2018 / 21 - česko- slovensko

Literární obraz Československa provází českou i slovenskou literaturu od vzniku společného státu v roce 1918. Za uplynulých sto let se nejčastěji objevoval hned v prvorepublikové beletrii. Ve srovnání s dalšími etapami našeho společného vývoje je zřejmé, že šlo zároveň o vyslyšení dobové poptávky, na kterou se mohlo ještě v poválečném období navázat jako na jistou tradici. Rozhodně však nemůže být řeč o dominantním trendu – tím se téma Československa nikdy nestalo. S postupem let ovšem literární obraz společného státu ustupuje stále víc do pozadí a zároveň se stává ideologicky méně zatíženým.

Pokud jde o slovenskou literaturu, dá se říct, že z ní po roce 1989 zobrazování Československa a spolu s ním i Čechů takřka zmizelo. A když se přece jen objeví, pak především ve vzpomínkových a v kvazimemoárových textech, v prózách na pomezí umělecké a populární literatury (Pavol Rankov, Peter Krištúfek) či v podobě bizarních reliktů minulých dob (Márius Kopcsay). Ani často deklarovaná nostalgie po společném státu do tematicko-motivického plánu porevoluční slovenské beletrie nijak zásadně nevstoupila.

Druhý domov

Z literárněkritického myšlení Československo ovšem nikdy zcela nezmizelo. Velký podíl na tom má slovakista a překladatel slovenské beletrie do češtiny Emil Charous, který mezi roky 1998 a 2005 vydal tři esejistické knihy, v nichž se s neskrývanou nostalgií ohlíží za literárními texty i kontakty vzniklými za společného státu. S trochou nadsázky se přitom dá říct, že nebýt pražských edičních, literárních a kulturních aktivit Leopolda Mazáče a jeho dvorního redaktora Jána Smreka, neměl by Charous z čeho vycházet. Praha se stala jedním z kulturních center popřevratového Slovenska, takže ji Charous mohl nazvat „druhým domovem“ slovenských spisovatelů. Tato metafora v sobě nese kromě obvyklého nacionálního významu také jedinečný významový odstín cizího a domácího zároveň, skrze který je česká kultura nahlížena jinak, než nám umožňuje obvyklý pohled zevnitř či naopak zvenku.

Obraz Československa ovšem není v obou literaturách identický. Zatímco pro Slováky znamenalo Československo už od první republiky hlavně Prahu a její kulturní zázemí otevírající „okno na západ“ (především v tvorbě Mila Urbana, Gejzy Vámoše, ale i pozdního Martina Kukučína), čeští čtenáři ve dvacátých letech četli ideologicky podbarvené romány o svých soukmenovcích, kteří přišli na Slovensko utvářet institucionální i úřednický aparát, ale také bojovat na slovensko-maďarské hranici (prózy L. N. Zvěřiny nebo J. V. Rosůlka). Dobový tisk s jistou dávkou jízlivosti upozorňoval na poněkud pochmurný pohled na Prahu v Urbanových a Vámošových románech, které ji líčí jako cizí, neharmonický prostor, působící na hrdinu destruktivně. Nepříliš přesvědčivě zobrazil Prahu představitel starší generace realistů Martin Kukučín, když hledal důkaz o blízkosti obou národů v líčení milostného vzplanutí mezi obrozenci Bohuslavou Rajskou a S. B. Hroboněm. Zajímavý je postoj Emila Charouse k těmto románům: jako bytostný harmonizátor vidí jen pozitiva a dovozuje, že se Praha koncem dvacátých let stala důležitým tématem slovenské literatury.

Normalizační outsideři

Zřejmě není namístě pokládat v tuto chvíli otázku typu: Jakou roli hraje obraz Československa v současné slovenské literatuře? Odpověď s jednoznačně negativním vyzněním se až příliš nabízí. Přesto by čtenáři nejmladší slovenské literatury našli několik prozaických textů, v nichž se v rozmanitých podobách objevují připomínky společného státu. Ideologická poptávka po románech vypovídajících o společné existenci Čechů a Slováků každopádně zanikla už s příchodem sametové revoluce, tedy ještě před rozpadem federace, a postmodernou ovlivněná literatura devadesátých let příliš neumožňovala navázat na tradici zobrazování Československa.

Specifickou výjimkou jsou krátké prózy Tomáše Horvátha, v nichž využívá mimo jiné i různé vrstvy češtiny. Jiným příkladem jsou povídkové texty Máriuse Kopcsaye. Jeho typický protagonista představuje ve slovenské literatuře typologicky novou podobu outsidera, který prožil dětství během normalizace a první roky dospělosti těsně po sametové revoluci. Kopcsayovým autorským záměrem ovšem nebylo vytvořit celistvý obraz společného státu. Do textu pronikají z dob normalizace jen útržky v podobě bizarních – především popkulturních – reliktů naší minulosti. Bezvýchodnost normalizačního Československa přitom koresponduje s životem hlavní postavy. Z autorské roviny však do textu proniká i jistá empatie vůči hrdinovi, a tím pádem i vůči minulosti.

Šokovat dějinami

Zatímco čtenáři slovenské literatury druhé poloviny 20. století si asi jen stěží vybaví konkrétní prózy, ve kterých by se předmětem zobrazení stal život ve společném státě, nejmladší literatura si tuto tematiku oblíbila, protože umožňuje zobrazit Slovensko jako multikulturní i multilingvální prostor. Po roce 2000 se navíc ve slovenském písemnictví vrací historizující typ prózy a spolu s ním také oblíbený obraz prvorepublikového Československa. Několik autorů si například za počátek vyprávění zvolilo třicátá léta, konec příběhu je pak často zasazen do roku 1968, případně děj sahá až za rok 1989. Literární kritika už dlouho a nelichotivě poukazuje na příslušnost těchto historických románů k populárnímu čtivu. Například Pavol Rankov se v románu Stalo sa prvého septembra (alebo inokedy) z roku 2008 soustředí na zobrazení multietnického prostředí Levic, kde se mezi hlavními postavami objeví i Čech Honza, čímž se otevírá téma nuceného odchodu českých rodin ze Slovenského státu. Peter Krištúfek v rozsáhlém románu Dom hluchého(2012) stejný motiv významově posouvá k tématu kulturní ztráty a přetržení tradic spojených s první republikou. Události vybrané ze společných dějin ovšem v obou románech chtějí hlavně šokovat čtenáře, přičemž interpretačně nepřekračují hranici pohodlné jednorozměrnosti.

Dodejme ještě, že problematika zobrazování Československa v české a slovenské próze není dosud ani z jedné strany relevantně zpracována. Oproti tomu lingvistika je mnohem dál – všímá si například využití češtiny ve slovenských textech a nerezignuje ani na širší kulturně-historický kontext. Zdá se, že od dob Charousova „druhého domova“ se toho ve vzájemném poznávání našich literatur mnoho nezměnilo.

Autorka je slovakistka.

Militantní humanismus v době globálních klimatických změn - jednou budem dál

Ó, sprasená chrochtošvábka

Československo? Trvá!

Peter Sloterdijk: Kritika cynického rozumu (1983, slovensky 2013), Richard Shusterman: Estetika pragmatizmu (1992, slovensky 2003), Wolfgang Welsch: Estetické myslenie (1990, slovensky 1993). Nie je veľa dôležitých kníh, ktoré vyšli iba v slovenských prekladoch, ale v českých dosiaľ nie – vzhľadom na oblasť, ktorá mi je profesiou, určite nie. Na tieto tri si však spomeniem vždy a často o nich žartujeme ako o spoločenskovednom triumviráte, ktorým Slovensko prispelo do spoločnej knižnice.

Keďže mi je ako Husákovmu dieťaťu narodenému v roku 1974 pôvodnou vlasťou Československo, vlastne si ani neviem predstaviť, ako by bolo možné venovať sa programovo výskumu a recepcii populárnej kultúry, ak by mi čeština nebola aspoň takým prirodzeným jazykom ako slovenčina. Nevravím, že by to nebolo možné, to v žiadnom prípade nie, ale bolo by to podstatne komplikovanejšie. Prostriedkom k všetkým popkultúrnym rozkošiam by mi totiž musel byť jazyk, ktorý pokladám za cudzí.

A možno nie, možno by len – ak by sme prirodzene nerozumeli češtine – významne dramaticky viac kníh vychádzalo v slovenských prekladoch. Scifíčok, fantasy, hororov… Fabulujem, opisujem nejestvujúci stav, hoci je aj pravda, že fantastiky v slovenských prekladoch už vychádza podstatne viac, ako kedy vychádzalo. Zväčša módne, aktuálne populárne veci, ale to je jedno, pointa je kdesi inde. Čeština je jazyk, ktorý som sa nikdy programovo neučil, ale vyrástol som v ňom – je to jeden z jazykov mojej pôvodnej vlasti.

Rovnako príšerný pop

Fakticky už tá vlasť nejestvuje, v žitej verzii reality však nikdy neskončila. Hej, presne toto potrebujeme: servilnosť a nemiestny pátos, akoby sme posledných dvadsaťpäť rokov ani neboli od seba. Štvrťstoročie? Skutočne, ale nič to neznamená, lebo neviem síce, ako to má druhá strana, ale my od Česka, Moravy a Sliezska jednoducho nie sme. Nie je to kráľovské „my“, nehovorím len o sebe, ale asi sa ani nedotýka všetkých; skutočnosťou však zostáva, že minimálne v prostredí, v ktorom sa pohybujem, československý kontext nikdy neprestal jestvovať.

Páči sa mi taká tá otrepaná metafora rozvedeného manželstva: nikto to síce v skutočnosti nechcel, ale v zásade je dobre, že sa tak stalo, lebo to aj tak nič neznamená a aspoň nemôžeme vlastné zlyhania hádzať na toho druhého. Zostali sme žiť v jednom byte, účty platíme sami, asi máme oddelené spálne a toalety, ale to ma príliš nezaujíma. Dôležité je, že obývačku zdieľame, respektíve, my sme ju nikdy nevypratali, a keby sme v nej hneď aj prekážali, nič sa s tým nedá urobiť, lebo je to jednoducho naša obývačka. Už len to, ako suverénne sa v nej pohybujeme, jednoducho musí druhej strane mastiť ego. Teda tej časti, čo si to všimne. A keď náhodou pustíme v tej obývačke rádio, pop, ktorý z neho zaznie, je rovnako príšerný. Ja viem, nič to neznamená, ale za No Name sa hlboko ospravedlňujem.

Knihy, komiksy, filmy, seriály, videohry. Knihy tak desať k jednej, komiksy prakticky všetky – vyšiel nám tu vlani Maus (1993, česky 1997, slovensky 2017) a znova začal vychádzať Asterix, ale to je viac-menej celé. Preklady komiksov na Slovensku nevychádzajú, tých pár vydaných je skôr anomália. A o filmoch platí to isté. Kinodistribúcia je, samozrejme, oddelená, televízie si robia svoje, ak sa ale sústredím na filmy na DVD a Blu-ray a predtým na VHS, platí, že Slovensko vlastne zostalo časťou českého trhu, čo v praxi znamená, že súčasťou vydania filmu na Blu-ray vôbec nemusí byť slovenský dabing – a to ani v tom prípade, že film u nás šiel v kinách v slovenskom dabingu. Neprekáža mi to, naopak, len konštatujem. Seriály sú výborné, zvlášť tie, ku ktorým existujú dve verzie dabingu, preto sa dodnes rád vraciam k Priateľom, poetika je trolinka iná, keď sa rozprávajú po česky a keď po slovensky, a v origináli ma nebavia. No a keď prejdeme do šedej zóny, k filmovým titulkom vznikajúcim spontánne vo virtuálnom priestore, čeština znova dominuje, vo výnimočných príkladoch dokonca na škodu veci. Zostali videohry – pokiaľ viem, dosiaľ nikdy žiadna významnejšia videohra vydaná na herné konzoly jednoducho do slovenčiny lokalizovaná nebola.

Problém vogónskej poézie

A existuje teda nejaký problém? Malinký, skôr ide len o kuriozitu, ale zdá sa mi, vzhľadom na jazykovú blízkosť a trvanie (pop)kultúrneho Československa, veľmi pozoruhodný. Objavil sa nám tu taký nešvár: reptanie dlhoročných slovenských čitateľov fantastiky na slovenské preklady. České jednoducho akoby boli viac naše, aj keď sú tu výborné preklady do slovenčiny – výborné ale vzhľadom na originál, nie na český preklad, ktorý sme spoznali prv. O čo konkrétne ide? Napríklad o vogónsku poéziu v knihe Douglasa Adamsa Stopárov sprievodca po galaxii (1980, česky 1990, slovensky 2004). Český preklad Jany Holanovej: „Ó fretná chrochtobuznosti,/ tvé mikturace jsou mi/ co zprudlé žvastopunksery na plzné včele./ Škvrrrk, já zapřísahám tě,/ svými funícími kvrdlovrzy./ A krákorně zafras mě/ svými scvrknuvšími patlocaráty/ nebo tě roztrhám na fidloprčičky/ svým frkodrťákem,/ tak bacha na to!“ A slovenský preklad Patricka Franka: „Ó, sprasená chrochtošvábka/ tvoj hovník je mi/ ako preprgnutý bľakofľak na zdutej včele./ Ovisnutosť, zaklínam ťa/ na svoje žredné hnisostreky!/ A spľundrovaný šibrink/ nech ma zhompáľa a slepokrvaví,/ inak ťa do bľabora/ spľundrujem,/ a nie že nie!“

S lyrickou poéziou veľa skúseností nemám a s posudzovaním kvality jej prekladov už vôbec nie, zvlášť keď originál mi nedáva zmysel, ale ak by som čisto laicky musel uvedené preklady vogónskej poézie posúdiť, najprv by sa patrilo pripomenúť, že skutočne pôvodnú podobu predmetnej básne nepoznám. Vogónsky neviem, musím teda pracovať už s prekladom do angličtiny, ten však – keďže angličtina mi nie je rovnako prirodzeným jazykom ako slovenčina či čeština – do veľkej miery stráca výraz. Dobré je, že obe verzie prekladu, slovenská i česká, ním disponujú. Český preklad sa posúva k čisto abstraktnej lyrike, slovenský je zvukomalebnejší, oba však stoja na sprostredkovaní emócií lyrického subjektu, ktorými je báseň presiaknutá. Chýba názov, čo je smutné, ale to je problém už pôvodného zdrojového textu. V zásade ale platí, že som rád, že som spoznal aj slovenský preklad – o trinásť rokov neskôr ako český, pravda, ale radšej neskoro ako nikdy.

Ako počujem Yarpena

So Sapkowského Zaklínačom (1990–1993, česky 1992–1993, slovensky 2015) je to iné, tam si asi nezvyknem, že Marigold je Blyskáč, hoci slovenský preklad je vzhľadom na originál azda i presnejší ako český. Stanislav Komárek pasáž z poviedky Hranice možností, v ktorej hovorí trpaslík Yarpen Zigrin, prekladá: „‚Herež, ty tam!‘ zařval jak na lesy. ‚Mrcho, draku! Slyš a ušiska našpicuj, co ti včil praví herlod! To jako já. Jako nejprvnější sa s tebú chytne čestně obludný rytíř z Denesle, Eyck! A zarazí ti píku do břucha, podle nakázání bohů, pravil, aby ťa zamordoval pro radost ubohým pannám a tuhle Nedamírovi, královi! Fechtuňg mosí byť čestný a podla regulí, né abys plul oheň, pněváč sa enem konfesně mosíte biť, dokaváď jeden z vás ducha nevypustí, anebo nechcípne! To ti přejeme ze srdca aj z duše! Rozuměls, hade?‘“ A slovenský preklad Karola Chmela: „‚Hej, ty tam!‘ zrúkol a oprel si ruky v bok. ‚Počuj, drak jeden poondiaty! Počúvaj, čo ti povie herold! To znamená ja! Ako prvý sa za tebou vyberie počestne prítulný rytier Eyck z Denesle! A vrazí ti kopiju do bachora, pekne podľa posvätného zvyku, na tvoju záhubu a na radosť úbohých panien a kráľa Nedamíra! Súboj musí byť čestný a podľa práva, oheň chrliť neslobodno, iba konfesne mlátiť jeden druhého, kým ten druhý dušu nevypustí alebo nedokoná! Čo ti aj zo srdca a z hĺbky duše želáme. Pochopil si, jašter?‘“

Keď si čítam tie pasáže z českého prekladu poviedky Hranice možností, kde hovorí trpaslík Yarpen Zigrin svojím osobitým írečitým ráznym dialektom, vždy sa znova spontánne nahlas rozosmejem. Akoby tá postava ožila, opis pomáha, ale ťažiskom je priama reč, teda to, ako hlas Yarpena Zigrina zaznie v mojej hlave. Je to zdieľaná skúsenosť, „nepočujem“ takto Yarpena sám, citovali sme si tie pasáže a dodnes citujeme, odkedy sme Sapkowského v prvej polovici deväťdesiatok vďaka českým prekladom objavili. Neznamená to, že Sapkowského poetika je čitateľom, ktorí sa s ním po prvýkrát stretli až vďaka slovenským prekladom, skrytá, len ju sprostredkováva iný preklad. Zdá sa mi poctivý, autorský, presný, jednoducho dobrý na úrovni jazyka i výrazu, ale to sú závery racionálnych úvah o ňom, nie to, ako ten preklad cítim, čo je presne slovko, ktoré som hľadal.

Československo trvá, lebo to tak cítim. Vďaka za všetky preklady – len by sme azda mohli skutočne prekladať predovšetkým knižky z jazykov, ktoré necítime.

Autor je estetik a teoretik popkultury.

Sousedská spolupráce

Česko-slovenské a slovensko-české filmové koprodukce

Filmové koprodukce Česka a Slovenska jsou momentálně nejvýraznějším trendem kinematografií obou zemí. V populárním, artovém i dokumentárním filmu vzniká stále více projektů, na nichž se nějakým způsobem podílejí obě země bývalé federace. Důvody k tomu jsou především komerční a souvisejí mimo jiné s nedávným nárůstem návštěvnosti slovenských kin. Zároveň ale rozhodně nevzniká žádná nová hybridní kinematografie, která by řešila vztahy obou národů. Naopak, koprodukční filmy se česko-slovenské tematice obloukem vyhýbají.

