2022 / 23 - samo- zásobitelství

Vyslechnout si a tlumočit několik rozhovorů s autorem je před psaním recenze ošidné, zejména když je spisovatel natolik rétoricky zdatný jako Jacek Dukaj, jehož devítisetstránkový román představuje důmyslnou narativní stavbu vybudovanou na solidních filosofických základech. Led (Lód, 2007) měl být původně pouze středně dlouhá povídka, nicméně na zhruba sté straně rukopisu autor pochopil, že příběh se příliš rozrůstá a že myšlenky, které chtěl vyjádřit, je nutné rozprostřít na větším prostoru. Přesto musel nakonec text krátit. To dobře ilustruje jeho vztah k psaní, které pramení z obsesivní touhy vyslovit určitou myšlenku. Že si pro to Dukaj vybírá svět, v němž fungují trochu jiná pravidla a historické události se vyvíjely odlišným způsobem než v realitě, je důsledkem potřeby najít odpovídající narativní vyjádření své vize.

I proto autor odmítá schematické zařazování románu Led do přihrádky sci-fi. „Je to jen marketing,“ odpovídá na podobné soudy. A podobně reaguje na zjednodušující otázky, zda jeho kniha – v originále vydaná před patnácti lety – předvídala aktuální vývoj na Ukrajině. „Poláci nemusejí být jasnovidci, aby měli z Ruska obavy. Vyplývá to z naší historické zkušenosti,“ vysvětluje Dukaj. „Mým cílem ale nebylo věnovat se imperiálním choutkám Moskvy.“ Alternativní dějiny pro něj představují prostor, v němž může vytvořit pokusný svět. Bodem zvratu, kdy se dějiny v Ledu začínají odvíjet jinak, než jak je známe, je rok 1908, kdy na Sibiř dopadne meteorit obsahující mimozemský prvek tungetit. Následuje zamrzání části země vyvolané působením této látky. Namísto hledání odpovědi na otázku, kdy skončí rusko-ukrajinská válka, můžeme v románu nacházet určité paralely k tomu, jak funguje rozdělený svět a mocenské hry. V tomto smyslu Led skutečně aspiruje na „velký román“ s ambicí stvořit svébytný narativní vesmír.

Pravda a lež

Inspiračním zdrojem byla stať Tadeusze Kotarbińského Otázky existence budoucnosti z roku 1913, v níž se polský filosof a logik věnuje vztahu mezi pravdou a časem. Zatímco o minulosti lze podle Kotarbińského hovořit v kategoriích pravdy a lži, v rámci dvouhodnotové aristotelské logiky, o budoucnosti nelze podobné soudy s jistotou pronášet. Budoucnost je otevřená našim tvůrčím aktům a můžeme pouze předpokládat věci, které nastanou – například že přijde jaro. Hlavní hrdina Ledu Benedykt Gierosławski ovšem nevěří ani v danost minulosti. „Můžeš si být jistý jenom svým Teď. Všechno ostatní – všechno, co k Teď přináleží, ale nevměstná se do jeho hranic – je nejisté, existuje pouze jako domněnka postavená na Teď, a to pouze do té míry, do jaké jsi schopen si to domyslet.“ Benedykt žije v pomalu zamrzající Varšavě, ale myšlenkově se pohybuje v civilizaci Léta, ideovém systému s mnoha proměnnými, v němž je všechno možné a nic není pevné, nic nelze určit s přesností větší, než jakou přisuzujeme lidským smyslům a mozku. Protipólem je Zima, kde minulost zamrzla do jasně dané Historie a lidé své myšlení rozvíjejí na jasně vymezené škále pravda–lež.

Neurčitý Benedykt cestuje Transsibiřskou magistrálou za svým otcem Filipem. Ten byl deportován na Sibiř, ale podle informací Ministerstva zimy nejenže nezemřel, ale dokonce mluví s „přítuhami“, které mrazí vše, čeho se dotknou. To je klíč k ovládnutí zimy. V samotném Rusku spolu soupeří „ledňaci“ a „ottěpelnici“, z nichž první, jak název napovídá, si přejí udržet Zimu, cara a staré, „zamrzlé“ pořádky, zatímco druzí chtějí „tání“, revoluci a změnu – minimálně pro země, jako je Polsko. Připomeňme si, že pokud neproběhla první světová válka, Polsko jako samostatný stát na mapě neexistuje, je stále rozdělené mezi záborové mocnosti a jeho významná část patří Rusku. V románu se objevují i reálné historické postavy jako Nikola Tesla, Rasputin nebo Józef Piłsudski, u nichž vypravěč mísí reálné a hypotetické vlastnosti zcela v duchu otázek, které Led klade: nakolik reálné je naše vnímání minulosti? Jaké mechanismy řídí lidskou společnost? Jak se tvoří různé myšlenkové proudy a skupiny? „Existujeme natolik, nakolik existují přítuhy, nakolik existuje květ jinovatky na skle. Chvilkové zjitření hmoty, v jehož tvaru je obsažena právě schopnost vnímat myšlenky.“ Pád meteoritu naznačuje, že naše racionální víra ve fyzikální zákony může být velmi jednoduše narušena drobnou změnou pravidel.

Léto nahrazuje Zima

Benedykt se tedy vydává na svou archetypální cestu a proměna hlavního hrdiny je také hlavním spojujícím principem rozvětvujícího se příběhu plného digresí daných mimo jiné i evidentní zálibou vypravěče v popisu různých detailů, situací či nuancí pocitů jednotlivých postav. Benedyktova ne-hotovost a ne-jednoznačnost se stupňuje a prorůstá až do jazykových forem, v nichž slovesa přecházejí do neurčitých tvarů. V těchto scénách, analyticky rozebírajících gesta a společenské konstelace, Led připomíná prózy Witolda Gombrowicze: „Stud sevřel hrtan a průdušnici, hrdlo během několika vteřin vyprahlo, není možno polknout sliny, není možno popadnout dech, něco dusí na hrudi, tlačí na plíce – jak se zde pohnout, kde vzít energii, ramena jako z kamene, nohy jako z olova. Nelze. Ruce se třásly, na podlahu spadla vidlička, o niž se zavadilo palcem. Vysílený dech připomínal ržání raněného koně, z koutku úst tekly sliny, avšak nebylo se v stavu kontrolovat ještě ústa – především ústa.“

Zadlužený a v životě ztracený varšavský karbaník směřuje k Sibiři a Léto nahrazuje Zima. Zatímco ve vlaku si Benedykt s osudovou Jelenou, s níž se seznamuje po cestě, vyprávějí alternativní příběhy svého života, což je možné jen v Létě, v závěru románu už je to pouze hlavní hrdina, který určuje, jak se jejich vztah bude dále vyvíjet. Matematik Benedykt si dokázal Historii spočítat a s blížící se Zimou tuhne i jeho charakter. V českém překladu – a dodejme, že to není vina překladatelů, ale vlastnost češtiny – se bohužel stírají jazykově vyjádřené třídní rozdíly, v čemž polština se svou šlechtickou tradicí vyniká a Dukaj tento rys ještě prohlubuje mísením s ruštinou. Rejstřík možných oslovení a způsobů vedení hovoru, jež vyjadřují nadřazenost či podřazenost, je v češtině užší.

Struktura námrazy

Protiklad Zimy a Léta není jednoznačný. Vypravěč sám nezaujímá hodnotící stanoviska, soustřeďuje se na stavbu svého světa, v němž jednotlivé postavy diskutují o historii, Bohu a životě. Dukaj Led označuje za svůj hold klasickému románu 19. století, zejména tomu ruskému. Během psaní také intenzivně četl ruskou klasiku v originále, aby si zvnitřnil rytmus ruštiny. Ačkoli však trvá na tom, že pokud se v textu objevují ironické pasáže, je to pouze neschopnost dodržet narativní postupy, které si zvolil, těžko mu to věřit. V tomto bodě autorova sebeinterpretace naráží minimálně na otázku, zda bychom vůbec dokázali zapomenout na všechno, co se odehrálo ve 20. století v literatuře, kultuře a historii a psát, jako by se to nestalo. A k čemu by to mělo sloužit?

Naštěstí Dukaj svou tezi naplňuje pouze v některých charakteristických rysech vyprávění, jako je rozmáchlé tempo narace nebo míra nasycenosti idejemi, jimiž postavy žijí. Vypravěč Ledu ale není vševědoucí typ „strůjce“ realistického románu. Nejednoznačnost hlavní i vedlejších postav, rozvětvení děje a interpretační otevřenost odkazují spíše k literárnímu modernismu. Pronikat do Ledu je jako pokoušet se rozluštit strukturu námrazy, která nás při pozorném zkoumání ohromuje svou krásou. A přestože autor v osobním výkladu hýří mnoha racionálními teoriemi, Led naplňuje skutečná radost z vyprávění, budování světa ze slov, z obrazů vznikajících jako hra významů a popisů. Přitom je to román nepodbízivý a neusnadňující čtenáři cestu textem, nedávající možnost příběhem jen tak proklouznout. Potěšení ze čtení Ledu si musíte zasloužit.

Autorka je polonistka a překladatelka.

Co myslíš? - slepá v kopřivách

Ironie pronikne štěrbinami

S Jackem Dukajem o jeho historiosofickém experimentu

Přiznám se, že nejsem velkým fanouškem science fiction a fantasy. Román Led ovšem provázela pověst, že uspokojí nejen milovníky sci-fi. Co vás k napsání tohoto románu přimělo? Sehrála nějakou roli chuť oslovit i jiný typ čtenářů, než jsou fanoušci sci-fi, nebo to byl spíš nezamýšlený důsledek?

Takový záměr jsem vůbec neměl. Led vyrostl z poměrně jednoduché filosofické myšlenky. Jinou otázkou bylo, jakou formu pro její vyjádření zvolit. Měl jsem myšlenku a hledal pro ni formu a odpovídající fabuli. Tyto dva požadavky nakonec text definovaly. Většinou do této fáze ani nedospěji, protože literární řešení filosofických problémů se ukáže nemožné nebo příliš obtížné pro čtenáře, forma není v souladu s obsahem nebo mě takové psaní zkrátka nudí. Často proto končím už u hry s myšlenkami. V případě Ledu všechno začalo textem polského filosofa Tadeusze Kotarbińského Otázky existence budoucnosti. Chtěl jsem ho převést do podoby literárního příběhu. Ukázalo se, že vhodnou událostí, která mi umožní tezi Kotarbińského rozvinout, je dopad tunguzského meteoritu na Sibiři a následné působení tungetitu, fiktivního minerálu obsaženého v meteoritu. A protože víme, kdy tunguzský meteorit dopadl, kde dopadl a za jakých historických okolností, do značné míry nám to vymezuje rámce příběhu. Známe epochu, známe místo, známe historicko-psychologický kontext. A víme, kdo bude vypravěčem – Polák, který se po vzoru Kotarbińského zajímá o matematiku a logiku. Zbývala otázka, jakou literární formou to vše podat. Původně jsem chtěl napsat povídku. Po sto stranách se ale ukázalo, že jsem stále na začátku. Pochopil jsem tedy, že musí vzniknout román, a ihned poté, že i jeho forma musí zapadat do epochy a místa, v nichž se příběh odehrává, tedy že půjde o jakousi emulaci ruských románů 19. století.

Fabule románu je silně zakořeněná v historických reáliích. Není to pro spisovatele omezení?

Všechno, co se v Ledu děje před dopadem meteoritu, je historická realita. Po dopadu ale postupně dochází ke stále větším změnám v myšlení a chování postav i v historických reáliích. Časový rozdíl mezi dopadem meteoritu a okamžikem, kdy začíná děj románu, není velký, jen několik let, takže téměř všechna místa, postavy a historické události jsou skutečné, jen drobně pozměněné. V případě ortodoxně pojaté alternativní historie, která chce poctivě odpovědět na otázku, jak by se dějiny mohly odehrát za změněných výchozích podmínek, musí být historická věrohodnost mnohem větší než u klasického historického románu. Tam stačí shromáždit informace o tom, jak se lidé oblékali, jak mluvili, jaké byly dobové reálie, a to je vše. Hromadíme detaily, ale nemusíme chápat, proč jsou takové, jaké jsou, a co jeden detail spojuje s druhým. Vždyť tak to „doopravdy bylo“. Naopak když píšeme alternativní historii, musíme rozumět tomu, proč k dané události došlo, jaké byly její příčiny a důsledky, jak souvisela s jinými ději.

Jistě, když navštívíme knihkupectví a náhodně si vybereme román z poličky „alternativní historie“, v devadesáti devíti procentech případů půjde jen o hru s konvencí. Autoři neusilují o pochopení toho, jak dějiny fungují, jen si vyberou určitou epochu a atraktivní estetiku, a pak si hrají s tím, co už v rámci této konvence vzniklo dříve. Já jsem však chtěl vytvořit historiosofický experiment – nejen proniknout do zákonitostí historie, ale učinit je tématem románu. Proto jsem kladl takový důraz na to, jak lidé v daném místě a čase vypadají, jak se chovají a myslí, jaký je jejich pohled na současnost i minulost. Kdybych chtěl toto vše postihnout v románu běžné délky, nutně bych obraz zdeformoval. Potřeboval jsem dostatečný prostor. I proto má Led takový rozsah.

Máte nějaký trik, jak udržet všechny detaily a motivy pohromadě?

Žádné zvláštní triky nemám. Vždy píšu takto – a většina čtenářů mě za tu manýru proklíná. Samozřejmě si dělám poznámky, ale většinu věcí mám jednoduše v hlavě. Dokud jsem ponořený ve světě románu, není to tak těžké. Jde především o určitý feeling, melodii jazyka odpovídající danému historickému okamžiku, způsobu, jak lidé mysleli a mluvili. Abych do toho pronikl, není dobré číst historické romány, ale raději prózu, dopisy, memoáry nebo noviny přímo z té doby.

Předpokládám, že jazyk je pro vás dost důležitý…

Možná nejdůležitější. Obrovské množství textů, které začnu psát, vyhazuji do koše, a většinou právě proto, že mi neznějí. Mám nápad, vím, jak ho rozvinout, mám načrtnutou fabuli, ale v průběhu psaní se ukáže, že text zkrátka nezní, jak bych chtěl. V takovém okamžiku mě téma přestane zajímat. Vím, že jde o anachronický přístup. Z roku na rok je jazyk – z různých důvodů – stále méně důležitý. O přechodu k „postpísemné civilizaci“ jsem ostatně napsal esejistickou knihu nazvanou Po písmu. Vezměme si například nejčastěji překládané knihy. Jsou napsané co nejjednodušším jazykem, takovým, který při překládání neklade odpor. Většina úspěšných autorů pokládaných za mainstreamové či populární dnes píše jazykově neutrálně. Důležitý je obsah, ne to, jak je tento obsah prezentován. Když jsem před třiceti lety začínal publikovat, mnozí si mysleli, že dobrého spisovatele poznáme podle toho, že má svůj individuální, vytříbený styl, že píše „jako nikdo jiný“. Dnes je to naopak. Dobrý spisovatel je ten, jehož styl je naprosto průhledný, bez idiomů či komplikovaných frází. Styl je překážkou, autorským výstřelkem, čímsi extravagantním.

Během generace a půl došlo k zásadní změně. Z čeho vyplývá? Tvrdím, že hlavní příčinou byla změna dominantního média, tedy „technologie transferu prožitků“. Od písma jsme se přesunuli k technologiím, které už nejsou založeny na psaném slově, a navíc ani neuznávají hodnoty s ním spojené. V osmdesátých a devadesátých letech byl vliv televize a filmu na literaturu velký, ale tato média stále uznávala hodnoty kultury písma. I první tvůrci seriálů se inspirovali velkými romány. Geniální seriál The Wire neoznačovali kritici za poslední viktoriánský román náhodou. Dnes je to naopak. Současní spisovatelé chtějí napsat knihu, která bude stejně dobrá jako seriál. Před několika lety získal Man Bookerovu cenu román The Luminaries, jehož autorka otevřeně tvrdila, že chtěla napsat seriál, protože ho sama nemohla natočit – ze seriálu na papíře se stal vynikající román. Takové myšlení dnes převažuje a takové je postavení jazyka. Místo čtení knih sledujeme filmy, místo psaní politických esejů nahráváme videa na YouTube nebo TikTok. Je to snazší, rychlejší, příjemnější. Vyhýbáme se tak nutnosti kódovat sdělení do symbolů. Nakonec budeme písmo používat jen ke sdělení toho, co nedokážou sdělit jiné, uživatelsky snadnější technologie.

Jaké oblasti nakonec zůstanou písmocentrické? Například matematika nebo právo. Ty musí operovat v určitých kategoriích, v symbolech. Jazyk je de facto právě tím – systémem symbolické reprezentace. Pokud vám chci něco sdělit a nemám nástroje, jak to sdělit přímo, například nahrát a poslat v digitální podobě, musím své sdělení zakódovat do symbolů – slov a výrazů. Vy pak tyto symboly znovu dekódujete. Když vám budu vyprávět o „západu slunce“, otevřete si v hlavě banku západů slunce a přiřadíte k mým slovům zapamatované obrazy zapadajícího slunce. Dnes už ovšem nemusím používat slova a symboly. Mohu nahrát video západu slunce a tuto nahrávku vám poslat. Podobně je to například s malováním portrétů. I dnes můžeme malovat portréty – ale proč?

Je v Ledu, respektive ve vizi světa, kterou obsahuje, místo pro humor?

Mám pocit, že humoru je tam poměrně hodně, celé ironické scény…

O to, zda je ho hodně, bychom se asi mohli přít…

Na druhou stranu jsem nechtěl, aby se z Ledu stal postmoderní román, tedy něco, co je evidentně hra, zábava, která se ani nesnaží vyvolat dojem realismu. Sám jsem se proto krotil, abych čtenáři nedával najevo, že mě nemá brát vážně. Příběh by pak přestal být věrohodný jako kulturní artefakt z jiné epochy. Ze stejného důvodu jsem text neopatřil žádnými poznámkami. Kdo by je měl sepsat? Redaktor z roku 1924? Takové paradoxy narušují věrohodnost díla. Smířil jsem se nicméně s tím, že ironie přece jen pronikne štěrbinami – ironie čili můj postoj k tomu, co hrdinové říkají, co si myslí a jak se chovají. Toho rozdílu pohledů se nedokážeme plně zbavit. Proto je v románu přítomná i napůl humoristická, napůl ironická rovina. Nikdy ale nesmíme překročit onu tenkou hranici realismu fikčního světa.

Maniaci hub

Houbaření mimo záznam

Stoupá-li měsíc nahoru, roste hodně hub, pokud naopak ubývá, je marné na houby chodit, prostě nerostou. Pokud se rozhodneme přijít na kloub nejrůznějším lidovým poučkám ohledně houbaření, nejspíš neuspějeme. Brzy zjistíme, že lidový sběr, jenž se spokojí s několika notoricky známými druhy objevujícími se v koších houbařů, má k poučené mykologii daleko. Na jedné straně psaný zápis, na druhé ústní tradice – a průnik mezi nimi je vždy jen náhodný, nikdy systematický.

A2 kulturní čtrnáctideník · Jakub Vaníček: Maniaci hub

Nalistujeme-li ve starých herbářích kapitoly o houbách, najdeme pouhé zmínky, a to ještě takového druhu, že se nemůžeme než pousmát. Jan Černý v 16. století před houbami varuje a praví, že „kto stálé zdraví miluje“, má se všech naprosto vyvarovat. „Zlé hrubovlhkosti i jedovaté plodie. A kto je jiesti zvykl, ten nebo šlaku nebo záduchu, střevnie dny, kamene, zástavy vody, umrtvenie žaludka anebo náhlé smrti a zadušenie, omdlévanie neujde. A to se již tak vpravdě na mnohých shledalo, že před časem odešli.“ Vtip je nicméně v tom, že jakkoli dramaticky líčí účinky hub novověký lékař, jenž zároveň určuje, jak se o nich bude mluvit v kruzích kulturních elit, nikdo nedokáže doložit, zda na jeho varování reagovala i vrstva těch, pro něž byly houby mnohdy jediným zdrojem obživy. Nevíme nic o lidech, kteří je sbírali, nevíme nic o sběru samotném. Na základě i dnes těžko vyvratitelných mýtů a pranostik můžeme pouze usuzovat, že houbaření navzdory výstrahám pokračovalo a že se kolem něho formovala struktura lidové kultury.

Máme několik důvodů k domněnce, že sběr hub byl činností natolik obyčejnou a snad i opovrhovanou, že ji strážci dobrých mravů přehlíželi. Jen stěží si ale dokážeme představit, že by na podzim chudina nevyužila příležitosti si v lese zajistit obživu. Třebaže středověký les vypadal jinak než ten náš, třebaže byl neprostupný a nebezpečný, jeho okraje jistě poskytovaly řadu příležitostí pro ty, co si nemohli dovolit plýtvat dobrými příležitostmi ke sběru.

Houby jedlé a jim podobné

Zlom přichází s rozvojem vědy – z houbaření se stává vědecká činnost a ze zástupů lidových houbařů se vyčleňují jednotlivci posedlí životním experimentem. A opět, můžeme se jen domýšlet, že lidé, kteří byli ochotní dobrovolně podstupovat otravy, se mezi houbaři pohybovali vždy a že touha najít univerzální lék (za který byly některé druhy stromových hub dlouho považovány) zavedla mnohé daleko od sběru druhů zaručeně konzumovatelných.

