2013 / 19 - Judith Butler

Americká filosofka židovského původu Judith Butler (1956), jejíž jméno se po udělení ceny Theodora W. Adorna na podzim roku 2012 přetřásá ještě častěji než kdy dříve, je i v českém prostoru považována za jednu z nejpozoruhodnějších osobností západní poststrukturální filosofie a politické teorie. Sama se nepovažuje za filosofku v klasickém slova smyslu, neboť její tázání se od samého počátku soustředilo na několik zásadních otázek, k nimž se v podstatě neustále vrací z různých oborových pozic – etických, politických, feministických, literárně teoretických a lingvistických – a precizuje je. V současné době je profesorkou na ústavech komparativní literatury a rétoriky Kalifornské univerzity v Berkeley.

Počínaje disertací Subject of Desire (Subjekty touhy, 1987) se orientovala na francouzský poststrukturalismus a fenomenologii. Z amerických feministických debat tehdejší doby se zrodila asi i její nejvlivnější kniha Gender Trouble (Potíže s genderem, 1990), dosud přeložená do sedmadvaceti jazyků, mezi jinými i do slovenštiny pod názvem Trampoty s rodom (2003). Směřujíc k pochopení vztahu pohlaví a genderu a způsobu konstituování ženské identity, queer identit a dalších s tím spojených otázek, v tomto textu poprvé formuluje svoji teorii performativity, která tvoří základ jejího uvažování. Později se vrátila k tématu rodu, moci a norem precizující publikací Undoing gender (Odvolávání genderu, 2004).

Genderové tělo a zraňující jazyk

Další kniha Bodies That Matter (Závažná těla, 1996) se zabývala hlouběji pojetím přirozenosti a rozvinula specifický způsob argumentace, jež se snaží vyhnout formativní moci jazyka; v duchu Derridovy filosofie v ní rozvinula teze o diskursivním opakování, jež vepisuje do těla stěží překonatelnou iluzi přirozenosti a zároveň povinnosti normy. V práci Excitable Speech (Vznětlivá řeč, 1997) sumarizuje svá jazyková pozorování. Vychází z lingvistické teorie Johna Langshawa Austina o dvou typech výpovědí: konstativu a performativu. Performativ, výpověď tvořící akci, je pak pro ni klíčovým pojmem. Austinova teorie se v jejím uvažování propojuje s Althusserovou sociálně-represivní koncepcí interpelací. Judith Butler považuje přijetí genderu za proces peformativních jednání, aktů, které vytváří „genderové tělo“ pomocí jazyka. Také zdůrazňuje, že slovo
může zraňovat nejen při svém aktuálním použití, ale i tehdy, pokud bylo použito zraňujícím způsobem v minulosti, a nese tudíž v sobě obtisk bolesti. Při každém dalším použití tohoto slova dochází k připomenutí minulé bolesti i jednání, které byly s tímto aktem spojeny. A touto optikou analyzuje a interpretuje roli a podstatu cenzury a jiných jazykových násilných aktů. Pozdější práce se hojně orientují na aktuální politický stav západní společnosti (a především stále se navracející téma židovství), například v poslední práci Dispossession (Bez vlastnictví, 2013; společně s Athenou Athanasiou), předchozí Parting Ways (Osudová křižovatka, 2012) nebo Frames of War (Rámce války, 2009). V první dekádě nového milénia se soustředila na otázky vztahu k druhému a ke smrti v knihách Antigone’s Claim (Antigoniny nároky, 2000) či Precarious Life (Prekérní život, 2004). V českém
prostředí se o Judith Butler začalo mluvit hlavně v souvislostech s diskusí o francouzském poststrukturalismu, a zvláště o tzv. écriture féminine, francouzské feministické psychoanalytické teorii. Podstatnou měrou se o to, že její teorie u nás i přes velkou skepsi k americké feministické teorii přece jen nejsou neznámé, zasloužil literární teoretik Jan Matonoha.

Konstrukce, která zastírá původ

Již v roce 1949 Simone de Beauvoir ve své knize Druhé pohlaví (1949, česky 1966) napsala, že člověk se ženou nerodí, člověk se ženou stává. Nabídla tehdy jiný pohled na příslušnost k rodu. Navrhla, že se nejedná o vrozenou danost, ale o proces osvojení rodu, že je to role, kterou každý z nás lépe či hůře hraje. Judith Butler toto pojetí posunula a dala mu větší ambivalenci a nestabilitu. Nechápe rod/gender jako pevnou a stálou identitu, ze které vycházejí různé typy jednání a konání, ale spíše jako identitu neustále a znovu stylizovanou v čase. „Já“ je genderově formováno procesem, který nazývá osvojení si rodové příslušnosti, pohlaví. Gender produkuje těla řízená genderovými normami. Ovšem ne všechno jednání může být opakováno s naprostou přesností. Těla nikdy zcela přesně nedokážou vyhovět daným normám, které jsou jim nuceny zvnějšku,
a proto dochází k různým transformacím. Ti, kteří nezvládnou reprodukovat gender zcela dle pravidel, se vystavují riziku trestu. V opakování však spočívá možnost subverze a následné genderové transformace. Podle Judith Butler je také důležité, že gender je konstrukce, která zastírá svůj původ. Pouze tehdy, pokud autor genderu zůstává skryt, věříme, že se nejedná o konstrukt, ale o přirozenou záležitost.

Být konstituován ovšem neznamená být definitivně určen, determinován, moc totiž nikdy nepřestává působit. Nepřestává ani ve chvíli, kdy je „já“ takzvaně již vytvořeno, což znamená, že proces formování nepřestává. Jsme znovu a znovu konstituováni. Subjekt není ani základ, a ani výsledek. Je to permanentní možnost jistého procesu znovuzvýznamnění. Kategorie subjektu je tudíž nestálá a pomíjivá. Jan Matonoha ve svém textu o teorii performativity (Performance/Performativita, 2010) zmiňuje argument Michela Foucaulta, že subjekt je vytvořen diskursem, který subjekt zdánlivě popisuje, ale ve skutečnosti jej vytváří. Tento fenomén metalepse, kdy se domnělý původ zamění za výsledný efekt, vede k zakrytí skutečného původce vzniku a tím i k zneviditelnění procesu performance a ustanovení subjektu.

Normy vepsané do těla

Neexistuje proto nikde jasně daná pozice, z níž můžeme jednoznačně říci, toto je pravá identita, pravé pohlaví, pravá idea. Zní to povědomě, ale stále překvapivě nebezpečně. (Nemusíme ani číst jednoho z největších filosofických kritiků tohoto „lidského, příliš lidského“ myšlení, jednání a chování, a aniž bychom jej nějak adorovali, najdeme tuto sebekritičnost jako politické gesto například i u T. G. Masaryka – gesto v naší současné politice mizející.) Tato nestálost ale vyvolává potřebu vytvářet nějaké trvalé a stálé opory. Normy, které nás obklopují, jsou na dosah a také trvale vepsané do našich těl, a tak neustále k dispozici i pro naše strachy jako „zábradlí“.

Pokud přijmeme jednu z norem jako jedinou možnou identifikaci, máme tendence vytvářet nebezpečné duality my a oni, jež ve svém důsledku ohrožují zdraví. Butler často jako příklad uvádí příběh z malého města kdesi v Americe, kdy chlapce jeho vrstevníci shodili z mostu jen proto, že chodil příliš žensky. Podobné příběhy nejsou vzdálenou hrou kdesi v Americe a nejde jen, k čemuž směřuje celé uvažování Judith Butler, o všeobjímající normovanost našich identit. Zuzana Kiczková ve své interpretaci její teorie považuje subordinaci za jistý příslib existence. Přijetím podmínek moci, které byly subjektu vnuceny zvenčí, ale na kterých je subjekt závislý, vytváří základ subjektu. Moc, která přišla zvenčí a byla subjektu vnucena, se pak postupně dostává dovnitř subjektu a získává psychologickou podobu. Subjekt je nucen opakovat sociální normy, které jej vytvořily. Opakování však v sobě nese určitá rizika, neboť opakování není nikdy zcela
přesné, a tudíž každé nové provedení norem v sobě nese zárodek subverze. V teorii performativity je ještě jeden důležitý aspekt, který nesmíme opominout. Nejen tělo je formováno mocí, ale i jazyk prochází podobným procesem. Moc formuje jazyk a jazyk pak formuje tělo.

Uvažování Judith Butler, jak sama zmiňuje v několika rozhovorech, se pravděpodobně zrodilo z ambivalentní osobní zkušenosti americké židovské rodiny v Chicagu, která se snažila asimilovat a zároveň držet svou identitu. To podle ní vedlo její rodiče k různorodým životním strategiím, k přijímání vnějších norem a zvláště těch, jež jsou vnějškově snadno identifikovatelné – norem mužského a ženského vzhledu, chování, ale i udržování norem náboženských. Paralelně vedle sebe existovaly různé postoje a identity, které se vylučovaly a spojovaly, vytvářely ambivalentní interakce. Tyto ambivalence, interakce, vnitřní a vnější střety s normami se táhnou pracemi Judith Butler jako červená nit.

Nutnost truchlení

Obecnější uvažování o zážitku z rodiny mě přivedlo k možnému příkladu, který by mohl snad zjednodušit komplikovanou filosofickou argumentaci Judith Butler. Simplifikací však činím do jisté míry nekorektní zásah do této teorie, jež je v mnohém hlavně nepřetržitým kritickým pohybem a neustálým, až ornamentálním přestavováním „nebezpečného, mučivého“, formativního jazyka.

Rodina, a hlavně pokud jde o rodinu založenou ne zcela „nukleárně“, často dokáže absorbovat různé typy chování svých členů. Takováto rodina je na jedné straně místo, kde je vyžadována socializace podle jistých pravidel, aby se jedinec stal akceptovatelný. Každý člen rodiny hraje svoji roli, stává se jí, je mu vepsána do těla a zdálo by se, že odmítnutí ji akceptovat vede k vyloučení (Kafkovy povídky Proměna nebo V kárném táboře nejsou o ničem jiném). Působí tu strach z normy a z přestoupení hranice. Na druhé straně však rodina performuje ještě jeden typ požadovaného chování, které umožňuje normy přestavovat – jedná se o schopnost tolerance a velké míry rezistence vůči zavržení druhého. Být černou ovcí rodiny často neznamená úplné vyloučení, vede spíše k rozvolnění a intervenci do norem a k jejich změnám. Soucit a emocionální vztah k druhému potlačují strach z násilí normy. Jsou to
naše každodenní malé zápasy a nejasnosti, vyjednávání a stížnosti, také smiřování se s druhým (tedy jiným). Pokud se prostor rodiny stává místem násilného nucení, vyvolávání strachu fyzického a psychického, tak vlastně rodina přestává fungovat.

Judith Butler v jednom místě dokumentárního filmu Philosophical Encounters of the Third Kind (Filosofická setkání třetího druhu, režie Paule Zadjermann, 2006) říká, že normy i společnost se stávají disfunkčními, když se strach z nevyplnění požadované normy proměňuje ve faktické a symbolické násilí, které nutí být stejný, a v násilí, jež potvrzuje, že jsme na správné straně hranice, kde se jiný (tedy druhý) stává nepřítelem. V některých feministických teoriích se konstatuje, že právě proto ženy bývají potlačovány v historii, neboť jejich existenci zásadně „od přirozenosti“ formuje vztah k druhému. A tedy díky této „přirozenosti“ jsou ženy otevřenější k druhému (jinému). Butler takto uvažovat nemůže a je pochopitelně k této iluzi hluboce skeptická.

Ve své pozoruhodné knize, či spíše eseji Antigone’s Claim se pokouší nalézt cestu pomocí „truchlení“, nebo spíše oplakávání. Ukazuje, že je nutné truchlit i za nepřítele, za toho, kdo stojí zcela jinde. Říká, že i ten, kdo je jiný, může a musí být oplakáván, protože právě oplakáváním toho, kdo mě možná ohrožuje, si potvrzuji a připomínám křehkost života. Je to mnohem důležitější než naše životní mocné i bezmocné performance.

Za více než třicet let svých akademických a politických aktivit si Judith Butler vytvořila pozici jedné z kontroverzních „superstar“ západní filosofie. V již zmíněném dokumentárním filmu prochází výstavou fotografky Cindy Sherman, jejíž stylizované sebeobrazy se zdají být ilustracemi k jejím teoriím. Fotografie ukazující jen a stále Cindy Sherman komentují prostřednictvím stylizací pozici ženy ve světě, parazitují na jejích různorodých reprezentacích tak, aby původní obraz sám sebe ukazoval jako monstrózní a zraňující. Tak i filosofie Judith Butler je mnohdy pro mnohé monstrózní, ale je zrcadlem, či možná spíše cestou ze zrcadlového bludiště, nebo jen osobním zápasem, hrou, kterou hraje každý z nás.

Autorka je literární teoretička.

Příběh kamaráda vedlejší postavy

Cvičíš? Ne? Správnej chlap musí cvičit. A číst knížky o slavnejch bitvách a vojevůdcích. Musí bejt připravenej na den zúčtování, kterej se blíží. Že ne? Ale jo, věděli o tom germánský bojovníci, který v dávnejch dobách běhali v hlubokym lese, na jehož místě stojí tohle sídliště. Jejich stíny tady pořád po nocích obcházej. Vědí totiž, že mír je jenom přestávka mezi válkama a ty vyhrajou jenom silný a připravený. Ne, já nejsem nácek, jen mám rád svuj národ a svojí zemi. A nemam rád měkkoty. Tenkrát mě za to zavřeli. Mysleli, že jsem hajloval, a přitom to byl římanskej pozdrav. Ale vždyť jsme všichni potomci Římanů. Ale to je jinej příběh. Pak tu muj fotr místo lesů postavil sídliště a na něm Severku, to je muj druhej domov, na Lucku za barem se vždycky tak pěkně kouká, s chlapama vzpomínáme na starý časy, na Sametovou
revoluci, kterou jsem osobně odstartoval. Ale to je jinej příběh. Že už uděláš denně třicet kliků? Musíš dělat třikrát třicet. A až si budeš jistej, vyhlídneš si někde nějakýho chlápka a změříš s nim síly. Stará dobrá ruční práce. A musíš si vybírat ty špatný, který zasloužej poučit o životě.

Starej římanskej pozdrav

To by snad stačilo… I když podobným parafrázováním (či parodováním) stylu Národní třídy Jaroslava Rudiše by se dalo snadno pokračovat až do konce recenze a o knize by to patrně vypovědělo víc než přehrabování v atrofované tkáni jejích vět. A to samozřejmě o lecčems svědčí. V Rudišově novince ale téměř nic dalšího nenajdete. Možná jen pár historek o tom, jak otec protagonisty, přezdívaného podle osmdesátkového akčního hrdiny Vandam, skočil z balkonu, jak Vandam spustil Sametovou revoluci nebo jak to udělal barmance Lucce ve výtahu. Jinak z knihy dýchá marnost, a to ještě větší než z předchozích Rudišových textů. Ve srovnání s Národní třídou je třeba Konec punku v Helsinkách poměrně sofistikované čtivo. A podotýkám, že vůbec autorovi nemám za zlé onu lehkost, s níž se lze tenkou knihou pročíst během pauzy na
oběd.

Na knížce rozčilují jiné věci. Třeba to, že svou kompaktností text působí spíše jako nedůležitá epizoda z nějakého sociálně zabarveného seriálu z českého sídliště, příběh kamaráda vedlejší postavy. Navíc vyfutrovaný moudry o životě a dost chtěným, papírem šustícím „záznamem“ opravdového života lidí na okraji společnosti, „socek“, kriminálníků a bývalých feťáků, kteří rádi v družné zábavě zdvihají pravici: „My sme vždycky byli oběti. Tak nebuď přecitlivělej, to je starej římanskej pozdrav. Ne nacistickej. Římanskej! To je sranda, ne?“

Prázdnota rodinné hrobky

Dalším problémem je, že Národní třída, anoncovaná na obalu jako „Klub osamělých rváčů“, je dokonale amébovitá. Ačkoliv očividně tematizuje problémy současné společnosti a mluví se v ní o neonacismu, kmotrech, národu, Evropě, feťácích nebo politicích, nedonutí k zamyšlení ani nácka, ani člověka, který nesnáší rasismus a xenofobii, ba ani politika, který se vozí v SUV se čtyřmi šestkami na značce. Rudiš zkrátka zformuloval pár notorických klišé a my se v souvislosti s jeho postavením mimo dobro a zlo můžeme oprávněně ptát, jestli se z něho náhodou nestal neonacista. A pokud se pokoušel o popis toho, v jaké řiti je onen chudý „obyčejný člověk“, který v hospodě nadává na politiky a kmotry a zároveň se občansky angažuje tak, že objíždí víkendové protiromské pochody, tak zcela jistě neuspěl. Opisuje problémy, píše slova, ale
z celku vane prázdnota jako z rodinné hrobky.

Třetí výtka míří přímo na solar příběhu, na smysl celé knihy. Ona titulní Národní třída, nulový bod české demokracie, je zde jako topos spíše vedlejší, párkrát zmíněné téma, odkazující k událostem roku 1989. Tím, že je tento detail vynesen do titulu a současně použit v efektním závěru příběhu, slouží jako ideový rukojmí. Sametovými konotacemi se autor snaží vykoupit chabý text a dát hlubší smysl či existenciální přesah pár neuspořádaným fragmentům ze života sídlištního rváče. A pokud má velmi vágně nastíněné rozštěpení hlavního hrdiny a zamlčování jeho minulosti sloužit jako odkaz k neuralgickým bodům české polistopadové společnosti, tak to absolutně nefunguje.

Jaroslav Rudiš opět ukazuje, že se mu píše velmi lehce, ale mnohem horší je to u něho s tématy, minimálně s těmi nosnými, jichž příliš nenachází. A pokud na nějaké narazí, tak se pro něj sice nadchne, ale nedokáže toto nadšení přenést na čtenáře. A tudíž lze snadno nabýt dojmu, že se jedná spíš o setrvačnost, že píše jen proto, aby vydával.

Sibiřský vypravěč píšící v režimu záchvatu - literární zápisník

Viktor Ivaniv působí prostřednictvím svých prozaických i básnických textů, stejně jako při osobním setkání, dojmem starého, snad až moc zkušeného člověka, který toho ví a viděl možná víc, než by chtěl. Ve výsledku se pak jeho vnímání ustavuje jako pohled z velkého odstupu, vlastní sestra v próze Gorod Vinograd (Město Vinohrad, 2003) se třeba jeví jako stín, na který děti ze dvora volají „tetička smrt“. Různé vrstvy reality se překrývají a pletou dohromady, aniž by přitom spletenec působil nějak chaoticky. Spíš z přemíry intenzity vyprávěných jevů jako by se trhaly, praskaly jejich rámce. Vznikající celek je neuspořádaný, ale drží pevně pohromadě. Zajímavě postřehl jeden ruský literární kritik, že Ivanivovo literární umění připomíná obrazy slavného modernisty Pavla Filonova. Na nich se také mozaikovitě vrší fragmenty zdánlivě disparátní reality,
které ale zároveň tvoří přesvědčivou jednotu.

Ohledně věku mate Ivaniv tělem i písmem. Počtem prožitých let žádný stařec není, narodil se roku 1977. Stylizovaný věk jeho vypravěče je podstatně vyšší, někdy dokonce vzniká nejistota, jestli vzpomínky, které artikuluje, jsou jeho vlastní, anebo patří někomu z předků. Záznamy dětských her a interního slangu se například prolínají s přenesenými „vzpomínkami“ na mámu Mojseje Josifoviče, která našla v roce 1906 na lavičce v parku dvě záhadné mince… Běžně se do vyprávěných jednotlivostí mísí sny – jejich líčení ale není ani pouhým projevem autobiografičnosti, ani nepřipomíná surrealistické výlety a výlevy. Daleko spíš se sny blíží rejstříkům motivů z děl staroruské literatury, kde si třeba mniši osedlávali čerta, aby je za noc odvezl do Jeruzaléma a zpátky. Podobně u Ivaniva: jeho postavě se zdá, že jede na čertovi navštívit dva hroby vlastní babičky.

Síla Ivanivova vyprávění spočívá v tom, že sice cíleně zkoumá určité rysy jazykových jevů a procesů paměti, ale jeho psaní je zároveň ponecháno napospas svým vnitřním silám, aniž by něco zobecňujícího přímo vyjadřovalo. Vzhledem k soustředěnému zájmu o dětské nazírání, hlavně v první próze Gorod Vinograd, se v literární kritice objevilo srovnání se symbolistickou prózou Andreje Bělého Kóťa Letajev (Kotik Letajev, 1922; česky 1967), v níž se autor věnuje předrozumovému vnímání a své memoáry začíná ještě v prenatálním stavu. Je to paralela pochopitelná, ale vzdálená: u Bělého jde o systematickou ideologii vnímání, zatímco Ivaniv nechává dětské zážitky vyvřít z polovyšinutého vědomí společně s pozdějšími reflexemi, záznamy o příbuzných, o nemocech, umírání, všednodenních úzkostných i euforických zážitcích a přečtených knihách. Bližší je souvislost s knihou Gorod N. (Město En, 1935)
Leonida Dobyčina, pozdního modernisty z okruhu Daniila Charmse a Nikolaje Zabolockého. I zde je zobrazený svět, podobně jako v Ivanivově Gorodu Vinograd, napůl předmětem představivosti a napůl realitou vlastní přítomnosti. Co se týče detailního popisu dětské percepce, nahlížené jakoby zevnitř, v jeho zjitřené a „nenormální“ poloze, nabízí se jako jeden z literárních pramenů ještě Škola pro hlupáky (Škola dlja durakov, 1976) Saši Sokolova, kde se hlavní postava rozdvojuje a zápolí sama se sebou.

Neopozitivistům přenecháme úvahy o tom, nakolik byl Ivanivův hutný styl a introvertní životní postoj ovlivněn faktem, že celý svůj život prožil na Sibiři, kde dodnes pracuje jako knihovník, u mohutné řeky Ob v Novosibirsku nedaleko jednoho z největších operních divadel světa, vystavěného v období pozdního stalinismu. Už ve dvaceti letech publikoval v časopise Černovik (Nanečisto), který se věnuje experimentální poezii (vychází v USA), některé jeho verše jsou přeložené do angličtiny, vystupoval ve Filadelfii a v Berlíně, kde roku 2010 zvítězil v Poetry Slamu pořádaném správci (nejen) ruského divadla Panda. Navzdory tomu, že jej od Moskvy či Petrohradu dělí tři až čtyři tisíce kilometrů, podstatně víc než od Mongolska nebo Kazachstánu, stal se Ivaniv literárním pojmem i v ruských metropolích a loni získal jedno z nejprestižnějších literárních ocenění: Cenu Andreje Bělého. Byla mu udělena za knihu Čumnoj
pokemar’ (Morové zdřímnutí, 2012), obsahující většinu jeho dosavadní tvorby: tetralogii Voloďa Moskvin (její první částí je Gorod Vinograd), prozaickou poemu Šarovaja molnija, ili Kvadratnaja zvezda (Kulový blesk aneb čtvercová hvězda, 2007) a krátké povídky, nazvané The Automnic Stories (2008–2011). Ivaniv ignoruje rejstřík vlastností očekávaných od úspěšného východoevropského spisovatele: nekonformní postava v kulisách dějinných traumat, vzpomínky, milostný příběh, pokud možno ještě holocaust. Nic takového u něj nenajdeme. Jeho próza je strhující svou nekřiklavou, umanutou svérázností, která vyvolává dojem nevyhnutelnosti. Židovská teta Rema z Alma-Aty je týmž typem vyprávěné tkáně jako obsah skříní zahlédnutý v dětství, tajné osobní rituály, vlastní hypochondrie nebo strach, že v noci přijdou čerti. Sám Ivaniv říká, že sjednocujícím principem jeho prózy je režim „záchvatu“.

Autor je rusista.

To najlepšie, čo doma máme?

Zatiaľ čo slovenská poézia prijímala impulzy z českého prostredia pomerne pravidelne, opačne tento prenosový kanál takmer nefungoval – a dá sa povedať, že slovenskí básnici v Česku rezonujú aj naďalej len minimálne. Situáciu sa v roku 2005 pokúsili napraviť zostavovatelia antológie slovenskej postmodernej poézie Rytíři textových polí, z plánovaných dvoch dielov však nakoniec vyšiel iba jeden, navyše zameraný na tvorbu autorov staršej generácie. Druhého, ktorý mal českého čitateľa zoznámiť s aktuálnejšími trendmi deväťdesiatych rokov a začiatku tisícročia, sa s najväčšou pravdepodobnosťou už nikdy nedočkáme. Tento rok však vychádzajú hneď dva nové zborníky slovenskej poézie: Dny procházejí městem (Akropolis) a Šest slovenských básníků (Fra). Zaoberať sa budem tým druhým z nich.

Spiritualita predovšetkým

Šiestimi slovenskými básnikmi (korektnejšie povedané troma básnikmi a troma poetkami) sa vďaka Petrovi Borkovcovi, ktorý antológiu pripravil, stali Mila Haugová, Eva Luka, Nóra Ružičková, Valerij Kupka, Rudolf Jurolek a Erik Jakub Groch (ktorý sa, čo je možno zvláštne, na výbere autorov a básní aj podieľal).

Groch, Jurolek a Kupka sú si literárne blízki, ich texty spája predovšetkým spiritualita a snaha o filozofický presah (Jurolek: „spása nepríde;/ ale zomrieť/ môžeš šťastný“; Groch: „nie je jediný okamih, kedy by bola rovnaká; a nie je/ v našich silách pridať k nej jediné steblo, ako k láske“; Kupka: „keď je ti zle/ vezmi si na dlaň kvapku života/ a napľuj do nej/ hneď ti bude lepšie“), využívanie kresťanskej symboliky a vysoká dotácia prírodných motívov (napríklad Grochova posadnutosť vtákmi) či rustikálnych elementov. Zdôrazňujú fascináciu momentom, uvedomenie si konečnosti človeka, hľadanie drobného šťastia, prírodu a vidiek ako miesto autentického zážitku.

Na motivicko-tematickej rovine sa od nich príliš nelíši ani v Česku pomerne známa Mila Haugová, často nadnesene označovaná ako prvá dáma slovenskej poézie. Opäť je tu kresťanstvo („ticho v prázdnom Božom chráme“, „krídlatý rad Anjelov – skál“), príroda a vidiek (Plant Room IV, Ako ticho, 69) či filozofické tendencie. Konštantou jej básní je vzťah medzi mužom a ženou (Prijatie), sexualita (O dvere v Dellachu), ale aj impresia a snaha o zachytenie momentu v medziach jazyka (Genotext: bezo mňa).