Nedostatečná českost

Od roku 2016 se mluví o výrazně narůstající návštěvnosti slovenských kin, se kterou jde ruku v ruce nárůst návštěvnosti slovenských filmů. Na největší domácí hity do slovenských kin loni chodilo kolem 300 tisíc diváků, což je číslo, které i u nás překročí jen ty nejúspěšnější české snímky. Slovensko se tak stalo důležitým novým trhem, což jen podpořilo dlouhodobější trend natáčení koprodukčních filmů v obou zemích. Podněty přitom vycházejí od stabilnějšího českého filmového průmyslu i od čím dál ambicióznějších slovenských tvůrců. Vzniklo tak několik modelů vzájemné spolupráce.

Koprodukce, kde výrazně převažuje vklad českých tvůrců, mají čeští diváci i filmoví kritici tendenci vnímat jako české a slovenský podíl obvykle ignorují – to je případ animovaného filmu Lichožrouti (2017), artového dramatu Já, Olga Hepnarová (2016) nebo česko-slovensko-francouzské dramedie Bába z ledu (2017). Ambivalentnější status u nás mají filmy, kde je český podíl spíš minoritní. Křiklavým příkladem je film slovenské režisérky Terezy Nvotové Špína (Špina, 2017) či majoritně slovenský dokument Richard Müller: Nepoznaný (Richard Müller: Nespoznaný, 2016), které loni zvítězily v Cenách české filmové kritiky, udílených nejlepším českým filmům. Kritička Tereza Spáčilová nicméně na webu časopisu Reflex v článku Ceny kritiky: Kam se ztratila soudnost filmových recenzentů? píše, že „koprodukční film Terezy Nvotové je zhruba stejně český, jako byl ‚český‘ loňský Anthropoid, týmž sborem kritiků vyřazený z hlasování právě z důvodu ‚nedostatečné českosti‘“. Zároveň v jiné souvislosti srovnává Špínu se zmiňovanou Bábou z ledu, kterou bere naprosto samozřejmě jako český film. Existují ale i koprodukce, které čeští publicisté klasifikují jednoznačně jako slovenské filmy. Obvykle to jsou majoritně slovenské projekty, jako dokument Koza (2015) nebo filmy Juraje Lehotského Zázrak (2013) a Nina (2017).

Vymazaný most

Koprodukční snímky jsou z podstaty věci hybridní projekty, v české filmové publicistice se ovšem téma koprodukcí příliš často neobjevuje a jen zřídkakdy je tematizováno. Ostatně ty koprodukční snímky, které svou hybridní povahu nějakým způsobem vyjevují, se ji zpravidla zároveň snaží maskovat. Mezi novými česko-slovenskými snímky neexistuje nic, co by připomínalo třeba slavný dánsko-švédský krimiseriál Most (Bron/Broen, 2011–2018), který na mnoha úrovních těží ze vzájemné spolupráce, ale i z konfliktů obou národů se společnou hranicí.

Oproti tomu v našem prostředí se z faktu, že na projektu spolupracují tvůrci ze dvou sousedních států, při budování zápletky nikdy nevychází. Výjimkou je debut slovenské režisérky Ivety Grófové Až do města Aš (2013). Sociálněrealistické drama o slovenské dívce, která přijede do Čech nejprve pracovat jako šička a posléze se z ní stane společnice bohatých Němců, ukazuje západ České republiky jako výrazně mnohonárodnostní prostor. Naopak Učitelka (Učiteľka, 2016), kterou natočil český režisér Jan Hřebejk v majoritně slovenské koprodukci, ve slovenském jazyce a se slovenskými herci, žádné specificky slovenské reálie nezdůrazňuje. Mohla by se odehrávat téměř kdekoli ve východním bloku. Hřebejkovo drama o učitelce zneužívající svého postavení je průhlednou alegorií arogance moci, kterou umožňoval „minulý režim“, a je srozumitelné stejně dobře českému jako slovenskému publiku.

Balík pravidel

Nejhybridnějšími česko-slovenskými koprodukčními projekty posledních let jsou ale tři populární filmy, které spojuje i to, že existují ve dvou paralelních jazykových verzích. Snímky Rudý kapitán (Červený kapitán, 2016), česko-slovensko-polský titul Všechno nebo nic (Všetko alebo nič, 2017) a taneční drama Backstage (2018) mají mezinárodní herecké obsazení, ale do českých kin byly uvedeny v české jazykové verzi a do slovenských zase ve slovenské.

Rudý kapitán je projekt stabilního producentsko-režisérského týmu tvořeného Čechem Viktorem Taušem a Slovákem Martinem Kollárem. Kollár, který produkoval Taušovy filmy Sněženky a machři po 25 letech (2008) a Klauni (2013), Rudým kapitánem režijně debutoval a Tauš na něm naopak pracoval jako producent. Adaptace stejnojmenného slovenského bestselleru Dominika Dána má potenciálně blízko k modelu mezinárodního parťáckého filmu ve stylu zmíněného seriálu Most. Děj se odehrává v roce 1992 na pozadí dramatických debat o rozdělení Československé republiky, navíc střídavě na území obou částí tehdejší federace. Přesto se tvůrci rozhodli potlačit většinu odkazů na tehdejší vypjaté nacionalistické nálady a českým dabingem slovenských postav (respektive slovenským dabingem těch českých) se setřela i jazyková hranice.

Většinou zcela irelevantní je národnost hlavních postav ve vztahové dramedii Všechno nebo nic. Snímek podle slovenské knihy Evy Urbaníkové natočila slovenská režisérka Marta Ferencová s plejádou českých, slovenských i polských celebrit (Táňa Pauhofová, Klára Issová, Michał Żebrowski) převážně v Praze, která ale není ve filmu nikdy přímo jmenována ani nijak akcentována. Všechno nebo nic je lifestylová komedie se zápletkou částečně kopírující hollywoodskou romantickou komedii Láska přes internet (You’ve Got Mail, 1998), ovšem smočenou ve všemožných genderových stereotypech. V kontextu české kinematografie patří do proudu filmů typu Ženy v pokušení (2010) nebo Po čem muži touží (2018) a kvalitativně z něho nijak nevybočuje. Na Slovensku měl nicméně snímek mnohem větší divácký úspěch než podobné, ale čistě české filmy, z nichž nejúspěšnější byl divácký hit Bezva ženská na krku (2016), na který tam přišlo nadstandardních cca 45 tisíc diváků. Všechno nebo nic se ale s návštěvností 337 tisíc slovenských diváků stalo jedním z největších koprodukčních úspěchů. Příčinou je velmi pravděpodobně právě to, že snímek Ferencové obsahuje lokální, slovenská lákadla a dodržuje „balík pravidel“ z článku Petra Konečného z portálu kinema.sk, který cituje i výroční zpráva Slovenské asociace producentů v audiovizi: „Divácké téma, kontroverze, jasné žánrové zaměření, masivní marketing, známí herci a distribuční společnosti, které dostanou film do multiplexů, kam chodí nejvíc Slováků. To je balík pravidel, jak uspět v domácích kinech.“

Těchto pravidel se drží i film Backstage české režisérky Andrey Sedláčkové, mimo jiné i v tom, že nabízí mezinárodní celebrity. V příběhu o skupině streetdancerů, kteří se účastní talentové soutěže, vystupuje slovenská taneční skupina The Pastels, kterou proslavila mezinárodní televizní show Česko-Slovensko má talent. Film má přiznaně slovenské reálie, ale hrají v něm i české celebrity (Ivana Chýlková, Kryštof Hádek) – většinou role spojené s bezskrupulózním showbyznysem, který je ve filmu ukazován jako stále bytostně federativní. Backstage se v českých kinech promítal také v české dabingové verzi, což působilo obzvlášť podivně vzhledem k tomu, že mnohé postavy jsou evidentně Slováci. Na nízkou úroveň českého dabingu si navíc právem stěžovalo několik filmových recenzentů.

Fenomén česko-slovenských a slovensko-českých koprodukcí bude, soudě podle relativního úspěchu některých z nich, nadále pokračovat. Zatím se však zdá, že snahou bude příliš „nerušit“ české a slovenské diváky, kteří jsou evidentně zvědaví spíš na domácí filmy než na hybridní koprodukční projekty.

O potížích konceptualismu

Podoby současného slovenského umění

Výstava s přímočarým názvem Slovenské národní povstání, jež probíhá v galerii Arcimboldo, může v divákovi vzbudit vskutku partyzánská očekávání – bude se vzpomínat na události z roku 1944, partyzánskou válku nebo nacistický teror, který nastal po neúspěchu povstání? Ničím takovým se ale výstava, kurátorovaná Radkem Wohlmuthem, nezabývá. Stejně tak není ani nějakou současnou estetizací historického hrdinství, jak by snad mohla sugerovat grafická podoba propagačních materiálů, na nichž je zobrazen objekt od slovenského umělce Viktora Freša: rozetnutá váza, z níž se řine červená tekutina. Smysl výstavy je prozaičtější: chce přispět k viditelnosti slovenských umělců v zemi, která vždy vynikala v upozaďování svých slovenských sousedů, ať už ve společné republice, společné federaci nebo v rámci mezistátní kulturní výměny.

Podivná oklika

Mnohá vystavená díla mají politický náboj, nebo alespoň přesah. Přímočarostí sdělení vynikají především práce Ivany Šátekové, která skrze tradiční techniku vyšívání reaktualizuje problematické etapy slovenských dějin, u nichž se v současnosti leckdy může zdát, že neprobíhají lineárně, ale cyklicky. Výšivky se tak hemží vztyčenými pravicemi postav v tradičních krojích, jež se ovšem vztahují i k nynější slovenské politice, profilující se mimo jiné v otázce nepřijímání uprchlíků. Syrovou feministickou výpověď zase představuje série objektů Nesnesitelná ľahkost bitia, sestávající z rozbitých součástí tradiční slovenské domácnosti. Kromě rozlámaných váz a hrnků ve vitrínách se setkáme i s kýčovitými ženskými porcelánovými figurkami s utrhanými končetinami.

Mezi politickými gesty přítomných umělců a umělkyň přirozeně nemůže chybět ani odsudek náboženského tmářství, konkrétně římskokatolické církve a jejího konzervatismu, jenž sehrává v současném bujení nejrůznějších nacionalismů přinejlepším kontroverzní roli. Vesměs tradičním způsobem toto téma zpracovává Matúš Lányi, který na plátnech smývá hranice mezi komerčním a religiózním kýčem, když maluje kristovské sneakersky nebo kšiltovky s náboženskými motivy. S tradičním médiem malby pracuje i Michal Černušák, z jehož hororových obrazů na nás civí svítící oči členů rodin, nomenklatur a davů jako zraky nočních šelem těsně předtím, než na nás ze stínů zaútočí.

K výběru umělců a umělkyň je namístě podotknout, že kurátor v zásadě nic neponechává náhodě a v mnoha ohledech sází na jistotu – jedná se sice o tvůrce mladé a střední generace, ale většina z nich si už vydobyla domácí nebo mezinárodní renomé. Beze zbytku to platí o Michalu Černušákovi, který už v roce 2007 získal zvláštní cenu v soutěži Essi Award. Andrej Dúbravský obsadil v roce 2012 první místo v soutěži Malba roku, přičemž jeho díla se těší stálé zahraniční pozornosti. Ve stejně soutěži uspěl i Erik Šille – v roce 2006 obsadil třetí a v roce 2009 první místo. Katarina Janečková Walshe zase v roce 2017 skončila na druhém místě v soutěži Gruppo Euromobil Award a svá díla vystavuje v USA. Laureáty Ceny Oskára Čepana pak jsou Ján Vasilko a Ján Zelinka. Nejde ale ani tak o fetiš prestiže, spíše o fakt, že přítomní umělci jsou už nějaký čas součástí mezinárodní umělecké scény a na pražskou výstavu, která si klade za cíl zvýšit povědomí o slovenské umělecké tvorbě, se tak vlastně dostávají podivnou oklikou.

Slon v porcelánu

S tvorbou jednoho ze zmíněných slovenských umělců – Viktora Freša – se můžeme podrobněji seznámit na jeho individuální výstavě Tak tomu říkám koncept, která probíhá v pražském DOXu. Už název sugeruje, že se autor bude vysmívat konceptuálnímu umění jeho vlastními prostředky, a to se syrovou neohrabaností, která je pro jeho tvorbu typická. Frešo s obratností slona v porcelánu obviňuje „východoevropský konceptualismus“ ze zívající prázdnoty – vystavená díla nejsou žádnou subtilní hrou s významy, které by vrstvily přes sebe; mluví naopak hrubým a vulgárním, bodrým hlasem, který současnému umění nevěří. Tato „naivní“ pozice v umění zdomácněla nejpozději v roce 1996, kdy francouzský filosof Jean Baudrillard znechutil umělecký svět svým esejem Spiknutí umění, v němž – ve zkratce řečeno – odsoudil tehdejší umění jako konspiraci, vědomě či nevědomě zastírající prázdnotu umělecké produkce. Pozice, kterou zaujal, neměla být pozicí významného intelektuála, naopak, jeho vlastními slovy, pozicí „naivního sedláka“ a „primitiva“, který nepřistupuje na premisu, že výtvarná díla skutečně něco říkají a znamenají, protože platnost tohoto předpokladu se má teprve ukázat.

Frešo svým způsobem opakuje Baudrillardovu provokaci. Ta nicméně mezitím ztratila mnoho ze svého někdejšího kouzla. Obvinění současného umění z vyprázdněné bezesmyslnosti, a tedy z podvodu, je vesměs sdíleným veřejným míněním, které nevyplouvá na povrch jen proto, že (výtvarné) umění už takřka nikoho nezajímá. Frešo každopádně nevolí formu eseje, nýbrž využívá samotnou uměleckou tvorbu, jež je už u něj postavená de facto na „trollení“ současných výtvarných tendencí. Odpověď, proč tak vlastně činí, se nám snaží nastínit v „sebezpytném autoportrétu“ Som zamindrákovaný kokot, jemuž dodává na váze opakovanými nápisy na tabuli „Nebudem najlepší a najznámejší slovenský umelec“. Nešetří ostatně ani současné feministické tendence a ve svém díle Konečne pekná kurátorka se s bodrostí maloměstského mládence rozplývá nad půvabem kurátorky, jejíž intelekt ani kompetenci nepovažuje za hlavní přednosti.

Tenká vrstva ironie

Ve výběru Frešových děl nemůže pochopitelně chybět prezidentský obraz Václava Havla se svatozáří nebo ze zdi trčící čtyřmetrový trám s názvem Tak tomu hovorím socha, od něhož ostatně výstava odvozuje svůj název. Imperativ „Velkú piču viete o politike“, namalovaný na umělohmotném ubrusu, je adresován patrně nejen kurátorům, ale celkově tomu, co David Černý označuje za „levičácký neokoncept“. Několik vystavených výtahů si tropí šašky ze současných instalačních trendů a všechno to nakonec rámuje obecný apel „Stop Eastern European Conceptual Art!“.

To vše ovšem nakonec vede k závěru, že přítomná díla jsou přece jen myšlena „vážně“, respektive že vrstva ironie je tu pouze jedna. Nejedná se tedy o snahu „překonat“ konceptualismus, ať už je tím v podání autora míněno cokoliv. Stejně tak nejde o to jej skutečně „negovat“ v rámci pomyslného uměleckého programu. Dlouhodobá Frešova produkce tak dobře ukazuje, že je možné založit relativně úspěšnou uměleckou kariéru na roli dvorního šaška umělecké scény. Svět umění je schopen a ochoten do sebe integrovat takřka jakoukoliv kritiku a učinit z ní opět jen další z objektů estetické zkušenosti. Viktor Frešo to patrně dobře ví, takže i on je nakonec docela vědomou součástí oné konspirace konceptuálního umění.

Čo bolí, to prebolí - hudební zápisník

Může to být tak pět, možná šest let, kdy mi dva slovenští přátelé – dnes šéfredaktor a vedoucí PR časopisu Kapitál – na sklonku jednoho bratislavského večírku vyjevili existenci televizního muzikálu pro děti Neberte nám princeznú (1981). Rychle jsem si ho oblíbil, i když se mi těžko vysvětluje proč. Není to jen kvůli hudbě Deža Ursinyho, plné všelijakých pulsujících klávesových nástrojů, a textům Jána Štrassera. Samotný příběh je přitom banální: Katka (Marika Gombitová) vyrůstá ve vile snobské rodiny, kde se dbá na reprezentativnost, kontakty a pověst; platí to hlavně pro matku (Marie Rottrová), otec (Luděk Sobota) je přece jen spíš ňouma a navíc ani nezpívá. Katčino nevinné randění s rebelským studentíkem v pruhovaném svetru (Miroslav Žbirka) každopádně nemá na růžích ustláno. Jednou nad ránem to Katka nevydrží a v princeznovských šatech uteče. Najde zámek, ze kterého se vyklube dětský domov a kde se nějaký čas ukrývá, než všechno praskne. Nakonec se ale rodiče obměkčí, Katka zůstane v domově jako vychovatelka, vztahu se studentem je požehnáno a všichni jsou spokojení.

Člověku se občas stane, že přemýšlí o nějaké blbosti a nemůže s tím přestat. A tak mě jednou napadlo ujasnit si, koho vlastně v Neberte nám princeznú hrají Češi (třebaže i oni mluví a zpívají slovensky). Odpověď je snadná: vystupují v rolích selhávajících autorit. Kromě obou jmenovaných rodičů je tu totiž ještě Petr Nárožný jako ředitel dětského domova a Jan Kanyza v roli příslušníka VB. Těm všem musí čelit mladý slovenský pár za pomoci skejťáků (ano, v roce 1981!) a opuštěných slovenských dětí, které dokonce vlastními tělíčky brání princeznu před policajtem. Nepodezírám tvůrce muzikálu z protičeských záměrů. Možná ale do hereckého obsazení promluvilo podvědomí, sycené stereotypem „mladšího národa“, který musí pořád dokazovat, že má dost rozumu na to, aby činil samostatná rozhodnutí. Neberte nám princeznú je totiž přes všechno kouzlo nechtěného otevřeně emancipační dílo, které uznává hodnotu generační vzpoury vůči autoritám, jež nakonec prospěje všem zúčastněným. A tady se vkrádá myšlenka, jestli by se podobné schéma nedalo aplikovat i na vztah obou národů někdejší federace. Důvody k určitému druhu vzpoury – přinejmenším proti stereotypům – totiž nepominuly ani čtvrtstoletí po jejím rozpadu.