Jedním z nich byl učitel Jan Bezděk (1858–1915), působící nejprve na Vysočině, později u Nového Města nad Metují. Obával-li se venkovan některé druhy hub pozřít, Bezděk si vzal za cíl tyto houby jednou provždy dostat do jeho jídelníčku. O Bezděkově působení svědčí mnoho vzpomínek vděčných mykofilů. Jak ohromné byly zážitky lidí, kteří se zúčastnili Bezděkových vpravdě pionýrských výprav, dokládá například vzpomínka jistého pana Vobejdy: „Je tomu již třináct let, co pořádal u nás v Proseči zesnulý již Bezděk houbařský kurs. Zájem o houby byl značný, kursu a obzvláště vycházek do lesů zúčastnilo se na sto houbařů a houbařek. Pamatuji se zcela dobře, jak jsme po dva dny procházeli se po lesích a plnili tašky a koše různými houbami. Hřibů v nich bylo málo, poněvadž v té době málo rostly. Bezděk měl tenkráte mnoho práce, nestačil houby určovati, nestačil odpovídati. Když jsme přišli první den z houbařské exkurze, napočítali jsme 57 druhů různých hub, vesměs podle Bezděka jedlých. Bezděk veškeré houby ještě jedenkráte ohledal a sám se nabídl, že připraví pikantní smaženici. Ta pro veliký počet houbařů a houbařek pohltila mnoho másla a špeku, a když byla hotova, byla každému jednotlivci předložena porce. Než nikomu se do ní nechtělo. Bezděk musil začíti sám, a když s chutí pojedl, pustili jsme se do smaženice také. Nu – a nestalo se nám nic, ba dokonce jsme pociťovali, že smaženice jest lepší než ze samých hřibů připravená.“

Bezděk spolupracuje s předními mykology, jako byl například Josef Velenovský, sám se stává prvním českým členem Francouzské mykologické společnosti, společně s ilustrátorem Václavem Luňáčkem vydává atlas Hub jedlých a jim podobných jedovatých (1901), a jak víme z jiných svědectví, ve volném čase ochutnává z houbařských úlovků těch, kteří si nebyli jisti svým nálezem a vzorek poslali právě Bezděkovi coby vrchní autoritě v oboru.

Věda a spolky

Rozmach houbařství se samozřejmě projevuje i ve spolkovém životě „uvědomělých“ houbařů – nikoli lidových tmářů, kteří se všeho nového obávají, ale těch, kteří ochotně podstupují nejrůznější rizika. Sběr hub, nově podpořený ideou prosazování světla rozumu na úkor tmářství, se stává činností, jež si dokáže podmanit davy. Alois Novák z Poličky na stránkách Českého mykologického časopisu popisuje scénu, která připomíná současné vrcholy houbařské sezóny: „Téměř celé město, staří i mladí, vycházeli pěšky i vlakem do blízkých lesů. Plné baťochy, koše i tašky svědčily o bohaté kořisti houbařů z povolání i diletantů. Za celou sezónu nanosilo se do našich domácností mnoho metrických centů, nerci-li vagonů chutných hub. Večerní vlak na naší lokálce přijíždějící ze Svitav dostal název ‚vlak houbový‘, poněvadž se jím k rodinným krbům vracejí houbaři z květenských lesů. Stanice Květná stojí na kraji obrovských lesů a konduktéři milostivě čekali i na posledního loudavého houbaře, neboť zmeškat se nic nemůže a topič se strojvedoucím i pasažéry vyjde si rád na chvíli do lesa, aby našel nějaký hřib, červenáč nebo při nejhorším aspoň šátek ‚kačenek‘.“

Zároveň se čím dál častěji objevují apely na učitele, aby do výuky zaváděli rozpoznávání hub – jako by si samotná existence hub podmaňovala společnost a přetvářela ji v útvar, jenž je s houbou zvláštně symbiotický. V tisku se objevují výzvy typu „Zachraňte v lesích našich hnijící miliony!“, vzdělavatelé národa volají k zodpovědnosti sokolské a dělnické spolky, žáky i dorost a snaží se je přesvědčit, aby využili „pěkné příležitosti a v lesích se zaměstnali zdravě a rozumně“. Navzdory staleté ignoranci učenců se stáváme národem milovníků hub.

Věční hledači

Že houbaření jako životní praxe nemusí být spojeno jen s ekonomickým přínosem společnosti, jak se pravděpodobně domnívala řada mykologií okouzlených organizátorů veřejného života, je dnes zřejmé: kdo ještě musí sbírat houby, aby si zajistil základní životní potřeby? Zaujetí houbami je hlubší, což nakonec lze doložit i ze způsobu, jakým se dnes houbách mluví a píše. Houby jsou chápány jako bytosti, mnozí zkoumají jejich mykorizní společenství se stromy, jejich schopnost komunikovat nebo naleptávat očividně nefunkční taxonomii a překvapovat neustálými proměnami.

Sejdete-li ve správné dny do vlhkých lesních proláklin, můžete se setkat s úplně jinými houbaři, než jsou ti, kteří vyrážejí v dobách pozdního léta a začínajícího podzimu do lesů s proutěnými košíky. Maskáčové blůzy střídají mikiny s kapucí, namísto zakulacených těl milovníků dobré kuchyně vcházejí do lesa asketické postavy věčných hledačů, jejichž zájem je namířen k psychoaktivně působícím látkám přítomným hned v několika známých a běžně dostupných druzích. Na sociálních sítích se objevují celé komunity lidí, kteří sdílejí zkušenosti s intoxikací psilocybinem a radí začátečníkům při sběru. Mnozí z nich jsou opět ochotni riskovat otravy nebo bad tripy, jimiž si pravděpodobně projde každý nadšenec, než se naučí úměrně dávkovat počet zkonzumovaných hub. Světlo poznání se tak opět vrací do temnot subjektivních prožitků, radostí a strachů. Sám jsem mluvil s lidmi, kteří mi nadšeně líčili, jak je za teplého večera objaly kořeny stromů a umožnily jim na pár hodin harmonicky splynout s duchem veškerenstva – a stejně tak narazíme na ty, které nad lesem nesly čarodějnice a jimž se dostalo poznání temnoty a hrůz nejrůznějšího druhu.

Záliba v houbách se dnes může stát komplexní lidskou činností. Skrze vědu i vlastní emoce se nám otevírá cesta k úplně jinému společenství, než bylo to organizované prací a technologickým, racionálně vyměřeným pokrokem.

Autor je literární kritik.

Nepohodlný pesimista

Sto let s Josém Saramagem

José Saramago by se 16. listopadu 2022 dožil sta let. V ten den se jeho jméno pravděpodobně objeví ve všech denících lusofonního světa, který se stále ještě rozprostírá na území čtyř kontinentů. Saramago je totiž jediným portugalsky píšícím laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Obdržel ji v roce 1998 a někteří jeho kritikové, jejichž favority byli spíš Miguel Torga nebo dosud žijící António Lobo Antunes, se s tím dodnes nesmířili. Vždyť slavných a úspěšných portugalských, brazilských, angolských, mosambických, kapverdských a dalších literárních osobností, často i s několika nominacemi, bylo více než dost.

Zaujmout neutrální postoj k rozsáhlému dílu tohoto výrazného umělce, levicového politika a především kousavého kritika společenského dění je vlastně nemožné. Vlastní názor si může udělat i český čtenář, který má v překladu k dispozici čtyři romány (některé beznadějně vyprodané i v antikvariátech) a dvě povídky. Saramagovy texty a hlasitě proklamované životní postoje ostatně dělí publikum na dva tábory i u nás. Někteří mu nemohou zapomenout často prvoplánově marxistickou rétoriku, vyzdvihování „lidu“ a kritiku mocných, jiní jej naopak velebí pro nadčasová témata, ekologickou a protikonzumní angažovanost nebo pro neotřele vtipný způsob vyprávění.

Divoká ředkev

José Saramago se narodil v malé obci Azinhaga uprostřed kraje Ribatejo ve středním Portugalsku. Jeho nemajetná, zato ale rozvětvená rodina se po generace věnovala zemědělství a oficiálně nesla příjmení Sousa. Její členové však dostali přezdívku „Saramago“, což je lidový název pro divokou ředkev, považovanou za jídlo chudých. Přezdívka se tak vžila, že ji matriční úředník jednou omylem zapsal do evidenční knihy. V roce 1924 se rodina přestěhovala do Lisabonu. Později zde nadaný José začal studovat gymnázium, kvůli neutěšeným finančním poměrům ale studia nedokončil a dal se na řemeslo – vyučil se strojním zámečníkem. V roce, kdy získal výuční list, propukla v Evropě druhá světová válka a ekonomická krize dopadla i na neutrální Portugalsko, v té době utlačované začínající salazaristickou pravicovou diktaturou. Saramago se dva roky živil dělnickými profesemi, poté dílem náhody získal úřednické místo. Poznamenejme, že v Salazarově Novém státě sice podobně jako v komunistickém Československu existovala cenzura a všudypřítomná tajná policie, neplatila však politika nucené zaměstnanosti, nebylo potlačeno drobné podnikání a hranice země zůstaly otevřené.

Saramago od mládí hodně četl, zajímal se o filosofii, teologii a literaturu. Jako autodidakt si na vysoké úrovni osvojil francouzštinu, ze které v padesátých letech začal překládat, například dílo Guye de Maupassanta. V této době pracoval pro nakladatelství Estúdios Cor, které mu otevřelo dveře do světa významných literátů a kulturně vlivných osobností. V roce 1944 se oženil s výtvarnicí Ildou Reisovou. Dceru Violante pojmenovali po Violante do Céu, vzdělané řeholnici a básnířce ze 17. století, autorce náboženské a milostné poezie, která patřila k prvním (a na dlouhou dobu ojedinělým) ženským hlasům portugalské literatury.

Novinář a rouhač

V letech 1967 a 1968 Saramago spolupracoval s neorealistickým časopisem Seara Nova (Nová setba). Seznámil se tak s předními spisovateli, jako byli Jorge de Sena, José Cardoso Pires nebo Urbano Tavares Rodrigues, z nichž někteří se později stali disidenty nebo odešli do exilu. Kromě levicového směřování, které bylo častou reakcí na ultrapravicový režim, s nimi sdílel i výhrady ke katolické církvi, která se postupně stávala jedním z pilířů státní propagandy. U Saramaga se ještě mnoho let po karafiátové revoluci jednalo až o nenávistné výboje proti Vatikánu, skandalizované a hojně propírané v médiích. Autorovy ateistické postoje, kontroverzní názory na katolickou církev i výpady proti Bibli vzbuzovaly silné emoce i daleko za hranicemi země.

Nejvýraznější z jeho „rouhačských“ románů O evangelho segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista, 1991) vyvolal polemiku přímo s vrcholnými portugalskými představiteli katolické církve. Pobuřující pro ně bylo zobrazení Ježíše jako obyčejného člověka, který má stejně jako většina obyvatel planety Země špatné vlastnosti, strach ze smrti a problematický vztah s rodiči. Je schopen cítit lásku i nenávist, někdy podléhá zuřivosti a hněvu. Posledním románem, který Saramago za života vydal, byl rovněž hojně diskutovaný Kain (2009, česky 2011). Biblický protagonista příběhu je líčen jako temný hrdina, který se s cejchem na čele postaví samotnému Bohu, jejž obviňuje z manipulativního jednání a ze smrti svého bratra. Výrazně kritický pohled na „církevní mýty“ a náboženská dogmata ovšem nacházíme také v divadelní hře A segunda vida de Francisco de Assis (Druhý život Františka z Assisi) z roku 1987.

Od roku 1969 byl Saramago aktivním členem Komunistické strany Portugalska. Politický vývoj v zemi po pádu diktatury jej zklamal a utvrdil v levicové orientaci. Zásadní nespokojenost s Evropskou unií, která v jeho očích vlast utiskovala a zbavovala ji tradic, vyjadřoval v článcích, esejích, románech, ale též během rozhovorů a veřejných vystoupení. Postupně působil v denících Diário de Lisboa, kde řídil literární přílohu, a Diário de Notícias, kde byl zástupcem šéfredaktora a politickým glosátorem. V roce 1975 ovšem v novinách veřejně prezentoval své radikálně marxistické názory reagující především na „proevropské“ a pravicové směřování demokratického Portugalska. To mělo za následek rozvázání pracovního poměru a Saramagovo definitivní rozhodnutí věnovat se vlastní tvorbě a příležitostným překladům. Přivydělával si psaním esejů a literárních a divadelních kritik. Na sklonku života si osvojil práci se sociálními sítěmi a zveřejňoval na nich mnohdy svérázné názory, mimo jiné na zahraniční politiku Izraele či roli Spojených států ve světové politice. V roce 2004 se pokusil za Komunistickou stranu Portugalska kandidovat do Evropského parlamentu.

Mimo to se od přelomu milénia angažoval v ochraně životního prostředí a veřejně sympatizoval s ekologickou organizací Greenpeace. Publikoval knihu A maior flor do mundo (Největší květina světa, 2001), která byla určena zejména dětem a věnovala se erozi půdy a nedostatku vody, což je zároveň časté téma jeho románů. O šest let později se kniha stala předlohou ke stejnojmennému krátkometrážnímu filmu.

Adoptivní syn Lanzarote

V roce 1988 se Saramago potřetí oženil, tentokrát se španělskou novinářkou Pilar del Río, která sehrála významnou roli rovněž v jeho literární kariéře. Pocházela z vlivné nakladatelské rodiny z Kanárských ostrovů a sebevědomě se pohybovala v tamní kulturní komunitě. Román Evangelium podle Ježíše Krista byl v roce 1992 nominován na evropskou literární cenu Aristeion, portugalská vláda však nominaci odmítla podpořit a autor cenu nepřevzal. Následující rok se spisovatel na protest přestěhoval na ostrov Lanzarote, patřící sousednímu Španělsku, kde žil společně s Pilar del Río až do smrti. Portugalsky však psát nepřestal a dozvuky skandálu pochopitelně ovlivňovaly i prodeje dalších vydávaných titulů. O čtyři roky později bylo spisovateli uděleno čestné občanství „adoptivního syna Lanzarote“.

Každému, kdo chce lépe pochopit Saramagovo rozsáhlé dílo, lze doporučit pětisvazkový deník Cadernos de Lanzarote (Sešity z Lanzarote), který vycházel po jednotlivých „sešitech“, označených římskými číslicemi mezi lety 1994 a 1998. K tomuto nápadu údajně Saramaga přivedl jeho synovec, který mu před stěhováním věnoval sešit, aby si mohl zapisovat dojmy z nového domova. K memoárové literatuře se autor vrátil ještě čtyři roky před svým skonem v knize As pequenas memórias (Malé paměti, 2006). Zemřel 18. června 2010 na Lanzarote, ostatky byly později převezeny do Lisabonu.

Kromě Nobelovy ceny obdržel Saramago ocenění portugalského Pen Klubu v letech 1983 a 1985, v roce 1995 se stal laureátem velmi prestižní Camõesovy ceny pro portugalsky píšící autory a autorky. Čestné doktoráty ze světových univerzit se počítají na desítky. V roce 2007 Saramago založil nadaci, která nese jeho jméno, vlastní rozsáhlou knihovnu a vedle propagace, studia a archivace spisovatelova díla má dávat nové impulsy portugalské literatuře.

Přerušovaný proud

Saramagovo pestré literární dílo dnes promlouvá ke čtenářům v téměř třiceti světových jazycích. Nejpřekládanějším titulem je román Memorial do convento (1982), který je díky Marii Havlíkové od roku 2002 dostupný v češtině pod názvem Baltasar a Blimunda. Barokně rozmáchlý román s prvky magického realismu se odehrává v 18. století na královském dvoře i v chatrčích lisabonské chudiny. Na pozadí stavby františkánského kláštera v portugalské Mafře je zde líčen milostný příběh dvou vandráků, zmrzačeného válečného veterána Baltasara a jasnovidky Blimundy, schopné proniknout pohledem do lidského nitra. Dělný lid stojí v knize proti mocným, církev a inkvizice stojí proti všem. Blimunda v románu představuje literární typ éterické ženy sužované vnitřními dilematy, ovšem obdařené neuvěřitelnou mravní silou. Podobnou protagonistkou je i „vidoucí“ lékařova žena z románu Slepota (1995, česky 2010), do češtiny přeloženého Ladou Weissovou.

Saramago v Baltasarovi a Blimundě dovedl do dokonalosti svůj specifický způsob psaní, zřetelný již od prvních románů, zejména od „přelomové“ prózy Levantado do chão (Z půdy vzešlý, 1980). Autor nepoužívá interpunkční znaménka, ignoruje uvozovky, přímé řeči splývají s textem v jednolitou masu. Později začíná psát vlastní jména zásadně s malými písmeny. Čárky mezi souvětími dle jeho slov naznačují, kde by se měl čtenář nadechnout. Proud chrleného textu přerušují postmoderní vsuvky, kterými autor vstupuje do děje, předbíhá, naznačuje, prozrazuje pointy a občas i záměrně čtenáře zklamává. Břitký humor střídají ironické šlehy a temné předpovědi ohledně budoucnosti lidstva. V rozhovoru pro portugalský Jornal de Letras v této souvislosti Saramago uvedl, že za největší zlo považuje pravidla, která lidstvu nikdo nenařídil, ale ono je stejně dodržuje, zejména pravidla peněz, majetku a slepé spotřeby.

V roce 1990 byla v milánské La Scale uvedena románem volně inspirovaná opera Blimunda od italského skladatele Azia Corghiho (o pět let později týž autor zkomponoval operu Lazarova smrt na motivy dalších dvou Saramagových próz).

Od poezie k románům

Saramagovým spisovatelským debutem byl román Terra do pecado (Země hříchu, 1947), který literární obec téměř nezaznamenala a vysoké mínění o něm neměl ani sám autor. Po něm se jako prozaik na dlouhou dobu odmlčel. Avizoval sice, že připravuje román Clarabóia (Světlík), ale ten nikdy nevyšel – dochovaly se z něj jen fragmenty a ani posmrtně se nepočítá s jejich zveřejněním.

Skutečný začátek Saramagovy literární kariéry je spojen s poezií, které se v pozdějších letech věnoval už jen sporadicky. První sbírku publikoval v roce 1966 a nazval ji Os poemas possíveis (Možné básně). Již v ní se objevuje typicky saramagovské rozčarování ze společenského vývoje a osobní frustrace spojené s otázkami umělecké tvorby. V podobném duchu se nesla i následující sbírka Provavelmente alegria (Pravděpodobně radost, 1970). Portugalisté se donedávna o Saramagovo básnické dílo příliš nezajímali, nicméně letos se na konferencích u příležitosti spisovatelova výročí objevilo i několik příspěvků naznačujících obrat. Hranice mezi poezií a prózou ostatně stírá Saramagův alegorický příběh O ano de 1993 (Rok 1993), který v roce 1975 předestřel postapokalyptické vize města vzpamatovávajícího se z epidemie. Podobnosti s nedávnou pandemií hledali čtenáři pochopitelně i v románu Slepota, v němž je lidstvo zasaženo vlnou nakažlivé „bělozrakosti“. Dva měsíce před smrtí poskytl Saramago rozhovor příloze českého deníku Právo, ve kterém se nechal slyšet, že slovo naděje by nejradši vymazal ze slovníků.

Celkem bibliografie Josého Saramaga čítá šestnáct románů. Některé se dostaly do čítanek a maturitních otázek, jiné nemají v oblibě ani saramagologové. Za zásadní jsou kromě již zmíněných próz považovány také knihy História do cerco de Lisboa (Zpráva o obléhání Lisabonu, 1989) a O ano da morte de Ricardo Reis (Rok smrti Ricarda Reise, 1984). Těžištěm prvního románu, který řeší problematiku paměti a etiku, je předpona „ne-“, jíž hlavní hrdina, redaktor Silva, mění korektní větu „Křižáci pomohou Portugalcům“ na její opak, tedy „nepomohou“. Touto záměnou se v díle vymkne racionální kontrole postupně úplně všechno. Rok smrti Ricarda Reise zachycuje poslední měsíce života jednoho z heteronymních autorů, respektive literárních konstruktů modernistického klasika Fernanda Pessoy. Problematika identity a vztahu mezi skutečností a fikcí je zde spjata s palčivými otázkami tehdejší portugalské společnosti.

Ze sbírky povídek Objecto Quase (Téměř věc, 1978) je nejznámější Židle, ironizující smrt diktátora Salazara – v povídce si přivodí fatální úraz pádem ze skládacího lehátka. Z významných divadelních her jmenujme A noite (Noc, 1979), v níž autor sugestivně popsal události karafiátové revoluce, politického převratu z 25. dubna 1974, během něhož si vzbouření vojáci zastrkávali do hlavní pušek květy karafiátů na znamení, že nebudou střílet do civilistů.

Česká recepce

Do povědomí českých čtenářů se José Saramago dostal poprvé s tiskovými zprávami o udělení Nobelovy ceny. Z kulturní rubriky Lidových novin z 9. října 1998 jsme se mohli dozvědět, že „Švédská akademie v odůvodnění uvedla, že autor srovnáními, pro něž jsou charakteristické fantazie, soucit a ironie, neustále umožňuje chápat iluzorní skutečnost“. Deník Právo ve stejný den citoval Berliner Zeitung a označil čerstvého laureáta za „marxistického melancholika“. Jak už to bývá, Nobelova cena vedla nakladatele k vydání českého překladu, a sice románu Baltasar a Blimunda. Kromě tohoto titulu a rovněž zmiňované Slepoty vyšly v překladu Lady Weissové ještě dva romány: Kain a předposlední vydaná Saramagova kniha Putování jednoho slona (2008, česky 2018).

Snad pro vzdálenou ideovou spřízněnost si jej oblíbily Haló noviny, někdejší oficiální list KSČM. Kromě recenzí otiskly též fragmenty ze Saramagovy slavnostní řeči po převzetí Nobelovy ceny a v roce 2012 uveřejnily pod názvem Pohádka o neznámém ostrovu anonymní a nepříliš zdařilý překlad povídky O conto da ilha desconhecida (1997). Opakovaně se Saramagovi věnoval online časopis iLiteratura, který uveřejnil i dva rozhovory s autorem. Povídku Vyrovnání v překladu Aleny Dostálové najdeme v portugalském čísle časopisu Plav (č. 10/2009). A letos pro tentýž časopis (č. 8/2022) napsala Lada Weissová obsáhlý esej nejen o vlastních zkušenostech s překladem Saramagových románů.

