2009 / 23 - kam zmizel disent?

Dostal jsem knihy. Mezi nimi také sbírky poezie. Může to být optický klam, ale zdá se mi, že vycházejí čím dál snadněji. Čím to? Nezdá se mi to proto, že je čím dál nesnadněji čtu? Čekám s knihami na tramvaj a náhodně otvírám knížku poezie Marcely Pátkové Linhartové (nar. 1980) Zpívat bláznům na straně třicet jedna. „Poezie./ Ten vznešený, samonosný hřbitov zblouděnců./ Smutek ohřívaný až k podobě panny/ se ještě tají úlevou z bezbožnosti./ Můza hrůz.// Zalkni se.“ To je celý text. Čtu ho na zastávce – a všechno se ve mně bouří proti podobné vizi poezie i tomuto způsobu psaní. Jako by šlo o pravý opak toho, v čem vidím poezii já, čím poezie mluví ke mně. Čtu verše znovu. Polovina básně je mi cizí, polovině nerozumím. Ohřívaný smutek, podoba panny, úleva z bezbožnosti – ta věta je čirý holanismus, něco, co jsem ochoten s důvěrou luštit jen u Mistra samého. Zatímco jiný autor si
podobnou imitaci nechá ve sbírce proč – z povinnosti k pocitu, že píše pravou poezii? Snad kvůli místům jako tahle se mi dnešní sbírky čtou tak obtížně. Pro tu snadnost, že je autorům zatěžko popřít v sobě zavedené, naučené, odezřené způsoby.

Což o to, ten holanismus (jemuž beztak nerozumím) je koneckonců jen věcí techniky. Ale dívám se na začátek básně: první výraz, který autorce po úvodním pojmu poezie „naskočí“, je slovo vznešený. Tramvaj nejede, na řece se blyští světla. Vznešený, samonosný hřbitov – já bych raději o vznešenosti pomlčel. Vznešenost je v poezii jistě důležitá, každopádně je to ale druhotný produkt. Poezie má vznešenost ozařovat či vyzařovat, ne pohlcovat jako černá – hřbitovní? – díra. Poezie otvírá vznešenosti cestu, ač se sama vznešenou nestaví. Vznešené je to kolem, nikoli poezie. Brusič ve Whitmanově básni Sparkles from the wheel, čili Jiskry od brusu, je sám tím vznešeným, co básník vidí a vnímá. Vznešené jsou jiskry odletující od brusu, hlouček diváků a vůbec celá podvečerní scenerie Whitmanovy básně. Zatímco vznešenost samotných slov, jež vizi postihují, ustupuje do pozadí. Vznešeně. Vznešený mi vždy přišel básník jako divák.
I Holan musel být nejdřív náruživý divák a posluchač, z promluv zaslechnutých v davu kdysi skládal celé sloky a kolik bouřek či přesně odezřených skvrn a plísní na zdech muselo předcházet všem jeho úžasným, do sebe vyvráceným metaforám. Jistě, básník časem čím dál složitěji obracel zrak k „panně“ uvnitř…

Přecházím po chodníku, v ruce pořád ještě rozevřenou stranu třicet jedna. Vždyť ani tu srozumitelnou půlku básně pořádně nechápu. Není jasné, kam básnířčin povzdech ohledně poezie směřuje. Za koho, proti komu tu mluví? Zdá se, že ani autorce vidina vznešeného hřbitova jaksi nesedí – ale odkud ji vzala? K jakému obzoru se upjala, proč hned k vágně halasovskému horizontu slov sebeponořených do své výsostnosti? A kdo vlastně jsou ti zblouděnci, mají to být básníci tak nějak obecně, tradičně, čítankově? Tak schválně, ti dnešní zblouděnci, jak sem pasují: Hruška, Pleska, Motýl, Racková, Macura, Pátková… Jaká je jejich vznešenost a samonosnost? Autoři jako Hruška, Motýl, Dynka či Kolmačka určitě odrostli nějakému chýrnému, příhřbitovnímu blouděnectví, jejich je poezie svébytně osobní, dnešní, hledající, ale nebloudivá, a v tom bude tkvět i jejich vznešenost. Ze zatáčky vyjíždí tramvaj, nadějně svítí, je to ale osmnáctka a tu nechci. Hm, zrovna
Marcela Pátková se zdá pojímat poezii v poněkud zblouděnecky vypjatém duchu. Nemusím ani moc listovat: Ráno, kdy po stesku si klouže čas. Noc zapovězená příslibem početí. Na dlažbě kámen z oceli zacelí mou úzkost v mlčení záměrně umlčeném. Bůh mlčí. Zraje bolestín. Vzbudila jsem se na střepech snů… Mezi podobnými větami je brzy k zalknutí. Ostatně právě tak káže básnířka: Zalkni se. Jenže abych si to nebral moc osobně. Nemá se zalknout ona shora zmíněná „můza hrůz“? Tedy poezie sama? Poezie, jsi-li jen můzou hrůz, radši se zalkni. Či jsi snad, poezie, vždy nakonec tím, čím se zalkneme? Co když tu básnířka mluví ne o poezii, ale o bláznech z ústavu? Co když je poslední verš usyknutím básnířky k sobě samé? Zalkni se, když nevíš, jak to napsat, zalkni se, když nevíš, co s tím vším kolem, co poezií dávno není.

Osmnáctka zastavuje, pár lidí vystoupí a nastoupí. Škoda, že báseň je tak krátká. Končí právě tam, kde se – řečeno básnířčinými slovy – zbavila neodbytného dozoru „holanovského oka“ a kde by se dalo začít u čehosi osobnějšího, u toho zalknutí. Škoda, že jsem sbírku neotevřel radši na straně padesát tři, kde báseň Pavilon devatenáct uzavírají verše: „Z dlaždic bolesti/ poskládám možnosti –/ mozaiku cizí poezie“. Je to právě cizí zrnko, cizí prvek, jež mě tu přitáhnou a zbaví nedůvěry. Vykročit k něčemu cizímu, k neznámým, nepředpokládaným, nevlastním možnostem. Pojem „cizí“ otvírá obzor, protože je pojmem bytostně dialektickým. Cizota nás vymezuje. Bůh mlčí – je cizí. V cizím se zbavujeme kousků sebe samých, ale zároveň si sebe samé i víc přivlastňujeme. Ano, to chci číst anebo psát: mozaiku cizí poezie.

Stmívá se víc a víc a já narychlo listuju knížkou. Sušička vyrve vlasy i s kořeny – Marcelo, vždyť tu máte spoustu podařených a silných míst. Najednou vidím, že co stránka, to nefalšovaná naléhavost. Potraviny. Potraviny. Moje viny. Moje viny. Má smůla, že jsem vaši knihu otevřel na stránce nejslabší, bohužel i nešťastně výmluvné. Už to asi nestihnu, tak jen rychle přejíždím očima: Navlhlé prádlo na šňůrách, na tkaničkách, na ramínkách, na tenkých bílých nitkách… Příkrá zeď, ptáci šílení pláčem chroniků, padání listů na hlavu obsedanta, vyčpělá měď kostela – ale tohle si pamatuju, to mě s vaší knihou sbližuje, bohnická léčebna, tam jsem kdysi dělal, hledal své „zalkni se“. U sloupů divadla se zjevila svítící číslice sedmnáct. Proč jsou tváře pražských tramvají tak mateřské? Už je skoro tma a vozy vezou o to víc světla. Rychle hmatám po posledních verších: Na přesně ohraničeném stole nesmí nic chybět! – Věta jak vyťatá do
okolního soumraku. Ani v něm na chvíli nic nechybí, světla se lesknou, chodci jsou tmaví, nad řekou se mihne temně bílý racek, dokonale cizí. „I komín i most mě láká,“ praví se v Pavilonu devatenáct. Přijíždí tramvaj.

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

knihy

Radek Malý

Kam až smí smích

Ilustrovala Anna Neborová

Meander 2009, 96 s.

Ke své letošní sbírce Malá tma (viz A2 č. 20/2009) přidal básník Radek Malý také soubor básní pro nejmenší. Obsáhlá sbírka je rozdělena do tří oddílů: Lyrika přírodní, Lyrika školní a Lyrika záškolácká. Najdeme zde krátké cykly – inspirované ročními dobami, dny v týdnu, měsíci, abecedou – i básně stojící samostatně. Některé jiskří šrutovským vtipem a tíhnou k nonsensu, jiné čerpají inspiraci z lidových říkadel, další se blíží didaktické poloze. Všechny spojuje lehká ruka autora, který si psaní tu bezpochyby užíval, tu snad trochu plnil zadání, každopádně nikdy nešlápl vedle. Ke kladům knihy bezpochyby patří ilustrace a grafické zpracování, nápadité, zábavné; minimalistické. Anna Neborová zvolila styl kombinující snovost koláží s jednoduchými pérovkami, dobře čitelnými i pro nejmenší. Ilustrace doplňují titulky a drobné ornamenty sestavené z legendární stavebnice Merkur, čímž knihu skvěle ukotvují nejen do dětského světa, ale také
do domácího kulturního prostředí. Kniha je zkrátka naše, vychází z poctivé tradice, kdy se tvorbě pro děti věnují zkušení autoři, a rozhodně jí nedělá ostudu. A teď už dobrou: „Pod postelí zašustí šest myší,/ tma je tady, tma tě všude slyší,/ není nikdo, kdo by té tmě plách…// Uteč strachu! Buď tišší než mniši./ Schovej se mu v Hajajově říši,/ zavři oči a jdi po šipkách.“

Jana Šrámková

Petra Rosette

Dovnitř obrácené oko

Litterula 2009, 191 s.

Wyerzte nebo ne, kazdy nemusý byt hnet géniuz, aby wstoupyl do děyin lyteratury. Staczy se wroďyt do správné doby a obyetovat wlastňý žywot umieleckým ideálům – a posmrtný úspiech zaruczen! Tento axyom ye urczite platny wzdy, a proto se do umieni pouszti yenom odwazni lyde. Potom si o yubileyňých wýročých liďy prolystowáwají antologye a tyí z wašeho utrpeňý – hladowiel yste a swúy um uskutecznowal vzdor obtiezym, zemrzel w nouzy, ale nyňý hyeny na wás hoduyi a yste yim ku proszpiesznosťy; wiedatorzy o was pravy, ze yste byl takowy a makowy, acz yste zrczadlyl ydealy swe doby – aby ste se wydral z wszednosťy fadnyho wukolnyho zywota. Yiny zase rzegnou, ze yste swuy umieleczky zamier nerealyzowal srownatelnie se wzorem, acz umisl yste miel swuy i kryterya twurczy – ale nenaplnil yste przedstavy estetiku, acz ty mohou neylepe mlczet przed suwerenym twurczym czynem? Wskudku – niekdy waygl ye lepszi nez hayku: awtorka se stylyzuye
do háwu, protože za sebe by nevyrzkla ni orygynalnyho slowa, nemayíc wlastního prozitku kromnie umieni pro umieni; tag se topyme w nadprodukci kytsche. Neny dyvu, ze se autorka skrywa pot pseudonymem – rada by pozytky udielu poesie, ale yeho tieži odmytla; mnoho ye powolanych, ale malo wywolenych, a lze yenom dúfat, ze awtorka ponecha také nieco pro wostatni haykarze.

Vít Kremlička

Tomáš Vondrovic

Bod singularity

Malvern 2008, 178 s.

Poezie, jakou píše Tomáš Vondrovic (nar. 1948), je v dnešní době vzácná. Je téhož rodu jako tvorba Jiřího Golda (1936) nebo Gustava Erharta (1951): vznosná, intelektuální i intertextuální, bytující spíš v racionálních než citových krajinách. Nese silný etický náboj, potřebu vyslovit stav věcí a zároveň se po něm neustále znova ptát. Tento společný bod je však zároveň umělecké rozcestí. Jiří Gold vždycky rytířsky začíná nejdřív sám u sebe a jeho sbírky jsou zároveň ojedinělými básnickými deníky; Gustav Erhart protkává své básně aluzemi s rafinovaností až zaumnou a přitom s nadhledem. Vondrovicova poezie, též pracující s antickými i soukromými mýty či citáty v latině, je o poznání přímější: „Tihleti mládenci se pokoušejí/ mít vše v pohybu/ Staří hledali/ klid jasu/ Ale to znamená že těmto/ se svět ne a ne pohnout/ A oněm/ tančil.“ Minulé a přítomné stojí proti sobě i u Gustava Erharta, tam se však konflikt
náhle přelévá do dialogu či překvapivého souladu. Všechno je v pohybu, tedy žije. U Vondrovice jako by slovo bylo kámen a myšlenka skála. Jsou tak pevné, že stojí v cestě leckdy i samotnému básnění, a činí jeho poetiku spíš silovou než silnou. Ano, Vondrovicova poezie je vzácná. To však bohužel nezaručuje mimořádnou kvalitu. Samozřejmě, že se v Bodu singularity najdou výkyvy oběma směry od jeho průměru, v úhrnu však svět a člověka jen ukazuje a někdy až divadelně předvádí. Jistě, ukázat je víc než jen popsat, a někdy to vrchovatě stačí. Poezie z pera obou zmiňovaných pánů ovšem umí víc: v pravou chvíli výmluvně naznačit. Tak, aby čtenář zahlédl záblesk bohatých barev, chutí a vůní – a zbytek ať je na něm.

Simona Martínková-Racková

Ante Tomić

Co by byl chlap bez fousů

Přeložil Jaroslav Otčenášek

Kniha ZLIN 2008, 195 s.

V chorvatském Smiljevu se, obdobně jako v každé jiné vesnici, všechno hned rozkřikne, bez ohledu na to, jestli je to pravda nebo ne. Dochází tak k mnohým nedorozuměním, s nimiž si svérázné postavy Smiljeva poradí po svém. Ať už jde o mladou vdovu zamilovanou do místního faráře – vyléčeného alkoholika, nebo o bývalého emigranta, který by rád pro svou německou dcerku našel vhodnou partii i za cenu zmrzačení nezpůsobilého kandidáta. Podstatnou úlohu ve vesnici zastává hospoda, v níž se hromadí, probírají a přetvářejí veškeré události týkající se tamějšího života. Máte-li rádi poetiku a hravost balkánského venkova, dílo Ante Tomiće vás potěší. Příběhy Smiljevských jsou psány s lehkostí a vtipem, a to přívětivým. Každá postava má v knize svůj prostor, žádné není nadržováno. I figurka věčně nalitého mrzáka je vykreslena s až intimní obeznámeností i pochopením. Vypravěč komentuje dění ve vesnici trefnými, nápaditými
a občas kousavými poznámkami a nadto ovládá i jadrný jazyk vesničanů. Jak se v knize píše, ve Smiljevu je nádherné být jak ráno, tak v poledne, v podvečer nebo po půlnoci, prostě je tam krásně. Podobné je to i se čtením této knihy: je jedno, v kterou hodinu a v jakém rozpoložení se do příběhu dostanete, nenáročný humor vás rozptýlí a osvěží.

Štěpánka Součková

Roman Sovák

Zastřelte růžového medvěda

Kniha ZLIN 2009, 165 s.

Román Romana Sováka má dle anotace obsahovat mimo jiné „zemitost generačních reflexí“ a nutno říct, že zemitost mu vskutku nelze upřít. Autor zjevně využívá své textařské a bohemistické praxe, mísí různé stylové roviny, slang, brněnský i pražský dialekt spolu s módními výrazy současné generace milovníků smajlíků, mejlíků a ftípků. Tato pestrost se ale stává pastí, protože text sklouzává k tomu, co autor paroduje – je přesycen slovy, ale chybí mu myšlenka a hloubka. Pokud má být onou generační reflexí míněn fakt, že jsou oba protagonisté ve svých čtyřiceti stále v jádru nesmělí a křehcí chlapci toužící vodit se s děvčetem za ruku, avšak před sebou a dotyčnými děvčaty hrají zhýralé cyniky, pak to není pranic originálního. A ani to, že takových komplikovaných mužů existují stovky ve skutečnosti i v literatuře, nedodává románu na opravdovosti. Příběh spadá do linie totálního realismu moderní prózy
s trochou poetiky Bukowského. Rozlišují se „léta nucených prací manželského života“ oproti bujarému popíjení a svádění „lízátek“, případně „roštěnek“, přičemž hodnota vztahů je nezměrně zvyšována uměním převést je v dobrý příběh a případně jím ohromit další mladou, trochu zkaženou a velmi zklamanou intelektuálku nebo svůdnou prostitutku s nekalými kontakty v podsvětí. Vztahy Karla i Vladimíra se vzájemně proplétají a zrcadlí, jak v jejich rozmluvách, tak ve vnitřních monolozích. Téma lásky a vztahů je dále rozvíjeno ve vedlejších dějových liniích, ty však jsou načrtnuty jen povrchně a budí dojem nahodilosti. Je to škoda, protože například historka o bezdomovci Emilovi začíná sympaticky věcným tvrzením, že „hlavním benefitem nepřeemancipovaných a nepřemanažerovaných žen je nakonec stará dobrá něha“, avšak když později vrcholí recitací Shakespearova Sonetu LXVI za Emilovu družku, již zabil alkohol, není jasné, máme-li se
smát nebo plakat. A máme-li se smát, je-li to záměr.

Napsat příběh využívající známé reálie, od prostoru po značky cigaret či telefonních operátorů, a většině lidí středního věku i známé životní obtíže a přitom nesklouznout ke kýči je problém. Každý z nás zažil více či méně milostných faux pas, přesto většinou stále doufáme, že se to jednou s někým někde podaří. Teze možná banální, základ klišé. Nicméně, jen proto by se na příběhy o hledání lásky nemělo rezignovat, stejně jako se přes veškeré trápení nerezignuje na lásku samu. Bohužel, v Sovákově románu se toto hledání rozplývá v efektních popisech nevěstinců a moderních firem, světáckých poznámek o ženské tváři a mužské duši a podařeného pozorování pouličního dění okořeněného kriminální zápletkou s gangem taxikářů. Autorovi nelze upřít vtip a postřeh, ale pokud má být tento román opravdu románem generačním, jde o výpověď nepříliš přesvědčivou.

Anna Vondřichová

Michael Straczynski, Ken Lashley

Vycházející hvězdy 2: Síla

Přeložil Richard Klíčník

Crew 2009, 144 s.

Nejdřív byli Superman s Batmanem, pak Strážci, následovaly Vycházející hvězdy a na závěr tu máme televizní seriál Hrdinové. Tak lze popsat genezi superhrdinského žánru. Všichni se inspirují svými předchůdci. Alan Moore ve Strážcích zproblematizoval do té doby kladné superhrdiny, J. Michael Straczynski udělal superhrdiny z několika nebožáků, kteří byli počati v (ne)správný okamžik, a tvůrci Hrdinů podobně náhodně obdařené superlidi zasadili do Darwinovy evoluční teorie. První díl Straczynského trilogie vyšel už před pěti lety, i děj nyní poskočil o pár let dopředu. Když se armáda pokusila ty „zvláštní“ zneškodnit dřív, než oni rozpráší ji, několik superhrdinů se od svých kolegů odvrátilo a začalo své schopnosti využívat pro hrátky s lidskou rasou. Ostatní se proto musí spolčit a situaci vyřešit. Straczynski do děje zabudoval jeden důležitý fyzikální zákon – o zachování energie. Když zemře jeden superhrdina, jeho energie se
rozprostře mezi pozůstalé. Proto se v jedničce pátralo po hrdinovi, který vyvražďuje ostatní a chce všechnu energii pro sebe, proto se teď jeden ze zvláštních pokouší ostatní poštvat proti sobě a posbírat, co zbude. Oproti prvnímu dílu je děj předvídatelnější a otřepanější, stále však svou nesmlouvavostí vůči některým postavám vyčnívá ze superhrdinského žánru. Kdoví, kdy se dočkáme dílu třetího; po dočtení toho druhého zůstávám v napětí.

Jiří G. Růžička

E. D.

Výboje mladistvého záletníka

Přeložil Petr Letar

Dybbuk 2009, 182 s.

Další ze svazků jediné současné české erotické edice, která soustavně ohledává klasickou erotickou literaturu, je příběh o prvních erotických zkušenostech mladého chlapce. Anonymní francouzský spisovatel tvořící v 19. století, který se skrýval pod iniciálami E. D., zdařile popisuje iniciační zážitky hlavního hrdiny, čtrnáctiletého Gustava. Ten je prožívá převážně ve vzdělávacích ústavech – nejprve na lyceu a později dokonce na církevní koleji. První extatický zážitek příjemně (a vtipně) vybočuje z žánrové normy: současně s vyvrcholením dostane mladý záletník mocný záhlavec od ředitele školy, s jehož dcerkou společně zkoumali odlišnosti svých pohlavních orgánů. Taková zkušenost ovšem v hrdinovi nevzbudí výčitky svědomí, ale naopak v něm probudí dřímající touhu, kterou si bude ukájet ještě na služce i ředitelově manželce, ženě s mohutnými stehny a velkou zadnicí. Ostatně právě gigantická stehna a zadnice spolu se zarostlými
klíny jsou autorovou hlavní obsesí, takže si jich dosyta užijeme v mnoha kombinacích, jejichž nejzazší mezí je vždy anální spojení. Nezvladatelný sexus mladého hrdiny se postupně ukazuje spíše jako destruktivní síla a po dramatických okolnostech, kdy se ukáže, že jsou dcera i matka těhotné, je chlípník uklizen do kláštera. Zde opět zničí pár životů (zábavná je odhalená soulož v sakristii), načež odjíždí dokazovat svou fertilitu do domu svých rodičů. Plastické popisy a svižný děj tohoto nadprůměrného kusu i přes nezbytnou míru konvenčnosti strhne, čemuž napomáhá i slušný překlad.

Karel Kouba

Luboš Y. Koláček

České středohoří

Regia 2009, 239 s.

Kniha z edice Tajemné stezky je kompilace věnovaná několika místům pozoruhodné krajiny Českého středohoří, ovšem spíše než na přírodní památky se zaměřuje na pověsti, historii zdejších měst a osudy významných osobností. Zpočátku vypadá slibně – vlastně už jen proto, že kulturně-historických knih o tomto regionu je poskrovnu. Záhy však zjišťujeme, že se tento pokus příliš nezdařil. Autor se s ohledem na „tajemnost“ v záhlaví knihy snaží pojmout hornatý kraj jako alchymistickou zahradu. Pohled na krajinu skrze alchymii je v tomto případě oprávněný, vždyť skoro v každém městě byla větší či menší laboratoř, avšak Koláčkův text i člověku alchymie neznalému musí nutně připadat jako nezasvěcené, povrchní žvanění, přepsané (což naštěstí většinou nezastírá) z několika dalších knih. Jediným osobním vkladem je naivní hledání záhad za každou cenu a několik humorných snah o lidovou etymologii. S tím souvisí i poněkud otravný styl, plný řečnických
otázek a nedořečených výpovědí. Jistá míra odvozenosti je u publikace takového charakteru nevyhnutelná, ovšem i zpracovávat zdrojový materiál se musí umět. Zde se jedná spíše o koláž různých textů, o čemž svědčí naprosto disparátní styly jednotlivých pasáží. Kniha troskotá také na velkém množství faktických chyb, za nimiž stojí buď nepozornost nebo neznalost regionu. Neodpustím si citovat aspoň jednu z těch nejvtipnějších: „Město Roudnice nad Labem leží na levém břehu Vltavy.“ Z knihy se ale i přes úmornou formu dá leccos dozvědět, ovšem na fundovaného kulturně-historického průvodce si musíme ještě počkat, protože v této krajině je co objevovat.

Karel Kouba

Josef Pikl

Paměti jihočeského odbojáře

Academia 2009, 478 s.

Odbojářské paměti Josefa Pikla – panečku, s takovým jménem se dá dělat rezistence! – jsou čtenářsky pozoruhodné z více důvodů: zaznamenává události v koncentračních táborech, kterými prošel po svém zatčení v roce 1943, komentuje dění na vsi v poválečném Československu – manipulace ze strany mocenských úřadů, potíže učitelského stavu, státní machinace všeho druhu až k roku 1975, kdy své paměti uzavřel. Kniha jihočeského odbojáře má přednost i tím, že je prosta tendenčnosti – na rozdíl kupříkladu od problematické Reportáže psané na oprátce – a ukazuje totalitní rejstřík, jak se uskutečňoval v Československu po konci války. Osobností byl Josef Pikl z rodu vlastenských učitelů – nějaký čas psal i obecní kroniku a byl činný ve společenských organizacích navzdory překážkám, které mu kladla tehdejší moc. Více než dvacet let vedl „boj za odboj“, za uznání nekomunistických odbojářů na roveň preferovaných odbojářů
komunistických, a především za zhodnocení odboje proti nacismu spravedlivou měrou. Patří se zmínit Piklovu korespondenční anabázi s redakcí táborského Hlasu revoluce, kde se bránil proti falešným nařčením; jeho popisy obecních skandálů též stojí za pozornost – s nádechem gogolovské satiry, z reality vesnického rozvinutého socialismu. Kniha čtenářsky vděčná, i jako pramen historického poznání!

Vít Kremlička

Václav Cílek

Orfeus – kniha podzemních řek

Dokořán 2009, 237 s.

Ve své poslední knize nás čerstvý držitel ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97 zavádí do podzemní říše nebo spíše do zásvětí. Soubor esejů provází jeskyněmi v Egyptě, Americe, ale také na Kokořínsku nebo v pražském Prokopském údolí. Jeskyně sloužily našim předkům dlouho jako obydlí a zároveň byly chrámem, kde sídlili bohové a kam se odebíraly duše mrtvých. Václav Cílek vybízí čtenáře, aby spolu s ním (tedy s touto knihou) do nějaké jeskyně vyrazili a meditovali. Přestože se pohybuje v jeskyních celého světa, snaží se ukázat, že mystický okamžik můžeme prožít v libovolné jeskyni za humny. Kniha je rozdělena na část cestopisnou a výběr z nejrůznějších textů, které měly mrtvé provázet na jejich cestě k novému životu, případně blaženému nebytí. Z Cílkových textů je znát mohutný zájem o toto téma na pomezí historie, mytologie a esoteriky. Autor navíc dokazuje, že má znalosti též z klasické literatury. Jeho texty
občas působí trochu nabubřele (jakkoliv je mottem skromnost), Cílek se pasuje do role vykladače starých textů, historika, filosofa i básníka. Neopomene zmínit svá sezení v různých knihovnách světa, kde se staromilsky probíral zaprášenými svazky. Je to šikovný rétor a solidní autor, a tak si získal početné obecenstvo, pro které má status gurua. Kdo jeho kouzlu propadl, jistě si rád počte i v této knize a možná si ji skutečně vezme do jeskyně a nechá si na některé ze stránek prokapat vodou z krápníku otvor do vlastní duše. Ostatní se budou po dočtení cítit příjemně moudřejší, anebo trochu znuděni, jako se to stalo mně.

Jiří G. Růžička

Ian Stewart

Hraje Bůh kostky?

Přeložila Helena Nyklová

Argo/Dokořán, Praha 2009, 431 s.

Pozoruhodnou knihu z teorie chaosu napsal anglický matematik I. Stewart (nar. 1945). Ukazuje, že chaos je běžný jev, s nímž se můžeme setkat v nejrůznějších oblastech: při kapání z kohoutku, při nepravidelnostech srdečního tepu, za turbulence mraků; vyskytuje se ovšem i v základech kvantové mechaniky. I zdánlivě zcela zákonitý jev může podléhat vlastnímu druhu chaosu. Determinismus zákona se tak lehce spájí s náhodně chaotickými procesy. Albert Einstein hledal v kosmu spíše zákon a pořádek, kdežto Stewart ukazuje, že „bůh“ jako by spíše přece jen „hrál kostky“, přičemž ona pravděpodobnostní hra má i svůj řád. Matematik probírá v jednotlivých kapitolách pohled na pojem chaosu, jak se rozvíjel v dějinách, a spěje k samotné textuře vesmíru a reality vůbec. Komplexní struktura vesmíru má zároveň fraktální i homogenní strukturu. Proto, jak autor poznamenává, ani galaxie nejsou rozmístěné rovnoměrně, hmota se vyskytuje
v houbovitých shlucích, což zase ukazuje na propojení fraktálů a chaosu. Vesmír je nesen chaotickou i deterministickou dynamikou, čímž se modeluje i nepravidelnost našeho světa. K možnosti popsat svět nějakou teorií všeho, která by odhalila fungování přírody na všech jejích úrovních, se však Stewart staví skepticky: žádná fundamentální teorie není možná, myslitelná je jen teorie pro jednotlivé úrovně světa. Přesto tvrdí, že naše teorie jsou s to postupně vysvětlovat stále záhadnější jevy.

Jiří Olšovský

odjinud

Potřeboval jsem jim odpouštět

Před šedesáti lety jste byl zatčen. Jaké byly důvody?

Byla to záminka – vlastně kvůli třem básním, které vyjadřovaly nesouhlas s nastupující totalitou a vznikly bezprostředně po únoru 1948. Tehdy jsme se scházeli s dalšími mladými lidmi na faře v Kojetíně a já s nimi natiskl své básně na cyklostylu. Nebyla to žádná organizovaná skupina, spíše náboženská, a záhy jsme se scházet přestali. Před červnovými volbami jsem ještě rozhodil z motocyklu pár letáků s výzvou, aby lidi volili bílé lístky, a v květnu 1949 jsem vytvořil leták k devátému sjezdu KSČ, protestující proti politice strany. Rozdal jsem jich všeho všudy pět. Když dnes ty texty čtu, musím se své tehdejší naivitě usmívat. Ale StB z našeho původního počínání vytvořila proces se sedmnácti lidmi, já jsem měl být zakladatelem jakési skupiny Famo-o, která nikdy neexistovala. A v procesu pak padaly dvacetileté a pětadvacetileté tresty.

Kdy a kde vás zatkli?

Narukoval jsem na vojnu do Přerova. Přišli pro mě v noci na 9. října 1949 – byl jsem v kasárnách teprve osm dní. Nějaký starší muž zatahal za mou deku a říká: „Oblečte se, půjdete nám něco vysvětlit na policii.“ Odvezli mě do Olomouce a vsadili do přeplněné kobky. Na dlouhé palandě leželi muži v civilních šatech, byl tam hrozně vydýchaný vzduch a vlhko, voda stékala v pramíncích po zdech. Všichni se vzbudili a vyptávali se mě na situaci venku. Naše osudy byly podobné a představovali jsme si, že nás brzo pustí domů. Když se trochu rozednilo, všiml jsem si, že moji noví spolubydlící mají zamodralé obličeje, někteří i pohmožděniny po výsleších.

O tom, jak vás vyslýchali, se ve svých knihách příliš nerozepisujete.

Vyslýchal mě muž u stolu s psacím strojem. Vyptával se mě a psal, při příštích výsleších protokoly trhal a začínalo se znova, pokud to nebylo podle jeho představ. Takto se postupovalo u všech vyslýchaných, dokud protokoly neodpovídaly potřebám připravovaného monstrprocesu – tuto okolnost zdůrazňuji kvůli historikům, kteří zpracovávají falešné protokoly, a vytvářejí tak falešnou historii. Za mnou postávali vždy dva siláci, kteří byli vyšetřovateli u psacího stroje nápomocni. Já odtamtud odcházel pohmožděný, ale nikdy jsem o tom raději nemluvil. Dodnes se za to my vězni stydíme.

Ve svých knížkách píšete, že jste se za lidi, kteří vás vyslýchali a věznili, modlil.

Postupně ve mně narůstala potřeba jim odpouštět a modlit se za ně.

A odpustil jste jim?

Odpustil. Když člověku neodpustí člověk, tak překáží Bohu v konečné nápravě.

Váš proces se konal 7. až 10. června 1950, tedy ve stejném týdnu jako proces s Miladou Horákovou. Byl v něčem podobný?

Byl podobně vykonstruovaný, ale na rozdíl od procesu s doktorkou Miladou Horákovou tam nepadaly tresty smrti. Nejvyšší trest byl dvacet pět let pro Bohuslava Krchňáka a kněze Jindřicha Jenáčka, já jsem byl odsouzen k dvaceti letům. Náš proces také nebyl sledován sdělovacími prostředky, přenášen v rádiu atd., byli jsme stranou hlavní pozornosti. Byl to však v té době první monstrproces na Moravě.

Prošel jste vyšetřovací vazbou, samotkou na Borech a pak táborem Vojna na Příbramsku, kde se těžil uran. Které z těch vězení bylo nejtěžší?

Určitě devítiměsíční vazba v Olomouci. Po skončení výslechů a převezení do krajské věznice mě dali do cely k trojnásobnému vrahovi, odsouzenému na smrt. Byl to člověk, kterému se v hospodě jeho soused pochlubil, že zrovna prodal krávu. Šel zamaskovaný k němu domů, kde byla žena s desetiletým chlapcem, a přepadl je, aby mu dali peníze. Ale chlapec se na něho vrhl a strhl mu masku, poznali ho a on je zabil sekyrou. Vtom se vrátil otec a vrah usmrtil i jeho. Sám byl otcem dvou dcerušek. Když jsem přišel do cely, měl jsem strach. Ale hovořili jsme spolu o Bohu, on se obrátil na víru a na smrt odcházel smířený.

Pak jste žil přes rok na samotce na Borech. Jaké bylo prostředí tam?

Byla to nevětraná, dusivá a velice prašná místnost se slamníkem a čpícím záchodem. Každé ráno mi vhodili do cely chuchvalec zaprášených provázků, které jsem svazoval na povřísla. K vykoupání nás vyvedli jenom jednou za čtrnáct dní, dali nám vyprané košile. I poté nás svrbělo celé tělo zažranou špínou. Prach z provázků toto utrpení ještě zvyšoval. Ironie byla, že jsme povřísla vyráběli pro naše zemědělce, aby měl národ chutný chléb.

V jídle si nevybírám, dobré je to, co dostanu. Maminka se nás nikdy neptala, jídlo, které před nás postavila, mi vždycky chutnalo. Ale ve vězení na Borech jsem jedl i věci, které bych nejraději nepozřel, někdy se vůbec nedalo poznat, z čeho je jídlo připraveno. Největší pochoutkou byly v neděli ovesné vločky pokapané marmeládou.

Ve vašem rozsudku se píše, že v době zatčení jste byl elektrotechnickým učněm – tehdy vám bylo už dvaadvacet. Co jste dělal předtím a jaké bylo vaše vzdělání?

V roce 1938 jsem nastoupil na gymnázium v Prostějově. Odtamtud jsem byl vyhozen kvůli drobné formalitě – rodiče poslali poplatek za školné o pár dní později. Pamatuji si, jak jsme ještě s jedním spolužákem, který na tom byl stejně, odcházeli po školním schodišti a oba plakali. Čtvrtou třídu měšťanky jsem dokončil v Bedihošti. Vzdělání na účetního jsem si doplnil až po dlouhých letech – v roce 1968 večerním studiem na střední ekonomické škole.

Pocházím z rolnické rodiny, otec mi zemřel v roce 1941. Maminka byla velice pracovitá, ale zůstala na všechno sama. Nás sourozenců se narodilo osm, čtyři zemřeli jako děti a ze čtyř zbylých jsem byl nejstarší. Přešla na mě starost o hospodářství. Když válka skončila, byli jsme ještě kluci – mně bylo v roce 1945 osmnáct. Snažili jsme se naše hospodářství zmodernizovat různými technickými novinkami. Koupili jsme traktor Slavia, mlátičku a sekací stroj na slámu a šlo nám to tak dobře, až staří sedláci koukali, co ti mladí vyvádějí…

Jenže pak přišel rok 1948, který všechno změnil. Potkal jsem Jitřenku, svou budoucí ženu. Pocházela ze Vsetína, její otec měl v domě elektroobchod a dílnu, nakonec byl zlikvidován v roce 1955 jako poslední živnostník na Vsetínsku. Přestěhoval jsem se k nim a tchán mě vyučil.

Setkání s Jitřenkou je počátkem životního příběhu, který prochází mnoha vašimi knihami. Můžete ho v krátkosti vylíčit?

Už od mládí jsem často zajížděl na motocyklu na Svatý Hostýn. Tehdy v červnu 1948 jsem měl však namířeno jinam – na Velehrad. Zvláštním tíhnutím jsem ale v Hulíně odbočil a jel do Bystřice pod Hostýnem. Tam se mi pokazil motocykl. Nechal jsem ho v místní opravně a šel na Svatý Hostýn na večerní mši svatou. Během ní jsem klečel vpravo od kněžiště a vnímal jsem, že na témže schodě vlevo od oltáře klečí dívka. Na Svatém Hostýně jsem přespal, ráno si koupil perník od babičky u stánku číslo 13 a šel zase dolů z kopce pro motocykl. Jenže stále nebyl opraven. Tak jsem zase vyšel na kopec, znovu jsem šel na večerní mši svatou a opakovala se stejná situace – klečel jsem napravo a dívka vlevo.
Třetího dne jsem opět běžel dolů, motocykl stále nebyl opraven, a proto jsem se znovu vrátil.

U krámku s perníkem jsem se dal do řeči s babičkou. Seděla tam také dívka, kterou jsem předtím dvakrát viděl v kostele. Postupně jsme spolu navázali hovor. A večer jsme klečeli každý na svém místě. Dalšího dne měla odjet domů k rodičům. Ten den jsme si po ranní mši svaté povídali na lavičce u kostela a zjistili jsme, že si velice rozumíme a že jsme tam přijeli ve stejný podvečer. Hovor se protáhl i přes poledne, a když už se její odjezd blížil, najednou jsme se rozhodli, že se vezmeme. A jeli jsme do Vsetína k jejím rodičům oba.

Co se stalo s motorkou?

Na motocykl jsem v tu chvíli zapomněl. Také moje maminka v Čelčicích musela umírat strachy, vždyť jsem zmizel na čtyři dny, ale v té chvíli jsme na nic nemyslel, hned jsem jel požádat Jitřenčiny rodiče o její ruku. Datum jsme stanovili na 18. září a po těch třech měsících jsme se vzali.

Měl jste ke Svatému Hostýnu nějaký zvláštní vztah už předtím?

Ano, k Panně Marii Svatohostýnské. Já jsem se rděl před Pannou Marií, všechno jsem jí chtěl svěřit. Kdykoliv mě něco tížilo, běžel jsem k ní a ke knězi ve zpovědnici. Sedl jsem na motorku, jel do Bystřice pod Hostýnem a klusal do kopce. Ne ze „zbožnosti“ – kvůli úlevě v nitru.

Proč tam tehdy přijela vaše budoucí žena?

Později jsem zjistil, že Jitřenka tam hledala radu v životní situaci, která se jevila jako zoufalá – pronásledoval ji jakýsi muž, musela kvůli němu dokonce opustit zaměstnání. Vidíte, tady na psacím stole mám medailonek, který jsem měl celou dobu při sobě, když jsem byl uvězněn v táboře Vojna. Jsou to dvě fotografie zatavené do plexiskla – na jedné straně je oltář na Svatém Hostýně a na druhé Jitřenka vedle muže, který je odstřižen. Ten mužský ji málem zničil. A přišel jsem já jako zachránce.

Jak jste ji zachraňoval?

Jitřenka byla mimořádně citlivá a v době našeho setkání na konci sil. I během našeho soužití velice potřebovala mou stálou přítomnost a povzbuzení. Doma jsme vytvářeli ovzduší lásky. Několikrát za den, kdykoliv jsme kolem sebe prošli, jsme si říkali: Miluji tě! A ten druhý odpověděl: Já víc! Ale také jsme polemizovali, vedli až filosofické debaty. Samozřejmě že jsme se někdy i nepohodli kvůli běžným věcem a jednou, krátce po svatbě, Jitřenka stála u okna a plakala. Její maminka nám tehdy řekla: Ať nikdy nezapadne slunce nad vaším hněvem. Toho jsme se drželi.

Rok po svatbě jste byl zatčen a pak odsouzen na dvacet let. Vaše žena na vás čekala skoro devět let. Jak tu dobu prožívala?

Když mě zatkli a odsoudili, nervově se zhroutila a musela se léčit na neurologii v Olomouci, od té doby až do konce života brala antidepresiva. V době mé vazby se ji snažili zlomit, rozdělit nás – a také jedna psychiatrička se jí ptala, proč se nerozvede. Osmdesát procent žen vězňů to tehdy skutečně nevydrželo, to byl také záměr našich trýznitelů. Jitřenka se dostala kvůli nemoci do invalidního důchodu, žila ve Vsetíně s rodinou, vytrvale se modlila. Za zmínku snad stojí, že byla také velkou čtenářkou. Od 15. listopadu 1949 si psala deníky, které dodnes mám, vypovídají o její samotě. A pokud to podmínky věznění dovolovaly, dopisovali jsme si, znovu a znovu jsem jí vyznával lásku – to jí dodávalo naději na shledání.

Dopisy byly jistě cenzurované. Nezadržovali vám je?

Nedělal jsem hrdinu, nepsal jsem o poměrech ve vězení nebo v táboře, měl jsem na starost Jitřenku, psal jsem jí milostná vyznání, pokaždé novými slovy, ze kterých žila. Dopisy samozřejmě cenzoři četli. Jeden z nich, osvětový důstojník v táboře Vojna, kde jsem strávil šest a půl roku, se mnou někdy rozmlouval při nedělních směnách, když jsem obsluhoval těžební zařízení. A tehdy mi řekl: „Já chci, abyste zůstal, čtu vaše dopisy, jsou krásné.“ Pro mě to bylo to nejlepší uznání z nečekané strany. Dle jeho funkce by se dalo předpokládat, že byl nevěřícím. Dopisy i mé vyprávění na něho však působily natolik, že na něm bylo znát, jak víru přijímá.

Vaše dopisy se uchovaly?

Když jsem šel v roce 2002 na operaci srdce, spálil jsem je. Jitřenka byla už dva roky po smrti. Tehdy jsem si řekl – tomuhle národu je neponechám.

V dole jste pracoval také s Miroslavem Dvořáčkem, který byl zatčen po udání, v němž figurovalo jméno Milana Kundery. Jak na tohoto spoluvězně vzpomínáte?

Pracoval jsem s ním po dlouhou dobu našeho nasazení v uranových dolech. Byl velmi statečný při buzeracích, kterými nás dozorci často postihovali. V době, kdy se vynořil jeho případ na veřejnost, se nacházel po mozkové příhodě ve Švédsku. Více se o jeho osudu nepsalo, až nedávno se v Lidových novinách objevil rozhovor s jeho ženou.

Vy jste o tomto případu napsal tři knížečky, tvořící minitrilogii, v níž jste se věnoval podstatě dění v roce 1950. Jak vůbec smýšlíte o díle Milana Kundery?

Vrátil jsem se k jeho knihám – nejvíce si cením Žertu. Kdo chce poznat nitro Milana Kundery, ať rozevře dvojstránku tohoto románu, na které bych podepsal každé slovo. Jde o druhou kapitolu šestého dílu – tam čteme názory vypravěče na křesťany a křesťanství. Říká tam závažné věci, například toto: „Křesťané. Ale kde vlastně jsou? Vidím kolem dokola jen samé zdánlivé křesťany, kteří žijí přesně tak, jak žijí nevěrci. Jenomže být křesťanem, to znamená žít jinak. To znamená jít cestou Kristovou, napodobovat Krista…“ A dále tam píše: „Mohu jen hluboce litovat tragického omylu, který odvedl socialismus od Boha. Mohu jen vysvětlovat ten omyl a pracovat k jeho odčinění…“ Domnívám se, že tyto stránky Kunderova díla jsou přehlíženy – na jejich základě věřím, že Milan Kundera je věřící člověk.

Jaký obsah má pro vás slovo věřící, respektive křesťan?

Křesťan se má zajímat o svět. Mluvit skutky. Má být vzdělaný – přinejmenším potřebuje bezpečně znát základ své víry: Desatero, základní pravdy, ctnosti… A nebýt vlažný – Bůh nesnáší vlažnost. Ve svých knihách píšu o potřebě poponášet světlo. Nejde o to se v životě prosadit, ale pokorně a vytrvale jít za vytyčeným cílem. A zápasit se silami světa, které přikrývají světlo kbelíkem. V praktických skutcích se nám tato cesta jeví jako konání dobra.

Měla vaše životní zkušenost určitý smysl?

Měla hluboký smysl. Předpokladem jakékoliv nápravy jednotlivce i společnosti je především oběť. Náprava společnosti není možná bez nápravy jedince – to říká logika. Moje osobní zkušenost říká: kdykoliv jsem působil na jiné a vynechával slovo oběť, dosahoval jsem malých výsledků. Více jsem uspíval, když se slova proměňovala ve skutky. Když jsem se však za druhé modlil, dokonce i za své protivníky, cítil jsem Boží požehnání svého úsilí.

Myslíte, že současná česká společnost smysl oběti chápe a přijímá?

Povím to takto: Pokud by se tyto jasné úvahy vůbec v tisku objevovaly, dokonce na předních místech, kam ještě sahá lidská pozornost, byl by to ten nejzřetelnější výchozí krok ze současné krize, nazývané hospodářským úpadkem. Opakuji to podruhé, ale jiná odpověď neexistuje: Jediná cesta k společenské nápravě je náprava jedinců.

Sen

Karel Vysloužil

4. července 2009 se probouzím z hrůzného snu – stoupá mně tlak a puls:

probouzím se v půl páté – ve snu vynášely ženy z mnohých domů lidská těla – vynášení trvalo asi dlouho, domů bylo mnoho – vše bylo bizarní: na dlouhé tyči je do plátna zabaleno tělo – zábalem prochází tyč – ženy vycházejí z domů – vždy jich několik vpředu i vzadu drží tyč – k žádnému cíli se nedochází – při záškubech v plátně mě napadá, že těla jsou asi živá – ale to už nad pochodem hřímá hlas: jen sebou škubejte v křečích – konečně se otrokyně bouří – hlas vyjmenovává zneužívání žen ke služebnosti – v ovzduší zní řada často vyslovovaných pravd – byl to zvláštní sen

Sen byl tak působivý, že jsem vstal a vše hned napsal. – Televize ukazuje často násilí; udivuje mne vysoké procento žen, jež dostaly a dostávají od mužů rány – jsou bity!!! Zdá se mi, že toto není možné! Připadá mi, že jsem ve snu se ženami muže z domů vynášel.

Což není žena bytost stvořená na půl cesty od muže k andělu? Což láska, víra, naděje, báseň, socha a krása nejsou rodu ženského?

(Z knihy O nebi, 2009)

Přehodnocování vlastních vzpomínek

„Chtěla bych zapsat, co se toho léta, kdy mi bylo osm nebo devět, odehrálo v babiččině domě, ale nejsem si jistá, jestli se to doopravdy stalo,“ začíná Anne Enrightová svou knihu a její hlavní postava, Veronika, své vyprávění. Shledání je čtvrtý román irské spisovatelky, která patří do stejné generace jako Sebastian Barry nebo Joseph O’Connor.

Irská literatura se v poslední době úspěšně prosazuje v získávání angloamerických literárních cen. Enrightová dostala za Shledání Bookerovu cenu v roce 2007, John Banville za Moře v roce 2005 a Sebastian Barry s Tajným deníkem obdržel v roce 2008 cenu Costa. Jeden z důvodů, proč jsou irští spisovatelé tak úspěšní, můžeme hledat v irských dějinách. Chudá země byla vždy ve vleku sousední Anglie, navíc tu mělo velkou váhu náboženství. Ještě 20. století je plné skandálů, v nichž vystupovali všemocní kněží, kteří mohli na doživotí stigmatizovat ty, kdo se vymykali z jejich moci (viz například Tajný deník). Důležitou roli zde hraje i jazyk. Původní gaelštinou už v Irsku mluví málokdo, pro většinu lidí se stala rodným jazykem angličtina. Irové s ní však jsou spjatí volněji, vidí ji z nadhledu a dokážou s ní více experimentovat než rodilí Britové. Enrightová ve své knize využívá obojího
– jak rozporuplných dějin země, tak hry s jazykem, jenž je v jejím podání lyricky básnivý i realisticky syrový. Takový zůstal i v překladu Dominiky Křesťanové.

Nejistá paměť 20. století

S Banvillovým Mořem (2004, česky BB art 2006 v překladu Richarda Podaného) a Barryho Tajným deníkem (The Secret Srupture, 2008, česky Odeon 2009, překlad Markéta Musilová) pojí Shledání (The Gathering, 2007) kromě vážených ocenění i téma: paměť. Můžeme paměti důvěřovat? Vždyť uchovává jen některé vzpomínky. Dvacáté století navíc paměť bombarduje dalšími vjemy. K literatuře se připojilo mluvené slovo, film, internet… Paměť uchovává částečky zážitků a snů, mísí je se zkušeností zprostředkovanou a vzniká tak vzpomínka, o jejíž autenticitě můžeme často pochybovat.

Veroničiny vzpomínky jsou jako vybledlá fotografie nebo možná dávno viděný film. Není si jistá tím, co před třiceti lety spatřila, možná i proto, že se to celou dobu pokoušela vytěsnit nebo vidět jinak. Smrt jejího nejmilejšího bratra však vybledlou scénu osvítila novým světlem, výjev z minulosti se zdá být spojen s bratrovou sebevraždou a vůbec celým jeho životem na okraji společnosti. Vypravěčka se po letech pokouší událost rekonstruovat a snaží se proniknout k jejím kořenům. Paměť si bere na pomoc fantazii a ve Veroničině hlavě vzniká příběh o tom, jak se její babička seznámila se svým mužem, který tolik ovlivnil bratrův život. Romantický příběh, inspirovaný starými filmy, se náhle láme, romance se mění v tragédii, kterou mají být postiženy ještě další dvě generace jedné irské rodiny. Veronika si na některé situace vzpomíná až s proustovskou detailností – vidí vzory a barvy oblečení; některé scény, daleko podstatnější, si však
vybavuje jen matně. Její paměť zaznamenala především emoce, jež v té které chvíli prožívala.

Obžaloba tělesnosti

Jazyk knihy je plný básnivých metafor, přesto zůstává syrově popisný, ironicky krutý: „A vzpomínám si, jaké to bylo pro všechny zadostiučinění. Jako strup, který už dlouho potřeboval poškrábat.“ Veroničin pohled na svět je neobyčejně skeptický. Úkolem matky je zaplňovat hroby mrtvolami, sex se proměňuje v upatlané pronikání dvou kusů masa. Shledání je vlastně obžaloba tělesnosti, protože tělesnost se stává zdrojem neštěstí. Vždyť prokletím života jejího bratra se stala jeho dětská nevinnost a krása. Když pak Veronika vzpomíná na sex se svým manželem v prvních letech jejich manželství, není to nijak romantická vzpomínka. Spíš než sex to je, „jako když někoho zabíjíte nebo někdo zabíjí vás“.

Slonovina, smetana, pískovec, břidlice, ale také ohlazená sépiová kost. To jsou materiály, které se v knize několikrát objevují. Pro Veroniku to jsou materiály, jež ji dokážou ochránit před lidskými sekrety a tkáněmi. Jsou dokonale čisté, a i kdyby měly být potřísněny, je jednoduché uvést je do původního stavu. Na rozdíl od zmiňovaného Tajného deníku Sebastiana Barryho nepřináší Shledání silný a čtivý příběh. Není zde ani tolik podstatná pedofilní zápletka, jako spíš snaha zdánlivě šťastné ženy, které by mnozí mohli závidět dvě zdravé děti, společensky úspěšného manžela i obrovský dům, najít samu sebe. Veronika sice miluje své dcery, miluje snad i manžela, ale i proto se v noci opíjí, vinna jejich budoucností i samotnou existencí. „Semena smrti mého bratra padla do země už před spoustou let.“

Smutky paní z dávných časů

S českým překladem knihy Bernardima Ribeira Menina e Moça, vhodně, i když snad na první pohled lehce podbízivě nazvaným Kniha stesku (ke komu jinému se také v českém kontextu odvolat nežli k Fernandu Pessoovi), se nám dostává do rukou jedno z děl zásadních jak pro celek portugalské literatury, tak pro jednotlivé generace spisovatelů, které ji tvoří, neboť v portugalsky psané literatuře náleží tato kniha již tradičně do středoškolského curricula. S trochou nadsázky lze říci, že právě v dialogu s tímto textem se formuje současná saudade, stesk, či láska, která poté, co její objekt zmizel v nenávratnu, zůstala sama (slovo se etymologicky váže k latinskému solitas, samota), pocit typický pro portugalskou literaturu alespoň při pohledu z vnějšku.

O autorovi samém toho přitom mnoho nevíme. Byl jistě současníkem Gila Vicenteho (s jehož Hrou o pekelné lodi v překladu Vlasty Dufkové, přebásněném Jiřím Pelánem, se již český čtenář měl příležitost seznámit) a přítelem Franciska Sá de Miranda, dvorského básníka stáhnuvšího se na venkov. O pohybu směrem dovnitř, do komůrky srdce, i pryč, na moře a přes ně, uvažuje a píše i sám Bernardim Ribeiro. Pocházel z vesnice v Alenteju a nejspíš zemřel okolo roku 1540; možné je ovšem i to, že židovský knihtiskař Usque, který Knihu stesku poprvé vydal (roku 1554 ve Ferraře), a Bernardim Ribeiro jsou jedna a táž osoba, lišící se pouze (nuceným) křtem. Kdo ví.

Kéž jsem nežil, nezrozený!

Výrazné opěrné body nám scházejí i při pokusech o výklad díla, přestože jeho motivická struktura plná zrcadlení osudů, ztrát a stesku, matoucí snová atmosféra a neukotvený příběh přímo prahnou po interpretaci propůjčující smysl. Kontury prostých příběhů o lásce, smrti a ztrátě se díky několikanásobnému obalu vyprávění a vzpomínání rozpíjejí a slévají, když na úpatí podivné hory osídlené smutky (stíny minulých skutků), ve zvláštním, temně pastorálním kraji mezi stále zvlněným mořem a horizontem pevných hor, vypráví osamělá žena ženě opuštěné o dvojici milujících rytířů, Binmarderovi a Avalorovi, v nichž jediných se „uchovala víra“. To její otec jí tyto příběhy předal, jako sbírku exempel o mužích, kteří před svými dámami „i sami před sebou svým činem naplnili, k čemu byli zavázáni svým rytířským stavem“ a „nebyli jako jiní muži“. Řečeným činem je smrt, totiž trpné umírání
jako možnost zvolená řečenými rytíři namísto toho, aby jako jiní jejich stavu své paní opustili a ušetřili si tak trápení.

Tradiční rozdíl aktivní mužské a pasivní ženské stránky skutečnosti prochází celým dílem, strukturuje nejen vztahy lidí, ale i morfologii jeviště: prakticky vše se děje u řek a na moři, v blízkosti vody, jejíž tradiční spojení s ženstvím je zde ještě posíleno prostřednictvím častých slz, když například vypravěčka výslovně pláče do potoka, z něhož pak bezpočtukrát pije. Pasivita, trpění, schopnost držet v sobě lásku i soužení je podle autora tím, co ženy od mužů nejen odlišuje, ale co je i povyšuje nad ně, samčí agenty změny, stoupající na ženskou úroveň pouze ve chvílích, kdy nemohou dostat to, po čem touží (ať už jim v tom brání společenské konvence nebo čistota jejich citu), a proto jsou nuceni pasivně trpět, či podstupují-li smrt, namísto aby ji působili. To se ovšem, jak si jsou vypravěčky dobře vědomy, příčí mužské přirozenosti, která většinu rytířů žene od jedné paní ke druhé a pryč, do cizích zemí, dobývat si slávu
arci mužným způsobem.

Oba hrdinové, hnáni mužnou činorodostí, vymýšlejí nejrůznější způsoby, jak se dostat svým ženským ideálům na dosah. Jakmile však stanou na prahu komnaty, ustávají v činnosti, tiše naslouchají, ba dokonce rudnou či pláčí (což je především případ prvního z nich, Binmardera, který z lásky zahodil rytířskou distinkci, změnil si jméno a stal se pastýřem), nebo prostě nejsou schopni vypravit ono slovo, které by se stalo činem (problém Avalorův), ve styku se ženami se tedy ženami stávají („maskulinního“ býka ovšem dovede i nyvý Binmarder s jistotou odpravit), povznášejí se na vyšší úroveň, zároveň však sami sobě předznamenávají truchlivý konec. Utrpení pozůstalých je tu nezvratné, úzce spojené s řádem světa a jenom posílené bohatým duševním životem a citlivostí k subtilním, vnitřním podnětům, s níž ženy přicházejí na svět, trýzeň je však zároveň tříbí a již z faktu prosté existence staví hierarchicky výše. O obou výjimečných
rytířích se ostatně hned z počátku dozvídáme, že jsou nyní již bezpečně mrtví, aniž by se jejich konec dále rozebíral či popisoval. Řádu světa od nich nic nehrozí.

Stýskání

Autorský text Ribeirův zřejmě končí odplutím hrdiny Avalora, tedy slovy „Třeba doplul na moře, není to však vůbec jisté“. Jen málo z toho, co se odehraje a odvypráví před tímto příkladným odchodem do mlh, je jednoznačné, vše lze chápat mnoha způsoby, z nichž některé nastiňuje doslov překladatelky. Je zřejmě na každém čtenáři, zda mezi řádky nalezne svědectví o utrpení portugalských násilně křtěných židů, převyprávěnou knihu Zohar či román zasvěcení; mně osobně připadá velmi vhodné promýšlení knihy v kontextu tzv. querelle des femmes, tedy „traktátové polemiky“ o užitečnosti a hodnotě ženského pohlaví z počátku 16. století, v níž vystoupil na obranu žen například i Agrippa z Nettesheimu, jako by tak chtěl demonstrovat důležitost podobných pohlavních spekulací pro renesanční hermetickou filosofii a tak nepřímo podepřel i ty fantastičtější z výkladů Ribeirova textu.

Vzhledem k tradici portugalské literatury, u jejíhož zrodu se s tímto textem setkáváme, je ovšem nanejvýš zajímavé, jaké podoby zde nabývá onen typický smutek, zmíněné saudade. Jeho stýskavou podstatu brilantně pojmenovává první z vypravěček ve svém údolí, na troskách staré země: „Když jsem viděla, jak se tolik věcí změnilo v jiné (…), propadla jsem takovému zármutku, že mě tížilo více to dobré, co jsem již zakusila, než to zlé, co jsem právě zakoušela.“ Lze tedy konstatovat, že číst spolu s Knihou smutku Pessoovu Knihu neklidu (ale také, a především, jeho Mensagem či sebastianistické básně) se rozhodně vyplatí.

Autor je student komparatistiky a historie.

Zvuk zkratu

Bunkr uvnitř

„Slyšíš něco?“ A potom dál to, co předtím, že nic, šum, praskot. A znova. „Slyšíš něco? Není nic. Nic, protože všechno skončilo. A teď ani neexistujou zvuky. Venku. Všechno se vsálo. Kapišto? Kdyby ses teď vydal nahoru, přestal bys existovat. Vodejít a rozplynout se. Tam totiž neni svět, proto bys musel přestat. Nic neni slyšet, mohlo by aspoň foukat, tady fouká pokaždý, jenom teď ne. Něco by se mohlo lámat, bouchat, křičet anebo praskat, cokoli, pokaždý jsou nějaký zvuky, nějakej pískot, cokoli, jenom teď ne, teď je to dokonce barevný, posraný nic, a do hlavy ti teče černej inkoust a ucpává všecko, dostává se do myšlenek, ty už taky nemáš, protože jakmile je všecko černý a voni taky, začínaj splývat. Já už, Boku, nevim, jestli jsme, chápeš, musim kouřit jednu za druhou, protože jakmile ji típnu, jak mam jako vědět, že jsem. Vobraz i zvuk budou černý.“

Všude byla stejná tma. Totální. Měl jsem dokonce pocit, že nejsem. A proto jsem se snažil vybavit si nějaké skutečné momenty, které po sobě následují, něco, co by mi ukázalo, že přece jen je všechno v pohybu, že je vteřina a po ní další, že to funguje. Ale bylo ticho. V levé ruce jsem měl cigáro. Což mělo svůj význam, protože když jsem měl pocit, že hýbu dlaní, červený konec obkresloval půlkruh, ten byl skutečný a toho jsem se rozhodl držet.

Plazil jsem se k Amperovi, byl jsem jako žížala, stačilo jen, aby z konce spacáku vypadávalo hovno. Nahmatal jsem jeho tvář, narazil jsem na cosi lepkavého a mokrého, bál jsem se přitlačit, aby mu nezmizela hlava, aby nepraskla jako mýdlová bublina naplněná cigaretovým kouřem. Protože to, čeho jsem se lehce dotknul, bylo nechutně vlhké, nebyla to kůže ani tvář, ale spíš něco jiného, nějaká špína nasátá mazlavou černí, on pomalu kapalněl a nepřestával řvát, že mu je zima, což mi přišlo jako dost primitivní hra. V tu chvíli jsem ale ještě nevěděl, na co myslím. Dlaň se od toho nechtěla odlepit, jeho osoba ji divže nepohltila, divže nevsála. Odvést z ní všechny životodárné tekutiny a na konci vyplivnout vysušený pahýl. Ale všichni jsme to věděli. Že je Amper dehydrovaný. Nejspíš byl úplně mokrý. Já jsem žloutnul. A bál jsem se jít vymočit, bál jsem se, že se nebudu moct zastavit, že to bude věčnost a já zapomenu, co mám udělat, abych skončil, že
budu jako citrón, z něhož vymačkávají šťávu, jako něco uzavřeného a gumového, z čeho vysávají vzduch. A Amper to rozhodně neměl pod kontrolou, nejspíš měl pocit, že jakmile se počurá, stane se něco lepšího, že něco skončí, z něčeho se vysvobodí. A proto se z něj stala jedna velká koule.

Vysoukal jsem se ze spacáku a podal ho Amperovi. Mně o nic nešlo. Bylo mi líp. Určitě líp než jemu. Na rukou jsem cítil jeho tělo. Úplně jsem ho viděl. Nejvíc podezřelé mi přišlo to, že jenom spadnul do vody a hned umíral. To teda bylo něco. Přehlédnutí. Teď se úplně proměnil v cosi položivého, zarazil se mezi úplnou přeměnou skupenství a stačilo nešťastně spadnout do vody, možná si v tu chvíli opravdu nějak ublížil? Možná se bouchnul koncem hlavy o kus ledu a měl otřes mozku, možná měl omrzliny na životě a teď se s tím jeho tělo postupně ztotožňuje? Nepřestával křičet, měl jsem chuť sundat mu nejdřív boty, potom ponožky a ucpat jimi ten nepatrný otvor, na který narazily mé prsty a který jsem se bál rozevřít, ve strachu, že z něj vyprchá to, co ještě je Ampér, že se to rozlije na podlahu a nijak se to nebude lišit od toho, co vyčůral, že se nasákne do spacáku a bude smrdět ještě víc, a my ho nebudeme moct
s čistým svědomím vyhodit, protože přece jen je to Amper.

Vzpomněl jsem si na limonádu, nikdo se nehýbal a nikdo nedýchal, je možné, že kromě nás tam nikdo nebyl, žádné cigáro nehořelo, černá se pevně uzavřela a nedostatkem kyslíku udusila všechno, co mohlo přinést světlo. Byla někde vedle mě, bál jsem se rozsvítit světlo, aby nevyšlo najevo, že ležíme na hromadě mrtvol a kolem nás je hromada kostí. A už jsem věděl, že začínám mít halucinace.

Objevilo se cosi nepříjemného.

Cítil jsem je. Ty myšlenky: Zavírám oči a za chvíli je otvírám. Kolem už není nikdo, a já vůbec nevím, jestli tu jsem. Výrazně cítím, že místnost má stěny, bez dveří, bez vchodu. Člověk může jít několik hodin, ale pokaždé narazí na tu samou studenou, drsnou zeď. A samozřejmě dětský pláč. Bůhvíodkud. Zvuk. Dítě. Zeď. Amper chrchlá, plive to, co má v hlase, co ještě před chvílí byl pouhý zvuk, poté mu zasvítí oči, zostří se rysy ve tváři, začne mluvit odporně hlubokým hlasem, pomalým a roztaženým do všech stran, až ke zdem. Záhy vysloví moji myšlenku. A spatřím jeho červené oči, jsou všude kolem. Amper začne levitovat. Laciný horor přímo nade mnou.

Špatným myšlenkám byl zničehonic konec. Já jsem se však nepřestal bát. Amper se na mě podíval, neviděl jsem to, ale musel to udělat, protože chrchlal, ale hned nato se přiznal, že to není jeho chyba, že když už se nemůže udržet a padá, má pocit, že když se vymočí, povznese se výš a nepraští se o zem, že to nemá pod kontrolou, prostě se to spouští samo. Potěšilo mě, že Amper přese všechno je stále ještě člověk, že dokáže mluvit, že jde skutečně o lidskou bytost, a ne pouze o jakousi neidentifikovatelnou substanci. I tak jsem ale zbytek limonády vylil a láhev postavil vedle Ampera.

„Když budeš mít chuť, vem si flašku, jenom si to potom nespleť a náhodou to nevypij. Hned ti ještě něco přinesu.“ To jsem mu řekl. I když jsem si nebyl jistý, na kterou stranu jít, byl jsem uvězněný v samém středu čehosi neohraničeného, v černi a všechny směry se staly jedním, za i před, levá i pravá ruka sice existovaly, potřeboval jsem však nějaký cizí orientační bod, cosi mimo mě, abych se aspoň trochu zorientoval. Hlas. Ozval se Bob, a potom Boku. Najednou se zhmotnili, najednou se objevili, předtím tu totiž nebyli, dokonce jsem pocítil úlevu.

A potom se opět objevilo cosi nepříjemného.

Vstal jsem, a možná jsem to nebyl já, ale cosi mě? Cosi mě vstalo. Všechno jsem viděl jakoby ze dvou perspektiv zároveň, přestože byla tma, byl jsem jako netopýr, něco jsem říkal a díky tomu jsem věděl, kde leží, můj hlas se od něho odrážel, od Ampera, viděl jsem díky tomu celou siluetu tvořenou z černi, ležel zachumlaný do spacáku a zvětšoval se přiměřemě tomu, jak jsem se k němu blížil. O ničem jsem nepřemýšlel, na vteřinu se udělalo bílo, v celé té černi byl malý odlamek pouze v mé hlavě a jistě nejspíš díky tomu viděli, jak začínám Ampera kopat, viděli, jak mu směřuju kopance do břicha, jak mu dávám přes hubu, jak mířím do toho bílého bodu, který jsem zároveň zahlédl i v Amperově hlavě, jak se ho snažím nacpat do černi, jeden za druhým, stihl jsem to dvakrát, za maminku, za tatínka, poté mě cosi přimáčklo, pocítil jsem, že už vůbec nestojím, zaslechl jsem, jak se vítr pohybuje kolem uší, pocítil jsem je na krku, a pak
nesrovnatelně měkká čerň, která fungovala jako půda pod nohama, otevřela se pro mou hlavu, načež se uzavřela, aniž by tam pustila celé tělo.

* * *

Nemůžu pohnout rukou, nemůžu pohnout druhou rukou, nemůžu pohnout tělem, nemůžu pohnout nohou, nemůžu se přesouvat nohama po zemi, která de facto neexistuje, protože jsem uvězněný v nicotě, protože tu není nic vidět. Cítím něco, co není ani mé tělo, ani oblečení, cosi, co je na dotyk drsné a nemá hrany, je to vedle sebe. Jsou dva, možná čtyři, a možná že jsou vedle sebe a cítí se jako celek. Nejspíš mě svázali. Jsem ne tady, to je jisté, je to už jisté, černá barva, díky níž se to odráželo od zbytku, ubyla. Měl jsem pevně zavřené oči. Ale potom jsem je otevřel. A v tu chvíli jsem se nejspíš probudil. Anebo jsem usnul.

Stanice

Neprobudila mě zima. Sníh jako by přestával padat. On tu nebyl a pec vyhasla. Vedle stál zastřešený přívěs, který mi připadal jako vagon. Vešel jsem dovnitř. Na stěnách visely fotky nahých ženských, vytržené z novin tištěných na něčem, co vypadalo jako toaletní papír. Dveře nešly dovřít a vítr navál dovnitř sníh. V jednom rohu byla nainstalovaná plechová pícka, ve druhém ležela zničená a nejspíš napůl shnilá bunda. Cosi šumělo, zvuk mi připadal povědomý. Okna byla zamrzlá a zavátá sněhem. Byla úplná tma. Zvuk byl přerývavý, tišil se a zesiloval, chvílemi to vypadalo, jako by ho přehlušoval nějaký hlas nebo nesmyslné zvuky, jež byly uspořádány díky něčemu jinému, než je náhoda.

Chvílemi zpoza toho, co jsem viděl, co bylo naproti mně, zdánlivě cosi prosvítalo, jako by všechny ty obrysy a tvary byly pouze namalované, nejspíš díky únavě se mi všechno začínalo smíchávat, starý člověk, černý jako smůla, se mi stejně tak dobře mohl zdát, nic nebylo jisté a já jsem se neustále zasekával, nebyla žádná konkrétní činnost, kterou bych mohl dokončit. V hlavě jsem měl útržky brakového románku, příběhu o lásce, o zradě, smrti a zrození, hlavou se mi honily literární toposy, kouřil jsem cigáro a připadal jsem si jako hrdina nějakého filmu. Něco se však změnilo. Nejspíš počasí. Oteplilo se. Všiml jsem si, že sníh roztál. Úplně všechen. Jako by najednou bylo jaro. Je to možné? Šel jsem dál.

Zatím vše pouze roztálo. R o z t á l o. Zjevila se myšlenka anebo několik vět: sníh roztaje a veškerý zbytek roztaje společně s ním. A taky, že nikdo nevymyslel čas… Potom se všechno muselo rozbít, rozprchnout do čtyř stran a nenechat nic uprostřed. Musím si odkašlat, abych to ze sebe dostal společně se slinou. Lépe, lépe, lépe. Jdu dál.

Všechno zezelenalo. Zima se vypařila. Přiletěli ptáci. Jako v hippiesovských snech o místě ideálním pro založení komuny. I já jsem byl čerstvější. Místnost se celá zaplnila zvukem z rádia, až jsem pocítil silnou klaustrofobii. Odešel jsem odtamtud. Bylo zeleno. A modro. Na nebi chyběl nápis: „zdravíme z hor, škoda, že tu nejste“. Vydal jsem se směrem, který mi přišel jako předek. Nechtělo se mi zpátky. Potom jsem se ocitl u kolejí.

Vypadalo to, jako by nevedly nikam. Začínaly uprostřed posečené louky, přestože jsem měl pocit, že právě na tomhle místě je to spíš konec než začátek. Bolela mě pravá ruka, na bicepsu se mi objevila modřina v intenzivně syté fialové barvě, s červenou tečkou uprostřed. Musel jsem se praštit o něco ostrého. Napadlo mě. A pak jsem šel. Opět, jako bych už několik let nedělal nic jiného, než se přemisťoval pomocí nohou, z jednoho místa na druhé. Pokaždé jsem byl uprostřed. A setmělo se. Nastal soumrak, ba dokonce noc, která chytře odváděla mou pozornost od hlavy plné myšlenek tvorbou příčinně-účelových asociací, jež směřovaly k situaci, v níž jsem byl. Šel jsem. Objevila se. Daleko a na konci. Slabě osvícená, ale i tak jsem ji mohl hned spatřit. Ji, a nikoho jiného.

Zastavil jsem se teprve uvnitř ní. Stanice. Alespoň jsem si to myslel, nebylo toho totiž moc vidět. Prošacoval jsem kapsu, našel jsem krabičku a v ní cigaretu. Něco tam bylo napsané, všiml jsem si toho, když jsem škrtnul sirkami z druhé kapsy. Cigarety byly v levé, oheň v pravé. Sama vyskočila z krabičky. Cigareta. Jako by to fungovalo automaticky. Vytáhl jsem ji pusou. Zapálil si. Potáhl. V tu chvíli se něco stalo. Zavřel jsem oči. Otevřel je. Nevšiml jsem si toho hned. Na někoho jsem se díval a on se díval před sebe. Potom jsem pozoroval jeho a viděl jsem to, co vidí on. Stál. Na tom samém místě co já. Zbytek zůstával stejný. Budova, koleje, železo, noc. Teprve jakmile jsem se pohnul, on také. Jde o jiný pohled, protože jsem viděl to, co on. To se nedá vysvětlit. Protože jsem viděl to samé, by jsem jím. Protože jsem si myslel to, co on, myslel jsem si to samé, protože on si myslel to samé co on. A on měl podobný názor. Také ničemu
nerozuměl. Ale mně už to bylo ukradené. Konečně jsem mohl mít odstup. Zapálil jsem si. Teď to bude trochu jiné, s ohledem na situaci: kdo co vidí a co si myslí?

Rozhodl se to neřešit, oddal se kouření cigarety. Bez kouře. Nebo alespoň nebyl vidět. Nic. Velká tma, ale stanici bylo možné vycítit, hrubost jejích zdí, z poloviny opadaná omítka, nápisy, megafony, kov, beton a opět kov. To bylo cítit dokonce i během takové noci. Koleje začínaly bezprostředně před budovou. Byly ještě tmavší než vzduch, proto si jich všiml. Jako by je někdo namazal nocí. Třpytily se. Peron byl jeden. To věděl, aniž by se díval. Ze střechy plechové budky, která občas musela někoho chránit před větrem a deštěm, visely červené žárovky. Rozsvítily se teprve, když se na ně podíval. Neobjevil se pouze obraz. Když se totiž rozsvítily, zaslechl jemné bučení a poté jemný zvuk zkratu. Jedna vyhořela. Teprve po chvíli spatřil, že světélka mají jakýsi smysl. Tvořila totiž slovo: P O Č Á T E K. Slovo jakoby skleněné a tak trochu průsvitné, a nějakou dobu, v pozadí, bylo slyšet píseň o tom, že kdosi nemůže usnout a nemá místo, kam
by se mohl vydat. Instalace visela ze střechy. Žárovičky jako na stromečku příležitostně osvětlovaly číslo jedna. Tak to vypadalo.

A on už nejspíš nic nevěděl, protože stál, zvedl hlavu vzhůru, svěsil ruce a zíral na nápis poskládaný z propletených světélek. Písmena se hýbala. Vítr. Natáhl levou ruku. Natáhl pravou ruku. A potom se kousl do levé. A ještě jednou. Nejspíš proto, aby si zapamatoval, odkud přišel.

A krátce poté obraz mizí, černá barva se propadá, a na jednu kratší chvilku, kratší než moment, z něhož potom vyvozujeme nějaké závěry, se vše rozpadlo, černou barvu vystřídala bílá a prostor měl zdi, které explodovaly stejně rychle, jako se objevily, bylo to během jednoho mrknutí, kdy vám něco spadne do oka a vy se to snažíte dostat ven rychlými pohyby víček.

Potom se posadil na lavičku, nevěděl, co si má myslet, co má dělat, chtělo se mu spát, cigaretu dokouřil, naposledy potáhl, zvedl ruku a lusknul prsty, v nichž ji držel.

Cigáro se odlepilo od dlaně a kouř už byl za mnou. Viděl jsem, jak stoupal nad mou hlavou, nejdřív byl bílý, ale pak zčernal úplně jako noc. Měl jsem pocit, že ji zhušťuju a že je jí čím dál víc, že jsem až pocítil zatím jen malý tlak na kůži, jak se mi pomalu a osmoticky prodírá skrze buňky kůže, jak se pod ní okamžitě seskupuje do větších kapek, které krev rozvede do celého organismu, a vlastně se tak i cítím, že jsem postupně úplně stejný, černý, tmavý, hustý, a nejvíc moje víčka, která váží už tolik, že nic, ani žádný sval už není schopen je udržet. Hlava padá na rameno, rameno padá na lavičku, lavice se propadá do vzduchu, jako by se najednou ukázalo, že to všechno je plastelínová imitace, která z jakéhosi důvodu změkla. Lavice se noří do bezedného másla a já padám společně s ní.

Z polského originálu Mirosław Nahacz: Bocian i Lola (Czarne, Sękowa 2005) přeložila Bára Gergorová.

Společnost je dodnes přeražená

Máme dvacáté výročí Listopadu a navíc Divadelní ústav (dnes Institut umění – Divadelní ústav) slaví padesáté výročí své existence. Součástí oslav se stal také projekt Divadlo a revoluce 1989 s podtitulem Sametová revoluce v českých a moravských divadlech, který zahrnul konferenci, výstavu a moderovanou diskusi pamětníků (22.–24. 10.; výstava je zatím plánovaná do prosince). Projekt pochází z roku 2006, kdy skupina mladých teatrologů (Tereza Sieglová, Libor Vodička, Martina Černá, Martina Musilová, Jan Jiřík, Pavlína Kalandrová, sociolog Marcel Tomášek) vytipovala, co je nutné z období 1988–91 prozkoumat. Pak se na své bádání, realizované zatím jen ve volném čase, marně snažila získat finance.

Výstava jako detektivka

„Mysleli jsme, že připravit k dvacátému výročí sametové revoluce výstavu věnovanou tehdejším událostem v divadlech, třeba sehnat dobové fotografie, nebude tak náročné. Při několikaměsíční intenzivní práci se ale ukázalo, že opak je pravda. Za dvacet let ještě nikoho nenapadlo divadelní archivy uspořádat a pídit se po tom, zda v nich nějaká dokumentace roku ’89 je,“ shrnuje Martina Černá základní zkušenost z odkrývání nedávné divadelně-politické paměti dvanácti divadel. Jednou z mála výjimek je podle ní archiv Národního divadla v Praze nebo archiv Divadelního ústavu, který se za revoluce stal koordinačním centrem. Hledat materiály u nich nebyla taková detektivka jako jinde.

Archiv tehdejšího Realistického divadla, pro listopadové události klíčového, je dnes neuspořádaný v Archivu hlavního města Prahy. „Je tam kupa dokumentů, ve kterých se člověk musí přehrabovat,“ líčí svou zkušenost Jan Jiřík a dodává: „Dokumenty z Divadla Disk zase doslova vzala voda.“ Zafungovala také zřejmě snaha manipulovat historii. „Někteří chtěli zamést věci pod koberec, když to ještě – několik měsíců po listopadovém zlomu – bylo možné,“ myslí si sociolog Marcel Tomášek. „Z Divadla na Vinohradech například už v lednu 1990 někdo odnesl listopadový archiv, v němž byly mimo jiné dopisy diváků. Dodnes se ho nepodařilo najít,“ doplňuje Tereza Sieglová. Protichůdné zkušenosti popisuje Pavlína Kalandrová: „V Ostravě se mi přes dlouhé pátrání nepodařilo dohledat vůbec žádné fotografie z besed v interiéru divadel. Stejně tomu bylo v archivech fotografů, kteří dění kolem sametové revoluce dokumentovali. Údajně existují snímky
z debat v Divadle Petra Bezruče – které tehdy hrálo v Kulturním domě ve Vítkovicích – v negativech. Prý jsou v archivu Národního divadla moravskoslezského, ale zatím nezpracované. Zdá se, že o nich pro jakýsi konflikt s fotografem ani archiváři pořádně nevědí. Naopak v Olomouci existuje řada skvělých fotografií jak v archivu divadla, tak v soukromých archivech pamětníků.“

Úskalím při přípravě výstavy, kombinující fotografie a výpovědi pamětníků, byl i nezájem některých protagonistů převratu: „Občas nebyla chuť se k listopadovým událostem vracet, jako by to konkrétní lidé už nepovažovali za důležité. Snad to souvisí i s vývojem porevolučních dvaceti let, možná nesnesou tu euforii, která se jim z oné doby vybaví,“ přemítá Martina Černá.

Cizinci ve vlastní historii

Odpoledne 24. října 2009 se v pražském Divadle v Celetné odehrála moderovaná diskuse s protagonisty Listopadu. „Lidé si potřebují o své minulosti vyprávět, aby poznali, kdo jsou, a my to neděláme. Někteří s tím mají problémy, ale i ti, kteří s vyprávěním své minulosti problémy na první pohled nemají, o ní nevyprávějí. Když jsem třeba potřebovala popsat fotku z listopadových událostí v Divadle Na zábradlí, na které hovoří jeden člověk, nikdo si nemohl vzpomenout, kdo to byl. Nejmenovaný spisovatel mi řekl, že s některými lidmi dvacet let před Listopadem a dvacet let po něm nemluvil. Pro moji generaci je naprosto nepochopitelné, že naše společnost je do dneška takto přeražená. Je stále rozdělená, lidé spolu nemluví,“ popisuje Martina Musilová jeden z faktů, na které poukázala veřejná debata.

Diskutující v Divadle v Celetné (Petr Oslzlý, Josef Kovalčuk, Vlasta Gallerová, Martin Mejstřík, Apolena Veldová, Karel Král, Ondřej Hrab) byli očividně zacyklení ve svém osobním příběhu, poukazovali na svá malá i velká (před)listopadová hrdinství a příležitostně poučili mladší generaci v publiku o tom, co znamená svolat lidi dohromady ve „starém světě“ bez internetu a mobilních telefonů; žádný nový pohled na revoluci v divadlech za dvě hodiny nevnesli. Musilová se domnívá, že se potřebovali prostě lidsky „vymluvit“, a přidává svou zkušenost z přípravy inscenace Osobní anamnéza (krátkou recenzi viz A2 č. 11/2009): „Pracovala jsem s lidmi, kterým bylo v době Listopadu pět let. Spoustu věcí jsem jim musela vysvětlovat. Jsou cizinci ve vlastní historii. O tomto období se nemluví ve školách, nemluví o něm ani jejich rodiče.“

Marcel Tomášek navíc na základě zkušeností z přípravy výstavy považuje metodu orální historie v divadelním prostředí za problematickou. „Část vyprávění byla často složená z herecky pointovaných historek. Prezentování historicky autentických událostí se pak ztrácí,“ uvažuje. Manipulace přitom nemusí být záměrná. „Lidé jsou přesvědčení, že si události pamatují správně. A až při konfrontaci s průkaznými fakty zjistí, že to byla jen domněnka. Mají silnou touhu svůj příběh i zpětně utvářet,“ doplňuje ho Martina Černá.

Generační odstup

Badatelský vztah k Listopadu a k předchozímu období rozděluje podle mínění týmu, který na celém projektu pracoval, starší a mladší generaci teatrologů. Mladší generace naráží na obtíže spojené s výzkumem divadla za normalizace a s nedostatkem průkazných materiálů z té doby. „Třeba tehdejší divadelní kritice dnešní člověk moc neporozumí. Je s podivem, že do toho starší ročníky nejdou,“ říká Martina Musilová. „Starší teatrologická generace má pocit, že je vše zpracované, ale to je chiméra,“ doplňuje ji Martina Černá.

Jiný pohled vnáší do problematiky teatrologického zpracování revolučních událostí historik a kritik z oné „starší generace“ Josef Herman. „Myšlenku, že něco je dostatečně zpracované a nemá cenu se tím zabývat, si nesmíme připustit. Nikdy. Natož u událostí mladých pouhých dvacet let, které vědecky současní teatrologové ani zkoumat nemohli, to je v historiografii vždycky úkolem až následujících generací, jež získají potřebný odstup. Naším úkolem je především shromáždit a uchovat všechny možné informace, vyšťourat, co se jen dá, aby pokud možno nic nezapadlo. Což nevylučuje formulovat vlastní názory na věc hned, naopak, i ty budou jednou cenným pramenným materiálem, jen je naivní se domnívat, že už jsme tím ony kýžené dějiny napsali. Je otázka, co pod slovem dějiny rozumíme: ti po nás snad událostem lépe porozumějí, my máme šanci sepsat poutavější příběhy. Máme z té doby opravdu co zkoumat, ale daleko hůř jsme na tom s promýšlením důsledků
Listopadu v současném divadle, v myšlení o divadle, včetně praktických věcí, jako je organizace a financování – jenže tady nelze čekat na příští badatele, potřebujeme závěry hned teď jako východiska k dalšímu konání,“ odpovídá Herman na otázku, zda je podle něj revoluční doba dostatečně zpracovaná nebo je potřeba se k ní vrátit.

Existuje v teatrologické obci dostatečná vůle události kolem 17. listopadu popsat? „Někteří mají až přehnanou vůli a jiní až přehnanou nevůli něco objevit, neboť ti i oni zatím píší především o sobě, o svých zájmech, ambicích, představách individuálních, ale i generačních a skupinových. Vůbec to nemusejí, ale i mohou, myslet zle. Nejčastěji se hledá jakási praktická historická spravedlnost, a jen ti nejmoudřejší, zpravidla bývalými událostmi nejvíc postižení, vědí, že zpětně už není o co stát. Protože se zatím jen prodíráme mlázím, to, co vidíme, stačí tak na to někomu postavit pomník a jinému vykopat hrob. Nemusí to být zas tak málo, ale skutečné dějiny revoluce 1989 budou psát ti, kteří teatrologii ještě nezačali studovat. Ani oni nebudou nestranní, v historii to prostě nejde, nicméně přece jen zahlédnou větší kus lesa. Pokud se ovšem ještě vůbec budou chtít něco o událostech roku 1989 dozvědět – ani nás přece nijak
zvlášť nezajímá průběh revolucí či převratů v letech 1918, 1945, 1948 či 1968, a že tam máme možná větší resty než u roku 1989. I na historiografii sametové revoluce jsme si pořádně vzpomněli nikoli s primárně vědeckou, ale společenskou ambicí k dvacetiletému jubileu,“ říká Josef Herman.

Vladimír Just se domnívá, že dostatečná vůle vracet se k listopadovým událostem v teatrologické obci v podstatě neexistuje. „Když výjimečně existuje (například v plnění ambiciózního grantového úkolu Divadlo a revoluce mladší teatrologické generace), pak není ani ochota, ani možnost tuto snahu zhodnotit a „prodat“ do vědomí společnosti. A obecně není vůbec ochota této reflexi pomáhat na světlo,“ uvádí Just, který hovoří také o takřka nulovém vědomí skutečné role divadla a teatrality v listopadových událostech.

Nové dějiny divadla

Kam se projekt Divadlo a revoluce 1989 posune dál? „Skončit nemůžeme. Chystá se teatrologická konference v Bruselu, budeme pokračovat v rozhovorech s pamětníky. A jak tvrdí Libor Vodička z Masarykovy univerzity v Brně, mladší generace teatrologů musí znovu interpretovat celé dějiny českého divadla od moderny. Nikdo to za nás neudělá. Když se do toho dnes nepustíme, nebudeme mít za pár let co říkat studentům,“ uzavírá Martina Musilová.

Maďarský ostrůvek filmařské svobody v Jihlavě - filmový zápisník

Melodrama chytré, či chytlavé?

Leitmotivem zatím posledního Almodóvarova snímku Rozervaná objetí, jehož zápletka se točí kolem nešťastného milostného vztahu režiséra Matea a herečky Leny, je filmování jako fetišismus a voyeurská obsese, kterou nelze umlčet a jež ve svých důsledcích ovlivňuje reálné vztahy. Zasazení příběhu do filmařského prostředí umožnilo režisérovi vytvořit vlastní variaci na oblíbené cinefilské téma filmu ve filmu. Využil ji k postupně rozehrávanému vtipu, jehož pointu ovšem ocení hlavně diváci znalí umělcovy filmografie: komedie, kterou natáčí hlavní hrdina, je parafrází Almodóvarova slavného komediálního opusu Ženy na pokraji nervového zhroucení (1988). Dalším jeho typickým motivem je citace filmových oblíbenců, v tomto případě Roberta Rosselliniho a jeho Cesty po Itálii (1953). Úryvek z filmu, v němž se hrdinka v podání Ingrid Bergmanové vyděsí mrtvých z Pompejí, sleduje dvojice hlavních hrdinů v televizi. V tu chvíli
ještě netuší, že se jim brzy zásadně změní život, podobně jako dvojici na obrazovce. V Rosselliniho snímku hraje velkou roli genius loci – krajina a její působení na aktéry. Cosi podobného naznačuje i Almodóvar, když ústřední pár umístí do obdobně vulkanické krajiny ostrova Lanzarote – krásná, ale temná scenerie v sobě nese cosi latentně katastrofického, předznamenává tragédii dvojice.

Z gaye slepec, z ženy obojek

Novinkou u Almodóvara je tentokrát pojetí hlavní postavy, kterou po dlouhé řadě ženských hrdinek či homosexuálů představuje heterosexuální muž (režisér Mateo/scenárista Harry v podání Lluíse Homara), prostý jakýchkoliv sexuálních úchylek či libůstek a „ozvláštněný“ pouze poúrazovou slepotou. Protihráčkami jsou mu dvě ženy v modelových rolích kamarádky a milenky: tu první ztělesňuje věrná kolegyně, produkční Judit (Blanca Portillová) a druhou osudová žena, herečka Lena (Penélope Cruzová). Homosexualita se tu objevuje jen jako komediální prvek v podobě neduživého pubertálního mladíka Ernesta, zamilovaného do charismatického Matea. Těžištěm příběhu je Mateovo vyprávění Juditině synovi Diegovi, které postupně rozkrývá bolestně dramatickou – a pochopitelně náležitě spletitou – minulost všech zúčastněných. V dlouhých flashbacích se rozvíjí vztah Matea a Leny, který se snaží překazit její bohatý milenec a zároveň producent Mateova
snímku. Žárlivý stařec pošle svého syna Ernesta, aby pod záminkou natáčení filmu o filmu Lenu špehoval, a doma pak tajně sleduje synovy „denní práce“. Scény, natáčené bez zvuku, si nechává tlumočit překladatelkou ze znakové řeči. Tyto „dokumentaristické“ záběry pak nakonec uvedou do pohybu další děj.

Druhou linií, kterou lze vnímat skrze celou Almodóvarovu tvorbu, je fascinace kostýmy a převleky. V Rozervaných objetích ji realizuje především na postavě Leny – oslnivé femme fatale v podání Penélope Cruzové. Tu v rámci filmu ve filmu převléká do paruk nejrůznějších stylů od „Audrey Hepburnové“ až po „Marilyn Monroe“… Černé šaty s masivními zlatými řetězy a těžkými šperky, které si Lena obléká v přítomnosti starého milence, jenž jí majetnicky zapíná náhrdelník připomínající obojek, lze pak snadno číst jako symbol její pozice ptáčka ve zlaté kleci, v níž ji bohatý milenec drží.

„Film se musí dokončit, i kdyby to bylo poslepu!“ Zní to jako bonmot, ne však pro režiséra Matea, ani pro Pedra Almodóvara. Jeho fascinace snímaným obrazem prostřednictvím kamery nebo fotoaparátu a víra v jejich sílu ovlivnit lidský život i dotknout se pocitů je dojemná. Nejvýstižněji to ilustruje scéna, v níž slepý Mateo ve snaze naposledy se „dotknout“ své milé rukama hladí obrazovku zachycující jeho poslední společný okamžik s Lenou.

Ačkoliv v Rozervaných objetích není opět nouze o nejrůznější filmové citace a parafráze, které mají Almodóvar i jeho diváci tak rádi, her či tajemství k rozkrývání tentokrát překvapivě mnoho nenabízí. Pryč je extravagance raných mistrových děl. Zbyla chytlavá melodramatická zápletka, typicky barevně komponované záběry a pár intertextuálních odkazů.

Autorka je kulturoložka.

Ohlodaná skulptura Stevea McQueena

Žánry v říji

Jednou z četných těžkostí, které musí současný český film překonávat, je fakt, že škála etablovaných filmových žánrů v našem prostředí nikdy nebyla příliš široká. Několik desetiletí trvající komunistický režim znemožnil plnohodnotný vývoj mnoha z nich.

Existence vyprofilovaných žánrů umožňuje tvůrcům pohrávat si s pravidly a klišé, respektovat je, rozvíjet i překračovat. Vymezuje mantinely pro tvůrčí pohyb. Českým filmařům některé mantinely chybějí.

Juraj Herz se letos pokusil snímkem T.M.A. (viz A2 č. 17/2009) resuscitovat český horor, v kinech se objevil retro thriller Normal Julia Ševčíka, loni vzbudil rozruch Václav Marhoul válečným filmem Tobruk (A2 č. 39/2008); řada žánrů však u nás prakticky neexistuje a jen málo českých porevolučních žánrových filmů se zdařilo.

Pokud má nějaký typ filmu v Česku skutečně silnou tradici, jsou to obtížně žánrově zařaditelné smutně-veselé lidské příběhy. „Smutné“, „hořké“, „hořkosladké“ či „mrazivé“ komedie, ve kterých vystupují nikoli postavy, ale postavičky, a zaznívají často lehce bizarní rozhovory. Polské úsloví říká „je to absurdní jako v českém filmu“. „Smát se vlastní tragédii byla v tomto století jediná možnost, jak mohl tak malý národ na tak nebezpečném místě v Evropě přežít. Humor byl vždy zdrojem sebeobrany. Když už se nemůžete smát, nezbývá než spáchat sebevraždu,“ pronesl v roce 1970 Miloš Forman, autor Hoří, má panenko (1967) a dalších vrcholných českých tragikomedií, které tuto tradici formovaly v jejích počátcích. I v posledních dvaceti letech na ni svým způsobem navázalo několik českých režisérů včetně Jana Svěráka, Petra Zelenky či Jana Hřebejka. Je však jednodušší natočit tradiční žánrový film než tápat v poloprázdnu?

Krásné vábení

Své o tom ví autor letošního typického zástupce žánru „mrazivé komedie“, režisér filmu Muži v říji, Robert Sedláček. Ten byl dříve znám jako autor filmů pro intelektuály – kromě psychologického dramatu Pravidla lži (2006) natočil dokumenty pro televizi Václav Bělohradský: Nikdo neposlouchá (2005), Miloš Zeman – nekrolog politika a oslava Vysočiny (2007) či V hlavní roli Gustáv Husák (2008). Možná také proto nejsou Muži v říji stejně jako Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntag (1992) jen lidovou taškařicí. Ona mrazivá vrstva je v této komedii pod tenkou slupkou komiky cítit velice zřetelně. Muži v říji jsou však též příklad filmu, který na tradici tohoto žánru navazuje otrocky, bez invence.

Název filmu odkazuje na tradiční venkovskou soutěž ve vábení jelenů. V Sedláčkově filmu ji pořádá jihomoravská vesnička Mouřínov a účastnit se jí má sám premiér. Mouřínovští potřebují peníze na novou silnici a slavnost je pro ně příležitost, jak na premiéra udělat dojem a vymámit z něj příslib pomoci. Události několika dnů před slavností a během ní fungují jako prostor, kde se postupně odhalují osobnosti lidí z vesnice a zejména jejich problémy.

Návaznost na tradici českých tragikomedií je zde zřejmá. Člověk si nemůže nevzpomenout na Formanovu zálibu v tancovačkách a bálech nebo na typické komické postavičky: smutný vesnický intelektuál, nešťastná koktavá holka z hospody, snaživý starosta, vzteklý hospodský, nechybí ani obecní blázen. Sekvence s premiérem (skvělý Igor Bareš) a jeho ochrankou i scény vtipně a jemně parodující tendence některých vrcholných politiků žoviálně dokazovat, že jsou vlastně „tak trochu jedni z nás“, jsou sice výborné, herci hrají obstojně a celý film graduje spolu se soutěží ve vábení, nicméně to nadějné, co v Mužích v říji bublá pod povrchem, se na světlo vytáhnout nepodařilo. Na vině je zejména Sedláčkův scénář: tradici ctí, nedokáže s ní však zacházet kreativně. Žánrová klišé tu neslouží jako mantinely, v nichž očekáváme originální nápady, zajímavě napsané postavy či dobré vtipy. Klišé zůstala klišé. Scénář je navíc plný
nevypointovaných odboček (nalezené pohřebiště) a nepochopitelných sekvencí, u kterých divák jen tuší, co asi měly znamenat.

V kontextu současných českých filmů Muži v říji možná na chvíli pobaví, jak napovídají poměrně pochvalné recenze v českém tisku, ale místo tradiční „závažné komedie“, jíž očividně chtěli být, přinesli do kin podívanou, kterou jako bychom viděli už mnohokrát, a v lepší verzi. Originalita versus klišé. Nenechat se svázat tradicí je těžký úkol. Podobně těžký jako pracovat bez ní.

Autorka je filmová publicistka.

Autentický záznam informace

Být divní jako Derek Jarman

Český gay a lesbický filmový festival byl založen v roce 2000 pod názvem Duha nad Brnem. Název nynější, Mezipatra – queer filmový festival, značí symbolický meziprostor setkávání, přičemž slovo queer odkazuje k osvobození od tradičního vnímání sexuálních a genderových identit. Pro oslavu deseti let akce organizátoři zvolili retrospektivu Dereka Jarmana. Ten mezi prvními ve filmu pozitivně zobrazil gay sexualitu (v kostýmním dramatu Sebastiane z roku 1976) a byl to mimořádně činorodý gay aktivista. V osmdesátých letech v Británii jako jeden z mála známých gayů o své orientaci mluvil otevřeně.

První punkový film

Galerie Václava Špály Dereku Jarmanovi (1942–1994) a jeho ozvukům v našem současném umění uspořádala expozici The Other Kind of Blue. Derek Jarman and Comp (28. 10. – 8. 11. 2009). Vidět Jarmanovy filmy ve výstavních prostorách na Národní třídě byl jedinečný zážitek, zejména v případě snímku Blue (1993), tvořeném pouze projekcí modré barvy, doplněné zvukem (jenž byl pouštěn do sluchátek). Horní prostor galerie, otevřený do ulice, byl tentokrát zatemněn, k intimnímu sledování vyzývaly dva velké červené polštáře.

Jarman se objevil na umělecké scéně v sedmdesátých letech jako příslušník hnutí britských nezávislých filmařů. Začínal deníkovými 8mm filmy a stále víc podléhal kouzlu žánrového mísení – používal formáty Super-8, 16mm i digitální médium –, zároveň byl malíř, spisovatel a scénograf. K malířství se vracel v pozdějších letech svého života, kdy ho vyčerpával boj s virem HIV a kdy postupně ztrácel zrak. Jeho film Jubilee z roku 1977, apokalyptickou vizi, v níž je královna Alžběta I. přenesena do zpustlého nočního Londýna 20. století, nazval filmový historik A. L. Rees prvním britským punkovým filmem. Zvukové stopy Jarmanových filmů jsou často zcela nezávislé. Nejvýraznější jsou však divadelní rysy jeho děl: precizně naaranžované kostýmní scény, symbolické obrazy i literární inspirace (shakespearovský The Tempest z roku 1979 je proslulý scénami nahoty; The Anglic Conversation, 1985, který bylo také možné
zhlédnout ve Špálovce, zachycuje obrazy nahých mužů v zamlžené krajině doprovázené recitací Shakespearových sonetů).

Česká selekce

Kurátorka výstavy Zuzana Štefková vybrala trojici současných českých a slovenských umělců, kteří vytvořili poctu Jarmanovi, reagujíce prý na „Jarmanovu teatrální senzualitu, formální experimentátorství i jeho otevřenou politizaci vlastní homosexuality“. Volba umělců není překvapivá, všichni tři – Tamara Moyzes, Darina Alster i Radim Labuda – se queer tematikou zabývají dlouhodobě.

Sérií fotografií Česká selekce reaguje slovenská autorka Tamara Moyzes na nárůst rasismu a xenofobie. Využívá estetiky reklamy, kterou považuje za charakteristickou pro politické umění: snaží se oslovit většinovou společnost, pro niž je to jazyk lehce čitelný. Za součást díla považuje i reakce v bulvárních časopisech: „To je pro mě skutečný veřejný prostor,“ prohlásila v rozhovoru pro Romea.cz (31. 10. 2009). Mediálně známé osobnosti z různých menšin žijící v Česku vyfotografovala s uměle vytvořenými jizvami. Fotografie doplňují zprávy o rasově motivovaných útocích z poslední doby, které vedly ke skutečným zraněním.

Tamara Moyzes spolupracovala i na dalším z vystavených děl, performanci Bianca Braselli a Benedictus XVI., která podle ní aktualizuje Jarmanův boj za práva sexuálních menšin. Performanci, z níž je vystavená videodokumentace, fyzicky provedla Darina Alster s Helenou Račkovou: společně stvořily dvouhlavou ženskou bytost Bianku (inspirovanou povídkou Jana Weisse Bianka Braselli, dáma se dvěma hlavami), přebývající v jedněch šatech, která se vypravila na mši celebrovanou papežem do brněnských Tuřan, a kterou před přijímáním vyvedla papežská ochranka. Podle autorek performance „nastavila zrcadlo pokryteckému přístupu katolické církve, která odmítá věřící gaye a lesby“. Otázkou je, zdali autorky zjistily něco, co předtím nevěděly, a jak je taková pobídka k reformě církve účinná.

Druhý příspěvek Dariny Alster se nacházel v suterénu: Videoautomat je interaktivní instalace, vyzývající prý ke hře s vlastní identitou. Návštěvníci mohou v prostoru zabíraném kamerou, obsahujícím figuríny, deštníky, klobouky a jiné propriety, natočit své video; nahrané minutové sekvence se následně promítají za sebou. Ve většině videí (trochu nešťastně běží celý cyklus vždy znovu od začátku) však návštěvníci většinou bezradně stojí před kamerou, případně se vlní do rytmu hudby z Jarmanových videoklipů (pro hudební skupiny The Smiths, The Mighty Lemon Drops, Pet Shop Boys či pro Patti Smith), promítaných ve vedlejší místnosti.

Třetí z přizvaných autorů, Radim Labuda, vystavil své starší video Black Angel (2005), které tvoří zpomalený záběr kamery sledující mladého muže s harmonikou. V prázdné hale se nejprve objeví nenápadný rozfázovaný stín člověka, obraz začíná pulsovat, postava se zpřesňuje a vynoří se zmnožený harmonikář. Minimalistický zvuk, v němž zazní vzdálené znění zvonů a zvuk harmoniky, ještě víc zdůrazňuje prázdnotu prostoru. Harmonikář se vznáší, obraz však, stejně jako zvuk, občas zadrhává a posléze se opět stává potulným stínem.

Queer jako móda?

V přízemí galerie se promítal Jarmanův film Glitterbug (1994), koláž vytvořená z mnoha hodin černobílých i barevných filmových nahrávek: momentek s Jarmanovými přáteli, záběrů z cest, z umělcovy pracovny či sekvencí z natáčení filmů. Zrychlované a zpomalované filmové okamžiky – zvukovou stopu vytvořil Brian Eno – působí velice křehce. Premiéry filmu se Jarman nedožil, zemřel v důsledku onemocnění AIDS.

Zatím poslední z dokumentů, který byl o Jarmanovi natočen (nazvaný jednoduše Derek), vytvořil Isaac Julien, sám intermediální umělec, filmař a tvůrce instalací, kterého s Jarmanem spojuje zpracovávaná tematika gay identity. Začíná uhrančivými záběry chatky, kterou si Jarman postavil ve stínu elektrárny Dungeness. Jak říká ve filmu Jarmanova spolupracovnice Tilda Swintonová, z jejíž elegie Dopis andělovi dokument vychází, byla pro něj nemoc v určitém smyslu požehnáním, geniálně využitým coby podnět k tvůrčímu experimentování. Ve filmu Blue se kromě pulsující modré barvy neobjeví žádný obraz, využití zvuku – Jarmanových komentářů, hudby a nahrávek prostředí – je ovšem mistrovské a zprostředkuje prostor Jarmanova světa z posledních let jeho života velmi sugestivně. Zvuk (autorem je Simon Fisher Turner), využívající také hudby skupiny Coil, je ve spojení s modří projekce hypnotizující. Jarman popisuje pocity
zakoušené při postupné ztrátě zraku. Šeptá jména přátel, kteří kdysi vyplňovali jeho pokoj, snaží se zprostředkovat atmosféru prosvětlené místnosti. Evokaci prostředí nemocniční čekárny vystřídá veselá hudba, nahraný zvuk pračky či šumění mořských vln.

Dokument zachycuje Jarmana od počátků jeho umělecké tvorby až po období, kdy se musel vyrovnávat se svou nemocí, ale také s nemocí celé jedné generace, a kdy tuto zkušenost přetvářel v umělecké poselství. Jeho dílo je velmi osobní, a proto politické. Věřil, že dílo činí politickým forma, jíž je vytvořeno. Jarmanova veřejná osobnost je stejně zásadní jako jeho dílo. V dokumentu se zdůrazňuje, že se proměnil v jakýsi model nezávislého umělce. A že ještě důležitější než jeho role umělecká či společenská byla ta duchovní. Tři současní umělci reagují každý na jiné aspekty jeho tvorby: Darina Alster rozvíjí performanční rovinu v jednoduchém interaktivním prostředí, určeném pro exhibice lačné návštěvníky, Tamara Moyzes odkazuje na aktivistickou polohu svým (možná trochu příliš) reklamním aktivismem, Radim Labuda snad na duchovní aspekt a experimenty s formou. Výběr těchto umělců a děl působí, jako by byl sázkou na jistotu. Že vytvoří něco,
o čem lze říci, že je to queer, co však nebude nepřijatelné pro širokou kulturní veřejnost.

Slovo queer původně znamenalo něco divného či nezvyklého, nezařaditelného, až později se změnilo v označení pro lidi s „nenormativní“ sexualitou. Při odchodu z vernisáže plné celebrit jsem narazila na jednu studentku FAMU, jejíž těhotenství je již velmi zjevné: když jsem se jí zeptala, jestli už zná pohlaví svého dítěte, odvětila, „kdo ví, třeba to bude hermafrodit“. Pokud je něco dobrého na tom, že se být queer stává módou, pak možná to, že se (někteří) matky a otcové již neděsí dětí ambivalentního pohlaví.

Mysterium conjunctionis Filomeny Borecké

Šechina v poryvech větru

V polovině října otevřela Východočeská galerie v prostorách pardubického zámku výstavu, na kterou rozhodně stojí za to zajet. Poprvé u nás představuje své instalace rusko-litevský hudebník, skladatel a výtvarník Vladimir Tarasov (nar. 1947), dlouholetý spolupracovník Ilji Kabakova, v sedmdesátých a osmdesátých letech perkusionista ve slavném freejazzovém Ganělinově triu, jednom z nejprogresivnějších zjevů na tehdejší sovětské hudební scéně. Tarasovovy instalace vycházejí z hudební zkušenosti a jejich zvuková složka je stejně důležitá jako ta vizuální. I to vyjadřuje název výstavy In Between.

Od hudby k tichým instalacím

Vladimir Tarasov se k výtvarnému umění dostal na začátku devadesátých let, kdy ho Ilja Kabakov přizval k účasti na přípravě instalace pro düsseldorfskou Kunsthalle, nazvané Red Wagon, která tematizovala sovětské gulagy. Kabakov v té době rozvíjel koncept „totální instalace“, jež objekt nahradila simulací určitého prostředí, do něhož divák vstupuje a stává se jeho součástí. I když se Tarasov k tomuto žánru periodicky vrací (například v instalaci New York, New York z roku 2000 nebo Náměstí z letošního roku), osobitějšího výrazu dociluje v meditativně laděných pracích při krajním omezení výrazových prostředků. Jak sám říká, jeho instalace jsou v zásadě pracemi skladatele a muzikanta a fascinující je na nich právě to, že existují i bez hudebního interpreta: „Když hraješ, jsi na scéně v přímém kontaktu s publikem, zatímco instalaci uděláš
a odejdeš. Ona pak funguje sama.“

Ve Vilniusu, městě, které je jeho domovem už od konce šedesátých let, zasáhl Tarasov výrazně do podoby historického centra, když do věže kostela sv. Kazimíra (v sovětských dobách Muzea ateismu) umístil jako náhradu za dávno odvezené zvony zvukovou instalaci, rozeznívanou výhradně poryvy větru (Zvonky pro sv. Kazimíra, 1997). Umělý vítr ventilátoru „hraje“ i na řadu Tarasovových instalací vystavených na pardubickém zámku, uvádí do pohybu listy papíru (Nokturno pro papír, 1998) nebo listuje v otevřených knihách (Šechina, 2003). Stejně jako ve své hudbě klade Tarasov i ve vizuálních realizacích důraz na ticho, respektive absenci zvuků jako na součást hudby. Ticho je pokračováním zvuku v jeho nepřítomnosti. Tak například objekt TB-2, ve kterém jen občas narazí rotující bambusové dřívko do zavěšeného zvonku, dobře demonstruje autorovy názory na hudbu: „Ticho je také hudba. Pauza, to je velká věc. I pauza je zvuk. Poslouchat pauzu,
a hlavně umět ji poslouchat a vnímat, to je velké umění.“

Naslouchat větru

Mechanické „nalezené“ zvuky inspirují Tarasova k vlastním vizuálně-hudebním kompozicím, když například ve videoinstalaci In Between z roku 2009 vyšel od šplouchání vody při plavbě na posledním ruském kolesovém parníku Gogol, jež doplnil vlastní hrou na perkuse a kontrabasem Marka Dressera. Výsledkem je obrazový a hudební triptych, souhra hudebníků a rytmicky se pohybujícího kolesa, která funguje velice dobře i jako svého druhu videoart. Protnutím instalace s videoartem je i dílo Gobustán z letošního roku. Jedná se v podstatě o záznam hudební performance, kdy se Tarasov společně s kurátorem Vitalijem Pacjukovem vydal do ázerbájdžánského Gobustánu, aby tam našel „první kamenný buben v historii lidstva“ a mohl si na něj zahrát. Zmnožením záběru i zvukové stopy vzniká působivý vizuální a hudební zážitek. Tarasovovo bubnování velkými kameny do skály se mění
v mystický rituální akt.

Jednou z nejpůsobivějších autorových prací vůbec je instalace Šechina (hebrejský výraz pro Boží přítomnost), vycházející z básně klasika hebrejsky psané poezie Chajima Nachmana Bialika („Sám. Sám./ Nade mnou skloněna/ zlomeným křídlem/ třepetala Šechina…“). Několika řadami otevřených knih listuje vítr (z ventilátoru), hraje na listy papíru jako na hudební nástroj. Právě tato část výstavy ale naráží na omezené prostorové možnosti galerie. V bezprostřední blízkosti Šechiny je totiž umístěná instalace Náměstí, upomínající na masakr novočerkasských dělníků v roce 1962. Plocha chodníku s prázdnými, vystřílenými náboji ze samopalu je doplněna optimistickou budovatelskou hudbou. Tarasovova nejangažovanější práce výstavy až příliš kontrastuje s meditativně laděnou Šechinou. Každá z těchto instalací by si zasloužila větší prostor, takto si vzájemně zasahují do svých intimních zón a je těžké u obou plně kontemplovat.

Na hranici čitelnosti

Tarasovovu minimalistickému výrazu, čerpajícímu často z východní spirituality (hlavně v instalacích Kjóto a TB-2) odpovídá citlivé utváření celé výstavy – už její vstupní nápis je proveden v bílé barvě na bílém pozadí a popisky k dílům se pohybují na hranici čitelnosti. Část výstavy je věnována Tarasovovým náčrtům, ať už k dílům zařazeným do expozice (Kjóto, Nokturno pro papír) či k jiným, mezi nimiž mě upoutal zejména náčrtek ke Koncertu pro mouchy č. 2: nad pultem s notami se pod lampou vznáší hejno much s „mouchou sólistkou“ uprostřed. Stejně jako ve své subtilní hudbě i v objektech a videoinstalacích vstupuje Tarasov s neuvěřitelnou lehkostí do vlastního tichého světa, kde větru, vodě či mouchám stojí za to naslouchat.

Autor studuje dějiny umění a lithvanistiku na FF UK v Praze.

CD DVD

Devítiocasá kočka

Il gatto a nove code

Režie Dario Argento, 1970, 109 min.

Řitka video 2009

Moderní městské lokace a designérsky stylizované interiéry autorovi slouží jako prostředí pro rozehrání rafinovaných mysteriózních vražd. Další snímek Daria Argenta reprezentuje italský žánr giallo. Motiv zvířete – kočky – tady vytváří analogii s postavou tajemného vraha a se způsobem, jímž usmrcuje své oběti. Špagát jako vražedný nástroj metaforicky představuje mrštný ocas kočky. Kočka pak tajemnost, nenápadnou přítomnost a nedostižnost vraha. Množství nočních scén má rovněž významovou souvislost s postavou zločince, jehož život – jako koččin – začíná v noci, v osamělých a izolovaných místech města. Pro Argenta zde není primární příběh, ale audiovizuální prostředky, jimiž je ztvárněn. Kamera pracující s kontrasty světlých a tmavých barev v užití subjektivních pohledů z pozice vraha opět přebírá důležitou dramatickou funkci. Autorskými i žánrovými filmaři často vyhledávaný kameraman Erico Menczer zde experimentoval
s technikami snímání stejně jako Ennio Morricone při vytváření hudebního komentáře. Ten vychází až na úvodní leitmotiv dětské ukolébavky z avantgardních principů experimentování se šumy a ruchy. Díky ediční řadě Řitka video nazvané Kolekce Daria Argenta můžeme kromě vývoje režisérova stylu sledovat i tematické a formální proměny žánru giallo.

Jan Švábenický

Sněhurka a sedm trpaslíků

Režie David Hand, 1937, 80 min.

Forum Home Entertainment Czech 2009

Klasika a zároveň předzvěst mnoha jevů 20. století! Když Sněhurka vtrhne k trpaslíkům, převrátí jim svým uklízením domeček vzhůru nohama. Za svou ochotu nechat ji ve svém domě platí trpaslíci krutou daň – musí se začít mýt, aby dostali najíst. Nepřipomíná to americkou zahraniční politiku? A co připomíná zrcadlo, jež říká, která žena je na světě nejkrásnější? Nesnaží se o něco podobného soutěže Miss? Nebo třeba mrtvá Sněhurka vystavená ve skleněné rakvi, čekající na vysvobozující polibek. Nečekali takto komunističtí pohlaváři ve svých mauzoleích? Sněhurka z roku 1937 je zlomový snímek, neubránila se však chybám. Film je seskládán z několika samostatných scén, upomínajících ještě na krátké filmy, a děj se odehrává víceméně jen v krátkých vsuvkách. Nejvíce je to vidět na uspěchaném závěru, který vůbec nevypadá jako velkolepé finále. Zároveň můžeme sledovat, kolik práce si Disney dal s postavami trpaslíků a přitom pozapomněl na ústřední Sněhurku, která je
schematická, stále čistá a upravená, i ve srovnání se zlou královnou nemastná neslaná. Z dvojdiskového vydání by úplně stačil disk jeden. S restaurovaným filmem a skvěle sestaveným komentářem z rozhovorů s Waltem Disneym. Druhý disk totiž obsahuje film o filmu, kde tvůrci a kritici papouškují, co už známe z komentáře, dále ukázku z připravovaného filmu studia Disney a krátkou hru, vhodnou snad jen pro předškoláky. Největší cenu na něm má rekonstrukce zamýšleného pokračování Sněhurky. Už kvůli komentáři ale stojí tohle vydání za to.

Jiří G. Růžička

Posedlost

Obsession

Režie Brian De Palma, 1976, 94 min.

Řitka video 2009

Režisér řazený k vlně tvůrců Nového Hollywoodu sedmdesátých let ve své tvorbě nikdy nezapřel vliv Alfreda Hitchcocka. Některé jeho filmy v podstatě jen zintenzivňují zápletky Hitchcockových snímků, čehož je Posedlost ukázkovým příkladem. Děj filmu si půjčuje množství prvků z Vertiga a skládá je do celku, který je ještě méně uvěřitelný než původní Hitchcockův snímek. O smysluplnost příběhu však v Posedlosti jde až na posledním místě. De Palmův film je dokonalým naplněním teorie, podle níž se v hraných filmech na plátno nepromítá ani tak realita, jako spíš sny a touhy, ať už diváků, tvůrců nebo protagonistů. Snímek totiž propojuje jednotlivé scény přímočarými a zkratkovitými asociacemi, takže děj plyne kupředu v rychlém snovém tempu, které se příliš neohlíží na detaily a na kauzalitu. Halucinační dojem díla ještě umocňuje obraz s nízkým kontrastem, v němž jsou všechny záběry snímány, a především hudba Bernarda Herrmana, skladatele
vrcholných Hitchcockových filmů. Majestátní orchestrální kompozice zní v Posedlosti téměř neustále a prakticky nahrazují funkci dialogů jakožto prostředku vyjádření niterných hnutí postav. Ve filmu se skoro vůbec nemluví, ale neustále hraje. Dílo díky tomu nepůsobí jako americký snímek sedmdesátých let, ale spíš jako přepálené melodrama klasického Hollywoodu. Právě v hudební afektovanosti, která vyhrocuje emocionalitu do extrému, je nejvíce patrná snová kvalita celého snímku o muži, jehož životní příběh osciluje mezi ztrátou a touhou.

Antonín Tesař

Slayer

World Painted Blood

American Recordings 2009

Je příjemné mít i v roce 2009 nějaké jistoty. Jednou z nich například je, že nová deska Slayer bude ve svém žánru – nekompromisním thrash metalu – jasná jednička. Přitom chybělo málo a nebylo nic: frontman Tom Araya se k budoucnosti kapely vyjadřuje skepticky a World Painted Blood je, dodrží–li zpěvák a baskytarista slovo, první částí závěrečné albové trilogie. Ta by v roce 2012 měla ukončit existenci jedné metalové legendy. Na cestu do pekla se k formaci vrátil i jejich bývalý spolupracovník, producent Rick Rubin. Singly Psychopathy Red, Hate Worldwide a World Painted Blood, které propagovaly vydání desky už od jara, dávaly tušit směr, kterým Slayer půjdou. „Jsme dost staří na to, abychom si mohli desku natočit podle toho, jak se to líbí nám,“ prohlašuje kytarista a zakládající člen Kerry King. Slayer se rozhodli trochu „zaexperimentovat“, přičemž experiment je v jejich podání spíše zařazení kytarového sóla tam, kde obvykle bývá
šestý refrén. Žádných nadžánrových přesahů se tedy fanoušek obávat nemusí. Desátá řadová deska nemá čím překvapit, je to však perfektně odvedená práce, která je pro Slayer i po téměř třech dekádách hraní evidentně zábavou. Přesnou a čistou produkcí, jež neobrušuje ostré speedmetalové hrany, a pestrostí i odvahou občas vybruslit z klišé se novinka podobá vynikající Seasons in the Abyss a agresí si nezadá s Reign in Blood.

Karel Kočka

Raekwon

Only Built 4 Cuban Linx II

EMI 2009

Nejtěžší člen Wu-Tang Clanu odhalil své OB4CL II ve stejný den jako Jay-Z Blueprint 3 a více než sedmdesátiminutová nálož ze Staten Islandu se v jeho diskografii zařadila za nevýrazné LP The Lex Diamond Story. Bez ohledu na komerční potenciál Rae vyslyšel fanoušky, kteří ho žádali o syrový návrat ke kořenům. Ghostface opět po boku a hlavně ostrý a pro rádia nepřijatelný zvuk, který navazuje na původní klasický manifest východního pobřeží OB4CL, jako kdyby vyšel loni a ne v půlce devadesátých let. Hutné rýmy i tvrdé beaty s kung-fu motivy – na místě zůstalo vše. Malý rozdíl by se však přece jen našel; zatímco dříve byl u všeho RZA, nyní se tým rozrostl o Dreho, Sermona, Pete Rocka, Alchemista či J. Dillu (posmrtně), jehož příspěvek Ason Jones, věnovaný zesnulému ODBmu, mám z alba nejraději. Také hostů je víc. Před lety kazil Wu-monopol pouze Nas, nyní je to i Beanie Sigel v upřímném příběhu Have Mercy či Slick Rick využívající
slovních hříček ve We Will You Rob. Boduje i New Wu, v níž se setkává nově utvořená a silná odnož Rae, Ghost & Meth, ta ostatně slibuje v prvním čtvrtletí 2010 nové LP. Jen škoda, že hned šest skladeb disponuje motivem či samplem, který už byl v posledních letech v hip hopu použit. Kdyby šlo o jednu dvě věci, zřejmě by se to přešlo bez povšimnutí, ovšem takový počet už k jistým pochybnostem ohledně „vysychání zdrojů“ svádí. Tím spíš, když se týká jedné z nejvyhlíženějších desek posledních let.

Bobby Rohál

J. B. Foerster

Scény z oper

Radioservis 2009

Josef Bohuslav Foerster (1859–1951) patří k předním českým skladatelům, přesto zůstává ve stínu Dvořáka, Janáčka či Suka. Právě Dvořák a ještě Smetana byli jeho největšími vzory. Foerster se ale přátelil i s Mahlerem a znal řadu dalších skladatelů postwagnerovské generace, ve vlastní tvorbě byl ale spíše tradicionalista. Zanechal po sobě téměř dvě stě opusů, z toho šest oper (Debora, Eva, Jessika, Nepřemožení, Srdce a Bloud) a kantátu – duchovní operu Svatý Václav. Nejznámější operou je Eva podle hry G. Preissové Gazdina roba, která námětem připomíná Její pastorkyni, ovšem hudebně je to zcela jiný svět než opera Janáčkova. Je to dílo, které by si zasloužilo větší pozornost – byla to snad také jediná z Foersterových oper, která vyšla v kompletní nahrávce Supraphonu. Toto CD nabízí ukázky ze všech šesti oper i ze Svatého Václava, a to navíc v archivních rozhlasových nahrávkách s řadou známých českých pěvců (D. Tikalová, M.
Šubrtová, I. Kusnjer, I. Žídek, A. Míková či B. Blachut) a dirigentů (F. Dyk, J. Vogel, L. Pešek, K. Ančerl a další). Nahrávky jsou z let 1948 až 1987, zvuková kvalita je však vždy na dobré úrovni. Foerster byl invenční v melodice i instrumentaci; tematicky mezi jeho náměty patří Shakespearův Kupec benátský (Jessika) nebo Tolstého Bloud. Předehra k Deboře, již CD uvádí, je dramatickým úvodem k dílu o střetu židovských uprchlíků a křesťanů na českém venkově. Booklet obsahuje i reprodukce několika Foersterových obrazů.

Milan Valden

Hvězzdná nebe

Pražský Free Jazz Festival (FJF) je charakterem intimní klubová záležitost. Tradičně představuje ve dvou dnech domácí volné improvizátory vedle převažujících zahraničních hostů. Nelze to však brát jako konfrontaci, ale jako doplňování mozaiky, protože letos jak zasloužilí freejazzoví průkopníci z Free Jazz Tria Olomouc, tak česko-americká GAMe s kontrabasistou Georgem Cremaschim a dalším spolutvůrcem historie české improvizační scény Miroslavem Posejpalem sklidili zasloužený úspěch. A koho že jsem tam potkal? Basistu Barreho Phillipse – někdejšího člena skupin Dona Ellise, Archieho Sheppa, George Russella, Ornetta Colemana či Cecila Taylora, v letech 1969–72 pak The Tria s Johnem Surmanem a Stuem Martinem, vedle vší té avantgardy rovněž v angažmá v Bernsteinově newyorské filharmonii. A teď, v Kaštanu, kam se vejde necelá stovka posluchačů, zněl free jazz, v němž zvukové možnosti prostoru pečlivě prozkoumávaly saxofony Urse
Leimgrubera, rozrušovaly je zvuky vycházející z těla Phillipsova kontrabasu a kolem toho poletovaly tóny klavíru ze všech stran neúprosně bitého Jacquesem Demierrem. A další večer zase ohromující hudba kvarteta basklarinetisty Michela Pilze s klarinetistou Perrym Robinsonem – ano, tím slavným Perrym Morrisem Robinsonem z New Yorku, jenž formoval avantgardní jazz šedesátých let například s Archie Sheppem, Carlou Bleyovou, Günterem Hamplem… A k tomu Michel Pilz, považovaný za převtělení Erika Dolphyho, rovněž patřící k těm, co dokazují, že i vprostřed časů postmoderního manýrismu může žít avantgarda smysluplně. Divokost jejich hudby je odkazem na společné prvky neworleanské klasiky s free jazzem. Na závěr si přizvali ke společné improvizaci ještě turkmenskou pianistku, dalšího to účastníka FJF, která se nechala strhnout ke hře, vedle níž její koncert se saxofonistou Sergeyem Letovem, dlouholetým aktivním podílníkem evropské avantgardní scény,
působil až nespravedlivě poklidně.

Jazz Goes to Hradec Králové

Připomenout všechny účinkující jako vždy typově pestrého šestidenního maratonu podle pečlivé dramaturgie hradeckého jazzmana Martina Brunnera je nad rozsah této reportáže, proto načrtnu osobní zážitky. Odhlédnu-li od zřejmých hvězd jazzu, u nichž očekávání bývají obvykle – alespoň pro většinu publika – naplněna, byl pro mě podstatný zážitek ze dvou odlišných koncertů orchestru pražské jazzové konzervatoře Jaroslava Ježka. Jsem pamětník všech premiér a kariér big bandů Milana Svobody, takže dobře vnímám, jak s každou další generací vzrůstá kvalita těchto orchestrů. A kvalitu představuje samozřejmá technická úroveň ověřená zkušenostmi mladých muzikantů a nutná živočišnost a energie patřící k podstatě jazzu. Orchestr se představil jednak samostatně, jednak jako interpret orchestrální svity Gianluigiho Trovesiho pro jeho klarinet a trubku Michala Gery. První koncert byl zasvěcen přearanžovaným skladbám Milana Svobody včetně proslulé Pocty
Gilu Evansovi a bouřlivý ohlas svědčil o tom, že tyto skladby v podání nejmladší generace znějí opravdu dobře. Ostatně – o úrovni orchestru mluví také to, že několik jeho sólistů muselo být nahrazeno, neboť týž den hráli na koncertu Strun podzimu v projektu varhaníka Ondřeje Pivce. Na provedení Trovesiho díla už byli všichni pohromadě, a autor i publikum byli výsledkem potěšeni. Jde o hudbu prodchnutou vlivy, které formovaly kulturu Středomoří; Trovesi dokáže umně smíchat jazzovou tradici s modernou a ve svých pětašedesáti letech stále patří k nejzajímavějším tvůrcům jazzové Evropy.

Saxuální hudba

Spojnici s duchem freejazzového festivalu představil v Hradci Králové britský pianista, původně cellista a trombonista Matthew Bourne. Klavírní produkce tohoto profesora Leeds College of Music jsou spíše konceptem, při němž zběsilé improvizace, připomínající určitá období Cecila Taylora, Keitha Jarretta či Yosuke Yamashity, reagují na melodiku smyček sestavených z lidské mluvy, jež je sestříhána do useknutých slabik, slov či sousloví. K tomu si hraje s publikem ve svérázné dada performanci, a v přídavku překvapí trochou lyriky.

Kölner Saxophon Mafia je další z koncepčně bezuzdných kvartet bez rytmiky, jejichž syntéza osciluje pomocí jazzové hry mezi soudobou hudbou a historickými formami populáru. Pomocí ironie se přiznávají ke všem prohřeškům vůči čistotě „zneužitých“ hudebních žánrů – sami mluví o „saxuální“ svobodě, k níž se coby kolínští mafiáni skvělým, dobře poslouchatelným způsobem hlásí, a baví.

Oprávněným vrcholem festivalu bylo vystoupení skupiny bubeníka Jacka DeJohnetta a jeho skupiny The Ripple Effect se saxofonistou Johnem Surmanem. Muzikální a technicky bezproblémový DeJohnette postavil hudbu kapely na inspiraci, kterou vnesla brazilská zpěvačka, skladatelka a etnoložka Marlui Miranda. Díky tomu sálem nezněly samby či bossa novy, ale hudba vycházející z rituálních muzikálních projevů přírodních etnik západního dílu rovníkového pruhu, v hloubi střední Afriky či u indiánů jihoamerických pralesů. Podmanivý rytmus, jakýsi pradávný minimalismus, pak kolorují přítomní jazzmani a Mirandin zpěv. Jerome Harris střídá kytaru s baskytarou, u basy oceňuji kontrabasově sametový zvuk. John Surman dává přednost tenorsaxofonu a sopránce před – u něj častými – klarinety, sóla jsou však i ve své střídmosti expresivní. Jeho syn Ben k tomu přispívá nevtíravými samply a živou elektronikou. Bubnování Jacka DeJohnetta
je melodicko-rytmickou hudbou samo o sobě. Byla to dokonale vyvážená jazzová fúze, v níž muzikální podstata dotýkající se kořenů kultury naší civilizace měla přednost před improvizační exhibicí, kterou by si DeJohnette, Surman i Harris mohli oprávněně dovolit.

Autor je jazzový publicista.

S plamenometem do archivu

Když na začátku naší dekády zahořela na internetu móda takzvaných mash-ups – popových bastardů slepených ze dvou a více hitů –, začalo se konečně výrazněji psát také o prarodičích hudebních koláží. Kromě Johna Oswalda nebo Negativland figurovalo mezi dříve opomíjenými pionýry bastardího popu také jméno People Like Us, pod kterým od začátku devadesátých let vystupuje umělkyně z anglického Východního Sussexu Vicki Bennettová. Její desky jako Beware The Whim Reaper nebo Hate People Like Us nabízejí zvukové koláže, které jsou stejně perverzní jako podvratné. Splétá je ze samplů jódlování, hudby z německých naléváren, papundeklové exotiky nebo třeba dadaistických veršů.

Opravovat život samplerem

Na začátku bylo setkání s Nurse With Wound a jejich nahrávkami stvořenými ze zvukových útržků. „Tehdy jsem si uvědomila, že se zvuky se dá svobodně nakládat a stvořit z nich něco nového,“ vysvětluje Vicki impuls, s nímž se na začátku devadesátých let pustila do nevídaných dobrodružství na poli hudby. Nic jí není svaté a dialogy z filmů nebo hudba ze starých reklam dostávají v jejích skladbách zcela nové významy. „Když sampluji původně neslučitelné elementy, mohu spojit situace a lidi, kteří by se nejspíše v normálním světě nikdy nepotkali. V tomto smyslu jsem něco jako střihač života,“ vysvětluje.

We Edit Life, Opravujeme život, se jmenuje jeden z jejích dvou filmů sestříhaných z archivních snímků z třicátých až osmdesátých let. Kromě hudby a filmu má za sebou Vicki Bennettová také desítky projektů a instalací v muzeích či na univerzitách. Její patrně nejznámější veřejné dílo je pořad Do or DIY pro newyorskou rozhlasovou stanici WFMU. Běží už od roku 2003 a každé vysílání tvoří jeden kontinuální mix, v němž se potkávají hudební díla dvacátého a jednadvacátého století, porůznu zasmyčkovaná či smíchaná do sebe. Fantastické koláže, obsahující všechno od Johna Cage až po japonský black metal, mají rozrušovat hranice mezi vysokou a „nízkou“ kulturou.

Populární mash-upy producentů, jako byli Freelance Hellraiser nebo Go Home Productions, pracují s ekonomikou slasti, která využívá kombinaci dvou a více provinilých potěšení popových jednohubek, jejichž fúze posunuje výsledek – takzvaný blend – zpět do hranic přijatelného vkusu. Boření zdí mezi žánry a objevování skrytých záblesků geniality, jak je tomu v tvorbě People Like Us, je v mash-upu spíše mimochodný akt. Přesto je Vicki Bennettová k módě bastard popu shovívavá a tvrdí, že „bootlegy vracejí hudbu, tam kam patří. Do rukou muzikantů, kteří si dělají, co chtějí, bez ohledu na požadavky trhu.“

Dobré a špatné vtipy

Většina nahrávek People Like Us je dostupná ke stažení z internetu v licenci Creative Commons a filmy jsou k vidění díky archivářským portálům Ubuweb či Internet Archive. Je to celkem pochopitelné spojení. Většina materiálu, jejž Vicki Bennettová sampluje, pochází z Prelinger Archives, internetového audiovizuálního skladiště kulturních artefaktů (reklam, filmů, dokumentů apod.), které již nepodléhají autorským právům. Před třemi lety dostala kolážistka možnost neomezeného přístupu do archivů BBC, odkud se rekrutují zdroje pro její poslední desky.

People Like Us na nich zas a znovu oživuje kreativní sílu samplingu, jež byla na začátku devadesátých let přiškrcena přísnými zákony chránícími autory. Stále se jí daří být inovativní a hlavně neuvěřitelně vtipná. Nejnovější sbírky koláží Perpetuum Mobile a Rhapsody In Glue vytvořila s kolegou Ergo Phizmizem; společnými silami na nich kradou melodie od Queen, Peggy Lee či Slima Whitmana, převracejí je a montují do švihlých sestav.

Daniel Drew z dua Matmos popsal tvorbu Vicky Bennettové alias People Like Us u příležitosti její retrospektivy jako „odhalování hříček, jež byly v původním díle potenciálně obsažené, ale nebyly až dosud vidět“. Vicki sama je skromnější a popisuje se novotvarem „avant-retard“. Její koláže nemají politické zabarvení, mají být prostě zábavné. „Nechci nikoho nudit, a tak to raději přeháním a pitvořím se,“ říká hudebnice, jejíž vystoupení ozdobí pátý ročník festivalu New New (18. až 21. listopadu 2009 v Brně ve Flédě).

Autor je hudební publicista.

Vlčkova retrográdní amnézie - hudební zápisník

Je to skoro trapné, ale silnější než já – uplatnil jsem bonmot nejmenovaného kolegy hudebního pisálka, který kdysi řekl: „Když nevíš, co napsat do sloupku, projeď si hudební články v Reflexu a vždycky najdeš něco, na co reagovat.“ Nemyslím, že to platí beze zbytku, nedávné články o vinylech a Žluté ponorce mě docela potěšily, profilky zrovna letících hvězdiček nestojí za komentář. Ale již podruhé nešlo odolat a nereflektovat Reflex.

V čísle 41 jsem našel text Hvězdy Hvězdné pěchoty podepsaný Josefem Vlčkem. Ten se zamýšlí nad fenoménem nezpěváků typu Aničky Dajdou a dalších nechtěných komiků ze soutěží Superstar a dochází k překvapivému objevu: „To hlavní, co Hvězdná pěchota do SuperStar přináší, je komično. Lidi se rádi baví neschopností a nešikovností jiných.“ Kdo by to byl řekl?

Pak přijde zamýšlení se nad širším kontextem fenoménu diletantismu a Vlček se jme srovnávat Aničku Dajdou s jmény celosvětové proslulosti. Americkými Aničkami jsou podle něj Captain Beefheart, Moondog a Harry Partch, britskou pak Syd Barrett. Ano, zmíní i „nejhorší zpěvačku všech dob“, samozvanou operní divu Florence Foster Jenkinsovou a roztomile falešné teenagerky Shaggs, v předchozí větě jmenovaná čtveřice, respektive jména použitá v takovém kontextu mě ale opravdu zvedla ze židle.

Kdysi mi v internetové diskusi na advojka.cz někdo vytkl, že píši ad hominem. Má reakce byla ve smyslu, že tak vskutku píši, pokud znám onu osobu a její názory či historii; těžko v podobném případě totiž předstírat, že je tomu nějak jinak. Tento text je psaný ad hominem, jinak by nevznikl. Kdyby jej totiž napsal mladistvý pisálek, u nějž by bylo lze věřit, že ona jména prostě někde vycucal z internetu, bylo by vše v „pořádku“, který je v dosti povrchním časopise o lifestylu a svatebních reality shows vcelku běžný. Jenže Josef Vlček je odborník, autor třídílné samizdatové enycklopedie Rock 2000 (vydala Jazzová sekce), jejíž záběr, přihlédneme-li k tomu, že byla napsána v ČSSR osmdesátých let, je dodnes udivující. V textu Rock na levém křídle Vlček (vulgo Zub, jak podepisoval mnoho svých textů) zase vášnivě obhajuje právo umělce na svébytné subjektivní vyjádření. V devadesátých letech se překvapivě
stal rozhlasovým dramaturgem a spoluautorem formátů rozhlasového vysílání: na jeho kontě se najednou ocitla hrůza jménem „pohodové české rádio“ a podobné zhůvěřilosti. Obhájce „nové vlny“ zametl cestičku návratu Michala Davida a podobných krasoduchů s idiotskou výmluvou „lidi to chtějí“. (Nechtějí, volám, prostě je tím krmíte, ale to sem nepatří.) Šokovala mě ale skutečnost, že Vlček zcela smazal hranice mezi svébytnou autenticitou a pustým popem.

Jinak by asi těžko napsal, že „Syd Barrett, Captain Beefheart (…) podobně jako Hvězdná pěchota ze sebe vychrlili svá díla v průběhu několika hodin či minut a bez doprovodu. Instrumentaci dodali jejich skladbám producenti až ex post. Všimněme si, že také Aniččin a cappella zpěv nebo Turkovu Stávku DJů jejich fanouškové také dodatečně remixovali.“

Budu nucen sdělovat fakta, která každý, kdo se jen trochu zajímá o hudbu šedesátých a sedmdesátých let, velmi dobře zná: Syd Barrett coby výhradní skladatel a vedoucí raných Pink Floyd pochopitelně nepracoval s „producenty“, ale se zvukem své, sdostatek šikovné skupiny. Když po vyhazovu nahrál dvě sólová alba, pomáhali mu s ním opět členové Pink Floyd, autorství skladeb ale bylo pevně v jeho rukou, což se o Aničce Dajdou opravdu říci nedá. Captain Beefheart postupoval jinak: své divoké klavírní improvizace nechal přepisovat do not a pak je, velmi zjednodušeně, skládal jako mozaiku. Opět šlo o silnou autorskou výpověď.

Vlček se zkrátka rozhodl ignorovat celý aspekt autorství a diletantismus, který má tisíce odstínů a jehož zástupce si vybral opravdu špatně, zplošťuje na „někdo něco neumí“ (nebo, ještě méně logičtěji, „je divnej“). Opravdu těžko vinit Partche a Moondoga z neumětelství a „potrhlé“ je na nich snad jen to, že oba žili určitou dobu na hranici bezdomovectví a slepý Moondog navíc pěstoval image Vikinga s mohutným vousem a rohatou přilbou. Kromě toho ale zajímavě mísil jazzovou hudbu, u níž neuznával improvizaci, s přísným kánonem hudebního kontrapunktu. Co je na tom diletantského? A co na Partchovi, „který pro své skladby vytvořil úplně nové vlastní [mikrotonální – pozn. aut.] stupnice a zkonstruoval speciální hudební nástroje, na nichž se daly hrát?“ Mimochodem, suchý perkusivní zvuk takzvané hudby kostí Toma Waitse je přiznaně inspirován právě Partchem.

„Němci je nazývali geniálními diletanty, Hrabal některým z nich říkal pábitelé,“ píše se o podivně definovaných „podivínech“… Že by Hvězdná pěchota byla skvadrou pábitelů? To snad ne. A oni Vlčkem zmínění Geniální diletanti byli skupinou hudebníků, kteří v Západním Berlíně tvořili vysoce avantgardní hudbu částečně i jako protiklad šamponového popu například Modern Talking – čili přesně toho, nač by si Anička Dajdou a spol. tak rádi sáhli. Nejslavnějšími zástupci hnutí, které pojmenovalo samo sebe (tedy nikoliv „Němci je nazývali“), jsou industrialisté Einstürzende Neubauten.

Josef Vlček ve svém článku mluví i o umělcích, kteří jsou dnes považováni za génie (van Gogh třeba), a říká si něco ve smyslu: co kdyby například Anička Dajdou byla pozdějšími generacemi oceněna? Jako co? Snad ne průkopník? On totiž ten, kdo se jeví podivínem, může být jen o krok „napřed“ či „jinde“, ale ve světě televizního karaoke bych takové vizionáře rozhodně nehledal. Záhadou je, jak Vlčka proboha napadlo hledat je právě tam a za cenu vršení amatérských chyb srovnávat evidentně nesrovnatelné. Jediná odpověď, kterou mohu nabídnout, je v titulku.

Český mýtus Václav Havel

Rozpory mezi slovy Václava Havla před sametem či na jeho počátku a činy, které následovaly, by měly být všeobecně známé. Ty nejvážnější se týkaly státní suverenity, sociálního zabezpečení a obou vojenských bloků. Otázka pro historiky zní: Šlo o „zmoudření Dona Quijota“, anebo o vědomou manipulaci české a slovenské veřejnosti? Že moc dokáže zachutnat, je všeobecně známo, je ale vůbec možné ji tak rychle strávit? Jak vysvětlit Havlovu politickou flexibilitu? OF, Unie svobody, lidovci, zelení, a nedávno dokonce objevil sympatie pro Topolánkovu ODS. To mu přitom nebrání hrát i na dalších dvou stranických strunách – u zelených a TOP 09.

Vše začalo jeho „vizí“ o našem „návratu do Evropy přes Německo“. Byla omluva sudetským Němcům pouhým projevem politické naivity mravokárce a humanisty, jehož posláním je burcovat národní svědomí i za cenu porušení tabu, anebo součástí širší politické strategie od počátku osmdesátých let? Konstatovat můžeme následující: Havlova omluva zapadá do linie zákulisní exilové rivality mezi Tigridovou skupinou a Radou svobodného Československa, která zahrnovala i spor – vyprovokovaný Tigridem – o stanovisko k odsunu. Zatímco RSČS odmítala jakékoliv ústupky v této otázce, zastával Tigrid stanovisko opačné. Je otázkou, do jaké míry tato pozice odrážela utvářející se strategii USA v „německé“ otázce. Kontinuita této linie se zrcadlí i v Havlově vyhraněně antijugoslávské a antisrbské pozici, která vyvrcholila jeho výzvami k „humanitárnímu bombardování“ Bělehradu ještě předtím, než se tak stalo. „Havlárna“, pojem historika
a bojovníka proti Husákově normalizaci Jana Tesaře v jeho stejnojmenném pojednání, jež napsal bezprostředně po listopadu ’89, je výstižnou charakteristikou politicko-psychologické struktury celého postsametového vývoje. Kauza Havel ovšem nesvědčí jen „o něm“, ale představuje zároveň indikátor psychogramu české společnosti.

Konec Československa

V obecném povědomí občanů je rozdělení ČSFR spojeno se jmény Klaus a Mečiar, nicméně budoucí historik se bude muset zabývat i rolí Václava Havla. Nastupující česká pravice vypověděla myšlenku ekonomické solidarity – celoplošně i mezi oběma federálními republikami. Havlovy iniciativy (namátkou připomeňme návrh na zrušení čs. zbrojního průmyslu, nového názvu státu a státního znaku, role Hradu v tzv. kauze „doktor“) mírně řečeno neprospěly k uklidnění atmosféry ve stále ještě společném státě, zásadní ránu budoucímu státoprávnímu soužití Čechů a Slováků nicméně zasadil svými návrhy ve Federálním shromáždění 3. prosince 1991. Zatímco jeho „hry“ se státními symboly mohly být vykládány jako projev diletantismu, který sice není neškodný, ale neohrožuje formu česko-slovenského státního soužití, požadavek zrušení ústavního zákazu majority mířil do srdce federace, založené na principu konsensu. Casus belli snad nemusel být
ani tak v tomto požadavku samém, ten byl v Havlově návrhu vyvážen kompetencemi takzvané Federální rady. Ze slovenské strany se tedy jednalo spíše o psychologický než o praktický problém, jejž bylo možné postupně překonat. Explozivní náboj získal spojením s možností vzniku více než dvoučlenné federace, kterou Havel na závěr svého návrhu naznačil. Tímto bodem buď zpochybnil ČSFR jako federaci národních republik anebo počítal se „vznikem“ dalšího národa na její půdě. Stalo se Československo obětí několika zájmových skupin a Havlovy „nepolitické politiky“?

Mýtus „nepolitické politiky“

Ve svých esejích Moc bezmocných a Politika a svědomí se Václav Havel zabývá vztahem politiky a etiky, problémem posttotalitní budoucnosti. Má-li být pozitivní, je nutné, aby se uskutečnila „existenciální revoluce“, která vyprodukuje společenství jednající nikoliv na základě institučních, nýbrž lidských vazeb. Politika potom bude fungovat jako „praktikovaná mravnost“ a „služba pravdě“.

Co tedy znamenala „nepolitická politika“ v podání Václava Havla? Nadřazenost etiky nad politikou? Vnímání civilizačního rozměru sociálních a ekologických otázek? A jak koresponduje s havlíčko-masarykovským politickofilosofickým proudem?

Půdorys její praktické podoby vymezuje jmenný trojúhelník Rolling Stones-Dalajlama-Soros, jejím zrcadlovým obrazem je Forum 2000 a jeho účastníci. Je otázka, zda lze Havlovu „nepolitickou politiku“ chápat skutečně „pouze“ jako antistranickou záležitost, nebo zda bude nutné hledat i jiné, odtabuizované interpretační vzorce. V každém případě ale znamená necitelnost k národním a sociálním otázkám, potažmo pak k souvislosti mezi nimi. Tím se Havel zásadně liší od T. G. Masaryka, jehož symbolu využil k posílení své vlastní autority. Budiž zdůrazněno, že nešlo o historického Masaryka, ale o jeho mýtus, který se v české společnosti díky interpretačnímu stereotypu traduje již od dob první republiky. Sugesce kontinuity Masaryk – Havel z něj vycházela, přičemž nešlo o kontinuitu politickou, ale mravní!

Václav Havel tedy ve svých teoretických dílech interpretuje politiku jako abstraktně mravní záležitost, čímž zdánlivě navazuje na masarykovský politický ideál. Zatímco však Masaryk považoval etiku, která podle něj musí být praktická, za disciplínu sociologie (sociální etika), v Havlově podání se stala výhradně abstraktním, kvazimetafyzickým pojmem bez sociálního zakotvení.

Dalším mýtem Havlova občansko- a lidskoprávního pojetí politiky je její údajné „nadstranické“, univerzální zakotvení – stačí se přitom podívat na jednoznačnou a jednostrannou bilanci jeho zahraničněpolitických aktivit a výzev k „humanitárnímu bombardování“. Zavádějící je i asociace Masarykovy politické filosofie na domácí půdě, neboť Masarykovo pojetí humanity nemělo v žádném případě charitativní, nýbrž sociálně-
-politickou podobu: socializující demokracii.

Vše mluví pro to, že Havlova „image“ zeleného mírotvorce se sociálním cítěním byla účelová záležitost. Vzhledem k silné autentické tradici sociálního, respektive socialisticky orientovaného hnutí v českých zemích od konce 19. století nebylo na přelomu let 1989/90 jisté, zda je možné otevřeně provést změnu režimu pod praporem liberálního kapitalismu. V první fázi tvorby sociálního mýtu vystupoval Havel jako garant zachování sociálních jistot (viz jeho projevy v období od listopadu 1989 do června 1990), ve fázi druhé jako morální a politický antipól k Václavu Klausovi (v této souvislosti lze připomenout takzvaný zápas o Českou televizi).

Metodologie Havlova mýtu

Politická efektivita Václava Havla vybudovaná na jeho morální autoritě je fenomén, který nemá v Evropě obdoby. Dlouhou dobu ji nenarušila ani evidentní diskrepance mezi slovy a činy.

Národní obrození vytvořilo filosofické paradigma hledání „smyslu dějin“, založené na úzkém propojení mezi idejí a etikou. Důsledkem pro českou politickou mentalitu je, že procedurální záležitosti jsou vnímány v lepším případě jako druhořadé, v horším zůstávají mimo naši pozornost. Pokud přistoupíme na to, že politika je „služba pravdě“ nebo „praktikovaná mravnost“, potom se jakýkoliv její právní rámec musí jevit jako druhořadý, ne-li zbytečný či dokonce rušivý. Aktuálním případem takového ignorování právněpolitické reality je česká „diskuse“ o Lisabonské smlouvě, která se pohybuje na čistě abstraktně ideové rovině. Například evropské Chartě základních práv eurooptimisté přisuzují automaticky roli garanta sociální Evropy, aniž by hlouběji zkoumali, v jaké právní relaci se nachází k ostatním „paragrafům“, respektive jaká je její skutečná právní závaznost. Prostě stačí vědomí, že ji Lisabonská smlouva obsahuje.

Václav Havel tedy navazoval na mýtus o Masarykovi, nikoliv na Masaryka jako takového. Ten sice rovněž zdůrazňoval mravní dimenzi politiky, odvozoval ji nicméně od konkrétního sociálního činu jednotlivce i společenství a státu. Při českém sklonu k interpretaci historie jako dějin mravnosti se není čemu divit; první prezident Československé republiky nebyl vnímán jako státník, ale jako „tatíček“. Přitom kdyby se v Česku méně ideologizovalo a více analyzovalo, přišlo by se na to, že filosof a politik Masaryk potíral vše, co s sebou přinesla „sametová revoluce“: indiferentní liberalismus, plytký kosmopolitismus i eklekticismus.

Havel bubnující, Magor stripující

Původní Havlova zahraniční klientela, pomineme-li okruh přátel Pavla Tigrida, nebyli američtí neoconi, ale lidé z prostředí liberální levice. Její politická simplifikace spojená s obyčejným snobismem, celkový odklon od konkrétních sociálních problémů a následná potřeba zástupných témat, to vše umožnilo vytvoření Havlova kultu. Pokud dnes po jugoslávské, irácké, kosovské a radarové kauze ztratil na lesku, je to výsledek vlastní, nechtěné demytologizace.

Jedno pozdně letní sobotní odpoledne se na trutnovském festivalu Open Air Music objevil „náčelník“ v doprovodu politických „podnáčelníků“ Schwarzenberga a Lišky. Šlo o návrat ke kořenům? Asi ano, neboť na pořad přišlo nejen muzikální parodování Internacionály a dělnických písní, ale i Jirousův striptýz. Mravní „elita“ českého politického „Kocourkova a Hulvátova“ (T. G. Masaryk) opět prokázala, že politika je nejen záležitost morálky, ale i piva a srandy. Zvláště u těch, kteří mají tak vytříbené sociální cítění a smysl pro historické souvislosti, že si v kruhu disidentských kámošů rozverně zabubnují popěvky těch, kteří před sto lety neměli nic jiného než hlad a ty písně.

Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.

Co/kdo je střed vesmíru?

Jaký je lék na krizi novinařiny?

Někdejší šéfredaktor listu Washington Post Leonard Downie a profesor žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Michael Schudson zveřejnili 19. října 2009 analýzu stavu amerického tisku v době krize, nazvanou Rekonstrukce novinařiny (Restructuring of Journalism). Studie vyvolala živou diskusi nejen proto, že popisuje těžkosti, kterými procházejí média v USA, ale především proto, jaká navrhuje řešení.

Hned v úvodu autoři varovně konstatují, že „ekonomické základy národních novin, které dlouho spočívaly na reklamě, kolabují a samotný tisk, který byl hlavním zdrojem nezávislých zpráv v zemi, se hroutí“. Toto tvrzení autorů zprávy do určité míry potvrdila o několik dní později ekonomická čísla o výsledcích společnosti New York Times, jež ukončila třetí čtvrtletí se ztrátou 35,6 milionu dolarů a jejíž celkové tržby se snížily o 17 procent. Pokles tržeb z reklamy oproti loňskému roku činil dokonce 27 procent, což je však stále o tři procenta lepší výsledek, než činil pokles tržeb v druhém čtvrtletí. Trochu optimismu představitelé společnosti čerpají z toho, že se zvýšily příjmy z prodeje novin, což bylo způsobeno tím, že deníky Boston Globe a Times, které společnost vydává, byly zdraženy. I tak ale tato společnost, považovaná za chloubu americké žurnalistiky, musí nadále snižovat náklady a do Vánoc plánuje
propustit zhruba stovku redaktorů.

Sčítání padlých

Jak připomíná zpráva Rekonstrukce novinařiny, většina velkých novin omezila počty zahraničních zpravodajů a mnohé i počet dopisovatelů z Washingtonu. Počet zpravodajů z významných metropolí klesl z 524 v roce 2003 na 355 (údaj ze začátku roku 2009). Počet novinových stran věnovaných aktivitám vlády, ekonomice či kvalitě života byl významně zredukován. Ani tato opatření ale mnohdy nestačila. Listy patřící do rodiny The Tribune, jako například Los Angeles Times, Chicago Tribune to Newsday, The Baltimore Sun či Orlando Sentinel, zbankrotovaly.

Ještě více zasáhla krize lokální média. Mnoho místních tiskovin zaniklo anebo se přestěhovalo na web. Noviny zkrachovaly i ve větších městech, jako je Minneapolis a Filadelfie. V Denveru, Seattlu a Tucsonu vycházejí již deníky jen na internetu. Každý týden omezí více než stovka malých deníků sobotní či páteční vydání.

Televize a rozhlas zasaženy

Krize se nevyhýbá ani komerčním televizím, které přicházejí o diváky a příjmy z reklam. Tyto televize již v tučnějších letech vynakládaly na skutečné domácí a lokální zpravodajství méně než místní tisk. Podle průzkumu z roku 1999 věnovaly devadesát procent zpravodajského času haváriím, zločinům, reklamě či přímému přenosu z určitých akcí. V době krize pak místní kanály počet reportérů ještě omezily; některé televizní stanice místní zpravodajství vypustily úplně. V minulosti sice Federální komise pro komunikace (FCC) vyžadovala, aby držitelé licencí poskytovali i nějakou veřejnou službu (zpravodajství). Tento požadavek však již pro prodlužování licencí řadu let neuplatňuje.

Nedostatek informací o záležitostech veřejného zájmu nenahrazuje ani rozhlas. Většina komerčních stanic nevysílá zpravodajství vůbec, nebo jen velmi omezené. Stále více posluchačů sice využívá veřejnoprávní rozhlasové stanice, kterým zprávy poskytuje Národní veřejný rozhlas, to se ale nezaměřuje na místní dění. Stát také prostřednictvím Corporation for Public Broadcasting vydává 400 milionů dolarů ročně na nezávislá veřejná rádia a televize. Ty však peníze využívají spíše na nezbytné administrativní náklady a fundraising než na reportéry.

Dobrá rada

Investigativní žurnalistika a sledování lokálních kauz a politiky si částečně našly místo na internetu. V některých případech jde o elektronicky vydávané noviny, spojené s neziskovou organizací nebo nadací, jež podporuje šířeních kulturních či zpravodajských informací. Například Voice of San Diego má roční rozpočet milion dolarů; ten pochází od donorů, nadací, reklamy, sponzorů a příspěvků „členů“, kteří mají zájem o veřejné či kulturní záležitosti. S jiným řešením přišel San Diego News Network: shromažďuje zpravodajství a reportáže od místních nezávislých novinářů, blogerů a rozhlasových a televizních stanic. Tyto zprávy dále prodává. Tento obchodní model má ovšem podle Downieho a Schudsona nevýhodu, že zpravodajství není úplně nezávislé.

Podobně se slučují též internetoví novináři z Union-Tribune, kteří chtějí spojením místních internetových novin z více než čtyřiceti měst ušetřit a získat na zajímavosti pro inzerenty.

Kromě toho ve Spojených státech roste počet neziskových organizací zaměřujících se na místní investigativní zpravodajství, které potom poskytují dále místním médiím. Jednou z nich je i The Watchdog Institute, spojený s univerzitou v San Diegu. Podobné organizace fungují i v St. Louis, Minneapolis a jinde. Největší sítí, která zahrnuje tři tucty investigativních novinářů a redaktorů, je ProPublica. Její ředitelka Amanda Michelová k nim najala řadu dobrovolníků, sledujících efektivitu pěti set deseti z celkových šesti tisíc projektů, podpořených z dotací federální vlády.

Z úspěchu či prvních krůčků těchto projektů navrhují autoři studie i svá, pro americké publikum nepochybně kontroverzní doporučení. Podle nich by měla být ustavena nezávislá organizace, která by měla na starosti zpravodajství o veřejných záležitostech a sloužila by veřejnému zájmu. Ta by měla mít vícezdrojové financování, přičemž její podporu by si subjekty mohly odečítat z daní. Podle autorů studie by také mělo dojít ke změně zaměření veřejných rozhlasových a televizních stanic tak, aby věnovaly více prostoru místnímu zpravodajství, a to i na svých webových stránkách. Univerzity by se pak podle jejich tvrzení měly více zaměřit na vzdělávání v oblasti zodpovědného zpravodajství a poskytovaly by zázemí takto orientovaným neziskovým organizacím nebo jednotlivým novinářům. Z prostředků Federální komise pro komunikaci, případně poplatků vlastníků vysílacích licencí by měl být založen fond pro místní zpravodajství. Ve Spojených státech, zdá
se, uvažování o médiích nabírá nový směr.

napětí

O dvojím lidu

Jestliže vyřknu nebo si jen pomyslím „my“, hlásím se ke kolektivnímu členství: fakt tak triviální, že by ho nebylo třeba připomínat – kdybychom byli s to dohlédnout jeho netriviální důsledky. Můžeme se vztahovat k „my“, které je univerzální, a tudíž zahrnuje všechny: „My, my všichni, my dnešní lidstvo,“ oslovuje „nás“ Čapek v jednom novinovém sloupku. Ale daleko častěji používáme „my“ speciální, jež je pouhou podmnožinou lidstva: každé takové „my“ je distancí od těch, kdo do něho nejsou zahrnuti: i sebenepatrnější „my“ má politický potenciál. Ten se umocňuje tím, že drobná „my“ (třeba ve smyslu „já a moje rodina“) se snadno mohou včlenit do širších „my“ („naše město“, „naše země“). Všem je jim společné, že obsahují „já“, jež se však zapojuje do rozsáhlejších celků a tím se proměňuje: „my“ v proudu řeči je tedy jakýsi obláček kolem mého „já“, který se co chvíli rozpíná a zase zmenšuje v závislosti na tom, ke komu se zrovna obracím.
„My“ je mé sociální „já“: vymezuje pole mé společenské identity, které mění svou velikost a intenzitu podle cílů, jichž chci svým projevem dosáhnout. Zjednodušeně, leč názorně: „my“ je soustava různě velkých, vzájemně propojených rybníků, v něž neustále vhazujeme kapku svého individuálního „já“. V mocenském poli si lze „my“ představit jako silový vektor, jehož počátek je v „já“ a jehož šipka se dotýká pomyslné hranice mezi „my“ a „oni“. „My“ je cesta, kterou musí „já“ ujít směrem k „oni“, nechce–li jít zcela samo.

Nejsme jako oni

Vývoj československého a českého „my“ za posledních zhruba sto let byl mnohokrát popsán: první republika se ustavila na většinovém (a později neudržitelném) „my“ Čechoslováků, jež se pak několikrát násilně homogenizovalo etnicky i sociálně. Výsledek: jsme dnes jedním z jazykově, kulturně a etnicky nejhomogennějších území Evropy a podle měřítek Eurostatu máme ze všech členských zemí EU vůbec nejnižší míru sociální stratifikace. Jenže žádné, ani to relativně nejstejnorodější „my“ se neobejde bez neustálého vytváření obrazu „těch druhých“, s nimiž se stýká a potýká. Jak vypadá většinové české „my“ dnes a kdo jsou ti „oni“, vůči nimž má potřebu se vymezovat?

Samozřejmě, ve společnosti existuje celá řada polarit „my“ versus „oni“, které na sebe vzájemně působí složitými vazbami, vztahy a vlivy. Některé z těch polarit se vymezují vůči zahraničí („my“ versus „ostatní země EU“), jiné se uplatňují víceméně uvnitř. Zaměřme se na ty, které nás rozdělují vnitřně; zejména na dvě základní, které podle mého názoru spoluutvářejí (často explicitně nevyslovené) pozadí politických zápasů dneška a které mu vtiskují charakteristický ráz, jímž se odlišujeme od zemí s jinou politickou kulturou.

První dominantní „my“ lze nazvat antikomunistickým: během převratu se artikulovalo heslem „Nejsme jako oni“ a v různých variacích přežívá a podbarvuje veřejný diskurs dodnes. Počáteční étos tohoto hesla („my“, kdo požadujeme změnu režimu, nebudeme používat stejné mocenské metody jako ti, kdo nám až doposud vládli) implikoval morální převahu nad „nimi“ a bohužel také falešnou iluzi, že „my“ jsme esenciálně jiní lidé, nemající s „nimi“ zhola nic společného: mezi oběma tábory zeje nejen nepřeklenutelná mravní propast, nýbrž i propast ve společenské a historické identitě: předchozí režim nebyl a není v žádném ohledu „náš“, „my“ jsme ho neutvářeli, byli jsme jen trpnou obětí jeho surových praktik. Tento jednostranný sebeobraz mnohým z nás pomohl a dodnes pomáhá vyhnout se otázce po tom, nakolik jsme se na minulém režimu podíleli a udržovali ho při životě. Bylo a je snadné vyvinit se z osobní spoluodpovědnosti: stačilo,
abychom se za převratu či po něm veřejně ztotožnili s antikomunistickým „my“. Tento útěšlivý mechanismus antikomunistického „my“ funguje dodnes beze změny, ačkoli při bližsím pohledu zjistíme, jak hodně se od převratu měnili „oni“, vůči nimž se toto „my“ opakovaně ustavuje a které samo spoluvytváří. Úplně na začátku to byli ti, kdo drželi v rukou moc: „oni“ byli ti nahoře. Vektor antikomunistického „my“ směřoval vzhůru. Ale již záhy se antikomunismus ustavil jako společenský konsensus a měnil se v hegemonii: vektor se stočil do strany: „oni“ již nebyli nahoře, nýbrž nalevo. Jenže levice začíná pro každého jinde: nejobecněji byli za „nepřijatelné“ považováni ti, které prezident Havel nezval na Hrad. V tom panovala shoda v celém spektru antikomunistického „my“.

Ale protože „my“ má povahu obláčku, jejž každý může nafukovat po svém, pro někoho z „nás“ začínali „oni“ – ti, kdo ztělesňovali „nepřijatelné levičáctví“ – již u sociální demokracie, což mělo dějinotvorné důsledky: vzpomeňme třeba na Rumlovu nechuť vládnout s levicí (tj. se sociálními demokraty), jež vedla k vzniku tzv. opoziční smlouvy. Někdo dokáže nafouknout antikomunistický pojem „oni“ tak, že zahrne i levé křídlo křesťanské demokracie, ba část ODS. Množina těch, kdo byli antikomunistickým „my“ vylučováni jako „oni“, rostla, a tak když se to hodilo, bylo nakonec možné označit za „levičáky“ většinu politického spektra. Antikomunismus se měnil v širokou protilevicovost (definovanou často ad hoc a účelově využívanou), jež je stále typickým rysem našeho veřejného diskursu.

Je příznačné, že ústřední, hlavním proudem našich médií nejvíc nenáviděnou ikonou dneška není již šéf komunistů, nýbrž šéf sociální demokracie. Analyzujeme-li zájmena užívaná ve většině českých deníků, vidíme, jak často se při vytváření veřejného obrazu těch, kdo „nám“ škodí, opět sahá po vylučovacím principu, jejž Erazim Kohák popsal jako typický znak totalitního myšlení. Vylučovací rétorika je tím hlasitější, čím víc se drolí původní nezpochybnitelná hegemonie antikomunismu, jak ukazuje Ondřej Slačálek (Britské listy 22. 6. 2009). A zde se dostáváme k dalšímu většinovému „my“ českého veřejného prostoru: „my“ nedůvěřujícímu „těm nahoře“.

Pánové nahoře

Jelikož toto „my“ navazuje na tradici českého plebejství (tradici mnohem starší, než je antikomunismus posledních dvaceti let), říkejme mu plebejské: je to „my“, jež nemá rádo své pány. Jeho vektor míří vzhůru, k držitelům moci: k vládě či třeba k vedení podniku, kde pracuji: připomeňme, že každý z „nás“ si jinak nafukuje obláček toho, kdo už jsou „oni“. Nositelům plebejského „my“ však bývá společná nedůvěra vůči politickým špičkám, třebaže ani je nezahrnujeme skepsí zcela rovnoměrně. Můžu považovat celou politickou garnituru za zkorumpovanou a nevěřit „nikomu z nich“. Anebo jsem–li spokojen se svým dejme tomu oranžovým premiérem, můžu se rozčilovat na jeho koaliční partnery, že mu tu vládu komplikují a kazí. Nějací protivní „oni“ nade mnou se nakonec vždy najdou.

V našem veřejném diskursu několika posledních let lze vysledovat projevy rostoucí a čím dál všeobecnější nedůvěry k politické moci. Levicová média bývají skeptičtější k pravicovým vládám a pravicová zas k levicovým. Ovšem zhruba od loňského podzimu dochází k nebývalému diskursivnímu jevu: ač vládne pravice, i v pravicovém tisku se čím dál hojněji objevují komentáře vyjadřující skepsi k legitimitě naší politické třídy jako celku, a tento stav s různými výkyvy trvá dodnes. Čím víc se drolí antikomunistická hegemonie (a spolu s tím ochabuje antikomunistické „my“), tím zřetelněji sílí „my“ plebejské. Jako by antikomunistické „my“ po jistou dobu odvádělo a přesměrovávalo část energie tradičního českého plebejství nedůvěřujícího „těm nahoře“: vždyť až do roku 1997, do vládních balíčků na záchranu ekonomiky a sarajevské krize, se věřilo vládě v míře na naše poměry nebývalé: protivní „oni“ byli
hlavně nalevo. Myslím, že také tento pohyb patří k popisu toho, co se u „nás“ a s „námi“ dělo v posledních dvaceti letech: vektor českého většinového „my“, po jistou dobu směřující převážně doleva, se postupně vrací tam, kde byl na začátku.

Autor je lingvistický antropolog.

par avion

„Rudá hvězda Lipsko“ – jméno tohoto fotbalového klubu se dostalo do povědomí světa nikoliv sportovními výkony, ale svým politickým angažmá a také – bohužel – díky brutálnímu útoku pravicových radikálů. V nedělním vydání Frankfurter Allgemeine Zeitung z 1. listopadu je tematizována geneze i současné trable tohoto klubu. Od účastníka saské okresní soutěže se neočekávají brilantní kousky na hřišti. „Rudá hvězda“ je výjimečná něčím jiným než honbou za míčem. Klub, založený v roce 1999, je politický. Jeho iniciátoři chtějí dělat všechno jinak a sami sebe chápou jako „levicově alternativní sportovní projekt“. Co to znamená? Znamená to programatický boj proti komercializaci fotbalu, proti všem formám diskriminace a homofobie v něm. A nejen to. V klubových strukturách vládne totální demokracie takřka švýcarského střihu. Rozhodnutí nečiní ex katedra předsednictvo, ale jednou týdně členské shromáždění
v takzvaném plénu. Pokud je byť jeden přítomný proti, neusnese se vůbec nic a vyjednává se znovu. V lipském měřítku tento systém funguje dobře a pražské Spartě by možná také na pár týdnů prospěl.

Genderová rovnováha má být zaručena tím, že do funkce prezidenta klubu je volena zásadně žena. Tato „zásadovost“ svědčí o jednostranném vidění věci, nicméně v muži dominovaném světě fotbalu je to sympatický a symbolický akt. Vzhledem k přítomnosti lipských levicových radikálů se klub na začátku svého působení stal předmětem zájmu německé zpravodajské služby, ta však brzy zjistila, že jí tam pšenka nepokvete. „Rudá hvězda“ se v Lipsku etablovala jako spolehlivá a v podstatě milá veličina, která nejenže hraje fotbal, ale pořádá také přednášky, autorská čtení a nejrůznější turnaje proti rasismu. Z toho důvodu byla nominována na „Saskou cenu za demokracii“. Úspěch se nedostavuje jen na lokální úrovni. Vzniká totiž jakýsi model „frenčízy“ a „Rudé hvězdy“ se objevují po celém Německu. Kluby s podobným zaměřením už vznikly v Berlíně, Lübecku, Flensburgu anebo v sousedním Halle. „Chceme být jako naše vzory z Lipska,“ prohlásil
šéf halleského klubu Torsten Hahnel.

Úspěch má ale i stinné stránky. Protože „Rudá hvězda“ je levicová a na jejím hřišti vlají nápisy typu „Love Footbal – Hate Fascism“, vadí pravicovým extremistům, kteří slaví v okolí Lipska podobné úspěchy a mají tam hluboké podhoubí. Když „Rudá hvězda“ vyrazí někam hostovat, často ji vítají zdvižené pravice a hitlerovské pozdravy. Nenávist vyvrcholila v Borně, což je městečko kousek od Lipska. Během hry vběhlo na hřiště několik desítek pravičáků a začalo hráče i fanoušky „Rudé hvězdy“ mlátit baseballovými pálkami a železnými tyčemi. Jeden z pořadatelů si strhl dokonce pásku s nápisem „Ordner“ a přidal se k agresorům. Bilance: dvě zranění. Po zápase se někteří z hráčů rozmýšleli, zda jim tohle stojí za to. Poslouchat výkřiky „jste noví Židi, zničíme vás“ asi není nic příjemného. Šéf klubu Adam Bednarsky však ve Frankfurter Allgemeine Zeitung říká: „Nemáme čas být v šoku. Máme příliš mnoho práce.“

Černožlutá koalice v Berlíně, tvořená křesťanskými demokraty a liberály, má „mnoho plánů“. Například se zamyslet nad jedním z pilířů poválečného Německa. Povinná vojenská služba je zakotvena v ústavě. Kdo má se službou ve zbrani problém, je mu umožněno absolvovat civilní službu. Ačkoliv je možnost „civilky“ již v ústavě z roku 1949, byla poprvé uskutečněna až v roce 1961. V roce 1990 trvala dvacet měsíců. Dnes trvá devět. A koalice ji chce dále krátit na půl roku. O sporech informuje Süddeutsche Zeitung z 3. listopadu. Zvony u sociálních zařízení, nemocnic a záchranných služeb začínají bít na poplach. Civilkáři často pracují jako řidiči sanitek. Řidiče sanitky lze z nezkušeného mladíka „vyrobit“ za tři měsíce. Pokud by měl plnohodnotně jezdit pouze další tři měsíce, je to podle mnohých odborníků zbytečná investice. V domovech pro mentálně postižené, kde se civilkáři také hojně vyskytují, mají zase oprávněný strach
z nestability a z toho, že klienti budou rozrušeni ze stálého vyměňování personálu. Tak by se dalo pokračovat.

Mnozí tedy uvažují o úplném zastavení náboru civilkářů. Co by to ale znamenalo? Civilkář přijde nemocnici na 6 tisíc eur ročně a normální pracovní síla stojí šestkrát tolik. Odbourání těchto v podstatě levných pracovních sil, jejichž stálý přísun byl zakotven v Ústavě, by tedy vyšel Němce pěkně draho. A to je přesně to, co koalice v Berlíně nechce. Jsou dvě možnosti. Buď se radikálně zhorší péče v pečovatelských domech anebo budou stávající zaměstnanci nuceni pracovat od „západu do západu“. Druhá varianta by velmi dobře odpovídala liberálnímu pojetí FDP o „výkonnostní společnosti“.

Braniborský sociálnědemokratický ministerský předseda Platzeck si zvolil koalici s (post)komunistickou Levicí (Die Linke). Tento model bude jistě ad futurum vzorem pro spolupráci obou stran na spolkové úrovni. V Berlíně už to klape, teď to klapne v Braniborsku, tak proč by to nemělo fungovat v celé SRN? Buď jak buď, v budoucnosti se možná obě strany dokonce spojí. Die Welt z 2. listopadu však dokumentuje způsoby, kterými se pan Platzeck pokoušel ospravedlnit spolupráci obou stran. Nutno podotknout, že Levici vše neprominul. Vymínil si například, že ve vládě nebude nikdo, kdo před znovusjednocením pracoval pro tajnou službu Stasi. To byla například i šéfka braniborské Levice, velmi šarmantní dáma Kerstin Kaiserová. Platzeck ale musel vysvětlit „svým Braniborům“, proč je mu Levice milejší než CDU, s níž by koalici dal také dohromady. Oháněl se jednak tím, že dvacet let po revoluci už nejde komunisty zatracovat, pokud se dlouhodobě a konstruktivně
podílejí na budování země. Dále, a tento příměr je velmi hezký, tvrdí, že je třeba si vzít příklad ze šéfa sociálních demokratů po druhé světové válce Kurta Schumachera, který byl 10 let v koncentračním táboře, ale v roce 1951 se vyslovil pro smířlivé zacházení s bývalými příslušníky Waffen-SS. Podle něj to tehdy byla „lidská a občanská nutnost“. Platzeck si to možná neuvědomil, ale tím hodil Levici, respektive komunisty do jednoho pytle s SS a nacisty.

Společně před rozpadem

Na začátku října 2009 se sešli zástupci jedenácti střešních neziskových organizací s premiérem Janem Fischerem, aby s ním projednali spolupráci mezi státem a neziskovkami v době ekonomické krize. Účastníci schůzky, kteří podle vlastních slov reprezentují více než tisíc nevládních organizací, s předsedou vlády probírali naléhavé otázky čerpání národních dotací (především pak harmonogram zveřejňování výzev k podání žádostí a jejich výsledků a výplaty prostředků), nutnost zjednodušení čerpání evropských prostředků a zlepšení fungování Rady vlády pro neziskové organizace.

„Bylo to historicky první jednání svého druhu,“ říká jedna z organizátorek setkání Marta Smolíková z organizace ProCulture. Neprobírala se však na něm v žádném případě nová témata. Na problém pozdního oznamování přidělených prostředků ze státního rozpočtu a jejich vyplácení, které každoročně přivádí na pokraj krachu stovky nevládních organizací, byla vláda upozorňována opakovaně a byl i předmětem protestů (viz článek Transformace pádem v A2 č. 3/2009). Vláda se k tomuto problému také vyjádřila 5. ledna tohoto roku schválením dokumentu nazvaného Zhodnocení koncepce podpory rozvoje neziskového sektoru, který novelizoval předchozí Zásady vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky, přijaté 3. listopadu 2008. Nový dokument doporučuje, aby byl termín podávání žádostí o dotaci stanoven na 30. září roku předcházejícího tomu, v němž může být dotace poskytnuta. Ještě před 1. lednem by pak měly státní
orgány zveřejnit na internetu seznam žádostí, které nesplnily formální podmínky žádosti o dotaci. Tento posun by umožnil, aby byly peníze vypláceny „již“ v únoru či březnu, tedy o tři měsíce dříve, než je nyní obvyklé. Organizace by tak musely z vlastních zdrojů (případně půjček) pokrývat jen období dvou tří měsíců, a nikoliv stávajícího půlroku i více vlastní činnosti. Dokument také ukládá ministerstvu pro místní rozvoj zhodnotit dosavadní operační programy (rozdělující evropské prostředky) a navrhnout způsob, jak ulehčit jejich čerpání neziskovému sektoru.

Uložené a zapomenuté

„Vylepšení pravidel, aby umožnila dřívější vyplacení peněz, již bylo částečně schváleno,“ potvrzuje Smolíková, „jde ale o to, zda a jak jsou nová pravidla dodržována.“ O tom by měla mít přehled Rada vlády pro neziskové organizace. Ta ovšem analýzu, která by měla sledovat dodržování Zásad jednotlivými resorty, dosud zpracovává. „Tento rozbor je připravován spolu s návrhem změny Zásad pro jednání Rady vlády pro NNO na 3. 12. Pokud tyto materiály Rada schválí, bude obojí předloženo vládě dne 14. 12. 2009,“ uvádí Hana Frištenská, vedoucí oddělení sekretariátu Rady vlády pro nestátní neziskové organizace. Výsledek analýzy však již naznačuje odpověď Ministerstva pro místní rozvoj, které rozděluje značnou část financí, především pak má koordinovat převod peněz z evropských fondů. „Ptala jsem se odboru veřejného financování, nikdo o tom nic neví,“ odpovídá Kateřina Jegorovová z tiskového odboru
ministerstva na otázku po plnění úkolů, které ve Zhodnocení koncepce Ministerstvu pro místní rozvoj uložila vláda. A doporučuje obrátit se na Radu vlády pro neziskové organizace.

Ministerstvo práce a sociálních věcí, které rozděluje značné prostředky především organizacím poskytujícím sociální služby, si letos samo stanovilo termín podávání žádostí na 18. 10. 2009. Termín rozhodnutí o udělení dotace zatím nezveřejnilo, ale slibuje, že první splátku převede nejpozději do 31. března roku, na který je dotace poskytnuta, pokud ovšem nenastanou komplikace. Z odpovědi Ondřeje Gabriela z tiskového odboru Ministerstva školství pak vyplývá, že MŠMT poskytuje celou řadu dotací neziskovkám, přičemž termíny podávání i zveřejňování se liší podle typu projektů i odborů, které je zpracovávají. V některých případech přitom dochází ke zpoždění, jako například v Programu na podporu integrace romské komunity, který podle Gabriela nebyl vyhlášen k 30. 9., „neboť v daném termínu nebyly známy úkoly ve vztahu k integraci romské komunity vyplývající z Koncepce integrace romské komunity – dokumentu, který je v současné
době předkládán vládě (…), dotační program Podpora vzdělávání v jazycích národnostních menšin a multikulturní výchovy bude vyhlášen o měsíc později, neboť žadateli nejsou pouze NNO, ale i jiné právnické subjekty, které mají jiný harmonogram roční práce. Dalším důvodem je i využití výstupů mezinárodní konference Jinakost společných dějin.“ Tiskový odbor však zároveň ubezpečuje, že i v těchto případech bude „seznam žádostí, které nesplní formální podmínky pro podání žádostí (…), zveřejněn v požadovaném termínu, tj. do konce roku 2009“.

Sametový výdobytek

Jak je z odpovědí zjevné, přístupy ministerstev se značně liší, a i proto nyní plánují iniciátoři schůzky s premiérem setkat se i s jednotlivými ministry. „Sejít se s ministry nám doporučil i premiér Fischer,“ říká Marta Smolíková. „První by mělo přijít na řadu Ministerstvo pro místní rozvoj, všechny bychom ale chtěli obejít ještě během podzimu,“ dodává ředitelka organizace ProCulture.

Pro mnohé neziskové organizace je úspěch těchto jednání zvlášť v době ekonomické krize a snižování veřejných rozpočtů vysloveně existenční záležitostí. Dlouhodobě neřešené problémy získávají právě nyní mimořádnou důležitost. I přesto ale zůstává otázkou, proč nevládní organizace důrazněji netrvaly na jejich plnění již dříve a jakou mají poslední iniciativy šanci na úspěch. „Byla jsem překvapená tím, že na úrovni vlády jednání s neziskovkami v nějakém širším zastoupení dosud pořádně neprobíhala,“ říká Smolíková. „Jednotlivé organizace si řešily své problémy individuálně a celek je moc nezajímal,“ dodává. Tento individualismus přispěl i k situaci, v níž, jak po jednání prohlásil ministr pro lidská práva Michael Kocáb, „hrozí rozpad sektoru, který jsme si vydobyli sametovou revolucí. Pokud k tomu dojde, můžeme očekávat naprosto fatální dopady na společnost.“

Vytěsněné výročí

Jan Keller, sociolog

Domnívám se, že nejvíce je opomíjeno to, co bývá záměrně opomíjeno při všech oslavách politických výročí. Hlubší analýza toho, proč se výročí ve skutečnosti připomíná a komu oslavné rituály fakticky slouží. Porovnávání s minulostí, od které jsme se osvobodili, bývá standardně provozováno proto, aby se zapomnělo na obrovský rozdíl mezi tím, co skutečně máme, a tím, co jsme mít mohli. Zištnost, sebestřednost i obyčejná neschopnost nových mocných má být překryta vzpomínkami na dobu s frontami na banány a ostnatým drátem. Ta doba byla skutečně tak neudržitelná, že její připomínání dokáže překrýt jakékoliv nepravosti, k nimž dochází v současnosti. Proto bude minulost připomínána s každým dalším výročím stále usilovněji. Prožil jsem celý život v systému, který se legitimizoval hlavně tím, že ten předchozí byl naprosto hrozný. Nepřekvapilo by mne proto, kdybych po nějakém dalším zvratu slyšel naprosto stejné nářky na systém současný. Nepřekvapilo
by mne ani, kdyby je pronášeli přesně ti samí lidé, kteří dnes ze systému profitují. Také to už jsem bohatě zažil. Vlastně jediné, co by mne ještě dokázalo překvapit, by bylo, kdyby nějaký systém a jeho „elita“ žily opravdovou starostí o budoucnost více než parazitováním na minulosti. Ale nemyslím si, že se ještě něčeho takového dočkám.

Jiří Vančura, historik

Kdy vlastně Listopad, psaný s velkým počátečním písmenem, jak v češtině označujeme významné historické události, začal? Palachovým týdnem? „Několika větami“? Proudy občanů někdejší NDR, kteří hledali cestu ke svobodě přes ambasádu Spolkové republiky, několikadenním pochodem před našima očima, kdy nebylo možné necítit jak rozklad režimu, tak stud nad vlastní váhavostí? Nebo teprve Albertovem, následnou generální stávkou a podvakrát zcela zaplněnou Letenskou plání? Nejsou významnější události, které Listopadu předcházely? Shodneme-li se na počátku, zbývá odpověď na otázku, kdy vlastně tento dějinný převrat skončil. Opoždění bojovníci proti komunismu tvrdí, že dosud neskončil. Podle mého osobního názoru skončil tehdy, když většina bezděčně připustila, že každá „třetí cesta vede do pekel“.

Mnohem obtížnější než stanovit počátek a konec Listopadu jako stěžejní kapitoly našich moderních dějin je však odpověď, čím Listopad vlastně byl, otázka, již si neklademe u Bílé hory ani u 28. října. Jistě se neuskutečnil jako projev živelné vůle po návratu kapitalismu do našich zemí, ale jako snaha obnovit občanskou svobodu proti soustavě lží a neoprávněných výsad. Zde se ovšem výklad pojmu svoboda rozchází. Jedni říkají, že stěžejní osobností Listopadu, symbolem blahodárných výsledků svobody, která nastala, byl Václav Klaus, jiní to odmítají až do té míry, že o Listopadu hovoří jako o zcizené revoluci.

Jubilejní zapomínání nehledejme proto v událostech před dvaceti lety, které tam v souladu s naším naturelem postrádáme. Chybějí nám odpovědi po smyslu a étosu Listopadu – a to i za cenu, že se o různost našich názorů budeme přít.

Jiří Ornest, divadelní režisér

Výročí nijak pečlivě nesleduju, ale snad se by někdo vedle obsáhlých seznamů aktivních spolupracovníků s tehdejším režimem mohl pokusit dát dohromady seznam jeho aktivních odpůrců. Aby bylo černé na bílém vidět, jak jsme na tom byli, a, konec konců, jak na tom jsme.

Kateřina Dejmalová, literární historička

Vysloveně mi schází:

1. Syntetický pohled na disent od roku 1968––1989 a zhodnocení jeho významu pro rozpad totality v Československu v kontextu rozdrolení celého sovětského impéria. (Samozřejmě existuje řada dílčích studií, například práce T. Bursíka, Vaňka, Pažouta, který zmapoval studentské hnutí, a dalších.) Taková práce by na jedné straně bránila bagatelizaci jeho významu (zřetelný názor Hradu) i jeho mytizaci či idealizaci na straně druhé.

2. Nezatížený politologický pohled (je-li takový pohled vůbec možný) na první období existence Československa od konce roku 1989 do vzniku České republiky v roce 1993. Myslím, že právě v této době bylo nastartováno v politické i ekonomické rovině mnoho procesů, které dodnes negativně ovlivňují naši skutečnost (tvorba nové Ústavy a celého právního systému, privatizace, restituce apod.)

3. V rovině ryze subjektivní mám čím dál tím silnější pocit, že nedokážeme zacházet se svobodou, a to zejména v pochopení vztahů mezi svobodou a odpovědností. Většina lidí dnes soudí, že mají právo na úspěch, a cítí jako křivdu, když jej nedosáhnou. Málokoho zajímá, že svoboda bez odpovědnosti a etiky se velice snadno zvrátí v bezpráví. Tato představa mne neustále pronásleduje a děsí.

Milan Kozelka, básník, spisovatel a výtvarník

Připravované oslavy dvacátého výročí změny režimu připomínají špatně zrežírovanou šaškárnu. Lze očekávat, že jako vítězové vyjdou ti, kteří se nejvíc podíleli na současném tristním stavu. Předpokládám, že budu varován před komunismem, přesvědčován o intelektuální a morální velikosti Václava Havla a o úspěších tržního kapitalismu pod vedením huhňajícího antiekologa. Naopak zavládne mlčení nad příčinami a důsledky rozmáhajícího se ekonomicko-mafiánského fašismu, nad kulturní a vzdělanostní devastací populace, nad trpěným řáděním všelijakých grázlů a podgrázlů. Nikdo zřejmě nevysvětlí, proč a za jakých okolností došlo v této zemi k degeneraci právních pojmů, proč se množí armády bezdomovců a zadlužených slušných lidí, proč se z médií stal nástroj lži a manipulace, proč je tady každá pitomost neúnosně předražená atd. A hlavně – proč si musí logicky uvažující člověk připadat jako idiot. Možná by mohl Václav Havel vystoupit
v televizi a pokračovat ve svém novoročním projevu z roku 1990: Tato země nadále nevzkvétá… a rozvést proč.

Věra Jirousová, historička umění

Nejen média, ale i lidi nejvíc opomíjejí myslet na to, do jaké míry jsme se všichni za dvacet let zpronevěřili obecné myšlence demokracie i vlastním představám, že budeme žít slušně, abychom se mohli se ctí vrátit do Evropy; namísto všech nákladných oslav tedy navrhuji skromnější občanskou akci „hodinu ticha za blue velvet“, aby si každý stačil se studem uvědomit, že dnes jde víc o tryznu za demokracii, a patrně tu chybí důvod k oslavám, když právě znova ztrácíme šanci stát se otevřenou občanskou společností a žít v ní svobodně.

Petr Pavlovský, divadelní historik a kritik

Vzpomínám na dva fenomény, jeden krátkodobý a jeden dlouhodobý. Tím prvním je několik listopadových dnů, během kterých „ležela moc na ulici“ a zkraje se zdálo, že se jí chopí „osmašedesátníci“. „Dubček na Hrad“ bylo jejich heslo a myšlenka byla jasná: navážeme tam, kde jsme v roce 1968 přestali. Jméno Dubček znal kdekdo, jméno Havel jen hrstka disidentů a humanitně orientovaných intelektuálů (V. Havel přitom nebyl a není žádný pravičák). Mám dodnes dojem, že k „pokračování v socialismu s lidskou tváří“ moc nescházelo.

Tento dojem podporuje následující půlrok. Na socialismus musel přísahat po zvolení prezidentem V. Havel, o socialismu se až do prvních svobodných voleb moc nepochybovalo. Nikdo nahlas neřekl, že spějeme ke kapitalismu, a pokud nějaký politik nebo strana o sobě prohlásili, že jsou pravicoví, ve volbách propadli. Občanstvo bylo totálně indoktrinováno. Není divu: po Mnichovu byly u nás zakázány prakticky všechny demokratické strany, po roce 1945 byly pak povoleny jenom ty levicové.

Za rohem je Revoluční, ne revoluce

Po vyklizení squatu Milada 30. června 2009 zbylo kromě prázdného domu ve státním majetku, poničeného zásahem najaté bezpečnostní služby, a několika desítek, možná stovek naštvaných squaterů ještě něco. Zůstal bezprecedentní slib ministra pro lidská práva a národnostní menšiny Michaela Kocába, že lidem, kteří zánikem Milady přišli o domov i o místo, kde se snažili po léta vytvářet centrum alternativní kultury, najde náhradu. Slib dal squaterům ve vyostřené chvíli na střeše vyklízeného domu, protože chtěl vyřešit situaci, kdy byly ohroženy lidské životy, ke konečné spokojenosti všech, jak uvedl. Kupodivu, od slov nebylo tentokrát daleko k činům. Už v prvních červencových dnech předložil ministrův známý, podnikatel Petr Svinka konkrétní návrh. Tři byty a sklep v centru města na půl roku za nájem 1 Kč na měsíc a uhrazení plateb za vodu a elektřinu. Situace byla matoucí: že by ministr a podnikatel, dvě postavy, které reprezentují ve zkratce to, proti
čemu squateři a anarchisté bojují, skutečně chtěli pomoci „extremistům“, feťákům a flákačům, jak se ke squaterům staví část veřejnosti a často i tisk? A že by to squateři skutečně přijali?

Kam čert nemůže, nastrčí squatera

Kolektiv, který se utvořil po vyklizení Milady a který počtem přesahoval její původní obyvatele, se rozhodl prostory přijmout. Nikoli jako luxusní lacinou ubytovnu, jak se rozhořčovala masmédia, ale především k pořádání kulturních akcí, výstav, přednášek a dalšího programu přístupného veřejnosti. V jeho prohlášení z 8. července se kromě toho píše, že přijetí Truhlářské neznamená, že obyvatelé přestanou usilovat o „svobodné, autonomní – a tedy zasquatované – prostory“.

Záhy se ukázalo, že tu figurují i jiné snahy než ty squaterské. Squateři byli možná do domu v Truhlářské nastrčeni, aby majiteli pomohli vystrnadit zbývající nájemníky a usnadnit tak přeměnu činžovního domu v hotel. Informovali je o tom sami nájemníci.

Aby vtahování squaterů do cizích her nebylo málo, začali se angažovat místní politici, kteří z vyštvání nepřizpůsobivých individuí chtěli vytěžit politické body. Například radní Antonín Kazda (ODS) inicioval petici, kde jsou squateři označováni jako „asociální osoby“ a policie i městská část jsou vyzvány, aby dbaly se zvýšenou pozorností na udržení pořádku ve čtvrti. Tentýž politik uvažoval o zřízení zvláštní policejní stanice v sousedství Truhlářské 11 a umožnil umístit do ulice kameru, která nepřetržitě sleduje vchod domu. Zkrátka, škatulata se umějí hýbat, když jsou v hledáčku médií.

Co všechno se do Truhlářské vejde

Jak vypadá situace v Truhlářské 11 po čtyřech měsících? Na dvorku ve vnitrobloku je jednou za čtrnáct dní cyklodílna, každou sobotu ve zdejší kuchyni vaří Food not Bombs jídlo pro lidi bez domova, v infoshopu se každou středu promítají filmy a dokumenty, což je spojeno s veganskou večeří. Ve vedlejším bytě se pravidelně kreslí figura; nepravidelně se v programu setkáte třeba s fotodílnou a sítotiskovým workshopem.

Z akcí, které se uskutečnily ve sklepě domu, zmiňme výstavu Jiná Forma, kde vystavovalo deset umělců díla věnovaná většinou zaniklému squatu, dále autorské čtení Ivana Magora Jirouse, Jana Jakuba Línka a básníka Ticho a několik divadelních představení, například Lov na losa od Michala Walczaka.

Infoshop ve druhém patře, kde se kromě promítání i diskutuje a přednáší (například feminista Mirek Vodrážka), je otevřený pravidelně v úterý, středu a čtvrtek a patří k němu i freeshop, „obchod“ hlavně s oblečením, kde všechno stojí 0 Kč.

Subkulturou systém neprorazíš

Program pestrý, ale zjevně uzavřený v subkultuře. Jeden squater, nyní přebývající v Truhlářské, sám říká, že od začátku chápal tento prostor jako „danajský dar od nepřítele“, ale nakonec uznal jeho výhody oproti squatu Milada: vystoupení ze subkultury a příležitost k pojednání otázky bydlení a gentrifikace (tj. vylidňování center měst kvůli zájmům byznysu), které se týkají každodenního života mnoha lidí. I když vnímání Truhlářské bylo nejprve váhavé, přišla prý velmi vhod jako zázemí, místo k setkávání a k uskladnění věcí zachráněných z Milady.

Nakonec se tam, oproti prvotním plánům, začalo částečně i bydlet. Výchozí předpoklad, že Truhlářská se stane jen místem, kde se budou pořádat různé akce určené veřejnosti, se ukázal jako nerealistický: bylo potřeba, aby se o běžný chod prostor někdo staral. Někteří z bývalých obyvatel Milady také zkrátka neměli kam jít. I noví sousedé squaterů se vyjádřili, že raději potkávají stále stejné tváře, na které se mohou obrátit v případě dotazů, proseb i stížností.

Truhlářská nyní zvláštně spojuje subkulturní životní styl, který je dosud squaterskému a do velké míry i anarchistickému prostředí v Česku vlastní, a snahy přesahovat dál, k obecnějším společenským problémům. Dobrý úmysl byl, ale uvedení do praxe se ukázalo jako mnohem složitější.

Squaty na Západě, v současné době taktéž pokradmu likvidované, často fungují jako sociální a kulturní centra, otevřená pro lokální komunitu. Například v létě vyklizený squat La Clinique na pařížském předměstí Montreuil fungoval jako samosprávné sociální centrum pro imigranty, kvůli nimž se místní autority zrovna nepřetrhnou a kteří jsou často nuceni čelit útokům ze strany policie.

Boj s dvojhlavým drakem

U nás se cesta k lidem a jejich problémům prošlapává horko těžko. Získání Truhlářské byl po dlouhé době impuls k tomu, aby squateři vykročili ze své uzavřenosti a izolovanosti, a ujasnili si další cíle. Protože zapomínat, že squatting je prostředek, a nikoli cíl, jak se zdá, dlouhodobě nikam nevede.

Konzervativní tendence veřejnosti snaze těchto lidí vystoupit ze stínu subkultury příliš nepomáhají. Až překvapivá byla intenzita nepřátelsky naladěných reakcí po vyklizení Milady. Silně medializovaná kauza se stala vítanou záminkou pro ventilaci frustrací, „slušní občané“ se předháněli ve vymýšlení invektiv i chrlení nadávek na adresu squaterů.

A to přesto, že téma deregulace nájmů, nedosažitelnosti kvalitního bydlení pro velké množství lidí, zadluženost hypotékami, gentrifikace a bezdomovectví jsou témata v současné české společnosti aktuální a tíživá.

Prezentovat je veřejnosti pohledem squaterů/anarchistů se ale ukázalo být větším soustem, než je možné za dobu několika měsíců zvládnout. Až v souvislosti s nedávným zřícením domu v Soukenické ulici, kde zahynuli nedbalostí majitele čtyři zahraniční dělníci, je dán této snaze konkrétní tvar. Truhlářskou ale dohání čas.

Co bude, až Truhlářská nebude?

Pokus o obsazení nového squatu v Praze 12. září 2009 narazil, jak se dalo čekat, na represi ze strany státu a neoblomný odpor ze strany majitele. Mají se tedy zúčastnění nadále snažit o squatování, které je podle české legislativy nezákonné, anebo se pokoušet o získání prostorů, kde by bylo možné věnovat se politickým aktivitám, legální cestou?

Najít si prostor, zaplatit nájem a dělat si tam, co kdo chce, zní jako příliš jednoduchý a bezkonfliktní recept na to, aby to byla pravda. Peripetie spojené konkrétně s pořádáním benefičních akcí na podporu vyklizených squaterů z Milady ukázaly, kde jsou hranice svobody spojené s řádným zaplacením nájmu: „protestní diskotéku“ zrušila dokonce starostka Prahy 2, tři následující akce sami provozovatelé prostorů, kde se měly konat, kvůli obavám, že nedostanou dotace nebo je majitel vypoví z nájmu.

Značná část síly squattingu je právě ve vzepření se pravidlům, která stavějí soukromé vlastnictví nad všechny ostatní hodnoty. Squatting je proklamování názoru činem. Jak praví staré anarchistické heslo, „práva se nedostávají, ale berou“. Obsadit nový squat nebude jednoduché. Jak ukázala represe po 12. září, nemá squatting šanci na toleranci ze strany úřadů, policie, natož majitelů nemovitostí, byť léta chátrajících.

Přesto má smysl se o to snažit, ať už proto, že je to opozice vůči přizpůsobivé „normalizaci“ společnosti, nebo proto, že jde o přímou kritiku principů, na kterých stojí. Navíc potřebujeme prostory, ve kterých se mohou vyvíjet a zrát umělci i celé subkultury…

Autorka je spolupracovnice redakce.

artefakty

Disk 29

Jako první mě v obsahu zářijového čísla časopisu Disk (má úctyhodných 190 stran) zaujal text Cirkusová sbírka Národního muzea: Proč sbírat a dokumentovat českou cirkusovou historii? Hanuš Jordan tu nejen čtenáře seznamuje s obsahem cirkusové sbírky muzejního divadelního oddělení, ale především poukazuje na dosud zcela nezpracovanou oblast české divadelní historie, stejně jako na úskalí sběru materiálů dokumentujících domácí cirkusové dějiny, včetně úskalí metod orální historie v cirkusovém prostředí. Helena Gaudeková ve studii Japonsko a jeho tradiční divadlo v tvorbě Emila Orlika sonduje japonské (a obecněji asijské) inspirace česko-
-německého výtvarníka, scénografa a kostýmního návrháře. „Ačkoliv japanismus v evropské výtvarné kultuře kolem roku 1900 právě kulminoval, jen málokterý z umělců měl možnost poznat japonské reálie a kulturu tak všestranně jako on,“ uvádí autorka Orlikovo specifikum. Jak ovšem tvrdí úvodník, číslo je zaměřené především na činoherní divadlo a herectví. Z hereček a herců je věnována pozornost například Miroslavu Horníčkovi a Miloši Kopeckému, Tylovým herečkám Magdaléně Forchheimové-Skalné a Magdaléně Hynkové nebo komickému herectví po Mošnovi. Úvodník je skutečně nezvykle hutný, takže si čtenář může udělat představu o záběru textů ještě předtím, než začne číst. Číslo otevírá studie Júlia Gajdoše Ze sympozia do divadla, následuje Mimos a logos: autorský text a herecká interpretace Jaroslava Vostrého.

Jana Bohutínská

Stanislav Kolíbal

Archiv. Ostrava 1943–1949. Kresby ke knihám (1947–1994)

Galerie výtvarného umění v Ostravě, 6. 10. – 22. 11. 2009

Ostravská výstava obohacuje monolitický obraz Stanislava Kolíbala jako klasika současného českého umění dvěma sondami do umělcova archivu. Jedna se váže k Ostravě, druhá k médiu ilustrace. Kolíbal se narodil v Orlové a od roku 1938 žil v Ostravě. Právě tam vznikaly kresby z let 1943 až 1949, které dosud nebyly vystaveny ani reprodukovány. Expozice obsahuje čtyři celky. V prvním jsou absurdní situace: plynové masky, hořící plyn, krajina s plynojemem a gramofonem. Podivné výjevy v industriální i uboze periferní realitě vytvářejí působivý záznam protektorátní doby. Další skupinu tvoří akvarely a kvaše zachycující nejčastěji pohled z okna. Expresivní obrázky dvorků, střech domů, důlních věží či konečné stanice tramvaje bez lidí jsou nezvykle vyspělé. Další série kreseb tužkou z roku 1947 ukazuje Kolíbala jako vynikajícího kreslíře, který v tvarech objektivního světa (hald, komínů, šachet a lanovek s vozíky na uhlí) hledá
skrytý řád, nezjevenou geometrickou strukturu. Fascinace umělou, zdevastovanou, ale výtvarně atraktivní krajinou struskových hald ho dovedla k dílům, v nichž ožívá země archaického bezčasí. Soubor leptů z roku 1947 doplňují pohledy na ploty, tyče, konstrukce a odpadní nádrže. Poslední část tohoto archivu tvoří soubor větších kreseb uhlem, v nichž se motivy Ostravy prolínají s geometrickým zjednodušením. Druhá polovina výstavy ukazuje originály ilustrací Čechovových povídek, Kalevaly i knih pro děti. Ilustrace Jednoho dne Ivana Děnisoviče například vznikly na dřevě vypalovaném žhavým drátem. K výstavě vyšel i katalog.

Vojtěch Lahoda

Jim McCarthy

Sex Pistols (grafický román)

Přeložila Jaroslava Kočová

BB art 2009, 96 s.

Autor ve své komiksové koláži vsadil na punkový přístup, i co se výstavby děje týče. Což skvěle funguje v rámci kresby (ta navazuje na grafiku, kterou si přisvojila punková kultura), ale zcela ztroskotává v líčení příběhu možná nejslavnější punkové skupiny. Příběh spíš skáče, než plyne, a kdo o skupině nic neví, bude nakonec možná docela zmatený. Z krátké historie divoké, ale přitom uměle stvořené kapely autor použil většinou jen to, co se vynechat prostě nedá. Asi sázel na to, že tohle si koupí ten, kdo ví, jenže ten se zase nic nového nedozví. Pochválit tak člověk může již zmíněnou kresbu a občas i trefnou práci s autentickými citacemi. Jinak nic. Najednou totiž Sid umírá a je konec, aniž by stihl zazvonit zvonec. Je pravda, že Sex Pistols byli (jak už to bývá) kanonizováni až po svém zániku, není ale pravda, že by jejich jepičí, ale o to divočejší působení na světové hudební scéně nevystačilo na celé knihy, natož ty obrázkové. Nevadí, že na rozdíl
od svých souputníků The Clash postrádají jakékoliv hlubší ideologické pozadí, stačí jim právě jen holá zadnice jako vyjádření názoru na vše kolem, ale i uvnitř kapely. No future! Autor však stvořil spíše jakési curriculum vitae, jemuž chybí už jen, aby bylo psáno v bodech. Ke grafickému románu má tento komiks daleko. I k novele.

Lukáš Rychetský

Anna Pravdová

Zastihla je noc. Čeští výtvarní umělci ve Francii / 1938–1945

Opus – Kristýna Mědílková ve spolupráci s Národní galerií Praha 2009, 180 s.

Anna Pravdová studovala v Praze i na pařížské Sorbonně – přítomná práce je původně disertační – a svá bádání prováděla v archivech a sbírkách ve Francii, Belgii, USA, u nás a v dobovém tisku, zachytila též vzpomínky pamětníků i současných relevantních osob a osobností. Její text, nanejvýš hutný, faktograficky obsažný a stylisticky střídmě elegantní, doprovázený impozantním počtem poznámek, odkazů, reprodukcí, dokumentů, fotografií i rozsáhlou (výběrovou) bibliografií, nezůstává tématu nic dlužen. Povšechně orientovaný čtenář – jiného ani nepředpokládejme – se tak postupně dozvídá velké kvantum informací v pečlivém utřídění (dopomáhá mu kvalitní grafická úprava Jiřího Mědílka), aniž ztratí ze zřetele celek a poslání studie. Od podpisu mnichovské dohody přes drôle de guerre a děje v okupované Francii až po události v osvobozené Paříži – v jejich kontextu sleduje Anna Pravdová životní
peripetie všech českých tvůrců, kteří se v té době do Francie uchýlili (srov. například oddíl Dům československé kultury v Paříži a zatčení jeho obyvatel), ale i těch, již zde pobývali, Františka Kupky, Josefa Šímy, Otakara Kubína. Sledujeme spolu s ní osudy Adolfa Hoffmeistera, Antonína Pelce, Aléna Diviše, Imro Weinera-Kráľe, mnoha židovských malířů, jejichž jména nejsou v obecném povědomí – Edity Hirschové (její život skončil v Osvětimi), Jiřího Karse, Fedora Loevensteina, Maxima Kopfa – i jiných tvůrců méně známých, jako byli František Matoušek, Rudolf Kundera, Zdeněk Přibyl. Těším se na stejnojmennou výstavu v příštím roce.

Alena Nádvorníková

došlo

Ad No asi fakt imperialismus (A2 č. 22/2009)

Hrozné chování ostrahy u americké ambasády, jak je líčí Petr Bílek ve svém Zápisníku, vyvolává pochybnosti. Spíš než americké (anglosaské) mentalitě odpovídá totiž chování strážce ambasády typickému českému maršálovi, jemuž stačí dát trochu moci, a už vás břichem tlačí z chodníku. Ostatně neuvádí sám Bílek, že údajný U. S. marshall mluvil rodilou češtinou? Nedivil bych se, kdyby si ten muž svou placku opatřil v army shopu na tržnici a patřil spíš k druhé líhni ochránců pořádku, té, která si drží svou kukaň naproti ambasádě již od dob komunistů. Americký policista, marshall či ochrankář člověku klidně, ale nekompromisně zamezí vstup někam, kam nemáte. Ale vytlačovat z veřejného chodníku a rozčíleně nařizovat, co smíte a nesmíte říkat? Z toho čpí česká licence. Američané nejsou tak naivní, aby si mysleli, že svobodně hovořící hlouček může někoho ohrozit. Vědí, že existují podstatnější (a nebezpečnější) svobody než svoboda
slova. Každopádně je ale příhoda dost podivná – nestálo by za to věc (ve jménu Kafkově) dotáhnout do konce a zjistit, třeba za pomoci amerických studentů, kteří byli svědky incidentu, jak by se k věci postavilo nějaké to PR oddělení ambasády?

Jan Štolba

Ad eskalátor (A2 č. 22/2009)

Vážení, nevím, kdo je to L. Slabá, ale slabá v argumentaci je. Inu, psala svou poznámku v duchu hesla, kdo chce psa bíti… Neráčila si povšimnout, že nešlo o článek s autorským podpisem, nýbrž s přípodotkem, že jsem stranu připravil. Navzdory jejímu rádobyvypointování jedové sliny jsem v Chebu byl, což dokazuje mj. i moje vlastní fotografie z představení polské herečky. Že jsem využil k tomu účelu tiskových materiálů, to není nic trestuhodného. V rámci zaslepenosti si autorka tohoto vskutku povedeného dílka nepovšimla i jiných doplňků. Slušelo by se uvést tuto skutečnost na pravou míru a autorka by honorář měla věnovat na charitu.

Karel Ulík

Papež a neznabozi (A2 č. 21/2009)

Srovnávat situaci za josefinských reforem se situací dnešní mi připadá poněkud odvážné. Směšování těchto dvou pohledů historického kontextu návštěvy papeže za Josefa II. s návštěvou dnešní vytváří několik kontradikcí, autor místo aby je pojmenoval, chytá se do stereotypních představ o církvi jako o nositelce tradičních hodnot, které už jsou pasé, o instituci, která je přežitkem odsouzeným k zániku. Přitom církev, ač se to autorovi asi bude zdát překvapující, si uvědomuje, že existuje v 21. století, v postmoderní době, a že existuje „něco jiného“ než ona sama. Dialog s jinými myšlenkovými proudy na poli moderního a postmoderního myšlení je součástí jejího působení už několik desítek let. Pro autora by stačilo lépe naslouchat a šlo to třeba i během televizních debat souvisejících s návštěvou papeže (například debata Václava Moravce s Tomášem Halíkem a Václavem Bělohradským). Církev kupodivu reaguje na události, které
se kolem nás dějí. Aby člověk našel odborné články týkající se dialogu, který církev vede na toto téma, a příspěvku, který má například v dialogu s představiteli islámu či s představiteli jiných kultur, dnes stačí použít základní internetový vyhledávač. Co se týče odluky církve od státu, není církev ta, která jí brzdí. Vyrovnání nedochází ke konci kvůli debatě rozhádaných politiků, kteří ho nejsou schopni dotáhnout do konce. Ádvojka se chytila do pasti svého kritického sociálního postoje, a místo aby se snažila otevřeně reflektovat současné dění, zařazuje články autorů, kteří vědí, o čem jejich článek bude, ještě než vezmou do ruky tužku anebo zapnou počítač. Dostává se tím bohužel za hranici čtitelnosti.

Alžběta Papoušková

Co mi chybí

Jsem nadšený vaším čtrnáctideníkem. Podle mého názoru však k umění patří i architektura a veřejný prostor, popřípadě design. Nemohl by být na stránkách Ádvojky trošku více přítomen? Je jistě pravda, že pro něj existuje mnoho jiných médií s kritickými názory, nicméně kontakt s ostatním uměním a politickou aktuálností v nich obvykle není moc přítomný.

Tomáš Růžička

Cena Jiřího Ortena 2010

Svaz českých knihkupců a nakladatelů přijímá přihlášky na Cenu Jiřího Ortena, která se udílí mladému autorovi prozaického či básnického díla napsaného v češtině, jemuž v době vydání díla nebylo více než třicet let, a je spojena s finanční prémií ve výši 50 000 Kč. Kandidáty mohou do soutěže nominovat nakladatelé, veřejné knihovny, redakce deníků a časopisů, rozhlasové a televizní stanice a instituce zabývající se podporou literatury a jejím šířením. Podmínkou nominace je knižní vydání díla během roku 2009. Termín uzávěrky všech nominací je 31. leden 2010. Přihlášená díla je třeba v pěti výtiscích spolu s přihláškou zaslat poštou na adresu: Sekretariát SČKN, P. O. Box 177, 101 01 Praha 1.

Luděk Blažek

Etika a subverze

Potřeba odhalovat spolupracovníky StB není jen politický kalkul nebo snaha zvýšit obrat, ale dotýká se jisté schizofrenie, jíž je postižen snad každý, kdo žil v minulém režimu. Schizofrenie z toho, že podle zákona z roku 1993 byl minulý režim „zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný“, ale drtivá většina obyvatel se na něm nějak podílela (účastnila se voleb, chodila do průvodů, vyplňovala dotazníky). Důsledný antikomunismus by musel vyvodit závěr, že většina Čechů (zvláště milion členů KSČ) se pošpinila totalitou a jejími zločiny. Jediná možnost, jak v tomto vidění setřít špínu z národa, je v tom, že se z většiny lidí udělá obětní beránek totality. Jak píše Michal Pullmann v článku Sociální dějiny a totalitněhistorické vyprávění (Soudobé dějiny XV, 3–4/2009), totalitní pojetí minulého režimu je šikovný prostředek, jak se lidé mohou ospravedlnit. Vinu nesou komunisté, agenti StB, Rusové. Zkrátka čím více totality, tím menší je
moje vina. Pojem totality slouží jako prostředek k zahlazení otázek, které by mohly strašit řádné občany. Jak vidíme na odolnosti postkomunistických traumat, tento prostředek příliš neúčinkuje.

Charta 77 jako trauma

Tento pohodlný obrázek vlků a beránků však narušuje Charta 77. I tenkrát byli lidé, kteří se neúčastnili povinných rituálů a vytvářeli alternativní způsob života. Charta představuje trauma postkomunismu. Proto se také objevují snahy o to, aby ztratila svůj jedinečný význam (odhalování spolupracovníků mezi známými chartisty patří k nejpikantnějším kouskům postkomunistické žurnalistiky). V Chartě se vidí útočiště exkomunistů, nebo prostě jakési prodloužení komunistické ideologie (Milan Zelený, Emanuel Mandler). Podívejme se, jak vidí Chartu Václav Klaus. Byl to spolek moralizujících elitářů, kteří nepochopili, že apolitický a únikový život „běžných občanů“ přispívá k podkopání režimu mnohem více než disidentská činnost. V podání některých politiků a novinářů to nakonec vychází tak, že mnohem přijatelnější je „obyčejný člověk“, který žil svůj soukromý život, než nějaký chartista, zvláště ten s komunistickou minulostí. Jak je vidět,
nastává zde hegelovské sjednocení protikladů: postkomunistický postoj k Chartě splývá s postojem normalizační komunistické nomenklatury. Být bývalým chartistou se po dvaceti letech postkomunismu stalo opět něčím problematickým.

Nevědomí nepolitické politiky

Takové vymazávání Charty jako události trhající souvislou tkáň minulého režimu má jeden nepříjemný následek. Z nedávné historie se vytrácí dimenze politiky jako aktu, který vystupuje ze souřadnic dané situace a tuto situaci otevírá (tak politiku vymezuje filosof Alain Badiou). Česká společnost se pak jeví jako beznadějně konformní, nahrbená, apolitická. Existuje u nás vůbec politika? Potíž s Chartou je, že ona sama se neprohlásila za politické hnutí. V Chartě bylo od počátku napětí mezi jejím etickým pojetím (Patočka, Havel) a politickým pojetím (Benda, Uhl). Otázka je, proč se Charta i jako čistě etická záležitost stala v očích normalizačního režimu krajně politickým problémem. Jak to přišlo, že čistá etika (Hegelova „krásná duše“, která nechce poskvrnit své svědomí vstupem do říše reálné politiky) začala mít politický náboj? Jak na začátku Charty jasně rozpoznal Miroslav Kusý, slovenský politolog a jeden z jejích prvních signatářů,
nevinný apel na dodržování socialistické zákonnosti má výbušný subverzivní potenciál a není žádná náhoda, že vystoupení Charty vyvolalo tak hysterickou reakci. Vládnoucí moc jasně vyčetla její skrytý význam. Její nevinná prohlášení, která chtějí zůstat na poli legality, mají druhý význam, který si sami chartisté nemusejí uvědomovat. Kusý píše, že za úsilím o etickou čistotu se skrývá čertovo kopýtko. „Nazvat věci pravými jmény ve svých důsledcích znamená strhnout celou ideologickou fasádu reálného socialismu, strhnout kulisy a masky výpravného show o uskutečněném ráji na zemi, pokazit celou hru jakoby […] (po tomto stržení) tu zůstane nepřeklenutelná propast mezi tvrdou realitou reálného socialismu a vznešeným komunistickým programem klasiků.“ (Miroslav Kusý: Charta a reálný socializmus) Tato nevinná činnost nakonec vede k ideologické destrukci celého systému. Žádat dodržování socialistické zákonnosti se rovná zvrácení mocenských poměrů, protože vládní
garnitura vládne nad zákony. Charta byla v dané situaci politickou výbušninou, i kdyby její tvůrci vědomě nic politického nesledovali. Zde se projevuje zvláštnost nepolitické politiky, jež je v tom, že nevinný apolitický postoj, pokud je vysloven veřejně, se jaksi neúmyslně může přeměnit v politicky výbušnou směs. To se však děje jen tehdy, když etický postoj koliduje s nějakým skrytým rozporem vládnoucího systému. Jak víme z dějin křesťanství, Lutherovy teze nebyly jen kritikou odpustkové praxe, nýbrž se ve své druhé významové rovině dotkly samotné podstaty hierarchické církve.

Jenže tato nepolitická politika přestane účinkovat, jakmile se daný řád změní. Nepolitická politika se stává apolitickou. Jinak řečeno, nepolitická politika předpokládá objevení popíraného rozporu, sondování režimu, tedy obrat k vnější historické situaci. Takové rentgenování rozporů lze tradičně označit jako historický materialismus. Nepolitická politika tedy předpokládá alespoň elementární historicko-materialistický cit. Právě na tom ztroskotaly všechny polistopadové iniciativy, které se nepolitické politiky dovolávaly (Děkujeme, odejděte; Cesta změny…). Rozpory minulého režimu byly mnohem průhlednější, než jsou spletité a nejasné rozpory dnešní, a proto už nestačí dělat prostě nepolitickou politiku.

Je možná kapitalistická Charta 77?

Hlavní však je, zda nepolitická politika může v dnešním liberálním kapitalismu vůbec fungovat. Srovnejme si dva krajní příklady nepolitické politiky, upálení Jana Palacha v roce 1969 a upálení Zdeňka Adamce v roce 2003. První čin získal okamžitě politický význam, kdežto Adamcovo upálení, inspirované Palachem, bylo přečteno jako čin individuální volby a jeho politický význam zůstal nulový. Nebo další příklad, iniciativa Jsme občané z roku 2007, která podobně jako Charta poukazovala na rozpory mezi realitou a platnými principy, byla interpretována jako jeden z mnoha pohledů na současnou realitu. O čem to svědčí? Především o rozdílném postavení etiky v reálném socialismu a liberálním kapitalismu. V reálném socialismu mohl čistě etický postoj získat subverzivní náboj, protože režim obsahoval skryté etické jádro, které v praxi popíral (komunistické ideály, o nichž psal kladně třeba také Jan Patočka). Jak
říká filosof Slavoj Žižek, v úpadku společenské formace se objevuje možnost vzít vážně vládnoucí ideologii, a tím podkopávat její společenskou základnu, dané mocenské vztahy. Pokud se vezmou vážně vládnoucí ideály, jako je „svobodný rozvoj všech“, plnící funkci ideologie (legitimizují nerovné mocenské vztahy), přestávají být ideologií a začínají ideologii narušovat. Charta je nechápala jako nástroj k získání politické moci. Tak došlo k odideologizování těchto ideálů, které nikdy předtím neměly takto čistou, „apolitickou“ podobu, neboť od začátku byly propojeny se sociálním nositelem, určitou třídou, hnutím. Až zde se staly plně univerzálními. Původně třídně formulované ideje se nyní staly idejemi všelidskými. Vedle sebe tu stály stejné myšlenky, ale jednou v podobě ideologie a podruhé v podobě čistých idejí. Logika situace vedla chartisty k tomu, že se třebas nevědomě stávali jakýmisi platónskými komunisty. Ti, kteří dnes Chartu označují za kryptokomunistický
podnik, mají v jistém smyslu pravdu, jenom zapomínají dodat, že to byl podnik subverzivní. Není náhoda, že Charta sklidila takový ohlas právě u západních odborů vedených komunisty kritickými k Husákovu režimu (World Federation of Trade Unions; Confédération générale du travail) a západních socialistických politiků (Willyho Brandta, Françoise Mitterranda, Bruna Kreiského).

Jak je to s etikou u liberálně demokratického kapitalismu? I zde jsou jisté ideály vepsané přímo do těla kapitalismu, ale ty mají zcela jiný status než ideály v minulém režimu. Jejich rozhodujícím rysem je, že jsou vymezeny negativně, jako negativní práva a svobody. Být svobodný znamená, že jsem co nejméně omezován zvnějšku (státem, druhými). Tyto negativní ideály se liší od ideálů v reálsocialismu tím, že hnutí, které by se jich dovolávalo, by se nedostalo do konfliktu s politickou mocí, nýbrž s jinými hnutími. Vzít tyto ideály vážně například znamená zmenšovat „státní zásahy“, tedy snižovat daně a zmenšovat sociální výdaje. Míra jejich uskutečnění je věcí politického boje různých částí společnosti s rozdílnými zájmy. Jejich plné a bezprostřední uskutečnění by pravděpodobně vedlo k rozdělení společnosti podle třídního klíče. Kdyby vznikla Charta na základě těchto negativních práv, bylo by to sdružení připomínající neoliberální
pravici, které by muselo kritizovat kapitalismus za to, že není dost kapitalistický. Kapitalistická Charta by měla určitou politickou orientaci, a tudíž by vylučovala ostatní politické směry a přesvědčení. Na podkladě negativních práv a svobod nelze vytvořit hnutí podobné Chartě, apelující na obecně lidskou etiku. Hned v druhém kroku se totiž objeví politické postoje a obecná etika se dříve nebo později stane politikou určitého druhu, anebo se rozplyne.

Lidská práva jako subverze

Zde narážíme na problém lidských práv. Dají se lidská práva prosazovat opravdu apoliticky a nestranně? Je tu zvláštní paradox: Amnesty International, která se úzkostlivě snaží o apolitičnost a nestrannost, získává v očích některých pravicových politiků nálepku levicového hnutí. Pokud Amnesty International hovoří o porušování lidských práv na Kubě, je všechno v pořádku, ale když začne mluvit o porušování lidských práv ve Spojených státech? Ne náhodou Willy Brandt kritizoval ty západní politiky, kteří se dovolávají Charty, ale zároveň jsou slepí k porušování lidských práv v jiných částech světa. Prosazovat lidská práva univerzálně totiž v poslední instanci znamená dostávat se do konfliktu s logikou kapitalismu, který ke své existenci potřebuje ekonomické, sociální, mocenské nerovnosti. Pokud se tyto nerovnosti zvětšují, zvětšuje se rozdíl mezi ideou univerzálních lidských práv a společenskou realitou (například přístup k pitné
vodě ztrácí stále větší část lidstva). Neplatí o nevinnosti Amnesty International něco podobného, co psal Miroslav Kusý o Chartě? Pokud by se idea lidských práv uskutečnila opravdu univerzálně, neznamenalo by to zhroucení globálního kapitalismu? V ideji lidských práv je čertovo kopýtko, skrytá subverzivní vrstva jako u Charty.

U lidských práv se projevuje zvláštní paradox politického obecna. Lidská práva jsou právě svou univerzalitou levicová – náleží všem lidem bez rozdílu pohlaví, národnosti, třídního postavení. Právě tento paradox univerzality objevila také Charta, a to je to, co je na ní trnem v oku dnešní české pravice. Pokud je univerzalita univerzalitou, je to levicová univerzalita. Nejprve se to jeví tak, že tu jsou dva pojmy, pravicový a levicový, a nad nimi je pojem obecnější, lidská práva, v němž mizí rozdíl mezi pravicí a levicí. Lidská práva jsou nad sporem mezi levicí a pravicí a představují cosi neutrálního. Jenže tato neutralita se vytrácí v okamžiku, kdy tak jako chartisté vezmeme daný ideál vážně a chceme opravdovou univerzalitu. Čím více ji chceme, tím více se objevuje rozpor mezi tímto ideálem a realitou, a tím více jsme vůči ní kritičtí, takže jako důslední obránci lidských práv zároveň říkáme (aniž si to nutně
uvědomujeme), že je třeba provést zásadní přeměnu globálního kapitalismu.

Ze samotného ideálu lidských práv však nikdy nevytvoříme politické hnutí nebo stranu, která by o tuto zásadní změnu politicky bojovala. Je tu propast mezi nepolitickou politikou a radikální politikou, vznikající tím, že obecný ideál se nemůže stát přímým reprezentantem určitého politického hnutí a zůstat čistým ideálem. Tuto propast mezi čistým ideálem a politickými cíli formuloval už Václav Havel v textu O smyslu Charty 77 v druhé polovině osmdesátých let: „Danou věc neděláme z pohnutek ,účelových‘, tedy z jistoty, že má šanci na brzký, bezprostředně zjevný, verifikovatelný […] úspěch, ale prostě proto, že ji považujeme za dobrou.“ Politické hnutí usiluje o verifikovatelný úspěch a své ideály je nuceno poskvrnit reálnou politikou, protože jenom tak se dají uskutečnit. Postoj Charty je oproti tomu postojem „krásné duše“, jíž nezáleží na politickém prosazení ideálů, nýbrž na pocitu svobody
a důstojnosti v nesvobodném, špatném světě. Hnutí schopné uskutečnit ideu lidských práv opravdu univerzálně proto nemůže vyjít z postoje „krásné duše“. Musí vzejít z jiné půdy, než jsou čisté ideály, jak jsme toho ostatně byli svědky během listopadu 1989.

Mýtus nového věku

Charta v polistopadových českých zemích získala pověst bojovníka s komunismem a jeho bludnou ideologií. Pro mnoho bývalých chartistů, včetně Václava Havla, je asi traumatizující pročítat dokumenty Charty, které její „antikomunismus“ narušují. Snad tak traumatizující, jak bylo pro poválečnou kritickou teorii její vlastní předválečné dílo plné marxismu, které Horkheimer držel pod zámkem ve sklepích budovy Institutu pro sociální výzkum ve Frankfurtu. Pokud by dnes tyto dokumenty Charty někdo vydal bez uvedení pramene, možná by skončil na seznamu levicových extremistických sdružení. Hádanka: Které extrémně levicové uskupení vydalo text, kde se píše: „Ideál osvobození člověka od strachu a nouze měl a má svého nejradikálnějšího obhájce v mezinárodním dělnickém hnutí. Socialistické hnutí si kladlo a klade za cíl vytvoření poměrů, v nichž pracující nebudou muset svou pracovní sílu prodávat.“? Ano, je to dokument Charty s názvem Sociální
a hospodářská práva v Československu z 8. března 1977. Kdyby snad někdo namítal, že to je dílko bývalých komunistů, kteří pronikli do Charty, můžeme mu připomenout pozapomenutý dokument Sto let českého socialismu, který končí slovy: „Signatáři tohoto prohlášení se hlásí k tradicím počátků našeho dělnického a socialistického hnutí […] My, jako socialisté a demokraté, cítíme osobní odpovědnost za naplnění těchto principů.“ A mezi signatáři najdeme jména jako Václav Havel nebo Petr Pithart.

Jak potom vysvětlit, že nikdo ze známých chartistů nijak zvlášť nevyvrací antikomunistický obraz Charty? Můžeme se ptát, co v bývalých chartistech zůstalo z Charty. Vypadá to spíše tak, že za Chartou se udělala tlustá čára. Ale dala se Charta přenést do nové reality polistopadového režimu? Mohla se z Charty stát obdoba Amnesty International? Čistě hypoteticky by z ní mohla být lidskoprávní organizace specificky české provenience. Její přenesení neproběhlo nejspíš proto, že nový demokratický režim se na začátku jevil tak, že už žádná Charta potřeba nebude. Koho by napadlo, že po dvaceti letech se bude mluvit o „neonormalizaci“, „vyprázdnění demokracie“, „mafiánském kapitalismu“? Mýtus nového věku byl snad největší překážkou toho, aby se Charta přeměnila v polistopadovou kritickou iniciativu. Možná právě v tom je její největší selhání. V nejdůležitějších okamžicích polistopadového vývoje, těsně před začátkem ekonomické transformace se její duch
rozplynul a bývalí chartisté se už nedokázali zaměřit na řád zákonů a práv. Pokud předlistopadová Charta žila z ducha zákonů, pak polistopadoví bývalí chartisté žili spíše z ducha etického nekonečna a utápěli se v obecných morálních výzvách. Mýtus nového věku vyvolával iluzi, že otázky moci, nerovnosti, diskriminace nejsou důležité a společnost je prostě přátelským domovem svobodných lidí. Právě tento obraz společnosti byl fantasmatickým podložím politiky morálních apelů. Jestliže společnost není nic než společenství svobodných lidí, pak se věci změní k lepšímu prostě tím, že se lepšími stanou lidé. Ironií je, že tento postoj mnoha bývalých „kryptokomunistických“ chartistů v zásadě splývá s naivním neokonzervativismem.

Zhasnutá světla

Tento postoj však zadělal na další problémy. Znemožnil vytvoření skutečné opozice vůči Klausovu pojetí transformace se zhasnutými světly. Hlavní politický úkol byl promeškán. Bývalí chartisté byli tehdy de facto jedinou silou, která, třebaže rozptýlená ve více stranách a hnutích, mohla začít prosazovat budování efektivního státu, jenž zajistí dodržování zákonů a vytvoří to, čemu se později říkalo „chybějící právní rámec transformace“. Tento úkol byl na podobné struně jako to, čím se Charta zabývala v minulém režimu. Ale bývalí chartisté místo přímého politického boje za vládu práva a zákona mluvili o mravních základech právního systému (čestné výjimky jistě jsou, například Zdeněk Jičínský). Své první jasněji formulované výhrady k celkové společenské situaci pronesl Václav Havel až v Rudolfinu v roce 1997. Škoda, že Petr Pithart v knize Devětaosmdesátý, kde poctivě mapuje politické chyby a meze bývalých disidentů po Listopadu,
nezachytil toto jejich historické selhání ve vztahu k Chartě. Na jedné straně bylo slyšet o hlubším mravním řádu, a na straně druhé probíhalo ničím nerušené tunelování. Nebylo však právě toto moralizování nakonec tím, co zhaslo světla? Jak říká klasická marxistická analýza, ideologie není to, co odpovídá realitě, nýbrž je to její převrácený obraz. Skutečnou ideologií není pokyn „obohacujte se“, ale to, co bezohledné obohacování zakrývá, pokyn „milujte se“. Nevytvořil skutečnou ideologii divoké privatizace paradoxně Václav Havel? V tomto ohledu nám Václav Havel a další bývalí chartisté dávají hořké poučení o nepolitické politice v reálném kapitalismu. Odkaz Charty je stejný jako ona, živoucí rozpor, který inspiruje ke kritice, odvaze, svobodě, a zároveň se rozbíjí o útesy skryté pod hladinou.

Autor je filosof.

Stát jsme my všichni

Dvacáté výročí událostí listopadu 1989 si připomínáte po svém. V únoru jste vydal v desetitisícovém nákladu publikaci o roku 1968 v Jičíně a zdarma jste ji rozdistribuoval. V červenci jste zveřejnil databázi Státní bezpečnosti, takzvanou Evidenci zájmových osob, na internetových stránkách svazky.cz. Co chystáte na listopad?

Na listopad plánuji takovou osobní vzpomínku na to, co se nám za těch dvacet let nepovedlo. Ale vzpomenu si přitom i na to, co se nám zásadně povedlo. Povedlo se, že už tu není ten všeobecný tlak, že lidé mohou cestovat a studovat, a že vyrůstá velká skupina mladých, kteří snad jednou budou zastávat významné funkce v tomto státě.

Nepovedené pak je, že si lidé myslí, když vyšli před dvaceti lety na týden nebo čtrnáct dní na náměstí a cinkali klíči, že vyhráli. Byla to výborná zkušenost a mnozí z těch, kteří to tehdy zažili, z toho pocitově žijí dodnes. Demokracie tu ale stále nefunguje, jak fungovat má. Nefungují kontrolní mechanismy, úřady, policie ani politické strany. Jsme tedy v podstatě úplně na začátku. Jen s tím rozdílem, že je tu relativně svobodný prostor. Jenže ten byl v posledních dvaceti letech využíván především k tomu, aby lidé vydělávali peníze. Nikdo nemá na nic čas, protože se věnuje jen sám sobě.

Část vašich aktivit se vztahuje k minulému režimu a vyrovnávání s ním. Jaký má podle vás nedávná minulost či lidé s ní spojení vliv na současnou neuspokojivou situaci ve společnosti?

Zveřejnění té publikace i databáze nebylo motivováno výročím pádu komunismu. Je to pro mě dlouhodobá záležitost. Cítil jsem, že je potřeba to udělat, protože to nedělají instituce, které tyto věci mají na starosti. Co se týká zveřejnění materiálů k jičínským událostem, při kterých v roce 1968 došlo k vraždě několika místních lidí okupanty: o nich se sice v sedmdesátých a osmdesátých letech mezi lidmi mluvilo, ale po převratu ani radnice, ani místní novináři nikdy pořádně neřekli, co se tenkrát stalo. V případě zveřejnění databáze pak jde o seznam 770 tisíc jmen těch, kteří se nějak dostali do kontaktu se Státní bezpečností. Asi v osmdesáti procentech případů se jedná o lidi, kteří byli minulým režimem pronásledováni. Přestože tuto databázi získal Ústav pro studium totalitních režimů, nemohl se o ní nikdo dozvědět. Ústav ji z nepochopitelných důvodů tajil, i když byl ustaven proto, aby tyto věci zveřejňoval. Tak jsem
ji publikoval sám. Se současným společenským vývojem tyhle věci nemají zase tolik společného. Brání ale tomu, aby byla mladá generace lépe informována o tom, co se v téhle společnosti dělo, a nemusela historii znovu opakovat.

Opravdu věříte tomu, že se komunismus může nějak opakovat?

Když ve společnosti panuje pocit, že je všechno špatně, a přitom si většina žije nad poměry, když se lidé neobracejí aktivně ke státu a nevyžadují změnu, když se tito lidé neptají a úřady nemají potřebu dodržovat zákony, protože instituce, které je mají kontrolovat, fungují špatně, tak se ten režim může opakovat. Třeba nebude mít jméno komunistický, ale bude podobně totalitní. Chápu to tak, že stát jsme my, a ne parta úředníků nebo zastupitelů, kteří nás v tomto okamžiku reprezentují. V demokracii by měla fungovat pravidla pro všechny, ne jen pro některé.

Nezabýváte se jen nedávnou minulostí, ale jste činný i v řadě dalších oblastí, například v oblasti životního prostředí. Do ekologických aktivit jste se ostatně zapojoval už před rokem 1989. Jaký je rozdíl v přístupu k ekologii před dvaceti lety a dnes?

V oblasti ekologie se udála od roku 1989 asi největší změna. Stát chtěl v devadesátých letech udělat všechno pro to, aby stoupla kvalita života lidí. Byly přijaty těžební limity, došlo k povinnému odsíření a byla stanovena pravidla, jak se mají velké podniky chovat k životnímu prostředí. Po revoluci prudce stoupla kvalita ovzduší a vody. Co se ale týká občanských iniciativ a tlaku občanů na to, aby se neděly věci, které mohou poškozovat prostředí nebo jejich zdraví, tam to je slabší. Před několika týdny vláda schválila návrh, který má posunout těžební limity z roku 1992, a zelenou dostal zákon, který umožňuje vyvlastnění. Takže úředníci na ministerstvech teď budou stanovovat, kde jsou liniové stavby, a tam se bude vyvlastňovat. A občanské ekologické iniciativy jsou, zvláště ze strany krajských vedení ODS a ČSSD, vnímány jako škodlivá věc. Václav Klaus pak dokonce označuje ekologické organizace za ekoteroristy.

Ekologické iniciativy začaly být mimořádně aktivní právě před převratem v roce 1989. Prosazovaly nejen změny v přístupu k prostředí v severních Čechách, ale bojovaly i proti výstavbě tunelu pod Stromovkou. Ten se teď staví. Co to podle vás říká o přístupu společnosti k ekologii a síle občanské společnosti?

Spíš to podle mě vypovídá o slabosti kontrolních mechanismů ve státní správě a samosprávě. Zmínil jste Stromovku, mohl bych ale v Praze jmenovat ještě tunel pod Vítkovem, mrakodrapy na Pankráci, které se tam mají stavět přes protesty UNESCO. Proti všem těmto záležitostem se celá léta bránila řada lidí. Ti ale mezitím o dvacet let zestárli. Někteří z těch, co se starali o záchranu Pankráce a Vítkova, již zemřeli. A nikdo je nenahradil. Občanské iniciativy mají dnes možnost oddalovat různé věci. Musí ale počítat s tím, že se k těm nápadům úřady ihned vrátí v momentě, kdy tlak poleví a občanské iniciativy přestanou využívat zákon na ochranu přírody a krajiny z roku 1992, který jim umožňuje vstoupit do řízení.

Do kolika takových správních řízení vstupujete v současnosti vy?

Momentálně vstupuji do řízení ve 414 obcích Královéhradeckého kraje a v řadě dalších měst republiky. Tak zjišťuji, jak účast občanské veřejnosti funguje a jak funguje výkon státní správy a samosprávy v oblasti životního prostředí. Když do nějakého řízení vstoupím a protestuji například proti plánovanému kácení stromů, v devadesáti devíti procentech případů se stromy nepokácí. Žadatel, většinou město, od toho ustoupí. Kdybych do řízení nevstoupil já nebo nějaké jiné sdružení, stromy budou pokáceny a nikdo pak už, i přes případné důkazy v podobě pařezů zdravých stromů, nedokáže přimět příslušné orgány, aby vyšetřily, zda náhodou nešlo o to, aby si starostův kamarád pořídil pěkné dřevo na topení.

S kolika nevládními organizacemi nebo jednotlivci v těchto záležitostech spolupracujete?

Je pravda, že za těch dvacet let se ze stovek organizací a aktivních jednotlivců staly pouhé desítky. Špatné přitom podle mě je zejména to, že lidé z mladé generace, která vyrostla v posledním dvacetiletí, nejsou ochotni se ve větší míře věnovat veřejným záležitostem. Odůvodňují to přitom stejně jako kdysi jejich otcové a matky: „Stejně nemůžu nic změnit.“ Na vině je podle mě i nedostatek právní a občanské výchovy.

V minulých letech jste vstoupil i přímo do politiky. Působil jste jako poradce bývalého předsedy Strany zelených Martina Bursíka. Angažmá v politické straně jste ale před rokem zanechal. Proč?

Vstoupil jsem do toho nejprve jako nezávislý kandidát za zelené a potom jsem vstoupil i do strany. Časem jsem se stal krajským předsedou a členem republikové rady. Také jsem dělal Martinu Bursíkovi parlamentního asistenta. Chtěl jsem zabránit tomu, aby ve volbách uspěly jen čtyři parlamentní strany a ty dvě nejsilnější se pak spojily ve velkou koalici. Kdyby volby v roce 2006 vedly k tomu, že by se ty strany spojily, jsem přesvědčen, že bychom se dnes o spoustě věcí vůbec nedozvěděli. Třeba o skandálu na plzeňské fakultě. O tom měly sdělovací prostředky informace již před deseti lety, ale nebyly ochotny je zveřejnit. Do politiky jsem šel také proto, že jsem chtěl zjistit, jak to vlastně v politických stranách funguje.

A co jste zjistil?

Zjistil jsem po dvou letech, že musím vystoupit. Nechtěl bych tím odrazovat lidi od působení v politických stranách. Měl jsem osobní problém se ztotožnit s určitými kompromisy.

S jakými?

Nevím, jak to chodí v jiných politických stranách, ale myslím, že je to i jinde dost podobné. Existuje tam skupina lidí, kteří jsou ve straně jen proto, aby získali nějaký osobní prospěch. Čekají na svou příležitost, aby se mohli prodrat dopředu a stát se předsedy krajské organizace či zastávat jinou funkci. Nejsou aktivní, nevydávají publikace, neúčastní se správních řízení, nezajímají se o veřejné záležitosti. Možná, že čtou noviny. Já si ale nepotřebuji dělat stranickou kariéru. Je zajímavé si to zažít, ale nepotřebuji tam mezi nimi být.

Hrozbou velké koalice by se dalo argumentovat i dnes. A možná, že ji v podobě současné vlády dokonce máme, ani o ní nevíme. Vy jste však přesto na politiku už rezignoval?

Politika se nedělá jen v parlamentu nebo v zastupitelstvech a stranách. Pro mě je politika všechno, co se mne nebo společnosti nějak dotýká. Rezignoval jsem jen na ovlivňování věcí veřejných prostřednictvím politické strany. Jako předsedovi krajské organizace se mi stávalo, že jsem pod sebou měl sto dvacet členů strany a devadesát z nich nedělalo vůbec nic ani pro ochranu životního prostředí nebo lidských práv, ani pro jiné veřejné záležitosti. Dál se k téhle věci vyjadřovat nechci, protože nechci vypadat jako kverulant. Ze strany jsem odešel tak, abych ji co nejméně poškodil. A jsem moc rád, že jsem to stihl předtím, než se z ní začalo vylučovat a než se při vnitrostranickém souboji začaly na veřejnosti využívat lži. Byl jsem ve straně ve zvláštní situaci, kdy to vypadalo, že lze stranickou politiku dělat jinak. Možná jsem pak neměl dost trpělivosti na to, abych devadesát lidí učil, jak být veřejně aktivní. Takže jsem dnes zase aktivní jen jako
občan.

Jako aktivnímu občanovi vám dnes hrozí správní řízení v souvislosti se zveřejněním databáze StB, které může vyústit v desetimilionovou pokutu…

Jsem přesvědčen o tom, že podobně jako v minulosti, kdy proti mně byla vedena řada soudních stíhání a správních řízení – a že za těch posledních dvacet let jich bylo mnohonásobně víc než za doby komunismu! –, se opírám o dobrou znalost právních nástrojů, které jsem si za tu dobu musel nastudovat. V tomto případě je to spor o Ústav pro studium totalitních režimů. To je instituce, kterou jsem od počátku podporoval a pomohl ji v době svého angažmá ve Straně zelených prosadit do volebního programu. Pro zákon pak hlasovalo všech šest poslanců Strany zelených, což umožnilo, aby parlamentem o jeden hlas prošel. V tomto zřizovacím zákoně dostal Ústav do vínku, že mu musejí všechny státní instituce včetně zpravodajských služeb do sedmi měsíců od začátku fungování předat veškeré archiválie pocházející z činnosti Státní bezpečnosti. Od toho jsem si sliboval, že nastane průlom ve zveřejňování materiálů týkajících se minulosti
a že lidé, kteří tehdy možná něco spáchali a dnes působí ve státní správě a samosprávě, nebudou moci být vydíráni jen proto, že na ně někdo má informace, o kterých nikdo jiný nic neví. Takové případy dnes existují. To měl Ústav zajistit, ale neudělal to. Naopak mi sdělil, a pak i veřejnosti, že se v případě databáze jedná jen o archivní pomůcku, kterou údajně nejsou povinni zveřejňovat.

Pokuta ovšem hrozí vám…

Jde o to, že Úřad na ochranu osobních údajů řekl, že jsem na stránce svazky.cz zveřejnil osobní údaje těch a těch lidí a ti se mohou cítit dotčení. Já jsem moc rád, že tu máme ochranu osobních údajů, i když v reálu moc neplatí – na každé ulici je kamera a záznamy jsou různě evidované. V tomto případě ovšem mluvíme o historickém materiálu, informacích, které byly zapsány před nejméně dvaceti lety. A mluvíme o tom, jak jsou tyto materiály využívány v současnosti. Kdyby konkursní správci nebyli často bývalými příslušníky StB a podniky nebyly převáděny za divných podmínek a neexistovalo podezření, že jsou do toho zapojeni lidé, na které by někdo někde mohl mít nějaké papíry z minulosti, vůbec bych to nedělal. Zveřejňování databáze bych nepovažoval za důležité.

Tou pokutou mi tedy nehrozí Ústav pro studium totalitních režimů, ale Úřad na ochranu osobních údajů. A ten zapomíná na to, že zákon stanoví určitá pravidla a přitom říká: pokud zákon nestanoví jinak. Taková jiná pravidla platí například ohledně dlužníků, rejstříku trestů a podobně a také je stanoveno, že na archiválie vzniklé z činnosti Státní bezpečnosti, komunistické strany a Národní fronty se ochrana osobních údajů nevztahuje. Proto jsem tu věc zveřejnil a jsem velmi překvapený, že Úřad chce jít do sporu, který má podle mého názoru předem prohraný.

Před rokem 1989 i po něm byla proti vám vedena řada řízení a stíhání, také jste se ale ohrazoval a poukazoval na nezákonné jednání vůči vaší osobě, jako například zbití ze strany policie, ke kterému došlo před deseti lety. Jak podle vás funguje v Česku spravedlnost?

Máme takové lidové přísloví – po každém dobrém skutku následuje spravedlivý trest. To se v mém případě jasně prokázalo. Policejních ataků i podivností při nejrůznějších řízeních byla celá řada. Je to prostě daň za to, co dělám. Uvědomuji si reálie této země a uvědomuji si i to, co někteří tvrdili již před dvaceti lety, že přerod společnosti bude trvat několik generací. Když mi bylo devatenáct a viděl jsem to množství stejně smýšlejících lidí na Václavském náměstí, říkal jsem si, že ten přerod přijde určitě dřív. Posledních deset let si říkám, že změnu přinese generace, která vyrostla v době, kdy už tu komunismus nebyl. Že až nastoupí do úřadů, nebudou ochotní vést stíhání vůči kritikům své či jiné instituce a nebudou zastrašovat lidi a snažit se jim bránit v aktivitě.

Jak je to konkrétně s vaším stíháním ohledně zveřejnění telefonu Jiřího Paroubka a s vyšetřováním policejního násilí?

Jiřímu Paroubkovi se nelíbilo, že jsem jeho veřejné číslo oznámil na trutnovském rockovém festivalu. Udělal jsem to proto, že organizátor tohoto festivalu Martin Věchet po zákroku policie proti CzechTeku v roce 2005 zveřejnil v MF Dnes článek, kde napsal, že zásah byl v pořádku, a napříště policii doporučil, aby vůči technařům zakročovala stejně, jako proti němu zakročila v roce 1987 za pořádání festivalu – tehdy mu polili močůvkou pozemek. Chtěl jsem, aby z festivalu zaznělo něco jiného. Spor Paroubek nevyhrál, ale ukázal mi, jak se v právních věcech kličkuje. Ukázal mi to i trutnovský úřad, který mi manévrováním znemožnil podat proti Paroubkovi oznámení za křivé obvinění. Horší ovšem bylo, když na mě kvůli položení otázky na tiskové konferenci v souvislosti se zákrokem proti CzechTeku podali trestní oznámení. Zeptal jsem se, zda policista František Pachl, který zásahu velel, spolupracoval se Státní bezpečností nebo byl jejím kmenovým
příslušníkem. Odpověď jsem dodnes nedostal, trestní oznámení ano. Pokud by to nynější správní řízení ohledně zveřejnění databází skončilo s maximální pokutou deset milionů korun, bylo by to ale ještě horší. Zabránili by mi tak v činnosti na sto dvacet let. Musel bych se narodit ještě aspoň dvakrát.

Záhada živoucího

Vybrané texty Waltera Benjamina v prvním svazku jeho sebraného díla, který nyní vyšel pod názvem Literárněvědné studie, se všechny točí kolem důležitých literárních děl a postav (Kafka, Goethe, Hölderlin). Výjimkou je závěrečný, jeho zřejmě vůbec nejslavnější esej Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti, který do dramaturgického plánu knihy tak úplně nezapadá. Celý esej je věnován originální novosti filmu a jejímu vlivu na společenské struktury a vnímání, a Benjamin v něm explicitně i implicitně zdůrazňuje, že s literaturou už nemá tento druh umění nic společného (neměl by, má-li být film sám sebou, není totiž z literatury – ani z té divadelní – nijak odvozen). Věda a kritika tu jistě je, literatura ovšem jen velmi okrajově.

Potřeba kritiky

Všechny texty nakonec propojuje slovo „kritika“, a to v mnoha vrstvách: kritika je to, co z literatury dělá společensky nepřehlédnutelnou záležitost, která život a logiku jeho běhu nejen zachycuje, ale přesazuje i do širších politicko-ekonomických souvislostí; kritika je tím, kdo zachraňuje estetickou hodnotu díla, ba co víc, kdo ji teprve ustavuje, protože sama o sobě neexistuje, zjevuje se až v kritickém vztahu, který však podle Benjamina vyžaduje jistý cit pro spravedlnost; kritika je ovšem i tím, co z literatury vytahuje spodnější vrstvy každodenní mystiky, které jsou osudově spletené s nití dějin.

Ale odkud se bere potřeba kritiky? Proč se vrháme na umělecké dílo, abychom ho rozcupovali nebo naopak vyzdvihli vzhůru? Servisní pojetí většinové recenzní „kritiky“ u čtenářů vytvořilo dojem, že kritická potřeba vzniká ve vnímajícím subjektu z jakéhosi vnitřního pudu k hodnocení či pudu k názoru. Potřebujeme neustále něco číslovat, hierarchizovat a hodnotově zařazovat, protože jedině podobné žebříčky dokážou informovat o užitné hodnotě díla, což také umožňuje mít na věc změřitelný názor.

Benjamin přichází s úplně odlišnou představou. Jeho pojetí chce překročit pouhé mínění, reprezentované vydáním nějakého estetického soudu, založeného na individuálním pocitu líbivosti. Motivací je tu dílo samo, nikoli kritik a jeho sociálně-ekonomické prostředí a cíle, jichž v něm hodlá dosáhnout (popularita, peníze, pozice). Z pole názoru, který má každý, se kritik může vytrhnout jedině tím, že vychází z faktické roviny díla, nikoli z vlastní emotivní odezvy. „Kritika nepotřebuje žádnou motivaci, což platí i pro experiment, který ovšem kritika na uměleckém díle vskutku provádí tím, že rozvíjí jeho reflexi. Nemotivované posouzení je nesmysl.“

Fakt je přímo spojen s věcným obsahem díla. Kritik ho pouze pozornou četbou musí objevit, nepřehlédnout a získat. Je také na díle nejvíce po ruce, ukazuje Benjamin konkrétně v důkladném rozboru Goethových Spřízněných volbou. Objevování věcného obsahu, to, čemu Benjamin říká komentář, nemá nic společného s prostým popisem. Není to například nic takového jako zdlouhavé líčení děje ve filmových recenzích, které obvykle končí poznámkou, že v těch či oněch místech je scénář hodně slabý. Komentář sice také popisuje, ale sleduje především vzájemné vztahy věcných obsahů, nikoli prostou následnost děje či zápletky.

Chemik a alchymista

„Kritika hledá pravdivostní obsah uměleckého díla, komentář jeho obsah věcný,“ píše Benjamin a později vysvětluje, že právě ve schopnosti navázat pravdivostní obsah na věcný spočívá velikost díla. Problém je v tom, že toto propojení v proudu dějin mizí a kritik se jako geolog či paleontolog musí nořit do stále hlubších vrstev, aby nalezl věcné vodítko pro svou kritiku, přesněji řečeno: aby věcnému obsahu, který na první pohled vystupuje na povrch vlastně velmi zřetelně, jen mu chybí vnitřně chápané souvislosti, mohl porozumět a zahlédnout skrze to záblesk pravdy. „Kdybychom to chtěli vyjádřit podobenstvím rostoucího díla jako planoucí hranice, pak před ní komentátor stojí jako chemik, kritik jako alchymista. Zatímco prvnímu je předmětem analýzy pouze dřevo a popel, druhý nachází tajemství pouze v samotných plamenech: záhadu živoucího.“

Protiklad chemika a alchymisty, kteří mohou spolupracovat, ale jen do určité míry, velmi přesně vyjadřuje Benjaminův téměř absolutní nárok kritiky. Tady už totiž nejde o dílo a jeho vyčerpání, posunutí či rozvinutí, nýbrž o setkání s ontologickým základem světa a s tím, co nás v tomto světě přesahuje. Dílo je cesta, která nás sem může dovést. Kritik v posledku není tím, kdo pěkně zařadí a označí knihu, desku nebo film, přilepiv na ně příslušnou pravdivostní hodnotu, ale ten, kdo se dotkne dějinného významu díla, tedy síly, kterou do dějin umění přináší.

Takový postup se neobejde bez rizika. Chemikovi sice také mohou při experimentu bouchnout baňky, může při tomto výbuchu dokonce zemřít, ale nikdy tím neriskuje svou duši, protože nepřekračuje vymezený prostor exaktní vědy. Kritik-alchymista vstupuje do naprosto nejistého prostoru Osudu a vesmírné Mystiky a neví, co se mu všechno může stát a kde se ztratí, kam se propadne. Zisky z této výpravy za pravdou mohou být ovšem obrovské. Může ztratit duši, ale může ji také konečně najít a spatřit ji v očištěné, nadzemské podobě. A nemusí to být zdaleka jen duše jeho.

Mikroeón Benjamin

Benjamin své alchymisticko-kritické teze neprokazuje pouze teoreticky. Celé jeho dílo, z něhož teď v češtině máme první velký kus, je svědectvím smysluplnosti tohoto riskantního kroku, hazardu s osudem a mystikou v dějinách, které autor tak výjimečně kombinuje s marxisticko-hegelovskou dialektikou. Ať už v pojednání o Kafkovi, Proustovi nebo ve výkladu politické využitelnosti filmu ve fašistickém režimu či pro osvobozování proletariátu, vždy se jedná o konfigurace jednoho a téhož dějinného prostoru, jehož hranice zkoumaná díla napínají, prorážejí nebo prostě prostupují. Benjamin to s neomylnou přesností vyciťuje, ale hlavně to umí zachytit pohybem textu, který se tak sám stává jednou z neopakovatelných revoltujících konfigurací.

„Dílo se v nitru utváří v mikrokosmos,“ uvažuje Benjamin v článku Literární dějiny a literární věda, „nebo spíše v mikroeón. Nejde přece o to představit díla literatury v souvislosti jejich doby, nýbrž v době, kdy vznikla, znázornit dobu, která je poznává, tedy naši.“ V Benjaminově případě je to o něco komplikovanější, neboť není úplně jasné, zda je mikroeón jeho díla skutečně tak vzdálený, jak se při pohledu na čísla na časové ose zdá.

Bude to něco jako kacířská myšlenka samozvaného kritika-alchymisty, ale: co když mikroeón Benjamin nezůstal za námi, v minulosti, nýbrž teprve přichází v podobě (minulé) budoucnosti?

Autor vede kulturní redakci České televize.

2009 / 23 - kam zmizel disent?

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

***

Čekám na tramvaj - literární zápisník

knihy

odjinud

Potřeboval jsem jim odpouštět

Přehodnocování vlastních vzpomínek

Smutky paní z dávných časů

Zvuk zkratu

Společnost je dodnes přeražená

Maďarský ostrůvek filmařské svobody v Jihlavě - filmový zápisník

Melodrama chytré, či chytlavé?

Ohlodaná skulptura Stevea McQueena

Žánry v říji

Autentický záznam informace

Být divní jako Derek Jarman

Mysterium conjunctionis Filomeny Borecké

Šechina v poryvech větru

CD DVD

Hvězzdná nebe

S plamenometem do archivu

Vlčkova retrográdní amnézie - hudební zápisník

Český mýtus Václav Havel

Co/kdo je střed vesmíru?

Jaký je lék na krizi novinařiny?

napětí

O dvojím lidu

par avion

Společně před rozpadem

Vytěsněné výročí

Za rohem je Revoluční, ne revoluce

artefakty

došlo

Etika a subverze

Stát jsme my všichni

Záhada živoucího

eska2látor 1

eska2látor 2

eska2látor 3