2019 / 24 - nobelova cena za literaturu

Co mě opravdu naštvalo a otrávilo, byla rychlost, s jakou zdejší veřejnost vystartovala po Peteru Handkem. Čerstvý laureát Nobelovy ceny byl okamžitě na pranýři za své (čtvrtstoletí staré) prosrbské postoje za balkánských válek. Prý obhájce genocidy – vážně? Všichni měli hned jasno, aniž by nejspíš znali cokoli z toho, co Handke o rozpadu Jugoslávie napsal. S jak nesnesitelnou lehkostí se okamžitě morálně povýšili. Z Handkeho byl náhle málem další balkánský řezník či blbeček schvalující genocidu. Říkal to přece Salman Rushdie!

Nehodlám se stavět za samotné Handkeho postoje z té doby, už jen proto, že je v jejich původním znění a rozměru ani pořádně neznám. Jeho jugoslávské eseje jsou u nás těžko dostupné, my sami o balkánském válčení beztak většinou víme pouze z mainstreamových médií. Jde o něco jiného. Handke je osobnost takového kalibru, že si zaslouží kus zdrženlivosti a vhledu do motivů, jež vedly k jeho balkánskému angažmá.

Na rozdíl od většiny z nás znamená prostor bývalé Jugoslávie pro Handkeho skutečné životní téma, dané původem (matka Slovinka) i ukotvením v jihorakouských Korutanech. Hned za hřebenem Karavanek začínala mytická, snivá země, jejíž horstva ubíhají k jihu, tak trochu říše všeho, co západ Evropy začal ztrácet: pestrost, tradice, smyslovost, neuniformitu…

Ukotvení – jak nehandkovský pojem! Pro Handkeho je příznačné naopak bloudění prostory, jejich propojování, celoživotně mu jde o individuální lidskou senzibilitu konfrontovanou s místy, jež sama nesou svou vlastní měnlivou „senzibilitu“. Handkeho psaní je plné minuciózního ohledávání charakteru míst. V obsáhlém románu Mein Jahr in der Niemandsbucht (Můj rok v zátoce nikoho, 1994) proplouváme světem a jeho místy se snadností až groteskní, od Ulánbátaru po předměstí Paříže. Handke je básník míst a jejich vzájemného prolnutí s lidskou citlivostí.

A právě z tohoto básnického ustrojení, jakož i z vytříbené celoživotní nonkonformity a nedůvěry k prefabrikovanému lidskému prožitku, vyvěrá Handkeho balkánské angažmá. Rozdělení Jugoslávie Handke vnímal tragicky. Evropskou podporu rozdrobení země na malé národní státy považoval za „absolutně dětinskou“. Jako Rakušan, syn Slovinky a německého vojáka, jehož nikdy nepoznal, též podrážděně nesl historický podíl imperiální politiky Německa a Rakouska na budoucích konfliktech. Jugoslávie pro něj nebyla ničím menším než zemí iniciační, jako mladík napsal na ostrově Krk svou prvotinu Die Hornissen (Sršni, 1966) a vždy se k jihu za horami vracel jako k prostoru prvotního otevření. V Jugoslávii pro něj ustavičně rezonoval sen o prapůvodní Evropě, hornaté fyzicky, ale i kulturně, sen-mýtus o Evropě neamerikanizované, nekomercionalizované, bezprostřední a rustikální (kořeny intelektuála Handkeho jsou ostatně venkovské). Básnicky, utopicky, donkichotsky viděl právě jednotnou Jugoslávii jako zemi vyvázanou z destruktivních národnostních tlaků; mnohonárodnostní stát byl paradoxně místem, kde se člověk – věčný cizinec může cítit doma. Handkeho vášeň pro Jugoslávii jde ale hloub, snad až k touze po ztraceném mateřském ráji, potřebě ospravedlnění nenapravitelného: jeho slovanská matka sešla ze světa vlastní rukou… Handke jí věnoval nádhernou novelu Nežádané neštěstí (1972, česky 1980), ale i uhrančivá „marnotratná dcera“ v Mém roce v zátoce nikoho je Slovinka: skrytý portrét matky přehrnutý na rub.

Američan Scott Abbott, účastník Handkeho první cesty do Srbska a posléze překladatel cestovního eseje Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině neboli Spravedlnost pro Srbsko, 1996) upozorňuje na spisovatelovu jemnou dialektičnost. Handke nepíše jako válečný reportér, ale dopodrobna rozebírá pro a proti svých pocitů; je odvážný v tom, že připouští různé protichůdné záchvěvy, drží se civilního spektra pozorování. Abbott si všímá zvláštního zarámování eseje. Handke si během cesty udělal všehovšudy dvě poznámky: krom srbského vulgarismu „Jebi ga!“ (Jebat na to!) si zapsal dopis na rozloučenou někdejšího Titova partyzána, jenž spáchal sebevraždu znechucen úpadkem a chaosem, které rozchvátily Jugoslávii, a právě tímto dopisem esej uzavírá. To jsou póly, říká Abbott, mezi nimiž se esej rozpíná: obscénní agrese a osudová rezignace. Handke nepíše faktografickou reportáž, jde mu o prolamovanější pohled. „Zaznamenat fakta zla je dobré. Ale pro mír je třeba ještě něčeho jiného, neméně důležitého než fakta.“

Další z balkánských esejů Unter Tränen fragend (Tázání v slzách, 1999) zachycuje dvě cesty do Srbska přímo během dvouměsíčního bombardování silami NATO. Handke tvrdošíjně trvá na své metodě básnického prosazování míru prostřednictvím subtilních, zdánlivě periferních pozorování, v nichž však nachází reziduum totality světa, zárodek budoucího možného míru, jenž se musí znovu křehce rodit z prostých, „nedůležitých“ věcí. Takhle líčí rozbombardovanou továrnu v Kragujevaci (124 těžce zraněných dělníků): „Zvláštní, jak mě pohled na poničené nářadí, pracovní police, kladiva, kleště, metr, hřebíky a šrouby (do nejmenšího zploštělé a zkroucené) zasáhl víc než zničené masivní stroje. Nebyl nástroj jako takový kdysi znamením počátku lidství? Jako by destrukcí obyčejných lidských nástrojů ničivá síla shůry rozmetala samu práci, sounáležitost celého regionu nadlouho dopředu.“

Spánembohem, považujte Handkeho za exaltovaného pomýlence, jenž i vstříc brutální realitě trvá na svém „poetickém paralelním vesmíru“. Ale dřív, než začnou padat povýšené odsudky, sluší se projevit aspoň základní respekt k někomu, za jehož psaním, a nejen o bájné Jugoslávii, stojí vášeň a nasazení, žádný oportunismus či kalkul, natož nehumánní ideje.

Autor je hudebník, básník a literární kritik.

Jazyk takzvaného světa

Spravedlnost pro Handkeho

Nobelův výbor každý rok skoro jako králíka z klobouku vytáhne nějaké jméno, kterému udělí cenu a jemuž následně většinou dojde humor a řeč. Letos „to padlo“ na Rakušana Petera Handkeho, který žije od roku 1990 v „dobrovolné emigraci“ v Chaville, jihozápadním předměstí Paříže. Autorova bezprostřední reakce na udělení ceny byla nevěřícná otázka „Ist das wahr?“ (Je to pravda?).

Proč ten údiv? Nobelův výbor má každoročně v hledáčku několik literátů, které předem obvolá a informuje je, že jsou kandidáty na ocenění. Handke tudíž tušil, že by ocenění mohl dostat, ale zároveň moc dobře věděl, že jednak není sám, ale navíc už přes dvacet let má u literární kritiky, čtenářů a médií škraloup pro své „prosrbské angažmá“ v konfliktu na Balkáně, respektive kvůli tomu, že se prý postavil na stranu Srbska, „největšího balkánského agresora“, a podle mnohých se stal „hlásnou troubou balkánského řezníka“ Slobodana Miloševiće nebo vítaným hostem Radovana Karadžiče.

Cesty do Srbska

Když Slobodan Milošević podlehl 11. března 2006 v cele haagského vězení srdečnímu infarktu, zazvonil v Chaville telefon. Volala Mira Marković, vdova po srbském prezidentovi, a požádala spisovatele, zda by nepromluvil nad rakví. Handke nejprve účast odmítl, protože tušil, že to slízne jako v roce 1996, když uveřejnil svou „cestovní zprávu“ po Srbsku nazvanou Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko). Z dnešní perspektivy patří tato kniha k tomu nejlepšímu, co může Handkeho tvorba nabídnout, a autor v ní vědomě využívá metody, kterou uplatňuje i ve výstavbě svých románů. Zimní putování podnikli Handke a jeho přátelé, aby se na vlastní oči přesvědčili, zda převládající mediální obraz války, který se opíral o polaritu mezi gaunery ze Srbska a jejich oběťmi (ti ostatní), není jen předpřipravená, realitě neodpovídající blamáž. Handke, pověstný svou schopností všímat si opomíjených detailů a drobných gest, popisuje tváře obyvatel, prochází se po trhu, cestuje se svou manželkou a dvěma přáteli vnitrozemím, vnímá život válce navzdory, zachycuje život v centru Sarajeva. Když tento text vyšel ve dvou pokračováních v deníku Süddeutsche Zeitung, nikdo nečekal takovou reakci: Handke byl označen za hlupáka, došlo na rušení divadelních představení jeho hry, která ovšem s Jugoslávií nemá nic společného, sklízel uštěpačné kritiky od kolegů-spisovatelů, dostalo se mu odepření již avizovaného ocenění, včetně finanční prémie, a navrch ho začali bojkotovat čtenáři…

A přitom to není „pamflet ani oslava, je to volání o pomoc, které nás mělo vyvést z temnoty“, jak charakterizoval tento text později sám autor. Handke se snažil literárními prostředky ukázat, že válka měla jeho generaci dát šanci, aby konečně „dospěla, stala se vnímavější a spravedlivější. Ale tuhle šanci propásla“. Pro Handkeho představovala Jugoslávie cosi na způsob dílny, která mohla poskytnout model soužití pro celou Evropu. To bylo jeho nadějí, než vypukla válka. Uplynulo deset let, ve kterých se Handke všemožně snažil svým čtenářům i veřejnosti zprostředkovat alternativní pohled na dějinné události.

Den pro slabá slova

Když Milošević zemřel, Handke si jasně uvědomoval, že už nechce znovu odrážet divoké útoky, ale stoupající počet a agresivita komentářů ve francouzských a německých novinách na adresu Srbska a Miloševiće ho přiměla změnit původní rozhodnutí. Poslední pomyslnou kapkou byl komentář tehdejšího redaktora a posléze šéfredaktora deníku Le Monde Erica Fottorina, který tvrdil, že ve chvíli, kdy Slobodan Milošević začal myslet, jeho srdce přestalo tlouct. Šlo o parafrázi z Knihy neklidu (1982, česky 1992) portugalského básníka Fernanda Pessoy. Handke považoval takové zneužití básnického vyjádření za odporné, za „příklad nového nacismu“, a ještě téhož dne nafaxoval do deníku čtenářský ohlas: „Blahopřeji k mistrovskému novinářskému výkonu, s odkazem na básníka Fernanda Pessou močit na mrtvého. Močit? Ne, moč může být užitečná, občas.“

Handke se tedy přece jen rozhodl, že do Miloševićova rodiště pojede. „Pokud převládá jen špinavý, předpřipravený jazyk, který si označení jazyk ani nezaslouží – musíme se pokusit nalézt jiný jazyk. A proto jsem tam nakonec jel,“ vzpomínal Handke po letech na hlavní důvod, proč se pohřbu nakonec zúčastnil.

Parlamentní náměstí v Požarevacu, čtyřicetitisícového města vzdáleného necelých devadesát kilometrů od Bělehradu, bylo 18. března 2006 zaplněné desítkami tisíc smutečních hostů. Vdova po Miloševićovi ani jeho syn se pohřbu kvůli mezinárodnímu zatykači raději neúčastnili a zůstali v moskevském exilu. Mezi prominentními hosty byl přítomen i bývalý americký ministr spravedlnosti Ramsey Clark, ruští komunisté a Peter Handke. Nad rakví se střídali generálové s regionálními politiky. Silná slova, otřepané fráze, klišé a prefabrikované věty. Jako poslední z významných hostů promluvil Peter Handke: „Přál bych si, abych tady v Požarevacu nebyl jediným spisovatelem, ale abych stál vedle jiného spisovatele, třeba takového Harolda Pintera. On by potřeboval silnější slova. Já potřebuji slabší. Ale slabost je dnes na místě. Tohle není den jen pro silná slova, nýbrž také pro slabá slova.“ Pak Handke vytáhl zmuchlaný papír, na který si cestou na pohřeb poznamenal pár vět srbochorvatsky: „Svět, takzvaný svět, ví o Jugoslávii, o Srbsku, všechno, svět, ten takzvaný svět, ví všechno o Slobodanu Miloševićovi. Takzvaný svět zná pravdu. Proto zde není takzvaný svět dnes přítomen, a nejen dnes a nejen zde. Vím, že nic nevím. Neznám pravdu. Ale dívám se. Poslouchám. Cítím. Vzpomínám. Proto jsem dnes zde přítomen, nablízku Jugoslávii, nablízku Srbsku, nablízku Slobodanu Miloševićovi.“ Handke mluvil necelé dvě minuty. Poté se truchlící rozešli do svých domovů.

Ještě než dorazil zpátky do Francie, byl opět odsouzen, zostuzen, difamován… Pro média se Handke stal „diktátorovým bardem“, „pěvcem srbské Velkoříše“, „relativizátorem holocaustu“. Je pravda, že se v roce 1999, kdy NATO bombardovalo Bělehrad (nebylo to také na výzvu našeho prezidenta Václava Havla a za aktivní podpory tehdejší Zemanovy vlády?), položil Handke hloupou otázku, zda nejsou Srbové ještě větší oběti než Židé – což vzápětí písemně vzal zpátky. I tentokrát trvalo dlouhé roky, než se z útoků oklepal.

Jazyk a moc

Proč se ale Handke přimknul v konfliktu na srbskou stranu, když věděl, že se bude muset postavit převaze moralistů, kteří nabádali k „bombardování v zájmu humanity“, proč se rozhodl angažovat? Süddeutsche Zeitung přinesl dva týdny po Miloševićově pohřbu text, ve kterém Handke obhajoval svou aktivní účast: „Na cestu mě přivedl jazyk, jazyk takzvaného světa, který znal pravdu o tomto ,řezníkovi‘ a ,diktátorovi‘, jehož vina byla ,nepochybná‘ a kterého smrt osvobodila od jednoznačného rozsudku viny. Nač, ptám se, bylo třeba nějakého soudu, jenž by jej odsoudil? Byl to tento jazyk, který dal podnět k mému kratičkému proslovu v Požarevaci – v první a poslední řadě šlo o jazyk, nikoli o loajalitu vůči Slobodanu Miloševićovi, byla to loajalita k onomu jinému, nenovinářskému, nevládnoucímu jazyku. Naučme se klást otázky, cestujme sonorní zemí, ve jménu Jugoslávie, ve jménu jiné Evropy. Ať žije Evropa. Ať žije Jugoslávie. Živela Jugoslavija.“

Tento postoj nemůže být vykládán pouze jako kritika médií a jednostranného zpravodajství, ani jako projev soucitu se zatracovaným národem. Handkeho stanovisko ovlivňují i důvody, které bývají přehlíženy, ale které jsou zcela zásadní: jazykové, respektive literární. Pro Handkeho je literatura „prostředkem změny“, jak napsal už v roce 1967 v příznačně nazvaném eseji Ich bin ein Bewohner des Elfenbeinturms (Jsem obyvatel věže ze slonoviny): „Od té doby, co jsem poznal, že se prostřednictvím literatury sám mohu změnit, že ze mě literatura udělala někoho jiného, očekávám od literatury stále znovu a znovu možnost, že mě změní, protože se nepovažuji za definitivního. Od literatury očekávám rozbití všech obrazů světa, které se zdají neměnné. A protože jsem seznal, že se mohu prostřednictvím literatury změnit, že teprve díky literatuře mohu žít vědoměji, jsem také přesvědčen, že literaturou mohu i já změnit ostatní.“ V tomto eseji vysvětluje pojetí tvorby, metody a obecně význam literatury. Text má charakter programu, kterého se Handke drží i v pozdějších textech. Metodu jeho literární práce charakterizuje snaha změnit úhel pohledu od toho, co je automaticky přijímáno jako dané, k tomu, co nepromlouvá samozřejmě, ale přesto má možnost změnit život. „Od určité doby se mnou současná literatura nemá nic společného. Je to možná tím, že mi prostředkuje jen to, co je známé, známé myšlenky, známé pocity, známé metody. V literatuře nesnáším příběhy, ať už jsou sebevíc barvité a fantastické, ano, každý příběh mi připadá tím nesnesitelnější, čím je fantastičtější. Příběhy nejradši poslouchám, třeba v tramvaji, v hospodě, pro mě za mě u krbu. Nesnáším ale i příběhy, kde se zdánlivě nic neděje. Všiml jsem si, že mi v literatuře nejde o objevování a fantazii. Fantazie je pro mě cosi libovolného, nepřezkoumatelného, soukromého. Odvádí pozornost, přinejlepším pobaví, ale protože jen pobaví, už mne ani nebaví. Každý příběh mne odvrací od mého skutečného příběhu, fikce mi dává zapomenout na mne samého, dovoluje mi zapomenout na svět.“ Proti takovému pojetí literatury staví svůj rozvrh: „Co se týče skutečnosti, v níž žiju, nechci její věci pojmenovávat jejich jménem, chci jen, aby nezůstaly nemyšlené.“ Už před bezmála čtyřiceti lety si Handke vytkl koncept, který celou dobu precizuje. Je to snaha ukázat, že jazyk má klíčovou moc při zachycování reality, že manipulativní a nepromýšlený jazyk je jazyk klišé a strnulých forem, které nemají s realitou nic společného. Odtud pramení i kritický postoj k „popisné literatuře“: „Nemám nic proti popisu jako nezbytnému prostředku dosažení reflexe. Jsem pro popisnost, ale nikoli pro takový způsob, jaký se dnes proklamuje v Německu coby ,nový realismus‘. Zastírá se totiž to, že literatura se dělá jazykem, a nikoli věcmi, které jsou jazykem popisovány. Kritika se plete, když se snaží hledat adekvaci mezi slovy a předměty, které slova popisují.“

Psaní proti válce

Handke si neklade nárok na jediné správné vidění problému konfliktu na Balkáně, nesnižuje trýzeň obětí ani nepovyšuje smrt Srbů nad smrtí Chorvatů a Slovinců, ale požaduje po nás, abychom se snažili dívat pečlivěji, abychom lépe naslouchali, kladli otázky a zpochybňovali. Rozpadem Jugoslávie jsme přišli o základ nové Evropy, Evropy tolerantní a hájící lidská práva. Pro Handkeho mohla být Evropa nový „svatý Jeruzalém“.

Handkeho nelze označit za přímluvce válečných zločinců ani mu předhazovat, že relativizuje válečné utrpení. Jisté je, že už od prvního románu Die Hornissen (Sršni, 1966) je jeho psaní psaním proti válce. Válka je epicentrem jeho prózy, pohnutka pro zákon jeho estetiky. Není to válka, o níž referují média, je to válka kapilární, kterou panicky prožívá každý sám. Handke se svým psaním brání válce vypravěčskými prostředky a ukazuje nám, jak univerzálním prostředkem je nebo může být literatura.

Autor je překladatel.

Napoleon

Nobelistka odvedle

Hory literatury Olgy Tokarczukové

Málokdy se stane, aby laureát Nobelovy ceny za literaturu byl pro tolik lidí tak domácký. Svou tvorbou a životem je Olga Tokarczuková (viz rozhovor v A2 č. 13/2017) silně zakotvena v konkrétním prostoru a čase. Přesto – nebo právě proto – získala jedno z nejglobálnějších literárních ocenění. Ostatně v Polsku se komentátoři neopomněli zmínit o tom, že teď už Adam Zagajewski bude čekat marně. „Dlouholetého polského kandidáta“ řada publicistů kritizovala právě za to, že jeho univerzálně pochopitelné básně v poslední době působí, jako by byly schválně psané pro světového čtenáře (a porotce).

Švédská komise nakonec ocenila „vypravěčskou představivost, která s encyklopedickou vášní ukazuje překračování hranic jako formu života“. Ty hranice jsou ale v případě Tokarczukové obvykle velmi konkrétní. Sama coby dítě z rodiny s ukrajinskými kořeny, dcera učitelů, kteří často měnili místo svého pobytu, vzpomíná, že vyrůstala trochu bez pravidel (a hranic) ve školní knihovně. Snad právě proto tak zapouští kořeny v jednom místě – v Kladsku. Nezapomněla na něj, ani když dostala Nobelovu cenu: „Dostala jsem od té země dar a pokládám za štěstí, že ke mně příběhy přicházejí samy, vplouvají do mě.“

Festival pro lidi ze sousedství

Čtenáři Pravěku a jiných časů (1996, česky 1999) nejspíš tuší, že autorka často pobývá v polsko-českém pohraničí. Najít na mapě kladskou vesničku Krajanów by ale asi dokázal málokdo. Stejně jako Novou Rudu, kde Tokarczuková spolu s Maliszewským založila literární festival Hory literatury. A právě o něj se Maliszewski bojí. Lokální charakter festivalu, založeného na setkávání velkých hvězd polské literatury s místním publikem, by se totiž mohl zásadně změnit. Ačkoli už dříve patřila Tokarczuková ke známým autorkám po obou stranách hranice, teď po jejím podpisu zatouží lovci autogramů.

Kopcovitá Kladská kotlina má své neoddiskutovatelné kouzlo, ale 20. století ji nešetřilo. Původní němečtí obyvatelé byli odsunuti a na jejich místo přišli Poláci vysídlení pro změnu z bývalých východních území meziválečné Polské republiky, která připadla po druhé světové válce sovětskému Rusku. V Česku není nutné vysvětlovat, jaké důsledky mají podobné přesuny obyvatel – z našich Sudet to známe moc dobře. Právě v těchto kulisách se nejčastěji odehrávají prózy Tokarczukové. Kladsko v nich nepůsobí idylicky, dokonce ani v patchworkové próze Denní dům, noční dům (1998, česky 2002), kde se místní mytologie spojuje s recepty a sny. A současná skutečnost také není růžová. Právě Nová Ruda se stala prvním místem, odkud se začaly šířit nenávistné komentáře poté, co spisovatelka získala v roce 2015 nejprestižnější polskou literární cenu Nike za opus magnum Knihy Jakubovy (2014, česky 2016 – viz recenzi v A2 č. 13/2017). Diskuse na internetových fórech se samozřejmě netýkala samotné knihy, ale prohlášení autorky pro polskou televizi, v němž vyzvala Poláky, aby si připustili, že ve svých dějinách byli kolonizátory a také vraždili Židy. Ostře formulovaný názor vyvolal vlnu útoků, včetně zveřejňování adresy a výzev „k návštěvě“ Tokarczukové – právě to navrhoval majitel novorudské směnárny.

Dům, který se měl stát bezpečným místem, v němž se může spisovatelka soustředit na psaní, se stal opakem. Malebná krajina začala připomínat spíše prostředí detektivky Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2009, česky 2010), kde musí vzít spravedlnost – tváří v tvář místním podnikatelům a myslivcům – do svých rukou „postarší paní“ Janina Duszejková. Několik měsíců před touto kauzou, v létě 2015, ale také proběhl první ročník Hor literatury. O charakteru Tokarczukové nejlépe svědčí to, že se svého domu nevzdala a rozhodla se pokračovat i ve festivalu, který se odehrává mimo jiné na novorudské radnici. Možná dobře pochopila, jak důležité je vytrvat a trpělivě pracovat s lokální pamětí. Bylo by snadné zorganizovat festival ve studentské otevřené Vratislavi (nedávno zde mohli cestující jezdit zadarmo městskou dopravou, pokud měli u sebe jednu z Tokarczukové knih) nebo v jiném velkém polském městě, ale mnohem důležitější je uspořádat ho v místech, kam se dá dojet jen těžko a po úzkých silničkách. Festival není určen jedné sociální bublině, naopak je otevřený všem lidem ze sousedství. A protože mezi sousedy (ač vzdálenější) lze počítat i Čechy, netrvalo dlouho a došlo i na navazování zpřetrhaných přeshraničních vazeb mezi Broumovskem a Kladskem.

Chlebová cesta

Češi se samozřejmě vždycky mohli festivalu účastnit, mezi hosty se objevil třeba Maliszewského přítel, básník a překladatel Jiří Červenka. V roce 2017 ale byla symbolicky obnovena takzvaná Chlebová cesta, stará trasa, která kdysi sloužila především k pašování potravin v době hladu. Hranice rozdělovala dříve Rakousko-Uhersko a Prusko, potom Česko a Polsko a cesta se vyhýbala nejrůznějším mýtním poplatkům a clům. Stezka vede ze Šonova do Włodowic, na informačních tabulích se poutníci dozvědí o místní historii a kultuře. Kousek od Włodowic se pak nachází legendární plenérová festivalová scéna Pod Wiatami. Tam letos díky bohemistce a překladatelce Anně Wanikové, která začala „českou řadu“ organizovat, diskutovali třeba Radka Denemarková, Ivan Binar nebo Ivana Myšková. Festival se tak obohatil o sousedský rozměr i v mezinárodním měřítku.

Ostatně současná polsko-česká hranice, odkud zmizeli němečtí obyvatelé, očividně spisovatele přitahuje. Podobný malý festival, který už ale přerostl do významné literární události, vznikl také na druhé straně Krkonoš, ve zmizelé vesnici Miedzianka nedaleko Jelení Hory. Stojí za ním reportér Filip Springer, autor historické reportážní knihy Miedzianka. Příběh zániku(2011, česky 2017 – viz minirecenzi v A2 č. 5/2018). Kdysi bohaté hornické městečko se ztratilo a opět ožilo nejdříve literárně a potom ve skutečnosti. Místo starého pivovaru vznikl nový moderní minipivovar a na diskuse, workshopy a čtení se sem sjíždějí stovky nadšenců. Auta tu nejsou doporučena, speciální slevovou akci pro příjezd na festival naopak nabídly dolnoslezské regionální dráhy. Na rozdíl od Hor literatury má ovšem Miedzianka spíše studentský charakter a většina návštěvníků přijíždí z větší dálky než jen z okolních vesnic a městeček.

Z Krajanówa do světa a zase zpátky

Olga Tokarczuková i přes svou vizáž městské aktivistky s dredy a v extravagantním oblečení zůstává v mnoha ohledech „paní odvedle“. Při své srdečnosti vyvolává v lidech dojem, že se s ní znají už odnepaměti. Nakolik to změní Nobelova cena, zatím není jisté. Čeští čtenáři to budou moci zjistit na příštím Světě knihy, na němž bude Polsko čestným hostem a Tokarczuková jedním z jeho hlavních zástupců. S největší pravděpodobností ale nebudou zaskočeni, protože Tokarczuková už při předávání Man Bookerovy ceny za román Běguni (2007, česky 2008) symbolicky naznačila, že si pamatuje své skromné začátky. Do Londýna si na sebe vzala náušnice, které si pořídila, když ve stejném městě pracovala jako pokojská hotelu.

„Někdy si říkám, jak by asi vypadal můj život, kdyby byly moje knihy přeloženy do angličtiny už dříve, protože angličtina je jazyk rozšířený po celém světě, a když vám vyjde kniha anglicky, stane se univerzální, globální,“ řekla mimo jiné po udělení Nobelovy ceny. Nejspíš by se nezměnil. Tokarczuková ze světa utíká do Krajanówa, ale zase se z něj vydává na další cesty. Tak to dělala donedávna a nepochybně v tom bude pokračovat i nadále. Na její knihy bude mezitím čekat víc a víc čtenářů.

Autorka je polonistka a překladatelka.

Oceňuji živočišnost, vtip a šok

S Joem Abercrombiem o fantasy, morálce a překračování hranic

Někdy se o vás říká, že píšete temnou, cynickou, tzv. grimdark fantasy. Jak se vám tato charakteristika líbí?

Slovo grimdark zní trochu legračně. Ostatně, ironicky si na Twitteru říkám Lord Grimdark. Hlavně je to ale způsob, jak vyjádřit, že máte co dělat s něčím ultratemným a strašlivým, kde není místo pro světlo a humor. Je to až směšně přehnaná nálepka. Pro ostatní se z toho stal způsob, jak popsat něco jako nehrdinskou fantasy, která kontrastuje s heroickými příběhy, jaké se psaly v osmdesátých a devadesátých letech. Je to fantasy, kde je spousta morálně pochybného jednání, krvavého násilí a šibeničního humoru. Ten trend se objevil teprve v době, kdy jsem začal psát, takže jsem nikdy neusiloval o to, zapadnout do škatulky grimdark. Tyto kategorie si žijí vlastním životem. To, jak lidé interpretují vaši knihu, nemůžete kontrolovat. Pokud to čtenářům pomůže najít si, co se jim líbí, ideálně nějakou mou knihu, nemám s tím problém.

Vaši první knihu Sama čepel nakladatelé dlouho odmítali. Proč jste se rozhodl právě pro epickou fantasy?

Jako dítě jsem miloval fantasy. Četl jsem ji, hrál jsem Dungeons and Dragons a další hry na hrdiny, vymyslel jsem spoustu světů a postav a nakreslil mapy mnoha čarodějných věží. I když jsem v pubertě se čtením fantasy přestal, vždycky jsem k ní měl blízko. Ale chtěl jsem ji dělat po svém.

Epická fantasy je spojovaná hlavně se jménem J. R. R. Tolkiena. Jako svou hlavní inspiraci ho jmenuje většina autorů tohoto žánru, a dokonce i ti, kteří ho pomlouvají, jako to dělá třeba China Miéville. Mělo jeho dílo vliv i na vás?

Samozřejmě. Spolu s Georgem R. R. Martinem, Ursulou Le Guinovou a Michaelem Moorcockem měl na mě nejzásadnější vliv. Jeden čas jsem četl Pána prstenů každý rok znovu. Bez Tolkiena by moderní fantasy neexistovalo. Ale v osmdesátých a devadesátých letech byly jeho knihy tak často napodobovány, až celý žánr poněkud vyčichnul.

Vaše romány se k žánru staví specifickým způsobem. Hrají si se čtenářským očekáváním a ke klasickým tématům fantasy, jako jsou válka nebo pomsta, se staví velmi kritiky. Považujete se za revizionistu žánru?

Tohle by měli posoudit spíš kritici. Určitě to není můj vědomý program. Píšu své knihy z pozice někoho, kdo miluje a uznává klasická témata a postavy fantasy žánru, ale zároveň má pocit, že celý žánr je poslední dobou poněkud předvídatelný – je plný heroismu, morálně přímočarý, zaměřený spíš na prostředí než na hrdiny a postrádá humor, což vede až k určité nabubřelosti. Jako čtenář oceňuji silný hlas, živočišnost, vtip a šok. A takovou fantasy chci psát. Možná je v tom kousek revizionismu a hry s očekáváním čtenářů, ale tenhle přístup jsem si vytvořil až postupně a úplně spontánně.

Důležitým motivem vašich knih je podle mě etická nejednoznačnost postav, nejasná hranice mezi dobrem a zlem, která obvykle vede k paradoxním, ironickým důsledkům.

Boj dobra a zla je v jádru mnoha fantasy příběhů. Tolkien vytvořil svět s objektivně daným dobrem a zlem a komerční fantasy osmdesátých a devadesátých let kráčela v jeho stopách. Naproti tomu třeba Hra o trůny přináší výrazně odlišný pohled na svět – je často těžké poznat, které rozhodnutí je správné. Postavy se snaží konat větší dobro nebo aspoň menší zlo a často se rozhodnou špatně. Dobro a zlo jsou závislé na vaší perspektivě. Vždycky mi připadala zajímavější právě tato nejednoznačná morálka, která je bližší našemu světu.

Na letošním World Conu jste se účastnil panelu o politických systémech ve fantasy světech, tedy zejména o monarchii. Zajímá vás politika a odráží se nějak ve vašich textech?

Myslím, že politika do určité míry zajímá každého, obzvlášť v dnešní problematické době. Vaše názory se přirozeně otisknou do vašich textů. Rozhodně mě zajímá moc, peníze, násilí, mocenské systémy a to, jak se odrážejí ve fantasy. Ale myslím si, že přemíra kázání vede k nudnému čtení. Snažím se vycházet od postav a zápletky a doufám, že téma se nějak vyvine při procesu psaní. Fikce – a fantasy obzvlášť – v dnešní značně polarizované době umožňuje zkoumat reálné problémy, k nimž mají čtenáři často hodně vyhraněné postoje.

Vaše trilogie Moře střepů je pozoruhodná směs drsné, nehrdinské fantasy a žánru young adult. Proč jste se rozhodl přiblížit literatuře pro dospívající čtenáře a jak se psaní lišilo od vaší epické fantasy?

Důvodů bylo několik. Měl jsem v té době za sebou šest objemných románů pro dospělé, které se všechny odehrávaly ve stejném světě a v nichž se potkávaly tytéž postavy. U každé z těch knih jsem se ale pokoušel o jiný přístup a mírně jsem pozměnil i podobu popisovaného světa. Zároveň mě trochu frustrovalo, jak megalomanským žánrem se fantasy stává. Máte delší a delší série složené z pořád delších a delších knih. Chtěl jsem napsat fantasy, která bude mnohem kratší, sevřenější, zacílenější, zaměřená na menší počet postav a s rychle se odvíjející ústřední zápletkou. Ukázalo se, že záměr psát kratší a uzavřenější příběhy se překrývá s psaním pro řekněme mladší publikum. Zároveň jsem ale chtěl, aby se ty knihy líbily i čtenářům mých starších románů. Když jsem viděl, jak nadšené jsou mé vlastní děti z knížek, které čtou, vzpomněl jsem si, jak obrovský vliv na mě měly příběhy, jež jsem sám četl jako dítě. Chtěl jsem sám napsat něco, co by mohlo mít takový formativní efekt na mé čtenáře.

Také román Rudá země žánrově lehce vybočuje – má silné prvky westernu. Myslíte si, že western a fantasy mají podobné znaky?

Rudá země je opravdu hodně westernová. Mám western rád jak na plátně, tak na papíře. Vždycky mi připadalo, že jádrem westernu je střet mezi civilizovanou společností a nezkrocenou divočinou, případně s tvrdými, odhodlanými, soběstačnými a často dost násilnickými obyvateli těchto oblastí. Podobný konflikt můžete zkoumat i ve fantasy, nikoli jen na Divokém západě.

Nedávno jste se vrátil do světa svých starých románů s novou knihou A Little Hatred. V čem se liší od staré trilogie První zákon?

Celkový přístup je hodně podobný. Soustředím se na výrazné postavy a snažím se dostat čtenáře do jejich hlav prostřednictvím nečekaných zvratů, šťavnaté akce a pořádné porce černého humoru. Ale prostředí příběhu se posunulo do období průmyslové revoluce, takže ve městech začínají kouřit tovární komíny a celá společnost se svými pracovními a mocenskými vztahy se otřásá v základech. Pořád tu jsou meče, ale nenacházíme se už ve středověku, nýbrž v čase revoluce.

Začínal jste jako filmový střihač. Chtěl jste se stát i scenáristou? Bylo vaše psaní nějak ovlivněno kinematografií?

Filmy a televize na mě měly srovnatelně silný vliv jako knihy. Při práci střihače se naučíte spoustu věcí, které se hodí: tempo, stručnost, jak začít a ukončit scénu, na co se soustředit a co vynechat. Trojice mých samostatných románů vlastně vychází z klasických filmových žánrů – Nejlépe chutná za studena z thrilleru o pomstě, Hrdinové z válečného dramatu a Rudá země z westernu. Mám za sebou i scenáristickou práci, ale nic z toho se zatím na plátno nedostalo.

Spisovatelé fantasy často tvrdí, že psaní dlouhé série zasazené do vymyšleného světa vyžaduje jiný přístup k psaní než ostatní žánry. Rozvrhujete si dlouho dopředu reálie vašich světů a co si rozmýšlíte jako první?

Mám pečlivý plán a dělám si poctivé rešerše, ale pořád mám na paměti, že popisy světa nesmí stát v cestě postavám a akci. Přípravy by také neměly obnášet zbytečně moc práce. Poslední dobou vždy během plánování zkouším napsat kapitolu nebo dvě, abych zachytil hlasy svých postav a materii celé knihy. Psaní a plánování pak mohou jít ruku v ruce.

Science fiction je žánr, který získává čím dál větší pozornost mainstreamových autorů i médií. Fantasy naproti tomu stále zůstává doménou fandomu a mainstreamová kritika ji přehlíží. Máte stejný pocit?

Hranice obou žánrů jsou hodně nejasné, takže není snadné generalizovat. Myslím ale, že Hra o trůny měla celkem drtivý dopad na vnímání fantasy mainstreamovými médii. Ukázala, že může být temná, šokující, vyspělá, a to k žánru přilákalo mnoho nových čtenářů s různým zázemím. Myslím, že lidé působící v prostředí kritiky, fandomu nebo literatury obecně si až příliš horlivě chrání hranice svých oblastí zájmu. Já se snažím prostě psát, jak nejlépe dovedu, a jsem vděčný za každého čtenáře, ať už přišel z jakéhokoli prostředí.

Půl heroického fantasy světa

V trilogii Moře střepů (Shattered Sea) se Joe Ambercrombie odklonil od spletitých ság k přímočařejšímu typu fantasy próz, v nichž skupina dobrodruhů podniká výpravu za určitým cílem. Trojice relativně útlých románů bývá přirovnávána k žánru young adult a v rozhovoru v tomto čísle A2 autor mimo jiné říká, že by byl rád, kdyby měla formativní vliv na dospívající čtenáře. Od spisovatele, který staví především na morálně ambivalentních postavách, to zní takřka výhružně. A opravdu – Moře střepů je hodně ostrá a pichlavá četba.

Z trilogie v češtině vyšly první dva díly, třetí Half a War (Půl války, 2015) na přeložení zatím čeká. Úvodní Půl krále (2014, česky 2018) vypráví o princi jménem Jarvi, který se po sérii nešťastných úmrtí v královské rodině stane panovníkem země Gettland. Mladík se zmrzačenou rukou se ale v roli vládce necítí příliš doma a hned během svého prvního válečného zranění je zrazen a jen náhodou unikne smrti. Stane se otrokem na veslici plující po nebezpečném Moři střepů a myslí na pomstu. Román má některé vnějškové znaky young adult literatury, svým stylem a vyzněním se však tomuto žánru vzdaluje. Abercrombie vypráví o dětsky idealistickém hrdinovi, který se tváří v tvář krutému světu, kde dobro a zlo jsou hodně relativní pojmy, postupně učí bojovat stejně nelítostnými a brutálními prostředky. Čím víc se blížíme závěru knihy, tím důrazněji Abercrombie otřásá Jarviho důvěrou v dobré úmysly lidí kolem něj a zároveň z hrdiny dělá protřelejšího intrikána se zákeřnějšími metodami, jak dosáhnout svého. Kniha přitom rozhodně není amorální, jen ukazuje, že morálka je problematická věc a mezi tím, jak vypadá na papíře a jak se prosazuje ve skutečnosti, je propastný rozdíl.

Otec Mír a matka Válka

Jarvi zůstává také nejpozoruhodnější postavou druhého dílu trilogie. Děj románu Půl světa (Half the World, 2015) se odehrává o několik desítek let později, kdy se Jarvi stal diplomatem a nevyzpytatelnou, obávanou figurou. Vydává se na plavbu po Moři střepů a hledá spojence v konfliktu, do kterého je Gettland manipulován nejvyšším králem celé oblasti. Příběh se tentokrát soustředí na dvě mladší postavy, které Abercrombie představuje mimo jiné jako zástupce dvou odlišných přístupů k životu. Dívka s přezdívkou Trnka se od začátku snaží prosadit jako špičková bojovnice: ve válečné vřavě je ve svém živlu a s podobnou bezhlavou vervou se pouští i do všeho dalšího. Naproti tomu mladík Brand je válečnými hrůzami otřesený a projevuje sílu a své další přednosti spíš ve spolupráci než v konfliktu s ostatními. Abercrombie proti sobě tyto přístupy staví s tím, že ukazuje, jak se každý z nich hodí pro jiné situace.

Stejně jako mnoho současných fantasy i Moře střepů maximálně potlačuje fantastické motivy a vypráví spíš něco jako příběhy z alternativního středověku. Abercrombiemu se v trilogii skvěle daří navodit pocit cizí země prostřednictvím metafor, které obyvatelé fiktivního kontinentu používají a skrze něž rozumí světu. Mrtví tu procházejí „posledními dveřmi“, na problémy je „odpovědí ocel“.

V Jarviho světě vládnou ve specifickém genderovém rozvržení rolí otec Mír a matka Válka, aniž by jeden z nich měl navrch. Půl světa také rozehrává prvky postapokalypsy, ty ale zůstávají okrajovým motivem a nanejvýš nás vyzývají ke srovnání naší reality a fikčního světa. Autor v první řadě zůstává střízlivým hlasem současné fantasy. Dokázal vytvořit vzácně vyváženou pozici, která je kritická vůči heroické fantasy tolkienovského stylu, ale zároveň nesklouzává k lacinému nihilismu dnešních temných poloh žánru.

Trocha žánrové zášti

I kdybychom se sebelépe snažili popsat děj Abercrombieho trilogie První zákon (Sama čepel, 2006, česky 2008; Až budou viset, 2007, česky 2009; Poslední argument králů, 2008, česky 2009) a na ni volně navazujícího prvního dílu nové trilogie A Little Hatred (Trocha zášti), nedospěli bychom k ničemu, co by uspokojivě vysvětlilo stoupající popularitu jeho knih, pozitivní ohlasy kritiků a nominace na četná žánrová ocenění. Jeho fikční svět je zakotvený v relativně nudných a zavedených fantasy reáliích inspirovaných evropským středověkem a renesancí. V jeho středu funguje mocná civilizovaná Unie, na severu se to hemží vzdorovitými kvazivikingskými klany, v jižních pouštích vládne absolutistické císařství inspirované světem islámu, sem tam se mihne nějaký čaroděj, meče jsou špičaté, brnění nablýskaná, sex šťavnatý a násilí brutální. Abercrombie na fanoušky epické fantasy neklade přehnané nároky, dává jim to, na co jsou zvyklí, ale zároveň s postupy žánrové tvorby dovedně experimentuje.

Hrdinové zevnitř i zvnějšku

Na rozdíl od progresivních autorů typu Ursuly K. Le Guinové či Chiny Miévilla se nesnaží vymyslet nic nového v oblasti motivů fikčního světa či ideové komplexity příběhů, ale ukazuje, jak lze zkonstruovat strhující vyprávění jen prostřednictvím precizně vymyšlených postav. Stejně jako v trilogii První zákon i v Troše zášti pracuje jen s několika málo hlavními hrdiny a ti se z vlastní vůle či shodou okolností stávají zásadními aktéry přelomových událostí své doby. Tentokrát jde o děti a následovníky původních protagonistů, kteří se bouří proti generaci rodičů a jejichž osobní dospívání se odráží i v proměně okolního světa: feudalismus ustupuje dravě se rozvíjející průmyslové revoluci. Houževnatá a vychytralá, ale trochu neotesaná seveřanka Rikke, zhýralý a sám sebou pohrdající princ Orso, bohatá femme fatale Savine a arogantní frajírek Stour Nightfall se potýkají s válkami, dělnickými vzpourami i intrikujícími čaroději, ale také s manipulacemi svých nadřízených a bortícími se iluzemi o vlastních schopnostech.

Fantasy a další příbuzné žánrové proudy už sice dávno opustily primitivní schémata souboje dobra a zla, ale navzdory snaze o větší nejednoznačnost zápletek a postav se často jen obtížně vymaňují z primitivního konstruování charakterové komplexity podle modelu „Batman je hodný, ale zároveň traumatizovaný“. V ranku epické fantasy už mezi jinými naznačil východisko George R. R. Martin, na nějž se občas odvolává i sám Abercrombie, ale v jeho Písni ledu a ohně můžeme i přes veškerou šeď a víceznačnost jednotlivé protagonisty stále vnímat jako buď kladné, anebo záporné postavy. Abecrombie však žánrová schémata zcela dekonstruuje způsobem, jakým to v superhrdinském komiksu udělal Alan Moore prostřednictvím svých Strážců (1987, česky 2005), a jeho hrdinové jsou natolik realističtí a živí, že u nich koncepty zla či dobra nadále nedávají smysl.

Děj románu je strukturován nikoli vnějšími událostmi, ale překvapivým střídáním perspektivy mezi vnitřním monologem postav a jejich skutečným chováním popisovaným zvenčí: odvážný a vychytralý politik se tak nakonec vyjeví jako zbabělý pozér, přemýšlivý a vnitřně nejistý válečník je ve skutečnosti psychopatický vrah a ze sebejisté a rafinované intrikánky se vyklube nedospělá holka s pokřivenými rodinnými vztahy. Otázka, nakolik nás formuje vlastní sebevnímání a nakolik výsledné jednání, zůstává nezodpověděna. Výsledkem jsou ale postavy, s nimiž se čtenář může pokaždé naprosto ztotožnit. I proto, že po dílčí sebekritice dal Abercrombie slovo především ženám a mužská ega a patriarchální schémata dostávají na frak skoro na každé stránce.

Meč a magie a ekonomie

Jeho bolestně živé postavy jsou nakonec zbaveny posledních iluzí o vlastním sebeurčení a agendě vhozením do světa, který není na rozdíl od klasické fantasy řízen emocemi a motivy individuálních aktérů či nadpřirozených sil, ale zcela realisticky prostřednictvím širokých sociálních a ekonomických pohybů. V trilogii První zákon to byl střet mezi stagnujícími feudály a stále mocnějšími obchodníky, v Troše zášti už propuká otevřený konflikt mezi vykořisťovanými dělníky a dřevními kapitalisty. Magii nahrazuje parní stroj a i přes množství krve, vnitřností a rozsekaných těl nad meči a sekerami vítězí peníze. Všechny aspekty světa jsou propojeny, lidé mají šéfy, šéfové ideologie, jež jsou vedeny pragmatickými motivy, a individuální záchvěvy lásky, pomsty či nenávisti mnoho nezmohou.

Kdyby Abercrombie svůj román nenapsal o krutých bitvách svobodomyslných klanů s koloniálním impériem, ale o soupeření volejbalových týmů na ukrajinské vesnici, fungoval by stejně skvěle. Svým řemeslným mistrovstvím v budování postav a následném posouvání děje prostřednictvím jejich propracované psychologie, a nikoli pomocí podružných dramatických zápletek je srovnatelný s dalšími legendami žánrové literatury typu J. K. Rowlingové či Jamese Ellroye. Mohl by být vzorem pro spoustu ambiciózních spisovatelů, kteří na kurzech tvůrčího psaní louskají Nabokova či Hemingwaye, ale jejich formální schopnosti těžce zaostávají za ideovou kreativitou. Přestože se autor nevyvaroval klasického neduhu fantasy ság, tedy zbytečného natahování děje, jeho romány ze světa Prvního zákona ukazují cestu, po níž by se epická fantasy mohla vydat, bude-li usilovat o to, stát kvalitní literaturou, která žádné žánrové přívlastky nepotřebuje.

Autor je vedoucí programu Radia Wave.

Trpět jako strom - na mezi

O starozákonní knihu Jób se snadno zakopne. Morální poučení, které lze z příběhu o sázce mezi Bohem a Satanem nejsnáze načerpat, totiž že má člověk trpně snášet hrůzy života a doufat v obrat k lepšímu, „dnešního“ čtenáře nejspíš znechutí. Jób na začátku přichází o děti, sluhy i majetek, v závěru dostává „všeho dvojnásob“. Jeho příběh tak končí dobře (až na všechny ty mrtvé, říkáme si). Dle vypravěče proto, že i ve svém utrpení mluvil o Bohu „náležitě“ a „svými rty se neprohřešil“. Po takovém předznamenání bychom čekali bezzubá prohlášení typu „Bůh dal, Bůh vzal, jméno Boží budiž pochváleno“. Jenomže tak se mluví jen v rámcovém příběhu na začátku a konci knihy. Její hlavní část tvoří rozmluva Jóba s přáteli a s Bohem, při které se titulní hrdina rozhodně s fatalismem nespokojí.

„Stromu zbývá aspoň naděje, že i když podťat, začne rašit znovu a že jeho výhonky růst nepřestanou, byť odumřel jeho kořen v zemi a na prach ztrouchnivěl jeho pařez. Jak ucítí vodu, pučí znovu, rozvětví se jako mladý stromek. Zemře-li muž, rozpadne se.“ Tak mluví Jób ve čtrnácté kapitole. Člověku se nabízí jen smrt, nic jiného, a je na tom hůř než strom. A právě proto má smysl předvolat Hospodina k soudu a optat se ho přímo: Co je tohle za svět? „Hleďte, předkládám svou při, vím, že budu uznán spravedlivým,“ volá Jób hrdě.

„Patřičná“ promluva k božstvu má zřejmě vypadat právě takto. Bůh totiž nakonec neodsuzuje drzého Jóba, ale jeho zbožně uvažující kumpány, kteří se z ubožáka po celou dobu snažili vymámit přiznání k nějakému šťavnatému hříchu, kvůli němuž je nyní trestán. Odvolávají se přitom na autoritu toho, co se v mládí naučili. Své vědomosti pořád dokola opakují, snad aby sami neztratili víru. Tak na Jóba naléhá „přítel“ Elífaz: „Co víš, abychom to nevěděli, čemu rozumíš, a nám to není známé? Šedivý i kmet jsou mezi námi, věkem ctihodnější než tvůj otec. Boží útěchy jsou tobě málo, když láskyplně s tebou mluví?“ Jistě jsi zhřešil a můžeš za svou bídu (stejně jako támhleten bezdomovec, támhleta svobodná matka v exekuci, dá se snadno dodat).

Přátelé na Jóba vyvrhují moudrost starých dobrých časů, co jim „netajili otcové, ti, jimž jediným byla dána země, takže cizák mezi nimi nepřecházel“. Pro něj jsou to však „pořekadla z popela“, slova omílaná v lidských ústech tak často, až se sama drolí. Čtenář znalý Jóbovy neviny sleduje, jak se rozumování přátel tříští o zkušenost bezdůvodného utrpení. A nejen o tu Jóbovu. Na kázání dalšího přítele, Sófara Naamatského, zní odpověď: „Dobytka se zeptej, poučí tě; nebeského ptactva, ono ti to poví. Poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou. Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku? Moudrost, ta je u Boha, i bohatýrská síla, u něho je rozvaha i rozum. Když zadrží vody, přijde sucho, když je vypustí, pak podvracejí zemi.“ Trpí tu celý svět. Jób se však ze světa nestahuje. Vlastně ani neprosí o konec svých muk. Jen popisuje nespravedlnost, hledí do propasti a čeká. Dočká se – a v tom, ne ve finální restituci majetku tu leží pointa. Hospodin nakonec reaguje na předvolání k soudu a sám promlouvá k člověku. „Teď jsem tě spatřil vlastním okem,“ povídá na to Jób. Neraduje se. Jen začíná uprostřed hrůzy pomalu znovu rašit.

Domov v cene stotisíc forintov

Interaktívna hra o živote na ulici

Inscenácia Bez adresy – hra na tuláka, uvedená v rámci hlavného programu tohtoročnej Divadelnej Nitry (27. 9. – 1. 10. 2019), bola vymodelovaná podľa stolnej hry od neziskovej organizácie Bez strechy. Táto organizácia publikuje v Maďarsku mesačník s článkami o problémoch bezdomovectva, ale aj s autorskou tvorbou ľudí žijúcich bez domova. Predaj tohto časopisu je následne zdrojom zárobku pre ľudí na ulici. Umelecké zoskupenie Stereo Akt bolo na inscenovanie oslovené priamo redakciou časopisu Bez strechy a do procesu sa zapojili sociálne pracovníčky aj aktivisti bez domova. Vznikla tak performatívna spoločenská hra s emancipačným a edukatívnym rozmerom.

Pravidlá hry

Obecenstvo sa usádza do troch hľadísk, ktoré oddelené ohraničujú priestor a vytvárajú v strede akúsi trojuholníkovú arénu. Postupne sa nám predstavia: Zola Szabó, herec, ktorý bude zobrazovať postavu Ferenca, herečka Mária Kőszegi ako Žofia, neherec, aktivista bez domova Gyula Balog bude hrať Jozefa. Sociálna pracovníčka Réka Szenográdi následne vysvetlí pozadie a pravidlá hry.

Cieľom hry je pre vylosovanú postavu, za ktorú rozhoduje jedna z troch častí hľadiska, nazbierať počas najbližších štyroch mesiacov (teda štyroch ťahov) stotisíc forintov (v prepočte 7 700 českých korún). Ak sa im to podarí, ich postava bez domova má šancu dostať dotáciu na prenájom bytu. Každý mesiac (ťah) sa musí časť obecenstva rozhodnúť medzi možnosťou pracovať alebo žobrať a možnosťami spať na ulici, v nocľahárni alebo v hoteli. Každá prinesie iný zárobok a zároveň iné výdavky. Aby bola hra realistickejšia, pridali do nej autorky a autori prvok zdravia. Na začiatku hry má každá postava akoby tridsať životov, ktoré im podľa rozhodnutí budú postupne ubúdať. Minuté „životy“ reprezentujú počet rokov, o ktoré postava zostarla – k zostarnutiu môže prispieť požívanie alkoholu, bývanie na ulici v zime, ale aj psychický stres. Po úvodnom nastolení pravidiel hry môže byť zvláštne, že do nej autorský tím nezarátal iné výdavky a náročnejšiu zdravotnú starostlivosť pre ženskú postavu, ako ja pre postavu staršieho pána. To sa však podarilo aspoň sčasti tvorcom a tvorkyniam zobraziť konkrétnymi situáciami a možnosťami, medzi ktorými sa môže obecenstvo rozhodovať počas plynutia mesiacov. Rovnako aj režisér Martin Boross na diskusii po predstavení priznal, že hra je nastavená pravidlami tak, aby najpravdepodobnejšie vyhral, teda zarobil sumu stotisíc forintov, biely muž v produktívnom veku, čo samo osebe nesie určitú systémovú kritiku.

Proces rozhodovania

V symetrickom tempe sa počas variabilne trvajúceho podujatia striedajú divadelné výstupy, explikácie problematiky v prednáškovej forme od sociálnej pracovníčky a momenty rozhodovania obecenstva. V samotných divadelných výstupoch je vždy predostretý nejaký problém na konkrétnej situácii. Napríklad v októbri stretne postava Ferenca na ulici svoju svokru. Postavy medzi sebou veľmi prirodzene až dokumentárne odohrajú generický rozhovor o tom, ako to Ferenc vyzerá a čo sa mu to, preboha, stalo. Vtom sa Ferenc otočí na tretinu hľadiska, ktorá si na začiatku hry vylosovala jeho postavu, a pýta sa, či má povedať pravdu o tom, že je bez domova. Prebehne veľmi voľné dohadovanie medzi diváčkami a divákmi. Počas toho, aby situáciu skomplikoval, Ferenc dodá, že ešte ani jeho mama to nevie. Obecenstvo, aj to aktívne zapojené do rozhodovania, aj to, čo tento proces sleduje, je postavené pred skutočnú dilemu človeka na ulici. Pocitu solidarity a empatie napomáha veľmi prirodzený herecký prejav.