Spisovatelovo sté výročí české veřejnosti připomíná především Portugalský kulturní institut – Instituto Camões, který uvádí celoroční cyklus Saramagovo dědictví. Na besedy a workshopy si zve laureáty Saramagovy ceny (zatím Prahu navštívili Afonso Reis Cabral a Bruno Vieira Amaral) a promítá filmové adaptace Saramagových románů či snímky o jeho životě. Oddělení portugalistiky na pražské FF UK zase nazkoušelo autorskou hru Divoká ředkev, která kombinuje autorovy životní osudy a scénické čtení z přeložených děl. Jinak je však autor, který tvrdil, že se ve svých románech především snaží kritizovat nefunkčnost stávajících společenských pořádků, českou akademickou obcí prozatím ignorován. Kromě dvou doslovů od samotných překladatelek a jedné obsáhlé recenze portugalistky Silvie Špánkové v časopisu Host nenajdeme nic. Roli jistě hraje generační přístup, který se často projevuje neochotou číst texty nasáklé levicovou ideologií. Snad se někdo zaměří také na krásy vybroušené saramagovské portugalštiny, ležérně proložené jadrnými výrazy, či na nejednoznačné postavení vypravěče, který mizí a znovu se objevuje, aby čtenáře opět nepřesvědčivě ujišťoval, že ví všechno.

Autorka je portugalistka.

Panna s tajemstvím

Nová kniha Marka Tomana

Podzim v zahrádkářské kolonii

Podzimní písně - literární zápisník

Ústa plná střepů

Depresivní děti vyšetřují, kdo zabil otce Édouarda Louise

Umělecký soubor Depresivní děti touží po penězích podruhé uvedl adaptaci literární zpovědi Édouarda Louise Kdo zabil mého otce (2018, česky 2021). Stejnojmenná knižní předloha se na pultech knihkupectví objevila jako v pořadí třetí spisovatelova makrosonda do pokrytectví soudobé francouzské společnosti i mikrosonda do života jeho vlastní rodiny. Předcházely autorovy prózy Skoncovat s Eddym B. (2014, česky 2018) a Dějiny násilí (2016, česky 2019). Přes velkou tematickou návaznost a silnou autobiografičnost Louisova díla se nicméně román Kdo zabil mého otce od předchozí knihy liší způsobem ztvárnění násilí, a to poměrně výrazně. Zatímco v Dějinách násilí autor na čtenáře útočí explicitními detaily pokusu o znásilnění a vraždu, třetí kniha – intimní zpověď, strukturální obžaloba a milostný dopis v jednom – působí spíše postupně eskalovanou a nečekaně údernou sociální analýzou nerovností.

Louisův přístup k romanopisectví, kterému sám přisoudil funkci politického manifestu (viz A2 č. 17/2022), jej od tvorby jeho současníků odlišoval už od jeho prvotiny, v knize Kdo zabil mého otce se však angažovanost stává markantou celého románu. A jakkoli od divadelních adaptací nelze očekávat slepé následování literárních předloh, v případě tak silného momentu, jaký v Louisově knize představuje pomyslné stoupání na barikády, je jeho propsání do jevištní inscenace zásadní. Pokud ještě zůstaneme u uvedené revoluční metafory, můžeme říct, že literární Louis zahajuje svou zpověď komorním předčítáním osobního dopisu a pozvolna své publikum zaplavuje emocemi, aby v nestřeženém okamžiku vyskočil na barikádu a pronesl pečlivě připravenou systémovou obžalobu. Divadelní Louis v podání Daniela Krejčíka oproti tomu jako by k barikádě dorazil v podnapilém stavu, svůj projev příliš nepromýšlel a rovnou se chopil megafonu. Hlubšího angažmá svého okolí tak ovšem nedosáhne.

Pojídání skla

Inscenace jde rovnou na věc: úplnou tmu v sále vystřídá nejprve záře projektoru, který promítá úryvek z knihy na oponu, posléze intimní osvětlení tryzny. Daniel Krejčík zahajuje smuteční řeč o otci – v knize pohřbeném symbolicky, v Čermákově provedení rovnou uloženém do rakve. Osamocený herec s kyticí v náruči a sklenicí sektu v ruce tak nemusí rozmlouvat jen s publikem. Slova plná emocí pronikají přes stěny dřevěné truhly, prakticky jediné kulisy na scéně, i k otci. A když nakonec z rakve vyleze, stává se další kulisou právě otec, respektive vzpomínka na něj, odraz jeho dávné i současnější podoby v Louisově mysli. Hra tak dostává příslibu proklamovanému v názvu a Louisově originální zpovědi tím vůbec neubližuje – naopak.

Scénu doplňuje řada drobných až marginálních rekvizit: síťka pomerančů, které Édouard – podle jedné ze vzpomínek – přinesl otci, když byl nemocný, nebo miniaturní smoothie maker, v němž později jeden z pomerančů rozmixuje spolu s krví z otcových úst poté, co jej – podle jiné vzpomínky – zmlátil Édouardův bratr. Protagonista takto připravený nápoj vypije a jeho žaludkem prochází zpověď i v dalších scénách, kde Krejčík pojídá střepy váz a číší z cukrového skla. Netřeba dodávat, že hlasitě se tříštící a následně pojídané sklo dělá minimalistickou scénu značně působivou.

Ublížené dítě

Právě řešení scény a její nasvícení vytvářejí z monodramatu vizuálně poutavou a silnou zkušenost. Tím spíše se snažím překonat svou rozmrzelost z hlavního hrdiny. Nesnadno se mi smiřuje zejména s faktem, že se Depresivní děti postavě Louise rozhodly dát podobu ublíženého dítěte plivajícího sliny a pronášejícího výčitky a čistě osobní soudy, což celou zpověď – především ale její strukturálně analytický rozměr – diskredituje. Samotný soubor, oceněný festivalem Příští vlna/Next wave, v upoutávkách na webu avizuje, že se „titulní otázka, kdo zabil mého otce, dočká překvapivého rozuzlení“. A pro člověka, který literární předlohu neotevřel, musí být závěr představení skutečně překvapivý – jako afektem poháněný vrah se totiž většinu času prezentuje právě protagonista.

Těžko říct, zda je tento posun důsledkem režisérského záměru, nebo svévolného provedení herce. Krejčík se přitom role zhostil poctivě: během osmdesátiminutové inscenace si takřka nevydechl a neklopýtl ani při závěrečném jmenovitém oslovování francouzské politické elity. Mód rozmazleného fracka, který místo systémem opovrhuje svým mrtvým otcem, nicméně Krejčíkovi a Čermákovi – a nakonec ani Louisovi – nelichotí.

Vlna vzteku a smutku

Jen pár dní po útoku spáchaném 13. října, kdy vrah připravil o život dva návštěvníky bratislavského gay klubu Tepláreň, představil soubor inscenaci v rámci letošního ročníku bratislavského divadelního festivalu Drama Queer. Navázal tak na mohutnou vlnu občanské nespokojenosti vyjadřované nejen na bratislavských ulicích. Jak na svůj facebookový profil napsal organizační tým festivalu, je důležité „pokračovat, neleknout se a být nadále spolu“. Řada zúčastněných souborů svá představení věnovala památce zavražděných a sám Krejčík se na svém instagramu pustil do emotivního líčení odehraného představení, dle vlastních slov nejsilnějšího za celý jeho život: „Někteří v hledišti začali nahlas plakat. Došlo mi, jak moc je to aktuální, bolestné (…) Zavalily mě tak zvláštní emoce, jako by to nebylo představení, ale rituál, rozloučení s těma dvěma klukama…“

Byť jsou emoce, stejně jako dostatečný prostor pro jejich vyjádření a vstřebání, po krizových událostech zcela namístě, faktem zůstává, že zapotřebí je především ona promyšlená systémová obžaloba, která mi bohužel v inscenaci Depresivních dětí schází. Vlna pochopitelného vzteku a smutku musí vyústit v cílenou obžalobu politických představitelů, kteří po vraždách mlčeli a kteří nadále přijímají rozhodnutí zcela protikladná snahám o rovná práva pro všechny.

Autorka je socioložka a teoretička kultury.

Kapr ve vodě

Dokumentární opera, která vyhrála Jihlavu

Úvodní záběry filmu KaprKód zachycují mlhu převalující se nad hladinou rybníka. První slova, která ve filmu zazní (když nepočítáme titulek tvrdící, že „někdy můžeme sledovat jen stopy plné disonancí a chybějících částí“), tvoří sborová recitace „Ryby raky, ryby raky“. Nato se před námi postupně vynoří dvě hlavní dějové linie, se kterými si budeme muset vystačit ve většině zbylé stopáže: záznamy vokalistů nahrávajících či performujících hudební složku této filmové „dokumentární opery“ a archivní záběry ze soukromého archivu hudebního skladatele Jana Kapra. Ty jej zachycují, jak přijíždí autem po lesní cestě k rybníku a následně se noří do vody za doprovodu nonverbálních zvuků hudebního tělesa. Smysl těchto obrazů je jasný – Kapr je ve vodě, vše je připraveno k zahájení představení.

Budovatelské písně i experimenty

Celý úvod KaprKódu režisérky Lucie Králové, která s ním vyhrála letošní domácí soutěž Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava, jasně demonstruje, že osobnost Jana Kapra tématem filmu vlastně není. To ostatně dokládají i některé texty, které se snímku věnují a v nichž se o Kaprovi píše jednou jako o „zapomenutém“ a jindy zase jako o mezinárodně „známém“ skladateli. Z filmu se toho totiž o skladateli dozvíme tak málo, že z toho může vyplývat jedno i druhé – širší kontext, který by nám umožnil pochopit titulní autorskou osobnost a její význam, tu úplně chybí. Snímek se v zásadě omezuje na životopisná fakta a nejobecnější zvraty Kaprovy profesní kariéry a rozhodně se nezaměřuje na jeho tvorbu a širší rámec jeho života.

KaprKód je tedy spíš o kódech než o Kaprovi. Základní nápad, od kterého se tu vše odvíjí, je pojmout film jako dokumentární operu. Králová se spojila s libretistou Jiřím Austerlitzem a skladatelkou Petrou Šuško, kteří k filmu vytvořili vokální hudební složku. Ta se prolíná přímo s Kaprovými skladbami. Kaprova tvorba má ovšem několik tvůrčích období – v padesátých letech se skladatel věnoval budovatelským písním, zatímco od šedesátých let byl mezinárodně reflektovaným autorem nové hudby (známé jsou především jeho skladby Cvičení pro Gydli, inspirované dětským žvatláním, a cyklus Guten Morgen, Stern podle básní Christiana Morgensterna). I ze samotného filmu je tento posun patrný, ovšem jen díky tomu, že v něm znějí přímo Kaprovy kompozice. Samotná „operní“ složka vytvořená Petrou Šuško se změnami protagonistova hudebního stylu ani politických přesvědčení příliš nepracuje.

Opera buffa

Ostatně, spíš než o plnohodnotnou operu jde o cvičení ve způsobech, jakými hudba dramatizuje text. Austerlitz a Šuško vytvořili sérii recitativů, které převypravují Kaprův život, přičemž především libreto vyznívá velmi ironicky. Opakování slova „laureát“ a hrátky s příjmením Kapr (ať už využívají jeho významu nebo zvukomalebnosti) dělají v podání autorů z Kaprova života spíš frašku. A toto pojetí často podporuje i obraz – například pasáž ztvárňující skladatelův úraz, který prodělal v šestnácti letech a po němž ochrnul, je komicky doprovázena archivními záběry, jak Kapr padá do sněhu při sáňkování. Dalším absurdním prvkem jsou informace o tom, kolik minut ze zhruba šesti hodin rodinných videoarchivů zabírají výjevy se skladatelovými dětmi nebo kolik vážily krabice s jeho korespondencí – z níž ostatně libreto několikrát cituje.

Dokud se film věnuje padesátým letům a Kaprovu angažmá v tvorbě budovatelských písní, potkává se tato stylizace s patosem skladatelovy tvorby, za niž na počátku padesátých let obdržel Stalinovu cenu a následně od Antonína Zápotockého i Státní cenu „za bohatou tvorbu v oblasti budovatelských písní z roku 1952“. Následně však Kapr prošel několika fázemi deziluze z vývoje komunistické diktatury a zároveň se začal věnovat experimentálnější hudbě – a v tomto kontextu funguje ironická perspektiva snímku mnohem hůře. Po roce 1968, kdy skladatel vrátil stranickou legitimaci a přestal být veřejně činný (i když ve světě se některé jeho skladby nadále uváděly), jako by s ním ztratil kontakt i samotný film.

Kapr uplaval

Osobnost Jana Kapra evidentně celý film dalece přerůstá. KaprKód se ale ani příliš nesnaží vést s ní dialog a namísto toho zůstává v zásadě nezávaznou hříčkou, která se v první řadě baví nacházením vtipných možností formátu „dokumentární opery“. Film tak můžeme brát jako pokus nabourat tradiční formát dokumentu tím, že se zde hodně neobvykle a protismyslně zachází s tříděním a zpracováním archivních materiálů – formát opery přitom slouží hlavně jako stylizace, jejíž výstřednost nám umožňuje odhlédnout od faktů a zaměřit se na způsob jejich prezentace. Stejně dobře ale film můžeme sledovat jako poněkud sebestředné dílo tvůrců okouzlených a možná i zaslepených vlastními excentrickými nápady.

Stejně se dá chápat i inscenace operních pasáží. Český filharmonický sbor Brno je předvádí přímo na kameru v prostorách vlastní zkušebny, často s jednoduchou choreografií nebo promyšleným rozvrstvením jednotlivých pěvců v obraze. Na několika místech ale Králová umisťuje do filmu záběry pořízené při zkoušení, kde sbormistr nebo autor libreta vysvětlují pěvkyním a pěvcům své představy, jak mají co zazpívat nebo jak byla daná pasáž míněna. Znovu se tak dostáváme ke kódům, jejichž pomocí umění tvoří biografie reálných osobností. Zároveň se ale opět dočkáme hlavně nadsázky a spikleneckého pomrkávání, případně poněkud banálních jedovatých poznámek na adresu doby, která nepochybně byla strašná, ale dnes to všichni vědí a jsou v tom různými médii neustále utvrzováni.

KaprKód se zkrátka zaobírá především sám sebou a se svým protagonistou přitom zachází jako s hračkou, na které můžeme předvádět vlastní ostrovtip. Je dobře, že u nás vznikl takto atypicky pojatý film, protože česká kinematografie, včetně té dokumentární, rozhodně potřebuje projekty vymykající se zavedeným škatulkám. Z hlediska dramaturgie a vnitřní dynamiky je snímek navíc velmi dobře vystavěný a rozhodně podmanivý. Jen Jan Kapr jako by tvůrcům kamsi uplaval.

Cena, o kterou se nesoutěží

Daniela a Linda Dostálkovy: her courage dwells not in a troubl’d flood/ of mounting spirits and fermenting blood

Rodina mezi psem a vlkem

Stydíme se za všechno přirozené

Druhé album Sudan Archives

Charakterizovat nové album Brittney Parks alias Sudan Archives jedinou žánrovou charakteristikou je nemožné. Americká zpěvačka, houslistka a producentka, která v současnosti žije a tvoří v Los Angeles, na své novince Natural Brown Prom Queen zkoumá především méně probádaná zákoutí popu, R&B a rapu a inspiruje se stejně tak tradiční africkou hudbou jako současným trapovým zvukem. Různé žánry přitom využívá jako materiál, z něhož vytváří komplexní obraz sebe samé: portrét cílevědomé Afroameričanky, která se nebojí mluvit o všudypřítomném rasismu, ale také o svých milostných eskapádách. A jakkoli to zní překvapivě, obě tato témata spojuje motiv paruky.

Organický charakter

Brittney Parks předvedla značný žánrový rozptyl už na debutovém EP z roku 2014, které nahrála ještě jako Sudan Moon. Tehdy přešlapovala mezi lo-fi psychedelií a ambientním popem a tyto polohy kombinovala s roztěkanými beaty ve stylu J Dilly. Ostatně v nultých a desátých letech se velká část elektronické hudby nesla právě ve znamení dillovských beatů. Recenzenti tehdy tento subžánr, jehož kolébkou bylo Los Angeles, nazvali wonky. Klopýtavou wonky rytmiku slyšíme také na eponymním EP z roku 2017, první nahrávce, kterou Parks vydala pod novým pseudonymem Sudan Archives, a ještě výrazněji pak v singlu Water, který vyšel o pár měsíců později. Na debutovém albu Athena (2019) sice živelná rytmika i nápadité aranže ustoupily stranou a zpěvačka se vrhla do vod tradičnějšího R&B a popu, na letošní novince se ovšem Sudan Archives vrací v celé své osobitosti a zároveň se jedná o její dosud nejosobnější počin.

Na albu Natural Brown Prom Queen hudebnice s grácií přechází mezi různými žánry, a to i v rámci jednotlivých písní. Najdeme tu tradiční i alternativní R&B, disco (které mimochodem na své letošní desce Renaissance oživuje i Beyoncé), emancipované rapové egotripy, ale i ozvěny boombapu. Zároveň má nahrávka výrazně „organický“ charakter – písně se přelévají jedna do druhé, mění se tempa a pracuje se s momentem překvapení. Když se například rozjetý housový rytmus v závěru skladby Copycat (Broken Notions) náhle zastaví a zazní roztomilá mezihra s pomalejším funkovým groovem a samplem hlasu zpěvaččina otce, jde o zábavný moment, který poskytuje chvilkové rozptýlení před emočním vodopádem následující písně FLUE.

Když si ostříhám vlasy

Zpěvaččin otec ovšem není jediný člen její rodiny, který se na albu objevuje – v jiné mezihře promlouvá také její matka a sestra Catherine je zase spoluautorkou písně Yellow Brick Road. Kromě toho se osobní rozměr nahrávky projevuje i v tématech, o nichž Sudan Archives na desce pojednává, ať už se jedná o otevřenou výpověď o vlastní sexualitě nebo o zkušenost černošské umělkyně s rasismem.

Píseň Selfish Soul inspirovala příhoda výše zmíněné zpěvaččiny sestry, která byla propuštěna z práce, protože měla na hlavě afro. Sudan Archives k tomuto incidentu v rozhovoru pro server East London Advertiser poznamenává, že to bylo poprvé, kdy se setkala s rasismem a diskriminací jen kvůli přirozenému vzhledu vlasů. Na základě této zkušenosti se pak sama ostříhala dohola, aby se „odstřihla“ od lidí, kteří takto povrchně soudí ostatní, a od jejich předsudků. Navíc teď hudebnice může nosit paruky podle své momentální nálady, a ne podle toho, co jí diktuje okolí.

V první sloce zmíněné písně se zpívá: „Když si ostříhám vlasy, snad mi zase narostou/ A snad budou dlouhé jako dřív/ A jestli budou rovné, budete mě mít radši než teď?/ Jako všechny ty dívky z obálek časopisů (…) Tak zůstaňte, vlasy, zůstaňte rovné/ Stydíme se za kudrny, vlny a všechno přirozené“. Navzdory intimnímu vyznění textu se nejedná o tklivou baladu, nýbrž o skladbu s rychlým tempem, výrazným beatem a extatickým zvukem houslí. A aby toho nebylo málo, vzápětí následuje historka o tom, jak zpěvačka při sexu s mužem jménem „Jimmy Mac“ musela myslet na to, jestli je její paruka dobře upevněná, a nedokázala se uvolnit. Komplexní téma identity a rozmanitosti tak získalo odlehčenou podobu chytlavého letního hitu.

Drobná změna perspektivy

Natural Brown Prom Queen může připomenout loňskou desku Sometimes I Might Be Introvert britské rapperky Little Simz. Obě umělkyně řeší podobná témata, jejich hudbu charakterizuje široké žánrové rozpětí a ani jedna se nebojí nechat posluchače nahlédnout do svého soukromí i niterných myšlenek. V případě Sudan Archives tato otevřenost občas vyústí ve sloky pointované výraznými metaforami – například v tracku Milk Me slyšíme: „Chci, abys mě miloval/ Chci, aby ses mě dotknul/ Tvůj prst v mé kundě jako palička na med“. Smyslné obrazy tu mají podobnou funkci jako v případě písně Selfish Soul: emancipují mysl prostřednictvím osvobozování těla.

Stejně přímé jsou verbální výpady, kterými Sudan Archives míří na své kritiky, ale i na ty, kteří ji údajně chtějí napodobovat: „Kopíruje můj styl/ Vím, že se jí líbí můj úsměv/ Chce být jako já/ Ale mě nenahradí…“ A tak podobně. Tím, že zpěvačka ventiluje i negativní emoce, jistě přidává na uvěřitelnosti svému projevu, zároveň však opakuje stokrát použité klišé. I přes tuto drobnou výhradu je nicméně novinka Sudan Archives znamenitým, komplexním počinem, jehož kvality plně doceňujeme až s opakovanými poslechy. Velkou měrou k tomu přispívá charisma hudebnice a zejména neobvyklá hra na housle, na něž se prý nedívá „západním pohledem“, ale naopak se snaží „poukázat i na další přístupy“. A skutečně, zdá se, že Sudan Archives stačila jen drobná změna perspektivy, aby svou vizí současné populární hudby dokázala překvapit a zároveň se příliš nevzdálila publiku.

Autor je hudební publicista.

Teorie z hotelové terasy - muzikologický deník

Vznešené kyborgské hymny

Přístupná abstrakce Katariny Gryvul

Jedním z marginálních důsledků ruského útoku na Ukrajinu je nárůst zájmu o tamní hudební produkci, za běžných okolností zpravidla opomíjenou. Je sice pravda, že The Quietus nebo Bandcamp Daily východoevropské okrajové scény po očku sledují už roky, to jsou ale výjimky. Až s letošním jarem se v mnoha médiích objevily (vzájemně dost podobné) výběry aktuálních ukrajinských alb a jejich autoři se začali ve velkém objevovat na soupiskách prestižních festivalů. Mladá ukrajinská skladatelka, zvuková umělkyně a producentka Katarina Gryvul tak byla pozvána snad všude, kam to šlo, od berlínského CTM Festivalu přes „platformu pro inovativní hudbu a audiovizuální umění“ SHAPE až po dvojici pražských událostí – v červnu vystoupila na festivalu United Islands of Prague a v září se představila v rámci série Synapse Knowledge v MeetFactory. V obou případech šlo ovšem o akce, jež se poněkud míjely se skupinou posluchačů, kterou by její hudba mohla hlouběji zaujmout, a Gryvul tam poněkud zapadla.

