2013 / 12 - exodus ze společnosti práce

Ve svém debutu Nonstop Eufrat píšete o knězi, který řeší obtíže s celibátem a odříkáním. Nepodobá se to v něčem životu umělce?

Těžko říct. Asi oba vědomě či podvědomě vnímají, že mají jen jistou kapacitu energie, kterou chtějí napřít určitým směrem. Celibát byl kdysi zaveden také proto, aby kněží mohli věnovat veškerou vnitřní sílu svému povolání a jaksi neplýtvali energií jinde.

Není kniha vlastně popisem cesty od celibátu k celibátu? Bývalý kněz se stane manželem a otcem, ale jeho žena po porodu chutí na sex rozhodně nepřekypuje.

Spíš jsem chtěla ukázat, že hrdina přichází z prostředí, které má své problémy, do jiného, které má zase problémy jiné. A nesoulad v této oblasti, myslím, musí řešit téměř každý. Je pochopitelné, že žena po porodu žije hlavně dítětem, a stejně pochopitelné je, že chlap si připadá odstrčený. Sousloví manželská povinnost zní zkostnatěle, ale mělo postihnout spíš to, že to je také služba druhému, vždycky nejde jen o spontánní chuť. Dnes se pořád zdůrazňuje, aby se nikdo do ničeho nenutil, ale tahle svoboda a spontaneita může být vlastně i bezohledná.

Jak jde rodinný život dohromady s psaním?

Dokud byly děti malé, moc jsem toho neudělala. Většinou jsem psala po večerech. Byla to pro mě radost zase psát literaturu. Od dětství jsem pořád smolila nějaké povídky i básničky. Pak jsem se ale vdala, za rok přišla na svět naše první dcera a další děti následovaly. Zrovna, když jsem dostala v České televizi smlouvu na scénář, jsem podruhé otěhotněla. Dcera se narodila o měsíc dřív a já pak chodila s miminem do televize, kde se mnou jedna dramaturgyně procházela poznámky a druhá chodila po kanceláři a natřásala v náručí řvoucí nemluvně. Ten scénář se pak nerealizoval.

Po zkušenosti s psaním scénářů jste tedy k psaní prózy došla podobně jako řada dalších lidí – s úlevou jste zjistila, že to je médium, které si nežádá velkých finančních vstupů a v němž můžete věc dotáhnout do finálního tvaru úplně sama…

Přesně tak. Mohla jsem si psát, jak a co jsem chtěla, až teprve asi v půlce knihy jsem si začala dělat nějaký plán a koncipovat celek. Po letech, kdy jsem večer chtěla jen spát, jsem se těšila, až uložím děti a budu psát. Ale dokud to nešlo, brala jsem to, jak to bylo.

Jestli jsem to pochopil dobře, byla jste zamlada běžná nádoba plná hříchu a až pak jste konvertovala ke katolické víře.

Můj budoucí muž byl z velké katolické rodiny a já jsem se zpočátku víře vzpouzela. Ale později jsem si začala říkat, jak bych si mohla vzít na celý život za manžela někoho, jehož velká část mi bude naprosto cizí. Tak jsem tomu v sobě otevřela dveře a řekla si: „Chci uvěřit, a dál už to není v mých rukou.“ A ono to opravdu přišlo. Když jsem začala chodit do kostela, ještě jsem variovala mezi polohou ekologické aktivistky a bohémky. Šíleně mě rozčilovalo, o jakých nepodstatnostech kněží z kazatelny vyprávějí. Copak nevědí, jak rychle tají ledovce? Bohémka zase chtěla všechno znát a všechno zažít – bavila jsem se s bezdomovci, fascinovaly mě drogy, alkohol, kouření… Myslím, že jsem byla jen krůček od průšvihu. Manžel a víra mě vlastně zachránili.

O čem bude další knížka, kterou píšete teď?

Bude o rodině, o manželství i o tom, co je to loajalita. V životě pozoruju zvláštní fenomén extrémně se vychylujícího kyvadla. Napadá mě příklad s porodnicí. Dřív byly návštěvy jen v neděli a všichni se tam chodili ve všední dny dívat pod okna, aby zahlédli svou ženu s novorozencem. Dnes jsou návštěvy každý den od jedné do sedmi. Což zní úžasně, než si ovšem uvědomíte, že na pokoji jsou třeba tři ženy, které by měly odpočívat, kojit, a přitom jim tam až půl dne vysedávají cizí lidé. To je pro mě dost sporný pokrok. Všechno se neustále mění, mizí, předělává… Katolická církev, stejně jako třeba manželství, je pro mě naopak silný stabilizační prvek. Když máme třídní sraz a spolužáci mají po boku pořád tytéž lidi, těší mě to a uklidňuje.

Hamburger Hill

Nadaní mladí a překladový ageismus - literární zápisník

Anglofonní literatura má pré. Britská kulturní scéna se zase po čase dočkala nového seznamu dvaceti nejnadanějších mladých romanopisců pod čtyřicet let, který od roku 1983 vždy jedenkrát za dekádu připravuje vlivný literární časopis Granta. Přes svůj poněkud podezřelý žurnalistický odér si žebříček i po aktuálním čtvrtém vyhlášení autorů uchoval velkou prestiž a je mu v rámci ostrovního literárního provozu právem věnována velká pozornost. Není ostatně divu. Pohlédneme-li jen na některá jména, která tento soupis pomáhal objevit (či etablovat), nezbývá než uznat schopnost proměňujících se porot vybírat z bohaté a rozkošatělé britské literární scény skutečně zajímavé tvůrčí osobnosti. Mezi autory zařazenými do žebříčku v rozmezí let 1983 a 2003 tak nalezneme například Davida Mitchella, Zadie Smithovou, Iana McEwana, Salmana Rushdieho, Juliana
Barnese, Kazua Ishigura, Phillipa Henshera či Hanifa Kureishiho – abychom zmínili aspoň několik těch i z českých překladů už důvěrně známých. Bezpochyby dobrou zprávou je, že i z čerstvě vybrané dvacítky nadějných autorek a autorů jich byla již takřka polovina do češtiny převedena.

Na domácích knižních pultech se snad již zabydleli dva seznamoví repetenti. Zadie Smithová a Adam Thirlwell figurovali již v minulé sestavě a jejich romány NW (Severozápad, 2012) a The Escape (Únik, 2009) jsou v současné době připravovány k českému vydání. Domácí čtenář má dále k dispozici dvě přeložené knihy od Joanny Kavenny a Sarah Hallové a můžeme jen doufat, že prestižní opentlení nálepkou s logem Granty třeba pomůže i překladu dalších jejich textů. Zájemce o moderní britskou literaturu může (zejména díky edici Světová knihovna nakladatelství Odeon) okusit i práci několika dalších: debutující Jenni Faganové, básnivého Adama Fouldse, popřípadě Kamily Shamsie, jejíž nominace do letošní dvacítky vyvolala onu tolik potřebnou špetku mediální kontroverze, neboť tato autorka v době vyhlášení seznamu ještě nedisponovala britským občanstvím, a proto neměla být striktně vzato do soupisu zařazena.

Tento povzbudivý obraz progresivního a hbitě reagujícího českého trhu s anglofonní literaturou ovšem trochu kazí osud překladů dalších dvou „nejnadanějších“, totiž Stevena Halla a Neda Beaumana. České čtenářstvo jim zatím mnoho sluchu nedopřálo. Hallův excentrický a experimentální debut Čelisti slov (2007, česky 2008) se pohříchu povaluje po většině výprodejových pultů a Beaumanova strhující prvotina Boxer, brouk (2010, česky 2011) dosahovala tak špatných prodejů, že český nakladatel veřejně odmítá možnost vydání nového autorova příběhu The Teleportation Accident (Nehoda při teleportaci, 2012). Každý, kdo jen nahlédl do tohoto precizně konstruovaného, zábavného, ale přitom ambiciózního románu, jehož rozmáchlý děj sahá od výmarského Německa až do mccarthyovské Ameriky, vám potvrdí, že tím přicházíme opravdu o hodně. Na druhé straně mnoho dalších – neméně nadaných – nebylo přeloženo vůbec.

Pod každoroční kanonádou literárních ocenění a aktualizovaných talentových soupisů lze snadno zapomenout, že nejen novým živ je čtenář překladů. Pochvalujeme-li si pohotovost domácích nakladatelů, nutno si jedním dechem zároveň povzdechnout nad jejich odmítáním a vlastně až zanedbáváním zásadních děl, ze kterých už opršel pel novoty. Komerčně je to možná pochopitelné a zdůvodnitelné, pro „kondici“ českého překladu však destruktivní. Těžko české nakladatele kvalitní překladové prózy obviňovat; nemají to snadné už jen kvůli knihám, které se to rozhodli vydávat. Ve výsledku však českou překladovou scénu trápí publikační ageismus. Můžeme se samozřejmě radovat z „prstu na tepu doby“, neměli bychom ale zapomínat na skutečnost, že je naše vnímání tohoto tlukotu zásadně deformováno neznalostí relativně nedávné britské literární anatomie. Jsou pěkné všechny ty postkoloniální romány dneška, proč ale někdo odvážně nesáhne po klasické a v lecčems nepřekonatelné tetralogii
Paula Scotta z pozdních dnů britské Indie? Obdivujeme líčení života londýnských Bangladéšanů a Pákistánců, neznáme ale přitom o dekádu starší, přitom ale nezastaralé a rozhodně stejně čtivé a zábavné vyprávění o čínské menšině od Timothyho Moa. A v podobném duchu by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. Vydavatelé mají pocit, že se staré knihy neprodávají, a tak je ani nezkoušejí nabízet. Čtenáři se spokojili se sledováním přívalu aktualit v „novinkových edicích“, relevantní alternativu skutečně kvalitních „výběrových“, nikoli módně časových edic jim ostatně český trh ani nenabízí. Nejsme tak trochu zacyklení?

Chtělo by to nějakou veřejnou dohodu mezi čtenáři a jejich nakladateli. Právně nevymahatelný, ale důvěrou zavazující slib. Smlouvu o kupní smlouvě budoucí: Argo, Hoste, Odeone, budeme si pořizovat nové knihy, ostatně domácí knižní prodeje, zdá se, nezdecimovalo ani nebývale agresivní a ignorantské zvýšení DPH. Těšíme se, až přeložíte dalšího vítěze Bookerovy ceny, udělá nám radost, představíte-li další nominanty letošní Granty – soudě dle recenzí a anotací si to texty Xiaolu Guové, Davida Szalaye nebo Sunjeeva Sahoty určitě zaslouží. Zkuste ale čas od času do svých edičních řad zařadit i nějaký text staršího data. Možná je to naivní, ale zkusme to. Důvěřujme si.

Autor je bohemista.

Naše ulice

Parťák József Sudák

Nejhezčí chlapec v ulici je Attila, to ví každý, dnes je to ovšem mládeneček, který chodí do osmičky, ale dokud byl menší, všichni do něho byli blázni. V létě chodil sem a tam, od domu k domu v miniaturních kalhotkách, a kde nebyla otevřená vrata, tam na ně bouchal a volal. Všude ho popadli, cpali mu do pusy cukrovinky a pečivo, dokonce i Sudák. Jednou si sedl před chlapcem na zem a jenom se na něho díval a díval, dlouho, předlouho. Pak se mládenečka zeptal, teď mi pověz, jak ses mohl, propána, tak povést? Co? Je možné, že mu právě tenkrát ruplo v mozku. Protože něco se s ním muselo stát, to je jisté, jenom to ještě nebylo vidět. Tenkrát žil s udělanou ženskou, která se ráda napila, ještě štěstí, že na ni nedal nic přepsat, že spolu jenom tak žili, vysvětloval později, protože by pak pěkně dopadl, až by na něm ta žena ze všeho chtěla polovic. Co přesně je ta polovice, o tom se nešířil. Takhle ji jenom vystrčil za
bránu, zavřel za ní dveře a hotovo. Za dvě neděle se chtěla vrátit, ale tenkrát ji Sudákova nová žena polila lavórem špinavé vody, jen tak přes plot. A Jolán Árvová tam stála v kostýmku, s cigaretou, na krku řetěz, na ruce náramek a tekla po ní mýdlová voda. Jen se podívejte, vyhrkla celá vyděšená, ta hluchá štětka mě polila. Protože ta nová ženská opravdu neslyšela ani nemluvila.

Ta záležitost s hluchoněmou se nějakou dobu dala utajit. Sudák si ji přivedl zdaleka, měla hezký obličej, ženská to byla foremná, nápadné bylo jenom to, že nechodí nikam mezi lidi, dokonce ani do krámu. Sudák prohlašoval, že to není žádná drbna, radši že mlčí, i jiné že by prý udělaly dobře, kdyby se chovaly stejně. Kdykoli kolem ní někdo přecházel, s úsměvem mu pokývla, něco zadrmolila a hned pospíchala dál. Chodívala v pěkných šatech, na rukou prsteny. Dorogi jednou v Misiho espresu prohlásil, že by to s ní srdečně rád zkusil, už jen z pouhé zvědavosti. A pak, po nějakých dvou třech týdnech, začal vykřikovat, lidi, ta ženská je hluchá. Nepovídej, smáli se, hluchá? Jako pařez, na to Dorogi. Křičel jsem na ni přes plot, ať pošle Józsefa ven. A ona jenom dál věšela prádlo. To už jsem řval, že v celém okolí lidi vycházeli z domů, ale ta ženská neslyšela vůbec nic, jenom věšela prádlo na šňůru. Na mou duši.

Jednou na sebe Sudák prozradil, že je ve fabrice na umělá vlákna dílovedoucím, ale dostal hned od karbaníků v espresu Misi flek: Ale jdi, odpověděli mu, to trochu přeháníš. Tak teda parťák, slevil Sudák, ale níž už nejdu. Jancsi Hesz se na to povyptal a řekl mu pak, ty tam nejsi vůbec nic, milý Józsi, ty jsi holka pro všechno u podomků. Na to Sudák nereagoval, pokládal věc pro sebe za vyřízenou. Tenkrát se rozhodl, že bude mít dítě – a pak že každému spadne brada. Svůj starý dům boural, na jeho místě postaví nový. Prozatím dá dohromady na konci dvora malé stavení o kuchyni a pokoji. Na dvoře se hromadil štěrk, cihly, trámy. Najednou nebylo důležité, že je žena hluchoněmá, celá ulice si ji oblíbila, byla až pedanticky pořádkumilovná, čistotná, i Sudák se vedle ní úplně proměnil. Už nepil v krámě, nechodil ani k Misimu, nanejvýš na jednu skleničku a pak hned vypadl. Radši si nosil domů víno od paní Sarkadiové a doma se napili se
ženou.

Kdysi přijel z Debrecínu a věděli o něm, že je rozvedený. Vystoupil z autobusu, vedle něho espreso u Misiho, tak vešel, poručil si odlivku likéru Unikum. V místnosti se udělalo ticho. Cože, zeptala se Esztika, Unikum? Nic jiného by to nemohlo být? Mohlo. Sudákovi už tenkrát sahaly vlasy po ramena, knír měl po bradu, vypil půllitr řezaného a pak se zeptal, jestli tu někdo neví o domu na prodej. Ale jak by ne. U Misiho tenkrát věděli naprosto všechno. Je tu chalupa starého Kody, nedávno zemřel a jeho syn ji nechce. I to věděli, koho se na věc zeptat, právě u Misiho byl, jenom si odskočil na záchod. Všecko je tam, řekli mu, nábytek, lůžkoviny, za oknem květiny, mucholapky. Dokonce i pes tam leží přede dveřmi, ten se od domu nehne, dokud zbývá pár slepic. Pak se objevil i Kodův syn, byl jaksepatří opilý, ale ještě se držel. Ostatní při věci pomáhali, drželi ho, dokud nepodepsal kupní smlouvu. Sudák mu na místě zaplatil dvě
stě tisíc forintů. Dům si ani neprohlédl. Řekl, že se na něj vynadívá ažaž, radši že se můžou trochu povyrazit. Jenom klíč že by rád, kdyby to bylo možné, protože už nepojede zpátky do města. Jaký klíč? Tady není žádný klíč zapotřebí, dveře jsou jen tak přichycené drátem, tady se přece nekrade.

Dlouho se o tom mluvilo, byl to dobrý obchod. Sudák platil za všechny, protože Esztika vzala Kodovu synovi peníze. Nepotloukejte se tady s tolika penězi v tomhle stavu. Zítra si pro ně přijdete. Do té doby budou tady na polici, za broskvovicí, všichni o nich vědí. Nejlepší by vůbec bylo, kdybyste teď šel domů. Sudák zatím všem vyprávěl o tom, že býval opravdu pán, že nikdy nebydlel na vsi, jenom ve městě. A jak klesl až sem. Byla to dojemná historka, nikomu se příliš nelíbila. Po ní následovalo líčení dalších dobrodružství, mezitím přišel i Misi, majitel podniku, se třemi bedničkami piva. Sudák v té době už předváděl taneční kroky, poklesnout v kolenou se musí při každém posunu, vysvětloval, a pérovat, to je nejtěžší! O své čepici prohlásil, že je stejná jako čepice španělských dobrovolníků. O tom nikdo nepochyboval, tady v ulici ještě nikdo španělského dobrovolníka neviděl, Misi pro každý případ prohodil, že si myslel, že je
to stejný baret, jaký má on ve sklepě, jenom že tenhle se nosí na stranu. Ten chlap lže, až se práší, řekl pak Esztice, své ženě, ale nemůže to být žádný hadrář, když má peníze. Později se zastavila Jolán Árvová, která byla rovněž zběhlá v lidovém tanci, a než se zavíralo, Sudák ji požádal o ruku, a ona mu ji dala. To byla oslava! Po zavření šli všichni s basou piva oslavit dům. Ten se s tím nesere, řekl Misi manželce, přijel autobusem v půl páté, teď je jedenáct hodin a on už má dům a ženu. Ovšem Dorogi druhý den vyprávěl, že si sice nepamatuje, kdo s kým v tom zmatku spal, ale ráno že pes vylezl odněkud od Sudáka a vrčel.

Na Sudáka by si ještě člověk zvykl, na to, že má divné řeči, že mluví a obléká se jinak než ostatní, jenže mu došly peníze. Hodně mu v tom pomohla Jolán Árvová, přišla totiž na to, jak se chovat při takovém fešákovi s roztančenýma nohama, jak se při něm oblékat, najednou začala všem vykat a bez přestání kouřila. Manželství spolu neuzavřeli, protože je to strašně staromódní, rádi se můžeme mít i tak, říkala. Chodili do města k zubaři, ale peníze stačily jenom na trhání, takže se Sudákova tvář posunula a Jolánina protáhla. Zřejmě tu hrálo určitou roli, že se vztah mezi nimi pokazil, ale spíš to bylo tím, že Jolán Árvová pila jako duha a nebyla ochotná porodit dítě. A v té době už se Sudák rozhodl, že dítě chce mít, ať se děje, co se děje. A vzor tu byl: malý Attila. Právě takové malé dítko chtěl mít, ale aby to bylo děvče. S dlouhými kudrnatými vlasy, s očima modrýma jako trnky.

V celém svém dosavadním životě vůbec neuvažoval o tom, že nemá dítě, až doposud se jeho život odehrával v různých kulturních skupinách, při tanci, v samé legraci, i pracovní místa se střídala od Barciky po Pešť, nakonec následoval Debrecín. Až tam pojal podezření, že z něho tanečník přece jenom nebude. Změnila se i jeho dřívější manželka, zestárla, každou chvíli si zlomila nohu, pak nakonec zanechala tance – a jak pěkné bývalo jejich taneční číslo na notu Na zahrádce jednoho jarního večera! V Palkonyi jim zvlášť gratuloval náčelník věznice, řekl, že to už ani není tanec, to že je přímo divadelní umění! Člověk prý doslova vidí, jak z květů stoupá sladká vůně. Jolán Árvové to ovšem bylo velice vzdálené, a ani dítě mít nechtěla, což bylo důvodem všech sporů. Tvrdila, že je mít nemůže. Sudák ji odvedl k lékaři. Vzal jsem ji na gyndu, líčil to u Misiho, tam ji vyšetřili od á až do zet. A pak už se jen smáli, já se ptám,
nějaký malér, páni doktoři? A oni se jen smáli, nic zvláštního, jenom budeme muset vaší ženě vyoperovat polovinu plic. Polovinu plic, ptám se, a proč? Aby se do ní vešla její játra. To mi řekli. Možná že to nebyla pravda, ale všem se to líbilo. To už Sudák žil s novou ženou a zuřivě plánoval dům, zahradu, rodinu. U nás na dvoře porostou palmy, prohlásil jednou, to prý vesnice ještě neviděla, co tady vznikne! Plavecký bazén. Skleněná střecha! A taky opice v kleci, dodal někdo, aspoň dvě.

V devětaosmdesátém čekal Sudák na změnu systému jako na májový déšť. Přijdou sem noví lidé, těšil se, konečně! A bude svobodná maďarská muzika, maďarský tanec, maďarský chleba! V devadesátém ho propustili, protože ho vždycky musel budit ten, kdo ho střídal. Byl totiž noční hlídač a omrzel je. Po celé měsíce pak nedostával žádné peníze, po částech prodal ze dvora štěrk, cihly, stavební dřevo. A dítě neměl ani s Katókou. Občas myslí na to, že už ho ani mít nebude. A Attila v sousedství zatím pěkně dospívá. Katóka později oddělí záclonou svou část pokoje, protože Sudák pije a pak bývá sprostý. Tancuje a zpívá před zrcadlem, potom Katóku zfackuje nebo ji alespoň kopne do nohy.

Sudák už chtěl být v životě ledačím: tanečníkem, partyzánem, hercem, naučil se bruslit, když v televizi přišly do módy tyhle tance na ledě, ve snu byl šťastným otcem Attily a jedné krásné holčičky. Teď by byl rád starostou. O tom ovšem ví jen málokdo: Jancsi Hesz, Dorogi a teta Piroska. Řeční k zrcadlu. Je mu pětapadesát, všechno na něm je šedivé. Však ještě všichni uvidí.

Návrat domů

Ten vytáhlý černý muž je syn starého Verese a rozumí úplně všemu. Patří mu nejvyšší dům v řadě těch nových, protože protější řada starých domů stojí o něco výš a on nechtěl, aby na něj při dešti tekla voda a vůbec. Jancsi Hesz se tomu jenom směje, on pochází z kopců a tihle tady si myslí, že tam každý bydlí na vrcholku hory, ale on říká, že na tom nic není, když je některý dům o něco výš, to jenom tady, v Maďarské nížině, je to velká věc. Je to ohavná, neomítnutá stavba, nemá ani plot, holý dvůr se svažuje do pole, vítr na něm prohání smetí. Mladému Lackovi Veresovi stačily peníze právě na tolik, pak mu všecky došly i se silami a vůlí. Ve sklepě po celý den kvičí dvě špinavá čuňata hlady, kuchyně nahoře se už dá obývat, tam mladý Veres jí, pije i spí, práce v dalších částech domu byly přerušeny a žena s dítětem odtamtud odešla, řekla, že toho už má po krk. Laci Veres byl ve fabrice svářečem, než ho propustili, proto
se míní, že rozumí všemu možnému, protože tam byla všechna možná práce, opravy vodovodního a plynového vedení, opravy strojů, prostě všecky práce se železem měl na starosti. Ale dokáže i ledaco jiného, jen když dostane materiál, nic na něho nevyzraje, jenom ty peníze. Ty i jemu teď nosí pošťák. A málo.

Oženil se v Debrecínu, za ženu si vzal městské děvče, ale už dávno toho lituje. Všecko na Lackovi Veresovi je veliké: nos, uši, nohy, ruce… Děvčata se radši dívala stranou, když se před ně postavil. Angéla ne. Ona si myslela, že si na to zvykne. Bydleli v podnájmu, pokoj byl vlhký a studený, přišlo dítě, ačkoli ho ještě nechtěli, ale když už se to povedlo, muselo se něco dělat. Lacko Veres tenkrát vstoupil do strany, ale ani tak se nic nedělo. Po šesti měsících se přihlásil do Lidových milicí, kde ho ochotně přijali, v té menší jednotce moc fyzických pracujících nebylo, dostal se do oddílu mezi samé vedoucí oddělení, inženýry, vrchní účetní, tykali si tam a samé ahoj, ahoj, popíjeli při cvičení i v učebně, pozpěvovali, pak většina z nich nasedla do aut, zatímco on a tři další čekali na autobus. Ostatní říkali těm čtyřem fyzikáři, to se ví, jenom za jejich zády, ale ti se o tom i tak dověděli. Nestarali se o to, jenom Lacko
Veres těm druhým jednou řekl, však já mezi vás hodím handgranát a pak se hned ukáže, kdo je tady fyzikář. Všecko se mi to hnusí jako hovno, postěžoval si doma manželce, ale co mám dělat? Co kdyby… Když měl kocovinu nebo přišel k nějaké fušce, zavolal veliteli oddílu telefonem, hned poslali za milice omluvenku do zaměstnání a on mohl zůstat doma. Ale jinak nic.

Pak se zkusil stát vedoucím brigády u svářečů. Do té doby se nikomu založit svářečskou brigádu nepovedlo. Jemu ano. Svářeči jsou v každé továrně lidi svého druhu a on je přesvědčil, že ta věc nese peníze a není přitom třeba dělat nic, tak proč by teda ne? Stal se vedoucím brigády, mluvil, měl připomínky, všude mlel pantem, psal deník brigády, tak je titulovali a s tím názvem dostávali i náležité peníze a opravdu nemuseli nic dělat. A to se jim líbilo. Ty nejsi žádný pitomec, povídali mu, vůbec žádný pitomec, jen tak dál. Z vděčnosti ho naučili svářet, nastavili mu správně trafostanici, strčili mu do ruky tu správnou tyčku, ostatní už pak šlo samo. Stala se z nich brigáda socialistické práce, a to už je velká věc. Lacko Veres požádal o podnikový autobus a jeli na výlet, aby tu událost oslavili. Než vyjeli, opili se v hospodě hned vedle fabriky, ani nemuseli později přilévat, nálada vydržela až do konce,
a on pak zapsal do deníku brigády: „… jeli jsme úchvatně krásnou krajinou, až jsme dojeli do Tokaje.“ Na to už si ovšem nikdo nepamatoval, ale jistě to tak bylo. Lacko Veres si tenkrát myslel, že ho určitě nevynechají při přidělování bytů, ale myslel špatně, vynechali ho. Nevadí, řekl manželce, ještě trochu počkám, ale pak bude zle. Seděli na posteli, jenže už spolu nedokázali o ničem mluvit.

Doma spal na gauči tak, že skrz tyčky prostrčil nohy do dětské postele, která stála v nohách gauče, klučina si hrál s jeho prsty u nohou, kousal ho do nich a bylo jim tak spolu moc dobře a moc se tomu nasmáli. Jednou se mu asi něco ošklivého zdálo nebo se s ním něco dělo, protože někdy kolem půlnoci odkopl postýlku i s dítětem ke zdi a zařval, že už toho má po krk. Co je ti, ptala se ho aspoň stokrát žena, ale manžel jí neodpovídal, jenom seděl na posteli zády k ní a pil pivo. Později se ohnal rukou velkou jako lopata za sebe a smetl ženu z postele jako nějaký obtížný hmyz. Ráno se Angéla sbalila a odešla i s dítětem k matce, ale to nebylo příliš důležité, i předtím už párkrát odešla, ale vždycky se vrátila. Lacko Veres to ani tentokrát nijak nekomentoval, když chce jít, ať si jde. Dopoledne zatelefonoval veliteli miličního oddílu, že má nějakou práci, ať mu napíše na dva dny omluvenku, a pak
popíjel pivo s vodkou. V ledničce našel balíček mražených kuřecích křídel, myslel si, udělám si je na plynu, ale provedl něco špatně, protože maso se na povrchu spálilo a uvnitř zůstalo studené, bezmála ještě zmražené. Ale přesto z něho kousek snědl, posolil, popepřil a pak to vyhodil do smetí. Na všechno si přesně pamatuju, zdůrazňuje, když o tom někomu vypráví, i na to, že se pak oblékl do uniformy, i s pistolí, se vším, a odešel do pátého domu odtud udělit pokárání tomu mizerovi Molnárovi, protože je neustále opilý, tluče rodinu a vyvádí. Řekl mu, že pokud se to nezmění, zastřelí ho. Jenom na něho civěli, všichni mlčeli, ba ani pes neštěknul; schoval tedy pistoli a šel dál. Navštívil tenkrát dopoledne čtyři rodiny a všude odrecitoval, že to teď už bude pořád stejné. Každý den. Že bude chodit na kontrolu. Totéž řekl v hospodě a v krámě pokladnímu, že bude zle, jestli někoho ošidí. A že jen tři piva a dvě deci kořalky,
tolik, ani kapku víc už nikomu nesmějí nalít. No a kdo vy jste, zeptal se ho opatrně vedoucí obchodu. Lidová milice, odpověděl mu Lacko Veres, jestli jste si nevšiml, ale teď si to jistě zapamatujete. Pochopil jste? Pochopil. No proto!

Pak chvilku přemýšlel, a když už byl v tom, odpochodoval do továrny k partajnímu tajemníkovi, položil mu pistoli na stůl a zeptal se, co všechno by ještě musel udělat, aby ho vzali mezi své lidi. Tajemník strany Halász se tenkrát rozhodl, že pro podobné případy dá zamontovat do svého psacího stolu skrytý poplašný zvonek a doma taky. Protože tohle už je vyloženě šílené! Pak pronesl něco na povzbuzenou, načež zařídil, aby byl Veres rychle odzbrojen, protože vyhrožuje pistolí. A ten se potom dostal na nervové oddělení, odtamtud na oddělení pro choromyslné, později pak na ulici. Je možné, že ho vyloučili i ze strany, na to si nepamatuje. Jenom na to, že Angéla, jeho manželka, zatímco byl v nemocnici, opět posbírala svršky, opustila byt a odstěhovala se s dítětem definitivně k matce. Pro Lacka Verese si pak přišel otec, protože odtamtud, kde byl, nepouštěli nikoho samotného.

Pokojně došli až k Lackovu domu, pak ale nastoupili do autobusu; vešli do espresa u Misiho a tam o celé věci rozhodli. Lacko se musí odstěhovat na vesnici, takhle to stojí za bačkoru. Tvoje místo je tady, mínili také ostatní. Dorogi ho pohostil kořalkou, Béres si s ním několikrát chtěl potřást rukou, ale to se nepovedlo, a Sudák vykřikoval: Tvoje místo je tuhle, mezi nimi, milý hochu! Lacko Veres zmateně polykal pivo a kořalku, rychle se opil, byl ještě zesláblý, potom políbil ruku Esztice za pultem, načež přišla i Jolán Árvová: Moje milostivá paní manželka, představil ji Sudák, no, není to tak, že mám pravdu, Esztiko? Potom se objevil i Misi, majitel, poplácal Lacka Verese po zádech a ukázal mu celý dům, i sklep, skladiště, garáž, espreso, nad ním byt, pak zahradu, zkrátka všecko. Na terase se mladému Veresovi trochu zatočila hlava, ale když z něho vyšla směs piva, lithia, noverilu a andaxinu, uklidnil se a rozhodl se,
že si právě takový dům postaví. Právě tady. Mezi přáteli. Těmahle dvěma rukama, řekl večer Jolán Árvové v posteli, protože dlouho flámovali a pak se mu všechno pomíchalo. Sudák tancoval nějaký lidový tanec s Jancsim Heszem, potom bez Jancsiho Hesze a pak z nedopatření spal v Misiho sklepě na starém gauči. Určitě za mnou zamkli dveře, usoudil, když se v noci polekaně probudil, nemůžu teď ven, řekl nahlas a vyčůral se pod sebe. Ráno už mu bylo líp, v polotmě uviděl spoustu bas s pivem a ani se v údivu nedokázal napít.

Lacka Verese si ráno odvedl otec domů, aby ho tam neviděli, doma Lacko něco pojedl, mluvil páté přes deváté, měl báječnou náladu, odvyprávěl, že bude stavět dům, větší, než tu má kdekdo, on že už jim ukáže. Napil se kořalky, své léky odevzdal matce, ať je dobře uklidí, aby je ani neviděl. Potom si lehl, ale z rozčilení nemohl usnout, mozek mu pracoval jako stroj. Napadlo ho i to, že v téhle posteli spával už jako dítě, tady pod oknem, že se v nevytápěném pokoji přikrýval velikou peřinou a že se často počůrával. Nic mu nebylo, jenom se mu nechtělo vylézt zpod teplé přikrývky a jít až na konec dvora, radši to natahoval, odkládal a pak už bylo pozdě… Nastalo ráno, venku přecházeli lidi; když teď vyhlédl z okna, viděl totéž co kdysi, před domy studnu s kohoutkem, z nějž jen málokdy tekla voda, a přesto se u něj každý dlouhou chvíli oháněl prázdnou plechovou nádobou. Jsem doma, pomyslel si, ulevilo se mu a celé jeho tělo zalilo
jakési dobře známé teplo. Tam dole, jako kdysi.

Z maďarského originálu A mi utcánk (Magvetö, Budapešť 1995) přeložil Milan Navrátil.

O knězi bez Boha

Kniha Nonstop Eufrat těží svou látku z moderního křesťanského církevního prostředí. Rozhojňuje poměrně širokou řadu tematicky blízkých děl autorů tak různých, jako jsou třeba Martin C. Putna s Knihou Kraft (1996), Pavel Kolmačka se Stopami za obzor (2006) nebo Jiří Pilous s knihou Se srpem v zádech (2004). Jenže tato souvislost toho o novele Veroniky Bendové moc neřekne. Zpracovává sice téma církve a kněží, ale neangažuje se v problematice spirituality a víry samotné.

Kdybychom chtěli dát knihu do souvislosti s českou „křesťanskou“, respektive „katolickou“ literaturou, narazili bychom na zajímavý jev: takto vypadala křesťanská literatura ve svých národněobrozenských počátcích a třeba ještě u Jindřicha Šimona Baara. Byla to právě literatura církevní, nikoli náboženská, tedy protipól děl velkých jmen české katolické literatury – Jakuba Demla, Jana Čepa, Bohuslava Reynka nebo Jaroslava Durycha.

Psychologie a sociologie

Základní dějová linie Nonstopu Eufrat je prostá. Kněz Tomáš, respektive otec Jeroným, opouští kněžství kvůli ženě a začíná žít život laika, manžela a otce malého dítěte. Tomu, co je pro křesťanské umění typické, se ovšem příběh spíše vyhýbá. A to jak tematicky, tak poetikou. Zásadní momenty katolického umění, tedy vědomí či tušení transcendentní povahy věcí, nepoznatelnost světa nebo kosmogonický dopad jednotlivých gest, zde téměř nenajdeme. Neobjeví se tu ani typický motiv katolické literatury, totiž postava Boha, s nímž jako by se zde nepočítalo – jako by od této tematiky autorka záměrně odhlížela. Její kněz je zobrazen z úhlu pozemského, je to lidský a sociologický typ. Není to výjimečná postava posvěcená svátostí kněžství, ale spíše kdokoli z nás, člověk na hranici, s touhami a nejistotami, který neví, jak se zachovat ani co bude dál, a zároveň
člověk s vírou či tradicí, se zakotvením, které se nicméně může ukázat jako slabé či zpochybnitelné.

Sledujeme tedy příběh primárně lidský, což ale neznamená, že by křesťanství v textu bylo nadbytečné. Naopak. Bendové se je podařilo uchopit jako platformu, díky níž jisté věci vyvstávají plasticky a nabývají zřetelného narativního potenciálu. Křesťanství, kněžství a klérus jsou zde nositeli dějového napětí, metaforou světa, který sestává z problémů vyžadujících řešení, a který přitom řešení nenabízí; který je nepřevoditelný na jeden možný pohled, natož vysvětlení. Estetickou ideou knihy není teologie či religionistika, což by snad sugerovala slova na obálce, ale psychologie či sociologie – obraz církve, různých typů laiků, ale také lidí mimo církev, žen toužících po otěhotnění, opilců, zaměstnanců vědeckého ústavu… Je to plastický a umělecky funkční obraz společnosti, dějově výrazný, se společným jmenovatelem, jímž jsou krizové okamžiky, během nichž se lámou jistoty a zpochybňují tradice.

Církevní příběh, nenáboženské téma

Hlavní postava kněze je vytvořena skvěle. Je založena na dvou sbíhajících se časových rovinách – v jedné je protagonista zachycen ještě jako kněz a ve druhé již jako laik. Je to nenásilné, v lecčems implicitní vylíčení, což je ale kladný aspekt právě onoho nekatolického rozměru knihy. Církevní příběh, nenáboženské téma. Do děje se formou vyhrocených témat vlamuje vší svou tíhou a násilností okolní svět: narození a úraz dítěte, zklamaná Tomášova matka a otec umírající na rakovinu, sousedské spory a malichernosti, opilost, zmatek a touha těla. A také to, čemu se česká literatura asi ještě dlouho nebude moci vyhnout – motiv emigrace a následků komunismu, byť spíše jako jakási nutnost, rétorický topos, nikoli jako autonomní téma. Milostný rozměr celého příběhu doplňuje rozměr tajemství, spočívající v podivných anonymních textových zprávách, kterými
Tomáše kdosi pronásleduje. Novela tak vychází i směrem k detektivce či příběhu s tajemstvím.

Citlivě viděná hlavní postava to vše dokáže scelit a opanovat – to, co by vyčnívalo, zatlačuje do pozadí. Církevní a katolická témata jsou vsazena do rámce lidského světa, rámce snad užšího a časovějšího, ale umělecky pevného. Bendová dokáže dobře postavit dialog a prozaický text umí ve vhodné chvíli osvítit skutečně básnickým slovem. Pokud bychom přece jen chtěli nějaké kategorizování, snad bychom mohli mluvit o sebejistém tvaru, jenž vzešel z podhoubí realismu, zastavil se u sociální a psychologické tradice, ale šťastným způsobem se otevřel také některým motivickým vlivům undergroundu či poetice impresionismu.

Autor je bohemista.

Okraj, místo skutečného pohybu

Ve stati O konvencích, informaci a kódu z roku 1965 uvažoval Václav Havel o prostředcích demaskování zbyrokratizovaného a fetišizovaného jazyka, který se podílí na ztrátě komunikace v odcizeném světě. Experimentální poezii uvedl do souvislosti s absurdním divadlem. Je tento text, který se stal součástí dobových pokusů o změnu pohledu na jazyk umění, dnes jen vzpomínkou na dávné revoluce myšlení? Letos vychází znovu hned ve dvou archivních verzích: v novém, rozšířeném vydání Antikódů, napsaných v roce 1963, a především v antologii teoretických textů Česká vizuální poezie, kterou edičně připravila Eva Krátká.

Technologie a významy

Česká experimentální poezie šedesátých let, k níž vizuální proud patří, byla mimořádným fenoménem, díky němuž česká poezie, především iniciativou Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové, po dlouhé době navázala přímé mezinárodní kontakty. Zejména svou tezí o „umělé poezii“ a svým vřelým vztahem ke strojům, počítačům a obecně novým technologiím vzbuzovala ve své době ostré polemiky – ostatně podobně jako poválečný surrealismus, informel, neokonstrukce či nová hudba. Zastánci experimentální poezie se v polemikách odmítajících tzv. romantický subjektivismus, rozbujelou obraznost a vyvolávání podvědomí obraceli k vnějšímu světu, jeho systémům a jejich analýzám. Havlův tak trochu programátorský teoretický text patří do kontextu těchto dobových teorií, které na začátku šedesátých let představili ve svých přednáškách v Mánesu Hiršal a Grögerová. Obě přednášky
z let 1962 a 1963 jsou v antologii otištěny v autentickém znění i s tehdy předvedenými ukázkami.

Editorka fenomén vizuální poezie striktně vymezuje časově i tematicky, v jeho specifických vlastnostech i základních sporech, které vyvolal, a přetiskuje v původní podobě základní dokumenty z výtvarných a literárních časopisů, výstavních katalogů i archivů. Horizont dobových úvah o hranicích umění, vyčerpaných významech a nových technologiích tvorby, která má stát proti dobovému ideologickému jazyku veřejné sféry, uzavírají ukázky ze dvou diplomových prací z roku 1970 – Jiřího Valocha a objevně také Ivana M. Jirouse. V druhé části knihy jsou přetištěny dobové časopisecké diskuse. Z hlediska vizuální poezie se pak ukazuje význam teoretiků umění, kteří překračovali hranice svých oborů, jako byli Jindřich Chalupecký, Jiří Padrta, Arsén Pohribný, Josef Hlaváček, ale také Věra Linhartová. Právě z diskusí, které tvoří druhou část antologie, totiž také jakoby mimochodem vyplývá nový význam konceptu – jako
okraje v plném a pozitivním slova smyslu. Jako místa skutečného pohybu, přecházení, staveb a bourání, jako pohyblivosti, která se otevírá prostoru a novým možnostem uměleckého vyjadřování.

Antikódy fyzicky

Snahy po důkladnější dokumentaci a určitějším vymezení české vizuální poezie se dnes potkávají s příznivou konstelací dalších akcí. V poslední době jsou to výstavy Eduarda Ovčáčka, Radka Kratiny, Huga Demartiniho, Jiřího Valocha a také nové knihy – po vydání monografie Vladimíra Burdy vyšel loni také rozsáhlý soubor experimentální tvorby Josefa Honyse. Laterna magika letos zase přišla se zajímavým experimentem – inscenací Antikódů v režii Braňo Mazúcha. Toto představení velmi názorně, prostřednictvím fyzického divadla a počítačových prostorových vizualizací, vyzvedlo základní charakter experimentálního textu jako souhry mysli a práce těla, z jehož gest a postojů vzniká sdělení – do prostoru jeviště byla ve vertikále promítána klávesnice psacího stroje s možností živé reakce na dotek. Toto zaostření na podmínky komunikace ukázalo, že
experimentální hry nebyly ani pro Havlovo uvažování nic okrajového. Hiršal a Grögerová napsali v šedesátých letech v Tváři o Havlově experimentální básnické sbírce typogramů, že „je výrazem zájmu, který má autor na automatizaci kódovacích aparatur, destrukci komunikací a devalvaci jazyka (…) Nejde přitom o čistě umělou nebo konkrétní poezii, ale v podstatě o poezii sémantickou, která se pokouší vyjadřovat výtvarně-typografickým jazykem, očištěným od zkonvencionalizované literárně-sémantické mechaniky, své myšlenky a pocity.“ Tento zájem o jazyk a podmínky sdělení pak může otevřít i nový pohled na teoretické koncepty tzv. druhé avantgardy z přelomu padesátých a šedesátých let nikoli jen jako na uzavřenou historii, ale v jejich vazbách k aktuálním otázkám, týkajícím se rozbíjení institucionálních systémů či demaskování fetišů.

Havlovy texty lapidárně zachytily vědomí člověka situovaného do mrtvého světa vyčerpaného jazyka. Jazyk-fetiš se v nich zviditelňuje, stává se vizuálním objektem, součástí experimentálních proklamací objektivity. Můžeme mluvit o odporu k sebestředné obraznosti a obratu k práci s jazykem, která je spíše vědeckým zaujetím. Systém, metoda, analytický přístup jsou způsoby pitvy, která zkoumá pod mikroskopem mrtvý jazyk a možnosti oživení, rozhýbání elementárních vztahů, na nichž spočívají sdělení i celé komunikační systémy.

Proud experimentální poezie vznikl nejen v návaznosti na tehdejší mohutné mezinárodní hnutí, ale právě také v návaznosti na českou meziválečnou avantgardu a následné polemice s tím, co z ní vzešlo. Přebujelé obraznosti a podvědomému egocentrismu je nastavena detailní analýza vedoucí až k „nicismu“, jak to nazval v jednom manifestu Josef Honys. Ve snaze o redukci jazyka a odmítání zkreslených významů začíná například Jiří Kolář pracovat s analfabetickým záznamem typu uzlového písma, s nonverbálním sdělením a následně s básněmi-objekty, které odkazovaly k jiným způsobům čtení. Šlo přitom o až patetický důraz na skutečnost lidského dění, nikoli o šok či neosobní experiment.

Hledání autenticity

Experiment narážel na přelomu padesátých a šedesátých let na více krizí: forem umění, jazyka společenské konvence, zbyrokratizovaného a zpolitizovaného života, zobrazování vyčerpaného obecnou převahou vizuálního vnímání. Pocit odcizení a dehumanizace se také, i když méně pateticky projevoval ve zvláštní ironii, humoru a až „reklamním“ realismu, který míří do oblasti popartu, jak je tomu v dílech Jiřího Balcara, Josefa Honyse i Jindřicha Procházky. Jinde vedl k vytěžování metod vědy, matematiky, logiky, kybernetiky – avšak i pro tyto postupy je příznačné až fyzické splynutí s médiem, místem doteku, ze kterého má proudit nová, gestická energie písma a sdělení, jak to naznačuje psací stroj v díle Vladimíra Burdy. Jindy se, jako v případě fonické poezie Ladislava Nováka, stává součástí minimalistických zásahů do prostoru nové použití hlasu. Havel
v souvislosti s automatizací a fetišizací kódů, které ztrácejí přiměřenost ke sdělovaným informacím, mluví o „ritu kódu“. A právě experiment přes svou zdánlivou formálnost měl poskytnout možnost nového náhledu věcí.

V prověřování kódů spočívají také Antikódy jakožto pokus o odbyrokratizování jazyka s jeho znehodnocenými kategoriemi, jako jsou „vlast“, „národ“, „lid“, „hrdinství“ či „odvaha“. Touto potřebou společenského angažmá, které můžeme vidět na Havlově blízkosti existencialismu a hledání identity člověka v dějinách, se aspoň částečně československá experimentální scéna lišila od mezinárodního kontextu. Havlovým „řešením“ byla autenticita projevu – přece jen snaha odlišná od experimentů v pojetí Maxe Benseho. Její možnosti viděl v cinema-verité, abstrakci či lettrismu coby snaze demaskovat šifru jako šifru: „Například útržky textů, výskyt osamocených písmen, mimosémantické a vizuální typografické kompozice, fragmenty byrokratických kódů atd. ozvláštňují a demaskují zase sdělovací šifru.“ Šlo o to, systematicky prověřit primární rovinu jazyka a zbavit tento jazyk jeho mrtvých fetišů. Téma jazyka jako zbyrokratizovaného,
zpolitizovaného kódu můžeme dobře diagnostikovat nejen v poezii, ale také ve vzpomínkových knihách, v denících z té doby, záznamech prokládaných výstřižky z Rudého práva. Tyto „letmé diagnózy“ jsou součástí velmi důsledných snad o analytický pohled na básnický jazyk, který hledal pomoc v soudobých vědách a jejich postupech, stejně jako v osobním příběhu.

Jak je patrné i ze souboru dokumentů v antologii Česká vizuální poezie, experiment mění také pohled na historii a historické přístupy, otevírá spor. Vít Havránek připravil na konci devadesátých let výstavu o experimentálním umění Akce, slovo, pohyb, prostor s vědomím nového významu médií a také jako impulz k změně bipolárního pojetí dějin a k práci s hybridními modely, kde je ovšem třeba počítat také s performujícími díly, s účastí diváků a uvažovat, jak zadržet tuto autenticitu reálné situace neikonické povahy, aniž bychom zničili její smysl. Antologie problém dokumentuje v historickém rozměru a zároveň jej znovu otevírá k nové polemice. Akce zahájená experimentálními tvůrci se může ukázat také v novém náhledu na dějiny literatury.

Autorka je literární teoretička.

Tvůj život se tajně zastavil

Milan Děžinský hned v úvodu své nové sbírky Tajný život zmíní paralelu s Allenem Ginsbergem a Gregorym Corsem. Slavní američtí básníci měli ve stejném věku, tedy po třicítce, své nejlepší věci prý už za sebou. Básník ostatně sám sebe vidí docela jinak než rozevláté zámořské proroky: „Když se šeptem oslovuji/ tady u té lampy, tady v té tmě.“ Je zde kdosi mluvící za noci sám k sobě, chlácholící se svým hlasem, šeptající v důvěrně blízké tmě, stranou davu, jenž stejně neposlouchá, kdesi poblíž organické, přelévavé a prorůstavé přírody, která si po svém bují v lesích, na zahradě, ale i v básníkovi samém – beze všeho třeba jako bradavice: „Něco odporně tvého/ prorostlého osudem/ prokvetlého plsťovitou tkání…“

Vedeme své soukromé životy tak trochu stranou dějin. Ne že bychom nevnímali ducha doby, ale zdá se být nakonec natolik neuchopitelný, marnivě i marně mnohoznačný, že vůči němu utváříme svou soukromou odpověď – svůj „tajný život“. Ginsberg ani Corso v české kotlině nevyrostou. Ale tiše zarputilý záznamce, jenž svým vyprávěním chce dál „prohlubovat jámu“ započatou prokřehlými neolitickými lovci, kteří si „šeptali s uhlíky“, ten zde bude vytrvale doma. Děžinský je jedním z těchto skrytých strážců ohniště.

Lampa, myšlenka…

Autor si postupem času vypěstoval specifickou, vrstevnatou, často až labyrintózní poetiku, jež pod povrchem slov a textu jako červotoč kutá své úzké, větvící se, smyslově, významově či obrazně sugestivní chodbičky a kanálky. Tajný život je Děžinského pátou sbírkou, publikovanou po pětileté odmlce. Zdá se, že básník se v nové sbírce značně oprostil od artistnosti a chtěnosti, která byla k nalezení ještě třeba ve Slovníku noci z roku 2003. Slova nyní jaksi víc platí, drží tvar a smysl, navozují zřetelnější a uchopitelnější obsah: „místnost je tmavá/ světlo vzbuzuje neobřadné představy“ nebo „temná místa, kde je dobře, mě drží za rukojeť kosti“. V podobných verších autor ctí své vnímání, cítění a prožívání, než by jen čaroval se slovy a pojmy a čekal, co z toho vzejde.

Děžinský se dnes ve svém vypracovaném způsobu pohybuje s jistotou, naučil se naslouchat sám sobě a zvládat své občasné zaumné impulsy. Tímto způsobem pak vytváří skutečnou tkáň, v níž se mísí postřehy velmi smyslové, často až naturalistické, s obraznými vztahy a letmými myšlenkami. To vše je propojeno do podivuhodné reflexe každodennosti a jejích nicotných zázraků, průhledů do věčnosti. Právě ambivalentní a průlinčitá hranice mezi bezvýznamným a podstatným, marným a zázračným básníka zajímá. Rodící se myšlenka je podobna tomu nejposlednějšímu mikrobovi a zároveň rovnomocná nejjasnější hvězdě na nebi… Rozřešení podobných rovnic pro Děžinského znamená ukotvit se v tom, co jsme vůči vesmíru.

Uvnitř svého přemýšlivého básnického tuskula je Děžinský schopen připadnout na jedinečné formulace, usouvztažnit jedinečné jevy a skutečnosti: „Lampa v kuchyni navždy na stejném místě./ Hledáš nějakou zmínku o svém životě,/ ale díváš se po zdech.“ Lampa, myšlenka, hledání, zeď… Děžinského poezie tak získává (a prostředkuje) zvláštní nenucený rytmus věcně významových záznějů a krátkých spojení, které dohromady spřádají působivý, plastický, zároveň však příznačně nevtíravý, téměř jakoby na nás nezávislý obraz našeho času, onu „neopakovatelnou omšelost“ dnů a vůbec všeho světaběhu.

Jsem tím, že jsem

Později začne vyvstávat další výrazná vlastnost sbírky, totiž pozitivní přitakání věcem a dění nebo snad, řečeno básníkem zvoleným šiktancovským výrazem, „úchvat“ nad věcmi a jejich závratnou, záhadnou nesouměřitelností. V básni Halleyova kometa Děžinský vplete do jednoho okamžiku spoluúčasti osud svůj, staré sousedky i samotné komety, jež míjí či brzy bude míjet lidskou planetu. Jindy básníka cosi nutí prostě jen zopakovat (a tak znovunastolit) dávno známé tautologické samozřejmosti: „Jsem jakoby jen tím, že jsem.“ V jednom ze stěžejních a myšlenkově i emotivně nejhlubších obrazů sbírky se Děžinský zmiňuje o dvou ptačích kostrách, propletených v objetí, „dokud je nové zrození nerozdělí“. Objetí, sdílení, soubytí tedy trvá bez ohledu na zánik, přičemž rozdělení, jež je zde novým zrozením, nese s sebou zase jen další, paradoxní naději. V podobných momentech v této poezii nalézáme důležitou stopu (ginsbergovské,
whitmanovské) milosti.

Děžinského poezie má tedy kromě schopnosti plasticky zpřítomnit složitou tkáň běžného žití i svůj étos a svou filosofii spočívající v tom, že vidí svět jako určité kontinuum daností a hodnot. Jsoucno v této perspektivě přirozeně splývá se sdílením: sdílíme svět a jsme jím „sdíleni“, uskutečňujeme svět sdílením. Svět se kupředu posouvá svým růstem, jenž je zase jakousi formou sdílení času a vesmírných principů. Jsem, tedy sdílím; plynu s ostatním, tedy jsem. Přičemž ve zvláštním okamžiku je tímto plynutím i pouhé tkvění: „Zůstáváš, a vše plyne.“ Jsi tím, čím jsi, spoluurčen vším ostatním, co se kolem tebe nekonečně proměňuje. Tvůj život se tajně zastavil uprostřed moře dalších tajných životů.

Nejsilnější okamžiky Tajného života jsou však nakonec ještě trochu jinde. Jde o momenty, jež se vymknou všem zmíněným souřadnicím, temné spontánní zášlehy z hloubi, které nevolají po vysvětlení, anebo snad k sobě vábí tisíc možných výkladů a zároveň se jim všem vysmívají. Tyto momenty jsou fantaskní a obrazné, přitom ale jejich kouzlo tkví v úžasné smyslovosti a konkrétnosti. Je možné, že najdeme ve sbírce sotva tři čtyři. Stojí však za to: „V noci se budíme/ to když nás ve spánku vyděsí jelen,/ jemuž ze zad stoupá pára,/ jenž se ze sněhu zvedá/ na tři nohy.“ Ano: co je, je jakoby jen tím, že to je.

Autor je literární kritik, básník a hudebník.

Záhadná budoucnost Milana Děžinského

Třikrát jsem se dobýval do sbírky Tajný život básníka Milana Děžinského. A až třetí čtení mě vpustilo dovnitř. Pak se kniha zázračně otevřela a já nestačil žasnout. Poprvé mi bránila její zdánlivá dokonalost. Hladká, precizní, obdivuhodná forma básní mi zatarasila vchod. A nejen forma. Promyšlená kompozice, náročná stavba metafor, bylo tu tolik kladných znamének, až to znepokojovalo. Iritovala mě ta vykrouženost obrazů a metafor, „chorály vůně, v nichž neděle cepeněla“, mám-li parafrázovat jeden až příliš dokonalý verš. Klouzal jsem po lesklém povrchu básní a z mysli ne a ne vystrnadit otázky: Proč? Proč vlastně takhle psát? A proč to číst? Není to celé jen malebná formalistní hra, další jemné odkašlání bez života?

Tak snadno se ale nevzdávám. Pustil jsem se do druhého čtení – a cosi mnou proniklo. Z básní se vydělovaly jednotlivé verše a obrazy. Pod povrchem jsem zavětřil mízu a krev. Dýchla na mě samota z „hladkého podpaždí televizní hvězdy“, nasál jsem jaro, které iniciovaly „zkřehlé včely na květech/ pootevřených jak odchlípnuté nehty“, a rozvášnil a rozechvěl mě jazyk, ten „rudý, matně lesklý doplněk smrtelnosti“. Těchto třpytivých kousků bych mohl jmenovat více. Přesto celek cepeněl.

Do třetice všeho dobrého. Zámek povolil a já vklouzl do prostoru knihy překvapivě lehce, aniž bych nalezl cokoli lehkého či laciného. Jistě, tři, toť číslo dialektiky. Některé výhrady zůstaly, ale lyrický um, který mi tolik lezl na nervy, se stal prvotní materií, z níž jsem vydestiloval úchvatný prožitek tajného, vpravdě zrcadlového dramatu.

Obludná všednost

Děžinského sbírka je komponovaným propletencem vzpomínek, reflexí, útržků a snů, tužeb a vizí, podivuhodnou studií skrytého a zjevného – ohmatáváním zázračnosti skrytého rubu věcí a percepcí „obludné všednosti“, bez níž tato zázračnost nemůže existovat. Dle některých recenzentů, například Ladislava Selepka, jsou však dramata této poezie spíše vykonstruovaná, chtěná či vynucená. Ondřej Buddeus dokonce mluví o neonormalizační idylce. I básníkovy ponory do nevědomí jsou jim nakonec jen estetickou hrou. Rozumím tomu, protože jsem to původně cítil podobně. A přece si po opakovaném čtení myslím, že Děžinského dramata jsou skutečná a ryzí. Nejedná se totiž o instant poems. Klíčem k jeho poezii se mi stal poněkud překvapivě jeden motiv sbírky, nikoli snad centrální, přesto z povahy věci přepadávající do otevřeného prostoru existence: motiv budoucnosti.

Island a apokalypsa

Básnické uchopování minulosti i přítomnosti s sebou nese nebezpečí poetizace na dluh, jakéhosi tokání proti pravdě. Obzvlášť minulost se může zlověstně snadno tetelit v sladkých, rodinných slinách. Naproti tomu vycházet vstříc budoucímu, to je pohyb na tenkém laně, tápání v nezajištěném světě, nejistota jako esence dění. Tázat se po budoucím znamená v jistém smyslu se odjistit. Děžinský je v tomto hledání jemný a kultivovaný, a přece tohle nesmělé snění celý složitý celek výrazně radikalizuje. V básni Mít Island básník říká: „Mít svou budoucnost a takhle ji držet/ jako úžas i pochopení, že něco je (…) Mít tak vlastní budoucnost a šaty stržené z věšáku;/ být naplavenina a nálet,/ mít vlastní ostrov/ mít svůj vlastní Island.“ Netuším proč Děžinský evokuje právě Island, zda je to jen osobní poetická afinita, nebo se zde skrývá i narážka na nedávnou občanskou revoluci, která představuje událost
otevírající budoucnost, vychýlení z nalinkované přítomnosti, z osidel dluhové minulosti. Bude to nejspíš jen shoda – avšak pozoruhodná.

Děžinský v básni opakovaně sní o šatech stržených z věšáku. Snad tu věšák zastupuje onu nehybnost obludné všednosti, gesto stržení pak nepostrádá romantický nádech. „Mít svůj Island“ znamená mít vlastní budoucnost proti vyvlastněné přítomnosti. Vysněná autonomie přesahuje zneklidňující dualismus mezi tajným životem a jeho všedním protějškem. Je to zvláštní eschatologie. V básni Uprostřed suti čteme: „Všechna zákoutí budou jednou náměstími metropole./ Veškerý život bude objeven a veškerá smrt objasněna (…) Klid před bouří se změní v bouři před nekonečným klidem,/ z nějž budeš škvírou prostrkávat věci na druhou stranu,/ tam, kde jsi žil.“

Teologové vědí, že apokalypsa je vyjevení pravé povahy věcí. A tento motiv vrhá na sbírku podivně ostré světlo. Nejisté a rozechvělé tázání po možnosti v radikálním, metafyzickém smyslu dává všem těmto jemným básním zvláštní rozměr. Tento zápas mezi všedním (přítomným?) a tajným (budoucím?) není ani vykonstruovaný, ani normalizovaný. V jistém smyslu ho podstupujeme každý. A je velkou předností Milana Děžinského, že ho vtělil do tak uhrančivých básní.

Autor je básník a šéfredaktor Tvaru.

Seriózní zkouška povstání

Poslední březnový den obsadili zástupci všeobecného shromáždění studentů Institutu aplikované divadelní vědy v Giessenu zadní scénu Divadla Maxima Gorkého v Berlíně, kde měl po dva dny pod heslem „Zkouška povstání“ probíhat šestý ročník Velikonočního festivalu vysokých divadelních škol. Podle záměru pořadatelů měl festival umožnit tvůrcům nastupující generace představit svoji tvorbu před širokým publikem v „uvolněné atmosféře“ a „profesionálních podmínkách“. Prostřednictvím těchto hesel se nicméně organizátoři vyvlekli z jakékoli finanční účasti na cestovném, ubytování, produkci nebo honorářích.

Strategie a peníze

Jako členové giessenského institutu, kteří mají blízko k nezávislé scéně, máme s podobnými podmínkami bohaté zkušenosti. Nehodlali jsme se však smířit s tím, že takovouto nedůstojnou politiku provozuje instituce, která je dotovaná nesrovnatelně lépe než mnoho dalších divadel.

V návaznosti na shromáždění studentů jsme tedy zformovali skupinu, jejímž cílem bylo vypracovat reakci na ohlášené podmínky festivalu. Každý týden jsme se pak scházeli k diskusím o prekérních pracovních podmínkách v oblasti kultury a o různých způsobech, jak reagovat na tuto situaci. Kdybychom se pouze vzdali účasti, připravili bychom se o možnost diskuse. Kdybychom reagovali pouze písemně, málokoho bychom oslovili. Rozhodli jsme se proto využít příležitosti, kterou nám skýtalo jeviště, a svou diskusi přenést na něj. Abychom diskusi dodali na váze, rozhodli jsme se jednu ze scén obsadit a festival tak částečně bojkotovat. Mimo to jsme se chtěli vyrovnat se vztahem umění a politiky a najít strategii, která by obě tyto sféry propojila.

Pro plánované obsazení jeviště jsme využili své vystoupení s názvem Leaving the 21st century – socialistické herce bývalo těžší přesvědčit o myšlence režiséra (ale to už je pryč!), boycotts are now much easier!, které festival otevíralo a které – podle programu – mělo trvat přibližně hodinu. Uvařili jsme polévku a z europalet jsme postavili barikádu. Všechno zatím probíhalo v modu představení. Poté jsme veřejně představili finanční podmínky festivalu. Každý z nás uvedl své výdaje a porovnal je s celkovým rozpočtem 1 300 eur, který nám dal k dispozici náš institut. Na každého z této částky připadlo sto eur. Protože jsme si ale museli sami uhradit dopravu, byly tyto peníze rychle utraceny.

Scéna jako prostor pro monolog

V našem zájmu ovšem nebylo naplňovat klišé o chudém, doprošujícím se umělci – potom by hrozilo, že se diskuse omezí na banální sociálně-politické fráze. Abychom diskusi vztáhli přímo k Divadlu Maxima Gorkého, použili jsme rozpočet na základní potřeby, a ne na produkci. Prostředků na produkci jsme se dožadovali na hostitelské instituci. V našem představení mohlo publikum vyhrát tisíc eur. Vysvětlili jsme, že představení odpadá, ale po krátké odmlce jsme divákům navrhli, aby s námi hráli proti Divadlu Maxima Gorkého a požadovali oněch tisíc eur. Jako nátlakový prostředek jsme obsadili jeviště a hranici mezi jevištěm a hledištěm jsme prohlásili za zrušenou. Vyhlásili jsme všeobecné plénum a utvořili radu skládající se ze zástupců publika a bojkotující skupiny. Rada plnila úlohu určitého zprostředkovatele navenek. Druhou institucí, která měla potenciální
kritiku přinutit k tomu, aby přistoupila na naše pravidla hry, byl soud. Zde se projednávaly věci, které rada nevyjasnila předem. S pomocí obou těchto instancí bylo možné docílit poměrně nerušené diskuse.

Z přibližně stovky účastníků na začátku představení jich setrvalo odhadem padesát až sedmdesát do konce bojkotu v živé diskusi. Zástupce výkonného ředitele Klaus Dörr však naše pozvání vedení divadla k debatě odmítl se slovy, že „jeviště není místem pro diskusi“, a nabídl nám rozhovor ve foyeru poté, co vyklidíme sál, což jsme odmítli. Dále jsme pozvali všechny umělce, aby svou práci představili jako součást bojkotu – tomu ovšem zabránilo vedení divadla tím, že mezitím zablokovalo všechny přístupové cesty k zadní scéně. Lidem, kteří se nacházeli ve foyeru a v kantýně, bylo zabráněno ve vstupu na jeviště s tím, že jsou všechna představení zrušena. Když rada navštívila kantýnu, aby informovala o dění na scéně, sklidila nenávistné výpady od některých umělců, jejichž vystoupení bylo narušeno. Po osmihodinovém bojkotu, večer po skončení festivalu, jsme se rozhodli jeviště vyklidit a zahájit diskusi s Klausem Dörrem.

Mezi pivnicí a panovnickým dvorem

Vyjádření vůči účastníkům bojkotu ze strany divadla i postižených umělců se nesla v tomto duchu: „Vaše bezohledné ukájení vlastního ega se s touto akcí míjí jak z uměleckého, tak z morálního hlediska, a to bez ohledu na to, jak dobré mohou být vaše úmysly.“ Bylo nám vytýkáno, že svůj protest nemyslíme vážně, ale pojímáme ho jako umělecké dílo. Zároveň však zaznělo, že jsme pouze protestovali, místo abychom své téma zpracovali umělecky. Tyto dvě protichůdné výtky dobře vyjadřují napětí, v němž naše akce probíhala. Diskuse, poznamenané nepřátelskou atmosférou a nepochopením, se však nakonec soustředily výhradně na formu protestu, a ne na to, za co účastníci bojkotu protestovali. Dumpingové platy? Drzost! Sdružování v odborech, stávka, spolurozhodování? Proboha, co na to trhy! V této souvislosti je příznačné, že zástupce ředitele na otázku, zda za rozhodnutím
neposkytovat žádné náhrady nestojí spíše politika divadla než jeho finanční situace, odpověděl kladně.

Přitom mohlo divadlo, pracující se zmíněným heslem „Zkouška povstání“, použít bojkot ve svůj prospěch. Místo toho jsme byli svědky pokusu o co nejdůraznější potlačení reálného povstání – byť probíhalo jen na jevišti. Právě zde však konflikt dostal svůj vlastní, pozoruhodný rozměr. Odráží totiž převažující chápání role německého městského divadla – přesně podle hesla „jeviště není místem pro diskusi“. Instituce, která takto argumentuje, mnoho zameškala. Nejedná se jen o estetický problém měšťanského repertoárového divadla, ale o problém celého aparátu zajatého ve starých feudálních strukturách, který se pokouší svůj vlastní anachronismus, vydávaný za ohraničený prostor svobody, ochránit antikvovaným pojmem vzdělávacího poslání. Kdy byla v nějakém divadle naposledy položena otázka, komu ta věc vlastně patří? Německé divadlo funguje – už od pradávna – navenek jako pivnice a uvnitř jako panovnický dvůr. Problém, který se zde ukázal, je problémem
hluboce zakořeněného omezeného vnímání, které všem zúčastněným umožňuje identifikovat se se svou pozicí v jejím mocensky zprostředkovaném tvůrčím rámci, a to za cenu, že se z tohoto rámce sami cítí vyděleni. Reakce Divadla Maxima Gorkého nebyla sama o sobě hrozivá. Hrozivé je, že jeho představitelé podle všeho smýšlejí právě tak, jak reagovali.

Z němčiny přeložil Jan Hon.

Násilí jako výzva - videoherní zápisník

Vztah videoher a násilí patří k nejožehavějším tématům v reflexi daného média. Nelze popřít, že vznikají tituly, jejichž hlavní mechanismus spočívá v prosté likvidaci protivníků za pomoci chladných, tupých či střelných zbraní a že řada z těchto her ono počínání zobrazuje hyperrealistickou formou a nabízí hráčům adrenalinovou zábavu. Jenže podobně jako v případě filmů či komiksů musíme rozlišovat, k jakým účelům konkrétní hry tento prostředek využívají. Trnem v oku kritiků her bývají především střílečky z prvního pohledu s válečnou tematikou. Ačkoli je pravda, že většina z nich – stejně jako stovky přímočarých válečných filmů a románů – nabízí pramalou reflexi válečných konfliktů, obvykle nepřesahující vojenský patos, existují také tituly, které hráče konfrontují s palčivými morálními otázkami. Loni
vydaná válečná střílečka z třetího pohledu Spec Ops: The Line se nebojí skloubit provokativní myšlenky s podrýváním hráčského zážitku. Tento videoherní ekvivalent Coppolova snímku Apokalypsa (Apocalypse Now, 1979) hráče přímo konfrontuje se zkázonosným šílenstvím války a odhaluje absurditu předpokladu, že konflikt má jednoho viníka. K oslovování a znejišťování hráčů přitom využívá tradiční herní mechanismy. Během nahrávání nových levelů hráči čtou deziluzivní komentáře, které upozorňují na mnohoznačnost jimi iniciovaných událostí. Ve vyprávění jsou zase stavěni před situace, kdy musejí rozhodovat o životech civilistů, spolubojovníků i protivníků. Na rozdíl od jiných her ovšem nemají k dispozici sadu předem definovaných voleb, což spolu se zneklidňující atmosférou hry nutí k empatickému zvažování každého kroku.

Reflexi násilí a vývoj postavy v závislosti na prožitých událostech zvolili jako ústřední narativní motiv také tvůrci posledního dobrodružství jedné z největších videoherních ikon, Lary Croft. Letošní Tomb Raider byl koncipovaný jako revizionistický reboot série, jenž měl oslovit především novou generaci hráčů a hráček prostřednictvím přidaných akčních prvků a také jejich provázaností s novým pojetím ústřední postavy. Tvůrci v čele se scenáristkou Rhiannou Pratchettovou prezentují zrod Lary coby akční hrdinky, která musí nejen objevovat skryté artefakty na legendami opředených místech, ale také bojovat o svůj život. Vyprávění už neobsahuje pouze stylové žánrové pasáže či dramatické zvraty dobrodružných příběhů na způsob Indiana Jonese, ale postupně prokresluje titulní postavu právě ve vztahu k násilí. Lara reflektuje důsledky svých činů, které přinášejí smrt nejen jejím protivníkům, ale i přátelům, což ve výsledku směřuje
k novému definování hrdinky. Namísto důvtipnosti a šarmu, které definovaly její tradiční podobu, se do popředí dostává houževnatost, předznamenaná již dramatickým sloganem hry „A survivor is born“.

Z her posledního roku došla v reflexi násilí nejdále střílečka Far Cry 3. Mechanismus RPG her, kde se hráčům na základě získávaných zkušenostních bodů zpřístupňují nové schopnosti postavy, tvůrci úzce provázali s příběhem amerického floutka Jasona, který se ocitá v roli zachránce svých přátel unesených na tropickém ostrově piráty pod vedením maniakálního hrdlořeza Vaase. Hráči mají zpočátku k dispozici pouze základní ovládání postavy a efektní dovednosti náležející dnes v žánru akčních stříleček ke standardu musejí teprve zpřístupnit vykonáváním různých úkolů. V souladu s tím vyprávění sleduje, jak se vystrašený Jason mění v bojovníka, postupně propadá omamnému šílenství boje a stává se zrcadlovým obrazem svého antagonisty. Vedle stále efektnějších likvidací protivníků je součástí této proměny také vstup hrdiny do kmene domorodých válečníků. Jeho znakem je tetování na hrdinově předloktí, které mají hráči díky pohledu
z první osoby neustále v zorném poli. Tetování se postupně rozrůstá, neboť každá jeho část reflektuje nově osvojenou dovednost, a konstatuje tak hrdinovo stupňující se odloučení od jeho původní osobnosti i přátel a naopak sílící sepětí s kmenem válečníků. Vyprávění Far Cry 3 však nepřináší jen reflexi opojnosti násilí. Současně jízlivě podvrací postkoloniální mýtus o odhození okovů civilizace a přijetí do řad primitivního společenství, naposledy masově glorifikovaný Avatarem (2009) Jamese Camerona.

Vztah násilí a videoher je tedy, střízlivě řečeno, podobný jako v jiných médiích. Vedle titulů patřících k žánrům, které násilí prezentují jako atrakci, najdeme i mezi nejprodávanějšími mainstreamovými hrami takové, jež násilí využívají jako narativní prostředek, případně ho reflektují. Důvod, proč se teprve v poslední době objevuje více takovýchto her, můžeme hledat na straně vydavatelů, kteří nedostatečně důvěřují ambiciózním tvůrcům, ale také u konzervativních populistů, apriorně spojujících videohry s nedospělostí a podřadností vůči jiným narativním médiím. Možná proto například dodnes nespatřil světlo světa projekt Six Days in Fallujah, prezentovaný už v roce 2009, který měl být revolučním propojením interaktivního dokumentu a realisticky pojaté válečné střílečky, jež by reflektovala povahu moderních válečných konfliktů skrze rekonstrukci jedné z nejúpornějších městských bitev ve válce v Iráku.

Autor je filmový publicista.

Otvírání konzervy

Televizní cyklus s výstižným názvem Český žurnál přinesl přinejmenším jednu důležitou zprávu. A sice, že veřejnoprávní televize ještě není u konce sil – aspoň pokud jde o její úkol přinášet netradiční reflexe současnosti. Shodou náhod byl krátce před uvedením cyklu odvysílán naopak ukázkově otřesný příklad „dokumentu o tom, co hýbe zpolitizovanou současností“, totiž loňský film Rozhořčené 2012 od Davida Vondráčka, který svou lacinou bulvárností, skrývanou pod rádoby vstřícnou objektivitou vůči pozorovaným „levicovým radikálkám“, jako by dokumentární tvorbu České televize směroval kamsi do nováckých bažin, kde se ostatně Vondráček také novinářsky etabloval. Český žurnál přes všechna dílčí negativa vrací pojmu veřejnoprávní dokument ten pravý obsah.

Sympatie s mírným odstupem

Celkem bylo odvysíláno pět epizod. První z nich, Život a smrt v Tanvaldu autorské dvojice Vít Klusák a Filip Remunda, zaznamenávající výbušnou situaci na severu Čech, se co do diváckého ohlasu stal zřejmě dílem „nejkontroverznějším“ (což je samozřejmě pojem, jenž je sám o sobě dost zjednodušující floskulí), neboť se pokusil celou kauzu soužití s Romy v nejchudších částech republiky zachytit co možná bez předsudků vůči romské menšině. Už to se ukazuje jako přístup, který není po chuti divákům vychovaným komerčními televizemi. Stačí se podívat, jak byl film ohodnocen na portálu Česko-Slovenské filmové databáze, kde se to jen hemží odsudky, a to často na základě zdůvodnění, že film je až příliš procikánský. Klusák a Remunda dle vlastních vyjádření nezakrývají, že ve filmech otevřeně sympatizují s outsidery, lidmi všelijak znevýhodněnými či bez privilegií a moci. Tentokrát je tedy zastupuje démonizovaná romská menšina. Tak jako
v Českém míru (2010) se zde tvůrci přesvědčivě snaží své sympatie vyjadřovat s mírným odstupem a na základě pádných argumentů. K nim bezesporu patří strašlivá sociální situace, v níž tanvaldští občané žijí a ze které právě Romové rozhodně nijak neprofitují. Snímek by mohl snadno sklouznout do špátovského mrhání emocemi, autoři se tomu však dokázali osobitě vyhnout například spontánním výjevem, kdy spolu před kamerou polemizují o smysluplnosti natáčení zdrceného syna zavražděného Roma.

O co vyšší měřítko nasadili Klusák s Remundou úvodním snímkem, o to hůř dopadly dva dokumenty, na kterých se režijně nepodíleli. Jak u Pančované republiky, tak u Rozezlených je patrná touha provokovat nekonvenčním režijním přístupem k zamyšlení nad rozebíranou ožehavou problematikou, ovšem výsledkem jejich práce je spíše křečovité a často až diletantské epigonství – jako by režiséři odkoukávali od tvůrců prvního dílu.

Exhibicionistické svazáctví

Nepochybně nejslabším kusem celého cyklu je snímek třicetiletého Lukáše Kokeše Pančovaná republika, který svými slabinami připomíná nedávný zoufalý pokus o intelektuálně hloubavou anketní sondu s názvem Dokument pro lidi (2012). Kokešovi se nedá upřít nadšení pro vachkovsky nonkonformní dokumentaristický styl a nikoliv povrchní „GENovitost“. Bohužel i kvůli značné tvůrčí nezkušenosti tento styl přerůstá v jakési exhibicionistické svazáctví angažovaného mladého intelektuála s kamerou. Kokeš přespříliš kombinuje přepečlivý investigativní pohled s nejrůznějšími filosoficko-analytickými vsuvkami, o které se starají, jak jinak, guruové tuzemských levicových intelektuálů Jan Keller a Václav Bělohradský. Výstupy obou myslitelů jsou však na hranici zbytečnosti. Samo téma filmu by přes svou závažnost vystačilo tak na půlhodinu, přesto Kokeš nechává film nesnesitelně protahovat až na téměř hodinovou metráž, aniž by ovšem o metanolové
aféře přinesl nějaké objevnější poznatky. Výsledek tak působí sice jako myšlenkově jistě zásadní a aktuální, ale zpracováním přinejmenším dramaturgicky nezvládnuté školní cvičení.

Martin Dušek se v Rozezlených vrací k tématu, které už ve své předchozí tvorbě opakovaně více či méně zdařile reflektoval – k českému nacionalismu v souvislosti s druhou světovou válkou. Základní problém filmu však spočívá už v tom, že jeho ústřední zápletka, již tvoří konflikt mezi moderními umělci zpracovávajícími experimentální audionahrávku o lidické tragédii a nepřejícnými účastníky lidické piety, není divákům srozumitelně představena. Tím neotřelé téma v ději zcela zaniká a ze snímku zůstává chaotická, do sebe uzavřená tříšť scén – někdy nadrzle vtipných, jindy ale zcela nepřehledných nebo i zbytečných.

Dokumentaristická konfrontace

Všeobecně známým a v posledních měsících mediálně vůbec nejvděčnějším tématem se zabývá předposlední část cyklu, nazvaná Spřízněni prezidentskou volbou. Další dílo Klusáka a Remundy svým názvem přímo odkazuje na legendární osmašedesátnický snímek Karla Vachka Spřízněni volbou, relevantnější však bude porovnat je s letošním kinodokumentem Hledá se prezident, režírovaným Tomášem Kudrnou. A zde čtvrtý díl Českého žurnálu vítězí na celé čáře i přes to, že rozhodně nejde o vrcholný počin režisérů. Kudrnův film sám o sobě nestojí za delší komentář – jde o filmařsky těžkopádný záznam nedávného kulturně-politického cirkusu, který však nezakrytě a dost manipulativně straní poraženému kandidátovi druhého kola volby. Klusák a Remunda se pochopitelně s principem „letící mouchy“, jak Kudrnův tvůrčí styl výstižně charakterizoval kritik Kamil Fila, nespokojují a v maximálně míře využívají metodu
dokumentaristické konfrontace. Poněkud ovšem zaráží, že osobně tak činí z vlastní iniciativy výhradně při setkáních s Milošem Zemanem, zatímco v případě Karla Schwarzenberga se o to postarají dva zcela neznámí muži, s jejichž překvapivě inteligentně formulovanými kritickými úvahami nicméně tvůrci neskrývaně souhlasí.

Vrcholem celého cyklu je Klusákova a Remundova Svoboda pro Smetanu, která snese srovnání s doposud nejsilnějším dílem dua, Českým mírem (2010). Na rozdíl od některých dílů rozebíraného cyklu (především Pančované republiky) není na Svobodě pro Smetanu znát postupné rozbřednutí jednoho silného tématu do řady dalších, někdy pozoruhodných, jindy zcela banálních podtémat. Tvůrcům se podobně jako u Českého míru daří prostřednictvím příběhu konkrétního subjektu přinést plastický obraz tragikomické politicko-společenské reality. Tentokrát bez jakéhokoli objektivizujícího odstupu – tvůrci se na způsob Michaela Moorea přímo stávají spojenci hlavního hrdiny, čímž výpověď filmu nijak nesrážejí, ale naopak mu přidávají na vtipu i dynamice.

Cyklus tedy přinesl snímky, z nichž ne všechny lze označit za povedené. Přesto i ty nejslabší z nich se pokusily o nepodbízivé kritické myšlení prostřednictvím filmu. A to v rámci čím dál zakonzervovanější produkce České televize rozhodně není málo.

Autor je filmový publicista.

Tajemná řeka o polednách

Emancipace od práce

Tvorbu Jany Kapelové, mladé umělkyně původem ze Slovenska, charakterizuje soustavný zájem o úsilí jednotlivců emancipovat se od práce, která v jejích projektech představuje nesvobodné, kontrolované prostředí. Aktéři příběhů, které ve svých dílech znovu inscenuje, tak činí nikoliv cestou kolektivního zápasu, nýbrž vlastními kroky. V dějinách významných událostí a gest by zřejmě zapadly, nikoliv však v umění, jež s oblibou zkoumá zdánlivě banální fenomény a prezentuje tak historické jevy v jejich komplexnosti. V příbězích, které Jana Kapelová představuje současnému divákovi, se jaksi periferně, v kosé perspektivě, zjevují historicky odlišná chápání toho, co je to práce, její proměny v běhu času.

Generační konflikt

Letos v únoru představila umělkyně v pražské Eliadově knihovně svou loňskou performanci Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli. Při vystoupení držela velké desky, v nichž byl umístěn stejnojmenný text, opatřený značkami pro recitaci. Příběh, který umělkyně před diváky přednesla, tematizoval osud její matky Heleny Kapelové, konkrétně jejího předrevolučního dvacetiletého angažmá v dramatických a recitačních kroužcích pro mládež. Název performance i textu, který sepsala matka spolu s dcerou, odkazuje ke skladbě matčina oblíbeného básníka, pozdějšího normalizačního ministra kultury, Miroslava Válka Domov sú ruky, na ktorých smieš plakať o traumatech z dob druhé světové války. Aluze k básni zdůrazňující úlevnou selektivnost paměti, jež některá místa pod tlakem prožitého šoku zamlžuje, tu má své místo. Nechává totiž intenzivněji vyvstat bílá místa ve
vyprávění, nezodpovězené otázky, zamlčené pocity a postoje.

Helena Kapelová se vyučila soustružnicí a posléze nastoupila v Trnavských automobilových závodech, práce v dílnách ji ale nebavila. Už na střední škole věnovala svůj čas recitačnímu volnočasovému kroužku a v této aktivitě pokračovala i později, když začala chodit do továrny. Umění, hudba, poezie pro ni představovaly příslib autentičtějšího života: „A tak, mali sme svoje sny.“ Poezie se stala místem hledání životního smyslu, alternativou k bezduché činnosti „pri stroji“, jakkoli práce v továrně slibovala hmotný blahobyt. Po dvou letech u soustruhu dostala Helena Kapelová možnost vést recitační kroužky na svém bývalém učilišti a z volnočasové aktivity se stalo zaměstnání.

Kvůli odlišnému chápání významu slova práce však panovalo mezi Helenou a jejími rodiči neporozumění, jež zrcadlilo celý jeden generační konflikt. Vztah k půdě, na němž její rodiče zakládali svoji identitu, se vytratil, zůstal jen stereotyp montážní linky, s čímž se dcera odmítla smířit. Poezie nabízela alternativní hodnoty a práce vychovatelky pro ni znamenala něco víc než pouhý prostředek obživy a společenského uplatnění. Jednalo se v ní o vlastní seberealizaci, činnost, v níž důležitou roli hrají intelektuální, tvůrčí schopnosti, zatímco výše mzdy je druhořadá: „Svojim spôsobom mne to recitovanie pomohlo na to, že som sa dostala k robote, ktorá ma bavila. A že som nezostala pri stroji, ale že som sa posunula niekam inam, vlastne to recitovanie ma posunulo. Ukázalo mi inú formu seberealizácie… Pri sústruhu som zarábala na tú dobu okolo deväťsto korún. Keď som išla robiť vychovávateľku, zarobila sem len sedemsto.“

Nevyslovené napětí

Co v příběhu Heleny Kapelové zůstává nevyslovené, je skutečnost, že tuto emancipaci umožnily určité společenské a ekonomické podmínky tehdejšího Československa. Stát podobné kulturní aktivity podporoval, jelikož hrály důležitou ideologickou roli ve výchově mládeže. Po revoluci celá tato kultura postupně zanikla, zodpovědnost za pořádání volnočasových aktivit mládeže přešla ze vzdělávacích institucí a podniků na jednotlivce a o podobné, shora organizované kulturní činnosti přestával být zájem. Celý příběh tím také končí. Svět mladých lidí v krásných šatech procítěně recitujících básně, ať už v závodech, ve školách či na televizních obrazovkách, který Jana Kapelová svou performancí oživila, se z naší současné perspektivy jeví jako dávno zaniklý vesmír, jehož exaltovanost může působit absurdně.

Působivost a elegance přednesu umělkyně ale neodkazuje k ideologickému dirigismu, nýbrž k jakémusi ztracenému étosu, víře v povznášející význam kulturních hodnot takto předávaných z generace na generaci a pocitu prázdnoty z toho, že je nemělo co nahradit. Napětí mezi deklarovanou – recitovanou – láskou k poezii, touhou po hlubším smyslu, již nabízí například jmenovaná Válkova báseň, a současným odsuzujícím pohledem na politický kontext, který tyto hodnoty podporoval a s nímž zůstávají spjaty, je přesto citelné, byť nepojmenované.

Oázy soukromého štěstí

Za volné pokračování zkoumání strategií emancipace od ubíjejících aspektů práce můžeme považovat jiný loňský projekt, nazvaný Volný pracovní čas. Kapelová se tentokrát zabývala svou vlastní generací, tedy ročníky sedmdesátých a osmdesátých let. Na výstavě v brněnském Turistickém informačním centru vystavila objekty, které dobrovolníci („známí známých“) vytvořili během pracovní doby ve svých zaměstnáních. Samotné artefakty představovaly většinou různé pokusy o volnou tvorbu – nejčastěji kresby a různé typy trojrozměrných modelů, básně, experimentální film, písně, fejetony. Účastníci byli vesměs lidé vysoce kvalifikovaných profesí (copywriteři, učitelé, vědci, školitelé, projektanti, lékaři, analytici), u nichž lze předpokládat určitou svobodu rozhodování a schopnost seberealizace. U některých šlo prostě o to nějak vyplnit dobu, kdy není do čeho píchnout,
u jiných o projev vášně, která se náhle zdá mnohem důležitější než povinnosti v zaměstnání, pro další to byl únik od stereotypu a stresu. Volná tvorba v každém případě představovala prostor osvobozený od jakéhokoliv tlaku, kritérií či očekávání a vytvořený často navzdory zaměstnavatelům či bez jejich vědomí. Jednalo se o jakousi individuální výhru nad „systémem“, o spiklenectví uzavřené s umělkyní, která se v mnoha případech zavázala jejich identitu neprozradit.

Srovnáme-li oba umělecké projekty, nabízí se zcela logicky otázka, čím se pozice vychovatelky a učitelky recitace před čtyřiceti lety liší od dnešní situace copywritera, vědce, lékaře či administrativního pracovníka. Helena Kapelová se osvobodila od nechtěné práce skrze kulturní hodnoty a aktivity, které nabízela a podporovala tehdejší společnost. Zodpovědné profese současných třicátníků také často vyžadují tvůrčí přístup, ale přesto mohou být ubíjející. Lidé v nich čelí stresu typickému pro současnou kapitalistickou společnost a spojenému s nároky zisku, efektivity a flexibility. Úlevu od nepříjemných aspektů práce nalézají v soukromých „ukradených“ chvilkách, a to někdy s vědomím zaměstnavatele, který dobře ví, že odpočatý zaměstnanec se s elánem pustí do nového projektu. Pokud ovšem lidé hledají volné chvilky, aby se realizovali, pak je zřejmé, že zaměstnání pro ně seberealizací není. Účastníci také své záliby nestavějí na
kulturních hodnotách celospolečenského významu. Objekty takto vzniklé slouží především k potěše nejbližších, k utváření ostrůvků soukromého štěstí, které jsou však od širšího společenského kontextu odtržené.

Kapelová nám ve svých projektech představuje tvůrčí činnost v opozici k stereotypní povaze práce industriální doby, avšak rovněž v protikladu k práci současné, jež více než dříve zapojuje intelektuální a tvůrčí potenciál člověka. Na rozdíl od autorky se však domnívám, že aktéři jejích příběhů zároveň stále zůstávají vězni nároků, jež na ně společnost klade. Helena Kapelová se sice osvobodila od práce „pri stroji“, ale její pozice vychovatelky, v níž nalezla seberealizaci, ji nutně stavěla do vypjatější konfrontace s ideologickými tlaky tehdejší doby, jimž se v důsledku musela podřídit, ať už byl její postoj jakýkoliv. Dnešní třicátníci si konstruují vlastní oázy svobody uvnitř kanceláří, přitom však nijak nezpochybňují povahu práce a s ní spojený celospolečenský kontext.

V projektech Jany Kapelové umění zkoumá vlastní zdroje – tvořivost a její místo ve sférách, které se nalézají mimo institucionální pole volného umění. Ukazuje se však, že možnost tvůrčí seberealizace není jen osvobozující, může být i nástrojem podmanění. Práce díky ní lépe plní cíle určité dominantní ideologie. Jen tvořivost, která si je tohoto dvojznačného postavení vědoma, může aspirovat na jakýkoli emancipační potenciál.

Jsem spíš takový kazisvět

Stal jste se prvním laureátem Ceny Věry Jirousové pro výtvarnou kritiku. Jaký to pro vás má význam?

Cenu ocení až další laureáti. Být první v řadě je pro ni hodně determinující. První obdarovaní určí, jestli si ocenění následující kandidáti budou vážit, jestli ho budou chtít. Jsem rád, že jsem dostal cenu, která je pojmenovaná po ženě. Také mě těší, že je to právě cena Věry Jirousové, protože byla první, kdo napsal v devadesátých letech recenzi o Divusu.

Co by role kritika v současné době měla splňovat? Je to pořád ideál F. X. Šaldy?

Ano, ideálem by měli být lidé, kteří dokázali univerzálně přemýšlet o literatuře, umění, poezii. Dokázali se vyjádřit v politických, sociálních i filosofických souvislostech a znali se s lidmi, kteří tvoří ve všech těchto polích – s malíři, spisovateli, politiky… Specializace dnešního novináře je příliš úzká a skutečných kritiků je velmi málo. Je to nevděčná, nenáviděná role. Správný kritik musí být zavrhovaný, protože jediná možnost, jak se stát dobrým kritikem, je psát o věcech otevřeně.

Je pro kritika důležitá nezávislost, nebo může být zároveň kurátorem, umělcem?

Nezávislost nepramení z toho, že je člověk pouze kritikem. Šalda se pokoušel psát verše i literaturu. Obojí sice dopadlo špatně, ale to nehraje roli. Vůbec nevadí, když někdo dělá kurátora, přitom píše básně a ještě je kritikem. Právě naopak: ten člověk by měl umět úplně všechno, aby o tom dokázal mluvit. Z řady současných textů o umění je vidět, že pisatel neví, o čem hovoří. Nezávislost je věc mentální.

Divus jste založil před zhruba dvaceti lety. Jak vidíte jeho budoucnost?

Divus vznikl v roce 1991. Ale už několik let předtím jsem pomáhal svému profesorovi z vysoké školy vydávat knihy. Teď cítím, že bych potřeboval tak deset let pauzu. Moje role v Divusu je bohužel příliš velká. Nemůžu si říct, že budu jenom psát nebo pracovat na výstavách. Zbývá už jen krůček k tomu, aby se z toho stala noční můra. Přál bych si utlumit některé aktivity a vrátit se více k psaní, ke knihám. Po škole jsem si myslel, že budu jen sedět v houpacím křesle a číst filosofii, což jsem také několik let praktikoval. Potom jsem omylem vydal knížku…

Jak vnímáte současné české galerijní instituce?

Celá institucionální scéna je v úpadku. Instituce se zbavily odborníků, většinou se řídí jen ekonomickými faktory, je to vláda manažerů, kteří si tak navíc často jen říkají, aby zakryli svou nekompetentnost. Velké státní instituce zjišťují, že s nimi nikdo nechce spolupracovat, protože přišly o všechnu prestiž. Kromě svých prostor nemají co nabídnout. Katastrofou bude, až komise vybere například Jiřího Fajta jako ředitele Národní galerie. Pak už to můžou celé zavřít a rozprodat mezi obchodníky s uměním. Ale vlastně je to dobře. Neměl jsem instituce nikdy rád a ony se nakonec samy zahubily.

A samotné umění? Má v mezinárodním kontextu co nabídnout?

Otázka je, jestli je nám současné umění, tak, jak jsme si mu navykli rozumět, vlastní. Když cestujete do Anglie nebo Ameriky, zjišťujete, že umění je součástí tamější mentality. Společnost ho potřebuje, žije jím. Je tam cítit vzrušení, i kritici nebo žurnalisté berou umění vážně. Vnímám to jako kulturní záležitost. U nás jsou v tomto směru vždy přítomné pochyby. Možná nám současné umění není vlastní, stejně jako nám není vlastní rock’n’roll. V kultuře se hodně opičíme a napodobujeme. Po celou naši moderní historii hledáme identitu. Až ji přestaneme hledat, mohli bychom objevit své vlastnosti. To neznamená, že nemáme skvělé současné umělce. Ale jako celek to nefunguje.

Vnímáte tedy Prahu jako periferii?

Naprosto. Postrevoluční energie zmizela, aniž bychom toho využili či zneužili, a zájem mezitím poklesl, zmizel. Není to jen náš problém. V Maďarsku, na Slovensku nebo na Balkáně je to podobné. Když odebereme souvislosti, jsou ty východoevropské konjunkturní krámy z devadesátých let na vyhození. Od určité doby je zase velmi těžké přemluvit umělce ze zahraničí, aby sem jeli vystavovat. V Praze se teď chtějí předvádět romantici, sentimentální intelektuálové nebo starší umělci, pro které je tohle město historickým mýtem. Tahle země je už zase kulturně pěkná díra.

Jaký druh umění vás v současnosti oslovuje?

Nezabývám se jen výtvarným uměním. Baví mě literatura, poezie. Vždy mě zajímá to, na čem zrovna pracujeme, co připravujeme do Umělce nebo na výstavu. Ale možná je to obráceně: všechno, co mě zajímá, se snažím nacpat do Umělce a na výstavu. Teď například pracuji na vydání nových textů Miloslava Vojtíška alias S.d.Ch. Před pěti lety k nám přišel se svými samizdaty, které množil na kopírce a dobarvoval pastelkou. Teď získal cenu Alfréda Radoka, jeho hry se hrají v divadlech. Z toho mám radost. Na září připravuji velkou výstavu monumentálních soch a krátkých filmů Martina Zeta a na listopad zakázaného amerického malíře Mika Dianu. Také se nořím hlouběji do tvorby Tima Burtona, jehož retrospektiva proběhne v Praze příští rok. Byl bych rád, kdyby ho po výstavě lidé viděli jinak než jen jako tvůrce Batmana a Střihorukého Edwarda.

Čtete pravidelně texty, které vycházejí o umění?

Čtu. Ale nejlepší kritiky nevycházejí v odborných časopisech. Výborné texty o umění lze najít v britském Guardianu, Independentu nebo americkém New Yorkeru. Odborné časopisy jsou často překvapivě mainstreamové a oportunistické. Jsou ovlivněné tím, jaké zájmové skupině se snaží vyjít vstříc, nebo ekonomickou silou inzertní části. To bych z našich periodik vytkl časopisu Art & Antiques, v zahraničí se tak chová například Flash Art, Frieze a Artforum. Občas to vypadá, že autoři trpí autocenzurou nebo že jejich text je spíš jakousi podporou celostránkové inzerce než kritikou.

Komu byste vy sám udělil Cenu Věry Jirousové?

Rozdělování cen je zavádějící a do moderního umění nepatří. V současnosti je třeba, aby tvůrčí lidé vytvářeli spíše aliance a pokusili se prosadit a přežít. Ceny mohou v našem prostředí zafungovat jako důvod ke sporu. Ale dovedu si představit spoustu lidí, kterým bych tu cenu dal, pokud by o ni opravdu stáli. Všichni nominovaní tu cenu měli dostat. Přede mnou ji měl dostat například Jiří Ševčík. Tak by byla podepřena jeho nezpochybnitelnou autoritou a skutečnými zásluhami. Já nejsem všeobecně vnímaný jako hodný kluk. Jsem spíš takový kazisvět.

Na začátku jste ale zmiňoval, že kritik má být nenáviděný…

Tak aspoň to splňuji.

Jak vnímáte iniciativy, jako je Mánes umělcům? Je to zdravá kritika ze strany širší umělecké obce, nebo nejasně formulovaná angažovanost?

Jak jsem napsal, je potřeba radikální čin. Na to upozorňoval už Sartre. Pokud je člověk bezmocný, nastupuje chvíle, kdy musí vzít do ruky něco jiného než petici nebo volební lístek. Žijeme v situaci omezené demokracie, kdy je většina lidí ponechána bez šance na efektivní argumentaci nebo nenásilnou obranu. Myslím, že ukrást na stavbě bagr a projet Mánesem není zločin. Protože to, co se tam děje, není rekonstrukce, ale destrukce.

Je taková totální angažovanost podstatou práce se současným uměním, nebo by si člověk měl držet nějaký odstup?

Je dobré něčemu propadnout, pro něco se nadchnout, úplně se z toho zbláznit. My se ale spíš nacházíme v době obav, odstupu. Je velice opatrná doba.

Jak člověk v téhle opatrné době může být svobodný? Před nějakou dobou jste spojoval svobodu s trapností…

Trapnost je velmi důležitá. Odvaha k trapnosti. Ze strachu před složitým světem plným nepochopených událostí a historických linií, ze strachu z chyby mluvíme tak, aby nám raději nikdo nerozuměl, anebo naopak odlehčeně, aby nebylo potřeba poslouchat. Kurátorsky, akademicky, teoreticky… Můžeme to nazvat jakkoli. Dnes je trapné věci pojmenovávat jasně a stroze. Daleko vděčnější je skutečnost obalovat do dalších a dalších termínů, pokládat na ni další vrstvy, takže už není vidět ani její obrys. Trapnost může odhalit, jak skutečnost vlastně vypadá.

Moja pamäť je zrkadlo, na ktoré mi dýchli, 2012, autobiografický text Heleny Kapelové se značkami k přednesu

Autonomní zónu nelze replikovat

V jaké fázi se hudební mutace Guma Guar nachází? Už delší dobu nevystupujete – skončili jste definitivně, nebo pouze hibernujete a vyčkáváte na vhodný okamžik k další činnosti?

Richard Bakeš (RB): V současné době již jako Guma Guar nehrajeme a věnujeme se stylově jiným projektům. Tvrdá hudba Guma Guar už byla po deseti letech hraní trochu únavná jak pro nás, tak zřejmě i pro publikum. Já osobně teď poslouchám úplně jinou hudbu než před pár lety. Stejně jako byli na konci devatenáctého století někteří lidé unaveni průmyslovou revolucí a zakládali různé naturistické či okultistické spolky, i já momentálně cítím únavu digitálními technologiemi, a proto sbírám staré analogové nástroje, které nemají žádnou paměť. Každý zvuk je jedinečný, a pokud ho nenahraji, zmizí – je nereprodukovatelný.

Michaela Pixová (MP): Já teď zcela určitě procházím hudební hibernací. Ta únava asi trochu souvisela i s jistým pocitem vyhoření. Naše spontánní a syrová produkce nebyla nejvhodnější pro klubové prostředí s politicky nevyhraněným posluchačstvem. Politická hudba se dělá dobře hlavně na demonstracích a street parties. Jenomže i tam se vám může stát, že vlezete s mikrofonem k technařům na náklaďák a zjistíte, že celá posádka nesnáší levici a volí knížete.

Daniel Vlček (DV): Noise a digital hardcore, který jsme produkovali, byl z velké části založený na improvizaci. Ta plyne z energie, která je dočasná a momentálně se přesunula jinam, do dalších projektů a jiných činností.

V jakých nových projektech tedy v současné době působíte?

DV: S Richardem jsme po letech absolutní absence melodie chtěli hrát něco nového, a tak jsme založili temně romantickou frakci Reverend Dick. Já pak vystupuju ještě s kapelou Střešovická Kramle, která vznikla před dvěma lety jako vernisážová kapela u příležitosti výstavy Václava Girsy. Po koncertě jsme ale začali dostávat další nabídky, takže pokračujeme dodnes.

RB: Já se teď v první řadě věnuju galerii Berlínskej model, kterou vedu s přítelkyní Lindou Mikoláškovou. Také společně s galerií Laboratorio vydáváme časopis o umění Rajón. Od aktivismu jsem se tedy přesunul spíše k sociální činnosti.

MP: Mně zabírá dost času občanské sdružení PragueWatch, které jsme založili v roce 2010. Totálně mě pohlcuje odborný i aktivistický zájem o různá urbánní témata, snažím se tím i částečně uživit, což moc dobře nejde, pokud se nechcete paktovat s developery a zkorumpovanými politiky. Na hudbu mi teď vlastně ani nezbývá čas.

V jakém vztahu byla vaše hudební tvorba k uměleckoaktivistické činnosti, kterou jste se prezentovali od roku 2003 a v níž jste narušovali a zároveň rozšiřovali výtvarný kontext tím, že jste do něho vnášeli společenská témata a upozaďovali uměleckou složku?

RB: Hudební tvorba byla důležitou součástí činnosti Guma Guar. Snažili jsme se šířit naši politickou osvětu i mimo umělecké prostředí – na ilegální tekno party, do klubů či squatů. Často jsme se ale například na akcích typu CzechTeku setkali s nepochopením a stížnostmi, že naše hudba je moc složitá, projekce příliš drsné, že politika tu nikoho nezajímá a že se sem přišli lidé bavit a nechtějí nic, co vybočuje z jejich úzkého hudebního záběru. Přitom už samotný akt takového festivalu je politikum. Občas to skončilo i tím, že nám řekli: „Na baru váznou kšefty, když tam nejede rovnej beat, tak už to, kluci, vypněte…“ Podobnost s komerční sférou, kde je vše úzce propojeno s prodejem, mě natolik znechutila, že se mi na tyto akce už nechtělo jezdit. Jediná kvalitní akce tohoto typu byla Breakcore Macht Frei, která se věnovala okrajovým hudebním žánrům. Šlo o jakousi dočasnou autonomní zónu s velmi otevřenými pravidly
a přátelskou komunitní atmosférou prvních free parties z devadesátých let.

MP: Souvislost mezi hudbou a uměleckoaktivistickou činností je zcela jasně patrná právě v tom narušování a rozšiřování všeho, co je známé, zaběhnuté, stereotypní. V zásadě jde v obou případech o prostředek, s jehož pomocí lze vytvořit dočasnou autonomní zónu, která se dá vnímat buď vizuálně nebo auditivně, případně oběma způsoby najednou. Možná právě proto umění ani hudba Guma Guar nikdy nebyly reprodukovatelné. Jednou vytvořenou dočasnou autonomní zónu nelze replikovat, je možné ji pouze vytvořit znovu. Podle mě byla trochu chyba, že jsme se ke konci našeho společného hudebního působení pokoušeli některé písně hrát opakovaně. I když nikdy nešlo o čistou improvizaci, v tuhle chvíli už to nebylo ono. Spontaneita se začala vytrácet.

I do hudební oblasti jste si přinesli nálepku politické skupiny. Je ale možné být v hudbě politický beze slov a obrazů, pouze zvukem? Nevyčerpávala se ona političnost s kontextem, do něhož jste vstupovali, případně ve spojení s vizuálem, který vaše vystoupení doprovázel?

RB: Politikum je už způsob, jakým člověk k hudbě přistupuje. Proč ji dělá, zda, v jakém smyslu a na jaké úrovni chce být úspěšný. Naše produkce vždy spíše obtěžovala, ale doprovázena projekcemi s politickým obsahem dosáhla určitého stupně naléhavosti a tím i pozornosti publika, jež přemýšlelo politicky a nechtělo se jen příjemně pobavit. Samozřejmě hudba může působit i jako zvuková zbraň.

DV: Charakteristika zvuku a druh skladby prozrazuje mnoho věcí, je to jako jazyk s vlastními pravidly. Pokud je určitý hudební styl typický pro nějakou konkrétní subkulturu, dá se odhadnout politický postoj producenta. Samozřejmě jde jen o první dojem.

MP: Kontext má samozřejmě zásadní vliv. V Česku chodí politicky orientované publikum na Sedmičku na hardcore a ostatní je potřeba k politice teprve vychovat. A hudební řež, v níž téměř nejdou rozeznat slova, možná není tím správným odrazovým můstkem k politizaci. Vlastně to může někoho spíš odradit, případně si taková hudba naopak koleduje o vyprázdněný konzum těch, kterým stačí rychlé beaty a syrová energie. Takový typ lidí je asi potřeba oslovit spíše s pomocí důmyslných textů, které si budou pobrukovat a časem se třeba zamyslí nad jejich obsahem. To jsme ale nedělali. Já jsem hudbu využívala mimo jiné k uvolnění vlastních frustrací způsobených různými společenskými a politickými problémy a šlo mi spíš o to, aby ty emoce byly i nějak hmatatelné.

Fungovali jste výhradně jako živě vystupující skupina. Nikdy jste neměli potřebu své nahrávky vydávat? Je konzervace v rozporu s vaším přístupem k hudební tvorbě?

DV: Několikrát jsme se o nahrávky pokoušeli, ale mimo pódium to nemělo ten správný náboj. Největší množství nahrávek vzniklo v období, kdy jsme vedle analogů používali i počítač, zhruba v rozmezí let 2006 a 2007. Pár věcí z té doby jsme uložili na Soundcloud.

RB: Samozřejmě je důležité si stanovit, zda hudbu chcete prodávat a potřebujete, aby ji někdo hrál v rádiích. To nikdy nebylo našim cílem. Zároveň jsme prakticky nikdy pořádně nic nenahráli, většinou jde o záznamy z živých vystoupení. Tím, že šíříte nepříliš kvalitní nahrávky zdarma po internetu, se jasně vyhraňujete vůči komodifikaci a trhu s hudbou.

Podle jakého kritéria si vybíráte nástroje? Přiznáváte jim nějakou esencialitu, máte k nim fetišistický vztah? Nebo je berete čistě instrumentálně, jako prostředky k dosažení určitého cíle?

RB: V naší tvorbě šlo vždy spíš o proces. Nedá se říct, že bychom si stanovili nějaký cíl a toho chtěli dosáhnout. Mě osobně baví nedokonalost, lo-fi zvuk a improvizace určovaná místem a vnitřní rozpoložením. Hudební nástroje sbírám už odmala, elektronické pak zhruba od roku 2000. Nekupuju ale drahé syntezátory, které na internetových aukcích dosahují astronomických částek. Zajímají mě analogové klávesy, které na internetu nejsou k nalezení, nástroje, které dávno upadly v zapomnění, a tudíž se dají nalézt spíš na bleších trzích, v bazarech či kontejnerech s odpadem. Takže ano, hudební nástroj je pro mě fetiš.

V Guma Guar jsme vždycky byli závislí na tom, jaký hardwarový kousek jsme zrovna koupili a zapojili do kostry našich setů v samplerech. Zkoušeli jsme použít i počítače, ale nebavilo nás to. Není nad to zakroutit si potenciometrem analogu z roku 1972 a slyšet ten „mighty sound“.

DV: Experimentální přístup k nalézání nových zvuků a jejich editace mě vede k objevování nových nástrojů. Je to taková dětská radost z nové hračky. V současnosti spíše sbírám zvuky, které pak edituju v sampleru. Momentálně ale pracuju hlavně na site specific zvukové instalaci pro galerii Prokopka. Jde o jakýsi muzak pro hotelovou jídelnu.

MP: Asi to není otázka vyloženě pro mě, jen mě napadá, že megafon někdy funguje skoro stejně tak dobře jako mikrofon napojený na efekty. Umí udělat krásně chraplavý hlas a evokovat atmosféru pouliční demonstrace.

Trap music

Trap music, další z bezpočtu hudebních mánií, naši zemi spíše míjí. Domácí publikum potřebuje trochu času, než podlehne novému žánru, který se do místních médií dostal nejprve v té nejhorší možné podobě celosvětově proslulé šarády Harlem Shake, založené na pouličním natáčení hromadných tanečních kreací ke stejnojmenné skladbě. Tato móda popudila nejen fanoušky trap music, ale i obyvatele Harlemu, s jejichž domovinou se videa zachycující taneční skeče asociovala. Jaké však byly počátky tohoto žánru, který má šanci stát se nejčastěji hranou klubovou hudbou?

Jako džus, násilí a rock

Začátkem devadesátých let se na jižanský hip hop shlíželo z vysoka. Jižanská rapová komunita se uzavřela do sebe a dále nenápadně rozvíjela svou specifickou produkci. Se svým hudebním stylem, který si získal celonárodní pozornost až mnohem později, přišla nejprve Atlanta. Subžánr, který vyrostl z miamské bass music a neworleanského bounce, je známý jako crunk. Jeho největšími popularizátory v druhé polovině devadesátých let byli Lil Jon a Outkast s deskou ATLiens (1996).

Název žánru odkazuje k mnohému, čím tento styl přitahoval své fanoušky. Pochází ze slangového slova, které se běžně používalo ve spojitosti s party nabitou energií. Později se však tento termín asocioval spíše s energy drinkem Crunk Juice, běžně míchaným s alkoholem. Jeho popularita byla ohromná a drink brzy získal mediální obraz nebezpečného produktu, který stojí za narůstající kriminalitou a násilím mezi mladistvými. Nápoj každopádně v člověku dokázal vyburcovat potřebnou energii, kterou mohl rozproudit během koncertu.

Typickým prvkem crunku je masivní basová linka, repetitivní syntezátor, rychlý rytmus drum machine a vokál ve stylu neworleanského call and response. MC zde hraje spíše roli dalšího instrumentu – stimulantu nepříčetnosti, otevírajícího temnou stránku posluchače, do níž se pak snadno vpijejí oplzlosti a pocit, že dokáže všechno, co ho zrovna napadne. „Crunk je něco podobného jako punk a rock. Má v sobě energii, kterou tě nabije. Je stvořen k tomu, aby tě napumpoval a odstartoval party,“ říká v jednom z interview rapper Lil Jon.

Adrenalin v krvi

Trap vyrostl na vlně crunku a jeho podoba se od něj příliš neliší. Charakteristickým instrumentem trap music je drum machine Roland TR-808, který dokáže vyprodukovat potřebné tvrdé subbasy i zrychlené vysoké údery, tedy vše, co dělá trap tak přitažlivým. Důraz na repetitivnost tento styl lehce připodobňuje dubu, strukturou beatu se zase blíží dubstepu. Tento styl v sobě prostě kombinuje spoustu prvků, které známe z jiných tanečních žánrů, přičemž maximalizuje svou energičnost. Proč ale past (trap)? Žánrové pojmenování vysvětluje jeden z nejznámějších trapových producentů DJ Scream: „Pojem pochází z ulice. Pokud jste žili na ulici, čemuž se často nešlo vyhnout, pak jste prodávali fet, užívali jste fet a v ten moment jste věděli, že jste v pasti. Jednoho dne vás prostě čekalo, že na vás někdo začne střílet na ulici, váš nejhorší nepřítel nebo nejlepší kamarád si pro vás, z důvodů plynoucích z prodávání drog, přijde… Prostě jste
v pasti.“

Na žánr poprvé ve větším měřítku upozornilo komerčně úspěšné album Trap Muzik (2003) od amerického rappera T. I. V tomto období, kdy trap stále ještě stál mimo hlavní hudební proudy, dominovaly skupiny a dodnes oslavované legendy jako Triple 6 Mafia, The Project Pat, UGK a později Brick Squad, který tvoří OJ Da Juiceman, Waka Flocka a Gucci Mane. Další vlna zájmu o trap music se pojí s producentem Lexem Lugerem. Jeho kouzlo spočívalo zejména v práci se samply, které jsou jednoduché a repetitivní a vytvářejí temný hypnotický efekt. O popularitu trap music se zasloužil především mixtape Flockaveli (2010) od Waka Flocka Flamea, na němž se z větší části podílel právě Lex Luger. Od té doby zájem o žánr jen roste, což koneckonců loni potvrdili nominacemi na cenu Grammy rapper 2 Chainz s vynikajícím debutovým albem Based On a T.R.U. Story a Rick Ross s nahrávkou God Forgives,
I Don’t.

Ačkoliv trapoví MCs rádi konzumují zpomalující drink zvaný sizzurp, který vzniká smícháním kodeinu, promethazinu, džusu a případně sody, jejich živá vystoupení překypují energií. Nejlepším místem pro takovou show je uzavřený klub, kde se drtivý beat, basová linka a agresivní hesla nerozplynou v prostoru, ale naopak útočí na publikum a navyšují hladinu adrenalinu v krvi. Tomu odpovídají pohyby dovádějících tanečníků, kteří pohybují pánvemi a předloktími, anebo rovnou celými lokty, nahoru a dolů. Ti, co mají zrovna agresivnější náladu, si ovšem vystačí i s máváním zaťaté pěsti.

Všechny peníze

Není náhoda, že zrovna v trap music se do popředí zájmu propracovali producenti – právě oni totiž tvoří základní kostru skladby a MC pak vystupuje především jako tvůrce atmosféry. Také proto se texty většinou točí pouze okolo prodeje drog, šplhání vzhůru k úspěchu, života hvězdy a představování sebe sama jako ignoranta, který za svůj přístup k věci navíc dostává hromadu peněz. Producenti se začali spojovat do skupin s vlastními studii, kde vytvářejí produkce jako na běžícím pásu a hotové je prodávají rapperům, kteří jen přidají slova. Příkladem takového gangu producentů je 808 Mafia. Smysl celé činnosti pak vystihuje heslo: „My dostáváme všechny peníze.“ A budoucnost může být ještě růžovější. Trap music se totiž dostala do takové obliby, že styl začali přebírat i producenti a DJs taneční hudby – což je zvláště případ skomírajícího dubstepu, který se už několik let chytá všeho, co má v sobě potenciál klubového fenoménu.

Světy hip hopu a taneční hudby se tak k sobě stále více přibližují. Mezi nejznámější trapstepové DJs patří například chicagské duo Flosstradamus, RL Grime, DJ Sliink, tokijské duo Watapachi nebo DJ Uz. Ti všichni se nyní propojují s renomovanými producenty z hiphopové scény, jako jsou například Trap-A-Holics, Sonny Digital nebo Drumma Boy. Jisté je, že toto spojení s sebou přinese další kufry plné peněz a letní taneční festivaly se letos povezou právě na této vlně. K zajímavějším pokusům o prolnutí trapu a taneční hudby nicméně došlo mimo mainstream – jak je patrné z letošního alba Jamese Ferrara Cold nebo jak naznačují první dostupné tracky z připravovaného alba Zombyho. Přes charakteristické znaky trapu je však vyznění spíše chladné, mířící přímo do vědomí osamělého posluchače.

Jisté je, že crunk a trap v sobě nemají žádný revoluční osten, socio-politický podkres, na jaký jsme zvyklí u hip hopu z konce osmdesátých a začátku devadesátých let, kdy síla slova dokázala eskalovat frustraci a agresivitu davu. Američtí černoši se sice utvrzují v tom, že už mají moc, slávu i peníze, ale pravda je většinou opačná. Trap se přitom jeví jako útočiště, které sice uživí pár lidí, ale ostatním nepřinese nic víc než krátkodobou euforii. Část hiphopových fanoušků tak vnímá trap jako zplanění pravého hip hopu, jiní jej zase berou jako jeho záchranu. Realisticky to vidí producent Willy Joy: „Trap je teď sice žhavá věc, ale za chvíli vychladne jako všechno ostatní a přijde zase něco dalšího.“

A jaké jsou ozvěny trap music na české scéně? Vliv nového subžánru je patrný (byť zpravidla přehlížený) především v produkci rappera Hugo Toxxxe a jeho labelu Hypno 808, kolem něhož se shromažďují další MCs a producenti, například Freezer, Frank Flames nebo Abu. Vydavatelství k trapové scéně nejen odkazuje svým názvem, nedávno došlo i k první koprodukci se zmiňovanou atlantskou producentskou skupinou 808 Mafia. Ostatně právě produkce byla hlavním důvodem úspěchu Toxxxovy nahrávky Bauch Money Mixtape (2012). Toxxx svým projevem navíc připomíná 2 Chainze – halucinuje o úspěchu, fetu, flow, která vás zhypnotizuje a udělá z vás stejné „kriply“, jako je on sám. I přes zcela očekávatelnou eklektičnost jde zřejmě o nejúspěšnější pokus probudit český rap z kómatu.

Autor je hudební publicista.

Dávka za nic?

Přibližně od druhé poloviny sedmdesátých let v západní Evropě více či méně intenzivně diskutovaná idea základního příjmu nabývá s rostoucí krizí současného kapitalismu na aktuálnosti. Z utopie často odmítané jako „příjem za lenost“ se krok za krokem stává akceptovaná a v modelových regionálních projektech již realizovaná koncepce. Ta má pomoci překonat negativní dopady rostoucí nezaměstnanosti nebo, jako nedávno v Namibii, podpořit rozvoj a stabilitu hospodářství v nerozvinuté oblasti. Za dosavadní vrchol tohoto vývoje lze považovat, že Evropská unie 14. ledna přijala občanskou iniciativu bojující za základní příjem jako lidské právo. Pakliže se této iniciativě během roku podaří získat podporu jednoho milionu občanů Evropské unie, zavazuje se Evropská komise tímto konceptem důkladně zabývat a uspořádat k němu veřejné slyšení v Evropském parlamentu.

Česko tímto tématem sice dosud téměř nebylo zasaženo, nicméně vzhledem k tomu, že idea základního příjmu je důležitou součástí, ne-li přímo jádrem rodícího se diskursu o společenských alternativách k současnému společenskému systému, je nejvyšší čas se jí začít intenzívněji zabývat. Toto téma navíc má i tu výhodu, že není stigmatizováno jako levicové, což v českém kontextu znamená vždy negativní znaménko vedoucí k mobilizaci předsudků.

Dávka za existenci

Všeobecným základním příjmem se rozumí fixní, každému obyvateli daného státu nebo jiného společenství pravidelně vyplácená částka, která není odměnou za vykonanou práci. Nejde tedy o platbu jako protihodnotu za nějaký výkon, ale o dávku, k níž člověka opravňuje sama jeho existence. Pro myšlení industriální epochy, které jakýkoliv příjem včetně starobního důchodu spojuje s prodejem pracovní síly na trhu práce, je už sama tato definice provokací. Právo na život přece dává člověku právě práce. Jak říká známé pořekadlo: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Či v mírnější verzi pro děti: „Bez práce nejsou koláče.“ Podstatné je, že práce je tu definována jako činnost realizovaná prodejem lidské pracovní síly na trhu práce. Naopak výchova dětí, domácí péče a prakticky všechny činnosti mající hodnotu užitnou, ale ne směnnou, z této definice vypadávají a jsou tak de facto zneviditelněny.

Lze jistě namítnout, že citované pořekadlo je ve své rigiditě už dávno rozmělněno systémem podpor v nezaměstnanosti a nejrůznějších sociálních dávek, o bezpracných příjmech z kapitálu ani nemluvě. Přesto stále ještě působí jako jeden z „tradičních“ argumentů při demontáži sociálního systému a přispívá k jejímu bezmyšlenkovitému přijetí poměrně velkou částí společnosti.

Emancipační linie

Jednou z prvních spontánních námitek proti základnímu příjmu je, že lidé, nebudou-li muset pracovat, aby se uživili, pracovat nebudou. I toto tvrzení vychází z typického myšlení industriální epochy, že lidé pracují jen proto, že jsou k tomu nuceni, a kdyby nuceni nebyli, nedělali by nic. Přehlíží se přitom, že práce je antropologickou konstantou lidské existence, lidskou potřebou, i to, že v základním příjmu má jít jen o základní zajištění důstojné existence. S tím se určitý počet lidí může zcela jistě spokojit a bude se třeba věnovat aktivitám sloužícím dobru obce a občanské společnosti, jak to i dnes dělá mnoho lidí. Velká skupina ostatních bude mít ale různě motivovaný zájem dál pracovat a vydělávat, to znamená mít k základnímu příjmu ještě zdaněný příjem z práce placené. Jistota základního příjmu by je jen osvobozovala od tlaku nesnesitelných pracovních podmínek, nadměrného vykořisťování a strachu ze ztráty
místa. Vedla by zároveň k podstatnému oslabení závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Emancipační, osvobozující význam všeobecného základního příjmu je z tohoto hlediska evidentní.

Základní příjem musí být ovšem doprovázen stanovením minimální hodinové mzdy, protože jinak by zavedení základního příjmu mohlo vést ke snižování platů. To byl například důsledek experimentu s negativní daní, jíž měly být vyrovnávány nízké příjmy, jak ji ve dvacátých letech formuloval americký ekonom Milton Friedman. Jeho idea je ovšem součástí neoliberální linie, která základní příjem instrumentalizuje pro potřeby trhu. Prostředkem jak elegantně odbourat sociální stát se myšlenka základního příjmu stala rovněž hamburskému ekonomovi Theodoru Straubhaarovi, který navrhl zrušení všech sociálních pojištění při základním příjmu čtyři sta až šest set eur, a podobně ve své době uvažoval i český ekonom Vlastimil Tlustý. Tyto dvě linie základního příjmu – emancipační a neoliberální – je třeba důsledně rozlišovat.

Zdroje a hodnoty

V souvislosti se základním příjmem je často kladena otázka na to, odkud by se braly finanční prostředky na jeho vyplácení. Jak ovšem ukazuje řada výpočtů, problémem tu není nedostatek finančních prostředků, ale přerozdělení onoho obrovského bohatství, které současná průmyslová civilizace vytváří, jež ale zůstává v rukou nepatrné menšiny obyvatel. Jeho přerozdělením (například prostřednictvím vysokého zdanění finančních transakcí, dosud nezdaněné práce robotů či luxusního zboží, především ale spravedlivým rozdělením zisku z využívání přírodního bohatství země) by se získal dostatek finančních prostředků pro postupné zavádění základního příjmu mezi čtyřmi sty až tisíci euro měsíčně, v korunách tedy mezi deseti až pětadvaceti tisíci korun. Na vytváření prostředků pro financování základního příjmu by se samozřejmě daněmi z platů podíleli i ti, kteří by pracovali v normálních zaměstnaneckých poměrech.

Rostoucí aktualita a přitažlivost ideje základního příjmu a přerozdělení bohatství, jež by jeho postupné a obezřelé zavádění znamenalo, vyplývá z celé řady problémů ukazujících na limity industriální společnosti kapitalistického typu. Ty vyplývají především z faktu, že k zajištění průmyslové produkce je třeba stále méně pracovních sil a nezaměstnanost se tak stává imanentní součástí systému. V systému definujícím člověka jeho sociálním zařazením v pracovním procesu ovšem nezaměstnanost znamená pád do statusového prázdna, sníženou možnost participace na životě společnosti, de facto sociální vyloučení. Rostoucí sociální rozdíly narušují základní demokratický princip rovnosti všech občanů, bez níž i princip svobody naráží na své hranice. V situaci, kdy se volené orgány politické moci stále více podřizují zájmům moci hospodářské a finanční, pak přirozeně vzniká otázka, do jaké míry je demokracie v postkapitalistické společnosti
ještě možná a nakolik volené orgány ještě zastávají obecné zájmy. Trend k deregulaci a neoliberální postulát slabého státu vede k privatizaci přírodních zdrojů i podstatných částí veřejného majetku a služeb a jejich využívaní jako zdrojů soukromých zisků, přestože na jejich výnosu by se měli podílet všichni občané.

Dalším problémem industriální společnosti, který by základní příjem, mohl vyřešit, je dominance směnné hodnoty nad hodnotou užitnou vznikající uspokojováním lidských potřeb. Jde tu o celou oblast neplacené, pro společnost ale nutné práce v rodině a oblasti péče o druhé, realizované především ženami. Člověk redukovaný na humánní kapitál by základním příjmem získal šanci důstojné lidské existence.

Autorka je spisovatelka a publicistka.

par avion

Přesně před rokem se ve světovém tisku diskutovalo o knize Darona Acemoglu a Jamese Robinsona Why Nations Fail (Proč se hroutí národy, 2012). Oba ekonomové v ní dělili společnosti na dva základní typy: extraktivní a inkluzivní. V prvním případě jsou elity a pracující lidé rozděleni kulturními bariérami. Elita vybírá daně a udržuje represivní aparát, který ji drží u moci. Inkluzivní společnosti bariéry neznají. Elita se vytváří na principech meritokracie a mění se tak, aby uspokojovala potřeby většiny obyvatelstva, protože ta by je mohla snadno od moci odstavit. Při tom probíhá modernizace a společnost jako celek bohatne. Jeden z nejzajímavějších ruských intelektuálů Alexandr Etkind v deníku Vedomosti z 24. května navrhuje přidat ještě jednu kategorii – superextraktivní společnost. Ta závisí na
příjmech z exportu nějaké suroviny, například ropy. „V takovém státě elita může těžit ropu jen s minimální účastí obyvatelstva. Příjmy z ní jí pak zase umožňují udržovat represivní aparát, aniž by se musela ohlížet na přání obyvatelstva.“ Klasickým příkladem extraktivní společnosti bylo podle Etkinda carské Rusko 19. století. Elita žila odděleně od lidu, který se většinou nacházel v nevolnictví, současně ale zcela závisela na výsledcích jeho práce. V dnešních superextraktivních společnostech stát vybírá daně, jeho hlavní příjmy ale plynou z přímé renty z exportu ropy. Obyvatelstvo je v takovém schématu vlastně zbytečné. To ale neznamená, že by elita přebytečné obyvatelstvo zlikvidovala. Naopak, stát dělá z lidí objekt své všeobjímající péče a kontroly. O nějaké modernizaci a pokroku, který probíhá v inkluzivních společnostech, se ovšem nedá mluvit.

V čem je příčina nostalgie po Sovětském svazu, se v letošním devatenáctém čísle pokusil zjistit časopis Děňgi. Zdálo by se, že k takové nostalgii není žádný zvláštní důvod. Podle propočtů průměrný reálný příjem Rusů dosáhl úrovně roku 1990 již před osmi lety a nyní občané vydělávají zhruba o polovinu více než před rozpadem Sovětského svazu. Průměrní Rusové si za svůj plat mohou koupit o 66 procent více hovězího než v době před rozpadem SSSR. Dnešní Rus jí ročně více masa (81 oproti 67 kilogramům v roce 1985) a také ovoce (71 proti 46 kilogramům). Jenže jak říká jedno ruské úsloví, průměrná statistika je jako průměrná teplota pacientů v nemocnici. „Když se na totéž podíváte podle sociálních skupin, je nostalgie pochopitelná. Příjmy vzrostly na jedenapůlnásobek jen u šedesáti procent obyvatelstva. U dvaceti procent nejbohatších jsou příjmy ještě dvakrát tak vyšší. Dvacet procent nejchudších ale dostává jen
polovinu toho, co v sovětských dobách.“ Nostalgie má však i svůj politický rozměr. Současná moc nemá představu o budoucnosti, a tedy ani o tom, jaká by měla být identita současného Rusa. Nenabízí žádné společné hodnoty, ideály, osobnosti, které by mohly být vzory. „Jediné, co zbývá, je obracet se k minulosti. Přirozeně ne k Petru Velikému, ale k SSSR. To ovšem není jen problém vládnoucí elity. Ani ostatní lidé nemají jiné vzpomínky než ty sovětské. V tom se zájem elit shoduje s tužbami obyčejných občanů. Je tu snaha vytvořit jednotné dějiny. Spojit postsovětské se sovětským, aby u lidí, kteří prožili většinu života za SSSR, nevznikl pocit, že jim ukradli minulost,“ říká sociolog Boris Dubin.

Přímo do digitální současnosti nás přenáší dvacáté číslo časopisu Russkij reportěr článkem o mírně bizarních ruskojazyčných webových stránkách Check-you.com. Podstata je prostá. Autoři stránek nacházejí v sociální sítí atraktivní dívky, které o sobě píší, že jsou vdané nebo mají stálého přítele. Následně si vytvoří profil v nejrozšířenější ruské síti VKontakte (vk.com) a následuje zhruba tato konverzace. „Ahoj, mám pro tebe nabídku. Budu mít jednání s partnerem a potřeboval bych, aby se mnou byla taková krásná dívka, jako jsi ty. Zaplatím ti tři tisíce rublů za hodinu.“ Je-li dívka svolná, přichází další nabídka. „Opravdu se mi líbíš, a kdybys souhlasila, mohli bychom spolu strávit noc v hotelu. Dal bych ti za to dalších dvacet tisíc.“ Pokud oběť pokračuje v konverzaci, následují dotazy na možné sexuální praktiky a podobně. Když dívka souhlasí, je po ní požadována fotka intimních míst. Jenže slečna žádné peníze nedostane, místo
toho je celá tato korespondence publikována na internetu, včetně všech údajů, které o sobě dotyčná osoba v sociálních sítích prozradila. A jestliže má její manžel také účet VKontakte, pak automaticky dostane zprávu, co jeho manželka neznámému člověku po internetu slíbila. Novináři se spojili s majitelem stránek Sergejem, který z pochopitelných důvodů nechtěl být jmenován plným jménem. „Chceme změnit společnost, ovlivnit mladé. Dnes nikdo nemá žádné hodnoty kromě peněz. My zkoušíme dívky, které jsou vdané. Co je na tom amorálního? Chceme, aby podobné chování nebylo normální, ale aby ho společnost odsuzovala,“ říká Sergej. Na webových stránkách projektu je momentálně 147 případů, včetně videí, v nichž dotyčné slečny pláčou, prosí administrátora, aby materiály ze stránek odstranil, a nabízejí mu i peníze. Stránku Check-you.com jen prostřednictvím VKontakte sleduje 168 tisíc lidí, takže publicitu mají dívky zaručenou.

Pracovní etika ve světě bez práce? - ekonomický zápisník

Ve světě rostoucí nezaměstnanosti, nerovnosti a rozmáhající se pracující chudoby jsme si před časem připomněli Svátek práce, o kterém Jan Neruda napsal: „A neuplynulo ani čtyřicet let, a přišel už 1. květen 1890. Věru, kdož jsme se ho dočkali, že jsme dožili se nejpamátnějšího 1. května lidských dějin. Ba, snad že nejpamátnějšího dne těch lidských dějin vůbec! Klidným, železným krokem přirazily 1. května 1890 bataljóny dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíli, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení. Byl to postup mohutný, neodolatelný, jako když se hrnou vlny okeánu. Kdo přihlížel, porozuměl, co ‚síla elementární‘ znamená! I když přenesena na věc duševní, mravní!“

První máj se nicméně pojí spíše s nedobrými konotacemi z doby totality. Málokdo si vzpomene, že jeho počátky sahají k roku 1886, kdy američtí dělníci začali s bojem za osmihodinovou pracovní dobu. Dnešní oslavy prvního máje jsou v Česku zaplněny projevy, hudbou, buřty a balonky. Politici nezapomenou zdůraznit, že je potřeba, abychom je volili, aby „byla práce“. Jak to hodlají udělat, o tom už se většinou příliš nezmiňují. Zeptáte-li se jich, co dělají pro svou čtvrť již nyní, zdůrazní, že z pozice zastupitele vlastně nic dělat nejde a dokud jich nebude tak 55 procent, nemohou dělat vůbec nic. Stejný šok může zažít ten, kdo by se na dnešní význam Svátku práce zkoušel ptát nejmenovaného představitele odborů. Nejspíše by se dozvěděl něco o Máchovi a kvetoucích stromech, ale o práci už nikoliv.

V 19. století byly prvomájové oslavy prodchnuty etikou práce, včetně té manuální, a úctou k rozvoji občanských práv, jak o tom psal právě i Neruda. Nyní se nacházíme v éře postindustriální, kdy etika práce slouží už jen pro pěkné volební projevy. Z identifikace práce, která znamenala ctnost, poslání a často i smysl života, se už několik dekád stává pouhá identifikace spotřebitele. Koneckonců, není dost dobře možné se identifikovat pomocí práce, když hlavním požadavkem doby je být flexibilní. Možná stojí za zmínku, že původně se toto slovo používalo u počítačů jako označení možnosti nahrazení jedné komponenty druhou. Nyní je to ovšem ta nejžádanější kvalita na trhu práce. Flexibilita jako zaříkávadlo moderní doby má mnoho různých podob. Můžete (či spíše musíte) být flexibilní vůči svému zaměstnavateli a přihopkat do práce, kdykoli je zrovna třeba. Flexibilní musíte být i vy sami a plynule přecházet z firmy A do
firmy C. Ve všech případech ovšem musíte u pohovoru tvrdit, že práce u firmy C byla vaším celoživotním snem – jinak pod bedlivým okem psychologicky vycvičených personalistů neuspějete. Až bude vaše místo u firmy C zrušeno (přesunuto do Bangladéše, Číny či Bulharska), budete totéž se stejným nadšením a zápalem tvrdit u firmy Y. Maximem flexibility je pak přecházet z oboru do oboru a vykonávat různá, často velmi málo smysluplná zaměstnání, a za prací se stěhovat. Vzorem všech moderních ctností jsou v tomto případě Američané, kteří se za prací stěhují až dvanáctkrát za život. Zároveň mají největší míru pracující chudoby ze všech vyspělých zemí.

Zkrátka a dobře převládá názor, že člověk se má přizpůsobovat ekonomickému cyklu – je přece především pracovním zdrojem a ve světě chronické nadvýroby také spotřebitelem. Práce, která postrádá smysl a často se mění, nemůže sloužit jako identifikátor, a tak tuto roli na sebe přebírají značky. Takzvané značkové zboží, které je správně „nadefinováno“, za vás řekne, jak jste cool, seriózní, žhaví či rezervovaní, aby okolí mělo jasnou představu o vaší „identitě“.

Západ chronicky uvíznul v protestantské pracovní etice, i když svět a především technologie se pronikavě změnily. Proč jsme nuceni pracovat stále více za situace, kdy technologie spoří práci a pracovní místa vytlačují? To, že luddité, rozbíjející na začátku 19. století tovární stroje, nakonec měli pravdu a že nás čekají naprosto zásadní změny, dnes otevřeně píší i tak mainstreamoví ekonomové jako Robert Skidelsky či Paul Krugman. Potřebujeme mnoho změn. Jednou z těch nejmírnějších je zkrácení pracovní doby. U nás o tom již před lety psal velký český národohospodář Miloš Pick. A také si potřebujeme definovat, co to vlastně práce je. Možná dojdeme k tomu, že druhů práce je nekonečné množství, ale že mnoho zásadní – například pečující – práce neuznáváme, ani finančně, ani společensky, a přitom právě bez ní bychom jako společnost nemohli přežít.

Autorka je ekonomka.

Přemáhání zombie

Často se říká, že jsme svědky bizarní situace. Finančníci a politici odvádějí opravdu mizernou práci při vytváření kapitalistické ekonomiky, ale stále se jim daří udržovat dojem, že kapitalismus je jediný životaschopný systém. To je poměrně paradoxní situace, napomáhá jí však také absence představ o tom, jak by spravedlivější svět mohl vypadat. Jak píše sociolog Zygmunt Bauman, dnešní společnosti závisejí na proměnlivých a nepředvídatelných náladách takových mysteriózních sil, jako jsou finanční trhy, a rostoucí pocit, že nemáme v moci přítomnost, je důsledkem, který pak sám navozuje úpadek politické vůle: zpochybňuje důvěru, že by solidární jednání mohlo nějak podstatně změnit naši situaci.

Kniha sebraných publicistických textů filosofa Michala Hausera Kapitalismus jako zombie, neboli Proč žijeme ve světě přízraků se snaží z takového myšlení vymanit a poskytnout orientaci pro politickou praxi v českém prostředí. Čtenáři se dost možná budou dělit do dvou skupin: na ty, kdo si uvědomují narůstající problémy, ale vidí, že monopol na politický čas mají v rukou jiní, a na ty, kdo věří, že se „něco musí podniknout“. Z pohledu první skupiny se Hauserova kniha může jevit jako dobře míněný, ale naivní pokus o něco, co není možné. Na druhou část čtenářů by pak asi shlížela jako na naivní snílky. Ti však mají jednu důležitou výhodu: nezakázali si snít o něčem lepším. Oba pohledy se zřejmě nepodaří jen tak smířit, protože se za nimi skrývají odlišné předpoklady, představy o politice i životě. Hauserova kniha je přesto jedním z mála ucelenějších pokusů oslovit širší veřejnost radikálními koncepty a zrušit monopol na
politický čas. Podívejme se tedy na její přednosti i slabiny blíže.

Pravice čte Gramsciho

První okruh textů se zaměřuje na kritiku současného řádu – Hauser hned zkraje vysvětluje, proč mluví o zombii. Kapitalismus v sobě vždy měl své mrtvolné jádro, je pokračováním předchozích forem společnosti, jež krajně nerovnoměrné rozdělení bohatství vedlo ke krizi a zániku. Přestože dnes procházíme čtvrtou velkou krizí kapitalismu a jeho kritika je stále častější, v oficiální rovině se prosazuje rétorika trpělivosti. Musíme být trpěliví a čekat na budoucí blahobyt. V pozadí stojí známá teze Slavoje Žižeka, který říká, že navzdory imaginární distanci stejně jednáme, jako bychom dnešnímu systému věřili – věříme zkrátka víc, než si myslíme, což dobře vědí i čeští pravicoví politici.

Hauser směřuje svůj útok proti třem oporám dnešního kapitalismu: jeho ekonomické formě (neoliberalismu), politické formě (liberální nebo spíše oligarchické demokracii) a kulturní formě (postmodernismu). Každá zkušenost s asociálností systému vede k radikálnějším požadavkům. Už samo stále častější používání slova kapitalismus jako by bylo první vlaštovkou ohlašující odklon od svůdné polistopadové utopie, pro kterou byl příznačný výraz „tržní hospodářství“. Tato utopie nás měla dovést do spravedlivé společnosti, ale skutečnost vypadá poněkud jinak. Žijeme v pozdní liberální demokracii, která ztrácí legitimitu, ale ještě ne svoji moc – podobně jako pozdní reálný socialismus. Rovina politické řeči se čím dál více odděluje od roviny reality. Člověk je pohlcen mrtvolným spektáklem, veřejný prostor se vytrácí… Ačkoli se tato témata mnohým mohou zdát dávno známá, samozřejmě to neznamená, že by o nich diskutovala široká veřejnost. Mezi aktivisty nebo akademiky se
o nich sice hovoří, jak ale udělat z reformy či dokonce radikální přeměny kapitalismu celospolečenské téma? Zde se projevuje především absence silných levicových médií, která by vytvořila protiváhu veřejnému prostoru, v němž pravidla hry určuje pravice. Možná by pomohla finanční podpora od ČSSD, jenže tato strana se tváří, že se jí to netýká. Parlamentní levice nehledá novou podobu, neotevírá se radikálnějším kritikům a nepokouší se svádět boj o hegemonii. „Vypadá to, jako by pravice četla Gramsciho a levice četla pouze průzkumy veřejného mínění,“ píše Hauser.

Pro vzkříšení naděje Hauser hledá odkazy radikální politiky v minulosti. Patří k nim například některé aspekty Masarykova nebo dokonce Husova myšlení, Pražské jaro a také Charta 77. Právě text o Chartě patří k velmi silným momentům. Citáty z jejích dokumentů, které odkazují na dělnické hnutí, nebo srovnání antikomunismu s představou první republiky, v níž se neustále probírají spolupracovníci rakouské policie, jsou dobře mířenými políčky dnešní politice paměti. Charta podle Hausera ovšem vyjadřovala postoj, kterému tolik nezáleželo na politickém prosazení ideálů, jako spíše na pocitu svobody a důstojnosti v nesvobodném světě. Rozpory minulého režimu byly mnohem jasnější, etický postoj mohl mít subverzivní náboj, protože režim obsahoval etické jádro, které v praxi popíral. Dnes je situace jiná – je třeba vytvořit subjekt, který bude bojovat o moc.

Strana, nebo předobraz?

V knize se proto jako druhý okruh témat objevují úvahy o hnutích zdola a o založení nové levicové strany. Podle autora se bez parlamentní síly, která bude prosazovat změny zákonů i politického a ekonomického systému tak, aby se hnutí mohla rozvíjet, nic podstatného nezmění. Tato síla by se zároveň měla napojit na ideu komunismu vyjadřující fundamentální emancipaci od kapitálu. Dystopická pachuť této ideje spojená s minulým režimem by snad mohla zmizet tím, že se začne znovu uskutečňovat. Z obrany je třeba přejít do útoku, a tak se zdá, že narážíme na klasické dilema: „pošpinit se mocí“, anebo raději zůstat mimo? Protože však podpora takovéto strany zůstává nejistá, jedná se o dilema poněkud předčasné. Navíc podíváme-li se například na hnutí, jako je Occupy Wall Street, zjistíme, že oslnilo veřejnost mimo jiné díky tomu, co antropolog David Graeber nazývá
politikou předobrazu. Podobalo se totiž světu, který chtělo vytvořit a který umělo předvést v praxi. Reflektovalo určité nálady ve společnosti, ale také dokázalo přenést do reálného světa jiný model společnosti – radikálně demokratickou alternativu, která byla otevřená pro každého, kdo se jí chtěl účastnit. Jinými slovy, uspělo silou příkladu, který lidé mohli sami vidět a zažít. Není tedy prozatím důležitější vytvářet podobné předobrazy, aby bylo co nabídnout? Představme si, jaký přínos by mělo budování sítě družstev, která by zahrnula vyloučené lidi a ukázala by jinou formu organizace práce.

Pohled na stranický systém moc důvodů k optimismu neskýtá. Politické strany jsou v něm dobře zakotvené a v zásadě fungují po vzoru firem. Tomu odpovídá i způsob soupeření o moc (včetně blokování vstupu nových aktérů na „trh“ nebo shánění finančních prostředků). To, na čem by naopak bylo třeba naléhavě zapracovat, je kulturně-symbolické zázemí ve společnosti. Hauser v jednom ze závěrečných textů píše, že rasismus jako zástupný problém snad časem zmizí, jelikož si rasisté uvědomí, že tím nezlepší svoje životní podmínky. Úspěch neofašistické společnosti podle něj není moc pravděpodobný, protože se rasismus již nebude moci provázat se sociálním státem pro bílou většinu. Tady je ovšem – byť z pochopitelných důvodů – přání otcem myšlenky. Nové hnědnutí společnosti totiž probíhá v kontextu rostoucí nejistoty a hrozícího sociálního konfliktu. Jak připomíná už citovaný Zygmunt Bauman, sebezvěčňování dnešního řádu závisí právě na
existenci rozsáhlé armády zbídačených, kteří fungují jako „novodobá vize pekla“. Čím horší je jejich úděl, tím spíš se ostatním jeví život snesitelný.

Kapitalismus jako zombie nabízí prozatím poměrně odlehlou vizi, k jejímuž uskutečnění bude třeba dál promýšlet konkrétní kroky. Přesto kniha přináší inspirativní postřehy, je čtivá a dokáže povzbudit. Měli by si ji přečíst zejména politici, kteří se hlásí k levici – aby se o levici něco dozvěděli.

Autor je historik a politolog.

Prezident – hlídač slov?

Když prezident republiky odmítl jmenovat docenta Putnu profesorem, strhla se mela, a to hned z několika důvodů. Martin Putna je mediálně známý intelektuál, který své odborné a občanské názory formuluje radikálně a často i s provokativní teatrálností. Taková silná osobnost by podobně založeného Miloše Zemana mohla přitahovat i proto, že prezident se sám nechal slyšet, že nemá rád „šedé myši“. O to více překvapila zpráva, že prezident jmenovací řízení pozastavil a skutečné důvody odmítl veřejně sdělit s tajuplným odůvodněním, že nechce pana docenta „ponižovat“. Tyto důvody údajně sdělil ministrovi školství a následně se uvolil je sdělit na osobní schůzce také rektorovi Univerzity Karlovy. To nicméně prezidentovi nezabránilo v tom, aby následně nevypouštěl do mediální krajiny různé další nepodložené výroky a nakonec se
nenechal slyšet, že neuznává „lidi aspirující na vysokoškolské pedagogy, kteří na Prague Pride drží transparent s nápisem Katolické buzny zdraví Bátoru“.

Dokážu si představit extrémní situaci, kdy prezident využije své ústavní pravomoci a odmítne jmenovat kandidáta na profesora, přestože jmenování probíhá podle ryze odborných kritérií a role prezidenta je v celé proceduře pouze symbolická. Pokud by se prezident například dozvěděl, že dotyčná osoba měla spáchat úmyslný a velmi závažný trestný čin, jistě by obecná i akademická veřejnost nalezla pro takový postup pochopení. Zrovna tak by bylo možné prezidentovy kroky pochopit, jestliže by vyšla najevo velmi závažná profesionální pochybení kandidáta, jako například opisování v habilitační práci nebo porušení etických kritérií vědeckého výzkumu. Tato možnost je sice krajně nepravděpodobná vzhledem k náročným kritériím jmenovacího procesu, jak je zná vysokoškolský zákon i univerzitní předpisy, ale vyloučit ji předem nelze. Pokud ovšem prezident rektorovi ani ministru školství nepředloží žádné z takto závažných vysvětlení, zdá se, že klíč
k porozumění prezidentovu postoji je nakonec třeba hledat právě v oné větě, se kterou se Martin Putna objevil na předloňském pochodu za práva gay a lesbické komunity. Nejde tu v první řadě ani o homofobní předsudky, přestože jistě hrají nemalou roli, ani o lehce vulgární slovník, který ostatně ani Zemanovi nikdy nebyl cizí. Rozhodující bylo zřejmě především to, že se vysokoškolský učitel dokázal symbolicky vysmát do očí autoritě ministerského úředníka Ladislava Bátory a jeho obskurním názorům a politickým představám. Celý spor tak – jakkoli jej navenek banalizuje nedostatek argumentů – vyznívá především jako mocenský konflikt: jako pokus přistřihnout křidélka všem, kdo by chtěli kritizovat mocné v tomto státě.

Politické zneužívání jakýchkoli předsudků je v každé společnosti vždy mimořádně nebezpečné, zde se však jedná především o svobodu projevu, a to nejen v akademické obci, ale ve společnosti jako takové. Jestliže se prezident země rozhodne posuzovat, jaká slova smí profesor používat na veřejnosti, má-li být hoden své funkce, uzurpuje si nárok vystupovat jako hlídač slov.

Pochybuji, že bychom v Evropě nalezli ústavní republiku, která by prezidentovi poskytovala takovou pravomoc. Z ústavního hlediska je celý případ vlastně zcela banální. Prostou metodou analogie jej lze přirovnat k případu soudního čekatele Petra Langera, kterého svého času pro změnu odmítl jmenovat prezident Václav Klaus. Ačkoli pravomocný verdikt soudu nezpochybnil prezidentovu možnost kandidáta do příslušné funkce nejmenovat, uložil mu povinnost toto rozhodnutí odůvodnit.

Kromě ústavy země má však v celém případu velký význam i vnitřní konstituce Univerzity Karlovy. Ačkoli její Zakládací listina ze 7. dubna 1348 hovoří o univerzitních svobodách a privilegiích zajištěných královským majestátem, v dnešním univerzitním statutu, který lze považovat za univerzitní ústavu, se o žádném prezidentském majestátu nikde nepíše. V této souvislosti je proto potěšitelné, jakým způsobem na celou kauzu reagovala Univerzita Karlova a její rektor, který deklaroval, že by případné odmítnutí jmenovat kandidáta profesorem bez udání vážných a objektivních důvodů považoval za bezprecedentní akt, kterým by došlo ke znevážení odborných hledisek univerzitní vědecké rady. Jak se dalo očekávat, prezident postrádající jakýkoli pádný – a zveřejnitelný – argument se ze sporu vyvlékl. Může se však univerzita proti takovým útokům bránit? Domnívám se, že ano, a to právě odkazem na svou vlastní ústavu a svobody, které
z ní pramení. Po ostře zformulovaném protestu vědecké rady i akademického senátu by v případě nutnosti mohla přijít na řadu akce, které se v mezinárodním právu říká retorze a jejímž cílem je donutit druhou stranu k dodržování svých závazků. Zeman se ovšem rozhodl věc šalamounsky vyřešit tím, že profesuru podepíše a samotné předání jmenovacího dekretu přehodí na ministra školství Petra Fialu, a domluvil se s ním na změně vysokoškolského zákona, která by ho povinnosti jmenovat profesury do budoucna zbavila. Když nemůže prosadit svou, nechce se prostě ani účastnit.

I přes smírný konec jedné profesorské epizody je však dobré připomenout, že také naše univerzita a akademická obec má svou ústavu a v ní prastaré svobody, které musí respektovat i prezident, má-li být na univerzitní půdě respektován.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.

Přizpůsobivost je nuda

Velká část tvé tvorby je spjata s prostředím, v němž se denně pohybuješ. Zbývá vůbec ještě nějaký veřejný prostor, který je možné zachránit?

Zdá se mi, že nám toho hmatatelného prostoru přeci jen zbývá více, než si myslíme. Je fakt, že je často naprosto nehostinný. Problém je, že technické znaky a vizuální kultura nám před ním zavírají dveře a jakoby napovídají: tam nic není, jdi jinam. Snažím se symbolicky posilovat imaginární veřejný prostor ve smyslu duševních svobod a kreativity. Pokud se mohu s okolím myšlenkově protínat, je možnost zasahovat do veřejného prostoru mnohem snazší. Tak se snad mohou pozvolna drolit chatrné stěny propagandy, které nás od volného života ve veřejném prostoru dělí.

Nejsou ale site specific projekty jen jinou podobou propagandy? Jak vůbec odlišit umění ve veřejném prostoru od propagandy?

Může to být protlačování nějakých myšlenek, nicméně pracuju s metaforou a ironií, takže gesta jednotlivých akcí často nejsou jednoznačně interpretovatelná. Důležitá je také rozdílná motivace – netvořím za účelem výdělku ani získání moci či slávy. Snažím se sice vzniklými situacemi navrhovat nová řešení a přístupy k životu, rozhodně to ale není dogmatická propaganda, spíše impulz. Ale i já občas využívám prvoplánovost nebo doslovnou zkratku. Sice si rád namlouvám, že mi jde o změnu společnosti, byť skrze oslovení třeba i minimálního spektra diváků, je mi ale čím dál jasnější, že angažovaný umělec by se měl mnohem více zapojovat ve veřejném životě, osobně se účastnit subverzivních aktivit a v podstatě hrát roli jakéhosi předvoje – což říkám s vědomím, že dnes se o žádné globální umělecké avantgardě mluvit nedá.

Částečně se mi snad podařilo propojení s aktivismem v happeningu Pražanům, kdy jsme společně s PragueWatch předstírali, že jsme pracovníci Magistrátu a s infostánkem jsme objížděli lokality s kontroverzními developerskými projekty. Jindy zase napadám instituce, například mafiánskou partu kolem Artbanky – to byla loňská výstava Artmasna. V dalších případech pracuji v čistě culture-jammingovém duchu s reklamou či politickou propagandou. Jednou jsem například z předvolebních poutačů postavil pětimetrový Dům z karet, který se v závěru dne zbortil. V jednom z posledních projektů, na němž jsem spolupracoval s architektem Ondřejem Mladým, šlo o zpochybnění vystavování street artu v galerii. Tehdy jsme vytvořili bílou kostku – galerii – uprostřed graffiti zóny. Ve stejnou dobu totiž v Městské knihovně probíhala výstava Městem posedlí, což byla až na pár světlých výjimek bezobsažná ejakulace
místních sprejerských dekoratérů, která má společné s volným uměním méně než se zakázkovou designerskou tvorbou v postpopartovém stylu.

Ty sám používáš odlišné formy vyjádření pro galerii a pro ulici?

Galerie je svým způsobem elitářský prostor, kde je dílo podrobováno jiným způsobům čtení, než je tomu u efemérních projektů na ulici. Na ulici používám jednodušší kódování, počítám s tím, že se kolem divák jen mihne nebo třeba projede tramvají. Možná by se to dalo přirovnat k rozdílu mezi politickým akademismem a přímou akcí – ideální je obojí spojit.

Neztotožňuješ tak trochu aktivismus s politickým uměním?

Mělo by to jít ruku v ruce. Je mi jedno, zda umění využívá jako svůj materiál politickou situaci nebo jestli aktivisté používají umělecký způsob vyjádření. Pokud jde o estetiku, může být plno aktivistických happeningů nebo třeba čistá destrukce mnohem krásnější než politické umění.

Studuješ umělecký obor, ale zároveň máš blízko třeba ke graffiti scéně. Nevzbuzuje to u obou skupin nevoli?

Tvorba na ulici, především ta ilegální, je pro studovaného umělce exotickým exkurzem do nových krajin. Subverzivní umění na ulici v podobě politických graffiti či jiné ilegální kreativní činnosti je zase často provozováno bezejmennými snílky, na které ti takzvaní opravdoví angažovaní umělci shlížejí svrchu. Ve škole se často setkávám s kritikou, že je můj způsob pouliční tvorby příliš polopatický nebo prvoplánově kritický. A některým writerům se naopak zdá příliš akademický a nečitelný. Kromě přezíravého narcismu akademiků existuje i komplex lidí z ulice, který se projevuje tak, že se někteří z nich snaží své výtvory zpětně kanonizovat a implementovat do všeobecného povědomí.

Sám se snažíš spojovat oba přístupy?

Doufám, že se mi to aspoň částečně daří.

Jak se díváš na mladé umělce, jejichž tvorba zčásti patří ulici a kteří zároveň žijí z grantů nebo přijímají občasné zakázky od velkých firem?

Peníze kurví každého a v zásadě je jedno, odkud plynou. S naší grantovou politikou se nemusíme bát, že by větší množství výtvarných umělců, natož těch méně přizpůsobivých, žilo ze státních peněz. Soukromý sektor je v tomto ohledu flexibilnější. Firmy dobře vědí, že se jim najmutí kontroverzního kreativce vyplatí. Role coolhuntera, který hbitě vyhmátne jak vykořistit subkulturu, je stále žádanější. Za sebe se snažím nežít schizofrenní život a je mi jasné, že druh tvorby, o kterém je zde řeč, v těchto podmínkách prodávat nemůžu. To bych se musel stydět sám před sebou. Pravda je, že v mém okolí příliš mnoho umělců nad touto otázkou nepřemýšlí nebo dělají, že tato ambivalence neexistuje.

Zaregistroval jsi kauzu útoku na streetartovou reklamu pro firmu Gambrinus? Co říkáš na to, že její tvůrce spolupracuje s policií při identifikaci těch, kteří ji znehodnotili?

Zaregistroval, a sice díky internetovému fóru, jehož prostřednictvím začal dotyčný shánět kontakty na lidi, kteří útok na danou reklamu schvalovali. Na základě vlastní lustrace na ně pak poslal policii. V zemích, kde má politická pouliční akce větší tradici, by se tento jedinec nedočkal zřejmě jen virtuálního pohrdání, ale i fyzického napadení.

Dříve jsi byl aktivním členem skupiny Ztohoven. Proč jím už nejsi?

Nemohu spolupracovat s někým, o kom vím, že svou tvorbu nemyslí vážně a v každodenním životě vlastně stojí proti zásadám, jež předstírá ve svých projektech. Prvotním impulsem byla fáze, kdy se skupina spolčila s galerií Dvorak Sec Contemporary. Následující mediální proměna skupiny v obdivované rebely je při vědomí podoby jejich reálných životů stejně hloupá jako diletantský populismus našich politiků.

Občas to ale vypadá, že unavující spory o to, kdo a jak se zaprodává, zcela vytlačily případnou diskusi o myšlenkové a umělecké kvalitě skupin, jako jsou Ztohoven nebo třeba Guma Guar.

To probíhá na víceméně osobní rovině. Guma Guar teď jako skupina moc aktivně netvoří. U Ztohoven by zase neuškodilo tyto spory vytáhnout na světlo. Rozkoly se časem rozplynou ve vzduchoprázdnu. Podstatné je uchovat si kritickou mysl. Stát se přizpůsobivým by totiž byla děsná nuda.

Sto dní – a jak dál?

Turecko a lidská práva

Začíná být zřejmé, že organizace politické přestavby severní Afriky a Blízkého východu, které bylo uděleno populární logo „arabské jaro“, není v rukou občanů jednotlivých zemí, ale náleží staronové koalici ochotných, důvěrně známé již z předchozích „humanitárních“ válek v Jugoslávii a Kosovu, Afghánistánu, Iráku a Libyi – abychom jmenovali jen ty nejspektakulárnější. V syrské kauze hraje jednu z klíčových rolí Turecko, které je spolu s Jordánskem v první frontové linii. Vedle feudálních monarchií Kataru a Saúdské Arábie, na pozadí událostí v Bahrajnu a porevolučního vývoje v Tunisku a Egyptě, demonstruje právě Erdoganovo Turecko hloubku a rozsah lidskoprávní frašky, za kterou Západ schovává své skutečné ambice v této oblasti. Podívejme se na stav lidských práv v této členské zemi NATO a posuďme, zda si morálně – o mezinárodněprávním hledisku se v této souvislosti není potřeba
zmiňovat – může nárokovat roli bojovníka za demokracii v Sýrii.

Pevná ruka armády a tvrdá pěst státu

Všeobecně se dá konstatovat, že dřívější „pevná ruka“ turecké, sekulárně orientované armády byla po vlně zatýkání vysoce postavených osob z jejich řad nahrazena „tvrdou pěstí“ státu, jehož instituce i veřejný prostor vystavila vláda AKP (Adalet ve Kalkınma Partisi) vlně islamizace, jakou Turecká republika od doby svého založení nezažila. Vládnoucí strana v čele s premiérem Erdoganem v sobě spojuje tradiční turecký nacionalismus, který v mnoha ohledech nesl a nese silné prvky šovinismu, s konzervativním sunitismem, vykazujícím politickou afinitu ke golfským monarchiím. Jejím hospodářským zázemím jsou finanční a průmyslové elity spoluvěrců, které využily příznivou dobu a proměnily zemi v jednu velkou „tržnici bez hranic“.

Ačkoliv Turecko oficiálně garantuje svobodné volby již od roku 1950, existovaly vždy dvě „nevládní instituce“, které dbaly na to, aby jejich výsledky nenarušily politický status quo uvnitř Severoatlantické aliance: armáda a tzv. hloubkový stát. Investigativní žurnalista Ahmet Šik, který o těchto poměrech psal, byl v březnu roku 2011 spolu se svým kolegou obviněn z podpory terorismu a zatčen právě v době vypuknutí „arabského jara“.

Společenská atmosféra v Turecku je otrávená: zákazy stran, odposlechy novinářů, soudních úředníků, intelektuálů a politických aktivistů, ba dokonce průmyslníků, úřední i fyzické šikany se staly běžnou součástí systému. Oběťmi jsou nejen příslušníci etnických a náboženských menšin, ale i občanská společnost jako taková. Když v dubnu 2011 Volební výbor vyloučil dvanáct populárních kurdských kandidátů, došlo v anatolských městech k masovým protestům, při kterých byli nejen zranění, ale i mrtví. A nad tím vším se tyčí občanská válka v tureckém Kurdistánu.

Tamilské řešení kurdské otázky

Co jsou Strana práce Kurdistánu (PKK) a její guerilla? Ozbrojená opozice a jediná legitimní reprezentace kurdského lidu, nebo teroristická organizace, za kterou ji označují USA a EU? Stejně jako v případě jiných skupin podobného typu, aktuálně třeba islamistických džihádistů, rozhodují o jejím politickém statusu strategické zájmy Washingtonu, Londýna, Paříže a Berlína. Příklad Kosovské osvobozenecké armády navíc ukázal, že se toto postavení může ze dne na den změnit tím i oním směrem.

Co se tureckého státu týká, ten v devadesátých letech proti PKK postupoval podobným způsobem jako Izrael proti Palestincům na okupovaných územích. Kdo byl považován za sympatizanta nebo neakceptoval přítomnost provládních jednotek (tzv. Ochránců vesnic), byl vyhnán a jeho dům zbořen. Národní bezpečnostní rada několikrát rozhodla o přesídlení celých regionů, například na hoře Ararat a v provincii Elazig. Podle tureckých ochránců lidských práv měly v letech 1990 až 1999 provládní paramilitární oddíly, složené povětšinou z příslušníků policie JITEM a přeběhlíků z PKK, na svědomí 1 165 extralegálních poprav. V roce 1998 konstatovala dokonce i zpráva Vyšetřovací komise tureckého parlamentu následující bilanci konfliktu: 3 428 zničených vesnic, tři miliony Kurdů na útěku, pět a půl tisíce usmrcených civilistů. Německá Společnost pro ohrožené národy (Gesellschaft für bedrohte Völker) zveřejnila v srpnu 2011, tedy
v době, kdy byla v plném proudu válka NATO proti Libyi, následující statistiku: sedm tisíc kurdských politických vězňů, sedmnáct tisíc nezvěstných ještě z doby občanské války v letech 1984 až 1999, na čtyři tisíce vesnic srovnaných se zemí. A Nadace pro hospodářské a sociální studie Turecka (TESEV) odhadla počet obyvatel vyhnaných ze čtrnácti provincií na 950 tisíc až 1,2 milionu.

Erdoganova vláda postupuje proti PKK s narůstající tvrdostí. Zatímco syrskou vládu odsuzuje za údajný brutální postup vůči civilnímu obyvatelstvu, sama se rozhodla k tzv. tamilskému řešení. Od poloviny srpna 2011 došlo k 457 leteckým útokům na oblasti jižního Kurdistánu, tedy na irácké území, dělostřelectvo pravidelně ostřeluje cíle jak v tureckém, tak iráckém Kurdistánu. Zprávy o těchto akcích a jejich civilních obětech, např. třicet pět mrtvých v blízkosti obce Roboski, bychom ve „svobodných“ masových médiích hledali marně. Armáda používá pozemní miny, ačkoliv v září roku 2003 Turecko přistoupilo ke smlouvě o jejich zákazu (Ottavská konvence). A od roku 2009 se množí zprávy o použití chemických zbraní proti bojovníkům PKK, kromě jiných z pohraničního města Cukurca v provincii Hakkari. Indicie byly natolik vážné, že se jimi zabýval Institut soudní medicíny Hamburské univerzity i přední odborník
na pravost fotografií Hans Baumann. Jejich posudky byly pozitivní. Němečtí politici požadovali vyšetření, Evropská komise byla vyzvána, aby obvinění objasnila. Ta ovšem, stejně jako OSN a spolková vláda, mlčí.

Celkový výsledek kauzy vypadá takto: Turecko dostalo namísto vyšetřovací komise severoatlantické Patrioty a Sýrii hrozí nové vydání irácké frašky.

Žurnalisté za mřížemi

Před rokem, v březnu 2012, mělo být v německé Bochumi předáno tureckému premiéru Erdoganovi vyznamenání za lidskost a toleranci Steiger Award. Pro Kurdy, Alevity, Asyřany, odboráře a všechny ty, kteří jsou dnes a denně konfrontováni s pošlapáváním demokratických práv tureckými státními orgány, se jednalo o cynickou provokaci. Do bochumských ulic vyšlo na třiadvacet tisíc lidí, aby této frašce zabránili. Spolu s nimi pochodovaly další tři tisíce z kurdských, asyrských a arménských spolků. Turecká občanská iniciativa Demokracie za mřížemi hovořila o dramatickém zhoršení politické situace vzhledem k demokratickým právům za vlády Erdoganovy AKP.

Jen za rok 2011, kdy se Turecko aktivně zapojilo do vojenské a logistické podpory syrských „rebelů“, zaregistrovala turecká organizace na obranu lidských práv IHD více než 6 800 politicky motivovaných zatčení. Terčem těchto represí již nejsou pouze aktivisté národnostních menšin, ale stále častěji i angažovaná společnost obecně. Německá aktivistka na ochranu lidských práv Martha Ostheimová uvedla v časopise odborové organizace Ver.di, že v německých médiích existuje de facto zákaz o této situaci informovat.

V návaznosti na její slova se podívejme na jeden konkrétní příklad, který dokazuje aktuální platnost hesla „zloděj křičí: chyťte zloděje“ – na situaci tureckých novinářů. Mezinárodní organizace Commitee to Protect Journalists (CPJ) v New Yorku uvedla v říjnu minulého roku, že se v tureckých věznicích nebo ve vazbě nachází sedmdesát šest žurnalistů. Zpráva International Press Institut (IPI) z prosince minulého roku hovořila o padesáti sedmi uvězněných a o sedmi stovkách až tisíci probíhajících soudních procesech. Turecko tedy v tomto směru zaujímá světový primát, dokonce i před Čínou. CPJ hovořila ve stejné době o sedmadvaceti uvězněných čínských novinářích, IPI o čtyřiatřiceti. Vezmeme-li v potaz počet obyvatel, může si každý z nás udělat sám obraz nejen o morálním právu turecké vlády aktivně zasahovat do událostí v sousední zemi, ale zároveň o mravním a politickém úpadku Západu,
o farizejské fasádě, za kterou se schovává zájmový klub „Přátelé Sýrie“. A v neposlední řadě o dezolátním stavu instituce, která má sloužit jako čtvrtá moc v demokratickém, právním státě a kterou obecně nazýváme „svobodná média“.

Autor je historik a religionista, dlouhodobě žije v Hannoveru.

Vyšlo v A2 č. 9/2013

Vymítání Putina

Organizace Amnesty International zveřejnila 23. dubna letošní zprávu o stavu lidských práv ve světě. Rusku se v ní očekávatelně věnuje značná pozornost. Studie si všímá všech hlasitých a diskutovaných kauz, za něž Moskva již opakovaně sklidila kritiku. Ať už jde o nové zákony omezující svobodu shromažďování nebo trestní stíhání aktérů opozičních demonstrací z „Bolotnoj“, před soud zatím půjde dvanáct obviněných z podněcování k masovým nepokojům. Kreml je kritizován za pronásledování neziskových organizací, uvěznění členek skupiny Pussy Riot či posmrtné stíhání právníka Sergeje Magnitského. Sergej Nikitin, ředitel ruské pobočky Amnesty International, při veřejné prezentaci zprávy v Moskvě prohlásil, že pro nové putinovské Rusko je typické „potlačování jinakosti myšlení a kritiky“. Nutno dodat, že prakticky shodné výtky již zazněly i z úst ruského ombudsmana pro lidská práva Vladimira Lukina.

Funkční a vlivná opozice by byla ve stočtyřicetimilionovém Rusku jistě zapotřebí. Současné protestní hnutí však takovéto úloze zatím nedostačuje. Ačkoliv Vyšetřovací výbor Ruska (dříve součást generální prokuratury, dnes spadající přímo pod prezidenta) s opozičními představiteli nejedná v rukavičkách, z dlouhodobého hlediska nejsou pro dnešní opozici hlavním problémem státní represe, ale absence jednotného pozitivního politického programu, který by zhmotňoval alternativní představy o směřování Ruska a mohl přitom oslovit širší veřejnost. S vymítáním Putina bez konkrétní představy jak toho dosáhnout, si dnes opozice může vystačit ještě méně než loni v čase předvolebním. Okopávání kotníků prezidenta s mocným státním aparátem a loajálními médii v zádech je bez chytrého a poutavého alternativního programu pravděpodobně jen ztráta drahocenného času a plýtvání silami.

Za vším hledej ropu

Putin si je své převahy v tomto bodě vědom a také si ji užívá. Během tradiční televizní on-line diskuse s veřejností v dubnu opozici jednoduše vyzval, aby místo pokřikování na náměstích založila vlastní stranu a začala bojovat o své voliče ústavní cestou. Ano, to zní jistě logicky, ovšem kromě vize to chce také opravdu štědré sponzory. Jenže kdo z ruských podnikatelů by v dnešním společenském ovzduší šel na trh s vlastní kůží, když navíc není zřejmé, do koho má vlastně cenu takto „investovat“?

Jak poukazují mnozí ruští i zahraniční analytici, více než opozice dnes Putina děsí vidina ekonomické recese. Prezidentova voličská základna je mnohem konzervativnější, chudší a méně vzdělaná než mladí intelektuálové a podnikatelé z měst, kteří se bouří na Facebooku a na náměstích. Je také nesrovnatelně početnější a žádá si své jistoty. Teprve nevole této skupiny obyvatel může Putina opravdu ohrozit, zejména pokud by ekonomická situace nadále nedovolovala dotovat miliony „obyčejných Rusů“ tu státními příspěvky, tu novým bydlením či silnicí. Přitom ke zpomalování růstu již dochází, stagnují ceny ropy a její těžba. Velmi nepříjemné dopady by pro Rusko mělo výrazné snížení světových cen této suroviny. Institut ekonomické politiky Jegora Gajdara spočítal, že pokles ceny o jediný dolar by přivodil ztrátu sedmdesáti miliard rublů v ruské státní kase. O hrozící ekonomické krizi se v Rusku mluví nejen v obývácích, odpovědnost za
zpomalení růstu ekonomiky si veřejně předhazují i různé mocenské elity a samozřejmě vláda. Nezabírají ani ujištění premiéra Dmitrije Medvěděva, který v rozhovoru pro ruský list Komsomolskaja pravda prohlásil, že na vytváření zásob masových konzerv, mýdla, soli a zápalek tentokrát nedojde. Takovýto optimismus příliš nepovzbudí.

Putine, ke mně

Situace v Rusku tedy může mít celou řadu interpretací a tomu odpovídají i schizofrenní reakce ze zahraničí. Evropská unie si sice zakládá na svých demokratických hodnotách a principech, zároveň však je pro ni Rusko jedním z nejdůležitějších obchodních partnerů. Balancování mezi těmito zájmy je někdy opravdu složité. Například předminulý týden se v Litvě konala konference na téma „Kremelské represe a Svaz na obranu ústavy“. Hlavními pořadateli byly americká lidskoprávní organizace Freedom House a Institut mezinárodních vztahů Vilniuské univerzity. Bývalý šéf litevského parlamentu Vytautas Landsbergis se z tribuny dotázal, zdalipak už západní civilizace prozřela a pochopila, jak to v Rusku vlastně chodí. Situaci v zemi přirovnal ke Stalinovým dobám. Je to přitom asi čtvrt roku, co se ministr zahraničí této pobaltské země Linas Linkevičius dohodl v Mnichově se svým ruským kolegou Sergejem Lavrovem na nutnosti oživit
vzájemné vztahy.

Podobné rozpory ale není zapotřebí hledat až v Pobaltí. Nový prezident Miloš Zeman čelí kritice za to, že se netají snahou o vylepšení vztahů s Ruskem. Lidé se stejným zájmem působí přímo v jeho okolí. Méně se ale ví, že mohou být i v nejvyšším moskevském vedení. Například čerstvě jmenovaný ruský vicepremiér Sergej Prichoďko působil v osmdesátých a devadesátých letech na velvyslanectví v Praze a z té doby má v Česku jistě mnoho vlivných známých. Do trendu pragmatického uklidňování vášní mezi Prahou a Moskvou zapadla i nedávná čtyřdenní návštěva premiéra Petra Nečase v Ruské federaci. Nečas kladl důraz na byznys a zároveň se před místními novináři razantně vyjádřil ke kauze Pussy Riot: členky skupiny podle českého premiéra „nejsou bojovnice za svobodu a lidská práva“ a byly potrestány za znesvěcení pravoslavného chrámu. Přitom v čele české diplomacie stojí ministr Karel Schwarzenberg, který před
časem chodil po sněmovně s plackou „Putine, ke mně, mazej na místo“.

A jedna z posledních afér na malém českém dvorku se točila kolem akademika Martina C. Putny, který v předvolebním klipu na podporu Schwarzenberga s ušankou na hlavě a placatkou v ruce strojeným ruským přízvukem dosti svérázně obviňoval Miloše Zemana a jeho předchůdce Václava Klause z nadměrného bratříčkování s ruským prezidentem.

Autorka je novinářka a rusistka.

Zbyteční lidé dneška

Termínem „dekonverze“ označuje francouzský sociolog Robert Castel situaci, kdy v důsledku prudkých změn ve společnosti chybějí pozice, se kterými je spojována sociální užitečnost a veřejné uznání. V takové společnosti narůstá počet lidí, kteří marně hledají uplatnění. Jako kdyby pro ně ve společnosti nebylo místo.

Castelův koncept je výstižný a vhodný mimo jiné proto, že objasňuje nesmyslnost primitivních tvrzení typu „práce je přece všude dost, kdo nechce makat, může si za to sám“. Neznám případ, že by někdo z autorů podobných tvrzení vytvořil aspoň pět či deset pracovních míst, která by oněm „zahálejícím“ důstojný život umožňovala. Práce, která by mohla a měla být vykonána, je nepochybně dost a dost. Potíž je však v tom, že je nedostatek takové práce, za kterou je někdo schopen a ochoten zaplatit tolik, aby to pracovníkovi umožňovalo důstojně žít a být v očích druhých i svých vlastních užitečný.

Úspora pracovní síly

Žijeme ve společnosti, která funguje naprosto absurdně – dva či tři jednotlivci činní v zemědělství dokážou uživit stovku lidí. Ve starém Sumeru muselo sít a orat čtyřicet lidí, aby uživili jednoho člověka, který se věnoval něčemu jinému než zemědělství. Za jakou cenu jsme tohoto pokroku dosáhli a k čemu slouží? Bylo ho dosaženo díky tomu, že oni dva lidé z primárního sektoru válcují ornou půdu těžkými mechanismy a vpravují do ní nejrůznější chemikálie. Deset i více jejich kolegů z každé stovky ekonomicky aktivních se na ně přitom dívá z okna anebo si krátí dobu vynucené nezaměstnanosti nějakým jiným podobně duchaplným způsobem.

Žijeme totiž ve společnosti, mezi jejíž naprosté priority patří úspora pracovní síly. Této úspory se dosahuje pomocí zeštíhlování firem i veřejného sektoru. Když se v tomto směru předhánějí firmy, říkáme, že zvyšují svoji konkurenceschopnost; když se trumfují politici, uznale konstatujeme, že bojují proti životu nad poměry. Zároveň ale nikdo neví, co s pracovní silou, kterou soukromníci i politici takto moudře a prozíravě ušetřili.

Nežít nad poměry

Naše země je z tohoto pohledu v situaci, ze které je obtížné najít východisko. Celkové náklady na hodinu práce (včetně daní a pojistného) vyjdou zhruba na deset eur. Ve Švédsku stojí hodina práce téměř čtyřicet eur, v Bulharsku přibližně čtyři eura. Tyto náklady nevyjadřují pouze rozdíly ve mzdě v uvedených zemích, ale především míru velkorysosti příslušného sociálního státu. Ve čtyřech eurech za hodinu bulharské práce je zakódována nejen mizerná mzda, ale také bída těch, kdo z důvodu nemoci či stáří nepracují. Ve čtyřiceti eurech ceny švédské práce je obsaženo osvobození od strachu, že člověk skončí na ulici. Naše cena práce nás ve zmíněných ohledech přibližuje spíše Bulharsku než Švédsku, zároveň se nám ale tvrdí, že si stále ještě žijeme příliš nad poměry.

Situace je na pováženou také z hlediska fází lidského života. Pokud je vám méně než třicet let, trh práce vás jako začínající a nezkušené příliš nepotřebuje. V této věkové kategorii je míra nezaměstnanosti velmi vysoká. Pokud jste překročili padesátku, stáváte se neperspektivními. Máte tedy v průměru nějakých dvacet let na to, abyste vydělávali natolik solidně, že ze svých příjmů zabezpečíte děti, které budou do třicítky potřebovat vaši pomoc, a našetřili si na vlastní důchod, který budete pobírat, pokud zdraví jakžtakž vydrží, zhruba dvacet let. To vše musíte zvládnout v situaci, kdy se na vás zaměstnavatel kvůli své konkurenceschopnosti snaží pokud možno ušetřit.

Proti tržní logice

Na skutečnost, že se nedostává práce, s níž je svázána sociální užitečnost a veřejné uznání, lze reagovat v zásadě třemi způsoby. Dnes je prosazován ten nejbarbarštější z nich. Podporuje se boj o místa vedený jakýmikoliv prostředky a jako na méněcenné se pohlíží na ty, kdo jsou v tomto boji neúspěšní. Další dvě diskutované cesty představuje možnost dělit se o práci a možnost zavést „občanský plat“, na který by měl člověk nárok, i pokud by pracovní místo nezískal. I tyto možnosti však jsou v řadě bodů problematické.

Jak přimět zaměstnavatele k tomu, aby zaměstnávali více lidí po kratší dobu? Z hlediska čistě ekonomického to příliš efektivní není a hledisko čistě ekonomické dnes vládne. A pokud by se podařilo dosáhnout toho, aby se lidé o práci dělili, jak je smířit s tím, že se budou dělit také o výplaty? Balík peněz určených na výplaty se v řadě ekonomicky vyspělých zemí za posledních třicet let co do své kupní síly prakticky nezvětšil. Pokud se o svůj podíl přihlásí také ti, kdo jsou dnes bez práce, bude se muset ubrat těm, kdo zatím standardní a plnohodnotnou práci mají. Jinou možností je sáhnout na zisky podnikatelů, především na pohádkové zisky majitelů a akcionářů velkých firem a finančních institucí. Kdo to udělá a s jakými následky?

V případě základního občanského platu je situace snad ještě komplikovanější. Francouzi ovšem mají vypočteno, že pokud by zrušili všechny sociální dávky, důchody a nemocenskou, klidně by mohli vyplácet všem lidem starším osmnácti let až do smrti docela solidní občanský plat. To je docela dobrá zpráva. A nyní ty špatné: pokud by se zmíněná operace provedla, vedlo by to mimo jiné k bagatelizaci nezaměstnanosti. Nikdo by si nemohl stěžovat, že práci nemá. Občanský plat, řekněme v přepočtu ve výši našich deseti tisíc, ho jakžtakž uživí. Přitom to, co by měl nezaměstnaný jako jediný zdroj na hrazení všech svých výdajů, by člověk, který práci má, mohl používat jako kapesné. Výrazně by tím stouply sociální rozdíly ve společnosti. Pokud by byl občanský plat zaveden až od osmnácti let, pak pořídit si děti by po zrušení všech sociálních dávek bylo činem vyloženě nezodpovědným. Pokud by se naopak občanský plat vyplácel už od narození, mělo by dítě zaměstnaného člověka tolik
prostředků jako nezaměstnaný vysokoškolák. Hlavní potíž občanského platu je však v něčem jiném. Je jasné, co by se po jeho zavedení stalo. Soukromé firmy by přesně o tuto sumu snížily své mzdy. Proč by zaměstnancům platily tak jako dříve, jestliže by jejich kupní síla byla podpořena občanským platem? Snížením výplaty o občanský plat by zvýšily mocně svoji konkurenceschopnost a zaměstnanec by přitom neměl ani o korunu méně. Občanský plat by se tak fakticky stal způsobem velkorysého dotování soukromých firem státem.

Vše vede k závěru, že dnešní vlna dekonverze, tedy nedostatku práce schopné zajistit prožití důstojného života pro všechny, je za stávajících podmínek neřešitelná. Jakékoli její řešení by totiž odporovalo tržní logice.

Autor je sociolog.

Změnit práci, změnit společnost

Myšlení francouzského sociálního teoretika a filosofa André Gorze (1923–2007) má v mnoha oblastech trvalý dopad, významně ovlivnilo také některá nová sociální hnutí. Gorz kladl otázky po smyslu práce a další existenci na ní založené společnosti a zásadní východisko hledal v kritice hospodářského růstu a kapitalismu. Proč by nás dnes měl Gorz zajímat? Dobrých pět let po jeho smrti je jeho myšlení aktuálnější než kdy dříve.

Odmítnout hovadiny

Při zpětném pohledu se Gorzovo dílo jeví jako vizionářská analýza politických, sociálních, ekonomických, klimatických a ekologických krizí současného kapitalismu. Gorz, který za své radikální myšlení vděčí mimo jiné marxistické filosofii, vystupoval jako nedogmatický zastánce levice. Bývá charakterizován jako typický revoluční myslitel, který dokáže vystihnout krizi, ale překračuje také sám systém kapitalismu. Že je v Česku naprosto neznámý, snad lze vysvětlovat jen tím, že jakékoli sepětí s marxismem se v zemích někdejšího východního bloku zdá být podezřelé. Gorz by však byl zajímavý právě proto, s jakým zápalem psal pro levicově orientované publikum, jež pro sebe i pro společnost hledá alternativní řešení ve smyslu nového postsocialismu.

Gorz sám své dílo nesystematizoval. Jedno z určujících témat však bezesporu představuje utopie osvobozené společnosti. Zakládá se na myšlence splynutí práce, jež určuje sebe samu, autonomního života a kultury. To, co je na ní utopické, je na rozdíl od antihumanismu kapitalistické racionality určeno neekonomickými hodnotami a jednáním: láskou, přátelstvím, přáním si pomáhat, solidaritou. Gorz vyzdvihuje imaginaci a tvořivost, věří v osvobozující moc snů. Cituje Lenina, který kdysi řekl, že člověk musí snít, avšak dodává: jen pod podmínkou, že sen osvobodí tvořivou imaginaci a vůli jednat. Právě tvůrčí snění má umožnit hledání „nových forem pravého společenství, osvobozeného od všech ekonomických finalit“. Jedná se o rebelii vůči „nelidským nutnostem“. Rozkol se společností začíná subjektivní negací či odmítáním. Jak píše ve své knize Adieux au Prolétariat (Sbohem pracující třído, 1983): „Z popela pohřbeného a neexistujícího historického
subjektu – strany, státu, třídy – povstane individuální subjekt tím, že nejprve odmítne staré hovadiny.“

Důležitým tématem pro Gorze je definice dobrého života. Ve své teorii jej postihuje jako stav, kdy máme čas „skutečně žít“. Myšlenku dobrého života však používá především jako kritickou kategorii, s jejíž pomocí ukazuje, jak současný společenský stav už svojí strukturou brání pravému životu. Gorz hovoří o „prorockém poselství exodu z kapitalismu“, na jehož troskách má vzniknout jiná, autentická společnost. Obecné směřování k tomuto cíli popisuje v knize Misères du présent, richesse du possible (Mizérie přítomnosti, bohatství možného, 1997): „Musíme zvýšit počet cest, které vedou ‚ven z kapitalismu‘ – tento pojem chápu ve smyslu biblického Exodu, který si za běhu vytváří svou vlastní zemi.“

Proletariát jako kopie kapitálu

V hrubém nástinu by se dalo říct, že se Gorz pokouší integrovat tři teoretická východiska, existenciální, marxistické a tzv. konviviální. V prvním případě jde v podstatě o sartrovskou otázku individuálně chápané svobody subjektu. Ustavujícím aktem autonomního subjektu, jak jednou napsal Gorz, je „rebelie proti všemu, co mě společnost nechá udělat či vytrpět“. Autonomní subjekt si je tedy vědom mocenských nároků, struktur a poměrů, jež jej ohrožují a proti nimž se musí bránit, nechce-li se vzdát sebe sama. Ve svém spisu Ékologica (2009) k tomu poznamenává: „Otázka subjektu je tatáž jako otázka morální. Je základem etiky i politiky. Nutně se totiž dotýká všech forem a všech prostředků vlády, to znamená všeho, co lidem brání v tom, aby se chovali jako subjekty a sledovali svobodný rozvoj svých individualit jakožto cíl, jejž mají společný.“

Marxovu filosofii – zejména dílo Úvod ke kritice politické ekonomie (1858, česky 1931) – používá Gorz především pro své společensko-teoretické úvahy. Ve svých výrazněji filosofických knihách odkrývá příčiny odcizení, v publicistických popisuje naléhavým jazykem každodenní proces odcizení a kritizuje vnější a vnitřní tlaky, pod kterými se jedinec a společnost podřizují určující logice kapitálu. Oproti Marxovi namítá, že nemůže existovat vědecký socialismus a především že vzhledem k proměněným společenským strukturám a třídám již neexistuje revoluční subjekt. Historickou možnost kolektivního osvojení produktivních sil Gorz vylučuje, neboť „proletariát je kopií kapitálu“. Z toho pak nutně vychází teze, že člověk musí radikálně změnit práci, chce-li změnit společnost.

Dalším východiskem jsou kritické teorie Frankfurtské školy a úvahy Ivana Illicha, s nímž se seznámil v roce 1974. Konviviální přístup představuje společnost, která řídí sama sebe. Různorodé experimenty jednotlivců, skupin a hnutí v posledních desetiletích dle Gorze představují zlomy, jež dovedly kapitalismus uvnitř i zvenčí až k jeho hranicím. K radikálnímu zlomu tedy nedojde revolučními masovými hnutími, nýbrž postupující mírou samoregulace. Konkrétně přechod od kapitalismu k socialismu osvobozené společnosti předpokládá radikální zkrácení pracovní doby a zároveň zavedení univerzálního, bezpodmínečného základního příjmu.

Antiekonomické myšlení

V posledních spisech se Gorz zabýval znalostmi jako hlavní produktivní silou společnosti a dále „znalostní ekonomií“. Vychází z toho, že hodnota znalostí, které se stále šíří a rozmáhají, tenduje k nule: „Stávají se obecně přístupným společným majetkem.“ A ještě dodává: „Autentická znalostní ekonomie by byla znalostním komunismem, v němž jsou směnné a peněžní vztahy nadbytečné.“ Tvorba bohatství se tedy, jak dále Gorz konstatuje v knize Écologica, „již nedá měřit monetárními pojmy“. A tamtéž ještě dodává: „Éra bezplatnosti nezadržitelně postupuje.“

Objasnit to lze na příkladu základního příjmu – vždyť Gorz je jedním z otců této myšlenky. Původně vycházel z toho, že stát by měl vyplácet základní příjem prostřednictvím námezdní práce. V posledních letech se jeho úvahy proměnily. Základní příjem nyní vnímá jako prostředek přechodu k něčemu jinému, nelze ho již požadovat jako účel sám o sobě: „Základní příjem musí být chápán jako prostředek, jako příležitost, jak vymanit práci i konzum z toho, aby byly definovány logikou spotřeby zboží.“ Gorz tu začíná myslet antiekonomicky. Nemá být odstraněna jen práce jakožto zboží, ale i peníze. „Jen hospodářství osvobozené od zákona hodnoty může umožňovat produkci, jež je ve službách lidského rozvoje, místo aby podřizovala lidi logice zboží.“

K prvému Gorzovu spisu Le Traître (Zrádce, 1958), analýze nesmiřitelné vůči samotnému autorovi, napsal Jean-Paul Sartre rozsáhlou předmluvu, kterou uzavírá větou: „Velké řeže století učinily z Gorze mrtvolu, vstává proto z mrtvých tím, že píše výzvu k životu.“ Ačkoli Gorze nikdy zcela neopustil kritický pesimismus, lze všechny jeho spisy brát jako výzvu k životu, jež každému umožňuje vnést vlastní pozici do kontextu teoretického myšlení.

Autor je profesorem sociologie na Sárské univerzitě.

Z němčiny přeložila Jitka Nešporová. Redakčně kráceno.

Dělat si, co skutečně chceme

Jaké výhody by podle vás měl základní příjem? Jak by se změnil vztah lidí k zaměstnání?

Existují tři skupiny občanů. Jednu z nich tvoří lidé, kteří pracují a nepobírají od státu žádnou sociální podporu. Jejich příjem by se celkově zvýšil a ve svém zaměstnání by se cítili svobodněji, bylo by pro ně jednodušší ho opustit, změnit práci podle okolností. Druhá skupina rovněž pracuje a pobírá plat, ale také čerpá nějakou sociální podporu, například daňové úlevy. Když se jejich příjem zvýší, daňové úlevy se jim sníží, takže je otázka, jestli se vlastně jejich celkový příjem zvyšuje. Kdyby měli občanský příjem a jejich plat by se zvýšil, pak by se zvýšil jejich celkový přísun peněz, protože občanský příjem by to nijak neovlivnilo. Jestliže patříte do třetí skupiny nezaměstnaných a pobíráte podporu i další sociální příspěvky a najdete-li si brigádu, může to způsobit administrativní chaos. Znám řadu lidí, kteří pobírají dávky a práci odmítnou, protože by to změnilo jejich výši. S občanským příjmem by se nic podobného nedělo, lidé by
byli svobodnější, mohli by mít brigádu nebo dlouhodobější práci. Bylo by pro ně jednodušší změnit svou situaci, pokud by jim nevyhovovala.

Proč používáte termín občanský, a nikoliv základní příjem, jak se to označuje na kontinentu?

V angličtině má přízvisko „basic“ trochu pohrdlivé konotace, naznačuje, že něco není úplně v pořádku. Takové konotace toto slovo v jiných jazycích postrádá – například v němčině „grund“ odkazuje k nějakému solidnímu základu. Můžeme to vzít i z jiné strany. Pokud bychom zavedli občanský příjem, pomohlo by to lidem vnímat se více jako občané. Žádná současná sociální podpora toto nedokáže – kromě přídavků na děti a zdravotního systému.

Občanský příjem evidentně posiluje pozici zaměstnance. Myslíte si, že by mohl do jisté míry zastoupit roli, kterou dříve hrály odbory?

Ano, občanský příjem by posílil pozici zaměstnanců, mohli by si dovolit mít úvazky podle vlastních potřeb. Zároveň by to ale v jistém smyslu osvobodilo i zaměstnavatele. Jako zaměstnavatel jste dnes omezen druhy pracovních smluv, které můžete nabízet, protože vaši zaměstnanci vyžadují určitý počet hodin. Zvlášť pokud pobírají nějaké dávky, nechtějí, aby se tento počet příliš měnil. Většina lidí vyžaduje plný pracovní úvazek, protože jen díky němu dokáže zajistit své živobytí. Občanský příjem by ale umožnil i zaměstnavatelům větší svobodu ohledně typů nabízených úvazků a smluv. Výhody by to přineslo oběma skupinám. Jak by to všechno bylo ovlivněno odborovým hnutím, je otázka. Někteří odboráři tu myšlenku vítají, jiní méně.

Jaké společenské problémy by podle vás občanský příjem vyřešil?

Za prvé by odpadly nedostatky, které s sebou nese systém sociální podpory. Pobíráte-li nějaké sociální dávky, podporu v nezaměstnanosti a tak dále, celý proces je časově velice náročný. Jestliže se vaše situace změní, vaše dávky se také změní, musíte pořád někam chodit, něco vyplňovat, něco psát, někam telefonovat, to také stojí peníze. Občanský příjem by tuto situaci zásadně zlepšil. Bylo by rovněž mnohem méně podvodů a zpronevěr. Lidé téměř nepodvádějí s přídavky na děti nebo s penzí, ale mnoho lidí podvádí s dávkami, které dostáváte či nedostáváte podle výše příjmu. Dochází také k řadě omylů a chyb. Díky občanskému příjmu bychom se vyhnuli komplikované administrativě. Ale největší přínos se týká sociální solidarity. V Británii – a jistě to platí i pro další evropské země – lidé buď pracují, nebo nepracují. Mezi zaměstnanými a nezaměstnanými existuje propast, k čemuž značně přispívají i média
a politici. Prve jsem mluvil o třech skupinách obyvatel: těch, kteří vydělávají a platí daně, těch, kteří nevydělávají, neplatí daně a přijímají dávky, a o těch, kteří vydělávají, platí daně a přijímají dávky, což je komplikovaná skupina, o které politici a média příliš nemluví. Tyto tři vrstvy jsou od sebe izolované, příslušníci jedné většinou neznají životní zkušenosti lidí spadajících do druhých dvou kategorií. Občanský příjem by umožnil větší míru solidarity, protože by ho dostávali všichni. Už například přídavky na děti tak fungují, každé dítě má právo na tento příspěvek. Podobně to platí o britském zdravotním systému – nehledě na to, kolik vyděláváte, když se vám přihodí nějaký úraz a jdete na pohotovost, ošetří vás zdarma. Vytváří to pocit sounáležitosti ve společnosti.

Například v Česku jsou lidé, kteří pobírají sociální dávky a podporu v nezaměstnanosti, médii a politiky stigmatizováni jako příživníci společnosti…

A cítí se někdo vinen za to, že pobírá přídavky na děti? Nebo jsou tito lidé společensky stigmatizováni? Ne, protože – aspoň v naší zemi – na to mají právo všichni.

Jaké námitky vůči občanskému příjmu slýcháte nejčastěji?

Nejčastější je názor, že si to nemůžeme dovolit. Existují ale různé způsoby a strategie zavádění občanského příjmu – například prostřednictvím systému daňových úlev. Neexistuje důvod, proč by daňové úlevy nebo sociální dávky nemohly mít formu občanského příjmu. Jistě by se vyskytly problémy, protože na počátku by celkový příjem u některých lidí narostl či se snížil, ale to je problém současného systému, nikoliv občanského příjmu. V tom ostatně spočívá druhá častá námitka. Někteří by zkrátka při reformě systému zpočátku něco ztratili, možná to ale není tak podstatné. Uvedu dva příklady. Vezměte si někoho, kdo vydělává patnáct tisíc liber ročně. Z každé libry navíc, kterou získá, si nechá sedmdesát procent. Někdo jiný vydělává osmnáct tisíc liber ročně a z každé libry navíc si ponechá dvacet procent. Kdo z těch dvou je na tom lépe? V důsledku ten první, protože zvýší-li se mu příjem, může z toho získat víc. Ale první den je na tom lépe ten
druhý. Je to komplikované. Když se tvrdí, že z toho někdo nebude mít užitek, je dobré přesně definovat, o čem se mluví, nebrat v úvahu jen ten první den. Odpověď na první námitku tedy je: občanský příjem si můžeme dovolit, pokud to dobře zorganizujeme. Za druhé: ano, touto reformou na počátku někdo ztratí a jiný získá, ale nemusí to být v důsledku tak podstatné.

Další zásadní námitka, kterou slýchávám, zní: nemůžeme dávat peníze lidem, kteří nic nedělají. Jenže to už se děje, pouze se jedná o velice neefektivní systém. Když někomu poskytujete sociální dávky, dáváte mu peníze a on si je nemusí nikterak zasloužit, nemusí dělat vůbec nic. Navíc, když už se mu podaří něco si přivydělat, moc si nepomůže, protože o dávky přijde. Kdyby měl občanský příjem, tak by si o dost polepšil. Podporuje to zaměstnanost. Lidé, kteří by o to jinak neměli velký zájem, by se chtěli dále vzdělávat nebo se něčemu přiučit, najít si další zaměstnání. Dnes tomu tak není, protože z každé libry, kterou vyděláte navíc, odevzdáte velkou část zpátky. Uvědomil jsem si to, když jsem pracoval jako kněz v nemocnici. Byl tam truhlář, který byl povýšen na vedoucího dílny, což je náročnější a zodpovědnější práce. Ale pak přišel na to, že i přes toto povýšení a zvýšení příjmu na tom nebyl on ani jeho rodina lépe. S občanským příjmem
by se podobné věci neděly.

Myslíte si, že by se díky zavedení občanského příjmu změnil společenský status činností, které postrádají adekvátní finanční ohodnocení a s tím spojenou společenskou prestiž? Máme tím na mysli třeba sociální služby nebo kulturní aktivity.

Ten, kdo veškerý svůj čas věnuje péči o komunitu, o děti či seniory a nemá na nějaké zaměstnání čas, a tedy ani nic nevydělává, by se mohl o občanský příjem opřít. Někdo jiný zase celé dny rybaří a také nic nevydělává. Občanský příjem by ho v tom podpořil. Lidé by měli vícero možností, zda podnikat to či ono, nelze ale říct, že by občanský příjem sám o sobě přinášel například větší společenskou prestiž. Jde v první řadě o větší svobodu a možnost dělat to, co skutečně chceme, ať už se jedná o uměleckou tvorbu, péči, hraní videoher nebo co já vím.

Častá námitka se týká imigrační politiky. Lidé vyjadřují obavu, že země, která by zavedla základní příjem, by čelila nárůstu imigrace „lenochů“ z jihu. Je tu ale možná důležitější otázka: kdo je oprávněn k pobírání občanského příjmu – kdo je tedy občan?

Systém sociálních výhod máme tak jako tak a občanský příjem představuje jen jiný způsob uspořádání tohoto modelu. V tom smyslu by se nic nezměnilo. A kdo je občan, je otázka, kterou rovněž řešíme i bez občanského příjmu. V Británii se často tvrdí, že sociální dávky, které se vyplácejí na základě určité výše příjmu, jsou magnetem pro lidi, kteří přicházejí odjinud. Ale neříká se to už například o přídavcích na děti. Dávky, které jsou podmíněné, zkrátka přitahují tento typ diskursu, zatímco pro univerzální sociální pomoc, jakou jsou přídavky na děti, to neplatí.

Proč tomu tak podle vás je?

To je otázka! Jsou tu samozřejmě určité podmínky – třeba trvalý pobyt. Například stát Aljaška posílá všem svým občanům šek s podílem ze státního příjmu z ropy. Musí ale žít na Aljašce přinejmenším rok. Státy mají právo rozhodnout se, kdo je jejich občanem a jaké podmínky musí splnit. Ale to platí pro veškerou sociální podporu.

Jak si stojí otázka občanského příjmu v politickém kontextu Británie? Jak se k němu vztahuje levice či pravice?

Labouristé ani konzervativci se jako strany k této otázce oficiálně nijak nevztahují, ale někteří jejich členové se o to rozhodně zasazují. Zajímavé na občanském příjmu je, že je atraktivní napříč politickým spektrem, a to z různých důvodů. Je to podobný případ jako s přídavky na děti – také se o ně zasazovali lidé různého politického přesvědčení s různými motivy. Není na tom v zásadě nic špatného. Konzervativci podporují občanský příjem kvůli jeho vlivu na pracovní trh, poptávka a nabídka jsou vyváženější, když do pracovního trhu struktura sociálních dávek nezasahuje. Věří také, že základní příjem by podpořil podnikání, lidé by si chtěli výdělek dále zvyšovat. Levice ho chce prosadit především kvůli prohloubení sociální solidarity. S velkou přízní se setkává u radikálních liberálů, pro něž je na prvním místě osobní svoboda. Pak tu jsou některé veřejné osobnosti a intelektuálové různého politického přesvědčení, kteří občanský
příjem otevřeně podporují, což velice pomáhá. Strana zelených se k tomuto modelu otevřeně přihlásila, ale v Británii se jedná o docela malé politické uskupení.

Pro jakoukoliv vládu je ale bohužel obtížné plánovat dlouhodobě nějakou zásadní změnu, což je důvod, proč mají většinou krátkodobé cíle. Změnit strukturu sociální podpory není lehké a politici radši zvolí méně radikální změny, které mohou uskutečnit během svého volebního období. Aby se něco podobného mohlo realizovat, musely by s tím souhlasit všechny politické strany, což však není nemožné, protože tento koncept se jeví jako atraktivní z různých politických perspektiv. Schémata, která jsme vymysleli, navíc nevyžadují žádné veřejné výdaje navíc. Je to reorganizace, změna způsobu, jakým lidé dostávají svůj příjem. Místo daňových úlev a sociálních dávek závislých na výši platu budete dostávat sumu peněz, která neodvisí od ničeho. Celková částka by se vůbec nezměnila.

Takže by šlo v podstatě jen o restrukturalizaci systému sociální podpory?

Zajímavé je, že na občanský příjem lze nahlížet ze dvou velice odlišných perspektiv. Můžeme jej chápat jako celkem druhotnou administrativní změnu, změnu způsobu, kterým uspořádáváme naše daně a sociální podporu. Ale lze jej také vnímat jako něco docela nového – příjem pro všechny. Ve skutečnosti se jedná o obojí. Je to zcela ojedinělá sociální politika.

Není to také otázka diplomacie? Když řeknete, že se jedná o zanedbatelnou administrativní změnu, je to pro mnohé akceptovatelnější.

Samozřejmě, záleží na tom, s kým o tom mluvíte, někteří chtějí to, jiní ono. Ale není důvod, proč by to mělo stát nějaké extra peníze. Jeden z problémů v Británii – a v dalších zemích to bude podobné – spočívá v tom, že není jasné, jak definovat veřejné výdaje. Třeba daňové úlevy se nepovažují za veřejné výdaje, nikdo nikomu nic nezaplatil, jen vy máte více peněz a stát méně. Představují tedy abstraktní koncept, který nicméně ovlivňuje, kolik peněz stát nakonec obdrží. V případě občanského příjmu zase nejprve odvedete daň ze svého výdělku, stát získá na daních více peněz a pak vám vyplatí tuto dávku. Vypadá to, jako kdyby veřejné výdaje stouply, i když tomu tak vůbec není. Je to problém vnímání a nepřišli jsme na způsob, jak to změnit. Může to pošramotit renomé vlády, pokud to vypadá, že veřejné výdaje rostou, i když se nic nezměnilo. Existují ale různá schémata občanského příjmu. Můžete mít takový, který bude stát
více než současný systém sociální podpory, a pak budete potřebovat další zdroje, ale můžete mít i takový, který bude stát méně. Samotná transformace by jistě stála nějaké peníze, možná bychom potřebovali peníze pro jednotlivce nebo rodiny, které by na tom zpočátku tratily, jenže dlouhodobě by se ušetřilo na administrativě, kterou současný systém sociální podpory vyžaduje.

Vzbudila ekonomická krize větší zájem o bezpodmínečný příjem?

Krize obecně donutila lidi více přemýšlet o tom, jak bychom mohli věci uspořádat jinak. Náhle si nešlo nepřipustit problém společenské nerovnosti. Je evidentní, že jisté vrstvy obyvatelstva utrpěly mnohem větší finanční ztráty než jiné. Ti nejchudší se stali ještě chudšími. Překvapilo mě, že se knihy o tomto tématu – například Injustice od Donnyho Dorlinga, v níž se tvrdí, že současná společenská nerovnost je na stejné úrovni jako ve viktoriánské době – těší velké pozornosti a lze snad říct, že mají na britskou společnost velký dopad. Lidé chápou, že je nutné to brát vážně. Dokonce i ti bohatí začínají rozumět tomu, že nerovnost je ničivá. Není náhodou, že kniha zmiňuje jako odpověď na tento problém občanský příjem, byť jenom stručně. Jedná se zkrátka o nástroj, pomocí něhož bychom společenskou nerovnost mohli do velké míry zmírnit.

Jak? Jen vědomím sociální solidarity?

Nedostatek sociální solidarity je jeden aspekt. Příčinou nerovnosti je ale také skutečnost, že pro lidi s nejnižším příjmem je jeho zvýšení těžší než pro lidi, kteří jsou bohatí. Pokud nejprve pobíráte podporu a pak se váš příjem navýší, musíte platit daně a přicházíte o dotace. Chudší rodiny utratí devadesát procent toho, co ročně utrží. Bohaté čtyřicet pět procent. Zkrátka, když jste bohatí, je jednodušší stát se ještě bohatšími.

Čím se liší vaše sdružení od kontinentálních iniciativ základního příjmu? Jste s těmito sdruženími ve spojení?

V polovině osmdesátých let jsme pomáhali zakládat Evropskou síť základního příjmu. Myšlenka základního příjmu se opakovaně objevuje v každé generaci, mluvil o tom už Thomas Paine. Vždy se pak se na ni zapomene. Jedním z důvodů, proč jsme založili tuto platformu, bylo udržovat debatu při životě a uchovávat její historii, aby každá generace nemusela začínat zase znovu. Zajímavým příkladem současného vývoje je Iniciativa evropských občanů za bezpodmínečný základní příjem. Když se jim podaří sehnat milion podpisů do půlky ledna příštího roku, Evropská komise se bude muset touto problematikou zabývat a uspořádat veřejné slyšení v Evropském parlamentu.

Myslíte si, že se tím něco skutečně změní?

Na jedné straně je ta kampaň důležitá, na druhé vlastně relevantní není. Evropská unie totiž nemá kompetence k tomu, aby nějak ovlivnila systém sociální podpory. Jediné, čeho ta iniciativa může dosáhnout, je, že se tím Evropská komise bude zabývat. To určitě není krok špatným směrem. Pevně věřím, že se občanský příjem jednou stane celoevropským fenoménem. Přispěl by k celoevropské solidaritě a vhodně by se doplňoval s volným pohybem pracovních sil v Evropě. Těžko říct, jaké jsou současné vyhlídky. Ale občanský příjem se uplatňuje i mimo Evropu.

Mohl byste nám říct něco o experimentu se základním příjmem v Namibii?

Důležitý výsledek tohoto experimentu byl ten, že ti nejchudší poté, co začali dostávat občanský příjem, ho dokázali zvýšit o více než sto procent. Ukazuje se, že tento model může zvýšit ochotu lidí riskovat, začít podnikat, hledat různé cesty, jak zajistit rodinu, zatímco předtím měli tak málo, že pro ně bylo příliš riskantní zkoušet něco nového. A nevidím důvod, proč by to tyto výsledky nemohlo mít i zde v Evropě.

Zajímavý je rovněž Írán, který měl kdysi systém velkých dotací potravin a benzínu. Tamní vláda je chtěla odstranit, protože lidé z jiných zemí tam jezdili a kupovali si benzín a jídlo ve velkém. Protože ale chtěla zároveň ochránit ty nejchudší od důsledků těchto kroků, rozhodla se vyplácet jim dávky v závislosti na výši jejich výdělku. Jejich administrativní systém ale zřejmě zkolaboval a jediná možnost, která jim zbyla, bylo dát ty dávky všem. Aby pomohli těm nejchudším, vyplatili stejnou částku všem domácnostem bez ohledu na výši výdělku. Občanský příjem tak zavedli vlastně náhodou. Situace se liší pouze v tom, že je vyplácen hlavě rodiny podle počtu rodinných příslušníků, nikoli jednotlivcům. Evidentně je tato změna stojí více, než čekali, protože původně nepředpokládali, že dávku budou muset dát všem. Není to úplně ideální způsob, jak zavést občanský příjem. Uvidíme, jak dlouho to vydrží…

Exodus ze společnosti práce

Musíme se naučit rozpoznávat nerealizované možnosti, které dřímají ve skulinách přítomnosti. Musíme chtít využít těchto příležitostí, chopit se změn, které v současnosti probíhají. Musíme být dostatečně odvážní a zvolit cosi na způsob biblického exodu. Léčbou symptomů „krize“ nic nezískáme, jelikož už kolem žádná krize není. Byl nastolen nový systém, jenž likviduje „práci“ ve velkém. Každý, kdo usiluje získat tuto likvidovanou „práci“, je přinucen bojovat proti všem a touto cestou jsou obnovovány nejhorší formy nadvlády, zotročení a vykořisťování. Protestovat bychom tedy neměli proti likvidaci „práce“, nýbrž proti tvrzení, že se tu jedná o zachování práce jako nenahraditelné podmínky práv a důstojnosti všech, zatímco přicházíme o její pravidla, její důstojnost i dostupnost.

Buďme připraveni opustit „společnost práce“ – už neexistuje a nevrátí se. Musíme chtít, aby tato společnost, která se tak jako tak svíjí ve smrtelných křečích, skonala, aby se jiná zrodila z jejích ostatků. Musíme se naučit rozpoznat v překážkách, dysfunkcích a slepých uličkách současnosti obrysy společnosti příští. „Práce“ musí přestat hrát svou ústřední roli v myslích, úvahách a představách každého z nás. Musíme se naučit vnímat ji jinak – ne jako něco, co máme nebo nemáme, ale jako to, co děláme. Musíme být dostatečně odvážní a nad svou prací znovu získat kontrolu.

Polemika, kterou vyvolala kniha Jeremyho Rifkina The End of Work (Konec práce, 1995), je proto důležitá. Nazývá „koncem práce“ konec toho, co si všichni navykli nazývat „prací“. Nejde o práci v antropologickém nebo filosofickém smyslu toho slova. Není to námaha rodící ženy či tvorba sochaře nebo básníka. Není to práce ve smyslu „autonomní proměny materie“ ani „praktická a smyslová aktivita“, skrze niž se subjekt zvnějšňuje a vytváří objekt nesoucí jeho otisk. Nemůže být pochyb o tom, že se jedná o specifickou „práci“, jež je příznačná pro industriální kapitalismus. Máme ji na mysli, když říkáme o nějaké ženě, že „nepracuje“, přestože věnuje svůj čas výchově svých dětí, nebo když tvrdíme o jiné, že „pracuje“, věnuje-li jen malou část svého času výchově cizích dětí v jeslích nebo dětském kroužku.

Mít, nebo být

„Práce“, kterou člověk dělá (nebo spíš „má“, než „dělá“ – říkáme „mám práci“), nemusí mít žádnou z vlastností práce v jejím antropologickém a filosofickém pojetí. Práce dnes velice často postrádá vlastnosti, na základě kterých ji definoval Hegel: není zvnějšněním, díky němuž subjekty dosahují seberealizace a otiskují se v objektivní materialitě toho, co vytvářejí nebo vyrábějí. Miliony úředníků a techniků, kteří „pracují“ na výrobě monitorů, nevytvářejí nic hmatatelného. Jejich praktická a smyslová aktivita je redukována zcela na minimum, jejich těla a smysly jsou z celé operace vyloučeny. Jejich „práce“ neznamená v žádném slova smyslu „přisvojit si tvarováním objektivní svět“, jakkoliv toto tvarování může být velice vzdáleným a zprostředkovaným výsledkem. Pro „pracovníky“ v nemateriální sféře a většinu poskytovatelů služeb jsou „výrobky“
vzniklé jejich prací pomíjivé – jsou spotřebovány bezprostředně při výrobě. Jen zřídka mohou tito „pracovníci“ prohlásit: „Tohle jsem udělal. Toto je kus mé práce, mé dílo.“ Nemám rád šarlatány, kteří filosofickou nebo antropologickou definicí práce ospravedlňují hodnotu „práce“, která je samotnou negací této definice.

Snahy popírat konec „práce“ s odkazem na nutnost a nezrušitelnost práce ve smyslu antropologickém nebo filosofickém prokazují opak toho, co se snaží dokázat: právě práce ve smyslu seberealizace, poiesis, tvůrčí práce jako dílo, se rychle vypařuje do virtualizované reality nemateriální ekonomiky. Chceme-li zachránit a uchovat tuto skutečnou práci, musíme pochopit, že skutečnou práci ve smyslu poiesis už neděláme (nebo čím dál méně) „v práci“ – skutečná práce už nesouvisí s „prací“, již ve společenském významu toho slova „máme“. Tím, že poukážeme na antropologicky nutnou povahu práce, tedy nelze prokázat, že společnost práce musí věčně existovat. Opak je pravdou: musíme opustit „práci“ a „společnost práce“, abychom znovu pochopili „skutečnou“ práci, její možnost. Rifkin, i když jinak než já, říká to samé: „práce“, o níž tvrdí, že končí, bude muset být nahrazena jinými činnostmi.

Práce versus zaměstnání

„Práce“, kterou kapitalismus ve své finální etapě v masovém měřítku likviduje, je sociální konstrukcí. Právě z tohoto důvodu je možné ji zrušit. Proč říkáme o ženě, že pracuje, když se stará o děti v jeslích, a tvrdíme, že nepracuje, když zůstává doma a stará se o vlastní děti? Je to snad proto, že jedna je placená a druhá nikoliv? Matka, která zůstává doma, by stejně tak „nepracovala“, i kdyby dostávala stejný příspěvek, jako je plat učitelky v jeslích. „Nepracovala“ by, ani kdyby měla pedagogickou kvalifikaci. Proč? „Práce“ je definována od počátku jako společenská aktivita, součást procesu sociální směny v celé společnosti. Plat za tuto „práci“ stvrzuje její včlenění do tohoto procesu, ale není tím nejdůležitějším – podstatné je, že „práce“ plní určitou společensky identifikovatelnou a normalizovanou funkci v produkci a reprodukci
sociálního celku.

Aby plnila společensky identifikovatelnou funkci, musí být možné ji samotnou identifikovat na základě společensky definovaných schopností, o něž se opírá, na základě společensky daných postupů. Jinými slovy, musí být „zaměstnáním“, „profesí“, tedy využitím institucionálně stvrzovaných schopností podle schválených postupů. Nic z toho žena v domácnosti nesplňuje. Její práce není součástí společenské práce, nepodléhá ověřeným postupům, nad jejichž profesionalitou instituce bdí, a ani takovou kontrolu neumožňuje – nepodléhá společenským kritériím týkajícím se počtu hodin nebo efektivity. Zkrátka se nenachází ve veřejné sféře, nenaplňuje sociálně kodifikované a sociálně definované potřeby. Podobá se v tomto ohledu práci otroků nebo osobních sluhů, kteří uspokojují osobní touhy svého pána, nemluvě o tvůrčí práci umělecké a teoretické.

Teoretik nebo umělec „pracuje“ (je „v práci“), jen pokud učí nebo přednáší a uspokojuje tak veřejně a sociálně určenou potřebu, nebo když plní nějakou zakázku. To samé platí pro všechny umělecké, sportovní a filosofické aktivity, jejichž cílem je vytváření smyslu, subjektivity, vědění. Tvůrčí činnost nemá socializační ani kodifikační dopad, je v podstatě transgresí, odpočinkem od norem a kódů, je samotou, protestem a zpochybněním „práce“. Nemůže být její náhražkou, jak navrhoval Bernard Perret – nemůže být činností, jejímž úkolem by bylo navěky uchovat společnost práce.

Postfordismus

Práce je spjata se společensky schválenými předpoklady, postupy a potřebami – proto je tak mocným prostředkem socializace, normalizace a standardizace, potlačuje a omezuje individuální či kolektivní vynálezy, výtvory a určení nových norem, potřeb a schopností. Proto mohly nové činnosti a kvalifikace získat společenské uznání jen cestou sociálních bojů. Šlo vždy, přinejmenším skrytě, o záležitost politickou, jelikož moc společnosti (aparátů, profesních organizací, zákonů a regulací) nad sociálními aktéry musela být nejprve oslabena, aby tito aktéři mohli uplatnit svou moc nad společností.

To zčásti vysvětluje lehkost, s níž neoliberalismus od konce sedmdesátých let získával podporu. Čím dál více lidí, včetně pracující třídy, odmítalo normalizaci související s fordismem a „diktaturou nad potřebami“, která probíhala ruku v ruce s byrokratismem sociálního státu, v němž se občané stávají objektem státní politiky a mohou uplatnit svá sociální práva jenom tehdy, vtěsnají-li se do předem stanovených klasifikačních tabulek a oficiálních kategorií potřeb. Kolektivní řešení kolektivních problémů a kolektivní naplnění kolektivních potřeb tak byla vyloučena, vztahy živé solidarity byly narušeny metodologickým individualismem, který posílil nadvládu státního aparátu nad občany, z nichž se stali „klienti“.

Teoreticky (ale jen teoreticky) by zrušení „práce“ v tak velkém měřítku – včetně postfordistických praktik postupného odstranění směrnic, masovosti, dominantní role státu a byrokracie sociální ochrany – mohlo a mělo otevřít společenský prostor pro rozšíření svébytných a svépomocných aktivit zaměřených na uspokojení individuálně pociťovaných a definovaných potřeb. Avšak osvobození práce a veřejné sféry se nekonalo. Předpokládalo by totiž vznik jiné civilizace, společnosti a ekonomiky, jež by zrušila moc kapitálu nad pracovními silami a stejně tak by zrušila prvořadost kritérií finančního zisku. Postfordistické strategie postupného odstranění směrnic, masovosti a byrokracie ale usilovaly o jiný cíl: nahradit zákony, jež si stanovila státní společenství, anonymními „zákony“ trhu, díky neomezené hře těchto zákonů umožnit kapitálu proniknout až tam, kam moc politické sféry nesahá, zkrotit vzpurnou dělnickou třídu likvidací „práce“,
aniž by však „práce“ přestala být základem pro společenské vztahy a právo, nutnou podmínkou vlastního sebevědomí a úcty druhých.

Cesty ven

Pokusím se nyní načrtnout souhrn konkrétních kroků, které by, pokud bychom se rozhodli opustit společnost práce, otevřely společnost kultuře plurality pracovních činností. Jedná se o experimentální, předběžný průzkum, sledující cíle podobné těm, o něž usilovaly „revoluční reformy“, které někteří z nás navrhovali v šedesátých letech. Za prvé je nutné osvobodit mysl a představivost lidí, odmítnout předpoklady, o které se opírá vládnoucí diskurs. Musíme vzít v úvahu příklady zkušeností, které odhalují jiné formy produktivní spolupráce, směny, solidarity a životního stylu. Za druhé musíme přijmout hledisko radikálně jiné společnosti a ekonomiky, jež se rýsuje na horizontu současných změn a představuje možnou budoucnost společnosti, která se nyní rozpadá. Donutí nás to na jedné straně lépe pochopit význam změn a rozeznat obrysy toho, co se teprve rodí. Na straně
druhé nahlédneme, že krizi, v které jsme se ocitli, nelze vyřešit návratem k předchozímu stavu, nýbrž transformací, během níž kapitalismus sám zničí základy své existence a vytvoří podmínky k svému vlastnímu překonání. Musíme ale vědět, jak se zmocnit těchto podmínek, a přemýšlet o této transformaci především z hlediska jejího konečného cíle. Jen ve světle výsledného stavu můžeme posoudit, co jsme udělali nebo neudělali. Za třetí musíme co nejvíce prohloubit trhlinu mezi společností a kapitalismem, což znamená rozmnožit prostory a prostředky, které by umožnily zrod alternativních společenství využívajících spolupráce, činností a způsobů života, které se nacházejí mimo sféru moci státního a kapitalistického aparátu. Jinými slovy, musíme zvýšit počet cest, které vedou „ven z kapitalismu“ – tento pojem chápu ve smyslu biblického exodu, který si za běhu vytváří svou vlastní zaslíbenou zemi.

Institucionální aktéři, kteří se rozhodnou tyto politické kroky realizovat, nebudou aktivní součástí rodících se alternativních společenství. Jediné, co můžeme od politiků žádat, je, aby vytvořili prostor, v němž se mohou alternativní sociální strategie rozvinout. Politiku, která umožňuje a podporuje pluralitu pracovních činností, je nutné posuzovat z tohoto hlediska. Tyto činnosti jednak umožňují odchod z kapitalismu a zároveň představují cíl „exodu“, jelikož snižují závislost na mzdě, stavějí se proti „práci“ a nahrazují ji jinými způsoby spolupráce. Fausto Bertinotti to celé dobře vysvětlil, aniž by přeháněl roli, kterou v tomto procesu může hrát politická strana: „Revoluční alternativa, která představuje zřejmě dlouhý proces sociální transformace, se zakládá zároveň na odmítnutí minulosti, na nových uspořádáních subjektivity, konkrétních zkušenostech, vzorových institucionálních opatřeních a schopnosti vyvíjet nové teorie. Návrhy odlišné
ekonomické a sociální politiky musí brát v potaz jak odpovědi na otázku ‚Co je nutné udělat?‘, tak obrysy ‚jiné společnosti‘, ‚jiného vývoje‘, a ‚jiných typů mezilidských vztahů‘ – musí spojit sdílené touhy a zkušenosti, které by jinak byly vyjádřeny jen v oddělených fragmentech, jež spolu nejsou schopny komunikovat.“

Tyto touhy a zkušenosti se týkají nových společenských vztahů nacházejících se mimo logiku trhu, peněz a dělby práce podle pohlaví, nových časoprostorů mimo sféru námezdné práce, nových technologií výroby, nových vztahů k životnímu prostředí, jež ctí přírodní rovnováhu a další formy života atd. A v jádru toho všeho se nalézá individuální i kolektivní znovupřivlastnění času a jeho uspořádání.

Je důležité ukázat, že možnost překonat kapitalistickou společnost je součástí evoluce samotné kapitalistické společnosti. Musíte prokázat, že něco je možné, aby se to možným stalo. V tomto duchu bych rád načrtl sérii kroků, o nichž jsem mluvil výše. Každý z nich je hodný dosažení sám o sobě, ale svůj skutečný význam získávají až v kombinaci s ostatními. Každý z nich už v nějaké počáteční formě existuje. Žádný nevyžaduje takové počáteční výdaje, jež by zabránily, aby byl uveden do praxe dostatečně důrazně a energicky. Nicméně každý, bude-li zaveden samostatně, může být zneužit vládnoucími silami způsobem, jež ho mohou zdiskreditovat. Cílem této série kroků je: poskytnout dostatečný příjem všem, spojit přerozdělení práce s individuální a kolektivní kontrolou času, podpořit rozkvět nových společenství, nových způsobů spolupráce a směny, v jejichž rámci vzniknou sociální vazby a soudržnost mimo námezdní vztahy.

Zaručený příjem

Jistota příjmu je první podmínkou společnosti založené na pluralitě činností. Zajistit všem příjem po celý život získává ale zásadně jiný smysl nebo funkci podle toho, zda je tento příjem nedostatečný, nebo naopak dostatečný k tomu, aby jednotlivce ochránil od chudoby. Zaručíme-li každému občanu dostatečný příjem, cílem není donutit příjemce vzít jakoukoliv práci za jakýchkoliv podmínek, nýbrž osvobodit je od omezení trhu práce. Tento základní sociální příjem jim musí umožnit odmítnout práci a „nelidské“ pracovní podmínky. Musí však být součástí společnosti, která umožní všem občanům volit mezi užitkovou hodnotou jejich času a jeho hodnotou směnnou – mezi „užitečnými věcmi“, které mohou získat tím, že prodají svůj pracovní čas, a těmi, které si v tomto čase mohou obstarat sami.

Univerzální jistota dostatečného příjmu nesmí být vykládána jako forma pomoci, sociální ochrany, jež způsobuje závislost jednotlivců na sociálním státě. Měla by být spíše chápána jako zásadní příklad toho, co Anthony Giddens nazýval „generativní politikou“. Jinak řečeno, musí poskytnout jednotlivcům a společenským skupinám více prostředků k tomu, aby se sami chopili svých životů a vzali svůj způsob života a své životní podmínky do vlastních rukou. Cílem není umožnit lidem, aby nepracovali vůbec, ale skutečně zefektivnit právo na práci. Nikoliv právo na práci, kterou vykonáváme v „zaměstnání“, nýbrž na práci, kterou děláme, aniž bychom za ni museli být placeni, aniž by její ziskovost a směnná hodnota byla vůbec brána v potaz. Poskytnutí dostatečného základního příjmu všem nelze proto oddělit od vývoje a zpřístupnění zdrojů, které umožní a podpoří činnosti, díky nimž mohou jednotlivci a skupiny svým vlastním, ničím neomezeným úsilím uspokojit
potřeby a touhy, jak si je sami definují.

To je také důvod, proč diskuse o konkrétní výši dostatečného příjmu nemají samy o sobě valný smysl a odvracejí pozornost od podstaty otázky, kterou současné sociální změny skutečně pokládají, jelikož situují tyto změny do rámce společnosti postavené na mzdě a chtějí financovat tento univerzální grant fiskální redistribucí. Vize toho, co přijde, jež by měly tvořit základ našeho uvažování, předpokládají budoucnost, v níž bude menší zaměstnanost, v níž se budou pracovní síly a služby méně prodávat, a naopak se rozšíří kolektivní zařízení a služby, nepeněžní směna a zvýší možnosti zaopatřit sebe sama. Pokud podle Frithjofa Bergmanna k zaopatření sebe sama využijeme nejnovější technologie, dokážeme naplnit sedmdesát procent potřeb a tužeb během dvou pracovních dnů.

Schémata, o nichž se nyní diskutuje, nás mohou posunout blíže cíli, anebo nás od něj vzdálit, mohou otevřít alternativní budoucnost, nebo ji uzavřít, mohou poukázat na potřebu opustit současný systém, anebo tuto potřebu ignorovat. Na základě toho je třeba je posuzovat.

Z autorské předmluvy k anglickému překladu Reclaiming Work: Beyond the Wage-Based Society (Polity, Londýn 1999, přeložil Chris Turner) původního francouzského vydání Misères du présent, richesse du possible (Galilée, Paříž 1997) vybrala a přeložila Tereza Stejskalová.

minirecenze

Max Jacob

Kalíšek na kostky

Přeložil Michal Novotný

Torst 2012, 260 s.

Ještě po devadesáti dvou letech, která uplynula od uvedení Maxe Jacoba do českého literárního diskursu, když jej Karel Čapek přeložil pro antologii Francouzská poesie nové doby, na sebe dílo tohoto básníka, výtvarníka a hudebníka v jedné osobě opakovaně strhuje pozornost. Dokladem je rovněž počin nakladatelství Torst, které Jacobovy básně v próze znovu vydává. Ačkoli se jedná o avantgardního literáta, surrealistická východiska zde nejsou uplatňována tak, jak by mohl čtenář od tradiční apollinairovsko-bretonovské linie očekávat. Kalíšek na kostky je příliš intelektualizovanou ironií, nadsázkou. Podle překladatele Michala Novotného jde o „slovní ekvilibristiku“. Což je metaforický, ale pádný příměr, odpovídající pocitu, že konstrukce tohoto druhu by se nesnesly s agresivními postupy mladého surrealismu, a tím pádem by nikdy nenabyly své výsledné formy. Básně v próze utvářejí významové struktury, které jsou neustále na pomezí humoru, banality či nonsensu, a to vše
se odehrává v nadreálném fikčním světě, kde náhoda a kalkul existují těsně vedle sebe. Jacob je spisovatel, který dokázal v rámci experimentu zohlednit jak nároky své současné umělecké epochy, tak formální tradici básní v próze a zároveň zůstal věrný vlastnímu přístupu, nutnému pro překročení manifestovaných avantgardních výsad.

Jakub Černík

Juan Marsé

Kaligrafie snů

Přeložila Marie Jungmannová

Odeon 2012, 288 s.

V knize Kaligrafie snů nám Juan Marsé přibližuje Barcelonu poválečných let očima puberťáka Ringa. Ten si přál být slavným klavíristou, ale ve zlatnické dílně přišel o ukazováček. Teď posedává v baru Rosales v ulici Torrente de las Flores, čte knihy a pozoruje místní obyvatele. Mezi ně patří také těžkopádná Victorie Mirová, se kterou se potkáváme ve chvíli, kdy se pokouší o sebevraždu. Sblížení Ringa a Victorie je milostnou zápletkou, která se vine celou knihou. Vypravěč však spíše než na samotný příběh klade důraz na vylíčení periferie Barcelony. S Ringem se dostáváme do zapadlých barů a nevěstinců, pozorujeme místní krasavici Violetu a její matku Victorii nebo se stejně jako Ringo snažíme zorientovat v pašeráckých praktikách jeho otce. Živost, s jakou se nám před očima až filmovým stylem vyjevuje detailní zobrazení jedné ulice a jejích obyvatel, je nejspíš podpořena také faktem, že Kaligrafie snů je Marsého zatím nejautobiografičtějším
dílem. Kromě autorových pozorovacích schopností zaujme také střídání rovin vyprávění, díky němuž se na španělské město jednou díváme z pohledu samotného Ringa, jindy z pohledu vševědoucího vypravěče. I přes tyto dva klady je však dynamika textu – a tedy i jeho čtivost – stále zpomalována nedostatkem dějovosti. Z toho důvodu ani závěr, jenž má být nejspíše překvapivý, žádný výraznější šok čtenáři nezpůsobí.

Klára Elšíková

Jolande Jacobi

Psychologie C. G. Junga

Přeložili Ludmila Menšíková a kol.

Portál 2013, 216 s.

Jolande Jacobi podává deskriptivní přehled analytické psychologie Carla Gustava Junga; zejména jde o archetypální pojetí psýché a roli symbolů v kulturním životě. Pro Jungovo pojetí duše je zásadní, že se jedná o projev kolektivního ducha. Jeho teorie symbolů a mandal je ovšem vágní. Člověk si nezvolil kruh pro jeho geometrickou dokonalost, ale proto, že v archaickém období na úsvitu dějin se mu různé příklady kruhů – Slunce, Měsíc, kruhy na vodě – zjevovaly jako první nedosažitelné vzory, konkrétní, fyzické a svou podstatou fascinující. Nazvěme je třeba „přírodní mandaly“: patří do prehistorie ontogeneze lidského jedince, působí svou obecnou sdělnou primitivností a jsou svým významem předvědecké. Tyto podstatné smysly Jung (a ovšem ani jeho vykladačka) nezachytil, soubory jevů pouze zaznamenal a katalogizoval. Svým způsobem rezignoval před uměleckým smyslem symbolu, před tím, co jej činí dílem. Lidský duch je kreativní a prochází
ustavičnou metamorfózou – to je důvod ambivalence lidského údělu. Navíc má ideální, metafyzický, spirituální, božský vzmach. Tyto potence se do Jungových omezených „šuplíčků kategorií“ nevešly. Ani nemohou. Duch totiž vane, kudy chce, a náš psychoanalytik může toliko přitakat. Stejně podezřelý je i motiv opakování archetypů – jak by ne, když se bezpočtukrát opakují lidské životy ve svých individualitách a vztazích.

Vít Kremlička

Michal Mikšík

Poznáváme jarní houby

Grada 2013, 208 s.

I když možná máte pocit, že žádnou další knihu o houbách nepotřebujete, publikace Michala Mikšíka vás může přesvědčit o opaku. Pokud ovšem nepatříte k houbařům, kteří vyrážejí do lesa jen v létě a na podzim a sbírají pouze to, co má rourky. Jarním houbám se zatím žádný atlas takhle komplexně nevěnoval – přitom právě na jaře můžeme najít takové skvosty, jako jsou kačenky, smrže nebo májovky. Jen musíme vědět, kde hledat. Mikšíkova kniha je rozdělena na teoretickou část a samotný atlas. Teoretická část obsahuje základní dělení hub a pak už jen samé dobré rady. Publikace uvádí výčet hub pro jednotlivé druhy ekosystémů, jako jsou třeba lužní či jehličnaté lesy nebo sady, zahrady a louky. Sám jsem díky Mikšíkovi narazil na svou první kačenku. Stačí zajít k vrbinám u potoka, nejlépe koncem března nebo začátkem dubna, když je teplota v noci a ve dne podobná, a trochu se porozhlédnout. Smržům se zase daří na mulčovací kůře. Bez tohoto
atlasu bych asi neurčil ani tmavobělku žlutavou, která je prý dobrá v octě. Na konci knihy najdeme ještě seznam zajímavých houbařských internetových stránek a tři jmenné rejstříky hub: český, latinský a slovenský. Chybí snad jen část s recepty, protože dělat smaženici ze smržů nebo májovek je prostě škoda. Naštěstí se dnes dá kuchařská inspirace snadno vygooglovat. Hlavní je, že na rozdíl od letních lesů je na jarních loukách klid a šance na úspěšný lov se správnou příručkou veliká.

Jiří G. Růžička

Rychle a zběsile 6

Fast and the Furious 6

Režie Justin Lin, USA, 2013, 130 min.

Premiéra v ČR 23. 5. 2013

Předchozí díl adrenalinové akční série mile překvapil svým odklonem od tuningu k opravdové akci tak trochu ze staré školy. Vin Diesel dorostl do rozměrů, které umožnily angažovat coby antagonistu Dwaynea „The Rocka“ Johnsona a celé vyprávění se navíc začalo příjemně absurdně měnit v něco mezi Expendables a Dannyho parťáky. Minulý díl sice nepřinesl chytrou ani elegantní zápletku na téma vloupání, ale šlo o nápaditý akční film, v němž před zběsilými střihy dostala přednost dobře choreograficky zvládnutá akce. Aktuální díl se bohužel drží oblíbeného hollywoodského pravidla „všeho úspěšného příště dvojitou dávku“, jenže některé věci se donekonečna naddimenzovávat nedají. Hlavní problém jistě není absurdita zápletky a v posledku ani její překombinovanost. Kromě přebytku nezužitkované svalové hmoty (když se minule postavy Diesela a The Rocka skamarádily, bylo potřeba jim postavit do cesty ještě větší skálu v podobě dánského „Mazla“ Kima Kolda), je tu
hlavně nadbytek dialogů ve stylu „Jsme rodina“ či „Až projdeš těmi dveřmi, všechno se změní“. Stotřicetiminutová stopáž slouží jen snaze zužitkovat všechny postavy a všechny typy akce. Přehnaným sekvencím chybí bondovská nadsázka a bez ní zase schází protagonistům superhrdinské schopnosti. Závěrečná scéna, která láká na další díl, navíc potvrzuje, že tvůrci vyrábějí týmovku, která chce konkurovat úplně všemu: Expendables, Dannyho parťákům a možná rovnou i Avengers.

Tomáš Stejskal

Jana Bernartová

Turingův test v podmínkách imitační hry

Galerie Kvalitář, Praha, 21. 5. – 21. 6. 2013

Na dvou LED panelech umístěných v jinak prázdné galerijní místnosti ubíhají dva texty, lidský a generovaný, svou slovní zásobou odkazující k současné teorii umění. Na třetím displeji běží čas. Jedná se o výstup „umělecko-badatelského projektu“ Jany Bernartové Generování textů o generativním umění. O výzkumu však může být řeč leda v osobním smyslu („naučit se něco nového“). Bádání je tu totiž jen apropriační hrou, v níž jsou symbolické obsahy produkované vědeckou racionalitou stavěny do emocionální, empatické perspektivy. Navzdory kurátorským prohlášením o nevizuální povaze softwaru tak zůstává ústřední motivací práce samotná prezentace a její účinek. Ta je jednoduchou popkulturní, nicméně působivou fantazií. Technicistní design zobrazovacích prvků, ale i nesrozumitelnost generovaných vět ve výsledku podporují srozumitelnost emoce – zatímco setkání s opravdovou umělou inteligencí by bylo unheimliche, zde jde o čistý chlad. Tato
estetická koncentrovanost slouží vedle přítomné časomíry jako samostatný znak v interpretaci. Proto i ve chvílích, kdy se generovaný text dostává od agramatismu na úroveň nesmyslů ze Sokalovy aféry, jeví se výstup projektu v dané galerijní prezentaci spíše jako výsměch bezprizornosti organického života vůbec než jako ironická kritika překombinované kulturní teorie – v duchu vtipu, že bonusovým úkolem v Turingově testu je přesvědčit testující, že oni sami jsou počítačem.

Ondřej Roztočil

DOT 504 Dance Company

100 Wounded Tears

Divadlo Ponec, Praha, premiéra 22. 4. 2013

Divadlo Ponec uvedlo obnovenou premiéru mezinárodně ceněného představení 100 Wounded Tears. Soubor DOT 504 se poměrně úspěšně snaží ukázat, v čem spočívá jeho síla, ale proč právě tohle představení sklízí tolik chvály u diváků i odborné veřejnosti? Je to aktuální psychologická a sociální sonda do nitra jednotlivce i metaforická analýza mezilidských vztahů. Snaží se dotknout všeho. Bolestí, šrámů, promrhaných citů i úsilí, zkrátka toho, o čem se nám nejhůře mluví, ale rádi se s tím ztotožníme, jakmile to vysloví někdo jiný. Inscenace je velmi živelná, impulzivní, někdy až chaotická či groteskní. Nahota a momenty ponížení se zde střídají s absurdním humorem a sebeironií. Asi nejvýraznější z účinkujících, všestranně nadaný herec Csongor Kassai, který inscenaci dodává další rozměr i svým živým pěveckým projevem, několikrát vstupuje do interakce přímo s diváky a neváhá přerušit svůj part dotazem do pléna: „Jsem teď
nepřesvědčivý, že?“ Publikum tuto upřímnost a shození masky vždy docení. Dámské kostýmy mají lehký nádech folkloru, široké sukně však dobře slouží jako rekvizita ve víru zběsilého tance. Dominantní mezi tanečnicemi je aristokratická Martina Lacová – když kolem sebe šermuje dřevěnou holí, její výkon ovládne celou scénu. Ani zbytek souboru však nezůstává pozadu. Představení 100 Wounded Tears se vrací a comeback je to bezpochyby přínosný.

Sabine Kejlová

900 piesek / Garasu

900 piesek / Garasu

MC, Rauha Turva 2012

Moravský DIY label Rauha Turva se specializuje na oblasti, které se nikdy nevzdaly kazet: crust, grindcore, harsh noise či HC punk. Současná renesance magnetické pásky ale prospívá i jim. Ostatně na to, aby se starého média zásadoví hudební radikálové a fundamentalisté zřekli jen proto, že ho je někdo schopen používat málem jako módní doplněk, má kazeta příliš silnou vnitřní, analogovou „pravdu“. Zvýšená péče o to, jak a do čeho nosič vsadit či zabalit, patří samozřejmě k věci a jde napříč scénami i žánry. V případě splitu slovenského a českého noiseového projektu je oranžová fosforeskující kazeta vložená do klasické krabičky, za pozornost ale stojí především obal, který kombinuje průhlednou fólii s barevným obrázkem na vnější straně a textem na hřbetu a vnitřní straně a karton s černobílým fotorealistickým potiskem. Právě prolnutí fotografie moře s naivistickou barevnou kresbou vybuchující sopky svým způsobem vystihuje hudbu
obsaženou na kazetě. Industrial a noise, tedy žánry, které vnesly do hudby realitu odlidštěného, strojového světa, se v současnosti dostávají do pozice, která nemá se skutečností téměř nic společného: jsou prostorem pro meditaci a nostalgické vzpomínání na minulé erupce. Nejindustriálnějším prvkem v původním slova smyslu jsou nakonec kromě chyby na obalu (Garasa místo Garasu) samply s Karlem Gottem, který je přece jenom stále významnou složkou světa, v němž žijeme.

Johan Holzel

Srdeční neurastenie

„Ve vzduchu visí psychologično, transcendentálno. Ital Giorgio de Chirico namaluje v roce 1913 svou první opravdovou ‚metafyzickou krajinu‘, jak ji pojmenuje Guillaume Apollinaire. Jmenuje se Piazza d’Italia a zpodobňuje prázdno.“ Současný německý spisovatel a publicista Florian Illies se rozhodl čtenářům tuto prázdnotu zprostředkovat dílem 1913. Léto jednoho století (1913. Der Sommer des Jahrhunderts, 2012). Kniha, která se brání jakémukoliv žánrovému zařazení, se chvíli tváří jako výpisky z četby prošpikované aforismy a anekdotami, chvíli jako poznámky pod čarou či na okraji textu nebo jako antologie altenbergovských „minutových románů“. Na pozadí bohaté rešerše primární i sekundární literatury, především biografické a autobiografické, jejíž seznam je zařazen na konec textu, montuje Illies ve dvanácti kapitolách, z nichž každá odpovídá jednomu měsíci, jakési kolážovité kalendárium daného roku.

Někdo píše, někdo má rýmu

Ve zdánlivě nesourodé montáži se přes sebe kupí „zásadní mezníky“ kulturních dějin s každodenní banalitou, veřejné skandály s trapností intimních dramat. Proust vydává první díl Hledání ztraceného času, Mann Smrt v Benátkách, Husserl Ideje k čisté fenomenologii a fenomenologické filosofii, Wittgenstein začíná přednášet novou logiku, Spengler píše Zánik Západu, Loos, že ornament je zločin, Stravinskij a Schönberg vyvolají skandál, Kokoschka maluje Větrnou nevěstu, Malević Černý čtverec, Kafka trpí, Rilke váhá, Freud chodí na houby, v New Yorku vychází první číslo Vanity Fair, v Essenu je otevřen první supermarket Aldi, císař zakazuje důstojníkům v uniformě tančit tango, krasobruslař Lutz předvede svůj skok, v módním časopise vychází střih na dámské večerní šaty s nejmenším obvodem pasu 96 centimetrů, v létě se cestuje do Benátek, v říjnu mají všichni rýmu, Hesse je
v manželství znuděn, Einstein znechucen, srpnové počasí ve Vídni je v rozporu se začátkem Musilova Muže bez vlastností.

Mohlo by se zdát, že Illies směřuje k podobnému vyprávění jako Patrik Ouředník v Europeaně (2003). Smyslem však není sestavit lehce mystifikační či demystifikační kroniku jednoho roku, ani laškovně převyprávět kulturní dějiny a dokonce ani přispět svou troškou k stále ještě oblíbenému tématu kulturní paměti. Illies nevzpomíná ani nezapomíná – ostatně on sám není pamětníkem, ale čtenářem vzpomínek. Spíše se nechává okouzlit „odkouzlenou“ dobou, fascinovat úžasem a vášní těch, kdo se nebáli překročit do oné, tehdy nově objevované, prázdnoty. Rok, jemuž vládne neblahá třináctka, má v tomto kuriózním diáři mnoho přídomků. Je to „rozjívený“ rok počínající „násilnickou fantazií“, rok otcovraždy, rok, kdy dochází k „zrození racionality z ducha pověr“, kdy se „vnitřní svět stává realitou“ a umělci touží „zachytit něco, co chce uniknout“, Trakl prozkoumává temnotu, Kafka koktá v písemné podobě atd. Jeden z ústředních motivů
otcovraždy, ať už se jedná o psychoanalytický koncept nebo metaforu generačního konfliktu, také nesměřuje k pomyslnému zkoumání paradigmatických revolucí. Rok 1913 primárně nefascinuje jako radikální zlom, nýbrž postupným, ale o to dryáčničtějším probubláváním „spodních“ proudů mysli, ducha a těla.

Krmení básněmi, koktání dopisy

Ne náhodou se hrdiny vyprávění stávají váhavci, ztroskotanci, sebevrazi, neurastenici, nešťastně zamilovaní. Tkáň textu drží pohromadě několik milostných příběhů – Franze Kafky a Felice Bauerové, Oskara Kokoschky a Almy Mahlerové, Karla Krause a Sidonie Nádherné, Gottfrieda Benna a Elsy Lasker-Schülerové. Většina aktérů těchto milostných katastrof v sobě snoubí patos tragické sebedestrukce s trapnou groteskností vyplývající z vědomí toho, že tato mohutná vášeň – eros i thanatos současně – prospívá mnohem více uměleckému dílu než „opravdovému“ životu. Na jaře krmí Else s Gottfriedem hlad čtením svých básní, v nichž je každý „verš jako levhartí hryznutí a skok dravé šelmy“, a na podzim zůstane z lásky jen zvonění rolniček na Elsině kotníku a chřestění jejích orientálních náramků.

Kafkovo milostné koktání a dopisový sadismus, Kokoschkova nesnesitelná žárlivost, Traklova incestní posedlost, Mannova homosexualita nebo Freudova ješitnost, vyčtené z jejich deníků, korespondencí či memoárů, však v Illiesově podání nesměřují k senzačnosti či zesměšnění. A to dokonce ani tehdy, když vidíme houbařícího Freuda navlečeného do kožených kalhot s kamzičí štětkou za kloboukem nebo zahradničícího Kafku. Illies v jejich soukromí neslídí a ke šmírování neponouká ani čtenáře. Způsob, jakým využívá korespondenci či deníky, možná sám odpovídá na často kladenou otázku, jak a zda vůbec tento typ autobiografické literatury číst. Nebulvarizuje soukromí, spíše odhaluje intimitu tvůrčí vášně, oné „rozjívenosti“. Jako by rekonstruoval genezi uměleckého díla a vyprávěl, co je „za“ obrazy. Nikoli ovšem ve smyslu literárního pozitivismu, ani prostřednictvím psychoanalytických šarád či hloubáním na téma souvislosti života a díla. Ostatně, jak
se ukáže, problém s otcem a trauma z žen mají všichni, nejen Franz Kafka. Některá díla se navíc dochovala jen ve fragmentární promluvě dopisů či deníků. Franz Marc maluje pro Else Lasker-Schülerovou na lístek Věž modrých koní, pozdější slavný obraz shoří a zůstanou jen otisky prstů na pohlednici jako důkaz okamžiku, „kdy Modrý jezdec začal cválat“. Ovšem tento dotek má stejnou váhu jako obrazy nebo básně, které mrtvou lásku nebo chorou mysl přežily.

Mizení a ztráty

Centrálním prostorem roku 1913 se stává Vídeň, kde „byly nervy – prakticky, metaforicky, umělecky, psychologicky – obnažené tak nádherně jako nikde jinde“, ale zavítáme také do Berlína, Mnichova, Paříže, Prahy, Benátek, Terstu, New Yorku. Přestože textem občas probleskne připomínka Dunaje (1986, česky 2010) či Mikrokosmů (1997, česky 2000) italského spisovatele Claudio Magrise, nejedná se o literární cestopis nebo katalog evropských kulturních mikrokosmů. Illiesova imaginární geografie popisuje místa, kde se opět na způsob koláže vrství různé „stopy“. Místem-stopou může být Terst, kde se ve stejnou dobu míjejí při popíjení kávy Musil, Joyce a Kafka, vídeňský park, jímž v lednu procházejí Hitler i Stalin, nebo kavárenský stolek či poštovní pytel na trase Praha–Berlín, v němž se setkávají Einsteinovy a Kafkovy dopisy.

Jak už bylo řečeno, Illies nevzpomíná ani nerekonstruuje. Záměrně nikterak hierarchizované události jednoho roku nechává na chvíli povstat a pak zase zmizet. Vytrácejí se stejně jako osudové lásky, knihy nebo obrazy. Dokladem mizení se stávají i vložené fotografie, které leckdy ani nic neilustrují, a pokud zachycují ty, o nichž se vypráví, tak v jejich mrtvé, papírové existenci, která například v Traklově případě připsáním datace proměňuje nostalgickou vzpomínku v katalogizační lístek, básníka v exponát. Přehlídka všech pomyslných mizení a ztrát, umocněná dalším stěžejním motivem, jímž je obraz nemoci, únavy, šílenství, melancholie a všeprostupující neurastenie, vede k otázce po tom, co zbývá a co přináší útěchu – pokud něco. A co případně zaplní prázdno. „Umění bylo moderními filosofy a básníky osvobozeno. Nietzsche a Schopenhauer jako první učili o hlubokém významu (ne)smyslu života
a o tom, jak tento (ne)smysl může byt proměněn v umění. Dobrými novými umělci jsou filosofové, kteří filosofii překonali,“ cituje kohosi Illies a dodává: „Proto de Chirico dovádí perspektivu, ten symbol orientace, ad absurdum.“