativního rázu; nic zvláštního se nestane, protože v přeludném světě dona Quijota není smrt o nic méně běžná než magie a zabití člověka nemá proč rozrušit muže, který se bije, nebo se domnívá, že se bije s netvory a s kouzelníky. Druhá je patetická. Donu Quijotovi se nikdy nepodařilo zapomenout, že je jen výmyslem Alonsa Quijana, čtenáře vymyšlených příběhů; když vidí smrt, když pochopí, že ho sen dohnal až ke Kainovu provinění, probere se ze svého dobrovolného šílenství asi už provždy. Třetí je možná nejpravděpodobnější. Když onen člověk zemře, don Quijote nemůže připustit, že tak hrozný čin je dílem blouznění; skutečnost důsledku jej přiměje předpokládat odpovídající skutečnost příčiny a don Quijote nikdy nevyjde ze svého šílenství.

Zbývá ještě jedna domněnka, která je cizí španělskému světu a dokonce i světu západnímu a vyžaduje prostor starobylejší, složitější a unavenější. Don Quijote – jenž už není donem Quijotem, ale králem z hindustánských cyklů – před mrtvolou nepřítele vytuší, že zabíjení a plození jsou božské nebo magické činy, které nepochybně překračují lidské bytí. Ví, že mrtvý je jen zdáním stejně jako jeho zkrvavený meč, který ho tíží v ruce, a jako on sám a celý jeho předchozí život a nesmírní bohové a vesmír.

Žlutá růže

Proslulý Giambattista Marino, kterého jednohlasá ústa Pověsti (abychom užili obrazu, jenž mu byl drahý) prohlásila za nového Homéra a nového Danta, nezemřel ani onoho, ani toho druhého odpoledne, ale nehybná a tichá událost, která se tehdy přihodila, byla ve skutečnosti poslední událostí jeho života. Zahrnutý lety a slávou umíral na rozlehlém španělském loži s vyřezávanými sloupky. Kousek vedle si snadno představíme poklidný balkon obrácený k západu a o trochu níž mramorové sochy a vavříny a zahradu, jež své terasy zdvojuje v obdélníkové vodě. Jakási žena dala do poháru žlutou růži; muž šeptá nevyhnutelné verše, které ho, po pravdě řečeno, už trochu nudí:

Purpure zahrady, pýcho louky,

poklade jara, dubnové oko…

Tehdy nastalo zjevení. Marino uviděl růži, jako ji viděl Adam v Ráji, a cítil, že růže je ve své věčnosti a ne v jeho slovech a že můžeme zmínit či naznačit, ale ne vyjádřit, a že vysoké hrdé svazky, jež v rohu místnosti vytváří zlaté příšeří, nejsou (jak si vysnila jeho marnivost) zrcadlem světa, ale další věcí přidanou ke světu.

Tohoto osvícení dosáhl Marino v předvečer své smrti a Homér a Dante ho možná dosáhli také.

Podobenství o Cervantesovi a donu Quijotovi

Přesycen svou španělskou zemí, hledal jeden starý královský voják rozptýlení v širých krajích Ariostových, v onom měsíčním údolí, kde tkví čas promarněný sny, a ve zlaté sošce Mohameda, již ukradl Montalbán.

Jako tichý výsměch sobě samému si vymyslel důvěřivého člověka narušeného četbou o zázracích, který se vydal hledat hrdinství a kouzla na prozaických místech zvaných El Toboso či Montiel.

Poražen skutečností, Španělskem, zemřel don Quijote ve své rodné vsi kolem roku 1614. Jen o málo ho přežil Miguel de Cervantes.

Pro oba, pro snícího i pro vysněného, spočívala celá zápletka v protikladu dvou světů: neskutečného světa rytířských románů a běžného, každodenního světa 17. století.

Nenapadlo je, že léta nakonec setřou rozpor, nenapadlo je, že Mancha a Montiel a hubená postava rytíře budou jednou stejně poetické jako časy Sindibádovy nebo jako širé kraje Ariostovy.

Nemocnice Devoto, leden 1955

Umění básnické

Vidět řeku, již tvoří čas a voda,

a vzpomenout, že čas je další řeka,

vědět, že ztrácíme se jako řeka

a že tváře uplynou jako voda.

Cítit, že bdění je jenom další sen,

jenž sní o tom, že nesní, a že ta smrt,

které se děsí naše tělo, je smrt

každé noci, která se jmenuje sen.

Uvidět v každém dni či roce symbol

všech dnů člověka, veškerých jeho let,

a umět proměnit pohanu těch let

na hudbu, na zašumění a symbol,

uvidět smrt jako snění a západ

jak smutné zlato, v tom je poezie

nesmrtelná a chudá. Poezie

se vrací jako svítání a západ.

Někdy k večeru jakýsi obličej

se na nás dívá z hloubky skrz zrcadlo;

umění má být jako to zrcadlo,

jež odhaluje náš vlastní obličej.

Odysseus prý, přesycen zázraky,

zaplakal láskou před svojí Ithakou

zelenou. Umění je tou Ithakou,

zelená věčnost, žádné zázraky.

Také je jako nekonečná řeka,

plyne a stojí, odráží se v ní týž

proměnlivý Hérakleitos, jenž je týž

a jiný, jako nekonečná řeka.

Jiný tygr

And the craft that createth a semblance

Morris: Sigurd the Volsung (1876)

Myslím na tygra. Příšeří povznáší

nesmírnou pracovitou Knihovnu

a zdá se, že vzdaluje police;

Silný, nevinný, zkrvavený a nový,

půjde svou džunglí a svým ránem

a vtiskne stopu do bahnitého

břehu řeky, jejíž jméno nezná.

(V jeho světě nejsou jména ani minulost

ani budoucnost, jen určitý okamžik.)

A překoná obrovské vzdálenosti

a v spletitém bludišti pachů

zavětří pach svítání

a lahodný pach jelena;

mezi pruhy bambusu rozeznávám

jeho pruhy a tuším kostru

pod nádhernou kůží, která se chvěje.

Marně se mezi nás kladou vypouklá

moře a pouště planety;

z tohoto domu v dalekém přístavu

Jižní Ameriky, tě sleduji a sním,

ó tygře z břehů Gangy.

V mé duši se dlouží odpoledne a napadá mě,

že tygr oslovený v mé básni

je tygrem symbolů a stínů,

řadou literárních tropů

a vzpomínek na encyklopedii

a ne osudovým tygrem, neblahým šperkem,

jenž pod sluncem či pod proměnlivým měsícem

plní na Sumatře nebo v Bengálsku

svou rutinu lásky, odpočinku a smrti.

Proti tygrovi symbolů jsem postavil

tygra skutečného, tygra s teplou krví,

který vybíjí rod bizonů,

a dnes, 3. srpna 59,

dlouží na louce přerušovaný

stín, ale už to, že jsem ho pojmenoval

a představil si jeho situaci,

z něj činí výmysl umění a ne živého

tvora, jednoho z těch, kteří chodí po zemi.

Budeme hledat třetího tygra. I ten

bude jako ti ostatní formou

mého snu, systémem lidských slov

a ne tygr obratlovec,

který vně mytologií

kráčí po zemi. Dobře to vím, ale cosi

mi vnucuje toto dobrodružství, neurčité,

pošetilé a dávné, a já stále

hledám v čase odpoledne

toho jiného tygra, toho, jenž není v básni.

Epilog

Dej Bůh, aby základní jednotvárnost této směsice (kterou dal dohromady čas, ne já, a která obsahuje minulé texty, jež jsem si netroufl opravit, protože jsem je napsal s jiným pojetím literatury) byla méně zřejmá než zeměpisná či historická rozmanitost témat. Myslím, že ze všech knih, které jsem dal do tisku, žádná není tak osobní jako tato nahodilá a neuspořádaná silva de varia lección, a to právě proto, že oplývá odrazy a interpolacemi. Málo věcí se mi stalo a hodně jsem jich přečetl. Lépe řečeno: stalo se mi málo věcí více hodných zapamatování než Schopenhauerovy myšlenky či slovní hudba Anglie.

Člověk si dá předsevzetí, že nakreslí svět. Během let zaplňuje prostor obrázky provincií, království, zátok, lodí, ostrovů, ryb, pokojů, nástrojů, hvězd, koní a lidí. Krátce před smrtí zjistí, že se v tom trpělivém labyrintu čar rýsuje obraz jeho tváře.

J. L. B.

Buenos Aires, 31. 10. 1960

Ze sbírky El Harcedot přeložila Mariana Housková.

Jendo, já tě mám rád

Rudolf Schnittner si prožil své. Jeho rodiče nebyli v roce 1945 odsunuti a záhy poté, co si začal uvědomovat svou německou identitu, usiloval o vystěhování do západního Německa. Národnostní cítění mladého Schnittnera však úředníky socialistického Československa příliš nezajímalo, a tak byla jeho žádost několikrát zamítnuta. Československo však nakonec opustil – v roce 1965 nelegálně „vycestoval“ do Itálie, odtud pak do Německa. Na sklonku loňského roku vyšla v nakladatelství H & H kniha Jsem zkrátka Sudeťák, v níž se autor vyrovnává se svým vztahem k rodné zemi.

Kniha, nebo dopis?

Kniha je složena z dvanácti dopisů, o jejichž autenticitě lze pochybovat. Dopisy jsou adresovány Jendovi, kamarádovi z dětství, který však autora a jeho rozporuplný vztah k Čechům a českému státu nebere dostatečně na zřetel. Rozhodujícím okamžikem je společná dovolená na Sicílii, kde si někdejší přátelé opětovně neporozumějí – tedy tak to vidí Schnittner. Jak to vše chápe Jenda, není řečeno, ale z toho, co se o něm dozvíme, se nemůžeme ubránit dojmu, že si vzájemnou neshodu snad ani neuvědomuje: „Od našeho společného pobytu a diskusí na Sicílii utekla už nějaká doba a já skutečně nevím, jestli mám sílu se s tebou opět setkat a tvářit se, jako bychom spolu o ničem nediskutovali… Zkusím ti to napsat, ale jestli ti ty dopisy nakonec vůbec pošlu, to opravdu nevím,“ píše Schnittner v prvním dopise. Za zmínku stojí, že v pátém dopise už o odeslání nepochybuje a dokonce, i když „vlastně jako
že ne“, uvažuje o knize: „Vlastně jsem psal o tátovi a uprostřed věty mi přeskočily myšlenky někam úplně jinam. Jestlipak se tak správně píše kniha? Asi ne, vždyť je to dopis, který ti píšu.“ Už nepíše Jendovi, ale nám všem. Co nám chce říct?

Rudof Schnittner je český Němec a na stránkách knihy se snaží vyrovnat s tím, jak jsme se my Češi k německé menšině zachovali a jak na poválečné události pohlížíme. Typickým Čechem je pak Jenda. Na Sicílii si vaří polévky „a tvrdí, že je to dobré na žaludek“. Jeho schopnost argumentace je příkladem sociologické dikce: „zprvu a priori nevěřit a pokud možno vnitřně hned odporovat (…) a pak trochu mlžit – a nakonec vše raději zamluvit“. A především, v otázkách nedávné historie se Jenda se Schnittnerem neshodne a shodnout nemůže – Jenda je tak trochu nacionalista: „Nezlob se, Jendo, já v těch všech diskuzích z tebe cítil nejdřív Čecha a až pak humanistu.“ Proto se Schnittner Jendovi pokusí vysvětlit, jak to vidí on.

Byl Beneš zločincem?

Ve Schnittnerově výpovědi se mísí interpretace historických událostí s osobní zkušeností (ať už přímo autorovou či jiných). Pisatel nepředkládá nová fakta, spíš svérázně komentuje již známé události, které staví do nových souvislostí. Tak třeba: je dobře známo, že odsun tří milionů českých Němců byl největším transferem obyvatelstva v mírových dějinách. „To nezvládl ani Miloševič, co dokázal Edvard Beneš,“ podotýká Schnittner a připomíná, že sedmdesát procent nás Čechů – autor ovšem neuvádí, kde k danému číslu přišel – s odsunem českých Němců v podstatě souhlasí. Vadí jim jen to, že se neprovedl „humanisticky“. „Existuje však, Jendo, humánní vyhnání?“ ptá se autor a zdůrazňuje, že to, co se po válce v pohraničí stalo (včetně vražd žen a dětí), bylo dílem průměrného Čecha. „Podle oficiálních zpráv přišli prý po květnu 1945 do pohraničí tzv. zlatokopové a všelijaká lůza. Toto podání (anebo spíš tradice) mělo však uklidnit
špatné svědomí českého národa: my Češi jsme přece civilizovaný národ, my taková zvěrstva neděláme.“

Ve Schnittnerových dopisech se objeví i zcela konkrétní fakta regionálního významu: kolik Němců a kam bylo vystěhováno ze Šluknovského výběžku, kde autor vyrůstal. Schnittner nenechává na pokoji ani české politiky. Nad omezeností výroků Miloše Zemana se člověk může zasmát, ale nad faktem, že před několika málo lety všech dvě stě poslanců odhlasovalo neměnnost Benešových dekretů, běhá mráz po zádech – zvláště poté, co vše se od Schnittnera v dopisech dozvíme. „Je to opravdu elita vašeho národa, kterou jste si zvolili?“ ptá se autor.

A kdo za to všechno může? Podle Schnittnera my Češi. V roce 1918 jsme založili Československo, ale druhému největšímu národu ve státě, tedy Němcům, jsme nepřiznali žádná práva. Už tehdy se začala realizovat myšlenka národnostně čistého státu.

Kde jsou moje kořeny?

Autor často sklouzává do osobní roviny, což mu ale v podstatě nelze vytknout, píše přece dopisy. V pátém dopise je to ale vyloženě na škodu – Schnittner se sugestivně ptá: „Kde je moje vlast? Kde jsou moje kořeny?“ A záhy si odpovídá: „Domov mám samozřejmě v domečku se svojí ženou Gerlindou a s šesti kočkami, se sousedy v naší malé obci, kde jsem před dvaceti lety založil výtvarnou školu pro žáky od šesti do deseti let…“ Kde má autor kořeny, se už nedozvíme, protože dopis pokračuje líčením toho, jak to bylo a je s výtvarnou školou. Samozřejmě, čtenář po přečtení dvanácti dopisů cítí, kde Schnittnerovy kořeny jsou, ale na explicitní otázku by se slušela explicitní odpověď, zvláště když hlavním tématem je právě Schnittnerův vztah k domovu.

Někomu také budou vadit autorovy sklony k exhibicionismu. Nic ve zlém, ale zmínku o tom, že je ve svém věku stále sexuálně aktivní, či o tom, že nemá rád polévky (až na jednu výjimku: zbožňuje zuppu minestrone, ale musí být „zcela čerstvá“), si mohl odpustit. Čtenáři také není vysvětleno, proč je součástí obrazového doprovodu deset fotografií autorových obrazů a plastik, které s tématem knihy nikterak nesouvisejí. Navíc, na černobílých fotografiích nevalné kvality zrovna nevyniknou. To se ale – stejně jako sklony k moralizování a patetický tón – dá prominout.

Schnittnerovy dopisy jsou v každém případě zajímavou výpovědí. Osobní rovina, která k nim patří, nás zajímat nemusí, ale autorova interpretace dějin je působivá a čtivá, i proto, že sám není historik. Nejen na Šluknovsku by měla kniha patřit na seznam povinné četby. Třeba by pak v Ústí nad Labem konečně přejmenovali most Edvarda Beneše. Ten most, ze kterého v roce 1945 Jendové shazovali ženy a děti.

Autor je publicista.

minirecenze

Ludwig Wittgenstein

Modrá a Hnědá kniha

Přeložil Petr Glombíček

Filosofia 2006, 268 s.

Obecně panuje představa, ovlivněná zkratkami z úvodních kursů dějin filosofie, že Wittgensteinové existovali dva: raný (autor Traktátu) a pozdní (autor Filosofických zkoumání), mezi nimiž není téměř žádná spojitost. K rozptýlení těchto mlh může přispět i vydání českého překladu Wittgensteinovy Modré a Hnědé knihy, tedy základních dokumentů z jeho tzv. středního období. Jedná se o poznámky k přednáškám, které diktoval v letech 1933–35 v Cambridge, a které bývají obvykle posuzovány jako první soustavnější pokus o formulaci myšlenek, jejichž zralou podobu známe z FZ. Již zde se objevují pojmy jazyková hra či forma života, stejně jako první formulace problému řízení se pravidly (MK obsahuje předběžné rozpracování slavného regres-argumentu: abych porozuměl pravidlu, potřebuji další pravidlo, atd. ad infinitum). České vydání se zdá být určeno právě těm čtenářům, kteří se chtějí se „středním“ Wittgensteinem poprvé blíže
seznámit. Tomu odpovídá i přiměřený poznámkový aparát. Je pak otázkou, zda by namísto předmluvy R. Rheese (či spolu s ní) neměl svazek obsahovat nějakou pro českého čtenáře informativnější (třeba i původní) předmluvu. Lze-li si již v češtině přečíst i MK a HK, stálo by možná za to, namísto populárně životopisných prací, které vycházely dosud, zpřístupnit či dokonce napsat i nějakou kvalitní monografii o Wittgensteinově díle.

Petr Stojan

Norbert Ohler

Katedrála

Přeložil Vladimír Petkevič

H & H 2006, 784 s.

Gotické katedrály, rozeseté po celé Evropě, jsou důkazem nezměrného lidského úsilí oslavit Boha a víru velkolepými stavbami. Mnohé z nich se, stejně jako např. pražský Svatý Vít, stavěly celá staletí. Německý historik, jemuž u nás vyšly již čtyři knihy o středověku, pojímá ve své rozsáhlé syntetické práci katedrálu jako Gesamtkunstwerk a představuje nám ji ze všech možných stran. Dívá se na ni očima věřícího, stavitele, umělce, architekta, ekonoma i mecenáše. Dozvíme se tak snad vše, co s katedrálou souvisí, takříkajíc od základů až po střechu, od vnějšího opěrného systému až po vnitřní výzdobu. Autor začíná základními fakty a tím, co vlastně katedrála je a k čemu slouží, zabývá se typy, podobami a rozměry a věnuje se katedrále v komplexu města. Téměř dvě stě stran textu pak věnuje stavbě katedrály, což je nejzajímavější část knihy – sledovat, jak si stavitelé poradili se všemi problémy obrovských staveb, je
skoro napínavé. Podrobně je pak popsána výzdoba katedrál, jejich význam a symbolika, obřad vysvěcení, vliv a další jejich život. Vedle obsáhlého poznámkového aparátu a literatury je připojen i užitečný slovníček pojmů a knihu provází i množství reprodukcí, i když bychom možná uvítali ještě bohatší fotodokumentaci. Autorův záběr je vskutku obdivuhodný a jeho kniha nemá pravděpodobně obdobu – alespoň u nás rozhodně ne.

Milan Valden

Čeněk Zíbrt

Veselé chvíle v životě lidu českého

Vyšehrad 2006, 636 s.

Jedno z nejdůležitějších děl kulturního historika a etnografa nás provází rytmizovaným a oproti dnešku členitým časem „lidu českého“. V chronologickém sledu od zimních přástek přes velikonoční až po vánoční zvykosloví se nám dostává skutečně monumentální porce etnografických reálií o životě obyvatel historických zemí Koruny české. Použijeme-li strukturalistické terminologie, pak v diachronním ohledu se nám dostane poučení o nejstarších dokladech celých zvykoslovných souborů včetně dokladů z oblasti poezie a lidové dramatické tvorby. Na synchronní ose můžeme vidět řadu krajových variet jednotlivých zvyků. Dílo samo o sobě je cenné nejen jako doklad metod a výsledků etnografie a kulturní historie ze začátku minulého století, ale také pro své literární kvality. Otázkou však je, proč se nakladatelství rozhodlo vydat Veselé chvíle podle vydání z roku 1950 v redakční úpravě Zdeny Hochové. Hochová vycházela z potřeb
protektorátních čtenářů, pro něž bylo toto vydání původně určeno, a dnes její vydání působí pouze jako milá antikivita. Za více než šedesát let prožila etnografie a kulturní historie bouřlivý rozvoj, takže minimem měl být nový poznámkový aparát, literatura, zhodnocení Zíbrtova díla z nové perspektivy. Nakladatelství Vyšehrad si však vybralo cestu nejmenšího odporu, takže prokázalo Čeňku Zíbrtovi skutečně medvědí službu, o čtenáři nemluvě. Ten se může cítit právem podveden.

Michal Janata

Jan Mukařovský

Vančurův vypravěč

Akropolis 2006, 75 s.

Dosud zřejmě nikde nepublikovaná studie Jana Mukařovského vychází nyní se šedesátiletým zpožděním. Autor v ní detailně analyzuje postavení vypravěče ve Vančurových prózách a mnoha přesvědčivými argumenty dokládá jeho výraznou dominanci. Té je u Vančury dosahováno nejen poměrně běžnými prostředky (jako je využití slovesných osob, apostrofování, otázky adresované čtenáři), ale např. i zvláštním využitím prézentu (Mukařovský vysvětluje rozdíl mezi prézentem historickým a specifickým prézentem Vančurovým) či tematickou metonymií nebo synekdochou. Jako výrazný prostředek upozorňující na přítomnost vypravěče je dále uvedeno hodnocení, jež je u Vančury všudypřítomné a obvykle proměnlivé. Též neustálá oscilace mezi obecným a jedinečným ukazuje k vypravěči, který tak „dává čtenáři bez ustání najevo, že vyprávění je zcela v jeho rukou“. – Recenzovaná studie se měla v roce 1971 stát součástí svazku Mukařovského prací Cestami poetiky
a estetiky, jejž sestavovali Bohumil Svozil a Květoslav Chvatík. Mukařovský sám si však její publikování nepřál, neboť ji viděl jako práci teprve utřiďující, jež má ještě daleko k definitivním závěrům. Kéž by tak česká literární věda byla plna „utřiďujících studií“ této kvality…

Blanka Kostřicová

Petr Horký, Miroslav Náplava

Cuba libre

Jota 2006, 293 s.

Cestopis z Kuby zachycuje vzácně přesně portréty obyvatel, jejich pohublá těla bez nadbytečného tuku a setmělé depresivní noci ve zracích. Všichni vypadají, že pracují na plantážích a střídmě se stravují v přídělovém systému. Opravdu, na Kubě tlouštíka nikde nevidět! Maně se vybaví reflexe ghetta Terezín v době inspekce Červeného kříže, a člověk rozumí, že diktátor nikdy nepochopí, co je vitalita; smích a potřeba tance, dokud člověk nepadne. Z fotografií dále vidno: rastamani jsou perlustrováni, na ulici prodávají vepřové nožičky, ořech, plecko a kýtu, z nichž prodavač odhání všudypřítomné mouchy – málem ráj, že divák přehlédne autoveterány let padesátých a zchátralé fasády domů z koloniální éry anebo pukající zdi – v Havaně jediné nové jsou policejní motorky. Z „ostrova svobody“, nepotopitelné kubánské letadlové lodi, se stala past, ve které lze žasnout nad proměnami demokracie v průběhu věků.
Pokud se dostanete do kubánského vězení, budete zapřaháni do pluhů místo volů a budete obdělávat pole dozorcům. Vězňové se tísní v celách v naprosto nevyhovujících podmínkách, dokonce ani nemají přístup na internet – a i kdyby, mohli by na něm číst pouze diktátorovy projevy. Kuba je totiž pekelný ráj!

Vít Kremlička

Sony Labou Tansi

Antoine mi prodal svůj osud

Přeložil Michal Lázňovský

Divadelní ústav 2007, 49 s.

Africká literatura je pro obyvatele zbytku světa stejně exotická jako samotná Afrika, a proto potěší každý překlad. A tentokrát se to zdařilo, i pokud jde o kvalitu! Antoine trochu připomíná Klímova hraběte Sternenhocha. Po většinu života žije v bludu a realita ho zabíjí. Tyto dvě postavy však pojí ještě něco – bohatá zásoba nejrůznějších nadávek. Antoine je vládcem jakési země v Africe. Jednoho dne si usmyslí, že svou zemi změní k lepšímu, ale potřebuje k tomu podporu lidu. Nechá se veřejně poplivat a uvrhnout do vězení, aby jeho vládu převzali tyrani a on je po chvíli mohl s velkou pompou svrhnout. Skvěle vymyšlený plán však zkrachuje na mocichtivých přátelích, kterým nové funkce vyhovují stejně jako bezmocný Antoine za mřížemi. Právě vězení se však pro Antoina stane místem, kde si uvědomí vlastní bezmoc. Tansi paroduje nejen poměry v afrických zkorumpovaných státech, ale také – a to především – postoj okolního světa k nim. Africká země se tu ocitá v roli toho, kdo čeká na
rozhodnutí světových mocností o své vlastní budoucnosti. Americký velvyslanec je tak představitelem „dolaru na vzestupu“, Anglie a Francie „vyrazí na dovolenou vždycky, když jejich přátelé chcípou; přijíždějí až na pohřby“, a Rusové „dokonale zkomercializovali estetiku plynoucího času“. Tansiho hra je určitě vtipná, při pohledu na politické dění nejen v Africe však také trochu hrozivá.

Jiří G. Růžička

Filosofický časopis 6

Nejzajímavějším příspěvkem čísla je článek kanadských filosofů A. Mineaua a G. Larochellea Bezpečí proti svobodě. Na Západě se dnes redefinuje pojetí svobody a zvyšuje se její kontrola, doprovázená růstem autoritářství. Ve jménu bezpečí dochází k omezování dosavadní otevřenosti, téma bezpečnosti se stává přednostním státním zájmem. Vzniká tak i nový morální řád; i to je reakce na vlnu islamistického terorismu. Autoři hovoří o vzestupu „sekuritaristického“ uspořádání a antiliberalismu, maskovaného liberální rétorikou. Bezpečí má pak tendenci ospravedlňovat samo sebe a mizí vztah ke svobodě a lidské důstojnosti. Lidskou důstojnost a svobodu je však podle autorů třeba neustále ochraňovat a bojovat za ni. Český filosof O. A. Funda přináší zvěst o náboženském mysliteli D. Bonhoeferovi, který je znám svým novým, moderním přístupem k evangeliím. Je tu načrtnut koncept teologie smrti boha, čili projekt neteistické teologie;
s novým důrazem se klade otázka po člověku, otázka nového pozemského křesťanství, otázka, zda transcendence není jen projekcí lidského sebereflexivního vědomí. Německý filosof A. F. Koch se zabývá Hegelovým názorem na smyslovou jistotu a vědomí vůbec (transcendentální apercepce, mojskost představ apod.). Z náležitého prozkoumání základních kamenů poznání pak hledá pravdivostní nároky tohoto poznání; věci prostřednictvím našeho mínění získávají svou pravdivost.

Jiří Olšovský

Masacugu Ono

Mori no hazure de

Bungei Šundžú 2006, 216 s.