Eva Luka síce s predchádzajúcimi štyrmi autormi korešponduje v používaní prírodných motívov (ruže, ovocie, hory), odlišuje sa však ťaživou atmosférou svojich básní, exotickými prvkami (japonská lokalizácia básne Jošiko), akousi súkromnou mytológiou a tragikou – tá je intenzívna napríklad pri téme potratu („bezzubé havranjelie decko mi krvácalo v sčernetej/ maternici“) či úmrtia dieťaťa: „Vincko (…) odišiel si mi za Agátkou. Na rozdiel od nej (…) tebe srdce puklo náhle“.

Poslednou autorkou antológie je Nóra Ružičková, ktorá sa v zverejnených textoch zameriava najmä na problematizovanie epistemologickej aj ontologickej skúsenosti lyrického subjektu s fyzickým svetom („natiahnem ruku/ tabuľa skla/ a ešte jedna tabuľa skla“, „vzdávam sa svojej jedinečnosti/ existujem so sebou/ v čase a priestore/ pozorujem sa/ zvonka“) a introspekciu („moje vedomie/ je žĺtkom vo vajíčku/ a seba cíti(m) ako škrupinu“). Zaoberá sa napríklad aj procesom tvorby a pohráva sa s empirickou bázou literárneho textu: „scénu môžete umiestniť/ do stiesnenej hotelovej izby/ (…)/ je to váš príbeh/ vaša voľba“.

Absencia diverzity

Na prvý pohľad je možno chvályhodné, že sa Fra snaží napraviť informačnú medzeru a zoznámiť českého čitateľa so slovenskou básnickou produkciou. Ak bolo cieľom Petra Borkovca vydať v kontexte tohtoročného Světa knihy narýchlo nejakých tých Slovákov a spraviť si zárez, v poriadku – podarilo sa.

Pretože tak Šest slovenských básníků pôsobí: je to fušersky, nekoncepčne, a teda v podstate aj nezmyselne vytvorená antológia. Autori vychádzajú bez prekladu, bez riadnych autorských portrétov (okrem banálnych medailónikov obmedzených na rok narodenia, zamestnanie a domicil) či sprievodného textu, ktorý by zasadil ich tvorbu do synchrónnych a diachrónnych súvislostí. Podľa akého kľúča ich Petr Borkovec vyberal? Pravdepodobne mu nešlo o to, prezentovať diverzitu na slovenskej literárnej scéne, to by totiž nemohli celú polovicu knihy zaberať literárne príbuzní Groch, Kupka a Jurolek, naopak absentovať postmodernou inšpirované dekonštruktívne postupy Petra Macsovszkého, Petra Šuleja či Michala Habaja, najnovšie azda experimentálna poézia Erika Šimšíka, alebo opomenuté nové básne Nóry Ružičkovej zo zbierky práce & intimita (Aspekt 2012), ktoré sa vzdávajú prvkov reflexívnej lyriky a poučené postštrukturalistickými a feministickými
teóriami hravo tematizujú disciplinačnú funkciu mediálneho diškurzu. Na druhej strane by nemali chýbať napríklad renegátske štylizácie Ivana Koleniča a ostentatívny vzdor autorov Barbarskej generácie, ktoré majú potenciál zaujať v kontexte českej diskusie o angažovanej poézii. Pokiaľ chcel Borkovec reflektovať slovenskú spirituálnu lyriku, pokojne by stačil len Groch.

Korektne pripravená antológia slovenskej poézie by mohla aktualizovať český literárny diškurz o svieže podnety a inšpirovať nielen k novým výkonom, ale aj k záujmu o zahraničné literárne dianie. Bohužiaľ, Šest slovenských básníků je len premárnenou šancou.

Autor je básník a literární kritik.

Havel v rukách opilých tanečnic

Hlavní scéna festivalu Nultý bod byla již tradičně v Divadle v Celetné a festival doprovázela ještě sesterská akce zaměřená na pouliční divadlo a klauniádu s názvem Za dveřmi. Organizátoři se v rámci Nultého bodu snažili v Praze představit co nejzajímavější program a zároveň dodat festivalu pomocí různých workshopů i vzdělávací rozměr. Stejně jako v uplynulých ročnících se při výběru inscenací dramaturgicky zaměřili převážně na jejich kritický potenciál, absurditu a alternativní scénický jazyk. A skutečně se jim povedlo představit tuzemskému publiku několik opravdu pozoruhodných vystoupení.

Jedním z nich bylo zahajující představení Ilsas Garten německé umělkyně Anny Peschke. Ta se pustila do stále velice kontroverzního tématu holocaustu – ztvárnila nacistickou důstojnici vyžívající se ve zvrácených pokusech na svých vězních a zároveň kabaretní sexsymbol, v nějž se tato árijská kráska proměňovala v noci. Herečka vytvořila na jevišti atmosféru nasycenou erotičnem a zároveň až děsivou perverzní zlobou. Dokonale udržela tvář. Byla chladná, rezervovaná a sadistická, ale dokázala své postavě vdechnout i ženskost a jistou dávku křehkosti, díky níž nebylo možné od její postavy odtrhnout oči. Anna Peschke má navíc nejen pěvecké a pohybové nadání, ale i nesporný herecký talent.

Exportní smích

Česká tvorba však v žádném případě nepokulhávala. Nultého bodu se zúčastnila i Miřenka Čechová, taneční hvězda, která momentálně slaví úspěch zejména v zahraničí. Představení Antiwords, v němž účinkovala spolu s Jindřiškou Křivánkovou a které režíroval umělecký šéf Nultého bodu a souboru Spitfire Company Petr Boháč, je také určeno pro export – snaží se americkému publiku přiblížit dramatickou tvorbu Václava Havla. Antiwords vychází z Havlovy Audience, a to ve skutečně svérázném pojetí, které jistě není určené zarytým staromilcům či militantním abstinentům, neboť vyvolává salvy hlasitého smíchu, ale v Česku se mu již nikdo smát nebude. Inscenace měla v rámci Nultého bodu tuzemskou premiéru a zároveň i derniéru a odteď se bude hrát už pouze za hranicemi.

Hned na úvod Petr Boháč vysvětlil, jak se s Antiwords věci mají. Basa lahváčů na pódiu nebyla jen atrapou a obě protagonistky navíc bytostně nerady pivo. Petr Boháč se přesto rozhodl veškerý obsah lahví do obou dívek nalít, aby Američanům demonstroval naši kulturu, a jeho herečky přitom málem vypustily duši.

Tanečních kreací i pohybu bylo na pódiu z pochopitelných důvodů minimum, i tak to ale stálo za to. Nutno podotknout, že Miřenka Čechová se statečně snažila hrát až do konce, kdežto Jindřiška Křivánková vzhledem k množství alkoholu ve svém křehkém těle od určité chvíle už jen všude kolem plivala pěnu a hystericky se smála. S ní se ale smála i většina publika. Nejednalo se však o prvoplánový nápad, ale o pečlivě připravené dílo s nepředvídatelným průběhem a příjemnou atmosférou.

Městský ring

Zajímavé pohybové sólo s názvem One Step before the Fall nabídla Markéta Vacovská. Inspirovala se u záběrů z ringu legendárního boxera Muhammada Aliho a obdobný ring si za hudebního doprovodu Lenky Dusilové vybudovala i na jevišti v Celetné. V důsledku velkého nasazení a vynaložené energie z ní prýštil pot. Aliho podala Vacovská alespoň z pohledu laika věrně a dramaticky. Komunikovala s publikem, což je prvek obecně Nultému bodu vlastní, a ve spojení s hypnotickými scénickými melodiemi Dusilové se jí povedlo vytvořit jedinečnou atmosféru síly, odhodlání, zdolávání překážek, ale i křehkosti a vyčerpanosti. Vyčerpanost velkoměsta byla také podle Vacovské její hlavní inspirací pro vznik tohoto představení. Byla tak přesvědčivá, že byl jeden skoro rád, když se sólové představení One Step before the Fall nachýlilo ke konci. Tanečnice a s ní i publikum si mohly konečně odpočinout.

V jistém smyslu Nultý bod velmi riskuje, neboť se odehrává v období, jemuž vévodí útlum zájmu o divadlo, cestování a pasivita. Přesto neslevuje ze svého zaměření a naplňuje svá předsevzetí: prezentuje pražskému publiku silné projekty současného tanečního a fyzického divadla.

Autorka je divadelní kritička.

Starý, mladý, starý Hašler

Hra Pavla Kohouta Hašler… má dvě poloviny a dvě základní roviny. Jedna je civilní, popisuje průběh divadelní zkoušky, která je neustále rušena dotazy herců, vyzváněním mobilů, škrtajícím dramaturgem, rekvizitářem či štěkajícími psy. Druhou tvoří výjevy ze života slavného pražského písničkáře v podobě divadla na divadle. Hlavní hrdina zde vystupuje nejprve jako postava zvaná Senior, později se v kůži Juniora vrací do svých začátků a opět zestárne v Hašlera Seniora.

Che Guevara u Fleků

Mladý autor písní si brzy získá přízeň Pražanů, ale i srdce klavírní virtuosky Zdeny, své budoucí ženy. Stává se z něj hvězda „v etablissementu U Fleků“. Herečka ztělesňující Zdenu však pod paletem odhalí tričko s Che Guevarou a scéna překypující romantikou je přerušena. Takovýchto chyb bude ještě mnoho, jedná se totiž o stavební princip hry. Divadelní zkouška odhaluje další z krás divadla, totiž že nic není takové, jak to vypadá. Představitelem důstojníka SS je Holanďan, který patrně vůbec neví, co a v čem hraje, ale je levný a už se naučil, že mobil má nechávat v šatně. V tomto duchu se odvíjí celé zkoušení a výsledný tvar pořád není dokonalý. A do konce hry vlastně nebude.

Pavel Kohout zobrazuje Hašlera začínajícího v kočovné herecké společnosti, počátek jeho přátelství s Deylem, nejednu jeho politickou provokaci, složité soužití s manželkou, jeho umělecké úspěchy a prohry. Kdo by se v tom koloběhu pozastavoval nad tím, zda to, co dělá, čím se živí, a to, v čem tkví jeho největší úspěch, má vůbec nějakou hodnotu? Jeho písně rychle zlidovějí, za své je berou celé generace, a to by přece mohla být jistá odpověď. Karel Hašler nedělá rozdíly; pokud jde o režimy, kuplety se skládají stejně dobře na císaře pána, pražské radní, bolševiky i na nacisty. Lidé je chtějí slyšet. A jakkoli mu Zdena nadává do šumařů, on se nad svou tvorbou pozastaví jedině tehdy, je-li kritizována přímo diváky restaurace U Fleků.

Návrat Seniora

V druhé půli dramatu se režisér věnuje poslednímu vyjasňování charakterů a situací. Není čas. A tak se mnohé kontroverzní postavy české historie, například Emanuel Moravec, vystihují několika větami, což je poměrně půvabné a děsivé zároveň. Je to však aktuální pohled na historii. Dá se ale z kusých informací a rychlých soudů stvořit plnohodnotný obraz skutečnosti? Jedná se spíše jen o zábavnou revue se současným hovorovým jazykem a třemi lépe propracovanými hlavními postavami: Hašlerem, Zdenou Frimlovou a Rudolfem Deylem. Těch vedlejších se v dramatu vystřídá přes čtyřicet. Nabízí se interpretace, že Hašlerův životní příběh a zoufalá snaha postavy režiséra dát inscenaci nějak dohromady mají cosi společného. Jde o kompromisy. V životě i díle se prostě dělají. A Hašler během svého života přijal nejeden. Dříve se na něj mohli v Národním divadle koukat skrz prsty, protože hrál po kabaretech
a hospodách. Dnes je to sice tak trochu naopak, ale absurdnost situace zůstává stejná.

Všudypřítomnou součástí Kohoutova dramatu je ironie. Autor si utahuje z režiséra, hlavního hrdiny, herců, nostalgie, vlastenectví i sám ze sebe. A je to tak asi v pořádku. Je ale možné, že se v tom zábavném závoji ztratí to, co mělo od počátku právo na existenci – totiž osobnost Hašlera samotného.

Závěrečná scéna z koncentračního tábora, v níž se Senior v den své smrti hlásí kápovi, by mohla vše napravit. V samotné expozici dramatu se ještě jedná o scénu vtipnou, až hravou, avšak ve scéně opakované ve finále příběhu se veselí vytratí. To už divák ví, že sleduje hrdinův poslední den. Po jeho smrti však přijde ještě jedno kouzlo – na autorovo přání zazní hromadný zpěv „písničky české“. Tentokrát se vší parádou a vážností, která přísluší hymně. Hašler kvůli tomuto poslednímu číslu dokonce efektně vstane z mrtvých.

Pro Pavla Kohouta byl tento text již šestnáctou divadelní hrou, napsanou přímo pro vinohradské divadlo. Tím je toto dílo do značné míry vytvořeno „na tělo“ konkrétnímu souboru. Jedna se zásadních palčivých otázek, které se ve hře řeší, zní: Jak rozpoznat kýč? „Ach, tím si nelámal hlavu, ten pozná jen kritika,“ odpovídá v dramatu jedna z postav, Rudolf Deyl starší, Hašlerovi Juniorovi. Jestliže skutečně kýč určuje kritika, pak má věru těžký úkol. Nejedná se totiž ani o lehkovážnou revue, ani o seriózní životopisné drama. Ostatně těch už o Hašlerovi vzniklo dost.

Autorka je teatroložka.

Hard-boiled melodrama

Původní filmová adaptace románu Jamese M. Caina Mildred Pierceová (1945) patří k vrcholům klasického filmu noir a hollywoodské produkce čtyřicátých let vůbec. Mezi její velké obdivovatele patří i Todd Haynes, který před dvěma lety podle téže předlohy natočil úspěšnou minisérii pro televizní stanici HBO. V době premiéry Haynes v rozhovorech opakované přiznával, že ač má adaptaci Michaela Curtize velmi rád, Cainův román četl teprve nedávno (v roce 2008) a stejně jako drtivou většinu čtenářů jej překvapil jeho realistický tón, který se výrazně odlišuje od krimi stylizace Curtizova filmu.

Mateřská amour fou

Cainova Mildred Pierceová (1941), jež letos na konci srpna poprvé vyšla v českém překladu (v nakladatelství MOTTO), se totiž odchyluje od Cainových proslulých hard-boiled románů Pojistka smrti (Double Indemnity, 1943; česky 1988) a Pošťák vždycky zvoní dvakrát (The Postman Always Rings Twice, 1934; česky 1988), pro něž je klíčový akt vraždy a s ním spjatá kriminální zápletka. V Mildred Pierceové, na rozdíl od ostatních jmenovaných románů vyprávěné ve třetí osobě, James M. Cain svůj pověstný hard-boiled styl aplikoval na mateřské melodrama. Rozvíjí v něm intimní portrét ženy, která se navzdory velké hospodářské krizi a soudobým společenským předsudkům rozhodla stát nezávislou. Témata posedlosti a zvrácené lásky, která udávají tón Pojistky i Pošťáka, Cain přesunul do roviny vztahu ústřední hrdinky a její
dospívající dcery Vedy. Intenzivní a především neopětovaná láska a obdiv k vlastnímu dítěti přivede Mildred na samé dno, na roveň všech padlých noirových antihrdinů a zatracenců, kteří své „amour fou“ rovněž neváhali obětovat všechno. Právě onu posedlost hlavní hrdinky se Toddu Haynesovi a jeho tvůrčímu týmu podařilo vystihnout zcela přesně ve vší její komplexnosti. Pětidílná minisérie jde věrně ve stopách románové předlohy a splácí dluhy, které vůči Cainovu dílu zanechala původní adaptace studia Warner Bros.

Krátce po premiéře Mildred Pierceové v roce 1945 James M. Cain poslal (později Oscarem oceněné) herečce Joan Crawfordové výtisk prvního vydání svého románu s věnováním: „Joan Crawfordové, která přivedla Mildred Pierceovou k životu přesně takovým způsobem, v nějž jsem vždy doufal, a která si díky tomu vysloužila mou doživotní vděčnost.“ Můžeme jen spekulovat, co by dnes vzkázal Kate Winsletové, která byla románovému předobrazu podstatně věrnější a právem za svůj výkon sklízela obdiv. Ačkoliv totiž ve své době režisér Michael Curtiz a jeho domovské studio hlásali opak, spisovatel s razantními zásahy do své předlohy, které tvůrci podnikli, zcela spokojen nebyl. Měl prý námitky vůči filmaři smyšlené kriminální zápletce, která podle něj z díla udělala „kopii“ Pojistky a Pošťáka, ačkoliv šlo o zcela jinou látku. Je třeba si uvědomit, že výslednou podobu původní Mildred Pierceové zásadně ovlivnily dobové
filmové konvence. Na sedm Oscarů nominovaná Pojistka smrti (1944) v režii Billyho Wildera udala tón, kterého se následně držely i další adaptace spisovatelových knih. Přestože jsou tyto romány vyprávěny lineárně, fatalistická retrospektiva se po úspěchu Pojistky stala stěžejním narativním klíčem nejen pro filmovou Mildred Pierceovou, ale i pro adaptaci Pošťáka, kterou se studio MGM v roce 1946 pokusilo navázat na úspěch předchozích dvou snímků Paramountu a Warnerů.

Černé vdovy a pavoučí ženy

Jistý posun v charakterech ústředních postav je rovněž třeba vnímat jako nutnou úlitbu Produkčnímu kodexu, který od třicátých let reguloval obsahy hollywoodských filmů a pro nějž byly některé aspekty Cainova „drsného“ románu nepřijatelné. Vedoucí Správy Produkčního kodexu Joseph Breen Mildred Pierceovou v počátečních schvalovacích procesech označil jako „odpornou a odpudivou“ a v dopise výkonnému řediteli studia Warner Bros. Jacku Warnerovi napsal, že výsledný film by byl z hlediska Kodexu nejen vysoce diskutabilní, ale narazil by na velké obtíže s distribucí.

Jako problémový se jevil zejména motiv chamtivosti a sexuality ve smyslu cizoložství obou hrdinek, které bylo v Curtizově adaptaci – na rozdíl od Haynesovy – výrazně rozmělněno. Rovněž postavu snobské Vedy posunul celý scenáristický tým původní adaptace (na scénáři pracovalo postupně sedm autorů včetně Williama Faulknera) do mnohem přímočařejší roviny ve smyslu diváckých antipatií. Patrné je to zejména v pojetí jejího hudebního nadání, které adaptace výrazně degradovala. Sama Mildred je naopak vykreslena v lepším světle: z chybující hříšnice se stává jen obětí okolností. A nakonec Montyho, milence, respektive druhého manžela Mildred, scénář posunul do roviny padoucha, jenž je v závěru potrestán smrtí. Vzhledem ke zvolené narativní strategii zamlžující identitu Montyho vraha se tedy celá pointa Curtizova filmu točí okolo otázky Kdo je pachatel? a upozaďuje tak skutečnou podstatu Cainova románu, jež spočívá ve vztahu matky a dcery.

Todd Haynes se spoluscenáristou Jonathanem Raymondem přesně vystihli charakter Mildred coby ženy přebírající funkci typického noirového protagonisty, který podlehne zrádné femme fatale. Tou se pro ni stává její vlastní dcera. Sama přitom občas atributy spjaté s femme fatale přejímá, když instinktivně využívá tradiční ženské zbraně, především svou atraktivitu, k dosažení sobeckých cílů. Konkrétně jde o její sňatek s Montym, kterého si bere z čisté vypočítavosti – život v přepychu a Montyho společenské konexe jsou totiž jediným důvodem, proč by se Veda mohla chtít vrátit zpět k matce poté, co se po rozepři rozhodla žít na vlastní pěst. Ne Mildred, ale Monty je onou skutečnou obětí, návnadou, která se nakonec zamiluje do zvířete (Vedy), jemuž byla určena. Cainův román v podstatě končí tam, kde řada noirů teprve začíná: v momentě, kdy muž bezhlavě podlehne femme fatale. Kdyby Cain v románu dále pokračoval i po odhalení milostného
poměru Vedy a Montyho, jistojistě by došel i k Montyho vystřízlivění.

Klasický film noir představil hezkou řádku vypočítavých ženských figur, ať už Phyllis Dietrichsonovou (Pojistka smrti), Brigid O’Shaughnessy (Maltézský sokol, The Maltese Falcon, 1941), Kitty Collinsovou (Zabijáci. The Killers, 1946) či Kathie Moffatovou (Pryč od minulosti, Out of the Past, 1947), všechny ale v tehdy puritánské Americe musely být potrestány, nejlépe smrtí. Neo-noir Nového Hollywoodu pak všem těmto černým vdovám a pavoučím ženám nabídl možnost úniku a zesílil jejich chladnokrevnost. Tu nejzrádnější femme fatale však k životu přivedl až Todd Haynes, který potvrdil, že noir nespočívá jen v líbivém černobílém vizuálním stylu, narativních hříčkách s retrospektivami a voiceoveru drsných chlápků. Po dlouhé době zase někdo dokázal, že noir může proniknout i do něčeho tak specifického, jako je ženské melodrama.

Autorka je redaktorka webu filmserver.cz.

Nejistý průvodce po obrazovce

Původní titul publikace Jeremyho Orlebara, jejíž český překlad pod názvem Kniha o televizi nedávno vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění, zní The Television Handbook. A označení „příručka“ se k ní také hodí mnohem více než honosněji znějící „kniha“. Je nepochybně přínosné, že NAMU se po Úvodu do dokumentárního filmu (Introduction to Documentary, 2001; česky 2010 – viz A2 č. 1/2011) od Billa Nicholse a Umění filmu (Film Art: An Introduction, 2009; česky 2011 – viz A2 č. 20/2012) od Davida Bordwella a Kristin Thompsonové rozhodlo věnovat novou publikaci další oblasti audiovizuálního umění, je ale otázka, k čemu konkrétně může Orlebarova kniha přispět.

Orlebar sepsal v podstatě klasický úvod do problematiky televize, ať už z hlediska televizních studií nebo praxe. Na poměrně malém rozsahu se snaží pokrýt široký rejstřík témat, která s televizním médiem souvisejí, představit různé dramatické i publicistické žánry, věnovat se problematice regulace televizních obsahů, různým teoriím médií, otázce proměn média ve věku internetu a ještě navíc přikládá několik kapitol popisujících výrobu pořadů nebo dokonce pojatých jako návody pro samotné tvůrce. Kniha o televizi tedy snad může sloužit jako prostředek k základní orientaci v teoretickém a praktickém nakládání s televizním médiem a z tohoto hlediska může být obzvlášť cenný obsáhlý seznam doporučené literatury na konci každé kapitoly. I v této její základní funkci je ale dobré k ní přistupovat kriticky.

Realita a kvalita

Problematické není ani tak to, že se Orlebar věnuje především britskému prostředí, protože cílem knihy stejně není historický ani encyklopedický přehled televizní tvorby. Británie má dostatečně dlouhou a bohatou televizní historii, aby mohla sloužit jako reprezentativní zásobárna příkladů obecných jevů. U textu, který chce uvést čtenáře do fenoménu televize, ale vadí, že občas působí jako roztříštěná kompilace bez ladu a skladu k sobě přilepených témat. Podstatnějším nedostatkem je, že Orlebar ve snaze psát co nejúsporněji popisovaná témata často příliš zjednodušuje, případně neadekvátně deformuje. Platí to rozhodně pro velmi neurčité a obtížně zachytitelné termíny „realita“ a „kvalita“, které se (ne úplně šťastně) vžily v kontextu televize díky pojmům Reality TV a Quality TV. Týká se to ale přinejmenším také pojmu „postmoderna“, jejž se Orlebarovi příliš nedaří sevřeně uchopit. Zmatečné formulace se ke všemu obvykle nejvíce
koncentrují do krátkých jednovětých shrnutí, nadepsaných „Zapamatujte si“, které Orlebar přikládá na závěr některých oddílů.

Dobrým příkladem, navíc shrnujícím všechny tři zmíněné termíny, je následující tvrzení: „Americké scénáře kvalitních dramatických pořadů se snaží o autenticitu, a aby odpovídaly postmodernímu publiku, často odkazují k politickým tématům a událostem.“ Kromě toho, že autenticita (ať už je tím myšleno cokoli) a odkazy k politice rozhodně nejsou spolehlivými charakteristikami většiny amerických „kvalitních“ seriálů, příliš adekvátní není ani Orlebarovo tvrzení o dva odstavce výše, že „kvalita tu pochází z faktu, že se jedná o díla se silným důrazem na scénář“. To platí mnohem spíše pro britské nebo dánské cykly než pro často velmi výpravné americké seriály, o nichž se v tomto oddíle píše. Navíc v odstavci následujícím po „Zapamatujte si“ autor uvádí na pravou míru postmodernost seriálů, když tvrdí, že americké seriály jsou postmoderní, protože „jsou sebereflexivní a používají intertextové odkazy“.

Obsahová šaráda

Neméně diskutabilní jsou i občasné Orlebarovy komentáře, které narušují jinak neutrální tón celého textu. Autor kupříkladu píše: „Rozostřené záběry, neustále se pohybující kamera, šikmé úhly, extrémní detaily a rychlý zoom patří mezi přehnaně používané prostředky vizuálního slovníku ultra-cool pořadů. Tam, kde není moc podstatného obsahu, udržuje oči na obrazovce spousta stylistických prostředků.“ To lze těžko vnímat jako nezaujatý popis stavu věcí, spíš jde o špatně maskovanou obhajobu konvenčního a uměřeného stylu. V celé knize ostatně občas prosvítají náznaky autorových sympatií k tradičním velkým televizním společnostem a jejich dominanci na mediálním trhu, protože náznaky jejich kritiky či promýšlení alternativ bývají rychle smeteny ze stolu (dobře je to vidět na krátkém oddílu Obsahová šaráda, kde se Orlebar na několika málo odstavcích vyrovnává s internetovým pirátstvím, občanským žurnalismem a fenoménem celebrit vzešlých
z reality show).

Orlebarova kniha může být jistě obohacující pro čtenáře, kteří o televizi a televizním diskursu mnoho nevědí. Na druhé straně oproti zmíněným publikacím od Nicholse či Bordwella a Thompsonové neposkytuje Kniha o televizi žádnou vyhraněnou perspektivu, která by vybízela ke zkoumání a vůči níž by bylo možné se vymezovat. Nejedná se o text, jenž podněcuje k diskusi, ale víceméně o ryze informativní příručku, kterou je navíc třeba číst velmi obezřetně.

Svět, v němž nelze dospět

První tempa korejských žánrových mistrů v hollywoodském rybníku v současné době v něčem připomínají snahu domestikovat v továrně na sny jejich hongkongské kolegy v devadesátých letech. Akční hongkongské hvězdy padly většinou za oběť odlišným produkčním podmínkám a nutnosti pracovat podle pečlivých, mnohokrát přepisovaných (což automaticky neznamená dobrých) scénářů.

