2008 / 38 - literární rap Doroty Masłowské

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Dámy a pánové!

Tématem čísla je v podstatě moderní (a módní) literární mluva, ovlivněná jinými subkulturami (třeba punkem nebo hip hopem), která dosud v tuzemské próze příliš nezazářila. Zatím dva současné výrazné pokusy mít za hlavního hrdinu prózy jazyk – a to exemplář umolousaný, místy trapný, hrdě infantilní – provedly Petra Hůlová v Umělohmotném třípokoji a Bára Gregorová v novele Kámen – hora – papír. Iniciátorka těchto snah, polská spisovatelka Dorota Masłowská, jak vidno i na našich recenzích českého překladu, ovlivňuje styl všech, kdo se dostanou do srážky s tím jejím. Dva texty přítomné Ádvojky se zabývají posjezdovým dojezdem Strany zelených, upozorňuji také na komentář Filipa Pospíšila k podivnému vztahu Evropy a Gruzie. – A nyní shrnu příznaky nemocí naší kulturní politiky minulého týdne: Pavel Hazuka z Památníku národního písemnictví vede bez konkursu Národní knihovnu (zda ukončil v PNP úspěšnou misi, nebo odchází pro
neschopnost, nevíme), performer Milan Knížák žaluje performery z Guma Guar (se značkou Knížák si nikdo zahrávat nebude, viz A2 č. 7/2008), za půl milionu se hledají jistí pouliční umělci (s. 32), petici Chceme Prahu kulturní, kterou podepsalo 2124 osob (ruo.cz), vzal magistrátní výbor pro kulturu na vědomí tak, že z ní moc nezůstalo. Taková je verze česká, hard-kórová (6).

Nabroušené čtení!

CD Šavle mečí pěkně – chvílemi

Audiokniha Královnina šavle Doroty Masłowské ve formátu MP3-CD (režie a dramaturgie textu Lukáš Trpišovský, hudba, zvuk, střih a mastering Petr Kaláb; vydalo Tympanum ve spolupráci s DAMU, Praha 2008) je generační záležitost. Na rozdíl od autorky románu jsou však oba herci v disciplíně „čtení na desku“ debutanty. Autorka románu si pohrává s vypjatě stylizovaným literátským jazykem, používá hiphopové veršování, ale také mluvu prostou, hovorovou, nevyhýbá se ani výrazům ze zcela soukromé sféry. To se odráží i ve svěžím českém překladu Barbory Gregorové. Jakým způsobem lze tento zvláštní styl zvukově evokovat nebo přejímat ve zvukové rovině, není lehká otázka. Nereflektované, bezkrevné a nepřesné napodobení hip hopu, jehož jsme svědky na této nahrávce, ale není nejlepší cesta. V textu Masłowské je totiž důležitý, ba dominantní rytmus. S tím je třeba pracovat. Když byl na letošním filmovém festivalu v Karlových Varech dotázán shakespearovský
herec William Houston, zdali je těžké najít si ke slavnému monologu Hamleta Být, či nebýt vlastní přístup, odpověděl: „Musíte přitom zapomenout na své ego, na svou osobnost. Je to v  textu, v rytmu: da dá da dá da dá da dá – To be or not to be? That is the question. Je to jako tep srdce. U Shakespeara nejste ani dirigent, ani muzikant, jste nástroj.” To se, jakkoliv to zní zvláštně, týká i Doroty Masłowské a jejích kulturních odkazů a naši interpreti toho příliš nedbají. Herci na této nahrávce pracují s hip hopem, ale i beatboxem, výlučnými disciplínami s vlastními pravidly, jež nelze obejít. Pokud jste někdy stáli metr od nějakého beatboxera v akci (ale stačí i vidět vystoupení, třeba jen na YouTube), pak víte, že tvůrce nepřipomíná nic lidského. To je jeho základní ambice; dokáže-li to, jedině pak je beatboxerem. Propůjčuje své tělo, svůj hlas, stává se strojem, robotem – hracím. I bez použití mikrofonu si ho můžete splést s rádiem. To se na
naší nahrávce neděje, jde tu spíš o neurčité aluze a jakési přibližování k oběma těmto tvůrčím oborům. Škoda. A vlastní četba? Tam, kde interpreti Pavla Beretová a Vojtěch Dyk čtou s konkrétní představou, s jistou životní chutí a možná i vlastní zkušeností, jste – na chvíli – k poslechu připoutáni. V těch chvílích postoj, k němuž text navádí nebo který zastupuje, opravdu reprezentují, je jakoby jejich vlastní. Jsou to však okamžiky v poměru ke zbytku CD spíš kratší. Samozřejmě je na posluchačích samých, nakolik se nechají čtením strhnout. Mně však připadá, že většinou tu jde jen o předčítání; šikovné, stylově leckdy odstíněné, ale přece stále jen o předčítání. Aby se s vámi živý člověk prostřednictvím nahrávky ocitl v pokoji, na to by se o vaši pozornost musel ucházet s něčím, co dokonale zastupuje. Je zbytečné připomínat české herce, kteří byli a jsou v nahrávkách na gramofonových deskách dokonalí
a přitom na to jdou „každý po svém“. Je to marnost, ale i nespravedlnost: oba herci čtoucí Královninu šavli jsou nyní studenty DAMU. A mají právo nebýt porovnáváni s takovými nároky. Jejich pozice je startovní a vedou si na ní nikoli špatně.

Jako vo co jde v tomhle textu, se za chvilku dozvíte, ale za rámeček si to nikdo nedáme, takže začínáme. Jó, v Čechách vobjevila se roku vosum dva tisíce druhá knížka slavný polský Doroty Masłowský, Královnina šavle nazvaná, v kongeniálním překladu Báry Gregorový provedená. To zajisté je čin záslužný, leč k pár úvahám mě nutí. Nebudem si povídat o obsahu, ani sociálním dopadu, zaměříme se na stránku překladu pro překladatelů ostrahu.

Sto bodů ze sta

Nejdřív k jazykový stránce, výstižně a kratce: Tahle knížka v překladu čtená je obecnou češtinou nabitá, ostrými výrazy naditá, v ústřední části zas barokně košatá, staročeským slovosledem uvozená, výrazně hiphopově frázovaná, díky čemuž celá spád má, takže čtenáře chytne a už ho nepustí, celýho si získá, až nadšením tleská (to se stalo třeba mně). Jó, tohle je fakt knížka vostrá, českýho jazyka masírka, „piča, penis“ místo „ale prosim vás“, až se z toho ježí vlas. To však je právo autorky, psát si, co chci, když mi to pak vydaj, třeba i do jinejch jazyků přeložej, dobře se to prodává a tak dál. Hodnocení: sto bodů ze sta.

Jenže ale prosimvás, pozor, jsou tu zásadní věci dvě, na který se soustředíme: autorčin tvůrčí prostor a překladatelky Báry Gregorový taky tvůrčí prostor. A hnedle, oč jde, poznáte, když ty dvě „stejný“ knížky srovnáte – Šavli Masłowský a Šavli Gregorový, protože pak očka vyvalíte. Totiž ne tak často se stává, že polská verze týž knížky za českým překladem pokulhává! Pročpak, Bóže, ptáte se? Kdo si verzi polskou přečte, frázování, to nejmarkantnější, co ho v češtině hned do oka a ucha střelí (dokonalý, vystylizovaný a veršovaný u Báry Gregorový), tak důsledný v originálu není. Delší větný segmenty totiž Bára trochu šavlí přikrátí a celý text tak precizuje, uhlazuje, frázuje a rýmuje, až lepší než originál po stránce fonetický i veršotepecký je.

To samý, co se mluvy týče či tejče. Masłowská sice vulgarismy užívá, mluvu ordinérní, ale penis zkunděnej, jak to je vlastně do tý češtiny převedený? Výrazy sprostý jsou ponechaný, jo, o to žádná, obecná čeština je jako jazykovej základ podstatný části knihy použitá, to taky souhlasí, co však originál mrcasí, je výrazů příznakovejch nadužití. Kde jazyk originálu pro slovo prachobyčejný, spisovný, stylisticky nezabarvený sáhne, tu Bára si ho k obrazu svýmu upraví, trochu to vohulí a hned tu máme, že otec nechodí, ale „valí si to“, nejezdí, ale „vezme čáru“, a já teď nemám páru, k čemu tohle šperkování. A co dál, pane král?

Kusanec masa krkavý

Dosti často do překladu vkomponovaný jsou alůze s českým kontextem kulturním související, takže se ptáme, bylo snad v řeči polský něco obdobnýho, či hůře přeložitelnýho, nebo Čechovi neznámýho (jako např. Nowa Huta), takže Bára po českým výrazu sémanticky blízkým sáhla (ostravská Poruba)? Alež hovnajs! Bára si jen tak svévolně doplňuje, lehce přibásňuje, takže se třebas dozvídáme, že kdosi z auta vystoupí, a druhej na to: „Haló?“, „Co se stalo? Stěrače stírají, klakson troubí,“, filmovou klasiku zaslechneme, ač v originálu alůzi takovou žádnou nenajdeme, nebo „na večírku atmosféra zhoustla“, pouze toliko dí Masłowská, k čemuž si Bára přidá, že „atmosféra tamní jakožto rybník Brčálník bylať zhoustlá“. Tož tak. V přirovnáních a metafórách takto ulítne si, kdysi kdesi, a tak máme místo „hroudy hlíny v botě“ hlíny „lopatu“ a ještě k tomu v „kanadě“ a místo „kus krvavýho masa nacpanýho pod horní ret“ „kusanec masa krkavý
(sic!) pod horní ret nafutrovaný“, čili vypilovaný, zveršovaný, zhyperbolizovaný, přiostřený.

A další élement neadekfátní: Bára sahá po slovníku mládeže naší, kterážto spoustu výrazů anglickejch přejímá a v překladu je užívá, aniž by originál tuhle lajnu sociolektu nějak následoval. Taky slovenčinu Bára hocikedy užije, makarónizmus, ty kokso, leč ani zbla o tom v originálu. A co fakt vostrej přehmat dle mě je, že Bára polskej dialekt slezskej, lexikálně srozumitelnej, pouze morfologicky se od polštiny různící, do hantécu brněnskýho přeložila, kde právě lexika a nikoli flektívní koncovky nesrozumitelná pro člověka českýho obecnýho je, takže, pak si přeber, voe, co je „plotňák smegal a na tratcu do plešky kopal“. A proč si Bára hrdinku Patricii Pitz na Patricii Cantzovou předělala a z Anny Przesik (spíš od przesikać – pročůrat, třebas plínu) Annu Navátou udělala, kurva drát, nevím, a tak už se radši ke konci chýlím.

Není moc z mý strany důstojný uvádět takhle příklady z nejviditelnějších, ale jak jinak ukázat, že čeho moc je, toho je příliš, kruciš? Jó, lidi, řeknete si, to je fcelku málo, co se v tom dílku stalo, jenže čistě matematicky, když si Bára každou stránku textu o tři svý výrazy či varianty přibarví, tak z toho po 132  stránkách text jinej máme a na to už pes nesere.

Kór a hard-kór

Tou největší výtkou tedy, ehm ehm, je, že Bára uzdu svý fantazii ašmoc upustila. Tam kde Masłowská A řekne, Bára B dopoví, Dorota si s AB zanadává, Bára hnedle C přidá. Co Dorota na 80 % napsala, kam její fantazie nedošla, to Bára na zběsilejch 120 % dotáhla. Maslowská chvalitebně, Gregorová výborně, penis zkunděnej.

A ještě si (pro přehršel) přidám překladatelskou poučnou digrési ku čtenářstva osvětě:

Pilíře teórie překladu, nám Jiřím Levým daný, hovořej (a nejde o přežitek vůbec žádnej), že překlad by měl být věrnej a míra tý věrnosti je tu, za dvojtečkou: že překladatel žádný vlastní ambice, co se textu překládanýho tejče, mít nemá. Má, nemá, má, nemá. Naopak, je třeba utlumit se a rozplynout v textu autora pro dobro a věhlas jeho, nikoli svůj vlastní. Ámen. A hle, tu v Šavlový králový vznikl přikořeněnej rímejk originálu, knížky dvě, polská a česká, autorek Masłowská a Gregorová, verze kórová a hard-kórová.

Tak a konec kritiky, neb překlad i svůj podstatný líc má, a to je část středová. Tato textu část svou stylizací se části úvodní i zakončení vymyká, neboť alá staročeština psána jesti (v pl verzi alá „gawęda“). A tu již Bára své umění překladu prokázala, nijako si nekošatila a nepřikrášlovala dosti košatý text původní – o to větší radost po straně čtenářstva. Dále tu už nic ku kritice není, a tak končím toto štvavé a štkavé vyprávění o tom, jak královně šavlí hlavu setnout a přitom se do vlastní holeně seknout.

Já vám řikala, že si to za rámeček nikdo nedáme.

Autorka je polonistka.

Socialistický realismus v oblasti literatury a umění obecně se i v našich končinách začíná definitivně vymaňovat ze zajetí dogmatismu a novodobé ideologie „odmítnout a zatratit“. Zdá se, že postoj, který se jal relikty komunistické minulosti hodnotit spí­še než interpretovat, začíná být vytlačován snahou postavit se ke stopám traumatické historie čelem, přiznat si vlastní spoluúčast na ní a začít si všímat jejích strukturních rysů.

Potřebný impuls

Z tohoto pohledu je kniha moravského literárního vědce Miroslava Zelinského událostí více než vítanou, protože do konzervativního prostředí české literární historie přináší na „západní“ akademické půdě běžný postoj, který s materiálem totalitarismu aktivně pracuje, vymezuje se vůči němu vědecky, nikoli striktně ideologicky (tedy prizmatem hodnotícím). Útlou Zelinského knihu Texty a obrazy můžeme přiřadit ke směru, jehož centrum se v současné době nachází v německém Erfurtu. Právě pro autora klíčový pojem stopy tu popularizuje mezinárodní tým vědců pod hlavičkou projektu Imperial Traces (www.imperialtraces.org). Snaha definovat dopad minulosti na současného vnímatele a usouvztažnit se s ní je neobyčejně podnětná a přínosná i z hlediska laické veřejnosti. Zelinský pracuje jednak s materiálem porubských sgrafit, druhak s marxistickými příručkami literární historie – tedy se stopami,
které více či méně promlouvají dodnes. Na materiálu obrazů dokumentuje především emblematickou povahu jednající ideologie, na materiálu dějinném pak dobový newspeak a jeho manipulativní mechanismy. Metodologicky je kniha ukotvena pouze velmi volně a Zelinský bez zábran přeskakuje mezi vlivy a inspiracemi, zachovávaje tak jakýsi radikální eklekticismus.

Bloudění metodologiemi

Eklektická metodologie není a priori na závadu, pokud pod ní prosvítá jasně formulovaný autorský pohled (podobně koncipuje svou přelomovou studii o sovětském románu The Soviet Novel: History As Ritual americká slavistka a literární historička Katerina Clarková). Nicméně právě určitá jasnost, zacílenost a jednoznačnost v pokládání otázek není autorovou silnou stránkou. Jeho text na sebe velice záhy prozradí, že je složen z několika ne úplně sourodých fragmentů, jejichž švy jsou až příliš patrné. V knize se projevuje značná nesoustavnost a roztěkanost, Zelinský otevírá širokou škálu otázek, rekapituluje mnoho pozoruhodných metodologických pohledů, přičemž ale poněkud rezignuje na uzavřenost a koherenci celku. Například kapitola věnovaná teoretickému uchopení dějin literatury je bezpochyby zajímavá, ale zabývá se problematikou tak širokou, že často může zůstat jen u povrchních formulací a zběžného průletu nad mnohovrstevnou
krajinou názorů a pohledů. Výsledkem jsou rozpačité protimluvy, to když například autor hovoří o narativní povaze literárních dějin (zjednodušeně řečeno, že dějiny literatury neexistují mimo akt svého vyprávění), přičemž pár stránek před tím nalezneme formulaci, „že jsme dodnes neměli důvěryhodné a objektivní dějiny literatury“. Nevylučuje právě vypravěčská konstruovanost literárních dějin existenci určitého objektivního horizontu, respektive není objektivní dějinný horizont často silně ideologickou konstrukcí? To je však pouze marginální čtenářská nesrovnalost, z mého pohledu zásadnějším problémem je, že Texty a stopy v chumelenici metodologických ozev výrazně ztrácejí na atraktivitě a čtivosti.

Za jednoznačně pozitivní rys Zelinského knihy bych bez váhání označil analýzu porubského cyklu nástěnných maleb, která je črtána dovednou rukou a vedena s interpretační lehkostí, přičemž v nejlepší macurovské tradici nachází v malém prostoru ostravských fasád konstitutivní rysy ideologie jako celku. Naopak zkoumání newspeaku a teoretické problematiky dějin literatury se zastavuje až příliš na povrchu a k celkovému poznání stop minulosti přináší pouze málo zajímavých postřehů (spíše potvrzuje a rekapituluje již dříve napsané). Nezbývá než doufat, že tato publikace je prvním zásadnějším autorovým krokem do prostoru, který si tolik žádá nového pohledu.

Autor je bohemista.

Miroslav Zelinský: Texty a obrazy (stopy, které zůstaly). Protimluv, Ostrava 2008, 144 stran.

K málokterému spisovateli se hodí přízvisko „eruptivní“ tolik jako ke komiksovému tvůrci Joannu Sfarovi. Počty jeho realizovaných alb, ať na postu scenáristy nebo výtvarníka, se přiblížily padesátce. Narodil se v roce 1971 do francouzské židovské rodiny, absolvoval Akademii výtvarných umění v Paříži a současně získal diplom z filosofie – a to je trojúhelník, v němž se s takovou bravurou pohybuje i v komiksu.

Sfar čerpá jak z židovské tradice (česky vyšel například Rabínův kocour, nakl. Garamond 2007), tak z anglosaských fantastických příběhů či z řecké filosofie. Na počátku své kariéry dokázal současně realizovat rozsáhlou sérii pro nejširší spektrum čtenářů (Troll) a kvaziexperimentální album Golemův malý svět pro alternativní nakladatelství L’Association. Oba tyto zdánlivě protichůdné směry se mu podařilo spojit v nezařaditelném projektu Donžon, bláznivé hrdinské fantasy, kterou vymyslel společně s Lewisem Trondheimem (česky vydalo první čtyři svazky nakl. Mot). V nedávné době převedl svá „upírská“ alba do animovaného filmu a knížek a sérii Grand Vampire adaptuje dokonce pro hraný film. Kromě donžonovských spin-offů aktuálně pracuje na sérii Černé olivy o životě židovského chlapce v době Ježíšově.

Vyprávění je pro Sfara duší a základním nástrojem komiksu na rozdíl od „výtvarného umění“. Píše daleko rychleji, než stačí kreslit, a to ho nutí dělit se o své příběhy s kreslíři, kteří jsou mu blízcí, ale také směřovat ke stále jednodušší, rychlejší, dynamičtější kresbě, v níž hraje roli jedině srozumitelnost bez estetizujících efektů. Domácí příznivci náročnějšího čtení nejspíš potkali Sfarova Pascina (Mot 2006), který pod každodenními košilatými historkami z pařížské bohémy (Pascin, Chagall, Soutin) ukrývá úvahy o umění, o životě a o umění života. V tomto díle (z něhož je naše ukázka) autor experimentuje zřejmě nejsvobodněji, na hranici svých zásad, přičemž je neustále obohacuje o nové objevy.

www.toujoursverslouest.org/joannsfar

KomiksFEST!

3. ročník komiksového festivalu 1.–8. 11. 2008

 www.komiksfest.cz

Letní komiksový seriál v tomto čísle končí. Všech 12 dílů najdete volně přístupných ve webovém archivu A2 kulturního týdeníku.

„Získalo to prestižní cenu a taky mně to doporučují ze všech stran, držím to tady v ruce (…), určitě to stojí za to číst, protože to napsal mladej člověk, takže si to přečtu a vy si to taky přečtěte. Takže si pište: Halina Pawlowská, Bára Nesvadbová a Dorota Masłowská.“ (Rádio Bonton 16. 7. 2008, 12.50)

Usebrání z nudy

MC Doris čili Dorota Masłowská ve své druhé knize nepopisuje jen sebediskreditaci a diskriminaci hloupých, jimž ona sama hrdě vévodí s pokálenou vlečkou. Prozřelý, neprozřelý, máslo na lebce máme všichni a chuť s tím něco udělat mají pouze mrtví. Bezvýchodnost této situace se ukázala jako vynikající námět pro revokaci existencialistického červeného smíchu. Smích novopečené MC je strnulý, je to jediná kompaktní křeč, monotematické „Poland eleison“ naruby, vedoucí až k usebrání z nudy. Vysokofrekvenční jednotvárný křik, sestávající z punkově sporého arzenálu, jehož echem je čtenářská emoční škytavka. Masłowská ve své zpívance vybudovala rýmy za pomoci kontrastu syntaxe barokní poezie s lexikem a syntaxí toho „nejnižšího“, co se řadí do nespisovné vrstvy jazyka. Rapová subkultura a všudypřítomné ornamentální vulgarismy jsou přitom stylizací, v jejímž soukolí může být dost snadno semleto cokoliv – duhovou zeleninou počínaje, přes degeneraci motivace a
deprivace mateřství, filosofickým vývarem konče.

Fónický mechanismus Královniny šavle lomozí skazku o čárových kódech vyrobených z bramborových šlupek, o vekslu s jepičími dušemi v mediálním a uměleckém establishmentu. A jde do plných. Žádný lepší svět už není možný, proto nezbývá než si ten starý pojmenovat jinak – agramaticky, se spoustou nelogických digresí, plesnivých a gumových slov, vybočení z větných vazeb, ale také asociativně, až hanba fackuje.

CANCEL plus DELETE

Takto poctivě „zjebat“ svět do kostky snadno přehlédnutelného rozměru mohla jedině žena s argumentací hodnou SCUM manifestu radikální feministky Valerie Solanas: „,Kultura‘ opatřuje dudlík neschopnému egu, je to prostředek racionalizace pasivního přihlížení, estéti mohou být hrdi na svou schopnost rozpoznat ,lepší‘ věci a vidět drahokam, kde je halda hnoje. (…) Protože ztratili víru ve vlastní schopnost cokoliv změnit, rezignovali, přistoupili na status quo a nutně musejí vidět krásu ve sračkách, kam až dohlédnou, jsou totiž sračky to jediné, co kdy měli a budou mít.“ Obě dvě by klidně veřejně spolkly Venušiny kuličky, aby všem dokázaly, že na ně si nepřijdou. Masłowská má však navíc nadhled a smysl pro humor, které ji spíše než k fanatickým kverulantům stavějí blíže k mystifikátorům, jako byl Vernon Sullivan či Richard Brautigan. Svézt se jejím nonsensovým maelströmem až ke špici rozhodně není k zahození.

Produktová doba v předchozí knize Červená a bílá ještě skýtala herní aspekt a výběr z A, B, C, umožňovala dokonce i existenci mezilidských vztahů a citů, v novém morytátu už nabízí leda absurdní show „CANCEL plus DELETE“ a „vomrdání čínské polívky“. V tomto ohledu připomíná Královnina šavle
některé nauseu vyvolávající motivy z Jodorowského filmu Svatá hora. S tím rozdílem, že Masłowská odchází ze scény ne jednou, ale v refrénech, k výrobě zlata jí postačí hovno běžného člověka a svého egomana nechává zaplavat si v liduprázdném bazénu, zatímco Jodorowsky mu rovnou připravil singles obytnou rakev.

Podobně jako tento film je lepší strávit knihu MC Doris bez komentáře. Vykládá se stejně sama: „potřebují, aby to lehce dekadentní bylo, v uměleckých kruzích se udrželo, oproti pop-kultuře nádech alterny mělo, aby to punkery a vegany veškeré poblázněné oslovilo, stejně jako všecky ty slunečnice vyzobané z vlaku do Žarů a z tirů plných punčoch, jež do Amstru míří a na peeling nemají, ty se s Patricií jistě ztotožní, protest médií, cosmosvině na depilaci plynem, zbývá tedy příjmení, které to všechno zaštítí“. Díky tomu se text stává tím, čím se nejvíce brání být – produktem. A jako takový nutně mlčí. Nemusí se to každému líbit.

Autorka je zakladatelka projektu Newborn Adult.

 Dorota Masłowská: Královnina šavle. Přeložila Bára Gregorová. Agite/Fra, Praha 2008, 142 stran.

Thomas Bernhard

Obrys jednoho života

Přeložili Marek Nekula a Vratislav Slezák

Mladá fronta 2008, 304 s.

Soubor pěti próz, které tematicky vycházejí ze vzpomínek na dětství a mládí (Příčina, Sklep, Dech, Chlad a Dítě), se u nás objevuje v druhém, opraveném vydání. Říká se, že jde o texty s největším přídělem autobiografičnosti, co se Bernhardova díla týče. I když právě tento autor patří spíše k tvůrcům, pro které je skutečnost jen jakýsi odrazový můstek k vyjádření čehosi mnohem hlubšího. I zde se Bernhard zlobí, i zde žaluje a ukazuje prstem na Rakousko, dusivou a sebezničující atmosféru rakouských měst i celé rakouské společnosti, výchovnými a zdravotními ústavy počínaje a krajinou dětství konče. Jenže Thomas Bernhard není jen vzpurným žalobcem, on je především bytostným literátem, jehož zdánlivě nekonečné věty litanií udržují čtenáře v permanentním napětí, jež ochládá až dlouho po přečtení posledního slova textu. Ponořeni v změť ostrých slov a nenávistných souvětí jsme vydáni napospas
nepříteli, který nás neohrožuje, ale pomáhá nám lépe se vyznat v sobě. Publikace je doplněna obsáhlým doslovem Jaroslava Stříteckého, který svůj rozbor končí slovy: „T. B. žil v běžném povědomí své vlasti jako zosobněný skandál… mnozí nepochopili, že hlas volajícího na poušti neproklíná, ale ohlašuje naději.“ Ať už tyto prózy chápeme jako žalobu, stížnost, stesk, povzdech, konstatování daného faktu, symbol anebo shodně s J. Stříteckým jako naději, ve všech případech stojí za to Bernharda číst.

Magdalena Wagnerová

Hermann Hesse

Demian – příběh mládí Emila Sinclaira

Přeložil Vratislav Slezák

Argo 2008, 180 s.

Držitel Nobelovy ceny za literaturu je znám především díky svému románu Stepní vlk, avšak rovněž další texty, například Siddhártha, dokládají autorův trvalý zájem o spiritualitu, východní nauky – především buddhismus – a mimo jiné zejména o metodu psychoanalýzy, jež tvoří výchozí inspiraci v tomto románu. V textu, jenž poprvé vyšel pod pseudonymem již v roce 1919, rezonuje psychoanalýza nejenom jako cesta k odhalení vlastního já hlavní postavy příběhu, ale rovněž jako metoda tázání a hledání samotného autora. V idylické měšťácké rodině poklidně dospívá chlapec Emil Sinclair, kterého však přitahuje nemorální, světská strana života. Nový životní přítel Demian odhalí Emilovi pluralitu pólů dobra a zla a podnítí ho k cestě hledání smyslu žití trvalým soustředěním se na své soukromé Já, vlastní sny a symboly lemující naše životy. Odhalení vnitřní temnoty, Kainova znamení v duši, vyčlení Emilaz kolektivu veselých
mladíků. Následováním vizí ze svých snů se po letech opět dostane ke svému démonovi Demianovi, v jehož přítomnosti nalezne hledané i nehledané. Hessův text v přímé aplikaci teorie snů C. G. Junga umělecky dokumentuje situaci společnosti po přelomu století, ve které objevení hloubky lidské osobnosti odhalilo zároveň její tříštivost, nečitelnost, temnost a záludnost.