Mladý japonský autor Masacugu Ono (1970), který patří mezi čtenářsky zajímavé současné autory nejmladší generace, vydal loni knihu obsahující čtyři krátké novely (její název by se dal přeložit jako Na samém konci lesa) – Katačiči (S jedním prsem), Furui kawa no fukuro (Taška ze staré kůže), Nemuru kobu (Spící boule) a Mori no o-kašija (Lesní cukrárna). Všechny čtyři příběhy se podle všeho odehrávají v přítomnosti nebo blízké budoucnosti, ale místo a čas nejsou přesně zmíněny. Hlavními postavami jsou vypravěč a jeho malý syn. Z vyprávění vyplývá, že manželka očekávala narození druhého dítěte, ale patrně zemřela, snad při nějaké nehodě. Mnoho je naznačeno, mnoho však zůstává nedopovězeno. Autor použitím pohádkových motivů – lesního skřítka, hradu, cukrárny v lese – posouvá příběhy do říše fantazie, ale současně jim dodává prvky magického realismu a vykresluje atmosféru směřující k jakési sci-fi katastrofě, s doutnajícím konfliktem,
ozbrojenými boji a nekonečnými proudy uprchlíků. Svébytný svět těchto příběhů spolu s bohatým jazykem a nekonvenčními metaforami vytváří z knihy pozoruhodné dílo, které si zasluhuje, aby bylo vnímáno v širším kontextu moderní světové literatury.

Jan Levora

odjinud

Poměr T. G. Masaryka ke Karlu Havlíčkovi je téma studie Marie L. Neudorflové v „havlíčkovském“ 38. svazku sborníku Literární archiv (2006).

Aktovou hru Milana Uhdeho Jak Božena Němcová předčítala v Brně (postavy: Jan Ohéral, Jan Helcelet, František Matouš Klácel, Matěj Mikšíček, František Sušil), zařazenou do scénického časopisu Divadla Husa na provázku Rozrazil č. 4/2006, si můžeme přečíst otištěnu v časopisu Svět a divadlo č. 1/2007.

O Osudech dobrého vojáka Švejka Jaroslava Haška, Zprávě pro jednu akademii Franze Kafky a románu Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, namluvených německými herci na kompaktní disky (4 CD HörbucHHamburg – Hašek, po 1 CD Lübbe Audio – Kafka a Hrabal), jsme se dočetli v článcích Christiane Gut v Prager Zeitung č. 7 a 11/2007.

Výročí prvního uvedení Bílé nemoci Karla Čapka před sedmdesáti lety – z hereckých představitelů premiéry ve Stavovském divadle 29. 1. 1937 je naživu jediný Svatopluk Beneš, který hrál Třetího novináře – uctila Společnost bratří Čapků přetiskem autorovy předmluvy ke knižnímu vydání hry (Fr. Borový 1937) ve Zprávách SBČ č. 84 (březen 2007).

Dramatika Františka Zavřela (1884–1947) vytáhl ze stínu zapomnění Jakub Šofar v glose o antisemitismu Jeden z Foltýnů (Právo 22. 3. 2007, příl. Salon č. 511).

Doslov k druhému vydání sbírky Jana Zahradníčka z roku 1941 Pod bičem milostným (Vyšehrad 2007) napsal Mojmír Trávníček.

Nad osudem a dílem kritika Jana Franze (1910–1946) se u příležitosti vydání jeho Esejů, kritik, dopisů (Triáda 2006) zamýšlel v příloze Katolických novin č. 9/2007 Perspektivy Rudolf Matys.

O svém vztahu k sportu, fotbalu a zvláště Spartě vypovídal na sportovní straně Lidových novin 17. 3. 2007 Adolf Branald, letošní sedmadevadesátník.

Na překladatelskou spolupráci s Josefem Hiršalem vzpomínala v časopisu Literární akademie Rukopis č. 2/2006 Olga Hostovská.

Na dramatický debut Josefa Nesvadby z roku 1950 Svárov, v němž „postavy mocných Liebigů byly vykresleny přesvědčivě a účinně, ale figury prostých lidí postrádaly, abych tak řekl, náležitou konkrétnost a lidskou vůni“, zavzpomínal někdejší liberecký dramaturg Josef Balvín v 4. kapitole vzpomínek Úklady času (Divadelní noviny č. 6/2007).

O svém laudatiu Milanu Kunderovi k udělení Ceny Ladislava Fukse Akademií literatury české hovořil v Právu 21. 3. 2007 Jan Trefulka.

František Knopp

Bulharsko

Na podzim roku 1993 založila skupina sofijských bohemistů společnost Bohemia klub. Jeho stěžejní činností je vydávání, přičemž se toto sdružení jako jediné v Bulharsku zabývá vydáváním české literatury soustavně. Vlajkovou lodí je časopis Homo bohemicus a k němu se přiřazují dvě edice Malá česká knihovnička, v níž vychází dosud nepublikované překlady z české beletrie, a Velká česká knihovna, kde se objevují spíš odborné práce s bohemistickou problematikou; ročně jsou to v průměru čtyři překlady české beletrie nejen současných, ale i klasických autorů a jeden až dva tituly odborné literatury. Finančně časopis Homo bohemicus zaštiťuje Ministerstvo zahraničních věcí ČR. Jakousi „ochrannou známkou“ časopisu se stává hned od počátku postava Švejka; ostatně i čestného předsedu Bohemia klubu, významného literárního teoretika Nikolu Georgieva, pojí s českou literaturou ponejvíce právě jeho švejkologické bádání.
Novinářský jazyk nese stopy stylistiky jednoho ze zakladatelů Bohemia klubu Velička Todorova (1954–2000) – vyznačuje se neologismy, slovními hříčkami a hrou s českými reáliemi na bulharské půdě. Postupně se vyhraňují určité stálé rubriky, prohlubuje se však i specifický charakter čísel, což v praxi znamená tematické zaměření na určitý aspekt česko-bulharských literárních a kulturních vztahů. „Jistý bulharský časopis je pozoruhodný: čtyřikrát ročně vydávaná revue solidního rozsahu – pokaždé se samostatnou knižní přílohou a přitom věnovaná české literatuře, kultuře, vztahům s Českou republikou,“ napsal o Homo bohemicus před sedmi lety Vladimír Macura ve Tvaru. Podrobnou sondu do jeho čísel uzavírá slovy: „Nepřehlédnutelná je osobitá atmosféra časopisu – přátelsky intimní, euforická, mísící vážnou práci na poli bulharsko-českých vztahů s humorem a rozverností… Ale i přes ty očividné praporce radosti a hravosti nemůže ujít pozornosti také, kolik je tu
za vším práce: v oblasti redakční a ediční, ale konečně i práce pedagogické ve snaze zapojit do činnosti Bohemia klubu a přitáhnout k časopisu mladé bohemistické a čechofilní pokolení.“

První loňské číslo Homo bohemicus otevírá cyklus o zahraniční bohemistice. Pro vědní disciplínu věnující se cizí kultuře je totiž vedle stěžejního kontaktu s tzv. rodným prostředím důležité i povědomí kontextu s badateli v zahraničí, nabízející zkušenosti a možnosti konfrontace. Toto číslo se zabývá situací v anglicky mluvících zemích: spolu s pohledy na bohemistiku ve Velké Británii a Spojených státech amerických přináší i příspěvek tvůrce a šéfredaktora Britských listů Jana Čulíka, nazvaný Bulharským čtenářům. V rubrice Kronika informuje Elena Ilieva o prezentaci tří titulů, jež vydalo v překladu Anželiny Penčevy nakladatelství Kolibri – v Českém centru v Sofii byly představeny knihy Hrdý Budžes Ireny Douskové, Stín katedrály Miloše Urbana a Lehni, bestie! Jiřího Kratochvila. Na poslední stránce se Michaela Kuzmova zamýšlí nad studentským časopisem sofijských bohemistů Čechopis. Dvojčíslo 2–3/2006 se
obrací do minulosti – blokem o národním obrození zahajuje seriál, jenž má sledovat různé etapy rozvoje české kultury. Výchozím momentem, který odstartoval sestavení čísla, byly pochybnosti o glorifikujících interpretacích, jednoznačných výkladech, obrozeneckém i současném tvoření mýtů, o představách Čechů o sobě samotných. Uvedené texty tak mají rozkrýt imanentní protichůdné tendence českého obrození, jež se jinak může zdánlivě jevit jako monolit. Čtenáři se tak mohou seznámit jak s názory Františka Kutnara či Felixe Vodičky, tak i badatelů následujících generací, které zde reprezentuje Alexandr Stich, Vladimír Macura, Miroslav Hroch, Jaroslav Krejčí nebo Jiří Rak. Rubrika Antologie dává prostor uměleckému překladu. Tentokrát přináší verše básníka Ivana Pejčeva v českém překladu Ludmily Kroužilové; texty jsou uvedeny i v originále. Závěrem dodejme, že dvojčíslo je věnováno památce dlouholetého doyena bulharské literárněvědné bohemistiky Ivana Pavlova
(1944–2005), profesora Sofijské univerzity sv. Klimenta Ochridského a autora řady knih a studií o české literatuře.

Ivana Srbková

Troufnout si na křehkost

Nová sbírka Jiřího Dynky je především potěšujícím důkazem toho, že mezi českými básníky existují i takoví, kteří se přes uspokojivý ohlas dosavadní poetiky snaží zkoumat nové oblasti básnického výrazu. Je to odvážné a riskantní. Ale aby cesta měla smysl, musí vést do neznáma.

Dynkovo neznámo je ovšem paradoxně průnikem do všedního, běžného, do známého. Experimentální básník sestoupil z nedýchatelných sfér a přestal mezi pozemšťany chodit ve skafandru své laboratorní výlučnosti. Pro tuto příležitost dokonce osekal jak svou ironii, tak provokativní mazlení se s nechutným a sklon k extrémům všeho druhu. I slovník je civilnější – protože zatímco dříve, zejména v prvních třech sbírkách, se mluvilo o věci, těžce a klopotně, se záměrnou nesrozumitelností a zřejmou parodičností (bylo by zajímavé analyzovat například básníkovu práci s jazykem reklamy), teď se mluví k věci. Není to první krok tímto směrem. Sbírka Sussex Superstar (2002), která následovala po třech krystalicky čistých experimentech (Minimální okolí mrazicího boxu, 1997; wrong!, 1998; Líviový lenkový, 2000), překvapila tím, kolik citlivosti i přecitlivělosti se objevilo za siláckými gesty. Stejně
nejistě a nevyrovnaně však působil i výsledek: zranitelnosti a skoro sentimentu najednou tolik, že to bylo až kontraproduktivní. V první fázi jim člověk v kontextu autorovy dosavadní tvorby tak úplně nevěřil, v druhé skoro sváděly k cynickým poznámkám – kdyby člověk neoceňoval odvahu a „frajerství“, nutné k takové otevřenosti. Celé to však vypadalo spíš jako odbočka na vcelku přehledné cestě.

Daly se očekávat další tampony, další „mimozemšťanky“ ze všech těch aromatizovaných a přibarvených planet, další provokativní zvrhávání erotiky, další přesné evidování absurdit, výčty a výpočty, krásně zbytečné údaje… Mimochodem je pozoruhodné, že z tak prostého nápadu, jako je používání číslic nebo měr, Dynka udělal jeden ze zapamatovatelných rysů své poezie a povýšil ho málem na symbol: svět a společnost jsou spočítané, spočitatelné a vypočitatelné. Jsou si tak jisté ve svých takzvaně exaktních a objektivních škatulkách, že jim v tom pohodlí naprosto uniká, o jakou zbytečnost, a co víc, o jak tragický omyl jde. Dynkova poezie se dá bezpochyby interpretovat i jako svérázná, ale závažná výpověď o tragičnosti a nedýchatelnosti celé naší současnosti. Všechna ta technika a techničnost se tak míjí se smyslem, až to fascinuje. Dynka šel vždycky rád do extrémů – protože jen ty se zdály adekvátní. Takže „společensky
kritická“, angažovaná poezie?! Ano, absolutně – a jak rafinovaná!

Tamponáda je ovšem jiná, a to na první pohled: forma je spořádaná, pravidelná, víceméně jednotná, útvary spíše kratší; ucelené, a přitom ne bezohledně uťaté uprostřed živého. Přímo do živého se ovšem vstupuje: „já“, stojící dřív spíš (zvědavě i štítivě, odvážně i jistým způsobem zbaběle) v bezpečné vzdálenosti a s navlečenými preparačními rukavicemi, případně schované v zákulisí a pozorující, co se děje na jevišti, teď vstupuje na scénu jako civilista, který přiznává, že je součástí. Jistě, je to jen výchozí pozice a docela dobré pódium pro celou řadu manévrů, ale nějaká tu je – a už jen to znamená rozdíl. Dynkova poezie si stoupla nohama na zem, a to ji proměnilo. Především to však výrazně usnadnilo (teoreticky, ale přece) přístup ke čtenářům.

Pro toho, kdo Dynkovu poezii doposud nečetl, bude Tamponáda nejpřístupnějším způsobem, jak začít. Nová sbírka má totiž vlastnost, která dosavadní tvorbě tohoto autora spíš chyběla: je srozumitelná. A nezpůsobují to jen převažující „obecně přístupné“ městské a rodinné kulisy, v nichž se reflexe odehrává. Dynka místy dosahuje všednodennosti až hruškovské, přestože celkovým laděním je obrácen radikálně jinam. Ačkoli – Tamponáda poskytuje víc než kterákoli předchozí sbírka prostor pro ne konflikt, ale průnik neosobního s osobním; pro setkávání, soucit a dotek. A to tak, že tomu člověk – na rozdíl od předcházející sbírky – věří. Dynka tak zúročuje všechno, co si na poezii dosud vydobyl, a zároveň své syntéze dává další rozměr, posunuje své básnické sdělení na další úroveň.

Příznivci předchozích Dynkových sbírek (zejména prvních tří) budou nejspíš poněkud zklamáni autorovými ústupky z experimentální básnické formy. Ale jaký slastnější „podraz“ může básník svému čtenáři přichystat?

Autorka je doktorandka na FF UK. Zabývá se současnou poezií.

Faidra: Vášeň mne žene dál

Seneca ukazuje příběh Faidry (hraje Helena Dvořáková), ženy Thesea (Miroslav Táborský), která se v době, kdy je její manžel v podsvětí, zamiluje do svého nevlastního syna Hippolyta (Vojtěch Dyk v alternaci s Miroslavem Königem). Vášnivá Faidra se za pomoci Chůvy (Ema Černá) vyzná asketickému Hippolytovi, který ji nezabije, neobětuje bohům, jak původně zamýšlel, ale sám utíká. Faidra ho obviní ze znásilnění a Theseus ho po svém návratu zavraždí – Hippolyta uvláčejí koně na skalách na mořském pobřeží, jak se Theseus, Faidra i diváci dozvídají z podrobného líčení Posla (Miroslav Hanuš). Chór (Michaela Doležalová, Lenka Veliká a Magdalena Zimová) přinese na scénu bílý zkrvavený balík s roztrhaným Hippolytovým tělem a Faidra, falešným obviněním vinna za jeho smrt, spáchá sebevraždu. Vše se odehrává v rychlém sledu, děj letí kupředu: neočekávaná láska, očekávané odmítnutí, pomstychtivost a nenávist, nespravedlivá smrt
a výčitky svědomí, vykoupené sebevraždou. Lidé a lidské životy se radikálně mění jediným hnutím mysli, díky jediné silné vášni, jediným tragickým chybným rozhodnutím. Stoik Seneca nepopisuje, ale ukazuje prstem, demonstruje, co se stane, když se lidé vášněmi nechají vychýlit z rovnováhy, když se jim zatmí před očima a vysmějí se zdravému rozumu.

Stylizace v barvě a pohybu

Inscenaci Faidry v Divadle v Dlouhé charakterizují dvě slova: stylizace a obřadnost. Anebo také zhuštěnost a koncentrovanost. Hlediště se přesunulo na jeviště a pro herce tak zbyla jen jeho část. Tu scénograf David Marek rozdělil na dva plány tmavou stěnou s pruhovým nasvíceným průchodem uprostřed. Scénografie se pak omezila na plexisklové průhledné a jasně osvětlené objekty položené na zemi, které ze všeho nejvíc připomínají průsvitné krystaly. Dá se na nich sedět a ležet, Hippolytus se na jednom z nich chystá zabít Faidru jako na obětním oltáři a v závěru se z něj stane jeho katafalk.

Kostýmy (Hana Fischerová) pro Chór, Posla a Chůvu se barevností drží odstínů červené a hnědé a jsou to splývavé hábity a kalhoty, případně orientální pokrývku hlavy u Posla. Hippolytus má jen bílou suknici a do půl těla je nahý. Když pak stojí a natahuje luk, vypadá jako socha nebo obraz. Nejokázalejší kostým má Faidra, která nastupuje na scénu v oslnivém zlatavě blýskavém rouchu, se šperky na krku, v uších i ve vlasech. Brzy však zavrhne luxus a nádheru a bílými splývavými šaty se přibližuje Hippolytovu asketickému stylu. Bílá barva tu může být vykládána zprvu jako barva čistoty, pořádku a světla, jako barva „nevěsty“ Faidry, která miluje „ženicha“ Hippolyta, později je však barvou prachu a nicoty, barvou smuteční, která symbolizuje smrt tak, jak to známe z indické nebo čínské tradice. Živočišně působí Theseus v tmavé suknici, později bědný s krvavými slzami, když skrývá vlastní neštěstí za strnulou
antickou maskou.

Stylizace se projevuje rovněž v jazyce, a hlavně v pohybu. Herci spíše „zaujímají pózy“ a recitují, jak plyne z logiky básnického textu. Nelze přehlédnout až taneční rysy (pohybová spolupráce Hana Charvátová), které vyústí v závěrečný kolový tanec Posla, asociující rotací kolem vlastní osy obřadnost rituálního extatického tance dervišů.

Cesta k aktuálnosti

Režisérka Hana Burešová se Faidru (k dobru věci) nesnažila nijak vnějškově aktualizovat, mnohem spíš chtěla demonstrovat, kolik naléhavosti můžeme najít v textu, jenž je nám vzdálený skoro dva tisíce let. Zároveň se pustila do jakési divadelní archeologie, překvapivého „vykopání“ a zpřítomnění něčeho zdánlivě dávno zapadlého a mrtvého. Stejně jak to známe z klasického řeckého dramatu, i u Seneky najdeme zcela dnešní vášně, unáhlená krátká spojení s nenapravitelnými tragickými následky (není bez zajímavosti, že Senekovou Faidrou se inspirovala i Sarah Kaneová ve hře Phaedra’s Love). A slyšet z jeviště vysoký básnický jazyk (překlad Eva Stehlíková) je velké osvěžení. Audiovizuální stylizovanost nedovoluje divákovi více prožívat dění na scéně, stáváme se spíše distancovanými pozorovateli a posluchači (hudba Petr Skoumal); o to víc ale můžeme sledovat a promýšlet veškeré nuance inscenace,
včetně orientálně exotického nádechu, který do ní vnáší nejen Poslův kolový tanec, ale i jeho živá hra na tibetskou mísu a deštnou hůl, připomínající zvuk moře, u kterého umírá Hyppolytus.

Uvést Faidru je záslužné, a je to risk. Na tuhle inscenaci se nepohrnou davy diváků, je to však výzva pro kultivované intelektuální publikum. Zároveň je vidět, že se vyplatí pátrat nejen v často chtěně skandální současné dramatice, neboť i v historii se dosud skrývají vzrušující dramatické kusy. Je to hozená rukavice dramaturgii konkurence: Buďte invenční! Těšme se na Shakesperova Tita Andronika, kterého v Dlouhé chystají.

Autorka je divadelní kritička.

Jedna obec, dvě epochy

Síla projektu Lipová – Spansdorf 1915–2005 spočívá v působivé jednoduchosti principu, který v roce 1998 monumentálním způsobem demonstrovali autoři výstavy a knihy Letem českým světem. Fotograf Jaroslav Bárta a jeho přátelé se po stu letech vrátili na místa, která byla zdokumentována publikací vydanou J. R. Vilímkem roku 1898. Bárta & spol. se pokusili vyfotografovat přesně tytéž lokality, které ukazovalo tehdejší album. Důkazem divácké vděčnosti takové obrazové komparace může být skutečnost, že grandiózní kniha za 3500 korun, která vedle sebe položila snímky z vilímkovské publikace a záběry o sto let novější, je vyprodána.

Svazek Lipová – Spansdorf 1915–2005 nemůže mít tento obchodní potenciál, a ani jej mít nechce. Je totiž koncentrován „pouze“ na jednu konkrétní obec, nacházející se dvanáct kilometrů severovýchodně od Ústí nad Labem. V ní roku 1915 tamější rodák Franz Josef Umlauft (obec se tehdy jmenovala Spansdorf) za pomoci přítele Rudolfa Jenatschkeho podnikl z dnešního pohledu navýsost šťastnou akci. Obec soustavně profotografovali, dům od domu, pokud možno i s majiteli příslušných nemovitostí, kteří před svými příbytky stojí; současně nasnímali i celkovější záběry vesnice. Archivář Umlauft (1883–1960) zamýšlel sepsat dějiny obce i její rodopis, práci bohužel nedokončil. V Archivu města Ústí nad Labem se ovšem dochovalo album Bilder aus meinem Heimatdorf – Obrázky z mé rodné vesnice, čítající sedmasedmdesát fotografií. Tyto snímky měli v rukou někdejší či stávající studenti Institutu tvůrčí fotografie v Opavě Martina Novozámská
(1973), Jan Vaca a Jaroslav Vraj (oba 1975), když na jaře 2005 poprvé přijeli s fotoaparáty do Lipové. Exponovali ji z týchž míst jako před devadesáti lety Umlauft s Jenatschkem.

Na diváckém, a lze říci, že i na uměleckém úspěchu publikace Letem českým světem, ale třeba také svazku Jana Reicha Bohemia, který soutěž Magnesia Litera loni vyhlásila knihou roku, má svůj nezanedbatelný podíl fakt, že současní tvůrci nafotografovali českou krajinu velkoformátovými přístroji na černobílý materiál a vtiskli svým záznamům ráz důstojnosti a trvalosti, „staré dobré práce“; nadto se na jejich snímcích nevyskytují lidé, což přítomnost „věčnosti“ jen podtrhuje. Odlišnost projektu Lipová leží kromě jiného v tom, že Novozámská, Vaca a Vraj fotografovali na barvu a v ničem neusilovali o nápodobu obrazové poetiky Umlauftových a Jenatschkeho snímků, nešlo jim o evokaci atmosféry jaksi vydestilované z „mystických“ zdrojů české krajiny. Autorská trojice sice logicky nasazovala na přístroje objektivy se stejným obrazovým úhlem jako jejich předchůdci, obdobně před nemovitosti v Lipové „vyváděla“ jejich
majitele a fotografovala je, ale to je vše: jejich snímky se snaží věcně ukázat současnost Lipové – tak jako svou současnost ve Spansdorfu chtěli před devadesáti roky zpodobnit Umlauft a jeho asistent. Výsledný dualismus je sociologičtější, etnografičtější, „přízemnější“ než obrazové sousedství starého a nového v Letem českým světem. A je to tak správně, neboť běží o dokumentaci jasně definovaného, okolíkovaného prostoru jedné obce a věcně kronikářský charakter původního záznamu z roku 1915 by měl být zachován.

Ačkoliv tedy Novozámská, Vaca a Vraj přistupovali k dokumentaci Lipové v nejlepším slova smyslu služebně, jejich snímky zasluhují drobný komentář i z ryze fotografického hlediska. Dochází totiž k zajímavému jevu. Barevné záběry vyznívají v sousedství s Umlauftovými a Jenatschkeho fotografiemi jako ty „placatější“ a vizuálně méně výrazné; lidé pak na nich působí nicotněji, upozaděněji, ztraceněji, „panáčkovitěji“ – nebo jak to říct. Přiznám se, že dosud nevím, zda je tomu tak proto, že na těch snímcích je něco špatně, anebo je ještě takzvaně brzo, ještě nemůže působit to, na co v celkem povedené předmluvě knihy o Lipové upozorňuje Jan Šícha: fotografie jako médium „vzbuzuje stesk a nostalgii“ a „minulost se v podání fotografie stává exotickým světem, do kterého je možné projektovat naše současné pocity, naše přání“. Jednoduše řečeno: devadesát let staré snímky se jeví být hlubší, tajuplnější a dokonce
i v něčem – ale v čem, sakra?! – zvládnutější.

Loni v létě si projekt Lipová – Spansdorf odbyl premiéru v kostele sv. Vojtěcha v Ústí nad Labem. Původní Umlauftovy a Jenatschkeho fotografie tam byly představeny ve výstavním formátu, totožném s velikostí pozitivů Novozámské, Vaci a Vraje. Formátová rovnocennost je zachována i v knize, avšak elektronická práce s černobílými předlohami nemá tu brilanci jako na výstavě – valéry mohly být v publikaci u některých černobílých snímků přeneseny detailněji, tonální hladina jednotlivých reprodukcí mohla být vyrovnanější. Ale hlavní odlišnosti mezi loni vystaveným souborem a letošní knihou tkví v něčem jiném. Za prvé: svazek obsahuje více obrazových dvojic, dokumentace Lipové je zde předložena soustavně, dům od domu, dle čísel popisných. Za druhé: zatímco na výstavě bylo složení jednotlivých dvojic přirozené a bezproblémové – vlevo se nacházel záběr z roku 1915, vpravo fotografie o devadesát mladší,
v publikaci je tomu jinak. Každé dvojici je logicky vyhrazena dvojice protilehlých tiskových stran, přičemž strana pravá, pohledová, patří původnímu černobílému záběru, kdežto strana levá nabízí snímek dnešní. To sice odpovídá čtenářské práci oka, které automaticky nejprve směřuje na pohledovou stranu, jenže pak musí následovat návrat „zpět“, vlevo, a rovnocennost obou svědectví, tak výtečně fungující na výstavě, v knize slábne – barevné snímky nechtěně získávají pozici dodatků. Jenže co s tím?

Asi nic. Jisté je, že jestli bude Lipová existovat ještě za půl století, tak nikdo tyhle detaily řešit nebude a kniha jako celek bude považována za stejně výborný počin, za jaký práci F. J. Umlaufta a Rudolfa Jenatschkeho považovali Martina Novozámská, Jan Vaca a Jaroslav Vraj.

Autor je redaktor MF Dnes.

Postrapový kronikář

CD DVD

Glastonbury

Režie Julien Temple, 2006, 138 min.