Jihokorejská líheň jistě funguje dosti odlišně, scénáře tu mají mnohem větší váhu a elegantní není jen forma a styl, ale též vyprávění a způsob, jakým se různé žánrové plochy střetávají. Přesto hollywoodský debut Kima Jee-woona Konečná (The Last Stand, 2013) s Arnoldem Schwarzeneggerem působil podobně rozháraným dojmem jako slabší americké snímky Johna Woo, Tsui Harka nebo Ringo Lama a korejská bravura se projevila jen v několika izolovaných scénách. Další hvězda korejského žánrového filmu Park Chan-wook však neudělal tu chybu, že by se spustil s vyžilými testosteronovými důchodci, ale zůstal věrný thrilleru, žánru, kterému se věnoval po většinu své domácí kariéry. Lze vůbec vstoupit na americký terén ve větším stylu než zfilmováním scénáře, který je okázalou poctou Alfredu Hitchcockovi?

Boty a pavouček

Těžko říci, jak přesně vypadal scénář snímku Stoker, který je variací na Hitchcockův snímek Ani stín podezření (Shadow of a Doubt, 1943), každopádně výsledný Parkův film se pouští do svébytné polemiky s mistrem žánru. Lépe řečeno, jde o jemnou hru s detaily, v níž se vyjevuje, co vše se od dob, kdy sir Alfred prováděl své kinematografické „řezy dortem“, změnilo a co naopak zůstalo stejné.

Zdánlivě podobné zůstává rozložení sil. Příjezd tajemného strýčka Charlieho do malého městečka má zásadní vliv nejen na jeho neteř a naruší rovnováhu nikoli pouze uvnitř rodinného kruhu. Tak by v zásadě mohly znít nejstručnější anotace obou snímků, žánrově ostatně bližších rodinnému dramatu než thrilleru. Jenže Stoker zcela jistě nepojednává o vpádu nebezpečného elementu do spořádané středostavovské rodinky. Charlieho neteř India si sice podobně jako její předchůdkyně z Hitchcockova filmu ráda čte v knihách, její předčasná dospělost však tentokrát působí mnohem děsivějším dojmem.

Snímek je vyvedený v pečlivě stylizované barevné paletě, od pastelových tónů na zdech po zrzavé vlasy Indiiny matky. V porovnání s Hitchcockovým filmem působí subtilněji – kromě přechodů mezi odstíny a práce s kamerovými filtry – i vyprávění pomocí obrazu. Drobné symboly jako motiv bot či pavoučka zde plní nejednoznačnější funkci, nový je i důraz na haptické kvality. Základní myšlenka tohoto filmu, který v posledku není ani thrillerem, ani rodinným dramatem, ale metaforou o dospívání, zní: s dospělostí přichází svoboda. A zazní vlastně na samotném začátku, byť jde o předznamenání věcí budoucích. Úvodní Indiin monolog sice celý film rámuje, na konci však nejsme o nic moudřejší, co se jeho vyznění týče. Parkův film nepojednává o dospívání a s ním spojené ztrátě iluzí jako Hitchcockův snímek, jehož happy end je ve své sarkastičnosti na svou dobu značně zneklidňující. Naopak, snímek směřuje k bodu,
kdy nelze vůbec uvažovat v rámci kategorie dobrý či špatný konec. Jediné náležité adjektivum zní „perverzní“.

Všichni jsme upíři

Park současné vztahové drama a téma dospívání oblékl do starosvětského vizuálního kabátku, jehož součástí je i dobové divadelní či z dnešního pohledu nerealistické herectví, a tím zásadní měrou přispěl k výsledné zneklidňující atmosféře. Postava strýčka Charlieho i z tohoto důvodu působí v úvodu jako bytost z jiného světa. Nejde ale jen o hru s diváckým očekáváním. Když definitivně pochopíme, že nesledujeme další vampýrský příběh Parka Chan-wooka, dojde nám zároveň, že postavy „z masa a kostí“ jsou mnohem děsivější. Všichni jsou totiž chorobní a nedospělí, ba přímo reprezentují svět, v němž ani není možné dospět.

Stoker není jen dílem o dospívání, děsivost metafory spočívá v tom, že v moderní době jsme všichni tak trochu upíry. A nemusíme kvůli tomu sát krev. Existují horory bez monster, v nichž monstrózní rysy přebírají lidští protagonisté. V Parkově snímku lidé-monstra existují mimo rámec hororu. Dorůst do monstróznosti je tu totiž projevem normálnosti, nikoli abnormality.

Jamie Coburn stojící proti plaveckému klubu, 3. 9. 1973

Magistrála humánní

Jak se stalo, že teď můžeme sedět uprostřed jedné z nejrušnějších pražských křižovatek a pít kávu mezi dvěma tahy Severojižní spojky?

Happening Otevřená scéna, který proměnil křižovatku na I. P. Pavlova v kulturní scénu, je vyústěním delšího vývoje. Centrum pro středoevropskou architekturu se pražské magistrále a možnostem jejího polidštění věnuje už od roku 2010. Zajímáme se o podobu města jako celku a opravdu nás vyděsily plány dřívějšího primátora Pavla Béma svést auta do tunelu za Národním muzeem. Ve chvíli, kdy vláda s hlavním městem začala jednat o spolufinancování, začalo hrozit, že se na tento nesmyslný megalomanský projekt opravdu najdou prostředky. Podívejte se, jak vypadá například okolí vyústění tunelu Mrázovka na Smíchově. A přitom lepší to s ohledem na dodržení všech norem ani být nemůže.

V uplynulých třech letech jsme na toto téma zorganizovali několik workshopů. Ze všeho nejvíc jsme se soustředili na zprostředkování a podporu otevřené debaty mezi občanskými iniciativami a úředníky, která bývá v každodenní praxi, i přes shodné cíle, často konfrontační.

Jeden z workshopů jste na podzim 2011 uspořádali také v hlavním sále pražské radnice. Holandský architekt Eriko Watanabe z ateliéru Elastik & MAT studio tu představil studii, která dává přednost méně nákladné, avšak radikální variantě proměny magistrály a počítá se společným sdílením prostoru chodci, cyklisty i automobilisty. Debatéři se tehdy shodli, že Severojižní spojka není zavrženíhodná cesta, ale zmařená příležitost, které je třeba se znovu chopit. Změnily se od té doby názory odborníků, se kterými spolupracujete?

Holandští architekti navrhli magistrálu zúžit na dva pruhy, zavedli pruh pro cyklisty, boční parkovaní a po obou stranách stromořadí. A to je přesně to, co se spolupracujícími architekty a odborníky na dopravu prosazujeme i dnes. Tedy povrchově zklidněnou magistrálu, dva průjezdné pruhy v každém směru, přidaný cyklopruh a vysazení stromů. A co je podstatné, na tomto řešení se dnes shodují i dotčené městské části.

Projekt Elastik & MAT studia se netýká jen samotného silničního tahu, ale řeší komplexně celé území kolem magistrály. Doplňuje na mnoha místech chybějící strukturu města, která v úhrnu skýtá až milion metrů čtverečních volných rozvojových ploch. Například konstrukci Nuselského mostu využili k zavěšení buněk studentského bydlení.

Jak se vám podařilo politiky a úředníky přivést k dlouhodobé seriózní debatě o humanizaci magistrály?

S návrhem Elastik & MAT studia jsme obcházeli zainteresované městské části – Prahu 1, 2 a 4. Do té doby se politici o návrhy odborníků zajímali většinou jen chvíli před volbami, po nich už ne. Nějakou dobu nám trvalo, než jsme se zorientovali a pronikli do podstaty problému. Byla jím neschopnost komunikace mezi dotčenými městskými částmi navzájem a mezi městskými částmi a magistrátem. Na magistrátu zase vázla komunikace mezi jeho různými složkami a odbory. Stále je tu velký kus práce pro mediátora.

Nakonec z těchto jednání vzešel konkrétní dokument. Městské části Praha 1, 2, 4 a 7 podepsaly v loňském roce společnou Iniciativu za humanizaci Severojižní magistrály. V čem spočívá tento posun?

Klíčové je, že tato iniciativa konečně po letech sjednocuje hlas městských částí a vyzývá představitele magistrátu jakožto majitele a správce magistrály k jejímu postupnému zlidštění. Před rokem se iniciativa zčásti transformovala do pracovní skupiny, které se účastní Centrum pro středoevropskou architekturu, Auto*Mat, architekti, dopravní odborníci a další. Výstupem naší práce je Road Map 2014, společná vize a plán krátkodobých opatření do roku 2014. Nyní dokument cestuje po různých odborech a čeká na příslušná vyjádření.

Jaká opatření to jsou?

Vytipovali jsme třináct bodů – křižovatek a dalších míst – od Jižní spojky až do Holešoviček. Měly by zde například vzniknout nové úrovňové příčné vazby nebo dojít k obnově povrchových pěších vazeb. Začíná to semaforem za křižovatkou ulice 5. května a Jižní spojky, který slouží jako světelná regulace omezující vjezd vozidel do Prahy 4 a do ulice 5. května.

Znamená nedostatek prostředků velké kompromisy? A jak plánování souvisí s případným dokončením městských okruhů a tunelu Blanka?

Kompromisy nejsou zapotřebí. Udělat z magistrály nové Příkopy není východisko. To by bylo přehnané. Zase bychom museli autům hledat jiné místo. Městské okruhy nejspíš nebudou dokončené vůbec, město na ně nemá peníze a na otevření tunelu Blanka za dva nebo tři roky čekat také nemusíme. To, co je teď nejvíc potřeba, je politická odvaha změny prosadit. Podívejte se na příklad New Yorku za starosty Michaela Bloomberga. Někdy k pozitivní změně veřejného prostoru stačí nové značení a pár kýblů barvy. Dnes se již politici nemůžou vymlouvat, že potřebují miliardy. Mají dostatek informací a příkladů toho, že to jde i levně, a přitom efektivně.

Jak chcete řidiče odradit od cesty po magistrále?

Jednoduché zásahy, které je odradí, existují. Příkladem je zmiňovaný semafor při vjezdu na magistrálu na Jižní spojce. Už dnes se z Jižního Města dostanu na Prosek, aniž bych jel po magistrále, což většina lidi nedělá. Když tu ale bude dvanáct semaforů, už to nebude nejrychlejší cesta a řidiči si rozmyslí, jestli nepoužít tunel Blanka. Alternativa existuje. Aby to nebylo tak jako dnes – když sednu do auta v Sofii a jedu do Prahy, na první semafor narazím až v Rumunské ulici.

Jak vnímáte při různých jednáních současnou praxi, kdy je veškeré řešení dopravy ve městě svěřováno odborným komisím dopravních inženýrů?

Ano, tohle je problém. Dopraváci vyznávají jednoduchý a zdánlivě přesný systém. Operují s matematickými modely, ty ale selským rozumem snadno nabouráte. Modely totiž odpovídají realitě asi tak věrně, jako jí odpovídají videohry. Je chyba, že město nedisponuje skutečnými daty, ze kterých bychom mohli vycházet. Když praskne voda na Starém Městě nebo na Vinohradech, vůbec netušíme, co se s auty děje, kam se „přelejou“. A přitom na magistrátu pracují dvě stovky lidí, kteří mají na starosti jenom dopravu. Sběr dat je u nás příliš opatrný, přitom vůbec nemusí být drahý, GPS má dnes v autě každý. Janette Sadik-Khan, šéfka komise pro dopravu newyorského magistrátu, například do sběru dat zapojila taxikáře, ti si totiž většinou vědí rady i v zácpě.
Při různých jednáních vidím také generační neshody. Mladší generace chápe město jako sociologický fenomén, starší ho naopak vnímá hodně technicistně, říkají: „Musí to fungovat, pak budou lidé šťastní.“ Viděl bych to obráceně: Lidé musí být šťastní, a pak to bude fungovat. Na Útvaru rozvoje města nyní nově pracuje Kancelář veřejného prostoru, vedená Pavlou Melkovou. Praha má tedy poprvé v historii platformu, která se zabývá veřejným prostorem nejen z dopravního hlediska, ale také z pohledu uživatelů: chodců i řidičů. Určující už není jen počet aut.

Co je teď nejvíc potřeba, aby se zlidštění Severojižní spojky skutečně mohlo realizovat?

Ze všeho nejvíc je zapotřebí politická odvaha prosadit změny. Pozitivní transformace mnohých měst z posledních let je spojovaná s nějakou výraznou postavou, starostou, který odmítl naslouchat jen ekonomickým a dopravním poradcům a začal přemýšlet také o lidech, kteří ve městě žijí. Co dokáže jeden osvícený člověk ve vedení města, ukazuje příklad uskutečněných vizí Enriqua Peñalosy, dřívějšího primátora Bogoty [viz A2 č. 18/2013 – pozn. red.]. Současný pražský primátor Tomáš Hudeček je našim návrhům na dopravní zklidnění a zároveň oživení magistrály nakloněn. Je sociální geograf a k citlivému čtení veřejného prostoru má blízko, což je pro Prahu velké štěstí.

Pozůstalost excentrika

V pobřežním městečku Herne Bay v jihovýchodní Anglii zemřel před pěti lety Reginald Alan Westaway, místní podivín, který se stranil lidí. Stěny jeho domu prý byly pokresleny plány na flétnu, na níž před svou smrtí pracoval. Nedodělaný hudební nástroj se povaloval mezi prázdnými láhvemi od vína, popsanými papíry a ošuntělým oblečením.

Lokální umělec

Právě Westawayovu pozůstalost vystavuje v galerii Svit v Berlíně žijící umělec Dirk Bell, který se na umělecké scéně etabloval romantizující tvorbou libující si v hermeneutice, mýtech, symbolismu. Jeho pražský projekt do tohoto kontextu svým způsobem zapadá, neboť zájem o excentriky je bytostně romantický, ale zároveň se poněkud vymyká. Umělec a jeho dosavadní tvorba totiž ustupují do pozadí a veškerou pozornost na sebe strhává vesnický kutil Westaway.

Do Herne Bay se Westaway přistěhoval se svými rodiči někdy v padesátých letech. Nejprve byl aktivní na lokální umělecké scéně, která ho ale zřejmě brzy začala štvát – experimentoval tehdy s abstraktní tvorbou, což se zřejmě nesetkalo s velkým pochopením u lokálních znalců umění. Kreslil kalendáře, které jeho matka prodávala, a maloval si pro vlastní potěšení. Pozdní etapu svého života, po smrti rodičů, prožil jako osamělý podivín žijící ve svém vlastním světě. Obsedantně sbíral a katalogizoval všechno možné, ale také kreslil, maloval, sochařil, vytvářel koláže, skládal hudbu a pokoušel se vycpávat zvířata. Nosil prastaré obnošené oblečení, které udržoval při životě různými sofistikovanými záplatami. Přátelil se jen s mladými chlapci, které kreslil a fotografoval.

Dirk Bell není Westawayův objevitel. Zdrojem všech informací o zapomenutém výtvarníkovi je spoluautor expozice a umělcův přítel Nathanael Lee Jones. Tento spolumajitel antikvariátu M.Goldstein v Londýně se živí prodejem různých extravagantních předmětů, jako jsou například židle z 18. století, neonové nápisy z pornokin nebo předměty slavných britských osobností. Jones pochází z Herne Bay a s Westawayem se seznámil jako malý chlapec. Po excentrikově smrti pak celou jeho pozůstalost odkoupil.

Idyla dětství

Bell Westawayův „majetek“ instalačně upravil a doplnil o své vlastní, existenciálně nabité kresby a fotografie. V hlavní místnosti nalezneme rezidua archivu vášnivého sběratele, útržky z časopisů a novin (zaujme tu například vytržená stránka, kde se pojednává o setkání misionářů s domorodci, kteří tyto misionáře posléze povraždili), detailní kresby obojživelníků, krajinomalby, oblečení a nespočet fotografických a kresebných studií mladých chlapeckých těl, většinou na mořském pobřeží. Děti tu nepředstavují ani tak sexuální objekt, jako spíš symboly krásy a údivu, těsného a nekomplikovaného vztahu k přírodě. K této vykonstruované vizi dětství se, jak známo, člověk vrací a upíná, když se realita zdá být neúprosná a nesrozumitelná.

V českém prostředí se nabízí srovnání s Miroslavem Tichým, ať už se jedná o voyeurismus patrný ve fotografiích či podivínský životní styl autora. Svým zájmem o děti zase připomíná fantaskní dílo Henryho Dargera, Američana, který – aniž by to někdo tušil – tvořil za zdmi svého příbytku velkolepý ilustrovaný epos o souboji dobra a zla, přičemž ve službách dobra se poněkud záhadně ocitají malé holčičky s penisy. Společné mají všichni tito muži to, že nikdy nepodnikli žádné kroky, které by naznačovaly, že chtějí být vystavováni a uznáváni světem umění. Profesionální výtvarníci a kurátoři, kteří jejich díla vynášejí na institucionální povrch, se musí vždy vyrovnávat s jistou parazitickou pozicí. Ta je sice stále některými vnímána jako kontroverzní, ale v jistém smyslu se stala zažitou výstavní praxí.

Obdiv a až fetišistický vztah k outsiderům, „autentickým“ umělcům, kteří opustili sféru umění, případně se v ní ani nikdy neocitli, je možné chápat jako symptom umělecké scény znavené kariérismem a lítým zápasem o nedostatkový symbolický a finanční kapitál, jemuž se umění musí vždy do jisté míry podřizovat. V tomto případě je tu ale jeden háček. Na internetu lze o Westawayovi najít pouze informace, které jsou spjaty s osobou antikváře. Naznačený životní příběh nese tak typické rysy umělce-outsidera, že přivádí k otázce, zda si Bell s Jonesem svého zapomenutého umělce nevymysleli. Pokud by to tak bylo, klobouk dolů…

Symbióza vědy, výzkumu a umění

Milan Guštar se od osmdesátých let věnuje konstrukci elektronických hudebních nástrojů, vytvořil hudbu pro filmy sdružení Bulšitfilm, zabývá se výzkumem akustiky a varhan, je autorem rozsáhlého lexikonu elektronických nástrojů a jako konstruktér se podílel na nejvýraznějších dílech českého umění posledních let, jakými jsou Entropa Davida Černého nebo havran Krištofa Kintery. Přesto jeho osobnost zůstává v rámci české umělecké scény širší veřejnosti skrytá. Autor zjevně nepatří mezi umělce, kteří by cíleně budovali uměleckou kariéru a soustavně přiživovali auru autorské persóny. Přitom je jeho více než tři dekády trvající tvorba jedním z nejpozoruhodnějších příkladů symbiotického vztahu vědy, výzkumu a umění. Právě specifická forma imaginace na pomezí disciplín zakládá silnou vnitřní integritu jeho tvorby a činí ji atraktivní pro současné publikum.
Není náhoda, že Guštarovo uvažování nachází odezvu u nejmladší generace tvůrců. Ačkoliv má za sebou dlouhý vývoj, jeho díla působí stejně sebevědomým a invenčním dojmem jako díla dnešních třicátníků. Jeho živá vystoupení navíc jakoby zapadají do dnešní postnoiseové hudební scény a jeho nahrávky se objevují na progresivních kazetových labelech typu Ascarid.

Cesta k prázdnotě i plnosti

Z hlediska instalace jde pravděpodobně o jednu z nejvydařenějších výstav v DOXu. Několikapatrová galerijní věž vždy poněkud trpěla syndromem koridoru a odlehlé destinace, kam divák přirozeně nezavítá. Guštarova výstava prostor skvělým způsobem aktivuje a proměňuje ho v téměř mytické místo, v němž se zjevují archetypální číselné kvality. V úvodu jsme vrženi do komplexního světa strukturálních schémat, skic a studií ke zvukovým kompozicím. Několik desítek dokumentů nás uvádí do problematiky matematických a fyzikálních jevů, tvořících základy Guštarova díla. Byla by chyba se domnívat, že jde jen o skici. Skutečné jádro autorova myšlenkového světa spočívá ve zkoumání principů a forma schematického sdělení je pro něj v řadě případů tím pravým vyústěním. Jde například o hudební skladby, které nelze z různých důvodů interpretovat, nebo je
schematická zkratka jednoduše nejvhodnějším způsobem, jak dílo prezentovat.

V této části výstavy se také ukazuje, nakolik je Guštar spjat s tradicí českého umění osmdesátých let. Jeho světu dominují abstraktní kvality čísel, ale s oblibou hledá souvislosti i v přirozených jevech kolem sebe, dokumentuje aleatorní a fraktální struktury v přírodě a konfrontuje je s vlastním teoretickým poznáním. Fotografie trávy, stromů či rozkvetlých luk se tak stávají přirozeným protipólem obdobných, algoritmicky generovaných obrazců. Nacházíme zde polaritu přirozeného a kulturního, řádu a chaosu, náhodného a organizovaného. Jednotícím principem pak pro Guštara jsou pythagorejská matematika, symbolické kvality čísel a základní geometrie.

Instalace v prvním patře je doplněna o některé drobné světelné, zvukové a video kompozice, následují dominantní realizace ve dvou oddělených patrech: Flex in space MMXII a Flex 46 – Tetraktys. První z nich tvoří zcela zatemněná místnost, ve které se orientujeme jen podle drobných světelných bodů na stěnách a zaznívá v ní osmikanálová zvuková kompozice založená na čísle 8. O patro výše se nachází zcela prázdná bílá místnost, v níž rezonuje multikanálová skladba vycházející z čísla 4. Obě práce jsou sebevědomým rozšířením formálních kompozičních principů do prostoru. Drobné skici a partitury tu najednou zní v prostorových dimenzích – ukazuje se, jak silná je vnitřní souvztažnost Guštarových formálních konceptů. Práce založené na pouhých proporcích a teoretických předpokladech získávají v monumentálním měřítku na intenzitě a převádějí původně abstraktní kvality na silné smyslové prožitky.

Zvukové sochy v prostoru

Pokud mluvíme o Guštarově práci jako o zvukovém umění, neměla by být opomenuta rozsáhlá série Flex, jejíž počátky spadají do pozdních devadesátých let. Ač vzděláním hudebník, postupuje autor v příčném směru hudební teorie a podrobuje notové zápisy řadě konceptuálních zásahů, které by je snad mohly proměňovat ve výtvarná díla. Řada z nich obsahuje pouze protínající se linie, sítě čar a geometrické obrazce. Mohou připomínat formální koncepty Fluxu nebo obecněji konceptualismu šedesátých let, ve skutečnosti však reprezentují konkrétní zápisy alternativního ladění a jsou ve své podstatě přesným předpisem pro jejich provedení. V tomto ohledu můžeme hledat autorova východiska spíše v minimalismu (La Monte Young), serialismu, případně v nové formalizované a počítačové hudbě (Iannis Xenakis). Pokud bychom tuto linii násilně protáhli, nacházíme jistá spojení
i se současnou praxí geometrických vizualizací elektronické hudby propojujících synesteticky zvuk a obraz na základě abstraktních datových toků. Je ale zajímavé, jak notace zůstává pro Guštara principiálním a zároveň dílčím problémem. Každý z dílů Flexu představuje konkrétní sonickou skulpturu, je unikátním smyslovým zážitkem, ale zároveň stojí v dialogickém vztahu k univerzu hudební teorie.

Schémata a grafy

Teoretické uchopování světa je pro Milana Guštara silným osobním východiskem. Vystavená díla připomínají grafy, vizualizace procesů nebo výsledky fyzikálních měření. Svébytná estetika vědeckých schémat však není tím, s čím si autor zahrává. Jeho tvůrčí myšlení se pohybuje na samotné bázi teoretických otázek matematiky, číselných vztahů, vzniku a percepce zvuku. Díky tomu dospívá k prosté vizualitě oproštěné od estetických preferencí. Obrazy skutečně představují to, čím jsou. Jako by Guštar ani nezvažoval, zdali je schéma instalace Tetraktys skutečné krásné, protože zcela ideálně reprezentuje číselné vztahy deseti bodů uspořádaných do trojúhelníku a díky tomu se nám de facto jako krásné jeví.

Takto pojatý způsob uměleckého myšlení má ve své podstatě blízko ke skutečnému výzkumu, protože i jeho základem je nakonec čistá imaginace, schopnost představit si nepředstavitelné. Ne náhodou používá v řadě prací syntetické zvuky simulující zvuky reálných nástrojů. Samotná poloha nerozlišitelnosti skutečného zvuku a jeho počítačové simulace, imitace nástrojů nebo lidského hlasu jsou fenomény, kterým se Guštar zabývá dlouhodobě. Pocit umělosti a simulace nás podvědomě směřuje k chápání zvukových kompozic jako modelů, které ve skutečnosti reprezentují myšlenky stojící za nimi. Vědomé zřeknutí se smyslových kvalit nástrojů ve prospěch ilustrativnosti je tak paradoxně ideálním nástrojem pro formulaci podstatnějších témat stavby, struktury či vztažnosti. V tomto smyslu je Guštarovo zaměření vlastně antihudební, stejně jako jsou jeho vizuální projekty antivýtvarné. Předpona anti- však není výrazem cíleného antagonismu vůči ustáleným formám, jako spíše hledání
klidného a vyváženého stavu, oproštěného od emocionální a smyslové zkušenosti. Ty se pak dostavují skrze prožívání samotných principů a bazálních kvalit hudby.

Jak zmiňuje kurátor výstavy Jiří Černický, Milan Guštar se zdá být na první pohled potomkem moderny, případně rašící postmoderny. Ve skutečnosti je jeho osobitý naturel natolik ukotven v otevřené oblasti mezi uměním a vědou, že dokáže zcela nezaujatě a zároveň pregnantně reflektovat svět kolem sebe. A to z něj činí jednoho z nejpozoruhodnějších zvukových umělců současnosti.

Autor je editor projektu Mediabáze.cz.

Kříž polarizace

Často se mluví o různých dějích, které probíhají ve společnosti, ale pokud někdo zkoumá jejich souvislost, jen vzácně porovnává víc než dva z nich. Pokusme se načrtnout obrázek, který by dokázal zachytit vzájemnou propojenost většího počtu procesů, jež definují naši současnost. Jak to udělat na tak malém prostoru? Metaforou.

Představme si společnost jako kapku. Je to přesnější než běžný příměr k sociální pyramidě, neboť lidí ubývá směrem k hornímu i dolnímu okraji společenského rozvrstvení: bezdomovců je méně než příslušníků spodní třídy, kteří jsou bezprostředně nad nimi, ale zároveň je jich víc než miliardářů. Jak dokládá příjmový medián, vždy nás je víc dole než nahoře: na průměrný plat nedosáhnou zhruba dvě třetiny populace. A počet těch, kdo berou o hodně víc, klesá spíš exponenciálně než lineárně. To vše odpovídá tvaru kapky: nejpočetnější střed je umístěn pod polovinou její délky a počty lidí na obou pólech jsou nižší, jenže směrem nahoru jich ubývá podstatně rychleji.