Zuzana Malá

Květa Jeníková

Slunce a stínů čas

Primus 2008, 193 s.

Květa Jeníková vydala se zpožděním básnickou sbírku z let 1949–2007, z období „nesvobodného Československa” (jak praví doslov). Už to je slovo do pranice, když tvůrčí svobodu si lze vydobýt – sice ztěžka, jde to ale! Sbírka Květy Jeníkové (skautská přezdívka nezveřejněna) je složena z cyklů, inspirovaných krásami Prahy, životem jednoho z mnoha malířů jména Benedetto (ten je nejzdařilejší) a přírodní lyrikou. Vcelku milá kniha, verše jsou složeny v seifertovské mélice, rondeau, a i několik málem trampských básní v próze do cancáku se najde. Lze jen doufat, že čundrácké prózy autorka ještě skladuje v bedně a poskytne je čtenářstvu v plen. Dokonce ani nepřijde líto té bezobsažné nostalgie, výrazné asi jako anglický puding, spíš je zjevné, jak verše ze šuplíku nežijí, když nejsou zveřejňovány; žel, překvapivý objev se nekoná… Že Květa Jeníková nemohla publikovat pro svůj původ? V uvedeném období takových vyznavačů Poezie byly
desítky, každý se protloukal, jak mohl – Jiřím Kolářem, Janou Krejcarovou počínaje a třeba Hanou Fouskovou konče, a přesto se prosadili! Básnířky jsou tragické úděly, básníci jsou všechno jiné než normalizované existence; tvůrci uměním uvádějí existenci k chaosu, tedy tam, kam patří!

Vít Kremlička

Max Bubakoff, Renata W

Lucky Boy

Netopejr 2008, 132 s.

V rámci českého komiksu budete jen těžko hledat díla, která zaplavují třeba trh francouzský nebo americký – mainstreamová. Dnes frčí „grafický román“, a tak se všichni snaží napsat dílo s přesahem, které by mohlo mít i nějaký ten zahraniční potenciál. V tomto ohledu musíme Lucky Boye přivítat. Přesahy tu nehledejme, jde o čirou zábavu. Tedy pokud by to opravdu zábavné bylo, což ale není. Z ničeho se vyloupnuvší Renata W svými kresbami tak trochu kopíruje Millerovo Sin City, scenárista Max Bubakoff se zase pokouší vybafnout s ennisovskými hláškami a humorem pro otrlejší. Vznikl tak pokus, který by se při slušném zpracování mohl svézt na vlně zájmu o oba zmiňované vzory. Nakonec to, že se Bubakoff snaží být jazykově ještě radikálnější (sprostší) než Ennis, by ani tak nevadilo, z komiksu však čiší pocit, že dostat na jeden centimetr čtvereční co nejvíc nadávek byl prvotní cíl. Příběh z mafiánského prostředí o tom, jak okrást
zloděje, se opakuje po mnohasté, filmové vstupy jednotlivých aktérů, jejichž příběhy vždy na chvíli ochladí „napětí“, jsou sice docela vtipné, ale také již viděné. Navíc jsou kresba i vyprávění nepřehledné. Lucky Boy mohl být první vlaštovkou ohlašující pronikání komiksu do populárních žánrů u nás, tedy na ploše delší, než je pár stránek. Nakonec je ale jen odbytou epizodkou, která pobaví snad jen ty „malý smrady“, kterým to podle nápisu na obálce nemáme kupovat.

Jiří G. Růžička

Milan Kuna

Dvakrát zrozený – život a dílo Karla Reinera

H & H 2008, 486 s.

V mimořádně zdařilé monografii sleduje muzikolog Milan Kuna osudy významného českého avantgardního skladatele Karla Reinera (1910–1979) a proměny jeho díla. Cesty Reinerova života byly osudově poznamenány československou politickou situací, především nacistickou a komunistickou totalitou. Kuna je tedy reflektuje v podrobně nahlíženém společenském kontextu a podobně i autorovo dílo začleňuje do soudobých hudebních souvislostí. Chronologicky zaznamenává Reinerovo dětství a pozvolné spění k hudební tvorbě, studia u Aloise Háby (který se stal jeho celoživotním přítelem), spolupráci s E. F. Burianem, věznění v koncentračních táborech i tři poválečná desetiletí, v nichž se jeho situace zlepšovala či zhoršovala opět podle míry občanské i tvůrčí nesvobody. S obdivuhodnou harmonií se v knize spojuje biografická linie s fundovaným výkladem Reinerova díla, a to nejen samostatných skladeb, písňových
cyklů nebo tvorby pro děti, ale například i filmové hudby a opomenuta není ani reflexe dobové recepce. Autor klade důraz i na Reinerovy vztahy s dalšími osobnostmi domácího uměleckého života (např. přátelství s Norbertem Frýdem, s nímž byl za druhé světové války vězněn). Kuna vnímavě rozebírá také Reinerovy teoretické statě a kritiku a přibližuje i časopisy, do nichž přispíval, resp. které redakčně spoluutvářel. Životopis je doplněn podrobným soupisem komponistovy tvorby a obrazovou přílohou.

Karel Kolařík

Psí víno 4/2008

Konečně „válka básníků“! Jacek „Jack“ Sikora, polsky píšící básník až z Českého Těšína, se ohradil proti překladu svých veršů z polštiny do čestiny. Piš, barde, a buď rád, zde nezbývá než zvolat: „Kladsko! Domů, domů!“ Psí víno dále přináší: moderní sonety Pavola Garana, překlady básní Simona Ortize z kmene Acoma Pueblo; recenze Vladimíra Novotného na básnickou sbírku Hlenobytí Pavla Josefoviče Hejátka, z níž se dozví čtenář, underground že již zase umřel (zda smíchy či žalem, zřejmo není, hlavně už s ním ale skoncovat! – z autorova barbarského díla necitován ani verš, tak vidno, jak vypadá recenze od nedouka bez vhledu; co se dá dělat, když citům se nedá diktovat a loajalitu nelze vynutit?), Vladimíra Píši na antologii lužickosrbské poezie Jazyk, jímž uslyšíš vítr; Milana Hrabala ke sbírce Karly Erbové Smírčí kámen; dále recenzována díla Stanislava Černého, Milana Kozelky, Martiny Komárkové, Josefa Šofara, a interaktivní sborník Poemat – básně
pro kancelářské myši vzniklé na www.vvv.eu.sk, mj. za přispění města Košice. K autorské poezii v Psím víně – prostor zde nabízí pouze možnost iniciál autorů s veršovaným shrnutím, tedy: nechte si svý medy! Co toužilo být završeno, zas bude snadno rozvráceno, což pravil dávný Šalamoun, který měl čepici na tkaloun, a zbývá jen doufat, že zas budeme zoufat…

Vít Kremlička

Volltext a Literaturen 9/2008

Zářijové vydání časopisu Volltext se věnuje převážně novinkám v německé a rakouské literatuře a jejich autorům. Patří k nim také Rakušan Norbert Gstrein. Jeho předešlá kniha Řemeslo zabíjení (Das Handwerk des Tötens) se odehrává na Balkáně a jejím tématem je podoba zpravodajství o zdejších válečných událostech. V novém románu Zimy na jihu (Die Winter im Süden) se autor zabývá válečnými událostmi v Jugoslávii z jiné perspektivy. Hrdinové jeho románu jsou s válečnými událostmi trvale spjati a ani po letech se od nich nedokážou odpoutat. Pojítkem děje jsou historické mezníky let 1945, 1968 a 1989. Dále časopis uveřejňuje recenzi na vydání korespondence Ingeborg Bachmannové a Paula Celana. Kniha, jejíž vydání bylo s napětím očekáváno, poodhaluje soukromí dvou nejvýznamnějších představitelů poválečné německy psané lyriky. Jejich dopisy dokládají výjimečnost nesourodého páru a jsou bezpochyby přínosem pro další poznání
jejich díla. Z titulní strany časopisu Literaturen se směje Feridun Zaimoglu (A2 č. 22/2008), předznamenává tak nadcházející frankfurtský knižní veletrh, jehož čestným hostem je Turecko. Zaimoglu a jeho vztah k Německu a Turecku je tématem reportáže, kvůli níž ho její autorka navštívila v německém Kielu a turecké Ankaře. K nejdiskutovanějším knižním novinkám patří Polostín (Halbschatten) od Uwe Timma a druhý díl autobiografie Ruth Klügerové Ztraceno cestou (Unterwegs verloren).

Eva Vondálová

Willard Van Orman Quine

Covitosti – občasně filosofický slovník

Přeložil Jiří Fiala

Mladá fronta 2008, 260 s.

Matematik a překladatel (mezi mnoha jinými filosofy překládal Descartesa či Wittgensteina) Jiří Fiala zdolal mnoho úskalí knihy, jež se v angličtině nazývá Quiddities. Možná však měl přece jen zvolit vhodnější český název Costi jako ekvivalent anglického latinismu původního scholastického quiditas, tedy cost. S jinými lingvistickými nástrahami amerického logika a předního představitele analytické filosofie si však poradil zdařile. Fiala rovněž rozmnožil původní Quineův poznámkový aparát, zčásti jako nutný výklad nepřeložitelných záludných idiomů, zčásti jako demonstrace příslušného jevu na českém jazykovém materiálu. Občasně filosofický slovník je ve skutečnosti provázán nejen vzájemnými odkazy, ale je vystavěn na důmyslných významových vazbách, takže je na rozdíl od Voltairova lexikografického veledíla nejen slovníkem, ale i filosofickým dílem. Abecední pořadí posloužilo Quineovi jen jako záminka k tomu, aby založil svůj vtipný a poučný jazyk na
rafinovaných logických základech. V knize se prolínají lingvistická, logická, matematická a fyzikální témata, takže si soustavnější četbou jednotlivých hesel čtenář uvědomí vzájemnou spjatost těchto stránek naší skutečnosti. Že i Gödelovu větu lze vyložit vtipně, možná u Quinea nepřekvapí, ale podobně zábavný dokáže být i při výkladu fonému či rétoriky. A to už je co říci.

Michal Janata

Béla Hamvas

Filosofie vína – průvodce po Onom světě

Přeložili Borbála Csoma, Ondřej Lebeda, Robert Svoboda

Malvern 2008, 95 s.

První esej napsal maďarský spisovatel a samorostlý myslitel v létě 1945, v nadějné přestávce mezi totalitními režimy. Je to především znalecká oslava různých druhů vína, zejména těch, jež plodí autorova vlast, a také dalších zdrojů slasti, jako jsou pokrmy či tabák. Autor radí, co, kdy a k čemu pít, a jeho sugestivní jazyk vyvolává neodolatelnou touhu neomezit se jen na čtení. Není opomenuta ani společenská role popíjení vína, jeho vliv na meditaci a rozhovor. A protože „pití je erotičtější než jídlo“, vzdává autor hold též kráse a tajemnosti žen. Do paměti se vryjí lapidární postřehy (ústa provádějí tři činnosti: mluví, líbají a jedí) či kuriózní záliba v tabulkách a schématech, např. ekvivalence dnů v týdnu, planet, nápojů, tónů, barev, kovů a čísel. Hlubším autorovým záměrem je polemika s atheismem („h“ vhodně zachováno v překladu), jehož formou je nejen scientismus, ale
i pietismus a puritánství. Je jim společná neúcta k božím darům – scientisté si neuvědomují, že Bůh je i v uzené šunce, zatímco puritáni jsou pohoršení, když jim to někdo říká. O Bohu však autor přímo mluvit nechce a nechává na čtenáři, aby se dohadoval povahy jeho náboženství. Druhý, kratší esej líčí poměry na Onom světě jako groteskně zveličenou karikaturu vad světa tohoto.

Jan Novotný

Ivan Pop

Podkarpatská Rus – osobnosti její historie, vědy a kultury

Libri 2008, 312 s.

Nakladatelství Libri vydává Ivanu Popovi již třetí monografii o Podkarpatské Rusi. Tentokrát se jedná o medailonky nejrůznějších osobností, jež se nějak „zapsaly do dějin rusínského národa“, doplněné ilustracemi, rejstříkem a bibliografií. Publikace je přínosná, zvlášť při současném obnoveném zájmu (turistů a nostalgiků) o Podkarpatskou Rus; nicméně čteme-li v roce 2008 na obálce, že kniha přichází „po více než půl století falšování, zamlčování a zkreslování dějin Podkarpatské Rusi“, měli bychom být ostražití. U autora rusínského původu, který byl pronásledován jak sovětským režimem, tak současným ukrajinským nacionalismem, lze jistě pochopit nevraživost vůči Ukrajině, která považuje Rusíny za ukrajinské subetnikum; avšak do slovníkové práce takový tón nepatří. Autor na stránkách monografie v podstatě usiluje o třetí rusínské národní obrození, k čemuž jistě existují vhodnější kanály. Mezi osobnostmi je také poměrně mnoho Maďarů
a snad až příliš Čechů: Jan Kristofori sice prožil dětství v Mukačevu – ale poněkud významnější výtvarník Mihály Munkácsy také, a své heslo nemá. Kupodivu chybí P. R. Magocsi, současný předseda Světové rady Rusínů. Přepis rusínských a ukrajinských jmen je nejednotný, zvlášť u toponym. Práci nicméně nelze upřít pečlivost, živost a nadšení.

Michal Špína

Na dramatickou trilogii Jaroslava Vrchlického z českého dávnověku Drahomíra – Bratři – Knížata (1882, 1889, 1903) a hry Julia Zeyera Neklan (1893), Aloise Jiráska Jan Žižka (1903) a Jaroslava Hilberta Falkenštejn (1903) se zaměřil Peter Deutschmann ve studii Historische Repräsentation im Wandel (Wiener Slavistisches Jahrbuch, Band 54, 2008).

Literární styl a smysl pro humor cestovatele, autora cestopisů a „velkého českého patriota“ Enriqua Stanko Vráze (1850–1932) ocenil v Českém dialogu č. 7–8/2008 jeho následovník Ota Ulč.

První tištěný text Bohumila Hrabala, bá­seň Prší z nymburských Občanských listů 16. 10. 1937, zmínil Tomáš Mazal ve fejetonu o Hrabalových letech prožitých v Nymburku (Salon č. 582, 21. 8. 2008). – Na objemný svazek Die Romane (Suhrkamp Verlag, Frankfurt a. M. 2008, 1488 stran!), obsahující deset Hrabalových „velkých“ próz, včetně autobiografie Wer ich bin, upozorňuje recenze Volkera Strebela v Prager Zeitung č. 34 z 21. 8. 2008.

Životní příběh posrpnové exulantky Blanky Kubešové, jíž v exilu vyšly prózy Romance pro Žoržínu (Konfrontace, Curych 1985), Deník Leošky Kutheilové (Sixty-Eight Publishers, Toronto 1987) a Kočičí dlažba (Index, Kolín nad Rýnem 1988), zpracoval v Reflexu č. 34/2008 v seriálu České osudy Pavel Kovář.

V nekrologu prozaika Jana Žáčka (1932––2008) Ladislav Soldán v zářijové příloze Kam kulturního přehledu Kam v Brně… č. 9/2008 připomněl, že tento autor historických románů a vzpomínek na Jakuba Demla Demloviana (1997) psal na přelomu 50. a 60. let pod pseudonymem Jiří Sup satirické texty pro pražské Rokoko a na počátku 90. let se v brněnském Divadle u Jakuba pokoušel „udržet nad vodou“ Satirické divadlo Večerní Brno.

V rozhovoru po premiéře hry Erós v brněnské Redutě 13. 6. t. r. prozradil autor Pavel Kohout Vladimíru Čechovi (ve výše citovaném brněnském Kam č. 9/2008), čím se jako dramatik zabývá: přepracováním dramatu Karla Čapka R. U. R. „Pokusil jsem se zachovat i čapkovský jazyk, ale konkrétní téma, konkrétní hrozba je nová,“ řekl dramatik, který v první polovině šedesátých let zaujal jevištně účinným zpracováním Čapkovy Války s Mloky. (Mělo podtitul Přímý přenos úplné zkázy světa.) – Kohoutovu „televizní reportáž“ z kostnického koncilu Ecce Constantia vysoko ocenil v kohoutovském čísle revue Rozrazil (4/2008) Vladimír Just, na mezinárodní vědecké konferenci Obraz minulosti v současné české a polské literatuře (Opava 12.–13. 11. 2003) ji analyzoval Milosz Babecki. Sborník příspěvků z této konference vydaly opavská Slezská univerzita a Wydawnictvo naukowe v Katowicích (2006). – Na jméno Pavla Kohouta
narazíme i v esejistické knize „odsunutého“ pražského Němce Wolfganga Libala Češi (podtitul Naši zvláštní sousedé, přeložila Lenka Šedová, Společnost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Brno 2008). Kohout do ní napsal „doslov, který neměl být napsán“.

Věci, večer noc I

Nože mlčí

kosy tišší

hlasy jasnější

Jako by si věci

na nás zvykly

Přeložila Sabine Eschgfällerová

Tohle si pamatuji přesně. Bylo pondělí 4. srpna ráno. Jako každý den jsem si pustila ke kávě tranzistor nastavený na naši oblíbenou stanici Český rozhlas dvě a nevěřícně registruji tentokrát první zprávu dne – zemřel světově proslulý spisovatel Alexandr Isajevič Solženicyn.

Ještě jsem ani pořádně nevstřebala tu stále dokola opakovanou novinku a ani jsem ji nemohla probrat s někým blízkým, zrovna ten den jsem zůstala na chalupě sama, když mi tam před polednem zavolal jeden z redaktorů České tiskové kanceláře – jestli už to vím a že slyšel, že jsem se prý kdysi se Solženicynem setkala. A jestli bych mu neřekla, kdy, kde a proč, a na co jsem se ho ptala a co on říkal… Nemohla jsem mu nabídnout nic, z čeho by se dalo udělat něco. I v tom málu, co jsem mu řekla, jsem spletla minimálně jedno, dvě jména, s roky to také nebylo úplně v pořádku. Proto jsem ještě dodatečně sháněla někoho, kdo by se dopátral telefonu tajemného pana redaktora, jehož jméno se mi ztratilo v éteru. Dokonce mě vůbec nenapadlo zeptat se ho, kdo mu o mně řekl. Jediné, co mě zarazilo, byl nápad převyprávět cizí vzpomínky, za ta léta zasutá hluboko v paměti. Lze vůbec simulovat vzpomínání za někoho, kdo si není
jist, zda si nepřimýšlí jako vypravěči ruských lidových skazů, milující kuriózní historky, nebo jako ti, kdo setkání se zajímavými osobnostmi proměňují v literární anekdoty, které nás okouzlují stejně u Daniila Charmse jako u Sergeje Dovlatova anebo zcela anonymně „pamětnicky“ („Viděl jsem Lenina, byl asi takhle vysokej…)? Ten poslední případ se ke mně, doufám, nevztahuje. Pokud mě znovu paměť neklame, vždycky jsem vyprávěla spíš o potížích svých cest za Velkým Spisovatelem Solženicynem, který měl (a nejenom pro mne) tu zvláštní přitažlivost zakázaného ovoce a kterému jsem nakonec nedokázala položit jedinou rozumnou otázku. Od té chvíle, kdy mi na chalupě zazvonil telefon, se pokouším pochopit, proč tomu tak bylo. A vydolovat z paměti vzpomínky na tři své pokusy setkat se s autorem Jednoho dne Ivana Děnisoviče, na jehož textech jsem se spolu s mnoha ostatními učila nežít v iluzích a se lží.

1964 – střežený čtyřicátý kilometr

Slovo „čtyřicet“ tak podivně trčí ze sledu ruských číslovek – dvadcať, tridcať, sorok, pjat’desjat, jako by opravdu přišlo odjinud. A taky že přišlo – z jazyka lovců, kteří zašívali do pytle normativní dávku čtyřicet sobolích kůží. Bylo to nejen platidlo, ale také míra (čtyřicet carských věder), v níž i samo platidlo, sobolí kožešina, se stalo výsostným znakem carského majestátu. Pro Alexandra Solženicyna byly asi stěžejní jiné dva metaforické významy – za prvé sousloví sorok soroka, které znamenalo obecně „ohromná spousta“ a přilnulo k Moskvě jako městu bezpočtu chrámů, a za druhé délková míra, která v kilometrech ohraničovala prostor, jenž nesmí být překročen zvenčí (tady začínala pro cizince „zakázáná zóna“) ani zevnitř (tuhle druhou hranici nesměli překročit nevinní provinilci typu básníka Osipa Mandelštama, kteří pak stejně putovali do lágru, ani bývalí muklové poslaní z lágrů do „věčného vyhnanství“, jako byl
Solženicyn). Když jsem v roce 1964 přešla hranici z Čierné do Čopu, začalo mi docházet, že zóna zůstává i nadále realitou sovětského světa.

Jela jsem tenkrát coby začínající asistentka se studenty rusistiky pražské filosofické fakulty poprvé do Velké Země. Byla to výměna se studentskou elitou moskevské univerzity, vystavěné na kdysi Vrabčích, ale tenkrát Leninských horách. V ponožce jsem provážela kromě vyšmelených padesáti rublů také čtyři adresy od kolegů a přátel, jimž jsem měla něco vyřídit.

Moje první pouť vedla za někdy zpochybňovaným, jindy zase glorifikovaným klasikem sovětské literatury Leonidem Leonovem na jeho daču ve spisovatelském letovisku v Peredělkinu. Netušila jsem, že i to leží v zakázané zóně. Proto jsem bezstarostně vyrazila se svou přítelkyní, která jela spolu s našimi studenty hledat to „pravé Rusko“ (a mínila jím zemi Nikolaje Leskova!), hned brzy ráno na Kyjevské nádraží, odkud se dodnes jezdí do Peredělkina. Tam naše cesta musela ovšem vést nejprve ke hrobu Borise Pasternaka, a odtud, ze hřbitova, k básníkově dače. Jaká ironie, že stála v ulici nesoucí jméno zkorumpovaného prozaika Petra Pavlenka, který v románu Štěstí oslavil Stalina! Až v této chvíli jsem pochopila, proč se Leonov do telefonu s ostychem omlouval, že bohužel žije na ulici jakéhosi (mně jistě zcela neznámého) spisovatele Serafimoviče…

Cestou do této ulice jsme ještě zašly k jedinému spisovateli, kterého jsem osobně znala z Prahy – k Venjaminu Kaverinovi. Strašně mě zaujal, když jako jediný z pětice sovětské spisovatelské delegace ochotně odpověděl na dotaz o Borisi Pasternakovi a jeho skandalizovaném románu Doktor Živago. Zašla jsem za ním do hotelu dovědět se víc, a on mě pozval, abych ho navštívila v Peredělkinu. Dodal, že by mě opravdu rád představil své ženě, sestře velkého literárního vědce i prozaika Jurije Tyňanova. Z našeho dlouhého rozhovoru si pamatuji málo, tenkrát se nechodilo s diktafony ani se zápisníkem. Tyhle předměty by byly přijímány s jistým podezřením (později mě právě oni učili, jak při „nebezpečných“ hovorech přikrývat telefon polštářem). V paměti nám utkvěly v paměti hlavně dvě věci – Kaverinův nevýslovný obdiv k Anně Achmatovové, která pro něho zůstala jediným ztělesněním královského literárního i lidského
majestátu, a slovo fašismus, jímž Kaverinovi jednohlasně s vdovou po druhém rebelantovi z Pavlenkovy ulice, zajímavém prozaiku Vsevolodu Ivanovovi, ocejchovali sovětský režim. Ba dokonce mi slíbili, že se poptají, zdali se Alexandr Isajevič Solženicyn náhodou neobjeví v redakci časopisu Novyj mir.

Pozor na soukromé akce

Omámena svůdnou představou, jak hledám popsanou cestu od Puškinova pomníku do redakce tenkrát nejsledovanějšího literárně-společenského sovětského časopisu, stojím před brankou, kterou mi otevírá zadumaný starý muž, vede mě dál do domu vonícího dřevem a naznačuje, že nedávno zemřela jeho milovaná žena. Tenkrát jsem netušila, že byla z „těch Sabašnikovových“, kteří patřili k ruské intelektuální elitě, podstupující marný boj o poslední zbytky lidské i tvůrčí svobody („družstevní nakladatelství“, které vedla, se bránilo ze všech nestátních nakladatelství nejdéle). Leonov mě přijal zřejmě hlavně proto, že jsem psala diplomní práci o dvou redakcích jeho dramatu Zlatý kočár. Naštěstí jsem se nepřiznala, že mě ještě víc než autorský text okouzlil Zdeněk Štěpánek v inscenaci druhé redakce ve Stavovském divadle. Ta první, syrovější, nemelodramatická verze, která měla být navždy zapomenuta, se dostala do Prahy na mikrofilmu včetně diskusí, které vznik druhé
(nedobrovolné) verze provázely. On ale chtěl se mnou mluvit o svém románu Ruský les, jako by se chtěl utvrdit, že mu v Praze rozumíme. Začala jsem nesouvisle blábolit cosi o odvážné architektonice díla, která mi připomíná gotickou katedrálu, a on zprvu jen pokyvoval hlavou a pak se mi v dlouhém monologu pokoušel vysvětlit, že to nemám chápat jako pouhou světskou metaforu, nýbrž jako nejpřesnější vymezení umění vzešlého z křesťanských tradic, které vede nerovný zápas s destruktivním duchem zla, satanskými silami, jež vládnou pozemskými dějinami. Nemohla jsem tušit, že mi vykládá koncept svého budoucího vizionářského románu Pyramida, který se mu rozpadne pod rukama a který tentokrát poslouží jako vývěsní štít hlasatelům osobité mise ruského pravoslaví.

Jak by mě mohlo napadnout, že kvůli netajené návštěvě autora Ruského lesa budu předvolána na komsomolský výbor elitní matematicko-fyzikální fakulty, kde mi bude udělena důtka za překročení toho nešťastného čtyřicátého kilometru a varování před dalšími soukromými akcemi, které mi prý brání plnit povinnosti učitelského doprovodu naší omladiny? Ta se však, což asi vytušili, denně těšila na to, až jí budu o svých putováních vyprávět.

1965 – střežené vnitřní zóny

O rok později jsem vyrazila do Moskvy na soukromé pozvání studentky matematiky a život v komunálním bytě v proletářském rajónu mi skýtal větší osobní svobodu než v bludištích stalinských mrakodrapů na Leninských horách. Tenkrát jsem už věděla, že mám dorazit do sídla časopisu Novyj mir za Annou Samojlovnou Berzerovou a vyčkat s redaktory usazenými v přízemí, až v prvním poschodí skončí další jednání Solženicyna s hlavním redaktorem žurnálu Alexandrem Tvardovským o otištění románu Rakovina. Sedím tedy v redakci (nebo spíše v Solženicynově tehdejším fan-klubu) a k mým uším doléhají útržky vět: „Co tak jako náhodou zajít nahoru za sekretářkou…“ – „Zbytečně, není slyšet…“ – „Křik bys uslyšel…“ – „Prý zase nic…“ – „Snad bych se měl podívat se na ulici…“ – „Tak já jdu, jako že něco koupit…“ – „Tak co?“ – „Vystřídali se, dělají jakoby nic…“ Začínám tušit, oč jde. A když přijde seshora
sekretářka, aby mi koupili, na co mám chuť, je jasné, že čekání bude dlouhé. A bylo.

Když konečně vyjde tehdy ještě bezvousý vysoký muž, Alexandr Solženicyn, pozve mě na procházku do nejbližšího parku – prý budeme předstírat milostnou schůzku, protože půjdou za námi… A pořád mě drží za ruku, zvedá ji a prohlíží. Necítím se dobře, ruku mám samý ekzém… (Mnoho let po tom u nás bude pobývat švagrová našeho nového známého – věhlasného moskevského konceptualisty Dmitrije Alexandroviče Prigova – a na liduprázdné Letenské pláni se mi svěří, že ten portrét chápavé ošetřovatelky v Rakovině je jejím vlastním portrétem.)

Později jsem pochopila, proč se Solženicyn zmínil o stigmatech na lidských rukou, když mluvil o rakovině. Naznačoval, že rakovina, kterou ochořela jeho země, je jenom počátek, že má v úmyslu popsat to kolo, které se dalo do pohybu mnohem a mnohem dřív, a že právě tohle nikdo nechápe… „Dokonce ani Heinrich Böll! No jen si představte,“ lovím v paměti pozapomenutá, možná už zkreslená slova, „on si jde sednout do té žvanínky zvané Dům sovětských spisovatelů a rozprávět s našimi pisálky o ohrožované svobodě slova v jeho zemi, místo toho, aby…“ Ale to už jsme u pošty, kde se můj průvodce ujistí, že pořád jdou za námi, a že se vlastně ani nezeptal, na čem zrovna dělám a kdy se znovu objevím v Moskvě. Řekla jsem, že brzy zase přijedu, že mám přislíbenou stáž na dopsání práce o Andreji Platonovovi. A on mi řekne už při loučení slova, která si pamatuji naprosto přesně: „Nemyslíte, že Andrej Platonov byl člověk
z jiné galaxie…?“ Teď už taky vím.

1968 – přes kadeřnici

Naše setkání netrvalo déle než čtyřicet minut a žádný jeho text jsem nedostala, jen příslib, že snad příště. Jenomže než to příště nastalo (podzim 1968), byla místa, kde Solženicyn dopisoval Souostroví GULAG, dobře utajená (dokonce i Kaverin se zapřísahal, že to opravdu netuší), hledala jsem jinou cestu k jeho textům. A když jsem vdově po Andreji Platonovovi reprodukovala Solženicynova slova o člověku z jiné galaxie, slíbila, že texty sežene od jeho ženy, protože chodí do stejného kadeřnictví jako ona. A taky je sehnala a nabídla mi, že mi jejím prostřednictvím dohodne schůzku s autorem. A také ji skutečně dohodla – na stanici metra Sokol. Nemohla jsem tušit, co nevěděla ani paní Platonovová, že její známou už dokázalo KGB pořádně zmáčknout. Proto mi bylo divné, proč se Solženicyn na mne trochu zlobí, že jsem mu nenechala vzkaz u spolehlivé Anny Samojlovny, a propašovat rukopis – o to přece nemůžu žádat ženu, zvláště
když je tu Slovák Pavol Ličko… Ale že má lepší nápad – ještě si to promyslí a zavolá mi do archivu, a jinak že se mám obracet jen a jedině k Anně Berzerové. A naznačil mi, že jízda bez brzd většinou končí pořádným malérem. Po Kaverinovi to bylo druhé varování zkušených potížistů, ale nehodlala jsem se jejich radami řídit.

Měli samozřejmě pravdu, koledovala jsem si o malér a z hotelového pokoje mi záhadně zmizela zapůjčená bibliografie voroněžských statí Andreje Platonova. Do Ústředního státního literárního archivu (CGALI) mi Solženicyn opravdu zavolal a řekl, abych se zeptala, jestli mi půjčí díla, která k nim uložil jako do bezpečnostní schránky, budu-li mít souhlas autora. A ať mu hned dám zprávu. Zkusila jsem to zjistit, ale i mně bylo hned jasné, že dobře vědí, kdo to volal, a že chtějí, abych kaceřované jméno řekla sama… Tak už to chodí v té třetí zakázané zóně, kde byly uvězněny rukopisy svěřené instituci všemocného státu do ochrany. Pochopila jsem, že je nedostanu, takže jsem raději řekla, že bohužel za měsíc (nachyloval se leden 1968) stejně odjíždím, a než by mou žádost vyřídili, budu už pryč. A napsala jsem to na tu správnou adresu. Před odjezdem mi Anna Berzerová předala pár Solženicynových slov na rozloučenou… A když jsem to všechno
vyprávěla u Kaverinů, velice je to pobavilo, protože tenkrát Solženicyn přebýval v Peredělkinu, v přístavku u jejich společného přítele Korněje Čukovského, ale oni mi to nesměli říct…

Popřejme Putinovi

Se svými výpravami za Solženicynem jsem se nikdy netajila, ale odmítla jsem o nich napsat. Nebylo vlastně o čem – na nic jsem se nezeptala, nic jsem si nepoznamenala… Solženicynova smrt a ten náhlý zájem o mrtvé­ho velikána, který přežil svou dobu, roztočily i kola mé nespolehlivé paměti.

Poskládání střípků ze znovu prožité minulosti mi trvalo dlouho, skoro čtyřicet dní. Až vyjde, opustí už duše Božího služebníka Alexandra mrtvou tělesnou schránku a budou jí lhostejné nejen velkolepé pohřební rituály, ale i všechny bolesti a nebezpečenství našich dnů. Popřejme neklidné duši Alexandra Solženicyna věčný klid a mír ve světě nad všemi pozemskými zónami. A hlavnímu manažerovi honosných pohřebních rituá­lů, dědici imperiálních tradic ruského státu Vladimíru Putinovi brzký příchod nového Alexandra Solženicyna, tentokrát jednadvacátého století. Je už načase, aby zazněl živý mocný hlas nesouhlasu, nové, stejně nezpochybnitelné urbi et orbi…

Autorka je nezávislá rusistka.

Letní Letná (20. 8. – 2. 9.) od roku 2004 drží svůj základní směr. Každý rok představí minimálně jednu hvězdu francouzského nového cirkusu a vedle ní připraví rozsáhlý program. Důležitou osobou festivalu je jeho dramaturg Ondřej Cihlář: absolvent režie na Katedře loutkového a alternativního divadla DAMU je navíc praktickým divadelníkem, spoluzakladatelem souboru Vosto5 i autorem publikace Nový cirkus (Pražská scéna 2006).

Obsáhnout celý festival, kterého se letos zúčastnily tři desítky souborů a uvedly přes devadesát představení, je nemožné. Zaměřila jsem se tedy na hlavní zahraniční hosty, Les Colporteurs, Cie Moglice – Von Verx, Escarlata Circus, na silné domácí festivalové jádro (Vosto5, Krepsko, Buchty a loutky, Divadlo ANPU) a česko-francouzský soubor Décalages. Ačkoliv se jedná o velmi různé produkce, vedle tance na laně je tu tanec na (doslova) kolmé ploše, parodie starosvětského cirkusu, vypiplané loutkové divadlo, kabaretně-činoherní inscenace a tanec, vedle divadla pro dospělé divadlo pro děti, nebo naopak divadlo, které neuplatňuje vlastně žádné věkové hranice, je překvapivě jednoduché najít jejich společný bod. Je jím komické či tragikomické ladění ztvárněných příběhů. Někdy komičnost tryská z ironizace, parodie nebo vysmívání se použité technice. Případně z kontrastu mezi zákonitostmi žánru a jejich deformacemi na jevišti. Smích je demokratický
a očistný, pohybový, gestický či mimický vtip všeobecně pochopitelný a sdělný. A to je možná jedním z důvodů velké návštěvnosti festivalu.

Tanec na laně a pád

Antoine Rigot (s Agathe Olivierovou), zakladatel skupiny Les Colporteurs, je podle Ondřeje Cihláře a jeho knihy Nový cirkus jedním ze tří výrazných představitelů tance na laně ve Francii. „Rigot s Olivierovou jsou zatím jediní, kdo vytvořili na provaze skutečné představení,“ tvrdí Cihlář. Počet způsobů, jak připevnit lano, je sice omezený, podle pražského vystoupení se však zdá, že možnosti, jak na laně tančit navzdory zákonitostem zemské přitažlivosti, jsou pro Les Colporteurs nekonečné.

Drát pod sněhem (Le fil sous la neige) rámuje autobiografický příběh režiséra Antoina Rigota – jeho pád, úraz i to, jak se snažil s novou situací vyrovnat. Rigotova slova přeložená do češtiny, která představení uvádějí i uzavírají, připomínají křehkost lidského těla, které se zdánlivě lehce vznáší ve vzduchu, ale velice snadno může spadnout. Bez ohledu na zkušenosti, mistrovství a často s fatálními následky.

Pojmenování tanec na laně říká o Drátu pod sněhem všechno podstatné. Je to směs vzdušného baletu, moderního tance a akrobacie. Střídají se sóla či dueta s částmi, v nichž tančí celý ansámbl. Mění se tempa a taneční obuv. Když už to vypadá, že po tanci rusovlásky na špičkách v růžových piškotech nemůže přijít nic překvapivějšího, vydá se na lano Agathe v lodičkách na podpatcích. Nebo mladík simuluje pád a zesměšňuje své zdánlivé neumění. Sílu navíc Drátu pod sněhem dodávají hudebníci, kteří doprovázejí představení naživo.

Pohybové mistrovství v extrémních podmínkách charakterizuje také Cie Moglice – Von Verx a jejich inscenaci I look up, I look down…, která je zase tancem po vertikále. Uprostřed jeviště stojí několikametrová stěna, po níž dvě dívky tančí dolů a nahoru zavěšené na provazech, v něž se dají důmyslně proměnit jejich šaty. Fyzicky náročný výkon má v sobě ale také něco z cirkusových klaunů, kteří publikum baví přitroublostí a neschopností odhadnout bezprostřední následek svého jednání. Podobně jako žonglující klaun je směšný, když rozbije talíř, směje se divák dívce, která se s vypětím sil protančila z výšky na zem a najednou zjistí, že si zapomněla boty.

Oba soubory spojilo překonávání fyzických zákonitostí, mezní a ve své podstatě sportovní výkony. Dostáváme se tu až na samu dřeň poznání, že tvrdě, až k rutině zvládnutá technika je bází a energií umění, při němž se divákům doslova tají dech.

Provazochodkyně na boa

Escarlata Circus zakládá své představení Llenties i Marabú na odlišných principech – netančí, ale paroduje cirkus. Místo krotitelky dravé zvěře je tu domina, která neváhá bičem zkrotit svého partnera. Ten ohromí diváky přetržením řetězu hrudí, ale předtím předvede komický výstup s dětským chichotáním, protože ho řetěz studí. Akrobatickému číslu předchází dokonale fingovaný pád. Provazochodecké umění protagonisté cirkusu demonstrují na řetězu protkaném bílým boa. A zkušení kočovníci, pro jejichž vystoupení je klíčový kontakt s publikem, se navíc naučili maximum textů česky.

Z domácích souborů na programu Letní Letné se tanci a pohybovému divadlu věnují Décalages ve své inscenaci Posedlost, mimo jiné inspirované novým cirkusem, a Krepsko v Almě a Amandě (viz A2 č. 4/2007). Buchty a loutky (Rocky IX, Baryk) a ANPU (Konec srandy – konec psiny) se zase profilují jako soubory loutkové, které ale zároveň loutkářskou tradici a její konvence nijak nešetří. Vosto5 (Karavan Evropa, Špialová ruka) se svou originální poetikou svérázně rozvíjí tradici autorského divadla. Mnohá představení už však diváci mohli vidět jindy a jinde.

České produkce jsou s hlavními hvězdami festivalu nesouměřitelné. Je vidět, že koření v lokální divadelní tradici pantomimy, potulných loutkářů, komediantů nebo cirkusových akrobatů, stejně jako excelentní nový cirkus v té své. Přesto nejen díky hravé kumulaci výrazových prostředků, která zároveň není prázdná, ale má intelektuální náboj, je dnes podobný typ divadla v mnohém možná životaschopnější než klasická činohra.

Autorka je divadelní kritička.

Ve filmech Veita Helmera (například Tuvalu, jejž jsme mohli vidět i v našich kinech) musí muž umět dobře orat, chce-li dobýt srdce své milované. Mladý Temelko však zjišťuje, že je k tomu zapotřebí i nemalé řemeslné zručnosti. Temelko totiž netrpělivě hledí vstříc první noci, kterou společně stráví s Ayou, s níž je zasnouben už od svých čtyř let. Předtím ovšem musí ve své odlehlé vesnici kdesi mezi Evropou a Asií opravit zpuchřelé vodovodní potrubí. Dokud se tak nestane, odmítá s ním Aya mít – stejně jako ostatní vesnické ženy se svými muži – jakýkoliv styk.

Ve vesnici se totiž zastavil čas. Kdo může, odchází. Zůstaly pouze ženy a několik patriarchů, kteří kromě nabubřelých průpovídek nic nezmohou. Proto se tolik nadějí vkládá do mladého páru Ayi a Temelky. Babička určila, že svou první společnou noc stráví pod hvězdnou konstelací, jež přináší štěstí; předtím je však nutné se společně rituálně vykoupat. Studna ale nedávno vyschla, vesničtí muži byli příliš líní udržovat horský přítok. Ženy vstoupily do stávky a vyhodily muže ze svých postelí. Aya se k nim naneštěstí připojí.

Aristofanes, nebo Kusturica?

Scénář napsal tým pod vedením Gordana Mihiće podle jedné turecké příhody, režisér se však nevyhnul fantasknímu přikrášlení. Neodepřel si vypravěče, zatímco postavy si spolu nesrozumitelně povídají nebo si vypomáhají pantomimou plnou významných náznaků. Helmer s viditelnou námahou inscenuje pokud možno obrazy plné fantazie, jež mají příběhu dodat jakýsi poetický rámec. Současně však přidává i komiku, a tím vážnost svého záměru zabíjí banálními a předvídatelnými gagy. Stylisticky sahá k burlesce němého filmu, dobře míněná snaha však vyznívá do prázdna. Helmerovy asociace sahají od raného Kusturici až k tureckým a indickým komediím. Jenže fraškovité typy, překypující emoce a nebeská souhvězdí nestačí vytvořit přesvědčivou zábavu. Po režisérově debutu Tuvalu mi připadá provedení Absurdistánu poněkud prkenné – podobá se spíše laciným filmům z předoasijské oblasti, jež pro svou banalitu zůstávaly většinou bez povšimnutí. Jádro příběhu už
známe od Aristofana a divák se spíš bezděky ptá, co by z něj udělali „místní“ režiséři, jako Turek Yilmaz Erdogan nebo Srb Dušan Milić.

Autor je publicista a překladatel.

Absurdistán (Absurdistan). Německo 2008; 88 minut. Scénář Veit Helmer, Zaza Buadzová, Gordan Mihić, Ahmet Golbol, režie Veit Helmer. Hrají Maximilian Mauff, Kristýna Maléřová, Nino Čcheidzová ad. Premiéra v ČR 11. 9. 2008.

Traduje se historka, že když byli čeští tvůrci před lety na festivalu v Benátkách, přesněji řečeno Saša Gedeon s herci a producenty Návratu idiota, téměř nevylezli ze svého luxusního hotelu. Byli jím natolik očarováni. Na plážích benátského Lida by leckdo podlehl kouzlu paláců, vznášejících se v oblacích, zatímco mezi jejich zdmi se točí počty premiér, nadšenců a nákupů, jako by šlo o čísla v lehkomyslném výherním automatu na peníze – a na mezinárodní filmařskou kariéru.

Po letech byl na festival pozván další snímek z naší produkce, Venkovský učitel Bohdana Slámy, jenž byl uveden v rámci autorské sekce Venice Days – Benátských dnů autorů. Jde o autora výjimečného zejména jednoduchým stylem vyprávění a prostými příběhy obyčejných lidí, které se zdají být opravdovější, nebo přinejmenším nehýří hláškami a nežijí lacinými zvraty té známé laskavé živočišnosti české kinematografie. Sám režisér odešel z města a z uměleckých kruhů snad hledat lepší život pro svou rodinu na vesnici, kde žije pár metrů od rybníka, do jehož okolí byl zasazen i děj Venkovského učitele. Každá kinematografie má svého něžného barbara, samorostlého svéráze, jenž se navrací buď k čisté přírodě, či alespoň ke skalním dramatům natáčeným bez kompromisů. Takovými jsou vedle našeho Slámy například Ital Ermanno Olmi (v Benátkách oceněný za přínos světové kinematografii) či Polák Andrzej Kondratiuk, líčící mj. ve Čtyřech
ročních obdobích (1985), uváděných i u nás, každodenní život polské venkovské rodiny.

Svéráz národní kinemtografie?

Čeští filmaři si zatím nadále stěžují, že největší festivalové loterie neuvádějí více našich filmů, jako by nevražily na náš region. Obviňují cizinu z arogance či nedostatku smyslu pro humor. Přitom v programu benátského festivalu najdete třeba filmy z Polska nebo z Maďarska. Co na to říct? V porovnání s letošním filmem ze stejné sekce Venice Days Škrábanec (Rysa) Poláka Michala Rosy, který rozvíjí lustrační drama, táhnoucí se napříč manželskou postelí, nelze nevidět, že produkce ČR nemá většinou k současnému světu co říct. Rysovo komorní drama přibližuje skutečný (i nadčasový) příběh staré učitelky Jadwigy, která z nejednoznačných náznaků nabývá oprávněného podezření, že její manžel Jan byl agentem tajné policie. A co víc, že si ji vzal před čtyřiceti lety ze zištného důvodu, aby donášel na jejího exponovaného otce. Ironií osudu to k ničemu nebylo. Přesto spolu oba nakonec strávili život, zamilovali se, vychovali dceru.
Svědomitý pracovník Jan si navíc manželství řádně odpracoval. Stal se úslužným, obětavým mužem, který plnil povinnosti, vařil, uklízel, nosil peníze, staral se, zatímco Jadwiga mohla žít pohodlným životem. Jenže jak se po tolika letech vydat na cestu zpět do temnoty, která nabízí samé nemožné odpovědi; pouhé výčitky, jež by vše zbylé zničily? Nádherně vystavěný příběh zastihuje nalomené postavy na hranici života a smrti, totality a svobody, nenávistného mrazení v zádech či soucitu, aniž by nabízel návod, jak si prokádrovat manželství či postkomunistickou současnost. Před našima očima se znovu a jinak poklá­dá otázka, co je soukromého i veřejného v našich životech v podmínkách odlišných historických epoch.

Hraný hraný film

Český hraný film si žel podobná dilemata „morálního neklidu“ minulosti, natož současnosti neklade. Během posledního roku jsem mluvil s jistým zkušeným festivalovým dramaturgem, přední českou producentkou a jedním naším novinářem. Shodou okolností všichni vzdychali, jak u nás nelze programovat náročné filmy, jak je není možné točit pro domácí „zkažené“ či zaslepené publikum či jak o takových titulech nemůžete psát do většinových médií.

Na druhé straně se čeští filmaři v době liberalizace podnikání a celkové privatizace kultury upínají k porevolučnímu ideálu úspěšné­ho podnikatele, selfmademana, autora kasovního trháku… A co je nejhorší: aniž bychom tomu doopravdy věřili. Snad proto naše filmy dávkují lidskost, zlobu, dojetí, humor či historickou zkušenost jen v uměřeném množství, jako by šlo o zaručený recept na dobré pivo. Současní čeští tvůrci nezpochybňují samotnou dobu, netestují nové ideá­ly, nepokládají ty nejtěžší otázky. Tohle je náš – a nový – škrábanec: tajemství receptu na malomyslnost.

Slámův film byl ale vybrán do Benátek právě proto, že je jiný, odlišný, že nezapadá mezi tyto recepty na společenský úspěch. Jenže nakonec v něm jde zase jen o odvrácenou stranu naší nešťastné rodiny, o neopětované lásky, jakých najdete na světě tisíce. Že mě nemiluje kluk, holka, že si nerozumím s ostatními. Zřejmě narodit se jako Čech znamená být už dopředu nějak neporozuměn, nevyslyšen. Že je možné utéct do vlastního titěrného azylu, třeba někam k rybníku, a ještě se příjemně vykoupat… Ale upřímně – vystačíme si s něčím takovým věčně?

Autor je redaktor deníku Právo.

V posledním roce vrostl zájem o sedmdesátá a osmdesátá léta. Téměř zároveň se objevilo několik výstav reflektujících mnohé aspekty života té doby, od bydlení (Husákovo 3+1) přes módu (Kytky v popelnici) až po lidový design a lidovou tvorbu (Domácí umění). K nim můžeme přiřadit také normalizační část výstavy fotografií Jindřicha Štreita a jako srovnání i pohled na realitu Spojených států v sedmdesátých letech fotoaparátem dánského tuláka Jacoba Holdta. Tyto houfně navštěvované, komentované i diskutované výstavy patrně svědčí o tom, že po obnoveném zájmu o normalizační pop a televizní seriály se do nostalgického zájmu dostala i všednodenní estetika času našeho dětství, mládí či zralého věku (a nic na tom nezmění ani Štreitovo bezútěšné zobrazení tehdejší reality). Nabízí se otázka, zda jde jen o mix ironicko-nostalgického vzpomínání na podivnou estetiku podivné doby, nebo zda zde můžeme najít
i nějakou kvalitu, která obstojí i bez zvlhlého pohledu pamětníka. Zvlášť když si uvědomíme, že také naše současnost bude za pár let patrně objektem stejné směsi výsměchu a dojetí.

To, co vzniká doma

Určitě nejzajímavější artefakty představuje „domácí umění“, které jeho sběratelé charakterizují jako uměleckořemeslné výtvory laiků určené ke zkrášlení příbytků někdy od konce padesátých do osmdesátých let a jejichž existence byla opomíjena už v době svého vzniku. I když se kurátoři snaží objekt svého zájmu bránit před odsouzením (kýč, nevkus), stále u nich přetrvává jistá skepse k tvorbě obyčejných lidí bez formálního estetického vzdělání a podle názorů mnohých komentátorů i bez estetického cítění.

Jedná se ovšem o jisté nepochopení celého fenoménu. Domácí umění nelze hodnotit měřítky elitní (vysoké) kultury. Jak popisuje jeden ze sběratelů Pablo de Sax, záměrem tvůrců byla snaha o zútulnění domova, snaha vytvořit něco hezkého a zároveň užitečného pro radost svou a svých blízkých, nikoliv stvořit originální, myšlenkově bohatý objekt, vhodný k dalším teoretickým rozborům.

Pokud se přidržíme například pojetí Jacka Nachbara a Kevina Lause z úvodu jejich antologie Popular Culture. An Introductory Text (Bowling Green U Popular P 1992) a také charakteristik z knihy Thomase M. Ingeho Perspectives on American Culture (Locust Hill P 2004), pak existují vedle sebe kultura elitní, populární a lidová. Jejich hranice se sice silně prolínají, ale je možné vymezit jejich typické charakteristiky.

Elitní versus populární

Elitní umění je typické složitou, originální formou s filosofickým přesahem, nejlépe objevnou či experimentální, a je tvořené školeným autorem, jehož jméno zaručuje kvalitu a kontext díla.

Elitní umění je víceméně určené omezené skupině příjemců-znalců, kteří jsou dostatečně vzděláni, aby ho byli schopni dešifrovat a ocenit, a zároveň schopnost percepce těchto děl jim slouží k potvrzení jejich společenského statusu.

Naopak na úspěšný produkt populární či lidové kultury jsou kladeny odlišné požadavky. Takovéto umění je určené pro široké vrstvy a je hodnoceno jejich osobním vkusem. Úspěch či reputace produktu vychází z toho, jak široce je distribuován či jak velké množství lidí se pro něj rozhodne. Díla bývají buď anonymní nebo vznikla výrobou produkčního týmu, který se drží ověřené tradice a technologických postupů. Výsledkem je pak zpravidla tvorba podle obdobných vzorců, nenarušujících očekávání příjemců. Tato vrstva kultury směřuje spíše k potvrzování postojů a stereotypů příjemců, poskytuje ujištění, že ostatní jsou stejní jako my, fixuje tytéž názory a totéž vnímání světa.

Zrod lidové estetiky

Hlavní rozdíl mezi lidovou a populární kulturou je možné vidět ve způsobu šíření jejich produktů. Populární kultura je produkována centrálně a je masově šířena mezi příjemce, kteří si její produkty sice přebírají po svém, podle svého individuálního a sociálního zakotvení, ale stále vycházejí z původního díla vzniklého většinou z komerčních či propagačních důvodů. Naopak pro lidovou kulturu je charakteristický anonymní tvůrce, tvořící pro vlastní potěšení, který své dílo, například píseň nebo příběh, či v našem případě znalost výrobního postupu, předává svému okolí osobně. Lidová kultura se tak šíří pouze přímou komunikací bez zprostředkování masovými médii.

Elitní, lidovou a populární kulturu je tedy možné vnímat jako tři různé typy kultury (často se prolínají), vznikající za odlišným účelem a plnící ve společnosti různé funkce. Nemá proto valný smysl hodnotit jeden typ kultury kritérii vytvořenými k hodnocení typu jiného, například elitní kulturu pomocí popularity, populární kulturu požadavkem originality apod.

Právě domácí umění je (pěkným) příkladem lidové kultury (spíše než populární). Desetitisíce lidí se nespokojily s nabízenými sériovými produkty, ale raději se samy chopily jejich výroby. V tehdejším Československu k tomu stavu přispívala velmi omezená nabídka na trhu. Tvůrci domácího umění se většinou nesnažili napodobovat nedostatkové designové výrobky domácí či západní provenience, naopak zapojovali svou vlastní kreativitu a estetické cítění. Sami si vybírali, co jim stojí za napodobení, čemu budou věnovat svůj čas a um. Nešlo tedy o bezduché, automatické přebírání estetiky diktované designéry a výrobci, ale o vytváření vlastní, do velké míry nezávislé lidové estetiky.

Snaha neodlišovat se, mít obdobné vybavení, stejnou výzdobu uvnitř i vně domu je pro lidovou kulturu typická (a populární kultura této touhy bryskně využívá). Stejně jako lidová kultura starších století, inspiruje se domácí umění elitní kulturou. S jistým zpožděním přebírá její vzorce, tvarosloví, upravuje si je po svém, přizpůsobuje je vlastnímu cítění a potřebám, představě o tom, co je krásné. K prioritám těchto děl patří i vědomí, že si je člověk vytvořil vlastníma rukama (ruční práce), což odsouvá do pozadí případné technické nedokonalosti.

Změna paradigmatu v domácí dílně

Pokud by se u domácího umění jednalo pouze o reakci na nedostatečné zásobování v době totality, s příchodem volného trhu by většina důvodů k vlastní tvorbě zanikla. K masivnímu ústupu těchto aktivit skutečně došlo, ale přesto se domnívám, že úplný zánik nenastal. Domácí umění pouze silně oslabilo a nabralo odlišné formy v souladu se změnami ve společnosti. Přes současnou ohromnou šíři nabízených průmyslově i ručně vyráběných předmětů určených ke zkrášlení našich domovů – a všimněme si jejich naprosté odlišnosti od původního domácího umění – stále existují televizní pořady i časopisecké články radící, jak si z krabičky od taveného sýra či margarínu vyrobit ozdobnou kazetu na šperk nebo ozdobný květináč. Stejně tak si mnozí kutilové raději svářečkou vyrobí vlastní gril, než aby si ho za pár korun koupili v akci v nejbližším diskontu. Radost z vlastní tvorby, z tvůrčího zápalu i z možností vymanit
se módnímu diktátu stále přetrvává a i za třicet let budou jistě vznikat kolekce domácího umění, referující o své době.

Koneckonců o tom, že nejde pouze o fenomén daný určitou dobou a určitými společenskými podmínkami, se mohli na podzim loňského roku přesvědčit návštěvníci Designbloku v opačné části karlínské haly. V expozicích současných českých designérských studií byly k vidění výrobky velmi připomínající tvorbu o třicet let starší. Lampičky z drátěnek, z kusů pet-lahví či z obalů od bonboniér, ozdobné předměty z použitých plechovek či šperky z odpadového materiálu svědčí o tom, že principy domácího umění stále v českém prostředí rezonují, a dokonce se stávají inspirací pro současný design. Díky občanskému sdružení Domácí umění zůstává dochována důležitá vrstva kulturního vývoje i běžného života období reálného socialismu v kolekci autentických hmotných artefaktů různé povahy a zaměření.

Autor je historik a bohemista, zabývá se populární kulturou.

Miroslav Polách (1980), absolvent pražské Akademie výtvarných umění (prof. J. Sopko), praktikuje jiný přístup k malbě a obrazu, než na který je běžný divák zvyklý. Osamostatňuje jednotlivé formy a z nich buduje nové celky. Plocha se stává laboratoří, kde jsou zpracovávány a různě nově skládány odhmotněné a kontextu zbavené prvky. Vlastní malířský arzenál je použitý k tomu, aby setrvával ve své původnosti (materialitě) a nijak se nepodílel na tradiční umělecké ambici, totiž vytvořit obsahovou iluzi. Zdání prostoru, plasticity, imitace materiálového povrchu, to je to, co považuje Polách za zavádějící a pro sebe nevhodnou malířskou linii, protože na každou takto zformulovanou iluzi se přirozeně váže lidská zkušenost, hledající nějaké konkrétní narativní sdělení o subjektu či objektu. Autorovo úsilí jde proti tomuto ilustračnímu automatismu. Cílem je osvobodit objekty z totality prostorovosti a časovosti a učinit je opět živými
a svobodnými, skrze zrak nezávislými na lidském egu. Proto je tu modelační potenciál založen na odstupu, ironii, ale i hravosti a zvědavosti.

„Přešel jsem k náhledu, že v botanice je již mnoho uděláno, kdežto houby byly jako popelka – bylo to chudé, a tak začal jsem studovati a malovati houby.“ Tak vysvětluje František Tyttl, co ho vedlo k jeho celoživotnímu koníčku, malování hub. Plzeňský učitel žijící v letech 1857–1943 v lecčems připomíná svého o století staršího předchůdce Johna Jamese Audubona, který se v první polovině 19. století pokusil namalovat všechny ptáky žijící v Americe v jejich skutečné velikosti. Zatímco však Audubon po všech obtížích své velkolepé dílo svépomocí vydal, Tyttlovy ilustrace se objevily v několika mykologických časopisech a na pár výstavách. Po jeho smrti pak strávily dvacet let v archivu jeho syna a nakonec doputovaly do sbírek Západočeského muzea v Plzni. Souborný atlas, který Tyttl chystal již od roku 1901 a jímž chtěl prý kromě hub zvěčnit v dějinách i město Plzeň, se svého vydání nedočkal, třebaže
o něj nakladatelé zájem měli – o čemž svědčí i v knize reprodukovaný dopis B. Kočího, který v roce 1922 Tyttlovi píše „Prosím, abyste stanovil znovu své požadavky za reprodukční právo a to mírnější, dostupné.“ Jak je z dopisu patrné, Tyttlovi připadala sazba, kterou nakladatelé za otištění nabízeli, příliš nízká. Druhým důvodem, proč atlas nikdy nevyšel, byl Tyttlův požadavek, že musí obsahovat všechny kresby, kterých bylo kolem 1600 (celkem po něm zůstalo na 2600 olejomaleb a nákresů). Autor si svého díla vážil možná až příliš: „Na díle svém jsem pracoval plných čtyřicet let a jen s velkými oběťmi a vytrvalou houževnatostí docílil jsem veliké úplnosti a odborné vyspělosti díla a jeho početní monumentality. Úplné právo reprodukční celého díla bych podstoupil za přijatelných podmínek P. T. nakladatelství.“ Vydat tak tlustou knihu, kterou by si houbaři těžko mohli brát s sebou do lesa, bylo pro každého soudného nakladatele příliš velkým
rizikem. Navíc se ve dvacátých letech objevili méně nároční kreslíři, kteří mykologickou díru na trhu zaplnili.

Smrdutý roh ad.

Tyttlův atlas se tak čtenářům dostává poprvé do rukou až nyní, nevychází však ani v úplné podobě a vlastně to ani není atlas, jen sbírka nejlepších maleb, které editorky Jaroslava Nesvadbová a Sylvie Pecháčková z Tyttlovy pozůstalosti vybraly. Každý list ze zamýšleného atlasu má k dispozici celou stranu formátu A4 na křídovém podkladu. Když byl původní obraz doplněn o latinský a český název, je Tyttlův krasopis reprodukován, občas se objevuje také informace o poživatelnosti houby. V záhlaví pak najdeme současný název houby (často odlišný od Tyttlova) v češtině, latině, němčině a angličtině. Ostatně, kromě české předmluvy přináší kniha i německou a anglickou verzi. Zvláště anglické názvy hub našince často pobaví: šiškovec černý se jmenuje Old Man of the Woods (Starý muž z lesa), čirůvka obrovská je Giant Knight (Obří rytíř), Hadovka smrdutá pak Stinkhorn (Smrdutý roh). Často se objevující No Common Name (bez názvu) jen
potvrdí, že mykologie je u nás jako jeden z mála oborů rozvinutější než v angloamerických zemích.

Dokonalá vědecká kresba

Samotné malby pak dokazují, proč byl o Tyttlova díla takový zájem. Většinou na nich zobrazuje jak mladé, tak starší plodnice, ukazuje je shora i zespodu, na řezu nohy, ale často i klobouku, občas přidá chomáček mechu, aby měl čtenář představu, jak houba vypadá ve svém přirozeném prostředí. Zobrazené exempláře jsou vykresleny neobyčejně detailně, se všemi rýhami, kruhy či nepravidelnostmi. Na rozdíl od současných fotografických atlasů vidíme na houbách typické znaky, zpodobnění různých plodnic umožňuje využít barev k rozlišení několika možných odstínů. Tyttl na svých obrazech pracoval svědomitě, když využíval dostupnou zahraniční i českou literaturu, z níž překresloval určovací znaky hub, a své nákresy vkládal do zvláštních desek, do nichž postupně doplňoval vlastní obrazy (občas se však dopouštěl i záměny podobných druhů). Na zadní strany obrazů pak připisoval informaci o lokalitě, kde byly zpodobněné plodnice nalezeny.

Kniha obsahuje kromě známých druhů, z nichž vynikají hřib smrkový a borový, také nejrůznější choroše nebo houby představující pohromu pro zahrádkáře či lesníka, jako je nádorovka kapustová nebo padlí dubové. To svědčí o tom, že Tyttl bral své poslání vážně a jeho touha po kompletnosti přesahovala meze běžné mykologie. Vydání Historického atlasu hub tak je alespoň malou splátkou dluhu jednomu zapálenému přírodovědci s nepopiratelným výtvarným nadáním.

Historický atlas hub. Obrazy Františka Tyttla. Editorky Jaroslava Nesvadbová a Sylvie Pecháčková. Academia, Praha 2008, 236 stran.

Mág

Režie František Vláčil, 1987, 87 min.

Bontonfilm 2008

Poslední celovečerní film Františka Vláčila Mág zachycuje „několik obrazů ze života K. H. Máchy“. Dílo lze charakterizovat jako koláž historicky doložených situací i fiktivních historek, básnivých obrazů krajiny kolem Bezdězu a snových výjevů Máchovy fantazie, v nichž je osobnost básníka vykreslena na pozadí dobové české obrozenecké společnosti a s neopakovatelnými rysy jeho bouřlivé povahy. Přes to všechno je Mág jen stínem dřívější Vláčilovy virtuozity. Propojování jednotlivých sekvencí a časoprostorových rovin zde nefunguje, řazení výjevů je mnohdy popisné a upomíná spíš na televizní inscenaci, zapojení veršů (citlivý přednes Rudolfa Hrušínského) a několika grafik s Máchovou podobiznou jako by film předurčovalo ke školním projekcím. Ta tam je pověstná Vláčilova baladičnost, ve filmu jen slabě rezonující v ojedinělých momentech, například ve scéně s mrtvým dítětem na Bezdězu nebo v sekvenci Poutě krkonošské.
I u Vláčila si lze říci, že Mácha zůstal nepolapen. Bontonské DVD přináší film v nepříliš dobrém přepisu, jehož největší vadou je přílišná tmavost, jdoucí někdy až za hranici rozeznatelnosti. V obvyklé trojici bonusů vyčnívá emotivní vzpomínka Veroniky Žilkové.

Petr Gajdošík

Otevřená rána

Il dito nella piaga

Režie Tonino Ricci, 1968, 88 min.

Řitka video 2007

Tvorba žánrově zaměřeného filmaře Tonina Ricciho je pro našeho diváka téměř neznámá. Jeho celovečerní režijní debut, který u nás vyšel na DVD, se řadí k žánru guerra. Komorní příběh tří amerických vojáků – zbabělého důstojníka a dvou dezertérů odsouzených na smrt – je psychologickou drobnokresbou vztahů a názorových postojů jedince v extrémní situaci. Postavy jsou koncipovány jako antihrdinové a každá z nich představuje určitý společenský atribut: černošský voják zastupuje objekt rasismu, sexuálně frustrovaný zločinec (hraje ho Klaus Kinski) je zastáncem ateistických a pacifistických zásad a nově příchozí velící důstojník se vyznačuje zbabělým a nerozhodným jednáním. Putování italskou krajinou zavede hrdiny do odlehlé provincie, kde se odehrají zásadní zvraty ve vzájemných vztazích postav i pozvolné rozkrývání jejich skutečných charakterů. Režisér zde propojuje dvě dějové roviny: pohled na tři povahově rozlišná individua a válečné
události. Akční scény jsou tentokrát do určité míry upozaděny v rámci existenciálního portrétu postav i obrazu života provinčního prostředí. Film obsahuje poněkud diskutabilní závěr, vzbuzující otázky: kdo jsou skuteční hrdinové a jaký má pro ně válka smysl?

Jan Švábenický

Platige Image

www.video.google.com

Zatímco pokladny kin plní trháky amerických gigantů, na evropském kontinentě se o dynamický vývoj v oblasti CGI animace stará relativně malé studio Platige Image. O komerčním potenciálu příliš hovořit nelze, zato co do počtu prestižních cen se může mladý tým z Varšavy cítit jako král. Na jeho stránkách www.platige.com je ke zhlédnutí množství audiovizuálního materiálu, ať už trailerů nebo přímo reklam a videoklipů. YouTube však nabídne sem tam některý z krátkometrážních filmů i v plné délce. Za pozornost stojí nejoceňovanější Fallen Art a The Cathedrall Tomasze Baginského. Do obou se promítla Baginského silná imaginace, na jedné straně fascinace morbidním a temným, na straně druhé nadsázka a v případě Katedrály až duchovní rozměr. Precizní technologická stránka, důraz na mystickou atmosféru a témata na hranici stavu deprese prostupují i dalšími snímky, a dokonce i některými reklamními spoty. Po
„procházce” oficiálním webem nastane čas, abyste se podívali na takřka hodinové video Computer Animation by Platige Image Poland (CS2005). Jde o záznam prezentace polských animátorů z října 2005 na meziárodním fóru Computer Space. Tvůrčí tým zde za pomoci množství ukázek předvádí, jak v Platige Image animují objekty, postavy, od kostry až po samotné renderování. Unikátní možnost, jak nahlédnout do „kuchyně” studia.

Lukáš Gregor

Health

Health // Disco

Lovepump United 2008

Na jejich profilu na MySpace (myspace.com/healthmusic) se dozvíte, že jsou ovlivněni: „EXMODELSKRAFTWERKNOISEPiLTELEVISIONSTOCKHAUSENLIARSTHELOCUSTBLACKDICEMBVANIMALCOLLECTIVEYESSWANSCANLEDZEPPELINDKSONICYOUTHSTEVEREICHTALKINGHEADSGAMELANJOYDIVISIONTHEZOMBIESBLACKSABBATHBLACKFLAG“. I proto není zase takovým překvapením, že se jejich debutové album Health z roku 2007 pohybovalo na hranici mezi metalem, noisem a taneční hudbou. Letos vydala skupina album remixové, na němž najdeme původní skladby v novém, tentokrát už jenom tanečním hávu. Není to ale žádné disco, alespoň ne ve smyslu diska let osmdesátých, nýbrž zvukově bohaté a rytmicky nápadité skladby ve stylu skupin Vitalic nebo Crystal Castles (s nimi se ostatně Health přátelí a píseň Crimewave najdete na obou debutech). Hned tří podob se dočkala skladba Triceratops, dvakrát od Acid Girls a jednou od CFCF, přičemž pokaždé ve zcela jiném rytmu. O tom, že má skupina blízko i k punku, se můžete
přesvědčit v záznamu živě nahraných skladeb Triceratops a Crimewave na pitchfork.tv. Druhou jmenovanou tu uslyšíte ve verzi bez elektronického bubeníka a syntezátorů, pouze s použitím klasických bubnů a elektrických kytar. Obě sice poznáte jen stěží, extatický výkon zpěváka ale stojí za to. Ostatně v říjnu hrají jako předkapela elektroniků Nine Inch Nails na jejich americkém turné a v listopadu se přidají ke kytarovým Of Montreal. Široký rozptyl!

Jiří G. Růžička

Melvins

Nude With Boots

Ipecac Recordings 2008

Neuplynuli ani dva roky od „senilného zvieraťa“ a Melvins sú späť. Tentokrát zdobí obal albumu (s tradične vymenenou prednou a zadnou stranou) prosiaca čivava – Melvins sa však pozornosti dožadovať nemusia. A to aj keď prvá polovica deväťdesiatych rokov, keď sa o explodujúci americký underground bili major labely (aj Melvins vydali trojicu dosiek na „zeppelinovských“ Atlantic Records), je dávno preč. Dnes stačí patriť do zostavy Ipecac Recordings, vydavateľstva Mikeho Pattona, stále najznámejšieho z jeho speváckeho pôsobenia vo Faith No More. Internetová doba malým alternatívnym značkám praje, navyše King Buzzo a pradávny bubeník Nirvany Dale Crover sú kultom pre scénu, ktorej premianti sa dnes pod vlajkou sludge metalu či post-hardcore tešia priazni trendsetterskej časti kritickej obce. Na Nude With Boots sa, rovnako ako v prípade (A) Senile Animal, Buzz Osborne a jeho bubenícky parťák spojili s mladým duom Big Business, patriacim pod
Hydrahead Recordings. Ťažký dupot zdvojených bicích, Buzzov silový spev a hra na gitaru (plná neotesaných sludgeových riffov, ale aj prstolamných kudrliniek a vyhrávok) sú staronovým poznávacím znamením Melvins. I keď na Nude With Boots len ťažko budete hľadať niečo, čo Melvins ešte nepredviedli, album poslúži ako ďalší z dôkazov, že hudba, ktorá už pred dvadsiatimi rokmi silno inšpirovala hnutie grunge, nachádza nových nasledovníkov aj dnes.

Juro Olejník

Utah Saints

Something Good 08

Data UK 2008

Pro většinu tanečních projektů 90. let minulého století už kariéra dávno skončila. Skupiny buď zdegenerovaly po drogových experimentech nebo je jejich invence natolik chabá, že své desky prodávají rovnou do krabic v diskontních řetězcích. Podobně by se dalo charakterizovat i britské duo Utah Saints, které vydalo dvě a svou kariéru završilo zkomponováním doprovodné hudby ke hře Carmageddon. Že by je čekal podobně brutální konec jako chodce z počítačové hry? Jenže na začátku letošního roku se pokusili vzkřísit svůj hit Something Good z roku 1992 (!). A podařilo se nečekané, britská hitparáda jej vstřebala a dostal se až do první desítky. Díky tomu se začal lisovat i maxisingl Something Good 08, kde vedle originálu dostaly místo i jeho remixy. Ve změti nepůvodních „rovnobeatových“ předělávek na první poslech vítězí drum’n’bassová verze ze studia High Contrasta. Ten po zpracování hitů jako Gold Digger od Kanyeho Westa či Papua New Guinea od Future
Sound of London znovu potvrdil svůj cit pro původ skladby, a přesto vepsal svůj rukopis hlubokým písmem. Nezatajil oblibu smyčcových nástrojů, které působí mezi tekutými tanečními beaty sice trochu narůžověle, jenže High Contrastovy axiomy už jsou takové. Je zkrátka hlavním tahounem té kvalitnější části mainstreamového drum‘n‘bassu, kde se nehledí na důrazné basy, ale na melancholické melodie. A tyhle požadavky splňuje i jeho remix Something Good.

Ondřej Stratilík

Klubová elektronika se dostala do stadia, kdy se její kanonické nahrávky dočkávají výpravných reedic. Je to signál o špatném stavu současné scény, která se místo novinek raději ohlíží dozadu? Odpověď neznám, jen vím, že to je dobrá zpráva pro ty, kterým některé zásadní starší nahrávky v premiéře utekly. Pro ně rekapitulují své rané desky němečtí producenti Pole a Gas.

Za všechno může rozbitý filtr

Trilogie raných desek Stefana Betkeho, alias Pole, neměla názvy, jen pořadová čísla 1, 2, 3. Poprvé vyšla v letech 1998 až 2000 a uvedla do německé elektroniky vlivy jamajského dubu. Žánru vlastní metodu ořezávání nepotřebných zvukových elementů až na samou kost aplikuje Betke na techno, ze kterého často zůstane pouhé praskání, navíc ještě rozostřené efekty, jako jsou echo a zpoždění. Betke ke svému typickému zvuku přišel víceméně náhodou. K narozeninám od kamarádů dostal porouchaný zvukový filtr Waldorf 4 Pole, který při každém restartu náhodně generoval abstraktní rytmy lupanců. Z nich Betke vycházel při skládání, upravoval je efekty a doplňoval střídmou basovou linkou.

Zatímco první album z trilogie prozrazuje ovlivnění tehdejší glitchovou vlnou, zejména nahrávkami kolegy Ovala, další díly už se nebojí vydat ještě hlouběji do teritorií jamajské hudby. Minimalistický elektronický dub nabírá podobu psychedelického ambientu a zcela se oprošťuje od jakýchkoliv spojitostí s tehdejší konzumní klubovou elektronikou. Ta si ovšem ke třem barevným albům Pole našla vlastní cestu. Současná horečka jménem dubstep má sice jiné rodiče než minimal dub, ale oběma v žilách koluje stejná krev jamajských prarodičů. A dubstepoví producenti jako Burial, Mala nebo letošní objev 2562 se z Betkeho nahrávek učí, jak budovat atmosféru svých tracků s minimem zvuků. Pole se naopak v současnosti pokouší najít na dubstep vlastní odpověď. Ovšem už v trochu jiných intencích, než byla jeho vizionářská barevná série, jejíž rekapitulace, tentokrát zcela bez názvu, právě vychází na značce ~scape. Zvukový filtr se totiž v roce 2000
definitivně rozbil.

Ambient z hlubokých lesů

Kolínský rodák Wolfgang Voigt, zakladatel vydavatelství Kompakt Records, je minimalista přinejmenším při pojmenovává­ní svých nahrávek. Čtyři alba, která vydal v letech 1996–2000 u Mille Plateaux, sice nesla jména (GAS, Zauberberg, Königsforst a Pop), jednotlivé skladby ale byly označeny jen čísly. Vše podstatné řekne název Voigtova projektu GAS, jenž evokuje těkavé, prchlivé kvality ambientních kompozic. Nedávno vydaná kompilace zmíněných čtyř alb se navíc jmenuje Nah und Fern (Blízko a daleko). Voigt jako by chtěl naznačit fyzickou blízkost 4/4 techno beatu, jenž se deskami proplétá, a zároveň připomenout, že se vyžívá ve filtrech, které způsobují, že skladby GAS zní tlumeně, jako kdyby hrály přes zeď. Většinou je tvoří pomalé transformace zvukových obrazců, které pomalu jako zvukový kaleidoskop vykreslují nálady.

V rozhovoru pro květnové číslo časopisu Wire vzpomíná Voigt na své zážitky z hustých lesů u Kolína. Dostáváme tak do rukou další interpretační zbraň: smyčky zdeformovaných samplů vytvářejí zvukovou houštinu připomínající hustý les, v němž není těžké se zcela ztratit. Mimochodem, u příležitosti reedice svých alb vydal Voigt na značce Raster-Noton také útlou knihu svých lesních fotografií, které působí podobně ambientně jako jeho hudba. Abstraktní minimalismus GAS zachycený na čtyřech albech výrazně ovlivnil dění kolem kolínského labelu Kompakt, kterému Voigt šéfuje. Jím organizovaná série Pop Ambient (letos vyšel už osmý díl) objevila třeba švédského producenta The Field, jehož loňské album From Here We Go Sublime na estetiku GAS úspěšně navázalo.

Autor je hudební publicista.

Pole: Pole. ~scape; 2008. GAS: Nah und fern. Kompakt; 2008.

Budou rušit poštu i ve vaší obci? Pár dnů před českým rozhodnutím zveřejnilo londýnské vydavatelství Touch na své webové stránce tutéž zprávu: pobočka, kam jeden z nejstarších nezávislých labelů nosil po čtvrtstoletí poštu, oznamuje poslední mejdan, neboť zaniká. Jen zdánlivě se ta naštvaná glosa nehodí k vydavatelství současné hudby: producent Jon Wozencroft se pro tisk už dřív rozepsal o nedůvěře k všudypřítomnému wi-fi signálu a městům napěchovaným elektromagnetickými poli. Rušení pošty znamená nejen ztrátu čehosi typického pro obvodního genia loci, ale také další přesun „pevných“ služeb do informačního světa mobilních signálů a webových sítí.

S tím se pojí i instalace, kterou uplynulého čtvrt roku nabízel Veletržní palác na Mezinárodním trienále současného umění. Bylo učiněno hodně poznámek k nevyrovnané kvalitě přelídky, zároveň je evidentní, že v rozlehlé expozici (v osmnácti sekcích na přibližné ploše 9000 m2) si lze najít inspirativní místa. Místnost věnovanou instalaci Christiny Kubischové zdaleka nemuseli ocenit jen znalci zvukového umění, dost si ji užila i naše Anička (4). Kubischová, letos šedesátiletá rodačka z Brém, patří k rané generaci sound artu. Pro Prahu připravila zvukové prostředí, které ji opakovaně zajímá a které zkoumala v Chicagu, Taipei, Paříži nebo Rize. Procházíte prázdnou místností pod sítí zkřížených drátů a ve sluchátkách se vám odkrývá svět, který zůstává normálně skrytý: Christina Kubischová pro nás nachází, zesiluje a činí slyšitelným zvuk elektromagnetických polí.

Ta jsou v městské krajině přítomná na každém kroku. Kubischová píše: „Paleta jejich zvuků, barva a hlasitost se liší místo od místa, stát od státu. Jedno mají společné: jsou všudypřítomná, nacházejí se i tam, kde je nečekáme. Osvětlení, bezdrátové komunikační systémy, radarové systémy, bezpečnostní pojistky proti zlodějům, dohlížející kamery, mobily, počítače, kabely v autech na ulici, bankomaty, antény, navigační systémy, wi-fi, neonové reklamy, elektrické vedení veřejné dopravy: to všechno vytváří elektrická pole, ukrytá pod závoj neviditelnosti, ale neuvěřitelně skutečná a přítomná. Ty zvuky jsou mnohem hudebnější, než bychom řekli. Jsou v nich komplexní vrstvy vysokých a nízkých frekvencí, fragmenty rytmů ve smyčce, skupiny drobných signálů, dlouhé prodlevy a pak spousta proměnlivých věcí, které se špatně popisují. Mezi zvuky jsou globální hráči, kteří znějí na celé zeměkouli víceméně stejně. Jiné jsou charakteristické pro město nebo stát
a nedají se jinde najít.“ Ve svých průzkumech došla Kubischová občas daleko od fyziky: jedny z nejjednotvárnějších zvuků, stejné po celém světě, prý rozsévají řetězce s módním oblečením, prodávající tutéž uniformnost, jaká zní z jejich bezpečnostních bran, nevypínaných ani během noční zavírací doby.

Na loňském albu Five Electrical Walks (Important Records) znějí plochy vytvořené právě z těchto záznamů skrytého. Je tu portrét Birminghamu, dříve industriální polis, kde se průmyslová architektura už jen rozpadá nebo slouží informačním firmám digitálního věku. Téměř tanečně zní skrytý New York, který Christina Kubischová označuje za jedno z vůbec nejintenzivnějších míst stran elektromagnetických polí. Nahrávky vznikly kolem Times Square a Kubischová podotýká, jak příhodné a milé jí přijde, že ta pulsace všech neonových reklam, diodových tabulí s běžícími nápisy, informujících obrazovek a osvětlených štítů zní jako newyorský minimalismus ze sedmdesátých let, trochu jako od Stevea Reicha nebo Phila Glasse.

Máte z elektromagnetických polí strach? Hudební plochy mezi ambientem, noisem, industrialem i mikrohousem, které Kubischová jednou stylizuje a jindy jen dokumentárně předkládá, nevypovídají ani pro, ani proti a zůstávají čestné a tajemné. Jen připomínají, jak mohutně kolem nás (a námi!) proudí neviditelná pošta. Nejspíš se kolem magnetismu v životním prostředí časem strhne větší veřejná diskuse: pak se zpětně potvrdí, že umělci jako Christina Kubischová na své radary zase zachytili nenápadně a s předstihem obecné velké téma.

Autor je hudební publicista.

Christina Kubisch: Night Flights. Important Records; 2007 (reedice LP z roku 1987). Christina Kubisch: Five Electrical Walks. Important Records; 2007.

Šedesát let kontinuální tradice je v kontextu posledního, velmi dynamického století současného umění úctyhodný čas. Mimo jiné ta dlouhá doba rozhodně vypovídá o tom, že koncepty stojící na počátku jsou schopny oslovovat umělce dnes již pěti generací. Taková tradice stojí za bližší prozkoumání už jen z toho důvodu, že řadu jejích výdobytků si s ní dnes už vůbec nespojujeme. Zdá se mi, že stojí za to navracet se ke kořenům a uvědomovat si jejich sílu a směr růstu. Nejen k těm faktografickým, ale i k těm, které jsou pod nánosy let a klišé méně, nebo snad vůbec viditelné.

Nůžky, pásek, autoanalýza

Pátého října 1948 odvysílal Francouzský rozhlas program s názvem Koncert hluků. Tento okamžik bývá považován za vznik jedné z nejvýraznějších a v mnohém průlomových hudebních avantgard minulého století – konkrétní hudby. První impuls vzešel od muže, který se ve Francouzském rozhlasu staral o zvukové efekty, Pierra Schaeffera (1910–1995). Záhy se k němu přidal druhý Pierre s příjmením Henry (1927) a vnesl do rodícího se dějinného tandemu systematičtější kompoziční zaměření. Přestože to nebylo poprvé, kdy umělci používali v hudebním kontextu zvuky okolního světa (futuristé první poloviny 20. století, W. Ruttmann, J. Cage ad.), v Paříži se toto „myšlení zvukem“ začalo odehrávat na velmi systematické úrovni, podpořené nově se rodícími technologiemi, ale také vznikem nových silných institucí.

Oba Pierrové proměnili za pomoci mikrofonu, magnetofonového pásku, nůžek a velmi pečlivé autoanalýzy a teoretické reflexe svět hudební kompozice a estetiky zvuku. V médiu rozhlasu našli kongeniální distribuční kanál. Skladatelům dali do ruky nástroj k proměně vnímání významů zvuků, jejich manipulování a rekontextualizování: nástroj ke komponování zvukem. Konkrétní hudba proměnila dějiny vztahů hudby a technologií, umění zvukového designu, způsob práce hudebních skladatelů s hudebními nástroji či lidským hlasem. Umožnila proniknout hluboko do podstaty zvuku nejen ve smyslu jeho fyzikální kvality, ale i jeho významů, symbolů, kódů.

To je nakonec oblast, kterou nejvíce začal v teoretické i praktické rovině budovat Pierre Schaeffer a kterou bychom mohli nazvat zvukovou fenomenologií. Jedná se o způsob myšlení, v němž zvuky kolem nás nevnímáme v kontextech, v nichž se (původně) ocitají, ale zcela izolovaně, samy o sobě, zvuky jako samostatné fenomény, jako objekty s konkrétními významy – odtud označení konkrétní hudba. Z pohledu tradice západoevropské hudební kultury je právě tento moment pozoruhodný, neboť do značné míry převrací standardní kompoziční paradigma, spočívající v syntetickém kompozičním procesu (skladatel píše partituru, notový zápis předkládá hudebníkům, ti jej interpretují a z notového zápisu se stává znějící hudba). Konkrétní hudba naopak začíná u nahraného zvukového snímku, ten soustředěně poslouchá, analyzuje, zkoumá, izoluje od kontextu, z něhož zvuk pochází (např. kostelní zvon odbíjející uprostřed městského ruchu
desátou), a teprve potom tento hotový zvukový objekt začleňuje do nově vznikající zvukové struktury, nové hudební kompozice. Nutně se objevuje klíčová otázka: kam se poděl hudebník, interpret?

Kam se poděl hudebník?

Tato otázka dvojsečně provází nejen dějiny konkrétní hudby, ale vůbec jakýkoliv typ elektroakustické hudby (včetně dnešní laptopové), v němž nejsme schopni identifikovat proces vzniku toho, co slyšíme. Představme si, jaký šok to asi byl, když se na první koncerty konkrétní hudby sešli lidé do koncertního sálu a na pódiu místo interpretů stály reproduktory. Došlo tak k radikálnímu prolomení rituálu koncertu jako divadla v poli mezi skladatelem, hudebníkem a posluchačem. Snad právě proto našla konkrétní hudba přirozené distribuční médium v rádiu, které vstupuje ke všem posluchačům zároveň, a přesto ke každému zcela zvláštně, intimně. Konkrétní hudba apeluje na stále více otupované „aktivní slyšení“, soustředěné vnímání, jakési vposlouchání se do „divadla zvuků“, rozvíjí zvukové obrazy, atmosféry, příběhy a učí posluchače provádět vlastní privátní interpretace.

V návaznosti na tuto problematiku se během sedmdesátých let 20. století začal vyskytovat pojem akusmatická hudba, který vrací do hry pythagorovskou „akusmatickou situaci“. Pythagoras – aby nerušil své studenty pohyby svého těla a nevhodným gestikulováním při přednáškách – se uchýlil za závěs a nechal posluchače vnímat jen svůj hlas, čistou akustickou informaci. V roce 1974 realizuje François Bayle myšlenku tzv. Acousmonia,
koncertního prostoru s osmdesáti reproduktory různých velikostí a kvalit sloužících k prostorové distribuci zvuku, tedy realizaci zcela jiného parametru hudební gestiky: vztahu zvuku a prostoru. Ostatně „zvukové gesto“ je pojem, který je v prostředí konkrétní hudby probírán dnes a denně: odkazuje k hledání alternativní „fyzické obálky“, gesta, které při běžném koncertě realizuje interpret.

Od chvíle, kdy jsem poprvé viděl rozhlasového kolegu dělat ve studiu zvuk koňských kopyt pomocí kokosových ořechů, uplynulo ještě mnoho let, než mi došlo, jak moc konkrétní hudba svými koncepty a bohatou teoretickou reflexí osvětlila svět vnímání, porozumění, tvorby a zvukové manipulace – ať už v hudební kompozici, rozhlasové hře nebo výpravných velkofilmech. Šedesát let kontinuální tradice konkrétní hudby je potvrzením toho, že je stále dostatek prostoru pro toto veliké objevující zvukové dobrodružství.

Autor je skladatel a rozhlasový producent.

Bursíkovi lidé v období 2003–2005 odmítali „autobusovou demokracii“, tedy ovlivňování hlasování pomocí rychlého náboru nových členů. Bursík, ale i Milan Horáček, Ondřej Liška, Martin Ander nebo Eva Tylová dobře vědí, že si v letech 2003–05 ke svým výhrám pomáhali účelovými organizacemi představitelé předbursíkovského vedení SZ Jakub Patočka a Jan Beránek (jedna z organizací působila v mém rodišti – Novém Městě na Moravě). Proč tehdy, v dobách společného tažení opozice z Otevřené platformy proti sektářským manýrům uvedené dvojice (přezdívané PBH), tuto praxi kritizovali? A proč k ní nyní mlčeli, případně se na ní aktivně podíleli? Protože tato metoda tentokrát nepomáhala jejich soupeřům, ale jim samotným? V čem dalším se pak od nich dá očekávat převrácení včerejších zásad do úplného protikladu? Přitom Patočkových a Beránkových účelových organizací bylo jen pár, zato Bursíkovi modrozelení jich založili několik desítek. Jistě,
s tím rozdílem, že se k tomu aktivně přihlásili, přislíbili vyvíjet činnost a někteří dokonce ještě v mé­diích nepřímo vyzvali další k podobné taktice. Články s těmito výzvami (např. Jsem Bursíkův hlas), které editoři deníků otiskli celé, bez krácení, působily dojmem prvotřídně zvládnuté PR kampaně.

Sebeoslavy

Částečná podobnost spojovala i argumentaci PBH a bursíkovců, spočívající v tom, že se zveličují úspěchy, zlehčují nebo zakrývají nedostatky a soupeřům se podsunují osobní či nízké motivy – zklamání z malého vlivu ve SZ ovládané kdysi PBH (Horáček, Uhl, Tylová) nebo ukřivděnost kvůli ztrátě vysokých postů (Kuchtová, Tichý) v případě dnešní SZ. Vhodně načasovaná sebeoslavná tisková konference vládních ministrů spojená s výhrůžkou, že to kvůli Kuchtové ve vládě zabalí, přebytek optimistických článků Bursíkových lidí a jen poskrovnu textů z pera opozičníků ve stranických tiskovinách působilo o něco uhlazeněji než jednostrannost a naprostá cenzura z časů PBH, princip ale zůstal stejný.

Jak PBH, tak dnešní špičky SZ také shodně používaly argument o nevhodnosti praní špinavého prádla na veřejnosti. Samozřejmě vždy v okamžiku, kdy s veřejnou kritikou přicházeli jejich odpůrci.

Obě dvě skupiny též při řešení stranických sporů volaly na pomoc veřejně známé osobnosti zvenčí. Na rozdíl od PBH, kde šlo převážně o emotivně uvažující intelektuálky středního věku z prostředí neziskového sektoru, na podporu Bursíka vystupovalo koordinovaně mnohem víc nejrůznějších osobností centristických nebo pravicových názorů. Záplava článků od nečlenů SZ, které najednou hromadně před teplickým sjezdem vzkazovaly, že bez Bursíka SZ volit nebudou a Kuchtová že by partaj vedla do levicových bažin, dává tušit, že tyto osobnosti byly o veřejná vystoupení předem požádány. První cena náleží Michalu Kocábovi, který se uráčil kandidovat za SZ, ale v případě zvolení Kuchtové by si to rozmyslel, jak vzkázal před sjezdem.

PBH i modrozelení také potřebovali shodně naznačovat, že nejsou v evropském měřítku izolovaní a jejich vazby na zahraniční zelené fungují. PBH se prokazovali fotografiemi s Danielem Cohn-Benditem (dokud se k nim neobrátil zády), Bursík vždy rád zdůraznil, co a kdy poradil evropským zeleným a o čem s nimi jednal. „Ty, Reinhard, myslel jsem před třemi lety, že fundamentalismus už mám za sebou, ale ono se mi to zase vrací,“ řekl prý nedávno šéfovi německých Zelených Reinhardu Bütikoferovi. Ovšem odstíny existují. Zatímco u PBH šlo o podobu fan-klubu, lidi emotivního ražení a obdivovatelky, u Bursíka je rozložení rovnoměrnější. Má kolem sebe většinou vyzrálejší osobnosti pragmatického a kariérního zaměření.

V případě bývalého vedení Strany zelených i Bursíka působila přirozeně silná vrstva těch, kteří podporují vedení ne kvůli programovým cílům, ale protože si od něj slibují osobní vzestup. Vyskytovali se dokonce i jednotlivci, kteří se stejně servilně a nekriticky projevovali jak k Patočkovi a Beránkovi, tak k Bursíkovi, aniž by si činili sebemenší starost s úplnou protikladností sektářského mesianismu a modrozeleného pragmatismu. V případě dvou viditelných zelených političek v Brně jde spíše o onu emotivní potřebu ztotožnění se silným obdivovaným lídrem, řada zelených manažerů a zelených na střední úrovni se tak chovala a chová z vypočítavosti ve snaze udržet post, za jehož dosažení vděčili dříve Patočkovi a nyní Bursíkovi.

Dříve se tomu u zelených říkalo „nová demokracie“ či „humanitní demokracie“, dnes zase „věcná, neideologická politika“. Za Danou Kuchtovou, Jiřím Guthem či Matějem Stropnickým stojí asi třetina strany, možná se tedy časem dočkáme od SZ ještě něčeho jiného.

Autor je publicista a politolog.

Pro čtenáře musí být asi dost kuriózní zjištění, že někde v Pekingu sedával člověk, jehož činností je opravovat překlady čínských zpráv pořízených čínskými bohemisty. Právě to byla ale náplň práce našeho autora a dlužno říci, že kapitolky, které čerpají z redakčního prostředí a roztomile zpotvořených textů, patří mezi ty, které čtenáře nejspíš potěší a pobaví nejvíce.

Autor publikace v sobě nezapře poctivého a pečlivého novináře-reportéra. A na tom jsou založeny všechny klady i zápory jeho hledání. Hubička neúnavně komunikuje s domorodci, cestuje, neváhá využít sebemenší příležitost ke sběru zkušeností a zážitků. Pohybuje se v komunitě cizinců stejně jako mezi Číňany, snaží se zachytit specifika různých prostředí, zavede nás do tradičního obydlí svého čínského přítele, na českou ambasádu, do rodiny své čínské kamarádky na severu Číny. Velmi často nás potěší drobnými postřehy: například si všiml, že mezi Číňany lze nalézt tváře, které jako by z oka vypadly našim krajanům: „Tak jsem tu už zničehonic potkal Jiřinu Jiráskovou, jindy zase Hanu Maciuchovou, v televizi jsem zahlédl Dádu Patrasovou a určitě vás neudiví, že Václava Sloupa jsem tu viděl asi pětkrát…“ Nechybí ani vypíchnutí tradičních, pro nás kuriózních situací, jako je hbité srocení Číňanů na místě, kde (nejen) cizinec řeší nějaký svízel,
rvačka o místa v hromadné dopravě, obsedantní ukazování véčka při fotografování apod. Nezůstává ale samozřejmě u této povrchnější vrstvy pozorování. Hubička popisuje i přeslazenou „roztomilost“ Číňanek, jemně naznačuje, že drtivou většinu Číňanů kupříkladu vůbec nezajímá nějaká naše politická kritika nebo že čínský student po čtyřech letech studií v Pekingu nedokáže identifikovat na obzoru ani hlavní pekingské památky.

Citlivého reportéra a majitele dobrého vkusu prozrazuje také kapitolka Pronikání do vrstev, kde se s Hubičkou projdeme tou lidštější dimenzí Pekingu – uličkami s malými bistry a prodejci zeleniny, světem pod mrakodrapy a mimoúrovňovými křižovatkami.

Pokud jde tedy o sběr faktů, můžeme být s knihou spokojeni. Je také velmi sympatické, že se Hubička snaží k čínské realitě přistupovat bez předsudků a s pokornou tolerancí. Dokonce jako by Číňany před někým (před kým?) hájil. Své názory či zjištění dokáže spíše než kritickým komentářem vyjádřit vhodným minipříběhem nebo dialogem. Že ovšem umí být pořádně břitký, je zřejmé: v kapitole na samém konci knihy se dostává sice anonymní, ale zato velmi silné kritiky Milanu Fridrichovi, šéfovi zpravodajství ČT. Ten se, znalostí o Číně zcela prost, o to však arogantněji, dopustil po návratu z této země na svém blogu několika hrubých přešlapů.

Možná i proto, aby se podobnému chování co nejvíce vzdálil, zůstává Hubička věrný své džentlmenské opatrnosti. S tou se však občas dopouští nepěkných přehmatů na opačném pólu, a to zejména ve chvílích, kdy zobecňuje. Jeden příklad: „Z mnoha jiných souvislostí a drobných událostí jsem pochopil, že v projevech rasismu a xenofobie naše demokratická společnost onu čínskou údajně nedemokratickou společnost na hony předčí.“ Takovým prohlášením se ale novinářské přesnosti zpronevěřuje hned několikrát. Čínská společnost rozhodně není „údajně nedemokratická“. Čínská společnost je zcela a úplně nedemokratická. Také tvrzení, že v čínské společnosti neexistuje rasismus a xenofobie, je nesmysl velmi jednoduše vyvratitelný, ovšem aby si člověk takových projevů všiml, musí zřejmě aspoň zčásti vládnout čínštinou.

Nevyvážený je Hubička například také, když nijak nekoriguje názory českých architektů působících v Šanghaji. Prohlásí-li architekt Jan Benda v souvislosti s bouráním pekingských chu-tchungů (starých čtvrtí tvořících zcela unikátní urbanistický celek, který by architekt měl umět ocenit v jeho nenahraditelnosti), že „problém není v bourání samotném, ale v tom, zda se daří vytvořit novou kvalitu“, slušelo by se myslím takové vyjádření komentovat docela ostře, podobně jako ignorantství Fridrichovo.

Nakonec se ještě patří pochválit obrazový doprovod publikace. Autor fotil rád a fotil dobře, jeho obrázky vás přenesou do různých prostředí a představí různé typy dnešních Číňanů. Neodpustím si však ještě obligátní poznámku o transkripci, kde redakci neunikly některé nepřesnosti a nesrovnalosti, například různě zapsané názvy stejné provincie. Ale to je detail, který asi cílovou skupinu stejně moc zajímat nebude.

Autorka je sinoložka.

Jiří Hubička: Hledání čínského draka. Radioservis, Praha 2008, 197 stran.

Dany a Lýdia se poznali v Liberci, ona je od Trenčína, on z východního Slovenska. Práci na Borech našli na inzerát přes pracovní agenturu z Bardejova; v roce 2002 s ní podepsali smlouvu a vyrazili za výdělkem na západ. Zaměstnání, které zde na Danyho a Lýdii čekalo, vzdáleně připomínalo řemeslo, se kterým putovaly na západ tisíce slovenských mužů v 19. století. Stejně jako tehdy oni se Dany a Lýdia zabývají převážně dráty – svazky autokabelů, které se, později v Německu, stanou součástí některého vozu BMW řady 5 nebo řady 7. Pracují na lince osm, někdy dvanáct, někdy šestnáct hodin denně, pět nebo šest dnů v týdnu. Už šest let.

Když jsem Danymu řekla, že firma, kde pracuje, dostala ocenění v soutěži o nejlepšího zaměstnavatele roku 2006 v západočeském regionu, jen si povzdychl. Během našeho rozhovoru se mne pro jistotu přeptal, jestli si z něj nedělám legraci.

Mana zahraničních investorů

Masivní přítomnost zahraničních společností, které zaměstnávají lidi na nízce kvalifikovaných pozicích, je v Čechách spojena s aktivitami agentury CzechInvest. Státní příspěvková organizace CzechInvest, založená v roce 1992, zprostředkovává tzv. investiční pobídky ve formě daňových úlev, hmotných podpor na školení, rekvalifikací a tvorby nových pracovních míst či převádění pozemků za zvýhodněných cen. V industriální zóně Borská pole působí nejméně osm firem, kterým CzechInvest sjednal investiční pobídky.

Pro agenturu je zvýšení podílu zahraničního kapitálu v české ekonomice jednoznačným úspěchem. Vznikají pracovní příležitosti, oživení ekonomiky se projevuje v dalších navazujících výrobách a službách. Ekonomika roste a stoupá HDP. Ne všichni ale na těchto změnách profitují. Právníci Jiří Nezhyba a Pavel Franc z nevládní organizace Ekologický právní servis shrnuli své zkušenosti ze sporů ve studii nazvané Zahraniční investice a agentura CzechInvest jako faktory destabilizující demokratický právní stát. Vyplývá z ní, že CzechInvest vytváří neprůhledné prostředí osobních a institucionálních vazeb mezi investory, právními a poradenskými společnostmi, státními úředníky a lokálními samosprávami. Svými aktivitami tlačí na oslabování kontrolních funkcí veřejné správy, například při povinném posuzování vlivů investic. Nezhyba a Franc také prokázali, že v řadě případů byly na úrovni lokálních samospráv s investory uzavřeny
smlouvy obsahující závazky o odstraňování překážek, které by investici mohly ze zákonných důvodů stát v cestě. Jaké je jejich přesné znění?

„Smlouvy tohoto typu jsou neveřejnými dokumenty, jejichž případné zveřejnění podléhá i souhlasu druhé strany,“ odpovídá 1. náměstkyně primátora Plzně Jarmila Krejsová na dotaz, zda byla uzavřena a je k nahlédnutí smlouva o součinnosti mezi městem a společnostmi, které získaly v Plzeňském kraji investiční pobídky. Tímto způsobem úřad utajuje i smlouvu s prvním a nejvýznamnějším investorem, který v rámci investičních pobídek do Městského industriálního parku Borská pole vstoupil, tedy se společností Panasonic AVC Network Czech.

Podle podkladů, které si nechalo město vypracovat, je na Borských polích na ploše 100 ha soustředěno zhruba 44 investorů, kteří do konce letošního roku vytvoří 15 000 pracovních míst. Z velké části jde o nekvalifikované pozice, na které nastupují zahraniční pracovníci. Na jejich stále se zvyšujícím počtu má, podle téhož zdroje, největší podíl právě firma Panasonic. Společnost vyrábějící plazmové televizory získala postupně celou řadu úlev. Ty první ještě pod názvem Matsushita Television Central Europe ve formě grantů na rekvalifikace nových zaměstnanců. Pod názvem Panasonic jí pak v letech 2005 až 2015 bude umožněno odečíst si z daní částku až 530,84 milionů korun. O úlevách a podmínkách pracovníků se však firma zdráhá hovořit. Zdeněk Netřebský, personální ředitel plzeňského Panasoniku, si nejprve ode mne vyžádal okruh otázek. Po jejich zaslání se již neozval. Během 43 dní jsem postupně oslovila šest dalších zástupců firmy, kterým jsem
napsala okolo dvou desítek mailů. Z jejich odpovědí mimoděk vyplynulo, že leader našeho elektrotechnického průmyslu, který v regionu podle svých vlastních údajů vytváří přes pět tisíc pracovních míst v navazujících výrobách, nemá pracovníka způsobilého o problému zaměstnanosti mluvit s veřejností. V oficiálním vyjádření, které jsem nakonec z firmy Panasonic získala, stojí, že počet cizinců zaměstnaných ve firmě odpovídá zhruba polovině všech pracovníků (město uvádí ve své studii, že Panasonic zaměstnává přibližně 5000 lidí) a mění se každý měsíc. Kolik z nich pracuje přes agenturní kontrakty, firma odmítla zveřejnit.

Nemáme data

Vyčíslení reálných ekonomických a dalších dopadů investičních pobídek na plzeňský region nemá město Plzeň ani agentura CzechInvest k dispozici. Studie vypracovaná městem, která se problému částečně dotýká, uvádí dva klíčové faktory, jež je třeba pro analýzu reálných dopadů sledovat. Jde především o daňový přínos podniků. Od roku 2000, kdy dochází k postupnému zaplňování průmyslové zóny, se výrazně prohlubuje tzv. záporná bilance DPH (pokud mají vstupy použitých surovin vyšší DPH než výstupy, tedy výrobky vzniklé v daném provozu, finanční úřad rozdíl firmě dorovná). V roce 2004 se záporná bilance DPH přiblížila k částce 2 miliard korun. Tu český stát prostřednictvím finančního úřadu vyplatil. Zbývajícím faktorem, který je k posouzení dopadů investičních pobídek třeba sledovat, je zaměstnanost – mantra, kterou opakují investoři, město a také agentura CzechInvest.

Mluvčí CzechInvestu Lucie Králová tvrdí: „Celá průmyslová zóna měla na zaměstnanost v regionu ohromný vliv. Podařilo se v ní vytvořit živou industriální lokalitu, která dokázala nalákat řadu nových moderních investorů. Díky tomu se Plzni úspěšně povedlo plynule a nenásilně vyrovnat ztracená pracovní místa způsobená propouštěním v tradičních podnicích regionu, tedy především ve Škodě Plzeň.“ Ovšem tvrzení, že na Borských polích nalezli práci lidé propuštění v první polovině devadesátých let ze Škodovky, v podstatě nelze prokázat. Osudy propuštěných škodováků Úřad práce nesleduje, město ani jiný subjekt si podobně zaměřenou analýzu nezadal. Zato s počtem nově vytvořených pracovních míst prokazatelně přibývají zahraniční dělníci. Podle údajů internetového serveru regionplzen.cz ze dne 11. června 2008 jich je úředně přihlášeno 18 000, zhruba stejný počet zde podle odhadů pobývá nelegálně.

Odbřemenit a flexibilizovat!

S dovozem pracovní síly pomáhají pracovní agentury. „Našeho obchodního partnera odbřemeníme od pracovně právních náležitostí (uzavření pracovní smlouvy, ukončení pracovně právního poměru), mzdové a odvodové agendy,“ slibuje na svých webových stránkách slovenská agentura Edymax. Úspěšná agentura z cizince udělá legálně zaměstnaného, plně flexibilizovaného pracovníka, zaměstnavatele odbřemení od závazků, ke kterým ho zavazují zákony. Za to si strhne jen pár desítek procent z výdělku migranta.

Marika je od Žiliny, v Plzni pracuje již šestým rokem. Paní Balonová, pro jejíž agenturu dva roky pracovala, jí dala smlouvu na minimální mzdu, tehdy to bylo něco kolem šesti tisíc. Výplatu na ruku však dostávala Marika asi o pět tisíc vyšší. Odpovídala počtu skutečně odpracovaných hodin. Částka na sociální a zdravotní pojištění byla stanovena podle výše oficiální, tedy minimální mzdy. Její zaměstnavatelka jí platila také místo na ubytovně, v lese nedaleko Nýřan, kam chodila Marika vyrábět baterie do mobilů.

Lýdia a Dany brali od své agentury 60 Kč na hodinu. Pokud si nespočítali přesně, kolik hodin odpracovali, agenturní zaměstnanec – jenž jednou za měsíc přišel vyplácet peníze na ruku a bez výplatní pásky – jim dal méně. Jejich pracovní agentura jim platila bydlení na ubytovně ve Stříbře, ze které utekli po třech týdnech. Skříně tam neměly police, postele neměly nohy. Pokud by byli nemocní, zaměstnavatel by jim, podobně jako Marice, přestal poskytovat ubytování tzv. zadarmo a požadoval by po nich nájem.

Dnes již jsou všichni kmenovými zaměstnanci své firmy. Od agentur kvůli nevýhodným podmínkám před několika lety odešli. Danyho a Lýdii agentura přemlouvala a přechodně jim dokonce zvedla mzdu z šedesáti na pětašedesát korun za hodinu. Nakonec stejně odešli. Jako kmenoví zaměstnanci pracují již čtvrtým rokem, přesto nemají pracovní smlouvu na dobu neurčitou. Marika musela zaplatit své agentuře 1500 korun jako sankci dohodnutou mezi agenturou a její výrobní firmou v případě tzv. přetažení zaměstnance.

Zvláštní výklad práva

Soňa, která pochází ze západního Slovenska, také pracuje s dráty, již šest let. Pokud neudělá při výrobě více než čtyři chyby, získá příplatek za kvalitu, pokud nebude mít ani jednu absenci, získá příplatek za docházku. Pokud chybu navíc udělá, strhne jí zaměstnavatel nejenom příplatek za kvalitu, ale i za docházku. Stejně tak, bude-li den nemocná, přijde nejenom o příplatek za docházku, ale i za kvalitu. Celkem to může být 625 korun každý týden.

Podobným „výstřelkem“ v pracovním právu je také flexikonto, které zaměstnavatel Lýdie, Danyho, Soni a Mariky zavedl po kolektivním vyjednávání začátkem tohoto roku. „Najhorší sú ti, ti… odborári,“ řekl mi Dany, když začal líčit specifický způsob, jakým se od ledna ve firmě zachází s jeho přesčasovými hodinami. Každý zaměstnanec v jeho postavení je povinen se připravit na situaci poklesu dodávek tím, že si své přesčasové hodiny uschová na tzv. flexikontě až do výše pěti odpracovaných dnů. Pokud dojde k výpadku dodávek, způsobenému třeba tím, že se v Německu zastaví navazující výroba z důvodu státního svátku, může zůstat doma. Práce mu nebude přidělována a náhrada jeho mzdy bude proplacena z konta, na které si p řesčasy schovával. Strategií jeho firmy je heslo Just in time, neboli snižování nákladů spojených s držením zásob. Firma namontuje pouze dráty k automobilu, který již má kupce. Výrobky, které Dany v přesčasech vyrobil, tak
jeho chlebodárce už dávno prodal. Jenom se jaksi zapomněl rozdělit s ním o svůj zisk. Naopak rád se s ním rozdělí o obchodní rizika. Smysl opatření vysvětluje paní Jindrová, vedoucí odborové organizace ve firmě: „Flexikonto je neoficiální způsob, jakým jsme chtěli jako odboráři zabránit v našem podniku zavedení tzv. pracovních kont, to by nepravidelnost provozu dopadala na naše zaměstnance daleko více.“ Tento „způsob“ je však na hranici legality – zákoník práce umožňuje zadržování napracovaného přesčasu nejvýše po tři měsíce, Marice ovšem přesčasy od začátku roku zatím nikdo nezaplatil.

Vedlejší efekty

V březnu letošního roku byla při Magistrátu města Plzně ustavena interdisciplinární pracovní skupina, složená ze zástupců státních i nestátních organizací zaměřených na cizineckou problematiku. Skupina má řešit problémy, které s příchodem zahraničních pracovníků vznikají. Je jich nemálo.

Živá průmyslová zóna představuje z urbanistického hlediska devalvovaný prostor. Charakterizuje jej utilitárně pojatá architektura výrobních hal, do čtverců rozvržená silniční síť bez adekvátních cest pro pěší. Během bouřlivého období rozprodávání pozemků a stavby závodů v letech 1996–2006 vypadla z původního Územního plánu města nejenom železniční vlečka, ale také tramvajová trať. Veřejná doprava z centrálního města směrem na Borská pole, kde sídlí Západočeská univerzita a nákupní zóna, je chronicky přetížena a tlačí na posilování automobilové dopravy přes město. Občanské sdružení Společnost za veřejnou dopravu na svých internetových stránkách konstatuje, že stav dopravní infrastruktury industriální zóny poukazuje na neschopnost koncepčních útvarů města vidět do budoucnosti. Předseda Okresní hospodářské komory Miloslav Zeman k tomu dodává, že podobně nekoncepční je také politika státu, který pracovní migraci podporuje, aniž by se snažil udržet pod
kontrolou její doposud živelný průběh.

Podle informací, které zveřejnil internetový server regionplzen.cz, přichází město Plzeň na neodváděných poplatcích za ubytování, sběr odpadu, hromadnou dopravu, úklid ulic a podíl na dani z příjmu nelegálně pobývajících cizinců až o desítky milionů korun ročně. Vedle investičního pobízení státu tak podnikání zahraničních investorů sponzorují i obecní rozpočty.

Charakter sociálních problémů, kterým bude Plzeň čelit, však nelze omezit na nezaplacené účty za úklid odpadků. Významným důsledkem pracovní migrace je také zvyšující se napětí, před kterým varoval Roman Černík, člen plzeňské Strany zelených, v rozhovoru pro místní MF Dnes: „Oni nebudou vědět, jaké hodnoty uznáváme a jaké chceme, aby uznávali i oni. A my nebudeme vědět, kde jsou problémová místa jejich kulturního zázemí. Nevíme, kdy je urážíme a kdy ne. Přitom je zapotřebí neustálý dialog. Jinak to může skončit recepty 20. století – jako je ghetto nebo genocida.“ Nejde přitom jen o dlouhodobé výhledy, první konflikty už tu jsou. „Problém přítomnosti velkého množství zahraničních dělníků vyplul na povrch v roce 2007, tehdy se prudce zvýšila kriminalita a věcí se začal zabývat radní pro bezpečnost. Do té doby to nikoho nezajímalo,“ uvádí úřednice plzeňského magistrátu Petra Klérová.

Soňu, Danyho, Lýdii i Mariku před podobnými konflikty s českým prostředím chrání jejich kulturní blízkost a vyrovnávání našich národních ekonomik. Marika i Soňa v Plzni bydlí v běžných bytech, mají tady kamarády, uvažují o hypotéce. Dany a Lýdia plánují za půl roku svatbu, ale ta už má být doma, na Slovensku. Jejich pracovní sílu nahradí ti lacinější. Především z Asie.

Autorka je socioložka.

Reportáž vznikla v rámci projektu „Czech made“ Multikulturního centra Praha za podpory Evropské komise.

Legitimní. Bylo to, je to legitimní… Slovo legitimní patří k nejvíce zneužívaným výrazům českého politického diskursu. Legitimní je kdeco: názor, postoj, politický postup. Za legitimní jsou nejčastěji – téměř výhradně (!), což jistě stojí za pozornost – označena rozhodnutí, která nějakým způsobem narážejí na etické pochybnosti, jsou v jistém smyslu pochybná už na první pohled (o samozřejmostech nemá cenu říkat, že jsou legitimní, protože jejich status nikdo nezpochybňuje, ačkoli ve chvíli, kdy se o nich začne přemýšlet, se velmi často dostávají na stejnou úroveň jako záležitosti problematizované).

Legitimita se určuje tím, že někdo něco veřejně legitimizuje, a to tak, že jednoduše určitou věc v médiích prohlásí za „legitimní“. Už se ovšem neobtěžuje tím, aby vysvětlil souvislosti, v jakých souvislostech tuto legitimitu chápe. Jinými slovy: nevysvětlí se, co kdo pod legitimitou rozumí a z jakých premis její definice vychází. Předpokládá se, podobně jako u demokracie, volného trhu, kapitalismu, že legitimita je legitimita. Velmi se to podobá až příliš lehké práci se slovem pravda. Řekne-li se v médiích „Je to pravdivé, je to pravda“, jedná se o výrok bez pravdivostní hodnoty. Neurčuje, zda něco je či není pravda. Výpověď (či její smysl) je tu nesena jiným ohledem, proměňuje skutečnost, performuje ji směrem, kterým mluvčí chce. Teprve potom, často po zdlouhavém a složitém pátrání, se zjistí, zda to byla či nebyla pravda. Tak se to má také s legitimitou v médiích – stává se čistou perfmormativitou.

Poslední příklad prázdné legitimizace nabídl sjezd Strany zelených. Komentátoři se shodli, že postup Martina Bursíka, jehož přívrženci před sjezdem narychlo založili na pět desítek nových místních sdružení, čímž spolehlivě ovládli sjezdové dění, byl legitimní. Otázkou ovšem je, v jakém politickém světě?

Legitimita není totéž co soulad se zákonem. Legitimita zákonnost spíše předchází. Zakládání stranických buněk, které narychlo a s předem jasným cílem naplňují skuteční lidé, je jistě naprosto legální. Nikdo za to nemůže Martina Bursíka a jeho hochy pohánět k civilnímu či jinému soudu. Takový přístup k politice je však přijatelný jenom ve světě, jehož vzorem se stává specifická práce s mocí v machiavelistickém stylu. Mocenský souboj v něm potřebuje a uznává i postupy určitého, řekněme „zvláštního druhu“, protože bez nich by došlo k anarchii a rozpadu celé struktury. Odtud také vyplývá přesvědčení Vládce (Vůdce a tak dále), že dělá dobře, když takto postupuje, vědom si (přiznaně či nepřiznaně, více latentně než manifestně) jisté neetičnosti celého počínání. Legitimita, respektive měřítko legitimity pak vyplývá z vůle Vladaře po udržení kumulované politické energie. Lidé, kteří takový postup později schvalují, tedy
přiznávají, že i vyhraněně nebo spíše doslovně chápaný Machiavelli, vyložený takřka v leninském stylu, má pořád co říct.

Niccolò Machiavelli zůstává nadále politicky inspirující osobností. Nikdo nechce říct, že jeho vidění politiky se na míle vzdaluje demokratickému světu. Ale ve spojení s některými politickými stranami toto jméno přece jen zvoní překvapivě a varovně. V případě Strany zelených se jedná o paradox dvojnásob silný.

Politická strana, která už před vstupem do nejvyšší parlamentní politiky byla více revolučním hnutím než klasickou politickou stranou, voličům slibovala, že bude jednat úplně jinak než ostatní. Byl to Martin Bursík, kdo plnými ústy vracel do politiky „úctu k politice“ jako trpělivé a poctivé službě o obec, jejíž cesty budou průhledné, jasné, nezáludné. Strana zelených se vymezovala vůči celé politické scéně, protože její pojetí politiky bylo úplně jiné. Zelení se do parlamentu dostali coby protestní strana, vyjadřující nesouhlas právě s machiavelistickými postupy. A už v polovině volebního období se dostává do situace, kdy v podivných metodách dokáže předstihnout všechny své konkurenty, dříve ostře kritizované, inertní, rigidní partaje.

Hovořit v tomto prostředí, u vědomí celé historie českých zelených, o „legitimním postupu“ při nejlepší vůli nelze. Naopak právě kontext událostí postup Martina Bursíka, nabírajícího narychlo kolegy-straníky, kteří mají jediný úkol pomoci „teď“ při volbě předsedy, legitimity zbavuje. Bursíkův postup by byl legitimní, neboli průkazně souhlasný s určitou politickou vizí, jedině v případě, kdyby předseda zelených otevřeně přiznal, že vzniká jiná Strana zelených, jejíž étos vychází ze starého lidoveckého příkazu – musíme za každou cenu docestovat do parlamentu, abychom byli významní a podíleli se na moci.

Nic takového se ovšem nestalo. Martin Bursík dál o sobě tvrdí, že je původní, originální zelený, ačkoliv mu to věří jenom jeho zrcadlové ego. A pár komentátorů, kteří podobně jako Bursík legitimizují vše podle toho, jak chtějí vidět svět, nikoli podle toho, co se skutečně děje. Dá se to říct i stručně, „komentátorsky–televizně“: Stranická revoluce se mi zdá naprosto legitimní, ale jedině jako revoluce odvážná, a tedy – revoluce otevřená, přiznaná.

Autor je vedoucí kulturní rubriky Hospodářských novin.

Svobodu! Dialog! Knihy ano, bajonety ne! Nic silou, všechno rozumem! To byla hesla manifestujících studentů, kteří v září a říjnu 1968 požadovali po mexické vládě demokratické změny a dodržování jejích vlastních zákonů.

Z pohledu uplynulých čtyřiceti let bylo hnutí 1968 v Mexiku nejdramatičtějším studentským hnutím své doby, srovnatelným možná jen s událostmi v bývalém Československu. Význam těchto protestů pro politické dějiny samotného Mexika je zcela mimořádný. Hnutí do společnosti vtrhlo malou štěrbinou, jak už se při takových příležitostech v dějinách stává. Spory mezi studenty si vynutily zásah úřadů. Použitá policejní brutalita však otřásla vědomím mladých lidí a sjednotila je natolik, že jednotně vznesli jednoduché požadavky: demisi policejního šéfa a zrušení útvaru speciální jednotky, represivní síly v zemi, osvobození politických vězňů a zrušení článků trestního zákona, podle něhož mohla být schůzka tří či více lidí označena za narušení veřejného pořádku a viníci potrestáni vězením. Důsledky si nikdo neuměl představit.

Studentská revolta měla své předchůdce. V padesátých a šedesátých letech to byla různá sociální hnutí, jako například hnutí železničářů a lékařů, kteří se chtěli vymanit z organizací, jež kontroloval stát prostřednictvím oficiální strany PRI (Partido Revolucionario Institucional – Institucionální revoluční strana), vládnoucí od roku 1928, postupně pod třemi různými názvy. „Mexický politický systém“, hlavolam pro akademiky jiných zemí světa, byl tehdy velmi jednoduchý. Odcházející prezident jmenoval za prezidentského kandidáta potenciálního následníka, jenž současně určil předsedu strany PRI, která kontrolovala dělnické, rolnické a společenské organizace. Jakékoli jiné společenské pohyby byly bez výjimky potlačeny. Prezident Gustavo Díaz Ordaz v roce 1968 odmítl požadavky mladých a započal prostřednictvím sdělovacích prostředků s diskreditační kampaní. Pokojné protesty na UNAM (Mexická národní autonomní univerzita) ovšem zažehly plamen. Studenti
přirozeně počítali s podporou nezávislých intelektuálů, ale také se sympatiemi univerzitních představitelů a rodičů. Vzpoura se prosytila duchem občanských požadavků. K podobným jevům došlo také v ostatních částech světa, ale snad jen v hlavním městě Mexika a v Praze se vzpoura společnosti střetla s centralizovanou a protidemokratickou mocí. Mexické události ale byly navíc specifické v tom, že se v hlavním městě na konci roku 1968 měla konat olympiá­da: k Mexiku tedy tehdy upíral zraky celý svět. Díaz Ordaz proto nechtěl nic ponechat náhodě a 2. října, krátce před zahájením soutěží, nařídil prostřednictvím svého vládního tajemníka Luise Echeverríi, jenž se měl stát budoucím prezidentem, rozprášení pokojné manifestace na náměstí Tří kultur – Tlatelolcu. Vojáci zaútočili na pokojné shromáždění studentů. The Guardian tehdy přinesl zprávu o počtu mrtvých – odhady hovořily o 325 obětech. Zranění, zadržení a zmizelí se
počítali na tisíce. Mexický politický systém pohltil své děti.

Když se stal Echeverría prezidentem, byl nucen začít s politickou reformou, která měla sloužit jako únikový ventil společenského tlaku nahromaděného za desetiletí, což umožnilo širší existenci jiných politických stran. Dvacet let po masakru studentů, v roce 1988, pak kolem sebe disidenti PRI soustředili různé politické síly a Cuahtémoc Cárdenas, syn bývalého prezidenta Lázara Cárdenase, podle názoru většiny Mexičanů vyhrál volby nad Carlosem Salinasem, oficiálním kandidátem, který byl uveden do úřadu jen na základě zfalšování volebních výsledků. To byl poslední záchvěv režimu, který skončil volbami v roce 2000. Na mexický rok 1968 lze proto nahlížet jako na počátek demokracie.

Události roku 1968 v Mexiku byly plodem represe, i když jejich dosah se tím nevysvětluje. I dříve moc potlačovala protesty, ale tentokrát mládež vzala útokem ulice a do své vzpoury promítla utopii. Studenti se totiž neomezovali jen na požadavek respektování zákonů: nanesli otázku radikální přeměny ekonomického a politického systému, šli daleko za všechny ideologie a náboženství a pohrávali si s myšlenkou nového lidství. Povstalecká hnutí sedmdesátých let v Latinské Americe a jiných zemích se studentskými vzpourami z velké části inspirovala. Povstání se však brzy sama zdiskreditovala výhradním bojem o moc a použitím zbraní. V regionu od té doby nevznikla čistší, skvělejší, veselejší a čestnější revolta, než bylo vzbouření oněch chlapců a dívek. Rok 1968 byl rokem ví­ry, občanské ví­ry. Nejlepší způsob, jak si to připomenout, je nechat se naočkovat tehdejšími myšlenkami.

Autor je novinář a organizátor kulturních akcí.

Přeložila Anna Tkáčová.

ODS je stranou institucionalizované korupce a nikdy to nebylo zjevnější než za současné vlády. Dění kolem odhaleného pokusu o trestný čin vydírání zhmotnilo ještě jeden okřídlený idiom: ten o „císařových nových šatech“. A to přímo byzantinsky: většina médií převzala takový výklad kauzy, který vyhovuje občanským demokratům. Již teplický Topolánkův projev nastolil klíčové prvky „obsazení interpretačního prostoru“: 1. vinen je prý hlavně Vlastimil Tlustý; 2. investigativní reportáž Novy údajně dokazuje čistotu špiček občanských demokratů; 3. u Jana Moravy prý mohlo hrát roli jeho mládí a horlivost; 4. Morava je prý možná více obětí než pachatelem, těmi jsou spíše neetická média.

Variace na Topolánka

Stalo se tedy něco, co je ve vyspělé svobodné společnosti nepředstavitelné: většina velkých médií hlavně v prvních dnech jen variovala slova, jež v reakci na obrovskou afé­ru ODS hlásal její předseda. Začněme Českou televizí. Její novináři v Událostech neustále nazývali hlavními aktéry kauzy Tlustého a Moravu (jakkoliv jde hlavně o druhého jmenovaného a hlavně o jeho stranické nadřízené) a používali hodnotově zabarvených floskulí jako „rebel Vlastimil Tlustý“ a „mladý snaživec Morava“. V reportáži byly několikrát odvysílány promluvy Topolánka a dalších dvou hlavních aktérů z ODS, názor nejsilnější opoziční strany ale zazněl pouze reprodukovaně. Přitom v celkově sedmiapůlminutovém pásmu bylo dost času i na tak podružné sdělení, jako například: „Jan Morava říká, že udělá všechno pro to, aby své jméno očistil, je dokonce ochotný jít i na detektor lži.“ Bohužel toto zaznělo v reportáži A. Schinabekové a Z. Plchové
jako pointa, což spolu s opakovaným zdůrazňováním mládí poslance Moravy a možností, že byl spíše „obětí“ (z kontextu se rozumělo obětí Tlustého a médií), působilo jako snaha jeho provinění zlehčovat.

Es kommt der Tag!

Topolánkův projev moderátoři a zpravodajové ČT opakovaně označovali za „nezvykle emotivní“, „poměrně dramatický“ nebo „velice emotivní“. Jeho řeč ale přece byla – obsahově i přednesem – agresivní až vulgární. Televizní žurnalisté by snad měli také tušit, že šlo o krajní licoměrnost, vždyť premiér brojil také proti „zneužívání státního zastupitelství“, což je jeho vlastní disciplína! Topolánek navíc sotva může věrohodně řečnit proti zneužívání dětí médii a při politickém boji, když ve volební kampani na jaře 2006 klamal svou rodinu i veřejnost tím, že na billboardech (a např. i na stránkách MF Dnes) se svými nejbližšími pózoval jako člen idylické rodiny a hned po volbách ji opustil. A především: v Teplicích politik, nechvalně proslulý fašizujícími výroky typu „Nečekejte ode mne nic jiného než noc dlouhých nožů!“ či „Es kommt der Tag!“, křičel od řečnického pultu cosi o „špíně“, „vyčištění“ a „potrestání“, a dokonce
to směřoval také vůči médiím.

Čekal-li nějaký skalní optimista od České televize profesionálnější přístup ve zpravodajsko-publicistickém pořadu Události, komentáře, asi hořce zaplakal.

Kromě dvou ukázek Topolánkova projevu odvysílaných v Událostech tu zazněl další – čtyřminutový! – úryvek, obsahující i premiérovu tendenční reprodukci reportáže Novy a tezi o Moravovi coby oběti. Moderátor Jakub Železný tuto pasáž označil za „to nejpodstatnější z projevu předsedy vlády“. Řeč pak – velmi kladně – v přímém vstupu komentoval ministr Ondřej Liška. Neměla televize spíš přinést živý přenos vyjádření některého opozičního politika?

Onen pořad má sice v názvu slovo „komentáře“ – tedy množné číslo, ale k rozboru jedné z nejtřeskutějších kauz poslední doby byl pozván jeden jediný politický komentátor (nezávisle na něm – tedy ne v diskusi – v pořadu promlouvala z teplického sjezdu Martina Lustigová, analytička ČT, a z Brna velmi erudovaný sociolog médií Jaromír Volek). Ve studiu ČT tak seděl jen jeho častý host – pravicový novinář Bohumil Pečinka, známý nejen svými exkluzivními vztahy s politiky ODS, ale i tím, že této straně nadržuje. Kupodivu právě on byl toho dne v České televizi nejmilejším překvapením: hovořil výjimečně nestranně a zajímavě. Jaromír Volek byl věcný a pronikavý jako vždy: jako jediný připomněl také Kubiceho kauzu – opravdu je velice zajímavé srovnat oba případy, hlavně co do ochoty médií o nich referovat. Nova a MF Dnes totiž aféru Moravy a ODS spustily předčasně, prý s ohledem na blížící se volby. Je
možné, že tak chtěly občanské demokraty uchránit od větší katastrofy. Pomyslíme-li na další zásadní skandál poslední doby – reportáž TV Nova z 30. srpna o korupční praxi v brněnské ODS – jeví se být česká mediální krajina polem zaminovaným těmi nejhoršími prohřešky proti základním novinářským zásadám. Veřejnoprávní rozhlas a televize totiž téma s brněnskou korupční nahrávkou až na nepatrné – a málo sledované – výjimky vůbec nepřevzaly!

Modří pejsci

Chce-li se někdo v krátkosti poučit o tom, zač stojí čeští novináři, ať si přečte, jak kauzu Morava komentovali například v Lidových novinách, Respektu či Hospodářských novinách (mimochodem, ty na rozdíl od ostatních deníků zmíněnou aféru korupční nahrávky z brněnské ODS zcela pominuly!). Někteří žurnalisté premiérovi přímo pochlebovali, například Erik Tabery: „Skvělá argumentace, rozhodnost, emoce, dobrá řeč těla, pohledy. Všechno fungovalo, jak mělo…“ U Respektu, kde do téhož čísla psal podobné podivnosti i Marek Švehla, je to o to trapnější, že články vznikly ještě dříve, než autoři mohli znát reportáž TV Nova. Vystačili si zjevně jen s tím, co ve svém teplickém projevu reprodukoval premiér Topolánek…

Asi největší hrst hlíny do stále se prohlubujícího hrobu české kvaziliberální publicistiky vhodil Zbyněk Petráček z Lidových novin. Hle, jak spojil vyděračskou kauzu ODS s problematikou nového světového pořádku, a tedy i amerického radaru v Brdech: „Způsob, jakým Martin Bursík a Mirek Topolánek ustá­li své pozice, je dobrý nácvik do opravdových bitev. Jak tento stát, jeho vlády a elity obstojí, až přijde skutečná hrozba? Nikdo neví, už skoro generaci si užíváme mírovou dividendu z vítězství Západu ve studené válce. Zato teď víme, že alespoň Topolánek s Bursíkem ze sebe vydají to nejlepší právě pod tlakem. (…) Máme teď před očima muže, kteří berou vnější tlak ne jako důvod ke kapitulaci, ale jako výzvu k úspěšnému boji.“ Zná někdo bizarnější sebekarikaturu novináře coby údajného hlídacího psa demokracie? Snad Topolánek nikdy nesáhne k politice à la Pinochet. Petráček a jiní obdivovatelé modrohnědé síly a „dobré řeči
těla“ by mu k tomu asi radostně bubnovali.

Autor je vysokoškolský pedagog a publicista.

Zářijové číslo populárního měsíčníku Alternatives économiques se věnovalo tomu, co ekonomové v současnosti nazývají druhou vlnou ekonomické recese. Je provázeno extrémním zvyšováním cen paliv i potravin. Autoři úvodníku se obracejí na čtenáře s žertovným: „Jestli se vám líbil první díl, budete milovat i ten druhý!“ Nemají ale na mysli ani divadelní nebo televizní hru, ani akční seriál, odehrávající se na druhém břehu Atlantiku. Má jít o reality show, která se koná v Evropě a týká se kupní síly každého z nás.

Všem seriózním analytikům je totiž jasné, že se hypoteční krize, která se poprvé projevila před rokem ve Spojených státech, nutně projeví i mimo sféru spekulací. O to více, že její průběh doprovází extrémní navýšení cen paliv a potravin, které se projevilo na přelomu let 2007 a 2008. Většina konzumentů se podivila, když v letošním roce poprvé nabrala u pumpy plnou nádrž nebo projela okolo kasy supermarketu s plným nákupním vozíkem. Agentury Eurostat a Insee potvrdily v Evropě v průběhu druhého čtvrtletí roku 2008 propad ekonomické aktivity. Všechny motory růstu se zdají být zabrzděny, ve Francii dokonce poprvé od roku 2003 klesl i počet pracovních míst. Paradoxně se totiž ukázalo, že je krizí daleko více než Spojené státy postižena právě Evropa.

Francouzská vláda na tuto situaci zareagovala snahami o zmenšení katastrofických dopadů krize. Na druhé straně ale autoři úvodníku konstatují, že státní rozpočet neumožňuje, aby si vláda mohla dovolit v krizi vystupovat jako aktivní hráč. To nejlepší, co lze v současnosti od francouzské vlády čekat, je, že se během současného předsednictví Evropské unie nepustí do ohlašovaných projektů a ponechá evropský rozpočet v jeho dosavadní „nízkonákladové“ podobě.

Evropská centrální banka navíc rozpoznala nebezpečí krize až relativně pozdě, po dlouhou dobu ji totiž chápala ve srovnání s inflací až jako nebezpečí číslo dvě. Dnešní euro je sice velmi slabé, ale právě to by mohlo napomoci dalšímu růstu evropského hospodářství. Cena práce by se totiž značně snížila a evropské firmy by se mohly stát daleko konkurenceschopnějšími než dosud. To všechno jsou ale prozatím spekulace a dosud není příliš jasné, zda a odkud se zjeví superhrdina, který ukončí druhý díl této mizerné série happy endem.

Zářijové vydání měsíčníku Le monde diplomatique se v článku Jeana Radvanyiho orientovalo na možná nejžhavější konflikt letošního léta, totiž na válku v Jižní Osetii. Stanovisko levicového měsíčníku pak může být do jisté míry komplementární k vyjádřením pánů Sarkozyho a Kouchnera, jejichž ústy během francouzského předsednictví Evropské unii vlastně mluví i čtenáři A2. Název Radvanyiho článku „Strategie napětí: Když si ,velcí’ hrají v Osetii“ vystihuje autorův náhled na problematiku. Michail Saakašvili podle něj, obklopen americkými stratégy, přispívá útokem na Jižní Osetii k strategii marginalizace Ruska, tak jak byla ze strany NATO vytýčena po roce 1991. Tvrdostí své odpovědi však Kreml ukázal, že již pokládá tuto éru za skončenou. Tento konflikt má však ještě další rozměr, často přehlížený zahraničními analytiky – rozporuplnou regionální historii. Osetinci i Gruzí­ni jsou z valné většiny pravoslavní křesťané. Jejich vzájemné vztahy jsou
úzké a mají dlouhou tradici. V sovětském období zde bylo velké množství smíšených sňatků, v období velkých historických otřesů však nebyly vztahy mezi oběma etniky zdaleka tak idylické. Radvanyi viní z mezietnických střetů hlavně gruzínský nacionalismus, který pokládá za značně centralizační a integrační sílu. Konflikty mezi Gruzínci a Osetinci se totiž vyskytly jak po vyhlášení první gruzínské republiky v roce 1920, tak i po získání nezávislosti na Sovětském svazu. Během vlád prezidentů Zviada Gamsachurdii a Eduarda Ševardnadzeho v letech 1991 a 1992 gruzínská armáda několikrát vpadla do Jižní Osetie, kde za sebou zanechala i civilní oběti a kolony uprchlíků směřujících do Severní Osetie a do Ruska. Zůstává pro něj však bez pochyb, že se ruská vláda pokusila využít protigruzínských nálad osetinského obyvatelstva, aby oslabila suverenitu Tbilisi nad regionem, obdobně jako to udělala v případě Abcházie.

Po příměří podepsaném v červnu 1992 v ruském Dagomysu se zdálo, že se podaří najít politické řešení problému. Mírotvorci, kteří na jeho dodržování měli dohlížet, sice zastupovali všechna tři etnika, ale napětí se brzy znovu vyostřilo. Důvodem bylo podle Radvanyiho to, že se Jižní Osetie stala „černou dírou“ Kavkazu, místem, kudy kvůli jeho strategické poloze na jižním konci Rokského tunelu proudil kontraband mezi Tureckem a Ruskem. Této situace dlouhou dobu využívaly ke svému prospěchu jak osetinské, tak i gruzínské elity. Přilitím oleje do ohně se ale podle autora stalo to, že Ruská federace nabídla obyvatelům odštěpeneckého regionu ruské pasy. Tbilisi pak na toto vychýlení z rovnováhy reagovalo snahou podřídit si Jižní Osetii silou.

Země Evropské unie od začátku posledního válečného střetu v Gruzii tahaly za kratší konec. Před vypuknutím konfliktu sice chtěly mít v této oblasti jistý vliv. Dodávaly proto (za vydatného přispění České republiky) pochybnému vedení země zbraně. Posílaly tam volební pozorovatele, aby přihlíželi poněkud zmanipulovaným volbám. V říjnu 2006 pak EU a Gruzie podepsaly Akční plán pro Evropské sousedství, který Gruzii otevřel evropské možnosti finanční podpory. Jenže vedení země všechna tato opatření moc nezasáhla. Větší váhu než EU mělo pro ně slovo i vojenské podpora Spojených států a pak samozřejmě hrozby Ruska a jeho podpora separatistickým snahám ve třech autonomních republikách: Jižní Osetii, Abcházii a Adžárii. Rozhodnutí gruzínského vůdce brutálně zaútočit na centrum odboje v jedné z nich Evropu zaskočilo. A všichni pak byli překvapeni z následné ruské vojenské intervence.

Od té doby není překvapením konec. Rusové nejen posílili svou vojenskou přítomnost ve dvou autonomních republikách, ale vtáhli se zhruba osmadvacetitisícovou armádou do Gruzie, zastavili se kousek od hlavního města, začali kontrolovat přístav Poti, ležící asi 20 kilometrů od hranic Abcházie, a spoustu dalších míst. A v té době se hlava země předsedající EU, francouzský prezident Nicolas Sarkozy, rozhodla, že Evropa musí také na mezinárodním poli něco znamenat a musí to ukázat. Vyjednal tedy v rychlosti 12. srpna šestibodovou mírovou dohodu mezi Ruskem a Gruzií, v níž se Rusko zavázalo stáhnout své vojenské síly za linie, které zaujímaly před začátkem konfliktu. Mělo se tak stát do 22. srpna. Pětadvacátého srpna Moskva oznámila, že je stahování ukončeno. Jednotky však ve skutečnosti zůstaly víceméně na místech dosažených v průběhu intervence. Rusko také navíc na konci srpna uznalo „nezávislost“ autonomních republik obsazených jeho vlastními vojáky.
A na hlavu evropského vyjednavače se hned snesla kritika. Ponechal totiž v dohodě určitou skulinu, když dovolil, aby obsahovala větu: „Až do doby, kdy budou na místě zavedeny mezinárodní mechanismy, budou jednotky ruských mírových sil provádět bezpečnostní opatření.“

Zvláštní summit EU v odpovědi na ruské porušování dohod na začátku září jednoznačně prohlásil, že odsuzuje jednostranné uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie Ruskem. V závěrečném stanovisku také konstatuje, že „vojenské jednotky, které ještě nebyly staženy za linie před vypuknutím nepřátelství, tak musí bez odkladů učinit“.

Zdálo se ale, že na místě se nic podobného neděje, a tak se musel do Moskvy vypravit silný evropský tým. Sarkozy společně s předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosou a vysokým představitelem EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javierem Solanou podstoupili tvrdé mnohahodinové jednání s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem. A po jeho skončení přišli s dalším překvapením. Ruské síly se prý již opravdu začnou stahovat. Ovšem jen do Jižní Osetie a Abcházie. Přítomnost ruských jednotek v Abcházii a Jižní Osetii je podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova „absolutně nutná“ a tyto jednotky tam zůstanou dlouho. Na Ruskem určené hranice Jižní Osetie a Abcházie pošle Evropská unie do 1. října nejméně 200 pozorovatelů. Do Jižní Osetie a Abcházie nebudou mít přístup. A spíše budou mít podle ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova odpovědnost za „neopakování gruzínské agrese“ (proti Jižní Osetii).

I když evropští představitelé i po tomto jednání verbálně odmítali uznání nezávislosti odštěpeneckých republik, „doladěním“ mí­rového plánu souhlasili s faktickou ruskou anexí. Agentura AP v této souvislosti citovala analytika Sergeje Markova, jehož pozice jsou blízké Kremlu: „Rusko neudělalo žádné ústupky a bylo ve skutečnosti schopné dosáhnout uznání Jižní Osetie a Abcházie… Věci se tak vyvinuly přesně, jak Rusko plánovalo.“

Tento úspěch ruské vojenské taktiky a diplomacie, která donutila Evropskou unii ztratit kvůli Gruzii tvář, pochopitelně děsí i další země sousedící s Ruskem, které se mohou obávat podobných scénářů. Sarkozy proto hned po jednání ohledně Gruzie spěchal na Ukrajinu, kde premiérovi Viktoru Juščenkovi přislíbil, že z evropského pohledu není územní celistvost Ukrajiny nijak zpochybnitelná. Prý ani v posledních rozhovorech s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem mu „nic nenaznačilo, že by v tom měl být nějaký problém“. Zda si ovšem po podobných slibech mohou ruští sousedé oddechnout, je dost sporné.

CzechFreePress vyhlížel na konci jara velmi slibně, nulté číslo obsahovalo některé zajímavé materiály. Avizované první číslo se ovšem zatím neobjevilo a z projektu zůstal jen web publikující články často problematické úrovně. Jedním z nich je reakce spisovatele Břetislava Olšera na kritické výroky Milana Knížáka o současné tvorbě Karla Gotta. Olšer má jasno: důvodem těchto kritických poznámek je to, že Knížák „nedokáže ve své narcisistické žárlivosti překousnout, že nějaký muž může mít ještě se sedmdesátkou na krku dvě rozkošné dcerušky s ještě rozkošnější a podstatně mladší partnerkou“. A především, Knížák Gottovi závidí umělecky, sám totiž v sedmdesátých letech tvořil jen jakési zvrhlé paumění. Dichotomie Knížák/Gott umožňuje autorovi projevit naplno jeho estetické názory: na jedné straně stojí „bezkonkurenční převaha… na naší popové scéně“ a „evidentní hlasové kvality“, na straně druhé „věčný student“, který „jako malý prý chtěl být
pilotem, ale dělá se mu špatně řetízkovém kolotoči. Vstup do politiky mu zatím nikdy nevyšel.“ Olšer posměšně cituje texty písní Knížákovy skupiny Aktual a jako zlatý hřeb si stěžuje, že Knížák nezaplatil „autorský honorář neznámým fotografům“, jejichž fotografie použil ve své koláži. Jen štěstí, že autor s tímto svým vpravdě revolučním poukazem nevystoupil dříve, leckteří výtvarní umělci by se totiž patrně nedoplatili a kupříkladu Jiří Kolář by nejspíš po platbě oněch honorářů skončil pod mostem. Jistě, z Milana Knížáka se stala velmi nesympatická figura, jejíž popírání své vlastní minulosti vyvrcholilo nedávným trestním oznámením na výstavu členů skupiny Guma Guar, kteří uměleckým napodobením podrobili kritice jeho kulturní funkcionaření. Problém ale věru není v Knížákově minulosti, nýbrž v tom, že na ni zapomněl. Lidé, kteří ji dodnes nepochopili, jsou hluboko pod úrovní nejen jeho umělecké minulosti, ale i jeho funkcionářské současnosti.

„Frustrace intelektuála, kterému bije srdce nalevo, je (…) větší: česká společnost je převážně levicová, jenže argumenty na této straně politického spektra lze vyslechnout leda ve čtvrté cenové skupině, čemuž odpovídá úroveň,“ napsal Jiří T. Král (Pusté levicové pláně. Levice bez mozkových trustů) – a musím přiznat, že mě překvapilo, jak odlišné máme zkušenosti. Navštěvuji poměrně často podniky, které by byly jistě zařazeny, kdyby ještě působily RaJ a Jednota, do čtvrté cenové skupiny, ale pokud se tam dám s někým do řeči, velmi často se ukazuje, že to já jsem pohrobek stalinismu, rusofil, tesknící po minulém režimu, a vůbec levičák. Stačí k tomu svěřit se s tak extrémními názory, jako že Ústav pro studium totalitních režimů je škodlivý hybrid, že KSČM je sice protivná, ale nepředstavuje větší ohrožení demokracie, že Vladimir Putin není pouhým vtělením Generalissimovým nebo že Husákův režim byl snesitelnější než protektorát. Vždycky znovu mě překvapí,
jak často můj názorový odpůrce, jenž se domnívá, že jeho srdce bije napravo, má za své životní vzory beatniky či hippies; ani veřejné kouření marihuany, ani velmi volná láska nejsou pro něj znakem levicovosti. To třeba ve větším městě. Jinde mě zase ve čtvrté cenové skupině překvapí, jak se deklarovaná pravicovost nevylučuje s náklonností k využívání sociálních dávek a zasloužených i méně zasloužených dotací. O pravicovosti či levicovosti nerozhoduje nakonec vztah ke svobodnému trhu, ke svobodě projevu, daňové soustavě, sociální péči ani životní styl, ale jakýsi soubor hodnocení minulého režimu, současného Ruska, radarově-raketového systému, škodlivosti KSČM apod. Trochu přeháním a trochu se posmívám, ale nechtěl bych to s posměšky přehánět: tyto řekněme ideologicky nečisté postoje jsou prostě výsledkem velmi hluboké zkušenosti s komunistickým režimem a – bohužel – velmi plytké reflexe oné zkušenosti.

Co Král nevidí

Jiří T. Král mě zaujal i starším článkem Chaos na pravém křídle (A2 č. 21/2008), kde si posteskl nad nedostatkem intelektuálního zázemí pravice. Jako by hledal a srovnával – až snad na Revue politika – projekty výhradně obskurní, v lepším případě snad fandovské. Myslím, že přehlédl existenci týdeníku Respekt (i když ten projevuje nezřídka i citlivost spíše levicovou, řekněme ve vztahu k životnímu prostředí či menšinám), ale také existenci tří dosti vlivných deníků. Zejména Mladá fronta Dnes a Lidové noviny mají své pravicové propagandisty, ale přece jen lze, zvláště ve víkendových přílohách, najít i látku k přemýšlení. (Víc jí bude vždy přirozeně v knihách; s prominutím za tu banalitu, ale nakonec zkoumat, co má přemýšlivý člověk k dispozici, je lepší v knihkupectví.) Myslím, že Jiří T. Král příliš ulpívá na podnicích, které mají svou větší či menší míru obskurnosti, a tak srovnává internetové Britské listy
a Virtually.cz, ale důležitější by bylo mluvit o denících a jejich internetových portálech. Podobně těžko lze ve vážné úvaze vynechat Právo se čtvrtečním Salonem. A ovšem také Literární noviny.

Ostatně Jiří T. Král považuje Britské listy za jedinou podstatnou intelektuální platformu české levice, a přitom – zde myslím spíš jako oběť dobových klišé – tvrdí, že podle levice „by takové instituce měl financovat stát“. Ale zrovna k sympatickým stránkám Britských listů patří průběžné informování o shánění peněz a podle všeho na pomoc od státu nečekají.

Autor hodnotí současné síly Masarykovy dělnické akademie, a přestože je někdy myslím zbytečně jedovatý, v zásadě má pravdu: pokud jsem se ocitl na některé akci MDA, byla navštívena nepříliš hojně a starší lidé převažovali. Vyplývá však z toho, že „Myšlenka alespoň trochu kompetentního levicového týdeníku se proto jeví být víc než bizarní.“? Na rozdíl od Jiřího T. Krále si myslím, že „nezávislý levostředový týdeník“, který by ČSSD podpořila, stojí za pokus. I jako experiment se samotnou stranou! ČSSD se od jiných našich politických stran neliší v mnoha věcech. Také její funkcionáři se často považují za lidi, kteří poznali skutečný život, ba kteří s prominutím vědí, „o čem ten život (a vůbec „to“) je“ – na rozdíl od intelektuálů. Hodnostáři ČSSD se neliší od hodnostářů jiných stran v obecních úřadech, na radnicích či na hejtmanstvích v tom, že rádi vydávají tiskoviny zcela závislé, sebeoslavné, nepřipouštějící nic jiného než budovatelský
patos svého druhu. ČSSD se od jiných stran neliší také tím, že až na vzácné výjimky posílá „na úsek kultury“ (sem se to hodí) lidi, kteří si stěží mohou získat přirozenou autoritu mezi intelektuály.

Na závěr bych se vrátil do své oblíbené čtvrté cenové skupiny, kde se cítím docela dobře, jen se někdy divím, jaké tam vládnou ideové nejasnosti. Zajímalo by mě totiž, proč ve výčtu zajímavých a kompetentních levicových prostředí a časopisů chybí u Jiřího T. Krále zajímavá, kompetentní a levicová A2.

Autor je spolupracovník redakce, nakladatel a redaktor dvouměsíčníku Listy.

Dopis Martina Peciny (A2 č. 37/2008)

Můj článek I’m lovin’ it o grafickém designu (A2 č. 36/2008) měl v minulém čísle důležitý ohlas. Nemyslím si, že se reakce na reakce mají otiskovat – málokdo si v těchto případech vlastně vzpomíná, o čem je řeč, věcná podstata mizí pod vrstvou ukřivděnosti a malicherností –, ale nestává se mi často, abych se v tak zhuštěné formě dočetl, že se dopouštím řady polopravd, dezinterpretuji, vrším vágní tvrzení, která vydávám za objektivní stanoviska, vnímám negativně vytrácení textu z designu (?!), řečnicky se ptám a s odpověďmi si evidentně nevím rady nebo se dokonce ptám prý naoko dětinsky, ať už to znamená cokoliv. Odpověď na text Martina Peciny je ve stručném porovnání dvou příkladů designování.

Připomeňme si designové a image produkty Applu. Počítačová a dnes především multimediální a obchodní firma Apple provozuje nejrozšířenější obchod s mp3 hudbou iTunes (to je jedna z prestižních a nejoblíbenějších značek kreativních uživatelů). Apple představuje inovativní design, definuje uživatelsky přátelské rozhraní, intuitivní ovládání, stabilní a rychlé prostředí, ovšem také za cenu razantně redukované škály možností, voleb a přednastavených funkcí. To s sebou nese nebývale monopolní produkci a distribuci hard- a softwaru, zákazy, perzekuce za užívání jejich operačního systému na jiných platformách a také totálně řízenou komunikaci, jejímž vrcholem jsou Keynote, kde CEO (ředitel společnosti) Steve Jobs prezentuje novinky za obdivných výkřiků a potlesku publika při ohlašování prodejních cen. Žádné otázky, jen minimalistické vizualizace, hesla a tlumená konfekce. Totální design, totální komunikace
a žádní nespokojení uživatelé, nulová participace.

A pak je tu pro profesionály grafického designu v mnohém paradoxní a asi nepochopitelný projekt Sdílený prostor. Sem patří akce od odstraňování dopravního značení až po úplné rozpouštění uspořádání městského veřejného prostoru, u nás známějšího jako vozovka a chodník. Iniciátorem je prý nizozemský dopravní specialista Hans Monderman a projekt dorazil z Nizozemí, Švédska a Německa i k nám, konkrétně do části Slaného a aktuálně i do Říčan, s proklamovaným cílem vrátit ulicím jejich rovnováhu. „Profesionálové jsou skeptici, říká místostarosta Slaného, bojí se třeba, že řidiči budou město žalovat, když nabourají v místě bez dopravního značení, ale to bychom potom museli dát značku ke každému výjezdu od garáže.“

Proč tu připomínám Apple, hypnotizující designem své uživatele, a odstraňování značek a obrubníků? Dosud jsme věřili, že víc designu bezvýhradně představuje kvalitnější prostor, snazší orientaci, uživatelsky přátelské rozhraní. Jak je vůbec možné, že se můžeme pohybovat a žít i bez šipek a výbrusů, pruhů a vykřičníků na asfaltu, a nejsme ztraceni? Naopak, opět vnímáme své okolí, které design v dobré víře důsledně strukturoval. Skutečně zajímavé a klíčové otázky (grafického) designu se dnes točí právě kolem vztahu k veřejném prostoru, k totálnímu designu firem a institucí, ke strukturování komunikace, sdílení informací a otázce autorských práv a open source, kterých se dotýká i Michal Nanoru ve výborném rozhovoru s Abbottem Millerem (A2 č. 36/2008). Nanoru vtipně cituje Ricka Poynora, že kritická teorie nechává grafickému designérovi pouze dvě možnosti: cítit se špatně
nebo změnit zaměstnání. Věcnou odpověď naleznete přímo na blogu Martina Peciny typomil.com/typofilos.

Michal Rydval

Ad Společnost strachu (A2 č. 37/2008)

Vůbec mě nepřekvapuje, že naše lidská společnost takhle funguje, jen bych to neuměla tak dokonale analyzovat jako autor. Naprosto s ním souhlasím. Co jiného můžeme od moci čekat než neustálé obavy a strach z nebezpečí, která možná vůbec neexistují, když už jsme se nechali z postavení lidí (člověka) vmanipulovat do postavení lidských zdrojů či v lepším případě lidského faktoru, který občas způsobí nějakou chybu a tím pádem výkyv v zaběhnutém soukolí. Vždyť k čemu slouží zdroje? K naprostému vyčerpání a pak odhození. Nic víc. A ještě k tomu máme vysokoškolský obor, jehož cílem je se tyto zdroje naučit řídit a vyčerpávat: řízení lidských zdrojů. Nejsme lidé, ale zdroje, takže se nemůžeme ničemu divit.

Anna

Ad Válka jako kulturní projekt (A2 č. 35/2008)

Je dosti těžko uvěřitelné, že vysokoškolský učitel se nenamáhá ani nahlédnout do slovníku, aby našel vhodné slovo. Chce-li Radan Haluzník použít za každou cenu slovo muzeum, aby vyjádřil (asi) jistou překonanost činění a konání srbských intelektuálů, pak by měl použít spíše slovo „muzeální“ a ne urážet (a to těžce) muzejní pracovníky termínem „muzejní intelektuál“ pro označení těch, kdo podle něj napomáhají válečným projektům na Balkáně. Při troše hledání by ale našel asi slovo ještě vhodnější.

Pavel Štěpánek

Každý okamžik je cestou do neznáma

Ve žluté škole letního žáru

tvůj úsměv bez odkladu,

nohy koryto horkého vosku.

Vždycky budu suť,

která žhne

na sedřené kůži zadku.

Malý, zlověstný, mlčenlivý bůh městského kamene

zatím spí –

pak křičí nad tvou nahou nádherou.

Jsme odsouzeni ke zvuku,

čekáš, až přítel zahrad promluví

k hliněným panenkám.

Každý okamžik je cestou do neznáma.

Noc protnou hlasy na motocyklu.

Tvůj bezramenný křik vedle mě.

+

Letní poruchy v prachu

nízko nad zemí.

Mezi stromy se hlasy

přechylují v mlhu

a znějí v keřích celou noc.

Dvě bílé tváře

zaklesnuté do sebe –

nejsou z tohoto světa.

Noční knihovna

Ležíte

ve vlhkých peřinách.

Kosti mlčí,

ale těla

se hýbají.

Nad štukovými stropy

je slyšet zahřmění.

Proudy vody stékají na podlahu.

Pokojská pije ze sklínek s tlustou stěnou.

Z regálu vypadne kniha.

Na stránkách těla

s mnoha nákresy,

plánky a polohami.

Probouzejí stesk.

Den, větve

Jen se nerozloučit v nepravý čas,

neuspěchat to: teď si vzpomínám,

vedl jsem ruku svírající žhnoucí uhlík

napolo spálené větve a ryl do zdí místo do tvých zad.

Podvečerní šeď, cihly, kusy zdí,

zbytky postelí pro neviditelná těla.

Na letní straně domu křoví, podlahy ze zkrouceného dehtu,

světlo vpařené do sklenice tolik příjemné na dotek.

Ve sklepě prýštila z tváří radost,

své kapsy jsme ukrývali před rukama,

a nyní jsme – jako sklep, každý z nás připomíná

jiné chodby, jiná těla, vyhozená na noc ven.

Dům sám přežvykuje slova, neznámé věty

sune po různých bodech prostoru.

V určitém úhlu jako bych viděl vybuchovat hejna

uschlých vosích hnízd a těla, těla přilepená k neckám.

Listy šplhají zpět k propadlým ústům,

plevel

posílá sdělení o povaze léta, má na svědomí

bílý zmatek a čas, pohyb směřující stále vpřed.

Je den, větve se svažují z těžkých okrajů

až tam, kde končí pohled a začíná popis.

Zbývá vytvořit jemnou síť náznaků

a rozložených pastí pro oči, uši a klouby.

Na letní straně domu

nic

než zvuk

otvíraných očí

v bezpečných spížkách.

Uplynulo několik hodin a já si znovu všiml

větví za přesvíceným sklem.

Zahrady po setmění

vkrádá se do zahrad

těsně po setmění

chlap s rozsvícenou rukou

ví

že chodí tam holky

ze směny

číhá tam

škrtí holky

věší je na nízké dráty tramvají

ale jen na chvíli

holky se vzpouzejí odhazují tašky

když běží temnou cestou

v krku jim duní kov

a hrůza mizí

vždyť přece na holky

čekávají příslušníci

honem je sundají

a ještě promodralým jim do plic

vženou umělé dýchání

chlap s rozsvícenou rukou

je pryč

a holky potom žhnoucí

běží nocí zpátky do pivnic

kde všechno

řeknou kamarádkám

kde nezatají nic

Rozpuštěný sníh

Nad ránem mokvá čerň

ze dvorku gymnázia.

Sníh ještě spí u zdí

spoutaných pískem.

Na chvíli sundáváš čepici,

šumění v závějích.

Zima, ten zmrzlý úl s plástvemi,

na kterých do bíla ztvrdnul med,

navždy už ztracený.

Zvuk dere se do ucha,

kde poblíž kovadlinky

sídlí slast. To ona odměří

tvůj život a zpění v těle krev.

Okamžik: jdeš zpátky, ale kam

to nevíš, netušíš, jen v sobě

probouzíš rozpuštěný sníh.

Noci na gymnáziu

Do lavic potřených smolou buší teplý déšť.

Lesk podlah čpících po oleji.

Matné, zelené světlo na chodbách,

kde v rozích černají zbytky uhlí.

Kamarádky, vylouplé z šustících kombinéz,

mají fernetové oči. V hovorech

mezi polibky sklenic poletuje sníh.

Zrcadlo nad umyvadlem protahuje rysy.

Třídy se zamykají.

Stromy mění zaprášené šatny v hustý les

z dřeva a pohyblivých mříží.

Zažloutlé uschlé jehličí líně padá

na kabáty, co visí v řadě jak odložené stíny.

V dálce houkají vlaky.

Kousky oděvů klouzají ke kotníkům.

Slova do hlubin latríny.

Mrzne vítr. Mrzne sníh

Celé období gymnázia bylo posedlé sněhem.

Nebylo třeba jej odívat významy.

Nebyl jakkoli symbolický.

Sníh.

Dírami ve střeše se vrací.

Školník v modrém plášti roznáší

na podnose žluté kostky másla.

Klade je na bedra připraveným spolužačkám.

Kostky se rozpouštějí a stékají dolů,

níž

Jakub Řehák (1978) navštěvoval gymnázium v Uherském Brodě a vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně. Na studiích režíroval dva krátké hrané filmy Jáma a Svatá Marie, pracoval většinou v obchodní sféře. Od roku 2005 pravidelně zveřejňuje poezii na kulturním serveru totem.cz. Časopisecky publikoval básně a recenze ve Tvaru, Wellesu, Pandoře, Souvislostech a A2. Debutovou sbírku Světla mezi prkny vydává na podzim pražské nakladatelství Fra.

Budiž mi dovoleno přistoupit ke knize Petra Krále Zpráva o místech způsobem, kterým on v ní přistupuje k místům, i kniha je přece místem svého druhu, jistě podivuhodným, a je-li pro Krále život cestou na místa, pobýváním na místech a jejich dobýváním-zkoumáním, tak je pro mne, pro nás život zároveň cestou ke knihám, pobýváním u nich, jejich zkoumáním. Místa, žitá i sněná, nám odhalují souvislosti s jinými místy. Při odkrývání těchto souvislostí pracuje zajisté „náhoda“, a to samé se dá říct i o knihách, které se někdy ocitnou v „náhodné“ souvislosti, tj. takové, která se vlastně nemusí ukázat jako náhodná. Takto se mi poslední měsíc ocitly současně v ruce Králova kniha a Calderónův Život je sen (pomíjím ještě jistou životní událost, v níž motiv života-snu byl významný a jež najde místo v románu). Paralelní čtení mělo za následek, že pro mě v Králově textu vystoupily ty rysy
a motivy, které obě díla, časově i žánrově vzdálená, propojují – divadelnost a snovost, dále například motiv zdvojování a zrcadlení.

Místo se Královi jeví na jedné straně jako dekorace, prázdná scéna, která čeká na neznámý děj, jenž v ní může být rozehrán, jako začátek bezpočtu možných příběhů (působivé deskripce míst připomínají mimochodem prózy Karla Miloty), které se mohou rozvíjet z kteréhokoli z míst, jichž se „výzkumník“ – tak se vypravěč nazývá – dotkl, přičemž se tak stalo za jeho určitého rozpoložení, v určité životní situaci a fázi a také v určité historické fázi země, z níž pochází. Místo jako by bylo vábničkou příběhů: „K panství se slétají i útržky bludných a rozptýlených příběhů, jako by tam mohly najít společný smysl a zřetězit se do strof téhož eposu.“ Poznání prázdnoty míst, jejich povahy dekorace, je jak východiskem cesty k nim, tak jejím vyústěním (byť v poněkud jiné úrovni), není to cesta od prázdnoty k plnosti, ale ani od plnosti k prázdnotě, snad že se poznání míst neprezentuje jako vývojový proces (ačkoli vnější
chronologie cesty je zachována: z rodné vily přes pláň do Plzně, „ameriky“ a Paříže), ale různé vrstvy tohoto procesu se překrývají, všechny jsou přítomny v každém momentu. Například už tam, kde v počáteční kapitole výzkumník zkoumá vilu a zahradu svého dětství, kde hrají významnou roli místa-skrýše a místa-doupata a motivy skuliny a prahu, vchodu do neznámého světa (jak nevzpomenout na bachelardovskou „poetiku“ a „psychoanalýzu“ prostoru!), tedy místa odkazující k tajemství a k „plnému“ prostoru, se vynořuje zneklidňující motiv prázdna, se vší naléhavostí a naplno vyslovený v pařížské kapitole Fasáda. Cesta na místa, pobyt na nich a heideggerovsky „u nich“ je neustálou oscilací mezi nadějí, že jsou plná a že proniknutí na jejich dno, do jejich vnitřku přinese výzkumníkovi poznání, přitom nejen míst samých, ale i jeho samého (vědomí vzájemnosti, oboustranného vztahu je tu ustavičně přítomno), a statečným
rozpoznáním, že jsou „prázdná“ – vnitřek, „poklad“, který místa klamně slibují, vysílajíce k výzkumníkovi signály, nesouce znamení (skvělá je pasáž o koloniálu a jeho zavřených dveřích), se ukazuje být jen dalším vnějškem, za nímž „nic“ není. Je přitom příznačné, že výzkumník k takovémuto poznání o místech nedospívá u míst zatížených historií a příběhy, u míst „s pamětí“ (i u nich by se nepochybně ukázalo, že jejich „plnost“ je právě jen výsledkem vztahu místa a člověka, jeho příběhu), ale u míst „bezvýznamných“ (tj. významných jen pro něho) – jedním je výkop s bodláčím, dalšími například plzeňské zákoutí se zchátralým mostem a starým letopočtem či pařížské výlohy a reklamní nápisy. Je-li časem míst „s pamětí“ minulost, proustovsky znovunalézaná, je časem všedních míst bez paměti – a ta jsou ve Zprávě středem pozornosti – přítomnost, té patří ve Zprávě významnější role než minulosti, s tím, že přimknutí
k ní je ovšem i „novým přijetím marnosti věcí“.

Důležitou součástí některých z těchto míst jsou věci, jež jsou pro výzkumníka evidentně místy svého druhu a o nichž často mluví jako o rekvizitách. Ty jsou totiž „prázdné“, v tom smyslu, že svého významu nabývají teprve v příběhu, který je vyprávěn, v představení, které je s nimi rozehráno; důležité místo mezi nimi patří prázdným věcem par excellence – atrapám, maketám a manekýnům, „zátiším“ v prázdných a poloprázdných výlohách. Cesta k nicotě, do nicoty však přesto není ve své podstatě ztrátou, ale ziskem. Prázdné místo a kašírovaná věc totiž výzkumníka vybízejí k aktivitě – fyzické, poznávací, narativní, kterou místa i on sám ožívají, vedou ho k touze „zatřást jejich dekorací“, přimět je k reakci. Makety, právě ony, odkazují „k bezpříkladnému, nikdy nespatřenému světu a jsoucnu, dokonce ho už ve své neznělé hmotě nechávají klíčit“, vedou k odhalení odlišného světa v mezerách toho
stávajícího a jeho každodenní šedi (nevypravují se podobným směrem hrdinové próz Ajvazových?). Neboli: místa se sice jeví jako plná, „s tajemstvím“, ale ve skutečnosti jsou „prázdná“, jsou to jen rámce těles, scény možných příběhů, avšak v jiném smyslu jsou možná „plná“ (proto užívám uvozovek) – nezjeveného světa, ale i neprosloveného textu, potenciálního, virtuálního života, tedy oněch případných významů, které jim přidělíme v komunikaci s nimi a kterými jsou i veškeré signály, znamení, poselství, jež na nich čteme. Místa jsou plná i prázdná zároveň, jsou plná i prázdná jiným způsobem.

Přestože tedy je údělem výzkumníka a smyslem jeho cesty dospět k prázdnotě míst, k městu, které, čím mu je blíž, se mění v dutinu, v prázdno (nejde o Prahu, ale o Paříž, ale jistě by to platilo i o Praze), ba k zpochybnění samé existence míst, není to úděl zoufalý a cesta proto neztrácí svůj iniciační význam (ostatně stejným „prázdnem“, „nulou“, Bláznem se otvírá a zároveň končí tarotová iniciace). Od zajisté nelehkého, ba trýznivého poznání maketovitosti světa zbývá už jen krok k poznání maketovitosti, šalebnosti i vlastní existence („Sám v sobě teď cítí dutost pouhé makety, zároveň jako by se dotýkal dna všech věcí.“), k názoru, že místa a ani svět nemají možná vlastní existenci – té místa nabývají, svět se stává světem teprve tehdy, když se k nim přiblížíme, pohlédneme na ně, přilneme k nim, když je začneme zkoumat, tedy v našem vztahu k nim. Od výzkumníkova postřehu či pocitu,
že „konkrétní svět je pouze pobledlý přízrak zastřený mřížkou pojmů“, není pak už daleko k vnímání-pojímání místa, světa a našeho života-příběhu jako iluze, snu (záznam snu ostatně představuje důležitou součást zprávy), „máji“, které je známé z východní filosofie (ta nepopírá existenci jako takovou, ale odhaluje její šálivou, smysly matenou povahu). Je-li v Calderónově dramatu příběh alegorickým vyjádřením teze „život je sen“, míří Králova próza ke sdělení, že místa, pokud bez nás vůbec existují, jsou vlastně jen jakousi záminkou, způsobem, jak se můžeme vztáhnout ke světu, jak samy sebe můžeme pojmout ve své prázdnotě-plnosti, ve svém příběhu, reálném i potenciálním.

Nazývá-li vypravěč sám sebe „výzkumníkem“, „pátračem“, případně „hrdinou“ (tím činí další krůček k příběhu, k epice) a svůj text označuje jako „zprávu“ (tomuto žánru odpovídá zařazení převážně vlastních fotografií a oddílu Dokumenty, zahrnujícího, zřejmě pro úplnost, další texty vážící se k výzkumu míst), je v tom značná dávka skromnosti – ve skutečnosti je totiž filosofujícím básníkem či básnícím filosofem, jeho dílo je brilantním esejem na téma místo, přičemž jeho filosofický výkon by mu leckterý katedrový filosof mohl závidět. Má-li výzkumník co chvíli pocit, že se ocitá na pokraji příběhu, který se už už chystá vyprávět, někdy už i začátky či nedokončené minipříběhy čtenáři předkládá, pak zpráva, kterou o místech a o sobě vydává, je už příběhem samým, sugestivní, vzrušující skicou Příběhu, nikoli jeho pouhým začátkem.

Autorka je spisovatelka a literární teoretička.

Petr Král: Zpráva o místech. Torst, Praha 2008, 200 stran.

V obecném povědomí existuje představa, že jsme, jako už poslední demokratická oáza ve střední Evropě, byli za první republiky velice vstřícní ke všem uprchlíkům, a to zejména z Německa a Rakouska. Vy tuto chválu ve své připravované knize Nejisté útočiště poněkud korigujete. Jak to tedy bylo a jak jste se k tomuto tématu dostal?

Původně jsme s kolegyní Kateřinou Čapkovou chtěli svou studii zaměřit na židovské uprchlíky. Vycházeli jsme z toho, že na rozdíl od známých politických uprchlíků není o osudech lidí vyhnaných kvůli židovskému původu mnoho známo. Nevědělo se, zda je československý stát přijímal nebo ne a zda vůči nim Československo přistupovalo jinak než k jiným uprchlíkům. Brzy jsme ale zjistili, že je potřeba uprchlickou politiku Československa popsat jako celek. Měli jsme pocit, že se v této oblasti nahromadilo neobyčejné množství mýtů zkrášlujících dějiny první republiky.

Ve škole jsme se učili, že jsme všem pomáhali, že uprchlíci před fašismem měli v Praze dokonce svůj klub, který se jmenoval po Bertoltu Brechtovi, že obohatili společenský život a byli vidět všude v kavárnách…

Tento krásně znějící příběh staví na osudech zpravidla velmi známých uprchlíků, příslušníků kulturní a politické elity, ať už se jednalo o vedení německé sociální demokracie, které žilo v pražském exilu, nebo o umělce jako John Heartfield, jehož protihitlerovské fotokoláže se staly symbolem uměleckého protestu proti nacismu. Právě pro tyto lidi byl ostatně vámi jmenovaný Bert-Brecht–Klub určen. Hovoří-li se o něčem negativním, pak především o buržoazní policii a českých agrárnících, ti měli být ale výjimkou. Je až zarážející, že v současnosti mohou být kombinovány dva odlišné pohledy: velice pozitivní obraz první republiky, vyzvedávání všeho pokrokového, demokratického a liberálního a hlavně Masaryka a Beneše, a zároveň komunistický výklad dějin, v němž se zdůrazňuje levicovost první republiky a chválí se pomoc komunistické strany uprchlíkům. Tato zvláštní kombinace komunistické či třídní interpretace a ocenění
první republiky se podle mého názoru datuje od šedesátých let.

Jak se tedy Československo k uprchlíkům z Německa ve skutečnosti stavělo?

Je jistě pravda, že od roku 1933 byly československé hranice v principu pro uprchlíky otevřené, ostatně pro přicestování do Československa nepotřebovali vízum. Úřady dokonce většinou tolerovaly i ilegální překročení hranice a mnozí političtí uprchlíci skutečně do Československa přišli přes pohraniční kopečky, což nebylo – vzhledem k jeho řídké ostraze – zas tak těžké. V počátečním kladném postoji jistě svou roli hrály sympatie vůči odpůrcům nacismu – všichni si ještě v roce 1933 mysleli, že Hitlerův režim brzy padne. Ale už od počátku byly z tohoto tolerantního přístupu vyňaty dvě skupiny. Prvního března 1933 zakázalo ministerstvo vnitra vstup komunistickým uprchlíkům z Německa, naše úřady je měly vracet. V praxi bylo toto nařízení obcházeno a nebylo nikdy zcela naplňováno. Druhou skupinou, která byla z perspektivy Československa nežádoucí, byli takzvaní východní Židé, kteří žili v Německu dlouhá léta, ale byli odtud s velkou
brutalitou vyháněni jako první.

Pro uprchlíky však většinou nebylo tak nesnadné do Československa přijít, jako v něm zůstat. Bylo velice obtížné tu získat práci, platné doklady, povolení k pobytu. Naši politici a úředníci vycházeli z přesvědčení, že Československo by mělo být pro tyto uprchlí­ky jen přechodným domovem na velmi krátkou dobu. Měli jsme sloužit jako tranzitní země – a to se týkalo především židovských uprchlíků. Stát se, na rozdíl od přístupu k ruské emigraci, bránil stabilizaci pozic těchto lidí. Ti až na naprosté výjimky nedostávali pracovní povolení a stát se jim snažil zabránit v samostatném podnikání. Byli zá­vislí na podpoře jiných, většinou nestátních pomocných výborů, takzvaných komitétů, a žili ve velké chudobě. Známý kavárenský život uprchlíků v Praze byl také výrazem toho, že jim nebylo dovoleno čas exilu trávit jiným smysluplným způsobem.

Z vašeho vyprávění pro mě vyplývá, že jsme se tehdy chovali podobně jako dnes v řadě jiných věcí: nebyli jsme schopní zaujmout jasný postoj, schválit jednoznačný zákon a nejvíc ze všeho nám vyhovovala mlha…

Československé úřady svůj přístup založily právě na neexistenci přesných pravidel. Nebyla jasná definice uprchlíka či jeho práv. V důsledku toho byl osud každého běžence závislý na blahovůli úředníků. To slovo blahovůle se v úředních dokumentech objevuje vskutku hodně často. A blahovůle se také může snadno zvrtnout v libovůli.

Nejasnost uprchlické politiky umožnila kolem poloviny třicátých let postupně změnit přístup k Židům, aniž by se změnily základní předpisy o uprchlících. Najednou mohli být židovští běženci označováni za hospodářské migranty, jejichž příchod do Československa byl považován za nežádoucí. Rozdělení uprchlíků na politické a hospodářské bylo ostatně vždy spíše zástěrkou pro vyloučení Židů.

Jsou známá nějaká konkrétní čísla o uprchlících?

Podle oficiální evidence nebylo v jakémkoliv okamžiku na území republiky více než dva tisíce uprchlíků z Německa. Celkem mohlo Československem projít na deset tisíc registrovaných uprchlíků. Kromě toho zde ale mohl být zhruba stejný počet neregistrovaných či ilegálních lidí, které stát jako uprchlíky neuznával. V roce 1934 do Československa přišly také zhruba dva tisíce sociálních demokratů a komunistů z Rakouska, kteří se podíleli na únorových bojích ve Vídni. Většina z nich však brzy odešla, a to z velké části do Sovětského svazu, což se jim později stalo osudným. Ve větším množství pak znovu uprchlíci z Rakouska přicházeli až po „anšlusu“ v roce 1938.

Nemohli získat československé občanství?

Často se píše, že Československo uprchlíkům před nacismem hromadně přidělovalo občanství. V této souvislosti se vždycky hovoří o Thomasu Mannovi a jeho rodině, ale to byla naprostá výjimka. Navíc Thomas Mann nikdy, kromě několika krátkých návštěv, v Československu nežil. Pro něj bylo naše občanství, jak dokázala Kateřina Čapková, výhodné pro to, aby mohl na Německu vymáhat svou knihovnu, rukopisy a autorská práva. Tvrzení, že jsme udělili stovky občanství uprchlým Němcům, je naprostý nesmysl. Pokud uprchlíci, a to se týkalo především žen, získali občanství, pak hlavně prostřednictvím sňatku s československým občanem.

Na tom je legrační ta skutečnost, že si to dodnes myslí asi i Němci. Když mi ČSSR odebrala státní občanství, Němci mi dali své a oficiálně to zdůvodnili tím, že nám splácejí dluh za to, jak jsme se po roce 1933 chovali k německým spisovatelům a novinářům…

Takové zjednodušené teze jsou vždy snadno použitelné v politickém diskursu, a to i v dobré vůli. Není ale také divu, že němečtí politici vidí exil v meziválečném Československu kladně, vždyť zde pobývalo vedení SoPaDe (německé sociální demokracie) a řada dalších skupin.

Zajímavé je, že tento kladný obraz nenarušují ani tak negativní věci, jako byl plán československých úřadů soustředit uprchlíky na Českomoravské vysočině z roku 1937. Ten měl být původně zaměřen především proti uprchlíkům vyvíjejícím politické aktivity proti nacistickému Německu. I když se v navrhované podobě neuskutečnil, byl pro uprchlíky signálem k evakuaci.

Z literatury se ale dozvídáme, že k řadě uprchlíků, zvláště z Ruska po roce 1917, jsme byli velice vstřícní, nebo se mýlím?

Na rozdíl od uprchlíků před nacismem Československý stát ve dvacátých letech velice vstřícně přijímal uprchlíky z Východu, kteří většinou utíkali před nástupem komunismu v Sovětském svazu. Zahájil takzvanou Ruskou pomocnou akci a prostředky věnované na jejich podporu se počítaly každý rok v milionech korun. Stát podporoval jejich spolky, školy, divadlo atd. Především pak směli v Československu pracovat a většinou se nemuseli obávat nečekaného vypovězení či neprodloužení povolení k pobytu. Něco takového bylo v případě německých a rakouských uprchlíků nemyslitelné.

Proč jsou v podpoře těch dvou emigrací tak velké rozdíly?

Jistou roli určitě hrál sdílený antikomunismus: většina politické scény – s výjimkou komunistů – se shodla, že toto jsou lidé, kterým je třeba pomoci. Po první světové válce bylo také třeba pracovních sil, i když to hrálo větší roli ve Francii, která absorbovala největší díl těchto uprchlíků. Pomáhal i jejich slovanský původ a Masarykův zájem o Rusko.

Když ale od roku 1933 přicházeli lidé z Německa a z Rakouska, byla už hospodářská krize a stát se k nim choval úplně jiným způsobem. Je třeba jasně říci, že náš stát nikdy neinvestoval do uprchlíků před nacismem. V období od nástupu Hitlera až do období mnichovské dohody, kromě nějakých výjimečných dotací, nedal na uprchlíky ani korunu.

Proč, kromě toho, že byla krize, byl ten vztah tak odmítavý?

Krize sama o sobě poskytovala státu výhodný argument a dovolovala úředníkům říkat: my bychom rádi, ale nemůžeme. Myslím ale, že větší důvod k tomuto postoji je možné hledat v tom, že většina uprchlíků byla levicově zaměřená a v jejich přijímání nepanovala na naší politické scéně žádná shoda. Pravice tyto uprchlíky zásadně odmítala, a to jak agrárníci, tak národní demokraté. Argumentovali také tím, že by mohli posílit německou menšinu v Československu, a obávali se špionáže. Navíc se v jejich argumentech objevovaly antisemitské prvky.

A nehrál roli i jistý kulturní předěl zejména vůči haličským Židům, kteří přicházeli ze zaostalých štetlů?

Dalo by se polemizovat, jestli takzvaní východní Židé, kteří za první světové války utekli před postupující frontou a pogromy do vnitrozemí monarchie, byli tak primitivní
či zaostalí. Spíš bych řekl, že byli kulturně odlišní. Navíc československý stát hned po válce silně usiloval o to, aby tady právě tito lidé nezůstali, a snažil se je donutit k návratu do Haliče. Z archivních dokumentů vyplývá, že státní administrativa se k těmto Židům chovala předsudečně a obávala se jich jako nežádoucích živlů.

A kdy došlo k úplnému uzavření hranic pro uprchlíky?

Během několika hodin po anšlusu Rakouska v noci z 11. na 12. března 1938. Ilustruje to i osud vlaku z Vídně plného uprchlíků v bezprostředním ohrožení života, který této noci českoslovenští pohraničníci z Břeclavi nemilosrdně vrátili. Zavření hranic bylo namířeno především proti židovským uprchlíkům. Na zelené hranici na jižní Moravě byly pak na jaře a v létě 1938 denně vraceny desítky či dokonce stovky uprchlíků. Polští Židé vyhánění z Rakouska byli pod dozorem převáženi na polskou hranici.

Nejsmutnější je případ skupiny asi šedesáti burgenlandských Židů, které tamější rakouští nacisté vyhnali v dubnu 1938. V noci je posadili na pramice a převezli přes Dunaj na slovenskou stranu pod Děvínem, kde je nechali stát na jakémsi jezu či ostrůvku. Hladové a vysílené je ráno našli českoslovenští pohraničníci, po několika hodinách je však vrátili zpět. Potom byla skupina vyhnána do Maďarska a toto martyrium se několikrát opakovalo. Bratislavská židovská obec pak našla jediné možné řešení: najala nákladní loď zakotvenou na Dunaji, tedy v mezinárodních vodách, a na ní uprchlíky ubytovala. Na lodi strávili uprchlíci několik měsíců a žádná země je nechtěla přijmout. Nakonec pro ně židovská organizace vymohla povolení k vystěhování do Palestiny a Spojených států. Jejich anabáze byla výrazem naprosté krize židovských uprchlí­ků v Evropě v roce 1938. Československo se v této situaci nechovalo jinak než ostatní evropské státy
a snažilo se pro židovské uprchlíky hranice neprodyšně uzavřít.

 Michal Frankl (1975) je historik, pracuje v Institutu Terezínské iniciativy a přednáší o židovských dějinách a holocaustu na Pedagogické fakultě Karlovy univerzity. Vydal knihu „Emancipace od židů“. Český antisemitismus na konci 19. století (2008) a spolu s Kateřinou Čapkovou chystá pro nakladatelství Paseka knihu Nejisté útočiště s podtitulem Československo a uprchlíci před nacismem, 1933–1938.

Vlastimil Ježek byl odvolán z místa ředitele Národní knihovny. Jeho místo teď zastává Pavel Hazuka z Památníku národního písemnictví. Ježek zatím rozjel svou senátní kampaň v Prvním Ježkově knihobusu. / Rozpočet Ministerstva kultury v příštím roce pravděpodobně opět klesne. / Zemřel germanista a literární vědec Wendelin Schmidt-Dengler. / Americký film The Wrestler od režiséra Darrena Aronofského získal Zlatého lva za nejlepší film na festivalu v Benátkách. Stříbrného lva za nejlepší režii získal Rus Alexej German mladší za film Bumažnyj soldat. / Do užšího seznamu knih nominovaných na Bookerovu cenu se dostali: Linda Grantová (The Clothes on Their Backs), Steve Toltz (A Fraction of the Whole), Philip Hensher (The Northern Clemency), Amitav Ghosh (Sea of Poppies), Sebastian Barry (The Secret Scripture) a Aravind Adiga (The White Tiger). / Cenu Mercury za nejlepší britské album si odnesli Elbow s deskou The Seldom Seen Kid. /
Spisovatel Peter Handke požádal, aby byl jeho román Die morawische Nacht stažen z nominační listiny na Německou literární cenu. Pořadatelé jeho požadavku vyhověli. / Podle knihkupců ve Spojených arabských emirátech tu klesá počet zakázaných knih. / Recenzent John Sutherland pochválil poslední román Salmana Rushdieho The Enchantress of Florence a řekl, že pokud letos nevyhraje Bookerovu cenu, knihu si připraví na kari a sní. Když se Rushdieho kniha nedostala ani do užšího výběru, prohlásil, že tato kniha letos nevyhraje a on ji jíst také nebude. / Valerie Groveová si v The Times stěžuje, že „kultura celebrit“ vytlačila z trhu serió­zně pojaté životopisy. / Portugalský držitel Nobelovy ceny za literaturu José Saramago prohlásil, že dokončil svůj nový román Slonova cesta, který pojednává o cestě slona indického po Evropě v 16. století. / Chilský umělec Marco Evaristti podepsal s americkým odsouzencem k trestu smrti dohodu, podle níž bude moci z jeho těla
udělat krmení pro ryby pro svou výstavu. / Výtvarník Konstantin Kurjazin chce pro Krasnojarsk vytvořit několikametrovou sochu Borise Jelcina. / Podle jednoho z počítačových výzkumů je portrét podobnější tomu, kdo ho maluje, než portrétovanému. / Připravuje se film, který by měl zrekonstruovat vydání básnické sbírky Kvílení Allena Ginsberga. / Stevena Spielberga jako producenta snímku Disturbia, který vznikl podle filmu Okno do dvora, zažalovali majitelé práv na povídku Murder From A Fixed Viewpoint Sheldona Abenda, podle níž Alfred Hitchcock svůj film natočil. / Producent J. J. Abrams, který je spoluautorem série Ztraceni nebo filmu Monstrum, stojí také za novým seriálem The Fringe, který začala minulý týden vysílat stanice Fox.

–jgr–

Politika má svá vlastní pravidla a ta jsou někdy obtížně pochopitelná. Vláda před sedmnácti lety schválila limity těžby uhlí, které chrání několik severočeských obcí před zbouráním. Nyní souhlasí s porušením těchto limitů – ale jen proto, aby mohly být obce opravdu natrvalo před těžbou uchráněny. Nerozumíte? Je to tak jednoduché. Severočeské doly měly zájem trochu přemístit linie těžby na dole Bílina. Vyhnuly by se tak jedné z obcí. Vláda jim vyhověla, ovšem s tím, že zároveň poněkud zpřísnila horní zákon. Navrhla zavést roční lhůtu, během níž musí těžební společnost dodat veškerou dokumentaci potřebnou k definitivnímu odpisu zásob uhlí. Zavedla také pokutu za porušení této povinnosti ve výši 20 milionů korun. To by mělo podle představ ministrů zabránit stávající praxi, kdy konečnému rozhodnutí o odpisu uhlí bránily uhelné společnosti tím, že prostě nedodaly poklady Českému báňskému úřadu, který jediný může dobývací prostor zrušit. Jenže tu zůstává háček.
Obce ohrožené těžbou byly dosud znepokojené, že limity těžby zaručovalo v podstatě jen čestné politické slovo vlád. Na co a na koho se bude ale ve svých rozhodnutích ohlížet báňský úřad?

Národní knihovna kvůli snaze postavit si novou budovu došla do dalšího uzlového bodu. Ministr Václav odvolal ředitele Vlastimila. Na Vlastimilovo místo byl dosazen Pavel, který byl už předtím dosazen za šéfa Památníku národního písemnictví. Ministr Václav prý Vlastimila odvolal kvůli tomu, že vyhlášená soutěž odpovídala sice mezinárodnímu, ale už ne našemu národnímu právu. Na nás si ti ze zahraničí jen tak nepřijdou a budou poslouchat, tak jak pískáme my…, tedy pokud tu chtějí něco stavět! A nejdřív by si měli zjistit, jestli na stejném místě nechce stavět někdo jiný něco velkolepějšího. Třeba tunel. Každopádně je trochu podivné, že si ministr Václav vybral zrovna Pavla, když Pavel v době, kdy se nová budova řešila, měl shodou okolností na starosti právě agendu kolem její přípravy. Druhou záhadou je, proč dostal Vlastimil přes prsty zrovna ve chvíli, kdy ohlásil, že knihovna se postaví jinde (kde, to už se asi nedozvíme). A do třetice je tu ještě záhada, proč křesťanští
demokraté podpořili Vlastimilovu kandidaturu do Senátu a krátce před volbami mu podtrhli židli, která mohla dokázat, že má nějakou váhu. Jemu teď už zůstal jen bibliobus a s ním zřejmě moc slávy neudělá.

Věděli jste, že v České republice jsou reklamní billboardy i na místech, kde byste v Evropě nenašli jediný? Na to zřejmě chtěla upozornit výtvarná guerilla, která v noci z 5. na 6. září napadla většinu reklamních ploch na dálnici D1 růžovou barvou. Billboardy přímo u dálnic nebo ty, které se tyčí v okolních polích, jsou vandalským zásahem do okolní krajiny a můžeme se jen dohadovat, zda nejsou též jednou z příčin vysoké nehodovosti na nechvalně proslulé trase Praha – Brno. V době, které reklama vládne, se asi nesluší upozorňovat na skutečnost, že tenhle vládce není jen ulhaný, ale i nebezpečný. Firmy, jež tyto výtvarně vylepšené billboardy pronajímají, se rozhodly neznámé kritiky odhalit po svém. Vypsaly na jejich dopadení půlmilionovou odměnu. Divoký západ je dneska v módě. Ví to radní Richter i Miss World Kuchařová, kteří nabídli celý milion tomu, kdo udá autora pornokomiksu, v němž hrají hlavní roli. Udavačství se
pomalu přesouvá z vysoké politiky a byznysu do nižších společenských pater a legitimizuje se jako normální postup. Normální už je i billboard, jenž nám přímo na dálnici sděluje: Nebojte se zrychlit! A na toho, kdo růžovou barvou přetřel písmena „Ne“,je vypsána odměna.