Hudební festival v Glastonbury patří k největším na světě a každoročně ho navštěvují statisíce hudebních fanoušků. U příležitosti již třicátého ročníku pak vznikl tento film, který představuje jeho historii. Zpočátku skromný festival uspořádal Michael Eavis na svých zemědělských pozemcích, inspirován americkým Woodstockem, postupně se však z akce stal docela dobrý byznys. Před pár lety tak zmizela i dříve proklamovaná svoboda pohybu účastníků a celý prostor byl obklopen kovovým plotem. Julien Temple tu spojuje archivní záběry, zachycující růst festivalu od jeho hippies počátků k akci s několika pódii a mnoha dalšími doprovodnými programy. Součástí dokumentu jsou sestřihy vystoupení mnoha slavných hudebníků, kteří na festivalu vystoupili, jako Björk, Stereo MC’s, Nick Cave nebo Coldplay. Nejzábavnější je však tvořivost samotných návštěvníků. Glastonbury patří v oblasti hudebního dokumentu k tomu nejlepšímu
a zároveň, vzhledem k důležitosti festivalu, i k tomu nejpodstatnějšímu, co může hudební fanoušek vidět. Navíc na disku najdete i nezkrácené písničky vybraných umělců, z nichž k nejpůsobivějším patří frenetické vystoupení Radiohead (škoda, že se toho na disk nevešlo víc!!), a také několik rozhovorů (ale bez českých titulků). Při záběrech lidí slastně se brodících po kolena v bahně pak zamrzí, že v našich končinách se s hudebním festivalem často pojí jen břečka hudební.

Jiří G. Růžička

Kid

Režie Charles Chaplin, 1921, 68 min.

Příběh tuláka a malého nalezence je prvním Chaplinovým celovečerním filmem a nese si všechny atributy jeho následující tvorby – výrazný sociální apel, tragikomický podtext většiny zápletek, jež na hrdiny uvalují další a další starosti. Téměř neovlivnitelné osudovosti se hlavní postavy dokážou bránit jen upřímností a láskou. Ty zůstávají i přes všechny otřesy jedinou pozitivní hodnotou nejen tohoto, ale i všech ostatních Chaplinových filmů. Kid ve své době zaznamenal mimořádný divácký ohlas a troufám si říci, že například finální scéna s loučením u nákladního automobilu vyloudí slzu i u většiny dnešních, otrlejších diváků. Nový disk bohužel kvalitou obrazu notně zaostává za předchozím (dnes rozebraným) vydáním od Warnerů. Nejde ani tak o jeho čistotu, ta u starých filmů tolik nevadí. Obraz je však místy velmi matný a neostrý. Zvuková stopa je naopak slušná a čistá. Textové mezititulky jsou
přirozeně doplněny českým překladem.

Petr Gajdošík

Mravenčí polepšovna / Ant Bully

Režie John A. Davis, 2006, 88 min.

Johna A. Davise znají asi jen dětští diváci (pokud by je zajímala jména režisérů). K jejich pobavení přispěl seriálem i celovečerním snímkem s hlavním hrdinou Jimmy Neutronem. Nové technologie si odzkoušel ve vánoční akční 3D podívané Santa versus Sněhulák, určené pro IMAX kina. Nyní si režii animovaného CGI filmu vyzkoušel i na poli klasického celovečerního filmu pro děti. Aby jeho mravokárný příběh o chlapci a jeho vztahu k přírodě a rodině (a tak vůbec) mohl zaujmout přednější místo mezi silnou (a rozrostlou) konkurencí, chybí mu především kvalitní scénář. Jako by se i zde tvůrci snažili o hezkou animaci (formu) a ušlo jim, že bez vtipných, akčních, ale především psychologicky (alespoň trochu, prosím!) motivovaných scén je jakkoliv dobrá animace zbytečná. Na tom, že Davisův film není úplně špatný, má zásluhu především poměrně slušné tempo vyprávění a závěrečná akční scéna. Pár vtipných momentů se zde
také najde, jen těch poselství o tom, že i malý dokáže velké věci, je příliš (a jsou do příběhu křečovitě implantována). Závěrečné bonusy kupodivu předčí snímek samotný.

Lukáš Gregor

S.T.A.L.K.E.R. – Shadow of Chernobyl

THQ 2007

O hře Stalker by se daly popsat stohy listů – klidně vydat samostatné noviny věnované jen této hře. Ukrajinské studio GSC připravilo podle povídky Piknik u cesty od bratrů Strugackých a samozřejmě podle filmu Stalker od Andreje Tarkovského rozsáhlý svět, který vychází z černobylské reality. Po roce 2006 se v zabetonovaném reaktoru odehraje další výbuch, který má za následek rozšíření radioaktivní zóny. Jako stalker, tedy člověk, který se do zóny vydává hledat speciální artefakty/poklady, se propracováváte směrem k reaktoru, abyste odhalili nejen příčinu výbuchu, ale též svou tíživou minulost. O příběh v první řadě nejde. Jde o realistické zpracování industriálních lokací bývalého sovětského bloku, jejich důvěrně známou atmosféru betonového mementa na věčné časy. Ti, kdo hráli Half-Life 2, vědí, o čem je řeč. Herní svět je navíc otevřený k prozkoumávání, nejde tedy o lineární střílečku skrz zástupy mutantů.
Ti se tu sice objevují, ale jsou tak vzácní, že je někdy ani nezabijete, protože by to byla škoda. Ruku v ruce s realističností prostředí jde vývoj postavy – nezlepšuje se na základě tabulek, ale podle toho, jak se hráč sám naučí reagovat na herní situace. Stalker je hra, která pohltí. A ozáří.

Pavel Dobrovský

Fred Frith

Impur

Fred Records/ReR Megacorp 2006

Delší podtitul alba, které kytarista a skladatel Fred Frith vydává na své zbrusu nové značce (ve spolupráci se zavedeným labelem jeho někdejšího hudebního souputníka, bubeníka Chrise Cutlera), je obsažnější než jednoslovný název: Hudba pro 100 hudebníků a pohyblivé publikum. Jde o záznam koncertu/happeningu, který Frith před deseti lety zorganizoval v L’École Nationale de Musique ve francouzském Villeurbanne po své dva roky trvající rezidenci. Studenti byli rozděleni podle svého studijního oboru (raná hudba, rock, africká i klasická hudba…) do skupin, skupiny umístěny do různých místností školní budovy. Hrála se partitura, v níž Frith ponechal spoustu místa pro improvizaci. Jednotlivé skupiny, které se nemohly slyšet, byly řízeny jen synchronizovanými stopkami a mnohdy měly za úkol hrát tutéž hudbu ve stejném čase, což dávalo vzniknout zajímavým fázovým posunům. Publikum se mohlo během pětapadesátiminutového koncertu procházet
budovou nebo, pokud chtělo slyšet vše, sedět před školou na dvoře a vychutnávat hudbu tryskající z oken a dveří – ladící (i neladící) orchestr, bigbandové furore zblázněné dechovky, srážky a míjení zvuků, energii mohutné sonické tsunami. Nahrávka akce byla zachycena na čtyři DAT rekordéry (32 stop), z nichž jeden se k improvizaci připojil tím, že fungoval jen zčásti. Výsledné CD i tak úspěšně zprostředkovává mohutnost neopakovatelného živého provedení.

Petr Ferenc

Kvartet Dr. Konopného

Skrývám se, ale nikdo mě nehledá

Guerilla Records 2006

Teprve po šestnácti letech existence vydává proslulý soubor českého alternativního popu Kvaret dr. Konopného, vedený performerem Radomilem Uhlířem, své první album. To obsahuje dva disky: první, Kosmický pesimismus, jež bylo natočeno již v polovině 90. let s Lumírem Gajdou a Zdeňkem „Hymzákem“ Novákem, nabízí dvě skladby, které jsou zhudebněním tvorby francouzského divadelníka Antonina Artauda, a několik písní, v nichž Radomil Uhlíř recituje obsáhlejší autorské poetické celky (vyčnívá zejména song Fresky: Praha letní). Také hudební doprovod má na tomto nosiči umírněnější charakter. Druhý disk, Stíny bojovníků, zachycuje kapelu v současném složení, se Zdeňkem Konopáskem, Janem Štolbou, Joe Karafiátem a Vladimírem Línkem. Jak vědí návštěvníci koncertů, hudba i slovo jsou zde již zcela improvizované a navozují téměř hypnotický zážitek. Na albu s přebalem založeným na grafickém listu Duch jachtaře najdeme též několik
textů a výtvarných děl Mistra U., což samo o sobě stojí za pozornost. V žádném případě neplatí, že by tvorba Kvartetu či Radomila Uhlíře byla obtížně stravitelná: naopak, máme před sebou jeden z nejoriginálnějších a současně i nejzábavnějších zjevů domácí hudební scény.

Vojtěch Varyš

Jazz se zaťatou pěstí

Když musí jít hudba ven

Digitalizace a rozvoj internetu zavedly do hry hudebního průmyslu další významné změny pravidel. Vedle lisovaných CD nosičů se na scéně etablovala tzv. samopal vydavatelství, přičemž nejdále to ve smyslu osvobození se od nákladů na výrobu finálního nosiče dotáhlo netlabelové hnutí. Muzika na netlabelech může být podobně jako CD prodávána, většinou je nicméně nabídnuta posluchačům ke stažení zdarma, za podmínek Creative Commons licence. Vydavatelství jsou tedy platformou, kde je hudba zproštěna finančního kalkulu a často zde můžeme objevit vzácné poklady. Na druhé straně jednoduchost vydávání zapleveluje scénu stovkami projektů, které by jinak neměly šanci uzřít světlo veřejného hudebního světa.

Virtuální křižovatka

Muteme Aleše Černého není jen obyčejný netlabel. Poprvé se tato značka dostala do povědomí posluchačů díky sérii koncertů Live Electronic Session, neboť přivezla do té doby zde neslyšené progresivisty, jako Tujiko Noriko, Fennesze, Jana Jelineka nebo tehdy ještě mainstreamem neobjeveného Apparata. To, že vedle promotérských aktivit vzniklo i vydavatelství, a navíc netové, není zas takové překvapení. Správné vydavatelství začíná svůj život kompilací a nejinak tomu bylo i v případě Muteme. Psal se listopad roku 2004 a fenomén netlabelů k nám konečně vstoupil skrze muteme.point.0 compilation. Ta obsahuje osm tracků a konečná stopáž čtyřicet minut je výslednou selekcí devíti hodin hudby, která byla k dispozici. Na řadu se dostali domácí zástupci (MMtm, Karaoke Tundra, Michal Mariánek), dvojice hudebníků z království vycházejícího slunce (Aoki Takamasa a Yoshihiro Hanno), drážďanský solitér Parmon či rakouský projekt Szely.
Instrumentální tracky reflektují tehdejší vedoucí úlohu laptopového kouzlení, ať již v pomalé hlukové, nebo click‘n’cut rovině.

Svým druhým releasem (toto slovo se na netové album, EP i singl hodí více než tradiční „deska“) se Muteme staví za domácí, pomalu se klubající naděje a jako první přichází na řadu dvojice Mateřídouška z Brna. Tereza Damcová a Jiří Suchánek hned napoprvé překvapují velice sofistikovaným projektem H(acker) God, který sami charakterizují jako „sonický koncept čerpající inspiraci od českého psychologa Stanislava Grofa a jeho teorie o bazálních perinatálních matricích“. Co si pod tím má posluchač představit? Očekávejte prudkou srážku s velmi ranými dětskými vzpomínkami, fantazií nemající hranice či doma zpívanými lidovkami v prudkém kontrastu se současnou experimentální elektronikou. Nahrávka je více než zdařilou pozvánkou na koncert, jejž lze brát jako průnik svébytné hudební performance a divadelního představení.

Dalším podpořeným umělcem je Petr Mareš neboli Prof. Neutrino, který si na rozdíl od Mateřídoušky vybrousil jméno již dříve, a to na svém dnes již umrtveném labelu Mufonic. Nová deska Cosmix Songs představuje Neutrina již plně odevzdaného náruči abstraktního instrumentálního hip-hopu (byť Karaoke Tundra často zachází ještě dále), prošpikovaného samply ze všech myslitelných směrů. A jako bonus na závěr hosté Floex, DJ Side nebo Němka AGF.

Asi největší překvapení přišlo před pár měsíci s příspěvkem do té doby neznámého rappera Peťo Tázoka. Ten se spojil s Karaoke Tundrou a spolu s ním vyprodukoval krátké EP VP84. Peťova fistule se s námi moc nemazlí a v krátkých črtách nahazuje před posluchače na stěnu smutné obrazy o městě z paralelního vesmíru, kde by „pes ľutoval skapať, keď vidí tu nudu, obyvatelia mestečka v začarovanom kruhu. Kde jedine kostolný zvon znači pohyb času, i keď ten tu nehrá rolu“, kde vládne skepse z neexistence pozitivní vyhlídky na budoucnost („sny sa neplnia, na to si zvykajme“), spojená s odmítnutím tradičních hodnot předchozích generací („sme spútaní tradíciou, až je to desné, jak včerajšok je dneškom zajtrajška, vždy presne to isté“). Zbývají pouze alkoholové sedánky s parťáky Laco Žralokem a Mariánem Balkánem. Troufám si tvrdit, že výstižnější reflexe současného česko-slovenského maloměsta neexistuje. Minutové tracky
končí přesně v době, kdy je řečeno vše podstatné. Velká naděje do budoucna!

Revoluce jménem MP3

Počátky činnosti dalšího významného českého netlabelu hledejme opět v roce 2004. Tehdy již měl Mickey Mouse tm, občanským jménem Tomáš Karásek, několik zářezů na dalším, dnes již neexistujícím vydavatelství Fatal Noise rec., ale na rozdíl od vinylu vsadil Surreal Madrid na netlabelovou MP3 platformu. Pravda, první release vyšel ještě jako „samopal“ na CD nosiči. Od té doby je ale vše na stránkách Surreal Madrid k dostání zdarma v MP3 formátu. Kromě MMtm stojí za labelem ještě na Ukrajině narozený a v Bratislavě žijící Viktor Tverdochlibov alias Karaoke Tundra. A právě dílka obou pánů tvoří obsah dalších čtyř releasů, pokaždé však v jiných formacích (MMtm i Tundra sólově, Surreal Madrid live a nakonec společné úsilí pod hlavičkou Karaoke Mouse) a s jiným zacílením.

Bloumáme tu v ambientních vodách, nasloucháme temnému dunění (MMtm), jsme uhranuti hip-hopem (Karaoke Tundra) – vše pak korunuje kolektivní EP Shanghai Reggae s remixy od DJ Side, Michala Mariánka nebo Watesina. Písničky pomalu se vyloupávající z pomačkané a zaprášené avantgardní slupky zastaví na sedmém albu vynikající Ukrajinka Zavoloka s exkluzivním singlem Nata, kombinujícím jako vždy drobné střípky akustické melodiky s hutným elektronickým fundamentem. Osmý release nepolevuje a dává šanci dalším nováčkům (Ceckj, Urbanfailure, Djet), kteří poslušně vplouvají do instrumentálních, experimentálně-elektronických vod a názorně předvádějí, že alternativně elektronická komunita v českých zemích i na Slovensku utěšeně roste a přináší své zralé plody. Poslední novinkou Surreal Madrid je remixové snažení nad miniaturami Peťo Tázoka z Muteme, a tím i důkaz, že vzácný duch spolupráce zde ještě existuje.

Netlabely se úspěšně zavedly na hudebním trhu jako pozoruhodná, čistě na uměleckou stránku orientovaná služba fanouškům „jiné“ muziky. Vždyť, jak mi nedávno řekl jeden hudebník: „Pokud se muzikou neživíš, není potřeba si nevydané nahrávky schovávat doma. Můžeme se o ně podělit s posluchači skrze netlabely.“ A tak ze současné krize profitují ti, kteří netvoří pouze s vidinou komerčních zisků. Dobrá zpráva, že?

Autor je šéfredaktor Radia Akropolis.

Red Road

Život v ulicích skotského Glasgow může být soukromou záležitostí lidí, kteří jej žijí, snad jen v jejich bláhové nevědomosti. Ve skutečnosti je každý z nich pod neustálým dohledem bezpečnostního kamerového systému CCTV. Kanceláře s desítkami televizních obrazovek mohou být prostorem ve znamení nudného stereotypu, stejně jako rajským příbytkem pro lačného voyeura. V jedné z nich se divák seznámí s Jackie (Kate Dickieová), ke které se jednoho dne skrze neostrý obraz vrátí bolest. Muž, jehož neměla už nikdy spatřit, vstoupil opět do jejího života. Nebo to byla ona, kdo si jej do života vpustil?

Vypravěčovo mlčení

Fabule snímku je prosta nápaditosti, ba je až pohříchu neoriginální. Žena ve středních letech vinou tragické nehody přijde o svoji rodinu a osud její ještě nezacelené, přesto již časem otupené rány otevře konfrontací s původcem její bolesti. Vnitřní boj o to, zda se mstít či odpustit, je nasnadě. Téma je to odvěké, v intencích příběhu Red Road ovšem nijak nově uchopené. Jednoduchá variace na téma odpuštění je však scénářem až do téměř samotného konce filmu úzkostlivě skrývána: implikovaný autor díla jako by nám nechtěl nic prozradit. Postavu Jackie zasazuje pouze do kulis prostředí. Místnosti plné obrazovek, skrze něž lze vidět svět „tam venku“ (nehostinné, zašedlé ulice Glasgow a epicentrum příběhu, gigantický věžák – ubytovna pro bývalé vězně). Divákovi není poskytnuta žádná informace o hrdince; její stáří tipujeme na střední věk, chybějící (či narušené?) rodinné zázemí pouze odhadujeme. Úvodní záběry nás znejistí, zda Jackie,
zaujatě sledující lidi na obrazovkách, nepatří mezi voyeury, či zda prostě ráda žije životy druhých. Při sledování obrazovek se usmívá, je napjatá, soustředěná.

Nejasná expozice končí po patnácti minutách, kdy kamera zdůrazní Jackiiny vyděšené oči. Na jedné z obrazovek spatří tvář muže, kterého poté začíná pomocí bezpečnostních kamer sledovat. Vodítkem nám je pouze novinový titulek, který nám k tváři neznámého muže podsouvá informaci, že byl kdysi odsouzen na deset let vězení. Útržkovité dialogy čas od času přinesou další možné cesty k nalezení klíče k fabuli (například fakt, že muž se jmenuje Clyde a byl z vězení propuštěn za dobré chování dříve). Z toho, co nám předkládá implikovaný autor, cítíme Jackiinu snahu dostat Clydea zpět do vězení. Ale proč?

Syžet filmu využívá prostoty děje ve svůj prospěch, Arnoldová tak z dramatu buduje thriller. Je si vědoma, kdy může „upustit“ další informaci a kdy pouze naznačovat, respektive znejisťovat. Jelikož záběry jsou v neustálém sepětí s hlavní postavou Jackie, navozují dojem subjektivního úhlu pohledu. Ztotožnění diváka s Jackie však není zcela možné, neboť jako odcizující prvek působí fakt, že divák toho o ní ví velmi málo a nezná konkrétní motivy jejího jednání. Tato oscilace mezi ztotožněním a nezúčastněním se stává dalším faktorem, který posiluje napětí snímku.

Kořeny stylu

Před dvanácti lety se pod manifest Dogma95 podepsali například režiséři Lars von Trier a Thomas Vinterberg. Ustanovili tím pravidla, která měla vést k jakémusi „očištění“ filmu, návratu k jednoduchosti. Na seznam více než padesáti snímků, vycházejících z Dogmy, navazuje i Andrea Arnoldová, byť s přísnými dogmaty nakládá poměrně volně. Skloubením formální prostoty manifestu s výše zmiňovaným syžetem (a fabulí) se filmařka pohybuje již v rovině jednoho z filmových žánrů (thriller), čímž jedno z pravidel („Žánrové filmy nejsou akceptovatelné“) nabourává. Jednoduchost se mění v cíleně strukturovaný děj. V manifestu najdeme i tuto pasáž: „…přísahám, že se zdržím toho, abych vytvořil ,dílo‘, neboť okamžik považuji za důležitější než celek…“ Z režijního a scenáristického přístupu Arnoldové však inklinaci k vytvoření „díla“ vycítit lze. V porovnání s Vinterbergovou Rodinnou oslavou,
prvním opusem v duchu Dogmy95, je zachycení okamžiku v Red Road přehlušeno zřetelnou promyšleností a manipulativně chtěným budováním divákova napětí.

Jako by autorka přistupovala k manifestu z opa čné strany. Zatímco v Rodinné oslavě byla forma díla absolutně podřízena silnému momentu, který se před divákem odehrával (téměř jako záznam skutečnosti), Arnoldová využívá dílčích tezí Dogmy95 pouze pro ozvláštnění formy, která s jejím syžetem vede k umocnění příběhu. Kamera zde není tím, co se podřizuje akci; daleko více je dbáno na její estetickou funkci. Dokladem toho budiž například scéna tance na večírku v Clydeově pokoji, která více než výpovědní hodnotou oplývá hodnotou estetickou: využívá barevného tónování, kombinace ostrých a rozostřených záběrů. Kompozicemi detailů Jackie a Clydea a jejich montáží do rytmu hudby de facto popírá ducha Dogmy95 a jeho podřízení se skutečnosti a pravdě.

Kde končí dogma

Slabinu filmu Red Road vidím rovněž v jeho rozkolísanosti. Děj, jak už bylo naznačeno výše, je natolik jednoduchý a nepůvodní, že přes všechnu snahu působí po chvíli dosti předvídatelně. Syžetem se autorka snaží budit především napětí, a je tak v rozkolu s příběhem – odpuštění nakonec ztrácí sílu a vyznívá pouze jako jakési morální vyústění detektivní linie. Vzniká tak nevyvážený hybrid, který je obyčejným, realisticky pojatým dramatem (thrillerem), odívajícím se do „artového“ obleku s dobře prodejnou značkou Dogma95. Kdyby se filmařka nebála uchopit prostou fabuli zcela neestetizovanými vyjadřovacími prostředky a bez dramaturgické hry s budováním napětí, poukázala by na všednost duševního (a duchovního) konfliktu ústředních postav. Právě ona všednost, a tedy fakt, že to, co se přihodilo v životě Jackie, se stává a bude stávat lidem v našem okolí, je přece samo o sobě velmi silnou látkou pro
film (vzpomeňme v této souvislosti třeba výtečné snímky bratří Dardenneových).

Arnoldová si toho snad ani nebyla vědoma, nebo se jen jednoduše nechala unést možností udělat z nosné látky vizuálně a dramaticky přitažlivé dílo. Doporučením jí mohlo být prohlášení z manifestu: „Mým nejvyšším cílem je vydolovat ze svých postav a prostředí pravdu. Přísahám, že se o to budu snažit všemi dostupnými prostředky a na úkor dobrého vkusu a estetických úvah. Tímto skládám svůj slib cudnosti.“

Autor je posluchač katedry divadelních, filmových a mediálních studií na UP v Olomouci.

Ahmadínežádova nadílka

Drama, které poslední dva týdny plnilo titulní stránky nejen britských novin, skončilo. Alespoň pro patnáct britských námořníků, kteří strávili 13 dní v Íránu jako zajatci Islámských revolučních gard. Íránský režim se rozhodl námořníky, kteří se před televizními kamerami přiznali k tomu, že vpluli do íránských vod, omilostnit. Mohl je prý spravedlivě odsoudit, ale nakonec jim dal svobodu. Podle prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda je to dárek Britům k svátku proroka Muhammada a také k nadcházející křesťanské oslavě Kristovy smrti na kříži.

Britové byli zadrženi v íránských výsostných vodách na severu Perského zálivu, tvrdí Íránci. Západ ale věří spíše Britům, kteří íránskou verzi příběhu odmítají a trvají na tom, že posádka dvou britských člunů byla unesena z iráckých vod při ústí hraniční řeky Šatt al-Arab, kde prováděli běžnou kontrolu indického plavidla.

Není jasné, zda bylo zadržení Britů akcí předem naplánovanou na nejvyšších místech, nebo šlo o iniciativu horlivých velitelů Islámských revolučních gard, kteří tak sledovali vlastní cíle. Je ale jisté, že se zajatí Evropané stali velmi cennou kořistí a Íránci nemohli odolat pokušení celou událost propagandisticky využít. Proto zajatce nečekalo rychlé propuštění jako britské námořníky zadržené při technicky velmi podobném incidentu, který se v hraničních vodách mezi Íránem a Irákem odehrál před třemi lety. Jenže doba je už prostě jiná. Prezidentem tenkrát nebyl Mahmúd Ahmadínežád. Teherán nečelil sankcím a rezolucím Rady bezpečnosti OSN požadujícím zastavení íránského jaderného programu a rostoucímu tlaku Západu. A Íránci se mohli spolehnout na podporu Ruska. To už neplatí. Teď Rusko dalo najevo, že se Írán musí podřídit požadavkům mezinárodního společenství a neriskovat kvůli svému jadernému programu otevřenou konfrontaci. Ta by totiž poškodila
především ruské zájmy v Íránu. Proto na Íránce tlačí vlastními prostředky. Rusové dokonce naznačili, že pokud Teherán nepřeruší obohacování uranu, nedočká se téměř dokončená jaderná elektrárna v Búšehru dodávek palivových tyčí z Ruska.

Íránci se cítí zrazeni a tlak mezinárodního společenství vnímají jako spiknutí západních mocností v čele s USA, jehož cílem je upřít Íránu jeho legitimní právo na atom. Konspiračním teoriím, které se po Íránu šíří, dále nahrávají i přelety amerických bezpilotních špionážních letounů nad íránským územím, zprávy o zběhnutí někdejšího náměstka ministra obrany Alího Askarího k západním tajným službám i zadržení pětice íránských diplomatů – podle USA agentů, kteří se podíleli na vyzbrojování militantů – v Iráku.

Íránská vláda tak nemusela veřejnost příliš přesvědčovat o tom, že v posledním incidentu šlo ze strany Britů o provokaci. Ani íránský tisk nepochyboval, že zadržení Britů bylo zcela legální a ospravedlnitelnou akcí a že zajatce je třeba postavit před soud. Tak zněl i hlas radikální teheránské ulice, která je stále oporou prezidenta. Nanejvýš prý měli být Britové vyměněni za Íránce zadržované v Iráku či jejich propuštění podmíněno zrušením sankcí, kterým Írán od konce loňského roku čelí. Obchod s rukojmími Íráncům vyšel již před šestadvaceti lety, kdy díky nim přinutili USA s nepřátelským porevolučním režimem vyjednávat.

Íránský prezident Ahmadínežád zřejmě v tomto kursu hodlal pokračovat. Doufá totiž, že mu silná slova, protizápadní rétorika a rozdmýchávání nacionálních vášní přinese ztracené body u veřejnosti, která cítí, že nedodržel své předvolební sliby. Zajatí Britové mu tedy spadli jako dar z nebe. Tentokrát si navíc jeho političtí rivalové nedovolili nic namítat a otevřeně tak zpochybňovat jeho pozici. Kritika se sice opět vynořila, ale nikoli na stránkách novin či na televizní obrazovce.