Jak to vím? Hlavně z rádií, kde rádi pouštějí česko-slovenské duety. Publikum takových písní se počítá na miliony a dost možná jde o nejexponovanější projevy kulturní výměny obou národů. Kdo by neznal normalizační Zvonky štěstí? Pětatřicátník Karel Gott a dvanáctiletá Darina Rolincová v nich zpívají, že „zpívání je to, co máme společné“. Hezké ujištění, ale duety jsou zajímavé naopak pro binární opozice, které je strukturují – a v tomhle ohledu stojí Gott s Rolincovou v čele dosud rostoucí řady hudebních počinů, pro které platí, že český hlas je mužský, starší, zavedený a v duetu zaznívá vždy jako první, kdežto slovenský hlas je naopak ženský, mladší, neoposlouchaný a k českému se připojuje. Ne že by neexistovaly výjimky, ale popsaný model jasně vítězí.

Za pozornost stojí i to, že se duety podle daného mustru vyrojily až s odstupem od rozpadu federace, po letech, kdy vyšlo najevo, že se toho vlastně moc nezměnilo (a že se Češi ve svém orientalismu nespokojí s Moravou). Analogie se vztahem muže a ženy a různé více či méně prkenné textařské dvojsmysly se pak přímo nabízejí – a to je právě průšvih. Historie, která před sto lety svedla Čechy a Slováky do společného státu, jim zároveň přiřkla nerovné výchozí postavení. Následná česká „civilizační mise“ na Slovensku byla sice vedena v zásadě dobrou myšlenkou a nepochybně snížila nerovnosti mezi oběma národy, ale ve sféře, které bychom snad mohli říkat „československé kolektivní nevědomí“, tím zároveň zvýraznila protiklady. Civilizační úsilí bylo odnepaměti spojováno s mužstvím – a tak Česko v této dyádě pořád ještě reprezentuje mužství, zralost a rozum, kdežto Slovensko naopak ženství, mládí a cit, ne-li iracionálno.

Co jsme před stoletím zaseli, dnes naprosto anachronicky sklízíme z vln Evropy 2, Rádia Impuls a dalších stanic. Petr Bende ze SuperStar s Michaelou Papp z Prešova v duetu Hranice (2012) zpívají hlavně o hranicích mezi pohlavími: „Chtěl bych tě mít přečtenou/ ze všech tvých stránek,/ jenomže ty jsi ženou/ zamčenou na vzdušný zámek.“ Píseň s refrénem „Vloupám se/ do tvojí mysli, zjistím,/ že sám jsem“, ke které ostřílená kapela O5&Radeček přizvala křehkou Máriu Čírovou, dosáhla na YouTube osmi milionů zhlédnutí. A dvaceti čtyř milionů přehrání se dočkal stejně starý hit Xindla X a Mirky Miškechové Cudzinka v tvojej zemi, který analogie rozpadu vztahu a federace vytěžil nejexplicitněji – byť ještě vcelku příčetně.

Hned dva česko-slovenské duety má skupina Chinaski. Hit Na na na (2009) v tandemu s košickou kapelou No Name se ovšem popsanému modelu vymyká: klip vypráví o kamarádství obou frontmanů, kteří se rádi sejdou a převlečení za Švejka a Jánošíka si nad ránem zazpívají „nezávazně na, na, na“, a to bez federální nostalgie: „Málokto vrátil by to späť,/ dneska jsme každý vlastním pánem,/ za to díky, čus a ámen“. Jenže jak šel čas, sentiment se zadním vojem stereotypních představ kapelu pomalu doháněl a naplno se projevil v roce 2016 v duetu Michala Malátného s fanynkou skupiny Bárou Hosnedlovou, která se v něm stala „holkou z Blavy“: „Mávalas na mě slovenským pasem/ na Václaváku, nahoře pod ocasem,“ zpívá zralý český hlas. „Najednou zatoužil jsem být jak vlajka česká./ Ja v tvojich dlaniach mäknem ako o Vianociach cín./ Každá česká vlajka má slovenský klín.“ Smysl to sice moc nedává, ale nerad bych byl za kazišuka, takže se diskrétně vzdálím a začnu poslední odstavec.

Litovat rozpadu Československa se dá z mnoha důvodů – třeba i proto, že ve společném státě bychom byli ušetřeni písniček jako Slovenský klín. Kolik takových mladých slovenských klínů ještě bude rádo za příležitost zazpívat si s některou ocasatou autoritou české pop music o tom, že jsme „takmer to isté“, a přihnojit tak společné políčko nereflektovaných stereotypů? Těžko říct, ale rád bych věřil slovům z názvu písně, ve kterém naopak zpívá Slovák s Češkou – opět Miroslav Žbirka, ale tentokrát s Marthou: Čo bolí, to prebolí. Snad to platí i o česko-slovenských duetech.

Komunita je důležitější než místo

Rozhovor s kolektivem z pražského kulturního prostoru Punctum

Na vašem webu je uvedeno, že Punctum je „spolek sídlící v žižkovském prostoru“. Znamená to, že kolektiv je pro vás podstatnější než místo, kolem kterého se utvořil?

Roman Odjinud (RO): Je to tak. Původně jsme uváděli, že Punctum je prostor, ale časem kolektiv začal být mnohem důležitější než místo samo. Prostor je samozřejmě to, co nás drží pohromadě, ale expandujeme i jinam a máme spoustu dalších aktivit.

Bez místa by ale kolektiv neexistoval. Jak tedy tento prostor vznikl a kdy jste se do jeho provozu zapojili?

Radim Labuda (RL): Punctum založil v roku 2015 Tono Marušarz v priestore bývalej zámočníckej dielne na Krásovej ulici. Prvý rok ho experimentálne viedol sám, ale postupne dospel k názoru, že by organizácia mala byť systematickejšia, a tak sa obklopil ďalšími ľuďmi. Ja som sa pridal na jar roku 2016. Roman je tu od úplného začiatku.

RO: První rok jsem se ale příliš neangažoval. Punctum se tehdy zaměřovalo spíše na tanečnější elektronickou hudbu, což není můj šálek čaje.

Šárka Pivodová (ŠP): Já jsem se připojila v červenci 2016. V té době se čím dál víc ukazovalo, že prostor není ideální na taneční party, ale spíš na jiný druh hudební produkce.

RL: S tým, ako začalo byť Punctum vnímané viac ako koncertný priestor, sa nám naraz výrazne rozšíril program. Na večierky do rána už nikto nemal energiu a my sme tiež začali brať viac ohľad na susedov. S hlučnejšou produkciou už nejakú dobu končíme o desiatej hodine a snažíme sa zatvárať o polnoci.

Ve zmíněném informačním textu na vašem webu stojí, že jde o prostor, který „tvoří zázemí pro kreativní, edukativní a relaxační aktivity“. Můžete popsat svou edukační činnost?

RO: Jde o aktivity dvojího druhu: jednak o ty, které jsou přímočaře edukační, například přednáškový cyklus Audire, věnující se historii elektronické hudby, jednak o edukaci druhotnou, která je podle mě důležitější. Například vaříme vegansky, snažíme se fungovat komunitně a ukazovat lidem, že kultura se dá dělat i jinak, než bývá zvykem – že to nemusí nutně probíhat jen tak, že přijdete na koncert, objednáte si pití a posloucháte hudbu.

Jaký máte vztah se sousedy? Zaznamenali jste nějaké stížnosti?

RL: Pokiaľ viem, osobne sa prišla sťažovať iba jedna susedka – v podstate nám prišla dohovoriť, že živé bicie po desiatej hodine nie sú úplne v poriadku. Ale naozaj si ceníme, že prišla osobne, otvorená konsenzuálnemu riešeniu, a nevolala políciu.

RO: Paradoxně nám celkem pomáhá gentrifikace. Nejbližší domy jsou totiž z velké části něco mezi hodinovým hotelem a Airbnb ubytovnou. A lidé, kteří tu žijí krátkodobě, si jednoduše nestěžují.

Jakou máte nájemní smlouvu? Ptám se kvůli tomu, že krátkodobé nájmy jsou obecně problém a pro místa typu Puncta to platí dvojnásob.

RL: Zmluvu podpisujeme vždy iba na rok a platíme štandardný trhový nájom. Platíme každý mesiac včas a snažíme sa, aby s nami neboli problémy. Dom vlastní veľká firma, ktorá má podľa všetkého toľko nehnuteľností, že ich vôbec nezaujíma, čo sa deje v tomto vnútrobloku – tým skôr, že sa tu nedeje nič, čo by niekoho výrazne rušilo či obťažovalo.

Sháníte na provoz finanční podporu od institucí?

RO: Stále diskutujeme o tom, zda o to stojíme, nebo ne. Snažíme se být nezávislí a nechceme se dostat do situace, že budeme čekat, jestli dostaneme grant. Chceme být finančně soběstační. A pokud požádáme o grant, měl by to být bonus, který nám umožní udělat něco navíc.

RL: Punctum sa prednedávnom stalo registrovaným spolkom, ale vzniklo naozaj ako čisto DIY projekt, zdola a bez plánu či ambície poberať inštitucionálnu podporu. Až do tohoto roku sme fungovali bez akejkoľvek finančnej pomoci. Na rok 2018 sme dostali jednorazový grant od súkromnej nadácie Agosto Foundation, ktorá podporuje kultúrne a komunitné aktivity. Využili sme ho na rozšírenie technického vybavenia – nový mixpult a štvorkanálový zvuk. Sympatické je, že táto nadácia udeľuje príspevky na základe dôvery a nič od nás za to nepožaduje. Stačí im, že vidia našu činnosť a že toho robíme skutočne veľa.

Kolik má vlastně spolek členů?

ŠP: Nejužší jádro tvoří deset lidí.

RO: Ale pak jsou tu desítky dalších lidí, kteří se podílejí na programu nebo nám s něčím pomáhají. Za tři roky existence prostoru se vytvořila síť spolupracovníků, kteří sice neřeší každodenní problémy, ale jsou de facto součástí Puncta.

Jak rozhodujete o věcech týkajících se provozu?

ŠP: Kolektivním souhlasem, jemuž předchází diskuse. Často to funguje tak, že konkrétní lidé řeší ty části agendy, které je zajímají a které se jich týkají. Ale je to opravdu vždy na základě konsenzu, což je také důvod, proč nám všechno trvá dost dlouho.

Čemu se vy konkrétně věnujete?

ŠP: Já se zaměřuji na dramaturgii výstav a přednášek. Pomáhám třeba s organizací přednáškového cyklu Audire, který se koná jednou měsíčně a který vede DJ Raveboy. Postupně se snažíme program vylepšovat. Po dvou sezonách jsme cyklus rozšířili o pravidelný event Summa Audire – půjde o DJský večer, na němž se bude hrát hudba, která byla předmětem tří předchozích přednášek. Dále do mé agendy patří jóga, pro niž tu máme vyhrazeny dva dny v týdnu, a také zajišťuji vizuál koncertů, pomáhám s vařením a starám se o Instagram. Mám také na starosti cyklus DOKU Punctum: jednou měsíčně promítáme dokumenty, jimž předchází hudební produkce. Nyní máme v plánu program rozšířit o tematické přednášky k danému dokumentu.

RL: Mňa zo všetkého najviac v programe zaujíma hudba. Čo ma sem priviedlo a čo ma neprestáva naplňovať, sú nové, nečakané a prekvapivé hudobné zážitky. To je hlavný dôvod môjho neustávajúceho nadšenia pre tento projekt. Pokiaľ ide o aktivity, ktorým sa venujem, väčšinou varím. Hlavným cieľom je nasýtiť náš interný team, hudobníkov a promotérov a občas niečo ostane aj pre návštevníkov. Varenie vnímam ako rozšírenú kurátorskú aktivitu – je to tiež určitý druh starostlivosti. V tomto je pre mňa inšpiratívne feministické premýšľanie o starostlivosti. Čo je pre nás dôležité, vyjadruje heslo, ktoré máme vyvesené vedľa dverí: „Zpomal, otevři smysly, věnuj náležitou péči sobě i druhým.“ Čiastočne sme si ho vypožičali od festivalu Psy-High, s ktorého organizátormi, kolektívom /-\, tiež často spolupracujeme. Občas prispievam aj do hudobnej dramaturgie, pričom sa snažím o nejaký iný formát, než je obvyklé zažívanie hudby. Napríklad s Broňou Orlickou sme urobili tetovací salón s noiseovým projektom Augiášův sonický chlév alebo letnú sériu Ostrov zvukov, ktorý predstavil v kvadrofónnom zvuku dlhé, zhruba štvorhodinové improvizované sety, počas ktorých mohli poslucháči prichádzať a odchádzať, ľahnúť si – skrátka zorganizovať si zážitok z hudby podľa vlastnej chuti a potreby.

RO: Já se starám hlavně o dramaturgii. Velkou část akcí, které u nás probíhají, pořádají externí promotéři či kolektivy a my se jim snažíme poskytnout co nejlepší servis. Zároveň si pochopitelně vyhrazujeme právo nabídky odmítat – vlastně jich odmítneme několikanásobně víc, než jich můžeme přijmout, ať už z časových nebo ideových důvodů. Máme ale i vlastní koncertní sérii Sonitus.

Sonitus občas probíhá i jinde než v Punctu. Souvisí to s onou expanzí, kterou jste zmiňovali v úvodu?

RO: Pár večerů jsme uspořádali v prostoru Petrohradská a čas od času se objevíme i na jiných místech, například jsme měli stage na festivalu Psy-High nebo jsme se účastnili festivalu Ambient v Liběchově.

ŠP: Většinou to souvisí s atmosférou dotyčných míst. Když se nám někde zalíbí, snažíme se domluvit na další spolupráci. Není občas na škodu změnit na chvíli prostředí. Podnikli jsme například cestu do Lipska.

RL: V Lipsku sme boli v podobnom DIY priestore, ako je Punctum, priniesli sme tam našu dramaturgiu a kurátorský vklad. Kolektív z Prachtu zase na oplátku pricestoval zahrať u nás. Niekoľko koncertov pod hlavičkou Punctu prebehlo aj v klube Theremin a v budúcnosti by sme chceli expandovať aj na ďalšie miesta.

Váš kolektiv se ale věnuje ještě dalším aktivitám: provozujete Radio Punctum a kazetové vydavatelství Punctum Tapes. Jak funguje vaše rádio?

RL: Radio Punctum je predovšetkým Tonov projekt a je zamerané na klubovú hudbu. Vysiela zvyčajne videostream z nejakého fyzického miesta, napríklad od nás alebo z komunitného centra Prostor39. Zvukové záznamy sú potom archivované na MixCloude.

Když už je řeč o záznamech, je potřeba zmínit, že natáčíte téměř všechny koncerty, které se u vás uskuteční, a publikujete je na Vimeu.

RL: Donedávna som pracoval v online televízii Artyčok, takže som úplne prirodzene zapadol do dokumentaristickej pozície. Raz mi Tono povedal, aby som priniesol kameru, že koncert bude stáť za záznam, a od tej doby mám kameru na prakticky každom koncerte. Pravdupovediac, nestíham to všetko ani spracovať, myslím, že online je asi iba polovica všetkých záznamov. Archív je zároveň jedným zo spôsobov, ako sa ustanovujeme ako inštitúcia: zanechávame za sebou mediálnu stopu našej histórie. Archív funguje aj ako miesto recipročnej výmeny s hudobníkmi, pre ktorých je tiež prínosné mať dokumentáciu, ktorú môžu ďalej zdieľať a používať na svoju verejnú prezentáciu.

Z jakého popudu vzniklo vydavatelství Punctum Tapes?

RO: O label se stará Tomáš Ferko alias Teapot. Prostě jsme se rozhodli, že když už máme tak rozsáhlý archiv koncertů, byla by škoda nevytvořit z nich občas i nějaký fyzický nosič. Kazeta nám přišla jako nejvhodnější formát, protože nemá vysoké výrobní náklady a může se z ní stát artefakt.

ŠP: Zatím jsme vydali tři kazety. První dvě byla splitka – na jedné straně vždy byli zahraniční hudebníci, na druhé místní. Nejnovější kazeta vyšla zhruba před měsícem a jde o nahrávku polského dua Akpatok Ensemble. Všechny tituly jsou dostupné i v digitální podobě.

Tento rozhovor vyjde v čísle, které je primárně orientováno na československá témata. V Punctu je slovenština slyšet tolik, že by leckdo možná občas mohl nabýt dojmu, že se ocitl na Slovensku. Je to náhoda?

RL: Tono, ktorý Punctum založil, pochádza z Prešova, a preto je Punctum silnou prešovskou enklávou. Ale nabaľujú sa aj ďalší Slováci žijúci v Prahe. Ja napríklad pochádzam z Bratislavy. V našom kolektíve majú Slováci miernu prevahu, ale vzniklo to úplne spontánne, bez akéhokoľvek plánu. Na nejakej serióznej úrovni to vôbec neriešime, ale – samozrejme – je to terčom mnohých interných vtipov.

RO: Pokud se budeme bavit vážně, otázkami národní identity se vůbec nezabýváme. Většina z nás uznává, že jsme součástí evropské civilizace, a jestli je někdo Čech, Slovák nebo Maďar, nehraje žádnou roli.

RL: Ja to skôr cítim tak, že sa považujem za občana tejto planéty než nejakého štátneho útvaru. Spoluobčan s ďalšími, aj nie ľudskými entitami.

ŠP: Ale zase můžeme říct, že tu tak trochu symbolicky obnovujeme federaci.

Dokážete si představit, že byste pokračovali na nějakém dalším místě, kdybyste tento prostor museli opustit?

RO: Asi ano, protože jak bylo řečeno, základem Puncta jsou lidé.

RL: Na druhej strane, genius loci tohoto miesta je naozaj unikátny. Trochu sa obávam, že ďalšie také dobré miesto by sa nám hľadalo ťažko.

ŠP: Spousta návštěvníků si Punctum spojuje hlavně s naší terasou, ale chodí sem i kvůli lidem a atmosféře, která tu díky nim panuje, a proto si myslím, že by nebyl zas takový problém pokračovat jinde.

Považujete své aktivity v Punctu za antikapitalistické?

RO: Asi bychom to takhle přímočaře nepojmenovali, ale v podstatě takové jsou.

ŠP: Neřekla bych, že by naše činnost vycházela vyloženě z pohrdání systémem – spíš nám jde o to demonstrovat, že se věci dají dělat jiným způsobem, než je běžné v tržním prostředí.

