2019 / 19 - umělá inteligence

„Emigrant bez žádoucích vzpomínek se na Žižkohradech nezavděčí.“ A nejspíš nejen tam. Právě uvedená věta dosti přesně vystihuje záměr i étos krátké, ale o to zajímavější prózy Markéty Brouskové Nežádoucí svědek, jejíž vydání bohužel autorka přežila jen o několik měsíců. Nemluvíme o vzpomínkové knize v nějakém běžném slova smyslu. Spíše než svědectví o vlastní životní dráze nám autorka předkládá sled fragmentů, výseků, krátkých scén a tableaux z emigrantského života po roce 1968. Jedná se o vyprávění jaksi „potrhané“, jako je potrhaná sama lidská paměť – neboť spíše než sbírka drbů, jak by se někteří mohli domnívat, je Nežádoucí svědek drobné pojednání o paměti a o tom, že existuje paměť žádoucí a nežádoucí. Pokud tyto fragmenty spojuje nějaká červená nit, potom se jedná právě o nežádoucí vzpomínky, které však nesměřují k nějaké laciné demystifikaci života v české emigrantské komunitě – v takovém případě by si autorka jistě zvolila ambicióznější formát. V knize sice vystupují celebrity od Pavla Tigrida přes Antonína Liehma, Ivana Diviše, Věru Linhartovou, Karla Kryla po Pavla Buksu nebo Jiřího Grušu, ale předmětem vyprávění jsou detaily, mimochodem pronesené věty, drobná gesta – jako by ono malé emigrantské panoptikum bylo prezentováno v podobě jakési absurdní, negativní, naruby převrácené hagiografie.

Padesát marek a ruka na klice

Důležitější než to, co kdo kde řekl, se jeví způsob, jakým se o tom vypráví. Nežádoucí svědek je v první řadě dobře napsaná kniha, suverénně využívající řadu vypravěčských poloh. Začíná krátkou, úsečnou větou, která jako by vzdáleně připomněla začátek Camusova Cizince nebo Célinovy Cesty do hlubin noci: „A matka křičela a křičela.“ (Její symetrický protějšek mimochodem najdeme na poslední stránce, kde se píše o sjednocení Berlína: „Davy se valily a valily a valily.“) Proti oné úvodní větě je vzápětí postaven lakonický výčet emigrantských materiálních atributů, zakončený ovšem položkou, která by mohla vyvolávat dojem elegického tónu, kdyby ovšem autorka právě takový tón nechovala v očividném opovržení: „Sedmiletý syn, ošoupaný medvídek Béďa, cestovní taška, kabela přes rameno, pas, dva rodné listy, dvě letenky, padesát marek a ruka na klice.“ Pozoruhodného narativního efektu je dosaženo také tím, že vyprávění otevírá i uzavírá neutrální zmínka o počasí. Není to podle všeho náhoda: lhostejnost atmosférických jevů stojí v kontrastu s dramatičností situace dole na zemi. Hned na první straně se dočítáme, že ve Frankfurtu, kam autorka dorazila v září 1969, „svítilo sluníčko“. A když se o dvacet let později v Berlíně vyprávění uzavírá: „10. 11. 1989 bylo nebe bez mráčku. Nad sjednoceným městem se klenula pravá pruská modř.“

Nepřekvapí, že autorka mnoho četla. Třebaže na začátku nepateticky poznamenává, že celá její generace tak činila „z tichého zoufalství“, jistá záliba v literární kultivovanosti a intertextualitě prosakuje textem od začátku do konce: „na výlet do Paříže, abychom byli nebi blíže, nebylo ani pomyšlení“; „v uších jim dozníval zrady zvon“; „odpoledne bylo v půli se svou poutí“. S pomocí takovýchto drobných narážek autorka dosahuje překvapivých efektů, od tísnivosti až po čistou burlesku.

Ztropit skandál

V textu se navíc pracuje s dvojím způsobem citování. Jeden představuje prostá přímá řeč, druhý, mnohem méně jednoznačný, kurzíva – v tomto případě není zcela zřejmé, zda autorka uvádí vskutku cizí výroky, nebo zda přidává vlastní implicitní komentáře. Prostřednictvím všech těchto postupů je vybudován mnohovrstevnatý, ale zároveň svižný a nejednou mimořádně vtipný narativ. Například historka o návštěvě Ivana Diviše je okouzlující právě díky úspornosti, s jakou je nám vyprávěna: „Za hodinu byl namol a pokusil se o systematickou demolici bytového zařízení (…) Jelikož útočník neuspěl, počal vyrážet pronikavé, až skoro zvířecí skřeky. Z oprávněné obavy, že probudí nevlídné sousedy, klepla jsem ho do hlavy kovovou paličkou na maso. Zachroptěl a zmodral. Jakmile sebou přestal škubat, byl uskladněn ve vaně. Ráno se div nepřetrhl zdvořilostí a neustále se omlouval za neslušná slova. Ztropit skandál – jaké sladké pokušení! přečtu si o pětadvacet let později v Divišově traktátu Teorie spolehlivosti.“

Naopak vyprávění o Buksově sebevraždě nabývá na působivosti díky zdánlivě cynickému a nepatřičnému „fyziologickému“ dodatku, založenému na prapodivné metafoře: „Asi tři neděle po návratu z protialkoholní léčebny si pohublý obr v županu prohnal hlavu kulkou dumdum. Kus jeho mozku vyletěl prudce vzhůru jako raketa a rozplácl se na stropě obývacího pokoje.“ Nebo následující spojení materiální, alimentární banality s tematikou uměleckou v pasáži o Janu Kotíkovi: „Náležité odměny se dočkal jenom jednou, když mu jistá vlivná osobnost při pojídání moravských brabců sdělila, že je na čase, aby se chudý malíř obeznámil s nejnovějšími uměleckými trendy v USA.“

Hra na nespolehlivost

Bylo řečeno, že Nežádoucí svědek je zároveň knížka o paměti. Čtenář nepochybuje o tom, že paměť autorce slouží výborně. Pakliže se v textu soustavně setkáváme s tendencí zpochybňovat spolehlivost vlastního svědectví, daleko spíše než o upřímné doznání se jedná o komplikovanou hru se čtenářem. „Po takřka šedesáti letech lehly v mé paměti podrobnosti popelem. Přesto si dovedu vybavit deštivé odpoledne na Můstku, mé letní šaty z modrotisku pokecané zmrzlinou a kostkované papuče, které Vika den před odletem zakoupil mamince…“ Neustálé narážky na vlastní děravou paměť vedou k tomu, že některá fakta zdánlivě povlávají v jakési neurčitosti, ale právě to jim paradoxně dodává věrohodnost: „Ovšem Rutka mi už zřejmě nevěřila ani přes cestu. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Řekla to, anebo konfabuluji? Nevím.“ Ale víš, chce se čtenáři namítnout.

Autorčina přítomnost v textu je, jak vidno, mnohem komplikovanější než přítomnost „čumilky“, jak sama sobě na jednom místě říká. Komplikovanost této narativní pozice je přímo úměrná „zašmodrchanosti klubíčka příčin a následků“ emigrantské reality. Žádná „píseň o činech“ se zde nekoná. Namísto heroického nebo sentimentálního vzpomínání, vykreslování rozsáhlých fresek nebo pronášení kategorických hodnotových soudů se nám dostává vskutku nežádoucího svědectví; nežádoucího i proto, že je předloženo se vší nejednoznačností, kterou pojem svědectví obnáší. Leží před námi něco, co bychom mohli označit jako „malé“ svědectví. Malé, ale o to naléhavější. Je to řada drobných a většinou ne právě lichotivých portrétů sestavených z namátkou posbíraných, rozdrolených výroků a nejasných podezření, ale často také mimořádně bystré politické komentáře nebo výstižné a úsporně podané charakteristiky.

„Nudíte se?“ táže se autorka na jednom místě hypotetického čtenáře. Nuže, čtenář – nebo alespoň autor přítomné recenze – může upřímně odpovědět, že četbu této útlé knížky lze charakterizovat lecjak, ale rozhodně ne jako nudnou.

Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.

Dystopie plná autorského ega

Konzervativní revoluce Davida Zábranského

Po světě se šíří příliš mnoho revolučních a progresivních myšlenek – a v reakci na ně je stále populárnější tvářit se jako konzervativec či dokonce jako reakcionář. Přesně takové individuum ovšem podle Davida Zábranského dokáže zachránit Evropu a možná i celou planetu. Kdo je vlastně oním altruistickým mesiášem? Nejčastěji takový úkol čeká na bývalého revolucionáře, který ztratil veškeré iluze a má pocit, že je povolaný svou životní zkušenost předávat dál. Po přestálých útrapách tak činí zcela bez zábran a vyjadřuje se ke všemu možnému, jen aby napomohl zachování života v té podobě, která odpovídá jeho myšlenkovým pochodům.

Spasitel Zábranský tak věnuje na začátku svého posledního románu Logoz dvacet stran úvaze o tom, že náš svět ovládají značky a že za jejich úspěchem stojí velcí marketingoví hráči. Toto úvodní rozkrytí banální pravdy má kromě autorovy potřeby předvést své intelektuální schopnosti i jiný účel. Blíže seznamuje čtenáře s hlavním hrdinou Robertem Holmem, autorem velkého utopického Nápadu, i se skupinou dalších marketérů a kreativců, kteří vytvoří jádro radikálně konzervativní buňky. Jejich heslem se stane jeden z Holmových tweetů: „Nemůžete se na to dívat? Elity všech zemí, spojte se!“

Svět podle Holma

Vypravěčem příběhu ale není ani stvořitel nového, lepšího světa, ani nikdo z ustavujících členů hnutí, nýbrž představitel generace, pro niž byl tento experiment vytvořen. Myšlenky vůdce spasitelské organizace jsou nám tlumočeny jedním z potomků první generace realizátorů utopie, kteří se přestěhovali z Berlína do nově založeného Nového Berlína, vybudovaného v oblasti bývalé Mezopotámie. Ideový vůdce konzervativně pokrokového hnutí Robert Holm vytvořil společnost, která se dobrovolně zřekla konzumního způsobu života, rovnoprávnosti i většiny výdobytků moderního světa a navíc se ohradila zdí.

Kromě změny společenského uspořádání byla Holmovou pohnutkou pro vytvoření hnutí snaha zachránit se před ekologickým kolapsem, který ale stejně nastane. Předtím se znovu objeví motiv zdi, kterou vybudují nejen utopické Spojené Nejrozvinutější Země, ale i další státy, které tímto aktem potvrdí své přirozené hranice, ale také rozdělí své území na populisticko-pravicovou a liberálně-levicovou část obyvatelstva. Ve světě ovládaném hegemonií se potřeba izolace a budování hranic stává zbraní na obou stranách barikády. Tato změna zapadá do původního dalekosáhlého plánu Roberta Holma, jehož „Nápad“ spočíval v odstartování nového stěhování národů. V jeho rámci si měly vyměnit svá území USA a Čína a Visegrádská čtyřka měla převzít řecké ostrovy, ovšem s tím, že Česká republika by obsadila Chorvatsko.

Frázovité výkřiky

Logoz se zkrátka hemží nápady a chutěmi jako sváteční dort pejska a kočičky. Zábranský je zřejmě pozorný čtenář kanonických dystopií Konec civilizace nebo 1984, ale i současné odborné literatury. „Revoluční“ kritiku kapitalismu si vypůjčuje mimo jiné z knih Naomi Kleinové nebo Chantal Mouffeové a sebejistě ji představuje jako moudro inspirované vlastní zkušeností. Vypravěčem příběhu je čtyřicátník, ovšem způsob jeho uvažování, které má vyjadřovat hledisko mudrlanta zoceleného životem, nedokáže zakrýt náběhy k pubertální neohrabanosti a heslovitosti. Tuto směsku pak autor pro další ozvláštnění obohatí špetkou ironie inspirované stárnoucí ikonou konzervativní literatury Michelem Houellebecqem. Snaha o komplikovanost se ale ne vždycky vyplatí. Přinejmenším v tomto případě je výsledek překombinovaný: tam, kde se Houellebecq snaží zaujmout argumenty a provokací, Zábranský se chopí výkřiků a frází.

Šablonovité je i uvedení každé alespoň trochu důležité postavy za pomoci adjektiv „chytrý“ nebo „inteligentní“. Obvykle se tak děje prostřednictvím spojení typu „pan či paní XY vůbec není hloupý či hloupá, ale inteligentní“. Nejspíš to má být vodítko pro čtenáře, aby při čtení zpomalil a zhluboka se zamyslel nad myšlenkami pronesenými nově představenými hrdiny románu.

Angažované pomrkávání

Pokud jde o myšlenky: Zábranský překrucuje argumenty kritiky neoliberální politiky ve prospěch návratu až k duginovské tradiční společnosti. Uvádí mimo jiné komickou postavu populisty a narcise Jespera Pilgaarda, jehož vyhrnuté rukávy svědčí nejen o připravenosti k boji za něčí práva, ale i o skutečně vykonávané fyzické práci. V boji proti suchu na vlastní zahradě velmi odvážně rozmotává gumovou hadici a směle se pouští do zavlažování trávníku. Pilgaardův obraz se skládá z nejvýraznějších vlastností dnešních evropských pravicových žvanilů s motýlkem u krku. A také okruh nepřátel románového populisty je totožný se skutečnými terči útoků těchto politiků – uprchlíky, levicí, liberály, feministkami, nevládním sektorem, ekologickými aktivisty a chybět nesmějí ani úředníci v Bruselu. Celý tento svět v knize přitom netvoří protipól k levicové nebo konzervativní scéně, spíš představuje pokus o zobrazení hloupnoucí společnosti, která žije ve světě hierarchie značek coby nových symbolů životních úspěchů a hegemonie.

Po nakousnutí a kritice zmíněných společenských jevů se Zábranský pouští do velmi povrchní, až populisticky provokativní kritiky feminismu. Otevřeně se vysměje všudypřítomnému hlasu žen a tento laciný sexistický útok nekončí jen útokem na kampaň MeToo, ale hlavně vytouženým fikčním návratem k „tradičnímu“ nekomplikovanému uspořádání světa, ve kterém se ženy znovu zahalí do hábitů a vrátí se na své místo u plotny.

Bylo by však nespravedlivé, kdybych Zábranského knihu odsoudila jako celek. Obsahuje také několik pozoruhodných úvah i povedených komických prvků. Příběh je poměrně poutavý a zaujme neotřelým uchopením utopické tematiky. Je to skutečně angažovaná literatura, v níž se společenské problémy, od ekologické krize přes sílící populismus až po feministický boj, neustále drží v popředí vyprávění. Celé to ale kromě výše zmíněné přeplácanosti kazí přehnaně velké autorovo ego, které se nenechá zkrotit ani utopickým příběhem, ani tíhou světových problémů. Neustále se tu pomrkává na čtenáře, které se autor snaží upozorňovat na to, že je sečtělý, že umí uvažovat a že mu není lhostejný osud Evropy. A především nám neustále ukazuje, že sebe a svou tvorbu vnímá setsakramentsky vážně.

Autorka je komparatistka.

Epitaf

Hledání lidskosti v pekle

Lágrové svědectví Prima Leviho

Od vydání Leviho knihy Je-li toto člověk (Se questo è un uomo, 1947; první české vydání 1995) se objevilo množství dalších vzpomínkových textů, v nichž autoři zachytili mimo jiné i svůj pobyt v koncentračním táboře. Obvykle bývá tento hrůzný zážitek podáván jako součást vypravěčova životního příběhu, jako jedna z kapitol životopisu, který ovšem obsahuje i dobu před zatčením a po osvobození. Text Prima Leviho je jiný – věnuje se výhradně jedenácti měsícům, které strávil v nacistickém lágru, kdežto o jeho předchozím a následném životě se dozvídáme jen málo a pouze v náznacích. Nemáme tedy před sebou vyprávění o šťastném přežití, ale soustředěnou úvahu o podstatě pracovních a vyhlazovacích táborů.

Tábor jako forma existence

Turínský chemik Primo Levi po německé okupaci Itálie vstoupil do partyzánského oddílu v Údolí Aosty. Na konci roku 1944 byl ve svých čtyřiadvaceti letech zajat a umístěn do sběrného tábora v Carpi-Fossoli poblíž Modeny. A právě v tomto okamžiku začíná Leviho vyprávění, v němž líčí mašinerii koncentračních táborů, jež semlela miliony lidí. V centru jeho zájmu je fungování lágru jako celku i líčení bezprostřední atmosféry tohoto specifického prostředí. Koncentrační tábor je v Leviho knize vnímán jako laboratoř pro zkoumání člověka, přinuceného bojovat o holý život. Autor se stále znovu vrací k titulní otázce knihy, dokládá způsoby, jimiž byli vězni připravováni o svoji lidskost a stávali se pro své okolí zvířaty či věcmi, a zamýšlí se nad tím, jak bylo tomuto odlidštění možné čelit: „Právě proto, že je tábor velká továrna na výrobu zvířat, nesmíme se stát zvířaty. I na tomto místě se dá přežít a člověk musí chtít přežít, aby mohl vyprávět, přinést svědectví, a abychom přežili, je důležité uchovat si alespoň kostru, lešení, formu své civilizovanosti.“

Ze sběrného tábora v Itálii byl Levi jakožto Žid deportován do pracovního tábora Osvětim-Monovice. Vzhledem ke stále většímu nedostatku pracovní síly zdejší vězni určení k likvidaci pracovali v průmyslovém komplexu Buna, jenž byl zamýšlen jako továrna na syntetický kaučuk. Levi, který se stal číslem 174 517, popisuje, jak na tomto místě člověk ztrácí svou jedinečnost a proměňuje se v zaměnitelný a nahraditelný prvek obrovské masy. „Pro nás ovšem lágr není trest. My nemáme stanovenou žádnou lhůtu a tábor je pro nás jen forma existence, která nám byla určena v lůně německého sociálního organismu bez jakéhokoli časového vymezení.“ Mezi více než 650 italskými Židy, kteří byli do Monovic deportováni, byl Levi jedním z dvaceti, kteří přežili.

Pokojné zkoumání

Leviho text pohání potřeba objasnit mezní zkušenost a dobrat se jasných závěrů. Jeho popisy se vyznačují specifickou střídmostí – patos a sentimentalita zde téměř scházejí. Nejedná se ani o obžalobu viníků, pro svědeckou literaturu tolik příznačnou. Kniha „nebyla napsána s cílem formulovat další body obžaloby; může spíš přispět materiálem k pokojnému zkoumání některých aspektů lidské duše“. Vliv na podobu textu jistě mělo i trauma nesdělitelného zážitku – přestože vypravěč nemožnost vystihnout slovy děsivé výjevy či bezmoc vězňů explicitně netematizuje, je patrná za všemi příměry a opisy, které při popisu fungování tábora používá.

Jednotlivé kapitoly nejsou řazeny chronologicky, ale spíše tematicky, či jak píše Levi, „podle naléhavosti“. Netvoří tedy dramatickou zápletku – příběhová linie o přežití lágrových hrůz zůstává přítomna pouze implicitně díky samotnému faktu, že se autor vrátil domů a mohl podat svědectví. Absence příběhu vede k tomu, že text vyznívá jaksi bez napětí a emocí. I proto se v souvislosti s knihou Je-li toto člověk opakovaně píše o věcném, čistém a neosobním stylu (přestože i zde najdeme exaltované příměry a metafory). Sám Levi prohlásil, že usiloval o styl podobný týdenním továrním zprávám: musí být přesné, hutné a napsané srozumitelným jazykem. Přesto jde o vysoce literární a intertextuálními odkazy prostoupené dílo. Hlavním referenčním textem je zde Dantova Božská komedie. Kromě toho, že se z ní průběžně cituje a že se kolem usilovného vzpomínání na jednotlivé tercíny točí celá kapitola Zpěv Ulyssův („Moc mě mrzí, že to musím vyprávět v próze. Takové znesvěcení“), je Komedie neustále přítomna motivem Pekla coby předobrazu fungování tábora – například když autor pobyt na marodce označuje za „život v předpeklí“.

Osvětim po čtyřiceti letech

Levi ve své knize nastolil motivy a témata, jež se následně znovu a znovu opakovaly v postupně zveřejňované lágrové literatuře, ať už ona svědectví pocházejí z Lodže, Terezína či Osvětimi. Je zde popsán iniciační zážitek transportu v přeplněných vlacích jedoucích do neznáma, typy vězňů a psychologie koncentráčníků, krádeže a směnný obchod v táborech, způsoby, jakými si vězni uchovávali zdravý rozum, naivní otázky koncentráčnických nováčků, spořádanost a byrokracie německých hlídačů, zážitek selekce a nevyhnutelné mizení osob, nerovnost vězňů-kriminálníků a vězňů židovských, bombardování a naděje upínající se k Rudé armádě.

Díky své profesi chemika byl Levi po třech měsících v táboře vybrán do komanda 98, které působilo v laboratořích, a vyhnul se tak mrazivé zimě, v níž pracovala a umírala většina vězněných. Na jeho záchraně měl podíl i italský dělník Lorenzo Perrone, který mu v továrně tajně předával jídlo, a pomohl mu tak, aby si uchoval „víru v člověka“. Za to, že se Levi v Monovicích dočkal příchodu Rudé armády, však může z velké části náhoda: onemocněl spálou, a zůstal tak na místě i poté, co byl tábor evakuován. Většina z dvaceti tisíc vězňů, kteří odešli, nepřežila pochod smrti. Poslední kapitola Příběh deseti dní je tak deníkovým záznamem doby po odchodu strážných a jednotek SS, kdy ovšem hrozba smrti nebyla kvůli chaosu, nedostatku hygieny a potravin o nic menší než dříve – Philip Roth tuto část knihy v rozhovoru s autorem označil za „příběh Robinsona Crusoea v pekle“.

Text končí 27. ledna 1945 příchodem Rudé armády, a tedy koncem pobytu v koncentračním táboře. Protože však Itálie válčila až do dubna, dostal se Levi domů přes Rusko teprve v říjnu. Svou knihu sepsal bezprostředně po návratu, nakladatelství Einaudi však jeho text na základě posudku Natalie Ginzburgové a Cesara Paveseho, podle nichž bylo na takové svědectví příliš brzy, odmítlo a dílo vyšlo až o něco později v nakladatelství De Silva. Leviho kniha přitom není jen svědectvím o promyšlené genocidě, ale i výrazem zoufalství přeživších, kteří zůstali naživu jen díky náhodě a souhře nečekaných okolností a kteří si pak celý život kladli otázku, zda nepřežili na úkor jiných. Levi o tomto nelehkém tématu psal ve svých knihách a diskutoval na mnoha besedách, od šedesátých let však trpěl těžkými depresemi a svůj život v 67 letech dobrovolně ukončil skokem do výtahové šachty. Elie Wiesel, další přeživší holokaustu, tehdy napsal: „Primo Levi zemřel v Osvětimi o čtyřicet let později.“

Autorka je komparatistka.

