2008 / 3 - AIDS, umění, aktivismus

Místo prologu: Dne 2. srpna léta Páně 1645 byli v bitvě u Allerheimu zajati hessenskými lancknechty dva důstojníci císařského vojska a jeden duchovní. Byli odvezeni na marburský zámek v Hesensku, tehdy pod vládou kněžny Amalie Elizabety, kde byli vězněni dlouhá tři léta. Zapomnělo se na ně. V zimě roku 1647 přibyl k nim čtvrtý vězeň, důstojník armády císařského generála hraběte Holzapfla, který tehdy obléhal Marburk. Císařští odtáhli a naši zajatci čekali ve vězení další dlouhé měsíce. 26. října 1648 v časných hodinách ranních…

Scéna: Vězeňská cela. V pozadí zamřížované okno. Je noc.

(na slámě porůznu leží Waldau, Otec Anselm a Casselius. Christian stojí u okna)

WALDAU (ospale zabručí a posadí se).

CHRISTIAN (obrátí se): Také nemůžete spát, Waldau?

WALDAU: Nemohu spát.

CHRISTIAN: Také vzpomínáte?

WALDAU: Ale – nevzpomínám. Zima je mi. A pořád mám na jazyku chuť té hnusné pohankové kaše. Tři roky už nás krmí jen tou nasládlou břečkou… Poslouchejte, pane Christiane, až jednou odtud vyjdu, utopím Amalii Elizabetu i s tím jejím přivandrovalým maršálem v pohankové kaši. Vsaďte se, že pan maršál Gaspard Cornelius Mortaigne de Potelles měl k večeři něco lepšího! A vsaďte se, že to nemusel zapíjet zteplalou vodou, která tu od rána stojí ve džbánu! (pomlčka) Srnčí pečeně!… Jídal jste doma srnčí pečeni, pane Christiane?

CHRISTIAN: Doma! Večeře doma, Waldau… Rodina kolem stolu…

Waldau (s nadšením): A k tomu moselské nebo rýnské v cínových konvicích… Darmo mluvit, aby to kat spral! Pohanková kaše, teplá voda – br!

CHRISTIAN: Kdy jste byl vlastně naposled doma, Waldau?

WALDAU: Naposled? (rozmýšlí se) Počkejte – tenkrát po Breitenfeldu… Už tomu bude šest let. Tenkrát jste ještě nebyl ve vojsku. – Vidíte ten šrám? Ten jsem si odnesl od Breitenfeldu. To byla pěkná mela! Trčeli jsme tam v blátě jako sysli a Torstenson do nás pral až běda. Ještě že mne kamarád odvezl na selské káře pryč… Vždyť sám Piccolomini měl tenkrát namále… Pak jsem ležel doma na Waldau půl roku, než jsem se z toho vylízal. Tam mi bylo dobře… A pak zase znovu do pole. Kdoví, co se tam od té doby všecko přihodilo.

CHRISTIAN: Waldau… sotva půl hodiny klusu od nás… a ani jsme se vlastně neznali. Jezdívali jsme někdy s Eleonorou okolo. Pamatuji se, že mi vás jednou ukázali v rainském kostele – starého válečníka. Jezdíval jste přece na kázání otce Anselma?

WALDAU: Skoro každou neděli, pane Christiane. Vždyť jsem přece katolík! Dokonce se na vás ještě pamatuji jako na malého chlapce, jak jste s rodiči sedával v lavici pánů ze Stetten.

CHRISTIAN: Co asi dělají naše Bavory? Co asi dělá náš Rain? Snad teď mají pokoj… (živě) Vy ani nevíte, že večer – pravda, to už jste spal – mluvil Casselius na chodbě s tím novým vallonským lancknechtem, který nás teď hlídá.

WALDAU (ožije): Co mu říkal? Kde jsou naši? Proč jste mne nevzbudil? Co je s generálem Werthem? Jak to, k čertu, vypadá s námi?

CHRISTIAN: Na nás se asi opravdu zapomnělo, Waldau… Ostatně nám toho Casselius mnoho neřekl. Holzapfel s Werthem odtáhli s našimi do Čech, a Wrangel se spojil s Turennem. Leží asi někde ve Švábsku táborem. Víc toho nevěděl… Švédové s Francouzi… Ubohá země… (ticho)

WALDAU (začne po chvíli tiše prozpěvovat starý lancknechtský nápěv): Bůh pomoz sám, do kraje smrt vjela nám. (hlasitěji) Hej! Do kraje smrt vjela nám!

(zpěvem se probudí Casselius a otec Anselm. Casselius se posadí a mne si oči)

ANSELM: Že se Boha nebojíš, v noci tropit hluk! Na chvíli člověk oči zavře a ty nemáš žádného ohledu!

WALDAU: Vy abyste hned něco neměl! Tady nejsme na vaší rainské faře, otče Anselme!

ANSELM: Když spíš, chrápeš, jako když pilou řeže, když nespíš, povykuješ po nocích.

WALDAU: I mlčte, ještě se vyspíte – až vás to bude mrzet…

CASSELIUS (jako vždy s mírně sarkastickým úsměvem): Ale pánové – hádka? V této noční hodině, když každý tvor odpočívá spravedlivým spánkem?

ANSELM: Tak proč ruší noční klid, bezbožník?

WALDAU (bručí): Čert nám tě byl dlužen, ty sluho Boží!

CASSELIUS: Waldau, skutečně se vám divím! Kde je vaše křesťanská shovívavost, otče Anselme? Patrně si lidé musí navzájem ještě ztrpčovat svůj beztak nepříjemný úděl… Co říkáte, Christiane?

CHRISTIAN (u okna): Kolik nocí se ještě budu dívat na hvězdy touhle mříží? Což vás nikdy neuvidím jinak, vy nebeská světla? A přece, Casselie, svítí stejně tady nad námi jako doma – nad Rainem. Snad právě na tu blikající zarudlou nad obzorem se teď dívá Eleonora. Snad právě v tomto bodě se setkávají naše zraky… Co znamená ta hvězda, Casselie? Světlo lepších dnů – nebo tečka za našimi životy?

CASSELIUS: Ale nic takového, příteli. Míníte patrně planetu Mars, čtvrtou v solární soustavě oběžnic. Magister Johannes Kepler o ní mnoho napsal ve svém výtečném spise Prodromus. Velký muž, Christiane…

ANSELM (rozhorleně): Pořád se oháníte svými Keplery, Galiley a Koperníky… Země prý se v kruhu kolem slunce otáčí… Jakési zákony vymýšlíte, o nichž v Písmu není psáno… Boha se nebojíte, rouhači?

CASSELIUS: Právě v těchto zákonech, otče Anselme, se jeví božská velikost. A nadto se planety neotáčejí kolem slunce v kruhu, nýbrž v elipsách, jejichž poloosy…

ANSELM (přeruší ho): Pohanské bludy šíříte! Písmu se vysmíváte! Jen skrze vás a vám podobné přišlo na zem všechno to dopuštění – jako spravedlivý trest za vaše kacířství!

CASSELIUS (jemně): Víte, otče – jsou dva druhy lidí. Jedni vědí, druzí věří… Vy věříte.

ANSELM: „I viděl jsem šelmu, vystupující z moře, kteráž měla sedm hlav a deset rohů, a na rozích jejích deset korun a na hlavách jejích jméno Rouhání!“

CASSELIUS: Přesně tak, otče Anselme. Zjevení sv. Jana, kapitola třináctá. Překrásné místo… „Et bestia, quam vidi, similis erat pardo et pedes eius sicut pedes ursi, et os eius sicut os leonis…“

(…)

CHRISTIAN: Těžko je mi z toho, Casselie. Těžký vzduch je tady… v Hesensku… snad v celém světě… Čím je to? Čeho jsme se dopustili? My nebo naši otcové, za jejichž viny tu snad pykáme?

CASSELIUS: Nestěžujte si tolik! Vždyť žijete… Spokojen nebudete stejně nikdy – ani v cele marburského vězení ani v komnatách svého sídla na Stetten… Žádáme vždy více, než je nám dáno.

CHRISTIAN: Ale co chceme, Casselie? Vždyť toho žádáme tak málo! Jen trochu klidu… a snad ještě jen toho, koho máme rádi… Jednou otevřít oči a nevidět ty hrůzy, nevidět ztrhané tváře, vytřeštěné oči, nevidět pobořené zdi a doutnající spáleniště… neslyšet stále ohlas těžkých kroků, pochodujících při zvucích píšťaly a bubnů, chraptivý hlas ožralého obrista, řvoucího nesmyslné povely… Otevřít jednou oči a vidět – rozkvetlou jabloň pod okny ložnice na Stetten, kočku, spokojeně předoucí nad miskou mléka, široké neposečené lány těžkých klasů v poledním slunci… Rain, ležící uprostřed zelených luk… ticho a klid, Casselie… jako tam mezi těmi hvězdami nahoře… Žádáme příliš mnoho?

CASSELIUS: Patrně ano – a hlavně nevčas. Protože mír a klid nám budou dány až v hodině poslední – a pak už nám zůstanou věčně. Dokud žijete, nemáte práva je žádat. A čím rušněji a tíže žijete, tím lehčeji odejdete pak tam – do ticha.

WALDAU (tiše, zlostně): K čertu s tím vším! Chci domů – na Waldau!

CHRISTIAN: Ne, Casselie, tohle neříkejte. Musí být ještě něco na tomto světě, k čemu se můžeme obracet se svými nadějemi a touhami. Otec Anselm vidí neustále svůj kostel a faru v Rainu. Waldau má stále před očima pohodu a hojnost rodného dvorce na Lechu. Já, Casselie, vidím bílý zámeček, svítící do šera mezi starými stromy… a dívčí postavu, běžící proti mně stromořadím… A vy, Casselie? Kde vy máte svůj přístav?

CASSELIUS (se usměje a učiní rukou široký posunek kolem sebe).

WALDAU (při zmínce o svém domově zvedl hlavu, pomalu vstal a šel ke dveřím. Náhle se prudce obrátí a křičí): Ne a ne a ne! Nebudu čekat! Nechci tu pojít jako prašivá krysa! Ven! Pusťte mne ven! Chci ven – na vzduch! Co tu stojíte? Proč nevylámete ty mříže? Proč nevyrazíte ty dveře? Já! Já jsem voják! Rytmistr Jeho Císařské Milosti von Waldau se hlásí! Rejtaři! Na koně! A za mnou šturmem! Do Rainu – na Waldau… (zhroutí se u dveří a bezmocně se rozpláče)

ANSELM (velitelským posunkem vztáhne kříž): Na kolena! Na svého Pána jste zapomněli, malověrní, který pro vás trpěl, který byl pro vás ukřižován?! K němu se pokorně obraťte, aby vás vyslyšel! (předříkává modlitbu; Waldau a Christian pokleknou a opakují po něm)

Můj Ježíši, hleď – přistupuji k Tvému trůnu a modlím se – neboť den se nachýlil a nastává noc – A do sebe pojmi mysl a srdce mé – Dej mi sečísti dny, které mi ještě ve svém milosrdenství popřeješ – Srdce mé budiž Tebou naplněno – a trýzeň veškerá ode mne odstoupí. – Neboť tam, kde jsi Ty –

CHRISTIAN (vstane, opakuje): …neboť tam, kde jsi Ty… Kde jsi?

ANSELM (pokračuje): … světlo a den života našeho…

CHRISTIAN: Světlo? Je noc! Ve tmě se rodíme, ve tmě žijeme, ve tmě umíráme! Proč mi vyprávíš o světle, když je nevidím? Proč mi vyprávíš o Bohu, když se mi nezjevuje ve svých skutcích? Jak mám chválit toho, který ode mne bez příčiny odvrací svou tvář? Kde je tvůj Bůh? Snad v doutnajících troskách, na desítkách zkrvavených bojišť? Jsou snad hořící města věčnými světly na jeho oltářích? Dal snad svému synu proto hlásat sbratření lidstva, aby pak hnal bratry proti bratrům jako hladové vlky? Nevěřím! – slyšíš? Není Boha!

ANSELM (obrátí tvář k nebi): Bože, Ty, který jsi, Ty, jehož dobrota je nezměrná jako moře, nezatratíš hříšného a odpustíš mu, neboť neví, co činí!

CHRISTIAN (zoufale): Nebo jsi přec? Jsi-li, zbav mne mých pochyb, abych mohl opět cele věřit! Zjev se mi – slovem či skutkem – jako ses zjevil Izraelským na poušti! Zjev se mi!

ANSELM (volá): Nerouhej se!

CHRISTIAN: Dej mi znamení! (ticho) Dej mi znamení!

(pauza)

(…)

CHRISTIAN (radostně): Přejedu tryskem Rain, poženu se s větrem o závod vzhůru ke Stetten – a z rozcestí u tří jedlí už vidím proužek dýmu – dým domova…

VERONIKA: Pane Christiane!

CHRISTIAN (přiskočí k oknu)

VERONIKA: Musím rychle – spěchají na mne. – Musíte odtud, pane Christiane.

CHRISTIAN: Jak?

VERONIKA: Všecko jsem zařídila. Buďte připraven. Zítra hodinu po půlnoci se vystřídají stráže. Můj přítel bude v nastupující stráži…

CHRISTIAN: Ale…

VERONIKA: Nebojte se, pane Christiane, všecko je připraveno… Koně budou čekat – pojedete jako hesenští kupci… na Fuldu… a pak dál – přes Kulmbach – na Cheb – a do Čech… a odtamtud už se dostaneme, kam budeme chtít!

CHRISTIAN: Ale – my jsme čtyři, Veroniko!

VERONIKA: Čtyři! To nejde, pane Christiane! Vy sám…

CHRISTIAN: Musí to jít! Nemohu bez nich.

VERONIKA: Počkejte! (chvilku ticho)

WALDAU (radostně): Pane Christiane! Domů! Domů, slyšíte? (kopne do džberu od jídla) Pohanková kaše! Chachacha! Už ji cítím na jazyku… uzenou kýtu… tučnou… a rýnským to zapijeme, pane Christiane!

CHRISTIAN: Casselie, vy se netěšíte? Budete mým hostem na Stetten, jak dlouho se vám bude chtít. Uvidíte Eleonoru…

CASSELIUS (stiskne mu ruku)

VERONIKA: Pane Christiane!

CHRISTIAN: Tak – kdy?

VERONIKA: Vy a ještě jeden. Víc není možno. Nechtějí…

CHRISTIAN: Veroniko – nejde to jinak?

VERONIKA: Musím už jít. Spěchají na mne. Tedy zítra – hodinu s půlnoci! Bůh vás tu opatruj!

CHRISTIAN: Veroniko! (ticho) Odešla!

ANSELM: Ne, nenechá nás tu Bůh zahynouti, ale vyjdeme z vězení jako druhdy Izraelští ze země egyptské. A ochrání nás cestou ode všeho zlého. Půjdeme bez obav, synu.

WALDAU: Zítra o půlnoci… jako kupci… To jsme si nemyslili, pane Christiane, že spolu někdy pojedeme v plachtovém voze jako hesenští kupčíci… Kodrcat se s pomalými tahouny… Stejně si někde za Fuldou opatříme dobré jezdecké, a pak už to poženeme do Bavor jako Werthovi rejtaři… Čertovo děvče, ta Veronika…

ANSELM: Počkej, synu. Jen dva, říkala ta žena.

WALDAU: Dva, otče, vždyť jsem slyšel!

ANSELM: Ale říkals právě, že pojedeš! Pojedu-li já s Christianem, nemůžeš ty!

WALDAU: Vy? Ale kdo mluvil o vás, otče? Jedu přece s panem Christianem domů, a to je vše! O vás přece nebyla řeč!

ANSELM (hněvivě): A ty si myslíš, že nám Bůh proto poslal spásu v podobě té děvečky, aby tebe vysvobodil a mne, svého sluhu, tu nadále nechal v rukou nepřátel?

WALDAU: Podívejte se na něho, pane Christiane. Tak on pojede! Tak já, rytmistr Werthových rejtarů, nejlepší jezdec a fechtýř ve vojsku Jeho Císařské Milosti, já, svobodný pán z Waldau, člověk urozený, tu mám plesnivět v té díře – a on, velebníček, si pojede domů! To už se Rainští asi nemohou dočkat jeho pobožného plácání. U všech hromů, to ne, bratře v Kristu! Já pojedu!

ANSELM: Boha se boj, ať tě svým bleskem nesrazí! Co ty chceš ještě na světě vykonat? Na Waldau se válet, přes den zajíce honit a v noci si v pitkách a v obžerství hovět! Proto tě má Bůh vysvobodit?

WALDAU: To není vaše starost! To víte, že mnišským životem žít nebudu – po těch třech letech tady.

ANSELM: Christiane, synu, vzpomeň, že já jsem ti poskytl svátost křtu, já jsem tě v letech tvého jinošství seznamoval se slovem Božím… a jistě ne náhodou, ale Jeho řízením se stalo, že mne tehdy u Allerheimu hodili do téhož vozu, v němž tys ležel ve mdlobách – abych nad tebou bděl.

CHRISTIAN: Přátelé, uklidněte se! Bude přece mou první starostí – když už se všichni odtud nemůžeme dostat spolu – abych vás vykoupil ze zajetí.

WALDAU (nepoddajně): A – kdoví jak ten útěk dopadne! Všelijaká čeládka se dnes po cestách potuluje – koule z muškety a můžeme čekat na vykoupení do soudného dne. Nevíte, co všechno vás může cestou potkat, a pak vás věru spíše ochrání má pravice než zbožné mečení otce Anselma!

ANSELM: Dost! Já tě žádám, Christiane, a ví Bůh, že k tomu mám právo, abys mne vybral za svého průvodce a neohlížel se na toho rouhače bezbožného. A pod ochranou Nejvyššího se pak šťastně dostaneme domů.

WALDAU: Domů! Domů! A ty mi chceš bránit, abych se dostal domů, ty černá vráno?

ANSELM: Mlčíš, psí synu! Kněze budeš urážet? V pekelných plamenech se budeš smažit!

WALDAU (bez sebe): Kvůli tobě tady zůstat? Kvůli tobě tady žrát to svinstvo, když zatím doma – na Waldau…

ANSELM: Do pekla půjdeš – a ne na Waldau! Já pojedu! Do Rainu – k svatému Bonifáci…

WALDAU (zařve): Dřív bys mne musel zabít!

ANSELM (útrpně): Budu se modlit za tvou duši, bezbožníku. Pojedeme, Christiane.

CHRISTIAN (náhle rozhodnut): Pojedete vy, Casselie!

(Casselius pokrčí rameny; současně se vrhne Waldau na otce Anselma)

WALDAU: Nepojedeš!

ANSELM: Vrahu!

CHRISTIAN: Přestaňte!

CASSELIUS (který sledoval hádku se vzrůstajícím neklidem, skočí k nim a roztrhne je): Blázni! Vzpamatujte se! Slepí, nevědomí! Blázni! (pauza; pak tiše) Či měl jsem vám přece říci, co mi vlastně vyprávěl ten Valon? Měl jsem vám říci, že před třemi týdny ztratil Wrangel v prohrané bitvě u Dachau bratra a ze msty táhl pak Bavorskem jako vtělená smrt, rozsévaje všechny válečné hrůzy? Že vypálil řadu vašich měst a vesnic? Vždyť i otrlý Valon, který tu přechází před dveřmi, ještě dnes s hrůzou vzpomíná na tu spoušť, kterou natropili Švédové a Francouzi v Rainu a jeho okolí? Ve vašem Rainu nezbyl kámen na kameni – váš kostel a fara, otče Anselme, leží dnes v troskách –

WALDAU: …a Waldau?

CASSELIUS: Waldau? Už dávno přestalo doutnat uprostřed zdupaných a zničených polí! A vy, Christiane, pojedete-li od Rainu vzhůru ke Stetten, uvidíte z rozcestí u tří jedlí vystupovat proužek dýmu ze spáleniště, kde kdysi stávalo Stetten! To je dnes váš dým domova! Domů chcete? Blázni! Ten domov, ze kterého jste odešli, už je minulost, nenávratně pohřbená v propadlišti času! Je jiný svět venku, za těmi zdmi! Slyšíte? Jiný svět! Nebude pohodlí, zahálky a veselých pitek na Waldau, nebude času k zbožnému rozjímání v klidném zákoutí vaší farské zahrádky v Rainu, otče Anselme! Vaše milostná idylka, Christiane, zůstane nedohrána… Nebude času! Slyšíte? Nebude času!

CHRISTIAN (poslouchá): Počkejte! Co to? Poslouchejte…

ANSELM: Zvony!

(zvenčí, kde se mezitím rozednilo, je slyšet vzrůstající hlučení davu a vyzvánění; dovnitř zaléhají výkřiky; všichni čtyři napjatě poslouchají)

VÝKŘIKY: Mír! – Mír! V Münstru smluvili páni konečný mír! – Konec! Konec! – Mír na věky!

(rozletí se dveře a zvenčí je slyšet hlas strážcův)

HLAS: Mír! Slyšíte, císařští! Jděte domů! Jste volni! (vzdaluje se) Konec! Domů!

(Všichni čtyři sedí bez pohnutí)

WALDAU (seškrceným hlasem): Domů…?

CHRISTIAN: (propukne v křečovitý smích)

Redakčně kráceno. Text vyjde v publikaci Divadelní texty z Terezína / Theatertexte aus Theresienstadt, 1941–1945 v nakladatelství Akropolis.

Proč se Dým v Terezíně nehrál

Lisa Peschelová

O hře, kterou napsali v terezínskem ghettu Zdeněk Eliáš (Eckstein) a Jiří Stein, se veřejnost dovídá vůbec poprvé. Na rozdíl od mnoha dalších terezínských her, které se hrály několikrát a lze je rekonstruovat podle vzpomínek diváků, byl Dým domova známý jen malému okruhu kolem autorů. Na hru mě v roce 2006 upozornil Jiří Franěk a probudil ve mně naději, že by ještě mohla existovat její kopie. Jako kamarád a spoluvězeň bratří Eliášů v Terezíně Franěk text znal. Tito tři muži se po deportaci do Osvětimi a přežití dalších hrůz v různých koncentračních táborech vrátili do Čech; spoluautor Jiří Stein však zahynul. Franěk a bratři Eliášové zůstali v kontaktu i po Zdeňkově emigraci do Německa a potom do Ameriky. Franěk mi dal kontaktní informace na vdovu po Zdeňkovi, žijící v Seattlu. Díky trpělivosti Kate Eliasové, která během prohlížení Zdeňkových papírů poznala text divadelní hry podle formátu, se dílo
opět objevilo.

Podle Luďka Eliáše byla hra inspirována známým dílem Rainera Marii Rilkeho Píseň o lásce a smrti kornetaKryštofa Rilka (Die Weise von Liebe und Tod des Cornets Christoph Rilke), přeloženým v Terezíně do češtiny a recitovaným mladým režisérem Gustavem Schorschem během seminářů, jež pořádal v ghettu pro mladé herce. Historické pozadí Rilkeho díla, které se odehrává během rakousko-turecké války v roce 1663, oslovilo autory, kteří svou hru situovali do období třicetileté války. Podle Eliáše se „situace nesvobody a doufání, co bude pak, když…, nedala vyjádřit přímo“. Hra, která vyjadřuje marnost oněch nadějí, se však v Terezíně patrně nikdy nehrála. „Prakticky všechno, co se v Terezíně psalo a hrálo, mělo, jak se říká, zvedat hlavu, povzbudit. Abychom si nepřipustili jakýkoliv tlak, jakékoliv ohrožení života, jakékoliv transporty a tak dál; protože chceme naplno žít, proto hrajeme, proto se na to chodíme dívat. Z her, které
měly takový pesimistický dopad na diváky, si nevzpomínám na jednu jedinou, která by tam byla uvedena,“ vysvětluje dál Luděk Eliáš. Podle něho však nebylo cílem autorů najít terezínské obecenstvo: „Ti kluci si s určitou zvláštní jasnozřivostí připustili možnost, že domov, na který se těší a o kterém stále sní, je jenom chiméra, že už nic není. K tomu bylo zapotřebí velmi hlubokého přístupu, který mělo velmi málo lidí. Myslím si, že bylo potřeba spíš vyjádřit i tenhleten pohled než napsat hru, která by se v Terezíně hrála.“

Jiří Franěk souhlasil s tím, že autoři patřili k několika málo lidem v táborech, kteří si přiznali velikost změn, jež je po válce čekaly: „Dým domova je hra zcela odrážející naši existenci v koncentračním táboře… Velká část lidí žila jen vzpomínkami na domov. Ten domov si velice idealizovali. Strávili celé hodiny vyprávěním, čím byli, jak se měli, co všechno dokázali. Všechny ty naivní vzpomínky na domov se vztahovaly k domovu, který se neměnil. Jen málokdo se dovedl podívat do očí pravdě, která byla zjevná i v táborech. Nikdo z nás se nevrátí do stejného domova, který opustil. Eliáš a Stein se k tomu probojovali.“

Autorka je překladatelka, scenáristka a doktorandka divadelní vědy na University of Minnesota a na Jihočeské univerzitě. Zabývá se kulturním životem v Terezíně.

Hledání verze nevyhnutelného

Básnířka a redaktorka Božena Správcová otiskla v předposledním loňském čísle domovského Tvaru (č. 20/2007) delší stať s názvem Poločas rozpadu. Článek chce rozhýbat zamřelý stav poezie u nás, je sympaticky upřímný, drží se při zemi, čiší z něj touha něčeho se dobrat. A přece tak docela nevím, o co ve výsledku básnířce šlo. Poezie vzniká a vychází, kvituje Správcová. Horší je to s její recepcí. Autorka si podrobně všímá stavu v českých denících a časopisech, přičemž závěr dopředu známe: Současná zdejší poezie je jen chudou příbuznou literatury překladové, přičemž „příbuzná“ je ještě silný výraz. O světové literatuře se zkrátka musí psát, čtenář to žádá. Kdyby se pozornost upnula jinam, masy by se odvrátily – zní úzus velkých deníků. Stálo by za to, dodávám já, být odvážnější a ten tušený hrůzný odliv čtenářstva aspoň otestovat.

Správcové schází výraznější kritika. Psaní o poezii prý ubývá, kritičtí novici dávají od ní ruce pryč. Básnířka si stýská na nedostatek autorit. Vtipně rozvádí podobné nářky docenta Jiřího Brabce z nějakého rozhlasového pořadu, jenž u nás cítí absenci hierarchie. „Mám podezření,“ dí básnířka, „že dnešní společnost se naopak ,vyhierarchizovala‘ z podoby, těch anket, žebříčků všude… Je to prostor, ve kterém je najednou označené a počmárané už úplně všechno…“ A logicky dodává: „Kdo vlastně smí a nesmí značkovat? Kdo je tou autoritou?“ Netlumí ale, podotýkám já, vznik autorit i naše neschopnost, nevůle jim naslouchat? Básnířka dále mluví o roztříštěnosti, nedostatku komunikace a skončí u „rmutných a kalných vod“, v nichž toneme.

Ano, člověka by zahřál „normální“ stav: básník dostane za sbírku honorář, přečte si o ní pět šest rozumných recenzí, ucítí, že veřejnost bere jeho dílo na vědomí. Zároveň tu ale básníci primárně nejsou od toho, aby byli uznáni, ctěni, ceněni. A je to tady. Od čeho jsou básníci? Oč usilují, proč by se jim měla věnovat pozornost? A čím je básnictví pro ně samé? Správcová to nezmiňuje. Jako by jejímu článku chyběl druhý, podstatnější díl: zdůvodnění úvodních stesků. Poezii sice básnířka bez okolků vidí jako „nejvýsostnější projev“ literatury, ale nic už o tom, co ji i dnes, v multimediálně polyfonní (či kakofonní) době činí výsostnou. A jak moc – jestli vůbec – dnešní básníci tuto domnělou výsostnost žijí, jsou skrz ni nároční a nesmlouvaví sami k sobě.

Hlucho a mlha kolem poezie prý nakonec „budí dojem, že je česká literatura veřejností ignorována právem“. Pravda je, bojím se, krutější. O zájmech české veřejnosti sice nemám iluze, ale nad nejednou sbírkou jsem si v poslední době řekl: Co nabízí člověku „obyčejnému“, který se poezií nijak zvlášť nezabývá? A co člověku, jenž hledá něco důsažnějšího? Co nabízí lidem, kteří přijdou k poezii z docela jiného konce – a vyskočí na ně svět výrazně zachumlaný do sebe, do svých hrátek se slovy, s „imaginací“ či zas pitvorností, svět, kde každý drobný záchvěv inspirace, sebemenší skvrnka dojmu rádoby zvláštně zachyceného, vzdálený záblesk umu či vyčtené tradice jsou hned považovány za vstupní turniket do poezie? Vždyť: „Dokonalé věci v poezii nepůsobí zvláštně; působí nevyhnutelně.“ (Jorge Luis Borges, Ars poetica, Mladá fronta 2005) Aniž bych se pídil výhradně po dokonalosti, přece jen za novými verši vždy hledám nějakou verzi nevyhnutelného.
Často mám ale chuť sbírku obloukem zahodit – pro její marnivé vyhýbání se podstatě, nahrazené po sté repetovaným lyrickým okoušením, vydávaným rovnou za výpověď. Člověk čte a ví, že autor jindy přijde zas s něčím jiným, stejně zaměnitelným; nesejde na tom, nám ani autorovi.

Netvrdím, že celá poezie je dnes taková. A už vůbec nechci říct, že by básníci měli slevovat, hlídat se, ohlížet se po čtenáři. Ale v jednom by mu měli vyjít vstříc. Měli by předložit věc nevyhryzanou z konce tužky, ale cosi závažného, co pro ně znamená kus ušlé cesty, výsledek cenný a důležitý pro ně samotné, nevývratný zápis, nad nímž si nemohou pomoci. Aby bylo zřejmé, že nešli pouze s sebou, nehráli zavedenou hru, nevyplňovali kolonku sofistikovaného sociokulturního zadání. I nonsens ať je kusem života, probůh. Zní to pateticky? Možná i proto, že se dnešní (mladší) básnictví občas rádo barikáduje ve své svéhlavosti, v jistotě o sobě samém, o svém přirozeném smyslu.