RO: Kdybychom své postavení přirovnali k předlistopadové opozici v Československu, byli bychom spíš underground než disent. Usilujeme totiž o vytváření svobodného, otevřeného prostředí, ale nejsme explicitně politicky aktivní. Politický rozměr naše aktivity samozřejmě mají, ale jde nám v první řadě o komunitu a každodenní praxi, ne o prezentování politických názorů. Nemáme také žádné mocenské ambice.

RL: Povedal by som, že vytváranie komunity, kde sú si ľudia tak blízko, že sú prakticky rodina, sa dá považovať za svojho druhu politické gesto.

Ať žijeme!

Ačkoli na letopočet zakončený osmičkou připadá celá řada historických výročí, s největším zaujetím slavíme sté výročí založení státu, který už pětadvacet let neexistuje. Kromě toho neexistoval také ještě sedm let mezi tím, na čemž málo změní retrospektivní státoprávní sebeprojekce kontinuity Československa i do let, kdy nemělo ani území, ani suverenitu. Stejně to je s celou řadou dalších slavnostně připomínaných stovek. Jeden příklad za mnohé poskytuje odborný časopis Umění, který slaví svoji stovku, přestože mezi lety 1949 a 1953 nevycházel. A když jeho nová, stalinistická verze převzala název té meziválečné, nebyla to zrovna demonstrace harmonické kontinuity, nýbrž projev mocenského obsazení sémantiky i teritoria.

Jádrem letošních jubilejních oslav se stal zakladatelský mýtus první, meziválečné Československé republiky. Tu veřejnost převážně vnímá tak, jak ji většina institucí inscenuje: jako fantasma o ideálně demokratickém a ekonomicky prosperujícím státě s uctívaným filosofem na trůně. Ve veřejném prostoru zaznívá jako alternativa jen roajalistická kritika, konzervativně truchlící nad stabilitou habsburského „žaláře národů“. Masarykův okřídlený výrok, že státy se udržují těmi idejemi, jimiž vznikly, byl pravdivý: zakládající ideou Československa bylo vítězství českého nacionalismu, realizované za pomoci fikce „národa československého“. Ta ovšem neobstála ve chvíli, kdy požadavek Slováků na sebeurčení podpořila mezinárodněpolitická situace, která zároveň posílila stejný požadavek českých Němců. Masarykovské Československo bylo státem, který trval dvacet let. Deficitů demokracie stihl nastřádat několik, od pokusu o koloniální anexi romantického Podkarpatska na východě přes neschopnost či spíše neochotu integrovat německy mluvící občany včetně Židů až po genderovou nerovnost a sociální rozpory vyostřené velkou ekonomickou krizí.

Když byla ČSR po druhé světové válce obnovena, už nebyla stejná jako před ní. K československému národu už se vrátit nešlo a stmelující konstrukt vnitřního nepřítele národa byl po vyhnání Němců a vyvraždění Židů z etnické roviny přesunut na rovinu třídní. Podkarpatská Rus byla postoupena Sovětskému svazu, jemuž byla nová, lidově demokratická republika zavázána: velký vítěz druhé světové války byl vnímán jako záruka, že třem milionům vyhnaných českých Němců nebude povolen – dobovým jazykem řečeno – revanš. Česko-slovenský stát se ovšem začal rozpadat ihned poté, co sovětský dohled zmizel. Ostatně již dvacet let dříve, když onen dohled nakrátko zeslábl, se Československo stalo federací. Ta však dokázala fungovat jen v podpůrném korzetu ústavou zaručené „vedoucí role“ KSČ.

Česká republika je dnes jediným státem v Evropě (a nelze vyloučit, že i na světě), jehož parlament nezasedá v budově, která byla postavena právě za účelem sněmování, nýbrž v komplexu raně novověkých rezidenčních a reprezentačních staveb, upraveném historizujícím způsobem. Paláce, dvorky a domy jsou uvnitř propojeny spletí nepřehledných chodeb, nabízejících překvapivá a temná zákoutí – pravý opak transparentnosti parlamentní lobby demokratického zastupitelského sboru. Když v roce 1993 Česká republika vznikla, byla přitom k dispozici monumentální, výtvarně ryze současná architektura Federálního shromáždění. Obsadit ji sněmovnou samostatného Česka však nepřipadalo v úvahu. Vyjadřovala totiž étos vědecko-technické modernity jako nosné síly právě svrženého státního socialismu. Navíc ztělesňovala i federaci, označovanou tehdy za nástroj, jímž vládnoucí komunistická strana zcizila a ve prospěch Slováků překroutila české historické vítězství, nejdřív nad Habsburky a posléze nad všemi Němci. Slovákům jsme se pomstili uzmutím vlajky a přivlastněním si československých kulturních i sportovních dějin, dnes samozřejmě považovaných za české.

Český nacionalismus, jak se dnes ukazuje, vyrůstal po celou dobu normalizace – sice skrytě, ale zato napříč politickým rozdělením společnosti, a to přesto, že vznikl jako vedlejší produkt slovenského národního sebepotvrzování. Jeho ideologem se stal právní historik Václav Vaněček, když v roce 1970 pro Českou národní radu zformuloval konstrukci kontinuity sněmu od 13. století, zahrnující odmítnutí buržoazní první republiky i specifickou definici pojmu státnost. Ta už neznačí povahu atributů státu, ale touhu, je „vědomím o trvání státu spojeným s vůlí stát dále držet a rozvíjet“. Lze ji proto elasticky roztáhnout v čase, postavit na ní iluzi nepřerušené tisícileté kontinuity a zvěcnit ji až do stavu, kdy má vlastní svátek, při němž se stává sekulárním stínovým dvojníkem sv. Václava.

Tolik touhy, iluzí, projekcí a fantasmat, potlačovaných, nereflektovaných, a právě proto skrytě ovládajících aktuální jednání, by jednotlivce už dávno přivedlo na psychoanalytikovo sofa. Sebepojetí orientované na hrubě idealizovanou minulost, která skončila už před osmdesáti lety, stěží může fungovat jako zdravá opora existence desetimilionového kolektivu. A právě nyní jsme svědky toho, jak instinkt soudržnosti zbavený sebereflexe při první větší krizi rychle sklouzává k primitivní představě pokrevní, v lepším případě jazykové příbuznosti. Není-li už pozdě, je nejvyšší čas začít promýšlet svoji historii bez vlastní mytizace. Umlčování kritického myšlení „národními zájmy“ či nálepkou „sebemrskačství“ českou komunitu vždy jen oslabovalo.

Českost totiž nemusí být identitou – může být místem, kde stojíme. Nemusí být zavázána horší části našich historických tradic – může být otevřena budoucnosti i jiným. Nemusí se lacino prodávat globálnímu kapitálu – může objevit sdílenou zodpovědnost za krajinu, kde žijeme, i za déšť, jenž na ni padá. Pokud se ale velmi rychle nevzpamatujeme, přestanou nám vody hučet po lučinách i bory šumět po skalinách a vodu na zalévání jara květu budou mít jen bohatí.

Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.

Dvě větve jednoho stromu?

Problematické soužití Čechů a Slováků

Na konci sedmdesátých let popsal Petr Pithart vlažný vztah československé společnosti ke státu jako „vleklé rozvodové řízení“. Vystihuje však tato metafora vzájemný vztah Čechů a Slováků od založení společné republiky až do jejího rozpadu? Jisté je, že soužití v jednom státě bylo doprovázeno častými spory. Pro českou veřejnost byla typická určitá povýšenost a nezájem o dění na východě republiky. Ostatně i dnešní dějiny Československa od českých autorů jsou z valné většiny dějinami českých zemí, do kterých jen tu a tam vstupují slovenští aktéři. Trvající vzájemnou blízkost obou národů přitom dodnes potvrzují průzkumy veřejného mínění, podle kterých se obě společnosti navzájem považují za nejoblíbenější sousedy.

Většina byla proti

Když byla v roce 1918 nová republika založena, bylo to navzdory přání většiny jejích obyvatel. Proti byli ve své většině představitelé Němců, Maďarů i Poláků, spíše indiferentní vztah k novému státu zaujímali obyvatelé Slovenska i Podkarpatské Rusi. Republika zároveň nenaplnila představy politiků na obou krajích politického spektra. Jak zdůrazňuje český historik Jan Kárník, z mnoha revolucí, které na našem území probíhaly, zvítězila ta národní česká. Centralisticky založený stát navíc nenaplnil Pittsburskou dohodu, podepsanou mimo jiné T. G. Masarykem a slovenským exilovým spolkem v USA, jež slibovala širokou autonomii Slovenska, což se následně stalo silným argumentem slovenských nacionalistů proti pražské vládě.

Československá republika byla zároveň založena na představě existence jednotného československého národa, který má dvě jazykové „větve“. Důvodem jistě byla i snaha zakrýt etnicky velmi heterogenní složení obyvatelstva státu, který přitom byl oficiálně založen na myšlence národního sebeurčení. Idea československého národa byla přijímána především mezi českým obyvatelstvem, na Slovensku už výrazně méně – oslovovala zejména slovenské evangelíky, kteří v zemi tvořili výraznou menšinu. Pochopitelně, že nacionalistická idea čechoslovakismu jistě nemohla kvůli svému antiněmeckému zacílení oslovit většinu českých Němců. Antiklerikalismus a zaměření na husitství a Bílou horu byly zase těžko přijatelné pro mnoho katolíků na Slovensku. Ke smíru nepřispívala ani skutečnost, že většinua slovenských představitelů v pražské vládě tvořili právě luteráni. Například Milan Hodža, první slovenský premiér Československa, byl synem evangelického faráře.

Během dvacátých let se vnitropolitická situace stabilizovala a zároveň se za pomoci českých učitelů dotvářel moderní slovenský národ. S nástupem silné hospodářské krize nicméně nedůvěra k prvorepublikovému režimu začala opět vzrůstat. Když se v roce 1935 konaly parlamentní volby, velkého úspěchu dosáhli jak sudetoněmečtí henleinovci, tak i strany požadující širokou autonomii Slovenska, čímž šli proti základům, na nichž byla republika postavena. Nejednalo se přitom jen o ľuďáky, ale i o Komunistickou stranu Československa, která měla se svým radikálním programem úspěch i mezi českým obyvatelstvem.

Národní očista

Je tedy rozhodně namístě se spolu s norskou historičkou Elisabeth Bakke ptát, nakolik byla první republika bez širší reformy „předurčena k zániku“. Rozdílná je ostatně i její role v kolektivní paměti obou společností. V současné České republice představuje 28. říjen počátek zlaté doby, jejíž trvání bylo po dvaceti letech přerušeno politikou našich tehdejších zahraničních spojenců. Otázka „mnichovské zrady“ je až fetišizována, což má za následek přehlížení vnitřních příčin situace, včetně česko-slovenských sporů. Stejně tak se zapomíná na lehkost, s níž česká veřejnost začala budovat autoritářskou a rasistickou druhou republiku. Oproti tomu pro část slovenské společnosti není první republika příliš podstatná, zároveň však pro mnoho Slováků představuje stát, který významným způsobem přispěl k utváření demokratického povědomí na Slovensku.

Následující, druhoválečné období v mnohém navazovalo na ty nejtemnější tradice obou národních hnutí. Již za druhé republiky se Židé a Romové stali občany druhé kategorie a silně se omezily opoziční názory. Po okupaci zbylých oblastí Čech a Moravy a vzniku Protektorátu Čechy a Morava byla německou správou násilně potlačována opozice, ale zejména holocaust Romů byl aktivně podporován i českými úřady – až do téměř úplného vyhlazení této menšiny na českém území. Založen byl samostatný Slovenský stát, jehož klerofašistický režim pokračoval v pronásledování menšin, nově vyháněl ze země Čechy a svému německému spojenci platil za likvidaci Židů. Silný byl však i společný československý odboj. Do Slovenského národního povstání se zapojilo mnoho Čechů a ke konci války tvořili Slováci početnou složku československé zahraniční armády na východě.

Po válce dochází k obnovení státu v jeho dřívějších hranicích – až na Podkarpatskou Rus. Republika už ale není státem československého národa, nýbrž „společný stát rovnoprávných národů českého a slovenského“. Pro nikoho dalšího již není v zemi místo. Národní očista se podařila zejména v českých zemích, odkud byla vyhnána většina Němců. Etnicky homogenní však pohraničí nezůstalo, neboť tam probíhala nucená i dobrovolná migrace Romů a Maďarů z východu. Slovensku se celé maďarské menšiny zbavit nepodařilo, což sice dodnes plodí značné sváry, zároveň to však pro místní společnost otevírá nové horizonty.

Bez souhlasu obyvatel

Jakkoli komunistická strana dříve podporovala částečnou slovenskou samosprávu, po únoru 1948 se snažila stát co nejvíce centralizovat. V roce 1951 byli dokonce zatčeni a odsouzeni národně smýšlející představitelé Komunistické strany Slovenska v čele s Gustávem Husákem. Přesto byla i za stalinismu v Česku a na Slovensku situace značně rozdílná. Například proti katolické církvi vystupoval stát mnohem razantněji na západě republiky než na východě, kde do kostela běžně chodili i lokální funkcionáři komunistické strany. Uvolnění, které přinesla šedesátá léta, znamenalo mimo jiné i tlak slovenských představitelů na federalizaci země. Hlavním představitelem demokratizace země se navíc stal Slovák Alexander Dubček.

Právě federalizace byla jedna z věcí, které pražské jaro přežily, a alespoň formálně vstoupila v platnost s novou ústavou z podzimu 1968. Je ironií dějin, že prvním slovenským prezidentem státu se později stal Gustáv Husák, dříve odsouzený za slovenský nacionalismus. Symptomatické je, že i opozice proti normalizačnímu režimu však zůstala rozdělena. Chartu 77 nakonec podepsalo jen několik desítek Slováků, zčásti i kvůli nezájmu pražského disentu o dění na Slovensku. Toto rozdělení se ukázalo jako zásadní i po převratu v listopadu 1989, kdy na Slovensku působila Verejnosť proti násiliu, zatímco v českých zemích Občanské fórum.

Jak zdůrazňuje historik Jan Rychlík, Československo zaniklo podobně, jako bylo vytvořeno, tedy bez souhlasu většiny svých obyvatel. Je totiž dost pravděpodobné, že v případném referendu by na Slovensku vznik samostatného státu nepodpořili. I po rozpadu federace zůstal na české straně amalgám povýšeného nezájmu a okázalé vřelosti. Do české společnosti se integrovalo mnoho desítek tisíc Slováků, a když při letošním výročí okupace v srpnu 1968 nepromluvil český prezident Miloš Zeman, mnoho lidí si na jeho místě přálo spatřit toho slovenského. Naopak v okamžiku, kdy u Českého rozhlasu stanul premiér slovenského původu Andrej Babiš, mnozí volali „Táhni domů!“ – tedy na Slovensko. Snad se z tohoto pojetí konečně vyprostíme. Začít můžeme třeba psaním skutečných československých dějin.

Autor je historik.

V Bratislavě byly možné věci

Odchod Egona Bondyho na Slovensko

Na otázku, proč Egon Bondy na počátku devadesátých let přesídlil do Bratislavy, kde pak žil až do své tragické smrti v roce 2007, existují různé odpovědi. Je kolem toho mnoho nejasností. Sám Bondy ale opakovaně prohlašoval, že na Slovensko odešel na protest proti rozdělení Československa, případně též na protest proti Klausem organizované restauraci kapitalismu v českých zemích.

V nové době bez přátel

Bondy se – podobně jako tisíce jiných lidí – roku 1990 ocitl v naprosto nové, zřejmě jím samým neočekávané životní situaci, a to především proto, že se opět po mnoha letech mohl politicky angažovat – nejprve se angažoval v roce 1948, jak známo z jeho memoárů Prvních deset let (2003), podruhé na konci šedesátých let, kdy propagoval maoismus a z ultralevicové pozice se vymezoval vůči „obrodnému procesu“ pražského jara. Bondymu bylo již šedesát let, když poprvé v životě mohl publikovat, co si zamanul, a když začaly vycházet také jeho básnické a prozaické práce, nejen díla filosofická. Prvně v životě také mohl bez omezení cestovat (jen v roce 1990 navštívil Francii, USA a Austrálii).

V listopadu 1989 údajně spolu s pozdějším poslancem Čestmírem Hofhanzlem spoluzakládal buňku Občanského fóra v Telči, ale jak dosvědčuje jeho publicistika z následujícího roku, záhy se od politiky OF odvrací (vůči Václavu Havlovi se ostatně kriticky vymezoval již v druhé polovině osmdesátých let) a hledá cestu k politické levici. Snad nejvýmluvnější je v tomto ohledu jeho článek Hlásím se do vězení (Tvorba č. 19/1990): Bondy zde protestoval proti pokusům postavit marxismus-leninismus naroveň fašismu a svůj příspěvek pateticky končí slovy: „Až bude ustavena ilegální městská organizace KSČ v Praze, prosím, aby mi zaslala přihlášku.“

Reakce z pera Bondyho přítele Ivana Martina Jirouse na sebe nenechala dlouho čekat (vyšla 8. května 1990 ve Voknovinách): „Vy se hlásíte do vězení? Mohl jste v něm být již nejméně dvakrát, kdybyste nebyl zbabělec a práskač. Kdybyste neudal u výslechů Čuňase a mne, o čemž vím, a nechci ani domýšlet, co jste řekl do protokolů, které jsem nemohl číst. Vaše dnešní přihláška do vězení je laciné gesto. Víte velmi dobře, že Vám nic takového nehrozí…“ Lze předpokládat, že byl Bondy na takto drsnou konfrontaci s člověkem z nejbližších připraven a že byl s to v ní pokračovat? V Praze tehdy rychle ztratil řadu svých kdysi nejlepších přátel.

Registrovaný agent a hostující profesor

V roce 1990 byly pokoutně publikovány takzvané Cibulkovy seznamy agentů StB a objevilo se v nich také jméno Zbyňka Fišera. O spolupráci Fišera-Bondyho s StB v šedesátých letech (a pak na počátku sedmdesátých let a opět na konci osmdesátých let) se začalo poprvé diskutovat, a to tím více, že tehdy veřejnosti chyběly průkazné materiály. Tato diskuse vlastně doposud neskončila – před pár lety ji znovu otevřel feminista Miroslav Vodrážka, a to způsobem nikoli nejšťastnějším. K rekapitulaci této debaty zde není místo, ale aspoň připomínám, že jediné konkrétní obvinění Bondyho z toho, že z jeho kontaktů s StB někomu vzešla újma, totiž že na základě jeho udání byl ze studií na pražské filosofické fakultě vyhozen Bondyho „sok v lásce“ Miloš Černý, se ukázalo jako lež, což potvrdil sám Černý. Bondy ovšem ještě ve filmovém dokumentu režiséra Jordiho Niuba Fišer alias Bondy (2000) jakoukoli formu své spolupráce s StB jednoznačně popíral, což opravdu neodpovídalo skutečnosti.