Ahmadínežád se ale nakonec nesvezl na vlně vzepjatých národních vášní. Spokojil se s tím, že ponížené Brity ukázal íránskému i mezinárodními publiku prostřednictvím televizních obrazovek. Pragmatici v íránském establishmentu si totiž zřejmě uvědomili, že pozice Íránu je dnes jiná než na počátku osmdesátých let. Tehdy Írán příliš přátel neměl, ropy vyvážel oproti dnešku pouhý zlomek a hospodářské sankce i válečné ztráty ruinovaly jeho ekonomiku. Na Írán tehdy útočil Irák a k obraně vlasti před nepřítelem se sjednotila celá země bez ohledu na politickou orientaci. Dnes je ale Írán rozdělen. Na bohaté a chudé, na privilegované a ty, kteří se cítí současným establishmentem opomenuti. Právě ti spolu s Ahmadínežádem často sní o návratu do vysněné idyly revolučních let. Spoléhají na to, že by se Írán před novou hrozbou či dokonce k obraně před novou agresí opět sjednotil. Proto stoupající napětí vítají a k propuštění rukojmích
se příliš neměli.

Třebaže Ahmadínežád nakonec neprosadil svou, i po propuštění zadržovaných námořníků se Írán cítí jako vítěz. Ukázal světu, že umí zasadit ránu velmoci. Pošramocená pověst země, která se uchyluje ke gangsterským metodám, ale Íráncům zůstává a šance na to, že své spory se Západem urovná nekonfliktně, se opět o trochu zmenšila.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Aktuální pád kultury

Aktuálně.cz byl původně relativně nízkorozpočtový projekt, ve kterém se počítalo s maximálně deseti lidmi. Mělo se jednat o seriózní protějšek k dalšímu produktu Centra – k bulvárnímu deníku Bleskově.cz, který si svůj vrchol popularity užil právě před spuštěním Aktuálně během vysílání první řady reality show VyVolení.

Dalo se tedy předpokládat, že společnost bude rozvíjet svůj úspěšný projekt, který bude vydělávat na seriózní a rozjíždějící se Aktuálně. Vše změnil příchod Romana Galla, jenž přesvědčil vedení firmy, že pokud zpravodajství, tak se vší parádou. V té době Gallo opouštěl Hospodářské noviny a spolu s ním na Centrum odešel základ nového týmu zpravodajství. Investice Centra byla značně navýšena a během krátké doby vznikl na pražském Smíchově moderní Newsroom, který počítal zhruba se 30–40 zaměstnanci včetně technické podpory. Zpravodajský tým je dnes asi dvojnásobný.

Jak bylo řečeno výše, Centrum vlastní bulvární stránky Bleskově.cz, které „dělá“ relativně malý, ale o to lépe sehraný tým. Zpravodajství tohoto typu má tedy portál pokryto, takže vznikla hypotéza, že by nová kulturní rubrika měla být něco jiného a měla by se zabývat tzv. vyšším uměním, ať už se jedná či nejedná o vyprázdněný termín.

Rubrika obsahovala šest podsekcí, z nichž jedna se sice jmenovala Celebrity, ale i ta měla být zaměřena na zprávy nebulvární s jasným zaměřením na kulturu, zbytek tohoto zpravodajství patřil do pole působnosti Bleskově. Obě zpravodajství měla od začátku zcela jinou cílovou skupinu, a proto se obsah měl překrývat maximálně v pěti až deseti procentech.

Kultura na Aktuálně proto začala razit utopickou vizi kulturního všeobjímajícího zpravodajství s ambicemi informovat o dění v regionech a zajímavých knihách. Záměr byl neopomíjet ani natolik menšinové žánry, jako je opera, balet či poezie. Nedílnou a nezbytnou součástí musel být také film, který je z hlediska návštěvnosti nepostradatelný.

Film, výtvarné umění a básně

Hned v prvních dnech na Aktuálně přibyla Irena Hejdová, jež je v kulturní sekci jediným člověkem, který zde působí po celou dobu trvání zpravodajství. Mladá a nadšená Hejdová (vystudovaná scenáristka) se cílevědomě vrhla do filmové kritiky a velmi záhy si vytvořila jak silnou skupinu příznivců, tak odpůrců a zařadila se díky podpoře značky Aktuálně.cz k nejčtenějším internetovým filmovým kritikům u nás. Oporu v oblasti výtvarného umění získalo Aktuálně také hned ze začátku v Radku Wohlmuthovi, který se ozval zcela náhodou, když viděl, že vzniklo nové médium, jež sekci výstavy plní pouze zprávami ČTK a nemá nikoho, kdo by o současném výtvarném dění mohl psát zasvěceně. Jeho komentářové pojetí bylo přesně to, co Aktuálně hledalo, a tak se jeho týdenní články staly důležitou oporou celé rubriky. I díky tomu přežil Wohlmuth se svými články postupnou změnu koncepce až do předminulého týdne.

Dlouho nepřežila ani rubrika Báseň týdne, ve které se podle původního plánu měli objevovat jak autoři zavedení, tak básnická omladina, která působí zejména na internetu. Poezie v kulturní rubrice byla jedním z kamenů původní koncepce a několik stovek čtenářů, kteří si báseň za týden přečetli, sice znamenalo velké úspěchy pro poezii, ale pro molocha zvaného Aktuálně bylo propadákem. Její místo bylo nahrazeno dalšími články o Madonně a o tom, že Robin Williams má zase potíže s pitím.

Nová koncepce – Češi přece nečtou!

Těžiště nového pojetí se začalo postupně rýsovat v článcích o filmech (převážně v režii Ireny Hejdové) a čím dál více ve zprávách o celebritách (alespoň že Aktuálně psalo o skutečných popových hvězdách a ne o tragice české „populární“ scény). Ostatní kultura začala být stále více opomíjena – nebyl na ni čas ani peníze.

Postupem času zcela vymizely články o opeře (které měly ještě menší čtenost než poezie), pomalu, ale jistě usínalo i publikování vlastních divadelních kritik. Nejcitelnější ze všeho byl však úbytek článků v sekci knihy, ve které se začaly objevovat články s neúprosnou pravidelností jednoho do týdne. Že by podle hesla Češi stejně nečtou dospělo vedení k tomu, že rubriku není potřeba plnit? Zajímavá situace také nastává při srovnání s Bleskově.cz. Obsah sice stále není stejný, ale podíl zpráv, které se objevují na obou sesterských médiích, povážlivě roste, snad jen s tím rozdílem, že na Bleskově jsou zprávy ze světa celebrit dynamicky kráceny na dřeň a objevují se dříve. Cílová skupina obou médií je sice různá, ale obsah se začíná podobat víc a víc.

Přichází Showbizz!

Úpadek kulturní rubriky je snad ospravedlnitelný novým projektem, který se rozhodlo vedení firmy spustit. Label s názvem Showbizz má být zaměřen na –náctileté čtenáře a má obsáhnout všechno, po čem mladí prahnou. Má ambice takříkajíc držet prst na tepu dění a stát se magazínem, který centru do té doby chyběl.

Chyběl skutečně? Jediné, co bylo v jeho náplni nové, byly články o počítačových hrách. Stačil ale tento jediný segment k tomu, aby kolem něj byl vytvořen celý nový webový časopis? Možná by byl, kdyby se o projekt staral tým lidí, který nemá na starosti nic jiného a hlavně je v problematice doma.

Centrum však pověřilo realizací Showbizzu tým kulturní rubriky, která stěží zvládala pokrýt všechny své sekce, natož aby utáhla s malou posilou podobný projekt. V kulturní rubrice se objevuje stále méně článků, část z nich je navíc převáděna do Showbizzu, který je se slávou konečně spuštěn.

Rozpaky nad podivným designem se rozpouštějí v komerčním úspěchu – nový web má denní návštěvnost kolem patnácti tisíc uživatelů. Tento stav však netrvá dlouho a Showbizz padá záhy zhruba na polovinu svého počátečního rance přístupů. Tým kultury se nadále plácá mezi Aktuálně a Showbizzem, který snad nemohl být nastaven nešťastněji.

Jako by se jednalo o výstřel naslepo, míří nový projekt přesně mezi čtenáře Aktuálně a Bleskově. Vzhledem k tomu, že Aktuálně se v kultuře už delší dobu nemohlo rozhodnout, kterým směrem se vlastně vydat, působí nový web poněkud tragikomicky. Dojem jen dotvářejí pologramotné články o počítačových hrách, které jako by byly psány přímo někým z cílové skupiny magazínu.

Redakce boj mezi mlýnskými kameny vydržela asi půl roku, kdy už se na kultuře dají číst pouze články o filmech a filmových cenách a tu a tam článek o umění. S prvním dubnem přichází žertík nejskvělejší – kultura na Aktuálně přestává existovat. Po kliknutí na sekci se čtenář propadá do sedmého kruhu pekelného – do Showbizzu. Vedení Aktuálně si pomohlo mrtvým projektem, bohužel mu nedochází základní fakt: Showbizz rozhodně není kultura.

Společně se zrušením kulturní rubriky ale mohly být odepsány všechny nepodstatné (rozumějme nekomerční) projekty. Autoři píšící o umění, o divadle či – nyní již zcela výjimečně – o knihách se o změně dozvídají, tak jak je na Aktuálně dobrým zvykem, až když je po všem a vše je nezvratně zrušeno.

Na vývoji kulturní rubriky Aktuálně můžeme transparentně doložit vývoj celé české kultury posledních let na relativně malém časovém úseku roku a půl. Jen na Aktuálně zvládli kulturu pohřbít desetkrát rychleji, než se to podařilo celé společnosti.

Autor je blogger, působil v Aktuálně.cz.

Dejte je krajům

Naprosto zásadním problémem středních a menších neziskových organizací je časově nevyrovnané, nepravidelné financování jejich činnosti. Státní úředníci či úředníci krajských samospráv sice nezřídka uznale pokyvují hlavami nad výsledky, jichž neziskovky dosahují, organizace na svou činnost potřebné dotace dostanou; protože však jde o dotace na programy s délkou trvání omezenou obvykle na jeden rozpočtový rok, nejsou už v lednu organizaci na nic a její pracovníci se ocitnou de facto na dlažbě. V mnoha organizacích to řeší tak, že se jejich zaměstnanci začátkem roku přihlásí jako uchazeči o zaměstnání na úřadech práce. Obě strany – lidé z NNO i lidé s razítky – však vědí, že jde o periodický jev, který po několika měsících (!) pomine a bude se opakovat zase až začátkem dalšího roku. Mezitím neziskovky dostanou nějaké ty peníze. Obvykle je to méně, než ve svých grantových žádostech požadovaly, ale při nejhorším se
z toho dá nějak vyjít.

Štěstí mají ty neziskové organizace, jimž se podaří dosáhnout na peníze z unijních programů, jež jsou i víceleté. Organizace tak získá určitou míru jistoty. Byť dotace vyúčtovává průběžně, nemusí mít při respektování smluv obavy z toho, že její práce skončí někde na cestě, protože finance dojdou.

Takový styl práce si sotva někdo z běžné rozpočtové nebo příspěvkové organizace umí představit. Těžko by bylo i takovému úředníkovi, který by dostával svou mzdu ze zmíněného kýženého unijního programu. Ten je totiž obvykle financován jen (kupříkladu) do 90 % své výše a zbytek rozpočtovaných peněz dostane organizace až po konečném vyúčtování.

Neziskové organizace to nutí k tomu, aby některé své služby zpoplatnily. Mohou to udělat samozřejmě jen v rámci své tzv. doplňkové hospodářské činnosti, která nesmí získat dominantní charakter, a jejíž výnos je použit ke snížení rozpočtového schodku v organizaci samotné. Možnosti NNO jsou v tomto směru samozřejmě omezené, nadto se uživatelé služeb neziskových organizací podivují nad tím, když po nich pracovník NNO něco chce. Je tomu tak přesto, že zpoplatňují jen služby určené komerčním subjektům, například přednášky pro firmy. „Vždyť jste přece nezisková organizace?“ zdvihají obočí ředitelé a jednatelé. Dobře zajištění hospodářští pracovníci firem se evidentně domnívají, že NNO si ze svých dotací mohou žít nad poměry. Opak je bohužel pravda. A do jisté míry za to mohou i neziskovky samotné.

Založit občanské sdružení je ohromně snadné. Stačí, když manželka přivede rodinného přítele, s respektem ke vzorovým stanovám sepíší ti tři stanovy vlastní, a sdružení, třeba s názvem Veselá trojka, už je na světě. Se získáním peněz už je to podstatně problematičtější. Doba, kdy dostal prakticky každý, kdo použil vhodných argumentů, je pryč. Neziskový sektor se z plenek přesunul do puberty a pomalu dospívá. Do značné míry se sjednotily procesy hodnocení grantových žádostí, je při něm používán objektivnější bodový systém, přihlíží se k dosavadním výsledkům žadatelů. Protože zkvalitnění výběru projektů přináší na konci procesu i peníze, je pochopitelná snaha některých subjektů „transformovat“ přinejmenším část své činnosti tak, aby na tyto peníze měly možnost dosáhnout, staly se „oprávněnými žadateli“. Mezi žadateli o dotace se tak objevují neziskovky, které působí v prostorách vzdělávacích institucí či různých soukromých zařízení poskytujících
rozličné sociální a jiné služby. Mají za sebou jejich profesionální zázemí, peníze od „mateřského“ subjektu a NNO vzniklým takříkajíc na zelené louce mohou konkurovat více než úspěšně. A také se tak děje; jejich zaměstnanci de facto pracují pro „matku“ organizaci, ta do „své“ neziskovky uleje „sponzorské“ peníze a neziskovka se mamince může odvděčit tím, že pro ni s profesionální rétorikou a dokonale zvládnutým know–how získá korunky od státu.

Jiným typem NNO jsou tzv. kontraneziskovky. Jejich vznik nejčastěji vyvolává nemilovaný úspěch neziskovky protivné, jíž se daří dosahovat cílů a výsledků, o něž protistrana nestojí. Mj. to dokumentuje úroveň vlivu neziskového sektoru. Klasickým příkladem jsou Jihočeské matky na straně jedné a Jihočeští taťkové na straně druhé. Nejde o to, že by se mamky s taťky neměli na jihu Čech rádi, ale o to, že mamky Temelín nechtějí a jejich hlas je léta slyšet. U taťků tomu bylo naopak. Problém byl v tom, že k podpoře svého stanoviska neměli taťkové dlouho potřebnou instituci. Nyní ji mají a mohou pro ni získávat peníze, například i formou darů z podnikatelské sféry.

Neziskovek je v české kotlině zajisté množství větší než malé. Hodnotit jejich činnost zcela objektivně nelze, jsou malé neziskovky, jejichž členové a zaměstnanci dělají svou práci jako poslání a pracují se zanícením, stejně tak to ovšem platí u NNO, jejichž činnost se co do struktury a stylu práce přiblížila velkým organizacím. Jisté je, že objektivitě hodnocení neziskovek (a s ním spojenému přidělování dotací) rozhodně neprospívá, když tak činí sbor úředníků na centrálních institucích. Ten je soudí jen na základě předložených papírů a do přímého kontaktu s nimi v podstatě nepřijde. Referenti v krajích znají praktické výsledky neziskových organizací v oblasti své působnosti nepoměrně lépe a detailněji, z vlastní zkušenosti dovedou vyhodnotit i potřebnost či nepotřebnost poskytovaných služeb, posoudit jejich efektivitu.

Přestože je tendence přesouvat přidělování dotací v sociální sféře na kraje zjevná, dosavadní systém „venkovské“ neziskovky působící mimo tuto sféru diskriminuje, mnohé z nich pochybují i o regulérnosti rozhodovacího procesu. Pozitivním momentem je posun, k němuž dochází v důsledku postupného zavádění zásad zákona o sociálních službách a tvořících se komunitních plánů na úrovni obcí a krajů. Kraje by posléze měly dobře znát sociální potřeby obyvatel, kteří na jejich plochách žijí. Sumarizovat je na centrální úrovni a rozdělit balíky peněz na kraje s tím, aby s nimi hospodařily s vědomím dobrých hospodářů, může znamenat výrazné zlepšení poměrů a omezení snahy vyhovět všem, kteří splní formální kritéria, bez ohledu na skutečné potřeby a absorbční kapacitu oblastí.

Autor je novinář.

Falešné nevládky

Navzdory své křehké pozici mezi donátory, veřejností a strukturami, které se pokoušejí ovlivnit, mají nevládky zároveň i velkou symbolickou moc. Zejména v pořadech na ČT 2 vystupují členové různých občanských sdružení a nevládních organizací ve dvojí roli: jednak v roli nezávislých expertů a současně také bojovníků za správnou věc. Při optimálních podmínkách se dokonce mohou stát hlavními hrdiny dramatického kusu o souboji dobra se zlem. A přestože často připomínají rytíře smutné postavy, válčící proti chladicím věžím za návrat svých oblíbených větrných mlýnů, poselství televizních příběhů bývá zakódováno jednoznačně: pokud má dojít k happy endu, dovedou nás k němu právě zástupci nevládek.

Ve světě zkorumpovaných politiků, dopravních nehod a prohraných arbitráží představují nevládní organizace asi opravdu jedno z posledních světel naděje, které po krachu slibovaných světlých zítřků ještě veřejnosti svítí. Kdo těm světlům ale proplácí účty za elektřinu? ČEZ?

Případ dvou jihočeských ekologických sdružení je ilustrativní ukázkou toho, jak propletenec vztahů mezi sponzory, nevládkami, „zlými“ korporacemi a médii funguje. Jihočeské matky vznikly na přelomu osmdesátých a devadesátých let jako neformální občanské sdružení zabývající se životním prostředím a odmítající jadernou energetiku. Zejména pak ve formě Temelína, jehož dostavbu se snažily zastavit. Nezdařilo se, a v roce 1999 naopak vznikla – původně prý jako recese – projaderná ekologická organizace Jihočeští taťkové. Tedy jakási „mužsky racionální“ protiváha „žensky emocionálních“ Jihočeských matek.

Na svých internetových stránkách taťkové vysvětlují, proč nejsou „otcové“, ale právě „taťkové“ – prý kvůli dětem: „Když po vás doma něco vaše děti chtějí, oslovují vás otče? Myslím, že častější je ,taťko’. A především na našich dětech bude soud, co jsme udělali pro to, aby se jim lépe dýchalo a žilo na této (zatím) modré planetě.“ Zároveň ale není možné si nevšimnout, že volbou svého jména celou jihočeskou ekologickou „rodinku“ shazují. Když se vysloví slovo „matky“, zní to důstojně a má to morální apel. Vedle taťků je to ale jedna velká legrace. Nebo: byla by to legrace, kdyby nešlo o investici v řádech miliard.

O prostavěných miliardách a svých vlastních zájmech ovšem taťkové nemluví. Zmiňují naopak „napjatou situaci“, která kolem dostavby Temelína panovala, a také to, že organizaci založili především kvůli médiím: jejich „soukromé názory“ na „nepravdivé zprávy a informace vytržené ze souvislostí“ noviny opomíjely – ovšem jako sdružení s veselým jménem měli náhle dveře k tisku i k televizi otevřené. Pokud nám ale někdo prozradí, že taťkové jsou mimochodem také zaměstnanci Temelína, jejich potřeba ventilovat své soukromé názory v napjaté situaci se ihned vyjeví v poněkud jiném světle. Nezávislí experti, bojovníci proti nepravdivým zprávám, zaměstnanci strachující se o práci – nebo dokonce placení agenti ČEZ?

Jihočeské matky volbou svého názvu naznačují pro změnu mateřskou zodpovědnost o environmentální blaho jižních Čech – ale co jejich pověstní a dnes již mediálně provaření rakouští sponzoři? Nehalí se také zde do vznešených ideálů nízké materiální zájmy? A pokud vezmeme v úvahu matky i taťky dohromady: jak poznat, která strana má vlastně pravdu? Žádná, protože někým placení jsou všichni? Matky, protože jsou svou nechutí k Temelínu někomu jaksi sympatičtější, nebo taťkové se svou chlapskou racionalitou a ironií? Nebo mají obě strany kus pravdy? Každopádně mají taťkové jednu zásluhu: matky už vedle nich nelze brát tak úplně vážně.

Lidé se v podobných sporech obvykle rozhodují na základě již utvořených názorů a sympatií, nevládky však obecně mají mnohem lepší pověst, a tudíž i výchozí pozici než jejich protivníci z korporátní sféry. Mít na své straně jinou, „spřátelenou“ nevládku je proto v boji o veřejný diskurs pro ohroženou firmu nezanedbatelná výhoda. V našem případě je možné o skutečných motivech Jihočeských taťků dlouho přemýšlet, jisté však je, že na rozdíl od Jihočeských matek majiteli Temelína určitě nevadí.

V ještě vyspělejších zemích, než je Česká republika, dovedly některé korporace „práci“ s nevládními organizacemi ke svérázné dokonalosti: svými penězi si vhodnou nevládku jednoduše vypěstují. Stránky eulobbyaward.org uvádějí obzvlášť vypečené případy. Například minulý ročník této svérázné soutěže vyhrála „Kampaň za kreativitu“ (C4C, Campaign for Creativity), reprezentující údajně umělce, programátory a designéry. Ve skutečnosti šlo ale o výtvor PR agentury, zaplacený z peněz gigantů typu Microsoftu a vytvořený za účelem prolobbovat v Bruselu softwarové zákony amerického střihu.

Nakonec pak není třeba „nepřátelské“ nevládky umlčet – stačí vyčerpat je v nikam nevedoucí „diskusi“. Když se na televizní obrazovce sejdou dva ušlechtilí Mirkové Dušínové a každý z nich hájí naprosto protichůdné stanovisko, diváci začnou váhat. A váhající lidé obvykle nejsou nebezpeční, nepodepisují petice a ani se osobně neangažují. Na „korporátní nevládky“ typu C4C to občas může prasknout, ale i jejich nezávislejší protivníci musí z něčeho žít. Takže nakonec je možné nějak „odhalit“ úplně každého.

Podobné odhalování může nebo nemusí pročistit seznam legitimních aktérů diskuse. Bohužel téměř nikdy nevede ale k odhalení kvality argumentů.

Autor je doktorand oboru mediální studia na FSS MU.

Finanční kolotoč

Když v roce 2000 zajistil tehdejší zmocněnec vlády pro lidská práva Petr Uhl ve státním rozpočtu 20 milionů korun na romskou integraci, stěží tušil, jaký kolotoč roztočil. O výši částky nešlo, štědrý bonviván Miloš Zeman by i na žádost o uvolnění částky několikanásobné do kapitoly VPS (všeobecné pokladní správy) jistě kývl. Do té doby žádná specificky „romská“ položka neexistovala, krom pravidelných dotací romského národnostního tisku, záhadné podpory romských podnikatelů ze strany ministerstva práce a sociálních věcí a dotací na kulturní, vzdělávací a volnočasové aktivity ze strany ministerstev kultury a školství.

Krásná doba počátku

Petr Uhl vytvářel vládní koncepci integrace romské, jejímž základem byla podpora etnoemancipačního úsilí, které mělo vytvořit z Romů národ. Vlajková loď neziskového sektoru zvedla prapor s heslem „Romové pomáhají Romům“ a začala koncipovat program terénní sociální práce, tedy přímé sociální práce v různých uličkách a domech hrůzy, pro které se časem vžil název ghetta, odborně pak sociálně vyloučené lokality. Zeď v Matiční se tyčila ve všech světových médiích tak, že zastiňovala africké bantustany, Kanada nám zavedla víza a v hrabství Kent působili mezi romskými žadateli o azyl čeští sociální pracovníci, financovaní z peněz Evropské komise (program PHARE). Byla to krásná doba počátku tisíciletí, ve které již byly zakódovány všechny rozpory, vyhřezávající na povrch při každém mediálním tanci kolem vystěhovávání dlužníků nájemného, tedy novotvarem „neplatičů“, skinheadského násilí, prasečáku v Letech a azylových
cest Romů od sladké Francie až po Nový Zéland.

Tehdejší vládní Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity musela rozdělit peníze, jež byly schovány v položce rozpočtu. Nabízelo se samozřejmě řešení naporcovat peníze romským sdružením na jejich činnost, a také se tak zpočátku z větší části událo. V každém tehdejším okrese jich bylo několik a všechny chtěly peníze na kroužky pro děti, pořádání festiválků a romské miss. Objevily se návrhy postavit různé památníky, natočit filmy, založit divadla, obnovit romská řemesla a dokonce i uspořádat pořádnou romskou svatbu. Řevnivost byla velká a začal se řešit kulatý čtverec, kdo je opravdu Rom a které sdružení je to skutečně romské… Jako tehdejší výkonný místopředseda Meziresortní komise jsem vylobboval několik milionů na program sociální práce při tehdejších okresních úřadech, po jejich zrušení pak městech a obcích. Také se podařilo vytvořit program finanční podpory romským středoškolákům. Oba programy pak každoročně expandovaly.
V roce 2002 však vzrostl počet Romů žádajících o azyl v Británii natolik, že nám opětovně hrozilo uvalení víz. Navíc byl skinheadem zabit další Rom, pan Absolon. Na krizovém zasedání bylo poté vládě doporučeno vytvořit nové těleso – Agenturu, nahrazující doposud málo funkční roztříštěná opatření jejich ujednocením a zacílením v několika pilotních programech. Inspirací bylo Španělsko, kam jsem onoho roku podnikl s kolegy studijní cestu. S návrhem zřízení Agenury pak vláda poslala nového zmocněnce pro lidská práva Jana Jařaba do háje. Zvláště se o to zasloužil tehdejší ministr Vladimír Mlynář, někdejší bojovník s prasaty v Letech. Uvolnila však dalších 30 milionů korun na dotační programy, o kterých již tehdy mnozí dobře věděli, že z velké části nefungují a sociálnímu propadu mnohých Romů nezabrání. Myšlenka Agentury se stala evergreenem, opakovaným dalšími zmocněnci vlády a ministry a ministryněmi. Spíše šlo ale o jakýsi
mediální balónek, vytvářející dojem, že se na něčem pracuje a něco se děje.

Co se však dále všechno událo od mytického roku 2000?

Údělná knížectví

Romské nevládky početně rostly a rozmnožovaly se dělením. V některých krajích v podstatě kopírovaly rozdělení do velkorodin. Zrušením okresních úřadů byla fakticky zničena státní správa a republika byla rozdělena na čtrnáct údělných knížectví. Ústřední vláda tak ztratila schopnost více ovlivňovat situaci v obcích a městech. Vlajková loď neziskového sektoru stáhla prapor s heslem „Romové pomáhají Romům“, protože v kruté praxi zjistila, že etnicita poskytovatele sociálních služeb vůbec není rozhodujícím faktorem a v některých případech je tomu právě naopak. Romská sdružení však začala více a více usilovat, aby byla právě ona delegovány shůry (bezmocnou vládou? údělným krajským knížetem?) k výkonu „integrace Romů“ či k boji se sociálním vyloučením, jak se procesu začalo říkat. Vystěhovávání neplatičů vzrůstalo úměrně s privatizací bytového fondu. Česká republika vstoupila do EU a s ní
i Slovensko a romský sídelní komplex Luník IX. Krátce poté vstoupilo do EU rovněž Rumunsko a Bulharsko a s nimi několik milionů Romů. Evropská unie jako značka kvality byla vyprázdněna. Hlavní impuls k aktivitám z vládní úrovně přestal působit. Ministerstvo práce a sociálních věcí však začalo distribuovat peníze z Evropského sociálního fondu, jehož možnosti jdou do stamilionů a miliard. K důvodnému čerpání v dalším období však bylo třeba zjistit, kolik že těch sociálně vyloučených Romů a lokalit vlastně je.

Levně zpracovaná analýza

Ministerstvem objednaná analýza přišla v roce 2006 s počtem 330 sociálně vyloučených lokalit obývaných asi osmdesáti tisíci sociálně vyloučenými dušemi. Z oněch napočítaných lokalit údajně většina vznikla v posledních deseti letech. Nikdo si však nepoložil otázku, kolik jich v onom období zaniklo, ani podle jakých kritérií byla napočítána suma sociálně vyloučených těl. Koneckonců, celorepubliková analýza byla vypracována za 1,8 milionu korun, což je suma, jakou zadávají k vypracování analýz větší města. Velikost této sumy je nepochopitelná vzhledem k složitosti a obsáhlosti problému, na který byla určena. Analýza měla rovněž podat přehled o absorpční schopnosti subjektů působících v oblasti „předcházení sociálního vyloučení“. Míněna je tím schopnost nevládních neziskových organizací čerpat finance na programy ze zmíněného Evropského sociálního fondu. Analýza však krom vágních doporučení žádné konkrétní straně absorpční
kapacity nepřinesla. Nejedná se totiž o kapacitu pracovat s lidmi, ale o kapacitu čerpat, což znamená především administrovat, čili vykazovat činnost. Odhadem zabere administrování, tj. vykazování činností a užití peněz, pracovníkům organizací asi 60 % pracovního času. Činnost samotná je až někde v druhé či třetí řadě důležitosti.

Novinář Pavel Máša uveřejnil v Lidových novinách článek pojednávající (mimo jiné) o zvratu z romantického pohledu na Romy a jejich národní emancipaci, zosobněného romistkou Milenou Hübschmannovou a také koncepcemi Petra Uhla, k odbornictví, jež se prezentuje málo srozumitelným jazykem politické korektnosti (Dost pokrytectví vůči Romům!, LN 4. 3. 2006). Táže se, kolik metodologických obratů nás ještě čeká. Dovoluji si na tuto publicistickou otázku odpovědět: čeká nás jich tolik, kolik má kruh hran. Dokud budeme mít za to, že nevládní neziskové organizace mohou nést tíhu integrace sociálně zdevastovaných romských rodin (zdevastovaných hlavně již několikagenerační nezaměstnaností), že peníze na projekty, jejichž realizátoři, i při veškeré dobré snaze, musí víc času a energie napřít na vykazování činnosti než na činnost samu, dokud budeme očekávat od „síťování“ mezi organizacemi, že budou schopny nabídnout obcím řešení pouhopouhým poradenstvím
a ne investiční pobídkou – nic se nezmění. Stát nechal obcím na starosti integraci „Romů“, aniž by jim blíže osvětlil, kdo to vlastně má být, a aniž by jim dal nástroj, jak pracovat s etnickou skupinou, imigrující v posledních desetiletích z chatrčových osad na Slovensku. V praktických záležitostech se přece nejedná o žádné tajemné etnorevitalizační procesy, ale o pravidla soužití, o jejich vymahatelnost.

Autor byl v letech 2000–2003 ředitelem kanceláře Rady vlády pro záležitosti romské komunity a působí v brněnském pracovišti Socioklubu.

Humanita jako profese

Zatím u nás neexistují průzkumy, které by zjišťovaly motivaci lidí odjíždějících pomáhat: z nahodilých rozhovorů ale vyplývá, že dnes jde u velké části z nich o touhu poznat svět, vidět nové věci, získat zkušenosti. Na rozdíl od jezuitů můžou počítat s tím, že si vydělají nějaké peníze – vzhledem k minimálním výdajům se dá ušetřit dvacet až čtyřicet tisíc měsíčně. Stejně jako jezuité dnes české nevládky řeší i to, jak se o své misionáře postarat po návratu. Zatímco jezuité si vytvořili propracovaný systém, který dával řeholníkům-misionářům doživotní jistoty, u novodobých humanitárních organizací se v posledních letech spíše přirozeně než z plánovitého úmyslu vytvořil přístup, kdy se osvědčení pracovníci nechávají opakovaně najímat, a dokud je to nepřestane bavit nebo jim zdraví dovolí, rotují po misích na celém světě.

Polovina chce ven znova

„V případě jezuitů, ale i dominikánů nebo františkánů to byly organizačně velmi náročné akce. Vypravit loď, sehnat lidi, peníze,“ říká církevní historik Jaroslav Šebek. Do divokých, neprobádaných krajů vyjížděli většinou řeholníci kovaní několika lety pobytu v klášteře, výjimečně kněží mimo řád. Poslání misijníka bylo na celý život, bohužel i proto, že v rizikovém prostředí dlouho nepřežil. Buď ho sklátily nemoci, nebo domorodci. Kdo se ale dočkal konce svého poslaní, o toho se řád postaral a mohl v klidu dožít v klášteře ve své původní vlasti.

Dnešní humanitární organizace žádné klášterní rezervy nemají. Charakter profesí se ale od 18. století příliš nezměnil, stejně jako tehdy jsou potřeba rázní a komunikativní manažeři se smyslem pro dobrodružství, nebo pedagogové či technici, ovládající pokud možno co nejvíce jazyků. Skutečná esa se ale o tuto práci nehlásí, a tak se většinou hledá kompromis: více či méně schopný člověk, ochotný odjet na půl druhého roku za nepříliš vysoký plat zachraňovat svět. Samostatnou kapitolou pak jsou specializované profese, například stavební inženýři nebo lékaři. S problémy sehnat lidi se potýká každá z nevládních organizací ve světě i v Česku. Organizace Člověk v tísni kvůli tomu zřídila funkci personalisty, který shromažďuje životopisy a vybírá vhodné adepty. Ochotných (a všeho schopných) je dost, statistiky českých humanitárních organizací vypovídají o tom, že výběrem projde přibližně jeden z dvaceti zájemců.

Jak to vypadá? Každá organizace si ho dělá po svém, hlavně požaduje manažerské schopnosti, jazyk (angličtinu a místní; v českých podmínkách je výhodou ruština) a psychickou odolnost. Pro Českou katolickou charitu je dělají armádní psychologové podle vojenských kritérií. Člověk v tísni pořádá třídenní soustředění, kde adepty vytřídí mimo jiné i při bojových hrách, jako například pátrání po šéfovi mise, kterého unesli povstalci.

Tyto věci ovšem nemusí absolvovat ti, kdo už na nějaké misi byli. Právě předchozí zkušenosti mají při výběru zásadní váhu, a tady se už dostáváme k současné podobě misionářství. „Asi dva měsíce před koncem se každého ptáme, jestli chce dál pokračovat. Pokud ano, už pro něj hledáme místo,“ říká personalistka organizace Člověk v tísni Iva Poliačiková. O další práci v zahraničí projeví zájem zhruba polovina lidí, problém je, že se ji nedaří sehnat hned. „Musí si dát pár měsíců distanc, než se něco najde,“ říká Poliačiková.

Pokud má zdravotní problémy, Člověk v tísni doporučí lékaře. Když zmešká daně, je k dispozici daňový poradce, v mezidobí ale nemůže počítat s platem. Veteráni tak v mnoha případech raději volí odjezd na další misi, organizace po osvědčených lidech sáhne s radostí. V Česku se za několik let intenzivní humanitární činnosti vytvořila skupinka asi deseti až dvaceti lidí, kteří točí mise pravidelně, v některých případech i s partnery a dětmi. Jiní začali v zemích třetího světa pracovat pro mezinárodní organizace, jako OSN, EU či OBSE. Zajímavé bude sledovat, kolik jich vydrží, zda se i v Česku vytváří skupina „profesionálních humanitárců“.

Pomoz si, jak umíš

„Seženeme místo i tomu, kdo chce zůstat v pražském ústředí,“ říká Poliačiková. Několik lidí se chytilo v oddělení humanitární a rozvojové spolupráce. Pracují jako takzvaní desk officeři, tedy koordinátoři misí z Česka, mají za úkol dolaďovat projekty, komunikovat z českými donory a zajišťovat pro mise veškerý servis. Bývalí misijníci pracují také pro sekci lidských práv, dokumentární festival Jeden svět a v jednom případě i pro pedagogické programy Varianty. „Zájem o Prahu ale moc velký není, lidi jdou raději jinam,“ dodává Poliačiková. Důvod je prostý – peníze. V ústředí se nástupní plat pohybuje kolem dvaceti tisíc, ve většině případů méně, než by si navrátilci vydělali ve své profesi jinde.

„Každému, kdo venku pracoval dobře, nabídneme místo doma. Ale oproti jiným nevládkám je naše česká struktura hodně početná, takže míst máme dost,“ říká Jakub Dvořáček z České katolické charity. Podle něj ale není o uplatnění doma velký zájem, z podobných důvodů jako u Člověka tísni: nízké platy a navíc nepříliš zajímavá práce.

Před pěti, ale ještě třemi lety přitom taková starost samozřejmostí nebyla. Nástupní a výpovědní datum se zpravidla krylo s daty výjezdu. Člověk ze sebe sice vydal maximální výkon, co bude potom, sice vedení organizace zajímalo, systém by se v tom ale hledal jen velmi těžko. „Reagovali jsme tak na připomínky, že se o navrátilce nestaráme,“ dodává Poliačiková.

Přitom u zahraničních organizací není taková starostlivost zdaleka obvyklá. „Bereme dobrovolníky na tří-, šesti- nebo devítiměsíční kontrakty. Pak se jich ptáme, jestli mají zájem pokračovat. Co dělají mezi tím, záleží na nich, my je neplatíme,“ říká Lubica Ďuricová z české pobočky mezinárodní organizace Lékaři bez hranic (MSF). Pokud chtějí získat místo v ústředí, musí absolvovat standardní výběrové řízení. Zkušenost z venku tu může být výhodou, žádné jiné úlevy ale nepřicházejí v úvahu. Kancelář, která je odnoží rakouské buňky MSF, tu je hlavně kvůli náborů personálu, i tak prestižní značka jako MSF se totiž potýká s nedostatkem lékařů, zdravotníků i logistiků.

„Není to ideální, ale práce venku je zajímavá,“ říká lékař Oliver Šafránek, který pro MSF léčil tuberkulózu v Africe i Střední Asii. Mladý internista se sice dostane k zajímavým případům, jeho faktická praxe ale stojí. V českých podmínkách využije znalost lepry nebo afrických kožních parazitů opravdu jen výjimečně. Málokterý lékař tak dokáže jezdit po misích víc než pět let.

Systémem „kontrakt a na shledanou příště“ pracují na západ od našich hranic téměř všechny nevládní organizace. Francouzská katolická charita či Mezinárodní červený kříž zase téměř z poloviny využívají dobrovolníky, kterým dávají jen kapesné. Zájem přesto daleko převyšuje nabídku dobrovolnických míst. Lidi, kteří se o práci ucházejí, lze rozdělit do několika kategorií: padesátníci toužící po změně, nadšení absolventi škol, vysloužilí vojáci (i veteráni cizinecké legie), zdravotníci se zájmem o dobrodružství, náboženští aktivisté… Jednu z početných skupin tvoří věční veteráni, protloukající od kontraktu ke kontraktu. Produkt moderního misionářství, bez kterého se ale mezinárodní organizace těžko obejdou.

Autor je reportér České televize.

Máte názor na umění? Styďte se!

Omezení lidského intelektu

Největší bohatství Juliana L. Simona, „zásadní světové dílo odhalující ekologické mýty“ (jak řekl Ivan Brezina při slavnostní prezentaci knihy), bývá označováno za bibli enviroskeptiků. Přirovnání k bibli sedí. I proto, že se skládá vlastně z více, tematicky často volně pospojovaných textů, lišících se někdy i žánrově. Ty vznikaly postupně a průběžně byly přepracovávány a doplňovány. Prvotním impulsem vzniku tohoto díla byla snaha dokázat nesmyslnost katastrofických předpovědí ohledně hrozícího přelidnění. Postupem času ale nabyla vrchu obdobná snaha ukázat, že stejně nepravdivé jsou i hlasy hovořící o nebezpečí vyčerpání zdrojů. Simon upřímně věří v prospěšnost populačního růstu i neomezenost zdrojů, které pomůže nalézt a využít technologický pokrok. Tím nejcennějším, rozhodujícím nástrojem, jenž dokáže všem výzvám lidstva čelit, je podle něho lidský intelekt.

Ačkoli Simon není odborníkem na populační trendy, životní prostředí či klima, pouští se do debaty směle a se zdravou vírou v prostý selský rozum. Občas sice ulétne do oblak (jeho úvahy o snadném nakrmení 500 miliard lidí nápadně připomínají komunistické vize), avšak v mnohém má pravdu. Má pravdu i v tom, že moderní doba je pro nemalou část lidstva dobou poměrně slušných životních podmínek, nebo alespoň dobou s nadějí na jejich zlepšení.

Simon si dal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let dohromady, že sýčkování patří k univerzálním rysům lidského chování a že sýčkové prorokující přelidnění (a později vyčerpání zdrojů) často používají zkreslené či zkreslující argumenty. Tato úvaha jej ale dovedla k závěru, že hrozba přelidnění či vyčerpání zdrojů je vždy sýčkováním a zdánlivou pravdivost si může získat jen manipulací s fakty. K tomuto přesvědčení ovšem očividně nedospěl empiricky, nýbrž podobným způsobem jako ti, které kritizuje: vírou. Místy probleskující strach z divočiny, jež symbolizuje chaos, a naopak obdiv k symetrii, městům a velkým stavbám, stejně jako zmínky o tom, že zasahovat do početí a rození dětí je nepřirozené, ukazují, kde jsou zdroje této víry. Ano, v USA je dodnes živý intelektuální odkaz puritánských Otců poutníků, kteří chtěli na novém kontinentu vybudovat lepší společnost. Jejich přesvědčení, že Bůh jim dal prázdnou zemi,
kterou mají zalidnit a podrobit si ji, se celkem zřetelně shoduje se základními východisky Simonova uvažování.

Simonovi neschází verva, břitký styl a výpady proti odpůrcům („požírači dotací“), vyhraněné vidění debaty jako sporu dvou argumentačně neslučitelných táborů. Ruku v ruce s tím, že Simon dělá jedné straně advokáta, jde potom i účelový výběr faktů podporujících jeho tvrzení. Kde je důkazů pomálu, natahuje gumově své závěry nebo za důkazy vydává líbivě podané historky. Simon také ke zdrojům, které se mu hodí, nepřistupuje kriticky: Davida Huma zřejmě nelze vydávat za odborníka na tehdejší Čínu.

Popírat možnost přelidnění či hrozby poškození životního prostředí znamená zavírat oči tváří v tvář faktům i jejich důsledkům. Na Kosovu vedl například populační růst mezi Albánci (dodržujícími tradici dělení půdy mezi syny) k tomu, že se průměrné hospodářství zmenšilo na méně než dva hektary. Taková výměra už populaci neuživila, což spustilo masovou migraci do západní Evropy a také vedlo ke krvavému etnickému konfliktu. Tento vývoj bude dělat Evropské unii vrásky na čele ještě na léta dopředu. Mezi obecně přijímané teorie pak patří, že drancování přírody způsobilo zánik rozvinuté mayské civilizace a klimatické změny v 15. století značně otřásly i největší světovou ekonomickou mocností, mingskou Čínou. Gumovým výkladem lze samozřejmě interpretaci těchto událostí přizpůsobit tezi, že pokrok jde i přes výkyv dál a člověk si poradí se vším. Jenže to nepřesvědčí o autorově skutečné objektivitě.

Simon se úporně drží názoru, že se lidé chovají racionálně a na problémy reagují podobně jako realitní makléř na výkyvy nabídky a poptávky. Tento pohled je zjednodušující, protože například nepočítá s možností emotivního jednání. Simon si racionálno navíc ztotožňuje s chováním americké střední vrstvy, investující do cenných papírů, a nevidí, že na první pohled racionální chování může v určité situaci znamenat i podřezávání větve, na níž sedíme. Podobně racionálně se chovali i válečníci, kteří se úpadku mayských měst snažili využít ke konsolidaci osobní moci. Jejich snažení však během několika let učinil konec naprostý ekonomický a společenský kolaps a města byla doslova pohlcena simonovskou nestvůrou chaosu, středoamerickou džunglí.

Autor působí v Ústavu mezinárodních vztahů.

par avion

Nejvýznamnější saský deník Sächsische Zeitung se věnoval otázce, jak město Drážďany nakládá se svými umělci. Umělecká skupina 7. Stock (Sedmé patro), sídlící v sedmém patře domu patřícího městu, byla založena v roce 2003. Její dosavadní existence by se zřejmě dala označit jako úspěšná. Skupina byla otevřená všem druhům umění, tvořila, pořádala nejrůznější akce a byla domovem umělců z Německa, Srbska a USA. Drážďany se jí za její přínos kulturnímu životu ve městě v roce 2006 odvděčily „Uměleckou cenou“, dotovanou 5 tisíci eury. Teď je ovšem všechno jinak. Drážďanský katastrální úřad se totiž rozhodl budovu, ve které Sedmé patro sídlí, zlikvidovat. To pochopitelně znamená, že skupina bude muset přemístit své aktivity. Jako náhradu měli umělci dostat prostory v budově v jiné části města. Má to ovšem háček: náhradní budova je jednak bývalou Centrálou východoněmecké Státní bezpečnosti Stasi a navíc bylo umělecké skupině
sděleno, že se v domě přestane topit, pokud nebudou umělečtí nájemníci schopni platit měsíční náklady ve výši 15 tisíc eur. Člen skupiny Marko Miersch prohlásil bývalé prostory Státní bezpečnosti za „duchovně kontaminované“ a nechal se slyšet, že „jistě nejen oběti Státní bezpečnosti by pořádání akcí v této budově označily za nechutné“. Na tyto námitky nakonec vedení městského kulturního úřadu reagovalo s porozuměním a slíbilo, že se poohlédne po nějakém elegantnějším řešení.

Týdeník Der Spiegel rozebíral ve svém příspěvku způsoby, jakými je v některých částech SRN dosud stále přítomen duch východního Německa, někdejší Německé demokratické republiky. Dlouholetý funkcionář „Pionýrské organizace Ernsta Thälmanna“ a poslední generální tajemník SED, východoněmeckého ekvivalentu československé KSČ, Egon Krenz oslavil 19. března 2007 sedmdesátku. Jubileum by proběhlo víceméně bez povšimnutí německé veřejnosti, kdyby si jedna agilní učitelka mateřské školy nevymyslela, že pošle děti ze „své“ třídy, aby panu Krenzovi k narozeninám zazpívaly. Svůj nápad také realizovala, a tak bylo na chvíli zase vše jako za starých časů. Děti z mateřské školy skutečně pogratulovaly v jednom hotelu na pobřeží Baltského moře bývalému generálnímu tajemníkovi a sborově mu zazpívaly. Když se ale o akci dozvěděli jejich rodiče, vyvolalo to u mnohých z nich hlasitý protest. „Nikdo mi neřekl, že mé dítě bude muset zpívat člověku, který byl
odsouzený za zabití (proces skončil v roce 1999 a rozsudek byl kvůli režimu vynesen na hranicích NDR – pozn. aut.), a také bych to nedovolila,“ zlobila se podle Spiegelu jedna z matek. Aktivní učitelka však necítí potřebu se za svou iniciativu komukoliv omlouvat. Prý měla ode všech rodičů svolení. Podle učitelky, která pracovala v oné mateřské školce již dlouho před pádem berlínské zdi, nešlo o nic mimořádného.

O proměnách trendů v německém filmovém průmyslu informoval Mitteldeutsche Zeitung ze sasko-anhaltského Halle. Měsíc před udělením německé filmové ceny Lola se v Berlíně sešlo na společné akci 52 z celkem 67 nominovaných. Mezi přítomnými byli mimo jiné režiséři Tom Tykwer, Detlev Buck, producent Bernd Eichinger či herci Sylvester Groth, Hannah Herzsprung a Barbara Auerová. Pořadatelem byla Německá filmová akademie a státní ministr kultury Bernd Neumann z CDU. Prezident Filmové akademie Günther Rohrbach, který měl na „večírku“ hlavní slovo, vyzval ve svém příspěvku všechny přítomné filmaře, aby točili více filmů v německých dialektech. „Filmaři by měli mít odvahu nechat jejich herce mluvit švábsky, hesensky nebo sasky. Bylo by škoda, kdyby se různorodost německých dialektů vytratila.“ Jako pozitivní příklad uvedl film z Bavorska Kdo dříve zemře, je déle mrtvý (Wer früher stirbt, ist länger tot), který byl na filmovou cenu také nominovaný.
K respektu k jazykovým odlišnostem by měla patřit i větší pozornost k filmovému ztvárnění různých oblastí. Rohrbach podotkl, že „se mnoho let odehrávaly německé filmy pouze ve velkoměstech“. A to se podle něj musí změnit: „Německý film právě objevuje provincii,“ myslí si Rohrbach.

List Thüringer Allgemeine přinesl informaci o tom, že 25. dubna začíná v Durynsku „chřestová sezona“, tedy čas, kdy je sklízena tradiční německá plodina. V německém prostředí je přitom již dlouho předmětem veřejné diskuse, že se na sklizni nepodílejí samotní Němci, ale především „gastarbajtři“ z Polska a z Rumunska. Durynský deník Thüringer Allgemeine se zamýšlí nad tím, jak to bude letos. Byl totiž vydán předpis, že nejméně 10 procent pracovníků při sklizni chřestu musí tvořit němečtí občané. Zdánlivě banální problém má ovšem velkou vypovídací hodnotu o dnešních „německých ctnostech“. „Němci nejsou schopni obstát v náročných fyzických podmínkách spojených s touto činností, nejsou motivovaní, mají problémy s ranním vstáváním,“ postěžoval si deník. Z tohoto důvodu odmítají zemědělci nabídky pracovních úřadů na pracovní síly z řad nezaměstnaných a sáhnou raději k osvědčeným „sousedům z východu“. Ti jsou mnohem
odolnější. Jeden ze zemědělců sdělil, že „nemůže potřebovat dělníka, který odejde po třech dnech kvůli bolestem v zádech“. Další řekl, že „už také zkusil Němce zaměstnat. Ti se ale vyznamenali především brzkými odchody domů – hlavně když bylo třeba něco dělat.“ Stanovenou desetiprocentní „kvótu na Němce“ však zemědělci dodržet musí. Zaměstnají je však zřejmě jen mnohem lehčí prací, především v distribuci a v prodeji.

V roce 2006 vzrostl v SRN počet politicky motivovaných trestných činů o 10 procent na 29 000 skutků. Čím dál více se přitom na této trestné činnosti podílejí pravicoví radikálové, přičemž v jejich případě, jak píše Frankfurter Allgemeine Zeitung, „dramaticky vzrostl počet trestných činů spáchaných na cizincích nebo na Němcích, kteří mají „cizinecký“ vzhled. Těchto deliktů bylo napočítáno celkem 511. Největší část trestných činů spáchaných extremisty však stále tvoří „propagandistické delikty“ – například malování hákových křížů a podobně. Ministr vnitra Wolfgang Schäuble poznamenává, že „úsilí potlačit tento fenomén zatím bohužel nevedlo k jeho zeslabení“. Ministerstvo vnitra se domnívá, že jedním z faktorů nárůstu trestných činů spáchaných pravicovými extremisty je volební úspěch nacionalistické NPD ve spolkové zemi Meklenbursko-Přední Pomořansko a také v některých okrscích Berlína. Tento úspěch zřejmě extremisté vnímají jako impuls
k zesílení svých aktivit.

Z německého tisku vybíral Martin Teplý

Po tsunami přišla válka

Od minulého roku se situace na Srí Lance výrazně zhoršuje. V posledních pár týdnech zřejmě dochází ještě k další eskalaci bojů a nárůstu počtu uprchlíků. Co je příčinou obnovení konfliktu?

Konflikt trvá už pětadvacet let a byl jen přerušen po katastrofální tsunami. Při ní došlo k velkým ztrátám na životech i poničení infrastruktury, která leží převážně na pobřeží. Přinesla ale také uklidnění. Když jsme na místě začali pracovat v roce 2005, tak jsme mohli projíždět území, aniž bychom poznali, kdo je zrovna spravuje – jestli je to centrální vláda nebo Tamilští tygři.

Od března minulého roku se spirála násilí zase roztáčí. Do konce února byla situace poměrně vážná, ale nešlo o překotný vývoj. Uprchlíků bylo asi čtvrt milionu, ale byli rozptýlení – na severu v Jaffně i na východní části ostrova. V oblasti Batticaloa, kde pracujeme, bylo asi 60 až 65 tisíc běženců. Ten nárůst byl postupný, lidé přicházeli několik měsíců a bylo dost času na vývoj reagovat. Byly zajištěny stany, sanitární technika, vyčleněny prostory. Světový potravinový fond, agentura OSN OCHA s tím byly schopny pracovat. Pak ale do Batticaloa přiletěli americký a italský velvyslanec s vládními představiteli a zástupci velkých mezinárodních organizací a během jejich přistání letiště ostřelovali Tamilští tygři. Italský velvyslanec byl vážně zraněn, americký velvyslanec musel být také ošetřen, zraněno bylo více než deset vojáků, kteří při přistání asistovali. To vyvolalo dramatickou odezvu. Vláda přesunula jednotky z jihu
a soustředila v provincii velkou vojenskou sílu. Došlo k intenzivnímu ostřelování území, které dosud ovládali Tygři. A to vlastně dosud pokračuje. Vládní síly bombardovaly prakticky neustále ze vzduchu, z moře i ze země. Těžká technika byla umístěna také ve městě, aby jakýkoliv případný protiútok zasáhl i civilisty. To mělo armádě poskytnout určitou ochranu.

Jaké jsou důsledky zintenzivnění bojů?

Zmíněná ofenziva vyvolala exodus z ostřelovaného území. Během tří dnů přišlo 40 tisíc lidí. Za tři týdny ten počet poskočil o další desítky tisíc. Není dost jídla, jsou tam katastrofální hygienické podmínky a nemocnice nestačí ošetřovat nemocné a zraněné. Většina škol je využívaná jako uprchlické tábory, takže se v nich normální provoz zastavil. I ostatní veřejné prostory jsou zastavěné stany a jsou využívány jako tábory. V důsledku vojenské ofenzivy zintenzivnili svůj odpor i Tamilští tygři, což mělo dopad mimo jiné i na dopravní dostupnost. Pokládají miny, provádějí řízené odstřely během transportu vojáků. Do provincie přitom vedou pouze dvě silnice, jedna z jihu podél pobřeží a druhá prochází vnitrozemím na Kolombo. Tyto jediné spojnice teď nedostačují k zásobení tak velkého počtu lidí. Navíc jsou na nich časté vojenské kontroly, což v praxi znamená, že musíte vyložit a naložit celý náklad a transport se tak
může z jednoho dne protáhnout na dnů několik.

Situace je těžká i proto, že většina uprchlíků opustila své domovy v noci a přinesla si opravdu jen pár nejzákladnějších věcí. Jsou tak plně závislí na pomoci.