Opulentní syntéza

Tato hudebnice si nicméně zaslouží pozornost bez ohledu na aktuální politickou situaci. Na letošním albu Tysha se jí podařilo vytvořit zábavnou a opulentní syntézu několika současných přístupů, které Gryvul navíc po svém variuje a obohacuje. Nahrávka se dá povšechně zařadit k moderní, ale nikoli nutně novátorské abstraktní elektronice, jakou tvoří Flora Yin-Wong nebo Pan Daijing. Reflektuje „tekuté“ či „hybridní“ digitální experimenty, ale adaptuje je po svém do méně krajních forem. Cizorodé výboje se na první pohled nepřehledně rozpadají, skladby ale mají pevný, byť často skrytý rámec, který je drží pohromadě. Mimo to se Gryvul nebojí bohatých melodií a elektronickou složku doplňuje řada klasických nástrojů i procesovaný hlas. Vzhledem k vrstevnatosti a velkoleposti její tvorby posluchače nepřekvapí, že autorka absolvovala tradiční hudební vzdělání, ačkoli aktuálně studuje sound art a počítačovou hudbu. Řada pasáží má díky zvukům fléten, smyčců a harfy až orchestrální nádech. Když se ve skladbě Vidsutni opakuje průzračně čistý „refrén“, připomíná mi to snahu zachytit a navodit dětský úžas nad něčím fantastickým z filmových soundtracků ke Koralíně či Harrymu Potterovi nebo ve filmové hudbě Dannyho Elfmana.

Tahle asociace možná překvapí, poukazuje však na přirozené prolínání abstrakce a přístupnosti, v němž tkví asi největší síla alba. Některé recenze dokonce mluví o experimentálním popu, na to jsou ale kompozice Gryvul příliš ambiciózní a maximalistické. Vezměme si jako příklad titulní skladbu, kde se jemné pasáže harfy a organického chrastění střídají s těmi hutnějšími – ostře řezanými, glitchujícími elektronickými erupcemi. Opakování tichých i hlasitých pasáží sice vágně naznačuje písňovou strukturu, pomyslné sloky a refrény se ale výrazně proměňují a skladba nakonec sklouzává do atonality. Zároveň se ovšem řada vcelku agresivních postupů dá při poslechu snadno přejít a celkový zvuk zdaleka není tak masivní jako třeba u Bena Frosta nebo hudebníků z labelu Subtext. Což je škoda, protože s průraznějším zvukem by nahrávka byla působivější, nikoli méně přístupná.

Statek, kostel, továrna

Za pozornost stojí také důležitý, i když ne definující vliv východoslovanského folku, který do skladeb prosakuje a dodává jim melancholickou náladu. Smutné melodie akustických nástrojů v kontextu cizorodé elektroniky připomínají fantaskní „tradiční hudbu fiktivních druhů“ Rashada Beckera. Ovšem tam, kde Becker rozvíjí plíživé, psychotické motivy a tance, vokalistka Gryvul skládá vznešené kyborgské hymny a leckdy dosahuje až operního efektu.

Snad nejblíže má Tysha k počátkům Holly Herndon, jejíž tvorba v období EP Chorus (2014) působila jako okno do budoucnosti. Ještě víc než strhující, odvážná i zábavná elektronika tehdy u Herndon fascinoval přístup k hlasu, kde šly stranou veškeré ohledy na přirozenost, pravdivost nebo organičnost a vokální složka procházela neohraničenými mutacemi a manipulacemi. Gryvul není fenomén této kategorie, ale její práce s hlasem je podobně radikální. Její zpěv zní v nepůvodních tóninách, v kontrapunktech sám proti sobě nebo v jednočlenných sborech. Až operní razanci střídají šepot a nádechy. Právě díky této variabilitě se hudba Katariny Gryvul pomyslně pohybuje mezi statkem, kostelem a továrnou zcela bez zaškobrtnutí. Kde průkopnice Herndon časem ztratila emocionální bezprostřednost, tam ukrajinská hudebnice produkuje hudbu, která je sofistikovaná, ale pořád zábavná.

Autor je hudební publicista.

Generál zima a generál Praha

Andrej Babiš napínal skoro do poslední chvíle – a když donapínal, nepřekvapil a zachoval se jako hráč. Do prezidentské volby půjde a pokusí se přetavit nemalé problémy stávající vlády se zvládáním inflace a energetické krize ve vlastní úspěch v klání o Hrad. Od Miloše Zemana, Václava Klause a koneckonců i Václava Havla měl dost možností se poučit, že Hrad je pro opozičního politika dobré útočiště. Vládnoucím stranám odtud lze zatápět lépe než z průhonické sokolovny.

Liberální komentátoři se předhánějí v siláckých prohlášeních, že Babiš na vítězství v prezidentských volbách nemá. Ostatně, v podobných prohlášeních se předháněli během posledního roku: většinou je zakončili poznámkou, že si to lídr ANO ještě vyhodnotí a do klání nevstoupí, pošle za sebe velvyslance Stropnického nebo jiného svého podržtašku. Podobná prohlášení zapomínají, že Babiš má vedle „generála zimy“ (a s ním spojené energetické krize a inflace) ještě jednoho mocného spojence. Tak mocného, že v předchozích dvou přímých volbách dostrkal na Hrad nenáviděného Miloše Zemana, jednou jako politického důchodce z Vysočiny, podruhé jako lidskou trosku rozkládající se před kamerami a obklopenou nevábným okolím, vyvolávajícím dojem agentů cizích mocností. Jakže se onen schopný a silný spojenec jmenuje? Arogance liberálního středu.

Velká část Zemanových voličů nevolila schopnosti samolibého prognostika, který se v důchodu posunul od sociální demokracie ke krajní pravici. Volila prostě proti aroganci „Prahy“ a „Pražáků“, kteří jim otevřeně i bezděky dávali najevo, že jsou něco víc. Kteří jim polohumorně a polovážně opakovali, že na Hrad patří „kníže“, jako kdyby šlechtické tituly nezrušil už Masaryk. A kteří posléze za skvělého kandidáta na prezidenta vydávali nevýrazného pána z Akademie věd, působícího dojmem muže bez vlastností, jehož jedinou ctností bylo nebýt Zeman.

Kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová, bývalá rektorka školy s vážnými korupčními průšvihy, nám už sdělila, že se Andrej Babiš do druhého kola prezidentské volby nedostane – a podobným způsobem sebe samé přesvědčuje celá řada liberálních komentátorů. Je to jakási politická obdoba maniodepresivní psychózy: o chvíli později budou ti samí lidé představovat Babiše jako neporazitelné monstrum. Není přitom ani jedním, ani druhým – každopádně by se ale o možnostech předsedy strany, která zvítězila v posledních dvou parlamentních volbách, slušelo mluvit s větším respektem. Spočítal si své šance dobře a ví, že pro něj bude kromě jeho propagandistů a kampaně, kterou už prakticky rok vede, pracovat také arogance liberálů. Arogance, jejímž symbolem se staly výroky Markéty Pekarové Adamové o nošení svetru. Továrny či restaurace si v případě nedostatku energií také oblečou svetr, anebo zdraží či zavřou?

Oligarcha na Hradě, to by samozřejmě byla devastující zkušenost. Už Miloš Zeman ukázal, že některé nejasné formulace v ústavě lze využívat do krajnosti, jeho celková ochablost ho ale brzdila a přiměla k tomu, že nám předvedl pouhé ukázky. Babiš je podle všeho sekáč, který se nezakecá. Z permanentní kampaně z obytňáku by mohl udělat permanentní protivládní ofenzivu z Hradu – a posléze by z Hradu mohl řídit svou vlastní vládu. Proti monstru jménem Babiš zároveň znovu povstane monstrum jménem Antibabiš: namísto debat o sociální politice, spravedlivých daních nebo řešení klimatické krize se povede zápas o „záchranu demokracie“ před strašákem populismu, kterému se podařilo dokonat znesvěcení Havlova prezidentského dědictví. Skutečně důležité otázky padnou pod stůl.

Babiš je pro liberály traumatický proto, že pro mnohé z nich představuje první opravdu drastické setkání s mocí kapitálu, kterou tak dlouho a tak oddaně hájili nasazováním psí hlavy „komunistického nebezpečí“ jakékoli trochu odvážnější levicové kritice. Pak přišel Babiš a otřásl jim jejich světem – nejenže už nemohou číst se stejnou chutí Orientaci Lidových novin, ale jednu dobu se zdálo, že Babiš ovládne i stát – ten stát, který je přece jejich!

Jenže většina populace tohle zděšení nemůže sdílet. S tím, jak může vypadat moc kapitálu, se setkali dávno předtím, skrze vyhazovy z práce a zavírání továren, soukromé exekutory, soukromé vymahače a ochranky, moc různých místních zbohatlíků a nadnárodních firem, rozsáhlou korupci… Zděšení moudrých lidí z liberální Prahy je pro ně nesrozumitelné. Na elitářský pocit, že stát patří především jim, že právě oni v něm mají definiční moc, jsou alergičtí. A občasné paternalistické záchvaty pražských liberálů, kteří si jednou za čas vzpomenou na „regiony“ a chtějí tam vyrazit s taškou plnou dobrých rad, je mohou tak akorát rozhněvat.

Opravdu nepotřebují, aby jim někdo říkal, co si mají myslet. Zato ocení, když někdo pomstí jejich ponížení a rozkope liberálním Pražákům úsměv. To dalo sílu Zemanovi, Paroubkovi i Babišovi. Čelíme-li už dnes chudnutí a zima bude znamenat ještě větší nejistotu a krizi, ocení to dvojnásob.

Všichni se děsí černé marketingové magie Babišova PR generála Marka Prchala. O úspěchu Babiše v prezidentské bitvě ale nerozhodne on, a nerozhodnou o něm ani dnešní průzkumy veřejného mínění. Rozhodnou tři jiní generálové: generál inflace, generál zima a generál Praha.

Autor je politolog a publicista.

Mimo logiku zisku

Samozásobitelství a svépomoc

Letošní houbařská sezóna pomalu končí, a tak si opět budeme moci přečíst, kolik tun hub a dalších plodin si lidé odnesli z lesa a jakou cenovku bychom mohli na všechny ty nasbírané houby, maliny a borůvky nalepit. Zpravodajské servery opět nabízejí tipy, „kde rostou“, a utvrzují nás, že jsme opravdu „národ houbařů“: celkem nasbíráme 40 tisíc tun lesních plodů ročně, z toho 25 tisíc tun hub. Na houby chodí sedm domácností z deseti, domů si jich každá přinese v průměru mezi šesti a sedmi kilogramy ročně a celková hodnota nasbíraných plodů dosahuje pěti či šesti miliard korun.

Samozásobitelství se ale netýká jen sběru hub. Koneckonců, jsme i národem zahrádkářů. Vždyť zahrádkaření se u nás věnuje přes 40 procent obyvatel, kteří svépomocným pěstováním pokryjí téměř třetinu vlastní spotřeby ovoce a zeleniny a ještě zvládnou přebytky darovat lidem ve svém okolí. Samozásobitelství spolu s dalšími formami svépomoci (činností, které provádíme vlastní silou a prostředky) je tak všude kolem nás. Přitom na počátku devadesátých let převažoval názor, že v kapitalismu, který přinese dostatek kvalitního zboží a služeb, svépomoc – například ve formě zahrádkaření či kutilství – postupně vymizí. Proč se tedy nadále rozvíjí? A co nám to říká o současné společnosti?

Radost z práce

Názory na to, proč svépomoc nevymizela, jsou v zásadě trojího druhu. Tím prvním je přesvědčení, že svépomoc a samozásobitelství jsou prostě reakcí na nedostupnost služeb a zboží, případně na jejich nízkou kvalitu. Ve studiích některých západních odborníků se tak můžeme dočíst, že podíl zahrádkaření a samozásobitelství je ve východní Evropě vyšší buď proto, že jde o dozvuk socialistického nedostatku, nebo o reakci na jeho postsocialistickou obdobu. Takový pohled v podstatě stojí na představě nikdy nekončícího „dohánění“ rozvinutějšího Západu zaostalejší východní Evropou. Druhé vysvětlení je lidově kulturologické. Podle něho jsme z nejrůznějších kulturních či historických důvodů zkrátka národem, k jehož charakteristikám patří mimo jiné i kutilství nebo pěstování rajčat. Je jasné, že oba tyto pohledy se mohou vzájemně doplňovat a posilovat. Nejde však i o něco jiného než jen o stav ekonomiky nebo domnělou národní povahu?

V rámci nedávno skončeného výzkumu kutilství (ojedinělého a prvního svého druhu u nás) jsme identifikovali dva důležité rozměry svépomoci. Předně, je takřka všudypřítomná. A pokud se podíváte blíže, zjistíte, že ji provází specifický mix uspokojení a radosti z práce samotné nebo z jejích výsledků. Lidé prostě rádi „něco dělají“: tvoří, vyrábějí, opravují, pěstují. Aby však z práce plynulo potěšení, musí dávat smysl. Prostřednictvím svépomocných činností tak lidé často pečují o druhé či o sebe a zároveň si vytvářejí obraz sebe samých jako lidí pracovitých, zručných či šetrných. Právě udržitelnost totiž bývá častou průvodkyní svépomoci. Kromě ní je však svépomoc podmíněna specifickou kombinací představ, včetně těch o hodnotě a smyslu určitých činností, a jako taková je zapletena do svébytné morální ekonomie.

Ekonomie svépomoci

Samozásobitelství, kutilství a další formy svépomoci spojuje především to, že jejich cílem není generovat zisk. Mnohdy dokonce z čistě ekonomického hlediska nedávají smysl. Samozřejmě mohou být prováděny i z nutnosti, ta ale nemusí být jejich jediným a často ani hlavním důvodem. Jak se ukazuje například ve výzkumech kutilství nebo zahrádkaření, mnohdy je hlavní hodnotou činnost sama. Práce se cení, protože skrze ni člověk upravuje a utváří svět kolem sebe (například v podobě zahrádky v zahrádkové kolonii), ale také ustavuje a posiluje vztahy s ostatními lidmi i okolním prostředím. Práce a péče tak představují základní stavební kameny morální ekonomie svépomocných aktivit.

Z perspektivy výzkumu svépomoci se lidé ukazují jako pracovití a činorodí, což je v rozporu s vulgárními ekonomickými představami o lidských jedincích jako z podstaty líných tvorech, kteří se snaží maximalizovat zisk s minimálními náklady. Problém je samozřejmě v tom, že práce, kterou lidé vykonávají v zaměstnání, často neodpovídá jejich představě o smysluplné činnosti, na níž stojí morální ekonomie svépomoci. Jak upozornil antropolog David Graeber, v současné společnosti přibývá „bullshit jobs“, česky doslova „prací na hovno“ (viz A2 č. 19/2013), a zaměstnání se stávají čím dál prekérnějšími.

O svépomoc a její projevy bychom se tedy měli zajímat i proto, že představují alternativu k převládajícím mechanismům zisku, potažmo globálního kapitalismu. Činnosti typu zahrádkaření či kutilství totiž můžeme vnímat jako sdílené časoprostory stojící mimo logiku zisku. Výzkumy konkrétních forem samozásobitelství přitom naznačují, že právě pro tuto kvalitu lidé dané aktivity provozují. Dospíváme tak ke třetí odpovědi na úvodní otázku, proč svépomoc a samozásobitelství s rozvinutým kapitalismem nevymizely, a naopak se dále rozvíjejí. Vyrůstají totiž z potřeby smysluplné práce a péče, skrze něž člověk utváří sebe i svět kolem. A to je také důvod, proč je svépomoc tak podstatná. Umožňuje nám vyhlédnout za obzor převládajícího politicko-ekonomického nastavení. Na různé projevy svépomoci tak lze nahlížet i jako na předivo alternativ, které nám pomáhají představit si, formulovat a v posledku i tvořit lepší svět.

Autor je antropolog a geograf, pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR.

Místo a know-how

Zahrádkaření za časů pandemie

Vědecké časopisy i média v západní Evropě se v posledních dvou letech plnily zprávami o obrovském boomu zahrádkaření – tedy pěstování vlastních potravin. Lidé tím reagovali na omezené možnosti trávení volného času zapříčiněné protipandemickými opatřeními i na obavy z narušení dodavatelských řetězců potravin. Vědci i novináři objevovali přínosy zahrádkaření, jako jsou environmentálně šetrná místní produkce, pobyt na čerstvém vzduchu, smysluplná fyzická aktivita, trávení času s přáteli či rodinou nebo zkrátka radost z pěstování. Jak z toho vyšlo Česko, kde nezanedbatelná část mediálního i politického mainstreamu již přes třicet let vzhlíží k Západu jako ke vzoru, který bychom měli následovat?

Zahrádkářská velmoc

V únoru letošního roku vyšla v deníku Blesk krátká zmínka o jednom z našich výzkumů s bombastickým titulkem „Češi během covidu propadli zahrádkaření: vlastní jídlo si pěstuje polovina domácností“. Jako obvykle byla realita méně senzační než novinové titulky. Česko je totiž zahrádkářskou velmocí dlouhodobě. Sociologické výzkumy prováděné od roku 2005 ukazují, že alespoň malé množství ovoce či zeleniny si v Česku dlouhodobě pěstuje 40 až 45 procent domácností. Jde o rozšířenou a zároveň sociálně inkluzivní činnost. Věnují se jí všechny skupiny obyvatel bez rozdílu pohlaví, věku, vzdělání, profese či bydliště. Oblibu zahrádkaření lze doložit i členstvím ve spolcích: organizovaných členů Českého zahrádkářského svazu je přibližně 130 tisíc, čímž tato organizace nejspíš překonává souhrnný počet členů všech českých politických stran a pohybuje se ve stejném řádu jako Fotbalová asociace, Sokol nebo sdružení zastřešující dobrovolné hasiče.

Novinářskou senzaci jsem sice zpochybnil, ale tvrdit, že se v době covidu v českém zahrádkaření vůbec nic nezměnilo, by nebylo přesné. V období před pandemií výzkumy naznačovaly, že zahrádkářů sice neubývá, ale pěstují v průměru méně potravin. Výzkum z podzimu 2021 ovšem ukázal opačný trend, tedy pěstování většího množství a více druhů ovoce i zeleniny. To potvrdily i zkušenosti z Českého zahrádkářského svazu poukazující na častou přeměnu okrasných záhonů na produkční. Výzkumy z obou let covidové pandemie také podchytily nezanedbatelnou skupinu lidí, kteří sice potraviny nepěstují, ale mají to v plánu. V obou rocích šlo o více než desetinu respondentů – z velké části mladých lidí. Můžeme tedy konstatovat, že covid a s ním související společenské dění sice v Česku zahrádkaření nijak dramaticky nezměnily, ale posílily jeho popularitu. Zahrádky představovaly nejen venkovní prostor, kde člověk může legálně a bezpečně trávit svůj volný čas, ale možná i psychologickou pojistku proti volatilnímu vnějšímu světu a strachu z výpadků v zásobování potravinami.

Změna kontextu

Nejzajímavější změny ovšem proběhly ve vědě, médiích a politice. V celoevropském vědeckém prostředí dlouho převládal pohled, podle něhož je zahrádkaření ve střední a východní Evropě přežitkem socialismu a jeho problémů se zásobováním nebo chudobou. Vlivem mnoha výzkumů z poslední dekády z různých států po celé Evropě se tento přístup ovšem ukázal jako neudržitelný. Současné sociologické, ekonomické či geografické interpretace zahrádkaření kladou mnohem větší důraz na nefinanční motivace včetně radosti z pěstování a sdílení potravin a poukazují na podobnost zahrádkářů v různých zemích. K těmto závěrům přispěli i čeští vědci a vědkyně, jelikož výzkum českého zahrádkaření má s ohledem na počty obyvatel a vědců značný mezinárodní přesah a české zahrádky patří mezi ty nejprozkoumanější na světě.

Obdobný diskursivní obrat nastal i v médiích. Z tématu vhodného maximálně pro Receptář nebo Rady ptáka Loskutáka se stala záležitost, jež byla v posledních dvou letech zmíněna snad ve všech významných českých denících a zpravodajských webech, rozhlasu i televizi. Kontext, v němž je zahrádkaření v médiích představováno, se zásadně změnil. Už nejde o záležitost důchodců z venkova a postsocialistický přežitek ani o marginální komunitní zahrady v několika velkoměstech, nýbrž o samozřejmou součást života podstatné části společnosti, o aktivitu, jež přináší jednotlivcům i celku užitek a zaslouží si své místo pod sluncem.

K náznakům určitých změn došlo i v politice. V tomto případě je třeba se zaměřit na zahrádky ve veřejném prostoru, tedy zahrádkářské osady či komunitní zahrady. Ty se často nacházejí na obecní půdě, kterou mají zahrádkáři jen pronajatou. Jejich pozice je tudíž mnohem méně stabilní a více ovlivňována komunální politikou, než je tomu u běžných zahrad v soukromém vlastnictví. Možná jste zaznamenali zahrádkářský zákon, který byl přijat v loňském roce. Zákon definuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou, stanovuje podmínky pronájmu a kompenzací a ukládá veřejné správě, aby zahrádkaření podporovala. Přijetím zákona Česko vlastně dohnalo své sousedy, u nichž obdobné zákony již dávno platí. Zákon sice navrhli poslanci ze šesti stran, ale v širší známost ho uvedl především Andrej Babiš, když vyčítal poslanecké sněmovně, že neustále řeší covid, nikoli zahrádkářský zákon. Byla by ovšem chyba spojovat si tuto agendu pouze s politickou komunikací ANO. Podpora zahrádkářských osad se objevila jako součást kampaně i u jiných stran, například v Karlových Varech nebo Mariánských Lázních, a to i na billboardech jako jedno z hlavních hesel. Přesto není namístě propadat přílišnému optimismu. Dva roky trvající debaty o novém brněnském územním plánu ukázaly, že pokud zahrádkářské osady leží na lukrativních pozemcích v širším centru velkého města, místní politici bez uzardění opráší starý narativ o reliktech minulosti, které do města nepatří, jsou neudržované a poskytují útočiště bezdomovcům.