Bondyho družka Julie Nováková trpěla anginou pectoris, v roce 1990 jí zbývaly čtyři roky života. Ze zdravotních důvodů již od poloviny osmdesátých let většinou nežila v Praze, ale v Telči, kde si s Bondym koupili domek. Pražský byt v Nerudově 51 byl ovšem dekretován jen na ni (nebyli manželé). Když pak byl dům v Nerudovce restituován a paní Julie na počátku roku 1994 v Bratislavě zemřela, neměl Egon Bondy na „svůj“ pražský byt žádný nárok.

Ještě na počátku devadesátých let Bondy zřejmě uvažoval o možnosti vědecky pracovat, případně učit na nějaké akademické či univerzitní instituci. Na Filozofické fakultě Karlovy univerzity či v Akademii věd by na počátku devadesátých let jakousi možnost snad i měl, ale pokud známo, nikdo mu oficiálně nic nenabídl. Zato přišla nabídka z Univerzity Komenského v Bratislavě, a tak tam začal dojíždět a jakožto „hostující profesor“ tam po řadu let měl přednášky o čínské a indické filosofii. Noví slovenští přátelé mu v roce 1993 sehnali byt v bratislavské Laurinské ulici.

Moje republika?

To jsou tedy fakta, v jejichž důsledku se Bondy ocitl v Bratislavě. Otázka je, jak si srovnat důvod, který pro svou „emigraci na Slovensko“ sám uváděl, totiž že Československo byla „jeho republika“ a že na Slovensko odešel na protest proti rozdělení „své země“, s jeho slovy ze sbírky The Plastic People of the Universe (1976): „Zdá se mi že to sotva budu moci přežít/ Byl jsem vždy jenom květ na hnojišti/ a teď mě sežere to prase/ Československá socialistická republika.“ Nebo z téže sbírky: „Pohrdání k tomu co se zve Československou socialistickou republikou/ – nelze vyjádřit…“ Obdobných příkladů krajně negativního postoje k „vlastní zemi“ bychom v Bondyho díle našli mnoho. Jistě, ve svobodném světě básně či ve filosofickém světě klímovských kontradikcí je možno vše, ale je totéž možno v reálném životě?

To všechno dnes už možná není zajímavé; pozoruhodnější je, že Bondy nakonec na Slovensku zdomácněl, našel tam řadu přátel (například malíře Laca Terena, hudebníka Marka Piačeka či sochaře Juraje Bartuzse) a čekala ho tu i dlouhodobá spolupráce se sinoložkou Marinou Čarnogurskou, které pomáhal s novými edicemi jejího slovenského překladu Tao te-ťingu. Jedním z jeho oddaných přátel a pomocníků se ovšem stal i předlistopadový tajemník ÚV SSM Juraj Janošovský! Prostě v Bratislavě byly možné věci, které si v Praze nešlo ani představit. Bondy zde pak v letech 1995 až 1997 napsal šest próz, z nich dokonce jednu slovensky. Také zde v letech 1998 až 2003 pracoval na své dodnes opomíjené „filosofické závěti“ Příběh o příběhu (2009). Ovšem možná nejkrásnějším plodem inspirace jeho „bratislavských let“ je nahrávka Urban Songs (2002), na níž s Piačekovým souborem Požoň sentimentál nazpíval staropražské odrhovačky. Ale o tom všem, co Egon Bondy na Slovensku vytvořil, už by měli napsat povolanější, kteří tam s ním ta léta prožili.

Autor je redaktor, editor a pedagog.

Antropológ v úzkych

Dejiny ľahostajnosti podľa Martina M. Šimečku

Retrospektíva Medzi Slovákmi Martina M. Šimečku nie je len súkromnými memoármi jedného z najvýraznejších intelektuálov ponovembrového Slovenska. Práve naopak. Šimečka sa pokúša o žánrovú kombináciu pamätí a až sociologicko-antropologickej analýzy. Jeho cieľom je porozumieť kultúrnym štruktúram slovenskej spoločnosti, ich dynamike, ktorá formovala jej reakcie v kľúčových dejinných momentoch. Nesnaží sa však o žiadnu nezaujatú antropológiu, ale o kritické nahliadnutie do tejto dynamiky a snáď aj o lekciu pre budúcnosť. Dá sa toto všetko zvládnuť na stopäťdesiatich stranách?

Ľahostajnosť a zaujatosť

Šimečkova kniha nesie podtitul Stručné dejiny ľahostajnosti od Dubčeka k Ficovi alebo ako som sa stal vlastencom a jej autor sa pri sledovaní tejto tendencie v slovenskej spoločnosti nenechal zahanbiť. Ľahostajnosť diagnostikuje ako základný kauzálny faktor v pozadí prakticky každého javu, do ktorého analýzy sa púšťa. Nedostatok intelektuálneho hmýrenia na Slovensku, fakt, že Slováci možno menej ako okolité národy „vykladajú svoje dejiny, hľadajú v nich zmysel existencie“, nie je nadhľad, ale ľahostajnosť. Odklon slovenských spisovateľov od spoločenských tém v dobe normalizácie je rovnako dôsledkom ľahostajnosti voči širšiemu spoločenstvu, ako aj fakt, že v tomto období na Slovensku nevznikla adekvátna forma paralelnej kultúry. A prečo sa slovenskí študenti nevracajú zo zahraničia? Čitateľ sa nemusí príliš namáhať – je za tým, samozrejme, ľahostajnosť občanov.

Čo však s momentmi, v ktorých Slováci nezostali pasívni? Je možné sviečkovú manifestáciu, revolúciu v novembri 1989, mečiarovské demonštrácie alebo protesty pri kauze Gorila vnímať ako prejavy ľahostajnosti? Situácie, keď slovenská spoločnosť vystúpila z bežného rámca apatie, vníma Šimečka ako momenty „zaujatosti bytím“, ktoré sú pre Slovákov rovnako charakteristické ako ľahostajnosť. Nanešťastie, čitateľ sa len tak ľahko nedozvie, čo autor gnómickým termínom „zaujatosť bytím“, dotovaným heideggerovsko-patočkovskou fenomenologickou lexikou, vlastne myslí. Hoci to znie dobre, nie je celkom jasné, k akému bytiu autor odkazuje. Zdá sa mi, že by bolo bývalo vhodnejšie zvoliť nejaký zrozumiteľnejší, hoci možno menej vznešený termín.

Paradoxná konštrukcia, ktorú Šimečka uvádza hneď na prvých stranách knihy, mu poskytuje mimoriadnu analytickú istotu, pretože ide o rámec, z ktorého nie je možné vyjsť. Ak sa Slováci politicky neaktivizujú, nuž, je to ich stará dobrá ľahostajnosť. V opačnom prípade – hľa, zaujatie bytím, výnimka, ktorá potvrdzuje pravidlo. A ak nesedí ani to, ako v prípade rozpadu Československa, potom „neboli síce ľahostajní, ale ani dosť zaujatí“. Čo boli, to sa čitateľ nedozvie. Každopádne, prizmou tejto dichotómie môžeme poľahky interpretovať nielen slovenskú spoločnosť, ale dejiny celého ľudstva. Vulgarizovať by sa dala na jednoduchú poučku: ľudia sú zväčša pasívni, niekedy však aj nie.

Reflexia disentu

Je však nutné povedať, že Medzi Slovákmi obsahuje dôležité body, za ktoré si autor nepochybne zaslúži uznanie. V prvom rade ide o kritickú reflexiu slovenského disentu. Hoci je zjavné, že nedostatky neoficiálnej scény na Slovensku vystupujú predovšetkým na pozadí idealizovaného českého prostredia, je Šimečkov realistický náhľad na problematiku osviežením štandardného hagiografického prístupu. Otázkou je, nakoľko sa neexistencia paralelnej scény – alebo paralelnej scény v pražskom meradle – dá skutočne pripísať na vrub ľahostajnosti ako hlboko zakorenenému kultúrnemu kódu slovenskej spoločnosti, alebo hustote sociálnych vzťahov, kultúrnej infraštruktúre a distribúcii expertízy (napríklad právnej) v slovenských mestách.

Ešte dôležitejšie však je, akým spôsobom Šimečka kriticky nahliada na obdobie neoliberálnych reforiem, ktoré dodnes požívajú v určitých častiach slovenskej spoločnosti značnú úctu azda i preto, že ich vystriedali kváziľavicové kabinety Roberta Fica. Z pozície bývalého šéfredaktora najvýznamnejšieho denníka v tomto období Šimečka reflektuje spôsob, akým dobový étos podnietil rozpad spoločenskej solidarity a akým si elity (v striktne sociologickom zmysle) dokonale znepriatelili zvyšok spoločnosti a dekonštruovali dôveru v liberálnu demokraciu, ktorá sa v mysliach mnohých neoddeliteľne spojila s bezohľadnou formou trhového kapitalizmu.

Pavlovovská ľavica

Je preto paradoxné, že sám Šimečka sa nedokáže zbaviť niektorých zakorenených predstáv, ktoré sú organickou súčasťou kritizovaného svetonázoru. Narážam predovšetkým na jeho víziu spoločenskej štruktúry. Tá sa celkom obnažuje pri jeho analýze mečiarizmu, keď „vládu podporovala len luza, a ak vôbec nejakí intelektuáli a umelci, tak obvykle druhej až tretej kategórie“. (Len na okraj: radšej v politike uvidím umelcov tretej kategórie ako Ezru Pounda.) Na inom mieste sa dozvedáme, že sa po novembri začala slovenská spoločnosť štiepiť podľa schopnosti stráviť nacionalistickú ideológiu a estetiku na dve časti, „reprezentované nacionalistickou luzou a liberálnou elitou“. Inými slovami, slovenská spoločnosť, to je elita proti luze. Základnou otázkou pritom je, kto alebo čo vlastne je tá „luza“, ku ktorej Šimečka v knihe opakovane odkazuje. Čitateľ sa však bohužiaľ inej definície ako tej, že luza je skupina obyvateľstva preferujúca politické a estetické voľby, ktoré sa autorovi bridia, nedočká. Šimečka sa tak dostáva podozrivo blízko k neoliberálnym elitám a ich ostentatívnemu odmietaniu názorov, ktoré nezapadajú do ich myšlienkového rámca.

Inak povedané, Šimečka kriticky preceňuje rolu elít a naopak, katastrofálne podceňuje schopnosti príslušníkov ostatných skupín obyvateľstva. Je to pritom paradoxné, keď zároveň upozorňuje na to, že slovenské elity katastrofálne zlyhali pri kritike neoliberálneho kapitalizmu. Asi to boli iba elity „druhej až tretej kategórie“… Mierne desivé kontúry naberá Šimečkov text vo chvíli, keď autor hovorí o ľuďoch, ktorí nie sú elitami. V podkapitole Thatcherovej návod nájdeme príbeh susedov Margity a Öcsiho. Ako sa čitateľ dozvedá, títo prostí, manuálne pracujúci ľudia nemali radi Mečiara ani komunistov, „ale to len vďaka prirodzenej schopnosti rozoznať zlo, ktorá nesúvisí so vzdelaním“. Keď sa im dobrosrdečný autor pokúšal finančne vypomôcť, odmietli peniaze prijať, „lebo intuitívne chápali, že si ich zaslúžia od spoločnosti, od štátu“. Vo svete Martina M. Šimečku jednoducho ľudia, ktorí nepatria medzi intelektuálne a kultúrne elity, nie sú viac ako bábky, ktoré inštinktívne reagujú na stimuly vlastného kultúrneho kódu, prípadne vhodného vodcu. Trik je v tom, orientovať týchto námesačných neborákov dobrým smerom. Šimečka takto ponúka namiesto humanistickej vízie ľavice akúsi behavioristickú alternatívu. Ak budeme subjektom dostatočne často pri jedle zažínať svetlo, po istom čase začnú po rozsvietení automaticky slintať. Čo však robiť, ak elity zvolia nesprávny kurz?

Kniha Medzi Slovákmi predstavuje na jednej strane skutočne sympatickú a kritickú reflexiu slovenskej spoločnosti od sedemdesiatych rokov až po súčasnosť. Nepochybne najlepšie momenty knihy prichádzajú vtedy, keď autor hodnotí prešľapy ponovembrových elít, či už ide o nacionalizmus, alebo arogantnú vieru v „utópiu demokratického kapitalizmu“. Keď píše o katastrofe s parametrami „dokonalej búrky, ktorá sa rysuje na obzore“, len ťažko ho nebrať vážne. Problém je, že Šimečka akoby odmietal akceptovať vlastnú kritiku, pretože chyby, ktoré v myšlienkových postupoch slovenských intelektuálov a elít pred chvíľou diagnostikoval, okamžite reprodukuje. Kritizuje síce arogantnú neomylnosť, no sám konštruuje pseudoantropologické vysvetlenia tak vágne, že nimi pohodlne vysvetlí de facto akýkoľvek dejinný proces. S absolútne vážnou tvárou potom artikuluje nezmysly, ako napríklad, že jediný slovenský politik, ktorý rozumel geopolitike, bol Milan Rastislav Štefánik. Oveľa dôležitejšie však je, že hoci Šimečka kritizuje elity, pre ktoré „osudy takzvaných obyčajných ľudí boli len ilustračnou pomôckou buď na oslavu slovenskej identity, alebo na sociálnu kritiku“, paradoxne, ani v jeho knihe nie sú ničím viac než len štafážou, ktorej musí niekto múdrejší ukázať smer.

Autor je sociolog.

Aritmetika českých dějin

Má ještě smysl pokládat si „českou otázku“?

Když si filosof Milan Šimečka na Silvestra roku 1987 začíná psát deník, mluví o tom, že podlehl všeobecné osmičkové mánii a očekává, že rok 1988 by mohl opět přinést obrat v našich dějinách, a tentokrát k lepšímu. O dvanáct měsíců později je sice jasné, že tento rok nový začátek nepřinesl, Šimečka v něm nicméně vidí alespoň předehru k dalšímu vývoji a knihu, která z jeho zápisků vznikla, nazve Konec nehybnosti (1990). O třicet let později jsme půlstoletím, které minulo bez významuplné osmičky, před podobným očekáváním dostatečně imunizováni. Osmičky se v našich očích historizovaly, už je nevyhlížíme ani s obavami, ani s nadějemi a spojujeme je s „věkem extrémů“, jak britský historik Eric Hobsbawm označil 20. století. Sto let od založení Československé republiky se lze ptát, jestli toto století se svými zvraty a nelinearitou neudělalo definitivní tečku za pokusy klást „českou otázku“ nebo hledat „smysl českých dějin“. Přinejmenším je jasné, že znatelně zkomplikovalo způsob tázání.

Tam a zpátky

V době, kdy Masaryk píše Českou otázku (1895), která celou debatu o smyslu českých dějin odstartovala, mělo za sebou české usilování o nalezení místa v Evropě nejednu porážku. Masaryk ale svému dílu dává podtitul Snahy a tužby národního obrození a z této perspektivy se o právě končícím století dalo mluvit jako o úspěšném. Záchranu jazyka, obnovu kultury a nakonec i její vymanění ze služebné podřízenosti národní věci, budování moderní české politiky – to vše lze považovat za úspěchy. Je snadné protáhnout tuto linii až do roku 1918 a završit českou cestu 19. stoletím triumfálním dosažením samostatnosti.

Československý stát se stal odpovědí na českou otázku, ovšem odpovědí záhy znovu zpochybňovanou. Na prahu okupace hodnotí filosof Jan Patočka v textu Česká vzdělanost v Evropě (1939) první republiku jako dobu úpadku a zpovrchnění života. Nejde tu jen o projev Patočkova konzervativního vkusu, ale o naléhavé položení otázky, která byla samostatným státem na krátkou dobu zatlačena do pozadí a která se při jeho bezprostředním ohrožení opět stala palčivou. A lze říct, že ve 20. století tato palčivost už nepoleví. Dnešní perspektivou viděno sestává toto století z větší části ze selhání a porážek. Po iniciačním vítězství roku 1918 přišel v roce 1938 Mnichov a vzápětí okupace a válka. V roce 1945 jsme se sice mohli a chtěli považovat za vítěze, únor 1948 je ale zpětně vzato opět prohra a další porážku a novou okupaci přinesl srpen 1968. Na pocit vítězství jsme si museli počkat až do roku 1989. Naše „sametová revoluce“ znamenala nejen odstranění místní komunistické diktatury, ale také zbavení se vazalské závislosti na Moskvě, a tak byla svého druhu opakováním roku 1918. Tuto paralelu ostatně podtrhl už Václav Havel, když ve svém novoročním projevu z 1. ledna 1990 zopakoval Masarykovu citaci Komenského z prvního projevu v parlamentu 22. prosince 1918: „Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila!“

Jakkoli je v mnoha směrech nepřiměřená, má tato paralela i své oprávnění. Petr Pithart v textu Šetřme své dějiny (1985) vidí „vznik samostatného státu v roce 1918 jako – z hlediska vnitřního vývoje – nahodilý, a tedy jen málo zavazující výsledek vnějších proměn a tlaků“. Ovšem i rok 1989, který se stal v současném národním diskursu podobně konstitutivní událostí jako rok 1918, byl ve velké míře odvozen od mezinárodního dění a jen velmi málo byl výsledkem podobného dlouhodobého úsilí, jako tomu bylo v Polsku. Pod zorným úhlem roku 1989 jako základního kamene soudobé české identity lze z českých dějin 20. století jen těžko vytvořit lineární příběh. Nanejvýš můžeme vidět cestu tam a zase zpátky – z kapitalismu do socialismu či ze svobody do „totality“ a zpátky.

Ochota odpovídat

„My jsme otázka, a jen pokud jsme otázkou, jsme. Jakmile se otázce zpronevěříme a vyměníme ji za jistotu a samozřejmost, ohrožujeme vlastní existenci a degradujeme ji na pouhou zdánlivost. Otázka je projevem nejvyšší aktivity,“ říká Karel Kosík v přednášce Co je střední Evropa (1969). Naléhavost české otázky vyvstává z nesamozřejmosti a nejistoty. Právě v okamžicích bezprostředního ohrožení se ozývá nejakutněji. Když ji v roce 1895 položí Masaryk, přehlíží sice úspěchy dosažené obrozením, děje se tak ale také v kontextu nezajištěného postavení národa v Rakousku-Uhersku, čím dál vyhrocenějšího „stýkání a potýkání“ s českými Němci a také krize české politiky.

Ještě před Masarykem se ale ptal Hubert Gordon Schauer v článku Naše dvě otázky (1886). Ty otázky zněly: „Co jest úkolem našeho národa?“ a „Jaká je naše národní existence?“ a Schauerovo tázání bylo radikálnější než to Masarykovo. Nemířil k tomu, v čem spočívá smysl české existence, ale zda tato existence sama vůbec nějaký smysl má. Na rozdíl od Masaryka nechal své dvě otázky otevřené. Není divu, že se ve své době setkaly s nevraživostí a dodnes má málokdo chuť se k nim vracet. Masaryk měl na svou českou otázku připravenu odpověď a více či méně ochotni odpovídat byli účastníci debaty o smyslu českých dějin i nadále.

Ve druhé polovině 20. století je ale čím dál tím obtížnější jednoznačnou odpověď najít. Nejen že se linie českých dějin stávají nesouvislými, nespojitost a fragmentárnost se stává také význačným rysem západního myšlení jako takového. Jan Patočka v nejzávažnější tezi eseje Filosofie českých dějin (1969) prohlašuje: „Kontinuita neexistuje, je třeba vyjít z faktu diskontinuity a v něm najít východisko k úvaze o českých dějinách, a v tom smyslu i stanovisko k ‚filosofii českých dějin‘.“ Jedná se o obtížné východisko, jeho případnost ale nelze pominout, ač jinak můžeme být patočkovským východiskům vzdáleni. Bez tohoto východiska je sotva možné se vyrovnat s cestami tam a zase zpátky, kterými šly české dějiny ve 20. století, ale i s další pochybností, která se v jejich nitru rozvírá: kdo byl subjektem těchto dějin?

Na pojmu národa, z něhož bylo možno odpověď na otázku po smyslu českých dějin vyvozovat, jak to také učinil jeden z význačných účastníků debaty Josef Pekař, utkvěl po první a hlavně po druhé světové válce stín. Nacionalismus 19. století byl sotva nevinný, ovšem po hrůzách nacismu a všemožném etnickém čištění, které přišlo po něm, od našeho vlastního „odsunu“ německých obyvatel až po masakry balkánských válek, s sebou hledání smyslu dějin v národu nese nepříjemnou pachuť. Naše cítění se vzpírá absolutismu a patosu Nerudových Zpěvů pátečních (1896): „Přežil jsem matku svou, žiju jen památce,/ přežil jsem lásku svou, měl ji tak na krátce,/ všechno jsem oplakal, zase se osvěžil,/ Tebe bych, národe, Tebe bych nepřežil.“ Nadto není obsah pojmu národ o nic méně postižen fragmentarizací než sama linearita dějin. Dělnice u pásu nebo pokladní v supermarketu se patrně necítí být nositelkami „myšlenky národní“ ani „ideálů humanitních“. V této souvislosti je namístě připomenout, že síla marxistické koncepce vždy spočívala v tom, že na rozdíl od těch, kteří tvrdili, že člověk žije duchovními hodnotami, mluvila, a to i ve své zvulgarizované podobě, za ty, jimž úvahy o takových hodnotách nic neříkaly a ani říkat nemohly.

Smysl českých dějin je elitní koncepce a v jistém smyslu jsou jeho subjektem intelektuálové, kteří se o něm přou. Což má jisté oprávnění v tom ohledu, že jsou to právě kulturní a politické elity, kdo se zapisuje do historické paměti, nebo lépe řečeno, kdo tuto paměť zapisuje. Význam sociální otázky vyzvedá sice už Masaryk v České otázce, řeší ji ale požadavkem, aby se i dělníci podíleli na národním životě, jehož rytmus ovšem dělnická perspektiva určovat neměla. Ta se stane klíčovou pro celek národa i jeho dějiny až v komunistickém pojetí českých dějin.

Komunismus a jeho podzemí

Závažnost Patočkovy teze o nutnosti vyjít z faktu diskontinuity českých dějin se ukazuje na čtyřiceti letech komunistické diktatury a po jejím pádu ještě daleko výrazněji než v době, kdy Patočka svůj esej psal. Tato etapa byla nejdelším úsekem stoleté existence republiky, a rozhodující otázkou smyslu českých dějin 20. století proto je, zda právě ona není zásadní pro hledání současné české identity. Zda budeme konstruovat logiku českých dějin tak, že éra komunistického vládnutí je odchylka, kterou z nich můžeme v klidu vyškrtnout, anebo se v ní pokusíme najít navzdory vší diskontinuitě nejen pravidelnost, která ji spojuje s minulostí, ale i soumeznost s vývojem polistopadovým. Hledání souvislosti v diskontinuitě, kterou konstruktivismus v myšlení 20. století má sklon vidět jako obecný faktor, není pouhá svévole. Tvoření kontinuity právě v diskontinuitním 20. století s jeho porážkami je pro soudobé hledání české identity podstatné. Sami na sobě to můžeme pozorovat třeba v tom, jak se pro naši identitu důležitějšími než jména „panovníků“ stávají rozličné odboje a jejich mýty. Ale také v tom, jak důležitá je i kritika nedostatečnosti těchto odbojů.

Před sto lety byla předmětem sporu reformace, dnes je předmětem sváru období 1948 až 1989. Nejvíc problémů přitom činí etapa 1948 až 1968. Na rozdíl od sousedních zemí, kde Rudá armáda po válce zůstala, Češi svou verzi komunistické diktatury realizovali z větší části vlastními silami. Až po invazi roku 1968 se povaha komunistického vládnutí přiblížila tomu polskému či maďarskému, aniž ovšem vyvolala podobné lidové hnutí odporu. Na pokleslosti normalizace se shodnou téměř všichni, přitom ale z ní její historická blízkost a kontinuita individuálních životů dnes dělají vyostřenější terén reflexe, než jakým jsou padesátá léta. Tato etapa je pozoruhodná ale i tím, že tehdy se v disentu sešlo to nejlepší, co vzešlo z československého pokusu o reformu socialismu, s tím, co od něj vždy mělo odstup nebo jej odmítalo. A z kulturního hlediska tehdy dosáhla podzemní produkce v oblasti beletrie a politické esejistiky vrcholů, jimž se svobodná kultura po roce 1989 dosud nevyrovnala.

Je to právě význam normalizační „druhé kultury“, který – podobně jako ještě daleko všestrannější kulturní a intelektuální boom šedesátých let – podtrhuje problémy spojené s pokusy o aritmetiku českých dějin 20. století. Od roku 1989 se potýkáme s otázkami, co do nich počítat a co z nich naopak odečítat, nebo zda raději nesledovat rozličné paralelní podzemní proudy, které po obdobích temna vyrážejí na povrch a umožňují navazovat na české dějiny násilně přerušené v roce 1948. Éra komunistické diktatury se pro vyprávění příběhu českých dějin stala podobně nepohodlnou jako svého času husitství nebo rekatolizace. S oběma ji ostatně sbližuje i násilný charakter. Přes všechnu brutalitu a fanatismus se tyto epochy nicméně staly konstitutivní pro dvě tradice českého „myšlení o dějinách“ – obrozenecko-pokrokářskou a katolickou. Význam doby komunistické diktatury je jiný a patrně nikdo ji nebude vyzvedat jako vrchol či osu českých dějin. Zhodnocení sociálních a kulturních dopadů komunistického vládnutí ale předpokládá přijmout je jako integrální součást českých dějin. Pak bude možné se dobrat i toho, do jaké míry šlo o import a do jaké se budovalo z vnitřních zdrojů a pohnutek, a také jak interpretovat odpor proti tomuto režimu. V tom má spor o interpretaci státního socialismu stejný význam, jaký měla dříve otázka reformace.

Odstředivé století

Kromě toho ale existuje ještě jedna neopominutelná linie českých dějin 20. století, která má svůj vlastní aritmetický rozměr. V knize Historické proměny češství (1992) upozorňuje Jan Křen na to, že k charakteristikám politického češství patří, že „po značnou část své tisícileté existence tvořil český stát svébytnou, avšak přece jen část většího univerzalistického celku, nebo celku, který si takové nároky činil“. Takovou úlohu plnila Římská říše, habsburská monarchie, socialistické společenství a dnes ji plní Evropská unie. Ve 20. století ale samostatnost československého státu přinesla i prozaičtější formy přimykání: nejdříve k versailleskému systému, po Mnichovu v rámci „záchrany národa“ k třetí říši, po válce k Sovětskému svazu a po roce 1989 k „Západu“. Nezajištěnost a nesamostatnost české existence vedla k hledání mocenských opor a spojeneckých svazků, které však měly často podobu jednostranné závislosti či přímo vazalství. I tehdy, když nám nebyly přímo vnuceny, končily nejednou rozčarováním. Historik Jan Tesař k tomu lakonicky řekl: „Československo má národy, jejichž duch není svébytný, proto jsou jeho dějiny odvozené daleko více, než by to odpovídalo jeho velikosti a materiální moci. Historické procesy založené sociálně se projevují velice často jako zásahy vnějších mocí.“

Současně ovšem zafungovalo 20. století jako odstředivka. V mnohonárodnostním státě, který byl v roce 1918 založen, Češi netvořili ani polovinu populace. Po dvaceti letech již okleštěná existence státu skončila odchodem Slováků, poté nacisté zlikvidovali místní Židy a Romy, při poválečné obnově Československa od nás Sověti nadobro oddělili Rusíny, my sami jsme vyhnali a odsunuli české Němce, a na závěr století přišel definitivní rozchod se Slováky. Tedy rozluka partnerství, které z hlediska povahy československé státnosti bylo nejvýznamnější.

Karel Kosík v textu Naše nynější krize dokonce říká: „‚Česká otázka‘ je otázkou světovou, ale praktickou zkouškou této světovosti je slovenská otázka. V jistém smyslu dokonce můžeme říci, že podstatu české otázky tvoří slovenská otázka.“ Z této perspektivy je rozchod se Slováky určujícím selháním českého 20. století. Zároveň je ovšem završením procesu etnické homogenizace českého státu. Hodnocení česko-slovenského svazku ze zmíněné Křenovy knihy je střízlivější. Podle Křena to bylo „manželství z lásky, ale z obou stran stály u jeho zrodu i účelové kalkulace“. I vzhledem k výsledku se zdá bližší pravdě spíš Křenovo prozaické hodnocení než Kosíkův patos. Jakkoli měl česko-slovenský vztah své historické předpoklady, to, že na sebe vzal formu společného státu, bylo výsledkem pragmatického rozhodování, v němž bylo kalkulací nakonec přece jen víc než lásky.

Češi a Slováci nicméně ve svém oddělování nejsou výjimkou. V Evropě je sice druhá polovina 20. století spojena s procesem integrace ústícím v Evropskou unii, zároveň ale v tomtéž období dovršují svůj vývoj nacionalistické projekty 19. století. Ať už jde o terorismem provázené usilování o baskickou samostatnost, poklidnou kulturní emancipaci Velšanů, krvavý rozpad Jugoslávie, státoprávní aspirace Skotů či Katalánců nebo šovinismus dnešní maďarské vlády, intenzita národních myšlenek spojuje přelom milénia s počátkem 19. století. Zdá se, že ideologie starého imperialismu či komunistického internacionalismu byly lepším svorníkem než dnešní liberální demokracie. Jestliže u Slováků lze mluvit o klasické emancipaci, jejímž cílem je samostatný národní stát, v českém případě se tento cíl považoval za dosažený už založením republiky v roce 1918. Její dějiny, v nichž se mísí podléhání vnějším tlakům s často panickou reaktivitou na tyto tlaky, vyústily po sto letech v etnicky a kulturně homogenní společnost, která se nedokáže smířit s představou nového „stýkání a potýkání“.

Éra redukce

Význam Patočkova důrazu na diskontinuitu spočívá v tom, že není vyvlečením se z problematiky myšlení o českých dějinách, ale východiskem k jejich novému promýšlení. K diskontinuitám českých dějin 20. století patří druhá republika i okupace, ty je však snadno možné odepsat jako vnucenou aberaci vývoje českého národa v éře samostatné státnosti. Vlastní gros vědomí přetržitosti a fragmentárnosti nejen politických, ale i kulturních a ideových dějin spočívá v éře komunistického vládnutí. Právě zkušeností přetržitosti a reflexí této zkušenosti můžeme přitom (spolu s dalšími národy střední a východní Evropy) přispět k „myšlení o dějinách“ více než dějinnou aritmetikou. Ovšem pouze tehdy, budeme-li ochotni se touto zkušeností zabývat v celé její šíři a nepohlížet na ni pouze jako na zvnějšku vnucenou odchylku. V tom je případ Česka (vzhledem k výsledkům voleb roku 1946 nikoli Slovenska), kde došlo k instalaci komunistické diktatury nejen autochtonní, ale i demokratickou volební cestou, zvlášť důležitý.

Souvislost lze nicméně spatřovat v samotné debatě o smyslu českých dějin. Jedno z jejích posledních výrazných oživení přišlo v letech 1984 a 1985 v souvislosti s dokumentem Charty 77 nazvaným Právo na dějiny. Ale tehdy, sto let po Schauerovi, byla tato debata do velké míry obrácena zpět a točila se kolem otázek vymezených Palackým, Masarykem a Pekařem, tedy kolem reformace a rekatolizace. Tónem navazovala na podobu debaty z počátku století a otázka po smyslu českých dějin se stala do značné míry rekonstrukcí metodologické úrovně minulé diskuse. Dělicí linie běžela po hraně historiografické hodnověrnosti a filosofické či morální oprávněnosti od historické fakticity odhlížet. I zvraty 19. století byly nahlíženy spíše tímto prizmatem než samy o sobě. Politické antagonismy se střetávaly v interpretaci národní minulosti a omezená galerie postav českého myšlení redukovala místní reflexi globálních konfliktů na pře nad historickými střety křesťanských denominací. Ty ale dnes sotva lze brát jako osu dějin. Na počátku 21. století za ni ostatně nelze považovat ani politické projekty Západu, stejně jako nelze chápat evropské dějiny jako dějiny světové. V globální perspektivě se musí otázka malého středoevropského národa jevit jinak, než jak se jevila těm, jejichž myšlení evropské horizonty nepřekračovalo – což platí o Masarykovi stejně jako o Patočkovi nebo Kosíkovi.

Význam národa je v této perspektivě hlavně subjektivní. Spočívá v odpovědnosti k naší situovanosti, k prostředí, do něhož v prvé řadě promlouváme a v němž žijeme, a snad i ve snaze o jeho kultivaci. Tuto odpovědnost ani v globálním kontextu nelze opomenout a hrát si na subjekt bez přívlastků. Jakkoli si můžeme vytknout za svůj cíl řešení světových problémů, svou aktivitu směřujeme hlavně do bezprostředního okolí. Ani programový antinacionalismus se nepotýká s nacionalismy vzdálenými, ale s tím bezprostředním, jenž jej obklopuje, a přijímá tak mlčky zodpovědnost za hříchy svého národa.

Dvacáté století lze vnímat jako éru redukce faset české otázky, ať už sociální nivelizací doby komunistického vládnutí, odsunem českých Němců nebo koncem spolužití se Slováky, jež bylo vlastně také „konfliktní“. Dnes jsou jediní „druzí“, kteří nám zbyli, Romové, k nimž se stále ještě nedokážeme chovat alespoň s elementární lidskou úctou. A to ani v době, kdy po století samostatné státní existence prožíváme navzdory všemu nejdelší období stability: národní ani státní existenci nehrozí bezprostřední nebezpečí, všech potenciálních „vnitřních nepřátel“ jsme se dokonale zbavili. Návrat do Evropy se nám podařil, i když se tím Brusel zařadil vedle Vídně a Moskvy na seznam center celků, k nimž jsme patřili a s nimiž jsme byli nespokojeni. Tato nespokojenost možná vyvolá nakonec pohyb opačným směrem, nakonec i my jsme v minulosti měli své západniky a slavjanofily. A Evropská unie je pro nás opět příležitostí, jak za své problémy vinit někoho jiného, podobně jako bychom rádi svalili na Rusy tíhu komunistické diktatury. Pokud ale plyne z českých dějin 20. století nějaké poučení, pak to, že nestačí hledat, ke komu bychom se přimkli, a přitom se čím dál víc snažit zůstat v bezpečí pod duchnou. Léta stability nejsou žádnou zárukou, naopak. Dějinné zvraty totiž do českých dějin vcházejí zvnějšku. Diskontinuita si nás znovu najde.

Máme, co jsme chtěli

S Petrem Pithartem o bolestech československých dějin

V textu Šetřme své dějiny jste v roce 1984 napsal, že vznik Československa byl zapříčiněn vnějšími okolnostmi. Tehdy jste byl disident. Myslíte si to i dnes jako významný český polistopadový politik?

Dnes už to dokonce vím jistě, něco jsem od té doby načetl. Vždyť ještě v létě 1918 nebylo jasné, že se Rakousko bude bourat, ani jak válka dopadne. Až úplně poslední pohyby front rozhodly. Když byla delegace našich domácích lídrů v Ženevě, říkal jim Beneš, že válka skončí na jaře. A to bylo 29. října, když už republika existovala! Takže ani on nevěděl. Rozhodly tři věci, byla to skoro osudová shoda náhod. Masaryk se konečně, někdy v červnu 1918, dostane k Wilsonovi. Právě v těch dnech jsou americké noviny plné titulků „Češi ovládají Sibiř“ a noviny moc nepřeháněly, když psaly, že díky tomu ovládají Rusko. Hluboký zájem o Rusko otevřel Masarykovi cestu do Ameriky už na konci 19. století. Tehdy si ho bohatí průmyslníci zvali jako odborníka na Rusko, ale on přednášel také pro české a slovenské dělnické spolky. Když Masaryk přijel do Chicaga, přišlo ho přivítat sto padesát tisíc lidi, v New Yorku sto tisíc, což byli ti krajané, pro které kdysi přednášel. V Americe se motalo hodně středoevropských politiků, kteří měli různé ambice, ale sto tisíc lidí za sebou neměl nikdo. Snad polský Ignacy Jan Paderewski. A Masaryk padl Wilsonovi do oka a podle všeho si povídali nejen o střední Evropě, ale hodně právě o Rusku. Wilson zřejmě až v průběhu jejich rozhovoru začal měnit názor na Rakousko. To všechno byly přece vnější okolnosti.

