2014 / 23 - mezinárodní politika

Román Ticho a vřava (Silence et Tumulte), v Sýrii zakázaný, vyšel v roce 2004 v Libanonu. Když o osm let později došlo na jeho anglické vydání, ze zřejmých důvodů si získal pozornost, jaké by se mu patrně za jiných okolností nemohlo dostat. Jeho dějištěm, ač nepojmenovaným, je asadovská Sýrie a text do značné míry vypráví příběh svého autora. Nihad Sirees, narozený v syrském Aleppu v roce 1950, byl v době jeho publikování uznávaným romanopiscem a úspěšným televizním scenáristou, mimo jiné přelomového televizního seriálu Hedvábný trh, zachycujícího politické otřesy Sýrie padesátých a šedesátých let. Také byl však cenzurován a před rostoucím tlakem ze strany syrské vlády v roce 2012, druhém roce občanské války, emigroval do Egypta a poté na Západ.

Ticho a vřava v mnoha směrech připomíná latinskoamerické romány o diktátorech, kontext ho ale posouvá do pozice prologu syrského konfliktu. Právě to stojí do značné míry za ohlasem jeho překladů do francouzštiny, němčiny a angličtiny. Protože ale česká verze, která byla přeložena z francouzštiny, vychází s větším časovým odstupem, kontext se opět proměnil. Tam, kde by se ještě před pár lety snadno hledaly uspokojivé paralely s československým předlistopadovým disentem, se vlámaly události, které takovou spokojenou pozici přinejmenším zpochybňují. A tato pochybnost se dotýká i románu samotného.

Spisovatelovy přízraky

Vypravěčem (podle všeho právě píšícím román, který čteme) je jednatřicetiletý spisovatel Fathi Chinn. Hra s narativními strukturami je s postupem textu čím dál amorfnější a nakonec vlastně nemá výraznější roli. Fathiho otec byl tak trochu buřičský advokát, který psal články kritizující vládu. Pokračoval v tom i po nástupu autoritářského režimu místního benefaktora, titulovaného prostě jako Vůdce, což ale nemělo dlouhého trvání. Přestože se nestal obětí brutální perzekuce, zemřel krátce poté, co byl připraven o své největší potěšení – publicistiku. Jeho žena Ratíba, charakterizovaná věčně dobrou náladou, která do manželových článků vymýšlela kousavé vtipy, po několika letech vdovství, stráveného v domácí klauzuře, Fathimu oznámí úmysl znovu se vdát. Jejím vyvoleným je vysoce postavený představitel režimu, jistý pan Hail. Ten byl původně venkovským radním, který při návštěvě Nejvyššího osvědčil „loajalitu a kompetenci“, když zakopnuvšího Vůdce
zachránil před potupným pádem. Jeho duchapřítomnost ho vynesla do významné pozice v bezpečnostním aparátu, což Fathiho z dobrých důvodů poněkud zneklidňuje.

Dříve uznávaný spisovatel totiž už nějakou dobu žije v nemilosti. Ve svém televizním pořadu o literatuře se odmítl podílet na oslavování Vůdce, a tak přišel o práci a skončil v opovržení a izolaci. Podle všeho jej živí matka, zatímco on tráví většinu času se svou milenkou Lamou, jež se rozešla s prospěchářským a nevěrným manželem. Obava, že celý sňatek má být rafinovaným plánem vlády, jak z mlčícího spisovatele udělat režimního barda, se ukazuje jako oprávněná. Na konci románu Fathi se svou milou diskutuje o tom, jaké klady a zápory by znamenalo přijmout nabídku matčina nápadníka k návratu na výsluní.

Ticho a vřava se odehrává během jediného dne a Fathi se po bezejmenném městě pohybuje tak trochu jako Leopold Bloom po Dublinu. Posměvačný nadhled, s nímž přistupuje ke státním aparátům, svou náladou zase něčím připomíná Gilliamův film Brazil. Refrénem románu jsou pak všudypřítomné tlampače a manifestující davy, nadšeně oslavující Vůdce v ulicích. To je vřava, před níž se Fathi snaží uniknout.

Pravda sexu a literatury

Davy, masové deklarování věrnosti Vůdci a skandování veršovaných hesel, to vše je součástí hlučné veřejné sféry. Proti tomu stojí sféra soukromá – sféra literatury a sexu –, do které Fathi uniká. V literatuře je to konkrétně román, próza, protože pro vypravěče Ticha a vřavy platí, „že poezie se obrací k národu, kdežto próza – taková, jakou právě píšu já – se obrací k člověku. (…) Poezie zažíhá nadšení mas a rozmělňuje individualitu, zatímco próza vyzývá k reflexi a utváří lidskou jedinečnost.“ Na Západě, kde „poezie zaznamenala svůj úpadek z celého světa nejdřív“, si takový význam vázané řeči sotva umíme představit. Dnes je v našich krajích poezie sotva něčím víc než elitní, a zároveň marginální zálibou hrstky vytrvalých. Pokud nicméně přijmeme fakt, který Fathi zdůrazňuje („nikdy nezapomínejme, že moje země ještě stále žije v éře zástupů, takže dobře sestavené slogany a rýmované proslovy jsou
v našem životě absolutní nutností“), je román stejně dobrým aktem pasivní rezistence jako každý jiný. Třebaže česká zkušenost poslední doby jasně ukazuje, že místním zástupům stačí i hesla prozaická.

Druhou oblastí úniku je sex. Fathi prchá k Lamě, s kterou objevil, že „láska je jediný způsob, jak vydržet“ a sex je nejen útočištěm, ale i způsobem, jak vzdorovat. Ale i tento vzdor je pasivní; dokonce je ještě privátnější než psaní románu. To podtrhuje i krotký a cudný popis sexuálních scén. Jde vlastně o protipól explicitní eskapistické sexuality, zachycené například v Houellebecqových románech. Tam, kde pro francouzského romanopisce dochází ke spojení permisivní sexuality s útěkem od vlastní subjektivity, nachází Syřan cestu k potvrzení ohrožené individuality. Fathiho slovy: „smích a sex jsou dvě zbraně, které máme, abychom se udrželi při životě“. Paralela dvojice milenců a romanopisce promlouvajícího v intimitě ke svému čtenáři načrtává obrysy života v pravdě, jímž lze čelit tlaku veřejné sféry nutící k participaci, která je v Tichu a vřavě chápaná jako nevyhnutelná spoluvina.

Problém soukromého

Právě to vysvítá z Ticha a vřavy nejjasněji. Největším zlem není násilná povaha režimu, i když i s touto jeho tváří je Fathi konfrontován, ale komplicita mas. Ty produkují vřavu se stejným nadšením jako všudypřítomné tlampače, nadto jsou ochotny riskovat smrt ušlapáním za šanci dotknout se knoflíku na Vůdcově uniformě spuštěné z balkonu paláce. Proti nim stojí jednotlivec, který se snaží jít režimu z cesty a uniknout do intimního exilu sexu, prózy a smíchu. Režim mu to nechce dovolit a snaží se ho skrze mefistofelskou nabídku šéfa Haila dostat na svoji stranu, takže se ukazuje, že s životem v pravdě to není tak jednoduché. Fathiho myšlenka, že ze všeho nejvíc na tomto světě zbožňuje „ticho, které nám umožňuje zachytit ty nejjemnější hlasy a zvuky“, je vlastně od základu pochybná. Stejně tak úvaha, která setkání s potenciálním otčímem Hailem předchází: „Nejlepší lekce, kterou jsem se dnes naučil, je způsob, jak
ignorovat všudypřítomný randál – ostatně chci ten recept předat těm z mých čtenářů, kteří jsou na hluk stejně hákliví jako já. V podstatě je to jednoduché: stačí se tak jakoby stáhnout do sebe a naslouchat svému vnitřnímu hlasu; přestanete vnímat všechny ty otravné zvuky, které dohromady vytvářejí nesnesitelnou vřavu.“

Únik do čistoty psaní a sexu nestačí, protože i v individuálním exilu je po nás vlastně požadována nějaká forma komplicity. Fathiho rozhodnutí, zda přijme Hailovu nabídku, nebo bude riskovat život a bezpečí, onoho rozhodujícího „dne poté“, se v Tichu a vřavě nedočkáme. Víme, že Sirees se rozhodl spoluvinu odmítnout a emigrovat. Sedm let po vzniku Ticha a vřavy jakoukoli možnost intimního vnitřního exilu přerval brutální konflikt, který stále trvá a nabírá čím dál surovější charakter. Čas privátního vzdoru skončil. Román Ticho a vřava je toho dnes – byť to možná v době, kdy vznikal, nebylo jeho smyslem – nejlepším důkazem.

Autor je publicista.

Proč nemohu být Ty? - literární zápisník

Někde jsem zahlédl název výstavy Krištofa Kintery: Já nejsem Ty. Název odbojný, sebevědomý. Aspoň si ho tak vykládám. A hned mi připomněl jednu píseň od skupiny The Cure. Robert Smith s vlasy jako hnízdo nítěnek v ní naléhavým serafským hlasem volá refrén: Why can’t I be you? Proč nemohu být Ty?

Dva póly rozpolcené doby, naší uondané krize identity: Já nejsem Ty – jsem jiný a zakládám si na tom, jsem individuum, které se potřebuje odlišovat, aby přežilo. Které za svobodu považuje právo dělat si věci po svém, projevit se po svém, prosadit svou jedinečnost. Na druhé straně plachý anděl vzlyká: Proč nemohu být Ty? Proč musím stále vzhlížet k tomu, co nejsem, proč s sebou životem vleču toho, koho bych bez váhání vyměnil za Tebe, za vše, čím jsi Ty, co mně schází? Miluji Tě, protože jsi má věčná nedostatečnost. Mé nebytí, má cesta světem jinak.

Svět, jímž se obklopujeme, vykazuje znaky obou těchto úhlů pohledu. Vytváříme věci (instituce, systémy, díla…), jimiž se prezentujeme jako individua. Jedinečný originál, něco, co tu ještě nebylo; přijít na trh s něčím, nač Ty jsi nepřišel. Budu to Já, ne Ty! Já budu mít něco, co Tobě schází, zatímco mně to umožní přežít. Snad též k Tvému prospěchu, dost možná ale i na Tvůj úkor.

Podobně se však všechny věci (systémy, instituce, díla…) mohou jevit jako zaplňování prázdného prostoru, v němž stále chybí naše pravé já. Obléknu si nové šaty, budu poslouchat nové cédéčko, zajdu do kina na další film, zvolím si jinou kariéru, přestavím nábytek, zaškrtnu novou stranu, posté zkontroluji sociální síť, pojedu na dovolenou jinam – už to nebudu Já, ale někdo jiný, protože sám se sebou nepřežiji. Vydělám si dost peněz na to, abych to už nemusel být Já, protože toužím být Ty, ať jsi kdokoli, jestli vůbec jsi. Why can’t I be you?

Možná, že to, co činí dnešní dobu zajímavou, je právě skutečnost, že tyto protichůdné principy se dokážou prolínat, existovat jeden v druhém, vládnout současně.

Když jsem před pár lety uváděl v Café Fra sbírku Josefa Straky Kostel v mlze, zdůraznil jsem jeden rys jeho poezie, totiž jakousi posedlost místy, kótami, ulicemi, městy nebo čtvrtěmi, které si básník s romantickým pedantismem na mapě či v cestovním notesu někdy až odškrtával: Tady jsem byl, toto jsem prošel, v této chvíli jsem byl tam a tam. Dosáhl jsem právě do tohoto bodu a… Tento aspekt Strakovy tvorby mě zajímal jako zvláštní, přitažlivá podoba tichého, privátního vzdoru vůči „nemístnosti“ dneška, vůči unikavé amébovitosti světa, ale i osudu, která na nás neustále číhá, obestírá nás a chce pohltit.

Po mém projevu, jenž se točil kolem dosažených „kót“ a „odškrtnutých“ ulic, vystoupil Petr Král a svrhl mou vizi Strakovy poezie na hlavu: Straka svou existenciální chvějivostí dokazuje, že vlastně – nikde nejsme. Nikdy jsme nikde nebyli, nikdy jsme nebyli, chvíli snad jsme, leč opět nebudeme, ani Já, ani Ty…

Strakova poezie skutečně zaznívá z pomezí mezi zde a nikde a také jako by vznikala na území, kde se prolínají a překrývají principy zmíněné v úvodu. Sveřepý individualismus – a pocit ztracení, nedohmatavosti naší pravé identity. Její uhadování právě v prolukách mezi pevnými, záchytnými body lidské existence. Možná jen mezi iluzemi těchto bodů. Strakova nová kniha Malé exily je pokračováním záznamů z tohoto nepopsatelného, paradoxního a „neobyvatelného“ existenciálního pomezí, kde jsme teprve sami sebou – ve chvíli, kdy se sami sobě ztrácíme. Až když jsme dosáhli dané kóty na mapě, definitivně potvrzujeme, že vlastně nejsme nikde.

„Být teď na jiných místech… Život, který je kdesi vypnut v jako už neosvětlených místnostech… Byty, ke kterým se v jistých okamžicích musíme přiznat… Teď někde si naplánovat únik do vlastních životů… Steré pokusy zvládnout krok… Další omyly, které už si ale nepřipustíme… Další schody, které najednou nechceme sejít, v těchto hodinách rozhodně ne!“

U Straky neustále vnímám dvě souběžně přítomné charakteristiky: křehkost, ale též pevnost. Chvějivost – a zároveň zarputilost, stálou potřebu směřovat tam, kde se ale všechno rozpadá, nic nelze pevněji uchopit. Stačí se z nějakého důvodu minout s dvěma třemi obecnými pojmy, zdánlivě vágními slovními vztahy či zběžně načrtnutými „situacemi“ – a Strakova báseň před našima očima zmizí a splyne s šedí životního pozadí, nevýrazného životního uplývání. Stačí však tytéž neznatelně načrtnuté obecné i konkrétní křivky zachytit a z běžné šedi před námi začnou vystupovat nedořečené, avšak naléhající fragmenty života soukromého i společenského; života uzavřeného mezi břehy, jichž však zároveň nelze dosáhnout. Jak snadno lze hledět z ostrůvku směrem ke břehu, a topit se v bezbřehosti. „Společnost na refýži, které se cosi zajídá/ najednou jako by říkala, že nemůže dál, že dál už nepojede…“

Temně sní člověk ve společnosti, jež ho přes veškeré kecy o svobodě hodlá sešněrovat, jež není nakloněna jeho křehkým chvílím, jeho cíle považuje za neužitečné a podivínské, jeho touhy nechává stranou – neboť se bojí jejich hloubky, toho, jak jsou nevýslovné. I o tomhle svědčí Strakova poezie v Malých exilech.

Písnička Proč nemohu být Tebou? je samozřejmě také postpunkovou parodií na věčný zpovykaný nepokoj naší identity, stejně jako ve sveřepém Kinterovu Já nejsem Ty! zní zároveň úlek z rozpolcenosti světa, varování sobě samému i věčná záhada. Identita trvale zneklidnělá. Možná jsme nakonec celý život stravováni jediným tichým, neodvratným voláním: Jak to, že nejsem Nikým?

Autor je básník, literární kritik a hudebník.

Selfie (karteziánská meditace)

Nezískáte, co milujete, pokud

nesnesete věci, jež nenávidíte.

Karel Sýs: Apokalypsa podle Joba

Já jsem krásnej. A vy?

Nic si z toho nedělejte. Všechno nějak začíná.

Ráno osmnáctýho července, v den významný, ale o tom nechci mluvit, jsem se sbalil a nechal to za dveřma. „Kdybys byl co k čemu, ale ty ne, ty tady jen. Běž říct tatínkovi, že nám už dva měsíce nic… Řekni mamince, proč se mnou nechce spát… No tak tam s nima prostě nepojedeš! Mu teda řekni, ať si to ve škole vysvětlí sám, když je tak chytrej. Zeptej se tatínka, proč teda nepodniká, že nezačal jak ostatní, teď už to nedožene, navždycky jim už bude jen dělat… Maminka má zas mozkovou koliku, to nic, běž si něco dělat, vrať se večer. A jen tady hezky buď, ať to taky slyšíš. Klid na práci? Ses asi uhodil do hlavy, ne? Nech toho, nebo ti přidám, abys měl proč! Především se podívej sám na sebe, ty sám si… A nevotravuj, začínaj zprávy.“

Vlastně jsem za dveřma nechal všecko.

Závidím těm, kdo měli svůj život nalajnovanej bez chybnejch kroků a odboček. Nebo nezávidím.

Ono to hledání sebe sama, takový to sebepoznání a cesta za štěstím má celkem smysl. Nepodmíněný základní blaho je blbost.

Miluju všechny svoje alternativní životy.

A vy? Vy si polibte.

Protože jsem to blaho kdysi málem měl. Jakoby blaho. Co je dneska skutečně dovopravdy?

Takže byla zajímavá, jiskřivě inteligentní, tak akorát perverzní, přitom chápavá a možná i krásná. Radikální jinakost, která z ní vyzařovala, mě vystřelovala do nejzazších koutů sebe samýho, sral jsem zlatý vajíčka téměř automaticky a bylo mi jedno, jestli je někdo najde, sral jsem je schválně tam, kudy příčetnej jedinec na vycházku nechodí. Poznával jsem sám sebe v tý její radikální jinakosti tak… tak! – Tak jako v obráceným zrcadle. My jsme byli nepříčetní, já a můj odraz.

Pak do toho hodila vidle jedna manipulátorská děvka převlečená za dobrosrdečnou kámošku, když jako krysa pravá od mattela přispěchala s morálním apelem.

Ty největší svinstva totiž vždycky přicházej ve formě morálních apelů. Přicházej od těch nejhodnějších lidí. A tahle je ještě schopná věřit tomu, že mě chtěla před něčím chránit.

„Hele, milá, von je nějakej divnej a znáš se, ať ho nesundáš ještě víc.“ Představuju si, s jakým ustaraným altruismem, s jakou ohleduplností v hlase to pronáší. Olovo na ni. Zašlapat ji do země… Představuju si, s jakým ušlechtilým zájmem rozšlapává ten můj náběh na blaho. Tyhle intrikánský krysy je třeba zašlápnout dvojnásob. Rozkopat jí prdel tak, aby už nikdy nikoho nemohla takhle posrat! Jo. To by jí patřilo.

Ale udělat to nemůžu, protože jsem po zuby civilizovanej a kulturní, ergo tuze nad věcí. Kulturní člověk nemůže někoho vlastnoručně zaškrtit a zašlapat do země. Od toho je na Východě karma a na Západě roboti řízený dálkově na tlačítko. Radši setrvám v chladným pohrdání a upevním se ve víře, že taková se zničí sama a já si s ní nepotřebuju špinit ruce. Prostě soustředit ve svým srdci veškerou lásku a rozšlapat, co se ještě dá.

Všecko ostatní, všecko odlišný, všecko děsivý a drtivý.

Já vím. Dva o sebe opřený tácky ještě nejsou domeček z karet, ale stejně. Jedna slibná koncepce blaha totálně selhala. Navíc to všecko nejspíš byla jen moje sugesce.

Takovejch ještě bude, a než se oženíš. Máš všecko před sebou a tak dál.

Takže fakjů verymač.

A mně nezbylo nic než tyhle prázdný ruce a studenej, mlčící, úplně prázdnej vesmír. Kterej šukat nejde, nejde, nejde.

Ale o tom nechci mluvit.

Prostě chci říct, že mi nezbylo než se celej proměnit a akcentovat svůj jinej, paralelní život v paralelním vesmíru. Zintenzivnit svůj malej kurs sebepoznání a poněkud se přizpůsobit.

V homosexuálním styku člověka tolik věcí nepřekvapí.

Každej záhyb, každá díra i každej vřed na protějším těle jsou tak trochu povědomý.

To dodá duši klid a tělu spočinutí, tolik potřebné v naší době plné stresu a nebezpečí.

Nutno dodat, že většina překvapení v takový situaci ani nebývá příjemná.

A člověk neleze do postele proto, aby se nervoval, ne asi.

Ale o tom mluvit nechci.

„Tahle doba, tahle doba –,“ vzdychal, zatímco jsme vyčerpaní spočívali na kdysi drahým kanapi, pořízeným za zásluhy o třetí odboj, pod plátnem, na němž byla překrásná ženská tvář s andělskými vlasy, ďábelským pohledem a rozevřenou pusou. V ní měla mříže a za mřížema byl uvězněnej malinkatej chlap. Jakože v její hlavě. Skvělej obraz, a to bych pro přílišnou znalost výtvarnýho umění vážně nemohl být trestán. Na protější stěně visel notoricky známej plakát Frančeska Zappy, jak trůní nahej na hajzlu a tváří se intelektuálně. „Tahle doba doslova sere na všecko, za co jsme bojovali. Za co jsme proseděli mládí v blázincích a kriminálech?!“

„To do toho referátu nemůžu napsat.“

„Co by ne! Dyť je to pravda! Za co sme teda bojovali!“

„To je možný, ale nikoho to nezajímá, sladký kmete. Řekni mi radši něco o andrgraundovým životě. O bytovejch seminářích, bytovým divadle a všech těch intelektuálních aktivitách, o kterejch byl andrgraund a chartaři.“

„Tohle ti řekli ve škole?“

„Jo.“

„Nebohej chlapče. Přečti si A bude hůř. Tam je všecko přesně tak, jak to bylo. Bez předpírky a bez namáčení. Svou ségru jsem na její vlastní svatbě prodal na noc Australanovi, co tady byl na vejletě a hrál načerno v jedný kapele. Chlastali a fetovali jsme z tý provize celej tejden a ona s tím Australanem zdrhla a už se nevrátila. Jejího ženicha pak za to vyškrtli ze svazu mládeže… Ale kdybys u zkoušky nevěděl, prostě cituj Vaška.“

Když jsem tam tak viděl všechny ty Petlice, Expedice, Vokna, Vožralej jak slíva, Čuňase a Magory, vzpomněl jsem si, nevim proč, na plakát, kterej jsem viděl v kině. Bylo na něm velkýma písmenama Zahulíme, uvidíme a pod tím na vysvětlenou: „Od režiséra filmu Hele, vole, kde mám káru.“ Ale neříkal jsem nic a ani nevím, jak mě to napadlo.

Legenda druhý kultury, psali jedni.

Šmejd z andrgraundu, psali druzí.

Normální ufňukanej buzík, zjistil jsem si sám.

Smutnej mouřenín, kterej udělal svou prácičku, dostal drobky odškodnýho za prosezený léta – a šel. Nejdřív ho nechali vyučovat na lidušce okresní fakany nějaký housle nebo co. Pak ho sfoukli do důchodu.

Etabloval se jako prodavač v řetězci s toaletníma potřebama, jehož generálního velkomajitele nechává na koncertech svý kapely zahrát na klárinet. Ze starýho přátelství. Z důchodu bývalýho politickýho vězně by chcípl. A velkomajitel klárinetu má sváteční andrgraundovej šmrnc.

Pořád dopadl relativně líp než saxofónista. Toho vyfotili na jedný ostře sledovaný oslavě, jak vydrcenej na plech oblejzá americkou exministryni. Teprve ten, kdo viděl její hrůzyplnej výraz zachycenej na fotkách světových agentur, pochopí, že humanita a globální politická zodpovědnost není žádná prdel. Promile nebohýmu saxofónistovi našeptaly, že když je oba pozval Vašek na svý narozky, znamená, že jsou teda s madam exministryní kámoši. Přes svůj diplomatický neúspěch statečně vydržel až do konce večírku, kdy ho ze studený země posbírala ochranka. Nikdo z hostů se pro něj nevohnul. A Vaška odvezli domů zavčas. Hned poté, co si poslední novinář pořídil záběry do reportáže.

A tak jsem seděl tady, v jakýmsi objetí nebo co. On mě hladil po rameni, kde takovej páprda ještě přijde k mladýmu masu, že ano. Napadla mě kacířská myšlenka, že tenhleten to v kriminále nemusel mít až tak strašný. Objímal mě, ale co myslíte, že byste viděli v mý duši?

Nenávist bledou.

Najednou jsem si uvědomil, že bych mu okamžitě s chutí prořízl panděro, přestože mě nijak neznásilňoval. Vždyť jsem jen pokračoval v sebepoznání. „Nešahej mi na zadek, jestli to nemyslíš vážně. To může jen Vašek,“ tohle od začátku říkal von mně, ne já jemu.

Seděl jsem tu klidně jak králíček, ale nejradši bych mu ten jeho zasloužilej pupek propíchl a odešel z toho smradlavýho bytu s obrazem chlápka uvězněnýho v ženský mordě srolovaným v podpaždí.

Anebo bych ho ještě polaskal a zvedl telefon. Zaplatil bych si na celou noc do týhle smradlavý díry mladou štětku. Ale stoprocentní samičku. Dívenku. Celou noc bych jí dělal pomyšlení. Ne ona mně, ale já jí. Ne jak já chci, ale jak ona by chtěla.

A dědek by se na to musel dívat, zatímco by mi psal referát. Nebo bych jí narval to srolovaný plátno do komína a zapálil.

To by byl zas takovej můj morální apel.

„Dneska už je to všecko jedno, vyhráli jsme a v podstatě je po našem, tak ať mi každej políbí… ale něco ti, mladej, stejně povim. Když si občas pustim televizi… Oproti tý Merklový byl Štrougal úplná bardotka. Nikomu to však, chlapče, neřikej.“

Bylo mi zle z toho, jak loudí a kličkuje, aby mě mocí mermo angažoval do zbytkovýho boje za svou poťapanou věc. Která je ještě zvetšelejší než on sám. Za svou životní věc, která mu zdechá před očima, on ji vidí zdechat ještě dřív, než stihl zesenilnět, než by mu to bylo jedno.

Nasíral jsem se čím dál víc.

Co je mi kurva po tom! To je vaše historie a tvoje svědomí. Co já s tim! Já mám válčit vaše boje?

„Ses uhodil do hlavy?! Já mám svý vlastní svědomí. A to si zkurvím pro fakt lepší důvody, než je obrana tohodle chlíva! Kterej jste zasrali tak, že kdyby se měl důkladně vykydat, zasere se tím kompletně všecko ostatní!“

Tím chlívem jsem pochopitelně myslel celej tenhle systém. Taky jeho byt. Taky jeho stařeckej smrad.

Byl smutnej jak zrníčko hovna v našlehaný kaši mýho semene na špičce předsedy.

Řekl bych, že látku na referát jsem už měl.

On nepřestával kníkat, naopak byl čím dál hysteričtější.

„Co blbneš. Nikdo tě nemá rád. Nikdo ti tak nerozumí jako já. Jen já ti rozumim, chápeš to, jen já!“

Jasně, chápu.

Jen já.

Já totiž miluju všechny svoje alternativní životy.

Realita je kus vosku, kterej neexistuje.

Ovšem kundu, tu už nemůžu ani vidět. Jde z ní skoro strach.

Piče, Sauronovo voko!

A tak jsem zůstal zas s prázdnýma rukama, frustrovanej, že ani takhle to nebylo vono.

A tak jsem do těch prázdných rukou popadl sám sebe.

A tahal a mačkal, až jsem ze sebe všechen ten smutek vydojil.

A pak od tý doby ještě tisíckrát. Mockrát.

Nebudu ti řikat, na co všechno jsem přitom myslel, ale tos nezažil.

Nikdy předtím to nebylo tak přesný, tak úplný, tak jistý… a tak bez rizika.

A čistý. Úžasně čistý. Žádná cizota, nic!

Jen já sám proti tomuhle tichýmu vesmíru.

A víte co? Chechtal jsem se mu do ksichtu. Tomu vesmíru.

Došlo mi, že se svým pérem pevně v ruce jsem nezranitelnej.

A dojalo mě hvězdný nebe nad hlavou a vzpomínka na čerstvý semínko bližního svýho v mý rozšlehaný prdeli.

A vidíte.

Ještě ráno jsem si to ani nedokázal představit jinačí.

A stejně jsem se musel zas jakože přerodit. Přizpůsobit.

Svou obraznost mám už plně pod kontrolou. Jako svůj chytrej telefon. Vlastně víc, protože do mý hlavy gůgl ani eppl ani enesej zatím nedošáhnou. Fantazie, ta se nedá odposlouchávat. Zatím.

Takže jedině při onanii jsem svým pánem.

Nikdo mě nebuzeruje.

Nikdo mi nesmrdí.

Nikdo mi neřekne ne.

Fakt nepochopím ty lidi, co mají kariéru nalajnovanou od začátku do důchodu.

Navíc my už žádnej důchod mít nebudeme. A z psaní referátů teprve ne.

Dělám teď do financí. Přijde za mnou chlap, chlápek vod rodiny, já mu podle manuálu vyjmenuju rizika, o kterejch neměl doteď ani tušení, že hrozej na každým kroku zruinovat jeho blaho, a na další schůzce mu dám řešení.

A píšem smlouvy. Chlápek pak platí do fondů a cejtí se pokrytej. První dva roky ovšem akorát financuje mou provizi za to zprostředkování, jak jsem listoval tím manuálem a strašil ho rizikama. Ale to takovejm chlápkům samozřejmě neříkáme.

Jeden takovej, šofér dálkovýho busu, co jsem ho měl loni na stole, až měsíc po podepsání zjistil, že na to z běžný vejplaty nemá. Jak ten mě vyvolával! Myslel jsem, že ho budu muset dát na bleklist nebo rovnou fízlům. Nakonec pochopil. Říkám mu, kup si lupu a přečti si ty malý písmenka. Poradil jsem nejvýhodnější řešení. Na stornu by zahučel takový penále, že se radši dočasně svlíkne z úspor děckám na školný. Si myslí, že dočasně.

Co že to bylo za chlapa?

Co já vim. Nějakej blbec. Po tom mně nic není.

Jo, každej svýho štěstí strojvůdce. V týhle době nekonečnejch možností musí každej uchopit do svejch ruk pevně zodpovědnost sám za sebe. Dyť se na sebe taky koukni.

Dělám to, protože to má efekt a produkci. Píšu kredity a vidím za sebou hned výsledky, a kdybych to nedělal já, dělal by to někdo jinej, a kdoví, dělal by to třeba zrovna mně.

A dělat to může každej, je svoboda. Ne, není potřeba žádný extra vzdělání, který bys nedohnal školením. Nejsme elitáři, my naopak elitu generujem. Stačí dobrá nálada a úsměv v kvádru. A výdrž a buldočí stisk.

I když neberem zas úplně každýho. Třeba těžko bys posadil do kanclu na schůzku nějakýho, já nevim, třeba bezdomovce, ne asi.

No nesměj se.

Nemysli si, vim, o čem mluvim.

Taky někdy sedávám s bezdomovcema a povídáme, když jdu večer z kanclu. Je s nima sranda.

Potíž pražskejch bezdomovců je ta, že je jich většina už dost mentálně zničená chlastem, ředidlama a fetem. Už s nima nejde moc mluvit ani se smát. V Olomouci a v Brně jsou ještě takoví ti čistí. Svobodomyslní, vysmátí somráci bítlsáci, trochu ovoněný krabičákem.

A tak filosofujeme a nejlepší je, že to já tam ve svým bílym saku vypadám nepatřičně, ne oni. A já i oni víme, že stejně žádný „co bylo a bude“ není, že je jen tady a teď. A že máme stejnou krev a že pod mým bílým a jejich zablešenýma kabátama je stejná krev a stejný hovna.

Já i voni se nakonec stejně shodnem.

Komu smrdí hovno, tomu smrdí život.

Ačkoliv můj reálnej příjem je kolikrát menší než ty jejich zasraný dávky.

Ale díky tomu pochopení beru peníze jako přátele, jako hru, jako jednu z energií, stejně jako jídlo a vzduch. Energii, která musí proudit. Takže podle mě objektivní socioekonomický podmínky a tlaky nejsou. Jako není objektivní pravda.

Máme každej svou a každej svůj svět. Jinej svět.

A já miluju všechny svoje alternativní životy v těch různejch světech.

Někdy se do nich schovávám, když potřebuju bejt neobtěžovanej svobodou cizího projevu. Nic proti ní. Ale občas je nás lidí nějak moc, jak diplomaticky říká můj šéf, co je ve struktuře nade mnou, a má pravdu.

Stane se, že někdo furt ne a ne přestat otravovat, když si potřebuju přečíst zprávy. To bych bil hlavou do zdi. Ne svou hlavou, svou fakt ne.

Jenže stačí v základu kvartýr od pátýho patra vejš a hlavně pořádný dveře. Bezpečnostní na tři klíče, s pořádnejma výztužema a prémiovým odhlučněním. A pak ať si má každej svobody, kolik urve.

Nebo když na mě někdo v kanclu jen tak bez předchozí výzvy šáhne. No co to kurva je?! Já vim, myslí to třeba dobře. Ale stejně.

Už ze slova dotyk se mi chce zvracet. Nebo aspoň někomu rozbít hubu.

No ale na těch školeních pak prcá kámen cihlu. To víš, v nedělní škole sportovního smyku ze sebe celotejdenní stres a adrenalin nevyklepeš. Prcaj ovšem nováčci. Takoví, co přijdou, udělaj si registraci, udělaj smlouvy svejm drahocennejm přítelkyním, rodičům a babičkám, který odkejvají všecko, aby podpořili svý zlatý dítě v nový slibný kariéře. Ale cizího člověka už tyhle kuřátka neudělaj a po čtvrt roce takzvaně chcípnou. Ještě jsou rádi, že jim provize z babiček a rodičů víceméně pokryjou vstupní registrační poplatky. A svý drahocenný přítelkyně pak na těch školeních radostně podváděj, jak jsou vyjevený z toho velkýho světa, do kterýho se domnívaj iniciačně vstupovat.

Ale my třicetiletý senioři už jedem jinou ligu sebeuspokojení. Kromě toho, že nás živí procenta z provizí těch kuřat.

My už jsme prostě jinde.

My už tady totiž ani nemasturbujem. My už se jen fotíme.

Dáš to na síť a pak jen čekáš, kdo ti to lajkne. A lajkne, to víš že jo. Okamžitá slast, čistá slast. Dáváme si hvězdičky vostošest, kdo ví líp než my, jak je důležitý vzájemný uznání a respekt.

Ale vo tom jsem nechtěl mluvit.

Co?

Jasně. A až budu jednou chtít dítě, tak si ho prostě koupim od nějakých socek, který to samy neuživěj.

27.–29. června 2014

Setkání s čínskou spodinou

Ať už je náš názor na současné dění v Říši středu jakýkoliv, jedno je takřka nezpochybnitelné: zdejší kultura je v posledních letech na strmém vzestupu. V literární oblasti budiž důkazem udělení dvou Nobelových cen. Neobyčejnou sílu soudobé čínské literatury podtrhuje i nedávno vydaná kniha Liao Iwua nazvaná Hovory se spodinou. Dvacet pět osudů z okraje čínské společnosti (Zhōng guó dìí céng fˇang tán lů, 2001)

Už samotný vznik díla by vydal na pěkně dlouhou a zajímavou knihu. Hovory se spodinou se totiž nerodily zrovna snadno. Rodák ze Sečuanu na nich pracoval s přestávkami více než deset let. Vzhledem k tomu, že jeho cílem bylo vytvořit pravdivý a ničím nezčeřený obraz čínské společnosti, narazil Liao Iwu velmi rychle na problémy. První zkrácená verze knihy se i přes značný čtenářský úspěch, nebo možná právě kvůli němu, dostala na index zakázané literatury. Také rozšířené vydání publikované pod pseudonymem Lao Wej se čínským státním orgánům ani trochu nelíbilo. Šéfredaktor nakladatelství, které si dovolilo dílo i přes zákaz uvést na trh, si proto musel záhy hledat nové zaměstnání. Podobně dopadla i redakce týdeníku, v němž se objevila pochvalná kritika Hovorů se spodinou. V roce 2001 se naštěstí podařilo knihu propašovat na Tchajwan, odkud se začala šířit do světa.

Svědectví o kanibalismu

Jak již název napovídá, dílo nemá jednolitý ucelený děj, jde o sérii pětadvaceti dialogů, které autor pořídil s lidmi z okraje společnosti. Označit nicméně celý soubor za pouhý dokument by nebylo úplně přesné. Liao Iwu totiž rozhovory nejen aktivně ovlivňoval svými otázkami, některé z nich rekonstruoval z vlastních vzpomínek, řadu odpovědí pak navíc stylisticky upravil, aby je bylo možné literárně použít. „Forma vychází z toho, že i můj život byl takový, můj příběh také nikdo neposlouchal – stejně jako příběhy těch lidí,“ nechal se slyšet čínský disident loni na jaře během veletrhu Svět knihy. Čtenář se tak může seznámit s neobyčejnými příběhy oplakávače mrtvol, stoletého buddhistického mnicha, rudého gardisty, čtrnáctiletého zloděje nebo hlídače veřejných záchodků.

Přestože asi ne každý byl autorovi zrovna sympatický – vždyť mezi zpovídanými byli i lidé odsouzení za své zločiny k trestu smrti –, na jeho otázkách to v podstatě nepostřehneme. Pětapadesátiletý čínský spisovatel se totiž držel záměru být za každou cenu co nejobjektivnější, nepodsouvat nic čtenáři, nemoralizovat. Své respondenty proto nechává povídat a povídat. Před očima čtenáře se tak rozvíjí předivo neuvěřitelných příběhů, často velmi absurdních (například osudy „vykradače hrobů“, jemuž nález pokladu pod vlastním domem přinese jen samé trable a vězení), jindy naopak ironických, takřka vždy však syrových a krutých (případ svědka kanibalismu).

Sémě rolnického císaře

Jednotlivé příběhové nitky se postupně splétají v dokonalou síť, v jakousi zemitě barvitou mozaiku, která vytváří plastický obraz Číny posledních padesáti šedesáti let. Přestože někteří z dotazovaných mohou vzhledem ke svému věku hovořit i o událostech ze začátku 20. století, Liao Iwu se pochopitelně soustředí především na období po nástupu komunistů v čele s Mao Cetungem k moci. Díky velkostatkáři se dozvídáme o hrůzách postupné kolektivizace. Děsivé následky Velkého skoku vpřed zprostředkovávají příběhy maskéra mrtvých, který musí komunistické pohlaváry přesvědčovat, že v pecích pro mrtvé nelze tavit ocel, či svědka hrůzného pojídání lidí. „Ať žije veřejná jídelna, každý se tu nají dosyta. Ať žije předseda Mao, ať žije naše Strana!“ Takhle to odříkali třikrát za sebou, než se pár lidí svalilo na zem a omdleli hlady.“ I takové absurdnosti byly v té době v Číně na pořadu dne. Nechybějí
samozřejmě ani zmínky o Kulturní revoluci a jejích zvěrstvech či o politice jednoho dítěte, kterou využije jistý Ceng Jinglung k tomu, aby se prohlásil za rolnického císaře a začal v kraji bojovat proti straně rozséváním svého semene.

Skrze krátké poznámky a otázky prosakuje ke čtenáři poznenáhlu také životní příběh samotného autora. Už v úvodu se dozvídáme, že jeho dědečkem byl lakomý sečuanský velkostatkář. Jeho rodiče nezískali po nástupu komunistů k moci povolení k trvalému pobytu, a proto žili ve velké bídě. Otec byl navíc během Kulturní revoluce označen za kontrarevolucionáře a matka skončila ve vězení za prodej potravinových lístků. Liao se proto musel prodírat životem v podstatě sám. Přestože se mu nepodařilo složit zkoušky na univerzitu, postupně se stal novinářem a hudebníkem. V roce 1989, po událostech na náměstí Nebeského klidu, však neprozřetelně uveřejnil v literárním časopise svou báseň Krveprolití, kvůli níž skončil na čtyři roky ve vězení, kde byl mučen a pokusil se dvakrát o sebevraždu. Právě zde také začal sbírat první rozhovory a příběhy pro svoji sbírku a v této činnosti pod nevraživým dohledem státních
úředníků pokračoval i po propuštění na svobodu. Část knihy je tak věnována vrahům, zlodějům, obchodníkům s bílým masem a jiným zločincům.

Tak trochu symbolicky uzavírá Liao Iwu své strhující dílo rozhovorem, který pořídil v roce 1998 s jedním z nejvyhlášenějších vykladačů osudu v Sečuanu a který se točí nejen kolem jeho vlastního života, ale i kolem nynější společenské situace v Říši středu. Vzhledem k tomu, že autor nezná přesný čas svého narození, případně ho záměrně tají, přistoupí slepý věštec k oblíbené metodě předpovídání budoucnosti podle podoby osudu. Liao Iwu s možností takového výkladu sice polemizuje, nakonec ale dochází k závěru, že člověk potřebuje věřit v něco, co ho přesahuje, co ho i v těch nejtěžších chvílích drží nad vodou, ať už je to osud, Bůh nebo něco jiného. Nám nezbývá než doufat, že sečuanský rodák brzy napíše podobně kvalitní knihu.

Autor je šéfredaktor kulturního webu Ekultura.cz.

Švaremný tu mamlát!

Prohlásímeli Ivana Wernische za básníka, cosi se vzpírá. Přesto tak bývá nejčastěji označován – s největší pravděpodobností proto, že nikdo zatím na nic lepšího nepřišel. A není to snadná věc. Nakonec lze dojít nanejvýš k tomu, že Ivan Wernisch je prostě Ivan Wernisch. Tím je řečeno vše a zároveň nic. Vše pro zasvěcené a nic pro nevědoucí. Pravda je nejspíš taková, že označení básník vyznívá ve spojení s Wernischem z možného výběru asi nejméně nepatřičně.

Cesta vede jen kupředu

S brokovnicí pod kabátem je svou formou po dvou předchozích, v autorově bibliografii poněkud vybočujících knihách, do jisté míry návratem k jeho dřívější tvorbě. Ovšem návratem čistě wernischovským, neboť „cesta vede jen kupředu. Obrátíš se a vidíš, že za tebou je neznámá nová krajina. Když půjdeš nazpět, bude to zase vpřed.“

S formátem mikrorománů, to jest povídkových textů ořezaných až na minimum nutné k zachování narativní funkce, jejž Wernisch uplatnil v Kominických lodích (2009) a částečně i v Nikam (2010), se v nové knize nesetkáme. Ta svou skladbou odkazuje spíše ke starším pracím jako Růžovejch květů sladká vůně (2002) nebo Hlava na stole (2005) a najdeme zde různorodou směsici textů pro autora typických: příběhy, básně, vzpomínky, sny, výjevy z periferie, citáty, dialogy a rovněž jedno drama.

Wernischovy kulisy se vždy vyznačovaly podmanivou surreálností a bylo docela dobře možné vystačit si jen s nimi. V poslední době se zdá, že se tvůrce obrací více do sebe a kulisy, jimž dříve věnoval tolik péče, jako by pro něho přestávaly být důležité. Důraz se přesouvá k tomu, co je za nimi.

Mlitva skoročena

Útvarem v podobném rozsahu u Wernische dosud neviděným je třídílná epická miniatura Mlátva. Ačkoli důvěrně známých slov tu lze nalézt pomálu, překvapivě nedochází, jak by se dalo očekávat, ke konstatování, že text je nesrozumitelný, a k následné rezignaci na další četbu. Místo toho se stane něco jiného: čtecí autopilot v mozku po několika větách přestane fungovat, a tak nezbývá než začít číst poctivě, písmenko po písmenku, jako ještě předtím, než jsme se naučili místo čtení jen mechanicky skenovat slova. Překvapivé staronové uvědomění, že slovo není jen pouhým nosičem významu, ale svébytnou entitou, která žije svým vlastním životem. Hra, nad níž lze buď mávnout rukou, anebo na ni přistoupit a hrát si.

Tato zvláštní hříčka jako by mimoděk poodhalovala mechanismus Wernischovy poetiky: to podstatné se zde neodehrává za slovy nebo mezi řádky, ale někde úplně jinde – v paralelní dimenzi, k níž jsou texty vstupním šémem.

Wernischova poezie však není natolik odtržená od reality, jak by se mohlo zdát. Je tomu spíše naopak, jen se vztahuje k realitě hlubší, archetypální. Proniká vším nepodstatným a povrchním až k samé esenci skutečnosti. Nehodnotí, a proto nic neskrývá. Ukazuje prostě věci takové, jaké jsou. „Netrvám na ničem. Chceš, aby už byl večer? Dobrá, je tedy večer, v lampě na verandě hoří/ knot. U lampy někdo sedí a dívá se k tobě./ Vidíš ozářený obličej: je to žena, je to muž?/ Je to smutné? Není? To nechám na tobě.“

Až se nabízí, že je vlastně vcelku nedůležité, o čem píše nebo jaká slova použije, ale že stejně jako u starých mistrů zde hraje stěžejní roli práce se světlem. Z Wernischových textů jako by prozařovalo světlo ne nepodobné tomu, v němž se ocitají vynořivší se vzpomínky. Vzpomínky, v kterých se i věci zcela běžné pojednou zjevují v novém světle a působí magicky.

Vidět mnohé, nebo nic

Otevření knihy rovná se otevření dveří a první slovo vstupu. Vstupu do jiného světa. A svět, který autor předkládá, není lecjaký. Je to svět bizarní, fascinující, nepochopitelný, a přitom důvěrně známý. Do knih Ivana Wernische se vstupuje s očekáváním, údivem a nikoli bez obav. Jeho obyčejnost je okouzlující a absurdita smysluplná. Skutečnost se zdá tak opravdová, až je k neuvěření.

Jisté úskalí tkví v tom, že návštěvník očekávající oddychovou prohlídku podivného sídla s průvodcem, který jej bezpečně provede po trase ohraničené šňůrami a upozorní na bezvýznamné zajímavosti, může být nemile překvapen. Průvodcem si zde je totiž každý sám, a kam vstoupí a kudy se budou jeho kroky ubírat, je rovněž jen a jen na něm. A možné je cokoli: vidět mnohé, nebo nic a vrátit se jiný/stejný do jiného/stejného světa.

Autor demonstruje skutečnou magii, byť se tváří jako eskamotér předvádějící laciné triky. Čtenář se pohybuje po escherovském schodišti a ve chvíli, kdy se zdá, že dochází k cíli, stojí udiveně zase na začátku. Jde o hru Wernischovi vlastní, hru s velmi praktickým vedlejším efektem (nikoli účelem): spolehlivě odradí ty, jejichž zájem není opravdový. Ti se budou ještě nějaký čas opodál vztekat a provolávat na básníkovu adresu cosi o podvodnících. Ale to už je zase jiný příběh.

Autor je publicista.

Voice piece for soprano

Balábile cizích galaxií

FiraTárrega se za třicet čtyři let své existence stala velmi oblíbenou součástí divadelních itinerářů na Iberském poloostrově. Návštěvnost tohoto festivalu scénických umění se tak v současnosti pohybuje kolem stovky tisíc lidí. Každoročně během druhého zářijového týdne malé, sedmnáctitisícové městečko Tárrega ožívá pouličním divadlem a hraničními projevy scénických umění, přičemž v sobě úspěšně kombinuje prvky přehlídky pro dramaturgy a kurátory z celé Evropy i dalších kontinentů, festivalu s pečlivě volenou dramaturgií, ale i jarmarku, který přitahuje především divadelní dorost, žakéře, komedianty, šašky, klauny, kejklíře a posthippies, včetně příslušné zvířecí havěti.

Novinkou posledních let jsou speciální programová zaměření: minulé ročníky blíže představily například region Québec nebo severské země. Festival tak sleduje trend, jenž je v období, kdy se v důsledku ekonomické krize snižuje veřejná podpora kultury, rozšířený – zapojuje se do řady koprodukčních projektů, které přinášejí nové příležitosti pro katalánské umělce.

Inscenace na pomezí

Letos byla část programu zaměřena na země Visegrádské skupiny. Organizátoři využili networku Performing Arts Central Europe – Visegrad Countries Focus, který od roku 2012 koordinuje pražský Institut umění – Divadelní ústav. Přání organizátorů pohybovat se na hraně divadelních možností naplnila zejména vskutku středoevropská inscenace Edge režisérky Petry Tejnorové, věnovaná tématu stáří a stárnutí, která propojuje dokumentární divadlo, činohru a tanec. Projekt využívá kulturnějazykového balábile díky československopolskomaďarskoněmeckému hereckému obsazení.

Na pomezí se pohybovala také scénická skica maďarského režiséra Martína Borosse, kterou ve spolupráci s místními imigranty připravil přímo pro festival. Pod názvem Close Encounters of the Different Kind (Blízká setkání jiného druhu) autor v dosud funkčním prostoru továrny na zpracování olivového oleje konfrontuje diváky s návštěvníky cizích galaxií, kteří přišli na Zemi navázat komunikaci s místními obyvateli. Boross rozehrál prostory továrny, především terasu překrásné vily nacházející se v areálu, i její okolí, tvořené skladovacími prostory a zemědělskými pozemky s volným průhledem do krajiny. Představení byla načasována vždy souběžně se západem slunce, což produkci dodávalo až metafyzickou atmosféru. Ironicky hravý přístup k problematice afrických, arabských a východoevropských imigrantů ve Španělsku střídaly prostřihy v podobě dokumentárních vstupů z jejich každodenního života. Boross aplikoval metodu, kterou
uplatňuje i ve svém domovském uskupení Stereo Akt, jež se na práci s lokálními komunitami, participací diváka a site specific projekty soustředí.

Nadnárodní koprodukcí bylo zaštítěno také jedno z dalších dílek uvedených v rámci hlavního programu festivalu, tentokrát z novocirkusového soudku. Anotace projektu nazvaného Chicken Legz souboru Animal Religion lákala na experiment: „Co se stane, když performery na několik týdnů zavřete na zvířecí farmu?“ Publikum bylo po zvážení případných alergií či jiných možných obtíží odvezeno autobusy na utajované místo. Při úvodní prohlídce farmy diváci seznali, že herci se zvířecími obyvateli doslova splynuli – například „silák“ cvičící v maštali, čtenář filosofické literatury naložený ve žlabu se senem nebo akrobat pobíhající po dvorku s parožím. Následovala ztřeštěná show, jejímiž součástmi byla například drezúra psí smečky ztělesňované členy souboru, vysokozdvižný vozík, na němž prováděly své kousky oživlé pytle slámy, a další čísla, korunovaná závěrečným milostným vyznáním koni, které odzpíval satyr usazený na klavíru rotujícím nad hlavami
diváků. Publikum odjíždělo v euforii a zdálo se, že tuto postmoderně dadaistickou féerii, vracející se originálním způsobem do původního cirkusového prostředí, přijala s potěšením i zvědavě přihlížející fauna.

Punkový cirkus a iritující cizinka

Zcela odlišnou poetiku do Tárregy přivezl argentinský režisér, choreograf a herec Luis Biasotto. Jeho Afrika byla sledem fragmentů zdánlivě nesouvisejících příběhů zebry a muže, dvou tanečnic v tvůrčí krizi, krasavice pokoušející se o iluzionistické zmizení a dvou výstředních mužů. Na divákově imaginaci bylo ponecháno, aby konstruovala významy skryté za jednotlivými výjevy. Čím dále se však nechal ve svých fantaziích zavést, tím více ho iritoval závěr, kdy na scénu z publika vystoupila žena hovořící španělsky se silným cizím přízvukem. Tato cizinka v Buenos Aires zcela banálním způsobem osvětlí význam předchozího dění na scéně: šlo o chaotickou mozaiku v její paměti, složenou z vjemů jednoho odpoledne, které strávila v kruhu svých přátel, jejich dětí, procházkou městem a návštěvou zoologické zahrady. Hra s významy a krize
reprezentace patří k typickým námětům argentinského divadla a Afrika se do tohoto proudu zcela jednoznačně zařadila.

FiraTárrega letos opět otevřela řadu nových možností v oblasti scénických umění. Snad její letošní propojení s kulturně vzdáleným středoevropským regionem přinese nové inspirace i do této divadelní galaxie.

Autorka je teatroložka a kulturní manažerka.

Sizyfos na lane

Bolest ve znakové řeči

Už od premiérového uvedení v Cannes obestřela snímek Kmen aura výjimečnosti. Stupňovala se s nadšenými doporučeními programového ředitele karlovarského festivalu Karla Ocha a přetrvává i po zařazení díla do české kinodistribuce. Celovečerní debut dosud víceméně neznámého Ukrajince Myroslava Slabošpyckého, který sebevědomě přejímá, absorbuje a dále rozpracovává parametry vlastní spíše mediálním experimentům, událostí jednoduše je. Svým způsobem jeho status podtrhuje i fakt, že byl diváky i náročnějšími kritiky přijat velmi rozporuplně. Jedni padají před Kmenem naznak díky de facto nepopiratelné originalitě zpracování, druzí ji dle vlastních slov prohlédli a spatřili plytké a samoúčelné dílo. V každém případě se jedná o nesnadno interpretovatelný snímek, jehož hodnocení se vzpírá dnes tolik oblíbenému
procentuálnímu známkování. Není totiž možné bez dílčích poznámek pod čarou přitakat jeho odpůrcům ani se přidat na stranu nadšenců skloňujících slova typu převrat a revoluce. Pravdu si totiž oba tábory bez větších potíží obhájí.

Odosobněný obraz všednosti

Diváky, kteří už měli možnost se seznámit se Slabošpyckého krátkometrážní tvorbou, musel Kmen překvapit o něco méně než ostatní. Už před čtyřmi lety tvůrce natočil jedenáctiminutový snímek Hluchota (Glukhota, 2010) – bez dialogů a formou jediného nepřerušeného záběru. Tehdy však význam znakové řeči ještě ustoupil do pozadí. U Kmene je naopak jednou ze stěžejních složek vyprávění, což ostatně trochu zbytečně anticipuje už úvodní upozornění. Rezignace na dialogy srozumitelné majoritní části publika s sebou nese zvýšenou pozornost při vnímání základních vlastností filmového obrazu.

Určitě není správné řadit film k reminiscencím kinematografie před nástupem zvuku typu oscarového The Artist (2001) nebo španělské Sněhurky (Blancanieves, 2012). Blíže má ke Křížové cestě (Kreuzweg, 2014), která letos soutěžila na berlínském festivalu, nebo k staršímu Škytu (Hukkle, 2002) Györgye Pálfiho. Ale i od nich se Kmen zásadním způsobem liší. Absence dialogů totiž v tomto případě neznamená potlačení komunikace mezi jednajícími postavami. Té snímek nabízí dostatek. Ačkoli je konečné vyznění předkládaných situací zřejmé, k dostatečné srozumitelnosti má bohužel daleko. Bez znalosti znakové řeči totiž není možné dostatečně uchopit detaily, které mají či měly by mít rozhodující vliv na často zkratkovité jednání zúčastněných. To poté zhusta trpí syndromem chtěné efektnosti, která ústředním sekvencím, potažmo příběhu jako celku ubírá na důvěryhodnosti.

Narativní strukturu svého debutu Slabošpyckyj rozdělil do nemnoha zřetelně ohraničených situací a využíváním velmi dlouhých záběrů se přiblížil současné rumunské kinematografii (především paralel ke slavným 4 měsícům, 3 týdnům a 2 dnům se nabízí několik). I jemu se daří držet pozornost prací s hloubkou pole a vyjadřovat těžce sdělitelné na úrovni několika obrazových plánů. V tomto ohledu jeho inspirace aktuálními trendy funguje. Složitější je to s aluzemi na svébytnou tvorbu Michaela Hanekeho, Gaspara Noého a dalších. Z odosobněného obrazu zdánlivé všednosti si totiž vypůjčil především sklouzávání k explikované brutalitě skutečnosti, která k přísně všední vizáži Kmene vytváří spíše nechtěný kontrapunkt.

Přitažlivost demolovaných údů

Vzhledem ke zvolené formě Slabošpyckyj ani nemohl jinak než vyprávět velmi zjednodušený příběh. Příchod hluchoněmého chlapce a jeho stoupání internátní hierarchií směrem k osudové lásce naplňuje klasickou šablonu výstavby antického dramatu, včetně patetického zdůrazňování jednotlivých vrcholů. Daleko nosnější je chápat Kmen coby audiovizuální zprostředkování bezútěšné atmosféry. Je nasnadě, že zjitřené pocity v autorově podání tlačí slova do pozadí, ve kterém ztrácejí smysl.

Celkově se jedná o další z filmových příspěvků do linie poukazující na problémy generace, jež se mentálně pohybuje mezi pubertou a utkvělou představou o nutnosti co nejdříve dospět. Přímočará interpretace může při omlouvání série bizarností, jež se ve filmu odehrávají, vzít zavděk argumentem připomínajícím zemi, v níž snímek vznikl. Ale kmen neslyšících násilníků a prostitutek se nezabývá problémy svého sociálního prostředí, natožpak politickou situací ve své zemi, což dodává jejich osudům na obecnosti. Totéž platí i v případě ústředních hrdinů skandinávského filmu Lilya 4Ever (2002), polských Sviněk (Świnki, 2009) nebo srbského Klipu (2012), tedy postav děl z různých národních kinematografií. Pouze autorce posledně jmenovaného snímku, Maje Milošové, se však podařilo rozvinout příběh o fyzickém i duševním prostituování, aniž by bylo namístě ji podezírat z přílišného důrazu
na podbízivě efektní drastičnost. V podobných případech totiž není snadné neklesnout pod hranici, která leží mezi zobrazováním přehlížené skutečnosti a kontraproduktivní exploatací. Tomu se nejpozději v poslední čtvrtině svého filmu nevyhnul ani Slabošpyckyj. I on podléhá pokušení zvrácené přitažlivosti krve, bolesti a tupými předměty demolovaných údů. Přitom u Kmenu je také škoda, že zpočátku opatrně traktovanou myšlenku křehké pospolitosti sociálně vyloučené skupiny obyvatel nakonec rozmáčkne dopadnutí nočního stolku na hlavy spících spolužáků.

Neukočírovaná syntéza

Nabízí se srovnání s režisérovým předchozím krátkometrážním filmem Jaderný odpad (Jaderni vidchody, 2012), zasmušilou etudou ze života manželů zaměstnaných v Černobylu. Na pohled nepříjemná, upoceně robotická soulož také stojí částečně mimo strohý popis života ve stínu radioaktivní katastrofy. Patiny pouhé atrakce ji však zbaví následné ženino jednání vedené touhou po těhotenství, jehož (ne)možnost získává na významu právě v důsledku časoprostorového ukotvení. O to více překvapí, že se čtyřicetiletý autor na ploše celovečerního filmu víceméně nepokusil o nástin dalšího rozměru na odiv vystavených krutostí. Namísto toho vrší jednu na druhou, čímž jim značně ubírá na výpovědní hodnotě.

Na Kmeni je téměř po celou dobu patrné, že jeho tvůrce si byl od začátku dobře vědom možností, které se před ním díky prvotnímu „nápadu“ otevírají. Ani tak se nedokázal vyvarovat rizik, která jsou s pozicí začátečníka pevně spjata. Výtky za přejímání postupů dobře známých z děl o generaci zkušenějších filmařů jsou s kinematografií pevně spjaty od jejího začátku. A přitom na něm není nic odsouzeníhodného. Slabošpyckyj ale chtěl z látky dostat příliš mnoho. Neukočíroval snahu o syntézu moderních vln i solitérů bez nutnosti přímého odkazování. Takováto eklektičnost sice může znamenat příslib do budoucna, debut samotný však zastiňuje podezření z přecenění vlastních schopností.

Navzdory tomu, že nad rámec novátorské formy nenabízí téměř nic, nelze popřít, že Kmen představuje jeden z vrcholů letošní festivalové sezony. Navíc ji dozajista přežije.

Autor je filmový publicista.

Dokument jako korespondence

Lucie Králová ve své prezentaci připravovaného dokumentárního cyklu Arzenál, věnovaného filmovému dědictví v době digitalizace, na letošním festivalu v Jihlavě mimo jiné řekla, že se spolu s ostatními tvůrci všemožně snažila, aby cyklus nevyhlížel „televizně“. Postihla tak jedno ze skutečně důležitých témat, kterým filmový dokument v době digitálních obrazů čelí. Digitalizace se totiž právě dokumentu dotkla mnohem intenzivněji než hraného filmu. Levná technologie umožňuje pořizovat nebývalé množství hrubého materiálu, který pak dokumentaristům stačí sestříhat a pustit do světa. Hostem letošního ročníku jihlavského festivalu byl například čínský tvůrce Wang Bing, který pracuje výhradně s digitálním formátem a v jeho filmografii figuruje třeba devítihodinový snímek Tiexi qu (Cesta po Tiexi, 2003), zachycující pozvolný
rozpad čínské průmyslové oblasti Tiexi, nebo čtrnáctihodinový Caiyou riji (Petrolejový deník, 2008), jenž sleduje pracovní rutinu těžařů. Bez digitální technologie by byl mnohem náročnější také projekt filmových korespondencí, který zorganizovalo Centrum současné kultury v Barceloně s elitními světovými auteurskými filmaři a jenž byl letos v Jihlavě rovněž prezentován. Obzvlášť výmluvný je pak fakt, že jeden z dopisů z tohoto cyklu, který adresoval španělský režisér Albert Serra Argentinci Lisandru Alonsovi, má stopáž 146 minut.

Péče o styl

Vedle otázek týkajících se témat a názorů prezentovaných v současných českých dokumentech tak hraje podstatnou roli i problém samotných jejich audiovizuálních kvalit. Nejde přitom jen o konkurenci televize. V době, kdy nejsou výjimkou celovečerní dokumenty natočené kompletně na nekvalitní videokameru či na mobil (v letošním jihlavském programu například Pekingští mravenci, Beijing Ants, 2014), přestává být vznik nového filmu sám o sobě významnou událostí. Natočit dokument totiž dnes může prakticky kdokoli třeba během jediného odpoledne. Hranice dokumentární tvorby navíc rozostřuje množství amatérských videí na YouTube a sociálních sítích, jejichž vytváření a sdílení je pro velkou část dnešních uživatelů mobilních telefonů samozřejmostí. Ostatně i zmíněný projekt filmových dopisů lze chápat jako přenesení této praxe mezi formálně vyhraněné
profesionální filmaře.

Fakt, že dokument tvoří v mnoha ohledech epicentrum současné digitální audiovize, se určitými způsoby otiskl i do letošní jihlavské soutěžní sekce nových tuzemských filmů Česká radost. Vítězství snímku K oblakům vzhlížíme Martina Duška lze chápat i jako přitakání jeho snaze vymezit se vůči záplavě dokumentárních filmů tím, že nabídne esteticky vybroušený vizuál. Srovnávat Duškův počin s novinkou Ulricha Seidla Ve sklepě (Im Keller), která se v Jihlavě také promítala, jistě není adekvátní, nicméně obě díla kladou důraz na vizuální působivost, a tudíž mnohem více vyniknou na velkém plátně kin než na televizní obrazovce či monitoru počítače. Precizněji než Dušek s obrazem pracuje ze soutěžních filmů už jen Lukáš Kokeš v první povídce antologie Gottland.

Naproti tomu třeba Evangelium podle Brabence Miroslava Janka, Opři žebřík o nebe Jany Ševčíkové a Danielův svět Veroniky Liškové jsou v jádru poměrně standardní portrétní dokumenty, které sice mohou mít pozoruhodná témata, ale schází jim jak výraznější starost o filmový styl, tak silnější koncept, který by jim umožnil přesáhnout rozměr pouhého sledování nějaké, byť třeba zajímavé osobnosti. Výmluvně působí i kontrast dvou děl nahlížejících určitý komplexní problém, Plánu Benjamina Tučka, zaměřeného na územní plánování v Praze, a snímku Pavel Wonka se zavazuje Libuše Rudinské. Plán reprezentuje nejobvyklejší typ filmového dokumentu – jde o výkladověrétorický formát, založený především na komentářích odborníků a dalších osob zainteresovaných do ústředního problému. V zásadě se tedy jedná o přehlídku „mluvících hlav“. Přesto je na české poměry výjimečně profesionálně zpracovaný:
režisér nejen že shromáždil velké množství hlasů různých osob a pokryl období několika let, ale navíc dokázal celému dílu dodat dynamiku pomocí občasné ironie, vizuálně atraktivních leteckých záběrů Prahy a efektně použité hudby. Pavel Wonka se naproti tomu pohybuje na pomezí investigativní reportáže a výkladového dokumentu. Z dramaturgického hlediska působí vcelku zmateně (minimálně je obtížné najít nějaký klíč, podle kterého jsou jednotlivé scény kladeny za sebe) a dojem investigativního pátrání se snaží uměle podpořit neohrabaným prvoplánovým snímáním řady rozhovorů zpoza různých větví či jiných objektů.

Záznamy bez kontextu

Za zcela svébytný lze v rámci letošní České radosti označit snímek Jakuba Wágnera Rodinné záležitosti / Něco z videodeníků. Autor tu vytváří zvláštní koláž z různých audiovizuálních nahrávek týkajících se jeho vlastní, umělecky založené rodiny. Sledujeme úryvky ze starého dokumentu České televize, záběry domácí videokamery i pasáže ze záznamu prohlídky zničeného rodinného sídla, na němž režisérův otec podává podrobný popis jeho zbědovaného stavu. Podobně i samotný Wágnerův film je jakousi inventurou osobní minulosti, která na mnoha úrovních zdůrazňuje zbořené vazby mezi přítomností a minulostí. Právě zvláštní cizost starých archivních materiálů ukazuje, jak nízkou výpovědní hodnotu mají záznamy či fotografie samy o sobě, bez vnějšího kontextu. Vedle toho je film také přehlídkou různých záznamových formátů, od klasického filmu přes VHS až k digitální
technologii. Vnucuje se tak otázka, jak asi budeme vnímat záplavu současných amatérských internetových videí, až se objeví další možnosti záznamu.

Další progresivní filmy české soutěže se naproti tomu zabývají výlučně současností a přímo tematizují sociální sítě a internet. Zvláštní shodou náhod je dalším společným jmenovatelem těchto filmů zájem o etnické menšiny v našem státě. Krátkometrážní Mat goc natočil Dužan Duong, původem Vietnamec, který žije od čtyř let v České republice, v podstatě jako amatérský film, ve kterém zachycuje sám sebe a svého bratra na výletě do Vietnamu. Snímek je částečně inscenovaný a oba protagonisté se výrazně stylizují do hrdinů teenagerských komedií. Je nasnímaný kvalitní kamerou a víceméně podle stylových konvencí hraného filmu, zároveň ale připomíná bezprostřední záznamy, jaké si běžně pořizuje nejmladší generace (Duong prý začínal jako autor videí se svými vlastními tanečními výstupy).

Filmy na několik let

Nejvýrazněji konceptuálním domácím filmem jihlavské přehlídky (zařazený ovšem do soutěžní sekce Krátká radost) byl pozoruhodný půlhodinový snímek Apoleny Rychlíkové a Martiny Malinové Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva. Film sestává z observačních záběrů každodenního života romské rodiny, která se stala terčem mediálního zájmu poté, co se v ní narodila paterčata. Zvuková stopa je složená ze série čtených příspěvků z internetových diskusí, které událost rasisticky komentují. Film nejen že nechává rasistické výstupy, aby se rozbíjely o všednodenní realitu péče o pětici nemluvňat, ale také ukazuje, že silný koncept dokáže dokumentárnímu filmu zajistit osobitý tvar i jasné stanovisko.

Martina Malinová je také autorkou filmu Několik Let, který dokumentuje neúspěšný pokus o protestní akci proti prasečí farmě na místě bývalého koncentračního tábora pro Romy v Letech na Písecku. Zatímco Za Adolfa lze označit v jistém smyslu za aktivistický film, Několik Let je spíš komentářem k aktivismu. Nejde tu jen o to, že na demonstraci proti farmě prakticky nikdo nepřišel. Film využívá grafiky Twitteru, čímž se, podobně jako Za Adolfa, pokouší propojit reálný veřejný prostor s virtuálním veřejným prostorem sociálních sítí a ukázat na nepoměr mezi nimi.

Dokumenty Malinové a Rychlíkové, ale i Duonga nejlépe ukazují další zvláštní posun, do nějž profesionální dokumentaristiku tlačí digitální formát i množství spontánně vznikajících internetových videí. Ten obzvlášť vyniká v porovnání s archeologicky vystavěnými Rodinnými záležitostmi. Zmíněná trojice filmů se zabývá minulostí jen v bezprostřední souvislosti s aktuálním děním (dějiny koncentračního tábora v Letech nejsou ve filmu Malinové prakticky nijak zpřítomněné), podstatná je v nich přítomnost. Patrný je na nich ještě jeden pohyb, který ale vůbec nejvýmluvněji pojmenovává projekt filmových korespondencí. Dokumentární film začíná být mnohem silněji vnímán nikoli jako autonomní dílo aspirující na univerzální srozumitelnost, ale coby pouhý příspěvek do probíhající diskuse. To platí jak pro filmové dopisy, které si mezi sebou posílají přední světoví režiséři a které dávají smysl jen jako součásti vzájemného dialogu, tak i pro jízlivý vzkaz
českým rasistům Za Adolfa. Snad lze najít i souvislost se zmiňovaným filmovým dědictvím a digitalizací: 35mm film, od kterého se nyní ustupuje, prokázal během téměř sto dvaceti let existence kinematografie svou dlouhou životnost, naproti tomu u digitálních médií se upozorňuje na jejich pravděpodobně mnohem kratší trvanlivost. Nové dokumenty jako by v souladu s tím přijaly za svůj úkol rychle vstoupit do aktuálního dění a brzy nato zmizet ze scény.

Důstojnost v kapitalismu?

V Domě umění města Brna právě probíhá výstava s názvem Důstojnost lidstva. Jde o společný projekt Odboru kultury města Vídně (Galerie MUSA), Galerie umění Bosny a Hercegoviny v Sarajevu a Domu umění města Brna, který byl iniciován u příležitosti výročí začátku první světové války. I když samotný název výstavy a její oficiální propojení s významnou dějinnou událostí působí spíše vágně a účelově, mnoho vystavených uměleckých děl přináší ostrou kritiku neoliberalismu a klade otázku, zda je důstojnost člověka v rámci současného systému vůbec možná.

Jak upozorňuje v textu v katalogu výstavy současný rakouský filosof Robert Pfaller, slovo důstojnost bylo v historii užíváno různě. Dnešní měšťanské pojetí tohoto slova vychází z antického modelu a vyjadřuje prominenci a sociální prestiž, která je většinou výsadou jen několika vyvolených na úkor ostatních. V křesťanské koncepci se naopak předpokládá, že důstojnost je „z vůle Boží“ dána každému člověku. Oba dva přístupy však vylučují jakoukoli šanci na aktivní boj za důstojnost. V prvním případě nemá kolektiv možnost bojem důstojnost získat, v druhém případě ji nelze vůbec ztratit.

Privilegovaný spánek

Angažovanost některých vystavených děl však navazuje spíše na emancipační koncept důstojnosti, za kterou je možné bojovat, i když v rámci různých politických uspořádání bývají lidé přesvědčováni o opaku. Stejně tak i kapitalismus nutí člověka k přijetí zodpovědnosti za negativní sociální okolnosti, ve kterých se nachází, a tím ho přesvědčuje o neoprávněnosti svých požadavků na důstojný život.

Na tento neoprávněný tlak, dopadající často na lidi bez domova a uprchlíky, ve svém díle LAST! SUPPER reagují rakouští umělci Sini Coreth, Johannes Raimann, Patryk Senwicki a Dominic Spitaler. V sérii videorozhovorů s rakouskými imigranty zaznívají osudy konkrétních osob a jejich často pohnuté důvody k opuštění vlasti. Dílo navazuje na vídeňskou událost ze zimy roku 2013, kdy uprchlíci převážně z Pákistánu a Afghánistánu uspořádali na protest proti nedůstojným podmínkám v rakouském uprchlickém táboře v Traisenkirche pochod do Vídně. Zde byli po zásahu policie nuceni uchýlit se do Votivního kostela, kde zahájili hladovku. Stejně jako v tomto uměleckém díle šlo i uprchlíkům především o to upozornit dobře zajištěnou rakouskou společnost na fakt, že s lidmi, kteří často s nasazením života uprchli před násilím a útlakem, je zde zacházeno jako se zločinci.

Vlastní zkušenost uprchlíka a pobyt ve veřejném prostoru zpracovává ve svém videu Research for Sleeping Position ruská umělkyně Anna Jermolaewa. Když v roce 1989 přišla do Vídně, byla nucena strávit několik dní na nádraží Westbahnhof. Ve videosmyčce z roku 2006 ji můžeme pozorovat, jak se zde neúspěšně snaží spát na lavičkách navržených úmyslně tak, aby znemožňovaly jakoukoli pohodlnou polohu. Naráží tak na situaci posledních let, kdy vzniká stále více represivních opatření proti pobytu osob bez domova ve veřejném prostoru, aniž by se usilovalo o řešení příčin tohoto problému. Tato opatření nakonec dopadají na celou společnost, neboť z veřejných prostranství se pomalu stávají nepřátelská území.

Jak chcete být ovládáni?

V kontextu neoliberálních taktik zastrašování získává pojem důstojnost člověka politický význam. Jsme o ni denně připravováni neoliberální politikou a jejími „opatřeními“ v oblasti zdravotnictví, efektivního hospodaření a bezpečnosti ve veřejném prostoru, manipulativními taktikami nadnárodních společností, omezováním svobody a ponižujícími bezpečnostními kontrolami. Na toto šíření strachu, jež je využíváno jako politický nástroj, reaguje rakouská umělkyně Corina Vetschová dílem Strach brání…, kde svůj autoportrét v helmě a anatomický průřez mozku ironicky glosuje nápisem „Strach brání inovacím“. Manipulace a ovládání je i tématem koláží Evy Koťátkové ze série Not How People Move But What Moves Them, v níž je sama umělkyně vyobrazena jako loutka neschopná vlastního pohybu.

Bosenská umělkyně Maja Bajevičová se zase diváků názvem svého díla ptá, jak chtějí být ovládáni (How dou you want to be governed?). Videosmyčka zde snímá hlavu ženy, která je nejdříve upravována a laskána a postupně šikanována a zastrašována cizí mužskou rukou. Přes všechna ponížení, která podstupuje, však sedí stále poslušně na místě a nepokouší se o aktivní obranu. Jako by zodpovědnost za vše, co se jí děje, přebírala sama na sebe.

Samotný neoliberalismus nám však dává vlastní návod, jak lidskou důstojnost získat. Naší šancí je výkon a uplatnění. Jedině tak legitimizujeme vlastní existenci a dosáhneme pocitu důležitosti a uznání, na němž důstojnost závisí. Mladen Miljanović poukazuje v díle Artattack na to, jak je tímto tržním přístupem mutován proces vzniku uměleckých děl. Vytvořil virtuální mapu – tajný plán – proniknutí bosenského umělce na mezinárodní uměleckou scénu. Šipky, trajektorie a značky zde vyjadřují řadu nezbytných aktivit umělce, jako je lobbování u spřáteleného ambasadora a politických organizací, prezentace sebe sama jako rozervaného umělce na výstavách a workshopech s jinými umělci, oslňování mladých kurátorů, darování svých výtvorů vybraným kurátorům, prezentace vlastních děl na kapotě nákladních vozů a podobně. Samotný artefakt se v tomto složitém procesu dávno stal pouhým vedlejším produktem.

Důstojnost jako luxus

Z těchto příkladů je patrné, s jakou razancí se někteří vybraní umělci postavili k reflexi současných společenských a politických problémů. Ve svém celku však výstava Důstojnost lidstva v Domě umění takto kriticky a razantně nevyznívá. Možná je to dáno výběrem: mísí se zde různé přístupy – od estetizujících poetických vyprávění o důstojnosti člověka provedených v tradičních technikách až po výrazně konfrontační a provokativní díla. Nebo je na vině spíše tradiční způsob instalace v reprezentativních prostorách Domu umění, který narušuje pouze výrazná kovová konstrukce v největším sále. Tato skrumáž obrazů, fotografií, obrazovek a objektů (autorem instalace je Oldřich Morys), ve které není lehké se zorientovat, však jako by symbolizovala současný politický tlak na konzumní, atraktivní a výdělečný charakter kultury a umění.
Pozitivně lze hodnotit snahu o poskytnutí podrobnějších informací k jednotlivým dílům, ty jsou ale k dispozici v každém sále v podobě tištěných materiálů v náhodném pořadí, takže je nutné je komplikovaně přiřazovat ke konkrétním objektům.

Zdá se, že radikálně společenskokritické vyznění výstavy nebylo v podmínkách Domu umění ani možné. Již při vstupu do ztichlého foyeru, který je již dlouho bez kavárny a odkud nedávno zmizel i obchod, je patrné, že živost a spontaneita se z této instituce poněkud vytrácí. Po pokusu o rozhovor s mírně zaraženou paní kustodkou jsem se dozvěděla, že mají zakázáno mluvit s návštěvníky i výstavu jakkoli komentovat; jejich úkolem je prý nenápadně „splývat s prostředím“.

Jako by tak vznikla symbolická paralela s životem v neoliberalismu, který přináší množství „nezbytných“ a zdánlivě neškodných pravidel, jejichž konečným výsledkem je zásadní omezování svobod člověka. Je vůbec možné si v takových podmínkách uchovat lidskou důstojnost?

Autorka je historička umění a kurátorka.

Sám na vrcholu

Švestkův příběh (ne)končí - na oprátce

Tak trochu naříznutá větev

Projekt, který „staví most mezi individuálním a kolektivním, lokálním a mezinárodním; je poetický a zároveň politický“ – taková je podle šéfkurátora Národní galerie v Praze Apoteóza Jiřího Davida, kterou uvidíme v Československém pavilonu na bienále v Benátkách v roce 2015. Toto spojení protikladů tedy slibuje – slovy současného uměleckého žargonu – „komplexní“ podívanou, která si prezentaci v rámci tak prestižní události, jakou je 120. ročník nejstaršího mezinárodního bienále, zaslouží. Přesto rozhodnutí mezinárodní poroty vyvolalo okamžitě na české umělecké scéně pochybnosti, či dokonce kontroverzi.

Střet zájmů?

Apoteóza. Kde domov můj je projektem, který David předložil spolu s kurátorkou Katarínou Rusnákovou (na jeho formování se podílel i sociolog Jiří Přibáň), a jeho základní idea se údajně zrodila už více než před rokem. Stručně řečeno, půjde o interpretaci posledního Muchova plátna Apoteóza z dějin Slovanstva z cyklu Slovanská epopej v kontextu modernistické architektury Československého pavilonu, který shodou okolností vznikl stejně jako obraz v roce 1926. Ve výsledku by mělo dojít k reflexi pojmů domov, vlast a národ a ke konfrontaci minulosti se současností. Jinými slovy: projekt se netváří nijak provokativně (byť od Jiřího Davida můžeme nějakou tu „provokacičku“ očekávat), naopak se zdá, že splňuje optimální kritéria pro prezentaci na přehlídce formátu bienále, jako jsou reprezentativnost (zde ztělesněná „chloubou českého umění“ – Alfonsem Muchou), lokální reference s přesahem pro globální
publikum, sociopolitický aspekt kolektivní paměti a tak dále.

Co vyvolává nelibost nejen dalších účastníků soutěže, je mimo jiné fakt, že vítěz byl a je dlouhodobě v přátelském kontaktu s novým vedením Národní galerie, s ředitelem Jiřím Fajtem a šéfkurátorem Adamem Budakem (které oba veřejně s vehemencí sobě vlastní prohlašoval za budoucí reformátory této instituce). To, že spolu dva lidé udržují přátelské styky a že tato skutečnost může za jistých okolností vést ke střetu zájmů (nebo dojmu, že k němu dochází), není v lidské společnosti ničím výjimečným. Můžeme se jen dohadovat a domýšlet, zda David o projektu s výše zmíněnými pány hovořil ještě před jeho podáním, nebo zda jednal na vlastní pěst. Kritik a kurátor Jiří Ptáček se domnívá, že selháním umělce je už fakt, že v situaci, kdy je obecně známo jeho přátelství s klíčovými osobnostmi NG, neodolal puzení vlastního ega a projekt podal. Měl si uvědomit, že v případě svého vítězství vyvolá pochybnosti
o počínání nového vedení.

V dobré víře…

Tento morální imperativ je rozhodně hodný zamyšlení. Pokud ho ale budeme brát jako principiální, padá stín i na celou sérii předchozích soutěží pro benátský pavilon i na nejrůznější open cally a výběrová řízení obecně. Dříve totiž byli členové komise pro výběr do Československého pavilonu předem známí, což vždy umožňuje určitý kalkul: zda projekt vůbec podat, s čí pomocí ho podat nebo s kým se, ještě než dojde k výběru, „spřátelit“. Ano, rozhoduje vždy „kvalita“, ale ta může být posuzována různými komisemi rozdílně. A přátelské vztahy mají přece také svou kvalitu…

Na pozadí sporně vnímaného výběru Apoteózy je totiž mnohem hmatatelnější „nesrovnalost“, která s daným výsledkem soutěže (pokud nebudeme mezi oběma momenty chtít konspiračně vysledovat nějakou kauzalitu) jen vystoupila víc na povrch. Jde o posunutí data pro odevzdání projektů, k němuž došlo téměř paralelně s uplynutím původního termínu a které bylo zapříčiněno změnou sestavy komise – z české, jejíž členové byli od vyhlášení soutěže známí, na mezinárodní a anonymní. Jiří Fajt toto rozhodnutí zřejmě učinil v dobré víře, s níž hodlá proměňovat NG podle mezinárodních vzorů. Komise, jež je až do vyhlášení výsledků svého jednání tajná, by měla být z principu objektivnější, protože žadatelům je znemožněno předchozí ovlivňování. Taková úvaha sama o sobě dává smysl. Pokud ale ke změně zcela zásadních kritérií soutěže dojde až těsně před jejím koncem, je stejně smysluplné se ptát, proč došlo k tak nešťastnému načasování
a byloli opravdu natolik urgentní uplatnit změnu už pro tento ročník. Skoro to vypadá, že nový ředitel se nechal v tomto případě svou reformátorskou snahou poněkud unést a sám si tak trochu „nařízl větev“.

V důsledku se tak dá konstatovat, že soutěž má nyní spíš poražené. Jiří David se musí vyrovnat s nařčením, že výběr jeho projektu byl zaujatý; neúspěšní umělci a kurátoři si mohou stýskat, že projekty předkládané podle zadání v češtině možná nikdo porotě pořádně nepřeložil. Nejvíc ale samozřejmě ztrácí sama Národní galerie – její role ve výběru projektů pro náš pavilon byla i v minulosti problematická a nyní dala podnět k nové kritice. Přitom ti, kteří celou letošní soutěž zpochybňují, i ti, kteří odmítají konspirační teorie, by se snad nakonec shodli na přání, aby toto klopýtnutí bylo v nastoupené cestě NG jen výjimkou.

Čas ztracený v pohybu

Stephen Samuel Gordon, známý spíše jako The Spaceape, zahájil svou desetiletou kariéru vokalisty v roce 2004 spoluprací s londýnským producentem a DJem Stevem Goodmanem, známějším pod uměleckým pseudonymem Kode9. Jejich singl Sine of the Dub byl vůbec první nahrávkou, která vyšla pod hlavičkou dnes už světoznámého Goodmanova labelu Hyperdub. Později spolu vyprodukovali ještě dvě alba a letos – v době, kdy Spaceape trpící vzácným druhem rakoviny pravděpodobně už očekával své brzké úmrtí – vydali EP s dvojznačným názvem Killing Season.

Je to revoluce?

Název zmíněné první nahrávky, který odkazuje k hudebnímu žánru dub, je pro tvorbu Spaceapea a Kode9 naprosto přiléhavý. Spaceape vychází svým rytmizovaným hlasovým projevem z tradice jamajské recitace. Jeho hlas je nízko položený, klidný a slova jsou jasně artikulována. To všechno jsou důležité atributy dubového přednesu. Dubová poezie je většinou politicky angažovaná a autor se jejím prostřednictvím vyjadřuje nejčastěji k otázkám nastolení sociální spravedlnosti. Nepřekvapí tedy, že k Spaceapeovým vzorům patřil Chuck D z americké hiphopové formace Public Enemy, známé politicky vyhraněnými texty. „Když jsem poprvé slyšel album It Take a Nation of Milions to Hold Us Back, naprosto mě fascinovala výmluvná zuřivost Chucka D. Jeho projev byl vyzývavě konfrontační, ale zároveň i technicky a myšlenkově na vysoké úrovni,“ vzpomínal Spaceape na své setkání s legendárním rapovým albem z roku 1988, když byl dotázán,
jaké jsou jeho největší hudební vzory.

Spaceapeovo narativní schéma je blízké afrofuturismu. Tato kulturněliterární estetická forma přebírá a různě kombinuje prvky žánrů, jako jsou science fiction, fantasy nebo magický realismus. Vychází z historických příběhů, ale převrací jejich kořeny – obvykle s ohledem na emancipační hledisko deteritorializované černošské minority. Spaceapeovy texty se dále zaměřují na vztah mysli a těla, většinou ovšem pojímaný spíše z temnějších stránek, na mystično, ale také na tematiku spojenou s vědeckotechnickým pokrokem, který může lidstvo zachránit, nebo naopak pohřbít. I přes obecnost těchto témat je však v pozadí stále patrný sociálněkritický tón: „Čas ztracený v pohybu/ s přibývající posedlostí/ další zbytečný majetek/ zamlžuje úsudek/ zatemňuje světlo/ ztrácí se před očima/ místo boje za dobrou věc/ otřást systémem/ běžet do ulic/ nabuzený vědomostmi/ radikalizovaný moudrostí/ vzdálenost mezi/ tady a teď/ už neexistuje/ občas,“
rapuje Spaceape ve skladbě Is This a Revolution?, nahrané roku 2011 spolu s Dub Gabrielem.

Postapokalypsa

Spolupráce Spaceapea a Kode9 byla klíčová pro oba tvůrce. Spaceapeův projev zaplňoval místo, které v postdubovém zvuku, založeném na echu a pomalé repetici, vznikalo. Steve Goodman byl jedním z prvních průkopníků dubstepu. Jeho hudební produkce pod jménem Kode9 má často minimalistický charakter a už tím se v ní otevírá prostor pro text. Dalším styčným bodem Spaceapea a Kode9 byla tradice reggae a dubu. Futuristická a tribální hudba, jakoby ritualizující život na sklonku industriální éry, tak ve Spaceapeovi našla svého mluvčího. Společné debutové album Memories of the Future (2006) do elektronické hudby na pomezí tanečních žánrů vneslo unikátní potemnělou atmosféru. Zatímco elektronická hudba sází vyloženě na technické, artificiální provedení, rytmus a tempo, zde zaznívá i hlas, respektive recitace, která se svou přísnou, syrovou, neúprosně sevřenou formou naléhavě dovolává pozornosti a aktivního zvýznamnění, což
dodává skladbám literární, ale i politický přesah. Kolik takových hudebních děl vzniklo v posledních letech?

Specifické je druhé album Black Sun (2011) a také o málo později vydané EP Xorcism (2012), které bylo Spaceapeovým sólovým projektem. Obě díla se vztahují k nemoci, jež byla Spaceapeovi diagnostikována. Na desce Black Sun se to týká především skladeb Black Smoke, Neon Red Light a The Cure. Xorcism je pak možné chápat přímo jako autorovo veřejné vypořádání s rakovinou. Nahrávka se dá stručně popsat jako dvanáct minut a dvaapadesát sekund trvající vymítání ďábla z nemocného těla na pozadí hudby haitských voodoo rituálů. Jedná se asi o nejintimnější Spaceapeův počin, jakkoli se on sám jakožto umělec snažil distancovat od svých osobních prožitků.

Album Black Sun bývá často charakterizováno jako „dystopické“ a „postapokalyptické“. Ve skutečnosti ale vycházelo ze soudobé reality. „Psal jsem o reálných zkušenostech. O věcech, které jsem četl, slyšel nebo viděl. Dystopie na Black Sun není žádná imaginace. Měl jsem zkrátka pocit, že žiju v neustálé šedi plné polopravd a překroucených vzpomínek,“ řekl k tomu Spaceape v rozhovoru pro Euro Nomade. Postapokalyptické vyznění alba se pak bytostně pojí se Spaceapeovou nemocí: „Začal jsem přemýšlet o ozařování nejenom ve vztahu ke své probíhající léčbě, ale také jako o osudu, který nás všechny jednou postihne. V té době jsem se cítil velmi osamoceně, protože nikdo ve skutečnosti nemůže pochopit, čím v dané chvíli procházíte. Chtěl jsem se proto přesunout do jiného času, v němž trpí všichni stejně jako já. Proto jsem začal psát příběh o Zemi vylidněné v důsledku blíže nespecifikované apokalyptické události,
po níž svět zůstal zamořený radiací.“

Vize

Novinka Killing Season navazuje na Spaceapeův projev v Xorcism – také aktuální desku ovlivnily emocionální, psychické i spirituální dopady zkušenosti s postupující nemocí a blížící se smrtí. Tentokrát ovšem nejde o introspektivní zaříkávání, ale o řadovou nahrávku, která vznikla v rámci dosavadního žánrového experimentu i spolupráce s Kode9. Úvodní dva tracky Chasing a Beast a následující Devil Is a Liar jsou nejenergičtějšími a nejrytmičtějšími skladbami nahrávky – táhne je současný taneční zvuk a hutný basový beat. Závěr EP se naopak rozvolňuje v ambientních plochách, a tím více v nich vyznívá Spaceapeův projev. Dojemná je skladba Pictures on the Wall, ve které se Spaceape vrací ke svým zkušenostem z nemocničního lůžka, z něhož měl výhled pouze na zdi pokoje a jedinou možností, jak se z tohoto stavu dostat, bylo cestovat v duchu časoprostorem.

Killing Season je sice krátkým, ale také velmi intenzivním završením unikátní spolupráce, která definovala postdubovou éru. Odešla postava, jež z mnoha důvodů nikdy neměla šanci prodrat se do mainstreamového světa – a nedostatečná reflexe Spaceapeova úmrtí tomu odpovídá. Nová nahrávka, stejně jako ty předchozí, ovšem jasně svědčí o síle vize, která bez přehánění ovlivnila historii taneční hudby.

Autor je hudební publicista a DJ.

Projekt jménem Konec

V roce 1997 vydal label Irdial Discs pozoruhodný set čtyř CD s názvem The Conet Project: Recordings of Shortwave Numbers Stations, který obsahuje nahrávky takzvaných číselných stanic z krátkých vln. Číselné stanice byly v éteru slyšet od konce druhé světové války a jejich podivné vysílání – synteticky znějící hlasy přednášející zdánlivě náhodné skupiny pětimístných znaků – vzbuzovalo zájem mnoha posluchačů. S přelomem tisíciletí tyto zvláštní stanice začaly pomalu mizet.

Útržky těchto relací nahrál v první polovině devadesátých let Akin O. Fernandez, rádiový nadšenec a šéf vydavatelství Irdial Discs, který systematickému poslechu číselných stanic obětoval nemálo času. Fernandez v rozsáhlém bookletu detailně popisuje, jak při náhodném ladění svého přijímače objevil záhadnou stanici, již původně považoval za vysílání leteckého systému VOLMET, který na krátkých vlnách informuje piloty o stavu počasí. Stanice však neudávala žádné identifikační údaje, místo toho ženský hlas s americkým přízvukem četl pětimístné skupiny znaků. Fernandez poté začal podobné stanice cíleně zaznamenávat a spojil se s různými radioamatérskými kolektivy sledujícími tento druh vysílání. Navzdory odrazování ze strany kolegů nahrávky publikoval na zmíněné kompilaci a v roce 1999 je také vystavil volně ke stažení na úložišti Archive.org.

Číselné stanice vysílají zprávy předávané hlasovým automatem, morseovkou nebo pomocí různých druhů digitálních modulací. Zřejmě nejznámější číselná stanice, která byla údajně provozována britskou MI6, dostala přezdívku podle úryvku anglické lidovky The Lincolnshire Poacher. Typická relace začíná opakovanou sekvencí čísel nebo úryvkem hudby, následuje samotná zpráva, zašifrovaná do čtyř až pětimístných skupin písmen nebo číslic, a na závěr série ukončujících znaků. Název kompilace ostatně pochází z chybně odposlechnutého českého slova „konec“.

Vzkazy agentům tajných služeb

Může se zdát poněkud nevěrohodné, že by zpravodajské agentury světových velmocí až donedávna hojně používaly zastaralé krátkovlnné vysílání. Nemají snad agenti přístup k technologiím budoucnosti s předstihem minimálně třiceti let? Realita se ale od špionážních filmů zřejmě poněkud liší – krátkovlnné vysílání má pro zpravodajské agentury vedle zanedbatelné energetické náročnosti stále řadu výhod. Podmínky šíření umožňují poslech stanic napříč kontinenty pomocí kapesního přijímače s teleskopickou anténou a nesporným kladem oproti internetové či telefonické komunikaci je také naprostá anonymita a nemožnost vystopování příjemce zprávy.

Státní instituce pochopitelně nejsou k tématu číselných stanic nijak zvlášť sdílné a spojení s informačními službami jednotlivých států bylo dlouhá léta založeno pouze na spekulacích. Britské instituce připustily existenci číselných stanic, ale odmítly obsah jejich vysílání jakkoli komentovat. Fernandez v bookletu píše o jistém úředníkovi z britského ministerstva průmyslu a obchodu, který výslovně označil poslech těchto stanic za nelegální.

Úřady zemí bývalého východního bloku jsou v důsledku diskontinuity ve vedení zpravodajských služeb poněkud benevolentnější – do newsletteru krátkovlnných posluchačů Numbers & Oddities například proniklo několik informací z polského Ústavu národní paměti. Další světlou výjimkou je český Úřad pro zahraniční styky a informace, který okruhu rádiových nadšenců kolem webu priyom.org potvrdil (již ukončený) provoz stanice OLX a ve spolupráci s Archivem bezpečnostních složek poskytl odtajněný dopis, v němž je detailně popsána vysílačka Brigita. OLX, která nevysílá od roku 2007, je několikrát zachycena i na Fernandezově kompilaci a je také jednou z mála stanic registrovaných Mezinárodní telekomunikační unií (formálně totiž přináležela ČTK). V devadesátých letech své vysílání dokonce posluchačům stvrzovala prostřednictvím QSL lístků [QSL je kód pro potvrzení spojení – pozn. red.] opatřených razítkem ministerstva vnitra, což je
celosvětový unikát – málokterá zpravodajská služba se mohla pochlubit takovou péčí o nechtěné posluchače zašifrovaných zpráv.

Jedním z oprávněných posluchačů OLX byl v osmdesátých letech i agent zahraničního oddělení StB Erwin van Haarlem neboli Václav Jelínek, jehož osudům se věnuje kniha investigativního novináře Jaroslava Kmenty Český špion Erwin van Haarlem (viz recenzi v A2 č. 2/2006). Ze zahraničních agentů patří mezi známější příjemce šifrovaných sdělení takzvaná miamská pětka, tvořená pěti důstojníky kubánské rozvědky, kteří byli roku 1998 zadrženi a v roce 2001 odsouzeni v kontroverzním procesu, jejž kritizovala Komise pro lidská práva OSN či Amnesty International.

Vernamova šifra

K šifrování zpráv se používá téměř sto let stará, ale stále bezkonkurenční kryptografická metoda, která je při správném použití principiálně nerozluštitelná: Vernamova šifra, známá též jako jednorázová tabulková šifra (onetime pad). V nejjednodušším provedení vypadá šifrování tak, že například ve slově „KONEC“ posuneme v abecedě znak doprava o tolik míst, kolik udává číselná šifra – při užití tabulky s čísly 5, 3, 2, 5, 10 tak dostaneme skupinu znaků „PRPJD“. Původní text není bez znalosti klíče žádným způsobem odvoditelný. Jistá nevýhoda spočívá v tom, že šifrovací tabulka musí být stejně dlouhá jako přenášená zpráva. Podmínkou nerozluštitelnosti je také jednorázové použití tabulky – ta musí být pečlivě utajena a vytvořena pomocí spolehlivého generátoru náhodných čísel.

Zvláštní relace namluvené syntetickým či samplovaným hlasem působí mimořádně odcizujícím dojmem a je téměř nemožné koncentrovaně vyslechnout materiál o délce bezmála pěti hodin od začátku do konce. Méně trpělivé posluchače po počátečním překvapení jednotvárné hlasy čtoucí pětimístné skupiny znaků nebo čísel brzy omrzí. Vítaným osvěžením jsou občasné útržky hudebních skladeb a také různé zvukové jevy krátkovlnného vysílání, jako jsou kolísání signálu, interference, zkreslení, dozvuky a jiné efekty. Navzdory posluchačské nepřístupnosti je kompilace jednou z nejposlouchanějších nahrávek v netlabelové sekci webu Archive.org a stáhlo si ji už více než 870 tisíc lidí.

Spor o autorství

Conet Project se postupem času stal v určité části hudebního světa senzací a mezi jeho fanoušky se řadí například Flying Lotus, Manu Chao, Mike Patton, Devendra Banhart či spolupracovník skupiny Melvins David Scott Stone. Samply z kompilace můžeme slyšet mimo jiné ve skladbě Gyroscope na albu Geogaddi skupiny Boards of Canada. Jeff Tweedy, frontman skupiny Wilco, podle jedné opakující se sekvence pojmenoval album Yankee Hotel Foxtrot, na němž původně alternativní country formace za účasti experimentátora Jima O’Rourka kříží své pojetí rocku s přitažlivým zvukovým hledačstvím. Tweedy si za použití materiálu bez svolení Irdial Discs vysloužil obvinění z porušení autorského práva a na základě mimosoudní dohody zaplatil labelu honorář. Institut autorského práva v tomto případě dostává opravdu absurdní rozměr. Zpravodajské služby se o honorář jistě hlásit nebudou. Spočívá tedy autorství v naladění přijímače a zmáčknutí
tlačítka „record“? Fernandez ve sporu s Tweedym spatřoval svůj unikátní autorský přínos v zachyceném atmosférickém zkreslení, neopakovatelném praskotu, šumu a jiných nedokonalostech typických pro krátkovlnný rozhlas. I tak se ale zdá, že není dost dobře možné kontrolovat osudy díla, a kauza poukazuje v první řadě na nekonzistentnost vydavatelství v proklamovaném pojetí svobodné hudby.

V roce 2013 Fernandez vydal kompilaci znovu, v rozšířené edici s pátým diskem, který obsahuje pouze nahrávky digitálních druhů provozu. Ty překvapivě splňují atributy noiseové tvorby – jsou nelidsky chladné, nekompromisní, vznikají mimochodem a bez autorského záměru. Na rozdíl od hlasových relací se digitální modulace v krátkovlnném éteru vyskytují stále v hojném počtu. Chceteli se ponořit do těchto zvukových bizarností, nejste tedy nevyhnutelně odkázáni na Irdial Discs – stačí jen naladit přijímač.

Autor studuje filosofii.

Na paměť slavného výročí

Již brzy oslavíme výročí Vítězného listopadu. Čtvrt století po historickém zvratu se už jeho mytologizaci lze stěží vyhnout. Neoddělitelně ji provází ritualizace vzpomínky. Vítězný listopad je znakem, u nějž je podstatné pouze to, jak se k němu kdo hlásí, jak jej popírá a jak jej opakuje. Možná se najde i nějaký zelinář, který ozdobí výlohu.

To není žádná zrada na revoluci. Po každé vítězné politické změně vyvolané masovým hnutím je podstatné, jaký interpretační klíč bude nadále formovat vyprávění o slavném vítězství lidových mas nad utlačiteli. V českém případě se jím stala matrice pravice a neoliberalismu. Klausovci ji prosadili bez většího odporu a s jasnou ideovou opozicí vůči disentu, o němž v devadesátých letech ještě velmi dobře věděli, že zahrnoval početné reformně komunistické a socialistické křídlo. Mohli se ale opřít o mlčenlivou nechuť k disidentům, která převažovala v normalizační společnosti. Výsledkem byla reinterpretace disidentské a undergroundové tradice i „listopadové revoluce“ prostřednictvím hegemonického diskursu antikomunismu. To, co se dnes rozpadá, není nic jiného než jen tento diskurs.

Odkazování k disentu funguje jako legitimizační argument především v prostředí městských středních vrstev. Ví to nejen politický stratég Kalousek, jenž pro svou antisociální stranu angažoval jako vývěsní štít lidumilného knížete. Ví to i umělecká skupina Ztohoven. Svůj projekt „vzdělávacího thinktanku pro otázky svobody“ nazvali Paralelní polis podle zásadní myšlenky Václava Bendy, katolického konzervativního myslitele, politického vězně a předního aktivisty Charty 77 i Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Benda tento pojem zformuloval v textu z roku 1978 jako návrh, jak dál pokračovat v aktivitách Charty poté, co se státní moci podařilo téměř úspěšně potlačit její první vystoupení.

Je tomu opravdu tak, že myslitelé českého disentu před čtyřiceti lety připravovali ideové zázemí postdemokratického neoliberalismu? Mám podezření, že Ztohoven se informovali jen dost povrchně. Čtemeli totiž původní Bendovy texty, jasně vidíme, že tím, o co mu vždy jde především, není stále větší a větší bohatství ani individuální svoboda, která se neohlíží na důsledky svých činů, ale člověk. Dnes to zní divně a pateticky, ale pro Bendu je svoboda křesťanským humanistickým ideálem. Proto také legitimizuje svou filosofii obětováním vlastního pohodlí a rizikem nasazení života. Chartistická paralelní polis byla idealistickým projektem „života v pravdě“ pro ty, kdo jsou vytlačeni na okraj a nemají sílu proti autoritářské moci prosadit ideje dobrého života pro celou společnost. Zůstávají ale „ostrůvkem pozitivní deviace“; Benda by možná raději četl biblické přirovnání k hrstce spravedlivých, kteří vyváží hříchy většiny.

Projekt Ztohoven je ve svém libertariánství pravým opakem. Vymezuje se vůči státu, který je pro ně pouze institucí nesvobody. „S rychlým internetem, se spolehlivým anonymizátorem a decentralizovanou měnou si zachováš svobodu, kterou jako celek ztrácíme,“ zní závěr jejich manifestu kryptoanarchie. Upřímně je nezajímají nejen sociálně neprivilegovaní lidé, ale vůbec reálný svět. Protunelovaná a stále slábnoucí státní moc si jich ovšem nevšímá, natož aby je pronásledovala, takže prvek osobního nasazení jaksi odpadá. A kdyby náhodou, ze zázemí projekt jistí vlivné známosti a samozřejmě – až na prvním místě – dostatek peněz od boháčů. Pro takového Karla Janečka je placení kreativních hackerů naprosto logická a efektivní investice. Své bohatství a s ním i moc získává přesně na tom místě, kde informační technologie utekly z dohledu společenské reflexi, a slouží proto jen vybraným jednotlivcům pro osobní obohacení.

Je pozoruhodné, že Benda do svých úvah poctivě zařadil i „paralelní ekonomiku“ – a pojmy jako melouchaření, rozkrádání a veksláctví –, byť si s ní v dalším výkladu nevěděl z morálního hlediska rady a ekonomické myšlení disentu neovlivnil. Přesto právě zde je kontinuita praxe a životních příběhů celkem zřetelná: starší generace dnešních oligarchů české i slovenské současnosti jsou vesměs bývalí veksláci, kteří se kulturně kultivovali kontaktem s pravými mafiány. Andrej Nebureš reprezentuje týž svět v odrazu za zrcadlem, jejž dohromady plně kontrolovala StB: veksláci provozovali svou pouliční živnost před prodejnami Tuzexu, jež patřily ministerstvu zahraničního obchodu.

Dezinterpretaci odkazu k intelektuálnímu dědictví disentu je snadné prohlédnout konfrontací s původními texty. Ty ovšem hned vybízejí ke sporu a diskusi. Myslím, že mnohem horší než „fejk“ Ztohoven je to, že inspiraci v československém disentu hledá jen hrstka sociálnědemokratických idealistů, zatímco zbytek strany stejně jako čeští komunisté postrádá energii, která by k takovému kroku vnitřní transformace byla nutná. Vůbec nejsmutnější mi ale připadá, že velká většina mladé radikální levice od myšlenek disentu už nic neočekává, nechala si vnutit pravicovou interpretaci a Václav Havel je pro ni tím, čemu se barvitě říkávalo válečný štváč. Pokud se někde kradla revoluce, pak je to tady. Výročí by se dalo vzít jako podnět k vyhlášení levicového práva na paměť disentu.

Autorka je profesorka dějin umění na VŠUP a FHS UK.

napětí

Poslední velké vyprávění

O deregulaci se obvykle mluví v souvislosti s ekonomikou. Je to prý proces vysoce žádoucí, který je zárukou budoucí prosperity. Až bude ekonomika (včetně finančnictví) zcela deregulována, povede to prý ke zbohatnutí. Zvýší se tempo hospodářského růstu a vznikne velké množství nových pracovních příležitostí. Pokud dnes naopak ekonomika stagnuje a potácí se v krizi, je to prý známka přílišné regulace.

Bohatství pro celou planetu?

Ti, kdo věří v blahodárnost deregulace, vlastně tvrdí, že odhalili nástroj, který vyřeší všechny chronické potíže kapitalismu, jimiž tento systém strádá od svého počátku, tedy již několik set let. To je velice ambiciózní tvrzení.

Podívejme se tedy, co spásná deregulace konkrétně znamená. Rozhodně ne zrušení všech pravidel, která až dosud normovala vztahy mezi jednotlivými aktéry hospodářského života. Výsledkem deregulace není žádná anarchie, kdy každý má naprostou volnost dělat si, co se mu zlíbí.

V oblasti ekonomické ruší deregulace přednostně ty normy a pravidla, které chránily ekonomicky slabší subjekty před finančně nejsilnějšími kolosy všech dob. Do této kategorie náleží právě tak normy ochraňující zaměstnance na trhu práce, jako různé formy podpory místního podnikání či zákony na ochranu životního prostředí. To vše může být a také pravidelně bývá považováno za překážku svobodného obchodování, jež brání tomu, aby se bohatství rozlilo po celé planetě.

V této souvislosti je vysoce zajímavý souboj, který probíhá o výklad přísně utajované smlouvy o obchodu a investicích mezi Spojenými státy a Evropskou unií (TTIP). Obhájci této smlouvy tvrdí, že stávající regulace nebude smlouvou ohrožena ani v oblasti trhu práce, ani v oblasti hygieny a kvality potravin, ani v oblasti ochrany přírody. Zároveň prohlašují, že cílem smlouvy je odstranit mimotarifní bariéry obchodování. Tyto mimotarifní bariéry však mají dnes právě podobu regulace trhu práce, kvality potravin a ochrany přírody. Jak mohou být odstraněny, jestliže se jich smlouva, která o jejich odstranění výslovně usiluje, údajně netýká?

V každém případě je deregulace proces nakažlivý. Z oblasti hospodářské pronikla do oblasti mezinárodní politiky. Projevem politické deregulace bylo právě tak bombardování Jugoslávie v roce 1999 bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, jakož i nasazení vojsk NATO v rozporu s vlastní chartou Aliance mimo území členských států. Bylo opuštěno pravidlo, podle něhož nelze zaútočit na cizí stát bez mandátu OSN. Bylo opuštěno pravidlo, podle něhož nelze měnit hranice zemí bez jejich souhlasu. Byla opuštěna pravidla zakazující mučit vězně a pravidla, podle nichž mají zajatci právo na řádný soud.

Zůstalo jen otázkou času, kdy se k politice deregulace přihlásí jiné mocnosti a začnou ji uplatňovat stejně bezohledně jako my a naši spojenci. Nedá mi to, abych neocitoval své vlastní konstatování, uveřejněné v deníku Právo dne 21. srpna 2008: „Tímto jednáním jsme se mimo jiné zbavili možnosti věrohodně odsuzovat špatnosti, ke kterým v rámci světového neřádu dochází. Jak chceme odsuzovat imperiální projevy Ruska, jestliže Rusko jen využívá rozkladu pravidel stejným způsobem jako Spojené státy?“

Pravidla větší asymetrie

Jak v hospodářské, tak v politické oblasti funguje deregulace naprosto stejně. V hospodářském životě deregulace ruší víceméně systematicky pojistky, které byly instalovány pod dojmem velké hospodářské krize a které měly zabránit jejímu opakování se všemi otřesnými sociálními a politickými důsledky.

V oblasti mezinárodní politiky odstraňuje deregulace ty konvence a pravidla, které byly ustaveny v reakci na masakry obou světových válek. Tato pravidla byla zavedena proto, aby už nikdy nemohla vzniknout vražedná iluze, že vítěz může brát vše.

Výsledkem deregulace tak rozhodně není absence pravidel. V jejím průběhu převládají pravidla nová, která se nesnaží udržet rovnováhu mezi různými aktéry jak hospodářského, tak politického života, nýbrž zvyšují a umocňují mocenskou asymetrii mezi nimi.

Takzvané netarifní bariéry obchodování, jež mají být deregulací odbourány, chránily slabší aktéry ekonomického života před dominancí velkých firemních kolosů. Konvence, úmluvy a pravidla, jež jsou krok za krokem odstraňovány v průběhu deregulace mezinárodního života, ochraňovaly vojensky a politicky slabší subjekty před zájmy vojensky silnějších.

Pikantní je, že v obou případech je deregulace prohlašována za jedinou možnou cestu k nastolení větší svobody pro všechny. Po likvidaci ekonomicky slabších konečně všichni zbohatneme. Po likvidaci vojensky slabších konečně zavládnou na celém světě nejvyšší ideály humanity, jako jsou mír, rovnoprávnost, suverenita a právo na sebeurčení.

Odpůrci deregulace jsou označováni za nepřátele svobody, stavící překážky modernizaci a pokroku. Jejich odhalení a poražení je nezbytnou podmínkou pro to, aby už konečně mohl každý zcela svobodně a bez rizika jakékoli stigmatizace projevovat svůj osobní názor.

V době, která o sobě prohlašuje, že zrušila všechna velká vyprávění, tak máme v podobě příběhu deregulace před sebou velké vyprávění přímo v jeho klasické, mytické formě.

Nejdříve očistec, až pak ráj

Velká vyprávění, ať již mají formu mýtů, náboženských systémů nebo zesvětštělých ideologií, pracují s několika konstantními prvky. Tyto příběhy vždy líčí aktuální realitu jako neutěšenou a nedokonalou. V kontrastu s tím načrtávají svět, ve kterém jsou dnešní bariéry překonány a dnešní omezení zmizí. Identifikují sílu, jež bariéry současnosti překoná a přinese všem nebývalou hojnost a prosperitu. Tato síla dobra musí překonat odpor sil zla, které se jejím léčivým potencím všemožně brání. K vítězství sil dobra je ovšem zapotřebí tvrdých obětí. Nejprve se musíme všichni náležitě uskromnit, aby z tohoto přechodného očistce vzešel trvalý ráj oplývající hojností. Bez oběti není spásy. Síly dobra vykonávají své poslání zcela nezištně; jsou takto ctnostně již naprogramovány.

Tento jednoduchý mytický příběh se zápletkou a šťastným vyvrcholením stojí v základu ekonomické deregulace i deregulace politické. V prvé rovině síly dobra překonávají jak celní, tak mimotarifní bariéry – jejich vítězství se projeví prudkým růstem hrubého domácího produktu a hojností práce pro všechny. Je ovšem nutno projít slzavým údolím utahování opasků. V rovině politické má vítězný pochod sil dobra podobu řady vojenských kampaní, prvek slzavého údolí se projevuje ve vlastních ztrátách i v kolaterálních škodách v podobě civilních obětí na straně protivníka. Se stejnou spolehlivostí, s jakou utahování opasků některých povede ke zbohatnutí všech, povede válečné utrpení některých k trvalému míru, pokoji a spravedlnosti pro všechny .

Protože deregulace působí na principu magie, je její nutnou součástí rozdělení účastníků na malou skupinku zasvěcených, kteří vědí, a těch, kteří se sice potácejí v nevědění, je však v jejich vlastním zájmu uvěřit, že jim bude pomoženo. Proto musejí být smlouvy o obchodu a investicích právě tak tajné a nepřístupné jako strategické plány budoucích vojenských operací. Nejde zdaleka jen o prvek překvapení, ale také o vyznačení pevné hranice mezi agenty spásy a těmi, kteří budou spaseni, vysvobozeni a třeba i proti své vůli s konečnou platností emancipováni. Deregulace je zde přece v prvé řadě právě pro ně.

Autor je sociolog a poslanec Evropského parlamentu.

Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.

Shoda hledaná v dialogu

Zahraniční politika slouží, mnohem silněji než většina ostatních politik, jako prostředek sebeidentifikace společnosti. Na otázku „Kdo jsme?“ můžeme z mnoha možných odpovědí vybrat přinejmenším tři, které jsou v dosavadní praxi obzvláště významné – geopolitickou, ekonomickou a hodnotovou. Jsme malý středoevropský stát, který chce mít udržitelnou a otevřenou ekonomiku a který se snaží přispívat ke globálnímu posilování lidské důstojnosti. Každá z charakteristik odkazuje k rozsáhlým debatám a sporům.

Střední Evropa a udržitelný růst

Dnešní střední Evropa, integrovaná do Evropské unie, přestává být po několika staletích místem střetu zájmů vnějších velmocí. Někteří Středoevropané toho mohou litovat a pokoušet se apelovat na tu či onu velmoc, aby se o náš region zajímala více, než sama chce. Zbytečně se obracejí do Washingtonu, Moskvy či Pekingu. Tyto kolosy mají vlastní zájmy, které příliš nezávisí na tom, co jim budeme říkat. Pokud chceme působit na jejich trajektorie, tak především přes Brusel.

Střední Evropa nemá být ani trojským koněm, ani základnou někoho proti někomu dalšímu. Uvnitř sjednocující se Evropy dnes po staletích dostává šanci překonat pozůstatky velmocenského soupeření a dát sdílenému středoevropanství nový politický výraz. Vedle osvědčené Visegrádské čtyřky je namístě smazat mentální hranici studené války a zapojit například Rakousko do středoevropské politické spolupráce.

Otevřená, exportně zaměřená a pro zahraniční investice přitažlivá ekonomika představuje imperativ vyplývající z omezení našeho nevelkého domácího trhu. Realitě globální ekonomiky musí odpovídat jak globálně orientovaná ekonomická diplomacie, tak i úsilí o globální ekonomický řád, který by napomáhal udržitelnému růstu. Nelze připustit, aby výnosy růstu plynuly pouze nejbohatším vrstvám společnosti a aby ekonomika rostla za cenu soustavného ničení životního prostředí. Sociální a environmentální udržitelnost růstu lze do určité míry zajišťovat na úrovni státu, ale v důsledku ekonomické propojenosti představuje i úkol pro zahraniční politiku. S tím je třeba vstupovat do jednání o liberalizaci a regulaci mezinárodních ekonomických toků, jakou představuje například Transatlantické partnerství pro obchod a investice (TTIP).

Lidská důstojnost

I podpora lidské důstojnosti má geopolitické a ekonomické souvislosti. Lidé, kterým je důstojnost soustavně odpírána, utíkají nebo se bouří. Masové porušování lidských práv vede k migraci milionů lidí a k nárůstu násilí. Důsledky svým rozměrem přesahují oblast bezprostředních příčin a mohou přerůst do globálních hrozeb. Lidská práva porušují nejen diktátoři. Život mohou ničit rovněž kulturní předsudky, ekonomická nerovnost, sociální nespravedlnost či otrávené životní prostředí. Podporou udržitelnému růstu pomáháme lidské důstojnosti a podporou lidské důstojnosti posilujeme globální bezpečnost.

Naše úsilí o lidskou důstojnost však nemá pouze tyto vnější motivy, rezonuje hlouběji s představami o tom, kdo jsme či kým chceme být. Humanismus patří k velkým tradicím české politiky. Masaryk odvozuje humanistickou tradici od Husa a Komenského, přičemž sám se stává jejím pokračovatelem. V druhé polovině minulého století na ni navazují reformní komunisté svým úsilím humanizovat totalitní systém a později disidenti, kteří v Chartě 77 a dalších iniciativách vyzývají k respektování lidských práv.

Právě pod vlivem disidentů, prezidenta Václava Havla a ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera, vstupují po roce 1989 lidská práva do naší zahraniční politiky. Původně odrážejí inkluzivního ducha Charty 77. Ta ve jménu lidských práv sjednocovala lidi nejrůznějších politických orientací od vyhraněné levice po konzervativní pravici. Česká politika lidských práv se však posléze odebrala jiným směrem. V neoliberální hegemonii hráli disidenti jen okrajovou politickou roli, a to navíc jen ti, kteří se hlásili k pravici. Lidská práva byla vytěsněna z domácí politiky do zahraniční, kde získala pravicovou, antikomunistickou podobu.

Lidská důstojnost se redukovala na občanská práva, která komunistické režimy porušovaly, a nezahrnovala práva sociální, environmentální či genderová. Zjednodušená pravicová interpretace konce studené války, vyzdvihující Reagana na úkor Gorbačova, vedla k přesvědčení, že lidská práva nejlépe podpoříme konfrontací, nikoli dialogem s jinak smýšlejícími. Ideálním spojencem českých lidskoprávníků se jevili politici jako George Bush mladší, vždy připravení – podobně jako Reagan – vyhlašovat válku zlu.

Nová politika lidských práv

Takto formulovaná politika nejenže trpěla obrovskými vnitřními rozpory, nevalnými výsledky a vzdálila se tradici českého humanismu, ale nemohla ani sloužit jako zdroj sebeidentifikace české společnosti – většinu nezajímala a levice ji odmítla. Její nositelé a obhájci v médiích, nevládních organizacích a částečně i ve státní správě a politice jsou si dobře vědomi vlastní marginalizace i neustálého tlaku ekonomického pragmatismu. Jakékoli přehodnocení dosavadní politiky lidských práv přesto odmítají a za veškerými pokusy o její nové promýšlení odhalují temné ekonomické či osobní zájmy. Tak tomu ale není. Současné ministerstvo zahraničních věcí tuto politiku přehodnocuje především proto, aby lidská práva v naší diplomacii zachovalo, aby tato politika získala životaschopnější podobu a aby nalezla širší odezvu v české společnosti.

Nový přístup ministerstva shrnují čtyři hesla: konzistence, inkluzivita, dialog a Evropa. Zahraniční politika lidských práv musí být konzistentní s politikou domácí a ministerstvo zahraničí by tuto konzistenci mělo hlídat. Nelze se zasazovat o práva menšin na mezinárodní úrovni a současně okřikovat ombudsmanku, když poukazuje na české problémy při integraci romských dětí do standardních škol. Nelze prosazovat mezinárodní rezoluci o politické participaci a současně přikyvovat, když se trvale usazeným cizincům u nás brání v účasti v komunální politice. Ministerstvo zahraničí nemusí podobné politické debaty vždy vyhrát, ale v zájmu vlastní hodnověrnosti by je mělo vést.

Lidskou důstojnost je třeba chránit a podporovat ve všech jejích dimenzích. K újmám na lidské důstojnosti patří jak omezování přístupu k informacím, tak i omezování přístupu ke vzdělání, jak mučení ve věznicích, tak i ekonomické vykořisťování, jak právo na soukromí (včetně práva nebýt špiclován při elektronické komunikaci), tak i právo na dýchatelný vzduch a pitelnou vodu. V centru naší pozornosti musí být lidská důstojnost, nikoliv politický systém. Na Západě podporujeme lidskou důstojnost kultivací liberální demokracie, to však neznamená, že bychom demokracii měli vyvážet jinam. Demokracie se může rozvíjet pouze zevnitř a z vlastních zdrojů, nikoli zvnějšku. Přinejmenším dosavadní pokusy o vnější demokratizaci by měly být varováním. Blízký východ je poset troskami těchto ve svých důsledcích katastrofálních projektů. Ministerstvo zahraničí chce i nadále podporovat lidskoprávní projekty nevládních organizací, které by měly
posilovat lidskou důstojnost v jejích mnoha dimenzích, ale bez ambic k nevyžádaným změnám režimů.

Lidskou důstojnost lze posilovat pouze v podmínkách shody všech zúčastněných. Proto je třeba vést dialog o lidské důstojnosti s politickými představiteli států s odlišným politickým uspořádáním. Pouze v dialogu můžeme nalézt shodu překonávající politické a kulturní předěly a najít témata společných projektů. Neobyčejné nasazení kubánských lékařů do boje proti epidemii eboly ukazuje, že i státy, s nimiž se na lidských právech v mnohém neshodneme, mohou významně pomoci při záchraně lidských životů a důstojnosti, dokonce významněji než řada bohatších demokratických států.

Naše politika lidských práv musí více reflektovat Evropskou unii. Od příštího roku se lépe zapojíme do bruselských lidskoprávních struktur. Posílíme naše zastoupení v Bruselu o lidskoprávního diplomata a podpoříme Evropskou nadaci pro demokracii, kterou jsme doposud ignorovali. O lidských právech povedeme intenzivnější dialog s Německem a dalšími partnery v EU. Podpora lidských práv i nadále zůstane tím, co nás pojí s USA. Díky naší dosavadní zkušenosti by se Praha mohla stát místem transatlantického dialogu o lidských právech, který by napomohl jejich účinnější globální podpoře.

Lidská důstojnost je příliš důležitá a české možnosti její podpory příliš omezené na to, abychom si mohli dovolit je rozmělňovat zbytečnými spory. Doufáme, že v naší nové inkluzivnější politice se najdou jak ti, kteří už dříve přispívali, tak i ti, kteří se dosud cítili vyloučeni. Především by se v ní měla najít větší část naší společnosti než dosud.

Autor je profesor politologie a první náměstek ministra zahraničí.

Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.

Stop vládě Reloaded

Odhlédněme od vládních stran, které nic levicového neslibovaly. Zajímá nás ČSSD, která se před dvěma lety vyjádřila, že „plně rozumí důvodům široké nespokojenosti většiny našich občanů s chybnými a nespravedlivými reformami“, a vyhlásila: „Pokud po volbách do Poslanecké sněmovny převezmeme vládní odpovědnost, jsme připraveni zrušit chybné vládní kroky.“ Jak tedy plní sliby?

Řecká lež a česká pravda

ČSSD se chlubí zrušením zdravotnických poplatků. Tento krok však jednak nebyl splněn důsledně – poplatek na pohotovosti zůstává i nadále –, jednak nebyl doprovozen rétorikou proti zpoplatňování zdravotnictví. Zdá se, že komercializaci veřejných služeb ČSSD za nepřijatelnou možná ani nepovažuje.

ČSSD se chlubí zvýšením platů státních zaměstnanců. Právě desetiprocentní seškrtání jejich mezd ostatně nastartovalo masové protesty proti Nečasově vládě v roce 2010. ČSSD tehdy byla na straně odborů, které požadovaly narovnání, ale nyní prosadila zvýšení v zásadě jen o 3,5 procenta. Všechny platy zřejmě v dohledné době narovnány nebudou ani nominálně, natožpak reálně.

ČSSD se chlubí směšným růstem minimální mzdy, jenž zřejmě nevyrovná ani zdražení za poslední roky, a mírným posilněním důchodového a sociálního systému. Vzhledem k zachování neoliberální daňové struktury bude udržován pouze na dluh. Po takzvané řecké lži, která zajistila většinu pro Nečasovu vládu, by mohla přijít česká pravda: bez dostatečných příjmů nelze dlouhodobě financovat ani základní funkce státu.

Podle nejnovějších zpráv mají úřady práce vyplácet polovinu dávek v hmotné nouzi ve stravenkách. Ministryně práce a sociálních věcí Michaela MarksováTominová, která je údajně nejlevicovějším členem vládního kabinetu, tak přijímá názor, podle kterého dávka není oprávněným příjmem dotčených, nýbrž milodarem. Podřizuje se pravicovému výkladu s rasistickým podtextem a vydává se ve stopách exministra Drábka a jeho sKaret. Analogický návrh, aby akcionáři dostávali polovinu dividend ve stravenkách, by byl přitom zcela jistě odmítnut jako nemístné zasahování do práv a svobod.

Veřejná moc by prý neměla příliš zasahovat do ekonomiky. Je zajímavé pozorovat, jak rychle politici mění názor, když jde o podnikatele. Jdeli o kapitál, je možné všechno. Příkladem je vládou přijatý kurzarbeit. S veřejnými penězi, jež díky kurzarbeitu připadnou podnikatelům, by se dalo naložit jinak: stát by mohl sám podnikat, sám vytvářet pracovní místa, případně navýšit podporu nezaměstnaným třeba formou občanského příjmu.

Vláda zrušila čtrnáct let starou regulaci, která znemožňovala firmě Amazon postavit v Brně distribuční centrum (stavět se má zatím jen u Prahy). Demonstrovala tím jak svůj postoj k ekologii, tak neoblomnou vůli posluhovat nadnárodnímu kapitálu. ČSSD to odůvodnila vidinou nových pracovních míst. V důsledku příchodu tohoto obchodního giganta na český trh se však může stát, že menší distributoři zkrachují a zmizí část pracovních míst současných. Otrocké pracovní podmínky v Amazonu ČSSD nezajímaly.

Strana, která není pro bezdomovce

Fraška o (ne)jmenování Klause do Národní rady pro vzdělávání snad měla jen ujistit podnikatele v oblasti školství o vstřícnosti ministerstva. Mediálně zakryla problémy resortu, z nichž tím nejhorším je segregace. Před sedmi lety Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že Česko diskriminuje Romy, neboť je ve velkém umísťuje do zvláštních, respektive praktických škol. Ministr Marcel Chládek, alias oranžový Dobeš, nedělá ve vládě pro inkluzivní vzdělávání, jež samozřejmě vyžaduje inkluzivní společnost, patrně nic.

Senátní volby interpretuje ČSSD jako úspěch vlády. Křeslo v nich vedle Chládka neobhájila také bývalá místopředsedkyně Senátu Alena Gajdůšková. Vedla komisi k církevním restitucím, která nedojednala snížení ani zdanění pochybných „náhrad“. ČSSD zároveň přenechala lidovcům ty resorty, jež jsou s restitučním procesem spjaty nejvíce.

Exsenátorka proslula výrokem „Nejsme ale stranou pro bezdomovce“. V tomto duchu se pak nesla třeba kampaň pražské organizace ČSSD. Nejen podle Gajdůškové má strana hájit zájmy střední třídy. Té skupiny obyvatel, kterou v minulosti také vlády s účastí ČSSD soustavně připravovaly o půdu pod nohama, takže mnozí její příslušníci sestoupili v pomyslné sociální budově o patro níž. Místo toho, aby ČSSD jednala v zájmu znevýhodněných skupin, podílí se často na jejich ostrakizaci.

Proč ČSSD participuje na vládě, v níž přenechala nejdůležitější resort jednomu z nejbohatších lidí, a neprosadila daňovou progresi ani zvýšení korporátní daně? Jedni tvrdí, že prý musela převzít vládní odpovědnost, a že ačkoli Babiš není ideální, voliči tak rozhodli. Druzí jsou přesvědčení o tom, že bylo třeba nakrmit politický plankton a posílit klientelistické vazby kolem Lidového domu, které v důsledku nevládnutí slábly. Jen to vyjadřují jinými slovy.

ČSSD nerealizuje levicový program. Tím, že neprosadila změnu daňové struktury, dost možná klestí cestu příštímu Kalouskovi, jenž zvítězí s programem nových škrtů. Avšak Kalouskovým právoplatným nástupcem je už Babiš, jak ukazuje jeho návrh státního rozpočtu. Na Západě přitom sílí přesvědčení komentátorů, že politika takzvaných úspor prostě nefunguje.

Odbory by v dané situaci mohly znovu začít hrát roli mimoparlamentní opozice. Ovšem jedině za předpokladu, že by zpřetrhaly vazby na stravenkové firmy, na Lidový dům, přestaly ČSSD na tripartitě krýt záda a začaly důsledně hájit pracující, nezaměstnané a sociálně vyloučené.

Autoři jsou aktivisté sociálních hnutí.

Válka s Islámským státem

Desátého září pronesl Barack Obama projev k americkému národu, v němž představil strategii boje s takzvaným Islámským státem (IS) – odštěpeneckou organizací alKáidy, která v červnu přidala k již zabraným oblastem severovýchodní Sýrie rozsáhlá území Iráku (včetně města Mosul s jedním a tři čtvrtě milionem obyvatel). Obama ohlásil rozšíření amerických leteckých úderů proti IS z Iráku do Sýrie, kde tato organizace v současnosti bojuje proti syrskému režimu, ostatním povstalcům, k nimž původně patřila, i proti Kurdům. První bombardování syrského území provedli Američané – za podpory Jordánců, Saúdů a dalších arabských států Perského zálivu – 22. září. Protože Bašár Asad zůstává nepřítelem Ameriky, bude se Obama v boji s IS v Sýrii spoléhat na podporu a výcvik umírněné antiasadovské opozice, která tak bude pokračovat v boji na dvou frontách současně.

Zatímco spojenectví s Asadovým režimem Američané jednoznačně odmítají, pokud jde o jeho hlavního regionálního patrona, Írán, zůstávají dvojznační. Obama se mu ve zmíněném projevu vyhnul, ale zároveň slíbil podporu Iráku, jenž je jeho regionálním spojencem. Podmínil ji ovšem tím, že irácká vláda zrovnoprávní sunnity, které od americké invaze 2003 marginalizovala a tím je vháněla do náruče extremistů – v letech 2005 až 2008 to byla irácká filiálka alKáidy, kterou zorganizoval Jordánec Abú Mus’ab azZarqáwí, nyní IS, do něhož se tato organizace převtělila v průběhu syrské občanské války.

Zahrnout irácké sunnity si předsevzal současný premiér Hajdar Abádí. Ten ovšem mohl zaujmout na začátku září svůj post pouze se zákulisním souhlasem Íránců, jejichž Revoluční gardy organizují v Iráku šíitské milice bojující proti IS. Tyto milice hrají klíčovou roli při obraně Bagdádu a za vzdušné podpory Američanů pomáhaly v srpnu – spolu s kurdskými milicemi Pešmerga a iráckou armádou – osvobodit z obležení IS turkmenskošíitské město Amelri. Navzdory této faktické vojenské spolupráci s Íránem protestoval americký ministr zahraničí John Kerry proti tomu, aby se Írán zúčastnil ustavující konference protidžihádistické koalice, kterou 15. září zorganizovala v Paříži Francie (zúčastnila se jí i Česká republika). Tentýž Kerry však 19. září na půdě OSN prohlásil, že také Írán může přispět k potírání IS.

Sunnité versus šíité

Dvojznačný vztah k Íránu vyjevil dilema, kterému dnes Američané na Středním východě čelí: jejich hlavním regionálním spojencem je od konce druhé světové války Saúdská Arábie, jejíž náboženský fundamentalismus je ovšem také jedním z ideologických zdrojů sunnitského džihádismu, s nímž od 11. září 2001 vedou válku; jejich čelným regionálním protivníkem – stejně jako protivníkem Saúdské Arábie – je od islámské revoluce roku 1979 Írán, jenž stejně jako oni válčí se sunnitským džihádismem.

Írán se stal vyzyvatelem Saúdské Arábie nejen z čistě geopolitických důvodů (jako její soupeř v boji o regionální hegemonii), ale také z důvodů náboženských. Fanatická nenávist k šíitům byla od počátku jedním z definičních znaků wahhábismu. Již během svého prvního vojenského vzepětí na přelomu 18. a 19. století se wahhábitští Saúdové „vyznamenali“ mimo jiné pleněním a destrukcí šíitských mešit a svatyň (roku 1801 například zničili mauzoleum imáma Husajna v Karbale). Šíitským menšinám v Saúdské Arábii byla až donedávna upřena ta nejzákladnější náboženská práva. Není divu, že po porážce Saddáma Husajna roku 1991, kterou americká armáda organizovala ze saúdského území, právě Saúdové hájili teritoriální integritu saddámovského Iráku proti nápadu některých neokonzervativních členů americké administrativy, že by Amerika mohla šíitským povstalcům pomoci svrhnout Saddáma. Saúdové se právem obávali, že takový převrat by zrušil
politickou hranici mezi sunnitským a šíitským světem, vyjednanou Osmanskou a Safíjovskou říší v dohodě u Zuhabu roku 1639, a dal by vzniknout prvnímu šíitskému státu v arabském světě od pádu izmáílitských Fátimovců na konci 12. století.

Právě to se stalo po roce 2003, kdy se již Saúdům nepodařilo Američany od svržení Saddáma odradit. Proměna Iráku do klienta Íránu přitom proběhla ve chvíli, kdy se libanonští šíité v podobě Hizballáhu (jehož kmotrem byly v první půli osmdesátých let íránské Revoluční gardy) stali díky své třiatřicetidenní válce s Izraelem v létě 2006 hrdiny arabského světa. V té době se již také syrský režim – vyhnaný po atentátu na Rafika Harírího v únoru 2005 vnitrolibanonskou i mezinárodní kampaní z Libanonu – ocitl znovu na seznamu úhlavních nepřátel Západu, z nějž byl vyškrtnut po účasti na protisaddámovském tažení v letech 1990 a 1991. Sýrie, v níž mají díky Asadově rodině klíčové postavení alawité (sekta odštěpená od šíismu v 10. století, ale od sedmdesátých let minulého století uznávaná některými ajatolláhy jako jeho součást), se tak stala článkem antisunnitského a antizápadního oblouku, který protíná arabský
východ od Perského zálivu k východnímu Středomoří (baštou Hizballáhu je jižní Libanon). Arabské jaro dalo Saúdské Arábii, Kataru a dalším sunnitským režimům v oblasti příležitost, jak se pokusit tento oblouk prolomit podporou džihádistických skupin, které svrhnou Asada. Právě z těchto skupin se posléze vydělil takzvaný Islámský stát.

K této proměně původně demokraticky motivovaného povstání proti Asadovu režimu v občanskou válku, jejíž jednu strukturující osu představuje konflikt mezi většinovými sunnity na straně jedné a alawity a dalšími náboženskými menšinami na straně druhé, přispěly i západní země, když svou podporu syrské opozice delegovaly vedle Turecka na wahhábitské monarchie – Saúdskou Arábii a Katar. Ty totiž mohou v důsledku své teokratické a antidemokratické povahy jen stěží považovat syrskou občanskou válku za zápas o demokracii a lidská práva. Chápou ji jednak jako zástupnou válku o regionální hegemonii s Íránem, jednak jako náboženskou válku s šíity a dalšími odpadlíky a bezvěrci.

Obamova antidžihádistická kampaň

Někteří analytici dospěli k závěru, že Obama se důrazem na sunnitské režimy v oblasti, jako hlavní spojence v boji proti IS, pokouší vyhnout zatažení do sunnitskošíitské války. Jenže Spojené státy do této války již zataženy jsou, a to na obou stranách. V Iráku se od června staly de facto spojencem íránských Revolučních gard a jejich místních klientů, v Sýrii podporují síly, které bojují proti nim. Vzhledem k propojenosti těchto dvou dějišť, k síle IS i ambivalentnímu vztahu k němu ze strany sunnitských režimů (jimž nevadí jeho vraždění šíitů v Iráku) i vzhledem k Obamově nechuti poslat na arabský východ znovu americká vojska (s výjimkou letectva a vojenských instruktorů) je tento rozpor zásadní slabinou strategie USA.

Tato slabina však zároveň ukazuje na možné řešení: právě proto, že nápor IS ohrožuje obě strany sunnitskošíitské a saúdskoíránské války, mohl by se z další komplikace stát pro USA a západní země příležitostí, jak dopomoci k jejímu ukončení. Boj proti společnému nepříteli nemusí učinit z nepřátel přátele, ale alespoň partnery schopné vyjednat snesitelný modus vivendi. K takové proměně však málokdy dojde bez zprostředkovatelské aktivity třetí strany, která je schopná zaujmout více či méně neutrální vztah k jejich konfliktu.

USA a další západní země budou moci začít hrát tuto roli tehdy, přestanouli vidět v Saúdské Arábii (a dalších sunnitských režimech v oblasti) automaticky přátele a v Íránu automaticky nepřítele. Tím by ovšem opustily pozici, kterou v podstatě zaujímaly od sedmdesátých let, a k tomu nemůže dojít ze dne na den. Důvodem odporu Američanů k oficiálnímu přizvání Íránu do antidžihádistické koalice je jistě i to, že pokud Amerika a Západ přiznají, že potřebují Írán na arabském východě, oslabí tím svou pozici v jednání o omezení jeho nukleárního programu. Pokud však toto jednání dospěje ke zdárnému konci, hlavní příčina nepřátelství mezi Západem a Íránem bude odstraněna. Podaříli se normalizovat vztahy USA a dalších západních zemí s Íránem, aniž by zároveň ztratily důvěru arabského sunnitského bloku a Turecka, budou vytvořeny podmínky, aby se mohly stát zprostředkovatelem ukončení arabské občanské války
a sponzorem nového regionálního urovnání.

Jedině budeli se směřovat k tomuto cíli, má současná antidžihádistická kampaň své oprávnění. Jinak hrozí, že v ní současný americký prezident pouze zopakuje stejnou chybu, jakou učinil jeho předchůdce. Podobně jako vraždy Američanů Jamese Foleyho a Stevena Sotloffa z letošního srpna a září lze také útok ze září 2001 chápat jako pokus vtáhnout Američany do bahna vojenského konfliktu na arabském východě. Takový konflikt nemohou vyhrát, neboť je postkoloniální kontext nevyhnutelně staví do role západních okupantů, kteří válčí na jedné straně nepřehledné občanské války proti stranám ostatním. Vysláním vojsk do Afghánistánu (2001) a Iráku (2003) se do této pasti chytil George W. Bush. Obama nastoupil roku 2009 do Bílého domu mimo jiné s předsevzetím, že z ní Ameriku vyprostí, což znamenalo implicitní uznání toho, že ani jednu ze dvou zmíněných válek Američané nevyhráli: nebyli ani schopni porazit sunnitské džihádisty (těm nic neprospívá více než
americká vojenská přítomnost na muslimské půdě), ani sprovodit ze světa příčiny občanské války na dvou okupovaných zemích.

Ve chvíli, kdy se Američané po odchodu z Iráku (2009) chystají ukončit i svou původní misi v Afghánistánu (kde si ovšem podle říjnové dohody s novým prezidentem Ašrafem Ghaním ponechají deset tisíc vojáků), nastražili pokračovatelé alKáidy léčku, jíž chtějí Američany zatáhnout do dalšího kola téže hry. Tentokrát místo tří tisícovek mrtvých v New Yorku stačily dvě individuální popravy zveřejněné na internetu. Efekt byl ovšem stejný. Americký národ očekával od prezidenta ráznou odpověď a dostal ji. Jediným a jistě nikoli nepodstatným rozdílem je Obamovo odmítnutí vrátit do oblasti pozemní vojska. To sice vyloučí americké ztráty, ale zároveň učiní Spojené státy a jejich západní koaliční partnery zcela závislé na jejich lokálních klientech, u nichž je navíc pochybné, zdali jsou skutečně s to IS vojensky porazit.

Nechceli ze sebe Obama udělat po vzoru George W. Bushe hlupáka, který poslušně naplňuje scénář napsaný džihádisty, musel by nedostatečnost vojenské části své antidžihádistické strategie kompenzovat robustním plánem na politické urovnání. Za něj v žádném případě nelze považovat zbožné apely na novou iráckou vládu, aby zrovnoprávnila sunnity. Sunnitské obyvatelstvo přijalo IS, protože mu nabídl snesitelnější a důstojnější život, než jaký mu předtím nabízela irácká vláda, která na jeho pokojné protesty v letech 2012 a 2013 reagovala podobně brutálně jako Bašár Asad na protesty syrské opozice – bombardováním obytných čtvrtí jejich měst. Politické zprostředkování konfliktu bude muset zohlednit možnost, že iráčtí sunnité již po těchto zkušenostech nemají zájem být součástí většinově šíitského státu.

Beze změny postoje Západu to nepůjde

Aby mohly USA a Západ začít na Středním východě hrát roli zprostředkovatele, musely by opustit model vzájemných vztahů, který mezi evropskými a západními velmocemi na straně jedné a lokálními či regionálními aktéry Středního východu na straně druhé převládal poslední dvě století – přesněji od Napoleonovy expedice do Egypta v roce 1798. Tato expedice a následný vzestup egyptského vládce Muhammada Aliho ohlásily konec osmanského míru v oblasti a otevřely pole jak pro potenciálně násilný boj o moc mezi tamějšími potentáty, tak pro boj o rozdělení sfér vlivu mezi evropskými velmocemi. Aktéři jedné úrovně přitom používali spojenectví s aktéry druhé úrovně jako nástroj svého zápasu – evropské velmoci mezi sebou soutěžily prostřednictvím svých místních klientů a ti zase prosazovali své zájmy za podpory velmocí. Jak připomněl ve své pražské přednášce 28. 5. 2014 přední historik arabského východu Henry Laurens,
i z bezvýznamné sousedské rvačky mezi maronitskými a drúzskými vesničany kdesi v libanonských horách se mohla v 19. století stát událost mezinárodního významu – mohla totiž být pochopena jako incident velmocenského soupeření Francie jakožto patrona maronitů a Velké Británie jako patrona drúzů.

Aliance i aktéři se během minulých dvou století měnili (na konci 19. století se do středovýchodní velmocenské soutěže přidalo Německo, roku 1917 si Britové našli nového klienta v sionistických Židech, po druhé světové válce se přidaly USA a SSSR a tak dále), podstata hry však zůstala stejná až do současnosti, byť po konci studené války získala mezi vnějšími velmocemi hegemonii Amerika. Dokladem toho mimo jiné je, že si ji pozvali na pomoc jak protiíránští Saúdové v létě 1990, tak proíránští Iráčané v létě 2014.

Na počátku 19. století i během století následujícího přejímaly západní velmoci od svých klientů nepřátelství k jejich nepřátelům a samy jejich prostřednictvím vedly zástupné války proti svým nepřátelům, ať již globální (studená válka) nebo regionální (jako Írán od roku 1979). Současná situace je ale vyzývá k tomu, aby svůj přístup k lokálním a regionálním aktérům proměnily z pozice patrona, který pomáhá svému klientu porazit jeho nepřítele, do pozice třetí strany, která mu pomáhá vyjednat s jeho nepřítelem oboustranně přijatelný modus vivendi. Dámeli stranou nepřátele všech, jimiž jsou IS a syrská filiálka alKáidy Džabhat alNusra, měl by se Západ vedený Amerikou (během září se k jejím leteckým útokům v Iráku přidaly Francie a Velká Británie a účast slíbily také Belgie, Dánsko a Austrálie) ze spojence jedné strany ve válce proměnit ve zprostředkovatele míru.

Čas znovu rozdat karty

Jakmile se taková změna postoje podaří, bude na stole otázka po možném obsahu mírového urovnání. Američané a Západoevropané si budou muset přiznat, že krvavé konflikty posledních deseti let nenapravitelně narušily onen teritoriálněpolitický půdorys arabského východu, který nakreslily západní velmoci po první světové válce. Z hlediska historie vztahu iráckých šíitů a sunnitů ve 20. století i z hlediska množství vzájemně prolité krve od roku 2003 je proto realistické připravovat jejich oddělení, ideálně ovšem v rámci politických jednotek, které budou patřit k širší blízkovýchodní konfederaci. Podobně je třeba počítat s tím, že iráčtí Kurdové, kteří se teď úspěšně brání IS nejen díky západním leteckým úderům, ale také díky dodávkám západních zbraní (a výcviku západními instruktory), nebudou již mít chuť se tohoto faktického postavení suverénní vojenskopolitické jednotky na mezinárodní úrovni vzdát. Otázka kurdského sebeurčení, kterou
Francie, Velká Británie a Turecko po první světové válce na sto let vytlačily do politického podzemí, je dnes znovu na pořadu dne. Podobně jako současné boje politicky propojují irácké a turecké Kurdy s jejich syrskými soukmenovci, propojují i arabské sunnity v Iráku s jejich arabskými souvěrci v Sýrii. Nebyloli již po srbskochorvatské a bosenské válce v první polovině devadesátých let možné obnovit předválečnou Jugoslávii ani unitární Bosnu, nebude možné obnovit Irák ani Sýrii v podobě, jakou měly před rokem 2003 a 2011. Podobně jako musela nová bosenská konfederace, ustavená v Daytonu roku 1995, zohlednit etnonáboženské hranice vyznačené krví občanské války, bude je muset zohlednit i nová blízkovýchodní konfederace.

Válka mezi východními Araby je živena spory širšího Středního východu, k němuž patří tři nearabské regionální velmoci – Írán, Turecko a Izrael. Její urovnání proto nebude možné, jestliže Západ (v ideálním případě za spolupráce Ruska) nepřiměje tyto regionální velmoci spolu s jejich arabskými protějšky – Saúdskou Arábií a Egyptem – k zasednutí za jednací stůl. Vedle arabské války a kurdské otázky by na něm neměla chybět ani otázka arabskoizraelského konfliktu. Všechny tři problémy mají své kořeny v tom, jak rozdaly na Středním východě karty vítězné mocnosti první světové války. Přesně sto let po jejím započetí nastal čas karty znovu rozdat.

Čím dříve se na novém regionálním urovnání začne pracovat, tím méně krve se ještě na arabském východě i v Izraeli a Palestině bude muset prolít. Předběžnou podmínkou pro započetí tohoto procesu je nalezení dohody o nukleární energii mezi pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN, Německem a EU na straně jedné a Íránem na straně druhé a následná normalizace vztahu Íránu k západním zemím. Termín, jejž si účastníci jednání stanovili k dosažení dohody, je 24. listopad. Americká i íránská strana přitom čelí nejen torpédování takové dohody ze strany svých jestřábů (které bude v USA kulminovat před kongresovými volbami na začátku listopadu), ale také ze strany Izraele, který svou kampaň s americkými jestřáby intenzivně koordinuje. Od konce září již dal premiér Netanjahu opakovaně najevo, že mnohem větší ohrožení regionu a světa než sunnitský džihádismus pro Izrael představuje Írán vybavený nukleární zbraní, kterou by mu připravovaná
dohoda umožnila vyvinout. Není divu, že Izrael chce pokračovat ve hraní staré hry – vždyť bez ní by nemohl ani vzniknout, ani se stát regionální velmocí. Podobně zřejmě smýšlí i Saúdská Arábie – jistě by jí vyhovovalo, kdyby Američané byli ochotni vypořádat se vojensky s IS, aniž by se přitom museli spřátelit s jejím regionálním nepřítelem číslo jedna Íránem.

Turecko je sice ve vztahu k Íránu sebejistější než Saúdská Arábie a samotná změna hry by mu mohla vyhovovat – postavení klienta Západu mu je již dlouho nepohodlné a na rozdíl od Saúdské Arábie je vojensky a politicky dost silné na to, aby se ho mohlo vzdát. Bojí se však otevření kurdské otázky na regionální úrovni, neboť to komplikuje jeho pokus dojít k jejímu smírnému řešení na úrovni domácí. To, že Turecko marně brání svým Kurdům, aby se zbraní v ruce pomáhali svým syrským soukmenovcům odrážet útoky IS, je logické: cílem mírového procesu mezi Stranou kurdských pracujících (PKK) a tureckou vládou je odzbrojení PKK výměnou za kurdskou autonomii v rámci Turecka. Participace tureckých Kurdů na bojích v Sýrii a Iráku takovou dohodu podkopává, neboť je znovu militarizuje a od autonomie v rámci Turecka je vrhá k vizi velkého Kurdistánu.

Můžeme tedy shrnout, že šance na obrat v americké a západní politice na Středním východě a nové rozdání karet v oblasti (předpokládámeli, že Američané a jejich západní spojenci o nich uvažují) nejsou příliš velké. Zájem o takovou regionální revizi má pouze dosavadní nepřítel Západu Írán (přesněji jeho reformní křídlo v čele s prezidentem Rouháním), zatímco jeho dosavadní přátelé – Izrael, Saúdská Arábie a Turecko – mají spíše zájem na udržení statu quo. Signálem vykročení k novému počátku bude, pokud se Obama v následujících týdnech rozhodne soustředěně a odhodlaně čelit odporu vlastních jestřábů a Izraele proti dohodě o nukleární otázce s Íránem. Dosavadní bilance jeho iniciativ na Středním východě (například jeho pokusů o zprostředkování dohody mezi Izraelci a Palestinci v letech 2010 a 2013–2014) nedává velkou naději na to, že by toho byl schopen. Nelze však ani
vyloučit, že nás tentokrát překvapí. V posledních dvou letech jeho prezidentství mu jde o jeho odkaz. Nebudeli schopen z antidžihádistické vojenské kampaně učinit příležitost a součást politického urovnání středovýchodních konfliktů, bude se tato kampaň zpětně jevit tak, jako se nám dnes jeví afghánské a irácké tažení George W. Bushe, tedy jako rozpoutání války, kterou nemůže vyhrát a která Spojeným státům a jejich západním spojencům (nemluvě o obyvatelstvu arabského východu) přinese ve svých důsledcích více škody než užitku.

Autor přednáší na FF UK a Anglo-americké univerzitě a je výzkumným pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů.

Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.

Ve službách korporací

Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) patří právem k nejkontroverznějším tématům dneška. Pod rostoucím tlakem občanské veřejnosti sice byly zveřejněny takzvané směrnice pro jednání, jsou ovšem často vágně formulované a vzájemně si protiřečí. Zajímavé je konstatování z prvního odstavce, že partnerství je založeno na společných hodnotách. V textu najdeme dokonce i slovo demokracie. Vzápětí je ale značný prostor věnován arbitrážní klauzuli ISDS (Investorstate dispute settlement), tedy takzvané doložce investorstát, jejíž působení vede k oslabení států a jejich možnosti regulovat oblasti, které považují jejich občané za důležité.

Reakce na pokrizové období

Projekt, který má ambici stát se největší obchodní a investiční dohodou na této planetě, z globálního hlediska reflektuje hlubokou krizi multilaterálního systému, která se odráží na nefunkčnosti Světové obchodní organizace. Po explozi bilaterálních dohod o zóně volného obchodu se Spojené státy rozhodly vytvořit obchodní a investiční bloky. Kromě TTIP totiž vstoupily i do jednání o Transpacifickém partnerství (TPP). Důležité je rovněž všímat si načasování: v obou případech se jedná o reakci na „pokrizové“ období, které je charakteristické velmi neuspokojivými hospodářskými výsledky. Pokusy o bloky na obou stranách Spojených států jsou tak bezesporu především součástí hospodářské strategie.

Připomeňme stručně, že se svými sousedy na severu i jihu, tedy s Kanadou i Mexikem, už Spojené státy dávno dohodu o volném obchodu uzavřenou mají. Jedná se o Severoamerickou zónu volného obchodu (NAFTA). Obsahuje řadu bodů, které by se měly objevit i v TTIP. NAFTA totiž měla být vzorovou smlouvou neoliberálních devadesátých let – měla prokázat, že volný obchod je skvělý a že doložka investorstát funguje i mezi asymetricky rozvinutými zeměmi. Nadšení pominulo poměrně rychle a takzvaná Celoamerická zóna volného obchodu, jež měla jít ve stopách NAFTA, byla progresivními vůdci Latinské Ameriky smetena ze stolu. Pozoruhodné je, že při první volební prezidentské kampani se tehdejší kandidát Barack Obama k NAFTA vyjadřoval dosti kriticky. Přímo zmínil, že pomohla Wall Street a uškodila Main Street (tedy běžným Američanům). Reflektoval tak nechuť vůči dohodě ve všech třech členských zemích, i když důvody mohly být
– kromě odporu k ISDS – odlišné. Stejný Obama nyní silně podporuje dohodu TTIP.

Cesta do amerického ráje

Vedle geopolitického argumentu „společné hodnotové vazby“ mezi USA a Evropskou unií se nejčastěji zdůrazňuje blahodárné působení dohod o volném obchodu na tvorbu nových pracovních míst a na ekonomický růst. Zní to krásně, ovšem tato tvrzení nemají oporu v ekonomické teorii a už vůbec ne v ekonomické praxi. NAFTA jen dále podpořila deindustrializaci Spojených států a přesun statisíců pracovních míst do Mexika (a následně často do Číny). Působení na sociální aspekt patří ovšem k tradiční výzbroji politiků a lobbistů, i když se výsledky nedostavují, jak vidíme například u nedávno uzavřené dohody o volném obchodu mezi USA a Jižní Koreou.

Pozornost je potřeba věnovat i termínu volný obchod, neboť jak Spojené státy, tak EU jsou členy Světové obchodní organizace. Tarifní překážky mezi nimi jsou tedy na nízké úrovni (i když s odlišnostmi v určitých sektorech). Je tedy nabíledni, že hlavní pozornost vyjednavačů se soustředí na překážky netarifní. Tam patří ale i různé hygienické, zdravotnické, bezpečnostní a další normy, jejichž úroveň je obecně podstatně vyšší v Evropě. Vysoké standardy v oblasti sociální jsou něčím, na co má být Evropa pyšná. Přijetí TTIP a přizpůsobení evropských standardů americkým je ale neoliberály chápáno jako skvělý nástroj, jak „zbavit EU socialismu“ a učinit ji správně „konkurenceschopnou“ – aby se mohla změnit na ráj bez vlivu odborů, zákoníku práce, ale s americkými geneticky modifikovanými potravinami a těžbou břidlicového plynu. Tak zřejmě vypadá ta pravá prosperita s miliony nových pracovních míst.

Podobný ráj by ovšem mohli ohrozit nespokojení občané, kdyby se jim podařilo zvolit takové reprezentanty, již by chtěli dohodu modifikovat. Pro tyto účely, řekněme pro zachování stability, je tu právě doložka investorstát. Ta totiž zaručuje, že z nízkých standardů se nelze vyhrabat zpět nahoru. Kdyby se o to nějaká vláda pokoušela (například zavedením ekologických poplatků, regulací v oblasti sociální apod.), dostane se před soukromou (!) arbitráž. Ta už občanům dané země vysvětlí, že demokracie je hezká věc, ale zachování zisků soukromých korporací – jejichž tržby jsou větší než HDP České republiky, a tím pádem je podstatně větší i jejich schopnost korumpovat „nezávislé“ členy arbitráže – má zkrátka přednost. Doložka ISDS a její aplikace vzbuzuje obrovské rozhořčení po celém světě, neboť její používání dramaticky roste. Čísla Konference OSN o obchodu a rozvoji hovoří o 514 sporech do roku 2012. Soukromé firmy žalují
státy o stále větší částky. Varující je případ Ekvádor kontra Occidental Petroleum: naftařská firma „vysoudila“ na ekvádorské vládě neuvěřitelných 1,8 miliardy dolarů.

Česko jako dojná kráva

Doložka investorstát vyjadřuje měnící se mocenské poměry ve vrcholné éře globalizace. Stát se stává servisní organizací velkých korporací a vytváří jim pravidla na míru. ISDS zajišťuje, že se tato praxe nezmění, ať bude u moci kdokoliv. Demokracie jako možnost volby a změny je tváří v tvář této doložce jen iluzí, protože v reálu se rozhoduje jinde a jinak.

V České republice je ovšem postoj k ISDS smířlivý, a to z neuvěřitelného důvodu. Česko má totiž se Spojenými státy uzavřenou podobnou dohodu, která byla sepsána americkou stranou tak šikovně, že patříme mezi nejžalovanější země (vedle latinskoamerických států, které se vzpírají americkému vlivu, jako Venezuela či Argentina). Oddaný spojenec uvadajícího hegemona tak slouží i jako dojná kráva pro americké korporace. Mezi některými politiky proto panuje téměř nadšení z toho, že doložka ISDS nemůže být pro Česko méně výhodná než ta stávající. – Vlastně si tedy polepšíme!

TTIP ale není jen dohoda, která má podpořit velké korporace a vytvořit pro ně prostor, kde se bude hrát podle jejich pravidel. Vzhledem k tomu, že souběžně probíhají jednání o dohodě TPP, je jasné, že jde možná v prvé řadě o geopolitiku. Spojené státy se na obou stranách oceánu snaží tvořit bloky, které budou nejen pod jejich obchodní a investiční kontrolou, ale zároveň obklíčí země, jež považují za nebezpečné rivaly. Z letmého pohledu na mapu je jasné, že transatlantická smlouva má z geopolitického hlediska za úkol odtrhnout EU od Ruska. Naznačuje to rovněž působení EU (a USA) na Ukrajině.

Takováto jednostranná atlantická vazba je ale proti evropským zájmům a reflektuje spíše americké snahy o udržení hegemonie. TPP zase na první pohled obkličuje Čínu, jejíž zájem podílet se na dohodě byl odmítnut (na rozdíl od Vietnamu). Jedná se tedy o pokusy oslabit Rusko a zbrzdit dynamický vývoj Číny. Jak Rusko, tak Čína přišly ostatně s kontraprojekty. Rusko dokonce před lety navrhovalo – z ekonomického i kulturního hlediska logickou – spolupráci Evropské unii, ale nebylo vyslyšeno. Následně se soustředilo více na projekt Euroasijské unie, zatímco Čína v minulém roce představila oživení tradiční Hedvábné stezky.

V době dynamicky se proměňujících mezinárodních vztahů a zhoršující se socioekonomické situace se evropské elity rozhodly podpořit mocenské ambice Spojených států, navíc ve spojení s politikami, které ničí zbytky demokratické legitimity a ohrožují základní standardy, jimiž se EU mohla pyšnit. Namístě není jen otázka, komu takovéto elity slouží. Především je třeba konstatovat, že takto se suverénní země nechovají. Takto se chovají Brzezinského vazalové.

Autorka je ekonomka.

Text byl spolufinancován projektem Podpora veřejné debaty o české zahraniční politice Ústavu mezinárodních vztahů.

Ze života medvědářů - vykřičník

Protože na předposlední říjnový týden připadlo první výročí předčasných voleb do Poslanecké sněmovny, pocítil premiér Bohuslav Sobotka potřebu vyhodnotit působení své koaliční vlády, která z voleb vzešla a kterou prezident jmenoval až 29. ledna, po 95 dnech od uzavření volebních místností.

Hodnotit kladně v českém povolebním roce ovšem bylo co. Vláda rozhodla zrušit poplatky u lékaře, zvýšit platy státních zaměstnanců, vrátit některé výhody důchodcům, povzbudit populační křivku rozšířením porodného i daňovými úlevami. Rozhodla, aby dětské pleny i knihy spadly do snížené sazby DPH. K záporům (avšak jak pro koho) patří skutečnost, že vládní ČSSD pohořela s osekáním církevních restitucí, i když na odporu k nim postavila lví díl své předvolební argumentace. Rok poté tuto velkou bitvu za rovnost před zákonem, Bohem i mamonem označil suše vrchní lidovec Pavel Bělobrádek za „hodně vylouhovaný čaj“. Aniž by tím vyvolal vnitrokoaliční krizi. Brva se nepohnula, natož aby se země otevřela k pohlcení hříšníků. Co s vylouhovaným čajem a – pokolikáté už? – majetkově přeorávanou zemí? Nic. Keep smiling.

Zápornou kolonkou ve vládním vysvědčení jeví se být také služební zákon, který měl odpolitizovat státní správu. Nakonec ale ponechal politické náměstky a vložil generální dohled nad kvalifikací úředníků na bedra ministerstva vnitra. Jsou na to od začátku různé názory. Ideu odpolitizování státního aparátu pokládají mnozí za krok k totální byrokratizaci, která by ohrozila programotvornou stranickou demokracii a uplatňování oprávněných sociálních zájmů v nejvyšších patrech politiky. Klotovými rukávy supernezávislých, nikým nevolených a v podstatě neodvolatelných byrokratů by se jen tak někdo neproloktoval se „spravedlivou věcí“ (s uvozovkami i bez nich). To je skoro jisté. Jenže podivný model „odpolitizované“ – ostrými, miliardami vyfutrovanými lokty pošťuchované – státní moci a správy podal sám prezident republiky Miloš Zeman, stoupenec ryzí depolitizace, jenž „vyprázdněný“ zákon sněmovně vrátil a musel být přehlasován. Na
říjnovou návštěvu Číny si s sebou vzal i nejbohatšího Čecha, multimiliardáře Petra Kellnera. To je ještě skoro normální. Avšak prezident se navíc vrátil do vlasti letadlem Kellnerovy skupiny PPF (a J&T). To už snad není depolitizace byrokratizací. Je to spíš privatizace. Privatizace hlavy státu, která jinak úspěšně brání důstojnost prezidentské funkce před nevychovanými – a pravotočivě zpolitizovanými – rektory vysokých škol…

Je docela srozumitelné, když premiér Sobotka do takových a podobných otevřených ran nehází plnými hrstmi sůl. O něco méně pochopitelně vyznělo, když si ve svém ohlédnutí liboval, že vláda má v obou parlamentních komorách bezprecedentní „pohodlnou většinu“. Bylo pohodlné, když lidovci zprava mařili proticírkevní manévry levice? Je pohodlné, dýcháli „státofiremní“ Andrej Babiš premiérovi do zátylku, neboť mu odvedl část tradičně levicového elektorátu? A co se už vůbec těžko chápe, je shrnující soud Bohuslava Sobotky, jenž v jeho bilanční řeči přímo zazněl a zůstal viset v poněkud těžkém vzduchu: „Česká republika teď potřebuje pár let stability. Potřebuje pár let, kdy se nepovedou permanentní volební kampaně, ale budou se řešit věci, které velmi často třeba nejsou populární, ale je potřeba je udělat. Například z hlediska naší budoucnosti trh práce, kvalita vzdělávání v České republice, investice do vědy a výzkumu, rozhýbání
výstavby dopravní infrastruktury.“

Slova pravšední, jejich řazení nenápadné. Ale neříká se ve všech demokraciích, že další volební kampaň fakticky začíná hned po skončených volbách? A není to pravda? Je! Stesky na „permanentní volební kampaně“ jsou udivující, protože nutně vždy vypadají jako povzdech nad demokracií vůbec. Znamenáli méně politického potýkání více stability, můžeme logicky dojít k tomu, že důsledné vymýcení projevů politického pluralismu – pryč s politikařením! – zajistí nám stabilitu absolutní.

Ne, nepodezřívám premiéra Sobotku z tendence k absolutismu. Jistě to tak nemyslel. Ale jak asi mohl myslet ony „věci, které velmi často třeba nejsou populární, ale je potřeba je udělat“? Stěží si lze představit, že rozhýbání výstavby dopravní infrastruktury či investice do vědy a výzkumu budou voličstvem odsuzovány. Stejně tak není pravděpodobné, že se Sobotkova vláda chystá „zvýšit kvalitu vzdělání“ zavedením nepopulárního školného anebo úplnou privatizací veškeré vysokoškolské vzdělanosti (nejen ve smyslu přizpůsobování studijních programů potřebám firem, kterýžto proces je v plném proudu již dávno). A tak coby navýsost nepopulární „věc“ zbývá už jenom onen magický „trh práce“, na němž si každý dospělý člověk stále ještě ověřuje svoji – nejen směnnou – hodnotu a z nějž především odvozuje kvalitu svého života. Zachrání ji zvýšení minimální mzdy, péče vlády o první krůčky nezkušených absolventů na pracovním trhu? Péče
o poslední kroky naopak zkušených padesátníků, kteří přesto – jako „málo flexibilní“ – vypadli z kola ven do bídy předčasného důchodu?

Víme všichni, o co nepopulárního půjde. Právě o „pružnost pracovního trhu“, o „flexibilitu práce“, o větší volnost zaměstnavatele v zacházení s námezdníkem jako s hadrem na holi. Pružnost je velkou zárukou konkurenceschopnosti této země. Větší než čínský prezident Si Ťinpching, jenž měl tu čest, že byl svým českým protějškem – medvědářem až příliš přímočarým – představen našemu miliardáři.

Autor je politický komentátor.

Cizokrajný etnograf na vidieku

Zlatá šedesátá přinesla v Československu jisté společenské uvolnění, ale zvolit si jako obor budoucí vědecké kariéry antropologii ani v tehdejší atmosféře asi nebylo zrovna jednoduché. Jak u nás vlastně vůbec vznikly podmínky pro studium antropologie?

Zhruba od roku 1963 mohli na katedře etnografie, kde jsem studoval, přednášet Ladislav Holý a Milan Stuchlík, což byli takoví antropologičtí selfmademani, kteří sice oba vystudovali etnologii či etnografii, ale pak šli cestou vlastního studia společenských systémů a chování. Začali nás připravovat na takzvanou cizokrajnou etnografii, protože sociální antropologie byla tehdy „služkou kolonialismu“, stejně jako sociologie, a potřebovala nějakou přijatelnou nálepku. Poté, co oba moji učitelé ještě před srpnem 1968 odešli, aby se věnovali výzkumu – Ladislav Holý do Zambie a Milan Stuchlík do Chile, jsme ještě s kolegyní vyučovali antropologii sami, než nás zarazila normalizace.

Po roce 1969 se příležitosti vědecky pracovat v zahraničí rychle uzavíraly a já jsem jako jedinou možnost viděl vrátit se na Slovensko, kde jsem v roce 1967 výzkumně začal.

Slovensko se skutečně nezdá být zrovna vysněnou destinací pro vědce, který se profiluje jako afrikanista.

A to navíc vznikl byrokratický problém, že já – coby afrikanista – nemohu na Slovensku působit. Prekérní situaci naštěstí vyřešili dva moji bratislavští kolegové. Jeden z tehdejších „státních výzkumů“ se týkal etnických procesů v oblasti takzvaného karpatského oblouku a je napadlo, že prostřednictvím Balkánu lze můj slovenský projekt propojit s Afrikou, protože v 16. století sahala Osmanská říše od severní Afriky až po střední Slovensko. Tak vznikl malý státní výzkum oblastí s rozptýleným osídlením na území severní Afriky a Balkánu, který trval od roku 1974 až do roku 1985 a měl nakonec pokračování v letech devadesátých, a dokonce i v současnosti. Přestože už je dnes většina mých původních informátorů po smrti, jejich děti či vnuci si mě kupodivu pamatovali a já jsem měl znovu „otevřené dveře“.

Váš výzkum slovenských vesnic je jediný, který zachycuje každodenní život přímo v době socialismu. Výzkumy vycházející ze vzpomínkových vyprávění, které vznikly až v období po revoluci, však mohou laikovi připadat elegantnější – nabízejí celistvé příběhy, které mohou být čtenářsky atraktivní.

Vesnice funguje jako uzavřená jednotka a jejím hlavním cílem je chránit své obyvatele před okolním světem. Jinak než antropologickým výzkumem, to jest přímým soužitím s obyvateli, které je vždy spojeno s určitým osobním nepohodlím, a proto v současnosti není příliš populární, do vnitřních vztahů komunity neproniknete. Ve vzpomínkových líčeních dochází vždy k určité stylizaci skutečnosti a pozitivní obraz, který se antropologovi ze začátku snaží obyvatelé nabízet, se odhalí jako pouhá potěmkináda teprve dlouhodobým pozorováním.

Navíc vzpomínky zachycují především historický tlak „velkého světa“, politického systému. Teprve každodenní soužití s obyvateli umožní nalézt jinak skryté struktury. Obecně se například počítá s tím, že ve volbách bojují strany a jejich kandidáti o moc. Mnou zkoumané slovenské horské vesnice v Horehroní – Čierny Balog, Sihla, Sebechleby – fungovaly, a jak se zdá, i nadále fungují poněkud jinak. Pozoroval jsem vyrovnávání tlaků mezi velkým světem – státní politikou – a malým světem, to jest osobními vazbami obyvatel vesnice, které se odrážejí v tom, kdo vesnici navenek zastupuje. Soupeření o moc neprobíhá ani tak mezi kandidátkami politických stran, ale především mezi dvěma soupeřícími klikami příbuzných a kamarádů, které jdou politickými stranami napříč. Tyto kliky se pak střídají na velkých historických zlomech. Poprvé jsem si toho všiml při zkoumání historie jedné vesnice v období Slovenského
národního povstání, během nějž se pouze v poklidu vystřídaly dvě skupiny, aniž by překvapivě došlo k nějakému veřejnému odsouzení nebo dokonce pogromu. Podobná změna v této vsi nastala roku 1948, koncem padesátých let, v roce 1968, na začátku sedmdesátých let a tak dále. Zdá se, že klika zůstává u moci pouze do té doby, dokud se jí daří být v určitém souladu s venkovním řádem, a pokud roli vyrovnávání tlaku s vnějškem neplní, dostává slovo její opozice.

V podstatě uzavřená místní komunita mívala i vlastní způsoby řešení přestupků, které byly zcela nezávislé na nějakém státním aparátu „velkého světa“ – drobné krádeže dobytka či zrní si vesnice vždy řešila mimosoudně. Kupodivu i pouhé pomluvy byly chápány jako velmi přísný a funkční trest.

Jak se změnily původně celkem uzavřené slovenské horské vesnice vlivem procesu globalizace?

Především probíhá něco, co označujeme jako exotizaci. Přibližně před deseti lety například v jedné z vesnic vymysleli soutěž nazvanou Jařmo, původně s myšlenkou uctít dovednosti svých rodičů a prarodičů, kteří pomocí volských potahů stahovali z příkrých srázů dřevo. Soutěž měla nečekaný ohlas – hned na první ročník se sjelo několik tisíc lidí. Rok od roku návštěvnost stoupá, je ovšem stále těžší najít samotné soutěžící – naposled jsem byl svědkem toho, že jeden muž je v podstatě na místě zaučoval, jak svázat řetězy, jak dávat volům pokyny, a i přesto bylo soutěžících jen sedm. Objevují se penziony nabízející zážitkovou turistiku s heslem „Pojďte si vyzkoušet, jak se žije na farmě“, ale skutečné povědomí o historii každodenního života na vesnici ubývá.

Zabýval jste se i islámem a obecně náboženskými systémy. V dnešní době se zdá, jako by harmonické soužití odlišných etnických a náboženských komunit bylo stále méně časté.

Podoba soužití náboženských komunit je do značné míry záležitostí státní administrativy. To platí stejně pro Přední východ, Afriku i Evropu. Nemyslím si, že by měly náboženské komunity samy od sebe tendenci k militantnosti – to odporuje smyslu náboženského cítění, které má naopak vést člověka k určité životní spokojenosti a pohodě. Pokud pominu třeba poněkud extrémní Saúdskou Arábii a vezmu za příklad Jordánsko – dříve to platilo i pro Sýrii či Libanon –, je jasné, že bezkonfliktní soužití různých náboženských směrů možné je. Antropologie má vůči Evropě velký dluh v tom, že bolestně chybějí velké výzkumy v oblastech, kde více méně úspěšně žijí příslušníci odlišných komunit – například nevím o žádném, který by se zabýval pařížskými čtvrtěmi alžírských přistěhovalců.

Rozhodně platí pravidlo vysledované na soužití komunit etnických – pohled lidí na jinoetnické či jinonáboženské sousedy je výrazně tolerantnější, pokud se stýkají v rámci každodenního života, a naopak představa o lidech, s nimiž osobní kontakt chybí, je často generalizovaná a výrazně nepřátelská. Pokud jde o Českou republiku, tady ve vztahu k islámu panuje něco, na co lze použít jen slovo hysterie. Na druhé straně místní arabisté a islamisté mají podle mne často tendenci vykreslovat přijatelnou stránku islamismu a extremismu se spíše vyhýbají, což je chyba.

Coby kurátor afrických, asijských, amerických a oceánských sbírek Náprstkova muzea jste se víc než čtyřicet let přímo účastnil české sběratelské antropologické praxe. Jak probíhá rozvoj takových sbírek?

Cílem kurátora by teoreticky mělo být utvořit takovou sbírku, která by dokumentovala kultury celého kontinentu tak, aby bylo možné pokrýt potřeby jakékoli výstavy, kterou si lze vymyslet. Kulturní inventář, který dokáže velmi stylizovaně a zjednodušeně, ale přesto dostatečně určité etnikum nebo kmen reprezentovat, představuje přibližně čtyři sta až šest set typově různorodých předmětů. Samozřejmě nejsnazší je vyjet přímo do určité země a nakupovat artefakty na místních trzích, nicméně je to možnost poměrně nákladná, proto častěji spolupracujete se sběrateli a doplňujete podle aktuálních možností svou „mozaiku“, získáváte malé soubory nebo jednotlivosti a dosazujete je do určitého obrazce institucionální sbírky. Pro evropské sbírky je bohužel typické, že se v nich stále ocitá hlavně to, co je považováno za umění – masky, sochy –, a předměty každodenního života chybějí. Jedna věc je, k čemu sběratelé automaticky tíhnou, ale důvody jsou
i praktické – je snazší přivézt jednu dřevěnou masku než soubor choulostivých keramických misek. Samozřejmě není nutné mít vše fyzicky k dispozici v určité instituci, úlohou kurátora je i mít přehled o tom, odkud se případně dá chybějící střípek pro výstavu vypůjčit.

Když se řekne sbírka africké kultury, laik si jistě představí i předměty obdařené magickou mocí, s níž by si Evropan neměl příliš zahrávat.

Na základě podobných obav čas od času dostane muzeum velmi cenný dar s tím, že se majitel bojí fetiše, který si jako suvenýr přivezl z cest. Když sběratel a sochař František Vladimír Foit těsně po skončení druhé světové války cestoval s manželkou Kongem, podařilo se mu získat mnoho zajímavých předmětů, a přestože se už po roce 1948 do Československa nevrátil, do Náprstkova muzea celou svou sbírku poslal. Když jsme si s ním dopisovali, mnohokrát upozorňoval na to, že si máme v jeho sbírce dát pozor na takzvaný zlý fetiš, malou tmavou figurku. Dostali ho se ženou za to, že ukázali místnímu domorodci šimpanzí mládě, které s sebou vozili. Ale od té doby se prý děly divné věci – jejich auto se propadlo na mostě, ztratily se jim osobní věci a na konci cesty je skoro zlynčovali nějací vesničané. Dle mého názoru důvodem potenciálního lynčování bylo spíš to, že v nákladním autě, v němž cestovali, měl Foit vyskládané odlité
obličeje Afričanů, které po cestě potkal, což domorodci patrně vnímali jako useknuté hlavy obětí a viděli v něm čaroděje. Pro kurátory fetiše každopádně žádné nebezpečí nepředstavují, protože z hlediska náboženského systému jsou to předměty velmi účelově zaměřené – fungují jen na toho, komu jsou určeny. A jak posléze vyplynulo, Foitovy takhle domorodec podaroval, protože se mu zdáli být chamtiví.

Jaká je vaše osobní zkušenost s prostředím amerických indiánských rezervací?

Moje osobní dráha mě koncem osmdesátých let zavedla do rezervace Arapahů a Šošonů na Větrné řece – tato konkrétní rezervace měla štěstí, protože na jejich území byla objevena nafta. Podíly na této cenné půdě se po zemřelých majitelích kupodivu nedědí automaticky v rámci rodů, ale jsou předmětem vyjednávání mezi jednotlivými rodinami. Přesto vyhrává každý – neexistuje, aby výhody z majetku plynuly jen někomu z kmene.

Byl jsem tam též přítomen programu Zdeňka Salzmanna na výuku arapažštiny, jelikož už tehdy mluvila nejmladší generace pouze anglicky. Salzmannova kolegyně, která zároveň vedla stejný program u Šošonů, ale měla problém, jelikož se obávali, že by vynesla jejich jazyk Arapahům – svůj jazyk chápali jako cizím nepřístupný.

Mnoho kmenů, včetně Arapahů a Šošonů, má nesnáze s tím, že nevsadily na vzdělání, a bolestně jim chybí vrstva inteligence. Takže sice na území vládnou kmenoví stařešinové, jsou ale při styku se státem fakticky odkázáni na prostředníky. Celkem efektivně tam však už tehdy fungoval státní vzdělávací program, v jehož rámci získávali účastníci po absolvování kursů kredity, které jim posléze umožňovaly pracovat ve státních úřadech.

Na muzejní kurátorskou praxi jste nyní jakožto „soukromník“ navázal sběratelstvím hraček.

Hračky mě zajímají jako důležitý socializační element a také jako pozoruhodné sběratelské předměty, na něž lze nahlížet mnoha způsoby. Na první pohled se nabízí jejich rodovost – vychovávají k mužství či ženství, prozrazují hodnoty určité společnosti, tedy především to, co považuje za dobro či zlo, lze je rozlišovat dle center výroby, z nichž se určité modely šíří dále, podle materiálu – na Předním východě překvapivě téměř nenajdeme jiné než hadrové hračky, podle jejich výrobců – zda je dělají rodiče, děti či profesionálové.

Přestože jejich evropská historie sahá minimálně do antiky, doklady z té doby jsou bohužel minimální, takže v praxi lze sběratelsky sledovat historickou linii teprve od středověku a počátku novověku. V 19. století pak zaujme výrazný nástup her s pedagogickou funkcí, tedy her, které začali vymýšlet učitelé tak, aby naučili své svěřence různým znalostem a dovednostem. Odráží se v nich samozřejmě i dobová situace. Mám ve sbírce hru na téma závodů z Berlína do Vídně, v níž se koníci pohybují házením kostek, a jednou z překážek na cestě jsou čeští nacionalisté znázornění, jak házejí na dráhu kameny.

Na soudobých hračkách se ukazuje i to, že Afričané nemají problém s použitím jakéhokoli moderního materiálu. Ale je pravda, že tento trend trvá už nějakou dobu. První masku z Konga vyrobenou z laminátu, pocházejícího nejspíš z kánoe, jsem koupil již na konci šedesátých let.

Jsou mezi hračkami z jednotlivých kultur natolik jasné rozdíly, že by bylo možné na první pohled určit, odkud pocházejí?

Na afrických hračkách je jasně patrné, že sloužily jako amulety, což se u novověkých evropských hraček doložit nepodařilo. Nicméně výjimečně se tato funkce objevuje přece jen i v Evropě. Například ve Švédsku je oblast, kde se dobývá železná ruda a kde malé děti dostávaly červené korálky nebo červeně oblékané figurky, které měly fungovat jako ochrana před nemocemi.

V současné době jste se výzkumně vrátil na Slovensko a vyučujete v Česku. Neláká vás ale přece jen ještě nějaký výzkum na africké půdě?

Když jsem v třiasedmdesátém odjel do Nigérie, v Lagosu na letišti mě velice přátelsky přivítal tajemník velvyslanectví. Byl jsem tím překvapen – a asi po týdnu z něj vypadlo: „No, já jsem se bál, že přijede takovej stařičkej kmet a že ho tady v tom horku trefí šlak. Ale vy jste mladý člověk a mně spadl kámen ze srdce.“ Takže asi tak…

Dějiny politického vraždění

„Je neoddiskutovatelnou skutečností, že v Evropě existuje území, kde se sovětská a německá moc překrývaly a kde se oba režimy dopustily valné většiny masových vražd,“ tvrdí americký historik Timothy Snyder ve své jedinečné monografii Krvavé země. Evropa mezi Stalinem a Hitlerem (Bloodlands: Europe between Hitler a Stalin, Basic Books, New York 2010). Na území, jež se táhne od středního Polska přes Ukrajinu, Bělorusko a baltské státy až na západní Rusko, Stalinův Sovětský svaz a Hitlerovo Německo v letech 1932 až 1945 záměrně vyvraždily kolem čtrnácti milionů civilistů.

Neúprosná logika čísel

Silnou stránkou Snyderovy knihy je její výstavba, při které „logika čísel“ hraje klíčovou roli. Fakta jsou prezentována striktně a logicky, události a jejich příčiny jsou podány přehledně a srozumitelně v jedenácti kapitolách, pokrývajících sovětské hladomory, třídní a národnostní teror především na Ukrajině, pakt MolotovRibbentrop, ekonomiku apokalypsy, konečné řešení, holocaust a továrny na smrt i varšavské povstání. Nevyhýbá se ani Stalinovu „sociálnímu inženýrství“, jež bylo akceptováno jaltskou konferencí, nebo čistkám v zájmu etnicky homogenních nově vymezených poválečných států Německa a Polska.

„Podoba mé práce neodráží politickou geografii říší, nýbrž geografii lidských obětí,“ vysvětluje autor. „Krvavé země“ nepředstavovaly reálné ani smyšlené politické území. Na tomto národnostně, kulturně, religiózně i politicky propleteném území odnepaměti žila většina evropských Židů a rozvíjela se tu jejich jedinečná kultura. V inkriminovaném období se zde odehrály veškeré hlavní sovětské i německé operace masového vyvražďování. Obyvatelé tu tak zažili dvě i více okupací či humanitárních katastrof. Snyder zdůrazňuje, že se nezabývá očekávatelnými následky války – padlými vojáky, civilními oběťmi vojenských operací, zemřelými v koncentračních pracovních táborech či v gulazích nebo při deportacích. Soustřeďuje se „jen“ na záměrné politicky motivované masové vraždění.

Loučím se s Tebou, než umřu

Za symbol nezměrného utrpení je považován především holocaust. V kontextu dění v krvavých zemích ale Snyder vyvrací obecně sdílenou představu, že hlavním nástrojem vraždění byly plynové komory v Osvětimi. Ukazuje, že metody holocaustu byly většinou daleko primitivnější a brutálnější: „Loučím se s Tebou, než umřu. Strašně se té smrti bojím, protože házejí malé děti do masových hrobů živé,“ napsala v posledním dopise svému otci malá Židovka v Bělorusku roku 1942, jedna z více než pěti a půl milionů Židů zavražděných Němci v letech 1941–1945. Snyder židovské utrpení citlivě zařazuje do kontextu krvavých zemí a ukazuje, že holocaust proběhl v největší míře právě v nich a ještě před Osvětimí. A že zdaleka nešlo o první a jediné masové vyhlazování civilistů. Stejně děsivé akce probíhaly již dříve v Sovětském svazu.

„Maminka říkala, že kdyby umřela, máme ji sníst.“ Toto otřásající svědectví o lásce i prozíravosti se bohužel týkalo velmi mnoha dětí v době hrůzného masového kanibalismu při ukrajinském hladomoru v letech 1932 a 1933. Nejhorší hladomor v evropských dějinách, jemuž je těžké uvěřit, neboť se odehrál na úrodném ukrajinském území, měl výhradně politické příčiny. Stalinův plán nechat vyhladovět vlastní obyvatelstvo měl za následek smrt více než tří milionů osob. Při takzvaném Velkém teroru v letech 1937 a 1938 byly zase předem stanoveny kvóty zavražděných a volba obětí byla ponechána vražedným komandům – postříleno bylo z politických důvodů více než sedm set tisíc obětí.

Hitler nezůstal pozadu

Až do roku 1939 byl Sovětský svaz jedinou zemí na světě, kde se politika masového vyvražďování praktikovala. Při sovětskoněmecké okupaci Polska v letech 1939 až 1941 každý stát vyvraždil přibližně sto tisíc občanů, převážně příslušníků polských elit. Za pouhé čtyři roky německosovětské války byly nacisty umořeny hlady přibližně čtyři miliony sovětských zajatců a dalších civilistů (dva miliony zajatců, kteří přežili, pak Stalin poslal do sibiřských gulagů). Přičtemeli již zmíněný počet pěti a půl milionu židovských obětí, bylo celkem zmarněno asi deset milionů lidských životů; většinou šlo o neozbrojené ženy, děti a starce.

Síla textu spočívá především v kontrastu suchých faktů, počtů obětí a dojemné lidskosti jejich autentických svědectví v celkovém kontextu chladnokrevných plánů obou diktátorů. I když je Snyder v emocích více než zdrženlivý, lze z jeho textu vycítit nejen soucit s oběťmi, ale i odsouzení vrahů. Jeho důsledné a střízlivé zmapování příčin i výsledků politického vraždění mimo jiné vede k vyvrácení některých letitých mýtů a ukazuje, že z obou totalitárních systémů byl ten sovětský vražednější v dobách míru, nacistický pak v době války. A z celkového počtu čtrnácti milionů záměrně vyvražděných jde celá třetina na sovětský „předválečný“ účet. Snyder zpochybňuje také Stalinovo tvrzení, že Rusové trpěli více než ostatní národy; nejvíce podle něho umírali Židé, Bělorusové, Poláci či Ukrajinci.

Abychom ale v úplnosti porozuměli hrůznosti událostí v krvavých zemích, je třeba mít neustále na paměti, že každý z počtu zavražděných žil svým jedinečným životem. „Nacistický a sovětský režim proměňovaly lidi v čísla, z nichž část můžeme pouze odhadovat a část velmi přesně rekonstruovat. Jako vědci musíme po těchto číslech pátrat a uvádět je do souvislostí. A jako humanisté musíme oněm číslům vrátit lidský rozměr,“ říká autor v závěru. „Pokud to nedokážeme, znamená to, že Hitler a Stalin zformovali nejen náš svět, ale i naši lidskost.“

Dalo by se říci, že o holocaustu a druhé světové válce již bylo vše napsáno. Monografie Krvavé země ale dokazuje, že tomu tak zdaleka není.

Autor je sociolog.

minirecenze

Ladislava Chateau

Vlak do Výmaru

Host 2013, 440 s.

Ladislava Chateau se na stránkách Vlaku do Výmaru pokouší přiblížit nezprostředkovatelné. Na základě historických faktů oživuje atmosféru válečné Francie a situaci na francouzské kulturní scéně. Zabývá se palčivým tématem: kolaborací elitní společenské skupiny, francouzských literátů, kteří jako nejpočetnější delegace v říjnu 1941 dorazili do Berlína, aby se zúčastnili Goebbelsovy monstrózní propagandistické akce, sjezdu Sdružení evropských spisovatelů, a kteří přispívali do antisemitských časopisů a podíleli se na neslavných osudech slavných pařížských budov. Chateau si od historických událostí nedrží odstup, hodnotí, glosuje a přemítá, nechává domy vyprávět. Zvažuje, co může dát minulá doba dnešku a jak na činy lidí, kteří k nám samotným nemají vůbec daleko, vlastně pohlížet. S despektem? Se zlobou, zhnusením či strachem? S vědeckým odstupem? Všechny varianty se v knize stýkají. Sama Chateau svou práci nazvala „esejistickým textem“. Kniha se štěpí do
několika poloh a žánrů: strohý dokumentární styl se střetává se soudobými literárními texty, s autorčinými drobnými postřehy a někdy až příliš emotivními osobními vklady. Vlak do Výmaru není primárně literárně historickým dílem; je metaforou viny, slabosti i strachu těch, kteří před dějinami a zvláště před sebou samými neobstáli. Kniha tak čtenáře nenápadně varuje: „Bacil moru nikdy úplně nezaniká.“

Tereza Šnellerová

Brad Stone

Globální samoobsluha. Jeff Bezos a věk Amazonu

Přeložil Tomáš Jeník

Práh 2014, 408 s.

Pokud jste se někdy pídili po informacích o americké společnosti Amazon nebo jejím šéfovi Jeffu Bezosovi, zcela jistě jste na monografii Brada Stonea narazili. Tento americký novinář se aktivitám „globální samoobsluhy“ věnuje dlouhodobě, a tak zřejmě dospěl do bodu, kdy bylo potřeba načerpané informace zúročit ještě trochu jinak. Není pochyb, že mu Bezos nabídl velkorysé podmínky – díky dovedně nastaveným algoritmům e-shopu nemohl zákazník Amazonu tento titul minout. Aby taky ne, když je kniha ke generálnímu řediteli tak vstřícná. Příběh ambiciózního a talentovaného, leč sociální inteligencí nevybaveného muže začínáme sledovat na přelomu osmdesátých a devadesátých let, kdy Bezos působil coby finanční analytik fondu DESCO, jednoho z pionýrů vysokofrekvenčního obchodování na burze ve Wall Street. Bezos však již od začátku devadesátých přemýšlel o svém vlastním byznysu: kapitál a potřebné známosti k tomu měl. To, co se prezentuje jako neuvěřitelný úspěch
selfmademana, má od počátku znatelné trhliny. Přestože je Stone k Bezosovi velmi vlídný, mezi řádky vystupují jeho rysy, které jsou charakteristické pro obchodní praktiky Amazonu. Tvrdý šéf od zaměstnanců očekává ty nejlepší výkony: řadové dělníky podrobuje rozsáhlé šikaně, aby dosáhl co největší efektivity podniku a eliminoval chyby. Za fenomenálním úspěchem „start-upu ze Seattlu“ tedy stojí především dobře známé praktiky řetězců typu Walmart nebo K-Mart, jakkoli to Jeff Bezos zřejmě vnímá trochu jinak.

Jan Bělíček

Martin Hájek

Čtenář a stroj. Vybrané metody sociálněvědní analýzy textů

Sociologické nakladatelství – SLON 2014, 226 s.

Spojení pompézního titulu se střízlivým podtitulem vyvolává očekávání buď praktické metodologické příručky, anebo epistemologické kontemplace. Případně obojího zároveň. Autor vykládá a vtipně ilustruje obsahovou, diskursní a narativní analýzu – a svůj důvtip dovádí do krajnosti snad parodickou vsuvkou, když čtenáři vysvětluje princip Googlu. Kromě toho vznáší otázky, které mnohé sociologické a mediologické návody pomíjejí: Tkví pravdivost a sociologická relevance narativního textu v jeho fakticitě, nebo v autentickém zprostředkování zkušenosti? Jak pracovat se skutečností, že analýza textu jeho obsah neodhaluje, ale vytváří? Chybí však adekvátní závěr, kde by mohlo dojít k zamyšlení nad rozdíly čtenáře a stroje, vyplývajícími z jejich odlišné podstaty (již ostatně autor důsledně nerozeznává, neboť oba mimoděk nazývá „aktéry“). Přesto z knihy nejednoznačného žánru vyvstávají jak nevyhnutelný redukcionismus stroje, tak i tělesné limity
člověka. Text ale obsahuje i další nedokončená spojení: lze tvrdit, že existuje jasná hranice hermeneutického a analytického přístupu k textu, formovaná schopností ho kontextualizovat? Opravdu by sociologové neměli spekulovat? A proč ten náznak digitálního hujerství, nejnovější to variace instrumentální racionality? „Do budoucna bude pravděpodobně možné, aby stroj textu porozuměl,“ píše autor a definuje „porozumění“ jako vytváření představ. Doufejme, že stroje nikdy vlastní představy mít nebudou.

Johana Kotišová

Niklas Luhmann

Realita masmédií

Přeložila Katrin Vodrážková

Academia 2014, 144 s.

„To, co víme o naší společnosti, tedy o světě, ve kterém žijeme, se dozvídáme z velké části prostřednictvím masmédií. (…) Na druhé straně víme o médiích tolik, že těmto zdrojům nemůžeme důvěřovat.“ Přibližně tak vymezuje sociolog Niklas Luhmann pole zájmu publikace Realita masmédií. Ptá se, jakou roli masmédia přesně hrají v procesu konstrukce sociální reality. Zahrnuje do nich veškeré společenské instituce, které slouží k šíření informací technickými prostředky (knihy, noviny, rozhlasové a televizní vysílání), a masové šíření elektronických „kopií“ všeho druhu (fenomén webu autor nereflektuje – zemřel roku 1998). Luhmann masová média nehodnotí a nekritizuje. Namísto toho předkládá elegantní systémovou teorii masmediální komunikace. Na ni, zcela v duchu své teorie sociálních systémů, nenahlíží jen jako na akt šíření občanského uvědomění, politických obsahů či integračních sociálních norem, ale také jako na systém technických kódů – programů
komunikace, který se sám od sebe organizuje a udržuje bez ohledu na „vnější“ požadavky objektivnosti, znalosti či pravdivosti. Realita masmédií je bazálním kognitivním systémem modernity, jehož prostřednictvím společnost konstruuje iluzi své vlastní skutečnosti. I když od původního vydání uplynulo již dvacet let, jde stále o jeden z klíčových historických pohledů na masová média a zcela jistě stojí za to se s ním seznámit i opožděně.

Michal Kotík

K oblakům vzhlížíme

Režie Martin Dušek, ČR, 2014, 66 min.

Premiéra v ČR 4. 11. 2014

Vítězný film MFDF Jihlava, K oblakům vzhlížíme od Martina Duška, který se do omezené kinodistribuce dostává jako součást kolekce Česká radost v českých kinech, provází pověst snímku z horečnatého prostředí tuningářské komunity. Jeho zaměření je ale ve skutečnosti mnohem méně prvoplánově atraktivní. Mladý protagonista Ráďa se sice k tuningářům počítá, jde ale spíš o další z jeho nenaplněných životních ambicí. K nim patří třeba snaha dostat práci v některém z místních skladů, kvůli čemuž se naučil řídit vysokozdvižný vozík, nebo schopnost si získanou práci alespoň chvíli udržet. Jeho přítelkyně je svobodná matka, která pracuje jako uklízečka v německém hotelu za nízký plat. Matka mu vyčítá, že vkládá všechny peníze do vylepšování svého auta, které ale stejně nemá příliš šancí na tuningářských srazích vyhrát. Dušek zprostředkovává spíš bezútěšný pohled do života mladíka ze severních Čech, patřícího k vrstvě mladých dospělých, jimž společnost nenabízí
příliš pozitivní perspektivu. Jeho observační metoda, která záměrně vypouští řadu událostí Ráďova života, abychom se o nich dozvídali až zpětně z různých náznaků, ještě umocňuje dojem, že protagonistův život se vlastně příliš nemění. Snímek navíc sestává z dlouhých a pečlivě komponovaných celkových záběrů, jež nás stavějí do pozice distancovaného pozorovatele. V tom také navazuje na vítězné snímky předchozích dvou ročníků jihlavského festivalu, totiž na Pevnost Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské a Velkou noc Petra Hátleho.

Antonín Tesař

Loulou Cherinet

Jam Tomorrow

Tranzitdisplay, Praha, 30. 9. – 9. 11. 2014

Loulou Cherinet je umělkyně s mezinárodním renomé a současně výstavní „nomád“. Koneckonců i původem je napůl Švédka a napůl Etiopanka. Její práce byla vystavena na přehlídkách po celém světě, mimo jiné na bienále v São Paulu nebo v Benátkách. Aktuálně můžeme její tvorbu vidět i v pražské galerii Tranzitdisplay, s jejímiž kurátory umělkyně spolupracovala už na Manifestě 8, kterou pořádala síť tranzit. Na výstavě Jam Tomorrow je prezentováno jedenáct videofilmů, přičemž jde o průřez tvorbou z různých období. Jedná se tedy o jakousi mikroretrospektivu, některá díla jsou ale aktualizována přímo pro tuto příležitost. Působivost většiny videí je postavená na přítomnosti lidské tváře a na nejistotě diváka ohledně jejich autentičnosti. V Magical Transformation of the World například vidíme několik žen se silným emocionálním pnutím – od smíchu k pláči, aniž by byla zřejmá příčina jejich stavů. Ve White Woman si skupinka černochů
vypráví o zkušenostech s běloškami a jejich individuální výpovědi nakonec splynou v jednu spolu se závratným pohybem kamery. Styčným bodem jednotlivých videí je motiv mezilidské komunikace, který se promítá i do samotné instalace. Jako by se jedna projekce obracela k další a ta jí zase pohled opětovala. Téměř jistě výstava vtáhne do svých mikropříběhů i diváky. Ti z nich, kteří chodí do Tranzitdisplay pravidelně, budou mít zřejmě za to, že jde o jednu z vrcholných událostí letošního roku.

Tereza Jindrová

Tlaotlon / Střed Světa

S/T

MC, Baba Vanga 2014

Pražský label Baba Vanga na sebe stihl za krátkou dobu své existence strhnout pozornost české i evropské experimentálně elektronické scény – nedávno například kazetou mexické hudebnice Laury Luny. Split Tlaotlon / Střed Světa je v pořadí již sedmým titulem tohoto progresivního minivydavatelství a vychází tradičně na kazetě. Zatímco debut Laury Luny s názvem Isolarios byl koncipován, jak napovídá název nahrávky, spíše jako hudba uzavírající se sama do sebe, novozélandský tvůrce Tlaotlon i český projekt Střed Světa pojali své příspěvky naprosto opačným způsobem. Jejich skladby prorůstají prostorem jako zběsilý pohyb. Tlaotlon tká svoji pavučinu digitální psychedelie v rytmu vzdáleně inspirovaném detroitským technem. Pokud by někdo chtěl zvukem vyjádřit svět subatomárních částic, může použít Tlaotlonův materiál. Střed Světa je zcela unikátní projekt, který těžko nachází srovnání nejen na lokální, ale i na světové scéně. Jeho hudba se podobá grafickým kolážím, které
hudebník vystavuje na svém tumblr účtu s názvem Majetek. Obal kazety je mimochodem taktéž jeho práce. Úlomky nepodstatných částí většího a smysluplného celku se v jeho zvukové tvorbě skládají zvláštním způsobem – vystupují na povrch a zase mizí jakoby v proudu vědomí. Máloco je tak nestabilní, a přitom kompaktní jako zvuk, který Střed Světa vytváří. Celá kazeta pak působí jako jakási sonda do podvědomí. Tato hudba je živelná, chaotická a nestálá.

Ondřej Bělíček

George Tabori

Bílý muž a Rudá tvář

Komorní scéna Aréna, Ostrava, premiéra 25. 10. 2014, psáno z reprízy 29. 10. 2014

Setkají se na prérii Žid a Indián. A Žid říká Indiánovi: „Kdo je na tom hůř?“ Překvapivě nejde o začátek vtipu, ale námět divadelní hry. Ostravská Aréna se v rámci letošní sezony pustila po Jubileu i do další hry Georga Taboriho – Bílý muž a Rudá tvář. Čekáte-li sentimentální drama o dvou skupinách lidstva, které v dějinách stíhala utrpení a příkoří, jste na omylu. Tabori, sám maďarský Žid, totiž ani jednu stranu nešetří. Stejně jako Jubileum i tento, slovy autora, židovský western režíroval André Hübner-Ochodlo. K westernu odkazuje například tím, že dialog mezi Židem (Pavel Cisovský) a Indiánem (Petr Panzenberger) ztvárňuje jako slovní přestřelku, při které létají vzduchem imaginární kulky. Panzenberger jako němá Rudá tvář předvádí vynikající práci s mimikou i gestikou. Důležitou roli hraje i Židova postižená dcera Ruth. Byť má její představitelka Pavla Dostálová nejméně prostoru k vyjádření slovy, strhává na sebe na
scéně (tři stěny se zobrazením prérie a ostnaté dráty ve tvaru židovské hvězdy nad jevištěm) právem téměř veškerou pozornost, a to především svými k dokonalosti dovedenými spastickými tiky. Komorní scéna Aréna opět ukázala, že si troufá i na nesnadná a stále aktuální témata. Nečekejte však, že se vám na otázku, zda je na tom hůř Indián, který v podstatě není Indiánem, či Žid, který už není Židem, dostane jasné odpovědi.

Barbora Křížová

Velká ukrajinská deprese

Vydat se z Doněcku směrem na východ není vůbec lehké. Město vpouští dovnitř snadno, ale nevypouští ven. Vše je tu zařízeno tak, aby člověk propadl zmatku a zabloudil. Zejména silniční ukazatele. Téměř neviditelné, časem vybledlé světlé značky na modrém pozadí zavádějí auto do neprůjezdné industriální džungle. Nejprve nutí odbočit z hlavní silnice, z města do vesnic, přesněji na území těžařských vsí. Není nic horšího než se ocitnout večer v těžařské dědině, kde je cesta samá jáma plná vody, dokonce i v obdobích sucha. Kde jsou kolem dokola jen malá temná okénka, nachýlené střechy a štěkot tisíce psů. Většina domů jsou skrznaskrz prohnilé dřevěné chalupy, které mají místo střechy igelitovou plachtu. Tyto vsi jsou ještě starší než název Stalino, jsou tady z dob Juzu (v letech 1869––1923 se Doněck jmenoval Juzovka). Na dvorcích
nejsou žádné děti, jen agresivní přiopilí holohlaví mladíci, posedávající v sedmi až osmičlenných skupinkách. To však je pouze periferie velkoměsta, jen příslib velké deprese dál na východ.

Dál začíná průmyslová zóna. Stovky opuštěných garáží, ještě více skladů, bez oken, bez dveří, beze střech. Nekonečné betonové stěny. Rychlost jízdy bahnem, které kdysi bývalo silnicí, je zhruba pět až deset kilometrů za hodinu. Cestu neustále kříží rezavé koleje, které z jedné strany mizí v uhelné tmě těžařských vsí a z druhé v ještě rezavějších branách s rezavými zámky. V dálce se rýsují rozebrané vagóny. Matoucí směrovky občas vystřídá cedule inzerující výkup šrotu. Dodávky po okraj naložené starým železem těkají sem tam a hnětou přitom bahno. Šrot tu byl a zůstává jedním z hlavních příjmů. Výmluvný je příběh z roku 2003 nebo 2004, kdy z muzea přímo v centru Doněcku ukradli historickou lokomotivu „Kukačka“, odvezli ji do průmyslové zóny, jako je tato, a nechali rozřezat na kusy.

V určitou chvíli cítíš, jak ti ruce bezmocně klesají, a naděje, že odsud někdy vybředneš, tě nadobro opouští. Silnice dělá podivné klikyháky, na deset zatáček doprava se objeví vždy jedna nalevo. Máš pocit, že jsi tu už byl a že jezdíš pořád dokola. Mapy nepomáhají, protože cesty, po kterých jedeš, v nich vůbec nejsou zakreslené. Ocitáš se v paralelním světě, z kterého není cesty ven.

Kanystr, cigareta a hornický salám

Ráno je všechno mnohem jednodušší. Dokonce ani haldy hlušiny nevypadají děsivě. Naopak, působí jako ozvěna jakéhosi neznámého majestátu.

Silnice vedoucí na východ je prázdná. Dvě tři auta na sto kilometrů. Není na tom ostatně nic divného. Na cestě z Doněcku do Snižného jsem napočítal dvě nebo tři čerpací stanice. Jen jedna z nich je funkční a modernizovaná. Ostatní vypadají stejně, jako vypadaly v šedesátých či dokonce padesátých letech minulého století. Cihlová budka. Štěrk místo asfaltu na příjezdové cestě. Dva stojany, kdysi natřené na červeno. Žádný měřič benzínu, žádný ceník. Ve stínu budky v koženkovém křesle odpočívá asi osmdesátiletý stařík. Má husté šedivé vousy, kostkovanou košili. Prohlíží si obrazce křečových žil na svých nohou.

„Benzín máme,“ upřesňuje, „92oktanový, za osm hřiven. Ale diesel ne, už je to rok, co ho dodali naposled.“ Benzín mají, pravda, nikoli v čerpadle, nýbrž v kanystru. Stařík podává kanystr, z kterého odkapává palivo, a přitom lačně potahuje ze své cigarety.

Hned za paneláky Makijivky se krajina mění, stepní rovinu střídá horský reliéf. Pahorky jsou složitě členěné a připomínají povrchový důl. Před námi je Doněcký hřbet.

Nalevo od cesty je ZUHRES. První depresivní místo. ZUHRES, Torez, dokonce názvy těch míst jsou tak nějak mrtvé. Kde by se tu taky vzal život? ZUHRES leží v dolině. Totožné žluté paneláky jakoby strachy schoulené k sobě a komíny tepelných elektráren na kopci, z kterých se valí šedý kouř. To je vše.

Depresivní místa demonstrují krach industriální civilizace. Smrt strojů. Konec modernismu. Nemožnost a apriorní neschopnost lidstva uzpůsobit svět svým představám. Evropa a Amerika na to přišly ve druhé polovině 20. století, doněčtí domorodci to nepochopili dodnes. Z posledních sil se chytají za starý život. Blouzní minulostí. Spousta rudých praporů a symbolů SSSR.

Starší buclatá paní ekoložka nás zve na návštěvu. Nebydlí sama, ale se zvířaty. Několik koček (které jsem nedokázal ani spočítat), pes, andulka, kanárek a rybičky. Byt je i tak příliš velký. Spousta koberců a starého sovětského nábytku. Dokonce je tu i klavír. Teď by to všechno s radostí vyměnila za hotovost, ale podobné harampádí tu nikdo nepotřebuje. Připravuje nám pohoštění. Mazlavý chleba, majonéza, salám s výstižným názvem HORNICKÝ, páchnoucí a chutnající po uhlí.

Zujivský chráněný krajinný park

Toto místo nemělo nikdy vzniknout. Toto místo nevzniklo. Kdysi tu byla kozácká ves Zujivka. Lázně pro nemocné tuberkulózou (sic!) a lyžařské středisko. Ještě nedávno ho nazývali Doněckým Švýcarskem. První řadu elektráren vybudovali ve třicátých letech. Zujivská státní regionální elektrárna. Zkráceně ukrajinsky ZUHRES. Potom další a pak ještě nějaký metalurgický závod. Ale v polovině devadesátých let začal ZUHRES vymírat. Doslova. Na jednom z pahorků, z něhož je dobře vidět celé město se všemi jeho komíny, je hřbitov. Komíny a kříže. Hodně nových křížů. Procházíš jejich řadami a díváš se na roky narození a úmrtí, počítáš průměrný věk jejich obyvatel. 45, 39, 55, 59, 25, 28, 33, 34. Málokdo se tu dožije šedesáti. Od začátku devadesátých let do poloviny nultých obyvatelstvo ZUHRESu kleslo o polovinu. Na sto tisíc.

Nyní se téměř každý Zuhresan považuje za ekologa. Ta část obyvatel, která je aktivní a jakžtakž zdravá, postává před administrativními budovami v centru Zujivky. Několik mužů, bývalých vojáků z Afghánistánu, si vzalo khaki kalhoty a bundy a budují Zujivský chráněný krajinný park. Doufají, že aspoň něco je ještě možné před šedivými dýmy zachránit.

Ze všech sil bojují proti otevření nového úseku továrny zpracovávající vanad. Mají podezření, že se v ní po nocích vyrábějí podezřelé směsky. Každá důchodkyně v ZUHRESu, která se v létě vyhřívá na lavičce před vchodem svého paneláku a drbe se stejnými babkami, jako je sama, vám bez zaváhání poví všechno o škodlivém vlivu vanadu a titanu na lidský organismus. Před radnicí postávají menší skupinky. Dva ekologové v khaki si myslí, že vedou válku a že jsou schopni ji vyhrát. Z kabinetů vybíhají úředníci s aktovkami a v laciných oblecích, a aniž by si povšimli ekologů, ženou se někam dál. Skáčou do svých starých aut a přitom štěbetají něco lámanou ruštinou do mobilů z druhé ruky.

Jeden z postarších úředníků se přece jen zastavuje a nabízí ekologům mír.

„No ták, chlapi, pojďme žít v míru! Máme tu nezaměstnanost. A my jen vytváříme nová pracovní místa!“

„K čemu nám budou v hrobě vaše pracovní místa! Léky jsou dnes tak drahé, že na ně nestačí výplata!“ křičí na úředníka plešatý chlap v khaki, ale ten neslyší, protože právě třísknul dvířky své staré sovětské volhy.

V noci, dokonce během největších veder, tu všichni nadoraz zavírají okna. Avšak ani zavřená okna neochrání před štiplavým zápachem a dusnem. A tak celou noc kašlou, místo aby spali nebo se modlili.

Žluté autobusy s černými čmouhami na bocích těkají sem a tam zaživa pohřbeným městem a hledají mladé mrtvoly, které taktak stíhají převážet na nová sídliště. Za špatného počasí ZUHRES tone v šedém kouři jako v mlze.

Ale ani to ještě není konec deprese, je to jen její začátek.

Šachtarsk, Torez a Snižne umřely, když se zavřely doly. Všichni, kdo jsou toho ještě aspoň trochu schopni, utíkají odtud do Doněcku. S ranci, do kterých si zabalili nejdůležitější věci, bez peněz, bez naděje, že si najdou práci. S nejmenšími dětmi v náručí jdou podél cesty a čas od času se ohlížejí, jestli někdo nejede jejich směrem. Kolem je ticho.

Uhelná pálenka

Z nekonečného pustého pole porostlého plevelem strmí haldy hlušiny. Rezavé kužely vyrovnané do řady. Jeden, druhý, třetí. Z nějakého důvodu mi připomínají obrovské mraveniště. Po jejich úbočích se pohybují malé figurky. Zblízka se figurky proměňují v lidi. Nejčastěji v muže, ale jsou tu i ženy. V rukou mají lopaty a kbelíky, lezou nahoru po sypkém povrchu, sjíždějí dolů spolu s kameny a kusy hornin. Čas od času se zastavují, čmuchají. V některých místech začínají kopat.

V sovětských dobách se příliš nešetřilo. Spolu s hlušinou se vyhazovalo také velké množství uhlí. Nyní, hlavně na podzim, se hodí. Většina vesnic tu vůbec nemá zavedený plyn, všechno je na uhlí. Kromě toho je tady uhlí také hlavní měnou. Jeden kbelík uhlí stojí asi pět hřiven. Když má člověk štěstí a dost sil, za jeden den si vydělá na dvě tři piva. Nebo dokonce na láhev něčeho ostřejšího.

Vodka je tu velmi laciná. Ale má odpornou pachuť. Vodka obecně nechutná nijak dobře, ale tady se vůbec nedá pít. Hned po prvním loku má člověk nucení na zvracení. Organismus protestuje proti specifickému zápachu, zápachu smrdutého technického lihu, proti pálence z uhlí.

Snižne je město. Přinejmenším na mapě tak vypadá. Ale po příjezdu sem se člověk ocitá v nepřehledné změti propadlých uliček, jejichž povrch netvoří asfalt, ale uhlí. Není tu žádná zděná budova, dokonce ani žádný patrový dům. Samé dřevěné chalupy a nízké, k zemi přimáčknuté chatky. Žádný strom. Na periferii této periferie žije osamělá starší žena. Na jejím dvorku se v klubku perou kocour a pes a rvou si navzájem chlupy. Žena si jich nevšímá. Ukazuje nám papír velikosti A4. Je na něm portrét mladého muže. Výrazné rty, kudrnaté vlasy. Její syn. Je tomu přesně rok, co umřel. Nejdřív umřel manžel. To už je dávno. V dole. Otrávil se metanem. Ale muže jí není líto. Byl to ochlasta a lump. Syna však ano. Syn nepil a měl ji rád. Taky pracoval v dole. A když důl zavřeli, šel na kopanku. Kopanka, to je taková šachta, jáma, nora. V kopance místní dokážou těžit uhlí. Kopankám říkají také ďoury. Některé tunely leží přímo pod
námi, ne víc než deset metrů pod zemí. A oni v nich hrabou, hrabou, hrabou v naději, že narazí na své černé zlato. Beze světla a bez vzduchu. Bez jakýchkoli bezpečnostních opatření. Když někdo najde uhlí pod vlastní chalupou, zaplatí vrchnosti desátek a zbytek je jeho. Ostatní kopanky jsou soukromé. Za tunu uhlí platí soukromníci horníkům pár hřiven.

Její syn nejdřív pracoval spolu s parťákem pod jejich chalupou. Potom šel k soukromníkovi. Pracoval navečer a v noci, protože přes den šachty hlídá policie. A jednoho rána se nevrátil. Jak zemřel, to jí nikdo neřekl.

Bludiště z kopanek

Na každém dvorku tu mají svůj vlastní tunel do podzemí. Černou díru. Silnice je tu plná prasklin a děr. Najednou začínám cítit, že se země pode mnou chvěje, protože je skrznaskrz provrtaná tunely. Celým bludištěm tunelů. Kluk, který vleze do sklepa na jednom konci vesnice, vyleze za chvíli na jiném, asi tak o sto metrů dál, s pytlem uhlí v podpaží.

Jiná žena mě táhne za ruku a ukazuje mi jedinou stěnu své letní kuchyňky. Zbytek stavby se zřítil.

„Už se bojím jít spát,“ svěřuje se mi. „Ještě chvíli a všichni jsme pod zemí.“

Uhlí na korby náklaďáků nakládají kluci. Je jim třináct až patnáct let. Všichni jsou černí. Žádný z nich nechodí do školy. Ruce mají sedřené do krve, ale krev mají taky černou. Jen bělma mají bílá. A červené rty. Pomalu se z nich stávají negři. Není to příliš korektní poznámka, ale o jakou korektnost tu, k čertu, může jít?

Nikdo s námi nechce mluvit. Všichni mají strach. Když vidí cizince, koukají, aby se co nejdřív rozutekli. Zalézají do svých děr jako švábi a zavírají dveře na všechny zámky.

Některé kopanky jsou raženy podélně, jiné kolmo. Jako studny. Dva muži otáčejí hřídelí a vytahují zpod země svůj černý chléb, kýbl za kýblem. Jiní dva mezitím kutají pod zemí.

Kolem dokola jsou pole, ale nikdo se o ně nestará. Tak vysoký a věčný plevel jsem už nikde a nikdy potom nespatřil. Tato země rodí jen uhlí.

Byl jsem tam v roce 2004, 2005 i 2006. Možná, že dnes už toto místo neexistuje. Možná se propadlo pod zem a žije si tam dál, ve věčné tmě. Nevím.

Velké kopanky leží za městem, aby nebyly tak na očích. Jsou to dřevěné boudy s igelitem místo dveří. Uprostřed mají díru. Do díry vedou dřevěné koleje, na kterých stojí vozík na uhlí. Jak hluboko a daleko směřuje tunel a jestli je někdo dole, není známo. Je možné, že tady už uhlí není. Podobných tunelů jsou okolo stovky. Vedle jednoho z nich sedí skupinka neoholených mladých mužů s černými těly a tvářemi. Pijí kořalku. Tu odpornou kořalku, která se nedá pít. Ale oni ji do sebe lijí z cínových plecháčků jako vodu. Jejich těla přivykla tomu jedu, dokážou jí dokonce zahnat žízeň. Oči mají náhle skelné a zlé, jsou připraveni vrhnout se na nás a prolomit nám svými krumpáči lebky, rozbít světla a skla v našem autě. Jsou naštvaní, uhelná kořalka jim napovídá, že něco je tu špatně, že se děje nějaká křivda, že jejich život mohl dopadnout úplně jinak, kdyby se narodili v jinou dobu nebo třeba v jiném místě. Dobře ustrojení
sytí lidé s bílýma rukama a bílými tvářemi a navíc v novém autě jen potvrzují jejich domněnky o existenci jiného světa. A všechna jejich bolest, všechen jejich žal a sebelítost náhle v jejich zamlžených mozcích vykypí v podobě tupé zloby vůči tomu jinému, tak nespravedlivému světu. Jsou připraveni zničit jej zhmotněný v naší podobě.

Sahají po svých motykách a v těsné řadě se k nám blíží. Tak ať! Když lepší svět existuje a oni se nemůžou stát jeho součástí, raději jej zničí, ať jim to není líto.

Myslím, že čas od času tito podzemní krtci vidí projevy jiného, sytého, ba dokonce přesyceného světa. Když si majitel šachty přijíždí pro uhlí. Se svými zlatými hodinkami za několik tisíc dolarů na zápěstí. Taky by jej rádi praštili motykou, ale nemůžou. Bez ohledu na litry vypité kořalky nemůžou. Ruce je neposlouchají. Protože vědí, že ten zlý lakomý chlap v havajské košili jim výměnou za uhlí dá pomačkané bankovky, za které se dá koupit kořalka, chleba, konzervy, majonéza a salám HORNICKÝ. Všechno, co je v jejich krámě. Všechno, co potřebují. A když ho zabijí, skončí ve vězení a na jejich místo přijdou jiní, mladší. A místo toho chlapa přijde taky jiný, mladší, a bude dávat bankovky jiným, mladším. To už dokázali pochopit. Proto skřípají zuby, dál dloubou zem a nenávidí lidi v autě.

Mrchožrouti, kojoti, šakalové, hyeny

V Torezu je centrum, dokonce náměstí, které je ve dne v noci prázdné. Z asfaltu raší tráva. Na jedné z fasád visí obrovské mechanické hodiny, které se zastavily kdysi dávno. Ukazují buď pravé poledne, nebo půlnoc. Ale existence tohoto prázdného středu depresi nijak nezmenšuje.

Šachtarsk, stejně jako Snižne, na rozdíl od Torezu žádný střed nemá. Je to svět sám o sobě, velmi vzdálený jakémukoli centru civilizace. Je to okraj světa. Leží dvacet nebo třicet kilometrů od Ruska, pokud přistoupíme na to, že Rusko existuje. Je tu však městská zeleň, ztrouchnivělé vysokánské topoly. Čas od času některý z nich spadne.

Po obou stranách silnice stojí, jeden těsně vedle druhého, kostry jednopatrových domů. Vypadají jako kosti mamutů. V těchto budovách kdysi žili horníci se svými rodinami. Žili v maličkých pokojících, se společnou kuchyní, společným záchodem a, v lepším případě, také společnou koupelnou. Na šňůrách na dvorku tu sušily jejich ženy prádlo. Praly se tu jejich děti. Teď tu není nic. Uprostřed trosek domů chodí nějací lidé, vytrhávají z podlah poslední prkna a vytahují poslední střepy z oken. Úpadek pokračuje. Odehrává se tu jakási kompenzace: kdysi, za sovětských časů, se lidé k věcem chovali nedbale a neuctivě, nyní má každý kousek haraburdí cenu.

Zůstal stát jen poslední dům. Právě jej rozebírají. Na troskách pracuje celá početná rodina, asi tak deset lidí, počínaje starým dědečkem a konče malými vnuky. Odlamují cihly, vytrhávají podlahy, vytahují hřebíky. Všechno to úhledně vrší do přívěsu stařičkého schýleného auta. Prázdnou ulicí právě jde jejich konkurent, fousatý dědek s rachotícím vozíkem. Na vozíku si veze kusy nějakého rezavého železa. Když spatří poklad v podobě nerozebraného domu, začne slintat závistí. Velké množství konkurentů ho vůbec neděsí. Vrhá se na ně s obviněními a nadávkami. Nadává jim do mrchožroutů a supů. Kojotů. Šakalů. Hyen. Adamsova rodinka, aniž přitom přeruší práci, mu repliky vrací. Dědek s vozíkem si nachází místečko nedaleko nich a pouští se do rozebírání, proklínaje přitom všechny, kdo zničili velkou a mohutnou říši. Vydloubává cihly, hází na svůj vozík kusy šrotu, vyhrožuje všem policií. Práce zahřívá, všichni se svlékají do pasu. Dokonce
i ženy zůstávají jen v tělových podprsenkách nadměrných velikostí.

A v tu chvíli se z útrob domů ozve nářek, spíš zvířecí než lidský. V otvoru rozebraných dveří se objeví opuchlá žena.

„Já tu bydlím,“ říká. „To je můj dům.“

Už nevím, jak se jmenovala. Copak to má nějaký význam? Mrchožrouti (kojoti, šakalové, hyeny) se na okamžik zastavují, ale vzápětí se vracejí ke své práci. Žena nás zve dál. Vede nás chodbou bez podlahy a stropu do zákoutí napěchovaného haraburdím. V jejím pokojíku se ještě uchovaly dveře. Je tu dokonce strop. Sklo v okně je pryč, místo něj igelit. V pokoji stojí postel, stůl a skříň. Ve skříni visí dvoje staré šaty a župan. Svetr a nějaký vaťák. Gumáky, polobotky a pantofle. Na stole stojí sklenice, vařič a nakousnutý bochník chleba.

„Pracuju v továrně na transformátory,“ říká žena. „Na směny. Dva dny tam, tři dny tady. Záchod nemám. Jak se meju? No jak, nalévám si sem vodu a stříkám si ji na sebe. No do lavoru. Teď odpojili elektřinu, to už je horší. V zimě? Nevím. Do zimy je ještě třeba dožít.“

Je těžké odhadnout, jak je stará. Může jí být čtyřicet, padesát nebo třeba sto. Obličej má opuchlý. Nejspíš od alkoholu. Ale je také zřejmé, že nepije pořád a taky nijak zvlášť moc.

Zvenku jsou slyšet rány. Dům se rozebírá. Žena vyčerpaně uléhá do postele a otáčí se ke zdi. Je jí jedno, že tu někdo je. Její dům přestal být domovem, doslova. Brzy už tu nebudou stěny ani střecha. A jí je jedno, jestli na ni bude zvenku vidět nebo ne.

Ale ani to ještě není konec deprese. Protože deprese nemá konec.

Nejhorší je to tady v horkých dnech koncem srpna. Když věje řeřavý vítr z východu. Odtamtud, kde podle mapy leží Rusko. Ale tato místa jsou dokladem toho, že mapám není radno příliš věřit. Vítr přináší pocit bezvýchodnosti a tupé agrese.

Tento svět zřejmě nemá naději na záchranu. Aby se mohl znovu zrodit, musí zahynout.

Autor je novinář a esejista.

Úryvek z knihy Ukrajina: masštab 1:1 (Ukrajina: měřítko 1:1, Tempora, Kyjev 2013) z ukrajinštiny přeložila Marie Iljašenko.

2014 / 23 - mezinárodní politika

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Pod hladinu letních dní

Poslední den disidenta

Proč nemohu být Ty? - literární zápisník

Selfie (karteziánská meditace)

Setkání s čínskou spodinou

Švaremný tu mamlát!

Voice piece for soprano

Balábile cizích galaxií

Sizyfos na lane

Bolest ve znakové řeči

Dokument jako korespondence

Důstojnost v kapitalismu?

Sám na vrcholu

Švestkův příběh (ne)končí - na oprátce

Tak trochu naříznutá větev

Čas ztracený v pohybu

Projekt jménem Konec

Na paměť slavného výročí

napětí

Poslední velké vyprávění

Shoda hledaná v dialogu

Stop vládě Reloaded

Válka s Islámským státem

Ve službách korporací

Ze života medvědářů - vykřičník

Cizokrajný etnograf na vidieku

Dějiny politického vraždění

minirecenze

Velká ukrajinská deprese

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3