Príde rozhodnutie. Povedz pravdu. Situácia sa ďalej veľmi kostrbato vyvíja a je zjavné, že obom postavám je toto stretnutie, viac ako čokoľvek, nepríjemné. Ferenc sa znovu otáča na svoju časť hľadiska, mám pokračovať alebo to nejako ukončiť? Zase nastáva proces rozhodovania, ten však tentokrát rozbíja temporytmus a napätie scény. Príde však odpoveď z hľadiska, dosiahnutá hlasovaním. Pokračuj. Ferenc teda pokračuje. Následne sa situácia zvrtne. Takmer moralisticky svokra podáva svoje prstene Ferencovi, aby ich predal do záložne. Akoby vždy priznať pravdu v takýchto momentoch malo pomôcť. Po ukončení tejto situácie „tím“ Ferenc dostáva dvadsaťtisíc forintov a sociálna pracovníčka vysvetlí, že pre mnoho ľudí na ulici je ťažké priznať vlastnú situáciu, potláčajú to v sebe a spoločenský tlak ich vie často dohnať k unáhleným a neracionálnym životným rozhodnutiam. Takáto schéma sa v jemných obmenách opakuje dvanásťkrát počas dvaapolhodinového podujatia, čo navádza určitý dojem monorytmickosti. Ten je však našťastie prebitý pôžitkom z hry, dúfaním vo výhru svojej alebo aspoň jednej z postáv a snahou tvorivého tímu predostrieť na kontempláciu mnoho tém.

Na kritické zhodnotenie takto nastaveného divadelného tvaru nám môže poslúžiť porovnanie s iným interaktívnym a participatívnym modelom, konkrétne Boalovým divadlom utláčaných. V Boalovom divadle funguje podobná dynamika situácií a následného rozhodovania. Rozdielom však je, že moment rozhodovania nie je určený ako pri podujatí Bez adresy tvorivým tímom, ale divákom alebo diváčkou. Taktiež je pri Boalovi odporúčané prísť na javisko a vystriedať jednu z postáv, odohrať navrhované riešenie situácie a nielen rozhodnúť medzi dvomi vopred danými možnosťami. Toto ponúka väčšiu slobodu pre divákov aj väčší emancipačný potenciál tvaru. Zároveň následná explikácia prichádza v divadle utláčaných nie v prednáškovej forme, ale vo forme diskusie o konkrétnom riešení, ktoré diváčka alebo divák ponúkne, čo pôsobí menej didakticky.

Otvorené témy

Takáto poučnosť je na jednej strane spôsobená nastavením tvaru ako spoločenskej hry, a teda repetíciou ťahov, na druhej strane však aj množstvom tém, ktoré sa počas podujatia otvoria. Situácia, keď sa postava Žofie rozhoduje, či sa za dvadsaťtisíc nechá na autobusovej zastávke natočiť na mobil neznámym človekom, ako je hranolky, privádza k špecificky ženskej perspektíve života na ulici. Scéna, keď starší muž Jozef váha, či si má za posledné peniaze kúpiť okuliare alebo stratí dva roky života, zase nastoľuje tému zdravotnej starostlivosti. Taktiež sa počas hry prostredníctvom hereckých výstupov a následných vysvetlení dostávame k problematike sociálneho bývania, bývania v páre, starostlivosti o duševné zdravie, pouličnej mafie, alkoholizmu, hľadania práce, maďarského zvrhlého zákonníka a k ďalším témam, ktoré vyvstávajú implicitne z daného tvaru, napríklad procesuálnosť a dynamika rozhodovania v troch častiach obecenstva, konflikt medzi empatiou k postave, za ktorú hráme, a pragmatickou snahou získať potrebné peniaze, či prvok náhody a osudovosti v životoch ľudí bez domova. Všetky tieto témy sú počas podujatia otvorené, no v jeho priebehu nie sú dramaturgicky uzavreté.

Napriek týmto a ďalším možným výhradám Bez adresy – hra na tuláka priniesla do programu festivalu Divadelnej Nitry, ktorý sa dramaturgicky zaoberal témami slobody a umeleckej angažovanosti, iný pohľad na možnosti divadelnej emancipácie pomocou interaktívnej a participatívnej formy. A možno ešte podstatnejšie – svojou autoritou v slovenskom divadelníckom kontexte legitimizoval prístup, ktorý je často odsúvaný do nezávislej sféry alebo na okraj divadelnosti k sociálnej práci či arteterapii.

Autor je divadelník.

Jak je to utvořeno?

Ani slovenské, ani alternativní, ani divadlo

Pražské divadlo Alfred ve dvoře připravilo přehlídku nezávislých slovenských tvůrců, která probíhala průběžně po celý říjen. Pozornost se upřela zejména na režiséra Andreje Kalinku a seskupení Med a prach. Jde o kolektiv autorů a interpretů, který lze popsat nejlépe tím, co nedělá: nevěnuje se jediné formě ani jedinému jazyku. Scénickou tvorbu Medu a prachu lze charakterizovat zároveň jako výtvarné umění, performanci, ale i jako instalaci, koncert – nebo divadlo. Na specifikaci uměleckého druhu ale vlastně nezáleží, u jejich děl je totiž daleko zajímavější položit si otázku, jak jsou utvořena.

Med a prach zkoumají prostředky a způsoby vyjádření vždy v konkrétnosti daného tématu. „Jak“ je klíčové a uskutečňuje se v závislosti na tom, o čem se mluví, a nic není určeno dopředu. Mezi témata, k nimž se kolektiv obrací, patří například rozdíl mezi teorií a praxí, otázka, kdo že je to člověk, nebo síla vztahu nevědomí a poznání.

Nesrozumitelnost

Med a prach se často vyslovují paradoxem a ve znaku mají nesrozumitelnost, která nám znemožňuje vypovídat o tom, co se odehrávalo na jevišti, v jednoduchých větách shrnujících fabuli, ale která pokouší paměť diváka, jeho pozornost a senzibilitu. Nejsou tak ve své tvorbě svázáni ani jazykem, ani jinou omezující nutností. Jsme svědky intenzivní rešerše vedené touhou po jazyku vlastním, a přesto sdělném, po osobních, a přesto univerzálních tématech. Nacházíme se na prahu poezie, kde je každý moment celkem sám o sobě, ale současně se všechny navzájem doplňují a podporují.

V Alfredu jsme měli možnost seznámit se s prací skupiny hned dvakrát, prostřednictvím představení eu.genus a Temná noc +/- Obrazy pre srnky. Eu.genus je inscenace, která se – slovy Andreje Kalinky – ptá, „co je to dobrý rod“. Vcházíme do otevřeného ateliéru, ve kterém je práce v plném proudu; máme tak dojem, že přicházíme pozdě, že vše už tu bylo dřív než naše oči. V ateliéru se tančí, protahuje, rozcvičuje, modeluje, ale i zvučí, zpívá a hraje. Tento prostor působí jako dokument o vzniku jednoho díla a zároveň jako jeho přímé uskutečňování.

Na tom by ještě nebylo nic zvláštního – být na jevišti již před takzvaným začátkem, a tím jej zpochybnit, je dnes již takřka úzus. Zde odložený začátek ovšem nepůsobí jako volba konceptu, ale spíš jako pobídka diváka k meditaci. Během představení se setkáváme s celou řadou podivných postav, s člověkem, jehož tělo postupně srůstá s různými kusy nábytku, ať už je to stůl, židle či baletizol, nebo s drobným mužíčkem mluvícím rychlou španělštinou, který jako konferenciér vede aukci kusu hlíny a s pomocí masky se proměňuje v divokého ducha. Spoluzakladatel skupiny, výtvarník Juraj Poliak, permanentně sochá a črtá, aby nás pak ve stejně rozmělněném konci provedl výstavou za doprovodu sboru, který právě zkouší novou skladbu. Dění na scéně se neustále proměňuje, obrazně se tu odvíjí, jak uvádí režisér v anotaci, „cesta k soše“. Nezaměnitelnou roli hraje hudba, ať už autorská – Kalinka je také skladatel – nebo převzatá (gruzínské lidové písně či klasika).

S pečlivostí vědce

Temná noc +/- Obrazy pre srnky, druhá realizace, již Alfred ve dvoře ve své přehlídce nabídl, je zase proměnlivou komorní inscenací pro několik diváků a jednu herečku. Ta v pološeru, vizuálně na hraně snu a skutečnosti, pokleká k velkému kvádru hlíny, ze kterého odkrývá v úplném tichu archeologickými štětečky nejprve snad kost, pak jakýsi nástroj. A zatím se zemina neustále hýbe, vlivem vibrací hudby a hlasů, vycházejících z útrob kvádru, jako by snad byl uvnitř uvězněn obří reproduktor. A herečka pracuje dál, v bílém ochranném obleku, s pečlivostí vědce odhaluje jednu vrstvu za druhou.

Za zády se divákům ozývá zpěv a jemné melodie Andreje Kalinky. Vtom herečka odchází do bílé, průhledné místnosti, kde se svléká a omývá své tělo, zatímco jí nad hlavou krouží zlatá koruna, vrhající pohyblivý stín. Poté, co přečte úryvek v italštině, zabalená do umělohmotného pláště, vyzve nás, abychom šli ven. Ve vnitrobloku, už mimo divadelní prostor Alfreda ve dvoře, výtvarník Juraj Poliak v dešti tiskne na velké ruční tiskárně kopie jednoho a téhož obrazu.

Inscenace Andreje Kalinky bývají často označovány přívlastkem „alternativní“. Tím se však poněkud zamlžuje jejich podstata. Nejsou totiž alternativou k nějakému hlavnímu proudu; stojí zcela samostatně a vzpírají se srovnání s jakýmkoli jiným dílem. A to je ten nejvýraznější dojem, jaký si divák z divadla odnáší.

Autorka je herečka.

Solidarita není pocit, ale praxe - divadelní zápisník

Už dvanáct let působí v Berlíně organizace LAFT. Funguje v principu jako odborová a oborová podpora pro divadelní nezávislou scénu. Spravuje rozsáhlou síť umělců a umělkyň na volné noze, propojuje, informuje, organizuje a především lobbuje u místních politiků za důstojné pracovní podmínky nezávislých divadelníků. Třináct let fungování v tomto sektoru mě naučilo, že institucionální podpora od subjektů, jako je v českém prostředí Asociace nezávislých divadel nebo Nová síť, je zcela klíčová.

Zářijové setkání berlínské scény (7th Industry Get Together of the Independent Performing Arts) hostilo letos také zástupce a zástupkyně z České republiky. Byl jsem mezi nimi. Náš pobyt zaštítila meziměstská platforma PRALIN (PRAha + berLIN), která se pokouší o kulturní výměnu v oblasti nezávislého divadla mezi metropolemi vzdálenými pouhých tři sta kilometrů.

Pražská nezávislá scéna má již pevnou pozici a její rozvoj je stále koordinovanější, přesto pořád platí, že učit se jezdíme my do Berlína. Berlínské prostředí nezávislého divadla je pověstné. Pestrá paleta divadel, jevišť, forem, žánrů a hlavně lidí, kteří se rozhodli jít do rizika prekarizované práce. „Berlínská scéna je především mezinárodní a mezioborová. Zásadní je pro Berlín funkční kurátorský přístup a spousta projektových prostorů, které umožňují proměnlivější umělecké akce oproti formátům inscenace či regulérní repertoárové dramaturgie,“ říká mi koordinátor projektu PRALIN Petr Dlouhý.

Na konferenci bylo brzy jasné, jak silně ovlivňuje práci německých divadelníků politická realita země. Přijíždíme z Východu, který stále hledá svoji tvář a kde životní postoje příliš často definuje dokola omílaný antikomunismus a odpor k levicovým konceptům organizace společnosti. Otázky po smyslu potýkání se s větrnými mlýny v Česku na sebe nenechají dlouho čekat. Má člověk bojovat za každou cenu za často extrémně pomalé zlepšování zanedbané situace doma, anebo se přesouvat tam, kde již věci fungují a prostředí je rozvinuté? Jakou povinnost máme k místu, z něhož pocházíme? A jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni chodili „za lepším“? Pokud děláte nezávislé divadlo v Praze, pokukujete po Berlínu, ale pokud kdekoli jinde v Česku, pokukujete po Praze…

Organizátoři setkání berlínské scény směřují v programu konference k radikálnímu zjemnění třecích ploch antagonistických sociálních bublin, k hlubšímu pochopení původu nenávisti ve společnosti a k odpovědnosti umělců za společenské pohyby – jednoduše řečeno, reagují na volební úspěchy nacionalistické Alternativy pro Německo (AfD). Oficiální téma sympozia zní Solidarity nezávislé scény. U pultu zahajovacího večera se střídají hosté. „Jsme zodpovědní za znovuutváření vztahů mezi společností a politiky. V našich divadelních hrách se neobracejme proti těm, které tušíme za volebními úspěchy rasistických stran, ale hrejme právě pro ně. Stavme se za solidaritu mezi sociálními bublinami,“ říká čtyřiašedesátiletá Sabine Bangert, zastupitelka za Zelené. Hlavním hostem je sociolog Heinz Bude, autor letošní knihy Solidarität. Zukunft einer grossen Idee (Solidarita. Budoucnost velké myšlenky). Svoji řeč shrnuje lakonicky: „Solidarita není pocit, ale praxe.“

Kromě intenzivní sebereflexe a vzájemné pozitivní kritiky se samozřejmě jedná o ekonomických tématech: „Fond města má ve svých podmínkách minimální mzdu pro participující umělce a nutno dodat, že město zároveň poskytuje adekvátní finance, aby ty podmínky mohly být naplněny. Nedokážu si představit, že něco takového funguje u nás, když ani největší státní či městské granty nedokážou zaplatit participující umělce adekvátně,“ říká Petr Dlouhý a dodává: „Na druhou stranu je Berlín totálně přesaturovaný umělci – cca šest tisíc nezávislých umělců a pět set skupin. Dosáhnout na městské dotace je tak mnohem složitější.“

Pro pražské nezávislé divadlo šlo o jedinečnou příležitost napojit se na inspirativními počiny nabitou berlínskou, potažmo celoněmeckou scénu. Vedlejším efektem této aktivity je ovšem zvětšování vzdálenosti mezi podmínkami k práci v české metropoli a ve všech ostatních tuzemských městech. Dokonce i kulturně pestré Brno v tomto sektoru za Prahou výrazně zaostává.

Autor je divadelní režisér.

Nic není důležitější než slovo

Svou narativní rozvolněností budí celovečerní debut Bohdana Karáska dojem, že jde o sérii improvizovaných, ba co více, opravdových dialogů. Karel, já a ty totiž působí bezprostředně jako naslouchání lidem v našem okolí. Ale pod uvolněnou slupkou prvního českého mumblecore – jak bývá v kritikách i v trailerech označován – se skrývá hravě napsaný, důmyslně vystavěný a až nečekaně citlivý pohled na partnerské vztahy.

Intimnější než těla

Studentka Saša (já) se dočasně nastěhuje ke kamarádovi Dušanovi (ty), aby si mohla promyslet, zda pokračovat ve stále komplikovanějším manželství s Karlem (Karel). Tento trojúhelník však nenaplní očekávání fanoušků domácích romantických komedií, nikdy se totiž nestane milostným. Avšak oproti tomu se v desítkách rozhovorů odhalují věci daleko intimnější než těla. Vztahy, partnerství, rané svatby i s nimi spojená očekávání. Karáskův film chytře přelévá pozornost z postavy na postavu a v dlouhých konverzacích rozvíjí klíčová témata s partnerstvím spojená. Hrdinové jako by elipticky pluli prostorem a uprostřed rozmluv se přesouvali z místa na místo. Nic není důležitější než slovo. Tok myšlenek a motivů tak ztrácí vzornou upravenost klasických scénářů, díky čemuž působí tolik přirozeně. Samozřejmě jde o iluzi podporovanou i prací s nenápadnou ruční kamerou a nestylizovaným herectvím, avšak iluzi přesvědčivou, funkční a jasně konceptuální. Tato bezprostřednost je narušena snad jen jednou z finálních sekvencí, která stříhá mezi dvěma ohnisky akce – jedno tvoří Saša s otcem, druhé Dušan s Karlem –, čímž poměrně uvědoměle konfrontuje obě perspektivy. Jenže ani v tomto okamžiku, který úmyslně narušuje formální soudržnost snímku, nepůsobí Karel, já a ty problematicky, naopak je ještě o něco intenzivnější.

Brilantní je také zrcadlení některých situací a unikavost jiných. Úvodní scéna diváky vsadí přímo do středu drolícího se vztahu mezi Karlem a Sašou, přičemž jejich rozhovor je plný tenze. Ta je zpřítomněna v krátkých momentech ticha, které tříští plynulost konverzace do pasivně agresivních výbojů. V opozici pak stojí plynulé rozhovory s Dušanem plné komfortních chvilek mlčení. Finální scéna je opět tlumená, avšak ticho už nekonotuje napětí, ale naopak jeho uvolnění.

„Mumlacore“ po česku

V kontextu české kinematografie se Karáskův přístup může zdát unikátní a do jisté míry to tak je. Vzdaluje se tradičnímu žánrovému pojetí partnerských vztahů v české populární kinematografii, a dokonce i na opačné straně spektra, ve festivalové distribuci, nabízí zajímavou odchylku. Zatímco jiní filmaři se snaží mnohdy sveřepě adaptovat cizí estetiku doslovně – například Adam Sedlák ve snímku Domestik (2018) či Michal Hogenauer v Tichých dotecích (2019) –, Karásek ji, podobně jako třeba Václav Kudrnka v Křižáčkovi (2017), ukotvuje v lokálním prostředí. Karel, já a ty je promyšlenou syntézou mezinárodních tradic a domácí látky, aniž by se deformovaly hrany obou.

Karáskův snímek svou pevně kontrolovanou rozvolněností připomíná tvorbu Petra Václava nebo Tomáše Pavlíčka, ale přese všechny podobnosti zůstává osobitý. Nabízí v českém kontextu podnětný přístup, spojující chytře odpozorované postavy s precizně uhlídaným vyprávěním, které navzdory téměř dvouhodinové stopáži a absenci výraznějšího narativního oblouku neztratí tempo. Nezbývá než napjatě očekávat další režisérovy projekty. Karel, já a ty nejspíš nepronikne do širšího diváckého povědomí, ale návštěvníci kina zjistí, že ukecaný český „mumlacore“ může působit podobně jako příjemné setkání s přáteli. A jak ve filmu pozná Saša, občas si stačí uvědomit, že nikdy nejsme sami, a pak si parádně pokecat.

Autor je filmový publicista.

Sám mezi všemi

Argentinský klavírní virtuos Martín Perino tráví čtvrtý rok v psychiatrickém ústavu El Borda v Buenos Aires. Příčinou jeho neklidu je zřejmě schizoafektivní porucha osobnosti. Přesná diagnóza pro režiséra Artemia Benkiho ale není podstatná. Nepohlíží na Perina jako na pacienta, nepředkládá jeho anamnézu, nesnaží se jej „vysvětlit“. Jenom nám umožňuje strávit v jeho blízkosti dost času na to, abychom pochopili, co ho trápí a těší, a mohli to prožívat společně s ním.

Vnitřní neklid

Celý dokumentární snímek Sólo se již od úvodní scény vyznačuje neobyčejnou vypravěčskou nenuceností. Kamera následuje muže se stolečkem. Prostředí zřetelně nevidíme, a tudíž se zdá, že kráčí městským parkem. Přichází k většímu seskupení lidí, kteří něco slaví. Slovo má kněz. Vypráví o váze z modlitebny, která se navzdory svojí křehkosti dosud nerozbila. Teprve když je v jeden moment zabrán nápis „Hospital“ na průčelí nedaleké budovy, vychází najevo, že se nacházíme v prostoru léčebny a hudebník je jedním z pacientů.

Ve své věcnosti a úspornosti výjimečně konzistentní film nám odkrývá jen takové množství kontextových informací, abychom pochopili základní souvislosti. Nic navíc, nic, co by odvádělo pozornost od protagonisty. Ustavující záběry, které by nás uvedly do prostředí, Benki prakticky nepoužívá. Okolí upozaďuje také malou hloubkou ostrosti. Dějištěm ústředního dramatu je Perinovo tělo. Kamera zůstává téměř nepřetržitě soustředěna na jeho smutnou tvář a mohutnou postavu, jejíž přikrčená pozice a lehká neohrabanost prozrazují, jakou tíhu s sebou hudební génius vláčí. Také jeho prsty, zabírané v detailu při nutkavém odklepávání cigarety nebo bubnování do desky stolu, poukazují na vnitřní neklid a množství nezpracované energie.

Hudba jako fyziologická potřeba

Perino zůstává odstřihnutý od vnější reality, ponořený do myšlenek, které si po většinu času nechává pro sebe, ale přesto jim na základě jeho reakcí na různé situace postupně začínáme rozumět. Není podstatné, abychom věděli, kde se nachází ani kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsme jej viděli naposledy, byť to lze vysledovat například z proměn jeho účesu. Důležité je, co cítí v přítomném okamžiku. Přestože ho přátelé, otec i bývalá učitelka hudby podporují v tom, aby se mohl úspěšně vrátit do světa bez pevného řádu, bude muset najít oporu hlavně sám v sobě, což v něm probouzí největší úzkost.

Strach překonává hudbou, která je jeho bytostnou součástí i fyziologickou potřebou. Díky ní ožívá, uvolňuje přebytečnou energii a zostřuje svou pozornost. Když hraje, kamera se od něj vzdaluje a všímá si posluchačů. Dochází k rozšíření prostoru, opuštění izolace. Perino se stává součástí světa, jímž jinak letargicky proplouvá. Svobodu, po které touží a zároveň se jí obává, má během improvizování u klavíru pod kontrolou. Ostatní mezitím zaujatě poslouchají. Aniž by musel promluvit, navazuje s nimi dialog. Provádí v širším měřítku totéž, co se naučil v „tréninkovém“ prostředí léčebny, kde jednoho spolupacienta učí hrát na klavír – využívá hudby jako prostředku k navazování kontaktu. Také jeho skladba Enfermaria, určená k tanci, je nepřímým vyjádřením jeho potřeby spolupráce a spolubytí.

Perinova adaptace na svět mimo léčebnu má podobu sinusoidy. Po prudkém vzepětí, kdy se jako jeden z účinkujících snaží prodrat na metalový festival, následuje vyhasnutí. Z otevřených prostorů, v nichž si uvědomujeme přítomnost druhých lidí, se vrací do úzkých chodeb a tmavých místností. Strach ze změny, svobody a lidí slábne a znovu sílí, ale nikdy zcela neodeznívá. Přestože je výjimečně nadaný, nikdy neslevuje z vysokých nároků na sebe a tyto nároky jej přibližují dokonalosti, ale současně také vlastní zkáze.

Přesto Sólo nevyznívá bezvýchodně. Protagonista se postupně více otevírá okolnímu světu, častěji se začleňuje a lépe zvládá nepříjemné situace. Když se pod ním v zápalu hraní na formální akci zlomí židle, trapnou příhodu zlehčí vtipem a pokračuje ve hře. Nadále působí podobně křehce jako váza z úvodního vyprávění, ale zároveň svou reakcí vzbuzuje naději, že se stejně jako ona hned tak nerozbije.

Autor je filmový publicista.

Kévin Bray

Obrazy ticha

Jedenáctý díl výstavní série Moving Image Department (Oddělení pohyblivého obrazu, MID) ve Veletržním paláci, o níž se stará šéfkurátor Národní galerie Adam Budak, nese název Image (of) Silence. Výstava složená z děl zahraničních umělců je na svém začátku uvedená několika pozdními akvarely Milana Grygara, jehož retrospektiva právě probíhá v hlavní lodi paláce. Obě výstavy se přirozeně doplňují, a přestože se Grygarova pečlivá a subtilní práce ve velké hale poněkud ztrácí, její umělecká síla a výpověď přesahuje až do sekce MID, kde na sebe znovu upozorňuje. I když jsou vystavené akvarely tradičně zarámované a pověšené na stěny, návštěvník je doprovodným textem nabádán, aby je viděl jako akustické malby – záznamy performativní aktivity, při níž je důraz kladen na zvukový vjem vznikající v průběhu tvorby. Grygar byl pionýrem takovéhoto přístupu k umění, osobností vskutku světovou.

Ozvěny Johna Cage

Doprovodný text jeho tvorbu z padesátých a šedesátých let spojuje s tehdejšími akustickými experimenty amerického skladatele Johna Cage. Ten zde sice není zastoupen žádným svým dílem, s ozvukem jeho tvorby se ale v rámci této výstavy divák setkává prakticky neustále, a to dokonce i v jejím samotném názvu. Snad není náhoda, že Silence je titul sebraných textů, které Cage vydal roku 1961 (česky 2010).

Jeho nejslavnější skladbu 4‘33‘‘ zpracovává holandská umělkyně Manon de Boer ve svém videu Two times 4‘33‘‘ (2008). Kamera tradičním způsobem zaznamenává dvě uvedení této skladby. Nejprve zabírá klavíristu, který čtyři minuty a třiatřicet vteřin sedí u piana. Podle tradiční interpretace skladby slyšíme všechny zvuky, linoucí se místností, a pozorně je posloucháme. Ve druhé části vidíme zdánlivě to samé, tentokrát však reproduktory ztichnou a my už neslyšíme ruchy publika, ale pouze pianistu, který si na časomíře odklikává sekvence, podle nichž je členěná jeho partitura. Kamera se velmi brzy odpoutá od muzikanta a pomalu zkoumavě přejíždí obličeje přihlížejících, až se nakonec obrátí ven z místnosti do deštivého větrného dne a pozoruje stromy a vzdálené město. V mých očích toto „vyhlédnutí z okna“ vyjadřuje pochybnost, zda skutečně nasloucháme světu tak, jak nás k tomu Cage nabádal.

Mizející aktivity

Záznamu téměř nepostřehnutelného se také věnuje video rakouské umělkyně VALIE EXPORT. Ve videu Breath Text: Love Poem (1970–1973) vidíme ženu, která na sklo svým dechem píše jakýsi vzkaz, podle názvu nejspíše milostný. Znovu, podobným způsobem jako u Grygara, se setkáváme s pokusem o záznam mizející aktivity, který má navíc u performativního umění celou vlastní problematiku. Kondenzovaný dech na skle mizí už během akce, a proto je potřeba obrátit se k videu. Akce není nijak drastická a nepřináší tak hluboké fyzické vyčerpání jako jiné performance té doby (za všechny jmenujme tvorbu Mariny Abramović a Ulaye), zároveň je ale stále velmi intenzivní a nestálá a od diváka vyžaduje velmi pečlivou pozornost. Není bez zajímavosti, že reproduktory jsou relativně nahlas, a proto dech umělkyně slyšíme dříve, než spatříme obraz.

Ve sluchátkách položených na vysokém bílém soklu není slyšet vůbec nic, to nás ale v kontextu této výstavy nemůže překvapit. Nezbývá než nakouknout do obrovského doprovodného textu, kde se píše, že se jedná o 3‘34‘‘ (2006) – hudební záznam sestavený z ticha mezi skladbami Johna Cage z desek ve vlastnictví umělce Pavla Büchlera. Ruchy použitého vinylu tam jsou, je však těžké je postřehnout.