Zelené oázy

Žádný současný text věnovaný zahrádkaření se asi nevyhne otázkám potravinové bezpečnosti a pěstování kvůli úspoře financí. Inflace a všeobecná nejistota vracejí tyto faktory zpět do hry. Můžeme tedy očekávat další zahrádkářský boom? Zcela aktuální data výzkumu Život k nezaplacení společnosti PAQ Research z letošního září uvádějí, že zahrádkaří 51 procent domácností, což je stejné množství jako loni, a potvrzují mírný nárůst proti předchozím letům. Lze se domnívat, že část zahrádkářů bude v souvislosti se zdražujícími se potravinami pěstovat více než dřív a že pěstitelů bude v příštích letech ještě mírně přibývat. Je také možné, že finanční motivace bude hrát větší roli než dříve. Nicméně výzkumy z Česka ukazují, že samotná možnost mít vlastní čerstvé a zdravé potraviny je nejdůležitější motivací, jež převažovala nad finanční stránkou věci i v časech ekonomické recese. Což neznamená, že snaha ušetřit nehrála žádnou roli. Krása zahrádkaření je v tom, že jde o mnohovrstevnou činnost, která spojuje práci s odpočinkem, koníček s povinností o zahrádku pečovat, radost s užitkem.

V podmínkách 21. století pochopitelně nemůžeme v zahrádkaření spatřovat hlavní řešení potravinové soběstačnosti. Zahrádkaření je ale činností, která rozšiřuje způsoby, jimiž domácnosti mohou získávat potraviny i mimo rámec tržní ekonomiky. Spíše než o potravinové soběstačnosti lze mluvit o potravinové suverenitě, jež klade důraz na možnost zvolit si vlastní zdroje potravin. Vlastní výpěstky jsou velmi často sdíleny s rodinou či přáteli, a domácí pěstování má tím pádem dopad i na lidi, kteří sami zahrádkáři nejsou.

Mimo to jsou zahrádky, a zejména zahrádkářské osady a komunitní zahrady, zelenými oázami měst, které absorbují srážky, chladí vzduch a při vhodném způsobu údržby také rozšiřují biodiverzitu. To vše posiluje sociální i environmentální resilienci naší pozdně moderní společnosti, což se nám může hodit při budoucích krizích. K pěstování jsou přitom potřeba vlastně jen dvě věci: know-how a prostor. Základní zahrádkářské znalosti se v české společnosti stále udržují a předávají z generace na generaci. O svůj prostor musí ale zahrádky zejména ve velkých městech bojovat.

Autor pracuje v Sociologickém ústavu AV ČR.

Návrat Luly da Silvy

Jak se Brazílie vypořádá s dědictvím Bolsonarovy vlády?

Jair Bolsonaro dokázal za jediné prezidentské období Brazílii v mnoha ohledech proměnit k nepoznání. Na mezinárodní scéně se z jednoho z důležitých hráčů v boji proti změnám klimatu stal vyvrhel, který postupně přišel o respekt i většinu spojenců, od Evropské unie přes Spojené státy až po Čínu. Mimo to se Brazílie pro své směřování k autoritářské pravici ocitla v izolaci i v rámci Latinské Ameriky, kde byla přitom vždy regionálním lídrem. Na domácí scéně pak Bolsonaro normalizoval jednání, které bylo od konce diktatury tabu. Z pozice prezidenta útočil na sexuální menšiny, vysmíval se etnicky a nábožensky různorodému obyvatelstvu severovýchodního regionu, vyhrožoval soudcům, zpochybňoval integritu volebního systému. Zároveň ohrozil sekulární podstatu státu garantovanou ústavou, když svou vládu obhajoval s odkazy na poslání od Boha a na vlivná místa dosadil ultrakonzervativní evangelikály.

Kromě extrémní rétoriky Bolsonarovo funkční období charakterizovala extrémní neochota řešit zásadní výzvy posledních let. Zvláště patrné to bylo v případě Amazonského pralesa, jehož ochranu prezident podkopal tím, že zbavil federální agentury peněz i odborníků a omezil jejich pravomoci. Podobně přistoupila Bolsonarova vláda k pandemii koronaviru. Prezident dlouhé měsíce ignoroval nabídky na dodávky vakcín a místo toho šířil dezinformace a propagoval „alternativní“ léčiva typu hydroxychlorochinu a ivermektinu. Výsledkem bylo bezmála 700 tisíc mrtvých. Žádné zvláštní kroky ostatně Bolsonaro nepodnikl ani poté, co se za jeho vlády desítky milionů lidí ocitly v ohrožení hladem a prudce vzrostl počet osob žijících na ulici.

Jaká je ale naděje, že stav hospodářského, politického i společenského rozkladu zvrátí právě levicový exprezident Lula da Silva, který se na pozici hlavy státu vrací po dlouhých dvanácti letech?

Napravení reputace

Nejsnazší práci bude mít Lula na mezinárodní scéně – velká část světových státníků koneckonců jeho zvolení přivítala, a to jak v Evropě a Spojených státech, tak v Číně, kterou měl Bolsonaro ve zvyku napadat výroky hraničícími s rasismem. Hlavním problémem dosluhující vlády ve vztahu ke zbytku světa bylo bezpochyby dramatické zrychlení odlesňování Amazonského pralesa a v tomto ohledu je od Luly da Silvy možné očekávat nejen symbolická gesta, ale i konkrétní kroky, například větší zapojení původního obyvatelstva do ochrany pralesa nebo restrukturalizaci a posílení federálních agentur. Lula da Silva má ostatně s touto strategií bohaté zkušenosti ze svých předchozích prezidentských období, kdy se mu podařilo postup odlesňování rekordně zpomalit. Zároveň se nový prezident bude pokoušet obnovit programy mezinárodní spolupráce, jako je pozastavený Amazonský fond, a koordinovat kroky na ochranu pralesa se sousedními zeměmi.

Mnohem těžší úkoly čekají prezidenta na domácí půdě, kde bude pro prosazení svých plánů potřebovat většinu v kongresu a zároveň se bude muset snažit udržet křehkou koalici prodemokratických sil, která mu pomohla ke zvolení. Desítka Lulovi nakloněných stran nezískala většinu ve sněmovně reprezentantů ani v senátu, a prezidentovi tedy nezbývá než hledat partnery mezi bývalými Bolsonarovými spojenci. Ty sice zpravidla s Bolsonarem nespojuje žádné silné ideologické pouto ani osobní loajalita, svoji podporu však neposkytnou zadarmo. Lula jim tak bude muset nabídnout důležitá místa ve vládě, v parlamentních komisích nebo v dozorčích radách státních společností a zároveň ustoupit v konkrétních tématech – ať už se bude jednat o podporu zemědělských gigantů, nebo evangelikálních církví. Za této situace může být složité odolat korupci, se kterou má prezidentova Strana pracujících bohaté zkušenosti, i pokušení slevit z programových priorit v čele s ochranou klimatu a životního prostředí. Ambiciózním plánům na snížení chudoby zase nepřeje dlouhodobě špatná ekonomická situace a je možné očekávat i vnitřní konflikty mezi liberálními a socialistickými proudy uvnitř Lulovy koalice.

Příliš hluboké příkopy

Co se týče nápravy dalších aspektů Bolsonarova dědictví, bude brát nová vláda bezpochyby mnohem větší zřetel na práva LGBTQ+ komunity a patrně i původních obyvatel – přinejmenším snad nehrozí, že by se pokoušela protiústavně otevírat domorodá území těžbě, jako to plánoval Bolsonaro. Vzhledem k rozložení sil v kongresu i uvnitř Lulovy koalice ovšem nelze čekat prosazení větších sociálních reforem ani práva na potrat nebo legalizace měkkých drog, která se připravuje třeba v sousední Kolumbii. Stěží také dojde k usmíření rozdělené společnosti poté, co se krajní pravici podařilo pomocí falešných zpráv vyděsit miliony lidí hrozbou nástupu komunistické a ateistické diktatury. Sedmasedmdesátiletý Lula da Silva se přece jen do čela země nevrací s dostatečnou politickou vizí ani morálním kreditem. Je tedy pravděpodobné, že fašizující tendence zůstanou i v příštích letech v brazilské společnosti silně přítomny, ať už v čele krajně pravicového hnutí zůstane Bolsonaro, nebo ho vystřídá někdo jiný.

Bolsonara přitom poněkud znevýhodňuje, že neměl příležitost ovládnout organizovanou mocenskou strukturu, jakou je ve Spojených státech Republikánská strana, a navíc se kvůli osobním skandálům i problémům své vlády musí obávat trestního stíhání. Na rozdíl od USA se v Brazílii politici ocitají ve vězení poměrně často a není důvod se domnívat, že by soudy na bývalého prezidenta braly zvláštní ohledy. Mezi Bolsonarovými pohrobky se ale může vyprofilovat talentovanější a charismatičtější politik, který dokáže využít společenského napětí, rozšíření politického násilí a samozřejmě i špatné ekonomické situace, pokud nová vláda ve svém cíli vrátit nejchudším Brazilcům naději na důstojnější život zklame.

Autor je spisovatel a publicista.

Není aktivista jako aktivista - ultimátum

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Pomalý a vytrvalý vyhrává

Fenomén jedlých lesů

Psal se rok 2018 a já cestovala po Latinské Americe, abych v rámci mezinárodních rozvojových studií navštívila několik organizací zaměřených právě na rozvoj. Mou poslední zastávkou byl alternativní zemědělský projekt v Belize. Dostat se tam znamenalo využít místní způsob dopravy – jízdu na korbě pick-upu – a požádat řidiče, aby mě nechal vystoupit v zatáčce, které místní říkají Skládka. Odtamtud jsem musela pěšky do malé vesnice, abych našla muže jménem Alfonso. Zeptala jsem se prvního člověka, kterého jsem potkala, a ten mě nasměroval k jeho domu. Poté, co mě jeho rodina přivítala, mě Alfonso vzal do dory – úzkého člunu, používaného v mělkých vodách. Asi po dvaceti minutách plavby po řece ze všech stran obklopené džunglí Alfonso našel malé, skryté přístaviště farmy, což na mě udělalo dojem. Jedině to, že se okamžitě objevil hlídací německý ovčák, následovaný svým majitelem, napovídalo, že jsem nebyla vysazena uprostřed divočiny. Deštný prales, na který jsem se dívala, byla ve skutečnosti farma o rozloze dvanácti hektarů. V té době byla třicet let stará a nerozeznatelná od okolní vegetace. Bylo to mé první setkání s jedlým lesem (food forest) a okamžitě jsem se do něj zamilovala.

Lesní zahrady

V Evropě, Severní Americe a Austrálii se jedlé lesy v posledních desetiletích staly poměrně populární alternativou konvenčního zemědělství. Jak název napovídá, jedná se o les, který se skládá z poživatelných druhů, především víceletých rostlin. Patří k nim stromy plodící ovoce a ořechy, ale také houby, byliny nebo rychle rostoucí stromy, které lze využít jako zdroj dřeva. Na rozdíl od přírodních lesů jsou potravinové lesy vytvořené uměle, což znamená, že je navrhli a vysadili lidé. Základní ideou je ovšem napodobit přirozený ekosystém – vytvořit seberegulující systém, jenž vyžaduje minimum vnějších zásahů, jaké představují třeba pesticidy či (chemická) hnojiva.

Na globálním Severu se jedlý les objevil kolem roku 1980. Ve Velké Británii je známý pod názvem „lesní zahrady“ (forest gardens). Na druhé straně světa, v Austrálii, přineslo podobnou myšlenku permakulturní hnutí vedené Billem Mollisonem. Farma, kterou jsem v Belize navštívila, se sama označuje za „permakulturní projekt“. Jakkoli se ale pojmenování mohou lišit, mají tyto projekty stejné cíle: integrovat velké množství druhů na daném pozemku tak, aby se dosáhlo udržitelného zemědělství. A to jak s ohledem na klimatickou neutralitu, tak z hlediska odolnosti plodin a výnosů, čímž se propagátoři jedlých lesů pokoušejí překlenout propast mezi zemědělstvím a klimatickou akcí.

Zmíněné iniciativy se nezrodily z ničeho nic. Jejich historické kořeny sahají daleko za hranice Evropy a Austrálie. Termín jedlé lesy sice vznikl v akademickém prostředí, vychází ale z praktik provozovaných po celém světě. Už na počátku 20. století studovali vědci „trvalé zemědělství“ (permanent agriculture) v Číně, Koreji a Japonsku, kde se zemědělci spoléhali na víceleté druhy, jež zajišťovaly celoroční produkci. Kromě toho se řídili tím, co bychom dnes nazvali cirkulární zemědělství: farmy měly uzavřený koloběh živin. Jiné výzkumy nacházejí podobné přístupy ještě hlouběji v minulosti. Tradiční lesní hospodářské postupy se rozvíjely spolu s tím, jak rostl počet obyvatel, a orná půda se stávala nedostatkovým zbožím. Zemědělci tak museli vymýšlet způsoby, jak udržet půdu úrodnou, aby vyprodukovali dostatek potravin. Zejména v tropických oblastech se některé strategie trvalého zemědělství datují až do doby 7000 let před naším letopočtem. A v tropech nacházíme lesní zahrady založené na podobných metodách dodnes.

Určit současný rozsah jedlých lesů není snadné. V Nizozemsku, odkud pocházím a kde jedlé lesy zkoumám, jsem s využitím sítě terénních kontaktů a internetu vytvořila seznam asi 230 jedlých lesů. Na internetu lze najít jedlých lesů a podobných projektů pod jinými jmény po celém světě stovky. Ne všechny iniciativy přitom mají potřebu dát o sobě vědět online: mnohé jsou zakořeněny v místním kontextu a mají přístup k důležitým kontaktům, aniž by potřebovaly web. Jedlé lesy – ať už se tak nazývají, nebo ne – mohou být rozšířenější, než si myslíme.

Nizozemský případ

V Nizozemsku jsou jedlé lesy podle všeho obzvlášť populární. Zatímco v devadesátých letech tu bylo podobných projektů jen pár, v posledních pěti letech se objevila více než stovka iniciativ. Odkud tento zájem vzešel? Jde o kombinaci několika faktorů. V posledních padesáti letech zemědělství v Nizozemsku nebývale zintenzivnilo, přičemž hlavním vývozním artiklem je mléko a mléčné výrobky. Nedávno se však veřejnost začala zajímat o klimatické změny a dozvěděla se, jaký vliv na ně tento typ zemědělství má. V důsledku toho si stále více lidí uvědomovalo potřebu opustit zavedené postupy. Jedlé lesy byly snadno dostupnou alternativou, řada organizací je propagovala a získávaly prostor i v médiích. V roce 2017 byla dokonce uzavřena „Zelená dohoda o jedlých lesích“, v níž se stát zavázal podporovat jejich rozvoj. Tím bylo zaseto semínko a začala se utvářet širší síť. Nakonec došlo až k lavinovému efektu – přibližně polovina vlastníků nebo iniciátorů jedlých lesů uvádí, že se o tomto konceptu dozvěděli od kolegů či známých.

Na rozdíl od konvenčního zemědělství jsou jedlé lesy diverzifikované. Jelikož trvá deset až dvacet let, než jedlý les dosáhne optimální produktivity, musí být zakladatelé v dřívějších fázích kreativní. Mnozí ve svých lesích provozují vzdělávací nebo rekreační aktivity. Jiní kombinují jedlý les se zeleninovou zahradou. Tyto lesy jsou neuvěřitelně všestranné, a tak pěstitelé nespoléhají jen na jeden zdroj příjmů, ale spíše „rozdělují a dobývají“.

Založení vlastního jedlého lesa je nicméně pořád relativně náročné. Vyžaduje značný počáteční kapitál a návratnost investic není vůbec rychlá. Navíc vládní podpora zatím nepřekročila rétorickou rovinu. Koncepce jedlých lesů je pro mnohé nepochopitelná, a získat dotaci nebo půjčku je proto nesmírně obtížné. Potenciál jedlých lesů je sice neomezený, investovat celoživotní úspory do něčeho, co v blízké budoucnosti nezaručuje pravidelný příjem, však vyžaduje „skok víry“. Mimo to mnozí kombinují pěstování jedlého lesa s jiným zaměstnáním.

Soběstačnost

Potravinové lesy jsou součástí širšího trendu přechodu k lokálně zakotvené a ekologické produkci potravin. Zatímco větší jedlé lesy se coby forma podnikání potýkají s problémy, lesy menší než půl hektaru, určené pro osobní spotřebu, vzkvétají. V Nizozemsku představují téměř třetinu všech jedlých lesů. Kromě toho několik takových lesů funguje jako součást komunitou podporovaného zemědělství, v jehož rámci spotřebitelé platí pevný měsíční poplatek výměnou za podíl na sklizni, díky čemuž zemědělci nemusí čelit nejistotě ohledně finančních prostředků. I tímto způsobem jedlé lesy přispívají k potravinové soběstačnosti mnoha komunit a rodin. Jejich úloha při rozbíjení nesmyslně dlouhých distribučních řetězců by ovšem v budoucnosti mohla být ještě větší.

Úspěch tohoto typu zemědělství v Nizozemsku lze pozorovat na starších jedlých lesích. S klimatickou změnou přicházejí častěji sucha nebo naopak nadměrné srážky a ukazuje se, že potravinové lesy dokážou toto extrémní počasí díky své vysoké biodiverzitě a odolnosti přežít. Koncept jedlých lesů vychází z tisíciletých zkušeností a dokáže zajistit potravu způsobem, jakým to monokulturní farmy jednoduše nedokážou. Jejich přínos přitom tkví nejen ve zmírňování dopadů klimatických změn, ale také v adaptaci na ně – a zároveň ve schopnosti uživit místní komunitu.

Autorka je doktorandka na Wageningenské univerzitě.

Z angličtiny přeložil Matěj Metelec.

Pro krásu i užitek

Rozhovor s předsedou Českého svazu chovatelů

Český svaz chovatelů patrně není tak známý jako třeba svaz zahrádkářský, přestože historie organizovaného zájmového chovatelství sahá do poloviny 20. století. Jak se toto chovatelství u nás vyvíjelo a jakými proměnami prošlo?

Organizované chovatelství začíná okolo poloviny 20. století – v roce 2017 jsme jako svaz slavili šedesát let. Prehistorie se ale táhne, paradoxně pod názvem pěstitelství, až do 19. století, a některé naše základní organizace, jako byli pěstitelé drobného exotického ptactva nebo pěstitelé holubů, slaví sto nebo i sto deset let. Největší milníkem byl bezesporu rok 1989. Ač nejsem fanouškem minulého režimu, pro chovatelství byl velmi příznivý díky přídělům krmiva. Členů svazu chovatelů bylo tehdy okolo sta tisíc. Zatímco dříve byli členy i vlastníci nečistokrevných zvířat, po roce 1989 zůstali jen skutečně zájmoví chovatelé, což trvá dodnes, kdy má svaz asi dvacet tisíc členů.

Čím byl způsoben ten pokles?

Šlo v podstatě o prospěchářství. Před rokem 1989 měl člen svazu nárok dejme tomu na dva pytle pšenice za rok. A tak ze svého členství víc získal, než do něj musel vložit na příspěvcích. Proto po revoluci pro řadu členů přestalo mít organizované chovatelství smysl.

Máte představu, kolik je v republice neorganizovaných chovatelů?

To nedokážu odhadnout. Každý druhý na venkově má slepice, králíky na maso… Co pojmout dokážeme, je třeba chov holubů, ať už našich, nebo poštovních. Málokterý holubář má holuby jenom pro radost, skoro všichni s nimi chodí na výstavy nebo se účastní závodů.

A chov holubů na maso?

Český svaz chovatelů má ve svém mottu „pro krásu a užitek“. Takže my se neštítíme říct, že chovaná zvířata kromě výstav použijeme i v kuchyni. Naopak. Sám chovám brojlerový typ holubů, původně vyšlechtěný na maso. Co se neuplatní na výstavách, jde do kuchyně.

Které druhy členové svazu chovají? Jak je vůbec svaz z tohoto hlediska organizován?

Máme odborné komise, které jsou zřízeny pod ústředním výkonným výborem. Jsou to komise chovatelů koček, okrasných a užitkových holubů, drůbeže, králíků, drobných hlodavců, zpěvných kanárů a exotických ptáků. Měli jsme i komisi kožešinových zvířat, ale po konci jejich chovu v Česku se bude přejmenovávat na komisi exotických zvířat.

Kde vlastně leží hranice mezi hospodářským a zájmovým chovem zvířat?

Ta je daná zákonem. U drůbeže je to stanoveno počtem, kdežto u králíků nebo holubů, kteří nejsou považováni za hospodářská zvířata, tohle neplatí. Ale pokud odhlédneme od té zákonné roviny, řekl bych, že devadesát procent chovatelů v tom vidí obojí: jak zábavu, tak užitek. Ten u drůbeže spočívá ve vejcích, u králíků v mase, případně kožkách.

Ještě na začátku devadesátých let se po venkově běžně proháněly slepice, skoro každý choval králíky, prasečí chlívky nebyly výjimkou. Proč se to změnilo?

Podle mě existují tři důvody. Především lidé přestali mít tolik volného času. Na zvíře je třeba mít čas. Roli mohly hrát i plné regály v obchodech. Ale jak už jsem říkal, z toho, co vím od pamětníků, byl zásadním důvodem konec přerozdělování krmiva.

Během pandemie covidu rostl zájem nejen o nákup chat a zahrádek, ale také o chování zvířat. Lidé kupovali koně, kozy, prasata, slepice, králíky. Co za tím stálo?

Jedním z důvodu bezpochyby bylo, že měli najednou čas. To je alfa a omega chovatelství. Netvrdím ale, že když o ten čas s koncem lockdownů přišli, zvířat se zbavili. Já vždycky říkám, že kdo ochutná domácí vajíčko, už si to ze supermarketu nekoupí. Na výstavách jsme zaznamenali značný nárůst prodeje drůbeže a králíků a u té drůbeže to vidíme pořád – čím dál víc lidí ze satelitů se nám ozývá s dotazy, jakou drůbež si mají pořídit. Jsou i extrémy, když se nás třeba ptají, jestli mohou chovat slepice na balkoně. A opravdu existují plemena, jež se tak chovat dají: křepelky i slepice voliérového typu, kterým stačí voliéra metr na metr. Vajíček z nich nebudete mít moc, tak osmdesát až sto za rok, sousedé vás možná nepochválí, až je v neděli ve čtyři ráno začne budit kohout, ale jde to. Obecně v každém případě zájem o chov čistokrevné drůbeže roste a poznáváme to i z účasti na výstavách. Roste ale i neorganizovaný chov hybridních druhů, které nesou maximálně dva roky.

Jaká je motivace obyvatel satelitů, které nejsou stavěny jako venkovská stavení, začít chovat slepice?

Samozřejmě vajíčka, ale výhoda čistokrevných plemen je, že jsou i hezká, takže lidem ladí do zahrádky. Králíkárnu dáte kamkoli a mobilní kurník, který můžete přesouvat libovolně po zahradě, je dneska už běžný artikl. I když má někdo třeba jen dvě stě metrů čtverečních, dokážeme mu nějaké plemeno doporučit.

Vzrostl vám během covidu počet členů?

Stále roste, ne raketově, ale roste. My máme dvě lákadla, která dlouhodobě fungují. Jednak jsou to výstavy – každý máme ego, které potřebuje pošimrat, a úspěch na výstavě přesně takto funguje. A pak jsme obnovili jeden výdobytek předlistopadové éry. Tehdy měl Svaz chovatelů monopol na zverimexy. Moji předchůdci se s tím nevypořádali úplně dobře, snad ani doba tomu nepřála, a ta značka zanikla. Obchody skončily, přestože nám zůstala řada budov na zajímavých místech po republice. My jsme teď zverimex obnovili, přestože už tu značku nemáme registrovanou, jako e-shop, a uvažujeme také o kamenných obchodech. A členové mají v tom e-shopu slevu – jedním větším nákupem se jim členství zúročí.

Předáváte svým členům nějaké know-how, jak být úspěšným chovatelem?

V době internetové to vlastně není moc potřeba. Ale nedávno jsme mluvili o tom, že když někdo chce chovat některé druhy, měl by projít zaškolením a možná být i organizovaný. Legislativa to zatím nevyžaduje, ale pokud tomu nepůjdeme naproti, jen tím vytvoříme prostor pro takové negativní jevy, jako jsou množírny. Pořádali jsme například Akademii chovu králíků, protože to je obrovský neuchopený fenomén – řada zverimexů třeba prodává velké druhy jako zakrslíky, které lidé chtějí. Pak skončí s malinkou klecí a v ní mají obřího králíka. To se vám samozřejmě nestane na naší výstavě, ale lidé do těch obchodů stejně chodí a pak se diví.

Skoro polovina české populace se podílí na samozásobení ovocem a zeleninou. Tušíte, kolik masa a vajec získáváme v rámci samozásobení ze zájmových chovů?

My sami nesledujeme, kolik je vajec v konzumu, ale kolik jich je pro plemenařinu. Ani bychom neměli jak to zjistit. Jasný je rozdíl mezi velkoproducenty a drobnými chovateli, ale už nedokážeme rozlišit členy svazu a drobnochovatele, kteří členy nejsou, chovají zmíněné hybridy a produkují vajíčka na kšeft. Pokud jde o maso, odhaduji, že naše produkce se blíží roční produkci zvěřiny, sotva to bude víc. Dneska je problém sehnat třeba domácí husu, myslím čistokrevnou z domácího chovu, jsou strašně drahé a je jich málo. A musím říct, že je to i tím, že málokterý chovatel na to hledí z ekonomického hlediska.

Členové svazu chovají i tradiční plemena. Proč je to důležité?

Tak třeba ta husa: většina druhů hus je dnes odkázána na líhně, kdežto česká husa si stále dokáže odchovat vlastní mláďata. A další věc, kterou jsme nedávno zkoumali – naši předkové to samozřejmě věděli, ale my to pozapomněli –, že když se husy ráno vypustily, celý den si dokázaly samy shánět potravu a nemuseli jste je skoro krmit. Je k tomu ale potřeba aspoň hektar pozemku. U drůbeže je to složitější. Česká zlatá kropenka je původní plemeno, proto se drží, problém však je, a to platí i pro tu husu, v užitkovosti. Ony se nedokážou v nosnosti vyrovnat těm hybridním plemenům. Zato jsou ale odolnější. Hybridní druhy jsou daleko náchylnější k nemocem než ty tradiční.

Černé brýle

Jorge Boehringer: Hair Strings and Magnets

Když se město krmí samo

O současnosti a budoucnosti městského zahrádkaření

Říjnové slunce se zvolna kloní k obzoru a skupina vědců opatrně našlapuje po kluzké jílovité půdě kolem záhonů s kapustou. Jsme v Oosterwoldu, nově vznikající čtvrti nizozemského města Almere, pro kterou místní radnice přišla s ambiciózním plánem: padesát procent území musí být věnováno městskému zemědělství, jež posílí soběstačnost nejen Almere, ale i blízké amsterdamské aglomerace. Pro přítomné odborníky a odbornice na územní plánování a městské potravinové systémy je Oosterwold jako splněný sen. Navzdory dojmu novoty a průkopnictví je ovšem pěstování potravin ve městech stejně staré jako města sama.

Devět jídel od rozvratu

O propletených dějinách urbanismu a jídla píše ve své knize Hungry City (Hladové město, 2011) britská architektka Carolyn Steel. Ukazuje, že velikost měst byla historicky omezená objemem potravin, které bylo možné získat v jejich relativní blízkosti. Město zkrátka dokázalo uživit jen tolik obyvatel, kolik se jich mohlo najíst z přilehlých polí, pastvin nebo vodních toků. Změna tohoto jednoduchého vztahu přišla s rozvojem dálkové dopravy, který započal se vznikem železnice a výrazně jej urychlily možnosti chlazené přepravy i nové způsoby uchovávání potravin. Tento přelom, datovaný do doby průmyslové revoluce, vedl k oddělení měst od zemědělství jak prostorově, tak symbolicky. Moderní územní plánování proto dlouho chápalo zemědělství a produkci potravin jednoznačně jako záležitost venkova.

Nedlouho po průmyslové revoluci ale v řadě evropských měst začaly vznikat prostory, které tuto logiku zpochybňovaly – zahrádkářské osady, jejichž počátky se spojují s urbanizací a industrializací přelomu 19. a 20. století. Osady, které v té době zakládaly městské správy i soukromí podnikatelé, reagovaly na několik problémů rychle se zahušťujících měst. Noví pracující ve městech často bydleli v nuzných a stísněných podmínkách a chyběl jim přístup k zeleni a čerstvému vzduchu. Malá zahrádka představovala pro chudé dělníky zdroj potravin, který byl v souladu s jejich venkovskými kořeny. Autoritám pak systém osad vyhovoval proto, že se zde pracující třída zabavila a nepokoušely ji revoluční myšlenky.

O století později řeší Almere – ale i mnohá další evropská města – vlastně dost podobné problémy: dostupné a vyhovující bydlení, zásobování potravinami a kvalitu života svých obyvatel. Mění se politické systémy a způsob rámování, městské zahrady ale v různých formách zůstávají. Uplynulé století ostatně potvrdilo, že nezávislost měst na lokální produkci potravin je do značné míry iluzí. Městské zahrady se ukázaly být důležitým zdrojem potravin během obou světových válek i dalších krizí – ať už té finanční v roce 2008, nebo doznívající pandemické.

V kontextu nedávné krize způsobené protesty dopravců proti vysokým cenám pohonných hmot vznikl text Andrewa Simmse Nine Meals from Anarchy (Devět jídel od rozvratu). Britský environmentální analytik v něm varuje, že moderní města spoléhající na supermarkety a přesně načasované dodávky mají typicky zásoby potravin pouze na tři dny, tedy devět jídel. A protože od prázdných regálů nebývá daleko k sociálním bouřím, vyzývá Simms k podpoře lokálních autonomních potravinových systémů – ať už ve formě profesionálního zemědělství, nebo právě samozásobitelského zahrádkaření.

Příroda a komunita

Městské zahrady nicméně mají co nabídnout i těm, kteří se úpadku globálního potravinového systému neobávají. Zahrady jakožto prvky městské zeleně ochlazují městské klima, snižují prašnost a hlučnost, zachycují dešťovou vodu a pomáhají předcházet půdní erozi. Fungují jako záchytné body pro zvířata a vytvářejí místní ostrůvky biodiverzity. Výzkum Aleny Klimešové v roce 2015 porovnal rozmanitost rostlin v zahrádkářské osadě na brněnské Kraví hoře s nedaleko položeným veřejným parkem. Terénní šetření identifikovalo v zahrádkách více než dvojnásobné množství druhů, mezi nimi i řadu ohrožených.

Velkým přínosem jsou městské zahrady i po sociální stránce. Označení zahrádkaření za hobby či rekreaci plně nepostihuje význam této aktivity pro psychohygienu, prevenci syndromu vyhoření i jiných psychických, ale i fyzických a sociálních neduhů. Ne nadarmo se práce na zahradě využívá v nejrůznějších institucích jako terapie. Pocit naplnění ze smysluplné práce a kontakt s přírodou – byť kultivovanou – zkrátka přispívá k celkové pohodě obyvatel měst. Kolektivní činnost v komunitních zahradách a zahrádkářských osadách posiluje sociální vazby a vztah k místu. To je důležité zejména pro lidi s omezenými sociálními kontakty – třeba důchodce, lidi na rodičovské dovolené nebo třeba nově přistěhovalé obyvatele.

Sociální vazby napříč skupinami a generacemi se upevňují i skrze zahrádkaření samotné. Může jít o vzájemnou výpomoc při péči o pozemek nebo o sdílení sazenic, zkušeností a dovedností a samozřejmě i samotné úrody. V tomto smyslu jsou zahrady prostorem autentické „sdílené ekonomiky“, která ovšem nespoléhá na digitální platformy, ale představuje reálnou alternativu k individualizovanému konzumerismu. Sdílení a společenskou soudržnost v mnoha kolektivních zahradách podporuje už společná infrastruktura nebo koordinovaná péče o společné prostory.

Odcizující urbanismus

Vraťme se ale do Oosterwoldu. Místní projekt přitahuje pozornost odborné komunity svou jedinečností. Většina evropských měst pěstování potravin spíše vytlačuje na okraj či za své hranice. Důvod k tomu je částečně prostorový – stěhování lidí do měst sice zpomalilo, přesto ale ve většině Evropy zůstává převažujícím trendem. Rostoucí města tak stojí před nelehkou volbou mezi suburbanizací, tedy rozléváním se do přilehlé krajiny, a zahušťováním, které ale často probíhá právě na úkor stávajících zelených ploch.

Rozvoji městského zemědělství nicméně brání také zmiňované (a podle mnohých přežité) dogma, že pěstování potravin do moderního města nepatří. Kritická geografka Chiara Tornaghi pro současný urbanismus používá těžko přeložitelný přívlastek food-disabling, tedy „znemožňující produkci jídla“. Poukazuje na to, že odcizení městských obyvatel od produkce potravin způsobuje řadu problémů: narušení rovnováhy v tocích živin a energie, obezitu a další civilizační nemoci i ztrátu základního povědomí o přírodních cyklech, která se následně promítá do lhostejnosti k environmentální destrukci. Ačkoli řada samospráv na rétorické úrovni podporuje udržitelný a zdravý životní styl, reálně pro něj neposkytují místo. Městské zahrady tak podle Tornaghi přežívají v prasklinách stávajícího systému: často jsou zónované jako rekreační oblasti a nemají garanci dlouhodobé existence.

Vyčlenit pro zemědělství polovinu území nově vznikající čtvrti, jak to udělali v Almere, tedy představuje nebývale progresivní počin. Jedinečný je i způsob, jakým se má k tomuto stavu dospět. Oosterwold se prezentuje jako „DIY urbanismus“: vlastníci pozemků musí respektovat jen minimální pravidla, jako jsou stavební předpisy či požární bezpečnost, jinak mají ve výstavbě zcela volnou ruku podle principu „udělej si sám“. Kolektivně pak v rámci celého území musí dosáhnout zmiňovaných padesáti procent pro zemědělství. Šest let po zahájení výstavby vypadá vznikající čtvrť dost eklekticky. Zahrnuje biodynamickou farmu, která na čtyřech stovkách hektarů kromě polí pro řepu, mrkev, zelí a dýně zbudovala také několik obytných domů, ale potkáte tu i hobití domky zapuštěné do uměle vytvořeného svahu, stavby ze dřeva či slámy a jílu, o kus dál zase běžné řadovky vzniklé v rámci developerských projektů.

A jak jsou na tom zahrady? Na většině míst vznikají pomalu – noví vlastníci se v první řadě snaží postavit domy, mnozí z nich vlastníma rukama. Na pěstování zeleniny tak zbývá málo sil a času. Naši průvodci připouštějí, že Oosterwold přitahuje alternativně smýšlející nadšence, kterým ale často chybějí zahrádkářské dovednosti. Radnice navíc teprve dodatečně promýšlí mechanismy, kterými bude místní pěstování potravin podporovat nebo dokonce vymáhat. Jak říká Jan-Eelco Jansma, který experimentální čtvrť zkoumá pod záštitou místní univerzity, ukazuje se, že zemědělská komunita nevznikne sama od sebe a spíš než represe a pokuty bude potřebovat pomoci se startem. Během naší prohlídky ale zaznívají i obavy z toho, aby radnice ze svých ambicí neslevila a z Oosterwoldu se nestala běžná rezidenční čtvrť, postavená ovšem na úrodné zemědělské půdě.

Akce Z

Oosterwold tak představuje nejen experiment s městským zemědělstvím, ale také (a možná především) otevřenou debatu o roli územního plánování a místních samospráv. Nápad na projekt vznikl v době finanční krize a radnice prodávala pozemky relativně levně – ovšem s nulovou infrastrukturou. Místní „pionýři“ tudíž museli investovat třeba i do veřejných cest a veřejná doprava do čtvrti proniká jen zvolna. Po první, komunitní škole je v plánu otevřít také veřejnou. Bolestným tématem je kanalizace: i tu si museli majitelé domů zprvu zajistit sami. Jejich řešení, spoléhající v mnoha případech na kompostovací toalety a kořenovou čistírnu vod, ale neodpovídala standardům pro kvalitu vody. Z právního posudku následně vyplynulo, že zajištění kanalizace je povinností radnice. Celá čtvrť se tedy musí připojit k centralizovanému systému, což ovšem přinese nákladné a komplikované úpravy už hotových domů.

Místní, které během návštěvy potkáváme, nesou podobná úskalí statečně. Naše skupina převážně západo- a jihoevropských akademiků a akademiček zatím debatuje o tom, zda se za lákavým příběhem o inovativní komunitě ve skutečnosti neskrývá jen neoliberální přesun odpovědnosti samosprávy na jednotlivce. Mně ale na mysl přicházejí ještě další obrazy – černobílé fotky ze zakládání zahrádkářských osad v českých socialistických městech a nechvalně proslulé akce Z. Čeští zahrádkáři nestavěli – alespoň podle původních plánů – domy k trvalému obývání a na rozdíl od oosterwoldských měli zpravidla velmi nekvalitní půdu. Na jiném místě, v jiné době a za jiného politického režimu ale možná ožívá stejný budovatelský étos, který lze podle libosti číst jako svépomocnou vzájemnost nebo okolnostmi vynucenou kolektivní spolupráci. Nakolik nám odlišný kontext znemožňuje rozpoznat podobnosti a poučit se z nich?

Inovace z Východu

V Česku dlouhodobě pěstuje potraviny solidních čtyřicet procent obyvatel, nejnovější čísla z pandemických let jsou ještě vyšší [viz text na straně 28]. Ačkoli v poslední dekádě roste popularita i počet komunitních zahrad, podle výzkumu z roku 2020, nazvaného Prostory tiché udržitelnosti, nejvíce lidí zahrádkaří buď v soukromé zahradě u domu (73 procent), nebo na chatě (10 procent), či v zahrádkářské osadě (8 procent). A třebaže se samozásobitelství v posledních letech daří zbavit pověsti přežitého zvyku z dob socialismu, právě u zahrádkářských osad probíhá tato „změna image“ nejpomaleji. Veřejnost, politici a mnohdy i lidé angažovaní v jiných potravinových iniciativách považují zahrádkářské osady za veskrze konzervativní a silně hierarchické prostory, které členy a členky nutí k povinným brigádám a přísné úpravě vlastních pozemků, a ke svému okolí se chovají uzavřeně a nepřátelsky. Místa, jež více či méně odpovídají této stereotypní představě, nepochybně existují. Stejně tak ale najdeme osady, které pořádají dny otevřených zahrad, pálení čarodějnic a oslavy dne dětí, spolupracují s místními školami, organizují koncerty pod širým nebem nebo lekce jógy, experimentují s permakulturou a budují jezírka pro obojživelníky, případně se podílejí na zvelebování okolních prostranství. Na rozdíl od Oosterwoldu a podobných inovativních projektů mají čeští zahrádkáři potřebné znalosti i jasný způsob organizace. Mezi dalšími potravinovými alternativami u nás i v zahraničí navíc vynikají tím, že se jim daří oslovit lidi napříč společenskými vrstvami, ne jen vzdělanou střední třídu. Není načase do našich zahrádkářských osad vodit zahraniční delegace?

Odlišná rámování, jazyk či „image“ v zásadě podobných aktivit není jenom zajímavým předmětem pro filosofické reflexe – má i reálné důsledky. Hezky to ukazuje probíhající výzkum Michaely Pixové a Christiny Plank o městských politikách v oblasti udržitelných potravinových systémů. Strategické dokumenty pražského a brněnského magistrátu podle jejich analýzy vyjadřují jasnou podporu lokalizované produkci potravin, potravinové soběstačnosti a environmentální osvětě. Tyto priority jsou v souladu s cíli Evropské unie v oblasti cirkulární ekonomiky a krátkých potravinových řetězců, naopak jim ale chybí kontakt s místní realitou. Navzdory příznivé rétorice magistrátů totiž aktuální územní plány Prahy i Brna nadále umožňují rušení rozsáhlých území zahrádkářských osad, které výše zmiňované cíle už dávno naplňují a které mají v obou městech dlouhé pořadníky zájemců o zahrádku.

Slepota politiků vůči pravděpodobně nejrozšířenější tuzemské potravinové alternativě je do jisté míry pochopitelná. „Příklady dobré praxe“ v českém kontextu nejčastěji přicházejí ze Západu, právě Západ ale nemá k tématu samozásobitelství moc čím přispět. Vlastní potraviny si tu v porovnání se střední a východní Evropou pěstuje jen velmi málo lidí. Politiky a strategie se navíc často nesou v duchu fascinace novotou a snahou o inovativní řešení, nejlépe taková, jež zahrnují dobře zpeněžitelné technologické novinky. V debatách o udržitelných potravinových systémech tak pozornost přitahují vertikální farmy, akvaponické a hydroponické systémy nebo pěstování na střechách budov. Doporučení zasít do záhonku mrkev a namísto objevování nového jen zachovat to, co už máme, se prodává hůř.

Najít společnou řeč

Pochopitelné jsou jistě i některé výhrady, které k zahrádkářským osadám zaznívají. Většina dílčích nedostatků je nicméně řešitelná jinak než rušením osad. U některých „problémů“ by možná dokonce stačila jen změna perspektivy. To, co může na první pohled vypadat jako nevzhledné a esteticky nejednotné chatrče, lze chápat také jako projev lidové tvořivosti a kreativní recyklace nejrůznějších materiálů (plně v duchu cirkulární ekonomiky). Organizační struktury některých osad by jistě zasloužily trochu provětrat, na druhou stranu ale představují relativně funkční způsob kolektivní správy – ostatně s tím, jak zajistit skutečně rovnou participaci, se potýká snad každý komunitní projekt.

Z výzkumů víme, že většina zahrádkářů oceňuje zdravé jídlo „bez chemie“ – namísto kategorických odsudků používání postřiků je tak namístě podpora vzdělávání o environmentálně šetrném hospodaření, které na řadě míst už funguje. Někde také mohou oplocené zahrádkářské osady omezovat prostupnost území, zároveň ale vytvářejí bezpečný prostor pro své uživatele. Není to koneckonců specifikum zahrádkářů – vždyť i mnoho nově vzniklých komunitních zahrad nebo i dětských hřišť je z podobných důvodů obehnáno plotem. Řada osad se navíc veřejnosti alespoň příležitostně otvírá, a diskusi na toto téma by jistě pomohl partnerský – nikoli ohrožující – vztah s místními samosprávami. Ostatně i projekt v Oosterwoldu ukazuje, že cestu k zelenému a „jedlému“ městu provází řada bolestí a nedostatků. Možná, že to hlavní, co se naši zahrádkáři a především politici mohou naučit od těch oosterwoldských, je spolupráce na jejich postupném řešení.

Autorka je zahrádkářka a vědkyně, na Wageningenské univerzitě se věnuje výzkumu alternativních ekonomik v oblasti jídla a zemědělství.

minirecenze

Anna Mautnerová

Osamění

Paper jam 2021, 354 s.

