2016 / 23 - voda

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

Voda tvoří zhruba sedmdesát procent našich těl. Jde o základní matérii potřebnou nejen k přežití našeho druhu, ale i veškeré živé přírody. O tom, že se voda z krajiny kolem nás vytrácí, se v posledních letech přesvědčujeme každé léto. Téma sucha plní během letních měsíců i média, na jejichž stránkách byly klimatické změny způsobené člověkem ještě před nedávnem zarputile zpochybňovány. Vážnost tohoto problému začíná být akcentována i na státní úrovni – ministerstvo zemědělství na příští rok plánuje spuštění dotačního programu, který by měl investovat do projektů zajišťujících zadržení vody v krajině. Jak ale naznačuje v rozhovoru biolog a ekolog Jan Pokorný i Jiří Malík v článku, jenž kritizuje budování nových přehrad, není vůbec jisté, že budou miliardy ze státního rozpočtu využity funkčně. Jana Ridvanová ve zprávě o protestech proti ropovodu v Severní Dakotě ukazuje, k jak extrémní devastaci krajiny a znečištění vody může vést průmyslová výroba, Jaroslav Jonáš zase varuje před snahou
šumavských obcí vytvořit na horním toku Vltavy komerční centrum adrenalinových vodáckých sportů a stranou nezůstalo ani kulturní, společenské a spirituální vnímání vody. Snad se dokážeme poučit z osudu civilizací, které vyschly, a přestaneme opakovat stále stejné chyby. To se ovšem netýká jen expertů a členů vládních komisí, ale i každého, kdo vlastní zahradu nebo kus zemědělské půdy.

Včely (Mesilased, 2012) estonského ­autora Meelise Friedenthala (nar. 1973) začínají jako historická filmová povídka švenkováním po promoklém baltském přístavu v říjnu 1696, přecházejí do thrilleru, brzy přehlušeného ukázkami tehdejších učených disputací, a po necelých dvou stech stranách se jejich dosud umírněné nadpřirozené motivy rozdivočí a pospojují do finále s prvky fantasy či žánru „severské podivno“. V jednom celku to udržuje zálibně pěstěná blátivá atmosféra a především téma. Melancholie.

Papoušek zemřel

Kluzkost, mazlavost, plíseň, naplavená špína, šedé mraky. Tmavá zapáchající tekutina obklopuje a prostupuje trudnomyslného studenta Laurentia Hylase při jakémsi čestném akademickém ústupu z univerzity v holandském Leidenu na stipendium do Tartu. Z Leidenu ostatně pocházeli malíři 17. století Gerrit Dou, Frans van Mieris starší, ­Rembrandt či Jan van Goyen, kteří snad Friedenthalovo vidění ovlivnili, přímořské krajiny posledně jmenovaného a Rembrandtovy portréty starců mohly sloužit jako záchytné body pro jeho historickou představivost. Možná tu sehrála roli právě slavná, často napodobovaná plátna Franse van Mierise st. zobrazující ženu s papouškem.

Student Hylas si do Estonska přiváží klec s papouškem, kterého dostal už v dětství, neboť „Plútarchos ve svých Moraliích zmiňuje ptáka jako účinný prostředek při obtížích, které Laurentia sužovaly“, tedy zkažené černé žluči, způsobující otřesení ducha, skleslost, otupělost, přecitlivělost vůči pachům a zvláštní typ horečky. Papoušek v nové zemi chcípne hned první den (děj je rozložen do šesti dnů) a kočárem do Tartu se veze na střeše už jako mokrá mrtvolka plná významů (myšlenky, naděje na vyléčení, dětství a hlavně duše ve středověkém a lidovém pojetí). Před cílem pták poslouží coby žebrákova strava, v žaludku se mu neudrží ani pár minut a od huby se rozletí směrem k městu. Tím začíná zmíněná fantazijní rovina textu, rovina snová, pověrčivá a nemocná, jež má asi za úkol čtenáře vtáhnout do jiného způsobu myšlení.

Zlé oko

Podobných zvláštních příhod, jako je ta pa­pouškova, je v textu víc, ale základní dění je naprosto jednoduché: nemocný člověk v cizím městě před katastrofou se rozhlíží a snaží se vyléčit. Situace i bizarní dějové vsuvky slouží jako záchytné body při studiu epochy. „V letech 1695–1697 pršelo v létě bez ustání po celé severní Evropě včetně Estonska, úroda obilí zašla, za slámu se platily neuvěřitelné ceny. (…) V brzkém jaru roku 1697 – kdy hladomor vrcholil – se o bídě a neštěstí panujícím mezi rolníky tvrdí, že je nelze ani popsat,“ dokresluje pozadí příběhu autorův doslov. Za neúrody zemřelo v Estonsku asi sedmdesát tisíc lidí.

Friedenthal se v románu místo přímých popisů těchto hrůz zaměřil na šíření žlučovitých a šílených nálad mezi lidmi. Měšťané i studenti začínají pociťovat nedostatek a strach z hladových lidí přicházejících do města, u stolu hovoří omluvným tónem o smrtích, jichž byli svědky. „Teď prý ti nejzbědovanější dostávají od města jídlo na základě známek, do hradeb už je nepustí. (…) To rozdávání jídla podle mého názoru není k ničemu dobré. Jen to sem přivádí víc pobudů a žebráků – všechny je město stejně neuživí. Ještě se nakonec začnou bouřit nebo sem zavlečou mor.“ Mezi ostatním obyvatelstvem se panika projevuje krutostí a vírou v čarodějnictví. Laurentia například ohrožuje obecná víra ve „zlé oko“ čarodějovo (nesmí se dívat lidem do očí), jeho pokusy vyrobit lék pro sebe či jiné končí málem lynčem. Právě zpřítomněním stupňující se paniky text překračuje rozměr (jakkoliv ozvláštněného) historického přehledu.

Malátný psavec

Zmíněný doslov, přesněji Poznámky autora, je poutavá stručná přednáška o 17. století. Dočteme se o humorální medicíně, alchymickém procesu léčby od rozkladu (nigredo) po uzdravení (rubedo – též zlato a med, odtud název knihy), o čarodějnictví, hladomoru i o konkrétních učencích tartuské univerzity té doby. To všechno najdeme v románu jako na tabuli, velký prostor je věnován například veřejné pitvě Jacoba Friedricha Bellowa či divadelnímu představení – poznatky o dobové estetice vypravěč přehrává a komentuje jako pro studenty divadelní vědy. Nejvíc prostoru je ovšem věnováno přehledu teologických koncepcí. Estonská literární vědkyně Rutt Hinrikusová v recenzi poznamenává, že někteří jiní domácí kritici považují za nejhodnotnější část knihy právě doslov; v jistém ohledu se jim nelze divit.

Meelis Friedenthal si ve svém druhém románu (předcházel Kuldne aeg, Zlatý věk, 2005) zvolil a hluboce probádal podmanivé téma, jeho občasná slovní kresba i malba prostředí prozrazují vizuální talent a výběr detailů z duchovních dějin nepostrádá vzrušivost. Potíž je v míře popularizačních prostředků a v celkově nezáživném jazyce. Kvašení černé žluče a zaneřáděné podžebří (hypochondrium, místo pod „ptačí klecí“) hrdiny i celé společnosti do autorova stylu pronikne málokdy, a pokud ano, nejčastěji malátností.

Řetězení nahozených motivů Včel však může čtenáře přimět otevřít třeba nemelancholickou Anatomii melancholie (1621–1651, česky 2006) Roberta Boylea nebo nakažlivě zaujatou studii Lászlóa F. Földényiho (Melancholie, 1988, česky 2013), čímž bude naplněna pedagogická autorova mise a nakonec i čtenářská slast. Jak píše v doslovu k Boyleovi Karel Thein, uchopení hřbetu knihy a otáčení listů „balancuje na křehké hranici mezi nemocí a první fází její léčby“. V čase čtení se prý prolíná lenivé nicnedělání a horečnatá činnost ducha, dva opačné póly melancholické dispozice. S tímto empatickým přístupem lze i ze Včel dobýt maximum.

Autorka je literární publicistka.

Meelis Friedenthal: Včely. Přeložila Petra Hebedová. Dybbuk, Praha 2016, 224 stran.

Když manželka letos poslední den školního roku kráčela z práce s úlevným pocitem, že jí začínají dva měsíce prázdnin, přistála u ní andulka. Přiletěla, nechala se uchopit a zjevně už chtěla zůstat. Moderoval jsem v tu chvíli jakýsi konferenční blok a s hrůzou vnímal, jak mi od ženy přichází jeden nepřijatý hovor za druhým. Při sedmém jsem vyběhl na chodbu s neblahým tušením, že se něco určitě stalo dětem. Rozhovor nemohl dopadnout jinak, než že tento pokyn osudu je dostatečným důvodem k prolomení jednoho rodinného tabu – nikdy nebudeme mít žádné zvířátko, protože je to starost navíc a člověk se váže i na to, na co nemusí.

Doma jsem našel ptáka bez minulosti: Komu asi patřil, na co byl zvyklý, jak se s ním má jednat? Žena mezitím odjela, ale nechala mi lístek s pokyny. Bylo na něm i – pouštěj jí hudbu, vypadá to, že to má ráda. Jal mne pocit zodpovědnosti, srovnatelný snad jen s pocitem, který zažíval zloděj a flink, jemuž klasik sovětské pedagogiky Makarenko dal koně, revolver a balík peněz, aby je dopravil do hlavního města gubernie. Začal jsem s Milesem Davisem: Kind of Blue. To se přece líbí každému. Andulka občas radostně pípla, pohupovala se, ale harmonickému splývání jednotlivých melodických linek nevěnovala myslím dostatečnou pozornost. Přešli jsme na klasickou hudbu, ale pozoroval jsem opět jen takový ledabylý, nárazový zájem – při dunivém Allegru Dvořákovy Novosvětské se klidně začala cpát ptačím zobem… Abych to zkrátil: Na konci víkendu už jsem věděl, že nejradši poslouchá klasický rock a jásavě vydrží zpívat po celou dobu,
co zní skřípavě drsná, podladěná kytara Neila Younga na albu Americana. Teprve po pár dnech jsem začal hudbu vybírat spíš podle své chuti než podle hypotetického vkusu, který jsem našemu ptákovi vykonstruoval. Pustil jsem Dylanovu desku Blood on the Tracks a už v půlce alba pochopil, že Dylan je hudbou ptákova mysteriózního srdce. Naše andulka miluje Dylana folkového, rockového, countryového. Neřeší, kolikrát „zradil“ své publikum; netrápí ji, zda na něj v Newportu v roce 1965 bučeli proto, že se elektrifikoval, anebo prostě proto, že jim vadilo špatné ozvučení. Miluje ten skřípavý hlas intuitivně a prvoplánově. A teď jí Dylana ještě posvětili tím, že mu dali tu Nobelovku.

Na udílení Nobelovy ceny za literaturu je nejlepší ta komentátorská potřeba vyvodit, co že vlastně volba daného laureáta ze všech možných znamená. Máme letošní volbu brát jako stvrzení faktu, že hranice mezi vysokou a populární kulturou už neexistuje? Máme ji vítat jako rehabilitaci poezie, která má dokonce překvapivě masovější (a zdá se, že i trvalejší) dopad než jakýkoli soudobý román? Anebo jde o projev nablblé nostalgie, „vyvrhlé ze smradlavých prostat senilních a blábolivých hippies“, jak udělení ceny Dylanovi komentoval Irvine Welsh? Či jádro pudla objevili diskutující na webu TV Nova, kteří abstrahovali pravidlo, že židé vyberou žida, kdykoli je to jen trochu možné?

Volbou laureáta Nobelovy ceny za literaturu stockholmská porota zjevně neurčuje žádné trendy a nenastavuje žádnou strukturu hodnot. Neposvěcuje určité žánry, jež by se měly jevit jako žádané; nerespektuje kritéria korektnosti genderové, regionální ani náboženské. Neupozorňuje soustavně na autory a díla, jimž se neprávem dostalo nedostatečné mediální pozornosti, ale na druhé straně ani nereflektuje úspěch jako hodnotu, jež by měla být touto cenou stvrzována. Výběr působí, jako by laureáty tahali z klobouku; nemá logiku, a proto není ani prediktabilní. Jeden rok si volba žádá několik osvětových článků, kdo že to ten laureát vůbec je, a událost vyšumí za den, zatímco jiný – třeba ten letošní – rok se bude o volbě náruživě diskutovat.

Symbolický potenciál, který Dylanovo jméno skýtá, se projevuje spíš jiným směrem. Až jednou nedejbože umře, uzavře se éra nastartovaná občanským aktivismem a přesunem z vnitřních míst do otevřených, veřejných prostorů. Éra, která v sobě nesla étos hledačství, experimentování, ale i exhibicionis­mu. Welsh má možná pravdu, že lidé spjatí s někdejšími hippies (v tom širokém slova smyslu) dnes už nabízejí jen senilní žvanění. Ti dnešní vlivní, kteří přijali pravidla a styl práce v korporátu, ale i ti, kteří tento korporát chtějí humanizovat svým sociálním inženýrstvím, toto žvanění neposlouchají, protože ho není jak uchopit a použít. Vznikl hiát a tu „divnou“ éru je třeba odeslat do minulosti – jako když v Červeném trpaslíkovi pošlou konzervu s popelem George McIntyrea do vesmíru za zvuku písně See You Later Alligator a nebožtíka si potom zase vyrobí coby neškodný hologram, který jim děkuje za květiny
a obřad. Řeči, že Dylan si Nobelovku zaslouží, ale měli mu ji dát před třiceti lety, jsou podobným typem pohřbívání.

Jsem rád, že máme andulku, která miluje Boba Dylana a nepotřebuje vysvětlovat, co je na něm cenného. A sám jsem také rád, že mu tu Nobelovku dali, protože člověk má rád své idoly posvěcené.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.

Thomas Brussig o sobě tvrdí, že se cítí být do značné míry Čechem. Nejde přitom o autora, který by byl v Česku neznámý. Když přijel do pražského Goethe­Institutu, aby zde uvedl knihu Sudí Hotový. Žalozpěv (Schieds­richter Fertig. Eine Litanei, 2007), svůj zatím poslední text přeložený do češtiny, čekalo na něj scénické čtení z připravované dramatizace této prózy. A nebylo to první přivítání v českém divadelním prostředí. Na premiéru si jej před časem pozvalo i někdejší osazenstvo Divadla Komedie, kde v roce 2009 Kamila Polívková upravila a režírovala jeho román Hrdinové jako my (1995, česky 2000).

Jmenovaná kniha znamenala v Brussigově kariéře průlom. Román o konfidentovi Stasi, který svým penisem zboří Berlínskou zeď, přesně zasáhl jedno z palčivých míst německé historie. Brussigovi noví antihrdinové, respektive vypravěči jsou už z jiného těsta. V novele Sudí Hotový je to světově známý rozhodčí FIFA. Ten na začátku textu vychází z budovy soudu a vede jakýsi vnitřní, a přesto podivně teatrální monolog o svém nenahraditelném poslání. Soud jako instituce jej fascinuje, ale v jeho mysli rozhodně nedosahuje důležitosti a náročnosti práce fotbalového sudího. Dokonce ani chirurg podle Hotového nezvládá to, co on: „Zatímco chirurgové všechny utvrzují v představě, že nejdůležitějším na sále je chirurg, ačkoli je jím samozřejmě ­pa­cient, sudí je pravým tvůrcem hry… žádný sudí si však tuto roli nikdy nevychutná.“ Při bezcílném bloumání okolo budovy soudu se Hotový protlachává k obecným závěrům a svým
velkým pravdám. A třebaže mu neschází určitý nadhled a odstup, stále je přesvědčen o své nenahraditelnosti, o nezbytnosti svého povolání. Jakoby mimochodem v této řeči – jakési veřejné obhajobě profese fotbalového rozhodčího – probleskují střípky z jeho osobního života. Výsledkem je již zmíněná divadelnost, až jakási ostentativnost: přímý a explicitní pokus o dialog, který se Hotovému stále nedaří navázat.

Od trenéra k rozhodčímu

Osobní život fotbalového rozhodčího je v textu odsunut na druhé místo. Z Hotového řeči ovšem cítíme, že mu ve skutečnosti schází; o to víc jej ovšem zajímají společenské otázky. Hotový touží po uznání od každého, koho nenávidí. Neustále se vrací k soudnímu sporu, ze kterého právě odešel, ale místo aby nejprve rozebíral, jak jednání dopadlo nebo o čem se vůbec jednalo, stále se hnidopišsky pitvá ve svých procesních možnostech, nejvíce pak v možnosti stát na obou stranách sporu („což není to samé jako být nestranným!“).

Tento žalozpěv či monolog svým způsobem navazuje na Brussigův starší text určený pro divadlo Život až po chlapy (2001, česky 2002), kde naopak sledujeme fotbal z pohledu postaršího trenéra, který nadhled nemá a kterého společnost už – nebo ještě? – nezajímá. Hlavní postavy obou textů nutí ke srovnávání. Sudí Hotový je do značné míry typem egois­tického a ublíženeckého muže, který dnes mimochodem v evropské politice zaujímá čím dál častěji vysoké posty. Je v určitém smys­­lu logickým vývojovým stupněm bezejmenného trenéra Dynama Börde z Života až po chlapy, který se o politické dění nijak nestará; „střílení na hranicích“ ho zajímá, jen když se jedná o fotbalový míč a vápno; nechápe, proč otázky lidských práv zaměstnávají tolik lidí, když smysl dává jedině fotbal.

Rozhodčí Hotový už ale svět kolem sebe chápe (nebo alespoň tvrdí, že chápe) daleko více. Jelikož ale všechno vidí fotbalovou optikou, má pocit, že by o spravedlnosti dovedl jako „dokonale nestranný“ sudí rozhodovat i v reálném světě; a samozřejmě lépe, než se tomu děje doposud. Protože mu však osobní život (a s ním také potřebná názorová konfrontace) uniká, uzavírá se do sebe. Skoro se chce říct, že Sudí Hotový je románem obráceným naruby: velké dějinné události, do nichž sudí podle svého přesvědčení zásadním způsobem zasahuje, se paradoxně odehrávají na pozadí drobné soukromé tragédie.

V zajetí malosti

Monolog fotbalového rozhodčího se velmi blíží rakouským spílačům a jazykovým ekvilibristům, konkrétně svaté subverzivní trojici Bernhard–Jelineková–Handke (jakkoli s tvrzením Joachima Lottmanna na zadní straně obálky, že Bernhard je proti Brussigovi „čajíček“, nelze souhlasit; Brussigův humor je navíc lidovější a přístupnější širšímu okruhu čtenářů). I díky tomu je jeho styl psaní jaksi důvěrně známý. Zmínění rakouští autoři se totiž po svém vypořádávají s malostí a provinčností, což jsou problémy, kterým podle Brussiga čelili a čelí také východní Němci. Ve všech lidech na východní straně zdi zakořenila až podivně sveřepá neochota rozebírat svá traumata a historické („národní“) přešlapy.

Za Brussigovým humorem je tedy cítit určité moralizování. Autor se na své ­postavy ­přitom nedívá s odstupem, ale do každé z nich se vciťuje a přejímá její jazyk. Tam, kde se Brus­sigův vypravěč snaží o nadhled, jsou však jeho soudy velice nekompromisní, až mrazivé – například při vykreslení hajlujících východních Němců, kteří sjednocení po pádu zdi berou jako novou příležitost k budování zakázané říše. Morálně tak Brussig často zastává bezpečně „správný“ názor. Vždy tak ovšem činí s úctyhodným pochopením pro všechna možná lidská selhání. Jako by se v této touze zklidňovat a utěšovat opravdu nakonec odrážel jakýsi český (nebo východo­evropský?) odkaz či spřízněnost. Chceme se vždycky nakonec upínat k tomu lepšímu? Chceme – my Češi nebo lidé vůbec – nakonec všechno brát s humorem?

Důkaz této blízkosti českému naturelu lze ostatně najít i v Brussigově zásahu do filmové tvorby. V roce 1999 napsal scénář k filmu Sonnenallee (Sluneční ulice), který se promítal pod názvem Eastie Boys (Brussig nakonec ještě text upravil a vydal jako novelu pod názvem Na kratším konci ulice) a který u nás bývá často srovnáván s Hřebejkovými Pelíšky, vzniklými v témže roce.

Spálená šance

Proslýchá se, že Thomas Brussig je oblíbeným autorem Angely Merkelové. Ta prý dokonce před fotbalovým mistrovstvím světa rozdávala svou nejoblíbenější knihu – novelu Sudí Hotový – hráčům národního mužstva. Sama Merkelová si prý již dříve pro jistotu pořídila dokonce několik výtisků.

Neubráníme se analogii: Tak jako se Brus­­sig musel prosadit ve sjednoceném Německu jako „ten z východu“, potýkala se i Merkelová kvůli svému původu s částečnou nedůvěrou. Je zřejmé, že jak Thomas Brussig, tak Angela Merkelová mají k Čechům blíž a rozumějí nám lépe, než by se nám mohlo líbit. Jejich náklonnost k „české otázce“ přitom velmi pravděpodobně není jen jakýsi zdvořilostní kompliment. V současném světě a za současné situace jde o vzácnou nabídku k diskusi. V politické rovině ji ovšem česká reprezentace neumí smysluplně využít. Je až trestuhodné, že tato šance vymanit někdejší východní blok ze zvláštní směsice postsocialismu a primitivního kapitalismu stále selhává a středo­­východní Evropa, ač zjevně skrývá velký potenciál, reálně toho do diskuse příliš nenabízí.

Zdá se, že i po tolika letech od slavného pádu Berlínské zdi, který Thomase Brussiga zcela očividně hypnotizuje, zůstáváme oslněni možnostmi svobody stejně jako většina autorových postav, sudího Hotového ­nevyjímaje. Dnes, kdy se v části české společnosti nepochopitelně obnovuje nesmrtelný odpor k Němcům, povstalo ze zapomnění také jedno slovo: dederon. Tedy pojmenování syntetické látky vyráběné v bývalé NDR (německy DDR), které se přeneseně používalo jako pohrdlivé označení pro východoněmecké občany, snoubící v sobě nedostatečnou reflexi nacismu na jedné straně a depresi a buranství reálného socialismu na straně druhé. Dnes toto označení ve skutečnosti daleko více pasuje na nás samotné, potažmo na celý zbytek bývalého východního bloku. Jak dokládají pamětníci, dederonem, ať už si jej představujeme jakkoli, nechce být nikdo. Už proto bychom měli Thomase Brussiga a jemu podobné číst.

Autor je redaktor Psího vína a divadelní režisér.

Thomas Brussig: Sudí Hotový. Žalozpěv. Přeložil Tomáš Kafka. Smršť, Praha 2016, 71 stran.

Pastýř je živ

z těl svých oveček,

kdyby je příliš litoval,

sešel by hladem nejen on,

ale i jeho stádo –

ponecháno bez dozoru

zešílelo by.

Závisíme,

musíme živit svá ohniště,

nutnost není otročení

a otroctví

není horší než

smrt –

jde o dva rovnocenné způsoby,

jak zachovat mlčení.

Z rozsáhlé básnické skladby vybral Ondřej Buddeus

V zahradě vily, již obývá vysloužilý důstojník Impéria Josif se svou manželkou Evou, se náhle zjeví neznámý, nemluvný muž. Odmítá komunikovat, nehodlá odejít, a přesto jen touto pasivní resistencí postupem času rozboří vztahový i ideový svět stárnoucího páru. Jesús Carrasco ve svém druhém románu Neznámý v zahradě (La tierra que pisamos), jejž letos do češtiny jen několik měsíců po premiérovém španělském vydání převedl Štěpán Zajac, konstruuje atmosférické vyprávění s tajemstvím, ve kterém podivně rozmlžený prostoročas dává vzniknout až svého druhu esenciálnímu obrazu dvacátého století.

Mimo čas, vždy a pokaždé

Svět, do kterého je příběh Neznámého v za­­hradě zasazen, působí povědomě, známé obrysy zde ale nenacházejí konkrétní ukotvení: děj se odehrává na španělském jihozápadě, v Extremaduře, pravděpodobně někdy v první polovině 20. století. Situování časové je to však jen přibližné a vlastně pro samotnou knihu význam nemá; klíčové tu je, že celou zemi a většinu světa spolu s ní nedávno anektovalo rozpínavé Impérium, jehož zasloužilé prominentní vyšší třídy pak dostaly – tak jako ústřední manželé – příležitost k pobytu ve sluncem ozářených „koloniích“. Domy byly opraveny, pořádek nastolen, jizvy, které násilné obsazení na kraji zanechalo, se ale nezacelí tak snadno. Ostatně silné vazby člověka s jeho rodným prostředím a prostorem představují jedno z ústředních témat románu, jehož původní název lze přeložit jako „Zem, po které
kráčíme“.

Svým způsobem by tedy bylo možné román přiřadit do populární žánrové subkategorie alternativních historií. Její autory nicméně zpravidla zajímá modelování odpovědí na rozličné „co by se stalo, kdyby“, zatímco Carrasca, zdá se, takové pátrání nikterak nepřitahuje. Jak se před čtenáři postupně odkrývá osud neznámého – trochu zmateného, životem a osudem zkrušeného místního muže Levy –, odhaluje se současně panoramatická freska nestoudného násilí a plundrování přírody i lidí, respektive, jak by se dnes řeklo, „lidských zdrojů“. Levův příběh do sebe pojímá zvěrstva dvacátého století, transporty, lágry i hromadné vyvražďování, a ničivé síle tohoto líčení nedokáže odolat ani důstojníkova žena Eva, donedávna ne snad spokojeně, ale přinejmenším smířeně pečující o svého manžela, který je na její pomoc odkázán.

Skládačka panoramatického obrazu

Útlý román, sestávající z 87 kratičkých kapitol, je zprvu vyprávěn Evou. Později – poté, co se prostřednictvím nalezených písemných vzkazů, korespondence i přerývavých poloartikulovaných pokusů o dialog podaří navázat alespoň základní komunikaci – přibyla i rovina, jež líčí výjevy z Levova života. Ty jsou přitom zaznamenávány mimo chronologický pořad, ale tak, jak přicházejí na světlo, jak jsou vzpomínány a znovuprožívány. A je to jistě i toto rekonstruování, ke kterému je čtenář neustále vybízen a co románu dodává na dynamice a napínavosti. Kýženým výsledkem této skládačky přitom není pouhá rekonstrukce fabule. Obraz, který se seskládáním jednotlivých dílků vyjeví, ze všeho nejvíce připomíná obecnou, konkrétních souřadnic a historických kotev zbavenou esenci. Působivosti a dosažnosti podobenství to přitom rozhodně přidává. Zbavuje
nás to totiž útěšné možnosti výjev odmítnout z důvodu, že se nás netýká a připadá nám cizí, exotický, jiný.

„Je nám dovoleno mluvit o politice, jen když naše slova podporují názory našich manželů, a zvláště pak když vnášíme do imperiální rétoriky mateřský rozměr. Líbí se, když my ženy označujeme vojáky jako ‚syny vlasti‘ nebo jako ‚naše chlapce‘, a dáváme tak na srozuměnou, že kterýkoli mladík bojující za Impérium je také naším synem,“ přemítá deziluzivní Eva, jednou provždy proměněná setkáním s Levou a jeho nesnesitelným a neprominutelným životním příběhem. Vědomí hrůz, odehrávajících se s němým souhlasem dobrovolně tiché většiny, nedovoluje cestu zpátky do snesitelného života ve lži a pohodlí kolonie.

S romány Jesúse Carrasca dostává český čtenář do rukou pozoruhodný výběžek aktuální španělskojazyčné literatury: autorův loni vydaný debut Na útěku byl zaslouženě nominován na cenu Magnesia Litera za překlad a druhá jeho práce svými kvalitami rozhodně může aspirovat na podobné přijetí: v „rodném“ kraji už posbírala řadu ohlasů a stihla získat i Evropskou literární cenu pro rok 2016.

Autor je bohemista.

Jesús Carrasco: Neznámý v zahradě. Přeložil Štěpán Zajac. Akropolis, Praha 2016, 200 stran.

Dal jsem na doporučení milého přítele: čti Haškovy povídky, nejlépe antiklerikální soubor Fialový hrom. Knihu nacházím hned při první akvizici a zběžně nahlédnu do tiráže: svazek uspořádali Zdena Ančík a Milan Jankovič, ilustroval dosti už zajedený Josef Lada. Vydáno v druhé půli padesátých let – otevírám tu knihu s jistým podezřením, chápu se jí coby průkazního materiálu, že spisovatele možno znásilnit ještě dlouho po jeho smrti.

A je vskutku hodně zvláštní rozečítat Haškovy texty namířené především proti katolickému duchovenstvu s vědomím, že v době, kdy nad nimi čtenáři pukali smíchy, mnohý katolický intelektuál či kněz vycházel z vězení anebo mu v něm ještě pár let zbývalo dosloužit. Jak k nim? Historický kontext nutně tupí vtip a dodává povídkovým textům, jež byly už v době vydání přibližně padesát let staré, závažnost dokumentu. Chvíli to trvá, než zaplašíte pocit nepatřičnosti. Vy za jejich kriminály doopravdy nemůžete.

Vítr se prudce otáčí, jen co se seznámím s Haškovými oblíbenými náměty: přežírání božích služebníků (figura tlustého kněze, pro jehož pečeně pracuje hned několik lidí na klášterních polnostech), blbounství lidových kazatelů nebo kupříkladu nadšení misionářů pro vlastní zánik v ohni. Nejlepší povídky pak tyto náměty dále kombinují: blbý/služebník/misionář si v zápalu pro věc nevšimne, že je krmen náčelníkem/milovníkem pečínek a že jej čeká zánik v ohni. Mistrovské kousky jsou vlastně jen koncentrátem, jako například krátká povídka v povídce nazvané O katolickém tisku: „(…) Zhovadilec. V jedné obci na Moravě žil lotr, který na Velký pátek chtěl uspořádat vepřové hody. Za tím účelem šel zapíchnout svého vepříka. Když vepříka svazoval, tu dopustil se několikrát zločinu rouhání. Nebe se ovšem na zhovadilce nemohlo dívat. Trest přišel vzápětí. Zhovadilec vrazil si nůž do srdce, byl na místě mrtev a vepřík vesele utekl na faru.“

Kdo by snad chtěl pochybovat o géniu autora, mnohokrát postaveného do čela flotily v cizojazyčných literaturách se proslavivších českých autorů, ten nechť se s Fialovým hromem dobře seznámí. Nejenže pozná, jakou paseku nešika udělá, sjede­li občas z nebe střechou do kostela a odpraví služebníka, zároveň se ale seznámí s předobrazy Jurajdy, Katze či Vaňka. Dojde mu, že Hašek psal fakt proto, aby ho nevyhodili z vinárny, že z logiky honoráře už v jeho dobách vzniká v české literatuře vše zásadní, dále se v několika variantách seznámí s programem veřejného cvičení Orlů („1. Cvičení žen orlic kropenkami jako kůžely. / 2. Skákání farářů přes kozy. / 3. Šplhání kostelníků o závod. / 4. Závod alumnů v pytlích. / 5. Závod v předříkávání otčenášů pro Orly bez rozdílu žup. / 6. Skok vikářů a vyššího duchovenstva na vzdálenost 60 cm bez rozběhu.“), zapamatuje si názvy veškerého katolického
periodického tisku atd. Bude­li pak v četbě důsledný, uvědomí si ke konci souboru, jak nesnesitelně musel Hašek trpět údělem povídkáře Kopřiv, Nové omladiny, Svítilny či Karikatur. Hluboce prožije tragický životní moment autora, jenž – nadán shůry odvahou donekonečna se pošklebovat – v jednu chvíli zjistí, že už je vším tím dopisováním k smrti utrmácen. Snad proto se také začne opakovat, proto bude vario­vat a obměňovat příběhy mnohokrát vyložené.

My už si na rozdíl od chudáka můžeme po stu letech oddechnout. Dobře totiž víme, že právě z této únavy ohromovat pořád s čímsi novým vzniká v české literatuře vlastní, svébytná, autentická hodnota vytlučená věčně marginálními životy, tisíckrát omletá na rubu bestsellerů, tedy hodnota, která kašle na důvtip světových románů a vybroušených esejů. Co zbývá: upachtěná sranda, kahan, stůl a sklenice, kterou zas nemáš čím naplnit.

Jaroslav Hašek: Fialový hrom. Spisy J. Haška, sv. 5. SNKLHU, Praha 1958, 336 stran.

Voda člověku odpradávna nastavuje zrcadlo své hladiny. V literárních dílech pak zejména moře vstupuje do mnoha příběhů dotýkajících se povahy lidského bytí. Děje se tak i ve dvou antických mýtech, jež hrdinovu cestu sebepoznání zpodobňují jako plavbu na moři – v Homérově Odysseii a Vergiliově Aeneidě. V každém z eposů vystupuje moře či mořská krajina jiným způsobem.

Odysseovy návraty

V Odysseově příběhu lze mořský živel chápat téměř jako jednu z postav. Mohutný veletok Ókeanos se valí okolo pevniny a drží hrdinu ve svém sevření, loď se jeví jen jako pouhá křehká skořápka. Nejednou Ókeanos strhává Odyssea svými proudy do sféry zapomnění a brání mu v návratu do vlasti, kde má být konečně rozpoznán jako ithacký král. Hrdina Odysseus se tak nerodí najednou, nýbrž ve svých mnohých návratech. Vždy o krok blíže domovu se vrací na scénu a postupně se vpisuje do paměti – podobně jako se vzpomínka na hrdiny neustále připomíná ve zpěvech rapsódů. Takový je úděl osudem štvaného Odyssea, dokud se nevymaní z Ókeanova vlivu, nezbaví se hrozby smrti v zapomnění: „Širým zas půjdu světem, děl věštec,/v pravici nesa veslo, bez konce půjdu zas,/ až přijdu k lidem, kteří neznají moře/ a nesolí pokrmů solí. (…) Až potkám muže, který mi
řekne,/ že nesu lopatu na plecích svých,/zarazím do země veslo a skolím v oběť mocnému vládci Poseidáónovi/ berana, býka a kance, tři ploditele./ Pak vrátím se domů, zapálím oběti svaté/ všem bohům sídlícím na nebi širém/ a stihne mě smrt, ne na siném moři:/ z klidného starce sejme života tíži/ uprostřed šťastného lidu a přijme mne ve svůj klín./ Tak pravil věštec.“

Ve Vergiliově Aeneidě plavba na moři působí spíše jako určitá linie soudržnosti, která v jeden celek pojí roztroušené prvky známého světa a dává jim řád. Aeneova cesta mapuje prostor, a to nejen geograficky, při své plavbě mořskou krajinou Středozemí hrdina buduje kulturní paměť nového národa. Veškerá dobrodružství a prodělané útrapy nacházejí svůj smysl v nadosobním řádu společenství, zakládají jeho hodnoty. Moře, dmýcháno hněvem bohyně Juno, se stává nástrojem božské věštby. Teprve když hrdina přijímá svůj osud, nachází oporu ve své lodi a živly se postupně zklidňují. Proto když se Aeneás konečně blíží k břehům Itálie, „větřík fouká v noc, jest pomocna stříbrná lúna,/ lijíc třesavý třpyt, jímž klidné moře se jiskří“. Vergiliova nautická obraznost odkazuje k pozdějšímu křesťanskému schématu. Prostor lodi symbolizuje bezpečí víry, zatímco pochybnost zvedá vlny na klidné hladině. Hříšníci se v bouři kácejí do rozbouřených
vod a tonou pod tíží svého provinění.

Plavba na moři novověku

I do novověku vplouvá člověk na lodi. Vždyť jeho dějiny se začínají počítat s vrcholem éry zámořských plaveb, tedy s objevem Ameriky, či snad trochu symbolicky s vynálezem knihtisku. Loď se – alespoň nakrátko – stává symbolem politické moci, bohatství a vlivu, její pohyb po mořské hladině je pohybem přepisování tradičních hodnot a kultur.

Scénu lodi zmítající se v bouři do druhého vydání Labyrintu světa a ráje srdce (1663) po svém pobytu v Anglii přidal i Jan Amos Komenský. S typickou ironií líčí nenasytnost člověka, který se zas a znovu vrhá do rozbouřených vln moře a riskuje život, jen aby si zajistil statky a zisk. To „ani hovado nečiní, člověk ovšem, přednější věc v sobě maje, duši, té by zisků a rozkoši hledati měl“. V duševní zisky pak proměňuje potenciál zámořských plaveb ve filosofickém spisu Via lucis (Cesta světla, 1668). Loď se stává technickým prostředkem dosažení panharmonie, již chápe jako „klíč k odemykání lidských smyslů“, poznání „principů přírody, Písma a všeho lidského vědění“. Navrhuje vytvořit síť akademií, které by byly budovány na nejdůležitějších světových uzlech námořní dopravy, v jeho mysli se rodí představa směny univerzální paměti lidstva. Neobvyklým způsobem se zde spojuje tradiční křesťanská
metaforika se soudobým pokrokem ve vědění: loď odkazuje na obraz Noemovy archy coby bezpečné schrány univerzálního vědění a paměti lidstva, ale také symbolizuje expanzi jedné kultury a jejího vidění světa.

Takto jednoznačně pozitivní vnímání plavby na moři se v dějinách nautické obraznosti jeví jako poměrně ojedinělé. Děsivý obraz ztroskotání pronásledoval člověka přece jen s větší intenzitou, než jak se jeví v podání Komenského. Vzpomeňme například Géricaultův známý obraz Vor Medúzy (­1817–1818), jenž dokumentuje skutečnou tragickou událost ztroskotání lodi a zápas o holé životy na pokraji šílenství. S příchodem romantismu se tak zejména ve výtvarném umění (rozbouřená) mořská krajina ustavuje jako jeden ze základních motivů vznešeného, tedy složky zachycující velkolepost, krásu a současně hrozivou sílu přírody, v níž se zrcadlí Bůh. Coleridgeův starý námořník (Píseň o starém námořníkovi, 1798) prožívá na moři celé spektrum utrpení, od svírajícího chladu až po spalující žár tropů. Skrze jeho mukami zkreslené vidění se do krajiny moře otiskuje jeho vnitřní svár, odraz vlastní viny. Jeho kletba mizí až ve chvíli, kdy
pozvedá zrak k hvězdnému nebi a se zbožným údivem si uvědomuje, že jejich září je prosvícená i hladina moře: „Mořské hady jsem uviděl,/ kde končil lodní stín./ Když ve svých drahách zářivých/ se zvedli, trysklo světlo z nich/ přísvitem bělostným./ (…) V tu chvíli náhle moh jsem/ modlitbu odříkat./ A mrtvý pták z mé šíje pak/ jak kámen do vln spad.“

Zpod hladiny do vědomí

Moře a mořská krajina tak stále častěji zrcadlí nitro člověka, hloubku lidské psýché, která na svém dně hromadí nánosy toho, co moderní doba vytěsnila. Opět se stává obrazem zapomnění, současně ale také hrozivým mementem toho, co zapomenuto být nechce a tísnivě tlačí na naše vědomí. V druhé polovině 19. století s razantním nástupem nových technologií k tomuto významovému pólu směřuje i tradiční obraz lodi plachetnice. Loď se jako dopravní prostředek zmítaný živly stává čímsi zastaralým. Na scéně se objevují jiné, efektivnější dopravní prostředky, poháněné párou. Moderní člověk se přepravuje po železnici, stejně jako Jonathan, který se snaží předstihnout děsivý přízrak hraběte Draculy plavícího se do Anglie lodí. Hrabě ke břehům ostrova připlouvá v bouři tak zběsilé, že ani parníky si netroufají vstoupit do vln tříštících se o pobřeží a vyčkávají raději na
širém moři. „Lidé čekali, skoro nedýchali. V tom se vítr stočil k severovýchodu, v jeho prudkém závanu se mlha zdvihla a potom, mirabile dictu, se mezi oběma moly objevil záhadný škuner. S plně rozvinutými plachtami přeskakoval z vlny na vlnu, řítil se vpřed a hnán vichrem vplul do bezpečí přístavu. Světlo reflektoru ho neopouš­tělo a všichni přihlížející se otřásli hrůzou – u kormidla byla uvázána mrtvola a její skleslá hlava se v rytmu lodi kymácela sem a tam.“ (Bram Stoker: Dracula, 1897)

Do bohatnoucí viktoriánské Anglie, žijící ve stále větším komfortu, současně ale svazované různými společenskými pravidly, zákazy a tabu, se Dracula vlomí jako cizí, rušivý prvek. Je ztělesněním vytěsněné iracionality, ženské pudovosti a sexuality, která byla v Anglii té doby pokládána za něco neupotřebitelného, a tedy zbytného. Loď převážející tělo hraběte uložené do hlíny v truhle vplouvá do přístavu jako hrůzný přízrak zla, který do spořádané a počestné společnosti vnáší přízemní pudovost. V literatuře se však jedná jen o další z mnoha podob, jichž loď plavící se na vlnách moře nabývá ve vztahu k povaze lidské existence. V tomto obrazu se odráží proměnlivost lidské duše dmýchané touhou po nesmrtelnosti, vírou, tísnivou emocí či jinými pohnutkami z celého spektra niterného dění.

Autorka je komparatistka.

Žánr cli­fi (klimatická fikce) je v našem regionu nadále spíše raritním úkazem, a proto snad může o to více těšit, že v nedávné době našel své první silné zpracování v českém experimentálním divadle. Site specific inscenace Hunger­stein brněnského Divadla Feste zpracovává téma fiktivní budoucnosti, ve které začnou naší společnosti rapidně docházet zásoby vody. V režii Jiřího Honzírka sledujeme vyprávění sestavené z deníkových záznamů hlavního hrdiny, jenž se marně snaží přesvědčit brněnskou veřejnost i politickou reprezentaci, aby se na situaci včas adaptovala a odvrátila tak nejhorší scénář, kdy se město promění v hobbesovskou společnost, v níž všichni bojují proti všem.

Hladový kámen

To, že svět na tom se zásobami vody není už dnes nejlépe, dokumentuje například loňský výzkum NASA, podle kterého je až polovina planetárních zdrojů podzemní vody za prahem možnosti své přirozené obnovy. Letošní sucha v Kalifornii nebo na Blízkém východě tento trend potvrzují. Konec konců, osud válkou rozervané Sýrie, ve kterém hrají nemalou úlohu extrémní sucha a slabé sklizně, se stal inspirací i pro scénář Honzírkovy hry – tentokrát však nepřicházejí lidé z jihu, ale ze severu, kde je situace s vodou nejhorší. Zatímco jižní státy dokážou díky odsolování mořské vody udržovat zásoby alespoň na úrovni zaručující striktní přerozdělování na příděl, Česko a s ním celá V4 (která se v budoucnosti Hungersteinu odpojila od EU) kolabují v propukávajícím občanském konfliktu o zbylé kapky z vyschlých řek, jezer a nádrží.

Hungerstein v němčině znamená hladový kámen, monument environmentální krize. Třeba na Labi jich nalezneme hned několik. V době sucha, kdy hladiny řek klesaly, se z vody vynořovaly balvany zvěstující slabou úrodu, hlad a nemoci. Na jednom z nich stojí: „Uvidíš­li mne, zaplač.“ Řeka Svitava, která tekla za zády publika při premiéře, je v budoucnosti zcela vyschlá. Místní komunita se po smrti hlavního hrdiny potkává na kolektivním plénu, kde má rozhodnout o tom, jak s neúnosnou krizí naložit. Diváci se tak ocitají v kůži příštích generací a jsou vystaveni nutnosti vypořádat se mentálně se situací, která je dnes vytěsňována a objevuje se jenom ve výpravných katastrofických filmech v surreálných obrazech globální apokalypsy.

Globální drama

Taktika Divadla Feste je ovšem odlišná – přezkoumává anatomii subtilní apokalypsy z po­­hledu malé, vcelku bezvýznamné komunity, bez velkých hrdinů a mytologických vyprávění. Globální drama je geograficky striktně lokalizováno a opakuje známé figury soudobé kartografie ekonomické, environmentální a sociální nerovnosti, přenesené na rovinu psychologického světa hlavního hrdiny, jenž kvůli společnosti posedlé podprahovým pudem vlastní anihilace nemůže už ani usnout. Tam, kde docházejí slova, se repetitivně, rituálně tančí a zpívá. Každý se nakonec může rozhodnout, zda se poddá bezmezné vůli k obscénnímu pustošení zbytků společnosti, nebo se pokusí zvrátit chod planetární i lokální historie možná beznadějným, alespoň však poctivým úsilím vybudovat kohezní, spravedlivý a demokratický kolektiv, ve kterém může být krize důstojně přetrpěna.

Autor je filosof.

Hungerstein. Režie a scénář Jiří Honzírek, dramaturgie Otto Kauppinen, produkce Kristýna Břečková, účinkují Jitka Zemanová, Lucie Sendlerová, Michaela Ondrašínová, bicí Vladimír Čičmanec, klávesy Jiří Pospíšil. Premiéra 20. 8. 2016, nábřeží Svitavy, Brno.

Poselství o samotě a dočasném virtuálním bezpečí přináší inscenace Virus norského souboru Jo Strømgren Kompani. Ve světové premié­ře ho uvedla holešovická La Fabrika v druhé polovině října. Tvůrci pojali scénu i celé představení zvláštně neučesaným způsobem – vy­užili lasery a laciný vizuál seskládaný z prvků, které si divák zařadí kamsi do druhé poloviny 20. století. Křiklavou umělost kulis doplňovaly i kostýmy účinkujících, zejména kosmická uniforma robotky, již představovala Portugalka Vânia Doutel Vaz. Jakkoli scéna samotná působila odbytě, stále mohlo být její provedení považováno za nadsázku a fungovat jako samostatná rovina sdělení, doplňující pohybovou a činoherní složku. Jen se přitom člověk nějak pořád nemohl zbavit dojmu, že se vše odehrává na obrazovce staré třiosmšestky…

Smyšlený jazyk

Doutel Vaz doplňovali Mikkel Are Olsenlund, Dag Rune Sjøli, Ivar Örn Sverrisson. Androidka se s nimi setkává poté, co musela nouzově přistát se svým modulem. Oni sami jsou nuceni řešit problémy se zastaralou technikou. Z následné interakce postav ale bohužel nebylo příliš jasné, o co vlastně usilují. Významnou část představení totiž tvořila činohra, při níž účinkující používali vymyšlený jazyk s prvky portugalštiny, islandštiny a angličtiny, který však bez titulků či jiné nápovědy nechával diváka tápat v nejistotě o smyslu někdy ne úplně krátkých dialogů. Divák si potom připadal podobně, jako když se v dětství díval na animované filmy v jazycích, kterými ­nevládl – pořád jste měli povrchní přehled o ději, ale jeho sledování bylo nadmíru vyčerpávající. A navíc tentokrát nebylo kam přepnout.

Představení obsahovalo jak humornou, tak vážnou složku, obě však byly ve svém vyznění nevýrazné a příležitostně se i navzájem rušily. Nadsázka vyprchala, vážnosti se nedostávalo a v důsledku tak Virus působil jako počasí, jež právě panovalo venku – chladno, trochu deště, nic, co byste si při večerní procházce nějak mimořádně užili.

Pod rouškou virtuální reality

Zmíněných nedotažeností bylo vážně škoda především vzhledem k taneční složce a též samotné myšlence představení. Tanec a pohyb jsou ve Viru představením v představení, souhra všech účinkujících je ohromující a velmi efektní, emocionálně nabitá a plná energie. Je to radost, která kontrastuje s unylostí zbytku. Také samotný děj, respektive jeho závěrečné vyznění, v němž se odhaluje naše osamělost, za pochodu zakrývaná rouškou virtuální reality a s ní spojených vratkých sociálních vazeb, nese závažné poselství. Jde o samotu o to smutnější, oč je závislejší na elektřině, technice a správně fungujících algoritmech programů, které prorůstají našimi životy. Tato zpráva je možná pro někoho vyčpělá, ale zároveň ji neustále potřebujeme slyšet znovu.

Při představení jsem se nakonec ­nemohl ubránit srovnání s Bouchačkou souboru DOT 504, která byla velmi krátce po premiéře stažena. Virus i Bouchačka totiž působí, jako by byly vytvářeny v izolaci, bez velké dramaturgické péče, bez odstupu a střízlivého nadhledu, které by umožnily upravit místa, jež nefungují sama o sobě a navíc kazí vyznění dílů funkčních. Inscenaci by pomohla přísnější selekce samotných tanečních sekvencí, existence propojujících činoherních můstků a jasnější představa o tom, jak by měla působit scéna. Virus vzbuzoval velká očekávání, ta však bohužel nebyla naplněna.

Autor je buněčný biolog.

Jo Strømgren Kompani: Virus. Režie a choreografie Jo Strømgren, scéna Jo Strømgren, kostýmy Bregje van Balen, zvukový design Lars Årdal, Ola Erik Blæsterdalen, světelný design Eirik Brenne Torsethaugen, hrají Vânia Doutel Vaz, Dag Rune Sjøli, Mikkel Are Olsenlund, Ivar Sverrisson. Premiéra 17. 10. 2016, divadlo La Fabrika, Praha.

Režisér Miroslav Janek se ve svém posledním snímku Normální autistický film vrací k tématu dětí a mladistvých, kteří tak úplně nezapadají. V dokumentu Chačipe (2005) zachytil obyvatele jednoho dětského domova, v televizním filmu Nespatřené (1996) točil nevidomé děti, které se učí fotografovat. Protagonisty jeho novinky jsou malí i dospívající autisté.

Géniové s ručením omezeným

Na prosluněné půdě rejdí několik dětí a dohadují se zapáleně o tom, kdo je Asperger, kdo Aspergerův syndrom a kdo nemocný. Jejich neschopnost se domluvit reflektuje problematičnost vymezení této poruchy, jež bývá obecně definována jako porucha autistického spektra s různou mírou závažnosti. Otázka, co Aspergerův syndrom umí, je zodpovězena jedním z dětí podobně opatrně, existuje prý ten lepší a horší, přičemž druhý z nich si těžce hledá přátele a má „těžší život“. Nepřímo na ni však odpovídají všichni čtyři hlavní hrdinové Jankova snímku. Lukáš, který je dle svých slov „joker“ a miluje Tarantinovy scénáře, sedmnáctiletá rapperka Majda, jež nenávidí všechny včetně sebe, fenomenální pianista Denis a drobounká Marjam, která má „talent na kreslení“, ale také na „ničení věcí“ a jejíž bráška Abdul je také „aspík“. Každý z nich má osobitý způsob
vyjadřování a zajímá se o specifická témata. Díky pozornému střihu se vyjevuje rozmanitost povah a mizí představa autismu jako škatulky synonymní s chováním Rain Mana nebo Sheldona Coopera, představa o géniích s ručením omezeným. „Aspíci“ jsou jiní – stejně jako kterýkoliv člověk na světě.

Aspíka nepředěláš

Miroslavu Jankovi se podařilo plasticky vystihnout každého z protagonistů. Detailně zabírá jejich tváře v prostředích, jež jsou pro ně charakteristická. Putuje s kamerou autem i vlakem, domem, ale i exteriéry, prodírá se s Majdou polozbořenou zasquatovanou železniční zastávkou a tmavým tunelem nebo natáčí Denise, který v lese imituje hru na klavír – na balvanech Dvořáka a na mechu Chopina. Hrdinové nejsou pouhé objekty pozorování, Janek je nechává, aby se podíleli na výsledném tvaru díla. Sledujeme Lukášova videa, návrhy na plakát k filmu, klavírní doprovod snímku zastal Denis, klasiku střídají Majdina rapová vystoupení. Dojem intimity mezi režisérem, protagonisty a diváky se rodí i z drobností, ze záběru na vrnící kočku, Marjaminy sourozence, kteří se v pološeru hemží v posteli a společně dávají dobrou noc všem
a všemu, od rodičů přes číslo 1200 až po vesmír. Tato intimita by nemohla vzniknout bez důvěry mezi postavami a režisérem. V Jankových otázkách není ani stopy po údivu, výhradách nebo bagatelizaci. Skutečně s dětmi rozmlouvá, naslouchá a dává jim prostor hovořit o tom, co je trápí nebo v čem vynikají. Se stejnou vážností rozebírá s Marjam vlastnosti a hierarchii víl, jež kreslí, a táže se Majdy, zda se skutečně touží zabít, jak tvrdí ve svých textech. Umožňuje jim stát si za svým a také dává prostor, kdy netřeba říkat či dělat vůbec nic. Marjam občas přejde do angličtiny, když ji něco zaskočí nebo rozradostní, Denis jen tak poslouchá hudbu. Jednotlivé povahy hrdinů tedy vystupují nejen pomocí dialogů, ale i z mlčenlivých záběrů na jejich okolí, jejich pohyb či interakce s kamarády, rodiči nebo terapeutem Michalem Roškaňukem.

Magická moc slova

O autistech se říká, že nerozumějí nadsázce a ironii. V Jankově snímku se opět ukazuje, že to platit může, ale nemusí. Majda sice líčí, jak kdysi nechápala, proč ji čert s Mikulášem místo do pekla vzali za dům k hydrantu, aby si vybrala, do jaké vody chce hodit, a Marjam se otevřeně přiznává, že nechápe vtipy. Naproti tomu Lukáš dokáže s humorem glosovat jak své potíže ve škole, tak svou diagnózu. Co ale je všem protagonistům společné, je umění nezlehčovat věci kolem sebe a nevyhýbat se tomu, co neradi slyšíme. Konfrontace s jejich upřímností může být až nepříjemná, protože se tím dostáváme za hranice toho, o čem se běžně – a natož s dětmi či teenagery – nemluví. Majda tvrdí, že „život je na hovno“, a proti jejím argumentům lze jen stěží něco namítnout. Když Lukáš doporučí svému oblíbenému učiteli, aby se nejdřív uklidnil na
chodbě, protože navztekaný nemůže učit, neuráží autoritu, ale jen vysloví očividné.

Motiv hranic ale funguje oboustranně – nedozvídáme se jen něco o tom, za čím se schováváme, ale snímek zachycuje i to, o čem raději mlčí hrdinové. V jedné z nejsilnějších scén vypráví Denis o skladbě Stevea Reicha, která tematizuje odjezdy vlaků, a říká, že z ní cítí neklid těch, kteří netušili, kam jedou a zda se vrátí. Když se režisér zeptá, kam jeli, Denis se odmlčí, usměje a odvětí, že to nedokáže říct nahlas: „Já jsem takový zvláštní, že se ani neopovažuji vyslovit jméno toho, kdo to způsobil.“ V dnešní éře vlogů a blogů, kde je trendem mluvit o všem a o ničem, jde možná o zvláštnost, ale takovou, co nutí k zamyšlení nad magickou mocí slova. Normální autistický film v tomto ohledu následuje své protagonisty, nekašíruje jejich osudy ani je neskandalizuje. Přesně takové snímky potřebujeme, abychom začali jinakost konečně považovat za součást každodenního života
a neodvraceli se od ní v rozpacích, ze strachu či soucitu.

Autorka je anglistka.

Normální autistický film. ČR, 2016, 75 minut. Režie a kamera Miroslav Janek, střih Tonička Janková. Premiéra v ČR 10. 11. 2016.

Dvojité vítězství filmů FC Roma Tomáše Bojara a Rozálie Kohoutové a Normální autistický film Miroslava Janka v soutěžní sekci Česká radost na MFDF Jihlava sice možná mělo kompenzovat loňský ročník, kdy se porota rozhodla cenu vůbec neudělit, zároveň ale podtrhlo dost problematickou celkovou úroveň letošní soutěže. Oba vítězové se totiž výrazně vymykají z průměru letos soutěžících filmů. Jde o filmy, v nichž samotní dokumentaristé ustupují do pozadí a své autorství vyjadřují spíš tím, že pomáhají budovat specifické univerzum ovládnuté temperamentem jejich výrazných protagonistů. Platí to zejména pro sympatický projekt Miroslava Janka, který po sérii dokumentů o výrazných osobnostech vzpírajících se minulému režimu natočil empatický portrét několika dospívajících lidí s diagnózou autismu. Podobně FC Roma sází především na bezprostřední vystupování charismatických členů romského fotbalového týmu a na spontánní projevy
každodenního rasismu, který proniká celou českou společností. Značná část zbylých filmů letošní soutěže se naopak více drží klasického chápání českého autorského dokumentu jako filmu, v němž dokumentaristé přímo vystupují a stávají se ústředními protagonisty. To se ale ve většině z nich ukazuje jako dost problematické.

Exekuce a vymyté mozky

Česká radost samozřejmě nikdy nebyla přehlídkou samých vynikajících úspěchů české dokumentaristiky, nicméně obvykle přinášela alespoň podnětný sběr nadějných vykročení, pozoruhodných pokusů i opravdu výrazných filmů. Letos jako bychom naproti tomu byli svědky neustále selhávajících pokusů v podstatě o jedno a totéž. Většina promítaných filmů sleduje velmi přímočaře rozehranou konfrontaci samotného dokumentaristy, který vystupuje jako ústřední figura celého filmu, s nějakým problémem. Přitom to často vypadá, jako by autor tento problém během natáčení objevoval nejen pro diváky, ale i sám pro sebe. V některých případech má tento osobní, performerský a iniciační přístup dobré zdůvodnění a dodává filmům dramatičnost. Film Český žurnál: Exekuce od Andrey Culkové je například pojatý jako audiovizuál­ní deník, odstartovaný faktem, že se sama autorka dostala do exekucí. Je to tedy podobně angažovaná pozice, jakou si ve filmu Češi proti
Čechům (2015) aktivně vybudoval Tomáš Kratochvíl tím, že odešel s kamerou bydlet do romského ghetta.

Naproti tomu v další epizodě chystané sezóny Českého žurnálu nazvané Krtek a Lao­c’ chce Filip Remunda reflektovat letošní návštěvu čínského prezidenta v ČR a klopotně se snaží najít si k tématu nějaký vztah – pomocí neustále omílané a povrchně uchopené informace o tom, že se v zemi porušují lidská práva, pomocí asociací s českou návštěvou Leonida Brežněva v roce 1978 a pomocí citátů mystika staré Číny Lao­c’a… Ve výsledku ale jen redukuje spletitou problematiku současné Číny na obrázek velmi podobný časté představě Severní Koreje jakožto země plné lidí s vymytými mozky, kteří nechtějí vidět, jaká zvěrstva se v jejich státě páchají.

Pohodlná šablona

V některých případech dokonce princip autorského dokumentu slouží bezmála jako omluva pro silně neprofesionální a nahodilý přístup k tématu. V letošní soutěži to nejlépe ukazuje film Barbory Chalupové Do zbraně. Ten vypadá spíš jako hledání samotného námětu, ke kterému autorka dochází přes intuitivní odpor ke zbraním a postupné naťukávání různých motivů, jež s nimi souvisí. Její rozhodnutí vyrobit si vlastní zbraň pomocí 3D tiskárny také jako by prostě jen plnilo jedno z formálních zadání autorského dokumentu – totiž že tvůrce by se měl do svého tématu nějak performativně zapojit. U snímku Petry Nesvačilové Zákon Helena není v důsledku režisérčiných častých a z hlediska tématu zbytečných osobních vstupů jasné, jestli natáčí film o kauze Berdychova gangu, nebo spíš o sobě a svém natáčení. Pojem „autorský dokument“ u nás po roce 2000 umožnil etablovat linii filmů přinášejících alternativní
kreativní přístupy k dokumentárnímu formátu. Soudě podle letošní soutěžní sekce Jihlavy se ale zdá, že by česká dokumentaristika potřebovala nějaký další, alternativnější formát. Z autorského dokumentu se totiž stává velmi pohodlná šablona pro snímky natáčené sice s velkým osobním nasazením, ale často také s velmi malým odstupem nebo snahou o komplexnější prohledání daného tématu.

Kromě Remundova Krtka má stejný problém třeba i letošní vítěz divácké ceny Miluj mě, jestli to dokážeš Dagmar Smržové. Film si vybírá společensky provokativní a zároveň velmi intimní téma placených sexuálních služeb pro tělesně handicapované. Problém je, že k němu přistupuje podobnou metodou jako filmy Eriky Hníkové – vybírá si tři modelové handicapované muže a jednu ženskou sexuální asistentku a redukuje celý problém jen na tyto čtyři konkrétní příklady. Vedle toho, že tím rozpouští obecný problém v jednotlivostech, také v podstatě vytváří genderově stereotypní rozložení rolí – muži jsou v pozici těch, kteří žádají sexuální služby, a ženy v roli těch, které jim vyhovují (jinými slovy, pomohlo by, kdyby ve filmu byly nějak akcentované i handicapované ženy vyžadující sexuální služby od mužského asistenta, případně i homosexuální varianty téhož vztahu). U Miluj mě se navíc nabízí srovnání
s klasickým výkladovým australským dokumentem na stejné téma Šarlatová cesta (Scarlet Road, 2011), který byl sice v několika bodech také poměrně problematický, ale pojal své téma mnohem šířeji a silněji je spojoval s obecnějšími otázkami prostituce, sexuality ve veřejném prostoru a pozice handicapovaných ve společnosti. Nabízí se pak otázka, zda by některým tématům neprospěl klasický výkladový modus, který potlačuje osobnost autora ve prospěch co nejpřehlednějšího prezentování daného tématu, jako to zdařile dělal třeba Plán (2014) Benjamina Tučka.

Slepý Gulliver subjektivity

K linii autorského dokumentu se letos zvláštním způsobem vztahoval i nový film Martina Ryšavého Slepý Gulliver. Na jednu stranu je film trochu příliš návodně sebereflexivní v tom, jak neustále vrací do hry ohranou analogii kamery a lidského oka. Mezi ostatními soutěžními filmy, jejichž autoři někdy až protivně exhibují před kamerou, má ale svou cenu jako opravdu promyšlená ukázka toho, jak může dokumentarista pracovat s vlastní subjektivitou. Ryšavý uspořádává různorodý materiál natočený při různých příležitostech jako síť podnětných asociací, ve kterých se potkává autorův osobní život se širšími společenskými problémy, zejména těmi, jež se vztahují k současnému Rusku. Je to film pojatý jako hledání, jako uspořádávání fragmentů natočeného filmového materiálu, jako dílo, jež přiznává, že vztah dokumentaristy jakožto osoby a jím natáčeného díla je mnohovrstevnatý a problematický.

Autorský dokument má v českém prostředí dlouhodobě svou důležitost jako značka, která signalizuje, že tvůrci budou ke zpracovávané látce přistupovat netypickým způsobem. V letošním roce ale jako by ustrnula do jasného a vlastně nepříliš atraktivního modelu dokumentaristů­celebrit, kteří prezentují především sami sebe a svůj pohled na věc.

Sběratelství poštovních známek se mě dotklo pouze okrajově. Patřím ke generaci, která v druhé polovině devadesátých let oceňovala spíš lesklé, barevně výrazné kartičky hokejistů ze severoamerické nejvyšší soutěže. Přesto mně uhranula nová série známek České pošty, jejichž námětem je „boj o českou státnost“. Bohužel za cenu 54 korun rozumný zákazník raději poškádlí štěstěnu a solidárně se zaměstnancem na přepážce zakoupí stírací los.

Na počest sta let od vypuknutí první světové války a následné „cesty ke státnosti“ jsou teď rok co rok vypouštěny do světa sběratelské archy známek s kolážovitými flashbacky z českých dějin: tu jsou hlavy staroslavných panovníků, tu vojenský šik, onde válečné pole poseté mrtvými těly vojáků, dále představitelé československého odboje, nebo naopak vyděšená vdova se sirotami, zlověstně zastíněná habsburskou orlicí. Vizuální klišé, po­­užívaná už během první světové války, vstávají z hrobu (pokud ovšem kdy byla mrtvá). Didaktičnost je pro většinu známkové tvorby zkrátka příznačná.

Loňská výstava Budování státu (viz A2 č. 1/2016), věnovaná reprezentaci Československa, se jako jedna z mála dotkla i známek – výtvarných dílek, která při zkoumání vizuální kultury většinou neprávem zůstávají stranou. I v současnosti vydávání těchto droboučkých tiskovin většinou doprovází státní dohled. Vydavatelem je Ministerstvo průmyslu a obchodu a v případě oficiálních emisí pak nad výtvarnou úrovní dohlíží orgán výstižně pojmenovaný Komise pro výtvarné řešení poštovních známek. Můžete si ovšem nechat vydat i známky dle vlastního návrhu – ideál­ní merchandise, ať už jste stavař, městský úřad nebo ZOO.

V době nadvlády elektronické komunikace člověku (pokud není filatelista) většina současné známkové produkce uniká. Množství návrhů, které v rámci této bašty reakcionářského kumštýřství každoročně vznikají, ale rozhodně není zanedbatelné, stejně jako jejich celkový náklad: každoročně je tištěno kolem čtyřiceti nových známek v nákladu desítek až stovek tisíc kusů. Češi si nadto fandí a zdůrazňují tradici a kvalitu tuzemské známkové tvorby, jako by šlo o rodinné stříbro (aršík Evropské sovy byl ostatně letos zvolen druhým nejkrásnějším na světě).

Zřejmě i kvůli charakteru známky coby ceniny stále platí jakási premisa, že námět si „musí zasloužit“, aby se na známce objevil. Vstup na známku je vstupem do Dějin. Známky, jakožto jakýsi miniaturní panteon stvrzující něčí velikost nebo jako galerie oslavující třeba mechanizaci zemědělství či obranu míru, byly donedávna ideálním prostředkem k šíření výchovných symbolů vhodných k identifikaci. Jak je to v současnosti? Také dnes jsou v emisních plánech na jednotlivé roky patřičně důstojné kategorie: umělecká díla, ochrana přírody, technické památky, historické dopravní prostředky a podobně. Našinec si tak letos připomněl kolesový parník Vyšehrad, Lucase Cranacha nebo vílu Amálku.

Procházet známky vydané od vzniku České republiky není velká zábava – namísto hravosti samá učebnicová nuda (na rozdíl od telefonních karet, které aspoň skvěle ukazovaly zeitgeist rozmachu kapitalismu). Souhrnně známky dávají dohromady cosi jako obrazovou vlastivědu – kompendium, jehož memorování by mohlo posloužit jako asimilační prostředek při počešťování cizinců. Lidové obyčeje i velikáni – všechno se tam najde. Státotvorné funkce se známky nikdy nezbavily. Charakteristické je i bezčasí jejich výtvarného řešení: uplatnění výraznější stylizace, které by se nabízelo, ustupuje ve prospěch člověčinou vonící ilustrativnosti a staromistrovství. Ostatně, není se co divit, většina autorů jsou ilustrátoři, často ilustrátoři učebnic.

Fakt, že soutěž o nejkrásnější známku České republiky za posledních čtyřiadvacet let osmnáctkrát vyhrála reprodukce historické malby (přičemž šlo většinou o díla vzniklá před rokem 1900), je symptomatický. Je známka v krizi? A byla na tom tato disciplína užité grafiky vůbec někdy dobře? Kdo ji zachrání? A má se vůbec zachraňovat? Ale ne. Nechme zapouzdřený svět titěrných cenin jeho vlastnímu životu – stejně jako exlibris nebo pamětní mince. Diverzita je důležitá a anachroničnost vlastně líbezná.

Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.

V době, kdy klademe velký důraz na péči o historické památky a odsuzujeme barbarské likvidační útoky bojovníků takzvaného Islámského státu na kulturní dědictví Středního východu, je až k neuvěření, jak krátkozraký a povrchní může být náš vztah k architektuře nedávné minulosti.

Období od nástupu komunismu až po sametovou revoluci je v českém prostředí zpravidla považováno za „socialistické temno“. Už z tohoto časového rozsahu ale zákonitě vyplývá potenciální proměnlivost architektonických forem a jejich kvalit.

Komunistické baráky

Proměnlivý byl i samotný režim, a proto bylo vytvořeno jisté operativní schéma: padesátky jsou tvrdé, nekompromisní a kultura ­zamrzá pod ledovým příkrovem cenzury. V šedesát­kách přichází tání a s ním i jaro, ale to severské – tedy intenzivní a krátké. Po šedesátém osmém pak zase začíná padat sníh, a než připluje ledoborec revoluce, zavládne obrovská zima. V tomto nadsazeném příměru jsme schopni nacházet politické a společenské nuance a vyhodnocovat je jako dobré či špatné.

I v některých oblastech kultury činíme rozdíly mezi obdobím padesátých a šedesátých let – například v kinematografii mluvíme o nové vlně, jejíž kreativní hodnoty vyzvedáváme. V poslední dekádě se rozšířil termín bruselský styl, ten má ovšem ve své reflexi snadnější pozici, jelikož byl úspěšně etablovaným celospolečenským fenoménem, který se stal estetickým jazykem doby a podržel se v myslích lidí.

V povědomí široké veřejnosti ale nalezneme jistý nebezpečný schematismus ve vztahu k architektuře. Produkci celého období totality nejčastěji shrnuje jednoduše spojení „komunistická architektura“, a právě architektura je z nějakého zvláštního důvodu stigmatizována dobou svého vzniku mnohem intenzivněji než například film. Je těžké odpovídat na to, proč tomu tak je. Snad proto, že stavba razantněji a příměji ovlivňuje prostředí, v němž žijeme. Zároveň, kromě složky estetické, musí naplňovat i složku funkční, což determinuje samotný ideový návrh. Monumentální socialistické stavby sedmdesátých let se často opravdu nevybíravě zakusovaly do české krajiny. Je namístě vnímat měřítko a není pochyb, že měřítko socialistické výstavby bylo vedeno záměrem vstupovat do prostoru okázale, a to od dob socialistického realismu až do konce let osmdesátých. Tento fakt nahrává
tolik rozšířené animozitě vůči architektuře éry komunistické vlády.

Při pohledu na stavbu jsme vcelku snadno schopni rozpoznat, že se jedná o „komunistický barák“. Už to implikuje jasné hodnocení: v komunismu přece nemohlo vzniknout nic dobrého. Země byla izolovaná, masírovaná cenzurou a propagandou a vytržená z proudu modernismu. Ano, to je pravda, ale s odstupem času se ukazuje, že tento pohled, který je navíc u řady lidí rozbolavělý osobní zkušeností, je možné chápat pouze jako jeden z mnoha.

Cenzoři dneška

Povrchní schematismus, který veškerou československou architekturu éry komunismu hází do jednoho pytle, je nebezpečný z hlediska zachování historické pravdy o době, v níž architektura vznikala, a tedy i z hlediska památkové péče. Ta si klade za cíl ochraňovat materiální a duchovní hodnoty minulosti. Jak je to ale s dobou, k níž máme odpor a jejíž hmotné dědictví považujeme za bezcenné? A co když přijdou generace (a ty už nepochybně přicházejí), které spatřují v architektuře období normalizace hodnotný výpovědní potenciál?

Bouráním a přestavbami se vlastně chováme tak trochu jako cenzoři padesátých let.

Podstatné je přitom rozlišovat v kvalitě produkce a pokusit se přetavit ji do kvantity ochrany. Jinak řečeno: chránit co možná nejvíc kvalitních (v ideálním případě ale i průměrnějších) staveb. Jen tak lze zaručit určitou míru objektivity v hodnocení.

Nezajímat se o architekturu nedávné doby znamená ignorovat tok dějin, pomíjet její edukativní rozměr a především prokazovat estetickou omezenost, na niž láteříme právě ve vztahu k dřívějším dobám a jejich asanačnímu barbarství.

Jako příklady nezájmu o kvalitní československé stavby doby komunismu je možné uvést již neexistující obchodní dům Ještěd v Liberci, budovu havířovského nádraží s nejistým osudem a do třetice novou přístavbu Slovenské národní galerie, která dnes konečně prochází rekonstrukcí. Každá ze jmenovaných budov má svá specifika, ale ke všem se váže onen negativní étos „komunis­tické stavby“.

Obchodní dům Ještěd byl ikonickou stavbou Liberce. Návrh architektů Miroslava Masáka a Karla Hubáčka (SIAL) s důmyslnou adicí hmot i barevnou a materiálovou strukturou zvítězil v architektonické soutěži v roce 1961 a byl zrealizován v letech 1970–1979. Expresivní hmota domu nenudila z žádného úhlu pohledu a vždy nabízela určitou vizuální hříčku. V souvislosti s jeho demolicí v roce 2009 se diskutovalo o jiných realizacích ateliéru SIAL, například o televizním vysílači Ještěd nebo obchodním domě Máj v Praze, které jsou nejen opěvovány, ale i památkově chráněny. Řeklo by se: díky bohu alespoň za ně. Na pozadí paradoxního principu „jednou chránit, podruhé bourat“ se však vyjevuje skutečnost, že ke stavbám z nedávné minulosti si lze dovolit mnoho, třeba i jejich úplnou likvidaci.

Kámen úrazu

To se bohužel ani téměř osm let po asanaci libereckého obchodního domu v české společnosti zásadně nemění. Aktuálním příkladem podobné arogance je situace okolo nádraží v Havířově. I zde se jedná o příklad výsostného Gesamtkunstwerku bruselského stylu. V případě libereckého obchodního domu šlo o bezvýhradný majetek města, u havířovského nádraží jsou vlastníkem České dráhy, přičemž spolupodílníkem při rekonstrukci nádražní budovy by mělo být opět město. Dá se tedy říct, že o stavbách rozhodovali a rozhodují demokraticky zvolení zástupci české společnosti. Smutné. Až po intenzivních intervencích odborné a následně i laické veřejnosti, které umožnily časové pozdržení, se alespoň prozatím podařilo zvrátit plán havířovské nádraží zbourat. Jeho budoucnost to ale nezaručuje.

Posledním zmiňovaným případem mimořádně kvalitní stavby, která se dlouho potýkala s trestuhodným nezájmem, je budova nového traktu Slovenské národní galerie od architekta Vladimíra Dedečka. Podobně jako v případě OD Ještěd vznikl i zde návrh už v době uvolněných šedesátých let, realizace ale proběhla až během normalizace, což objekt v očích veřejnosti stigmatizuje. Pravda je, že návrh čelní přístavby má k původní barokní části Vodních kasáren dosti nevybíravý vztah, tato diskuse je však již bezpředmětná. Stavba od sedmdesátých let na místě stojí a je potřeba se zaměřit na její kvality. Těmi jsou logika prostoru, velkorysost a především to, že záměrně okázale vykřikuje: „Výtvarné umění je důležité a zaslouží si váš zájem!“ V důsledku paradoxně uniká pozornosti budova samotná. Je ostudné, že sbírky Slovenské národní galerie se doposud tísnily v nevyhovujících prostorách, když mohly obývat tento dům. Snad se ale blýská na lepší
časy. V letošním roce se započalo s rekonstrukcí celého areálu podle vítězného soutěžního návrhu Martina Kusého a Pavola Paňáka.

Ve všech zmíněných případech můžeme mluvit o vážném selhání institucionální památkové péče, a to na nejvyšších úrovních. A právě zde je potřeba hledat kámen úrazu. Lze pochopit názor většinové společnosti, která vidí za zateplenou fasádou a plastovými okny novou hodnotu, taková je doba. Je ovšem alarmující, když nejpovolanější instituce, jako je Ministerstvo kultury, nebojují o kulturní dědictví. Za jejich rozbředlými postoji lze tušit v lepším případě slabost, v horším zkorumpovanost. Kam se vytratil respekt k dobovým estetickým ideálům, ale i k odborným pohledům na věc? Stydíme se za komunistickou minulost, ale stud je namístě i v naší době – už jenom proto, že jsme nedospěli ke schopnosti rozlišovat mezi kvalitní a průměrnou tvorbou. Stavby normalizační éry si zaslouží o to větší pozornost, že vznikaly v době všudypřítomné státní kontroly a mnoha nesnází, vyvěrajících z izolovanosti země,
nedostatečného zásobování kvalitními materiály a podobně. Proto zrealizovat je a dostat do nich navíc nadstandardní estetickou a funkční kvalitu celistvého architektonického díla byl až nadlidský úkol. Rozhodně by nám proto neměly chátrat a mizet před očima.

Autor je historik umění.

Jižní Čechy, zvláště ve své centrální části, jsou krajem rybníků a malebných vesnic. Kulturní krajina, kterou zde dnes můžeme vidět, vznikala po tisíciletí. Jednou ze zásadních přeměn tohoto kraje, jež do značné míry určuje jeho dnešní charakter, bylo právě vybudování rozsáhlých rybničních soustav v ne­úrodných a bažinatých oblastech Českobudějo­vické a Třeboňské pánve. Vedle zlepšení mikroklimatu to mělo za důsledek i celkový hospodářský rozvoj a vzestup zdejších měst – například Českých Budějovic, založených Přemyslem Otakarem II. roku 1265.

Voda do města

V téže době bylo vytyčeno i slavné čtvercové náměstí, jedno z největších v České republice. Právě toto náměstí s barokní budovou radnice a Samsonovou kašnou z první poloviny 18. století patří mezi hlavní městské symboly. Je příznačné, že nejprve se stavěla kašna a až poté radnice. České Budějovice sice nikdy nouzí o vodu netrpěly, jiná věc ale byla, jak dostat vodu do jednotlivých domácností. V renesanci byl vybudován dřevěný vodovod napájený z blízkých rybníků, avšak v 18. století již takto získávaná voda nepostačovala, a proto byla v letech 1721–1727 vybudována na náměstí kašna, z níž se voda rozváděla dále do některých ulic. O sochařskou výzdobu fontány s úctyhodným průměrem sedmnáct metrů se postaral Josef Dietrich. Kromě výjimečné umělecké hodnoty kašny stojí za zmínku i technické řešení, založené na
zásobování z věžové vodárny. Mechanis­mus postupem času prošel určitými změnami, ovšem využívat se přestal až ve druhé polovině minulého století.

V dnešní době již Samsonova kašna přirozeně neslouží svému původnímu účelu, totiž zásobování města vodou, bezesporu však zůstává dominantou náměstí a symbolem Českých Budějovic. Nedávno k sobě opět upoutala pozornost místních obyvatel, turistů i širší veřejnosti, a to díky dočasné umělecké intervenci. Vše začalo, když kurátor českobudějovického Domu umění Michal Škoda oslovil architekta Jana Šépku, který mimo jiné vede jeden z ateliérů architektury na UMPRUM v Praze, s nabídkou na uspořádání výstavy. Po návštěvě Českých Budějovic ovšem Šépka místo návrhu tradiční výstavy v galerijních prostorách přišel s myšlenkou instalace kruhové zástěny, jež sice Samsonovu kašnu skryje očím kolemjdoucích, ti se k ní ale budou moci dostat právě z prvního patra Domu umění, s nímž bude propojena krytou lávkou.

Změna vnímání

Letos v září se projekt podařilo zrealizovat. Obehnání symbolu města deštivzdornou překližkou a lávka nad náměstím rozpoutaly vzrušenou debatu. Instalaci mnozí kritizovali a vzhledem k velkorysosti projektu se řada lidí zajímala především o to, kdo celou věc financuje.

Smyslem této intervence, nazvané Vnímání, bylo podle jejích tvůrců „zamyšlení nad tím, co pokládáme za důležitou součást a dominantu veřejného prostoru a jak vnímáme některé skryté prostory, které nám poskytují společenské a kulturní vyžití“. Návštěvníci měli příležitost nahlédnout památku, kolem níž by za jiných okolností dost možná prošli bez povšimnutí, nově, bez rozptylujících vlivů otevřeného náměstí, v jakési intimitě.

Instalace, jež trvala necelý měsíc a kterou doplňoval blok přednášek a diskusních pořadů pro veřejnost, věnujících se historii i současnosti náměstí a jeho využití, stejně jako vztahu současného umění a architektury, vzbudila značný ohlas. A snad se povedlo naplnit i další z cílů projektu, totiž nabourání stereotypního vnímání veřejného prostoru. V neposlední řadě se také určitě podařilo zviditelnit Dům umění Českých Budějovic i město samotné.

Někteří se nad zakrytou kašnou pohoršovali, jiní byli nápadem nadšeni. Někomu se zase možná vybavila kauza z dubna loňského roku, kdy během baráže o postup do extraligy oblékli hokejoví fanoušci Motoru (s požehnáním města) sochu Samsona do sportovního dresu. V tomto kontextu je nápadné si všimnout, kolik povyku se strhne kvůli umělecké instalaci trvající necelý měsíc, zatímco na „znečištění“ našeho urbánního prostředí enormním množstvím reklam (které nezřídka zakrývají i historicky a umělecky hodnotné objekty) jsme si už zvykli.

Zkrátka a dobře – abychom mohli plně uplatnit vnímání architektonických, uměleckých a jakýchkoli jiných hodnot na veřejných prostranstvích a v krajině, možná by nebylo na škodu podívat se na věc i z trochu širší perspektivy a pokusit se zbavit přemíry vizuál­­ního smogu kolem nás. I na to svým způsobem upozornila Šépkova realizace v Českých Budějovicích.

Autor je básník.

„Je celkem sedm lidí, kteří dávají naději mladým lidem této země. Já, můj mladší brácha, Guigsy, Bonehead, Alan White, Alan McGee a – Tony Blair,“ nechal se v únoru 1996 slyšet Noel Gallagher na předávání hudebních cen Brit Awards. Vlastně nebylo příliš překvapivé, že notoricky neskromný leader Oasis přidal ke členům a manažerovi své kapely jedním dechem i předsedu tehdy opoziční Labour Party. Blair manchesterského hudebníka pocházejícího z dělnické třídy okouzlil podobně, jako si získal miliony jiných Britů. Jeho energické vystupování a optimismus byly v kontrastu s koženými konzervativci, kteří už tehdy moc dobře věděli, že se jejich éra v Downing Street 10 blíží ke konci. Když o rok později labouristé skutečně vyhráli parlamentní volby, pozval Tony Blair na slavnostní recepci i bratry Gallagherovy, byť se
– jak se později ukázalo – trochu bál, jestli neztropí nějaké výtržnosti. Politik ale Oasis, kteří byli v polovině devadesátých let považováni za nové Beatles, potřeboval. Měli stanout v čele jeho nové „kulturní fronty“, nazývané „Cool Britania“, jejímž úkolem bylo přetřít konzervativní obraz země novými zářivými barvami.

V roce 1996 se zkrátka ještě zdálo, že Británie stojí na pokraji nové éry, a Blair s Oasis tuto naději zosobňovali. Jenže historie se nakonec vydala úplně jinou cestou. Kulturně­společenské okolnosti dvě dekády vzdáleného letopočtu rekapituluje v letos vydané knize 1996 And The End of History (Rok 1996 a konec historie) britský publicista David Stubbs, podle něhož byl tento rok důležitým zlomem v moderní britské historii i popkultuře. Zbytková euforie z pádu železné opory se tehdy transformovala v cosi nečekaně zlověstného a temného. Neblahé důsledky podle Stubbse prožíváme dodnes.

Oasis, Blur a Blair

Polovina devadesátých let se vyznačovala nebývalou lehkomyslností. Bezstarostnost doby skvěle odráží třeba americký komediální ­seriál Seinfeld (1989–1998), chlubící se označením „sitcom o ničem“, nebo slastně uspávací rytmy trip hopu. Byla to doba, která dokázala udělat hédonistické stadionové chorály i z delirického monologu alkoholika ve skladbě Born Slip­py NUXX tanečních hvězd Underworld či ze sarkastické písničky Common People od alternativně rockových Pulp. Britové podle Stubbse tehdy žili v představě, že pád železné opony definitivně ukončil traumata bipolárního světa studené války a v politice přinesl konec rigidního rozlišování na pravici a levici. Tony Blair se měl stát průkopníkem centristické politiky „nové levice“, která odvrhla údajně zastaralé ideologie a nahradila je příslibem nekonečné prosperity. „Žili jsme v domnění, že už nejsou
potřeba nemoderní revoluční hesla, že starý pořádek není nutné demontovat, protože přijal lepší, lidskou, starostlivou tvář, zosobněnou princeznou Dianou, zatímco dělničtí kluci z Manchesteru se stali naší novou aristokracií,“ konstatuje ironicky Stubbs.

Britové jsou podle Stubbse posedlí popkulturou, která jim slouží jako zrcadlo jejich existence. Rok 1996 se měl z dobového hlediska britské veřejnosti stát stejně slavným letopočtem jako rok 1966. Blair měl už záhy kráčet ve stopách strůjce sociálního konsensu a prosperity swingujících šedesátých let Harolda Wilsona; Oasis, kteří právě s Blur svedli hojně medializovanou „bitvu o britpop“, měli po dvou úspěšných albech konečně dobýt svět tak jako Beatles; a podobný historický úkol dostala i národní fotbalová reprezentace, která měla podle této analogie po třiceti letech zopakovat triumf na šampionátu, konaném navíc znovu v kolébce fotbalu. Jen namísto mistrovství světa tentokrát Londýn a další britská města hostila nejlepší týmy starého kontinentu. Po problémech s chuligány a po tragédii v Hillsborough v roce 1989, která zavřela anglickým týmům na několik let cestu do evropských pohárů, se fotbal pomalu vracel do
pozice nejpopulárnějšího sportu v zemi a úspěch na Euru 1996 měl tento status potvrdit. Celonárodní nadšení živila fotbalová hymna Three Lions s refrénem: „Fotbal se vrací domů!“ Jenže po semifinále si refrén na stadionu Wembley nakonec místo domácích zpíval sektor německých fanoušků, jejichž tým porazil Anglii na penalty.

Vystřízlivění

Podobně jako fotbalová reprezentace ve Wembley měla celá Británie v roce 1996 pocit, že stojí jen krůček od něčeho velkého, historického, ale v rozhodující okamžik se očekávání nenaplnilo. S hitem Wannabe vtrhly na popovou scénu Spice Girls jako feministické komando pod vlajkou hnutí Girl Power, ale o rok později už pěly ódy na Margaret Thatcherovou a dělaly tuctový pop. Britpopové kapely měly znovuoživit kytarovou scénu, ale místo toho vznikly jen další kopie big beatu šedesátých let, jako Menswear a Ocean Colour Scene. „Zatímco rock v šedesátých letech odmítl minulost a traumata války a namísto toho chtěl stvořit novou tradici, britpop přišel jako hudba zrozená z minulých vítězství,“ píše Stubbs. Křečovitá snaha navázat na slavnou éru navíc upozadila to nejzajímavější, co se v britské hudbě dělo na žánrových okrajích, často spojených
s karibskou minoritou a černou hudbou vůbec.

Vystřízlivění přišlo poměrně rychle, a to na všech frontách. Postideologický Blair záhy po svém zvolení v roce 1997 připravil velkorysé úlevy pro mediálního magnáta Ruperta Murdocha, jehož bulvární list The Sun měl na volebním vítězství Labour Party velký podíl. O rok později jeho vláda zavedla školné na univerzitách a v roce 2003 byl Blair vedle George Bushe mladšího hlavním zastáncem značně problematické invaze do Iráku. A Oasis? V roce 1996 odehráli v Knebworth Parku dva koncerty pro 250 tisíc lidí (zájemců o lístky bylo dokonce desetkrát tolik), o rok později ale bublina splaskla po vydání absurdně nabubřelého alba Be Here Now (1997), které navíc brzy mediálně zastínila smrt princezny Diany. Tato deska odstartovala strmý pád skupiny, doprovázený vleklými rozepřemi ústřední bratrské dvojice.

Gesto vymazání

O dvě dekády později čelí Tony Blair nepříjemným závěrům Zprávy o válce v Iráku vyšetřovací komise Johna Chilcota a odkaz Oasis se smrskl na obraz tragikomických blábolících figurek v péřových bundách. Skutečným hrdinou poloviny devadesátých let je nakonec spíše kytarista Richey Edwards z velšských Manic Street Preachers, který v roce 1995 za záhadných okolností zmizel a byl později prohlášen za mrtvého. „Edwardsovo zmizení bylo gestem totálního vymazání. Jeho konec, podobně jako smrt Kurta Cobaina, nebyl aktem protestu proti stavu světa, ale proti omezení života samotného, který se pro ně stal nežitelným,“ podotýká Stubbs. Pod povrchem dynamické, optimistické doby se začaly objevovat vážné trhliny, které se dále zvětšovaly v novém tisíciletí. Blair se vydal cestou neoliberalismu a ­odřízl Labour Party od tradičních voličů, následoval nástup
nacionalistické strany UKIP a prozatím vše vyvrcholilo brexitem. Ovšem také britská populární hudba se po britpopové kocovině ponořila do temných časů, jimž vládly nekonečné talentové televizní soutěže. Rok 1996 vrhá podle Stubbse na současnost velký stín. Stín světa, který mohl vzniknout, ale nevznikl. A přitom vlastně stačilo tak málo.

Autor je hudební publicista.

David Stubbs: 1996 And The End of History. Repeater, Londýn 2016, 300 stran.

Když byl James Alex teenager, skejtoval v Nové Anglii a říkal slova jako „boží“ a „jízda“. Jeho kamarádka to se smíchem nazvala „plážovým slangem“. O necelé tři dekády později se toto spojení objevilo na dlouhém seznamu možných názvů pro jeho nový hudební projekt. Poté, co si v rozhovoru s kýmsi přečetl názor, že kapela nemůže být brána vážně, má­li v názvu slovo „beach“, bylo rozhodnuto. Punk je kreativní vzpoura, a proto byl pro Alexe logický krok zvolit právě spojení Beach Slang. V roce 2013 tak ve Filadelfii vznikla „kapela, která může být váš život“, jak o ní napsal hudební magazín Spin.

Středoškolský pop punk

Alex začínal v raných devadesátkách v pop­punkových Weston. Jde o jednu z těch kapel, které téměř nikdo nezná, ale ti, co ano, na ni nedají dopustit. Mnoha mladíkům pomohli Weston svým kultovním středoškolským albem Got Beat Up z roku 1996 přežít těžkosti adolescence melodickými písněmi o vlastním outsiderství, které nepoháněl žádný testosteron. Skupina však v roce 1999 podepsala smlouvu s vydavatelstvím Mojo Records, spadajícím pod Universal Music Group, a za necelé dva roky se rozpadla. „Řekli jsme si: Chceme být dál v kapele, nebo radši zůstaneme přáteli?“ popsal Alex nově vzniklý tlak hudebního průmyslu na malou kapelu v rozhovoru pro internetový hudební magazín Stereogum.

Přestože i po rozpadu skupiny pokračoval ve skládání písní, rozhodl se po třicítce vystudovat uměleckou školu a vrhl se na kariéru grafického designéra. Fanoušci Westonu si ale vynutili několik koncertních reunionů a jeden z členů kapely, bubeník JP Flexner, Alexe přesvědčil, aby nahráli nové písně. Bez jakýchkoli ambicí Beach Slang v květnu 2014 vydali čtyřpísňové EP Who Would Ever Want Anything So Broken?, které se setkalo s nadšeným přijetím kritiků i posluchačů. Když v září téhož roku vyšlo neméně kvalitní druhé EP Cheap Thrills on a Dead End ­Street, stali se populárnějšími, než kdy Weston byl. Alex tak za podpory těhotné manželky praštil s prací a ve čtyřiceti letech se rozhodl věnovat kapele naplno. Loňská debutová dlouhohrající deska The Things We Do to Find People Who Feel Like Us sklidila velký úspěch a podobné odezvě se těší i letošní A Loud Bash of Teenage
Feelings.

Ego je ostuda rock’n’rollu

Hudbu Beach Slang definuje sentimentalita, nostalgie a optimismus, třebaže jsou hrdiny písní většinou „kids“, které jsou konstantně „fucked up“, ať už v důsledku blíže nespecifikovaných drog, života na špinavých ulicích nebo jen všudypřítomného smutku prázdných všedních dní a pocitu nepatřičnosti. Jsou to outsideři, kterým svět neleží u nohou, ale stihl jim za jejich krátký život pořádně nakopat. Alex ovšem jejich prožitky nikterak neestetizuje, nelíčí poetické medailonky, které kdesi vypozoroval nebo které vymyslel, on se s nimi především sám identifikuje. „Jsme neštěstí, děvky a trosky. Nejste sami,“ ubezpečuje Alex své posluchače v písni Punk or Lust a určuje tak výchozí pozici. Ačkoli si mohou připadat nepatrní, Beach Slang je přivítají s otevřenou náručí.

Alex své mladší já popisuje jako velkého introverta, spíše pozorovatele než participanta, který teprve v punku objevil ty „své“. Právě proto se snaží totéž nabídnout i posluchačům Beach Slang. „Ego je ostuda rock’n’rollu,“ říká v rozhovoru pro podcast Sound Opi­­nions, „ani nepoužívám slovo ‚fanoušci‘, jsou to lidi jako já, přátelé,“ dodává a líčí, jak se mu po koncertech svěřují s tím, co pro ně texty kapely znamenají, nebo mu rovnou ukazují tetování s jejich úryvky.

Ač jsou texty Beach Slang ukotvené ve špinavé punkové každodennosti, transcendují ji a často se jim daří udržovat rovnováhu mezi přímou adresností a vágností, která poskytuje prostor pro imaginaci a projekci vlastních zkušeností a pocitů. S texty se tak může identifikovat leckdo – už jen proto, že mezi „kids“ se počítá i letos dvaačtyřicetiletý Alex. Svou podstatou se totiž vzpírají času, vždycky budou aktuální. Jsou to vlastně klišé o muzice, přátelích, láskách, revoltě a především o potřebě být naživu – slovo „alive“ se na prvních třech nahrávkách objevuje bez přehánění v každé druhé písni. Jenže tato klišé jsou zejména při živých vystoupeních podaná s takovou ryzostí, že je těžké o jejich upřímnosti pochybovat. Přispívá k tomu Alexův nesporný básnický talent a rovněž zvuk kapely, který bývá nejčastěji přirovnávám k The Replacements nebo Jawbreaker. Ovšem patrně nejvíce styčných bodů, a to
jak v hudbě, tak v tématech textů, mají Beach Slang s vancouverskými Japandroids, případně s pozdními Hüsker Dü.

Opakované připomínání, „že jsme naživu“, sice na jednu stranu klišé je, ale právě Alexova žitá nonkonformita ho ospravedlňuje. Člověk tak nemá pocit, že poslouchá vychytralého pozéra, ale spíše někoho, kdo chce z každého prožívaného období vykřesat to, co život v daný moment definuje, a přenášet to dál. Je­li pro mládí typické riskování a dobrodružství, proč se toho v dospělosti vzdávat, ptá se Alex. „Mám pár přátel, kteří chtějí umřít, ale ve skutečnosti už mrtví jsou. Uhasili svá srdce a ztratili rozum kvůli bankám a soudům,“ líčí svět „dospělých“ v písni We Are Nothing. Jenže tím nevolá po nedospělosti, ale spíše připomíná svým otevřenějším naslouchačům, kým byli, a že to, co v dětství a mládí zažívali, jsou hodnotné zkušenosti.

Ani duha a králíčci, ani píseň od Cure

Na aktuální desce dochází k častému přepínání perspektivy z „my“ na „vy“. Alex ji napsal během turné k předchozímu albu a vypráví na ní příběhy, s nimiž se mu svěřili fanoušci skupiny. Nahrávka působí temněji, syrověji a také sevřeněji než předchozí počiny skupiny. Na minulém albu se občas objevily výlety do jiných žánrů, například dreampopová Porno Love nebo Too Late to Die Young, v níž zní jen akustická kytara, piano a cello. Na novince hlučí všechny nástroje najednou, melodické kytarové linky se perou o přední místo s Alexovým zastřeným vokálem a některé části mohou připomínat noisepopové pasáže z desky Psychocandy od The Jesus and Mary Chain.

Hlučnost desky jako by demonstrovala ­chaos, který teenagerské city představují, nebo možná to, že nás jejich ambivalence a zmatenost ve skutečnosti nikdy neopouští. „Ne­­jsem ničí syn. Naučili mě mluvit a pak řekli, ať mlčím. Kašlal jsem na to, ale sakra to bolelo,“ zpívá Alex v Punks in a Disco Bar. V rozhovoru pro Stereogum říká, že píseň vypovídá o tom, jaké to je, cítit se jako vyvrženec, nemilován těmi, kdo by vás měli milovat bezpodmínečně. Po chvíli dodá: „Je to o tátovi. Je to vždycky o mým zkurveným tátovi.“ Ač zahraniční recenze často zmiňují, že hudba Beach Slang plní úlohu terapie, nejde o prvoplánovou „feel good“ muziku. Bližší čtení textů a rozhovory s Alexem ukazují, že odráží mnohem komplexnější boj odehrávající se uvnitř samého autora.

Alex ale nemá zájem těžit ze smutku. Jak sám říká, jeho život sice není duha a králíčci, ale ani píseň od The Cure. Vždycky lze podle něj usilovat o štěstí. Hudba Beach Slang je tak především motivující. Je ale otázka, jak dlouho dokáže prozkoumávat jeden a týž tematický okruh. Album začíná slovy „zahraj mi něco, co mi zachrání život“, a končí větou „neboj se chtít být naživu“. Zatím to ještě funguje, jen je třeba se při poslechu zbavit cynismu.

Autor je publicista a překladatel.

Beach Slang: A Loud Bash of Teenage Feelings. Polyvinyl 2016.

Dva roky se chystá na horním úseku Vltavy v kaňonu Čertových proudů absurdní komerční představení pod taktovkou starostů dvou šumavských obcí s názvem Divoká voda Loučovice (DVL). Dobrovolný svazek obcí podniká všechny možné kroky k přeměně Čertových proudů na komerční vodácký kanál pro masové adrenalinové vodní radovánky. Zaklíná se ekonomickými a sociálními přínosy pro obec Loučovice. Podporu zleva dostal projekt od hejtmana kraje Jiřího Zimoly, zprava ho podepřel senátor Tomáš Jirsa a shora ho posvětil prezident Miloš Zeman.

Zpeněžení řeky

Záměr na komerční využívání Vltavy pod Lipnem je inspirován vodácky atraktivními Čertovými proudy v Národní přírodní rezervaci Čertova stěna. V září 2013 byl projekt DVL zpracován soukromou Vysokou školou hotelovou v Praze 8. V padesátistránkovém elaborátu tři mladí řešitelé zhodnotili ekonomicko­sociální potenciál Vltavy v dosud málo poničené, neokoukané přírodě, propočítali i schopnost Čertových proudů vytvářet ekonomický zisk a závěrem doporučili „oživení řeky“ pro současnou náročnou turistickou klientelu.

Je potřeba zdůraznit, že celý projekt ko­merčního využívání Vltavy stojí a padá s požadovanou změnou Manipulačního řádu Vodního díla Lipno I, podle které by vodní režim řeky podléhal špičkovému dennímu vypouštění v jarním a letním období, vždy od deseti do šestnácti hodin. Jednalo by se o kolísání průtoku o tisíc procent nahoru a dolů během čtyři­­advaceti hodin. Špičkový denní průtok by nepostihoval pouze úsek Vltavy od Vodního díla Lipno I k jezu v Loučovicích, ale s nezmenšenou silou se povalí dále do Národní přírodní rezervace Čertova stěna – Luč, kam přinese zmar a zkázu. Po záplavové vlně se denně povezou desítky a stovky vyznavačů extrémního vodáckého adrenalinu s veškerým doprovodným servisem – nikdo jim v tom nezabrání a ani vlastně zabránit nemůže.

Projekt DVL znamená fatální devastaci unikátního přírodního řečiště Vltavy od Vodního díla Lipno I až po Vodní dílo Lipno II nad Vyšším Brodem v důsledku extrémního špičkového denního průtoku v období květen až říjen. V balvanitém korytu plném granitových mís a obřích hrnců žije mnoho chráněných a ohrožených živočišných a rostlinných druhů (rak říční, skorec vodní, ledňáček říční, vranka obecná, původní populace pstruha potočního, mnohé druhy lišejníků, kapradin a vzácná přeslička zimní). Realizace projektu DVL by představovala degradaci přírodního a kulturního pokladu Vyšebrodska na komerční masový adrenalinový vodácký kanál. I proto petici s názvem Kam se valí loučovické proudy, která hájí přírodní, historické, kulturní, estetické a duchovní hodnoty jedinečného území Čertových proudů, podepsalo více než půldruhého tisíce občanů.

Požadovaná změna Manipulačního řádu by také znamenala snížení výroby elektrárny Lipno o cca 9 000 MWh; jednalo by se o nenahraditelnou ztrátu potenciálu obnovitelného zdroje s případnými dopady na životní prostředí. Zmíněný objem energie totiž představuje pokrytí roční spotřeby více než tří tisíc domácností. Společnost ČEZ vyčíslila ztráty na desítky milionů korun ročně a navrhovanou změnu v červnu 2015 jednoznačně zamítla. Provozovat současně elektrárnu a komerční projekt DVL je nemožné.

Existuje i nebezpečí bleskového a extrémního kolísání průtoku ve vodním toku s rozptylem od 1,5 do 15 m3/s. Nástup záplavové vlny je nepředvídatelný a mimořádně rychlý; během devadesáti sekund hladina dramaticky stoupne a do čtyř minut kulminuje. Žádný člověk (ani jiný živý tvor) nemá šanci vzedmuté vlně vzdorovat. V balvanitém řečišti se od jara do podzimu pohybují skupinky turistů, cyklistů, rybářů, koupou se tu rodiny s dětmi. Těžko si představit způsob, jak zabránit možným neštěstím při provozování podniku DVL.

Nesmyslné upřednostňování komerčních adrenalinových vodáckých zábav na úkor jiných rekreačních, sportovních, turistických či kulturních aktivit se navíc navrhuje v době, kdy vody v krajině rok od roku kriticky ubývá.

Mysterium Šumava

Se Šumavou a Loučovicemi jsem osudově spojen – první kantorské zkušenosti jsem před třiceti lety sbíral ve zdejší škole pod horou Lučí, na břehu řeky Vltavy. Dnes tu učím děti svých bývalých žáků. Šumavské lesy i poetické vltavské peřeje jsou pro nás stále nenahraditelnou galerií přírody a školou života. Před několika lety mě zasáhlo zbytečné zhroucení loučovické papírny, která místním dávala práci; nevěřícně jsem kroutil hlavou, když ze dne na den zavřeli prosperující pilu v Prokopu. Každý den se bezmocně dívám, jak jsou tisíce stromů z okolních lesů vyváženy za hranice doslova nastojato. Chápu, že ekonomická a sociální situace v Loučovicích není lehká, ale domnívám se, že zamýšlený projekt DVL příliš práce místním nepřinese. Možná zlepší ekonomickou situaci majitelům pohostinství, penzionů a pozemků v okolí řeky, určitě
i developerům.

Nedávno jsem starostovi Loučovic Janu Kubíkovi odpovídal na jeho stesky, že obec postrádá velké turistické atrakce. Připomněl jsem mu množství přírodních, kulturních, historických, technických i duchovních krás a pokladů v bezprostředním okolí obce. Psal jsem o kaňonu Vltavy, skalních útvarech a rozlehlých skalních městech, dvou kamenných mořích a jednom moři šumavském, třech národních přírodních rezervacích, tajemném rašeliništi na okraji zaniklé obce, dvou gotických kostelících na obou březích Vltavy, honosné Porákově vile, zájezdním hostinci Waldschenke a kamenné správní budově papírny Loučovický mlýn, nejvýše položeném hradu v Čechách a také o kulturním a duchovním centru kraje, cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Jen těžko bychom někde jinde v Čechách a na Moravě hledali srovnatelnou obec s takovým potenciá­lem v oblasti turismu, rekreace, sportu i relaxa­ce v přírodě.

Problém však nastává, když si obec vsazená do šumavských hor a lesů zvolí cestu nejbrutálnějších forem „tvrdého turismu“ po vzoru Lipna nad Vltavou – se všemi lanovkami, plechovými tobogány, sjezdovkami s umělým sněhem, satelitními apartmánovými městečky, obřími resorty s wellness centry, stezkami v korunách stromů, chaloupkami na holých pahýlech stromů, obří trampolínou, olympijskými vesničkami, neregulovaným vodáckým průmyslem a hektary betonu, asfaltu a zámkové dlažby. Odstrašujícím případem, kam až by Loučovice mohly dokráčet, je nedávno ukončený olympijský park Rio­Lipno, po kterém zbyly jen hektary vykácených stromů pro budování dalších turistických kapacit a vzpamatovávající se řeka Vltava. Vzniká tak situace, kdy plíživě a nenávratně mizí mysterium Šumava. A to se penězi či strohými ekonomickými kalkuly ocenit nedá. Jsem přesvědčen, že plánované komerční zneužívání řečiště stříbrné Vltavy pro masové vodácké aktivity není
cestou k blahobytu a prosperitě, ale adrenalinovým tobogánem do zničené krajiny, odkud už není návratu.

Autor je učitel.

Máme sklon zapomínat na to, jak důležité jsou zkušenosti lidí, kteří se účastnili historických okamžiků. Politická literatura hlavního proudu interpretuje rok 1945 ve východní Evropě jako ruskou okupaci, která postupně vnutila vzpurnému a zdráhajícímu se lidu jemu cizí systém, který nakonec musela celá populace ze strachu akceptovat. Vypadá to ale, že nikdo si nedal tu práci vysvětlit, jak je možné, že i konzervativní a monarchističtí současníci nazývali rok 1945 nejen „osvobozením“, ale především „revolucí“. Nový systém – ze začátku pluralitní a demokratický – založily v Maďarsku desítky tisíc přeživších dobrovolníků z Rudé armády v roce 1919 a stovky tisíc účastníků revoluce a republiky rad z téhož roku, a to společně se stovkami tisíc odborářů, kteří vyznávali poněkud rigidní variantu marxismu, již je učila tehdejší sociál­­ní demokracie.

V současnosti je zdůrazňován především fakt, že tehdy nelegální Komunistická strana měla pouze několik stovek členů. Není se čemu divit, pokud si uvědomíme, že za členství hrozily tvrdé tresty; dva z hlavních představitelů strany strávili ve vězení šestnáct let. Nicméně komunistické společenské prostředí, složené ze sympatizantů, dělníků bez kvalifikace nebo avantgardních umělců, bylo obrovské. K tomu můžeme připočítat nezávislou radikální levici, která měla své ohnisko kolem sociálních demokratů, nebo radikálnější odborové organizace, sestávající především z kovodělníků a písmolijců. Tyto řady brzy rozšířily miliony rolníků, kteří byli mobilizováni pozemkovou reformou. Voliči agrárních stran byli všechno možné, jen ne antikomunisté.

Konec starých časů

Rok 1945 znamenal konec pro vládnoucí třídy a politické elity, aristokracii, stejně jako pro extrémně bohatou a neoblíbenou katolickou církev s jejími feudálními zvyky a obrovskými majetky. Byl to konec starých oficírů a státní byrokracie, kterou tvořila šlechta. Skoncovalo se i s obávaným četnictvem, které terorizovalo venkovskou populaci bez opory v zákonech. Konec nastal v neposlední řadě i pro rasové zákonodárství a etnickou a genderovou diskriminaci.

Spontánní komunistické experimenty, za nimiž stáli veteráni původní republiky rad (nemluvě o bývalých válečných vězních, kteří se přidali k bolševikům během občanské války v letech 1918–1920), byly potlačeny stranou a sovětskými válečnými autoritami. Bylo ale jasné, že socialističtí a komunističtí dělníci, stejně jako jejich rolnické protějšky, si přáli socialismus, nikoli jenom nějakou polovičatou lidovou demokracii. Chtěli nastolit s okamžitou účinností řád opřený o komuny (což byl oblíbený termín během republiky rad, vyslovovaný „kommün“), naprostou socia­lizaci všech výrobních prostředků, spotřebitelskou rovnost, veřejný vzdělávací systém pro všechny, možnost interrupce i rozvodu podle svobodného rozhodnutí, občanskou armádu i policii a systém rad na pracovištích a lokální úrovni. Víme velmi dobře, jak s tím stalinisté zatočili. Vždy bojovali s levicí – a lidé mají sklon zapomínat na to, že ve čtyřicátých letech
byla sociální demokracie nalevo od komunistické strany a byl to také důvod, proč byla tak nemilosrdně perzekvována.

Nicméně od roku 1950 se ke slovu dostala protifeudální a protiteokratická opatření společně s redistribucí ve prospěch městského proletariátu. Ano, byla to situace tyranie, policejního státu, cenzury, brutálního konformismu, fanatismu a chudoby, ale také bylo vše jednoznačně zaměřeno ku prospěchu nižších vrstev. Probíhala svého druhu i kulturní revoluce. Dostupné vzdělání, levné knihy, poprvé v historii se zavedl moderní způsob vydávání tiskovin, laciné vstupenky do divadla, na koncerty i do kin (často byly úplně zadarmo), svobodná muzea, školky, velmi dostupné sociální bydlení. To vše šlo dohromady s neustálým nedostatkem všeho, národem, který neměl co pořádně na sebe ani co jíst, jak známe z těch hrozných černo­bílých fotografií té doby, šílenou industrializací atd. Bylo naprosto zjevné, že fyzická práce se ocitla na vrcholu společenského i hodnotového žebříčku – poprvé ve světových dějinách. Už to nebyl „duch“, kterého
ztělesňovala církev, ani noblesa aristokracie, královské rodiny a šlechty s modrou krví, nebo nadřazenost buržoazního bohatství.

Tyto socialistické myšlenky a praktiky nikdo nezpochybňoval až do rozpadu stalinistického režimu po smrti diktátora v roce 1953. Tehdejší směr reforem, v jejichž čele stál Imre Nagy (komunistický veterán, který se vrátil v roce 1945 z exilu v Moskvě), cílil na zavedení skutečného socialismu, který bude zahrnovat hojnost jídla, solidní vytápění během zimy, plné obchody, méně práce a žádné nevinné ve vězeních. Především pak měly být ukončeny propagandistické lži, které už pracujícím lezly krkem – pravda se stala jedním z hlavních požadavků.

Po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který se konal během února 1956, byl Chruščovův takzvaný tajný projev o Stalinových zločinech předčítán milionům straníků po celém Rusku i za jeho hranicemi. Dostal se i do vysílání BBC v Maďarsku, do Hlasu Ameriky i Rádia Svobodná Evropa a vysílalo jej i Jugoslávské státní rádio v maďarském jazyce. Po následné rezignaci stalinistického vůdce Mátyáse Rákosiho jmenování bývalého reformátora Imre Nagye do funkce předsedy vlády (který byl vyhozen v roce 1955), se nejdůležitější událostí stala rehabilitace a nový důstojný pohřeb Lászlóa Rajka, dřívějšího tajemníka Ústředního výboru. Rajk byl obžalován a popraven během procesu v roce 1949. Jeho nový pohřeb se konal šestého října 1956 v Budapešti za účasti průvodu statisíců lidí. Šestý říjen je zároveň důležitým datem maďarských dějin: třináct generálů maďarské vzbouřenecké armády bylo popraveno habsburskou
kontrarevolucí – v ten samý den roku 1849.

V tomto smyslu se stalo znovunastolení pravdy, ztotožnění skutečného socialismu se spravedlností, naprosté odmítnutí stalinismu a slavnostní přísaha „Nikdy více“ u Rajkova katafalku jedním z hlavních pilířů ideologie maďarské revoluce v roce 1956.

Revoluce špatného svědomí

Musíme mít stále na paměti, že protistalinistickou vzpouru spustila a živila generace roku 1945, v jejímž čele stáli ti, kteří chtěli společenskou rovnost, konec polofeudálního ancien régime, vládu pracující třídy, socializaci výrobních prostředků, státní vlastnictví bank, veřejnou dopravu i bydlení, rovnostářské přerozdělování, samosprávu pracujících v jednotlivých podnicích, systém více stran pro antifašistické síly, narovnání vztahů s dříve nepřátelskými národy východní Evropy, protiimperialistickou solidaritu, dostupné vzdělání a kursy pro dospělé atd. Tyto požadavky byly zamítnuty stalinistickou státostranou a byly okamžitě kříseny, když se represe zmírnila.

Ve stranických buňkách, odborových organizacích, studentských spolcích a intelektuál­ních kruzích probíhaly horečnaté debaty a přehlušily smrtelné ticho diktatury. Jedním z nejvýraznějších znaků těchto měsíců byla lítost a sebekritika komunistických intelektuá­­lů, kteří se nakonec rozhodli zavrhnout onen slovanský, nekritický, fanatický a kvazináboženský zápal stalinistického období a vyznávali se ze spoluviny na represích a nelidském barbarství stalinistického státního kapitalismu. Slavné básně, eseje, vyznání, pamflety – které si pamatujeme dodnes – rozžínaly imaginaci společnosti. Zodpovědnost, kterou uznali sebekritičtí komunističtí intelektuálové, se rozšířila i na stranické vůdce, a neoprávněně věznění levičáci byli propuštěni ze stalinistických vězení a znovu se objevili na scéně jako duchové nového osvobození, kteří nechtěli pomstu, ale spravedlnost.

Nejisté vedení strany se rozhodovalo, zda se nechat svést revolučními vášněmi, nebo je naopak násilně potlačit. Všechny velké ideje revolučního socialismu se znovu vynořily. Nastala permanentní mobilizace racionální debaty – což nám může připomínat veřejná shromáždění Nuit Debout v Paříži během posledního roku, jen v podstatně větším měřítku –, která slibovala autentické obnovení socialismu. Bylo naprosto zjevné, že nikdo ani nepomyslel na znovunastolení kapitalismu – masy by mu nenaslouchaly. Panoval tu vášnivý zájem o paralelní experimenty v Polsku, velký zájem budily i jugoslávské experimenty se zaměstnaneckou samosprávou a ideje o demokratickém socialismu z třetího světa.

Především se ale jednalo o morální vzpouru, odmítnutí stalinismu, privilegií nomenklatury, militarismu a xenofobní izolace od zbytku světa. Co bylo později vnějšími pozorovateli označováno jako „nacionalismus“, nebylo ničím jiným než požadavkem rovnosti mezi socialistickými národy, což znamenalo především odmítnutí ruské kontroly a internacionalismus. Podstatou byla silná nechuť k oficiálním lžím, silná touha po upřímnosti, poctivosti a zodpovědnosti, jinými slovy – touha po revoluční čistotě.

Toto morální oživení socialismu zároveň znamenalo odpuštění těm, kteří se stali hloupými oběťmi stalinistické propagandy. Skutečně se pak mnoho intelektuálů a aktivistů, vinných z poklonkování během padesátých let, stalo hrdiny a mučedníky protistalinistické revoluce.

Nespokojenost společnosti a morální zhnusení se staly charakteristickými rysy prvního období během roku 1956. Do plnohodnotného revolučního hnutí se rozvinulo až díky pokusům o jeho potlačení.

Socialistická demokratická revoluce

Během 23. října se v Budapešti konala velká demonstrace. Speciální jednotky střílely do davu a výsledkem toho byl pád vlády, návrat Imre Nagye, byl zaveden systém více stran a sovětská vojska se stáhla. Moc teď spočívala v rukou proletariátu a v rychle utvořených dělnických radách. Středem pozornosti ale byla politická svoboda, pluralismus, svoboda projevu a nová ústavní republika.

Znovu bylo dáno jasně najevo, že znárodněné a socializované podniky a instituce zůstanou v rukou lidu, který v nich také bude vládnout – namísto stranického aparátu. Žádná významná síla si nepřála spojenectví se Západem. Návrhy na privatizaci a zavedení tržní ekonomiky byly jednoznačně zamítnuty. Zároveň si lidé přáli odchod ruských jednotek a skutečnou národní nezávislost. Duch kontrarevoluce se samozřejmě také objevil – v případech zrychlených soudních procesů nebo lynčování představitelů strany či speciál­ních jednotek. To se ovšem setkávalo s rozhořčením a odmítnutím ze strany většiny.

Komunistická strana byla rozptýlená, a ačkoliv byla stále ještě u kormidel moci, chápala velice jasně, že nadcházející volby nemůže vyhrát. Samostatná sociální demokracie stále nabývala na síle, a pokud by dostala příležitost, stala by se vedoucí silou ve společnosti. Nově utvořené politbyro a Nagyova vláda – v nichž byly zastoupeny i takové postavy jako György Lukács – zastávaly pluralitní socialistickou demokracii, založenou na kolektivním vlastnictví výrobních prostředků a demokratickém plánování, založeném na svobodném rozhodnutí národa v rámci pluralitního stranického systému a demokracii na pracovišti.

Nic nenasvědčovalo tomu, že by se měl uskutečnit krok na západ směrem ke kapitalismu volného trhu. Přesto se sovětský blok rozhodl, že maďarskou revoluci nebude tolerovat. Ruský vojenský útok byl spuštěn 4. listopadu a maďarská revoluční vláda vystoupila z Varšavské smlouvy a vyhlásila neutralitu Maďarska. Země byla nakonec okupována a revoluční vedení uvězněno a deportováno. Formálně byl očekáván nástup kolaborantské vlády vedené Jánosem Kádárem (který byl do té doby loajálním členem Nagyovy vlády), nicméně skutečná moc teď patřila KGB a ruské armádě.

Vzdor maďarského lidu byl jednotný, Kádárova klika izolovaná. Stovky tisíc lidí uprchly přes rakouské hranice. Ozbrojený odpor bylo velmi těžké zpacifikovat. Maďarská armáda, vycvičená a vyzbrojená Sovětským svazem, se odmítla podílet na okupaci a represi. Speciální jednotky byly rozpuštěny a policie byla buď pasivní, nebo nepřátelská vůči Rusům. Pololegální tisk se držel populární neutrality, nezávislosti a socialistické demokracie. Byl to Sovětský svaz, kdo byl obviňován ze zrady socialismu, a byla to také pravda. Tiché hrdinství a trpělivost lidu byly neobyčejné.

Nejkrásnější kapitola revoluce měla ovšem teprve přijít se spuštěním generální stávky.

Revoluce a dělnické rady

Dělnické rady se zformovaly ve všech fabrikách, podnicích a státních institucích už před 4. listopadem. Tehdy sdílely svůj vliv s reformistickou komunistickou vládou, s nově utvořenými nebo obnovenými demokratickými stranami a odborovými organizacemi. Ty byly později zakázány ruskými armádními oficíry a loutkovou vládou, takže dělnické rady zůstaly jedinou skutečně legitimní silou v zemi. Jejich zbraní – a to skutečně hrozivou – byla generální stávka, jejíž průběh lidé pozorovali i navzdory zákazům vycházení a vyhlášenému výjimečnému stavu, kdy se miliony maďarských pracujících prostě neobjevily v práci.

Ve všech revolučních momentech – od Pařížské komuny až po Říjnovou revoluci, Mnichov a Budapešť v roce 1919, Barcelonu, Kanton a Šanghaj – získal proletářský stát formu přímé a nezastupitelské demokracie na pracovištích. Solidarita, polské hnutí odporu, které si kladlo za cíl skončit s érou sovětského socialismu, nebylo žádnou odborovou organizací seskupenou podle řemesel a profesí, ale územně zakotvenou sítí dělnických rad a malých buněk ve fabrikách, podobně jako tomu bylo v počátcích komunistické strany. Ačkoliv byla Solidarita ideologicky a rétoricky konzervativní, její formální princip – přímá demokracie na pracovištích – byl zásadně proletářský a komunistický.

Vzpomínám si na slova Sándora Rácze, který byl předsedou Velké budapešťské dělnické rady a jednou z hlavních postav během maďarské vzpoury. V roce 1992 už se stal hluboce reakcionářskou veřejnou postavou a zároveň hrdinným a upřímným maďarským patriotem. Ptal jsem se ho, jestli se domnívá, že jeho současná role je v souladu s tím, co dělal v minulosti. Smál se a říkal: „Ne, v roce 1956 jsem byl komunista – katolíkem a národovcem jsem se stal ve vězení.“ Během revoluce mu bylo 23 let, stal se přesvědčenou postavou krajní levice a chytrým vyjednavačem, který dokázal bránit výbuchu státních represí po několik měsíců. Po dlouhou dobu držel maďarský proletariát myšlenku sociálního vlastnictví a svobodného socialismu naživu, a to proti největší vojenské síle na zemi – a také proti nezájmu a tichému souhlasu liberálního Západu.

Tohle dnes nazývají antikomunistickou revolucí, ospravedlněním autoritářské minulosti, národním povstáním nebo dokonce – podle krajně pravicového historika Davida Irvinga – protižidovskou vzpourou, ačkoliv mnoho revolucionářů, kteří skončili na oprátce, bylo židovskými komunisty. Po porážce generální stávky popravil Kádárův režim pouze levičáky – konzervativci, kteří se v té době přidávali k lidu, dostávali literární ceny a medaile už v roce 1957, kdy popravčí čety stále ještě pacifikovaly Maďarsko. Věděly přesně, kdo je jejich nepřítelem.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Hungary 1956: a socialist revolution, publikovaného 7. 10. 2016 na webu International Socialism, přeložil Martin Vrba.

V neděli 30. října asi stovka lidí pod patronátem místního kolektivu Probuď domy prošla Ostravou, aby upozornili na nekalé praktiky největšího vlastníka bytů v regionu. Společnost RPG je známá tím, že neustále zvyšuje nájmy a vytváří segregované lokality. Následující den se odehrál navazující happening přímo v sídle firmy RPG Byty v centru Ostravy. Asi desítka aktivistů se na místě jala uklízet sídlo firmy za provolávání hesel „RPG tu nechceme“ nebo „Odstraňujeme z Ostravy RPG smrad“. Svým chováním si vynutili setkání s právním zaměstnancem společnosti a položili mu deset otázek týkajících se vlastnické struktury společnosti, segregace obyvatel a nesplněných slibů ohledně odprodeje bytů jejich nájemcům. Odpovědi se ale nedočkali, prý jim bude doručena poštou v písemné formě.

Ve čtvrtek 27. října se na několika místech v České republice sešli lidé, aby uctili památku mladého Roma Miroslava Demetera, který za dosud nevyjasněných okolností zemřel v žatecké pizzerii Panamera. Největší shromáždění se odehrálo v Žatci, kde se sešlo zhruba pět set lidí, převážně Romů. Na místě vystoupila řada romských řečníků z celé republiky, kteří opakovaně vyjadřovali soustrast rodině, ale zároveň žádali prošetření případu. V jednu chvíli se k davu pokusila promluvit i místní starostka, která ovšem hned v úvodu své řeči konstatovala, že mladík nezemřel cizím zaviněním, čímž v podstatě přejala policejní verzi. Podle několika svědků byl ale mladý Rom, jenž byl podle všeho pod vlivem omamných látek, v pizzerii opakovaně fyzicky napadán zdejšími hosty, což potvrzuje i videonahrávka, ze které je patrné, že jeden z přítomných udeřil již ležícího a spoutaného mladíka pěstí do hlavy a ten pak krátce nato zemřel.
Po skončení pietního aktu se účastníci vydali k nedaleké pizzerii Panamera, kde na ně již čekali zdejší občané z řad bílé majority, ale také neonacisté, kteří se za tímto účelem na místo sjeli z několika blízkých měst. Na místě se skandovala rasistická hesla „Čechy Čechům“ a „Cikáni do práce“ a skupiny od sebe musela oddělit pořádková policie.

V Ázerbájdžánu byl k deseti letům vězení odsouzen aktivista občanského hnutí N!DA Qiyas Ibrahimov, jenž byl zadržen 10. května poté, co spolu s Bayramem Mammadovem posprejoval sochu bývalého prezidenta a diktátora Heydara Alieva. Oba aktivisté na sochu napsali „Fuck the System“ a „Happy Slave Days“, což učinili v době každoročních oslav narozenin bývalého vůdce země. Mladí anarchisté byli následně obviněni z držení a distribuce drog. Jde o klasický postup, jejž policie v Ázerbájdžánu využívá v boji s politickými oponenty režimu. Podle advokátů obviněných byli oba aktivisté mučeni a bylo jim vyhrožováno, že nepřiznají­-li se k držení – podsunutých – drog, budou zatčeni i jejich příbuzní.

Na titulní stránky francouzských médií se pomalu, ale jistě dostává hlavní politická událost země – prezidentské volby. Konají se sice až příští rok, ale pravicové primárky, ze kterých vzejde horký kandidát na uvolněný prezidentský úřad po Françoisi Hollandovi, vrcholí už v těchto týdnech. Komentářový web Le Plus uveřejnil 31. října text Rolanda Greuzata s názvem Hlavní neúspěch Sarkozyho a Hollanda? Neschopnost ztělesnit Republiku. Autor v něm upozorňuje, že šance minulého a současného prezidenta Francie na znovuzvolení jsou takřka stejné. Přesněji řečeno, takřka stejně mizivé. Sarkozy je ve volební kampani už od srpna. Hollande sice ještě svou opětovnou kandidaturu neohlásil, už teď se ale jako kandidát chová. Všeobecně se očekává, že rozhodnutí znovu se ucházet o prezidentské křeslo oficiálně oznámí v prosinci. Oba
nesmiřitelní rivalové z roku 2012 se dnes paradoxně nacházejí ve stejné pozici. Na jedné straně jsou konkurenty v boji o prezidentský úřad, na druhé ale také poraženými dne. Sarkozy se stále neotřepal z porážky z roku 2012, Hollande zase ne a ne získat zpět náklonnost lidí, kteří ho před čtyřmi roky volili.

Oba se snaží dobýt ztracené pozice. Jenže „ve svých primárkách se dostali do pasti, která je může dovést k novému nezdaru. A šance, že by se z něj dokázali vzpamatovat, je jen velmi malá“, píše Greuzat. Situace je pro ně nepříznivá tím spíše, že oběma ve vlastním táboře zdatně sekunduje bývalý, respektive současný premiér. Rozdíl je jen v tom, že Alain Juppé, který nad Sarkozym v průzkumech k pravicovým primárkám vede zhruba o šest procent, už kandidaturu ohlásil, kdežto Manuel Valls zatím vyčkává. Proti stávající hlavě státu totiž do kampaně jít nechce. V posledních dnech tak alespoň Hollandovi čím dál zřetelněji naznačuje, že by se měl obhajoby nejvyšší ústavní funkce vzdát. Nicolas Sarkozy i François Hollande dostali za úkol ztělesnit Republiku. Ani jeden z nich svému závazku bez nejmenší pochyby nedostál, myslí si autor článku. „Je zřejmé, že Francouzská republika (…) je ve velice žalostném stavu. Možná právě proto ji
ztělesňují politici, které vyčerpají spíše kauzy jejich politických stran než záležitosti státu.“ Otázka zůstává, jak na tuto krizi Republiky zareagují voliči. Zda se strašáka krajní pravice zaleknou, nebo ne.

Deník Libération přinesl poslední říjnový den rozhovor se socialistickým senátorem Gaëtanem Gorcem. Tématem byl projekt obřího registru osobních údajů všech obyvatel Francie, jehož vytvoření schválila vláda dekretem 30. října. Zmíněný registr má shromáždit informace získané úřady při tvorbě občanských průkazů a pasů. Policie bude mít díky tomu možnost mimo jiné zjistit, jak je daný občan vysoký, jakou má barvu očí nebo kde bydlí. Pro senátora Gorceho znamená takový registr velké nebezpečí. Podobný registr chtěla zavést už minulá vláda. Nepovedlo se jí to jen kvůli zásahu ústavního soudu. Současný, vládou schválený ­registr z tohoto projektu vychází, ale vynechává z něj ty pasáže, které ústavnímu soudu vadily. Předchozí verze registru předpokládala jeho dvojí využití: za prvé k ověření totožnosti dotyčné osoby a za druhé k její identifikaci. Zatímco ověření totožnosti se vyznačuje pouze srovnáním údajů na občanském průkazu s údaji
v registru, identifikace umožňuje policii využívat údajů v registru (jako jsou například barva kůže nebo otisky prstů) pro kontrolu identity daného jedince. A právě toto druhé, problematičtější využití registru nová verze neumožňuje. Pro senátora Gorce to ale stejně nemění nic na tom, že registr představuje hrozbu. Její rozsah je obrovský. Bude zahrnovat na šedesát milionů osob, tedy celou francouzskou populaci kromě těch nejmenších dětí. „Jakmile ­registr jednou ustavíme, nabídneme tím budoucí vládě, aby změnila jeho využití. Víte, jakými prostředky bude moci disponovat policie, když bude mít přístup k otiskům prstů, adresám a barvě očí?“ ptá se znepokojený senátor. V neposlední řadě je pak podle něj velmi nešťastné, že tak závažné rozhodnutí vláda schválila dekretem. „Takový registr by neměl vzniknout bez předchozí veřejné debaty,“ domnívá se Gaëtan Gorce.

Francouzská vláda na konci října trochu v tichosti ukončila misi Sangaris, jíž se od prosince 2013 na území Středoafrické republiky účastnilo dva a půl tisíce vojáků. Nyní se má zúžit na 350 mužů a žen, kteří budou na místě vypomáhat mírovým silám OSN. Podrobněji se o tomto kroku rozepsal deník Le Monde 29. října. Operace Sangaris se potýkala s potížemi už od samého počátku. Přesto na konci roku 2013 prezident generálnímu štábu nakonec vyhověl a schválil čtyř­ až šestiměsíční operaci. Příchod francouzských vojáků na území Středoafrické republiky ale napjatou situaci mezi převážně muslimskou povstaleckou organizací Séléka a křesťanskými lidovými milicemi Antibalaka pouze vyostřil. Trvalo měsíce, než masakry mezi jednotlivými komunitami ustaly. Vojenský kontingent navíc čelil nařčení ze sexuálních útoků na děti. Přestože v této věci nebyl dodnes nikdo obviněn, kauza i tak vrhá na misi špatné světlo. Od
roku 2014 se ale priority francouzské armády přesunuly do Iráku a Sýrie. I proto se nyní vojáci ze Středoafrické republiky stahují. A nutno dodat, že tento krok vítají: misi Sangaris hodnotí jako náročnou a vládou pozapomenutou operaci.

V poslední dekádě bylo v Severní Dakotě vy­­hloubeno více než 9 700 vrtů a došlo zde k více než 3 900 úniků z vadných potrubí, kterými se vedle ropy a zemního plynu transferuje i toxická směs na frakování mezi jednotlivými vrty. V půdě na místě havárií výzkumníci naměřili vysoké hodnoty soli, amoniaku, selenia a dalších toxických látek včetně radia, které je přítomno ve frakovací směsi. Na jednom místě byla zjištěna vysoká radioaktivita ještě čtyři roky po havárii.

Po dokončení asi 1 800 km dlouhého potrubí firmy Dakota Access LLC by mělo z ropných polí Bakken v Severní Dakotě přes Jižní Dakotu a Iowu do Illinois denně proudit téměř půl milionu barelů ropy. Potrubí mělo původně vést šestnáct kilometrů severně od města Bismarck přes řeku Missouri, ale občané projekt odmítli z řady důvodů, mezi nimiž bylo i riziko znečištění městských zdrojů pitné vody.

O nich bez nich

Státní agentura armádních inženýrů, jež je nejčastěji spojována s veřejnými projekty typu přehrad, usoudila, že projekt ropovodu, který více než dvěstěkrát kříží vodní cesty, ohrožuje místní zdroje pitné vody a zničí siouxská posvátná místa, je v pořádku. Stejně rozhodla i Komise veřejné služby v Severní Dakotě. To vše bez širší konzultace se sioux­ským kmenem Standing Rock.

V dubnu 2016 zveřejnily Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA), Vnitřní odbor federální vlády (DOI) a Poradní sbor na ochranu historických záležitostí (ACHP) své námitky k projektu ropovodu, které reflektovaly stížnosti a obavy kmene Standing Rock, a požádaly armádní agenturu, aby k projektu nechala vypracovat zprávu o dopadech na životní prostředí. Armádní inženýři je však ignorovali a využili zrychlovací schvalovací metody, aby stavba mohla už v červenci pokračovat. Siouxové následně podali na armádní agenturu žalobu za porušení zákona na ochranu národních historických míst a dalšího nezákonného jednání.

V dubnu kmen Standing Rock založil Kemp posvátného kamene, jenž se stal centrem pro ochranu kultury, vodních zdrojů a duchovního odporu vůči ropovodu. Už přes léto se rozšířil o tisíce příznivců. V červenci běželi mladí příslušníci původních kmenů ze Severní Dakoty až do Washingtonu D.C., aby upozornili na ohrožení zdrojů pitné vody. Mladí lidé se prezidentu Obamovi snažili doručit petici se sto tisíci podpisy požadující zastavení ropovodu. V Bílém domě je nepřijali.

Pod vládou korporací

V místě, kde Siouxové postavili svůj kemp, se setkávají řeky Cannonball a Missouri. Dříve tvořily vír, jenž vytvářel rozlehlé vodní dílo z velkých kamenů. Pro Siouxy jsou tyto kameny posvátné a po generace je používají při kmenových rituálech.

Dětská lékařka Sára Skákající Orel z kmene Standing Rock připomíná, že armádní agentura si přivlastnila půdu spadající do teritorií, které podle smluv z roku 1851 a 1868 stále patří Siouxům. Není to poprvé, kdy si armádní agentura dělá, co chce, a ničí siouxskou historii a posvátná místa. Na začátku šedesátých let totiž v oblasti postavila přehrady a vytvořila tak jezera Oahe a Sakakawea na Třech spojených teritoriích, čímž původním obyvatelům nejen zabrala půdu, ale také vyplavila posvátné hřbitovy.

„Stojíme tady, protože už nechceme, aby za naše děti rozhodovaly korporace. Chci, aby mé děti měly čistou vodu. Nechci se strachovat, kolik uhlovodíku a kolik frakovacího odpadu nám do naší řeky vylili. Máme komunity po celé Jižní Dakotě, které jsou na této vodě také závislé. Lidé si to uvědomují, proto tu s námi stojí a pomáhají nám,“ říká Sára Skákající Orel a dodává, že nejde jen o Dakotu, ale o ochranu zdrojů pitné vody po celém světě.

V Severní Dakotě nedávno ztrojnásobili povolené množství radioaktivního odpadu, který se zde může skladovat. Těžařské společnosti na to zareagovaly najímáním firem, jež se radioaktivního odpadu zbavují bez dodržování jakýchkoliv pravidel. Podobných příběhů je mnoho, ale zpravidla neplní přední stránky novin. Výjimkou je cyklus článků v New York Times, který podrobně zmapoval, jak korporace naprosto zamořily toxickým odpadem z vrtů městské odpadní vody podél řeky Monongahela. Toxický odpad, na nějž nebyly městské čističky připraveny, se v obrovském množství dostal do řeky a znečistil přes 112 kilometrů toku, což způsobilo, že se 850 tisíc lidí ocitlo bez pitné vody.

Když voda spojuje

I s obřími ropnými společnostmi lze ale svést úspěšný boj. Letos v říjnu se aktivistům z řad široké veřejnosti podařilo zastavit stavbu 991 kilometrů dlouhého ropovodu firmy Enbridge Energy Partners (EEP), který měl přepravovat ropu ze Severní Dakoty přes Minnesotu do Wisconsinu. Naleziště v USA jsou nyní na svém vrcholu, některá již dokonce vysychají, a frakovací a ropný průmysl tudíž zaměřuje svou pozornost na Evropu a Asii. Zvítězit nad zájmy těžařských společností lze ale i na této úrovni. Francouzská vláda byla po masivních protestech veřejnosti v roce 2011 donucena odstoupit
od smlouvy o frakování s firmou Total and Schuepbach Energy. O rok později v Bulharsku protestovaly desetitisíce lidí proti vládou uzavřené dohodě o frakování se společností ExxonMobil. I tady byla těžba pomocí hydraulického štěpení zakázána, stejně jako v Německu a Skotsku.

Siouxská nenásilná reakce na stavbu obřího ropovodu je stejně jako kampaně proti těžbě břidlicového plynu také zápasem o čistou vodu. Právě to si zřejmě uvědomují stále další lidé, kteří se přidávají k více než dvěma stovkám kmenů, jež už vyjádřily Siouxům podporu. Nebývalé vzedmutí aktivismu uvnitř původních národů následuje řada farmářů a obyvatel Severní Dakoty. Do Kempu posvátného kamene je přivedla obava o vodu, již všichni bez rozdílu potřebují k životu.

Autorka je aktivistka sociálních hnutí.

Co vrátí vodu do podzemí i řek, když to nebudou přehrady? Jedině ekologické postupy zádrže vody v celé ploše krajiny, které jsou zároveň typickou ukázkou strategie spravedlivé vůči lidem i vodě. Nové přehrady jsou oproti tomu jen šikovným tunelem státní kasy.

Řešme příčiny sucha

Vládní program boje proti suchu obsahuje řadu dobrých myšlenek. Například klíčový bod, že je nutné zvýšit zádrž vody v krajině. Nelze ovšem souhlasit s tím, že se většina boje se suchem ztotožní pouze se stavbou megalomanských přehrad za stovky miliard korun. Ve výsledku by to znamenalo drtivé okleštění krajinné ekologie a šetrného zemědělství, protože se potřebné peníze utopí v betonu. Krom nápravy říční sítě, obnovy mokřadů, rybníků či polderů, je potřeba zejména změnit způsob zemědělství. S tím souvisí i nutnost snížit odvodnění krajiny melioracemi všude, kde to půjde. Oprášit desetiletí odmítané přehrady je špatný vtip. Příčiny sucha se tím neřeší, je to pouze špatný pokus o řešení následků.

I v Generelu území chráněných pro akumulaci povrchových vod ministerstva zemědělství a životního prostředí z roku 2011 se uvádí, že o přehradách se uvažuje až na posledním místě „po vyčerpání všech jiných možností akumulace vody, kdy dopad klimatické změny nepůjde řešit jinými prostředky nebo tyto budou neúměrně drahé“. I když se citace ve vládním materiálu objevuje, de facto se s ní nepracuje. Místo toho vláda dokonce překotně schvaluje výstavbu čtyř nových přehrad. Betonová lobby tak na svých záměrech (nejen v případě vodní nádrže Pěčín) nemusí nic měnit, jen akcentuje jiný účel než v minulých desetiletích a její řešení trochu „zezelená“.

Vládní experti navíc navrhují umělou infiltraci niv podél řek pomocí studňových vrtů, čímž může dojít k drastickému snížení průtočnosti v řece nebo i ke znečištění podzemní vody. Nechybí ani energeticky náročné přečerpávání z dolní části povodí na horní. Kam se poděl rozum, ekologie, ekonomika? Vládní expertiza vychází z mylné teze, že sucho způsobuje výlučně změna klimatu, kterou pokládá za neovlivnitelný globální vliv. Globální je ale vždy utvářeno lokálním. Proto platí, že příčinou lokálního sucha je sice i změna globálního klimatu, ale svůj díl lokální viny nese také každý z nás. A proto můžeme sucho na lokální úrovni výrazně omezit a tím přispět k celkovému zlepšení.

Co jsme provedli s krajinou? Zabili jsme půdu špatným zemědělstvím: obrovskými lány, orbou, chemií namísto organických hnojiv a neustálým ježděním čím dál těžší technikou. Mrtvá půda nezadržuje skoro žádnou vodu. To je pravá příčina sucha. Máme stále špatnou skladbu dřevin v lesích (rovněž smrkové monokultury moc vody nezadržují), vysušené nivy, betonem zničené řeky a potoky. Louky a pole jsme dorazili vysušením pomocí melioračních trub, zasypali jsme mokřady, zbytečně kácíme stromy a málo jich sázíme, provádíme asfaltizaci krajiny a zároveň příliš stavíme na „zelené louce“, namísto abychom využívali starých objektů a již zničených ploch. Tím vším jsme zneškodnili malý vodní oběh v krajině, v níž skoro každý den pršelo. Vládní experti nepočítají s obnovou místních dešťů, přitom jde o triviální ekologickou násobilku. Podle nich je třeba čekat na srážky (mnohdy přívalové) z moře.

Revoluce v zemědělství

Naší největší „přehradou“ může být zemědělská půda. V České republice je odvodněno systematickou drenáží cca pětadvacet procent plochy polí a luk. To je přes jeden milion hektarů půdy, která je trvale vysušována více než zbytek, což dramaticky urychluje vysychání celé krajiny. Taková situace zákonitě přináší sucho i bez klimatické změny.

Kolik vody tedy může zadržet zemědělská půda v Česku? Zdravá půda zadrží až 400 litrů na m2. Celková plocha zemědělské půdy je 4,3 milionu hektarů. Připomeňme, že v Česku se jeden centimetr půdy tvoří stovky až tisíce let a při jedné erozní události se mnohdy odplaví až několik desítek ­centimetrů půdy, čímž dále snižujeme retenční schopnost krajiny. Například v rozlehlých územích jižní Moravy je ornice již odplavená a zemědělci hospodaří na půdotvorném substrátu, tedy na výchozím materiálu, z něhož půda vzniká.

Umírněně předpokládejme, že minimálně polovina půdy v Česku je poškozena odvodněním, utužením nebo obojím. Tato půda prakticky nepojímá žádnou vodu. Pokud by to zemědělci napravili, rázem získáme šest miliard m3 vody, přičemž například v největší nádrži Orlík je 716,5 milionu m³. Jen toto opatření by tedy stačilo zadržet vodu o objemu zhruba 8,5krát větším než naše největší přehrada. Tolik skloňovaná údolní nádrž Pěčín by se do tohoto objemu vešla 93krát.

Obrovskou přidanou hodnotou by bylo zdravé zemědělství, zvětšení výnosů, zdravá krajina, zdravé potraviny, zdraví lidé i příroda a více vody rovnoměrně a spravedlivě dělené po celé republice. Zároveň by se snížilo oteplení krajiny, neboť půda s vodou ochlazuje. Zvýšily by se průtoky, zlepšily by se parametry pro čištění odpadních vod, bylo by více vody ve studních, což by vedlo k nárůstu počtů i pestrosti zvěře a rostlin a k úbytku chemie v půdě, a v neposlední řadě by se tak eliminovaly ničivé účinky povodní. Půdní eroze by se snížila na minimum, a tím i zanášení toků (boj proti nánosům v řekách rovněž trvale vysává státní rozpočet). Předpokládejme, že tou důležitou změnou bude bezorebné zemědělství, které spotřebuje až o padesát procent méně ropy a chemie a má o třetinu vyšší výnosy. Jde zároveň o ohromné výhody v boji s klimatickou změnou.

Co vláda nevidí

Za sucho může významně také vysušení niv. Z částí řek jsme totiž udělali hluboké a široké odvodňovací kanály z betonu, které trvale vysušují okolní nivu a umocňují intenzitu záplav. Uměle upravené toky dosahují až 54 procent říční sítě a neúnavně vytvářejí sucho. Namísto nových přehrad tudíž potřebujeme revitalizaci říčních systémů, tedy návrat toků do stavu blízkého přírodě, což znovu nasytí vodou obrovské plochy okolí řek. Překvapivě jde o starý vládní program, který ovšem kvůli administrativní neprůchodnosti zaostává za harmonogramem přibližně o jedno století. I proto máme nyní sucho.

Jak je možné, že vládní komise předpokládá, že sucho nelze zvládnout jinak než technokraticky? Stojí za tím lobbisté, nebo snad absence nezávislých expertů? Kdo si dnes vzpomene, že před patnácti lety chtěla betonová lobby dokonce dalších dvě stě přehrad? Po oprávněném odporu veřejnosti, ekologů i starostů z plánu zbylo „jen“ 64 přehrad. Správné řešení sucha je sice ve vládní analýze obsaženo, ale vláda je nevidí. A proto hodlá aktuálně podpořit výstavbu čtyř přehrad, přičemž pouze Pěčín vyjde stát až na jedenáct miliard korun.

Je ekonomicky paradoxní, že potřebná revoluce v zemědělství, která zahrnuje obnovu kyprosti půdy a návrat půdního života, by dokonce prostředky zřejmě ušetřila. Spolu s návratem řek a jejich niv k přirozenému stavu dosáhneme násobně větší zádrže vody, než představují plány na přehrady, a utratíme mnohem méně peněz. Nezničíme přitom žádnou přírodu, ani domy, ani lesy. Množství biotopů naopak obnovíme. A za vhodný přístup k půdě by následně zemědělci mohli dostat úlevu od státu, protože udržují správný vodní režim v krajině. Toky, nivy, stejně jako zemědělská půda, představují kapitál, který společnosti zcela unikl. Podle pravidla, co je zadarmo, tím se plýtvá. Jde o takzvané ekosystémové služby, přičemž zádrž vody je jen jednou z nich. Jejich cenu nelze prakticky ani vyčíslit.

Jednou možná budeme dál. Pak to bude vypadat jako na americkém toku Elwha River, kde se nejen kvůli obnově tahu lososů rozebírají betonové hráze. Jedna z minulých českých vlád se sice v rámci sjednocení postupu s legislativou EU zavázala, že do roku 2025 budou na všech českých lososových vodách odstraněny migrační překážky, ale v současnosti to spíše vypadá, že ryby budou přes hráze jezdit výtahem.

Pokud bereme klimatickou změnu vážně, pak těžko můžeme stavět obrovské nádrže, které produkují jeden z nejhorších skleníkových plynů – metan. Nemluvě o tom, že budoucí záplava často zničí lesy a louky, jež jsou neocenitelnou přírodní chladničkou. Vláda by proto měla vždy hledat řešení, které hájí již dané veřejné zájmy. Jen stavba přehrady u Pěčína je v rozporu minimálně se třemi českými zákony a také s unijním systémem ochrany přírody. Ostatní přehrady na tom budou podobně. Jsou totiž brzdou skutečně systémové strategie, která je výhodná nejen pro přírodu a zemědělství, ale i pro lidi.

Autor je ekolog a předseda spolku Živá voda, založeného v roce 2005 pro urychlení návratu vody do krajiny.

Filosof Alasdair MacIntyre v dnes již klasické studii Ztráta ctnosti (After Virtue, 1981; česky 2004) tvrdí, že moc bez ctnosti nemůže být nikdy legitimní a že ztráta občanských ctností a vyčerpání politických tradic vedou naši kulturu do „věku barbarství a temnoty“. Mýlil by se každý, kdo by MacIntyrovu pesimistickou poznámku považoval jen za další v řadě oblíbených výroků na téma „soumrak Západu“ nebo „rozklad demokracie“. Jde v ní totiž o mnohem obecnější problém – o to, zda se moc obejde bez metafyzických základů a namísto transcendentálních hodnot k její legitimitě stačí imanentní plnění sociálních a ekonomických potřeb.

Opět jsem si na tu větu vzpomněl, když čtyři nejvyšší ústavní činitelé České republiky měli nutkavou potřebu společným prohlášením ujistit Čínu o tom, že oficiální zahraniční politika země se nemění a setkání ministra kultury s dalajlamou na ni nemá vliv. Následné události a především skandál s vyznamenáním Jiřího Bradyho samozřejmě byly plné úvah o tom, kdo a jak jednal hanebně a jestli vůbec naše zahraniční politika stojí a padá s nějakými jinými hodnotami než s hodnotou investic a vzájemného obchodu s Čínou, do které – jen tak mimochodem – vyváží Česká republika jen lehce nad jedno procento z celkového objemu vývozu.

Pokud si odmyslíme trapnost spojenou s vyznamenáním pro pana Bradyho a diplomaticky zcela zbytečnou servilností ústavních činitelů vůči orientální velmoci, můžeme v pozadí tohoto smutného folkloru dnešní české politiky rozkrýt mnohem obecnější protiklad moderní politiky. Ten spočívá v tom, že specifické sociální a ekonomické zájmy a potřeby stále více narušují a ničí obecnou povahu politiky.

Hannah Arendtová v této souvislosti před více než půlstoletím varovala, že veřejná sféra politiky, jejíž podstatu určovala již od antiky ona řecká arête nebo římská virtus, v moderní době ustupuje světu práce a spotřeby, který lidské ctnosti postupně vytlačil z veřejné do soukromé a osobní sféry. V moderní době se ctnosti staly otázkou osobního názoru a soukromého vkusu, zatímco ekonomické zákony získaly natolik univerzální platnost, že si podmanily i svět politiky. Politici se nemusí zaobírat hodnotami a obecným dobrem, hlavně že makají a starají se o soukromé i veřejné statky. Jestliže kdysi bývalo prvním účelem státního zřízení zajištění politické svobody, dnes je jím zajištění sociál­ního blahobytu.

Arendtová chápe moderní politickou krizi jako rozklad světa svobody a ctností s ní spjatých, který se děje stále větším upřednostňováním vzájemné sociální závislosti a ekonomického kalkulu. Ekonomické zájmy vyprazdňují morální jednotu lidského života a popírají metafyzické pojetí dobra jako základního politického cíle, k němuž lidské bytosti přirozeně a na základě vlastního rozumu dospívají. Americký politolog Sheldon Wolin v této souvislosti hovořil například o tom, že z politiky se stala záležitost sociálního a ekonomického inženýrství, takže už neplatí Aristotelova teze, že existence státu předchází existenci jednotlivce, ale naopak stát se stává jen jednou ze sociálních organizací, v níž různí lidé prosazují osobní nebo skupinové zájmy.

Svobodu tak paradoxně neohrožuje sama politická moc, ale soukromé zájmy, které chtějí jejím prostřednictvím prosadit ti, kdo momentálně zastávají veřejný úřad. Není náhoda, že stále větší a rychlejší úpadek české polistopadové demokracie mají na svědomí dva inženýři ekonomie, kteří se shodou historických okolností a náhod dostali do prezidentského úřadu. Václav Klaus i Miloš Zeman vždy usilovali o podřízení veřejné sféry ekonomickým zájmům zcela konkrétních podnikatelských skupin. Ten druhý navíc prezidentství pojal jako otevřený ekonomický lobbing kombinovaný s teatrální vulgaritou. Ztráta ctnosti není konstatování skeptického filosofa, ale aktivní politický program inženýra ekonomie. Chléb pro některé, hry pro všechny!

Miloš Zeman není inženýrem lidských duší, ale podvědomí. Občas do něho píchne pohrabáčem, aby se vyvalily ty nejobávanější strachy a atavismy, které doutnají v mysli moderního člověka. A tak se s ním bojíme uprchlíků, obdivujeme Trumpa i Putina a plijeme na všechny zásady slušného chování, jelikož civilizovanost nás svazuje, a proto ji nenávidíme a musíme jí občas ve vlastním nitru, doma, v hospodě i v médiích vyhlásit válku. Kritici se pohoršují nad tím, jak nemorální je takový postoj, a z Hradu se jim vysmívají pro jejich naivitu, protože všichni přece vědí, že morálka je subjektivní, zatímco ekonomické zákony objektivní – a s nimi i zájmy těch, kdo chtějí svého prezidenta­lobbistu udržet u moci.

MacIntyre byl přesvědčen, že svět bez ctností se řítí do barbarství. K popisu temnoty, která na nás čeká ve světě, z něhož se kromě ctnosti vytratila i veškerá soudnost, však potřebujeme spisovatele, jakým byl Joseph Conrad. Nemá proto smysl kritizovat Miloše Zemana kvůli tomu, že mu chybí jakákoli ctnost. Mnohem důležitější je zdůrazňovat, že coby prezident vede tuto zemi podobně jako Kurtz do samotného „srdce temnoty“, jež číhá v každém z nás.

Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.

Slovní spojení „světová vodní krize“ se neváže jen na množství, ale rovněž na kvalitu vody. Na globálním Jihu je situace pro ženy a děti zvlášť zničující a organizace jako OSN a Světová zdravotnická organizace (WHO) se zavázaly učinit čistou, pitnou vodu a hygienu přístupnější pro většinu lidí. Problémy ovšem nesužují jen rozvojové země. V osmdesátých a devadesátých letech se například dodavatelé vody ve Spojeném království a Austrálii potýkali s nákazami lamblie střevní a cryptosporidia. Lidé si tak museli vodu převářet a úřady zpřísnily regulaci vodních zdrojů a povodí. New York Times dokonce v roce 2009 zjistily, že dvacet procent vodovodů ve Spojených státech neodpovídá standardům zákona o pitné vodě. To, jak vnímáme čistotu určitého vodního zdroje, má v zemích globálního Severu nemalý dopad na
konzumaci vody z takových veřejných zdrojů. V Austrálii a USA se nadále diskutuje o tom, zda bylo v pořádku, že v padesátých a šedesátých letech nemalá část populace pila fluorizovanou vodu. A obavy z nečistoty rovněž ve velké míře ovlivňují postoje lidí vůči alternativním vodním zdrojům, v prvé řadě k recyklované vodě. Když se v australském městě Too­woomba radnice rozhodla nahradit vyschlé zdroje pitné vody vodou recyklovanou, vysloužila si veřejné pohoršení a titulky o „pití splašků“. Právě pochybnosti o kvalitě veřejných zdrojů vody stály, spolu s mocnými reklamními a lifestylovými kampaněmi, za boomem balené vody v PET lahvích, který přišel v devadesátých letech. Jak podotýká historik Christopher Hamlin v knize A Science of Impurity. Water Analysis in Nineteenth Century Britain (Věda o nečistotě. Analýza vody v Británii devatenáctého století, 1990), krize a obavy tohoto druhu
podtrhují význam veřejné důvěry (nebo naopak nedůvěry) v to, že vědci, korporace a vlády jsou schopni zajistit občanům čistou vodu.

„V celých lidských dějinách se voda pojí s čistotou,“ vysvětluje filosof Ivan Illich v knize H2O and the Waters of Forgetfulness. Reflections on the Historicity of „Stuff“ (H2O a vody zapomnění. Reflexe historicity látky, 1985) a dodává: „Na čiré H2O v dnešním světě závisí přežití lidstva.“ Investice do tak nepostradatelné entity, jako je voda, v minulosti souvisela se silnými, rozličnými a mnohdy současně i protichůdně vyznívajícími postoji. Chápání čistoty a ryzosti do značné míry utvářely náboženské a vědecké představy o „životě pod hladinou“ a „spoustě živoucích světů“ a „nekonečných forem života a sítí významů, které lidstvo utkalo okolo vody jako přírodního jevu“, jak dokládají v knize History of Water: the World of Water (Dějiny vody: svět vody, 2009) Terje Tvedt a Terje Oestigaard. Namísto konceptualizace jejich historického vlivu jako
lineární posloupnosti idejí, „civilizačního procesu“, „vítězného tažení hygieny“, cesty od primitivismu a magie k moderním náboženstvím a následně racionalistickým a empiristickým vědám potřebujeme nové, prostupnější myšlení o vodě, mísící posvátné s profánním. Potřebujeme vyprávět příběh o „pokroku“ ve vší jeho složitosti a vidět ve vodě víc než dva atomy vodíku a jeden kyslíku. Chápat ji, společně s Illichem, spíše jako „společenský konstrukt“, v němž se otiskují dějiny uvažování o vodě.

Kalení vody

Tvrdíme­li, že zásoby pitné vody jsou společenský konstrukt, neznamená to, že přehlížíme velmi reálné zkušenosti hladu a žízně, které po celém světě postihují lidi bez přístupu k pitné vodě. Naopak, pokud si připustíme také kulturní rozměry vody – konceptualizaci její definice, měření, porozumění a zkušenosti s ní –, rozpoznáme její skutečně lidský a kulturní rozměr. Způsob, jakým společnost chápe vodu a jaké jednání z toho vyvozuje, prozrazuje mnohé o mocenských vztazích, ideologiích a kulturách, které v takové společnosti působí.

Filosofická pojetí víry, morálky a duchovnosti ve vztahu k vodě se v jednadvacátém století mohou jevit v západním světě jako rozmarná. Jak psal filosof Gaston Bachelard, „pro moderní myšlení je rozdíl mezi čirou a kalnou vodou čistě racionální otázkou. Mohou za to chemici a hygienici; když u vodního zdroje vidíme symbol pro pitnou vodu, znamená to, že rozsudek byl vynesen a odkládáme poslední zábrany.“ Ve světle této předpokládané jednoznačnosti, pokud jde o čistotu, pak podle Bachelarda interpretujeme také minulost „stejným prizmatem, s jakým z textu preparujeme nepochybné skutečnosti“ (Voda a sny, 1941, česky 1997). Proto se podle něj dopouštíme „přemoudřelých čtení“ vody a její čistoty, která vychází z předvědeckého chápání hygieny, zatímco premoderní jednání bylo ve skutečnosti mnohem komplikovanější. Totéž platí pro moderní dobu: historické dědictví těchto nevědeckých a paravědeckých představ
o vodě je stále s námi a jeho vliv je nepřehlédnutelný. Prozkoumejme je a otevře se nám řada dalších možností nových kulturních interpretací.

Antropoložka Veronica Strangová tvrdila, že „sekulární uctívání vody“ má dosud vliv na to, jak lidé uvažují o „přírodních“ kvalitách vody. Například prameni vyvřelému z půdy mnohdy přičítáme životodárné vlastnosti, vidíme v něm živou vodu, jakkoli nechutný a siřičitý ten který pramen může být. Kdyby nám podobná voda tekla z vodovodního kohoutku, přinejmenším v bohatších zemích bychom ji nejspíš považovali za nečistou. Čistota a nečistota nejsou kvality, které lze přesvědčivě změřit, řídíme se rovněž citem, čichem, chutí a konstruujeme je skrze normy, konvence a rituály. Tyto jevy mají na náš úsudek mnohdy větší vliv než vědecká analýza.

Komplexní morálka rituální koupele

Praxe rituální koupele dává lékařské pojmy čistoty do souvislosti se složitějšími a abstraktnějšími způsoby chápání čistoty. Ne vždy je z náboženského pohledu čisté či ryzí to, co je „čisté“ z chemického hlediska, a naopak ne každá voda prostá cizorodých prvků se hodí k rituálním účelům. Řeka Ganga, matka Ganga pro ty, kdo žijí při jejím břehu, je středobodem řady hinduistických rituálů: koupelí, vzývání, rozptylu popela zemřelých. Je to posvátná a očistná „matka“ a současně je plná splašků a odpadů, popela mrtvých po kremaci, mrtvých zvířat. Podíl fekálií v ní dvouset­násobně překračuje limity Světové zdravotnické organizace, stanovící maximální podíl ve vodě určené ke koupání. Z náboženského hlediska je její čistota nicméně nezpochybnitelná. Zpovídáte­li místní obyvatele, na jednu stranu se dozvíte, že „matka Ganga vykupuje celý svět“, a na
druhou, že je samozřejmě znečištěná. A tyto názory si podle všeho zásadně neodporují. Vně konvenčního západního racionalistického narativu se čistotou očividně míní víc než chemická čistota. Ani odpudivý zápach, ani zjevné znečištění nemůže vyvrátit posvátnou, ryzí povahu vody.

Ve starém světě byla koupel nedílnou součástí předkřesťanských rituálů a nejinak tomu bylo v křesťanské praxi. Ve starověkém Řecku se dívky na vdávání koupaly v nedaleké řece nebo u pramene, aby uctily strážnou nymfu vody a aby manželství bylo plodné. První koupel matky s dítětem se chápala jako posvátná a očistná, sahala k legendárnímu omývání Dia po narození. Spíše hebrejské tradice než vědecké poznatky pak najdeme v základech židovské mikve. Podle historičky náboženství Adele Reinhartzové v knize „They Shall Purify Themselves“. Essays on Purity in Early Ju­­daism („Být čistý, jako je čistý on“. Eseje o čistotě v raném judaismu, 2008) je čistota v judaismu mostem mezi minulostí a současností. „V naší sekulární kultuře,“ píše Reinhartzová, „není mnoho prostoru pro pojetí čistoty, které by nesouviselo s hygienickou čistotou. Totéž platí pro další kulturní kontexty, v nichž voda očišťuje
rituálně a současně z lékařského nebo chemického hlediska. Židovská mikve znamená rituální očištění po menstruaci nebo porodu, po souloži, v rámci manželství. Podobně je tomu v případě křtu v křesťanství, které souvisí s dávnou tradicí nevědecké očisty.“

V tradici křesťanské ortodoxie se v souvislosti se křtem tradičně pracovalo s řeckým palindromem o „smytí hříchů, nejen špíny z těla“. Toto přísloví, přisuzované Řehořovi z Nazianzu, ukazuje na symbolickou valenci rituální koupele. Nestačí očistit tělo, ale správnou koupelí, jako je například křest, se smývá také hřích a dochází k tříbení ducha pomocí specificky připravené vody. Středověký klášterní život provázela rituální mytí rukou v lavatoriu a nádoby se rituálně myly v piscině – obojí byly mělké lavory na rituální omývání. Určitě byly tyto úkony motivovány rovněž prostým očištěním, ale jejich cílem byl jistý druh čistoty nad rámec smytí špíny z pokožky. Od rituálů lakotských indiánů přes hinduistickou očistu po koupání u horkých pramenů v Japonsku a Skandinávii nesou koupání a očista význam niterný i medicínský. Lékařská logika je nedokáže vysvětlit; tělesný a spirituální rozměr
jdou, pokud jde o léčivost vody, ruku v ruce.

Panika v klášteře

Hrozba znečištění se sice v medicínském smyslu pojí s bakteriemi nebo toxiny, v dějinách se ale dávala do souvislosti s celou řadou morálních faktorů. Pojem čistoty byl ve středověké Evropě ovlivněn medicínou, ale stejnou měrou byl také náboženským konstruktem. V Životě Leoby z devátého století psal benediktinský archivář Rudolf z Fuldy o činech anglosaské světice, která se měla v osmém století vydat za obyvateli Bischofsheimu v mohučské diecézi. Ďábla trápilo, že Leoba a její jeptišky byly ve své misi nadmíru úspěšné, „hleděl velmi rozladěn na to, jak ctnostně a dovedně kráčí po své cestě“. Pokoušel se svaté sestry svést z cesty pomocí zlých myšlenek, ale bez úspěchu. Zaměřil se tedy na základ jejich čiré pověsti. Ďábel podle Rudolfa „chtěl zničit jejich dobré jméno, když už nedokázal podlomit jejich vnitřní přesvědčení“,
popisuje historik C. H. Talbot v knize The Anglo­Saxon Missionaries in Germany (Anglosaští misionáři v Německu, 1954).

Rozhodl se zaútočit na rituální čistotu, na schopnost zajistit zdroj čisté vody pro sebe i pro ostatní. Svedl nějakou „nebohou zmrzačenou dívku“, která žebrala před klášterem, ke smilstvu, z něhož nechtěně otěhotněla. Protože byla oslabena a žila ve společnosti, v níž platil předmanželský sex za veliký hřích, „skryla dívka svou vinu tak, že předstírala chorobu“. Když dítě porodila, „zabalila je do hadrů a v noci je hodila do řeky, která městem protékala“. Rudolf líčí, že tím se „dopustila nejen dalšího smrtelného hříchu vraždy, ale současně symbolicky otrávila vodu“. Britský historik Keith Thomas v díle Religion and the Decline of Magic (Náboženství a úpadek magie, 1997) shrnuje, že v příběhu vesničané, kteří neznali totožnost pachatelky, obvinili jeptišky, že „zahodily plod své hříšné lásky do řeky, v níž se křtí vesnické děti a která pohání zdejší mlýny. Znečistily vodu ve vesnici.“ Ke smilstvu a vraždě dítěte
se tak připojilo podezření, že jeptišky, které měly ztělesňovat a zajišťovat čistotu a ryzí ženskost, se dopustily takových zločinů. Výsledkem byla bouře nábožensky motivovaného strachu a obviňování, která dokládá morální náboj čisté vody.

Z tohoto příběhu vyplývá jedna podstatná věc: pro středověké společenství a pro zmíněné jeptišky byla takováto forma „znečištění“ stejně skutečná jako pro nás průnik pesticidů, nežádoucích chemikálií nebo nebezpečných mikroorganismů do vody. Hřích vstoupil do společenského života, genderových rolí, svátosti a společenské soudržnosti. Nákaza způsobená amorálním jednáním se ukázala být stejně nebezpečná jako chemické znečištění.

Chceme­li chápat čistotu v jejím historickém rámci, musíme si uvědomit nesouměřitelnost vnímání, kterou nám ukazuje tento příběh. Prvek z vědecky upřesnitelného a počitatelného fyzického zdroje nám možná připadá „skutečnější“, ale strach vyvolaný spirituální „nákazou“ v jistém smyslu není skutečný o nic méně. Také dnes můžeme narazit na radikálně odlišné historické chápání vody a na vliv podobně nevědeckých přístupů v propojení se současnou vědou.

Morální obroda a čirá voda

Koncem osmnáctého století byla již pevně ustavena asociace mezi vodou a čistotou na jedné straně a morální bezúhonností a ryzí povahou na straně druhé. Toto propojení bylo výsledkem chápání nemoci jako důsledku tělesného okolí. Jak líčí Hamlin, viktorián­ská města s jejich „nehybným vzduchem, špínou, přelidněním, alkoholismem, mizerným jídlem a špatnou vodou“ byla chápána jako líheň nemocí. Právě díky tomu, že viktoriánští reformátoři považovali nemoc za nevyhnutelný důsledek těchto okolností, bojovali za obrodu všech sfér městského prostředí: fyzických, společenských i morálních. Proto se v zájmu veřejného zdraví v devatenáctém století soustředili na budování vodovodní infrastruktury. Ve své argumentaci používali vodu jako metaforu morální čistoty, především v souvislosti se střídmostí, prostitucí a imperiálním úpadkem. Podle Alaina Corbina tak vznikla
„obrovská líheň diskursu špíny a hnusu, proti kterému máme rázně zakročit“ (Narcis a miazma. Pach a společenské představy 18. a 19. století, 1982; česky 2004).

Reformátoři devatenáctého století chápali ústřední vodovody ve městech jako způsob, jak podporovat střídmost, především v řadách dělníků. V Bostonu třicátých a Londýně padesátých let žádali, aby radnice zlepšily přístup k čisté vodě, čímž by dělníci údajně méně podléhali alkoholu a chorobám s ním spojeným. Čistá voda měla měnit fyzické i morální zdraví městské chudiny a samotného města. V předválečné Americe jiní přísahali věrnost „Armádě studené vody“, která vycházela z Bible a vodu chápala jako „božský nápoj“ a „nektar přírody“. Ve viktoriánském Londýně pořádalo Hnutí za veřejné fontány sbírky pro výstavbu fontán s pitnou vodou, z kterých by pilo městské dělnictvo. Spojení s vírou a morálkou bylo zjevné už z věnování na těchto fontánách, která narážela na „dar vody a vykoupení“.

Město a voda

V Paříži devatenáctého století měly veřejné vodní objekty představovat „oslavu ženskosti“ a „kouzlo nevinnosti panen“. Motivy z ženských aktů odkazovaly na propojení vody s ženskou sexualitou a plodností. Současně se ale voda vyvěrající z podzemí dávala do souvislosti s jiným, pro mnohé negativním společenským jevem: prostitucí. Když magistrátní hygienik Alexandre Parent­Duchatelet v třicátých letech 19. století poprvé hodnotil stav pařížských stok, ihned se rozepsal o prostitutkách, které se údajně měly „vyžívat ve špíně a hnilobě“ a měly „nestoudně přehlížet požadavek tělesné čistoty“. Padlé ženy tak nebyly jen zdrojem hříchu, ale současně pohlavních chorob. Britský lékař William Acton později poznamenal, že „morální újma, kterou společnosti působí prostituce, je nevyčíslitelná: ta fyzická ale není o nic menší“. Podle Alaina Corbina podobné
zprávy „redukovaly prostitutky na zdroj znečištění, na lidský ekvivalent pařížské stoky“.

Intimnější a soukromější rituály koupání, které se rozvíjely ke konci století, ještě prohloubily souvislost čiré vody a ženského těla a morálky. V obrazech ženského těla a jeho erotických konotacích se rozvíjelo francouzské rámování vody jako „náhradního milence“. Tělesné korelace mezi vodou, ženskou sexualitou a chtíčem v druhé polovině století potvrzovalo rovněž zavádění bidetů ve francouzských nevěstincích. Edgar Degas ve svých malbách spojoval očišťování nevěstek s obrazy koupajících se žen, čímž posiloval dichotomii panny a děvky, čistoty a poskvrněnosti. Zavádění vody do domácností přineslo soukromý, skromnější způsob koupání a dokázalo podle Ivana Illiche „zkrotit vodu i tělo“.

V případě Londýna devatenáctého století se starosti o čistotu vody a o ryzí morálku scházely ve veřejné debatě o stavu řeky Temže. Do řeky se tehdy vylévaly odpady města i jeho obyvatel. Hamlin cituje jednoho z tehdejších komentátorů: „byť jen špetka zdravého rozumu… mě vede ke zděšení z řeky, která denně vstřebává výměšky milionu lidí, tisíců zvířat a odpad nespočtu výroben… netřeba snad ani dělat žádné rozbory, abychom věděli, jestli se má nebo nemá nalévat do sklenic obyvatel metropole britského impéria“.

Špinavá Temže nebyla jen původcem nemocí a zhnusení, ale i „morálního rozhořčení“ Londýňanů. Stala se také symbolem pro prostituci a jiné společenské problémy. Romantismus viktoriánů a vědecký pokrok přispěly k idealizaci čisté (a kontrolované) vodovodní soustavy. Temži se říkalo „otec Temže“ podle vzoru personifikování řek, které měli v oblibě starověcí Řekové. Stala se dokonce symbolem celého národa. Špinavá Temže podrývala snahu velkoměsta platit za výspu civilizace a modernity. Stávala se symbolem úpadku britského impéria.

Není divu, že díky těmto historickým implikacím nečisté vody mnozí z nás dnes dávají přednost vodě balené. Když odšroubujeme víčko PET lahve, máme pocit jistoty, dokonce úlevy, že před sebou máme čirou vodu, která nás osvěží, snad i omladí. Ani balená voda však není tak nevinná, jak se může zdát. Dejme stranou chamtivé korporace, které z ní tyjí: ani samotná voda v lahvích není tak ryzí, jak bychom chtěli. Environmentální historička Nancy Langstonová v roce 2003 zmapovala, že látky ze samotných PET lahví zamořují naše tělo. Tvrdí, že „právě ve svém těle jsme nejblíže přírodě, ale současně v témže těle hromadíme chemikálie, které nás děsí“. Rozostřuje se tak karteziánská dualita čistoty a nečistoty, ryzího a poskvrněného. Podrývá se naše chápání modernity a civilizace, víry v korporace a vlády, které nám mají čistou, pitnou vodu zajišťovat. Jak napsal Bachelard, „v nevědomí je nečistoty vždy nadmíru, vždy se násobí,
váže na sebe tolik významů. Na nečistou vodu můžeme svést snad všechny myslitelné nepravosti.“

Z anglického originálu Rethinking clean. Historicising religion, science and the purity of water in the twenty­-first century, předneseného na konferenci Tapping the turn. Water’s social dimensions (Canberra, Austrálie, 15.–16. 12. 2016), přeložil Antonín Handl.

Kniha kolektivu autorů nesoucí název Třídit slova je v českém prostředí průkopnickým počinem nejen proto, že se věnuje konceptuálnímu psaní. Jejím nezanedbatelným vkladem je i fakt, že autoři úvodních studií se sami pohybují jak na rovině teoretické reflexe, tak i umělecké praxe spadající do rámce konceptuální literatury, jakkoliv je obtížně vymezitelná. Po­­dvojná je pak i samotná kniha – úvodní texty podrobují reflexi experimentální a progresivní literární díla, jejichž příklady následně tvoří druhou část svazku. Binárnost tohoto rozdělení nepůsobí nijak triviálně, ale naopak tvoří relativně koherentní celek, který čtenáři umožní se do tématu dostatečně komplexně vnořit.

Východní konceptuál

Zároveň platí, že cíl knihy je partikulárnější, než se na první pohled může zdát. Ačkoliv její podtitul zní Literatura a konceptuální tendence 1949–2015, zaměřuje se na středoevropský a východoevropský kontext. Nejedná se a nemá se jednat o vyčerpávající antologii textů a studií, ale spíše o snahu zaplnit slepé místo v re­­flexi širokého fenoménu konceptuální literatury. Můžeme říct, že tam, kde se především západoevropští a angloameričtí autoři píšící o tendencích (post)konceptuální umělecké tvorby zastavují, kniha Třídit slova začíná. Podíváme­li se ale na strukturu studií v první části svazku, zjistíme, že jsou to právě teze západních teoretiků (mezi nimi především práce Kennetha Goldsmitha a Craiga Dworkina), jež autorům slouží jako interpretační východiska, která jsou aplikována při analýze slepé (post)komunistické skvrny
v aktuálním diskursu o konceptuálním psaní. Vymanit se z této „západní determinace“ se snaží především úvodní a zároveň zastřešující text Markéty Magidové, který k teoretickému podchycení konceptuální literatury využívá i interpretačních schémat Bohumily Grögerové, Josefa Hiršala nebo Jiřího Valocha. Výsledkem je inkluzivní pojetí, v němž je tvorba středo­evropského a východoevropského konceptuálního psaní začleněna do stávajících definic.

Zajímavý je v tomto ohledu například text Václava Magida, který s využitím analýz Borise Groyse nachází v tradici – poněkud uměle označené jako „moskevský konceptualismus“ – východiska, jež nejsou nijak triviálně redukovatelná na způsob práce západních umělců. Tato linie tvorby byla historickou součástí neoficiální sovětské kultury během období reálného socialismu, a vyrůstá tedy ze zásadně odlišného podloží než její západní protějšky. Pokud pro západní konceptuální tendence platí, že jejich základními prostředky jsou příklon k vědě, algoritmizaci nebo obecně matematizaci literární tvorby, pro ruské prostředí je alespoň v některých případech charakteristický důraz na více či méně nekonformní religiozitu, sakrálno a z nich vyplývající lyrické zabarvení.

Problém definice

Ačkoliv se už v úvodu autoři skromně distancují od aspirace na všezahrnující definici konceptuálnosti, v některých studiích se stejně s problematikou definice musí potýkat, a to alespoň v její provizorní a „flexibilní“ podobě. Kolektiv autorů ze střední a východní Evropy si tak vystačil s úvodním zarámováním, které předkládá knihu spíše jako „soubor hledisek, s nimiž lze k dané tematice přistoupit“. Nabízí se samozřejmě otázka, jestli tato intence stála u zrodu projektu, nebo se stala spíše zpětnou úvahou, reflektující to, čeho bylo dosaženo. Mluvit o „kolektivu autorů“ v tomto případě znamená především smířit se s vcelku standardním způsobem akademické práce, tedy jakýmsi sborníkem vzájemně relativně konzistentních a promyšlených studií, které se věnují partikulárním tématům v rámci zastřešujícího záměru. Po vstupní
teoretické studii Markéty Magidové tak následují texty zabývající se například tvorbě Milana Adamčiaka, Jiřího Valocha nebo Jiřího Koláře, společně s širšími tématy jako digitální lettrismus nebo destatická poezie.

Přesto můžeme napříč texty narazit na vzájemně se prolínající definiční body, kupříkladu na analýzu umělecké subjektivity, potažmo na problematiku autorství jako takového, které možná nejtrefněji shrnuje Ondřej Buddeus v koncepci „neoriginálního génia“, vycházející z interpretačního schématu americké teoretičky Marjorie Perloffové. Dochází zde k subverzi tradiční představy nejen o „romantickém uměleckém géniovi“, ale proměňuje se i představa o samotném „kreativním aktu“, který od takového umělce očekáváme. Konceptuální a postkonceptuální tendence ve svém celku pracují s autorskou subjektivitou, která se opírá například o mechanismy apropriace nebo algoritmizace, cíleně problematizující kreativní, originální a invenční status umělce. Nejinak je tomu i v případě konceptuálního psaní, jehož součástí je též dekonstrukce stávající figury autora na poli literatury. Tyto způsoby uvažování o díle a jeho „neexistujícím
demiurgovi“ můžeme samozřejmě situovat do intelektuálního kontextu (post)strukturalismu.

Ze studie Markéty Magidové pak pro uchopení definice konceptuálního psaní můžeme vytěžit nejvíce. Kromě zmíněné subjektivity autora se ve snaze najít určující a definiční rysy obrací k absurdní racionalitě, která se novými způsoby snaží operovat v oblasti umění, nebo k metaforičnosti, jež je specifickým způsobem přítomná v uměleckých dílech. Studii Markéty Magidové je možné považovat za úvod nejen do konceptuální literatury, ale i konceptuálního umění vůbec.

Chybějící snaha o „rigidní“ definici je nicméně legitimizována poukazem na to, že by byla svazující pro fenomén, který není historickou epizodou, jež by si tím pádem zasloužila teoretickou klasifikaci, ale naopak živým, aktuálním, a především tedy neukončeným procesem. Předložená kniha nám tak slouží nikoli ke zpětné reflexi už daného fenoménu, ale je naopak organickou součástí procesu konceptuálního psaní a zejména je příspěvkem k jeho rozvoji.

Ambice na půli cesty

Po formální stránce lze knize stěží co vytknout. Kompaktnost celku, v němž jsou jednotlivé studie provázány s předloženými konceptuálními texty, které tvoří dostatečně reprezentativní výběr, dotváří i grafické řešení Štěpána Marka. Hodnotit ji lze tedy především z (ne)naplnění cíle, který v úvodu deklarují sami autoři: „Cílem této knihy (…) není vyčerpávajícím způsobem zmapovat všechny konceptuál­ně a postkonceptuálně píšící tvůrce, nýbrž poskytnout možná teoretická východiska a nové interpretační rámce, jež se k této aktuální problematice váží.“ Jak už bylo naznačeno, z pera autorů se dovídáme především o stávajících teoretických východiscích společně s jejich větší či menší kompatibilitou s liniemi konceptuálního psaní (post)komunistického prostoru.

Úspěšnost naplnění ambice, která chtěla poskytnout „nové interpretační rámce“, je ovšem diskutabilní. V nejlepším případě se východo­ a středoevropskou tvorbu podařilo předložit jako širší součást historických i současných tendencí konceptuální literatury, aniž by stávající paradigmata teoretického uchopování těchto směrů byla nějak zásadně narušena. Především z výběru děl, který tvoří druhou část knihy, se ale při bližším průzkumu nabízí, že ambice, které by se pokoušely více podvracet stávající západní schémata, mohly být v úvodních studiích podstatně smělejší. Pokud ale čtenář hledá na prvním místě erudovaný a vysoce kompetentní vstup do tématu konceptuálního psaní v (post)komunistickém kontextu, bude mít před sebou v českém prostředí nepostradatelnou publikaci.

Autor je filosof.

Ondřej Buddeus, Markéta Magidová (eds.): Třídit slova. Literatura a konceptuální tendence 1949–2015. tranzit.cz, Praha 2016, 528 stran.

What will return water back to the underground and to the rivers? This can be only done by environmental techniques aimed at retaining water in the environment. These simultaneously present a typical example of strategies that are fair to both people and water. In contrast, new dams are only a handy tunnel of the governmental cashbox.

Let’s solve the causes of drought

The governmental program to combat drought contains a number of good ideas. As an example, one key point is the need to increase water retention in the environment. However, it is impossible to agree with the idea that the majority of the measures put in place to combat drought revolve around the construction of megalomaniac dams costing billiards of crowns. This would, in the end, resulted in devastating curtailing of environmentalism in landscape architecture and sustainable farming since the necessary money are drowned in concrete. In addition to the repair of the river tract, renewal of marshlands, ponds, and polders, it is, first of all, also necessary to change the farming methods. This is related to the necessity of reducing the drainage of the landscape through soil amelioration everywhere possible. To dust off the idea of dams rejected for several decades is a bad joke. It does not solve the causes of drought; it is only a bad attempt at solving its consequences.

Even the general plan of surface water accumulation protected areas by the Ministry of Agriculture and Environment from 2011 states that the idea of dams should be considered to be the last resort, „after all other means of water accumulation are exhausted, when the impact of the climate change will not be possible to solve by other means, or when these will prove to be too expensive.“ Although this statement is included in the governmental material, it is not being utilized. Instead, the government hastily approves the construction of four new dams. The concrete lobby thus needs not to change anything about their plans (not only in the case of the Pěčín dam); it only accentuates a different purpose than in previous years and greens up its planning a bit.

In addition, government experts are suggesting an artificial infiltration of the river meadows with the help of well drills, which can result in a drastic reduction of the flow or even in pollution of the underground water. Another suggestion is the energetically-expensive pumping from the low to the upper river. Whatever happened to the common sense, environment, economy? The government expertise is based on a false premise that drought is only caused by climate change, considered to be an unmanageable global effect. But the global is always formed by the local. Therefore, the cause of a local drought is, indeed, a change of the global climate, but each and everyone of us bears their share of a local guilt. And so we can substantially reduce drought on the local scale and help to the improvement on the global scale.

What have we done to the landscape? We have killed the land by poor agriculture: vast fields, ploughing, chemicals in place of natural fertilizers, and constant use of heavier machinery. Dead soil retains little to no water. That is the true cause of drought. There is a constantly poor composition of plants in the woods (the spruce monocultures also do not retain much water), dried-up river meadows, rivers, and creeks destroyed by concrete. We have finished up grasslands and fields by drying them up through soil amelioration tubes, we have filled up marshlands, we unnecessarily saw down trees and have not replanted enough, we cover the landscape in tarmac and do too much construction on the „green meadow“ instead of utilizing old buildings and already-destroyed areas.  Through all this we have destroyed the small water circulation in the landscape that had experienced rain nearly every day. The governmental experts do not count on the renewal of local rains, even though it is only a trivial
environmental multiplication fact. They claim that it is necessary to wait for rainfall (often torrential) from the sea.

Revolution in agriculture

The agricultural land can be our greatest „dam.“ Approximately 25% of the field and meadow area in the Czech Republic is drained through systematic drainage. That comprises over one million hectares of land that is continuously drained more than the rest of the land. This dramatically accelerates the draining of the entire land. Such a situation naturally brings about drought even without any climate change.

How much water can Czech agricultural land retain? Healthy land retains up to 400 liters per m2. The overall agricultural area is 4.3 million hectares. Let us not forget that in the Czech Republic one centimeter of land is formed for hundreds to thousands of years and one erosional event washes away up to several centimeters of land, resulting in a further reduction of the land’s retention ability. In vast areas in southern Moravia topsoil is already washed away and farmers only use soil forming substrate; i.e. the source from which land is formed.

Let us cautiously presuppose that a half of the Czech soil at the minimum is damaged by drainage, compaction, or both. Such land does not hold any water. If farmers corrected this, we gain 6 billion m3 of water at once. The largest reservoir Orlík comprises 716.5 million m³. Such a measure would thus manage to retain water volume of about 8.5 times greater than our greatest dam. The so frequently evoked valley reservoir Pěčín would fit into the volume 93 times.

A great added value would be healthy agriculture, increase in yields, healthy land, food, people and nature and more water evenly and fairly distributed across the country. It would also mean reduction in land warming since water cools land. The flow rate would increase, parameters of water purification would improve, there would be more water in wells, which would result in an increase in animal diversity and plants, and reduction of chemicals in the soil. Damaging impacts of floods would also be eliminated. Land erosion would be reduced to a minimum, as well as clogging of streams. (The combat against clogging of river streams also continuously drains the state budget). Let us assume that the major change will be non ploughing agriculture that uses to up 50% less oil and chemicals and results in up to 1/3 great yields. It also has great advantages when it comes to combating climate change.

What the government does not see

River meadow draining also hugely contribute to drought. We have turned parts of rivers into deep and wide draining canals made of concrete, and these constantly drain the surrounding river meadows and strengthen the intensity of floods. Artificially corrected rivers make up to 54 percent of the river tract and tirelessly create drought. Instead of new dams we need to revitalize river systems, i.e. return streams back to the state close to the nature as it will replenish great areas near rivers. Surprisingly, this is an old governmental program that lags by about hundred years due to administrative obstacles. This is also why there is currently drought.

How is it possible now that the governmental commission supposes that drought cannot be dealt with through other than technocratic means? Is it lobbyists that are behind this, or possibly absence of independent experts? Who will now remember that fifteen years ago the concrete lobby wanted 200 more dams? Following legitimate resistance of  the public, environmentalists and mayors, the plan was reduced to „only“ 64 dams. The governmental analysis does contain the correct solution of drought, but the government does not see it. And so it currently intends to support the construction of four dams. The Pečín reservoir only will cost up to 11 billion CZK.

It is economically paradoxical that the necessary revolution in agriculture that includes renewal of soil plumpness and return of soil life would even save potentially resources. Along with return of rivers and their meadows to the natural state, we will reach water retention that is  multiplicatively greater than would be achieved by the plans to build dams, and we will spend a lot less money. While doing this, we will not destroy any nature, buildings, or forests. On the other hand: we will renew a number of biotopes. Farmers could receive state relief for a suitable approach to the land since they would maintain a correct water regimen in the environment. Rivers, meadows, as well as agricultural land form a capital that society has completely missed. Following the principle that what is free is wasted. This concerns so called ecosystem services which include water retention. Their value practically cannot be enumerated.

One day we may be further. Then it will resemble the American Elwha River where they dismantle concrete embankments, and not only to renew salmon run. While it is true that one previous Czech government pledged – as part of unifying the procedure with the EU legislation – to remove all obstructions preventing migration by 2005, it now looks as though fish will continue to use elevators over embankments.

If we take climate change seriously, we cannot afford to build such vast reservoirs that produce one of the worst green house gases – methane. Future floodings often destroy forests and meadows that serve as priceless natural coolers. For this reason the government should always seek solutions that protect given matters of public interest. The construction of the Pěčín dam only conflicts with at least three Czech laws and EU’s system of nature protection. This will be similar for other dams as they slow down true system strategy that is advantageous not only for the nature and agriculture, but also people.

The author is an environmentalist and chair of Živá voda, an association founded in 2005 to accelerate return of water into the environment

Translated by Dagmar Frančíková.

Sajjid Kašua

Tančící Arabové

Přeložila Magdaléna Křížová

Pistorius & Olšanská 2016, 216 s.

Sajjid Kašua je Palestinec, ale také – a možná především – izraelský Arab, který píše hebrejsky. Rozpolcení mezi světem tradiční arabské rodiny a izraelskou modernitou provází i hlavní postavu částečně autobiografického románu Tančící Arabové. Jeho úspěch u izraelských čtenářů se vysvětluje tím, že osudy arabské rodiny připomínají osudy židovských rodin v minulosti. Útlak ghettoizuje v prostoru i v mysli a je úplně jedno, zda jde o hlavu Žida či Araba. Kniha v něčem dokonce připomíná klasický mustr z děl mnoha židovských autorů, i když se s ním zvláště v druhé půli nakládá dost neurvale. Je docela osvobozující vidět židovské literární klišé o nadaném až geniálním chlapci v kulisách arabské rodiny. A když se talentovaný Palestinec díky svým schopnostem ocitne na výhradně židovském gymnáziu, dílo je dokonáno. Otec, který každou další katastrofu či bezpráví na palestinském národě vykládá jako důkaz toho, že myšlenka palestinské nezávislosti je krůček od vítězství, nutně připomene nespočet židovských otců, kteří každý pogrom a neštěstí interpretují jako porodní bolesti provázející příchod Mesiáše. Jenže Kašua svého hrdinu neudělá ani úspěšným Izraelcem, ani partyzánským bojovníkem za svobodu. Daleko spíše sledujeme vykořeněného člověka, který uvízl mezi světy. Jeho jistotou je nejistota, s níž ho smiřuje jen ironická skepse: „Občas mě napadne, že konvertuju k židovství, a jindy zase uvažuju, jestli bych se neměl spíš opásat bombou a odpálit se na veřejném prostranství.“

Pavel Chodec

Adam Zagajewski

Neviditelné věci

Přeložil Michael Alexa

Protimluv 2015, 125 s.

Adam Zagajewski se po emigraci v roce 1981 stal „bezdomovcem beze stínu sebelítosti“, jak píše v eseji Dvě města – a také bez existenčních problémů, neboť se mu podařilo prorazit na mezinárodní scéně a zařadit se mezi čekatele na Nobelovu cenu. V Polsku se ovšem přílišné popularitě netěší, což nemusí být způsobeno jen závistí méně úspěšných, ale také jeho dovršeným příklonem k linii kosmopolitních klasiků Zbigniewa Herberta a Czesława Miłosze; těm se nejspíš vyrovná kultivovaností a erudicí, ale také určitým zahleděním do vznešenosti vlastního básnictví. Výbor ze Zagajewského čtyř sbírek z let 2003–2014 bere čtenáře na místa zalidněná převážně turisty a cestujícími: do kaváren a muzeí, do vlaků a letadel, do ulic Krakova a italských či amerických měst; od míst pak postupujeme zpravidla k evokacím dětství, k epifaniím paměti, k úvahám o konečnosti života a nezbadatelnosti světa: „Teprve teď mi připadá,/ že jsem blízko nalezení správného tónu,/ teprve nyní bych dokázal hovořit se svými rodiči/ – odpověď ale neslyším.“ Jsou to plody podzimu života a také podzimního, reflexivního rozpoložení ducha; básně připomínají zralá a vybraná jablka z lepšího obchodu, jejichž chuť nám ovšem po větším množství začne připadat mdlá. Překladatel Michael Alexa svou práci skromně relativizuje, připomíná­-li v doslovu, že Zagajewski podle některých kritiků píše své „hladké“ básně tak, aby se snadno překládaly. Letošní nominace na překladatelskou Cenu Josefa Jungmanna nicméně naznačuje, že přece jen bylo s čím se potýkat.

Michal Špína

Lavie Tidhar

Muž leží a sní

Přeložila Petra Johana Poncarová

Argo 2016, 327 s.

Norimberský říšský sněm v roce 1933 skončil fiaskem, moc v Německu přebírají komunisté, fašisté jsou vražděni, zavíráni nebo utíkají ze země. O šest let později se dostáváme do Londýna. Zde se rozmáhají fašistické síly Oswalda Mosleyho, chystá se válka proti komunismu a na periferii tu vegetuje hlavní postava: ošuntělý detektiv s falešným jménem Wolf, v němž poznáváme povědomého německého emigranta, na dno padlého vůdce tisícileté říše. Touto alternativní historií se prolínají fragmenty ze života titulního „muže, který leží a sní” – židovského spisovatele brakové literatury, který si čekání na smrt v Osvětimi krátí snováním svého posledního příběhu, jejž vystihuje následující teze: „Psát o tomto holokaustu znamená křičet a řvát, trhat a plivat, nechat slova dopadat na stránku jako krvavý déšť, ne s chladným odstupem, nýbrž s ohněm a bolestí, jazykem šuntu, jazykem hoven a chcanek a zvratků, jazykem škváru.” Na alternativní historii jsou zde naroubovány hardboiled detektivky, exploatační erotické filmy i další brakové čtivo. Wolf alias Adolf zde sice vyšetřuje dva propletené případy související s jeho minulostí, ale většinu času je mlácen (bičován, obřezán, pomočován, znásilňován) policií, starými nacistickými kumpány, sionistickými spiklenci nebo dominantními ženami. Navzdory tomu, že se jedná o poměrně vtipnou žánrovou skrumáž, kterou je lehké přečíst, se kniha zaobírá zásadními problémy, jež dnes bohužel začínají být opět aktuální: nenávistí, xenofobií, manipulací a fanatickou posedlostí mocí.

Karel Kouba

Paweł Smoleński

Irák – peklo v ráji

Přeložily Michaela Benešová a Lucie Zakopalová

Dokořán, Jaroslava Jiskrová – Máj 2015, 312 s.

Kniha reportáží Irák – Peklo v ráji vznikla v letech 2003–2004 po pádu diktátorského režimu Saddáma Husajna. Vyprávění z dalekých zemí o mravech domorodců patří k základům vypravěčství. Pomineme­-li nehorázně banální titul, máme co dělat s tím nejlepším, co současná polská cestopisecká literatura nabízí. Autor skládá z autentických svědectví portrét diktátora, odvrácenou tvář režimu, charakterizuje ropnou orientální despocii a zkusmo črtá srovnání současnosti s dřívějším stavem. Dozvídáme se o praktikách diktátorovy moci, policejním teroru a mučení a o povrchním kašírovaném blahobytu na dluh. Co vede vždy k nástupu despocie? Hrstka lidí ochotných ke všemu a vnímavé publikum bez vlastního úsudku, jež potřebuje autoritu myslící za něj a vytvářející mu cíle; pak je cesta diktátorovi otevřená. Pro důvěřivou veřejnost bývá vždy tak trochu náhražka za otce a učitele, znalce i tazatele, jakoby blahorodí i kat v jedné osobě. Kontrast k předešlému vytvářejí výpovědi Iráčanů o současnosti. I přes kulturní odlišnosti nebo mentalitu zůstávají univerzální lidské potřeby stejné všude na Zemi. Irák se potýká s nesnázemi období přechodu k parlamentarismu. Ačkoli budoucnost je nejasná, lze tušit, že Irák může být i krásný. Pro tuto esenci a citlivou reflexi současného Iráku stojí Smoleńského kniha za přečtení.

Vít Kremlička

Yotam Ottolenghi

Hojnost

Přeložila Dagmar Eisenmannová

Slovart 2015, 287 s.

Kuchařské pořady dnes již zasahují i do politiky a z některých kuchařů se stali poměrně vlivní lidé. Vaření dnes prostě hýbe světem. V případě kuchařky Izraelce Yotama Ottolenghiho jde o rozšířený výběr receptů na vegetariánské pokrmy, které vycházely v deníku The Guardian. Ottolenghi v úvodu přiznává, že sám vegetariánem není, nicméně se řadí mezi ty, kteří chápou, že spotřebu masa je třeba především z environmentálních důvodů omezit. Svou kuchařku rozdělil podle druhů zeleniny, které tvoří základ toho kterého pokrmu. Vedle těch u nás známějších, jako jsou rajčata, papriky, cukety, dýně nebo luštěniny, tu najdeme i oddíly, v nichž hrají hlavní roli lilek, brukve, listy, zelené lusky nebo obiloviny. Skvělým pomocníkem je rejstřík na konci knihy, který je seřazen právě podle jednotlivých přísad, takže se jednoduše dají najít recepty obsahující cizrnu nebo chřest. Problémem je však zároveň množství ingrediencí. I když už dnes v obchodech seženete leccos, dát dohromady přísady na jeden Ottolenghiho recept dá zabrat. Nezřídka se tu objevuje bob zahradní, fenykl či granátové jablko. Boby většinou nezbývá než si vypěstovat, u fenyklu s chřestem nebo granátovým jablkem zase musíte počkat na sezónu anebo kupovat za přemrštěné ceny. Musím však ocenit jednoduchost přípravy jednotlivých pokrmů a po vyzkoušení několika z nich i chutnost uvařených jídel. Jako zdroj inspirace při přípravě vegetariánských či veganských jídel tato kuchařka každopádně funguje skvěle.

Jiří G. Růžička

24 týdnů

(24 Wochen)

Režie Anne Zohra Berrachedová, Německo, 2016, 103 min.

Premiéra v ČR 27. 10. 2016

Jádrem filmu 24 týdnů jako by byla jedna jediná věta. Pronese ji hlavní hrdinka Astrid ve chvíli, kdy od ní její manžel žádá ujištění, že rozhodnutí, zda přivést na svět dítě s Downovým syndromem a vážnou srdeční poruchou, spočívá na obou rodičích společně. Astrid odpoví, že rozhodnutí je jen její, a tím v podstatě uzavře debatu, kolem níž se celý snímek více či méně točí. To je na jednu stranu rozhodné a odvážné gesto, které má nepochybně zásadní váhu. Na druhou stranu je otázka, jestli nás tím snímek neochudil o řadu dalších podstatných kontextů. 24 týdnů totiž není pouze film o právu ženy na potrat. Je to dílo, které se dotýká hned několika citlivých témat, jako je ukončení těhotenství v době, kdy už je velká šance, že se dítě narodí živé, či rozhodování, zda přivést na svět dítě s psychickým nebo fyzickým postižením. Jsou to navíc dilemata, která budou silně emocionálně angažovat spoustu diváků. Zejména precizně natočené, ale tvrdě konfrontační finále je samo o sobě mnohem silnější než celý zbytek filmu. Že na sebe tvůrci snímku naložili víc, než byli schopni unést, je dobře vidět i na tom, že motiv Downova syndromu je úplně opuštěn poté, co se budoucí rodiče dozvědí ještě fatálnější a drastičtější diagnózu. Podobně se film jen dotýká volby mezi kariérou a rodičovstvím, společenské odpovědnosti takových dramatických rozhodnutí nebo i otázky, jak výrazně mohou další rodinní příslušníci do matčina rozhodnutí zasahovat, aniž by se některý z těchto konfliktů podstatněji vyhrotil.

Antonín Tesař

Harry Mulisch

Objevení nebe

Divadlo DISK, Praha, psáno z představení 12. 10. 2016

První absolventskou inscenací současného třetího ročníku herectví Katedry alternativního a loutkového divadla na pražské DAMU se stala adaptace téměř tisícistránkového románu nizozemského spisovatele Harryho Mulische. Tento ročník má bezpochyby ambice, škoda jen, že to celé dopadlo trochu podle očekávání: Mulischův náročný román se zkrátka do sedmdesáti pěti minut nevešel ani v hrubých náznacích. Anonymní tým adaptátorů z něj vybral několik motivů a událostí, které možná dávají smysl tomu, kdo román přečetl, ostatní ale zůstali mimo hru. Hlavní část viny padá na hlavu dramaturga Marka Turošíka, který se do tohoto nápadu pustil. Ale ne všechno je na inscenaci špatně. Kreativně se pracuje se zjednodušenou scénou, která musí neustále odpovídat proměňujícímu se ději, jenž se odehrává v knihovně, v koncentračním táboře, na revoluční Kubě, v porodním sále nebo uvnitř havarujícího automobilu. Pochválit je třeba i povedené loutky, které jsou nápaditě multifunkční. Z hlavy se stává vajíčko rozklepnuté na rozpálenou pánev, z jiné je zase šikovná obracečka, natahovaná drátěnka vyjadřuje vztah mezi dvěma postavami, její přepálení letlampou pak rozpad tohoto vztahu. Hravost však nepřehlednou inscenaci zachránit nedokázala. Uvidíme, jak si studenti poradí s další metou – experimentální poezií šedesátých let. Tentokrát by hravost zafungovat mohla.

Jiří G. Růžička

eE eS eM

ByloNebyloRybaNaruby

CD, vlastní náklad 2016

Radek Kopel je možná jediný skutečný český noiseový aktivista. Po konci Napalmed v roce 2014 se jeho hlavním projektem stala jazznoiseová skupina Eine Stunde Merzbauten, zkráceně eE eS eM. Její čtvrté album má úroveň i styl, přesto jsem při poslechu musel myslet na scénu ze seriálu Okres na severu, v níž vypukne zásadní spor mezi dcerou okresního stranického tajemníka Michalou Pláteníkovou a jejím snoubencem ing. Janem Belšanem. Bude poučné si ho tu zreprodukovat: Ona: Když mi někdo říká nějakou lež, tak mám větší právo o tom pochybovat, než když mně říká pravdu. On: Když ti někdo lže, tak o tom pochybovat nemusíš. Pochybovat máš právě, když ti někdo říká pravdu. Ona: Já tomu nerozumím… Když mám někoho ráda, tak to vím a už o tom nepochybuju. On: To není zrovna přesnej příklad, ale když už o tom mluvíš, tak v tom případě současně máš někoho ráda a současně o tom můžeš na chvilku zapochybovat. Ona: Když to cítím, tak o tom nepochybuju. On: No, může se to stát… Ona: Jak to, že se to může stát?! On: Protože jsi k tomu došla pod dojmem nějaký situace nebo chvilky… nebo… Ona: Prosím tě, copak ty, když máš někoho rád, tak o tom pochybuješ? On: No, samozřejmě. Přece právo na pochybování by si člověk neměl upírat. Natož ho potom brát někomu jinýmu. Ona: Tak si teda pochybuj, no! – Tohle nemá být pokus o humor ani výsměch kapele. Radek Kopel má rád noise, ale pochybuje o něm někdy? A mohlo by se stát, že ho jednou přestane mít rád? Opravdu by mě to zajímalo. Tečka. Tři tečky. Otazník.

Johan Holzel

Jak se stalo, že jste se od své původní specializace, fyziologie rostlin, dostal až k jakési aplikované hydrobiologii, potažmo k boji za klimatickou spravedlnost?

Když jsem začal pracovat v Botanickém ústavu Československé akademie věd v hydrobotanickém oddělení v Třeboni, bylo mým úkolem zjistit, jak rostliny ovlivňují kvalitu vody. Protože ve dne fotosyntetizují, roste koncentrace kyslíku a roste i hodnota pH, která ovlivňuje, zda v konkrétním rybníku hynou nebo nehynou ryby. Řešil jsem tak ozdravování rybníků, ale i velkých jezer – šlo o mezinárodní aktivitu, která probíhala hlavně v osmdesátých letech. Zjistili jsme tehdy, že kvalitu vody určuje, jak se chováte v celém povodí, ať jde o švédské jezero nebo český rybník. Od úlohy rostlin v tomto procesu jsme se posunuli k roli lesa a lidského zacházení s vodou v krajině. A nakonec se dostali k oběhu vody, to znamená vztahu mezi sluneční energií, vodou a rostlinou.

Upozorňujete na to, že je vodu v krajině potřeba nazírat komplexně – co tím míníte?

My totiž běžně vnímáme vodu především jako kapalinu: měříme průtok v řece, konstatujeme, že jí máme méně a méně, a přemýšlíme, jak ji do koryta zase přivedeme zpátky. Ale podívejme se na to jinak. Když stojíte na Karlově mostě, protéká pod ním sto padesát kubických metrů vody za vteřinu. Řeka svádí nad Prahou vodu z vltavského povodí o rozloze třicet tisíc kilometrů čtverečních, a když svítí slunce, vypařuje se z něj pět tisíc kubíků za vteřinu. Sto padesát kubických metrů je tedy to, co vidíme a měříme, ale násobně více se vypařuje. A teď záleží, co s tou vypařenou vodou uděláme – jestli ji necháme zmizet s teplým vzduchem, anebo jestli krajinu dokážeme uspořádat tak, aby se do ní z výparů něco vrátilo jako mlha nebo malý, každodenní déšť.

Pro nadprodukci potravin, kterou vyžaduje civilizace, je nezbytné odlesnění a určitá míra vysoušení. Les uživí možná tři lidi na kilometr čtvereční. S rostoucí populací potřebujeme ornou půdu a na ní pěstovat plodiny, zejména obilí, což je stepní rostlina, které vlhko nesvědčí. Velké civilizace tak ale vždy nakonec vyschly, až na ty, které jsou v deltách řek, v deltě Nilu anebo Jang­c’­ťiang. Dnešní podobu první velké civilizace vídáme denně v televizi, je to Sýrie – území mezi řekami Eufrat a Tigris. A bohužel my vysycháme také, protože opakujeme stejné chyby jako civilizace před námi.

A navíc se potýkáme s enormním přelidněním.

Já nevěřím na přelidnění. Rozumně obhospodařovaná půda uživí daleko více lidí. Z tropů a subtropů sbíráme pozitivní příklady, že zdegenerovanou krajinu lze rekultivovat. Učitel Josphat Macharia v Keni, v oblasti Naivasha, dokáže na dvou hektarech uživit šedesát lidí, i přes několikaleté období sucha. Dlouhou dobu spolupracujeme s Australanem Peterem Andrewsem, který kdysi koupil zasolenou farmu, kde chtěl chovat koně, a věděl, že pro ně potřebuje hodně – asi sto dvacet druhů – rostlin, aby si zvíře vždycky vybralo, co zrovna potřebuje. Předpokladem pro takovou kultivaci půdy bylo zadržovat dešťovou vodu. Nejdříve byl rád, že roste aspoň rákosí, ale nakonec velmi rychle, už za pět let, vytvořil mokřadní půdu, nad níž se začaly tvořit ranní mlhy a produkce rostlin se zvedla. Jenomže zastavovat vodu je bez vodoprávního rozhodnutí protiprávní, takže se to celé nakonec muselo prohlásit za experiment. A teď už stejný postup probíhá na několika australských farmách, přičemž ty farmy mají i tisíc hektarů.

Ještě uvedu dva příklady z Indie: Rajendra Singh obdržel v roce 2015 Stockholmskou cenu za vodu, protože se mu ve státě Rádžasthán podařilo zorganizovat dlouhodobou akci na zadržování dešťové vody v malých rybnících a vrátit produkci na území stovek čtverečních kilometrů. A organizace WOTR Hermanna Bachera úspěšně revitalizovala vyschlé území o rozloze tisíc pět set hektarů v indickém Darewadi. V průběhu deseti let se podařilo zvýšit dešťové srážky, zvedla se voda ve studních a území je znovu obyvatelné a lidé se tam vracejí.

To zní téměř neuvěřitelně. Jak se něco takového může povést?

Hlavní trik je napodobovat les. Český les má několik pater: dole borůvčí a jiné keříky, nad nimi přirozený nálet třeba dvacet let starých stromků, dále buky a nad tím vysoké stromy. Prostou úvahou bychom došli k tomu, že čím je víc rostlin, tím víc vody se z nich bude vypařovat a tím víc jí ztratíme. Jenže ono je to jinak. Výpar je sice větší, ale voda se v této patrové skladbě drží, protože les je chladný a má dole nižší teplotu – v korunách je třeba dvacet čtyři stupňů a u země dvacet. Celá tato až třicetimetrová vrstva je teplotně stabilní, protože s atmosférou komunikuje pouze přes nejvyšší koruny. Když les vykácíme a vysejeme kukuřici, rozložení teplot se změní. Kukuřice má za slunečného dne nahoře přes třicet stupňů, ale dole na povrchu holé půdy bez plevele až padesát stupňů. Od té prohřáté půdy se ohřívá vzduch, který odnáší rychle vodní páru vzhůru do atmosféry – krajina se vysušuje. To je zásadní věc: přehřátá krajina vysychá, chladná krajina přijímá vodu.

Příkladů fungujícího napodobování lesa je mnoho – ať jde o permakulturu nebo agrolesnictví, tedy doslova zemědělství v lese. Nemusíme si představovat hned smrkový les či bor, může jít v praxi třeba o subtropické a tropické mangovníky, velikostí srovnatelné s naším jasanem. Stromy vytvoří chladicí kostru a pod nimi lze mít pomerančovníky nebo kiwi a pod nimi ještě zeleninu. Různorodá vegetace chladí půdu, vlhkost se drží v porostu, v krajině a vrací se ve formě drobného deště, mlhy a rosy.

Jak souvisí vodní pára s klimatem?

Vodní pára rozhoduje o klimatu. Je jí v atmosféře třeba dvacetkrát až čtyřicetkrát víc než ostatních skleníkových plynů. Vodní pára ale není normální skleníkový plyn, protože vytvoří mrak nebo mlhu a v tu chvíli dopadá na zem daleko méně slunečního záření. Při přímém slunečním svitu je to tisíc wattů na metr čtvereční, na kilometr tedy tisíc megawattů, což je výkon jednoho bloku Temelína. Takže na deset kilometrů čtverečních, což je vlastně opravdu malá plocha, jde za slunného dne tolik energie, kolik vyrábějí veškeré elektrárny v České republice. A teď záleží na tom, co s tou energií uděláme. Divíme se tomu, jak je možné, že máme v září třicet stupňů. Vždyť v září je na území Česka osmnáct tisíc kilometrů čtverečních sklizených, suchých polí, z nichž stoupá horký vzruch, který brání průniku frontálního proudění nad naše území. Jak často předpověď počasí očekává déšť, a pak se najednou oblačnost rozpustí, což se děje právě v tom horkém vzduchu…

Pokud jde o klima, dělí se lidé na takzvané alarmisty, kteří varují před globálním oteplováním a volají po razantním snižování emisí skleníkových plynů, a na takzvané popírače, kteří naopak říkají, že se nic zvláštního neděje, že se klima měnilo vždycky. Já bych se zařadil mezi superalarmisty, kteří varují, že vytváříme velké suché plochy, a vznikají tak velké teplotní rozdíly. Když slunci nabídneme suché náměstí nebo odvodněná pole, většina sluneční energie se promění v ohřáté podloží, a my tedy do skleníkového efektu ještě přitápíme. Nepoučili jsme se z osudu civilizací, které vyschly.

Jaký je váš názor na fotovoltaiku?

Lidé na fotovoltaiku nadávají, protože se u nás ekonomicky zneužila. Ale když ji srovnáme třeba s pálením biomasy, zjistíme, že fotovoltaika přeměňuje okolo patnácti procent sluneční energie na elektrickou energii, zatímco v biomase je vázáno asi půl procenta. Pálení biomasy je neúčinné a primitivní využívání sluneční energie. Rostliny totiž většinu energie vážou do vodní páry, a vyrovnávají tak rozdíly teplot mezi dnem a nocí. S fotovoltaikou se ale pojí několik problémů. Jeden se týká skladování – v bateriích či vodě. Další spočívá v tom, že v našem mírném pásmu máme v období zimy až desetkrát méně energie než v létě. Takže pokoušet se ji využívat s tím, že zapomeneme na všechny ostatní zdroje, je při naší hustotě osídlení naprosto lehkovážné. Je nicméně změřeno, že na zeměkouli přichází asi sto osmdesát tisíc terawattů energie, a v ekonomice si děláme starosti s nějakými deseti terawatty.

Když architekt staví dům a navrhne na jih prosklenou stěnu deset na deset metrů, pak do toho domu půjde v jasný den celých sto kilowattů sluneční energie, které bude nutné uchladit. Najednou je pak v létě větší spotřeba energie než v zimě, protože domy jsou budované tak, že do nich praží slunce. Dříve rostl před stavením strom, typicky jabloň, který v zimě bez listí pouštěl světlo, a v létě naopak stínil, a nejen to, navíc chladil. Pěkná jabloň vypaří i sto litrů vody za den. Výparné teplo, tedy energie potřebná k tomu, aby se voda proměnila na páru, u takového stromu za den odpovídá klimatizaci se spotřebou sedmdesát kilowatthodin, což při ceně tři koruny za kilowatthodinu je dvě stě deset korun. Teď si představte, co by znamenalo pokácet například Klánovický les. Spočetli jsme, že na jednom hektaru by energie, jíž by bylo potřeba k chlazení, ročně přišla nejméně na deset milionů korun. To je také jeden z důvodů, proč podporovat vegetaci.

Jak se vaše teoretická zjištění odrážejí v praxi?

Teď jsme například vyhodnocovali termovizní snímky ze Zvolena, kde usilují o to zadržovat vodu ve městě a podporovat zeleň. Zatím jsme spíše mapovali původní stav. Měříme teplotu povrchu země termovizní kamerou a sestavujeme teplotní mapu. Z univerzitní budovy jsme se tak dívali na silnice, na park i na samotnou střechu budovy, potom jsme zabírali místa, kde plánují v budoucnosti jezírko nebo víc vegetace, protože teď je tam povrchová teplota třeba čtyřicet pět stupňů a oni ji chtějí snížit na dvacet. A pak jsme zabírali hlavně velká vyasfaltovaná parkoviště u supermarketů bez jediného stromu, která mají padesát pět stupňů.

S parkovišti je navíc ta potíž, že když přijde dešťová srážka, voda z nich doslova hrkne do kanalizace. Jednak to zatíží čistírnu odpadních vod, navíc se ale potrubí, které přivádí vodu do čistírny, zahltí a pak se takzvanými dešťovými odlehčovači, které zabraňují návratu obsahu kanalizace do ulic, fekálie a odpady z potrubí nárazem vypláchnou přímo do řeky. Takže když ve městě vzniknou místa, kde voda zasakuje, a třeba zelené střechy, jednak se tím trochu ochladí, jednak se stahuje oxid uhličitý ze vzduchu a vyrovnávají se teploty, ale také se zabrání tomuto nárazu dešťové vody, který vyplavuje nečistoty do řek.

To je tedy vaše momentální práce. Čím se zabýváte dlouhodobě?

Vyhodnocováním funkce lesa v dešťových srážkách. Existuje teorie takzvané biotické pumpy, kterou formulovali dva ruští fyzici atmosféry, Anastassia M. Makarieva a Victor G. Gorshkov. Když vyhodnotili dešťové srážky od pobřeží směrem do vnitrozemí pro Amazonii, Sibiř, Austrálii, východní Afriku a další území, zjistili, že někde jsou srážky vysoké od moře až tři tisíce kilometrů do vnitrozemí a jinde už po několika stech kilometrech od pobřeží prudce padají dolů. Právě na zalesněných územích jsou srážky vysoké – v západní Africe, Kongu a Jižní Americe, Amazonii. Jak to vysvětlit? Protože nad lesy není horký stoupající vzduch, vodní pára se nad nimi drží, a když se v noci začne ochlazovat, pára se začne rychle srážet, uvolní se skupenské teplo a trošku klesne tlak, což nasaje horizontálně další vzduch, pára z něj se opět srazí a dochází ke srážkám. V krajině se tento jev děje v malém, v podobě rosy na stromech, a říká se tomu horizontální srážky. U nás je to asi třicet procent srážek, o které přijdeme odlesněním nebo když les uschne. Ve velkém k tomu pak dochází v lesních komplexech a nazývá se to právě biotická pumpa. Tímto způsobem se také doplňuje voda do řek, které by jinak už asi za tři měsíce vyschly.

Vyhodnotili jsme třeba efekt odlesnění hor v keňském lesním komplexu Mau Forest, kde se kvůli zvyšující se populaci od devadesátých let odlesnilo dva tisíce kilometrů čtverečních a kde začaly být srážkové extrémy – buď lilo, nebo byly tři roky sucha. Japonci tam investovali do vodní elektrárny Sondu­Miriu, jenže ta řeka dává méně vody, než se předpokládalo, a průtoky vody jsou rozkolísané. Takže firma dokonce žaluje keňskou vládu, aby jí nahradila ztráty, protože tvrdí, že dostala špatná data o průtoku řeky. Data byla správná, ale stará. Odlesněním se změnila hydrologie povodí.

Lze ale o všech těchto souvislostech přesvědčit lidi, kteří jsou dnes orientovaní na krátkodobé ekonomické zisky?

Pokud jsem fakta dobře vyložil, tak nyní nepochybujete o tom, že je to tak, jak říkám. Vy teď půjdete na ulici a už budete vědět, že plastový strom by nestínil jako strom živý. Nejpotřebnější je dostat povědomí o vztahu sluneční energie, vody a klimatu do škol. I žák na základní škole si může umět vysvětlit, proč je silnice rozpálená a tráva chladí. Zásadní je přítomnost vody, tráva se chladí jejím výparem. Pochopení takové informace je věkem neomezené.

Často říkáte „my“ – „vyhodnotili jsme“, „zjistili jsme“. Co či koho si za tím plurálem máme představit?

Před dvaceti lety jsme založili neziskovou společnost pro vědu a aplikovaný výzkum a nazvali jsme ji ENKI – podle mezopotamského boha rozumu a vody. Chtěli jsme pochopit fungování slunce a vody v krajině proto, abychom v ní rozumně hospodařili. Dále jsme součástí sítě podobně smýšlejících lidí po světě – například jsme se slovenskými kolegy napsali knihu, přeloženou pak do několika jazyků včetně korejštiny a oceněnou ministrem životního prostředí, Voda pre ozdravenie klímy – Nová vodná paradigma.

O jaké „nové paradigma“ jde?

Ve vědecké diskusi o klimatu dnes platí dogma oxidu uhličitého a o tom, co se děje při zemi se sluneční energií, se nemluví, a dokonce se to pokládá za odvádění pozornosti od tohoto plynu. Platí to i na rovině politické, pro Mezivládní panel pro klimatickou změnu (IPCC). Pozornost se přivedla hlavně ke skleníkovým plynům. V tisícistránkových studiích bývá tato problematika popsána nejprve objektivně a komplexně, pak ale následují doporučení pro politiky a decision makery a tam už je pozornost soustředěna jen na skleníkové plyny, což je z občanského hlediska strašně málo. Protože jak můžete výrazně ovlivňovat jako občan skleníkové plyny – koupíte si drahé auto s menší spotřebou? Prakticky ne. Navíc dobrým hospodařením bychom mohli ty skleníkové plyny stáhnout do vegetace.

Do publikace u příležitosti COP21, klimatické konference v Paříži, jsme jako mezinárodní tým pětatřiceti odborníků napsali prohlášení o funkci lesa, kde se na nějakých čtyřech stránkách vysvětlují funkce lesa v klimatu, ale tato diskuse se odehrávala mimo hlavní jednání. Oxid uhličitý a metan, to už je dnes byznys, mají to v rukou právníci a lidé, kteří vůbec vědecké hledisko neposoudí. Je to souboj o to, kam půjdou peníze.

Jak na vás působila poslední klimatická konference?

Bylo to sterilní. Když posloucháte ta vyjádření, řeknete si: a co? Nejdou totiž k podstatě věci. Sám působím v Meziresortní komisi ministerstva životního prostředí a ministerstva zemědělství VODA–SUCHO, což je skupina zhruba čtyřiceti odborníků. Voda a sucho, to jsou dvě strany jedné mince. Krajina je na programu zřídka, na pořadu dne jsou spíš předpovědi – kde bude jaké sucho za deset dní, jak nakládat s vodou, když je jí málo, jak jsme na tom s krizovými zásobami a podobně. Podle mého by se ale tato komise určitě měla zaobírat i ­strategií, jak podpořit fungování oběhu vody v krajině. Právě v něm se totiž rozhoduje o suchu.

Copak to jde, řešit problematiku vody a nevzít v úvahu krajinu?

Úplně snadno. Systém funguje tak, že máte oddělené resorty. Jedni jsou profesionálové v oblasti zásobování lidí vodou, to prakticky znamená potrubí od Želivky do Prahy. Samotné povodí Želivky spadá pod zemědělství, které má své dotace, a zemědělci se musí nějak uživit, tak se živí tím, co se dotuje. A najednou zjistíte, že se v okolí Želivky pěstuje kukuřice a řepka, které vedou k erozi půdy. A navíc – i z úplně laického pohledu – u vodního zdroje by se přece neměly používat pesticidy. Řeší se to tak, že se teď bude na Želivce stavět filtr… Je známo, že máme největší půdní bloky, tedy pole, v Evropě. Ta pole jsou odvodněná ze sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Za čtvrt století po roce 1989 se zemědělská krajina nezměnila a půda ztratila organické látky.

Kolik je v komisi VODA–SUCHO lidí, kteří chápou krajinné souvislosti, o nichž mluvíte?

Jedna věc je, zda ti lidé chápou souvislosti, a druhá, jaký resort reprezentují. Tam pak přichází na řadu opatrnost, protože jde o to, kam se budou směrovat peníze – zemědělské dotace. Na začátku října proběhla v Plzni konference o pozemkových úpravách, jež fungují jako nástroj adaptace na měnící se klima. Pozemkové úpravy měly obnovit pozemkové právo majitelů po násilné kolektivizaci. Na stohektarovém lánu může být dvacet majitelů, kteří zpravidla tento celek někomu pronajímají. Tyto drobné, například jen hektarové majetky by ale měly být uspořádány tak, aby se majitelé mohli ke svým pozemkům dostat a zároveň aby bylo možné provádět protierozní opatření, zadržování vody v krajině. K tomu je však potřeba souhlas všech vlastníků. Ředitel odboru pozemkových úprav v Západočeském kraji a profesor Tomáš Kvítek nyní navrhují, jakým způsobem vodu vracet i do odvodněných polí. Zatím se to nedaří i kvůli těm majetkoprávním vztahům, protože stačí, když jeden majitel nesouhlasí. Často nelze ani všechny majitele dohledat a spojit se s nimi. Zmínění odborníci proto navrhují vytváření vodohospodářských družstev, jejichž členové by se už mezi sebou vyrovnali. Zabránit vysoušení by přitom bylo jednoduché: na sto hektarů by stačila šňůrka mokřadů a na jejich konci jedno­ až dvouhektarový rybníček s vhodnou obsádkou ryb, ve kterém by se zastavily živiny i erozní splachy, jež by se tak vracely zpátky. Pokud tohle nevybudujeme, vyschneme.

Jak se na vaše návrhy tváří ministerstvo životního prostředí?

Vůči ministerstvu životního prostředí se cítím jako disident a nejsem tomu rád. Minis­terstvo tvrdí, že „uschnutí lesa v Národním parku Šumava nemá podstatný vliv na hydrologii povodí“. Z toho mi jde mráz po zádech. Členové platformy Vědci pro Šumavu tvrdí, že uschlý les se sám rychle obnovuje. Ale na hřebenech se porost neobnovuje, projděte se od Třístoličníku k Trojmezné nebo kolem rozhledny na Poledníku. Tam byly dvacetimetrové smrky, a teď, po deseti letech, pokud tam už nějaké stromečky vydrží, jsou metr vysoké. Psal jsem o tom náměstkovi Vladimíru Dolejskému, říkal jsem to náměstkovi Janu Křížovi. Byl jsem třikrát v Senátu kvůli dvěma peticím o bezzásahových zónách. Jedna je namířená proti zónám, druhá volá po jejich rozšiřování. První podali obyvatelé, kterým začaly usychat lesy, druhou Hnutí Duha, Jaromír Bláha a profesor Pavel Kindlmann. Je to bolestné téma, protože bezzásahové zóny skutečně znamenají nechat uschnout les. V nadmořské výšce nad jedenácti tisíci metry uschlo na šest tisíc hektarů lesa, který „vyčesával“ horizontální srážky – uvádí se, že pět set mililitrů za rok.

Lék je ale zřejmý: potřebujeme mít krajinu tak chladnou, aby se srážky vrátily. Když syn Kryštofa Kolumba přepisoval otcovy deníky, našel tam zápis z doby, kdy Kolumbus připlul na Jamajku: „Každé odpoledne tady přichází malý déšť. Také jsme takové deště měli na španělských ostrovech, než jsme je odlesnili.“ A to je rok 1490 – a my se pořád dohadujeme o tom, jestli to tak je nebo není.

Jan Pokorný (nar. 1946) vystudoval biologii a chemii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabýval se fotosyntézou a ekofyziologií vodních rostlin a revitalizací mokřadů v Botanickém ústavu ČSAV. Ředitel ENKI, o. p. s., přednáší na Přírodovědecké fakultě UK, České zemědělské univerzitě v Praze a Univerzitě aplikovaných věd v Turku. Zabývá se ekologií krajiny, využitím sluneční energie v přírodních systémech a obnovou vodních nádrží zatížených živinami.

Vodními děly policejní vozy dočistily zbytky civilizace. Máme plné kufry rodinného balení. Něžnému pohlaví se slibuje ráj oddělené sauny. Náraz osvobozuje postupně, ale důsledně. Některé mrtvoly provází zajímavý osud. Důvod se bezdůvodně smát by byl.

Ondřej Buddeus (nar. 1984) je autor, editor, kritik, překladatel a redaktor časopisu pro současnou poezii Psí víno. Pracuje v divadle Alfred ve dvoře v Praze. Od roku 2011 publikoval řadu knižních projektů v různých žánrech (od básnické sbírky přes konceptuální/kolaborativní projekt a post­operní partituru, literární design až po dětskou knihu) a jeho texty byly přeloženy do řady jazyků. Je spolukurátorem projektu ­DISPLEJ.eu (2014), platformy pro současnou poezii z Čech, Německa a Slovenska. Je jedním z editorů knihy Třídit slova. Literatura a konceptuální tendence 1949–2015 (tranzit.cz, 2016). V roce 2013 mu byla udělena Cena Jiřího Ortena, v roce 2014 získal spolu s Davidem Böhmem ocenění Magnesia Litera a Nejkrásnější česká kniha za knihu Hlava v hlavě. Publikovaný text pochází ze souboru Zóna, který vyjde v nakladatelství Rubato.

Česká televize od 5. listopadu vysílá na svém druhém kanálu třináctidílný seriál Filantrop. Ve šňůře dokumentárních filmů režisérka Jana Počtová vytvořila portréty lidí, již mají hodně peněz a rozhodli se jejich část poskytnout na pomoc druhým. „Společnost se musí naučit přijímat dobro,“ říká režisérka, která svým dokumentárním seriálem nechce jen zmapovat osud zajímavých osobností, ale především bojovat s blbou náladou ve společnosti. Není to poprvé, co v tomto roce Česká televize vysílá téměř oslavný seriál o podnikatelích. Vkrádá se trochu otázka, zda se veřejnoprávní médium dokáže bránit ekonomickým vlivům tak dobře, jako se brání těm politickým. Nejde ani tak o klasické námitky proti filantropii. Pomáhat druhým je záslužná věc a do všech domén prostě stát dosáhnout nemůže – a ani by neměl. Úsměvně ale působí snaha bojovat proti nedobré náladě ve společnosti předváděním úspěchu velmi bohatých lidí. Možná by úplně stačilo poskytnout
většině lidí prostředky tak, aby mohli sami někde filantropovat a dobrovolničit. Ani ten nejlépe zrežírovaný seriál nepřekoná pocit sociálního odcizení, jež podstatná část lidí cítí při pohledu na tuzemské milionáře.

Sedmnáctého listopadu nás čeká překvapení ze strany České advokátní komory, která „renovuje“ Kaňkův palác na Národní třídě. V prostoru veřejného průchodu­podloubí, kde během zásahu SNB vznikl bicí kordon a kudy bylo během několika desítek minut násilně protlačeno několik stovek až tisíců lidí, si totiž letos svíčku zapálíte možná naposledy. Pamětní místo, jež vzniklo spontánně už několik hodin po střetu, bude zrušeno a advokátní komora zde bude mít své prostory a novou soukromou galerii. Zachovejme si naději, že nikoli obchodní. Pražští městští památkáři prý nic nenamítali. To víte, údajné požáry od svíček a návrat k barokně­klasicistnímu půdorysu domu – co více může z památkářského hlediska legitimizovat permanentní zábor veřejného prostoru… Historicko­kulturní význam přesně lokalizovatelného místa nejvyhrocenějšího střetu 17. listopadu 1989 jako místa paměti s celospolečensky symbolickou rolí je ovšem z kulturně­památkového hlediska
závažnější než mechanické a umělé – navíc v tomto případě spíše jen údajné – přestavování domů do jejich nejstarších verzí.

Když nastane podzim a vám je kolem čtyřiceti, může se lehce stát, že podlehnete sentimentu, kterým byste si rádi připomněli zvláštní melancholii počátku devadesátek. Odtud už je krůček k tomu, abyste si za nehorázný peníz koupili lístek na velekoncert té vůbec nejsmutnější kapely. Nemíříte ale už jako v roce 1990 do Sportovní haly, nýbrž do mnohem větší O2 Areny, před níž to vypadá jako na začátku mistrovství světa v hokeji. A protože se netopíte v záplavě černě oděných fanoušků s natupírovanými vlasy a zmalovaným obličejem, rychlým pohledem na lístek se pro jistotu přesvědčíte, že jste tu správně. Skutečnost, že bezpečnostními rámy vedle vás zrovna prolézá kníže Karel Schwarzenberg, vám na jistotě nepřidá, stejně jako obří znak Sparta, jenž vás vítá hnedle za vstupem. Lidský proud se začíná dělit podle toho, zda chce pivo, colu nebo kuřecí nugety, a splínu povážlivě přibývá – žádná fronta totiž nevede k popelníku. Zasednete tedy
na místo, jež vám naleží, a klouzavým pohledem po obří hale sledujete, v co se proměnila alternativní devadesátá léta. Vypadá to na obtloustlého úředníka s úřednicí, kteří se nestihli převléknout z pracovního. Naštěstí přichází milosrdná tma a na pódiu se objevuje oplácaná chodící reklama na všechna antidepresiva světa. Z kluka je dědek s natupírovaným rozcuchem a namalovanýma očima. Patrnou snahu v ničem se neměnit oceňujete, asi i proto, že má tak hořký výsledek. Když pak zazní zpěv, chvíli vám trvá, než pochopíte, že zatímco tělo zestárlo, hlas zůstal kupodivu stejně mladistvý i naléhavý. A to je krásné i smutné zároveň, takže nakonec přece jen máte, co jste chtěli.