Koncepčně už přece jen trochu těžkopádné dílo mi připomnělo zvukově daleko zajímavější a výchozí pozicí velmi příbuznou letošní desku hudebního projektu Wabi Experience. Hudebníci Federsel a Tarnowski pomocí mikrosamplingu zdánlivě hluchých míst mezi skladbami country legendy Wabiho Daňka vytvořili hypnotický minimalistický ambient jako vystřižený z postapokalyptické krajiny, kde někdo občas zabrnká na rozladěné banjo.

Toto společné objevování významu ve zdánlivém tichu dokazuje, že se v metadílech, která jsou na první pohled mnohdy nepřístupná, přeteoretizovaná a do sebe uzavřená, mohou skrývat naprosto aktuální a živé nápady a přístupy. Pouze přežívají v jiných podobách – osvobozené, vyslané do světa mimo laboratoř umělecké galerie.

Autor studuje dějiny umění.

Pohlavný život 3D objektov

Medziodborový výskum dánskej umelkyne Sidsel Meineche Hansen predstavuje analýzu vzťahov virtuálneho, robotického a fyzického tela v súčasnej technologickej spoločnosti. Výstava Live Life Well® v galérii Centra súčasného umenia Kurzor v kurátorskej koncepcii Edith Jeřábkovej provokuje nielen k precitnutiu vnútorného avatara v interakcii s objektmi v kódovanom jazyku počítačovo generovaných animácií.

Inštitucionálna kritika dát

Online konštrukcie osobných identít prenikajúcich súčasným svetom na niekoľkých úrovniach sú témou každodennej praxe. Biomoc počas štvrtej technologickej revolúcie transformovala v nebezpečenstvo dátaizmu. Ten je filozofiou číselnej reprezentácie digitálneho kódu a presvedčením, že aj najvnútornejšie ľudské emócie možno interpretovať v dátových tokoch. Je od nich závislá svetová ekonomika a globálne systémy šírenia riadenej subjektivity. S tým súvisí koncentrácia zisku na pojem, ktorý označil filozof Paul B. Preciado ako „farmakopornografický kapitalizmus“. Vychádzal pritom z vlastnej skúsenosti procesu tranzície, ako nadobúdaniu novej fyzickej a psychickej identity pri užívaní hormónov. Fyzické telo je v závislosti od technologických aspektov biochemických dát schopné premeny v telo automatizované a regulované.

Umenie Sidsel Meineche Hansen spracováva tento paradox ako inštitucionálnu kritiku štruktúr, ktoré stoja za farmaceutickým, herným a pornografickým priemyslom. U vystavených diel pracuje s rôznymi médiami od videa cez 3D dizajn po animácie k laserovému drevorezu, frézovaniu a povrchovým úpravám. Hranica digitálnych prostredí sa nekončí vstupom do skutočného života, rovnako ako neexistuje autonómny život 3D objektov. Ako tvrdí umelkyňa v rozhovore s kurátorkou v českom texte k výstave, „avataři s jejich způsobem zosobnění identity nejsou oddělení od mocenských struktur, které vládnou a odjímají hodnotu skutečným tělům“.

Virtuálne telo je internalizované, pretože prežíva rovnakú kolonizáciu kapitalistického a politického systému ako fyzické. Vo videu s názvom Seroquel® tento princíp potvrdzuje hlavná ženská postava Eva 3.0, umelkyňou zakúpená ako digitálny produkt na platforme Turbosquid. Ide o počítačovú animáciu, ktorá demonštruje instantné účinky antipsychotického lieku, predpisovaného pri liečbe ťažkých foriem depresií a mánií. Virtuálna postava skrze svoje membrány reguluje a stabilizuje nálady, eliminuje a potláča depresívne stavy, aby podporila výkon v sociálnej schéme. Ide teda o extenziu subjektívnych a špecificky ľudských tém psychickej choroby, často paralyzujúcej jednotlivca pri participácii na trhových mechanizmoch.

Digitálna žena

Tohto istého avatara umelkyňa ďalej používa vo svojich vystavených prácach ako digitálny produkt sexuálneho priemyslu. Vo videu Dickgirl 3d(X ), inštalovanom na BDSM konštrukcii, Eva 3.0 demonštruje kopuláciu pomocou protetických genitálií, ktoré je možné tak ako ju samotnú zakúpiť online. Dominancia tohto aktu aj s odkazom na kontrast so sadomasochistickou praxou voči submisivite biokódov a gendera je hrou a nástrojom moci binárnych orgánov. Sústava jednotiek a núl znázornených na penise odkazuje, ako Meineche Hansen tvrdí, ku kultovej kyberfeministickej knihe Sadie Plant Zeros and Ones: Digital Women and the New Technoculture (Nuly a jednotky: digitálne ženy a nová technokultúra, 1997), ktorá z feministického hľadiska vyzdvihuje ženské osobnosti technokultúry a digitálneho sveta.

Eva 3.0 účinkuje aj v treťom vystavenom videu No Right Way 2 Cum, ako reakcioa na cenzúru ženského orgazmu v zákaze Britskej filmovej rady. Virtuálne telo v explicitnom sexuálnom akte ponúka bezprostredný pohľad konzumentovi pornografického priemyslu ako pasívnu spoluúčasť. Na druhej strane umelkyňa pri tomto diele pripisuje spoluautorstvo sériového avatara jeho nezávislému dizajnérovi Nikolaiovi Dechevovi, čím obnovuje sieť vzťahov anonymného produktu digitálnej infosféry späť k otázke autorstva v offline svete.

Téma skúmania vzájomného vplyvu fyzických a digitálnych objektov predstavuje nový fenomén protestu, voči niektorým starším techno-utópiám. Pohyb v nekonečnom slobodnom kyberpriestore bez vplyvu a dosahu na materiálnu realitu a fyzické telo sa zdá byť viac ako zjednodušujúci princíp virtuálnej reality. Prežiť kvalitný digitálny život je výzvou pre avatarov v moci ľudí a ich systémov.

Autorka je teoretička umění.

Alternativa: supermarket, nebo tržiště? - hudební zápisník

Na přelomu října a listopadu v Praze proběhl 27. ročník festivalu Alternativa. Podruhé v řadě se uskutečnil (letos včetně předsunutého večera, který spolupořádalo volné promotérské uskupení Jednota) ve smíchovské MeetFactory. Pod dramaturgií posledních dvou ročníků jsou podepsáni Roman Odjinud a Petr Vrba a i jejich zásluhou se festival zaměřený na volnou improvizaci, experimentální hudbu a různé hybridní žánry po letech stagnace opět zařadil k nejvýznamnějším událostem v oblasti nemainstreamové hudby u nás. „Alternativa je touha hledat nové úhly pohledu,“ stojí v propagačním textu, „hudba, která se nebojí vystupovat ze zaběhnutých škatulek. Osvobozený zvuk…“

O úrovni programu lze jistě diskutovat, ať už na základě obecnějších kritérií nebo individuálních preferencí, ale mnohem důležitější mi přijde uvažovat o podmínkách, v nichž se tato značně nesourodá menšinová hudba realizuje. Klíčová otázka pro mě zní: Má festivalový formát z dlouhodobého hlediska potenciál proměňovat tyto podmínky k lepšímu? Jednoznačná odpověď neexistuje, přesto má smysl si tuto otázku opakovaně klást. Inspirativní událost, jakou současná Alternativa bezpochyby je, k tomu ostatně přímo vybízí.

Z programu Alternativy je evidentní, že dramaturgové preferují hudební projekty, které kladou velký důraz na samotný proces tvorby. Přesto formát festivalu obecně – a ani Alternativa není výjimkou – účinkující tlačí spíše k prezentaci produktů než k experimentování či improvizaci. Na jednom místě se shromažďuje větší množství „zboží“, které „prodejci“ organizovaně, podle přesného plánu, předvádějí „zákazníkům“. Před zavíračkou může proběhnout i nějaká ta estráda (na Alternativě tuto roli plnilo zábavné vystoupení „all-stars bandu“ Butcher’s Cleaver), ale to jen díky tomu, že předtím všichni odvedli poctivou, seriózní práci. Festival zkrátka svou organizační strukturou připomíná spíš supermarket než živelné pouliční tržiště. Nic zásadního na tom neměnní ani pokusy o různá ad hoc uskupení, protože zkušení, nejrůznějšími kolaboracemi vytrénovaní improvizátoři vždy odvedou standardní výkon a jediným rizikem je, že se někdo z účinkujících příliš opije a nebude se mu chtít přestat hrát.

Obecně se jakákoli menšinová hudba s vysokými nároky potýká se dvěma deficity: chybí jí vhodné prostory, v nichž by se mohla důstojně uskutečňovat, a početnější publikum, ochotné jí věnovat pozornost, jakou si zaslouží. Koncerty se často konají před malým hloučkem návštěvníků a nezřídka jsou pořadatelé odkázáni na místa, kde je tento druh hudby spíše tiše trpěn, než že by měl respektované postavení. Taková situace sice hudbě částečně škodí, ale současně ji tak udržuje v nejistotě, kterou lze ve výsledku plodně využít. Menšinová hudba totiž ze své podstaty není doma nikde – to je její ustavičný existenční problém, ale zároveň její největší výhoda, protože bezprizornost funguje také jako obrana před zpohodlněním a ustrnutím.

I Alternativa dříve často kočovala z místa na místo: téměř každý ročník se odehrával v několika různých sálech, což na pořadatele přirozeně kladlo nemalé nároky. Ale vzhledem k tomu, že experimentální hudba a improvizace mají nejistotu přímo ve své DNA, měl tento „migrační přístup“ své opodstatnění a nabízel i větší variabilitu při promýšlení vztahu té které produkce k různým místům. Současná Alternativa tuto nejistotu – alespoň prozatím – utnula tím, že se uchýlila do prostoru, který podle mě není pro experimentální hudbu ideální. Platí to minimálně pro velký koncertní sál, jakkoli byl tentokrát prostorově výrazně uzpůsoben a vizuálně upraven tak, aby příliš nepřipomínal běžnou podobu MeetFactory.

Vzpomínám si, že když v roce 2012 Pavel Klusák pozval na festival Babel Prague vedle zvučných zahraničních jmen i neobvykle velký počet zástupců domácí experimentální hudby, vysvětloval tento krok potřebou ukázat, že česká scéna je konkurenceschopná, a přesvědčením, že technické zázemí divadla Archa jí pomůže dostat ze sebe to nejlepší. Skutečně se potvrdilo, že místní projekty v konfrontaci se zahraničními hvězdami přinejmenším obstojí, věc má ovšem i svou stinnou stránku. Profesionální zvuk sálů typu Archy – anebo MeetFactory – sice dokáže produkci do jisté míry povznést, ale také ji může velmi snadno zkorumpovat. Dobrý zvuk totiž odstraňuje z cesty pochybnosti. A pochybnosti jsou pro tuhle hudbu, stejně jako nejistota, klíčové.

Festivaly jako Alternativa, Next, Unsound nebo někdejší Babel Prague jsou možná až příliš zaměřeny na to, aby dostaly z vystupujících to nejlepší: vytvářejí pro ně ty nejlepší podmínky k tomu, aby mohli v co největší kvalitě předvést, na čem léta průběžně pracují. Ve výsledku tak spíše než laboratoř připomínají showcase. Osobně bych byl radši, kdyby se někdo ve všech těch respektovaných muzikantech pokusil probudit to nejhorší, co v nich je. Říkám „nejhorší“, protože nevěřím, že „nejlepší“ je skutečně nejlepší. Budu vděčný za cokoli, co se bude vymykat takzvanému vysokému standardu kvality. Může to být třeba „osvobozený zvuk“. Bohužel mám pochybnosti o tom, že lze tento cíl naplnit tak, že si experimentální scéna vytvoří dočasné, několikadenní království v prostoru typu MeetFactory.

Punkrockeři na mši

Nad albem „Do Unto Others…“ skupiny Spermbankers

Když jsem se před lety seznámil s tvorbou v Praze působícího finského umělce Pasiho Mäkely, měl jsem jej za ryzího geniálního diletanta v tom nejlepším i nejujetějším slova smyslu. Mé jásání nad tím, že se v Praze zjevila vpravdě – těžko to říci lépe – beefheartovsko-hronovská figura, bylo umlčeno zjištěním, že Mäkelä je profesionální divadelník. Uklidnil jsem se poté, co jsem seznal, že ve svých divadelních kreacích rád a s rutinou zkušeného kata sahá tam, kde to není nejpříjemnější, a že v hudbě zůstává přes množství projektů, do nichž je zapojen, stále urputným amatérem. Kdykoli někde koncertuje, můžeme se těšit mimo jiné na pořádnou vintage pastvu pro oči, ať už jde o jeho hudební vybavení nebo třeba klobouk a špičaté boty. Je v tom cítit – zdráhám se ten stereotyp hodit na papír – „leningradské kovbojství“, tedy přístup, který má blízko k outsiderskému, ale o to upřímnějšímu rock’n’rollu filmů Akiho Kaurismäkiho. Proto mě překvapilo, když mi přinesl elpíčko jedné ze svých kapel, tria Spermbankers, se slovy: „Můj první vinyl.“ Tenhle formát a materiál k němu totiž patří víc než jiné.

Víra v rock’n’roll

Těžko vymyslet souboru odkazujícímu ke gospelu a spirituálu lepší jméno než Spermbankers. Kapela, v níž vedle Mäkely hraje barytonkytarista Martin Růžička (Sketa fotr, kdysi Echt!) a v Praze naturalizovaný holandský bubeník Bert Neven, povoláním producent a zvukař, poskytla finskému umělci prostor pro další chameleonskou stylizaci. Vedle freakoutového dua Federsel & Mäkelä, sólových zvukových experimentů pod hlavičkou PAM či primitivisticky improvizujících The Mond tu máme „poctivej bigbít“ – syrový rock s biblickým nádechem a jižanským šmrncem.

LP „Do Unto Others…“, vydané na značce Drug Me Records, v jejímž katalogu najdeme „takydekadenty“ Kill the Dandies či Rány těla, zní, asi jako když se punkrockeři, okouzleni návštěvou gospelové mše, rozhodnou udělat si to hezky DIY. Nenechte se zvábit známými názvy písní I Saw the Light (s hostujícími varhanami), Say No to the Devil a We Shall Overcome – jsou překomponovány nebo přetextovány. Kde je ale Give Me That Old Time Religion? Nečekejte, že vás album spasí, hned úvodní Devil Took My Woman ukazuje na vysloveně světské a podsvětské starosti, strohá aranžmá spíš roztančí, než povznesou. A upřímná, povznášející víra? Leda tak v rock’n’roll.

Králíci vlezou všude

A do toho ti králíci – potvory, které vlezou všude. Z písní Sad Bunny Blues a Please Don’t Kill, My Bunny se jich po obalu alba a stránkách přílohy rozlezlo opravdu hodně – takovou sbírku starých knižních králičích iluminací museli skupině podstrčit nějací poťouchlí medievalisté. Králíci stínají hlavy lidem, dobývají i hájí hrad, hudou na píšťalu nebo roh či loví jiné králíky. Titul na obalu desky s falickými Hradčany je vyveden gotickým, ručně obkreslovaným fontem, jako když si školáci malují první loga oblíbených kapel.

Při poslechu sebou místo modlení škubu a představuji si, jak Spermbankers hrají na Country Radiu, jediné české rozhlasové stanici, kde country music stoprocentně neuslyšíte. Jinými slovy, na takhle poučené a přitom nerevivalistické, svébytné a zábavné žánrovky si v oblasti country, spirituálu, gospelu a jižanského bigbítu ještě pořád musíme zvát zahraniční experty. A nemusejí to být nutně Američané.

Autor je šéfredaktor online magazínu HIS Voice.

O zjevných pravdách

Peter Handke a jugoslávské války

Na Petera Handkeho se u příležitosti udělení Nobelovy ceny opět snesla vlna kritiky. Když se, prvně v polovině devadesátých let, veřejně vyslovil k jugoslávské krizi, zařadil se mezi nemnohé západní literáty a intelektuály, kteří protestovali proti jejímu jednorozměrnému výkladu, jenž tehdy dominoval v západním veřejném prostoru. Vysloužil si tak odsouzení za domnělou relativizaci válečných zločinů, a dokonce pověst popírače genocidy. Přístup k Handkeho vysoce oceňovanému literárnímu dílu se od té doby v západním světě mnohdy jedním dechem spojoval s jeho názory, kterými se údajně prohřešil proti zásadám humanity a spravedlnosti. Všeobecně panovalo přesvědčení, že Handke by již dávno Nobelovu cenu získal, nebýt jeho postojů k jugoslávským válkám. Proto letošní výrok Švédské královské akademie mnohé, a zjevně i samotného Handkeho, překvapil.

Kritický duch i projekce

Vedle celé řady nových protestů zaznívají i hlasy na Handkeho obranu. Většinou však nehájí jeho pozici, nýbrž pouze připomínají, že si cenu zaslouží, protože je jedním z nejvýznamnějších žijících spisovatelů a dramatiků a jeho někdejší angažmá ve prospěch Srbska a režimu Slobodana Miloševiće je vzhledem k celkovému dílu vlastně podružné. Působí to, jako by část Handkeho obhájců blahosklonně přimhouřila oko nad spisovatelovou pošetilostí a politickou naivitou, aniž by se musela seriózněji vypořádat s obsahem a funkcí jeho prosrbských sdělení a gest souvisejících s násilným rozpadem Jugoslávie.

Vztah Petera Handkeho k jihoslovanskému prostoru se nezrodil až v polovině devadesátých let. Sám se vždy hlásil ke slovinskému původu, který odvozoval od rodiny své matky. Do socialistické Jugoslávie několikrát cestoval, a během pobytu na ostrově Krk dokonce napsal svou první knihu. V knize Gestern unterwegs (Včera na cestě, 2005), složené z cestopisných zápisků z let 1987 až 1990, vylíčil putování po Evropě, které zahájil právě v Jugoslávii. Jugoslávie, asociovaná převážně s jemu blízkým Slovinskem, byla pro Handkeho idealizovanou zemí, kterou doposud nezkazil konzum a v níž existovala autentická lidská pospolitost. Někteří poznamenávají, že autorův vztah k Jugoslávii byl veskrze ovlivněn jeho vlastní projekcí, která nevycházela z příliš intenzivního zájmu o poznání této země. Sám Handke uváděl, že je schopen vyjadřovat se jakž takž kostrbatou slovinštinou, zatímco ze srbochorvatštiny zná jen několik málo slov a srbskou cyrilici si musí hláskovat.

Do debaty o jugoslávské tragédii Handke vstoupil až v závěru jejího bosenského kola v roce 1996, kdy vydal své Eine winterliche Reise zu den Flüssen Donau, Save, Morawa und Drina oder Gerechtigkeit für Serbien (Zimní putování k řekám Dunaji, Sávě, Moravě a Drině aneb Spravedlnost pro Srbsko). Pohnutkou mu bylo rozhořčení nad tendenčností, s jakou o válkách v rozpadající se Jugoslávii referovala přední západní média. Urážely ho bohorovné výroky prominentních mondénních intelektuálů, jako byli Bernard-Henri Lévy nebo Alain Finkielkraut, kteří se pasovali do rolí morálních autorit Západu a pomáhali vytvářet démonický obraz divokých srbských Balkánců.

Handke do tehdejší debaty nevstupoval jako znalec jugoslávských reálií, a ani to nijak nepředstíral. V prvé řadě kladl otázky, zpochybňoval prostá mediální sdělení a zamýšlel se nad hodnověrností fotografických a filmových obrazů, které mají obrovskou přesvědčivou sílu a s nimiž se dá velmi umně manipulovat. Ptal se hlavně na to, co ve skutečnosti vidíme, když sledujeme téměř v přímém přenosu zvěrstva páchaná na civilním obyvatelstvu, zda tyto záběry reprezentují skutečnost v plné šíři a jestli náhodou něco jiného nezůstává mimo objektivy reportérů. Handke tak bezpochyby prokázal kritického ducha ve chvíli, kdy jej západní veřejnost ztrácela. Potřeba byla i nemalá osobní statečnost, protože si dovolil nedůvěřovat tomu, co ostatní vydávali za očividné.

Nechat se strhnout

Na rozdíl od většiny novinářů a intelektuálů, kteří komentovali dění v Jugoslávii z Paříže, Vídně nebo nanejvýš Lublaně, Handke se rozhodl vypravit do Srbska, aby se osobně přesvědčil, co je to za lidi, kteří údajně sdílejí násilnickou, primitivní kulturu a mají přímý či nepřímý podíl na zločinech proti lidskosti. Rozhodl se putovat anonymně, nikoli jako známý spisovatel, ale jako obyčejný turista, a úmyslně se vyhýbal tomu, aby se setkával s vlivnými lidmi. Zvolený přístup byl jistě subjektivně poctivý. Handke však váhu osobního pozorování přecenil. Ze vzdoru vůči jednomu pokřivenému výkladu přebíral různá klišé a zjednodušená tvrzení přítomná v tamním prostředí, takže se nechal strhnout srbskou nacionální romantikou. Zatímco vůči Západu prokazoval statečnou kritičnost, vůči srbským interpretacím průběhu konfliktu a jeho příčinám podobnou zdrženlivost neprojevoval. Tak jako si předtím idealizoval socialistickou Jugoslávii jako autentický antipod západní přesycené, zpohodlnělé společnosti bez skutečných lidských hodnot, nyní si tento ideál projektoval do Srbska a srbského národa. I z toho důvodu jsou Handkeho postoje jen s rozpaky přijímány v té části srbské veřejnosti, která se principiálně stavěla nejen proti Miloševićově režimu, ale také proti nacionalismu, a to v prvé řadě nacionalismu srbskému.

Handke byl nicméně v řadě ohledů pravdě blíž než Lévy či Finkielkraut. I když zůstávají spory o výklad jugoslávských válek dodnes zpolitizované a vysoce ožehavé, je v dnešní době již projevem krajní zaslepenosti tvrdit, že jedinými viníky války a pachateli zločinů byli Srbové a jedinými oběťmi Bosňáci či Chorvaté. Ovšem některé události se mezitím kanonizovaly a byly posvěceny Mezinárodním soudním dvorem v Haagu a polemizovat s tvrzením, že srebrenický zločin byl genocidou, či s deklarovaným počtem civilních obětí masakru, znamená vystavit se obvinění ze zpochybňování genocidy, což je dáváno na roveň popírání holocaustu. Jenže každé dogma, o kterém se zakáže pochybovat, škodí svobodě myšlení a svobodě slova. Ti, kteří hájí jediný platný výklad, nechtějí slyšet nic o tom, že formálně demilitarizovaná zóna sloužila muslimským jednotkám k výpadům proti srbským vesnicím. Je nepřípustné uvažovat, jestli se s ostatky nemanipulovalo a zda patří všechny skutečně jenom civilistům popraveným Srby po obsazení enklávy. Ten, kdo tyto nejasnosti jen připustí, stává se terčem osočování, jako by měl sám podíl na spáchaném zločinu.

Inspirace i varování

Na útoky svých kritiků Handke odpověděl stupňováním svého vzdoru. Nejenže se stále více otevřeně stavěl na obranu paušálně odsuzovaného srbského národa, ale také se zastával jeho nanejvýš problematických vůdců. S nimi se také osobně sblížil a nechal se jimi využít v oficiální propagandě. Postupně tak odhodil skromnost anonymního poutníka, a tím i nezávislého skeptického pozorovatele. I v tom však Handke nakonec projevil zásadní důslednost. Někteří kritici Handkemu vyčítají, že vystoupil jako svědek obhajoby Slobodana Miloševiće v Haagu a že se zúčastnil jeho pohřbu, kde také pronesl řeč. Vadí jim tak gesto přiznání základní důstojnosti člověku, který nebyl, jak si mnozí myslí, strůjcem všeho neštěstí. Obranou již poraženého, a nakonec ve vězení zemřelého Miloševiće vystoupil Handke proti jeho démonizaci, která zastírá odpovědnost dalších čelných protagonistů. Ti byli přitom stejně jako Milošević podněcovateli destruktivních společenských sil, ale současně byli v jejich vleku. Milošević byl přitom možná okolnostmi vlečen více než Franjo Tudjman nebo Alija Izetbegović, kteří byli na rozdíl od srbského vůdce autentickými nacionalisty.

Současný, znovu zjitřený rozruch kolem Handkeho vypovídá o širším problému veřejné debaty. Stejně jako během jugoslávských válek jsme i v případě dalších konfliktů, jako jsou válka v Sýrii nebo ukrajinská krize, svědky tendenčního způsobu zpravodajství v liberálních médiích a sešikování společenských elit v západních zemích kolem jednoho účelového výkladu. Autoritativní vynucování jedné interpretace událostí, které ze samotné podstaty musí být složitější, u většiny vede ke konformitě. Skeptické menšině pak strážci „zjevných pravd“ předhazují zaslepenost nebo – a to v poslední době stále bohužel častěji – angažmá v zájmu cizích mocností. Je proto mnohdy velmi nesnadné zachovat si zdrženlivý a střízlivý postoj a neuchýlit se před mediálním lynčem ke druhé krajnosti. V kritice dominantního obrazu ukrajinské krize není například řešením přijímat bez kritického čtení interpretace ruských státních médií, jak to učinila řada umělců, kteří před mediálními útoky za své kritické výroky na adresu západní politiky zběhli pod ochranu Vladimira Putina.

Peter Handke zůstává inspirativní, hájí-li statečně zásady kritického myšlení proti jakémukoli dominantnímu narativu a sklonům k dogmatismu. Jeho případ však zároveň varuje před uchylováním se ke krajnostem „alternativních výkladů“ a podněcuje ke stálému hledání vlastní pozice a jejímu přezkoumávání, tedy činnosti, která nikdy nekončí.

Autor je historik.

Oportunisté na zelené vlně - ultimátum

par avion

Z čínských médií vybral Filip Jirouš

Může to vypadat banálně, ale v Číně je cena vepřového masa obrovské téma. Už rok tam totiž řádí africký mor. Zatímco v Česku jde o záležitost týkající se několika kusů převážně divokých prasat, v ČLR vymírají celé chovy (mluví se o více než sto milionech kusů). Sociální sítě obíhají videa vesnic plných mrtvých prasat a podle dostupných informací se nákaza šíří z Číny i do Ruska a Severní Koreje. Cena pro čínskou kulturu naprosto zásadního druhu masa raketově stoupla. Když se v čínštině řekne „žou“ neboli maso, často se tím automaticky myslí právě vepřové. Jeho konzumace je navíc důkazem počínšťování, proto jsou Ujguři na severozápadě nuceni vepřové, které považují za nečisté, pojídat. Dokonce i v rámci obchodní války, v níž Čína omezuje dovoz amerických zemědělských produktů, má vepřové maso výjimku. Právě kvůli citlivosti tématu může být novinový článek v jednom z mainstreamových čínských médií Phoenix News (12. listopadu) celý postaven na tom, že cena vepřového klesla ve velkoobchodech pod padesát jüanů (cca 165 korun) za kilo. Nad padesát se přitom vyšplhala až v říjnu, po takřka padesátiprocentním nárůstu v srpnu. Ještě na začátku října se pohybovaly ceny okolo čtyřiceti jüanů (132 korun), o žádný zázračný pokles tedy nejde a růstový trend může pokračovat. Setrvávající problémy v čínských chovech naznačuje i stále se zvyšující objem dovozu. Ten například ve třetím čtvrtletí tohoto roku vzrostl o necelých čtyřiačtyřicet procent. Podle článku se místní vlády chystají podniknout desítky různých opatření na podporu prasečinců, včetně finanční podpory formou dotací. Fascinující na uvedeném textu je skutečnost, že v něm ani jednou není zmíněn prasečí mor nebo fakt, že prasata masivně vymírají. Ukazuje se, že i oficiálně nezávislá média podléhají přísné cenzuře a kontrole.