V páté próze pseudonymní autorky Anny Mautnerové se velká témata (smysl dějin, podstata literatury, paměť národa) střetávají s kritikou konzumu a oportunismu i s popisem prostředí pražské inteligence padesátých až osmdesátých let. Jedná se o generační výpověď staré ženy jménem Anita, rámovanou jejími žárlivými výlevy po rozchodu s blízkou přítelkyní Soňou, kterou její bratr – vysoký bruselský úředník – coby „stoupenec liberalismu a Sorose“ svedl na ideologické scestí. Tato současná dějová linka je ovšem pouhou kulisou vzpomínek na konec války, nástup komunismu, perzekuci, studia, prostředí literárních kruhů, nástup normalizace atd. V jádru kultivovaného vyprávění se skrývá pozoruhodný rozpor, který vystihuje mnohé z dneška: filosofické sentence a citace spisovatelů i myslitelů, prodchnuté odporem k fanatismu všeho druhu, se bijí se spojeními jako „diktát Evropské unie“ či „ideologie veřejnoprávních médií“ a zároveň s kritikou liberálů a „kavárenských demokratů“. Autorka se svou kritikou bohužel přichází v době, kdy se „svoboda“ a „vykročení mimo stádo“ pomalu stávají synonymy ideologického dogmatismu, který přitom v historické linii textu důsledně kritizuje. Ačkoli se jedná o dialogický text, někdy jeho ultimativní nesmiřitelnost hraničí s naivitou: Mautnerová podléhá rozčarování z přítomnosti, kdežto minulost si navzdory kritice poměrů idealizuje. Osamění je hodnotným dobovým dokumentem, ale současně i smutným svědectvím o ztrátě sebereflexe a názorové homogenity, rodící se ze zatrpklosti a neporozumění době.

Karel Kouba

Igor Malijevský

Poprvé v nějakém baru

Paper Jam 2022, 62 s.

Nejnovější básnická knížka Igora Malijevského soustřeďuje trefná pozorování rozhodujících životních okamžiků, všechna ta „poprvé“, co nadobro formují jedinečnou zkušenost provázenou kiksy a zlozvyky. Prozaizovaným veršem vypsal autor krátkodeché momentky ze života jedné ženy, která nechtěla víc než být sama sebou. Její nedokonalá pouť světem možná začala ve chvíli, kdy se poprvé sama vyčůrala. Báseň, která situaci zachycuje, vypovídá o úskalí výchovy, kdy je čerstvě probuzená přirozenost dítěte hned na počátku přizabita nesmyslným zásahem rodiče, který dítě trestá za to, že jednalo podle sebe: „přiřítila se matka/ provedla kvapnou/ kontrolu stavu oblečení/ chvíli ji úplně zbytečně/ držela nahou v povětří/ a pak s ní na dlouhé minuty/ zmizela v páchnoucí kabince/ plné nepochopitelných/ zbytečných a nedůstojných/ slov“. A život postupuje a nese s sebou zoufalé kroky s účinností anekdot: „v parku ji napadlo/ že ho [svého melancholického psa] rozveselí/ nečekaným kotoulem v trávě// nalomila si krční páteř/ teď musí chodit v krunýři“. Závěrečná skladba Stařeny dluží nemálo Halasovým Starým ženám, od účastného obrazu stáří (nelichotivé vykreslení starých těl totiž není prosto soucitu) přes expresivní obraznost až po litanický rytmus a opakování slov. Malijevský tu napsal pokračování filmu Konec srpna v hotelu Ozon (1966), kde hrstka mladých žen prochází světem po atomovém výbuchu a hledá muže, se kterým by se mohla rozmnožit. Tím nejpůsobivějším na celé knížce je to, že v ní poctu ženské důstojnosti vzdal muž.

Martin Lukáš

Roman Kanda

Český literárněvědný marxismus

Host – ÚČL AV ČR 2021, 264 s.

Pokud se dnes někdo rozhodne napsat práci o literárněvědném marxismu, vydává se na pole, na kterém toho nebylo po roce 1989 mnoho vykonáno. Navíc musí počítat s tím, že na jeho dílo může být stále ještě nahlíženo skrz prsty už jen pro samotný pojem marxismu. Ale možná i to byly důvody, proč se literární vědec Roman Kanda v knize Český literárněvědný marxismus s podtitulem Kapitoly z moderního projektu do takového podniku pustil. Marxistický „projekt“ je tu nahlížen z perspektivy zásadních literárněvědných témat – nikoliv tedy v přísně chronologickém výkladu, ale v rámci kategorií typu proletářské umění versus socialistická kultura či avantgarda versus socialistický realismus nebo přes různé související koncepce. Kanda sleduje jejich vývoj a diskuse kolem nich od dvacátých let 20. století až do doby pozdní normalizace, kdy došlo k oživení socialistického realismu. Zásadní tezí, která prostupuje celou knihou, je chápání literatury nikoli jako umělecké formy nebo struktury, nýbrž jako výrazu společenského vědomí. Literatura je tak brána jako součást širšího celku, což ostatně autor dostatečně ukazuje na teoretických i uměleckých textech. Možná se v tomto přístupu skrývá i poselství pro dnešek. Dodejme, že ve stejné době jako Kandova monografie vyšlo také Čtení o Bedřichu Václavkovi, pod nímž je Kanda podepsán jako editor, což je dokladem jeho dlouhodobějšího badatelského zaměření. A svědčí to také o obnoveném zájmu o téma marxistické kritiky, především té meziválečné. Doufejme, že podobných titulů bude přibývat.

Martin Dolejský

Maija Hurmeová, Lina Laurentová

Zahradníci ve městě

Přeložila Olga Bažantová

Host 2022, 43 s.

Finská spisovatelka Maija Hurmeová spolu s výtvarnicí Linou Laurentovou se v knize Zahradníci ve městě vydávají do tajuplné zahrady, která se podobá té Trnkově, ale místo tajuplných stvoření se v ní skrývá zahradnice. Právě si zakládá novou zahrádku, protože ta původní byla obětována kultu automobilismu a stalo se z ní parkoviště. Zarostlý pozemek jí ale nepatří – vlastně ho osquatovala a snaží se na něm zahradničit permakulturně. Základním pravidlem je nerýt, protože rytí škodí půdním živočichům a ve výsledku i půdě – a to je také asi hlavní poselství téhle knížky. Do příběhu se ale zaplete tajuplný pán ze sousedního domu a děti během svého zasvěcování do zahradničení navštíví i místní včelařku. Kromě toho publikace obsahuje množství dalších informací rozmístěných do jednotlivých obrázků. Děti se dozvědí, co to je čaj bokaši a jak se vyrábí, jak založit záhon bez rytí, jak se kompostuje nebo jak probíhá výsadba rostlinky od vysetí semínka přes pikýrování až po vysazení na záhonek. Knize bohužel chybí pečlivá redakce, respektive korektura, takže třeba text na straně osm končí slovem „úrod-“, aniž by na další stránce pokračoval, a zbytečných chyb se tu najde víc. I tak je ale knížka o tom, že místa pro zahradničení ve městě potřebujeme víc než další parkoviště, sympatická – zvláště v našich končinách, kde se většina peněz na dopravu sype do staveb pro motoristy a zahradní kolonie nezřídka zanikají ve prospěch developerské výstavby, která přináší víc problémů než užitku.

Jiří G. Růžička

Černé brýle

(Occhiali neri)

Režie Dario Argento, Itálie 2022, 86 min.

Premiéra v ČR 6. 10. 2022

Posledním mistrovským dílem Daria Argenta je Děs v opeře z roku 1987. Posledním pozoruhodným snímkem je Stendhalův syndrom z roku 1996. A jeho posledním filmem před letošními Černými brýlemi je Dracula z roku 2012. Už je to dávno, co Argento vytvořil něco kloudného – a už je to dávno, co vůbec něco vytvořil. Od jeho novinky, kterou od tristního Draculy dělí deset let, proto asi málokdo čekal světoborný film. Argento se v Černých brýlích pohybuje opět ve svém domovském žánru giallo, který z italské kinematografie mezitím stačil prakticky vymizet, a natočil jeho unavenou a línou variaci, v níž se slepá striptérka za asistence čínského chlapečka ukrývá před sériovým vrahem. Režisérovu zálibu ve snové logice a jeho radostně manýristický styl tu nic nepřipomíná. Nebýt přítomnosti Asie Argento v jedné z vedlejších rolí a několika trademarkových motivů, rozhodně bychom nepoznali, že jde o film klasika italského hororu. „Argentovské“ prvky tu navíc moc nefungují – což platí především o hudbě francouzského skladatele Arnauda Rebotiniho. Jeho synťáky se ke snaživě krvavým mordům příliš nehodí a nejlépe zapadají do snímku v pasážích, kdy napodobují styl kapely Goblin, která zní v režisérových nejslavnějších dílech. I v rámci současného béčkového hororu jsou Černé brýle podprůměr – na jednu stranu jsou ve všech ohledech podměrečné, rozvleklé a fádně natočené, na stranu druhou se tváří jako nesmírně seriózní a drsný film. Argento jen ještě jednou vyvařil své charakteristické znaky a zbytek vyplnil konvenční vatou.

Antonín Tesař

Ondřej Přibyl

Tunelové vidění

Galerie Václava Špály, 21. 10. – 4. 12. 2022

Fotograf a vizuální umělec Ondřej Přibyl dlouhodobě zkoumá významy, které formální aspekty starých, raně fotografických způsobů reprodukce (jako jsou daguerrotypie, kyanotypie nebo fotogramy) získávají v současném kontextu, kdy je záznam světa kolem nás instantní, bezmyšlenkovitou záležitostí. Přibyla až nostalgicky přitahují momenty fotografické práce vyplývající z původních technických omezení, která se ovšem fotografové předminulého století snažili překonat: jedinečnost unikátního otisku, který není možné dále reprodukovat, nebo komplikované zaznamenávání objektu, pro něž je potřeba desítek vteřin expozice a soustředěné trpělivosti. Přestože Přibylovy fotografické obrazy díky těmto postupům v současné vizuálními vjemy přehlcené době získávají specifickou hloubku a auru jedinečného objektu, vkrádá se otázka, zda se nakonec nejedná jen o silně estetizovanou hru se starými technikami. Na výstavě Tunelové vidění ve Špálově galerii, kterou kurátorsky zaštítil Petr Vaňous, jsou představeny názorné ukázky Přibylovy tvorby – u zvětšenin a otisků síťovin, zaschlých roztoků a měděných pletiv můžeme nalézt jejich fyzické předobrazy a přibližně si představit, jak s nimi autor pracoval. Výstava chce ukázat a svým způsobem i vysvětlit postup Přibylovy tvorby – tu pak ale bohužel máme tendenci oceňovat zejména po technické a formální stránce, která je bezesporu fascinující, kdežto další roviny děl zůstávají stranou.

David Bláha

Bianca Bellová

Ostrov

Audiokniha, OneHotBook 2022

Letošní novinka Bianky Bellové nese název Ostrov a autorka se v knize vydává nejen do tajuplných dálav, ale také zpět v čase. Její román je plný příběhů, které vypráví kupec Izar kněžně Núrit, což odkazuje k Pohádkám tisíce a jedné noci. Zároveň zhruba polovinu textu tvoří Izarův deník, který má zase být nápodobou proslulého cestopisu Marca Pola. Autorka ale kromě fragmentarizace pracuje i s chronologií, takže kniha začíná koncem jednoho příběhu a končí začátkem dalšího, který už si může čtenář jen představovat. A aby toho experimentování nebylo málo, Bellová Izarovy deníkové záznamy několikrát konfrontuje s popisem stejného děje z jiné perspektivy. Tato nelineárnost a roztříštěnost bohužel příliš nesvědčí formátu audioknihy, při jejímž poslechu se posluchač může lehko ztratit a často by k poslechu potřeboval i vytištěnou knihu, aby se ujistil, v kterém časovém období a v jakém prostoru se vlastně pohybuje. Přes důmyslnost zmíněných hrátek s formou vyprávění navíc není úplně jasné, co tím vším vlastně chtěla autorka říct. Má jít o jakousi oslavu vyprávění a příběhů ve stylu knih Salmana Rushdieho? Anebo o ukázku vlastních fabulačních a kompozičních schopností? Těžko říct, text ale ve výsledku působí samoúčelně a snaha čtenáře bavit dalšími a dalšími příběhy i různými úhly pohledu je po chvíli trochu otravná. Každopádně zvukovou podobu knihy v režii Hynka Pekárka zdobí zdařilé hudební předěly i profesionální projev obou předčítajících, tedy Taťjany Medvecké a Jana Vlasáka.

Tereza Zubatá

Jorge Boehringer

Hair Strings and Magnets

CD-R, Chocolate Monk 2022

Klišé typu „stálice undergroundové experimentální scény“ zní v případě značky Chocolate Monk trochu hloupě, protože tvorba, na niž se vydavatelství sídlící v jihoanglickém Brightonu soustředí, má daleko k čemukoli, co by se dalo charakterizovat přívlastkem „konstantní“. Aktivity zakladatele labelu, skotského hudebníka a organizátora Dylana Nyoukise, nicméně k takovýmto formulacím svádějí. První titul vydal už před třiceti lety (ze stejné doby pocházejí Nyoukisovy rané hudební projekty) a zatím se dostal k číslu 565. Skladatel a performer Jorge Boehringer, který hraje a vydává zejména pod jménem Core of the Coalman, se na konci nultých let přestěhoval z Kalifornie do Prahy a do roku 2014, kdy přesídlil do severoanglického Newcastlu, přispíval k rozmachu tuzemské experimentální a improvizační hudby. Jeho nejnovější album obsahuje pět skladeb pro violu, které byly nahrány naživo v několika opuštěných kostelech a jednom prázdném skladišti. Viola svým výrazně zkresleným zvukem v úvodu první skladby připomíná elektrickou kytaru, ale při dalším poslechu je čím dál zjevnější, že jde o nástroj se složitějším a zajímavějším témbrem. Boehringer hojně využívá zpětných vazeb, citlivě pracuje s dynamikou, střídá hutné, vrstevnatější plochy s minimalističtějšími pasážemi, v nichž se soustředí na jemné zvukové nuance, a téměř hodinová nahrávka ani na okamžik nenudí. Všechny použité techniky a postupy mají jedno společné: schopnost přivodit extatické pocity.

Anna Silenská

Publicistika jako zbraň

Reportáže a stati Jiřího Weila

Prozaické dílo Jiřího Weila sice patří do kánonu české literatury, nachází se ovšem blíže k jeho okraji než ke středu. Po roce 1989 byl autor legendární kritiky stalinských čistek druhé poloviny třicátých let, románu Moskva–hranice (1937), či jedinečného zachycení údělu židovského úředníka v období Protektorátu Čechy a Morava Život s hvězdou (1949) vydáván pouze sporadicky a starší vydání jeho povídek a románů jsme jen tu a tam mohli objevit v krabicích před antikvariáty. O to více je třeba přivítat nedávno započatý ediční projekt nakladatelství Triáda, který zpřístupňuje Weilovo dílo prostřednictvím sebraných spisů. Český spisovatel židovského původu, jenž přežil válku mimo jiné díky fingované sebevraždě a který o pár let dříve jen o vlásek unikl stalinským represím v Sovětském svazu, je představen nejen jako prozaik, ale také jako slavista, literární kritik, překladatel a novinář.

Jelikož podle hlavního editora sebraných spisů Michaela Špirita byly všechny tyto složky Weilovy profesní osobnosti neoddělitelné od jeho prozaického díla, nejsou jednotlivé svazky řazeny dle chronologie Weilových prozaických děl. První a třetí svazek jsou věnovány publicistice v rozmezí let 1920 až 1937, druhý nedoceněnému literárněvědnému pojednání o Gogolovi a anglickém románu a teprve čtvrtý (již vydaný) svazek přináší reedici Moskvy–hranice (viz A2 č. 7/2022).

Za zářné zítřky

První svazek spisů ukazuje, že se Weil od počátku dvacátých let neúnavně snažil informovat o kulturním dění v porevolučním Rusku i nové, revoluční literatuře. Poprvé navštívil Sovětský svaz na podzim 1922 a o dva roky později českému prostředí představil novou ruskou poezii v samostatně vydané stati Ruská revoluční literatura. Weil byl předním českým komunistickým novinářem přispívajícím svými referáty, reportážemi a kritikami do Neumannova Kmene, Fučíkovy Tvorby, Rudého práva a dalších komunistických periodik.

Země sovětů mu minimálně do poloviny třicátých let byla místem, kde se rodila nejen svébytná moderní kultura, ale též nová civilizace. Mimo to oslavoval nesmiřitelný boj proti takzvané reakci, brojil proti ruské emigraci a vítal první sovětské pětiletky i kolektivizaci. Nesmlouvavě vystupoval proti „měšťácké“ demokracii meziválečného Československa, jíž vyčítal třídní omezenost, cenzuru i násilné potlačování komunistické levice. Z levých pozic tepal dobový intelektuální kánon, demokratismus Karla Čapka i humanismus T. G. Masaryka. Oběma vyčítal salonní pokrytectví v sociální otázce a naivitu v důrazu na individualismus oproti pokrokovému kolektivismu komunistického hnutí.

V reportáži Na čaji u Tomáše Bati neváhal ironizovat uniformitu Baťovy verze modernity, postavenou na „principu závisti a ziskuchtivosti“. Stejně tak kritizoval kulturní politiku sociální demokracie, vydávající podle jeho názoru více brakovou než marxistickou literaturu; v rámci stalinské taktiky potom sociální demokracii označoval za fašizující politickou sílu. Jednoduše řečeno, kdykoli mohl, vystupoval v duchu politiky KSČ a její linie. Sovětský svaz bránil proti všem formám kritiky a líčil jej jako nejpokrokovější stát, který přes všechny těžkosti a chyby směřuje k vysněnému socialismu. V tomto ohledu je první svazek Sebraných spisů jedinečným historickým pramenem – ukazuje Weila jako typického komunistického intelektuála, který za zářné zítřky bojuje bez nejmenších pochybností a především od psacího stolu.

Horečnatá Moskva

Provázanost Weilovy žurnalistiky a politiky je zřejmá, neměli bychom však odhlédnout od vazby autorova novinářského psaní na jeho pozdější prozaickou tvorbu. Ta je nejznatelnější hlavně v reportážích ze Sovětského svazu. Na kontrastním pozadí racionálního, chladného a imperiálního Petrohradu se rýsuje tehdejší centrum revoluce – Moskva. Ta je líčena jako místo „horečných“ změn plné „tance, zpěvu, vášně“, jako místo, kde čas běží „překotně“, je jaksi „zrychlen“. Není to místo, „které žije snem“, nýbrž laboratoř revoluce, její obraz. Obraz experimentů, obnovy a hlavně budování, jak je patrné především z pozdějších textů zařazených do reportážního souboru Češi stavějí v zemi pětiletek (1937), ale i z Moskvy–hranice. V reportážích se objevují i některé pozdější motivy prozaických textů (například busta Sergeje Jesenina zničená celníkem pro podezření z pašování briliantů). Zřetelně zde také vystupuje pro Weila typická kombinace úsečného reportážního stylu a citu pro detail a fabulaci: „A pak, uprostřed noci, stele Šklovskij pro hosty postele. Hostí je mnoho (…) Mojí poduškou byly spisy Larisy Rejsněrové, ručník a dámské kombiné. V tom povlaku byly sice ještě nějaké věci, ale nepamatuji se na ně.“

Většina textů autora ukazuje především jako sice zaujatého, avšak vynikajícího znalce tehdejší sovětské literatury a kultury, který nadšeně píše o síle Majakovského přednesu, Babelově Rudé jízdě (1926, česky 1928), tíhne k formalistické škole Viktora Šklovského a vítá realistický román Cement (1925, česky 1926) Fedora Gladkova, ale i experimentální budovatelskou prózu nekomunisty Vsevoloda Ivanova Údolí Tba (1931, česky 1931). Mimo to vášnivě sleduje sovětský zájem o Švejka a dává jej do opozice k českému nepřijetí Haškova díla. Navzdory příchylnosti k moderní literární formě přitom Weil nepochybuje o aktuální kulturní politice SSSR a pozitivně hodnotí i ustavení Svazu sovětských spisovatelů v roce 1932 coby zastřešující literární instituce stalinské éry.

Role editora

Editor Michael Špirit rozdělil Weilovu publicistiku podle žánrů do čtyř částí: první přináší již zmíněné reportážní texty; druhá Weilovy shrnující referáty, případně polemiky, převážně s českými novináři a autory; třetí oddíl je věnován Weilovým recenzím, většinou ruskojazyčné literatury; čtvrtá obsáhlejším pojednáním o sovětské kultuře a kulturní politice. Ačkoliv se jednotlivá témata navzájem prolínají a často opakují, zvolené dělení umožňuje čtenáři snadnou orientaci v knize i ve Weilově psaní.

Obsáhlý Špiritův komentář poskytuje vyčerpávající informace o přímých i nepřímých odkazech na rozmanité texty a zasazuje Weilovy polemiky do příslušného literárního kontextu. Pokud by snad byl čtenář znejistěn editorovým prohlášením, že mnohé Weilovy vývody bude uvádět na pravou míru a konfrontovat je se známými historickými fakty, potom je nutné říct, že navzdory jisté naivitě takového záměru tak činí s maximální pokorou vůči autorovi a nakonec v mnohem menší míře, než původně slibuje. Stejně jako v jiných případech je i tentokrát Špiritova editorská práce obdivuhodná a rozsahem komentáře i péčí o výslednou podobu Weilových textů ojedinělá.

Nutnou daní odbornému zaměření editora je preferování literárněvědného kontextu oproti kontextu historickému i sklon k objektivismu. Jako by bylo možné Weila vysvětlit pouze z textů samotných, případně z děl jiných autorů. Text – jeho jazyková, formální a historická stránka – zde funguje jako základní, respektive jediný spolehlivý fakt. Editor tak do jisté míry rezignuje na zasazení Weila do souvislosti československé i mezinárodní komunistické inteligence, což je bezesporu výzva pro budoucí historiky či literární vědce. Jisté je, že sebrané spisy Jiřího Weila jsou mimořádným vydavatelským počinem, který splácí dluh Weilovi jakožto autorovi, a jejich první svazek též dějinám české komunistické levice.

Autor je historik.

Roman Kanda: Český literárněvědný marxismus

Sady jsou unikum Prahy

S Jiřím Romem o sadaření, rozmanitosti odrůd a samosběru

Říká se, že v žádném hlavním městě na světě neexistuje tolik veřejných ovocných sadů jako v Praze. Je to pravda?