Co z toho plynulo pro budoucnost republiky?

Pro další dobu je důležité, že celou první republiku probíhal spor o to, kdo měl větší zásluhy. Jestli vnitřní Maffie, nebo exil. Ten boj byl tuhý, vedl i k velkým osobním rozmíškám, psaly se otevřené dopisy skoro ve formě knih, Viktor Dyk píše Masarykovi Ad usum pana presidenta republiky. Masaryk neustoupil ani o krok, a aby to bylo všem jasné, napsal „zprávu o činnosti“, což je Světová revoluce. On měl i osobní důvody k nedůvěře v domácí politiky – nikdo za ním do exilu nechtěl. Já jim rozumím: nevěděli, jak válka skončí, možná neměli do začátku tak velké peníze, jako měl Masaryk. Ale krom stařičkého agrárníka Durycha, který šel do Ruska a byl velmi procarsky orientován, což působilo nemalé potíže, neposlali za Masarykem nikoho. Až si nakonec mladý Beneš dá ruksak na záda, někde u Aše překročí zelenou hranici a šup za Masarykem. Nelze se tudíž divit, že Masaryk zdejšími politiky tak trochu pohrdal: Nechali jste mě ve štychu, ještě jste mě mnozí veřejně denuncovali, posílali jste blahopřejné telegramy rakouským generálům, když měli úspěch na frontě. Vždyť oni byli jen tři: Masaryk, Beneš a Štefánik, přičemž každý působil někde jinde. Bylo úžasné, že to zkoordinovali. Podle mého názoru to byl právě exil, do něhož počítám i legie, který se více zasloužil o vznik státu.

Působila idea čechoslovakismu dříve než v krátkém období před 28. říjnem 1918?

Živá byla u těch Slováků, kteří byli Masarykovými žáky. V tom byl Masaryk trochu vedle. On sám byl tak hraniční člověk: matka Němka, otec Slovák, narozen na území, u něhož nelze říct, zda tu končí Morava, nebo začíná Slovensko. A jeho slovenští studenti byli evangelíci, u nichž ta idea rezonovala, protože v kostele mluvili biblickou češtinou. Ale Masaryk – a po něm Češi už vždycky – podcenil katolické Slovensko! Češi vůbec Slovensko podceňovali. I komunisté při volbách v roce 1946. Nakonec ani spouštěčem pražského jara nebyla nějaká domluva reformistů, ale idiotské chování Novotného. Ten byl stejně natvrdlý jako Beneš, který řekl: „Mě do konce života nikdo nepřesvědčí, že Slováci jsou národ.“ Peroutka dovozoval, že za pár desítek let slovenští spisovatelé budou psát česky. To je paternalismus, který může být dosti nesnesitelný, přezírání, neznalost – a nikdy se s tím nehnulo. Málo se ví, že když Masaryk podepsal Pittsburskou dohodu, Beneš, který se mu nikdy neprotivil, mu přes oceán napsal: To jste neměl podepisovat, protože to nesplníte. A nesplnil. Československé vztahy na začátku, stejně jako na konci republiky, jsou strašně důležité a Češi vůbec neměli čivy, aby to vnímali. Oni to nemysleli zle, ale Slováky to štvalo, protože když je péče moc, tak je jí prostě moc. Oni chtěli „rovný s rovným“.

Do jaké míry se Masarykovo myšlení a osobnost vtiskly do politické reality první republiky a do jaké šlo spíše o pokračování kabinetní partokracie zděděné z Rakouska?

Nešlo jen o boj o zásluhy, o němž jsem mluvil, oni se také báli, že Masaryk bude prosazovat politiku odvozenou od představ, které mu elegantně a zdvořile vyvrátil Pekař. A byly to důvodné starosti. Během prvního vystoupení v Táboře, potom, co 21. prosince přejel hranice, Masaryk zničehonic řekl: „Tábor je náš program!“ Všichni jen zírali – to byl husitský radikalismus v tehdy převážně katolické zemi! Proto ho chtěli mocensky upozadit. Masaryk píše snad ve Světové revoluci, že když kráčel po palubě Carmanie, která ho vezla z USA domů, tak si říkal: S kým já tam budu tu politiku dělat? Samí pitomci! Jediný, na koho se můžu spolehnout, je Beneš. A skutečně, ještě než vylezl po přejezdu hranic z vlaku, donesli mu prozatímní ústavu, a když si tam přečetl „prezident, věk čtyřicet let“, řekl: „Tož to ne!“ Což podle mého názoru předznamenává celé ústavní dějiny první republiky. Benešovi totiž tehdy ještě nebylo čtyřicet a Masaryk si říkal: Zítra tu nemusím být. Také to hned v květnu 1919 přepsali. Až v poslední době mě napadá, a vám to říkám jako prvním, že to i dnes funguje, akorát si to neuvědomujeme, neverbalizujeme, a proto jsme tím pořád zaskakováni. Masaryk a Beneš přijíždějí s představou, že půjde o prezidentský systém jako v Americe, a bojují o to celou první republiku! Stále je to ve vzduchu: Havel to taky zkoušel, Klaus byl opatrnější, ale také to zkoušel, a Zeman to rozjel. A táhne se to od té věty „Tož to ne!“, která znamená, že prezidentem bude Beneš. To jest, chovám se jako mocnář, já rozhoduji, kdo bude můj nástupce.

Existuje nějaký český úděl? Ocitli jsme se v roce 1968 opravdu ve „středu světových dějin“, jak tehdy psal Milan Kundera?

Všichni jsme to rádi četli. Ale já vím, jak to tehdy v redakci Listů bylo. Byly Vánoce a byli jsme v těžké depresi. A někdo měl nápad, poprosíme Milana, aby napsal něco útěšného. Já myslím, že tím trpí dodnes. Jak se v jednom ze svých románů, nevím už v kterém, okázale distancoval od lyrična, tak toto je lyrický výlev par excellence. On už to měl v hlavě přitom škrtnuté, včetně své rané poezie, a teď najednou do toho znovu vlítne. S Havlem, který se mu za to krutě vysmál, se smiřovali mnoho let, než se Antonínu Liehmovi podařilo je v Paříži přivést do jedné hospody. Všichni jsme to rádi četli, protože každý takovou útěchu někdy potřebuje. Pravdu měl ale Havel. A víte proč? Nakonec proto, že zůstal, Kundera napsal krásný text a odjel. A když si někdo chce stát za svým, měl by zůstat. O tom se nikdy nemluvilo, nikdy jsme si nevyčítali, kdo odjel a kdo zůstal, ale všichni jsme to těžce řešili. Havel měl pravdu a potvrdil to tím, že šel třikrát do vězení. Kundera to řešil tak, že odjel, a udělal dobře. Bohužel tu po sobě zanechal vzrušující text, o který se asi budeme donekonečna přít.

Při diskusích o disentu se zdůrazňuje jeho pospolitost. Vy jste ale ve své teorii „disentu protestu“ a „disentu reflexe“ vyzdvihl i jeho vnitřní rozdílnost. Projevilo se nějak toto rozdělení disentu po roce 1989?

Ale já jsem se taky tulil, všichni jsme se ze začátku tulili, uzavírali se do sebe, protože jsme se taky báli. Furt jsme se slézali, tedy žádné orgie, ale samozřejmě, že se popíjelo. Mně pak začalo trošku vadit, když se organizoval Mikuláš pro disidenty, pak ples chartistů… Napsal jsem text Dizi-rizika, v němž jsem to kritizoval. Napadlo mě, že nás nejen obestavují zdmi zvenku, ale i my sami sebe zevnitř! Všichni byli zklamaní, že těch podpisů pod Chartu přibývalo tak málo, a já jsem se ptal, jestli si za to nemůžeme trochu sami, když vytváříme takový svět pro sebe. Ti, kteří představovali disent protestu, šli po listopadu třeba s Janem Rumlem na ministerstvo vnitra. Když u mě o půlnoci Ruml zazvonil, tak jsem se rozklepal, že přijde domovní prohlídka. Oni pracovali – a jinak to nešlo – ze dne na den a věděli, že každý den mohou být zašití. My jsme smolili texty, vydávali časopisy, třináct let jsme psali Podivena a báli jsme se, že naše práce bude zhacena. Postoje to zkrátka byly odlišné.

To souvisí s vaší účastí v polemice, kterou spustil Ludvík Vaculík textem Poznámky o statečnosti. Váš text Bedra některých přitakával spíše Vaculíkovi než Havlovi. Existovala ale vůbec možnost vymanit se z disidentského ghetta a ovlivňovat československou veřejnost?

Disent protestu se soustředil na moc a její přešlapy, monitoroval je a informoval o nich svět. Disent reflexe jako by zajímalo skoro všechno, jen ne moc. V první řadě to byla společnost: jak je možné, že to vše trpí, čím prošla, jak ji to poznamenalo? Naše hlediska se tedy dosti míjela. Zatímco my jsme byli kritičtí ke společnosti a psali o tom, co ji poškodilo, oni byli fascinováni mocí. Samozřejmě jsme se ale vzájemně tolerovali, oni četli, co my jsme psali, a my jsme zase byli rádi, když se jim povedlo odhalit dalšího nespravedlivého soudce. Myslím, že to bylo zcela logické, protože jsme měli dvacet let na to, aby tyto dva pohledy vykrystalizovaly. Oba byly nezastupitelné a vzájemně se doplňovaly.

Pokud byl disent protestu zaujatý mocí a disent reflexe zase společností, snad by se dalo mluvit o návaznosti v polistopadové interpretaci komunistického vládnutí: na jedné straně dějiny represe a na druhé takzvané revizionistické dějiny, které se zajímají více o společnost.

Nemám to vše ještě načtené, ale asi tomu nikdy nebudu říkat revizionismus, protože nevím, co by pak měl být kánon. A když nevím, co je kánon, jak mohu mluvit o re-
vizionistech?

Kánonem je v tomto kontextu zřejmě teorie totalitarismu.

S tím by lidé z disentu reflexe ovšem nemohli souhlasit. To by totiž znamenalo, že v listopadu 1989 zde byl stejný režim jako v roce 1951, což je nesmysl.

Vidíte, už mluvíte jako revizionista…

Tak jím tedy asi jsem. Ale ačkoliv jsem se k dnešním sporům uvnitř historické obce ještě písemně nevyjádřil, už před mnoha lety jsem se vyslovil k debatě o totalitarismu. To je stejné jako s diskusí o revoluci 1989. Dnes už se i Babiš ptá, jak je možné, že nebyla zakázána komunistická strana. A já vždy říkám: Kdo je měl zakázat, vždyť my jsme ten parlament potřebovali! Potřebovali jsme přece například zákony, podle nichž se bude volit. Kdo je měl zakázat? Nejvyšší správní soud, který vznikl až za devět let? Ústavní soud to nikdy nedělá, ale ten také neexistoval. Vláda, která závisela na parlamentu, kde přes dvoje nebo troje kooptace zasedali komunisté?

Kniha Češi v dějinách nové doby autorského tria Pithart, Příhoda a Otáhal, publikovaná pod kryptonymem Podiven, byla velkou revizí interpretace českých dějin. Překvapilo vás, kolik vyvolala zlé krve?

Tehdy jsem byl předsedou vlády a věděl jsem, jaké pozdvižení to vyvolalo v historické obci, ale neměl jsem čas vše sledovat. Po nekonečných debatách, které vznik knihy provázely, jsme se těšili na psaní závěrečné části, v níž by se všechny opovážlivé, drzé a obrazoborecké myšlenky předešlých dvou dílů potvrdily. Listopad nám to zkazil, čímž jsme přišli o velký fór, na nějž jsem se moc těšil, a sice že to budou jediné dějiny, které skončí tím, že padne režim, třeba 19. října 1993. Tam nás dožene čas a my svou práci bez pointy skončíme. To se nestalo, třetí díl nevznikl, protože nás převrat předběhl a vynesl do úplně jiných pozic. Profesionální historici vůbec nedokázali pochopit, že jsme to psali z pozice těžké beznaděje a existenciální tísně. Když jsme s knihou začali, říkali jsme si, že jediné, co můžeme udělat, je vysvětlit těm, co přijdou po nás, jak se vše seběhlo a proč to tak dopadlo. Třeba to pak napraví. Proto jsme také nikdy nekonzultovali s historiky. Věděli jsme, že to musíme napsat my, s počáteční motivací. Šli jsme do toho s rizikem, že se objeví i nějaké věcné chyby, a pár jich tam opravdu je. Nikoho jsme tedy neoslovili a počítali s tím, že se bude plivat. Stále si myslím, že to bylo to nejdůležitější, co jsem v životě udělal, že jsem těch třináct let vydržel chodit do Pařížské za Petrem Příhodou a dali jsme to nakonec dohromady. Proto jsem možná pak v politice mnoho věcí viděl jinak než ostatní, bezděčně jsem se na ni totiž třináct let připravoval.

Třetí z autorů, Milan Otáhal, v téže době spolupracoval na knize Křižovatky 20. století, která také vyšla v roce 1990. To je ovšem radikálně odlišný přístup k dějinám…

Milana Otáhala jsme za každou cenu chtěli jako spoluautora, protože jsme ho uznávali. Dvakrát za sebou jsme se ale nepohnuli ani o milimetr. Volali jsme si s Petrem a říkali si, musíme skončit, to nejde. Ale věděli jsme, že sociální otázku prožívá naprosto věrohodně, že o tom hodně ví. Otáhal byl naprosto autentický a mnohokrát nás donutil k tomu, abychom mu dali za pravdu a změnili vlastní názor. Nicméně v předmluvě je napsáno, že „s některými závěry jeden z nás nesouhlasil“. Ještě že jsme nepodlehli nějakým averzím vůči marxismu, ještě že jsme si ho nechali! Bez něj by šlo o jinou knihu a já bych ji nechtěl číst: konzervativec s katolíkem by si přitakávali.

Mnoho disidentů v devadesátých letech z politiky rychle zmizelo, vy sám jste psal, že intelektuálové po roce 1989 neprohrávali jen u nás, ale i jinde ve středoevropském prostoru. Nevypovídá nicméně váš osud kritického intelektuála, jenž byl po roce 1989 skoro nepřetržitě v politice, o opaku?

Prohra Občanského hnutí ve volbách v roce 1992 ale byla jak z příruček o tom, že revoluce požírá své děti. Po dalších čtyřech letech, kdy jsem se už zabydlel na právnické fakultě, mě Josef Lux několikrát pozval k sobě a asi při pátém setkání se zeptal, zda nechci kandidovat za KDU-ČSL do Senátu. Mě by to v životě nenapadlo, ale Senát se mi vždy líbil, protože je to reflexivní konzervativní instituce, jak se říká, „komora druhého zamyšlení“. To se mi pozdávalo, navíc jsem pak byl třikrát předsedou, takže jsem se nemusel do řady rozmíšek montovat, naopak jsem musel vykazovat určitý nadhled. Ale jinak než přes Senát bych se do politiky nevrátil.

Takže jste spíše výjimka?

Ano, ale pak je tu ještě předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský nebo ombudsmanka Anna Šabatová, což pokládám za úžasné, protože oba dělají v podstatě agendu disentu a dostali se nejvýše, kam mohli. Na každé cestě je vždy hodně mrtvých a odpadlíků, ale oni dva symbolizují základní motiv Charty 77.

Když se ještě vrátíme k Československu, není namístě trochu hořce konstatovat, že rozdělení republiky bylo jediným autentickým společným politickým činem obou národů?

A ještě federalizace, kterou se nepřímo přiznalo, že tím impetusem, který spustil obrodný proces, byla otázka česko-slovenských vztahů. V Americe budu nyní mluvit o tom, proč to bylo spíše „bratislavské“ než „pražské“ jaro: Slovák Dubček to chtě nechtě odpálil a Slovák Husák to odpískal. Husák si spočítal, kolik bylo na mimořádném sjezdu slovenských komunistů, a z formálních důvodů, svým způsobem legálně, zrušil Vysočanský sjezd. Celé reformní hnutí tím ztratilo legitimitu, kterou Vysočanským sjezdem opravdu získalo. Jinak to byl řádný sjezd se vším všudy, akorát na něm chybělo pár Slováků, protože cesty byly ucpané. Federalizace ovšem přišla do situace okupované země. Slováci se z toho nemohli ani pořádně radovat, protože Češi na ně pohlíželi nevraživě: V této chvíli? A vy se radujete? Moc radosti tedy nebylo, spíše studu, i když šlo o naplnění slovenských snů. Ale pak se stalo ještě něco, co všichni přehlédli. Husák dvěma ústavními zákony z roku 1970 vrátil kompetence do Prahy. Federace byla celou dobu kulisou. Když pak přišel Mečiar, že se musí něco udělat s kompetencemi, všichni si říkali, co blbne, vždyť už to mají. Proč jim Pithart ustupuje? Jenže Slováci neměli nic, Husák si vzal vše zase zpátky. Federalizace se tudíž nepovedla, přišla v nejblbější chvíli. Češi si říkali, že když jsou v tísni, tak je Slováci zase zradí – celé to bylo nešťastné. Dnes mám na Slovensku řadu přátel, kteří si myslí, že nebýt federalizace v osmašedesátém, tak jsme to po listopadu třeba zvládli líp. Jenže Češi neustále opakovali: Co ti Slováci zas chtějí, když už všechno mají?

Proč se proti rozdělení Československa nikdo výrazně neozval, proč to šlo tak snadno?

Nezapomeňte, že tehdy ještě fungoval fenomén prázdnin. Předsednictva dvou vítězných partají se sešla poprvé už 8. června, aniž by byla ústavními činiteli, následovala série schůzek a už začátkem srpna se oznámilo, kdy bude Československo rozděleno. Lidé se vrátili z dovolených a najednou už Československo nebylo. Tenkrát se opravdu o prázdninách vypínalo, čehož oni využili. Ani jedna strana přitom neměla z voleb mandát k rozdělení republiky, o tom do té doby nemluvil nikdo kromě Slovenské národní strany. Když se začalo mluvit o referendu, přišel Klaus s tím, že kdyby hlasování v obou zemích dopadlo odlišně, byla by to komplikace. Já jsem tehdy říkal, že demokracie často přináší komplikace. Muselo by se s pravdou ven, vypsat nové volby a v nich by se řeklo, co kdo chce, pokud jde o uspořádání státu. Pak by existoval mandát. Vezměte si už ta čísla. První hlasování o ústavním zákonu k zániku federace neprošlo, za čtrnáct dní, když se českým poslancům cynicky nabídla místa v „Prozatímním Senátu“, to prošlo o jediný hlas. Žádný takový Senát pak nevznikl. „Áčka“ politických stran ve Federálním shromáždění skončila na suchu. Bylo to legální, jistě, ale bylo to legitimní? Tenkrát si lidé řekli: Tak vida, oni na nás v tom nejdůležitějším prostě kašlou a dělají si, co chtějí… První, možná rozhodující deziluze z politiky! Starší lidé se k této ráně stále vracejí. Ani ne tak proto, že se to stalo, ale jak se to stalo.

Už ve svých textech z devadesátých let konstatujete, že poté, co jsme se rozešli se Slováky, jsme se stali etnicky vyčištěnou zemí, a varujete před „novým nacionalismem“. Dnes rozdmýchávání nacionalistických vášní patří do arzenálu tradičních demokratických stran. Co bude následovat?

Jedna má kniha z konce devadesátých let se jmenuje Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? a je plná obav z nacionalismu. Když došlo na privatizaci přímým prodejem a Klaus viděl, že to může prohrát, což taky prohrál, vykřikoval: Nevyprodávejme zemi cizincům! O mně se tehdy psalo, že jsem za hubičku prodal Germánům rodinné stříbro, tj. mladoboleslavskou Škodovku. To bylo přitom už v roce 1991, takže nacionalismus tu působil od samého začátku. Jak už jsem říkal, byl jsem na to připraven díky knize Češi v dějinách nové doby… Dopadne to samozřejmě špatně, protože Evropa by byla blbá, kdyby nám náš dnešní postoj nějak nespočítala. To už totiž není pouze o solidaritě s uprchlíky, nýbrž o solidaritě s Italy a Řeky. A pokud řekneme, že nepřijmeme jediného uprchlíka, oni nám to spočítají a bude to zřejmě v penězích. Zde to posílí protievropské nálady a my budeme možná další, kdo bude vystupovat z Evropské unie, leda bychom se poučili z potíží, do nichž se dostanou Britové. Nebýt brexitu, tak jsme první kandidáti na odchod z Unie.

A co Maďaři, jejichž postoj k Unii je ještě vyhrocenější?

Myslím, že může dojít k tomu, že se pro tento těžký krok odhodláme držíce se za ruce, abychom to lépe zvládli. Ale co my máme společného s Maďarskem? Moc toho není. Střední Evropa dnes už neexistuje, protože to znamenalo radost z pestrosti a toleranci k rozdílnosti. Dnes jsme zůstali sami, na což vždy někdo řekne: A co Vietnamci? A já odpovídám: Když jim tykáte, tak je snášíte, protože je považujete za sluhy. Tady přece nejde o počet dělníků, ale o to, že tu byla a už nejsou nějaká národnostní a etnická uskupení a menšiny, které se domáhaly kolektivních práv, třeba autonomie nebo federalizace. Takoví už tu nejsou, srovnávat holé počty Slováků či Němců a na druhé straně cizích dělníků je nesmysl. Nad námi už není prostor pro vybudování vyššího patra občanského, politického národa. Vše jsme promrhali a nezbývá nám než koukat sami na sebe a z toho pohledu být frustrovaní a otrávení. Konečně máme, co jsme chtěli – Čechy Čechům –, a v krátké době se to těžko změní. Leda po nějakém šoku. V duchu si jej přeji, snad bychom jej zvládli. Ale modlím se, aby nebyl až moc velký.

Milo Janáč: Milo nemilo

minirecenze

Jonas T. Bengtsson

Dívka jménem Sus

Přeložila Jana Ovská

Odeon 2018, 145 s.

Dánský spisovatel Jonas T. Bengtsson literárně prorazil už svým prvním románem Amininy dopisy z roku 2005, za který dostal cenu Dánské banky pro nejlepší debut. Známější je ale díky druhému románu Submarino, jehož filmovou adaptaci vytvořil Thomas Vinterberg. Následovala Pohádka, která vyšla i v českém překladu, a po ní Dívka jménem Sus. Mezitím, v roce 2010, dostal Bengtsson Enquistovu cenu pro nadějné mladé autory. Dívka jménem Sus je svým rozsahem necelých sto padesáti stran spíš novela a dokážu si ji představit i jako další předlohu pro filmové zpracování. Sus si v životě prošla lecčím – a to jí ještě není ani dvacet. Žije kdesi na předměstí a tvrdě trénuje. Její život se smrskl na nenávist k otci, který by měl být zanedlouho propuštěn z vězení, kde seděl za vraždu své ženy, Susiny matky. Otcova smrt se pro Sus stala smyslem života, jemuž podřizuje úplně všechno. To proto se zaplete s invalidním dealerem drog, pro kterého prodává na základních školách. Proto si pořídí koťátko, které se má stát obětí, jež ji připraví na mnohem komplikovanější vraždu… Bengtssonova hrdinka se snaží co nejrychleji odhodit svou dětskost a dospět, aby se mohla pomstít. A čtenář se stává svědkem jejího zoufalého přežívání, v němž nezbyla ani kapka naděje na změnu k lepšímu. Bengtsson tak v minimalistickém duchu navazuje na naturalisty, kniha je však jen nepříliš přesvědčivým popisem bídy, která přetrvává i v západním světě.

Jiří G. Růžička

Erik Kriek a H. P. Lovecraft

Z neznámého světa a další příběhy

Přeložila Veronika ter Harmsel Havlíková

Argo 2018, 120 s.

H. P. Lovecraft se stal lákavou značkou, takže jsme se dočkali i českého překladu komiksových adaptací jeho povídek od holandského kreslíře Erika Krieka. Lovecraft se při popisech monstrózních entit většinou omezoval na tvrzení, že je prostě popsat nelze, čímž výtvarníkům na jednu stranu moc nepomohl, ale na stranu druhou jim nechal celkem volnou ruku. Výtvarných zpracování lovecraftovských vizí existuje nespočet, přičemž jeho monstra jsou většinou zpodobňována jako gigantické členité útvary plné hmyzích či rybích končetin. Kriek se v tomto ohledu drží kánonu a z jeho černobílých kreseb vyznívají nejlépe právě výjevy různých obludných stvoření z jiných světů. Evokaci lovecraftovské hrůzy naopak příliš nepomáhá lehce karikaturní způsob, jakým Kriek kreslí lidské postavy a zejména tváře. Snaha o vyprávění obrazem také v některých případech poněkud kazí pointy Lovecraftových často náznakovitých próz (nejhůře asi dopadlo finále povídky Vyděděnec). Nejdelší a zdaleka nejlépe vyprávěná je adaptace slavné povídky Stín nad Innsmouthem, ve které se Kriekovi daří vykreslit přízračný vzhled rybích lidí z titulní vesničky i atmosféru odlehlé rybářské osady. Celkově sbírka určitě patří k lepším komiksovým adaptacím Lovecrafta, už proto, že se snaží nejen ilustrovat mistrovy texty, ale skutečně je převyprávět pomocí prostředků komiksového média – i když ne vždy zcela zdařile.

Antonín Tesař

Milo Janáč

Milo nemilo

Kráľovstvo dokonalosti 2018, 200 s.

Vyrážíme ze Sátoraljaújhely do Veľké Tŕně. Slunce na jihovýchodě Slovenska praží nesmírně. V Malé Tŕni potkáváme Janka. Postává na návsi, a ačkoliv ještě nebylo poledne, už je v náladě. Chytám se příležitosti a ptám se ho, zda neví o nějakém sklípku. „Ja mám pivnicu!“ říká Janko. „Počkajte tu, idem si pre kladivo.“ O pár chvil později už jsme několik metrů pod zemí. „Je to opravdu váš sklep?“ tážeme se pochybovačně kvůli zámku uraženému kladivem. „Hej! Zámok bol zhrdzavený, nebol som tu tri mesiace!“ Pak už jen ochutnáváme víno ze sudů porostlých ušlechtilou tokajskou plísní. Čas plyne rychle. Nadáváme na politiku, maďarská nadávka basz meg je čím dál častější a došlo i na nostalgii po společném státě: „Pozri, tento sud je ešte československý. Jáj, vidíš tu slzu? Som dojatý!“ Návštěvu končíme zpěvem největších hitů skupiny Omega. Janko je totiž poloviční Maďar: „Igen!“ Na cestu dostáváme několik petek vína. Po nějakém čase stojím ve stavu mírně podroušeném v košickém Artforu. Knihkupec zrovna vysvětluje dvěma dámám: „Toto je výnimočná kniha. Jasný adept na Anasoft literu. Bude sa to ale ťažko vysvetlovať – sú to samé opilecké historky.“ Dámy rozpačitě přikyvují. „Autora poznám, je to môj kamarát. Dobrý chlap z Gelnice!“ Kupuji – a rozhodně nelituji. Kniha Milo nemilo líčí svérázný vztah k alkoholickým nápojům, rozličným omamným látkám i pracovní morálce a životní styl s tím spojený. Atmosférou připomíná Steinbeckovy knihy Pláň Tortilla nebo Na plechárně. V některých momentech i Haškovy povídky či Jerofejevovu prózu Moskva-Petušky zpáteční. Dokonalé. „Basz meg! Igen!“

Petr Karlíček

Andrej Bán

Slon na Zemplíne

Absynt 2018, 248 s.

Vydavateľstvo Absynt vyvolalo na Slovensku za posledné dva roky boom reportážnej literatúry. Čítať absyntovky je proste v istých kruhoch trendy. Doteraz to boli iba zahraniční autori, s dôrazom na školu poľskej reportáže, tento rok však vyšla prvá kniha slovenského autora, skúseného reportéra a fotografa Andreja Bána. Keďže ide o prvú knihu domáceho autora, neprekvapí, že je to kniha o Slovensku. Bán je v tom prípade prirodzená voľba, je to ostrieľaný a obľúbený reportér, ktorý má krajinu skutočne prechodenú. Otázkou je, či je to voľba šťastná. Je totiž ťažké povedať, či sa Bánove texty dajú organicky prepojiť. Zámer tu určite je: knihu otvára mapa Slovenska, ktorá ukazuje, z ktorých miest autorove reportáže pochádzajú, a navodzuje pocit roadtripu z východu na západ, z Čiernej nad Tisou do Bratislavy. Tým však celý koncept končí. Zo začiatku, kým sa autor pohybuje po východnom Slovensku, sú texty ešte zdanlivo prepojené, po chvíli sa však prepojenie stráca, a to bohužiaľ nielen po stránke motivickej, ale i formálnej. Texty, ktoré kritizujú praktiky vládnucej strany SMER či podvody s eurofondmi, striedajú rôzne profily kurióznych ľudí a situácií či časté exkurzy do minulosti. Eugen Gindl na obálke knihy píše, že Bán svoje reportáže usporiadal do „textu, ktorého štruktúra pripomína najčítanejšie postmoderné romány“. Absencia premysleného konceptu ale ešte z knihy nerobí postmoderný text. A fakt, že vo všetkých spomínaných mestách má autor priateľov, ešte nerobí zo zbierky reportáží súdržnú knihu.

Tomáš Hučko

Beze stop

(Leave No Trace)

Režie Debra Graniková, USA, 2018, 119 min.

Premiéra v ČR 27. 9. 2018

Režisérka Debra Graniková v roce 2010 oslnila diváky amerických nezávislých filmů sociálním dramatem Do morku kosti, které mimo jiné zahájilo kariéru herečky Jennifer Lawrenceové. Nový snímek Beze stop kritici připodobňují k předchozímu filmu Granikové minimálně v jednom ohledu – podařilo se najít další mimořádně talentovanou mladou herečku: Thomasin McKenzieovou. Jinak byla ale řada diváků z příběhu o vztahu otce a dcery, kteří se ukrývají ve veřejném parku v Oregonu, poněkud rozčarovaná. Graniková totiž tentokrát nevytvořila sociální sondu, ale intimní drama na téma otevřenosti a uzavřenosti vůči světu. Otec hlavní hrdinky je válečný veterán trpící posttraumatickým syndromem, kvůli němuž obsedantně prchá od lidské společnosti do divočiny. Jeho dcera, kterou bere s sebou, ale dospívá a je naopak připravená navázat vztahy s dalšími lidmi. Beze stop není realistický film. Uhrančivé přírodní prostředí oregonského parku a vesměs přátelské chování místních obyvatel má daleko k bezútěšnému portrétu obyvatel Missouri ve snímku Do morku kosti. Graniková ovšem na minimalistické ploše zvládne rozehrát mnoho delikátních a často přehlížených problémů týkajících se mezilidské komunikace, důvěry nebo generačních vztahů. V tomto ohledu je Beze stop mimořádně podnětný, křehký a svým způsobem neobvykle optimistický film.

Antonín Tesař

Koudelka: Invaze 68 & archivní záběry Jana Němce

Veletržní palác, Národní galerie v Praze, 22. 8. 2018 – 6. 1. 2019

U příležitosti padesátého výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy na území Československa uspořádala Národní galerie výstavu fotografií „anonymního českého fotografa“ Josefa Koudelky, díky němuž se obrazy sovětské okupace staly součástí mezinárodního povědomí. Několik jeho fotografií se totiž zásluhou historičky fotografie Anny Fárové a kurátora Smithsonova institutu Eugena Ostroffova podařilo dostat do mezinárodních médií, v nichž byl autor snímků pro jeho vlastní bezpečí anonymně označován jako P. P. (Prague Photographer). Za své fotografie nakonec získal zlatou medaili Roberta Capy. I díky tomu, že jsou fotografie vystaveny po celém pátém patře Veletržního paláce, kde divák není rušen akustickým smogem z blízkého okolí, lze snadno pocítit jakousi tiše ponurou a zároveň vznešenou atmosféru. Pietní dojem chrámu, v němž jsou dočasně uchovány „ostatky“ mučedníků pokusu o socialistickou reformu tehdejšího Československa, nenarušuje ani přítomná videoinstalace, v níž se Koudelkovy statické fotografie na několika panelech prolínají s archivními filmovými záběry Jana Němce. Diváka každopádně čeká hořký zážitek, zvláště při uvědomění, že se tu setkává s dějinnou událostí, která v mnoha ohledech, přímo i nepřímo, určila podobu jeho vlastního života. Tíseň a vztek jen na krátké okamžiky rozeženou občasné úsměvy nad spontánními projevy lidové tvořivosti, kterým sovětské tanky posloužily jako plochy pro výsměšné vzkazy a nejeden hákový kříž. Rozhodnutí, proč si sovětskou okupaci dnes připomínat, je nicméně na divácích.

Martin Vrba

Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník & kol.

Tamura

Alfred ve dvoře, Praha, premiéra 18. 9. 2018

Impresionistický videokomiks Terezy Bartůňkové s hudebním doprovodem Jana Čtvrtníka a Jana Nedbala Tamura na motivy knihy Šóhei Óoky Ohně na planinách (1951, česky 1976) osloví především osvěžujícím poznáním, že hledání nových formálních možností performativních umění na místech pečlivě zmapovaných může mít ještě smysl, je-li prováděno s nadšením začátečníka, který věří, že skutečně objevuje. Hlavní role připadla digitálnímu mikroskopu, jímž je možné snímat a promítat tušové kresby apokalyptické kopcovité krajiny rozbité válkou, vichrem, horkem a suchem a „oživené“ pouze potácející se zuboženou postavou. Putování je hlavním narativním prvkem představení, další momenty příběhu je možné si bez pomoci doprovodné knížečky spíše jen domýšlet – jde o úprk před bombami, nebo před výbuchem sopky? Je to setkání s vojáky, či zbídačenými vesničany? Divák, který nechce přistoupit na autorský záměr, jímž je vytvoření prostoru pro vlastní úvahy, se spolehlivě zabaví sledováním umného prolínání pokreslených ploch různých formátů (využití „nekonečného pásku“), rozpíjení inkoustu a využití reálných přírodních materiálů nebo přemýšlením, odkud se berou zvuky vyluzované exotickými či „samodomo“ vyrobenými nástroji nebo klasickou rozhlasovou ruchařinou (chůze po štěrku, keramzitu, kazetové pásce, ždímání hadru, dýchání do mikrofonu). Otázkou zůstává, zdali tahle estetizace apokalypsy je něčím víc než trochu cynickým hledáním krásna a usebrání tam, kde je možná zbytečné se snažit vůbec přežít.

Marta Martinová

The Necks

Body

CD, ReR Megacorp 2018

Australské trio The Necks, jež se často vydává na dlouhé improvizační odysey, se na posledním albu Body snaží propojit různá na míle vzdálená zvuková teritoria a staví přitom víc než kdy jindy na opakování a kontrastech. Na rozdíl od loňské pozvolně se rozvíjející desky Unfold začíná letošní nahrávka naplno rozjetým beatem bubeníka Tonyho Bucka, kterému přitakává kontrabasový groove Lloyda Swantona, zatímco prsty klavíristy Chrisa Abrahamse přelétají z jednoho tónu na druhý. Na této vlně pluje kapela bezmála patnáct minut, než se beat postupně rozplyne v mlhovině dlouhých chvějících se varhanních akordů a hřejivých kontrabasových tahů smyčcem. Poté nastává podezřelé ticho před bouří, v němž Buck jemně dokresluje vracející se basový groove akustickou kytarou, až se náhle rozjede pravidelný rockový beat s přímou basovou linkou, pulsujícími klávesami a hřímající elektrickou kytarou. V této postrockové smršti, která smete vše, co se jí postaví do cesty, opět zvukově vyniká Buck s průraznou elektrickou kytarou, ale při pozorném zaposlouchání z hutné zvukové melanže probleskují decentní odklony od zdánlivě statické harmonie kláves. Zbylá část bezmála hodinové skladby, která album vyplňuje, uplývá v zasněné atmosféře syntezátorových zvonů, basových akordů piana, melodických běhů po hmatníku kontrabasu a občasných vstupů činelů. The Necks představí své dvacáté album 24. října v pražském Paláci Akropolis. Už teď mi vrtá hlavou, jak Tony Buck zvládne hrát na bicí a kytaru zároveň.

Martin Lauer

2018 / 21 - česko- slovensko

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor