2015 / 18 - nová divočina

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Pod pojmem divočina si mnozí z nás představí buď scenérie z cestopisů páně Holuba, Livingstonea a podobných průkopníků, kteří euroamerické civilizaci pomáhali kolonizovat dříve neznámá místa, nebo si alespoň vzpomenou na televizní přírodovědné dokumenty. Tento obraz je ale od počátku kulturní konstrukt. Národní parky vznikaly jako „chrámy“ přírody, ohraničená území, na nichž si příroda pod kuratelou člověka zdánlivě „dělá, co chce“. Do hloubi lesů si přitom stále troufne málokdo, především lesníci, myslivci, pytláci a přírodovědci. V posledních desetiletích ale člověku za zády vzniká ještě úplně jiná podoba divočiny – špinavá a nekultivovaná. Jde o místa dříve lidmi využívaná a nyní opuštěná, a tak bezděky navrácená přírodě. Jak ve svých článcích dokazují Nina Vangeli a Hana Nováková, divočinu můžeme najít hned za naším domem, stačí se pozorně dívat kolem sebe. A o tom, jak se „pomalu, zato jistě z ochrany přírody stává další
Potěmkinova vesnice“, se dozvíte z rozhovoru s ekologickým aktivistou Jiřím Malíkem. O současném vztahu lidstva k přírodě mimo jiné říká: „Špatně myslíme, špatně cítíme, a proto i špatně jednáme. Uvěřili jsme ekonomům, že peníze vyřeší vše, že znečišťovat se vyplatí. Považujeme za nejvyšší hodnotu diamanty či zlato, ne vodu a chleba.“

Přelom června a července evokuje většině Čechů teplo, první koupání, konec školy a začátek prázdnin. Málokdo však ví, že pro přírodní bytosti je červen nejlepší roční období vůbec. Kvetou lípy, otevírají se divizny, raší heřmánek a přeslička a ořešáky vlašské se zahalují listím. Vílám je tohle všechno známé a navíc znají i cenu, za niž se plody země vykupují. Románů o krásách léta je bezpočet, román o sběru léčivých bylin znám jen jeden. Je jím prozaický debut Do tmy autorky píšící pod pseudonymem Anna Bolavá.

Bouřky, smrt a strašidla

Kniha těží jak z jedinečného tématu, tak z dědictví folklorních žánrů, zejména balady. Je členěna v duchu přírodního cyklu na kapitoly označené názvy sbíraných bylin, kromě pěti, které s jednou výjimkou popisují pravidelnou úterní návštěvu výkupny. Z toho, co bylo řečeno, nepřekvapí, že vypravěčkou celého příběhu je víla. Pro své blízké a okolí jde však o Annu Bartákovou, osamělou ženu ve středních letech, která se v jihočeské vesnici živí překlady. Kontrast, který vzniká mezi Anniným vnitřním světem a vnějším zdáním, je hlavním motivem celého příběhu. Avšak ani samotný časoprostor není nikterak idylický. Letní teplo je čím dál častěji ­narušováno bouřkami, vody se vylévají z břehů a blesky zasahují stařičké stromy. A ve vesnici se odehraje vražda, hned dva lidé zemřou přirozenou smrtí, je počato nemanželské dítě a na půdě se zjeví strašidlo.

Rozmezí přibližně jednoho měsíce, v němž se odvíjí Annin příběh, je obdobím sběru, sušení a odevzdávání a jen zřídka do vyprávěcí linie zasáhne jiný motiv, jako je například pracovní návštěva Prahy. Sušení bylin je ale též mnohovrstevnatou metaforou usychání Annina těla, které postupně odmítá přijímat vláhu a živiny, zmenšuje se a mění barvu. Moc o něm nevíme, Anna zmiňuje opakovaně své dlouhé husté vlasy a modré oči, věk ale můžeme pouze tušit. Číslo by však bylo koneckonců zbytečné, protože z energické víly, jež se prohání vesnicí na kole a z každého dne doluje alespoň něco pozitivního, je v závěru vetchá stařena, jež se jen silou vůle plouží po okolí. To ale opět popisujeme jen vzhled, důležitější je, co se děje pod povrchem – v Annině duši. Ta se stává obětí plíživě postupujícího šílenství. Tragédie však nepřichází z ničeho nic, bouřce vždycky předcházejí mraky. V textu se opakují narážky na zhoršující se stav
světa i na tajemnou Anninu chorobu a čtenář od počátku tuší, že se před ním navzdory protagonistčině odhodlání odvíjí příběh, v němž není místo pro happy end.

Anninu zkušenost se světem vyjadřuje Bolavá hlavně skrze hrdinčino tělesné vnímání. Dozvídáme se, že „má tisícero bolestí v těle“, děsí se jedů ukrytých v hadích zubech, vosích žihadlech a kusadlech klíšťat, miluje chlad a temnotu pod vodní hladinou a naopak se straní slunce, které jen umocňuje její bolesti hlavy a vysává z ní sílu. Titul románu odkazuje k místu, kam Anna míří, aby nalezla klid. Pro její tělo je významný i motiv pouta s předky. Po šíleném pradědovi zdědila hurónský „bartákovský smích“, neúměrný k její křehké konstituci a plachosti, a po babičce znalost bylin a zákonitostí přírody. Babička ji naučila šplhat ve větvích ořešáku, najít závěje přesličky a důvěřovat léčivé moci přírody. Na rozdíl od babičky ale Annu pohání i její ambicióznost – žije ve světě, v němž „se všechno počítá na gramy a koruny“, a množství odevzdaných bylin je pro ni důkazem vlastní hodnoty.
A k poznání, že sběr je nebezpečný podnik, dospěje, jak bývá v žánru balady zvykem, až příliš pozdě.

Nadpozemská síla chromé ruky

Znalost života rostlin je u Anny v protikladu k neschopnosti rozumět životům lidí kolem ní. Zatímco lidi Anna vnímá jako zjednodušené verze sebe sama, a tudíž se jim neustále vzdaluje, byliny ji nepřestávají fascinovat. Prastarou lípu nazývá královnou a uctivě k ní vzhlíží, přesně ví, jak který květ či list voní, a podle toho s nimi zachází. Popis sběru kombinuje básnické prostředky s rytmizací vět a velmi nebásnickým lexikem, neboť Anna je sice víla, ale navýsost praktická.

První vyprávěcí osoba se tu povětšinou pojí s prézentem, Bolavá bedlivě sleduje každý Annin krok, vzdech, myšlenku, aby zachytila její transformaci. Protagonistka je i v kontaktu s druhými ztracená ve svém světě, takže text je až na pár dialogů a popisů jedním dlouhým monologem. Autorka líčí prostředí, ale také Anninými ústy klade otázky, odpovídá si, vzpomíná, což se odráží na délce vět a souvětí či naopak strohých výpovědích. Annina perspektiva je ale limitující. Není zřejmé – ani příliš podstatné –, zda jsou bílá místa v jejím příběhu záměrná, či nikoli, důležité však je, že Anna je velmi nespolehlivý vypravěč. Nejen že mnohdy vidí a slyší, co druzí ne, ale hlavně určité věci vidět a slyšet nechce. Sympatická sebereflexe a ironie jsou v jejím projevu stejně podstatnými motivy jako blud. Řídí se logikou ovládanou magickou mocí sběru a je zřejmé, že kdokoli by se postavil mezi ni a byliny, ten bude jejím nepřítelem,
protože „maloměstští smrtelníci nikdy nepochopí, co k životu potřebuje víla“. A když se jedná o život, dokáže Anna i v chromé ruce shromáždit nadpozemskou sílu.

Příště snad postavy ožijí

Ale jaký by měl vlastně být jazyk víly, která je zároveň překladatelkou? Anna Bolavá vytvořila řeč, která se snaží mísit obě hrdinčiny osobnostní polohy – éteričnost přírodní bytosti i zaťatost prokleté sběračky. Jak bylo řečeno, z hlediska syntaxe je vyprávění proměnlivé, Bolavá dobře pracuje s tempem a spádem řeči. Na rovině lexikální využívá autorka expresivity, jak inherentní, tak kontextové, ale přítomnost spisovných, někdy až knižních výrazů ve spojení s nespisovností působí bohužel mnohdy nevěrohodně: „Až na tu zimu, jestli s tou nic neudělám, zkroutí mě zpátky k zemi a zahynu. Je třeba se hýbat, prostě odsud zmizet. Třesu se, brečím a vydávám zvuky, které jsem u sebe ještě neslyšela. Kolo je na sračku, ale beru ho v podpaždí a kulháme spolu k brodu. Není vidět na krok a ani měsíc mi nepřijde na pomoc. Bouřka byla dlouhá a řádila už i jinde, protože hladina řeky je teď úplně jiná. Zatímco jsem se
válela, doteklo sem spoustu kalné vody a z dvaceticentimetrové hloubky původního brodu je teď půl metru.“

Tato dlouhá pasáž ukazuje i na další problém Annina jazyka, a tou je opakování slov. Nejde jen o repetici na ploše kratších pasáží, Bolavá se vrací i k frazeologickým spojením, což řeči protagonistky také ubírá na přirozenosti. Čtenář si tak je neustále vědom, že čte literární text. A navíc text, který by si místy zasloužil snad i pečlivější redakční úpravy. Problematický je i závěr, v němž se na pár stránkách proplétá ich­forma s er­formou a polopřímou řečí. Celek má sloužit k načrtnutí osudů vedlejších postav, nicméně není jasné, kdo tu vypráví. Představuje si jejich rozhovory a myšlenky Anna, ta, jež je u konce svých sil a již druzí nikdy příliš nezajímali? Spíše se zde projevuje autorská zodpovědnost Anny Bolavé, která nechce před čtenářem nechat žádný konec otevřený. Tato „péče“ vede i k popisu Annina charakteru a jeho proměny a a občas také ke zbytečnému vysvětlování. Bílá místa jsou
v románu Do tmy funkční a čím méně nápověd, tím lépe. Anna Bolavá debutovala před dvěma lety básnickou sbírkou Černý rok a je lákavé si představovat, s čím asi přijde příště. Půjde­li o prózu, bylo by na místě dát postavám svébytnější jazyk, aby mohly skutečně ožít.

Autorka je bohemistka.

Anna Bolavá: Do tmy. Odeon, Praha 2015, 227 stran.

Musíte každého chápat nikoli jako jednotku, číslo, jako objekt­věc – ale jako subjekt. Jako neopakovatelného, jedinečného tvora se svými libůstkami i hlubokým existenciál­ním tajemstvím. Respektovat jeho osobitost. Poznat a pochopit, po čem ten konkrétní subjekt touží. A on se vám pak položí docela sám.

Měl byste si někde půjčit, vy nemáte kde, aha, my tedy nejsme finanční poradenství, ale třeba by někdo z vašich blízkých mohl kvůli vám… Jste mi sympatický, nechám vám číslo na pana Supa, ne, nejsme příbuzní, to je shoda jmen, ale když mu řeknete, že vás posílám, tak dostanete slevu. Tedy vaši blízcí dostanou. Nikde to neříkejte. Já vás tam neposílám, jen vám chci pomoci alespoň radou, to zákon nezakazuje. Ostatně když to neseženete, víte, co vás čeká dál. Nebojte se, spolehněte se, důvěřujte nám. Dobře to dopadne, jen dělejte, co vám řeknu. Vždyť bychom přece byli sami proti sobě, kdyby…

Subjekt je vlídný. Přinejmenším zpočátku; lyrický a vlídný. Ví, že upřímnou hrubostí by si leda přitížil. Uvnitř je subjekt poněkud posraný. Jako by nevěděl, že strach je jen biologická reakce, na kterou si tělo při trvalém působení zvykne. V tom tkví zrádnost a nespolehlivost subjektova těla. Strach je reakce, o niž se organismus dokonce obohatí!

Ale zatím jsme ve výhodě, protože subjekt ví houby. Protože je strachem vycpaný a pořád by jen chodil na záchod. A na tom už se dá budovat.

Teď nechte subjekta na pokoji, je to citlivý člověk. Stejně nemá čas; zvrací. Neví, že na bolest musí reagovat jedině touhou. Na ještě větší bolest ještě silnější touhou: jedině to je důstojné. Ale kdo by mu tohle říkal, cha cha.

Subjekta musíte nechat uzrát. Třicetidenní lhůta na rozmyšlenou, na přípravu i realizaci potřebných kroků je tak akorát. Zaručené.

Měsíc na vstřebání, přivyknutí a zvnitřnění vašeho požadavku, jakkoli přehnaně může na první pohled působit, zcela postačuje. Osvědčené.

Ke konci se vás už nemůže dočkat.

A proč že se subjektu říká lyrický? Ani nevím. Snad ze zvyku. Subjekty jsou jako olivy.

Má teď před sebou hrnek zeleného čaje a čtvrthodinku relativně jistého klidu. Není to příliš? Není to nějak nad subjektovy poměry? Subjekt překonává lehké žaludeční potíže. Aby vydrželo. Je libo čerstvého polonia? Neváhejte subjekta pobavit, když se nechá. Úleva přináší pokles ostražitosti, někdy i veselou hysterii, a čím příkřejší propad ho při nevyhnutelném návratu do reality čeká, tím bylo pobavení účinnější. Někdy postačí i fotografie dalekých krásných míst, případně lidí bez problému. Tíha pouhého srovnání zapůsobí.

Subjekt je ochoten vidět naději tu v televizní reklamě, tu v knize, tu na sociální síti. Nebo ne. Vidí tam něco jiného. Ale zabralo to na dobré dvě hodiny. Subjekt si celkem pomohl, ale vlastně si vůbec nepomohl. Má tik. Padají mu věci. Nespí. Pořád chodí na záchod. Už není, co býval. Ale bývaly časy, kdy byla s lyrickými subjekty jiná sranda.

Lyrický subjekt, to je ale vůl – on tu kamerku snad nikdy nenajde. Natožpak mikrofony. A vida, subjekt se lyricky choulí do prenatálního klubíčka. No ano, ňuňu, do břicha to vždycky nejvíc bolelo… Celý večer civěl z okna. Plival dolů na milence vedoucí se za ruku. Stejně tě nechá, říkal si. Subjekt civí do rozkvetlých výloh na náměstí. Subjekt zlyričtěle stojí před zrcadlem – a chechtá se. Tak tohle, tady a teď, je ten život, vole! O tom nikdo z nich nic neví! Je to takový ten smích, co od všeho osvobozuje. Chechtá se? Což, máme rezervy, ještě mu přiložíme. A uděláme to šikovně, nikdo se nedozví. I zákony mají fantasii.

Lyrický subjekt nedávno uctil památku našich padlých vojáků. Hrdinů. Padlých v našich zahraničních misích. Je jim to platné asi tolik co subjektovi, ale co se dá dělat – jsou padlí i za něj.

Lyrický subjekt je teď děsně angažovaný. Tak si trochu poodstupte, ať vás to nepostříká.

Lyrický subjekt už půjde klidně upalovat negry, když mu to pomůže. Když se mu zaplatí. Když se mu aspoň část odepíše. Když se sám zachrání… Negry nebo sousedy, jen když mu to aspoň trochu uleví.

Lyrický subjekt je zvyklý mezi svět a svou podělanou nahotu stavět verše. Vždyť se na něj podívejte… Ano, natáčení každého úkonu nařizuje zákon. Ne, úniky ze spisu, kde žijete, to vám nikdo nezaručí.

Takový subjekt, to se snadno řekne. Nejlyričtější je, když s vámi sám na sobě spolupracuje. Buďte přítomni v každé molekule vzduchu, kterou vdechuje. Diskrétně, ale jistě. Mohl by privatizovat své orgány; alespoň část plic nebo ledvinu.

Chodí ode zdi ke zdi, z pokoje do pokoje – a značkuje si prostředí pro novou situaci. Zvyká si. Šel by i ven. Inu, proč ne. Co mu brání? Je svobodný. Lyrický nepolapitelný subjekt: tak rád uniká a vždy se zas vrací.

Nebo utíká před těmi, kdo v něj ještě věří. Takové bohy jako on jsme už dávno vyhnali. Ale bývaly časy, kdy s lyrickými subjekty byla docela sranda…

Autor je básník.

Víc toho nevím. Kdesi uvnitř bolestně pociťujeme bytnění kontur vlastního zániku a toužíme po univerzální lásce napěchované v milostném citu. Objevujeme zlo činící z našich předpokladů o člověku karikaturu principu. Nemáme nic proti otroctví. Zaznamenáváme, že ticho je plné znepokojivých příznaků šílenství a krajina zahrnuje v sobě především přísliby vražednosti. Žena je nám nepochopitelně vzdálena a mužská blízkost je smutně horizontální. To, co nás přesahuje, čeká už jen v našem zoufalství. K nenávisti se musíme donutit. Tušíme přesně, o co jsme přišli. Pevně doufáme, že význam utrpení je u konce, a poznáváme, že symbol křížení nám zastupuje cestu. Smiřujeme se s tím, že jedním mrtvým tělem důsledky své existence nezahladíme. Mohli jsme víc milovat. O tolik víc. Mohli jsme najít víc odvahy. Byli jsme jako nemoc. S tělem ztratíme všechno. Umírání jako konečný příchod osamělosti. Zanikáme, protože kdosi čeká na naši
definitivní upřímnost. Poznání, že sentimentalita znamená to zvířecí v nás. Vzít život jinému člověku se nám vyplatilo, okusit temnotu atakovanou vnějším světlem. Žili jsme na všeobecný úkor. Věříme, že přitakání vlastní přirozenosti rozpoutá jen tiché a o to účinnější běsnění. Nekonečné smyčky Pachelbelova kánonu s domixovaným ptačím zpěvem zachraňují spánek poloviny populace. Děsíme se dětí a nedokážeme si to sami odpustit. Doufáme v nalezení spásného výroku, který nás osvobodí od pekla lidské práce. Nekonečné výčitky a permanentní pocit viny. Nejistota, zda jsme bezcenní mravně nebo morálně. Jistota, že budeme už jen zranitelnější a nikdy, nikdy, po zbytek a do konce svého života, nepolíbíme horoucně milovanou ženu, spojená s tušením, že jen a jen proto jsme sem přišli. Nejhlubší city chováme v nedostupné hloubce. Úspěch znamená všechno a léčí, alkohol je nutností. V Shakespearových dýmkách jsou patrné stopy konopí. Nikdo tu nechce být
v takové situaci, jaká tu je.

Téma lásky. Nic než téma lásky. Chci tě a miluji tě. Nekonečně po tobě toužím. Znamenej odvahu k suicidiu, ó má lásko! Stojíš před kinem a slunce ti polévá oblé břicho, tvoje těhotenství jsem málem nepřežil s tebou. Jiný muž, nebo dokonce jiní mužové, klečí u tvých slabin nekonečné hodiny a já? Sedím v předpeklí artového kina s cizím panovačným přízrakem, který mě umučí. Za luxferami tuším snášející se soumrak a pozoruji ženy proudící do zářivkového světla dámských záchodků. Každá sedmá se na mě podívá jako na předmět. Vidím, že vědí všechno. Že je vnímám jako zbytečné komplikace, že tu sedím ve stejném tričku s číslem 34, ve kterém jsem spal předchozích pět nocí, a proto ke mně hloubavá dívka v mé blízkosti nepatří. Zdá se, že takhle se nedá žít, ale já si naplním hlavu šedým pancířem vyřazené promítačky, aby se dalo.

Téma lásky. Jediný tvůj pohled. Dal bych nevím co za jediný tvůj pohled. Pohled, který by definitivně utkvěl jen a jen na mých očích. Ale je a bude to jen a jen tak, že za gestem tvé dlaně, má lásko, má touha v tvojí touze zachází a tvůj život s mým se, aniž sešel, navždy rozchází, platónské ideje tě pomíjí, Idiot dýchá vždycky v předsíni, a zatímco se umělecky vyvíjím, kráčí tvým bytem v úhlu, co mě zabíjí, anděloid s metrovým penisem, jsem, který jsem, můj věčný návrat do věčného návratu, Adam a Eva posledních dní odjíždějí na chatu a pro svou naději se usmíváme do mraků, být už se dá jen v pásmu pozvolného zázraku.

Miluji tě.

Tvůj Idiot,

Tvůj věčný Idiot

Divošství a literatura nejdou dohromady; divošská literatura napsaná skutečně divokými divochy neexistuje. Divocha si mnozí představí jako spoře oděného člověka, jenž žije šťastně bez výhod civilizace v souladu s přírodou a provádí tajemné rituály, dost možná dokonce kanibalské obřady. Oproti tomu literatura se spojuje s civilizací, se znalostí písma. Na tomto předpokladu stavěli v antropologii představitelé klasického evolucionismu. Například Lewis Henry Morgan za vývojové fáze lidstva pokládal divošství, barbarství a civilizaci. Nejvyššího stupně divošství podle něj dosáhli lidé vynálezem luku a šípu, civilizace vzniká objevem hláskového písma. Divocha tedy podle této koncepce od literatury dělí dlouhé barbarské věky, v nichž došlo k objevu hrnčířství, domestikaci zvířat a osvojení znalosti tavení rudy. Přestože se jedná o dávno překonané antropologické paradigma, lidové představy divochů nadále sytí idea, že se jedná
o živoucí fosilie, poslední svědky původního stavu lidstva. Nelze si v této souvislosti nepřipomenout vynikající film Dennise O’Rourkea Cannibal Tours (Kanibalské vyjížďky, 1988), který dokumentuje turistický výlet skupiny Evropanů na palubě lodi proti proudu řeky Sepik. Vedou duchaplné řeči o divoších, kteří sice nežijí v blahobytu, ale jsou šťastní, tedy alespoň svým způsobem.

Názory turistů stojí na představě divocha a divošství, kterou stvořila evropská imaginace dlouho před tím, než zámořská expanze umožnila ztotožnit divochy s obyvateli nově objevených ostrovů a kontinentů. Divoch od středověku představoval antitezi spořádaného života, jelikož dokázal uspokojovat všechny své potřeby mimo rodinu a církev. Vyznačoval se nahotou a nezkrocenou sexualitou. Zkrátka nechtějí nosit kalhoty, shrnul podstatu věci Michel de Montaigne. Divoch tím vším sice ohrožoval společenský řád, ale zároveň se stal předmětem fascinace a závisti, jelikož svobodně naplňoval všechny své potřeby. Co je divoch zač, naznačuje latina, jež pro něj měla mnoho výrazů: je nejen ferus (divoký), ale také silvestris (žijící v lesích), indomitus (nezkrocený), rudis (syrový) a incultus (neobdělávaný). Divokost tak stojí v přímém protikladu ke kultuře; jde o slovo odvozené od latinského výrazu pro obdělávání půdy. Proto si lze jen stěží představit
divocha, jenž za nocí v mihotavém světle táborového ohně louská díla Dostojevského či Musila nebo alespoň Houellebecqa, když už má být sexuálně nezkrocený, nebo píše divadelní hry srovnatelné se Shakespearovými geniálními díly. To však neznamená, že pro ně nemůže mít velmi dobré pochopení, jak dokládá zkušenost antropoložky Laury Bohannanové při terénním výzkumu v západoafrickém kmenu Tivů.

Hamlet a zombie

Před cestou do Afriky Bohannanová vedla o Shakespearovi polemiku se svým britským přítelem, jenž zastával názor, že Američané setrvale čelí problému rozumět tomuto anglickému dramatikovi, zatímco ona naopak tvrdila, že jeho divadelní díla jsou univerzálně srozumitelná, jelikož pojednávají o lásce, nenávisti či pomstě. Přítel jí pak na cestu přibalil výtisk Hamleta a ona ho Tivům na jejich přání převyprávěla.

Tivové antropoložce do vyprávění neustále vstupovali otázkami, opravovali ji a nabízeli vlastní vysvětlení. Nedokázali se shodnout ani na tom, co to je duch, jehož měl Hamlet spatřit a hovořit s ním. Znamení nemůže hovořit, namítli Tivové. Duch není znamení, je to mrtvý člověk, jehož mohou lidé vidět a slyšet, ale nemohou se jej dotknout, vysvětlovala Bohannanová. Měla tedy na mysli zombie, ujišťovali se Tivové. Zkusila to jinak: duch je stín mrtvého člověka. Mrtvý nevrhá stín, odporovali. V naší zemi ano, kontrovala antropoložka. A nedohodli se na mnoha dalších věcech. Nesouhlasili například s názorem Bohannanové, že se nehodilo, aby Klaudius pojal za manželku Gertrudu, vdovu po starším bratrovi, dánském králi. Podle názoru Tivů se zachoval správně, jelikož tím děti nepřijdou o otce, neboť se jím stane strýc. Jen se jim nezdálo, že zesnulý král měl pouze jednu manželku. Rovněž se domnívali, že vdova určitě neměla počkat se sňatkem dva roky ve
smutku, pro správu hospodářství je to příliš dlouhá doba. Tivové reinterpretovali celý příběh a ujistili Bohannanovou, že jejich výklad je správný a u ní doma jej jistě všichni s radostí uznají a ocení. A pokud jim chce vyprávět další příběhy, rádi je vyslechnou a antropoložce vysvětlí.

Poslední divoši

V současnosti zůstává na Zemi jen málo míst, o nichž si lidé myslí, že tam dosud žijí skuteční divoši. Jedním z údajně divokých míst této planety má být největší tropický ostrov světa Nová Guinea. Stereotypní obraz obyvatele Nové Guineje obvykle zahrnuje kanibalismus, lov lebek a dlouhé penisové pouzdro hrdě trčící vpřed. To je dávná minulost, za příslušný poplatek vám však nepochybně předvedou alespoň to penisové pouzdro. Neprostupné tropické lesy a vysoké hory dlouho chránily obyvatele ostrova před kolonizací. O východní část ostrova se sice podělilo Německo a Velká Británie již v roce 1884, ale skutečné kolonizaci ostrova bránily přírodní podmínky, a tak poznávání a podmaňování ostrova postupovalo jen pozvolna. Některé skupiny díky tomu zjistily až s odstupem mnoha desetiletí, že o jejich blaho pečují bílí kolonizátoři. Guvernér John Murray, jenž se velmi dobře obeznámil s postuláty evolucionismu, si v souladu
s nimi vytyčil cíl pozdvihnout primitivy k nejvyšší možné civilizaci, jaké jsou vůbec schopni. Mimo jiné naučit je číst a psát.

Misionáři od sklonku 19. století usilovali nejen o šíření křesťanství, ale také o vzdělání domorodců. Rovněž koloniální správa podnikala patřičné kroky, aby rostla gramotnost v teritoriu Papua a Nová Guinea. Přesto ke zrodu papuánské literatury dochází až v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Často se jako první papuánský román uvádí The Crocodile (Krokodýl, 1970) od Vincenta Eriho. Někteří však považují za nejstarší papuánskou literaturu Ligeremaluogovu autobiografii. Psal z terapeutických důvodů, neboť propadal do hlubokých depresí ze smrti manželky. Jeho kniha nese příznačný název – Erstwhile Savage (Někdejší divoch, 1932). Lze však nalézt ještě o pár let starší papuánskou literaturu.

Nemám tím na mysli příběhy, jež zaznamenali antropologové či misionáři, ale texty, které napsali sami domorodci. Antropologové i misionáři nepochybně zachytili papuánský folklor. Zřejmě nejrozsáhlejší soubor písní, legend a poezie nashromáždil finský antropolog Gunnar Landtman, jenž v letech 1910–1912 studoval domorodce v deltě řeky Fly. Jeho studie Poetry of the Kiwai Papuans (Básnictví Papuánců z Kiwai, 1913) je nepochybně zajímavá, neboť obsahuje řadu ukázek kiwajského folkloru. Nás však zajímá, co napsali sami Papuánci.

Latiníci z Nové Guineje

Na Nové Guineji se nevyvinul žádný systém písma, jednalo se o aliterární společnosti. Koloniální správa a misionáři se rozhodli to změnit a předsevzali si vzdělávat domorodce a naučit je číst a psát. Tak například vládní antropolog Edgar Francis ­Williams založil v roce 1929 časopis The ­Papuan Villager (Papuánský vesničan), za jehož cíl si určil osvětu a vzdělávání domorodců. Williams hned v prvním čísle uvedl, že to jsou noviny pro Papuánce, nikoli pro bělochy, protože ti mají své vlastní noviny. A vzápětí doplnil, že periodikum se vydává na velmi trvanlivém materiálu, aby mohlo dlouho sloužit, papír tudíž není vhodný ke kouření. Velmi dobře si uvědomoval, že vznešený cíl vzdělávat domorodce může zhatit jejich zvyk balit si cigarety z novinového papíru, který mimochodem přetrval dodnes. I když není nic staršího než včerejší noviny, jak tvrdil Čapek, na Papui je nikdy nevyhazujte. To ostatně doporučoval také manuál
australským vojákům operujícím za světové války na území Nové Guineji. I první průmyslově vyráběné cigarety na Papui­Nové Guineji se nejdříve balily z novinového papíru. Později se přešlo na cigaretový papír, jenž však byl vždy potištěný. Pochopitelně, nepopsaná cigareta přece nemůže nikomu chutnat. Místní tabákový průmysl tudíž dbá na čtenářské vyžití kuřáků. Nejsou mi ovšem jasné důvody, proč výrobce Spears zvolil pro své zákazníky poněkud nedokonalou latinu: „Null modo sine ulla enim incandit vitae.“ Možná na Nové Guineji žije více klasických vzdělanců, než by se mohlo na první pohled zdát. Pokud ano, určitě na tom nenese podíl osvětově vzdělávací periodikum Papuánský vesničan, které vycházelo v angličtině.

Jednoduchou angličtinou časopis Papuán­cům vysvětloval například principy parlamentní demokracie, nezbytnost platit daně, výhody lékařské péče a zejména očkování. Naopak je nabádal, aby se přestali věnovat kouzelnictví, protože je to zkrátka hloupost, na což se v Evropě přišlo již před hodně dlouhou dobou. Williams dal v časopisu prostor také samotným domorodcům, kteří mohli do redakce zasílat své texty. Jedná se zřejmě o nejstarší tištěnou papuánskou literaturu. V převážné většině domorodci zasílali legendy a mýty, jež se do té doby tradovaly jen ústně. Jeden z příběhů nese název Pozemšťané a nebešťané. Ve vesnici Hanuabada se vypráví, že před mnoha a mnoha lety se nebe nenacházelo tak daleko od země. Vznášelo se sotva desítky metrů nad ní a obývali jej nebešťané. Na rozdíl od pozemšťanů si nemohli stěžovat na nedostatek jídla. Opakovaně je pozemšťané žádali, aby se s nimi podělili. Nebešťané tak mnohokrát ochotně učinili
a shodili pozemšťanům trsy zralých banánů. Jednoho dne jim však došla trpělivost, rozzlobili se, přeťali cukrovou třtinu, jež držela nebe blízko země, a vznesli se hodně vysoko. Proto je na zemi od té doby tak málo jídla, nikdo nám již nehází zralé banány. Hodně papuánských mýtů a legend se vztahuje k jídlu, ať už se jedná o banány, kokosy, vepře, lidi či kasuáry. Misionář Ennio Mantovani proto tvrdí, že náboženský světonázor zkrátka prochází Papuáncům do hlav a srdcí jejich žaludky.

Při jednom z pobytů na Nové Guineji jsem si nechal od studentů základní školy ve vesnici Yawan vyprávět a kreslit příběhy. Sepsali příběhy o původu vepřů a tvaru kokosových ořechů, neposlušných dětech, lidech proměněných v kámen, zvyku platit za nevěstu a zejména různé varianty příběhu o dvou bratřích, s nimiž se lze setkat v mnoha koutech ostrova. Jeden ze zapsaných příběhů vypráví o neposlušném synovi, jenž nedbal na otcovy prosby a nedělal, co mu otec přikázal. Jednoho dne se synek rozhodl, že nepůjde pro vodu, jak jej otec žádal, ale vydá se na lov. Vzal luk a šípy a vydal se do husté buše, aby ulovil něco k snědku. Mezitím si otec řekl, že by se chtěl proměnit v kámen, aby dal synovi lekci. Přání se mu splnilo. V jiném příběhu naopak zkamení dítě. Rodiče mu zakazují lézt na pandánový strom, ono je však neposlechne a jednoho dne se při sběru plodů pandánu zřítí dolů a zabije se. Mrtvé tělo se
v mžiku promění v kámen. Pohádky by měly končit poučením a zde je očividné: „Děti, nešplhejte na pandány!“ dodal vypravěč.

Příběhy o dvou bratrech

Jedním z nejrozšířenějších témat novoguinejského folkloru je příběh o dvou bratřích. Například Asmati, jejichž nádhernými řezbářskými výrobky se pyšní mnohá etnografická muzea, spatřují původ kanibalismu a lov lebek v události, k níž došlo mezi dvěma bratry. Mladší bratr úspěšně skolil vepře a vyrobil si z jeho hlavy trofej. Druhý z bratrů se domníval, že z lidské hlavy by byla trofej mnohem lepší a doporučil mu, aby mu sťal hlavu a vyrobil si z ní trofej, což také mladší bratr učinil. Nadále mluvící hlava dávala bratrovi rady, jak má naporcovat bezhlavé tělo a připravit si jej k jídlu. Recepty teplé a studené kuchyně raději vynechám, postačí popis začátku bourání lidského těla. Mladší bratr měl vést jeden dlouhý řez od konečníku přes třísla, bok trupu do podpaží a dále přes klíční kosti druhou stranou zpět ke konečníku, pak již zbývalo jen přesekat žebra, aby se mohla oddělit hruď a břišní části od těla.
Poté se mohlo tělo vyvrhnout a připravit k jídlu. Mimochodem stejným způsobem Novoguinejci bourají vepře, což ale není žádné překvapení – člověku se tam na mnoha místech říkalo „dlouhé prase“. Nejen u Asmatů je kulturním hrdinou­zakladatelem mladší bratr. Ten stojí za vším i v jiných příbězích.

Jeden z nich mi sepsal a nakreslil místní učitel v Yawanu. Pojednává o bratřích, kteří se jmenují Nasi a Nokopo. Nasi musí na příkaz staršího bratra vyrazit na lov (zase jídlo), při pátrání po klokanech či kasuárech zajde hluboko do husté džungle. Natrefí na mladého kasuára, kterého bez otálení střelí. Se šípem v těle prchá kasuár stále hlouběji do buše, kde vyčerpáním a následkem zranění zemře. Nasi jej najde, když již padne noc, a tak se rozhodne přenocovat v lese. V noci se kasuár promění v nádhernou mladou Papuánku a obživne. Představí se Nasimu jako majitelka pozemků a vyzve jej, aby si ji vzal. Nasi tak učiní a mají spolu kupu dětí. Navštěvují se se starším bratrem a jejich potomci mezi sebou uzavírají sňatky.

Ovšem ve zdaleka nejčastější verzi příběhu o dvou bratrech, s níž se lze na Nové Guineji setkat, se sourozenci rozkmotří. Starší bratr, který má velmi tmavou barvou pleti, není zrovna ukázkou činorodosti – je to lenoch. Mladší bratr má naopak kůži světlou, vykazuje vysokou inteligenci a předčí svého bratra co do schopností, vynalézavosti a úspěšnosti. Jednoho dne se mladší bratr vrátí z úspěšného lovu a požádá svého bratra, aby připravil nějaké dříví na oheň, zapálí jej a nažhaví v něm kameny, aby si mohli společně připravit tradiční jídlo mumu. Mladší bratr se vydá na zahradu pro nějaké batáty. Když se však po delší době vrátí, zjistí, že bratr si mezitím upekl úlovek v rozpálených kamenech a všechno sám snědl. Mladší bratr se rozhněvá a oznámí, že navždy odchází. Od té chvíle se bude muset starší bratr o sebe starat sám. Někteří obyvatelé Nové Guineje příběh vysvětlují tak, že Evropané jsou potomci mladšího bratra
a vracejí se do svého domova. Potomci mladšího bratra se vrátili a podělili se o všechny vymoženosti moderního světa. Přinesli s sebou i písmo, jež Papuánce rázem přeneslo přes dlouhé barbarské věky rovnou do civilizace.

Divoch jako konstrukce antropologů

Písmo vytvářelo hranici mezi antropologem a divochem, představovalo zároveň nástroj, jímž se převádělo divoké na domestikované a důvěrně známé. Rozbory klasických děl antropologie ukázaly, že jejich autoři používali literární postupy, s jejichž pomocí konstruovali své divošské hrdiny, kteří zůstávají neovlivněni evropskou civilizací. Bronislaw Malinowski nám zatajil vášeň Trobrianďanů pro kriket. Ian Hogbin přiznal, že trpěl, jelikož nestudoval skutečně divoké divochy. Margaret Meadovou ani nenapadlo, jak sama uvedla, že by si Samojci mohli někdy přečíst, co o nich napsala. Nesluší se, aby divoch nosil kalhoty, četl a psal.

Naopak antropolog píše neustále. Děti v Yawanu mi nakreslili antropologa. Tyčí se s tužkou a blokem nad malými Papuánci, kteří k němu vzhlížejí. Kdo však píše, neúčastní se, v tu chvíli reflektuje, přemýšlí a tvoří. Skutečnými autory divošské literatury jsou antropologové, kteří si při pobytu v terénu neustále činí poznámky, aby z nich později stvořili texty o obyvatelích divokých krajů. Divošskou literaturu nenapsali divoši.

Autor je kulturní antropolog.

Polská prozaička Dorota Masłowská si u nás – stejně jako v Polsku – udělala jméno hned svou prvotinou, románem Červená a bílá (Wojna polsko­ruska pod flagą biało­czerwoną, 2002; česky 2004). Zaujala zejména autorčina jazyková vynalézavost (díky jejímu skvostnému převedení si zase udělala mezi polonisty jméno naše dnes už přední překladatelka z polštiny Barbora Gregorová), kterou zmiňují rovněž recenzenti jejích dalších knih.

Emy Bovaryové 21. století

Často se tvrdí, že hlavním hrdinou knih Doroty Masłowské je jazyk. Snad by se dalo říct, že kvůli silně stylizovanému jazyku autorčiny knihy vznikají; jazyk vyvolává ­nápady, dokresluje jednotlivé postavy, ilustruje jejich chování, jednání a myšlení. Samotný děj románů potom není tak podstatný: důležité je, jak je podaný. V nářečí, specifických výrazech, slangu a argotu se může skrývat příběh, který by sám o sobě vydal na sto padesát stran. Totéž platí o autorčině nejnovější knize Zabila jsem naše kočky, drahá. Masłowská podrobuje nemilosrdné kritice řeč i uvažování mladší střední generace. Třicátníci jsou dle ní v zajetí mediální masáže (přímo ikonickým falešným nepřítelem je časopis Yogalife), toho „co se má“, příruček na lepší život, psychotestů, nejrůznějších kurzů, trendů, slev a vyčtené „moudrosti“. Hlavní postavy, jakési Emy Bovaryové jednadvacátého
století, vědí, že Facebook je škodlivý nesmysl, přesto jej využívají, podobně jako se ládují křidélky z BBQueen Grillu a posléze ostošest hubnou ve fitku.

Velkým tématem knihy je tudíž pokrytectví, které dokonce prolíná do roviny vyprávění, a to ve figuře „nálepkového vyprávění“. Autorka nechává své hrdiny poukazovat (s notnou dávkou humoru hraničícího s posměchem) na zdánlivé banality či drobnosti vyhrocené ad absurdum, které podobně jako třeba v karikatuře poukazují na celek a kdesi ve spodním proudu jej hodnotí: „vítr od něj zavanul vůni Tide 1 + 1 s bělidlem bez chlóru“, „mohly tak žvanit do večera, kdy se vyčerpané, s kelímky kávy bez kofeinu s nízkotučným mlékem a taškami plnými nákupů loučily u metra“, „jen ať vztáhne ruku na tu sladkou symbiózu, na tu idylickou programovou jednotu vonící pudrem a žvýkačkou Orbit“.

Humor Doroty Masłowské – umocněn sklonem ke kritice (přesněji protestu a ještě přesněji drzosti: proti čemu ale autorka ve svých knihách protestuje, proti všemu a všem?) – se velmi rychle okouká. Tato zvláštní maska vypravěče bez životní energie má však svůj účel. „Společenská odysea“, jak v knize zaznívá, totiž popisuje příběh Farah, její kamarádky Joanne a dalších postav s anglickými jmény. Platí dolary, pohybují se ve městě, v němž zaznívá angličtina (symboly globalizace, které se rovněž podílejí na určitém univerzálním působení: tohle by se mohlo stát i nám, u nás, v našem městě), a pokoušejí se co nejlépe vést své životy. Na pomoc přichází spousta rádců ve formě instantních znalostí, přátel a svědomí, nicméně kýžené blaho se nedostavuje. Co se zpackanými životy, chybí­li láska, umělcům talent a všem sexappeal? Když je správné jíst bio jehněčí a peněženka strávníkovi dopřeje pouze obrovské menu bez
tuku a čtyřnásobnými hranolky? Nezbude než se pokusit „tenhle život reklamovat!“.

Marný únik před tuctovostí

Jenomže změna jako taková nestačí, musí být rovněž někdo, kdo si změny všimne a bude ji respektovat, a sebemenší zádrhel („Právě procházím jistou proměnou…“ – „Kdepak, neboj: vypadáš úplně stejně! To jsou ty starý čočky: neměla jsem čas koupit si nový.“) může pracně vybudovanou životní autonomii zbořit jako domeček z karet. Zápas o vlastní totožnost, snaha o vymanění se z tenat společenských konvencí a především jejího jazyka s Farah smýká po všech čertech a je přitom zajímavé, že ani v extrémních situacích (řešení pomocí žiletky) nedokáže uniknout tuctovosti, proti níž se staví.

„Sond“ do společnosti má každá literatura nepočítaně (z těch polských u nás vyšel nedávno překlad Potvor od Sylwie Chutnikové, autorky, která je Masłowské zřejmě nejblíže) a zpravidla se těší čtenářské oblibě. Z toho vyplývají určitá žánrová klišé, s nimiž ale Masłowská v románu Zabila jsem naše kočky, drahá nakládá pozoruhodným způsobem. Autorčiným knihám (především Královnině šavli či Dvěma ubohým Rumunům, co mluvěj polsky) bývá vytýkáno, že jsou samoúčelné bláboly. Nej­novější kniha je text „konzervativnější“; soudržný a promyšlený.

Autor je polonista a komparatista.

Dorota Masłowská: Zabila jsem naše kočky, drahá. Odeon, Praha, 2015. Přeložila Barbora Gregorová.

A štěkot psů a štěkot psů 

psů v psinci nalezených psů

štěkot psů ve vsi nad mořem

psí štěkot všech psů

ztracených, nalezených

zatracených rasovských

neznabožských psů

celé vesnice

celého města

celého světa

štěkot psů 

Báseň vybral Petr Borkovec

Nejsem typ člověka, který by trpěl přemrštěným sentimentem pro zapomenuté kouty, ať už zanesené sutinami či divokým houštím. Pocházím z pražského Žižkova, proletářské čtvrti, a neútěšností a chudobou jsem byla v dětství obklopena dost na to, aby se ve mně žádné rozněžnění v tomto směru nerozvinulo. Neprahla jsem po nedotčené samotě, měla jsem jí dostatek. Žižkov se o nedělích a prázdninách vylidňoval, jiné děti odjížděly za svými pravidelnými mírnými divočinami v mezích zákona a mně zůstávala černobílá zaklínadla dlažebních kostek a vyprahlé kočičí hlavy pražské vozovky.

České etnikum odjakživa tíhne k přírodě; uvádí ho do stavu sebedojetí nad ušlechtilými pnutími vlastní duše, a jakmile se Čech ocitne v jejím lůně, hned také řečenou duši uvádí do provozu. Češi vyznávají přírodu velekýčem chataření a čundráctví, hnijí dojetím při pokleslých zpěvech s kytarou u táboráku (hřeje ruce, barví tváře) s mastným špekáčkem na klacku. Já přírodu nenáviděla. Byla nepříjemná na dotek – píchala do zadku, zraňovala nahá chodidla, nastavovala očím suché větve, do obuvi strkala ostrá stébla, čvachtala v holínkách a nastražovala kravská lejna. Sláva, nazdar výletu…!

Pojď do křoví

Pokud se ovšem divočinou myslí neprobádaná, nezkrocená zeleň, pak v žižkovském provedení to bylo převážně „křoví“, zejména to nahoře na kopci. Hrálo zásadní roli v dětské mytologii, přičemž výzva „pojď do křoví“ bylo první porno mého života. V dětské (možná jenom holčičí?) černé kronice byl křovinatý kopec prostředím ohrožujícím, a ta hrůza měla mystický rozměr neznámého, ale tušeného a zaručeně zcela zavalujícího a ochromujícího nebezpečí. V holčičí řeči to bylo formulováno jako „zatáhnout do křoví“. K této hrůze existovalo už jen komplementární „zatáhnout do sklepa“. Co je nahoře, je i dole.

Možná stojí tedy otázka divočiny poněkud genderově: je divočina – ať už městská či jakákoli jiná – stejně zvoucí a vzrušující vizí pro ženy jako pro muže? Kluci si s frazeologismem „pojď do křoví“ rádi v ústech pohrávali. Se zlomyslným leskem v očích a pobaveným úšklebkem, aniž příliš spoléhali na možnost jeho naplnění. Byl pro ně fatou morganou, troubením halali, voláním divočiny, klučičí červenou knihovnou.

V křoví žižkovského kopce se ovšem za nocí skrývala i hrůza vyššího řádu, která naháněla strach i klukům. Za noční tmy mohla z hustých větví vyvstat metafyzicky děsivá a fyzicky ochromující postava, pochmurný stín, golem. Jaksi samozřejmě byl chápán v mužském rodě. Každé houští plodí přízraky. Moje městská divočina se rozprostírala mezi vysoko zdviženým palcátem Jana Žižky z Trocnova a křovinatým lůnem žižkovského kopce.

Počátek světa

Erotický obsah volání divočiny a jejích skrytých míst výstižně vyjádřil francouzský malíř Gustave Courbet ve svém kontroverzním komorním plátně Počátek světa (1866). Malířův pohled se zaměřil na nenuceně otevřené ženské lůno s tmavým houštím, které je zde centrem obrazu a ohniskem pozornosti malířova oka; vidíme pouze bezprostřední okolí ženského lůna, však je také nazývá počátkem světa. Přes neoddiskutovatelnou pornografičnost je obraz zároveň neskutečně krásný – proporce, úhly, křivky a jejich přechody, harmonická kompozice, to vše poskytuje dojem vyvážené celistvosti a završenosti, jakkoli pokud jde o tělo ženy, je to drastická vivisekce. Pokud ten obraz přesto nešokuje, musí to být tím, že možná spíše než tělo evokuje krajinu. Zvlněnou krajinu, kde se v úvalu, kryta houštím, nachází sluj. Courbetův obraz nebyl určen pro každodenní použití; ve všední čas
byl zastřen záclonkou údajně zelené barvy.

Když malovala Toyen přirození mužská, prováděla obdobnou vivisekci těla mužského, avšak mužský rozkrok tu žádnou mytologizací neprošel, krajinou se nestal. Co z toho vyplývá pro harmonii světa, harmonii přírody? Nevím. Jsme tu dost daleko od idealizované komplementarity principů jin a jang.

Obtížný hmyz. Hmat

Nezkrocená příroda nepronikala do mého života pouze jako flóra, ale také jako fauna. Stejně problematicky. Byla zdrojem vysoce nepříjemných hmatových vjemů, synergicky působících s těmi již zmíněnými hmatovými nesnázemi, jejichž příčinou bylo rostlinstvo všeho druhu. Na rozdíl od zelené přírody lezla fauna za námi až do bytu. Našimi běžnými městskými spolubydlícími byli mouchy, pavouci, mravenci faraoni i mravenci tak vůbec, moli, rybenky, mouční i ovocní červi, vši, švábi, rusi, můry, roztoči, mšice, komáři, masařky, vosy, a když bylo hodně zle, i smrtihlav. Před závorku byly pro děti výchovně vytýkány včelky (pilné a užitečné) a slunéčka sedmitečná (cosi jsme si od nich měly slibovat); štítila jsem se jich také. Štítila jsem se jejich doteku, nepříjemně jemného, přísavného a úchylného jako sáhnutí frotéra. Při vykročení do zeleně se repertoár rozhojnil
o klíšťata, ploštice, sršně, „hovada“, housenky, střevlíky, mandelinky, kobylky, hovnivály…

Neuvěřitelná dotěrnost hmyzu neušetřila ani knihy. Usídlili se v nich jak bigotní měšťáci Broučci a Berušky, tak proletářští selfmademani Ferdové mravenci, poté včelky Máji reálného socialismu, a když Ferda mravenec restituoval a ztloustl, překabátil se na Krtečka, ňuňuňu idol dnešního českého etnika. Malí hrdinové malého národa.

Výjimkou byli motýli. Mezi nimi a mnou byly totiž taktilní role obrácené: v tomto případě to byli oni, kdo se plašil mého doteku, kdo se bál setření pelu, které bylo pro ně záhubné – stejně jako pro Sylfidy, jež si od motýlů vypůjčily křídla.

Nejběžnější živočišný druh obývající žižkovský kopec i ulice byl občan vrabec. Byl všudypřítomný, šedý oděv a statistický výskyt z něj činily proletáře městských ulic, větví, elektrických drátů, balkónů a říms. V podvečerních vrabčích příbuzenských fiestách na hustě zabydlené lípě si hejna hlučně sdělovala události dne. Štěbetali ochotně, bez hořkosti nad svým osudem a s hlasitou Lust zu fabulieren. S vrabci jsme si byli tak nějak rovni. Nevnucovali jsme se jeden druhému ani jsme spolu nesoupeřili, nebyli jsme si na obtíž ani nebezpeční a zpestřovali jsme si navzájem svůj všední den – tedy alespoň doufám, že to bylo vzájemné.

Není divu, že vrabce do narativního rozpoložení uváděla právě lípa. Tento voňavý strom příběhy přivolává, představuje tak lepší archetypální aspekt českého etnika. Také mne uváděla lípa do narativního rozpoložení; směřovala jsem vyprávění do jejích kořenů, ty se v mých příbězích divoce rozrůstaly a zalidňovaly.

Vůně, noc

Podprahový život našich vjemů se odehrává v říši čichu a hmatu. Stejně jako leží pravda o lidských bytostech v mezerách mezi slovy, leží také v mezerách mezi polštářky prstů a v dutinách nosních dírek. Proto jsem před divočinou křoví na kopci dávala přednost polozkrocenému houští opojných šeříků v blízkém parku. Nešla jsem za vizí dobrodružství, šla jsem za vůní; za intenzivní noční vůní navlhlých a na dotek hedvábných a lechtajících šeříkových květů. Chodily jsme ve dvou. Nebylo to bez rizika. Noc byla pro holčičky nepřístupná. Rvát v parku šeřík byl zločin. Avšak tím překročením zákona a velebnou mocí Noci se stalo, že ve dne ochočené šeříkové křoví v noci zase zdivočelo. A s tím se dostavil i strach. Měl podobu Hlídače, který se tu někde ve větvích skrývá, šmíruje a číhá, jeho stařecká ošklivost je schována pod
placatou čepicí. Vyzbrojen baterkou, kladivem, holí – zmrazí nás pohledem na místě a pak… Intenzivní vůně a vzrušující šimrání však bylo silnější než strach. Odhrnovaly jsme zelené závěsy větví a prostupovaly, ozbrojené velkými nůžkami – ženskou zbraní.

Ani my jsme neuměly svůj vztah ke kráse naplnit jinak než loupeživě a násilně. Vdechování šeříkové vůně omamovalo, pohlcovalo, udržovalo ve stavu vzrušení, ale neumělo vyvrcholit v nějaký druh orgasmu, který by nás ze zakletí té vůně uvolnil… V dětském věku byla mou oblíbenou barvou zelená. Ve zralém věku nicméně už ne.

Autorka je taneční publicistka.

Celovečerní prvotina devětadvacetiletého Andyho Fehua pumpuje čerstvou krev do jinak poměrně mdlé produkce české hraného filmu. Nenasytnou Tiffany lze přiřadit po bok nových snímků nastupující generace režisérů, jako jsou Cesta do Říma (2015) Tomasze Mielnika, Schmitke (2014) Štěpána Altrichtera či Parádně pokecal (2014) Tomáše Pavlíčka. Tvorba těchto mladých tvůrců se vymezuje vůči mainstreamovému „hřebejkovskému kinu“ i důležitě se tvářícím domácím dramatům. Přes jistou různorodost tyto drzé debuty spojuje hravý přístup k vyprávění a současně důraz na nekonvenční ztvárnění námětů. Jedním ze společných znaků je barvitá práce s žánry nebo jejich dekonstrukce. Fehuův příspěvek je přínosný právě tím, že porevoluční kinematografii, již opanovala komedie a společenská dramata, obohacuje o horor. Tedy žánr, který u nás nemá příliš bohatou tradici a stále platí za nízkou či ryze popcornovou zábavu. Fehu zdárně dokazuje, že tomu
může být i jinak.

Když se rum prolévá krví

Když se v kinodistribuci vzácně ­setkáme s českým hororem, jedná se zpravidla o ne­­invenční nápodobu zahraničních vzorů (Ghoul, 2015), rozpačitý pokus o umělecký přístup (T.M.A., 2009) nebo triviální exploataci (Choking Hazard, 2004). Fehuovi se podařilo něco, v co už většina z nás ani nedoufala: český horor s vlastní tváří. Horor obecně bývá chápán dle mnohých badatelů, například Kendalla Phillipse nebo Barbary Creedové, jako žánr, jenž dobře odkrývá niterné stíny lidské psychiky, případně patologické symptomy celé společnosti. Nenasytná Tiffany je toho dobrým příkladem. Pomocí přeformulování rčení „kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá“ do groteskní noční můry snímek nabízí autentičtější výpověď o nižších vrstvách české společnosti než leckteré velkohubé sociální drama. Fehu skrze hlavní tragikomickou figurku Pepana (Leoš Noha) vykresluje neduhy „malého českého člověka“, jak jej popsal sociolog Ladislav Holý.
Člověka postiženého ponejprv socialismem a následně „kapitalistickým socialismem“, jehož středobodem je fetišistická záliba v hromadění hmotného majetku: zlaté české ručičky uzpůsobené krádežím, švejkovství ředěné vyčůraností i poddajností, pohostinnost živená alkoholismem, český humor vyčpělý do kyselého sarkasmu.

Snímek má na jedné straně atrakční hororové schéma o lidožravé jámě, která dá svým provedením upomenout na díla typu Lesní duch (The Evil Dead, 1981). Na druhé straně tu ale nechybí kritická observace ozdobená fragmenty každodennosti (nádražní hospoda u Fandy, vietnamské obchody, blikající herní automaty, vekslácká zastavárna, tuzemák, Horní Jiřetín, umaštěné kiosky, deník Blesk), jež dotvářejí bolestnou a svým způsobem i hořce úsměvnou sametovou kocovinu.

Pábitelský horor

Nenasytná Tiffany je nízkorozpočtová výroba. Fehu zúročil své zkušenosti z menších krátkometrážních produkcí a zdánlivý handicap využil ve prospěch vyprávění. Snímek uvědoměle pracující s pokleslostí využívá v soudobém hororu tolik oblíbenou formu found footage (což v kontextu hororu znamená, že snímek je částečně stylizovaný jako filmový záznam pořízený jednou z postav). Punc dokumentární neuhlazenosti vhodně odpovídá zvolené látce i prostředí. Od (polo)amatérských produkcí snímek odlišuje – vedle vyrovnané dramaturgie – promyšlená střihová skladba, zvuk i kamerové práce.

Herecký štáb byl sestaven z profesionálů (Jiří Panzner či Petr Čtvrtníček) i početných autentických lidských „perliček na dně“. Mezi oběma skupinami se přitom podařilo vytvořit funkční symbiózu, jakou si nostalgicky spojujeme s československou novou vlnou. Právě propojení diletantismu a poučené řemeslnosti nakonec přidává Nenasytné Tiffany na zvláštním půvabu. Potenciálnímu divákovi lze adresovat stejná slova, jimiž ve filmu krvavá štěrbinka v zemi láká do náruče bohatství a smrti: „Ochutnej mě! (…) Podívej se!“

Autor studuje filmovou vědu na FF UK.

Nenasytná Tiffany. ČR, 2015, 80 min. Režie a scénář Andy Fehu, kamera Jakub Ševčík, střih Michal Böhm, hudba Mojmír Měchura, hrají Leoš Noha, Jiří Panzner, Pjeer Van Eck, Petr Čtvrtníček, Jitka Pavlišová ad. Premiéra v ČR 30. 7. 2015.

Formát digitálních her na svých okrajích překračuje mnoho hranic, do kterých se ho snažíme uvěznit. Přestože se pro ně vžil pojem počítačové hry, patří do nich i tituly, které vznikaly či vznikají pro arkádové automaty, konzole či mobilní telefony. Úplně zastřešující ale není ani termín videohry. Například Aaron Oldenburg v článku Neviditelné krajinářství, který vyšel v A2 č. 23/2013, píše o hrách využívajících převážně či výlučně zvuk, ale dlouhou tradici mají i tituly založené na psaném textu.

V počátcích digitálních her tvořil text často dominantní či výhradní médium. Na začátku devadesátých let se ale textové hry prakticky přestaly vyrábět (výjimkou jsou snad jen japonské visual novels) a vývojáři od té doby směřují k čím dál většímu grafickému realismu. Proto máme tendenci videohry připodobňovat spíš k filmu než k literatuře. To se v posledních pár letech trochu mění především díky novým platformám, na nichž se mohou textové hry prezentovat. V první řadě jde samozřejmě o internet, který představuje přirozené prostředí pro interaktivní hypertextové hry, které navíc může vytvářet (a zdarma hrát) prakticky každý, kdo má ke světové síti přístup.

Současné online textové videohry si jsou svého statusu „alternativy“ dobře vědomé. Platí pro ně totéž, co pro mnoho současných nezávislých her obecně – nejde v nich ani tak o výkonnost, a tedy dosažení co nejvyššího skóre, jako spíš o získání určité zkušenosti. Online textové hry jsou často díla jediného člověka, která obvykle ani nebývají označována za hry, ale za interaktivní povídky. Některé z nich mají „výchovný“ rozměr – třeba Cis Gaze (2014) od Caelyn Sandelové na téma transgenderové identity nebo Depression Quest (2013) Zoë Quinnové, v níž má hráč činit rozhodnutí za postavu trpící depresemi –, jindy se jedná o fantaskní hříčky jako v případě titulů autorky s pseudonymem Porpentine.

O žádném z těchto děl se nedá říct, že by bylo čistě textovou hrou. Zásadní součástí herních zážitků jsou vždy i další audiovizuální prvky umožňované webovým prostředím: hudba či zvuky, barva pozadí i textu samotného, případně i volba fontu (některé hry různými fonty a barvami textů oddělují „objektivní“ vyprávění děje od vnitřních monologů postavy), nebo dokonce přítomnost ilustrací. Lze tedy hovořit o zvláštní syntéze literatury, hudby a grafiky. Prvek interaktivity do tohoto spojení navíc vnáší specifickou dynamiku. Text, který má v klasické literatuře podobu statického obrazu (jenž „ožívá“ až pohybem čtenářových očí), se v těchto dílech najednou dynamizuje. Například ve hře Cary Ellisonové Sacrilege (2013) se na obrazovce občas objeví jen část věty a další část se vynoří teprve poté, co hráč klikne na předchozí text, aniž by to mělo jiný než dramatický efekt.

Nejdál v převádění textu do podoby pohyblivého obrazu došla hra Device 6 (2013), která nebyla vytvořena pro internet, ale pro mobilní telefony. Na rozdíl od zmíněných online interaktivních povídek vznikla v profesionálním nezávislém vývojářském studiu Simogo, takže je celkově mnohem propracovanější a také známější. Jedná se o adventuru s mysteriózní zápletkou: hrdinka ztratila paměť a bloudí tajuplným domem. Děj je vyprávěný hlavně pomocí textu, který je ale na displeji organizovaný do složitých obrazců, jež většinou kopírují pohyb hrdinky po domě. Text tak může dlouhou dobu plynout v jediném řádku, pak se zalomit o devadesát stupňů nahoru či dolů a vyústit do dlouhého bloku o několika řádcích. Hra využívá toho, že mobilním telefonem je možné snadno otáčet a pohodlně číst text z různých stran. Hráč se v textu pohybuje posouváním obrazovky pomocí dotyku na displeji, čímž ještě umocňuje dynamiku celého
čtení/hraní. Černý text na bílém pozadí je ve hře doplněný obrázky, z nichž některé jsou interaktivní a často představují hlavolamy, které je třeba vyřešit, aby se hráč dostal do další kapitoly. „Procházka“ textem je příležitostně doplněna zvukovými efekty nebo i mluveným slovem, z nějž se hráč často dozvídá jiné informace, než jaké čte na displeji. Text tu je pojímán zásadně odlišně oproti starým textových hrám, což byly často vlastně jen pohodlnější verze knižních gamebooků. Podobně jako v komiksu, leporelu nebo v některých typech experimentální poezie se tu text stává zároveň obrazcem, zasazeným do širšího prostoru, jejž obývá společně s prvky převzatými z jiných médií. Tentokrát ovšem nejde jen o prostor, ale o komplexní časoprostor, v němž se čtenář orientuje částečně tím, že aktivně proměňuje vlastní zorné pole (prostor displeje).

Ještě zvláštnější integraci textu do vizuálního prostoru nabízí online hra Candy Box (2013) a její pokračování Candy Box 2 (2013) vývojáře s pseudonymem aniwey. Z textových znaků se tu přímo stávají vizuální prvky. Hra je založená na takzvaném grafickém designu ASCII, což znamená, že využívá výhradně znaky ze znakové sady ASCII, určené pro psaní různých typů textů. Některé z těchto znaků tu ovšem ztrácejí svůj původní význam a jsou použité jako grafické prvky. Samotné hraní také spojuje psaný text (tentokrát především ve formě informací a povelů) s vizuálními prvky (mapy a objekty), ale i ty jsou vytvářené pomocí sady ASCII. Hranice mezi textem a vizualitou je tu tak ještě propustnější a rovněž tu nejvýrazněji platí, že sám text se stává hračkou.

Každý, kdo se zabývá natáčením přírody, ať už filmovým zachycováním jejího drancování a devastace v kritických pořadech veřejnoprávních médií či tvorbou autorských dokumentů, naráží pravidelně na dvě úskalí, která spolu úzce souvisejí. Jak získat původní záběry více či méně vzácných živočichů, jež natočit je samo o sobě složité, a jak uspokojit diváky rozmazlené specializovanými zahraničními produkcemi, kteří očekávají, že se v dokumentech navíc odehraje něco mimořádného? Tato praxe ale vzbuzuje ještě zásadnější otázku, jejíž zodpovězení by mohlo způsobit paradigmatický zlom v celkovém pojímání autorských filmů o přírodě i přírodovědných pořadů. Lze se totiž ptát, proč v něčem, čemu říkáme „dokument“, takovéto záběry vůbec předkládat? Referují totiž ve skutečnosti pouze o tom, jak velké prostředky a úsilí filmaři vložili do budování iluze krásného světa plného zvířat, jenž ovšem v realitě už téměř neexistuje. K čemu
konstruovat za pomoci mnoha kamer, rozmanitých triků a ochočených živočichů, manipulovaných a svolných nechat se fotogenicky zachytit, fantazii o něčem, co fakticky dávno zmizelo nebo dost možná ani nikdy neexistovalo?

Spektakulární divočina

Dalším problematickým momentem většiny dnešních přírodopisných snímků je narace paternalizujícího vypravěče doprovázející senzační obrazy. Aby se divák nenudil, předkládají se mu fragmenty fiktivních příběhů, jež těží ze štědré tradice všech možných žánrů béčkové literatury, ať už je to love story, téměř detektivní „pátrání“ či krvežíznivé souboje a konstrukt zlých predátorů a nevinných obětí. Je to případ valné části produkce kanálů Discovery a Animal Planet, případně české stanice Prima Zoom, která jejich pořady nakupuje. Pochyby o účelnosti takové tvorby začínají být naštěstí už teoreticky reflektovány. Za zmínku stojí knihy s výmluvnými názvy: Nature Saviours. Celebrity Conservationists in the Television Age (Zachránci přírody. Prominentní ochranáři televizního věku, 2013) Grahama Huggana nebo Confessions of Wildlife Filmmaker: The Challenges of Staying Honest in an Industry Where Ratings Are King (Zpověď filmaře divočiny: Jak být upřímný
v průmyslu, jemuž vládne sledovanost?) od Chrise Palmera z letošního roku.

Prastarý narativ, nastolený snad ještě dávnými dobrodružnými romány plnými „nebezpečných šelem“ z per kolonialistů dobývajících svět asijských a afrických džunglí a stepí, prolomí však dříve autorské filmy určené primárně do kin než televizní formáty. Důvod je prostý. Aby si divák mohl utvořit úsudek sám, na základě spatřeného, a nemusel být veden vypravěčem objasňujícím viděné, je skutečně třeba zajímavých obrazů, či lépe řečeno zajímavého obsahu. Tímto obsahem by ale měla být každodennost: od fauny měst a suburbií po plaché bytosti ze vzácných biotopů národních parků. Jeho součástí by mělo být i poselství o křehkosti a ojedinělosti setkání s živočichy. Vědomí vzácnosti takových setkání totiž už dávno přeznačkoval spektákl filmových příběhů a zoologických zahrad, které na pár čtverečních kilometrech nabízejí živý ­bestiář celého světa.

I k záběrům odlišujícím se od spektakulární „klasiky“ je ale třeba mnoha natáčecích dní. Nejen indický luskoun, ale ani český jezevec na filmaře jen tak nečeká a lokace nejlepších dějů a scenérie s ideálním světlem také během pár dní nelze získat. Ideální je mít na natáčení nejméně celý kalendářní rok, což umožní zaměřit se na různá zvířata v takovém ročním období, v němž jsou jejich projevy, ať už je to hibernace či rozmnožování, z lidského hlediska nejzajímavější, a případně sledovat kontinuitu ­proměňujícího se chování. Takovéhle natáčení pochopitelně stojí peníze. Naše veřejnoprávní televize ještě stále mezi různými žánry filmů o přírodě příliš nerozlišuje, natož aby považovala za prioritu svou kultivující a vzdělávací funkci. Prostředky tak spíš získá nákladný pořad „s borcem na rybách“, čímž jsou finance na přírodovědu vyčerpány a kolonka odškrtnuta jako splněno. Cokoliv odlišného tak musí hledat zdroje minimálně
z podstatné části jinde.

Jak ukázat plachost?

Přes to všechno v současné době s podporou fondů Evropského hospodářského prostoru vzniká dokument, který minimálně u nás nemá obdobu. Planeta Česko by měla být jakousi místní verzí filmu Mikrokosmos (1996). Jejím cílem není primárně agitovat či nabádat k ochraně přírody ani nemá ambici řešit ekologické problémy. Měl by být přesnou a brutálně realistickou výpovědí o tom, jaká česká příroda dnes doopravdy je a jak se proměnila. Dvojice autorů – dokumentarista Marián Polák a biolog a ilustrátor zoologických atlasů Jan Hošek – pro svůj záměr získala mezinárodně úspěšného kameramana Jiřího Petra. Natáčení bylo od počátku plánováno ve spolupráci s ekologickou nevládní organizací Beleco, která film pojala jako klíčovou část širší osvětové kampaně Příběhy české přírody, jež má za cíl dostat lidi, a především děti, od počítačů zpátky do přírody. Chce tím zviditelnit a podrobit reflexi řadu soudobých jevů
ovlivňujících vztah místních obyvatel k přírodě – například skutečnost, že lidé nejen bydlí čím dál více ve městech, ale navíc většinu času tráví především v interiérech, což je fenomén, jehož dopady a důsledky nejspíš v úplnosti ještě nenahlížíme. Dalším záměrem je ukázat, že nejen pompézní lvi, žraloci a zebry jsou příroda; že divočina může začínat za naším domem, stačí se pozorně dívat – a že je třeba se takovému dívání naučit.

Původně mělo jít o třináctidílný seriál, z fi­nančních důvodů ale nakonec vznikne celovečerní film určený pro kinodistribuci, jehož premiéra je plánována na začátek příštího roku. Tvůrci se soustředí na dvě hlavní linie: na vztah přírody, potažmo zvířat, a člověka a na přírodní katastrofy, které vedou zhusta k překvapivým zvratům a inovacím jak v samotných biotopech, tak ve zvířecím ­osídlení, nikoliv k předpokládané zkáze. Zajímá je i vznik takzvané nové divočiny a srovnání její dynamiky s divočinou „starou“, chráněnou například v národních parcích. Vytkli si podmínku, že se pokusí zcela vážně o film­pravdu (cinéma vérité) a nebudou používat ochočená zvířata či jiné triky ani pracovat s archivy. Důležité je však především zprostředkovat fakt dovedně maskovaný téměř vším, co můžeme spatřit na televizních kanálech specializovaných na přírodovědné filmy: živočichové – u nás i v zemích z naší
perspektivy exotických – jsou plaší a obtížně spatřitelní. Setkání s většinou z nich jsou relativně vzácná, a ať už ve městech nebo ve volné krajině, vždy mají příchuť něčeho ojedinělého. Ale nemusí tomu tak nutně být, ukáže­li se lidem, jak těmto setkáním vyjít vstříc. Pokud se tvůrcům podaří tyto záměry naplnit alespoň zčásti, čeká český přírodovědný dokument v příštím roce zásadní událost.

Autorka je dokumentaristka.

Kevin Gallagher (nar. 1986 v Chicagu) a Perri MacKenzie (nar. 1986 v Aberdeenu) toto dílo vytvořili přímo pro A2 věnovanou divočině. Gallagher pomocí efektu zkapalnění upravil ve Photoshopu snímek zákazníků pobočky mobilního operátora v nákupním centru. Do fotografie pak byly vloženy naskenované kresby plavců od Perriho MacKenzie. Výsledná podoba odkazuje především k vodě a jejím vlastnostem – tekutosti, transparentnosti, schopnosti odrážet a zároveň znejasňovat – i k jejím bohatým společenským konotacím a symbolickému potenciálu.

Michal Novotný

Sebevraždou Alexandera McQueena 11. února 2010 končí jedna éra módní historie a zároveň se otevírá cesta k nové kontextualizaci módy jako umělecké tvorby. O pouhý rok a čtvrt později, v květnu 2011, newyorské Metropolitní muzeum umění zahajuje rozsáhlou výstavu ikonických modelů tohoto britského návrháře, nazvanou Savage Beauty. Její přípravy začaly tak rychle po McQueenově sebevraždě, že to mnozí jeho blízcí považovali za nevkusné, jiní ale argumentovali nutností zachránit unikátní modely, které by se jinak mohly poztrácet v soukromých sbírkách. A přestože již za McQueenova života byli mnozí módní kritici přesvědčeni o jeho výjimečnosti, nikdo nejspíš nečekal, že jej tato výstava definitivně kanonizuje jako novodobého pokračovatele linie tragického a sebedestruktivního uměleckého génia.

Móda konkurující umění

V době, kdy galerijní prezentace klasického i moderního umění takovýto diskurzivní rámec už vnímají jako zastaralý (a naopak se představu umělce­génia pokoušejí rozrušit a demytizovat), vrací se zde idea autora coby geniálního umělce zadními vrátky a zároveň pomáhá legitimizovat módu v podobě výstavního objektu, aniž by její vnímání jako umění muselo být zmírněno přídomkem „užité“ či „dekorativní“. Móda zde samozřejmě nevstupuje do významného muzea poprvé (například právě v Metropolitním muzeu díky aktivitám legendární kurátorky Diany Vreeland proběhla již v roce 1983 přehlídka tvorby Yvese Saint Laurenta a od devadesátých let jsou tam velké módní výstavy spíše každoročním pravidlem než výjimkou).

Nicméně McQueenova retrospektiva znamená v prezentaci módního designu průlom. V nejpovrchnější rovině pro nečekaný úspěch – s téměř sedmi sty tisíci návštěvníky byla výstava osmá nejúspěšnější v dějinách muzea a zájem návštěvníků donutil vedení poprvé v historii prodloužit návštěvní hodiny až hluboko do noci. Módě prezentované jako umění se otevřela cesta do galerie, zároveň však tato událost dramaticky proměnila instituci muzea – přilákala jiné návštěvníky a dala impuls módním firmám, aby investovaly do archivace svých kolekcí a zakládaly vlastní muzejní domy i umělecké sbírky (v roce 2011 například vzniklo Museo Gucci ve Florencii, prezentující módní a „čistě umělecké“ exponáty).

Móda v galerii zároveň přestává být komerčním produktem, protože povětšinou jednotlivé modely nelze koupit či vlastnit jinak než jako umělecké dílo. To ostatně do jisté míry vždy platilo pro takzvanou vysokou módu (haute couture), která je sice stále především nositelným oblečením, ale pro svou nadčasovost a finanční náročnost se postupně stala spíše investičním a sběratelským objektem. Módní pomíjivosti a proměnlivosti je tak vtiskáváno trvání a stálost, z prezentace v pohybu (třeba v podobě módní přehlídky jako performativní, nezřídka teatrální události) se pak stává prezentace statická, nicméně stále (zprostředkovaně) haptická, senzuální a nečekaně emotivní.

Rituální tělesnost oblékání

Právě o emoční intenzitě se zmiňuje většina recenzí druhé instalace Savage Beauty v londýnském V&A (Victoria and Albert Museum), která skončila počátkem srpna. McQueenova výstava se tu po čtyřech letech v podstatě v původní podobě vrátila „domů“, tedy do návrhářova rodného města a především do muzea, jehož rozsáhlé sbírky historických oděvů a materiálů byly pro McQueena zásadním zdrojem inspirace. Výstavu zhlédlo téměř půl milionu návštěvníků a o posledních víkendech bylo muzeum otevřené po celou noc.

Zásadní otázkou tu nicméně zůstává, proč zrovna tato výstava tak silně rezonovala (a zdaleka nejen mezi zájemci o módu). Můžeme se dokonce ptát: Jak to, že nás může výstava oblečení takto fascinovat a dojímat? Odpověď na variaci klasické Elkinsovy otázky („Proč lidé pláčou před obrazy?“) se vrací k tradičním uměnovědným pojmům, jako jsou aura díla, vznešenost, romantismus či vizionářství. Výstava „šatů“ se tak díky sofistikované kurátorské práci (kurátory původní výstavy byli Andrew Bolton a Harold Koda, londýnskou instalaci, rozšiřující původní koncept, zaštiťovala Claire Wilcox) mění v cestu do nitra umělce, módní ­průmysl tu není nahlížen optikou ekonomického ko­lotoče neustálé obměny zboží, ale skrze mýtus nespoutané kreativity a divoké fantazie, napájený z představ o romantickém autorství.

Jednotlivé kolekce jsou zde představeny jako výsledek osobního exorcismu, přehlídky se v záznamu jeví jako fantazijní sledy výjevů dosahující intenzity konfesní poezie, která má v divácích záměrně vyvolat tělesnou odezvu (McQueen sám prohlašoval, že do modelů „zvrací svůj příběh“ a rád by, aby diváci reagovali podobně intenzivně). Prezentovaná „krása“ je, jak naznačuje název výstavy, divoká, divošská, barbarská, ale i extaticky krutá a esteticky nelítostná. Líbivost a povrchnost, tak často s módou spojované, proměňuje McQueen v jejich temný protipól – zdobivost je tu součástí rituální iniciace, oblékání se jeví jako hlubinná šamanská proměna, tělo není povrchově okrášleno, ale vyzýváno k transformaci. Základem je silný příběh. To sice není v módní branži radikální novinka – kolekce a přehlídky většiny módních domů bývají strukturované okolo nějakého tématu či „vyprávění“ –, není ale časté, aby móda traktovala příběh
koloniálního podrobení a znásilňování (kolekce Highland Rape z roku 1995 a následně i Widows of Culloden, 2006), estetizovala představy šíleného chirurga, který sešívá dohromady části těl krásných žen a zvířat (Elect Dissect, 1997), či nepřikrášleně pracovala s vizemi blázince a šílenství (asi nejúspěšnější McQueenova kolekce VOSS, 2000).

Kruh života i díla

McQueenovy modely vybrané pro výstavu jsou okouzlující i děsivé. Odkazují ke klasickým inspiracím spojujícím vznešenost a nízkost, krásu a monstrozitu, divokost a disciplínu: ozývá se zde gotická senzibilita, viktoriánská doba tu pulzuje ve všech svých paradoxech, precizní techniky klasické krejčoviny jsou až hororově přísné, andělé i démoni z renesančních obrazů jsou rituálně vzýváni, makabrózní vize tělesných modifikací zachycené na snímcích Joel­Petera Witkina či Hanse Bellmera pak v přehlídkách doslova ožívají.

Ne náhodou je ústřední místnost výstavy strukturována jako kabinet kuriozit, jako „muzeum v muzeu“, kondenzovaný obraz mysli, dobového vědění i kolektivní duše. Ve vitrínách kabinetu přestávají být jednotlivé kusy oblečení i doplňky (bizarní „klobouky“ a „čelenky“ Philipa Treacyho a „šperky“ Shauna Leana) jen objektem diváckého zbožního fetišismu a cílem touhy vlastnit. Jsou fetišem v archaističtějším slova smyslu, k němuž odkazuje i „šamanské“ použití materiálů – fascinace peřím, kůží, mušlemi, žíněmi, lidskými vlasy je tu animistickou snahou napojit se na síly prapůvodnější, mocnější a divočejší, než jaké moderní člověk běžně vzývá. Tento pohyb za poznáním se přitom sám nezříká násilí – fetiše mohou být poničené, rozřezané, zamazané blátem a krví, šaty záměrně ničené už na přehlídce. Chybí tu snad jen legendární průhledný korzet naplněný živými červy (z kolekce The Hunger, 1996), raná předzvěst
McQueenovy fascinace koloběhem smrti a znovuzrození, nebo ještě spíše krásou pomíjivosti, vanitas, vtělenou i do emblému lebky, který se posléze stal McQueenovým logem nelítostně vytěženým módním průmyslem.

A právě tento emblém – symbol smrti přetavený po smrti umělce ve vyprázdněné módní zboží je použit jako snadno rozpoznatelné „umělecké“ logo, natištěné mimo jiné i na reklamní plátěnky muzea. Zde se nejsilněji přibližujeme ke skrytému paradoxu výstavy: ohromeni vystavenými exponáty už jen tušíme, že původní McQueenovy realizace a performativní přehlídky musely být mnohem divočejší a syrovější a že jejich krása do muzea dorazila zkrocená, očištěná a domestikovaná.

Autorka se zabývá teorií vizuální kultury.

Alexander McQueen: Savage Beauty. Victoria & Albert Museum, Londýn, 14. 3. – 2. 8. 2015.

Obyčejně býváte zařazován mezi postinternetové umělce. Myslíte, že tato kategorizace je nějak užitečná?

Upřímně řečeno, neznám nikoho, kdo by chtěl nosit nálepku postinternetového umělce. Myslím, že je to spíš módní, prázdný termín. Mně umění zkoumající samotné mé­dium nikdy nepřišlo příliš poutavé. Otázka „Co je to malba?“ pro mě nikdy nebyla příliš smysluplná. Médium je zkrátka prostředkem k vyřešení konkrétního problému – a tím to končí. Internet je očividně fascinující, protože je to nástroj, který je schopen pokrýt celý svět. Je rozprostřený, ale zakoušíme ho jen po malých kouscích. To se snaží uchopit či pochopit i spousta podprůměrných uměleckých děl. Internet považuji za něco z podstaty nejasného a nepotřebuji jeho přesnou definici.

Když jsem viděla vaše sochy poprvé, zdálo se mi, že pracujete s prázdnotou, která je jejich bytostnou součástí.

Ano, zaměřuju se na skořápky.

Včetně původního obsahu?

Svým způsobem. Momentálně mě zajímají prázdné. Ale když přemýšlím o ulitě, očividně uvažuji i nad tím, co v ní bylo. Moje sochy jsou v jistém smyslu pozůstatky tekutiny, která už je pryč. Ale zároveň o nich přemýšlím jako o něčem humorném, skoro vtipném.

Co si tedy myslíte o vytváření nového uměleckého objektu z věcí, jež už existují a mají i vlastní význam?

Materiál, který využívám, samozřejmě patří do určitého významového pole a může být i jistým návrhem předloženým publiku. Obecně se vztahuje k tekutosti, ať už se jedná o fyzické kapaliny nebo virtuální fluiditu. Zároveň se ale předměty, které používám, mění v něco jiného. A právě tento posun poutá mou pozornost – tato proměna a různé její aspekty, včetně toho emocionálního.

Když mluvíme o věcech, nabízí se úvaha o myšlenkách sociologa Bruno Latoura. Souhlasil byste s jeho postřehem, že věci představují v našem životě důležité aktéry, že na nás působí?

Četl jsem Latourovu knihu Nikdy jsme nebyli moderní [Nous n’avons jamais été modernes: Essai d’anthropologie symétrique, 1991 – pozn. JŠ] a zabýval jsem se jeho texty ve škole. Ale když tvořím, snažím se nevztahovat k žádné konkrétní teorii. Samozřejmě mě Latourova teorie sítí aktérů nějak ovlivňuje, ale moje tvorba na teoretické myšlení přímo neodkazuje. Navíc oblast informací, které mají nějaký vliv na umělcovu tvorbu, nemůžeme redukovat jen na teorii umění. V mém případě jsou podstatné třeba podněty z oblasti designu nebo marketingu. To všechno se podepisuje na výsledné formě. Můj zájem o informace, přesahující oblast „vysokého umění“ vede k tomu, že používám prvky grafického designu nebo módy, které na jedné straně pracují s inovativními technologiemi a na straně druhé s pocitem nostalgie.

Třeba právě teď jsem přímo posedlý povlečením s květinovým vzorem – takovým, které lidé znají od svých babiček. Já ho používám k vytvoření kontrastu. Myslím na svoji babičku, která dostala k Vánocům iPad a zároveň má doma spoustu velmi starých věcí, některé z nich ještě z předminulého století. Právě takové usazování přitahuje mou pozornost. Hledám různé vrstvy technologie, spíš než abych se zaměřoval jen na jednu jedinou. Často je výsledek fiktivní. Čítával jsem hodně manga a dystopické romány, které jsou pro mě hluboce spojeny s minulostí. Já můžu koneckonců mluvit pouze spekulativně a jen o tom, co je zakořeněné v evropské kultuře. Soustřeďuji se právě na tenhle fiktivní aspekt srážky historických časů, skoro bych řekl kronik, ale v tom řeckém smyslu, který v sobě obsahuje i chronos. Ačkoli to není jen řecké pojetí času, ale spíš čas sám jakožto jediná dimenze, která je lineární. Nebo ji alespoň jako takovou
prožíváme. Zároveň ovšem nejsem docela přesvědčen, že pro nás čas skutečně lineární je. Spíš je to povrch, velmi těžko uchopitelný. Můžeme přece spekulovat o budoucnosti a současně se citově angažovat v minulosti. Určitě je tady nějaký nelineární prvek.

Co myslíte tím „citově se angažovat v minulosti“?

Mám na mysli angažovat se ve vlastní zkušenosti, nebo dokonce v takové, kterou člověk ani sám neprožil. Třeba vaši rodiče či příbuzní do vás mohou promítnout svoji zkušenost a skrze ni vás formovat. Ale tohle všechno se přece děje v přítomnosti.

Všechny vrstvy a úrovně, o kterých mluvíme, mi připomínají projekt Geography of Contamination, jehož jste se účastnil. Můžete ho trochu přiblížit?

Kurátorovali ho Lara McLean­Ferris, Alexander Scrimgeour a Vincent Honoré, který je ředitelem londýnské David Roberts Art Foundation – tam se výstava konala. Projekt byl zaměřen na problematiku informací. Ptali jsme se, co vlastně lidé chtějí od virtuálních praktik a jak to převést na hmotnou a materiálovou úroveň. Přivedlo nás to k přemýšlení o parazitování, oklamávání a rozdrobené, atomizované zkušenosti.

Dokázal byste divákům poskytnout návod, jak přistoupit k vaší práci?

Rozhodně mě zajímá, jak diváci vnímají moje sochy – jak na ně reagují a jak k nim přistupují. Otázky, jak dílo vzniklo, jaké materiály byly použity a tak dále, mohou recipientovi pomoci vytvořit si vlastní – třeba i fantazijní – interpretaci. Ale návod nabídnout nemůžu – bylo by ode mě příliš domýšlivé radit lidem, jak se mají dívat na umění.

Takže jde především o to, aby vaše sochy publikum skutečně zastihly, zasáhly?

Určitě. Je to spojené s otázkou, jak se v kultuře orientovat. Myslím, že se – podobně jako třeba Mike Kelley – docela vyznám v subkulturách. Dalo by se říct, že mě fascinuje strach.

Pro spoustu lidí je strašná třeba představa muzea.

To je pravda. Muzeum je tak trochu hřbitov.

Takže vlastně chystáte výstavu na hřbitově?

Je to místo, kam jde objekt umřít. A to je ­úplně v pořádku. Neumřu tam já. Ale věc, kterou jsem vytvořil, a věc je svým způsobem stejně mrtvá.

Renaud Jerez (nar. 1982) je původem francouzský umělec, který v současné době žije a pracuje v Berlíně. Věnuje se převážně figurálnímu sochařství, které však obohacuje o prvky převzaté z módní tvorby či grafického designu. Využívá velmi rozmanité materiály a systematicky pracuje s prázdnotou. Jeho tvorba byla prezentována v rámci skupinových výstav, například v newyorském New Museum, David Roberts Art Foundation v Londýně nebo pařížském Palais de Tokyo. K jeho nedávným samostatným výstavám patří Home (William Arnold, New York), Dump Shell (Autocenter, Berlín) a Adideath (Galerie Crèvecoeur, Paříž). Získal ocenění Meru Art*Science Award, jež uděluje bergamská instituce GAMeC.

Kanadská provincie Britská Kolumbie, jejímž nejvýznamnějším městem je Vancouver, se na pomyslnou mapu hudebního dění dostává obvykle skrze různé kytarové projekty. Z jihozápadu Kanady pochází Dan Bejar, známý díky své skupině Destroyer, svou domovskou základnu tu má indierocková dvojice Japandroids. V posledních letech je ovšem stále více slyšet také o vydavatelství, které spoléhá na jednoduché houseové prvky a prosluněnou atmosféru letních dnů bezstarostně strávených na dece kdesi v parku.

Produkce hudebníků z labelu Mood Hut jako by měla být antidotem na každodenní městský shon. Oficiální stránka vydavatelství o Vancouveru mluví jako o „kanadské riviéře“ a samo k tomuto dojmu svou troškou přispívá. Mood Hut se nebojí pohybovat na území, které by leckdo neváhal označit za kýčovité, či dokonce hraničící s ezoterií. Na nahrávkách bývá slyšet osmdesátkové disko, raný house, easylisteningové melodie v podání saxofonu či piana, lidské hlasy, pocházející snad z televizních poraden pro rozvoj osobnosti, anebo dokonce štěbetání ptáků – jako je tomu v případě některých skladeb Pender Street Steppers, zřejmě nejznámějšího projektu, který vydavatelství zastupuje.

Předehra k tanci?

Ohledně publicity je kolektiv Mood Hut velice obezřetný – rozhovory neexistují a není rovněž zcela jasné, kdo přesně za vydavatelstvím stojí. Jisté však je, že label se vyvinul z okruhu kolem zmíněné dvojice Pender Street Steppers a projektů či interpretů, jako jsou Jack J, Hashman Deejay nebo Bluntman Deejay. Možná že spíše než o vydavatelství bychom měli mluvit o komunitě tvůrců, kteří se navzájem nejen ovlivňují, ale také společně vydávají nahrávky a chodí zahálet do pronajatých prostorů v čínské čtvrti ve Vancouveru, kde má Mood Hut svou základnu – interiér jednoho takového prostoru můžeme vidět na záznamu prvního ze dvou streamovaných večírků Boiler Room (viz A2 č. 15/2015) s účastí labelu.

První nahrávkou, která skutečně upoutala pozornost posluchačů a získala si bezmála až kultovní status v okruhu příznivců Mood Hut, byla devadesátiminutová kazeta Life In The Zone (2013) od Pender Street Steppers. Nahrávka začíná zvukem přelaďování rozhlasových stanic a pokračuje v hektickém tempu jakýmsi broušením houseových a tanečních motivů do co nejdokonalejšího tvaru. Vlastním cílem této hudební produkce však zřejmě není tanec (snad jen ten autistický, provozovaný osamoceně před zrcadlem), ale spíše předehra k němu.

Tím, jak si Pender Street Steppers poradili s rozsáhlou stopáží a jak dokázali svůj ­materiál poslepovat, mohou připomenout desku brook­lynského producenta Galchera Lust­werka s názvem 100% Galcher (2013). Ačkoli se Lustwerk drží výhradně v žánrových souřadnicích houseu, svým „feel good“ postojem spolu obě alba pěkně ladí.

První oficiální nahrávkou Pender Street Steppers je ovšem singl Openin’ Up (2014), který vydavatelství Mood Hut vydalo ve spolupráci s washingtonským labelem Peoples Potential Unlimited. Dvojice zde navazuje na svou práci z Life In The Zone. Na obou stranách singlu si vystačí s minimem – v případě titulní Openin’ Up jde o monotónní bonga, v druhé skladbě M Flight se pak operuje s několika odříkávanými slabikami a funkovým beatem. Tvorba skupiny je zde zřejmě vůbec nejhravější, novější nahrávky jako EP Bubble World (2014) či letošní skladby The Glass City a Golden Garden působí už subtilnějším dojmem.

Lehnout si a snít

Rovněž za dalším důležitým releasem Mood Hut stojí producent spojený s Pender ­Street Steppers. Třískladbový singl Looking Forward To You (2014) připravil Jack Jutson, který obvykle vystupuje jen jako Jack J. Jeho tvorba začínala u ambientních tracků, příkladem je deska Mother Official (2012), jako člen ­Pender Street Steppers či ve své sólové tvorbě ale prozkoumává i jiná území. Looking Forward To You je velice svěžím a svůdným, přitom ovšem neokázalým počinem. Jutson zde jasně ukazuje, kolik různých vlivů je schopen poskládat do smysluplného tvaru.

Titulní track je založen na působivé basové lince, k tomu slyšíme hlas vypravěče, jak odříkává monolog jako vystřižený z laciného románu. Mísí se zde raný house a taneční horečka osmdesátých let. Další skladba Something (On My Mind), která by se patrně mohla umístit na jednom z prvních míst v hlasování o největší hit z katalogu Mood Hut, je pak se svým malátným saxofonem jakoby vytržená z hodiny psychofyzické terapie. Že je Jack J jménem, na něž se dá spolehnout, potvrzuje i jeho nedávný singl Thirstin’/Atmosphère, který ovšem vyšel u spřáteleného labelu ­Future Times.

Jedním z posledních titulů vydavatelství Mood Hut je letošní dvanáctipalcový singl Starcave od projektu House of Doors. Eponymní skladba dlouho nedávala spát příznivcům labelu, kteří ji poprvé slyšeli už před rokem v setu ze zmíněného večírku Boiler Room. Kdo ale za fantastickým trackem s neodolatelně znějícím saxofonem stojí, se vyjasnilo až na konci letošního června. Posluchač zde najde vše, co label ztělesňuje – především bezstarostnost a klidné snění. Lehnout si a snít, zatímco svět okolo neúnavně spěje k dalším problémům. Tak nějak lze shrnout paradoxně bezstarostnou estetiku Mood Hut.

Autor je redaktor magazínu Ditchmag.

Na pódiu stojí dvě postavy: jedna s kšiltovkou na hlavě se krčí u laptopu, zatímco druhá s dlouhým zrzavým copem drží mikrofon a civí do obrazovky počítače, jako by z něj chtěla vyčíst noty. Tato hudba je ovšem zapsaná v jedničkách a nulách. Z jejich kombinací vznikají zvukové plochy, odkazující stejně tak ke klubové hudbě jako k akademicky precizní kompozici a minimalismu. Mísí se zde fragmenty hlasů s pípáním Skypu a téměř chorálovým zpěvem. Ten je někdy skutečně lidský, jindy zase jako by zpíval stroj. Za zády obou vystupujících se prostřednictvím živého chatu na velké plátno promítají vzkazy jako „Fuck off nazis“ nebo „Fuck Angela Merkel“. Textový editor zde slouží jako nástěnka, kam může každý napsat, cokoli ho napadne. Americká elektronická skladatelka Holly Herndon a novomediální umělec Mat Dryhurst
tímto způsobem chtěli při svém letošním vystoupení na festivalu Creepy Teepee setřít hranici mezi pódiem a publikem. Koncert byl zároveň prezentací nového alba Platform.

Jindy zase během vystoupení Dryhurst před očima publika otevírá profily těch, kteří na facebookové události koncertu odklikli „zúčastním se“. Performance akcentuje dvě nejdůležitější témata letošní angažované nahrávky Holly Herndon. Jsou to vzájemná síťová kolaborace s utopickým cílem decentralizovat internet a otázka bezpečí v kyberprostoru. Desku Platform lze chápat jako politický manifest informační éry i jako zoufalý výkřik touhy po soukromí v době, kdy dobrovolně sdílíme často i ty nejintimnější detaily.

Když prší loga

Holly Herndon – která vystudovala elektronickou hudbu na oaklandské Mills College (mimo jiné u aktivisty a průkopníka počítačové hudby Johna Bischoffa, skladatele Jamese Feie či improvizátora Freda Frithe) a nyní působí jako doktorandka v Centru pro počítačový výzkum v hudbě a akustice při Stanfordově univerzitě – se v jednom z rozhovorů svěřila, že za svůj domov považuje e­mailovou schránku. Když se díky Edwardu Snowdenovi a Chelsea Manningové dozvěděla o dohledu americké Národní bezpečnostní agentury (NSA) nad soukromými aktivitami na internetu, cítila se prý, jako by se jí někdo hrabal v šuplíku s osobními věcmi. „Vím, že mě znáte lépe, než se znám sama,“ zpívá Herndon ve skladbě Home, zatímco v pozadí je slyšet tříštění skla a rychlé vzdalující se kroky. Je to jakási lamentace nad přístroji, kterým už
nemůže věřit, a proto se s nimi rozchází. Ve videoklipu pak na sebe nechává Herndon pršet loga známá z powerpointových prezentací NSA zveřejněných Snowdenem. Nizozemský kolektiv vizuálních umělců Metahaven (viz A2 č. 24/2014), který za videem stojí, tak ukazuje, jak by to asi vypadalo, kdyby pařížští situacionisté měli po ruce místo sprejů gifové obrázky.

Skoro se nechce věřit, že album Platform vyšlo díky britskému labelu 4AD i na vinylu. Toto klasické médium totiž odkazuje přesně opačným směrem než tematika samotné nahrávky. Vinyl je přece jen spojený s dobou, kdy skutečným centrem moci nebylo Sillicon Valley, ale Wall Street, kdy ještě písničkáři s kytarou mohli napsat pamflety, které hýbaly společností, a kdy se revoluce, aspoň ta hudební, odehrávala v klubech či na festivalech. Platform ovšem mluví jazykem generace, která se při svých výpravách za novým hudebním výrazem pomalu, ale jistě přesouvá z klubů na streamovací servery, jejichž prostřednictvím mohou hudebníci a producenti volně sdílet svou tvorbu, aniž by se hnuli od počítače.

Hlas digitální duše

„Že jim schází emoce nebo duše?“ podivovala se Herndon nad recenzemi na své nahrávky Car (2011) nebo Movement (2012). Digitální zvuková krajina se pokládá stále za něco chladného a nelidského. Pro Holly Herndon ale není nic emocionálnějšího. Ve svých sloupcích pro server Fader jí ostatně přitakává muzikolog Adam Harper, podle něhož je každý hlas z kyberprostoru zároveň i hlasem lidským. Vytvořil ho přece člověk. Herndon vychovaná berlínskou klubovou scénou své kompozice skládala za pomocí algoritmu „net concrète“, odkazujícího k francouzské tradici „music concrète“, která nebyla na rozdíl od většiny ostatní vážné hudby založená na notaci, ale na konkrétních zvucích. Její umělecký i životní partner Dryhurst vyvinul software, pomocí něhož Herndon mohla nahrávat, jak surfuje na internetu, mluví s někým po Skypu nebo se jenom proklikává adresáři počítače. Tak si
vybudovala samplovací archiv ze svého přirozeného prostředí a následně z něj mohla tvořit beaty.

Na albu Platform ovšem do hudby Holly Herndon vstupujeme především prostřednictvím jejího hlasu, tentokrát už ne tak syntetického jako dříve, ale skutečně lidského. Technika komponování však zůstává v zásadě stejná. Potkává se tu hlas školený sborovým zpěvem v kostelích rodného Tennessee, kde ji vychovávali věřící rodiče, s plochami sestavenými z hlasových útržků a upozorňujícími na přítomnost, ve které se my všichni můžeme stát samply.

Škrábání akrylových nehtů po smartphonu, tiché šeptání nebo zvuk dlaně dotýkající se holé kůže, jimž nasloucháme prostřednictvím specifických videí na YouTube, v nás mají vyvolávat pocity příjemného mrazení nebo mravenčení. Tento libý efekt známý pod zkratkou ASMR (samostatná smyslově­meridiánová reakce) využila Herndon ve skladbě Lonely at the Top. Má to být další cesta, jak „polidštit“ internet. Zároveň však tímto trackem, na němž spolupracovala umělkyně Claire Tolan, která má svůj ASMR pořad na berlínském komunitním rádiu, pokládá palčivé otázky týkající se kapitalismu.

Proti totalitě průmyslu

Laptop jako brána do kyberprostoru je pro Herndon „hypercitovým“ nástrojem. Je v něm celý její život: Skype, bankovní účet, e­maily, vztahy. „Dokáže z něj vyjít tak emotivní obsah, o jakém se houslím může jenom zdát,“ řekla v rozhovoru pro britský Guardian. Podle ní nepotřebujete drahé syntezátory – nelíbí se jí ona nálepka autenticity s cenovkou na retro nástrojích. Podobně směšné jí ostatně přijdou i těžkopádné vinyly. K tomu, abyste se vyjádřili, ať politicky nebo hudebně, vám totiž stačí laptop a připojení na internet.

Skutečným nositelem punkového DIY étosu, k němuž se Herndon často odvolává, je internet a dostupné cloudové platformy. Ty mění způsob, jak posloucháme hudbu. Nutí nás, abychom nebyli jen pasivními příjemci, ale také vytvářeli něco sami za sebe. Tím, co byly pověstné tři akordy pro punk, je pro roztříštěnou přítomnost Soundcloud: také on stojí v předních liniích boje proti totalitě hudebního průmyslu.

Ovšem každý náznak subverze se dá zpeněžit, stalo se to přece už mnohokrát – i zakladatelé populární streamovací platformy jsou uprostřed dlouhého vyjednávání s hudebním gigantem Universal Music Group. Před nějakou dobou také Soundcloud zavedl obdobu systému Content ID známého z YouTube. Ten má vyhledávat copyrightovaný obsah, aby ho majitelé práv mohli zablokovat nebo zpeněžit. Dají se tak oprášit slova z jednoho staršího textu internetového skeptika Jevgenije Morozova, jehož knihy Herndon ráda cituje: „Pro jednoho je to internetová svoboda, pro dalšího internetový imperialismus.“ Něco takového se možná Holly Herndon – sama spíš technooptimistka – snažila sdělit svým novým albem. Každopádně se jí do něj podařilo otisknout ducha doby.

Autor je hudební publicista.

Holly Herndon: Platform. 4AD, 2015.

Otto Dov Kulka je rodák z moravského No­vého Hrozenkova. Narodil se v roce 1933. V září 1942, tedy v devíti letech, byl s rodinou deportován do ghetta v Terezíně a o rok později, v září 1943, putovali do takzvaného rodinného tábora v Osvětimi. Tento transport představoval zvláštní výjimku mezi deportacemi z Terezína do vyhlazovacích táborů na východě, včetně tábora v Osvětimi. Vězni nebyli podrobeni takzvané selekci, při níž byli obvykle ti, kteří byli označeni jako práce neschopní, okamžitě posíláni na smrt. Všechny společně umístili do vyhrazené části táborového komplexu Osvětim II – Březinka a rodiny byly ponechány pohromadě. Po půl roce relativně mírného zacházení, v březnu 1944, však byl celý tábor hromadně nahnán do plynových komor a vyvražděn. Kulka byl jedním
z několika málo přeživších.

Po válce emigroval do Izraele. Vstoupil do kibucu Kfar HaMaccabi a přijal hebrejské jméno Dov. V roce 1958 začal studovat historii na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě a po absolutoriu v roce 1966 zde nastoupil na katedru Dějin židovského národa.

Kulka se ve své historické práci zabýval především širším kontextem genocidy Židů v třetí říši a na okupovaných územích. Jeho doktorská práce, obhájená v roce 1975, se týkala „židovské otázky“ v třetí říši, jejího významu v ideologii a politice nacionálního socialismu a jejího vlivu na postavení a osudy Židů. Jeho další práce jsou věnované problémům antisemitismu v nacistickém Německu či výzkumu postojů německé populace ve třicátých letech 20. století k Židům a k politice NSDAP.

Vzpomínky a historie

Kniha Krajiny Metropole smrti (Nofim mi­metropolin ha­mavet, 2013) je unikátní především svým žánrovým zařazením. Bylo by možné dokonce říct, že Kulka zde vytvořil nový, vlastní žánr. Jakkoli se text tváří jako vzpomínky, nejde vůbec o typickou autobiografii, která navléká na linii životního příběhu jednotlivé epizody a zasazuje je do širšího rámce historické epochy. Kulka představuje útržky ze svých vzpomínek a konfrontuje je s distancovaným historickým výkladem dotčených skutečností. Popisuje svou cestu proti času, hledání reálných podkladů svých postupem času už značně zmytizovaných paměťových stop.

Ústředním tématem, klíčovou zkušeností jedenáctiletého židovského chlapce, který strávil více než rok dětství v Osvětimi, je stín všudypřítomné smrti. Pro tábor jako takový má tedy Kulka ve svém slovníku osobní mytologie metaforu Metropole smrti; je to místo, kterému vládne Velká smrt, poslední horizont jeho života, neustále připomínaný hustým dýmem vycházejícím z komínů krematoria. Vedle toho zákona velké, nevyhnutelné smrti stojí ale ještě zástup malých, dennodenních smrtí. Kulka zde popisuje i osobní zážitek smrti. Když jednou jako obvykle podával strýci ešus s jídlem na přilepšenou skrz plot z ostnatého drátu, dotkl se ešusem pletiva a ucítil náraz elektrického proudu. Ten den totiž byl plot kvůli povstání sonderkomanda v krematoriích pod elektrickým proudem. „V tom okamžiku mi bylo jasné, že jsem po smrti, protože jakmile se někdo dotkl plotu nabitého elektřinou, byl na místě mrtev. Ale současně jsem viděl, že ačkoli se vznáším nad
zemí a nemůžu dýchat, můžu se rozhlédnout po světě kolem sebe, a vida, vůbec nic se nezměnilo. (…) Smrt není smrt – svět se nezměnil, vidím svět a vnímám ho jako dřív.“ Kulku nakonec zachránili lidé na druhé straně plotu, kteří ho dřevěnou holí šťouchli do hrudi, a on se svalil na záda. Zbyly mu spáleniny na dlaních, a ty se změnily v hnisavé rány, jež musel skrývat, aby při selekci nebyl zařazen mezi práce neschopné.

Šoa jako součást světa

Komplexní a jedinečná zkušenost, jíž byl prožitek dětství v „Metropoli smrti“, vytvořila pro Kulku ovšem specifickou zábranu. Jak sám přiznává, nedokázal nikdy číst knihy nebo sledovat filmová díla o tom, co se dotýkalo jeho vlastní zkušenosti. Bylo to jiné, cizí, nepochopitelné. A toto rozdvojení mezi vlastním zážitkem a reflektovanou, zpracovanou látkou, se týkalo nejen zpracování uměleckého, ale i historiografické reflexe. Ve svých vědeckých zkoumáních se tedy Kulka důsledně vyhýbal jakékoli autobiografické zmínce, jakémukoli zapojení vlastní zkušenosti do historiografického zpracování. Věřil totiž, že v neosobním, přesném a spolehlivém jazyce vědy dokáže přesvědčivěji vyjádřit všemu lidskému se vymykající rozměr historické události, jíž byl účastníkem – „konečného řešení židovské otázky“. Nikdy se ovšem, jak sám přiznává, ve vědeckém zpracování
nepřiblížil té poslední fázi násilného konce, „vyvražďování, ponižování a týrání lidských bytostí“. Nakonec tedy dospěl k předání svého poselství v tomto jedinečném žánru komentovaných a reflektovaných útržků vzpomínek. Poselství, které říká: „Poté co Metropole smrti, Neúprosný zákon a Velká smrt jednou existovaly, se svět už nemůže – a nikdy nebude moct – zbavit skutečnosti, že jsou součástí jeho bytí.“

Je to závažná a zavazující zpráva – šoa není jen historickou událostí, je od té chvíle součástí světa, včetně toho našeho. Už jednou se stalo něco, co bylo naprosto nepředstavitelné, co se absolutně vymykalo i těm nejhorším obavám a očekáváním. A může se to kdykoli přihodit znovu. Ve dvojí rovině: v rovině události – může se opakovat totéž, masové a organizované ponižování, týrání a vyvražďování; a v rovině zkušenosti – může se také stát, že dojde k něčemu mnohem horšímu, než co si dnes vůbec dokážeme představit. Měli bychom na to být připraveni, abychom tomu mohli čelit.

Autor je překladatel a historik.

Otto Dov Kulka: Krajiny Metropole smrti. Zkoumání paměti a imaginace. Přeložila Magdaléna Křížová. Torst, Praha 2015, 182 stran.

Přijede­li do Prahy „žijící legenda ­světové sociologie“, jak psaly české zpravodajské servery, je to výjimečná příležitost říct si o pořádný „vějíř“ dobrých rad do života a receptů na „žhavé otázky současnosti“: Co třeba s dnešní uprchlickou krizí, pane profesore? Co vypovídá o nás a jak se k ní můžeme, či dokonce máme postavit?

Zygmunt Bauman, ona zmiňovaná legenda, pochopitelně žádné odpovědi neměl, protože jednoduše nejsme v situaci, kdy by byly po ruce. Vystačil si s tvrzením, že uprchlíci jsou spíše zprávou o mizerném stavu západní společnosti, která nejen že nerozumí globálním pohybům, jež v ní vřou, ale především nechápe samu sebe. To ostatně na Západě není nic nového, je to dokonce v jistém smyslu definiční znak západní organizace společnosti a zároveň dějinný pohon vývoje. Až doposud jsme ale byli zvyklí, že toto zrcadlo (ne)pochopení nastavujeme sami sobě a že rozpory, které v něm vidíme, dokážeme vyřešit prostou analýzou příčin a dialektickým překonáváním protikladů. Teď už to ale tak není, připomněl v Praze profesor Bauman, a Západ najednou neví, čí je.

A přitom je to tak baumanovsky jednoduché, alespoň co se analýzy týče. V přímém přenosu všudypřítomné elektronické mediality sledujeme putování simmelovského Cizince tkání společnosti, která jen obtížně chápe, že svět není ani pevný, ani tekutý, nýbrž plave v obojím živlu najednou, takže stará pravidla platí jen provizorně, dokud je tekuté dění světa nespláchne a nezdiskredituje. Nezbavíme se nánosů kultury, náboženství, národnosti a podobných resentimentů a reziduí historie, při řešení globálních problémů nám však příliš nepomáhají, spíše naopak, musejí se totiž vyrovnávat s konkurencí nánosů jiných, jinde získaných a usazovaných. Ale to, že je chápeme jako konkurenci, je vlastně špatný výklad. Jde o „pouhé“ doplňky našich nánosů, tak jako jejich nánosy jsou jen doplňky těch, které za své považujeme my.

Cizinec – jak se právě teď opravdu děje – odhaluje naše slabiny, naše předsudky, ale ukazuje i základní kameny společnosti, bez nichž si nedokážeme představit život. Nejenom v tom, co momentálně bráníme, ale možná hlavně v tom, co kritizujeme a jedním dechem bráníme. A to je mimo jiné sociální systém, který Cizinec a priori bude vždycky zneužívat, i kdyby o něm nevěděl vůbec nic. Zneužívá ho úplně stejně jako my, jako ti, kdo tento systém vymysleli. Společně jej zpochybňujeme a znovu problematizujeme, tak jako znovu pracujeme na černo a všelijakým dalším cizáckým způsobem podrýváme systém, který přitom považujeme za základ naší civilizace.

A tak pod baumanovským pohledem sledujeme paradoxní pohyb Cizince, jenž se z radikální jinakosti stává jinakostí naší, jinakostí vlastní. Jinak řečeno: Cizinec se proměňuje v cizince zcela obyčejného, vyděděnce, který žije uprostřed této společnosti jako garant jejího základu. Cizinec ve vlastní zemi, to je přesně to, co podle Baumana – kdyby to chtěl v Praze říct – vystupuje jako nejsilnější a možná nejhrůznější zjištění uprchlické krize. Ne snad proto, že by nám někdo naši zemi bral, nýbrž proto, že k ní sami máme cizinecký, odcizený vztah.

Zygmunt Bauman hraje ve světě podobnou roli jako Václav Bělohradský v českém prostředí. Vymýšlí metafory, rétorické figury, jimiž se snaží uchopit či alespoň popsat složitost reality, kterou žijeme. Snaží se vymknout z kloubu převládající politický diskurs, který vytváří mezi námi a realitou ideologické sklo. Některým metaforám se to daří víc, jiným hůře, ale vždy platí, že pracují v páru, v doplňku jednoho a druhého. Spolu a proti sobě. Potřebují se, bojují proti sobě, ale nemohou se od sebe odtrhnout. Jejich zvláštní propojenost je sama o sobě znakem doby, razítkem na čele Zeitgeistu, kterému se smějeme, kterého se bojíme, ale jemuž pořád nerozumíme.

Vytrvalé myšlení této „neurčité dvojice“ (Platón by se zlobil, ale proč vlastně?), tohoto čistého rozdílu, podle Baumana jednou (snad) přinese prozření. Ale doba ještě nedozrála, ještě zraje, jak v Praze naznačila legenda, třeba když tak pěkně veřejně hovořila o diferenci on­line a off­line světa. On­line svět není nerealita, ale je to fantazma, které je jakýmsi paralelním blikavým obrazem skutečnosti. Měkkou verzí světa, soft­worldem. V off­line světě prožíváme všechno natvrdo. Dotýká se našich těl, jazyka, citů, vztahů úplně jinak. Ne snad hlouběji, bytostněji, jako spíše trvaleji (trvání ve smyslu durée).

Výlet legendy světové sociologie do Prahy – zdá se – přece jen přinesl více než jen opakování výkladu o nerozlučnosti a nepřekonatelnosti metaforických neurčitých dvojic, jimiž se snažíme pochopit a uchopit pohyby současného světa. I v uprchlické krizi se totiž jeden z těchto nerozlučných párů prosazuje jako dominantní a vůdčí. Cizinec – vnější i vnitřní – se stane důležitou figurou proměny a řešení teprve ve chvíli, kdy se k nám dostane v režimu off­line. Po vypnutí bariéry sítě. Tak jako legenda, která, jak už teď po pražské procházce víme, skutečně dýchá, mluví, přemýšlí a žije. Off­line.

Autor je komentátor Hospodářských novin.

Spor o takzvaný maršmeloun, jenž má stát v sousedství Anežského kláštera v Praze, zřejmě skončí neúspěchem jeho odpůrců. Ministerstvo pro místní rozvoj totiž zastavilo přezkum kontroverzní novostavby, protože prý započal v době, kdy rozhodnutí o výstavbě již nabylo právní moci. V minulosti proti maršmelounu protestovaly stovky lidí, kteří upozorňovali například na skutečnost, že stavební povolení bylo před lety vydáno na zcela jiný projekt.

V saském městě Heidenau došlo předposlední srpnový týden k opakovaným nočním výtržnostem a srážkám pravicových extremistů s policií a anarchisty. Odpůrci imigrantů v průběhu tří nocí zranili více než třicet policistů – především lahvemi, dlažebními kostkami a petardami. Kvůli riotům dokonce německé úřady zakázaly v Heidenau na dobu několika dní všechna veřejná shromáždění. Ve čtvrtek 27. srpna do města dorazila kancléřka Angela Merkelová, kterou uvítalo několik stovek lidí pískotem a skandováním sloganu „zrádkyně lidu“.

V Hongkongu byli obviněni z neoprávněného shromažďování tři studentští vůdcové, kteří stáli u počátků loňských obřích protestů. Aktivisté trvale upozorňují na skutečnost, že centrální vláda v Pekingu se snaží v podstatě zrušit hongkongské autonomní území změnami volebního systému. Volby se mají konat za dva roky. Student Joshua Wong, jenž je zřejmě nejznámější tváří takzvané „deštníkové revoluce“, se nechal slyšet, že nikterak nelituje svého zapojení do protestů, a je tudíž připraven předstoupit před soud, nebo dokonce jít do vězení. Demonstrace by podle něj měly pokračovat.

Rok od zastřelení neozbrojeného černošského mladíka Michaela Browna v americkém Fergusonu se tamní nový soudce Donald McCullin rozhodl uklidnit rasové nepokoje a obnovit důvěru v justici. Podle ministerstva spravedlnosti se vůči Afroameričanům postupuje nesmyslně tvrdě, výjimkou prý nejsou ani soudní zatykače za špatné parkování. Soudce uvedl, že obžalovaní z menších deliktů dostanou alternativní tresty a nebudou muset nastoupit do vězení.

V pátek 28. srpna se v Praze odehrála demonstrace proti sledování a zvyšování dohledu, policejní svévoli a represím vůči levicovému a anarchistickému hnutí, reagující na spektakulární policejní akci Fénix. Dva lidé jsou stále ve vězení a podle médií jim hrozí až doživotní trest. Vyšetřování provází řada pochybností, včetně nasazení policejních agentů, kteří se neúspěšně snažili aktivisty vyprovokovat k útokům zápalnými lahvemi na vlak. Ukazuje se, že policie v rámci akce nechala sledovat a odposlouchávat desítky lidí z anarchistického, ale také radikálně ekologického a antifašistického prostředí.

Je jasné, že dnes se skoro nikdo nepřihlašuje k fašismu, natož k nacismu přímo, okázale, transparentně. A není to žádná maskovačka, žádné organizované pokrytectví. Myslíme to upřímně. Slovo fašismus nezní nikomu hrdě. Je to nadávka, nálepka, hod verbálním výkalem po protivníkovi. V tomto smyslu jsme dnes antifašisty všichni, kdož si navzájem spíláme – ovšemže do fašistů. A tak se současný fašismus špatně rozeznává a ještě hůř vysvětluje.

Jak ve společnosti určit reálnou hněď, když se jí všichni promiskuitně polévají? Kdykoli se znalci dějin, psychopatologie i rekvizit různých fašismů pokoušeli zobecnit, co měla či dosud mají tato hnutí společného, došli vždycky k tomu, že jedním ze základních znaků je tohle: nějaký kolektiv, většina nebo i kvalifikovaná sociální vrstva tvořící dělnou či intelektuální páteř společnosti – zkrátka nějaké to úctyhodné „my“ –, má silný dojem, že je hlavní obětí stávající situace charakterizované obecným ohrožením. Ať už tento dojem navozují cizí migranti nebo tuzemští xenofobové, takzvané elity v kavárnách anebo lůza v ulicích, „vyvážená“ mainstreamová televize či z prstu vycucané hoaxy na sociálních sítích, jeden fašizující postulát je vskutku celonárodní: obě nepřátelské strany válčí s vybraným démonickým nepřítelem, a to nahoře i dole mocenské pyramidy, uvnitř i vně pohraničních hor. I vlastizrádci jsou všude, jenom vždy
zrazují ve prospěch jiných „podvratných sil“.

Obě strany této slovní občanské války, tohoto skrytého třídního boje, převrstveného barbarstvím emočních idiotismů, jimž se stále ještě říká společenská diskuse, jsou filosoficky vzato na stejné lodi. Jaký je rozdíl mezi výrobci seznamů, na nichž jsou na jedné straně multikulturní „milovníci muslimů“ s Mekkou kupodivu ve Washingtonu a na straně druhé temní rusofilové „placení Moskvou“, metropolí „všeslovanského dubiska“? Všichni v rozličné míře a s použitím odlišných symbolů vyznávají konspirační a manichejský výklad dějin, v němž jsou účastníky další „poslední bitvy“ mezi mocnostmi Dobra a Zla. Ještěže „my“ jsme, jak se samo sebou rozumí, na té správné straně. To i ono „my“ a vlastně „my“ všechna, co jich jen u nás je. Všichni jako bychom svorně čekali na hnědého Godota, jenž ukončí náš bratrovražedný boj a filosofickou jednotu všeho lidu promítne – ve prospěch národa – do vlastní vůle k moci…

Shoda expertů na fašismus existuje také v tom, že pro jeho vzestup ve společnosti musí panovat pocit drtivé krize, která není řešitelná tradičními prostředky. Tento pocit zde existuje. A stačí opravdu jen pocit, s nímž žádný momentální růst HDP a zaměstnanosti nic nenadělá. Odhlédněme od Maghrebu a Středního východu v krvavém chaosu, odhlédněme od Dálného východu ve zvýšeném – doslova předválečném – napětí. Nechme dokonce stranou i ukrajinský kotel, pod nějž letní válečná sezóna znovu důkladně přikládá. Nechme to stranou, byť nás tyhle strategické kóty, jejichž konkrétní znalost v Česku pokulhává, zásadně ovlivňují. Migrační krize stojí ovšem v popředí hlubinných proudů a psychikou Evropanů cloumá nejvíce.

Od předminulého pondělka už všeobecný pocit krize vymknuté z kloubů žádné hysterické hoaxy na sociálních sítích k životu snad ani nepotřebuje. Během jediného dne, 24. srpna, totiž překročily srbsko­maďarskou hraniční čáru více než dva tisíce migrantů. Nikdy předtím nepřekonal tamní hranice v jednom dni větší počet uprchlíků. Je to rekord, jehož účinky na společenské vědomí nezmírňuje ani holý fakt, že šlo o vlnu po protržení antiimigrační „hráze“ z obušků, slzného plynu a gumových střel na makedonsko­řecké hranici, o jakousi předimenzovanou uprchlickou „last minute“ akci – předtím než Maďarsko Viktora Orbána znovu v Evropě vztyčí zeď s ostnatým drátem. Dnes již ozbrojená „jízdní domobrana“ členů extremistické strany Jobbik, která s podporou svých starostů na venkově už dávno působí, jistě bude střežit její neprodyšnost.

Evropa v této kauze selhává mnohonásobně. Kdyby byla schopna jakkoli rozhodnout – třeba o tom, že udělá z Evropy smrtící pevnost, nebo naopak zcela svobodné korzo –, mohli bychom se vůči těmto krajnostem rozhořčeně vymezovat, bojovat s nimi, přicházet s úpravami a navrhovat alternativy, čelit jasně čitelné politické moci. Ale Evropa nerozhodla nijak. Z Evropy zní kakofonie hlasů, které se neshodnou ani na tom, kolik je hodin a jaké století. Naše české i evropské – kavárenské i pouliční, protiruské i protizápadní – fašismy se tak mohou shodnout, že politická eurotřída je buď zbabělá, nebo neschopná, anebo obojí. Těžko jim to vyvracet. Europanstvo přispělo k hloubce krize i tím, že ve službách lichvářů nedávno nekompromisně rozdupalo program levicové vlády v Aténách. A nejenže tím uvrhlo Řecko do politické nejistoty před předčasnými volbami právě ve chvíli, kdy vrcholí příliv uprchlíků, ale
hlavně zbavilo miliony Evropanů naděje na civilizovanou změnu v rámci demokracie. Hnědšího džina z lahve vypustit ani nemohli.

Ve stejné pondělí, kdy padl evropský migrační rekord, došlo k rekordnímu propadu čínského finančního trhu, jenž stáhl dolů všechna světová burzovní centra. Většina Čechů na burzách nehraje, neřeší čínské burzovní či realitní bubliny, papíry bez hodnot a města duchů. Dosti na tom, že vidí v televizi červená čísla a slyší úvahy, že Čína 2015 – „plíce globální ekonomiky“ – se může stát po Lehman Brothers 2008 další rozbuškou nové Velké recese tohoto shnilého systému. Pod vlivem takového zpravodajství se i z kosmatého primáta stává sluníčkář a z tupého egoisty, odkojeného Husákem i Klausem, nadějný pseudohumanista.

Něco je špatně.

Autor je politický komentátor.

Bývalá Podkarpatská Rus je mimořádně krásný, ale hodně chudý kraj. Pokud zde uvidíte lidi v drahých terénních autech a s půl kilem zlata kolem krku, je vysoce pravděpodobné, že jde o pašeráky. Mohou to být mafiáni, pohraničníci, příslušníci tajné služby. V pašování jedou všichni jmenovaní. Situaci ze Zakarpatí obšírně popsal časopis Fokus z 21. srpna. Důvodem k reportáži byla událost v Mukačevu, kde se členové radikální organizace Pravý sektor dostali do konfliktu s jedním poslancem a výsledkem byla střelba uprostřed města a tři mrtví. O žádnou politiku přitom nešlo. Poslanec je znám spíše pod banditskou přezdívkou Bljuk a tamní skupinu Pravého sektoru vede jistý Roman Stojko, který v roce 2011 havaroval na motorovém deltaplánu, s nímž létal přes hranice a pašoval cigarety. Ty jsou
ostatně hlavním zdrojem příjmů zakarpatských pašeráků. „Je to extrémně vý­dělečný byznys. Každý náklaďák s cigaretami, který dojede z Užhorodu do Itálie, znamená zisk 470 tisíc eur. Za rok podle odhadů Konstantina Krasovského z ministerstva zdravotnictví zemi opustí pět až deset miliard neproclených cigaret.“ Po střelbě v Mukačevu ministerstvo vnitra vyměnilo šéfy celnice i místní policie. Mělo to určité výsledky. Jen v červenci bylo konfiskováno 1,4 milionu krabiček cigaret. Slušný úspěch, když si vezmeme, že za celý loňský rok to bylo jen 679 tisíc krabiček. Pašeráci, kteří pomalu ztrácejí spolupracovníky mezi celníky a pohraničníky, musejí zdokonalovat své metody. Pryč jsou doby deltaplánů – posledním hitem jsou bezpilotní stroje. „Drony se dovážejí na Ukrajinu bezcelně k použití v bojích na východě země. V Zakarpatí plní ale jiný účel. Každý stroj uveze deset až patnáct kartonů cigaret. Na radarech nejsou vidět, v noci je
můžeme jenom slyšet,“ říká náčelník pohraničníků v Čopu Sergej Kreň.

Když se projdete po kyjevské třídě Kreščatik, nemůžete si nevšimnout, že se změnil sortiment prodavačů suvenýrů. Ještě před půl rokem jste zde mohli koupit toaletní papír s portrétem ruského prezidenta Putina či rohožky s obličejem uprchlého prezidenta Viktora Janukovyče. Že se na vlastenecké vlně dá vydělat, si uvědomili i majitelé kamenných obchodů, jako je Kramnica patriota, síť prodejen v centru Kyjeva a v obchodních centrech. Jak podobný byznys vypadá, zjišťoval časopis Korrespondent (článek vyšel 31. července). „Kramnica vznikla ještě před Majdanem, když jeden ze zakladatelů chtěl věnovat své přítelkyni náušnice ve tvaru ukrajinského státního znaku, a zjistil, že je nikdo neprodává. Během Majdanu prodeje související symboliky trhaly rekordy. Po útěku Janukovyče všichni kupovali koberečky s jeho tváří a nápisem Očistěte si obuv. To už je pryč. Janukovyče nekupuje vůbec nikdo, i když jsme ho zlevnili. Putina si občas
někdo koupí, hlavně vojáci směřující na frontu,“ říká prodavačka obchodu na Poštovním náměstí Karina Kračkovská. Podle mnoha expertů to má několik příčin: rozčarování z krvavého konfliktu na Donbasu, ekonomickou krizi a zklamání z politiků používajících hurávlasteneckou rétoriku. „Vlastenectví ale nezmizelo, jenom teď bude konkrétnější a nebude se tolik projevovat navenek,“ tvrdí Ihor Gema, ředitel brandingové agentury Koloro z Charkova. „Koupit si tričko se státním znakem je mnohem jednodušší, než se naplno věnovat dobrovolnictví, nebo dokonce sloužit v armádě,“ říká aktivista a bývalý voják Roman Surkov, jenž si založil na sociální síti VKontakte skupinu, která si z hurápatriotů dělá legraci.

Vlastenectví, tentokrát lokálního charakteru, není cizí ani Oděse. Jak informuje list Oděsskaja pravda z 23. srpna, zdejší umělci na stěně třípatrového domu namalovali na ploše 320 metrů čtverečních největší streetartovou fresku v dějinách Ukrajiny. Výtvarné dílo bylo zaneseno do národního registru rekordů Ukrajiny. Jmenuje se Stěna významných oděských osobností. Je na ní vyobrazen například Isaak Babel, Alexandr Puškin, současný ruský humorista Michail Žvaněckij nebo hrdina humoristických knih Ostap Bender. Je zde vyobrazen i pes patřící člověku, jenž umělcům poradil, aby vytvořili ukrajinský rekord. „Při práci k nám neustále přicházely kočky a přilétali ptáci. Tak jsme se rozhodli zachytit i tuto součást klasických oděských dvorů. Proto se na fresce objevila kočka lovící holuba,“ vysvětluje koordinátor projektu Alexej Škurat. Celkem na malbě pracovalo čtrnáct výtvarníků, kteří spotřebovali během dvou měsíců práce téměř sedm set litrů
barev. Mohu potvrdit, že jde o dílo skutečně monumentální. O uměleckých hodnotách raději pomlčím, ty se přece do knihy rekordů nezapisují.

Kvalita potravin je aktuální téma i v Česku, jež je proslulé tím, že zdejší zákazníci koupí a snědí ledacos – hlavně když je to levné a nejlépe v akci. Skutečnost, že se zabýváme kvalitou a nemusíme řešit nedostatek, svědčí možná o našem blahobytu, ale také o tom, že potravinářské koncerny se snaží na svých zákaznících čím dál více šetřit. Je tomu tak mimo jiné proto, že obchodní řetězce rozhodně nijak nešetří je. A kvůli snižujícím se maržím pak ani zemědělci nešetří půdu, kterou obdělávají. Masová produkce nutně z výrobního procesu vytlačuje
kvalitní, drahé suroviny a nahrazuje je chemickými deriváty, nebo dokonce odpadem ve formě nejrůznějších separátů.

Na knižních pultech se v loňském roce objevily minimálně dvě knihy, které se snaží nahlédnout pod pokličku potravinářským koncernům. Nebo se tak alespoň tváří. Jednou z nich jsou z němčiny přeložené ­Podvody na talíři (Die Essensfälscher, 2011) bývalého ředitele německé pobočky Greenpeace ­Thila Bodeho s podtitulem Jak nás obelhávají potravinářské koncerny. Druhou pak kniha českých autorů Petra Fořta a Ivana Macha Nevíte, co jíte s nápadně podobným podtitulem: Jak vás klame potravinářský průmysl.

Elixír mládí a semafory zdraví

Nakladatelství Rybka Publishers Podvody na talíři edičně doplnilo o několik českých reálií. Autor ve své knize vychází z toho, že potravinářský průmysl se dostal pod tlak vize nekonečného růstu, která je dítětem poválečného ekonomického oživení. Jídlo ale není totéž co auta nebo mobily. Jejich spotřeba neroste s lepšící se ekonomickou situací, protože kapacita žaludku konzumenta je omezená. Růst je tedy třeba zvyšovat jinými prostředky. Jednou z možností je spotřebitele přesvědčit pomocí reklamy o tom, že ta která potravina je víc než jen jídlo. Tak funguje třeba kampaň firmy Danone na jogurty Activia a jogurtové nápoje Actimel. Běžný jogurt se tu údajným přidáním mléčných kultur s tajuplnými, lékařsky znějícími názvy, patentovanými samotnou firmou, proměňuje v elixír mládí a zdraví. A jak Bode zmiňuje, tenhle reklamní trik se firmě neskutečně
vyplácí.

Dalším klíčovým tématem knihy jsou re­klamní kampaně zaměřené na dětské spotřebitele. Zejména ty, které se pokouší děti, respektive jejich rodiče přesvědčit, že výrobky obsahující především cukr jsou vhodným doplňkem stravy. Tady si autor všímá zajímavého paradoxu, totiž že výrobci cukrovinek patří k největším sponzorům nejrůznějších sportovních aktivit. Jak jde dohromady cukr a sport? Jednoduše: vyšší dávku cukru sportovec rychle spálí při zvýšené aktivitě. Takhle to ale úplně nefunguje. Bode zmiňuje německou reklamní kampaň, jež se zaměřila na prodej čokoládové Nutelly. Za nákup čtyřsetgramového balení dostal kupující jeden žeton, a když měl žetonů dostatek, získal od výrobce volejbalový balon. Na cestě k míči však bylo potřeba spořádat dvanáct kilo Nutelly.

Asi nejdůležitější je pro Bodeho apel na potravinářské firmy a především na zákonodárce, kteří by měli schválit potřebné zákony, týkající se uvádění přesného složení výrobků. Na obalech by měly být barevně výrazné semafory, které by na první pohled zákazníky upozornily, že zboží obsahuje nadměrné množství některé zdraví škodlivé látky. Tomu se výrobci samozřejmě brání, protože by se jim těžko prodávaly například různé mléčné pochoutky pro děti, obsahující vysoké množství přidaného cukru. Potravináři se obhajují tím, že zákazník přece není hloupý a potřebné informace na obalu najde. Nechybí ani konzervativní mantra o svobodném trhu a jeho umělém omezování dalšími nařízeními. Bode zde cituje rozhovor s jedním z čelných představitelů německého potravinářského průmyslu, Matthiasem Horstem, který měl na dotaz novinářky z údajů na jakémsi pudinku určit, kolik vlastně jeden kelímek (z balení po šesti) obsahuje cukru. Podařilo se mu to až po delší
době a ještě jen díky nápovědám reportérky. Výrobci si totiž různě hrají s informací o doporučené denní dávce (GDA), kterou často vztahují jen k miniaturnímu objemu potraviny. Zákon je dodržen a spotřebitel má pocit, že se stravuje kvalitně.

Najít českého Bodeho

Kvalitu knihy Podvody na talíři trochu sráží časté opakování. Třeba na informaci, že oblíbená Schwarzwaldská šunka se sice vyrábí ve Schwarzwaldu, nicméně z prasat dovezených z celého světa, čtenář narazí hned několikrát. Až naivně pak působí, když si autor postěžuje, že v reklamě na výrobu jistého sýra nevystupují skuteční zaměstnanci, i když se tak tváří, ale zaměstnanci úplně jiné firmy produkující úplně jiné výrobky, navíc z úplně jiné země. Přesto jde nakonec o podnětnou práci, která obsahuje dost informací k tématu, jež se svým názvem zavázala pojednat.

Příručka dietáře

To ale není případ Petra Fořta a Ivana Macha a jejich práce Nevíte, co jíte. Zatímco Bodeho kniha je vskutku především dílem aktivisty, Fořtův a Machův text je dietologická příručka. Podle toho vypadá i rozdělení knihy do kapitol: cukry, tuky a sůl. Autoři se zaměřují na zmíněná dochucovadla a všechna cupují na kousky. Vycházejí často z tezí módní paleo diety a svůj text strukturují spíše jako soubor článků do lifestylových časopisů. Pokud jde o opakování, čeští autoři Bodeho výrazně překonávají. Podstatné informace většinou načrtnou v úvodu každé kapitoly, pak se o nich trochu rozepíší a na konci vše pro jistotu ještě jednou shrnou. Čtení je to únavné a není divu, že kniha začíná varováním čtenáře, že „přeskakovat se nevyplatí“. Nicméně právě k tomu stylistický „um“ autorů přímo svádí.

Dílo, které by mapovalo místní potravinář­ský průmysl tak, jak to činí ve své knize Bode, v Česku zatím chybí. Čeští foodblogeři se orien­tují především na gurmány, kteří si mohou dovolit nakupovat kvalitní potraviny za nepřiměřeně vysoké ceny. A svérázný „potravinový aktivista“ Láďa Hruška zase ­pouze ukazuje, jak z průměrných až podprůměrných surovin vytvořit průměrné až podprůměrné jídlo. A pak už zbývají jen potravinoví aktivisté z Food Not Bombs či Zachraň jídlo. Problematika potravinářského průmyslu je přitom u nás ožehavější než v Německu, protože mnohé zahraniční firmy se ani netají tím, že na český trh dodávají levnější náhražky než na německý. Polské firmy k nám zase dovážejí takřka jen to, co by si v Polsku nikdo nekoupil. Nakonec sám ministr financí a dost možná budoucí premiér je zosobněním nekvalitní potravinářské a zemědělské velkovýroby.

Thilo Bode: Podvody na talíři. Jak nás obelhávají potravinářské koncerny. Přeložil Vladimír Čadský. Rybka Publishers, Praha 2014, 201 stran.

Petr Fořt, Ivan Mach: Nevíte, co jíte. Jak vás klame potravinářský průmysl. Bizbooks, Brno 2014, 264 stran.

Filozofie Slavoje Žižeka se podle ­knihy Jodi Deanové Slast a politika. Žižkova politická teorie (Žižek’s Politics, 2006) odvíjí od základního bodu, kterým je pojem slast. V akcentování tohoto pojmu Žižek následuje stopy Jacquesa Lacana. Slast je exces, něco, co nám traumaticky připomíná ideální, nezprostředkovanou jednotu, jež je subjektu, který konstruuje svou osobní identitu, odepřena. Je to něco mimořádného, co se vzpírá symbolické reprezentaci, a představuje tak iracionální, těžko uchopitelný prvek Já, který je nicméně naprosto nezbytný. Slasti je vždy více, než se nám dostává, slast je vždy krok před naší touhou, čímž je pro tuto touhu a i pro samotný subjekt konstitutivní. Hraje roli formálního principu, jenž na sebe bere kontingentní (materiální) podoby, a odkazuje k traumatické aktivitě objektu, který
určuje pozici subjektu. Právě v momentu jisté arbitrárnosti se otevírá Žižekovi brána, kterou propašovává psychoanalytický termín slast do politiky. Využívá ji při rozvádění své verze oblíbené marxistické disciplíny – kritiky ideologie.

Ideologie, tak jak ji Žižek chápe, není ničím více než specifickou ekonomií slasti. Vytváří rámec, skrze který k ní můžeme přistupovat, a ukazuje cesty, jak ji dosahovat. Stejně jako je subjekt neúplný, protože v jeho jádru přebývá iracionální moment slasti, mezery a excesy se vkrádají i do ideologie, a tudíž do politiky. Svým důrazem na netransparentnost subjektu na straně jedné a konstitutivní neúplnost sociálna na straně druhé se Žižek podobá Ernestu Laclauovi a Chantal Mouffeové, kteří píší o nemožnosti „konečné sutury“ ­sociálna. Ovšem Deanová ukazuje, že Žižek ­vyvozuje toto esenciální protiřečení z nutné schizofren­ní rozštěpenosti samotného individuálního subjektu. Tím se otevírá prostor pro uplatnění psychoanalýzy, jejímž účelem je zprostředkovat vhled do topografie ideologického terénu.

Filosof současnosti

Deanové se daří názorně ilustrovat, jak Ži­žek tenhle terén rozkrývá. Například v jeho odlišení stalinismu od fašismu se bortí naivní postoj, jenž mezi obě ideologické formace dosazuje znaménko rovnosti. Žižek využívá čtyři Lacanovy diskurzy – analytika, pána, univerzity a hysterika. Obzvláště aktuálně se jeví jeho rozklíčování diskurzu fašismu jako diskurzu pána, jelikož pomáhá v pochopení dynamiky současného vzedmutí xenofobie a rasismu v Evropě. Ve snaze zakrýt rozštěpenost lidských subjektů přichází fantazma nepřítele, jenž nám krade naši slast a je tak příčinou rozpadajících se sociálních vztahů: „Všechno by bylo jednodušší, nebýt muslimů/Romů/sluníčkářů atd.“ A právě fašistický vůdce (pán) prý dokáže tyto příčiny eliminovat a onu ukradenou slast nám pak opět zpřístupnit. Fašistický diskurz však poněkud zapomíná řešit původní antagonismus, za který
Žižek považuje třídní boj – místo toho se ho snaží překrýt fiktivním narativem, jenž v posledku nevede k překonání antagonismu, nýbrž k jeho posílení.

Vzestup fašistických sil je navíc úzce spjat s dominantním postavením liberální demokracie coby politické formy kapitalismu. Ži­žekova kontroverzní kritika liberalismu vypadá v podání Jodi Deanové poměrně jasně a jednoduše: liberální demokracie se snaží prezentovat sebe samu jako dokonale čistou formální proceduru, v níž je možné zaručit nenásilné řešení politických střetů. Snaží se zachovat jakési „prázdné místo demokracie“, zajistit, že žádný zájem nebo diskurz si nebude uzurpovat hegemonní pozice. Toho však v zásadě nelze dosáhnout, protože každá ideologie je poskvrněna slastí, nemůže se oprostit od svých excesů a iracionálních jader. Liberální demokracie tak rozhodně není horizontem emancipace, ale spíše její překážkou. Žižek volá jednoduše po potřebě oprostit se od ideologie, která svazuje naši imaginaci uzavíráním prostorů alternativ, a vynalézt něco radikálně nového.

Autorka na několika místech vyzdvihuje, že Žižek nejednou vychází z analýzy specifického postkomunistického kontextu východní Evropy. Když třeba mluví o „vytlačených prostřednících“, kteří byli nejdříve důležitými aktéry u transformace hegemonního diskurzu, avšak později byli vytěsněni na okraj společenského zájmu, jako se to stalo v rámci transformace nové levici či environmentálnímu hnutí v Československu nebo v bývalé Jugoslávii. Na otázku, jak tyto názorové proudy vrátit zpět do politiky, Žižek nabízí neotřelé odpovědi.

Univerzalita činu

Hledání alternativ v podání důsledné levice musí v první řadě odmítnout politiku jako hru odehrávající se na neutrálním poli formálně pojímané demokracie. Žižek vidí zdroj autentické politiky v univerzalismu, jejž chápe jako nárok na univerzalitu partikulárního zájmu, na uznání dílčího bezpráví jako bezpráví obecného.

Deanové výklad vrcholí v konceptech činu a strany. Politický, revoluční čin je skokem do neznáma, „střelením se do nohy“, nebo jistým vzedmutím nereprezentovaných, neviditelných mas, což je obdoba Badiouovy Události. Strana revoluční čin překládá do slovníku, ve kterém je reprezentován jako lokální manifestace obecného antagonismu. V revoluční situaci strana coby pospolitost angažovaných jednotlivců hraje roli analytika – pomáhá překonat traumatickou přítomnost, ale neposkytuje záruky brzkého příchodu ráje na zemi. Reinterpretací činu nicméně konstruuje pole politické Pravdy, v němž je možné svobodně operovat bez nutnosti poddat se imperativům slasti, které nás směřují k fantazmatickým ideálům a zdánlivě realizují nemožný úkol totálního uzavření subjektu a sociálna v jakémsi dokonalém diskurzu. Subjekt je tak destituován, ale nalézá díky tomu pochopení pro bytostnou antagoničnost sociálna. Definičním znakem ideologií, které Žižek
vehementně kritizuje, je totiž právě to, že se konflikt snaží zakrýt a poskytnout falešné záruky, že naše problémy jsou v zásadě již vyřešeny (což je případ stalinismu), anebo že existuje jejich snadné „konečné“ řešení (jak tomu je v případě fašismu).

Protože destituce subjektu v revolučním činu znamená v konečném důsledku pochopení nemožnosti vlastní osobní identity, otevírá se cesta pro jinou formu důsledně levicového projektu, který je však v protikladu s pluralitní politikou identit a uznáním rozmanitosti dílčích sociálních bojů, což jsou pozice, jež zastává například Laclau a Mouf­feová. Z již napsaného totiž vyplývá, že na identitě nezáleží – a Žižekova filosofie je v tomto ohledu cenným (i když kontroverzním) vodítkem v době, kdy se rozmáhají nové formy identitářství nejen na konzervativní pravicové frontě (tím se Žižek opět podobá Badiouovi). Tento vhled, jenž nám přesvědčivě poskytuje Deanové interpretace Žižeka, by snad mohl být aplikován jako návod na překročení nekončícího kruhu akcí a protiakcí mezi tábory konzervativně a progresivně smýšlejících lidí, které jsou v posledku uvězněné ve stejné ideologické matrici – v liberální
demokracii. Jinými slovy, postulování plurality forem bojů a identit v postmarxistické filosofii je právě tím, co otupuje hrany důsledné levice. Ve skutečnosti to znamená, že operujeme na terénu stanoveném globálním kapitalismem, pro nějž je zmnožování identit životodárným pohybem. De facto pak hrajeme s kartami, jež nám připravili političtí oponenti.

Autor je filosof.

Jodi Deanová: Slast a politika. Žižkova politická teorie. Přeložil Otakar Vochoč. Filosofia, Praha 2015, 248 stran.

Změna. To bylo hlavní motto Baracka Obamy v americké prezidentské kampani v roce 2008. Jeho následné zvolení vyvolalo očekávání změny také v americké politice vůči Africe. Možná největší naděje vzbudil americký prezident v Keni, odkud pochází jeho otec. Do země svého původu však zavítal až letos v červenci, tedy v sedmém roce svého úřadování. A tato návštěva jasně ukázala, že očekávání Afričanů nebyla příliš reálná.

Občanská práva nejsou zásadní

Obamova africká politika je založena na podporování čtyř klíčových oblastí: míru a bezpečnosti; ekonomického růstu, obchodu a inves­tic; demokratických institucí a obecně afrického rozvoje. Keňa je již od počátku své nezávislosti klíčovým americkým spojencem na východě kontinentu a na této skutečnosti jedna prezidentská návštěva nemohla nic změnit. Přes dlouhodobé společné zájmy se ale v řadě otázek obě země značně liší.

K podpoře demokratických institucí patří i podpora občanských práv, proto zástupci keňské občanské společnosti a opozice očekávali, že Obama otevře během své návštěvy také toto téma. Mezi zásadní problémy v Keni patří rozsáhlá korupce, postupující tlak vůči homosexuální menšině (homosexualita je tu stejně jako v řadě jiných afrických států stále ilegální), omezování občanských práv pod záminkou boje proti somálským teroristům (například ukončení registrace dvěma velkým muslimským organizacím na ochranu lidských práv) nebo liknavé a nedůsledné vyšetřování násilností, jež vypukly po volbách v roce 2007. Posledně jmenované téma vyvolalo spory mezi oběma zeměmi v roce 2013: USA tehdy varovaly, že nebudou udržovat kontakty s osobami, které stojí před haagským tribunálem. Měly na mysli dvojici Uhuru Kenyatta – William Ruto, která však i přes varování Američanů volby vyhrála, což dočasně ochladilo americko­keňské vztahy
a znemožnilo Obamovu návštěvu v Keni v roce 2013. Situace se zlepšila poté, co byla obvinění proti prezidentu Kenyattovi stažena. A to navzdory skutečnosti, že viceprezident Ruto je stále stíhán.

Pokud jde o další témata – otázku práv homosexuálů Obama sice otevřel, ale dočkal se neústupné odpovědi: homosexualita není podle keňského prezidenta součástí africké kultury, a proto nemůže být předmětem jednání. Omezování občanských práv pak v nadšení z příjezdu amerického prezidenta zaniklo úplně, což jen potvrdilo, že pro americkou administrativu to není potíž natolik zásadní, aby mohla narušit klíčová jednání o obchodu a bezpečnosti.

Přísliby pomoci

Občanská společnost a opozice tedy po Obamově odjezdu pocítily spíše rozčarování, avšak o mnoho lépe na tom nebyli ani vládní představitelé. Obama sice vyzdvihl keňské angažmá v boji proti somálským islamistickým milicím Šabáb, ale místo konkrétního plánu americké pomoci keňským protiteroristickým operacím předložil jen příslib budoucí podpory.

Podobně dopadla i ekonomická agenda. Obama s sebou přivezl čerstvou novinku – americkým kongresem schválený Trade Preferences Extension Act, který na dalších deset let prodlužuje možnost bezcelního přístupu afrického exportu na americký trh. Keňa patří ke státům, které z amerického preferenčního režimu AGOA (African Growth and Opportunity Act) mají největší prospěch. V minulých letech se stala hlavním africkým vývozcem oděvů do Spojených států, přičemž oděvy dnes představují třetí nejdůležitější keňský vývozní artikl. Od roku 2000, kdy režim AGOA vstoupil v platnost, se objem keňského exportu do USA zvýšil téměř desetinásobně. Prodloužení bezcelního přístupu na americký trh má tedy pro Keňu velký ekonomický význam. Přesto by afričtí obchodníci od amerického prezidenta rádi slyšeli jiné zprávy. Mnohem více než v dnešní době již relativně nízká cla je trápí obrovské subvence, které Evropa a USA poskytují svým zemědělcům na produkci
potravin, mléka či bavlny. Tato podpora totiž africké exportéry připravuje o stamiliony dolarů ročně. Ekonomická část agendy skončila – stejně jako ta bezpečnostní – příslibem finanční injekce do keňské ekonomiky v následujících letech.

Konkrétních výsledků Obamova ­návštěva přinesla jen minimum. Jedním z nich je na­příklad prodloužení platnosti amerického víza pro keňské občany ze stávajícího jednoho roku na pět let. Keňská média si ovšem nemohla odpustit ironický komentář: americké vízum za dvě stě dolarů je něco, co si průměrný Keňan může dovolit tak maximálně v bujném snu. Podobně vyznívají i jednání o zavedení přímé letecké linky mezi Nairobi a americkými destinacemi.

Musíte se víc snažit

Očekávání spojená s historicky první návštěvou amerického prezidenta v Keni se ukázala být spíše důsledkem emocionálního vnímání Obamy jako „keňského“ prezidenta než racionálního vyhodnocení reality. Obamův rodinný původ přirozeně nemá na zahraniční politiku americké administrativy výraznější vliv. Význam Afriky v amerických očích roste a klesá s tím, jakou roli hraje kontinent v klíčových otázkách americké národní bezpečnosti – od boje proti terorismu přes řešení epidemií a pandemií typu AIDS nebo eboly až po zvyšování konkurenceschopnosti a profitu amerických firem. Obamova cesta do Keni neměla a ani nemohla mít jiný než jen symbolický význam. A klíčové sdělení milionům Keňanů je opravdu prosté: pokud se země a s ní celý kontinent chce rozvíjet a prosperovat, musí zvýšit své úsilí v boji proti korupci, posilovat demokratické
instituce a zajistit rovná práva ženám i ostatním menšinám. A to nemůže zařídit nikdo zvenčí, řešení těchto a podobných otázek musí přijít od Keňanů samotných. Před sedmi lety bylo hlavním Obamovým volebním heslem „Yes, we can“. Stejné je i jeho dnešní poselství Africe – jen s drobnou obměnou: „Yes, you can.“

Autor je afrikanista a politolog.

Problém uprchlíků vyvolává živé diskuse, v nichž není dosti důsledně oddělována otázka politického uprchlictví od ekonomické migrace. Obě strany sporu přednášejí argumenty, které se týkají migrace jako takové, a nikoli jen specifického případu, v němž jde o pomoc lidem ohroženým na životě či na svobodě. Lze pochopitelně diskutovat o rozšíření pojmu uprchlík na dosud nezohledňované humanitární případy (což se také děje), to však není důvod pro to, abychom oba pojmy přestali rozlišovat. Domnívám se, že v pozadí sporu se skrývá jistá zamlčená premisa, která rozděluje oba názorové tábory.

Podívejme se nejprve na protichůdné názory na přijímání migrantů a popišme si je jako jakési ideální typy – modelová stanoviska, k nimž smýšlení jednotlivých protagonistů více či méně směřuje.

Kdo vlastní stát?

Na jedné straně je liberálně levicové přesvědčení, jež inklinuje k představě, že každý člověk má právo zvolit si zemi, ve které chce žít. Tudíž je v ideálním případě žádoucí přijmout každého migranta, zatímco zabraňování ve vstupu do cílové země je neobhajitelné omezování osobní svobody.

Na druhé straně stojí názor, který pro naše momentální potřeby můžeme označit za konzervativní. Ten naopak vychází z představy, že neexistuje nárok na získání občanství či trvalého pobytu v té které zemi – pokud bychom tedy zavřeli hranice a nikoho k nám nepustili, nelze v tom spatřovat nic nemorálního.

Nyní se dostávám k oné nevyřčené premise. Konzervativní postoj se od liberálně levicového liší v tom, že implicitně chápe stát jako formu kolektivního vlastnictví. Toto území je naše a my máme právo rozhodovat o tom, kdo se zde může usadit. Lidé s tímto kolektivistickým smýšlením mají pocit, že právo na svobodnou migraci připomíná právo kohokoli z ulice povečeřet ve vaší kuchyni. Liberální názor na problém migrace naopak ideu kolektivního vlastnictví nepřímo popírá.

V tomto ohledu se postoj levicových liberálů zajímavým způsobem potkává s myšlením liberálů pravicových, respektive neoliberálů, pro něž jsou veškeré formy vlastnictví kolektivního a priori podezřelé – buď neexistují, nebo je třeba je zrušit. Představa, že stát rozhodně nemá bránit volnému pohybu zboží, osob a kapitálu, je také v plném souladu s neoliberální ideologií.

Konzervativní postoj naopak v něčem připomíná myšlení fašistické, a to z toho důvodu, že zdůrazňuje kategorii „my“ a vylučuje ostatní z práva na obývání „naší“ země či z výhod plynoucích z občanství. Co z tohoto zjištění vyplývá?

Jestliže přijmeme ideu kolektivního či skupinového vlastnictví, pak lze jen stěží odmítat požadavek na omezení přílivu (ekonomických) imigrantů jako cosi nelegitimního. Můj osobní názor v této věci je takový, že jsme oprávněni klást si otázku, do jaké míry o imigranty vůbec stojíme. Z toho je zřejmé, že nesdílím liberální odpor ke společným formám vlastnictví ani jednostrannou adoraci vlastnictví soukromého. V obou případech pochopitelně existují mravně odůvodněné případy, k nimž patří právě útěk před válkou, kdy výkon vlastnického práva má být ve veřejném či vyšším etickém zájmu omezen.

Občanské a etnické „my“

Pokusím se celý problém ještě krátce ilustrovat na konkrétním příkladu. Vycházím­li z principu svobodné migrace, pak tímto svým názorem implicitně souhlasím s tím, že se Evropané nastěhovali na území obývané indiány, postavili si tam farmy, města, továrny, železnice. Samozřejmě nebylo v pořádku, pokud bílí osadníci původní obyvatelstvo vraždili a vyháněli z jejich sídel, ale na samotném usazení v neobdělávané „zemi nikoho“ není nic mravně závadného. Naopak to, že Japonsko čelilo hrozbě evropského kolonialismu důsledně izolacionistickou politikou, je neodpustitelný hřích. Do jisté míry lze porozumět určitým obavám levicových liberálů z toho, že konzervativní postoj v sobě skrývá riziko sklouznutí k postojům fašistickým. Názor, který jsme zde označili jako konzervativní, však nelze v žádném případě s fašismem ztotožňovat. Je pochopitelně třeba
důsledně trvat na občanském principu onoho kolektivního „my“, které si činí nárok na stát či jeho území. Fašistický světonázor se opíral o etnicky definované „my“ a z „vlastnického“ nároku vylučoval občany, kteří se do této definice nevešli, přestože v zemi žili již po několik generací.

Tím se dostáváme k otázce důsledků obou postojů. Snadno se lze setkat s tím, že levicový liberál bude reagovat na konzervativní postoj rozhořčeným zvoláním: „To jsi pro vyhánění lidí?!“ Má odpověď je taková, že je tomu právě naopak. Jsem proti vyhánění lidí, a proto trvám na právu občanského společenství rozhodovat o tom, kdo další se může stát občanem státu. Tento požadavek podle mého soudu logicky vyplývá z přesvědčení, že kdo už je tady jednou usazen, neměl by být nikdy vyháněn. A naopak, bylo­li by možné kdykoli kohokoli vyhnat, pak by rozhodnutí přijmout nové přistěhovalce nemělo v sobě ani zdaleka tak velkou tíhu odpovědnosti.

Dějinný skepticismus

Levicoví liberálové hájí své pozice odkazem na fašismus, na etnické čistky či nacionalismem motivované občanské konflikty; měli bychom se prý poučit z dějin.

I já se chci poučit z dějin. Jenže dějiny mě vedou k velkému skepticismu ohledně možnosti soužití různých etnik a kultur. Samozřejmě netvrdím, že je něco takového vyloučeno. Učme se žít pospolu, ale nemysleme si, že problémy, které vedly v minulosti k válečným konfliktům, už nikdy nenastanou. Migrace lidí z odlišných kulturních světů jistě není problém, pokud k ní dochází v tak malé míře, aby byli imigranti motivováni integrovat se do hostitelské kultury. Tvrdit však, že imigrace je zdravá v jakékoli míře, či dokonce podporovat rozsáhlé demografické změny, je do značné míry morálním hazardem.

Neodpustím si jednu paralelu. Liberálně levicové rčení, že je nutno poučit se z dějin a již nikdy více nepřipustit fašismus, mi v tomto kontextu připomíná poučení z dějin podle antikomunistického střihu. Když se v devadesátých letech pozastavovali někteří zkušenější lidé nad tím, že se snažíme budovat opět tvrdý kapitalismus, který kdysi vedl k Velké hospodářské krizi a poté ke světové válce a k nástupu komunismu, česká intelektuální pravice toto varování přehlížela. Její poučení z dějin znělo: „Komunismus je špatně, kapitalismus správně. Proto budujme kapitalismus bez přívlastků.“ Připadá mi úsměvné, když dnes v pravicových novinách čtu stesky nad tím, že se čeští mladí lidé (tj. ve věku do třiceti let) zajímají o marxismus. Jako bychom se snad vůbec nedokázali poučit z dějin.

Sdílím s levicovými liberály jejich odpor k fašismu a přání pokojného soužití různých národů a kultur ve světě, nesdílím však jejich víru v to, že k pokojnému soužití kultur stačí zakázat fašismus. Myslím si, že lepší je předcházet podmínkám, jež v minulosti k etnickým konfliktům vedly. K tomu v neposlední řadě patří i snaha o ekonomickou prosperitu třetích zemí. Jde ostatně i o čistě fyzické možnosti evropských zemí zvládat vlnu imigrantů – v loňském roce bylo v Evropě zaznamenáno 625 tisíc žádostí o azyl a 185 tisíc žadatelů přišlo v prvním čtvrtletí letošního roku. Tento trend Evropa stěží může zvládat dlouhodobě.

Rezervovanější postoj k otázce imigrace je podle mého soudu pro demokracii a mír ve světě zhruba stejně nebezpečný jako snaha o budování sociálního státu. Zejména ovšem nevidím žádný přínos pro demokratickou diskusi v pokusech skeptičtější názor na imigraci zcela delegitimizovat.

Autor je historik.

Etumina

Tancuj, svatý samče.

Tancuj v závrati modrých purpurů.

Tancuj s horkostí, která proserpinuje květiny

uhynulé v siderických pokojích.

Tancuj tam, kde zemřel bůh.

Tancuj proti zhýralé noci,

v níž řádí mučivé šalby.

Tancuj jak bakchantka v stinném zeleném

špitálu.

Tancuj na ranách.

Na žluči.

Na bolesti.

Sparagmos, sparagmos

Zapěl jsem oreibasticky za zvuku tlumeně dunících bubínků. Ale ty jsi netančila, Etumino. Vešla jsi do mě, až ses prudce surreálně vyplavila rychlostí aerosolu. Spadli jsme. Zatímco jsi uspávala každý orfický vznět, tvá bezbarvá míza parafovala pollocka na plátnech nejbezelstnější domněnky.

Zařval jsem Munch, Paříž, 1883. Zavyl jsem na Harolda Salomona, 1956. A postupně se ze mně stávalo placebo jakéhosi beztvarého bytí.

Nyní jsem substance, která sybilinsky prosakuje do tvých krevních řečišť, dokud nerozpustí adrenalin.

Smrtící seppuku veškerých tužeb.

Pauza v tvém mučednickém srdci, Lidstvo.

Narkotická mlha, před níž se skláníš.

Rejsek, který ti zanáší mozek lejnem.

Trapéza, z níž padáš.

Jsem droga, co tě po okraj plní blbostí.

Jsem Etumina.

Gilda

K čertu špinavá zástěra mého drába.

Trpaslík bez fištróna, co jen řve:

Fe ner gan pimpamperona.

Míří na mě tužkou v ruce a zahání mě

doprostřed mušího kruhu.

Soustředím se.

Ten parchant si ani nevšiml, že zdi

jsou z ledu? Třesu se.

Gildo, Gildo, hubuje, a ze mě raší

dva zkrvavené vangoghy místo uší.

Už nevím, jsem­li ona nebo jen stín

natěsnaný v Zrcadle.

Je tu někdo, kdo není stroj ani přízrak?

Fe ner gan ner gan ner gan.

Ten odvedle si rozbíjí kosti o kámen

a s němým hřměním mu skřípe kostra.

Ten odvedle, potrhlý jak tango v Boce,

vyřvává z neviditelného megafonu

ženské jméno v obavě, že je zamění

za jiné, nepředvídatelné, něco jako láska.

Ať se přiženou Mandrilové.

Ať z něj vypotí perlivé slzy.

Ať sešrotují do tich ostrou ozvěnu jeho hlasu.

Ner gan ner gan.

Mandrile, Mandrile! Oblbni ho rohypnolem!

Zatřes s ním, až se mu oči otočí na rewind!

Ucpi tisícem tlumičů jeho tenorové delirium!

Falešný Ginsberg

Viděl jsem zářivé mozky svých předchůdců ztracené v tom, co vypadalo jako epistémé. Černocha zabitého elektrickým výbojem na nebeském spoji dne s kosmickým dynamem; vyhoštěného básníka, jak se nadpřirozeně tyčí v klamu a věří v pravost saxofonových not mezi aguarunskými kmeny s bongoé bez pentagramů; vůdce mravenců, jak si vyhrabává skromný hrob ve vosím hnízdě; vzbouřence s rozdrcenými zbraněmi a myšlenkami, jak vleče na provaze podzemní myšlenky.

– Vím to. Připomíná to zhoubné činy, nemá to styl a odhaluje to mé soukromí. Všechno se mi zdá přípustné.

Nejsem buddhista ani mystický asketa.

Dbej o ty, kdo zapřáhli své mozky do služeb nemyslitelných utopií až po nepříčetnou kontrolu telekomunikace. Toho, co se musí a co ne, podle posvátných pravomocí milice převlečené za sirotka. O ty, kdo prošli státními univerzitami s falanstérovýma očima a blouznili o Limě, zlatém městě, a o zářivé tragédii svého vyhazovu za to, že věřili pokryteckým ódám, které oplzle stavěli na odiv.

– Jako dítě jsem se díval, jak chodí s mozkem ve svých vagínách, tak spokojené, že nic netuší, tak šťastné, že nejsou nic. A pořád je umrtvují romantici please comercial here.

Hahaha, blíž k lásce už se nikdy nedostanou.

Pozoruj ty, co se schoulili neholení, hodili kameny na nevinného a spálili se o řeřavé uhlí jeho potupy, zhrozeni úspěchem bubnovali jak dusající stádo zpoza zdi.

Ty, kteří zkurvili své pohlavní chloupky, když se prodali do Severní Ameriky, a jedli kaviár v hvězdičkových hotelech nebo pili šampaňské v pařížích pomíjivé slávy, aby se pak vrátili na rodnou hroudu paranoidní, s nočními můrami o nesrovnatelné slepotě; ulice v mozku skákaly ve vínovém opojení pod šilhavým neonem, který otevřel popelnice, když hledal osvícení mysli.

 – Mami, mé srdce puklo jako hrneček, do něhož se destiluje pravda. Nic mi nepřijde jiné, rozděl se se mnou o čaj, já už se nechci vrátit domů. Nikam nepatřím.

Jestli mi nevěříš, poslouchej ty, co se osvobodili, připoutaní sami k sobě v podzemkách, připraveni na nekonečnou cestu z ulice Chincha do ulice Quilca; ty, kteří se na celou noc ponořili do světla a poslouchali skřípání osudu ve vodíkovém orchestrionu. Jestli mi nevěříš, pohleď na ty, co mluvili sedmdesát hodin v kuse o sobě, od Cisnerosova nábřeží po Umělecké muzeum, zvraceli fakta a vzpomínky a anekdoty a kopance do oční bulvy a traumata z nemocnic. Ty, co studovali Plótína, Poea, svatého Jana od Kříže, telepatii a kabalu, protože vesmír se jim instinktivně chvěl u nohou.

Jestli mi nevěříš, přeruš mě a buď ty tím, kdo mě povede spolu s těmi, co zmizeli ve vulkánech a nenechali za sebou vůbec nic kromě stínu hnoje a lávy a popela ze spálené poezie a znovu se objevili na Zeleném pobřeží, vyšetřovali národní policii s očima dokořán plnýma pacifismu, rozdávali nesrozumitelné manifesty, plakali v bílých tělocvičnách, nazí a roztřesení před mašinerií jiných koster.

– Kdože?

 – Já?

 – Řekl jsi mami?

Carroll

Promiňte, jestli jsem vás zpodobnil s ži

žirafím krkem nebo ž že jsem vás nakreslil

fefetální v králičí noře.

Jste děděsivá krása, která svrbí

momoje svědomí. Když vás popozoruji,

takhle, celý zazamyšlený,

popořád se ptám, jakého snu jste původ.

Tatahle má duše, zá ro deč ná a aritmetická,

žije agonicky, sama,

už tutuší smrt své lásky.

– Useknout hlavu – vynesla verdikt vaše matka.

Ať vás to netrápí. Ještě vividím, jak jste vlnila

vodu oninirickými barvotisky,

plujíc po řece Isis.

Alenko, kdybych byl popokorný poručník,

ponořený do mamatematiky a do logiky,

bybyla byste šťastná jako má žena?

Hledejte měmě na rubu svého Zrcadla.

Čekám na vás, Alenko.

Já na vás čekám.

Dante

Má drahá,

topím se v slzách, jež roním. Nevidím mezi

souhvězdími ten ráj, ve kterém pobýváš.

Tady, ve Firenze, mě obkličují mrzké davy,

svlékají mě.

Provádějí na mně křiklavé exorcismy.

A viní mě, Portinariová, soudí mě za to, že

chodím s Franceskou, přesycen smilstvem,

do bordelů pekelných; že hraju poker

s neřestným komparsem chrličů a inkubů.

Jak jim jen vysvětlit hloubku své radosti?

Ach, Betti, drahá.

Jak masařka bzučí můj

trest na vařící soli mé hořkosti.

Učenost kléru je záludná nevědomost,

obkličují mě, vyhošťují a zase umírám

a ani tě nevidím

tančit ve svaté záři svic.

Nevím, jak si počíhat na ráj.

Snad najdu spásu v tvé naději.

Snad najdu spásu.

 ***

Sedativní účinek Etuminy pomalu slábl a už jsem se dokázal nepoznat, v souladu s trýzní, která si hořce pochutnávala na naději. Povzbuzen nečinností valia, pustil jsem se do big brothera a zíral jsem na seznamy vyhnanců.

Bukowski snil o Micku Rourkeovi, zatímco Rourke snil o Chinaskim. Ginsberg, nicotný howl gay soul, s nohama za krkem a řití do větru. Jack the dripper jammin splash, zbytková koloratura posetá hvězdami.

V pergole přikryté glycíniemi vybuchly teploměry, Viele Pantokratore, rozstřílené horečkou na cucky. O něco blíž Shelleyová rodila ve vaginální hybris tu nejpřesnější metaforu jazyka.

Mapplethorpe řekl: Ne, Chanel, krása je jiná. Breton dada v katakombách. Gala se podepsala Dalí. On ji vymyslel. Ona byla konec.

Na rubu Gardela mlsná horlivost staré Perlongherové…

Zkrátka, tam se válí poezie, ta hromada mrtvých věcí, které odmítají zemřít.

Rimbaud & Verlaine

Arthur Rimbaud Pérez Canccha (Ica, 1990) kouřil na školním dvoře, zatímco ony čiperně obchodovaly s rtěnkou. Verlaine Huaytová, 15 let, zkazila celou hru, když špičkou rozmázla šmouhu od horního rtu k nosu.

Bylo to znamení tam, kde nemotornost nasakovala prvním sekretem. Do Verlaininých očí se nevešla žádná jiná tvář, jen slonovinový a zarmoucený obličej Rimbaudův. Nikdy na ni nepromluvil, sotva jednou. Teroroušská couro, řekl a šel dál.

Dotírala na něj od východu z Francouzské školy až po Habešské náměstí. Míšenec, zkroušený na lavičce, viděl, jak si rozbíjejí hodinky, až z toho hodiny začaly kulhat kolem, jen tak, bez ručiček. On, neochvějný. Za ním Verlaine, prokřehlá, dívala se na něj, jako by z mladíka vyzařovala barva soumraku.

I kdyby zničehonic zfialověla nebesa a sochy tam dole se doplazily k němu, až by ho obehnaly jediným krychlovým a kompaktním blokem, Rimbaudovi na ničem nezáleželo. Ještě slyšel dusivé vzlykání Eveliny, své matky, když se mu svěřovala: „Od teď, Arthure, budeš pronášet slovo otec přidušeně jak sevřená pěst, protože on mě popadl jako anděla svýma holičskýma rukama, aby mě mohl vláčet zkázonosnou chlípností svého uplynulého mládí. Protože jedné noci si mě bestiálně posadil na kolena a křičel, že má chuť je hořká.“

Evelina utekla. Podařilo se jí v duchu rozehnat poslední náznaky jakékoli naděje. Svolala na sebe pohromy, aby se v nich mohla utopit. Neštěstí bylo její bůh.

Ve velkém městě prchala mezi zvonicemi a kopulemi, já se hnal za ní jako nějaký žebrák.

Vím to. V dětství mi jakási nebesa vybrousila optiku. Všechny povahy vyladily mou fyziognomii.

Jevy se rozbouřily.

Já to vím.

Teď mě věčné zakřivení okamžiků a nekonečno matematiky pronásleduje po světě, kde tolik trpím.

A vím to, neboť ještě cítím teplou chuť její placenty.

Vím to, protože jsem její špinavý syn. Jsem Arthur Rimbaud.

Tempus

Obtížný je svět, když ti poutají paže

algebraickým jádrem bytí.

Je obtížný, když Mandrilové operaticky opa­­­­kují:

šílená šílená šílená

a jak při povodni mi pentafonicky hrnou

tablety chlorpromazinu do otevřené pusy.

Nenávidím fluanizonový spánek, v němž

se topím, a koktám pomoc, mami, pomoc.

Schoenbergovy disharmonie vibrují

v tom červeném kalíšku.

Mandrile!

Už nechci, aby tvůj žalářnický mandl

lígroval na klíč moje svědomí.

Shodila jsem tři centy lipidové hrůzy,

ale pořád se hrbím, když překračuju prahy,

jež se z nicoty, do nicoty, otvírají jak tlamy.

Pryč s těmi odpornými směskami.

Ne, ne, už žádný oxypertin.

Má lebka padá tváří do talíře a mé tělo…

celkem šest Mandrilů mě poutá

k nerostnému koloidnímu prostoru.

– Nerozvalila ses, nádhero, na prostěradlech

nemocniční postele?

Já vím, vím, že na mě zírají.

Gilda je krásná, hezká, půvabná, šeptají.

(Pravda je, že většinou lezla po čtyřech…

a já jsem ji na chvíli naučil chodit…

jenže teď zase padla na čtyři,

tváří do žlabu… a navždycky…)

Ach, kdyby tak mých osm dětí…

Kdyby mé ratolesti viděly, věděly by,

že matka je vlastně vždycky někdo jiný.

A ty, lásko, mít špetku rozumu,

zmocnil by ses mě, když psi…,

Teď už je pozdě na milování.

Nejdřív tvrdila, že kdysi byla strom,

zaklesávala si do sebe větve

a zaplétala si do sebe kořeny.

Pak zjistila, že byla bělobřichá ryba

a prokluzovala si v prstech,

zmítala se ve vlastní pěsti,

její dřívější krása na chvíli utkvělá

na růžových hrotech její nové krásy.

Potom z ní byla malá holčička

zahnaná do lesa starým opilcem.

Mám sedm závor na hlasivce, další ve vrátníku

a oči přesycené mřížemi.

Mandrile, ty kurvo, podej mi šaty z organzy

a nakadeřenou paruku.

Jak dopustit, aby nám shnily růže?

 ***

Francesca plakala raněná za svítání.

Kdo tady nechal tu lahvičku tablet?

Kdo tady nechal tu lahvičku tablet?

Zrcadlo

Našel jsem lebku…

Dvě zlomené holeně…

Prohnutou paži zářící kostry…

Četníci mě přitáhli jak býčka, aby zjistili,

na jaký chrup si u každé pusy vzpomenu.

Křičím: To je matka!

Támhle je Melichar!

A tohle je taťka!

Copak nám jedna kost vysvětlí smrt?

Zůstal jsem přibitý jak kopí nad pampou.

– A tenhle? – řekli.

To je tak dávno… dávno.

Teď přicházejí slečny, svlékají se přede mnou,

vraští obočí. Vyptávají se na to nebo vidí

v mé tváři svoji tvář, tak vyhublou.

Říkají, že když prasknu, čeká je sedm let smůly.

Já je poslouchá:

Je to Zrcadlo, je to Zrcadlo.

Mandril, smrt a šílenství

Mandrile, může být matka útulkem,

když vidí, jak děti tvrdnou na křemen?

Pohleď na Quispeovou.

Je šílené říkat Tullius plyšákovi,

kterého chová a jemuž skelnatí oči?

Je láska anomálie, zvrácenost,

nebo je to jen láska?

Ten z čísla 28 zvedá palec do vzduchu,

pláče mu ruka,

slinu či pěnu?, na papír

tvrdší než skála.

Kdybych ti řekla: jseš mrtvej, ty opičáku,

dotáhl bys mě do pokoje, kde šlehají Blesky?

Dej mi vodu, psychotropní látka mi vysouší rty.

Zmáčíš je žlučí, dokud neumřou všechna slova?

Nejsem v tvých očích jen žížala?

Nejsme žížaly, co se bezdůvodně plazí?

Ano, Briviová se rozvášnila.

Ty tablety jsou mana pekelná, ale

i tak můžu pít čaj od Kloboučníka,

který dal Hölderlinovi alabastrový cylindr.

Ššššš, tamhle se válí tvůj pobodaný bůh

– ať tě nevidí – hřích je hořký plod

toho nejsladšího rozumu.

Hej, Méndezi, pojď sem, u Adonaie.

Proč krvácí Francesca,

proč sténavě leží na špinavé posteli

a křičí: ne, ne, ne?

Zatracený pes

Trans

Už žádný pokoj s Blesky

Žádné důtky

Žádné léky

Okovy

Injekce

Ona spí, è Turandot?

Nessun dorma nessun dorma

Už žádné blesky spalující neurony

Žádné hypnotické mantry

Ben peridol brom peridol

Ať bzučí elektrody v mé pleteni

Už žádné podvržené mudry

Žádné trojské lékárny

Žádné kazajky kde paže vrůstají do hrudi

Helehe lehele jak blankytné mám žíly

Ben peridol klotiapin

A mia principessa

jak žába čeká na můj sonet

Ale jde ze mě pěna magma

vnitřnosti v puse

A mia principessa potemní svatá

Nekolabuj neuspávejte jí

sval lásky

Ne ne

Ne Briviová neuvadnou růže

Šššš je v sýpce nebo jsme níž

Anebo je nahoře, Trismegiste?

Nemo profeta in sua…

Francesca

A ty kabely ty kabely

Když nevedou do stoky, tak do jejích žil?

Cvrčku cvrčku fuoco inferno

Necejchuj mi hypothalamus

Jenom klid malý princi

Maquiavelli nezná baobaby

Jsem stín tisíce stínů

v telurické voltáži

Elektrošok

Ze španělského originálu Manicomio (La Calabaza del Diablo, Santiago de Chile 2005) vybral a přeložil Petr Zavadil.

Maurizio Medo (nar. 1965 v Limě) je potomkem italsko­chorvatských přistěhovalců v Peru. Rodinný Babylon stojí na počátku jeho poezie, kontaminované všemi jazyky, které doma slýchal, i na počátku celoživotního pocitu, že jediným útočištěm člověka je vědomí, že žádné útočiště nemá. Sbírka Blázinec, odkud vybrané básně pocházejí, osahává tuto nejistou hranici mezi skutečností a jejím vnímáním s pomocí dalšího jazyka: jazyka šílenství. Obsáhlejší výbor z Medova díla vyjde na podzim v nakladatelství Fra.

Michal Matoušek

Ode dna

Nakladatelství Petr Štengl 2015, 76 s.

Velkou část svého života Michal Matoušek prožil v relativním blahobytu jako typický příslušník střední třídy. Byl spolumajitelem IT společnosti a můžeme předpokládat, že existenční potíže na vlastní kůži nepociťoval. O firmu i práci ovšem přišel a jeho sociální postavení se začalo hroutit. Po několika neúspěšných pokusech o navázání nového pracovního vztahu v oboru našel místo v nízkoprahovém sociálním centru pro lidi bez domova. Tato zkušenost ho vybavila osobitou vnímavostí k osudům sociálně vyloučených lidí. „Neúspěch je průběžně rostoucí pravděpodobností všeho­… někoho zdrtí, někomu rozšíří obzor. Někdo se naučí žít ze dne na den, což nikdy nechtěl ani neuměl, ale teď musí. Je to jako cizí řeč, již si osvojíme prostým poslechem.“ Matouška není potřeba označovat za spisovatele. Hlavně proto, že jeho tvorba je spíše publicistikou. Kniha Ode dna se totiž skládá z fejetonistických fragmentů a úvah, které se vážou k autorově minulosti
i aktuálním zážitkům s klienty z „Nízkoprahu“. Jeho zemité reflexe spoléhají na „selský rozum“, jsou cynické, ale nechybí jim pochopení pro životní situaci lidí, kteří se často nešťastnou náhodou ocitli na úplném dně. Schytávají to od něj politici, „teoretici sociální práce“, ale i „slušní lidé“, kteří by situaci bezdomovců řešili koncentračními tábory. „Boží ambasadoři a teoretičtí sociální pracovníci věří, že přeskládáním prvků můžeme získat úplně nového člověka. – Já měl menší ambice: byl bych se spokojil s tím, kdyby se naši klienti dovedli vykadit včas…“

Jan Bělíček

Pavel Kosatík, Vojtěch Šeda

Češi 1989. Jak se stal Havel prezidentem

Edice České televize, Mladá fronta 2015, 80 s.

Jak se stal Havel prezidentem je osmým dílem komiksové řady, která těží z úspěšného seriálu České století autorského dua Sedláček­-Kosatík. Série začíná knihou Jak Masaryk vymyslel Československo a končí dílem devátým, Jak Mečiar s Klausem rozdělili stát, který se zatím připravuje. Komiksy sledují stejné události jako seriál a často obsahují i shodné dialogy. Důvod je prostý, na scénáři obou projektů pracoval historik Pavel Kosatík. Přestože scenárista celé série zůstává stejný, výtvarného zpracování se ujali různí čeští výtvarníci, a každá kniha tedy vypadá vizuálně trochu jinak. Havlův nástup do prezidentského křesla výtvarně zpracoval Vojtěch Šeda, který výborně vystihl atmosféru komorních jednání, z nichž se příběh převážně skládá. K tomu mu napomohla zdařilá volba barev – temnější odstíny přecházející v šedou až černou. Atmosféru také dokresluje minimum světla – mnohdy je v místnosti jen jedna lampa, která postavy tlumeně a dramaticky
osvětluje. Asi nejzajímavější myšlenkou komiksu je rozdvojení Havlovy postavy. Vidíme ho zde totiž jednou jako politika v tmavém obleku, poté zase jako spisovatele v tmavě modrém svetru. Hned v první scéně spolu tyto dvě postavy vedou rozhovor, jehož nereálný charakter podtrhuje černobílé vyobrazení. S touto Havlovou schizofrenií se v knize setkáme hned několikrát, což jinak historicky korektní text příjemně ozvláštňuje.

Veronika Šaumanová

Daniel Srch

Na černé listině

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy 2015, 296 s.

Publikace Na černé listině s podtitulem Hollywoodští rudí a hony na čarodějnice v americkém filmovém průmyslu (1947–1960) historika Daniela Srcha přibližuje praxi z počátku studené války, která v USA vedla k tomu, že v mnoho pracovníků ve filmu přišlo o zaměstnání z důvodu svého politického smýšlení – zpravidla kvůli členství v komunistické straně. O Srchově erudovanosti svědčí schopnost efektivně pracovat s prameny různorodé povahy. Jádru práce předchází přehledný popis jak dobového kontextu, tak způsobu výroby ve filmovém průmyslu. V hlavní části autor s nadhledem koriguje mnohé mýty, které měly postižené buď démonizovat, anebo heroizovat. Srch se pokouší k tématu přistupovat bez oblíbených klišé o antikomunistických padouších a komunistických hrdinech či mučednících, která zavedli zejména levicově orientovaní badatelé a pamětníci. Z toho, jak danou problematiku nazírá i jak hodnotí její důsledky, je
patrné, že se přiklání spíše ke konzervativním autorům. Při této myšlenkové revizi nicméně úplně opomíná revizi pojmovou. Označení „inkvizitoři“, s nímž pracuje soustavně v průběhu celé knihy, opotřebované spojení „hon na čarodějnice“ nebo zmínky o „herezi“ přibližují Srcha textům, vůči nimž se vymezuje. Navíc některé čtenáře může odrazovat i vypravěčská rozevlátost a jízlivost. I tak lze publikaci považovat za hodnotný příspěvek do diskuse na dané téma.

Martin Mišúr

Vladimír Glomb, Miriam Löwensteinová

Korejská náboženství

Togga 2014, 256 s.

Ruku na srdce, kdo z nás laiků někdy nahlédl do labyrintu korejské náboženské tradice? Toto zákoutí orientu přitom zůstává ve stínu svých velkých bratrů – Číny a Japonska – jistě neprávem. V souboru původních historických textů, který připravili dva naši nejvýznamnější odborníci na tuto problematiku, se lze přesvědčit o neobvyklé pestrosti duchovních představ a praxe korejského poloostrova. Dokumenty rozmanité povahy (kroniky, gesta, politické a výchovné texty, kosmologické nauky, poezie a další) vytvořené v rozmezí od desátého do dvacátého století jsou doplněny zasvěceným úvodem editorů. Antologie ukazuje nejen relativní toleranci uvnitř korejské náboženské tradice (ve vzájemných regulovaných střetech či prosté koexistenci se tu setkáváme s buddhismem, konfucianismem, taoismem či šamanismem), ale především velice tenkou a propustnou hranici mezi sakrální a profánní sférou, kterou kdysi Émile Durkheim určil jako konstitutivní pro každou
náboženskou formu. Vrcholem edice jsou nepochybně Divoké historky pana Ŏu ze 17. století, po jejichž přečtení čtenář jen nevěřícně kroutí hlavou. Pokud ovšem hledáte nějaké serióznější úvahy nad otázkou, v čem spočívá povaha všehomíra či dlouhověkosti, Pojednání o brzké smrti a dlouhém životě poskytne krátkou a údernou odpověď: jde o qi, li a počet. O tom, co přesně znamenají první dva termíny, můžete pak radostně meditovat až do konce svého krátkého života.

Jiří Růžička

Pandora’s Vox

GHMP, Colloredo­-Mansfeldský palác, Praha, 15. 7. – 1. 11. 2015

Pokud budete mít s přibývajícími pošmournými dny melancholickou náladu a ocitnete se v centru Prahy, zastavte se na výstavě Pandoras’s Vox. V notně zašlých, ale stále bohatě zdobených interiérech Colloredo­-Mansfeldského paláce společně vystavují tři umělkyně, které spojuje nejen etablovaná pozice na umělecké scéně, ale především analogický přístup k tvorbě. Byť doménou Veroniky Holcové je malba (či kresba olejem), Klary Kristalové socha a Sandry Vásquez de la Horra kresba, všechny vytvářejí snové výjevy, které tvarovými, rostlinnými a zvířecími metamorfózami navazují na tradici surrealismu. Tu aktualizují jak výtvarnými prostředky, tak škálou motivů – od dětského vnímání světa přes dospívání, mateřství až po prožívání vědomí smrti. Vedle řady společných rysů však výstava ukazuje i individuální témata umělkyň. Holcová svými rozměrnými obrazy otevírá průhledy do fantaskních, barvou konstituovaných krajin, kresby Vásquez de la Horra reflektují proměny
ženské sexuální identity a sochy Klary Kristalové zhmotňují nevyřčené úzkosti a obavy. Všechny práce jsou pocitově intenzivní, tísnivé, existenciální. Diváky naladěné na snové rozjímání přenesou do vnitřních světů tvůrkyň, pro ostatní ovšem může mít osobní sentiment, který výstava evokuje, až nádech patosu.

Markéta Jonášová

Krycí jméno U.N.C.L.E.

The Man from U.N.C.L.E.

Režie Guy Ritchie, USA, 2015, 116 min.

Premiéra v ČR 20. 8. 2015

Zatímco o předchozím diptychu Guye Ritchieho o Sherlocku Holmesovi se dalo mluvit jako o díle, v němž steampunkové prostředí, dynamika hlavních postav i jejich představitelů a režisérův typicky okázalý filmový styl vytvářely šťastnou synergii, v jeho novince Krycí jméno U.N.C.L.E. se naopak celek nezadržitelně rozpadá – na nevzhlednou množinu nedotažených jednotlivostí. Adaptace úspěšného televizního seriálu ze šedesátých let zjevně měla být elegantní vzpomínkou na zlatou éru popkulturních špionů z časů studené války, jaderného nebezpečí, machismu a přepychu. Příběh o americkém a ruském agentovi, kteří musejí spolupracovat, aby zabránili bývalým nacistům ve výrobě atomové bomby, ale v první řadě postrádá charismatické postavy, z jejichž setkání by bylo možné vykřesat humor i dramatické akční scény. Američan Napoleon a Rus Ilja jsou příliš zapouzdření v několika základních charakterových vlastnostech, které na sebe navíc
vzájemně nenarážejí dostatečně tvrdě, aby mohly vytvořit kontrast důležitý pro žánr buddy movie. Ani Ritchieho efektní práce s kamerou a střihem tu nemá příliš mnoho uplatnění, ať už jde o akční scény nebo rádoby nečekané dějové zvraty, vyžadující flashbacky. Vzhledem k tomu, že všichni hrdinové ve filmu zdaleka nevyčerpávají veškerý potenciál, který do nich scénář různými náznaky vpravuje, lze snadno nabýt dojmu, že jde o pilotní díl budoucí filmové série. Není to ale zrovna lákavá představa.

Antonín Tesař

Marie Hrušková

Příběhy památných stromů

CD, Radioservis 2015

Příznivcům přemoudřelého rozjímání nad nejrůznějšími přírodními divy by nemělo uniknout CD Marie Hruškové. Autorka zdramatizovala pověsti spojené s devíti památnými stromy a přidala pár informací o jejich současném stavu. Vyprávění s pohádkovým nádechem – o dubu Svatého Václava ve Stochově nebo o čertovské lípě u Tupadel – se ještě dají překousnout. A to i díky výběru předních rozhlasových herců, jako jsou Josef Somr, Jiří Lábus nebo Jan Vlasák. Korunu celé kompilaci ale nasazuje příspěvek poslední – o dobříšských zámeckých stromech, v němž dvojice v podání Zdeňky Volencové Žádníkové a Petra Rajcherta připravuje svatbu na dobříšském zámku: „Radku, nemáš tady net, že bysme se podívali na ty jinany?“ A Radek se už připojuje a zjišťuje, jak dokonale symbolicky ony jinany fungují. Patetickou atmosféru umocňuje hudba, jejímž autorem je Vratislav Šrámek. I přes nevysokou kvalitu kompilace je nutno říct, že víc by
prostě bylo víc. Zmapovat osudy památných stromů by měl být projekt koncepčnější a mnohem širší. Možná má tento soubor připomenout třináct let starý televizní cyklus Paměť stromů, jímž patřičně zadumaně prováděl Luděk Munzar. Zklamáni ovšem budou nejen posluchači, na jejichž oblíbence se nedostalo, ale i ti, kteří měli to štěstí, že se jejich favorit do výběru kvalifikoval. Průměrná stopáž osm a půl minuty na několik staletí starý strom je prostě málo.

Jiří G. Růžička

Conrad Schnitzler & Pyrolator

Con­-Struct

CD, Bureau B 2015

Čtvrtého srpna uplynuly čtyři roky od smrti Conrada Schnitzlera (nar. 1937), jehož příběh by se dal stručně shrnout třeba takto: nehudebník, který působil v rané sestavě Tangerine Dream, později založil Kluster a na veleplodné sólové dráze vydal kolem tisícovky alb, většinou na kazetách a cd­-r, na nichž se potkala jeho záliba v kroucení čudlíků na Synthi A s láskou k ruchům a náhodě. Schnitzler je právem považován za jednoho z otců DIY undergroundu a jeho přístup je pro leckoho možná inspirativnější než samotné dílo (při tomhle ajfru samozřejmě vznikají i slabší kusy, objem a frekvence vydávání ale svědčí o divokém srdci a vášni pro věc). Často nahrával tak, že míchal náhodně zvolené „hlasy“ (stopy) ze svého bohatého archivu, a promotérům místo vlastní maličkosti posílal balík kazet nebo cédéček, určených k simultánnímu přehrání. Díky této strategii Conrad Schnitzler vcelku pilně vydává a koncertuje i po smrti.
Nejedno kolaborační album v jeho diskografii se jmenuje Con­-Struct. To aktuální připravil o dvacet let mladší německý producent Pyrolator a zjevně si předsevzal, že mnohdy neupraveného, vždycky však spontánního Schnitzlera – který dokázal připravit jedno album denně; poslední prý čtyři dny před svým skonem – přioděje do vymazleného, nelidského technohávu. Každý zvuk sedí, tracky mají začátky a konce, produkce je devadesátkově strojová, hladká a odtažitá. Jen v těch retro remixech jaksi chybí duch Conrada S.

Petr Ferenc

Proč je vhodnější přírodu ponechat svému osudu než ji aktivně chránit? Proč se začal používat koncept takzvané nové divočiny?

Krajina je buďto čistou divočinou, nebo je prostředím, které je do nějaké míry pozměněné či narušené vlivem člověka. Třetí možností je prostředí zcela zdevastované – příkladem mohou být známé athabaské ropné písky v kanadské Albertě. Taková ekocida představuje úplný opak toho, co je žádoucí: příroda se nejenže nechrání, ale naopak velkoplošně devastuje.

Aktivně chránit potřebuje jen narušená příroda – a to nejlépe tak, že se v ní nechají co největší plochy bez zásahu, které umožní přírodě návrat k divokosti. Přátelé z církví razí heslo, které se ujalo: musíme být dobrými správci planety. Bohužel je to omyl. Jak lze dobře spravovat něco, čemu do potřebných detailů nikdy nemůžeme porozumět? Příroda se vyvíjela miliardy let, mezi jednotlivými organismy existuje navzájem nesčetně vazeb a ty se ještě každou vteřinu mění a vyvíjejí svou vzájemnou interakcí. Takové dění nelze logicky uchopit, natož spravovat.

Jako nenarušenou divočinu si však nemusíme představovat zrovna prales, ale jednoduše to, co odpovídá z dlouhodobého hlediska danému místu, jeho zeměpisné délce a šířce a nadmořské výšce. Slovo „nová“ ve spojení nová divočina pak naznačuje, že na konkrétním místě se sice nachází něco kvalitativně jiného, než co na něm původně bylo, důležité však je, aby i zde byla zachována co největší biodiverzita. Jednoduše řečeno, cokoli zeleného je lepší než asfalt.

Odhalit degradaci systému přitom mnohdy stojí velké úsilí. Ochrana přírody je totiž založena na ohrožených druzích, které jsou dobře viditelné. Proč? Lidé mají rádi vzácnost a velké se chrání lépe než malé, přestože právě to malé bývá mnohem zásadnější, například půdní bohatství – edafon, nepatrné půdní mikroorganismy. Tím nechci shazovat ochranu přírody, ale ve skutečnosti je to jen záplata. Potřebujeme hlavně nechat přírodu na co největších plochách na pokoji. Ekolog a přírodovědec Aldo Leopold to vyjádřil slovy: vše, co směřuje k zachování krásy, integrity a rozmanitosti ekosystému, je dobré, vše, co směřuje jinam, je špatné. Nová divočina je za těchto okolností pouhá znouzectnost.

Jak se u nás změnila ochrana přírody po roce 1989?

Poměrně významně. Za socialismu jsme měli relativně dobrý zákon, ale v praxi fungoval jako politická Potěmkinova vesnice. Po revoluci, jíž se silně účastnila i ekologická elita, vznikl nový zákon, jenž navíc vedle klasických národních parků definoval nový model chráněných krajinných oblastí, které měly sloužit k jakémusi nalezení rovnováhy mezi přírodou a člověkem. Dnes se pomalu, zato jistě z ochrany přírody stává další Potěmkinova vesnice. V řadě případů se – a to i v národních parcích – devalvuje hodnota území, protože se úředníci nechovají, jak zákon na ochranu přírody nařizuje, a zavírají před jeho porušováním oči. Na poli ochrany přírody se neustále snižují stavy zaměstnanců nebo se experti, kteří skutečně usilují o ochranu přírody, nahrazují úředníky, kterým je to tak nějak jedno.

Snažíte se zavést pojem „Rodina Matky Země“ – co jím máte na mysli a jaké cíle jím sledujete?

Pořád jsem přemýšlel, jak spojit několik navzájem naprosto neslučitelných věcí. Jednak to, že se metafyzické poznání začíná potvrzovat i vědou, kvantovou fyzikou. I hmota, která nám dosud připadala neživá, je totiž podle aktuálních vědeckých teorií dost možná v jistém smyslu živá. A jednak to, že se lidstvo transformuje a probouzí, byť hrozně neohrabaně a primitivně vzhledem k tomu, že má k dispozici technologie jako internet. Lidé místo toho, aby se jeho prostřednictvím spojili a spolupracovali, buď opakují stejné chyby, nebo přicházejí na věci, které už někdo vymyslel, čímž se ztrácí čas, který nemáme. Klimatická změna přitom probíhá natolik rychle, že pokud se lidstvo nesjednotí k nějaké celosvětové akci, tak nemá šanci. Doteď jsme vždycky se záplatou čekali, až někde míč praskne. Ale když nafukující se balón rupne na více místech najednou, nikdo ho už nespraví.

Dnes takzvaná teorie všeho v souladu s veškerými metafyzickými výkřiky a předpoklady šamanů od začátku dějin tvrdí, že všechno je propojeno, což nám dává obrovskou informační sílu, je to obrovsky mocná ekologická informace: svět je naše tělo, slovy filosofa Alana Wattse. Žádná stolička či kámen přitom není objekt hmatatelně oddělený od okolí, ale spíše připomíná událost. To, že je vnímáme jako oddělený objekt, je smyslový klam. Každý objekt je vesmír sám o sobě, propojený s ostatním vesmírem. Je pravděpodobné, že až nějaká katastrofa přinutí lidstvo uvědomit si tuto jednotu přírody a vesmíru.

Doba silně přeje naopak egoismu a individualismu…

Ego je důležitý nástroj pro to, abychom mohli jíst, pít a dýchat, a je v pořádku, že ho člověk má. Je ale nutné ho doplnit bezbřehou láskou ke všemu kolem, která vede k jeho rozpuštění, nebo se alespoň snažit okolí minimálně ubližovat – dodržovat zásadu ahinsá. Například potíže s klimatickou změnou, kterou jsme jednoznačně odstartovali my a kterou živíme čtyřmi gigatunami uhlíku ročně, považuji jen za fyzickou manifestaci znečištění naší mysli a naší nevědomosti.

Co dnes ohrožuje přírodu nejvíc?

Korporace. Jsou záludné v tom, že je to nepřítel, který není vidět. Problém je v tom, že my jsme částečně jimi: lákají nás na pohodlí a my se pak na nich stáváme závislými. Jediné řešení je to pohodlí odmítnout. Nejvýhodnější pro korporace je nevědomost a z toho plynoucí lhostejnost mas. Občan musí být zaměstnán úplně jinými věcmi, než jsou ty podstatné, aby neměl vůbec čas a kapacitu o něčem přemýšlet. Praktická ukázka: televize nabídne voňavou reklamu na Roundup, z níž se člověk dozví, jak výborně funguje. Chybí ovšem informace, co za společnost ho vyrábí a o co usiluje, a už vůbec chybí upozornění, že je to prokázaný karcinogen, takže korporace zcela hladce ovládne trh na celé planetě. V každé zemi se sice zformuje pár skupinek, které začnou pátrat, co je ta firma zač, a začnou někde mávat transparenty. Načež korporace najme některou ze světových PR agentur, která lživou protikampaní argumenty odpůrců odstřelí.

Jedinou strategií, jež má šanci nad korporacemi zvítězit, je masový odpor konzumentů. Smyslem Rodiny Matky Země nebo jakékoliv podobné kampaně, která chce tohle zastavit, je, že se pokusí zprostředkovat sofistikovaný a dobře koordinovaný globální odpor. Korporace dnes hrají o čas, a kdyby neměly tolik prostředků, už by musely své snahy dávno vzdát. Není se čeho bát, ta věc je na spadnutí. Lidé, kteří změnu spustí, nebudou mít nějaké převratné poznatky, zato budou mít schopnost syntézy informací a hlubinné, holistické myšlení.

Má situace nějaké politické řešení?

Myslím, že bude nutné přijmout myšlenku nějaké formy bioregionalismu. Centralizace a fungování velkých organizací jsou samy o sobě problém. My se musíme naučit fungovat jako příroda – musíme mít povědomí o tom, co dělá dalších pár miliard lidí po světě. Nicméně v rámci společenství se podle toho nejde rozhodovat, svět sice je naše tělo, ale co se týká bezprostředního fyzického fungování, je nutné vztahovat se k nejbližšímu okolí. Jinými slovy, pokud ihned kolem našeho domova nepocítíme zpětnou vazbu, že jsme něco udělali špatně, budeme si myslet, že my nic neovlivňujeme a že naše chyby příroda vždy spolehlivě zahladí, jakkoli jsou velké. Bezbřehý rozvoj v konečném prostředí je ale nesmysl – nelze dosáhnout ani toho trvale udržitelného, máme­li omezenou rozlohu naší globální „pastviny“. Zde se mýlí celý současný establishment, respektive on o tom problému ví, ale nemá řešení, a tak se tváří, že tato na ropě závislá civilizace půjde
udržet.

V roce 2012 jste byl nominován na Cenu Josefa Vavrouška za boj proti ropné korporaci, která u nás chtěla těžit břidlicový plyn. Podařilo se vám zvítězit? Proč právě tento problém považujete za zásadní?

Zvítězit se nám ještě bohužel ani po třech letech nepodařilo. Břidličnou lobby naše Koalice STOP HF, kterou jsme vytvořili společně s obcemi, dočasně vyhnala, ale kdykoli se může vrátit. A skoro kamkoli. Případné nasazení nekonvenčních metod dosud ohrožuje zdraví minimálně jednoho a půl milionu občanů České republiky a vláda, přestože ji intenzivně vyzýváme, dosud nepřijala příslušnou právní úpravu, například novelu horního zákona, která by aspoň frakování břidlic a podzemní zplyňování uhlí zakázala celoplošně. Metoda je extrémně nebezpečná z mnoha hledisek. V USA a všude, kde se masově používá, je totiž hlavně ohrožena kvalita i kvantita jak podzemní, tak povrchové vody, dále generuje zemětřesení, radioaktivitu. V USA i v Austrálii, Jižní Americe, Číně a dalších zemích těžba břidličného plynu a jiných uhlovodíků těmito novými metodami představuje doslova katastrofu světových parametrů. Ukazuje to v plné nahotě naši
závislost na ropě a zemním plynu. Vlády a korporace udělají cokoli, i kdyby měli umírat občané, aby zajistily další zdroje fosilního uhlíku.

Aby toho nebylo málo, tyto nekonvenční metody těžby urychlují oteplování klimatu nejen ve spalovací koncovce, ale už při jejich těžbě! Proto je tyto metody potřeba celosvětově zakázat, a ne je podporovat, o což se například skrytě snaží proces přijetí Transatlantického obchodního a investičního partnerství, zkratkou TTIP. A jsme zase u korporací: TTIP nebude žádnou výhodou pro malé obchodníky, ale pro nadnárodní molochy, jejichž impakt na planetu sílí. TTIP nepřipravují malopodnikatelé, ale korporace, a vlády, zdá se, vůbec necítí ohrožení, nebo jen strkají hlavu do písku. Nejen na zkušenosti z České republiky se jasně ukázalo, že státy obecně nejsou připraveny na vpád nadnárodních firem, jejichž vliv na obyvatelstvo a planetu má dopady srovnatelné s válečnou anexí: vzpomeňme jen namátkou toxickou kauzu s DDT, stejný scénář s rakovinotvorným Round­­upem – oboje produkuje firma Monsanto, která stojí i za TTIP –, olovnatý
benzín Fordu, všeobecné rozšiřování jedů a mutagenů, hormonálních disruptorů, jako jsou zpomalovače hoření, léky, barvy, PCB, PAU, dioxiny, freony, biocidy. Zpomalovače hoření mají v krvi dnes všechny děti průmyslových zemí i v osmkrát vyšších koncentracích než jejich rodiče. V tuku je však mají i všechny kosatky a velryby… Z chemického hlediska jsou kytovci toxický odpad. Zpomalovače hoření a další látky jsou v mateřském mléce všech savců. Tato situace tu nikdy nebyla. I proto vymírá tolik živočišných i rostlinných druhů. Naše závislost na fosilních palivech je gordickým uzlem této civilizace, ničí doslova vše.

Co se týče pozorování a ochrany konkrétních druhů, zaměřujete se na sokoly. Proč právě na ně? Propagujete bezzásahové pozorování, jste odpůrcem kroužkování, čipování a podobných praktik biologů – proč?

Sokoly stěhovavé začala Správa CHKO Broumovsko chránit již před patnácti lety na popud mého přítele Josefa Vrány, vynikajícího experta na etologii těchto dravců. Je to vhodný příklad takzvaného vlajkového druhu [veřejností oblíbený druh rostliny či zvířete, který funguje jako symbol ochrany určitého území – pozn. red.]. Vypadá dobře a stojí na vrcholu potravního řetězce. Vyskytuje­li se sokol v krajině, znamená to, že koncentrace DDT v místě poklesla na míru, která mu umožňuje žít. Je­li přítomen sokol či jedle a podobné druhy, příroda se uzdravuje a i můj domov je zdravější.

Pomáhat s ochranou jsem začal proto, abych jako úředník Správy CHKO neseděl jen u papírů, ale dělal i něco hmatatelného. A jelikož jsem i horolezec, oproti laickým strážcům jsem mohl podávat lepší kvalitu služby včetně filmování a focení z nepřístupných míst. Postupně jsem poznal unikátnost sokolů a začal jejich pobyt považovat za náš domácí poklad, který musíme chránit. Tento názor byl ale menšinový. Většinou zněl názor, že hnízdění sokola ve skalách, jejichž části se musejí na ochranu hnízdícího páru na čas zavírat před vstupem turistů i lezců, je ekonomickou brzdou. Říkali to ale lidé, kteří neměli ponětí o tom, jaký zázrak návrat sokolů představuje. I zde se dobře profiloval spor mezi ekonomií a ekologií. Od počátku jsme ale říkali: Dobře, když tvrdíte, že vás hnízdění ekonomicky poškozuje, což mimochodem nebyla pravda, jak ukázala jedna diplomová práce, postavte zvýšení návštěvnosti na propagaci sokola. Sokola lze ale
zahlédnout stěží, a tak abych mohl lidem přiblížit tohoto opeřeného rytíře, strávil jsem stovky hodin pokusy něco z jeho života nafilmovat a nafotit, ale tak, aby nebyl nijak rušen, abychom nebyli nařčeni, že kážeme vodu a pijeme víno. Lidé totiž příliš nevěří řečenému, a proto je dobrá fotografie nebo filmový záběr lepší než tisíce slov.

Dnes, po patnácti letech odmítání sokola, se veřejné mínění začíná obracet a sokol se pomalu stává ikonou oblasti. Zde má mé domovské městečko Teplice nad Metují asi světový unikát – při hnízdění sokola je skoro každé jaro vidět do jeho hnízdní dutiny a lze ho pozorovat dalekohledy. Sokolí rodina se tak stala mojí rodinou, a proto ji hlídám, když jiným z města je to jedno, přestože už na Správě CHKO nepracuju.

Angažujete se i v problematice vody v krajině a vysychání půdy, což je téma, jehož závažnost pochopili velmi intenzivně díky letošnímu létu snad všichni obyvatelé Evropy. Kde hledat příčiny degradace vod?

Každá civilizace, která si neváží vody nebo jí má z jakéhokoli důvodu nedostatek, zmizí. Aby mohla příroda prosperovat, potřebuje vodu. Již v roce 2005 jsem založil občanské sdružení Živá voda pro návrat vody do krajiny. Kvalita vody se snižuje ze stejných důvodů, z jakých se otepluje planeta nebo devastuje příroda. Své já jsme odtrhli od přírody. Špatně myslíme, špatně cítíme, a proto i špatně jednáme. Uvěřili jsme ekonomům, že peníze vyřeší vše, že znečišťovat se vyplatí. Považujeme za nejvyšší hodnotu diamanty či zlato, ne vodu a chleba. Příčiny sucha jsou velice komplexní. Jsou jimi odlesňování, odvodňování, tedy meliorace, a utužení půd, urbanizace krajiny, ničení mokřadů, napřimování a zahlubování toků. Největší zásobárnou vody je les a jeho půda. V říční krajině není největší zdaleka jedinou zásobárnou řeka, ale zejména její niva – příbřežní rovinaté plochy, většinou louky. Jakmile tok zahloubíme, odvodníme i výšku
sloupce podzemní vody v nivě. Tímto inženýrským přístupem ke krajině a vodnímu prostředí jsme nejen v České republice zničili malý oběh vody, tedy místní srážky, a vodu dostáváme jen z dálkových srážek, zejména z moře. A tohle všechno zvyšuje sucho, snižuje zásoby podzemní vody a dále urychluje odtok vody z krajiny.

Jiří Malík (nar. 1962) pomohl prosadit přijetí zákona na ochranu ozonosféry. Založil občanské sdružení Živá voda, zabývající se ochranou vod. V roce 2012 svolal do Náchoda občany a zástupce nevládních organizací za účelem založení Koalice STOP HF, která se staví proti využívání hydraulického štěpení v České republice, metodě, používané při průzkumu a těžbě břidlicového plynu. Do Koalice STOP HF se posléze zapojili zástupci všech průzkumných území v ČR – během jednoho roku do ní vstoupilo na půl milionu lidí. V Berouně pod hlavičkou Koalice zorganizoval celosvětovou konferenci za účelem založení celosvětové organizace bojující proti hydraulickému štěpení, která by propojila stávající národní sdružení. Frack Free World (frackfreeworld.org) má nyní členy v desítkách zemí celého světa.

Divočina… Po chvíli přemýšlení nad tímto pojmem máme pocit, jako bychom loupali cibuli. Nejenže znamená pro každého něco trochu jiného a všechno je to svým způsobem pravda, ale dokonce můžeme snadno dojít k závěru, že nic jako divočina vlastně nikdy neexistovalo. Velice výstižně to vyjadřuje filosof Zdeněk Neubauer, říká, že příroda se stává významuplnou až ve vztahu k člověku, který ji významy obdařuje. Divočiny, plurál je v tomto případě příhodnější, jsou tak v první řadě kulturní konstrukty. Přiznáním vzájemné závislosti divočiny a člověka se plynule zbavujeme jedné z nejoblíbenějších binárních opozic – tedy nikoli příroda versus kultura a člověk kdesi mezi tím, „dítě“ přírody a „stvořitel“ kultury. Příroda obdařila své nejdivější zvíře tím nejdivnějším darem: myslí, která před sebou nedokáže utéct ani uprostřed superkulturních velkoměst a šíří po světě další a další tváře divočiny. Ostatně ani pocity, které vyvolává místo, na
němž došlo k ekocidě – onomu nejdivočejšímu výtvoru člověka –, se moc neliší od děsu bílého muže z pralesa a jeho pijavic, pavouků, hadů a malárie.

Objevné cesty

Asi nejklasičtější představu divočiny, jež se usadila v naší literatuře a myslích tak pevně, že vytvořila jakýsi novodobý mýtus, nalezneme v záznamech z „objevných“ cest a všech výprav následujících. Cestopisy zprostředkovávaly podobu míst, která naše euroamerická civilizace dříve neznala a autoři pochopitelně dodávali i svou interpretaci spatřeného. Z jejich popisů jsme se nevzpamatovali dodnes. Stačí si prolistovat libovolný televizní program. Slovo „dobrodružství“ je jedno z nejfrekventovanějších. A projdeme­li si k tomu ještě nějaké noviny, v nichž má každý, kdo navštívil na pár týdnů vzdálené místo, označené před jedním, dvěma či třemi sty lety jako exotické, potřebu podělit se o svůj zážitek a popsat jej, je naše představa jednoho vytrvalého mýtu dokonalá. Cestovatel jako ten, kdo všechno spatřil, pochopil a má téměř povinnost šířit evangelium svého poznání dál.

Nezkrocená – a nezkrotitelná – příroda hrála v záznamech otců objevitelů úlohu poměrně sekundární; úlohu něčeho, co spíše komplikuje cestu ke vznešenému cíli – třeba nalezení pramenů Nilu. Přírodu si plnými doušky vychutnávali až ti, kteří přišli po nich, ve chvílích, kdy už nešlo o to, zaplnit bílá místa na mapách, ale vytěžit vše, co nově zakreslená, z našeho hlediska nově objevená, místa nabízela. Výmluvněji než co jiného o těchto dobách vypovídají lovecké fotografie z Afriky a Indie – a zápisky z cest. Není ani nutné sedět v knihovně Rámakrišnovy misie v Kalkatě a pročítat nespočetné deníkové záznamy anglických dobrodruhů o ulovených tygrech a nosorožcích. Stačí sáhnout po knihách Ernesta Hemingwaye.

Samozřejmě jsme věděli i to, že nejsme tak úplně „první“. David Livingstone hledal prameny Nilu s vydatnou pomocí kmenů, které v oblasti žily, Edmunda Hillaryho doprovázel na Everest nepálský šerpa Tenzing Norgay a ani Ferdinand Stolička se neplazil po Himálaji sám. Divoká místa, která naše civilizace potřebovala poznat, popsat, změřit a zařadit, ať už do map či příslušných atlasů, byla většinou už dobře známá těm, kdo v nich žili před námi. Pravda, vztahovali se k nim po svém, což zpravidla neobnášelo ani mapy, ani genocidu bizonů či růžových holubů. Poznání „těch před námi“ zahrnovalo mnohdy posvátnou bázeň a úctu k nebezpečí přesahujícímu člověka – jako příklad může posloužit postoj obyvatel indického subkontinentu k hoře Kailáš coby sídlu bohů, kam člověku nepřísluší vstupovat, a odváží­li se toho, činí tak s obrovským rizikem. Zároveň dodnes vzbuzuje náš podiv jejich nezájem o čísla a data: není
s vesničany na himálajských svazích něco špatně, když nechtějí vědět, v jaké nadmořské výšce žijí? My umíme shromažďovat data a čísla na vysoké úrovni, a tak máme k dispozici například informace o posledních žijících zubrech, bizonech, tarpanech či o vůbec posledním vakovlku, který dodýchal na počátku třicátých let 20. století v hobartské zoo v Tasmánii. U zděšeného poznání, že jsme to my, kdo je ze všech malárií, pijavic, lvů a tygrů nejdivočejší, začal příběh další divočiny: příběh národních parků.

Národní parky

Milníky v životopisech Ericha ­Thompsona Setona, Ferdinanda Vandeveera Haydena, Aldo Leopolda, Theodora Roosevelta, Edwarda Stebbinga či Jima Corbetta se navzájem podobají jako vejce vejci. Na sklonku devatenáctého století se cosi zlomilo. Tou dobou byla valná většina míst na mapách euroamerických objevitelů zaplněná, zoologické zahrady v metropolích dávno založené a muzea praskala ve švech vycpaninami a sušenými, nakládanými a dopodrobna popsanými rostlinami. Změna sensibility probíhala v intencích dobových memů a paradigmatického zlomu, ale všemi výše jmenovanými gentlemany nepochybně otřásla. Všichni do jednoho byli od dětství fascinováni přírodou, především zvířaty. Všichni na svém kontě měli řadu ulovených živočichů a všichni si v určité chvíli uvědomili, že ve vytyčeném azimutu lovců nedokážou a nechtějí pokračovat.

Začali o přírodě psát, fotografovat ji či kreslit a vědomí, že se něco podstatného změnilo a že přírodní bohatství není bezedné a jeho radikální úbytek je nepřehlédnutelný, je přivedlo k myšlence zakládání rezervací, v nichž bude činnost člověka omezena. Ne náhodou se první fotopast, vynález George Shirase III., umožňující zachytit noční živočichy při jejich obvyklých činnostech v přirozeném prostředí, nikoli ulovené, zabité a pitoreskně vystavené, datuje do stejné doby – roku 1898. Aldo Leopold tehdy jako první začal užívat pojem divočina (wilderness) pro místa, která by člověk měl nechat na pokoji. Leopold kritiku svých předchůdců směřoval velmi pronikavě ke kořenům samotného problému, totiž k neklidu duše západního člověka, hnaného potřebou zkoumat, bádat a dobývat až na hranice sebezničení, když si povzdechl: „K čemu jsou nám svobody naší ústavy, když nemáme jediné volné místo na mapě.“ Bylo třeba tato volná místa znovu
vytvořit.

Chrámy přírody

S klíčovými obrysy představy, jak by měl ideální národní park vypadat, přišli američtí transcendentalisté a jejich následovníci (a ideologičtí souputníci jako Walt Whitman). Kuriózní je jejich návrat před fázi koloniálních výbojů, záborů a popisů místní přírody. Ralph Waldo Emerson a Henry David Thoreau byli pověstní tím, že se na Emersonově pozemku v lese oddávali studiu indických véd a Bhagavadgíty, jež je vedlo k holistickému chápání všeho stvoření jako jednoho, jež bylo navíc ovlivněno Whitmanem a evropskými romantiky, považujícími estetiku dramatické a neupravené krajiny se vším, co se v ní může nacházet, za ultimátní krásu. Šlo o vnímání do určité míry blízké animismu, hinduismu či buddhismu, a dokonce je svým okouzlením a fascinací přírodou bez posvátné bázně předčí. Emersonův přímý žák John Muir, který osobně přesvědčil Theodora Roose­velta, aby se zasadil o vyhlášení Yosemitského údolí národním parkem
(1905), tuto perspektivu potvrdil četnými výroky typu „žádný rukama vytvořený chrám se nemůže rovnat Yosemitu“ či „Yosemite je nejskvělejším ze všech úžasných chrámů přírody“.

Americký přírodovědec Ferdinand Vandeveer Hayden se jedenáct let snažil, aby byl vyhlášen první národní park na světě – Yellow­stone. Když se mu to povedlo, park řadu let čelil úsilí obyvatelstva z bezprostředního okolí o jeho zrušení. Podnikatelé byli rozhořčeni omezením těžby, lovu a zástavby a lidé se báli, že park způsobí úpadek místní ekonomiky. (Situace v USA v roce 1872 je tak velmi podobná tomu, co se dnes děje okolo Národního parku Šumava.)

Obdobnou zkušenost získali o pár let či dekád později zakladatelé národních parků po celém světě, například Edward Stebbing, muž, který se jako vůbec první pokusil o založení národního parku v Indii (1920). V té době koloniální éra pomalu a v křečích dohasínala, ale průvodní jevy jejího skonu měly podobu skutečných orgií. Do Indie a Afriky se sjížděla smetánka celé planety provozovat oblíbený sport: lov velkých savců. Ve své knize The Diary of Sportsman Naturalist in India (Deník lovce a přírodovědce v Indii) Edward Stebbing bil na poplach. Jeho představy chráněné divočiny se velmi blížily Muirovým a byly velmi přísné: ochranu si nezasluhuje pouze rychle ubývající indická fauna, ale i vše kolem. Jako první hluboce kritizoval aktivity společnosti India Forest Department, pod jejíž taktovkou probíhaly v dekádách předcházejících i následujících všechny deforestace – především se jednalo stavby železnic, těžbu dřeva
pro potřeby první světové války i vzácných tropických dřevin na vývoz a zavádění kaučukových a jiných monokulturních „plantáží“. Stebbing predikoval, že má­li být příroda zachována, je třeba chránit celý biotop, a že žádoucím a skutečně efektivním řešením by proto bylo zcela uzavřít některé dostatečně velké úseky džungle veškerému působení člověka. Přes takové územní celky by nesměly vést žádné dopravní tepny a nesměli by se do nich pouštět návštěvníci. Poukazoval na to, že ponechá­li se zde druhová skladba v celé přirozené šíři, od rostlin přes býložravce až po predátory, bude systém samostatný a nebude potřebovat žádnou „vylepšující“ intervenci člověka. První indický národní park – Corbett National Park – vznikl nakonec až v roce 1936 a s pravidly daleko mírnějšími než ta, jež navrhoval Stebbing.

To je ostatně pro naše dnešní „chrámy divočiny“ charakteristické. První národní parky vznikly jako další dokonalý lidský konstrukt. Pečlivě ohraničená území, na nichž si příroda pod kuratelou člověka zdánlivě „dělá, co chce“. Člověk dohlíží na to, že se v ní budou dít opravdu jen přírodní věci, je tedy omezeno například rozdělávání ohně či stanování. Paradoxně jsou to dokonce vcelku bezpečná místa, protože lidská kriminalita se opravdu odehrává jinde. A i dnes platí, že ti, co si troufnou do divočiny vyrazit, jsou spíše znalci – lesníci, myslivci, pytláci (a pytlačící myslivci) či milovníci lesa z řad veřejnosti. Pro tuto přírodu každopádně platí, že je nějakým způsobem kultivovanější, upravenější, „čistší“ než to, co vzniká za naším domem v podobě divočiny nové.

Nová divočina

Příklady divočiny, o nichž dosud byla řeč, mě­­ly jedno společné: příroda popisovaná a manipulovaná jako divočina byla skutečně co možná nejblíže svému původnímu, člověkem nenarušenému stavu. Pro ty, kteří se jí zaobírali, ať už v roli objevitelů a kolonizátorů, či prvních ochránců a zakladatelů parků, platilo, že jí věnovali značné mentální úsilí. Podoby, jichž takzvaná nová divočina nabírá, mají oproti předchozím jednu zvláštní vlastnost. Dějí se ve slepé skvrně našeho mentálního úsilí. Je ale nepopiratelné, že ze všech slov, která známe, tyto situace vystihuje nejlépe právě slovo divočina. Jako ukázkový příklad může posloužit široké okolí někdejší jaderné elektrárny Černobyl. Místo, které bylo v roce 1986 synonymem všeho jiného než života. Epicentrum absolutní zkázy, s jakýmkoliv dalším lidským fungováním neslučitelné. Třicet let poté nám bujná fauna, silnější než kdekoliv jinde, ukazuje případněji než na explozí sopky zničeném ostrově Krakatoa,
že nejkřehčími postavami ekosystému můžeme být nakonec my sami a že životaschopná divočina vzniká kdekoliv, kde přestaneme její kontrolu zvládat a necháme jí volný průběh. Pochopitelně se vymyká našim kolonkám, a tak je těžké určit, zda je dostatečně původní, diverzifikovaná či nenarušená.

Nové divočiny nemají ani omylem společné příčiny, zato mají neochvějně shodné výstupy. Bezpečnostní kamery zachycují, že nejenom noční ulice v Anglii, ale i ulice ostatních evropských velkých i menších měst jsou plné lišek. Panelová sídliště spolu s přilehlými městskými lesíky jsou domovem řady druhů, které naši darwinovskou výzvu přijaly. Kdo se přizpůsobí, vyhraje. Přeznačkovávána jsou i schémata, jež se týkala divočiny v národních parcích. Méně idealističtí, pekuniárně založení duchové jak z obyvatelstva žijícího kolem národních parků, tak z řad politických špiček vždy volali po jejich zrušení a rozprodání na dřevo. Stejní lidé, kteří o divočině a její ideální podobě vůbec nepřemýšlejí, přitom ve městě chodí nadšeně s dětmi krmit zelím a mrkví nutrie, které uprchly či byly záměrně vypuštěny z krachujících kožešinových farem a díky mírným zimám šťastně prosperují. Na plány radnic, že je třeba tyto vetřelce
vychytat či postřílet, reaguje obyvatelstvo podrážděně. Nutrie jsou roztomilé, nikomu nic nedělají a nabízejí kvalitní víkendové povyražení slovnatelné s krmením labutí.

Invazivní druhy

Živočichové a rostliny zavlečení na nepůvodní místa člověkem stojí vůbec za speciální zmínku. Těžko může existovat lepší ukázka toho, jak je člověk vlastní logikou zahnán do kouta – naše očekávání a zklamání jsou vskutku mičurinská. Kdysi jsme se rozhodli, že se nám něco hodí či líbí – ať už to byl krásný bolševník jako estetický doplněk zahrad, americký norek coby vylepšení garderoby evropských žen nebo králík a kapr v Austrálii, povznášející jídelníček a druhovou skladbu vší tamní žité nudy. Náš pláč nad výsledkem, volání po biodiverzitě a po původnosti připomínají současné bizarní mudrování nad invazemi uprchlíků ze světa, který naše země svými politicko­ekonomickými kalkuly po dekády a staletí manipulovaly tak bezohledně, že vše dospělo do bodu, v němž se nacházíme teď. A byť je mi naší biodiverzifikované přírody líto, nad podobnými mentálními kotrmelci zůstává rozum stát, stejně jako nad tím, že někdo chce situaci partikulárně
řešit třeba vyvražďováním cizáckých norků, když můžeme v důsledku globálního oteplování vbrzku očekávat mnohem radikálnější proměnu fauny.

Tím však nová divočina nekončí. Jejím posledním příkladem stojícím za zmínku nejsou ani výsypky po těžbě obydlené dříve nezvyklými druhy, ani vojenské újezdy drancované těžkými vozidly, v nichž biodiverzita vzkvétá. Snad nejkurióznějším jevem je divočina různých městských brownfieldů [urbanistický termín pro nevyužitá území – pozn. red.]. Jde o místa, která zdánlivě patří do naší gesce – a rozhodně nevynikají ani krásou, ani druhovým bohatstvím. Je pro ně ale typické, že se poněkud vymkla, zarostla, zplaněla. Referují výmluvně o tom, jak vypadá divoký člověk. Divoký člověk, který asociální legislativou a exekutivou způsobuje, že existují lidé bez domova, kteří se přesně na těchto místech stávají jinými typy divokých lidí. Divoký člověk, který se uchyluje se svou kriminalitou častěji spíš sem než do lůna hlubokých hvozdů, jak nám čas od času připomenou různé urbánní horůrky v Blesku.

Tím, že i na těchto divokých místech v sa­­mém středu civilizace je zeleň, byť rostoucí na zdegradované půdě, čemuž odpovídá její často smetištní podoba, stahují se sem nejen lidé v hraničních životních situacích, ale i zvěř. Místní stromy ostatně splňují všechny blahodárné funkce jako všechny ostatní stromy v krajině i městech. A protože kritika přístupu, který vyčleňuje autentické přírodě místo pouze v národních parcích a všude jinde otevírá prostor pro industriální běsnění, dolehla i k politikům, ochranářům a dalším, kdo se snaží podobu divočiny ovlivnit, objevuje se nový trend. Jeho podstatou je snaha propojit jakékoliv druhy zeleně včetně brownfieldů v pokud možno nepřerušené pásy, aby mohla zvířata migrovat a byla zachována biodiverzita. Tento přístup prosazuje například vlivná anglická organizace Wild Europe, která je jednou z poradních organizací Europarlamentu.

Podaří­li se to, můžeme doufat, že tato poslední podoba „divočiny“ dokáže i naše vnímání posunout zpátky tam, kde by mělo být. K divočině jako místu, jehož všechny části jsou neutrální, a nikoli rozdělené na dobré a špatné. K divočině, jež je proměnlivým kontinuem a vyznačuje se především rozmanitostí. K divočině coby inherentní součásti veškeré, tedy i městské krajiny. K divočině, která dokáže uzdravovat sama sebe – a možná, opustíme­li své mantinely plánovačů slunce, deště a zvířat, dokonce i nás.

Autorka je dokumentaristka.

Když spisovatel Philip Roth dva roky po vydání knihy Nemesis (2010, česky 2013) sdělil veřejnosti, že to byl jeho poslední román, dalo se čekat, že brzy vyjde dílo, které nebude od něj, nýbrž o něm. Kdo doufal v klasickou biografii, jež odhalí intimní až bulvární konotace Rothova života a jednou provždy usvědčí nenapravitelného misogyna, bude po přečtení knihy Roth zbavený pout. Autor a jeho dílo (Roth Unbound. A Writer and His Books, 2013) od Claudie Rothové Pierpontové nejspíše zklamán. Ovšem čtenáři, pro něž byla vždy důležitá především Rothova literatura, dostanou do ruky jedinečnou práci, která je uchvátí podobnou silou jako Rothovy romány.

S Rothem, ale bez něj

Aby nedošlo k mýlce, autorka knihy přes shodu v příjmení není s Rothem nijak pokrevně spřízněná, i když se s ním v posledních deseti letech často stýkala a patřila mezi ty, jimž dával k posouzení své rukopisy („Když mě o to požádal, řekla jsem: ,Bude to pro mě vyznamenání.‘ ,Na vyznamenání zapomeň, to by mi nepomohlo,‘ odpověděl.“). Můžeme se jen dohadovat, zda Roth ve skrytu duše ­nedoufal, že Pierpontová využije nebývalé otevřenosti, kterou k ní choval, když jí odpovídal vlastně na cokoliv, a že to bude právě ona, kdo přijde s první velkou rothovskou knihou. Jisté je, že autorka původně chtěla o Rothovi napsat esej, ale měla tolik materiálu a on přivedl na svět tolik románů, že se brzy přistihla, jak píše obšírné dílo. Roth ho přitom neměl šanci nijak ovlivnit, ačkoliv je doslova přecpané jeho citacemi, jež z většiny zaznívaly mezi čtyřma očima. Spisovatel zde v podstatě glosuje své knihy, své tvůrčí, ale
i životní boje.

Do toho, co a jak napíše, si ­Pierpontová rozhodně nenechala od objektu svého zájmu mluvit: poctivě analyzuje knihy, které sama považuje za slabší, a občas v jednotlivostech opravuje samotného Rotha. Pokud jde o nepominutelný, ale už poněkud únavný spor o údajnou misogynii, jejž s autorem vede několik feministek, Pierpontová se sice staví na Rothovu stranu, nejde však o zastání z přátelství, nýbrž o analýzu kritičky, která vychází pouze z perfektní znalosti díla. Nezbývá než dodat, že Roth k ženám obecně nikdy necítil nenávist a jeho oprskle otevřené knihy jsou výrazem nebývalé zvídavosti muže, který by rád ženám porozuměl, a tím se v posledku dozvěděl i něco o sobě.

Novinářka a recenzentka New Yorkeru sice dodržuje časovou linii, předěly její práce ovšem netvoří klasická životopisná data, ale jednotlivé Rothovy knihy. Neskáče přitom jen od knihy ke knize; často se vrací, jindy se opakuje, když je třeba zdůraznit nějakou literární souvislost. Její rozbory jednotlivých románů přitom předčí většinu recenzí od jiných autorů, které sama nezřídka cituje. Autorčin přístup navíc skvěle souzní s Rothovým psaním, protože se v něm nadmíru jasně vyjevuje, že velký kritik by měl být především velký čtenář – a Pierpontová jím bezpochyby je. Nakonec se mu podobá i v tom, že se nenechá svazovat vyčpělou literární teorií s její autistickou terminologií struktury, formy a symbolu (Roth se nechal slyšet, že podobný literární slang v rámci své literární výuky zakazuje „pod trestem vyloučení z kurzu“).

Krize a hledání nových poloh

Ukazuje se, že Roth byl sice od mládí ne­­smírně talentovaným spisovatelem, ale to ­neznamená, že ho míjely tvůrčí krize. Právě ty přitom tvoří hlavní osu knihy, ať již jde o hledání nového výrazu po prvních třech knihách, což se mu podařilo v jazykově, morálně i intimně revolučním Portnoyově komplexu („vrhl se do bažin židovské anekdoty a ráchal se v nich, až voda cákala všude kolem“), nebo naopak v následujících letech, kdy bylo bezpodmínečně nutné hledat novou, vážnější a lyričtější polohu, která se naplno projevila v Elévovi („je to jedna z jedinečných, nevyhnutelně krátkých, neproniknutelně muzikálních a téměř dokonalých knih“), nebo ještě později, když po několika spíše průměrných románech znovu exceloval s velmi složitým a formálně důmyslně vystavěným Druhým životem („zkoumal pasti, které si lidi staví, aby v nich žili“). Po přečtení celé knihy je zřetelné, že Roth se vždy znovu dokázal najít
a nikdy nezůstával u pouhé variace sama sebe, naopak vlastně neustále rostl, i když se třeba vracel ke stejným tématům, ať již šlo o ženy a muže, lásku a sex či nevyhnutelnost stáří a nesmyslnost života. Zdá se také, že Roth si sice rád a často vymýšlel, ale nejsilnější je tam, kde si hraje s životem, jejž důvěrně zná.

Pierpontová přesvědčivě dokládá, že umění se nedá odtrhnout od života. Roth své psaní tomuto názoru vždy přizpůsoboval, i když si byl dobře vědom (na rozdíl od mnoha čtenářů a kritiků), že jeho literaturu nelze ztotožnit s jeho civilním bytím. Autorka přitom bravurně rozlišuje, kdy se život vloudil do románu, byť třeba ve značně pokrouceném převleku, a kdy se naopak nejrůznější kritici nechali nachytat Rothovou vyhlášenou rafinovaností a románovou fikci prohlásili za jasný fakt. Důležité přitom je, že odhalováním těchto malých tajemství Pierpontová v ničem neškodí dílům, která i ve své částečné obnaženosti zůstávají důkazem prohnanosti autora, jenž si s nejrůznějšími maskami dokázal pohrávat jako zřejmě žádný jiný spisovatel 20. a 21. století.

O lidech a pro lidi

Jak známo, Roth se po celý svůj život vzpíral tvrzení, že píše židovské příběhy. V jednom z rozhovorů například prohlásil: „Tenhle druh úvah patří mezi novinářská klišé. Židovská literatura, černošská literatura, každý, kdo otevírá knihu a noří se do příběhu, ignoruje takové nálepky“ (viz A2 č. 9/2006). Vždy usiloval především o to, psát velké americké romány, což se mu bezpochyby mnohokrát podařilo. Současně bychom těžko hledali jiného spisovatele, který se dokázal ponořit do tajů, ale i komplexů židovské duše s podobnou vervou, laskavostí a zároveň neomaleností. Rothova literární zpráva světu nikdy nebyla zcela jednoznačná, ale přesto působí univerzálně, protože to, o co tu jde především, jsou vždycky zkrátka lidé s jejich rozporuplnými životy.

Umím si představit, že přiznaný ­neurotik a fabulátor Roth musel mít obavy z knihy ma­pující jeho literární i životní pouť. Stejně tak ale tuším, že Roth zbavený pout je přesně to dílo, na něž všichni autorovi čtenáři netrpělivě čekali a které si tak význačný spisovatel už dávno zasloužil. Tipl bych si navíc, že se mu dost líbilo a že je rád, že ho napsala zrovna žena.

Claudia Rothová Pierpontová: Roth zbavený pout. Autor a jeho dílo. Přeložil Jiří Hanuš. Mladá fronta, Praha 2015, 448 stran.

Nemyslete si, že česká politika je ve své vykořeněnosti docela bez tradic. Tomáš Pasák v monografii Český fašismus (z roku 1999) cituje časopis Vlajka ze třicátých let: „Hitler k nám vyhnal všelijaký neřád a hned čtyři korporace se o ně starají. Kolik se jich stará o naše nezaměstnané, kteří už nepobírají podpory? Ti mohou mrznout, jen když se u nás budou mít dobře marxisté a Židé, byť by naši lidé hladem a zimou padli. Poslední rezervací marxistů v celé Evropě mimo Rusko je Československo. Hostíme u nás všechen neřád, který kdekterý sebevědomý národ vyházel, a na úkor vlastních lidí dáváme kdekterému židovskému marxistovi u nás existenci. Jako mají v Americe poslední bizony, v Alpách kozorožce, my tu máme ještě marxisty.“ Odhlédněme od malých stranických půtek a přiznejme si, že přinejmenším pokud jde o odmoření od židomarxistického neřádu, mezi sebevědomé národy jsme se dávno zařadili. A dál už
je to snadné. Jak pravil Radola Gajda na podzim 1938: „Musíme vyčkati, kdo to vyhraje. K tomu se přidáme a ty ostatní budeme řezat hlava nehlava.“

Ve Švédsku uvažují o zvýšení daně na produkci masa. Na první pohled působí taková snaha jako politická sebevražda a hryznutí do ruky zemědělců, kteří všechny sytí. Podle analýzy expertní skupiny švédské vlády, která za nápadem stojí, by ale rolníci měli na větším podílu rostlinné výroby naopak vydělat – bez plýtvání živinami v trávicích traktech dobytka lze ze stejného množství půdy získat až desetinásobně více potravin. Selským rozumem to smysl dává – hospodářská zvířata drtivou většinu surovin z pohledu lidského spotřebitele „vyplýtvají“ na fyziologické pochody jako dýchání, trávení a udržování tělesné teploty. Navíc má živočišná výroba vyšší uhlíkovou stopu než veškerá doprava. Co na to švédská veřejnost, se teprve uvidí. Iniciativa s bezmasými pondělky německým Zeleným před pár lety moc neprospěla. Časy se ovšem mění, sice pomalu, avšak jistě. Švédové na ekologii dbají snad ještě více než Němci – a i tradiční masové koule
v Ikee už dostanete ve veganské verzi.

Tuzemští bojovníci proti islámu mají nově obavy nejen o demografický vývoj Evropy, ale také o umění. V poslední době je u nich populární hoax, podle nějž jakási americká umělkyně prodala za několik milionů dolarů neexistující obraz. Islamofobové jsou stvoření zemitá, takže se nedá očekávat, že by ocenili kriticky laděnou pointu poukazující na brandizaci umění; pohoršení nevyvolala ani solventnost boháčů. Prodej holého nic je pro ně jen vrcholem zkaženého, postmoderního (a jistě i havlistického) umění, jež svou nákazu rozšiřuje s pomocí bohatých elit do zdravého těla národa. V dělení umění na zdravé a na degenerované se tak naši islamobijci řadí do dlouhé, tuze evropské a tuze křesťanské tradice, jež namátkou zahrnuje inkvizici a všechna ta reakcionářská hnutí 19. století, jejichž hlavním politickým cílem byla síla a potence národa. Současní islamofobové se však cítí jako ochránci svobod: svobody vyznávat to správné náboženství,
volit přijatelné strany a mít zdravý rozum. Ten jejich. Pro ostatní se jistě najdou vhodné ozdravné pobyty v nově vybudovaných zařízeních. Vždyť proti zdraví nelze mít námitky.