Je-li každý verš součástí autentického vnitřního „deníku“, není nutné se starat o víc. Básník má hotovo. Příklad? Nedávno jsem znovu slyšel Stanislava Dvorského ozřejmivě a lidsky číst náročné verše ze své Oblasti ticha; tady se básník opravdu vydal a dalších složitých tanců netřeba. Ztrácí, kdo si tohle nevyhledá. Nebo nověji Zmínky a případky Viktora Špačka; knížka útlá, neslibující velkolepé pokračování, občas váhavá, nakonec ale sama v sobě křehce nevývratná. „Budoucí maminka/ sedící v tramvaji/ celá zamračená./ V jejím břiše/ se mračí dítě.“

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

minirecenze

Jaroslav Seifert

Venuši dát hlavu do dlaní

Dokořán 2007, 83 s.

Zda Venuši dát hlavu do dlaní? Ale – nejprve smutku dejte vale a schválně – či spíše mimoděk – která Múza sklidí jistě obecenstva vděk? Nejprve Thaleia – že dneska se příliš radosti nedaří a odborníci listují si ve snáři, až působí to dojmem, že kapsáři se znovu derou k moci; Úrania, působící obzvlášť v noci, má radarem obdařena býti a hledět, jak hvězdy svítí, když Kleió nám dnešek z minulosti vysvětluje – jak se praví; Terpsichoré zná klavír, jenž z cymbálu byl povznesen a zní jak za soumraku sen, když flétna Euterpina zmlká… zda Venuši dát hlavu do dlaní? Odpovězte si bez ptaní, kdo na Kalliopé pomýšlíte a příhody si vymýšlíte – jsou sotva Polyhymnii pro zasmání! Ten podnik patří k Melpomené; kdo na básníka zapomene a na Múzy si vsadí… vím, Seifertových knih je dosti ke čtení až do starosti, potom už možno snít vlastní sen. Zdařilý výbor erotický – ilustrace stvořil Martin Radimecký volně ze Štyrského inspirace (docela mohutná
aspirace!). Jaroslavu Seifertovi jistě nadlouho patří prvenství mezi českými lyriky, že neharaší klasicizujícími odkazy; představuje prostý a přitom originální básnický výraz, srozumitelný a bez slovního siláctví, čtivý a vkusný: inu, to se pozná „stará škola“… Nezbývá než doufat, že ač změnil život poněkud proporce – absolutno milostného citu zůstává nejtrvalejším.

Vít Kremlička

Erlend Loe

Doppler

Přeložila Kateřina Krištůfková

Vakát 2007, 132 s.

Jednoduchost stylu – krátké věty jako neumělé zářezy ukradenou sekyrou do vyráběného totemu v lese za Oslem – vedly recenzenty k vynalezení názvu pro tvorbu populárního norského autora Erlenda Loea (1969). Nový naivismus. Přidala bych k tomu adjektivum chlapský, čímž nemyslím nic zlého. Mile infantilního mužského hrdinu, který nahlédl proradnost bohaté severské společnosti a chováním se vrátil do klukovských let, známe z předchozí Loeovy knihy Naivní. Super (Doplněk 2005). Pan Doppler, podobný typ, jen už o něco starší, ženatý, s dvěma dětmi, si při jednom fyzickém nárazu uvědomí, jak špatně („pilně“) žil, a odejde žít do lesa. Tam se k němu postupně přidá malý los a vlastní čtyřletý syn. A pár falešných učedníků. Pánové tvoří zmíněný totem, coby oslavu mužské linie rodu a vůbec odvahy k lenosti, mlčení a podivnosti. Totem musí být podle autorova popisu cosi velkého, škaredého, pestrobarevně natřeného. Pyšná
neumělost textu, barvy a ironické odkazy na popkulturu pro děti (nejen příšernosti, jež konzumují Dopplerovy děti, ale i kousky disneyovského losátka) usvědčují úsměvnou, lehce naštvanou novelu z promyšlenosti, i když nijak závratné. Zápletka, která v podstatě zaznamenává rozpad rodiny a vztek západního člověka, je tu záměrně pojata bezbolestně – jako ve hře, ve filmu, v polozapomenutém mýtu.

Libuše Bělunková

Ondřej Macura

Indicie

Tvar 2007, 54 s.

Básnická prvotina je prozatím dostupná pouze předplatitelům Tvaru, k jehož zářijovému číslu byla přibalena. Sbírku tvoří dvě básnické skladby, které autor nazval Beethoven a Indicie. Již z prvních veršů je patrné, že má v oblasti poezie velké ambice. Ty se projevují ve volbě tématu i ve způsobu, kterým buduje verš a komponuje básnický obraz. Tématem obou skladeb je hudba. V první Beethovenova, v druhé hudba v životě básníka. Do obou skladeb proniká současný svět, který je v zásadě zobrazován jako chaotický, a vytváří kontrast k harmonickému světu hudby. Mezi těmito světy se pohybuje básník, který vede rozhovory sám se sebou nebo s autoritami z oblasti uměleckého prostoru. Zachytit slovy hudbu je obtížné a Macurovi se to nedaří. Jeho metafora je těžká, vykloubená, za každou cenu chce být originální. Je příznačné, že jako svou múzu definuje secesní krásku – ornament bez obsahu. Je to autor mladý,
fascinovaný sám sebou a možnostmi, které mu poezie dává. Zároveň je oslněn svými vědomostmi a chce říct všechno, co ví. Zatím si neumí vybrat. Že však jde o talentovaného básníka, potvrzuje fakt, jak mistrně zachází s prozodickými prostředky. Je nesmírně citlivý k možnostem češtiny a na rozdíl od většiny mladých českých básníků umí vytvořit rytmicky a intonačně promyšlený volný verš, který se mnohým jiným zdá jakoby bez pravidel. Jeho „náznaky“ naznačují talent i vědomí talentu.

Michaela Bečková

Ukopnutý palec – příběhy lidu Čanki

Julius Zirkus 2007, 144 s. + CD

Lid Čanki proslul především jednou věcí – všichni jeho příslušníci měli pouze jedinou nohu. Přesto šlo o plnohodnotné tvory, schopné žít a radovat se, ale současně pozorovat život okolo sebe s nebývalou intenzitou a vyvozovat z toho logické závěry. Třináct autorů a ilustrátorů (mj. Jan Mattuš, Zeno Kaprál, Ivan Martínek, Marian Palla a další) se nechalo inspirovat legendou o tomto bájném lidu, jehož příslušníci používali svoji vyvinutou dolní končetinu nejen k samotnému pohybu, ale také k mnoha dalším užitečným věcem – například aby v nekryté písečné krajině našli vytoužený stín. Tvrdí se, že Čankiové ctili zákony, které byly přísné, ale spravedlivé, anebo že mluvili jakýmsi prajazykem, kterým byl lidstvu předán jazyk jako takový. A tak dál. Můžeme tomu věřit, ale také nemusíme. Faktem však zůstává, že někde na počátku byl pravděpodobně rok 1999 a vznik kapely Čankišou. Mezi dalšími viníky výrazněji dominuje hudba,
a to zejména etno a worldmusic, ochucená několika zrnky Asie, Afriky a možná i Balkánu. A také saxofonista zmíněné kapely René Senko, který tento ojedinělý soubor materiálů o bájném lidu Čanki shromáždil. Vznikla tak sbírka originálních postřehů a pohledů na bájný lid, jejíž poslání se může leckomu rozplývat v mlze nejasnosti, ale to ještě nutně nemusí znamenat, že tady žádné poslání není. Protože ne každý, kdo má jen jednu nohu, je nutně na odstřel.

Magdalena Wagnerová

Philip K. Dick

Převtělení Timothyho Archera

Přeložil Robert Tschorn

Argo 2007, 228 s.

Poslední dílo největšího filosofa americké science-fiction vzniklo v roce 1982 jako třetí díl trilogie Valis (Valis, 1980; Božská invaze, 1981). Podle autorových slov byla trilogie napsána pod vlivem náboženského zjevení, kterého se mu dostalo na sklonku života. Teologická inspirace je nejzřetelnější právě v závěrečném románu, jehož hlavním hrdinou lidí, je mesianistická postava biskupa Timothyho Archera. Vypravěčem příběhu je Timothyho snacha Angel Archerová. S kronikářským gustem popisuje peripetie biskupova neortodoxního duchovního hledání, jehož cíl lze složitě identifikovat jako nalezení pravdy o posmrtném životě či objevení svatého grálu (zde v podobě houby). Na konci čeká hledajícího smrt, která je však stejně vágní jako způsob a cíl vykonané cesty. Protagonistův duch totiž žije dál, a to jak v přeneseném smyslu, tak doslova jako jedno z já schizofrenika Billyho. Výstavba románového textu, který deklasuje nepříliš atraktivní fabule bez
výrazné pointy, neuchopitelnost a nepravděpodobnost charakterů a motivace jejich jednání, je výsledkem nikoli pečlivé strukturace, ale jakéhosi umanutí. Hekticky působící směs filosofických myšlenek, odkazů i doslovných citací z děl velkých literátů a myslitelů je jen slabým odleskem nejlepších Dickových děl.

Helena Vyplelová

C. S. Lewis

Kosmická trilogie (Návštěvníci z mlčící planety, Perelandra, Ta obludná síla)

Přeložila Jana Pošmourná

Knižní klub 2007, 174, 237 a 429 s.

Ve druhém vydání u nás vyšla sci-fi trilogie autora Letopisů Narnie a přítele J. R. R. Tolkiena. První díl se objevil poprvé v roce 1938, druhý 1943 a třetí 1945. Rok vydání je v knihách jasně patrný. Zatímco v prvním díle se filolog Ransom dostává nechtěně na planetu Mars, kde vládne mezidruhová symbióza, v druhém již dobrovolně letí na Venuši, která je jakýmsi obrazem biblického ráje, ve třetím díle se pak banda ateistů pokouší vytvořit dokonalou rasu a ty nedokonalé prostě zlikvidovat. Právě třetí díl je z celé trilogie nejlepší, nejen proto, že reflektuje fašistická zvěrstva, ale také proto, že se Lewis pouští hlouběji do lidské duše. Třetí díl je však také nejvíce křesťanský – autor se nenamáhá své názory zahalovat do roucha symbolů, ale říká je zcela otevřeně. Obludnou sílou je materialismus nevěřících, zatímco Ransom, který na své pouti vesmírem pochopil Boží záměr, je jakýmsi novým ztělesněním Krista. Právě kolem něj se semkne
skupinka věřících, očekávajících pomoc Maleldila (Boha) v souboji se stoupenci „objektivismu“, kteří se pokoušejí vykopat tělo kouzelníka Merlina, aby ho zverbovali do svých řad. Jako sci-fi dnes Lewisova trilogie neobstojí, daleko víc se totiž jedná o utopii, její třetí díl však může být dobrým příkladem toho, jak druhá světová válka změnila nejen svět, ale i literaturu.

Jiří G. Růžička

Peter Burke

Žebráci, šarlatáni, papežové – historická antropologie raně novověké Itálie. Eseje o vnímání a komunikaci

Přeložil Jíří Hanke

H+H 2007, 350 s.

Soubor esejů britského historika Petera Burkeho představuje nové možnosti interpretace různorodého historického materiálu, který reprezentuje vnímání (i sebevnímání) a komunikační principy a tendence v prostředí raně novověké Itálie. Analýzou rozličných pramenů, založenou na poznatcích a metodice historické antropologie, Burke dochází k přesvědčivým výsledkům, detailně prokreslujícím některé vrstvy všednodenního života dané oblasti v 16. a 17. století, přičemž neopomíjí zapojit do výsledného obrazu analogie v celém evropském regionu. Burke pojímá historiografii jako dynamické dějiny znaků, nesených písemnými i neslovesnými prameny, přičemž jeho pohled je určený především koncentrací na motivace výstavby textů, resp. etických nebo komunikačních vzorců. Burke své eseje, z nichž některé byly otištěny dříve samostatně, spojil v jednu knihu a nastalým spolupůsobením odkryl určité dominanty této epochy. Jednou
z nejvýznamnějších je divadelnost, známá jako nadčasový umělecký princip, kterou v souvislostech s poznatky Ervinga Goffmanna shledává jako základní klíč k výkladu lidského chování. Svět jako jeviště je takto zrcadlen například malířskými portréty, mluvou, oblékáním, ale také spotřebou.

Karel Kolařík

Miroslav Šedina

Bakchantky a včely

Oikoymenh 2007, 143 s.

Zatímco ve své prvotině Sparagmos podrobil autor zkoumání příbuznost a odlišnost řeckého filosofického logu od básnického mýtu, v této knize nastoluje novou interpretační perspektivu otázky, do jaké míry ovlivnila řecká filosofie křesťanskou filosofii. Ústřední postavou je Klement Alexandrijský, protože právě on učinil z řecké filosofie privilegovaný nástroj poznání křesťanského zjevení, když kanonizoval apel, který se stal pro pozdější staletí nepřehlédnutelný, totiž že neotevřeme-li se řecké filosofii, staneme se slepými vůči eschatologické perspektivě křesťanské spásy. Silnou stránkou Šedinovy interpretace je, že bakchický motiv rozsápání Božího logu řeckými filosofy zkoumá nejen z perspektivy vzájemného vztahu mezi řeckou filosofií a křesťanskou teologií, ale rovněž vztah řeckého racionalismu ke svým mytickým základům a inspiračním zdrojům. Tato vzájemná vymezení (řecký filosofický racionalismus versus básnický mýtus, filosofický logos versus zvěstný Boží
logos) však Šedina kříží s řadou dalších, takže se z jím citovaných textových pramenů vynořuje složitý a rozsáhlý duchovní svět, v němž se proplétá orgiastická povaha mýtu s racionální vůlí po uspořádání toho, co bylo uvedeno v pohyb rituálním gestem. Po Sparagmu další doklad toho, do jaké míry se u nás odpoutala historie antické filosofie z klasicko-filologických otěží směrem k myšlenkově inspirativní interpretaci.

Michal Janata

Můj Einstein

Sestavil John Brockman

Přeložila Jelena Žlábková

Pragma 2007, 253 s.

Sté výročí vzniku teorie relativity bylo podnětem k sestavení knihy, v níž se 24 autorů – fyziků, historiků a publicistů vyznalo ze svého vztahu k Einsteinovi. Téměř všichni se věnovali některému aspektu Einsteinovy fyziky, pouze jeden příspěvek se zabývá jeho soukromým životem a jeden jeho chápáním náboženství. Jen několik příspěvků výrazněji vystupuje nad to, co bylo možno očekávat od vyžádaných jubilejních statí. Skoro již stoletý John Wheeler vzpomíná na své diskuse s Einsteinem o povaze reality, Frank Tipler v rozporu s běžným míněním hodnotí Einsteina jako „vědeckého reakcionáře“, který za své úspěchy vděčí snaze zachránit co nejvíce z klasické fyziky, Lee Smolin se v příspěvku na vědce nezvykle emotivním staví na Einsteinovu stranu proti převládající módě a konstatuje, že za pět let „posunul vědu mnohem dále, než to dokázalo tisíc strunových teoretiků za dvacet roků“, podle Paula Steinhardta se teorie věčně pulsujícího
vesmíru bez začátku a konce stane nejlepším kompromisem mezi Einsteinovou vizí neměnného vesmíru a empricky zjišťovanou skutečností. Kniha si zasloužila lepší redakční práci: kromě početných interpunkčních chyb trpí text neznalostí obecně přijímané české odborné terminologie (např. „referenční rámec“ místo „vztažné soustavy“) a zkreslujícími posuny významu (Einstein neříkal, že Bůh je lstivý, ale nikoliv krutý, nýbrž že je rafinovaný, ale nikoliv zlomyslný).

Jan Novotný

Rolling Stone – 500 nejlepších alb všech dob

Přeložil Jan Rejžek

BB art 2007, 224 s.

Výpravná publikace s výpravnou cenou vychází z ankety věhlasného hudebního časopisu Rolling Stone, který v roce 2003 oslovil 273 předních hudebních osobností (Beck, Yoko Ono, Moby, Ray Manzarek nebo Fats Domino). Každý z nich vybral 50 nejlepších alb svého života, vše se sečetlo a výsledkem bylo speciální číslo časopisu RS, ze kterého vychází tato publikace. Výtky k recenzované knize lze rozdělit do dvou kategorií – ta první je víceméně subjektivní a souvisí s obsahem žebříčku. Pět alb Beatles a tři alba Boba Dylana v první dvacítce naznačují jednoznačnou orientaci na léty prověřené a často poměrně „zatuchlé“ tituly. V první stovce žebříčku se objevuje 37 alb ze šedesátých let a pouhé 2 desky (Nevermind, Achtung Baby) z let devadesátých, kniha tedy potěší především konzervativní a staromilecké duše. Další skupina výtek se týká samotných textů – texty uspokojivé délky jsou připojeny pouze k prvním
20 albům žebříčku, alba číslo 21–200 mají text o délce zhruba pět vět, alba 200–500 pak již naprosto nedostačující dvouvěté odstavce. Kniha postrádá řadu důležitých údajů (seznamy písní jednotlivých alb, údaje o stopáži či postavení na žebříčku) a krom přetištěných obalů desek nenabízí ani zajímavý fotografický materiál. Vhodné pro snoby na zkrášlení knihovny, ti ostatní vezmou zavděk internetem nebo skromnější a daleko poctivější knihou P. Klusáka 101 největších alb pop-music.

Jan Jílek

Pandora č. 14

„Tentokrát nejen tEXtová, ale i obrazová a zvuková,“ píše se v editorialu 14. čísla ústecké kulturně-literární revue Pandora. Aluzí na text Ladislava Nováka tak odkazuje šéfredaktorka Kateřina Tošková na téma, jemuž je aktuální číslo revue v podstatě cele věnováno – experimentu. Bezmála 250 stran obsahuje bohatou žánrovou mozaiku, složenou jak z ukázek prací třicítky autorů, tak i textů teoretických; reflexí, recenzí, zařazen je rozhovor s Bohumilou Grögerovou či slovník základních pojmů, technik a metod literárního experimentu. V abecedně řazeném reprezentativním výboru se prolínají díla „klasiků“ českého experimentu z šedesátých let s ukázkami prací autorů generace mladší a zastoupeni jsou tu i tvůrci současní, čímž revue nejen navazuje na sborník české experimentální poezie Vrh kostek (Torst 1993), ale zároveň jej v mnohém dále doplňuje a rozšiřuje. Přiložené CD s nahrávkami fónické poezie jen umocňuje
dojem poctivosti, s jakou se Pandora tématu věnuje, a podtrhnout je třeba i celkovou grafickou úpravu. Každopádně si ale 14. číslo revue zaslouží nemalou pozornost a bez přehánění je můžeme označit za EXkluzivní. Pro ty, na něž se z nákladu 300 kusů nedostane, je tu navíc server www.almanachwagon.cz, s nímž redakce na počinu spolupracovala. Zde lze nalézt i rozšířené výběry otištěných textů.

Petr Mecner

Sylvain Trudel

La Mer de la tranquillité

Les Allusifs 2006, 185 s.

Quebecký spisovatel, známý jako autor šesti románů a knih pro mládež, získal za svou sbírku povídek cenu Prix du Gouverneur général. Devět povídek Moře klidu se v nespočtu titulů nabízených na francouzském knižním trhu vydělilo jako osvěžující novinka – dějem vzrušující a jazykově nebývale vyšperkované texty jsou situovány do míst bouřlivých, kde oceán vpravdě zuří, avšak jak název naznačuje, jeho tichá tvář už se rýsuje na obzoru. Povídky se odehrávají v blíže neurčené době, a tedy bez sociálního podtextu. Inspiraci našly v příbězích biblických, nementorují však a nepropadají zbytečnému patosu. Jsou každá jiná, i když všemi prostupuje násilí, osudovost: lidé mohou sice žít šťastně a doufat v klidnou smrt, jejich koráb už se ale často řítí po temné vlně do hlubin. Kniha střídá chmurné i humorné roviny. Marnost víry v Boha, ztráta nevinnosti, útěk a zároveň nutkání hledat, i když už padly všechny naděje. Postavy trpí
úzkostmi, protloukají se životem samy a opuštěné, z tohoto stavu je mohou vytrhnout jen náhodná setkání. Každá naděje se dočká pouze zklamání, zbudou už jen myšlenky na sebevraždu. Přesto se občas ke slovu dostane i štěstí. A i když všechny cesty vedou ke smrti a soužení provází jak dospívání, tak i stáří, stejně lze v životě najít i hezké chvilky, zejména když se uchýlíme do snů. Záhady se prostě vyřešit nepodaří – a žít se dá, jen když člověk život bezmezně miluje.

Jovanka Šotolová

odjinud

K elegické postavě plačící Slavie ve sbírce Jana Kollára Slávy dcera zaměřil svá bádání Róbert Kiss Szemán. Český překlad jeho studie najdeme v Slovenské literatúře č. 5/2007

Vztahy Ĺudovíta Štúra (1815–1856) k Moravě sleduje studie Zdeňka Fišera ve Vlastivědném věstníku moravském č. 4/2007.

Na brněnské působení Romana Jakobsona (1896–1982) a jeho tři manželky vzpomínala v revui Masarykovy univerzity Universitas č. 4/2007 Sylva Šantavá, dcera architekta Jiřího Krohy.

Knihu esejí Petera Demetze Böhmen böhmisch (Zsolnay, Wien 2006), k níž napsal předmluvu Karel Schwarzenberg, recenzovali zatím jen němečtí recenzenti, např. Steffen Höhne v 14. svazku germanistické ročenky Brücken (Neue Folhe, 2006) a Volker Strebel v literární příloze Prager Zeitung 15. 3. 2007. Česky nabídly ukázky z Demetzovy knihy časopisy Plav č. 2/2007 (kapitola Jiří Orten a Rainer Maria Rilke) a Prostor č. 76 z konce uplynulého roku (kapitola Tíha viny aneb Znovu o Benešových dekretech).

Výrazně se v předvánoční čtenářské anketě Lidových novin 20. 12. 2007 umístily tři tituly z divadelní oblasti: Korespondence Jiřího Voskovce a Jana Wericha uspořádaná Ladislavem Matějkou (Kniha roku 2007, deset hlasů), hra Václava Havla Odcházení (s šesti hlasy na 3.–4. místě) a monografie Jindřicha Černého Osudy českého divadla po druhé světové válce (dva hlasy).

Zajímavé podrobnosti, například o neuskutečněné herecké účasti Josefa Škvoreckého ve filmu Lásky jedné plavovlásky (měl hrát jednoho ze tří mazáků), publikoval Jan Kolář v rozhovoru s režisérem Milošem Formanem v příloze Divadelních novin č. 22 z 27. 12. 2007 (Čtení na konec roku).

Už pěknou sbírku původně francouzsky psaných esejů Milana Kundery v autorových překladech nabídl od roku 1999 brněnský Host: Umění románu (č. 8/1999), Kastrující stín svatého Garty (č. 4/2000), Hledání přítomného času (č. 8/2000), Román a Evropa (č. 10/2001), Poznámky inspirované Náměsíčníky (č. 8/2002), Zneuznávané dědictví Cervantesovo (č. 1/2004), Kdo je to romanopisec (č. 8/2004), Nechovejte se se tu jako doma, příteli (č. 3/2005), Improvizace na počest Stravinského (č. 3/2006), Estetika a existence (č. 9/2006) a Díla a pavouci (č. 8/2007).

„Mytickou příchuť sakrálního charakteru“, jíž se vyznačovala česká kultura v rané fázi národního obrození a již brilantně popsal Vladimír Macura v knize Znamení zrodu (1983), si vybavoval Jan Císař, když psal studii o ideji Národního divadla v evropském kontextu (Disk č. 22, prosinec 2007).

Paměť esejisty Pavla Švandy (Atlantis, Brno 2006) vysoko ohodnotil v Listech č. 6/2007 Milan Jungmann.

František Knopp

Spojené státy americké

V týdeníku New Yorker ze 14. 1. 2008 najdeme mimo jiné článek Dany Godyearové, která v kalifornském Los Angeles navštívila takzvané Centrum celebrit (Celebrity center), které tu od roku 1973 provozuje scientologická církev. Scientologii založil v polovině minulého století L. Ron Hubbard, do té doby známý především jako autor sci-fi knih. I u nás se často můžete setkat se stoupenci tohoto nového náboženství, kteří nabízejí letáčky zvoucí na takzvaný Oxfordský test schopností. Po jeho absolvování se dozvíte, že je nutno se očistit, abyste mohli nastoupit duchovní cestu, která vás dovede k bohatství a úspěchu. Není tajemstvím, že scientologové jsou propojeni především s filmovými celebritami – k nejznámějším patří Tom Cruise a John Travolta, málokdo však tuší, do jaké míry je scientologie s celebritami provázána. Její Centrum celebrit se nachází v replice zámečku Élysée, který v první polovině minulého
století sloužil jako sanatorium pro hvězdy němého filmu. Scientologové si ho v sedmdesátých letech přebudovali (většinu práce na něm odvedli sami členové v rámci takzvaného Rehabilitation Project Force – tvrdá manuální práce s minimálními odměnami byla součástí očišťující terapie, zejména pro ty méně přizpůsobivé) na velkolepé sídlo, určené pro zdokonalování členů, kteří jsou zároveň celebritami. Ty mají vůbec zvláštní status v rámci celé církve – podle pravidel, napsaných ještě Hubbardem, je totiž celebrita „zvláštní druh člověka, kterému je třeba pomáhat“. Pokud se chce v Centru zdokonalovat někdo, kdo není celebritou, „není odmítnut, ale je mu doporučen jiný kostel“. Cílem Centra je „rozvíjet růst a jméno scientologie skrze umění tak, aby zůstala důvěryhodná a na vysoké úrovni“, a proto Centrum „rehabilituje staré nebo zapomenuté celebrity“. Kromě Élyséejského zámečku skoupili scientologové na prestižní adrese kdeco, vždyť jeden očistný kurs vyjde na 600 až 700
dolarů a bohatí klienti si mohou koupit luxusní verzi E-metru (přístroj, který změří, kolik toho ještě musíte pro své očištění zaplatit), nazvanou Planetární rozšíření v diamantově modrém provedení, za 5500 dolarů. Zájemci mají možnost objednat si také časopis Celebrity, které Centrum vydává. Architekti pak přiznávají, že rekonstruované stavby scientologů jsou jim mnohdy inspirací.

V jiném článku si hudební kritik Sasha Frere-Jones vzal na paškál pro kritiky téměř nedotknutelné debutové album Made of Bricks nové hvězdy vzešlé z lůna internetu, Kate Nash, které právě vychází v USA. Zpěvačka si prý na větší části alba „stěžuje, až je člověku líto ne jejího anonymního přítele (který si nic jiného nezaslouží), ale posluchačů. Člověk si někdy zaslouží být nazván blbcem, ale opakované ,Proč jsi tak blbý? Přestaň být blbý‘ je spíše únavné než urážlivé.“

Jiří G. Růžička

Poslední slovo Emila Juliše

Problematický status filosofické poezie

Jiří Brynda je filosof. Není důležité, zda filosofii vyučuje, zda ji veřejně praktikuje, či zda ji vůbec oficiálně vystudoval, ba dokonce ani to, zda je přímo původcem nějakých originálních myšlenek, nebo „pouze“ shrnuje a popularizuje to, s čím přišli jiní. Je to člověk vášnivě zaujatý filosofováním, pokud je ovšem může zaměřit nikoli k „odtažitým“ otázkám ontologickým nebo epistemologickým, nýbrž k akutním problémům, týkajícím se vztahu jedince a společnosti, a především člověka a krajiny/přírody/vesmíru („všehomíra“). Inklinuje přitom k myslitelům a intelektuálům levicovým či alespoň jim sympatickým (k Benjaminovi, Baudrillardovi, Artaudovi ad.). K takovýmto konstatováním jistě nebylo třeba čekat na knížku, jíž Brynda debutuje jako básník. Stačilo přečíst si některý z esejů, které mu vyšly v surrealistické revui Analogon.

Načechrané moralizování

Právě u Sdružení Analogonu vyšla sbírka Problematický status okřídlenosti, shrnující Bryndovy texty z první poloviny první dekády nového tisíciletí, a sice jako druhý svazek nové ediční řady vyhrazené tvůrcům, kteří sice nemohou, ba ani nechtějí být řazeni mezi surrealisty, jsou jim však blízcí svými světonázorovými spády (jakož i lidsky, což jsou zde ostatně – s prominutím – spojité nádoby). Připomínám, že tuto tzv. malou řadu zahájila Laserová romance jiného „radostného filosofa“, Ladislava Šerého.

Při čtení útlého svazku jsme permanentně na pochybách, kde končí filosofie ve verších a kde začíná filosoficky fundovaná (a svoji fundovanost ostentativně předvádějící) poezie. Zpočátku jako by texty spíše oscilovaly mezi narativní či dramatickou ornamentalizací, tedy rétorickým ozvláštňováním filosofémat (ne-li ideologémat) na jedné straně a jejich afektivně načechraným umísťováním do rámce lyrického vyprávění nebo monologu na straně druhé. Bohužel, ojediněle (naštěstí skutečně jen ojediněle) máme i dojem lehce přemrštěné ideologizace banálních křivdiček, například v závěru básně Finanční capriccio: „…peníze? Nejlepší akcelerátor!/ člověka světem honí/ s holou prdelí/ (prdel patří k člověku)// mysl se nezamyslí (kalkuluje)/ oko se nepodívá (fotí)/ a doba otevírá chřtán: POJĎ SEM!// ty na tom rychlém vozítku!/ otevři tlamu zkontrolujem zoubky/ ajej z vás táhne pane!// to je nemoderní!/ a snad nechcete být účastníkem/ silničního
provozu?!// „no moc ne ale…“/ žádné ale půjdete si sednout/ a stotřicetkrát opíšete: JE ZRÁDNO PROTIVIT SE/ TRENDŮM SVÉ DOBY!“ Jak se však autorovy myšlenky postupně komplikují, přesahujíce úroveň prostých očekávatelných (byť ne vždy takto laciných) moralizací, stává se i jeho básnění básnicky přesvědčivější.

Hledání integrálního těla

Z tohoto hlediska spatřuji vrchol sbírky v osmidílném cyklu básní Že by Ofélie?, v němž se zauzlují jednotlivé aspekty tématu, které nejspíš Bryndu zaměstnává zcela přednostně: jde o problém historicky se proměňujícího (hodnotově de-gradujícího) údělu člověka jakožto psycho-fyzické existence. Spojovník zde implikuje dávné rozpojení uvnitř „integrálního těla“, rozpojení stojící na počátku onoho postupného, v moderní době vrcholícího „zabavení lidské hmoty, jejího násilného roztřídění podle technologických kritérií a funkcionalizace takto vzniklých sektorů“, jak to pojmenovává samotný Brynda v eseji Válka krajin (Analogon 33/2001), napsaném nedlouho předtím, než začaly vznikat přítomné básně. Ústřední pozici již tam přisuzuje otázce: „Jak se dostat zpět k integrálnímu tělu. Jak obnovit jeho přirozenou ekonomii na této nové historické rovině tak, abychom molekuly našich tělesných ploch
uvolnili k jejich vlastnímu pohybu.“ Odpověď, kterou si dává, je ve své podstatě tam i zde táž: Spíše než spásný návrat k historicky situovaným integrálním tělům, jimž bychom mohli přisuzovat status individuality, je předpokládáno nouzové přijetí těl schizofrenních, představitelných jako „shluky delokalizované hmoty, které putují napříč historickou krajinou a volně procházejí jejími zdmi (…) z historické krajiny vysídlené, v jejím bezčasém plánu však bloudící zárodky integrálních těl, které jejich odtržení od reálného provozu krajiny poslalo do výšin absolutního zrychlení, jaké je vlastní halucinacím (…) Dost možná (…), že v nelokalizovaných atomech oné bludné hmoty dochází dokonce ke komunikaci s nejhlubšími vrstvami bytí přírody, k jeho osmotickému pronikání do materiálních podmínek možnosti lidského vědomí.“

Je zcela nepřehlédnutelné, jak se zde imaginace stává z prostředku znázorňování idejí jejich přímo konstitutivním živlem, přibližujíc je tak jakési nové „nové mytologii“. To může být zhoubné pro filosofii, je to však životodárné pro poezii, jak dokládá právě cyklus o Ofélii. Nelze snad mluvit přímo o geniálních textech, s předchozími básněmi však kontrastují skrznaskrz pozitivně: „…znáš to ale: ty pláže když jsi/ z vody a všichni na tě/ vejrají: co jim řekneš?/ ,nečum vole/ nebo si aspoň povídej!‘/nepovídá… tak si budu povídat/ sám a mlhu světlit/ jazykem – a přitom/ z mysli neztratím tvé vlasy teskné/ to újmyplné váhání VEN!/ z každé místnosti skrze/ TEBE všechno i báseň/ a jasnozření/ které brání aby mě někdo/ (zaměstnal)// (…) no dobře milá Ofélie/ v severním soumraku a dánském moři/ cítím někdy zátku v hrdle/ a jsou tu vážně divné poměry! Viděl jsem onehdá medúzu v písku noc/ na spadnutí moře ji tam
opustilo: odcházel jsem zahanben!// abych dosáhl moudrosti té živé hmoty/ musel bych mít v prdeli celé vnitrozemí/ a to se ještě beze zbytku nestalo!“

Akutní psychóza

Soustavný nesoulad mezi členěním veršovým a syntaktickým, který je v citovaných úryvcích ještě poměrně držen na uzdě, stejně jako grafické vypichování slov různé důležitosti a významového nasměrování je určitým symbolickým přitakáním „akutní psychóze“. Osoby jí zasažené, dočítáme se opět ve Válce krajin, sice „mohou tlakem disciplíny ještě vyslovovat etablované formulace, jejich zrychlený dech však v nich vezme půdu jejich významům. Významy jsou určení topická, z nehybnosti autoritativně strukturující; dech určuje v rovině dějící se křivky, jako kůň pod sedlem významu, který může svého jezdce také poslat k zemi.“ Extrém z tohoto hlediska představuje třetí díl básně Trocký na návštěvě, kde dochází k jakémusi přechodnému významovému kolapsu: „kurva!… planety… pusto… kde mám tu/ žvejkačku… vypadni já/ tsssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss/ tsssssssssssBRAKADABRA teď už snad smím/ žádat ten
dudlík a otevřít si účet/ u banky NOBODY a NICHTS?// tsssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss/tssssssssssssE nedělej!/ vždyť se tudy vláčíme každý jako vlastní století/ tma přede mnou tma za mnou – i za sítnicí/ ARTIKULACE! otázka? kdo by to dělal…/ raději si počkáme co se po nás bude chtít“.

Závěr sbírky náleží cyklu próz-esejů Promenády magistra Pupa, znamenajícímu určitý návrat k moralizování, které nicméně v rámci daného mezižánru tentokrát působí organičtěji. Bryndův debut jako celek má úroveň kolísavou, a to jak z hlediska „dokvašenosti“ výrazu, tak z hlediska jeho objevnosti: Vždyť karnevalový či jinak posthistorický rej Platonů, Marxů, Ofélií nebo Novalisů, na nějž nás autor občas zavádí, je něco, čím je určitý proud poezie 20. století (od E. Pounda a T. S. Eliota až k V. Effenbergerovi a P. Královi) přímo přeplněn.

Autor je bohemista.

Z OBECNÍ KRONIKY

Babička, která provokuje

Národní divadlo bývá pranýřováno ze všech stran: z těch konzervativních za přílišné úlitby modernímu, experimentálnímu přístupu k inscenování, z těch avantgardních za nepochybnou zkamenělost. Skutečnost bývá obvykle někde mezi: nynější ND se pod vedením Michala Dočekala snaží vyhovět snad všem. I proto nasadilo Babičku, původně evidentně rodinný titul, který by mohl snadno nahradit Jiráskovu Lucernu a přilákat několik generací diváků. To by ovšem Pitínského adaptace prózy Boženy Němcové nesměla trvat přes tři hodiny!

Detail jako přednost

Jinak je ovšem tomuto monumentálnímu opusu málo co vytýkat – a za jeho největší přednost snad lze považovat rozporuplné přijetí. Na ohlasech se totiž ukazuje, jak subjektivní je a nakolik při něm hraje roli momentální rozpoložení recipientů.

Inscenace začíná před myslivnou, kde se scházejí ústřední postavy notoricky známé knihy: ve velkém zhuštění a dynamické zkratce se načrtávají hlavní charaktery a naznačují jednotlivé příběhy. Rychlost však zde není klopotná a režisér nachází dostatek času pro rozehrávání drobných žertů, zlehčení, neiluzivních ornamentů, které pak procházejí celou inscenací.

Ta je v dobrém slova smyslu ornamentální vlastně ve všech složkách, nejvíce si toho všimneme pochopitelně v souvislosti s výpravou.

Autor scény Jan Štěpánek (stejně jako kostýmní výtvarnice Jana Preková) s Pitínským spolupracují pravidelně, v případě Babičky však překonali předcházející inscenace. Štěpánkova scéna, která se co chvíli mění, je svou opulentnostní až operní, tu barokní, tu biedemeirovské prvky, odkazující jak k době napsání textu, tak i k vesnické lokaci, nenechávají diváka na chvíli v klidu. Štěpánkův styl se evidentně vyvinul od strohosti, úspornosti, jež by Babičce věru neposloužila: přináší monumentální brány s gigantickými hodinami, vesnické chýše, které dokáže efektně prosvítit – a přitom se neustále pohybuje na hraně parodie a vážnosti. I tak je třeba brát obrovitou skálu v pozadí, po níž jaře vybíhají Proškovic děti: strašidelný kašírovaný kámen by v jiném kontextu asi neprošel. Výrazná scéna jako by diváka příběhem vedla, a tak hodně napomáhá režijnímu výkladu. Časový horizont se tu nakonec překlene i přes
(decentní) božské oko Karla Gotta až do dnešního chladného sanatoria-krematoria, v němž se odehrává poslední scéna, čekání na Babiččinu smrt.

Na detailní hru přistoupila i Jana Preková – plastická dekorace na šatech paní kněžny staví do prudkého kontrastu panenku z hracího strojku a důstojnou starší dámu, babiččina zástěra se takřka v každém obraze mění. Oba scénografové pochopili, co taková inscenace potřebuje – a pokusili se pro ni vytvořit výpravu popírající soudobé tendence k chladu a odcizenosti, ta jejich je nejen funkční a promyšlená, ale i bohatá – a krásná.

Práce s detailem se promítla i do scénáře, kde zřejmě spočívá nejproblematičtější místo inscenace, otázkou ovšem je, nakolik se při adaptaci takové prózy lze vyhnout epickým zákrutům. V Babičce totiž najdeme, navzdory matným vzpomínkám na napínavý osud Viktorky a černého myslivce, pasáže spíše nedramatické. Jejich převod se autorům úpravy J. A. Pitínskému a dramaturgyni Lence Kolihové Havlíkové povedl jen částečně, text postupně zpomaluje a nabírá zbytečné minuty, jež pak hrají proti celku. Snad nejhůře vycházejí pasáže bláznivé Viktorky (v podání Johany Tesařové): ta po svém prvním objevení nemá už co dalšího ukázat, a tak se jen znovu a znovu tu ustrašeně plíží pro chléb, tu rozdává květiny. Mnohem větší energie vychází z milostného příběhu Jakuba a Kristly, jenž se v jednom místě také smysluplně a působivě prolíná s příběhem mladé Babičky a jejího Jiřího. Když si Vlasta Chramostová (co Babička) rozpouští
vlasy a ve scéně loučení se střídá s Lucií Žáčkovou (Kristlou), vidíme ji, jak dokáže omládnout – a osvětlit tak režisérovo jevištní vnímání. Stejně silně se podařilo načrtnout i osudy Barunčiných rodičů: zatímco otec (Jan Novotný) je s panstvem stále pryč, Prošková (Jaromíra Mílová) prochází dramatickým vývojem, od milující manželky po zlomenou, osamělou ženu, která potratila a nese si s sebou svá strašná nesdělitelná traumata.

Rozlomený soubor

Míra, jakou jednotlivé postavy ožívají, do značné míry závisí i na obsazení, a v tomto ohledu se soubor ND v Babičce láme na dvě poloviny, v jejichž středu pochopitelně stojí Vlasta Chramostová. Veliká herečka s celonárodně známým osudem (jemuž se inscenátoři nevyhnuli a v poslední části promítají její osobní záběry ze sedmdesátých let na obrovské plátno v pozadí) se zřekla patosu, Babičku hraje jako ženu střízlivou, životem zkušenou, ale ne zkrušenou, stojí mírně v pozadí, avšak její přirozená autorita se stává středobodem scény, aniž by o to nějak výrazně usilovala. Po Velíškových ilustracích Babičky a po Krobotově Babičce, již hrál Jiří Pecha, už a priori očekáváme trošku protivnou babu, Chramostové figura však patří do starých časů i dekorem, které pečlivě zachovává. Jako taková je z celé inscenace vlastně nejtradičnější, nejméně překvapivá. Stává se tmelícím prvkem pro jinak rozpolcené výkony.

Polovina herců své postavy modeluje expresivně a silou. Na jevišti je spousta křiku a vypjatých okamžiků, vře Barunka (Magdalena Borová), Kristla i Jakub (Saša Rašilov), Mlynář (Petr Motloch), Hortensie (Kateřina Winterová) i Prošková. Oproti tomu zcela chladná a takřka bez výrazu zůstává třeba Myslivcová (Sabina Králová). Jednotlivé výjevy jsou zvláštně nervní, rozpolcené a skoro nejisté. Dokonalá výrazová synchronizace se daří například v přísně choreografované scéně svatební hostiny, nepočítáme-li komorní výstupy Babičky a Kněžny (Jana Preissová) – je to jediný okamžik k diváckému vydýchnutí. Herecká nerovnováha, v níž je těžké označit, co je „dobře“ a co „špatně“, jde bohužel proti stylově jinak pečlivě vybroušenému celku.

Mají-li v Národním divadle ještě energii něco ubrat, něco přidat a nad celkem se znovu zamyslet, může se z Babičky stát po krátkém čase inscenace stejně úspěšná, jako byla kdysi Pitínského Maryša na téže scéně.

Má duše se ptá po zrození

Terrence Malick, rodilý Texasan s doktorátem z filosofie; režisér, který jako by ani neexistoval. Nenechává se fotografovat, nevyskytuje se v dokumentech o natáčení, neposkytuje rozhovory. V sedmdesátých letech vstoupil zázračně do kinematografie, ale záhy se z ní po dvou filmech vytratil. Za dvacet let se vrátil s výpovědí Tenká červená linie a s novým miléniem přišel jeho v pořadí čtvrtý snímek – Nový svět.

Jsme jako tráva

Malickova tvorba je mimořádně konzistentní – tvůrce během své cesty nikdy neztratil touhu po odhalování podstaty lidské existence a řádu přírody, již traktuje ve dvou ústředních tematických liniích. V té první vystupují hrdinové jeho filmů jako tápající duše, ukryté v těle, které jako by snad pro ně ani nebylo určeno. Soupeří sami se sebou každým dnem, vzpírají se okolnímu světu a bojí se nebe. Utíkají a schovávají se, ať už jde o vrahy (Zapadákov, Nebeské dny), vojáky (Tenká červená linie) nebo zamilované (Nebeské dny, Nový svět). Postupně se však v Malickově filmografii úprk těla mění v úprk duše. Zatímco v prvních dvou snímcích se hrdinové opravdu musejí schovávat před následky svých činů, vojín Witt z Tenké červené linie prchá kvůli vnitřním pochybnostem, otázkám a (snad až) modlitbám především před sebou samým. Zatím poslední Malickovo dílo, Nový svět,
zachází ještě dál. Prostor ani čas zde nehrají téměř žádnou roli, nejintenzivnější krása a nejsilnější tragédie se odehrávají v nepojmenovatelném „vesmíru“ ústřední dvojice, indiánky Pocahontas a anglického kapitána Smithe. Oba se musejí odtrhnout od skutečného světa, protože jejich láska je nepovolená. Nic totiž není různější než civilizace a příroda, betonová stavba a kořeny stromu. Je to právě toto uvědomění si „nemožnosti lásky“, co vede Johna Smitha k tomu, aby Pocahontas opustil? Je to strach z vlastní viny a podstaty, která ji nebude moci udělat šťastnou?

„Jsme jako tráva,“ říká krásná náčelníkova dcera a ukazuje na seschlý porost. Dobře si totiž pamatuje, jak tráva voněla a svou zelení sahala až po ramena, když byli se Smithem spolu. Pocahontas je součástí krajiny a její plačící srdce usychá spolu se stonky trávy.

Půda do sebe vsakuje krev

Právě vztah mezi člověkem a přírodou představuje druhou ústřední linii tvorby Terrence Malicka. Propojenost lidské civilizace s přírodou se stává dechem jeho filmů, avšak v žádném případě harmonickým, neboť vazby jsou čím dál narušenější. V Zapadákově příroda pouze mlčí a přihlíží úprku zamilované dvojice, v Nebeských dnech funguje po většinu snímku jako romantické pozadí obrazů, avšak ve finále přeruší ticho a až apokalyptickým způsobem ztrestá dosavadní hříchy lidí (obilné pole zaplaví hejno kobylek, což splaší koně s hořícím povozem, který zapálí obilí). Příroda zaujímá v Tenké červené linii nejen roli pasivního pozorovatele, ale je také v kontrastu s válečnými hrůzami civilizovaného světa. Nabízí se jako východisko, které však přes veškerou vřavu a běsnění nikdo nevnímá. Ačkoliv příběh vypráví především o nešťastné lásce, neméně bolestné je násilné osidlování
pobřeží a budování „nového světa“ za cenu ničení toho „starého“. Kácení stromů přetíná i kořeny domorodých obyvatel – už nic nebude takové jako dřív, les nasákl pachem střelného prachu a půda do sebe vsakuje krev. Pocahontas je kvůli své lásce vypovězena z kmene a „noví Američané“ ji obléknou do svých šatů, nasadí jí neforemné boty na vysokých podpatcích, a zabrání tak dotyku bosé nohy se zemí.

Velmi tiché slovo

Ve všech filmech nechává Malick zaznít vnitřní promluvy postavy – jedné či hned několika najednou. Tyto voice-overy však děj neozřejmují ani ho nikam neposouvají, ale naopak odkrývají vnitřní pohnutky postav. Jejich neustálé tápání po tom, kdo jsou a kam patří, přináší stále větší znepokojení, neboť patrně nikdy nebudou znát odpověď. Z Nového světa čiší jak režisérova touha tuto odpověď najít, tak i obava, že se tyto otázky netýkají jen filmu – nepřetrhli jsme i my své kořeny úplně?

Malickova tvorba je jednotná jak svými tématy, tak stylem. Pomalý pohyb kamery, místy dokonce ruční, je v Novém světě často záměrně nesmělý, ať už „ze strachu“ (když se Angličané setkávají s domorodci), nebo ze zachování intimity (citlivě nasnímané vzájemné doteky, polibky a pohledy kapitána Smithe a Pocahontas). Postavy stejně jako kamera hledají útěchu a oporu v nebi, proto se ve vypjatých momentech režisér k němu obrací z pokorného podhledu (nejčastěji kamera zabírá nebe „skrze“ Pocahontas, která k němu vztahuje ruce). Duchovní princip symbolizuje světlo – sluneční paprsky probíjejí tmu napříč stromy nebo přímo zaplavují místo a poskytují tak postavám naději. Důležitější než hudba je zde zvuk, Malick s ním zachází podobně jako se střihem. Nevztahuje jej k právě probíhajícímu ději; zvuk se objevuje a zase mizí jen tak, místy tichý, jindy vše přehlušující. Intuitivní střihy mohou působit násilně či roztržitě, ale
dokážou nahlédnout neuchopitelný lidský cit s neskutečnou lehkostí.

V případě Nového světa nejde o historické drama ani o načechraný romantický příběh. Malickova filmařina je výsostně intimní; takových režisérů má současná kinematografie velmi málo.

Autor je šéfredaktor internetového filmového časopisu 25fps.

Síla iluze

Touha, opatrnost navazuje na hlavní tematickou linii Leeho tvorby, kterou představují skrývání citů a dvojí identita. Od prvotních filmů o čínské diaspoře Tlačit rukama (1992) a Svatební hostina (1993) přes mezinárodní hity Rozum a cit (1995) a Tygr a drak (2000) až po produkčně protichůdné americké snímky Hulk (2003) a Zkrocená hora (2005) všechny jeho filmy spojuje určitá forma přetvářky a kolize lži a pravdy. Tyto motivy jsou vždy pevně propojené a z nich vycházejí dramatické konflikty příběhů. Skrývání určité skutečnosti spjaté s postavami (identita, pravda, city, vztahy s druhými, sexualita) a nevědomí či vědomí druhých doposud Lee využíval pouze jako podloží pro děj svých snímků. V Touze, opatrnosti jej dále rozvedl i na úroveň samotného filmu. Nejen postavy k sobě přistupují s maskami zakrývajícími jejich pravé city a pohnutky, ale
i filmové vyprávění zde slouží jako maska skrývající pravou podstatu postav před divákem.

Hra jako zbraň

Příběh pojednává o nesmělé chudé dívce Wang Jiazhi, která se během japonské okupace Číny za druhé světové války seznámí se skupinou divadelních herců a při hraní v protiokupačně angažovaných hrách odhalí svůj herecký talent. Pod vedením vlastenecky zapáleného Kuanga Yumina se skupina rozhodne přejít od motivování mas divadlem k odbojové činnosti, v níž jako zbraň využije herectví. Jejich cílem má být vysoce postavený kolaborant pan Yi Xiansheng. Wang se má coby svůdná manželka bohatého obchodníka vetřít do jeho přízně a vylákat ho z jeho ostře střeženého bezpečí.

Film rovnou začíná mnohavrstevným nastolením klamu. Úvodní sekvence totiž divákům předkládá situaci, která na chronologické ose příběhu náleží až těsně před jeho konec. Posléze se vyprávění vrací na počátek příběhu a traktuje ho lineárně až do bodu, kde film začal. Tou dobou už divák ví, že daná situace obsahuje přetvařující se a navzájem se obelhávající postavy. Úvodu navíc dominuje sekvence hry mahjong. Podobně jako západní karetní hry o sázky tato ve filmu mnohokráte viděná čínská hra nepřímo účastníky vybízí k přetvářce, díky níž hráč zatajuje, jaké uskupení kamenů má. Úskalí možnosti odhalit klam a nahlédnout za něj film dále tematizuje mnoha dílčími prvky a ostatně i svým názvem. Zatímco anglický titul a z něho odvozená většina lokálních distribučních názvů navozují konflikt touhy a opatrnosti (čímž diváka směřují k vnímání příběhu jako zapovězené nebo nebezpečné romance), původní čínský název v překladu zní „ženská krása,
opatrnost“. Lze ho vnímat jako varování diváků před klamavou krásou hlavní hrdinky, podstatné však je, že čínský titul neříká, co se za její krásou skrývá. V souladu s tím snímek mnohokrát ukazuje sílu iluze vyvolané vzezřením ženy. Nejvýmluvnější jsou v tomto směru sekvence bezešvého přerodu hrdinky ze zakřiknuté umouněné myšky do expresivní herečky a následně do nekřiklavé svůdnice, případně z obyčejné chudé ženy z lidu do šarmantní madam z vyšší společnosti.

Zrcadlo je nejlepší herec…

Vyprávění však coby hlavní enigma ustavuje zpočátku spíš pana Yi než krásnou Wang. Když se poprvé objeví, není mu vůbec vidět do tváře a po většinu filmu si udržuje fazónu nevyzpytatelnosti a neproniknutelnosti. Jenže zatímco on s postupem času svou masku spouští a ukazuje ze sebe stále více, stává se hrdinka mnohem záhadnější. V kontaktu s každou postavou – s panem Yi, jeho ženou, Kuangem a vůdcem odboje – zaujímá diametrálně odlišnou roli a její výpovědi si navzájem protiřečí (vzrušení při sexu s panem Yi proti zdrcenému popisu jejich vztahu před vůdcem odboje). Příznačné je, že divák hrdinku nikdy nevidí v situaci, kdy by sama pro sebe (a tedy i pro diváka) reflektovala svůj stav a city. Sledujeme ji výhradně ve chvílích, kdy s někým „hraje“. Když k nejednotě jejích rolí připočteme fakt, že coby fenomenální herečka má „nošení masek“ v krvi, lze se domnívat, že se neustále přetvařuje. S tím
souvisejí dílčí motivy filmu, které naznačují, že ničemu nelze věřit a je nemožné jasně vidět pravdu (tomu nasvědčuje zasazení většiny scén do přítmí noci nebo umělé temnoty).

Film však míří dál než k pouhé neschopnosti prohlédnout přetvářku. Aby byl klam dokonalý, je třeba stát se zrcadlem toho, co ostatní chtějí vidět. A v tom Wang exceluje. Zatímco publikum divadelních her v ní vidí ideál válkou nezlomené Číňanky, pro pana Yi je ztělesněním sexuálních tužeb, jeho manželka a její přítelkyně ji zase mají za kultivovanou ženu toužící po společnosti, pro odbojáře naopak představuje hrdinku obětující se pro svobodu a Kchuang ji vnímá jako křehkou dívku. Ne náhodou film obsahuje scénu, kdy Wang hledí do prázdné tváře figuríny ve výloze a skrze odraz ve skle a pozici kamery se její tvář překrývá s obličejem figuríny. I filmový divák dostává od hrdinky, potažmo od filmu pouze to, co sám chce. Wang trpí, miluje, obětuje se, ale přitom s výjimkou zlomového momentu v závěru nelze nikdy říci, jaká je doopravdy, co ke komu opravdu cítí a ostatně ani proč se celého odbojového podniku vůbec účastní. Jako by
byla pouhým zrcadlem klasických filmových špionek, hrdinných odbojářek a rozpolcených milenek, které ovšem do každé scény projektuje divák sám (a jež v sekvencích návštěv kina chodí obdivovat i hrdinka).

Ve výsledku se divák dostává do stejné situace jako postava pana Yi. Po dlouhé době sladce nevědomého klamu zjišťuje, že byl obětí přetvářky, kterou sám živil svými představami. Zůstává v temnotě, zrazený, emočně vyždímaný, plný dojmů a iluzí a zdrcený vědomím, že o hrdince ve skutečnosti nic neví. Neubrání se pak tomu, že do temného stínu vrhaného v posledním záběru filmu postavou pana Yi projektuje sám sebe, svou bezradnost a touhu hrdinku, a tedy i film pochopit. Právě zde tkví síla Touhy, opatrnosti. Lee Ang nevytvořil kontroverzní snímek o ožehavých tématech, nýbrž komplexní dílo, které funguje současně jako poutavé drama a nenápadná mnohovrstevná studie o síle iluze, kterou si člověk sám vytváří, neboť věci nevnímá, nýbrž do nich projektuje své představy. Zatímco u Zkrocené hory byl mediální humbuk kolem filmu nesmyslný, zde paradoxně dokazuje sílu filmu a nadčasovou aktuálnost jeho tématu.

Autor je redaktor internetových stránek o asijském filmu rejze.cz.

Fotogenie identity. Paměť české fotografie

Oskar Pafko

Depozitáře mnohých kulturních institucí i privátní majetky stále ukrývají různá tajemství. Vedle řady písemností, fotografií či jiných materiálů jsou tu také uložena umělecká díla, jejichž autoři se jaksi nehodili do ideologických představ, které si moderní česká společnost kolem sebe navršila. Po pádu železné opony i po současném rozplývání ostrých hranic uvnitř evropského schengenského prostoru ztratila národnostně interpretovaná historie a umění někdejší smysl. S Evropskou unií se před námi otevírají nové možnosti národní i kulturní reflexe, možnosti
zkoumání kdysi samozřejmých vazeb a důsledků z nich vyplývajících. A konečně – i v kultuře a v umění jde přece také o obchod, jehož komodity je třeba inovovat
a doplňovat.

Region plný změn

Na konci 19. století bylo odvěké soupeření českého a německého živlu doma vystaveno zkoušce Badenniho jazykových nařízení; divoké střety ve vídeňském parlamentu i v ulicích uklidnil až Merkur, jehož obě zemské komory se zasadily o příměří, neboť národní spory uškodily všem. Tehdy značně populární slavjanofil a znalec umění William Ritter propagoval pro rakouskou říši model a vytvoření obdoby jazykově smíšeného Švýcarska. Nedostatek vůle rovnoprávně jednat i pozdější opojení z národního vítězství v československém státě a vývoj v Německu podobným ideálům nepřály. Čeští Němci se stali politickou a hospodářskou menšinou; jistě netušili, jakou lavinu způsobí a jaké hrozné zkoušce budou i oni sami vystaveni. Z někdejšího přirozeně se kultivujícího prostoru střední Evropy nezůstalo po druhé světové válce téměř nic. Jen stud a hanba; pocity satisfakce Čechů udusil mráz z Východu a spadlá
železná opona. Takové je předznamenání začátku a konce životního příběhu malíře a kreslíře, sochaře a keramika Oskara Pafka, o jehož díle se dlouhé roky vědělo, ale teprve nyní bylo odpovídajícím způsobem zhodnoceno.

Příběh Oskara Pafka

Znojemský rodák Oskar Pafko (Pawko, 1896–1949) byl syn pekaře. Zdá se, jako by zázračnost téměř alchymistické proměny formy látky v lahodný pokrm poznamenala jeho obrazotvornost na celý život. Studoval c. k. odbornou školu pro keramický průmysl (K. k. Fachschule für Tonindustrie) ve Znojmě. Před světovou válkou to bylo progresivní učiliště, které udržovalo kontakty s evropskými uměleckoprůmyslovými centry, zejména s Wiener Werkstätte. Úspěšné studium mu napomohlo k přijetí do Mistrovské školy pro monumentální sochařství na vídeňské uměleckoprůmyslové škole (Meisterschule für monumentale Bildhauerei an der Wiener Kunstgewerbeschule) Antona Hanaka, kde však strávil pouze jeden semestr, neboť již na jaře 1915 byl odveden na frontu. Na slibně se rozvíjející kariéru umělce navazoval po skončení války jen těžce. Po válečných útrapách a zkušenostech na další studium rezignoval, v roce 1920 alespoň usiloval jako „hostující žák“
o absolutorium na již Státní odborné keramické škole ve Znojmě. Z policejních hlášení o podnájmech vyplývá, že se ve městě více než čtyřicetkrát stěhoval. V září 1926 se Oskar Pafko na pražských Vinohradech oženil se sarajevskou rodačkou Jelenou Nase; jejich manželství vydrželo deset let. Opětovně zajížděl do Prahy, kde byl až v letech 1930–31 celoročně hlášen k pobytu. Přitom však cestoval po Německu, v Berlíně studoval v tamních bohatých sbírkách starověké, zejména egyptské umění. V roce 1939 se přestěhoval do Vídně, kde se jeho švagr Robert Obsieger (1884–1957) po odchodu Michaela Powolného do penze stal vedoucím keramických dílen na Uměleckoprůmyslové škole. Ve Vídni se stačil ještě jednou oženit (1942) s Ernou Lompner-Dobnerovou a znovu, ještě za války, rozvést. Před bombardováním, které od roku 1944 nabylo na intenzitě, nebo – jak kolovalo v ústním podání – před jakýmsi ruským generálem, na jehož vyznamenání namaloval údajně
ciferníky hodinek, odešel na konci války do Voitsbergu ve Štýrsku, kde také na jaře 1949 zemřel. Ve Voitsbergu vyzdobil čelní fasádu pekařství Rakuscha sgrafitem se symbolickým námětem přípravy a proměn chleba.

Pafkův nadregionálmí odkaz

Přestože je velká část pozůstalosti Oskara Pafka soustředěna v Jihomoravském muzeu ve Znojmě, jsou zatím v pohledu na celé jeho dílo značné mezery. I tak ale svědčí o velkém nadání a schopnosti orientace v dobových požadavcích uměleckého trhu, který nelze chápat pouze z modernistického hlediska jako dekorativní. Ostatně v Pafkově vystaveném díle o cca 50 položkách převážně z dvacátých a třicátých let se setkáváme s mimořádně kvalitními a dobově nadstandardními díly, která lze označit s čistým svědomím jako nadregionální. V Pafkově díle můžeme vysledovat řadu vlivů, jejichž společným jmenovatelem je vždy určitá vazba k luxusní rukodělné práci. V kategorickém smyslu art deco dvacátých let minulého století, který v Evropě i v Americe ovlivňoval architekturu, umělecký průmysl i volné umění, se setkaly tradiční aspekty symbolismu a secese s civilistním pojetím
moderního neoklasicismu. Stylem art deco můžeme označovat většinu Pafkových prací. Nelze ale zapomínat, že za formální fasádou hybridních kvazipohádkových motivů nebo levicově vyhrocených sociálních námětů stojí jasně a srozumitelně definovaná forma, náležící velkému dílu.