Děj první: společnost se polarizuje vertikálně, tedy socioekonomicky. Kapka se jednak prodlužuje, jak se nám vzdalují lidé s čím dál astronomičtějšími příjmy, jednak bobtná vespodu, kam je vtlačována čím dál větší část společnosti tím, jak hubnou střední třídy. Je zřejmé, kam se posunuje čím dál větší část voličů.

S vertikální polarizací souvisí děj druhý, který pro názornost nazvu polarizací horizontální. Probíhá na pravolevém spektru. S chudnutím čím dál většího segmentu společnosti a rostoucí nespokojeností dochází k radikalizaci politických okrajů pravých i levých. Kapka se tedy současně rozpíná vertikálně (socioekonomicky) i horizontálně (politicky): oběma procesy společnost přichází o část své koheze, která ji jako celek drží pohromadě.

Radikál se zpravidla dožaduje svých nároků silnějším, rozhodnějším hlasem než průměrný politicky aktivní občan. Ale s rostoucí sociální deprivací širokých vrstev zároveň přibývá těch, kdo na politiku rezignují a upadají do pasivity, lhostejnosti a nezájmu o veřejné dění. Děj třetí: přibývá těch, kdo se budou veřejně projevovat čím dál hlasitěji, a současně je čím dál víc těch, kdo upadají do ticha. Občan hovořící sebevědomým, ale zároveň klidným hlasem bude jevem čím dál vzácnějším. Společnost se tedy heterogenizuje i co do výraznosti svých politických gest: stoupá jak počet těch, kteří svou bezmoc vyjadřují hlasitým voláním, tak těch, kdo ji vyjadřují mlčením čím dál rezignovanějším. Paradoxie soudobé společnosti: víc křičí i umlká zároveň. Jestliže socialitou rozumím svou přináležitost ke společnosti, lze tento třetí děj nazvat polarizací projevů sociality.

Jak už naznačeno, všem těmto procesům je společná ztráta soudržnosti: společnost se fragmentarizuje a rozpadá, jako by jí chybělo společné pojivo. Ubývá sociální koheze. Levice ji chce obnovit omezením vertikálního rozpínání zmíněné kapky: co nejvíc zdanit bohaté (přinejmenším) a co nejvíc přerozdělit směrem k chudším. Radikální pravice se prezentuje jako ten, kdo bojuje za chudé taky: ale z úbytku zdrojů neobviňuje ty nahoře, nýbrž ty, kdož jsou na stejné nebo podobné úrovni, avšak liší se etnicky, jazykově nebo kulturně. Chce obnovit kohezi společnosti podrobením nebo dokonce eliminací jinakosti. Čechy Čechům.

Většina společnosti nemá ráda a nechce zažívat střety mezi ultraradikálními stanovisky – a z obavy před ohněm otevřeného fyzického konfliktu se v dějinách již mnohokrát přiklonila k autoritářství. Sociální kohezi a obnovu pocitu jistoty i elementární spravedlnosti, domnívá se čím dál častěji, může zajistit jen vláda pevné ruky, jež by konečně nastolila pořádek. Všimněme si: zmíněné děje neoslabují jen kohezi, ale stejnou měrou jsou i antiliberální: to je paradoxní důsledek ekonomického neoliberalismu, jenž byl donedávna hegemonní ideologií politického a především mediálního diskursu, a dosud stále mocně působí, podporován nezanedbatelnou částí novinářského mainstreamu.

S tím souvisí děj čtvrtý: postupující krize reprezentace. Politici jsou námi čím dál méně vnímáni jako ti, kdo reprezentují a prosazují naše zájmy. I odtud se ve stále výraznější části společnosti, která se zdaleka neomezuje jen na politické radikály, rodí snaha brát věci víc do vlastních rukou a nespoléhat se na politickou reprezentaci: krize reprezentace je především krizí (zastupitelské) demokracie.

Konečně děj pátý: postupná ztráta sémiotické integrity, která se projevuje jako fragmentarizace označovaného, neboť s prohlubující se frustrací vnímá každá dílčí skupina slova, jimiž se snažíme domluvit, jinak, a to čím dál radikálněji. Přikládá znakům, jež by nás mohly spojovat, nejen odlišný, nýbrž namnoze protichůdný význam. To by samo o sobě bylo přirozené a nijak nevadilo, kdyby tato tendence s postupujícím časem nesílila. Spolu s tím, jak sílí, slábne naděje na to, že se dokážeme domluvit klidnou, rozvážnou diskusí o věcech veřejných a dospívat ke konsenzu o tom, co je společným zájmem. Zdá se, že končí liberální konsenzus či aspoň jeho dosavadní podoba. O to, co vznikne na jeho troskách a kolik se z něho případně uchová, se vede spor, jenž rozhodne o naší budoucnosti. O tom, co se zrodí na čím dál zjevnějším kříži polarizací, které stupňují tenzi v oné chvějící se kapce.

Autor je antropolog.

napětí

par avion

Minulost nebude tématem jenom české volební kampaně, ale čtyřicet let staré události vstoupí do volebního klání také v Chile, kde se utkají v souboji o prezidentský úřad dvě ženy, obě dcery generálů letectva a bývalých kolegů, které státní převrat v roce 1973 postavil na opačné strany hlubokého konfliktu. Vedle Michele Bacheletové, dcery fakticky umučeného stoupence legální vlády a levice, kandidující za středolevicový blok, je kandidátkou též Evelyn Matthei, nominovaná pravicí a pravým středem. Chilský deník La Tercera přináší v posledních týdnech řadu zpráv o postojích této postulantky, jejíž otec působil ve strukturách režimu a k politice se vyjadřoval i po jeho konci. V souvislosti s připomínkami čtyřicátého výročí puče se chilská pravice dostává do složité situace, kdy musí na jedné straně bránit část pinochetovského odkazu, silně zakořeněného v části elektorátu, paralelně kvůli tomuto postoji
odrážet cílené útoky zleva a současně se distancovat od akce, jež porušila ústavní pořádek v zemi, a od režimu, jehož kdysi relativně příznivý obraz u části společnosti mizí. Jak ukazuje La Tercera z 31. srpna, Evelyn Matthei se nebrání připomínce převratu a říká: „Vzpomeňme si, že když jsem ještě byla studentka a můj otec byl ve vládní juntě, poskytovala jsem rozhovory, v nichž jsem upozorňovala na porušování lidských práv. Čelila jsem kvůli tomu výhrůžkám. Když mne později zvolili poslankyní, skoro jsem byla vyloučena ze strany [šlo o jednu ze dvou hlavních pravicových stran v Chile – pozn. R. B.] za to, že jsem o lidských právech otevřeně mluvila.“ Kandidátka k tomu ještě dodává, že dodnes slyší, jak na ni volali, že je zrádkyně, a jak kritizovali jejího otce, jenž opustil řady letectva po zprávě o zločinech spáchaných režimem, vydané počátkem devadesátých let. K bolestivé a z hlediska volební kampaně
zapeklité otázce se vyjádřil i současný prezident Sebastian Piñera. Jeho úřad chystá na 11. 9. vzpomínkový akt, který má být „republikánský a střídmý“ a jeho záměrem není „otevírat staré rány a oživovat nenávist a vášně“, nýbrž „poučit se z toho, co se zde stalo, aby se to nikdy neopakovalo“.

Španělský expremiér José María Aznar náleží mezi ty evropské politiky, jejichž odchod z funkce byl evidentně poněkud předčasný, což dokazuje jeho působení nejenom na domácí, ale i na mezinárodní scéně. Madridský konzervativní deník ABC ze 4. září informuje o Aznarově přednášce na Johns Hopkins University, kde tento spolubojovník ČR proti Castrovi načrtl svou vizi budoucích evropských úkolů. Podle Aznara se Evropa musí zamyslet nad svými vojenskými kapacitami, jelikož rozpočtové škrty zasáhly především je. Je nutné připravit se na „výzvy budoucnosti“ a na to, že USA nebudou vždy všude. Daná situace dle Aznara povede k tomu, že i „veřejné mínění umožní nový diskurs“ v otázkách obrany a zvýšení výdajů na ni. Vedle toho se má vytvořit nový druh transatlantické aliance, který by zahrnoval i jiné státy z Ameriky či Afriky, které projevily svou oddanost „svobodě, demokracii a otevřené společnosti“. Evropa by současně měla mírně
zrevidovat svoji představu blahobytu a najít „rozumnou rovnováhu mezi povinnostmi a právy a mezi státním a soukromým“. Její budoucnost tak vedle investic do zbraní spočívá v odhodlání k „hlubokým strukturálním reformám, jež by učinily naše ekonomiky flexibilnější, otevřenější a kompetitivnější“. Nedostatek takových kroků prý vede k „nárůstu populistických a nacionalistických hnutí“ na kontinentě.

Ekvádorská média a debaty na sociálních sítích žijí drobným incidentem, ke kterému došlo mezi prezidentem Rafaelem Correou a oblíbeným zpěvákem Jaimem „Chamo“ Guevarou. Podle série článků v deníku El Comercio, který jako většina listů v zemi zastává ostře protivládní pozici, se stalo zhruba toto: 29. srpna udělal zpěvák na míjející prezidentskou kolonu – řečeno Correovými slovy – „zlé gesto“; sám Guevara, stojící na levicové straně politického spektra a kritizující vládu za rostoucí těžbu surovin v přírodních rezervacích a indiánských oblastech, je pojmenoval jako „zdvižený bajonet z prstu“. Kolona zastavila, prezident zpěváka nazval „ožralou a huličem“ a pobídl ho, ať k němu neváhá přijít blíže. Když se zpěvák přiblížil, zadrželi ho policisté – alespoň podle Guevary, který se hájí tím, že je epileptik, a tudíž naprostý abstinent, a že nekouří ani cigarety. Correa má svou verzi: zpěvák se prý
motal, příliš nevoněl a přítomní policisté potvrdili, že byl namol. S ohledem na to, že se incident odehrál v devět ráno, měl být Guevara dle Correy zadržen, neboť v takovém stavu může především ohrozit někdo jeho. Přitom ještě loni Correa zpěvákovi na jednom vystoupení tleskal.

„Poslední bitva příjmení Cárdenas“ zní titulek španělského El País z 1. září. Deník pod ním informuje o patrně poslední velké politické aktivitě Cuahtémoca Cárdenase, syna legendárního mexického prezidenta z třicátých let a nositele jména posledního aztéckého panovníka. Cárdenas se postavil proti chystané rozsáhlé reformě energetického sektoru a otevření státní ropné společnosti PEMEX zahraničnímu kapitálu. Tyto kroky chystá vláda prezidenta Peñi Nieta, v jehož straně PRI (Institucionální revoluční strana) kdysi oba Cárdenasové působili. Byl to Cuahtémocův otec Lázaro Cárdenas, který v roce 1938 naftu zestátnil, a dnes PEMEX zajišťuje třetinu příjmů státního rozpočtu a sedm procent HDP země. A byl to Cuahtémoc, který se v PRI, vládnoucí Mexiku od roku 1929 do roku 2000, nejprve pokoušel zastavit nástup neoliberálních tendencí a více ji demokratizovat, nakonec však formaci opustil a založil nové levicové
hnutí, které vedl do nechvalně proslulých prezidentských voleb v roce 1988. V průběhu sčítání došlo ke slavné „poruše systému“ a vyhlášení kandidáta PRI vítězem voleb. Cárdenasova strana navíc v prvních letech své existence musela čelit vraždám více než tří stovek svých aktivistů. Až v roce 1997 bylo Cuahtémocu Cárdenasovi umožněno postavit se do čela hlavního města. V roce 2000 opět prohrál prezidentské volby, tentokrát bez pochybností o regulérnosti. Dnes bezmála osmdesátiletý držitel slavných jmen stojí proti prezidentovi, který tvrdí, že jeho plán je v souladu s vůlí Lázara Cárdenase. To je podle exprezidentova syna ukázkou oportunismu a demagogie a „uráží všechny, kteří se identifikují s jeho idejemi a dílem“.

Práce na hovno

Proč potřebujeme tolik placených posunovačů papíru?

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Podle všeho měl pravdu. Technologicky jsme toho docela dobře schopni, a přesto k tomu nedošlo. Technologie je mobilizována především k tomu, aby se povedlo přijít na způsob, jak nás všechny donutit pracovat ještě více. A k tomu bylo třeba vytvořit druhy zaměstnání, které jsou ve skutečnosti k ničemu. Celé zástupy lidí, hlavně v Evropě a v Severní Americe, stráví svůj pracovní život prováděním úkolů, o nichž tuší, že nejsou ve skutečnosti vůbec k ničemu potřebné. Morální a duchovní zkáza, která v této situaci vzniká, je ohromná. Je to jizva na naší kolektivní duši. Přitom se jí ale téměř nikdo ani nezabývá.

Proč se Keynesova slibovaná utopie – ještě v šedesátých letech nadšeně očekávaná – nikdy neuskutečnila? Standardní odpověď dnes zní, že Keynes nepočítal s masivním nárůstem konzumerismu. Když jsme si měli zvolit mezi kratší pracovní dobou a větším množstvím hraček a zábav, kolektivně jsme se rozhodli pro to druhé. Ano, od dvacátých let pozorujeme, jak vznikají nekonečně pestré palety nových zaměstnání a oborů, ale s výrobou a distribucí suši, iPhonů nebo módních tenisek jich souvisí jen nemnoho.

Práce pro práci

O jaké nové druhy práce přesně jde? Jedno nedávné srovnání zaměstnanosti v USA v roce 1910 a v roce 2000 nabízí výmluvný obrázek (a jen dodávám, že Británie ho celkem věrně kopíruje). V průběhu minulého století se dramaticky snížil počet lidí sloužících v domácnostech a zaměstnanců v průmyslu i zemědělství. Zároveň se ztrojnásobil počet „profesionálních, manažerských, úřednických, prodejních pracovníků a zaměstnanců ve službách“. Jinými slovy, produktivní zaměstnání se, přesně podle předpovědi, výrazně automatizovala (i když započítáme průmyslové dělníky globálně, včetně pracujících mas v Indii a Číně, stejného procenta světové populace, jako tomu bývalo kdysi, jejich počet stejně nedosáhne).

Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím.

Ale místo toho, abychom masivně zkrátili pracovní dobu a dali světové populaci volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak „služeb“, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Vedle toho jsme svědky nevídané expanze sektorů jako firemní právo, akademická nebo zdravotní administrativa, lidské zdroje a public relations. A přitom v těchto narůstajících číslech ani nejsou zahrnuti všichni ti, jejichž úkolem je poskytovat novým odvětvím administrativní, technickou či bezpečnostní podporu, ani množství výpomocných oborů jako koupání psů či celonoční rozvoz pizzy, které existují jenom díky tomu, že všichni ostatní tráví tak velké množství času v práci. – Tohle všechno je zkrátka práce, pro niž navrhuji označení „práce na hovno“.

Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali. A právě v tomto momentu spočívá celá záhada – v kapitalismu by se přece něco takového dít nemělo. Jistě, ve starých, neefektivních socialistických státech, jako byl Sovětský svaz, kde se práce považovala za právo i svatou povinnost, vymýšlel systém přesně tolik práce, kolik musel, a proto také v sovětských obchodech bylo potřeba tří lidí, aby vám prodali kousek masa. Ale přesně tohle je problém, který má tržní soutěž odstraňovat. Přinejmenším podle ekonomické teorie tou poslední věcí, kterou jakákoli firma usilující o zisk udělá, je solit peníze zaměstnancům, jež ve skutečnosti k ničemu nepotřebuje. Přesto k tomu nějakým způsobem dochází.

Volný čas jako hrozba

Korporace klidně mohou drasticky snižovat stavy, ale veškeré negativní důsledky neomylně dopadají pouze na lidi, kteří něco skutečně vyrábějí, stěhují, opravují či udržují. Působením nějaké podivné alchymie, kterou nikdo nedovede úplně vysvětlit, se počet placených posunovačů papíru viditelně stále rozrůstá a čím dál víc zaměstnanců zjišťuje – a je to podobná situace jako zmíněný sovětský příklad –, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám, které předpovídal Keynes. Zbytek času jim zabere organizování motivačních seminářů či účast na nich, aktualizování facebookových profilů nebo stahování filmů.

Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím (vzpomeňte si, co se dělo v šedesátých letech, když se taková možnost začala jen blížit). A z druhé strany: nadmíru jim vyhovuje představa, že práce je morální hodnotou o sobě a že si člověk nezaslouží žádné výhody, pokud není ochoten podřídit větší část svého dne, když zrovna nespí, nějakému druhu intenzivní pracovní disciplíny.

Když jsem jednou přemýšlel o zdánlivě nekončícím narůstání administrativních povinností na britských katedrách, dopracoval jsem se k jedné z možných vizí pekla. Peklo je společenství jednotlivců, kteří tráví většinu svého času prováděním úkonů, jež nemají rádi a v nichž nijak zvlášť nevynikají. Je to stejné, jako kdyby vás najali, protože umíte vyrábět perfektní skříně, a pak byste zjistili, že máte většinu času trávit smažením ryb. A přitom by tuhle práci ani nebylo třeba dělat – přinejmenším proto, že jen velmi omezený počet ryb je nutné smažit. Zároveň ale vždy nějak dojde k tomu, že všechny zaměstnance postupně ovládne vztek nad představou, že někteří jejich spolupracovníci možná tráví více času vyráběním skříní a zanedbávají svůj podíl odpovědnosti za smažení, až se brzy v dílně začnou kupit nekonečné hromady zbytečně a špatně usmažených ryb a nikdo už pořádně nedělá nic jiného. – Tento příklad podle mého názoru
docela přesně vystihuje dynamiku morálky naší ekonomiky.

Standardní volba

Je jasné, že takováto argumentace okamžitě narazí na námitky typu: Kdo jsi, abys určoval, která práce je doopravdy „nutná“? A co vůbec znamená „nutné“? Jsi profesor antropologie – k čemu je tedy antropologie „potřebná“? Není pochyb o tom, že mnoho čtenářů bulvárních novin by existenci mé práce chápalo jako samu definici plýtvání veřejnými prostředky. A z jistého úhlu pohledu je to zjevně pravda. Žádné objektivní měřítko společenské hodnoty totiž neexistuje.

Jak může člověk vůbec začít mluvit o důstojnosti své práce, když v skrytu tuší, že by ani neměla existovat? Jak by to mohlo nevzbuzovat hluboký vztek a zlost?

Někomu, kdo je přesvědčený, že prospívá světu, bych si samozřejmě netroufal tvrdit, že jeho práce je nesmyslná. Ale co lidé, kteří jsou o tom, že jejich zaměstnání nemá smysl, sami přesvědčeni? Není to tak dávno, co jsem potkal kamaráda ze školy, jehož jsem neviděl od dvanácti let. Ohromilo mě, že se mezitím stal nejprve básníkem, pak frontmanem indierockové kapely. Některé jeho písničky jsem slyšel v rádiu, ale vůbec jsem netušil, že zpěváka vlastně znám. Byl očividně skvělý, inovativní a jeho práce beze vší pochybnosti prozařovala a zlepšovala životy lidí. Přesto však po několika neúspěšných albech přišel o smlouvu, a protože ho pronásledovaly dluhy a narodila se mu dcera, zvolil nakonec, jak sám řekl, „standardní cestu, jíž jde hodně lidí, kteří nevědí, kudy kam: studium práv“. Teď je právník zaměstnaný u významné newyorské firmy. Byl to on, kdo jako první uznal, že jeho práce je naprosto nesmyslná, že světu nic nepřináší a – jak sám usoudil – že by vůbec neměla existovat.

Nabízí se spousta otázek, které by si člověk v tuto chvíli mohl položit, počínaje tou, co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo. (Odpověď: jestliže jedno procento obyvatel ovládá většinu dostupného bohatství, pak takzvaný volný trh odráží jen to, co považují za užitečné nebo důležité oni, nikoli zbývající procento populace.) Kromě toho se ale ukazuje, že většina lidí s podobným zaměstnáním si zbytečnost své práce dobře uvědomuje. Vlastně si nejsem jistý, zda jsem vůbec někdy potkal nějakého firemního právníka, který by si nemyslel, že jeho práce je na hovno. To samé platí také skoro pro všechny nové obory popsané výše. Potkáte-li nějakého příslušníka této nové třídy placených profesionálů na večírku a svěříte-li se mu, že děláte něco, co by snad bylo možné považovat za zajímavé (například antropologii), můžete se vsadit, že
se bude za každou cenu snažit vyhnout hovoru o tom, co dělá on. Stačí ale pár drinků a spustí tirády, jak nesmyslná a hloupá jeho práce je.

Vykořisťovat a rozněcovat zášť

Řeč je tu o ohromném psychologickém násilí. Jak může člověk vůbec začít mluvit o důstojnosti své práce, když v skrytu tuší, že by ani neměla existovat? Jak by to mohlo nevzbuzovat hluboký vztek a zlost? Podivným géniem naší společnosti přitom je, že její vládcové vymysleli způsob, jak – podobně jako v případě smažení ryb – zajistit, aby se tento vztek zaměřil na ty, jejichž práce je doopravdy smysluplná. V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno. I tady platí, že je těžké najít objektivní měřítko, ale lze to snadno dokázat, když si položíme otázku: Co by se stalo, kdyby se některá konkrétní skupina zaměstnanců zcela vytratila? Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Svět bez učitelů či dělníků
v docích by začal mít problémy velmi rychle, a dokonce i bez autorů sci-fi nebo ska muzikantů by byl svět nepochybně horším místem. Není už ale vůbec tak jasné, čím by lidstvo trpělo, kdyby měli podobně zmizet všichni výkonní ředitelé „private enquity“ firem, lobbisté, PR výzkumníci, pojišťovací agenti, telemarketéři, exekutoři nebo právní poradci. Hodně lidí má dokonce podezření, že by se svět jejich neexistencí zlepšil.

Ještě perverznější se ale zdá být všeobecně rozšířený pocit, že to takhle být má. Jde o jeden ze skrytých zdrojů síly pravicového populismu. Dobře patrný je ve chvílích, kdy bulvár burcuje veřejné rozhořčení proti zaměstnancům metra za to, že během vyjednávání o pracovních smlouvách paralyzují Londýn: vždyť samotný fakt, že zaměstnanci metra dovedou paralyzovat město, znamená, že jejich práce je skutečně nezbytná. Ale přesně tohle lidi pravděpodobně štve. Ještě zřetelnější to bylo v USA, když republikáni dosáhli nevídaného úspěchu rozněcováním zášti k učitelům či automechanikům za jejich domněle přemrštěné platy a benefity (a je typické, že nikoli ke školské administrativě nebo manažerům automobilového průmyslu, kteří problém ve skutečnosti zavinili). Jako by jim říkali: „Ale vy přece můžete učit děti! Nebo vyrábět auta! Vy máte skutečnou práci! A máte ještě tu drzost chtít k tomu penze na úrovni střední třídy nebo zdravotní péči?“

Kdyby někdo chtěl vymyslet takový pracovní režim, který by dokonale vyhovoval cíli zachování moci finančního kapitálu, těžko si představit lepší řešení. Skutečné, produktivní zaměstnance ždímáme a vykořisťujeme. Zbytek je rozdělený na terorizovanou vrstvu těch, kterým se univerzálně spílá, tj. nezaměstnané, a na početnější skupinu lidí, kteří jsou placeni v podstatě za to, že nedělají nic – jejich pozice jsou vymyšleny tak, aby je nutily k identifikaci s perspektivou vládnoucí třídy (manažeři, administrativní pracovníci apod.) a hlavně jejích finančních avatarů, ale zároveň aby si pěstovali bobtnající hněv vůči těm, kteří mají jasnou a nepopiratelnou společenskou hodnotu. Je zřejmé, že tento model nebyl záměrně zkonstruovaný, nýbrž vznikal postupně během téměř sta let pokusů a omylů. Ale je jediným možným vysvětlením, proč navzdory našim technologickým možnostem nepracujeme všichni tři až čtyři hodiny denně.

Autor je profesor antropologie na London School of Economics.

Z anglického originálu On the Phenomenon of Bullshit Jobs (Strike! Magazine, léto 2013) přeložil Pavel Černovský.

Strach a hnus v Ostravě

Češi jsou většinou v zahraničí vnímáni jako mírumilovný, někdy až příliš poddajný národ, který v momentě ohrožení spíš než přímou konfrontaci volí drobnou podvratnou činnost. V sobotu 24. srpna se v České republice odehrálo několik událostí, které touto iluzí zásadně otřásly. Neonacistická uskupení Čeští lvi, Dělnická strana sociální spravedlnosti (DSSS) a Národní odpor totiž naplánovaly akce po celém státě, které měly údajně upozornit na „problémy“, jež vyvolává soužití s romskou menšinou. Jednalo se o vyvrcholení dlouhodobější tendence, v níž se problémy sociální a ekonomické povahy převádějí na problémy etnické. Nenávist, kterou v obyvatelích České republiky vzbuzuje cynické a asociální konání vládnoucí garnitury, je kanalizována směrem k nejslabším občanům, mezi něž můžeme řadit velkou část romské populace
a také lidi bez domova. Jelikož náhled oslovuje velkou část společnosti a přináší těm, kteří jej otevřeně podporují, politické body, snaží se jej do svého programu zahrnout i nejvýznamnější politické partaje. Protože se téměř nikdo z politických představitelů dosud nepokusil tuto perspektivu zvrátit, ocitáme se nyní v bodě, v němž racionální argumentace a trpělivé vysvětlování současné situace nemá ve společnosti téměř žádnou odezvu. V takovém společenském nastavení tedy zahájila ultrapravicová hnutí svou předvolební kampaň, přičemž tentokrát chtěla především ukázat svou sílu.

Agrese jako cíl

Na nejvyhrocenějším sjezdu – z celkových osmi, které se v ten den konaly – se přímo před ostravskou radnicí (sic!) sešla téměř tisícovka neonacistů z celé republiky. Šlo tak zřejmě o nejpočetnější manifestaci radikální pravice v české porevoluční éře. Ačkoliv by bylo příliš optimistické tvrdit, že se k pochodu nepřipojili i místní občané, rozhodně se nestali jejími tahouny jako 19. července v Českých Budějovicích, kde hrstku radikálů v násilnostech podpořily stovky obyvatelů města. V Ostravě bylo zcela očividné, že více než dvě třetiny rozvášněného davu tvoří tvrdé jádro neonacistické scény, k němuž se připojila i početná skupina příslušníků polské ultrapravice. Českým novinářům a komentátorům, kteří se snaží sobotní útok bagatelizovat tím, že jej vykreslují jako výtržnickou a spontánní akci příznivců fotbalového klubu Baník
Ostrava, bych doporučil, aby se příště na místa střetů vydali. Z tepla pražských newsroomů se to tak sice může jevit, nicméně manifestace krajní pravice v Ostravě byla mnohem závažnější, než jak o ní bylo referováno. Akce byla především připravená, neonacisté dobře znali terén a jejich cíl byl jediný: napadnout shromáždění, nazvané Mír mezi lidmi, na náměstí Svatopluka Čecha, na němž se sešla zhruba pětistovka místních Romů, hrstka romských aktivistů a zástupci sympatizantů z řad „bílé majority“.

