2017 / 7 - společnost reakce

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Jako porno nebo zvrhlou reality show označují Eva Svobodová a Ondřej Slačálek realitu uplynulých let: nenávist proudí každodenně z médií, sociálních sítí, zaplněných náměstí i z hospodských hovorů. Autoři dále konstatují, že levice konsternovaně zjistila, že je „tu konečně radikální opoziční hnutí, které vychází zdola, má demokratický étos a jde radikálně proti elitám – a my musíme stát proti němu, protože zároveň brutálně útočí na ty nejbezbrannější a směřuje k omezení svobod“. Téma věnované zrodu „společnosti reakce“ vychází z celkem banálního zjištění, že prožíváme krizi liberální demokracie. Pocit strachu napříč třídami vede k iracionálním krokům, řada lidí se vzdává kritického myšlení a v postfaktuálním světě se lačně chytá lživých informací a ideologických zkratek. Na druhé straně ale stojí liberální intelektuálové a vzdělanci, kteří mají vůči sociálně slabším vrstvám stejně silné předsudky, jaké podle jejich názoru má místní lid vůči neprivilegovaným občanům zbytku světa. O tomto střetu se dočtete v eseji Josepha Grima Feinberga, který analyzuje národovectví na levici a konstatuje, že „elitismus nikdy nespojí utlačované masy“. Autor tématu Lukáš Rychetský zpovídal politologa a odborníka na problematiku extremismu Jana Charváta, který poznamenává, že spíše než politologové by se k problematice krajní pravice měli vyjadřovat psychologové. Toto číslo vzniklo ve spolupráci s Multikulturním centrem Praha a s přispěním grantu Uprchlíci a „znepokojení občané“, podpořeného Česko­-německým fondem budoucnosti.

V New Yorku, v New Yorku – tam jsou domy

vysoký jak ledovce, lodě

u mol

tak velký, že je mezi nima

místo

sotva na

kajak, a lidí je tam tolik, že slunce

ráno zčerná

v kouři, kterej stoupá, když ženy

připravujou

snídani. V mezerách mezi domy se řítěj vozy

rychlý jak laviny,

i když je netáhne

žádnej pes, vozy

s velkýma oknama

průhlednýma jak tenkej podzimní led

– jsou úplně nacpaný

lidma! Ale nejdivnější ze všeho, v tom velkým

městě nad mořem, je

„zdálkyblízkohlas“ – černej trychtýř

přivázanej ke

zdi. Ani jsem nemusel křičet,

a přitom jsem mluvil s Pearym,

co byl v jiným městě! – To v Thule

vyprávěl Uisâkavsak Velký lovec,

vážený příslušník rodu,

když se v roce

1898 jako první

Eskymák vrátil zpátky

ze světa bílého

muže – všichni poznali, že to

je lež. Nakonec vystoupil z kruhu mužů

šaman a

pravil: Ne, Uisâkavsaku – jdi ženám

říkat

lži! Od té chvíle mu nikdo neřekl jinak

než Uisâkavsak Velký lhář – a nakonec

kmen opustil.

– Jeho příbuzný Osarqaq, jenž se o mnoho let

později vrátil

z podobné cesty, mlčel

o tom, co viděl. Teprve

až jakoby náhodou nabídl jednou mužům,

kteří s ním

chtěli zápolit v přetahované, aby šli

před jeho stan – tu se ukázalo, že žádný

z nich

ho nedokázal

přemoci. Mezi stany

se roznesla zvěst,

že Osarqaq

se za své cesty mezi bílými lidmi stal

v kmeni

nejsilnějším. Proto mohl občas beze

všeho zmínit

slovem či dvěma, co poznal o životě tam

za mořem.

Báseň vybral a přeložil Ondřej Buddeus.

Soudě dle četnosti, ale rovněž dle kritického a čtenářského ohlasu, představují kreslené autobiografie a biografie hlavní proud současného v užším slova smyslu nežánrového komiksového románu: na rozvinutějších euroamerických komiksových scénách (tedy ve Spojených státech, Velké Británii, Francii a částečně i v Německu) již řadu let s úspěchem působí nakladatelé i tvůrci specializující se především na tento segment. Je to vcelku pochopitelné, vždyť autobiografické komiksy se těší zejména díky Mausu a Persepoli skvělému renomé a zdařilá komiksová biografie, ideálně nějakého toho slavného či neprávem pozapomenutého umělce, zase nabízí pro mnohé neodolatelnou kombinaci naučného non­fiction obsahu s odlehčenou formou: pobavit se a ještě se něco zajímavého dozvědět.

Bez formálních výstřelků

Komiksové životopisy více či méně slavných tak zpravidla necílí jen na příznivce obrazoslovního sekvenčního média (popřípadě moderního komiksového románu), ale snaží se přilákat mnohem širší čtenářské vrstvy, kterým nějaký ten komiks čas od času jen „prostě nevadí“. V existenci této stále početnější skupiny lze nejspíš pozorovat zvyšující se legitimitu komiksu v kulturně­společenském kontextu, zároveň se ale nabízí úvaha o tom, jak se toto přijímání komiksu širším publikem odráží v dílech samotných. Způsobem vyvedení si totiž dotyčná díla bývají namnoze podobná jako vejce vejci: výraznější experimenty, ať již třeba s formou nebo s kompozicí vyprávění, se povětšinou nekonají, převažuje přehlednost a touha ústrojně a přesvědčivě odvyprávět „život a dílo“.

Takřka vzorovým příkladem takové „přístupné a nekomplikované“ komiksové biografie je i Kiki z Montparnassu Catel Mullerové a Josého­Louise Bocqueta, kterou vydalo nakladatelství Argo, jež na český trh dříve přivedlo například i kresleného Johnnyho Cashe v komiksu Reinharda Kleista. Více než 350 stran čítající černobílý komiks líčí život slavné múzy pařížské bohémy doslova od kolébky k rovu a počíná si přitom zcela tradičně: výtvarné pojetí je tu v nejlepším slova smyslu funkční, všemu je bezproblémově rozumět, žádné zmatení co do podstaty zobrazovaného či čtecího pořádku nás nečeká a mírně zjednodušená linka na sebe ne­upozorňuje a čtenáře „nevyrušuje“. Rozsah formálního ozvláštnění se omezuje jen na zcela neproblematické celostránkové výjevy či metaleptické „vystupování“ z rámu. Vše je tu podřízeno biografickému vyprávění, jež je tak sekvenčním komiksovým obrazem prostředkováno, přitažlivě „oživováno“, ale
není nijak výrazněji transformováno.

Zlatá dvacátá

Nic z výše uvedeného ovšem nemusí být – a není – na škodu: líčení osudů modelky a zpěvačky Alice Ernestiny Prinové (­1901–1953), zvané Kiki z Montparnassu, strhne, pobaví a vzdělá. Silný životní příběh, vyprávěný zde s autorskou pozorností zacílenou k tématům osobní svobody, emancipace a volby, navíc zatraktivňuje legendami opředené prostředí pařížské bohémy v letech po první světové válce. Příběhem tak postupně defilují zástupy slavných, počínaje zpěvaččiným dobovým druhem Man Rayem, jenž ji mnohokráte zvěčnil, mimo jiné na proslulém snímku Ingresovy housle, který cituje obálka, přes Desnose, Duchampa, Cocteaua až například po Picassa, Hemingwaye či Foujitu. Meziválečná Paříž je i zde oním ohniskem, gravitačním středem uměleckého světa, ve kterém se Francouzi, Španělé, Američané i Japonci nechávají uchvacovat a inspirovat
svéhlavou a sebevědomou „self­made womankou“. Ta se pak v komiksu inverzně stává zrcadlovou plochou, na níž se dobové umělecké niveau odráží v celé své působivosti, zábavnosti, krutosti a kráse. Rozhodující dekádou jsou tu léta dvacátá, kdy dvacátnice Kiki maluje, tančí a zpívá, stojí modelem, inspiruje a miluje a všechno dělá s maximální intenzitou, nadoraz. Jakmile se dekáda přelomí, komiks začne zrychlovat a zkracovat jednotlivé kapitoly, potřeba „dovyprávět život“ se trochu dostává do střetu se zacílením na bujaré interakce umělecké bohémy za jejích zlatých časů.

Čtenář je ale tou dobou již uchvácen a zaujat, smutně vyhlíží neodvratně nadcházející konec a možná si ho oddaluje studiem rozsáhlého připojeného aparátu, obsahujícího mimo kalendárium i medailony zachycovaných uměleckých osobností. Ve chvíli, kdy elegantní pevnou vazbou vyvedený svazek uzavře, mu nezbývá než doufat, že nakladatelství brzy sáhne i po dalších titulech volné autorské trilogie komiksových biografií silných svobodomyslných žen: další knihy jsou věnovány Olympe de Gouges, feministické dramatičce a spisovatelce předrevoluční Francie, a herečce, zpěvačce, tanečnici a nejslavnější nositelce banánové sukně Josephine Bakerové.

Autor je členem Centra pro studia komiksu ÚČL AV ČR a FF UP.

Catel Mullerová, José­-Louis Bocquet: Kiki z Montparnassu. Přeložila Markéta Krušinová. Argo, Praha 2017, 416 stran.

„Musím vyplnit formulář, bez toho se nikam nehneme. Jakou má ta věc velikost?“ ptá se slušně vyhlížející úředník ve skotském sitcomu Burnistout (2009–2012). Naproti němu ve stísněné kanceláři správy nemovitostí sedí trochu rozcuchaný nájemník, který si stěžuje na neidentifikovatelnou příšeru ve sklepě, a odpovídá: „Vždyť je to nevýslovné a nepředstavitelné.“ Po chvíli se rozhoupe a zkouší být konkrétnější: „Těžko se to popisuje. Ta věc je taková nevýslovná plíživá obludnost, popírá pravidla eukleidovské geometrie a tak. K té velikosti, řekl bych, že jde o kyklopské měřítko. Nezměrně velká je ta věc. Zčernají vám oči šílenstvím hned, jak ji uvidíte.“ Úředník se zamyslí: „Nemohla by to být veverka?“ Nájemník na moment obrátí oči v sloup a bezradně říká s výrazným skotským přízvukem: „Nemůžete tam prostě napsat, že to je nevýslovná zlověstná hrůza ležící daleko za lidským chápáním?“

Něco, kde není nic

Fanoušci spisovatele H. P. Lovecrafta se už jistě chytají. Dvojice skotských komiků ve tříminutovém skeči shrne lovecraftovskou metodu, kdy děsivější než upíři a vlkodlaci je nedořečenost a temná prázdnota podivně ohýbající čas a prostor. Bez Lovecrafta se neobejde britský kulturní teoretik, autor vlivné knihy Kapitalistický realismus. Proč je dnes snazší představit si konec světa než konec kapitalismu (2009, česky 2010) a hudební nerd Mark Fisher v knižním eseji The Weird and the Eerie, který vyšel těsně před jeho smrtí letos v lednu v nakladatelství Repeater Books. V textu se svým typickým zápalem rozebírá a obnažuje velké vědeckofantastické a hororové příběhy od Lovecrafta a H. G. Wellse přes Tarkovského a Lynche až k filmu Pod kůží (Under the Skin, 2013). Rozpoznává v nich dva vzájemně se ovlivňující mody vyprávění, tedy podivné (weird) a tajuplné (eerie). Jsou přítomné i v hudbě a také vystihují atmosféru pustých krajin východní Anglie. Motivy staví do kontrastu s Freudovým „unheimlich“ – pocitem cizosti objeveným v něčem zdánlivě blízkém. Tuto myšlenku, ústřední pro studium hororu, ale rychle odstřelí, Freudův slavný esej je prý plný zajímavých postřehů, ale „končí jako podprůměrná detektivka“.

„Weird“ a „eerie“ mají co do činění s něčím vnějším a cizím, ležícím mimo naše standardy vnímání – první z nich Fisher spojuje se znepokojením z podivného objektu nebo dimenze, která by neměla existovat. Své ví skromný pracovník psychiatrické léčebny a radioamatér z Lovecraftovy povídky Za stěnou spánku, který poznal vzdálené světy, když se přes čidla „kosmického rádia“ napojil na blouznícího pacienta. Lovecraftovy povídky pojednávají o setkáních s neznámým a kontaktu se světy mimo ten náš. Pocit tajuplného je odlišný. „Něco je tam, kde by nemělo být nic, nebo tam, kde by něco mělo být, není nic,“ vysvětluje Fisher na příkladech opuštěných doků v britském Suffolku nebo Zóny z Tarkovského Stalkera (1979). Snaží se ukázat, že napětí v hororových vyprávěních nemusí být nutně spojované s něčím hrůzostrašným. Že se dají číst i jinak.

Laboratoř odcizení a město skřetů

Manchester byl v sedmdesátých letech temným místem k životu. Z prvního industriálního města, kde v 19. století Friedrich Engels pozoroval textilní průmysl, se stalo také první město, které výrazně pocítilo příchod postindustriální éry. Vysoké bloky bytovek jako výsledek pokusů o inovace, laboratoře odcizení, majestátní svatostánky byrokracie, dezolátní nezaměstnanost a sociální stát v rozkladu – proces dotažený Margaret Thatcherovou, nastupující do křesla v roce 1979. Jak ukázal Mark Fisher ve sborníku esejů Ghosts of My Life: Writings on Depression, Hauntology and Lost Futures (Přízraky mého života. Texty o depresi, hauntologii a ztracených budoucnostech, 2014), toto je primární trauma, jež se odráží v hudbě manchesterských postpunkových kapel jako Joy Division nebo The Fall.

Nebyl by to Fisher, kdyby se v jedné celé kapitole nezabýval hudbou – právě svými milovanými The Fall a jejich třetí studiovkou Grotesque (After the Gramme) z roku 1980. Na ní naspeedovaný frontman Mark E. Smith shrnuje napůl zpívaným a napůl mluveným projevem své pocity z Manchesteru, který se mu s přestavbou v sedmdesátých letech radikálně měnil před očima – město se mění i na albu, v noci ho terorizují zlověstní skřeti nebo se jím plíží temná příšera. Vše je podle Fishera řečeno na obalu singlu City Hobgoblins, kde si na město došlapuje obří skřet – jde o kombinaci fotografie skutečné čtvrti v Manchesteru a smyšlené ilustrace. „Tohle je válka světů, ontologický boj,“ píše Fisher stylem, v němž se střetává nadšený fanoušek s poučeným akademikem. I kapela s dělnickým původem a zároveň modernistická a populární je podle něj z pohledu buržoazní společnosti něčím, co by jako ono přízračné „weird“ nemělo existovat.

Některé skladby mají bezmála lovecraftovské rozměry a grafoman Smith v nich vypráví dlouhé satirické povídky. Píseň Impression of J Temperance je o zrůdě s fialovýma očima, která se živí odpadky a řádí v Manchesteru. Psychotický a roztěkaný song The N.W.R.A. podle Fishera působí, „jako by James Joyce přepsal Lovecraftovo Volání Cthulhu a někdo to celé vtěsnal do deseti minut“. Smith si tu vymýšlí vlastní verzi továrního Manchesteru, ve vzduchu se vznáší něco děsivého mimo náš svět, ale všechno začíná u znechuceného pocitu z „nepředstavitelné“ byrokracie a „nevýslovné“ politiky reprezentované skřety v oblecích a kravatách. Kapitola věnovaná The Fall názorně ukazuje, jak Fisher vnímal hudbu a kulturu – provázanou se stavem společnosti, jako nejúčinnější diagnózu jejích chorob.

Neviditelná bariéra

Fisherovo tajemno, tedy „eerie“, najdeme většinou v opuštěných, polozapomenutých místech a krajinách lemovaných ruinami. Autor nás bere na procházku po přímořských oblastech v Suffolku na východě Anglie. Pozastavuje se v nákladním přístavu pro kontejnery Felixstowe a druhou zastávkou je pohřební síť Sutton Hoo ze šestého a sedmého století. „Přístavní jeřáby, jež se tyčí nad upadajícím přímořským městem, připomínají tripody z povídky H. G. Wellse,“ podivuje se Fisher a zabývá se tím, jak cize vypadají „kybernetičtí dinosauři“ zasazení do rurální krajiny. V přístavu chybí jakékoli stopy lidí, ti sedí v kabinách jeřábů nebo kancelářích, což vnímá jako důkaz toho, jak se za poslední desetiletí změnila práce: „Je to triumf kapitálu.“ A nejlepším soundtrackem k procházkám po Suffolku je album Briana Ena Ambient 4: On Land z roku 1982. S elektroakustickou deskou, na níž je slyšet křik racků a která obsahuje skladby s názvy Unfamiliar Wind nebo The Lost Day, vzpomíná na dětství a zvukově rekonstruuje místa, zapomenutý čas a nálady. Tajuplné se tu odhaluje způsobem, jaký žádný horor nebo duchařský příběh nezvládne.

Jakmile bychom se dozvěděli, jaké síly mají na svědomí pustinu Zóny ve Stalkerovi nebo kontejnerový „Jurský park“ pozdního kapitalis­mu ve Felixstowe, celé kouzlo tajuplného se vytratí. Přesto se musíme ptát, kdo nebo co to všechno způsobuje. Jsou to otázky, které si Fisher pokládá neustále. Jaké síly řídí naši společnost? „Kapitál je na každé úrovni tajuplnou entitou: vykouzlený z ničeho a ovlivňující všechno,“ dočteme se v knize The Weird and the Eerie. Autor tak navazuje na svůj stěžejní pojem – kapitalistický realismus. Popisuje ho jako všudypřítomnou a všeobjímající atmosféru, která ovlivňuje kulturu, organizaci práce a vzdělávání – proniká i do naší vlastní imaginace: „Působí jako neviditelná bariéra omezující naše myšlení a jednání.“

Z eseje The Weird and the Eerie je cítit stejný zápal, naléhavost a oddanost tématu jako z jakéhokoli jiného Fisherova textu; nutí nás přemýšlet, vidět svět jinýma očima. Teoretik trpící těžkými depresemi, které ho pronásledovaly jako přízraky a dovedly ve věku osmačtyřiceti let k sebevraždě, měl pro hrůzu zvláštní cit. Demaskoval nejděsivější příběhy, protože věděl, že nic není pro introverta tak úzkostně a tísnivě strašidelné jako žít pod neustálým symbolickým tlakem na výkon a úspěch ve společnosti, která přeje sebevědomým vítězům.

Autor je hudební publicista.

Mark Fisher: The Weird and the Eerie. Repeater Books, London 2017, 135 stran.

Bovaryová, nebo Dallowayová? Trochu z každé. Olga Barényiová, pro německé čtenáře Olga (von) Barényi. Středoevropská Virginia Woolfová, později německá ultrapravicová dramatička a esejistka. V roce 1945 vychází podle mnohých kritiků její zřejmě nejzajímavější románové dílo – nazvané Román. Vladimír Papoušek ve své knize dekonstruuje autorčinu tvorbu v celé její šíři na historickém pozadí od jejího pražského období, v němž se Barényiová pohybovala mezi hereckou smetánkou největších pražských divadel, přes traumatizující zkušenost vysídlení po roce 1945 až po politicky a rasově vyhraněná vídeňská a mnichovská léta. Papoušek demontuje každý autorčin literární i dramatický počin s důrazem na hloubku jejích literárních, zkušenostních i citových odkazů a reakci dobové kritiky. Barényiová, dosud
nedoceněná, přesto v Papouškově podání dozajista výjimečná modernisticko­existencialistická múza v zapomnění, předkládá na románovém plátně sugestivní krajinomalbu vlastní úzkostné duše, toužící po slávě a rozpuštění.

Když do sklenice vody, v níž se jednotlivé barvy pomalu a přehledně kroutí v kouřových liniích, vložíte štětec a pořádně tekutinu promícháte, barvy se slijí do výrazné kalné mědi. S každou další sklenicí vody je to stejné. Štětec je vždy znovu třeba vypláchnout. A tak se proces stále opakuje. Tato nutnost, jejímž výsledkem je homogenní směs postav a autorčina ostentativně se vměšujícího hlasu, plyne z nutnosti psát. Nevyhnutelným závěrem Románu je tak úplné vyloučení autonomie autorského hlasu. Neustálým obracením se na čtenáře s úpěnlivými až patetickými zvoláními či otázkami Barényiová jako by se ujišťovala, že se své slávy skutečně dočká nebo že její úzkosti alespoň někdo naslouchá. Hranice mezi fikcí a skutečností se rozpíjí jako kapka barvy ve vodě. Nakonec zcela mizí a pro čtenáře se stává téměř nerozpoznatelnou.

Já, postava

V dějové linii se zrcadlí autorčin portrét, až je od samotného příběhu k nerozeznání. Román je členěn do tří částí, z nichž v první je tento jev nejvýraznější. Seznamujeme se s protagonistkou Pavlínou a jejím nepolapitelným milostným objektem, Viktorem. Autorka se nechce líbit jen čtenáři, ale především Viktorovi. Stále častěji klade Pavlíně překážky, chce se jí jakožto své sokyně v milostném trojúhelníku zbavit. Její důvěryhodnost je tak od počátku podkopána touto invazivní hysterickou pózou, a to navzdory snahám dosáhnout čtenářova uznání. Nemůžeme tedy již mluvit o autorce, dokonce ani o vypravěčce, ale spíše o jedné z hlavních postav, jakkoli se autorka za „Autorku“ explicitně vydává.

V prostřední části Románu je modernistický styl, jehož roztříštěnost je umocněna lakoničností vět a neustálým střídáním respondentů (tu jsou to postavy, tu čtenář sám) a mluvčích, oslaben. Děj se přesouvá do Pavlínina dětství, v němž se setkává s Viktorem. Drsný příběh holčičky Pavlínky, která se jako zázrakem dostává ze dna společnosti k bohaté pěstounské matce, vyniká díky přístupnějšímu autorčinu stylu vyprávění ostrou ironií, elegantní hrou slov a silou jednotlivých obrazů.

Třetí část začíná dopisem Alimu. Hloupému tlustému příteli z mládí, kterého Pavlínka jen nerada vyměnila za nedosažitelného kluka, který spí v pokoji se svou mrtvou matkou, Viktora. Smrt a nemoc. Motivy všudy­přítomné napříč autorčinou tvorbou. Text je postupně a nenápadně znepřehledňován. Zpočátku je vypravěččin hlas ztotožněn s hlasem Pavlíny, mladé herečky od kočovného divadla, která nemá kde složit hlavu a musí hrát alespoň za ten krejcar, přestože její matka, bývalá prostitutka, právě umírá. Poslední part románu se postupně opět omezuje na vypravěččin hlas, tentokrát však čtenář vší té nahromaděné úzkosti rozumí. Konfrontace chudé mladé ženy, kterou osud ­vyplivl do Prahy jako zbytek od nedělního oběda, s Viktorem a ztracenými iluzemi o divadle. Nachází jen nenáviděné alter ego, spolužačku Teu, která dorostla do krásy a jediným gestem – společensky z druhé strany barikády – sráží Pavlínu na kolena. Viktor je
děvkař. Není kam jít. Autorce je snad Pavlíny dokonce líto. Ale především je jí líto sebe. Každý má svého bílého páva, ten její ale dávno uletěl. Naděje na klid se rozplynula a s ní i autorčina autonomní identita. A už ani není kam pokračovat.

Román, nebo život

Postavy se vymykají kontrole, jako by si autorka či vypravěčka nebyla jista pokračováním děje. Mnohdy vyjadřuje překvapení nad tím, kam se dění ubírá. Z jednotlivých klišé staví věž, kterou rázem zboří jediným gestem ironie. Osciluje ve výškách často nedbale působící stavby své fantazie. Jednotlivé vrstvy připomínají postmoderní palimpsest multižánrových aluzí, jako ve Fowlesově Francouzově milence (1969, česky 1976). Střídají se pasáže připomínající román červené knihovny, modernistický román, pohádku, orientální příběh z Tisíce a jedné noci, ibsenovské drama, sartrovský existencialismus. Na bázi kontrastu působí tato oscilace jako záměr a má vysoký literární přesah. Komplikovaná temporální struktura však činí potíže při orientaci.

Věž a kostel opakující se v refrénu nejsou jen echem Paní Dallowayové (1925, česky 1975) Virginie Woolfové, ale rovněž existencialistickým konstruktem, z nějž autorka není s to uniknout. Bojí se, že ji plameny pohltí, protože lešení je vratké. Kostra děje je nicméně čitelná, a to přesto, že autorčina důvěryhodnost bere rychle za své. Mezi postavami i vypravěčkou vládne všeobecná nejistota, z níž nás naprosto nevytrhne ani fakt, že třetina románu je vyprávěna dětskýma očima malé Pavlínky. Jakkoli nedůvěryhodné, patří vyprávění holčičky ve druhé části díla k nejbravurnějším pasážím, v nichž autorka skvěle ovládá principy dětského uvažování. Naivní fokalizace bezvýznamných detailů, útržkovité a zjednodušené vnímání skutečnosti. Vypravěččina touha být pánem nad životem a smrtí tak nabývá o to palčivějšího významu. Všechny tři fáze Pavlínina života přitom spojuje nemoc, úzkost a samota.

Psychoterapie ibsenovského děvčete

Papouškova literární studie je pečlivou analýzou všech autorčiných děl, od raných česky psaných románů po pozdní esejistické spisy orientované primárně politicky, kritizující a glosující společenské a historické dění. Autor studie posouvá literárně­teoretický žánr románové analýzy na roveň filosofické studie s občasnými a ne vždy zcela patřičnými psychologizujícími prvky. Hloubka analýzy odpovídá hloubce jejího předmětu. Barényiová je existenciálně metafyzická autorka. V úvodním eseji se Papoušek zamýšlí nad rolí kritika a spisovatele a sedimentací díla ve společenském povědomí. Přidává téměř strukturalistickou klasifikaci forem vyprávění oscilujících mezi patosem a ironií a identifikuje autorčinu polohu, již tyto dva póly do značné míry charakterizují. Po nastínění historického pozadí je v jednotlivých historických obdobích spisovatelčiny tvorby
věnována pozornost každému dílu zvlášť. Autor se snaží nalézat v jednotlivých textech společné prvky – společné metafyzické a literární téma související s osudem Olgy Barényiové. Jedním z takových prvků je motiv věže (a kostela). Psaní je druhem psychoterapie. Věž je tísnivá samota a současně únik od neúnosné skutečnosti. V tomto úkrytu, představujícím zároveň vězení, pramení veškerá autorčina bolest, apatie, úzkost z neznámého a křečovité přidržování se minulého.

„Věž snů a ideálů o umění, osudu spisovatele a velkém díle se zhroutila v okamžiku, kdy do života spisovatelky vpadly dějinné události,“ píše Vladimír Papoušek. Přesto Barényiová nepřestala svým psaním bojovat o autenticitu vlastní existence navzdory traumatizující zkušenosti. Krajně individualistická tvorba tohoto ibsenovského děvčete tak zcela jistě patří k pokladům nejen české meziválečné literární produkce.

Autorka studuje filosofii.

Olga Barényiová: Román. Se studií Vladimíra Papouška. Akropolis, Praha 2016, 254 stran.

Vladimír Papoušek: Věž a království. Olga Barényiová – studie o díle. Akropolis, Praha 2014, 176 stran.

Tak jsem koukal, že je zase všechno v pohodě. Krize, potvůrka, povolila a znovu si můžu vybrat z celé škály hodně blbě placených a hodně blbých pracovních nabídek a uvažovat seriózně o třetí práci, abych už konečně vyšel a mohl jet na vytoužené Broumovsko, aniž bych tam spal v lese. Když ze svého života odstraním život a spánek, tak by to mohlo časově vyjít a těch dvacet let do důchodu už vydržím. Pak si vyberu připojištění, koupím si novou pračku a půjdu už jen do jedné práce. Jediné, co mě trochu děsí, je pojem aktivní stáří. Představa nordic walkingu po pracovní době je poměrně nesnesitelná, zvlášť když produkujete v manuálním háku.

Ale to není všechno. Pro nás bílé heterosexuální středoškoláky před padesátkou, co si ještě naivně nadělali děcek, aniž tušili, že kroužky kreslení pastelkou budou stát jako ojeté auto, je skvělé, že na humanitních oborech prý zcela převládá levicový diskurs a pravicové názory jsou pokládány za zpátečnické a nesprávné. To, že za okny řádí trochu jinačí ovzduší, není na závadu, jeho vedlejším účinkem je totiž také vznik zajímavého jevu vzájemné prekarizace levicově zaměřené pracující inteligence z různých kulturněprovozních pozic (přežitý pravičák ti buďto nedá vydělat nic, nebo ti zaplatí dobře) a to zase vytváří zajímavý kontrast, kterým se diskurs v akademickém prostředí před okny napájí.

Posun v genderových otázkách je pro nás také důležitý, všem už se podařilo setřást patriarchální okovy, jen chlápkům s rodinami, jak jsem si všiml, to nějak nejde, pořád se tak nějak předpokládá, že s minimem statutárního prostoru zcela naplní prostor povinnosti, abych to řekl složitě a temně a nasral vás. Velmi slibný je v tomto smyslu také rozvoj studia předsudků na kulturologii, protože všechny moje předsudky se postupně vyjevují jako správné úsudky a tomu bych rád porozuměl.

Skvělé jsou také naše možnosti v umění, ze zkušeností jednoho filmaře vím, že dokud ještě nevyhlížíme jako úplné trosky (mám nejvyšší čas), podporu pro svou uměleckou práci můžeme najít i mimo oficiální cesty. Stačí se infiltrovat na ples pražského magistrátu, vyhlídnout si příslušnou úřednici od kultury s vlastními tvůrčími sklony (tito úředníci s přesahy přes své kompetence jsou hotovým požehnáním), hodit do ní nějaké panáky, zatrsat a nabídnout realizaci jejího uměleckého pokusu. A jak prý do jejího lesa zavoláte, tak se z něj ozve a do roka točíte i vlastní věc. To je, myslím, pěkné, nikoliv strašně hnusné.

Mám radost, že jsem se dočkal lepších časů, kdy bar už nesmí být sexuálním tržištěm, práce, kterou z nepochopitelných důvodů vykonávají jen muži, se nesmí nazývat mužská a označit se jako oběť diskriminace je výsadou, na kterou do smrti nedosáhnu. Raduji se, že mohu s pietou po špičkách obcházet všechny ty institucionalizované a renomované ubožáky, všechny ty nově objevené ponížené a uražené, a po třiceti letech pracovního nasazení v dynamizující se otevřené společnosti, jinými slovy nekonečné úzkosti ústící do nivelizovaných hoven, vnímat ty jemné nuance, díky čemuž se neprolomím do nekorektnosti.

Nechápu, proč se lidé v kině na Trainspot­tingu dvojce smějí, když hlavní hrdina, můj ročník, říká, že si dokáže svůj život představit maximálně v tříleté, a nikoliv třicetileté perspektivě. Cítím to stejně, a to jsem drogám propadl jen okrajově. Můj milý přítel říká, že když se ráno probudí, necítí se dobře a myslí jen na smrt a na peníze. Tady se projevuje, že je o půl generace mladší a romantičtější, za pár let bude se stejným pocitem pod psa myslet na totéž, ale v obráceném pořadí.

Je čas si ulevit: „Jsem stárnoucí macho, jasně, skočte mi na cara…“

Literární svět přece jenom ještě může podlehnout jistému vzrušení. Viděli jsme, jak se zdá, Marcela Prousta. A to ve filmu. Jistý quebecký profesor jménem Jean­Pierre Sirois­Trahan našel v pařížském Národním filmovém archivu zhruba minutový filmový záznam ze svatby Elaine Greffulhové, na kterém by kromě roztomilé patiny starých časů (psal se rok 1904) nebylo nic zajímavého, kdyby se zhruba kolem šestatřicáté vteřiny mezi lidmi sestupujícími ze schodiště nemihl člověk, který na rozdíl od většiny přítomných kráčí sám, a to poměrně rychle. Blesk světla… potom noc, jak píše Baudelaire v notoricky známém sonetu.

Znalci se shodují, že se skutečně jedná o pravděpodobně jediný záznam pohybujícího se Marcela Prousta. Shodují se samozřejmě se všemi rezervami, protože identifikovat někoho, koho známe jen z fotografií, na takto starém filmovém záznamu, zvláště když se na něm objeví jen na krátký okamžik, je zajisté velmi ošemetné a sám objevitel filmu vyzývá k opatrnosti. Jisté indicie zde nicméně jsou. Víme, že Proust dobře znal nevěstinu matku, která mimochodem sloužila jako jedna z předloh pro ­Oriane de Guermantes v Hledání ztraceného času, víme, že na svatbě pravděpodobně byl, a díky nestvůrně důkladné snaze životopisců také víme, že se v té době skutečně oblékal jako onen muž davu, který přeběhne po schodech. „Vždycky jsem si myslel, že ho uvidíme ve filmu. Tvar obličeje, způsob, jakým se oblékal, to všechno tomu odpovídá a identifikace se zdá zcela přesvědčivá,“ říká legendární proustolog Jean­Yves Tadié. Znalci také s jistou dávkou nepopiratelného krasodušství upozorňují na paradoxnost tohoto opožděného setkání, protože Proust, jak známo, film – ostatně zcela v souladu s jistým dobovým duchem – dosti upřímně nesnášel jakožto médium neschopné oné zázračné proměny věcí, kterou umožňuje literatura: „Kdyby realita byla jen tím posledním reziduem naší zkušenosti, které je pro každého totožné (…), pak jakési kinematografické, filmové zachycení věcí by bezpochyby stačilo, a ‚styl‘, ‚literatura‘, které by se vzdalovaly od pouhých věcných daností, by byly jen jakýmsi umělým doplňkem,“ píše Proust v Čase znovunalezeném.

Mnoho povyku pro nic, řekne někdo. Ale přece: proč se čtenářům Prousta, tedy alespoň těm dvěma nebo třem, které znám (mou maličkost v to počítaje), přece jenom při opakovaném sledování těchto starobylých pohyblivých obrázků poněkud roztlouklo srdce? Možná ani ne tak proto, že Proust (pokud je to on, ale na tom nakonec ani tak nesejde) se na rozdíl od fotografií na tomto filmovém záznamu překvapivě křepce pohybuje. Důvod je asi složitější. Jednak je zde samozřejmě nahodilost a nečekanost, s jakou se před námi objevuje. Tento kousek filmu mohl někde ležet navěky, setkáváme se s ním jaksi nepatřičně, opět nám naléhavě připomíná, že náhoda existuje. Ale především: vyvstává tu před námi další z oněch paradoxů, které v Proustově případě charakterizují jednou provždy nestanovitelný vztah života a díla. Do Proustových fotografií, které známe, které nacházíme v jeho biografiích a na internetu, se v našem literární historií zpracovaném povědomí vždy již otiskuje obraz giganta, jehož sedmisvazkové veledílo zamotalo a navždy bude zamotávat hlavu tolika čtenářům a vykladačům. Děje se tak i tehdy, když se díváme na fotografie z jeho mládí, neboť naše představivost má schopnost fungovat zpětně. To jsou, jak napsal Roland Barthes, ony fragmenty, které Proustovo dílo retrospektivně rozmístilo v samotném jeho životě.

Tento nově nalezený (anebo mám říci znovunalezený?), zhruba třívteřinový Proust je přece jen trochu jiný. Nejenže je to Proust před Proustem, neboť roku 1904 bylo Hledání nanejvýš jakousi vágní mlhovinou v jeho hlavě. Tento filmový Proust především je i není náš Marcel – a v tom tkví jeho kouzlo. Je to on – a přece se před námi objevuje jaksi beze vztahu ke svému dílu, alespoň do té doby, než si tento kousek filmu přisvojí dějiny literatury nebo než bude identita dotyčné postavy někým přesvědčivě zpochybněna. Je zachycen náhodně, jako jeden z mnoha přítomných, právě jako věcná danost, můžeme­li parafrázovat jeho vlastní slova; jde odněkud někam, ale nikdo neví odkud a kam. Protože tato drobná postavička, mimo jakoukoli pravděpodobnost proběhnuvší po schodech, je zřejmě autorem jednoho z nejmonstróznějších děl západní literatury, máme spontánní tendenci se domnívat, že vzápětí poté, co opustí rám filmového obrazu, bude kdesi šlapat po nerovných dlaždicích nebo pít lipové thé. Jenže právě tohle nám nic a nikdo nemůže zaručit. Možná jde prostě někam na pivo a bude přitom myslet na bůhvíco. Vzrušení pociťované alespoň některými z těch, kdo s Proustem někdy trávili své večery, nakonec tedy asi spočívá právě v bezvýznamnosti této nově objevené stopy – stopy toho, že Proust prostě žil. Jakmile si na ten film trochu zvykneme, kouzlo bezvýznamnosti bezpochyby rychle zmizí. Užijme si je tedy, dokud je čas.

Autor je filosof a překladatel.

V románu Dešťová hůl se Jiří Hájíček potřetí vydává na jihočeský venkov, aby pohledem městských odrodilců zachytil, jak historická traumata zatěžují životy jeho obyvatel. S obvyklým hlubokým vhledem, pokorou a pochopením pro jejich osudy, ale i se stále rostoucí uměleckou vyzrálostí přibližuje skryté důsledky dalšího ze zvratů, které rozrušily mezilidské vztahy uvnitř několika generací. Po Selským baroku (2005), v němž sledoval rozvratný vliv kolektivizace padesátých let, a Rybí krvi (2012), kde zachytil vykořeněnost nucených vysídlenců z okolí Temelína v letech osmdesátých, zaměřuje se v Dešťové holi (2016) na polistopadové pozemkové restituce a mafiánský kapitalismus, které v samém závěru bouřlivého dvacátého století opět vrazily klín i mezi nejbližší příbuzné.

Co do námětu a základního rozvrhu děje se pohybujeme ve známém terénu: Zbyněk, „kluk z vesnice“, odešel studovat, začal žít životem městských středních vrstev a zapomněl na rodný venkov, zároveň však nenachází naplnění v práci ani v rodině, kterou se s partnerkou, intelektuálkou Terezou, marně snaží založit. Detektivní zápletku spouští podezření na pozemkový podvod, kterým se měli obohatit příbuzní Zbyňkovy první lásky Bohuny v Lešicích, vsi, kde oba dospívali. Při pátrání po okolnostech, za nichž se Bohunin slabomyslný strýc vzdal cenných pozemků, se rozehrává akční i niterné drama: Zbyněk se setkává i střetává se starými známými, vybavují se mu vzpomínky na klíčové okamžiky života a zároveň se vyvíjí jeho vleklá existenciální a partnerská krize, doplněná navíc (u Hájíčka nově) také krizí středního věku. Próza je nenápadně, ale bytostně jihočeská, vedle kulis Českých Budějovic a použití jihočeského dialektu na to
poukazuje třeba i epizodní postava jednoho skutečného jihočeského spisovatele.

Jihočeské prérie

Nejedná se ale jen o využití již vyzkoušeného tvůrčího postupu na nové látce: Hájíček zde obohatil promyšlenou, přehlednou a logickou dějovou stavbu, která je jeho největší spisovatelskou předností, o hru několika dalších významových rovin. Mimo složité a pošramocené vztahy mezi příbuznými a sousedy se ústřední téma působivě rozevírá také v psychologické drobnokresbě hlavního hrdiny a na rozdíl od Selskýho baroka a Rybí krve, jejichž poselství vyplývalo z děje, nabízí Dešťová hůl daleko zřetelnější a univerzálnější symbolické přesahy. Ty umožňují vnímat děj v širší duchovní a dějinné perspektivě, která nakonec zastíní i nedořečené rozuzlení zápletky.

Napodobitelé severoamerického indiánského kmene Lakotů, kterým Zbyněk opakovaně uděluje povolení tábořit, ­upomínají na někdejší svobodu severoamerických prérií a zpochybňují moderní technokratický řád, ztělesněný ve Zbyňkově povolání pozemkového správce. Zpočátku je protagonista přesvědčen, že smysl, který postrádá v životě, nalezne na mrazivých Špicberkách – avšak iluzivní představa o blahodárném kouzlu přírody, kterou v něm živí fotografie z cestopisných webů, ho jenom dál odvádí od plnohodnotného prožívání přítomnosti a uspokojivého řešení každodenních starostí. Okamžiky, kdy znovunalézá vztah k blízkým a známým lidem, kdy opětovně nabývá pokory před klostermannovskými mlhami na blatech nebo se zahledí do scenerie rodné krajiny, nebanálním způsobem naznačují, že sebeidentifikaci a životní rovnováhu stojí za to hledat v návratu ke kořenům, byť stejně jako únik do exotických krajin může takový návrat představovat jen
chvilkové vybočení ze stereotypu městského života. Snad jediným laciným momentem je až příliš zdůrazňovaná středostavovská materiální zabezpečenost: životní pohodu sice relativizuje neúspěšná snaha o potomka, Zbyňkova nespavost a obvyklá partnerská nedorozumění, ale pro kontrast s vesnickými chalupami by stačilo méně pohledů do interiéru bytu v centru města.

Skromný hlas

Hájíčkovo vyprávění má hluboce lidský tón, okouzluje skromností a citlivostí. Hrdinové na sebe neupozorňují, autor je nestaví do mezních situací ani jim neklade do úst působivé sentence. Sleduje je se zájmem a empatií v jejich každodenním životním prostředí, s jejich zvyky, náladami a slabostmi. Značné úsilí věnuje vysvětlení logiky jejich jednání, a to včetně okolností, za jakých se formovaly jejich dlouhodobé vzájemné postoje. Postavy díky tomu jednají přirozeně, realisticky, bez dějových zkratek.

K identitě, jejím proměnám a krizím se tuzemská veřejná debata stáčí již několik let a zároveň ji – nejčastěji v retrospekci – ohledává tolik současných prozaiků, že je možné mluvit o vlně. Hlas Jiřího Hájíčka, nejpřesvědčivějšího vykladače poměrů dnešního venkova, který Dešťovou holí napsal svůj dosud nejlepší román, zní skromně, ale o to je podstatnější. Vypovídá o opomíjené vrstvě naší identity, o nejosobnějších hodnotách a vztazích, které můžeme s jistotou počítat mezi takzvané tradiční – přes jednu až tři generace narazí na venkovské předky většina obyvatel českých měst.

Autor je estetik, filolog a editor.

Jiří Hájíček: Dešťová hůl. Host, Brno 2016, 280 stran.

Nejnovější básnickou sbírkou Milana Ohniska Světlo v ráně (2016) proniká tu více, tu méně potlačované vědomí plynoucího času. Básník se i tentokrát vyslovuje s krutou rozverností a sází na černohumorné pointy, ale nově jej dostihlo nevyhnutelné téma životního účtování. Pro jeho tvorbu výmluvný verš ze starší básně Tichá noc – „nejsme v romanetu, jsme ve snu!“ – zde ztrácí svoji platnost. Jsme totiž ve skutečnosti, třebaže v literární a stvořené v průniku autorovy paměti a obraznosti. A tato skutečnost je zdrojem melancholie, protože se děje v čase, jehož tempu je osudově podřízena. Jako každé jiné téma je i účtování navzdory své vážnosti rozpuštěno v básníkově subverzivní poetice, ale jednou už vyslovené se ve sbírce uplatňuje i nadále. Proto jsou Ohniskovy básně nyní častěji než dříve připoutány k důvodům a účelům aktuálního světa a proto se jejich závěrečné verše
podobají tajemným vzkazům bez bližšího určení, temným, lakonickým pseudoproroctvím. Co se ale vlastně básníkovi přihodilo?

Paměť, která klame

V eponymní básni jeho předchozí sbírky Mé erbovní zvíře je strom (2015) čteme verše: „Slečno/ všechno jsem zapomněl/ a co jsem nezapomněl/ to jsem popletl/ a propil“. Groteskně nadsazené vyznání představuje autorskou stylizaci, která trefně předznamenává perspektivu nové sbírky. Básník se ohlíží nazpět, do dětství, a ze vzpomínek, které tvaroval čas i sama skutečnost, že je básníkem, staví obrazy svých veršů. Snad proto se zde objevují nové verze starších básní, přesněji řečeno verše dřívějších básní prostupují básněmi novými. Světlo z rány tak vypovídá o okamžiku, kdy se z úmyslu rekonstruovat zkušenost stává literární konstrukce. Verše připomínají záblesky disparátních obrazů v mysli vzpomínajícího. Objevují se znenadání, ale o to intenzivněji působí ve své nevázanosti na ostatní vzpomínky (respektive verše). Jako by se zbláznil projektor básníkovy představivosti a s rachotem
a narůstající rychlostí promítal zásobník s diapozitivy jeho života. Výsledek takové projekce je patřičně zkreslený a nespojitý, jako ostatně každá suma lidského osudu při pohledu zpět.

Ohniskovy básně klamou po vzoru lidské paměti. Zobrazují nelogické, nemotivované, ba absurdní výjevy a situace, ale syntakticky (a rytmicky) jsou bez přeryvů, ucelené. Čtenář se cítí být orientován, je takříkajíc v obraze. Podobně vnímá ten, kdo vzpomíná, kdo si vybavuje prožité a představuje možné. Jenže jak vzpomínající, tak čtenář Ohniskovy sbírky svorně vypadávají z obrazu ve chvíli, kdy musí nebo chtějí o svých představách cokoli říct.

Co bude dál?

Udělit smysl Ohniskovým veršům na poli jedné básně, natožpak celé sbírky je v důsledku řečeného výzvou hodnou psychoanalytika. Dílčí významy jsou na první pohled zřejmé. Obrazy jimi vyvolané působí povědomě, jako by byly vyloveny z kolektivní paměti lidstva. Fungují jako umně konstruované synekdochy rozsáhlých, sotva tušených příběhů. Ale odhalit v nastřádaném souboru fetišů, tužeb, oblíbených představ a zvráceně přitažlivých situací pořádající sílu autorova tvůrčího gesta není snadné. Igor Fic, autor krátkého doprovodného textu ke sbírce, se o to pokusil, ale z jeho snahy vzešlo jen inspirované konstatování o síle básníkovy imaginace. Ficův text, nesený bombastem jeho jazyka, se v Ohniskově sbírce vyjímá jako Březinova báseň ve sborníku civilistní poezie.

V jednom je však třeba dát Ficovi za pravdu. I když je Ohnisko živel podvratný (což dokresluje i použití blasfemického obrazu Svatý Šebestián ruského malíře Viktora Pivovarova na obálce i uvnitř knihy), neupírá poezii možnost stát se svého druhu mystériem. Hned úvodní báseň končí veršem „hlas říká tudy“. A skutečně, četba sbírky i přes všudypřítomnou ironii může být chápána jako iniciační obřad skýtající poznání. Rovněž podoba a řazení veršů mohou vyvolávat představu, že budou­li řádně odříkány (přečteny), pochopíme něco z jejich skrytého smyslu.

Kde je iluze atemporálního světa bizarních skutečností oslabena ve prospěch pointy (nejčastěji zklamaného očekávání), tam je básnická výpověď zploštěna, zbavena dráždivých rozporů, které zakládají specifický účinek Ohniskovy poezie. Děje se tak zejména v básních, za jejichž utlumenou obrazností tušíme autorovu závislost na konkrétní vzpomínce. A to je také paradoxem Světla v ráně. Básnické obrazy vytvářejí iluzi ustavičného teď, které je mimo čas, jen potud, pokud se básník vystříhá (sebe)reflexe. Jenomže Milan Ohnisko vzpomíná a bilancuje. Nejspíš jej k tomu přiměla nejistota vyjádřená v posledním verši závěrečné básně, nazvané Konec světa: „Nevím, co bude dál.“ Není to zároveň elegantní důkaz závislosti poezie na skutečnosti?

Autor je bohemista.

Milan Ohnisko: Světlo v ráně. Druhé město, Brno 2016, 82 stran.

Otcové jedli nezralé hrozny

a synům trnou zuby.

Ezechiel

Mlčení, hluboké zamlčování, zejména pokud jde o mrtvého, je nakonec vakuum, které život někdy sám od sebe naplní pravdou. – Když jsem se otce ptal na jeho husté vlasy, říkal, že za to může válka. Každý den si do pokožky vtírali březovou šťávu, prý nezná nic lepšího; proti vším to sice nepomáhalo, ale aspoň to hezky vonělo. A přestože dítě sotva vidí mezi březovou šťávou a válkou nějakou spojitost – dál už jsem nevyzvídal, jelikož bych jako obvykle, když šlo o tu dobu, nedostal přesnější odpověď. Ta přišla, až když jsem o desetiletí později držel v ruce fotky vojenských hrobů a viděl, že mnohé, ne­li většina křížů za frontou byla vyrobena z mladých březových kmínků.

Otec se usmíval jen zřídka, aniž by kvůli tomu vypadal nevlídně. Výraz v jeho bledé tváři, které dominovaly vystouplé lícní kosti a zelené oči, byl poznamenán melancholií a únavou. Dozadu sčesané tmavě plavé vlasy, dohladka vyholené v zátylku, držely tvar díky pomádě značky Brisk, mírně řezaná brada vždycky hladce oholená a výrazná smysl­nost jeho rtů zneklidňovala nemálo žen; o tom se vyprávěly zkazky. Jeho poněkud tupý nos byl tak trochu pršáček, takže z profilu působil otec o něco mladší a ve chvílích klidu pohled vyzařoval šibalské člověčenství a dala se v něm rozpoznat chytrá empatie. Sám si však své krásy nebyl vědom, a pokud by si jí býval někdy povšiml, pravděpodobně by jí nevěřil.

Všichni sousedé ho měli rádi, toho člověka ochotného vždy pomoci, a když se o něm mluvilo, často padal výraz „mimořádně slušný“; jeho kamarádi z šachty mu uznale říkali Krtek a málokdo se s ním přel. Obvykle nosíval kalhoty z manšestru, jejichž sametový lesk se vytratil už po prvním praní, a také bundy z C&A. Ale barvy byly vždycky vkusně zvolené, prozrazovaly, že o jejich výběru krátce popřemýšlel, a měl radost z vkusných kombinací, a nikdy nenosil tenisky nebo nevyčištěné boty, froté ponožky nebo kostkované košile. Přestože jeho držení těla utrpělo těžkou prací dojiče a později horníka, byl tím, co dnes vídáme tak zřídka: elegantním dělníkem.

Ale neměl žádné přátele, žádné taky nehledal, celý život zůstal se sebou v mlčení, jež s ním nikdo nechtěl sdílet – dokonce ani jeho žena, která se všemi sousedy popíjela kafe a pravidelně v sobotu si bez něho vyrážela zatančit. Jeho ustavičná vážnost mu propůjčovala i přes shrbená záda zastrašující autoritu a jeho trudnomyslnost nepramenila z prostého znechucení z běhu dní nebo otrocké práce, ze vzteku nebo nesplněných snů. Neplácali ho po ramenou a neříkali mu: No tak, Waltře, hlavu vzhůru! Byla to vážnost toho, kdo spatřil naléhavější věci a o životě věděl víc, než dokázal říct, a kdo tušil: I kdyby pro to měl slova, vykoupení by se nekonalo.

Zatemněný svou minulostí, jezdil na kole za deště i větru na šachtu, a pomineme­li mnoho zranění a zlomenin způsobených pádem kamene, nebyl nikdy nemocný, dokonce ani nachlazený. Jenže skoro třicet let pod zemí coby havíř, nesčetné směny a mimořádné směny s pneumatickým kladivem na čele sloje (bez jakékoli ochrany sluchu, jak bylo tehdy běžné) vedly k tomu, že ohluchl a nic a nikomu nerozuměl – vyjma mé matky. Přitom je pro mne dodnes záhadou, jestli za to mohla frekvence jejího hlasu nebo způsob pohybu rtů, co mu umožnilo, aby se s ní bavil úplně normálně. Všichni ostatní museli křičet a gestikulovat, když mu chtěli něco říct, neboť nesnášel naslouchátko ani ho nehodlal nosit, protože prý vytváří vedlejší zvuky a mučivé ozvěnové efekty, a jeho osamělost tak narůstala i v rámci rodiny.

Stále jsem měl ovšem dojem, že v tomto mlčenlivém tichu, jež kolem něho rok od roku houstlo, přinejmenším nebyl nešťastný. Na konci upracovaný, poslaný do předčasného důchodu, za což se styděl, a rychle se z něho stal alkoholik, nevyžadoval už od života víc než noviny a ze stánku nejnovější detektivku o Jerrym Cottonovi, a když mu lékaři v roce 1987, právě mu bylo šedesát, oznámili, že brzy zemře, vypadal pramálo pohnutý. „Mýho těla se žádnej nůž nedotkne,“ řekl už na začátku nemoci a nepřestal ani s kouřením, ani s pitím. Přál si jen o něco víc než obvykle své oblíbené jídlo, opečené brambory s míchanými vajíčky a špenátem, a před mou matkou schovával vodku do sklepa, dole pod uhlím. (Na zdi pořád ještě visela jeho stolička na dojení s koženým poutkem a vysoustruženou nožkou.)

Už v době, kdy byl penzionován, jsem mu daroval pěkný blok v naději, že mi vylíčí svůj život, pamětihodné epizody z doby před mým narozením; jenže zůstal skoro prázdný. Otec si poznamenal jenom pár slov, snad hesla, cize znějící místní jména, a když jsem ho po prvním chrlení krve požádal, aby mi aspoň ony týdny na jaře roku 1945 popsal podrobněji, znaveně to odbyl mávnutím ruky a sonorním hlasem, jenž jako by vyvěral z hlubin hluchoty, řekl: „A na co ještě? Copak jsem ti to už nevyprávěl? Ty seš spisovatel.“ Pak se poškrábal pod košilí, upřeně se zahleděl z okna a polohlasně dodal: „Snad už ty sračky tady brzo skončej.“

Neslyšel nás, což způsobilo, že jsme ohluchli i mezi sebou; celé dny jsme matka a já vysedávali v pokoji umírajícího, aniž bychom spolu prohodili jediné slovo. Pokoj byl až do výšky hlavy natřený světle zelenou barvou a nad postelí visel umělecký tisk podle obrazu Édouarda Maneta Venkovský dům v Rueil. Ten obraz jsem měl vždycky rád, nejen kvůli jeho zdánlivě tak lehkému, téměř hudebnímu provedení a letnímu světlu, jimiž byl měkce prozářený, přestože nikde není vidět ani kousek nebe: okrová vila se sloupovým portálem, obrostlá stromy, keři a červenými květinami, se také vzdáleně podobá ­panskému domu onoho statku v severním Německu, kde se otec na začátku čtyřicátých let učil na dojiče. Tam se rodiče poprvé potkali a já v dětství strávil několik šťastných prázdninových týdnů v okolí. Příbuzní pořád ještě bydleli u kanálu.

Venkovský dům duše, na který nyní dopadalo večerní slunce. Umělohmotný rám zapraskal v posledním poryvu tepla a moje matka, která se neopřela o opěradlo židle a které visela kabelka v ohbí lokte, jako by jenom zaskočila na krátkou návštěvu u smrti, postavila lahev s vodou do stínu. Jako vždy dokonalá, účes vyztužený přílišným množstvím laku, na nohou semišové střevíce a na sobě tmavomodrý kostým s jemnými proužky, který si sama ušila, a když tiše vzdychla, z dechu jí zavanul likér.

Za rovných osmnáct let života u rodičů a ani později, během sporadických návštěv o Vánocích a o narozeninách, jsem mezi nimi nezahlédl žádný projev něžnosti, žádný dotyk nebo objetí, ani jen letmý polibek; spíš docházelo ke stále stejným výtkám, jež se týkaly každodenního života, nebo k opileckému rozbíjení zařízení bytu. Ale teď najednou tiskla své čelo na jeho a hladila ruku člověku, který se stával stále zmatenějším, ovšem jen zběžně, jako by se před synem styděla, a otec otevřel oči.

Oči stále jemně lemované zarostlým uhelným prachem byly už několik dnů nezvykle velké a jasné; očnice se leskly jako perleť, v temné zeleni duhovek bylo možné rozeznat hnědé pigmenty, a on třaslavě zvedl jeden prst a řekl: „Slyšeli jste?“

Pro jednou pomiňme jeho hluchotu: Bylo naprosté ticho, ani oknem do kvetoucího parku kliniky, ani z chodby nepronikal dovnitř žádný hluk; obvyklé návštěvní hodiny byly u konce, večeře se podávala už dávno, nádobí bylo sklizeno před chvílí. Noční sestra už udělala své kolečko a matka sotva znatelně zavrtěla hlavou a zamumlala: „Ach jo, už je zase ve válce.“

Neptal jsem se, jak na to přišla. Samotná důvěrnost, která se v tomto vědění projevila, mi říkala, že to byla pravda, a skutečně o chvíli později vykřikl: „Tam!“ a bezbranně a ustaraně se díval z jednoho na druhého. „Už zase! Copak to neslyšíte?“ Prsty putovaly v kruhu po hrudi, prudce svíraly noční košili a uhlazovaly ji, načež polkl a zase klesl zpátky na polštář, otočil hlavu ke zdi a se zavřenýma očima řekl: „Blíží se, člověče! Kéž bych jen věděl o nějakým místě pro nás…“

V Bibli mých rodičů, rozdrbaném koženém exempláři plném účtenek z obchodního domu Schätzlein, si kdosi zatrhl jeden verš ze Starého zákona – ne tužkou, ale pravděpodobně nehtem prstu nebo palce, a přestože kniha vysázená frakturou leží už několik desetiletí v mých policích nebo bednách, vypadá vryp v tenkém tiskařském papíru, jako by ho někdo udělal právě teď. „Budeš­li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu,“ říká se tam. „Budeš na zemi psancem a štvancem.“

Ve tmě bylo slyšet jen o málo víc než zvuk přežvykujících čelistí nebo funění za jeslemi. Někdy světelný kruh petrolejky zavadil o vlhkou tlamu s černými, uvnitř růžovými nozdrami nebo na vápnem natřenou zeď vrhl stín rohů, které se zjevily v délce dvou kroků, aby vzápětí zase vybledly. Hnízda vlaštovek pod seníkem byla už dávno opuštěná; ale neviditelně ve tmě už mňoukala koťata.

Těžký proud moči udeřil na mlat a nasládlý zápach kukuřice a jetele vyplnil zadní část budovy, kde stály březí krávy a velkýma očima hleděly vstříc muži v modrém pracovním oděvu, který pro ně byl zřejmě jenom putujícím světelným bodem. Přitom se ani nepohnuly, a teprve když mladý dojič odešel do místnosti s konvemi, vydala jedna téměř bílá kráva – měla jen skvrnu na propadlém boku – vysoké zabučení. Ocasem bičovala vzduch.

„Jen klid, vždyť už jsem pryč,“ mumlal Walter a zavřel dveře. Konve s čerstvě nadojeným mlékem, dva tucty nebo víc, stály vyskládané podél zdi. Zvenku byly matně šedé, zevnitř vypláchnuté a pak vysušené, lesk, ve kterém se člověk mohl spatřit. Jenže cedicí plátýnka ležela mezi zástěrami a holínkami na podlaze a on zlostně mlaskl a pověsil lampu na hák. Pak naplnil plechovou vanu vodou, hodil do ní hrst natronu a namočil řídce tkanou bavlnu, a když ještě uklidil několik stoliček na dojení do police a zašrouboval plechovku čisticího písku, otevřel dveře na dvůr.

Z lípy vystřelilo hejno drozdů; v panském domě se nesvítilo. Motte, starý pes Thamlingových, spal na schodech. Zuhelnatělé trámy věže s hodinami strměly do fialového nebe, dešťové okapy se houpaly. I když vytlučená okna mezitím zabednili, ležel štít se znakem statku, na němž byl vyobrazen černý kůň pod zkříženými srpy, pořád ještě v předzahrádce. I portikus byl poškozený a křivý; útoky bitevních letounů odhalily, že kanelované sloupy, které připomínaly nějaký chrám, byly uvnitř duté, zasádrovaná prkna, za nimiž žily myši.

Walter přešel dvůr, prošel kovárnou a otevřel dveře k teletníku. V náhlém průvanu se na podlaze zvířila slámová podestýlka. ­Zvedl petrolejku a přečetl si vyhlášku na vývěsce, rozhodnutí vojenského potravinového úřadu. Pak zavřel okna, zaklepal na nádrž s vodou a rychle nahlédl do jeslí. Pod doškovou střechou bylo místo pro víc než dvě stovky zvířat, ale teď se jich tam nacházelo rovných čtyřicet, holštýnské stračeny krátce před prvním otelením. Tiše zahvízdal vábivý tón, načež se k mřížím přiblížilo několik zvířat, nechala se podrbat na lysině a sála mu palec.

Od té doby, co bylo na statku sotva pár prasat, rekvírovali stále více telat. Dobrá třetina zvířat už měla na slabinách kříž a on vysypal kbelík plný jetele do žlabu, zavřel za sebou dveře a přešel cestu. Hned vedle vjezdu do selského dvora, ve staré stáji pro koně, žili uprchlíci, po jedné rodině v každém boxu, a ve večerním tichu byly slyšet hlasy žen a dětí a tahací harmonika. I když měli lidé zakázáno ve stáji vařit, ze zamřížovaných oken stoupal dým a vonělo to po smažené cibuli a horké bryndě.

Pod přístřeškem selského dvora byly nataženy šňůry plné prostěradel a plín a nápor větru mu do tváře zavál cosi hedvábného, studené punčochy. Vedle nich visela jemná košilka s krajkovím; minulý víkend ji na sobě měla Elisabeth a dlouho ji nechtěla svléci, ani po jalovcové. Až když to bylo „úplně na pytel“, najednou si ji rychle přetáhla přes hlavu a namočila v umyvadle, s naštvaným výrazem ve tváři. Ve své nahotě mu připadala ještě něžnější, téměř dětská, kdyby tam nebylo to smolně lesklé ochlupení, a teď konečky prstů přejel přes krajku. Ale jakmile se naklonil, aby si přivoněl, za prostěradlem se ozval hlas: „Tak co, už je to suchý?“

Paní Isbahnerová seděla na schodech k přípravně krmiva a za svitu svíčky loupala brambory. Na rukou rukavice bez prstů a na sobě rozedraný kabát; šedé vlasy svázané do drdolu. Měla podobně úzké rty jako obě její dcery, se kterými tady žila, a když bradu přitáhla ke krku, vyklenula se jí struma, velká, matně se lesknoucí hmota protkaná drobnými žilkami. „Jen se rychle mrknu na mlíko,“ řekl Walter. „Není vám zima?“

Žena, které na klíně spala kočka, přikývla. „Ale tady venku je lepší vzduch,“ zamumlala a vykrajovala černá očka z brambor. „Takže se jdeš podívat na mlíko. Nějak moc pořádnej, co? A jakpak asi bude vypadat to tvoje mlíko? Bílý nebo šedý, možná trochu nažloutlý. Studený nebo ne tak moc studený, kyselý nebo sladký. Se smetanou nahoře nebo řídký. Mlíko je odpradávna jenom mlíko, nemusíš se na ně dívat.“ Hodila bramboru do hrnce a usmála se na něho, přičemž jí vyklouzla zubní protéza. „My nic nekrademe, hochu. Nějak už se protlučeme. Jsme uprchlíci, ne zloději.“

Rozpačitě zamžoural. „To přece taky nikdo neříkal, nebo snad jo? Jenže Thamling je ještě v Malente, takže musím udělat večerní pochůzku já. Liesel tady není?“

„Ten starej lišák…“ Tiše mlaskla. „Už je zase v Malente? To bych ráda věděla, co tam pořád tropí. Má roupy? Běhá za mladejma holkama? A žena leží nemocná v posteli.“

Walter vytáhl klíč. „Ne, ne, je tam kvůli traktoru. Sebrali tři, ale na seznamu byly jen dva. Takže musel podat žádost na úřad.“

Zavrtěla hlavou. „Ach, bože, jen aby to pomohlo… Kolik já už podala žádostí, kvůli bytu. Nadarmo. Jen ať si dává pozor, aby si ho tam rovnou nenechali a neposlali na frontu. Co jednou seberou, už nikdy nevrátěj; teď se hodí všechno. Ivan stojí u Odry, zanedlouho bude možná v Berlíně, už jsi to slyšel?“

„Ne,“ řekl Walter a promnul si zátylek. „Jsem dojič, politice nerozumím. A nepřátelský rozhlasový vysílání tady taky nikdo neposlouchá.“

Paní Isbahnerová přimhouřila oko. „No, snad si nemyslíš, že já jo? Vycvrlikali mi to ptáčkové. Takový ty maličký, co tak strašně šílí po jaru. Co ty se v životě nalítají! Posadí se ke mně a švitoří o našem krásném západním Prusku, kde bejvalo nejlepší obilí. Když jsi prvního upekl chleba a strčil do dubový truhly, vždycky chleba, prkno, chleba, byl na konci měsíce ještě křupavoučkej.“

Z německého originálu Im Frühling sterben (Suhrkamp, Berlín 2015) přeložil Tomáš Dimter.

Ralf Rothmann (nar. 1953) je německý spisovatel. Vyrůstal v Porúří, vyučil se zedníkem a řadu let se touto profesí živil. Poté vystřídal několik zaměstnání, pracoval jako tiskař, ošetřovatel v nemocnici a kuchař. Od roku 1976 žije v Berlíně. Na svém kontě má několik významných literárních cen. Mnohé jeho romány a povídky se odehrávají v dělnickém a maloměstském prostředí Porúří nebo Berlína, často jsou autobiograficky laděné.

V úvodu úvahy o jakýchkoli uměleckých výročních cenách bude asi poctivé se pozastavit nad pochybností: má takový institut vůbec smysl a vypovídací hodnotu? Patří do kritické reflexe umění kompetitivní uvažování v kategoriích „výkonů“ a v rigidních rámcích sezóny či kalendářního roku? I když také autorka tohoto textu s oblibou hlasuje v anketě k Cenám divadelní kritiky, nemůže se zároveň zbavit dojmu, že ona nevyřešená kontroverze stojí v pozadí většiny výraznějších sporů o ceny tohoto druhu, ať se jedná o diskutovaný úspěch filmu Masaryk v Českých lvech nebo někdejší úmorné debaty ohledně poslání Cen Alfreda Radoka, na které Ceny divadelní kritiky navázaly. Přes to všechno lze organizátorům ankety časopisu Svět a divadlo počítat za nespornou zásluhu, že se skrze pestrý výběr oslovovaných
kritiků již léta snaží dát hlasování reprezentativnější ráz.

Zajímavostí ročníku 2016 (výsledky byly vyhlášeny 20. března) je bezpochyby skutečnost, že se vítěznou inscenací stala opera – navíc opera uváděná mimo Prahu, a to Modrovousův hrad / Očekávání v režii Davida Radoka a hudebním nastudování Marka Ivanoviče. Oproti ročníkům předchozím, které se často soustřeďovaly kolem jednoho až dvou veleúspěšných titulů (v čele s nejextrémnějším rokem 2014, kdy veškerá ocenění sesbíralo Divadlo Na zábradlí s představením Velvet Havel), si letos nelze nevšimnout až překvapivě pestrého složení laureátů. Potěší, že si ocenění v kategorii divadlo roku odnáší ostravská Komorní scéna Aréna, která sice tentokrát nezískala jedinou nominaci v ostatních kategoriích, avšak již několik sezón patří mezi nemnohá kamenná divadla, která kontinuálně přinášejí čerstvý vítr do světa české činohry. Radost je to tím větší, že právě divadlo roku bývalo v minulých letech nejproblematičtější
kategorií, neboť nominace někdy spíše než oceněním umělecké kvality byly ventilem pro vyjádření názorů na mimojevištní realitu nebo poněkud povrchně kvitovaly snahy o progresivní přístup.

Za překvapení nelze naopak pokládat výsledné laureáty v obou hereckých kategoriích. Role Pavlíny Štorkové v inscenaci Divadla Letí Olga (Horrory z Hrádečku) byla nesporným objevem roku. Při záměrné distanci od snah o fyzické napodobení a s minimem prostředků (pro budování charismatu hrdinky si Štorková často vystačí s pouhou mimikou a nenápadnými gesty) se této herečce podařilo ztělesnit Olgu Havlovou jako magnetickou osobnost, které divák uvěří vše. Nejinak je tomu v případě Stanislava Majera, pro něhož hutné monodrama Davida Zábranského Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny, uváděné ve Studiu Hrdinů, bylo nejednoduchým úkolem, a to nikoli pouze kvůli náročnosti žánru. Zvládnout digresivní, odkazy nabitý text a zároveň vychytat správnou úroveň ironie při spílání sobě samotnému vyžaduje velkou míru citu a hereckého umu. Majer však z této zkoušky vychází vítězně a právě
jeho výkon je tím, co celou inscenaci táhne.

Dobrý pocit z letošních výsledků ankety narušuje snad jediná kategorie, a to nejlepší poprvé uvedená česká hra. Přestože všechny tři nominované texty jsou velmi výrazné a neotřelé, těžko se ubráníme dojmu, že zvítězila hra, která mezi nimi působí po literární stránce nejméně objevně a na rozdíl od dvou ostatních titulů má v sobě i nepřehlédnutelné formální mouchy. Zatímco Vzkříšení Daniela Doubta nadchne řemeslnou vyšperkovaností i hravým propojením vážného s banálním a Mlčení bobříků Tomáše Dianišky nabízí po estetické a ideové stránce zcela průlomový pohled na zobrazování dějinných traumat, Olga Anny Saavedry je jednoduše příjemnou a inteligentní divadelní biografií, jejíž vlastní náboj se z velké míry zakládá na chytlavosti tématu. Inu, nejenom předloňský ročník dokázal, že pro příjmení Havel má kritická obec prostě slabost.

Autorka je divadelní kritička.

Zavedený víkendový festival Bazaar na svém hate free tržišti prodává ucelená představení i náhradní součástky. Inscenace všeobecně uznávaného i spolehlivě kontroverzního chorvatského režiséra Olivera Frljiće Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně! (název představení je citátem posledního verše někdejší jugoslávské hymny), kterou vytvořil s herci slovinského divadla Mladinsko, byla festivalovou událostí. Hlavní předností tohoto představení byla neomalenost, s níž se tu sdělovaly nepopulární, neslušivé, nechutné, jakkoli obecně známé pravdy o lásce mezi národy, mezi Slovany pak zejména. Tvůrci si vzali na paškál takzvané vlastenectví. Slovinci se s tímto delikátním tématem opravdu nemažou.

Inflace smrti

V adekvátním betonovém prostředí Studia Hrdinů tak byl uveden kabaretní esej na téma slovanské hrdosti obecně (do níž bylo publikum zataženo prostřednictvím sdíleného velezpěvu „žije, žije duch slovanský, bude žít na věky, hrom a peklo, marné vaše proti nám jsou vzteky!“). Specifický odstín jihoslovanského půvabu byl výstižně vyjádřen stálým prstem na spoušti a průběžným hroucením zastřelených postav. „Inflace smrti, neustálé opakování neopakovatelného, slouží pouze ke zdůraznění divadelních mechanismů. Opakovaná smrt, k níž na jevišti dochází v téměř pravidelných intervalech a po níž performeři zase vstávají z mrtvých, obnažuje mechanismy divadla a jeho fikce,“ vysvětluje své motivy Oliver Frljić.

Herci divadla Mladinsko poťouchle předvedli na jedné straně hnidopišské rozbírání jemných nacionálních odstínů v procesu paranoického hledání národního nepřítele – mytického zrádce (za účelem odprásknutí; dlaně svrbí, černá zem čeká, koho schlamstnout). Na druhé straně nechodili pro slova daleko, když do příslušných míst herci opakovaně posílali za­píp­píp české publikum, s neomylným důrazem na národnost.

Teatrální obraznost

Režisér pracuje i s autentickými životními momenty herců – zážitky a útržky paměti z doby rozpadu Jugoslávie. Takovým je například jakási kolektivní stand up comedy, kdy herci stojí v lajně na forbíně a jeden po druhém vzpomínají: „Když zemřel Tito, byly mi tři roky…“ Jak sarkasticky mohou vyznít dětské vzpomínky, jak vyprázdněný je z odstupu ideový zápal, kdysi až hystericky prožívaný. Sentiment se prudce střídá s agresivní provokací. Slovinská bíločervenomodrá vlajka je tu zneucťována jako bulvární lež, jako štětka, jako hadr. Však ji lze na těle nosit na mnoho způsobů – jako ve scéně módní vlastenecké přehlídky. Nějaká ta nahota tu a tam, to se rozumí samo sebou; nechce však být vůbec sexy.

Byla by ale chyba domnívat se, že toto představení postrádá krásu či teatrální obraznost. Krásou a divadelností je nasycena hned úvodní scéna. Diváci přicházejí do hlediště v situa­ci, kdy herci – muži – leží rozhozeni po prostoru scény jako někde na trávě pod širým nebem. Každý z nich spí se svým hudebním nástrojem na těle nebo po boku – ten má akordeon, ten heligon, onen trubku… Z obou stran jeviště se dívají na ten výjev dvě sedící ženy; nevíme zprvu, jaký obsah máme přičíst jejich vážnému pohledu. Nabízí se s přihlédnutím k regionu – mrtvi? Jsou to oběti inter arma silent Musae? Nikoli, spí. Nějaká, asi balkánská kapela, která hrála v noci do úpadu. Po chvíli se dechem jednoho ze spících muzikantů rozezní heligon, rodí se melodie, inscenace se probouzí k životu v písni. Z písně se inscenace rodí a písní také končí.

Krása revolveru

Je tu i krása násilí. Krása, kterou prožívá vrah, když může polaskat revolver v dlani a stisknout spoušť. Z pistole se tu střílí, jako když někdo udělá středník. Střelba strukturuje dílo a dává mu řád. V nenasytném teatrálním gestu kropí někdy protagonista všechny. Udělalo bác! (All fall down!) – A krása je i v péči, se kterou režisér komponuje na scéně skupiny herců. Představení je drzé obsahem, ale vypiplané v aranžmá.

Režisér Oliver Frljić se opakovaně vrhá do střetů. Zvedl ze židle publikum v celém středoevropském prostoru od Lublaně přes Bělehrad, Düsseldorf, Krakov po Vídeň. Všude otevírá kontroverzní politická a sociální témata: divadelní cenzuru v Chorvatsku, otázku obyvatel bez občanství ve Slovinsku, v Polsku naštval tématem podílu Poláků na holocaustu. Taky jsme si to nedali za klobouk a moc nám to prospělo.

Autorka je taneční publicistka.

Černá zem pohltí toho, kdo odstoupí zrádně!. Režie Oliver Frljić, dramaturgie Borut Šeparović, Tomaž Toporišič, scénografie, kostýmy, výběr hudby Oliver Frljić, asistent režie, choreografie Matjaž Farič, zvukový design Silvo Zupančič, světelný design Oliver Frljić, Tomaž Štrucl, David Cvelbar, stage manager Urša Červ, produkce Mladinsko Theatre, hrají Primož Bezjak, Olga Grad, Uroš Kaurin / Blaž Šef, Boris Kos, Uroš Maček, Draga Potočnjak, Matej Recer, Dario Varga, Matija Vastl, Romana Šalehar. Studio Hrdinů, Praha, 17. 3. 2017.

Téměř sedmdesátiletou tvůrčí kariéru loni zesnulého polského režiséra Andrzeje Wajdy uzavírá film Mžitky, navazující na jeho společenskokritická díla zachycující životní podmínky v socialistické diktatuře. Wajda tuto linii rozvíjel v dobách, kdy byl totalitní režim v plné síle (Člověk z mramoru, Człowiek z marmuru, 1976), i v časech po jeho pádu, kdy se obecné povědomí o reáliích socialistických států začalo rozplývat v matných „vzpomínkách na to lepší“. Wajdovy filmy o totalitní minulosti nevypráví příběhy takzvaných obyčejných lidí a jejich každodennosti (což je typ narativů aktuálně favorizovaných i historickou vědou), ale obrací se zpět ke zkušenosti režimní represe namířené proti elitám polského národa. Katyň (Katyń, 2007) i Walesa: člověk naděje (Wałęsa. Człowiek z nadziei, 2013) se více než na věrnou ­reflexi historických aktérů soustředily na zachycení démona systému, který obyčejného
člověka všelijak deformoval a elity se snažil zlikvidovat. I Mžitky analyzují promyšleně nastavený mechanismus, jímž systém psychicky a nakonec i fyzicky zničil ideového oponenta, odmítajícího se ztotožnit s prosazovanými normami.

Uklizený umělec

V nejtužší době kultu Stalinovy osobnosti upadá v nemilost komunistických funkcionářů Władysław Strzemiński, všestranný výtvarník a mladou generací oblíbený pedagog a teoretik s vyhraněným názorem na roli umění jako abstraktní transformace reality a umělce coby autonomní individuality. Ve Strzemińském, jenž v Polsku spoluzakládal umělecké skupiny a školy a měl úzké vazby na členy mezinárodního avantgardního kvasu desátých a dvacátých let, spatřuje režim zákonitě přežitek světa minulosti, který musí zmizet. Stejně jako zřené po zavření očí díky setrvačnosti vidění ještě chvíli bledne, než se ztratí ve tmě, tak i komunistický systém neodvolatelně nasměrovává umělce do meziprostoru, v němž jej nikdo nemůže či již nechce vidět. Přístup k práci a základním lidským potřebám je tu podmíněn byrokratickým dobrozdáním těch, kdo píší černé a bílé listiny. Název filmu odkazuje k mizení a existenci v přechodné
fázi mezi plnohodnotnou přítomností a zapomněním. V tomto duchu je likvidace Strzemińského podána jako systematicky řízené, ale pozvolné vytrácení všeho, čím disponoval na počátku – jistot, profesních i rodinných vazeb, opory někdejších souputníků i posledních zbytků důstojnosti a fyzických sil. Jako blednoucí mžitky můžeme vedle jeho osudu chápat i smršť avantgardních uměleckých forem a přístupů ustupujících „revolučně“ nastolené metodě socialistického realismu, aby jejich pestrost a podíl na někdejším kulturním bohatství pohltila jednobarevná temnota.

Svět bez subjektivity

Mžitky se navracejí do nelítostné doby padesátých let se vším všudy a rozehrávají široký rejstřík totalitních symptomů. Rekonstruují agresivní ideologický jazyk režimních strážců, zamrazí jejich upřímnou nenávistí („a vy nám teď můžete klidně spadnout pod tramvaj, pane Strzemiński“), nepokrytě artikulovaným rozdvojeným vědomím občanů („soukromě vám fandím, ale jako ředitelka vás musím vyhodit“) i indoktrinací dětí, které se učí básně o Stalinovi a těší se na roli vlajkonošů v prvomájovém průvodu, aniž by mohly chápat, co vlastně podporují. Sledujeme výjevy z hlasování, jež musí za každou cenu dojít k jednomyslné shodě, nebo z kolektivních malířských dílen, kde se umělci a teoretici přeškolují na správný styl a názory klonováním podobizen komunistických vůdců, protože právě k této práci vedou jediná nezavřená vrátka. V takové atmosféře, v níž je vyloučena jakákoli diskuse a subjektivita, vede Strzemiński
marný spor o platnost svých názorů, jež nedokáže zradit.

Davy obyčejných lidí procházejí kolem Strze­­mińského, ležícího vedle svých berlí na chodníku, a nehledí nalevo napravo. Čekají, až obraz bídy a utrpení letmo zaregistrovaný periferním viděním sejde z očí i mysli, aby nekazil iluzi lidského systému, v němž stojí všichni na stejné straně. Názor, že šlo o systém zvrácený, vedoucí své občany ke strachu, lhostejnosti a kolektivní (ne)odpovědnosti, zůstává u Wajdy mimo jakoukoli pochybnost. Řada lidí současného světa zaměstnaných například v masmédiích či nadnárodních firmách s přebujelým managementem však může zdárně pochybovat o tom, že jsme dědictví totalitních principů a strategií potlačování práv a svobod vyhodili na smetiště dějin spolu s režimy, o nichž film vypovídá.

Autor je filmový publicista.

Mžitky (Powidoki). Polsko, 2016, 100 minut. Režie Andrzej Wajda, scénář Andrzej Mularczyk, kamera Paweł Edelman, střih Grazyna Gradon, hrají Bogusław Linda, Aleksandra Justa, Bronislawa Zamachowska, Zofia Wichłacz, Krzysztof Pieczyński ad. Premiéra v ČR 30. 3. 2017.

Manželé Kristina Grozeva a Petar Valčanov zaujali jako zástupci mezinárodně nepříliš známé bulharské kinematografie už svým celovečerním debutem Lekce (Urok, 2014). Titulní lekci dostávala mladá učitelka, která se kvůli nespolehlivosti svého manžela dostala do dluhové pasti. Postupem času si stále obtížněji zachovávala lidskou důstojnost a upouštěla od dalších a dalších ze svých osobnostních i profesních zásad. Drážní dělník Canko Petrov, hlavní hrdina snímku s mnohoznačným názvem Glory, reprezentuje ještě chudší vrstvu společnosti.

Minimalistická fraška

Na začátku jeho filmového příběhu stojí náhodný nález obrovského množství bankovek, pohozených z neznámých důvodů na kolejích. Muž, živořící v polorozpadlém domku na periferii, o události informuje patřičné úřady, a stává se tak automaticky prototypem poctivého lidového hrdiny. Za nechápavého posměchu svých kolegů si má užít svých pár minut slávy v centru medializované pozornosti vládních špiček, aniž by o to jakkoli stál. Nepříliš racionální dělníkovo rozhodnutí je ale pouze jedním z důvodů, proč by měl Canko v ideálním světě budit soucit. Autoři totiž svého hrdinu opatřili opotřebovaným vzezřením a navíc ho nechají koktat, což mu komplikuje život ve vyhrocených situacích – a ty ho stíhají jedna za druhou.

Glory zapadá do množiny minimalistických děl ze zemí bývalého sovětského bloku, reprezentovaných především rumunskými festivalovými hity. Bulharské autorské duo se však oproti nim vyjadřuje k aktuálním sociál­­ním a politickým problémům s pobaveným posměškem, který nezřídka přechází v ironický škleb. Autoři pracují s okolnostmi vlastními vážně míněnému dramatu, ale točí frašku. Už v Lekci byl tento aspekt lehce patrný, jelikož učitelčin osud scenáristé chvílemi komplikovali víc, než se zdálo nutné. Glory na přísnou uvěřitelnost příběhu od začátku přiznaně rezignuje. Canko během svých eskapád kolem ztracených památečních hodinek naráží výhradně na charaktery, které nejsou schopné empatie a vlastní cíle bez ostychu stavějí nad ty jeho. Hlavně si nechtějí věci komplikovat a všechno musí stihnout v pevně stanoveném termínu.

Čas zaplněný povinnostmi

Právě čas, a to zdaleka nejen v symbolickém módu, získává ve filmech Grozevy a Valčanova rozměr cenné a zároveň obchodovatelné komodity. V Lekci visel nad hlavní postavou Damoklův meč v podobě tří dnů, které má na splacení dluhu lichvářům. Hrdina Glory podobný striktně daný šibeniční termín řešit nemusí. Jde mu pouze o to, aby se jeho život co nejdříve vrátil do dřívějších kolejí, k čemuž potřebuje znovu získat své staré hodinky po otci. Splnění zdánlivě malicherného úkolu však stojí v cestě management vlivného ministra, pro něhož je neustálé posunování nedůležitých schůzek denním chlebem. Naopak ve chvíli, kdy je nezbytně nutné něco učinit okamžitě, neváhá labilní šéfová celého týmu jednat bez ohledu na následky, klidně za cenu překročení zákona. Sama se zároveň snaží vyhovět manželovi a otěhotnět. Tikot jejích biologických hodin provází
celý film jako memento prchavosti času, ve kterém se různé priority mísí do nepřehledného seznamu momentálních povinností.

Všudypřítomný časový aspekt se svým způsobem odráží i ve formální stránce snímku. Grozevu a Valčanova zahraniční kritikové v obvyklé snaze o zasazení do kontextu moderní kinematografie nenahlížejí jen jako pokračovatele zmíněné rumunské nové vlny. Licitují i s tvorbou bratří Dardennových, a to především kvůli podobnému využití ruční kamery. U Lekce toto přirovnání ještě obstálo, tentokrát už tolik na místě není. Suverénnost režijního zpracování Glory totiž do značné míry vychází z precizního využití střihu. I díky promyšlené délce jednotlivých scén se toho na ploše zhruba sta minut stane alespoň zdánlivě mnohem více než ve spíše komorních filmech belgických klasiků. A byť to zní vzhledem k zastřešujícímu tématu až nepatřičně, je radost tuhle bulharskou slávu sledovat.

Autor je filmový publicista.

Glory (Slava). Bulharsko, Řecko, 2016, 101 minut. Režie Kristina Grozeva, Petar Valčanov, scénář Kristina Grozeva, Petar Valčanov, Dečo Taraležkov, kamera Krum Rodriguez, střih Petar Valčanov, hudba Christo Namliev, hrají Stefan Denoljubov, Margita Goševa ad. Premiéra v ČR 16. 3. 2017.

Podle České filmové a televizní akademie, která je zodpovědná za udílení ceny Český lev, začal filmový rok 2016 v podstatě až 25. prosince, kdy měl v pražském kině Lucerna předpremiéru snímek Julia Ševčíka Masaryk. Životopisný film o diplomatovi Janu Masarykovi v době kolem mnichovské dohody byl nominován v celkem čtrnácti kategoriích a odnesl si rekordních dvanáct sošek. Řada komentátorů z oblasti filmového průmyslu i kritiky byla pohoršena tím, že Akademie dala své hlasy filmu, který měl oficiální premiéru naplánovanou až na březen roku 2017, a mohl tedy začerstva těžit z vyhraných filmových cen. Svým způsobem riskantní distribuční strategie, zahrnující několikanásobné předpremiéry a uvedení na filmovém festivalu v Berlíně, nakonec producentům vyšla. Podle tiskové zprávy distribuční společnosti už během předpremiér a prvních dnů po premiéře 9. března film zhlédlo přes 96 tisíc diváků, což je na české poměry mimořádně vysoké číslo. Už tím ale Masaryk svým způsobem zapadá do bilance české kinematografie loňského roku. Byl to totiž rok plný dobrodružných extrémů.

V centru a na okraji

Na jedné straně se v loňské české filmové produkci zdůrazňuje nástup nadějných ambiciózních filmů od mladých tvůrců, a to jak artových (Rodinný film, Já, Olga Hepnarová), tak žánrových (Rudý kapitán, Polednice). Z druhé strany přinesl loňský rok několik mimořádných diváckých hitů, které narušily dlouhodobý trend klesající návštěvnosti českých snímků. Do žebříčku deseti divácky nejúspěšnějších děl v tuzemských kinech se dostali celkem čtyři zástupci české kinematografie: Anděl Páně 2 (ten dokonce na prvním místě), Lída Baarová, Bezva ženská na krku a Teorie tygra a ve druhé desítce se k nim přidávají ještě Lichožrouti.

Na rubu těchto úspěchů ale můžeme najít jiný, problematičtější trend. V roce 2016 mělo premiéru kolem čtyřiceti celovečerních českých hraných filmů, což už samo o sobě je nezvykle vysoké číslo. Je přitom až zarážející, kolik z nich téměř zcela uniklo pozornosti jak diváků, tak publicistiky. Road movie Petra Kubíka Montenegro, novinka z produkce Tomáše Magnuska Tajemství pouze služební nebo povídkový film studentky Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně Terezy Kovářové ZOO měly naprosto minimální diváckou i recenzentskou odezvu. Některé snímky rovnou šly cestou alternativní distribuce. Teatrální variaci na antické eposy Menandros & Thaïs mohli diváci vidět jen na několika festivalech a pak při různých příležitostech hlavně v artových kinech, komedii Musíme se sejít, natočenou bez jakékoli vnější finanční podpory a zaštítěnou kaskadérským studiem Crazy Day, si zase velmi omezenými cestami distribuovali sami producenti. Ke zvláštním úkazům české kinematografie loňského roku patří ale třeba i projekt skupiny stand­up komiků Komici s.r.o. The Tour a komedie Sezn@mka, kterou režírovala lifestylová novinářka a spisovatelka Zita Marinovová.

Nejistý terén

To všechno ukazuje především na obrovskou rozdrobenost současné české kinematografie. Na jedné straně stojí nacionalistický biopic střižený podle hollywoodského stylu a podpořený vypočítavým marketingem a na druhé srdcařský „sandálový velkofilm s minimálním rozpočtem“ (Menandros & Thaïs) natočený dvojicí filmařů, z nichž jeden je absolventem katedry alternativního divadla na DAMU a druhý klasický filolog. Skoro se zdá, jako by se současná situace příliš nezměnila od devadesátých let, kdy promyšlené a úspěšné divácké projekty jako Kolja (1996) sousedily s obskurními podniky, jako byl například zapomenutý snímek Hořké léto (1995), který zůstal čistě regionální záležitostí, natáčenou a z větší části promítanou jen v Olomouci. Je to terén, o kterém lze těžko jednoznačně říct, jestli odněkud někam směřuje, protože je především velice nestabilní a plný diskontinuit. Při debatách o výrazných českých debutantech se vyplatí promýšlet i tento aspekt českého filmařského prostředí. Jaká je například šance, že Jan Těšitel (David, 2015) či Andy Fehu (Nenasytná Tiffany, 2015) dostanou příležitost natočit svůj druhý nebo třetí film? Stejně tak je otázka, zda je možné nějak navázat na komerční úspěchy filmů jako Anděl Páně 2, Teorie tygra nebo Lichožrouti. Je možné na některých z nich vystavět model, který půjde úspěšně zopakovat a variovat, a vytvořit na jeho základě alespoň částečně stabilní kontinuitu komerčně úspěšných filmů?

Masaryk do tohoto nejistého terénu bytostně patří. V kontextu evropského filmového mainstreamu je to v podstatě tuctový příklad životopisného filmu, který se snaží propojit nacionalismus s kosmopolitismem – jen za první tři měsíce letošního roku jsme v české kinodistribuci mohli něco podobného vidět například ve francouzské Odyseji (L’odyssée, 2016) nebo finské Královně Kristýně (Tyttökuningas, 2015). U nás ale tento typ děl ještě není tolik zažitý (v poslední době se k němu nejvíc přiblížila Irena Pavlásková s Fotografem z roku 2015), takže Ševčíkův snímek může působit jako počin s výjimečnými production values, který nám, podobně jako svého času třeba Svěrákův Kolja, otevírá dveře do zahraničí, ale přitom zůstává pevně zakotvený v českých národních mýtech.

Co dělat, když Masaryk vítězí?

Čeští lvi jsou alespoň konzistentní v tom, že se prezentují coby česká obdoba Oscarů a dávají přednost kultivovaně se tvářícímu mainstreamu před elitářským festivalovým artem, který letos reprezentovala Já, Olga Hepnarová a do velké míry i Rodinný film (a z filmů, které se vůbec nedostaly do nominací, také Prach nebo Nikdy nejsme sami). Problém je ale v tom, že Masaryk není Kolja, který na vítězství v Českých lvech navázal ziskem Oscara v kategorii nejlepší zahraniční film. Nebo ještě lépe, potíž spočívá v tom, že dnešní čeští filmaři, zejména jejich nejmladší generace, si uvědomují, že propast mezi českou a hollywoodskou kinematografií je hlubší, než se to zdálo režisérům devadesátých let s Janem Svěrákem v čele. Horizontem „nových nadějí“ českého filmu není vytvoření „Hollywoodu po česku“, ale průnik do evropského prostoru, zejména do lukrativního mezinárodního řetězce artových filmových festivalů.

I přes dílčí divácké úspěchy českých filmů současná domácí kinematografie není oblast, ve které by se snadno dala kontinuálně rozvíjet autorská kariéra. Stačí se podívat na dráhy tvůrců generace devadesátých a nultých let, z nichž mnozí (Petr Zelenka, Ivan Vojnár, Jan Svěrák) točí nové filmy s velkými časovými rozestupy, případně se věnují čím dál populárnějším projektům (jako příklad může posloužit zdařilá pohádka Alice Nellis Sedmero krkavců z roku 2015 či o rok mladší otřesná komedie Vladimíra Michálka Prázdniny v Provence). Právě to bylo klíčové téma v české kinematografii roku 2016 a zřejmě hlavně kvůli tomu působí vítězství Masaryka, který se vynořil na samém konci roku s úplně jinými ambicemi a tématy a ukradl si ceny celé pro sebe, tak kontroverzním dojmem.

Výzkum Oswalda Dennise, jihoafrického umělce původem ze Zambie, je zaměřen na sportovní bundu Dylanna Roofa. Tento dvaadvacetiletý bílý Američan vešel do kostela Africké metodistické biskupské církve v Charlestonu v Jižní Karolíně, čtyřicet minut tiše seděl v modlitbě a poté zastřelil devět Afroameričanů. Několik měsíců před touto událostí cestoval Roof po americkém Jihu, kde se fotografoval na historických místech spojených s afroamerickým otroctvím či občanskou válkou. Navštěvoval pohřebiště, plantáže či Sullivanův ostrov, místo, kde přistálo čtyřicet procent všech otroků směřujících z Afriky do Spojených států. Tyto fotky poté nahrál na své webové stránky s názvem Poslední Rhodésan.

Na většině fotografií má na sobě černou sportovní bundu se třemi nášivkami: značkou bundy, vlajkou jihoafrického apartheidu a vlajkou Rhodesie, krátce existující bělošské republiky v jižní Africe. Konfederativní státy americké, Jižní Afrika v době apartheidu i Rhodesie jsou součástí větší sítě neúspěšných rasistických utopií v čele s nacistickým Německem.

Dennis bundu chápe jako druhou kůži a skrumáž rozmanitých vlajek jako mozaiku jinakosti. Poukazuje na symbolický režim globální bílé síly a na to, jak se rasistické imaginace v reálném životě stávají devastujícími a tragickými.

Připravili Zbyněk Baladrán a Zuzana Jakalová (Display).

V prosinci 2015 jste nastoupil jako nový ředitel Centro de Arte Dos de Mayo (CA2M), které bylo založeno v roce 2008 v Móstoles nedaleko Madridu. Mohl byste nejprve představit CA2M a jeho úlohu na současné španělské umělecké scéně?

V provozu současného umění v Madridu figuruje řada komerčních galerií, jejichž existence je výsledkem tržního systému etablovaného v osmdesátých letech, kdy také vznikl Mezinárodní veletrh současného umění ARCO. Ve stejném období bylo založeno i Národní muzeum moderního a současného umění královny Sofie – MNCARS, které stále plní roli uměleckého centra, protože v Madridu neexistuje žádná kunsthalle současného umění. Zároveň bylo během devadesátých let otevřeno ve Španělsku mnoho regionálních uměleckých center, takže po celé zemi existuje relativně dobrá síť institucí současného umění mimo hlavní město. Tato situace pak zpětně vyvolala otázku, proč madridský ­region neměl žádné centrum současného umění s výjimkou MNCARS, které spadá přímo pod ministerstvo kultury. Od raných osmdesátých let začala shromažďovat současné umění také regionální vláda v Madridu – v důsledku toho nabývaly na objemu sbírky děl umělců spojených
s madridským regionem. Během nultých let vzrůstal ze strany regionálních politiků zájem vytvořit umělecké centrum, které by mimo jiné hostilo i tuto sbírku. Konkrétní podobu nakonec dostalo v roce 2008 jako CA2M. V souladu s politikou decentralizace kultury a také kvůli tomu, že Madrid již nabízel širokou škálu uměleckých institucí, se politici rozhodli umístit toto centrum do Móstoles. V tomto městě jižně od Madridu byly tradičně nižší platy a také šlo o jedinou část madridského regionu, kde do té doby nebyla vůbec žádná kulturní instituce. Hned od otevření centra bylo jako velmi důležité vnímáno zaměření na společnost a společenskou emancipaci, a to zejména s ohledem na napětí mezi centrem a periferií a na vztahy mezi různými sociálními hnutími a subkulturami.

Váš předchůdce na postu ředitele Ferran Barenblit vybudoval na základě tohoto napětí v CA2M zajímavý umělecký program: často zval hostující kurátory, jejichž výstavy se soustředily na různé subkultury. Jak se vztahujete k tomuto odkazu a kde vidíte svůj vlastní přínos v této oblasti?

Tyto výstavy byly velmi oblíbené a jedna z nejvzpomínanějších je patrně Sonic Youth Etc.: Sensational Fix [Sonic Youth atd.: Senzační vychytávka, 2010] kurátora Rolanda Groenenbooma. Pojem periferie byl v devadesátých letech velmi významný jako předmět studia se zaměřením na ne­místa, opuštěná místa a vyloučené komunity, ale v roce 2008 se Ferran v CA2M rozhodl pro jiný přístup: periferie a okrajové postavení se staly nejen tématy výstav, ale i předmětem zájmu samotné instituce, soustředící se nyní na zpřístupnění současné umělecké tvorby publiku, které ve vztahu k umění postrádá referenční rámec tradice. Pro mne jako někdejšího nezávislého kurátora je velmi důležité neustále reflektovat a přehodnocovat pozici, z níž jako instituce hovoříme.

CA2M nabízí také vzdělávací a veřejné programy. Na co se zaměřují?

Především bych chtěl zdůraznit, že na tyto programy jde třicet pět až čtyřicet procent z našeho rozpočtu. V muzejním světě to přitom bývá běžně kolem deseti procent. Pro nás jsou výstavy určitým druhem intenzivních výstupů, vedle nichž jsou tu různé další aktivity, jako jsou performance nebo diskuse, které mohou přilákat publikum, jež by jinak na samotné výstavy nepřišlo. Paralelně k tomu ovšem potřebujete vzdělávací program, a to nejen abyste vychovávali publikum, ale také abyste od lidí získali zpětnou vazbu. Naše edukační oddělení se snaží chápat vzdělávání spíše jako výzkumný projekt než jako službu. Pořádáme například komentované prohlídky, které se v jistém smyslu podobají workshopům – neodehrávají se proto, aby diváky poučily, o čem výstava je, ale spíš aby jim poskytly určité předpoklady o výstavách diskutovat a najít si k nim vlastní cestu. Na druhou stranu většina našich vzdělávacích projektů je buď střednědobých nebo
dlouhodobých a jsou upraveny podle reakcí a přání komunit, které se utvářejí kolem muzea.

Jakým způsobem tedy budujete svůj vztah s komunitou v Móstoles?

Spolupracujeme například s učiteli z místních škol a zaměřujeme se na studenty všech věkových kategorií. Máme mimo jiné stabilní skupinu asi dvaceti dospívajících, kteří vytvářejí programy pro své vrstevníky: mají vlastní kanál na YouTube, který oslovuje teenagery daleko mimo dosah muzea i mimo region hlavního města. Také vytvářejí experimentální videa na základě svého vlastního jazyka a svých vlastních reprezentačních kódů a my jim k tomu poskytujeme technologie a vedení specialistů. Také podporujeme spolupráci umělců se školami, a to vždy na období přibližně jednoho měsíce. Studenti mohou pracovat s umělcem na různých pomůckách, aktuálně jde například o slovník queer pojmů vytvářený s žáky základní školy, aby rozvíjeli slovní zásobu, kterou budou moci použít v budoucnu. Dalším příkladem může být film natočený se skupinou studentů, kteří jsou demotivovaní, z různých důvodů zaostávají a systém s nimi
zachází jako s neschopnými. Příležitost vytvořit film s umělcem je velmi posiluje a poskytuje jim prostředky k ustavení svých vlastních narativů. Jde o projekty na mikropolitické úrovni, které jsou ale velmi důležité. Poskytnout prostor všem těmto aktivitám je způsob, jak dát komunitě šanci spoluutvářet muzeum.

Je třeba dodat, že ekologie našeho muzea souvisí s ekologií krize. Centrum bylo otevřeno v květnu 2008 a krize začala v říjnu. Jak víte, Španělsko patří k evropským zemím, které jí byly nejvíce zasaženy. Dříve bylo čtvrtou nejsilnější ekonomikou EU a takřka přes noc se propadlo na úplné dno. Takže si dovedete představit, že když děláte vzdělávací programy v nejchudší části Madridu, krize je v každé domácnosti velmi hmatatelná. Důležitější než inkluze je ale hledání způsobu, jak naše návštěvníky nebo uživatele našich institucí proměnit prostřednictvím kultury a současného umění. Zejména v místech, která se nacházejí v hluboké krizi, lidé požadují více participace a jiných druhů demokracie, aby sami mohli vytvářet svůj vlastní veřejný obraz.

Přestože je CA2M uměleckým centrem, stará se o dvě umělecké sbírky, které se vzájemně velmi dobře doplňují. Za prvé jde o sbírku současného umění madridského regionu, která byla založena na počátku osmdesátých let, a za druhé od roku 2013 hostí rostoucí sbírku nadace ARCO se zaměřením na mezinárodní umělce. Jak s těmito sbírkami v centru pracujete?

Je velmi důležité, že jedna sbírka, kterou spravujeme, souvisí s místním kontextem. Rádi bychom totiž vyprávěli příběh současného umění v madridském regionu prostřednictvím uměleckých děl i archivního materiálu. Sbírka ARCO nám pak pomáhá tento místní vývoj uvést do příslušného mezinárodního kontextu. Jedním ze způsobů, jimiž jsme během posledního půl roku pracovali se sbírkou, bylo zapojení asi dvaceti magisterských a doktorských studentů nebo čerstvých absolventů. Chtěli jsme, aby se na sbírku podíval někdo zvenčí a zároveň aby šlo o příslušníky z nastupující generace, a tak jsme se pokusili sestavit skupinu lidí, kteří by se mohli podílet na jejím posuzování. Dostalo se jim školení s důležitými lidmi ze španělské umělecké scény, kurátory a umělci, a dozvěděli se také víc o kulturním dědictví i o vystavování a strategiích databází. Ze sbírky si vybrali případové studie se zaměřením na díla,
o nichž přesně nevíme, jak se do sbírky dostala, nebo která nebyla nikdy předtím podrobena studiu. Konečným výsledkem bude vydání fanzinu, který bude zdarma ke stažení a v němž bude shrnut celý jejich výzkum včetně překladů důležitých textů, které zatím nebyly dostupné ve španělštině. Vytváří se tak jakýsi sborník a svým způsobem i manuál na další rok.

Hodláte tyto externí spolupráce dál rozvíjet?

Dlouhodobý záměr je vytvořit uvnitř naší instituce určitý druh školy, která by zaplnila prostor našeho neexistujícího kurátorského oddělení. Zatím jsem byl kurátorem všech výstav já osobně a nyní konečně máme dalšího: Victora de Las Herase. Centrální atrium bude prostorem k setkávání školy, kterou přezdíváme escuelita. Julia Morandeirová, Margarida Mendesová a já budeme společně řídit tento modul, který bude fungovat jako program kulturních studií a kritické teorie. Budeme tak rozvíjet témata, která chceme zahrnout do našeho výstavního programu, jako je dekolonializace a politika identity, queer teorie a sociální choreografie nebo změna klimatu.

Naše vize je založena na tom, že každý projekt, který děláme, bude v budoucnu procházet escuelitou, jež bude fungovat jako trávicí systém muzejního těla: bude zpracovávat veškeré činnosti v muzeu a sloužit jako spojovací bod mezi diskursivními vzorci nabízenými publiku a jeho reakcí. Hlavní myšlenkou je vytvořit systém výměny znalostí mezi ­muzeem a různými jinými zúčastněnými subjekty. Snažíme se vyhnout vzniku falešné komunity a vynucené účasti – což ve Španělsku začíná být problém – a místo toho hodláme vybudovat model účasti, který staví na přáních veřejnosti, a vytvořit afektivní vazby zcela nezávislé na výrobním systému.

Být na periferii je v tomto ohledu výhoda, protože je téměř nemožné dosáhnout něčeho takového v instituci s více než tisícem návštěvníků denně. V malém muzeu, jako je to naše, s nějakými dvěma třemi sty lidí denně, jsme schopni bavit se s naším publikem bezprostředně. Cílem je mít muzeum, které mluví mnoha různými způsoby a funguje jako stroj na příběhy a pojmy dekonstruující zavedené kategorie. Symbolicky řečeno, chceme muzeum přiblížit slangu předměstí.

Předchozí program centra se hodně zaměřoval na subkultury, které – ačkoli jsou v opozici vůči panujícímu systému – mohou být stále patriarchální, heteronormativní a z velké části bílé. Vy se však soustředíte především na queer a dekoloniální teorii a také na kritické pochopení antropocénu. Jak se tyto přístupy projevují v programu centra?

Přístupy, které volíme, nejsou projevy intelektuální módy, ale mají přímý vztah k obsahu, který nás zajímá při produkci. V tuto chvíli probíhá výstava uměleckého dua Cabello/Carceller, které se od roku 1990 zabývá feministickými, queer a dekoloniálními tématy. Na prosinec plánujeme program černošské radikální performance. Ale spíše než jen dělat queer nebo dekoloniální program bych chtěl učinit samotné muzeum queer a dekolonizovat ho. Moje definice současného umění vychází z kulturního hnutí šedesátých let, které vyvolalo nový způsob přemýšlení o světě. Mám na mysli feministické, queer a dekoloniální revoluce v šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých letech. Chceme narýsovat jasnou linii, díky níž by mohli lidé dávat do souvislosti různé výstavy ještě dříve, než se uskuteční, nastavovat rámce témat, s nimiž umělci pracují, abychom přitáhli pozornost publika k práci umělců, jež vystavujeme.

Něco z toho bylo součástí programu centra již dříve: například vzdělávací oddělení hodně pracovalo s problematikou queer a genderové teorie. Máme také čtenářskou skupinu o queer studiích nebo o afrofuturismu, která vznikla, ještě než jsem se stal ředitelem. Vedle toho provozujeme městskou zahradu na střeše muzea, která souvisí s politikou ekologie a klimatických změn. Je pro nás zkrátka důležité ověřit, do jaké míry jsou už naši diváci srozuměni s tím, co se děje, a do jaké míry jsou naladěni na to, co současní umělci považují za relevantní a naléhavé. Například diskutovat o otroctví tam, kde není přítomna velká komunita lidí z Afriky, je také důležité, protože to má co do činění s reprezentací. Ukazuje se, že naše postavení je možná více na jihu, než jsme si mysleli – vždyť Španělsko je v těsné blízkosti severní Afriky. Všechna tato dědictví definují to, co znamená slovo „španělský“, což je také
zpochybňováno hnutími za nezávislost v Katalánsku a Baskicku, stejně jako pohybem lidí z bývalých kolonií, zejména z Latinské Ameriky. Mnoho uměleckých cen ze strany ministerstva kultury bylo uděleno latinskoamerickým umělcům a latinskoameričtí spisovatelé jsou v poslední době oceňováni téměř každý druhý rok. Hodně se toho ve Španělsku mění, ale naše muzea zpravidla nereagují tak rychle. Rolí centra současného umění, jako je to naše, tedy je reflektovat všechny tyto změny ve společnosti a umění a v praxi na ně reagovat.

Manuel Segade (nar. 1977) je španělský kurátor a od roku 2015 ředitel Centro de Arte Dos de Mayo (CA2M) v Móstoles u Madridu. V minulosti působil jako nezávislý kurátor, esejista, přednášel v Paříži a Rotterdamu, pracoval jako vedoucí kurátor v Centro Galego de Arte Contemporánea v Santiagu de Compostela (2007–2009) a byl kurátorem několika výstav v různých muzeích ve Španělsku. Vystudoval dějiny umění na Univerzitě v Santiagu de Compostela (­1996–2000) a získal doktorský titul z kulturních a vizuálních studií od Výzkumné rady umění a humanitních věd na Univerzitě v Leedsu (2004). Je také kurátorem španělského pavilonu na letošním Benátském bienále.

Turecko má v evropském kontextu zvláštní postavení. V poslední době bývá zmiňováno zejména v souvislosti s uprchlickou krizí, teroristickými útoky a policejní brutalitou autoritářského režimu prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Snadno tak lze podlehnout mediálnímu obrazu velké, zpola orientální země, v níž výrazně roste vliv islámu na politiku a která kvůli tomu nedosáhla a ještě dlouho nedosáhne osvědčených evropských hodnot. Zdánlivě konzervativní země ale pod povrchem skrývá nejedno překvapení – existují zde rozmanitá hnutí odporu, silná LGBT scéna a živá alternativní kultura.

Napětí a nejistota se pochopitelně projevují i v hudební oblasti. V Turecku vzniká mnoho pozoruhodných projektů, avšak jen málo z nich se dostane do hledáčku západních médií. Přesto tu a tam proniknou střípky turecké kultury i do širšího povědomí, a to zejména v souvislosti s německým kulturním prostředím. Například loni vystoupila na tuzemské Prague Pride turecko­německá DJka İpek İpekçioğlu, která se zabývá právě spojováním hudby Blízkého východu s taneční elektronikou. Turecko koneckonců díky svým geografickým předpokladům vytváří přímo ideální vstupní bránu do různých hudebních tradic Orientu. Není však možné z obou oblastí vykřesat víc než jen působivé, ale poněkud neobjevné kombinování nezápadně znějící hudby s unifikovaným zvukem deep houseu?

Identita moderní turecké ženy

Jednou z možných odpovědí na tuto otázku je současná tvorba v Berlíně usazené turecké hudebnice Beste Aydin, která působí pod uměleckým jménem Nene Hatun. Za své umělecké alter ego si Aydin vybrala odvážnou bojovnici v bitvě u Erzurumu během rusko­turecké války v roce 1877. Proti ruským vojákům se tehdy postavila převážně ženská jednotka, vyzbrojená sekyrami a zemědělským náčiním. Ruští vojáci byli zahnáni a Nene Hatun se stala národním symbolem hrdinství. Skutečnost, že se Aydin k této hrdince přihlásila, není ovšem projev nacionalismu. Nene Hatun pro ni představuje svéráznou protofeministku a inspiruje ji v otázkách týkajících se identity moderní turecké ženy.

Beste Aydin studovala klavír na konzervatoři ve Stuttgartu, ale již za studií prozkoumávala nekonvenční oblasti jako field recording, experimentální elektroniku či musique concrète. To vše se ostatně ozývá i v jejích pozdějších nahrávkách. Hudební provoz zaměřený převážně na interpretaci známých skladeb a těžko překonatelná bariéra mezi hudebníky a posluchači přivedly Aydin k zájmu o zvukový design a rozmanité techniky produkce elektronické hudby. Nadaná, klasicky vzdělaná pianistka tak od interpretací klavírních skladeb zběhla k experimentům s „anatolským technopopem“, jak sama svou tvorbu označila v rozhovoru pro magazín Renk. Kromě toho se uplatňuje také jako DJka, která dokáže překračovat hranice dance music. Vedle výrazně rytmických mixů totiž nabízí i překvapení pro milovníky odvážnějších zvukových experimentů – těm lze doporučit například radikální mix pro magazín Das Filter, na němž se setkávají mimo jiné Arvo
Pärt, Delia Derby­shire, Cut Hands a John Giorno.

Melancholie, vztek i radost

Na autorských nahrávkách se Nene Hatun, podobně jako ve svých experimentálnějších DJských setech, vzpouzí zaběhaným praktikám produkování elektronické hudby. Namísto manévrování uvnitř úzce vymezených subžánrů se jí daří suverénně protínat industriální, popové i nepokrytě taneční výrazivo. Její tvorba je plná náhlých zvratů, zadumaného ticha i nervózního rachotu. S inspirací acid technem zachází obezřetně, takže výsledek naštěstí nikdy nesklouzne do nudného kolovrátku. Svou roli v tom hraje nejen proměnlivost orientálních polyrytmů, ale hlavně pečlivá a zároveň velmi minimalistická produkce, v níž se dynamicky střídají často protichůdné nálady, jako je melancholie, vztek a radost. Odvážnější pasáže mohou připomenout britského solitéra Muslimgauze nebo dubstepového experimentátora Shackletona. Detailní práce s vokály a celkové melancholické vyznění zase
evokují nahrávky německé hudebnice Antye Greie, známé pod pseudonymem AGF. Přesto je hudba Nene Hatun natolik osobitá, že podobné analogie selhávají.

Dvě dosud vydané nahrávky (sedmipalec Yakup a kazeta Tingöçü) představují mimořádně vyzrálou polohu, v níž se spojení popu a odvážných elektronických experimentů vyznačuje takovou lehkostí, jaká se ve schematické elektronické hudbě příliš často nevyskytuje. Začátek Tingöçü vybízí zařadit materiál do poněkud vyčerpané škatulky industriální techno. Rigidní rastry pravidelných beatů jsou však postupně narušovány lahodnými orientálními rytmy a melodiemi a přidává se okouzlující zpěv. Flirtování s popem se úspěšně vyhýbá podbízivosti – vždy nakonec zůstane zachována jistá míra ezoteričnosti a neproniknutelnosti. Amébovité tracky se ladně přelévají z temných experimentálních poloh do radostného nadšení, acid techno se plynule mění v bezelstný pop, aby se následně celá skladba sesula do hlukové stěny. Tvorba Nene Hatun je velice pestrá – až je někdy při poslechu těžké uvěřit, že natolik rozdílné tracky
pocházejí od téže autorky.

Tradice bez hranic

Nejvýraznějším znakem nahrávek Nene Ha­­tun je propojování světa temné dance music s orientální lidovou hudbou. Je příznačné, že obě tradice překračují národní hranice velmi podobným způsobem – Beste Aydin na to poukazuje v již zmíněném rozhovoru: základ folklorních písní zůstává stejný napříč Tureckem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. V interview pro platformu Border Movements zase poukazuje na společný rituální rozměr temného techna a africké tradiční hudby: nástroje se liší, ale účel zůstává stejný. Zdá se, že hudební folklor má s elektronickou taneční hudbou nakonec mnohem více společného, než se může na první poslech zdát.

Přestože autorka tvrdí, že její produkce nemá vysloveně politický rozměr, je nutné říct, že z relativně nevinného prolínání taneční elektroniky a lidových hudebních forem v posledku plynou závažnější otázky. Je možné utvářet svou identitu na základě národní příslušnosti, aniž by celý proces sklouzl k nacionalismu? Jak zajistit, aby se koncept začleňování cizích kultur nezvrhl v násilné vymazání odlišností? Spěje multikulturalismus ke konci, nebo ještě ani pořádně nezačal? A co tančící postava doprovázející hudebnici na koncertech – patří nikáb a chlupaté podpaží muži, anebo ženě? Nene Hatun na tyto otázky pochopitelně nedává jasné odpovědi. Její tvorba ale rozhodně dokazuje, že radikální emancipace je možná i skrze zdánlivě tak neškodné médium, jako je taneční hudba.

Autor je doktorand filosofie a spolupracovník online magazínu HIS Voice.

Producent skrývající se pod jmény Prince of Denmark, Traumprinz nebo DJ Metatron je jednou z hádanek současné elektronické hudby. Pod svými pseudonymy vydal v posledních letech množství nahrávek, většinou na výmarském labelu Giegling, jeho identitu však neznáme. Jeho aktuální album, nazvané 8, na němž pravidelné beaty procházejí přízračnými zvukovými krajinami a které můžeme volně přiřadit ke stylu minimalistického techna, je pozoruhodné svou proměnlivostí i velkými ambicemi. Ty jsou patrné – jak uvidíme dále – mimo jiné ze způsobu vydání, který podněcuje k různým interpretacím i pojetím recepce.

Samé originály

Jak vlastně posloucháte hudební album? Řídíte se původním pořadím skladeb, jak bývá uvedeno na obalu desky či na záložce ve Spotify? Nebo měníte sled, v němž jdou jednotlivé tracky za sebou, prolínáte je pomocí DJského mixu a při opakovaném poslechu rovnou vynecháváte ty, které už pro vás nejsou dostatečně zajímavé? Je pro vás tracklist, reprezentující záměr člověka, který danou hudbu vytvořil či vydal, vůbec ještě podstatný, anebo je to přežitek, s nímž už se příliš nepočítá? Takové a podobné otázky podněcuje Prince of Denmark formátem své nové desky.

Kolekce třiadvaceti minimalistických skladeb o celkové délce zhruba tří hodin vyšla na osmi dvanáctipalcových vinylech, které jsou zabaleny v dřevěném boxu a doprovázejí je autorské ilustrace. Album, jež je pátou položkou katalogové řady Forum, se navíc od jiných nahrávek liší tím, že jeho jednotlivé verze nejsou vždy – a dost možná nikdy – úplně stejné. Majitelé luxusně provedeného artefaktu, jehož cena činí sto eur a který byl přesto vyprodán ještě předtím, než se odesílala první várka, se nyní na internetových fórech předhánějí v tom, jakou zvláštností se vyznačuje právě jejich kopie. Tracky se totiž na jednotlivých výliscích vyskytují v různých variantách – liší se jejich délka a tempo i použité hudební prvky, a to až do té míry, že některé z nich můžeme považovat za samostatné skladby. Digitální verze desky zase obsahuje track (příznačně pojmenovaný Hacker), který chybí na fyzických nosičích. Pokud
skutečně každý z exemplářů alba představuje originální dílo, jde o dokonalé naplnění jednovětého prohlášení, které label Giegling vyvěsil u příležitosti vydání desky na svůj facebookový profil: „Nikdy nebudete mít všechno.“

Snový princ dánský

Fungování tohoto německého vydavatelství se točí okolo aktivit jakési – poměrně uzavřené – hudební rodiny, která se začala formovat před deseti lety ve Výmaru. Několik studentů se tehdy ve městě Goetheho, Schillera a Liszta rozhodlo pořádat večírky v klubu nazvaném Giegling. Po jeho uzavření a následné demolici promotérská činnost kolektivu pozvolna vyústila v tvorbu vlastních skladeb. Jejich autoři, zpravidla studenti různých fakult místní univerzity, je začali vydávat pod jmény jako Konstantin, Leafar Legov, Ateq nebo DJ Dustin. O pár let později se k nim připojil také Traumprinz, tedy Prince of Denmark.

„Traumprinz je dítě, Prince of Denmark je dospělý muž,“ prozradil heteronomní producent, skrývající se za oběma uvedenými pseudonymy, serveru Resident Advisor v patrně jediném rozhovoru, který kdy poskytl médiím. Čím by v tomto světle měl být DJ Metatron, zůstává nejisté, nicméně souhrnná produkce těchto tří tvůrčích alter eg či hudebních identit asi nejlépe vykresluje charakter produkce vydavatelství Giegling. Jsou to techno­dubové jamy, které se metodicky propadají do stále hlubší taneční hypnózy. Jsou to ­houseové skladby s vysamplovanými hlasovými úryvky, hovořícími o síle lásky a nezadržitelné melancholii ze ztráty toho, co nám kdysi bylo blízké. Narážíme ale i na ambientní plochy, jež ožijí jen na okamžik, s několika posledními údery do kláves předtím, než se vše nenávratně uzavře. Všechny tyto polohy mají na aktuální desce 8 své promyšlené místo, což mimo jiné znamená, že jde o jedno z těch alb, která bychom měli
poslouchat pokud možno v kuse a hlavně od začátku do konce – přestože nás k tomu svou stopáží ani formátem vydání příliš nevybízejí. Pokud ale nahrávku „rozporcujeme“ na jednotlivé kusy, ztratí se mnohé z toho, co činí tuto desku tak silnou.

Mezi osmičkou a nekonečnem

Tato zdánlivě jednoduchá taneční hudba má totiž svůj vnitřní příběh, který během tří hodin poslechu postupně vystupuje na povrch, a naopak se ztratí v okamžiku, kdy přestaneme desku vnímat v její celistvosti. Dokonce by se dalo mluvit o jakýchsi „dějstvích“. Je zde optimistická ouvertura, která se nerušeně protáhne na několik desítek minut. Potom vývoj začne nabírat na otáčkách. Spolu s frekvencí beatů roste i jejich útočnost – ve skladbách Darkspirit Cut nebo Miseri už napětí téměř přesahuje snesitelnou úroveň. Nahromaděná úzkost nenachází ventil a úleva přichází až v závěrečné třetině desky, v procesu smíření a završení. Spíše než na tablety neurolu přitom Prince of Denmark sází na katarzi.

Album 8 – jehož název lze číst také jako nekonečno, což je patrně další z odkazů k velkorysé otevřenosti jeho pojetí – je dosud nejambicióznějším počinem jak jeho autora, tak labelu Giegling. Jeden z jeho zakladatelů DJ Dustin kdysi zvuk vydavatelství charakterizoval jako pocit, který lidé zažívají při sledování západu slunce. Když ale posloucháme tuto desku, vidíme slunce vycházet, putujeme pod ním v poledním horku a až poté jsme se steskem svědky jeho pozvolného, nádherného pohasínání.

Autor je publicista.

Prince of Denmark: 8. Giegling 2016.

Bylo to trochu jako porno nebo reality show – nenávist bylo možné sledovat v přímém přenosu a neomezeně si ji dávkovat. Její ochotní showmani se stali brzy hvězdami prvních stran a jejich virtuální i reálný dav se ocitl v obležení různých záznamových zařízení, která natáčela nejrůznější doklady o tom, jak teče hejt.

Ocitli jsme se v roli fascinovaných diváků. Někteří možná i s lítostí, že tu konečně je radikální opoziční hnutí, které vychází zdola, má demokratický étos a jde radikálně proti elitám – a my musíme stát proti němu, protože zároveň brutálně útočí na ty nejbezbrannější a směřuje k omezení svobod. Ale především všichni také s napjatým očekáváním: tak tedy tohle je ten fašismus, který známe z historických knížek a filmů? Anebo je to nějaké nové autoritářství, které ještě neumíme dobře pojmenovat? Ujme se? Otřese českou společností a čeká ho nástup?

Dnes víme, že hnutí zatím neuspělo. Strach z muslimů dokázal přimět velkou většinu společnosti k odmítání uprchlíků v průzkumech veřejného mínění, na náměstí ale dostal jen stovky a při největších příležitostech tisíce. Klubko lidí, kteří chtěli tenhle dav vést, se rozpadlo do změti vzájemně se nenávidějících skupinek, jejichž seznam připomíná známou scénku z filmu Život Briana. Především je ale předběhla fronta etablovaných politiků, prezidentem počínaje a ministrem vnitra nekonče, kteří přišli s nedvojsmyslným poselstvím: Proč byste chodili ke kováříčkovi, když můžete mít kováře?

Nebývale silná přílivová vlna islamofobie se po půl druhém roce z náměstí částečně odplavila. Postoje, na nichž stála, ale zůstávají a zdá se, že je může aktivovat i docela nepatrný podnět; a o takové nejspíš nebude nouze. Především se ale můžeme ptát: Řekla ta srocení něco podstatného o společnosti, v níž žijeme? Zahlédli jsme v islamofobním hemžení nějaký portrét naší společnosti, něco, co jsme chtěli vědět, ale nevěděli, jak se na to zeptat?

Antirasismus jako privilegium?

V něčem může pomoct srovnání. Byly doby, kdy roli nebezpečných muslimů sehrávali „nepřizpůsobiví“ Romové. Protesty na Šluknovsku v roce 2011 či v Duchcově o dva roky později byly popisovány s otázkou, zda jejich důvodem není spíše tristní situace zchudlých regionů severu Čech.

Po útoku na pařížskou redakci Charlie Hebdo zaplnily přední strany novin články o vlnách migrantů hrnoucích se z východu a o neintegrovaných muslimských mladících na předměstích západoevropských měst. Konec Evropy se zdál být na dosah. Demonstrace po útoku započala mobilizaci hnutí organizující se kolem facebookové stránky Islám v ČR nechceme. Na rozdíl od protiromských protestů ale antiislámské demonstrace měly celorepublikový záběr a soustřeďovaly se hlavně do Prahy.

Patrně neexistují žádná kvantitativní data, která by ukázala, kdo přesně byli lidé na náměstích, kteří chtěli zachránit Evropu, kolik vydělávají či jaké mají vzdělání. Jestli mají pracovní smlouvu na dobu neurčitou, nebo jsou to pracující chudí v prekarizovaném zaměstnání. Na demonstracích potkáte matku samoživitelku, ajťáka, který je za vodou a paří šest hodin denně hry na počítači, zchudlou pošťačku, které v devadesátkách nevyšlo podnikání, rentiéra, svářeče z OKD, vysokoškolského profesora. I někteří dobře postavení islamofobové o sobě mluví jako o marginalizovaných a vyloučených. Například jeden matematický analytik při jednom rozhovoru říkal, že obyčejní lidé jako on nemají na rozdíl od neziskovek prostor se vyjádřit.

Nelze si nevzpomenout na Davida Graebera, který ve svém eseji Armáda altruistů, zařazeném do knihy Revoluce naopak (2011, česky 2014), říká, že dělník ve fabrice může mít jistou naději, že jeho dcera bude jednou manažerkou nebo i multimilionářkou, jistojistě ale ví, že nikdy nebude literární kritička. Babiš nebo Trump vzkazují těmto lidem, že přijít k velkému majetku a moci může v principu každý. Antirasisté s humanitním vzděláním, šermující v každé větě slovem diskurs, nepřímo sdělují, že určité společenské role, ale možná i antirasistické postoje jsou dostupné jen tehdy, pokud znáte ta správná zaklínadla.

Beztřídní třída

Antiislámskému hnutí a jednomu z jeho mluvčích, „pravicovému sociologovi“ Petru Hamplovi, se podařil mistrovský kousek: vrátil do debaty třídu, aniž by se mluvilo o majetkových rozdílech. Nové pojetí třídního boje se může stát složkou ideologie Svobodných nebo jiných tržních fundamentalistů: rozděluje totiž ty, kteří se živí „produktivní“ prací, a ty, kteří na nich „parazitují“ prostřednictvím přerozdělování. Protihráči v takto pojatém třídním boji se pak nestanou bohatí (ti jsou prostě jen „úspěšní“), ale lidé z podobnými příjmy jako „produktivně“ pracující, jen z nevládek a univerzit.

Takový přístup k třídnímu rozdělení pochopitelně vede k udržení principu zásluhovosti, která má někdy až masochistickou podobu. Během rozhovorů se jedna žena, kterou před dvaceti lety opustil jako devatenáctiletou matku její partner a ona zůstala samoživitelkou, měla potřebu ospravedlňovat, že ona už dávky, které si od státu tenkrát vzala, jistě na daních splatila. Když se jeden řečník obracel na trestané či dávkaře, aby se také zapojili do protimuslimského hnutí, byl jeho inkluzivní argument doplněn výzvou: „Splaťte svůj dluh vůči společnosti.“

S jiným třídním pohledem přichází k islamofobům část levice: to když je chce pochopit jako hlas ponižovaných tříd, kteří ve skutečnosti nejsou rasisté, jen jsou frustrovaní a „míří na špatné cíle“. Jako by je stačilo obejmout a vlídně s nimi promluvit, případně je trochu přeprogramovat a zaměřit na „správné cíle“. Nedělá z nich ale takový přístup tak trochu děti nebo nesvéprávné lidi a nepodceňuje sílu, s níž zastávají svůj názor?

Podobný přístup snad mohl platit v případě protiromských protestů na Šluknovsku, kde šlo jasně určit regionální a sociální nespravedl­nosti, jež na místní dopadaly. Romové navíc byli reálně přítomní lidé a jejich obraz, jakkoli absurdně zveličený, měl přece jen nějaké proporce. V případě islamofobie byla vlna nenávisti celostátní. Vzhledem k tomu, že v Česku žije jen malá komunita muslimů, reálným politickým nepřítelem jsou spíše politici, novináři, nevládní organizace a EU. Islám se stal v tomto imaginárnu apokalyptickou hrozbou, přírodní katastrofou, koncem civilizace. Bojuje se o všechno – a toto „všechno“ je přitom relativně abstraktní a vzdálené, má především povahu odkazů k blíže neurčeným (a vesměs zveličeným) obrazům zločinnosti v ulicích západních měst.

Návrat občanské společnosti?

Tak dlouho se mluvilo o potřebě živé a aktivní občanské společnosti, až přišla. Islamofobové mobilizovali zdola a jejich akce měly opravdový demokratický patos. Do ulic vstupovali lidé, kteří byli v roli demonstrantů poprvé od roku 1989, anebo vůbec poprvé. Mnozí z nich tak objevovali svět aktivní, tělesné účasti na věcech veřejných a tento svět je vtahoval. Právě společná účast a angažovanost, spojená s konkrétními emocemi a zakoušenou solidaritou, je utvrzovala v přesvědčení, že oni jsou ti, kdo vyjadřují zájem společnosti, nikoli zkorumpovaní politici a v pozadí za nimi Brusel, politická korektnost či neziskovky, které všechny lid shromážděný na náměstích obviňoval ze zašantročení své vůle.

Snad ještě víc než politiky nenáviděl dav na náměstích média a takzvané sluníčkáře či neziskovky. Média za údajná zkreslení, za lomivý efekt mezi realitou náměstí a mediál­ním obrazem, za to, že píší něco jiného, než „co si myslí devadesát procent obyvatel“. V důsledku podobného informování, jež některé demonstranty provokovalo až k agresi vůči novinářům, mezi zástupy na náměstích a s nimi souhlasící většinou neproudí porozumění, ale spíš odcizení.

„Sluníčkáře“, jak jsme už viděli, dav nenáviděl za ledacos, domnělou morální nadřazeností počínaje a představou o tom, že porušují přirozený řád světa, konče. Ať už onen přirozený řád světa popírali představou o tom, že je třeba upřednostnit pomoc a solidaritu před ostatním, nebo „parazitní“ existencí z grantů.

V roce 2008 vydal sociolog Ondřej Císař knihu Politický aktivismus v ČR, v níž ukázal, že klasický, „participační“ aktivismus, založený na účasti velkých skupin obyvatel v sociálních hnutích, byl v Česku (tak jako v mnoha jiných zemích) do značné míry vytlačen aktivismem „transakčním“, založeným na zahraničním financování a profesionálním aktivis­mu velkých nevládních organizací. Podle Ondřeje Císaře nešlo o zásadnější problém: oproti jiným autorům, kteří popisovali takto změněné iniciativy jako ochočené a upozorňovali na ztrátu původní radikálnosti, ukázal, že transakční aktivismus mohl hájit názory a kauzy, které byly v dané společnosti nepříliš populární (výmluvným příkladem jsou místní společností opovrhované, ale Evropskou unií podporované feministky).

Přes dílčí přesvědčivost Císařovy analýzy se zdá, že je to trochu jako jásání nad tím, že nohu můžeme nahradit protézou. Jistě, nevládní organizace plnily některé funkce sociálních hnutí, nebyly ale příliš vrostlé do společnosti tak jako ony, a nemohly proto plnit jejich jiné role: signalizovat existující problémy či předávat různým společenským skupinám taktiky a schopnosti využitelné k vyjadřování a obraně vlastních zájmů, ale třeba také hrdost na to, že tyto zájmy brání.

Napodobenina lidu

Transakční aktivismus vytvořil odcizení, kterého dovedně využili někteří ideologové islamofobní krize. Ti představili právě nevládní organizace a „napodobeninu lidu (tzv. občanskou společnost)“ – slovy Petra Hampla, podle nějž tuto napodobeninu vytváří vládnoucí třída – jako svého úhlavního nepřítele a zdroj toho, co prohlašují za vyšinutí společnosti. Už ne židovské spiknutí, které prostřednictvím spikleneckých center vládne světu, už jen zlá neomarxistická ideologie, šířená prostřednictvím paralelního světa nevládních organizací.

Možná že ještě spíš než s lokálními sroceními proti Romům stojí proto islamofobní protesty za srovnání s velkými celostátními mobilizacemi, které se vztahovaly k obrazu demokratické revoluce 1989 a chtěly ji, přinejmenším částečně, napodobit, vplout do jejího patosu a do zápasu o její smysl. Připomeňme tři nejpodstatnější: mobilizace proti opoziční smlouvě (Děkujeme, odejděte! a takzvaná televizní krize), hnutí proti americkému radaru a protesty proti reformám Nečasovy vlády.

Všechna tři hnutí stavěla proti existující moci lid, který zdánlivě promlouval přímo, podpisy pod petici nebo čísly v průzkumech veřejného mínění, a jehož hlas měla shromáždění na náměstích materializovat. Stavěla se proti nějaké aktuální hegemonii – ať už to byla hegemonie představ o tom, jak se politika standardně dělá, představ o nevyhnutelnosti bezpodmínečného spojenectví s USA či hroutící se hegemonie neoliberalismu. Snažila se proti nim rozehrát nějaký alternativní obraz, pokládaný za sdílený a většinový: ať už jednalo o obraz plných náměstí jako alternativního zdroje legitimity oproti odcizeným stranám (to v době bojů proti opoziční smlouvě), o obraz míru a národní suverenity (to v případě hnutí proti radaru) či o obraz společnosti založené na solidaritě (již se ovšem hnutí proti Nečasově vládě nepodařilo příliš konkretizovat). Všechna tři hnutí nesla silný protipolitický apel.

Oživená čísla

Islamofobní protest je v něčem strukturně podobný hnutí proti americkému radaru (ač to asi velká část odpůrců radaru vezme jako urážku, neboť se personálně překrývají spíš s oponenty islamofobů). I toto hnutí obsahuje silný apel proti politické třídě, představu, že jde proti hegemonní ideologii (tentokrát se jedná o hegemonii antirasistickou, z hlediska islamofobů excesivně antirasistickou a velmi mocnou, což popisuje nepřátelské označení politická korektnost). I toto hnutí vyjadřuje názor většiny populace projevovaný v průzkumech, přičemž čísla z průzkumů mají být protesty na náměstích jaksi oživena. Tento většinový názor ovšem politická třída, a to je rozdíl oproti sporu o radar, ve své většině přijímá a vyjadřuje, ač ne tak radikálními formulacemi, jak by si patrně islamofobní hnutí představovalo. I toto hnutí proti předpokládané hegemonii antirasismu mobilizuje minulou a sedimentovanou hegemonii národní suverenity, již doplňuje předpokládanou (kontra)hegemonií myšlenky konfliktu civilizací.

U islamofobů i u hnutí proti radaru byla hlavním nepřítelem vnější síla, ať už šlo v prvním případě o Bushův Washington, či v druhém případě o Brusel. Součástí rétorik obou hnutí byla národní suverenita jako zdroj jistoty v nejistém světě; v prvním případě měla uchránit před velmocenskými hrami se zbraněmi hromadného ničení („mám cíl nebýt cíl“), v druhém případě měla bránit ve vstupu uprchlíkům a démonicky zobrazovanému islámu z apokalypticky líčených západních velkoměst. Jestliže západní Evropa pro islamofoby jako pro snad první významné sociální hnutí od roku 1989 nefigurovala v roli ideálu a zdroje norem, ale spíš v úloze strašáka, ideálem a inspirací se pro účastníky demonstrací staly silné suverénní státy – jeden z nich přímo jmenoval Japonsko, Švýcarsko, a dokonce Saúdskou Arábii. Jasné hranice, po jejichž obnově hnutí volalo, nebyly jen praktickým valem před uprchlíky, ale také představovaným zdrojem jistoty a řádu a symbolickým protikladem liberálního chaosu, v němž nelze na individuální ani kolektivní úrovni kontrolovat podmínky vlastního života.

Naše ženy

Obrana žen se pro hnutí stala jedním z nejzávažnějších témat. Byť se hnutí snaží prezentovat jako ochránce liberálních hodnot, jeho vztah k právům žen je dvojznačný. Práva, kterým se české a potažmo evropské ženy těší, nejsou považována za výsledek dlouhotrvajícího boje, ale za esenci evropanství, které jako by bylo z podstaty liberální.

Analogicky je špatné zacházení se ženami nesmazatelně vepsáno nejen do Koránu, ale do každé muslimské duše. V tomto pojetí se pak islámská revoluce v Íránu a s ní spojený útlak žen ztělesněný v povinném nošení šátku jeví nikoli jako výsledek politického boje v islámském světě a vítězství jedné strany nad druhou, ale jako návrat k přirozenému stavu. Muslimka je vždy oběť, i když žije v liberální demokracii a šátek si svobodně volí. Upřímná solidarita s ní však chybí. Její obraz se naopak stává symbolem apokalyptické hrozby. Zahalená v nikábu či burce se na letácích hnutí mění v netvora bez lidské tváře, který budí strach.

Oproti tomu české ženy je třeba chránit. Spíše než jako rovnocenné individuality jsou ale pojímány jako národní poklad, stejně jako česká kultura či Národní divadlo. Jako v případě muslimek se stávají spíše objektem než subjektem, národním majetkem. V hnutí participovala celá řada žen a bez nadsázky můžeme říct, že to pro mnohé mohl být empowerment. Název skupinky Naštvané matky ale naznačuje, že je to právě mateřství, co vás jako ženu legitimuje pro vstup do politiky a veřejného prostoru. Přijetí tradiční hierarchie, v němž má žena své přirozené místo hned za mužem, pak tyto ženy staví do role, v níž se vyjadřují pouze k „ženské“ agendě. Pravidlo, že veřejný prostor patří mužům a soukromý prostor ženám, zůstává zachováno. Muži náleží celý svět, ženě jen její tělo.

Sexuální násilí, ve vlastní společnosti často bagatelizované, se stává politickým tématem. Znásilnění a jiné genderově podmíněné násilí je přisuzováno pouze muslimům. Když zadáte do vyhledávače Parlamentních listů, které lze brát za spřátelené médium hnutí, slovo znásilnění, většina článků se týká ­imigrantů. Jako by čeští muži neznásilňovali. Jeden respondent se rozčiloval nad davovou fanatičností, kterou můžeme pozorovat v Mekce a kterou prý mají muslimové v krvi. Na otázku, zda podobné emoce nepozoruje například u fanoušků Sparty, když jede po Letné, odpověděl: „Jistě, jenže fanoušek Sparty nezmlátí svou manželku, když přijde domů.“

Znásilňování našich žen, které bude jedním z průvodních jevů islámské invaze do Evropy, je třeba zabránit. Například trestem pro ty, kdo trojského koně do Evropy vpouštějí. Vyhrožování znásilněním zažila celá řada aktivistek stojících proti tomuto hnutí. Ať už za vyučenou („až vás budou znásilňovat hordy muslimů“), za vlastizradu („kéž by tě taky aspoň dvacet hodin znásilňovali“), nebo naopak jako zasvěcení („já ti to sluníčkářství vyšukám z hlavy“). Násilí, které v rétorice hnutí logicky chybí, ale bohužel chybí i ve většině médií, je násilí páchané na migrantkách. Znásilnění, které během svých cest zažívají, je marginalizované, stejně jako islamofobové nepřipomínají, že evropské ženy jsou znásilňované evropskými muži.

Ženská práva, vyplývající ze Všeobecné deklarace lidských práv, se stávají privile­giem jen pro „naše ženy“. Mezi světem muslimských a evropských žen ční propast: ať si tam chodí v šátku, hlavní je, aby se to nedostalo sem. Takový přístup odhaluje, že práva, k jejichž ochraně se hnutí hlásí, nejsou univerzálními právy pro všechny, ale pouze výrazem evropské převahy.

Komu největší fuck off?

Možná je naše otázka, jaké poznání o české společnosti si lze odnést z analýzy protestů, špatně položená. Hraje totiž hru islamofobního hnutí a jeho vůdců, založenou na tom, že právě oni jsou ústy, jimiž společnost promlouvá. Nanejvýš několikatisícové demonstrace to ale nijak nedokládají.

A především – společnost nemá nějakou jednoznačnou podstatu, k níž by bylo třeba a možné se prostřednictvím analýzy jednotlivých jevů dostat. Je mnohem spíš proměnlivým sledem odpovědí na různé otázky, zodpovězené i v závislosti na tom, jak jsou položeny – a také kým a v jakých souvislostech jsou položeny. Pokud většina společnosti odpověděla na otázku po přijímání uprchlíků nesouhlasem nebo i agresí, může být hodně špatnou reakcí vytvoření obrazu „zlé a rasistické většiny“, vůči níž je třeba se vymezovat s cílem cítit se morálně lepší. Právě taková reakce totiž může pomoci přilepit k většině rasismus jako trvalou charakteristiku. Je spíše třeba pracovat na poctivém kladení otázek – a také na vlastní věrohodnosti, jejímž prvním předpokladem je nepovýšenost a otevřenost.

Loni v létě zveřejnila skupina PSH protestsong Fuck Off, v němž se vyjádřila proti rasis­tickým a islamofobním náladám. V povodni nenávisti musel znít jasný postoj rapperů pro mnohé jako živá voda. Jenže fuck off nebylo adresováno jen Konvičkovi, Zemanovi či Brichtovi. Orion poslal fuck off také „všem, co se nesnažili, fuck off všem, co nesplnili, co snili“, jako kdyby neúspěch byl důvodem k odsouzení. Posměch si podle autorů zaslouží především „bába“, která vaří z jídla nakoupeného ve slevách a má pocit, že ztratila kontrolu nad svým životem. Právě takovým lidem je třeba vyvracet jejich „šeď“ a připomínat, že „svět jsou barvy“. Nejspíš to nevědí.

Pokud se antirasismus má stát především ozdobou mladých a úspěšných a „morálním“ zdůvodněním jejich nadřazenosti nad lúzry, pak bude především hrát do karet různým Hamplům. I bez laciného „přesměrovávání hněvu“ a objímání rasistů jako ztracených třídních bratrů, kterým je třeba jen vysvětlit, že mají mířit na správné cíle, snad lze říct, že podobný antirasismus se nejen střílí do nohy, ale zůstává po něm i pachuť manifestované převahy mladých a úspěšných obyvatel měst. A tak lze možná to nejsilnější fuck off poslat těm, kteří se nesnažili spojit antirasismus se sociální otázkou a kolektivním bojem za svá práva. Všem, kteří ho naopak spojovali s pohrdáním těmi, kdo neuspěli.

Vysmívat se chudé a bojácné „bábě“ za to, že cítí obavy a nejistotu, je stejně hloupé jako ji „přemlouvat“, aby v údajném zájmu příštích generací volila proti svým (a ve skutečnosti i jejich) sociálním zájmům. Pokud se touha po stabilitě projevuje především strachem z neznámého, je to snadný terč k výsměchu, zejména pro mladé, zdravé a „nezávislé“. Podobný výsměch ale především znamená, že jsme si z islamofobní vlny neodnesli žádné poučení a že i příště budeme proti něčemu podobnému stejně bezmocní, jako jsme byli loni a předloni.

Autoři spolupracovali na výzkumu českého islamofobního hnutí.

Strana Alternativa pro Německo (AfD) je politickým vyjádřením již léta sílící nálady, zaměřené proti vládnoucím elitám, jejichž zosobněním je především kancléřka Angela Merkelová. Kulturní pluralizace, liberalizace a modernizace společnosti bývají vnímány jako ohrožení. Zrovnoprávnění žen, sexuální výchova na školách a alternativní sexuální orientace představují útok na tradiční rodinu. V jádru stranické ideologie stojí etnicky homogenní národ. Přistěhovalectví a právo na azyl by měly být regulovány. Hlavní bod stranického programu schváleného roku 2016 zní: „Islám do Německa nepatří.“

Především kvůli eskalaci uprchlické otázky mezi lety 2014 a 2015 se straně podařilo získat mnoho příznivců. V loňském roce dosáhla ve všech pěti spolkových zemích, kde se volilo, dvouciferného výsledku, někde dokonce více než dvacet procent. Zdá se, že tento rostoucí trend letos nebude pokračovat. Ve volebních průzkumech měla strana koncem roku 2016 kolem patnácti procent, na začátku března to bylo méně než deset procent.

Totální vítězství a boj o moc

Volební rok 2017 začal skandálem. Durynský šéf AfD Björn Höcke měl 17. ledna na akci radikální mládežnické organizace AfD (takzvaná Mladá alternativa) projev, který byl živě přenášen na internetu. Höcke burcoval nejen proti „importu cizích národnostních skupin“; napadal především německou politiku vzpomínání. Němci už by se prý neměli považovat za „totálně poražený národ“, ale měli by opět získat pozitivní vztah ke svým dějinám. Dav skandoval „My jsme národ!“. Höcke vyhlásil dlouhodobý boj – což se vztahuje i k nadcházejícím spolkovým volbám. Cílem je převzetí vlády. Také při té příležitosti pronesl: „Tato země potřebuje naprosté vítězství!“ Je nepravděpodobné, že by Höcke slova, která bezděky upomínají na Goebbelsovu řeč o „totálním vítězství“, zvolil jen tak náhodou.

Média i další politické strany projev ve stylu nacistů značně rozčílil. Kritizovalo jej i vedení AfD shromážděné kolem předsedkyně Frauke Petryové a zahájilo s Höckem řízení o vyloučení ze strany. Lze nicméně předpokládat, že nakonec bude neúspěšné, neboť rozhodující stranické grémium stojí převážně na Höckeho straně. AfD už několikrát iniciovala řízení o vyloučení ze strany vůči ultrapravicovým straníkům, ale ani jednou k tomu zatím nedošlo. Další důležití členové strany se postavili za Höckeho.

Případ je symptomatický hned ze dvou důvodů. Za prvé se tu ukazuje boj o moc a neustálá rozpolcenost uvnitř AfD. Höcke, známý svými otevřeně rasistickými výroky, je ústřední postavou silného pravicově extremistického stranického křídla. To je ve spojení s mimostranickými pravicově extremistickými organizacemi a aktéry, jako je například hnutí Pegida, okolí magazínu Compact, zaměřeného na konspirační teorie, anebo nově založeného pravicového think tanku nazvaného Institut für Staatspolitik (Institut pro státní politiku).

Pravicové křídlo napadá především šéfka strany Frauke Petryová a její manžel Marcus Pretzell. Jejich pozice se obsahově sice téměř neliší, přesto se oba pokoušejí propůjčit straně umírněný, měšťácký, seriózní výraz. K tomu patří i pokus zakázat členům AfD vystupovat na demonstracích Pegidy a zabránit spolupráci s neofašistickým „identitářským hnutím“, které je sledováno zpravodajskou službou.

Mocenské boje a osobní půtky se stále vyostřují. Loni se například rozpadla parlamentní frakce v bádensko­württemberském zemském sněmu. Aktuálně probíhá nejostřejší střet v Severním Porýní­Vestfálsku, kde je stranickým šéfem Pretzell. Tuto největší německou spolkovou zemi čekají volby v květnu letošního roku. Také zde existují dva tábory, které spolu otevřeně vedou válku.

Nacistický slovník

Höckeho projev odpovídá metodě vykalkulované eskalace, kterou AfD záměrně využívá. Nedávno byl zveřejněn interní strategický dokument, jejž strana schválila na konci roku 2016. Součástí strategie jsou podle něj „plánované provokace“ a záměrně politicky nekorektní vyjádření. Snaží se tak posunout hranice toho, co ještě lze říct na veřejnosti. Nejprve je prolomeno tabu, následně je výrok vzat zpět nebo relativizován.

Obecně vzato je pro AfD řeč obzvláště důležitým akčním polem. Už delší dobu pravicová hnutí zapojují do útoku staré výrazy nacistického lexika. Příkladem buďtež pojmy „lživá média“ (Lügenpresse) či „staré strany“ (Altparteien), užívané pro označení protivníka. Šéfka AfD Frauke Petryová se zasazuje o to, aby slovo „völkisch“ [těžko přeložitelné adjektivum spojené s národovectvím – pozn. ­překl.] opět nabylo pozitivních konotací. Výraz „­völkisch“ je přitom historicky jasně definován jako pravicově extremistický. Německé národovecké hnutí konce 19. století bylo předchůdcem národního socialismu a jeho cílem bylo etnicky čisté národní společenství.

Zástupci AfD používají i další slova z nacistického slovníku, jako například „Umvolkung“ (etnomorfóza, etnické přetváření společnosti), čímž je myšleno existenciální ohrožení německého národa multikulturní společností. Anebo „Volksgemeinschaft“ (národní společenství) – nacistický koncept sugerující sociál­ní soudržnost a rovnost, zároveň se však extrémně, až likvidačně vymezující vůči lidem, kteří nejsou definováni jako součást společenství. Skrze opakované užívání takovýchto pojmů a pravidelné provokace by mělo být pravicové myšlení povýšeno na úroveň něčeho normálního.

Pravicový motor společnosti

Straně se podařilo získat nepřiměřenou pozornost. Četnost, s jakou se zástupci AfD objevují v televizních talkshow, je do očí bijící. Politik z AfD se účastní každého pátého pořadu. A bez ohledu na stranu samotnou jsou neustále přítomna i její témata. Pohled na 141 talkshow veřejnoprávních stanic ARD a ZDF ukáže, že čtyřicet z nich se zabývalo uprchlíky, patnáct islámem, násilím či terorismem a jednadvacet (pravicovým) populismem.

Veřejná debata a také politické činy se posunují doprava. Politika spolkové vlády vůči uprchlíkům je stále přísnější a azylové právo se částečně zostřilo. Možná je právě toto příčinou současných nízkých výsledků AfD v průzkumech veřejného mínění. Protože i u současné vlády mohou lidé věřit tomu, že hranice EU zůstanou téměř neprostupné, že v severní Africe budou zřízeny uprchlické tábory a že lidé bez nároku na azyl budou z Německa důsledně deportováni do země svého původu – i kdyby se mělo jednat o zemi tak nebezpečnou, jako je Afghánistán. Zároveň však uprchlické téma ztrácí na akutnosti.

Další problém pro AfD – přinejmenším dočasně – představuje náhlá a překvapující popularita Martina Schulze, kterého SPD koncem ledna nominovala jako kandidáta na kancléře. To pro mnohé očividně funguje jako projekční plocha jejich touhy po změně, ale také jako alternativa k Angele Merkelové. Jedním z nejzásadnějších důvodů pro současné oslabení jsou však dozajista silné vnitrostranické spory.

Není zřejmé, jak se daný trend do září vyvine. První zkouškou budou květnové volby v Severním Porýní­Vestfálsku. Vliv mohou mít i volby ve Francii. Zajímat by nás však měla i dlouhodobá perspektiva: AfD už se ve společnosti nějakým způsobem etablovala. A v dohledné době zůstane motorem všeobecného posunu politického diskursu doprava.

Autor je historik.

Z němčiny přeložila Eva Marková.

Městský soud ve čtvrtek 16. března zamítl žalobu Martina Bursíka na postup pražského magistrátu a zásah policie, která nevpustila demonstranty na Hradčanské náměstí při loňské návštěvě čínského prezidenta. Bursík se spolu s dalšími třemi žalujícími hodlá obrátit na Nejvyšší správní soud. Demonstrace proti porušování lidských práv v Číně 29. března loňského roku byla řádně nahlášena, přesto se její účastníci nedostali na plánované místo konání. Podle žalujících se jedná o jasné porušení ústavou zaručeného práva na shromažďování.

V Brazílii 15. března opět vyšly do ulic desetitisíce lidí, aby protestovali proti důchodové reformě. Několik stovek z nich se dokonce dostalo do budovy ministerstva financí a na pár hodin ho obsadili. V hlavním městě Săo Paulu byla na mnoha místech zcela zablokována doprava. Prezident Michel Temer se chystá v zemi uzákonit odchod do důchodu až po dosažení 65 let. V zemi stále probíhá nejhorší ekonomická krize za posledních sto let, což se projevuje například vysokou nezaměstnaností, která postihla už třináct milionů lidí.

Ve stejný den se odehrály několikatisícové demonstrace i v největších běloruských městech. Protestovalo se proti dekretu prezidenta Alexandra Lukašenka, podle nějž mají být zdaněni nezaměstnaní. Pokutu by měl zaplatit každý, kdo v uplynulém roce odpracoval méně než 183 dní. Protesty proti dekretu o příživnictví spojily širokou koalici opozičních pravicových stran, ale třeba i anarchistů. Právě ti byli při posledních demonstracích nejvíce sledováni policií, která dokonce po ukončení akce zastavila v Minsku trolejbus a uvnitř je za přihlížení spolucestujících tvrdě napadla. Čtyřicet osm osob bylo následně zadrženo a takřka okamžitě odsouzeno k téměř dvěma týdnům domácího vězení.

Nejrůznější občanské iniciativy a nevládní organizace vyzvaly v otevřeném dopise ministra vnitra Milana Chovance, aby přehodnotil svůj přístup k zahraničním pracujícím v Česku. Dopis vznikl v reakci na policejní razie na ubytovnách a v centrech průmyslových měst, jichž se ministr sám účastnil. Signatáři výzvy Chovancovi vytýkají, že „vytváří atmosféru strachu a nesnášenlivosti“ a z lidí, kteří z většiny přicházejí z jiných zemí Evropské unie, dělá zločince. Ve skutečnosti jde ale zejména o „dělníky, kteří jsou chápáni jako lidské zdroje bez základních práv“, a podle toho je s nimi i zacházeno. Lidé z nevládních organizací se pozastavují i nad tím, že Chovanec opakovaně spojil zahraniční pracovníky se sexuálním obtěžováním českých žen, pro což ovšem neexistují žádné důkazy.

Brazílie se potýká nejen s ekonomickou recesí (HDP největší latinskoamerické země se za poslední tři roky propadl o osm procent), ale také s několika korupčními skandály, jež dosáhly mezinárodních rozměrů. Případ obří stavební firmy Odebrecht, která podplácela politiky hned na několika kontinentech, aby se dostala k výhodným zakázkám, byl v polovině března zastíněn „masnou kauzou“. Brazilská federální policie v rámci akce „Špatné maso“ uskutečnila razie v největších masokombinátech, jejichž management podle ní léta uplácel odpovědné úředníky, hygie­niky a politiky, aby mohly vyvážet zkažené hovězí a drůbeží maso, do kterého navíc byly přimíchávány různé náhražky včetně papíru. V několika případech masné výrobky obsahovaly i rakovinotvorné látky. Některé státy v různých částech světa se proto rozhodly dovoz
brazilského masa omezit či zakázat. Deník Folha de S. Paulo z 20. března popisuje, jakým způsobem na obhajobu brazilského hovězího vystoupil pravicový prezident Michel Temer: velvyslance sedmadvaceti zemí dovážejících maso z Brazílie pozval na nedělní večeři do luxusní churrascarie (brazilské obdoby steakhousů) Steak Bull. Podle ujištění manažera restaurace se podávalo výhradně tuzemské hovězí, přestože podnik občas nakupuje také levnější maso z Austrálie. O něm však prezident během večeře prohlásil, že není zdaleka tak dobré. Hlavním dodavatelem restaurace je přitom koncern JBS, jedna z největších masných společností na světě a zároveň jeden z hlavních aktérů korupční kauzy. Některá další média však téhož dne přinesla zprávu, že pokrmy podávané na diplomatické večeři byly připraveny z importovaného masa, a odvolávala se přitom na zaměstnance podniku. Účel prezidentova gesta je nicméně podle sãopaulské Folhy zřejmý: bagatelizovat celý skandál, zmírnit jeho dopady a nepřímo kritizovat práci policie, která poškodila exportéry.

Málokterá kulturní rubrika dokáže sledovat současné literární trendy; naštěstí lze téměř vždy sáhnout po nějakém významném výročí. Těmi nejdůležitějšími, která si španělskojazyčná literatura připomíná v roce 2017, je sto let od narození mexického prozaika Juana Rulfa a padesát let od vydání románu Sto roků samoty Gabriela Garcíi Márqueze, zřejmě nejčtenějšího španělsky psaného románu vůbec. Některá periodika neopomněla uvést obě jubilea do vzájemné souvislosti: Rulfo totiž mladého Kolumbijce hluboce ovlivnil. Podrobněji o tom psal 11. března bogotský týdeník Semana: Pro Garcíu Márqueze, o němž latinskoamerická média běžně píší jako o „Gabovi“, představovala četba Rulfovy novely Pedro Páramo (1955, česky 1983) prožitek srovnatelný jedině s Kafkovou Proměnou. Začínající spisovatel neusnul, dokud útlou knihu nepřečetl podruhé. Hned druhý den sáhl po sbírce povídek Llano v plamenech (1953, česky 1983). Rulfova třetí
a poslední kniha pak vyšla až v roce 1980, necelých šest let před autorovou smrtí. „Nejspíš žádnému jinému prozaikovi se nepodařilo tak výrazně poznamenat hispánskou narativní tradici tak malým počtem popsaných stránek,“ cituje Semana madridského profesora literatury Eduarda Becerru. Titulní hrdina novely Pedro Páramo se vrací do rodné Comaly, ponuré vesnice uprostřed vyprahlých mexických plání, která stojí mimo lineární čas a v níž není tak docela zřejmé, kdo je živý a kdo mrtvý. Některé z atributů Rulfovy mytické Comaly proto mohou čtenářům připomenout Macondo, dějiště Sta roků samoty. Mexický ­prozaik však neovlivnil pouze autory spojované s boomem hispanoamerické literatury, ale také populární kulturu: jen v Kolumbii byly podle jeho poslední knihy El gallo de oro (Zlatý kohout) natočeny dvě telenovely. Jak dodává Becerra, Rulfo je dnes sice uznávaný klasik, ale zasloužil by si být více čtený. A právě připomínka jeho výročí a vlivu na spisovatele,
kteří jej svou slávou předčili, by tomu mohla napomoci.

Barcelona bude v územním plánování zohledňovat genderové aspekty. Zprávu o tom přinesl internetový deník eldiario.es, založený v roce 2012 po zániku tištěné verze levicového listu Público. Radnice katalánské metropole připravila materiál, který má být projednán v komisi pro ekologii, urbanismus a mobilitu. „Uskutečnit se mají také avizované ,průzkumné pochůzky‘, pěší analýzy ulic za účasti obyvatelek jednotlivých čtvrtí, jejichž úkolem bude identifikovat bariéry a místa, kde se ženy necítí bezpečně,“ píše deník. Výsledkem mají být především drobné úpravy, které si nevyžádají velké investice, například rozšiřování chodníků, lepší osvětlení ulic a odlehlejších míst města. Městský prostor se tak má stát bezpečnějším a nediskriminačním. „Ženy a muži nezakoušejí město stejným způsobem, a proto potřebujeme opatření, která přinesou rovnost,“ říká Laura Pérez, první barcelonská radní pro „feminismy a LGTBI“.
Připomněla také, že městský mobiliář a městskou hromadnou dopravu využívají ženy více než muži. V čele barcelonské radnice stojí od roku 2015 někdejší levicová aktivistka Ada Colau, první žena v historii úřadu. Pod jejím vedením město přijalo řadu progresivních opatření – kromě zřízení postu „feministické radní“ šlo v poslední době například o plán zákazu otevírání dalších hotelů v centru města, což má zabránit vylidňování a gentrifikaci.

Když jsem před více než deseti lety napsal článek o pevné německé kotvě Evropské unie, ozval se mi Václav Bělohradský s drobnou námitkou: je otázka, jak dlouho to vydrží. Byl tehdy přesvědčen o nutnosti regionálního rozdělení Evropy a Německo nemělo podle něho být výjimkou. Ostatně takové Bavorsko je přece tak mimořádně ekonomicky silné, že se od Berlína musí dříve nebo později trhnout.

Nestalo se. Václav Bělohradský se mýlil. A mýlil se dokonce i v ohodnocení odstředivé síly regionalismů. Místo nich přišel návrat velkých nacionalismů 19. století. Identitárních hnutí, která ve velké národní minulosti vidí nástroj boje proti zmizení v proudu globalizace. Bráníme si národní identity a věříme, že to ony jsou tím posledním pevným místem v jinak univerzálně tekuté době. Začasté se při této restaurační práci uchylujeme k mytické konstrukci: věříme tak něčemu, co nikdy neexistovalo, a zapomínáme na to, že identita se obnovuje tady a teď a že ji musíme neustále znovu vyjednávat ve světě, v kterém žijeme, ne v tom, který jsme si vysnili jako „staré dobré zlaté časy“.

Podstatné je, že celý tento pohyb směrem vzad, tento návrat do minulosti je současně pohybem reaktivním. Projevuje se v něm strach z přítomnosti i budoucnosti. Není to tedy suverénní, autonomní či autentické rozhodnutí vrátit se do minulosti racionálních hnutí, abychom se v jakémsi opakování boje za národní identitu opět našli. Není to tedy rozumové rozhodnutí, vycházející z určité vnitřní nutnosti, již je potřeba naplnit, nýbrž prostá reakce na vnější okolnosti, které z populistických i psychologických důvodů převádíme na vnitřní pohnutky. Je to důsledek reaktivní mysli, která není s to svobodně klást sama sebe, a proto se uchyluje k prosté reakci na druhé, z nichž bere sílu a roste.

Friedrich Nietzsche považuje reaktivní myšlení za největší dějinné zlo. Důvod je podle něj v tom, že reakce otevírá dveře resentimentům, které znemožňují rozumný a tvůrčí výhled na přítomnou situaci, ale i zdravý vhled do sebe sama. Resentiment je psychický mechanismus, něco jako emocionální program, podle něhož jednají jednotlivci i celé národy (nacisté evidentně tuto část Nietzschova díla nečetli). Reaktivní člověk je řízen soustavou resentimentů a zůstává zcela neschopný pro svobodný a zdravý, radostný život. 

V základu resentimentálních proudů otevřených prostou reaktivitou leží negace, odmítání světa živoucích sil. Reaktivní člověk zdánlivě slouží životu, jeho obraně, jak se zdá třeba z identitárních hnutí ve Francii vystupujících proti jiné, muslimské kultuře, ve skutečnosti je to však služba přežívání a smrti, protože diktátor resentimentu pohlcuje všechnu energii, takže místo rozvíjení květu života dochází k jeho uvadání. 

Nietzsche se ve svém morálním gestu vždy obrací k silám života a dělá to i ve vztahu k reaktivnímu člověku. Jedinou zbraní vůči resentimentální zkáze reakce je afirmace sil života, pozitivita, což v překladu vlastně znamená kladení: kladení sebe sama jako životního tvůrce.

Odhlédneme­li od myslitelova svůdného patosu, zůstává poměrně užitečná rada: soustředit se v každodenním i v politickém rozhodování na pozitivitu žití. Nevytvářet v reakci nové resentimenty ani ne­­oživovat ty staré. Pro intelektuála, který by v tomto mohl, ba měl být žákem Nietzschovým, to navíc znamená zcela změnit komunikační strategii.

Už nestačí pouze kritizovat ty, kteří se bez resentimentů nedokážou podívat ani na předpověď počasí. Nestačí ani důsledné odhalování, rozkrývání a analyzování resentimentních struktur, které musí být dostatečně zřejmé a viditelné, abychom se jim mohli účinně bránit a mohli je jako politické společenství efektivně odvrhnout. Intelektuál se musí vrátit k Nietzschovu základnímu východisku a pokoušet se svým působením o afirmativní pozitivitu života.

Až příliš často se totiž ve veřejných debatách utápíme v mistrně provedených a pečlivě formulovaných kritikách, takže samo kritické myšlení začíná propadat svodům reaktivního myšlení. Není nic směšnějšího, než když potenciální hyperborejec reaktivním způsobem vymítá reaktivní myšlení ze scény dějin.

Kritika je účinná a má dějinný smysl jedině tehdy, vyhýbá­li se kouzlu reakce. Ta je jen jakýmsi mezikrokem k tomu, abychom se dostali na vhodnou půdu, z níž je dobrý rozhled do krajiny budoucnosti. Tomu je třeba přitakat, to o něm je třeba intelektuálně, politicky i prakticky každodenně svědčit.

Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava. 

Koncem února, dva měsíce před plánovaným referendem, svitla turecké opozici naděje. V médiích se objevila pozoruhodná zpráva, že by podle nového průzkumu měla mezi voliči převažovat s 57 procenty ta část, která se staví proti zavedení prezidentského systému. Volební průzkum doposud skoro neznámé agentury THEMİS lze jistě považovat za pozitivní znamení, bylo by ale pošetilé brát výsledky příliš vážně. Nejde ani tolik o soustavně velmi nepřesné průzkumy veřejného mínění, jako spíš o skutečnost, že v Turecku instituce zabývající se volebními preferencemi často trendy samy vytvářejí, místo aby je zkoumaly. Pokud ale výsledky zasadíme do kontextu předreferendové kampaně, dozvíme se přece jen docela podstatnou věc – prezident Erdoğan se takovéhoto trendsettingu nesmírně bojí a dělá vše pro to, aby referendum v dubnu vyhrál. Reaguje již
mnohokrát ozkoušeným způsobem, jak přetáhnout na svou stranu nerozhodné voliče, a to provokováním politických soupeřů. Vedle každodenních útoků na vnitřní nepřátele, třeba na gülenisty, Kurdy nebo levicové aktivisty, se pustil do ostrého střetu se západoevropskými státy a celou Evropskou unií.

Rozkol mezi ultranacionalisty

Turečtí občané v zahraničí mají od roku 2011 možnost volit na konzulátech, a v Německu se dokonce kvůli volbám zřizují volební síně i ve městech, kde zastupitelský úřad není. Jak pro tureckého prezidenta, tak pro tureckou diasporu jde o důležitý krok. Většinová turecká společnost se totiž na turecké občany v Německu a jejich potomky dívala skrz prsty. Děti gast­arbeiterů jsou s jistým opovržením označovány za almancılar – „poněmčence“. Jejich stereo­typním obrazem byl v devadesátých letech mladistvý Turek s německým akcentem, který jednou do roka přijel do Turecka na dovolenou a svou „tureckost“ naplno deklaroval řetízkem se zlatým půlměsícem kolem krku.

Erdoğan byl snad prvním tureckým politikem, který si plně uvědomil voličský potenciál turecké diaspory. Vedle zmíněného rozšíření volebního práva z roku 2011 prohloubil svůj vliv v tureckojazyčných mešitách prostřednictvím úřadu pro náboženské záležitosti Diyanet a aktivně začal v Evropě pořádat shromáždění pomocí Unie evropsko­tureckých demokratů (UETD), kterou lze považovat za zahraniční organizaci vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP). Přesto však v současném sporu o vystupování tureckých politiků v Německu, Nizozemsku a dalších zemích jde o hlasy z Evropy až v druhé řadě.

To, že výsledek referenda ve prospěch prezidentského systému není vůbec tak jistý, svědčí o vnitrostranické nerozhodnosti AKP a ilustruje to rozkol ve Straně nacionalistického hnutí (MHP). Již při parlamentním hlasování o provedení referenda si AKP musela vynutit vnitrostranickou disciplínu vzájemným šmírováním mezi poslanci. V MHP je situace od loňského roku dokonce otevřeně vyhrocená a stranický lídr se udržel v pozici jen proto, že pomocí státního zásahu zabránil vnitrostranické opozici kolem bývalé místopředsedkyně parlamentu Meral Akşener v účasti na mimořádném sjezdu. Rozkol mezi ultranacionalisty se nedávno ukázal i ve společném prohlášení všech osmi bývalých vůdců Klubu idealistů, tedy sdružení radikálních Šedých vlků, ve kterém se postavili proti plánované změně politického systému.

Show pro turecké voliče

Vyhrocení turecko­evropských sporů o volební kampaň je proto pokusem o mobilizaci nerozhodných podporovatelů z nacionalistické části politického spektra. V posledních měsících se turecká lira stále více propadala a turecká vláda utrácí velké sumy, aby z firem odňala břímě daní ze zaměstnaneckých platů a placení pojištění. Navíc se ani po vyhazovu ministra zahraničí Davutoğlua nedaří stabilizovat zahraniční politiku a turecká armáda stále více zabředá do konfliktu v Sýrii. Postavit se do role oběti a otevřeně konfrontovat evropské státy se tak jeví jako velmi snadný způsob, jak odvést pozornost od palčivých problémů a dodat národoveckým náladám po nezdařeném puči novou jiskru.

Není jasné, zda si představitelé Nizozemska a Rakouska uvědomují, že provokace tureckých ministrů jsou především show pro domácí voliče. Jednoduché opětování útoků povede jen k tomu, že Erdoğanova strategie eskalace doma přiláká další nerozhodné voliče a neohrabané výroky evropských politiků přiblíží k AKP i tu část turecké diaspory, která se k vládní straně doposud nehlásila. Z opozičních kruhů se už ozývají hlasy, že současné spory umocnily xenofobní nálady.

Turecká diaspora ale zdaleka není jednotná a některé její části jsou důležitou oporou opozice, zejména nyní, když je v Turecku legální politická činnost stále obtížnější. Nelze očekávat, že po 16. dubnu se situace bude zlepšovat. Odsouhlasení prezidentského systému přinese zakonzervování statu quo, pod kterým velká část obyvatelstva Turecka trpí, výhra opozice zase celkem jistě způsobí odvetnou reakci a nelze dohlédnout, jaký bude rozsah Erdoğanova hněvu. Je tedy mnohem důležitější posílit tureckou občanskou společnost jinými prostředky. Ukončení jednání o evropsko­turecké celní unii a již probíhající přerušování finančních podpor v rámci přístupových jednání Erdoğanovi výrazně poruší auru spasitele tureckého hospodářství a může předznamenat odklon dalších voličů. Konečně pak bude potřeba postavit se za opozici, která volá po dodržování lidských práv, a umožnit pronásledovaným tureckým občanům nabrat v EU novou energii. Ať už turecké
referendum dopadne jakkoli, v budoucnu totiž bude silná opozice důležitější než kdy dříve.

Autor studuje blízkovýchodní studia.

Islám se v posledních letech stal v České republice vpravdě celospolečenským tématem. Zvýšený zájem o toto náboženství a jeho vyznavače je sice na jedné straně pozitivně reflektován v nebývalém nárůstu kvalitní knižní produkce o různých aspektech islámu a muslimských společností, na straně druhé se však zároveň všeobecný veřejný diskurs vyznačuje stále nebývalou obhroublostí i relativně nízkou úrovní informovanosti, co se týče základní faktografie. Za experty na islám a muslimy se u nás dnes totiž považuje už skutečně kdekdo – od absolventů vysoké školy života, píšících své příspěvky na Facebooku, přes přírodovědce či lékaře se snahou vyniknout také na poli společenských věd až po mnohé politiky, kteří často cítí příležitost se proti islámu hlasitě vymezit a nahnat laciné politické body.

Ošemetnost kategorizace

Právě protiislámským projevům spojeným s politickým aktivismem je věnována odborná monografie politologického kolektivu pod vedením Miroslava Mareše s názvem Ne islámu! a podtitulem Protiislámská politika v České republice. Kniha podrobně mapuje množství politických struktur, jež se u nás proti islámu tím či oním způsobem vymezují, některé dokonce z parlamentních lavic. Čtenář tak má možnost nahlédnout základní argumentaci obsaženou v projevech politiků či v programových materiálech stran a hnutí.

Autoři monografie vycházejí z předpokladu, že české protiislámské politické projevy lze rozčlenit do více kategorií, takže se v knize setkáváme s uskupeními monotematicky protiislámskými, extrémně pravicovými, populisticky pravicovými, konzervativními či levicově­patriotickými. Politologická snaha o takto precizní vymezení je pochopitelná a do značné míry též užitečná, zároveň však naráží na mnohdy ne zcela jasné ukotvení nemalé části aktérů protiislámské scény a jejich vzájemné prolínání. Není kupříkladu žádným tajemstvím, že neskrývaně antisemitský a rasistický (ergo extrémně pravicový) Adam B. Bartoš a monotematický Martin Konvička otevřeně podporují levicově­patriotického prezidenta Zemana, což je zvláště v případě Bartoše poměrně pikantní vzhledem k okázale deklarované Zemanově náklonnosti ke Státu Izrael.

Minimálně ve dvou případech je zařazení politické strany, respektive politického směru ne zcela šťastné a může na první pohled působit zavádějícím dojmem. V kapitole o konzervativní protiislámské politice je obsažena podkapitola o parlamentní TOP 09, byť autor v zásadě konstatuje, že se tato strana k otevřenému vystupování proti islámu neuchyluje, a je tak v rámci českého konzervativního spektra určitou raritou. Podobně ve finální kapitole (Další směry protiislámského spektra) je jako ideologický proud zařazena takzvaná nová levice, ač je zde opět uvedeno, že její příslušníci „vztahy k islámu ze svých pozic zásadněji neřeší“ a spíše naopak bývají hlasitými kritiky protiislámského hnutí.

Mírně zastaralé informace

Z islamologického úhlu pohledu lze rovněž kritizovat druhou kapitolu knihy, jež analyzuje vztah islámu k liberální demokracii. Zde se sice správně konstatuje, že islám – podobně jako kterékoli jiné velké světové náboženství – není ideologickým monolitem a v rozporu s naším liberálně demokratickým právním systémem jsou pouze některé jeho proudy, zatímco jiné nikoli, zároveň se však politologové dopouštějí některých zjednodušení, nepřesností či zavádějících tvrzení, jichž by se islamolog nejspíše vyvaroval.

Kapitoly o protiislámských subjektech jsou však samy o sobě velmi užitečným materiálem, a to jak pro odborníky, tak pro zainteresované laiky, ale v některých případech dokonce možná i pro orgány činné v trestním řízení. Značná členitost, rozpolcenost a rozhádanost protiislámského hnutí ostře kontrastuje s relativní nepočetností a převažující bezproblémovostí muslimů (či přesněji osob pocházejících z muslimských zemí) na území České republiky. Pozoruhodná dynamika protiislámských struktur nicméně vede k tomu, že mnoho informací v knize, jež uzavírá svůj výklad na konci roku 2015, nutně zastaralo. Autoři kupříkladu nemohli zaznamenat strmý pád konvičkovců ze společných pódií s prezidentem republiky do suterénu facebookových diskusí, k němuž došlo v důsledku politického diletantismu a osobních šarvátek mezi jejich předními představiteli. Kdo si dnes ještě vzpomene na Konvičkova slova o zaplněné
Letné a třiceti procentech ve volbách do poslanecké sněmovny?

Různé pohledy na islám

Sborník příspěvků editovaný orientalisty Ondřejem Beránkem a Bronislavem Ostřanským pod názvem Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik pojímá problematiku české veřejné diskuse o islámu poněkud odlišně – v podobě seriózní intelektuální debaty. Editoři vytyčili několik základních kontroverzních tematických okruhů, které se velmi často na nejrůznějších úrovních v polemikách kolem islámu objevují, a oslovili pestrou paletu osobností, jež se dlouhodobě k tomuto náboženství u nás vyjadřují. Jediným stanoveným krité­riem zde byla „přemýšlivost, slušnost a schopnost argumentace“. Kniha tudíž nepojednává ani tak o islámu – jakkoli některé příspěvky jsou doslova nabité fakty –, jako spíše o různých pohledech na něj.

Mezi jednadvaceti texty nalezneme příspěvky od islamologů, religionistů a dalších odborníků na slovo vzatých (Luboš Kropáček, Zora Hesová, Pavel Hošek), ale i od muslimů (Hassan Mezian, Richard Hlaváček), či naopak intelektuálů k islámu kritických (Roman Joch, Dan Drápal), přičemž úroveň kvality jednotlivých textů je velmi proměnlivá. V jistém smys­lu tak sborník připomíná více než deset let staré vydání Revue Prostor 69–70, jež v tehdejší době reflektovalo české „obavy z islámu“. Vzhledem k vytyčeným – byť zdaleka ne vždy respektovaným – tematickým okruhům jsou Stíny minaretů ovšem mnohem kompaktnějším počinem: představují dvě desítky rozdílných pohledů na stejné či podobné otázky spjaté s islámem a muslimy.

V tom však zároveň tkví určité úskalí. Některé příspěvky snesou přísná kritéria vědecké objektivity, zatímco jiné jsou ryze subjektivními eseji. Zajisté platí, že na celou řadu otázek lze mít jednoduše rozdílné názory a je na čtenáři, aby posoudil, který pohled mu nejvíce konvenuje. Problém ovšem nastává v momentě, kdy se jedná o otázku ryzí faktografie. Jako příklad zde může posloužit třeba notoricky propíraný termín taqíja, s nímž se však autoři ve sborníku, až na jednu drobnou výjimku, „poprali“ vcelku důstojně. Tento náboženský koncept má v islámu svůj konkrétní obsah, v pokleslých internetových debatách však v duchu středověkých obvinění z rituální vraždy platí taqíja za náboženské ospravedl­nění, ba závazný imperativ pro lhaní nemuslimům. Pohybujeme­li se na poli základních faktů, nemělo by ani v dnešní „postfaktické“ době v seriózní debatě docházet k jejich relativizaci z pozice „práva na
názor“.

Autor je orientalista.

Miroslav Mareš a kolektiv: Ne islámu! Protiislámská politika v České republice. Centrum pro studium demokracie a kultury, Praha 2016, 220 stran.

Ondřej Beránek, Bronislav Ostřanský (eds.): Stíny minaretů. Islám a muslimové jako předmět českých veřejných polemik. Academia, Praha 2016, 276 stran.

V roce 2015 přišlo do Německa téměř milion migrantů, pětkrát více než předešlý rok a dvakrát více než v roce 1992, kdy jejich počet ve Spolkové republice dosáhl tehdejšího vrcholu. Tehdy německá společnost zareagovala na příchod nových spoluobčanů vlnou násilí a nenávisti. Symbolem společenské reakce se stal Rostock­Lichtenhagen, kde rozhněvaný dav zapálil dům obývaný převážně uprchlíky z Vietnamu. Rok 2015 vzbudil dojem, že by se tyto události mohly opakovat. Našel se ale jeden velký rozdíl: ti, kteří v roce 1992 jen nevěřícně přihlíželi, začali tentokrát jednat na vlastní pěst.

Imaginární fronty

V důsledku snah o omezení migrace docházelo od roku 2006 k rušení infrastruktury pro přijímání a pomoc uprchlíkům. Argumentovalo se, že už to není zapotřebí. Vlády spolkových zemí zredukovaly počty ubytoven a dalších institucí určených k podpoře a pomoci imigrantům. Německá přistěhovalecká politika se soustředila především na to, jak snížit počet příchozích. Když jejich počet v roce 2015 rapidně narůstal, stát nebyl připraven situaci řešit. Roli státních institucí suplovali dobrovolníci, kteří se starali o dostatek vody a jídla na nádražích, organizovali sbírky a podobně. Stát se snažil budovat prozatímní tábory – v tělocvičnách, starých školách či kasárnách a z kontejnerů nebo stanů.

Snaha ubytovávat běžence odděleně je klasická odpověď národního státu na migraci. Hlavní výhodou tohoto přístupu je fakt, že stát má lidi pod kontrolou. Zároveň na něm profitují provozovatelé ubytoven a táborů. Ubytovaní jsou na tom přesně opačně. Mají málo prostoru, soukromí zde takřka neexistuje a atmosféra je plná stresu, který plodí agresi. Migranti se seznamují s novou společností skrze úředníky a hlídače, kteří jim za účelem udržení pořádku berou nezávislost a právo na sebeurčení. Separováni od ostatních, zůstávají cizím davem vně společnosti. Na pomezí ubytoven se tak vytvářejí imaginární fronty. Nejedná se tudíž o dobrý začátek společného života, podobný postup naopak vede ke vzniku ghett.

Ubytovny straší obyvatelstvo víc než cizí lidé. Leverkusen je okresní město v Severním Porýní­Vestfálsku a určitě není žádnou baštou antirasismu. Díky vytrvalým protestům proti tamní stavbě nové ubytovny v roce 2002 ­vznikl takzvaný leverkusenský model, spočívající v ubytování uprchlíků v bytech v různých částech města. Od té doby ubylo nenávisti, daří se lépe integrovat imigranty, a město navíc ušetřilo přibližně třetinu nákladů. Nápad převzalo i několik dalších měst. Většina příchozích ale musí na rozhodnutí v azylovém řízení čekat v ubytovnách nebo táborech, aby mohli být snáze deportováni, pokud by jejich žádost byla zamítnuta. Slovy bavorské vlády z roku 2002: „Přístřeší nemá podněcovat zájem zůstat.“

V létě 2015 se ale skutečnost ukázala mocnější než politický diskurs. Byli zde uprchlíci, nebylo místo v ubytovnách a táborech a část obyvatelstva se s rozdílnými motivacemi a přístupy rozhodla nabídnout potřebným ubytování.

Ideály, zvědavost a zkušenosti

Nasir (26) ze Sýrie se poznal se svými novými spolubydlícími na fotbalovém zápase. Jako ateistický hipster z Aleppa rychle zapadl. Když ho úřady chtěly přesídlit do jiného města, němečtí přátelé mu pomohli vyjednat, aby mohl zůstat. Jonas a čtyři jeho spolubydlící měli volný pokoj ve velkém bytě v centru města a už dlouho diskutovali o tom, že by rádi ubytovali nějakého imigranta. Jakožto levicoví aktivisté nechtěli zkrátka jen mluvit o svých ideálech, ale žít v souladu s nimi. A tak se Nasir nastěhoval do prázdného pokoje. Spolubydlení od počátku fungovalo. Největším problémem byl nájem: Nasirovi totiž ještě neskončilo azylové řízení a jeho místo bylo na ubytovně. Pobyt jinde mu nakonec umožnila tichá dohoda s vedoucí ubytovny, která byla vděčná, že zbude místo pro někoho jiného. Na nájem se Nasirovi skládalo mnoho lidí včetně spolubydlících,
jejich rodičů a kamarádů. Někdy se nájem zaplatil z výdělku za benefiční koktejly v místním levicovém centru. To bylo nejlepší řešení, protože s touto formou financování mohl Nasir sám pomáhat. Nejvíce se totiž trápil tím, čím se trápí většina uprchlíků v Německu: že nesmí pracovat, a musí tak být závislý na tom, že mu někdo něco dá.

Tiché dohody s úředníky a sbírky na nájem nicméně nejsou obvyklou cestou k ubytovávání uprchlíků v soukromých bytech. Oficiální cesta vede přes úřady nebo neziskové organizace. Zároveň je ale možná jen v případě, kdy už dotyční prošli azylovým řízením a stát za ně zaplatil náklady na nájem a živobytí. Vydělávat na podobném ubytování ale nelze, protože imigranti sice mají po ukončení azylového řízení nárok na příspěvek na bydlení, ale jeho výše se odvíjí od nejnižších cen nájmů v regio­nu nebo konkrétním městě.

Důvody a motivace k ubytovávání přistěhovalců se mohou lišit. Organizace Flüchtlinge Willkommen (Uprchlíci, vítejte), která vznikla v roce 2014 v Berlíně, jedná na základě kritiky podmínek v ubytovnách a táborech. Vedle zprostředkování kontaktu s imigranty, kteří hledají byt, také poskytuje pomoc se vším, co s tímto procesem souvisí, ať už jde o žádosti na úřadech či řešení konfliktů. Podmínkou pro spolubydlení není „správný politický názor“, mnohem důležitější je, aby si spolubydlící rozuměli. Takže i zvědavost a zájem o jiné kultury funguje jako dobrá motivace, stejně jako abstraktní humanistické myšlení. Sarah z Frankfurtu a Amira ze Sýrie spojila organizace Flüchtlinge Willkommen. Neměli spolu žádné konflikty, ale ani se nespřátelili. Sarah je přesto ráda, že měla Amira za spolubydlícího: když pomohla ona, má naději, že by v případě nouze někdo jiný pomohl zase jí. Pod hlavičkou uskupení Refugees
Welcome International vzniklo již dvanáct podobných organizací, které dokázaly spojit více než devět stovek uprchlíků s jejich novými spolubydlícími v devíti zemích. Od května 2016 existuje podle informací webové stránky refugees­welcome.net podobná organizace i v České republice. Zatím ale žádný úspěch neměla.

Motivem k přijetí uprchlíků ve vlastním domově může být ale i rodinná historie a osobní zkušenosti. Důchodci Werner (90) a Hilde (86) byli první, kdo v jedné vesnici v Sársku nabídl bydlení imigrantům. Ubytovali dvaačtyřicetiletého Mazena ze Sýrie. Hilde sice nerozumí islámu, Alláh je pro ni „příliš katolický“, ale rozumí něčemu jinému. Pochází ze Sudet a v roce 1947 musela odejít. Když četla, že běženci musí do táborů, vzpomněla si na svůj vlastní pobyt v takovém zařízení po příchodu do Německa a rozhodla se, že někoho této zkušenosti ušetří.

Obrovský počet imigrantů každopádně stále zůstává v táborech nebo ubytovnách. Je také možné, že fenomén spolubydlení je v rámci snah postavit se proti nenávisti v médiích přeceňovaný. Výše popsané zkušenosti ale naznačují, že společný život může být lepší cestou než drahé a komplikované řešení, které nakonec vede pouze k větší segregaci. Ukazují totiž, že za velkou část nákladů spojenou s přijímáním migrantů nemohou ani tak oni sami, jako spíše nenávist a strach.

Autorka je historička.

Je fašizace vhodný výraz pro to, co sledujeme v souvislosti s takzvanou islamofobií, nenávistí vůči uprchlíkům, ale také s nástupem politiků jako Viktor Orbán, Donald Trump a nakonec i Miloš Zeman?

Z pohledu politologa to relevantní není, protože definice, s nimiž politologie pracuje, beze zbytku naplněny nejsou. To, co se děje, ale opravdu může připomínat minulost. Jako politologa mne fascinují debaty na Facebooku, kde se najednou odehrávají přímo před mýma očima věci, které byly k vidění naposledy ve třicátých letech. Je to fascinující, ale také z toho jde mráz po zádech, zvláště když sledujete, jak se řada lidí vzdává kritického myšlení a věří nejrůznějším hoaxům. Z čistě odborného pohledu bychom tedy o fašizaci mluvit nemohli, i politici, které jste zmínil, jsou odlišní, nicméně z pohledu běžné lidské komunikace je pochopitelné, že se tato slova používají.

Z jedné diskuse obtýdeníku Tvar vyplynulo, že by možná bylo vhodnější mluvit o „dehumanizaci“. Je podobné slovíčkaření na místě, zvláště když si uvědomíme, že fašismus byl praktikovanou dehumanizací?

To sice byl, ale součástí fašismu byla i řada věcí, které dnes nevidíme. Pokud si s termínem fašizace spojujeme nástup sil jako Islám v České republice nechceme nebo lidí typu Martina Konvičky, je třeba si uvědomit, že vycházejí z prostředí, které je liberální, až ultraliberální. To je v naprostém rozporu s historickým fašismem i současnými podobami neofašismu. Konvička odmítá, že by byl rasista, i když u jeho stoupenců často velmi ryzí a primitivní rasismus najdete. Naopak zdůrazňuje, že má přátele z různých etnik, že má zkušenosti s drogami, že rád využíval služeb romských prostitutek a podobně. To jsou všechno věci, které ortodoxní krajní pravice nemůže akceptovat. Klasický fašismus můžeme spatřit u Jobbiku v Maďarsku nebo u řeckého Zlatého úsvitu, ale tím, kdo dnes představuje opravdu silný proud, jenž se veze na vlně nenávisti, aniž by se jakkoli hlásil k fašis­­mu, je Nigel Farage, Geert Wilders a další. Tedy vzdělaní a etablovaní lidé ze střední třídy, kteří ke střední třídě také mluví. Takzvaně normální lidé, kteří chodí na antiislamistické demonstrace, by nešli na akci Dělnické strany, neboť má punc neonacistů. Proč by tam chodili, když mohou jít na Konvičku a nikdo je nemůže mít za fašisty?

Co často tak velmi rozdílné lidi, kteří rozhodně postrádají uniformitu neonacistů, vlastně spojuje?

Sám mám na Facebooku dva přátele, kteří se v posledních letech tímto směrem vydali. Patří do jiných sociálních vrstev, názorově si jsou přitom velmi podobní. V jádru jejich podobnosti nacházím hlavně frustraci a permanentní vztek, který z nich vychází.

Zjednodušeně mohu mluvit především o ekonomickém tlaku, který oba pociťují. Nemůžete se zbavit dojmu, že vás neustále něco tlačí dolů, což může způsobit až existenciální strach, který provází vztek, jejž si chcete vybít, a je v podstatě jedno, zda na Romech nebo muslimech. Je to boj o vlastní místo na slunci.

Současnou „dobu postfašismu“, slovy maďarského filosofa Gáspára Miklóse Tamáse, určuje i to, že postrádá přesně ten romantický náboj, který k fašismu vždy patřil.

Na fašismu bylo, stejně jako na nacismu, vždy zajímavé to, jak kombinuje fascinaci modernitou s nenávistí k modernímu světu, jak je současně progresivní i tradicionalistický. Je to mytizace historie, z níž vytrhnete pár reálií a z nich skládáte nový svět. Romantismus, jenž byl vždy silný uvnitř neonacistické scény, u těchto nových hnutí neexistuje. Klasický neonacismus je v České republice – ale myslím, že se to týká celé Evropy – v podstatě zcela rozbitý a moc z něj nezbylo. Zůstali lidé, ale chybí organizační struktura, která by reálně fungovala a něco dělala.

Tradiční neonacismus tedy podle vás slábne, ale místo něj sílí proud, který se možná odvolává na liberalismus, ale nemá s ním moc společného?

U těch lidí, kteří zdůrazňují, že jsou liberálové nebo že pocházejí z liberálního prostředí, je vidět, jak rychle a lehce sklouzávají ke klasickému konzervatismu. Wilders začínal jako ultraliberál a dnes je to v podstatě přiznaný konzervativec. Speciálně současný český liberalismus je dle mého primitivní verzí několika pouček klasického liberalismu. Zatímco liberalismus začínal v podstatě jako humanistická filosofie, která měla otevřít možnosti jednotlivci, jeho dnešní česká podoba se dá zkrátit do věty „jste­li chudí, můžete si za to sami“.

Erich Fromm s Wilhelmem Reichem prováděli ve třicátých letech první sociálně psychologické výzkumy zaměřené na problematiku fašismu. Došli k závěru, že mu nejvíce podléhají lidé s „autoritářským charakterem“. Můžeme některé charakteristiky autoritářské osobnosti nalézt u české veřejnosti?

Určitě jde o pocit strachu z rozplývání jistot, pocit dezorientace ze současného světa. Strach, z něhož vyrůstá nenávist, je přitom legitimní a my s ním musíme pracovat. Obecně lze také mluvit o pozitivním vztahu k autoritám. K dětem se má přistupovat tvrdě, proutek se musí ohýbat, dokud je mladý, škoda rány, která padne vedle, a tak dále. Stejně jako ve zmiňovaných výzkumech hraje i zde výchova mladých velkou roli, což potvrzují diskuse na Facebooku. Pocit strachu navíc souvisí s pocitem sexuální obavy a s neujasněným vztahem k ženám. Na jedné straně stojí odpor k feminismu a ženské emancipaci a na straně druhé ohánění se tím, že jde přece o ochranu žen. Odpor k zahalování žen provází názor, že nejsvobodnější by zřejmě byly nahé. I z těchto důvodů si myslím, že by k současné situaci a problematice krajní pravice měli mnohem více mluvit psychologové, což se u nás vůbec neděje, protože téma do značné míry kolonizovala politologie, která ovšem nemá co říct ke všem aspektům věci.

V jednom rozhovoru jste zmínil, že dnešní odpor vůči islámu připomíná antisemitismus. V čem konkrétně?

Z dějin antisemitismu zjistíte, že po většinu doby šlo především o antijudaismus. V základu byl odpor k náboženství, stejně jako u protiislámských nálad.

Nicméně antisemitismus vždy úzce souvisel s konspiračními teoriemi. Nezdá se, že by muslimové dnes byli označováni za tajné vládce světa.

Tak to nefunguje. Pro konspirační teorie bylo důležitých několik momentů: židovská komunita nebyla zvenku příliš známá, takže se kolem ní vytvářely nejrůznější negativní představy. Načež přišel někdo, kdo to všechno spojil a dal tomu pomocí konspirační teorie celistvý tvar.

Židé byli ale na rozdíl od muslimů dlouhotrvající součástí české společnosti…

Zároveň ale velmi často žili v ghettech. Muslimové mezi námi dnes také žijí, kousek od místa, kde spolu sedíme, jsou tři občerstvení s kebabem. Židé zde sice v historii žili, ale většinová společnost o nich takřka nic nevěděla, a pokud něco věděla, tak to byly z poloviny mýty a z druhé povídačky a zkazky, což platilo minimálně do příchodu židovské emancipace a rozbití ghett. Dnes si lidé, kteří píší o islámu, vystačí s tím, že Mohamed byl pedofil a šaría je kamenování. To je daleko za hranicí jakékoli zkratky. Z výzkumů mezi lidmi, kteří v Německu navštěvují demonstrace Pegidy, s překvapením zjistíme, že respondenti jako hlavní důvod své přítomnosti neuvádějí boj s islámem, nýbrž nesouhlas s politikou vlády.

Islám je tedy do jisté míry zástupný moment. Klasický současný antisemitismus pracuje s představou, že svět ovládá spiknutí Zionist Occupation Government [Sionistická okupační vláda]. Antiislamisté pro změnu tvrdí, že svět ovládá spiknutí Politically Correct Multi Culturalism [Politicky korektní multikulturalismus]. Tato konspirační teorie neříká, že jsou muslimové hybateli, nicméně jsou bráni jako beranidlo multikulturní Evropy a neomarxismu. Podobnost mezi praktikovaným antisemitismem a antiislamismem tudíž existuje na mnoha rovinách. Když se dnes mluví o odlišování antisionismu a antisemitismu, používá se takzvaný 3D test Natana Sharanského, jenž si všiml, že antisionismus nemusí nutně znamenat antisemitismus, a chtěl najít způsob, jak obě věci odlišit. Pokud v argumentaci dochází k démonizaci, delegitimizaci a dvojímu standardu, pak jde o antisemitismus. Když tento test aplikujete na antiislamismus, zřetelně vystoupí styčné prvky s antisemitismem, princip je úplně stejný.

Autoritářský posun části mainstreamové veřejnosti podle vás pramení z frustrace. Zároveň jste ale v jednom rozhovoru zmínil, že se ještě máme docela dobře. Není to ale tak, že většina české společnosti se po dvaceti sedmi letech demokracie skutečně může oprávněně cítit jako poražená?

Většina takto frustrovaných lidí jsou moji vrstevníci, takže cítím jisté souznění s tím, co říkají. Jde o lidi, kteří nejdříve v devadesátých letech uvěřili české verzi liberalismu a neoliberalismu. Zlé jazyky tvrdí, že komunismus se u nás budoval na základě několika pouček, a to samé platí o kapitalismu. Vládla tu představa, že kdo bude makat, bude se mít dobře. Jenže realita je taková, že řada lidí makala a maká a nic z toho nemá. Když jsem mluvil o tom, že se máme dobře, tak jsem měl na mysli třeba skutečnost zobrazovanou ve finském filmu Bod varu. Tam bylo ze záběrů z antiislamistických akcí zřetelně vidět, že nejde o střední třídu, ale o opravdu chudé lidi. Tak to ale u nás zatím nevypadá, v tomto směru se lidé, kteří chodí na Konvičkova shromáždění, mají lépe. Mají relativně dobré bydlení, ale k tomu mají hypotéku, děti na školách a každý měsíc horko těžko poplatí účty a říkají si: Já dřu pětadvacet let jako mezek, mám dvě práce, ale přitom se dobře nemám. Kde jsou ty sliby, jimž jsem uvěřil? Můžete reagovat tak, že si uvědomíte, že to nebyla pravda. Nebo se jich stále držíte, ale z toho, že nebyly naplněny, viníte někoho jiného – někoho, kdo všechno kazí: Kdyby se nedávaly peníze Romům a na uprchlíky, tak je dost peněz na platy a my se budeme mít dobře.

Z toho by skoro vyplývalo, že čeští chudí na rozdíl od střední třídy frustrovaní nejsou.

Chudí jsou frustrováni naprosto stejně, jsou ale také zcela demobilizovaní, jako většina české společnosti. Naprostá pasivita a nezájem o věci veřejné se týká i voleb. Kdo myslíte, že tvoří čtyřicet procent nevoličů? Jsou to především nezaměstnaní a chudí lidé. Netvrdím, že tito lidé se nemohou časem přidat k různým protestům, ale zatím jsou vidět jen občas.

Podobný pocit prohry zaznamenal ve své knize Retour à Reims (Návrat do Remeše, 2009) francouzský sociolog Didier Eribon. U jeho rodičů z ryze dělnického prostředí vedl až k tomu, že se z dlouholetých voličů komunistů stali stoupenci Národní fronty. Nakonec jak brexit, tak vítězství Donalda Trumpa lze označit za příklady, kdy často chudí lidé volí v nevědomém masochismu sami proti sobě. Proč se to děje?

U nás se fenoménem podobné volby zaobírá Jan Keller. Má skvělý postřeh, že lidé u nás volí, jako by byli střední třídou, a následně jsou překvapeni, že dotyčná strana jedná proti jejich zájmům. Typickým příkladem byli studentští voliči TOP 09, kteří se divili, když strana chtěla zavést placené školné. Je to takzvaná teorie referenční skupiny. Vy sice nejste jejím členem, ale velmi byste chtěl být, takže se chováte, jako byste jím byl. Někteří francouzští Arabové volí Národní frontu, protože chtějí ukázat, že se maximálně integrovali do většinové společnosti. Komunistický volič, jenž začne volit Národní frontu, navíc není nic překvapivého a nutno říct, že u nás si lze podobnou variantu představit ještě lépe, protože současná Komunistická strana Čech a Moravy je nacionalistická, konzervativní a dávno neřeší sociální problematiku.

Od doby Sládkových republikánů není v Česku krajně pravicová strana, která by aspirovala na vstup do parlamentu. Znamená to, že je česká politická scéna zdravější, než je tomu jinde v Evropě, nebo že nenávistnou a xenofobní rétoriku úspěšně privatizují tradiční velké strany?

Zodpovězení této otázky by si vyžádalo hloubkový výzkum krajní pravice v Evropě. Skutečnost, že mainstreamové strany přebírají agendu krajně pravicových stran, lze sledovat už od sedmdesátých let. Nikdo ale neví, co to může znamenat, neboť se zdá, že často jde hlavně o rétorickou rovinu, protože jinak by dnes Francie vypadala úplně jinak. Něco podobného vidíme ve všech zemích Evropy, takže Česko je spíše výjimka. České prostředí je na určité úrovni velmi maloměstské a konformní. Lidem se možná líbí radikální názory, ale nakonec raději hodí hlas Občanské demokratické straně nežli Sládkovi. Být aktivistou se považuje za něco divného, ale přitom je zjevné, že v rámci antiislamistického hnutí mnoho lidí prvně zažívá pocit pospolitosti, něčeho, co je spojuje a zároveň baví. Historik Michal Pullmann si všiml, že tito lidé by o sobě měli mluvit jako o aktivistech, ale přitom právě na aktivismus nadávají. Jsou chycení v terminologické pasti.

Součástí české politické kultury nacionalismus nikdy nebyl, jeho poslední velké vypětí lze datovat do vzniku státu v roce 1918. Česká politická kultura je definována pragmatismem a izolacionismem. Chováme v sobě pocit malého národa, o němž často rozhodují jiní. Výsledkem je, že se necítíme pány svého osudu. Po roce 1989 nacionalismus čas od času někdo z politiků sice vytáhl, ale nikdy příliš silně nefungoval, což platí i o našich předešlých dějinách. V podstatě si myslím, že „průměrný český volič“ je orientován umírněně sociálnědemokraticky.

Proč se ale i sociální demokracie přiživuje na vlně strachu a nenávisti?

Sociální demokracie vůbec není schopna definovat, koho chce oslovit, a tím pádem netuší, jak by ho měla oslovit. Sociálně liberální voličstvo dnes v podstatě okupují zelení a piráti. Všechny české standardní politické strany mají pocit, že jejich příběh se přežil a ony nemají co vyprávět. Rozklad loajality voličů k tradičním stranám je velkým tématem nynější politologie. Lidé volí sociál­ní demokracii ze setrvačnosti, ale dnes je spíše nečitelná. České strany nemají výrazné lídry, jedním z posledních je prezident Miloš Zeman a částečně Andrej Babiš. Češi nemají rádi elity, místo nich mají rádi vůdce. Obecně tedy vidíme vyprázdněnost politických stran, které pak ideově skáčou od jednoho pólu k druhému. Výsledkem je neochota jasně se postavit za nějakou ideu a ustavičné lavírování, které vidíme právě na příkladu sociální demokracie.

Neprožíváme ale dokonce systémový předěl, včetně krize zastupitelské demokracie?

Určitě můžeme mluvit o krizi liberální demokracie. Sledujeme rozpad do značné míry umělého konsenzu. Pocit strachu dnes může mít kdekdo z naprosto odlišných sociálních skupin. Jde i o krizi zastupitelství, což se ukazuje v diskusích nad přímou demokracií. Nemyslím si ale, že lidé přemýšlejí nad formami demokracie. To, o čem mluví, je jejich sociální status, v jádru všeho je třeba hledat ekonomiku, kterou si spojují s politikou. Proto vyhlížejí někoho, kdo to všechno změní, což je v přímém rozporu s neoliberální mantrou, která říkala, že každý je strůjcem vlastního štěstí.

Nakonec to vypadá, že se příliš dobře opravdu nemáme.

Společnost jako celek se dobře nemá, respektive myslíme si, že bychom se mohli mít mnohem líp, ale stačí vyjet za hranice Evropy, abychom pochopili, že se máme ještě docela snesitelně.

I při pohledu na některé kroky Viktora Orbána v Maďarsku nebo Práva a spravedlnosti v Polsku se může zdát, že jsme na tom dobře.

Jak Maďarsko, tak Polsko jsou země, s nimiž se v úrovni nacionalismu vůbec nemůžeme srovnávat. V Česku není žádná strana, jako je Jobbik v Maďarsku, nemáme žádné pochody nezávislosti jako v Polsku. Demobilizace a švejkovství zde ukazuje tu přívětivější a umírněnou tvář českého národa, což neznamená, že ta se pod vlivem dění u sousedů nemůže časem radikalizovat. Současný systém nicméně stále zachraňuje především setrvačnost a zvyk, což jsme mohli sledovat nyní v holandských volbách, a pokud vyhraje v Německu sociální demokracie, tak to bude platit i tam.

Každá setrvačnost ale jednou doběhne. Nebylo by racionálnější uvažovat v dlouhodobějším měřítku?

Upřímně řečeno se vám přiznám k tomu, že před americkými prezidentskými volbami jsem si z podobného důvodu v duchu říkal, zda by nakonec nebylo lepší, kdyby Trump vyhrál. Protože když prohraje, tak jeho voliči nikam nezmizí. Není nakonec lepší, když lidé uvidí, k čemu dojde, když se někdo podobný stane prezidentem USA? Nikdy jsem nebyl zastáncem teorie permanentního progresu. Historie se pohybuje v kruzích a přeskocích, není to čistě vzestupná záležitost. Z mého pohledu je lepší, když se některé špatné věci vytáhnou na povrch, aby byly jasně viditelné, protože katarze přichází skrze jejich odhalení.

V podstatě říkáte, že jsme se ocitli uprostřed doby, kdy musíme projít nutnou populistickou fází. Jak ale vidíte budoucnost, čeká nás opravdu přechod k nějakému autoritativnímu způsobu vládnutí, nebo nakonec zvítězí zvyk a nechuť k razantním změnám?

Jedna varianta je, že se situace uklidní, i když se k moci proderou strany, které by před lety ještě neměly šanci. To může vést k mnoha konfliktům a nepříjemnostem, ale společnost je vždy konfliktní. Otevírá se tím prostor pro všechny, jak pro tradiční strany, které se budou chtít revitalizovat, tak pro nové hráče. Druhá varianta je taková, že to, co nyní vidíme, bude trvat dlouho, a když například v Německu vyhraje sociální demokracie, tak třeba v Polsku uvidíme posun opačným směrem. A pak je třetí varianta: v ní se vše začne opravdu hroutit. Ve Francii zvítězí Marine Le Penová, v Německu dojde k nějakému volebnímu patu a začne se mluvit o rozpuštění Evropy. I v takové situaci ale nastanou momenty, které budou tuto destruktivní tendenci brzdit. To jsme ostatně viděli po hlasování o brexitu, na jehož výsledek nebyli připraveni ani ti politici, kteří za něj kopali, nebo u Donalda Trumpa, jehož prezidentské dekrety soudy shazují pod stůl jeden za druhým. Ve finále si zkrátka myslím, že žádná kaše se nejí tak horká, jak se uvaří, i když nás zjevně čeká ještě řada nepříjemných okamžiků. Nicméně to beru spíš jako výzvu.

V Česku se mluví o elitářské kavárně a nenávistném lidu. Někteří intelektuálové poukazují na to, že je třeba se na realitu podívat očima frustrovaných občanů a začít vzájemný dialog. Je podle vás něco podobného vůbec možné?

Debata o sociálních bublinách odráží realitu, v níž spolu nemluvíme a vzájemně se neznáme. Různí lidé mají vždy různé názory, jednotná společnost je mýtus. V jisté fázi člověk zjistí, že musí naslouchat těm, s nimiž nesouhlasí, že přezíravý postoj intelektuála není na místě. K žádným lidem se nemůžeme stavět jako k plebsu. Jediné, co můžeme dělat, je snažit se s nimi trpělivě, systematicky mluvit, analyzovat a dokládat. Nejde to ale dělat z pozice elitního všeználka. Buď dokážete argumentovat, nebo máte pro ostatní jen slova pohrdání, to je celé. Z mého pohledu nakonec není nic lepšího než diskutovat s lidmi, kteří s vámi nesouhlasí.

Jan Charvát (1974) vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd UK a politickou sociologii na Högskolan Dalarna ve Švédsku. Specializuje se na problematiku politického extremismu. Je autorem knihy Současný politický extremismus a radikalismus (2007).

Jihem Spojených států amerických se šíří jed. Ne, tentokrát nepůjde o předvídatelnou levicovou analýzu politické situace ještě donedávna první ze zemí svobodného světa. Alespoň ne tak docela. Socioložka z kalifornského Berkeley Arlie Russell Hochschildová se totiž vydává do Louisiany, aby politické rozhodování voličů představila jejich vlastními slovy a životními příběhy na tématu ohrožování životního prostředí. V knize Strangers in Their Own Land. Anger and Mourning on the American Right (Cizinci ve vlastní zemi. Vztek a smutek na americké pravici) se snaží vysvětlit „velký paradox“. Jak mohou občané jednoho z nejchudších států Severní Ameriky, jehož rozpočet ze čtyřiceti čtyř procent tvoří peníze poskytnuté federální vládou, volit politické představitele, kteří vystupují proti jejich ekonomickým zájmům a chtějí tyto zdroje omezit?
Jak se mohou lidé, kteří žijí u jezera s otrávenou vodou, dýchají vzduch, který je „divně cítit“, jejichž dům kvůli zemětřesením způsobeným těžbou ztratil cenu, být členy Tea Party, republikánského „hnutí zdola“, odmítajícího omezování průmyslu emisními limity a jinými environmentálními regulacemi?

Politika emocí

Arlie Russell Hochschildová, klíčová postava sociologie emocí, považuje v současné situaci, kdy se mnozí cítíme být „cizinci ve vlastní zemi“, za nutné oprášit schopnosti empatie a navázat přímý kontakt s táborem protivníka. Tuší, že i politiku, kterou bychom rádi měli za racionální proces, ovládají především emoce, a hledá „skrytý příběh“, jejž specifikuje spojením „feels­as­if“ (pocit­jako­kdyby), který by vysvětlil rozhodnutí, jež voliči činí. „Chtěla jsem vědět, co lidé chtějí cítit, co si myslí, že by cítit měli, a naopak neměli,“ říká. Spíše než odbornou knihu přitom píše naturalistický román, potažmo etnografickou reportáž o zemi, jejímž zvyklostem najednou ona a její sociální skupina nerozumějí.

Příznivci Tea Party kontaktovaní Hochschildovou přikládají v politice důležitost nepřekvapivě především tématům náboženské víry, přístupu k rodině a daní ze strany státu – ty považují za příliš vysoké a progresivní. I v této zdánlivě ekonomické otázce však hraje nejzásadnější roli hledisko cti a morálky. „Skrytý příběh“, který Hochschildová nachází, je totiž nakonec v celku jednoduchý: člověku dodává požadovanou důstojnost především práce, respektive ona tvrdá, náročná dřina, která odpovídá obrazu muže živitele a ženy, jež mu v jeho díle pomáhá, a kterou na jihu Spojených států nabízí oblast stavebnictví, těžby, energetického a chemického průmys­lu. Nejcennější vlastností je schopnost dřít, a tak se o sebe a svou rodinu postarat bez cizí pomoci, blížit se vlastní pílí krok za krokem dosažení amerického snu. Vláda kdesi na severu, která se snaží stanovovat limity na ochranu životního prostředí,
doporučovat, nebo dokonce nařizovat bezpečnostní opatření, zasahuje do podoby právě těchto ceněných pracovních pozic, jednoduše řečeno „práci bere“, a navíc upírá právo na samostatnost jako takovou. V představách dotazovaných Louisiaňanů jako by bylo možné zvolit buď čest a práci, a tedy loajalitu k průmyslu, který ji nabízí, nebo životní prostředí. A nic na tom nemění fakt, kolik existuje nebo vznikne výzkumů dokazujících, že striktnější zákony zvyšují konkurenceschopnost. Volba stojí: buďto ropa, nebo voda; chemie, nebo vzduch. „Znečištění je oběť, kterou přinášíme kapitalis­mu,“ vyjadřuje se jeden z respondentů, které však Hochschildová přes veškeré politické rozdíly vnímá jako přátele.

Svou roli krom interiorizovaného amerického snu hraje i tamější podoba křesťanské víry, podle níž je ctností obtíže (chudobu, zemětřesení, nemoci) trpělivě snášet, nikoli něco vlastní vůlí změnit. Přesvědčení, že nemusíme nutně věci dělat, aby se staly, je však v této linii korunováno ultimátním argumentačním zabijákem: Zjevení Janovo říká, že po celoplanetární přírodní katastrofě nastane tisíciletá říše dobra, míru a lásky. Bránit naplňování proroctví by znamenalo oddalovat blížící se ideál. „Nebe je na věčnost. Pak se nebudeme muset starat o životní prostředí. To je ta nejdůležitější věc, uvažuju z dlouhodobého hlediska,“ zazní.

Kdo je kde cizincem

Víra je ale až poslední mezí uvažování o světě. Vším prostupuje hlavně pravidlo, že co neodpovídá snaze dosáhnout amerického snu, musí upadnout do „sinkhole“, propadliny zapomnění. Bílí muži, kteří stojí ve frontě na tento ošuntělý sen, si chtě nechtě všímají, že ačkoli tvrdě pracují, jejich plat se léta nezvýšil, známého bezdůvodně vyhodili a na jeho místo přišel někdo s černou barvou kůže, nebo dokonce žena – jak by to bylo možné, kdyby neplatila nesmyslná nařízení, která zavádí federální vláda? „Divadlem konfliktu“ mezi sociálními skupinami se stává místní správa sociálního zabezpečení, ne továrna nebo banky. Pravicové voliče zajímá spodní část žebříčku, levici horní – jenže to znamená, že levice závidí úspěšným, kterým se povedlo americký sen žít. Volný trh je na straně dobrých občanů pracujících na americkém snu, federální vláda pak s těmi, kteří se nespravedlivě
vlámali do fronty na štěstí. A navíc všem sebelítostivým „já­ubožáčkům“, na něž se mají najednou brát ohledy, poskytuje stát „z našich daní“ různé úlevy a podpory. Známá písnička? Americký sen se totiž zažral dávno pod kůži valné většině světa, odměně za celoživotní soutěžení už uvěřil kdejaký malý ­středoevropský národ. Vztek „minority“, která soustavně přichází o práva a vlastně se má stydět za to, že dlouho uzurpovala ostatním místo na slunci, zalévá celý svět.

Strangers in Their Own Land bohužel někde kolem odhalení tohoto „skrytého příběhu“ ztratí dech a začne obtěžovat fascinací obyčejností, jakou skutečně může zakoušet jen městská intelektuálka. A především to, že v rámci pravidel road movie začne být cesta důležitější než cíl a na primární zdroj „podivných“ postojů pravicových voličů od jedem nasáklých bažin se neukáže. Je cenné číst knihu uprostřed Evropy, protože – byť se Hochschildová pochopitelně mnohé snaží vysvětlit vírou – spoustu zvolání a pseudo­argumentů bude čtenář znát i z českého prostředí. Primárním zdrojem „skrytého příběhu“ není křesťanská víra, ale neoliberalismus. Věřící přívrženci Tea Party si z Bible prostě vybírají jen to, co této primární ideologii odpovídá.

O čem se mlčí

Nahlédnout do hlavy „druhé straně“ je nutné a užitečné, otázka je, co s tím. Argumenty vyvracet mylná přesvědčení je sice potřebné, jenže je to jen lepení jednorázové náplasti na hluboký základní pocit, že se světem je cosi v nepořádku, něco, čemu nerozumím, a co mě přitom pomalu a ze zálohy začíná ohrožovat. Pocit cizinectví ve vlastní zemi… Současný ekonomicko­politický systém (Hochschildová slovo „neoliberalismus“, stejně jako „patriarchát“, vůbec nepoužije a spojení „globální kapitalismus“ se objeví až v úplném závěru knihy jako citace jiného autora) není prospěšný většině, a bude potřeba ještě spousta času, než si rebelující voliči uvědomí, kdo je to vlastně podvedl. Pointou knihy bohužel není označení pravého viníka – ekonomického systému, který se stal ­jediným systémem hodnotovým –, ale vítězství Donalda Trumpa v prezidentských volbách. Autorka
se tomuto gestu vyhýbá záměrně. A podobně jako sama považuje za nejzásadnější, o čem lidé nemluví, je to hlavní i to, co chybí v její vlastní knize. Hochschildová netvrdí, ale ukazuje: je potřeba vynalézt nový, společný jazyk pro věci, které už mají v jazyku levice jméno. Jenže jde to? Opravdu je možné nalézt společnou řeč s lidmi, kteří třídí odpad, a přitom budují další, větší dům kvůli svému třetímu autu, označují se za milovníky přírody, protože rádi loví, kteří za „bližního svého“ považují jen toho, koho léta a osobně znají, kteří jsou pro státem řízenou sterilizaci, protože chudé matky by prostě třetí dítě mít neměly? Nezbývá než to po vzoru Hochschildové aspoň v každodenním kontaktu zkoušet. A nespustit ze zřetele, že viníci současného zla nejsou ti na druhé straně názorové zdi nebo na spodních příčkách žebříku – nejspíš je vinna valná část těch „nahoře“, ale především je od základu špatný žebřík samotný.

Arlie Russell Hochschild: Strangers in their own land. The New Press, New York, London 2016, 354 stran.

It was a bit like a porn or reality show – the hatred could be viewed live and boundlessly dosed. The willing showmen soon became stars of the headlines and both their virtual and actual crowd got surrounded by various recording devices that recorded multiple evidence of the ways in which hate pours out. 

We found ourselves in the role of fascinated viewers. Some perhaps with a certain sadness that a radical oppositional movement has finally emerged and stems from the bottom, contains a democratic ethos and stands in radical opposition to the elites – but that we need to stand against it because it brutally attacks the most helpless ones and leads to limitations of freedoms. But most of all everyone expressed a tense expectation: So this is the fascism we are familiar with from books and films? Or is it some new authoritarianism we cannot yet well describe. Is it going to stay? Is it going to shake up Czech society and take hold of affairs?

We now know that the movement has not succeeded. Fear of Muslims managed to convince a large majority of the society to refuse refugees in polls, but only hundreds, exceptionally, during the largest events, thousands of people showed up in squares. The cluster of people who attempted to lead this crowd fell apart into a mess of groups that hate each other and their list reminds of the famous scene from Life of Brian. Most of all, however, they were overtaken by a line of established politicians, beginning with the president and not ending with the minister of the interior who came up with a clear message: Why go to an apprentice if you can consult with an expert?

The unusually strong tidal wave of Islamophobia was partially washed away from squares after a year and half. The attitudes on which it was based remain and it seems that they can be activated by the tiniest impulse of which there probably won’t be a shortage. Most of all we can ask: did the meetings convey something essential about the society we live in? Did we notice anything in the Islamophobic movement that represents a portrait of our society, something we wanted to know but didn’t know how to ask about it?

Antiracism as privilege?

Some comparison can be useful. There were times that the “unadaptable” Roma played the part of the dangerous Muslims. The protests that took place in the Šluknov area in 2011 or in Duchcov two years later were later presented along with a question whether the real reason is not rather the dismal situation in the impoverished regions of Northern Bohemia. 

Following the attack against the Charlie Hebdo office in Paris, the front pages of newspapers were filled with articles about waves of migrants pouring from the East and about nonintegrated young Muslim men in the suburbs of western European towns. The end of Europe seemed within reach. The demonstrations following the attack launched the mobilization of the movement that was organizing around the Facebook page called Islám v ČR nechceme (We Don't Want Islam in the Czech Republic). Unlike the antiRoma protests, however, the antiislamic demonstrations were nationwide and centered predominantly on Prague. 

There probably are no quantitative data that would show who exactly were the people on the squares attempting to save Europe, what their income or education level was; whether they had permanent employment or were poor, working precarious jobs.  At the demonstrations, you would encounter a single mother, a well-to-do IT expert spending six-hours a day playing computer games, an impoverished postal worker whose entrepreneurial activities failed in the ‘90s, a rentier, a welder, a university professor. Even some well-situated Islamophobes describe themselves as marginalized and excluded. For example, one mathematical analyst stated in an interview that unlike non-governmental organizations, ordinary people like him have no space to express their opinions.

We cannot forget David Graeber who in his essay Army of altruists from the book Revolutions in reverse (2011) states that a factory worker can hold a certain hope that his daughter will become a manager or a multimillionaire, but he is positive that she will never be a literary critic. Babiš or Trump tell these people that essentially anyone can come to a great fortune and power. Antiracists with humanity degrees, throwing discourse in every sentence, indirectly state that certain societal roles and perhaps even antiracist attitudes are available only if you know the right magic formulas.

Classless class

The antiislam movement and one of its spokespersons, “rightwing sociologist” Peter Hampl accomplished a master piece: reinserting class into the debate without discussing income differences.  The new approach to the class struggle can become part of the ideology of the party named Strana svobodných občanů (Free Citizens Party; right-libertarian eurosceptic political party) or other market fundamentalists for it divides those who make their living by “productive work” and those who “parasite” on them through the redistribution of wealth. The opponents in such a class struggle are not the wealthy (they are simply the “successful ”ones) but rather those with similar income levels as the ones “productively” working, only from nongovernmental organizations and universities.

Such an attitude toward class-based divisions naturally leads to the preservation of the principle of merit, which can sometimes have a masochistic shape. During the interviews, one woman who was left to fend for herself as a single mother after her partner abandoned her twenty years ago when she was nineteen, felt the need to justify herself by saying that by paying the income tax, she certainly paid back all the government social support she once received. When one speaker turned attention to the convicted and those on welfare to appeal on them to join the antimuslim movement, his inclusive argument was augmented by a remark to “pay your debt toward the society.”

Some of the left approaches the issue with another class-based view: that is when it attempts to understand it as a voice of the oppressed classes that is not really racist, only frustrated and aiming at the wrong targets. As if it was enough to embrace them and gently talk to them, or recode and reorient them toward the “right aims.” But doesn’t such an approach turn them into incapable children and doesn’t it underestimate the power with which they hold onto their ideas?

A similar attitude can be possibly valid in the case of the antiRoma protests in the Šluknov region where it was possible to clearly determine the regional and social injustices that were falling on the people in the region. In addition, the Roma were present in the picture and their reflection, albeit absurdly magnified, had some proportions. In the case of Islamophobia, the wave of hatred was nationwide. Given that there is only a small number of Muslims living in the Czech Republic, the real political enemies are rather politicians, journalists, non-governmental organizations, and EU. Islam became an imaginary apocalyptical threat, a natural disaster, an end of civilization. The fight concerns everything – even if everything is relatively abstract and distant and mainly takes a shape of references to the unspecified (and more the less enlarged) images of criminality in the streets of western European towns.

Return of the civic society?

We had talked about the need for a live and active civic society until it eventually appeared. Islamophobes were mobilizing from the bottom and their activities contained a true democratic pathos. The streets were filled with those who were there for the first time since 1989 or for the first time ever. Many of those were discovering the world of active, physical partaking in public events and this world was taking them in. It was this common participation and involvement, complemented with specific emotions and experienced solidarity that cemented their conviction that it is them who express the society’s interest; not the corrupt politicians backed up by Brussels, political correctness or non-governmental organizations that everyone on the squares was blaming for forsaking people’s will.

The masses on the streets hated non-governmental organizations and their activists perhaps even more than politicians. Media for alleged distortions, for the slashed effect between the reality of the square and the media-induced picture, for writing something else than what “ninety percent of people think.” As a result of such informing that provoked some demonstrators to aggression toward journalists, the crowds on squares rarely joined in understanding but they did join in alienation.

As we have seen „Sluníčkáři“ (moniker for non governmental activists) were hated for anything, beginning with an alleged moral superiority to an idea that they break up the natural world order.   Whether or not they were denying the natural world order with the illusion that aid and solidarity needs to come first or by their “parasite” existence supported by grants.

In 2008 sociologist Ondřej Císař published book Politický aktivismus v ČR (Political activism in the Czech Republic), where he showed that classical, participatory activism based on participation of large groups of population in social movements was in the Czech Republic (like in other countries) largely forced out by “transactional” activism based on foreign funding and professional activism of large nongovernmental organizations. According to Císař, this did not present a significant problem. Unlike other authors who described this changed initiatives as tamed and noted a loss of original radicalism, he showed that transactional activism could defend ideas and cases that were not entirely popular in a given society (a telling examples are feminists loathed by the local society but supported by European Union).

Despite Císař’s partially convincing analysis, it seems that it is a bit like cheering the possibility to replace a leg with a prosthetic device. To be sure, non-governmental organizations fulfilled some functions of social movements, but they were not incorporated in the society to the same extent and so could not fulfill the other roles, including signaling existing issues, passing tactics and tools that various social groups could utilize to express and defend own interests but also pride in defending these interests.

Imitation of the people

Transactional activism has created alienation that some ideologues of Islamophobic crisis skillfully utilized. They present nongovernmental organizations and, in Peter Hampl's words "imitation of people (so called civic society)" – according to him, the ruling class creates the imitation as its arch enemy and a source of what they call society's madness. It is no longer the Jewish conspiracy that rules the world through their conspiratorial centers, it is now only the evil neomarxist ideology spread through the parallel world of non-governmental organizations. 

Perhaps even more than the local gatherings against the Roma, it is worth comparing the Islamophobic protests with the large statewide mobilizations that were related to the image of the democratic revolution of 1989, which they attempted to, at least partially, emulate, join its pathos and fight for its spirit. Let's note the three most crucial of such protests: the mobilization against the oppositional deal (Thank you, leave now!; and the so-called TV crisis); the movement against the American radar and the protests against the Nečas government. 

All the three movements positioned people against the existing power; people who seemingly spoke directly, through their signatures under the petitions or through the numbers in the polls and whose voices were to materialize in meetings in the squares. The movements situated themselves against any actual hegemony – whether this was the hegemony of ideas about the standard way of doing politics, ideas about the unavoidability of the alliance with the USA, or the collapsing hegemony of neoliberalism. They attempted to spin off some alternative image that would be considered as shared and majoritarian – whether this was the image of full squares as alternative source of legitimacy against the estranged parties (at the time of fights against the oppositional deal), the image of peace and national sovereignty (in the case of the movement against the radar), or the image of society based  on solidarity (which, however, the movement against the Nečas government did not succeed in making very specific). All these three movements carried a strong antipolitical appeal.

Animated numbers

The Islamophobic protest is, in some ways, structurally similar to the movement against the American radar (even if the great majority of the radar opponents may think of this as an insult since they tend to overlap with opponents of Islamophobes). This movement too incorporates a strong antipolitical appeal; an idea that it posits itself against the hegemonic ideology (in this case antiracist hegemony, and, from the Islamophobes viewpoint excessively antiracist and powerful, as evidenced by the hostile descriptor political correctness). This movement too expresses the opinion of the majority as voiced in the polls, where the numbers from the polls are to be somehow animated in the squares. But the political class, in contrast to the disagreement over the radar, overall accepts and expresses this majority opinion, even though not through as radical phrases as the Islamophobic movement would probably wish. This movement too mobilizes against the presumed hegemony of antiracism by a past and sedimented hegemony of national sovereignty and complements it with a presumed (anti)hegemony  of an idea of a civilization conflict.

In the case of both Islamophobes and the antiradar movement, the main arch enemy was outside power, whether it concerned Bush's Washington or Brussels in the second case. Part of the rhetoric of both movements was national sovereignty as a source of security in an uncertain world. In the first case, it was supposed to protect against the superpower games with weapons of mass destruction ("my aim is not to be an aim"), in the second case, it was supposed to prevent entry to refugees and demonically portrayed Islam of the apocalyptically described cities of western Europe.

If, for Islamophobes, as probably the first major social movement since 1989, Western Europe did not represent the ideal and source of norms, but rather a scarecrow, it were the powerful and sovereign states that represented such ideals – one interviewee specifically mentioned Japan, Switzerland, even Saudi Arabia. The clear boundaries whose renovation the movement called for were not only the practical embankments against the refugees but also a source of certainty, order and symbolic opposite of the liberal chaos in which it is impossible to control own life's conditions on both the personal and collective levels.

Our Women

Protection of women became one of the most crucial issues for the movement. Even as the movement seeks to present itself as defending liberal values, its relationship toward women's rights is ambiguous. The rights enjoyed by Czech, respectively European women, are not considered to be the result of a long struggle but rather an essence of Europeanism that as if was essentially liberal.

Analogically, the poor treatment of women is indelibly inscribed not only onto the Quran but onto every Muslim soul. According to this view, every Islamic revolution in Iran and women's oppression connected with it, evidenced by mandatory veiling, appears not as a result of a political struggle in the Islamic world and victory of one party over another, but as a return to the natural state. The Muslim woman is always the victim, even if she lives in liberal democracy and freely chooses the veil. Genuine solidarity, however, is missing. On the other hand, her image becomes the symbol of an apocalyptical threat. Covered in niqab or burqa, she turns into a beast without a human face, invoking fear.

Czech women, on the other hand, need to be protected. Rather than equal individuals, they are considered to be a national treasure, like Czech culture or National Theatre. Like Muslim women, they become objects rather than subjects; a national property. Many women joined the movement and it is not an overstatement to claim that for many of them it could have been empowerment. But the title, Angry Mothers, suggests that it is motherhood that legitimizes a woman to enter politics and public space. Accepting the traditional hierarchy in which woman’s natural place is right behind man positions women to only speak to "women's issues." The rule that the public space belongs to men and private space to women remains unchanged. Men can claim the entire world, women only their bodies.

Sexual violence, so often downplayed in one's own society, becomes a political issue. Rape and other gender-based violence is only ascribed to Muslims. Putting the word rape in the search box of  Parlamentní listy (Czech yellow press website), which can be considered to be an allied medium of the movement, most articles concern immigrants. As if Czech men did not commit sexual assaults. One respondent expressed his anger over the mass fanaticism that can be witnessed in Mecca and that, allegedly, Muslims are born with. When asked if he does not notice similar emotions in, say, fans of the Sparta football club when walking at Letná, he said: “of course, but a Sparta fan does not beat his wife once he returns home.”

It is necessary to prevent the raping of our women, which will be one of the characteristic features of the Islamic invasion of Europe. This can be done by punishing those who let the Trojan horse in Europe. A whole number of women activists who oppose this movement has faced threats of rape. Whether this was to teach them a lesson (“for when you will be then raped by hordes of Muslims”), or treason (“if only you too were raped for at least twenty hours”), or, on the contrary, initiation (“I will fuck “sluníčkářství” out of your brain”). The violence, which is logically missing from this rhetoric and is also unfortunately absent from the majority of media, is that which is committed against migrant women. The sexual assault they experience during their travels is marginalized, just as Islamophobes do not remind us of the European women raped by European men.

Women’s rights, derived from the Universal Declaration of Human Rights, become privilege only for “our women.” There is a huge abyss between the Muslim and the European women: let them wear scarves where they are, most important is that it does not arrive here. Such an attitude reveals that the rights that the movement professes to defend are not universal rights for everyone, but rather an expression of European superiority.

To whom the greatest fuck off?

Perhaps we did not put our question – what knowledge about Czech society can we take from the analysis of the protests – well. The reason is that this plays the game of the Islamophobic movement and its leaders; i.e. based on the idea that they are the voice of the society. The demonstrations comprised of several thousands of people at the most hardly evidence this.

Moreover – society does not have any unanimous base to which it would be necessary and possible to get at through an analysis of individual features. It is more likely a rather changing sequence of answers to a variety of questions; answering them also depends on how they are formulated – and by whom and in what context. If the majority of the society responded to a question about accepting refugees with a disagreement or even aggression, a rather poor response would be to create an image of a “bad and racist majority” against which it is necessary to delineate with the goal of feeling morally superior. It is exactly this response that can attach racism to the majority as a lasting characteristics. Instead, it is necessary to work on asking fair questions – and also own authenticity whose first precondition is absence of arrogance and superiority and open-mindedness.

Last summer, the Czech group PSH released a protest song Fuck Off against the racist and Islamophobic sentiments.  In the flood of the hatred, the clear attitude of the rappers must have felt to many like living water. But Fuck Off was not addressed only to Konvička, Zeman, or Brichta. Orion sent Fuck Off also to “all those who did not try; fuck off to all who did not do what they dreamed,” as if bad luck was a reason to denounce. According to the authors, it is the “old lady” who prepares meals from food purchased at sales and feels she lost control over her life who deserves the ridicule most. It is these people whose “greyness” needs to be disproved. It is them who need to be reminded that “the world are colors.” Most likely, they don’t know this. 

If antiracism should become decoration of the young and successful and the “moral” justification of their superiority over the losers, then it will play into the hands of the various Hampls. Even without any cheap “redirecting of anger” and without hugging racists as lost brothers in a class struggle who only need to be explained to aim at the correct targets, we can possibly say that similar antiracism is not only shooting its own foot but also leaves bad taste of a manifested superiority of young and successful city people. So possibly the strongest fuck off can be sent to those who did not attempt to connect antiracism with social issues and collective struggle for own rights. To all those who connected it, instead, with disdain for those who did not succeed.

To laugh at a poor and fearful “old lady” for feeling afraid and insecure is as dumb as “convince” her to vote, in the alleged interest of the next generations, against her (and in reality also their) social interests. If the desire for stability manifests itself predominantly through fear of unknown, it makes for an easy target of ridicule, especially for the young, healthy and “independent.” Most of all, similar ridicule also means that we did not learn anything from the Islamophobic wave and that next time something similar emerges, we will be as helpless as we were over the past two years.

The authors cooperated on a research of the Czech Islamophobic movement.

Petr Kukal

Předposlední vlak

Druhé město 2017, 78 s.

Petr Kukal se proslavil v médiích jako správce twitterového účtu Ministerstva kultury a „úředník se smyslem pro humor“. Jestliže však Twitter Hermanova úřadu vyniká nad průměr, o Kukalově deváté sbírce básní platí opak. Představuje se nám v ní „jeden chlápek/ v krutě středním věku“, jehož hlavním zájmem je okukování slečen v prostředcích hromadné dopravy: „Z Ostravy jedu Pendolinem,/ jímž procházejí stevardky/ jak kočky: pomalu a líně/ a já jim koukám na zadky.“ V CityElefantu se ovšem dokáže i zasnít a vystavit čtenáře veršování o slonech v Africe, než jej opět uchvátí některá mladá spolucestující. „Nejlepší básně píšu ve vlacích,“ prozrazuje nám autor v úvodním, „železničním“ oddílu sbírky a my jen trneme: jak asi budou vypadat kousky psané v autobuse, tramvaji nebo metru? V MHD libido přece jen slábne: „Zas jedu z práce vstříc Černému Mostu/ co mi připomíná, že jsem jenom host tu,“ rozehrává Kukal vážnou
strunu, a komu by tato porce moudrosti nestačila, může popřemýšlet o tom, že „život je jako jízda metrem“. Závěr sbírky sice obsahuje i několik méně toporných básní, nicméně z Předposledního vlaku plyne především poznatek, že mužská krize středního věku je mocná a že bychom se měli pokud možno vyvarovat trapných momentů, které přináší. Těžko říct, co vedlo Jiřího Trávníčka k pochvalnému vyjádření na klopě přebalu a zejména Martina Reinera k uspořádání a vydání této ulepené sbírky. Na jeho místě bych autorovi doporučil, aby „nejlepší básně“ zkusil zaslat do magazínu ČD pro Vás a aby s další sbírkou počkal, až bude po krizi.

Sergej Kiska

Štěpán Kučera

Jidáš byl ufon

Druhé město 2016, 280 s.

Štěpán Kučera v souboru šesti povídek navazuje tam, kde v roce 2006 skončil v knize Tajná kronika Rychlých šípů: stvořil pestrou literární skrumáž, která se hemží odkazy, parafrázemi, variacemi, apokryfy i perziflážemi známých děl žánrové literatury, v nichž hrají podstatnou roli knihy nebo psaní. Nalezneme zde jihoamerickou detektivku s psychedelickým nádechem a borgesovským vyústěním, hrdinské příhody zestárlého Kara ben Nemsího, který s věrným druhem hadžím Halefem zažívá svá poslední dobrodružství v Damašku, parodii mysteriózních příběhů Dana Browna, v nichž za vším stojí tajné společnosti, nebo rozvedení klasické faustovské pověsti o jizerskohorském doktoru Kittelovi. Z exotických (a notně provařených) kulis Istanbulu se dostáváme do pražského podzemí, na brazilský ostrov Paqueta, do New Orleansu nebo Austrálie. Kučera zdařile napodobuje styl i jazyk děl, na něž odkazuje, a dokáže být nápaditý i přes to, že si
pohrává se stokrát přežvýkanými proprietami žánrové literární tvorby. Třeba při čtení „dobrodružného romaneta“ Kuklův klan, v němž doktorand literatury pátrá po ztraceném textu zapomenutého spisovatele, si můžeme vzpomenout na lepší texty Miloše Urbana, avšak na rozdíl od něho má Kučera smysl pro humor, ironický odstup od žánru a také zvládne vytvořit propracovanější dějovou strukturu. Navíc často naruší hlavní příběh zcizující reflexí tvůrčího aktu (V království Urubů, Kuklův klan). Kučerovy povídky jsou chytré, vtipné, dobře napsané a navzdory své všežravosti vcelku uměřené. A to je řadí v kontextu dnešní české literatury poměrně vysoko.

Karel Kouba

Jan Rychlík, Magdaléna Rychlíková

Podkarpatská Rus v dějinách Československa 1918–1946

Vyšehrad 2016, 240 s.

Monografii o dějinách území, které dnes tvoří Zakarpatskou oblast na Ukrajině, napsal historik Jan Rychlík společně se svou ženou, etnografkou Magdalénou Rychlíkovou. Pro českého čtenáře má kniha zvláštní přitažlivost především proto, že území Podkarpatské Rusi patřilo mezi roky 1919 a 1939 k Československu a teprve po osvobození Rudou armádou v roce 1944 připadlo Sovětskému svazu. Kniha částečně vychází z výzkumu autorů, který byl již publikován díky Národohospodářskému ústavu Josefa Hlávky v roce 2013. Pro velký úspěch (a nesnadnou dostupnost) této publikace byla vydána i její rozšířená verze, určená nejen specializovaným knihovnám, ale všem zájemcům o moderní československé dějiny. Autoři vycházejí jak z odborných prací, tak z poznatků načerpaných v tuzemských i zahraničních archivech, které doplnili řadou mapek a fotografií. Jak píší v úvodu, v žádném případě jim nešlo o napsání apologie české,
respektive československé politiky na Podkarpatské Rusi v meziválečném dvacetiletí. Cílem a smyslem knihy je v první řadě shromáždění a kritické zhodnocení bohatého materiálu k hospodářskému a sociálnímu vývoji v oblasti. Její záběr je nicméně širší a přesahuje vymezené období let 1918–1946. Z relativně krátkého textu se tak dovídáme o pozoruhodné historii tohoto koutu země a o tom, jak se krátká doba, kdy byla dnešní Zakarpatská oblast součástí Československa, zapsala do jejích dějin a jak ovlivnila její současnou podobu.

Martin Dolejský

Kateřina Svatoňová

Mezi­-obrazy: Mediální praktiky kameramana Jaroslava Kučery

NFA 2016, 367 s.

Luxusní obrazová publikace Mezi­-obrazy vychází z pozůstalosti jednoho z nejvýznamnějších českých kameramanů, Jaroslava Kučery. Nejedná se o klasickou monografii, spíš o sympaticky experimentální ohledávání nepříliš zmapovaného terénu. V první řadě kameramanská profese ani samotná kamera ve filmech nejsou ve filmové historii a teorii příliš exponované, respektive kamera je zpravidla vnímána jako jedna ze součástí filmového stylu, která se zkoumá v součinnosti s ostatními složkami. Kniha ale paralelně s Kučerovou tvorbou (která zahrnuje filmy jako Sedmikrásky nebo Všichni dobří rodáci) zkoumá autorův soukromý archiv, plný fotografických studií nebo rodinných snímků. Nabízejí se pak otázky po hranicích a vzájemném prolínání soukromé a veřejné tvorby, po zvláštním statusu „domácích videí“ a konečně i po osobním archivu jako neobvyklém heterogenním dovětku k veřejné Kučerově tvorbě. Všechny tyto linie text sleduje v dialogu
s konkrétní materií Kučerových děl. Kateřina Svatoňová navíc v doprovodném textu knihy do velké míry vychází z německé teorie a filosofie médií, jejímž terénem jsou právě dosud přehlížené meziprostory na pomezí médií, diskursů nebo praxí. Podstatné na celé knize je nejen nastínění nových způsobů promýšlení a imitování neobvyklých úhlů pohledu, ale také poukázání na možnosti přístupu k notorickým filmům a význačným autorským osobnostem.

Antonín Tesař

Díra v hlavě

Režie Robert Kirchhoff, Slovensko, ČR, 2016, 90 min.

Premiéra v ČR 16. 3. 2017

Téma nacistického vyhlazování Romů za druhé světové války poskytlo režisérovi Robertu Kirchhoffovi vynikající příležitost k přemýšlení o smyslu paměti a otiscích minulosti. Díra v hlavě reflektuje především to, že na rozdíl od židovské genocidy není likvidace romského etnika zdaleka tak často připomínána ani plně zdokumentována. Podobně jako Claude Lanzmann ve slavném dokumentu Šoa ani Kirchhoff vůbec nevyužívá archivní materiály a spoléhá se především na svědectví přeživších. Zároveň je ale fascinován fyzickými stopami, které po hromadném vyvražďování zbyly – hromadnými hroby, jež dosud nebyly otevřeny, či jizvami, tetováním nebo pozůstatky po lékařských experimentech, jimiž nacisté poznamenali těla svých vězňů. Nejsilnější je film právě ve chvílích, kdy reflektuje mizení romského holocaustu z kolektivní paměti a zároveň jeho bolestnou přítomnost v životech těch, pro které znamenal konkrétní zkušenost. Kirchhoffův film dokáže také nenápadně upozornit na to,
jak je romské etnikum dodnes vnímáno jako periferní společenská skupina, která často žije v bídě, vystavena despektu většiny. Až na nepříliš dobře zvládnutou linku týkající se policejního násilí vůči francouzskému Romovi, která končí inscenovanou scénou, v níž si oběť stěžuje na úřadě a upozorňuje na svou knihu, se film nesnaží propojit nacistická zvěrstva se současným vzestupem nacionalismu. Je to dobře, protože smyslem snímku je připomenout minulou tragédii, a ne z ní dělat laciný rétorický nástroj pro dnešní politickou situaci.

Antonín Tesař

Nespatříte hada

Oblastní galerie Liberec, 27. 1. – 30. 4. 2017

Pavla Machalíková a Tomáš Winter na výstavě Nespatříte hada, propojující hudbu, poezii i výtvarné umění, představují tvorbu pro děti od malíře Josefa Čapka, básníků Františka Hrubína a Jana Skácela a skladatele Miloslava Kabeláče. Čapkovy pastely z přelomu dvacátých a třicátých let, které jinak známe spíše z reprodukcí na školních chodbách nebo ve zdravotních zařízeních, se staly námětem pro Hrubínovy a Skácelovy sbírky. V roce 1950 podle nich Miloslav Kabeláč zkomponoval cyklus dětských sborů Modré nebe. Podobně jako mezinárodní přehlídka dětské kresby v Mánesu v roce 1935 i výstava v Liberci propojuje Čapkovy obrázky s kresbami dnešních dětí a drobná dílka spolu zajímavým způsobem rezonují. V instalaci Pavla Sterce je provázanost hudební složky s básněmi a kresbami názorně vyjádřena prostorovým uspořádáním panelů, do nichž jsou Čapkovy pastely společně s dětskými kresbami a básněmi
paspartovány. Sterec tyto rámy umístil na konstrukce připomínající koncertní pulty, jež jsou řazeny v rozšiřujících se půlkruzích a tím evokují orchestřiště. Na místě dirigenta je pak ponechána židlička pro imaginárního dětského diváka­-dirigenta. Prohlídka je umocněna poslechem Kabeláčova Modrého nebe v podání dětského sboru. Vzniká tak mnohovrstevnatý zážitek. K výstavě vychází stejnojmenná publikace, v níž je multioborová povaha projektu podpořena statěmi Stanislavy Fedrové a Pavla Kordíka a fotografiemi Jiřího Thýna.

Kristýna Zajícová

Planning For Burial

Below the House

CD, The Flenser 2017

Pod hlavičkou projektu Planning for Burial vydal americký multiinstrumentalista a zpěvák Thom Wasluck debutové album Leaving v roce 2009 a na hudební scéně už nebyl úplně nováčkem. Na aktuálním albu Below the House (kupodivu vyšlo na zcela mainstreamovém médiu CD, nikoli na kazetě nebo disketě, jichž je velkým fanouškem) může tedy z první ruky podat průřez tím, co se v postmetalu a postrocku odehrálo za poslední dvě desetiletí. Zvlášť zbystřit by měli milovníci tvorby Justina Broadricka. Mix sludgeové malátnosti, truchlivého ambientu, prvků shoegaze, doomu, dronu, gotického rocku i black metalu propojuje do překvapivé celistvosti majestátně pochmurná atmosféra – až zarazí, kolik žánrů dokáže letmo zmínit nebo jen nakousnout, aniž by se celek rozdrobil do těžko identifikovatelné kaše tekutin, údů a obvazů, které by je snad měly spojovat. Ve sklepě tohoto domu se při svíčkách a načaté lahvi odehrává soukromý archeologický výzkum smrti a umdlívání.
Není proč ani kam odejít, všude kolem číhá jen šedobílá zimní mlha, která se dostala i na obal. Vyčnívají tracky Whiskey and Wine a Dull Knife pt. II. Druhý jmenovaný pracuje s hymnickým poklidem stupňovaným k tesknému přiznání: „Myslel jsem, že jsem zaslechl tvůj hlas, volat mě domů.“ V prvním se oposlouchanou stafáží mohutného valu sludgeového hluku a naléhavého chrapláku kupodivu probíjí křehké cinkání xylofonů a tamburín a skřípání další kytary, které kolovrátkově přeskakuje tak dlouho, až se skoro stane melodií. Za postmetalem, zdá se, poslední zvonec ještě nezazvonil.

Martin Zajíček

Ilja Hurník

Symfonie s úderem kotlů

CD, Radioservis 2016

Nejslavnějšího světového detektiva Sherlocka Holmese sice jeho autor nechal zemřít, pod tlakem čtenářů ho ale zase raději vzkřísil. Od té doby je tato postava nesmrtelná a nejrůznějších adaptací původních příběhů i nových Holmesových případů stále přibývá. Dalším autorem, který do holmesovské bibliografie přispěl, je český spisovatel a zejména hudební skladatel a pedagog Ilja Hurník. Z jím sepsaného souboru Muzikální Sherlock pochází příběh nazvaný Symfonie s úderem kotlů, který pro Český rozhlas v roce 1980 zrežíroval Petr Adler. Detektiv v podání Josefa Kemra tu pátrá po náhle zmizelém japonském dirigentovi Yawayogovi – i když spíš než tato záhada ho zajímá, jak sám obstojí ve filharmonickém tělese na postu houslisty. V závěru pak Hurník bez skrupulí nechává geniálního detektiva­-houslistu zesměšnit kvůli jeho nedokonalému hudebnímu sluchu. Pozoruhodnější je však zpracování této rozhlasové hry, kterou Adler koncipuje rozverně muzikálně. Hraje
si jak se zvukomalebným jménem dirigenta, tak s opakujícím se zvoláním „ohája, ohá“. Celou hru pak doplňují zvuky ladícího orchestru a fragmenty mužského sborového zpěvu. Jako bonus je zařazena čtvrthodinová rozhlasová inscenace povídky Rudolfa Čechury Sherlock Holmes a akvárium v režii Karla Weinlicha, v níž hraje důležitou roli LSD. Zatímco v Symfonii vystupuje Svatopluk Beneš v roli Watsona, v případu s akváriem se stává samotným Holmesem.

Jiří G. Růžička

Dlouhá léta jsem si myslel, že svým soudruhům rozumím. Když zatracovali západní imperialismus, měl jsem za to, že zavrhují veškerou globální nerovnost. Když se stavěli proti nespravedlnosti, kterou přinášely reformy trhu, myslel jsem si, že chtějí spravedlnost pro všechny. Když odsuzovali aroganci městských elit, domníval jsem se, že usilují o uznání pro veškeré lidi. Když promlouvali za zapomenutou dělnickou třídu, chápal jsem ji jako proletáře všech zemí. Nedávný vývoj ve mně ale vzbuzuje podezření, že jsem se mýlil.

Na levici se vytvořila nová tendence a je čím dál zřetelnější a ucelenější. Při svém oponování západnímu imperialismu a globálnímu kapitalismu se obrací k národu. Zastává se běžného, místního, prostého občana, který byl dlouho napadán kosmopolitními progresivisty z velkoměst, přitom ale opovrhuje migrujícím proletariátem, který není doma nikde. Vidí skrz pokrytectví neoliberálního multikulturalismu, ale namísto volání po mezikulturním odporu obviňuje z hříchů neoliberalismu kulturní mísení samotné.

Ti na levici, kdo stále věří v principy internacionalismu, odpověděli na situaci spíše hláškami a urážkami než analýzou. Ve výsledku si myslím, že nemáme vůbec ponětí, co tato nová tendence znamená. Máme potíže rozpoznat, že tato nacionalistická, antimultikulturní levice má v něčem pravdu – a přesto jsou závěry, k nimž dochází, naprosto, hrůzně a tragicky mylné.

Dělnická třído, vítej a šťastnou cestu

Antimultikulturní levice se přece jen nemýlí, když pozoruje, že kávymilovní intelektuá­lové mají vůči sociálně slabým vrstvám ve svých vlastních zemích stejně silné předsudky, jaké podle jejich názoru mají místní masy vůči neprivilegovaným zbytku světa. A nikde se tento konkrétní rozpor nerozvinul prudčeji než ve střední Evropě po roce 1989, když liberální elity horovaly jedním dechem pro reformy trhu a práva menšin, vystupovaly na obranu privatizace státního majetku a proti nacionalismu, hlásaly snižování sociální podpory i respektování rozličných kultur těch, jejichž podporu krátily. Jelikož stejné elity soustavně delegitimizovaly pokusy vyjadřovat internacionalismus a kulturní rozdílnost levicovými obraty, není divu, že velké části populace si začaly spojovat neoliberalismus s multikulturalismem, který byl před ním přidržován jako jeho ospravedlňující lidská
tvář.

Samotná síla liberálně­konzervativní pozice v postkomunistické střední Evropě by měla být důkazem proti orientalistické poznámce, že tento region trčí v atavistickém nacionalismu a „nikdy plně nepřijal liberální demokratické hodnoty“. Právě nekritické přijetí liberálních demokratických hodnot je učinilo tak krátkodechými. Jakmile byly hodnoty demokracie a lidských práv v hlavách lidí propojeny s rozkrádáním státního bohatství, nebylo pro zastánce vydrancovaného národa těžké spojit se proti falešným modlám demokracie a humanity. Jakmile bylo jednou ožebračování a znevažování místní dělnické třídy prováděno ve jménu univerzální etiky a mezikulturní výměny, bylo pro obránce třídy pracujících snadné, aby se stali obránci národa proti všemu univerzálnímu a mezikulturnímu. Liberálně demokratický diskurs již konstruoval městské elity jako kulturně tolerantní a progresivní a dělnickou třídou jako provinční, konzervativní
a odmítající reformy. Antimultikulturní levice přijala konstrukty liberalismu jednoduchým obrácením hierarchie hodnot s nimi spojených. Navzdory svému přiznanému radikalismu vyniká v tomto i jiných ohledech především nedostatkem politické představivosti.

Antimultikulturní levice se pouští do spravedlivého boje s pokrytectvím a arogancí městských elit, ale jde ještě dál. Nachází řadu dalších viníků: nejen liberály, kteří si okázale libují v cizích a menšinových kulturách, ale i ony kultury samotné; nejen cizí a menšinové kultury, ale i přistěhovalce a menšiny, kteří jsou jejich nositeli. Nejen přistěhovalce, ale i ty, kteří je obhajují. A tak se antimultikulturní levice vymezuje v protikladu k liberální a kosmopolitní levici, která už tím, že se spojuje s imigranty a menšinami, údajně opustila dělnickou třídu. Ľuboš Blaha, který si patrně dal za úkol stát se nejsystematičtějším obráncem antimultikulturní levice (nebo jeho slovy národní levice) na Slovensku a v České republice, píše o představitelích liberální levice na webu noveslovo.sk: „zaujíma ich životný štýl, uznanie menšín, sebarea­lizácia, životné prostredie, skrátka, postmateriálne
témy. (­…) A tak sa priority aj voliči liberálnej ľavice menia – už to nie sú robotníci či chudobní zamestnanci, ale už sú to mestskí intelektuáli, menšiny, gejovia, lesby, aktivisti. (­­…) Namiesto záujmov robotníkov či boja proti kapitálu sa táto ‚ľavica‘ vyčerpáva bojmi za uznanie inakosti, oslavou rozdielnosti, multikulturalizmus či sexuálne práva menšín. Zbohom, socializmus.“

Není pochyb o tom, že takoví lidé skutečně existují. Radikální levice jim už léta vysvětluje, že sama identitářská politika nezatočí s vykořisťováním a odcizením a že elitismus nikdy nespojí utlačované masy světa. Ale antimultikulturní levice téměř nikdy nepolemizuje s radikální, internacionalistickou levicí. Každá obhajoba imigrantů a minorit, bez ohledu na její odůvodněnost a politickou perspektivu, je vyvrácena polemikou s liberalismem. Veškerá kritika rasismu a homofobie se setkává s obviněním, že je liberální, a jak se může kdo opovážit o takových věcech mluvit, když pracující mají potíže vyjít se mzdami? Rétorický efekt je zřejmý: musíme si vybrat mezi nacionalistickou levicí, která straní pracujícím, a kosmopolitní levicí, která straní „intelektuálům, minoritám, gayům, lesbám a aktivistům“. Z tohoto pohledu je nepředstavitelné, že by se pracující mohli spojit s intelektuály nebo aktivisty,
lesbami nebo gayi, cizinci či imigranty, nebo jimi dokonce být. Tento pohled přijímá konzervatismus, který je pohrdavě připisován pracujícím liberálními elitami, jako daný fakt. A vyvozuje, že levice, pokud chce získat dělníky, musí vyhovět tomuto konzervatismu, a dokonce, lze­li soudit podle politických kampaní, které tento trend podporují, přímo jej podněcovat. Argumentace zní: Vzhledem k tomu, že pracující nemají rádi menšiny a přistěhovalce, levice by neměla jen přestat s důrazem na liberální politiku identity, ale měla by přímo přijmout konzervativní identitářskou politiku připisovanou pracujícím. Aby levice ochránila dělnickou třídu před rušivými identitami druhých, má v ní samotné probudit exkluzivistickou identitu.

Stará levice, nová pravice

Na základě podpory pracujících a opozice vůči politice identity antimultikulturní levice ráda předvádí sebe samu jako znovuzrození staré levice. Tak Blaha na svém blogu volá po návratu hnutí, která „sa vždy opierala o ľudí práce, ktorí mali často konzervatívnejšie a autoritatívnejšie predstavy o politike“. A proti progresivistickému elitistickému odmítnutí konzervatismu dělnické třídy, které často sklouzává k odmítání pracujících samotných, se ohrazuje tím, že „historickou úlohou ľavice je predsa boj proti kapitálu, nie boj proti robotníkom“.

Ale historickou úlohou levice nebylo jednoduše předjímat ani přijímat, že pracující jsou konzervativní. Hnutí může sice někdy vyjadřovat dlouholeté předsudky svých členů, ale jeho ústřední ideou – principem solidarity – bylo to, že v procesu sebeorganizace nad ekonomickými otázkami by dělníci měli dosáhnout také nového sociálního vědomí. Levice byla, pokud jde o cíle, většinová, ale její vize byla zároveň kontrakulturní. Nabízela struktury, jejichž prostřednictvím by pracující mohli rozvíjet nové hodnoty protikladné k hodnotám, které jim byly předány druhými a které přispěly k jejich podřízení. Umožňovala pracujícím nejrůznějších typů – konzervativcům a radikálům, konformistům a bohémům, místním i cizincům –, aby se spojili. A v průběhu jejich spolupráce a vzájemné konfrontace, v průběhu boje proti podmínkám, které nás všechny ovlivňují, se mohli sami a společně stát něčím novým.

Pro starou levici nebyli dělníci jen nějaká kategorie vymezená sociologickými charakteristikami a státními hranicemi. Hnutí pracujících nebylo zamýšleno jako hnutí jedné části lidstva proti částem jiným. V boji za změnu svých pracovních podmínek stáli dělníci v předních liniích války, která se týkala nás všech. Tam se také z první ruky poučili, že nejsou na světě sami, že jejich vlastní úspěch záleží na podpoře a úspěchu druhých. A tak se pojem solidarity spojil s pojmem internacionalismu. Dělnická třída se stala rozpínavou kategorií, měla označit pozici, kolem níž by se mohla sjednotit drtivá většina lidstva, dokud by, jak se zpívá, dělnické hnutí konečně nedosáhlo stavu, v němž „je zítřka lidský rod“.

Ačkoli někteří představitelé antimultikulturní levice mohou souhlasit s faktem, že pracující by se mohli v dlouhodobém horizontu zbavit části svého konzervatismu, zařazují tento proces do daleké budoucnosti a odstraňují jej ze skutečné praxe současné levice. Trvají na tom, že nyní je jejich rolí spíše chránit pracující před změnou a povzbuzovat je, aby se stali konzervativnějšími. Ale pokud je pracující třída zbavena kontrakulturalismu a internacionalismu, je­li chápána jako statická a pevně ukotvená, schopná bojovat pouze za své partikulární zájmy jako kulturně homogenní subjekt izolovaný od zbytku světa, není to stará levice, co je oživováno. Tato esencializace konzervativního dělníka nemusí být zcela pozicí klasického fašismu, jehož mileniaristické vize v této neambiciózní aktuální tendenci do značné míry chybějí, je ovšem těžké přehlédnout, jak blízká je pozici nové (extrémní, populistické nebo identitářské) pravice: tvrdě pracující, bílá,
národní dělnická třída povstala proti kosmopolitním elitám a jejich menšinovým přátelům; sociál­­ní stát je hájen, ale jen pro ty, kteří si ho zaslouží; a národní (kapitalistické) ekonomiky jsou prezentovány jako záštita před globálním kapitálem. Aby bylo jasno, o něco méně se obávám (levicového) hnutí, které tvrdí, že tyto pozice přijímá z pragmatických a strategických důvodů, než (pravicového) hnutí, které je přijímá z hluboce zakořeněného přesvědčení, ale jakmile jsou tyto pozice naturalizovány a považovány za jediný možný základ sociální politiky, nejsem si jistý, že odlišné motivace v pozadí představují velký rozdíl. Vskutku „zbohom, socializmus“.

Materiál nacionalismu

V protikladu k liberální levici, která se stará jen o kulturu, antimultikulturní levice tvrdí, že se zabývá ekonomickými otázkami. Ale jak antimultikulturní levice skutečně chápe ekonomii? Používá klasické kategorie marxismu, ovšem s důležitým určením: kapitál se téměř vždy objevuje jako nadnárodní kapitál. Dělníci jsou předváděni jako pracující určitého národa, v kontrastu s ostatními etniky a národy, které nejsou uznány jako skuteční pracující. Chybí obraz většího společenského celku, který činí kapitál nadnárodním, zatímco izoluje dělníky uvnitř národních hranic, takže je možné zamlžit rozdíl mezi „pracujícími a národem. Namísto formulování boje, který je stejně široký jako samotný kapitál, předkládá antimultikulturní levice jednu část kapitalistického světa – národní – jako odpověď na jinou – globální.

Může být docela dobře pravda, jak píše Blaha, že „keď sa zbavíme národného štátu, jedinou aktuálne realistickou alternatívou je neobmedzená dominancia nadnárodných korporácií, nie kozmopolitný globálny sociálny (socialistický) štát“. Protože nadnárodní instituce jsou de facto ovládány nadnárodním kapitálem, hlásí se Blaha ke státním institucím a připojuje se ke sboru hlasů volajících po obraně národních zájmů. Může samozřejmě existovat mnoho důvodů, proč dávat přednost určitým národním strukturám před jistými mezinárodními strukturami v případech, kdy mezinárodní struktury jsou tak zjevně nedemokratické, zatímco národní o něco méně. Ale takovým formulováním problému Blaha znovu zvýrazňuje konzervatismus vize antimultikulturní levice. Antimultikulturní levice přijímá již existující instituce, tak jak jsou, a žádá nás o to, abychom si mezi nimi vybrali. Jedné represivní instituci je dána přednost před jinou, přičemž úkol kritiky institucí a budování
institucí nových se z arzenálu levicové politiky vytrácí.

Ale v některých svých projevech zachází antimultikulturní levice ještě dále v ukotvení svého pojetí práce v národně konzervativním pohledu na svět. Eduard Šebo se tak na webu noveslovo.sk identifikuje jako konzervativní socialista a odlišuje svou pozici od oněch eurosocialistů, jejichž „koncentrácia na minority a inakosť ich odtŕha od reality a skutočných ľudí“. Zde už nejsou menšiny jenom umístěny do protikladu k dělníkům, ale do protikladu ke skutečným lidem. Podle této nejasně naznačené ontologie nejsou celé segmenty společnosti považovány za skutečné a tato nereálnost se bere jako ospravedlnění pro to je ignorovat nebo, pokud je to nutné, aktivně je vyloučit. Rozdíl mezi skutečným a neskutečným je však definován kulturně, jako rozdíl mezi zaměřením na menšiny a na dominantní národ. (I přes skutečnost, že při pozorování z globálního hlediska samozřejmě menšiny tvoří větší část celkové sociální reality.)

Ve jménu návratu k materiálním otázkám se ale namísto toho antimultikulturní levice obrátila od jednoho druhu kulturní otázky k druhému. Otázky menšinové kultury jsou prezentovány jako od základu oddělené od ekonomických témat, zatímco otázky národní kultury jsou prezentovány coby základní součást ekonomické reality. A nakonec nikdo na levici nemluví častěji o kultuře než oni. Jsou to oni, kdo vyvolává ducha multikulturalismu pokaždé, když někdo druhý na levici zmíní, že jiné kultury by nám neměly dělat starosti. Jsou to oni, kdo přechází do vášnivé obrany národní kultury, když ji vidí ohroženu internacionální levicí a imigranty. To, co se počítá v diskursu antimultikulturní levice za materiál, bylo důkladně znárodněno.

Fetiš multikulturalismu

Antimultikulturní levice začala s kritikou kultury podobnou Feuerbachově kritice náboženství, do nějž lidé marně vkládali své naděje, a nedbali tak o materiální bytí; když Jan Keller na webu Argument čerpá nekriticky z národně konzervativního quebeckého autora Mathieua Bock­Côtého, dokonce nazývá multikulturalismus politickým náboženstvím. Ale i když se obrátí od vzdušných zámků multikulturalistů k nesentimentální starosti o skutečné lidi, jsou antimultikulturalisté ponořeni do odcizeného idealismu stejného druhu, jakému podle jejich názoru oponují. Podobně jako samotný Feuerbach – jak Marx dokládal v kritických Tezích o svém někdejším hrdinovi – kritizují jeden dílčí přístup (náboženský nebo kulturní), ale spoléhají se na jiný (materiální) a nevidí jejich propojení ve strukturovaném celku.

V tomto ohledu antimultikulturní levice znovu přijímá podmínky ustanovené oním liberalismem, který považuje za svého hlavního konkurenta. Ústředním principem liberalismu je princip separace – důraz vždy pouze na jedinou oblast sociální reality a nahlížení na entity v rámci těchto oblastí jako na jednotlivé subjekty, které sledují odlišné zájmy. Antimultikulturní levice obdobně zachází s každým aspektem systému odděleně a bez váhání odmítá internacionalistické řeči o vzájemném propojení. Teoreticky se antimultikulturní levice staví proti systému, ale v praxi se brání pouze jeho dílčím projevům. Nevidí komplexní sadu artikulací mezi různými částmi systému; vypočítává části systému a pak je třídí na jednu nebo druhou stranu propasti. Na jedné straně je kapitál, městské elity, menšiny, přistěhovalci a kulturní mísení. Na druhé straně jsou pracující, skuteční lidé a národy. Vzájemné role těchto různých prvků v tom, jak systém
drží pohromadě, a relativní schopnost různých prvků způsobit změnu ji moc nezajímá.

Systém se antimultikulturní levici jeví jako nesystematický. Namísto toho, aby na systém nahlížela jako na to, co Karel Kosík, čerpající z Lukácse a Marxe, nazývá „konkrétní totalitou“, považuje systém pouze za soustavu jednotlivých jevů. Kdyby ho chápala jako konkrétní totalitu, mohla by začít s abstraktní koncepcí systému, a tuto koncepci pak zpřesňovat v konfrontaci s konkrétní empirickou realitou. Místo toho antimultikulturní levice pouze vychází ze systému jako z abstraktního výchozího bodu, z něhož bezprostředně pokračuje k jeho konkrétním projevům. Od kritiky kapitalismu se přesune ke kritice neoliberálního a globálního kapitalismu. Kritika neoliberalismu obecně je potom prováděna jako kritika neoliberální ideologie a jeden aspekt této ideologie, multikulturalismus, zastupuje celek. A poté údajní agenti multikulturalismu – imigranti, menšiny, liberálové a kosmopolitní levice – zastupují tuto
ideologii. Symboly jsou zaměňovány za struktury, jevy za podstaty, důsledky za příčiny. Dostáváme tak obdobu toho, co Moishe Postone ve své analýze moderního antisemitismu nazývá „zkratkovitý antikapitalismus“: systém je někým personifikován a opozice vůči systému se změní v opozici vůči celým kategoriím osob.

Může být příliš brzy na to tvrdit, zda ztělesnění protisystémového sentimentu povede k praktické eliminaci jeho symbolických cílů, ale mělo by být jasné, že tyto cíle jsou naprosto nesouměřitelné s naším problémem. Ani ideologické odstranění liberalismu a kosmopolitního levičáctví (ať už demokratickou diskusí nebo jiným způsobem), ani demografická neutralizace imigrantů a etnických menšin (již si lze těžko představit uzákoněnou bez použití síly) by vážně neohrozily fungování neoliberalismu jako sociálního systému. A ekonomický nacionalismus, který měl oponovat globálnímu kapitalismu, sám o sobě nezaručuje, že nějaké bohatství nashromážděné uvnitř národních hranic bude spravedlivěji přerozděleno nebo že vykořisťování a odcizení bude snesitelnější.

Multikulturalismus se stal negativním fetišem antimultikulturní levice, stejně jako je pozitivním fetišem liberálního středu. Ani když se fetiš rozpíchá špendlíky jako voodoo panenka, ani když bude uctíván jako bůh, nezachrání nás před příčinami, které nás nutí fetiše vyhledávat.

Autor je filosof a antropolog.

Z angličtiny přeložila Marta Martinová.

O policejní šťáře ve skladech webového ob­­chodu Rohlik.cz se mluvilo celý březen. Kauza příkladně ukázala, co se často skrývá pod líbivou fasádou sdílené ekonomiky: špatně placená pracovní místa, která nestojí moc vysoko na žebříčku společenského uznání. Tento druh sdílené ekonomiky obvykle nenese zisk ani investorům, kteří do firem vložili balík peněz s nadějí, že zruinují konkurenci a získají oligopolistické postavení. Zákazníci si užívají levných služeb, ale pokud se podnikatelům zdaří jejich plán, časem zdraží. Jediní vítězové tohoto modelu jsou manažeři typu Tomáše Čupra, jednatele platformy Rohlik.cz, kteří si na sdílené ekonomice vybudují slušnou kariéru, ale především i pověst guruů soudobého hospodářství, jimž veřejnost a média visí na rtech. V naprostém stínu zájmu naopak skončili skladníci z Ukrajiny, kteří vyhoštěním z Česka ztratili možnost pracovat i v dalších zemích schengenského prostoru. Ačkoliv jsou v celé kauze jedinými skutečnými poškozenými, stát se k nim chová jako ke komplicům těch, kteří – zřejmě nelegálně – využívali jejich práci. Právo v mnoha ohledech zůstává třídní záležitostí.

Možná to znáte také – vyjedete za hranice na západ, na první benzínce si pořídíte „nejznámější nealkoholický nápoj“ a nestačíte se divit: má mnohem lepší chuť než výrobek ve stejném obalu u nás. Není divu, zatímco v České republice se prodává s obsahem fruktózo­glukózového sirupu nebo je slazen stévií, v zahraničí se do limonády přidává pravý cukr. A taková Rama má jinde až o deset procent tuku víc! Země visegrádské čtyřky se proto, z iniciativy rozlíceného slovenského premiéra Roberta Fica, dohodly, že to takto nenechají. Sepsaly a podepsaly společné prohlášení Bruselu, ve kterém ve zkratce stojí, že nechceme být popelnicí Evropy, že jsme ponižováni, že dokážeme konzumovat ty samé potraviny, které se jedí na Západě. Zajímavé na celé „kauze“ je ale hlavně to, že potravinářské koncerny, které pro náš trh vyrábějí potraviny s odlišným složením (například konzerva luncheon meatu stejné značky je u nás ze strojově odděleného drůbežího masa, kdežto v Německu z vepřového), argumentují tím, že „pouze reagují na přání českých spotřebitelů“, kteří „upřednostňují rozličné regionální chutě“.

Na závěr půjdeme za zvířátky. Kurs nosorožčího rohu se na černém trhu pohybuje kolem jednoho a půl milionu korun za kilogram. Někteří asijští léčitelé totiž věří, že obsahuje zázračný lék. Protože však pytláci kvůli těžbě této suroviny neváhají nosorožce brutálně vybíjet, přikročily některé zoologické zahrady k preventivní amputaci rohů pod narkózou. „Nosorožci bez rohu jsou bezesporu lepší variantou než nosorožci zabití,“ uvedl České tiskové agentuře ředitel královédvorské zoo. Jednou z možností, jak s uskladněnou rohovinou v budoucnu naložit, je prý demonstrativní spálení. Jako by se nikdo nezamyslel nad tím, kolik krmení pro nevinná nosorožčí mláďátka by se dalo za takové miliony pořídit! Zvířata už jsou beztak obřezána – tak proč vyhazovat majlant z okna? Postup, jakým zoologové vypálili zlodějům rybník, lze navíc zobecnit. Vezměte si standardní pytlačení jelenů pro pitomé paroží. Proč nemůžeme jeleny hromadně odchytat, uspat, parohy jim opižlat a pěkně legálně na svobodném trhu zpeněžit? A nebylo by podobně účinné odstranit poklopy z kanálů, aby je neukradli zloději barevných kovů?