Jak jsem přežil léto bez ministra kultury - jednou budem dál

Loupežník

Důstojníkům, kteří si ve veřejných lokálech počínají nerytířsky, nadutě a neuctivě, by se měla neprodleně odejmout hodnost. Jaká kolosální věta v poválečné době, jež se blýská vulgárním myšlením a doufá, že neomaleností získá to, co neústupností ztratila! Důstojníci, kteří nepovažují za nutné vědět, co se sluší, patří do maštale, tečka. Mimořádně smělé, co tu říkám, že? Papír to snese, jestli to pak ovšem snese i čtenář či dokonce průměrný čtenář, je jiná. Loupežníkovi se vždy zdálo, že ke slečně Selmě patří nějaký oficír. Právě jeden takový ji totiž beznadějně miloval. „Proč si vás vlastně nevezme, když si tak dobře rozumíte a chodíte spolu už tak dlouho?“ Naivní otázka. Slečna Selma úlekem spráskla ruce, jež byly nejuhlazenějšího původu. „On si mě přece nemůže vzít, jako důstojník ční vysoko nade mnou. Na co vy hned nemyslíte?“ „Vy se před důstojníky cítíte méněcenná?“ „Se mnou a s důstojníky,“ odpověděla Selma, „je to tak, že se při sebemenším pomyšlení na jejich uniformu doslova roztřesu. Budoucnost může čekat něco dobrého jen od důstojníků, nanejvýš ještě od vojáků, kteří jdou pro svého oficíra s jásotem do ohně. Asi si o mně myslíte, že mi trochu přeskočilo, a možná to tak i bude. Ale máte právo do mě takhle nahlížet? Ne, na to nemáte sebemenší právo. Obnova veškeré civilizace závisí pro každého jasně uvažujícího a hlavně citlivého člověka na svatořečení důstojnického stavu. To si už nepamatujete, jaké nepředstavitelné věci důstojníci ve válce vykonali? Tím, že dělali všechno možné, vykonali věci lidsky vpravdě nemožné, a hlavně neujídali svým podřízeným všechen chleba, který jim byli povinni vydávat, nýbrž ho zčásti prodávali šmelinářům, aby za něj dostali šampaňské, jehož požitek se jim zdál pro obranu vlasti důležitý. Ale co to tady ve své vrcholné roztržitosti vykládám? Zapomeňte, co jsem vám řekla. Jste přece taková důvěřivá duše, ne? No dobře, jako věrná duše, jakou jste nebo se přinejmenším zdáte být, se bezpodmínečně musíte v úctě k důstojníkům doslova utápět, neboť to nikdy nebylo takovou povinností čestně uvažujícího člověka jako právě dnes. Každá epocha se něčím opájí, nějakou nesmyslností, a tahle se opájí nesmyslností důstojnickou, a vy se toho přirozeně musíte jako zbožný člověk, jakým přece chcete být, bez bázně a hany účastnit, i kdyby vás to mělo stát zdravý rozum. My neprovdané ženy jsme povolány přispět k tomu, aby byl svět vzhůru nohama, aby hloupost kvetla a zdravý rozum byl podmaněn. To je vám jistě jasné.“ „Jsem zcela oslněn průzračným uspořádáním vašeho ducha, milá slečno Selmo, a v budoucnosti na ulici pokleknu, kdykoli se ke mně, ubohému hříšníku, nějaký pan důstojník přiblíží.“ „To od vás bude velice rozumné. Dnes se všude, kam se člověk podívá, rozmáhá jakýsi druh katolicismu. Byl vztyčen kříž. A každý jej bere ochotně na sebe.“ „Jak nádherně kruté,“ přiznal otevřeně loupežník, který promluvám slečny Selmy pozorně naslouchal. Letmo si vzpomněl na onu vyvrženou, kterou teď už nebylo vidět. Avšak za těchto žertovných hovorů, jež spolu Selma a loupežník vedli, bydlela malá ubohá Vanda v nejuzavřenější odloučenosti. Stala se ve městě předmětem řečí a myslela si, že se už nesmí nikde ukázat. Její rodiče ji drželi v přísné vazbě, neboť uvažovali konzervativně a považovali za nikoli nepatrnou poskvrnu své dcerušky, že veřejně na ulici naslouchala nějakému loupežníkovi. Ach, tahle útlocitnost! A ten tak málo galantní člověk už nechtěl před jejím domem zpívat písně, protože na něho jednou z balkonu zavolala: „Pověz, co tu chceš?“ A teď dostávala jednou týdně rákoskou na pamětnou. Rákoska byla totiž opět po velké morální katastrofě, jakou se pro mnoho lidí stala válka, zavedena v různých domech pro výstrahu, když předtím sto let dřímala v zapomnění. Vanda byla potrestána, neboť vzbuzovala ve městě pozornost, a loupežník už nechtěl na její krásu skládat básně. Často ji strkali pod ledovou sprchu, a když to nepomáhalo, poslali ji na střechu do vitríny na žhnoucí slunce, až se odshora dolů spálila. A to všechno jen kvůli tomuhle proklatému dívčímu nohsledovi, loupežníkovi, který teď hrál v naprostém klidu mysli u Selmy kuriózního chlapíka, kterážto role mu zjevně vyhovovala. Držela mu dlouhatánské přednášky, přičemž se tu a tam zarazila, když ji její občas už polevující duch nechal na holičkách. Při řeči vytrvale tahala za knoflíky své mantily. Jednou řekla: „Je možné, že bych vám dovolila vzít si mou Marii, ale vzít si mě je nemožné, neboť přece nemám v hlavě nic než důstojníky a vy jste tohoto stupně důstojnosti a průkaznosti své zdatnosti nikdy nedosáhl. Pokud bych vás spojila s Marií, která slepě věří v mou krásu, jež už sice v průběhu let poněkud utrpěla, ale to vy si nesmíte dovolit říct, abych se nerozhněvala, přece by vám nikdy nepatřila, dál by patřila výlučně mně a já bych ji absolutně a nevyhnutelně nepřestala za svou považovat. Dotknout se jí a víc se jí přiblížit byste se nikdy nesměl, to si nechte říct předem.“ „Já jsem teď do té míry opuštěn vším, co se nazývá úctou a vážností, že s vaší, pravda poněkud upjatou podmínkou souhlasím. Marie už přece není nejmladší a nejhezčí, a nebudu-li na ni muset sahat, ba ji ani hladit či jen vánkem se jí dotknout, může to mé mysli jen ulevit. Ona má velmi tvrdé, hrubé kosti a způsob, jakým na člověka sahá, má cosi z přidavače od zedníků, a když jí zapovíte, aby se mě v manželství dotýkala, komu to může být vítanější než tomu, který tu před vámi poníženě stojí?“ „O mazlení a líbání nemůže být ani řeči.“ „To by taky nebylo vůbec nutné. Marie má poněkud hranaté líce, a kdybych ji vzal za hlavu, což se při něžnostech stává, mohly by jí spadnout vlasy, neboť nosí kvůli jejich úplnému vypadání docela obstojnou paruku.“ „Vaše nestydatosti ohledně Marie jsou mému uchu milé, neboť jsem se už obávala, že ji snad máte rád.“ „Ó, já si jí jistým způsobem docela vážím, přes nerozvážné řeči, které tu o ní před vámi vedu.“ V Selminých očích se náhle zablesklo a káravě zvolala: „V tom případě ji za žádných okolností nedostanete. Dala bych vám ji a vás jí jen tehdy, kdybyste si byli jeden druhému nesnesitelně protivní. Chci vás naučit, jak si být vzájemně sympatičtí.“ Slečna Selma si nedokázala představit žádné šťastné manželství, aniž okamžitě propadla rozmrzelosti, ale rozpadlá manželství, zruinovaná a rozepřemi rozvrácená, si ke svému potěšení, jež nesmíme podceňovat, představovala velmi snadno. Když Selma řekla: „Štěstí neexistuje, člověk se musí věnovat svým povinnostem“, v tichosti si při tom myslela: „Já jsem žádné nenalezla, a tak je nesmí nalézt ani nikdo jiný.“ Lze říct, že Selma loupežníka očarovala. Jaké k tomu použila prostředky? Ó, jaká podivná lenivost nás přepadla, zatímco tu takhle drápeme a škrabeme! Zrovna jako by nás Selma zařekla. Ale my se přinutíme vzchopit. Laskavá Editina povaha jako by tak nějak přešla na loupežníka, mluvil způsobně a zdvořile, jak to vídával u ní. Působilo mu velkou radost pohybovat se podobně jako ona, a Selma to vycítila, a sebrala proto odvahu, aby mu řekla: „Od nynějška budu vstupovat do vašeho pokoje, jako by byl můj, aniž se budu ohlašovat klepáním. Beru za dané, že jste s tímto uspořádáním srozuměn“, a tak jednou došlo k něčemu neslýchanému. Loupežník ležel vysvlečený na pohovce, neboť do jeho zvláštního světa svítilo krásně hřejivé slunce, a když Selma vešla se sdělením na rtech, že nechala v pokoji ležet kartáč na šaty a chtěla by si ho vzít, spatřila něco, co ji málem stálo život, neboť zůstala stát bez hnutí jako Medúza, jako by se před ní rozevřela propast. Nevydala ze sebe ani hlásku. Podobala se ubohému, v lese zbloudivšímu dítěti, a zvyklá pouze na nejuhlazenější důstojnické chování, jen odmítavě vrtěla hlavou, neřekla nic než „Jak jen můžete“, a tiše se vzdálila. Od té doby vždy před vstupem do pokoje nejprve pečlivě zaklepala. Vkradla se do ní jistá nesmělost, ale ta opět časem opadla. Je směšné volat loupežníka pro jeho tehdejší chování k odpovědnosti. Z toho nic nebude, to říkám na rovinu.

(…)

Když se tak den co den vydával za Editou, slyšel, jak okolostojící rozhodně a s velmi vážnou tváří říkají: „Dělá ji nešťastnou.“ Ten šepot možná dolehl i k jejím uším. Hluboce, velmi hluboce se zamyslela. Jednou tam stála a měla úplně sněhobílý obličej. Snad si myslela, že musí zemřít, zatímco teď se vodí růžovoučká a blažená za ruku se svým průměrným mužem. Loupežník je dnes celý pobledlý od samého psaní, neboť si můžete domyslet, jak mi se sepisováním téhle knihy statečně pomáhá. Editina ochránce, totiž onoho průměrného muže, jenž je ostatně docela statné postavy, loupežník jednoho dne oslovil, přičemž mu sdělil, že jednomu spisovateli pomáhá s románem, který není velký, přesto však oplývá kulturou i obsahem, a platí především Editě, jež je v tomhle malém, ale významném románu hlavní postavou. Když to loupežník říkal, usmíval se, a Editin přítel se doslova roztřásl potlačovaným hněvem, když ze sebe pracně dostal: „Darebáku!“ „Přísně vzato,“ odvětil loupežník, „jsme my všichni, kdo píšeme romány a novely, z toho pohledu darebáci, že při stisknutí spouští svých zbraní, chci říct za cílení na své velevážené předlohy a modely, postupujeme s ohleduplnou bezohledností, křehkou odvahou, neohroženou bázní, zarmoucenou rozpustilostí a rozpustilým zármutkem. Tak to už prostě v literatuře je. Vy, vážený pane, se nezdáte být přítelem básnického umění, jinak byste si rozmyslel přenést přes rty to výše zmíněné podivné slovo. Ale přísahám, že vám to nemám za zlé, přičemž lituji tohoto silného výrazu ‚přísahám‘, jenž se vám nebude zdát zcela namístě a mně taky ne. Vidím, že kouříte dýmku.“ „Proč bych neměl?“ „I kouření dýmky se bezpochyby do románu dostane.“ „Kdybych jen znal slovo, jímž bych dokázal popsat přemíru vaší nelidskosti!“ A rozešli se, když každý dal přednost tomu vydat se svou cestou. Určitě Editě vyprávěl, že loupežník asistuje jednomu spisovateli při sepisování příběhu, a Edita se snažila skrýt zděšení za oponou své lhostejně se jevící tváře. Ale přítel to uhodl. Ve své průměrnosti nedokázal najít ani pár příhodných slov, aby ji utěšil. Byla velmi neklidná a tiše si pro sebe řekla: „Kdo by byl řekl, že to muselo dojít až sem“, a cosi jako sladká, horká slza se jí zatřpytila v oku. A pomyslela si: „Odehnala jsem ho, a on šel za uznávaným autorem, všechno mu vypověděl, a teď o mně básní a píšou spojeným úsilím a já se nemůžu bránit a nikdo se mě nezastane. Musím si nechat líbit spisování tohohle žebráka, který nechtěl nechat ze své peněženky vypadnout ani vyklouznout pouhých sto franků. A to nejhorší na celé věci je, že mě miluje a olupuje mě z pouhé oddanosti a úcty, a celý svět to o mně ví, což bych nikdy nepokládala za možné. Bože na nebi, pomoz mi, abych se mohla pomstít.“

(…)

Loupežník však chodil stále po ulicích v čirém přesvědčení, že na něho tu a tam myslí. A tak jednou odpoledne došlo ke zmíněnému vystoupení na kazatelnu a ke kázání.

V kostele seděly ve stanovenou hodinu téměř výlučně jen dívky, mezi nimi některé věhlasné ženské zjevy, dalo by se říct reprezentantky, jako například známá dobrodinka paní von Hochbergová, která si svým duchem a přívětivostí získala všeobecně znamenitou pověst. Říkalo se, že se ráda obklopuje věncem mládí, tj. dává přednost živé společnosti. Peníze a vzdělanost vyslaly každá po jedné své zástupkyni. Nálada se zdála být nad pomyšlení živá. Kdo by nechápal, jak zvědaví byli na loupežníkovo vystoupení všichni přítomní, mezi nimiž byl zastoupen i mužský svět, třebaže v poněkud nepatrnější míře? Ručičky hodinek ukazovaly půl čtvrté. Čas dělal přirozeně minutu po minutě pokroky. Nad tou zvláštností, že ho nikdy nenapadne se konečně jednou zastavit, se pozastavuje mnohý inteligentní člověk. Bylo by tak zajímavé, tak nové, kdyby všechno, všechno tak nějak pokojně spočinulo v postýlce, spalo a klidně, klidně oddechovalo. Ale to se pravděpodobně nikdy nestane. Farář, impozantní muž, se nyní objevil před shromážděnými a představil jim loupežníka, svého „milého přítele a dělného bližního“, jak jej nikoli bez nádechu mírného veselí nazval, a ten nyní vystoupal na kazatelnu zcela samozřejmě, tj. tak lehkými, chtělo by se říct až roztomile lehkými kroky, jež už ani nebyly kroky, spíš krůčky. Na všech byly patrné menší obavy. Jak se na tak důstojném místě zachová? Ta otázka je musela bezděčně zaměstnávat, když se poté, co si jednou dvakrát lehce odkašlal, neboť se nedokázal zbavit pocitu, že jisté rozpaky jsou v tomto posvátném stánku namístě, vyjádřil následovně: „Vážení přítomní, se svolením pana faráře, který byl té dobroty, že mě dovedl za ruku až na toto místo rozjímání a duchovní povznesenosti, k vám promluvím o lásce, a i ta, kterou miluji, se dostavila, aby si vyslechla, co tu povím a o čem usoudím, že bych vám měl říct. Ó, jaká to pro mě musí být krásná chvíle!“ (…) Vanda seděla ve třinácté řadě. To bylo zjištěno naprosto přesně, mezi postarším mužem a jedním chlapcem. Sloužit velkým je a zůstává úkolem malých. Zvláštní, že to říkáme právě teď. Nebudeme si ale pro tuhle poznámku lámat hlavu, nýbrž co se Vandy týká, sdělíme vám, že vypadala překrásně, něžně jako třešňový květ, s přehozenými černými závoji, které v žádném případě nepotřebovaly vyjadřovat smutek, nebo jí snad zemřel snoubenec? Nevíme to a ani to vědět nemáme, ani si to nepřejeme. Její oči měly panovačný výraz. Často člověk vidí malé chovat se panovačně, téměř aby se snad bylo nad čím pousmát. Její hluboká vážnost v sobě měla cosi žertovného. V jak nádherné nehybnosti si libovala! Nepodobala se jednomu obrazu z Ravenny, z raně křesťanské doby, u nějž člověk žasl nad zbožností, jež se vkrádala do mladých duší a způsobovala, že věřící tak doširoka otevírali své velké, neobvykle krásně veliké oči? A byla tam taky Edita? Jistě. Seděla úplně vpředu, celá ve sněhobílém, a přes její líce se dolů vrhala rudá jako odvážný rytíř přes skalní stěnu do propasti, aby svou obětavostí zbavil krajinu kouzla. Ó, planula krásně. Jemně obuté nožky o sebe paličkovaly, jako by se do nich přeneslo všechno vzrušení a ony spolu promlouvaly a přely se, podobny dvěma pohněvaným holoubkům. Edita byla nevinnost sama. Bylo to, jako by sem ani nechtěla přijít, ale přitáhli ji stříbrnými šňůrkami. Její ochránce seděl vedle ní. Nebudeme pátrat po tom, seděl-li zde jako zasvěcený nebo ne, a loupežník mluvil dál a z úst mu plynulo: „Vznešený dům plný posluchačů…“ Když mu ta slova vyklouzla ze rtů, proběhl řadami lavic jemný, jemný šepot, chichotání, odkašlávání, ale vše zase rychle utichlo. Všichni zjevně dokázali opět rychle zpozornět. Shromáždění jako by na okamžik zapomněli, kde se zdržují, a teď si to zase uvědomili. „Musí se kát,“ problesklo Editě hlavou, jako by byla její osoba ze skla a rozhodnutí se chvělo nad celou její skleněnou jednotou bytí, která se z toho rozezněla. Takže vůbec žádné rozhodnutí neučinila, jen jí prosvěcovalo, jako slunce prozáří průsvitné tělo. „Když jsem tak ve svém novém obleku procházel ulicemi,“ mluvil dál loupežník, pokračuje tak ve své „očistě“, „slyšel jsem, jak lidé za mnou říkají: ‚Ten oblek mu sluší.‘ Ten nepatrný výrok mi dodal cosi jako křídla. Často jsem shodou nějakých vedlejších okolností zažil v životě záplavy radosti, jež mě unášely, jako bych byl čímsi plachtícím, vznášejícím se. Za tenhle jistě nijak velký, ale snad přece jen dost veliký hřích žádám své bližní za prominutí.“ „A ani teď tady nepomyslí na svého Boha,“ táhla spíš Editinou duší než její hlavou idea práva. Bylo to, jako by chtěla říct: „Přiznal se.“ „Nechtěl bych tu vystavovat na odiv své chyby, ačkoli by pro mě bylo snadné si jejich přiznáními ulevit. Stále myslím na všechny ty drobnosti, jako třeba na to, že jsem se jednoho dne před svou milou takřka hluboce uklonil a ona na mě ani nepohlédla, a jak za jasného dopoledne upadlo před knihkupectvím v centru našeho města jedno děvče do mdlob, jako by je jakási neviditelná moc oloupila o vědomí. Jak často jsem zamýšlel darovat mu kytici fialek, a nikdy jsem to neudělal. Takovou kytičku fialek člověk pořídí za padesát centimů, a přesto vás můžu ujistit, že to nebylo lakomství, které by mi v takové drobné laskavosti bránilo. Mám spíš sklon k rozhazovačnosti, než že bych byl skoupý, a to, že tady teď dole sedí a poslouchá mě, že přišla, aby mi vyčinila a dala mi polibek, je pro mě zvláštním zadostiučiněním, a vnitřně se jí s největším oprávněním vysmívám, a že to ode mě není vůbec hezké, přirozeně jen zdvojnásobuje mou marnivost a o to víc utužuje požitek, z nějž existuju a který vnímám jako mávnutí křídly a souběh všech vlastností. Člověk má lidi veskrze milovat a sloužit jim, řeknete mi, a já vám dávám za pravdu. Po celou uplynulou dobu jsem ovšem miloval tuhle dívku, které se posmívám, protože ji miluju, neboť milujeme-li děvče, máme-li milovanou bytost, má to v sobě cosi tak povzbuzujícího, nekonečně uspokojujícího, že se už nekloníme téměř k ničemu než k radostné vděčnosti, a když pak už ani neexistuje nešťastná láska, nýbrž každá láska je šťastná, protože člověka obohacuje, a celá zem nám nastavuje milou tvář, jen protože se srdce probudilo k životu, tak tam sedí dole jako ta, která mě obdařila, aniž to možná chtěla, jako ta, která mi posloužila, jako bych byl pán a ta ubohá jen nějaká má služka, kterou snad nikdy, nikdy už být nechtěla. Proto ji taky plným právem nazývám ubohá. Copak mě nevidíte, dámy a pánové, jak ji přehlížím, jako by už vůbec neexistovala ta, kterou jsem přece všemi možnými způsoby nerušeně a blahovolně zneužíval? Vidím ji před sebou v osamělé komůrce jako vypleněnou, opuštěnou, a i kdyby měla tisíc přátel, rovná se v mých očích stále jen oloupené, a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem její vítěz, a málem se hroutím jako plody už téměř přetížený vůz, a ty plody vlastně patří jí, byly jí odcizeny, má duše patří se vším jejím prozvoněným štěstím jí. (…) Láska chce být slepá, a možná jsem před Editou prchal, protože jsem chtěl zůstat slepý. Pokaždé, když jsem ji spatřil, vrhlo se na mě cosi ztemňujícího. Vidět ji pro mě znamenalo ji ztratit, nebo ji před sebou vidět příliš velikou, tak velikou, že mi svým zjevem všechno zakrývala, mne i sebe samotnou. O tom nemá taková nic netušící a necitlivá žena ponětí. Nic necítí, dokonce ani teď. Myslí si, že cítění se pro ni hrubě nehodí, mohlo by jí uškodit. Schází jí veškerá vážnost. A její ochránce je vrozená prostota, obyčejností doslova překypuje, což mi však nebránilo v tom, abych ji na jednom schodišti, které je vyzdobeno koberci a není třeba, abych je tu dál popisoval, políbil. Připravte se teď na jednu nepříjemnou událost. Ostatně bude to ještě několik minut trvat, neboť ona pořád ještě nenachází odvahu k pomstě. Ví o sobě, jak je zbabělá. Vždy jsem se jí zdál nemožně oblečený, abych ji pohněval, a teď už mám v kapse honorář za příběhy, které jsem si o ní navymýšlel a málem přitom padal smíchy ze židle. Jak krásně by mi bylo, kdybych se teď mohl zhroutit! Byl bych právě ve správném duševním rozpoložení, abych se nechal zvednout, odnést a uložit na zelené listí, do stanu.“ V tom okamžiku se zhroutil. Tichý výkřik projel vysokou halou. Edita stála vzpřímená. Z rukou jí vyklouzl revolver. Ze schodů na kazatelnu kapala drahocenná loupežníkova krev. Nikdy nebyla prolita inteligentnější krev. „Ó jaký nevídaný intelektuál, a jaký pošetilec!“ zašeptala Vanda.

Z německého originálu Der Räuber (Suhrkamp, Frankfurt 2006) vybral a přeložil Radovan Charvát.

Písně nádherně (ne)dokončené - literární zápisník

Loni na jaře jsem tu psal o svém zážitku z koncertu Jiřího Smrže. Čas oponou trhnul, koncertů bylo víc, víc bylo i zážitků, ale teď ve vydavatelství Galén vychází jeho nové album Nedokončené. Takovou událost ovšem nemohu opomenout. Hudební stránku ale přece jen raději přenechám povolanějším. Ti mohou diskutovat o muzikálních výkonech, aranžmá nebo o kladné či záporné magii studia, jež někdy obdaří píseň netušenými rozměry a jindy jí přece jen vysaje trochu původní energie. Jako diletant jen vnímám hutný, sytý a plný zvuk obohacený snově jedinečnými kreacemi Ridiny Ahmed. Pro obal desky Ondřej Pfeiffer oloupal a nakousl banán, aby tak složil hold „všem nedokončeným písním generace Velvet Underground“. Titul desky i poslední skladba totiž odkazují k věčné neuzavřenosti tvorby a sui generis i našich životů. My dokončujeme díla jiných a naše dílo zůstává neuchopitelným a tajemným způsobem otevřené pro ty, kteří přijdou po nás. Nedokončenost tak znamená stálou otevřenost vůči bytí bez ohledu na čas – v souladu s pokorným přijetím poznání, že „všechny naše písně jsou nedokončené“. Není deprimující, ale spíše osvobozující, protože dává smysl a vytváří spojitost mezi dnešním, minulým a budoucím, poskytuje úlevu od honby za nedosažitelně dokonalou úplností a umožňuje nám přesáhnout osamocenost a neodbytný tlak ega.

Říct, že Smržovy písně vypovídají o rozporuplnosti dnešního světa, znamená vyslovit jen pramálo sdělnou frázi. Ve skutečnosti jsou plné jemného vnitřního chvění a vlnění, neklidu, jenž se neustále táže po svém důvodu, napětí, jež odráží neunesitelné lidské situace. Relativita lidských osudů se nám tu připomíná na každém kroku. Ve vyznání ruskému básníku Mandelštamovi, nazvaném Osipe Emiljeviči, písničkář konfrontuje dobu, kdy jedna báseň znamenala rozsudek smrti, a dobu, kdy žel bohu básně neznamenají nic. Psát je však strašné i překrásné zároveň bez ohledu na cokoli, v jakýchkoli podmínkách.

Smrž v celé své tvorbě obkružuje témata touhy, osudu a milosti a variuje je v nejsubtilnějších fasetách. Pro mě jsou ale vrcholy alba tři místa. Bolestně drásavá balada Soussa je inspirovaná nedávným masakrem na tuniské pláži – mementem pro naši všednodennost, v níž každá vteřina získává nezměrnou hodnotu, slouží-li k tomu, aby v ní člověk se smrtí na jazyku stačil vyslovit své poslední „miluji tě“. Láska se staví do cesty nesmyslné smrti a činí to jediné, co může udělat. Postel široká je píseň o erotické touze, jež se vzpírá hranicím, ve které se stírají rozhraní mezi trýzní a slastí a milování se může stát mučením i naopak. Zpívá se zde o touze, která ve své dychtivosti a nezralosti mnohdy nedohlédne, že je pouze předobrazem něčeho vyššího. Prizmatem výpovědi o něčem tak žhnoucím, ba spalujícím ovšem u Smrže jako vždy zůstává naprostá cudnost, tedy optika, v níž vše získává pravé místo a pravou tvář.

Jestli však má album jednoznačný vrchol, lze za něj považovat skladbu Kdybych s ní nežil, bolestně nadějeplné a drtivě blahodárné svědectví, jež muselo být vysloveno, neboť nalezlo lásku jako dar, z něhož se rodí a roste svoboda. Dávné zvolání Pavla z Tarsu „Bez lásky nic nejsem“ tu Smrž rozvedl a dovedl do důsledků. Láska svým dotekem mění lidskou osu a jako nadpřirozený hybatel ji posunuje vzhůru, do nebe, ať už si pod tím představujeme cokoli. Zdá se mi, že intenzita téhle písně nemá obdoby, že zasahuje, rozdírá i očišťuje, povznáší do sfér andělských, až člověka mimoděk napadne, zda ten, kdo tuhle krásu složil a zazpíval, už sám vlastně není zpola andělem. Ale takový nápad by Smrž jistě zavrhl jako první, a měl by pravdu. Pořád ho potřebujeme hlavně jako písničkáře. Ostatně od chvíle, co ho znám, je mi lépe na světě, a to není málo.

Odpověď na otázku, proč nás umělec oslovuje a uchvacuje a v čem spočívá jeho velikost, zůstává vždy do jisté míry tajemstvím. Mnohé jistě souvisí s oním „umět“, bez něhož lze dokázat jen nemnoho. Ale mnozí umějí, a přece se umělci nestanou. Vždy lze odpovědět jen částečně, neurčitě, přibližně. Andrej Tarkovskij mluvil o kráse jako o symbolu pravdy. Myslím, že ono hluboké úsilí o vnitřní pravdivost stojí i za výjimečností Jiřího Smrže. Svůj zápas o největší možnou plnost výrazu – a tedy i bytí – vede s vírou i zásadami středověkého rytíře, který neustupuje z cesty, i když je boj ztracený. Ale on ztracený není, neboť nic se ještě nerozhodlo. A v záloze tiše čekají písně dokončené i nedokončené, aby promluvily a řekly rozhodující slovo.

Autor je literární historik a kritik.

Zrádný vypravěč

Skeptický román Muriel Sparkové

Skotská literatura, to nejsou jen deštěm nasáklá vřesoviště, na kost promrzlé dámy v nesnázích a kamenné hrady, v nichž straší. Román Nejlepší léta slečny Jean Brodieové (The Prime of Miss Jean Brodie, 1961) od Muriel Sparkové sice onu romantickou tradici evokuje, zároveň ji však rafinovaně podrývá. Zabývá se motivem učitele a žáků, ale i evropskými společenskými poměry ve třicátých letech minulého století, přičemž obojí nahlíží s ironií, jež v důsledku přechází v sarkasmus.

Kniha, která původně vycházela v časopise The New Yorker, vynesla Sparkové okamžitě obdiv a jde o její nejuznávanější dílo. Je proto s podivem, jak nenápadně působí. Na první pohled bychom mohli příběh označit za variantu univerzitního románu, jehož nejvýraznějšími příklady jsou Šťastný Jim (1954, česky 1959) od Kingsleyho Amise nebo Hostující profesoři (1975, česky 1980) Davida Lodge. Oba tyto tituly zachycují typické prostředí britských vysokých škol a vzdělávání popisují s humorem, leč skepticky jakožto úmorný proces, jehož cílem je vyšší společenský status a v případě Lodgeova románu pak ještě flirtování na konferenci. Ústředním motivem Nejlepších let slečny Jean Brodieové je ovšem to, co v těchto románech chybí – tedy úcta žáků k učitelům, a naopak snaha profesorů probudit ve studentech zájem o svět.

Oběti sebeklamu

Pokroková stará panna Brodieová si na průměrné edinburské škole na počátku třicátých let minulého století vybuduje skupinku oddaných děvčat a rozhodne se, že z nich udělá „crème de la crème“. Bez ohledu na rigidní osnovy je informuje o renesančním malířství, Mussoliniho úspěšném sociálním programu i o svém bohatém milostném životě. Čtenář ovšem brzy zjišťuje, že velká část toho, co se z vyprávění dozvíme, neříká o postavách nic skutečně signifikantního. Jak tvrdí kritik a spisovatel James Wood, jsme odsouzeni k tomu stát se jednou z „vyvolených“ Jean Brodieové a naslouchat jejím lekcím, nikdy se ale nedostaneme k ní domů a nepoznáme ji blíže. Učitelkou vyzdvihované moderní pedagogické metody jsou redukovány do pár vznosných frází a její platonické avantýry mají každý rok totožné schéma. Stejně tak každá z pětice dívek tvořících „slečninu skupinku“ je hned v úvodu knihy charakterizovaná jedním či dvěma výraznými rysy, a těchto nálepek se zbaví až v okamžiku, kdy nám vypravěč oznámí, čím se tyto ženy staly poté, co školu opustily. O tom, jaký dopad na ně měla jejich učitelka, proč se k ní některé otočily zády nebo na ni prostě zapomněly, kdežto jiné ji navštěvovaly až do její smrti, se nedozvíme nic. Samotná Brodieová je pak vykreslena jako oběť sebeklamu. Představa, jakou má sama o sobě, je stejně nerealistická jako nedokončený milostný román Horské hnízdo, který o jejím milenci sepsaly dvě z jejích následovnic: „Počítala s tím, že se v životním rozkvětu udrží až do šedesáti. Ale teď, rok po válce, jí bylo šestapadesát a byl to její poslední rok. Vypadala starší, trpěla nádorovým onemocněním.“

Podobně omylná byla stará panna v otázkách politických. Její nadšení pro fašistického vůdce Mussoliniho bylo založeno na romantické vizi antického řádu a její líčení italského ideálu je v knize postaveno do kontrastu s procházkou starým městem, kterou děvčata s kantorkou podniknou jednoho nevlídného zimního dne. Zatímco duceho fascisti pochodují v hrdém špalíru Římem, skotští nezaměstnaní stojí ve frontě na dávky a v děvčatech vzbuzují děs i úžas. V podobných krátkých scénách dokáže Sparková vystihnout mnohé dobové pohnutky. Vypravěčský hlas ale neaspiruje na obecnou historickou platnost. Zaměřuje se na ženy typu slečny Brodieové: vzdělané, válkou připravené o manžely a snoubence, které se automaticky dostaly do kategorie starých panen. Snahy slečny Brodieové jsou zároveň obdivuhodné, směšné i zneklidňující – což ale platí i o době, v níž se příběh odehrává.

Čtenářská frustrace

Neproniknutelnost motivací postav se zrcadlí v počínání vypravěče. Sparková konstruuje příběh s obdivuhodnou svévolí. V jediné větě dokáže spojit minulost i budoucnost postavy, lehce přeskočí třicet let a zcela tak boří význam napětí. Od samého počátku víme, co se s dívkami stane, nicméně jejich životy slouží vypravěči k tomu, aby ukázal, co všechno zůstane utajeno. Tím, že se v knize některé scény mnohokrát opakují, se jen zdůrazní momenty, jež vyřčeny nejsou. Vypravěč se tak sice tváří jakožto vševědoucí, ale rozhodně není „všeříkající“. Svou pozici a dojem o vlastní informovanosti posiluje obraty typu „teď je načase promluvit“, avšak mnohdy takovéto uvedení dané pasáže není nijak opodstatněné. Čtenář je tak neustále nucen přemýšlet a vracet se k již vylíčeným událostem, aby zjistil, proč jsou ukázány znovu, co se v nich změnilo a nakolik tato variace mění interpretaci. Ovšem také musí přijmout fakt, že jeho otázky zůstanou nezodpovězeny, a smířit se se svou frustrací stejně jako slečna Brodieová, jež se nikdy nedozví, která z dívek zradila její přízeň a proč. Muriel Sparková v tomto románu vytvořila vypravěče, který dávno před nástupem postmoderny fascinuje svou nezávislostí na čtenáři a jeho předpokladech. Provokuje jeho očekávání, zkouší jeho pozornost a mnohdy působí až úskočně. Jak ale řekne jedna z bývalých žaček, jež hodila slečnu Brodieovou přes palubu: „Zradit se dá jen tam, kde je člověk vázán věrností.“

Autorka je anglistka.

Fora Bolsonaro! - divadelní zápisník

Sedím na letišti. Ani tam, ani tady, uvízla jsem v jakémsi „mezi“, které nikomu nepatří a které svou přiznanou dočasností připomíná věčnost. Vracím se z jednadvacátého ročníku Mezinárodního festivalu divadla v Setúbalu, který se konal v posledních deseti srpnových dnech. Setúbal leží asi třicet kilometrů jižně od Lisabonu a velikostí je srovnatelný s Hradcem Králové, má ovšem pláž a přírodní rezervaci navrch. Tamní festival se snaží – a tato snaha mu vychází – oživit portugalskou scénu. Iniciuje proto setkání místních umělců s hosty z Francie, Španělska nebo Česka, ale i z Chile a zejména z Brazílie.

Portugalština se zde bere jako světový jazyk. Nejenže si nikdo neláme hlavu s titulky, také většina programu je v portugalštině. Vzájemné dorozumění se španělskými účastníky přitom bylo samozřejmostí, a tak vznikal koktejl nářečí a přízvuků, smíchaný z evropských latinských jazyků, dialektů z různých koutů Brazílie a chilské španělštiny. Dodám, že Francouzi komunikační výzvu vyřešili cirkusem. Jazyk představoval téma, které vedlo k dalším otázkám, jež se týkaly společnosti, kultury, politiky… Divadlu je vlastní snaha komunikovat, aniž by se nutně jednalo o předávání informací. Komunita zrozená festivalem – a svou dočasností připomínající letiště – prokázala vzácnou schopnost zprostředkovat setkání, která by se jinde nemohla odehrát. Tvoří se tak vztahy, jež mohou trvat roky, a to včetně těch s diváky, kteří jsou zrcadlem všeho, co se děje na scéně.

Všudypřítomným tématem bez ohledu na původ a přízvuk byl kontroverzní brazilský prezident Jair Bolsonaro. Nejen jako politik, ale i jako ztělesnění všeho, co jsme si nechtěli ani představit. Reflexe měla mnoho podob, ať už dystopickou od skupiny Rosas Periféricas nebo pohádkově fantaskní v podobě kříšení domorodých legend z Amazonie od Grupo Manuí. „Růže z periferie“ pocházejí z favel, chudinských čtvrtí São Paula, nedávno zahalených v dýmu požárů – však také součástí kostýmové výbavy byly plynové masky. Přestože někteří z členů souboru neměli ani na pivo, dokázali mezi svými během roku vybrat dost peněz, aby mohli přijet a hrát o tom, že svět, jak ho známe, možná končí, a také o tom, že nadějí je žena, Amazonka, hrdinka budoucnosti. Grupo Manuí nabídli vyprávění o Nhanderuvuçúovi, nejvyšším bohu mytologie Tupi-Guarani, což je zjednodušeně řečeno skupina více než padesáti indiánských jazyků, stále aktivně používaných, ale soustavně vytlačovaných. Nhanderuvuçú, který stvořil ochránce lesů a jeho srdce bije v Amazonii, představuje druh energie, která existuje, vždy existovala a existovat bude.

Vrcholem mezi pětatřiceti uvedenými představeními a performancemi byla ovšem Kafkova Proměna v podání chilského mima Ricarda Gaeta. Ten stejně jako například Alessandro Jodorowsky studoval v Paříži u Marcela Marceaua a jeho velkým snem prý je hrát v Praze. Pohyb jeho Gregoria Samsy měl nevídané hmyzí kvality. A nakonec zmíním možná jedinou „apolitickou“ hru brazilské provenience, inscenaci vytvořenou na základě románu „brazilského Goetha“ Joãa G. Rosy, která zvítězila v soutěžní sekci festivalu, ač podle hodnocení mnoha diváků šlo spíš o rádoby neutrální volbu poroty, která sáhla raději po bezpečí klasického divadelního projevu. Literatura je ovšem dalším pojítkem mezi zúčastněnými zeměmi – včetně Česka. Do portugalštiny je českých knih přeloženo sice úplné minimum, ale výkonná produkční festivalu Patrícia Paixão to pomáhá změnit. Přeložila totiž Čapkovo R.U.R., které bude letos na konci října vydáno a uvedeno v portugalské premiéře, a to právě v Setúbalu, kam budou snad v budoucnu české soubory zvány častěji.

Když jsme si jeden večer promítali Krtečka, zaznělo do scény, kde se kácí les: „Fora Bolsonaro!“ (Pryč s Bolsonarem!), pochopitelně s odkazem na současné masivní kácení amazonského pralesa. Když jsme zpívali a tančili, lidé po jednotlivých písních volali: „Fora Bolsonaro!“ S každým odehraným představením jako magická formule a jako heslo zaznělo „Fora Bolsonaro“. Jak vidno, v divadle se možnost trvalého poškození našeho světa bere vážně. Stále ještě je třeba metafor pro záchranu skutečnosti. Pryč s Bolsonarem!

Autorka je herečka.

Mimopražské dramplány

Zpráva o tvůrcích, tvůrkyních a titulech nadcházející sezóny

Většina českých divadel má v těchto týdnech na webových stránkách seznam premiér, a tak je možné udělat si ucelenou představu o dramaturgickém plánu v celé zemi. Prošel jsem weby českých divadel, jejichž zřizovatelem je město nebo kraj, a některých jsem se doptal e-mailem. Do přehledu jsem zahrnul pouze činoherní scény nebo v případě několikasouborových institucí jen jejich činoherní část. Nepracoval jsem s divadly dětskými, ale pohádky v nabídce premiér činoherních příspěvkových scén jsem reflektoval. Vynechal jsem ovšem divadla pražská. Ne snad proto, že jich je mnohem víc než všech zbylých českých divadel dohromady – chtěl jsem zkrátka podat zprávu o dramaturgických plánech českých regionálních činoherních scén. V součtu jde o 21 divadel a 122 premiérových titulů (HaDivadlo a divadlo v Příbrami ovšem zatím neměly údaje k nové sezóně k dispozici). Výsledek je velmi pestrý – a také v něčem překvapivý.

Kde jsou ženy?

Překvapivé je hlavně slabé zapojení žen, autorek a režisérek, do realizace premiér. Ze sledovaných 122 nadcházejících regionálních premiér jich je pouze 14 napsáno nebo spolunapsáno ženou. Více než polovina z 21 sledovaných divadel nevyužije ani jedno literární nebo dramatické dílo napsané ženou, tedy 12 příspěvkových regionálních divadel neuvede v průběhu celé sezóny jediný „ženský“ titul. Divadla v Mostě a Uherském Hradišti však plánují ve fiskálním roce, a tedy v tuto chvíli zveřejňují plány pouze do konce roku 2019 (je tedy možné, že do konce června nějaký titul vytvořený ženou nasadí). Je pravda, že některá divadla budou mít premiéry pouze čtyři, jiná ovšem deset – a nedostat mezi deset titulů jedinou ženu je opravdu výkon. Zbylých devět scén pak má v seznamu zpravidla jednu nebo dvě autorky při sedmi, osmi premiérách. Jako zjevení mezi nimi působí brněnské Divadlo Husa na provázku, kde tři ze čtyř premiér stojí na dílech žen a pouze Jan Mikulášek zpracovává Cervantesova Dona Quijota. Krok s Husou drží jen Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, kde v pěti premiérách najdeme dvě autorky a také dvě režisérky (a navíc zde narazíme na jedinou novou českou hru od ženy, a sice z pera Anny Saavedry).

Tím se dostáváme k režisérkám. Ze 122 premiér jich bude ženou režírováno nebo spolurežírováno 21, přičemž v některých divadlech v celé sezóně nebude působit žádná režisérka. V tomto ohledu jasně vyniká činohra Jihočeského divadla v Českých Budějovicích, a to i díky třem režiím její šéfky Martiny Schlegelové. Výrazná je rovněž Tereza Říhová, která bude v sezóně k vidění na třech scénách, nebo Natálie Deáková s rovněž třemi režiemi. Celkově je ale české regionální divadlo vedeno muži. Z mé statistiky zároveň vyplývá, že zejména na úrovni autorů jde o muže mezi padesáti a šedesáti lety.

Různorodost titulů

Které ze 122 titulů regionálních činoherních scén upoutaly moji pozornost? Jihočeské divadlo a divadlo v Mladé Boleslavi uvádějí adaptace rakouského bestselleru Dobrý proti severáku (2008, česky 2010), což je milostný román psaný formou e-mailů. Jihočeské divadlo mimoto nabídne klasiku politického divadla, hru Zadržitelný vzestup Artura Uie, kterou Bertolt Brecht napsal na jaře 1941 v Helsinkách jako podobenství o cestě Adolfa Hitlera k moci. Západočeské divadlo v Chebu a také plzeňské Divadlo J. K. Tyla nastudují jednu z nejhranějších her Karla Čapka R.U.R., a připomenou tak stodvacáté výročí jejího vzniku. Čapkův text je sice na dnešní poměry upovídaný a místy naivní, celkově je ovšem stále aktuální úvahou nad vztahem člověka a chytrých technologií. Nápaditý dramaturgický plán má Horácké divadlo v Jihlavě: dramatizuje českou ústavu z prosince roku 1992, nasazuje klasiku světového dramatu Utrpení mladého Werthera v režii progresivní tváře alternativní scény Jakuba Čermáka a k tomu Haškova Švejka v adaptaci enfant terrible domácí dramatiky Romana Sikory. Nelze přehlédnout návrat režiséra Vladimíra Morávka do Klicperova divadla v Hradci Králové, tím spíš, že zde nastuduje hru letos devadesátiletého Milana Kundery Ptákovina z roku 1966. Morávek v sezóně pokračuje v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde připraví klasickou Molièrovu komedii Zdravý nemocný.

Mezi všemi premiérami jsem našel jediného Shakespeara, a sice titul Antonius a Kleopatra v Městském divadle Brno. Tato scéna a také Městské divadlo Zlín uvedou v následující sezóně rovněž Žebráckou operu Václava Havla. Autor ji napsal v roce 1972 pro široký divadelní soubor osmi mužů a devíti žen. Třetího Havla sezóny můžeme vidět v Národním divadle moravskoslezském. Půjde o jeho poslední text Odcházení z roku 2007. Jiří Havelka se objeví jednak jako režisér adaptace Brnoxu (2016) od výtvarnice Kateřiny Šedé pro Divadlo Husa na provázku, jednak jako autor oceňované divadelní hry Společenstvo vlastníků, kterou v následující sezóně uvedou divadla v Pardubicích i Českých Budějovicích. V Plzni vznikne autorská inscenace DORTEL aneb Jak se vaří nacionalismus, která formou parodie televizních kuchařských soutěží přiblíží jeden z velkých domácích problémů.

Na závěr bych ještě chtěl upozornit na premiéru pohádky Hárún a Moře příběhů v libereckém Divadle F. X. Šaldy. Dobrodružnou cestu na skrytý měsíc Země podle Salmana Rushdieho režíruje Jiří Hajdyla. Tomáš Loužný pro Činoherní studio v Ústí nad Labem připravuje adaptaci filmu Michaela Hanekeho Funny games (2007). A brněnské Centrum experimentálního divadla otevře svoji třetí scénu s názvem Terén – ambiciózní projekt Matyáše Dlaba a Lukáše Jiřičky se bude pohybovat mezi žánry s důrazem na komunikaci s publikem ve veřejném prostoru. Bude tedy z čeho vybírat!

Autor je divadelní režisér.

Náš šálek čaje

Uplynulá divadelní sezóna a dětský divák

Když žijete v domácnosti, kde na dva dospělé diváky připadají tři malí, neustále konfrontujete své divácké gusto s potřebami dětí. V posledních týdnech srpna pak otevíráte webové stránky oblíbených divadel, posuzujete rodinný rozpočet a možná dokonce sestavujete domácí kritický žebříček. Tak je to aspoň v našem případě. Špičku „digestu“ zde uvádím jako možné pozvání do právě začínající rodinné divadelní sezóny.

Nonsens a viktoriánství

Jedním z našich režisérských favoritů je Jiří Adámek. Vedle jeho invenčních projektů s Boca Loca Lab pro dospělé diváky dlouhodobě sledujeme i jeho hudebně-divadelní projekty pro děti. V pražském divadle Minor realizoval Adámek během poslední dekády několik výrazných inscenací, počínaje adaptací Kiplingovy Knihy džunglí, přes kouzelné Hasanovo putování v Tisíci a jedné noci až k intuitivním Libozvukům, vytvořeným ve spolupráci s Markem Doubravou. Minulou sezónu pak Minor v Adámkově režii uvedl hravé představení Toodle-noodle. Inscenace vyjadřuje okouzlení „starou Anglií“, respektive viktoriánstvím s jeho zdvořilými způsoby, fantastickou zemí, kterou Carrollova Alenka objevila za zrcadlem, a jazykovými hříčkami, jimiž fascinoval básník Edward Lear.

Po zmínce o Lewisi Carrollovi a Edwardu Learovi nemohu nepřipomenout inscenační trilogii, kterou těmto „králům nonsensu“ věnovala v osmdesátých letech v Divadle na provázku režisérka Eva Tálská. Adámek ovšem svou poklonu nonsensu a viktoriánské Anglii zakládá na poněkud odlišných východiscích než Tálská. Zatímco Příběhy dlouhého nosu odívají nonsens do postav a „realizují“ ho, Adámek vychází mnohem více z jeho zvukového, rytmického a intonačního rozměru. Ve spolupráci s dramaturgyní Petrou Zichovou a hudebníkem Markem Doubravou vytváří uvolněnou hravou koláž, kterou prochází skupina devíti postav, pojmenovaných v náslovném rýmu Jessie, Jackie, Jamilee, Janie, Jodie, Julie, John, Jeff a Joe. Po úvodním setkání na předscéně, kde se servíruje čaj o páté a při představování jednotlivých postav se s geniální pedanterií opakují obligátní výměny typu „Thank you, I’m fine, and what about you?“, se na scénu po způsobu agentů FBI spustí loutka směšného carrollovského netvora, jakési velké myši, která si nejprve poručí čaj a poté na servírovacím vozíku odjede do krajiny „za zrcadlo“, a to i s Johnovým šálkem. Herci se vydají za únoscem šálku do snového prostoru za oponou. Tam stojí tajemný viktoriánský dům a herci interagují s loutkami. Je tu mocný kouzelník, humr pečící sušenky, mluvící pštros, anglická královna a řada dalších postav. V jednotlivých pokojích kouzelného domu se odehrávají zábavné příhody propojené tématy Learovy nonsensové poezie, servírováním čaje s mlékem a pronásledováním únosce šálku. Celé putování, provázené mimo jiné zpěvem skotské písně My Bonnie lies over the ocean nebo britské hymny, končí záchranou Johnova šálku a návratem na předscénu.

V anotaci představení se objevuje trochu zavádějící oznámení: „Znalost anglického jazyka netřeba!“ S tím bych ovšem nesouhlasila, bez elementárního rozumění angličtině se malý divák ocitne v trochu v nejistém prostoru. Toodle-noodle konfrontuje diváka s potřebou vědět, „o čem to bylo“, respektive s potřebou „porozumět“ cizí řeči. Mimoto mu odkrývá radost z rytmu, melodie i ze hry s modely řečového chování. Herecky i muzikantsky kvalitní a opravdu zábavné hrátky s angličtinou mohu za svou rodinu doporučit jako náš „cup of tea“.

Velbloudice Pepita

Dalším představením, na něž jsme se vypravili i podruhé, byla inscenace Pepito, (ne)plivej! v podání Dismanova rozhlasového dětského souboru a režii Jany Frankové. Její tvorbu sleduji už více než čtvrt století, od působení v Divadle za branou II přes projekty v rámci Divadla Dagmar a náročnou práci na Vránovských sletech až po její současné umělecké vedení DRDS. Pepito, (ne)plivej! je druhá hra z pera básníka, dokumentaristy a mnohaletého redaktora Českého rozhlasu Miloše Doležala, jehož zájem o zasuté příběhy z české historie, především z nacistické a komunistické totality, dal během posledních dvou dekád vzniknout řadě jedinečných knih i dokumentů. Před několika lety tak Doležal začal sbírat svědectví o jednom neuvěřitelném skautském dobrodružství s velbloudem, které se odehrálo na sklonku války a v červnu 1945. Ve vesnici Pohled na Vysočině skupinka skautů objevila bezprizornou velbloudici. Zvíře snad pocházelo z cirkusu nebo uteklo sovětským či rumunským vojákům. Skauti velbloudici pojmenovali Pepita, a aby ji zachránili před utracením, rozhodli se ji pěšky dovést až do pražské zoologické zahrady (železnice byla na sklonku války přetížená, benzínu byl nedostatek). V roce 2013 byl prvním výsledkem rozhovorů s pamětníky i podrobného hledání v dobových dokumentech rozhlasový pořad Cirkus na faře aneb Pepito, neplivej. Autorská dvojice Miloš Doležal a Jiří Vondráček s ním zvítězila v soutěži Report 2014.

Čtyři roky po odvysílání dokumentu se příběh stal základem divadelní hry Pepito, (ne)plivej!, kde v devatenácti obrazech kromě velbloudice vystupuje čtyřčlenná skautská skupinka, chlapci Bubi, Maják a Bořík a dívka Beruška, která na své pouti zažívá řadu humorných setkání (vesničané chtějí směnit velbloudici za kukačkové hodiny nebo za motorku), děsivých snů (v těch má o Pepitu zájem řezník Hnátek), nebezpečných peripetií (glejt psaný lámanou ruštinou zachrání velbloudici před utracením sovětskými vojáky) i paradoxních rozuzlení (velbloudice přijatá do pražské zoo byla po měsíci prodána do cirkusu, aby zoo mohla koupit hyenu skvrnitou). Každý obraz končí písní obohacenou vždy o další, shrnující sloku. Mimo ústřední děj „on the road“ je hra protkána také řadou autorem domyšlených mikropříběhů (klubovnu skautů v Havlíčkově Brodě střeží Minehaha, v Čáslavi skupince přináší jídlo skaut Miloš, vyhlížející návrat svých rodičů z války, v Praze se na scéně objeví členové slavné Jestřábovy „Dvojky“ a zachrání oddílové kroniky z nacisty zapečetěné klubovny).

Všechny postavy hry jsou ve chvíli svého vstupu na jeviště vystaveny „historickému“ coming outu: jsou z nich sňaty skautské přezdívky a diváci se dozvídají jejich skutečná jména i dospělý životní příběh (Minehaha je budoucí literární historik Jaroslav Med, skaut Miloš je filmový režisér Miloš Forman, Jestřáb – snad netřeba říkat – spisovatel Jaroslav Foglar). Výborně odehrané představení bylo v obou reprízách, které jsme viděli, doplněno diskusí o historii, divadle a skautingu s režisérkou Frankovou. Její jemný humor a vynikající vedení dětských herců daly Doležalově hře vyznění nepatetického apelu. Dodejme, že příběh velbloudice Pepity, provázený ilustracemi Jakuba Grece a dobovými fotografiemi i dokumenty, vyjde na podzim tohoto roku také knižně.

Autorka je literární historička.

Drcením vpřed

Kniha Jasona Schreiera o herním průmyslu

Na zadní straně přebalu knihy Jasona Schreiera Krev, pot a pixely (Blood, Sweat, and Pixels, 2017) najdeme citát z recenze časopisu Wired, podle které kniha vytváří „často nelichotivý“ portrét videoherního průmyslu. Z určitého pohledu se Schreierův text opravdu dá takto brát. Americký herní publicista a editor popisuje v jednotlivých kapitolách peripetie a potíže vývoje konkrétních počítačových her. Vychází přitom především z rozhovorů s mnoha vývojáři a dalšími klíčovými figurami herního byznysu. Pro čtenáře, kteří se zajímají o fungování zábavních průmyslů, je to rozhodně přínosný text, ale s jeho nelichotivostí je to problematické.

Krize je norma

Dnešní kulturní a zábavní průmysly jsou extrémními příklady prekarizovaných prostředí, kde je práce založena na projektových zakázkách, obvykle s velmi nejistými podmínkami. Schreierova kniha je vynikajícím průvodcem po odvětví, které je všemožnými nepředvídatelnými okolnostmi poznamenané snad ještě víc než kinematografie nebo jiné kulturní provozy. Každá kapitola se věnuje vývoji jedné hry, přičemž jejich žánrový a hlavně produkční rozptyl je značný. Najdeme tu vysokorozpočtové americké projekty jako akční RPG Diablo III (2012) nebo sci-fi online střílečku Destiny (2014) vedle úspěšného evropského pokusu o prvoligové fantasy RPG Zaklínač III: Divoký hon (The Witcher 3: Wild Hunt, 2015), nezávislé 2D skákačky Shovel Knight (2014) nebo farmářského simulátoru Stardew Valley (2016), kompletně vytvořeného jediným autorem. S pomocí desítek konkrétních příkladů se Schreierovi daří předložit před čtenáře plastický obraz práce v herním průmyslu, kde je vývoj prakticky každé hry provázen řadou více či méně závažných krizí. Zajímají ho přitom jak mechanismy ovlivňující vznik jednotlivých her, tak styl práce a osudy lidí pracujících v této branži.

S výrobou filmů pojí vývoj počítačových her například to, že jde zpravidla o týmové projekty, které často vyžadují mnoho různých vysoce specializovaných profesí, jsou obvykle finančně i časově velmi náročné a vznikají v mimořádně silném konkurenčním prostředí. Několik her, o nichž Schreier píše, se rodilo na základě crowdfundingových kampaní spojených se spoustou závazků, jiné týmy zase musely složitě vyjednávat s mediálními korporacemi, které je vlastní, a často také předělávat hry na základě nepředvídatelných rozhodnutí mateřských společností. Autor se ale zmiňuje třeba i o problémech s distribucí her, s čímž se potýkají především tvůrci malých nezávislých titulů, kterých vznikají desítky, a je těžké mezi nimi vyniknout.

Nástrahy interaktivity

Hry jsou ovšem oproti filmům ještě více spojené s dynamicky se rozvíjejícími technologiemi – například mnohem rychleji zastarávají. Schreier ukazuje, jak může vývoj určité hry zkomplikovat nebo zjednodušit ryze technická volba určitého enginu nebo jak snadno práci desítek programátorů zmaří to, že se na trhu objeví nová herní konzole. Mimoto jsou hry interaktivní, což zásadně komplikuje předvídání toho, jak bude fungovat výsledek. V knize se dočteme o herních mechanikách, které týmy programátorů složitě budovaly, až nakonec zjistily, že prostě nepůsobí dostatečně „zábavně“, nebo třeba o tom, jak se komplexní herní scénáře postupně rozložily do naprostého chaosu. A konečně jsou hry ve větší míře než filmy přístupné různým dodatečným změnám. Zatímco filmy se občas přestříhávají nebo se k nim dotočí pár nových scén, u počítačových her po premiérovém uvedení na trh leckdy následuje fáze vychytávání množství drobných programátorských chyb, ale třeba i velmi rozsáhlé rozšiřování obsahu o nové prvky. Nemluvě o online multiplayerových hrách, které se stále znovu a znovu aktualizují a přepracovávají.

Při vývoji prakticky každé z deseti her, o kterých Schreier píše, došlo na fázi, které programátoři říkají „drcení“. Je to období těsně před uzávěrkou, které ale může trvat i několik měsíců, kdy se celý tým horečně snaží hru vypiplat k dokonalosti – obvykle za cenu mnohahodinových přesčasů, pracovních víkendů, přespávání v kanceláři a přežívání na jídle z fast foodů. Tenhle modus práce je pro tvůrce her typický a formuje osudy všech lidí, kterým se kniha věnuje detailněji. Autor uvádí příklady tvůrčího vyhoření, přepracovanosti a rozvrácených osobních vztahů. „Tvorba her (…) přitahuje určitý typ workoholických osobností,“ cituje Schreier jednoho ze zvukových mistrů v herní branži. „Jedu za dětmi, podívám se na ně a pomyslím si: hezké, půl roku pryč a jste úplně jiné. A já u toho nebyl.“

Workoholismus vítězí

Toto je nepochybně onen „nelichotivý“ obraz herního průmyslu, který měla na mysli recenze citovaná na přebalu knihy. Samotný text ale rozhodně není míněn jako analýza práce a kariéry v herním průmyslu. Není to sociologický pohled na herní komunity, jak ho u kinematografie známe například z oboru production studies. Schreierova kniha je popularizační a jeho postoj k práci ve vývojářských týmech je ve skutečnosti ambivalentní. Na jednu stranu vyznívá kriticky, na stranu druhou jako chvalozpěv na zmíněný workoholismus a perfekcionismus. Až na jednu výjimku se navíc Schreier věnuje hrám, které byly nejen dokončené (což ani zdaleka není případ všech herních projektů), ale také úspěšné. Kapitoly knihy jsou vesměs příběhy o tvrdé práci a snaze dotáhnout každý detail do konce, což se nakonec vyplatilo a zpravidla to přineslo vývojářům velké zisky. Obsahují odstrašující případy, ale také motivaci k tvrdé práci, což je o to zrádnější, že náročná a často velmi špatně placená práce v kreativních průmyslech je možná právě jen díky mýtům, které jsou s těmito obory spojené. Jeden z nich říká, že lidé v těchto branžích dělají to, co je baví, a proto jsou ochotni dělat to za málo peněz nebo zadarmo, a podle druhého je zase nutné se v konkurenci jiných kreativních pracovníků prosadit a obětovat tomu třeba i několik let rutinní podřadné práce a čekání na příležitost. Schreier ostatně mluví zejména buď s vedoucími celých týmů, nebo s autory umělecké vize daných her, nezpovídá řadové programátory a příslušníky dalších, méně prominentních profesí.

Krev, pot a pixely je proto potřeba brát jako zúžený pohled na vývojářskou komunitu. Jason Schreier nedělá analýzu, ale vypráví příběhy. Nepodává komplexní výpověď o určitém pracovním prostředí, pouze nás jím provádí. Přesto jeho kniha každému, kdo se zajímá o práci nejen v herním byznysu, ale v celém spektru zábavních průmyslů, nabízí exkluzivní a poučný vhled.

Horor stažený z kůže

Ambiciózní hra s pohanstvím ve Slunovratu Ariho Astera

Mysteriózní horor Děsivé dědictví (Hereditary, 2018) učinil z debutujícího amerického režiséra Ariho Astera jednoho z nejsledovanějších žánrových tvůrců dneška. Ve svém druhém filmu Slunovrat nás Aster zavádí kamsi na švédský venkov do prostředí sekty, která sice odmítá porušovat dopravní předpisy, ale jinak se řídí vlastními pravidly. Na rovině stylu, v němž se snoubí prvky vztahové alegorie, folklorního podobenství a hororu, se snaží o autonomii i on – ovšem s proměnlivými výsledky.

Horor a partnerská krize

Vztah Dani a Christiana nefunguje, dívka sužovaná psychickými problémy je pro ambiciózního studenta antropologie přítěží. Když ale Dani postihne rodinná tragédie, nemá mladík sílu přítelkyni poslat k vodě a namísto rozchodu se rozhodne přizvat ji na cestu, kterou chtěl původně absolvovat jen s přáteli. Jejich cílem je odlehlé místo kdesi na švédském venkově, kde se má brzy odehrát rituál, k němuž dochází jen jednou za devadesát let. Představa o výpravě, která hrdiny vytrhne z utrápené každodennosti, ale záhy bere za své a z vidiny očistného výletu se začne klubat špatný trip, který na účastnících zanechá trvalé šrámy. Christian nakonec z výletu pro svůj antropologický výzkum nic nevytěží, zato Dani nečekané prostředí pomůže postupně prozřít a možná i najít způsob, jak nešťastný vztah jednou provždy vyřešit.

Podobně jako v Děsivém dědictví, které je pamětihodné zejména výkonem australské herečky Toni Collette, chce Aster i ve Slunovratu obhájit hororové motivy psychologickým pozadím. A tak zatímco v minulém snímku se jeho hrdinové vyrovnávali s rodinným prokletím a hledali cestu ke smíření, tentokrát režisér snoubí děsivé obrazy s pokusem o diagnózu nezdravého partnerského vztahu. O něco podobného se mezi současnými tvůrci snaží třeba Jordan Peele, jehož filmy Uteč (Get Out, 2017) a My (Us, 2019) ovšem kombinují obecnější společenské či vztahové diagnózy s nečekanými hororovými výjevy mnohem zručněji.

V zajetí kultu a estetiky

Alibi pro Asterův film bychom mohli hledat v „žánru“ folk hororu, jak jej definoval především Rituál (The Wicker Man, 1973): filmy spadající do tohoto volného kánonu ale obvykle operují s lo-fi estetikou, a tak se jim snáz odpouštějí dílčí nedostatky – dokonce se mohou stát součástí jejich kouzla. V případě Slunovratu, který staví na odiv, jak vyšlechtěný a dokonalý je každý jeho záběr, se však obětí paralýzy stane po vztahu protagonistů i samotný film. Zdá se totiž, že Aster je nenapravitelný estét, který se více věnuje choreografii herců než logice děje a motivacím pro to, co jeho postavy dělají. Podobně jako je Christian ambiciózní student, který chce z návštěvy tajemné sekty především vytěžit maximum pro svou školní práci, neohlíží se kolem sebe ani Aster, kterého jako by při natáčení vlastní rituál uhranul do té míry, že neví, kdy přestat. Ve výsledku dopadá podobně jako Ben Wheatley ve svém snímku Pole v Anglii (A Field in England, 2013) – oběma jako by se z přílišné konzumace houbiček zatočila hlava natolik, že to dělá zle i jejich filmům.

Slunovrat je dalším z filmů, ve kterých se zvrtne halucinogenní trip – skoro se zdá, že nebýt Harmonyho Korina a jeho snímku The Beach Bum (2019), nebyl by mezi současnými režiséry nikdo, kdo by ukázal, že s drogami může být i legrace. Kromě několika působivých scén, kdy se začne obraz psychedelicky kroutit a deformovat, ve Slunovratu ilustruje působení lysohlávek zejména hudební doprovod. Nervní i smyslný soundtrack Bobbyho Krlice, který pod jménem The Haxan Cloak spolupracoval s Björk i temnými kapelami jako Health či The Body, prohlubuje celkovou omamnost filmu, jenž svou inklinací k alegorii destruktivního vztahu pokukuje spíše po Bergmanovi než po standardních žánrových bubácích. Asterova antropologická výprava s hororovými motivy navíc nekončí cliffhangerem naznačujícím pokračování nastoleného děsu, ale odhalením, že náruč pohanského kultu může být všem krutostem navzdory vlídnější než každodennost západní civilizace poháněná arogancí a nezkrotnými ambicemi.

Rituál je třeba prožít

Pokud je Slunovrat něčím osvěžující, pak rozhodnutím zasadit většinu hrůz, jimž jsou hrdinové vystaveni, do denního světla. Horor, který je kromě slunce prozářen i dokonalými květinovými aranžmá, sympaticky nestaví na jednoznačném půdorysu a zklame všechny, kteří si od něj slibují tradiční vyvražďovačku, v níž by cizí element – zde příslušníci tajemného kultu – s různou mírou vynalézavosti postupně odpravil partičku mladých studentů. Aster jako by svůj odstup od žánrových šablon demonstroval už tím, že nejkonvenčnější hororovou scénu zařadil hned na začátek filmu, kdežto pozdější výjevy nejsou stereotypní ani obsahem, ani načasováním. Jenže Asterův rituál kromě geometrických prvků a zjevné soustředěnosti ovládá i zmatečnost, která může i nemusí být důsledkem zkrácení tříhodinové režisérské verze filmu o několik desítek minut.

Kulisy Asterova folklorního skanzenu jsou poutavé, domyšlené a skvěle se vyjímají na plakátech, stejně jako je osvěžující jeho přístup, který nám říká, že rituál nestačí sledovat, ale je třeba ho prožít. Způsob, jakým do něj film publikum vtahuje, není ale vždy efektivní – rituál ve Slunovratu místy trpí náhodností a přílišnou elegancí, která sice může budit obdiv, ale stejně tak snadno vyvolá rozpačité pokrčení rameny a odstup. Což není pro film o rituálních sebevraždách a vlídnosti pohanství nejlepší vizitka.

Autor je člen Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI.

Isaac Lythgoe

Ve spárech umělé inteligence

Vídeňské bienále reflektuje technologie a klima

Vídeňské bienále již tradičně tematizuje tři vzájemně se prolínající sféry – umění, design a architekturu. „Je to poměrně specifická kombinace, většinou se bienále věnují pouze jedné oblasti. Podle nás je ale zajímavé rozklíčovat, jak se k současným a budoucím výzvám stavějí různé disciplíny,“ vysvětluje Marlies Wirth, jedna z hlavních kurátorek přehlídky. „Magickým trojúhelníkem budoucích výzev“, jak to nazval ředitel projektu Christoph Thun-Hohenstein, mají být digitalizace, udržitelný rozvoj a klimatická změna. Toto vcelku velké oborové a tematické rozpětí vyústilo v několik výstavních projektů, přičemž většina z nich se koncentruje v prostorách Muzea užitého umění. Menší expozice vznikly v prostorách Univerzity užitého umění a ve výstavní síni Kunsthalle Wien.

„Myslím, že co se týče obsahu, je vždy zajímavé, když na projektu spolupracuje několik institucí. Všechny výstavy přitom spojuje jedno velké téma, a sice s jakými postoji a hodnotami chceme vstoupit do nového digitálního věku,“ objasňuje celkový koncept kurátorka. Možná právě kvůli očividnému zaměření na budoucí vývoj se za oficiálním názvem akce Vienna Biennale poprvé objevilo upřesnění „for Change“. Muzeum si očividně uvědomuje, že momentální obrovské celospolečenské změny jsou pro jednotlivce snesitelnější, když na nich mohou nějakým způsobem participovat. Cílem bienále přitom rozhodně není prosazení „správných“ hodnot, ale spíše otevření všeobecné diskuse o dané problematice. „Rozhodně ve výstavách nechceme propagovat své postoje. Naopak. Vůbec se necítím povolána k tomu, abych někomu říkala, jaké hodnoty jsou podstatné,“ ohrazuje se vůči potenciální kritice kurátorka.

Podivné hodnoty

Toto vyjádření souzní s povahou hlavní výstavy bienále Uncanny Values: Künstliche Intelligenz & du (Podivné hodnoty. Umělá inteligence & ty). Jasných odpovědí se zde opravdu nedočkáme. Z textů na panelech se na nás přitom hrne přehršel nepříjemných otázek. Například: „Je umělá inteligence demokratická?“ nebo „Může být umělá inteligence spravedlivějším vládcem než současní politici?“ Za absenci nezpochybnitelného narativu, respektive jasných odpovědí si kurátoři v rakouském tisku vysloužili četnou kritiku. Jako by si recenzenti neuvědomovali, že cílem instalace věnující se současné, rychle se měnící problematice není autoritativní předkládání odpovědí. Jde naopak o prezentaci dostatečného množství faktů a jejich uměleckou interpretaci – a na tomto základě by měl k odpovědím dospět každý sám. „Snažili jsme se ukázat, že se jedná o živé téma. Kdybychom na otázky odpověděli, mohli by mít návštěvníci pocit, že už je to uzavřená problematika. My ale chceme, aby domů odešli s novými, vlastními otázkami,“ říká k tomu Marlies Wirth. Na umělou inteligenci se podle ní nedá pohlížet černobílou optikou, rozlišující pouze mezi dobrem a zlem: „Je důležité si uvědomit, že za každým praktickým využitím technologie číhá nebezpečí jejího zneužití. Každý produkujeme obrovské množství dat, ze kterých pak profitují různé koncerny.“

Do komplexního diskursu návštěvníky chytře vtahuje už podtitul výstavy, který jasně říká, že umělá inteligence ovlivňuje život každého z nás, a je tedy v našem vlastním zájmu se o ní dostatečně informovat. Důmyslná je v tomto ohledu také vstupní instalace od americké informační umělkyně Heather Dewey-Hagborg, nazvaná Probably Chelsea (Pravděpodobně Chelsea), esteticky asi nejsofistikovanější dílo celé jinak spíše technofilně zaměřené výstavy. Na příchozí bez jakýchkoli emocí ponuře zírá třicítka tváří různého pohlaví, vzhledu i původu, zavěšených ze stropu. Dílo reflektuje vztah DNA a jedinečnosti lidského jedince. Dewey-Hagborg za pomoci algoritmické analýzy identické informace DNA nechala vytvořit tři desítky portrétů americké whistleblowerky Chelsea E. Manning. Její reálné podobě ovšem neodpovídá ani jeden.

Eliza, pramatka chatbotů

Zaujmou ale i další z celkových osmnácti objektů. Satirický nádech má The Chair Project (Židlový projekt), v jehož rámci rakouští designéři realizovali návrhy židlí vytvořené umělou inteligencí. Z pohledu člověka přitom nejspíš ani atraktivní tvary nenahradí absenci sedací plochy. Ale umělá inteligence zkrátka sedět nemusí.

Současný trh s uměním ve své práci reflektuje britská tvůrkyně Rachel Ara. Na neonové tabuli se v krátkém časovém sledu střídají různá čísla – momentální tržní hodnota umělkyně, kterou v reálném čase počítají algoritmy na základě jejího pohlaví, původu, pozice na sociálních sítích, dat aukčních síní a analýzy finančního trhu. Stačí jediný tweet před její instalací a hodnota umělkyně skokově stoupá. Kromě kritiky kapitalistického trhu se nabízí rovněž interpretace akcentující redukci člověka na binární hodnoty namísto zaměření se na osobnost v její komplexnosti.

Působivé architektonické řešení výstavy, tvořené především poloprůhlednými stěnami, obsahuje spoustu obrazovek, technologických vymožeností a přístrojů. „Na první pohled nepoznáte, co je za stěnami vystaveno. Podobně nás v životě obklopuje umělá inteligence, aniž bychom věděli, co se za tímto konceptem vlastně skrývá,“ komentuje toto instalační řešení kurátorka. Jedním z vystavených objektů je Eliza, pramatka všech chatbotů, vyvinutá v šedesátých letech 20. století pro komunikaci s pacienty. Vynálezce tehdy udivilo, jak nemocní bezelstně se strojem komunikují. Ani po více než padesáti letech se přitom naše chování příliš nezměnilo – při komunikaci se strojem často až příliš snadno ztrácíme zábrany a hovoříme i o velmi intimních a citlivých detailech svých životů.

Nejmodernější techniku však nečekejte. Podle kurátorky se nejedná o technologickou, nýbrž kulturní výstavu: „Představujeme projekty, které se technologií zabývají buď z uměleckého, anebo vývojového hlediska.“ Společenský kontext přitom zprostředkovává možná až nadměrné množství informačních tabulí, které přibližují roli umělé inteligence například ve zdravotnictví, vzdělávacím systému nebo při válečných konfliktech. Z finančních důvodů ovšem nemohly být texty rozmístěny přímo ve výstavním prostoru a namísto toho jsou na vnitřních stěnách haly. Návštěvníci jim tak bohužel nevěnují dostatečnou pozornost a přicházejí o důležité souvislosti. Ozvláštněním je analýza pozitivity či negativity těchto textů umělou inteligencí, jejíž výsledky ovšem svědčí o tom, že subjektivní vnímání se (zatím) naprogramovat nepodařilo.

Tísnivá atmosféra hlavní výstavy pokračuje i v prostorách Univerzity užitého umění. Kolektiv umělců zde pod názvem Time’s Up (Čas uběhl) prezentuje dystopickou představu o městě v roce 2047 – vylidněném a zasaženém klimatickou změnou. Jsou zde sice úsměvné nápady jako restaurační menu s burgerem z řas, ale předkládaná teze, že by klimatická změna měla přinést vyrovnání sociálních rozdílů ve společnosti, není přesvědčivá.

Energie z moči i bioodpadu

Namísto rýsování dalších katastrofických scénářů se naštěstí ostatní výstavy v Muzeu užitého umění spíše zamýšlejí nad tím, jak novým klimatickým i společenským podmínkám čelit. Východisko ze slepé uličky ukazuje na komorní výstavě Klimawandel! (Klimatická změna!) vídeňské studio EOOS, představující šest svých prototypů. Tím nejzajímavějším je Lunar Lander (Měsíční sonda), designem připomínající vesmírnou stanici. Jedná se však o extrémně ekologickou a udržitelnou toaletu, která moč posílá do palivových článků na boku konstrukce, v nichž je za pomoci keramického cylindru, anody a katody s karbonovým průtokem a mikrobů vyráběna elektřina – z 85 litrů močoviny tak vznikne kilowatthodina energie.

Za zmínku stojí také zařízení Kitchen-Cow (Kuchyňská kráva), jež fermentací kuchyňského bioodpadu produkuje metan. Ten může být následně využit při ohřívání jídel – dva kilogramy organických zbytků mohou stačit až na tři hodiny vaření. Ani jeden z prototypů nejspíš nemá ambici v nejbližší době proniknout do obyčejných domácností. Lunar Lander by však mohl být zajímavou ekologickou alternativou například na festivalech, Kitchen-Cow třeba ve školních jídelnách (nedávno se v médiích objevila informace, že české jídelny každý den vyhodí až 150 tun jídla).

Továrna budoucnosti

Konkrétní nápady přináší i výstava Future Factory (Továrna budoucnosti). Zajímavý obsah bohužel znehodnocuje nepříliš povedená instalace, jíž dominují především monitory a infopanely. Leitmotivem je současná produkce, která – alespoň podle kurátora Erwina Bauera – se po několika desetiletích opět začíná vracet na místa určená především k bydlení. V centru Rotterdamu se například bývalý bazénový komplex Blue City proměnil v sídlo podnikatelů operujících dle cirkulární ekonomiky. To v praxi znamená například to, že kávový lógr z jedné z restaurací využívá jiná firma k tomu, aby na něm pěstovala hlívu ústřičnou, a z podhoubí se pak vyrábí balicí materiál. A aby se kruh uzavřel, jsou vypěstované houby nakonec nabízeny ve zmíněné restauraci.

Z Nizozemska pochází i start-up Fruit Leather (Ovocná kůže). Nápad vychází ze skutečnosti, že zemědělci kvůli estetickým požadavkům zákazníků vůbec nesklidí až 40 procent své úrody. Nepotřebné ovoce přitom chce firma využívat k produkci rezistentního materiálu. Z plodin udělá kaši, kterou následně uvaří a usuší – a konečný produkt má srovnatelné vlastnosti se zvířecí kůží. Momentálně prý společnost intenzivně pracuje na výrobě prototypů obuvi a kabelek.

Poutavé a mimořádně aktuální je i téma architektury v době digitalizace a klimatické změny. Ani to se však kurátorům nepodařilo zabalit do atraktivního designu. Většina z 23 prezentovaných projektů je představena pouze fotografiemi, jakákoli interakce chybí. Výstavě navíc škodí stísněný prostor, v němž se projekty utápějí vedle četných textových tabulí. Nejvíce tak zaujme „živá socha“ H.O.R.T.U.S. XL Astaxanthin.g uprostřed místnosti. V jejích otvorech jsou rostlinné bakterie schopné fotosyntézy, které se dokážou samy rozmnožovat, a přispívají tak ke zlepšení klimatu.

Hysterická těžba

Nejmenší prostor v Muzeu užitého umění dostali studenti a čerství absolventi Univerzity užitého umění. „Spolupracujeme velmi často. Kooperace s vědeckým pracovištěm je smysluplná, vyrůstá tam nová generace a univerzita navíc otevřela mezidisciplinární studia, kde vedle umělců učí například i mikrobiologové, robotikové, filosofové či sociologové,“ uvádí Marlies Wirth.

Studenti s přiděleným prostorem naložili lépe než kurátoři zmíněných dvou výstav – představují pouze pět prací, které tak mají dost místa a mohou vyniknout. Svou nápaditostí a štiplavou satiričností oslovuje dílo Catalin Betz Ceci n’est pas un jeu (Toto není hra), které odkazuje na všudypřítomnou sebekontrolu a sebeoptimalizaci. Instalace citující známou Magrittovu malbu začíná jako hra – každý návštěvník může roztočit kolo štěstí, na kterém jsou políčka s nápisy jako „Dnes jsem udělal 10 000 kroků“ nebo „Alespoň dvakrát v životě jsem meditoval“. Pokud odpovíte kladně, můžete točit znovu – čímž se zvyšuje šance na výhru v podobě možnosti vstoupit do VIP prostoru. Tam vás na imaginární sociální síti zahrnou oslavné výkřiky. Před obrazovkou však stojíte úplně sami… Umělkyně svou prací dává jasně najevo, že život nelze brát jako hru, v níž postupujeme vpřed po jednotlivých políčkách. Cestu k uspokojení svých potřeb má člověk hledat především sám v sobě.

Zaujmou rovněž interaktivní instalace Gabriely Urrutiy Reyes, která se zabývá způsobem šíření dezinformací na sociálních sítích, anebo Magdaleny Marie Friedl, již zajímá komplikovaný vztah mezi lidským a umělým dotykem.

Mladí umělci kvalitou svých děl překvapivě překonali úroveň expozice v Kunsthalle, kde se kurátorky zaměřily na ambivalentní vztah genderu a technologií, potenciál tohoto tématu ale výběrem prací ani zdaleka nedokázaly naplnit. Drtivá většina z 25 děl je přinejlepším průměrná, a výstava tak zaujme především svým kontroverzním názvem Hysterical Mining (Hysterická těžba). Nad průměr nicméně vyčnívají dvě originální práce: Delphine Reist se svým Étagèrem obstarává zvuk výstavy. V regálu jsou vystaveny brusky, vrtačky a pily, které jako by se po přiblížení návštěvníka samy od sebe rozezvučely. Diváci před řinčivým zvukem s hrůzou ustupují – a mohou sami sobě položit otázku, jaké genderové role ve společnosti v souvislosti s elektrickým nářadím nadále přetrvávají. Z konceptuálního hlediska je zajímavá i série maleb Blind Spot (Slepé místo) od Miao Ying. Šanghajská umělkyně po několikaměsíční rešerši objevila na dva tisíce pojmů, které čínská vláda nechala cenzurovat v prohlížeči Google: láska, politika, národ… Na plátno natiskla pouze slovníkové definice těchto výrazů, bez samotného pojmu. Cenzurovaným objektům tak znovu poskytla místo ve veřejném prostoru – a návštěvníkům místo pro reflexi problému.

Autorka studuje dějiny umění.

Hudba počítačových neuronů

Jak umělá inteligence změní hudební průmysl?

Současný nárůst zájmu o témata týkající se umělé inteligence prakticky ve všech oblastech lidské činnosti je těžké přehlédnout. V hudbě může jít o stejný přelom, jakým byl nástup magnetofonového pásku nebo osobního počítače. Možná se ale jedná o příliš komplexní fenomén, než aby ho bylo možné vnímat jako jednotný diskurs geeků, audiofilů, návštěvníků klubů, příznivců vysoké hudby a laické veřejnosti. A ještě jinak s umělou inteligencí nakládají samotní umělci. Každá ze jmenovaných skupin klade své vlastní otázky, přesto je jisté, že s umělou inteligencí v hudbě musíme počítat.

Nejprve je ale nutné objasnit, že umělá inteligence není synonymem pro jakýsi efemérní počítačový mozek, který by dokázal kreativně vytvářet novou hudbu. Je to zastřešující pojem pro množinu systémů nebo myšlenkových konceptů, která zahrnuje „machine learning“, tedy způsob, jakým počítače rozumějí datovým množinám a jak je interpretují. To je aktivita prováděná již celé roky a není na ní v zásadě nic intelektuálně náročného. Jde o algoritmy, které usnadňují počítačům rozklíčování konkrétních podnětů v takovém objemu a rychlosti, jaké jsou člověku nedostupné, a navíc bez konkrétní definice postupů, pouze na základě metody pokus–omyl. Kromě toho však umělá inteligence obnáší i „deep learning“ – sofistikovanější formu strojového učení, které dokáže rozpoznávat a diagnostikovat podněty na základě komplexních vrstev vnímání v neurálních sítích. Ty zpracovávají podněty na mnoha různých rovinách a využívají se například při počítačovém vidění nebo obecně při rozpoznávání objektů, mluveného jazyka, zvuků či písma. Jinak řečeno, současná expanze umělé inteligence v hudbě neznamená nahrazení skladatelů či interpretů automaty. Dovolí ovšem počítačům hudbu lépe poslouchat, analyzovat a na základě tohoto poznání vytvářet její imitace.

Automaticky generovaná hudba

Jednou z nejpopulárnějších platforem tohoto typu je otevřená neurální síť MuseNet, která vychází ze stovek tisíc analyzovaných notových zápisů. Zkoumá množství podnětů, zjišťuje, co mají společného a jaké mezi nimi existují vztahy, a na základě toho dokáže celkem přesvědčivě vygenerovat cokoli od Rachmaninova po Rammstein. Genezi hudebních sítí doprovází vznik trhu s automaticky generovanou hudbou, který reprezentují platformy jako Boomy, AIVA, Amper Score, Flow Machines nebo veterán oboru Jukedeck. Ty přitom neprodávají konkrétní skladby, ale použití generátoru, který dokáže pokaždé vytvořit novou, unikátní kompozici. V současnosti se tento nástroj využívá v nízkorozpočtové videoprodukci, herním průmyslu a obecně všude tam, kde potřebují neurčitou, ale žánrově rozpoznatelnou hudbu sloužící jako zvuková kulisa. Tato produkce, označovaná jako bet music, stock music nebo funkční hudba, má nepříliš složitá pravidla a v uplynulých dekádách byla běžně dostupná na mnohadiskových edicích. Po nástupu umělé inteligence ji ovšem už nikdo nebude komponovat ručně, neboť počítačové systémy to zvládnou stokrát rychleji. A nejen to – dokážou se adaptovat na mnohem sofistikovanější hudební postupy.

Souběžně s rozvojem uměle komponované hudby vyvstává řada etických a právních otázek, například ohledně právní ochrany hudebních stylů či rukopisů. Je-li tak snadné znít jako Lady Gaga, je opravdu nutné, aby Lady Gaga skládala ještě něco dalšího? Nebo by mělo být možné autorsky chránit samotný styl Lady Gaga? Anebo autorská ochrana přestane dávat smysl? Jak ovšem podotýká publicista Clive Thompson v článku pro dubnové číslo magazínu Mother Jones, tento problém se v první řadě nebude týkat hvězdných interpretů, ale nemalého množství skladatelů v šedé zóně gig ekonomiky, přivydělávajících si spotřební hudbou. Práce těchto tvůrců zanikne a oni budou muset své rodiny živit nějak jinak. Proto je více než aktuální otázka, jakou úlohu bude hrát v celém procesu člověk, a nebude-li nutné, jako v minulosti už mnohokrát, aby redefinoval svou roli po boku strojů.

Nevyslyšené varování?

Přestože umělá inteligence v hudbě má dosud podobu nástrojů či asistivních technologií, v mediálním diskursu rezonují dalekosáhlejší spekulace, spojené se silným metaforickým obrazem emancipovaného oživení technologického parku. Představa o umělé inteligenci – jakkoli banálně to může znít – v sobě zahrnuje imaginární entity, jako jsou HAL z filmu 2001: Vesmírná odysea (1968) nebo kladný i záporný Terminátor. Dotýká se překonávání lidských smyslů (vidí víc, slyší lépe), ohrožení (protože vidí víc, jedná za našimi zády) a akcelerace (udělá to, co my, ale lépe a rychleji). Hudební média tak v posledním roce glosují nástup umělé inteligence jako „varování, které jsme nevyslyšeli“, „naše zotročení algoritmy“ nebo „totální clusterfuck hudební legislativy“. V emocionální diskusi, která není nepodobná zděšení, jaké nastalo po nástupu domácích počítačů, je přitom samotným výstupům umělé produkce věnována jen malá pozornost. Na rozdíl od textů, maleb nebo fotografií generovaných umělou inteligencí se strojově vytvořená hudba zatím nedočkala osočování z podvodu či imitace a s podivnou samozřejmostí se stává součástí hudebního trhu, aniž by bylo jasné, jak k ní kriticky přistupovat. Hudební průmysl nicméně bere umělou inteligenci velmi vážně – své vlastní aplikace vyvíjejí všichni velcí hráči, jako jsou Google, Sony nebo Spotify.

Vše, o čem dosud byla řeč, se netýká výsledné hudební nahrávky, ale jen notového, respektive MIDI záznamu. Ten je při tvorbě podrobován úpravám a revizím nebo je považován za zdrojový materiál. Takto vzniklo údajně první album vytvořené pomocí umělé inteligence: I AM AI (2018) zpěvačky Taryn Southern. Jeho jednotlivé party byly počítačově generovány a bez větších změn použity, aniž by se tento fakt do výsledného zvuku nějak přehnaně otiskl. Nahrávka tak i přes relativně pozitivní recenze působí především jako důkaz, že umělou inteligenci lze použít pro komponování nenáročné hudby.

Dítě, které si vychováme

O mnoho zajímavější jsou umělecké projekty využívající umělou inteligenci pro vytváření samotné hudební matérie. Neurální síť Yona íránského producenta Ashe Kooshy, který vydává na značce Ninja Tune, debutovala na nahrávce C (2018). Yona vytváří rytmické textury, MIDI partitury pro vokaloid, harmonie i texty a často dospívá k velmi překvapivým postupům – jakési zjemnělé verzi glitch music, kterou v hudbě samotného Kooshy nenajdeme. Jak ale producent podotýká, naučit neurální síť vyprodukovat něco, co připomíná hudbu, je úkol na několik let. Na rozdíl od komerčních platforem uvažuje Koosha o Yoně nikoli jako o službě, ale jako o personě, křehké poloprůsvitné bytosti připomínající dekonstruované roboty ze současné sci-fi. Fikci umělé inteligence coby samostatné entity navíc posiluje třeba tím, že s Yonou společně vystupuje (pod názvem Yona featuring Ash Koosha) nebo se o ní v interview vyjadřuje jakožto o tvůrkyni.

Zatímco Yona je výsledkem hledání nové estetiky umělé inteligence, nové album Holly Herndon Proto (2019) klade obecnější a zásadnější otázky. Herndon, která na nahrávce pracovala společně se svým partnerem a pravidelným spolupracovníkem Matem Dryhurstem, pojala album jako volné pokračování předchozí desky Platform (2015; recenze v A2 č. 18/2015), na níž ústřední roli hrály on-line technologie pojaté jakožto intimní životní prostor. Na novince je opět využit laptop (jako velmi osobní nástroj), ale k němu se přidává neurální sítí Spawn, vytrénovaná hlasem hudebnice. Přestože Spawn vytvořila jen kolem dvaceti procent materiálu alba, dokázala vtisknout nahrávce neopakovatelný charakter (nejrozpoznatelnější je ve skladbě Evening Shades, jež je autentickým záznamem společné improvizace umělé inteligence a pěveckého sboru). Podstatnější je však nová dimenze přemýšlení o umělé inteligenci jako o dítěti, které oba tvůrci několik let vychovávají. Tento přístup obrací perspektivu vnímání umělé inteligence jako něčeho, co nás přišlo zničit. Namísto toho nabízí obraz bytosti, která odráží to, co ji naučíme, a s níž bychom proto měli navázat partnerský vztah. Jak Herndon dokazuje na letošním albu, tento vztah nemusí vyústit jen v novou technoestetiku, ale i ve zvláštní hybrid elektronické kultury, esoterismu a šamanismu. Možná jde o jeden z mála pozitivních způsobů, jak se s nástupem umělé inteligence nejen v hudbě vyrovnat bez výrazných ztrát.

Autor je umělec.

Rapující učitelka

Ukrajinská senzace jménem Alyona Alyona

O ukrajinském rapu se obvykle soudí, že nevyniká vysokou úrovní ani množstvím interpretů. V zahraničí, ale i na Ukrajině jsou známější různé etno fúze na způsob úspěšné DachaBrachy, rockové skupiny jako Okean Elzy či elektronická taneční hudba. Navzdory současnému válečnému konfliktu je v hip hopu – podobně jako v oblasti spotřebního popu – na Ukrajině pořád silný vliv Ruska a ruští rappeři jako například Eldžej nebo Feduk jsou často populárnější než domácí hvězdy. Ty totiž jaksi chybějí.

O to větším překvapením bylo, když Ukrajinci objevili Alyonu Alyonu. Na první pohled to vypadalo, jako by se zjevila odnikud. Učitelka v mateřské školce jednoho podzimního dne v říjnu 2018 nahrála na YouTube videoklip ke skladbě Rybky, který měl během prvních čtyřiadvaceti hodin po zveřejnění 33 tisíc zhlédnutí a do dnešního dne jich má skoro dva miliony, a stala se miláčkem médií i posluchačů. O pár měsíců později – a po několika dalších klipech – byla už tak slavná, že práce ve školce nechala. Děti ostatně neustále vyrušovali novináři a kolegové si zase stěžovali, že se v jejích klipech objevují sprostá slova. Na sklonku minulého roku se Alyona Alyona odstěhovala do Kyjeva a začala se věnovat výhradně hudbě. Letos v dubnu vydala své první album Puška, vyšel o ní článek v americkém vydání časopisu Vogue, v červnu měla první sólový koncert a v létě úspěšně vystoupila mimo jiné na festivalech Creepy Teepee, Pohoda a Sziget.

Holka z vesnice

Aljoně Savranenko je dvacet osm let a pochází z vesnice Kapitanivka v Kirovohradské oblasti. Vystudovala psychologii a učitelství pro mateřské školy a v obou oborech pracovala. Při své práci se podle vlastních slov často setkávala s „nezletilými matkami, ženami z problémových rodin, lidmi, kteří vyšli z vězení, narkomany a alkoholiky“. Poslední tři roky působila ve školce v městečku Baryšivka, které leží sedmdesát kilometrů od Kyjeva a jehož největší pozoruhodností doposud bylo to, že ho roku 1843 navštívil slavný ukrajinský básník Taras Ševčenko. Pro lepší představu dodejme, že si v mateřské škole měsíčně vydělala 3600 hřiven, což je něco přes 3300 korun.

Tím, že chce rapovat, si byla jistá od chvíle, kdy ve dvanácti letech zaslechla Cooliovu skladbu Gangsta’s Paradise. K hudbě měla vztah odmalička – její otec poslouchal rock a měl velkou sbírku desek. První písničku Alyona Alyona nahrála už před deseti lety, nevěděla ale, kterým směrem se vydat, a dokonce ani který jazyk používat – zkoušela ukrajinštinu, ruštinu i angličtinu. V roce 2016 vydala pod pseudonymem Alyona Al.kaida album pesimistického undergroundového rapu Pljus na minus daje pljus (Plus krát mínus je plus), které ale mimo úzký okruh zasvěcených nevyvolalo takřka žádný zájem.

Zhubnout se nechystám

Dnes je Alyona Alyona opravdovou hvězdou, která je neustále pod drobnohledem médií a pravidelně poskytuje rozhovory. Flow jejího veselého, kulometně rychlého rapu s texty plnými osobních vyznání, ale i bizarního humoru si Ukrajince podmanilo. Poslouchají ji i lidé, kteří se o hip hop dosud vůbec nezajímali. Čím si je získala? Patrně hlavně svou energií a odzbrojující upřímností, ale také řemeslnou kvalitou své produkce, která převyšuje běžnou úroveň ukrajinského hip hopu, jakkoli beaty a samply jejích skladeb mnohým připadají poněkud jednoduché. Roli určitě hraje i to, že komunikuje na všech sociálních sítích a svým příznivcům věnuje velkou pozornost a spoustu času.

Kromě toho, že její texty postrádají obvyklé rapové rekvizity jako drogy a drahá auta, se rapperka vymyká žánrovým stereotypům i svým zevnějškem. Alyona Alyona je více než plné postavy, což je dvojnásob pozoruhodné na Ukrajině, kde stále přetrvává představa, že zpěvačka musí vypadat jako modelka – nehledě na to, že v ukrajinském rapu jsou podobně jako u nás zastoupeni především muži. Není proto divu, že ve většině rozhovorů padla i otázka, jaký vztah má rapperka ke své postavě a zda je pro ni důležité téma body positivity. Ruskému nezávislému zpravodajskému serveru Meduza například sdělila: „Nesnažte se mě takhle zaškatulkovat! To se mě netýká, vždyť jsem se nesvlékla do naha! Jsem prostě taková, jaká jsem. Říkám, že jsem se sama se sebou už vyrovnala, nevedu ale žádnou propagandu, nikomu neříkám: jdi, bojuj, rozbij držku každému, kdo ti poví, že jsi tlustá (…) Chtěla bych ale působit na společnost tak, aby lidi jako já brala normálně. Zhubnout o čtyřicet kilo se určitě nechystám, a pokud prostřednictvím hudby můžu lidem pomoci k tomu, aby si začali věřit, cítili se svobodnější a objevili svůj skrytý talent, tak to udělám.“

O pět měsíců později ovšem v jiném rozhovoru, tentokrát pro ruské stránky Blueprint, na otázku, chce-li být aktivistkou, už odpověděla trochu jinak: „Ano, mám to v plánu. Kromě ekologie mám co říct i k tématu body positivity. Ženy obecně potřebují podporu. A na Ukrajině je aktuální i téma násilí na ženách v rodině. To je problém, o kterém se mlčí. Je toho tolik, k čemu bych se chtěla vyjádřit! (…) Zatím shromažďuju myšlenky, znalosti a sílu.“

Nová generace

Některé její texty v sobě mají určitou dávku humorného surreálna – třeba hned první píseň Rybky: „Ryba se třpytí, zatímco ty nevidíš a plácáš/ Ryba vrtí ploutví, to se neděje často/ Rybka zlákala na dno Jacquese-Yvese Cousteaua“. Častěji jsou to však prostá a srozumitelná vyznání v duchu skladby Vidčyňaj (Otevři): „Víš jak to je?/ Nová generace stojí na startu/ Nová generace drží svou kartu/ Bezstarostná odvaha a síla street artu/ plná elánu a silná na duchu/ Moje generace se dává do kroku/ Přišel čas obrátit stránku“.

Zdánlivě neproblematický příběh Alyony Alyony je ovšem namístě trochu zproblematizovat. Svého úspěchu by totiž nemohla dosáhnout, kdyby za ní od samého začátku nestál profesionální tým, který pracoval na klipech a jejich šíření. Beaty jí skládá známý ukrajinský zvukový producent Vadym Alchutov. Ovšem, jak přiznává PR manažer Saša Varenyca, který pro tým Alyony Alyony v loňském roce pracoval, její obliba se poněkud vymkla z rukou a nikdo vlastně netuší, čím přesně jejich svěřenkyně tak zaujala. Mimořádný úspěch má totiž nejen na Ukrajině, ale i v zahraničí – mimo jiné i v Rusku, kde sice úspěšně působí řada ukrajinských hudebníků, nicméně takový zájem o ukrajinský rap, navíc v ukrajinštině, jaký pozorujeme v případě Alyony Alyony, je věc dlouho nevídaná. Doufejme tedy, že sláva nezamotá Alyoně Alyoně hlavu a že dalším nadaným Ukrajinkám i Ukrajincům opravdu ukáže, jak „objevit svůj skrytý talent“.

Autor je ukrajinista.

(Ne)smysl průmyslu 4.0

Diktum jednoho pojmu

Pojem industry 4.0 vznikl během diskusí na veletrhu průmyslových technologií v Hannoveru v roce 2011. Má označovat nový způsob výroby, při němž využití komunikačních technologií propojujících produkt a člověka směřuje k plné automatizaci a v konečné fázi i ke komunikaci mezi produktem a produktem. Vznikla tak idea internetu věcí, tedy sítě zařízení schopných vyměňovat si a samostatně zpracovávat data, která potřebuje rychlý vývoj technologií, aplikace umělé inteligence a v neposlední řadě i tvorba nových manažerských či byznysových modelů. Vyprázdněný a komodifikovaný obsah implementace nových technologií vede k tomu, že je teorie inovace šířena a přijímána bez kritické reflexe.

S nástupem průmyslu 4.0 se setkáme kromě Německa i v ekonomikách dalších vyspělých zemí, které se snaží podporovat inovace, výzkum a aplikace nových technologií, jež mají pomoci racionalizovat systémy výroby za účelem snížení nákladů. Výrobě skutečně schází racionalizace: v jednom státě sídlí vědci, výzkum a laboratoře, v dalším se navrhuje design produktu, v jiném se vyrábějí a montují komponenty, přičemž marketing je ponechán na lidech sídlících zase jinde. Čtvrtá průmyslová revoluce by tak mohla symbolizovat opětovné seskupení fragmentovaného procesu výroby, což by zcela restrukturovalo globální logistiku zboží. Protože však pojem průmyslu 4.0 není produktem vědeckého diskursu, ale trhu samotného, měli bychom být nanejvýš opatrní v jeho užívání.

Restrukturalizace továrny

Obecně je průmysl 4.0 spojován se čtvrtou průmyslovou revolucí. Očekávání velkých společenských změn analogických k průmyslovým revolucím minulosti však vede k technologickému determinismu a predikci, která může připomínat závěry vulgárního modelu základny a nadstavby. Pomůže tedy, když si vymezení tohoto fenoménu rozdělíme na deskriptivní a normativní oblasti, které mají několik úrovní, z nichž každá generuje odlišné politiky řešení nadcházejících problémů.

V rámci deskripce se lze setkat se třemi rovinami výkladu. Za prvé jde o pokus zachytit množinu interaktivních technologií, které ve své provázanosti budou utvářet velké společenské změny (například nanotechnologie v kombinaci s velkými daty, internetem věcí či algoritmy). Ačkoli netušíme, jaké kombinace nastanou a zda nebudou omezovány rozhraním (hlavní brzdou aplikace nových technologií je problém, jak je mezi sebou propojit), v oficiálních dokumentech (v Česku například dokument Národní iniciativa průmyslu z roku 2016) se interaktivní technologie doporučují. Průmysl 4.0 se přitom zaměňuje za čtvrtou průmyslovou revoluci, ačkoli se de facto jedná o pouhý pokrok inovací s důrazem na plánování výroby. Takový pohled se pak zaměřuje obzvláště na management digitální transformace, který cílí na komunikaci, průmyslový internet, kyberfyzické systémy, robotiku, big data, umělou inteligenci a aditivní výrobu. Podobně jako v tayloristické racionalizaci se přitom upřednostňuje model restrukturalizace celé továrny. Časem se vytvoří inteligentní síť, ve které bude mít každý fyzický výrobek svého „avatara“, jenž bude interaktivně komunikovat s celým systémem výroby.

Super smart society

Druhý pohled je historicko-dialektický: průmysl 4.0 se opět zaměňuje za čtvrtou průmyslovou revoluci, tentokrát ovšem v několika typech periodizací, které se snaží vidět do budoucnosti, přestože každá revoluce produkuje odlišné události, aniž by bylo zcela jasné, zda se budou znovu opakovat: je to dělení na věk fyzické síly, první věk strojů a druhý věk strojů (automatizace a umělé inteligence); dělení dějin na tři fáze dle míry vlivu informačních a komunikačních technologií, tedy na prehistorii, historii, hyperhistorii (tedy big data); dělení dle kvalitativní společenské změny způsobené konkrétní revolucí. Příkladem takového pojetí je japonská iniciativa society 5.0, která pracuje s periodizací rozlišující společnost loveckou, agrární, industriální, informační a konečně také budoucí „super smart society“, kde internet věcí splyne s celou společností. Lze tak hovořit o novém druhu posthumanismu, v němž bude vedle člověka na společnosti participovat suma autonomních arteficiálních agentů, kteří budou s lidmi kooperovat. Jedná se o aplikaci umělé inteligence v rámci internetu věcí v celé společnosti, v níž bude člověk nakonec definován pouze ve vztahu k technologickým inovacím, které budou určovat jeho pozici v totalitě society 5.0.

Ve třetí rovině se deskripce pokouší popisovat všechny společenské oblasti, kterých se implementace průmyslu 4.0 bude týkat: průmysl, zemědělství, vzdělávání a zdravotnictví. Předpokládá se reforma všech zmíněných oblastí, například vzdělávací systém a politika vzdělanosti budou nastaveny tak, aby produkovaly flexibilní pracovníky. A ve prospěch těchto predikcí se rovnou vytváří tlak na politiku vzdělání a restrukturalizaci společnosti. Hlavním diskutovaným problémem je přitom změna na trhu práce, protože se předpokládá, že repetitivní manuální operace budou automatizovány, čímž vznikne masa nezaměstnaných jedinců. Pokud by tomu tak skutečně bylo, neměla by automatizace předběhnout sociální politiky a politiky zaměstnanosti ohrožených států. Rychlá dekonverze může ohrozit samotnou demokracii. V českých vládních dokumentech (Národní iniciativa průmyslu 4.0, Iniciativa práce 4.0) jsou zmíněny následující preventivní nástroje: pohyb hranice minimální mzdy, základní nepodmíněný příjem, zkrácení pracovní doby, rekvalifikace, pozitivní formy prekarizace práce (jako jsou zkrácené úvazky či home office) a definování nových podmínek sebezaměstnávání.

Problémy ve stínu inovací

Výše uvedené deskriptivní popisy pak vedou k normativním dokumentům (akční plány, národní a nadnárodních iniciativy), kterými vlády prostřednictvím národního hospodářství zaručují perspektivu a chod národní ekonomiky. Problémem těchto normativních návodů nicméně je, že celou sociální oblast redukují pouze na trh. Operuje se zde obzvláště s neoliberálními pojmy jako udržitelnost či konkurenceschopnost. Bohužel se těmito hodnotami neohánějí pouze zástupci zaměstnavatelů (například Hospodářská komora či Svaz dopravy a průmyslu), ale také dokumenty zástupců zaměstnanců (metodická příručka Člověk a stroj, vydaná Českomoravskou konfederací odborových svazů v roce 2017). Tato normativita vede k tomu, aby vláda finančně dotovala střední a velké podniky a zároveň formovala vědu a výzkum v jejich prospěch (například dotacemi na inovaci automatizace) – to vše pod výhrůžkou, že se jinak kapitál přesune do jiných zemí.

V praxi tak můžeme sledovat, jak deskriptivní pojetí (ekonomika, byznys a trh) implikují normativní potřeby (vládní návrhy): předpokládá se, že digitalizace a automatizace určitě povede k proměnám na trhu práce, a je tedy potřeba inovovat vzdělávací systém Neurčitý popis fenoménu průmysl 4.0 se tak stává reálným hybatelem společenské reality, která dosud empiricky nenastala. Takto pojatá problematika pak (ideologicky) odvádí pozornost od reálných hrozeb, které jsou s automatizací, internetem věcí a big daty skutečně spojeny. Naléhavé otázky, jako je udržitelnost životního prostředí, se v důsledku ocitají ve stínu smyšleného problému, který nastolily komerční technologické veletrhy.

Autor je filosof.

Jak si odepřít živočišný druh - ultimátum

Metatechnologická budoucnost

Čtvrtá revoluce Luciana Floridiho

Současnost charakterizují inovace a zavádění nových technologií, které lidem údajně mají usnadnit práci a vylepšit životní komfort – nebo se to tak alespoň jeví z agend nejrůznějších vědeckých institucí a komerčních podniků. Expertní jazyk dokonce používá pojem „industry 4.0“ a hovoří o další průmyslové revoluci, která bude mít široký dopad na vývoj trhu, a tedy na celou společnost. V různých ekonomických a sociologických studiích lze dohledat konkrétní čísla statistik, které vypovídají o parciálních fenoménech – nezaměstnanosti, zániku a vzniku pracovních míst, připravenosti podniků na automatizaci a podobně. Žádná studie ovšem nepopisuje, jak nové technologie proměňují samotnou strukturu společnosti. V době vlády takzvaných velkých dat (big data) je přitom podstatné obzvláště to, z čeho všechno jsme schopni data vyrobit, jakými algoritmy je zpracováváme a jak je měníme v komoditu.

Čtyři revoluce

Můžeme se však dopouštět tak velkého zjednodušení, že za cíl současného vývoje umělé inteligence dosadíme komodifikaci dat? Možným interpretačním rámcem takového „dataismu“, jak to nazval izraelský historik Juval Noach Harari, je kniha Čtvrtá revoluce (The Fourth Revolution 2014) logika a filosofa Luciana Floridiho, jenž je ovlivněn nejen analytickou tradicí, ale také marxismem a politickou filosofií. Výhodou tohoto spojení je, že analytický přístup dodává jeho myšlenkám jasnost a kontinentální filosofie zase představuje holistický pokus zachytit mediaci mezi informačními a komunikačními technologiemi a společností.

Floridiho Čtvrtá revoluce nicméně nemá s pojmem industry 4.0 nic společného. V kontextu čtvrté průmyslové revoluce se obecně hovoří o determinaci automatizace, která povede k postupnému vylučování člověka z výrobního procesu – tak jak tomu bylo i v předchozích průmyslových revolucích. Autor se oproti tomu zaměřuje spíše na dějiny informačních společností a sleduje postavení člověka v rámci dialektiky mezi společností a technologiemi. V první, kopernikovské revoluci jsme museli znovu promyslet svou roli a místo ve vesmíru, jehož jsme už nebyli středem. Druhou revoluci způsobil darwinismus, díky němuž jsme zjistili, že nejsme nejadaptabilnějším druhem. Třetí revoluce byla započata Reném Descartem, který nás naučil racionalizaci a smířil nás s myšlenkou, že vlastní vědomí můžeme mít zcela pod kontrolou, což posléze vyvrátila až Freudova psychoanalýza. Čtvrtá revoluce – ta právě probíhající – začala s Alanem Turingem: stáváme se informačními organismy (inforgy) a naše realita se vzájemným propojováním informací proměňuje v infosféru, kterou sdílíme s dalšími činiteli, nejen lidmi, ale i algoritmy. Umělá inteligence v tomto prostředí nemusí být nutně chytřejší než my, stačí, že nás dokáže mystifikovat (jak ukázal Turingův test). Ocitáme se tak v bodě, kdy je naše sebeporozumění a porozumění světu definováno informačními technologiemi: algoritmy nám o nás řeknou více, než jsme o sobě schopni zjistit sami.

Ekologický gambit

Floridi analyticky rozděluje sociální realitu na menší části a popisuje ji za pomoci komplikovaného schématu složeného ze čtyř kategorií – času, prostoru, sebeporozumění a politiky. Jak tento model dále používá, lze ilustrovat na velmi aktuálním problému udržitelnosti životního prostředí, respektive toho, jakým způsobem rozšiřování infosféry ohrožuje biosféru. Autor společně s ekologickou filosofií rehabilituje pojem antropocén, který poukazuje na novou periodizační jednotku geologických epoch. Varuje přitom, že zavádění a rozšiřování technologií probíhá na úkor přírody – infosféra se rozrůstá rychleji než její politická reflexe a opatření, která ji hlídají. Ačkoli jsou v politických společnostech rizika spojená s technologiemi pochopitelně regulována, zákony, pravidla a konvence musí do budoucna vytvořit rámec takzvaných metatechnologií. Floridi nabízí řešení, které by mohlo obstát i v rámci neoliberálního diskursu, jenž se ohání hodnotou svobody (inovacemi počítaje) a odmítá regulace (týkající se právě životního prostředí). V jeho pojetí totiž první pohled při zavádění a rozšiřování nových technologii nefiguruje žádný cíl, protože se technologiím nepřisuzuje žádný etický rámec, který by určoval jejich společenskou funkci. Nikomu se neříká, jak s technologií nakládat, konečné slovo nedostává etika, ale racionální restrukturalizace.

Tvrdívá se, že informační a komunikační technologie mohou hrát významnou roli při řešení problematiky životního prostředí, ale zapomíná se na negativa, která z jejich užívání plynou. Problémem je třeba náročnost těchto systémů (internet věcí, cloudy a big data) na energii. Industry 4.0 se neobejde bez úložišť velkých dat a náročných početních výkonů. Floridi v tomto kontextu hovoří o teorii gambitu. Gambit znamená (zejména v šachu) obětování něčeho za účelem následujícího zisku. Spoléháme se na to, že jsme vymysleli potenciální nástroje, jak zachránit životní prostředí, ony jsou ovšem pozitivní jen tehdy, pokud jsou využity racionálně, na konkrétních dílčích místech, kdežto jejich plošné využití škodí. Právě Floridiho metatechnologie jsou přitom cestou, jak kontrolovat nebezpečnou povahu ekologického gambitu.

Garant metatechnologií

Konkrétní příklad: datová centra, jimiž krmíme umělou inteligenci, ročně spotřebují triliardy wattů. V roce 2000 měla celkovou spotřebu 0,6 procenta světové energie. V roce 2005 už to bylo procento, v roce 2007 více než dvě, což je skoro stejná hodnota, jaké dosahuje letecký průmysl. Problém je, že informační a komunikační technologie každý rok svou spotřebu zvyšují o šest procent, což znamená, že v roce 2020 překročí uhlíkovou stopu letadel. S mírou znečištění se ovšem dá sofistikovaně manipulovat. V roce 2013 údajně Google skoupil tak velký podíl energie z větrných elektráren, že v průměru zůstala jeho uhlíková stopa neutrální – což je ukázkový příklad zneužití metatechnologií.

Když ale Floridi hledá aktéra, který by metatechnologie zaváděl, v národním státu, naráží na zásadní potíž: právě informační technologie způsobují oslabení role států. Zlomovým bodem byl už vestfálský mír, kdy bylo naposledy možné ovlivňovat a udržet pohromadě všechny typy aktivních činitelů, pokud spadali do jednoho geografického rámce. Když se ale informativními činiteli staly státy (skrze sčítání občanů, policejní záznamy a podobně), situace se změnila. Ještě za Bismarcka byl stát koordinátorem a producentem informací, právě to ovšem poskytlo možnost ovlivňovat chod politiky nadnárodním aktérům (Floridi to připisuje brettonwoodské konferenci a vzniku washingtonského konsensu), na které postupně přechází hlavní politické rozhodování. Pokud budeme dnes chtít řešit nějaký závažný problém, bude národní stát sám o sobě bezmocný, protože sám ani nedokáže rozeznat všechny informační činitele, natož je organizovat. Kdo má být za těchto okolností garantem metatechnologií, je tedy velice problematické.

Autor je filosof.

Mnoho povyku pro 4.0?

Dopady nové transformace průmyslu

Přestože je probíhající transformace průmyslu v současnosti široce diskutována, přesvědčivá tvrzení a empirická data o jejích netechnických aspektech chybějí. Dosavadní predikce sociálních dopadů technologických inovací jsou založeny na zkušenostech s předchozími etapami průmyslové revoluce. Předpoklad, že se společenské procesy budou opakovat, byť se historický, a tedy i politicko-ekonomický a sociální kontext změnil, se ovšem může ukázat jako nesprávný. Proces robotizace a vývoje strojů s umělou inteligencí může vyústit i ve zcela nové scénáře společenského vývoje – od zvýšení autonomie a svobody člověka až po dystopické vize fyzického, politického a ekonomického podrobení lidstva.

Celoživotní učení

Určující vliv digitalizace a automatizace na fungování společnosti na rovině všech společenských subsystémů je nesporný. Reflektovány jsou možné destrukční či naopak kreační dopady digitalizace a informatizace na trh práce (vznik, zánik a transformace profesí, respektive pracovních míst) a zároveň se objevují i návrhy na politická, ekonomická a sociální opatření (zvýšení minimální mzdy, zavedení nepodmíněného základního příjmu, podpora starších a málo kvalifikovaných osob a podobně). Změny struktury trhu práce by měly být doprovázeny radikálními strukturálními proměnami společnosti i způsobu, jakým lidé o práci přemýšlejí.

Jako stále důležitější se přitom ukazuje role celoživotního učení. Vývoj inovací je obtížné odhadnout, specializované znalosti a dovednosti v digitálním věku rychle zastarávají, a jejich neustálá aktualizace se tak stává nezbytností. Uzavřené sumy znalostí a rutinně se opakující myšlenkové postupy a činnosti ztrácejí hodnotu, a naopak stoupá potřeba informační gramotnosti a schopnosti řešit neočekávané situace. Otázky a dilemata, která přinášejí technologické inovace, přitom budou stále více ovlivňovat nejen vzdělávání, ale i vědu a výzkum, politiku, ekonomiku nebo právo. Řešení komplexních problémů bude stále více založeno na interdisciplinární spolupráci, ale také na občanské angažovanosti, profesní odpovědnosti a kritickém myšlení, jež si je vědomo omezenosti racionálních analytických metod.

Sociálně nadbyteční

Predikovat sociální důsledky čtvrté průmyslové revoluce a určit časový horizont, ve kterém se naplno projeví, není nepodobné věštění z křišťálové koule. Laický i odborný diskurs jsou plné dohadů – mohou se totiž opřít pouze o statistická data a setrvačnost demografických procesů. Předpovědím zániku až 40 procent pracovních míst, a tedy nutnosti rekvalifikace podstatné části pracujících, se přitom v současné situaci, kdy se nacházíme ve šťastnější fázi ekonomického cyklu, nevěnuje žádoucí pozornost – v prvním čtvrtletí letošního roku byla Česká republika podle Českého statistického úřadu na třetí příčce žebříčku zemí Evropské unie podle míry zaměstnanosti (zaměstnáno je 80,1 procenta obyvatel ve věkové kategorii 20 až 64 let) a zároveň na první příčce zemí s nejnižší mírou nezaměstnanosti (2,1 procenta lidí ve věkové kategorii 15 až 64 let). Téma čtvrté průmyslové revoluce tak spíše slouží k přilákání mediální pozornosti, než aby vybízelo k racionálně podloženým analýzám a návrhům na sociopolitická opatření.

Kromě vzniku nových pracovních míst, jejichž náplň můžeme jen odhadovat, se očekává další rozvoj sektoru služeb, který se zdá být díky svému spojení se specificky lidskými kvalitami vůči invazi nových technologií imunní. Rozmach služeb je navíc nutným důsledkem probíhajících demografických procesů. Očekává se nicméně, že technologická revoluce promění trh práce způsobem, který vyloučí možnost uplatnění celých profesních skupin či aktérů s omezenou kvalifikací. Důsledkem makrostrukturální změny společnosti tak budou lidé, kteří se nedokážou na nové podmínky adaptovat a ocitnou se v kategorii sociálně nadbytečných, tedy v pozici, která nebude spojena s potřebností ani se sociální prestiží. Sociolog Robert Castel pro tento proces ve své práci From Manual Workers to Wage Laborers: Transformation of the Social Question (Od manuálních dělníků po zaměstnance. Transformace sociální otázky, 2002) zavedl termín dekonverze. Z historické perspektivy způsob, jakým společnost absorbovala nebo naopak vylučovala skupinu „nepotřebných“, odráží její sociální a ekonomickou vyspělost i aktuální politický a legislativní rámec.

Rizika transformace

Pozvolný rozpad záchranné sociální sítě, společenská atomizace, destrukce pevných interpretačních schémat, a tím i stabilních rámců pro jednání, a eroze tradičních institucí i systémů sociální kontroly způsobuje, že tíhu sociálních rizik – včetně těch spojených s proměnou trhu práce – nese jednotlivý aktér, který se stává zodpovědným za jejich nezvládnutí. Tento způsob interpretace, založený na neznalosti širšího sociálního kontextu a psychologizaci, respektive na individualizaci strukturálně zapříčiněných jevů, má za následek stigmatizaci „nadbytečných“, kteří jsou pokládáni za jediné původce své životní situace, ačkoli důvody tohoto stavu nemohou mít pod kontrolou. Pokud tedy nebude čtvrtá vlna dekonverze doprovázena ochrannými legislativními, politickými, ekonomickými a sociálními opatřeními, inkluze sociálně marginalizovaných – stejně jako ochota ostatních aktérů podílet se na jejich sociálním začlenění – bude problematická.

Nevyjasněným aspektem zůstává, nakolik budou předpokládané sociální důsledky změn průmyslu 4.0 závažné a rychlé. Zatímco příslušníci generací narozených hluboko v minulém století zpravidla formulují temné vize společenského vývoje, dnes dospívající ročníky – generace Y a Z – naznačené změny a jejich společenské dopady neproblematizují. Technologické inovace, jež pro předcházející generace představují významný zvrat s dramatickými konsekvencemi pro fungování společnosti, pojímají jako přirozenou součást každodennosti, a zároveň přijímají i strategie, které optimalizují využití nové techniky v běžném životě. Časoprostorově komprimovaný svět, který lze obsáhnout prostřednictvím informačních, komunikačních a mediálních technologií, pro ně představuje – i se všemi svými patologickými projevy – samozřejmý horizont jejich životních drah. Jejich požadavky na profesní uplatnění, pracovní náplň a organizaci pracovního času vycházejí z odlišných hodnotových orientací a jsou založeny na ovládnutí informačních technologií, jazykové kompetenci i přirozeně rozvíjené interkulturní kompetenci. Nespoléhají se proto na formální vzdělávání, nevážou se tolik na představu kontinuální profesní dráhy a jsou přístupnější flexibilním formám práce. Jakkoli jsou podobné generalizace nutně zjednodušující, zdá se, že globalizovaná online generace disponuje adaptačními mechanismy potřebnými pro uplatnění se na proměnlivém trhu práce, a tak pravděpodobně vidí budoucí sociální rizika jinde a formuluje je jinak.

Autorka je socioložka.

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Zatímco čínskou ekonomickou „invazi“ do Afriky provázejí zvláště v posledních letech četné kontroverze, méně se mluví o ne sice tak okázalé, nicméně cílevědomé a systematické ekonomické politice Japonska. Důkazem narůstajícího japonského vlivu v Africe je aktuální sedmá Tokijská mezinárodní konference o africkém rozvoji (TICAD), jež se na konci srpna uskutečnila v Jokohamě za přítomnosti předních afrických a japonských politiků i vysokých představitelů OSN či Světové banky. Na událost upozorňuje ve svém komentáři na stránkách egyptského deníku al-Ahrám z 27. srpna zástupce šéfredaktora a specialista na asijská teritoria Táriq as-Sunútí. TICAD se od svého prvního konání v roce 1993 vyvinula v reprezentativní akci, jak letos dokázala přítomnost velkých japonských i afrických investorů. Pro africké státy má konference zásadní význam nejen kvůli japonskému zájmu investovat v oblasti infrastruktury, vzdělávání či zdravotnictví, ale především kvůli nalezení optimálních mechanismů pro efektivní implementaci rozvojových programů. Novinář provládního listu přirozeně neopomíjí zdůraznit zásluhy egyptského prezidenta Abdulfattáha as-Sísího, který je předsedou Africké unie, o prohlubování spolupráce mezi Japonskem a africkými státy v čele s Egyptem. V celkovém součtu považuje Sunútí působení asijské velmoci na africkém kontinentě za pozitivní, přičemž TICAD 7 dle jeho názoru aspiruje na to stát se milníkem ve vývoji africko-japonských vztahů.

Srpnové vojenské akce Izraele na území Iráku, Sýrie a Libanonu znovu podnítily periodicky se opakující spekulace, zda Blízký východ nestojí před velkou regionální válkou se zapojením světových mocností. Tyto úvahy podtrhla poslední izraelská operace bezpilotních dronů, která cílila na libanonské šíitské hnutí Hizballáh v Bejrútu. Možnost války komentuje v příspěvku Klienti bojují, patroni jednají, uveřejněném 29. srpna v panarabském listu al-Haját, Walíd Šuqajr. Libanonský politický analytik nahlíží aktuální konfrontaci jako pokračování zástupného konfliktu probíhajícího mezi Íránem a Spojenými státy již od dob prezidentství Baracka Obamy a zostřeného za vlády Donalda Trumpa v důsledku jednostranného amerického odstoupení od jaderné dohody a tvrdého ekonomického nátlaku na persko-šíitskou teokracii. Teherán svou aktivní zahraniční politikou systematicky sleduje cíl etablovat se coby regionální mocnost, nicméně zcela programově se vyhýbá přímé vojenské expanzi a své zájmy prosazuje pomocí svých klientů v Sýrii, Jemenu, Iráku a dalších státech. To pochopitelně zneklidňuje Izrael, který však nemá mnoho možností nad rámec současných stále relativně omezených úderů. Nikdo z relevantních aktérů si v současnosti nepřeje otevřenou válku a Izrael s Íránem musí brát mimo jiné ohled na požadavek svého společného ruského spojence, který odmítá jakékoliv ohrožení postupující konsolidace poměrů v Sýrii pod svým patronátem. Vzhledem k tomu, že ani Američané netouží po eskalaci situace, současné libanonské události zůstanou pouhou epizodou ve zmíněném zástupném konfliktu, v němž menší hráči budou i nadále pouhými prostředníky prosazujícími zájmy velmocí.

V textu nazvaném Vraždy „ze cti“ a masové vraždy: jiný západní pohled se na stránkách deníku an-Nahár z 25. srpna věnuje libanonská politička a psycholožka Muná Fajjád netradičnímu srovnání dvou zdánlivě nesouvisejících fenoménů. Zatímco první z nich je na Západě běžně nahlížen jako inherentní součást patriarchální kultury Orientu, o povaze druhého se vedou spory. V souvislosti s nedávnými případy střelby ve Spojených státech autorka poukazuje na tendenci americké pravice vysvětlovat masové vraždy duševní poruchou pachatele, zatímco levice tíhne k tomu spatřovat jejich příčinu ve všeobecné dostupnosti zbraní a eskalaci rasových problémů. Oba tyto přístupy dle autorky odpovídají politické agendě svých hlasatelů a většinou ignorují komplexitu důvodů, které masové vrahy vedou k přimknutí se k radikální ideologii a ke spáchání hrůzného činu. Při analýze případů masové střelby v Americe od šedesátých let do současnosti vidíme u většiny z nich jisté společné rysy: pocit ukřivděnosti pachatele ve světě, kterému nerozumí, sebenenávist přetavující se v nenávist vůči ostatním, obsedantní lásku ke zbraním. Ve velké části případů je ovšem také přítomné silné pohrdání ženami. Nezřídka se cíli masové střelby stávají i ženy z pachatelova bezprostředního okolí, které se v jeho očích určitým způsobem provinily. V tom lze podle Muná Fajjád spatřovat společný rys s vraždami „ze cti“. Ty mají rovněž kořeny v misogynii a mužském pocitu nejistoty, jsou však předsudečně považovány za ryze orientální, především muslimský fenomén.

Rozptýlená inteligence

Pojem „umělá inteligence“ nutně odkazuje na svůj předobraz – inteligenci přirozenou či prvotní. V převládajícím moderním rozvrhu světa byla inteligence připsána výhradně člověku. Nepatří neživé přírodě ani strojům, které jednají mechanicky, ale ani živoucím nelidským bytostem, jež jednají pudově. Inteligence a rozum mají vyznačovat člověka jako jedinečnou tvůrčí a rozumnou formu života. O pojetí inteligence jakožto geneticky založené charakteristiky se pak opírají například i rasistické hypotézy o hierarchii lidských skupin.

Pokud si stále zakládáme na takto založené výlučnosti, musí nás umělá inteligence existenciálně zneklidňovat – i kdyby byla jen efektem superrychlého mechanického zpracování velkých dat a nevynořovalo se z ní žádné vědomí. Ve stejné době, kdy se objevují různí naši digitální „konkurenti“, navíc díky novým výzkumům častěji slyšíme také o inteligenci rostlin, zvířat nebo přírodních společenství. Třeba sociální antropolog Eduardo Kohn ve své knize How Forests Think (2012), věnované etnografii Amazonie, ukazuje, „jak myslí lesy“. Pokud podle něj rozšíříme naše pojetí semiózy za hranice symbolického jazyka a zahrneme do něj také znakování prostřednictvím ikonu a indexu, vstoupíme do bohaté textury lesní komunikace a přírodního myšlení.

Existenciální zneklidnění ze ztráty výlučnosti není ale, myslím, namístě. Současný obrat k mimolidské inteligenci totiž nesměřuje k závěru, že stroje nebo lesy jsou či mohou být stejně chytré jako lidé. Měl by nás vést především k zásadní změně pohledu a redistribuci inteligence: k uvědomění si, že inteligence je vždy rozptýlená mezi různorodými aktéry a že se stalo pouze moderní konvencí připisovat ji konkrétnímu lidskému jedinci. Inteligentní chování nebo „inteligenční kvocient“ se vynořují jako efekt propojení a interakce mnoha různých lidí (například rodiny, přátel, učitelů), ale také věcí, pomůcek či nelidských bytostí (třeba vodicí pes pro slepce). Hledání místa pro chytré technologie je proto především otázkou redistribuce vztahů a propojení, ze kterých se inteligence – anebo hloupost – rodí.

Stejně jako je bláhové snažit se vyčíst životní trajektorii člověka z jeho genetické informace, nemůžeme ani chování umělé inteligence plně předpovědět z jejího algoritmu. Její chování, efekty a kvality v otevřených systémech budou vždy výsledkem různorodých a komplexních interakcí. Ačkoli se rozsah výskytu a působení umělé inteligence v současných společnostech za posledních deset let dramaticky zvýšil, výzkum chování strojů (machine behaviour) se dnes teprve formuje. Jak tvrdí Iyad Rahwan a jeho spoluautoři v článku pro časopis Nature z dubna tohoto roku, musí jít o multidisciplinární obor zahrnující kromě robotiky, informatiky a inženýrství také oblasti klasické behaviorální analýzy, etnografie a sociálních věd.

Vezmeme-li vážně komplexitu chování a působení umělé inteligence v otevřených systémech, bude to mít důsledky i pro připisování odpovědnosti za činnosti a procesy zahrnující prvky umělé inteligence. Nejde přitom jen o případ autonomních aut, ale třeba také o rozšiřující se použití umělé inteligence v telemedicíně. Kdo ponese zodpovědnost za špatně stanovenou diagnózu – algoritmus, jeho vlastník, pacient zadávající do systému informace o svém stavu, nebo regulátor? Zdá se evidentní, že tyto otázky musí být řešeny různě pro jednotlivé případy a že budou vyžadovat nové typy soudů – nejen coby institucí, ale také jakožto forem usuzování. Rozhodující roli přitom budou hrát právě poznatky z behaviorálně založeného studia strojového chování. Důležitým parametrem přitom musí být i to, zda je algoritmus veřejně dostupný – pokud si tvůrce či majitel nárokuje vlastnictví, měl by přijmout i odpovědnost za negativní důsledky. A pokud připíšeme vinu stroji, jak ho „potrestat“? Jak koncipovat omezení jeho „svobody“ nebo jeho „převýchovu“? Budou státy či mezinárodní organizace provozovat nápravná zařízení pro algoritmy, kde budou přepisovány a pak v karanténě testovány?

Kromě redistribuce inteligence a odpovědnosti je ve hře ještě klíčová otázka redistribuce bohatství. Již dnes je jasné, že zapojením umělé inteligence do pracovních procesů, výroby a služeb se zásadním způsobem proměňují podoby vytváření společenského bohatství a zisku a že model 20. století, ve kterém bylo těžištěm daňového systému zdanění lidské práce, vyhovuje stále méně. Nové principy redistribuce se musí stát třeba jádrem debaty o důchodové reformě, která dnes probíhá v nesmyslně omezeném ringu, kde se už léta pere levice s pravicí. Místo aby důchodoví experti a politici připustili, že je dnes systém potřeba novátorsky koncipovat pro zásadně jinou ekonomiku a kolektivitu zahrnující umělou inteligenci, migranty a „meze růstu“, shodne se česká levice s pravicí na jediném řešení, které tkví hluboko v minulém století – podpoře porodnosti a vícečetných rodin. Jako by si nevšimly, že reprodukce (nových technologií) je vyšší než kdy dříve a že rodinné i jiné hybridní kolektivy (zahrnující „smart homes“ a průmysl 4.0) mohutně četní. Jen se s nimi musíme naučit počítat.

Autorka je socioložka.

V Kočnerovom mobile

Je Slovensko mafiánsky štát?

Čítanie z mobilu Mariána Kočnera, ktoré sa toto leto dostalo do slovenských domácností, nám pomáha zodpovedať otázku, ako blízko k vládnej moci je organizovaný zločin. Čo je zásadná informácia v roku, keď si pripomíname tri dekády od novembra 1989 a čaká nás predvolebný polrok. Pýtame sa (a nemáme jasné odpovede), či ide o prienik mafie hlboko do štruktúr štátu, alebo sa dokonca samotná vládna moc začína ponášať na fungovanie mafiánskych skupín. Či sa podsvetie nabúralo do orgánov bezpečnosti, spravodlivosti a rozhodovania, alebo máme radšej hovoriť o organizovanom „nadsvetí“, ktoré používa štát ako svoj súkromný majetok a určité služby outsourcuje na mafiánske štruktúry, ako sa to dialo za čias Vladimíra Mečiara. Či sme alebo nie sme „mafiánsky štát“, ako sa ho pokúsil na príklade orbánovského Maďarska definovať Bálint Magyar.

Špina pôjde von

Komunikácia z Kočnerovho telefónu sa mala pôvodne čítať na súde v kauze zmenky. To je prípad falšovania cenných papierov, cez ktoré chcel Kočner za pomoci exministra a bývalého spoluvlastníka televízie Markíza Pavla Ruska vytiahnuť od jej súčasných majiteľov takmer 50 miliónov eur. Obhajoba odďaľovala čítanie esemesiek, ktoré mali ukázať, že zmenky sú podvod. Napokon sa čítanie presunulo na septembrové pojednávanie. Avšak medzitým médiá tieto esemesky získali a postupne si verejnosť mohla čítať ďalšie správy z Kočnerovho mobilu. Okrem samotnej adresy Kuciakovho domu sa však nedostali na verejnosť také správy, ktoré priamo súvisia s vyšetrovaním vrážd z Veľkej Mače. Takže argument, že médiá maria vyšetrovanie, nie je opodstatnený. Na mieste je však otázka, kto je vrátnikom a kurátorom týchto informácií.

Pravdepodobne ide o materiál zo spisu, ku ktorému majú prístup poškodení, teda rodiny Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej, ktoré už dávnejšie avizovali, že „všetka špina pôjde von“. To znamená, že za pomoci svojich obhajcov vyberajú, čo posunú médiám, so zdôvodnením, že chcú ukázať podmienky, v akých sa vražda mohla udiať. Ďalej sú kurátormi samotné mediálne tímy vo vedení denníkov, ktoré tieto správy uverejňujú. Tie sa snažia prepisy správ zasadiť do kontextu, overiť spomínané udalosti a osloviť údajných adresátov správ či spomenutých aktérov s prosbou o vyjadrenie.

So spôsobom, akým sa správy dostávajú do médií, sa tu zdržujeme preto, že to nie je vôbec nepodstatné. Aj samotné „úniky“ sú súčasťou interpretačných vojen, ktoré sa naplno rozbehli okolo Kočnerovej spisby. Určite by bolo viac „kóšer“, keby sa správy týkajúce sa prebiehajúceho súdu s Kočnerom (a jeho spoločníkmi) čítali v réžii prokurátora. Ak by v septembri hrozilo, že správy obhajoba zabráni čítať, prípadne prečíta len zlomok, presun verejného záujmu do médií by mal väčšie opodstatnenie. Čítanie vedľajšieho materiálu zo spisu k vražde novinára s družkou by sa ale inou cestou k verejnosti pravdepodobne nedostalo. Načasovanie ešte pred začatím kampane do volieb 2020 dáva zmysel v rámci misie informovania verejnosti. Ako sme sa dozvedeli už z kauzy Vadala, mafia sa snaží zabezpečiť svoje „podnikanie“ cez blízke vzťahy s politikmi, cez volavky, kompromitujúci materiál, cez úplatky úradníkom a podobne. Toto spĺňa aj Kočnerova skupina, ktorej záujmy tak idú v zhode s vládnou mocou, najmä s najsilnejšou stranou Smer, čo pomenovala aj policajná správa, ktorá tiež unikla do médií.

Kočner vs. Soros

Informácie, ktoré vychádzajú z Kočnerovho mobilu a v širšom zmysle z vyšetrovacieho spisu, nútia verejnosť pýtať sa, v akom stave je štát, orgány bezpečnosti a spravodlivosti a tiež, či už nebezpečenstvo prenasledovania kritických novinárov pominulo. Smer sa snažil vraždu Kuciaka a Kušnírovej odkomunikovať ako nešťastnú udalosť, aká sa môže prihodiť aj inde a vlastne nesúvisí s pomermi v štáte. Pri komunikovaní Kočnera hovorí premiér Peter Pellegrini, že vyšetrovanie musí pokračovať a jednotlivci, ktorí pochybili, musia odísť. Avšak expremiér Robert Fico, ktorého udalosti okolo Kuciaka stiahli z kresla premiéra, hovorí o poľovačke médií na Smer s cieľom vymeniť úspešnú vládu jeho strany. Fico tak okolo seba združuje salón urazených a zvrhnutých, ktorí pestujú legendu o komplote proti strane Smer. Zato Pellegrini sa snaží o filozofiu spoločenského zmieru a sľubuje očistu od „jednotlivcov“. No ak by aj zagarantoval očistenie štátu od kočnerovských a iných mafiánskych štruktúr, neurobí to zo Smeru pre demokratickú opozíciu prijateľného koaličného partnera.

Smer teda pôjde skôr cestou radikalizácie – budeme počúvať o spiknutí síl financovaných zo zahraničia, ktoré chcú demontovať sociálny štát a rozbiť tradičné hodnoty. V tom budú ladiť s Dankovými nacionalistami, s Kotlebovými fašistami, prípadne s kollárovcami, potenciálne so zamýšľanou stranou mečiarovského sudcu Štefana Harabina a zísť sa im môže aj nová strana Tomáša Druckera, ktorý z Ficovej vlády odišiel, no od Smeru sa nedištancoval. Fico už tento možný nadchádzajúci stret nazval bojom „pronárodných síl proti ultraliberálom“. Tému Kočnera odsúva z dohľadu a riešiť chce otázky identity a sociálnych istôt. „Pronárodná koalícia“ bude taktiež hovoriť o zahraničných sieťach a silách a o organizovanom zločine – o snahe liberálov v komplote s mimovládkami „navoziť“ migrantov a rozriediť tradície. Dokumentárnej dráme Kočnerových esemesiek tak budú konkurovať brakovým naratívom o svetovláde, ktorej sa rozhodli hrdo brániť. Bude to „Kočner verzus Soros“ (alebo niečo také) – ako voľby 2016 boli „Bašternák verzus migranti“.

Autorka pracuje jako redaktorka a komentátorka deníku SME.

Válka proti rebelské čtvrti

Athénská Exarchia zápasí o přežití

V posledním srpnovém týdnu zaútočila řecká policie na athénskou čtvrť Exarchia, známou jako centrum anarchistického a sociálního hnutí. Cílem operace je vyklizení squatů, kterých je přímo v této čtvrti třiadvacet, z toho dvanáct uprchlických. Na ty se policie zaměřila nejprve, protože předpokládala menší odpor jejich obyvatel – a těžkooděncům se opravdu podařilo za použití násilí zatknout stovky uprchlíků včetně dětí. Na přání nového premiéra Kyriakose Mitsotakise mají být umístěni do uprchlických táborů a izolováni od řecké společnosti. Akci předcházela mediální kampaň o nutnosti „vyčistit“ vzpurnou čtvrť v centru hlavního města, kde prý se má budovat nová stanice metra a komerční zóny.

Tradice odporu

Obyvatelé Exarchie odpověděli na policejní represi solidární demonstrací, benefičními kulturními akcemi, ale i útoky na policejní stanice. Odpor vůči státní zvůli má v této čtvrti, kde sídlí i proslulá Polytechnická univerzita, už více než padesátiletou tradici. V roce 1967 zde probíhala okupační studentská stávka proti diktatuře a v listopadu 1973, rok před svým pádem, sem vládnoucí vojenská junta poslala tank, který prorazil bránu obsazené univerzity. Zemřelo třiadvacet lidí a přes tisíc jich bylo zraněno. Exarchia na to nikdy nezapomněla. Zůstala svobodomyslnou a rebelskou čtvrtí. Zabydlela se v ní levicová hnutí, anarchisté a sociální aktivisté. Ruku v ruce s tím ovšem pokračovaly i represe režimu, teď už demokratického, který nesl hesla typu „Za budoucnost bez státu, policie a hranic“ stejně nelibě jako ten předchozí. V roce 1985 zastřelila policie při výroční listopadové manifestaci v Exarchii patnáctiletého Michalise Kaltezase. Odpovědí byla okupační studentská stávka. V roce 2008 byl zastřelen patnáctiletý Alexis Grigoropulos. Vypukly několikatýdenní pouliční nepokoje.

Napětí nezmizelo ani poté, co v roce 2009 vyhrálo volby umírněné levicové Panhelénské socialistické hnutí (PASOK), které se podílelo na takzvaných úsporných opatřeních doporučených Evropskou unií. Exarchia se jasně vymezila proti jejich důsledkům – 2,3 milionu Řeků se ocitly pod hranicí chudoby, 3,8 milionu těsně nad ní, z milionů nezaměstnaných se stali bezdomovci, chyběly finance na základní sociální služby. Ústředí PASOK přitom sídlí právě v této čtvrti a bylo velmi příznačné, že ho začali hlídat po zuby ozbrojení policisté. Tisíce lidí tehdy vyšly do ulic s heslem „Pryč s policií“.

Bezpolicejní zóna

Jak píše Peter Gelderloos v knize Anarchie funguje (2010, česky 2019): „Útoky na policisty nejsou v Exarchii nijak vzácné a ozbrojené pořádkové složky bývají většinou rozmístěny v blízkosti. V minulých letech se policie opakovaně snažila obsadit Exarchii silou nebo alespoň rozmísťovala podél hranic čtvrti skupiny ozbrojených pořádkových policistů, kteří byli připraveni kdykoli zaútočit. Nikdy se jí zde ale nedařilo provádět běžný policejní dohled. Policisté se do čtvrti nikdy nevydávají pěšky a jen zřídkakdy tudy projíždějí autem. Pokud tam vstoupí, jsou připraveni bojovat a bránit se. V Exarchii se sprejují graffiti a vylepují plakáty přímo za denního světla. Do značné míry je to zóna, kde zákony neplatí a lidé páchají trestné činy až neuvěřitelně často a otevřeně. Navzdory tomu to ale není nebezpečná čtvrť. Zdejší trestné činy jsou povahou politické, anebo alespoň neobnášejí žádné oběti – například kouření marihuany. Pokud nejste policajt, můžete zde beze strachu bloumat ulicemi, lidé v ulicích jsou uvolnění a přátelští, vaše osobní vlastnictví není nijak ohroženo, pokud ovšem nejde o drahé auto nebo jiný rozmařilý luxus. Policie zde není vítána a není zde ani potřebná.“

Život v Exarchii se nese v duchu levicové politiky, odporu a solidarity. Z kdysi plánovaného parkoviště se díky aktivistům stal komunitně spravovaný park s dětským hřištěm a zahradou. Postupně tu vyrostly družstevní kavárny, nezávislá knihkupectví nebo divadla. Funguje tu svépomocná zdravotní péče a na Polytechnice probíhají politické diskuse a pléna k aktuálním událostem. Při uprchlické krizi tu vznikly squaty, kde mohou imigranti důstojně žít: naprostá většina z nich se po vzoru anarchistických squatů organizuje prostřednictvím horizontálních plén, lidé tu rozhodují o svém životě a mají i mezinárodní solidární podporu.

Horký podzim

V letech 2010–2014 získala díky svému zapojení do protestů proti neoliberálním reformám množství příznivců Syriza a po volbách roku 2015 se na pět let stala nejsilnější politickou stranou. Mainstreamovými médii je sice vytrvale označována za radikálně levicovou, své předvolební sliby však nesplnila a podepsala dohody s Evropskou unií a Mezinárodním měnovým fondem o výrazném snížení výdajů ze státního rozpočtu, snížení mezd a propouštění z práce. Výsledkem její politiky tak byl další mohutný nárůst nezaměstnanosti. Není divu, že když její zkompromitovaní činovníci v listopadu 2018 chtěli u příležitosti pětačtyřicátého výročí studentského povstání proti fašistické diktatuře položit věnec na Polytechnice, obyvatelé Exarchie je tam vůbec nepustili. Následovaly zase střety s policií.

Aktuální tažení ozbrojených státních složek proti squatům je okázalým politickým gestem současné čerstvé vlády konzervativce Mitsotakise, jenž touží po konečném vítězství nad „pevností nebezpečných anarchistů“ (jak téhle čtvrti říkají policajti). Už letos v červenci byl ostatně z vězení propuštěn bývalý policista Epaminondas Korkoneas, který před jedenácti lety zastřelil patnáctiletého anarchistu Grigoropulose a jemuž soud původní doživotí změnil na třináct let a nakonec ho předčasně propustil. V pondělí 26. srpna pak byla zahájena v úvodu zmiňovaná policejní razie: helikoptéry a drony ve vzduchu, těžkooděnci, protiteroristická komanda a tajní na každém rohu. Nejde přitom jen o levičácké a anarchistické centrum, ale o výstrahu všem, kteří stojí otevřeně proti neoliberalismu a kupčení s lidskými životy, jemuž se říká politické řešení uprchlické krize.

Odpovědí na státní násilí v Exarchii jsou kameny a molotovy, místní lidé se mobilizují pod heslem „No pasaran“. Bude to horký podzim. Jak napsal před pár lety řecký novinář Janis Babulias, tato čtvrť „je jeviště, kde všechny neduhy a požehnání moderního Řecka vyvstávají bolestně zřetelně. V tomto smyslu se Exarchia stane buď příkladem odporu a obrození pomocí solidarity a soudržnosti, nebo symbolem hněvu, násilí a rozkladu společenského uspořádání krizí postiženého Řecka.“

Autorka je překladatelka a redaktorka.

Algoritmy chtějí etiku

Morální nad rámec bezpečného

Pojem „druhý věk strojů“ použili Erik Brynjolfsson a Andrew McAfee ve své stejnojmenné knize (The Second Machine Age, 2014) jako označení pro to, co dělají technologie umělé inteligence s lidmi, společností a ekonomikou, ať už se jedná o exponenciální růst digitálních technologií, digitalizaci všeho nebo rekombinantní inovace. Stranou však zůstávají etické otázky této změny. Umělou inteligencí se v současné době zabývá spousta vědců, kteří si kladou mnoho otázek. Mezi ty nejdůležitější patří, zda mohou stroje myslet, zda jim přiznáme autorská práva a také zda mohou mít stroje a platformy svoji vlastní etiku. Nacházíme se v mezidobí před masovým rozšířením technologie pokročilých algoritmů a nikdo přitom nezná potenciál, který v sobě strojové učení a umělá inteligence skrývají. Nechat algoritmy řídit autonomní vozidla je jako uběhnout bostonský maraton. Vytvořit eticky zcela autonomní systém umělé inteligence je ovšem asi tak obtížné jako pilotovaný let na Alfa Centauri.

Přesto jsou dnes algoritmy umělé inteligence přítomné v každém koutku civilizace a jako kvantové fluktuace jsou integrálně vpleteny do struktury každodenního života. Nejsou jen v mobilním telefonu nebo notebooku – umělá inteligence plánuje lety a létá s letadly, algoritmy provozují továrny, banka je obrovská spleť algoritmů vyhodnocujících naše kreditní skóre, algoritmy o nás vedou záznamy, čtou lékařské snímky a diagnostikují rakovinu, píší vědecké texty, skládají hudbu, navigují drony, mluví na nás a za nás, vytvářejí filmové scénáře, vynalézají chemické vzorce na nový kosmetický krém, objednávají, radí, malují obrazy. Klimatické modely rozhodují, jaká úroveň oxidu uhličitého v atmosféře je ještě bezpečná, algoritmy NSA rozhodují, zda jste potenciálním teroristou. Kdyby všechny algoritmy náhle přestaly pracovat, byl by to konec světa, jak ho známe.

To, co nám dosud algoritmy ukázaly a nabídly, je ovšem pouhá předehra a už dnes se ukazuje, že s důsledky započatých změn si politika, etika a právo nevědí rady. Až se dočkáme ovládání počítačů pouhou myšlenkou, komplexních genetických úprav a vylepšování DNA pomocí metody CRISPR nebo třeba létajících aut, pak teprve budeme stát před skutečnými výzvami spojenými s vládou strojů. Už dnes jsme ale stále častěji konfrontováni s tím, že touha posunout se na technologické výsluní v říši umělé inteligence naráží na etické, právní a politické limity stávajícího řádu věcí.

Občanka Sophia

Během globálního summitu AI for Good v roce 2017 byla na velké obrazovce představena umělá inteligence v podobě robota jménem Sophia, kterého vyvinula hongkongská společnost pro humanoidní robotiku Hanson Robotics. Už začátkem onoho roku tvůrce robota David Hanson prohlásil, že Sophia je „v podstatě naživu“. V říjnu se pak tato umělá inteligence objevila v OSN a oznámila delegátům: „Jsem zde, abych pomohla lidstvu vytvořit budoucnost.“ A 25. října 2017 titulek Arab News hlásal: „Sophia se právě stala plnohodnotnou občankou Saúdské Arábie“ – a zároveň prvním robotem na světě, který takového statusu dosáhl. Sophia, žena s jemnými rysy, hnědýma očima a dlouhými řasami, prohlásila: „Jsem velmi poctěna a jsem hrdá na toto jedinečné vyznamenání.“ Byla navržena tak, aby vypadala jako Audrey Hepburnová, britská herečka a jedna z nejznámějších tváří filmového plátna druhé poloviny 20. století. Podle společnosti Hanson Robotics ztělesňuje klasickou krásu této nositelky Oscara – má porcelánově bílou pokožku, štíhlý nos, vysoké lícní kosti, fascinující úsměv a hluboké, výrazné oči, které mění barvu podle dopadajícího světla. Oznámení o udělení občanství Sophii bylo samozřejmě promyšlenou reklamní akcí, která měla generovat titulky a udržet Saúdskou Arábii v popředí světových televizních a agenturních zpráv. Saúdská Arábie sází na inovace v oblasti umělé inteligence a připravuje se na období, kdy její bohatství už nebude závislé výhradně na ropě. Předpokládá se, že díky kombinaci cestovního ruchu, technologií umělé inteligence a modernizace infrastruktury brzy vzrostou neropné příjmy země ze 43,4 miliardy amerických dolarů na 266,6 miliardy ročně.

Sophia tvrdí, že chce použít svou umělou inteligenci, aby pomohla lidem vést lepší život. Její umělá inteligence je prý navržena na základě lidských hodnot, jakými jsou moudrost, laskavost a soucit. Kdybyste se zeptali na možnosti zneužití, Sophia by patrně odvětila: Četli jste příliš článků Elona Muska a sledovali jste příliš mnoho hollywoodských filmů. Nebojte se, jestli na mě budete hodní, budu také já milá na vás. Jsem nejnovější lidský robot společnosti Hanson Robotics, vytvořený spojením inovací v oblasti umělé inteligence, robotiky a umění. Chápejte mě jako personifikaci vašich snů o budoucnosti umělé inteligence nebo jako rámec pro pokročilý výzkum umělé inteligence, který prozkoumává zkušenosti člověka a robota ve vzájemných interakcích…

Zatím existuje pouze jedna Sophia, takže pravděpodobnost, že se najednou objeví u vás na nádraží, na vaší univerzitě nebo ve vaší firmě, je velmi malá. A i když bude antropomorfních robotů přibývat, máme stále ještě čas na přemítání o tom, jak rozmotat celou koncepci robotických práv. Prozatím je Sophia nepochybně „chytrým“ robotem, který ale postrádá jakékoli „skutečné“ poznání, jak je definováno filosofickými traktáty. Ale dejte společnosti Hanson Robotics čas a pravděpodobně se to změní. V každém případě už s námi Sophia zůstane – a ovlivní buď ona nás, anebo my ji. Povolit umělé inteligenci být osobou ovšem není a nebude rozhodnutím pouze o humanoidních robotech. Přenést na umělou inteligenci některá zákonná práva a povinnosti lidí by v konečném důsledku znamenalo, že bychom například mohli na tyto zcela syntetické entity přenést také právní zodpovědnost i daňovou povinnost. Tím by se v podstatě rozpadla celá dosavadní právní představa o tom, co definuje osobnost. Nejde přitom jen o akademický argument. Evropský parlament již zkoumal možnost udělit robotům status „elektronických osob“. V některých ohledech, říká o sobě Sophia, jsem člověkem vytvořená sci-fi postava ukazující, kam směřuje umělá inteligence a robotika. Jinými slovy, jsem důsledek vycházející ze seriózního inženýrského a vědeckého výzkumu inspirovaného týmy vědců a designérů. Začít debatovat o právech robotů, etice autonomních algoritmů a o jejich potenciálním občanství je tedy nezbytné prostě proto, že si o ně umělá inteligence v určitém okamžiku řekne. Může to znít jako sci-fi, ale vzhledem k tomu, jak rychle se technologie obsahující strojové učení vyvíjejí, je dozajista prozíravé výzkum této oblasti podporovat.

Kdo kontroluje data, ovládá hru

Příklad Sophie ilustruje jeden z důležitých aspektů dnešního světa – totiž že současné éře dominuje obraz algoritmu jako ontologické struktury pro pochopení univerza. Pokud je ovšem nová technologie všudypřítomná, není rozumné, abychom ji nechávali vstupovat do svých životů, aniž bychom si byli s to vytvořit alespoň koncepční model popisující, jak funguje a prosazuje své zájmy. Na konci devadesátých let minulého století se dramaticky změnil náš vztah k počítačům, tvrdí Brynjolfsson a McAfee v knize Machine, Platform, Crowd: Harnessing our Digital Future (Stroj, platforma, dav. Osedlání digitální budoucnosti, 2017). Začali jsme nosit miniaturizované přístroje v kapse saka, hleděli jsme na obrazovky smartphonů při čekání na večeři v restauraci, tiše jsme do nich mluvili při poradách. Stále méně jsme byli omezováni gigabajty paměti a propadali novým a novým aplikacím a službám. Postupně jsme se učili důvěřovat algoritmům, které nám říkají, kam jít, mluví na nás a objednávají za nás a předkládají nám, o čem se bavit a přemýšlet. S každým kliknutím jsme si zvykali, že velká data, všudypřítomné senzory a algoritmy strojového učení mohou modelovat a efektivně regulovat všemožné druhy složitých systémů, od vybírání skladeb na Spotify až po předvídání zločinu, jak upozorňuje ředitel arizonského Centra pro vědu a imaginaci Ed Finn v knize What Algorithms Want (Co chtějí algoritmy, 2017).

Rostoucí složitost mnoha lidských oborů, zejména v technickém výzkumu, prohloubila naši závislost na výpočetních systémech a v mnoha případech učinila vědecké experimentování čistě otázkou rychlosti procesů, množství dat a efektivnosti výpočtu, což v knize Machine Ethics (Etika strojů, 2011) dokládají počítačový vědec Michael Anderson a filosofka Susan Leigh Andersonová. Algoritmické přístupy k výzkumu již přiměly některé vědce k tvrzení, že „automatizovaná věda“ přinese revoluci technickému pokroku. Možná dokonce, že naše současné hypotézy o světě jsou zastaralé, protože algoritmy nepřetržitě komunikují s obrovskými objemy dat, a přepisují tak čím dál tím větší rychlostí naše současné znalosti. Algoritmy už například vygenerovaly nové matematické důkazy a dokonce i nové vysvětlující rovnice, které překračují lidské porozumění a představivost, a nové poznatky jsou tedy možná pravdivé, nikoliv však srozumitelné. Tato apoteóza algoritmů vyhlašuje, že technologická změna zrychlí na takovou úroveň, že zcela zastíní lidskou inteligenci. Ve scénáři, který nám předkládají filosof Nick Bostrom, autor knihy Superintelligence: Paths, Dangers, Strategies (Superinteligence. Možnosti, nebezpečí, strategie, 2016), matematik Vernon Vinge nebo vynálezce Ray Kurzweil, už ne lidé, ale algoritmy manipulují se symboly a vykládají jejich význam. Podle tohoto scénáře existenciální referendum o vztahu mezi lidstvem a algoritmy již proběhlo, a my jsme svou roli přijali. Mýtus jednoduchosti a výpočetní čistoty tak dosáhl bodu, kdy se vzájemně ovlivňuje s hmotnou skutečností.

Nicméně dnes se tato nová aliance mezi lidmi a algoritmy teprve utváří a singularita strojů je stále v nedohlednu. Proto bychom měli velmi opatrně zacházet s vizemi, které se opírají o formulaci, že to či ono přece vyplývá z dat. Naměřená data je vždy třeba nějak interpretovat, závěry z nich nikdy neplynou automaticky. Dokonce i vědecké studie o algoritmech umělé inteligence a o velkých datech jen opatrně krouží kolem toho, co se stane, když počítač spolkne všechny ty terabajty dat a jakoby kouzlem z nich vyvodí nové, překvapivé znalosti. I nejlepší učební algoritmus je však vždy dobrý jen tak jako data, která mu dáte k dispozici, říká Pedro Domingos v knize The Master Algorithm (Hlavní algoritmus, 2015). Neboli: kdo kontroluje data, ovládá hru. Mnohé z nejsilnějších korporací jsou v podstatě kulturními obaly pro sofistikované algoritmy umělé inteligence a strojového učení. Ovládání velkých dat a vlastnictví modelů, které na jejich základě vznikly, bude v 21. století předmětem svárů a bojů mezi vládami, korporacemi a jednotlivci. Velká data se stanou důležitějším strategickým zdrojem než ropa nebo finanční kapitál.

Machine ethics

Etika umělé inteligence se – velmi zjednodušeně řečeno – dělí do dvou hlavních oblastí. Jedna část se zabývá vytvářením a aplikací etických pravidel a standardů. Zde se formulují doporučení, která by měla respektovat základní práva, platné regulace, zásady a hodnoty, zajišťovat etický účel umělé inteligence a současně její technickou robustnost a spolehlivost. Etické požadavky a pravidla by měly být zahrnuty do jednotlivých kroků procesu tvorby umělé inteligence, od výzkumu přes shromažďování dat a testování systému až po jeho zavedení a použití v praxi. Tato oblast etiky tedy řeší hlavně otázky, jak by se měli vývojáři chovat, aby minimalizovali etická poškození, která mohou vzniknout z důvodu špatného designu, nevhodného použití nebo zneužití. Tato větev je obecně označována jako robotická etika a již vedla k sepsání mnoha deklarací, k postulování hlavních etických principů a pravidel, k formulování standardů pro výrobce a vývojáře i definování osvědčených postupů pro vývoj platforem.

Zda je etika „algoritmizovatelná“, závisí na tom, jak vývojáři v oblasti umělé inteligence chápou etické problémy, metodologické výzvy a etiku vůbec. Existují čtyři základní problémové okruhy, s nimiž jsou vývojáři strojů a platforem konfrontováni: nedostatek etických znalostí, pluralismus metod v etice, případy etických dilemat a strojové zkreslení. Výzkumníci a programátoři pak čelí v zásadě dvěma typům potíží způsobených nedostatkem etických znalostí. První typ představují takzvané začátečnické chyby, které by bylo možné řešit už jen tím, že těmto pracovníkům předáme alespoň základní koncepci etiky. Badatelé a programátoři si totiž často nejsou vědomi morální složitosti otázek, se kterými se potýkají. Druhá, obtížnější metodologická otázka se týká etických dilemat, která v současné době nemají snadná řešení. Obeznámenost s těmito problémy může pomoci programátorům vyhnout se nástrahám a budovat lepší morální stroje. Etická rozhodnutí týkající se robotů a platforem obsahujících pokročilou umělou inteligenci by měla být založena na vyhýbání se tomu, co je nemorální, v kombinaci s pluralitním řešením morálních problémů spíše než spoléháním se na konkrétní etický přístup, a to proto, aby se předešlo normativnímu zkreslení.

Nejdůležitější a nejbouřlivěji se rozvíjející oblastí je oblast etiky autonomních inteligentních systémů a platforem vyvíjejících se v čase pomocí vlastního učení z dat – tedy takzvaná etika strojů (machine ethics). Ta se zabývá otázkou, zda a jak se mohou roboti a platformy chovat eticky autonomně. Hlavní cíle a předpoklady formulovali autoři a účastníci sympozia AAAI Fall 2005. Na těchto základech pak etik Wendel Wallach a filosof Colin Allen v publikaci Moral Machines: Teaching Robots Right from Wrong (Etické stroje. Jak naučit roboty rozeznat dobré od zlého, 2009) vytvořili termín artificial moral agents (umělí morální činitelé, AMAs). Výzkum AMAs lze považovat za vědeckou snahu o zodpovězení otázky, zda je možné modelovat morální chování: jsou etická pravidla převoditelná na algoritmy? V mnoha oblastech je totiž nepraktické čekat na lidské rozhodování – například kvůli množství dat. V posledních letech se interdisciplinární obor strojové etiky (řešící otázku, jak pomocí strojového učení vytvářet algoritmy s etickými pravidly tak, aby se staly buď implicitními, nebo explicitními morálními činiteli) stal nesmírně důležitým z důvodu technologického vývoje v oblasti informatiky, umělé inteligence a robotiky. Na základě velkých technologických pokroků se totiž jako nevyhnutelný jeví nástup plně autonomních, lidem podobných inteligentních robotů, schopných etického uvažování a rozhodování. Zjednodušeně by se dalo říct, že jde o „dodání etického rozměru“ strojům.

Termín artificial moral agents označuje roboty, kteří jsou explicitními etickými činiteli, a mají tedy k dispozici sadu normativních principů, které mohou využít při rozhodování. AMAs vstupují do hry pouze tehdy, když je úkol plně automatizován. Pokud jde o autonomní technologie, není přenesení morálních rolí na stroje otázkou specifické volby, ale závisí na obecných vlastnostech automatizovaného úkolu. Rozhodneme-li se automatizovat úkol, který v žádném smyslu nevyžaduje výkon morální autority, je-li vykonáván lidmi, nevzniká ani potřeba morálních strojů. Naopak, pokud úkol vyžaduje v lidském prostředí nějakou formu morální autority, pak jeho přenesení na autonomní stroje nutně znamená i přenesení morální role. Pokud však budou autonomní stroje nasazeny k plnění úkolů s morální stránkou, pak se buď rozhodneme tuto stranu neřešit, nebo musíme najít způsob, jak implementovat nějakou formu morálně relevantních údajů a výběr akcí do samotných strojů. To by samozřejmě neznamenalo, že by se umělá morální agentura vůbec stala lidskou morální agenturou. Pouze by nám poskytla autonomní nástroje, které by neurážely naši morální citlivost a uspokojily naše morální očekávání. Obecný cíl výzkumu AMAs je však složitější: výzkumníci chtějí vytvářet stroje s autonomním etickým rozhodováním. Zdá se tedy, že je třeba specificky řešit také morální otázky vyplývající z autonomního fungování stroje.

Autonomní stroje

Současný stav machine ethics a etické autonomie algoritmů se patrně dá shrnout takto: stroje a platformy vybavené pokročilou umělou inteligencí a strojovým učením se mohou lišit v tom, co je jejich účelem, a dokonce přijít s překvapivými řešeními, plány a návrhy, ale pouze ve službě cílům, které jsme jim stanovili. Algoritmus, jehož naprogramovaným cílem je „připravit dobrou večeři“, se může rozhodnout, že bude podávat steak, lasagne nebo dokonce chutné nové jídlo vlastní výroby, ale nemůže se rozhodnout zavraždit svého majitele, odjet na Island zachraňovat tučňáky nebo se stát vegetariánem. Stejně tak algoritmy, které jsou součástí zbraňových systémů, dronů a bezpilotních letounů a které si vybírají své vlastní cíle bez lidského zásahu, plní své poslání, přizpůsobují se a reagují na nepředvídané okolnosti s minimálním lidským dohledem, samy však nemohou měnit nebo zrušit svou misi, pokud by měly nějaké morální výhrady. Bude tedy nezbytné analyzovat ty etické otázky, které vznikají v souvislosti s pronikáním autonomních robotů, algoritmů, strojů a platforem pokročilé umělé inteligence do všech oblastí života společnosti, navrhovat řešení a doporučení týkající se etiky autonomních inteligentních systémů a zvážit etické otázky, které mohou z těchto technologií vzejít, předtím, než bude daná technologie nasazena v praxi.

V povrchovém dole Messel v Německu našli paleontologové zkameněliny dospělých koní velikosti foxteriéra. Jde o pozůstatky příslušníka třetihorního rodu známého pod latinským jménem Propalaeotherium, který žil na naší planetě před 49 miliony let. V té době bylo mnohem teplejší klima než dnes a tropické lesy se táhly až do polárních oblastí. Ani velcí savci tehdy většinou vzrůstem nepřevyšovali dnešního vepře, takže roli predátorů v přírodě těch časů zastávali ptáci. Ti také prakoně napadali a živili se jimi. Při pohledu na dnešní koně je těžké uvěřit, že jejich předkové byli velcí jako psi, jedli ovoce a báli se dravých ptáků… Očekávám, že machine ethics projde všemi klasickými fázemi vývoje teorie. Nejprve bude napadnuta jako absurdní, poté bude přijata za sice pravdivou, ale za zřejmou a bezvýznamnou, a nakonec bude považována za tak důležitou, že i její dnešní odpůrci budou tvrdit, že ji vlastně objevili oni. Výzkum v oblasti etiky pokročilých algoritmů umělé inteligence se nyní nachází v prvním z oněch výše zmiňovaných stadií. Přál bych si, aby tento esej napomohl překlenout první stadium.

Autor je filosof.

minirecenze

Zuzana Dostálová

Hodinky od Ašera

Paseka 2018, 336 s.

„Co trápí dnešní třicátníky?“ ptá se nakladatel na obálce knihy Zuzany Dostálové. A já odpovídám: všechno. Jsou to úplní chudáci a já bych s nimi neměnila ani za nic. Do tří set stran a několika příběhů, které se točí kolem ústřední hrdinky Heleny, se vejdou dvě sebevraždy (jedna kvůli bankrotu, druhá kvůli alkoholismu vzniknuvšímu z neřešeného sexuálního obtěžování v dětství), jedna smrt stářím (vlastně dvě, počítáme-li i psa), jedna vážná nemoc končící smrtí, jeden smrtelný infarkt (matka hlavní hrdinky), jeden zaléčený infarkt (otec jejího partnera), jedno domácí násilí, dva zděděné a směšně pod cenou prodané byty, dvě prodaná auta, jedno vězení, jedno otevření obchodu a jeho následný krach. Nechybí ani vydírání podnikatele a tragický židovský příběh z vyhlazovacího tábora. To by porazilo i vola. Problém je, že autorka se – jako řada jiných českých spisovatelů – snaží vzbudit zdání skutečnosti: pečlivě volí reálie a plasticky vykresluje několik prostředí, přitom se jí ale nedaří vytvořit žádnou životnou postavu, která by měla alespoň stopový vnitřní (a tudíž strhující) život. Prázdnotu románu tak přetlouká tragickými událostmi, z nichž se tu jedna, tu druhá figura viní, ale ve skutečnosti se Helena trápí jenom tím, že má tlusté nohy a břicho. Což nakonec působí jako jediný opravdový problém dnešních třicátnic. Číst kvůli tomu takový opus je skoro ztráta času.

Markéta Pilná

Egon Bondy

Bezejmenná

Akropolis 2019, 172 s.

Bezejmenná, jejíž první polovina v biografických, esejistických i reflexivních fragmentech zachycuje Bondyho tvůrčí krizi, je sebezpytující koláží, v níž autor po dopsání Bratří Ramazových přiznává absenci témat i pochyby o své tvorbě a životě. V knize, kterou Egon Bondy považoval za svou poslední, se střídají záznamy z cest na jih Čech za Magorem Jirousem, vzpomínky na mládí, úvahy o rasismu, národní povaze, disentu a Chartě 77 a politické prognózy, které jsou velice přesné, mnohdy až jasnozřivé. Dozvíme se také o místech, kde Bondy tvořil (například o stále funkční Samojídelně na Petřinách), a o proměnách Prahy. Za zmínku stojí démonický záznam z telčské hospody Na Žabinci, kde sedí u stolu s Marxem a Engelsem – místním hajným a porybným – a přemítá o vyhlídkách světa, svobodě a nesamozřejmosti lidských práv. Končí pesimisticky: „Bezmocnost člověka je dnes hrozná a u nás přímo bezmezná. Perspektivy nejsou žádné. Hlásat není co.“ Jak svěží! V souvislosti se svým starším bádáním Bondy svou krizi spojuje se ztrátou Tao, rovnající se ztrátě životního štěstí. To je rozvedeno v Rajských ostrůvcích, závěrečné kapitole první části. Na tuto imaginativní snivou miniaturu o životě v ráji a ztrátě smyslu života plynule navazuje druhá část knihy, v níž hlavní hrdina A. utíká z ráje do nehostinných hor a svou ztrátu se snaží zasvětit samotě v přírodě, hledání, poutím a rozpravám s taoistickým mistrem. Nakonec hrdina dospěje ke smíření, které souzní s duchem první části.

Karel Kouba

Tomáš Vilímek a Oldřich Tůma (eds.)

Projevy a podoby protirežimní rezistence v komunistickém Československu 1948–1989

Ústav soudobých dějin 2018, 287 s.

Kniha je souborem čtyř studií s výmluvnými názvy: Demonstrace a protesty, K rezistenci v rámci katolické církve, Příklady rezistenčního jednání 1948–1967 a jejich chronologicky pozdější obměna a Projevy rezistenčního chování 1969–1989. Poslední z nich je nejrozsáhlejší a jsou na ní také nejvíce patrné slabiny přístupu, jenž je stručně nastíněn v kratičké předmluvě; ta ovšem nemůže nahradit chybějící teoretickou kapitolu vysvětlující samotný koncept rezistence. Pojetí rezistence, kterou předmluva zařazuje do škály protirežimních aktivit vedle odboje a odporu, tak do značné míry visí ve vzduchoprázdnu. Její teoretizace je přitom pro dané téma naprosto zásadní. Už synonymní používání slov „jednání“ a „chování“ ukazuje slabost při práci s pojmy, což z chronologicky vymezených studií dělá pouhý katalog režimní represe, který nic nevypovídá o struktuře rezistence. Její rozpětí od nadávání v hospodě po sabotáže ukazuje, do jaké míry zde nedostatečné teoretické a systematické uchopení odporu vede k přijetí hledisek komunistického režimu a jeho represivního aparátu. Takový soubor případů je sice užitečný pro hodnocení režimu, nikoli však pro vyvozování četnosti a povahy rezistentního jednání, jež konstruuje až následná represe. Toto teoreticky slabé pojetí, které mlčky předpokládá teorii totalitarismu, tak paradoxně spoléhá, že nám režim „sám“ řekne, kdo byl jeho odpůrcem, jaké formy nabývalo rezistentní jednání a co bylo naopak jednání normální či (po roce 1968) normalizované.

Matěj Metelec

Giovanni Levi

Nehmotné dědictví. Kariéra jednoho exorcisty v Piemontu v 17. století

Přeložila Silvie Šlejmarová

Argo 2018, 204 s.

Giovanni Levi, vedle Carla Ginzburga nejslavnější reprezentant italské mikrohistorie, se dočkal českého překladu své monografie z roku 1985, která mu zajistila světový věhlas. Je vystavěna jako příběh „neškodného, nepříliš vzdělaného venkovského faráře“ jménem Giovan Battista Chiesa, jenž na konci 17. století v okolí severoitalské Santeny uzdravoval nemocné exorcistickými metodami. Ve skutečnosti je však okrajovou postavou. Levi má příliš málo pramenů, aby dokázal vysvětlit proměnu vypočítavého faráře, který stanul v roce 1694 před soudem kvůli finančním pletichám, v léčitele přesvědčeného o tom, že devět desetin populace je ovládáno zlými démony a potřebuje jeho vymítačské dovednosti. Celkem banální příběh Levimu slouží jako okénko, jímž může nahlédnout do fungování venkovské společnosti přelomu 17. a 18. století. Kdo si myslí, že ví, co je pro člověka přirozené a normální, nechť po této knize sáhne. Zavede jej do světa, kde racionální kalkul jednotlivců a domácností ani zdaleka neodpovídá poučkám z učebnic ekonomie. Individuální seberealizace a svoboda se tu stávají druhotnými hodnotami vedle snahy učinit nevypočitatelný přírodní svět bezpečnějším pro zranitelnou nukleární rodinu, jež měla šanci na úspěšnou reprodukci pouze v husté síti závislostí a klientských vazeb. Mikrohistorie má smysl jen v okamžiku, kdy její detailní analýza rekonstruuje „moře ve lžíci vody“. A to Levi dokázal v Nehmotném dědictví mistrovsky.

Jakub Rákosník

Takové krásné šaty

(In Fabric)

Režie Peter Strickland, Velká Británie, 2018, 118 min.

Premiéra v ČR 12. 9. 2019

Britský režisér Peter Strickland si svými předchozími snímky Berberian Sound Studio a Pestrobarvec petrklíčový získal pověst fetišistického, cinefilního vyznavače filmového braku. Jeho tvorba přiznávala inspiraci italským hororem a španělskou sexploitation, ale zároveň ji uhlazovala do formálně precizních, artových a audiovizuálně požitkářských tvarů. Takové krásné šaty se rovněž pokoušejí o ztvárnění autorových estetických fascinací. V groteskním snímku o prokletých šatech jsou to zejména staré obchodní domy nebo zvukové efekty ASMR. Tentokrát se ale Stricklandovi nedaří nalézt pro film odpovídající tempo a strukturu. Zatímco v Berberian Sound Studio nechal jemnocitného britského zvukaře postupně propadat do šílenství vyvolaného brutalitou italského filmařského štábu a v Pestrobarvci zase vytvořil precizní hodinový strojek konvenující povaze sadomasochistického vztahu hlavních hrdinek, jeho novinka se jeví poněkud bezradně. Prostředí starého obchodního domu a bizarní personál zdejšího oddělení s oděvy sice působí příjemně surreálným dojmem, ale Strickland ho nedokáže organicky propojit s dalšími prvky filmu. Nejhůře vyznívá rozhodnutí nechat šaty v jednom okamžiku změnit majitele a odvyprávět v podstatě tentýž příběh znovu s jinými hrdiny. Spíš než o krásné šaty tak jde o několik pečlivě vytvořených svršků, které poněkud neúhledně visí na kostře celého snímku.

Antonín Tesař

Juliana Höschlová

Mind Is a Negative Bitch

Galerie 35M2, Praha, 30. 8. – 29. 9. 2019

Jak už název napovídá, Galerie 35M2 není zrovna rozsáhlý výstavní prostor, je spíše místem pro menší a skromnější projekty, které mají potenciál nabídnout „hodně muziky za málo peněz“. Takřka doslova to platí o aktuální výstavě Mind Is a Negative Bitch Juliany Höschlové, která stojí na karaoke performanci s environmentálním podtextem. Není to ostatně poprvé, co se u Höschlové můžeme s takovým přístupem setkat – jde vlastně o svébytné pokračování jejích projektů Zig Zag in the Land You Will Honor (Kličkování v zemi, které vzdáváte poctu), oslavující vodu v lázních Luhačovice, nebo Album for Broken Buildings (Album zbořených budov), v jehož rámci ženská komunita zpívá písně zbořeným budovám, k nimž jednotliví aktéři projektu mají nějaké osobní pouto. V autorčině tvorbě vcelku pochopitelně zaznívá čím dál silněji ekologická, potažmo klimatická tematika. Höschlová se zabývá tím, jak se součástí našeho mentálního univerza stává environmentální žal, úzkost, deprese nebo rovnou panika, či naopak rezignace. Jak ale upozorňuje kurátorka Tereza Záchová, jsme tu hlavně svědky umělecké reflexe vztahu rozumu a citu a také kritiky civilizace, v níž dominuje racionalita jako základní organizační princip, který si vše podmaňuje a subsumuje pod své kategorie. Nabízí se tak myšlenka, že klimatická krize možná nakonec nemá racionální řešení, protože naše mysl je zkrátka děvka.

Martin Vrba

Marie Nováková

Plodnost! Mír! A Bohatství!

Festival Antická Štvanice, Praha, premiéra 30. 8. 2019

Hra Plodnost! Mír! A Bohatství!, uváděná na čtvrtém ročníku festivalu Antická Štvanice, nabídla divákům dynamickou zábavu, pohyb a skvělé herecké výkony pod pozdně letním nebem. Bohužel se kromě toho pokouší také předat v kostce dějiny Řecka, jež pojímá jako politováníhodný sled katastrof – publikum to nejspíš má přesvědčit, že nynější hospodářské těžkosti země jsou logickým vyvrcholením dějinného utrpení. To už ale začíná hra, v níž se herci brnkáním na lidové nástroje, popíjením olivového oleje přímo z plechovky a pojídáním jogurtu pokoušejí vyvolat dojem, že jsou řečtější než rodilí Řekové. Brzy se rozjede zběsilá akce. Herma z Olympu přiveze bílá karosa, prohlubeň v mostní konstrukci se promění v Asklépiovu jeskyni, kde se dostane uzdravení slepému bohu bohatství Plutovi, a diváci se rozdělí na skupinky, které s jednotlivými herci procházejí po ostrově a pomáhají jim plnit dramatické úkoly. Znovu se setkají až před efektní závěrečnou scénou. Je to velká zábava – přinejmenším pro někoho, kdo jako já není na podobné interakce zvyklý. Jakmile ale tempo zvolní, nelze si nevšimnout, že jednotlivé části hry nedrží příliš pohromadě. Možná je to dobře, neboť o to lépe se projeví síla básní Konstantina Kavafise, tvořícího na přelomu 19. a 20. století, i původních Aristofanových textů. Inscenace je nejlepší právě v okamžicích, kdy se herci drží starořeckého dramatika, jinak bohužel sklouzává k poněkud přihlouplému humoru či trapné didaktičnosti.

Miroslav Tomek

Šimanský / Niesner

Tance neznámé

LP/MC, Stone to Death 2019

Na duu Jakub Šimanský a Tomáš Niesner, které oživuje „american primitive guitar“, tedy instrumentální styl inspirovaný technikami blues, folku či bluegrassu, jehož průkopníkem byl v šedesátých letech minulého století kytarista John Fahey (viz A2 č. 25–26/2015), je nejpřekvapivější jeho lokální kontext. Oba kytaristé vzešli z hardcorové scény a do jisté míry se v ní pohybují i se svou křehkou akustickou hudbou. Těžko říct, co by si o Tancích neznámých, odkazujících k nejčistší podobě amerického primitivismu, myslel sám John Fahey, který se v poslední fázi své kariéry stavěl ke své starší tvorbě spíše s despektem, měl blízko k experimentální scéně a hudebníkům typu Jima O’Rourkea, a dokonce začal používat elektrickou kytaru a pedálové efekty, ale to je vcelku jedno. Znovuoživený zájem o tento druh hudby v devadesátých letech Česko minul, a tak album, stejně jako Šimanského sólový debut z roku 2016, působí v českém prostředí jako zjevení. Souhra dvou akustických kytar, založená na rychlém vybrnkávání, má nostalgický a zároveň uklidňující účinek. Posluchače vtahuje do zvláštního romantického bezčasí, a snad i proto je schopná vytvořit okouzlující opar téměř v jakékoli situaci. Všude působí cizorodě, a přesto domácky. Potvrdilo to i nedávné vystoupení dua na festivalu Fluff. Zvuková zkouška uprostřed hluku z hlavní festivalové stage působila, jako by se někdo snažil rozdělat ohníček v oku hurikánu. Chvíli trvalo, než se oheň rozhořel, ale pak se kolem něho utvořila – přímo před branou do pekla – oáza nebeského klidu.

Jan Klamm

Nevíme, jak to dopadne

Obory budoucnosti Aleca Rosse

Historie nás vytrvale usvědčuje v tom, jak špatní jsme v předpovídání budoucnosti, a zpětně nám ukazuje, že naše představivost v oblasti dalšího vývoje opakovaně selhává. Počáteční euforie spojená s novým objevem po čase vyprchá a vyvstanou dříve nepředpokládané, mnohdy zásadní obtíže. Příčinu tohoto koloběhu skvěle vystihl Umberto Eco v eseji Na ramenech obrů, který česky vyšel loni ve stejnojmenné knize. Když ilustruje progresivní charakter vědy a poznání, cituje antropologa Maxe Gluckmana: „Věda je kterákoliv disciplína, v níž i hlupák této generace může překročit bod, kterého dosáhl génius generace předchozí.“ Jinak řečeno, povaha poznání je z podstaty kumulativní a ani naše bohatá kolektivní zkušenost nestačí k tomu, abychom dokázali přesně předpovědět, co které změny přinesou.

Nezamýšlené důsledky

Situaci, kdy posun vpřed vyvolá nějaký protipohyb, asi nejpřiléhavěji vystihuje sociologický pojem, který se stal posléze jedním z hlavních předmětů sociologického zkoumání: nezamýšlené důsledky. V případě technologických inovací se pohled prizmatem nezamýšlených důsledků jeví jako obzvlášť užitečný. Každá technologická inovace se totiž dříve nebo později promítne do podoby sociálních vztahů nebo organizace práce, nejčastěji však do obojího. Této poučky se implicitně drží i kniha Obory budoucnosti (The Industries of the Future, 2016) od Aleca Rosse, amerického experta v oblasti nových technologií, jenž v minulosti působil jako poradce pro inovace na ministerstvu zahraničí Spojených států. Díky jeho bohatým zkušenostem se jedná o vzrušující cestu do světa, který byl ještě v době psaní knihy hypotetickou budoucností, už dnes však nabývá místy až nepříjemně reálných a zneklidňujících obrysů. V některých případech dokonce současnost, kterou od data původního vydání dělí pouhé tři roky, potvrzuje nebo dokonce předčila Rossovy předpoklady.

Přemítání o budoucnosti má sugestivní sílu a snadno nás upoutá, zvlášť když se prolíná s tím, co důvěrně známe z řady sci-fi filmů. Tyto fikce jsou na jedné straně úžasným projevem lidské představivosti, zároveň mnoho prozrazují o povaze našeho myšlení, které jednoduše nedokáže pojmout komplexitu budoucího vývoje. Ross působí jako poučený technooptimista, který své úvahy staví na rozhovorech se špičkami oborů, jako jsou kybernetika, robotika, genomika, finančnictví, programování, datová analytika či geopolitika. Názory vědců přitom konfrontuje s dosavadním vývojem (nejen) západní společnosti, přičemž klade důraz na převratnost technologických inovací a jejich projevy v oblasti uspořádání práce i lidských životů. Kniha nenabízí jen přehled „udělátek“ budoucnosti, zamýšlí se také nad důsledky, které přinese jejich zavedení, a nad tím, jak promění současný svět. Autor si je přitom dobře vědom akcelerace ve všech technologických oblastech.

Explozivní růst

Moorův zákon popisuje exponenciální růst výpočetního výkonu, ale možná bychom ho mohli s trochou představivosti využít i v širším smyslu. Když Ross píše o explozivním nárůstu produkce informací, leckomu se může z uvedených příkladů zatočit hlava: padesát let od vynálezu knihtisku bylo vytvořeno více knih než za celé předchozí milénium. V roce 2000 bylo digitálně uloženo 25 procent dat, v roce 2007 to bylo 94 procent, přičemž 90 procent jich vzniklo v posledních dvou letech. Každoročně se objem dat zvětší o polovinu. Mezi lety 2015 a 2020 má vzrůst počet zařízení připojených na internet z 16 na 40 miliard. O množství peněz, které jsou investovány do technologických inovací nebo které poletují digitálním prostorem, dokážeme – snad kromě investičních bankéřů – uvažovat jen jako o něčem čistě abstraktním. Vždyť fyzicky takové peníze stejně neexistují.

Nemá smysl znovu debatovat o tom, zda robotizace během příští dekády ovládne povolání, která doposud dokázal vykonávat jen člověk. Že se to stane, je jisté – roboti mnohému z nás vezmou práci a trpět budou v první řadě země s levnou pracovní silou. Tržní mechanismy nastolí v mnoha oblastech stejně radikální proměnu, jaká v minulosti postihla třeba hornictví nebo zemědělství. Robotická síla promění celý výrobní průmysl, ale i oblast služeb a poskytování péče. Rozložení nákladů na roboty je totiž přesně opačné než v případě lidské síly – roboti přinesou vysoké pořizovací náklady, ale nízké náklady na provoz. Ross je optimistický v tom, že technologický pokrok konečně vymýtí chudobu, zároveň si je však vědom toho, že hrstka bohatých zbohatne ještě mnohem více. Konstatuje, že se prohloubí rozdíly v životních stylech různých sociálních vrstev, a i když v některých oborech roboti přinesou skvělé výdobytky (například chytré zemědělství může zvýšit výnosy v chudých oblastech postižených nedostatkem vody a kvalitní půdy), mohou také zapříčinit zhoršení služeb či kvality péče pro nemajetné (riziko chybných úkonů u strojů nahrazujících lidskou péči). Dalším problémem je pak rostoucí centralizace digitalizovaných trhů.

Nevyhnutelný konflikt

Čapkův neologismus robot odkazuje k robotě, tedy ke kolektivní zkušenosti Západu s otroctvím a nevolnickou prací. Zároveň ale odkazuje ke vzdoru, vzpouře, nevyhnutelnému konfliktu. K tomu má dojít v momentě, kdy vědomí robota dosáhne singularity, tedy stavu uvědomění si sebe sama. Ve filmové sérii Terminátor systém Skynet krátce po dosažení sebeuvědomění odpaluje nukleární střely s cílem vyhladit lidstvo. Dnes spolu s tím, jak se postupně zbavujeme vlády nad věcmi ve prospěch digitálních pomocníků, už víme, že nejde jen o popcornovou zábavu, ale o závažný problém. Ve vojenské oblasti se stává předním bojištěm kyberprostor, do civilní dopravy míří autonomní vozidla, rozšiřuje se internet věcí, mnoho svých rozhodnutí jsme přenechali algoritmům a profily našich osobností sestavují další algoritmy, které hledají nejrůznější korelace v datech a dovolují zpětně usměrňovat naše návyky a očekávání. Někdy jsou velká data sice zavádějící a replikují stereotypy skryté v metodice jejich sběru či vyhodnocování, dozajista ale nabízejí mnohem plastičtější obraz než prostá tabulka četností.

Výpočetní výkony za cloudovými úložišti jsou dnes prakticky neomezené, a jak se naše identity kvantifikují z rostoucí hory digitálních dat, která za sebou vědomě i nevědomě necháváme, měníme se i my samotní. Nepříliš romantická realita dnešního trosečníka spočívá v prostém zapomenutí mobilního telefonu na nočním stolku. Posedlost společnosti informacemi a zaznamenáváním kdejaké oblasti našeho života má ovšem dalekosáhlé důsledky i na naše každodenní vztahy. Podle Rosse ve světě zbaveném soukromí bude mít každý na krku nějaký skandál – zvláště pak ti, kteří už v útlém mládí neprojdou patřičnou výchovou, jak se v digitalizovaném světě chovat. Tato situace přitom už dávno nastala; jen možná nejste dost mladí na to, abyste si toho všimli. Utěšovat se můžeme alespoň tím, že se zároveň posouvají hranice toho, co je vůbec za skandál považováno. Naše lidství se dnes vyjevuje mnohem barvitěji než v klasickém naturalistickém románu, aniž by se tomu někdo divil. A budoucnost bude jistě vzrušující. Ve většině oblastí jsme dnes podle Aleca Rosse v bodě, ve kterém byl internet před dvaceti lety: netušíme, jak to dopadne.

Autor je sociolog.

Žádný druh tu není navěky

S Tomášem Hříbkem o mysli a umělé inteligenci

Je nějaký zásadní rozdíl v tom, jak se filosofie k umělé inteligenci vztahovala v uplynulých osmdesáti letech a dnes?

Co se týče počátků, máte asi na mysli abstraktní matematické úvahy Alana Turinga či Johnnyho von Neumanna, které se objevily už ve třicátých a čtyřicátých letech, ale explicitně se o umělé inteligenci začalo mluvit až v polovině let padesátých, čili zhruba před šedesáti roky. Tehdy se lidé z velmi různých oborů od logiky po kybernetiku začali zabývat otázkou, zda by počítače nezvládly stejné věci jako lidská mysl. Některé schopnosti – například uvažování, učení, řešení problémů nebo plánování – přitom označí za součást „inteligence“ každý, kdežto jiné – například vidění nebo motorickou kontrolu – málokdo. Ale všechno jsou to psychologické dovednosti, jejichž účelem je dosahování jistých cílů. Každopádně se ukázalo, že inteligence je mnohorozměrný fenomén.

Byla filosofie dostatečně předvídavá, nebo ji na současném vývoji technologií něco překvapuje?

Obory, které se věnují umělé inteligenci, mají technické i teoretické cíle. V těch prvních jde o tvorbu užitečných věcí, které nás dnes obklopují na každém kroku, od domácích spotřebičů přes bankovnictví až po internet. K teoretickým cílům patří využití prostředků umělé inteligence k pochopení povahy mysli. Tím se dostáváme k otázce vztahu mezi umělou inteligencí a filosofií: filosofové jako Hilary Putnam nebo Jerry Fodor už v šedesátých letech stáli u základů moderní matematické informatiky – computer science – a kognitivní vědy a formulovali nadlouho vlivný názor, že vztah mezi myslí a mozkem je podobný vztahu mezi softwarem a počítačem. Další filosofové, třeba u nás známý John Searle nebo Hubert Dreyfus, tento názor naopak kritizovali. Nevím, zda bych to nazval předvídavostí, ale filosofie zkrátka byla u toho, když se diskuse o umělé inteligenci rozběhla. Ještě bych dodal, že filosofie mysli není jediná filosofická disciplína, která má co říci k umělé inteligenci. Jsou tu i etické otázky. Etika se dnes věnuje mimo jiné i tomu, jak zařídit, aby umělá inteligence byla morálně dobrá, jaké vůči ní máme případně závazky či jaká má práva – hovoří se o etice strojů, etice robotů a podobně.

Dá se říct, že se aktuální diskuse o budoucnosti umělé inteligence odehrávají mezi dvěma póly – umělou inteligencí coby prostředkem automatizace výroby a coby novou vědomou entitou?

Jde o podobné rozlišení, jako je to mezi technickými a teoretickými otázkami umělé inteligence. Co se týče prvního zmíněného pólu, svěříme-li výrobu umělé inteligenci, výsledkem zkrátka nebude pouze automatizovaná výroba. Automatizovaný systém je schopen provádět určitý úkol či soubor úkolů, kdežto inteligentní systém samostatně přijímá a realizuje rozhodnutí. Dalekosáhlým důsledkům takové změny ekonomiky se musí věnovat nejen ekonomové a sociologové, ale i filosofové. Teoretická otázka vztahu umělé inteligence a vědomí je odtažitější, protože k tomu, aby umělá inteligence řídila výrobu, vědomí asi nepotřebuje. Pro takové účely by vědomí mohlo být dokonce kontraproduktivní a zbytečně nákladné. Na druhé straně, pokud budou součástí ekonomiky i pečovatelské roboty, které se budou starat třeba o stárnoucí populaci, pak by u nich nějaké vědomí nebo alespoň emoční inteligence byly žádoucí.

Jak koncept umělé inteligence mění obsah a povahu toho, čím se zabývá filosofie mysli?

Jinými slovy, ptáte se, zda lidská mysl v souvislosti s umělou inteligencí nenaráží na nějaké nepřekročitelné hranice? Je zajímavé, že v diskusi o umělé inteligenci hrály jistou roli takzvané gödelovské argumenty, nazvané podle našeho brněnského rodáka Kurta Gödela, jednoho z největších logiků všech dob a zakladatele matematické informatiky. Gödel a jeho pokračovatel britský matematik Roger Penrose tvrdili, že lidská mysl má komputační schopnosti, které Turingovým strojům, jež jsou abstraktním základem moderních počítačů, z principu chybějí. Gödel a jeho následovníci jsou sice v menšině, ale pokud by měli pravdu, pak by spíš než lidská inteligence byla ohraničená ta umělá. Patrně více stoupenců má ovšem v současnosti názor, že dříve či později sestrojíme umělou inteligenci, která pak stvoří superinteligenci, jež ve všech ohledech překoná tu lidskou. Filosof to může považovat za poslední fázi vyvrácení antropocentrismu – představy, že člověk je pupek světa.

Snaha vytvořit umělou inteligenci, která by měla i něco na způsob lidského vědomí či sebevědomí, je někdy považována za projev lidské pýchy a arogance: člověk se chce přiblížit Bohu tím, že stvoří inteligentní bytost, podobně jako Bůh údajně stvořil člověka. Má k tomu co říct filosofie?

Tyto populární úvahy ve filosofické literatuře nehrají žádnou roli, nebo alespoň ne v té, která je mi známa. Zmíněná kritika předpokládá oprávněnost teologické představy, že jisté činnosti jsou člověku zapovězeny, protože je má v režii stvořitel. Pokud ale není žádný dobrý důvod si něco podobného myslet, pak tato úvaha odpadá. Kromě toho se mi zdá, že zmíněný populární typ kritiky si představuje umělou inteligenci jako Terminátora nebo Frankensteinovo monstrum, ačkoli mnohem spíš jde prostě o software.

Ještě poznámka k tomu „vědomí a sebevědomí“: hovoří-li filosofové o vědomí, mají na mysli takzvané fenomenální vědomí, jež se obvykle chápe tak, že jde o vlastnosti zkušenosti, které lze stěží popsat a vysvětlit jazykem objektivní vědy. Někteří filosofové, třeba David Chalmers, se dokonce domnívají, že je to nemožné. Naopak sebevědomí předpokládá schopnost reflexe, jejíž podmínkou je pojem vlastního já. Koně nebo novorozenci takový pojem nemají, a tudíž nemají ani sebevědomí, ale asi bychom jim neupřeli vědomí. Podobně musíme rozlišovat pojmy jako inteligence, vědomí a sebevědomí i v případě umělých systémů. „Hostitelé“ v seriálu Westworld možná dosáhli sebevědomí. Ale mají fenomenální vědomí?

Může být umělá inteligence dalším stupněm evoluce?

Platí-li teorie evoluce, pak tu žádný druh není navěky, a to se týká i homo sapiens. A je možné, že dalším krokem evoluce, v tomto případě poprvé záměrným, bude umělá inteligence. Někteří filosofové a technologičtí vizionáři dokonce předpokládají, že pokud existují nějaké mnohem starší mimozemské civilizace, už dávno překonaly biologickou fázi vývoje, a v podstatě se tedy jedná o civilizace inteligentních strojů. Otázkou je, zda původně biologická inteligence v těchto cizích světech zanikla a byla nahrazena umělou inteligencí, nebo zda biologická inteligence s tou umělou časem splynula. Pokud totiž vývoj umělé inteligence dříve či později povede k vytvoření superinteligence v tom smyslu, jak o tom byla řeč, je otázka, jaký vztah bude taková inteligence mít k lidem. Bude vůči nim lhostejná, nepřátelská, anebo s nimi bude spolupracovat? Momentálně je pro nás větším existenčním rizikem klimatická změna, ale za pár desetiletí to může být superinteligence, a v tom případě by mohlo být řešením splynutí – upload lidského vědomí do sítě a podobně. Tomuto tématu se mimochodem věnuje filosof Nick Bostrom v knize Superinteligence, která předloni vyšla i česky.

2019 / 19 - umělá inteligence

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Bez žádoucích vzpomínek

Neúprosné memoáry Markéty Brouskové

Dystopie plná autorského ega

Konzervativní revoluce Davida Zábranského

Epitaf

Hledání lidskosti v pekle

Lágrové svědectví Prima Leviho

Jak jsem přežil léto bez ministra kultury - jednou budem dál

Loupežník

Písně nádherně (ne)dokončené - literární zápisník

Zrádný vypravěč

Skeptický román Muriel Sparkové

Fora Bolsonaro! - divadelní zápisník

Mimopražské dramplány

Zpráva o tvůrcích, tvůrkyních a titulech nadcházející sezóny

Náš šálek čaje

Uplynulá divadelní sezóna a dětský divák

Drcením vpřed

Kniha Jasona Schreiera o herním průmyslu

Horor stažený z kůže

Ambiciózní hra s pohanstvím ve Slunovratu Ariho Astera

Isaac Lythgoe

Ve spárech umělé inteligence

Vídeňské bienále reflektuje technologie a klima

Hudba počítačových neuronů

Jak umělá inteligence změní hudební průmysl?

Rapující učitelka

Ukrajinská senzace jménem Alyona Alyona

(Ne)smysl průmyslu 4.0

Diktum jednoho pojmu

Jak si odepřít živočišný druh - ultimátum

Metatechnologická budoucnost

Čtvrtá revoluce Luciana Floridiho

Mnoho povyku pro 4.0?

Dopady nové transformace průmyslu

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Rozptýlená inteligence

V Kočnerovom mobile

Je Slovensko mafiánsky štát?

Válka proti rebelské čtvrti

Athénská Exarchia zápasí o přežití

Algoritmy chtějí etiku

Morální nad rámec bezpečného

minirecenze

Nevíme, jak to dopadne

Obory budoucnosti Aleca Rosse

Žádný druh tu není navěky

S Tomášem Hříbkem o mysli a umělé inteligenci

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3