Server Xinhua News publikoval 13. listopadu rozhovor s „důležitým a odpovědným soudruhem z odboru pro regulaci fungování ekonomiky“. Tato instituce spadá pod superministerstvo s názvem Státní komise pro rozvoj a reformy, ale jméno „důležitého soudruha“ se nedozvíme. Rozhovor rozebírá opatření, která komise činí pro udržení stability cen energií a jejich dostupnosti. Toto téma je obzvláště ožehavé po energetické katastrofě, k níž došlo před dvěma lety, když se čínská ústřední vláda rozhodla omezit používání fosilních paliv při topení. V zemi, která je závislá na spotřebě uhlí, to vedlo k zásadnímu problému, kvůli němuž přišlo mnoho lidí o živobytí a dost možná také o život. Údaje o počtu umrzlých v důsledku tohoto centrálního příkazu nejsou dostupné. Kroku ale předcházelo vyhánění „low-end population“, tedy „populace nízké kvality“ (rozuměj nejchudší třídy), z velkých měst. O katastrofě svědčí i to, že vláda regule nakonec značně zmírnila. Podle „důležitého soudruha“ se letos nemusí nikdo bát, dokonce ani na severovýchodě země, kde počasí v zimě připomíná Sibiř. Již od července se na mrazy připravují různé místní úřady a firmy. Zásoby uhlí v této oblasti v současnosti vystačí na více než 24 dní, což je meziroční nárůst o šest až deset dní. Kampaň nazvaná Plyn místo uhlí bude nicméně pokračovat a topení uhlím v domácnostech bude nadále regulováno. Tentokrát prý ale bude plynu dost.

„Pokračujme v komplexní vládě podle zákona: Náš systém tak bude zralejší a dokonalejší,“ hlásá titulek článku názorové rubriky Žen-min ž’-pao (Lidový deník) z 12. ledna. Text vyšel dva týdny po čtvrtém plenárním zasedání 19. Ústředního výboru Komunistické strany Číny, na němž byla potvrzena Si Ťin-pchingova stranická linie. Ačkoli by mohlo spojení „vláda zákona“ odkazovat na tradiční západní interpretaci právního státu, je vhodnější mluvit o „vládě zákonem“. Současný generální tajemník se totiž snaží legalizovat kontroverzní praktiky, jako jsou přísný disciplinární dozor nad státními zaměstnanci nebo povinnost spolupracovat s čínskými tajnými službami při špionáži. Zároveň je nutno dodat, že sama státostrana stojí nad zákonem, takže o vládě zákona nemůže být řeč. „Dobré zákony jsou předpokladem dobré vlády,“ uvádí článek. Jen tak lze dosáhnout rozvoje společnosti a ekonomiky, což může zaručit „rozkvět Strany a státu“. Nicméně čínská realita má stále od dobré vlády podle dobrých zákonů daleko a práva jsou odpírána i kdysi respektovaným petentům, kteří podle tradice císařské éry často váží cestu přes celou zemi do Pekingu, aby si stěžovali na bezpráví. Tento zvyk vychází z představy, že císař (dnes generální tajemník) je určitě milosrdný a dobrý člověk na správném místě a pouze místní úředníci jsou zkorumpovaní. Zatímco v minulých obdobích byly petice alespoň přijímány, dnes jsou petenti často ignorováni, nebo dokonce fyzicky napadáni. Soudní systém je zcela ovládán státostranou a místními kádry, takže například ochrana před developery nebo tyranskými zaměstnavateli je prakticky nevymahatelná.

Policejní násilí v Riu de Janeiru

Okolnosti smrti osmileté Ágathy Félix se liší v závislosti na tom, kdo její příběh vypráví. Podle oficiální verze vojenské policie z Ria de Janeira přišla o život při přestřelce v nechvalně proslulé čtvrti Alemão. Policisté měli odpovídat na palbu překupníků drog a dívku, vracející se mikrobusem v doprovodu matky domů, zasáhla zbloudilá střela.

Podle očitých svědků k žádné přestřelce nedošlo – policisté prý začali střílet na projíždějícího motocyklistu, místo něj však zasáhli Ágathu. Ať už celý incident proběhl jakkoli, dívka o několik hodin později v nemocnici zemřela. Jde letos už o pátou dětskou oběť během akcí vojenské policie v Riu; dalších jedenáct dětí bylo zraněno.

Rekordní rok

Rio nikdy nebylo bezpečné místo, zvláště pak pro obyvatele chudinských čtvrtí, favel, kde už dlouhá desetiletí dochází ke střetům mezi drogovými gangy, policisty a v poslední době také milicemi. Ještě nikdy ale nezažilo tolik mrtvých následkem policejních akcí jako letos: do září jich podle oficiálních údajů bylo přes čtrnáct set, o osmnáct procent více než loni a vůbec nejvíc ve zdokumentované historii.

„Za letošní rok stáli policisté za čtyřiceti procenty všech násilných smrtí ve městě,“ popisuje situaci Laura Canineuová z brazilské pobočky Human Rights Watch (HRW). „Policie v Riu de Janeiru se musí potýkat s vysokou mírou kriminality a v mnoha případech jde jistě o legitimní sebeobranu. Ale naše dlouholetá práce ukazuje, že se často jedná spíše o popravy. Vyšetřování bývá mizerné a zodpovědnost žádná.“

Mimo jiné i z tohoto důvodu navštívil letos v polovině října Brazílii vůbec poprvé mezinárodní šéf HRW Kenneth Roth, který Rio označil za „epicentrum problémů s policejním násilím“.

Prudký nárůst policejního násilí souvisí s nástupem nového guvernéra státu Rio de Janeiro Wilsonem Witzelem, který se dostal k moci ve stejnou dobu jako prezident Jair Bolsonaro. Bývalý mariňák a soudce se z původně nevolitelného místa vyšvihl do čela Ria s otevřenou podporou Bolsonarova nejstaršího syna, senátora Flávia, a s velmi podobným programem: vypořádat se s gangstery „kulkou do hlavy“.

Witzel v kampani slíbil ochranu provinilým policistům a po volbách rozjel masivní zátahy ve favelách za přítomnosti těžké techniky a televizních kamer, jimž se nejraději ukazuje v uniformě nebo rovnou ze střílející helikoptéry. Pochlubil se také, že v dotyčných čtvrtích nechává rozmísťovat ostřelovače, kteří mají za úkol likvidovat překupníky drog, a ve školách pro změnu vojenské policisty.

„Policejní násilí ve městě zažíváme už dobrých padesát let, teď je ale rozdíl v tom, že má zastřešení na těch nejvyšších místech,“ vysvětluje Michel Misse, expert na městské násilí na Federální univerzitě Rio de Janeiro (UFRJ).

Pokračujeme dál

Witzel se od té doby s prezidentem rozhádal kvůli vyšetřování vraždy zastupitelky Marielle Francové, jež Rio šokovala už před volbami. Oblíbená levicová politička a lidskoprávní aktivistka, pocházející mimochodem z Maré, jedné z největších favel ve městě, byla zavražděna spolu se svým řidičem loni v březnu. Když pak média zveřejnila informace o napojení podezřelých z tohoto činu, dvou bývalých vojenských policistů, na prezidentovu osobu, viditelně rozladěný Bolsonaro obvinil z úniku informací z probíhajícího vyšetřování právě Witzela.

Na emotivním videu zveřejněném během návštěvy Saúdské Arábie prohlásil, že se ho guvernér snaží zničit, aby se mohl stát příštím prezidentem. „Stal se z něj guvernér jenom proto, že se celou dobu ochomýtal kolem mého syna Flávia,“ postěžoval si. „A co udělal, když jsem se stal prezidentem? Začal na mě útočit, protože se sám chce za tři roky nechat zvolit do nejvyššího úřadu.“

Witzel přirozeně odmítá, že by do vyšetřování jakkoli zasahoval, a pro změnu pohrozil Bolsonarovi žalobou, pokud by se za domnělou zradu pokusil finančně trestat celý stát Rio de Janeiro. Zatím se však nezdá, že by roztržka obou mužů nějak ovlivnila guvernérovu bezpečnostní politiku, ve které zůstává věrný Bolsonarovým zásadám.

Například po smrti Ágathy trvalo tři dny, než se Witzel k případu vyjádřil – a příležitosti využil zejména ke kritizování opozice za to, že tragédii údajně politicky zneužívá. Ve stejný den pak dekretem zrušil deset let přetrvávající systém bonusů, který policisty odměňoval mimo jiné za méně časté užívání smrtících prostředků při boji se zločinem.

„Naše politika je úspěšná a obyvatelé se na ulicích cítí bezpečněji,“ tvrdí Witzel, kterému zbývají ještě tři roky do konce guvernérského mandátu, a dodává. „Budeme pokračovat tak jako doposud.“

Autor je spisovatel a publicista.

Povodeň připomínek

Výročí roku 1989 přineslo povodeň různých bilancí a vyjádření i různých pokusů o nápodobu. Až se v tom skoro ztratil jeden z mála pokusů vrátit se k listopadu invenčně – studentskou stávkou za klima a proti zkompromitovanému rektorovi. Svým odhodláním studenti nastavili zrcadlo mocenským strukturám a velkým firmám, které žijí z uhlíkové ekonomiky, a univerzitě, která těžko může říct zásadní slovo ke klimatické změně, když jejím představitelům nelze ani věřit, že neopsali své knihy nebo že se za peníze nepropůjčili čínské propagandě a PR největšího českého oligarchy. Bohužel však nastavili zrcadlo také celé univerzitní populaci i zbytku společnosti. Většina lidí akci nepochopila jako signál k vlastní aktivitě, ale spíš jako podivínské divadlo. Sice se ho se nezúčastnili, ale aspoň mu adresovali přes internetové debaty sto a jednu dobrou radu.

Zatímco studenti z Univerzit za klima se snažili vnést do nostalgické atmosféry aktuální a globální téma, většina připomínek se topila v provinčnosti. Hitem se stalo zejména opakované projevování despektu nad voliči Babiše a Zemana, kteří byli ve světle památky listopadu opět rituálně odsouzeni jako někdo, kdo ve skutečnosti nechtěl „demokracii“, ale „jen se mít lépe“. Tak to napsal Jiří Pehe, pro nějž je dnešní příklon k autoritářství a populismu dokladem morální nezpůsobilosti většiny Čechů v roce 1990. I když si všímá, že „jistý odklon od liberální demokracie vidíme i na Západě“, hned sebe i čtenáře ujistí, že u nás je situace jiná: snadno vysvětlitelná z komunistického režimu a morální podřadnosti většiny společnosti, která si tento režim tak nějak zasloužila.

„Jak moc tito lidé po svobodě a demokracii skutečně toužili,“ ptá se Pehe a dospívá k tomu, že „skutečnou svobodu a demokracii“ chtěly pouze malé menšiny, zatímco větší část lidí nebyla „bytostnými demokraty“ a při prvních problémech se „vrátili k instinktům, které si osvojili v režimu předešlém“, a to je hlavním zdrojem našich problémů. Všude jinde čelí liberální demokracie nástupu nacionalistického autoritářství, u nás ji však i třicet let po pádu podle Peheho ohrožují hlavně rezidua „komunismu“. Vezme-li tuto argumentaci vážně (a zapomeneme-li na to, že lidem, kterým bylo v roce 1989 pětadvacet, je dnes pětapadesát; jinými slovy, že na většinu české populace už nestihl minulý režim příliš dlouho přímo působit), co to pak vypovídá o schopnostech těch, kdo přišli po tomto režimu?

Stavět proti sobě „svobodu a demokracii“ a snahu „mít se lépe“ znamená představovat si lidi jako jednorozměrné bytosti. Jako by lidé nemohli chtít obojí… Copak mezi nimi svobodou a lepším životem neexistuje souvislost? Podobný rozštěp se projevil i v nešťastném a poněkud urážlivém tvrzení Pavla Rychetského, že v Polsku, Maďarsku a NDR byly změny v roce 1989 „vzpourou žaludků“, zatímco v Československu šlo (vzhledem k lepší ekonomické situaci) o „vzpouru ducha“, v níž šlo o „svobodu“ a „důstojnost“. Jako kdyby lidé, kteří se mají dobře, nemohli být dost dobře motivováni snahou mít se ještě lépe, zatímco hladovým lidem nemohlo jít o důstojnost. A jako kdyby třeba největší revolta proti socialistické diktatuře, polské hnutí Solidarita, nespojovalo obě motivace: vyvinulo se přece z ekonomických motivů a stalo se skutečně hrdinskou „vzpourou ducha“ za svobodu a důstojnost, nesrovnatelnou s ničím, co v tomto směru vzešlo z Československa.

Pehe a Rychetský, oba při jiných příležitostech inspirativní, aspoň formulovali myšlenku, byť postavenou na scestném stavění „hodnot“ proti „materiálnu“, „žaludku“ proti „duchu“ a těla proti duši. Od mnoha jiných jsme u příležitosti listopadu slyšeli spíš ritualizované deklarace oddanosti. „Nereformovaní“, tak se říkalo často členům KSČM, kteří se v devadesátých letech odmítali otevřít tomu, že jejich pohled na svět selhal a vyvodit z toho aspoň nějaké důsledky. Dnes můžeme vidět celou řadu podobně nereformovaných liberálů. Mají stále pocit, že jsou nebo by měli být vítězi dějin, jen v poslední době se dějiny jaksi samy sobě zpronevěřily a tropí hlouposti. Nicméně, budeme-li dostatečně neochvějně zastávat odkaz Václava Havla či idejí, za které jsme dříve bojovali, je to to nejlepší, co můžeme udělat. Hlavně se neotevřít světu, který nám nastavuje tak zlou a nevlídnou tvář, nic nezapomenout – a nic se nenaučit.

Samozřejmě je ale důležité, co přesně je totemem, jemuž se zachovává věrnost. Pro některé je to „svoboda“, „demokracie“ či „Havel“, což jsou slova vcelku obecná a bezobsažná a mohou znamenat leccos. Pro jiné je dobro především negace zla. Čeští antikomunisté nám v tomto ohledu dali vůbec nejpozoruhodnější lekci. To, když se poslanec Pavel Žáček (ODS) a historik Petr Blažek přidali k deklaraci Evropské platformy paměti a svědomí za „norimberský tribunál“ pro zločiny komunismu. Ještě pozoruhodnější než zpozdilost tohoto nápadu a hysterická snaha postavit komunismus na roveň nacismu jsou signatáři onoho návrhu. Na jednom z prominentních míst je ideoložka Orbánova režimu v Maďarsku, historička Mária Schmidt, dalším je Paweł Ukielski, významný představitel současné polské politiky paměti. Petice se chlubí podporou italských pravicových politiků, včetně Vita Comenciniho ze Salviniho Ligy Severu.

Lidé, kteří „s komunisty nemluví“, najdou snadno společnou řeč s pravicovými autoritáři, kteří dnes představují hlavní ohrožení demokracie v Evropě. Rozhodli se nám připomenout, že v Maďarsku a Polsku fungoval antikomunismus jako zbraň v boji proti liberální demokracii a že v Itálii pravicoví autoritáři používají antikomunismus k delegitimizaci tamní Demokratické strany, mezi jejíž předchůdce patří i úctyhodní italští eurokomunisté. Kdyby naši antikomunisté hráli významnější roli, možná by přispěli k něčemu podobnému. Hrozí například, že tato politická orientace bude mít zásadní vliv na právě vznikající Muzeum paměti 20. století. Je dobré si to pamatovat a mít se před tím na pozoru.

Autor je politolog a novinář.

Radikální, ale nesamostatní

Vysokoškolští studenti ve zlomových bodech českých dějin

Vysokoškolským studentům přináleží v dějinách českého národa nezastupitelné postavení. V moderní historii neexistuje kritický dějinný předěl, na němž by se nepodíleli zástupci z jejich řad, a nejednou se ocitli v předních pozicích. Účastnili se každé přelomové události, byli součástí každého většího progresivního hnutí. Nejviditelnější byla jejich aktivita právě v krizových okamžicích českých dějin v letech 1948, 1968 až 1969 a 1989 až 1990. Přes obrovské časové rozpětí vykazovalo chování studentstva ve všech třech zlomových údobích až překvapivou podobnost.

Do poslední chvíle

V roce 1948 se studenti nejvýrazněji projevili během finální konfrontace mezi Komunistickou stranou Československa a ostatními stranami Národní fronty během takzvaných únorových dnů. 24. února se do centra Prahy vypravil více než třítisícový průvod s rozhodujícím zastoupením vysokoškoláků a rozehnal ho teprve ostrý zásah bezpečnostních složek. Vedoucí role připadla příznivcům národních socialistů a lidovců, kteří určovali jednotlivé slogany i celkové vyznění protestu. Ještě výrazněji se tato tendence projevila následujícího dne, kdy demonstrační pochod přímo organizovali národněsocialističtí funkcionáři. Zúčastnilo se ho čtyři až pět tisíc lidí s cílem dostat se k Pražskému hradu. Deklarovaným účelem bylo podpořit prezidenta Edvarda Beneše proti komunistickému tlaku, a usilovat tak o udržení demokracie. Také tento průvod byl bezpečností agresivně rozehnán.

V chování studentstva lze rozpoznat dva základní prvky. Nechyběla mu radikálnost a ochota bojovat až do poslední chvíle. Zatímco aparáty nekomunistických stran v únorových dnech prakticky přestaly existovat a jejich řadové členstvo bylo pasivní, vysokoškoláci pořádali demonstrace a pouštěli se do potyček s policií. Současně však byli ideově nesamostatní. Jejich protest argumentačně odrážel rétoriku národních socialistů, případně lidovců, ke které nepřidali prakticky žádný vlastní obsah. Není bez zajímavosti, že stejné sklony se v daném období projevovaly také u studentů-komunistů. Ti při následných čistkách na vysokých školách postupovali podle oficiální linie, nicméně jejich nekompromisnost se občas příčila dokonce i vedení KSČ. Obě tendence je tedy možné považovat za univerzální.

Nejinak tomu bylo o dvacet let později. Studenti tehdy představovali vůbec nejradikálnější složku reformního hnutí, ústícího do společenského kvasu pražského jara. Velmi rychle se dokázali vymknout byrokratické kontrole představované v prvé řadě hierarchicky uspořádanou strukturou Československého svazu mládeže. ČSM fakticky zanikl a jeho fakultní organizace byly nahrazeny samosprávnými studentskými výbory. A vysokoškoláci ve svém zanícení nepolevili, ani když reformní směr jako celek začal ustupovat nastupující normalizaci. Ještě v dubnu 1969 připravili na některých fakultách protestní stávky, probíhající pod názvem Dny polednové politiky. Potlačit jejich odpor se administrativnímu aparátu podařilo jen se značným vypětím sil.

Zápal vysokoškoláků ovšem nebyl podložen nezávislým programem. Omezili se na povšechné usilování o svobodu a demokratizaci, čímž se nijak neodlišovali od zbytku společnosti. Pro požadavky studentů vznášené ve stejné době v západní Evropě neměli příliš pochopení, naopak si liberálně demokratický systém západních států často idealizovali. Zásadní výjimku představovalo pouze Hnutí revoluční mládeže, založené na koleji Větrník v prosinci 1968. Sdružovalo levicově orientované studenty od marxistů po anarchisty, kteří vydávali letáky a sepisovali prohlášení ostře kritická vůči novému establishmentu. V podmínkách rostoucí apatie a útlaku se však nedokázali prosadit – na podzim 1969 považovali kvůli hrozbě represe za nutné „sestoupit do konspirace“. Na sklonku téhož roku byli pozatýkáni a následně odsouzeni jako údajní trockisté. Po celou dobu zůstávali početně zanedbatelnou menšinou. Rozhodná většina vysokoškoláků úsilí o organizační samostatnost v žádné fázi obrodného procesu nedoplnila snahou o samostatnost ideovou, či dokonce politickou. Aniž by si to uvědomovali, navazovali tak ve velké míře na své generační předchůdce činné v únoru 1948.

Ve vleku Občanského fóra

Neporušenou kontinuitu vykázali také studenti poslední přelomové události, označované jako něžná nebo sametová revoluce. Ani těm přitom nescházela odhodlanost. V reakci na brutálně rozehnanou demonstraci 17. listopadu 1989 začaly již v následujících dnech spontánně vznikat fakultní stávkové výbory, které byly první hybnou silou počínající revoluce. A když na sklonku měsíce vedení Občanského fóra (OF) vyzvalo společnost k ukončení stávek a demonstrací, byli vysokoškoláci jedinou skupinou, která odmítla obnovit řádný chod. Současně se však již takřka naprosto podřídili záměrům OF, což dosvědčuje jejich jednání při sporu o prezidentskou kandidaturu v prosinci. KSČ tehdy prosazovala nevolit prezidenta ve zkompromitovaném Federálním shromáždění, nýbrž na základě všeobecné přímé volby, která by zvýhodňovala jejího kandidáta, bývalého předsedu vlády Ladislava Adamce, před Václavem Havlem, který v širší populaci nebyl příliš známý. Zaskočení představitelé Občanského fóra se obrátili na studenty s žádostí o podporu a také ji obdrželi. Od 11. prosince demonstrovalo téměř každý den před Federálním shromážděním několik set studentů – jejich požadavkem bylo, aby tento sbor zvolil Václava Havla prezidentem. Rozhodnutí zůstalo výhradně v moci vůdců OF, což bylo vysokoškoláky přijato jako samozřejmost. Přesto, že většina z nich byla původně vůči Havlově kandidatuře odmítavá.

S tím úzce souvisely i další tendence, které byly přítomny už v předchozích obdobích, tentokrát však působily s obzvláštní silou. Do studentského hnutí se v listopadu 1989 zapojila jen menší část vysokoškoláků. S výjimkou neuvěřitelně aktivních studentů Akademie múzických umění, především její DAMU a FAMU, ve stávce činně vystupovala čtvrtina, někde dokonce pouze desetina studujících. Nadto zájem rychle opadal stejně jako disciplinovanost: v nejednom stávkovém výboru ustupovala protestní aktivita drobným šarvátkám či volním činnostem (například sledování pornografických videokazet) a došlo i k rozkrádání peněžních a věcných darů od obyvatel. V roce 1990 bylo možné pro práci v hnutí získat maximálně desítky jednotlivců.

Programově elitářští

Vrcholu dostoupil i vědomý nezájem o úděl dalších společenských tříd a skupin. Nanejvýš přezíravé stanovisko měli studenti vůči dělníkům, které mnozí z nich vnímali jako pilíře komunistického systému, „uplacené“ různými ekonomickými a statusovými výhodami. To jen prohlubovalo sklon studentů pod pláštěm univerzalistických hesel propagovat vlastní specifické požadavky nebo přebírat program nových politických elit. Je příznačné, že ve studentském manifestu z listopadu 1990 později známém pod názvem Ukradená revoluce byl jedním ze třinácti bodů také požadavek nekompromisního přechodu k tržnímu hospodářství, jehož realizátorem se následně měla stát Občanská demokratická strana, politický hegemon příštího desetiletí.

Sklon k radikalitě i ideová nesamostatnost tak byly pro studentstvo charakteristické napříč všemi zlomovými událostmi českých poválečných dějin. Vedle toho se čím dál víc prohlubovala jejich apatie a společenská izolovanost. Privatizované občanství, které v devadesátých a nultých letech účelově delegitimizovalo sdružování za účelem dosahování společenských cílů, tyto trendy jen posílilo. Schopnost studentstva aktivizovat se byla zásadním způsobem omezena a realizovala se maximálně při ohrožení jeho bezprostředních materiálních zájmů. Eventualita silného a společensky angažovaného studentského hnutí byla dvě dekády po sametové revoluci takřka nepředstavitelná. Je otázka, nakolik to platí ještě dnes.

Autor je historik.

Tající město

O přehřívání Špicberk se Zdenkou Sokolíčkovou

Od února 2019 pobýváte na Špicberkách, kde provádíte svůj výzkum. V čem přesně tato práce spočívá?

Můj výzkum se týká provázanosti dynamických proměn, ke kterým na Špicberkách dochází. Změna je tu totiž rychlá hned na třech úrovních: otepluje se, ekonomické těžiště se nedávno přesunulo od těžby uhlí k turismu a v souvislosti s tím se radikálně proměnila populace i společenské klima. Tyto tři roviny zrychlujících se změn zapadají do konceptu „přehřívání“ profesora Thomase Hyllanda Eriksena. Provádím zúčastněné pozorování a vedu rozhovory s lidmi v městečku Longyearbyen. Jedna z mých výzkumných otázek zní: Jak se v místě, které se takto dramaticky mění, konstruuje lokální identita? Na základě jakých mechanismů je v turbulentním období budována přináležitost ke Špicberkám? Hodně se to také týká tématu moci a reprezentace. Významná je též proměna vztahu k životnímu prostředí v situaci, kdy se příroda stává nepředvídatelnou.

Co má být finálním výstupem vašeho výzkumu?

Pro mou kariéru je důležité publikovat odborné články a monografii v angličtině, která nese pracovní název Tající město. Klimatická změna a globalizace na 78. stupni severní šířky. Lidsky je pro mě podstatnější, zda se mi podaří předat výsledky mého výzkumu místní komunitě.

Dají se v krátkosti popsat nejzásadnější změny v klimatu na Špicberkách?

Je tepleji, zima končí dříve, častěji se vyskytují období s intenzivnějšími dešťovými srážkami. Ubývá mořského ledu. Taje permafrost. Tají ledovce. Přibývá lavin a sesuvů půdy.

Jakým způsobem tyto změny ovlivňují život tamních obyvatel?

Longyearbyen to ovlivňuje značně, i když pořád jde o dopady v mezích komfortního života podle standardů bohatého Severu. Pokud tu žijete proto, že milujete arktickou poušť, tak vás v prosinci v totální celodenní tmě nebaví čvachtat po ulicích v holinách – raději byste třeskutý mráz a nad hlavou polární zář. Pokud chcete stavět domy, neustále se prohlubující aktivní vrstva permafrostu věc komplikuje a prodražuje. Když bydlíte v rizikové zóně, musíte se během zimy mnohokrát nechat evakuovat kvůli hrozbě laviny. Pokud je váš turistický byznys postavený na využívání sněžných skútrů, vyšší teploty a vyšší vlhkost vám zkrátí sezonu. To ovšem platí i pro místní „kastu“ turistických průvodců, kteří jsou skupinou velmi zranitelnou, pokud jde o férové a stabilní pracovní podmínky a možnosti důstojného bydlení. I pro ně je podstatné, aby Špicberky neztratily přitažlivost pro turisty. Jedním z mnoha paradoxů místa mimochodem je i to, že se stává „mizející destinací“, lidé se jezdí podívat na ledovce a medvědy, dokud ještě jsou.

Vyplývají z toho nějaké důsledky i pro další osud naší planety?

Dopady změny klimatu na Špicberkách jsou součástí širších procesů, které mají globální ráz. V poslední době se hodně bádá na téma metanu, který se uvolňuje ve zvýšené míře z ledovců a z permafrostu tím, jak tání postupuje. V tomto ohledu se bude pozornost k takzvané vysoké Arktidě určitě do budoucna upírat čím dál tím více.

Jsou nějaké zásadní sociokulturní rozdíly mezi norskou a českou společností?

Jsme si s Nory v lecčem překvapivě blízko. Jsme malé, recentní národy s jistým komplexem méněcennosti, kladoucí důraz na vlastní dějinnou nevinnost. A sdílíme zálibu v chataření. My ovšem nemáme ropu.

Znáte se s respektovaným sociálním antropologem Thomasem Hyllandem Eriksenem, který napsal esejistické práce o dopadu modernity na člověka, například Tyranie okamžiku [2008, česky 2009] nebo Odpady [2011, česky 2015]. Jak je ve výzkumu zaangažován on?

Thomas je oficiálním mentorem mého projektu. Konzultuji s ním přes mail veškeré své pochybnosti týkající se výzkumu, ať už jde o otázky metodologické nebo etické. Osobně jsme se viděli až teď v listopadu, protože zkoumat dopady změny klimatu a létat do Osla na konzultace bych vnímala jako nemorální. Je autorita, má zkušenosti, vhled a znalosti, kterým mohu důvěřovat. Je mým průvodcem na cestě, kterou jsem si sama naplánovala a kterou teď procházím.

Po mediálních aktivitách švédské školačky Grety Thunbergové se ve velkém mluví o takzvaném klimatickém alarmismu. Mohou tyto aktivity pomoci v racionální debatě o změně klimatu, nebo jí spíš mohou uškodit?

Debata o změně klimatu, zůstává-li v rovině vědy, musí být racionální. Ve chvíli, kdy se od pochopení situace přesouváme k volbě dobrovolné změny, se ovšem přesouváme ze sféry rozumu do oblasti pocitů a emocí. V Longyearbyenu je to také patrné – všichni vidí, že něco je jinak, ale jen někdo dodává, že s tím máme cosi společného, a že bychom tudíž měli v souladu s vědeckým poznáním jednat. Nedávno mi můj muž, polární ekolog, znovu vysvětloval, jak jednoduchá rovnice to je. Je prokázáno, že zvýšená koncentrace CO2 v ovzduší vede k efektivnější absorpci tepla. Čím víc oxidu uhličitého, tím tepleji v atmosféře. Drasticky se zvyšující koncentrace tohoto plynu mají původ ve fosilních palivech, která naše „vyspělá“ civilizace spaluje ostošest. Věda se neptá, odkud se onen zhoubný CO2 bere, věda už odpověď má. Říkat, že si nejsme jistí, se rovná lži. Fandím Gretě, ale ve svém životě volím cestu individuální vytrvalosti, pokory a naděje. Přeji si demokratickou změnu, nikoli revoluci.

Máte nějaké doporučení, co může jednotlivec dělat, aby se stav planety zlepšil? Existují názory, že pokud se k těmto aktivitám v dohledné době nepřidají také africké a asijské státy, budou změny už brzy nezvratné.

Ptáte se na problém, který lze pojmenovat jako střet škál – clashing scales. Když se na dnešní status quo podíváte jen z makroperspektivy, individuální akce se zdá bezvýznamná, až směšná. „Co na tom, že si zhasnu v kuchyni, když celá Čína svítí?“ Když se na věc podíváte jen z mikroperspektivy, ztrácíte potřebu angažovat se veřejně. „Já třídím, a co dělají druzí, to stejně nemám šanci ovlivnit.“ Obojí je špatně, protože obojí vede k bezmoci. Fungovat bude jedině kombinace obojího. Důslednost ve zlepšování individuální cesty a zároveň politická aktivita, ne nutně systémová a organizovaná – potřebné jsou i iniciativy lokální a spontánní. A obecně lze říct, že s řešením globální environmentální krize souvisí cosi tak nepopulárního, jako je chudoba. Nikoli ovšem chudoba vnucená a nedůstojná. Mám na mysli dobrovolné, vědomé oproštění od věcí a zážitků, které nám ke štěstí beztak nepomohou. Hezky o tom píše Thomas H. Eriksen v knize Syndrom velkého vlka [2008, česky 2010].

Nakolik dáváte lidem šanci, že se ze svého přebujelého antropocentrického ega ještě vzpamatují a začnou se chovat k planetě ohleduplněji?

Kdybych jim nedávala šanci, nerozhodla bych se mít děti. Někdo tu vozí svoje ratolesti kilometr do školy v nabubřelém SUV a nechává motor běžet, než se děcko přezuje do bačkor. Někdo jiný pěstuje bazalku. Nejsme všichni stejní, a když ztratíme naději, nebude se tu dát žít už ani teď, natož v budoucnu.

Trumpovi navzdory

Dopadení a smrt Abú Bakr al-Bagdádího

Již časně ráno v sobotu 26. října začaly prosakovat informace, že byl zabit Abú Bakr al-Bagdádí, vůdce nechvalně známé organizace Islámský stát. Přestože se ihned objevily skeptické hlasy s dotazem „Pokolikáté už?“, chování amerického prezidenta nasvědčovalo, že tentokrát nejde o spekulaci. Jelikož Donald Trump trpí až patologickou snahou ve všem překonat odkaz prezidenta Baracka Obamy, v mimořádném projevu zmínil, že zabití Bagdádího byla mnohem významnější událost než zabití Usámy bin Ládina, k němuž došlo za vlády jeho předchůdce. Trump řekl, že zatímco Usáma bin Ládin byl jen vůdce jakési organizace, Abú Bakr al-Bagdádí vybudoval celý stát. Usáma bin Ládin přitom naplánoval útoky na Spojené státy, které stály život skoro tří tisíců Američanů.

Umírnění povstalci?

Donald Trump se snažil přičíst Bagdádímu větší vliv, než evidentně měl: prý se snažil o znovuvybudování padlého chalífátu. Přitom se podle mnohých zdrojů lídr Islámského státu na vedení organizace už tolik nepodílel, a navíc byl zabit v okolí Idlibu, kde má své pozice Turecko. Obnovení chalífátu by se mu tedy v těchto místech mohlo jen těžko podařit. Americký prezident si také jednoznačně vymýšlel, když říkal, že Bagdádí před spácháním sebevraždy „kňoural a brečel jako pes“. Když byl na toto téma novináři dotázán generál Mark Milley, předseda sboru náčelníků štábu amerických ozbrojených sil, odpověděl, že netuší, odkud to prezident může vědět. Podobně jako Obama zmiňoval, že se Usáma bin Ládin před svou smrtí skryl za manželku, což bylo později vyvráceno, Trump zase tvrdil, že se Bagdádí schoval za své děti, což vzhledem k tomu, že se odpálil spolu s nimi, nedává příliš smysl.

Trump pokládá dopadení vůdce takzvaného Islámského státu a samozvaného chalífu za svůj úspěch. Bagdádí byl zabit ovšem nikoli díky Trumpovým akcím, ale jim navzdory. Američané měli informace o nejhledanějším muži světa údajně od léta, kdy byla dopadena jedna z jeho manželek. Samotná operace se tedy udála krátce poté, co se Američané na Trumpovo rozhodnutí z části území stáhli, a tudíž pro ně bylo manévrování v oblasti složitější.

Překvapivé je také místo, kde se Bagdádí ukrýval. Nebylo to na pomezí Iráku a Sýrie, kde je Islámský stát stále aktivní, ale v oblasti Idlibu, kde působí spíše organizace napojené na znepřátelenou al-Káidu. Oblast Idlibu byla dlouho západním politickým a mediálním establishmentem líčena jako bašta umírněné opozice vůči režimu Bašára al-Asada. Vzpomeňme si, že ještě v roce 2017 navštívil oblast severní Sýrie republikánský senátor John McCain, který poté vyzval americkou vládu, aby poskytla těmto povstalcům zbraně. Garantoval, že jde o umírněné rebely, nikoli džihádisty. Americký senátor se tenkrát sešel se Sálimem Idrísem, vysokým představitelem tehdejší Svobodné syrské armády, který letos v říjnu vedl operace proti kurdským spojencům USA. Součástí těchto jednotek, které nyní vystupují pod názvem Syrská národní armáda, byla i skupina Ahrár aš-Šarkíja, jejíž členové brutálně znásilnili a poté ukamenovali političku kurdsko-arabského původu Hevrin Chalafovou.

Idlib, bašta al-Káidy

Mnozí demokratičtí i republikánští politici, kteří nyní oprávněně kritizují Trumpa za zradu svých kurdských spojenců, podporovali v letech 2013–2017 výcvik a vyzbrojování rebelů, kteří nyní bojují proti Syrské demokratické frontě, tedy proti Kurdům, rovněž vyzbrojeným Američany. Když začala opozice v Sýrii ztrácet půdu pod nohama, přesouvali se mnozí islamističtí bojovníci za svými ideovými druhy do poslední bašty al-Káidy, kterou je právě Idlib. Zástupce ministra obrany Spojených států se specializací na Blízký východ Michael Mulroy označil region Idlibu za „největší sbírku lidí napojených na al-Káidu“ od dob, kdy tato organizace sídlila v Afghánistánu pod vládou Tálibánu. Nejsilnější skupinou v syrské provincii Idlib je Haj’at Tahrír aš-Šám, dříve syrská odnož al-Káidy známá jako Džabhat an-Nusra. Ta sice nemá s Islámským státem přátelské vztahy, nicméně sám Bagdádí v ní minulosti působil. Džabhat an-Nusra se navíc přejmenovala a distancovala od al-Káidy pouze proto, aby se nestala legitimním cílem amerických a ruských letadel.

Takzvaný Islámský stát brzy smrt svého lídra potvrdil a záhy nato jmenoval vůdce nového, kterého zná jen úzký okruh představitelů této organizace. Je jím jakýsi Abú Ibráhím al-Hášimí al-Kurajší, což je s největší pravděpodobností válečné jméno. Podle mnohých expertů na extremismus se tímto rychlým jmenováním nového vůdce potvrzuje, že Islámský stát je stále dobře fungující organizací. Boj s Islámským státem tedy rozhodně není u konce.

Autor studuje arabistiku na FF UK.

Vláda národní destrukce

S Guilhermem Boulosem o násilí a úpadku brazilské demokracie

Brazilský prezident Jair Bolsonaro se zahraničnímu publiku představil v souladu s přezdívkou „tropický Trump“ hlavně vyhrocenou a konfliktní rétorikou. Je právě tohle podstatou Bolsonarovy vlády?

Bolsonaro je mnohem horší než Trump, protože u něj jde o víc než jen o silácké vystupování nebo verbální útoky. Bolsonaro v podstatě vládne válečnému kabinetu, což ostatně dosvědčuje i to, že se obklopil vojáky z autoritářsky naladěné části armády. A nejméně ve třech oblastech soustředěně útočí na dosavadní podobu brazilského systému.

Zaprvé jde o útok na pracovní a sociální práva. Dochází k rozkládání zákoníku práce, k ohrožení nedělního odpočinku, a Bolsonaro dokonce tvrdí, že by rád odstranil mechanismy sloužící k prevenci otrocké práce. Podařilo se mu schválit penzijní reformu, jež ztíží odchod do důchodu. Brazilci tak půjdou do důchodu starší a chudší.

Zadruhé se jedná o útok na životní prostředí. To, co se děje v Amazonii, není žádná náhoda. Je to zločin podněcovaný Bolsonarem a členy jeho vlády, plánovaná devastace s cílem obstarat co největší zisk konkrétnímu hospodářskému sektoru, který na oplátku podporuje současný kabinet.

Třetí útok je veden na demokratické instituce. Bolsonaro je z podstaty autokrat a neskrývaný obhájce autoritářských režimů v Brazílii i v jiných zemích. Například jednoho z nejhorších mučitelů diktatury vojenské junty (1964––1985) označil za národního hrdinu a vdovu po něm přijal v prezidentském paláci. O novinářích prohlašuje, že by měli sedět za mřížemi, obhajuje brutální bezpečnostní politiku ve favelách a pokouší se cenzurovat kritické filmy nebo knihy.

Mnozí by namítli, že první měsíce Bolsonarovy vlády ukazují také jeho neschopnost efektivně vládnout. Politická spojenectví se rozpadala, z navržených zákonů se s výjimkou nakonec zmírněné reformy penzijního systému nepodařilo prosadit nic, a dokonce odstoupili někteří členové vlády. Není to tak, že má Bolsonaro silácké řeči a vytváří otrávenou atmosféru ve společnosti, ale mnoho konkrétních kroků neuskuteční?

Neřekl bych, že jde o Bolsonarovu neschopnost. Přestože není pochyb o tom, že není na nejvyšší funkci ve státě připraven, jedná se podle mě o vědomou strategii. Prezidentovi nejde o spojenectví se stávajícími institucemi, naopak s nimi úmyslně vyvolává konflikty a dokola mobilizuje nejtvrdší jádro svých příznivců, nějakých pětadvacet až třicet procent Brazilců.

K čemu by Bolsonarovi byla taková strategie? Například Trumpovi může zmíněných třicet procent mobilizovaných příznivců přinést vítězství ve volbách, protože americký systém je tak nastavený. V Brazílii se ale prezident volí skutečnou většinou ve dvou kolech, a hlava státu se navíc musí opírat o Kongres složený ze zástupců ne dvou, ale desítek stran.

To je právě ono. Kdyby Bolsonaro uvažoval jako demokratický politik, musel by fungovat jinak – ostatně jeho popularita se od nástupu do funkce smrskla na polovinu a dnes je nejnižší, jakou měl v tomto bodě kterýkoli brazilský prezident. Já v tom ale vidím jiný, mnohem nebezpečnější kalkul. Bolsonaro chce dosáhnout takové míry bezvládí a společenského napětí, že bude moci situaci vyřešit prostřednictvím autoritářských metod. Demokratické instituce, od parlamentu přes soudy až po nezávislá média, vždycky vnímal jako překážky na cestě k realizaci svých představ o fungování státu. Proto musí být zničeny.

Není to ostatně žádné tajemství, stačí poslouchat, co říká sám Bolsonaro nebo členové jeho rodiny. Například syn Carlos, který stál za vytvořením armády internetových trollů, jež otci pomohla ke zvolení, na svém twitterovém účtu napsal, že Brazílie nemůže potřebných změn dosáhnout v demokratickém systému. Další Bolsonarův syn Eduardo, z něhož se nejspíš stane velvyslanec v USA, se pro změnu už dříve vyjádřil o možnosti vojensky si vynutit uzavření Nejvyššího soudu.

Domníváte se, že by k něčemu takovému skutečně mohlo dojít? Poslední prezidentská kampaň probíhala ve vyhrocené společenské atmosféře, ale existují objektivní podmínky pro nějaké autoritářské řešení?

Myslím, že ještě ne. Bolsonaro a jeho spojenci zatím nemají dost sil na to, aby změnili režim. Ale všechno nasvědčuje tomu, že na tom intenzivně pracují. Stačí se podívat, jak nadbíhají armádě. Není náhoda, že uprostřed šetření ve všech myslitelných oblastech dostanou právě vojáci rekordně přidáno.

Zatímco některým veřejným univerzitám hrozí zavření, protože nemají ani dost peněz na placení účtů za elektřinu, v rozpočtu se našlo skoro pět miliard realů (27 miliard korun) jen na různé benefity pro příslušníky armády. A nejde jen o peníze. Bolsonaro s vojáky udržuje úzké osobní vztahy, chodí každý týden pravidelně do kasáren, aby se zúčastnil vojenských promocí. Ve vládě se obklopil větším množstvím ministrů z řad armády, než kolik jich bylo v době vojenské diktatury.

Většina vojska by se dnes jistě nepostavila na prezidentovu stranu, kdyby se pokusil o převrat. Ale za tři roky může být situace jiná. Koho před třemi lety napadlo, že se z řadového extremistického poslance stane nejmocnější člověk ve státě? Úpadek brazilské demokracie je mnohem rychlejší, než si kdokoli z nás uměl představit.

Bolsonaro má kromě armády blízko také k policii. Dovolil bych si tvrdit, že kdyby neslíbil vyřešení špatné bezpečnostní situace, nemohl by v prezidentských volbách zvítězit. Jakou roli hraje v jeho administrativě právě důraz na boj proti zločinu, mimo jiné prostřednictvím posílení policejních složek a sebeozbrojování?

Brazílie byla v poslední době svědkem eskalace násilí v městských oblastech. Podle poslední dostupné statistiky bylo v zemi za jediný rok zavražděno 65 tisíc lidí. Brazílie je tedy nebezpečnější než řada válečných oblastí a není divu, že velká část obyvatel žije v permanentním strachu. Dalo by se mluvit o všeobjímající kultuře násilí, jejíž součástí je i mimořádně brutální policie.

Příčiny tohoto stavu jsou komplexní, ale velmi důležitou roli hraje destruktivní protidrogová politika – státní orgány se dlouho chovaly, jako by šlo o válečný konflikt, nikoli o sociální problém. Bolsonaro svou populistickou rétorikou všechno ještě zhoršuje, když nepokrytě vyzývá policii k tomu, aby zabíjela co nejvíc domnělých „kriminálníků“.

A jaké jsou výsledky? Stačí se podívat na to, co se děje v Riu de Janeiru, jehož guvernér je Bolsonarův spojenec. Jen za letošní rok v tomto státě zemřelo rukou policie víc než sedm set lidí včetně osmileté holčičky Ágathy Félixové a dalších čtyř dětí. Nejradikálnější část společnosti takovému chování tleská, ale věřím, že podobné strašlivé případy velké většině Brazilců ukážou, že další stupňování násilí nemůže bezpečnostní situaci vyřešit.

Co by ale mohlo brazilskou veřejnost přesvědčit, že lepší řešení než Bolsonaro nabídne zrovna politická levice, k níž se hlásíte? V zemi vládla mezi lety 2002 a 2016 a za tu dobu nedokázala bezpečnostní politiku změnit k lepšímu. A nejde jen o otázku kriminality – levice přece selhala i v oblasti životního prostředí, kde měla velmi blízko k zemědělské lobby a prosazovala ničivé megaprojekty v Amazonii bez ohledu na odpor místního obyvatelstva.

Strana pracujících (PT) pod vedením prezidenta Luly da Silvy a prezidentky Dilmy Rousseffové prosadila spoustu důležitých sociálních opatření, díky nimž se podařilo dostat miliony lidí z chudoby, zvyšovaly se výdaje na vzdělávání a obecně se zlepšovala dlouhodobě podfinancovaná veřejná infrastruktura.

Není ale pochyb, že zároveň došlo k mnoha pochybením. Dvě z nich už jste zmínil – nepodařilo se prosadit demilitarizaci bezpečnostní politiky ani ukončení války proti drogám a dekriminalizaci jejich uživatelů, jako se to stalo v Kanadě nebo v sousední Uruguayi. Právě naopak, za Lulovy vlády došlo ke schválení tvrdého protidrogového zákona, který ještě zvýšil počet lidí za mřížemi za užívání omamných látek.

Stejně tak se nijak nezměnil ekonomický model závislý na velkoplošném zemědělství a těžbě surovin. Bylo by možné zmínit řadu dalších věcí, například neschopnost vypořádat se s chováním bank, které neváhají klientům účtovat těžko uvěřitelný 280procentní roční úrok na kreditních kartách, nebo chybějící reformu politického systému náchylného ke korupci. Na tato a další pochybení musí levice reagovat a musí je reflektovat, pokud chce být skutečně věrohodnou alternativou k současné destruktivní vládě.

Může tato levicová alternativa vzniknout na bázi již existujících politických stran? Mně se totiž nezdá, že by PT i po prohraných volbách byla takové reflexe schopná. Když se naposledy objevily návrhy na to, aby opozice navrhla jednotného kandidáta na starostu São Paula, byla to právě Strana pracujících, kdo podobnou iniciativu zablokoval.

Velkou úlohu podle mě budou zastávat sociální hnutí. Za jedno z hlavních pochybení PT i dalších levicových stran považuji to, že se přestaly zajímat o podporu zdola, o nejohroženější vrstvy společnosti. Jejich místo pak obsadily třeba různé evangelikální církve, které mají dnes blízko k Bolsonarovi. Právě toto mohou sociální hnutí zvrátit. Ale nelze opomenout ani politické strany.

Myslím, že jsme v situaci, kdy musí všichni odpůrci Bolsonarovy „vlády národní destrukce“ začít táhnout za jeden provaz a přestat ukazovat prstem na domnělé viníky z minulosti a vyřizovat si osobní účty. Zastavit Bolsonara je obrovský úkol, který vyžaduje skutečnou jednotu, a to nejen ve volebních místnostech, ale i v ulicích. Protože jestli všechno bude pokračovat stejným směrem jako doposud, dost možná se k volbám ani nedobereme a jediná naděje spočívá v celospolečenské mobilizaci.

Jak a čím chcete mobilizovat společnost proti Bolsonarovi? Která témata podle vás mají největší potenciál? A může vůbec mobilizace v ulicích něco změnit? V červnu například v Brazílii proběhla generální stávka proti penzijní reformě, které se zúčastnily miliony lidí, a přesto byla o několik měsíců později schválena Kongresem.

Zatím největší množství lidí do ulic dostaly škrty v oblasti vzdělávání a jejich potenciál se určitě ještě nevyčerpal, protože útoky Bolsonarovy vlády na rozpočty veřejných univerzit stále pokračují. Za další témata schopná sjednotit levicovou opozici považuji obranu demokracie, národní svrchovanosti a zaměstnaneckých práv.

A životní prostředí?

Myslím, že v otázce životního prostředí se může sjednotit ještě mnohem širší koalice. Za obranu Amazonie se v Kongresu angažují třeba i někteří obhájci penzijní reformy, s nimiž bychom určitě nenašli společnou řeč v otázce práv zaměstnanců.

Vážně? Měl jsem pocit, že požáry v Amazonii vyvolaly mnohem silnější reakci na mezinárodní scéně než v Brazílii samotné.

To je pravda. V poslední době došlo i v Brazílii k významným protestům v rámci globální klimatické stávky, ale pořád byly výrazně menší než některé jiné letošní demonstrace. Přestože se řada lidí o Amazonii zajímá, v době tolika cílených útoků často vyvolávají větší zájem kroky, jejichž dopady pociťují okamžitě ve vlastních peněženkách.

Které další otázky jsou klíčové pro pochopení současné Brazílie?

Rád bych se ještě zmínil o Bolsonarově vztahu k milicím, což považuji za zcela zásadní a zároveň v zahraničí málo diskutované téma. Milice jsou ozbrojené skupiny, které ovládají určitou část města a od místních obyvatel požadují výpalné – poplatky za „ochranu“ nebo zajištění různých služeb, jako je třeba zavedení kabelového připojení.

Vše nasvědčuje tomu, že právě příslušníci těchto milicí loni zavraždili zastupitelku Ria de Janeira Marielle Francovou, a na povrch začíná vycházet jejich propojení s Bolsonarovou rodinou, jak ukazuje případ Fabrícia Queiroze. Ten působil jako poradce Bolsonarova syna Flávia, u nějž měl zprostředkovat zaměstnání příbuzným jednoho z velitelů milic v Riu. Zároveň je vyšetřován kvůli podezřelým vkladům na účet prezidentovy současné manželky.

A pak je tu případ bývalého prezidenta Luly da Silvy, který zůstával ve vězení i poté, co na veřejnost unikla konverzace mezi prokuraturou a zodpovědným soudcem Sérgiem Morem, momentálně Bolsonarovým ministrem spravedlnosti, která potvrdila, že k jeho stíhání a odsouzení vedly politické důvody. Už nemůže být pochyb o tom, že Lula skončil za mřížemi proto, aby se nemohl znovu ucházet o prezidentský post. Ať si myslíme o jeho vládě cokoli, Lula byl déle než rok a půl politickým vězněm. [pozn. redakce: Lula da Silva byl 8. listopadu propuštěn na svobodu]

Globální literární událost

Nobelova cena jako každoroční kladení stejných otázek

Udělování Nobelových a dalších cen je v dnešní době jednou z mála literárních událostí, jež pravidelně vzbuzují nejen literárněkritické, ale i obecně společenské diskuse. Propojují čtenářský mainstream s kritikou. Na jednu stranu jsou sice literatuře vnější – přímo neovlivňují míru komunikace mezi jednotlivými texty, na stranu druhou je ale jejich vyhlašování periodicky se opakující událostí literárního pole. Z nepochopení tohoto rozporu také vychází každoroční rozčarování, kdy jsou znovu a znovu kladeny otázky, zda ocenění toho či onoho autora mělo smysl.

Politická kritéria cen

Literární ceny jsou podle teorie Pierra Bourdieuho situovány na heteronomním pólu literárního pole, což zjednodušeně řečeno znamená, že se nacházejí stále uvnitř literatury, ale už vykračují z jejího rámce a zpochybňují jeho hranice. Na těchto hranicích se pak odehrává debata o tom, co literatura vlastně znamená a jak se odlišuje od vnějšího světa. Na heteronomním pólu se ceny nenacházejí jen proto, že se o výsledcích těch prestižnějších referuje na prvních stránkách novin (nebo alespoň kulturních příloh), ale i proto, že kulturní kapitál, jejž s sebou přinášejí, platí i ve světě vnějším a naopak – málokterá porota nikdy nebyla obviněna z toho, že je její výběr ovlivněn politickými postoji jejích členů.

Časté výtky, že porota neocenila dílo, jež je skutečně nadčasové, ale to, jež „povrchně ztvárňuje politickou tendenčnost dnešní doby“, jsou důsledkem zaměňování praxe literárního oceňování s tvorbou literárního kánonu, nebo dokonce s literární historií. Porotci jako aktéři literární hry nemohou mít od oceňovaných děl dostatečný odstup a je jasné, že politická kritéria budou hrát při výběru svou roli. Ostatně dokonce i apolitické české literární prostředí během uprchlické krize oceňovalo knihy, jež toto téma zpracovávají – ať už Šindelkovu Únavu materiálu (2016) nebo Pánkovu Lásku v době globálních klimatických změn (2017). Politická kritéria pak logicky do hry vstupují tím víc, čím nesourodější je korpus, z něhož je dílo vybíráno.

V tomto ohledu má Nobelova cena výraznou a specifickou pozici. Její symbolický kapitál zdaleka převyšuje kapitál všech ostatních cen a je pro svou historii a prestiž sledována jako globální literární událost. O to je ale její udílení kontroverznější, protože snaha ocenit vždy jednoho autora globální literatury naráží na prostý fakt, že nic jako globální literatura zkrátka neexistuje. Celosvětově nelze být spravedlivý ani systematický, protože porotci musejí vybírat z mnoha uzavřených (národních či mezinárodních) literárních kontextů, jež mezi sebou komunikují často jen na úrovni individuálních vlivů, které se nepropojují do společného literárního jazyka.

Ocenění odlišením

Příkladem může být literatura střední Evropy, jež je sice provázána myšlenkou středoevropanství, jednotlivé literární kontexty jsou ale přesto vůči sobě poměrně uzavřené. Svědčí o tom i česká kritická recepce Knih Jakubových (2014, česky 2016) letos oceněné Olgy Tokarczukové – přestože v nich spisovatelka klade velký důraz na překračování hranic (ostatně to i porota zdůraznila v odůvodnění své volby), žádný ze zdejších recenzentů si nevšiml, že se ne nepodstatná část románu odehrává v (německo-židovském) Brně, tedy by mohla být vztažena i k českému kontextu, nikoli jen k tomu polskému.

Jediným možným přístupem při hodnocení tolika vynikajících děl je tak nakonec strategie vyvažování. Za ni je Švédská akademie ale často napadána – bouři například mezi polskými konzervativci rozpoutalo ocenění Wisławy Szymborské, cenu totiž prý dostala prý jen proto, že je žena. Našli bychom ale daleko víc příkladů, z nichž mnohé jsou i ospravedlnitelnější – jednou z častých výtek vůči vyvažovací strategii je také to, že porota má potom prý větší tendenci oceňovat průměrnost spíše než vybočující genialitu.

Práce poroty bývá občas přirovnávána k tvorbě jakéhosi světového kánonu – a už z těchto důvodů musí nutně selhávat. Osobně mi pro činnost, již komise vykonává, přijde nejvýstižnější polské slovo wyróżnienie, které znamená ocenění, ale lze ho přeložit také jako odlišení. Komise potom nevybírá, ale odlišuje vždy jednoho spisovatele od ostatních – vytrhuje ho z jeho původního kontextu a staví ho na piedestal světové literatury, která ale paradoxně neexistuje, takže se autor ocitá v jakémsi meziprostoru.

Do svého původního kontextu se alespoň v případě menších literatur vítěz navrací ověnčen pozlátkem mezinárodního uznání. Toto uznání sice nemá takovou moc, aby ho z meziprostoru globální literatury dokázalo prosadit i v jiných polích, je ale dostatečně působivé na to, aby zamíchalo s domácím kontextem. Těžko si můžeme představit českou literární historiografii bez jediného českého nobelisty, v polské literatuře bývá dokonce zmíněné udělení Nobelovy ceny Wisławě Szymborské v roce 1996 považováno za periodizační milník, po němž se definitivně polské literární pole rozdělilo na dvě části podle politických preferencí.

Síť vazeb

Když budeme mluvit o odlišení, bude daleko lepší připomenout úkol, jejž akademie vlastně dostala – Alfred Nobel do své závěti napsal, že porota má oceňovat „vynikající dílo idealistického rázu“. To znamená – kritériem nemá být pouze literární hodnota díla sama o sobě (pokud něco takového vůbec existuje), ale i to, jakým způsobem se vztahuje ke světu. Také proto dává smysl i ona strategie vyvažování a snaha mezi oceňované zahrnout i ty, kdo neměli to štěstí narodit se v Evropě, případně jako příslušníci toho správného pohlaví.

Přese všechno jsou Nobelovy ceny neoddiskutovatelnou součástí literárního života. Vtiskují mu určitý rytmus – periodicky mu umožňují klást ty samé otázky. Nejde jen o to, zda porota vybrala správně, ale především jaká jsou naše vlastní kritéria pro literaturu a jaké vztahy panují v literárním poli – ať už mezi čtenáři a literárními kritiky nebo mezi literaturou a společností.

Pokud si literaturu představíme jako strukturu nebo síť vazeb, smysl Nobelovy ceny se nám vyjeví až po určité době. Dnes vidíme, že její historie není jen dlouhou řadou vyznamenaných spisovatelů, kteří díky tomu přišli ke slušnému symbolickému i finančnímu kapitálu. Je to i stejně dlouhá řada diskusí – o tom, jak a koho oceňovat a k čemu to všechno vlastně je. Tohle všechno je důležité zvláště pro české prostředí, které občas působí, jako by zahraniční kontakt vůbec nepotřebovalo.

Podle dovětku Pavla Janáčka a Jiřího Trávníčka ke knize Jamese F. Englishe Ekonomie prestiže (2005, česky 2011) byl kdysi možná jedním z důvodů pro výběr Sienkiewicze na úkor Vrchlického typ argumentace jejich navrhovatelů. Zatímco Poláci zdůrazňovali, že tvorba autora Quo vadis (1896, česky 1898) je univerzální a překračuje hranice, do sebe zahleděná česká akademie vyzdvihovala přínos Vrchlického jako toho, kdo obohacuje českou literaturu o světový kontext. Možná i tohle je jedna z výzev, jež na českou literaturu stále ještě čekají.

Autorka je komparatistka.

Jak definovat výjimečnost

Potřebujeme Nobelovu cenu za literaturu?

Znásilnění, rivalita, tajnosti, finanční machinace – skandál nad Nobelovou cenou za literaturu začal v listopadu roku 2017, kdy švédské noviny Dagens Nyheter zveřejnily obvinění osmnácti žen, které byly sexuálně napadeny Jeanem-Claudem Arnaultem, 71letým švédsko-francouzským fotografem. Arnault, manžel členky Švédské akademie Katariny Frostensonové, který se chlubíval, že je „devatenáctým členem výboru“, byl v následujících měsících obviněn ze sexuálních útoků, k nimž došlo během posledních dvaceti let, a z manipulací s majetkem Švédské akademie – nemluvě o dalších nezákonných činnostech, jako je například únik jmen nominovaných laureátů, která jsou předmětem vysokých sázek. Do minulého října, kdy okresní soud ve Stockholmu odsoudil Arnaulta na dva roky do vězení za znásilnění, sedm z osmnácti členů akademie přerušilo činnost a za rok 2018 nebyla cena udělena. Jak uvedl stálý tajemník Anders Olsson, „považujeme za nutné věnovat čas obnově důvěry veřejnosti, než bude možné vyhlásit dalšího laureáta. Činíme tak z úcty k předchozím i budoucím laureátům, Nobelově nadaci a široké veřejnosti“.

Konec střetu zájmů?

Přestávka skončila. Nobelova nadace na začátku roku oznámila, že letos udělí za literaturu dvě ceny. Rovněž podniká kroky k vyřešení některých otázek, které skandál s Arnaultem vyvolal, jako je jmenování pěti externích členů, kteří mají pomoci s výběrem laureátů Nobelovy ceny, zvážení časového omezení členství a přezkoumání způsobu, jakým se řeší rezignace a vyloučení. Poprvé bude možné vyloučit členy, kteří jsou ve střetu zájmů nebo předmětem vyšetřování trestných činů.

Konec střetu zájmů, konec zločinců. To jsou určitě kroky správným směrem, nicméně jsou tak samozřejmé a přicházejí tak opožděně, až se člověk diví, čím přesně jsme byli po celá ta leta tolik okouzleni. Je to jako dorazit do země Oz a zjistit, že čaroděj je mužíček, který se schovává za zelenou oponou a křičí „Dívejte se jinam!“ – byť v tomto případě máme namísto kouzelníka exkluzivní skupinu členů Akademie, jejichž služba je doživotní a kteří mají s procesem udělování Nobelovy cenu zacházet jako s přísně střeženým tajemstvím. Když v loňském roce rezignovalo sedm členů, způsobilo to krizi, protože zbylí porotci nedali dohromady minimální kvorum dvanácti osob.

Rozhodování probíhá takto: Akademie v únoru posoudí okolo dvou set nominací, v květnu vyhlásí užší seznam a v létě pět finalistů, ale úplné vysvětlení, na základě čeho byl vítěz vybrán, je zapečetěno v archivech Nobelovy nadace a může být zveřejněno až po padesáti letech. Během skandálu samotná Nobelova nadace kritizovala Akademii za to, že tak dlouho „pěstovala do sebe uzavřenou kulturu“.

Nobelova cena je udělována od roku 1895 v pěti kategoriích a za tu dobu získala velkou kulturní prestiž. Pravděpodobně uznáváte laureáta Nobelovy ceny, i když o skutečných kritériích pro udělení ocenění mnoho nevíte. Nobel stanovil, že cena za literaturu by měla ocenit osobu, která vytvořila „vynikající dílo idealistického rázu“. Je to vágní návod a jeho interpretace vyvolala mnoho otázek. Sara Daniusová, která byla stálou sekretářkou Akademie až do své loňské rezignace, kdysi v auditoriu Dukeovy univerzity, své alma mater, řekla: „Co je zapotřebí k získání Nobelovy ceny za literaturu? Copak vím? Nevím. Vím jen to, že kritéria jsou jednoduchá, ale přísná. Získáváte ocenění nikoli za jednotlivou knihu, ale za celoživotní dílo. Očekává se, že přijdete s něčím novým, co se týče obsahu, formy nebo obojího. Tak vyhrajete Nobelovu cenu za literaturu.“ Jde zkrátka o sadu požadavků, s níž lze snadno manipulovat, a čtenářská obec musí prostě přijmout, že Akademie ví, co dělá. Problém je, že už to nyní tak zřejmé není.

Samoúčelná cena

Je tedy na čase, aby se literatura zbavila Nobelovy ceny? Minimálně po 124 letech stojí za to zvážit, jak zasahuje do kulturní krajiny. Vezměme si například, jak ve stejném roce, kdy nebyla udělena Nobelova cena za literaturu, obnovila americká Národní knižní nadace Národní knižní cenu za překladovou literaturu. Tato cena byla naposledy udělena v roce 1983, což není překvapivé vzhledem k nezájmu USA o literaturu jiných zemí (překladové knihy tu činí pouze tři procenta knižní produkce, což značně zaostává za zbytkem světa). Obnovení ceny byl praktický a pozitivní způsob, jak zvýšit zájem o jinojazyčná díla. Jak se vyjádřila Lisa Lucasová, výkonná ředitelka nadace, která dohlížela na obnovení ceny: „Národní knižní nadace je organizace, jejímž smyslem je ocenění nejlepších knih v Americe a rozšiřování jejich publika, takže pokud skutečně věříme, že přeložené dílo by mělo být čteno, a jsme pevně přesvědčeni o potřebě rozšiřovat americké knižní publikum, jak bychom to proboha mohli nedělat?“ Naproti tomu se zdá, že Nobelova cena v literatuře existuje samoúčelně. Její uzavřené kruhy reprezentují mnohé z toho, co je na vydávání knih špatně: malá skupina privilegovaných lidí rozhoduje o tom, co dělá literaturu výjimečnou. Mají moc tvarovat literární krajinu, ale důvody své volby udržují v tajnosti, což podporuje zaujatost a diskriminaci. Nastaly také chvíle – zejména v roce 2016, to cenu obdržel Bob Dylan –, kdy se zdálo, že rozhodnutí nesouvisí ani tak s propagací literatury, jako spíše se snahou přitáhnout pozornost.

Prestiž nelze spojovat s tajemstvím

Dalším příkladem způsobu fungování Nobelovy ceny je cena za beletrii psanou ženami, která nedávno a poprvé v historii udělování do svého dlouhého seznamu zahrnula nebinárního transgender autora. Nešlo jen o symbolický vzdor; uznání spisovatelů, kteří nejsou cisgenderoví bílí muži píšící v angličtině, je zásadní pro každý literární orgán, který chce být dnes legitimní. Mimo tato kritéria se ocitá příliš mnoho skvělých autorek a autorů a veřejnost by se neměla jen tak smířit s jejich vyloučením, aniž by přemýšlela o tom, jak porota definuje výjimečnost. Pouze čtrnáct ze sta vítězů Nobelovy ceny za literaturu byly ženy, jen málo z nich jsou spisovatelé nebílí a angličtina má více než dvojnásobný počet vítězství než francouzština, druhý nejoceňovanější jazyk.

Nobelova cena za literaturu se musí stát transparentnější, inkluzivnější a pozitivnější, jinak riskuje, že nebude vůbec. To by poškodilo hlavně spisovatele, protože vedle toho, že Nobelova cena obnáší velkorysou výhru (částka se mění každý rok – v roce 2017 Kazuo Ishiguro dostal devět milionů švédských korun čili asi 22 300 000 českých korun), hodnota všeobecné prestiže (nemluvě o nárůstu prodejů knih a pozvánek na veřejné prezentace), která je s titulem „laureát Nobelovy ceny“ spojena, roste a klesá s integritou Akademie. Nebude to snadný úkol. Arnaultův skandál odhalil mizérii, kterou lze najít v základu tolika organizací a která zahrnuje neupřímnost, okázalost, aroganci a zneužívání vlivu. Po mnoha odhaleních souvisejících s kampaní #metoo už má veřejnost plné zuby lidí, kteří využívají své sociální postavení jako prostý nástroj moci, jímž zastrašují ostatní, a je čím dál skeptičtější vůči institucím, jež spojují prestiž s tajemstvím. Akademie nemusí zveřejňovat úplné zápisy z každého pořádaného zasedání, ale měla by být transparentnější, pokud jde o kritéria pro výběr laureátů a laureátek. Její členové mají za sebou mnoho let zkušeností s hodnocením literatury, proč by tedy nemohli sdílet své myšlenkové pochody s veřejností? Odhalte veřejnosti potěšení z vytváření literárních hrdinů a hrdinek, a vzdejte tím úctu těmto výjimečným lidem ze všech koutů světa.

Autorka je spisovatelka a novinářka.

Z anglického originálu Do We Still Need the Nobel Prize in Literature?, publikováného 8. března 2019 na webu electricliterature.com, přeložila Marta Martinová.

Jeden životopis

Krátke texty Aleny Wagnerovej

Spisovateľka Alena Wagnerová zozbierala poviedky a úvahy vydané časopisecky v uplynulých desaťročiach a zaradila ich do knihy Cestou životem. Z hľadiska času siahajú naozaj hlboko – od najstaršej Rannej lázně z roku 1966 až po celý súbor uzatvárajúcu poviedku Půl roku na útěku před smrtí z roku 2017. Na viac než dvoch stovkách strán knihy menšieho formátu teda zďaleka nejde o všetky kratšie texty Wagnerovej, ale o autorský výber. Kľúč k nemu podáva sama Alena Wagnerová v záverečnej poznámke, ktorá akoby sa nevedela rozhodnúť, či chce patriť do beletrie alebo do náučnej či odbornej literatúry, keď ju autorka pomenúva „bibliografia príbehov“. Táto štýlová obojakosť však dobre poukazuje na rozkročenie písania Wagnerovej vôbec. Viaceré texty stavajú na motívoch, ktorým sa na väčšej ploche autorka venuje v svojej historickej a reportážnej tvorbe. Tu sa oné motívy a problémy rozvíjajú do zovretých miniatúr, charakteristických istou vecnosťou a minimom fabulácie.

Ženský osud

Časť textov vo výbere tematizuje to, čo v jednej poviedke spája kustódku v múzeu Adalberta Stiftera v Hornej Planej a sklamanú Stifterovu milú, Fanny Greipelovú, a čo Wagnerová pomenúva ako „ženský osud“. Chcelo by sa protestovať, že nič také ako „ženský osud“ predsa neexistuje a že tvrdiť niečo také znamená uzatvárať ženy do umelých ohrádok, v ktorých ich dávno nikto nedrží. Archívno-historické a reportážne práce autorky, z ktorých tu čerpá, ale ukazujú na to, že týmito obstarožnými slovami sa tematizuje druhosť a nepodstatnosť žien vo vzťahu k životu mužov. Ako to zhŕňa konverzačný partner autorky v poviedke Značně opožděná vichřice: „Jsi dobrá, Aleno, ale výšin mužského ducha jako žena dosáhnout nemůžeš.“ Takto explicitné presvedčenie o nedostatočnosti žien dnes sotva počujeme. Ale keď čítame tieto slová, rozumieme, že prichádzajú z miesta, v ktorom sa akýkoľvek muž, s nadaním či bez neho, považuje za príslušníka rodu, ktorého výkony sú už za jeho života hodnotené vyššie a po jeho smrti sa stávajú takými veľkými, že činy a životy žien celkom vymazávajú.

Tento kontrast medzi slovutným mužom a bezmennými ženami v jeho okolí tematizuje Wagnerová hlavne v biografii Milena Jesenská (1996), v príbehu Kafkovej rodiny V ohnisku nepokoje. Hermann Kafka a jeho rodina (2003) či v kratšom texte o spisovateľových sestrách Ottle (Ottilie Davidová), Valli (Valerie Pollaková) a Elli (Gabriela Hermannová) Nenapísaný život (v slovenskom preklade v časopise Aspekt č. 1/2003–2004). Myslím však, že nikde inde nezískava také ostré kontúry a naliehavosť ako v krátkom texte Venkovská lékařka uverejnenom aj v Cestou životem. Oproti sebe tu stojí Kafka, zosobňujúci vysoké etické nároky, a jeho zabudnutá sestra Ottla, uplatňujúca morálku prakticky tak, že ju dovádza k smrti v koncentračnom tábore. To, ako Wagnerová rozvíja príbeh Kafkovej rodiny, som pri svojom prvom čítaní Venkovskej lékařky pred viac ako dvadsiatimi rokmi chápala ako boriaci mýtus Kafka až natoľko, že jeho závery som najskôr jednoducho odmietala prijať. Pritom text samotný je najcennejší práve v tom, že do podobnej pozície situuje aj autorský subjekt a ukazuje na dlhotrvajúci zápas o dôsledky obrazoborectva. Ukazuje na to, že dostatočné naštrbenie jednej autority vo výsledku znamená naštrbenie celého obrazu sveta. A ak pre Wagnerovú, ako sa na viacerých miestach vyjadrila, znamená feminizmus právo na vlastný výklad sveta, Venkovská lékařka ukazuje náročnú cestu k tomuto výkladu.

Objavovať slovami

Pre svoje ženské hrdinky toho Wagnerová robí viac, než žeby len ukazovala na ich marginalizáciu a druhosť vo vzťahu k mužom. Dve obyčajné ženy, pomocnice v kuchyni, napríklad necháva hovoriť nebanálnou rečou o sexe. V poviedke Trpké jablko touhy opakované citácie z červenej knižnice naznačujú, aké obyčajné je pociťovať telesnú túžbu a aké ľahké je primknúť sa aj k smiešnym opisom lásky a milovania. Vo výsledku tieto harlekýnkovské citácie stoja v kontrapunkte ku krátkemu dialógu kuchynských pomocníc, ktoré pri čistení zemiakov nanovo slovami objavujú svoje túžiace telá. „Když si představím, jak dlouho to mé tělo leželo ladem, jenom povinnosti, jenom povinnost jsem plnila.“ V zvláštnom kontraste k obyčajným ženám sa ocitá intelektuálna hlavná hrdinka, ktorá sa napokon svojej túžbe neironicky vysmeje. Na malej ploche tak sledujeme premeny túžby žien a tiež jej nestrojené vyjadrenie, ktoré – akoby sme mohli čakať – nie je navzdory svojmu obyčajnému „triednemu pôvodu“ vulgárne.

Hoci dnes napríklad v slovenskej literatúre vidno záujem o starnutie žien ako tému, ako ukazuje rozhovor Ireny Brežnej a Etely Farkašovej v časopise Kapitál a najmä román Etely Farkašovej Scenár (2017), Wagnerová ho explicitne pojednáva len v svojej záverečnej próze napodobujúcej denníkové zápisy Půl roku na útěku před smrtí. V protiklade k vecnosti tohto rozprávania stojí poviedka s prvkami fantasknosti Kde je, ó smrti, osten tvůj? V alegórii so starozákonnými aj novozákonnými motívmi tu Wagnerová rozohráva príbeh jedného znehybnenia na vysokohorskej prechádzke, ktoré sa vo výsledku stáva zmierlivou konfrontáciou so smrťou. Poviedka je kódovaná dvojako – má zmysel v sekulárnom aj v kresťanskom rámci, a práve táto ambivalencia v nej vytvára nečujné napätie, ktoré je pri čítaní dobré uchovať.

Viacero textov bude zaujímavých pre tie a tých, ktoré a ktorí chcú problematizovať svoje čitateľstvo alebo podmienky autorstva. V poviedke s – opäť – fantastickými črtami Příslib noci necháva svoju hlavnú hrdinku prežiť sen každej čitateľky a čitateľa: mať dosť času na čítanie. Hlavná hrdinka sa so svojím „letným čítaním“ nabaleným v kufroch odoberá na prázdniny a zažíva tam druh bezčasia približujúceho ju cieľu mať raz konečne prečítané všetky knihy, ktoré si predsavzala prečítať. Alena Wagnerová ale so svojou čitateľkou a čitateľom zľutovanie nemá – zmluva, ktorú v noci jej hlavná hrdinka uzavrela s vlastnou nespavosťou, je zmluva faustovská. V Potížích s usednutím sa zase Wagnerová zamýšľa nad strasťami písania, keď rozlišuje medzi obyčajným sedením a „usednutím“, teda stíšením a sústredením sa na to, čo má byť napísané. Úvaha, ktorá ironizuje vlastné dômyselné opatrenia pre zvýšenie možnosti „usadiť sa k písaniu“, je ale optimistická, keď verí, že „se mnou nakonec všechno dobře dopadne a já text svého života napíši“.

Fragmenty životopisu

Alena Wagnerová sa najmä v reportážnej knihe, ktorú napísala s Vladimírom Janovicom, Neohlížej se, zkameníš (1968), a tiež ako editorka (spoločne s Tomášom Trusinom) zobranej korešpondencie Karla Hiršla Zůstat plamenem neohnutým (2018) zaoberala pôsobením antifašistickej skupiny Předvoj. Preto je jedným z najsilnejších textov zbierky práve ten – A kohout třikrát zazpíval, ktorý bez priameho odkazu hovorí o posledných dňoch geta Terezín, počas ktorých boli popravení práve mladí odbojári z Předvoja. V poviedke sa ocitajú ako anonymné postavy, a ak by sme nepoznali Wagnerovej historické práce, dosť dobre by sme ich ani nemuseli identifikovať (autorka v svojej bibliografickej záverečnej poznámke o reáliách príbehu pomlčí). Terezín vôbec je miesto, kde sa stretávajú bezmenné a bezmenní – odtiaľto so skupinou detí ako ich ošetrovateľka odchádzala do Osvienčimu Kafkova sestra Ottla Davidová.

Názov cyklu poviedok Cestou životem znie starosvetsky a vážne – a asi tak aj má náročky pôsobiť. Tu vydané texty Aleny Wagnerovej sú ale rozmanitejšie, než napovedá názov, v mnohých z nich je skrytý vtip. A aj pomerne časté využívanie prvej autorskej osoby k čitateľkám a čitateľom prehovára inak než poviedky v tretej osobe. Vecnosť, odpor proti zdobnosti, ktoré charakterizujú texty Aleny Wagnerovej, sú vyvažované intimitou prvej osoby. Alena Wagnerová nám v svojej ostatnej poviedkovej zbierke nepochybne predstavuje svoj beletrizovaný, hoci fragmentárny životopis.

Autorka je filosofka a feministka.

Krize duše není nemoc

S Markem Hopfenbeckem o zapomenutém umění nezasahovat

Na stránkách Ádvojky se již o otevřeném dialogu psalo [viz A2 č. 8/2017]. Mohl byste pro ty, co o něm dosud neslyšeli, shrnout základní přínos této metody?

Vychází ze včasné spolupráce odborníků, klientů a jejich přirozené sociální sítě. Vznikla začátkem osmdesátých let na psychiatrické klinice ve finském Torniu a přinesla ohromující výsledky při práci s lidmi procházejícími atakou psychózy. Přes osmdesát procent z nich se zbavilo psychotických symptomů, přičemž jen třetina dostávala dlouhodobě antipsychotickou medikaci. V posledních deseti letech se otevřený dialog rozšířil, řada týmů pracuje ve Velké Británii, USA, Austrálii, Polsku a dalších zemích.

Otevřený dialog zahrnuje vícero doporučených postupů. Kdybyste měl vybrat ten klíčový, který by to byl?

Asi bych vybral princip „nic o nás bez nás“. Největší potíž psychiatrie je, že problémy objektivizuje a emocionální utrpení považuje za nemoc. Psychiatr by neměl být nad pacientem jen proto, že pacient trpí. Psychiatři stále mluví o pacientech bez nich a jaksi automaticky rozhodují o jejich životě. Naproti tomu otevřený dialog klienty vždy zapojuje. Pokud mám dospět ke smysluplnému řešení situace, pak nemohu monologicky říkat pacientům, co mají dělat. Mohu mluvit jen ze své pozice. Z pozice lidskosti a z pozice „nevědění“. Na Západě máme tendence lidi zbavovat moci. Lékaři se také dřív rozhodovali, zda mají sdělit pacientovi, že trpí rakovinou a že mu zbývá pár měsíců života, a dnes už se to v žádném případě neděje.

Do České republiky jste poprvé přijel na interní školení na pozvání jesenické organizace Zahrada 2000. S brněnským uskupením Narativ jste letos vedl druhý běh základního tréninku v otevřeném dialogu v České republice. Jak se vydařil a jací byli studenti?

Přihlásili se profesionálové i lidé se zkušeností s duševními potížemi, kteří jsou silně motivováni šířit jiný způsob léčení, než sami zažili. Zaměřili jsme se na profesní otázky i na osobní růst a na to, jak jsou tyto dva procesy vzájemně propojené. Přijde mi podstatné, že u vás právě probíhá psychiatrická reforma. Na několika účastnících výcviku bylo znát, že mají velkou chuť podílet se aktivně na transformaci systému péče. Otevřený dialog představuje příležitost i pro instituce, především pro nově zakládaná Centra duševního zdraví. Něco podobného probíhalo před dvaceti lety v Norsku. Některá centra jsou dialogickým přístupům otevřená více, některá méně, je to různé. Většina si vybere schůdnější cestu, tedy mix metod a různých terapií. Nepomáhá to pak tolik, ale je to minimálně odrazový můstek k dalšímu vývoji.

Dlouhodobě se věnujete rozvoji otevřeného dialogu na mezinárodní úrovni, nejintenzivněji v Norsku a Velké Británii, kde spolupracujete s několika zdravotnickými zařízeními. S jakými reakcemi se nejčastěji setkáváte?

Lidé mají o otevřeném dialogu často velmi zkreslenou představu jako o nějaké velké alternativě. Přitom je to velmi humánní a přirozený způsob, jak organizovat péči o duševní zdraví. A navíc šetří systému peníze, protože lidé bývají hospitalizováni kratší dobu, pokud vůbec. Je-li například psychotický či manický stav rozpoznán včas, je pravděpodobnější, že bude lépe zvládnutý. To znamená třeba i menší výskyt relapsů do budoucna. Předcházíme retraumatizaci, k níž často na psychiatrických odděleních dochází. Znásilněnou dívku tam pacifikují dva mohutní ošetřovatelé a podobně. Principy otevřeného dialogu v širším kontextu souvisejí s hnutími orientovanými na zotavení, s platformami založenými na sociální a komunitní spolupráci, s lidskými právy či občanským aktivismem. Komunita vždy disponuje dostatkem potřebných zdrojů a platí to i pro oblast duševního zdraví. Chceme pracovat a rozvíjet se trvale udržitelným způsobem.

Častým argumentem lékařů, proč klient nemůže být zahrnut do rozhovorů a rozhodování, je to, že v zajetí psychických potíží nemá na svoji situaci dostatečný náhled. Jako by nebyl přítomen on sám, ale spíš jeho psychóza…

To, že by člověk nebyl dostatečně přítomen, je podle mě jeden z populárních psychiatrických mýtů. Je tam stále, může být ve svém vlastním světě, ale to je běžné třeba i u studentů na přednáškách – nemyslí na učení, ale na spoustu jiných věcí. Úkolem psychiatra je zahrnout pacienta do procesu léčby, i když je možné, že nebude plně přítomen po celou dobu. Tak se vytváří důvěra. Zažil jsem klientku, která příliš nereagovala, nevěděli jsme, nakolik nám rozumí. V takovém případě máte dvě možnosti. Buď si řeknete, že s ní není možné pracovat, anebo budete věřit, že tam je a poslouchá. My prostě nevíme! Ukažme těm lidem svůj respekt. Psychiatři velmi často mluví nehezky o pacientech, sráží je, dělají závěry z nepodložených představ a hypotéz – a to vše je považováno za normální.

Co je příčinou takového přístupu?

Myslím, že jde především o moc a o kontrolu. Je přirozené je chtít, ale v případě zacházení s mocí je nutné si vybudovat potřebné dovednosti, jinak to může být velmi zraňující. Například tolerovat nejistotu. Někdy je potřeba si připustit, že nevíme a že musíme na řešení dalšího kroku počkat. Pyramida moci je realitou a psychiatričtí pacienti nejsou zrovna na jejím vrcholu. Mluvme o různých podobách moci a nezapomínejme také na ekonomii moci. Každý velký průmysl, tabákový, cukrovarnický a další, manipuluje trh co nejvíce ve svůj prospěch. Farmakologický průmysl, největší na světě, není výjimkou. To, co se předepisuje, nemusí být založeno jen na vědeckém poznání, ale také na potřebách a zájmech trhu.

Jak je možné, že v praxi existuje tolik možných interpretací otevřeného dialogu?

Otevřený dialog není rigidní model přenášený z místa na místo beze změny. V Řecku v současnosti běží projekt na téma rezistence v implementaci této metody. Někdo ji vidí spíš psychoanalyticky, jiný má blíž k biomedicínskému uvažování. Jak tedy dál? Odpovědí je pokaždé dialog sám. Mluvme o tom, jaký má kdo pohled na věc a jaké to má důsledky. Každý hlas má svou hodnotu, i když zrovna nepřináší tu správnou odpověď. Doporučuji studii norské terapeutky Ann-Rity Gjertzen nazvanou příhodně Let the expert go [Pusťte experta k vodě]. Otevřený dialog tvoří síť a nabízí mnoho styčných bodů se sociálním hnutím, demokratickými procesy či tvořením komunit. V rámci otevřeného dialogu se lidé učí dovednostem, které jsou uplatnitelné ve velkém množství různých kontextů. Netýká se to jen duševního zdraví, jeho principy jsou univerzální, protože jsou založené na tom, kým jsme jako lidské bytosti. Všichni chceme být slyšeni a respektováni bez soudů. Nikdo si nepřeje, aby mu někdo radil, co má dělat a jak má žít. Je potřeba vždy mluvit i o následcích našeho jednání, protože tu reálně jsou. Musíme být velmi otevření různým ambivalencím, například když řešíme medikaci.

Předepisování antidepresiv a antipsychotik je velké téma. Jaký je váš názor na léčbu duševních potíží medikamenty?

V tomto souhlasím s Joannou Moncrieff, britskou psychiatričkou, výsostnou kritičkou psychofarmakologického modelu léčby psychických potíží. Upozorňuje na známou skutečnost, že neuroleptika mění vědomí, nejsou to tudíž léky, ale drogy. Jejich užívání ovšem není tak neobvyklé, jak by se zdálo. Lidé se běžně „medikují“ sami a nepotřebují ani lékařský předpis. Užívají alkohol, nikotin, marihuanu a další látky. Nemá smysl to někomu zakazovat. Jde o míru a o dostatečné povědomí o tom, co beru a co to se mnou dělá. Hlavním důvodem, proč tolik psychiatrů předepisuje medikaci, je to, že nemají co jiného nabídnout. V Británii činí průměrná doba konzultace na jednoho pacienta sedm minut a většinu času přitom zabírají hovory o medikaci. Psychiatr nemá šanci být s tím člověkem skutečně přítomný a pokoušet se najít smysl a příčinu jeho potíží. Otevřený dialog medikaci nevylučuje, ale zachází s ní velmi obezřetně. Doporučujeme brát pouze nutné množství a hned od počátku se bavíme o případném postupném vysazování.

Jak náročná je práce s rodinami klientů?

Je to těžké. Ti lidé mají za sebou třeba dvacet let nejrůznějších typů konfliktů. Klienta nejde vytrhnout z jeho prostředí. Teprve když začnete pracovat s rodinou, zjistíte, co všechno je součástí jeho situace. Matka alkoholička, sestra s depresí, další sestra bojuje se sebepoškozováním. „Ve středu“ tak stojí vlastně všichni. Je neuvěřitelné, kolik lidí trpí. Rodiny mají svá tajemství, desetiletí nevyřčené věci, a často se jedná přímo o pravidla, jež určují, o čem se mluví a o čem ne. Je důležité říct: Můžete sdílet, co potřebujete, nebudeme vás za to soudit. Jsme tu proto, abychom vytvořili bezpečný prostor, kde můžete říct, cokoli chcete. Musí nám věřit. Je opravdu potřeba školit lidi jinak, než jak je tomu dnes.

Co dnešním profesionálům působícím v oblasti duševního zdraví schází?

Stalo se nám, že jsme byli pouze přítomni – naslouchali jsme hovorům rodiny a nezasahovali do nich. Po hodině a půl nám velmi děkovali, že jsme byli první terapeuti, kteří jen poslouchali, aniž by dávali rady, co a jak je třeba dělat. Role svědka je extrémně důležitá. Je to zapomenuté umění nic neříkat, nezasahovat, je to známka respektu. Profesionálové se bojí přestat mluvit, protože ticho je náročné.

Jak nahlížíte psychické potíže vy? Jedná se o onemocnění?

Ne, nevidím to tak. Nemoc je cukrovka nebo rakovina. Nemohu to nazvat jinak než ohromnou ignorancí medicínské psychiatrie. Psychiatři stále hledají nějaké biologické markery, prosvěcují mozek, pro duševní stavy však nelze hledat vysvětlení pouze na fyziologické úrovni. Je třeba provádět mnohostranný psychosociální výzkum a pozornost zaměřit na traumatické zážitky, které způsobují nedostatečnou integritu osobnosti. Těch vlivů může být nespočet. Zatím víme pouze to, že lidský mozek je ta nejsložitější entita ve vesmíru. A komplikované věci bývají problematické. Proběhlo například mnoho výzkumů, které potvrdily značný vliv výživy a kondice imunitního systému na psychiku.

Jak mluvíte s lidmi, kteří prošli velmi traumatickými zážitky?

Když mluvíte s někým, kdo zažil bolest, máte dvě možnosti. Buď si od té bolesti držíte odstup, nebo se do ní vžijete a přivedete druhého do rozpaků, protože cítí, že vás vtáhl do své bolesti a že vám to ubližuje. My učíme lidi, aby této bolesti naslouchali, aby ji cítili, ale aby se s ní neidentifikovali. Mnoho žen bylo v dětství sexuálně zneužito, jenže nemluví se o tom. Kdo chce slyšet o čtyřleté dívence znásilněné strýcem? Psychiatři obvykle nejsou školeni, aby dokázali s klientem projít těžkými emocemi. Nedokážou být empatičtí, nezaujímat mocenskou pozici. Je potřeba přestat hrát role ve smyslu „já jsem expert, ty jsi klient“.

Narodil jste se ve Spojených státech, dnes žijete v Norsku. Jaká je vaše zkušenost se školením psychiatrů v západních zemích?

Přinejmenším ve Spojených státech a Norsku je přijetí na medicínu výlučně záležitostí intelektu. Je zde množství velmi inteligentních, ambiciózních a výkonnostně zaměřených studentů se skvělými studijními výsledky, v sociálních dovednostech jsou však často podprůměrní. Nebyli k tomuto typu prožívání a empatie vedeni často ani v rodinách a škola je k tomu také nepřivede. Jako psychiatři by ale rozhodně měli projít vlastní zkušeností. Nejdřív musím projít uvědoměním a léčením sebe samého, pokud chci pomáhat ostatním. Každý máme ve své psychice něco, co je třeba otevřít a zabývat se tím.

Vaše kolegyně Merete Nesset [viz rozhovor na A2larmu 17. 9. 2019] mluví o tom, že zkušenosti s psychózou nikdy nelitovala, protože jí pomohla zvědomit některé důležité obsahy ukryté v nevědomí, s nimiž pak nadále pracovala. Co si o tom myslíte?

Mnoho lidí zažilo to, co psychologové nazývají posttraumatický růst. Krize či psychóza, kterou prošli, znamenala duchovní průlom nesoucí význam. Něco podobného dnes lidé zkoušejí zažít řízeným způsobem v terapii pomocí psychedelik. Opravdu můžeme zakusit spojení s něčím větším, než jsme my sami, zažít sebe sama jako neoddělitelnou součást většího celku. Měli bychom pochopit, že tyto prožitky a touha po nich jsou pro lidskou bytost naprosto přirozené. Buďme velmi opatrní a pozorní, pokud chceme „diagnostikovat“ něco, co nám ve skutečnosti uniká, co přesahuje náš každodenní horizont.

Jak s přiznanou spiritualitou zacházíte vy?

V Londýně, kde pracuji, pocházejí naši klienti z mnoha odlišných zemí a komunit a vyznávají nespočet různých náboženství a duchovních nauk. Není problém, když do skupiny otevřeného dialogu přivedou svého duchovního učitele. Tradiční psychiatrie považuje spiritualitu spíše za negativní symptom. Je to poněkud paradoxní, že když v zemi s křesťanskou kulturou někdo řekne, že si připadá jako Ježíš Kristus, je rychle utlumen léky. Uvědomme si, že takový přístup je do značné míry záležitostí celospolečenské dohody. V tradičních kulturách jsou halucinace a psychotické stavy nazývány vizemi a jejich nositelé se mohou stát váženými osobami celého společenství, šamany. Jak bychom mohli dopředu vědět, jak tyto obsahy správně vyložit? Musíme je nejdřív probrat v rámci širší komunity.

Životní krize nezažívají pouze lidé s psychickými potížemi. Je tedy podobný průlom v psychice něco, co může zasáhnout každého z nás?

Jistě, týká se to nás všech. Russell Razzaque, psychiatr působící v Londýně, napsal skvělou knihu Breaking Down Is Waking Up [Kolaps je probuzení] o úzkém vztahu mezi psychickým utrpením a duchovním probuzením. V menším rozsahu to prožíváme často. Psychická bolest nám ukazuje, že jdeme špatnou cestou, že je třeba se zastavit. Někdy to dojde až ke zhroucení. V určitém okamžiku prostě už nic jiného než kolaps není možné. Teprve až s novým procitnutím lze pokračovat jiným směrem. Každá krize je příležitostí. Neberme to jako klišé, ale jako fakt. Nebojme se mluvit o spiritualitě, o tom, jaké má v lidském životě místo a význam, o tom, jak lidé chtějí prožít svůj život, než zemřou. Co pro nás znamená, že jsme tady? Nevyhýbejme se existenciálním tématům. Poznal jsem dost lidí, kteří prošli krizí a vynořili se „na druhé straně“ značně posíleni.

Ludmila Petruševská: Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě

minirecenze

Ludmila Petruševská

Byla jednou jedna žena, která chtěla zabít sousedovo dítě

Přeložila Linda Lenz

Větrné mlýny 2019, 224 s.

Nenápadná povídková kniha, chtělo by se říct – to by ovšem nesměla mít impozantní zlaté desky. Díky nim se ze svazku může snadno stát ozdoba domácí knihovničky a člověk rád čas od času sáhne po souboru pohádkových povídek. Označit takto knihu Ludmily Petruševské však znamená trestuhodné zjednodušení – a v tom je luxusem zářící obálka dokonalou metaforou celku díla. Povídky vyprávějí o ubohosti současného Ruska, o chudobě, rozvrácených vztazích, zoufalství, ale i o lásce až za hrob, naději a víře. Mohou-li takové kontrasty bez obtíží fungovat v životě, hodí se dobře i do krátkých literárních útvarů, neočekáváme-li od nich realistický pohled. Petruševská zachycuje svět lidí na okraji společnosti nebo v mezních situacích, do nichž vstupuje nadpřirozeno. Nepředstavují ho však pohádkové bytosti, nýbrž nenápadní kolemjdoucí. Nebo zkrátka vychází z lidí jako takových. Postavy volně plují mezi životem a smrtí – smrt je často vysvobozením a její hranice nejsou přesně definované. Posmrtný život zůstává nadějí, není ale určen pro každého – právě v tom je však velká spravedlnost, jež z povídek vyzařuje: jako by „druhý“ život pohltil opravdu jen ty, kteří umřít mají. Ve chvíli, kdy už je tragična příliš, přichází naděje a smíření. Pohádky-nepohádky v sobě zároveň nesou jakýsi latentní smutek a na první přečtení je zřetelné – i ze skvělého českého překladu –, jak silně jsou zakotveny v ruské literární tradici.

Markéta Pilná

Jiří Štěpán

Tekuté zrcadlo

Host 2019, 88 s.

Básnická prvotina Jiřího Štěpána Tekuté zrcadlo je postavena na myšlence, s poezií má pramálo společného. V osmadvaceti básních promlouvá rozšafný stařec v těle chaboučce vzpurného mladíka. Chce být důvtipný, ale je lakonicky bezobsažný. Chce nás přesvědčit „filosofií“ svých veršů, ale vrší na sebe jen banálně symbolické pointy nebo převypravuje špatně strávené zápisky ze školních lavic. Blábolivé duchaplnosti vypovídají o povýšenosti a bedlivém sebepozorování mluvčího, který chce především vynikat, ne něco postihnout. A když se přece jen vyjádří, dá si záležet, aby u toho byl vidět – hle, tohle jsem vám pověděl já! –, a potom slovy řádně rozmyje, co právě objevil. Je v tom jistá potěcha z psaní, je v tom i gesto autora, ale účinek takové snahy prožívat se v básnických obrazech a příkrých replikách je pro druhého mizivý, v několika případech nesnesitelný. Když laskavě přistoupím na pojetí básně jako sterilní intelektuálské hry, čtu pouze unáhlené závěry, kategorické hlášky, zkusmá mínění čerstvé zkušenosti. Básně Tekutého zrcadla glosují svět vezdejší z prázdných výšin a já upřímně netuším, o čem je v nich řeč a proč byly napsány. Sbírku nezachrání ani po verších rozvěšené ozdoby hudebního názvosloví nebo efektní odkazy na pár méně známých jmen – to, aby se vědělo, že autor ví. Ale co vlastně tahle jména vyjadřují? Pouze chutě autora. „Až po letech zjistíš/ že život, co tě nudil/ je zábavný a hravý/ Není to nic nového.“ Aha.

Martin Lukáš

Omar el Akkad

Americká válka

Přeložil Pavel Bakič

Host 2019, 359 s.

Nedávno médii proběhla zpráva o tom, že vzrůstající polarizace mezi konzervativci a demokraty může v USA vyústit v občanskou válkou. V románovém debutu novináře Omara El Akkada, který se narodil v Egyptě, vyrůstal v Kataru a žije v Kanadě, se ale nová občanská válka rozpoutala až v roce 2074 – poté, co odbojní Jižané spáchali atentát na amerického prezidenta, jenž po sérii ekologických katastrof zakázal používání fosilních paliv. Válku v bývalé velmoci podporuje i zahraniční politika nových světových hegemonů – Číny a obří Buazízího říše, která pohltila většinu bývalých islámských zemí během úspěšného arabského jara. Jihozápad bývalých Spojených států je pod mexickým protektorátem, Jižní Karolína je v karanténě kvůli nemoci, jež dělá z lidí oživlé mrtvoly, a na hranicích se válčí. Děj zachycuje bolestné osudy hlavní hrdinky Sarat, která se z malé dívky tváří v tvář válečným zločinům promění v chladnokrevný vraždící stroj a stává se hybatelem zásadních událostí. Dystopický román odhaluje perverzní logiku války vyvolávající nekonečný vír násilí a zmaru. Ačkoli celý konflikt je nahlížen z perspektivy méně sympatické, tedy z perspektivy reakční strany konfliktu, jasně se ukazuje, že dopady nespravedlnosti, násilí a zločinů proti lidskosti jsou stejně bolestivé na obou stranách a že mučení a vraždění je neobhajitelné jakoukoli ideologií. Velmi aktuální kniha, jež vedle tematizace uprchlictví, ekologické krize a nacionalismu upozorňuje také na křehkost zdánlivě neotřesitelných velmocí.

Karel Kouba

Karl Marx, Friedrich Engels, Martin Rowson

Komunistický manifest

Přeložili Ladislav Štoll a Viktor Janiš

Práh 2019, 80 s.

Britský výtvarník Martin Rowson, hlavní kreslíř deníku Guardian, se proslavil komiksovým zpracováním Eliotovy Pustiny a Tristrama Shandyho od Laurence Sternea. Nedávno se pustil do jiného díla, které si v komiksové verzi dokázal představit jen málokdo, a vytvořil grafickou podobu Komunistického manifestu. Kniha nedávno vyšla i česky; nedá se tu vlastně hovořit o překladu, neboť kromě Rowsonovy předmluvy obsahuje jen upravený klasický převod původního textu od Ladislava Štolla. Prim ale hraje obrazová stránka – monumentální dramatické kompozice ve steampunkovém duchu, zpravidla přes celou dvoustranu a se spoustou propracovaných detailů. V doprovodu Marxe a Engelse, kteří v Rowsonově pojetí vypadají jako dva veselí braši s rozježenými plnovousy, se z hrůzostrašných továrních hal přesuneme do Kapitalistického komediálního klubu, kde Marx v roli stand-up komika seznamuje se svými tezemi nepřátelsky naladěné obecenstvo. Na konci knihy najdeme sérii pohledů na slavné sousoší obou velikánů, která ilustruje složité osudy komunistického hnutí ve 20. století. Nejde přitom o „popularizační“ obrazové převyprávění manifestu, ale spíš o originální hru s velmi specifickou estetikou, která nesedne každému. Zajímavé je srovnání s ilustracemi od španělského výtvarníka Fernanda Vicenteho z roku 2012 – ten se zřejmě mnohem víc přiblížil očekávatelnému údernému pojetí ve stylu slavných Oken ROSTA Vladimira Majakovského.

Miroslav Tomek

První akční hrdina

Režie Jan Haluza, ČR 2019, 30 min.

Premiéra v ČR 17. 10. 2019

V dokumentu První akční dokument, který se v kinech promítá společně s půlhodinovým hraným snímkem První akční hrdina, tvůrci deklarují, že v Česku nemůže vzniknout plnohodnotný akční film. Zároveň ale existuje spousta vynikajících komedií, které si ze schémat tohoto žánru i z konkrétních akčních scén dovedou skvěle dělat legraci. Právě na ně počin Jana Haluzy údajně navazuje. Z filmu samotného to ale není tak úplně poznat. Namísto komedie, která obratně pracuje s nadsázkou, se tvůrci pustili do zoufale doslovné metahříčky, v níž si postava filmového režiséra nechává na míru vyrobit akční film podle přesných žánrových schémat a ukazatelů. Autoři vycházejí z představy, že akční žánr je velmi schematický a ve vyprávění se fakticky nezmůžou na víc, než že na tuto schematičnost dokola upozorňují. Místo aby vycházeli z konkrétních typických znaků a postav konkrétních akčních děl, berou žánr jako abstraktní návod na vyrobení konkrétních filmů. Tak to ale ve skutečnosti nefunguje, a tudíž celý záměr nakonec vyznívá jako prázdná teze. Škoda, protože samotné akční scény (pokud nepočítáme okatě nerealistickou práci s klíčováním) vlastně nejsou až tak špatné. Lepší by samozřejmě byly, pokud by tvůrci angažovali skutečné kaskadéry, provozovatele bojových umění a podobně. To by se ale možná až příliš přiblížili kategorii skutečného akčního filmu, který Češi přece, jak se říká, neumějí.

Antonín Tesař

David Böhm & Jiří Franta

Předstíraný spánek

Nevan Contempo, Praha, 2. 11. – 22. 12. 2019

Ačkoli nejnovější výstavní projekt Davida Böhma a Jiřího Franty nese název Předstíraný spánek, instalace spíše než spánek evokuje psychedelický trip. Návštěvníky totiž dezorientuje a brání jim v jednoduchém vnímání děl rozvěšených po stěnách. Velkorozměrné koláže, které kombinují fotografie Pavla Horáka, vyobrazující umělecké duo, s kresbami v podobném stylu jako na nedávné výstavě Franty a Böhma ve Slovenské národní galerii, by se svými překrývajícími se a do sebe vstupujícími prvky byly těžko uchopitelné i na denním světle. O to víc trippy dojmem pak působí v zatemněném prostoru, osvětleném pouze růžovými a červenými zářivkami. Mezi stěnami galerie se návštěvník navíc pohybuje po malých dunách navezeného písku a místy se snad vážně může cítit, jako by se zrovna ocitl v tom nejdivnějším a nejchaotičtějším snu, jaký kdy měl. Toto vysvětlení se jeví nejschůdnější interpretací výstavy, která naše smysly zároveň zostřuje i otupuje. Pravda není příliš daleko – jádro expozice ozřejmuje knižní katalog, nadneseně nazvaný ADHD a zaměřený na roztříštěnost pozornosti v chaosu moderní doby. Ten kromě textu Karla Veselého, jenž se věnuje právě deficitu pozornosti, obsahuje také rozhovory s umělci. Seriózní úvahy nad jejich tvorbou v nich ale nenajdeme – Böhm s Frantou se uchylují ke vtipům a slovním hříčkám, a odvádějí tak naši pozornost do zcela jiných končin.

Natálie Drtinová

Vojtěch Bárta

Věci

A studio Rubín, Praha, psáno z představení 14. 11. 2019

V současné záplavě improvizačního, interaktivního a performativního divadla diváka máloco tak potěší, jako když zavadí o skutečně dobrý text. Volné zpracování novely Georgese Pereca Věci, která suchým jazykem vědy zapisuje marnou snahu středostavovské dvojice o životní styl vyšší vrstvy, bylo v Rubínu šťastnou volbou. Strohé výčty předmětů, zážitků a jiných statusových nezbytností, které herecká dvojice Julie Goetzová a Jan Grundman chrlí takovou kadencí, že publikum skoro zapomíná dýchat spolu s nimi, ukazují vždy jednu oblast života ubíhajícího ve sháňce po hromadění – práci, zábavu, domov. Místo života v luxusním bydlišti s pohodlnými pohovkami značky Chesterfield, knihovnou ze světlého dubu, uvážlivě rozmístěnými artefakty a útulným „pokojem na večer“ sledujeme živoření mezi krabicemi v bytě o rozloze větší kuchyně. Pár pracuje v agentuře pro výzkum trhu a každá anketní otázka, hozená do publika, zároveň míří jako gumová šle přímo na vlastní tělo. Sen o zbohatnutí, jehož nenaplnitelnost nakonec přece jen dvojice odhalí, je vystřídán útěkem na venkov a konzumem nyní již uvědomělým. Jenže ani tady pšenka nekvete zrovna bezbolestně – následuje střet s tím, že uživit se mimo město je slušná dřina. Finální zmínka o klimatické krizi by vyzněla povinně, kdyby ekologický kolaps nebyl půlstoletí zamlčovanou pointou staré pohádky o nekonečném ekonomickém růstu.

Marta Martinová

Jenny Hval

The Practice of Love

CD, Sacred Bones 2019

Nové album experimentující norské hudebnice Jenny Hval potvrzuje ověřenou pravdu, že v boji nelze setrvávat neustále. Zatímco na minulých avantfolkových nahrávkách Hval usilovně bojovala o tvar svých skladeb, její nynější artpopová tvorba inspirovaná trancem devadesátých let je spíše obrazem nalezeného klidu. Na deskách Apocalypse, Girl (2015) nebo Blood Bitch (2016) Hval hájila feministické stanovisko, že každá žena má právo nejen na své tělo, ale i na „temné“ tělesné touhy s ním spojené, aniž by ji to mělo společensky stigmatizovat. Oproti tomu na albu The Practice of Love, jehož název si vypůjčila ze stejnojmenného filmu rakouské umělkyně VALIE EXPORT , jako by Hval plula na hladině svých tužeb. Zvlněná plocha klubového zvuku zde obaluje chytlavé, snadno zapamatovatelné písně. Působí to, jako by se Röyksopp nebo Robyn léčili z deprese. Dříve byly skladby Jenny Hval spíše koláží dráždivých detailů a vizí, kdežto nyní splývají v kontinuitě nekonečné acidové vlny a mají atmosféru jakýchsi meditací. Trhliny typické pro starší nahrávky se ale nakonec zcela nevyhnuly ani aktuální desce. Přímo v jejím středu tak narazíme na zhudebněný monolog poukazující na problematiku médií a působení slov, která se snadno stávají nástrojem násilí. Praxe lásky se pak mění v praxi znásilňování. Kombinace lehce omamné hudby a agresivních slov se přitom nakonec ukazuje jako nový způsob boje a další fáze aktivismu Jenny Hval.

Benjamin Slavík

Omar el Akkad: Americká válka

Úvahy nad zájmeny

formuluju pohledy dopředu

sterilní panoramata

která se nevyslovují

označuju je čísly

mé ambice jsou stejné jako má alibi

zapomněla jsem na hojení

náznaky odpovědí se neliší

selhání se odbarvilo od všech nálad

zbyla jen pomalost

to všechno má být k sobě nově přiřazeno

všechny nálady

vyplývají z péče

všechny předchozí rozbory patřily tmě

přitom jsem se chtěla jen dotýkat

mou ohradou je ráno

kdy se zpovídám z ničení

pro mé záměry je redukce plně funkční

zabočuju a zajíždím k benzínce

představy zůstávaly daleko

což jsem považovala za nutné

a přitom jsem se ztišovala

odkládala jsem zájmena

na malou plošinu

a svázala je řetízkem

zpožděné reakce registruju velice rychle

když se jich zbavím, hledám lásku

spánek byl jako zkouška

trochu to bolelo

dokázala jsem se zatopit lhostejností

někdy mě napadá, že to bylo zbytečné

rozpouštím rozdíly mezi větami

ale ony se stále chtějí umístit

nakonec jim poskytnu malá místa

ke sblížení

bezmocně se doplňují

táhne mě to ke slovům

kterými jsem si potetovala tělo

to se stalo

když jsem začala operovat zájmena

nůžkami na obvazy

umělá sladidla zobu pomocí tenkých jehel

při pohledu vpřed se cítím vzadu

počítám služby, které nemůžu poskytnout

zacházím se vzorky

pode mnou tvrdne tma

své podšívky obracím naruby

dojem sladkého zalehnu zboku

snažím se předvídat směr

kterým budu couvat

všechny mé otvory jsou dočasné

uklízím své chyby

které bych ráda vyměnila

ale nikdo je nepotřebuje

takový úklid zanechá stopy na každém

chtěla jsem mít ticho

ze začátku z obavy opustit vážnost

označování barev vyznívalo do prázdna

to bylo mé omezení

tehdy jsem ještě byla zvyklá čekat

a hrozilo, že se zkazím

u těchto ztrát jsem byla až do konce

bílá se skrývá

není jednoduché být lhostejný

můj největší otisk je krátký spánek

než se svléknu

je všechno pryč

srovnávám účinky světla a placeba

výsledky zamlčuju

zájmena v mém povědomí

jsou k užitku pro obě strany

běžné pracovní závazky

se dějí v tichosti

zpoždění vzniká rychle

chce se mi spát

opakování nejbližších návyků

je vždy ve zprostředkované podobě

a vytyčuje jednoduché bezčasí

někdy to bývá horší

není to tak dávno, co jsem se vešla do noci

a teď už mi nestačí

vlastním album latentní pomalosti

pozorování ovládlo den

a označovalo předměty

kterým jsem se vyhýbala

řetězení slov se vsunulo

pod chlad

mezi větvemi je spousta slov

bylo už pozdě

a z dětí na zahradě zbyly jen barevné fáborky

blížil se déšť

ale ve skutečnosti šlo o ubližování

mně šlo o to

přiblížit mlčení

zpomalila jsem, jako bych chtěla upravit

náklady

to zpoždění bylo důležité

minula jsem se s vrstevníky

v příběhu, který postupně tmavnul

a oni na to přistoupili

umím se vžít do postavy

která vidí jen detaily

krajina zbělala

po ztrátě smyslu

sleduju své zuby i proto

že v úsměvu dokážou zakrýt únavu

orientuju se v protisvětle

po ránu si prohlížím předměty

držím se zpátky

pomalu se proměňuju

nelituju, nehojím se

pomalu odklízím okolí

pokrývám den jako tkanina

jako fotografie tkanin zviditelňuju texturu

látek

sny už nejsou cizí, ale bohužel ani blízko

opouštím představy

dostavuju stavebnici

schází jen pár posledních chyb

všechno je mnohem jednodušší