Romské shromáždění, které se uskutečnilo jen dva kilometry vzdušnou čarou od toho neonacistického, tvořilo důležitý protipól. Jeho význam však dodnes nikdo veřejně nedocenil, i když bylo dosavadní největší romskou demonstraci v ČR. Významná byla také z toho důvodu, že se na ní potkali zástupci z řad majitelů ubytoven, romských aktivistů i obyčejných obyvatel Ostravy – zatímco neonacisté přijeli demonstrovat sílu, Romové chtěli prokázat solidaritu a jednotnost. Tu naopak neprokázala většinová společnost, již osud ostravských Romů nechal víceméně chladnou. Nezájem jen potvrdil dlouhodobou společenskou tendenci, díky níž se neonacismu v České republice velice daří. Názory a postoje jeho následovníků (nejlepším řešením romské otázky podle nich byla eliminace celého etnika) totiž ve společnosti čím dál více rezonují a plíživým pohybem posunují hranice toho, co je v české společnosti akceptovatelné. Těžko si totiž představit, že by
v sousedním Německu či Polsku bylo možné, aby tisícihlavý dav vykřikoval hesla typu „Černé svině!“, „Pusťte nás na ně!“ a okolostojící policisté shromáždění okamžitě nerozpustili.

Je třeba říci ne

Ostravská akce ovšem odhalila ještě jeden zajímavý moment: v radikálně pravicovém táboře dochází ke štěpení a někdejší lídr krajní pravice, strana DSSS, začíná ztrácet svůj vliv. Z politické mapy se ji snaží vystrnadit Pavel Matějný s Jiřím Šlégrem a jejich sdružení Čeští lvi. Vůdce DSSS Tomáš Vandas je totiž mezi příznivci krajní pravice stále častěji vnímán jako příliš krotký, obezřetný politický hráč. Poptávku po radikálnějších a intenzivnějších činech chtějí vyslyšet právě Čeští lvi. Ostatně tuto domněnku oficiálně potvrdil i plukovník Pavel Hanták z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu.

Přes všechny znepokojivé zprávy si můžeme ze sobotního dění odnést i několik pozitiv. Nejprve je to fakt, že se podařilo mobilizovat ostravské Romy, kteří se v hojném počtu zúčastnili manifestace Mír mezi lidmi. (Můžeme jen litovat, že se zde nesešlo více aktivistů a zástupců občanské společnosti – zčásti to bylo i proto, že řada z nich cestovala na blokády neonacistických akcí do jiných měst.) Ačkoli se neonacistům ten den podařilo téměř vše – nepovolená demonstrace, změna ohlášené trasy pochodu, vniknutí na místo konání romského shromáždění, naštěstí již ukončeného –, tento „úspěch“ pro ně může mít hořkou dohru. Dá se očekávat, že represe ze strany policejních složek se bude stupňovat, protože v obou táborech po sérii brutálních potyček vzrůstá vzájemná nevraživost. Ostrava však zpochybnila také dosavadní největší zbraň neonacistů, a to podporu ze strany obyčejných občanů. Mírou brutality totiž řadu z nich spíš vyděsili. Ti teď budou
muset hledat řešení současné situace v programech jiných politických subjektů. Bohužel to pro ně zas takový problém nebude, neboť rasismus a anticiganismus vesele bují a postupně prorůstají všemi sférami české společnosti. Zbavíme se tak možná neonacistického násilí, ale násilí politického, ekonomického a sociálního, které je konstantně pácháno na příslušnících romské menšiny, nikoli.

Jistým příslibem změny by mohla být tisková konferecene ČSSD, uspořádaná nejspíše také pod vlivem víkendového dění. Na ní konečně zazněly návody k řešení svízelné situace, které na nejvyšší politické úrovni často neslýcháme. Snahy omezit obchod se sociálními dávkami, zavést systém sociálního bydlení či zastavit automatický odliv romských dětí ze základních do zvláštních škol je třeba vítat, byť samotná ČSSD nese na současné situaci velký podíl. Doufejme, že i ona tedy pochopila, že není na místě se k neonacistům a jejich příznivcům lísat, ale naopak říci důrazné a nekompromisní ne.

Trampoty s následníctvom

Keď Judith Butler písala predhovor ku knihe Trampoty s rodom (Gender Trouble, 1990; slovensky 2003) a poťažkala si, že do problémov či trampôt sa dostáva od detstva, a preto napokon vyrábanie problémov radšej prijíma a bude v ňom pokračovať, pravdepodobne netušila, že jadro tejto anekdoty ju bude prenasledovať natoľko dôsledne. V spoločnostiach prekrižovaných morálnou panikou, potrebou rýchlo a jasne odlíšiť dobré od zlého, správne od nesprávneho, môže myslenie a verejné vystupovanie Butler pôsobiť kontroverzne. Je však otázne, či verejnosť, ktorá sleduje život akademickej celebrity Butler, aj pozná postoje a myslenie Butler-filozofky.

Odklon od židovského excepcionalizmu

Jej ostatné knihy tematizujú globálnu spravodlivosť, budujú stavebné bloky etiky, ktorá by zohľadňovala komplexnosť vzťahov medzi národnými štátmi, ich populáciami. Udalosťami, ktoré toto uvažovanie vybudili, sú najmä neustále pribúdajúce epizódy v príbehu excepcionalizmu a triumfalizmu Spojených štátov amerických a ich spojencov. Butler, dcéra potomkov emigrantov židovského pôvodu z Maďarska a Ruska, vyrastala so sionizmom ako bežnou ideológiou svojho okolia. V Parting Ways (Rozchod, 2012) či v spoločnej knihe s Gayatri Chakravorty Spivak Who Sings the Nation State? (Kto ospevuje národný štát?, 2007) stotožnenie sionizmu s židovskou identitou spochybňuje. A hoci sa v Parting Ways pridáva k ďalším súčasným autorkám a autorom, ktorých základným referenčným rámcom sa stáva židovské myslenie (napríklad Hannah Arendt, Walter Benjamin, Franz Rosenzweig – vynikajúci je napríklad rozbor základných problémov
súčasnej politickej teórie od Bonnie Honig v Emergency Politics z roku 2009), je to premýšľanie o židovskej tradícii myslenia a premýšľanie v tejto tradícii, ktoré sa zámerne vzdáva židovského excepcionalizmu a kráča smerom k normatívnemu rámcu demokracie.

Okrem tohto filozofického uvažovania o židovstve (ktoré jej hlasní kritici pravdepodobne ani nepoznajú), je podporovateľkou hnutia BDS (Boycotte, Divestment, Sanctions; Bojkot, stiahnutie investícií, sankcie), označovaného Centrom Simona Wiesenthala ako rozhodujúci element vo „vojne proti Izraelu“. BDS realizuje nenásilnú kampaň na podporu 1,5 milióna palestínskych obyvateľov okupovaných území. Hlavnými prostriedkami kampane sú bojkotovanie účasti na akademických a kultúrnych podujatiach organizovaných izraelskými inštitúciami, nabádanie k sťahovaniu investícií a uvaľovanie sankcií na Izrael dovtedy, kým sa nestiahne z území okupovaných v roku 1967 a nebude dodržiavať záväzky vyplývajúce z medzinárodného práva. Sú to najmä bezvýhradní podporovatelia súčasnej štátnej politiky Izraela, kto robí z verejných prezentácií Butler k problematike násilia páchaného štátom (Izrael, ale nielen ním) spektákel podľa vopred pripraveného scenára. Ten
Butler neobišiel ani pri príležitosti prejavu k absolventkám a absolventom Univerzity McGill v Montreale v máji, pri diskusii o BDS na Brooklyn College, časti City University of New York, vo februári tohto roku alebo pri odovzdávaní Adornovej ceny v septembri 2012 vo Frankfurte.

Odmietnutie politiky identity

Myslenie Butler rozrušuje množstvo zabehaných normatívnych predstáv feministických a iných politík a je podozrievavé voči všetkému, čo „je jednoducho tak“. Preto vyvoláva silné reakcie, ukotvené v extrémnych pozíciách lásky alebo nenávisti. Obdobne tomu bolo aj pri vydaní jej prvej známej práce Trampoty s rodom, ktorá z detailného čítania Simone de Beauvoir, Monique Wittig, Luce Irigaray, Jacquesa Lacana a Michela Foucaulta vydolovala tzv. performatívnu teóriu rodu (genderu). Dôležitým krokom bolo spochybnenie prirodzenosti pohlavia. To sa v teóriách rodu druhej vlny feminizmu uchopovalo ako prírodná danosť, ku ktorej pristupuje kultúrna interpretácia, ktorou sa ustanovuje rod. Kontraintuitívne argumenty vyslúžili Butler povesť filozofky, ktorá svet konštruuje z diškurzov, zo slov. Tým Butler podnietila diskusie o tom, čo je materiálne, čo má váhu, zaváži. Práce, v ktorých rozoberá politickú ontológiu rodu a neskôr aj politickú
ontológiu tiel, tak možno čítať aj v kontexte súčasných materialistických teórií.

Možno ešte závažnejšie diskusie spustil Gender Trouble vo vnútri feministickej teórie. Istú dobu sa zdalo, že euroamerické feministické teoretičky bude zamestnávať tak trochu nezaujímavý spor medzi európskou tradíciou pohlavnej odlišnosti (presadzovanou najmä Rosi Braidotti) a severoamerickou tradíciou rodu (reprezentovanou Judith Butler). Hoci dialóg Butler a Braidotti Feminism by Any Other Name (Feminizmus nazývaný inak, 1997) odhalil mnoho dôležitých zdrojov a problémov vtedajšej feministickej teórie, to, že sa napokon pre vývoj feministickej teórie nestal určujúcim, možno konštatovať s úľavou – berúc do úvahy predovšetkým nekonečné množstvo pomerne nezaujímavých sporov vytvorených podľa šablóny kontinentálna (rozumej európska) verzus iná (rozumej severoamerická alebo analytická alebo ostrovná) tradícia myslenia.

Butler svojím dôsledným postštrukturalistickým skúmaním vo feministickej filozofii narušila dočasnú hegemóniu kritických teoretičiek habermasovského typu a spochybnila prevládajúce predstavy o normatívnych základoch feministickej politiky. Možnosť univerzalizovateľnej ženy nevylučujúcej kategórie, predpokladanej ako nevyhnutný základ akejkoľvek feministickej politiky, zamietla v prospech strategického použitia tohto označenia, ktoré sa vylučovaniu nikdy nevyhne. To, čo niektoré kritičky Butler (napr. Seyla Benhabib) považovali za deštrukciu politického projektu feminizmu, Butler vzala ako východisko pre novú politiku aliancií, v ktorých nezáleží na tom, kým sme, ale na tom, aký politický cieľ zdieľame. Presnejšie, práve premyslené odmietnutie politiky identity stálo v jadre uchopenia pojmu queer, ktorý nemal byť súhrnným pojmom pre diverzitu neheteronormatívnych sexuálnych identít (ako to žiaľ často je), ale pojmom naznačujúcim odmietnutie jednoznačného stotožnenia
sa s nejakou presne vymedzenou identitou. Butler tak možno spolu s Eve Kosofsky Sedgwick, Lauren Berlant a ďalšími označiť za jednu z dôležitých iniciátoriek teórie queer.

Zakladateľka diskurzivity

Judith Butler nie je zakladateľkou školy – ani vo feministickej či politickej filozofii alebo v etike. Napriek tomu, že približne dvadsať rokov nepretržite učila na katedre rétoriky na University of California v Berkeley (a len nedávno sa presunula na Columbia University do New Yorku), nemožno presvedčivo tvrdiť, že jej myslenie šíria nejaké jej žiačky a žiaci. V tých zriedkavých momentoch, kedy sledujeme dialóg „učiteľky“ a „žiačky“, ako je tomu napríklad v aktuálnej knižnej výmene medzi Butler a gréckou filozofkou Athenou Athanasiou Dispossession. The Performative in the Political (Vyvlastnenie. Performativita politična, 2013), môže nás premôcť pocit akejsi nepohody. Vidíme, aké nástojčivé a určujúce sú reč a myslenie Butler, ako sa Athanasiou usiluje privlastniť si túto reč, premýšľať v nej – čo sa jej aj na mnohých miestach veľmi originálne a zaujímavo darí. V porovnaní s filozofickými výmenami
s Ernestom Laclauom, Slavojom Žižekom, Rosi Braidotti a Gayatri Chakravorty Spivak, v ktorých sa stretávali pomerne vyhranené filozofické koncepcie, je však dialóg v Dispossession hrou tej, čo smečuje, a tej, ktorá jej na smeč nahráva – je to dialóg takmer platónsky, podprahove pedagogický.

Vplyv Butler by bolo dobré uchopiť inak. Vo feministickej filozofii, rodových štúdiách a teórii queer možno Butler bez preháňania označiť za zakladateľku diskurzivity. Jej koncepcia rodu určila štruktúru a hranice týchto disciplinárnych polí natoľko zásadne, že jej prínos je už vo svojej samozrejmosti takmer neviditeľný. Ale ako kritičke striktnej disciplinarity je Butler skôr vlastná istá metóda, s ktorou pristupuje k naliehavým skutočnostiam. Sú to kritická metóda a implicitná, takmer vtelená, demokratická normativita, ktoré určujú vždy nové myšlienkové podujatia Butler. Pokiaľ teda uvažujeme o spojencoch a oponentoch Judith Butler, ukazuje sa, že viac než témy a tézy prehovorov ich určuje práve zdieľanie istého spôsobu myslenia.

Autorka je filozofka a feministka.

Za které životy netruchlíme?

Jestliže existuje něco, co Judith Butler činí výjimečnou intelektuální osobností (ať už vůči té či oné její konkrétní tezi, nebo dokonce vůči jejímu dílu jako celku můžeme mít jakékoli výhrady), je to fakt, že notně již opotřebovaný výraz „živé myšlení“, používaný v souvislosti s některými současnými mysliteli a myslitelkami jako sice nejasný, ale osvědčený kompliment, je v jejím případě zcela na místě.

Sledujeme-li její texty od monografie Subjects of Desire (Subjekty touhy, 1987), věnované recepci Hegela ve francouzské filosofii, až po současné úvahy o životě hodném truchlení, jsme svědky dvojího paralelního pohybu. Na jedné straně jde o myšlení velmi konzistentní: jeho hlavní konstantou je promýšlení tématu negativity, ať už se jedná o hegelovskou dialektiku, o koncept afektivního pouta, rozpracovávaný v The Psychic Life of Power (Psychický život moci, 1997; zde je autorčiným cílem ukázat, jak se subjektivita konstituuje kolem věcí a afektů, které ze sebe musí zároveň vyvrhovat), nebo o všudypřítomný motiv ztráty, truchlení a melancholie. Tímto specifickým rysem se myšlení Judith Butler mimochodem velmi výrazně liší od oné „afirmativní“ a deleuzovsky inspirované verze genderového myšlení, jak ji razí například Elisabeth Grosz nebo Rosi Braidotti (na námitky posledně zmiňované Judith Butler v tomto duchu odpovídá na
několika pozoruhodných stránkách své knihy Undoing Gender, Odvolávání genderu, 2004).

Na druhé straně však tato konzistentnost rozhodně neznamená jakoukoli formu ustrnutí na pevně dané teoretické pozici: každá nová autorčina kniha klade a promýšlí novou otázku, nebo alespoň dopracovává a nuancuje to, co v jejích předchozích textech zůstalo nejasné nebo co se stalo předmětem námitek. A proto každou její novou knihu má smysl číst (což není nijak samozřejmé a v tomto směru je jejím antipodem třeba Slavoj Žižek).

Rámce války

Kniha Frames of War (2009), která brzy vyjde pod názvem Rámce války v nakladatelství Karolinum, je pozoruhodným svědectvím o tom, jakým směrem se myšlení Judith Butler ubírá v poslední době. Jde o první její knihu vydanou v češtině (pomineme-li několik česky vydaných časopiseckých ukázek z jiných děl). Ačkoli by se mohlo zdát problematické, že českému čtenáři je nejdříve představen poslední článek reflexe, která se rozvíjí již poměrně dlouho, nemůže být pochyb o tom, že každá kniha Judith Butler může stát sama o sobě. Stěžovat si na absenci kontextu by bylo zbytečně pedantské – základní autorčiny teze u nás ostatně již nejsou neznámé a existuje dost sekundárních textů, které si lze pro první seznámení vzít na pomoc.

Východisko, od kterého se úvahy předložené v této knize rozvíjejí, zní jednoduše: „Určité životy nelze chápat jako poškozené nebo ztracené, pokud nebyly nejdřív chápány jako žité.“ Různá objasnění a rozvedení, které si toto na první pohled lakonické tvrzení vyžaduje, však mají velmi daleko k banalitě. Co určuje, jaké životy jsou chápány jako žité a jaké nikoli? Judith Butler tuto praxi, která diferencuje mezi životy, jež mohou být ztraceny, a životy, jež ztraceny být nemohou, protože vůbec nejsou uznány jakožto životy, označuje právě jako rámování. Život sám je jakožto život ustavován „selektivními prostředky“, prostřednictvím určitých normativních rastrů: v tomto ohledu autorka zajisté v mnohém navazuje na své předchozí úvahy o konstituci subjektu (úvahy rozpracovávané již počínaje Gender Trouble, Potíže s genderem, 1990) prostřednictvím určitých norem a sil, které podle ní vytvářejí „historicky kontingentní ontologii“, avšak
zároveň je patrné, že se chystá je výrazně posunout směrem, který byl v Gender Trouble přítomen spíše implicitně (v pozdějších textech však už nikoli), totiž směrem k problematice etické. Tyto normy podmiňují uznání života jakožto života, přičemž toto uznání bezprostředně implikuje etický závazek. Povahu tohoto závazku potom Judith Butler vymezuje tak, že takto uznaný život je „grievable“, hodný truchlení – jinak řečeno: tak, že může být ztracen.

Sepětí mezi rámem, uznáním života a jeho potenciální ztrátou, jež k němu patří ovšem již v momentu, kdy je tento život žit, nebo dokonce již tehdy, když se tento život vůbec započíná, má složitou časovou strukturu, kterou autorka uvádí do souvislosti s předbudoucím časem (v gramatickém slova smyslu): „Většinou si představujeme, že dítě přijde na svět, v tomto světě a tímto světem je podporováno do dospělosti a do stáří, a nakonec zemře. Představujeme si, že pokud je dítě chtěné, je začátek jeho života oslavován. Ale bez implicitního pochopení, že je tento život hoden truchlení, neboť jeho ztráta by způsobila druhým zármutek, a že tato předpokládaná budoucnost je ustavena jako podmínka tohoto života, by tento začátek oslavován nebyl.“ Tento život je – vyjádřeno těžko přeložitelnou větou – a life that will have been lived (v českém překladu: „toto bude život, který bude odžit“).

Násilí a válka

Takto nastíněné východisko, jak se Judith Butler domnívá, umožňuje nové promyšlení takových konceptů, jakými jsou vykořisťování, násilí a – jak napovídá titul knihy – válka: mimo oblast uznaného života existují populace, které „je možno postrádat nebo mohou být odstraněny právě proto, že jsou rámovány jako již ztracené nebo odstraněné; jsou prezentovány spíše jako hrozba pro život, jak jej známe, než jako žijící populace.“ Podotkněme, že zde se autorčino myšlení stýká s jinými koncepcemi, ubírajícími se paralelním směrem: Giorgio Agamben se v Homo sacer (1995) zabýval tématem života, který nestojí za to žít, Étienne Balibar v knize Violence et civilité (2010) pozoruhodně tematizuje formy násilí, které zbavují svůj terč statusu subjektu, Bertrand Ogilvie v některých svých textech razí pojem „člověka na odpis“ či „odpadkové populace“. Na takto vytyčených
základech je samozřejmě možné rovněž nově uvažovat o foucaultovském pojmu biopolitiky nebo vést – což ostatně Judith Butler činí – plodný dialog s psychoanalýzou.

Škála konkrétních témat, na které se zaměřuje ve zbývajících esejích, je natolik široká, že ji zde lze zmínit jen velmi letmo. Patří mezi ně kritické čtení Susan Sontag v souvislosti s úvahami o násilí a fotografii, vztah lidského života a animality, velice silná analýza snímků mučení z Abú Ghrajbu nebo básnické sbírky Poems from Guantanamo (Básně z Guantánama, 2007; dojemný tón, který dotyčnými stránkami prosvítá, je u Judith Butler neobvyklý), sexuální, ale také islámská politika, četba Freuda, Melanie Klein, ale i Lévinase…

Kniha Frames of War je podivuhodným příspěvkem k politické filosofii a příkladně se v ní ukazují všechny kvality, které jsme zvyklí s autorčiným jménem spojovat: bystrost, originalita, pronikavost (a dodejme ještě, že oproti některým předchozím textům se propracovala k mnohem jasnějšímu a čtivějšímu stylu). Za to, že v češtině budeme konečně mít celou knihu od Judith Butler, patří všem zainteresovaným – od nakladatele až po překladatele a redaktory – bezpochyby velký dík.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.

Zákon jako nástroj vyloučení

České protesty LGBT komunity a deklarované obavy o práva stejně orientovaných lidí v Rusku jsou jen kapkou v moři globální kritiky, která Moskvu zaplavila kvůli novému zákonu zakazujícímu propagaci homosexuality před neplnoletými osobami. Západní velkoměsta teď houfně vyzývají partnerská města v Rusku, aby se zastala svých homosexuálů, z různých koutů planety se ozývá volání po bojkotu chystané zimní olympiády v Soči. Osudem ruských gayů a leseb se už pod tlakem vlastních voličů musel zabývat nejen britský premiér David Cameron, ale také prezident USA Barack Obama.

Netradiční náklonnost

Podle ruského ministerstva vnitra homosexuálním sportovcům v Rusku nic nehrozí a všechny účastníky olympijských her čeká stejný komfort a bezpečí. Moskva ale zároveň upozorňuje, že sportovci budou muset ctít platné zákony v hostitelské zemi. Jak se úřady zachovají v případě, že se některý ze sportovců rozhodne zviditelnit zájmy LGBT komunity, je zatím ve hvězdách.

Podle ruského zákona, schváleného v prvním čtení naprostou většinou poslanců, hrozí za „propagaci netradičních sexuálních vztahů neplnoletým osobám“ běžným občanům pokuta pět tisíc rublů, podnikatelé mohou čelit až půlmilionové sankci. Cizincům hrozí až patnáct dní v cele a následné vyhoštění z Ruska.

Zákon sice nepostihuje homosexualitu jako takovou (příslušný paragraf Rusko zrušilo v roce 1993), podle odborníků je ale jeho výklad nejednoznačný a lze podle něj stíhat například jakýkoliv projev náklonnosti k osobě stejného pohlaví na veřejnosti. Může prý také poskytnout policii nástroj, jak zakročit proti internetovým diskusím. Lze podle něj stíhat novináře, učitele a další veřejné činitele.

Zákon vyvolává řadu vášní, ale i hysterických reakcí a strhává ke skutečným nebo jen k domnělým projevům odlišné sexuality nežádanou pozornost. Poměrně paradoxním příkladem může posloužit incident ze srpnového mistrovství světa v atletice v Moskvě. Fotografové zachytili dvě ruské vítězky štafety na 4 × 400 metrů Ryžovovou a Guščinovovou, jak se na slavnostním ceremoniálu políbily na ústa. „Volali mi asi z dvaceti evropských médií. Místo aby nám blahopřáli ke zlatu, jsem musela vysvětlovat, že mezi námi nic není. Jsme obě vdané, velmi se nás to dotklo,“ komentovala nepříjemný zážitek Ryžovová a odmítla, že by byl polibek promyšleným protestním gestem nebo propagací LGBT komunity.

Rusové jsou pro

Jak známo, co je na Západě trnem v oku, na Východě být nemusí. Plných třiasedmdesát procent Rusů totiž v průzkumu veřejného mínění zpracovaného nezávislým centrem Levada prohlásilo, že „kroky vlády proti propagaci homosexuality podporuje“. Podle dřívějších průzkumů přes sedmdesát procent Rusů považuje příslušníky LGBT komunity za zvrácené a psychicky méněcenné osoby a jen patnáct procent respondentů vnímá jejich sexuální orientaci jako rovnocennou té heterosexuální.

„Je to nebezpečný zákon, který nemá bránit děti, ale upírat práva příslušníkům sexuálních menšin. Je zbytečný. Nelze lidi stíhat za jejich genetickou odlišnost, ti lidé za to nemohou,“ říká šéfka moskevské Helsinské skupiny Ludmila Alexejevová.

Místní vyhlášky zakazující propagaci homosexuality platí již delší dobu v Petrohradu a dalších devíti ruských regionech. Jedním z nich je i Archangelsk. „Žádný novinář si teď netroufne napsat o nás článek, protože by ho žádný šéfredaktor neotiskl. Jsme zcela vyloučeni z veřejné diskuse,“ tvrdí šéfka tamní LGBT organizace Taťána Vinničenková. Například v Moskvě ale legálně působí a prosperuje řada gay klubů, barů i gay saun. Kdo se svou sexuální orientací na veřejnosti příliš neohání, může si i v ruské metropoli žít podle svého.

Jiné je to v případě LGBT aktivistů, kteří tvrdě narážejí zejména tam, kde se jejich zájmy střetávají s „pravoslavnými misionáři“. Ti například na twitteru rozšířili instrukce navádějící k fyzickým atakům na oponenty zákona proti propagaci homosexuality a pravidelně napadají všechny mítinky zastánců LGBT. Ačkoliv se Ruská pravoslavná církev oficiálně od násilností distancuje, její postoj k sexuálním menšinám je jednoznačný.

„Církev považuje homosexualitu za hřích, což ale neznamená, že bychom měli nenávidět hříšníky. Rozhodně se ale stavíme proti propagandě či jakékoliv jiné podpoře takových sexuálních styků,“ říká šéf tiskového odboru Ruské pravoslavné církve Vladimir Legojda.

Jak zastánci, tak odpůrci homosexuality a jejího zviditelňování se tak postarali o to, že v novodobé „studené válce“ mezi Ruskem a Západem se objevila nová – a možná trochu nečekaná – munice.

Autorka je novinářka a rusistka.

Analytika moci

Ve svém díle podáváte důkladnou analýzu pojmu prekarita. Prekarita je nepopiratelnou součástí skutečnosti, ale přesto se zdá, že je to koncept spíše ontologický než sociologický. Mohli bychom říci, že za novou formou prekarity stojí ekonomická krize, která je důsledkem neoliberální deregulace trhů? Nebo neodmyslitelnou zranitelnost lidských bytostí proměňuje v nesnesitelnou prekaritu sama současná ekonomická situace? Trváte na tom, že se nesmíme držet omezující politické analýzy a musíme brát v potaz ekonomické faktory. Mohla byste podrobněji popsat společenský dopad současné ekonomické situace?

Souhlasím s vaší formulací, konkrétně s tím, že ekonomický faktor přivádí zranitelnost lidských bytostí do nesnesitelné nejistoty. Jen si nejsem jistá, zda to, čemu říkáte ontologie, lze oddělit od sociologie. Máme před sebou dva problémy. Když totiž tvrdíme, že neoliberalismus vydává obyvatelstvo napospas a vystavuje ho prekaritě, musíme se ptát, jestli neoliberalismem míníme typ čistě ekonomického zdůvodňování a mocenský režim, který určuje praktiky formování subjektů včetně jejich sebeutváření, nebo vyzdvihování měřítka instrumentality i mimo sféru konvenčně označovanou jako ekonomická. Nenutí nás moc a všudypřítomný vliv neoliberalismu k přemýšlení o heteronomii ekonomické sféry a způsobu, jakým racionalita, zajišťující vlastní jednání, překračuje hranice čistě ekonomického? Musíme se kvůli neoliberalismu vzdát myšlenky čistého ekonomična, když se bez něj současně neobejdeme?

Pokud jde o ontologii, to je složitější otázka, ale opět musím zdůraznit, že o prekaritě uvažujeme především proto, abychom mohli plněji uchopit, co znamená být sociální bytostí. Protože sociologie z tohoto předpokladu vždy vychází, je důležité, abychom o něm uvažovali kriticky: co tím myslíme, když odkazujeme na sociologické pojetí subjektu, a jak se toto pojetí liší od ontologického? Když tvrdím, že se subjekt sociálně konstituuje nebo že se ustavuje skrze společenské interakce s druhými, je to tvrzení sociologické, nebo ontologické? Myslím, že ontologické se v podobných diskusích neodehrává na jiné úrovni, než je ta sociální. Snažím se totiž říct, že lidské bytosti – a nejen lidské – jsou při svém přežívání, své sebezáchově, fundamentálně závislé na společenských institucích. Takže cokoli, čím jsou, se ustavuje v průsečíku takových vztahů, a to také znamená, že kdykoli společenské instituce selžou, ohrožuje je „nebytí“ neboli
určité způsoby sociální smrti. Dá se tomu říkat sociální ontologie, ale podoby závislosti a zranitelnosti se ve vztahu ke společenským institucím různí a žádný definitivní popis „výhradně na úrovni pouhé ontologie“ není možný.

V knize Frames of War se věnujete konkrétním společenským a politickým podmínkám „života hodného žití“. Nejprve uvádíte základní potřeby, mimo jiné potřebu ochrany a nutnost patřit ke společenské síti mezilidských vztahů. Jaké místo a jakou funkci zaujímá ve vašem díle práce? Je podmínkou „života hodného žití“ a poskytuje symbolickou strukturu pro uznání subjektu jako takového? Nebo je práce spíše vedlejší, konkrétnější potřebou jednotlivce?

Práce je pro reprodukci člověka zjevně nezbytná – vycházím z Marxovy teorie výroby v jeho Německé ideologii, a tato teorie je pro mé myšlení zásadní. Práce rovněž poskytuje podmínky nezbytné pro hmotnou existenci a přežití. Takže jsem například pro „právo na práci“ a domnívám se, že patří k úkolům vlád, aby lidem zajistily možnost pracovat, pokud pracovat mohou. Vymezuji se proti těm podobám protestantského kapitalismu, které nám říkají, že jídlo a přístřeší si zasluhují pouze ti, kdo mají práci. Právo na jídlo a přístřeší totiž považuji za základní práva, která je třeba naplňovat bez ohledu na to, zda jsou lidé zaměstnaní či nikoli. Proto bych rozhodně neřekla, že práce jako jediná zajišťuje materiální podmínky pro reprodukci lidského života. Taková morální pozice by nakonec zpochybňovala veškeré veřejné závazky zajišťovat lidem přístřeší, jídlo, zdravotní péči nebo vzdělání.

Pokud jde o vynucené formy prekarity, mluvíme o takové organizaci práce, která spoléhá na zaměstnávání na dobu určitou, na nahraditelnost celých skupin zaměstnanců a na jednání s pracujícími jako s lidmi postradatelnými. Takové formy prekarity jsou vytvářeny z taktických důvodů, aby vznikla „flexibilní“ pracovní síla, což vyvolává pocit nejistoty a beznaděje mezi pracujícími. Jde také o způsob, jak rozložit veškerý smysl pro budoucnost a jak nastavit strukturu trvalého zadlužení mezi těmi, kteří nemohou předvídat svou pracovní dráhu.

Svůj výzkum zaměřujete na odhalování toho, co funguje jako norma – především genderová –, aniž by si toho lidé byli vědomi. Pomocí přístupu, který by bylo možné přirovnat k Foucaultovu, jste se snažila identifikovat fenomén „literalizace“ nebo naturalizace norem. V současnosti v rámci své analytiky moci vypracováváte normativní přístup, a přijímáte tak perspektivu sociální kritiky. Ale sociální kritika implikuje pozici vně, ze které lze hodnotit stav skutečnosti, což jste mnohokrát označila za problematické.

Michel Foucault byl součástí mého myšlení vždy a je tomu tak dosud. Nejsem ale nějakou fanatickou Foucaultovou stoupenkyní. Výjimečné dílo, které vytvořil, přizpůsobuji novým účelům a byl to asi právě on, kdo mi ukázal, že totéž lze dělat s jinými mysliteli.

Každopádně analýza performativity genderu se vždy snažila ukázat, jak se některé performance považují za „skutečné“ a jiné za „neskutečné“. Odmítala jsem tvorbu genderu takovým způsobem a tvrdila jsem, že nejvíce „normativní“ a „přesvědčivé“ prezentace genderu se zakládaly na stejném typu mimetického mechanismu jako ty, které byly konvenčně považovány za deviantní a nevěrohodné. Myšlenka normativního se tak objevuje dvakrát. Jednak, jako v případě heteronormativity, popisuje normalizační a literalizační proces, jak naznačujete ve své otázce. Ale současně existuje normativní rámec, který se snaží samotné rozlišení mezi skutečností a neskutečností zpochybnit a odsunout. Obdobně je tomu, když mluvím o životech hodných truchlení a těch, které hodny truchlení nejsou. To je mým textům o politice LGBTQ a mým nedávným pracím o válce společné. Myslím si, že je chybné považovat některé životy za skutečnější, živější a jiné za méně
skutečné nebo méně živé. Jde o jeden ze způsobů, jak popisovat a hodnotit rozdílnou distribuci „skutečnosti“ podle toho, jak dobře daná společenství odpovídají zavedeným normám. Rovněž se jedná o snahy vypracovat nová normativní schémata, která by zahrnovala pečlivou kritiku misogynie, homofobie a rasismu, za účelem vytvoření společenského a politického světa založeného na vzájemné závislosti, rovnosti, a dokonce i na radikální demokracii.

Ve Spojených státech Barack Obama nedávno hlasoval pro manželství párů stejného pohlaví. Ve Francii se nový prezident François Hollande nechal slyšet, že je pro to, aby homosexuální páry mohly uzavírat manželství i adoptovat děti. O tomto tématu se diskutuje dlouho a někteří to chápou jako normalizaci homosexuality. Tyto návrhy se také objevují v situaci, kdy se homonacionalismus, instrumentalizace otázek sexuality ve vztahu k rasovým otázkám a rétorika střetu civilizací stávají pro sexuální politiku zásadními problémy. Jak analyzovat tyto pozice levicových vlád v USA a v Evropě?

V USA se zastánci manželství snaží v životě gayů a leseb ustavit novou normativitu, kdy se gayům a lesbám dostává veřejného uznání tehdy, když tvoří pár, vlastní majetek a ctí buržoazní svobody. Je třeba být pro manželství gayů a leseb a já pro něj jsem. Ale znepokojuje mě, jak toto téma nabývá většího významu než jiné podstatné politické cíle, jako jsou například právo transgender lidí na ochranu před násilím, včetně toho policejního, osvěta o HIV, jeho léčba a obecněji pomoc nakaženým, pečovatelské instituce pro stárnoucí LGBTQ lidi, kteří nežijí v párech, radikální sexuální politika, která neodpovídá převažujícím normám manželství. Je samozřejmě dobře, když gayové a lesby mohou uzavírat manželství, pokud toto právo využít chtějí. Ale vedle toho jsem určitě pro, aby měl přístup k adopci a reproduktivní technologii každý, nezávisle na manželství nebo sexuální orientaci. Jedná se o základní formy boje s diskriminací
a já je podporuji.

Je pravda, že některé vlády tato práva z taktických důvodů podporují, a zároveň odmítají práva přistěhovalců nebo vedou kulturní a materiální války proti muslimskému obyvatelstvu. Z toho vzešly skutečně podstatné debaty o pinkwashingu a homonacionalismu [praktiky vlád či jiných politických subjektů, které se snaží zneužít problematiky práv gayů a leseb pro vlastní účely, např. v boji proti jiným – nejčastěji etnickým a rasovým – menšinám, jiným národům či kulturám – pozn. překl.]. Jde o to, aby boj za určitá menšinová práva nebyl zneužit k upírání práv jiným menšinám. To znamená, že jakkoli musíme bojovat za práva LGBTQ lidí, musíme do kontextu zahrnout také sociální a ekonomickou spravedlnost, a to znamená, že musíme uvažovat o způsobech, jak mohou být naše politické nároky zneužity proti našim závazkům vůči spojencům a spravedlnosti vůbec.

V knize Who Sings the Nation State? se ptáte po vztahu mezi životem a politikou a vysvětlujete, jak zásadní je představovat si jiné formy příslušnosti než k národu či státu. Když píšete o díle Giorgia Agambena, podtrhujete skutečnost, že nám neumožňuje pochopit subjektivitu těch, kteří žijí mimo stát, nebo subjektivitu vzbouřenců. Tato nová analytika moci nakonec vyžaduje, abychom navrhli „novou mapu suverenity“.

Nejsem přímo teoretičkou suverenity, takže si nejsem jistá, jestli vám mohu dobře odpovědět. Politika je komplexní oblast, a když pracuji s pojmy, které nejsou přímo v mém zorném poli, spoléhám na mnoho jiných autorů. Je to trochu omezující, ale každý máme své limity. Myslím, že v kontextu výše uvedeného jsem se snažila říci, že ti, kdo žijí bez státní příslušnosti, v uprchlických táborech u hranic nebo na okupovaném území, se zapojují do takových podob politického jednání a odporu, že tomu lze stěží říkat „holý život“. Domnívám se, že přestože jsou takové životy vyloučeny z polis, jsou nasyceny mocí. A také myslím, že mocenské pole, ve kterém žijí, je nepochybně podrobující, ale toto podrobení nemá esenciální nebo vyčerpávající povahu. Ve všech těchto místech existují sítě péče, praxe politické mobilizace a různé podoby odporu, a proto musíme promýšlet model moci, který potvrzuje rozsah toho, co se tam skutečně děje. Ne vždy stát vůči
lidu uplatňuje „suverénní“ moc, protože samotná suverenita se do jisté míry rozplynula prostřednictvím způsobu vládnutí. Tvrdím rovněž, že Hannah Arendt ve svém pojetí federalismu (například v otázce návrhů pro Palestinu) podstatně spoléhala na distribuci účinků suverenity. Názory, které zdůrazňují ústřední moc suverenity nad holými životy a vůči nim, mne znepokojují. Možná je to romantické a strhující, ale nikterak nám to nepomáhá vidět současné formy suverenity nebo způsoby politického nasycení a jednání vně těch, které jsou vyčleněny v polis nebo naopak fungují zcela mimo její hranice. Myslím ale, že Agambenovo pojetí životů jako „opuštěných“ je velmi užitečné, pokud chceme uvažovat o prekarizovaných společenstvích, ačkoli on sám by je asi nazýval jinak.

Ve svých současných pracích se soustředíte na rozhodující povahu afektů v politickém poli, například když zkoumáte snímky z Abú Ghrajbu. Několik nedávných studií poukázalo na politický rozměr afektů, jako jsou stud, averze nebo znechucení, a oživilo tak náš způsob uvažování o mocenských vztazích. Zdá se, že pozitivní afekty – ty, které nejsou „smutné“, jak by řekl Spinoza – jsou analyzovány nebo definovány jen málokdy. Mají tyto radostné afekty nějakou politickou dimenzi? Jaké místo zaujímají ve vaší nové analytice moci?

Skutečně jsem v nedávné době mluvila o „zbavení se sebe sama“, dokonce „extázi“, ke kterým dochází při pouličních demonstracích, a také mě velmi zajímají formy zranitelnosti, které vedou k prožívání vášně, nejen ke zneužívání. Když se stavím proti buržoazním podobám manželství, pořád trvám na existenci deregulovaného pole sexuality.

V rozhovoru Gender as Performance, který jste vedla s Peterem Osbornem a Lynne Segal, jste zmínila vlastní židovskou identitu a svou neschopnost psát o otázce židovství ve spojitosti s „bolestí a studem, který ve mně vzbuzuje stát Izrael“. Izraelsko-palestinský konflikt se ve vašich současných pracích objevuje jako příklad, díky kterému můžeme lépe pochopit vztah mezi mocí a suverenitou. Vaše poslední kniha Parting Ways se věnuje otázce židovství. Co vás přivedlo zpět k této otázce? Samotná politická agenda?

Pocházím ze silně židovského prostředí, a proto pro mě byla tato kniha pokusem vrátit se ke svému vlastnímu vyrůstání, k uvažování o tom, čemu jsem byla naučena, a udělat, co je nutné, abych se kriticky vyrovnala se svou sionistickou výchovou. Pro mě byla kritika sionismu mnohaletý proces, který trval desítky let, a vedla jsem ji především v soukromých rozhovorech. Ale veřejné debaty po 11. září mě motivovaly ke vstupu do veřejného diskursu o této otázce. Některé židovské hodnoty, kterým mě učili, jako význam veřejného oplakávání, společného truchlení, vnímání pomíjivosti života, a tím i jeho hodnoty, potýkání se s nenásilím, se vkradly do obecnějších argumentů, mimo jiné také do argumentů proti současnému politickému sionismu. Nemyslím si tedy, že by se někdo měl vzdávat židovství, když se staví proti státu Izrael, a nevěřím, že když kritizujete stát, je to nutně projev antijudaismu či antisemitismu – ačkoli to tak někdy je. Mým
cílem je využít vlastní výchovu k tvorbě určitého souboru pozic, které podporují etické a politické soužití Židů s Nežidy. Je to zajisté pozice příslušníka diaspory, ale taková, která by, jak se domnívá Edward Said, byla užitečným výchozím bodem pro úvahy o radikálně demokratickém politickém zřízení v Palestině.

Ve své práci věnované genderu jste kritizovala psychoanalýzu jednak kvůli normativní koncepci genderových identit, jednak kvůli způsobu, jakým znázorňuje ženy. Psychoanalýza byla ale také zásadní pro uvažování o psychickém rozměru procesů subjektivace a zranitelnosti subjektu. Například zmiňovaný rozhovor Gender as Performance se dotkl prvního z kritizovaných užití psychoanalýzy. Ve vaší současné reflexi moci a „prekérnosti“ života je vždy přítomen důležitý odkaz na psychoanalýzu, především prostřednictvím procesu oplakávání/truchlení. Co je pro vás dnes v psychoanalytické teorii pro uvažování o politice zásadní?

Myslím, že musíme pochopit, proč státy a veřejné instituce „popírají“ vzájemnou závislost lidských bytostí a proč je závislost samotná pro řadu liberálních aktérů „neudržitelná“ myšlenka. O závislosti se obvykle mluví v zájmu koloniálních a paternalistických politických přesvědčení, ale vzájemná závislost implikuje rovnost. Pro mě je autonomní subjekt bez potřeb, takový, který nikdy nekrmila či nevychovávala jiná osoba, subjekt pojatý velmi problematicky. Jeho obranný postoj přetrhává společenské vazby a je udržitelný pouze pomocí popření a ničení. Tady je psychoanalýza potřebná, ale možná také Hegel. Podobně, když se netruchlí pro zabité obyvatelstvo a místo toho se mluví o „vedlejších ztrátách“, je to popření jednak násilí, jednak ztráty – a toto popření musíme odhalit a postavit se mu.

V celém svém díle se snažíte nacházet vazby vzájemné závislosti, které patří k životu a které jej činí nejistým. Tento intersubjektivní a sociální rámec subjektivity jistě souvisí s vaším vztahem k Hegelovi, který nám víc než kdo jiný připomíná, že subjekt se při svém ustavování spojuje s celkem a s komunitou a dává jí význam. Můžeme uvažovat o subjektivitě vně tohoto sociálního rámce? Bylo by například možné mít etický vztah pouze sám k sobě?

Jistě, každé já má určité vazby samo na sebe, ale i když se zcela osamocené snaží samo sebe reflektovat, případně se jen o sebe postarat, využívá řady konvencí, pojmů a norem, jichž není původcem. Jedná se o společenské konvence, které vycházejí z jazyka a z širšího pole sociálních významů, v němž jsme všichni zformováni. Když začneme reflektovat sami sebe, tuto společenskou utvořenost neztrácíme. Je stále přítomna ve skulinách mezi našimi myšlenkami, a dokonce i v tom, jaké myslíme, že by naše „já“ mělo být. Takže ačkoli můžeme být fyzicky i ve vlastním myšlení zcela izolováni, ta živoucí stopa sociálního světa bude stále zprostředkovávat naše nejintimnější vztahy k sobě samým.

Z anglického originálu Analytics of Power (Books and Ideas / La Vie des idées, 29. 11. 2012) přeložili Antonín Handl a Richard Cisler. Otištěno se souhlasem vydavatele.

minirecenze

Jan Strnad, Richard Corben

Ragemoor

Přeložil Jan Kantůrek

Comics Centrum 2013, 112 s.

Od kreslíře Richarda Corbena česky vyšlo jen jedno album série Hellblazer a několik povídek, nicméně ve světě se jedná o významnou figuru brakového komiksu. Známý je hlavně díky heroické fantasy sérii Den, ovšem v posledních zhruba deseti letech věnuje svůj lehce karikaturní „robustní“ styl, srovnatelný s Frankem Frazettou i Robertem Crumbem, především hororu. Corben pro komiks adaptoval několik povídek H. P. Lovecrafta a E. A. Poea i klasický román Williama Hope Hodgsona Dům na rozhraní. Jeho nový komiks Ragemoor, nakreslený podle scénáře Jana Strnada, spojuje vlivy lovecraftovské „kosmické hrůzy“, která stojí v základech moderního hororu, s ještě starší tradicí gotického románu. Příběh se odehrává na starém strašidelném zámku někdy v osmnáctém století a gotickou tradici evokuje i archaická stylizace mluvy a chování postav. Pro lovecraftovský styl jsou zase typické různé fyzické mutace a mytologie hrozivých prastarých božstev
zasahujících do našeho světa. Sympaticky staromilská atmosféra je podpořena i černobílým „barvením“, byť zjevně vytvořeným na počítači. Kresebně Ragemoor naneštěstí nepatří ke Corbenovým vrcholným dílům a některé panely působí v porovnání s jinými odbytě až nehotově. Přesto se v těch lepších z nich podařilo vytvořit groteskní náladu, ať už pomocí nelidských šklebů postav nebo ve výjevech monstrózních krajin či bytostí.

Antonín Tesař

Stieg Larsson, Denise Mina, Leonardo Manco, Andrea Mutti

Muži, kteří nenávidí ženy, kniha 1

Přeložil Luděk Janda

Host 2013, 152 s.

Po knize, audioknize a minimálně dvou filmech tu máme komiksovou adaptaci trilogie Milénium. A přestože původně vyšla ve vkusně vedené řadě Vertigo nakladatelství DC, nestojí tahle verze za moc. Jedná se o první knihu ze šesti, do nichž má být Larssonova trilogie rozdělena. Na podzim má vyjít druhá a vše bude završeno koncem roku 2015. To asi mnozí prvočtenáři nevydrží a raději sáhnou po původní knize či zhlédnou film. Další nevýhodou je, že ač se adaptace příliš neodklání od originálu (jejím smyslem je z fanoušků vyždímat další peníze), čtenář se v ději bez znalosti předlohy příliš neorientuje. Kupodivu ani po výtvarné stránce, kterou měli na starosti Leonardo Manco a Andrea Mutti, se kniha nevyvedla (nejlépe vypadá obálka, kterou však dělal Lee Barmejo). Každý z autorů používá trochu jiný typ kresby a ty se pak v knize střídají. Kombinace obou stylů bohužel příliš nefunguje. Stránky, jejichž autorem je Leonardo Manco, mají vypadat
neuhlazeně, ale zrnitost obrázků trochu připomíná komiksy, které vznikají tak, že se fotografie nechají v počítači projet nějakým filtrem. I Lisbeth Salanderové by slušela jiná podoba než klasická vizáž punkerky prošpikované náušnicemi. Komiks je určen především těm, které tahle trilogie uhranula natolik, že se rozhodli sbírat vše, co se jí nějak týká. Ti zbylí spíš (po salanderovsku) zaloví na netu a pustí si některý z filmů.

Jiří G. Růžička

John D. Barrow

Kniha vesmírů

Přeložil Jiří Langer

Paseka 2013, 336 s.

„Koperník učil, že naše planeta není centrem vesmíru. Dnes budeme možná muset připustit, že ani náš vesmír není centrem Všehomíra,“ říká v závěru svého fascinujícího „výkladového slovníku“ vesmírů významný kosmolog a popularizátor vědy John D. Barrow. Otázka podoby vesmíru provází lidstvo již od úsvitu dějin. Hledání odpovědí přineslo celou řadu spíše exotických, ale i seriózních, na dobovém vědeckém základu založených představ. Až geniální Einsteinovy úvahy o obecné relativitě naznačily, jak lze hledat takové, které se neprotiví fyzikálním zákonům. Barrowova kniha podává ohromující obraz vesmírů umožňujících cesty časem, rotujících jako vlček, roztahujících či smršťujících se, ba dokonce i oscilujících a poskakujících, a ukazuje, jaké brilantní úvahy fyziků a matematiků k nim vedly. Vysvětluje také nejnovější ideje a objevy, které stojí v pozadí revolučního konceptu „multiverza“ jako vesmíru všech vesmírů. I když idea paralelní koexistence
různých světů je již dlouho tématem sci-fi literatury, koncept multiverza nás vědeckou argumentací konfrontuje s možností, že náš svět je jen malým, byť zcela soběstačným regionem. Ač je kniha výborně napsaná (včetně zajímavých a často i humorných citací), není – především kvůli svému tématu – zrovna nejlehčím čtením. Znovu však potvrzuje jeden důležitý poznatek: vědecké poznání nepřichází náhlým osvícením, úderem blesku, ale procesuálně, trpělivým zkoumáním různých, byť zpočátku fantaskně vyhlížejících možností. A tento proces není nikdy zcela u konce.

Michal Kotík

Marie Bahenská, Libuše Heczková, Dana Musilová

Iluze spásy

Veduta 2013, 288 s.

Začátkem letošního roku přivítala feministická obec hned na první ohmatání solidní příspěvek k dějinám hnutí za práva žen v českých zemích. Široké rozkročení mezi obory umožnilo autorkám, dvěma historičkám a literární teoretičce, lépe popsat komplexitu problematiky nejen myšlenkového směru, který vyrůstal na území tří v podstatě rovnocenně důležitých etnik – českého, německého a židovského živlu – a zároveň se musel vtěsnat na místo, které mu vykolíkovala tehdy daleko závažnější hnutí národního uvědomění a hnutí sociální. Přestože se gró knihy točí kolem přelomu 19. a 20. století, s postavami Františky Plamínkové či Milady Horákové se posléze ocitneme až v době ne tak dávno minulé. Pikantní „špeky“, nad nimiž čtenářovo srdce zaplesá (například zvolání Otto Weiningera z roku 1903: „Muž vlastní penis, ale vagina vlastní ženu“ bychom dnes čekali na titulce Cosmopolitanu v trochu jiné verzi), činí text i přes rozsáhlý
poznámkový aparát, stohy analyzovaných dobových pramenů i pozdějších vědeckých reflexí skutečně čtivým. A díky tomu, že se autorky nezabývají tématem ženského hnutí coby ostrůvkem ve vzduchoprázdnu, ale dodávají i moře dějinných, sociologických či literárněvědných analýz kontextu, může se kniha stát nikoli dalším prachem zapadávajícím pomníčkem dodnes marginalizovaného přístupu ke společenským vztahům, ale svébytným svědectvím ve stylu populárních „dějin vědění“. Iluze spásy s přimhouřením oka zaujme i ty, kdo o sobě říkají: „Nejsem feminist(k)a, ale…“

Marta Svobodová

Anish Kapoor

Martin-Gropius-Bau, Berlín, 18. 5. – 24. 11. 2013

Britský tvůrce indického původu Anish Kapoor, který je jedním z nejoceňovanějších sochařů současnosti, má v berlínské galerii Martin-Gropius-Bau profilovou výstavu, zabírající celé spodní patro galerie o rozloze tři tisíce metrů čtverečních. Přesto není výstava zahlcena stovkami děl, ale uměřeným počtem soch a objektů, jejichž proporce leckdy šokují monumentalitou (celá dvorana galerie je vyplněna masou rudého vosku a několika jeřáby s pásy, které z útrob budovy transportují velké voskové kvádry) nebo brutalitou (dělo na voskové kapsle, jež jsou každou hodinu vystřelovány do rohu místnosti). Kapoor se však neomezuje na postupné zaplňování galerie voskem, ale pracuje i s důkladně vyleštěnými a pokroucenými zrcadly z oceli, hororovými a velmi organickými objekty z pryskyřice, leštěným kamenem, sklem či karbonovými kruhy, které pohlcují světlo a jeho odraz. Cíleně narušuje divácké očekávání a díky své preciznosti a technologiím
je schopen znejistit i samu povahu materiálu. Anish Kapoor nemá žádné zábrany: jednou se řídí přísným řádem, jindy vytváří chaotické struktury, někdy podléhá moderním výrobním postupům a novým sloučeninám, v jiném případě zase pracuje s přírodními materiály. Expozice působí na první pohled velmi heterogenním dojmem, avšak sochařova posedlost několika tématy (chaos, utopie, smrt, apokalypsa) a principy práce s divákem ji sjednocují. Bezesporu se jedná o významnou výstavní událost, navíc relativně blízko českých hranic.

Lukáš Jiřička

Pozice dítěte

Poziţia copilului

Režie Călin Peter Netzer, Rumunsko, 2013

Premiéra v ČR 12. 9. 2013

Rumunský snímek Pozice dítěte ukazuje, že „druhé nálevy“ lze dělat nejen z žánrových filmů, ale i z vyhraněných festivalových artovek. Vítěz letošního filmového festivalu v Berlíně totiž očividně kopíruje postupy typické pro nový rumunský film, reprezentovaný tvůrci jako Cristian Mungiu, Corneliu Porumboiu nebo Cristi Puiu. Chybí mu ale jak nosná výchozí situace, tak odvaha dovést zvolené stylové prostředky do extrému. Zůstává jen základní „recept“ opsaný od úspěšných rumunských snímků posledních let: je třeba vytvořit konfliktní situaci, ve které se kříží osobní vazby s mocí uplatňovanou různými institucemi, ukázat, jak výrazně se vlivem mocenského tlaku mění lidské chování a jaké tragické důsledky to má, a nesmí chybět realistický styl, který nerespektuje žánrové konvence. V příběhu o panovačné matce, která se všemi prostředky snaží vyvléct svého syna z odpovědnosti za smrt dítěte způsobenou při dopravní nehodě, sice všechny typické motivy i postupy
nových rumunských filmů najdeme, ale v naprosto neinspirativním, polopatickém podání. Samotné vyprávění nepředkládá nic víc než prostý portrét dominantní matky, která bezohlednou snahou mít vše pod kontrolou svému okolí víc ubližuje, než pomáhá. Záměrně roztřesená či nemotivovaně se pohybující kamera navíc působí spíš jako samoúčelný efekt, a nikoli coby subtilní spolutvůrce napětí, jako třeba v dílech Cristiana Mungia.

Antonín Tesař

Dracula Lewis

Use Your Illusions

Hundebiss records 2013

Jestli měl letošní ročník hudebního festivalu Creepy Teepee tajnou hvězdu, která zastínila slavnější jména, byl to dlouhovlasý chlápek v černých brýlích a kšiltovce – Simone Trabucchi, který si jinak říká Dracula Lewis. Během hodinu trvajícího vystoupení představil v plné kráse své debutové album Use Your Illusions. To vyšlo na Trabucchiho vlastním labelu Hundebiss, na němž se už dříve objevily takové položky jako vinyl Hair Police, kazeta Aarona Dillowaye, ale také VHS kazeta videoartu Jamese Ferrara. Nové album možná nepřímo vzdává hold stejnojmenné desce Guns’n’Roses, ale po hudební stránce se jedná spíše o taneční hudbu budoucnosti než o nostalgické vzpomínání na hard rock devadesátých let. Intro k albu obsahuje citát z dílu Jose Chung’s From Outer Space ze seriálu Akta X. Následuje psychotická koláž. Hudebně se totiž album pohybuje v širokém žánrovém rozmezí mezi synth punkem, popem, industrialem a dronem. Trabucchiho zefektovaný hlas proplouvá
syntezátorovým vlněním, noiseovými šumy, klávesovými melodiemi a naléhavými beaty jako jed tělem. Zasvěcený hudební fanoušek si nejspíš vzpomene na podobně zdeformovaný vokál Genesise P-Orridge v Throbbing Gristle. Jindy jako bychom slyšeli temnější verzi Pictureplanea. Především v momentech, kdy se z hutného bassového podkladu dere na povrch klávesový rytmus ve světlém odstínu, který posluchače vrhá do ambivaletní emocionální situace paralýzy a osvobození.

Ondřej Bělíček

Henrik Ibsen

Heda Gablerová

CD, Radioservis 2013

Ibsen patří k nejhranějším autorům na našich jevištích. Jeho dramata ale přesto nejsou tak notoricky známá jako díla Shakespearova či Čechovova. Snad proto, že nepřinášejí dostatečnou lehkost, ale naopak zpochybňují lidské kvality a schopnost žít bez kompromisů. Obliba jeho her vychází především od divadelních dramaturgů, protože Ibsenovy postavy mají silný dramatický potenciál, vyvíjejí se a umožňují tak hercům podávat patřičné výkony. Mezi charaktery, které se zapsaly do literárního kánonu, patří i Heda Gablerová, žena s velkým charismatem, ale s minimálním morálním kreditem. Pověstná kráska, pro mnohé femme fatale, i když trochu za zenitem, která je pro svůj společenský vzestup schopna téměř čehokoliv. A kolem ní smečka mužů, kteří ji milovali, milují nebo prostě jen chtějí. Její manžel Jørgen je přitom dobrosrdečný, leč naivní, pohodlný a čím dál méně perspektivní. Všechny postavy mají své cíle, žádná z nich ale není s to je uskutečnit. Proto je
hra plná frustrace, pokusů domoci se alespoň malého štěstí na úkor ostatních a je korunována hned dvěma sebevraždami. V hlavní roli uslyšíte Vilmu Cibulkovou, která dobře imituje faleš v Hedině hlase, jako cílevědomý, ničím nespoutaný doktor Brack vystupuje úlisně znějící Viktor Preiss. Ivan Trojan hraje sebevědomého Eilerta Løvborga, Lukáš Hlavica zase trochu natvrdlého Jørgena. Hra v režii Hany Kofránkové vznikla v roce 2000, má celkem 110 minut a je v sedmi scénách rozdělena na dva kompaktní disky.

Jiří G. Růžička

Můžeme vést dobře špatný život?

Když Theodor W. Adorno v Minima Moralia (1951, česky 2009) napsal: „Špatný život nelze žít dobře“, podcenil složitost hledání způsobu, jak může člověk sám za sebe v kontextu širšího světa strukturovaného nerovností, vykořisťováním a formami marginalizace usilovat o dobrý život. Pokud tuto větu přeformuluji, vyjde najevo, že jde o otázku, která na sebe bere vždy novou podobu podle historického období, v němž je položena. Od samého začátku totiž řešíme dva problémy. První zní, jak žít vlastní život tak, abychom mohli říct, že žijeme dobrý život ve světě, v němž je systematicky či strukturně velké části lidí žít dobře znemožněno. Druhý problém zní: jakou podobu na sebe bere tato otázka dnes? Čili jak historické období, v němž žijeme, prosakuje formou samotné otázky a podmiňuje ji?

Pokud se zeptám, jak nejlépe žít, nebo jak vést dobrý život, zdá se, že se odvolávám nikoli jen na představu toho, co je dobré, ale také toho, co je to žití a život. Musím mít povědomí o svém životě, abych se mohla ptát, jaký život vést, a můj život se musí jevit jako něco, co mohu řídit, něco, co mne jen neovládá. A přestože je zřejmé, že nemohu ovlivňovat všechny stránky sebe jako živého organismu, jsem nucena se tázat: jak bych mohla svůj život vést? Jak je možné vést život, když nemám vládu nad všemi procesy, které život tvoří, nebo když mohou být řízeny a formovány deliberativně nebo reflexivně jen některé aspekty života, zatímco jiné zcela zřetelně nemohou?

Pro koho se netruchlí

Pokud je otázka „Jak vést dobrý život?“ jednou ze základních morálních otázek, dokonce možná tou, která morálku definuje, mohlo by se zdát, že je morálka od svého prvopočátku provázána s biopolitikou. Biopolitikou mám na mysli ony síly, které organizují život, včetně těch, které vystavují život nejistotě/prekérnosti, které jsou prostřednictvím státu nebo jinak součástí širšího řízení populace a které ustavují měřítka pro hodnocení života samotného. Když se ptám, jak vést život, už tehdy s podobnými formami moci vyjednávám. I ta nejindividuálnější morální otázka – jak žiji tento svůj život – je provázána s biopolitickými otázkami vykrystalizovanými do následujících podob: Na jakých životech záleží? Na jakých životech nezáleží jako na životech a jaké nejsou za žití označovány? Takové otázky předpokládají, že nemůžeme považovat za nesporné, že všechny žijící bytosti nesou
status subjektu obdařeného právy a jistotami, svobodou a smyslem pro politické záležitosti; na druhé straně takový status musí být zajištěn politickými prostředky a tam, kde je upřen, musí být na tuto ztrátu jasně poukázáno. Abychom porozuměli způsobu, jímž je takový status přidělen, musíme se ptát: čí životy stojí za to oplakávat, a čí ne?

Samozřejmě, tato otázka se stává naléhavější pro někoho, kdo už předem chápe sám nebo samu sebe jako postradatelnou bytost, jako někoho, kdo na emocionální či fyzické úrovni zjišťuje, že jeho život nestojí za to ochraňovat, bránit nebo docenit. Je to někdo, kdo ví, že pro jeho či její život se nebude truchlit, až skončí, čili někdo, pro nějž je podmiňovací způsob „Netruchlilo by se pro mě“ přímo zažíván v přítomnosti. Když zjistím, že nemám žádnou jistotu, že budu mít jídlo či přístřeší, nebo když vím, že mne žádná sociální síť či instituce nezachytí, jestliže klopýtnu, tehdy se stávám někým, pro koho se netruchlí. Což neznamená, že se nenajde někdo, kdo pro mne truchlit bude, nebo že „truchlení nehodní“ nemají způsoby, jak se navzájem oplakávat. Ale tyto formy urputného odporu se odehrávají v temných zákoutích veřejného života, jen občas vyjdou najevo a vyzývají na souboj schémata, kterými jsou znehodnocována. Truchlení nehodní někdy drze vyjadřují svůj zármutek veřejně,
což je důvodem, proč je v tolika zemích tak těžké odlišit pohřeb od demonstrace.

Důvodem, proč se pro někoho truchlit nebude, případně proč byl někdo dokonce ustaven jako ten, pro koho se netruchlí, je, že neexistuje žádný přítomný systém podpory, který by tento život udržoval, což naznačuje, že je znehodnocován, že nestojí za to ho podporovat a chránit jako život dominantními schématy hodnoty. Samotná budoucnost mého života závisí na podmínce této podpory, takže pokud nejsem podporována, je můj život ustaven jako slabý, prekérní a v tomto smyslu nehodný ochrany před zraněním či ztrátou, a tudíž i nehodný truchlení. Pokud může být oceňován pouze život hodný truchlení, a oceňován trvale, potom pouze takový život bude způsobilý k poskytování sociální a ekonomické opory, bydlení, zdravotní péče, zaměstnání, práva na politické vyjádření, forem společenského uznání a podmínek politického jednání. Člověk musí být hodný truchlení dříve, než zemře, dříve, než vůbec otázka přehlížení nebo zřeknutí se vznikne, člověk musí mít možnost
žít život při vědomí, že ztráta jeho života by byla oplakávána a že budou vynaloženy všechny prostředky, aby k této ztrátě nedošlo.

Nejednoznačná hodnota života

Když život, který vedu, není k žití, následuje bolavý paradox, protože otázka, jak vést dobrý život, předpokládá, že životy, včetně toho mého, jsou za žití považovány. Otázka dokonce předpokládá, že existuje „já“, které má moc klást otázku reflexivně, čili že se já sama nějak sobě jevím, což znamená, že se objevuji uvnitř pole jevení se, které je mi dostupné. Aby tato otázka vyklidila cestu, jíž by se „já“ mohlo vydat, svět musí být uspořádán takovým způsobem, že má sebereflexe a jednání dokážou být nikoli jen možné, ale dokonce účinné. Konečně, tento můj život se mi vrací zpět odražen světem, v němž je můj život více či méně hodnotný než život ostatních. Jinými slovy tento život odráží problém nerovnosti, moci a v širším kontextu spravedlivé či nespravedlivé alokace hodnoty.

Pokud svět neodráží hodnotu mého „já“ jakožto živé bytosti, potom se musím k těmto kategoriím a strukturám, které způsobují znevažování a nerovnost, postavit čelem. Jinými slovy, nemohu si stát za svým životem bez kritického zhodnocení těch struktur, které zakládají hodnotu života samotného. Můj život je tento život, žitý tady, v časoprostorovém horizontu ustaveném mým tělem, ale je stejně tak i tam, obsažen v ostatních životních procesech, jichž jsem pouhou součástí. Přestože se musím ptát, jak mohu žít dobrý život, a toto usilování je pro mne důležité, musím o tomto svém životě, který je v širším pojetí i společenským životem, spojeným s dalšími živými bytostmi způsoby, jež mne zapojují do kritického vztahu k diskursivním pořádkům života, přemýšlet opatrně. Nerozhoduji totiž jen já sama, zda mohu či nemohu žít hodnotný život, protože tento život je a zároveň i není můj, a právě to mě dělá živým společenským
tvorem. Otázka, jak žít dobrý život, je potom už od začátku spojena s touto nejednoznačností a s žitou kritickou praxí.

Morální imperativ vést dobrý život a otázky, které si v souvislosti s ním klademe, se mohou někdy zdát velmi kruté a bezstarostné těm, kdo žijí v podmínkách beznaděje, a samotnou praxi morálky patrně obestírá cynismus: proč bychom měli jednat morálně, nebo si vůbec klást otázku, jak nejlépe žít, pokud už je můj život považován za formu sociální smrti?

Protože soudobé formy ekonomického ponechání vlastnímu osudu a ochuzení, které následují po institucionalizaci neoliberálního způsobu uvažování nebo vytvoření bezprecedentní formy prekarity, nemohou být většinou srovnávány přímo s otroctvím, zůstává důležité rozlišovat mezi modalitami sociální smrti. Možná nemůžeme používat na popis podmínek, za nichž se naše životy stávají nežitelnými, stejné slovo, ale termín „prekarita“ může pomoci rozlišit mezi formami „nežitelnosti“ života – života těch, kteří žijí ve válečných nebo okupovaných zónách, vystaveni násilí, bez útočiště nebo možnosti úniku, či těch, kteří si všímají, že jsou součástí nahraditelné nebo postradatelné pracovní síly, jimž se vyhlídka na stabilní živobytí zdá čím dál vzdálenější a kteří každodenně žijí v rámci zhrouceného časového horizontu, trpí fyzicky i psychicky vědomím zničené budoucnosti a vyhlížejí s obavami to, co je čeká. Jak se může člověk ptát, jak nejlépe vést svůj život,
když necítí žádnou sílu ho řídit, když si není jistý, zda je vůbec naživu, nebo když se snaží cítit naživu, ale zároveň se bolestivého pocitu takový život žít obává? Za současných podmínek nucené emigrace žijí ohromné masy lidí bez vědomí bezpečné budoucnosti, bez politické přináležitosti, ale zato jsou si tito lidé každodenně vědomi svého zničeného života jako následku zkušenosti s neoliberalismem.

Soukromá a veřejná sféra

Netvrdím, že boj o přežití předchází oblast morálky nebo morálního závazku jako takového, protože víme, že i v podmínkách extrémních životních podmínek se lidé snaží poskytovat jeden druhému podporu, jak jen to je možné. V situacích ohrožení a zvýšené nejistoty existence morální dilema nemizí; přetrvává přesně v tom napětí mezi chtěním žít a potřebou žít s ostatními určitým způsobem. Člověk je stále určitým podstatným způsobem tím, kdo „vede svůj život“, opakuje příběh, jak ho slyšel, a sahá po jakékoli potenciální možnosti potvrdit význam života a utrpení někoho druhého. Dokonce i vyslovení jména se může stát nejvýjimečnější formou uznání, obzvlášť když se člověk stal bezejmenným, když bylo jeho jméno nahrazeno číslem nebo pokud se na něj už vůbec nikdo neobrací.

Hannah Arendt trvala na klíčovém rozlišení mezi touhou žít a touhou žít dobře. Přežití pro ni nebylo samo o sobě cílem, a ani nemělo být, jelikož život sám nebyl přirozeně dobrý. Pouze dobro činí život hodným žití. Pro Hannah Arendt byl tělesný život po většinu svého trvání oddělen od života mysli, a to je důvod, proč ve Vita activa (Vita activa oder Vom tätigen Leben, 1960; česky 2009) načrtla rozdíl mezi veřejnou a soukromou sférou. Soukromá sféra zahrnovala oblast potřeb, reprodukce materiálního života, sexuality, života, smrti a pomíjivosti. Zřetelně vnímala, že soukromá sféra podporovala veřejnou sféru jednání a myšlení, ale politické podle ní muselo být definováno jednáním, což se týká i způsobilosti vyjadřovat se. Ti, kdo vstupují do veřejné sféry, do ní přicházejí ze sféry soukromé, takže veřejná sféra vždy zásadním způsobem závisí na reprodukci soukromého a na průchodnosti tunelu, který vede ze soukromého do veřejného.

Tělo soustředící se pouze na záležitosti přežití, reprodukci materiálních podmínek a zaopatření základních potřeb není „politické“ tělo; existence oblasti soukromého je nezbytná, jelikož politické tělo se může objevit ve světle veřejného prostoru a jednat a myslet pouze tehdy, pokud je živeno a zaopatřeno, podporováno nespočetnými prepolitickými aktéry, jejichž jednání politické není. Soukromá sféra se stává skutečným zázemím pro veřejné jednání, ale měla by proto být zahozena jako prepolitická? Záleží například na tom, zda rovnost, důstojnost či nenásilí existují v temných zákoutích, kde dlí ženy, děti, staří lidé a otroci? Pokud je jedna sféra nerovnosti popřena, aby ospravedlnila a podporovala jinou sféru rovnosti, potom určitě potřebujeme politiku, která by pojmenovala a odhalila toto rozdělení a operaci popření, jíž je udržována. Když přijmeme vymezení, jež Hannah Arendt navrhuje mezi veřejným a soukromým, riskujeme, že toto popření
bude stvrzeno.

Popření mezilidské závislosti se stává podmínkou autonomního myšlení a jednání politického subjektu, což okamžitě vyvolává otázku, o jaký druh „autonomního“ myšlení a jednání by mělo jít. A jestliže souhlasíme s popsaným rozdělením na soukromé a veřejné, souhlasíme i s popřením závislosti jako předpokladu politiky, spíše než s převzetím těchto mechanismů popření jako objektů naší vlastní kritické analýzy. Je to ve skutečnosti kritika této nepoznané závislosti, co vytyčuje výchozí bod pro novou politiku těla, jež vychází z pochopení vzájemné závislosti, která může vysvětlit vztah mezi prekaritou a performativitou.

Je možné oddělit aktivní dimenzi performativní řeči aktéra od jiných dimenzí tělesného života, včetně závislosti a zranitelnosti, podoby živého těla, které nemohou být snadno nebo úplně převedeny do forem jednoznačného jednání? Když mají veřejné demonstrace nebo politická jednání za cíl napravit selhání forem podpory – nedostatek jídla či přístřeší, nejistou či neplacenou práci –, potom se to, co bylo předtím chápáno jako „zázemí“ politiky, stává jejím explicitním objektem. Když se lidé shromažďují, aby manifestovali proti umělým podmínkám prekarity, performativně jednají, dodávají tělesnou formu arendtovské myšlence společného jednání. Ale v takových chvílích se performativita politického vynořuje z podmínek prekarity a v politické opozici vůči této prekaritě.

Zranitelnost vůči sobě navzájem

Nemůžeme bojovat za dobrý život, život žití hodný, aniž bychom dostáli požadavkům, které umožňují přetrvání těla. Je nutné požadovat, aby těla měla k dispozici vše, co potřebují k přežití, jelikož přežití je bez pochyby nutnou podmínkou veškerých dalších nároků, které vyslovujeme. A přece se tento požadavek ukazuje jako nedostatečný, jelikož nepřežíváme jen proto, abychom přežili, a život, stejně jako požaduje přežití, musí být i něčím více než přežíváním, aby byl hodný života.

Žádná lidská bytost nepřežívá bez závislosti na okolním prostředí, sociálních formách vztahovosti, ekonomických formách, které předpokládají a strukturují vzájemnou závislost. Je pravda, že závislost implikuje zranitelnost, a někdy je tato zranitelnost právě zranitelností vůči formám moci, které ohrožují nebo oslabují naši existenci. A přece to neznamená, že bychom měli proti těmto formám závislosti nebo stavu zranitelnosti vůči společenským formám legislativně zakročit. Ve skutečnosti nemůžeme začít vůbec chápat, proč je tak těžké žít dobrý život v rámci života špatného, kdybychom vůči těmto formám moci, které vykořisťují či manipulují naši touhu po životě, nebyli zranitelní. Toužíme žít, dokonce žít dobře, uvnitř sociálních organizací života, biopolitických režimů, jež někdy dělají naše životy nahraditelnými nebo bezvýznamnými, nebo hůře, chtějí naše životy popřít. Pokud nemůžeme přežít bez společenských forem života, a pokud jediné dostupné jsou ty, které
pracují proti světlým zítřkům našeho žití, nacházíme se v těžké, ne-li neřešitelné situaci.

Je-li naším hlavním cílem dosažení rovnosti, zůstane cílem nedosažitelným, pokud nevíme, jak nejlépe posoudit, zda by sociální formu zranitelnosti měli nést všichni v její současné podobě. Na jedné straně tvrdím, že zbavení se závislosti a zvláště sociální formy zranitelnosti, jimž pak tato situace dává vzniknout, pracují ve prospěch rozlišení mezi těmi, kdo jsou závislí a kdo nejsou. A toto rozlišení slouží nerovnosti, podporuje formy paternalismu nebo zavrhuje skutečně potřebné. Na druhé straně říkám, že pouze za pomoci konceptu vzájemné závislosti, která potvrzuje tělesnou závislost, podmínky prekarity a možnost performativity, můžeme vůbec myslet sociální a politický svět, který hledá, jak překonat prekaritu ve jménu životů hodných žití. Ptám-li se, jak vést dobrý život, potom hledám způsob „života“, který by byl dobrý vždy, ať už bych ho vedla já nebo někdo jiný. Ve chvíli, kdy se dostávám ke druhé části naší otázky a chci vědět, jak žít špatný život
dobře, jsem konfrontována s ideou života sociálně a ekonomicky organizovaného. Tato organizace je „špatná“, protože neposkytuje podmínky pro život hodný žití, protože tato „žitelnost“ je distribuována nerovnoměrně. Mohli bychom si jednoduše přát žít dobrý život uprostřed života špatného, nalézt vlastní, co možná nejlepší cestu a okolních sociálních a ekonomických nerovností, které jsou vytvářeny určitým organizováním života, si nevšímat. Ale není to tak jednoduché. Přece jen život, který žiji, ačkoli je životem mým a ne někoho jiného, je vždy propojen s širšími životními sítěmi, a pokud by na takové sítě napojen nebyl, nemohla bych ve skutečnosti žít. Určují totiž, kdo jsem, což znamená, že postupuji určitou část svého lidského života, abych mohla žít a být vůbec člověkem. Jestliže existují dva různé „životy“ – můj život a dobrý život –, potom je jeden život obsažen v životě druhém. A to znamená, že když mluvíme o společenských životech,
odkazujeme se na to, jak společenské překračuje individuální, nebo dokonce zakládá společenskou formu individuality. Samotný jazyk, jímž individuální samo sebe rozpoznává, odtud pochází. Sociální podmiňuje a zprostředkovává toto seberozpoznání, které vykonávám.

Hnutí odporu

Hnutí odporu může být chápáno jako forma kritiky, která nabývá fyzické podoby pouličního shromáždění těl, jež vyslovují nesouhlas s určitým mocenským režimem, ale odpor je i odmítnutí té části já, která chce zachovat status quo. Přítomno je ovšem obojí – myšlenka odporu jako formy kritiky, kterou může provádět pouze pár vyvolených, a idea odporu proti té části já, která se chce spojit s tím, co je špatné, kdy odpor představuje niternou ochranu před spoluvinou. Tato tvrzení omezují myšlenku odporu způsobem, který bych já sama nebyla schopna akceptovat. Podle mne obě tvrzení vyvolávají další otázky: jaká část já je odmítána a jaká jeho část bývá prostřednictvím odporu posílena? Pokud odmítnu tu část sebe samé, která se dostala do styku se špatným životem, očistila jsem se tím snad? Způsobila jsem změnu struktury sociálního světa, který jsem odmítla? Spojila jsem se s ostatními
v hnutí odporu a boji za změnu společnosti? Má-li hnutí odporu přinést nový způsob života, života hodnějšího žití, který se staví proti nerovnoměrné distribuci prekarity, potom musí ve stejné chvíli, kdy jeho činy řeknou „ne“ jednomu způsobu života, říct „ano“ jinému. Pro tento případ musíme znovu zvážit performativní následky společného jednání v arendtovském slova smyslu. Sociální hnutí je určitou společenskou formou, a když volá po novém způsobu života, formě života hodného žití, potom ve stejnou chvíli musí stanovit ony principy, které usiluje realizovat. To znamená, že pokud sociální hnutí funguje, je jeho součástí performativní ustavení radikální demokracie, které samotné může formulovat, co by mohlo znamenat vést dobrý život ve smyslu života hodného žití. Když nová sociální hnutí bojují proti stavu prekarity, neusilují o překonání vzájemné závislosti lidí či jejich zranitelnosti, spíše usilují o vytvoření podmínek, za nichž by se zranitelnost a vzájemná závislost
staly snesitelnými. Jde o politiku, v níž performativní jednání nabývá tělesné a pluralitní podoby, přivádí kritickou pozornost k podmínkám fyzického přežití a prosperity v rámci radikální demokracie. Pokud mám vést dobrý život, bude to život žitý s ostatními, život, který bez ostatních není životem. Neztratím tak „já“, jímž jsem, protože ať už je jakékoli, vždy bude poznamenáno mými vztahy s ostatními, jelikož vzájemná závislost je pro dobrý život nezbytná. To, že jsme společně vystaveni nejistotě existence, prekaritě, je základem naší potenciální rovnosti a vzájemných závazků vytvořit spolu podmínky života hodného žití. Uznáním závazku, který vůči sobě máme, uznáváme i základní principy, které formují sociální, demokratické podmínky toho, čemu bychom mohli říkat „dobrý život“. Jde o rozhodující podmínky demokratického života v tom smyslu, že jsou součástí pokračující krize, ale také protože patří ke způsobu myšlení a jednání, jež odpovídá na
naléhavé otázky doby.

Autorka je filosofka.

Redakční koláž z úryvků textu Can One Lead a Good Life in a Bad Life?, předneseného u příležitosti převzetí Adornovy ceny ve Frankfurtu 11. 9. 2012, sestavila a z anglického originálu přeložila Marta Svobodová.

Síla překrucování stereotypů

Kniha Místa kultury (Location of Culture, 1994) Homiho K. Bhabhy se dostává k českým čtenářům právě včas. Naléhavě totiž promlouvá o problémech, jako jsou praktiky vyloučení, pozice druhých/jiných či otázky identity a subjektu, a může se stát inspirací pro kritickou analýzu naší současné společenské situace, kdy se rapidně zhoršují životní podmínky širokých vrstev a sílí sociální anticiganismus. Pokud by se intelektuálům, novinářům či „opinion makerům“ podařilo dostatečně tvořivě použít náboj Bhabhových koncepcí, mohli by snad svými analýzami zaujmout šedou zónu majority, která není otevřeně rasistická, ale vnímá svou zhoršující se situaci skrze jiné/druhé, a je tudíž náchylná k rasistické – stereotypizované – percepci každodennosti.

Jedinec a každodennost

Bhabha se ve svých textech soustředí, ovlivněn Foucaultovou analýzou moci, na koloniální způsoby formování subjektivity, na možnosti politiky rezistence či na otázku koloniálního jednání. Jeho základní perspektiva je, obdobně jako východisko Frantze Fanona, vztažena k jedinci, přičemž do určité míry potlačuje hlediska vyšších struktur; jde mu spíše o postižení (inter)subjektivity koloniálního vztahu, který je důležitý pro pochopení koloniální moci a řádu. Zavádí mnoho pojmů, které nejsou vždy zcela precizně vysvětleny (například hybridita, časové zpoždění či jiná sféra), ale zároveň si tím jeho myšlení udržuje vysokou autentičnost a otevřený prostor pro interpretaci. Podstatné je také jeho porozumění stereotypu. Jako východisko mu slouží každodennost, neboť právě ona je klíčem k pochopení (nejen) koloniální moci. Mocenské vztahy se rodí v kontaktu mezi subjekty, které jsou samozřejmě
determinovány kulturou. Důležitou rovinou je zde identita, která je formována třídou, rasou a genderem, ale také tím, co Bhabha označuje jako přesah. Jedná se o osobní rozměr identity, který dovoluje pootevřít dveře k jiným sférám.

Podobně jako jiní postkoloniální autoři a autorky i Bhabha nazírá modernitu ze zkušenosti těch druhých, to jest kolonizovaných, nepreferovaných, utlačovaných. (A to i přesto, že se snaží vyhnout dualitám Západ/Východ, Sever/Jih apod.) Podle Bhabhy modernita nepřišla ke kolonizovaným se zpožděním, ale naopak je od svých počátků přítomna v jejich každodenních životech. Ono časové zpoždění je imanentním nástrojem modernity k získání nadvlády.

Subjektivní rovina prožívání každodennosti představuje bázi i pro jeho pojem jiné sféry, který připomíná koncept hraničního myšlení Waltera Mignola či myšlení z druhé strany modernity Enriqua Dussela. Jiná sféra se stává místem praktického užití Bhabhovy teorie překladu, jelikož ústí v potenciál pro politiku reartikulace. Autor totiž tvrdí, že v překladu (kulturním i jazykovém) je význam vždy vydán napospas působení kontextu, což vytváří prostor pro tvořivé jednání.

Stereotyp zdrojem moci

Potenciál Bhabhova myšlení pro naši situaci vidím například ve schopnosti identifikovat v jednání i promluvě anticiganistů určité prvky, které jsou postižitelné prostřednictvím postkoloniální kritiky mocenských mechanismů a praktik. Stanoviska typu „cikáni jsou vyžírkové“, „ať táhnou do práce“, „my je živíme“ jsou projevem řečových aktů, které odhalují podstatu neoliberálního diskursu, v němž se subjektivita formuje na základě opozice slušný/sociálně vyloučený, přičemž nástrojem tohoto procesu je stereotyp. Ten je v jeho pojetí klíčovým pilířem koloniálního vládnutí. Gadžovská percepce každodennosti doléhající k duchcovským dětem přes pokřiky holohlavců, prostřednictvím apartheidem zavánějících institucionálních aktů zvolených autorit (vyhlášky v Krupce či v Duchcově) a skrze poloinstitucionální mlčení domněle emancipačních politiků se nápadně podobá násilí
kolonizátorů, jež spočívalo na podobných oporách subjektivizační praxe: na institucích a na řeči. Stereotyp je podle Bhabhy na jedné straně zdrojem moci a na straně druhé také projevem znepokojení a slabosti.

V postkoloniální situaci západních měst, kam se během 20. století přistěhovalo velké množství obyvatel z bývalých kolonií, je obtížné formulovat rezistenci proti útlaku třídně. Mnozí autoři hovoří o ztrátě třídního kompasu, jež se dotýká jak majority, tak i sociálně vyloučených či „nepřizpůsobivých“. Politická dezintegrace nižších tříd a jejich neschopnost artikulovat svou pozici je marxisticky založenými autory a autorkami povětšinou vykládána na pomyslné škále směřující od externí manipulace až po nezpůsobilost těchto skupin zorientovat se ve společenském prostoru. Ne že by marxistická analýza nevysvětlovala vznik a působení praktik kapitalistického vykořisťování, toho jistě schopná je, neumí však své poznatky účinně a srozumitelně formulovat pro ty, jichž se týkají. A zde může pomoci bhabhovská, či obecněji postkoloniální perspektiva jako jisté doplnění či upřesnění.

Zdá se, že omezení ontologického primátu třídy v postkolonizované modernitě je dáno tím, že tato kategorie nemůže ve změněných, tj. rasializovaných či postkolonizovaných, podmínkách stačit prostě proto, že odpovídá jinému uspořádání. Koloniální řád a postkoloniální situace vnáší do praktik moci prvek rasy, který rozrušuje artikulační sílu třídy.

Politika reartikulace

V České republice se tento moment projevuje tím, že problém anticigánských nálad obtížně překládáme do (levicového) jazyka boje proti vykořisťování či neoliberalismu. Připustit, že tento problém může pomoci vyřešit bhabhovské porozumění naší situaci, by znamenalo otevřít artikulaci jiným sférám, které Bhabha dává do souvislosti s nahrazením třídy konceptem společenství. Výrazem boje proti stereotypu, který byl identifikován jako páteř moci subjektivizace, je potom snaha o jeho překroucení či lépe řečeno reartikulaci. Jak jinak chápat akce iniciativy „Čechy v ČR nechceme“ než právě jako projevy praktické politiky reartikulace? Nástrojem společenství je podle Bhabhy umělecká aktivita, která vytváří nový prostor v občanské společnosti, respektive i mimo ni. Role umění při artikulaci postkoloniálních dějin byla skutečnou praxí odporu proti koloniální moci. Rozumění jak
jazyku společenské kritiky, tak i subverzivní umělecké řeči a schopnost oba tyto kódy používat – to jsou základní předpoklady k propojení politiky odmítající sociálně-ekonomické důsledky neoliberálního vládnutí (jakési kolonizace veřejného prostoru kapitálem) a politiky reartikulace stereotypů a řečových projevů moci. Nejde tedy o to řešit rozpor mezi marxisticky orientovanou kritikou neoliberalismu a postkoloniálně orientovanou kritikou kultury, ale spíše o jejich praktické spojení.

Největším problémem českého mediálního prostoru (ale často bohužel i věděckého diskursu) je neochota si připustit, že problematika postkoloniální situace na rovině subjektu/subjektivity či na úrovni kulturních mocenských mechanismů je i u nás nanejvýš aktuálním tématem. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem asi před čtyřmi či pěti lety napsal text o tehdy nové a zásadní knize Nelsona Maldonado-Torrese Against War (Proti válce, 2008) a šéfredaktor nejmenované kulturní přílohy jistého celostátního deníku mi jako zdůvodnění odmítnutí napsal, že postkoloniální kritika není v České republice aktuální, jelikož jsme neměli kolonie. Co dodat?

Autor je sociální filosof a mluvčí iniciativy ProAlt.

Útok a zmätenie

Vlado Šimek

proti čechom

poďme si zanadávať na čechov

povedal a ja som šiel

lebo povedzme si pravdu

nadávať na čechov je fajn

veď my sme im postavili metro

a oni si za to ponechali vlajku

a potom ten sviniar beneš

sviniar masaryk

sviniar alkoholik žid a slobodomurár

václav havel

poďme si zanadávať na čechov

povedal a ja som začal

o českých kurvách

a on pridal niečo o českom štěstíčku

v hokeji futbale

a vôbec všade

ja spomenul že ich hymna je odporný cajdák

že ich kultúra to je landa kabát

a české komédie

on sa vrátil k václavovi havlovi

ktorý bol alkoholik žid a slobodomurár

a potom sme dopili pivo

kričali: zbrojársky priemysel!

a prvému čechovi ktorého sme stretli

sme veľmi dôrazne povedali:

ty pepík!

Dominik Želinský

Guerilla

Vytvoriť dôveryhodný profil

na wikipédii

rok dva

upravovať informácie korektne

v hre sú drobnosti

Heinrich VIII.

zomrel na rakovinu

a von Humboldt sa v skutočnosti

nenarodil štrnásteho

ale trinásteho

deti preberú do referátov

stredoškoláci preberú do referátov

vysokoškoláci do seminárok

odborníci do odborných prác

maximálne to niekto raz

dvakrát opraví

inak sa nikto nepozastaví

nad drobnými rozdielmi

drobné zmeny vo veľkom meradle

v horizonte pár desiatok rokov

dôjde ku kompletnej renovácii

kedy skutočne emigroval Dilong

a kam?

toto je guerilla

útok a zmätenie

nikto si nevšimne

keď príde

a vlastne sa

možno už aj

stala

Jakub Kapičiak

Anonym: Bez názvu alebo Pocta Johnovi Cageovi
(Trnava – železničná stanica, 10. 10. 2012)

Neznámy umelec sa rozhodol zvukovou intervenciou ozvláštniť priestor železničnej stanice v Trnave. Z reproduktorov v hlavnej hale i na nástupiskách sa v prestávkach (priestoroch) medzi hláseniami (o meškaní, príchode či odchode vlakov) rinuli ťažko identifikovateľné zvuky. Pravdepodobne išlo o krátku nahrávku alebo jeden úsek z nahrávky, prípadne to mohol byť úryvok zo skladby tohto anonymného autora. S určitosťou ale možno povedať, že išlo o akúsi zvukovú slučku.

V tomto roku sa už usporiadalo mnoho výstav, vytvorilo sa mnoho umeleckých diel venovaných stým narodeninám Johna Cagea. Na Slovensku to boli napríklad Milan Adamčiak alebo Peter Machajdík. V podobných intenciách treba vnímať aj toto anonymné dielo. Špecifickosť tohto diela nespočíva iba v jeho odkaze na Johna Cagea. Autor takýmto spôsobom tiež vystúpil z uzavretého priestoru galérií a intervenoval verejný priestor. Touto intervenciou vyrušil cestujúcich (dostal ich do role divákov, resp. poslucháčov) z bežného každodenného stereotypu. Toto vyrušenie chápem ako impulz, ktorým chcel autor spätne upriamiť pozornosť cestujúcich na ich stereotyp. Nie však na stereotyp ich bežných aktivít, no spätne chcel strhnúť ich pozornosť na zvuky obyčajne vypĺňajúce priestor okolo nich. Tento rušivý moment cestujúcim ukázal, že čosi je iné, a začalo im to pôvodné chýbať, ako keby chýbalo to obvyklé, pôvodné (predintervenčné) ticho. Pôvodné ticho ale v skutočnosti nie je
tichom, takisto ide o zvukmi vyplnený priestor. Autor teda poukazuje na dôležitosť vnímania každodennosti so všetkým, čo so sebou prináša. Nemusí sa to samozrejme týkať iba zvukovej stránky každodennosti. Môže takto aktivizovať viaceré zo zmyslov a z obyčajnej každodennosti sa môže stať zvláštny a svojský priestor. Nemusí ale ísť iba o akési idylické povzbudenie, aby si ľudia užívali každý deň a boli s týmto novonadobudnutým spôsobom života spokojní, zmyslová aktivizácia môže viesť k ďalším a ďalším aktivizáciám v rámci jedného človeka (duchovná, sociálna, občianska atď.).

Autor svojou anonymitou vytvára naozaj otvorené dielo. Toto dielo si totiž nemôžeme stotožniť so žiadnou predchádzajúcou tvorbou iného empirického autora. Nemôžeme ho kategorizovať a zaradiť do priečinku s niektorým z empirických autorov. Dielo sa nám prezentuje len ako dielo, nie však ako dielo niekoho, tento niekto je tu svojou anonymitou utlmený.

Martin Kočiš

exkomunikácia experimentu

svet pomaličky nadobúda globálnu rovnováhu:

úmyselne zneprehľadňované informačné toky

sa stávajú jasnými & zrozumiteľnými – očistené

o zavádzajúce polopravdy a účelové

dezinformácie:

ľudia prekonávajú vlastnú sebeckosť – z ich

statusov

sa začína vytrácať alibizmus: sabaprezentácia

prestáva byť autoglorifikáciou vlastnej

priemernosti:

celoplošné hromadné rozšírenie

úprimnosti & nezištnosti

umožňuje spoločnosti nenásilné riešenie

všetkých konfliktov a ich následnú totálnu

elimináciu

zo všetkých úrovní spoločenského života:

v takomto ideálnom stave predstavujúcom

dokonalé

sumárne zhmotnenie všetkých dejinami sa

plaziacich utópií

je absolútne zbytočné zaoberať sa inými

možnými verziami

skutočnosti resp. snažiť sa existujúce

nastavenie ozvláštniť

rôznymi zbytočnými alúziami & digresiami:

tvorba experimentov

v akejkoľvek podobe & forme je nežiadúca

nakoľko navracia

ideálne fungujúcu realitu do hmlistej

neistoty a nejasnosti:

v prípade neúspešne realizovaných

experimentov dokonca

dochádza k znečisťovaniu verejného

mentálneho priestoru

ich odumretými zahnívajúcimi torzami:

v záujme zachovania

tak dokonalého spoločenského nastavenia

sa všetky pokusy

zahŕňajúce čo i len zárodok jeho možného

narušenia

považujú za zvrátené & nebezpečné:

ich možný prienik

cez masovokomunikačné prostriedky

do populácie

je nutné znemožniť s využitím

maximálneho úsilia:

uvoľnite sa prosím – z reproduktorov

čochvíľa zaznejú

autentické nahrávky vtáčieho spevu a vy

budete mať

pocit…

Daniela Olejníkov

_Pravda: ekvivalentná teória: Aký typ poeta&básničky ste

1. Ktorá z nasledujúcich viet najviac vystihuje vaše rozpoloženie

b/ rád sa prejdem po lúke a vyznám sa k svojej láske k vlasti

c/ nenávidím mladých slovenských hyperaktívnych kritikov

d/ lezú mi na nervy tajomné súťaže pre poetický dorast

e/ chcem sa zabiť

f/ túžim vymrdať autorku tejto jebnutej anketky

2. Koľkokrát ste za ostatné obdobie robili veci technikou copy&paste?

g/ ani raz

h/ som proti mimézis

i/ neverím na fikčné stavy veci a nadprodukciu znaku

j/ aspoň raz za deň/dva

3. Star-rate checkout je keď

k/ kontrola predajnosti mojej zbierky

l/ kontrola účasti v poprednom výročnom rebríčku

m/ som proti kultu

n/ moderná&rýchla&vizuálna forma literárnej kritiky

4. Váš vzťah k sociálnej sieti FACEbook

o/ kladný

p/ záporný

q/ ambivalentný

r/ mám vlastnú fanpage

s/ stíham updatovať aj fanpages stránky iných

t/ platím iným za ich like, alebo keď si ma pridajú do vzťahu ako partnera/partnerku; mám niekoľko imaginárnych profilov

5. Ovládate html, javascript, css, php, a podobne?

u/ nie

v/ len základy

w/ pokročilý až expert

x/ viem kresliť/tvoriť v grafických programoch

6. Priťahujú vás škandály, bulvár, alebo vy ich…?

y/ nie

z/ áno

Výsledky

1. Ktorá z nasledujúcich viet najviac vystihuje vaše rozpoloženie

b/ naučte sa ovládať svoje city

c/ boh je len jeden

d/ skúste sa pre zmenu venovať thai box

e/ peklo sú tí druhí

f/ pravdepodobne asi nemáte s poéziou nič spoločné, alebo len veľmi málo alebo?

2. Koľkokrát ste za ostatné obdobie robili veci technikou copy&paste?

g/ ste nezaujímavý

h/ zastávate teóriu fikčných svetov

i/ ste za mimézis

j/ priznáte sa aj ku všetkým ostatným veciam, kt. ste ukradli, ale zanovito o nich mlčíte?

3. Star-rate checkout je keď

k/ existujú omnoho výnosnejšie art profesie, napr. herectvo

l/ aj novinári sú len ľudia, naučte sa na ich omyloch zabávať

m/ vy budete iste scientológ, alebo niekto nadmieru informovaný

n/ nakupujete často v e-shopoch

4. Váš vzťah k sociálnej sieti FACEbook

o/ ste rodinne založený človek

p/ nebojte sa, kontrola tu bola vždy

q/ toto o vás veľa nevypovedá

r/ stali ste sa predmetom verejnej diskusie

s/ dúfame, že aj dane dávate komu patria

t/ milujete moc

5. Ovládate html, javascript, css, php, a podobne?

u/ píšete iste radi v rýmoch

v/ to ešte nestačí, aby z vás bol net.artisant

w/ ste na dobrej ceste

x/ ste naklonený stať sa vizuálnym poé-
tom&básničkou

6. Priťahujú vás škandály, bulvár, alebo vy ich…?

y/ plachý, hanblivý, idealistický produkt

z/ teraz je to v kurze, ale nikto po vás nechce, aby ste sa stali súčasťou (hoci vysoko poeticky zvládnutého) stáda, staňte sa radšej ich pastierom: konšpirujte

Textová gerila

Jakub Kapičiak (nar. 1991), Martin Kočiš (nar. 1984), Daniela Olejníkov (nar. 1984), Vlado Šimek (nar. 1982) a Dominik Želinský (nar. 1993). Jedna poetka a päť básnikov, ktorých tvorba pre mňa predstavuje azda to najzaujímavejšie a najperspektívnejšie v súčasnej slovenskej poézii. Pre korektnosť dodávam, že tento názor ma viedol aj k spolupráci na zbierkach V. Šimeka a D. Olejníkov. Nepatria síce medzi etablovaných autorov, ich poézia sa zväčša nedá nájsť v slovenských literárnych časopisoch, ani ešte nebola kriticky reflektovaná. Zatiaľ sa pohybujú skôr v iných prostrediach. Príznačné je napríklad to, že všetci autori okrem Martina Kočiša dlhodobo publikujú na literárnych serveroch (J. Kapičiak a D. Olejníkov na membrana.sk, V. Šimek a D. Želinský najmä na www.pismak.cz). V. Šimek okrem toho v rámci občianskeho združenia Literis organizuje verejné čítania poézie (známy je predovšetkým multižánrový festival Siete), na ktorých sa prezentovali takmer všetci uvedení básnici.

Nedá sa však povedať ani to, že by títo autori boli úplne neznámi. Vlado Šimek a Dominik Želinský už stihli knižne debutovať. Šimek zbierkou Spam a iné (Nakladatelství Petr Štengl, 2009) a Želinský knižkou Čokoľvek iné (Klub přátel Psího vína, 2010). Obaja sú spojení s českým časopisom Psí víno (Vlado Šimek v ňom donedávna pôsobil ako redaktor, Dominik Želinský je v tejto pozícii doteraz), kde aj publikovali svoje básne. Daniela Olejníkov sa v tomto roku chystá vydať svoju prvotinu Kurz praktickej poézie pre pokročilých, básne Martina Kočiša vyšli už vo viacerých časopisoch. Kočiš a Olejníkov sú zároveň finalistami literárnej súťaže Básne 2012. Jakub Kapičiak svoje texty publikoval v časopise Kloaka, ako aj na webe o výtvarnom umení Artalk.cz.

Aktuálna tvorba týchto básnikov je protikladom konvenčnej lyriky, nefunguje ako priamočiary záznamník emocionálnych stavov či sprostredkovateľ duchovných zážitkov a posolstiev. Cudzie sú jej aj niektoré tradičné básnické prostriedky, ako napríklad metafora. Ich básne nadväzujú skôr na naratívnu (V. Šimek, D. Želinský) a experimentálnu (J. Kapičiak, M. Kočiš, D. Olejníkov) poéziu. Texty týchto autorov majú výrazné racionálne podložie, jazyk býva civilný, vecný až technický, často pracujú s humorom a iróniou. Reflektujú aj širšie spoločenské alebo kultúrne javy, umenie, poéziu a písanie ako také.

Vlado Šimek a Dominik Želinský sú úzko zviazaní s českým literárnym kontextom. Svojou tvorbou nadväzovali na poéziu českého undergroundu, beat generation, príp. Charlesa Bukowského. Zo slovenskej poézie mali azda najbližšie k Ivanovi Koleničovi. Ich debuty sa ešte pomerne intenzívne zaoberali ľúbostnými a vzťahovými otázkami a problémami (V. Šimek), prípadne artikulovali názory a pohľady nekonformného individualistického subjektu. Neskôr sa ich tvorba uberala k reflexii rozmanitých spoločenských a kultúrnych problémov. Na niektorých ich textoch z ostatného obdobia badať vplyv nekonvenčných literárnych postupov vychádzajúcich z experimentu a konceptualizmu, čo ich zbližuje so zvyšnými tromi autormi.

V. Šimekovi vyjde v tomto roku zbierka Modlitba za Felvidék. Už sám provokatívny názov (Felvidék znamená v maďarčine Horná zem, čo je označenie pre územie Slovenska v rámci Uhorska) signalizuje, že pôjde o spoločensko-kriticky zacielené texty. Šimek vo svojich básňach ostro ironizuje a zosmiešňuje nacionalizmus, rasizmus, xenofóbiu, homofóbiu, sexizmus atď. Jeho poetika odkazuje na „angažované básne“ Jana Těsnohlídka (Rasistická poezie) či Milana Kozelku. Z pripravovanej Šimekovej zbierky pochádza aj báseň proti čechom, ktorá na jednej strane vtipne evokuje slovenské frustrácie a komplexy z Česka, na druhej strane atakuje malomeštiacku, resp. mainstreamovú českú kultúru a jej symboly.

D. Želinský sa od debutu, ktorý obsahoval predovšetkým naratívne reflexie tínedžerského protagonistu, posunul k poézii vyznačujúcej sa väčším odstupom od subjektu. Prvotným impulzom jeho novších básní sú rozmanité situácie a fenomény z privátneho alebo spoločenského života, ktoré sa ďalej konceptualizujú a rozvíjajú. Výsledkom je zaujímavá a duchaplná intelektuálna poézia. Dokladuje to aj báseň Guerilla, ponúkajúca vtipný návod na revolučnú premenu sveta, pričom v závere ťaží aj z paranoje konšpiračných teórií.

Jakub Kapičiak, Martin Kočiš a Daniela Olejníkov patria k autorom, ktorí vychádzajú z experimentálnej, konceptuálnej alebo digitálnej (D. Olejníkov) poézie. Tieto prístupy k tvorbe majú na Slovensku pomerne silnú tradíciu v tvorbe básnikov tzv. text generation alebo experimentálno-dekonštruktívnej poézie (termíny Jaroslava Šranka), ktorej najradikálnejšími predstaviteľmi sú Peter Macsovszky, Peter Šulej a Michal Habaj. Táto línia našla odozvu aj u ďalších autorov – v ostatnom čase debutovalo hneď niekoľko, ktorí k nej majú pomerne blízko (Zuzana Husárová, Erik Šimšík atď.).

V tvorbe J. Kapičiaka možno vysledovať tri základné typy textov: konceptuálne texty, ktoré pastišovo imitujú žáner recenzie, intertextuálne montáže a básne odkazujúce na poetiku P. Macsovszkého alebo P. Šuleja. Text s názvom Anonym: Bez názvu alebo Pocta Johnovi Cageovi (Trnava – železničná stanica, 10. 10. 2012) patrí do prvej skupiny textov. Má podobu recenzie či kurátorského textu o fiktívnom umeleckom projekte. Interpretačne sa opiera o východiská tvorby amerického experimentálneho hudobného skladateľa Johna Cagea. V texte analyzované dielo však môže byť v skutočnosti obyčajné praskanie reproduktorov, čím sa z „básne“ stáva hravý a poloironický komentár k stému výročiu narodenia Johna Cagea.

Niektoré texty M. Kočiša vychádzajú zo „sterilnej“ a anestetickej poetiky autorov experimentálno-dekonštruktívnej poézie, ďalšie dôrazom na vizualitu textu nadväzujú na konkrétnu a vizuálnu poéziu, iné zasa čerpajú zo slovných hier. Báseň exkomunikácia experimentu je príkladom prvého prístupu. Stavia na napätí medzi svojím formálnym spracovaním (vychádzajúcim z experimentu) a tým, čo vypovedá (projektovanie harmonizujúcej utopickej súčasnosti, odvrhnutie experimentu). Báseň tak pôsobí ironicky a podvracia to, čo navonok deklaruje.

Básne D. Olejníkov sú nezriedka postavené na privlastňovaní cudzích textov, často nájdených na internete. Charakterizuje ich aj pozoruhodná práca s vizualitou, nie však ako v prípade Kočiša s odkazom na konkrétnu poéziu, ale v podobe rovnocenného spájania obrazu a textu, príp. aplikovaním grafického dizajnu. D. Olejníkov je zároveň autorkou digitálnej poézie. Publikovaná báseň z pripravovanej zbierky je hravo koncipovaná ako anketa a zahŕňa viaceré podstatné formálne a motivické prvky jej tvorby (ready-made, digitálne technológie, náboženstvo, filozofia, popkultúra).

Ťažko odhadovať, kam sa bude tvorba týchto piatich autorov uberať v budúcnosti a aké miesto si vydobyje v súčasnej slovenskej poézii. Pripravované knihy V. Šimeka a D. Olejníkov by azda mohli vo vnímavejšej časti literárnej komunity vzbudiť istú odozvu. Zaujímavé bude sledovať, či J. Kapičiak a M. Kočiš dospejú k samostatným debutom a kam D. Želinský vykročí svojou prípadnou druhou zbierkou. Bez ohľadu na to však už teraz títo básnici predstavujú osvieženie slovenskej poézie alebo aspoň jeho prísľub. Ich talent, odvaha a otvorenosť voči netradičným postupom vzbudzujú očakávania, že práve z tohto okruhu vzídu pozoruhodné, inovatívne a provokatívne poetické výkony.

Michal Rehúš

2013 / 19 - Judith Butler

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor