2013 / 18 - nuda

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Tentokrát jsme si dali nesnadný úkol – rozhodli jsme se prozkoumat nudu. Neboť, jak tvrdil Bertrand Russell, generace, jež nevydrží nudu, bude generace malých lidí. Ve společnosti, která je na jedné straně orientovaná na výkon a na straně druhé posedlá hodnotou zážitků, ovšem má na nudu čas už jen málokdo. Zápisky, které si při terénních výzkumech vedou kulturní antropologové, ukazují, že i to, co se na první dojem jeví exoticky a zábavně, se může proměnit v monotónní sled banálních činností a počáteční nadšení se snadno zvrtne v zabíjení času. Nudí nás i hudební festivaly, knihy, filmy. Zahálce propadla i řada filosofů, neboť teprve v jejím pomale plynoucím rytmu se můžeme zastavit a koncentrovat neklidnou mysl k nahlédnutí pravého smyslu věcí. Jak poznamenal portugalský básník Fernando Pessoa: „Nuda totiž není nemocí z mrzutého vědomí, že není co dělat, nýbrž vážnější chorobou z pocitu, že nemá cenu dělat nic. Pak ovšem čím víc je co
dělat, tím větší nuda se musí cítit.“ Téma připravila Blanka Činátlová – zda se u něho budete nudit či ne, už je na vás. Na závěr bych chtěl upozornit na zásadní událost v životě Ádvojky i jejích čtenářů: 2. září spouštíme komentářový web A2larm, na němž se každodenně dočtete o aktuálních tématech ze společnosti, kultury a politiky. Vše rychle, stručně a jasně. S námi už nikdy nezaspíte.

Ve slavné ústřední pasáži dialogu Gorgiás rýsuje Platón analogii mezi dvěma dvojicemi oborů: rétorika, tvrdí se tu Sókratovými ústy, se má vůči filosofii tak jako kuchařství vůči atletice. Rétorika a kuchařství jsou jakási umění vemlouvací, obratná v působení libosti, přičemž jedna je zaměřena k duši, druhá k tělu. Naproti tomu filosofii a atletice jde – ať už u duše nebo u těla – o dosažení náležitého stavu, zdraví, s oporou v pravém vědění.

Běhat v kruzích

Filosofie i atletika jsou tak z definice zbaveny aspektu potěšení, jak je běžně chápeme. Směřují nicméně k potěše vyššího druhu. Atletika dospěje k pravdě těla, nejvyššímu uskutečnění lidských fyzických schopností, dle Platóna navíc nakonec ve službách politické povinnosti. Filosofie dospěje k pravdě rozumu, dotkne se trvalého řádu a nahlédne svět z hlediska, které je uspokojivé samo o sobě a nezávisle na okolnostech. Ale jakmile je tento příslib narušen skepsí, jakmile nevěříme, že se naplní, zůstává jen výkon bez potěšení – namísto hry těla i ducha jen práce svalů a myšlenek. Nejen atletika, ale také myšlení se pak mění v úporné obíhání v kruzích, jež sice může vést k triumfu, ten však svědčí právě jen o vynaložené námaze. V obou případech jde o práci, jejíž cíl je třeba teprve nalézt, nicméně snadnější je se s ním
minout.

Potěšení je naopak jednoznačně připsáno rétorice a kuchařství, ale je to potěšení ocejchované, znehodnocené, pouhé lákání a svádění. Řeč, která se věnuje dané situaci, souhře mínění a potřebám momentálního publika, je postavena naroveň kuchařství, jemuž jde jen o lahodnost sousta a spokojenost právě seskupených jedlíků.

Jedním z cílů onoho argumentu je zotročit ústa, přičemž slovo „zotročit“ tu je zcela namístě, má jít o služebnost, která budí pohrdání. Ústa jsou představena ve své údajné obscenitě jako sliznice par excellence, která až do současnosti – skrze rty, jazyk, patro, hrdlo – zastupuje v popisech a na obrazech jiná vlhká místa. Ústa spolu se slovy z nich vycházejícími i se svými intonacemi, přeryvy a rytmy jsou poznamenána dutinou, v níž se zrodila. Společensky přijatelnými se stávají jen tehdy, pokud se, jako dobrý sluha, smažou a zastřou ve prospěch netělesného rozumu. Dech se má stát duchem a tvarovat jej nemá živočišné převalování jazykového laloku, ale soustředěná vláda nesmrtelného oka.

Gastronomické apriori

Podle Platóna lze nakonec vše zachránit syntézou shora. Atletika, jež dospěje k povinnosti cviku, a filosofie, která dosáhne poznání pravdy, si snadno osvojí také své kuchařství, tedy životosprávný režim, a svou rétoriku, jazyk vzdělávání a instrukce. Mně však jde o samostatný přínos oněch podřadných členů zmíněné analogie – o nepostradatelné poznání, jež na rovinu povinnosti a rozumu svébytně přinášejí kuchařství a rétorika.

Vždyť kuchařství neznamená obžerství! Je-li zde něco obscénního, pak ne samo kuchařství, ale toto ztotožnění. Kuchař, který chce své hosty zahltit dojmy a přehltit, se vědomě zpronevěřuje důležité části svého umění. Nemůže přece nevědět, že soulad celé hostiny je stejně důležitý jako soulad kteréhokoli pokrmu. Je to takříkajíc gastronomické apriori, důsledek zcela elementárního principu, který nám říká, že kuchařství je umění skladby věcí, jež lze požít. Pokud hody končí u vomitoria, na vině není hned samo kuchařství, ale buď jeho nedostatek nebo jeho nesvoboda. Kuchař, který hosty sytí přes míru, nepotřebuje sportovní školení, potřebuje buď doučit ve vlastním řemesle anebo dostat svobodu, aby se nemusel podřizovat zvráceným požadavkům zaměstnavatele a jím sezvané společnosti.

Dobrá, snad je k takovému osvobození nutno stát se filosofem. Avšak nadále bude platit, že ona potřebná filosofie nediktuje kuchařství náležité postupy, pouze mu zajišťuje svobodu nezbytnou k naplňování jeho vlastních možností. Navíc se naskýtá domněnka, že takováto filosofie bude pramenit z nějaké potěšující dovednosti, která má blíže ke kuchařství než k atletice čisté výkonnosti.

Strážce přirozeného světa

Znalost chutí, jejich vnitřní jiskry a jejich vzájemných harmonií – v moll i v dur, v legatu i sforzatu – má svou vlastní střídmost. Chuť se plní, zakulacuje, uskutečňuje, a od jisté meze se láme a ničí. Jisté je, že dobrý kuchař zachází se znělostí těla mnohem obezřetněji než trenér atletiky, jenž cvičencovo tělo ochotně a agresivně deformuje. Kuchař je strážcem přirozeného světa. Náš život má svůj daný takt záležející ve střídání dne a noci, ale také střídání pokrmů, z nichž bereme tělesnou i vnitřní sílu a vzpruhu. Kuchař se tedy se svými melodiemi a rytmy musí vejít do tempa žitého času (toto je příkaz, vůči němuž se výrobce obžerné, otupující kuchyně proviňuje zvláště zřetelně).

Kde tempo žitého času není zaplňováno uvedeným způsobem, nastupuje nuda. Okamžiky už nezrají a nedoznívají na patře. Přízemní orgiasmus i očekávání mimosvětské spásy se z tohoto hlediska projevují jako extrémy, jež lze pokrýt jedním popisem – jsou to kulty obžerné plnosti, repetitivně stimulované nebo repetitivně odkládané, ale sdílející neschopnost odstíněného postupujícího naplňování i doznívajícího odplývání.

Autor je komparatista a překladatel.

Jistě jsme se někdy setkali – na agoře či v hospodě – se silným tvrzením, že filosofie je nuda. A někteří z nás se možná usilovně snažili toto tvrzení vyvrátit a svedli lítý boj slovní i fyzický. Přesto, zpytujeme-li filosofii v osamění dlouhého letního dne, pojmeme snadno podezření, že s nudou má cosi společného. Ostatně, nenazveme-li filosofii nudou, můžeme ji snad snáze nazvat úsilím, prací, rozmarem, zábavou, kratochvílí? Četní myslitelé dob minulých vskutku přiznávali nudě a nicnedělání významnou roli nejen ve své filosofické praxi. Tyto role se jistě různí. Měli bychom jim však věnovat jistou pozornost, nedokážeme-li nudu a zahálku z filosofie přesvědčivě vyloučit.

Plodná a božská zahálka

Aristotelés tvrdí na samém začátku své Metafyziky, že „všichni lidé od přirozenosti touží po vědění“, což jim však nemusí být nic platné, jsou-li poznávané vědy svázané s praktickými nutnostmi či požitkem. Teprve po objevení a ustanovení těchto věd nastává podle Aristotela prostor k tomu poznání, jež nejvíce zasluhuje být nazváno moudrostí. Dodatečnou podmínku, která není splněna pouze vynálezem praktických a hédonistických věd, představuje skholé čili „zahálka“. Proto došlo podle Aristotela k objevu například matematických věd nejprve v místech, kde se prvně začalo zahálet, totiž v Egyptě, neboť „tamní kastě kněží byla zahálka dovolena“. Skholé bychom mohli správně přeložit také jako „volný čas“ a číst Aristotela coby filosofa poněkud aristokratického – moudrost nejvyššího stupně se objevuje pouze tam, kde zkrátka nemusejí všichni členové
společnosti dřít od rána do večera. Avšak tento překlad a tato interpretace nebere v úvahu skutečnost, že i bez egyptské skholé máme dostatek času na hédoné, slast. Zjevně tudíž skholé egyptských kněží neznamená pouze volný čas ve své obecnosti, nýbrž volný čas nenaplněný požitkem a slastí. Co s takovým časem? Podle Aristotela teprve v tomto čase bez nutnosti a bez zábavy rostou vědy nejvznešenější – tedy i filosofie.

Aristotelův učitel Platón by se s touto prezentací moudrosti zřejmě nesmířil: v dialogu Kritias situuje do zahálčivého Egypta počátek nikoli filosofie, nýbrž mytologie, k níž má sám vztah poněkud ambivalentní. Rád ji uplatňuje ve službách filosofie. Ale filosofie sama, to je přece náročnější poslání! Výchova kasty vládců-filosofů v kallipolis, Platónově utopickém státě, má k zahálce a nudě daleko – trénink fyzický i duševní trvající do třicátého roku života, jenž je teprve završen dialektikou-filosofií, zvládne jen „milovník tvrdé práce“. Poznají vyvolení vládci-filosofové vůbec skholé? Lze si představit, že v zaběhnutém režimu platónského státu dosáhnou moudrosti i bez její pomoci. Platónův Sókratés, model filosofického života poněkud méně teoretický, se však skholé nevyhýbá. Vzpomeňme dramatického úvodu k dialogu Faidros, který se odehrává za horkého řeckého poledne:

Sókratés: Co to bylo za rozpravu?

Faidros: Uslyšíš ji, jestli máš volno (skholé), abys šel a poslouchal.

Sókratés: Ale no tak! Myslíš snad, že slyšet rozpravu tvoji a Lysiovu, to bych nepovažoval, jak říká Pindaros, za „věc i obchodu (askholiás) významnější“?

Sókratés v tuto chvíli disponuje dostatečnou skholé, zároveň však naznačuje, že se ji skrze filosofickou aktivitu chystá povýšit i nad to nejnaléhavější zaměstnání. Tento vzestup nečerpá v Platónově filosofii pouze z lidské přirozenosti zbavené praktických omezení, vede jej i božské nutkání – impuls nejvznešenější části duše nebo, v případě Sókrata, božský hlas daimonion. Zatímco jeho adolescentní následovníky tupě bavilo sledovat významné občany Athén zahnané do úzkých sókratovského dialogu, pro něj znamenal pokyn daimonia nepřekonatelnou nutnost, která ne vždy vedla k příjemné zkušenosti. Sókrata tedy nelze číst jako znuděného intelektuála, který nemá do čeho píchnout, a tak píchá po vzoru ováda svou polis do zadku. Ačkoli však platónská filosofie překonává skholé, zůstává svým posláním v obdobné opozici k obyčejnému zaměstnání (prágmatos) i slasti (hédoné). Filosofie
tedy ze zahálky snadno vyvstává, aby zastínila vše, čeho je zahálka pouhou negací.

Dloubat prstem do vosku

A přesto filosofii možná neuškodí sestoupit dolů, k zahálečné přízemnosti. O staletí později přivedl zpět na výsluní filosofie zahálku, nudu a nicnedělání René Descartes, v jehož podání se stávají nejen kontextem filosofické aktivity, ale její nepostradatelnou oporou. Na počátku slavných Meditací však především nacházíme filosofa ve stylizaci povýtce zevlácké: sedí pohodlně u ohně ve svém zimním županu a má před sebou, jak tvrdí, „securum otium“, bezstarostný volný čas. Záhy se dovídáme, že dost možná u ohně ani nesedí, ale leží vysvlečený v peřinách – a ani to velmi málo, co si myslí, že „dělá“, ve skutečnosti nedělá. Nenalézá totiž pevný bod skutečnosti, o nějž by se opřel. Vše se mu zdá jako ve snu. Karteziánské pochyby tak nahlodávají skutečnost i té nejbanálnější aktivity. Zpočátku byly meditace vyčleněny ze sledu běžných činností,
v tuto chvíli již samy jakoukoli činnost vylučují coby iluzorní.

Můžeme samozřejmě namítat, že i v těchto snech Descartes vykazuje intenzivní činnost myšlenkovou, nakonec právě v myšlenkové činnosti nachází během druhé meditace svůj archimédovský bod, jistotu, na níž nakonec skutečnost světa a svých každodenních aktivit vystaví. Všimněme si však, čím vším tato „bazální“ myšlenková činnost pro Descartesa není: není zdáním činnosti, není přitakáním ani odmítnutím, ale naopak se programově zdržuje soudu, není zábavným defilé smyslových obrazů, jimž nelze spolehlivě přičíst skutečnost, není ani systematickým vyvozováním, neboť to závisí na obecných premisách, pro něž nemáme spolehlivý zdroj. Co tedy Descartes svým myšlením opravdu provádí? Snad pouze to, že asi nic. Až do druhé meditace nenachází než pochyby, jejichž jediným úběžníkem je subjekt.

Ani posléze se však myslitel do akce nehrne. Když dokazuje prioritu rozumového poznání před smyslovým, bere si za názornou pomůcku kus vosku, jejž taví, mačká, žmoulá. Populární dloubání do vosku se zde stává součástí filosofické meditace. Amorfnost a tavitelnost jistě pomáhají demonstrovat proměnlivost smyslově poznaného jsoucna v kontrastu s jeho identitou nahlíženou rozumem, přesto – nemohl Descartes k této demonstraci užít něčeho spektakulárnějšího? Chameleona, slepičího vejce, hérakleitovské řeky? Můžeme jej podezřívat, že touto volbou sleduje obavy, jež vyjadřuje v závěru svých Meditací: naléhavost věcí, jež máme vykonat, nám v běžném životě znemožňuje „zastavit se“ a zodpovědně rozsoudit konflikty mezi smysly, intelektem a pamětí. Vosk a dloubání do něj se naštěstí nezdá příliš naléhavým. Vosk je zcela nezajímavý, a tak neohrožuje střízlivé soustředění, jež Descartes vyžaduje. Filosofie zřejmě musí být dostatečně nudná,
aby nerozptylovala sama od sebe.

Stereotyp kulečníkových koulí

Můžeme se nyní inspirovat a přiznat i nudě jistou vznešenost v jejím filosofickém uplatnění: nudě čisté, nudě božsky vykoupené či nudě, která nás chrání před nefilosofickými nástrahami života. Lidská přirozenost bohužel však ve své slabosti filosofickou nudu ne vždy snese. Vzpomeňme Davida Humea, který ve svém Pojednání o lidské přirozenosti redukuje kauzální vztah na pouhý návyk naší mysli: pouze proto, že jsme zvyklí například na pohyb jedné kulečníkové koule stereotypně následovaný pohybem druhé koule, hledáme mezi nimi určitou příčinnost. Ta se však podle Humea neskrývá kdesi v hlubinách, ale pouze ve znovu a znovu opakované zkušenosti. Poprvé nás tedy biliár může překvapit a snad i bavit – ale podesáté již naše mysl sama doplní výsledek: pohyb druhé koule po nárazu.

Naše mysl zcela chybně považuje vztah mezi příčinou a následkem za nutný a vytváří si chimérickou představu příčinnosti. Tatáž nedokonalá mysl však dospívá také k těmto závěrům, a to nezřídka za užití vztahu příčiny a následku – nedisponujeme přitom ničím, co by našemu rozumu poskytovalo bezpečnou oporu, a zároveň spolu s Humem tušíme, že fantazie je na tom, co se spolehlivosti týče, ještě hůře. Humea proto zachvacuje jistá skeptická „melancholie“. K jeho štěstí však, „ježto rozum není schopen rozehnat tyto mraky, stačí k tomu samotná přirozenost (…) Dám si večeři, zahraji si vrhcáby, bavím se a veselím se s přáteli.“ Nepřekvapí nás, že Hume dává nyní vrhcábům přednost před biliárem. V nudě, filosofii a filosofické nudě je nicméně dobré mít svá zadní vrátka.

Autor studuje klasickou filologii a filosofii.

Flannery O’Connorová, jejíž posmrtně vydaná povídková kniha Všechno, co se povznáší, se musí setkat (Everything That Rises Must Converge, 1965) nyní vyšla v českém překladu, není tuzemskému čtenáři neznámá. Mimo odeonský výbor Dobrého člověka těžko najdeš (1988), v němž některé z povídek recenzovaného svazku již vyšly, vydalo Argo stejnojmennou povídkovou sbírku (1955, česky 2010) a román Moudrá krev (1952, česky 2011). Nepřeložen tak zůstává jen román The Violent Bear It Away (Násilníci na něj tlačí, 1960).

Komorní výjevy

O’Connorová se řadí spolu s Markem Twainem, Kate Chopinovou, Williamem Faulknerem, Tennesseem Williamsem, Trumanem Capotem mezi spisovatele amerického Jihu. Kromě zájmu o jižanskou historii je spojuje sociální, či přímo sociálněpatologická tematika, násilí, moc, rasismus, důraz na rodinu, na roli náboženství a jeho projevy v lidském životě a samozřejmě otázka rasové segregace. Tu O’Connorová ohledává více než pečlivě – vyrovnání se svobodou černochů je leitmotivem její tvorby.

Pozice O’Connorové v literární historii se někdy dále zpřesňuje přiřazením k takzvané jižanské gotice, stylu pracujícímu podobně jako latinskoamerický magický realismus s grotesknem a s magií. To je ovšem zavádějící. Jde o výrazně civilní, realistickou autorku, dokonce bychom mohli mluvit o určité poetice všedního dne. O’Connorová zvláště důkladně pracuje se zvnitřňováním konfliktu. Soustředí se na komorní výjevy viděné na malé ploše rodinného domu, farmy, malého městečka nebo chodby newyorského domu a čas příběhu nepřesáhne několik málo dní. Události u ní spějí k výrazné pointě, jež mnohdy nese religiózní rysy. Médiem a motivem jsou postavy, tématem však čirá epifanie. Ale nepředbíhejme.

Prizmatem boží spravedlnosti

Jižanskogotické groteskno se podepisuje zvláště na postavách. Jakkoli se různí povahou, věkem, sociálním zařazením či rasou, spojuje je bizarnost a asociálnost, ať už daná tupou pasivitou, hypochondrií nebo – což se u O’Connorové hodnotí nejzávažněji – přílišnou sebejistotou, intelektuálním mesianismem a přesvědčením o smysluplnosti vlastního názoru. Konflikt je pokaždé založen obdobně: protagonisté spolu nedokážou komunikovat. Každý je opevněn ve svém světě, z něhož vyráží na více či méně zoufalé výpady směrem ke světům ostatních postav. Zcela tu chybí soucit, pokora, přijetí druhého člověka jako bližního. Lidé se vnitřně míjejí, jakkoli se potkávají vnějškově. Často jsou to rodinní příslušníci, typicky je inscenována dvojčlenná rodinná konstelace matky a syna. Opevňování se v sobě samém spolu s jistou, ne vždy jasně pociťovanou nepřiměřeností životních podmínek
nutně vede k situaci, kdy se okolní svět stává bytostně cizím. Anebo byl cizí vždycky? Lidský život je pak představen jako přímá cesta k náhledu, že se člověk naprosto mýlil. V jednu jedinou vteřinu nahlédne všechny své snahy a touhy jako biblickou marnost nad marnost. Tím hůře, že tyto snahy s sebou často nesly hrůzné důsledky.

Říct, že O’Connorová píše komorní psychologická dramata, nestačí. Pointy povídek jsou matoucí, paradoxní, zdánlivě vybočují z dějového půdorysu. Celý příběh často vnímáme očima postavy, ale v osudovém okamžiku se perspektiva radikálně promění. Řeč přebírá vypravěč, jenž s ironickým klidem postavu projektuje na axiologickou, mravní a epistemickou osu věčnosti, vůči níž postava nemůže obstát, a celá hodnotová pozice světa je tak rázem proměněna. Takovou pointu literární věda zná pod Joyceovým pojmem epifanie. Ne nadarmo tento religionistický termín původně označoval zjevení božstva, k pochopení textů O’Connorové je třeba mít na zřeteli její katolicismus. Víra se v povídkách sice nemanifestuje explicitně, je však přítomná jako v hloubce skryté obrysy, které se náznakově zjevují v popisech krajiny či oblohy, přičemž inspirace barevností naznačuje apokalypsu (tento postup nemá daleko k symbolismu či expresionismu). Plně se religiózní stránka
ukáže právě v epifanii, kdy je člověk poměřen absolutním měřítkem, osudovým viděním, kdy – jako v povídce Zjevení – hrdinka spatří samu sebe prizmatem boží spravedlnosti jako hříšnou a své ctnosti, jimiž doposud blahosklonně poměřovala ostatní, jako nicotné.

Autor je bohemista.

Flannery O’Connorová: Všechno, co se povznáší, se musí setkat. Přeložili Marcel Arbeit, Petr Onufer, František Vrba a Tomáš Vrba. Argo, Praha 2013, 260 stran.

Pan K nosí do práce košile

čistě vyprané od manželky.

Má hlavně bílé, jeho paní

je žehlí každou neděli večer.

Jen jednou přišel do práce později.

Měl na sobě včerejší košili,

byl celý špinavý od šmíru i s kalhotami

a páchnul, jako by se někde vyválel.

Tvář měl odřenou, na spánku zaschlou krev.

Dokonce trochu kulhal.

Mnozí se ptali, co se stalo,

ale pan K to nikomu neřekl

a druhý den přišel zase v čistém.

Jeho košile svítila čistotou

a měl novou kravatu světle modré barvy.

Báseň vybral Ondřej Buddeus

1. ledna 1972

Když jsem s Thomasem probral článek Andrease Müllera v Münchner Abendzeitung (Mé tělo, má hlava a jinak nic), v němž stojí Müllerovi za zmínku i póry na Bernhardově nose, rozhodl jsem se pořizovat si ode dneška o všech svých setkáních s Thomasem Bernhardem poznámky a zaznamenávat, jak to jen půjde, všechny naše hovory.

Včera, v poslední den roku, byl u mě Thomas třikrát, a já ho pozval na jídlo. V deset jsme vyrazili od něj z Nathalu do Ohlsdorfu, prošli kolem hájovny, jeskyně a Hildprechtingu s úmyslem dojít v 11.30 k nám do Weinbergu, kde bychom něco pojedli. Protože jsme ale šli až k Eyblovu domu dost rychle, byli jsme u nás už v 11.15, a vrátili se tedy zpátky do Nathalu, stálo tam totiž moje auto a my chtěli mít po obědě oba vozy u nás ve Weinbergu.

I když se Thomas vrátil ze silvestrovské oslavy u Pabsta v Laakirchenu ve čtyři ráno, byl svěží jako málokdy. Silvestra strávil s O’Donellovými a architektem Hufnaglem. Šel jsem spát ve 3.15 a věděl jsem, že Thomas ještě není doma, protože jinak bych ho ze svého pokoje zahlédl, jak zahýbá směrem k Nathalu. Určitě by zahoukal a na chvíli ke mně vyběhl nahoru, nebo bych já sešel dolů k němu. Protože jsem měl kvůli naší smluvené procházce o desáté zlost, že přijede domů tak pozdě, nechal jsem schválně svítit v pokoji světlo, aby si myslel, že jsem ještě vzhůru, a dopálil se. Skutečně mi pak ráno řekl, že jsem ještě ve čtyři nespal, prý troubil, ale já se neozval. Když jsem mu řekl, že jsem to na něj jen nahrál, vyčítal mi to: To jsi ale pěknej prevít.

Thomas při pohledu na prázdný Ohlsdorf ráno v 10.30 na Nový rok: všechny dveře zavřené, okna taky, ještě se „vyvalujou jak vepři“, ulice opuštěné, a stejně jako začínají den po Silvestru, budou se vyvalovat po celý rok. Tu a tam někde přistaví další ohavný barák, lidi nemají za mák vkusu, samé nechutnosti.

MÉ TĚLO, MÁ HLAVA A JINAK NIC

 … interview s Bernhardem v obvyklém smyslu není možné. Nemá telefon, na dopisy téměř nereaguje, nerad se nechává fotografovat, před lidmi mluví jen zřídka… Agi, Marie Agnes baronka z Handlu, říká v telefonu: „Dobře, zařídím to.“

Přicházíme neohlášeni. Agi: „Zpočátku bude nejspíš plácat hlouposti. Vždycky to tak dělá.“ Bernhardův křiklavě žlutý volkswagen uhodí hned do očí, jako něco cizího. Dvorec, téměř čtvercový, jako pevnost, působí opraveně, čistě, zvnějšku až sterilně. Chlév pro krávy je prázdný. Agi zabuší pěstí do dveří. „Thomasi,“ volá. Nic se nepohne. „Thomasi, tak otevři přece!“ Konečně je slyšet plíživé kroky. Agi: „Někoho jsem přivedla.“ On: „Ale víš přece, že si to nepřeju.“ Temnou holou předsíní, kolem skromně zařízené obytné místnosti, v níž stojí trochu nemístně žehlicí prkno, se projde do „pokoje pro návštěvy“. Tři tvrdá, vysoká křesla s opěradly, krb bez ohně, na zdi naivní, pestrá olejomalba, třísky na zapálení, několik knih. Mrazivý vzduch, nezatopeno. Kouřit se nesmí. Stmívá se. Bernhard nerozsvěcí, uvnitř je přítmí. Vypadá nemocně. Má prořídlé vlasy, na nose póry. Úzké, nedůvěřivé oči. Hned se dá do řeči, utahuje si z Agi, bez ustání mluví, posmívá se jí, ironicky se
pošklebuje. Kousavá, trýznivá ironie. Agi dělá, že to neslyší. Skutečný rozhovor není možný. Vytáhnout list papíru, pero, zapisovat – na to není ani pomyšlení. Bernhard, na rtech permanentní úsměv, zlý, bezmocný úsměv, se stahuje do klubka jako ježek. Agresí (kterou Agi nazývá „hloupostmi“) chrání sám sebe. Agi se zmiňuje o svých synech. Bernhard: „Mělo by se přistoupit k drastičtějším opatřením, aby na svět nepřicházelo tolik dětí. Všichni naříkají, kolik nás je, a pak se to ještě podporuje. Nejdřív mají lidi děti, a pak mluví jen o tom, jaké jsou s nimi starosti. Všem, kdo mají děti, by se měly uřezat uši…“

Mluvili jsme o článku z Münchner Abendzeitung z 28. prosince. Od Agi mu už mezitím přišel druhý dopis. Thomas říká: Nic nepochopila, nechce nic pochopit, ničemu rozumět, nic neuznává atd. Ale u mě je vyřízená. Včera se prý v Café Brandl nerozhodně zastavila u jeho stolu a hloupě a plna ostychu se ptala: Smím ještě? Dlouho tak stála a čekala, jako husa, až jsem zkrátka řekl: Tak buď, anebo. Nato si přisedla a řekla, ať na to zapomenu. To se přece nedá takhle říct, aby člověk na něco zapomněl, to nejde. Co se stalo, stalo se, ale zapomenout se nedá vůbec na nic, i když se to tak říká, není přece možné na něco jen tak zapomenout. To prostě neexistuje. Na odchodu chtěla ještě vědět: Kdy se zase uvidíme? Řekl jsem: Až naprší a uschne. Agi je rozená baronesa Maria Agnes von Handl ze zámku Almegg. Thomas si nevzpomíná, že by mluvil o nějakém „uřezávání uší“. Možná něco podobného pronesl. Oba jsme považovali za možné, že
reportér z toho udělal „uši“, stejně jako udělal z rozvedené Agi vdovu.

U nás doma na krocanovi: přítomni moje manželka, syn Karl se ženou a šest měsíců starým miminem, dcera Elfriede se ženichem „Stutzem“, dcera Reinhild a syn Wolfi; hrozím potomkům, že jim „uřežu uši“. Nálada je dobrá a apetit po procházce taky. Ve 12.15 si jdeme sednout nahoru k televizi: novoroční koncert. Ty tance ruší, říká Thomas, odvádějí pozornost od krásného koncertu, ukazovat mají jen orchestr, tance jsou kýč, úplná hloupost. Přece jen ještě napíšu ten balet. Chlápek, který to dělá, Aurel von Milloss, je špička, cení si mých knih, líbí se mu, jak píšu. Pak vím, pro koho píšu, můžu se na něho naladit a on na mě. Víš, jen tak vznikne něco dobrého. Aurel von Milloss mě požádal, abych napsal k jeho opeře balet.

Potom chválí kafe a linecké koláčky. Cítí se výborně, jinak by se s námi nedíval ještě na novoroční skoky na lyžích. Ve druhém kole přeje vedoucímu Kasayovi boční nebo rovnou nárazový vítr, aby mohl vyhrát Mörk. Ve tři se zvedne a řekne: Teď už ale opravdu musím, stejně přijdu pozdě. Na třetí jsem se domluvil s O’Donellovými a Hufnaglem do Brandlu. Mluvili jsme ještě o premiéře na Salcburských slavnostech, ale jen jsme se opakovali, o dřívějších rozhovorech, které se toho týkají, ještě napíšu.

No a to nejdůležitější: v neděli 2. ledna, tedy zítra, čeká Thomas odpoledne Ilse Aichingerovou s manželem Eichem a synem. Syna pozval v Curychu po uvedení Borise na večeři, k Buckwitzově nelibosti, aby tak mladí lidé hned viděli, jak jsou tyhle věci odporné. Většinou si to představují jinak. Kromě toho to dělám rád lidem naschvál, a když byl ten kluk tak milej, pozval jsem jeho matku Ilse Aichingerovou k sobě s ním. Poslali telegram: „Smíme přijet 2. nebo 3. odpoledne?“ Odpověděl jsem: „2.“ Protože 3. přijede přece dr. Schmied.

A tak dál, ale teď už mám dost, napadá mě spousta dalších věcí, které bych tu měl zaznamenat, ale pro dnešek končím.

2. ledna 1972

Thomas přichází ve 20.15. Sedíme u televize, běží „Hvězdy manéže“. Říká, že je to nezajímavé, když se něco stane, tak to stejně nevidíme, protože to vystřihnou. Mohl jsem přijít až teď, Aichingerová byla doteď u mě. Jsem lehce stříklej, vypili jsme nejmíň deset litrů moštu. Bylo to báječný, hrozně milý, nádhera, ha ha ha ha, zpíval a opičil se po programu. Čekal jsem na Aichingerovou od dvou, říká, ale přijeli až ve čtyři. Těsně před odjezdem k nim naneštěstí taky přišla návštěva. Tak se rozhodli, že manžel Eich zůstane s ní a Ilse Aichingerová pojede sama. Ale protože neumí řídit, musela si vzít taxík. Přijela s matkou, synem a třemi dalšími ženskými. S jednou holčinou, nějakou Turkyní a řidičkou taxíku. Bylo jim veselo, třikrát musel jít do sklepa pro mošt. Do džbánu se vejdou dobře tři litry, museli jsme vypít jistě deset litrů. Už před odjezdem to na nich bylo znát. Prostě nádhera.

Já: Tak to jste určitě nemluvili ani o její, ani o tvojí práci (míněno bylo samozřejmě jeho psaní, které nemáme my nikdy na mysli, když spolu mluvíme o „práci“). No jasně, ani slovo. Zůstanu tu ještě na zprávy ve 22.30, třeba zase někdo umřel, prohlásil Thomas. A mnohoznačně se na mě podíval. Říká to často a ví, že při tom pokaždé myslíme na totéž.

Před lety jsme spolu totiž takhle seděli u televize, když ohlásili, že umřel Heimito von Doderer. Thomas vyskočil z křesla jako zelektrizovaný, tleskl do dlaní a radostně zvolal: Doderer umřel! Na mou otázku, proč ho to tak rozradostnilo, řekl: Doderer byl přece v Rakousku vyhlášený kůň číslo jedna, a dokud žil, nemohlo z nikoho nic být, nikdo se nemohl dostat na vrchol. Teď je cesta volná, teď přijdu já. Ale jako Doderera mě nedostanou. Já jim žádného Doderera hrát nebudu, protože když se člověk ukazuje při všech oficiálních příležitostech, tak se opotřebuje, jen ho to rozptyluje a dráždí. Poplete mu to hlavu, sedí pak na své slávě a není schopen nic vytvořit, napsat něco velkého a dobrého. A taky už ho tolik nekritizují, spíš ho za každou blbost oslavují a přetvařují se. A to je pro takové lidi hotová zkáza. Využívají toho a už nic dobrého nenapíšou. Jsou zaslepení a úplně zblbnou.

Když jsme s Thomasem o několik týdnů později navštívili dr. Wielanda Schmieda, o kterém si myslím, že je to skutečný, pravý a jediný Thomasův přítel, záměrně jsem mu o tomhle Thomasově projevu radosti vyprávěl. Přes veškeré své přátelství k Schmiedovi ale Thomas zrudl, ztichl a bylo mu trapně.

Mimochodem, na zítřek se Schmied ohlásil z Hannoveru. Thomas několikrát opakuje: Wieland už sedí ve vlaku. Říkám: Už spí. Ano, s nějakým chrapounem v kupé, dodává Thomas.

Domlouváme se, že ke mně přijde ráno v 7.30 a že spolu Schmieda vyzvedneme v osm na nádraží ve Welsu.

To jsem si na sebe opravdu něco vymyslel. Thomas mě opustil ve 22.30, teď je jedna po půlnoci a já bych toho mohl ještě tolik napsat o té půldruhé hodině, co jsme byli spolu. Když to ale nezaznamenám, o co se bude později literární věda opírat? Kromě toho jsem si jistý, že mi uvěří, protože pár mých dětí mě a Thomase přežije a potvrdí každé moje slovo. Navíc Bernhard je tak vděčný „objekt“, že si opravdu nepotřebuju nic vymýšlet. Spíš je to tak, že ani nezvládnu všechno vylíčit, protože když s ním člověk mluví nepřetržitě pět hodin, jako se to stalo 1. ledna, nedokáže úplně zaznamenat ani to nejzajímavější. Prvního ledna jsme mluvili o tom, že začíná osmý rok naší známosti. Jen tak zlehka jsme si zavzpomínali, co všechno se za tu dobu událo, že v těch osmi letech – pokud nebyl Thomas zrovna na cestách – neuplynul skoro den, abychom nebyli spolu. Dokonce byly dny, kdy za mnou Thomas přišel dopoledne, odpoledne a ještě večer. Dneska
lituju, že jsem si tenkrát nedělal alespoň heslovité poznámky. Přestože už před nějakými čtyřmi pěti lety mi Thomas řekl: Nemáš ani tušení, jak jsem slavný. Já na to: To vím moc dobře. On namítl: Ne, v Rakousku se o mně nepíše, ale v Německu, tam něco znamenám. Já jen: Vím, že v německých novinách o tobě píšou jako o největším žijícím spisovateli v německy mluvících zemích. Ale mám ti teď snad kvůli tomu vykat?

Z německého originálu Ein Jahr mit Thomas Bernhard. Das versiegelte Tagebuch 1972 (Residenz Verlag, Salzburg 2000) přeložil Radovan Charvát. Knihu připravuje k vydání nakladatelství Prostor.

Musíme jít za Moritzem, abychom se mohli vypovídat…

Realitní makléř Karl Ignaz Hennetmair (nar. 1920) se v průběhu svého dlouholetého přátelství s rakouským spisovatelem Thomasem Bernhardem odvážil něčeho, o čem pak ve svých záznamech napsal, že o tom jeho přítel musel něco tušit. Celý rok – od 1. ledna 1972 do 1. ledna 1973 – si do svého deníku potají poznamenával, o čem spolu za svých procházek do okolí hornorakouského Ohlsdorfu u Gmundenu mluvili a co spolu zažili. Šlo přitom o témata, která Bernhard nemohl s nikým probírat tak přímo a bez obalu jako právě s ním.

Hennetmair zprostředkoval Bernhardovi koupi všech tří domů, které spisovatel v Horních Rakousích vlastnil – nejprve to byl dvorec v Ohlsdorfu, pak takzvaná Krucka, kde Bernhard převážně pracoval, a nakonec dům na stráni u lesa, zvaný Hansbäun. Obhlídka, zprostředkování a koupě, stejně jako první zařizování spadají do období deníkových záznamů a jsou v nich podrobně popsány. Jednotlivé domy a renovační práce, které v nich Bernhard sám prováděl, se naopak odrazily v řadě Bernhardových děl.

Na deníkových záznamech zaujme až akribicky přesné líčení a jistý styl psaní. Nic se v nich nezkrášluje ani nevylepšuje, mluví z nich realita. Zatímco Bernhard „buší“ do stroje dopis svému nakladateli Unseldovi, v němž si s ním vyjasňuje některé citlivé finanční záležitosti, dozvíme se, proč autor používal výhradně určité starší modely psacích strojů. Sledujeme, jak po stažení své hry Ignorant a šílenec z hracího plánu Salcburských slavností v roce 1972 koncipuje prezidentu slavností Josefu Kautovi telegram, v němž vyjadřuje svou solidaritu s režisérem Clausem Peymannem a herci a ostře na prezidenta útočí.

V povídce Ano (1978, česky 2004), jejíž vypravěč připisuje nadprůměrně vysokou inteligenci a výjimečnou vnímavost realitnímu makléři Moritzovi, pak Bernhard vystavěl Hennetmairovi pomník. Z deníku je patrné, že Bernhard makléře často doprovázel na obchodních cestách, aby ho mohl zpovzdálí pozorovat a naslouchat. Jak stojí v Ano: „Tyhle jízdy, za nichž poznával stále nové příklady lidské sprostoty a podlosti a jichž jsem se sám dřív často zúčastňoval, abych mohl odběhnout od práce a vzdálit se z domu a ze svého pracovního a existenčního žaláře, ale abych taky mohl, jako on, poznávat nové lidi a jejich povahy a být svědkem mnohých ohavností, ho stejnou měrou vyčerpávaly i osvěžovaly.“ Také Hennetmair v deníku přiznává, jak ho náročné diskuse s Bernhardem vysilovaly. A Bernhardovi asi neušlo, jaký úkol na sebe Hennetmair vzal.

V Ano popisuje makléře Moritze jako člověka, který mu doslova zachránil život a mnohokrát ho vysvobodil ze zlého snu – z pracovního a existenčního žaláře. „Musíme jít za Moritzem, abychom se mohli vypovídat,“ tvrdí. Ale popisuje i to, co mu realitní makléř nejspíš poskytnout nemohl: „Řekl jsem Moritzovi, že Peršanka mě v poslední době, neřekl jsem už celá léta, záměrně jsem řekl jen v poslední době, víc než kdokoli jiný zajímá, její citlivost, její bezpochyby vysoký stupeň vzdělání.“ S touto Peršankou mluvil například o Schumannovi nebo Schopenhauerovi a v Hennetmairově deníku máme možnost se seznámit s dámou, která jí byla předlohou.

To, co by nám v deníkovém textu, který jinak tvoří dokonale uzavřený celek, mohlo chybět, naznačuje vypravěč v Ano. Je to „to, co jsem po celou dobu své známosti a přátelství s Moritzem skrýval, ba nakonec postupně s matematickým puntičkářstvím zatajoval a neúprosně proti sobě samému před ním ukrýval, abych mu neposkytl sebemenší vhled do své existence…“. Tak mluví vypravěč o „člověku, který mu byl v té době pravděpodobně nejbližším ze všech“, o „zachránci života“, jehož dům pro něho byl vyhledávaným azylem. Vypravěč trpící nedostatkem kontaktů dokonce, jak říká, vděčí Moritzovi „za svou existenci … a to není přehnané a má to tu být řečeno“.

Hennetmair se staral o to, aby Bernhard neztrácel půdu pod nohama. Jeho pragmatické způsoby ovšem nedocházely u ostatních Bernhardových přátel uznání. Ve hře byla přirozeně i žárlivost. Tak 27. července Hennetmair píše: „V podstatě jsem rád, že se v těchhle kruzích vůbec nepohybuju, protože by z toho určitě nevzešlo nic dobrého a Thomas by u mě přišel o své útočiště…“ Kromě toho, že byl „v podstatě“ rád, že je z určitých kruhů vyloučen, se Hennetmair poznámkou o nebezpečí ztráty útočiště trefil do černého. Osmého srpna mu Bernhard řekl: „Jsi jediný člověk, s kterým můžu normálně mluvit.“ Mluvit s Bernhardem o literárních záležitostech byla ovšem obecně choulostivá věc. Tak po otázce, jestli se mu už psaní daří, Bernhard makléře odbyl slovy: „O tom se nebudu bavit!“ Hennetmair si svou „chybu“ prý okamžitě uvědomil a rychle odvedl hovor jinam. Dodává: „Takovou přímou otázkou bych mohl o svůj pramen navždycky přijít.“ Bylo třeba opatrnosti. Ostatně sám přírodovědec z povídky Ano makléřovi v rozhodující chvíli přiznává obratnost: „Moritzovi se obratným vedením hovoru často zdařilo odvrátit mě od sebe samého, to znamená odvést mě od mé bezvýchodnosti jinam…“

Hennetmair uvádí, že byl schopen zaznamenat jen pouhou třetinu z rozhovorů, které s Thomasem vedl, že už ani nestačil číst noviny a poslouchat zprávy, aby vůbec něco málo zapsal. Rozmluvy byly tak obsažné, že si ani všechno zapamatovat nemohl, a navíc mu scházel čas. Svým obchodům se věnoval převážně o víkendech, aby mohl přes týden něco s Bernhardem podniknout. Koncem roku 1972 byl na pokraji sil a pokračovat v záznamech už pro něho nebylo myslitelné.

Jak se nakonec ukázalo, musel Bernhard někdy od poloviny roku o Hennetmairově utajovaném záměru vědět a dokonce ho v něm podporoval. Sám Hennetmair píše, že v té době s ním téměř denně probíral celou svou poštu. Z dlouhodobého pohledu tím ovšem jejich přátelství nevyhnutně směřovalo ke konci. Hennetmairův dům ve Weinbergu byl jakožto Bernhardovo útočiště vystaven nebezpečí zrady a je třeba říct, že to byl Bernhard, kdo se jí nakonec dopustil a na základě nepravdivých obvinění sám s tímto přátelstvím skoncoval. Hennetmair to po letech shrnul slovy: „Stejně jako nemohou Mozartovy dopisy Bäsle uškodit jeho hudbě, nemohou Bernhardovy ohavnosti a ničemnosti uškodit jeho celosvětově uznávanému dílu.“

Radovan Charvát

Frank Miller je spolu s Neilem Gaimanem a Alanem Moorem zřejmě nejprotežovanějším komiksovým scenáristou redakce časopisu Crew. Ze všech tří jmenovaných má přitom jednoznačně nejblíže k okázalému „drsňáckému“ patosu brakové linie komiksů, na kterou se časopis ve svých začátcích specializoval a kterou ne úplně adekvátně ztotožňoval s „komiksem pro dospělé čtenáře“. Dvojice nově přeložených komiksů podle Millerových scénářů Drsná škola (Hard Boiled, 1990–1992) a Darebák (Bad Boy, 1997) dává dobrou příležitost uvést Millerovo domnělé scenáristické mistrovství na pravou míru. Pokud totiž tato díla něčím vynikají nad průměr amerického brakového komiksu, pak je to kresba, a nikoli Millerovo vyprávění.

Atmosféra urbánní paranoie

V osmdesátých letech byl Miller nepochybně významnou a vlivnou osobností revizionistické vlny v americkém komiksovém mainstreamu. Jeho Návrat temného rytíře (1986, česky 2003) je spolu se Strážci (1986–1987, česky 2004) Alana Moorea považován za přelomový komiks, nahlížející tradici superhrdinského žánru ze skeptičtějších a realističtějších pozic. Již předtím ale Miller ovlivňoval americkou komiksovou scénu, a to nejen coby scenárista, ale i jako publicista. Významný byl především jako propagátor francouzského a japonského komiksu, jimiž se nechával inspirovat i ve svých raných dílech. Například minisérie Ronin (1983–1984) je průhlednou kombinací vlivů Moebia a Kazuo Koikeho. Samotný Návrat temného rytíře dnes vyznívá především jako dokonalý obraz své doby. Podobně jako temnější odnož tehdy se ustavujícího žánru akčních filmů se snímky jako
Šílený Max (Mad Max, 1979), Útěk z New Yorku (Escape from New York, 1981) nebo Terminátor (The Terminator, 1984) také Millerův komiks pracuje s atmosférou urbánní paranoie, akcentující špinavé bulváry zabydlené nejrůznějšími hrozivě vyhlížejícími exoty, městské gangy přepadávající bezbranné obyvatele v temných uličkách a samozvané mstitele, kteří s tímto prostředím bojují jeho vlastními prostředky.

Mezi lunaparkem a skládkou

Jednou ze základních technik braku je přebírání již zažitých klišé a jejich excesivní kupení. V tomto ohledu je Drsná škola brak dovedený ad absurdum, a to především díky hyperdetailistické kresbě Geoffa Darrowa. Samotný příběh vychází ze schizofrenní zápletky ve stylu Philipa K. Dicka o robotovi, který si myslí, že je výběrčí daní, nicméně jde o zcela rutinní jednoduchou dějovou konstrukci, navíc spíše v rozsahu komiksové povídky než celého alba. Vyprávění nicméně slouží jako pouhá záminka pro exhibici geniální kresby. Darrow vychází ze stejných klišé jako Návrat temného rytíře, brilantní na jeho díle je však právě to, jakým způsobem je nechává doslova rozbujet.

Velkoformátové album obsahuje především velké, často celostránkové panely, které zpomalují vyprávění, ale maximalizují efekt. Nedá se říct, že by množství prokreslených velkých celků sloužilo k obohacení čtenářova povědomí o futuristickém prostředí. Spíše jde o prosté znásobení brakových atrakcí mnohdy až na úroveň nepřehledné změti. Narazí­-li v komiksu do sebe dvě auta, sledujeme, jak se jejich motory vzájemně tříští v chaosu desítek titěrných součástek, a na následujícím panelu vidíme řidiče jednoho z aut téměř zakrytého množstvím haraburdí, které náraz vymrštil bez ladu a skladu do prostoru. Jak součástky motoru, tak různé předměty vznášející se v prostoru auta jsou z hlediska vyprávění i konstrukce fikčního světa čirou manýrou, jejíž jediný smysl je zintenzivnění efektu, který má obraz vyvolat, zbytnění klišé do požitkářské slasti z nadbytku. Stejným způsobem Darrow zaplňuje i množství velkých celků futuristického města.
V podstatě na těchto panelech nenajdeme nic, co bychom mnohokrát neviděli v urbánních thrillerech, akčních filmech či sci-fi. Vidíme bezdomovce, motorkáře, pankáče, reklamy, dopravní zácpy, veřejné orgie, laciné výrobky z nákupních center, zbraně všeho druhu – jen je všechno znásobené do nesčetných, často bizarních variací, natěsnaných do nepřehledných skrumáží. Město budoucnosti má v Darrowově podání parametry kombinace lunaparku a skládky, tím spíš, že je to svět, který díky Millerovu scénáři neustále exploduje a rozbíjí se. Stejný osud ostatně potkává hlavního hrdinu, který se v průběhu děje postupně mění z člověka doslova v hromadu šrotu.

Bokovka z drsné školy

Jestliže tuctový scénář Drsné školy pozvedá Darrowův vklad na fascinující experiment s funkcí detailu v komiksové kresbě, pak v Darebákovi už Millerovu libretu nepomůže nic. Simon Bisley, který album podle Millerova scénáře nakreslil, je sice také brilantní autor, který tvůrčím způsobem pracuje s brakovými principy, ne náhodou však jeho vrcholná díla jako Sláine: Rohatý bůh (1989–1990, česky 2003), Batman/Judge Dredd: Rozsudek nad Gothamem (1991, česky 1998), Teenage Mutant Ninja Turtles: Bodycount (1996) nebo obě alba s Lobem patří do akčního žánru. Bisley je totiž především mistr fantasmagorické karikaturní stylizace a přehnaného afektu. Jenže scénář k Darebákovi mu poskytl pramálo příležitostí k vykreslení maniakálních grimas či naběhlého svalstva. Bisleyovská karikatura je do příběhu o chlapci, kterému tajuplná žena vedoucí
tlupu robotických mumií stále dokola vymazává paměť, vnášena dost uměle a nuceně. Nehledě k tomu, že dojem z Bisleyho linky kazí ošklivé počítačové kolorování Anguse McKieho.

Základní otázka ale zní, jakou náladu vlastně má Darebák mít. Už u Millerova scénáře je totiž znát násilné střídání dvou poloh, které se pak opakuje i v kresbě. Na jedné straně má jít o tajuplný sci-fi příběh s dětským hrdinou, na straně druhé se vyžívá v pubertálním drsňáctví a ironii. Tato druhá poloha je navíc ve vyprávění naprosto nemotivovaná – nevíme, proč chlapecký hrdina pořád chce cigaretu, ani proč jeho antagonistka vypadá jako z prostřední dvoustrany Playboye. Celý děj navíc působí jako první díl nějaké nikdy nedokončené série. Téměř nic se tu nevysvětlí a závěr vyzní do rozpačitého prázdna. Snad nejkřečovitější jsou ale náznaky jakéhosi „ponaučení“ o tom, že „osvobodit od něčeho vždycky znamená to něco zakázat“. Komiks původně vycházel na pokračování v časopise Gentlemen’s Quarterly, takže se dost možná jedná pro oba autory o jakousi bokovku, nicméně i v konkurenci množství amerického
komiksového mainstreamu, který v současné době v češtině vychází, vězí Darebák poměrně hluboko pod průměrem.

Není úplně spravedlivé hodnotit autora podle jeho méně významných či ne zcela povedených děl, nicméně u Millera je otázkou, do jaké míry jsou Drsná škola a Darebák jen druhořadými položkami, které by se zásadně lišily od jeho nejuznávanějších děl, tedy série Sin City (1991–2000, česky 1999–2011) nebo 300 (1998, česky 2001). Ultrapravicový vyznavač individualistických tvrďáků na sebedestruktivních misích, konaných ve jménu nějakého jednoduchého principu nebo v okouzlení prsatou bimbo girl s našpulenými rty, měl totiž k naivní a velikášské brakové drsné škole vždycky nebezpečně blízko.

Frank Miller, Geoff Darrow: Darebák. Přeložili Václav Dort a Martin Trojan. Comics centrum, Praha 2013, 48 stran.

Frank Miller, Simon Bisley: Drsná škola. Přeložil Václav Dort. Comics centrum, Praha 2013, 128 stran.

Pochopením díla Marcela Prousta se přibližujeme poznání sebe samých. Zároveň ale také vnímáme ztrátu odplynulé epochy a to, že minulost, jež určuje naši identitu, je zcela nedávná. Od vydání Hledání ztraceného času (1913–1927, česky 1927–1930 v překladu Jaroslava Zaorálka a 1979–1988 v překladu Prokopa Voskovce a Jiřího Pechara) se ztráta minulého času, stejně jako pokus o jeho uchopení, stala jednou z charakteristik moderny. Proust tak představuje jeden ze symbolických mezníků.

Dosud jediná česká proustovská monografie Proust a jeho románový svět vyšla před nedávnem posmrtně překladateli, básníku a esejistovi Jiřímu Konůpkovi (1919–1968). Autor vnímá Prousta spolu s Joycem a Kafkou jako vstupní bránu do moderní literatury, jako jednoho z autorů, kteří učinili v literatuře, slovy André Mauroise, koperníkovský obrat. V několika krátkých kapitolách se zaobírá základními pohledy na Proustovo dílo, všímá si základních témat zpracovaných v jeho slavném opusu, času a prostoru, lásky a smrti, ale také architektury, hudby, literatury nebo malířství. Rovněž věnuje pozornost tomu, jak se spisovatelovy estetické názory projevily ve výstavbě románu či volbě postav. Neopomene přitom zabrousit do biografických souvislostí a ukázat ty, jež jsou pro interpretaci románu relevantní, aniž by se ovšem prohřešoval proti Proustovu krédu, že umění je autonomní.

Ambivalentnost charakterů

Konůpek vyzdvihuje prchavost Proustem vyobrazených charakterů, jako by šlo o jakousi imaginární látku, jež prostupuje nejen jimi, ale i celým románem. Je to způsobeno tím, že Proustovy postavy nejsou pouhou fikcí, ale časoprostorovou proměnlivostí – vzniká tak psychologický román nového druhu, jehož protagonisté jsou nahlíženi z nejrůznějších aspektů. Výsledkem je ambivalentnost charakterů. Každá z postav je zmnožována pohledy vypravěče, takže se tříští do řady separátních obrazů, jakoby rozprostraněných v čase. To podle Georgese Pouleta, belgického literárního vědce, jehož studii L’espace proustien (Proustovský prostor, 1963) zde Konůpek sleduje, svědčí o tom, že Proust komponuje své dílo v čase rozloženém do jednotlivých, vedle sebe kladených prostorů. Identita jeho postav není kontinuem proměnlivým v čase, ale aglomerátem různých já, často navzájem
zaměnitelných.

Proust se stává podle Konůpka svědkem toho, jak čas plynoucí k budoucnosti vytváří stále nové vrstvy zapomnění. Zdůrazňuje spisovatelův způsob evokace minulosti za pomoci jakýchsi opěrných bodů, jež jako signály přítomného zážitku dovedou vyvolat zážitek minulý a jejichž splynutím se v člověku vytvoří prožitek času. Pro Prousta přitom není styl ani tak otázkou techniky, jako způsobem vidění. Krása v podobě pravdivé knihy je totiž uložena v každém z nás a povinností umělce je tuto knihu přeložit, cituje Konůpek z Proustova románu. Konůpek rovněž připomíná, že Proust ve svém Hledání podává moderní obraz lásky, odlišný od všech dřívějších pojetí. Spočívá v tom, že pro setkání s milovanou osobou je rozhodující neurčitá touha. Milovaným objektem se tak na základě náhody může stát kdokoli.

Kontexty a rozdíly

Značná část monografie se věnuje Proustovu sepětí s Bergsonovou filosofií, nebo naopak vzájemným rozdílům. Ty spočívají například v tom, že umělec odhaluje své já, a ne realitu věcí, jak požadoval Bergson, anebo v tom, že vzpomínka je Proustovi na rozdíl od Bergsona jedinou možnou skutečností, do níž se cele hrouží. Jinde autor nastiňuje Proustovu příbuznost se symbolismem, kterou spatřuje třeba ve spisovatelově touze vytvořit univerzální umění a ve zdůraznění významu prožitků a vzpomínek (těmi se ovšem na rozdíl od symbolistů Proust snažil postihnout „čisté trvání“ a uniknout tak přítomnému okamžiku). Konůpek neopomíjí ani počínající rysy takových tendencí v Proustově díle, jaké později našly uplatnění zvláště v existencialismu či novém románu.

Konůpkova kniha je jednou z těch šťastných prací, jimž se daří nejen přehledně vylíčit tvorbu daného spisovatele, ale také nastínit pilíře, na nichž spočívá moderní umělecká tvorba. Konůpek poukazuje zvláště na Proustovu víru, dnes již zapomenutou, že dílem lze uchopit vlastní osud, nazřít jím jedinečný lidský život a tím mu dát smysl. Dílo se tak stává zcela nezbytným ozřejměním spisovatelova života. Právě soucit s životem a s lidským utrpením jako by tvořil osu, kolem níž se Proustovo dílo stále pohybuje, neboť „bez dobroty autora není ani nadání“. Proust je tak příkladem umělce, který plně uskutečnil svůj život v díle.

Autor je básník a esejista.

Jiří Konůpek: Proust a jeho románový svět. Pulchra, Praha 2012, 250 stran.

Dobře konstruovanou literární infografiku mají všichni rádi – pěkně vykreslená tabulka či schémátko dodává literární historii či interpretaci pel exaktnosti, dopřává lákavou iluzi oněch „tvrdých čísel“, po kterých přece odedávna všichni ve skrytu svých chorobně humanitních duší toužíme. Není proto divu, že v elegantní modrooranžové kombinaci vyvedená tabulka nazvaná „Knihy měst“ (Books of Cities), ve které jeden floridský student designu vizualizoval proměny výskytu několika metropolí v anglojazyčné literatuře posledních dvou století, sklidila koncem července poměrně velký internetový ohlas. Upozorňovaly na něj tweety největších literárních blogů i serverů, souhlasně pokynula i nějaká ta moderní novomediální veličina, konkrétně Lev Manovich, a protože schovávat si na letní měsíce pravidelné vládní, národní či existenčně-morální krize není zvykem
globálním, ale pohříchu jen naším místním, propracovalo se řečené vyobrazení až do Los Angeles Times či International Business Times.

Jako metoda k shromáždění dat pro vizualizaci zde posloužil Google n-gram, volně dostupný korpusový analyzér, který komukoli umožňuje získávat data o výskytech slov či spojení v čase. Od svého představení v prosinci roku 2010 se tento jinak velmi zajímavý nástroj stal pro leckterého studenta a novináře vysvobozením: jak snadno se teď konstruují oslí můstky a exaktní analýzy! Střezme se okamžiku, kdy n-gram Viewer objeví i Česká televize – denní zpravodajství pak nejspíše ztratí poslední zbytky důstojnosti.

Okouzlení elegantním prostředkem, který nám navíc nabízí naoko zajímavé, protože rádoby objevné interpretační klíče, by nás ale nemělo zbavovat zdravého rozumu. Škoda, že se takřka nikdo z re-tweetujících nad těmi daty o městech na chvíli nezastavil. Grafika, která nám říká, že o Londýnu a New Yorku se psalo vždy, Tokio nabývá v anglojazyčné literatuře na důležitosti zhruba od poloviny 19. století, Madrid upadá v zapomnění a v posledních letech jsou na vzestupu především Mumbai a Beijing, se interpretuje jedna radost, hezky se vypráví o asijských tygrech, o ekonomickém, ale i kulturním růstu Číny a Indie. Ve skutečnosti sice floridský grafik zapomněl, že se i v angličtině Tokiu dříve říkalo Edo, Mumbai Bombaj a Beijingu Peking, ale co, hlavně že máme ta pěkně zakreslená „tvrdá data“. Nechcete koupit schémátko na plakátu? Vyzdobí učebnu, rozzáří nástěnku. Nová média? Nové možnosti, jak chybovat!

Nebohému studentovi designu budiž odpuštěno, vždyť v podstatě totožný přehmat se nedávno – jak v britském deníku The Telegraph s gustem upozornil anglický prozaik Phillip Hensher – podařil ve vědecké práci i profesorce z prestižní University of California. Ta zase n-gramem srovnávala výskyty slov „choose“ a „get“ a „duty“ a „oblige“ u Jane Austenové a dnešních prozaiků a zjistila, že v 21. století prý mnohem více píšeme o možnostech volby než o dodržování povinností. Tvrdá čísla hovoří jasně, světointerpretaci pěkně konvenují, jen se jaksi zapomnělo na to, že Austenová slovo „choose“ psala v dobově poměrně běžném zápise jako „chuse“. K badatelčiným závěrům se pak zcela mimovolně vyjádřily i ekonomické instituce. Britská národní banka před třemi týdny oznámila, že Darwina s jeho přirozeným výběrem na desetilibrovce nahradí právě povinnostmi zmítaná Austenová.

Nic proti n-gramům a nic proti kvantifikační analýze, jistě může nabídnout zajímavá zjištění. Vždyť i to srovnání Mumbai s Bombají a Eda s Tokiem nám může něco naznačit, třeba o tom, nakolik britská literatura upřednostňuje „exotiku historizující“ před „dnešní“ (Edo má nad Tokiem stále navrch, dnes jako před lety). Než ale vyrobíme schémátko, než svá fascinující zjištění vyprovodíme do světa, měli bychom trochu času vyčlenit i na možná staromódní, ale přece jen stále funkční nástroj literární interpretace. Měli bychom aspoň některé dotčené texty zkusit přečíst.

Autor je bohemista.

Pokud se současné polské divadlo, reprezentované jmény jako Krzysztof Warlikowski, Krystian Lupa nebo Grzegorz Jarzyna, vymezuje proti divadlu zosobněnému postavou Jerzyho Grotowského, je jisté, že tento symbol divadelního experimentu, kontrakultury a rituálního pojetí divadla nelze zcela obejít, byť navenek působí jako milník příběhu polského divadla. Spontánně se však nejmladší generace teatrologů hlásí k jiným osobnostem. Příkladem je obsáhlá monografie Marcina Kościelniaka Prawie ludzkie, prawie moje (Téměř lidské, téměř moje, 2012), věnovaná divadelníku a dramatikovi Helmutu Kajzarovi (1941–1982), jenž je představen jako umělecký protichůdce Grotowského. V knize, kterou doplňuje zároveň vydaný výbor z těžko dostupných Kajzarových dramat a textů o divadle, nelze přehlédnout polemiku s tím, co lze s nadsázkou označit za
„grotocentrické“ pojetí dějin moderního polského divadla.

Z hlediska pohraničí

Monografie představuje Kajzara jako předchůdce a možného inspirátora současných celosvětových divadelních a dramatických tendencí. Kościelniak účinně využívá celý arzenál performatických, poststrukturalistických a psychoanalytických přístupů, aby porozuměl relativně hermetickým a ve své době nepochopeným divadelním výtvorům. V Kajzarově práci přitom shledává utopický a zároveň polemický moment zaměřený proti Grotowskému a zakládající jiný vztah divadla ke skutečnosti.

Kajzar pocházel ze smíšené polsko-německé rodiny z Bílsko-Bělé a dětství a mládí strávil na Těšínsku. Obraz této „malé vlasti“ je v jeho textech víceméně trvale přítomný. V autobiografických úvahách definuje své postavení ve světě z hlediska pohraničí a svou identitu vidí rozprostřenou mezi zeměmi, jazyky, kulturami a náboženstvími. Kromě inscenací vlastních textů režíroval především hry svého vzoru Tadeusze Różewicze a překládal či adaptoval mimo jiné texty Petera Handkeho. Často pracoval v zahraničí a podstatná část jeho působení byla spojena s mezinárodními divadelními dílnami v Scheersbergu.

Ještě za Kajzarova života vyšel ve Světové literatuře v překladu Ireny Lexové jeho text Hvězda, většího zájmu se však v Česku divadelník dočkal až v posledních letech. Jeho text Další díl (ukázka publikována v A2 č. 9/2010) vyšel ve výboru Čtyři polské hry (2010) a vzápětí byl uveden v režii Magdy Stojowské v pražské MeetFactory pod titulem KaDeWe. Kratší a formálně méně radikální hry Paternoster a Chlív společně v jedné inscenaci uvedla Komorní scéna Aréna v režii Janusze Klimszy v roce 2012. Zatímco pražští promotéři Kajzara představují jako svého druhu tvůrce postdramatického divadla a v inscenaci využívají videokamer a industriálního prostoru, v uvedení ostravské Arény je autor představen jako dramatik patřící k Těšínskému Slezsku, pokračovatel absurdního dramatu a tvůrce her s poeticky snovou atmosférou. Nutno podotknout, že první přístup je
dramatikově poetice přece jen bližší. Český rozhlas 3 také uvedl v lednu 2013 radioartovou dramatizaci Kajzarova textu Sebeobrana (Magický manifest).

V opozici k velkým příběhům

Kajzarova poetika anticipovala postdramatické divadlo a vůbec postmoderní tendence v divadle stíráním hranic promluv postav, ignorováním členění scénických poznámek a hlavního textu. V hrách i esejích výrazně promlouvá autorský subjekt, autor mísí v jednom textu různé styly a literární žánry. V inscenační tvorbě je patrná integrace postupů happeningu, výrazná je také kombinace různých i velmi spontánních činností a expanze scénické akce mimo vyhrazený divadelní prostor do foyeru a na ulici.

Kościelniak ve své práci zachovává chronologické členění jen v nezbytné míře a raději zachycuje myšlenkový svět polského tvůrce napříč všemi oblastmi, jimiž se zabýval. Životní dílo režiséra analyzuje za pomoci autorů, jako jsou Judith Butler nebo Michel Foucault, interpretuje je celé z hlediska divadelníkova autorského subjektu a vykládá jej prostřednictvím kategorie neredukovatelného jiného. Všímá si rovněž nejednoznačné sexuality i jazykové, kulturní, náboženské nebo politické totožnosti. Zdůrazňuje přitom, že dramatik tvořil své dílo v opozici k velkým příběhům, velkým dějinám a „nebezpečné církvi lidskosti“.

Kniha je strukturována do tří oddílů s ohledem na ústřední téma ne-lidského subjektu a utopické pojetí života společného všemu živému a vyvázaného z formy vnucené společenským pořádkem.

Podle Kościelniaka zakládá Kajzar svůj kulturní projekt „téměř lidského“ v mezích fragmentarizovaného a nečistého těla, v němž již není mýtus. Jednalo se o utopický projekt nepospolitého divadla, v němž je jinakost vždy definována lokálně, kontextuálně, dočasně, a nikoli metafyzicky. Politický rozměr Kajzarovy tvorby a jeho programu divadla metavšednosti spatřuje Kościelniak v dekonstrukci kulturních mechanismů, pravidel a mýtů stanovujících, jaké tělo bude uznáno za živé a co živého bude uznáno za lidské, a v demaskování společenských rituálů směřujících k vyloučení jiného.

Kontakt suverénních jednotek

Tento interpretační model má ovšem své mezery. Například v pojetí Giorgia Agambena je politický rozměr života chápán jako neoddělitelnost života od své formy, a nikoli jako pouhý holý život. V polských recenzích je Kościelniakovi také vytýkáno, že přespříliš vměstnává tvůrce do svých koncepcí, například ve snaze objevit skryté homoerotické aspekty jeho tvorby, a tam, kde mu schází textový materiál, se jen zaštiťuje různými autoritami v citacích.

Nejsilnější část knihy Téměř lidské, téměř moje zachycuje Kajzarovy divadelní dílny. Autor upozorňuje na podobnosti mezi Kajzarovými cvičeními a Grotowského paradivadelními aktivitami na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Oba prováděli experimenty s vnímáním, pohybem v prostoru poslepu či ve velmi pomalém tempu. Rovněž Grotowski v pozdní fázi své práce mluvil o divadle metavšednosti, ale měl na mysli odhalování toho, co existuje trvaleji za každodenní realitou. Kajzar naopak usiloval o divadelní rámování všednosti a její intenzivnější vnímání. Nehledal esenci lidskosti – prozkoumával utopický potenciál ne-lidských bytostí v divadelní situaci, kterou charakterizoval ve svém Manifestu divadla metavšednosti jako to, co „odvolává pravidla, představivostí osvobozuje od jejich nátlaku a mění je v její nástroje“ a co „jedině umožňuje kontakt suverénních jednotek“. Experimenty s vnímáním a divadelním
rámováním reality se mohou dnes zdát ještě aktuálnější. Utopický potenciál umělecké práce spojené s prožíváním skutečnosti osvobozené od toho, co musí přijít v budoucnu, má dodnes inspirativní náboj.

Autor je teatrolog.

Marcin Kościelniak: Prawie ludzkie, prawie moje. Teatr Helmuta Kajzara. Korporacja Ha!art, Krakov 2012, 542 stran.

Když David Bordwell v jednom z příspěvků na svém blogu píše, že „říct o nějakém filmu bez dalšího, že je nudný, je stejně bezobsažné jako o něm prohlásit, že je zajímavý“, přesně tím vystihuje obtíž, kterou filmová kritika s nudou má. Nuda sice může být středobodem diváckého zážitku z nějakého díla, ale není považována za přesvědčivý argument filmové kritiky. Bordwellův text Good and Good for You (Dobré a dobré pro tebe), z nějž uvedený citát pochází, je reakcí na sérii článků z mainstreamového amerického tisku z roku 2011, jejichž tématem je v podstatě otázka, zda a v jakém smyslu jsou pomalé festivalové či nezávislé filmy nudné. Pozoruhodnější než otázka, které snímky jsou či nejsou nudné a proč, ale může být téma vztahu divácké nudy a kritického hodnocení filmů, jehož se tyto články
dotýkají.

Příležitost přemýšlet

Celou debatu zahájil text Dana Koise Eating Your Cultural Vegetables (Jedení vaší kulturní zeleniny), vydaný v časopise New York Times. Jde v podstatě o fejeton o tom, že autor nedokáže sledovat se zaujetím pomalé artové filmy, jako jsou Meek’s Cutoff (Meekova zkratka, 2010) Kelly Reichardtové, Tulpan (2008) Sergeje Dvorcevoje nebo Tři časy (Zui hao de shi guang, 2005) Hou Hsiao-hsiena. Text vyvolal řadu odmítavých reakcí, které většinou s článkem zacházely jako s dalším z mnoha hlasitých arogantních výkřiků popkulturních fanoušků odmítajících všechny snímky, které neodpovídají hollywoodským měřítkům filmové zábavy. Text tedy posloužil jako záminka k obhajobě filmů spadajících do proudu „kinematografie pomalosti“, jejíž dlouhá tradice sahá od Carla Theodora Dreyera po, řekněme, Pabla Giorgelliho.

Téma nudy se tím ovšem nepozorovaně posunulo na jinou rovinu, totiž do souvislosti s motivem kontemplace. Manohla Dargisová ve své kritické reakci In Defense of Slow and Boring (Na obranu pomalého a nudného), otištěné v tomtéž časopise, píše, že filmy s pomalým tempem dávají divákům příležitost přemýšlet. To může platit pro řadu filmů „kinematografie pomalosti“, které vyprávějí pomocí nedořečených náznaků či přímo enigmatických situací, jako je tomu například v tvorbě Lisandra Alonsa nebo Tsai Ming-lianga, případně snímky, které výslovně tematizují nudu jako ústřední motiv svého vyprávění – učebnicovým příkladem je novinka Bruna Dumonta Camille Claudel 1915 (2013). Jenže to Kois vůbec nepopírá, naopak, touto možností se v textu výslovně zabývá. K nudě, kterou má na mysli Kois, tak celou debatu vrací Tom Shone ve svém krátkém blogovém příspěvku Why Boredom Is Still a Bad Thing (Proč je nuda přece jen špatná věc), kde proti
argumentům Dargisové namítá, že když se při sledování nudného snímku „jeho myšlenky zatoulají“, neznamená to ještě, že ho film přiměl přemýšlet.

Vratkost sedadla

Kois rozhodně nepíše sebevědomě a přehlíživě, ale naopak zahanbeně. Nejde mu o zavržení „kinematografie pomalosti“, spíše o stydlivé přiznání, že ji není schopen docenit. Tvrdí, že si zkrátka nedokáže pomalé filmy užít, i když se úporně snaží je znovu a znovu sledovat; ví, že je řada lidí, k nimž chová respekt, uznává, a je schopen v některých z těchto filmů odhalit nesporné kvality. Přesto se na ně ale nedokáže naladit: „Můj vkus tvrdohlavě zůstává mým vkusem.“ Nuda, o níž se tu píše, se liší od kontemplace podle Dargisové i od „ušlechtilé“ nudy, kterou Andrew O’Hehir popisuje v další z reakcí, nazvané In Praise of Boredom at the Movies and in Life (Chvála nudy, ve filmu a v životě). O’Hehir v textu uveřejněném na webových stránkách Salonu chápe nudu jako produktivní stav, který nás nutí vymezovat se vůči tomu, co je jeho
příčinou. Kois nicméně reflektuje zkušenost pouhého nedostatku zaujetí, neschopnosti soustředění, rozptýlenosti či odtažitosti. Není to ani rozvolněné ovzduší vhodné pro přemýšlení, ani únava z dominující ideologie, která otevírá dveře pro revoluci.

Tom Shone, který Koisovu intenci velmi dobře pochopil, popisuje v tomto duchu svou zkušenost ze sledování Malickova Stromu života (The Tree of Life, 2011, recenze v A2 č. 12/2011): „Když jsem se díval na Strom života, měl jsem mnoho příležitostí přemítat o následujícím: vratkosti mého sedadla, pravděpodobnosti, že bude během příštích šesti měsíců opraveno, ekonomii, která určuje, jak často může kino najmout někoho, aby utáhl šrouby na sedadlech, roli studií ve snižování zisků kin a tak dále a tak dále, dokud veškerost božího stvoření přede mnou nestála ve své nepostižitelné nádheře.“

Stavy, o nichž Kois a Shone píší, se vztahují do značné míry specificky ke kinematografii. S nedostatkem zájmu lze pochopitelně přijímat i divadelní inscenaci, hudbu nebo rozhlasovou hru, a konečně jistým způsobem i knihu nebo komiks, ale film, obzvláště sledovaný v kině, v mnohem větší míře angažuje divákovy smysly a zároveň před ním plyne s mechanickou lhostejností stroje. Naproti tomu příležitost k přemýšlení podle Dargisové lze připsat snadněji literatuře, kterou můžeme kdykoli odložit, abychom se zamysleli. Totéž platí pro O’Hehirovu produktivní nudu – nudnou knihu totiž také můžeme snadněji odložit a věnovat se něčemu smysluplnějšímu.

O měřítku vkusu

Koisův a Shonův text jsou pozoruhodnější než kritické reakce na ně, protože se vztahují k té rovině diváckého zážitku, která je seriózní kritice úplně zapovězená, která ji však zároveň v podstatném ohledu formuje. Pro Koise je téma „kinematografie pomalosti“ do značné míry irelevantní – stejně tak by na jeho místo mohly nastoupit hollywoodské blockbustery jako Pařba v Bangkoku (The Hangover Part II, 2011) nebo série Piráti z Karibiku (Pirates of the Caribbean, 2003–2011), které někteří Koisovi kritici také označili za nudné. Nuda, o níž je tu řeč, spočívá ve zcela spontánní nechuti zabývat se problémem, který se mysli předkládá.

Problém takto chápané nudy úzce souvisí s podobně podezřelou kategorií vkusu. Způsob dnešního užívání slova vkus výstižně charakterizoval už esej osvícenského filosofa Davida Humea On the Standard of Taste (O měřítku vkusu, 1757), který na jedné straně zdůrazňuje nárok soudů na základě vkusu na obecnou platnost a na straně druhé skrytost a nevykazatelnost původu těchto soudů. Nárok na obecnost soudů vkusu se podle Humea zakládá na předpokladu, že existuje nějaké měřítko kvality uměleckých děl, které je společné pro všechny bytosti schopné estetického hodnocení, i když toto měřítko samo nelze zobecnit a popsat pomocí abstraktních principů. Humeův estét tedy umí rozeznat skutečné kvality příslušných uměleckých děl, ale nedokáže své soudy obecně zdůvodnit. Jak s Koisovou roztěkaností při sledování Reichardtové, Dvorcevoje nebo Houa souvisejí Humeovy úvahy? Kois stejně jako Humeův estét zakouší během recepce uměleckého díla určité spontánní reakce,
které nedokáže zdůvodnit, ale jež zároveň formují jeho divácký zážitek.

Oproti pocitům Humeova estéta je však Koisova nuda něčím zcela nežádoucím, co mu může v kritické obci přinést (a také přineslo) jen opovržení. Kois si to plně uvědomuje a z toho také plyne jeho stud a úporná snaha změnit své divácké návyky. „Obvykle si u nich lehce zdřímnu,“ píše o pomalých filmech, „a často se pak cítím pohnutě, i když zároveň ospale. Ale jsem opravdu pohnutý? Nebo reaguji na rytmy citově působícího filmu? Směji se proto, že rozumím vtipu, nebo proto, že vím, jak vtipy znějí?“ Tato poznámka souvisí s úvodem celého článku, kde Kois píše o tom, jak jeho šestiletá dcera sleduje cartoon Phineas & Ferb, který jí doporučila její o rok starší kamarádka. Koisova dcera sice vtipům, které se střídají ve frenetickém tempu, často nerozumí, ale pochytila jejich rytmus, takže se zasměje, kdykoli onen rytmus zaslechne.

Toto Koisovo svědectví o úporné snaze napodobit očekávané reakce aspoň vnějškově můžeme chápat jako poměrně hluboký vhled do toho, jak vypadá vzájemný vztah bezprostředních diváckých prožitků a jejich otisku v kritických textech, ale také jako závažný komentář k problému přesvědčivosti argumentace ve filmových recenzích. Díky zvyku a veřejné debatě mnohdy už dopředu víme, co máme ve filmech hledat a co při nich cítit. Rozeznáváme povědomé rytmy a porovnáváme je s naší ochotou na ně odpovídajícím způsobem reagovat. Podobný proces ale probíhá i zpětně. Své reakce srovnáváme s tím, jak se očekává, že budeme reagovat. Podobně jako Humeovi estéti formujeme svůj vkus na základě doporučení od lidí, ke kterým chceme patřit. V tomto ohledu je vyznění Koisova textu tragické, protože autor přiznává, že nedokáže vyladit svůj vkus způsobem, jakým by chtěl. Nuda je tedy něčím odlišným od negativní kritické reakce. I odsouzení nějakého filmu vyžaduje určitý typ
zájmu o něj. Lhostejnost, kterou zakoušejí Kois a Shone, je ale podvratnější a často podceňovanou silou. Nejde tu totiž jen o vzepření se určitým pravidlům, například o kritiku pomalých filmů. Spíše se jedná o spontánní neschopnost přijmout pravidla určité hry.

Na konci července se v Ostravě uskutečnila další z prezentací finalistů letošního ročníku Ceny Jindřicha Chalupeckého. Aleš Čermák věnoval svůj program debatě se sociálními pracovníky, sociology a především romskými obyvateli ulice Přednádraží. Setkání se uskutečnilo na nejfrekventovanějším místě Ostravy, v Nové Karolině, kterou tvoří administrativní budovy a obchodní centrum. Z několikahodinové debaty podle očekávání nejvýrazněji vystupovalo téma nefunkčního vztahu majority k nesourodé skupině obyvatel s „odlišnými životními hodnotami a kulturou“, kterou se snaží izolovat. Jedná se o často zmiňovaný komplikovaný vztah mezi skupinami „normálních“ a „nepřizpůsobivých“ občanů. Do druhé skupiny se vejde nečekaně velké množství lidí – osmnáctiletí, kteří opouštějí dětské domovy, propuštění vězni bez finanční podpory
a možnosti sehnat práci, dlouhodobě nezaměstnaní nebo třeba lidé bez domova, někdy také jedinci s odlišnou sexuální orientací či životním stylem, duševně nemocní a fyzicky handicapovaní. Pokud vaše odlišnost přesahuje obecně respektovanou míru, ocitáte se ve skupině lidí s „problémem“.

Přílišná odlišnost, ať už jakákoli, byla v moderní době vnímána jako něco, co má být uzavřeno a zkoumáno. Vznikly pro to dokonalé laboratorní podmínky – všechny ty zdmi ohraničené nemocnice, blázince, rezervace, muzea, pasťáky či věznice představovaly možnost „problém“ řešit odděleně od běžného světa. Pohodlné řešení to asi je, ovšem většinou pouze pro stranu ošetřujících, nikoli ošetřovaných. Některé současné trendy od tohoto přístupu upouštějí – prostředí věznic je částečně nahrazováno monitorovaným domácím vězením, psychiatrické léčebny otevírají své brány a snaží se léčit pacienty ambulantně, domovy pro mládež nahrazuje pěstounská péče. Motiv oddělování jednotlivých skupin lidí od zbytku společnosti se ukázal jako neudržitelný. Na druhé straně snaha asimilovat všechny beze zbytku je ve výsledku zase jen vítězstvím jedné ze stran. Vhodné řešení se ukazuje tam, kde si společnost uvědomuje, že neexistuje žádný kolektivně adekvátní postup.

Kromě zmíněné prezentace v Ostravě nyní probíhají i další výtvarné aktivity pracující s termínem (ne)normálnosti. Pokud navštívíte výstavu v pražském DOXu nebo třeba bienále v Benátkách, budete mít možnost vidět mohutné soubory mapující světy odlišných lidských osobností nebo společenství. Pražská výstava Postiženi normalitou představuje svět mentálně a fyzicky postižených. Na rozdíl od Encyklopedického paláce, jak se jmenuje ústřední expozice benátského bienále, se soustředí spíše na podoby uměleckého ztvárnění světa postižených než na jejich vnitřní stav a jeho projevy. Je koncipována do podoby trochu panoptikálního přehledu nejrůznějších druhů fyzických odlišností, od Velázquézových trpaslíků po fotografie lidí s amputovanými končetinami. Jako bychom nezúčastněně nahlíželi do nemocniční ordinace nebo kabinetu kuriozit. Představené exponáty i některá díla ale přesvědčivě dokládají historické rozdělení světa na pól „normální“
a ten odlišný, který se vždy těšil zájmu intelektuálů a umělců.

Benátské bienále si za ústřední téma zvolilo práce uměleckých outsiderů, které spojují neobvyklé duševní stavy nebo sociální status. Vyvolávají tyto prezentace děl laiků, dlouhodobě odsouzených nebo duševně nemocných pocit spojení jejich a našeho světa, nebo jen dokládají neproniknutelnost této hranice? „Chybou by bylo vyvolávat iluzi existence jednoty tam, kde žádná není,“ píše ve svém textu o bienále kritik Josef Ledvina a o vězních či duševně chorých poznamenává: „Mohou mě zajímat, přitom ale pro mě nepřestávají představovat velmi cizí společenství, s nímž bych v mnoha věcech jen obtížně hledal společnou řeč (a samozřejmě také oni se mnou).“ Máme uvěřit ideálu o společně vnímaném a prožívaném světě, v němž nás rozdělují jen bariéry předsudků, na jejichž odstranění můžeme pracovat, nebo uznat nespojitelnost odlišných světů? Bienále nabízí odpověď ve spojení tvorby laiků a profesionálních výtvarníků (například děl umělkyně Evy
Koťátkové a autorky art brut Anny Zemánkové), ale obávám se, že tak snadné to nebude.

Možná však není nutné za každou cenu hledat způsoby, jak přeložit nesrozumitelné. Něco jako právo na nesrozumitelnost vlastního života není jen výsadou umělců, ale každého člověka. Možná by postačil respekt k odlišnosti, ke světu v jeho autentické podobě. Schopnost vzájemně se obohacovat bude ve výsledku možná intenzivnější než nekonečné snahy narazit hranol do kruhového otvoru.

Autor je spolupracovník galerie Tranzitdisplay.

V horkých letních dnech se každý snaží nějak osvěžit. Někteří možná ocení sklenici obyčejné vody. Tu svým názvem slibuje i současná výstava v pražském Centru současného umění Futura. Vodu jakožto substanci a živel ovšem na výstavě pojmenované prostě Sklenice vody nenajdeme – s výjimkou iluzivních louží Marlie Mul a mokrých, zatuchlých sluchátek v instalaci Borise Ondreičky. Voda zde není v doslovném smyslu nejen jako materie, ale ani jako téma. Ačkoli tato životně důležitá látka a strategická surovina vyvolává řadu palčivých otázek a diskusí v oblastech ekologie, politiky i každodenního života miliard lidí a figuruje v tomto smyslu rovněž v tvorbě mnoha současných umělců, žádný z těchto aspektů není na výstavě reflektován.

Na hraně viditelnosti

Výstava používá vodu čistě jako metaforu. Její čtení ale není nijak jednoznačné. Sám doprovodný text kurátora Michala Novotného, zkompilovaný z krátkých citací filosofů, jako jsou Gilles Deleuze a Félix Guattari, Vilém Flusser nebo Jean Baudrillard, je také především metaforický. Možnou, i když poněkud násilnou interpretací lze zaměnit slovo „voda“ za „umění“. Sklenice pak znamená prostor a kontext, v němž se umění nachází. Ve Futuře je skutečně většina prezentovaných děl spoluutvářena samotným prostorem. Ačkoli jde o instalace, tedy médium, které implikuje vyplňování prostoru, všechny jsou rozehrány víceméně plošně – jejich nosičem („sklenicí“) je rovina zdi, podlahy, stropu. Realizace čtrnácti umělců z celé Evropy a jedné umělecké dvojice se vyznačují specifickými materiálovými kvalitami a minimalistickou estetikou, někdy až na hraně viditelnosti, aniž by však mohly být díky rozvržení výstavní plochy a pečlivým popiskám přehlédnuty.
Využití prostoru je velkorysé – dominuje prázdnota a výsledný celek je esteticky kompaktní.

Instantní díla

V instalaci pařížského tvůrce Mathieua Merciera je zeď posetá sestavou barevných hmoždinek různých velikostí, Ignasi Aballí za sebou zanechal okna zastřená zafixovaným prachem, Monica Bonvicini prorazila na několika místech podlahu ze sádrokartonových desek. Latifa Echakhch nechala stéci podél zdi linie v jemném tónu žlutého potravinářského barviva, zatímco na ploše zdi nalezneme ornamenty ze železa od Marka Meduny se zlatým hřebíčkem uprostřed. Černá elastická tkanička od Ceal Floyer je napnutá z rohu do rohu. Místnost, nejčastěji sloužící jako darkroom, je nedokonale přetřená na bílo. Bílý prach, který zůstal na zemi poté, co Amande In částečně seškrabávala nátěr, aby se objevila původní černá, se na nohou diváků šíří do okolního prostoru. Černé liniové kresby Tomáše Vaňka na bílé omítce v rozích stěn převádějí motiv à la Rorschachův test do konvexního i konkávního tvaru, instalace Coreyho McCorekleho představuje světelný kruh ve tmě, vytvořený výřezem ve
stěně, za níž je okno. Prostorově nejexpanzivnější instalace pochází z dílny Dominiky Skutnik. Jedná se o desítky stropních stojek, které se ve stavebnictví využívají k nesení stropu, zde jsou však rozepjaté horizontálně mezi dvěma stěnami. Naopak nejnehmotnějším dílem výstavy je „projekt“ dvojice Niny Beier a Marie Lund, které požádaly kurátora, aby popsal díla, jež pro výstavu zvažoval, ale nakonec nezařadil. Tento popis se měli naučit kustodi galerie nazpaměť (což se aspoň v případě mé návštěvy nestalo) a na vyžádání jej přeříkat návštěvníkovi. Aby byl výčet úplný, je třeba ještě zmínit „detašované pracoviště“, Galerii 35 ve Francouzském institutu, která rozšiřuje výstavu ve Futuře o samostatnou instalaci od stropu zavěšených pásů papíru od Gianniho Petteny.

Tématem výstavy je tedy zřejmě samotná konkrétní realizace děl, která je vždy podmíněna danou prostorovou situací. Umění tohoto typu nikde neexistuje trvale, jeho podstatou je umělcova vize a návod, podle nějž může být instalace vytvořena bez fyzické přítomnosti autora. Proto se na popisce ke geometrické kompozici Yony Friedman dočteme, že ji podle jejích instrukcí vytvořil Jan Pfeiffer. Ten je uveden i v seznamu vystavujících, což ale zpětně vede k logickému závěru, že všechna ostatní díla realizovali umělci sami, a demokratická vize o instantních dílech, která může realizovat podle návodu kdokoli, je tím poněkud zpochybněna.

Banální výpověď

Důvodem pro uspořádání výstavy se zdá být rozvinutí spolupráce s lotrinským Fonds régional d’art contemporain (Regionální fond současného umění), z nějž pochází většina vystavených děl. Taková spolupráce je sama o sobě pro Futuru jistě důležitá a opodstatněná, není ale zřejmé, proč kurátor tento projekt zaobalil do závažně působící koncepce, která je v konečném provedení z hlediska výpovědi o současném umění i současném světě poněkud banální. Může být samozřejmě podnětné ptát se, jak se taková instantní a nehmotná díla mohou stát součástí sbírky, případně komoditou, jakou roli zde hraje autor, který ani nemusí být přítomen, a tak dále. Nic z toho ovšem výstava záměrně neartikuluje, a nabízí tak jen podívanou, jež konstatuje pouze to, co je v umění posledního půlstoletí běžnou praxí, aniž by to jakkoli problematizovala.

Poněkud dusná atmosféra sklepních prostor Futury tentokrát dobře konvenuje s vystavenými díly. Formalismus je zde ještě umocněný – uzavřený prostor poukazuje na přesvědčení o umělecké autonomii, která nemá nic společného s „tím životně důležitým, podstatným, vzácným“, jak se píše v textu k výstavě od Gianniho Petteny. Nemá nic společného se životadárností sklenice vody.

Autorka studuje dějiny umění a estetiku na VŠUP.

Sklenice vody. Centrum pro současné umění Futura, Praha, 9. 7. – 22. 9. 2013.

Brněnský kolektiv 4AM inicioval v areálu pražské psychiatrické léčebny sondu do podvědomí této lékařské instituce – na její stav přitom pohlíží jako na specifický symptom naší doby. Výstavě Psychoanalýza jednoho prostoru předcházela třídenní série ranních diskusí nazvaná Léčba prací, v níž se vyjevila všeobecná bezradnost ohledně smyslu a funkce samotného ústavu, tohoto výdobytku modernity, na počátku 21. století. Tuto bezradnost akce ukazuje a hlouběji reflektuje.

Nevyužitá léčebna

Výstavu i diskuse zastřešuje již dva roky fungující galerie současného umění umístěná, jak název napovídá, v bývalé ústavní prádelně. Jejím deklarovaným cílem je integrace léčebny do kulturního života města. Už sám osud prádelny a její transformace v galerii jsou ale příznačné. Tato služba byla zrušena, jelikož její provoz nebyl z ekonomického a hygienického hlediska udržitelný. To samé platí i o dalších částech provozu léčebny. Kdysi do velké míry soběstačná instituce, na jejímž chodu se v rámci „léčby prací“ podíleli sami pacienti, svůj servis „outsourceovala“ privátním subjektům a řada budov z těchto důvodů zůstává nevyužita. Že se v jedné z nich nachází galerie současného umění, není velkým překvapením – umění přece dnes bývá přisuzován úkol hledání smyslu náhle nadbytečných staveb. Otázka, co s bohnickým areálem, se ale v budoucnosti zřejmě navrátí s mnohem větší naléhavostí. Chystaná reforma
psychiatrické péče – v evropském kontextu poněkud opožděná – přesune těžiště léčby od velkých spádových zařízení k menším, komunitním centrům.

Tři ranní setkání s teoretikem architektury Janem Taborem, feministickou filosofkou Ľubou Kobovou a umělcem a teoretikem Pavlem Karousem v bohnickém parku probíhala jako improvizované debaty. Tyto „pracovní“ rozhovory vedené přímo v areálu léčebny svým formátem odkazovaly na již zmiňovanou léčebnou terapii. Pozvaní teoretici se nicméně nad tématem práce zamýšleli v místech, z nichž její tradiční, „dělnická“ podoba už vymizela. Zcela příznačně se tak dělo v době, kterou většina lidí tráví v zaměstnání. Diskuse proto probíhaly za účasti malého kroužku spřízněných přátel a jen jednoho či dvou zaměstnanců léčebny a chvílemi připomínaly spíše kolektivní terapii prekérních intelektuálů, kteří nepracují nikdy a zároveň neustále.

Kam se davy nehrnou

Organizátoři zjevně předpokládali účast pacientů, kteří nepřišli, jelikož se podle představitelů léčebny většina z nich nemůže dostavit bez doprovodu sestry, přičemž personálu je nedostatek a je plně vytížený. Pokud se ale velká část pacientů v bohnickém areálu nemůže volně pohybovat, jaký pak mají smysl ambice iniciátorů Bohnické prádelny otevřít instituci světu kolem? Představy těch, kteří sní o integraci duševně nemocných do kulturního dění města, se tedy, jak se zdá, rozcházejí s perspektivou těch, kdo nemocnici spravují či řídí. Zaměstnanci léčebny vyjádřili zklamání nad tím, že představované projekty zajímají velice málo lidí a do Bohnic se kvůli nim davy nehrnou (na rozdíl od všeobecně známých divadelních a hudebních festivalů). Naděje vkládané do galerie ze strany psychiatrické instituce se evidentně míjejí jednak s nízkou atraktivitou současného umění vůbec, za druhé s malou návštěvností galerie, která se nachází na kraji města.

Od kultury si současná společnost slibuje, že v procesu takzvané revitalizace znovu obnoví význam architektury, která ztratila svou původní sociální funkci. Ostatně osud klasických „blázinců“ se neliší od osudu kasáren, továren a dalších typických institucí moderní éry, které bývaly středem kolektivního, řízeného a hierarchizovaného života a z nichž často nezbylo nic než prázdné komplexy, s nimiž si nikdo neví rady. Kultura nabízí alternativní náplň, která z těchto míst vytváří památníky vytrácejícího se způsobu života, ať už jde o nereflektované a účelové využití vizuální atraktivity těchto míst nebo o politicky motivované a kritické zkoumání současnosti, které ale většinou nebývá pro diváky tak přitažlivá. Děje se tak v každém případě ve zcela jiných pracovních podmínkách, než v těchto institucích kdysi panovaly.

Při diskusi o budoucnosti léčebny přednesl Jan Tabor návrh na postavení zcela nových budov, které by lépe vyhovovaly současným potřebám, a v případě prádelny se vyslovil pro radikální řešení – její zbourání. Nevykazuje podle něj znaky zajímavé architektury, navíc zde prý panovaly špatné pracovní podmínky, ženám zaměstnaným v tehdejší prádelně se nevedlo nejlépe. Jinými slovy, není na co vzpomínat, začněme znovu. Ochota vymazat podobná místa z naší kulturní mapy odkazuje ke zcela pochopitelnému odporu k rigidním strukturám a disciplíně, jež jsou s nimi spjaty. Zároveň ale maže z naší paměti ducha společného soužití a práce, z jehož útrob v dobách minulých opakovaně klíčil také duch kolektivní revolty – v dnešní extrémně individualizované době nepřítomný. Podobná místa také zhmotňují zásadní otázku, kam se ona tradiční práce vlastně poděla, jaký typ činnosti ji nahradil, kdo ji vykonává a zda je na tom lépe než
ženy v prádelně.

4AM / Fórum pro architekturu a média: Psychoanalýza jednoho prostoru – Léčba prací. Bohnická prádelna, Praha, 13.–15. 8. 2013 (výstava probíhá od 16. 8. do 30. 9. 2013).

Když se nějaká hudební skupina, projekt či obecně jakákoli umělecká aktivita zahalí do anonymity, většinou jde o promyšlenou taktiku – tajemství přitahuje pozornost. Nezřídka se jedná přímo o marketingový tah, na jehož konci je překvapivé odhalení. Tato umělecká forma anonymity, ať už jsou její důvody jakékoli, předpokládá další navazující strategie, je za ní spousta práce, složité postupy skrývání či maskování, a také má přesně opačný směr než běžná bezejmennost, na které není třeba nijak pracovat a jejímž cílem je život v ústraní a klid.

Michal Kudělka je ovšem tvůrce, který zachází s anonymitou zcela jinak než převážná většina umělců: není pro něho uměleckým konceptem. Vlastně ani nejde o bezejmennost v pravém slova smyslu, protože jméno známe. Není však strohé občanské jméno někoho, kdo rozšiřuje hudbu způsobem, který je v době Facebooku, Soundcloudu, Bandcampu či Myspaceu srovnatelný s rozesíláním obálek s básněmi poštou, dokonalým synonymem anonymity v současném hudebním provozu?

Není co tajit

Na Michalu Kudělkovi není nic tajemného, nepojí se s ním nic, co by vybízelo k odhalení. Jde o kytaristu dnes již neexistující skupiny Murky Ajar z okruhu ostravsko-těšínské­ho vydavatelství MamaMrdaMaso (viz A2 č. 26/2010). Svá alba nahrává doma a rozšiřuje je prostřednictvím odkazů ke stažení – rozesílá je e-mailem, zadává je do internetových diskusí a fór na hudebních profilech, případně je dále šíří jeho příznivci. Loni tímto způsobem zveřejnil dvojalbum Knihovna (minirecenze v A2 č. 3/2013), letos vypustil do oběhu nejprve desku Šílenství je cesta (složka obsahuje kromě souborů ve formátu mp3 ještě ilustrace ke každému tracku) a posléze čtyřskladbovou, zhruba desetiminutovou kolekci Hände hoch! – a vedle toho ještě album písniček pro dětské loutkové divadlo. Přitom nemá žádný veřejný webový profil, který by obsahoval ukázky
z jeho tvorby či byl určen k její propagaci, a pod jménem Michal Kudělka nekoncertuje. Jakákoli snaha zachytit ve veřejném prostoru jeho jméno je takřka marná – jedinou dohledatelnou stopou je vzkaz v návštěvní knize webu českobudějovického kolektivu Noise Assault Agency Budweiss: „Dobrý den. Jmenuji se Michal Kudělka a jsem kytarista z Murky Ajar. Dnes se mi narodily dvě děti. Richard (2580 g, 45 cm), Antonie (2540 g, 45 cm). Nashledanou.“

Pokud jde o samotnou Kudělkovu hudbu, s výjimkou semknutého souboru Hände hoch!, který nevybočuje z oblasti minimalistického industriálního techna, je značně eklektická a staví do těsné blízkosti výrazně nesourodé hudební prvky. Organizující princip desky Šílenství je cesta by se dal přirovnat k ruce libovolně šátrající časoprostorem hudebního dění. Od exkursu do temnějšího osmdesátkového elektropopu se přes několik více či méně pokleslých kusů – většinou vtipně pojmenovaných, například Jasno nebo Art is tot – Kudělka dostane až k experimentálnějším polohám, jež vrcholí závěrečnou šestnáctiminutovou skladbou 13, tvořenou více než z poloviny tichem. Časovou i stylovou neukotvenost vyvažuje kompaktní zvuk, ale jen do jisté míry – drží sice materiál nahrávky pohromadě, avšak jeho neutralita zároveň album odřezává od místa a okolností jeho vzniku. Absentují známky lo-fi estetiky, jíž se domácí nahrávky často vyznačují,
i jakýkoli otisk prostředí. Takže vposledku i zvuk desku umisťuje kamsi do vzduchoprázdna.

Možnosti recepce

Tak jako není v případě osoby Michala Kudělky co objevovat, není při recepci jeho nahrávek o co se opřít. Kudělkovi jakožto tvůrci chybí jakékoli tělo, které by někam situovalo jeho neukotvenou tvorbu. Námitka, že přece samotná existence nahrávky je dostačující podmínkou k vnímání hudby, je značně naivní. Dá se v dnešní době hudba poslouchat v prázdném prostoru, odtržená od jakýchkoli vazeb? Nepotřebujeme nutně k jejímu vnímání další informace, souvislosti, vztahy, abychom vůbec byli schopni si o ní něco myslet a někam ji zařadit? Každá hudba k tomu, aby se vůbec dala sledovat, potřebuje nějaké tělo: performativní, internetové, ideologické, kolektivní (třeba příslušnost k vydavatelství). U umělců, kteří se schovávají, se tímto potřebným tělem stává právě anonymita a mechanismy skrývání, maskování, zahlazování stop.

Izolovanost Michala Kudělky se dosud v žádné tělo nepřetvořila, a proto jeho „odkazy ke stažení“ v první řadě vyhrocují otázku možností recepce hudby. Jelikož tvořit a šířit nahrávky je dnes díky dostupným technologiím a internetu čím dál snadnější (stačí si vlastně vybrat z existujících modelů), většina klíčových otázek a problémů se přesunula na stranu percepce. Ačkoli tvorba Michala Kudělky nepřináší z hlediska technologie a hudebních postupů nic nového ani převratného, způsob její prezentace, vystavující posluchače nejistotě a nepřítomnosti, výmluvně demonstruje, jak výrazně se hudební komunikace za poslední čtvrtstoletí proměnila.

Michal Kudělka: Šílenství je cesta. Free download 2013.

Michal Kudělka: Hände hoch! Free download 2013.

Když jsem před nějakou dobou cestoval z Kyjova do Veselí nad Moravou, narazil jsem ve vlaku na muzikanta a sběratele lidových písní Jaroslava Smutného, kterého si v paměti vybavuji nejčastěji jako hráče na kontrabas v horňácké cimbálové muzice Miroslava Minkse. Vždy, když už po několika hodinách nemohl hrát, zapíchl bodec basy hlouběji do hlíny, opřel se o ni a pokračoval dál. Vedli jsme spolu obecný rozhovor o kultuře smrti, narcismu, mechanismech města, ale též o mytopoetických způsobech pobývání na světě, jejichž relikty jsou ještě vypozorovatelné v okolí Velké nad Veličkou. Shodli jsme se na tom, že pokud nějaká kultura nebo společenství začnou přes míru usilovat o zachování svých vlastních tradic, například formou hudebních festivalů, je to vlastně znamení jejich konce. Horňácké slavnosti se ve Velké nad Veličkou pořádají od
roku 1957.

Tomu, kdo na horňáckých slavnostech někdy byl, jistě není třeba nic složitě vysvětlovat a těm, kteří tuto zvukově bohatou událost nikdy nezažili, bych její charakter stejně slovy popsal jen stěží. Ono totiž nejde ani tak o popis události samotné, jako spíš o podhoubí, ze kterého horňácká hudba vyrůstala. Horňácko je kamenitý mikroregion čítající všeho všudy devět obcí, a je opravdu podivuhodné, že na tak malé hudební scéně je možné najít na tisíce písní, jež obsahem pokrývají škálu vedoucí od milostného života přes obtíže s prací, mordy a kořalky až k tématům eschatologickým a religiózním. Najdete zde staré zpěváky a zpěvačky, v jejichž projevu je možné uslyšet světy, které již minuly a pro které byl ještě charakteristický základní vztah k půdě. Mám dojem, že v takovém „primitivně evolučním“ nastavení, kdy bylo lidské konání výrazem boje o přežití, byl svět strukturovaný jasněji, významy byly zřejmější
a hmatatelnější. Pokoušel jsem se dohledat nějakou horňáckou píseň o nudě, ale zdá se, že prostě neexistuje.

Vše se poněkud komplikuje, když se z mytopoetické časoprostorové kapsy vrátíme zpátky do naší zaopatřené a hojné přítomnosti. Boj o přežití se rozpouští v instantnosti a snadné dostupnosti fyzických i metafyzických životních prostředků. Vývoj hudebního softwaru vede k situaci, kdy stačí pár kliknutími nadefinovat základní parametry kompozice, et voilà – nový náctiletý hudební skladatel i kompozice jsou na světě. Guido z Arezza nebo Athanasius Kircher by dnešními možnostmi generování hudby byli jistě víc než překvapeni. Jak to naše podhoubí vypadá dál: kauzalita mezi prací a hodnotou je Robinsonem vyhoštěným na odlehlé ostrůvky společnosti a z nudy se stává životní standard nebo dokonce předmět obdivu.

Marcelu Duchampovi a Johnu Cageovi jejich postoj k nudě jakožto prostředku a živné půdě pro rozehrávání uměleckých her věřím a za pravdu jim asi dá každý, kdo má podobnou zkušenost, protože: „Pokud vám něco přijde nudné po dvou minutách, zkuste to čtyři minuty. Jestli je to pořád nudné, pak osm minut. Pak šestnáct, pak třicet dva. Nakonec zjistíte že to vůbec nudné není.“ Jedna z ilustrací nenudnosti „nudné“ hudby by nás mohla zavést k šamanistickým kořenům minimal techna. Ano, víme, že žádné dvě láhve od coca-coly nejsou stejné a že fenomén nudy mizí, pokud investujeme něco málo z volních a intelektuálních prostředků do vnímání a přemítání o každém prostém jevu. Pokud jste někdy například zkoušeli poslouchat bílý šum proháněný přes velmi pomalu se zužující band-pass filtr, pak víte, že záhy dochází k momentu, kdy si naše neuronová síť začne ve „vyprázdněném“ percepčním horizontu hledat vzorce, opakující se struktury či cokoli,
čeho by se mohla chytit. A pak se dějí zajímavé věci. Ale stejně mi – ve srovnání s výše popsanou mytopoetickou kapsou – připadá takovéto konání nějak nepatřičné.

Stejně nepatřičné se mi zdá věnovat se dále úvahám o příčinách nudy, psychoanalytickému rozboru tohoto jevu, výčtu nudných příkladů ze současné hudební scény. Lepší bude nabídnout aspoň malou zvukovou ochutnávku z druhého pólu. Čtenářům, kterým se následujícím výčtem nezavděčím, se předem omlouvám. Tedy stručně: pokud jste nikdy neslyšeli mluvit piano, zkuste si dohledat kompozici Quadraturen III od Petera Ablingera. Na otázku, jak by zněl organický mix stylů W. A. Mozarta a J. S. Bacha, by vám mohl poskytnout odpověď David Cope a jeho software EMI (Experiments in Musical Intelligence). Až do poloviny října trvá v pražské galerii DOX první samostatná výstava Milana Guštara. Na vernisáži zazněla „nudná“ Kompozice 1960 #7 od La Monte Younga, kterou interpret Marek Hlaváč pojal jako materiál pro další kompozici, vznikající na základě modulování ucha – určitě jste s tím v dětství také někdy experimentovali. A ještě jeden
zajímavý motiv pro kompozici, na který jsme nedávno přišli se skladatelem Matoušem Hejlem: deset nejdůležitějších způsobů manipulace s veřejností podle Chomského. Pokud by se této inspirace někdo ze čtenářů chtěl chopit a realizovat ji dříve než my, tak to bude jen dobře.

Autor studuje postgraduálně AVU.

Andrej Babiš patří k nejsilnějším domácím podnikatelům, koupil mediální skupinu MAFRA a rozjel předvolební kampaň. Tato tři jednoduchá konstatování sama o sobě znamenají dost, aby si zasloužila pozornost analytiků, komentátorů i společenských vědců zabývajících se veřejným prostorem. O to závažnější je jejich propojení a situace, která tím vzniká. Babiš je, zdá se, na nejlepší cestě k tomu, aby držel nemalou moc zároveň ve třech sférách, které je, jak říká třeba Jürgen Habermas, v křehké hře demokracie lepší držet od sebe.

Debata, nebo propagace?

Odkaz na německého teoretika Habermase jistě může vyznít jako výraz romantické normativní naivity. Jenže k demokracii jistá normativní naivita nutně patří – třeba přesvědčení, že některé hranice není dobré překračovat, že některá nepsaná pravidla je dobré dodržovat a že některé hodnoty je dobré ctít. Rezignovat na tuto naivitu znamená otevřít politickou sféru cynickému pragmatismu, opírajícímu se o pravidlo silnějšího psa, který jediný má nárok na koitus. V ohrožené a nedůvěrou rozechvělé demokracii se pak nejsilnějšími a nejhlasitějšími psy mohou snadno stát právě ti, kteří některé hranice překračují, jistá pravidla nedodržují a určité hodnoty nectí.

Podle zmíněného teoretika demokracii nejlépe svědčí, když veřejná sféra není pod přímou kontrolou sféry politické nebo ekonomické. Veřejnou sférou Habermas myslí tu část veřejného prostoru, v níž se lidé snaží pokud možno racionálně debatovat o tom, co je dobré a co ne, přičemž v moderní společnosti jsou jedním z klíčových prostředků veřejné debaty masová média. Zásadním problémem kontrolované veřejné sféry podle Habermase je, že v ní se prostě nedebatuje – a už vůbec ne racionálně. Pouze se propaguje, debata zůstává v lepším případě předstíraná. Politika se tak z veřejné hry mění v soupeření dobře disponovaných elit.

To je důvod, proč se „podnikání v mé­diích“ ve vyspělých demokraciích obvykle chápe jako poměrně citlivý a specifický byznys a mediální magnáti to s politickými ambicemi mají těžké. Kritici ztrpčují život i ekonomickým aktérům, kteří aktiva získaná na poli farmacie, výrobou kočičího krmiva nebo obchodem s hnojivy investují do nákupu mediálních domů. Jedni i druzí bývají podezříváni, že své vlastnictví televizních stanic a novinových titulů budou užívat k takové manipulaci s veřejností, která svědčí jejich politickým nebo obchodním zájmům.

Nezdravá situace

Vraťme se k Babišovi. Zatímco ještě před rokem ve veřejném prostoru působil jako roztomilý popleta, který rozmarně utrácí za prodělečné mediální projekty a v souladu se sezonním módním trendem zakládá politické hnutí, nyní se ukazuje jako pragmatik. Koupil Mafru a pro své politické hnutí najal profesionální komunikační agenturu. Tyto dva racionální kroky v předvečer předčasných voleb dovolují spekulaci, že tu za pár měsíců budeme mít muže, který drží ve svých rukou současně moc politickou, ekonomickou i mediální. Což je kombinace, která pro oslabenou, k silným řešením náchylnou demokracii může být velmi snadno maligní.

Nejde o to Babišovi hned podsouvat nějaké diktátorské ambice – nezdravost situace, kterou vytváří, totiž leží mimo jeho úmysly, ať už jsou jakékoli. Cesta ke kriticky koncentrované moci může být pochopitelně rámována těmi nejlepšími záměry. Babiš třeba opravdu má ten nejupřímnější zájem o stav země. Nicméně ani sebelépe uchopená moc není neškodná. Jak opakovaně vidíme, moc dokáže být a povětšinou i je devastující, natož je-li držena bez korekcí a adekvátně silných protihlasů.

Doufat, že se nám zde – v krizi elit a nedostatku osobností – zrodí český Bloomberg, je jistě možné. Důležitější ale je pohlídat si, abychom si tu nenechali vyrůst lokálního Berlusconiho.

Autor působí na Katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU.

Domníval jsem se, že naším problémem je rozpad demokracie, na něj navázaný klam o možnosti politického rozhodování a zároveň nekontrolovatelný a záměrně nekontrolovaný pohyb především finančního kapitálu. Také jsem si myslel, že militarizovaná akumulace kapitálu může přerůst v globální vojenský konflikt, protože jejím stropem je až praxe jaderného holocaustu. Vážný globální problém jsem spatřoval v těžkém postižení životního a přírodního prostředí – ostatně pohled na vychrtlého ledního medvěda na troskách ledové kry se mě dotýká víc než podívaná na Víta Bártu v želízkách. Pod medvědem ledovec roztaje a zvíře se utopí, korupčník dostane amnestii od člověka, který tvrdí, že tání ledovců je tah levice proti volnému trhu. Jako globální problém se mi jevil stav celé naší civilizace, před jejímž pohledem ročně umírají desítky milionů dětí hladem. Součet toho všeho mi dával jediný výsledek: tento systém, který nazýváme kapitalismem, historicky
selhal a může se dále udržet pouze za pomoci stupňovaného násilí. Nechceme-li skončit jako ten medvěd, pod nímž se rozplyne jeho životní opora, musíme nutně začít se systémovými kroky, i kdyby nás měly dovést k revolučnímu zvratu – pokud by rozvinul demokracii jako způsob vládnutí a odstranil současnou praxi politické vlády, jíž ovšem demokratičnost a ohled na lidskou důstojnost zcela chybějí.

Eroze elit a eroze hodnot

Mýlil jsem se. Podle davoského shromáždění světovládců je vážným globálním problémem eroze elit. Před jejich selháváním v různých částech světa varuje zpráva Global Risks 2013, poskytnutá Radou pro globální záležitosti účastníkům jednání Světového ekonomického fóra, které se konalo v Davosu od 23. do 27. ledna letošního roku. Podle ní je tedy hlavním problémem destabilizace jednotlivých režimů a to, že po hospodářské krizi slábne schopnost elit efektivně spravovat veřejné záležitosti. Na mapě globálních rizik, kterou jmenovaná zpráva vykresluje, se selhávání globální vlády objevilo ve čtyřiačtyřiceti vazbách na další problémy, zatímco krize plynoucí z nedostatku potravin jen v třiatřiceti souvislostech. Přitom globální mocenská, vojenská, hospodářská a politická elita představuje jen jedno procento obyvatelstva, shodou okolností té vrstvy, v jejíchž rukou se kupí přes devadesát procent globálního majetku.

Tato elita nyní eroduje, protože slábne její schopnost efektivně spravovat veřejné záležitosti. Co to znamená? Efektivní správa veřejných záležitostí zřejmě představuje schopnost udržovat akumulaci kapitálu na tak vysoké úrovni, aby přinášela trvale vysoký zisk. Také to znamená udržovat obyvatelstvo, které je existenčně vázáno na pronájem své pracovní síly, v domnění, že je dobře a bude už jen líp, když ne hned, tak tedy později. Pokud ale elity ztrácejí důvěryhodnost, může se to odrazit ve snížené schopnosti řešit závažné problémy, ať již jde o přerozdělování bohatství, nezaměstnanost nebo zhoršování životního prostředí, praví se ve zmiňované zprávě. Jestli dobře rozumím, pak dokud byly elity důvěryhodné, zvládaly také důvěryhodně přerozdělovat bohatství, nezaměstnaní jim vkládali do rukou svůj osud a lední medvědi mohli lovit na zamrzlém moři.

Zpráva také zmiňuje „nedostatek ekonomických vyhlídek“, i když neříká, co se tím myslí, pokud se tím vůbec něco myslí. Pojem nezaměstnanosti označuje různé věci. Můžeme například odlišovat nezaměstnanost jako důsledek ztráty zaměstnání, nezaměstnanost jako stav, kdy jedinec nikdy práci neměl a ani ji nezíská, nezaměstnanost jako chytračení se sociální podporou a dále nemožnost vyžít s příliš malou mzdou nebo vytváření pracovních míst za téměř otrockých podmínek. Co je „nedostatek“ a co „dostatek“ ekonomických vyhlídek? Koho se týká? Lidí před koncem aktivního pracovního života, propuštěných proto, že nestačí „týmovému duchu“, anebo milionů mladých, kteří vědí, že tento systém pro ně mít práci nikdy nebude? Stačí se podívat, kdo bojoval za poněkud nedomyšleného „arabského jara“ v Libyi nebo v Egyptě. Byli to nedospělí, jejichž budoucností je samopal v ruce. Jistě, eroze elit má možná svůj díl viny na tom, že tyto odepsané děti jsou špatně hodnotově
orientovány. Řečeno slovy zmiňované zprávy, oproti minulosti většině společností chybí morální kompas ve formě náboženství nebo ideologie s jasně definovaným žebříčkem hodnot. Jistěže jde o hodnoty, o nic jiného ani jít nemůže a žádný rozumný člověk to zpochybňovat nebude – ale co s tím má společného nějaké náboženství nebo vůdcovská ideologie?

Protože se skutečně jedná o hodnoty, nezbývá než je hledat a najít ložiska jejich zhnisání. Asi se nespletu, když začnu hledat směrem k samotným elitám, kterým by se hodila nějaká ta lepkavá náboženská a ideologická želatina, v níž by se našlo pro každého něco a všichni by podporovali hodnoty vzájemné pospolitosti. Problém eroze elit je ovšem problémem eroze hodnot, které elity samy neuznávají, ale vyžadují jejich dodržování po druhých. A právě elity přivádějí k životu hodnoty, které jsou nebezpečné pro globální soužití.

Svět bez hranic a bez alternativy

Světová elita varuje v Davosu před vlastní erozí. Text celé zprávy má jednoduchý kontext a očividnou intenci: nepodrývejte své elity, nevšímejte si jejich skandálů, nerozmazávejte v médiích korupci, klientelismus, lobbismus, nemluvte o neviditelných tazích v investiční politice, nesahejte na zájmově řízené toky kapitálu a nevšímejte si moci oligarchie, která stojí mimo dosah všech zákonů a nazývá se demokracií (kalouskovský prototyp důvěrně známe). A hlavně nepátrejte, zda pod vedením těchto elit nesešla naše civilizace z cesty a není již jen prostou deviací kulturního vývoje. Protože jinak se elity rozpadnou a povede se vám ještě hůř, protože nebude, kdo by vymyslel a v život uvedl protikrizová opatření, kterým elita rozumí nejlépe, poněvadž koneckonců krizi sama vyvolala. V davoské zprávě se tak znovu, tentokrát již na střepech idejí a praxe demokracie, rodí absolutistický systém vůdcovství: nevyhánějte své vůdce,
nebude vás mít kdo vést.

Až dotud možná všechno vyznívalo jako cynismus. Domnívám se ale, že je to jinak. Ti lidé, kteří takovou zprávu zpracovávají a pak pro ni hlasují nebo ji podepisují, tomu skutečně věří. Myslí si, že potřebují pouze nebýt obtěžováni světovou veřejností, aby jemnými a promyšlenými tahy uvedli zase svět do pořádku. Když do nich bude stále někdo rýpat svými alternativami, kritikami a požadavky, nebudou mít čas a klid svět bránit a on se rozbije. Nejhorší na tom je, že možná mají pravdu. Nežijeme si špatně, protože jsme si rádi nechali vnuknout utopii kapitalistického zespolečenštění práv, povinností, rovných příležitostí, šancí na majetky. Svým souhlasem s touto ideologií a podporou, kterou jí poskytujeme svou aktivní nečinností, souhlasíme také s vrcholně jednostranným „falešným“ vědomím, jehož důsledky jsou pro nás, příslušníky okcidentální kultury, negativní zatím snad jen skrytě, avšak pro obyvatele těch zemí, kultur a tříd, které to všechno
financují, jsou tyto následky již nepominutelné.

Davoská setkání neměla nikdy za úkol dospět k řešení propastných nesrovnatelností v uspořádání světa. Ani to letošní, které probíhá stejně jako dvě předcházející pod tlakem problémů s akumulací kapitálu, kterým říkáme hospodářská krize, nehledá nic konkrétního. Aktéři se navzájem ujišťují, že svět bez hranic je dokonalým světem bezchybného působení globálního trhu. Rozhodně si nepřipouštějí pochybnost o tom, že idea světa, v němž se volně přelévá globální kapitál, je zároveň ideou světa bez jakýchkoli hranic – hodnotových, morálních a především rozumově stanovitelných, pokud jde o exploataci přírodních zdrojů a polarizaci globální pospolitosti. Davos byl místem, kde se sebeuspokojivě poklepávalo na rameno a všechna politická racionalita, která se zde pod alpským hvězdným nebem nakupila, se soustředila na to, aby prokázala, že všechny jiné formy jednání jsou neefektivní, nerozumné, protismyslné a dokonce obrácené proti lidem. Davos
nebyl místem účinného jednání o rozvoji, ale sebepotvrzením již rozvinuté neoliberální kapitálové racionality, jež vyznívá vždy stejně: alternativa neexistuje.

Maska reformní rétoriky

Podivuhodný je dlouhý dech tohoto liberálního, později liberálně-demokratického a následně neoliberálního, a tím pádem opět liberálního konceptu státu, vlády, hospodářské moci, politiky a lidských práv. Heslem zprvu nadějného hnutí Occupy bylo „My jsme 99 procent“. To se nezměnilo, nezměnil se ani princip státní moci udržující těchto devětadevadesát procent v mezích, které jim vytyčila hospodářská a sociální politika, nezměnily se ani libertariánsky rozštěpené, a proto většinou nefunkční a jen násilím pohromadě udržované ústavy, které jsou skládankou liberálního pojmu svobody a politicko-ekonomických zásad. Změnilo se jediné – hnutí Occupy se stává milou vzpomínkou. Něco je špatně v základech, v nejhlubším fundamentu kapitalismu. Occupy stálo a padalo s varováním, že roste astronomickou rychlostí bohatství úzké skupiny lidí, jejichž bohatnutí navíc urychluje současná systémová krize, zatímco zaniká střední třída, šíří se
takzvaná nová chudoba i ve vrstvách, které ji nikdy nepoznaly, a přibývá lidí odkázaných na milost sociální podpory bez šance na vyváznutí ze své situace.

Toto je popis stavu, který zná každý, počítá s ním, a ať chce nebo ne, přizpůsobuje se mu – nejčastěji tím, že se snaží sám splynout s kapitalismem, stát se kapitalistickým vlastníkem sebe sama a uplatnit svou tržní cenu. Řečeno jinak, kdo dosáhne na to, aby se stal svým soukromým kapitalismem, stává se profitujícím člověkem s tou mírou blahobytu, s jakou umí být kapitalismem. Není nutné dodávat, že hodnoty, normy a moralita jdou stranou a vyklízejí pole globální neonormalizaci. A právě ta stojí na základech, které umějí formovat lidi tak, aby byli problémem sami sobě a nedělali problém vládnoucím elitám. Proto není davoské zjištění jenom cynismem miliardářů, ale vážným varováním před tím, jaké kroky podniknou elity, jež se cítí ohroženy, proti těm, kteří údajně způsobují jejich erozi. V tematizaci eroze elit je skryta hrozba plynoucí z obavy z rozmělnění moci a ze snahy ji znovu obnovit v ještě silnější
podobě.

Pod touto hrozbou se rozvíjí atraktivní rétorika. Jejím ústředním termínem je reforma. Soudný člověk, a takovým by politik měl být, musí se vší pravděpodobností dospět ke zjištění, že aspoň poslední dvě desetiletí se kapitalismus stále reformuje, přemísťuje slova a transformuje pořadí odstavců ve zprávách o stavu lidí, jako by politickou prací mělo být kladení větných důrazů. Není třeba velkého bádání, aby bylo zřejmé, že nic samo nepůjde. Reformy znamenají přechod odněkud někam, který má vyvolat určité změny. Tyto přechody a je doprovázející změny nejsou z rozhodující části vůbec prozkoumány. Dějí se transformace, aniž by někdo byl schopen podat důkladně zpracovanou teorii, jak, proč a s jakým očekávatelným výsledkem se zase uzavřou. Erodující elity nenahlížejí, že by měl být takový výzkum nutný, nemají důvod poukazovat na systémové kongruence modelů deklasované demokracie, z nichž vyplývá sociální, politické a hospodářské napětí
a kulturní úpadek. Světové ekonomické fórum se dostává do situace, v níž se nemá o co opřít, bere na sebe rizika ad hoc projektovaných transformací, a protože jeho účastníci vědí o jejich bezúčelnosti, sahají po morální GPS. Netransparentnost rizik, skrývaných za autoritativní hesla transformace, reformy a obratu, překrývá naléhavou otázku, kam směřuje vynakládaná politická síla. Stálá přechodovost, která jí vládne, nevysvětluje, kam cílí její pohyb. Už sama otázka, co vůbec může představovat reforma, zůstává bez vysvětlení a nepodají nám je ani v Davosu shromáždění politikové, protože jsou pouhými vyslanci lidí skutečně vládnoucích kapitálem a informacemi.

Není čas odpočinku

Německá kancléřka Angela Merkelová pronesla se vší vážností tezi, že budoucnost spočívá v konkurenceschopnosti. Navrhla dokonce „Pakt pro zvýšení konkurenceschopnosti“. Je to od ní osobně projev odvahy, protože na sebe bere riziko, že příští volby nebude moci oslavovat. Pakty se zpravidla uzavírají proti někomu, a tudíž se nabízí otázka, kdo omezuje nebo úplně odstraňuje konkurenci natolik, že narušuje ekonomické procesy a je nutné uzavřít proti němu pakt. Sociální stát to být nemůže, protože již neexistuje. Rozhazovační lidé jen těžko, protože ekonomické škrty na ně přenesly další, dodatečnou zátěž sanace hroutícího se systému finančního kapitálu, takže zlikvidovaly poptávku na nezbytné minimum. Zůstává jediná odpověď: konkurenci omezují a likvidují ti, kterým brání ve zvyšování zisků, ti, kteří již dávno vyřadili ze hry iluze otevřeného svobodného trhu, ti, kteří si rozdělili svět na sféry globálního působení a účinně spolu kooperují na úrovni takových
ekonomických čísel, že by jim přičinlivá fiskální politika České republiky nestála ani za ohlédnutí.

To jsou ony elity, které se brání erozi. Merkelová je vrcholná politička Evropské unie, musí v Davosu vystoupit a musí něco říct, a tak řekne výzvu, v níž přizná bezmoc politiky, kterou reprezentuje, uzná nadvládu kapitálových struktur a nakonec všechno skryje za výzvu k obraně proti eskalaci politické a společenské nestability. Chce pro lidi dobro, proto promluví o nezaměstnanosti, pro kterou nemá a vzhledem k základním principům fungování kapitálu ani nemůže mít řešení (vztah mezi prací a kapitálem vyhodnotil výrazem „hrobař“ již Hegel). Britský premiér David Cameron, který je v Davosu na zastávce své předvolební epopeje, se blýskne návrhem, že by mohla Británie opustit Evropskou unii a pomoci si sama – sice to nemyslí ani na vteřinu vážně, ale je to působivé. Británie nevstoupí do „Paktu pro zvýšení konkurenceschopnosti“ kancléřky Merkelové, protože žádný takový nevznikne, ale bude v zájmu globálních,
a proto také britských elit dál jednat o inovaci, reformách, kooperaci, vzájemné pomoci a především o nové vůdčí ideji, kterou svět okcidentální kultury nutně potřebuje.

Co jsou s ohledem na tyto souvislosti lidská práva? Co je demokracie? Co znamená lidská nouze, skutečná nouze, kdy člověk přestává být rozumovou svobodnou bytostí a je tlaky zvnějšku proměňován v dále nepoužitelný lidský zdroj? Velmi reálnou odpověď podal kdysi John Maynard Keynes: „In the long run we are all dead.“

Nesmíme si dopřát odpočinku, světová krize stále hrozí – tak zněla závěrečná výzva letošního ekonomického fóra v Davosu. Možná si až dosud někdo odpočinku dopřával, ale lidé bojující o udržení zaměstnání a často „flexibilní“ až za hranice zákoníku práce to nejsou. Lidé, kteří chudnou s tím, jak se rozevírají nůžky mezi prací a kapitálem, si při udržování rodinného rozpočtu aspoň na jisté úrovni také moc nevydechnou. A teď už si nemůže vydechnout ani naše politická reprezentace. Zdá se, že jsme zavaleni pod ruinami něčeho, co nás stisklo tak, že nám to nedovolí dýchat. Nenechme se ale klamat. Jako všechny pojmy a výrazy mají i tato slova různý význam pro různé třídy – Christine Lagardeová, generální ředitelka Mezinárodního měnového fundu, přeložila v závěrečném projevu tuto výzvu do jazyka politické elity a učinila ji tak srozumitelnou i ostatním: pro příští rok platí „do not relax principle“. A já už se bál, že hrozí
eroze elit.

Autor je filosof.

Trochu překvapivě se jedna z úvodních pasáží knihy Circus politicus (2012) věnuje španělskému hnutí Rozhořčených. Publikace dvou francouzských nezávislých novinářů Christopha Deloira a Christopha Duboise tím svou nesmlouvavou analýzu politických mechanismů Evropské unie zasazuje do širšího sociálního kontextu. Co je hlavním tématem této knihy, psané na pomezí investigativní žurnalistiky a eseje? A jak se vztahuje k revolučním vzepětím typu Occupy Wall Steet nebo právě hnutí Indignados? Circus politicus a revoluční vlnu z roku 2011 pojí především ústřední motto hnutí Occupy: jedno procento populace ovládá zbylých devětadevadesát. Deloire s Duboisem skládají jeden doklad za druhým, aby tuto tezi prokázali v kontextu současné evropské politiky. Vývody, které byly často považovány za pouhé konspirační teorie, tak získávají oporu v poměrně důkladném souboru validního materiálu, jejž nelze jen tak přejít mlčením.

Na druhé straně i samotná kniha se oněm nepodloženým konspiračním teoriím, proti nimž se vymezuje, leckdy blíží. Především pasáže týkající se každoroční, pro veřejnost uzavřené konference Bildeberg a zamlčované klientelistické vazby mezi nejvýznamnějšími evropskými a americkými politiky, finančníky a intelektuály zní velmi fantaskně. Možná je to ovšem jen další z důsledků rozporu mezi tím, jakým způsobem je reálná politika prováděna, a tím, co je širší veřejnosti předkládáno – jakožto simulakrum výkonu moci.

Lidská práva jako brzda vývoje

Asi nejznepokojivější jsou pasáže ilustrující nepravdivost tvrzení, která dodnes můžeme slýchat od českých pravicových politiků. Konec dějin proklamovaný Francisem Fukuyamou krátce po rozpadu východního bloku v sobě zahrnoval také přesvědčení, že již nemá smysl hledat alternativy, protože jsme dospěli do konečné fáze, v níž koncept demokracie nalezl svého ekonomického blížence v globálním kapitalismu. Mnozí šli ještě dále a tvrdili, že demokracie a kapitalismus jednou jsou. První vážnější trhliny dostala tato vize v době, kdy svět sledoval rozvoj kapitalismu v komunistické Čínské lidové republice. Tento fakt zasel první pochybnosti do představy, že demokracie a kapitalismus jsou nerozlučná dvojčata, na jejichž ramenou bude lidstvo přeneseno do hájemství věčného míru, prosperity a nikdy nekončícího růstu. Když se z Číny stala třetí nejsilnější ekonomika světa a začala výrazně dohánět euroamerické mocnosti, počala se evropskou politickou
krajinou šířit nejistota. Ovšem místo toho, aby evropské elity přehodnotily původní předpoklad a kladly důraz spíše na demokracii než na kapitalismus, soustředily se především na otázku konkurenceschopnosti v globálním boji. A v něm se demokracie náhle stala překážkou. Ohledy na lidská práva a výdobytky staletí trvajících společenských konfliktů, které formovaly vznik evropského modelu sociálního státu a demokratizaci politického rozhodování, se nyní staly brzdou ekonomickému vývoji. Žijeme tak ve světě, v němž se „demokracie již nedefinuje rozhodováním pomocí hlasování, ale respektováním pravidel. Avšak národy nejsou o pravidlech, která se jim postupně vnucují, informovány. Nač potom volit, když volíme lidi, jejichž funkce bude spočívat v aplikování pravidel, která byla přijata jednou provždy?“

Důsledky takové politiky můžeme vidět všude kolem nás. Ostatně samotné hnutí Indignados uvedla v pohyb především nespokojenost s politikou socialistického předsedy vlády Josého Zapatera, za jehož úspěchem stála především touha voličů po moderní levicové straně, která se bude snažit regulovat bezbřehost trhu a bude svým občanům garantovat sociální jistoty. Příčinou rozsáhlých protestů pak byla především frustrace z toho, že proklamovaný program nebyl naplňován a předseda vlády byl příliš slabý na to, aby vzdoroval tlaku ekonomických a politických elit.

Obludárium národní politiky

Proč se kniha jmenuje právě Circus politicus? Hned v úvodu se můžeme dočíst, co tento termín označuje. Oním „cirkusem“ je především zaměření veřejnosti a dominantní části médií na politické dění na národní úrovni. Deloire s Duboisem dokládají, že vliv národních politických reprezentací je ve skutečnosti mnohem menší než vliv orgánů Evropské unie. Například obludárium francouzské politiky podle nich pouze odvádí pozornost od mnohem důležitějších a zásadnějších rozhodnutí, která se odehrávají na půdě Evropského parlamentu, Rady Evropy či Evropské centrální banky. „Oklamáni kouzelníky a jejich triky vidíme moc tam, kde jde pouze o její simulaci.“ Kdo by se však domníval, že francouzští novináři jsou v tomto zajedno s Václavem Klausem, je na falešné stopě. Deloire a Dubois jsou totiž bytostnými eurofederalisty – ovšem přesvědčenými o tom, že evropskou politiku je potřeba učinit transparentnější a otevřenější demokratickému
rozhodování. Velkou část svých výtek adresují především médiím, pro něž je pravidelné referování o evropských záležitostech „splněním otravného domácího úkolu“.

Kritičnost autorů tedy zároveň odhaluje jejich proevropská východiska, za nimiž je patrné habermasovské přesvědčení o potřebě dialogu a komunikativního jednání, které jsou esenciální součástí zdravého demokratického vývoje. V naprostém rozporu s potřebou dialogu a modelováním společnosti je pak statut nadnárodních institucí typu Evropské banky, které nepodléhají žádnému dohledu a plují tak nad realitou coby tolik vzývaný objektivní arbitr. Jejich samotná existence je jakýmsi zhmotněním dnešního volání po čisté odbornosti, která nebude podléhat politickým tlakům. V důsledku toho se zapomíná na to, že právě sféra politiky je prostorem, v němž se z perspektivy celku společnosti modelují a přetvářejí čistě utilitární požadavky zájmových skupin. V důsledku pak sledujeme paradoxní situaci, v níž nad regulací finančního trhu bdí centrální banka řízená ekonomy a bankéři. Velmi výstižně autoři tento paradox formulují, když říkají, že
také válka je příliš závažnou věcí, než abychom ji přenechali pouze vojákům. Ostatně, jak si vysvětlit to, že k diskusi o záchraně francouzsko-belgické banky Dexia tehdejší francouzská ministryně financí a dnešní šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardová přizvala Michela Pébereaua, tedy ředitele banky BNP Paribas, která byla hlavním konkurentem Dexie? Provázanost ekonomických kruhů a politiky ukazuje na zásadní politický deficit, díky němuž dochází k výrazné ekonomizaci všech složek společenského života.

Evropa v pozici stařenky

Zcela symptomatický je fakt, že občané, po nichž se vyžaduje hojná účast ve volbách do Evropského parlamentu, jsou o smyslu těchto voleb informováni tak špatně, že si ani nedokážou představit, kdo bude předsedou, pokud vyhraje ten který politický směr. Těžko najít lepší doklad deficitu v systému, který má být demokratický.

Přestože se eurofederalistická perspektiva mnohým nezamlouvá, své opodstatnění má. Zřeknout se myšlenky federální Evropy by totiž znamenalo výrazně usnadnit situaci ostatním světovým velmocím. Rozdrobená a nejednotná Evropa by zcela jistě netvořila protiváhu americkému neoliberalismu ani čínskému kapitalismu se socialistickou tváří. Pochybností o představě jednotné Evropské unie však kniha snáší více než dost, a tak se logicky vkrádá myšlenka, jestli má taková úvaha vůbec nějaké opodstatnění. Ve světle evropských reakcí na Snowdenovu aféru a odposlouchávání předních evropských politiků americkým úřadem NSA se totiž spíše zdá, že Evropa zcela instinktivně zaujala pozici jakési ochablé stařenky, která jen nerada překračuje práh svého útulku. Přesto je takový defétismus přinejmenším neadekvátní – co do počtu obyvatel jsou státy Evropské unie na třetím místě hned za Čínou a Indií a ukazatel HDP přisuzuje Evropské unii dokonce první místo na světě. Díky své
tradici by tak právě Evropská unie měla být mocností, která by mohla zvrátit kapitalistický světosystém – slovy sociologa Immanuela Wallersteina – v projekt socialistický. Circus politicus ovšem zřetelně ukazuje, na jakých překážkách tato utopická vize ztroskotává.

Christophe Deloire, Christophe Dubois: Circus politicus. Nástup oligarchie se zrychluje s krizí dluhu. Přeložil Martin Hybler. Rubato, Praha 2013, 320 stran.

Rudolf Kučera ve své knize Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918 představuje proměny dělnické třídy v konfrontaci s válečným kontextem. Sleduje při tom čtveřici problémových okruhů: politiku jídla, politiku práce, politiku genderu a politiku protestu. Hledá změny v dělnické kultuře, dělnické sebeidentifikaci a požadavcích, které pod tlakem všudypřítomného imperativu racionalizace válečného průmyslu i života samotného stvořily na počátku 20. století diametrálně odlišného kolektivního aktéra – mnohem silnější a vlivnější dělnickou třídu.

Vědomí skrze konzumaci

Kučerovo sledování válečné politiky jídla vychází z přesvědčení, že samotné postavení dělníků v určitém místě ekonomického procesu ještě nevytváří dělnickou třídu jako kolektivního aktéra bojujícího za své zájmy. Třídního vědomí dělník nenabývá průchodem brány fabriky. Naopak se utváří v každodenní praxi, například ve veřejné spotřebě. V průběhu války se skrze konzumaci potravin počíná vytvářet nová sociální hierarchie. Pod vlivem nových vědeckých poznatků o světě a člověku se rozvíjí pojetí, které chápe lidské tělo pouze jako sofistikovaný motor, vyžadující jistý základní přísun „paliva“. Dělník je tak moderní vědou zbaven těla. Pro jeho provoz je mu státem poskytováno vědecky rozpoznané množství kalorií. Předválečná dělnická třída se rozpadá. Kvalifikovaná dělnická práce se stává synonymem bídy. Vznikají však nové sociální skupiny integrující se ve veřejných jídelnách, frontách na potraviny či závodních kantýnách.

Podobně destruktivní efekt jako politika jídla měla na dělnickou třídu také politika práce. I do této sféry zasahoval moderní vědecký diskurs chápající tělo jako stroj, jehož činnost lze maximálně racionalizovat: „Masivní racionalizace rakouského válečného průmyslu měla za následek zbavení většiny dělníků osobní autonomie.“ Z dříve aspoň formálně svobodných aktérů se stávají objekty racionalizačních praktik. Tyto objekty jsou navíc za každý drobný prohřešek tvrdě potrestány. Dělnictvo je rázem konfrontováno s vpádem fyzického násilí, které dosud takřka neznalo. Ale právě zkušenost se zneuznáním a ponížením, které měly společný původ v diskursu racionalizace, postupně začaly nabourávat představy dělníků o společenském uspořádání i o práci jako takové. Dělníci tím spíše kritizovali příjmovou nerovnost a jiné nespravedlnosti a jejich hněv se otáčel proti státu jako celku. Sílila kritika liberálního řádu a institutu soukromého vlastnictví.
V budoucnosti se nyní hledala naděje na nový spravedlivý společenský řád, kterého by bylo skutečně možné v dohledné době dosáhnout. Právě představy o lepším světě pomohly na sklonku války rekonstituovat novou dělnickou třídu.

Kursy vaření a krize maskulinity

Také v oblasti genderu musela dělnická třída během války bojovat o svou existenci. Ač se „konstrukce maskulinity a feminity v dělnickém prostředí neodehrávaly primárně v rámci pozitivistické vědy, byly tímto diskursem ovlivňovány“. Také genderové kategorie se totiž formovaly v těsném sousedství konzumace potravin a pracovního výkonu. S racionalizací stravování navíc vzrůstala možnost veřejného vystupování žen. Prostřednictvím kursů vaření a kuchařek byly moderní vědecké poznatky transportovány do dělnického prostředí a ženy se staly výhradními nositelkami tohoto vědění. Mužským dělníkům byla zároveň odebrána svoboda v oblasti konzumace. Další rány utrpěla maskulinita kvůli válečným odvodům – všichni muži v zázemí byli implicitně považováni za neschopné a méněcenné a hodnota jimi vykonávané práce byla devalvována: „Na frontě pateticky umírali silní a pohlední muži, zatímco slabí a postižení
zůstávali doma.“ Dělníci byli konfrontováni s otázkou, jak v rámci panujícího diskursu zůstat „skutečnými muži“. Navíc kvůli nedostatku pracovních sil do dříve mužských profesí pronikaly ženy – objevovaly se ve fabrikách i armádě. Práce tak ztrácela svůj potenciál sloužit jako základ mužské sebeidentifikace. Dělnická třída přicházela o svou androcentrickou identitu, avšak díky zapojení žen se stala po válce silnějším aktérem s novými požadavky (například právě na naprosté politické zrovnoprávnění žen).

Racionalizace hospodářství a preventivní policejní zásahy zajišťovaly rakouské monarchii dlouhodobý klid, prakticky zde nepropukaly větší pouliční protesty. Zlom nastal v roce 1917, kdy došlo k „hladovým bouřím“ a stávkám. Jejich charakter a následné postihy rakouská správa často odvozovala od genderové a sociální skladby protestujících. Ač byl protestující dav smíšený a raboval, co jen mohl, muži byli chápáni jako racionální aktéři a následně předáváni justici, zatímco ženy byly pouze „poučeny a vyzvány k práci“, neboť nebyly považovány za politicky plnoprávné občany. Rakouské úřady nebyly s to pochopit rabující dělníky prchající z prodejen s ukořistěnou jedinou bačkorou. Vysvětlení „iracionálního“ rabování nabízejí podle Kučery práce Edwarda P. Thompsona, které pracují s tezí o „morální ekonomii“. Thompson říká, že při rabování nejde jen o zabavení nedostatkového jídla, ale především o odsouzení
nadměrného profitu. Rabování je obranou dělnictva proti mechanismům volného trhu. Ničení či přisvojování si potřebných i nepotřebných věcí bylo přímou negací liberálního řádu. Útoky na městská centra byly útoky na moc samotnou. Nová dělnická třída odmítala předválečný řad jako celek.

Rudolf Kučera napsal knihu, jakých se v českém prostoru mnoho nevidí. Vybral si dosud opomíjené téma a nastolené otázky pojednal s teoretickou fundovaností, aniž by text ztratil přístupnost. Škoda, že podobných titulů nevychází více.

Autor studuje historii.

Rudolf Kučera: Život na příděl. Válečná každodennost a politiky dělnické třídy v českých zemích 1914–1918. Nakladatelství Lidových novin, Praha 2013, 215 stran.

Kóndhové, australoidní kmen obývající lesy jihozápadní Uríši, jsou jedním z mnoha různorodých etnik indického vnitrozemí, pro něž se používá souhrnné označení Ádivásíové. Tito původní obyvatelé indického subkontinentu dnes tvoří přes osm procent indické populace, jejich společenský vliv a význam je však mizivý. Indoárijskou bráhmanskou ortodoxií nebyli nikdy přijati (stojí dokonce i mimo kastovní systém), pro britské kolonizátory nebyli dostatečně ekonomicky zajímaví a na jejich marginalizaci nic nezměnilo ani vyhlášení nezávislé Indie v roce 1947.

Naše chrámy jsou z lesů

Nově vzniklý indický stát vsadil na cestu hospodářské soběstačnosti prostřednictvím rychlé industrializace a modernizace, k čemuž ovšem potřeboval přírodní zdroje a suroviny z řídce osídlených oblastí. Tamní obyvatelé – převážně stěhovaví zemědělci, lovci a sběrači – byli považováni za ekonomicky i kulturně zaostalé a na jejich názor se nikdo neptal. Indické přírodní národy tak při centrálně plánovaném vyvlastňování přišly o tradiční životní prostor a nic na tom nezměnila ani liberalizace ekonomiky v devadesátých letech, která k výše zmíněným problémům ještě přidala divoký kapitalismus a s ním související nárůst korupce.

Zlom nastal teprve v okamžiku, kdy se společnost Vedanta Resources rozhodla povrchově těžit bauxit, tedy surovinu používanou pro výrobu hliníku, na kopci jménem Nijamgiri. Zalesněný hřeben, jehož jméno bychom mohli do češtiny přeložit jako Hora zákona, je však podle pověstí sídlem místního božstva. „Vaše chrámy jsou z cihel a malty, naše jsou z kopců, lesů a potoků. Pokud je rozkopete, zemřeme s našimi bohy,“ ozvali se Kóndhové a právě tento argument se stal v celém sporu klíčovým. Za kmenové obyvatele se totiž opakovaně postavil indický nejvyšší soud s odvoláním na jejich kulturní práva zaručená ústavou. Podle ní patří k náboženské svobodě také právo vykonávat veškeré rituály a uctívat veškerá božstva spojená s danou vírou, což u přírodních národů může znamenat takřka libovolný topografický celek.

Aktivismus rolníků, lovců a sběračů

Indie je země, kde se náboženství a ekologie často prolínají. Odpor kóndhských kmenů má řadu předchůdců – za všechny jmenujme aspoň hnutí Čipkó, které se v sedmdesátých letech proslavilo bráněním stromů v himálajském podhůří vlastními těly, nebo hnutí za záchranu řeky Narmady, protestující v devadesátých letech proti stavbě přehrady. Pro všechna tato indická ekologická hnutí je společná kritika nejen devastace životního prostředí, ale i celé myšlenky pokroku z tradičních filosofických a náboženských pozic.

To je diametrální rozdíl proti ekologickému aktivismu západního typu. Ten se sice také probouzí v sedmdesátých letech 20. století, avšak ve společnosti, která je již zcela postindustriální. Jeho typický představitel už není na přírodě existenčně závislý a jeho snaha o záchranu přírodního bohatství je motivována spíše touhou, aby měl co obdivovat ve svém volném čase. Naproti tomu chudí indičtí rolníci či dokonce lovci a sběrači nebrání krásy přírody, ale svůj tradiční zdroj obživy. Tento environmentalismus chudých má však oproti onomu postindustriálnímu značnou nevýhodu. Jelikož nepotřebuje nic měnit, nedá se na něm ani nic vydělat, a tím pádem se také hůře shánějí skutečně vlivní spojenci. Také proto se výše zmíněným hnutím vždy podařilo dosáhnout pouze vyššího odškodného či oddálení již schváleného projektu, nikoli však jeho zásadního přehodnocení či úplného zastavení.

Spustí referendum lavinu?

Demokratický experiment v Nijamgiri však tento stav mění. Jakmile dostali Kóndhové možnost vyjádřit se v lidovém hlasování, všech dvanáct obcí se vyslovilo proti těžbě. Jejich rozhodnutí má i další následky: indické ministerstvo pro záležitosti kmenů nyní vyslechne a vyhodnotí požadavky ostatních vesnic v blízkosti zamýšlených bauxitových dolů, kterých by měla být ještě zhruba stovka. U tak vysokého počtu už mohou těžaři i jejich komplicové z řad státních úředníků jen velmi těžko ovlivnit všechny hlasující, aby si své rozhodnutí rozmysleli. Referendum v Nijamgiri se tak může stát důležitým precedentem a povzbudit další ekologická i lidskoprávní hnutí na indickém subkontinentu.

Co se týče důlní lobby, ta už se teď nemá kam odvolávat. Tucet pokusných vesnic byl totiž vybrán po konzultaci s ní poté, co kutání bauxitu v Nijamgiri před třemi lety zastavilo indické ministerstvo životního prostředí. V dlouhodobějším časovém horizontu to však pro Vedantu zas tolik neznamená. Její prospektoři už mají vyhlédnuta další ložiska v sousedních okresech a společnost jako největší zahraniční investor celkem logicky očekává, že jí vláda státu Uríša dovolí těžit někde jinde. Nadšení z vítězné bitvy také poněkud tlumí skutečnost, že ačkoli byla Vedanta založena v roce 1976 v Bombaji, dnes má sídlo v Londýně, a čelila tedy tlaku nejen indické, ale i britské veřejnosti. Těžko říct, jak by celá záležitost dopadla, kdyby proti kóndhským kmenům stála indická firma podporovaná státem.

Než byli Ádivásíové v indické demokracii vyslyšeni, uplynulo šestašedesát let. Za tu dobu ztratili velkou část svých historických území ve jménu pokroku, jehož výdobytky nikdy nevyužili, a zcela vyhráno nemají ani dnes. Konečné slovo ohledně další těžby v oblasti Nijamgiri totiž bude mít znovu ministerstvo životního prostředí, jehož verdikt se dozvíme až někdy v polovině října. Přinejmenším do té doby tedy můžeme doufat, že demokracie, jakkoli jde o zřízení pomalé a neohrabané, občas přece jen funguje ve prospěch obyčejných lidí.

Autor je indolog.

Další protesty proti těžbě břidlicového plynu frakováním se uskutečnily v Balcombe ve Velké Británii. Průzkumné práce provádí firma Cuadrilla. Nedávno premiér David Cameron prohlásil, že se celá Británie „musí postavit za frakování“, protože díky břidlicovému plynu klesnou účty za energii, vznikne mnoho pracovních míst a bude zvýšena energetická nezávislost země. Protestující naopak argumentují tím, že těžba bude znečišťovat ovzduší a vodní zdroje. Přitom sto tisíc vrtů by mělo pokrýt jen deset procent současné britské spotřeby plynu. Podle zástupců organizace Greenpeace není ani pravděpodobné, že by těžba výrazněji zlevnila energie, protože situace Velké Británie uvnitř Evropské unie je zcela odlišná od té ve Spojených státech amerických, jejichž příkladem zastánci frakování argumentují. Během protestů bylo zatčeno 25 demonstrantů. Protestující označili policejní zásah za
nepřiměřeně tvrdý. Mezitím už na internetu vznikla petice, aby jej uhradila firma Cuadrilla, a ne daňoví poplatníci.

Proti frakování se postavili také demonstranti ve švédské části regionu Sápmi, kde se firma Beowulf snaží vyhloubit výzkumné vrty. Území přitom historicky patří Laponcům. Aktivisté, kteří se postavili za jejich práva, zablokovali silnice vedoucí k místu, kde se má výzkumný vrt provádět, a obsadili prostor v okruhu 150 metrů okolo vrtů tak, aby v nich firma nemohla provádět výbuchy štěpící horninu.

Ve městě Pili na Filipínách zničili aktivističtí farmáři pole o rozměru několika fotbalových hřišť, na němž byla výzkumně pěstována takzvaná zlatá rýže, což je geneticky upravená rýže, obsahující větší množství beta-karotenu s vitaminem A. Farmáři se obávají, že by mohla být, po opylení včelami, geneticky ohrožena i jejich úroda. K tomu již došlo v jiných zemích, kde se pěstují geneticky modifikované plodiny. Podle farmářů navíc není konzumace geneticky upravených potravin bezpečná.

Aktivisté v americkém Idahu vypustili ze zdejší norkové farmy, která patří Cindy Moyleové, jedné z členek představenstva Americké kožešnické organizace, do volné přírody asi 2 400 geneticky vyšlechtěných norků. Těm se prý po propuštění navzdory tomu, že celý svůj život prožili v kleci, v přírodě líbilo a hned zamířili k nedaleké řece. Aktivisté doufají, že vypuštěním geneticky vyšlechtěných zvířat naruší jejich další šlechtění a ohrozí tak budoucí chod firmy.

Počátkem srpna přišla ze Pskova smutná zpráva. Pravoslavný kněz Pavel Adelgeim byl zavražděn psychicky nemocným mužem, kterému se snažil pomoci. Zařadil se tak mezi desítky duchovních, kteří byli v posledních desetiletích zabiti, oloupeni nebo se stali obětí žhářského útoku. Jenže otec Pavel se ostatním případům vymyká. Liberálové ho objevili minulý rok, když tento pětasedmdesátiletý kněz otevřeně vystoupil na obranu Pussy Riot. Detaily jeho mimořádného života přiblížil časopis Russkij reportěr. „Sovětská moc zlikvidovala skoro celou jeho rodinu. Děd z otcovy strany byl popraven v roce 1938, otec o čtyři roky později. Děd z matčiny strany, plukovník carské armády, zahynul během občanské války, matka byla zatčena v roce 1946. Sám skončil v domově pro děti nepřátel lidu, o dva roky později si ho matka mohla vzít do vyhnanství
v Kazachstánu. Tam se poprvé setkal s lidmi, kteří kvůli své víře strávili dlouhá léta v lágrech. Otec Pavel říkal, že se pro duchovní dráhu rozhodl ve třinácti letech.“ Pokračování jeho osudů je dost neuvěřitelné. Mladý Pavel utekl z vyhnanství a dostal se do Kyjeva do místní Kyjevskopečerské lávry. Tam ho schovával jeden z přestárlých mnichů až do jeho plnoletosti, kdy se mu podařilo vstoupit do semináře. Odtud byl ale vyhozen, když protestoval proti povinnému subotniku během jednoho z pravoslavných svátků. Nicméně ani to mu nezabránilo, aby v Uzbekistánu byl vysvěcen na kněze, a co více, nedaleko Buchary postavil pravoslavný chrám – v době, kdy režim kostely boural. Skončilo to zatčením a odsouzením za „pomluvu sovětského zřízení“. Z lágru se vrátil jako invalida. Během povstání proti bachařům přišel o pravou nohu. Po rozpadu Sovětského svazu opět dostal svou farnost, vybudoval dům pro invalidní děti, ale také se se ocitl
v ostrém konfliktu se svými nadřízenými. „Nic se nedá vytvářet, aniž by církevní lež byla přiznána a očištěna pokáním. To je důvod mé kritiky církve,“ psal otec Pavel na svém blogu, který si založil v pokročilém věku. Smrti se nebál, i když si ji nejspíše představoval jinak. „Jenže to je profesionální riziko pravoslavného duchovního,“ uzavírá časopis Russkij reportěr.

Ruská společnost objevila novinku – dobrovolnická hnutí. V posledních letech se objevila celá řada skupin občanů, kteří za vlastní peníze pomáhají svým bližním. Může jít o studenty, kteří jednou týdně chodí do domova důchodců předčítat slepým, nebo spolky, které shánějí peníze, za které nakupují jednorázové pleny pro dětské domovy. Dobrovolníci také výrazně pomáhali při ničivé povodni v kavkazském Krymsku. V posledním případě vezli postiženým vodu, léky, potraviny a současně místním úřadům znemožnili tvrdit, že pomoc se dostala všem potřebným nebo že úřady včas varovaly před blížící se povodňovou vlnou. Ani ne půl roku po katastrofě v Krymsku ruští poslanci začali připravovat nový zákon o dobrovolnících, který nevládní organizace dost vyděsil. Detaily zjišťovala korespondentka časopisu Vlasť Olga Allenovová. „V zákoně je z pohledu dobrovolnických organizací spousta nesmyslů. Třeba požadavky k dobrovolníkům pracujícím
v oblasti živelní katastrofy. Člověk musí být nejdříve vycvičen ministerstvem pro mimořádné události, pak se zaregistruje a čeká, až ho orgány vyzvou, aby se na místo katastrofy vydal. Při dnešní úrovni kompetence některých úředníků to bude zhruba do půl roku.“ Jiné organizace zase protestovaly proti tomu, aby dobrovolníci pracující ve zdravotnických a sociálních institucích museli mít plnou zdravotní prohlídku. „Pro lidi, kteří chodí jednou týdně babičkám číst knížku do Domu veteránů, je to nesmysl. Nikdo kvůli tomu nestráví tři dny na poliklinice. Nejsme všichni stejní, což zákonodárci odmítají pochopit,“ cituje Allenovová jednoho z dobrovolníků. Úporná snaha poslanců a senátorů prosadit zákon o dobrovolnících bez ohledu na mínění těch, kterých se to týká, vyvolává až konspirativní teorie. Podle jedné z nich se moc snaží kontrolovat všechny aktivní občany, kteří se nesmiřují s nespravedlností a něco proti ní dělají. „Vím o této teorii a částečně
s ní i souhlasím. Ale v případě této iniciativy si myslím, že jde o snahu určitých úředníků vytvořit novou strukturu, která bude registrovat a kontrolovat dobrovolníky, na což přirozeně dostane peníze ze státního rozpočtu,“ říká Jelena Alšanskaja, předsedkyně organizace Dobrovolníci pro pomoc sirotkům.

V souvislosti s blížícími se volbami v Moskvě úřady vsadily na populární téma boje proti migraci. Jak to vypadá v realitě, zjišťoval časopis Děňgi. „Podle červencového průzkumu agentury VCIOM vidí 65 procent Rusů v migrantech hlavní příčinu růstu zločinnosti a 56 procent občanů důvod zvýšení konkurence na trhu práce. Podle podobného výzkumu Levada Center považuje 53 procent Moskvanů příliv gastarbeiterů za největší problém metropole.“ Není tedy divu, že televizní zprávy připomínají záběry z fronty. Hemží se to zátahy na tržištích, úředníci slibují, že po vzoru prvního sběrného tábora pro nelegální migranty vybudují dalších 83 podobných zařízení a tentokrát tam bude i tekoucí voda a snad i elektřina. Město Kronštadt slavnostně oznamuje, že se podařilo najmout patnáct etnických Rusů, kteří jsou místo Tádžiků ochotni zametat ulice. Jenže při bližším pohledu se ukazuje, že jde především o dobře zavedený byznys,
v němž neposlední roli hraje migrační služba, která obchodníkům s levnou pracovní silou pomáhá jejich „klienty“ legalizovat. Jedním z problémů, se kterým se migranti musí vypořádávat, je potřeba trvalého bydliště, byť formální. A pro mnoho majitelů moskevských bytů je to hezký přivýdělek. Reportér časopisu se vydával za majitele bytu a zajímal se, jak to funguje. „V určitý moment budete muset mít kontakt s migrační službou. Nic moc vám nemohou udělat, ale budou zdržovat. Často se však lze dohodnout, že oni sami vám budou dodávat migranty, a pak vám žádná kontrola nehrozí. V jiné bezpečnostní složce, kam jsem se obrátil už jako novinář, mi pod podmínkou anonymity sdělili, že víc než pět lidí už registrovat nejde. Dříve šlo zaregistrovat klidně dvě stě lidí, ale to už je pryč. Podívejte se na televizi, co se teď děje.“

Ačkoli doby největší slávy jsou už pryč, je Olomouc stále spjata se zahradničením – každoroční zahradnickou výstavu Flora navštíví tisíce lidí. Na tuto tradici nyní navázal současný fenomén městského zahradničení, do kterého se pustily skupinky nadšených dobrovolníků. Co se týče regulérního městského zahradničení, největší iniciativou je komunitní zahrada s názvem Za()hrada. Ta vznikla letos na jaře a po vzoru podobných projektů v jiných městech nabízí široké veřejnosti pronájem pytlů se zeminou přímo v centru města. Jinou podobnou, byť skromnější aktivitou je svépomocí vybudovaná zahrádka ve vnitrobloku jednoho z domů ve Vídeňské ulici. Několik nájemníků požádalo majitele o svolení a následně za pomoci dalších lidí vytvořilo uprostřed rozpadlé zarůstající dlažby pár malých záhonků a kompostér.

Zde sází občané Olomouce

Další příklady městského zahradničení jsou z kategorie guerilla gardeningu. Zřejmě nejznámější partyzánskou zahrádkou v Olomouci je „Nalezený park“, který se nachází v historickém jádru ve Ztracené ulici. Zahrádka zde vznikla loni v červenci, kdy ve vydlážděné proluce přibylo několik stromků, květiny, sezení a plachta s nápisem „Zde sází občané Olomouce“. Anonymní akci provedly „pohádkové bytosti“, které v prohlášení nešetřily kritikou místních podnikatelů, úředníků, nového obchodního centra Šantovka, automobilismu, heren a „územního plánu v režii developerů“. Volaly po lepší cyklistické infrastruktuře, větším množství zeleně a beztrestnosti kreslení tykadel po vzoru Romana Smetany. Protože se jedná o velmi frekventované místo, vzbudila akce pozornost. Olomoucký deník věnoval zahrádce článek, který ovšem tuto kritiku zamlčel. Původní stromky zničili vandalové
ještě během léta, ale netrvalo dlouho a na místě se objevily stromky nové, spolu s výstavou obrazů. Postupně zmizelo několik tun zbývající dlažby, byla natřena posprejovaná zeď a na jaře přibyla kvalitní zemina, která byla osázena okrasnými rostlinami a zeleninou. Prostor se naprosto proměnil a pro některé lidi se stal odpočinkovým místem uprostřed městské zástavby. Parcela, kde se zahrádka nachází, patří britské firmě, která je v konkursu a nejeví zájem se o pozemek starat ani poté, co obdržela upozornění z magistrátu. Z toho lze usuzovat, že zahrádka s největší pravděpodobností nějakou dobu přežije.

Na konci letošního června se odehrály další dvě partyzánské akce. První z nich bylo osázení fontány zavezené zeminou. Fontána se nachází v dlouho zanedbávaném ASO parku, který doplácí na nezájem magistrátu a na nejasné vlastnické poměry mezi městem a fotbalovým klubem. Osázení iniciovala obyvatelka, která v blízkém okolí žije a která se nyní o vysazené okrasné rostliny stará.

Ve stejný den se v Tylově ulici odehrál další podobný nájezd, vedoucí zřejmě k nejdramatičtějším změnám. Samotné akci předcházelo vyasfaltování plochy zeleně s jedním stromem, jehož kmen zůstal doslova uvězněn v asfaltu. Na druhý den asfalt zmizel stejně záhadně, jako se předtím na místě objevil. Otázkou zůstává, kdo asfaltoval a kdo asfalt odstranil, ale první zásah pravděpodobně souvisel s navýšením počtu parkovacích míst a rekonstrukcí ulice, odstranění asfaltu pak s následnou facebookovou panikou. Pár dní nato se na místě odehrál happening „Guerilla gardening vs. guerilla asfalting“. Účastníci navezli hlínu, vysadili květiny, zaseli trávník, ohraničili prostor provázky a vše zalili. Záhy se ukázalo, že bez permanentní fyzické ochrany nebudou mít vysazené květiny dlouhý život. Po pár dnech byly zničeny auty. Někteří lidé se snažili úplné zkáze zabránit stavěním cihlových zábran tak, aby řidiči na plochu nenajížděli, ale v polovině srpna
byla plocha kompletně rozježděná, takže namísto zeleně zde zbyla pouze uježděná hlína.

Parkoviště místo náměstí

Osud zahrádky připomíná další charakteristické rysy města – rozrůstající se agresivní automobilismus a mnoho let zanedbávanou cyklistickou infrastrukturu. Již dnes lze téměř všechna náměstí v historickém centru označit za parkoviště, ale to nejhorší městskou dopravu možná teprve čeká, protože s novým nákupním střediskem Šantovka má přibýt dalších tisíc parkovacích míst, která přivedou do centra ještě více automobilů. Přestože je rovinatá Olomouc doslova stvořená pro jízdu na kole, cyklostezky jsou stále nedořešené.

Na jaře 2011 zde proto vznikla místní obdoba cyklojízd Critical Mass, které navazují na tradici tohoto celosvětového cyklistického hnutí. Jízdy, konající se vždy poslední čtvrtek v měsíci, nemají žádného organizátora a odehrávají se na anarchistickém základě. Přestože nejsou hlášené na úřadech, probíhají již třetím rokem a pouze jedenkrát se rozhněvaná městská policie snažila cyklojízdu zastavit. Strážníci zjistili, že za akci není nikdo zodpovědný, a jízda mohla pokračovat. Skutečností ale je, že olomoucké cyklojízdy zatím nepřilákaly více než několik desítek účastníků, takže převratné změny ve prospěch cyklistiky v jejich důsledku zřejmě nenastanou.

Pro budování cyklistické infrastruktury nicméně není potřeba mobilizovat davy. Stačí skupinka několika dobře vycvičených potížistů, ochotných něco pro své úsilí riskovat. Byly to opět „pohádkové bytosti“, které šířily informaci o tom, že na podzim 2012 svépomocí vybetonovaly pět nájezdů na vysoké obrubníky na místech, kde podle nich scházely. V prohlášení nešetřily kritikou přístupu magistrátu k cyklistice, a aby toho nebylo málo, u výše zmíněné partyzánské zahrádky ve Ztracené ulici letos v létě přibyl stojan na kola domácí výroby. V létě pak pohádkové bytosti rozeslaly další prohlášení o tom, že pomocí barvy na vodorovné dopravní značení namalovaly cyklostezku v místě, kde policie cyklisty v minulosti pokutovala. V prohlášení mimo jiné stálo: „Jediné, co magistrát pro kolaře staví, jsou asfaltové trasy někde za městem, které nepomohou městské cyklodopravě, která má největší rezervy. Zatímco město asfaltuje za desítky milionů korun
cesty pro cykloturisty, neřeší jednoduché domalování cyklopruhů na místech, kde je to prostorově možné a vhodné.“

Paradoxem je, že potřebnou cyklistickou vybavenost realizují občané svépomocí právě ve městě, které díky výhodným půjčkám a dotacím z evropských projektů vynakládá obrovské částky na „investice“. Magistrát má již nyní dluh 1,5 miliardy a pustil se do celé řady kritizovaných projektů, jakým je například financování příjezdové komunikace k soukromému nákupnímu centru. Navíc rozprodává místním podnikatelům svůj majetek, mnohdy i s nájemníky, aniž by jim poskytl předkupní právo. Nelze se ubránit pocitu, že jednou dosáhne město stavu, kdy bude bez majetku, s dluhy, bez cyklistické infrastruktury a financí nutných na obnovu zeleně. Pak by se jistě hodila výzva z prohlášení pohádkových bytostí k dalším přímým akcím: „Nezbývá než si pomoci sami. Přiložte ruku k dílu. Staňte se pohádkovou bytostí a nečekejte na zázraky od jiných.“

Autor přispívá na web greenaction.cz.

Stalo se, co ještě před pár měsíci málokdo čekal. Nejdříve padla Nečasova vláda, která šla z jedné koaliční krize do druhé, ministry střídala i na české poměry s nebývalou rychlostí, ale vždy znovu povstala v podobě oživlé mrtvoly, která nevidí ani neslyší a toporně kráčí dál. Konec tedy nastal teprve v okamžiku, kdy přišla o hlavu. Stalo se nakonec i to, v co málokdo doufal ještě před pár týdny. Poslanecká sněmovna si odhlasovala vlastní rozpuštění. Komu za to vděčíme, se v dobré společnosti nesluší říkat, ale šlo o Miloše Zemana, jenž vystrašil TOP 09 takovým způsobem, že konečně udělala to, co sice ústy svých vrcholných představitelů již dříve slibovala, ale vzápětí zase sveřepě odmítala – vzdala se výkonu své politické moci.

Blíží se tedy předvolební kampaň a s ní přichází na řadu mobilizační politika s riziky, která k ní neodmyslitelně patří. Opět se bojuje o „svobodu“ – a je to zvláštní boj. Přední české deníky se mobilizovaly již den po historickém hlasování, které pro ně bylo patrně trpkým zklamáním. Titulky byly výmluvné: „Ještě budeme rádi vzpomínat, jaké že to byly krásné časy“ (MF Dnes), „Levice má volnou cestu k moci“ (Lidové noviny), „Nová éra: úspory střídá rozdávání“ (MF Dnes). Co se přitom dozvídáme o charakteru demokracie, kterou se všichni s takovou vervou zaklínají? Třeba to, že ačkoli již rozpuštěný parlament byl její zárukou, s tím, který přijde po předčasných volbách, ji prý spojovat už nepůjde. Není totiž parlament jako parlament. Samozvaní obhájci demokracie se tak ocitají v bizarní pozici, když brání svobodu před svobodnými volbami a volební urny před voliči. Zklamané elity opět vědí lépe, co národ potřebuje, jenže ten už si
to podle všeho prostě nenechá vysvětlit.

Stesky po vládě – která, jen pro připomenutí, nejdříve za důkaz svého úspěšného protikorupčního tažení označila fakt, že umožnilo demisi premiéra, a následně ve strachu z možného rozšíření trestních stíhání povýšila korupci a kupčení s poslaneckými mandáty na stěžejní nástroj parlamentní politiky – je nutné vykládat jako výraz cynismu těch, kteří svou víru se zápalem hlásají, ale přitom jí už vnitřně nevěří. Když se k tomu ještě přidají lingvistické ambice Nejvyššího soudu, který větu z Ústavy České republiky znějící „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo v jejích orgánech nelze poslance trestně stíhat“ vyložil tak, že ji lze aplikovat i na neverbální, smluvní i nesmluvní, zákulisní a tajná jednání poslanců, nezbývá než konstatovat, že se z Poslanecké sněmovny stává ideální místo pro výkon korupce. Autoři daného článku Ústavy sice mohou v médiích do omrzení vysvětlovat, že se měla zmíněná formulace
vztahovat pouze na politické projevy, ale je to málo platné. Strany Nečasovy vládní koalice se dostaly do kouta, a když už neměly kam utéct, vypadlo z nich doznání, které vinu vydává za beztrestný čin tím, že ji prohlásí za cosi běžného. Za něco, co ostatně dělají všichni, a za co se tudíž není třeba stydět. Zoufalou obhajobu, která byla spíše dalším důkazním materiálem, pak ještě, zcela nepochopitelně, posvětí Nejvyšší soud, jenž jako by se utrhl ze řetězu. Člověka jen napadne, proč se o tom všem s podobně odzbrojující otevřeností veřejně nehovořilo posledních třiadvacet let. Zblízka sledujeme rozpuštění parlamentu, ale v pozadí tohoto dění se pozvolna rozpouští i demokracie a naše představy o ní.

Stále více lidí zákonitě přestává věřit v osvobozující moc tradičních politických stran, což se projevuje mimo jiné tím, že se politika silně personifikuje a přibývá populistických uskupení, která jsou plně v rukou jednotlivců a přestávají zakrývat, že spíše než pro občany jsou tu hlavně pro své majitele, kteří s nimi podle toho zacházejí, popřípadě ještě pro trochu širší zájmové skupiny. Nezdá se, že by varovné poučení z příběhu Věcí veřejných fungovalo jako odstrašující příklad. Místo bezpečnostní agentury v hávu politické strany nyní dostávají šanci nejrůznější „hnutí“, která si politickou budoucnost pletou s podnikatelským záměrem a nepřímo naznačují, že když mohou být ve výprodeji jednotlivé poslanecké mandáty, bude nejlepší koupit si nejdříve celou stranu a pak to zkusit i s unavenými voliči. K politickým firmám se přidávají i respektované osobnosti a šance na úspěch podobných projektů pomalu, ale jistě
rostou. A není se čemu divit, když v demokracii nevěří už ani ti, kteří mají být vykonavateli vůle lidu. Cynismus politických praktiků zákonitě způsobuje nevolnost voličů, kteří v řadě případů už nevědí, koho volit, a uchylují se k novým seskupením, o nichž sice nic netuší, jež však slibují po svém zvolení udělat pořádek. U konce s dechem nejsou pouze občanští demokraté, jejichž stranu by snad bylo lépe označovat už jen zkratkou, nebo preferenčně silná, ale ideově vyprázdněná sociální demokracie, která se rozpouští pod dohledem Miloše Zemana. Vážně ohroženy jsou především naše utkvělé vize o povaze teprve dvacetileté svobody, která vyšuměla jako tableta celaskonu a jejíž přítomnost teď připomínají už jen prázdné a bezbarvé bublinky ve sklenici vody. Zbavovat se iluzí je jistě potřebné, ale samotný vhled stačit nemusí. Čekají nás dva měsíce dobře známé mobilizační kampaně proti levici, ale i nekompromisní, a samozřejmě podpásový, souboj mezi ODS
a TOP 09, ČSSD a Zemanovci.

Pokud půjde vše stejným směrem, může nynější dobrou zprávu o rozpuštění sněmovny při vidině současného vývoje jednoho dne vystřídat zpráva o parlamentu, jenž se nejen rozpustí, ale rovnou zruší. Půjde i to interpretovat jako radostnou zvěst?

Po Šluknovsku, Ostravsku, Duchcově nebo Českých Budějovicích neonacisté pochodovali i Plzní. Na sobotu 24. srpna byly současně svolány průvody proti Romům a „nepřizpůsobivým občanům“ i do dalších měst v České republice.

Všechny protiromské pochody v posledních několika týdnech mají jedno společné. Neonacisté a vůbec pravicoví extremisté již nejsou zbytkem společnosti opovrhováni. Obyvatelé jednotlivých měst, do nichž jsou svolávány rasistické pochody, se bez ostychu nechávají vidět, jak za provolávání nenávistných hesel mašírují ulicemi. Sami sebe nazývají „slušnými občany“, kteří jsou „spravedlivě rozhořčení“ a nechtějí být svědky pokračující „pozitivní diskriminace“.

Když jsou rasisti slušní

V návaznosti na dnes již tradiční formy odporu proti narůstajícímu rasismu ve společnosti se i v Plzni shromáždilo v blízkosti trasy neonacistického pochodu pár stovek aktivistů, Romů a místních občanů sdružených pod hlavičkou iniciativy V Plzni nácky nechceme!, která na sobotu z taktických důvodů nahlásila hned několik akcí a nakonec Plzeňáky a Plzeňačky zvala na nábřeží u Západočeského muzea.

Po úvodních proslovech se třetina z přibližně dvou set padesáti demonstrantů v čele s evangelickým duchovním rozhodla vydat po trase neonacistického pochodu na Mikulášské náměstí, které leží nedaleko hlavního nádraží – blízko čtvrti Petrohrad, v níž žije mnoho plzeňských Romů, nicméně se nejedná o problémovou či vyloučenou lokalitu. Policie nejdříve váhala, ale nakonec demonstrantům dala povolení k průvodu. Ti se však již po pár metrech zastavili na jedné z lávek vedoucích přes řeku, kterou chtěli pro přesun do druhé části města využít i neonacisté společně se „slušnými občany“. Cílem bylo zablokovat, nebo alespoň na nějakou chvíli zdržet pochod extremistů.

Kněz pokynul shromážděným, aby se posadili a vyslechli modlitbu. Mezitím se k místu sbíhali těžkooděnci. Během společného odříkávání Otčenáše se nad aktivisty vznášel vrtulník, za farářem poštěkávalo několik policejních psů. Antikonfliktní tým se snažil přítomné přesvědčit, aby odešli, neboť se prý zpronevěřují myšlence pokojné, nenásilné demonstrace. Po pár minutách marného přesvědčování vyzvali vyzbrojení těžkooděnci jménem zákona všechny k odchodu.

Maminky, babičky a náckové

Přesto na lávce zůstalo přes dvacet aktivistů, kteří chtěli svou přítomností dát najevo, že s povoleným pochodem extremistů nesouhlasí. Nicméně byli vzápětí vyvedeni a mohli sledovat, jak je za asistence policistů míjí třísetčlenný průvod pestrého složení – od maminek s kočárky a babiček o holi přes mladíky a dívky školou povinné po pár holých hlav – s rasistickým heslem na rtech. Všichni ti, kteří nedbali pokynů pořádkových sil a i přes výzvy k opuštění zůstali na místě, byli  důkladně prošacováni a naloženi do antonu. Následně si mohli dopřát takřka hodinovou okružní jízdu po Plzni a posléze skončili na policejní stanici vzdálené asi padesát metrů od místa, kde byli zadrženi. Podle portálu Novinky.cz byly prý zadrženy i tři osoby, které se účastnily protiromského pochodu.

Shromáždění i pokus o nenásilnou blokádu neonacistického pochodu se vcelku vydařily a někteří plzeňští občané ukázali, že ve svém městě netolerují rasovou nesnášenlivost a hodlají se těmto společenským tendencím postavit na odpor. Bohužel stejně jako ve Vítkově nebo v Českých Budějovicích i zde byli účastníky rasistické demonstrace především místní, kteří měli potřebu vybít si svou frustraci na Romech a sociálně slabších. Ačkoli se pravicové extremisty a jejich „slušné“ souputníky nepodařilo zcela zastavit, bylo zjevné, že být náckem není zas tak cool – alespoň ne pro všechny.

Autor je student historie.

Pro dílo rakouského literáta Josefa Winklera byla určující raná nedůvěra vůči autoritám a zkoumání možností, jak se postavit jim i jejich ideologicky podbarvenému pohledu na svět. V úzkoprsém prostředí poválečného katolického venkova, na patriarchálním rolnickém statku, z něj rostla ona příslovečná černá ovce rodiny. Jako farářův arciministrant Winkler záhy zjistil, že „pozlacení andělé jsou dutí, že nemají žádné vnitřnosti, žádné srdce ani mozek“, a po svatém přijímaní na páchnoucím záchodě marně „dřevěným klacíkem (…) pátral po smrtelných pozůstatcích těla Kristova“. Již tehdy se tak u něj projevovaly zárodky nevybíravé kritičnosti a touha dobrat se podstaty věcí. Ve výčitkách svědomí a ve strachu z věčného zatracení ovšem ještě první mladické vzpoury dusil do slzami zmáčeného polštáře: „Ježíši, ty nejseš hajzl! Prosím tě, odpusť mi!
Ježíši, prosím tě, odpusť mi!“

Jednou to s ním špatně skončí

Únik z „vesnice, kde je tma jako v hrobě“ a oporu samostatného uvažování nalezl později v knihách, které však v jeho rodném poválečném Kameringu s výjimkou textů náboženských takřka neexistovaly. Winkler kradl otci peníze, a pořídil si tak slušnou knihovničku o dvou stech kusech. Na obchodní akademii v Klagenfurtu chodil za školu a vysedával s knížkou v cukrárně. V rodině, jež po ztrátě tří strýců ve druhé světové válce „zcela oněměla, stal se z ní tichý, nemluvný domov“, byla pro Winklera literatura mimo jiné výrazem touhy po řeči. Došlo i na první vulkanické literární pokusy, jakýsi tisícistránkový deník. Bolestná touha po pravdivosti ovšem činila psaní neslučitelným s dogmatickou vírou. Ale ani psaní nemohlo kriticky uvažujícího mladíka spasit. V autobiografii Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy
andělů (Die Realität so sagen, als ob sie trotzdem nicht wär oder Die Wutausbrüche der Engel, 2011), jež právě vyšla v českém překladu, Winkler s odstupem času konstatuje, že psát je „obyčejné šílenství“, stejně jako se modlit. „Stačí jen nasát do plnicího pera namísto červeného inkoustu lidskou krev a napsat Kristus-faktor negativní.“

Životem „povaleče“, jenž se vzepřel otcovskému krédu dřiny do úmoru a na rodinném statku pobýval jen sporadicky, i svými prvotinami plnými literárně nezcizených autentických detailů venkovského života si Winkler v Kameringu vysloužil zavržení a dokonce pohrůžky: „To není člověk… Úplně zničil vesnici… My tady ve vsi jsme slušní lidi (…) S tím Winklerem to jednou špatně skončí… Ta věc bude mít ještě dohru…“ Vše zašlo tak daleko, že Winklerovi vlastní otec nařídil, ať mu v budoucnu raději ani nechodí na pohřeb – a to ze strachu, aby synovi „na jeho pohřbu u otevřeného hrobu něco neudělali“. Čím Winkler rozpoutal tak bouřlivé emoce?

Rakovina promluvila

Prostor korutanského poválečného venkova Winkler ve svých beletristických dílech, v českém překladu naposledy v souboru miniatur Mrtvola slídící ve vlastní rodině (Leichnam, seine Familie belauernd, 2003), ztvárňuje jako přízračné místo všudypřítomné smrti, která jde ruku v ruce se všeobecným úpadkem. I bez osvětlujících explicitních komentářů nabízejí sugestivní obrazy a minimalisticky podané skutečné příběhy o pokrytectví a morální zkaženosti oněch místních „slušných lidí“ dostatečné svědectví. Dva homosexuálně orientovaní sedmnáctiletí mladíci se pod tlakem předsudků oběsí ve farní stodole na provaze, kterým se tahají z krávy telata. Čtrnáctiletou dívku ve smrkovém lese znásilní místní farář. Opilec Lemmerhofer usne přemožen alkoholem v prasečím chlívku a prasata mu „sežerou koule“. V žumpách každoročně umírají ženy a děti: „… a já se
sám sebe někdy ptám, kolik dětí, a hlavně žen, sedláci jenom za minulé století zavraždili tím, že při vybírání žumpy prostě nechali své milované uklouznout.“ Winklerovy všudypřítomné mrtvé je samozřejmě třeba chápat i jako metaforu nenaplněného, chorobného života. „Vy ve svých domech, kde není slz, s hamižností, jež zadusí veškerou lásku,“ říká vypravěč v jedné z povídek a uzavírá: „Váš oheň ochraňuje choré, nic víc. Je pozdě. Rakovina uvnitř vás promluvila.“

Touhou nemlčet a podat pravdivou výpověď se stal Winkler pro Kamering tím, „kdo kálí do vlastního hnízda“ – jak to formuloval člověk vskutku povolaný, totiž Thomas Bernhard –, a zařadil se do proudu takzvané Antiheimatliteratur, jehož představitelé v Rakousku v druhé polovině minulého století zúčtovali s představou vlasti jako krásné a morálně bezúhonné země. Rakousko bylo totiž bezprostředně po druhé světové válce ze strany Rakušanů samotných s oblibou interpretováno jako nevinná oběť běsnění fašistického Německa a nad kolaborací s nacistickým Německem se velkoryse přivíraly oči. Winkler se po stopách svých literárních vzorů Jeana Geneta a Hanse Hennyho Jahnna rozhodl „jít světem s hlavou sklopenou a následovat svůj osud směrem k noci, ubírat se opačným směrem nežli vy, aby prozkoumal odvrácenou stranu krásy“. V tomto kontextu je také třeba interpretovat jeho posedlost zobrazováním mrtvých i jeho
homoerotické představy.

V bludném kruhu smrti

Ve zmíněné autobiografii Sdělovat skutečnost, jako by nebyla Winkler přiznává chorobný zájem o mrtvé a popisuje například, jak jednou v Římě, vyzbrojen kombinačkami, ukradl v kapucínské kryptě lebku a postavil si ji doma na stůl v marné naději, že si tak zajistí inspiraci. Vydával se rovněž na cesty za kulty mrtvých, do Indie či Mexika. Jejich literárním plodem je fragmentárně pojatý román Domra (1996) s podtitulem Na břehu Gangy, který vyšel vloni v českém překladu a vznikal tak, že Winkler několik měsíců den co den chodil na spalovací místo v indickém Váránasí a zapisoval si obrazy a prchavé postřehy. Motivy pro sepsání svého románu objasňuje takto: „Nezajímalo mě ani tak vidět stovky zpopelňování mrtvých, mě přitahovalo ono propojení života a smrti na zpopelňovacích místech na břehu Gangy. Zatímco v našich vesnicích
v době katolického pohřebního rituálu stroje umlknou, děti se vytratí z hřiště, ve Váránasí na ghátu Hariščandra pobíhají děti s papírovými draky mezi hranicemi, krávy a telata okusují květinové girlandy ze žlutých a oranžových afrikánů i konopné provazy, jimiž jsou mrtví přivázáni k bambusovým nosítkům, kolem teplých hromádek popela se potulují psi a čekají na zbylé zuhelnatělé kusy lidských kostí.“

Román Domra je svérázným popisem proudu života a smrti, v němž Winkler na rozdíl od světa korutanské vsi vidí onu otevřenost a nebojácně krutou pravdivost. Román samotný, ale i Winklerovo přiznání, že si sám teprve zpětně uvědomil, že hinduistické zpopelňovací obřady popisuje stylem katolických litanií, ovšem poukazují na fakt, že se tento korutanský rebel přese všechno nedokáže vymanit z úzkého poválečného katolického mikrosvěta, odkud vzešel. Ve Winklerových novějších románech se vracejí stále tytéž mikropříběhy kameringských mrtvých, které ostatně v podobě vzpomínek a zlých snů prostupují i román Domra. Přes detailně obrazný popis a barokně košatou dikci, jež v českém překladu bohužel poněkud zaniká, se tak jeho dílo, jakkoli je působivé, již přes tři desetiletí točí v bludném monotematickém kruhu smrti, neschopno nové výpovědi.

Autorka je germanistka.

Josef Winkler: Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů. Přeložila Magdalena Štulcová. Archa, Zlín 2013, 175 stran.

Josef Winkler: Mrtvola slídící ve vlastní rodině. Přeložila Magdalena Štulcová. Archa, Zlín 2012, 156 stran.

Josef Winkler: Domra. Přeložila Marie Frolíková. Archa, Zlín 2012, 286 stran.

Jaká byla v Bogotě situace, když jste převzal úřad po předchozím starostovi Antanasu Mockusovi?

Od padesátých či šedesátých let se Bogotá v důsledku rurální migrace velmi rozrostla, ale především bych řekl, že šlo o město bez naděje. Můj předchůdce přinesl závratnou změnu, reprezentoval zcela nový typ politiky, urbanismu však příliš nerozuměl. Ostatně sám se po půl druhém roce vzdal starostování a kandidoval na prezidenta. Když jsem nastoupil do úřadu, město bylo ve velmi zoufalé situaci. Snažil jsem se, aby Bogotá získala znovu důvěru sama v sebe, aby se stala městem pro lidi. Pokud v metropoli, kde osmdesát procent obyvatel nevlastní automobil, dostává přednost automobilová doprava, je zde pouze vyráběna nerovnost. Naopak přeměníte-li parkoviště v chodníky, zasazujete se o větší rovnoprávnost občanů. Chtěli jsme, aby i lidé nevlastnící auta byli dostatečně respektováni. V tomto ohledu jsme myslím město zcela změnili a stali se vzorem pro mnohé další latinskoamerické metropole.

Jak tato změna probíhala?

Místo do aut jsme začali investovat do lidí. Založili jsme i v těch nejchudších čtvrtích školy a knihovny, jež se staly symboly důležitosti vzdělání. Přestože se v chudých oblastech vzdělání obvykle zanedbává, my jsme vytvořili několik obřích knihoven a asi padesát velkých škol. Kromě toho jsme také začali bojovat proti nadvládě automobilové dopravy. Zrušili jsme mnohá parkoviště, což je ten nejjednodušší recept, a začali jsme omezovat automobilovou dopravu ve špičce. Kromě toho jsme každou neděli na sedm hodin uzavřeli hlavní tepny a přeměnili je v cyklistické dálnice. Tyto uzavírky byly zavedeny již za Antanase Mockuse, my jsme je však zdokonalili a prodloužili z třiceti kilometrů asi na sto dvacet. Vytvořili jsme chodníky, které dříve v Bogotě neexistovaly, a pokud ano, stejně na nich parkovala auta. Vyznačili jsme zhruba tři sta kilometrů cyklostezek – mimochodem dávno předtím, než se to ujalo v Paříži
– a vytvořili jako první na světě asi sedmdesát kilometrů takzvaných dálnic pro cyklisty, což jsou zhruba deset či patnáct metrů široké silnice bez aut.

Souvisejí tyto proměny spíše s ekologickým myšlením, nebo se sociální problematikou?

Největší hodnotou ve městě je silniční prostor, otázkou ale zůstává, jak ho rozdělit. A toto rozdělení není pouze záležitostí ekologie, jak si myslí mnozí činitelé v Evropě, ale především záležitostí rovnosti. Zatímco ve městech, jako jsou Praha či Paříž, se cyklistika a prostor pro chodce propagují z důvodů ekologických či obecně urbanistických, pro nás to je především otázka sociální spravedlnosti. Chodci a cyklisté musí být zkrátka respektováni. Když jsem se stal starostou, za jízdu na kole se lidé styděli, protože si připadali jako ti nejchudší z chudých. Postupem času počet městských cyklistů vzrostl z nuly asi na šest procent, a jelikož automobilistů je procent devatenáct, vychází to zhruba na poměr jedna ku třem. Chráněné cyklostezky jsou symbolem rovnoprávnosti, naznačujete tak, že levné kolo je stejně důležité jako drahý automobil. My jsme navíc vše doplnili autobusovým systémem TransMilenio, jehož princip jsme okopírovali od města
Curitiba. Tento systém, fungující jako metro – má kryté zastávky a speciální silniční pruhy, na něž jiné vozy nesmějí –, je rovněž důležitým symbolem občanské rovnosti. Stojí­-li jednotlivá auta v dopravní zácpě, zatímco autobusy volně projíždějí, je to zkrátka velmi demokratické.

Dříve jste působil jako nezávislý kandidát, později jste se přidal k zeleným. Kam byste se zařadil v politickém spektru? Hlásíte se k levici?

Jsem snad do jisté míry levicovější než sami levicoví politikové. Tradiční levicová politika obvykle pouze plýtvá finančními prostředky, rozdává dávky, jídlo zdarma a tak dále. Podle mého názoru je mnohem důležitější, abychom se střetli s bohatými a mocnými a umožnili vznik rovnoprávné společnosti. Rozdávání peněz chudým k rovnosti nevede. Dáváte-li chudým jídlo zdarma, pouze je zbavujete důstojnosti. Ale když vybudujete výbornou knihovnu v chudé oblasti, dáte najevo, že máte důvěru v jejich inteligenci. A právě skrze vědění postupně vzniká nová rovnost.

Bojovali jsme za to, aby byl nejexkluzivnější kolumbijský golfový klub přeměněn ve veřejný park, což vyvolalo ohromný šok. Samozřejmě to nebylo úplně jednoduché a v park jsme proměnili jen velmi malou část hřiště, ale i tak se z toho stal důležitý precedent pro budoucnost. Bylo to, jako bychom zaútočili na sídlo novodobých králů. Nerovnost mezi lidmi se v Bogotě někdy zdá dosti surreálná. Rovnost však není naším jediným cílem, stejně důležitá je pro nás i kvalita života nebo štěstí, které samozřejmě nelze jasně měřit, ale přitom je ve skutečnosti tím jediným, na čem záleží. Štěstí souvisí s uplatněním lidského potenciálu a se základními potřebami, jakými jsou navazování lidských vztahů, chůze po městě či vztah k přírodě. Správné uspořádání města tomu všemu může napomoci.

Dnes se mluví o staré levici, spjaté s ideologií a modelem sociálního státu, a o levici nové, říkejme jí třeba levice metodologie, která zahrnuje témata ekologická i postkoloniální a zdůrazňuje občanskou participaci. Lze podle vás vytvořit politiku, jež by byla levicová po stránce metodologické i ideologické?

V Kolumbii je tradiční levice velmi podivná, dříve podporovala guerilly, tedy skupiny kriminálníků a překupníků drog. Podle mne má levice bojovat za občanskou rovnoprávnost, ne pouze rozdávat peníze chudým. Mnozí levicoví politikové si myslí, že je třeba, aby vše bylo ve státním vlastnictví. Přitom je zjevné, že stát často nebývá dobrý hospodář, není efektivní a že dokonce i mnozí odboroví předáci mají taková privilegia, která je nadřazují zbytku pracujících. Taková levice je dosti laciná a nevytváří nic dobrého pro společnost. Mně jde spíše o vytvoření jisté rovnováhy – snažím se propagovat státní zásahy pouze tam, kde je to nutné, jinde je naopak třeba nechat prostor soukromému sektoru. Tak například není logické, že princip volného trhu či nabídky a poptávky je uplatňován úplně stejně v případě pozemků jako v případě prodeje rajčat nebo počítačů. Pokud se zvedne poptávka po rajčatech, je možné jich jednoduše vypěstovat víc, a tím se
zpětně sníží jejich cena. Pokud se však zvedne poptávka po pozemcích, jejich nabídka zůstává stále stejná, jelikož přírodní zdroje jsou omezené. Takto vznikají slumy. V otázce půdy a bytů bychom tedy měli zvýšit státní vlastnictví. Jiným příkladem je autobusová doprava. V Bogotě dříve patřil téměř každý autobus jinému soukromému dopravci, což vyvolávalo velký zmatek. Všechny tyto dopravce jsme tedy zapojili do autobusového systému, je to mnohem efektivnější. Vždy je třeba spravedlivě vyvážit státní a soukromý sektor.

Jak jste do projektů zapojovali samotné občany?

Občanská účast na celém dění pro nás byla velmi důležitá, ale musím přiznat, že někdy to bylo složité, jelikož jsme měli na uskutečnění všech plánů jen tři roky. Ve spolupráci s místními samosprávami jsme ale prosadili asi sedm set projektů. Samosprávám jsme poskytli finanční prostředky a možnost navrhnout konkrétní řešení, které bylo pro jejich společenství nejpřínosnější. Ony rozhodovaly o tom, kdo získá výslednou zakázku. Kromě toho jsme uspořádali dvě referenda. V prvním lidé zvolili první čtvrtek v únoru za den bez aut. V druhém se rozhodovalo o zákazu aut ve městě během dvou hodin v ranní a večerní špičce – zde jsme však neměli šanci vyhrát, stála proti nám velká automobilová lobby, a tak nám nakonec nezbylo než požádat naše stoupence, aby nehlasovali. Referendum by bylo platné, pokud by se jej zúčastnilo aspoň 33,3 procenta potenciálních voličů. A zneplatněno nakonec bylo jen kvůli chybějící jedné desetině procentního
bodu.

Kdysi jste řekl, že dnešní třídní boj je bojem mezi vlastníky aut a lidmi, kteří auto nemají. Jak lze podle vás definovat třídní boj v jednadvacátém století, kdy se tradiční společenské rozdělení zásadně proměnilo?

Marx prohlásil, že bohatí lidé budou stále bohatší a chudí chudší. V tom se však zjevně mýlil. Mnoho věcí, které předpověděl, se nakonec nestalo. Tak například pracující lidé nejsou odcizenější než dříve, většinu odcizující repetitivní práce vykonávají stroje, lidé se spíše věnují práci tvůrčí. I pracující mají lepší platy než dříve. Lze-li ovšem třídní boj definovat jako střet zájmů, pak se tento střet nejlépe projevuje ve městech rozvojového světa, kde jen malý počet obyvatel vlastní automobil. V Bogotě má auto zhruba dvacet procent obyvatel, v mnohých afrických městech pouze dvě procenta a v evropských metropolích možná něco pod padesát. Vždy však platí, že automobil vlastní spíše bohatší část společnosti. A tudíž zde vzniká zjevný konflikt – boj o silniční prostor a o státní kasu. Automobilisté mívají velký vliv a samozřejmě zájem na tom, aby bylo investováno do silniční a dálniční infrastruktury. Často se zasazují
i za stavbu nových tras metra, protože tím, že ostatní umístí pod zem, získají více prostoru pro sebe. Tak například město Mexiko má nejdelší trasu metra v rozvojovém světě, hovoříte-li však s řidiči, zjistíte, že většina z nich metro nikdy v životě nenavštívila. Otázkou tedy je, zda je lepší investovat do dálnic, anebo raději do škol a parků. Automobilistům na parcích nezáleží a chudí za ně zase nemohou bojovat, jsou příliš zaneprázdněni holým přežitím. V budoucnosti se však parky a městská zeleň stanou hlavními projevy rovnoprávnosti. Dnešní chudí budou mít veškeré technologické výdobytky, jež mají dnešní bohatí, chybět jim však bude přístup k zeleni. Jelikož nebude možné zbourat kus města a vytvořit park, je třeba s tím začít něco dělat už dnes.

Jaká je vaše definice urbanismu?

Urbanismus je odborné vědění – například kanalizaci nemohou lidé vyřešit sami. Jeho hlavním tématem však není automobilový provoz, jak si myslí starostové mnohých měst. Naopak, v budoucnu auta z měst téměř zmizí. Urbanismus se zabývá otázkou, jaký život nás učiní šťastnými. Město určuje způsob života, a navrhujeme-li město, navrhujeme i životní styl. Proto do plánů musíme zahrnout to, co nás činí spokojenými: vztahy k přírodě, k lidem, ke kráse. Urbanismus tedy není věda, spíše umění. Nelze najít matematickou rovnici na to, zda povolíte trhovcům prodávat na ulici, anebo zda vytvoříte širší chodník. Urbanismus je vždy subjektivní záležitost spjatá s pocitem štěstí. Jeho cílem není samotná rovnoprávnost, ale štěstí, jehož je podmínkou.

Měl by být veřejný prostor spíše prázdný, patřit všem a nikomu, anebo vyzývat k přivlastnění, aby zde mohli pracovat drobní prodejci?

Nemám rád potulné prodejce, zabírají veřejný prostor a často se zmocňují těch nejkrásnějších míst ve městě. V Bogotě se jejich společenská organizace podobá mafii. Nemůžete se ani posadit vedle jejich stánku, rychle by vás vyhnali. Jejich obětí navíc často bývají právě ti nejchudší, pro něž je veřejný prostor jediným místem oddechu.

Sami trhovci ale bývají také velmi chudí. V některých afrických městech jsou to lidé bojující o holé přežití. V Evropě zase leckdy oživují prostor, který by jinak zůstal prázdný.

V extrémně chudých čtvrtích bývají samozřejmě chudí i trhovci. V centru města však mají obvykle příjem střední třídy. Ti nejchudší naopak potřebují onen veřejný prostor, který zabírají, potřebují mít k dispozici něco krásného. Veřejný prostor – knihovny, parky, autobusy – musí být spojnicí mezi chudými a bohatými, místem, kde se lidé setkávají jako sobě rovní. Pokud bude ve veřejném prostoru příliš trhovců, bohatí se uchýlí do nákupních center vytvářejících bezpečnou iluzi veřejného prostoru. Co se týče potulných prodejců, je především těžké prostor rozdělit. Jak poznáte, kdo je ten nejchudší, kdo jej nejvíce potřebuje? Jak se vyvarujete korupci, která vzniká, když se politici spojí s těmito zájmovými skupinami, začnou od nich vybírat peníze a tak dále? V této otázce je nutné být velmi opatrný. Je třeba, aby lidé mohli prodávat i ve veřejném prostoru, ale otázka jeho dělby zůstává velmi komplikovaná.

Co to je dobrý veřejný prostor?

Je to prostor, kam má člověk svobodný přístup a kde může dělat cokoli, nepoškozuje-li tím ostatní. Například mnoho restaurací staví zahrádky, což je velmi příjemné, ale nesmí to nikdy dojít tak daleko, že restaurace kolem umístí plot a veřejného prostoru se zmocní. Prostor musí někdy zůstat prázdný. Je třeba velké opatrnosti. Kupříkladu prodejce v mnohých chudých oblastech mají lidé velmi rádi. Sami občané by se měli tudíž rozhodnout, co si přejí, zda v jejich čtvrti mají být trhovci prodávající květiny, ovoce či kávu. Rozhodně ale nesmějí prodejci systematicky zabírat každé krásné místo ve městě.

V rozvojových zemích bývají slumy často bez náhrady bourány. V šedesátých letech se však začalo hovořit o tom, že tyto čtvrti obsahují jisté architektonické vědění, které by mohlo být zdrojem inspirace. Jaký je váš vztah ke slumům a k neformální architektuře?

Nejlepší čtvrti jsou obvykle ty, které si lidé sami navrhli. V Kolumbii slumy neničíme, ale tolerujeme. Díky spontánní kombinaci komerčních prostorů, dílen a obytných prostorů tyto čtvrti většinou výborně fungují. Většina domů zde má tři patra a terasu, na níž lidé vaří a věší prádlo. Dnes se hodně mluví o památkové péči a snažíme se pro věčnou slávu uchovat vše, co vytvořil nějaký slavný architekt. Měli bychom však také uchovat tyto neformální bezejmenné čtvrti, protože právě zde se nachází důležité poznání o životě lidí.

Kolumbijské slumy nejsou totéž, co slumy indické, kde lidé budují přístřeší doslova jeden na druhém. Nacházejí se zde ulice, dokonce i v tom nejstrmějším kopci lidé obvykle vytvoří park či malé sportoviště na jediném nezkoseném místě. Lidský talent bychom tudíž měli využít a pouze ho zkombinovat s plánováním. I státní projekty by se měly inspirovat tím, jak lidé stavějí. V neformálních čtvrtích je například možné pouze vykoupit a zbourat několik domů a vytvořit na jejich místě park. Chybějící byty lze následně nahradit vyšší budovou. Tyto čtvrti většinou potřebují pouze více prostoru, náměstí, schodiště, širší ulice, ale až na tyto detaily slouží dobře. Proto jsme slumy nebourali, ale pouze v nich udělali drobná vylepšení. Přivedli jsme do nich vodu, elektřinu, vybudovali zdravotnická centra, kanalizaci, zavedli jsme městské okrsky a pomohli lidem získat jejich nelegálně vybudované domky do osobního vlastnictví. Některé pozemky jsme
vykoupili a postavili na nich vysoce kvalitní architekturu se sociálním bydlením, abychom tak předešli budoucímu růstu slumů. V tomto ohledu náš program fungoval velmi dobře. Později však byl zcela nevhodně zpolitizován a tato šance byla promarněna.

Mohou design či architektura podnítit společenskou změnu? V Česku byla typickým příkladem angažovaného designu avantgarda, vy jste se podobného hnutí účastnil.

Město je velmi mocný nástroj. Způsob, jakým je navrženo, může zcela změnit lidské chování i společenskou integraci. Vylepšíte-li veřejný prostor, obvykle se vám dostane okamžité odezvy, lidé to vnímají, oceňují. Městský design vytváří nové hodnoty, nový životní styl. Samozřejmě, že design není samospasitelný a hrají zde roli i další prvky, především vzdělání. Moc městského plánování je však ohromná, jelikož může podnítit smír mezi majetnými a nemajetnými.

Enrique Peñalosa (nar. 1954) působil mezi lety 1998 a 2001 jako starosta Bogoty, hlavního města Kolumbie a pátého nejlidnatějšího města Ameriky. Někdy bývá kritizován pro svůj paternalistický přístup, životní podmínky v metropoli však radikálně změnil k lepšímu. Omezil automobilovou dopravu, propagoval cyklistiku, vybudoval parky a knihovny, zavedl nový autobusový systém a zlepšil životní podmínky ve slumech. Vydal dvě knihy o vztahu kapitalismu a demokracie a bývá hostem na mnoha světových univerzitách.

Karel Urianek

Beránek

Fra 2013, 111 s.

Beránek, soubor básní předčasně zemřelého Karla Urianka, ve čtenáři po přečtení titulu vyvolá pocit, že se setká s klidnou, meditativní lyrikou. Není tomu tak. V básníkově tvorbě zaznívá deziluze ze všední reality, způsobu života, chování davu a společnosti celkově. Je zde patrná nespokojenost s lidskou předurčeností, s banalitou všedních rozhovorů, které se proměňují v až nesnesitelně prázdné plkání. Máme před sebou jakési básně­-dokumenty, vše je pečlivě zaznamenáváno. Napětí mezi básníkovým nitrem a okolním světem je často líčeno lakonicky, verši, z nichž některé nepřesahují délku jednoho slova, a surovým jazykem. Minimalismus se však u autora neprojevuje pouze na rovině verše, ale už ve způsobu vnímání světa: „chorobná závislost/ smutné parkety/ tančí waltz/ a najednou/ je všechno pryč/ je po všem“. Nejlepší obrana proti nesmiřitelné okolní realitě? Zaútočit na ni. K tomu básníkovi slouží hojně užívaná ironie, která velmi snadno přechází
v sarkasmus. Existuje-li vůbec nějaké východisko z otupělosti, zmaru a rezignace, je zakotveno ve dvou přikázáních. První: vyhledat bolest. Druhé: plně se jí oddat. Abychom přijali tuto výzvu, by však básník musel najít odvahu k větší upřímnosti. Čtenář se během četby nemůže na mnoha místech ubránit hlodavé myšlence, že jde o pozérství, že je v tom kalkul. Nejpřesvědčivějšími momenty sbírky tak nakonec zůstávají názvy básní, které často slibují víc, než nakonec nabídnou, a rovněž krásná Schenckova reprodukce na obálce. Bohužel.

Warana Psavomorecká

Oldřich Kutra

… a stokrát třásti stromem

Masarykova univerzita 2012, 52 s.

Už po krátkém prolistování básnické prvotiny Oldřicha Kutry je jasné, že stroficky se velice podobá většině české básnické produkce současné doby. Ani po důkladném přečtení se nedá říct, že by kniha byla čímsi ojedinělým, neotřelým a výrazně sofistikovaným. Jde o prozodicky přesné veršování s infantilními slovními hříčkami typu: „Strach ztratil stopu/ větří vlka/ jen u příkopů mlčí mák“. Krátké strofy básní zachycují subtilní výjevy uzavřené v stísňujícím prostoru s opakujícími se záměrně banálními metaforami, výrazně vztaženými k lyrickému subjektu, což díky všednosti obrazů vytváří v čtenáři pocit jakési „osobní zpovědi“, jak je na to u současného tuctového básnění zvyklý. Postupně se ve sbírce začínají objevovat křesťanské motivy. S nimi se zde zachází jako s artificiální sférou života, která je přímo konfrontována se zmiňovanou všedností, a to leckdy v triviálně úsměvných vztazích, jako například v básni V kuchyni,
v níž je náboženský pojem utrpení Krista na kříži navlečen na Ježíšův obraz nade dveřmi a již zakončuje dvojverší: „Eli! Eli!/ Kolikrát už ty dveře nezavřeli!“ Debut Oldřicha Kutry tak je zabrouzdáním do známých a dávno probádaných oblastí průměrné literatury, kde nás nic nepřekvapí.

Vít Eugen Daliba

Hugh Sebag-Montefiore

Enigma: bitva o kód

Přeložil Jan Krejčí

B4U Publishing 2012, 344 s.

Rozluštění kódu německého šifrátoru Enigma bylo podle Winstona Churchilla britskou tajnou zbraní, která vyhrála válku. „O Enigmě byla již napsána spousta knih a všechny mají jednu věc společnou. Tvrdí totiž, že právě brilantní luštitelé kódů z Bletchley Parku zpřístupnili Britům nejtajnější zprávy nacistického Německa. To, co bylo napsáno, však vytváří falešný dojem o tom, jak byl kód opravdu prolomen,“ tvrdí v úvodu autor, britský žurnalista Hugh Sebag-Montefiore. I přes nesmírné nasazení kryptologů, mezi nimiž hvězdnou roli hrál matematik Alan Turing, nešlo jen o příběh výstředních géniů. Akce by se totiž nepodařila, nebýt špionů, odbojářů a námořníků, kteří získávali, někdy i za cenu vlastního života, originální kódové knihy a manuály Enigmy. Významnou roli sehrálo také štěstí a chyby na obou válečných stranách. Na základě autorova rozsáhlého historického výzkumu s využitím nejnovějších odtajněných materiálů z britských a amerických
archivů a vlastních rozhovorů s pamětníky se tak před čtenáři poprvé odkrývá komplexní příběh prolomení Enigmy, která zůstala pro spojence „otevřenou knihou téměř po celou druhou světovou válku“. Významným kladem publikace je vedle detailního vylíčení i méně známých metod dešifrování, které ocení hlavně odborník, a životních peripetií všech protagonistů příběhu také strhující popis významné role britského i amerického námořnictva při rozlomení kódu a rovněž nová fakta o špionážních operacích týkajících se Enigmy.

Michal Kotík

Petr Zídek

Po boku. Třiatřicet manželek našich premiérů, 1918–2012

Universum 2012, 416 s.

Historik a novinář Petr Zídek rozpracoval do knižní podoby sérii medailonků manželek českých a československých premiérů, která pravidelně vycházela ve víkendovém magazínu Lidových novin. Jedná se o třiatřicet portrétů žen, které – na rozdíl od jejich mužů – domácí historiografie doposud opomíjela. „Občas nezbývá, než si knihu, kterou byste si chtěli přečíst, sami napsat,“ píše autor hned na prvních řádcích. Zídek si ale rozhodně neklade ambice vyplnit svým dílem „bílá místa“ v dosavadním historickém bádání. Vychází z omezeného množství zdrojů a často se mu jediným pramenem poznání stávají biografické rozhovory, pořízené přímo kvůli knize. Na deseti až patnácti stranách vylíčí životní osudy té které „druhé dámy“ – obvykle začne od rodinného zázemí, pokračuje předmanželským a rodinným životem, následnou cestou manžela do funkce premiéra a snaží se nastínit, jak se přitom proměnil její život. Pokud mu archivní materiály či sekundární literatura chybějí
nebo se mu je nepodaří dohledat, redukuje příběh na pár desítek znaků (například v kapitole o ženě Mariána Čalfy nebo Petra Nečase). Jakákoli metodologie, případně širší přesahy do sledovaného období pochopitelně chybějí. Publikace tak nepřesahuje kvalitou a hloubkou zpracování svoji časopiseckou předlohu – jedná se o nenáročné čtení, které mnoho zajímavého nepřinese. A proto je s podivem, proč se nakladatelství Universum vůbec rozhodlo k jejímu vydání.

Jan Gruber

Miloslav Klíma a kol.

Studio Beseda

Pražská scéna 2013, 248 s.

Příběh malé scény královéhradeckého Divadla Vítězného února, fungující v osmdesátých letech, byl sice krátký, ale pro české divadelnictví důležitý – stejně jako další studiové scény tehdejší doby, které představovaly téměř jediná místa, v nichž mohly pracovat silné osobnosti. Normalizace úspěšně zadusila patrně nejsilnější etapu české divadelní kultury v šedesátých letech a z velkých divadel uhnětla ideologicky loajální instituce bez zajímavých tvůrců a repertoáru. Divadelní život se naštěstí mohl ukrýt na periferii, do studiových divadel či malých scén, mezi něž patřily Činoherní studio, Ypsilon, Činoherní klub, Drak, HaDivadlo, Divadlo Na provázku či právě Studio Beseda. V něm se takřka zázrakem v letech 1980 až 1984 setkali tři režiséři: Jan Grossman, Miroslav Krobot a Josef Krofta. V tomto prostoru, jenž se od svého počátku stal centrem živé, nezávislé a okrajové kultury, byla publiku nabídnuta dramaturgie prostá všech ideologických úliteb či
povinných pokrokových titulů. Kroftova inscenace Pastýřka putující k dubnu, Krobotův Romeo a Julie, Grossmanova Maryša anebo Don Juan z DVÚ byly scénickými událostmi, za nimiž se jezdilo z celé republiky. Kniha přináší spíše pestré a osobnější reflexe, rozhovory, vzpomínky. Přestože není kvalita všech textů zcela vyrovnaná, plastický obraz tehdejší situace je v knize vykreslen. Příští rok pak má vyjít vyčerpávající teatrologická publikace.

Lukáš Jiřička

Jasmíniny slzy

Blue Jasmine

Režie Woody Allen, USA, 2013, 98 min.

Premiéra v ČR 1. 8. 2013

Woody Allen se v řadě svých filmů s různou mírou přesvědčivosti pokoušel vytvářet něco jako „amorality“, které převracely naruby zažité představy o tom, že pravda vyjde najevo a zlo bude potrestáno. Scenáristicky nezvykle toporné drama Match Point bylo až didaktické ve snaze vyprávět příběh o zločinech, které se vyplácejí. Snahu vidět lidský osud jako hříčku slepé náhody lhostejné k morálním zásluhám pak Allen prohloubil v odlehčenější rovině v Poznáš muže svých snů a především v jednom ze svých nejlepších filmů poslední dekády Vicky Cristina Barcelona. Allenova novinka Jasmíniny slzy už jako by nechala potřebu otřásat vírou diváků ve spravedlivý svět za sebou. Namísto toho se sympatií uvádí postavy, které by v jeho předchozích snímcích patrně vyzněly jako jednorozměrné karikatury. Příběh zhýčkané manželky bohatého obchodníka, který spáchá sebevraždu poté, co policie odhalí jeho podvody, si za svůj středobod vybírá postavu žijící takřka dokonale
povrchním životem. Ten se však náhle zhroutí a hrdinka zmateně bloudí jeho troskami. Díky bravurnímu scénáři a mnohovrstevnatému hereckému výkonu Cate Blanchetové se Jasmína prezentuje jako komediální figura uvržená do tragické situace, postava, k níž můžeme cítit stejnou měrou empatii i opovržení. Allen tentokrát nelíčí promyšlené poklesky sebevědomě amorálních jedinců, ale bezmoc a nejistotu postav, které jsou v různých významech toho slova průměrné.

Antonín Tesař

35 větví. Z fotografického archivu Víta Soukupa

Fotograf gallery, Praha, 16. 8. – 13. 9. 2013

Před dvěma lety vystavil kurátor Viktor Čech přípravné kresby českých umělců, které původně nebyly určené k prezentaci. Vloni proběhla v Tranzitdisplay výstava, kde kurátor Tomáš Pospiszyl přímo před diváky vybíral a představoval nasbírané materiály nejasného smyslu z pozůstalosti Júliuse Kollera. Na podobném principu je založena rovněž expozice fotografií z archivu předčasně zemřelého malíře Víta Soukupa. Ve všech třech případech se role kurátora a umělce výrazně prolínají, kurátor intervenuje do archivu umělce, způsob prezentace reflektuje sám tento formát a do jisté míry nerespektuje autorské intence. Proč čeští kurátoři raději vystaví kontext umění než umění samotné? Jsou za tím světové tendence? Lokální móda? Těžko říct, rozhodně to však svědčí o pocitu vyčerpanosti ze zaběhaných výstavních forem a touze je překračovat. Na druhé straně hrozí, že se práce s archivem, aspoň v lokálních podmínkách, stane nejen uměleckým, ale i kurátorským
klišé. V případě archivu Víta Soukupa v pojetí Jiřího Ptáčka se přesto jedná o pozoruhodnou výstavu, kterou ocení i ti, kdo umění Víta Soukupa neznají. Na kusech větví jsou „napíchnuty“ novinové fotografie z raných devadesátých let. Obrazy se střídají ve výmluvném výběru – ať už se jedná o svět šoubyznysu, banální reprezentační akce představitelů státu nebo krvavé vojenské konflikty.

Jakub Singer

Josef Špaček & Miroslav Sekera

Janáček – Smetana – Prokofjev

Supraphon 2013

Česká klasická hudba má novou houslovou hvězdu: po Josefu Sukovi, Václavu Hudečkovi nebo Pavlu Šporclovi je to Josef Špaček. Zatím se o něm píše jako o „mladém a nadějném“, ale hlavně úspěšném. Loni na sebe výrazně upozornil, když se dostal do finále prestižní a nesmírně náročné hudební Soutěže královny Alžběty v Bruselu a navíc se stal koncertním mistrem České filharmonie. Supraphon nyní Špačkovi vydal sólové album, na němž je mu klavírním partnerem Miroslav Sekera (jen mimochodem: právě on jako chlapec ztvárnil roli malého Mozarta ve Formanově Amadeovi). Na svou již třetí nahrávku si sympatický a usměvavý houslista vybral výhradně slovanský repertoár – milovaného Janáčka, obligátního Smetanu a také Prokofjeva, pro jehož tvorbu má slabost. Album otevírá Janáčkova Sonáta pro housle a klavír, kterou Špaček hraje v duchu české interpretační tradice zpěvně a lyricky, byť i se znatelnými kontrasty. Následují dvě Smetanova dua pro housle
a klavír Z domoviny, hudba radostná a nekomplikovaná, která je kontrastem k následujícím závažným dílům Prokofjevovým. Nejprve je to Sonáta pro sólové housle op. 115 v neoklasickém duchu a pak skoro půlhodinová Sonáta pro housle a klavír č. 1 op. 80, opravdu náročné dílo, jež však oba hráči zvládnou bez problémů. Špačkův tón je jistý a výrazný – hraje na nástroj J. B. Vuillauma z roku 1855 a nahrávka vznikla ve skvělé akustice Dvořákovy síně v Rudolfinu.

Milan Valden

Před časem jsem studoval vlastní poznámky a záznamy z terénního výzkumu, abych si, jak se sluší a patří, ověřil informace pro potřeby jedné odborné studie. Sáhl jsem i k pohotovostnímu zápisníku, do nějž jsem si zaznamenával slovíčka místního jazyka a další etnografická data. Ke svému překvapení jsem objevil dávno zapomenutý, nedatovaný zápis: „Terénní antropologie je neuvěřitelně zdlouhavá, unavující a s množstvím prázdného času. Z knih, které si člověk během svých studií přečte, to nevyplývá. Žít s ‚těmi druhými‘ se zdá jako romantický zážitek. Mé první ráno tak vypadalo. Probudil jsem se v domě postaveném v tradičním stylu téhle části nížin Nové Guineje a z okna jsem spatřil nádherný rozbřesk, když se slunce zvedalo nad koruny vysokých stromů tropického lesa. V následujících dnech a týdnech, které se líně vlekly, jsem pozoroval, účastnil se, stranil se, ptal se, učil se, nudil se…“ Ale musím být spravedlivý,
nuda se jako průvodní jev netýká výhradně antropologie, nýbrž také dalších oborů, jejichž stoupenci získávají data v terénu v dlouhodobém odloučení od domova. Vzpomínám si, jak jsem se setkal s přírodovědcem, který právě vyšel po měsících empirické práce z tropického lesa, do nějž jsem se následně sám chystal ponořit. „Jaké to bylo?“ položil jsem mu poněkud banální otázku. „Nudné,“ zazněla odpověď, jejíž výstižnost jsem pochopil až po nějaké době a která se mi často vracela na mysl.

Znuděnost životem

Jak dobře vědí čtenáři fascinující knihy Malá filosofie nudy (1999, česky 2011) od norského filosofa Larse Svendsena, jsou dějiny nudy spletité a rozhodně ne nezáživné. Nudili se mnozí přední myslitelé a sami se nad příčinami nudy zamýšleli. Svendsen ve svém historickém ohlédnutí dospěl k zjištění, že nuda se jako jev spjatý s modernitou začala šířit a tematizovat zejména v romantismu. Shodou okolností dostala antropologie jeden z hlavních stimulů ke svému vzniku a rozvoji právě z romantiky, která měla pochopení pro zvláštní. Její představitelé se zajímali o vše staré, původní, úsvit dějin, mýty, staré písně, moudrost dávnověku a podobně. Tím romantismus připravil půdu pro zrod antropologie, neboť připisoval minulým obdobím jejich vlastní hodnotu. Známý americký kulturní antropolog Clifford Geertz podtrhl význam zvláštního, na němž antropologie stála, když poněkud ironicky hovoří o antropolozích jako o obchodnících
s úžasem, kteří „pokoutně nabízejí neobvyklé, podomně prodávají zvláštní“. Pokud toho nejsou mocni a zajímají je jen otřepané pravdy, měli by raději zůstat doma. Můžeme se ovšem tázat, zda romantika odkázala antropologii nejen zájem o zvláštní, ale zda jí nedala do vínku také nudu. Nudí se antropologové při terénním výzkumu? Domnívám se, že vše svědčí pro jednoznačné ano.

Kde začíná v antropologii nuda? Nigel Barley v půvabné knize Antropologie se nepočítá mezi nebezpečné sporty (1989, česky 2010) napsal, že nikdy tak zcela nepochopil, co lidi motivuje k tomu, že odjedou na terénní výzkum, který je zdlouhavý, namáhavý a riskantní. Což doložila také Nancy Howellová v poněkud neveselé publikaci Surviving Fieldwork (Přežít terénní výzkum, 1990), kde se dočteme i o tom, že antropologové nejčastěji umírají na žloutenku, malárii a při dopravních nehodách. Proč potom něco tak náročného a nebezpečného vůbec podnikat, ptá se Barley. Může za tím být znuděnost městským životem a každodenní existencí? Může. Podle Barleyho je to mnohdy spíše útěk před problémy, co antropology vyžene do cizí kultury: „Chci tím říct, že badatele často vede do terénu spíš naděje, že tím vyřeší své vlastní, velmi osobní problémy, než snaha porozumět jiným kulturám. Je to zkrátka v naší profesi takový všelék na jakékoli
potíže. Rozpadá se vám manželství? Vydejte se do terénu a uvidíte, že tam získáte smysl pro perspektivu.“ Antropologové jsou podle Barleyho na překonávání nudy velmi dobře připraveni již tím, že dlouhé hodiny tráví na nudných konferencích a neméně dlouhé hodiny poslouchají nezáživné přednášky. Tak například Hortense Powdermakerová vzpomíná na nudu během studií na slavné London School of Economics. Nudily ji přednášky z geologie (ty nakonec vzdala), dále četba klasiků německého difuzionismu Fritze Graebnera a Wilhelma Schmidta. Richard Thurnwald jí naproti tomu připadal mnohem záživnější.

Zdroje nudy

Existuje mnoho příruček dějin antropologie. Některé sledují genealogie učitelů a žáků, jiné genezi idejí, další střídání paradigmat a škol. Dosud chybějí dějiny antropologie z hlediska nudy, kterou výzkumníci museli přetrpět, když dlouhodobě pobývali v cizí kultuře. Až do nástupu reflexivity v antropologii sedmdesátých a osmdesátých let nebylo zvykem, aby se antropologové veřejně vyznávali ze svých nálad a pocitů, které prožívali během terénního výzkumu, a myšlenek, jež se jim tehdy honily hlavou. Při terénním výzkumu se však evidentně nudili antropologové zvučných jmen, jako byli Bronislaw Malinowski, Kenneth Read, Paul Rabinow, Hortense Powdermakerová či třeba Napoleon Chagnon. Z četby těchto autorů vyplývá, že při terénním výzkumu existují tři hlavní zdroje nudy. Znudění monotónní činností, znudění vlekoucím se časem a znudění informátory.

Na konci šedesátých let dal Malinowski zájemcům možnost nahlédnout do zákulisí terénního výzkumu, když vyšly tiskem jeho osobní deníkové záznamy pod příznačným názvem A Diary in the Strict Sense of the Term (Deník v pravém smyslu slova, 1967). V otevřených „hovorech k sobě“ líčí sexuální fantazie, přiznává se k nenávisti k domorodcům a pocitům nudy, kterou prožíval během dlouhých měsíců strávených mezi nimi. Raymond Firth v předmluvě k Deníku uvádí, že mnozí z antropologů se v určité momenty terénního výzkumu cítili znuděni svými vlastními dotazy a etnografickými interview. Malinowského například nudilo povídat si o krabech. Při jiné příležitosti nejdříve pozoroval velmi zajímavý ceremoniál, ale následně se cítil znuděn vším, co se kolem něj dělo. Také jej dokázalo podráždit a otrávit, když jej vyrušila návštěva při práci nad vlastními poznámkami. Ovšem necítil se znuděn jen ve společnosti domorodců, ale
také mezi „svými“. Popisuje, jak strávil jeden večer u koloniálního úředníka Murraye. Lakonickou větou v deníku shrnul průběh celého večera: „Velmi nudné.“ Nudu terénního výzkumu Malinowski naznačil již v knize Argonauts of the Western Pacific (Argonauti Západního Pacifiku, 1922), kde píše: „Měl jsem období zoufalství, kdy jsem se sám zahrabal do čtení románů; stejně tak se člověk může dát na pití v záchvatu tropické deprese a nudy.“

Nudu při terénním výzkumu zažil asi každý antropolog. Typickou situaci podle mého soudu popsal Paul Rabinow v průkopnické práci Reflections on Fieldwork in Morocco (Reflexe terénního výzkumu v Maroku, 1977). V knize vzpomíná, jak se po určité době práce v terénu začal nudit: „V měsících, které následovaly, jsem strávil velmi mnoho hodin pouze touláním po vesnici a přilehlých polích, účastnil se příležitostných rozhovorů, když jsem vysedával u obchodů, zařizoval si interview, čekal na informátory a prostě jsem se nudil.“

Vlekoucí se čas

Kenneth Read se v díle The High Valley (Údolí v oblacích, 1965) podivuje nad tím, že se nenudil vlekoucími se dny bez událostí. Že se vyhnul nudě, přisuzuje úzkým kontaktům, jež navázal s místními lidmi. Ačkoli se nedělo nic mimořádného, nezůstával nikdy sám. Ale představte si, že se vypravíte na terénní výzkum do vzdálené lokality, třeba jako Read do nějaké novoguinejské vesnice vysoko v horách. V takové typické vesnici žije bratru dvě stě, tři sta lidí v pár desítkách domů roztroušených na horských svazích. Vesnici obhlédnete rychle, seznámíte se s ní během půl hodiny. Za týden ji znáte nazpaměť. A co dál? Čeho se to vlastně chce a může antropolog účastnit? To nejzajímavější v celé vesnici je zřejmě samotný antropolog, jenž po nějakou dobu vzbuzuje živý zájem obyvatel, než se z něj po celkem krátkém čase stane samozřejmý inventář. Vesnice žije vlastním pomalým rytmem, který udávají zejména pěstitelské práce.
Dlouhé hodiny se nemusí dít nic mimořádného, nic, co by stálo za poznámku do notesu či fotografii. Když se začne konečně něco dít, neví antropolog, kam dřív skočit. Fotit? Ptát se? Nahrávat? Pozorovat? Utíkat? A jak vše náhle přišlo, stejně rychle to odezní a čas se navrátí do pomalého rytmu, který může antropologovi odměřovat třeba stravování.

Dovolím si ještě jednou a naposledy ocitovat své poznámky z výzkumu: „Když studentům vyprávím, že pobyt v terénu je vlastně tak trochu nuda, netváří se důvěřivě. Jestliže je den rozdělen na rutinu radostí, jako jsou ranní káva se suchary, polední suchary s instantní polévkou a večerní monotónně stejná rýže s nudlemi, nelze hovořit o vzrušení z terénního výzkumu. Možnost pracovat s lidmi je sotva pár hodin denně a zbytek času strávím psaním či zpytováním poznámek a příležitostným kouřením cigaret či žvýkáním betelu.“

Znudění informátoři

Zpět k Readovi. Při navazujícím výzkumu, uskutečněném ve stejné lokalitě poblíž Goroky, se Read nudě nevyhnul, dokázal ho z ní vytrhnout jen pohled na krajinu, kdy „na chvíli zapomněl, kde jsou, a s ubíhajícími hodinami na rostoucí nudu a nepohodlí“. V díle Return to the High Valley (Návrat do údolí v oblacích, 1986) vzpomíná na svého informátora Makise, který dával jasně najevo, že jej Readovy dotěrné dotazy nudí. Nudu tudíž podle všeho zažívají nejen antropologové, nýbrž také jejich informátoři. Malinowski v úvodu k Argonautům Západního Pacifiku sepsal jednu z prvních instruktáží, jak vůbec postupovat při výzkumném pobytu v cizí kultuře. Mimo jiné tam píše: „Jelikož domorodec není pro bělocha přirozeným společníkem, po několika hodinách práce s ním, kdy pozorujete, jak obstarává zahradu, nebo ho necháte vyprávět o folkloru či s ním budete diskutovat o zvycích, budete přirozeně toužit po své vlastní
bělošské společnosti. Ale když jste od ní daleko, sám v domorodé vesnici, vydáte se na hodinovou osamělou procházku. Po návratu zcela přirozeně vyhledáte společnost domorodců, právě tak, jako byste vyhledal jakékoli jiné společenství, tentokrát abyste si ulevili od samoty. Díky tomuto přirozenému vztahu je poznáte a přivyknete jejich zvykům a vírám lépe, než byste to dokázali s pomocí placeného a často znuděného informátora.“

Proč by měl být informátor znuděný? Představte si modelovou situaci a zamyslete se, jaké byste zažívali pocity. U dveří zazvonil nějaký Aboridžin a sdělil vám, že je antropolog a rozhodl se zkoumat vaši kulturu. Proto u vás musí bydlet a účastnit se vašeho života. V následujících měsících se bude vyptávat na nejrozmanitější banality a pro jistotu se bude ptát na totéž rafinovaně pozměněnými otázkami:

A (antropolog): Viděl jsem, jak lidé dávají řidiči autobusu peníze. Proč?

I (informátor): Museli si koupit lístek, aby nejeli načerno. Za jízdu se totiž musí zaplatit.

A: Ale mnoho lidí žádné peníze řidiči nedalo. Proč?

I: Nejspíš měli tramvajenku.

A: Co to je?

I: To si může člověk dlouhodobě předplatit jízdné.

A: Podle názvu se mi zdá, že ji nelze pro jízdu autobusem uplatnit? Nebo lze?

I: Tak se tomu jen říká, správně se to nazývá kupon.

A: Aha, kupon je něco jiného než lístek.

I: To ano, ale všemu se vlastně říká jízdní doklad a lístku správně jízdenka.

A: Když někdo ten jízdní doklad nemá a jede autobusem, co nastane?

I: Jede načerno a můžou jej chytit kontroloři.

A: Co znamená jet načerno?

I: Že dotyčný nezaplatil za jízdné a využívá městskou dopravu. Už jsem přece říkal, že se za jízdu musí platit.

A: Ale proč se tomu říká načerno?

I: To nevím.

A: Nevíš to, protože jsi neprošel iniciací?

I: My tu žádnou iniciaci tohoto druhu nemáme.

A: Proč?

Antropolog se ptá jako dítě pořád dokola na samozřejmosti a táže se neustále. Ostatně Simon Ottenberg je přesvědčen, že se antropolog dostává během terénního výzkumu do dětské závislosti, když nedokáže samostatně činit jednoduché úkoly, třeba přejít přes rušnou ulici (vzpomeňte na třetí nejčastější příčinu úmrtí antropologa v terénu). Zároveň se snaží svými otázkami najít řád v chaosu a pochopit motivy lidského jednání. Jedná se o jakousi obdobu dospívání, jež se opakuje v každé další kultuře, kterou antropolog zkoumá. Nicméně s každou další terénní zkušeností je schopen lépe překlenout období „dětské závislosti“.

Úmorná aktivita

Vedení etnografických interview na stále stejná témata ovšem nudí obě strany. Úmorná rutinní aktivita, jako je třeba sběr genealogií či nepohodlné cestování tropickým lesem, se rovněž může stát zdrojem nudy. Napoleon Chagnon vzpomíná na nudu ve své poslední knize Noble Savages (Vznešení divoši, 2013) s půvabným podtitulem Můj život mezi dvěma nebezpečnými kmeny: Janomámy a antropology. Nejenže strávil nekonečné nudné hodiny v kánoi, když cestoval do janomámských vesnic. Chagnon nechal zakusit nudu i svou rodinu, která za ním přicestovala. Vystavěl si vlastní „luxusní“ dům, který ovšem rodina neshledala vůbec vhodným pro normální život: „Cítili se mizerně z tepla, pobodání hmyzem, nehygienických podmínek, čiré ​nudy, úzkosti a frustrace nad tím, že se nemohou volně pohybovat, jak by jim to dovolil normální prostor.“ Nevydrželi tam dlouho, odcestovali záhy zpět do Caracasu. Zřejmě hlavním zdrojem nudy se pro Chagnona stal sběr genealogií.
S pomocí informace o každém Janomámovi mohl rekonstruovat zhruba sto padesát až dvě stě let vesnické historie. Sběr dat označil za „zdlouhavou a nudnou práci“.

Rutinní činnost a opakované zážitky mohou snadno začít nudit. Tak například Hortense Powdermakerová zažívala obzvláště silnou nudu během pozorování žen při tanci na Novém Irsku. Sugestivně líčí, jak byl oceán temný a hlučný, když se ženy v pomalém rytmu pohupovaly v tanečních krocích kolem ohně, zatímco ona držela v náručí jedno z dětí. Jenomže to se dělo noc co noc. Hudba, monotónní formální kroky tance, který končil kolem půlnoci… Přiznává, že to byla stále silnější nuda a musela se bránit spánku. Lze to zhruba přirovnat k tomu, když mi teprve popáté předváděli, jak se střílí z luku a rozdělává oheň rychlým třením ratanového popruhu o dřevo. Měl jsem chuť půjčit jim zapalovač. Můžete se cítit asi jako Forrest Gump: „I met the president of the United States again…“

Terénní výzkum představuje pro každého antropologa něco jako rite de passage. Paul Rabinow napsal, že na jeho almě mater panovalo přesvědčení, že antropologové se dělí na dvě skupiny – ty, kteří uskutečnili terénní výzkum, a ty, kteří ne. Ti druzí nebyli považováni za „skutečné“ antropology. Navíc v oboru panuje ničím nepodložené přesvědčení, že terénní výzkum musí jako mnoho jiných přechodových rituálů přinášet nejrůznější utrpení a úkolem antropologa je úspěšně je překonat. Roy Rappaport tento nepsaný a nesprávný předpoklad vystihl slovy: „Pokud jste nebyli vystaveni malárii nebo aspoň omrzlinám, nebyli jste ve skutečnosti v terénu.“ Doplnil bych snad jen, že pokud někdo nezažíval během terénního výzkumu chvíle nudy, jako by tam také ani nebyl. Zdrojem nudy se přitom může stát leccos, co je monotónní. Již výše citovaná Hortense Powdermakerová zařadila do své knihy Stranger and Friend (Cizinec a přítel, 1966) kapitolu příznačně nazvanou
Monotónnost. Hned na jejím začátku sepsala vše, co se může dříve nebo později stát během výzkumu monotónní: vstát za kuropění, jít na menší či větší slavnost, na pohřební obřad; práce s informátory za účelem sběru genealogií, učení se jazyku či zkoumání magických formulí, naslouchání legendám a mýtům, procházka vesnicí, povídání se ženami, když odpočívají, zapisování poznámek a jejich přepisování, fotografování a vyvolávání snímků a tak dále a tak dále. K monotónnosti života Powdermakerové na Novém Irsku přispívala absence ročních období, střídala se jen období dešťů a sucha – a pršelo takřka denně i v období sucha. „Navzdory dobrému zdraví a trvalému hromadění dat byla monotónnost, kterou jsem nemohla změnit, velmi skličující.“

V díle The Innocent Anthropologist (Nevinný antropolog, 1983) již citovaný Nigel Barley podle mého názoru nadčasovým způsobem vystihl podstatu antropologického terénního výzkumu a jeho úskalí. Zaznamenal telefonní hovor se svým kolegou, když se navrátil z výzkumu mezi Dowaji: „Ach, jsi zpátky. Ano. Bylo to nudné? Ano. Byl jsi hodně nemocný? Ano. Přivezl jsi zpátky poznámky, které nemají ani hlavu, ani patu, a zapomněl ses zeptat na vše důležité? Ano. A kdy se tam vracíš? Chabě jsem se pousmál. Již o šest měsíců později jsem se vrátil k Dowajům.“ Jinými slovy, na terénní výzkum se člověk musí vracet, i když se vystavuje zdravotním rizikům a hlavně – často musí snášet pekelnou nudu. Přes to všechno bych neměnil. Zkušenost terénního výzkumu patří k těm nejlepším a nejpoučnějším v mém životě a těším se, až se „tam“ zase vrátím. Zapomněl jsem se na mnoho věcí zeptat.

Autor je antropolog.

V sobotu 24. srpna prošla Prahou asi padesátka lidí v pochodu proti Čechům. Vymezili se tak vůči protiromským demonstracím a průvodům pořádaným zároveň v šesti městech v České republice. Na rasistické předsudky upozornili stereotypy spojované s Čechy. Akci pořádala iniciativa Čechy v ČR nechceme, průvod šel od Vyšehradu k Rašínovu nábřeží, kde jej zakončily koncerty.

Střety s policií skončil 24. srpna v Ostravě protiromský pochod neonacistů. Jeho účastníci se odklonili od ohlášené trasy a vyzbrojeni klacky a kameny se pokusili dostat do čtvrti Přívoz obývané Romy. Vzduchem létaly kameny, dýmovnice, rozbušky a popelnice. Před kostelem na náměstí Svatopluka Čecha na demonstraci proti rasismu a neonacismu nazvané Mír mezi lidmi se sešlo asi 600 osob.

Potěšit se pohledem na naháče k létu prostě patří. Leckomu ale možná uniklo, že nudismus je stále ještě organizovaný a že letos slaví třicáté výročí své legality. Vzpomínám si na nástěnku Unie naturistů Čech a Moravy v jednom nenápadném koutě Smíchovského nádraží. Obrázky vystřižené z časopisu Naturista byly vždycky zajímavé: rozjaření naháči tancující na sněhu, prsatá dívka s velkým papírovým klíčem v rukou při otevírání letní sezony, nahatá lyžařka, plážoví volejbalisté poskakující se staženými šourky kdesi v kempu nebo naturistický ples v zástěrách a ručnících, zřejmě proto, aby tření těl při valčíku nepřesáhlo míru. Ačkoli se může zdát, že se nudismus zrodil především z potřeby vytvářet podivné situace, vznikl prý tak, že se „na plážích Baltu lidem dostával za mokré studené plavky písek, který odíral slabiny“. U nás byla první pláž pro naháče na Šeberáku a před světem ji chránilo rákosí – odtud zřejmě dobový
slogan „tam v rákosí, kde se plavky nenosí“. Podle jednoho z pamětníků se tehdy „úchylů zbavili rychle a rázně, i v novinách se propíralo, jak je házíme do kopřiv a zahazujeme jim foťáky do vody“. Zda naháče při těchto nesmlouvavých zásazích nerušilo svobodné bimbání mezi nohama, není známo. Dnes kromě pláží a saun se vstupem bez plavek existují i nudistické tábory, nahá jóga, hospoda U Naháče, seznamka, soutěž Miss Natura a dokonce spolujízda, pravděpodobně naostro. Možností, jak se připojit, je tedy dost, ale kdy začít? Jak vyplývá ze slov jistého letitého praktika, poprvé je vždycky ožehavé: „Jó, poprvé. To je mnohdy hodně vzrušující, plné očekávání, nezapomenutelné. Také by se ale dalo říct, že poprvé může přijít moc brzy, anebo to přezraje a už je pozdě.“ Přejme českému nudismu, ať to nikdy nepřezraje.

Král sociálního síťování Mark Zuckerberg si všiml, že lidé třetího světa nemají přístup na internet, a okamžitě se ujal řešení tohoto palčivého problému. Projekt Internet.org má být „globálním partnerstvím“ mezi „technologickými lídry, neziskovými organizacemi, lokálními komunitami a experty, kteří dohromady pracují, aby přinesli internet dvěma třetinám světové populace, která ho zatím nemá“. Prostý byznys a snahu o rozšíření trhu v době krize by za bohulibým spojením megakorporací jako Samsung, Nokia, Ericsson, Opera, Qualcomm či MediaTek hledal jenom ukřivděný závistivec, zavilý reakcionář nebo notorický skeptik, který bere vážně poplašné zprávy o státním a firemním dohledu nad internetem i v těch nejvyspělejších zemích. Zvlášť když webové stránky internetového zúrodňování světa doplňují dojemná videa sběraček z čajových plantáží. Základní příjem bývá považován za megalomanský výstřelek zbytnělého sociálního státu, který by mohl
nepříjemně zvrátit budoucnost. Pokud ale za nápadem s nejasnými globálními zdroji a dopady stojí soukromý sektor, jsme klidní – jde o přirozený a správný vývoj lidské společnosti. Vždyť, jak trefně píše jeden ze šťastných internetových uživatelů v diskusi na stránkách projektu, pokud by ti lidé nebyli na Facebooku, jak bychom jim vůbec mohli pomoci? Zaveďme tedy internet, voda či lékařská péče si už za ním cestu najdou.

Jsou momenty, kdy nezbývá než se v němém úžasu zastavit nad cizí jasnozřivostí. Naposledy třeba nad analytickými schopnostmi mediálních expertů z Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří díky mnohaleté mravenčí práci pojali podezření, že pořady typu Volejte věštce, kde se za nějakých tisíc korun nemocný v terminální fázi rakoviny dozví od otylé dámy, která má v rukou karty na Prší, že tam „vidí, vidí, vidí, že si bude kupovat nemovitost“, nejsou dadaistickou stand-up show, ale poměrně ordinérním prostředkem, jak vytáhnout ze zoufalých lidí peníze. Pravda je, že suverenitu, s níž stanovují své diagnózy, by jim mohl závidět i sám primář Sova nebo Dr. House. Co se týče karet, je nicméně škoda, že producentům těchto pořadů nelze rovnou ukázat tu červenou.