Autor je historik umění.

Vesnický kronikář na cestách

Expozice Jindřicha Štreita je rozdělena do dvou pater galerie, přičemž pomyslné dělítko mezi dolní a horní částí tvoří rok 1989. Prvnímu patru celkově dominují fotografie ze souboru Vesnice je svět. Cyklus zobrazuje život vesnice Sovinec na Bruntálsku v období reálného socialismu v rozmezí let 1978–1991, kdy zde autor žil a pracoval jako ředitel venkovské školy, kurátor a místní kronikář. Štreit v cyklu zachytil rytmus událostí v životě vesnice: svatby, volby, sklizně, pohřby. Byl ale i svědkem všedních, „malých“ okamžiků, které je možné vyfotografovat, jen když člověk žije na místě s lidmi dlouhou dobu, když je jedním z nich. Mezi takové patří snímky dětí, prchavé okamžiky rodinných výjevů nebo intimní záběry umírajících na smrtelné posteli.

Pohled na fotografie ze Štreitovy „kroniky“ navozuje dojem z listování starými rodinnými fotoalby: záběry smějících se lidí dnes vyvolávají smutný povzdech a situace ve své době všední, vážné a stereotypní – jako nošení pytlů brambor do paneláku, ranní porada dělníků před šichtou nebo děti předvádějící hru na flétnu před soudruhy z národního výboru – působí dnes trapně nebo komicky.

Moravské etno versus doba

„Veselou bídu“ venkova ukazuje Štreit na jedné straně idylicky; jeho hrabalovské hledání pověstných „perliček“ v životě umazaných vesničanů je někdy snad až příliš laskavé. Živelné moravské „etno“ ale fotograf vždy v pravou chvíli rázně utne připomínkou reálného socialismu. Bezvýchodnost doby ilustrují fotografie povinně veselých stranických rituálů a umakartových domácností s běžící televizí, z nichž není jiného úniku než za pomoci alkoholu. Alkohol je Štreitovým častým motivem, jenž často v kontrastu s dětmi dotváří atmosféru beznaděje.

Jindřich Štreit je fotograf, který se nejlépe umí vyjádřit pomocí série. S každým dalším černobílým „okénkem“ do vesnice se prostředí i opakující se postavy stávají důvěrněji známými a příběhy čitelnějšími. Tomu přispívá i řazení fotografií z podobného prostředí vedle sebe do jakýchsi mikrotémat. Při průchodu galerií se tak střídají zákoutí s dětskými výjevy, další místnost nás zavede na pole v období sklizně brambor, v následujícím sále sledujeme venkovskou svatbu od přípravy nevěsty až po bujaré veselí. Mimořádně mrazivý účinek vyvolává místnost s fotografiemi venkovských rodin u televize. Na první zvětšenině lidé sledují úžasný výdobytek technologie pohromadě kdesi na obecním úřadě, a nakonec před televizorem skončí každý zvlášť, bezvládně ležící v posteli a o samotě. Za velmi účinný považuji kurátorský nápad umístit televizi s videozáznamem dokumentárního filmu o Jindřichu Štreitovi právě jako doprovod
k této mikrosérii.

Cyklus Vesnice je svět je jako jediný z přítomných souborů zastoupen v takřka ucelené podobě. Tvoří jakousi páteř celé výstavy, udává tóninu a nalaďuje na Štreitovo téma.

Intervenční dokumentarista

Ve druhém patře výstava pokračuje fotografiemi z období od devadesátých let do současnosti.

Nová doba přinesla Štreitovi tvůrčí svobodu i množství příležitostí. Díky souboru Vesnice je svět se stal známým doma i ve světě a mohl se nadále realizovat pouze jako fotograf. Syrový černobílý dokument o vesnici začal být vyhledávanou značkou, o niž jevily zájem různé instituce. Štreit, který se přes deset let věnoval jedinému cyklu, najednou produkoval jeden soubor za druhým. Někdy se jednalo o osobní projekty, jiné vznikly na zakázku, postup byl ale většinou stejný: dokumentarista „vysazený na hektar země“ kronikářsky pokryl území, ať se jednalo o region (Lidé olomouckého okresu), instituci (Brána naděje) nebo průmyslový podnik (Třinecké železárny).

Jeho snímky z této doby nebyly genericky chrlenými produkty, udržely si rukopis a vysokou kvalitu, estetickou i obsahovou. Přesto se nové soubory od toho sovineckého odlišovaly. Zprvu nijak výrazně; Lidé olomouckého okresu, Lidé mého kraje a Mikulovsko navazují na tvorbu ze Sovince prakticky ve všem, a proto ani začátek druhé části výstavy nenabízí přechod nikterak nápadný. U souboru Hof (tentokrát jde o snímky rakouského venkova) už je změna patrná více. Štreit zde hledal (a našel) „své“ momenty a lidi. Práce i život starých sedláků jsou na jeho snímcích stejně těžké jako na Moravě, jako kdekoli jinde. Následují podobné venkovské dokumenty z Francie (14 pohledů na okres Saint Quentin), Maďarska (Lidé kraje písku), Japonska (Lidé z Akagi) nebo bývalého SSSR (Na konci světa).

U cyklu Vesnice je svět jako by Štreit fotografováním pouze vyjadřoval svou potřebu zachycovat, podobně jako umělec tvoří sám pro sebe. U nových souborů je však patrný přechod od bytostného fotografování všeho kolem k „práci na dané téma“. Štreit přestává dokumentovat svůj každodenní život. Začíná za fotografováním a objekty „dojíždět“, a teprve když dorazí na místo určení, přepíná se do modu fotodokumentaristy.

Mystifikační kurátorská klička

Autor koncepce výstavy Tomáš Pospěch vidí Štreita jako tvůrce jediného, životního tématu (vesnice), zároveň si však uvědomuje, že Štreit kromě zmíněného souboru fotografoval i jiná, velmi odlišná témata. Tento rozpor se rozhodl vyřešit tím, že místo aby ucelené tematické soubory umístil vedle sebe, z cestovatelských sérií vybral jednotlivé vesnické fotografie a ty připojil k souboru Vesnice je svět. „Jak jsem dlouhá léta fotografie Jindřicha Štreita znal a viděl jsem, jak průběžně vznikají, tak se mi zdálo navzdory tomu, že jsou řazeny do cyklů a publikovány v jednotlivých knihách, že je celá ta tvorba jednou celoživotní prací na jednom velkém souboru. Proto jsem se snažil vybírat navzdory souborům snímky, které jsou nejsilnější, které jsou živé a které jsou aktuální ještě dnes. Jindřich Štreit, ať jede kamkoliv, tak si vlastně stále fotografuje tu svoji vizi vesnice…“ vysvětlil svou koncepci
výstavy.

Jenže vytržením z kontextu ztrácejí fotografie sílu a – co je důležitější – také vyznění, které měly právě jen v původním souboru. Některé nyní takto působí pouze jako nepříliš zdařilé. To je mimo jiné případ fotografie dívky vonící k rostlině konopí, která byla původně součástí série Cesta ke svobodě, v níž Štreit zkoumal cestu člověka z drogové závislosti. To ale divák pochopí pouze tehdy, když je znalcem Štreita nebo když zalistuje knihami v dolním patře.

Témata se sice sjednocením zakrýt podařilo, odlišnost fotografií Štreitova „pozdního období“ už méně. Fotografie z Čečenska, Třineckých železáren nebo ledkových dolů ve Francii nesou autorský rukopis a jsou vizuálně stejně. Jenže i přes obrazovou dokonalost hovoří fotografie „ze světa“ méně než ty „z domova“. „Hranice estetiky je překročena k nejtěžší bariéře etiky. A stokrát je možno bavit se o slohotvorných principech a použitých prostředcích, když tu náhle jsme znovu zaskočeni a ohromeni výpovědí, která zahání daleko všechny ostatní aspekty,“ připravují nás slova Anny Fárové na schodišti před výstavou.

Žitá pospolitost

Síla souboru Vesnice je svět spočívala právě v přiblížení se člověku přes bariéry estetiky. A to do blízkosti, do jaké může zajít jen člen rodiny nebo blízký přítel. Síla sovinecké kroniky přitom byla v její ryzí konkrétnosti. Zachycené situace byly tak přesné! V této autentické, obecně srozumitelné, ale přesto konkrétnosti je raný Štreit podobný režiséru Miloši Formanovi. Ten také ve svých prvních filmech vystřihl přesný a konkrétní obraz jakési české trapnosti a později v emigraci přešel k obecnému, nadnárodnímu vyjádření.

Podobně jako Miloš Forman nahradil konkrétní a rafinovanou směs soudružské veselky z filmu Hoří, má panenko! nadnárodní, obecnou výpovědí o boji individuality v Přeletu nad kukaččím hnízdem, vyměnil také Štreit velice konkrétní český národní výbor s portrétem Husáka a cvičení s plynovými maskami za záběry, které lze skrýt za obecné názvy jako „stáří“, „závislost“ nebo „sladká Francie“. U filmového režiséra hraných filmů se takový posun k zevšeobecnění dá chápat jako autorské zrání. Když začne věci kolem sebe zobrazovat příliš všeobecně dokumentarista, stává se z něho pomalu, ale jistě umělec.

Autor studuje na FSV UK obor Mediální studia.

CD DVD

Daleko od ní / Away From Her

Režie Sarah Polleyová, 2006, 110 min.

MagicBox 2007

Mladé kanadské herečce Sarah Polleyové (1979) se v předloňském roce podařilo natočit snímek, který se v roce loňském, kdy měl svou celosvětovou premiéru, setkal s velkým úspěchem u kritiky. Režisérka to dokázala bez zbytečného patosu, který by jistě k filmu o ženě (opravdu skvělá Julie Christieová), jež onemocní Alzheimerovou chorobou, přidali její kolegové z Hollywoodu. Nemoc, která ničí nejdříve krátkodobou paměť, se projevuje pomalu, ale až příliš jistě. Hned několikrát se ve filmu objeví záběry Christieové, která se ztratí v zasněžené krajině, blízko svého domu. Hrdinčinu paměť jako by v tu chvíli také zapadal bílý sníh, který pod sebou pohřbívá jinak barevně bohatý povrch. Polleyová se zaměřuje na dlouhodobý (a možná až příliš vřelý) vztah hlavní hrdinky a jejího manžela a sleduje, jak se pod tíhou její nemoci začíná rozpadat. Ona si v ústavu nachází nové přátele, on, žijící kdesi na samotě, naopak svou jedinou
přítelkyni ztrácí. Snímek podbarvuje decentní hudba a kontemplativní atmosféru mu dodávají dlouhé záběry a výjimečné herecké výkony všech představitelů. A Sarah Polleyová, která si k filmu napsala i scénář, se nemusí jako herečka spoléhat jen na svou krásu; jednoho dne prostě plynule přestoupí z prostoru před kamerou za ni. Máme se na co těšit!

Jiří G. Růžička

Na dně / Donzoko

Režie Akira Kurosawa, 1957, 137 min.

Levné knihy 2007

Kurosawovo drama Na dně je adaptací divadelní předlohy Maxima Gorkého o lidech na okraji společnosti. Autor nás přivádí do nuzné ubytovny, v níž našlo útočiště několik zkrachovalých lidských existencí – prostitutka, bývalý samuraj, zloděj, opilci, nemocní… Všichni žijí naprosto bezcílný život, vyprávějí si své truchlivé životní příběhy, sami ale nejsou schopni žádné změny. Mezi všemi navíc vládne vzájemná nevraživost a nepřátelství, podporované nevlídným prostředím. Až jednoho dne mezi ně přijde buddhistický mnich. Kurosawa se zde více než v jiných svých dílech soustředí na práci s herci, kterým zde dal velký prostor. V omezených možnostech ubytovny upustil od vyprávění obrazem a dal vyniknout charakterovým vlastnostem postav i jejich symbolickým konotacím. Snímek Na dně tak připomíná spíše dokonale nafilmovanou divadelní hru s živými a plasticky ztvárněnými hrdiny. Disk přináší film ve slušném přepisu s originálním zvukem
a českými titulky.

Petr Gajdošík

Divoké vlny / Surf‘s Up

Režie Chris Buck, Ash Brannon, 2007, 85 min.

Bontonfilm 2007

Studio Sony Pictures Animation chodí ještě v plenkách, přesto během dvou let své existence vyrobilo tři celovečerní snímky. S filmem V tom domě straší si neutrhlo ostudu, o rok později se však Lovecká sezóna potácela pod prahem průměrnosti. Surfařským uměním nabitý příběh o tučňákovi Codym tak působí jako překvapení. Bez tendence poučovat či naopak být ve všech směrech vtipné se Divoké vlny zařadily mezi to nejlepší, co světu CGI animace na poli celovečerních titulů nabídla. Tvůrci nepředkládají divákovi postavy-figurky, ale také je přespříliš nepsychologizují. Výtečně vybalancovaná je i hranice mezi důrazem na propracovaný příběh a pouhou radostí z dívání se na surfující tučňáky. Film by si vystačil už jen s touto předností, nevšední je ale svým stylem – paradokumentární animací. Postavy sledujeme většinou objektivem kamery, čemuž odpovídá i obrazová kvalita (vybledlejší barevnost, mírná zrnitost, rozostření), rakursy a pohyb snímání.
Vydání na DVD lze přivítat nejen pro nadprůměrné vybavení bonusy, ale i proto, že lze film sledovat v originálním znění. Dabing stejně jako trailer filmu totiž působí trochu kontraproduktivně.

Lukáš Gregor

Limbo

Kalimbo

Amplion 2007

Kvartet Limbo je jedním z nejoriginálnějších tuzemských jazzových souborů. Sice také čerpá z šedesátých let, ovšem nenabízí revival, ale inspiruje se přístupem jazzmanů té doby. Zajímavější než úvodní Tanec na pláži, připomínající klubový jazz šedesátých let, jsou skladby, v nichž se kapela pokouší hledat a u nichž není mnohdy jasné, jak se budou vyvíjet. Větší roli v nich hrají uvolněné perkuse Miloše Dvořáčka, dlouholetého spolupracovníka Vladimíra Václavka. Citlivé využitý etnický prvek v rytmice hudbu ozvláštňuje a kromě titulní skladby nepůsobí jako úlitba módě world music. Netypický doprovod většinou vychází jako u Yusufa Lateefa z charakteru vzdušných skladeb, v nichž často zaznívá zvuková kombinace hlubokých tónů basklarinetu Pavla Hrubého s tóny trubky Frantička Kučery, který dává ohromné napětí Cestovateli Joeovi a umocňuje i gradaci Tanga pro Gila. Deska současně potvrzuje vzrůstající kvality vydavatelství
Amplion, které dává stále více přednost hloubce před efektem. Zatímco u debutu Ridiny Ahmedové ještě převažovala formální složka, kdy základem bylo využití samplovacích looperů, profilová deska Zuzany Dumkové už nabídla několik mimořádně silných písní, i když ona líbivá poloha v hávu world-music ještě převažovala. Limbu se však už nedá mnoho vyčíst, i když samozřejmě ne všechny skladby jsou tak silné jako postupně se vyvíjející Návrat.

Alexej Švamberk

The Hives

The Black and White Album

Universal Music 2007

Jenom v některé ze severských zemí se mohl zrodit úkaz jménem The Hives. Pocházejí z malého švédského města Fagersta a oblékají se striktně do černé a bílé, image hochů ze šedesátých jim sedí. Svým garage rockem už stihli vrátit rock na přední příčky evropských žebříčků. Nedávno dokonce spojili síly s americkým hiphoperem Timbalandem, aby nahráli vokály a kytary pro jeho skladbu Throw It On Me. Jsou zkrátka žádaným zbožím. Jejich čtvrtá řadová deska, nové „černobílé“ album, se na rozdíl od spoluprací ubírá směrem, který je lehce předvídatelný a který se skupině už několikrát osvědčil. Drhnou neustále tři akordy a rocková klišé, zvuk je však drzý a současný. Uječený a arogantní je frontman Pelle Almqvist. Ale to k tomu patří. Zní jako Mick Jagger v nejlepších letech, ale dělá si ze sebe větší legraci. The Black and White Album je plné rockových hymen, lákavých popěvků, uštěpačných a ostrých výkřiků, byť míří do vlastních
řad („Největší bláznovství je dělat neustále tu samou věc a očekávat rozdílné výsledky!“). Dojde i na šťavnatou instrumentální mezihru s hammond varhanami (A Stroll Through Hive Manor Corridors) nebo na zpěv à la Tom Waits v písni Puppet on a String (jediná neobvykle pouze s klavírem). A dál už jsou slyšet jen riffy kytar a nadšení z každého prohrábnutého akordu. Takhle zní dnes rock’n’roll… zábavně.

Jan Vávra

Oboroh

Nocí mořem

Indies Happy Trails 2006

Folkrocková parta Oboroh je – možná díky někdejší spolupráci, možná kvůli obdobnému tématickému zaměření – často přirovnávána ke Sváťovi Karáskovi. Jejich písně mají kromě křesťanského náboje společnou především naléhavost, která jim se silnými, byť nikterak složitými melodiemi a spíše působivými nežli propracovanými texty dodává charakter kázání. Album Nocí mořem, kromě coververze Dylanovy a Dankovy This Wheel’s On Fire autorské dílo Slávka Klecandra, je výborně odvedenou ukázkou takové tvorby včetně výrazného nasazení při interpretaci (zpěv Slávek Klecandr, Roman Dostál, Radek Pokorný). V zásadě jednoduché, a proto zpěvné rýmy se přesně hodí pro nějakou kostelní interpretaci a kromě folkových a country festivalů jistě skupina při koncertech obráží i křesťanské sbory. Slyšet Oboroh je v rámci nepřesvědčivých výsledků „křesťanské hudby“ osvěžující a očišťující. Kolik hudebních pokladů zůstává neobjevených médii! Je to však pro takovou hudbu
spíše dobře: mnohdy co se stane masově populární, rychle se zkazí.

Vojtěch Varyš

Lighton: esence nervozity

Štětínský hudební festival Musica Genera je každoroční třídenní platformou pro neobvyklá hudební a umělecká setkání tvůrců improvizované, elektronické a noisové hudby. Hudebníci a zároveň tvůrci festivalu Robert Piotrowicz a Anna Zaradny se rozhodli vydávat nejvydařenější záznam z každé koncertní série. Ne náhodou tentokrát zvolili nahrávku z roku 2005; třicetiminutový set australského perkusisty Tonyho Bucka, holandského hráče na preparovaný klavír Cora Fuhlera a polské saxofonistky Anny Zaradny, zpětně nazvaný Lighton. Výrazová i instrumentální škála alb zasvěcených volné improvizaci je velmi vysoká, často se ale jedná o jakýsi hudební stín, polotovar či pouhý záznam události, jejíž původně silný a opojný charakter z nahrávky spíše tušíme či slyšíme v nejasných konturách. Taková díla ve své zdánlivé nedokonalosti či nedůslednosti ukazují sám proces tvoření, plodné začátky i konce někdy až zoufalého hledání komunikace
či vůbec intence zaznamenaného setkání. Samozřejmě, že se v jistých hlediscích takové zápisy událostí nemohou poměřovat se studiovými a dlouze připravovanými alby, ale to svým způsobem není důležité. Jejich hodnota tkví jinde.

Elektronický stín

Přestože je Lighton dílem absolutní improvizace, volného (bez jakýchkoliv předem stanovených struktur), přímého a prvotního dialogu temperamentem zcela odlišných hudebníků, udiví nás jeho formální dokonalost a velmi dobrý zvuk. Sama Zaradny není jen dramaturgyní festivalu, která jiným hudebníkům stanovuje, že jejich společné hraní nesmí být nikdy předem vyzkoušené, ale i velmi ukázněnou plnitelkou vlastních pravidel. Lighton je důležitým důkazem mistrné koncentrace tří hudebníků, z nichž ani jeden se nesnaží hrát výrazněji než druzí. Ačkoliv má tento způsob hry i uvažování o zvuku kořeny ve volné improvizaci, aleatorice, Nové hudbě a free jazzu a jeho gestičnost rozvíjí tendence objevené hlavně v šedesátých letech, na albu se, byť nepřímo, projevuje i jasná zkušenost s elektronickou kulturou. Patrná je převážně v dlouhých akustických drones preparovaného klavíru, ale i ve hře na saxofon, která jasně ukazuje
zkušenost s elektronickým zpracováním, jež zde však není součástí hraného. Je až s podivem, jak zvukově rozmanité a barevné album Lighton je, uvážíme-li, že celé vzniklo s užitím pouhých tří nástrojů, jejichž zvuk nebyl elektronicky upravován. V Česku slavný perkusista Tony Buck se soustřeďuje převážně na chvějivé mikrorytmy, nevnucuje celku pravidelný řád a spíše se přizpůsobuje abstraktním plochám drnčících strun klavíru nebo klapavému zvuku saxofonu. Cor Fuhler se ukazuje jako velice důsledný hráč, který svůj nástroj vede za hranice typických klavírních zvuků či postupů hry. V jistých momentech rytmickou hrou na struny nástroje doplňuje Buckovu uměřenou hru plnou zákrutů a zádrhelů, jindy je naopak strohý. Hlavně se ale zaměřuje na dlouhé chvějivé rezonující plochy.

Smlouva o napětí

Celému albu vévodí nervózní a permanentně smlouvané i bořené nakročování k pravidelnější souhře, k jistému klimaxu, jehož se však na celém záznamu nedočkáme. Tato zvuková smlouva o napětí, neustálém narušování pozornosti či nemožnosti ukolébat se pravidelností vede k třaskavé nervozitě a iritujícímu akustickému běsu. To ale neznamená, že Lighton má něco společného s definovanou a expresivní razancí či agresí. Naopak, jedná se o permanentní tendenci napínat a zrazovat očekávání posluchače pomocí extrémně uměřených bicích rytmů, které sice docházejí k telepatické shodě s vysokými přefuky saxofonu, mlaskavými údery na náustek nebo minimalisticky vydechovanými dlouhými poryvy dechu a tóny. Je zřejmé, že v samém centru pozornosti nestojí ani tak rytmy a melodie, ale zvuk o sobě, ve své barvě a emoční kvalitě. Celkový výraz je tedy spíše vnitřní a intimnější povahy a připomíná
například domácí nevyřčené napětí, patrné pod povrchem zdánlivě jemných a klidných událostí, anebo nervozitu poprvé se setkavších partnerů, jejichž emoce záměrně nebudou dovedeny k přímému pojmenování.

Ačkoliv se půlhodinová stopáž může zdát nevelká, dává dostatečný prostor neurotické komunikaci, za níž lze nacházet nadhled a odstup skutečných mistrů. A přestože se nejedná o konceptuální album, nese ve své emoci důležité a intenzivní pojmenování nervozity. Je však zřejmé, že při samotném koncertním setkání nemohlo být o nervozitě ani řeči, hudebníci hrají s důmyslnou přesnosti, rozvahou a citem pro situaci, což by v jakémkoliv stavu vypětí či nesoustředění nebylo vůbec možné. Hudebně tak potvrzují diderotovský paradox.

Lighton je důkazem, že i první setkání mohou být otevřená a podnětná, stačí jen znát své možnosti a být připraven na návrhy druhých. Osvětluje temná řečiště touhy napínat nevyřčeným tak, že jde o jednu z emočně nejsilnějších a nejangažovanějších nahrávek posledních let. Jasnozřivá shoda hudebníků působí, jako by se mezi sebou dlouhá léta tiše domlouvali a trýznili v zákulisí.

Autor je hudební publicista.

„Africký zázrak“ v ohrožení

Takhle si africké město nepředstavujete. Žádné slumy, žádný dopravní chaos, žádní žebráci, žádné „děti ulice“. V Gaborone, hlavním městě „afrického zázraku“ Botswany, nás lidé ujišťují, že se můžeme i po setmění bezpečně procházet ulicemi.

V roce 1966 na Botswanu, řídce osídlený stát velikosti Francie, připadaly dvě střední školy a třináct kilometrů asfaltovaných cest. Dnes však pouštní krajinu protíná 18 300 kilometrů silnic a vláda se kupříkladu proslavila špičkovými zahraničními stipendii pro nejnadanější studenty. V minulých pětatřiceti letech rostlo zdejší hospodářství rychleji než kterékoli jiné na světě a statistiky Světové banky dnes zemi škatulkují jako „středně vyspělou“.

Jenže Botswana nevévodí pouze statistikám hospodářského růstu, ale také tabulkám zemí s největším podílem obyvatel nakažených virem HIV. Podle nových údajů UNAIDS proudí smrtící virus v krvi každého čtvrtého Botswaňana ve věku mezi patnácti a čtyřiceti devíti lety. A toto dvojí prvenství není náhodné.

HIV pozitivní dálnice

Při pohledu z oken kanceláře Khumo Seipone, ředitelky odboru prevence HIV/AIDS na botswanském ministerstvu zdravotnictví, se můžete pokochat výhledem na sousední prosklené budovy ve vládní čtvrti. Je z něho jasné, že se Botswaně daří – díky minimálním zásahům britských kolonialistů i díky obrovským ziskům z vývozu diamantů. Proč tedy virus HIV Botswanu ohrožuje více než kteroukoli jinou zemi na světě, s výjimkou drobného Svazijska?

„Tou úplně zásadní příčinou rozšířené epidemie je právě politická stabilita a hospodářský růst,“ tvrdí Khumo Seipone. „Epidemie začala v centrech modernizace – v Gaborone a ve druhé metropoli Francistown. Odtamtud se virus začal šířit do zbytku země – to bylo možné jen díky vysoké mobilitě zaměstnanců a hlavně díky dobrým silnicím. Dosud jsou krom velkých měst statistiky nejhorší u hraničních přechodů s Jihoafrickou republikou a se Zimbabwe. Pohyb je klíčem k pochopení epidemie. Lidé mívají dva, tři různé domovy, přesouvají se mezi nimi, a mívají proto i více partnerů,“ vysvětluje.

Hospodářský zázrak zlákal mladé lidi k odchodu ze zapadlých polopouštních osad do rychle rostoucích měst. Před pětadvaceti lety ve městech žilo jen 18 procent obyvatel Botswany, dnes už jich tam přebývá více než polovina. Rychlá urbanizace zde ale nepřinesla rozpad infrastruktury, kriminalitu a nedůstojné životní podmínky, jaké známe z početnějších a chudších afrických států. Došlo však k proměně sexuálního chování generace, která utekla před přísnými tradicemi vesnice.

Právě postupný rozpad tradic během minulého století v Botswaně i dalších afrických zemích přispěl k rozšíření viru HIV. Jih Afriky byl navíc ve srovnání se západem kontinentu postižen přítomností zvláště agresivní a nakažlivé formy HIV, jejíž dopady ještě zesílila neexistence tradice mužské obřízky, která výrazně snižuje riziko přenosu viru.

Hustěji osídlený, modernizující se východní pás Botswany bohatl, ovšem rozvoj míjel odlehlý pouštní západ a jeho nejchudší obyvatele – desítky tisíc Křováků. Do Kalahari nevedly cesty a neplynuly peníze a dlouho sem nepronikl ani virus HIV.

To vše změnila jediná dálnice – Transkalahari highway, která v roce 1998 propojila Botswanu s Namibií. Dopravní tepna začala oživovat zaostalý kraj a jeho rychle rostoucí metropoli Ghanzi. Jenže s moderním životem na východ zavítal i virus HIV. „V okrese Ghanzi bývala epidemie nejnižší, po dostavění transkalaharské dálnice ale procento nakažených rychle stoupá,“ říká Lydia Matebesiová z gaboronské pobočky Rozvojového programu OSN (UNDP).

Obrat k lepšímu?

Zdejší politici brali hrozbu AIDS na rozdíl od mnoha jiných afrických zemí od počátku vážně, ale stejně to nebylo moc platné. Lidé považovali AIDS za „nemoc druhých“, nazývali ji dokonce „rádiová epidemie“ – slýchali varování v médiích, ale díky dlouhé inkubační době viru její hrozivé důsledky na vlastní oči dlouho nespatřili, a proto se před ní ani důsledně nechránili.

To se změnilo až po příchodu první větší vlny úmrtí na přelomu tisíciletí, kdy se podle různých údajů střední délka života v zemi rázem snížila o deset až dvacet let. Preventivní kampaně konečně začaly působit a statistici již dokládají první úspěchy – například mezi lety 2003 a 2005 podle údajů Ministerstva zdravotnictví Botswany počet HIV pozitivních těhotných matek ve věku mezi 20 a 24 lety klesl ze 38,6 na 30,6 procenta a počet dobrovolně HIV testovaných pacientů stoupl z 51 na 89 tisíc.

Vláda také v roce 2002 jako úplně první v Africe začala distribuovat bezplatné antiretrovirální léky, které prodlužují život pacientům AIDS. Dnes již zlepšují zdraví všem 90 tisícům potřebných, ti nejchudší k lékům dostávají i bezplatnou stravu, která je podmínkou účinnosti medicíny. Devadesát procent nákladů léčiv platí botswanská vláda, jen v roce 2006 ji to stálo 165 milionů dolarů. Na zdravotnictví i proto putuje úctyhodná pětina veřejných výdajů.

Díky spolupráci všech ministerstev, lokálních vlád, tradičních náčelníků a soukromého sektoru se v Botswaně zatím nepotvrdily apokalyptické vize rozpadu ekonomiky a společenského řádu. Země za to ale platí obrovskou cenu. „Vláda z AIDS udělala svou prioritu, to je skvělé, životy našich lidí musí stát na prvním místě. Ale kolik nás to každým rokem stojí? Představte si, do čeho všeho bychom mohli tyhle miliony investovat, polovina Botswany pořád žije pod hranicí chudoby…“ říká při odchodu z ministerstva jeho tiskový mluvčí.

Autor je redaktor týdeníku Respekt.

Bílým erekci a černým smrt?

S HIV/AIDS žije na světě přes čtyřicet milionů osob. Dva miliony užívají antiretrovirální léky (zpožďují nebo zabraňují vypuknutí AIDS, nemocným umožňují důstojně dožít). To je oproti dobám nedávným velký pokrok. Dalších pět milionů je ale naléhavě potřebuje. Jelikož se jedná o spodinu obyvatelstva planety, léky firmy Pfizer a dalších si obvykle nemohou dovolit.

Trh má z AIDS radost

Trh s léky proti AIDS měl na začátku tohoto století hodnotu čtyř miliard amerických dolarů ročně. Byl pod kontrolou velkých farmaceutických koncernů. Jejich exkluzivní pozice přímo souvisí s pravidly prosazovanými Světovou obchodní organizací (WTO). Na všechny nové léky se po dvacet let vztahují přísné patenty. Existují ale i skuliny. Při ohrožení veřejného zdraví může vláda dané země uložit na příslušný lék povinnou licenci. To jí umožňuje donutit držitele patentu, aby povolil místní levnou výrobu kopie daného léku, ovšem téměř výlučně pro domácí trh. Pro země bez vlastního farmaceutického průmyslu jsou definovány podmínky, za kterých mohou tzv. generika dovážet. Překonat byrokratické překážky se však povedlo teprve loni a zatím pouze Rwandě.

Farmaceutičtí velikáni své právo na patenty zdůvodňují náklady na vývoj léků. Podle Krisany Kraisintu, thajské vědkyně, která vyvinula velmi levné generikum, jsou však výdaje farmaceutických společností na marketing a správu více než dvojnásobné oproti investicím do výzkumu. Některé z nich navíc licence na účinné látky skupují od státních výzkumných ústavů, jež je vyvinuly s podporou peněz daňových poplatníků. To je případ koncernu Bristol-Myers Squibb, který licenci na účinnou látku Zerit odkoupil od Univerzity Yale.

Poctivci proti pirátům

V roce 2000 stála nejlevnější roční léčba pro jednoho pacienta originálními antiretrovirálními léky 10 439 USD, Brazílie nabízela generika za 2767 USD. V roce 2006 stál nejlevnější originál 556 USD, „pirátská“ firma Cipla z Indie nabízela kopie za 132 USD. Výrobci generik společně s veřejností donutili farmaceutické giganty výrazně zlevnit. Bohužel i současných méně než sto dolarů na pacienta ročně je pro většinu nemocných beznadějně vysoká částka.

Výrobci originálů se nevzdávají bez boje. Tlaku ze strany USA byla v minulosti vystavena Brazílie, které se díky vlastní produkci generik a jejich bezplatné distribuci podařilo výrazně snížit počet lidí podlehnuvších AIDS. Spojené státy pod tíhou kritiky nakonec ustoupily. Pozornost světové veřejnosti však připoutal zejména jeden případ.

GlaxoSmithKline, Merck, Boehringer Ingelheim Bristol-Myers Squibb, Pfizer, Novartis, Roche, Bayer a 31 dalších farmaceutických firem podalo v roce 2001 žalobu na vládu Jižní Afriky za porušování patentů, když umožnila dovoz a výrobu generik. Po mezinárodních protestech žalobu stáhly. Kauzu ukončila mimosoudní dohoda, podle které se firmy zavázaly poskytnout jihoafrickým pacientům až šedesátiprocentní slevy. Konkurence výrobců generik vedla k dramatickému poklesu cen antiretrovirálních léků první generace. To se však již netýká nových léků, u nichž je výroba levných kopií od roku 2005 významně omezena. Tehdy začali jejich hlavní producenti Indie, Thajsko a Brazílie na základě svého závazku k WTO také připouštět patenty na léky. Léčba pacientů novými, méně toxickými kombinacemi léků, doporučenými Světovou zdravotnickou organizací, se oproti starším lékům prodraží pětkrát. Podávání nových kombinací léků pacientům, kteří na předchozí léčbu vyvinuli odolnost,
se prodraží deset- až dvacetkrát. S tím, jak se v příštích letech bude jejich počet rychle zvyšovat, může vysoká cena nových preparátů opět způsobit širokou nedostupnost léčby.

AIDS je stále nemocí chudých (a pověrčivých)

Někdy se i farmaceutický gigant více či méně dobrovolně slituje a bezplatně poskytne některý ze svých produktů. Boehringer Ingelheim zpřístupnil v Africe zdarma lék Viramun, podávaný HIV pozitivním matkám k zabránění přenosu viru na dítě. Poptávka však byla nízká. Ani o zlevněné léky neměla jihoafrická vláda po výše zmíněné mimosoudní dohodě přílišný zájem. Proč? Prezident Thabo Mbeki popíral souvislost mezi virem HIV a nemocí AIDS. A pro spoustu jeho krajanů je HIV/AIDS stále předmětem pověr a řada z nich doufá, že třeba jednou samy od sebe zmizí…

Lékaři bez hranic vyvinuli koncepce pro decentralizaci a široké zpřístupnění lékařské péče i na venkově a neprosazují její levnost, nýbrž bezplatnost. Jen tehdy podle nich bude zajištěna nepřerušovaná účinná a vznik odolnosti viru omezující léčba. Chtějí koordinovat boj proti AIDS a tuberkulóze. Ta je hlavní příčinou smrti lidí infikovaných HIV. A v neposlední řadě je problémem chudoba. Lidé chronicky podvyživení jsou lehkou obětí infekce.

Fronty bitvy za všem dostupnou léčbu se rozvinuly napříč světem. V Jižní Africe bojuje organizace Treatment Action Campaign proti firmě Merck a její dceřiné společnosti MSD, protože odmítají poskytnout výrobní licenci na klíčový lék Efavirenz za přijatelných podmínek. Na základě tlaku německé veřejnosti slíbil na sklonku loňského roku koncern Boehringer Ingelheim bezplatné licence pro export Nevirapinu ve formě sirupu, jednoho z mála léků pro děti nemocné AIDS, do Afriky a dalších zemí. Stále však lpí na požadavku patentování tohoto léku v Indii, kde je již léta levně produkována jeho kopie. Uspěje-li, bude to významný precedent a těžká rána pro indickou produkci generik.

Autorka působí jako odborná pracovnice v oblasti životního prostředí.

Bush ve Svaté zemi

Vyjmenovat všechny důvody, proč George Bush odjel do Izraele až nyní, je těžko možné, několik z nich bylo ale přece jen jasných již před začátkem cesty. Tím hlavním je beze sporu snaha o posílení nadějí na mírovou dohodu mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou do konce tohoto roku. I když se může zdát, že se jedná o nerealistický nápad, zavázali se k němu na setkání iniciovaném Spojenými státy všichni důležití hráči – Bush, Olmert i Abbás.

George Bush se však nezastavil jen v Izraeli. Při cestě Blízkým východem zamířil také za strategickými arabskými partnery v regionu (Saúdská Arábie, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Bahrain a Egypt). Své spojence chtěl především ujistit, že i přes nedávno vydanou zprávu amerických služeb představuje Írán i nadále riziko a Spojené státy podle toho budou jednat.

Silný muž

Americký prezident byl v Izraeli vítaným, nikoli však zcela bez výhrad přijímaným hostem. George Bush mladší totiž rozhodně nezažívá nejsvětlejší období vzájemných vztahů. Spojenectví mezi oběma zeměmi je tradiční a většinou nebylo závislé na konkrétní politické situaci či personálním složení mocenských elit. Bush je obecně považován ve svých postojích za výrazně proizraelského, s Ehudem Olmertem jej navíc spojuje osobní přátelství. V rozhovoru pro izraelský tisk nazval premiéra „silným mužem“, kterému věří.

Jenže už zde začíná být problém. Za silnou osobnost považuje Olmerta v Izraeli kvůli loňské libanonské válce a podezřením z korupce už jen málokdo. Skepticky je izraelskou veřejností vnímána i Bushova role. Podle mnohých si hraje na „lékaře Blízkého východu“, jemuž však izraelsko-palestinská otázka po dlouhá léta nestála za návštěvu a místo sebe vytrvale vysílal ministryni zahraničí. Proto také většina Izraelců nevkládá do rozhovorů s Palestinci pod taktovkou Spojených států příliš velké naděje. Jejich hlasy alespoň zčásti vyvažují někteří pravicoví rabíni. Ti zaslali prezidentovi dopis, v němž jej nazývají „prezidentem Západu“ a prosí, aby vyzval americké Židy k emigraci do Svaté země.

George Bushe tedy zatím rozhodně nelze srovnávat s Jimmym Carterem, jenž se významně podílel na podepsání izraelské mírové dohody s Egyptem, nebo s Billem Clintonem, jehož několik cest do Svaté země přispělo k podepsání dohod z Osla. Samozřejmě by mohlo být i hůř – mezi oběma státy se výrazně ochladilo například na počátku funkčního období George Bushe staršího, či ještě dříve v době občanské války v Libanonu, kdy Spojené státy měly vážné výhrady k izraelskému zapojení do konfliktu.

Arabská podpora

Přes obecný pesimismus provázející období po konferenci v Annapolis nelze americkému prezidentovi upřít snahu o nastartování těžkého vozu s izraelsko-palestinskými problémy. A také odvahu pustit se do rozhovorů za obtížných podmínek panujících na obou stranách. V Izraeli hrozí rozpad vlády právě kvůli mírovým rozhovorům – pravicová Israel Beitenu se nehodlá smířit s jakýmikoli ústupky Palestincům v klíčových otázkách. Stále větší nároky si navíc klade další koaliční strana, náboženská Šás. Nedávno si například vynutila znovuzaložení ministerstva pro náboženské otázky, což je podle opozice „krok zpět“ a „rána vztahu mezi státem a náboženstvím“. Těžiště palestinských problémů pak zůstává v Gaze. Tam stále kontroluje situaci hnutí Hamás a radikální ozbrojenci tak mají možnost vypalovat rakety na izraelské území (v prosinci jich bylo nejvíce za celý uplynulý rok). Na Západním břehu Jordánu se
Mahmúd Abbás a jeho kabinet usilovně snaží udržet pořádek, důvěra v ně u veřejnosti však pomalu klesá a Hamásu naopak posiluje.

Bush komplikovanost situace zřejmě chápe. Proto z jeho strany nezazněla v Izraeli žádná převratná prohlášení – spokojil se s obvyklou americkou kritikou výstavby nových sídlišť na Západním břehu, nezapomněl zmínit ani důležitost bezpečnosti a stability v celém regionu, zejména právě ve vztahu k Izraeli.

Zajímavější výsledky pro budoucnost Blízkého východu možná bude mít pokračování prezidentovy cesty po arabských zemích. Jeho cílem je totiž získat podporu v oblasti pro společný postup v otázce íránského jaderného programu. Snaha přesvědčit sunnitské spojence, že šíitský Írán pro ně znamená podobné riziko jako pro Spojené státy, by dokonce mohla vypadat jako příprava na potenciální vojenský zásah. Arabské státy v Perském zálivu by v něm mohly hrát důležitou podpůrnou roli, zejména pokud by nešlo jen o bombardování jaderných zařízení.

Pomoc budou Spojené státy potřebovat i proti Íránem podporovanému libanonskému Hizballáhu. Dvě rakety, symbolicky odpálené na Izrael těsně před Bushovým příletem, připomněly neslábnoucí šíitské sebevědomí a zároveň přetrvávající nebezpečí pro židovský stát.

Autor působí v Asociaci pro mezinárodní otázky.

Google News jako cedník informací

Elektronická média mají na své straně mnoho výhod. Publikace na nich je pohodlná, prakticky okamžitá a pro čtenáře po celém světě je tato zpráva snadno dostupná. Čas, který se v papírovém světě měřil na dny a hodiny, začíná na internetu u vteřin. Článek se navíc nemusí omezovat na text, jak tomu bylo v počátku elektronických zpravodajských kanálů, sahajících až k telegrafu a semaforovým sítím 18. století. Dnešní web doslova přetéká fotografiemi, videoklipy (live přenosy i záznamy) nebo různými interaktivními „udělátky“.

Má to ale i podstatné nevýhody, zřejmé až na druhý pohled. S možností snadné publikace narostlo množství publikovaných článků, mnohdy na úkor kvality nebo důvěryhodnosti. Protože čtenář má na webu neomezené možnosti pohybu, je vystaven i většímu množství balastu, jehož kvalitu nemůže na první pohled ověřit. A rychlost bezděky nutí autory k povrchnějšímu zpracování tématu.

V současné době je už jasné, že elektronická média se prosadila a budou se prosazovat nadále. Čtenáři si zvykli na nové možnosti a vyžadují zprávy kdykoli a kdekoli. Na pomoc jim přicházejí nástroje, o kterých se ještě před dvaceti lety nesnilo ani mezinárodním tiskovým kancelářím.

Zkuste se nějakého Američana zeptat, co považuje za nejvýznamnější událost 20. století. Devět z jedenácti vám odpoví, že útok na WTC. To je také událost, na které se projevil hlad lidí z celého světa po čerstvých a objektivních informacích. Mnoho z největších zpravodajských serverů nezvládlo nápor čtenářů a nedokázalo obsloužit všechny internetové návštěvníky. Server Google tehdy zafungoval jako prostředník mezi zpravodajskými servery a čtenáři, neboť měl v paměti (Cache) uložené archivní verze článků i v době, kdy byl hledaný server vyřazený z činnosti.

Třídění i monitoring

Krišna Bharat, tehdy jednatřicetiletý zaměstnanec společnosti Google, na tento den vzpomíná i jako na den, kdy se v jeho hlavě zrodila služba monitorující a přehledně třídící všechny dostupné zdroje zpravodajství. Protože pocházel z Indie, věděl z vlastních zkušeností, jak důležitou roli hraje přístup k nezávislým informacím ověřeným z více zdrojů.

Pustil se tedy do vývoje projektu, který si dal za cíl matematicky vyřešit problém důležitosti a relevance zpravodajských článků. Nejprve se mu věnoval ve 20 % času, který mají zaměstnanci Googlu vyhrazen na vlastní nápady a projekty. Později se nápad zalíbil Eriku Schmidtovi a Bharat dostal zelenou. V dubnu roku 2002 spustil službu Google News; ta se počátkem roku 2006 zbavila nálepky „Beta“, čímž zahájila svůj ostrý provoz.

Google News není zpravodajský server, jako třeba cnn.com nebo idnes.cz. Nemá redaktory, negeneruje vlastní obsah, pouze přebírá zprávy z jiných serverů, kategorizuje je, čte (indexuje) a umožňuje v nich vyhledávat. Výsledky si čtenář může seřadit podle data nebo relevance.

Ač to na první pohled může vypadat podivně, celý běh služby Google News je plně automatizovaný. Není zde žádný editor, který rozhoduje, jakou má zpráva důležitost a kam si zasluhuje zařadit. Ostatně Google je pověstný tím, že vyspělými matematickými algoritmy řeší to, co dosud spočívalo na lidských bedrech a v mozcích. „V oněch algoritmech je bráno v potaz, na jakých zpravodajských webech se téma objevuje, kdy a jak často se podobná témata probírají,“ vysvětluje Kateřina Holcmanová, marketingová manažerka českého Googlu.

Služba Google News funguje ve světě již téměř sedm let a má za sebou mnohé úspěchy i skandály (např. kvůli údajně cenzuře v Číně nebo pro přebírání zpráv). Čtenářům poskytuje přehled o událostech a výběr z více než čtyř a půl tisíc ověřených informačních zdrojů. Úplně dole na stránce naleznete přehled jazykových verzí Google News.

Česká varianta

Od prosince je služba k dispozici i v české lokalizaci a – co je důležitější – sleduje české zpravodajské zdroje. Najdeme ji na adrese zpravy.google.cz. Je spravedlivé poznamenat, že to u nás není první služba svého druhu. Už v roce 2004 přišel Jiří Lahvička s projektem novyden.cz, a agregáty článků (pravednes.cz, headlines.cz, Jyxo Články apod.) tu byly ještě dříve.

Zprávy Google nabízejí na úvodní stránce dvě hlavní zprávy a poté sedm kategorií. U článků jsou obvykle uvedeny tři i více zdrojů, a to ve formě odkazů vedoucích na zdrojové servery. Lze si jistě představit, že mnoho lidí bude používat tuto stránku jako výchozí, pro přehled, co se právě děje.

Jediný způsob, jak Google do výběru článků zasahuje, je prostřednictvím výběru zdrojů: „Když web požádá o zařazení do databáze zdrojů v Zprávách Googlu, pracovníci Googlu se podívají na to, zda zdroj splňuje nároky na zpravodajský zdroj, tedy zda je pravidelně aktualizován, je spravován zpravodajským domem s veřejně dostupnou organizační strukturou společnosti a informace o ní jsou na stránce zveřejněny, nezveřejňuje nenávistné materiály ani pornografii, zároveň musí být stránka technicky připravena pro zařazení do Google News, tedy i do české verze Zprávy Google,” vypočítává Holcmanová. Může se podle ní tedy stát, že do článků občas „uteče“ nějaký sloupek nebo názorový útvar.

K čemu se takový agregát vlastně hodí? K tomu, co je už od začátku silnou stránkou Googlu – k vyhledávání. A to jak k tomu zpětnému, tedy k vyhledávání v již vydaných článcích, tak k vyhledávání v článcích budoucích. Z vašeho hledání si totiž můžete vytvořit RSS kanál a ten pak RSS čtečkou sledovat.

Můžeme se jen dohadovat, co na nás chystají informační technologie v budoucnu. Možná se dočkáme důkladnější symbiózy objektivního zpravodajství a blogů coby striktně názorových médií. Možná budou Zprávy Google nebo podobné agregáty schopny analyzovat naše čtenářské návyky a nabízet nám články, které nás zajímají. Bude to potřeba. Informací je dostupných čím dál větší množství a v budoucnu se nebudou cenit služby, které jich nabídnou více, ale které nám je lépe procedí…

Autor je člen redakce Technet.iDNES.cz.

Lidský pochod s HIV

Virus HIV po napadení organismu během několika let v těle hostitele ničí jeho imunitu. Organismus v průměru 8-9 let od nákazy onemocní AIDS, které se projeví tzv. oportunními infekcemi a nádory. Jde o infekce, jejichž původci žijí poměrně běžně kolem nás, ale zdravý organismus jim nepodlehne. Zatímco v osmdesátých letech tito lidé žili v průměru jeden rok, v první polovině devadesátých let to bylo již dva a půl roku. Nicméně tehdy jednou diagnostikovaný AIDS vedl vždy dříve či později k úmrtí.

AIDS a občanská společnost

HIV infekce znamenala i významnou změnu v chování společnosti. Reakce oficiálních a vládních míst na novou hrozbu totiž nebyla nijak výrazná. Proto došlo ke spontánní aktivitě občanské společnosti, v níž hrála velkou roli gay komunita. Šíření preventivních programů, ale také psychosociální podpora a obrana práv HIV pozitivních osob byly z podstatné části právě projevem občanského aktivismu. Jak se HIV infekce šířila i do Evropy, doprovázela ji i vlna celospolečenské reakce. Ta nakonec významně ovlivnila nejen vnímání HIV infekce, ale i zdravotnickou politiku obecně. Přispěla k většímu začlenění pacientů a k většímu respektování jejich práv.

V České republice jsme byli do roku 1989 částečně chráněni „železnou oponou“ a bylo známo jen málo případů onemocnění. Snad lze říci, že se podařilo v devadesátých letech vypracovat poměrně účinný preventivní program, a tak naše země (stejně jako většina středoevropských) zůstala jednou z nejméně postižených. Celospolečenská reakce na HIV infekci se po přechodu k demokracii objevila i u nás a v ostatních postkomunistických zemích a výrazně přispěla k úspěchu prevence, i když nedosáhla nikdy takového rozmachu jako v USA a v západní Evropě. Infekce v devadesátých letech nebyla častým jevem; také ji zastínily jiné aktuální problémy a občanská společnost se teprve rozvíjela.

K silným reakcím společnosti jistě přispělo zveřejnění jmen významných osobností, které onemocněly. Je nutno říci, že AIDS provází značná společenská stigmatizace, a proto většina celebrit o své nemoci informovala až v jejím posledním stadiu. Možná i proto se dnes zdá, jako by HIV pozitivních významných osobností bylo méně.

Kriminalizace chronické choroby

Z hlediska lékařské vědy bylo výrazným milníkem v boji s HIV infekcí zavedení vysoce účinné protivirové terapie (HAART) v polovině devadesátých let. Jedná se o kombinaci nejčastěji tří protivirových léků, které snižují množství viru HIV v těle a zastavují zhoršování obranyschopnosti. Dokonce i u osob, u nichž došlo k rozvoji AIDS, může tato léčba vrátit jejich imunitu zpět k hodnotám, kdy již nehrozí další oportunní infekce. Pochopitelně je ale lepší tuto léčbu nasadit mnohem časněji, protože u některých osob dojde k úmrtí anebo závažnému postižení zdraví dříve, než tyto léky zaberou. V civilizovaných zemích dnes většina HIV pozitivních již neumírá na AIDS, ale na jiné choroby. Ti, kteří zemřou na AIDS, jsou většinou lidé, kteří o své nákaze nevěděli, a nemoc tedy u nich byla pozdě rozpoznána. Léčba je po celou dobu dvanácti let, kdy se poskytuje, u většiny
pacientů nadále vysoce účinná a zdá se, že HIV infekce je tedy chronickým, ale již ne nezbytně smrtelným onemocněním.

Příznivou zprávou je i to, že snížené množství viru znamená menší nebezpečí přenosu na další osobu. Samozřejmě to nemá znamenat ústup od prevence a zásad bezpečnějšího sexu, protože riziko existuje vždy. Většina nových přenosů HIV je ale spojena s nákazou od člověka, který o své infekci nevěděl. Přesto se v řadě zemí objevuje snaha o častější kriminalizaci přenosů HIV. Taková věc se obvykle špatně prokazuje a v důsledku může vést k menšímu zájmu o HIV testování i prevenci. Účinnější se zdá být snaha, aby HIV pozitivní dodržováním bezpečnějšího sexu chránil nejen své partnery, ale i sám sebe. Mohlo by totiž dojít k tzv. superinfekci, tedy přenosu kmene viru, který se umí zvolené léčbě bránit, a k následnému rozvoji rezistence.

Léčba je ale velmi drahá a pro mnoho nemocných v méně rozvinutých zemích i nedostupná. Není to jen Afrika, ale patří sem i státy pár kilometrů na východ od nás. Existuje světový program pomoci, do kterého přispívají bohatší země a jenž by měl umožnit dostupnou léčbu pro tři pětiny všech nakažených do roku 2010. Tento cíl se bohužel zdá být jen snem. Součástí pomoci je i to, že farmaceutické firmy se v některých případech vzdaly svých patentů a v chudých zemích umožnily výrobu levnějších generických léků.

Komplikací jsou i vedlejší účinky. Některé mohou být obtěžující, ale méně závažné. Pak jsou zde však ty vážnější. Užívání protivirových léků může přispět k rozvoji arteriosklerózy, cukrovky, postižení jater, útlumu krvetvorby. Může také dojít k alergické reakci. Tyto vedlejší účinky někdy vedou ke změně zvolené kombinace. Také ale mohou přispívat k úmrtí HIV pozitivních z jiných příčin.

Každé opomenutí při užívání léků zvyšuje riziko rozvoje rezistence, kdy zvolená kombinace přestane zabírat a virus se začne nekontrolovaně množit. To může být častým problémem u toxikomanů, protože v období intoxikace nebo abstinenčních příznaků snadno zapomenou. Všichni přece víme, jak pečlivě bereme antibiotika, když nám je špatně, a jak pak zapomínáme při jejich dobírání, když už je nám lépe.

Širší povědomí o léčbě také vedlo u některých, zejména mladších osob k ústupu od zásad bezpečnějšího sexu a zodpovědného chování. HIV infekce pro ně už není strašákem smrti, ale jen eventuálního braní léků, které jim život jen lehce zkomplikuje. Tento trend se možná týká i naší země, protože jsme spolu s dalšími státy východní a střední Evropy na špici evropského žebříčku podle průměrného věku nových případů HIV, u nichž převažuje věková kategorie 20–30 let.

Český mýtus

Česká republika od roku 2000 zaznamenává neustálý, i když poměrně pozvolný nárůst nových případů HIV infekce. V loňském roce poprvé překročil magickou hranici sta a celkový počet HIV pozitivních, kteří o své nákaze vědí, překročil již tisíc. Existuje mýtus, že lidé se nakazí zejména při nahodilém sexu. Častěji to však bývá v rámci partnerského vztahu, kdy jeden z páru o své nákaze neví. A tam je používání bezpečnějšího sexu méně časté. S narůstajícím počtem případů tak narůstá i trend nákazy v rámci stálého partnerského vztahu.

Autor je předseda České společnosti AIDS pomoc.

Máme lásku, nemáme čas

Jeden můj newyorský kamarád má poloviční slevu na autobusy a metro. Když tuhle ukázal svůj průkaz prodavači jízdenek, ten se ho zeptal, jaké že má postižení, na což kamarád odvětil, že má AIDS. Prodavač na to, že nemůže mít AIDS, protože kdyby ho měl, umíral by doma. Chci promluvit jako člověk, který má AIDS a přitom neumírá.

Populace feťáků a buzerantů

Celé tři roky od doby, kdy jsem byl diagnostikován, si moji příbuzní myslí dvě věci. Za prvé, že brzy umřu, a za druhé, že naše vláda dělá všechno, co je v jejích silách, aby tomu zabránila. Ale mýlí se. V obou případech. Jestli na něco umírám, tak je to homofobie. Je to rasismus. Nezájem a byrokracie, protože ty brání ukončit tuto krizi. Je to Jesse Helms (bývalý dlouholetý republikánský senátor, považovaný za lídra „křesťanské pravice“, symbol bigotnosti – pozn. překl.).
Je to prezident USA, na co umírám. Umírám kvůli senzacechtivosti novin, časopisů a televizních show, které se o můj příběh zajímají, jen když jsem bezbranná oběť, ale ne, pokud o svůj život bojuji.

Umírám-li, umírám proto, že AIDS zatím nechytlo dost bohatých bílých heterosexuálních mužů. Žít s nemocí AIDS je jako žít ve válce, která se týká jen lidí v zákopech. Pokaždé, když vybuchne mina, se rozhlédnete a zjistíte, že jste přišli o další přátele, ale nikdo jiný si toho nevšiml. Ostatních se nic takového netýká. Chodí si po ulicích. A jen vy slyšíte pláč umírajících lidí, jejich křik o pomoc. Jako by ho nikdo jiný neslyšel. Je to horší než válka, protože za války lidi sjednotí společná zkušenost. Tahle válka nás nesjednotila, rozdělila nás. Oddělila nás s AIDS a ty, kteří za nás bojují, od zbytku populace.

Před dvěma a půl lety jsem četl v Life Magazine editorial, ve kterém stálo: „…je čas mít se na pozoru, protože tato nemoc se teď začíná týkat i nás ostatních.“ Jako bych ten časopis nedržel v ruce i já. A od té doby se nestalo nic, co by změnilo obecný dojem, že AIDS se skutečných lidí v této zemi netýká. Netýká se to nás, občanů USA, týká se to jich – bezvýznamné populace buzerantů a feťáků, kteří se o to zasloužili. Média lidem říkají, že se nemusí starat, protože ti, na kterých skutečně záleží, ohroženi nejsou.

Na dva pohřby týdně

Dvakrát, třikrát, čtyřikrát publikoval The New York Times editorialy, které říkaly: kvůli AIDS zatím nemusíte panikařit, stále nepronikl mezi veřejnost, a dokud se tak nestane, může nám být ukradený. Dny, měsíce a roky ubíhají a oni ty dny a noci a měsíce a roky netráví přemýšlením, kde získat nejnovější experimentální lék a jakou dávku si ho brát a v jaké kombinaci s ostatními léky a z jakého zdroje. A kde na to vzít peníze. A jak se k němu dostat. A protože jich se to netýká, je jim to ukradené. Oni nesedí v televizních studiích, obklopeni techniky v gumových rukavicích, kteří vám odmítají nasadit mikrofon. A protože jich se to netýká, je jim to ukradené. A žádní bigoti a pitomci jim nezapalují domy. Sledují to ve zprávách, dají si večeři a jdou spát, protože jich se to netýká, jim je to ukradené. Oni netráví celé dny mezi nemocničními
pokoji a nesledují, jak lidé, které milují, pomalu umírají – na nezájem a předsudky, protože jich se to netýká, jim je to ukradené. Oni nebyli na dvou pohřbech týdně poslední tři, čtyři, pět let – jim je to ukradené, protože jich se to netýká.

Nedávno jsme se z titulní strany The New York Times dozvěděli, že imunolog Anthony Fauci prohlašuje, že spousta slibných léků nebyla za poslední dva roky otestována, protože nemá peníze na lidi, kteří by to udělali. Máme být rádi, že se tato zpráva po dvou letech dostala do novin. Nikdo se neptá, proč to žádný reportér nevypátral a neotiskl před osmnácti měsíci, dřív než Fauciho postavili před komisi Kongresu. Kolik lidí zesnulých za poslední dva roky dnes mohlo žít, kdyby léky byly otestovány rychleji? Noviny po celé zemi jen ochotně otiskují vládní prohlášení. Je jim to ukradené, jich se to netýká – tedy netýká se to lidí, jako jsou oni – skutečných lidí, té světově proslulé veřejnosti, o které pořád slyšíme.

Metoda vyděšení veřejnosti

V novinách se dozvídám jen to, že většinové, bílé heterosexuální populaci tato nemoc nehrozí. Všechny noviny, které čtu, mi říkají, že drogově závislí a homosexuálové stále tvoří naprostou většinu nakažených a ohrožených. Může mi někdo laskavě vysvětlit, proč peníze určené na vzdělávání a prevenci jdou do posledního centu na kampaně zaměřené téměř výhradně na bílé heterosexuální teenagery – o kterých nám neustále tvrdí, že nejsou ohroženi? Může mi někdo vysvětlit, proč jediný televizní film o dopadu této nemoci, který dosud vyrobila jedna z hlavních televizních sítí v této zemi, není o dopadu této nemoci na muže, který AIDS má, ale o dopadu AIDS na jeho bílou, heterosexuální nukleární rodinu? Proč za posledních osm let měly všechny noviny a časopisy v téhle zemi hlavní téma o AIDS, jen když se objevila hrozba, že se nemoc začne šířit mezi heterosexuály?

Proč za posledních osm let každý vzdělávací film určený pro střední školy eliminoval jakoukoliv pozitivní zmínku o homosexualitě, aby ho schválil Školský úřad? Proč státní letáky či kazety homosexuály ignorují? Proč není jediná reklama v autobusech a v metru a jediný billboard v zemi namířen přímo na homosexuály? Nevěřte lžím, že gay komunita splnila svůj úkol a vzdělala své lidi. Gay komunita a drogově závislí nejsou jen politicky aktivní lidé v New Yorku a v San Francisku. Členové minoritní populace jsou o AIDS hrozivě neinformovaní. Pokud je pravda, že gayové a drogově závislí jsou nejvíc ohroženi nemocí AIDS, pak máme právo požadovat, aby vzdělávání a prevence byly zaměřeny na tyto lidi. A to se neděje. Nechají nás umírat, zatímco minimálně ohroženou veřejnost vyděsili – ne vzdělali, ale vyděsili tak, že věří tomu, že si zasloužíme umírat.

Víckrát už ne

Jsme tu, protože nás se to týká a není nám to ukradené. Kdyby nás bylo víc, AIDS by nebyl tím, čím je. Je to víc než nemoc, kterou omezení lidé proměnili v ospravedlnění staré nenávisti. Je to víc než horor zneužitý bulvárním tiskem. AIDS je naší zkouškou. Až se příští generace zeptají, co jsme v této krizi dělali, budeme jim muset říct, že jsme se tu dnes sešli. Musíme zanechat odkaz dalším generacím. Krize kolem AIDS jednoho dne pomine. Na to nezapomínejte. A až ten den přijde, budou na zemi živí lidé – homosexuálové a heterosexuálové, muži a ženy, černí a bílí, kteří uslyší příběh o tom, že jednou postihla tento stát a celou zem strašná nemoc a že se jí skupina statečných lidí postavila a bojovala a v některých případech položila životy, aby jiní lidí mohli žít a být svobodní. Vypůjčím si verš z písně Michela Callena: Máme lásku, nemáme čas. Je třeba jednat. Až dáme tuhle
nemoc do latě, budeme žít, abychom mohli dát do latě i tenhle systém. Aby se to už nemohlo opakovat.

Řeč „Proč bojujeme“ zazněla v New Yorku 9. 5. 1988. Přeložila Markéta Navrátilová. Zkráceno, redakčně upraveno.

Mizení (nejen) kolem Zlaté stezky

Soubor Zmizelé Čechy, resp. Zmizelá Morava, který by měl v ideálním případě v závěru pokrýt celé území naší republiky, vzniká postupně v závislosti na zájmu a schopnostech regionálních odborníků. Přestože se nejedná o „akademický“ projekt, metodologicky přísně scelený a snažící se danou problematiku beze zbytku vyčerpat, vyšlo zde již více než dvacet zdařilých svazků. Obsahovou soudržnost mají zaručit nakladatelské metodické instrukce, určené autorům, jež se zaměřují jak na obsah doprovodných textů, tak na náplň obrazové přílohy. Pravidla edici tematicky sjednocují a zároveň umožňují pisatelům přistoupit k hlavní oblasti svazku (tj. k urbanistickým proměnám zvolené lokality) z takových východisek, která nejvhodněji odpovídají dějinným, resp. architektonickým znakům daného místa.

Tři ze svazků vyšlých v loňském roce jsou věnovány téměř sousedícím lokalitám, jejichž život a stavební vývoj silně ovlivnila obchodní cesta Zlatá stezka: Střední Šumavě, Sušici a Prachaticím.

Nejvýrazněji byly přítomností Zlaté stezky formovány Prachatice; cesta, počínající v biskupském Pasově, zde totiž vrcholila. Dějiny města i této komunikace popisuje přehledně ve dvou úvodních statích historik František Kubů. Dodává tak významné dějinné souvislosti následujícímu rozsáhlému pojednání od místních specialistů Pavla Fencla, Jany Koutné a Jana Antonína Magera. Kubů neopomíjí ani otázku národnostního rozvrstvení města (soužití české a německé populace, do třicátých let 20. století víceméně harmonické) nebo militarizace města po únoru 1948, která významně ovlivnila ráz dosud spíše obchodního a kulturního regionálního centra.

Zmíněný týmový text je věnován stavebním proměnám Prachatic. Jeho autoři jej vhodně vystavěli pomocí promyšlené periodizace do pěti úseků, vedle nichž také tematicky zpracovali některá témata podstatná pro městský vývoj (např. demolice po roce 1945). Čitelně tak charakterizovali urbanistické dominanty jednotlivých fází, které sehrály významnou úlohu při formování charakteru města. Opět potvrdili jeho silné sepětí s obchodem a vliv pozdní proměny ve vojenské pohraniční město.

Jedinou autorkou svazku věnovaného Sušici, dalšímu městu, zbohatnuvšímu především díky Zlaté stezce, je historička Jana Bartošová. Struktura knihy je vzhledem k podobně vymezenému území blízká „prachatickému“ svazku. Bartošová svůj podrobný úvod do dějin města, reagující na jejich dosavadní nedostatečné zpracování, zasazuje do četných dobových souvislostí. Na tento extenzivní text navazuje rozbor stavebního vývoje Sušice, který začíná zevrubným představením její polohy, resp. půdorysu. Tímto postupem si autorka vytváří téměř topografický podklad pro zakreslování diachronně nahlížených stěžejních prvků, které formovaly podobu města, stíhaného živelnými pohromami (požáry, povodně). Město přitom neredukuje na stavby, ale zachycené architektury reflektuje v kontextu.

Třetí, nejrozsáhlejší svazek zahrnuje – na rozdíl od předešlých – větší území, tzv. střední Šumavu. Historik Vladimír Horpeniak, přední domácí znalec šumavské problematiky, tuto lokalitu vymezuje jako „horskou část bývalého politického okresu sušického“ doplněnou o „území Kvildy a Bučiny s ohledem na historickou i komunikační provázanost těchto míst, například středověkou Zlatou stezkou od Kašperských Hor do Pasova“. Ve svém úvodu přistupuje k šumavskému regionu nejprve z hlediska kulturního a národního (upozorňuje na jeho politické a umělecké konotace, které dodnes přispívají k jeho neslábnoucí atraktivnosti), posléze chronologicky sleduje, počínaje pravěkem, osídlení a výstavbu, a to i prostřednictvím profilů základních aktivit Šumavanů, mezi něž patřilo například sklářství, těžba dřeva nebo železářství. Horpeniakův přístup je nanejvýš komplexní. Podávané informace soustředěně spojuje a uvádí do souvislostí,
a tedy i pojednání o urbanistické transformaci střední Šumavy pevně zapadá do celkové stavby textu. Kraj poznamenaný poúnorovou militarizací, která vedle vylidnění rozsáhlé územní části přinesla i zrušení některých vesnic, přesto dodnes skýtá řadu významných architektonických unikátů, především z oblasti lidového stavitelství (překvapivě uchovanému díky chalupářskému zájmu, vyskytujícímu se od šedesátých let 20. století).

Horpeniak ve svém úvodu věnoval také kapitolku fotografiím Šumavy. Právě fotografická příloha je ústřední částí každého svazku. Většinou zahrnuje snímky od konce 19. století do čtyřicátých let 20. století (nejednou také konfrontované s fotografiemi mladšími, dokládajícími proměnu zaznamenaných míst). Tato dokumentace, která má pochopitelně silný nostalgický potenciál (a to nejen pro pamětníky či místní obyvatele), v případě „městských“ svazků zpravidla postupuje od panoramatických pohledů, zachycujících jejich umístění v krajině, napojení na dopravní komunikace, k centru, kde se vedle záběrů na celkové uspořádání staveb v dané části objevují i záběry na vybrané budovy. Zde je hlavní pozornost věnována obytným domům, případně zemědělským, resp. technickým objektům. Není však opomenuta ani oblast sakrální architektury, kde jsou ovšem preferovány zejména drobné památky (boží muka, kaple). V územně širším šumavském svazku se pak všechny typy
střídají – podle pořadí vybraných měst (např. Kašperské Hory, Dlouhá Ves, Srní…).

Autor je bohemista.

par avion

Liberální berlínský deník Die Welt přínesl ve vydání z 9. ledna článek o německé křesťanskodemokratické ministryni pro rodinu Ursule von der Leyen, která převzala patronát nad „prapodivným“ kongresem. To jí vyneslo kritiku především z řad Zelených. Křesťanský kongres Christval 2008, který se koná již popáté, je akcí určenou především pro mladé křesťany evangelikálního zaměření. Mimo jiné letos nabízí seminář s názvem Rozumět homosexualitě – cesty ke změně. Podle informace pořadatelů jde semináři o to objasnit „příčiny a ukázat konstruktivní cesty, jak se zbavit homosexuálních sklonů“. Organizátorem akce je Německý institut pro mládež a společnost, který patří pod poměrně radikální spolek Ofenzíva mladých křesťanů. Jakmile se poslanci Zelených dozvěděli, že je ministryně von der Leyen, která si v církevních kruzích vysloužila pověst důsledné a odvážné političky, patronkou kongresu, na kterém je zcela nepokrytě nabízena léčba
homosexuality, okamžitě bili na poplach. Vyzvali ministryni, ať se rychle od „křesťansko-fundamentalistických léčitelů homosexuálů“ distancuje. Od jejího ministerstva požadovali, ať prosadí zrušení semináře anebo odřeknutí patronátu Ursuly von den Leyen. Na „ministerstvu rodiny“ uznali, že by mohl být s takto kontroverzní záležitostí problém. Ústy mluvčího bylo sděleno, že se pečlivě prošetří, o co že na semináři vlastně jde a kdo přesně za ním stojí.

Bezbranného muže, schouleného na zemi, surově zkopali dva mladíci ve věku 17 a 20 let. V důsledku útoku utrpěl 76letý důchodce těžká poranění hlavy a krvácení do mozku. Záběry tohoto incidentu, pořízené kamerou mnichovského metra, před Vánoci šokovaly celé Německo. Vlna pozdvižení zapříčinila debatu na téma „co s cizinci-násilníky“. Jeden z mladíků byl totiž Řek a druhý Turek. Mnichovská Křesťansko-sociální unie CSU případ využila pro předvolební kampaň. Reportáž internetového Spiegel-online z 9. ledna ukazuje volební plakáty, na kterých je scéna ze zmíněného brutálního přepadení – muž na zemi, do něj kope zakuklená postava. Na plakátu je rovněž zřetelný nápis „abyste nebyl další…“ a „co zde platí, je bezpečnost Mnichova – žádné slitování s násilníky“. Kandidát na mnichovského primátora v nadcházejících komunálních volbách Josef Schmid sdělil, že se tento volební plakát bude vylepovat po celém Mnichově. Reakce na sebe nenechala
dlouho čekat. Tato instrumentalizace lidského utrpení byla označena za „nejhlubší bod, kam mohla klesnout politická kultura“. Sociální demokraté požadovali okamžité stažení plakátu. Je podle nich „absolutně primitivní“ a navíc má vzbudit u voliče podezření, že na mnichovské radnici, které dominuje sociální demokracie, sedí lidé, kteří jsou vůči zločinu nedůslední. Dílo, které svou kompozicí připomíná plakáty radikální pravice, se však podle CSU jen snaží ujistit voliče, že s CSU bude v Mnichově o dost bezpečněji.

Nedělnímu FAZ ze 6. ledna udělil rozhovor klávesista skupiny Rammstein Christian „Flake“ Lorenz. Podle redaktora Petera Richtera je to „ten hubený s brýlemi mezi kulturisty“. Flake hovořil především o svém punkovém mládí v komunistickém východním Německu. Rammstein byl založen roku 1994 v Berlíně – všichni jeho členové se narodili v NDR. Flake byl v dobách NDR členem kapely Felling B, první punkové skupiny, jíž bylo dovoleno natočit profesionální desku. Podotýká, že to tehdejší konzervativní rockeři v disentu dost špatně snášeli a že jim, pankáčům, dost nevybíravě dávali najevo své pohrdání. Na otázku, zda to „muselo být“, že jako muzikanti padali tehdy pravidelně opilí z pódia, popisuje Flake průběh dne punkového muzikanta v NDR. Ráno v den koncertu se sešli a pili. Cestou na místo „pomalým autobusem“ v pití pokračovali, stejně tak jako při stavbě pódia. Když začal koncert, většinou bylo nutné zavolat záchranku. Podle
Flakea byla ovšem nadměrná konzumace alkoholu politickým činem. „Jediná opoziční skupina, která se v NDR dala brát vážně, byli bluesáci, kteří se setkávali a pili pivo.“ Feeling B se proslavila songem Být v bezvědomí nemusí být ztráta (Ohne Bewusstsein muss kein Verlust sein). K založení Rammsteinu došlo podle Flakea ve chvíli, kdy „už nechtěli být legrační“. „Řekli jsme si, že otočíme o 180 stupňů a budeme extrémně disciplinovaní.“ Flake se snaží živit pověst Rammsteinu jako kultovní a klíčové kapely, která se vyhýbá punkovým excesům. Na otázku, jestli se v šatně Rammsteinu objevují před koncertem činky, odpovídá jednoznačně pozitivně. „Když jdete na pódium nahoře bez, musí to nějak vypadat. Jen já nevzpírám. Jsem spíše skurilní.“

Internetové vydání týdeníku Focus z 9. ledna informuje o způsobu, jakým se ekologičtí aktivisté z organizace Robin Wood v Drážďanech rozhodli zamezit stavbě mostu přes Labe. Se stavbou již souhlasili občané města v referendu. Kvůli mostu však Drážďany zřejmě přijdou o titul kulturního dědictví UNESCO, jelikož prý most naruší jedinečný charakter labského údolí. Již šest týdnů sedí aktivisté z organizace Robina Wooda v koruně starého buku, který má mostu padnout za oběť. Vždy po dvou či po třech, srkají čaj z termosek, čtou si nebo spí. Podle nich Drážďany most, po kterém má vést čtyřproudá silnice, nepotřebují. Svým činem chtějí přimět „tvrdohlavé politiky“, aby jejich názor sdíleli. Za několik dní má být ovšem strom pokácen. Šéf aktivistů, geograf Alexander Gerschner, říká, že se odpůrci mostu ovšem nevzdají bez boje.

Z německého tisku vybíral Martin Teplý.

Patnáct minut slávy aneb cesta z kanálu do zemljanky

Riziková skupina je lidstvo

Jaké služby kromě chráněného bydlení nabízíte nemocným AIDS?

Jde o sociální a zdravotní služby. Klientům je k dispozici sociální pracovník, který je s nimi schopen řešit klasické problémy, jak získat zpět vztah k rodině či zaměstnání atd. Pak je zde nonstop zdravotní sestra a pravidelně dochází i lékař.

Jsou léky pro HIV pozitivní dostupné?

Česká republika patří naštěstí mezi vyspělé státy s dobře dostupnou léčbou, což znamená, že všechny moderní léky jsou zde k mání, a pokud mají lékaři pacienta, který už nereaguje, anebo je-li vir už odolný vůči podávaným lékům, tak se samozřejmě hledá nový zdroj v západní Evropě a léky se dovážejí.

Hradí je pojišťovna?

Zatím hradila celou léčbu.

Pokud víme, tak podobné centrum, jaké vedete, jinde v Česku není. Uvažovali jste o rozšíření svých aktivit i mimo Prahu?

To je všechno otázka peněz a je pravda, že kromě Domu světla zde nic takového není. Situace kolem problematiky AIDS je v republice tak zoufalá, že to ani jinak být nemůže. Provoz je natolik finančně náročný, že to při současné podpoře není možné. Zároveň je ale třeba říci, že jsme v Domě světla nikdy nikoho neodmítli, a v případě, kdy třeba přišly maminky s dětmi, některé klienty jsme operativně k ubytování uložili v tělocvičně. Máme rozjednáno navýšení počtu lůžek ze současných 16 na 30 až 35, čímž by se měl pokrýt požadavek celé České republiky. Pokud nám tedy nepůjdou statistiky do vysokých čísel, což poslední průzkumy bohužel naznačují.

Kde vidíte největší nedostatky v organizaci léčby a lékařské pomoci HIV pozitivním?

Já nevidím problém v organizaci léčby. Ta je podle mého v České republice dobrá, o čemž svědčí dostupnost lékařů v sedmi AIDS centrech ve větších městech v republice. Každý si tedy může místo svého léčení i svého lékaře vybrat a nemusí dojíždět třeba do Prahy. Ti lékaři jsou navíc tak specializovaní na léčbu HIV/AIDS, že opravdu dokážou pomoci, pokud je ovšem HIV infekce diagnostikována včas.

Počet lidí infikovaných HIV roste, ale finance, které dostáváte, byly zatím každým rokem menší. Máte pro to nějaké vysvětlení?

Na tuto otázku odpovídám novinářům stejně. Pokud máte dítě a chcete jej naučit nepřímou úměrnost, zkoušejte jej z problematiky AIDS. V roce 1996 bylo vyčleněno na testování, prevenci a léčbu 66,6 milionu korun, a to jsme měli 360 nemocných. Nyní jsme na 1033 lidech a dostali jsme na testování, léčbu a prevenci na rok 2007 jen 20 milionů.

Co si myslíte o prevenci strachem z AIDS a ze smrti, jež je, zdá se, většinou společnosti přijímána i dále šířena?

Prevenci strachem příliš nehlásám ani nepodporuji, i když jsem sám téměř padesátník a jsem generace ovlivněná Freddiem Mercurym, který byl chlap jako hora, a viděli jsme, co s ním nemoc udělala. Dnes mladí lidé nevidí příklad, jenž by ukazoval, co AIDS dokáže s člověkem udělat. O HIV se mluví dvakrát do roka, když je v květnu Světlo pro AIDS, což je vzpomínka na oběti, a pak 1. prosince, kdy je Světový den boje proti AIDS. Jinak tady u nás o novináře prakticky nezavadíte. Snad jen v případech, kdy je nějaký malér. Prevence je u nás velmi decentní a okrajová, což je velký rozdíl třeba oproti severským státům, kde o ni zakopáváte takřka na každém rohu. My máme dva úkoly ve společnosti, pomáhat lidem infikovaným HIV a samozřejmě prevenci a boj proti AIDS. Pokud máme od ministerstva zdravotnictví 250 tisíc korun ročně na prevenci, tak s tím neuděláme ani jeden plakát. A na starost máme přitom celou
republiku! Pražský klient u nás přitom nebyl ubytován léta.

V těchto dnech se mluví o tom, že Dům světla by měl být přeměněn na celorepublikové preventivní centrum…

Ministryně Džamila Stehlíková to řekla 22. prosince při své návštěvě Domu světla, kdy měla možnost si to zde celé prohlédnout a nasát zdejší atmosféru. Pronesla to, co není jen mým snem, ale i snem mých kolegů, že přívlastek „národní“ dostaneme přímo od vlády do názvu, s čímž právě souvisí navýšení počtu lůžek a skutečnost, že dům, v němž sídlíme, získáme díky Městské části Praha 8 do pronájmu celý. Ale je nás tu deset zaměstnanců a mé šedivé vlasy jsou jen důsledkem věčné a často i marné snahy sehnat peníze pro přežití. Věřím tomu, co říká paní ministryně, že se z kapitoly AIDS, jež každý rok činí 20 milionů, ušetří na testování, které doposud nebylo hrazeno pojišťovnami, a že ty peníze půjdou právě na prevenci.

Dejme tomu, že paní ministryně dodrží své slovo a vy získáte větší možnosti. Co chcete v rámci prevence uskutečnit nebo změnit?

V roce 2007 jsme sami zvládli výrobu spotu do České televize, ale pravda je taková, že spot, který měl stát 2,5 milionu, což bylo pro nás zcela nedostupné, byl díky přístupu mladých lidí, kteří se pohybují kolem filmu, „jen“ za 297 500 korun. Použily se peníze z červené stužky a ještě nějaký dar od lidí nám blízkých.

Rádi bychom do preventivní péče vtáhli sedmou velmoc, protože bez tisku, rozhlasu a televize můžeme vytisknout kdeco a je nám to k ničemu, když to nedostaneme mezi lidi. Z velkých akcí, jež jsou dvakrát do roka na Václavském náměstí, víme, že většina z pěti tisíc rozdaných letáků končí na zemi nebo v koši. Potřebujeme zasáhnout velká média, jako je televize, rozhlas a internet. To ale bez peněz nejde.

Je v legislativní oblasti něco, co byste rádi změnili?

Čekáme, jaký bude dopad doplatkové politiky na léky pro léčbu HIV/AIDS, neboť jsou velice drahé a signalizované doplatky velmi vysoké. Také je třeba říci, že pokud ministerstvo zdravotnictví hlásí jako zástupnost různých léků, což je možné u řady jiných chorob, tak v případě léků na HIV/AIDS nic takového nepřichází v úvahu, neboť kombinace léků je daná a neměnná. Musíme ale teprve počkat na dopad mezi klienty.

Vidíte zlepšení přístupu veřejnosti k problematice AIDS?

To opravdu nevidím. Hodně lidí tvrdí, že situace je lepší, já ale dnes a denně zažívám možná jen momenty v chování především mladých lidí, které mne přesvědčují o opaku. Je třeba zbavit HIV mýtů. K nám přijde řada lidí, kteří přes kliku přehazují kabát, raději nepodají ruku… Musíme neustále zdůrazňovat, že HIV si nevybírá, nejsou žádné specifické skupiny postižených, ale je jen jedna riziková skupina, a tou je lidstvo. Nikdo z těch 1033 lidí diagnostikovaných u nás si na HIV diagnózu sám a úmyslně nenaběhl.

Sociální stát v proměnách času

Autorka knihy Společenské proměny v čase socialistického experimentu je profesně spjata s pražskou Vysokou školou ekonomickou, patří ke generaci, jež se vědecky formovala v šedesátých letech minulého století. Sociální politiku chápe v duchu charakteristiky T. H. Marshalla jako použití politické moci k doplnění či modifikaci ekonomických aktivit, prosazení hodnot solidarity a sociální legitimity. První poválečné čtvrtstoletí v Československu dělí do tří etap: prehistorie myšlenky sociálního státu a první poválečné projekty let 1945–1948, zánik autonomní sociální politiky s následnými konflikty a dílčími kompromisy v letech 1948–1960, a ekonomická reforma let 1960–1969, jež vrcholí v období pražského jara přesahem do sociální i občanské sféry a postupně zaniká na začátku normalizace. Leitmotiv období 1945–1969 vidí Kalinová jednak ve změnách sociální struktury
obyvatelstva (s důrazem na mobilitu v rámci pracovních odvětví, dopady školských reforem apod.), jednak v proměnách charakteru a forem sociální politiky, s důrazem na úlohu odborů a závodních rad. Autorka akcentuje v předkládané studii především rysy kontinuity, setrvačnosti, vzájemné návaznosti zkoumaných tendencí. Tento postup lze na poli sociálních dějin jedině uvítat, neboť ty se zpravidla odvíjejí spíše v střednědobém rytmu generačních výměn a braudelovských „konjunktur“ než jednorázových událostních zlomů. Platí to pro brzkou recepci myšlenek sociálního státu v českém prostředí (ohlasy Josefa Macka na keynesiánství, překlad Beveridgeovy zprávy v londýnském exilu), dlouhodobý význam zkušenosti hospodářské krize coby legitimizačního faktoru poválečných zvratů, a v neposlední řadě i pro utajenou „recyklaci“ sociálněpolitických prvků československé ekonomické reformy v době normalizace. Jednoznačný klad studie představují často
uplatňované komparace statistických ukazatelů v Československu s ostatními zeměmi sovětského bloku i západní Evropy.

Statistické prameny

Čtenář, který by očekával vyčerpávající syntézu sociálních dějin, byl by však zaskočen. Na vině jsou poněkud jednostranný charakter používaných pramenů, a také jistá omezenost tematického záběru práce. Bohaté využívání statistických materiálů nepředstavuje v dosavadní práci Lenky Kalinové novum. Vyznačuje již podobu řady jejích starších studií. Zde však vyvolává nutně otázku, zda nejsou tyto ukazatele přeceňovány. Výpovědní hodnota početných kvantitativních údajů o vývoji mezd, spotřeby či životní úrovně obyvatelstva není neomezená. Dokreslující kvalitativní informace se zde letmo objevují v pasážích o školství a o životě pracující ženy v šedesátých letech, jinde však chybějí. Při analýze klasických archivních pramenů se autorka až příliš důsledně drží normativních dokumentů politického ústředí. Tam, kde máme co do činění s nesouladem mezi nominálním a reálným postavením dělnictva či s konfliktním
potenciálem ve společnosti (období 1948–1953), popřípadě s projevy názorové plurality (1945–1948 a 60. léta), by byl na místě častější pohled „zdola“ (stížnosti z řad dělníků samých, výpovědi ve věci pracovních konfliktů, publicistická reflexe reforem) či „zvenčí“ (kritika komunistické sociální politiky v exilovém tisku). V rezolucích roku 1968 zaznívají hlasy řadových dělníků častěji, pokulhává však důslednost v citaci fondů. Konstatování o nepočetnosti a omezené výpovědní hodnotě takovýchto pramenů pro padesátá léta lze akceptovat jen zčásti, vždyť právě kritické připomínky z dělnických řad před nedávnem mistrně využil Peter Heumos v útlé studii „Vyhrňme si rukávy, než se kola zastaví!“.

Vývoj české společnosti mezi osvobozením a počátkem normalizace se analýzou proměn sociální politiky státu, životní úrovně, sociální struktury obyvatelstva a ambivalentní role odborů ani zdaleka nevyčerpává. Jde pouze o několik faset z mnohem složitějšího souboru procesů a problémů. „Historický výzkum 60. let se může na rozdíl od předchozího desetiletí opírat o širokou pramennou základnu různé provenience. Vypovídá o rozsáhlých změnách v různých oblastech života společnosti, včetně činnosti hospodářských, politických a kulturních elit, o mentalitě obyvatelstva a o široké aktivitě spontánního občanského hnutí,“ píše Lenka Kalinová. Vzdor uvedenému konstatování bylo mnoho ze zmíněného ponecháno stranou. Plodný rozmach kulturních periodik, kafkovská konference v Liblicích či o rok pozdější sociologická konference v Hrazanech zasloužily by si zde namísto stručné informativní zmínky obsáhlejší analýzu. Tkvěla-li, jak
v knize opakovaně zaznívá, jedinečnost šedesátých let v hlavní úloze odborníků-intelektuálů a zároveň v brzkém proniknutí reforem do širšího diskursu laického, v jejich spontánní podpoře ze strany „ulice“, byl by cenným přínosem právě rozbor průběhu, trajektorií a dynamik této myšlenkové výměny. Totéž platí pro otázku dobových snah o obnovu spolků, renesanci náboženského života, zastoupení etnických menšin apod. Právě diverzita společenských požadavků představuje jeden z nemnoha styčných bodů mezi rokem 1968 v Československu a na Západě. I letmo zmíněný fakt, že se mnozí protagonisté obrodného procesu rekrutovali z někdejší dělnické inteligence, by si zasloužil hlubší prosopografickou analýzu. To vše totiž avizovaná kategorie „společenských proměn“ neoddiskutovatelně zahrnuje.

Nejnovější práce Lenky Kalinové svědčí o důkladném archivním výzkumu a solidní znalosti problematiky. Jisté rozpaky budí rozpor mezi všeobjímajícím názvem studie a jejím nepoměrně užším obsahem. Má-li jít o dějiny proměn československého sociálního státu let 1945-1969, je práce zdařilá jako výstup z aktuálního výzkumného záměru i jako autorčino životní dílo. Má-li být obecnou syntézou sociálních dějin prvních dvou dekád komunistického režimu in toto, ponechává mnoho nevyřčeného a působí spíše jako soubor podnětů pro další bádání.

Autor je historik a archivář.

Usměrněná exploze

Pro mnoho občanů Sovětského svazu představovala devadesátá léta a nově nabytá svoboda děsivou noční můru. Během přechodu k tržní ekonomice v Rusku a dalších nástupnických státech bývalého SSSR se téměř všechna odvětví průmyslu – energetika, hornictví, telekomunikace, infrastruktura a státem řízená ekonomika – ocitla v rukou nové ruské oligarchie, mafie, ale i západních koncernů. Politická a ekonomická transformace vedly k masivní nezaměstnanosti, rozsáhlé migraci obyvatel za prací a dekapitalizaci ekonomiky. Podle amerického sociologa Jamese Petrase žilo v polovině devadesátých let jen na území Ruska 50 procent obyvatel v chudobě. Drasticky se rozmohlo bezdomovectví, sociální a vzdělávací systémy v podstatě zkolabovaly. Napříč Ruskem se šířil alkoholismus, narkomanie a různá onemocnění. Zběsilá „privatizace“ také lvím podílem přispěla k podkopání systému veřejného zdravotnictví, a to v konečném
důsledku vedlo k explozi infekčních onemocnění, včetně viru HIV a AIDS.

Program OSN monitorující šíření HIV/AIDS ve zprávě publikované v roce 2004 uvádí, že se ve východní Evropě a centrální Asii epidemie onemocnění šíří rychleji než v jiných oblastech. Virem HIV bylo v tomto roce podle zprávy nakaženo více než 1,5 milionu osob. Ještě v roce 1995 přitom statistiky udávaly „pouze“ 30 000 infikovaných. Podle současně dostupných pramenů přitom historie AIDS začala v někdejším SSSR již v osmdesátých letech minulého století, kdy zde bylo údajně nakaženo virem HIV kolem 10 000 lidí. Epidemie HIV a AIDS v Rusku se sice stále šíří, avšak ne tak závratným tempem jako v druhé polovině devadesátých let. Každým rokem v Ruské federaci podle organizace AIDS Foundation East-West přibude téměř 40 000 nově diagnostikovaných případů, avšak tento trend vykazuje klesající tendenci.

Jde však pouze o osoby, které se dostanou do kontaktu se systémem Ruské federace monitorujícím rozsah nákazy. Jedná se tedy zřejmě o konzervativní a podhodnocený údaj. Podle odborníků Světové zdravotnické organizace (WHO) činil v Rusku počet nakažených virem HIV v roce 2006 přibližně milion osob.

Primární příčinou přenosu viru HIV a AIDS v Rusku je podle odborníků intravenózní aplikace drog, jež je zodpovědná za téměř dvě třetiny nových případů. Druhé místo zaujímá nechráněný heterosexuální styk – jde tu o celou třetinu případů. Ostatní způsoby přenosu infekce, například homosexuálním stykem, představují pouhá dvě procenta z celkového počtu. Poměr nakažených mužů a žen je podle údajů Programu OSN monitorujícího šíření HIV/AIDS a Ruské federální nadace pro AIDS vcelku vyrovnaný (56 procent mužů a 44 procent žen).

Spojené nádoby

Nově vzniklé ruské zločinecké syndikáty opanovaly v devadesátých letech drogovou stezku vedoucí z jihovýchodní Asie přes země Středního východu na evropský a také americký trh. Tyto gangy mají prsty v ilegálním obchodu se zbraněmi i „bílým masem“. Každým rokem je do veřejných domů podél drogové stezky a dalších zemí dodáváno 200 000 „sexuálních otroků“, v drtivé míře žen. Tento špinavý byznys přirozeně přispívá k epidemickému šíření smrtícího viru, jak ve své publikaci Red Mafiya z roku 2000 popsal Robert Friedman.

Počet narkomanů užívajících drogy nitrožilně je v Rusku mezinárodní charitativní organizací Avert odhadován na dva miliony. Od doby, co je tu zákonem trestáno vlastnění injekčních stříkaček, bylo velké množství narkomanů donuceno sdílet nesterilní jehly. Tato skutečnost spolu s chatrným zdravotnickým systémem a špatnou sociální situací představuje podle organizace časovanou bombu v šíření HIV/AIDS.

Informace a předsudky

Státní programy prevence, zavedené hlavně v Moskvě a Petrohradě, zahrnují výstavby preventivních a ochranných center. Klienti těchto zařízení mohou podstoupit nejen test na HIV, ale také obdržet nezbytné informace a brožury od kvalifikovaných lékařů, jak infekci předejít.

V oblasti prevence lze rozlišit několik úrovní. Při takzvané iniciální prevenci je pokud možno jednoduchou formou oslovována hlavně mládež. Druhá fáze prevence je určena rizikovým skupinám, především sociálně slabým. Třetí fáze se zaměřuje na pomoc narkomanům a osobám živícím se prostitucí. Tyto programy jsou podporovány nejen ruskými instancemi, ale i například

programy UNESCO. Vedle oficiálních institucí operují v Rusku nevládní organizace, jako je třeba Fokus, která zájemcům, hlavně z řad dospívajících, za nevelký peníz distribuuje propagační materiály, videokazety, postery, kondomy apod.

Efektivita těchto snah se dá těžko odhadnout. Problémem zůstává nerovnoměrná dislokace ruské populace. Velká část vládních i nevládních zařízení je soustředěna ve velkých městských centrech. Přesto i zde převládá tradiční stigmatizace a předsudky nejen vůči nakaženým, ale i těm, kdo mají zájem o informace, jak infekci zabránit. Agentury OSN Ruské federaci opakovaně doporučují, aby systematicky vyvíjela a dotovala programy, které by chránily populaci a redukovaly nebezpečí přenosu infekce. Je podle nich třeba provést zásadní změny v legislativě, navýšit prostředky v sociální a edukační sféře, soustavně vzdělávat a informovat zdravotní personál na všech úrovních a zvýšit efektivitu stávajících zařízení, sladit a zkoordinovat jejich služby.

Střední Asie

Bývalé republiky SSSR Ázerbájdžán, Uzbekistán, Kazachstán, Tádžikistán a Kyrgyzstán dnes čelí mnoha hrozbám – islámským fundamentalismem počínaje a environmentálními katastrofami konče. I zde došlo do velké míry k „privatizaci“ veřejného sektoru. Přes území těchto států vede drogová stezka, na níž kvete obchod se sexuálními službami a oblast je zcela zamořena levnými drogami. Tyto faktory tvoří plodnou půdu k šíření HIV/AIDS. Podobně jako v Rusku i zde v devadesátých letech došlo (pravda v menší míře) k nárůstu nakažených HIV/AIDS. Jednotlivé státy se přitom vyznačují určitými specifiky. V Ázerbájdžánu je například téměř polovina registrovaných nakažených soustředěna v hlavním městě Baku. Nejvíce je epidemie rozšířena v Uzbekistánu. V Kazachstánu paradoxně přispělo k rozšíření infekce testování na přítomnost viru HIV. Tádžikistán zaznamenal růst onemocnění hlavně ve městech Dušanbe a Khujand. Výše
uvedené informace získali pracovníci WHO v průběhu posledních tří let.

Vlády zmíněných států vesměs ignorují varování odborníků, že je třeba zahájit boj proti smrtící infekci co nejdříve, jinak regionu hrozí, že se v chmurných statistikách propadne na úroveň subsaharských a latinskoamerických států. Tento vývoj je přitom možné změnit, jak ukazují pozitivní příklady Brazílie a Thajska, kde včasná a progresivní kampaň proti HIV/AIDS pomohla zastavit šířící se epidemii a předešla fatálním následkům.

Pozitivní výjimku v postsovětském prostoru představuje podle think tanku Central Asia-Caucasus Institute Kyrgyzstán. Fungují zde nevládní organizace zabývající se problematikou AIDS a politické prostředí je zde relativně liberální. Hlavy ostatních států se naopak snaží udržet svůj mocenský monopol a vedou „války proti terorismu“, které jsou ve skutečnosti namířeny proti politickým odpůrcům, náboženským a občanským hnutím. Na preventivní kampaně a sociální programy jim tudíž nezbývá mnoho prostředků. Negativní dopad má i situace v Afghánistánu, kde prudce stoupla produkce opiátů. Svetlana Anckerová v loni publikované rozsáhlé studii s názvem HIV/AIDS: Security Threat in Central Asia? tvrdí: „Prozatím je infekce relativně usměrněna. Vzhledem ke kolísající politické a ekonomické situaci v regionu, které zabraňují adresně řešit tento problém, je primárním cílem tyto země alespoň částečně stabilizovat, investovat finance, jež jsou
plýtvány na nesmyslné šarvátky, do civilní infrastruktury a sociální a edukační oblasti. Je třeba propojit vládní a občanský sektor v boji proti nemoci, zmobilizovat síly vládních i nevládních těles. Zkrátka – nevytvářet prostředí vhodné k explozi infekce.“

Autor studuje žurnalistiku na FF UP v Olomouci.

V obrazárně u premiéra

Zabíjí nezájem, ne polibky

Americký kulturolog Douglas Crimp konstatuje, že od umělců se ve vztahu k AIDS/HIV očekávají v podstatě pouze dvě věci: mohou se účastnit akcí, které vydělají peníze na výzkum nebo vývoj nových retrovirálních farmak, nebo mohou vytvořit umělecká díla znázorňující zkušenost života s AIDS/HIV. První případ upevňuje představu o umění jako prostoru odtrženého od společnosti, v druhém se očekává znázornění emocionálního vypětí, utrpení a jiných zkušeností, které jsou většině společnosti nedostupné. Od umění se pak neočekává nic jiného, jak píše newyorský lékař David Kaufman, než že „vyjádří pocity, které lze artikulovat jen velmi těžko“, že nám je (rozuměj HIV negativním a bez jakékoliv zkušenosti s AIDS) pomůže „skrze metafory a prožitek katarze sdílet“.

To jistě nejsou malá očekávání. Málokdo je však ochoten uznat, že umění může mít i přímý vliv na prožívanou skutečnost a – mluvíme-li o této nemoci – může přímo zachraňovat životy. Toto se očekává jenom a pouze od vědy, především od pokroku ve farmaceutickém výzkumu. Následující text připomene několik projektů uměleckého aktivismu, které byly pro přežití „AIDS krize“ minimálně stejně důležité jako vývoj nových léků.

Trestat pederasta

AIDS aktivismus reagoval na nově bující morální odsudek společensky marginalizovaných skupin (nejvíce gayů, etnických menšin, imigrantů a uživatelů drog) a zároveň bojoval proti naprostému nezájmu oficiální politické garnitury o AIDS. Když média v roce 1981 poprvé informovala o smrti pěti mladých mužů v důsledku selhání imunity, většina západního světa zareagovala zvláštně. Spojené státy americké se například prvního prezidentského projevu Ronalda Reagana k této nemoci dočkaly až roku 1987, přičemž během těchto šesti let zemřelo na zdravotní komplikace způsobené virem HIV víc než 20 000 lidí. Reagana k reakci donutil též umělecký aktivismus.

Politici na začátku osmdesátých let mlčeli a média nenechala lidi na pochybách, koho nová nemoc stíhá a proč. I když se později ukázalo, že virus HIV nemá žádnou sexuální orientaci a je ve svých preferencích až nemravně předoidipovský, imaginace společnosti v něm ještě dlouho viděla milovníka mužů. Mediální prostor byl záhy po diagnostikování prvních úmrtí zasycen obrazy, které členily lidi žijící s AIDS/HIV na nevinné oběti (jež se nakazily při krevní transfuzi nebo doplatily na zkaženost někoho jiného) a na ty, kdo si za nákazu mohou sami. Nemoc byla chápána jako trest za nepřirozený a nezřízený sexuální život. Americká aktivistická skupina ACT UP například veřejně kritizovala slova jednoho lékaře: „Dříve měla naše nenávist k buzerantům pouze emocionální základ, nyní pro ni máme dobrý důvod.“ Umělkyně Ann Meredithová zase v roce 1989 na jihu Spojených států vyfotografovala billboard, který hlásal: „AIDS: poslední soud je tu.“

Obraz nemoci určovala média, jež přetékala portréty „nevinných“ obětí na jedné straně a gay muži coby nositeli nemoci AIDS a viru HIV na straně druhé. V této situaci sehrálo aktivistické umění klíčovou roli. V první vlně vznikly symboly, které fungují dodnes. Přeložená červená stužka, dnes celosvětově přijímaný symbol boje proti AIDS, se zrodila v roce 1991 ve skupině Visual AIDS. A z historie si gay a lesbická komunita přivlastnila růžový trojúhelník a pro nový kontext opatřila tento symbol nacistické genocidy heslem „Mlčet znamená zemřít“ (Silence Equals Death). Pojetí situace kolem AIDS jako novodobého holocaustu queer komunity je zcela záměrné.

Penetrace veřejného prostoru

Osmdesátá a začátek devadesátých let 20. století byly dobou strategických invazí do veřejného prostoru. Demonstrace a happeningy organizovala například ACT UP a s ní provázaná aktivistická skupina Gran Fury. Jejich instalace a demonstrace pravidelně budily vlnu pobouření. V roce 1990 Gran Fury rozvinula nad známou newyorskou čtvrtí St. Henry Settlement transparent s nápisem „Všechny oběti AIDS jsou nevinné“. Kritický osten poukazující na ostrakizaci lidí s AIDS byl přiostřen tím, že se tato čtvrť na konci 19. století stala centrem dobrovolnické sociální a zdravotnické pomoci imigrantům a přistěhovaleckým komunitám – v sedmdesátých letech si ji Američané a Američanky zvolili jako symbol svého sociálního cítění a prohlásili ji za jedno z důležitých míst národní americké historie.

Podobně se společného prostoru zmocňovala akce Umění na cestě (Art on the Road). Tehdy v Chicagu vyjely do ulic autobusy veřejné dopravy polepené plakáty v barevném a křiklavém stylu reklamy značky Benetton, které hlásaly: „Nezabíjejí polibky, nýbrž nezájem a hamižnost“ (Kissing does not kill: greed and indifference do), což na plakátu dokumentují fotografie tří párů různých ras i pohlaví. Gran Fury měla úspěch. Její členové byli v roce 1990 pozváni na Benátské bienále. Z jejich instalace byl, jak se dalo předpokládat, skandál. Papežský kousek (Pope Piece) tvořily billboardové panely: na jednom byla fotografie Jana Pavla II. doprovázená prohlášeními papežského stolce proti praktikám bezpečnějšího sexu a používání kondomů, na druhém fotografie ztopořeného údu doplněná texty, které zdůrazňují, jaké nebezpečí pro ženy představuje mužská nechuť ke kondomům. Akce ACT UP i Gran Fury pracují s momentem šoku, vědomě iritují, aby
prolomily nezájem společnosti. Aktivistické umění však mělo i subtilnější podoby.

Obrácení objektivu

Oč větších a abstraktnějších rozměrů nabývala epidemie AIDS, o to důležitější se zdálo zachytit lidský rozměr nemoci. Fotografie není průhledné okno do skutečnosti, pokusy o zachycení „lidské tváře AIDS“ nemohly dělat nic jiného než vracet obraz těch, kdo se do nich dívali. Fotografie odhalovaly mnohem častěji strach a předsudky zdravých. Aktivisté protestovali proti pokusům kolonizovat obrazy nemocných, proti takzvané převaze dokumentárních záběrů utrpení a postupného umírání obětí. Vedle reflexe „AIDS krize“ v díle veličin výtvarné scény, jako je například autorská dvojice Gilbert and George (viz A2 č. 38/2007), Cindy Shermanová nebo Robert Mapplethorpe, se už v roce 1989 uskutečnila v Londýně konceptuální výstava Extatické protilátky. Expozice, již zorganizovala gay, lesbická, bi- a transsexuální umělecká komunita (kurátorka Tessy Boffinová), nehledá iluze skutečné tváře AIDS, neobměkčuje společnost a nepřemlouvá ji
k sympatiím s „těmi umírajícími chudáky“. Namísto pasivních trpitelů se pohled vystavovaných děl obrací k nám, k naší ignoranci, a k mediálnímu obrazu nakažlivého homosexuálního těla. Kristine Migga staví před objektiv nahé mužské tělo, aby jej záhy ve fotografiích rozbila na části; součástí instalace jsou i záběry „gynekologického“ náčiní, které slouží lékařům k co nejdůkladnějšímu prozkoumání nebezpečných hlubin homosexuálního recta; Tessa Boffinová vytváří fotografickou sérii, která se jako jedna z mála věnuje ženám a lesbické komunitě.

Rotimi Fani-Kayode a Sunil Gupta v rámci této výstavy upozorňovali na stigmatizaci HIV pozitivní ženy a muže z etnických skupin. Sunil Gupta kontrastuje gay lásku a její homofobní zapírání na pozadí tradiční hinduistické ikonografie. Rotimi Fani-Kayode vytváří vysoce stylizované a estetizované fotografie, do jejichž centra staví hru s erotikou, nahotou a etnicitou. Jeho odpovědí na medikalizaci gay těla a na rasistické stereotypy, které vidí HIV jako migranta z Afriky, je exaltovanost. Jedním z nejpůsobivějších aktů „vracení pohledu“, kterým společnost prozkoumává gay muže, je poslední autoportrét německého konceptuálního umělce Jürgena Baldigy. Namísto klasického oznámení o úmrtí nechal Baldiga v novinách otisknout svůj autoportrét s klaunským nosem a titulkem „Jsem mrtev“ (Ich bin tot). V tomto gestu nám vrací všechna laciná odsouzení, nereflektované představy, že lidé s HIV/AIDS jsou už v podstatě
mrtví, lidé bez naděje, budoucnosti, bez života.

Fungují snad jen výšivky

V prvních letech krize vyvstal akutně i problém, jak umělecky zpracovat neskutečný nával emocí, frustraci, melancholii a smutek. Jak truchlit po někom, koho společnost odsuzovala? I zde bylo potřeba prolomit spoustu tabu. Jak truchlit po otci, který zemřel na AIDS? Jak po synovi, o kterém nikdo nevěděl, že je gay? V 1987 se v San Francisku sešla skupina dobrovolníků, kteří podle amerického lidového zvyku začali dohromady sešívat ozdobné přehozy na postel (quilt). Tentokrát však přehozy odkazovaly k náhrobním kamenům. Pozůstalí na ně malovali, vyšívali a lepili vzkazy, přišívali oblíbené kravaty, kousky košilí, všívali do nich stesk, bolest i naději. Úspěch akce NAMES Project AIDS Quilt byl fenomenální. Ještě téhož roku byly před Bílým domem ve Washingtonu vystaveny téměř dva tisíce panelů, o pár let později barevný koberec zcela pokryl prostor před centrem americké politiky. V této performanci se přetvářely symboly Ameriky;
prošívané pokrývky byly chápány nejenom jako součást tradice a genealogické chronologie jednotlivých rodin, ale zároveň jako součást tradice celé země, odkazovaly k lidovému umění 19. století. Zdá se, že se zde podařilo propojit aktivistickou komunitu, truchlící rodiny, milence, přátele se širokou veřejností, které se AIDS přímo nedotýkal. Dekám přibyl nový význam. Z nemoci a smrti společenských páriů, teploušů, narkomanů a lehkých holek se stala (alespoň na krátký okamžik) národní tragédie.

Situace kolem AIDS se, jak v titulním rozhovoru tohoto čísla A2 říká režisér John Greyson, v posledních letech uklidnila; synonymické propojování AIDS s gay kulturou se podařilo oslabit. Pohled aktivistů a aktivistek se nyní upírá stále silněji mimo západní svět, k problematice farmaceutického průmyslu a vývoje takzvaných generik, nepatentovaných léků.

Autorka působí na katedře genderových studií FHS UK.

AIDS v Česku

Situace v České republice byla a je zásadně odlišná od situace v západním světě. V době největší krize v druhé polovině osmdesátých let a v době největší erupce „metafor“ AIDS (Susan Sontagová) jsme byli před epidemií viru i jeho společenských významů chráněni železnou oponou. Informace o nemoci zde byly kusé a omezovaly se většinou na spekulace o původu viru a ne/možnosti nemoc léčit. Jelikož oficiálně homosexualita v socialistickém světě neexistovala, byli jsme zpočátku ušetřeni i vlny otevřeného nepřátelství vůči gayům, kterou AIDS nově umocnil. I jediný český hraný film o AIDS Kopytem sem, kopytem tam Věry Chytilové podává nemoc jako důsledek nevázaného, nikoli homosexuálního sexu. Nezřízené souložení je zde ale atributem zkaženosti, bezvýchodnosti a vyprahlosti totalitní společnosti, v jejíchž posledních záchvěvech je sex jedinou možnou formou seberealizace.

Jak se zdá, ani osmnáct let od revoluce si česká společnost problematiku AIDS/HIV v podstatě nepřipouští. Letošní, stejně jako loňský, předloňský a mnoho předchozích Světových dnů boje proti AIDS zůstaly médii i širokou veřejností téměř nepovšimnuty. Pouze Lidové noviny přinesly 1. prosince 2007 přílohu zaměřenou na tuto problematiku. A je zcela příznačné, že v jejich informační koláži chyběla (až na jeden krátký rozhovor s MUDr. Rozsypalem z AIDS centra na Bulovce) reflexe situace v České republice.

O nemoci se u nás mluví dlouhodobě jen jako o problému Afriky, takzvaně rozvojových zemí a – nově – zemí bývalého Sovětského svazu. Série fotografií Jana Šibíka Chci ještě žít (2004), kampaň Virus Free Generation (Generace bez viru), kterou společně se svými evropskými partnery pořádala v loňském roce organizace Člověk v tísni, i výstava fotografií k právě proběhnuvšímu Světovému dni boje proti AIDS, uspořádaná pod názvem Právo na léčbu (připravila organizace Lékaři bez hranic), se příznačně obracejí do takzvaných rozvojových oblastí.

Server Aktuálně.cz vydal 1. prosince 2007 článek s názvem Washington bije na poplach. Kvůli epidemii AIDS. Tvrdí se v něm, že „Česká republika a Slovensko stále patří mezi země, kterým se AIDS ve větší míře vyhýbá“. V jistém smyslu tomu tak skutečně je. Oficiální statistiky o HIV pozitivitě v České republice dosáhly ke konci roku 2007 počtu „pouhých“ 1020 (viz statistiky České společnosti AIDS pomoc, www.aids-pomoc.cz). Co to je ve srovnání s globální pandemií, která ke konci roku 2007 překročila 33 milionů lidí (podle údajů světové organizace WHO/UNAIDS)! Přesto Česká společnost s AIDS/HIV problém má, a to zcela zásadní. Spočívá paradoxně právě v tom, že se nás nemoc (zdánlivě) netýká. V tom, že ji vnímáme stále a pouze jako problém úzce pojaté sexuální morálky, jako osobní tragédii nešťastníků, kteří si ale za infekci můžou sami.

U nás čisto, Karas to ví

Poslanec KDU-ČSL Jiří Karas v disputaci o legalizaci prostituce prohlásil na stránkách Literárních novin v roce 2005: „Troufám si tvrdit, že v naší zemi snad neexistuje nemocný na AIDS, který by byl nevinný.“ Poslanec Karas zastává radikální pozice, nicméně česká společnost rozhodně není zbavena fobického strachu z AIDS a HIV. I v rozhovoru s Jaroslavem Jedličkou, manažerem Národního programu HIV/AIDS v ČR, který pod titulkem AIDS je syfilidou jednadvacátého století v červnu 2007 publikovaly LtN, zazní mezi řádky ozvuky stereotypního spojování AIDS s gay muži i fobického strachu z HIV pozitivních lidí. Jedlička například říká: „Samozřejmě polovinu případů (lidí nakažených HIV/AIDS; kurzíva K. K.) tvoří gayové…“ Nebo: „Léčba má dva epidemiologické efekty… prodlužuje nakaženým kvalitní život, ale na druhou stranu přináší riziko, že se bude nemoc šířit dále.“

Když v roce 1992 Zuzana Meisnerová-Wismer natáčela v Čechách a ve Švýcarsku dokument Jsem pozitivní, žiju s AIDS, působilo srovnání situace v obou zemích přímo mrazivě. Vedle záběrů, jež prezentují výpovědi lidí, kteří sice žijí s HIV, ale podle svých slov „pozitivně“, a kteří bez obav promlouvali na kameru a dovolili nám nahlédnout i do problematiky partnerského soužití, záběry z Česka působí příšerně klaustrofobně. Na kameru nepromluví – a zde se není opravdu čemu divit – nejenom HIV pozitivní lidé, ale dokonce ani lékařský personál z AIDS centra. Prý proto, že mají strach, aby jejich rodiny i oni sami netrpěli společenskou ostrakizací. Dokument byl natočen před patnácti lety, můžeme doufat, že se situace zlepšila, nicméně, když jsme v rámci výuky absolvovali exkurzi v pražském Domě světla, byla jedna z mých studentek dotázána, zda probůh použila ochranné rukavice. Nevědomost, nezájem a strach si
nejsou daleko. Jestliže má rok 2007 zatím nejnepříznivější statistiky nových případů HIV pozitivity, je to samozřejmě i důsledek postoje „mě/nás se to netýká“. Nyní je naprosto nutné, aby si česká společnost uvědomila, že AIDS/HIV – stejně jako jiné (infekční) nemoci – není jenom problémem takzvaných rizikových skupin,
že stavět prevenci na vyvolávání strachu z „těch jiných“, jak to například (znovu) činí nejnovější český televizní spot zaměřený na prevenci přenosu HIV, je v konečném důsledku velmi kontraproduktivní.

–kk–

došlo

Ad Facebook: hřbitov soukromí na prodej (č. 46/2007)

Myslím, že autorovi unikol pomerne závažný fakt, že totiž nikto nie je povinný uvádzať pri prihlašování do podobných komunit svoje pravdivé údaje a nemusí mat len jeden profil zodpovedajúci svojej „oficiálnej“ identite. Možno práve v tom je virtuálna realita oveľa demokratickejšia než realita „bezprostredná“, „nevirtuálna“, alebo akože sa nazýva? A nebezpečenstvo, ktoré predstavuje, je reálne len v prípade, že je virtuálna realita vztiahnutá k „tej druhej“, kde si človek nevyberie meno, pohlavie atd. Mňa osobne oveľa viac znepokojuje to, ako je človek NÚTENÝ stotožniť sa sám so sebou, ako sa predpokladá, že ma koherentnú identitu potvrdenú kartičkami, na základe ktorých je možné ho vždy vypátrať. A ešte viac ma znepokojujú tendencie zaviesť podobne pravidlá do virtuálneho sveta, ako napríklad povinnosť vyplniť skutočné údaje pri zriadovaní blogu (blog.sme.sk), alebo odsúdenie vytvárania viacerých profilov. To večné oháňanie sa Foucaultom a spol. nikam
nevedie, ved aj tak si s nim každý robí, čo chce. Podla mňa by ho oveľa viac zaujal fenomén toho, ako mnohí, a obzvlášť akademici, podriaďujú virtuálnu realitu „tej druhej“ a hodnotia ju spiatočnickými a moralistickými kritériami, ktorými sa ale väčšina ľudí, pohybujúcich sa v internetových komunitách, neriadí. Ako by napríklad vôbec mohol niekto predpokladať, že len preto, že som u svojho príspevku neuviedla svoje skutočné meno, si za svojim názorom dostatočne nestojím? To je totiž predpokladom politik rôznych „serióznych“ serverov – a ten ma znepokojuje oveľa viac, než to, že práve uskutočňujem „foucaultovskú spoveď“, alebo cosi podobné. Doporučujem autorovi článku zriadiť si aspoň dva profily napríklad na myspace. Jeden napríklad myspace.com/miesslermedialnistudia a druhy napríklad myspace.com/mfoucault, ktorého si potom môže dať medzi friends.

Alice Zaopletalová-Foucaultová

Ad humanismus nestačí (A2 č. 1/2008)

Velmi zajímavý rozhovor se vzdělaným, provokativním a lehce salonním filosofem současné doby, který se ale aspoň nestydí za své levicové smýšlení a je ochoten je hájit nadmíru čtivým způsobem. Měl bych však na pana Slavoje Žižka dvě otázky: 1. V čem byste viděl alespoň náznak záruky, že noví radikální levicoví projektanti současnosti, reagující na takzvané nové výzvy, rovněž bohužel tak nějak „nesejdou z cesty“ jako jejich slavní předchůdci a neuvrhnou tak naši kulturu do další katastrofy, o nespočetných lidských obětech nemluvě? 2. Příběh krutosti a krásy z nacistického tábora Buchenwald je velmi působivý. Myslíte si, že by měl pro vás stejné etické vyznění, kdyby se odehrál nikoli v nacistickém, ale komunistickém koncentráku – noční to můrou uskutečňování věčné platonské ideje? Byl byste ochoten stanout tváří v tvář přeživším a dosud žijícím obětem komunistického násilí a vysvětlit jim, proč jejich tehdy sepnuté ruce ve
chvílích mučení jsou dnes pro levici ideologicky bezcenné?

Slavoj

Nechceme nový Radiožurnál

My, níže podepsaní posluchači ČRo 1 – Radiožurnálu, voláme po přehodnocení změn učiněných ve vysílání této rozhlasové stanice po 1. lednu 2008. Rádi bychom nejen ve vedení Českého rozhlasu vyvolali diskusi o tom, kde jsou hranice mezi veřejnoprávním a komerčním médiem. Jako důkaz vřelého vztahu k Radiožurnálu připojujeme své podpisy, čímž chceme zároveň podpořit a ocenit práci lidí, kteří své profesi rozumějí. Petice – radiozurnal.kvalitne.cz/

Karel Kratochvíl

Nechceme přeladit!

My, níže podepsaní posluchači a koncesionáři Českého rozhlasu, velmi nespokojení se současnou podobou Radiožurnálu, požadujeme: 1. Aby Rada ČRo přezkoumala nové programové schéma, uplatňované od 1. 1. 2008, které dle našeho názoru neodpovídá § 2 zákona o Českém rozhlasu. 2. Chceme slyšet informace o podstatném dění, nikoliv bulvární informace o takzvaných celebritách. Nechceme neustále slyšet výplň, že to, co posloucháme, je „nejlepší“, „vaše“ a podobná klišé bez obsahu, která jen zabírají čas důležitým informacím. V tom se Radiožurnál musí odlišovat od komerčních stanic, v tom je smysl koncesionářských poplatků a rozhlasu veřejné služby. 3. Aby se vysílací schéma přiblížilo tomu, které bylo na konci roku 2007, včetně pravidelných specializovaných pořadů s důrazem na obsah a srozumitelnost sdělení, nikoliv na osobní projev moderátora. Chceme moderátory, kteří hovoří neafektovaně a správně česky, jako hovořili ti v roce 2007.
Nejlépe ty samé. 4. Změnu hudební dramaturgie tak, aby ve vysílání zaznělo široké spektrum hudebních skladeb, včetně těch méně známých, nikoli jen malý okruh vybraných hitů z posledních dekád. Pokud stávající vedení ČRo není schopno toto zásadní manažerské pochybení napravit a bývalou vysokou úroveň zajistit, nechť okamžitě odstoupí. Petice – iprotest.cz.

Za připravovaný petiční výbor Jan Petrus, Lubomír Gombos, Martin Holcman, Hana Kopecká, Jana Kopecká

Soutěž

Správná odpověď na otázku z čísla 1 – Z kterého roku pochází Máchův deník, v němž byly nalezeny šifrované erotické záznamy? – zní: Z roku 1835. Knihu Šifrovaný deník Karla Hynka Máchy posíláme Vladislavu Gabrielovi do Býště.

–mam–

Největší příběh v barokním podání

Zatímco česká barokní poezie byla již díky řadě kvalitních edic a antologií (například dílo Michnovo, Bridelovo či kancionály Kadlinského nebo Božana) představena relativně dostatečně (byť dosud nikoliv v úplnosti), běžný domácí čtenář se může s nejvýznamnějšími díly prozaickými seznamovat až v posledním desetiletí. Vedle anonymní apologie Země dobrá, to jest země česká z roku 1754 a Starých pamětí kutnohorských od Jana Kořínka z roku 1675, jež v uplynulých letech doplnily například tři nepřehlédnutelné výbory předního českého barokisty Miloše Sládka, jde také o čerstvou edici Kochemova Velikého života Pána a Spasitele našeho Krista Ježíše…, který společně se Sládkem připravili k vydání Tomáš Breň a Lucie Peisertová.

Barokní román

Dodatečné označení tohoto spisu jako román v souvislosti s jeho tématem může vyvolat u dnešního čtenáře očekávání zevrubné biografie charakteristicky vystavěné a gradující, zapojující život „hlavního hrdiny“ do dobových a společenských souvislostí. To, co však z Kochemova rozsáhlého spisu činí román především, je jeho komplexnost, podpořená autorovou snahou představit v daném dějovém kontextu svůj pohled na svět (a to pozemský i duchovní) identifikovaný s učením Ježíše Krista.

Kochem se tedy nesoustřeďuje na pouhé převyprávění evangelií. Vedle nich čerpá z početných dalších pramenů (například z apokryfů, historických děl, spisů církevních otců) a poznatky kombinuje a doplňuje v majestátní fresce, silně symbolické a teatrální. Kristův detailní životopis, doplňovaný při každé příležitosti o nejrůznější souvislosti, otevírá objemný výklad povahy života a světa, podobně podrobný a silně provázaný a protkaný bohatými asociacemi. Jednotlivé kapitoly a pasáže se vzájemně doplňují, prozrazujíce svou obapolnou inspirovanost. Dochází tak i na poučení geografické (v souvislostech se Stvořením světa), anatomické (stvoření člověka) a pochopitelně i historické (v biblické dějepravě) a duchovní (mj. témata evokovaná adventem). Tento úvod, vycházející ze Starého zákona, je vztažen přímo k Ježíši Kristu jako k Bohu, respektive jedné rovnomocné osobě Boží trojice. Nežli tedy dojde na
vypsání Kristovy „pouti pozemským světem“, je představeno jeho božské dílo.

Ona zmíněná komplexnost, o kterou Kochem usiluje, se netýká pouze probíraných témat, ale souvisí také s žánrovou mnohostí, která se částečně odvíjí od tematické plurality knihy. Nejenže vypravěčův výklad nejednou přirozeně vyplyne v apostrofu či přímo v modlitbu (často vytknutou z kapitoly, v níž zaznívá), ale kapitoly epické se dle potřeby střídají s reflexivními, teologickými či „populárně naučnými“. Různými prostředky tak autor podává křesťanský obraz světa, aniž by opomenul připomenout (ne-
-li dokonce představit) některou z jeho vrstev, a stejně tak se snaží o co nejpřesnější vyložení života a učení Ježíše Krista a jeho nejbližších (akcentován je pochopitelně především kult Panny Marie). Pozemské i duchovní je v tomto pojetí těsně propojeno, „všední“ svět je nahlížen jako neokoukatelné zázračné divadlo, jako dokonalé Boží dílo, jehož zobrazením se představuje zázračnost a velkolepost jeho Božského tvůrce, a současně je tím čtenář uváděn do (nově interpretovaného) dějiště velkého Kristova příběhu.

Čtenářův průvodce velkým dramatem

Barvité kapitoly, pečlivě komponované do jednoho celku, sjednocuje autorův výrazně teatrální styl. Divadelnost jako konstrukční a rétorický princip byla jedním z nevýznamnějších znaků barokního umění a běžný člověk se s ní stýkal nejčastěji při kázáních, kde vedle jiného sloužila k vnímatelově vroucnější účasti. Podobné je to i s Kochemovým dílem, které frekventovaně využívá postupy kazatelské rétoriky.

Vypravěč bere maximální ohled na svého čtenáře. Své vyprávění často doplňuje a orientuje vzhledem k předpokládaným vnímatelovým otázkám, oslovuje ho a explicitně jej nabádá k obezřetnému čtení a rozjímání nad podněty, které mu ve vysoké míře poskytuje text. Dílem tak prostupuje dialogická linie, v níž zní explicitně hlas vypravěče reagující na očekávatelné čtenářovy myšlenky, váhání či pochyby, jež nejednou reprodukuje, aby je vzápětí objasnil.

Divadelnosti je ale dosahováno i díky dalším prvkům. Dějové kapitoly obsahují často výroky či promluvy aktérů, případně jejich rozhovory, teatrální ráz má i napětí mezi akcentovaným detailem a panoramatickým záběrem díla nebo vícehlasí, jehož je docilováno zapojením citací či intertextových prvků, jež zároveň zaručují věrohodnost sdělovaného. Nepřehlédnutelným prostředkem dramatizace textu jsou apostrofy, procházející celým textem a nejednou na sebe vázající střelné i košatější modlitby nebo drobnější vyznání. Tyto řečnické prvky ovšem neslouží k pouhé aktivizaci čtenářovy pozornosti či posílení dramatické složky textu, ale zároveň se v nich může prohloubit symbolický význam probíraných témat (např. v pasážích o rose v osmé kapitole). Modlitby se na výstavbě Kochemova textu podílejí významným způsobem (ostatně Martin z Kochemu byl také vlivným autorem modlitebních knížek). Ačkoliv nejednou bývají osamostatněny (například v pozici
závěru kapitoly), jsou organickou součástí celkového textu, jsou jím přirozeně motivovány a četba se tak plynule proměňuje v rozjímání či modlitbu.

Dluh je splacen

Přítomná edice, pro niž editoři zvolili jako výchozí text vydání z roku 1746, které ovšem konfrontovali se staršími i pozdějšími vydáními, je dle očekávání precizní. Sládkovu kolektivu se podařilo zachovat specifika barokní češtiny a přitom díky využitým úpravám (podrobně v ediční poznámce popsaným) zpřístupnit text běžným současným čtenářům. Kochemův text nadto přibližují dvě studie v pozici předmluv: Miloš Sládek a Lucie Bučinová v nich soustředěně interpretují vydávané dílo a určují jeho pozici v domácím písemnictví a kultuře. Oba čtivé doprovodné texty pomáhají společně s objemným souborem vysvětlivek čtenáři, a to nejen tomu méně obeznámenému s problematikou barokní literatury, proniknout do rozsáhlého spisu.

Výtečné je i výtvarné zpracování knihy, které citlivě spojuje dnešní sazbu latinkou s dobovými typografickými ozdobami a ilustracemi. Šedá vazba, která může připomenout pozdější lepenkové převazby starých tisků, osobitě nese na přední desce a na hřbetu úplný název díla a v neposlední řadě i textilní záložka upomíná na původní záložky ve starých tiscích. Kochemův Veliký život, jeden z největších dluhů české literární historie, k jehož „splacení“ často motivoval při svých přenáškách i seminářích profesor Alexandr Stich, kterého můžeme označit za „duchovního otce“ této edice (což Sládek v poděkování připomíná), tedy konečně vyšel, a to v podobě adekvátní jeho významu.

Autor je bohemista.

Umění jako zpětný úder

Jakou roli hrálo umění v takzvaném AIDS aktivismu osmdesátých let?

Umělecká otázka, jak ztvárnit AIDS, byla prvotní. Někteří umělci se tím tématem zabývali už před vznikem aktivistických skupin. Koneckonců sem patří i moje parafráze Mannovy a Viscontiho Smrti v Benátkách, nazvaná Epidemie AIDS. V roce 1987 pak byla v New Yorku založena aktivistická skupina ACT UP (The AIDS Coalition to Unleash Power; AIDS koalice dává moc – pozn. K. K.). Naše buňka v Torontu vznikla v roce 1988, půl roku po newyorské sekci; všechno bylo nějak ve vzduchu.

Teoretička vědy Paula Treichlerová tvrdí, že AIDS jsou vlastně dvě rozdílné epidemie. Jedna medicínská a druhá – stejně nebezpečná a patologická – epidemie stigmatizujících významů. Jak se s tou druhou epidemií vyrovnávalo aktivistické umění?

Někteří z nás se zaměřili pouze na realistické ztvárnění smutku nad smrtí blízkých a milovaných. Jiní však ono bujení významů přijímali a pracovali s ním pomocí aktuálních technik a strategií: parodie, satiry, přivlastňování příběhů, narativů, žánrů. Pro mě byl ohromně důležitý umělec Stuart Marshall, autor známého filmu Jasné oči (Bright Eyes). Ten snímek je mezník ve videotvorbě o AIDS – podobně jako filmy Rosy von Praunheim (například Virus nezná žádnou morálku, A Virus Knows no Morals). Marshall pracuje s humorem; všechny ty neuvěřitelně živé a silné předsudky, strach z gayů, fantazie o karanténě, převrací a servíruje společnosti zpátky. Jako první se také pokusil popsat dějiny nemoci a její prezentace, zaznamenal způsoby, s nimiž společnost přistupuje k AIDS a k jiným chorobám. Mluvil také o tom, jaké principy používáme, abychom různé nemoci viděli či neviděli.

Co nového do toho vnesl vznik ACT UP a ostatních aktivistických organizací?

Se skupinou ACT UP se okamžitě proměnily způsoby pojímání AIDS. Humor nepatřil mezi její klíčové nástroje. Byla založena na naštvaném didaktismu. Vždyť co mohlo být didaktičtějšího než heslo Mlčet znamená zemřít (Silence = Death)?

Avšak vaše tvorba není didaktická, staví na ironii a parodii. Byl jste ve skupině výjimkou?

ACT UP měla ve skutečnosti dvě polohy a dvě tváře, které se překrývaly. Její demonstrace byly neskutečně doslovné, byla to jistá forma realismu. Ale umělci, kteří se demonstrací účastnili, pak po nocích pořádali neuvěřitelně bláznivé kabarety. Základní otázkou zůstává, jaké strategie mají menšiny k tomu, aby mohly „vracet úder“?

Ve dne jsme naštvaní a militantní, v noci bojujeme estetikou kabaretu, prostřednictvím humoru, pastiše, písně a ironie. To jsou dvě hlavy našeho aktivismu. Humor nebyl součástí pouličních demonstrací, ale na různých ACT UP instalacích znát byl.

AIDS je zvláštní nemoc. Nelze jí rozumět bez vztahu k oné epidemii významů, o níž jsme již hovořili. Váš film Pacient číslo nula (což má být viník všeho zla, první, neuvěřitelně aktivní roznašeč nemoci) je postaven na myšlence muzejní instalace o historii nakažlivých nemocí. Tematizuje tak historický rozměr stigmatu AIDS…

Ten film je dokument převrácený do parodie a dovedený až do trapnosti. Procházeli jsme archivy a studovali stará pojetí nakažlivých chorob. Newyorské Muzeum přírodní historie uspořádalo na konci osmdesátých let výstavu o dějinách pandemií. Expozici připravili Elisabeth Leeová a Daniel Fox, autoři několika publikací o reprezentacích a metaforách AIDS. Vedle dřevořezů zobrazujících syfilitiky či oběti černého moru byly jediným audiovizuálním exponátem diapozitivy s portrétem muže, jehož tvář byla pokryta lézemi Kaposiho sarkomu (nádorové kožní onemocnění u obětí AIDS, projevuje se červenofialovými uzly v kůži; postiženy bývají i vnitřní orgány – pozn. K. K.). Jako jediný audiovizuální komponent byly ty diapozitivy vyvrcholením výstavy. Když jsem si instalaci prohlížel, byla tam shodou okolností skupina školních dětí. Jeden výrostek se postavil před promítačku a začal vykřikovat: „Mám AIDS, mám AIDS!” Říkal jsem si: vida, dobře míněný
pokus ukázat pandemie v historické perspektivě se právě zhroutil. Dítě dokáže vmžiku, v jednom gestu, dovést celou akci k absolutnímu krachu. Dvanáctiletý kluk ji byl schopen převrátit ve vtip pro pobavení kamarádů. Děti se prostě popisky neřídí.

V tom okamžiku zkrachoval i pokus zbavit AIDS stigmatu. Zachycuje ta historka podle vás limity didaktického přístupu k AIDS?

Přesně tak. Komu jinému než dětem jsou muzea určena? Pro co jiného existují než pro didaktismus? Bylo to úplné selhání – a autoři výstavy si o takovou intervenci trochu říkali. Jejich instalace vlastně staví AIDS na piedestal.

Vy jste na krach didaktismu zareagoval groteskním převrácení hodnot. Ve filmu Pisoár necháváte Doriana Graye, známého wildeovského hédonistu, proměnit v policistu, který se účastní pronásledování gay komunity…

Ano. Podobného převrácení využívám i v převyprávění příběhu Thomase Manna Smrt v Benátkách. V mé verzi Aschenbach neumírá na potlačenou touhu jako v Mannově novele, nýbrž na svůj strach ze sexu, zatímco Tadzio objeví radosti bezpečnějšího sexu.

Jednou jste řekl, že se všemi vašimi uměleckými projekty táhnou dvě červené nitě: AIDS a song. Proč ta píseň?

Jazyk filmu vždycky pracoval s realismem, ale já se tomuto jazyku vyhýbám. To se netýká pouze reprezentace nemoci, mám k realistickému zobrazování světa skutečný odpor. Pro mne umění a tvořivá práce vždy obsahovaly prvek karaoke, kdy stávající formy naplňujete vlastním hlasem a novými významy. Je to proces okupování, přivlastňování, převypravujete existující příběhy. A zmocňováním se populárních melodií dosáhnete skvěle převrácení významu. Například hudební film Pacient číslo nula staví na hlavu starý příběh o sexuálním vampýrovi.

Také jste řekl, že píseň u vás funguje jako požehnání. Co to znamená?

Ve svých snímcích se pokouším dospět k jakémusi oslavnému, osvobozujícímu chorálu. Formy brechtovského realismu nebo naturalismu jsou vyčerpány, vyprázdněny. V Pacientovi celý příběh směřuje ke smrti hrdiny; na konci je mu dovoleno zemřít – společně se svou reprezentací –, ukončit existenci ducha. Je nevyhnutelné, abychom se zbavili „pacienta číslo nula“ a všech představ o prvních vinících přenosu viru HIV. I tomuto mýtu by mělo být umožněno zemřít. Takže i když má Pacient hořkosladký konec, je to forma osvobození v populárním songu.

Pocítil jste během svého aktivistického působení potřebu změnit strategii?

V umění mi jde o experiment. V roce 1989 jsme cítili neodkladnou touhu natočit „náš ACT UP film“. To znamenalo závazek představovat hlas komunity, pořádné břemeno. Osobně si myslím, že to je to nejhorší, co umění může samo sobě učinit, udělat ze sebe hlas hnutí. V poslední době mě mnohem víc přitahuje myšlenka na avantgardní operu, což je patrné i ve filmech, které jsem natočil o Zackiem Achmatovi. To je jihoafrický aktivista, který „stávkoval“ a odmítal brát léky, dokud nebudou dostupné všem. Ale problematice AIDS v Jižní Africe se společnost věnuje už dlouho, máme mnoho informací o Zackiem i o hnutí za dostupnost léčby. Mám za sebou dvacet let aktivismu, má výpověď může být esoteričtější a avantgardnější. Jakkoliv byly demonstrace ACT UP výborné jako intervence do veřejného prostoru, údernost našich sloganů nevydrží věčně. Bylo mi vždycky jasné, že musíme užívat i jiných strategií.

Pracujete často s napětím mezi současností a minulostí; inscenujete setkání historických postav a současné queer komunity. V Pisoáru vystupují třeba Langston Hughes, Frída Kahlo, Jukio Mišima, Sergej Ejzenštejn, Frances Loringová či Dorian Gray. Co tím sledujete?

Ti zdráhající se homosexuální hrdinové, jak jim říkám, mají přijít na pomoc gay komunitě proti masivním zásahům policie, které probíhalo v osmdesátých letech v kanadském Ontariu na veřejných záchodcích. Do filmu vnášejí celou řadu významů sdružených okolo protikladů skryté – otevřené, privátní – veřejné apod. V zásadě je nutím, aby zaujali stanovisko tváří v tvář masivní policejní diskriminaci gayů. Ti teplí hrdinové a hrdinky vlastně ani nepatřili do komunity, někteří z nich byli ženatí nebo měli jiné důvody. Foucaultovský argument, který rozvíjím, odkazuje k historičnosti policejních struktur.

Také v Pacientovi vystupují dvě historické postavy, takzvaný pacient číslo nula a sir Francis Burton, viktorián, sexuolog a pravděpodobně homosexuál. Vybral jsem ho i proto, že jeho příběh rozehrává téma viny, přisuzování viny a odsudku. Zároveň jsem chtěl naznačit, že oživujeme viktoriánský přístup k rase, k sexualitě, k tělesným tekutinám, krvi a spermatu. Znovu se z nás stávají viktoriáni.

Jakou roli hrají ony historické postavy v homosexuální komunitě?

Foucault to řekl dávno přede mnou, zrod sebeuvědomělého sexuálního subjektu se potkává s touhou a potřebou historizovat a vytvářet „homokánon“. Naše komunita má touhu objevit a ustavit naši vlastní historii a historickou posloupnost. Jako Kanaďan jsem vyrostl v multikulturalistické ideologii, která zdůrazňovala etnickou identitu každého z nás podle vzoru: jsem Kanaďan irsko-anglického původu a jsem na své irsko-anglické předky hrdý. Možná i proto mě zajímá, jak homosexuálové tvoří svou identitu skrze historii, jak si nárokují historické postavy. Ve velké míře jde o to bavit se a hrát si s nimi, snad je i srazit z piedestalu, ale to jenom proto, aby mohly běhat po zemi. Na to, aby stály na podstavci, jsou všechny moc lidské a komplikované.

AIDS byl poprvé diagnostikován v roce 1981. Jak od té doby proměňovaly přístupy aktivismu do dneška?

Osmdesátá léta určoval diskurs „moru“. Devadesátá léta byla dobou aktivismu. V roce 1995 se našel lék, proteázové inhibitory. Všichni moji přátelé, včetně mého partnera, byli na AZT (preparát Azidothymidine, první retrovirální lék snižující účinky HIV – pozn. K. K.), umírali a hodně z nich skutečně zemřelo. Steven, můj současný partner, také umíral, ale potom dostal léčbu na bázi inhibitorů a začalo se mu dařit lépe. Inhibitory jsou onou dělicí linií, od níž se dařilo zachraňovat životy. Z AIDS se stalo něco jako rakovina. Nemyslím to tak, že jsme našli lék na rakovinu, že rakovina neexistuje a že jsme se jí zbavili. Chci pouze říci, že způsoby reprezentace AIDS a rakoviny se přiblížily. Akce na podporu léčby rakoviny a AIDS pořádáme teď takříkajíc stejný víkend.

AIDS se společensky normalizoval. AIDS aktivismus stále pokračuje, ale většina aktivistů zaměřila pozornost na jiné problémy, někteří se nechali zaměstnat v AIDS průmyslu. A jestli je to špatně, že se všichni ti mladí, talentovaní a přemýšliví lidé stali součástí oficiálních institucí? Ne, je to dobře! Je to výborné, že do těch institucí vnášejí politiku.

Viděno z české perspektivy, s tezí o společenské normalizaci AIDS nesouhlasím. Vycházím z vlastních zkušeností a z výuky semináře o AIDS. Na začátku kursu pravidelně žádám studenty a studentky, aby se pokusili definovat svůj vztah k této nemoci. Vždy narazíme na velké potíže. Samozřejmě se netýkají soucítění s nemocnými, ale zdá se nesmírně složité popsat způsob, jakým se celý jev vztahuje k našim životům. Odráží se zde hranice mezi těmi, koho se AIDS „týká“, a těmi, koho se „netýká“, námi. Jde myslím o projev a důsledek stigmatizace, nemoc je u nás stále vnímána jako problém lidí, kteří žijí špatně a nemravně…

Moji studující sdílejí podobné mechanismy popírání AIDS. Říkají: to je problém Afriky. Po promítnutí jednoho z mých filmů se jeden z nich zeptal, proč stále mluvím o gayích, vždyť ta nemoc je přece záležitostí Afriky. Osmnáctiletý student univerzity nikdy neslyšel o AIDS pandemii mezi homosexuálními muži!

V diskusi po vaší přednášce na pražském festivalu Mezipatra jeden mladý muž z publika prohlásil, že pro něj už AIDS nepředstavuje žádnou naléhavou hrozbu či bezprostřední nebezpečí. Ten postoj otevírá otázku, jak se gay a queer komunita může vypořádat s generačními a zkušenostními rozdíly. Je možné přiblížit AIDS trauma mladší generaci homosexuálních mužů?

Setkala jste se s fenoménem „večírků obrácení“ (conversion parties)? To je bláznivá subkultura těch, kdo se chtějí připojit ke komunitě HIV pozitivních. Mladší gayové měli pocit, že jsou vynecháni, že do komunity nepatří, protože nejsou HIV pozitivní, a jejich postoj byl: „AIDS je léčitelný, do fitka se mnou chodí muži, kteří vypadají zdravě, jsou HIV pozitivní a mohou mít sex bez kondomu, také chci souložit bez kondomu.“ To byl kolaps celého systému prevence. Byla to velmi svéhlavá reakce. Myslím, že někde ve skrytu to vyjadřuje touhu po smrti. Ve vztahu ke gay kultuře o ní nelze mlčet. Sice se chováme „pozitivně“, co nejpozitivněji, jako by gay a queer kultura obsahovala pouze prvky, které jsou pozitivním přijetím a oslavou života, ale…

Souhlasíte tedy s tezí Michaela Warnera, který tvrdí, že touha po smrti (death wish) je součástí skrytých mechanismů studu, se kterými queer komunita musí ještě pracovat?

Ano.

Jak tedy učinit z AIDS a HIV záležitost každého z nás?

Aktivisté se museli vždy rozhodovat, na jaké problémy zaměřit pozornost. Byla to politická rozhodnutí. Léčba je drahá. Proto – a z dalších politických důvodů – se neziskové organizace soustředily na prevenci, nikoliv na léčbu. Nicméně, nejsem si jist, zda je to dnes dobře. Mám dojem, že preventivní kampaně se staly jakýmsi sebenaplňujícím proroctvím. Problém, který vidím v důrazu na prevenci, spočívá v tom, že vždy staví „nás“ proti „nim“, přičemž „oni“ jsou ti nakažení, ti, kdo již skočili přes hranu propasti, kdežto „my“ se ještě stále držíme nad ní. Prevence se vždy soustředí na to, co dělat, abychom „my“ zůstali nad tou propastí. Léčba je ale záležitostí nás všech, když se budeme zabývat léčením, problémy s distribucí léků a pozornost přeneseme na péči, překonáme spíš ono rozdělení na „my“ a „oni“. Můj – možná utopický – argument je, že otázka léků a farmaceutického průmyslu má sílu nás okamžitě vtáhnout do lokální i globální politiky
a zaplést nás do sítě soucítění s ostatními. Protože, abych vzpomněl Gertrudu Steinovou: pilulka je pilulka je pilulka…

Hlavním aktuálním tématem aktivismu je tedy distribuce a dostupnost léčby hlavně mimo takzvaný první svět?

Otázky kolem léčby jsou vždy a z definice záležitostí globální. Moje poslední filmy se věnují právě tomuto aspektu. Úspěch, který v boji s AIDS slaví nadace zpěváka Bona, Billa Gatese, Billa Clintona a dalších, odhalil, že skutečný krizový moment spočívá v tom, že se společnost obrací k soukromému sektoru, aby se on postaral o problém AIDS a zachránil Afriku. To je zločin! Říkáme si, všechno je teď v pohodě, protože Armani a Gap se o to postarají… Ne, nepostarají.

I z jiných aspektů je zřejmé, že HIV/AIDS „privatizujeme“. Nemocných se ptáme: Jak se vám žije s HIV/AIDS, jak na vaši HIV pozitivitu reagovalo vaše okolí, apod. Naprosto však chybí zájem o to, jakou péči ti lidé dostávají, zda je jim dostupná, jakou mají institucionální podporu. V konečném důsledku to vede k tomu, že je AIDS prezentován jako čistě soukromá věc postižených lidí a jejich bezprostředního okolí.

Celá osmdesátá léta jsme se pokoušeli přesvědčit vládu, že se musí ujmout své odpovědnosti. Americká vláda tak nikdy neučinila, což není žádné velké překvapení. Americká vláda nikdy nepřevzala zodpovědnost za veřejné zdraví, tak proč by měla za AIDS? V Kanadě se nám podařilo získat dobrou úroveň péče; léčba AIDS sice není plně hrazena, ale je hrazena z velké části a je dostupná. Teď je potřeba zaměřit se na lidi, kteří se do tohoto systému nevejdou a kteří propadají sítem, jako například uprchlíci, imigranti, cizinci, vězni, lidé žijící pod hranicí chudoby či uživatelé drog.

zkrátka

ovšem

Když letadlo pomalu klesalo směrem k hongkongskému letišti, podařilo se mi z té výšky zahlédnout docela maličké zelenobílé tečky Star Ferry, historických lodí, které již po více než 130 let převážejí cestující ze středu města do Kawloonu. Plavidla přepraví asi 70 000 lidí denně. Pro obyvatele Hongkongu jsou lodě Star Ferry skutečným symbolem města, asi tak, jako je Eiffelovka symbolem pro Pařížany. Ovšem hongkongská vláda to vidí trochu jinak. Jde jí o to vyždímat miliardy dolarů z několika čtverečních kilometrů zátoky Causeway Bay, kde jsou hned po Páté avenue v New Yorku druhé nejdražší nemovitosti na světě. A tak muselo být koncem roku 2006 zdemolováno historické přístaviště Edinburgh Place Ferry Pier. A nyní se mluví o tom, že bude muset být zničeno také Queen’s Piers, a dokonce že se úplně zastaví provoz samotných lodí Star Ferry. Již druhý rok bojují občané města s policií, rozhodnuti hájit historické budovy
a lodě před obchodními zájmy. Hongkongská vláda však mluví o tom, že město musí být „konkurenceschopné“ a svých plánů se nevzdává. Zátoku, která se každým rokem zmenšuje, nyní lemují silnice a nákupní střediska. Pokud se Hongkong nezačne bránit tržnímu teroru, ze zátoky brzy zbude jen louže a sousední čínské město Guangzhou, které již po léta investuje do hromadné dopravy, parků a jiných zelených ploch, se stane daleko přitažlivějším místem pro život než kdysi honosný a historický Hongkong.

André Vltchek

Narvaná posluchárna sledovala 9. ledna prezentaci sedmičlenného studentského týmu, který představil výsledky svého bádání o KSČ na FF UK po roce 1968. Závěrečná panelová diskuse dokonce musela být přesunuta do velké auly. Studenti využívali především archiv základní organizace KSČ, který se na rozdíl například od větší části kádrových spisů (rozkradeny) dochoval. Studentské příspěvky přinesly řadu překvapení, tím největším ovšem byla úzkostlivá snaha o korektnost a „ohleduplnost“. Hovořili o mechanismech a atmosféře, jména byla většinou vymazána. V panelové diskusi na to pak reagoval profesor Petrusek: „I ke jménům bude nutné jednou dojít.“ Přesnějších či osobnějších vzpomínek se ale posluchači od panelistů nedočkali. I když by asi bylo na co vzpomínat, jak poukázal Petr Blažek, který upozornil, že v panelu sedící profesor Miroslav Hroch má v archivu ministerstva vnitra velký svazek agenta. „Dělal jsem zahraničí,“ uvedl na svou omluvu
profesor a větší diskuse, natožpak emoce se neobjevily. V šedesátých letech bylo na německých univerzitách vyrovnávání s generací zapletenou s nacismem značně bouřlivé. Dnes jsou u nás studenti vyzrálejší. Nebo možná také trochu normalizovaní?

Filip Pospíšil

Od dětství nás vedou k poslušnosti. Máme poslouchat rodiče, učitele, později také autority vzdálenější. Po většinu 20. století nebyla poslušnost tou nejlepší vizitkou. V lednu 1977 jsme připomněli vládě, aby dodržovala své mezinárodní závazky týkající se lidských práv. Podle generální prokuratury to bylo protizákonné. Byl občanskou neposlušností požadavek, aby vláda plnila, co přijala a veřejně vyhlásila? Nevím, jinou zkušenost však nemám. Až teď, když jsem spolu s desítkami dalších vládě připomněl, že ústava je víc než zákon. Že zdraví sice není zadarmo, že si na ně platíme a občas musíme sáhnout do vlastní kapsy – ale vstupovat do ordinace nebo do lékárny jen s otevřenou peněženkou…?

Potíže s proklamacemi, které začínají vadit, se řeší všelijak. Když zvířata z někdejší Panské farmy vyhnala svého utiskovatele pana Jonese, napsala velkými bílými písmeny na venkovní zeď principy svého dalšího, svobodného soužití: „Všechna zvířata jsou si rovná.“ „Žádné zvíře nesmí zabít jiné zvíře.“ Geniální George Orwell stvořil ovšem svou Farmu zvířat jako nápodobu bolševické revoluce, tedy i s jejím smutným vyústěním. Z osvobozené práce se časem stala vynucovaná dřina, z kance Napoleona diktátor vládnoucí terorem a měnila se i přikázání. Zvířata, zděšená popravou údajně zrádných selat, slepic i ovcí, hledala na své zdi zákon hlásající, že „žádné zvíře nesmí zabít jiné zvíře“, ale ke svému údivu našla u něj dodatek, že se tak nesmí stát „bez příčiny“. Podobně byly upraveny zákazy panské rozmařilosti a pravidlo, že „všechna zvířata jsou si rovná“, obohaceno o dodatek, že „některá jsou si rovnější“.

Kdo má právo rozhodnout, co jsme měli na mysli, když jsme přijímali svůj zákon nad zákony? Dovětků, které v praxi všechno vysvětlí, z práva učiní bezpráví a naopak, bývalo mnoho v časech, kdy občanská neposlušnost sloužila ke cti. Obava, aby také dnes nebyl vytrháván „občanský plevel“, ať na Orwellově zdi nebo v naší vlastní ústavě, je na místě. Bála se klisna Lupina, koza Majka, osel Benjamin, bojím se i já.

Jiří Vančura

2008 / 3 - AIDS, umění, aktivismus

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Dým domova

Hledání verze nevyhnutelného

minirecenze

odjinud

Poslední slovo Emila Juliše

Problematický status filosofické poezie

Z OBECNÍ KRONIKY

Babička, která provokuje

Má duše se ptá po zrození

Síla iluze

Fotogenie identity. Paměť české fotografie

Oskar Pafko

Vesnický kronikář na cestách

CD DVD

Lighton: esence nervozity

„Africký zázrak“ v ohrožení

Bílým erekci a černým smrt?

Bush ve Svaté zemi

Google News jako cedník informací

Lidský pochod s HIV

Máme lásku, nemáme čas

Mizení (nejen) kolem Zlaté stezky

par avion

Patnáct minut slávy aneb cesta z kanálu do zemljanky

Riziková skupina je lidstvo

Sociální stát v proměnách času

Usměrněná exploze

V obrazárně u premiéra

Zabíjí nezájem, ne polibky

došlo

Největší příběh v barokním podání

Umění jako zpětný úder

zkrátka

ovšem