Jak obě strany konfliktu reagují na práci nevládních organizací?

Zatím nedošlo k žádnému cílenému útoku na zahraniční nevládní organizace. Pro mezinárodní zaměstnance nevládních organizací je ale stále těžší získat víza a pracovní povolení. Ale veřejně vláda deklarovala, že naši činnost bude podporovat. Všem je jasné, že pokud nikdo nedopraví jídlo a základní potřeby lidí nebudou uspokojeny, může to jen vyvolat další napětí a eskalaci. Jak vláda, tak Tygři přitom potřebují ukázat, že jim na lidech záleží. To je podle mne i důvod, proč nejsou činnosti nevládních organizací kladeny žádné velké překážky. Místní zástupci vlády nás pak velmi podporují. Ti mají opravdu zájem na tom, aby to tam nějak fungovalo.

Mění se nějak oblasti pod kontrolou Tamilských tygrů, kdo vlastně v současných bojích ztrácí?

V posledních měsících utrpěli Tamilští tygři obrovské ztráty a srílanské armádě se podařilo vytlačit je z řady míst. Zůstává jim na východě jen několik opěrných bodů a oblast na severu, takový pás území pod nejsevernějším cípem ostrova. I tam ale Tygři ztrácejí.

Má to nějaký dopad na způsob boje? Pozbývá charakteru regulérní války?

Není to žádná regulérní válka. Technické vybavení se nedá srovnávat. Srílanská armáda má těžkou techniku, Tygři téměř vůbec. Navíc terén neumožňuje vedení „klasické války“, jakou známe třeba z Iráku. Brání jí tropická vegetace, hory, laguny a močály. Používána je lehká pěchotní technika a srílanská armáda má těžké dělostřelectvo a letadla, které Tygři nemají. Většinou tedy provádějí noční přepady vojenských základen, přepady konvojů, pokládají miny nebo volí sebevražedné bombové útoky. To je způsob boje, který byl na ostrově vlastně vynalezen. Takzvaní Černí tygři byli inspirací pro teroristy z islámského světa. Nákladní automobily naložené trhavinou, rikši naložené trhavinou či lodě s výbušninami tam byly použity již před čtvrt stoletím. Tyto metody boje jsou těžko obhajitelné, ale na druhé straně Tygrům nezbývá moc jiných způsobů, jak ublížit regulérní armádě.

Jak se tedy podle vás může konflikt dále vyvíjet?

Obávám se, že konflikt může tímto způsobem klidně pokračovat dalších pětadvacet let. Jakmile střet získá podobu guerillové či partyzánské války, čemuž tamní terén opravdu nahrává, válku nemůže vyhrát ani jedna strana. To území je opravdu těžké kontrolovat. A navíc si není možné myslet, že jsou Tamilové jen na území dosud ovládaném Tamilskými tygry. Také ale neplatí, že by je každý Tamil podporoval. Město Batticaloa například obývají z 95 procent Tamilové, ale přitom jde o vládní území. Pokud teď ale armáda dobude další území, podpora Tygrů může mezi civilním obyvatelstvem přetrvávat a vojáci ji neodhalí. Nezjistí, kdo z civilistů je nakonec ochotný vzít do ruky zbraň a jít proti nim bojovat.

Objevuje se s vojenskými úspěchy armádních jednotek také snaha o nějaké politické řešení?

Jednání v poslední době proběhlo dost, většinou ale končí tak, že se vyjednavači pouze sejdou a jejich setkání nepřinese žádný konkrétní závěr. Je to způsobeno mimo jiné tím, že konflikt trvá tak dlouho. Pětadvacet let vzájemných křivd a spirály násilí se dá těžko zapomenout. Myslím, že se to dá trochu srovnávat s tím, co se děje na palestinských územích. Jedná se již o spory celých generací, které vyrostly ve válce. Lidé z obou stran si v sobě od narození nesou vědomí, že jim byla způsobena nějaká křivda, ať už jim příbuzní či známí zahynuli při sebevražedných bombových útocích nebo při bombardování.

Pokud tedy nepřijde opravdu intenzivní tlak z vnějšku, od mezinárodního společenství, aby obě strany našly mírovou cestu, aby byly na místo nasazeny mírové sbory za souhlasu obou stran, tak mám velké pochybnosti, že by se mohlo nějaké řešení nalézt.

Prezident je v koutě

Po dvou a půl letech ticha dominuje zahraničním rubrikám českých médií opět ukrajinské téma. Ti, kteří v oranžové revoluci z podzimu 2004 spatřovali záruku toho, že se Ukrajina brzy stane standardní evropskou demokracií, jsou zprávami o krizi v této zemi zaskočeni. Většina komentářů se shoduje v jednom: příčinou rozpuštění ukrajinského parlamentu byl dlouhotrvající konflikt mezi klíčovými hráči na ukrajinské politické scéně – „proevropským“ prezidentem Viktorem Juščenkem a „proruským“ premiérem Viktorem Janukovyčem, kterého rozpuštěný parlament podporoval. Za to, co se dnes na Ukrajině děje, ovšem nemohou jen dva znepřátelení Viktorové. Dnešní horkou kaši začali vařit předáci oranžového tábora – Juščenkova strana Naše Ukrajina, Blok Julie Tymošenkové a ukrajinští socialisté – už po loňských parlamentních volbách. Přestože v nich oranžoví dohromady získali více poslaneckých křesel než modrobílý tábor Janukovyčovy Strany regionů
a komunistů, funkční koalici vytvořit nedokázali.

Od úspěchu k úspěchu

Janukovyč vycítil příležitost k návratu a začal sbírat síly k úderu. Loňské léto v Kyjevě tak v lecčems mohlo připomenout dny revoluce, tentokrát v modré barvě Janukovyčových příznivců. Juščenkův sok z prezidentských voleb za neveřejné podpory vlivného spojence a nejbohatšího občana Ukrajiny Rinata Achmetova přivedl do ulic hlavního města desítky tisíc svých přívrženců, většinou agresivních mladíků z východních oblastí Ukrajiny. Strana regionů, podporovaná demonstranty v ulicích, využila těžkostí, v nichž se rodila oranžová vládní koalice. Ihned po volbách získala na svou stranu komunisty a ovládla vedení úřadů na jihu a východě Ukrajiny. Levicovým a prorusky naladěným silám se také loni v létě bouřlivými demonstracemi podařilo zmařit vojenské cvičení ukrajinskych sil a sil NATO, nazvané Sea Breeze, na Krymu. Některá oblastní zastupitelství na jihu a východě země demonstrativně prohlásila ruštinu za úřední
jazyk. Největší loňský úspěch Strany regionů ale přišel v okamžiku, kdy se jí podařilo uzavřít dohodu se socialisty. Juščenkův sen o oranžové vládní koalici se rázem rozplynul. Socialistický lídr Oleksandr Moroz si však tímto krokem vysloužil křeslo předsedy parlamentu. Ukrajinští novináři přitom spekulují, že účet za Morozovu zradu zněl na šedesát milionů dolarů.

Od počátku svého mandátu se Juščenko snažil hledat kompromisy s mentálně i názorově odlišnými politiky z jihovýchodních regionů. Ti v parlamentu založili takzvanou Protikrizovou koalici, která nakonec získala většinu. Tím se Oranžoví definitivně ocitli v opozici.

Aby se rozpory v zemi dál neprohlubovaly, podepsal Juščenko loni v sprnu kompromisní Univerzál národní jednoty (narážka na výnosy z počátku dvacátého století), v němž bylo zakotveno euroatlantické směřování země a zachován status ukrajinského jazyka. Cesta všemi odepisovaného Janukovyče do premiérského křesla byla volná. Stačilo jen půl roku, aby staronový premiér ukázal, že umění tvrdě autoritativního stylu vedení nezapomněl. Na vysoké posty se trimfuálně vrátily nejkontroverznější postavy éry bývalého prezidenta Leonida Kučmy. Vicepremiér Azarov obnovil jednání s Ruskem o vytvoření eurasijského „jednotného hospodářského prostoru“, jakési postsovětské RVHP. Dobré vztahy se severním sousedem ale Janukovyčovi příliš nepomohly při jednání o ceně za ruský plyn. Moskva ho zdražila. V parlamentu prošel zákon do značné míry omezující pravomoci prezidenta, z funkce se poroučeli téměř všichni ministři, které jmenoval Juščenko. Prezidentův
manévrovací prostor se stále víc zmenšoval. Pohár jeho trpělivosti přetekl ve chvíli, kdy vyšlo najevo, že koalice hledá další „zrádce“ v řadách opozičních poslanců. „Naším cílem je mít ústavních tři sta hlasů,“ tvrdil jeden z komunistických předáků Adam Martyňuk. Zatímco současná česká politika má „přeběhlíky“ dva, na Ukrajině se jimi staly dvě desítky poslanců.Juščenko dobře věděl, že vydáním dekretu o rozpuštění parlamentu a vypsáním předčasných voleb se rozpory v zemi ještě prohloubí. Svorná a dobře organizovaná Strana regionů – i přes prohlášení, že nařízení ignoruje a ve stávající sněmovně bude zasedat dál – se ale na volby bezesporu připravuje. Velcí podnikatelé další vyhrocení situace nepotřebují. Bát se ale ničeho nemusejí, třetinu hlasů má Strana regionů vždy jistou. Rozpad země na dvě části – proruský východ a proevropský západ – není v zájmu opravdových hráčů východoukrajinské politiky, jako je Rinat Achmetov. Je možné, že do kouta zahnaný
Juščenko chtěl svým tímto rozhodnutím dát svým stoupencům šanci, aby opět našli společnou řeč – a v budoucím parlamentu se stali jeho oporou.

Juščenko před svým nástupem na prezidentský post slíbil, že „bandité skončí ve věznicích“. Jeho slib ale dostal ironický význam. Vinou jeho špatné politické taktiky a paradoxně i lepšího smyslu pro demokratické jednání neztratili jeho odpůrci svobodu, ale naopak získali moc. Nyní se tedy Juščenko snaží napravit staré chyby. To, zda nyní zvolil dobrou taktiku, nebo zda není pozdě, se uvidí brzy.

René Kočík působí v Týdeníku Rozhlas, Oleksa Livinský je šéfredaktor ukrajinského časopisu Porohy.

Škodí pomoc Africe?

Choma je klidné čtyřicetitisícové městečko, jehož přívětivou tvář dotvářejí červeně a fialově kvetoucí stromy podél ulic. Leží na jihu Zambie na půli cesty mezi hlavním městem Lusaka a jedním z přírodních divů světa Viktoriinými vodopády. Ansgar Newman sem v polovině šedesátých let přijel v rámci dánské rozvojové pomoci školit zemědělce afrického státu, který právě získal nezávislost. Čerstvému absolventovi univerzity se v Chomě zalíbilo, a proto se tu tehdy s ženou rozhodli zůstat a farmařit. Dnes vousatý a tělnatý muž předsedá zdejší pobočce Farmářské unie.

„Krom velkého učiliště, které založili zahraniční dárci a dnes ho úspěšně spravuje zambijská vláda, si na žádný opravdu úspěšný rozvojový projekt vzpomenout nemůžu. Vše se často plánuje jen na několik let, ale taková pomoc nemůže fungovat – věci tady potřebují hodně času. Navíc agentury často mění své priority a mnohdy dělá více nevládních organizací totéž. Úspěšnější jsou podle mě církevní projekty, kde se od počátku počítá s tím, že budou dlouhodobé,“ kritizuje Newman, jehož aktivity jsou ale přitom na penězích z Evropy přímo závislé. „Osmdesát procent z rozpočtu Farmářské unie platí švédská rozvojová agentura. Hájíme zájmy komerčních i soběstačných farmářů a hlavně pořádáme spoustu školení, ale z vlastních peněz takovou práci financovat nemůžeme.“

Podobnou závislost naleznete v Chomě na každém kroku: organizaci loňských úspěšných voleb zajistily především zahraniční dolary, evropské církve platí za provoz hospicu pro pacienty v posledním stadiu nemoci AIDS, Němci v místním slumu Mwapona stavějí školy, především americká vláda financuje antiretrovirální léky… Někdy to vypadá, že by se bez zahraničních peněz a organizací zhroutila celá Zambie. Ulicemi projíždějí drahá terénní auta s nálepkami svých majitelů – WorldVision, GTZ, UNHCR, USAID… Na prašných cestách ve venkovských oblastech Zambie potřebujete kvalitní a výkonný stroj, proto do vozového parku směřuje značná část rozvojové pomoci (je ale otázkou, zda je opravdu tak často nutné kupovat nová auta). V okrese Choma funguje i jeden český rozvojový projekt – na odlehlou internátní školu Masuku High Češi přivedli elektřinu. Od roku 2005 zde totiž instalují solární panely. Díky pražské Ekumenické akademii se tak mohou studenti
připravovat na hodiny i po setmění.

Všechny tyto projekty vypadají velmi prospěšně a je možné, že se rozvojová spolupráce v minulých letech opravdu stala efektivnější nejen v teorii, ale i v praxi. Při pohledu na základní statistiku však otazníkům po významu pomoci uniknout nelze. Zambie je dnes stejně chudá jako před čtyřiceti lety, a to ačkoli sem podle editora londýnského listu The Economist Roberta Guesta jen v letech 1980 až 1996 přiteklo 5944 milionů dolarů v grantech (nikoli půjčkách). Keňský ekonom James Shikwati proto požaduje zrušení veškeré pomoci, která je podle něj „strašlivá“ a rozvíjí země špatným směrem. Podobné hlasy se mezi africkými intelektuály ozývají stále častěji. Tváří v tvář takovým hlasům je tedy nutné se zeptat – opravdu musí pomoc vždycky škodit?

Zambie versus Botswana

Před čtyřiceti lety byla Botswana chudým a neperspektivním pouštním státem, zatímco sousední Zambie patřila k nadějím subsaharské Afriky. Dnes Zambie podle statistik OSN stále patří k patnácti nejchudším státům světa, ovšem Botswanu již Světová banka řadí mezi země „středně vyspělé“. Mezi oběma státy je řada rozdílů, zásadně se však liší v tom, jakou vládní politiku obě země zvolily během éry nezávislosti.

Zambie se až do devadesátých let spoléhala centrální řízení ekonomiky a poté zlomově přešla k divoké privatizaci a k necitlivým škrtům v sociální oblasti. Botswana důvěřovala soukromému vlastnictví, radikálně neměnila svou politiku a plody růstu postupně přerozdělovala směrem k řadovým občanům. Zambie také v letech 1973 až 1991 rezignovala na demokracii, zatímco v zemi jejího jižního souseda sice pořád vítězí jediná strana, která se však od roku 1966 musí legitimovat ve svobodných volbách.

Dalším klíčovým rozdílem je stupeň korupce v obou zemích. V Zambii byl korupcí prolezlý již socialistický stát jediné strany; privatizace a deregulace, která tu v devadesátých letech probíhala pod taktovkou mezinárodních finančních institucí, však způsobily dosud nevídaný nárůst zpronevěry financí. Výrazné zlepšení v kvalitě vládnutí Zambie zaznamenala až v posledních pěti letech. Botswana oproti tomu neustále brojí proti korupci a v žebříčku organizace Transparency International se pravidelně umisťuje před Českou republikou i před Slovenskem.

Během sedmdesátých let se Botswana stala jedním z oblíbenců západních dárců. Po dvaceti letech již zahraniční agentury opouštěly zemi, která se dokázala postavit na vlastní nohy. Americká vláda a například Nadace Billa a Melissy Gatesových dnes finančně podporují boj proti AIDS. Naprostou většinu financí na bezplatné antiretrovirální léky a na preventivní kampaně však poskytuje sama botswanská vláda, která si tak na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí drží poslední slovo o podobě preventivních kampaní.

V Botswaně tedy rozvojová pomoc evidentně neškodila. Kontrast mezi Zambií a Botswanou přitom poukazuje na skutečnost, kterou potvrdila i studie Světové banky srovnávající podle základních indikátorů kvality vládnutí 56 rozvojových zemí: pokud je stát spravován špatně, tak se množství obdržené pomoci na hospodářském růstu nijak neprojeví. Ovšem v dobře spravovaných zemích s nízkou zahraniční pomocí hospodářství rostlo průměrně o 2,2 procenta ročně, zatímco ve státech těšících se velké pomoci rostlo o celá 3,7 procenta ročně. Peníze se tedy ve špatně spravovaných státech ztrácejí, zatímco dobře pracujícím vládám dokážou v jejich snažení výrazně pomoci. V praxi však dosud výše pomoci na kvalitě vládnutí nijak nezávisí. I Česká republika si v Africe především kvůli vzájemným historickým vazbám vybrala dvě prioritní země – reformující se Zambii a autoritativně a korupčně spravovanou Angolu.

Kdo může ordinovat injekci

„Pomoc dříve vycházela ze zásadního omylu – z názoru že donoři ‚rozvíjejí‘ chudé státy. Tak to však není, rozvojové země se rozvíjejí samy a potřebují prostor, aby tuto odpovědnost mohly převzít. Dříve se vlády cítily odpovědné více zahraničním dárcům než svým vlastním občanům,“ tvrdí Eveline Herfkensová, bývalá nizozemská ministryně pro rozvojovou spolupráci, která nyní působí v OSN.

Je však otázkou, zda se v tomto směru dnes situace opravdu výrazně změnila – africké vlády i nevládní sdružení při vytváření svých strategií dosud v první řadě uvažují nad tím, zda na zvolené projekty dostanou peníze od bohatých států. Pokud granty připlynou, tak následuje nekonečné psaní zpráv pro dárce, které ubírá nezanedbatelné množství času i energie obyčejným i řídícím pracovníkům úřadů a „nevládek“, jež často programy realizují.

„Mnoho zemí ani nemohlo vyvinout vlastní zodpovědnost, protože jim všechno bylo vnuceno zvenčí. Desítky let praxe rozvojové pomoci v afrických vládách vypěstovaly jejich věčné čekání na zahraniční injekce,“ tvrdí Franz Nuscheler, přední německý odborník na rozvojovou politiku. Zasazuje se za přímé financování rozpočtů dobře spravovaných zemí. Pokud země dokáže udržet průhlednost veřejných financí, tak by se podle něj vlády měly samy rozhodovat o použití peněz zahraničních dárců. Jen tudy podle Nuschelera vede cesta k zodpovědnosti za vlastní osud, kterou desetiletí špatné rozvojové pomoci podryly.

Autor v rámci programu GLEN pracoval v Zambii.

došlo

Prohlášení Asociace digitálních televizí:

1. Od udělení nových licencí na pozemní digitální televizní vysílání uplynul jeden rok a stále není vyřešen ani jeden problém, který se k přechodu na digitální vysílání váže.

2. Dosavadním postupem státu jsou jednoznačně zvýhodňovány již existující televizní subjekty a novým projektům je ve vstupu na trh bráněno. Přitom know how nových subjektů a jejich plánované programové novinky byly často převzaty a použity ve vysílání právě jejich existujících budoucích konkurentů.

3. Členové Asociace digitálních televizí proto pověřili vedení ADT, aby pro případ, kdy současná situace nebude ze strany dotčených státních institucí urychleně řešena, připravilo podklady k podání stížnosti vůči postupu českého státu v kauze digitalizace u Evropské komise.

4. Jednotliví členové asociace utrpěli v souvislosti s rozhodnutím soudu o zrušení licencí významné ekonomické ztráty. Za celou asociaci jde o sumu zhruba ve výši 1,4 miliardy korun.

5. Členové ADT proto zároveň pověřili vedení asociace, aby začalo připravovat právní kroky, které by prozkoumaly pozici členů asociace v případných arbitrážních řízeních.

6. ADT již poněkolikáté vyzývá státní instituce a Parlament ČR, aby vzniklou situaci řešily. Zdůrazňujeme, že vstup nových subjektů na televizní trh v ČR měl přinést přímé investice ve výši přes 5 miliard korun a přímo zaměstnat okolo jednoho tisíce lidí. Mnoho dalších lidí by získalo práci v dodavatelských a přidružených firmách. Divák mohl v podstatě zadarmo získat 6 nových původních českých programů. Došlo by i ke snížení cen a zvýšení dostupnosti inzerce, což by ve svém důsledku vedlo k rozvoji podnikatelského prostředí zejména v regionech. Byla by dále posílena pluralita názorů v zemi.

3. 4. 2007

K pořadu Česko jedna báseň

Na serveru czlit se Vladimír Novotný pozastavuje nad pořadem ČT 2 Česko jedna báseň. Vadí mu minimální účast básníků z Prahy a televizní nepřesvědčivost většiny literátů, kteří se stávají „karikaturou sebe samých“. Problém však není tak jednoduchý. Brněnská redakce se sice rozhodla udělat něco pro literáty, ale chyba je už v prvním plánu. Básník, který čte nehnutě své verše na obrazovce a je z 99 % vážný, mne rozesměje vždy a za každých okolností. Dodnes si rád vychutnám nějakou tu reprízu Nedělní chvilky poezie. Všichni to znají, postava s výrazem němého Upíra Nosferatu se blíží sugestivně ke kameře, a pak místo obligátního zakousnutí a vysátí první kapky krve vyblekotá první metaforu. Máte-li tedy rádi staré expresionistické filmy, určitě si touto optikou pořad Česko jedna báseň zamilujete. Zvážnění nemůže přijít ani v okamžiku, kdy se autor snaží předčítat báseň jiného poety. Rčení, že poezie
snese vše, se tu naplňuje beze zbytku.

Dramaturgická úvaha vytvořit mainstream jakési Chvilky poezie, recyklovat ji a obohatit o verše jiných mi připadá jako vyhazování peněz. Divák nevidí příběh, který táhne: jak a za co básník existuje (dodnes mám pocit, že lidé žijí v zajetí jakési romantizované představy o postavě barda), co dělá mimo poezii, jakou má rodinu, přátele nebo jiné záliby atd. atd. Nakonec je vlastně jedno, jestli před kamerou poeta provádí samohanu nebo nakupuje v supermarketu.

Česko jedna báseň je totiž levný pořad brněnské redakce ČT, která potřebuje za každou cenu vyrábět, a lze to poznat už na množství natáčecích míst. Podívejme se na dva příklady.

V díle, kde čte J. H. Krchovský, jsou dvě lokace s jedním přejezdem k vodnímu toku, a to v noci, tudíž na žádost „dekadentního“ a televizí poučeného básníka. Hřbitov se sem jaksi nevešel, v noci jsou zavřené, ale jinak jsou pro natáčení poměrně drahou legrací (např. hodina natáčení na jednom kubistickém hřbitově v Praze je kolem devíti tisíc korun). Celý díl pak ozvláštňuje jedna bizarní historka (ty divák potřebuje, a Krchovský to ví!) s básníkovou vlastnoručně vyrobenou bustou sebe samého a s mouchami: „Když na bustu sedaly mouchy, nutilo mne to k odhánění much na mé fyzické tváři.“ Ještě levněji byl vyroben díl s Věrou Jirousovou. Tentokrát jediné natáčecí prostředí Botanické zahrady Na Slupi pravděpodobně poskytl milovník umění, botanik a spisovatel Václav Větvička. Věra Jirousová má opět televizní zkušenosti, a tak si je vědoma potřeby obrazových prostřihů. Přeci jen ale deset minut záběrů na rozkvetlé
orchideje zavání totální bezradností. Obě natáčení mohla být odbyta zhruba za dvě až tři hodiny, takže se do jednoho natáčecího dne vešlo zhruba pět kusů básníků. Redakce pořadu navíc ušetřila čas tím, že upřednostnila interiéry před exteriéry, a tak nemusela řešit problém s úbytkem světla v zimě, kdy se vše natáčelo. Přesto je produktivita na ČT obecně špatná, takže s prodlouženým obědem štábu počítejme dva natočené poety denně.

Jen na závěr. Ať si myslíme o komerčních televizích cokoliv strašného, platí tam pár dobrých pravidel. V tříminutové reportáži musí na kameru mluvit alespoň dva lidé, jinak je reportáž nudná. Pro stejnou stopáž je počítáno se dvěma odlišnými místy. Na kameru jsou vhodné předměty v pohybu, zvířata, děti a vše, co trhá srdce svou bezelstností a atraktivitou obrazu. Pro Česko jedna báseň (příbuzenství se sloganem Česko hledá superstar v tom rozhodně nehledejte, na to je pořad příliš sofistikovaný) neplatí vlastně pravidla žádná. Česko jedna báseň má stopáž osminásobnou a vidíte jen ony filmařsky přežité mluvící hlavy. Ostatně jedno pravidlo opravdu funguje, a to jsme společně s Vladimírem Novotným patrně naplnili. Udržujeme tímto psaním v pozornosti projekt, který raději neměl vůbec vzniknout. Nehybně vážné obrazy z naší literatury jsou jen jednou z přechozených chřipek veřejnoprávní televize.

Martin Langer, básník

Hledá se prezident

Jiří Peňás, literární kritik

Se současným prezidentem, Václav Klaus se jmenuje, nesouhlasím snad v ničem. O tom není třeba v tomto časopise snad ani mluvit. Zároveň se tento člověk těší trvalé oblibě či důvěře sedmdesáti procent mých spoluobčanů. Nedomnívám se, že by číslo bylo zmanipulované nebo že by se dalo jednoduše vysvětlit tím, že lidé zkrátka souhlasí s každým prezidentem. Klaus je skutečně vtělení většinových sklonů, představ, pudů, předsudků, animozit, mindráků, egoismů etc., to celé zabalené do uhlazené, ba někdy až kluzce elegantní pseudovzdělanecké formy a pózy. V tom je však prospěšný nesouhlasící menšině, dokonce až nebezpečně prospěšný… Pokud nedojde k radikálnímu zhoršení poměrů, měla by si ho vlastně hýčkat. Dodává jí jednoduše a spolehlivě materiál pro nesouhlas. Myslím, že éra Klause nás neklausovce naučila či mohla naučit jisté zdrženlivosti ve věcech, které jsou pro kriticky myslícího člověka vždy trochu nebezpečné:
přílišná loajalita ke státu, k moci, k establishmentu, k elitě, která je elitou už jen tím, že má svého člověka na nejvyšším místě. My jsme si tuto porci, jistě že příjemnou, zkonzumovali za Václava Havla a domnívám se, že by nám měla celoživotně stačit a měli bychom se smířit s tím, že další příležitost již více v životě mít nebudeme. A je to tak vzhledem k těm sedmdesáti procentům našich spoluobčanů spravedlivé.

Jiná věc samozřejmě je, že funkci prezidenta by mohly vykonávat – a mnohem lépe – zajisté desítky, ba možná stovky žen a mužů, známých i neznámých. Vůbec by mi nevadili lidé jako Karel Schwarzenberg, Tomáš Halík, Josef Jařab, Ivan Havel, Helena Illnerová, Věra Chytilová, Jiří Dienstbier, Jaroslav Šabata, Bohumil Doležal, Petr Placák, Arnošt Goldflam, Břetislav Rychlík, Monika Rychlíková, Karel Holomek, Ivan M. Jirous etc. Ale skutečně jsem se smířil s tím, že svého muže jsem už na Hradě měl a některé věci se neopakují. Takže bez velké lítosti a jen s trochou hořkosti se smiřuji s další pětiletkou prezidenta znicotnění.

Petr Uhl, člen Rady české televize, novinář

Jiří Dienstbier, neboť je jediný z navrhovaných, kdo může porazit spojenými silami komunistů, sociálních demokratů a zelených Václava Klause. Toho totiž považuji za ohrožení českého státu, Evropské unie a vzhledem k dalšímu vývoji jeho antiekologického myšlení i světa.

Miloš Doležal, básník

Namísto sebestředného a směšně sebevědomého Antievropana v tenisovém kompletku liberálního střihu jsem pro Evropana, který za minulostí nedělá tlustou čáru, ale umí z ní číst (a osvědčil v ní svoji integritu), trh pro něj nestojí nad etikou, sport nad kulturou, pohodlí nad krajinou, sjezdy v Davosu nad občanskou společností, populistické tatíčkování (nebo spíš fotrovství) nad moudrou rozvahou. Ano, jsem pro prezidentku. Proč by jí nemohla být Dana Němcová?

Martin Nodl, historik

Václav Klaus je prezidentem, jenž svým působením potvrdil, že je muž bez vnitřní sebereflexe, jehož názory jsou nekonzistentní a populistické ve smyslu jejich přizpůsobování momentální společenské situaci. Na druhé straně se však ukázalo, že v českém ústavním systému tyto postoje bohudíky nemohou přinést nic dalekosáhle negativního, a tudíž dnes nevidím problém v tom, aby Václav Klaus byl prezidentem další volební období. Je to prostě opět jeden z mnoha zbytečných prezidentů zapomnění, bez kreditu veřejné autority, s ryze parciálním viděním, uvažujícím v duchu xenofobního nacionalismu, jenž nazírá demokracii pouze v intencích účelových zájmů politických stran, a nikoli v intencích polis, jejímž příslušníkům jde o bonum commune a o každodenní vyrovnávání se s rezidui normalizačního konání v duchu po nás potopa. Ale protože Václav Klaus v tomto ohledu odráží většinový názor
a protože reprezentuje tu pragmatickou část většinové společnosti, pro niž dějiny pokračují ve své jen vnějškově proměněné a na jinou barvu přetřené kontinuitě, je vlastně tím nejvhodnějším kandidátem. Ani v nejmenším totiž nebude mlčící většinu popouzet osobním příkladem k sebereflexi a dá společnosti kráčet dál s temně přimhouřenýma očima a bez jakéhokoli uvědomování si, jaké že to stopy po nás zůstávají. Jak prezident, tak politické strany totiž nemohou být ničím jiným než odrazem společnosti, v níž žijí a jež jim
umožní konat.

Jednáme se Seznamem i Googlem

Co si myslíte o kulturní politice České republiky?

Žádnou ucelenou kulturní politiku za posledních sedmnáct let tu nevidím. Pod výrazem kulturní politika si představuji, že mi stát sdělí své priority. Zda to jsou paměťové instituce, nebo živé umění. Pokud živé umění, jaké priority jsou v dotacích. Kolik památek nebo objektů chce vlastnit a proč. Myslím si, že jich má vlastnit co nejméně, a o ty se co nejlépe starat. A je tu mnoho dalších otázek, na které neznám odpovědi, ale obávám se, že na ně neznají odpovědi ani lidé, kteří v politických stranách o kulturu pečují. V předvolebních politických programech bývá kultura dost omezená. Zatím jsem nenašel text, který by mi na ty otázky odpověděl.

Má podle vás nějakou kulturní politiku Evropská unie?

To si také nejsem úplně jistý, ale třeba v oblasti digitalizace se něco pohnulo.

Jaký je váš názor na příspěvkové organizace?

Příspěvkovou organizaci nelze za současných zákonů ekonomicky řídit. Máte obrovskou spoustu omezení, která mají zabraňovat nekalému jednání, ale nejsem si jist, že jsou schopny tomu zabránit stoprocentně. Přitom ale nemáte volnost v rozhodování o tom, zda některé činnosti svěříte vlastním zaměstnancům, nebo je koupíte jako službu. Rigidní rozdělení rozpočtu na investice, provoz a náklady na mzdy je opravdu neskutečné a jakákoliv změna v přesýpání peněz je administrativně náročná. To pro mne bylo největší překvapení, protože proti příspěvkovým organizacím jsou veřejnoprávní média skutečně svobodná. V nich můžete používat ekonomické nástroje k řízení firmy, což tady skoro nejde.

Jak byste okomentoval nedávné zásahy ministerstva v Úřadu památkové péče?

Pokud jde o památkáře, mám stále stejný názor, tedy že extremisté by měli být vyloučeni z rozhodování ve všech oborech. Extremisté jsou v případě památkové péče na jedné straně ti, kteří by si, s malou nadsázkou, přáli, abychom vyfasovali historické oděvy a dělali kašpárky turistům, centimetr barokní omítky je pro ně zajímavější než souvislost, ve které ten centimetr je. Na druhé straně jsou památkáři, kterým je všechno jedno.

Výměna ředitele v Národním divadle byl také boj proti extremistům?

Tady mám úplně jiný názor. Každý ředitel příspěvkové organizace je stejně snadno jmenován jako odvolán, a to nemluvím o tom, jestli je to správně nebo špatně. Takové právo zkrátka ministr má, a jestliže nikdo z nás neprotestuje při jmenování, považuji za zbytečné dělat vlny při odvolání. To je jako fotbalový trenér. Když se ministr rozhodne vás odvolat, byť ze subjektivního důvodu, že máte sako, které se mu nelíbí, má na to právo. Je v neprospěch té instituce vířit debaty a dokazovat, že já jsem chytrý a ministr je vůl.

Byl jste ředitelem Českého rozhlasu. Jaký máte názor na spojení Českého rozhlasu a České televize do jedné instituce?

Myslím, že jsem byl první, kdo to řekl nahlas už počátkem devadesátých let. Mělo by to smysl z naprosto praktických důvodů: nejzajímavější je spojení síly nazvané ranní a večerní prime-time. Byly by mnohem jednodušší vzájemné promoakce a provázání marketingové a PR strategie. Proto majitelé televizních licencí často usilují o to, aby k nim měli i rádio. Druhá věc je, že by se přece jen něco ušetřilo, přinejmenším na poštovném při výběru společného koncesionářského poplatku. Ušetřilo by se na společné administrativě, na ekonomech a právnících. Programová spolupráce by měla probíhat mnohem intenzivněji a lépe než dosud. Rozhodování o sloučení je ale věc politická, a až se z toho stane předmět politického boje, může to dopadnout jakkoliv. Třeba tak, že obě instituce ponechají ve stavu, v jakém jsou, a nad nimi bude někdo jen proto, aby s ním politické strany mohly lépe vrklat.

Povodně ukázaly, že se knihy nemají skladovat v podzemí. Vítězný projekt budovy Národní knihovny však s takovým uložením počítá. Myslíte, že se knihám na Letné nemůže nic stát?

Ani my jsme si neuměli představit jiné uložení knih než nad zemí. Ale ukázalo se, že lze vybudovat sarkofág kombinovaný s robotickým systémem, do něhož jsou dva malé vstupy jako do krytu, které se samočinně hermeticky uzavírají v řádu několik vteřin. Je to bezpečné proti vodě, požáru, jakémukoliv mechanickému znehodnocení. Nejsem tvůrcem podmínky, že knihy mají být uloženy jen nad zemí, ani následného upuštění od ní. To posuzovali knihovníci, kteří tomu rozumějí. Když řeknou, že je to skvělé řešení, které naplňuje nejen podmínku bezpečnosti, ale nabízí i nebývalou rychlost výběru a dodání knihy, akceptuji to.

Podmínky však byly změněny poté, co byla většina projektů vyřazena…

To je naopak. Většina projektů nebyla vyřazena. Prostě z nich osm postoupilo do finále, a to je rozdíl. V prvním kole nebyl z jiných důvodů než komplexního posouzení projektu vyřazen žádný návrh. Když dnes někdo tvrdí, že Kaplický vyhrál, protože umístil konzervační fondy do podzemí, tudíž se zbavil hmoty nahoře, tak neví, co říká. Jsem čím dál tím víc rád, že soutěž neprobíhala podle pravidel nějakého českého úřadu, že byla od začátku dělaná podle Mezinárodní unie architektů a veškeré protesty řeší tato unie s centrálou v Paříži, a ne český orgán. Ten by se ocitl pod takovým tlakem, že ač spravedlivě nebo nespravedlivě, nakonec by musel ustoupit, což Paříž nikdy neudělá.

Kdyby tam ta podmínka nebyla, návrhy mohly vypadat jinak…

Čistě teoreticky jistě ano, mohly hmotově vypadat jinak, ale já si nemyslím, že přesunutí velkých depozitářů pod zem něco zásadního dělá s architekturou nahoře. Kaplický nebyl sám, kdo zvolil toto řešení, a riskoval, řekl: já to nabízím takto, a když to neakceptujete, tak vyberte něco jiného. Právní stránka věci obsahuje dvě základní otázky. První: měl být Kaplický nebo projekt, který tehdy vystupoval pod nějakým číslem, vyřazen, protože jsou umístěny konzervační fondy do podzemí? U toho Mezinárodní unie architektů i porota jednoznačně řekly ne. Druhá: měli jsme právo upravit podmínky mezi prvním a druhým kolem? Tam zní naopak ano, dokonce je to explicitně napsáno ve statusu unie.

Jak dlouho vydrží kapacita nové budovy?

Depozitář je stavěn pro 10 milionů knihovních jednotek a rezerva do budoucnosti je zhruba na čtyřicet až padesát let, což neumíme stoprocentně odhadnout. Vtip je v tom, že prostor pro to nutné je zmenšen použitím robotického systému. Necháváme si také depozitářovou rezervu v Klementinu, kde zůstanou historické fondy – myslím si, že se celé 19. století dřív nebo později propadne do historických fondů. Depozitář v Hostivaři budeme částečně pronajímat, dokud ho nebudeme potřebovat. Necháme v něm i některé specifické provozy, jako je vakuová komora nebo oddělení pro hrubou očistu fondu, určitou část konzervačních pracovišť. To je dalších třicet let. Po dostavbě nové knihovny a rekonstrukci Klementina je podle mě na sto let vystaráno, a to ještě nevíme, jak se bude měnit počet papírových dokumentů vůči digitálním.

Komu budete hostivařský depozitář pronajímat?

Patrně pražským organizacím. V první chvíli ho chceme nabídnout Uměleckoprůmyslovému museu, Národnímu muzeu, Městské knihovně, Galerii hlavního města. Prahy, Muzeu hlavního města Prahy.

Nakolik je reálné, že získáte svě miliardy na stavbu, a odkud?

O tom skoro nepochybuji. Národní knihovnu by měl postavit stát, protože to je národní instituce, a také ve světě tomu v posledních dvaceti letech tak bylo. Jsme jedna z posledních zemí, kde se staví národní knihovna. Financování je vyřešeno za prvé změnou zákona o zániku Fondu národního majetku a za druhé dvěma usneseními vlády, byť té předchozí z června 2006, která nikdo nezrušil a nezpochybnil. Je to paradoxně nejlevnější řešení prostorových problémů. Komplikovanější věc je, že jsme byli koncem roku 2004 donuceni stavbu v rámci přípravy investičního záměru nějakým způsobem ocenit. Ale my jsme byli schopni ocenit pouze kubíky, o nichž jsme věděli, že tam potřebujeme dostat, ocenění se bude muset udělat znovu, protože teprve teď víme, jak budova bude vypadat a co může který segment stát. Pravdu o ceně nakonec řekne výběrové řízení, což je v tomto případě supernadlimitní zakázka, u které určuje výběrovou komisi
ministerstvo kultury a schvaluje vláda, a do toho Národní knihovna téměř nebude mít co mluvit.

Kdy by výběrové řízení mělo proběhnout?

Jsme ve fázi přípravy projektu, to je ještě zcela v naší režii. Projekt pro výběr zhotovitele by měl být hotov do konce roku, takže výběrové řízení by mělo být někdy koncem jara, začátkem léta 2008.

Myslíte, že se knihovna stihne postavit během dvou let?

My ani moc jiných šancí nemáme, protože dosavadní knihovně hrozí prostorový kolaps. Navíc ten pozemek bude odříznut výjezdem a vjezdem tunelu, který povede pod třídou Milady Horákové, a nástup na staveniště později než koncem roku 2008 je problematický. Museli bychom pak čekat, až se dostaví tunel.

Jak využijete budovu Klementina? Připadnou vám zřejmě i prostory po Státní technické knihovně, která se bude stěhovat do nové budovy Národní technické knihovny…

Ano, STK je u nás v nájmu a v celém křídle bude Slovanská knihovna. Základem budoucnosti Klementina je knihovna, zůstanou tu též historické fondy a hudební fondy. Chceme zvětšit Klementinum návštěvnické. Teď nabízíme astronomickou věž, barokní sál a Zrcadlovou kapli, ale jsou tady i další prostory. Astronomický sál a oba matematické sály jsou dnes v podstatě kanceláře nebo dokonce zčásti depozitáře. Máme dobové fotografie, takže víme, jak interiér vypadal. Kompletní mobiliář je v depozitářích Národního muzea a Národního technického muzea, věříme, že budou možné trvalé zápůjčky. Je tu nové bistro, v květnu přibude kavárna. Pak tu bude Klementinum výukové: expozice o dějinách psaného a tištěného slova. Chceme to udělat hodně moderně. Míníme zavést Klementinum kongresové, důležité je i Klementinum duchovní. Nabídli jsme prostor některým institucím, už tu sídlí Svaz knihkupců a nakladatelů, v dubnu by se měl
přistěhovat PEN klub, jednáme s Knihovnou Václava Havla a snad přesvědčíme i Obec spisovatelů. Na dvoře a v okolí chceme odstranit asfalty, vyloučit automobilový provoz, který zapustíme do země pod Hospodářským dvorem, a pokusit se o barokní zahradu, i když tu nikdy nebyla. Snad proti tomu nebudou mít nic ani památkáři.

Bufet je dobrá věc, ale například knihovna vědeckých pracovníků byla přesunuta do místnosti vedle rušné ulice. Není to ústupek poslání knihovny?

Knihovnu vědeckých pracovníků jsme chtěli přesunout v každém případě, nebyla dlouho rekonstruována. Bohužel jsme nebyli schopni to vymyslet jinak. Je to jen dočasná věc.

Jaký má vlastně smysl Studovna vědeckých pracovníků?

Podle mne je to věc, která trochu přetáhla listopad 1989. Někdy může být i docela složité rozhodovat o tom, kdo tam smí a kdo ne. I když v tom jsem v poslední době poměrně benevolentní. Když někdo nechce sedět v často plné Všeobecné studovně a prokazatelně plní vědecký úkol nebo učí na vysoké škole, tak tam může, ale při té současné benevolenci tam pronikne i leckdo jiný. Základní princip je, že musí mít doloženu publikační činnost.

Jste spokojen s časopisem Grand Biblio, u jehož zrodu jste stál?

Ten časopis jsem nevymyslel. To si vymyslela soukromá společnost, která už léta vydává cosi pro železničáře, a to je čistý byznys. Snaží se o inzertní noviny, doplněné takovým obsahem, aby se dostal ke čtenářům, kteří ho rovnou nezahodí. Když za mnou přišli s tím nápadem, uvědomil jsem si, že veřejné knihovny u nás tvoří síť téměř šesti tisíc míst. A specifické knihovnické časopisy mají malý náklad. Kdyby s tím nápadem přišel někdo, kdo má alespoň jednoprocentní šanci přispět ke schopnosti a ochotě číst, budu ho podporovat. Takže jsem nestál u zrodu listu, ale od počátku ten projekt podporuji. Knihovny se podílejí na jeho distribuci.

Přesto mi ten časopis připadá příliš odborný pro veřejnost a málo odborný pro knihovníky. Komu je určen?

V zásadě oběma skupinám. Ambici konkurovat literárním časopisům snad ani nemá. Myslím, že GB je třeba posuzovat v segmentu reklamních časopisů, a ne jako literární nebo knihovnický časopis.

Co je podle vás knihovnictví?

Knihovnictví je v zásadě jednoduchý obor. Musí zvládnout příjem určitého množství dokumentů, umět je zpracovat, popsat, ochraňovat a zpřístupňovat ve všech složitostech, které nabízejí různé typy dokumentů. K tomu patří i to, že v rámci podpoření své vlastní budoucnosti se knihovny musí snažit, aby lidi přiváděly ke čtení, a tedy k sobě, a aby vymýšlely i jiné věci než jen půjčování knih.

Jaký má v digitálním věku smysl kamenná knihovna?

Ne všechny informace existují v digitální podobě a myslím, že ještě dlouho potrvá, než tomu tak bude. Důvod kamenného baráku je rozdílný od Národní knihovny přes krajské knihovny až po ty nejmenší knihovny. Dnes nemůžete říct, že by stačilo mít doma počítač. Většinu knih, které si chcete přečíst, si musíte koupit nebo půjčit. Navíc stále existují dokumenty, které musíte studovat v papírové podobě, jakkoliv se snažíme je převádět do digitální podoby; je to i otázka peněz. Nabízíme placené databáze, k nimž se z domova nedostanete, a kvalitní bezplatné připojení k internetu. Knihovna je i místo, které slouží k setkávání. Těch činností nad rámec knihovny v nejužším slova smyslu bude spíše přibývat. Ještě pořád převažuje papírová generace nad tou digitální. Papír nezemře, možná bude nahrazen něčím jiným, nebude to tak jednoduché jako v hudebním průmyslu, místo chození do knihkupectví si nebudeme knihy stahovat a číst na počítači
doma.

Jak postupuje Národní knihovna v digitalizaci dokumentů?

Rozdělil bych to na tři základní okruhy. Jednak je to segment rukopisů a starých tisků, který je specifický tím, že při digitalizaci vyžaduje zvláštní postupy a není možné tam vstoupit s nějakým strojem, který nahradí lidskou práci. To je organizováno v bráně, která se jmenuje Manuskriptorium. V tomto případě jsme před nedávnem postoupili na cestě k evropské digitální knihovně, kterou se Manuskriptorium za podpory Evropské komise téměř jistě stane. Dnes jeho obsah netvoří jen dokumenty z České republiky, ale máme více než třicet partnerů. Tvrdím, že to bude první skutečná evropská digitální knihovna. Druhým segmentem jsou noviny a časopisy, které se sdružují v bráně nazvané Kramerius. Tady je naprosto nezbytné začít postupovat rychleji a přesvědčovat, že je na to potřeba více peněz, protože noviny byly vždy tištěny na nekvalitním papíře, a nejen noviny z devatenáctého, ale už i první poloviny dvacátého století se nám pozvolna
rozpadají. Vynechávám teď specifické dokumenty, jako jsou mapy nebo plakáty, to být může, ale nemusí, a moc nás to netrápí. Důležitější je, i ve vztahu ke Googlu, digitalitace novodobých fondů. Přiznávám, že to v současné době nepovažuji za nutné ani zajímavé, na druhé straně vnímám argument demokratičnosti přístupu k dokumentům. Stejně tak texty na webu jsou velkým skokem k demokratičnosti; když bude například literatura 19. století na webu celá, jeden z důvodů, proč jít do knihovny, odpadne. Jenže tady to naráží na autorská práva: když máte sedmdesát let po smrti autora a předtím dalších řekněme sedmdesát let, kdy tvořil, jste v roce 1865 nebo až v roce 1860; to, co je před rokem 1800, je segment historických dokumentů, takže máte pro digitalizaci novodobých fondů bezpečnou hranici léta 1800–1860, a tam toho zase tolik není. Je však možné, protože nějaká jednání probíhají, že se s Googlem na digitalizaci dohodneme.

Chcete spolupracovat s Googlem? Nedávno podobný záměr zveřejnil i server Seznam…

Jednáme se Seznamem i s Googlem, jde o to, kdo nabídne nejlepší podmínky, což je v našem případě ideálně to, že digitalizaci zaplatí.

Kdy se dočkáme povinného výtisku i u netištěných médií? Kdy bude v knihovně volně dostupný třeba film Markéta Lazarová?

Tu otázku bohužel pokládáte na špatném místě, protože současný knihovnický ani autorský zákon to tak jednoduše neumožňují. Jednodušší je to u zvukových dokumentů, kde už nějaké možnosti máme. Já ale všem říkám, že nechceme konkurovat videopůjčovnám a vstupovat do tohoto byznysu, nám jde o to, aby bylo k mání to, co ve videopůjčovnách člověk nenajde. Zatím ale s majiteli práv není řeč, navíc na rozdíl od psaného slova nebo zvukových záznamů neexistuje hromadná správa práv, takže ani nemáte jednoho partnera, ale pět nebo šest majitelů. Těch jednání jsem absolvoval několik a nevypadá to zrovna nadějně. Během půldruhého roku jednání jsme se ještě k nějakému pozitivnímu kroku nedobrali. Tady musí stát jasně říct zákonem, co chce a co nechce.

Kdo je tady ředitel?

„Zredukuji produkční stránku svých filmů. Na oplátku budu věnovat více času a energie samotnému natáčení. Nebudu dodávat filmy na pevně zadané termíny, aby každý projekt mohl procházet vývojem, jaký skutečně potřebuje. Přestanu prezentovat filmy na exkluzivních premiérách prestižních festivalů. Omezím PR propagaci. Mám v úmyslu změnit tyto mé profesionální aktivity tak, abych znovuobjevil mé původní nadšení pro film.“ Hlavní myšlenkou, která prochází Trierovým Prohlášením o znovuoživení, je tedy bezpochyby jakýsi návrat k tvůrčímu asketismu. Podobně jako v případě staršího Dogma95 se však hned napoprvé ukazuje, že některé ideje se z papíru přenáší do života jen těžko. Snad nejjasněji je to patrné v oblasti PR aktivit, které i tentokrát mají do mírnosti hodně daleko (viz Trierův nejnovější nápad – divácká soutěž v hledání rušivých elementů ve filmu). Podobným marketinkově pečlivě propracovaným dojmem působí i oficiální webové stránky snímku.
Kromě toho, že na nich můžete kliknutím rozpohybovat jednotlivé postavy, aby se vám předvedly ve svých nejkomičtějších scénách, obsahují i rozsáhlý rozhovor s režisérem, v němž Trier zmiňuje tak podstatné informace, jako že jej velmi potěšilo, když mohl v květnu premiérově uvést svou novinku na kodaňském festivalu, protože mohl zůstat doma a starat se o zeleninu na zahrádce. Avšak bylo by více než unáhlené pohlížet skrze všechny ty PR ředkvičky i na samotný film, který je oproti doprovodné mediální masáži naopak příjemně jednoduchý… a jednoduše dobrý.

Hravost až na kost

Ono v prohlášení zmiňované nadšení je v něm totiž doopravdy vidět. A ani ho nemusíte příliš hledat. Trier ho docela nepokrytě vystavuje na odiv. Například hned v úvodních záběrech, když s lehce dětinskou radostí promlouvá k divákům v kinosále, naznačuje, co se bude dít, radí jim, jak si dílko co nejlépe užít. Podobný výstup se pak opakuje ještě uprostřed a na závěr celé komedie. Naštěstí je z Trierových intermezz cítit silná dávka sebeironie a nadsázky, takže se nedostavují pocity trapnosti jako třeba při tragikomickém (avšak naprosto vážně míněném) proslovu Jana Švankmajera v úvodu Šílenství. Když dva dělají totéž…

Trier si důvtipně pohrává s vlastní popularitou a mediálním obrazem sebe sama jakožto podivínského rebela a bere svou osobu jako jeden z vyjadřovacích prostředků filmu. Navíc tentokrát je jeho ego-exhibice vcelku na místě, protože (ať už vědomě či ne) jejím prostřednictvím se režisér vtipně staví na úroveň svých postav. Hlavní hrdinové snímku Kdo je tady ředitel?, podivínští zaměstnanci firmy, která se zabývá záměrně blíže nespecifikovanými informačními technologiemi, si totiž také chtějí urvat sami pro sebe aspoň nějaké to místo, byť třeba jen na maličkém piedestalu. Pilně pracují a snaží se zavděčit nikdy nespatřenému nejvyššímu řediteli, jenž s nimi komunikuje výhradně via e-mail. Ve škodolibém podání Larse von Triera samozřejmě žádný nejvyšší ředitel neexistuje. Je to jen výmysl skutečného ředitele Ravna, který předstírá, že je pouhým řadovým zaměstnancem, aby se vyhnul konfliktům a kritice za svá nepopulární rozhodnutí. Když chce ale Ravn
firmu prodat, musí najmout zkrachovalého herce Kristoffera – právě on musí ztvárnit „roli“ onoho tajemného nejvyššího ředitele.

Není třeba dodávat, že bizarní situace na sebe nenechají dlouho čekat. Trier nezastírá, že se inspiroval americkými bláznivými komediemi, v nichž vtip také často vychází ze situace, kdy jedna postava ví něco, co ta druhá ne. Tady je zápletka navíc obohacena o motiv „hodný a zlý polda“, vylepšený tím, že nikdo z dvojice ředitelů nechce být oním špatným poldou. Ke stylu americké komerční kinematografie odkazují i u Triera nepříliš často slýchané slovní přestřelky a zřetelně cílené „hlášky“. Například výkřiky nešťastného islandského obchodníka (ve výtečném karikaturním podání režiséra Fridrika Thóra Fridrikssona) o neschopnosti a sentimentalitě Dánů ke zlidovění přímo vybízí. Zároveň však díky tomu, že jsou založeny na místní specialitě, dánské zálibě v masochistickém humoru, zapadají hladce do filmu i přes svou možnou vykalkulovanost.

Ve sloním výběhu reality

Stejně absurdním dojmem jako ústřední zápletka a jednotlivé postavy, které ji dále rozvíjejí, působí i výběr prostředí. Zařízení firmy vypadá jako depresivní přehlídka toho nejnudnějšího, co bylo zrovna v IKEA na skladě. Podobně tristní je i šedivý výhled z plastových oken na sousední, zřejmě hodně podobné podniky. Trier si nejvíc pohrává s dlouhou kancelářskou chodbou, na niž postupně umisťuje drobné epizody. Prchá po ní chudinka Mette vystrašená zvukem kopírky, jiná zaměstnankyně si zde chystá vlečku na svatbu s nejvyšším ředitelem a muž s oprávněnou stížností tu na něj zase den co den trpělivě čeká. O to vtipněji pak v porovnání s fádními kancelářemi vyznívá výběr takzvaných neutrálních půd, na nichž se schází skutečný a nastrčený ředitel, aby společně osnovali další plány. Sloní výběh v zoo, zahradnictví s výstavkou sádrových trpaslíků nebo stánek párků v rohlíku jen trefně ilustrují praštěnost celé
situace.

A adjektivem „ztřeštěná“ lze klidně popsat i formu, kterou se rozhodl Trier filmu Kdo je tady ředitel? vtisknout. Kamera, střih i práce se světlem záměrně vyvolávají dojem totálního amatérismu. Postavy se kolikrát do obrazu jen tak tak vejdou, střih je občas nelogický, někdy chybějí velké kusy rozhovorů, jindy se zase stejné věty vícekrát opakují. Herci navíc místy vypadají, že by měli opakovat první ročník konzervatoře, což samozřejmě není jejich vina, ale opět škodolibá radost Triera, který záměrně natáčel jednotlivé scény vícekrát různými způsoby, aby pak přiřadil ty nejvíce nepatřičné části (ať už herecky či třeba světelně) k sobě. Vytvořil tak navýsost bizarní formu, která je adekvátním prostředkem pro vyprávění příběhu o neexistujícím „nejvyšším řediteli“. V podobně nesourodé směsici pak nakonec ani příliš neudiví, že závěr díla je tentokrát na Triera překvapivě smířlivý. Nečekejte však žádné hřebejkovské máčení kapesníků. V podání dánského
režiséra má i ono „co jsme si, to jsme si“ hodně kyselou příchuť… naštěstí. Ostatně Lars von Trier, nejvyšší ředitel produkční společnosti Zentropa, by v tom měl umět chodit tak, aby si to s nikým nerozházel.

Autorka je přispěvatelka časopisu Cinepur.

Stýská se mi po Hirsi Ali

Žiji v jedné z nejzajímavějších evropských zemí. Nizozemský spisovatel měl dřív dojem, že velkolepé události se odehrávají jinde, ale ta doba je pryč. Věci se dějí tady. Jsem obyvatelkou pozoruhodné země, která je za prvé titěrná a přelidněná, za druhé má čtyři velká města, jejichž obyvatelstvo tvoří z poloviny lidé cizího původu, převážně muslimové, a za třetí nedávno zažila dvě politické vraždy, z nichž jedna byla spáchána přímo ve jménu Alláha. Jsem tedy obyvatelkou země, která obsahuje prvotřídní přísady pro pořádnou sociální, politickou a náboženskou mizérii, a přesto zachovala klid. Jistě, v parlamentu jsme měli v poslední době potyček habaděj. Příjemné potyčky, přišlo mi, plné vášnivých diskusí o našich starých dobrých humanistických principech, které se odehrávaly kolem Rity Verdonkové, ministryně pro cizineckou politiku, nebo diskusí o naší svobodě slova, zakotvené v ústavě, které se točily kolem Ayan Hirsi Ali,
zvané také Černý Voltaire. Ale ulice zůstala v klidu. A přestože i u nás bydlí přistěhovalci a jejich potomci na periferii a jsou hojně odkázáni na sociální podporu, nedošlo tu k ničemu, co by byť vzdáleně připomínalo válečný stav na francouzských předměstích. Seriózní neonacistická hnutí jako v Německu u nás také nenajdeme.

Že by pod povrchem tohoto relativního klidu, tohoto míru na polderech pořád ještě prosvítala naše národní tolerance, donedávna ve světě stejně proslulá jako naše dřeváky a větrné mlýny? Tolerance bývá zmiňována jedním dechem s úctou, ale základem naší tolerance, pocházející ze 16. a 17. století, není úcta, nýbrž její opak. Z duše jsme nenáviděli náboženství toho druhého, katolíci a kalvinisté neměli ani špetku vzájemné úcty pro své názory a osmdesátiletá válka byla kromě povstání proti Španělům i krvavý džihád ortodoxních protestantů proti katolíkům. Tato země však žije od nepaměti obchodem a mořeplavectvím, což jsou silné, praktické, člověčí záležitosti. Zákon zisku říká střízlivě: vyhýbej se střetům, obchoduj. Hrdé Spojené Nizozemí milovalo snášenlivost z toho prostého důvodu, že se to kupcům lépe hodilo do krámu. Holandská tolerance není ideologická, ale od samého začátku pragmatická. Že křesťanská víra předpisuje snášenlivost, výborně
navazovalo na postoj nizozemských obchodních měst v 17. století, totiž že náboženské půtky musí konečně přestat. Motto nynějšího amsterodamského primátora Joba Cohena – „udržet lidi pohromadě“ – má hluboké historické kořeny.

Neodpustím si obraz

Nepřekvapilo by mě, kdyby vlivem rámusu kolem islámu došlo v Evropě k obrodě křesťanství. Co víc: domnívám se, že islám v Evropě v současné době uštědřuje původnímu náboženství tohoto světadílu pořádný kopanec. Náboženství je hrozné a nebezpečné jako poezie. Vytváří přímou spojnici s územím, na které normální, skeptický Západoevropan vstupuje jen s výhradami. Poetický rozměr náboženství nikdy nepřestane působit svou nespoutaností a troufalostí. Existuje dosah, na nějž lidský rozum nemá vliv, ale přesto se nás týká. Rituály, šílená a pošetilá dogmata, a především náboženské příběhy přispívají k tomu, že je nám ta zastrašující otázka, na níž jsme – jak se někdy v hloubi duše obáváme – závislí, přece jen někdy blízká. Existuje něco většího, než jsme my. Klaníme se tomu. Vážná pokora.

Jak nebezpečná může poezie náboženství být, nám samozřejmě dostatečně ukazuje naše vlastní evropská historie. Všichni to víme: znásilnění a porobení Konstantinopole v roce 1204; otřesné chování latinských křižáků, kteří způsobili, že je schizma mezi východními a západními katolíky definitivní; založení dominikánského řádu ve 13. století; pronásledování Židů a kacířů, pes s hořící pochodní v tlamě. Že kultura Inků a Mayů byla zničena ve jménu katolických králů Kastilska a Aragonie, si uvědomujeme, možná s jistým pocitem trapnosti, po zaoceánském letu, s hotelem a několika zajímavými výlety zahrnutými v ceně.

Pokud jde o naši dobu, setkáváme se s poezií náboženství téměř denně prostřednictvím moderního jevu – islámského sebevražedného terorismu. Islám je náboženství, které zakazuje obraz. Přesto jeho obrazy bloudí po světě. Jeden z nich, svatý obraz, se mně – a myslím nejen mně – usadil na sítnici. Sadžída al-Rišáví má hlavu a hrdlo zahalené bílým šátkem, rukama rozevírá svůj tmavý plášť. Povytažená ramena, krk nachýlený dopředu, postoj pětatřicetileté ženy vyjadřuje odhodlání, což je pochopitelné, protože tento záběr zaznamenává její zatčení. Přesto vyjadřuje i přesně to odhodlání, s nímž v listopadu 2005 na svatbě v jordánském hotelu Radisson chtěla rozsévat smrt mezi bezvěrci a odpadlými muslimy. Její nesmělý obličej se odvrací od šedobílého pásu nálože, který je vidět pod rozhaleným pláštěm. V obou rukou drží konec červené šňůrky. K výbuchu nedošlo, aspoň tedy u ní. Zatímco nálož jejího manžela vybuchla, jak se patří, včetně
muže a svatebčanů, tahala ona za šňůrku nadarmo a byla odsouzena k tomu zůstat na světě, který se rázem změnil v peklo. Takový strnulý záběr má podobně odcizující účinek jako umění. Dívám se na ikonu mučednice, jejíž židle v nebi je prázdná. „Květy zla“ jednoho náboženství.

Možná i závist

Znovu však říkám, že je náboženství krásné. Když jsem před časem zabloudila autem v Severním Brabantsku a zjistila, kolik je tam i v těch nejmenších vesničkách kostelů, a nepřehlédla přitom, že ty cihlové kolosy z pozdního 19. století mívají jiné určení než původně – supermarket „Víra, láska a naděje“, bytový komplex „Dobrý pastýř“ –, padl mi zrak na sošku nad zatlučenými dveřmi ve vysokém, chladném průčelí. Samozřejmě jsem ji hned poznala – byla to pieta. Křesťanské náboženství, zejména katolické, je mimořádně krásné tím, že pošlapává druhé z desatera přikázání: „Nezobrazíš si Boha.“ Člověk obrazy potřebuje. Vzpomínám si, že když jsem to ráno dojela na dálnici, šedou dálnici v šedé lednové krajině, hřála mě ta soška u srdce. Ovšemže vím, že „Církev“ kolem té matky se zemřelým synem na klíně vytvořila několik dogmat, která vyslovují takové nesmysly, že většina věřících je bere jako příběhy. Duše i tělo obou se vzneslo na modrá,
metafyzická nebesa. Ona otěhotněla, porodila, ale je pořád ještě panna. Líbí se mi ty exotické fantazie, které zřejmě mají oslepovat. Co se skrývá za nimi, je pro oko smrtelníka příliš velké a ohnivé. Soška si z podivností nějakého dění nic nedělá. V té jediné vteřině, kterou auto potřebuje, aby projelo kolem, vyzařuje měkký zármutek, který nám dělá dobře, smířený vztah ke všem, kdo si čas od času kladou zoufalou otázku, kde byl Bůh, když byl potřeba.

Nebudu zapírat, že ten současný křik kolem islámu mě konfrontuje s mým vlastním, z domova získaným náboženstvím a jeho pradogmatem. Sekta židovského rabína měla odvahu, neslýchanou drzost hlásat odpuštění. Je logické, že si současně kladu otázku, zda násilí, verbální nebo s použitím pum, které provází rychle se šířící nové hlavní náboženství v Evropě jako divoce se třepetající vlajka, skutečně k tomu náboženství patří. Nebo je to snad jen imperialismus stejného druhu jako ten, jehož pomocí se ve 4. století císař Konstantin a začátkem 9. století Karel Veliký postarali o to, že Evropa přijala křesťanství?

Nový Luther bude žena

Zatímco toto píšu, leží mi na stole izraelské noviny a americký týdeník.

„Muslimové přebírají Evropu“, píše starý Bernard Lewis, profesor na Princetonu, v listu Jerusalem Post. Odborník na Střední východ vyčítá bezpáteřní Evropě, že se vzdává bez odporu.

Americký týdeník na mém stole je Newsweek.Tam píše Fareed Zakaria, že současný náboženský boj mezi šíity a sunity v Iráku byl mohl být počátkem reformace islámu. Zakaria napsal knihu Budoucnost svobody. Říká v ní, že liberální islám nevznikne na základě argumentů liberálních teologů, islámských či ne-islámských, ale společenskými podmínkami, tak jako k tomu došlo v křesťanské Evropě šestnáctého století.

Mnohému Evropanovi zřejmě – stejně jako mně – připomíná násilí mezi šíity a sunity v Iráku naši vlastní bídu o několik století dříve. Ale kromě násilností a vraždění se mi nezdá, že by se dalo s naší křesťanskou reformací srovnávat. Dva hlavní proudy islámu jsou oba velmi staré. V současné době neusilují o teologickou obnovu, ale o moc. Moje holandská, pragmatická logika mi říká, že Irák je asi to poslední místo, kde byl mohl vzniknout liberální islám. Říká mi také, že společenské podmínky se mohou slučovat s teologií, a že se s ní dokonce, jestliže se ta reforma má zdařit, budou muset sloučit. A nakonec mi moje logika polderu říká cosi nestoudného. Jestliže v islámu dojde k reformě, nebude to tam, v tom kotli, odkud tohle náboženství pochází, ale na blahobytném Západě. A mohlo by se stát, že Martin Luther toho hnutí, čímž mám na mysli hlas, který přijde s argumenty, bude hlas ženy.

Stýská se mi po Ayaan Hirsi Ali. Stýská se mi po té somálské Nizozemce, naší senzační černé političce s tichým hlasem, který jako by se za řeči stavěl před ni. Bez špetky taktu spojila domácí násilí proti muslimkám, krevní mstu a obřízku s machismem islámu. A že by zrovna její hlas k uším těch, jimž byl určen – muslimských žen –, nedolehl? Všechny, jedna jako druhá, v tichosti, ale s rudýma ušima spolkly to, co jim předestřela. V jednom z nizozemských azylových domů pro oběti domácího násilí, obývaném převážně muslimkami, zapředla Ayaan po projekci filmu Submission se čtveřicí žen rozhovor. Nenašla u nich oporu, to jistě ne. Mlácené manželky byly všechny čtyři hluboce uražené, rozčilené, raněné znesvěcením textů z Koránu přepsáním na nahé ženské tělo, bez ohledu na to, zda ty texty násilí vůči nim ospravedlňovaly. „Přestaň!“ volalo jejich svaté rozhořčení, ale v jejich srdcích od té doby visí poplašné zvonečky.

Byla jsem zastáncem jejího nekompromisního přístupu. Šarvátky, konfrontace, výborně. Polemika podněcuje veřejnou rozpravu. Neobracela se samozřejmě na muslimské ženy, ty byly a jsou součástí výzvy k zamyšlení nad islámem a státem. Ayaan Hirsi Ali neargumentovala jako politická aktivistka. Kritičtí myslitelé jako ona, jejichž moudrost vychází z hořkých osobních zkušeností, usilují o uvědomění. Strategicky vzato je škoda, že odpadla od své víry. Ženský islámský Luther, a ještě k tomu černočerný, nebylo by to nádherné? Nebo jinak – vzhledem k tomu, že není teoložka – skutečně ten černý Voltaire? Ale kousavý Francouz, který bojoval proti moci církve, nikdy víru neztratil.

Evropa je sekulární, Evropa je osvícená, Evropa je demokratická a Evropa je – především – blahobytná. Pokud islám prodělá reformu, bude to v blahobytné Evropě. Proč jsem ze všech těch charakteristik vybrala právě blahobyt?

2084

Nově příchozí, ať už přicestovali z bývalého východního bloku, z Afriky nebo ze Středního východu, jsou na Západě vždycky oslnění blahobytem, západním blahobytem, který provokuje, přivádí k zuřivosti i okouzluje. Násilí proti Západu ve jménu islámu snad lze zdůvodňovat s odvoláním na náboženství, ale je to především reakce na kulturní výzvu, vnímanou jako nesnesitelnou, výzvu, která vypadá jako blahobyt. Že je blahobyt na Západě v jistém smyslu vedlejší produkt, to už bývá přehlíženo, protože základ, výchozí ideologie, se z velké části projevuje v tom, co tu není: není tu cenzura, nejsou tu vězení plná disidentů, není tu mocná síť úřednické korupce, není tu právní moc ve službách politického diktátora nebo stranického programu, není tu strach z autorit, a už vůbec ne strach z nějakého náboženství.

Před časem, při přednášce v Lipsku, jsem si veřejně položila otázku, zda už některý spisovatel píše román s titulem „2084“. Nesmírně mě zajímá, zda islám, který se pevně a definitivně usazuje v našem středu, sem bude jednou opravdu patřit a bude integrovaný v sekulární, osvícené, demokratické, blahobytné Evropě.

V otázce reformovatelnosti islámu vládne mnoho pesimismu. Základem křesťanství je Nový zákon s přikázáním lásky k bližnímu, přikázáním odpuštění – obě přísná, myšlena důsledně, tedy nejen pro vlastní klan – a s překvapujícím náběhem na odluku církve a státu. Matouš 22, 15–22: Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je boží, Bohu. Základem islámu, tak jak se v současné době po celém světě projevuje, včetně dogmatu násilí toho učení – jak rozsáhlé, jak nezpochybnitelné je? A navíc: nakolik je známo milovaným věřícím? Luther považoval za nezbytné, aby každý věřící mohl Nový zákon samostatně číst či poslouchat, a přeložil svatou knihu do němčiny.

Mám dva důvody, proč si myslím, že k reformě islámu dojde na Západě. První je, že věda, islamologie, s tím už začala. Výzkum pramenů, dějin, historického Mohameda a doktrín islámu tu v současné době probíhá nezávisle na muslimské ortodoxii. Navíc vědce v našich krajích méně snadno potká to, co se stalo súdánskému politikovi, teologovi a spisovateli Mahmudu Tahovi. Taha, který z dobrých, vědecky podložených důvodů navrhl, aby se uznávaly výhradně koránové texty z období Mohameda v Mekce – a to jsou mírumilovné texty, bez povinného džihádu –, byl v roce 1985 obviněn z odpadlictví a v chartúmském vězení oběšen.

Druhý důvod pro tu možnou reformu islámu zde na Západě jsou společenské okolnosti, o nichž psal už Fareed Zakaria. Znovu se dívám na Nizozemsko, momentálně mezinárodně vzato tak zajímavé.

Každé náboženství přizpůsobuje svou každodenní praxi podmínkám země, v níž působí. Jinak to ani nejde. Když jsem koncem roku 1992 cestovala s dcerou po Uzbekistánu, navštívily jsme společně s našimi šoféry, Rusem a Uzbekem, v Samarkandu rodinu, kde otec byl muslim a matka s osmnáctiletou dcerou pravoslavné. Když mě vloni vzal můj albánský nakladatel se svou rodinou na výlet do hor, objevila jsem obdobný, ještě rafinovanější model: i zde byl muž muslim, žena pravoslavná a dospělá dcera římská katolička. Samozřejmě jsem o těchto nábožensky vzato zcela bezstarostných rodinách dodatečně přemýšlela. Domnívám se, že to bylo stalinistickou diktaturou v těch zemích, že se všechny ty církve v ilegalitě zabývaly něčím jiným než přesnými předpisy svého učení.

V Nizozemsku jsou společenské podmínky přesným opakem diktatury. Tato země je asi nejsvobodnější, nejsvobodomyslnější na světě, a přitom jedna z nejblahobytnějších. Patřím k bojovné generaci, která v šedesátých letech minulého století vášnivě protestovala proti téměř všem tehdejším představitelům moci. Odbojnost od té doby značně opadla. Během sedmdesátých a osmdesátých let vyústila v bezstarostnou spokojenost na přelomu století – ze všech hnutí je vlastně dosud přítomen jen feminismus.

Pohled optimistický

Vím, čeho se naši islámští nově příchozí lekají. Když se dívám jejich očima, také se děsím banálního, vulgárního a otevřeného sexu v naší současné společnosti. Působí skoro jako nátlak, posedlost, navíc je často ve službách prázdné komerce. Přesto si dokážu představit, že nejedna muslimská žena je z toho brzy méně šokovaná, než by se – vzhledem k cudně zakryté hlavě – mohlo zdát. Ví, často lépe než my, že v zemích, kde ženské bytosti chodí zcela zahaleny, v Afghánistánu, v Pákistánu, to důrazné tabu muže údajně právě neovladatelně provokuje. Nakolik je v područí sexu kultura, která ženě vštěpuje, že je v zásadě chodící, sedící a ležící pohlavní ústrojí? Nakolik horkokrevná je společnost, kde se od muže očekává, že se bez zábran vrhne na každou náhodně kolemjdoucí ženu, pokud mu to nezapovídá mocný signál, boží předpis týkající se oblečení? Jedna posedlost možná vypadá jinak než druhá, ale jinak si mohou podat ruku. Považuji za logickou
předpověď, že právě islámské ženy se v našem evropském blahobytu, včetně všech zásad, které k tomu patří, budou jako první cítit zázračně doma.

V optimistických náladách vídám někdy Nizozemsko, lakonickou zemi, která postrádá sklon k velkoleposti a teatrálnosti, jako laboratoř na okraji Evropy. Míchání nebezpečných, vznětlivých látek způsobí občas drobný výbuch, ale chemický proces prostě pokračuje.

Nejen svět se mění, ale i zeměkoule. Nizozemsko je ze všech evropských zemí v největším ohrožení, jestliže se časem, za povětrnostních podmínek, které se dostaví se statistickou jistotou, valící moře zase jednou ničivě vzduje. Můj román Utonulá se odehrává na pozadí přírodní pohromy na jihu Nizozemska, která před půlstoletím způsobila mnoho obětí. V knize se vrací věta: mohlo to dopadnout hůř.

Myslím na pozadí románu „2084“, který ještě musí být napsán. Historický vývoj často postupuje velmi rychle. Otázka, zda Mohamedovo učení může žít v míru s učením Ježíše, hrdiny evangelií, bude asi do té doby zodpovězena. Co se týče Nizozemska, mohla by ta otázka ztratit veškerou váhu v podmínkách neúprosné diktatury, tentokrát nikoliv politické. Protipovodňové zábrany v zálivu Oosterschelde, mořské hráze podél pobřeží a hráz Afsluitdijk mezi provinciemi Severní Holand a Frísko jsou ukázky vodohospodářského umu, zatím celkem spolehlivé, které působí, že obyvatelé Nizozemska mohou žít pod hladinou moře.

Spolu.

Přeložila Magda de Bruin-Hüblová.

NRC Handelsblad 10.–11. března 2007

zkrátka

ovšem

Projev premiéra Mirka Topolánka v rámci zahajovacího večera Roku rovných příležitostí (2. 4. 2007, divadlo Archa v Praze) byl zajímavý zejména svou upřímností. Premiér Topolánek nezakrýval, co si myslí o rovných příležitostech a o „narovnávání nenarovnatelného“. Otázkou ale zůstává, za koho na zahajovacím večírku hovořil. Nemohu se ubránit dojmu, že se pan premiér k tématu rovných příležitostí vyjadřoval sám za sebe a za svůj světonázor: přizpůsobte se všichni kultuře majoritní skupiny, uznávejte její hodnoty a zvnitřněte její tempo, protože s touto skupinou budete srovnáváni. Přizpůsobíte-li se, nebudete potřebovat byrokratické regule, za kterými v pozadí stojí mentorky a mentorové z nevládních organizací. Pracovní trh je nastaven pro lidi bez závazků, máte-li závazky, například děti, jste vzhledem k trhu práce nepřizpůsobivá/ý. Samo sebou se rozumí, že ty se závazky jsou ženy. „Protože to je přece
přirozené, logické, zdravé.“ Mají-li závazky muži, je to tedy asi podle Topolánka nepřirozené. Najde-li se někdo, kdo vyrůstal a byl vychován v jiné kultuře a hodnotách, má smůlu, musí se asimilovat. Přijmout a ideálně i zvnitřnit hodnoty majoritní skupiny. Proč? Protože ta je ekonomicky nejsilnější, vytváří materiální hodnoty a disponuje největším dílem rozhodovací moci. Ale přesto si my z té „jiné kultury“ můžeme přát: asimilujte Topolánka – přizpůsobte ho „nám“, protože my se možná přizpůsobovat nechceme.

Tamara Nováková

Národní knihovna ČR v březnu nakonec přece jen trochu pokročila, co se týče jednání o půjčování filmů na DVD v knihovnách (viz rozhovor s Vlastimilem Ježkem na s. 14–15), a domluvila si se společností Bontonland, že od ní bude možné nakupovat licence na některé disky. V počátku se jedná především o fond 147 českých snímků, které si budou moci knihovny objednat za částky od 469 do 599 korun. Ještě se však musí doladit podrobnosti ohledně toho, zda bude Národní knihovna ČR nakupovat DVD hromadně, anebo si je budou objednávat knihovny samy (= pravděpodobně vyšší cena). To je všechno hezké; problém nastává, když se na zmíněný seznam podíváme blíže. Marně bychom na něm hledali skutečně kvalitní filmy, většinou jde o produkci let normalizačních. Pravda, objevuje se tu pár náročnějších snímků, jako je Jirešův Žert, oscarový Obchod na korze nebo Herzův Spalovač mrtvol, přesto výběr vypadá především jako seznam titulů, o které už není
v obchodech příliš zájem, a tak se nabídnou knihovnám. Snad se v nejbližší době rozšíří a čtenáři si budou moci vedle knih vypůjčit také filmy, které formovaly českou a světovou kinematografii a pro něž v programových schématech českých televizí, nabitých nejrůznějšími seriály, už nezbývá místo.

Jiří G. Růžička

„Neboj se, cibulko,/ že zima pikle kuje./ Pozvedni hlavičku:/ Jaro už vykukuje!“ Poznáváte autora citovaných veršů nebo alespoň básnický směr? Nenapínejme dlouho: říkanka je jedním z textů reklamní akce nejmenovaného řetězce supermarketů. V rýmech si tu notují bagety s máslem: „Masíčko s cibulkou!/ Táta si pochvaluje/ dvakrát si přidává“ a ve všech veršovánkách „jaro už vykukuje“! Je to banální a nevkusné, možná záměrně, vždyť podle mnoha „komunikačních expertů“ je prý nejdůležitější zaujmout a utkvět. Když už se to tedy v našem případě povedlo, upozorněme alespoň, že naprostou marginálií či nahodilostí ona „poezie pro zákazníky“ přece jen není. Hlavně u nákladnějších reklamních kampaní není jejich konečná podoba, ať se zdá jakkoliv pochybná, nikdy pouhým úletem copywritera. Reklama jako prostředek hegemonie je průmětem značných ideologických a mocenských sil, zmíněná kampaň – i jiné, jež používají rozsáhlejší rýmované slogany – je
proto nezanedbatelným sociolingvistickým faktem, vypovídajícím o vnímání vázaného slova vlivnou částí veřejnosti. A kdo ví, zda třeba právě citované reklamní veršovánky neovlivní některé budoucí básníky. Například tak, že se rýmu budou snažit vyhýbat stejně usilovně jako supermarketům. A zatím „do rytmu losos/ s koprem se pohybuje/ Vůbec se nestydí:/ Jaro už vykukuje!“…

Petr Šafařík

Seriál jména Čunek je stále o tom samém. Jedni jej vyzývají k odchodu, je jich stále víc a doslova vyzývaný Čunek zůstává, kde je. A noviny vypadají každý den stejně. Jen samotný předseda lidovců čas od času překvapí dalším xenofobním vyjádřením, které na veřejnost bohužel účinkuje jako nikým jiným nevyřčená pravda o „nepřizpůsobivých“ a „opálených“. Premiér Topolánek dokola opakuje, že s Čunkem mají zúčtovat jeho spolustraníci, nechce se zkrátka znelíbit těm, o nichž jsme se díky Čunkovi dozvěděli, že jich je tolik. Čunek tak paradoxně neodhaluje jen sebe, ale ukazuje, že údajně pohřbený problém českého rasismu je pouze uschován takřka v každém z nás. Pak to vypadá, že jeho diskriminační slovník je vlastně jen upřímností, které jiní nejsou schopni. Snad je té „upřímnosti“ i nenaučí.

Lukáš Rychetský

2007 / 15 - nevládní páchání dobra

editorial

literatura

divadlo

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

/ / /

Augustin Jan Václav Soukup

Botanika snů

Jendo, já tě mám rád

minirecenze

odjinud

Troufnout si na křehkost

Faidra: Vášeň mne žene dál

Jedna obec, dvě epochy

Postrapový kronikář

CD DVD

Jazz se zaťatou pěstí

Když musí jít hudba ven

Red Road

Ahmadínežádova nadílka

Aktuální pád kultury

Dejte je krajům

Falešné nevládky

Finanční kolotoč

Humanita jako profese

Máte názor na umění? Styďte se!

Omezení lidského intelektu

par avion

Po tsunami přišla válka

Prezident je v koutě

Škodí pomoc Africe?

došlo

Hledá se prezident

Jednáme se Seznamem i Googlem

Kdo je tady ředitel?

Stýská se mi po Hirsi Ali

zkrátka

ovšem