Samotné by nás zajímalo, jestli existuje jiné město, které by mělo na svém území tolik sadů. Snažíme se najít partnera, se kterým bychom mohli sdílet zkušenosti a spolupracovat, ale zdá se, že v Evropě takové město není. A na jiných kontinentech chybí tradice ovocných sadů, jak ji známe právě z Evropy. Nevylučuji, že někde ve Spojených státech obdobná situace existuje, ale nevíme o tom. Asi je to skutečně unikum Prahy.

Čím si tento stav vysvětlujete? Francie, Belgie a další státy jsou ovocnářské velmoci, odkud pochází i mnoho starých odrůd, které sami pěstujeme…

Jenže jejich sady se nacházejí ve volné krajině. Praha má obrovskou výhodu – žádné jiné evropské město těchto rozměrů se nerozkládá v tak členitém terénu. Většinou leží v rovinách, jimiž protéká řeka. Vltava vytváří na jižním a na severním okraji Prahy dva velké kaňony, a navíc je Praha protkána množstvím potoků s většími či menšími kaňony nebo údolími. Pražská geomorfologie je tedy velmi specifická a pro velkoměsto netypická. A protože se řada pražských svahů nedala v minulosti zastavět, prostě se využívaly jako pastviny a sady. V Paříži nebo Berlíně zástavba od historického jádra do stran mohla postupovat relativně snadno, nevadily terénní překážky, a tudíž byla zeleň – i v podobě historických sadů – snadno nahrazena zástavbou. Dnes sice umíme stavět domy a čtvrti i na prudkých svazích, ale to se v minulosti moc nedělalo.

Jakou mají v současnosti pražské sady výměru a kolik jich je?

Nyní mají sady spravované naším odborem výměru 133 hektarů. Celkem je jich 75. K tomu je nutné připočíst několik dalších sadů, které jsou buď v soukromém vlastnictví, nebo ve správě jiné státní či městské instituce. Aleje a rozptýlenou ovocnou výsadbu do toho nepočítám.

Mnoho současných sadů vzniklo po druhé světové válce, v padesátých a šedesátých letech. I přes jejich úctyhodnou výměru se přitom jedná pouze o zlomek tehdejšího rozsahu. Z pozůstatků roztroušených v městských lesích je patrné, že třeba jen na území Divoké Šárky bylo kolem 70 hektarů sadů. Jak tehdy probíhal sběr a distribuce ovoce?

Řada sadů byla před druhou světovou válkou soukromá a předpokládáme, že vlastníci si sady sami sklízeli a produkci zpracovávali. Po druhé světové válce sady ztratily status soukromého vlastnictví a jak ty, které byly převedeny na město nebo státní organizace typu Sady, lesy, zahradnictví, tak nově založené sady byly sklízeny pro následné zpracování například ve státním podniku Fruta Mochov, kde se z ovoce vyráběly džemy, mošty, šťávy. Z rozhovorů s pamětníky totiž vyplynulo, že produkce pražských sadů nebyla určena primárně pro prodej stolního ovoce na přímý konzum.

V průběhu druhé poloviny 20. století ovšem u zestátněných sadů odezníval vrchol produkce, už byly prostě staré. Například v Šáreckém údolí, které jste zmiňoval, máme velké množství lesů, které v minulosti byly ovocnými sady. Nevíme, proč nebyly v druhé polovině 20. století sady obnovovány, ale asi bylo jednodušší vysadit nové jinde. Dožívající sady se nechaly buď spontánně zarůst do podoby lesa, nebo se na jejich místě přímo založil nový les.

Kdy se upustilo od péče o sady a systémového využívání jejich ovoce?

Obvykle to bylo na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Víme s jistotou, že řada sadů byla řízeně sklízena ještě v letech 1990 až 1992. Potom správa sadů zanikla a nebyl žádný nástupce, který by péči převzal. Sady začaly pustnout, zarůstat, dokud se buď nepřevedly na les, nebo dokud jsme do toho nevstoupili v novém tisíciletí my a nezačali jim znovu vracet podobu vysokokmenných sadů.

Kdy a z čí iniciativy došlo k obnově pražských sadů?

V roce 2003 jsme objevili v jednom třešňovém sadu v Prokopském údolí, konkrétně na Hamrových skalách, poměrně bohatou populaci brouka Anthaxia candens. Krasec třešňový je jeden z našich nejkrásnějších brouků, takového až tropického vzezření. Potřebuje osluněné kmeny, případně silné větve starších třešní. Začali jsme tedy sad vyřezávat a doufali jsme, že jeho populace se tím ještě namnoží. Zároveň nám ale bylo jasné, že zanedlouho ty stromy zcela odumřou a brouk nebude mít možnost přelétnout na jiné, kde by pokračoval ve svém vývoji. A tak jsme se rozhodli, že sad dosadíme novými stromy.

Chtěli jsme vysadit stejné odrůdy, jenže se objevil první problém – trvalo mi víceméně rok, než jsem sehnal dva pány, takové staré dědečky ze Šumavy, kteří vůbec tamější odrůdy určili. Druhý zádrhel byl v tom, že tyto staré odrůdy na vysokokmenech prostě nebyly nikde k sehnání. Zkusili jsme proto zmladit stávající staré stromy, naprostá většina z nich ale nezareagovala pozitivně a nevytvořila letorosty, které bychom mohli přeroubovat. Sháněli jsme tedy všude možně po republice odrůdy, přičemž dodnes jsme některé z nich nesehnali. Část nakonec pochází například z Výzkumného a šlechtitelského ústavu ovocnářského v Holovousích.

Další zádrhel byl v tom, že jsme neměli školkaře, který by byl ochoten tyto odrůdy naroubovat nebo naočkovat. Řada školkařů se bála toho, jak staré odrůdy zareagují na podnože. Chyběla praktická zkušenost. Nakonec jsme – to už se psal rok 2010 – přemluvili jednoho školkaře u Lovosic. Byly z toho krásné stromky, ale ukázalo se, že nám v Praze moc neprosperují. Nedošlo nám, že v polabské půdě, kde se pěstovaly, se vytvoří velmi chudý kořenový systém. Půda je tam natolik kvalitní, že si strom i bez vlásečnicových kořenů z půdy vezme, co potřebuje. Ale když se tyto stromy dostanou do pražské půdy, tím spíše v Prokopském údolí nebo na jiných svazích, kde je mělký půdní profil, nastane problém a stromky usychají. Museli jsme tedy sehnat školkaře s jiným typem půdy.

Za ty roky jsme ovšem ke stromkům a pomologii obecně získali trochu jiný vztah. Řekli jsme si, že když už jsme tomu věnovali tolik energie, neměli bychom se omezovat pouze na jeden sad, ale spravovat sadů víc, případně zakládat sady nové. A to byl začátek současného rozkvětu pražských sadů.

Existovala pro to od začátku podpora z magistrátu, nebo to byla vaše soukromá iniciativa nad rámec tehdejší agendy?

Relativně dlouho to bylo soukromé nadšení.

Takže obnova pražských sadů se udála díky jednomu broučkovi a vám?

Zjednodušeně řečeno, ano.

Podařilo se populaci krasce třešňového zachovat a namnožit?

Ano, toho brouka máme ve více sadech. On byl například i v Radotínském údolí, ale tam unikl pozornosti, protože tam byl v malých populacích. Dnes už ale můžeme říct, že se dostal i do sadů, kde před naším vstupem nebyl.

Jaké procento městských sadů se podařilo obnovit?

Praha už nemá ve vlastnictví žádný sad, který by nebyl obnovený. Nyní obnovené sady v některých případech už jen zvětšujeme nebo zakládáme nové sady.

Často se v souvislosti s pražskými sady mluví o kulturním dědictví v podobě genofondu starých odrůd. V čem se staré odrůdy odlišují od nových?

Současné odrůdy, jejichž plody člověk běžně koupí v obchodech, mají jednu společnou vlastnost – jsou vhodné k přímému konzumu. Škála chutí odrůd je ovšem daleko bohatší, než co je aktuálně známé z prodeje. V obchodech navíc vlastně diskvalifikujete všechny odrůdy, které potřebují čas k tomu, aby dosáhly takzvané konzumní zralosti. Je velikánské množství odrůd, které sklidíte například v září, uskladníte je ideálně ve sklepě a musí uběhnout ještě několik měsíců do Vánoc nebo do jara příštího roku, než se dostanou do konzumní zralosti a stanou se chutnými. Dříve měla většina lidí žijících na venkově sklep, kde si mohli takové ovoce uchovávat. V dnešní době se sklepy buď nevyužívají, nebo je lidé nemají, případně jsou přestavěné k jinému účelu. A lidé často ani nevědí, že ty staré odrůdy jsou dobré – jen je třeba počkat.

Kromě trvanlivosti je výhodou mnohých starých odrůd to, že mají i jiné využití než jen přímý nebo odložený konzum. A nejsou to jen marmelády nebo křížaly. Teprve praktická zkušenost ukáže, že odrůda, která je příliš trpká, je naprosto famózní například na pálení nebo v povidlech. Lidé ještě občas popisují některé odrůdy jabloní jako štrúdláky. Odrůd, které byly vhodné k různým formám sladkých zákusků, do koláčů a štrúdlů, je stále ještě spousta. My nemáme kapacity na to, abychom dělali příručky a návody, jak mají lidé využívat ovoce, ale snažíme se staré odrůdy uchovat a doufáme, že někdo jiný vysvětlí veřejnosti, k čemu jsou vhodné. Aktuálně máme jen na území Prahy asi 350 odrůd ovoce. Můžeme tedy hovořit o slušném pomologickém genofondu – ať už jsou to třešně, jabloně, slivoně, hrušně.

Ovoce v pražských sadech je volně ke sběru, většina však skončí nevyužita. Máte představu, kolik tun ovoce ročně shnije pod stromy?

Netušíme, kolik ovoce zůstává nesklizeno, ale jsou to velikánské objemy. Zároveň vidíme, že veřejnost nemá k samosběru úplně chuť. Když se udělá na samosběr kampaň a zajistí se například žebříky a štafle, zájem se trochu zvedne, ale stejně ne tak, jak bychom očekávali. Většina lidí si ovoce koupí v obchodě a zaplatí za něj, než aby si ho nasbírali vlastníma rukama zadarmo. Možná se to změní.

Jak si ten nezájem vysvětlujete?

Podle mě ještě lidem nedošlo, že ovoce sice bude v obchodech i v lednu, únoru nebo květnu, jak jsou zvyklí, ale bude drahé. Možná až v průběhu zimy a jara zjistí jeho ceny, řeknou si, že si ho od příště budou česat sami. Všechny sady, které jsou ve správě našeho odboru, jsou celoročně volně přístupné, nejsou oplocené. Ať už se jedná o letní nebo podzimní ovoce, kdokoliv ho může sklízet bezplatně pro svoji potřebu. Jediné, z čeho máme obavu, je poškozování stromů. Řada lidí očeše strom tak, že uláme větve, a to je samozřejmě škoda.

Existuje kromě samosběru i nějaký jiný způsob systematického sběru a zpracování například v rámci potravinového plánu Prahy pro veřejné stravování?

Několikrát jsme byli jako město osloveni některou společností, která se zabývá produkcí a následným zpracováním ovoce, abychom jim některý pražský sad pronajali. Ale v naprosté většině by takový pronájem byl podmíněn oplocením a znepřístupněním pozemku, aby veškerá produkce zůstala pachtýři. To je na jednu stranu pochopitelné, na stranu druhou je to ale zábor volně přístupného veřejného prostoru. Město touhle cestou jít nechce. Další variantou, o které se mluví, je využít ovoce například v pražských školních jídelnách nebo jiných stravovacích zařízeních, například v nemocnicích. Tam ale narážíme na velmi neekonomický proces, protože česat vysokokmeny není tak jednoduché a levné jako česat nízké kmenné tvary, které se dají sklízet i strojově nebo ze země. Zatím se tak nenašla cesta, jak stávající pražské sady ekonomicky využívat pro veřejné jídelny.

Praha postavila v sadech Klíčov komunitní sušárnu ovoce. Osvědčil se provoz? Uvažujete o stavbě dalších sušáren?

Velkokapacitní sušárna naráží na řadu problémů. Proces sušení je dlouhý a člověk, který si tam chce zdarma usušit křížaly, musí ovoce natrhat, rozkrájet, dát ho na rošty do sušárny a sušit. Musí tam strávit nejenom den, ale i noc a další den. Je to zdlouhavé. A málokdo je ochoten věnovat třeba dva dny procesu sušení, aby měl ve finále křížaly. Pro lidi je daleko jednodušší natrhat si jen pár jablek a na domácí elektrické sušárně nebo kamnech si je během relativně krátké chvilky nasušit. Rozhodně tedy nemáme ambici vytvářet nové sušárny, protože ani ta na Klíčově není plně využita.

V Dolních Počernicích vznikl magistrátní agrolesnický projekt, kombinující novou výsadbu ovocných stromů a pěstování zeleniny v meziřadí. Zelenina je využívána v místní škole a byl o ni tak velký zájem, že byla distribuována také do škol v centru. Osvědčil se tento projekt a lze pomýšlet na jeho replikaci na dalších místech?

Jedná se o pole mezi Dolními Počernicemi a Černým Mostem, kde jsme jeden velký půdní blok rozdělili na menší políčka. Pracovně tomu říkáme plužiny a každá plužina je následně využívána k produkci jiné plodiny, ať už je to zelenina, bylinky nebo jiná plodina. Hranice mezi těmito plužinami jsou tvořeny ovocnými stromy. Z krajinářského a biologického hlediska jsme s tím velmi spokojeni. Tuto plochu aktuálně neobhospodařujeme my, je propachtována jinému hospodáři. První roky, kdy se o tom ještě tolik nevědělo, to fungovalo krásně a dotovalo se tím mnoho školních jídelen, domovů důchodců a dětských domovů. Ale v tuto chvíli je naprostá většina úrody, třeba devadesát procent, rozkradena. Takže tohle není cesta. Leda že by se plochy oplotily, ale ztratili bychom tím veřejný prostor.

Upozorňujete veřejnost například prostřednictvím oznámení či nějaké cedulky, že se jedná o zeleninu určenou pro děti a důchodce? Nedochází k nedorozumění?

Bývají tam cedulky, dokud je někdo neukradne. Ale i kdyby tam cedulka nebyla – to, že člověk jde kolem pole a ukradne si dýni, je prostě špatné. Zrovna tato plocha je na velmi frekventovaném místě, chodí tam davy lidí, kteří musí vědět, že to je pole v majetku Prahy, a přesto nejen dýně, ale i cukety, bylinky a všechny možné plodiny, které se tam pěstují, mizí.

Rozumím vašemu rozhořčení, ale dá se na to dívat i jinou optikou, totiž že se jedná o formu zásobování obyvatel lokální, čerstvou a zdravou zeleninou. Nedalo by se to uchopit jako příležitost, pokud by to podpořilo například ministerstvo zemědělství?

Samozřejmě si dovedu představit, že si nějaký politik vezme tuto zodpovědnost na triko. Bude trochu blázen a řekne, že část veřejného rozpočtu prostě obětuje a někde se bude pěstovat zelenina s tím, že si ji lidi rozkradou. Ale i kdyby to veřejnost tolerovala, je to systémově naprosto špatně, protože tím budeme lidi učit, že si mohou z cizího krást zeleninu. To samé se potom stane třeba v Polabí, kde veřejnost udělá nájezd na políčko se zelím. Navádět veřejnost „Tady si berte, my vám to platíme“ – touhle cestou bych určitě nechtěl jít.

A nemohli by místní obyvatelé dostat příležitost si tam zeleninu sami zasadit, pěstovat a nakonec sklidit?

Komunitní zahrady nebo prostory, kde si může člověk vysít třeba dýni a potom ji sklidit, v Praze fungují. My máme plochy aktuálně například v Prokopském údolí, kousek od Jinonic, kde jsou políčka, na nichž si lidé mohou zeleninu nejen pěstovat, ale i za dobrovolný příspěvek koupit. Ale ta plocha je oplocená. Společnost je bohužel taková, že bez oplocení pěstitel o produkci přijde. Poslední desítky let jsou Pražané zvyklí, že mají na polích řepku, pšenici, sóju, kukuřici, občas třeba ječmen. Rozhodně to nejsou plodiny, které by se mohly přímo konzumovat. Na našich políčkách jsou však plodiny, které rovnou konzumovat lze.

Praha vlastní poměrně velkou plochu orné půdy. Existuje plán na její využití k pěstování plodin pro veřejné stravování?

Momentálně je většina pozemků s ornou půdou ve vlastnictví Prahy propachtována soukromým zemědělcům. Mají povinnost být registrováni v systému ekologického zemědělství. Pokud certifikaci nemají, mají možnost získat ji v rámci tříletého přechodného období, kdy ovšem musí na pozemcích hospodařit podle pravidel ekologického zemědělství. Navíc magistrát sepsal pro zemědělce zásady, co mohou nebo nemohou na poli dělat. Je například zakázáno používat umělá hnojiva, pesticidy atd. Bylo deklarováno, že město uvítá, pokud budou produkty z pozemků využity například pro veřejné stravování. Bohužel stávající pachtýři ve většině případů nejsou praktici s delší zkušeností zemědělského hospodáře a do pachtů šli s naivní či romantickou představou, že budou pěstovat mnoho různých plodin a ty potom budou využívat v rámci své komunity nebo na lokálním trhu. Ale narazili, protože to není jednoduché. Za prvé zjistili, že jim někdo plodiny krade, a za druhé na to musí mít vybavení, řadu strojů, skladovací prostory a podobně. I pro nás je poměrně velké zklamání, že většina těch pachtýřů nenaplňuje naši představu. Oni dodržují beze zbytku zákon i režim ekologického zemědělství, ale cíl, že by se z lánů pšenice a řepky stala políčka s mnoha a mnoha plodinami, vzal za své. Asi musí přijít větší praktici s více zkušenostmi. Ti ale patrně žijí na venkově a je pro ně neekonomické jezdit se stroji do Prahy něco obdělávat. Uvidíme, jak to dopadne.

Škody jsou tajné

Jedna

V Brně,

na ulici Slaná,

bydlívala žena v pokoji z přeludů.

Měla tam gramofon.

Dnes je z ní matka

a v tom pokoji

jí dvě nemluvňátka neustále přikazují,

ať mlčí.

Hmm,

říkalo se,

že oproti mnohým jiným

kolik že příležitostí ta žena měla!

„Neukazuj na tu horu! Je to neslušné!“

slyšela tisíckrát.

Užuž byla u ventilku

a téměř by jím i otočila,

leč nakonec se přece jen

v novém životě

postupně

poskládala

do nehybné estetické plochosti.

Od té chvíle dělala vše, jak se má.

Uschl i iris.

Pohledný

spokojený život

taky není k zahození!

Řetězcem všedních starostí doklouzala

k jistině.

Jaképak zmarnění?

Říkal snad někdo „vniveč“?

Vždyť věřilo se jí kdysi z jiné cesty.

Dva

V Brně,

na ulici ústící k M. paláci,

lehávala na stropě žena

s maketou třiceti osmi mužů.

Měla tam staré mistry,

tištěné na křídovém papíře.

Celé noci snila o obecném pánovi,

kterého by mohla zanechat

ležet u cesty jako balvan,

a bytoval by tam klidně i poté,

co by se vrátila ze strašně zajímavého pití.

„Ani by nemusel mít třásně,“

řekla jedné noci do stropu

skrz nátrubek smotaný z makety třiceti osmi

mužů.

Všechno,

co člověk prohlásí do tmy tak složitým

způsobem,

se do puntíku vyplní.

Tři

V bytě s postelí,

paralelně s Avionem,

lehávala žena,

která co chvíli jakože couvala do mlhy.

Byl to trik a fungoval,

když ten,

koho udržovala na tuhé stříbrné niti,

díval se na její vyholený zátylek,

a nevšiml si tedy,

že ona ve skutečnosti nikam necouvá,

že provádí stokrát omletý gimmick

lítostivé sublimace.

Někdy zničehonic chodila po rukou,

a poněkolikáté tak obelstila i osoby,

které už na její virtuózní číslo s propadáním se

do bílé

dočista zapomněly.

V bytě s hnědým mezipatrem

měla cívkový magnetofon.

Dnes je nudná.

Mlha zmizela.

Úplně klidná.

Nemluví se o ní.

Čtyři

Na ulici Bělostezečná

žila ve svém dětském pokojíku dospělá žena.

Každý večer se alespoň chvíli nemohla

nadechnout.

Vyrážela tedy na strašně zajímavé pití.

Seděla

„na baru“, jak se říká,

a představovala si, co si o ní kdo asi tak myslí.

Nepozorovaně přitom prodýchávala bederní

páteř.

Říkalo se,

že nikdo v Brně to neumí líp,

nebo alespoň nikdo v okolí ulice Kozí.

Co ještě nikdo nikdy neviděl, jí nešlo.

A jejdamane, co bylo komu po tom?

Koho tenkrát zajímalo a dnes ještě

zajímá nespatřené?

Její hlas byl deponován v olověné truhlici

v Kumpoštově domě,

sociální bydlení,

1 + 1,

přízemí,

dobré pro kolo.

Heslo k otevření

(kdyby jej někdy)

bylo „Přerývaný dech“.

Řekl jsem jí:

„Použiješ-li rodinný voucher do vily Tugendhat,

odpouštím ti.

Tvá touha po průměru je navěky nevinná.

A kdybych se naopak já ještě někdy pokusil

pohrdat obecným,

ať mě za trest samo zachvátí

do té míry,

že si jej nepovšimnu.“

Pět

Na ulici nedaleko kavárny Prahavbrně

žila žena v pokoji s třiceti osmi bubáky.

Jednoho dne našla na chodníku

před Poslední lečí

ležet muže,

co vypadal jako bílá sádrokartonová deska.

1250 × 2000 × 12,5 mm.

Dokonce měl na lícní straně nalepený

zelenkavý papír!

Zvedla jej a podívala se pro jistotu i z boku.

A byl opravdu úzký a převýšený.

Nezdálo se navíc,

že by cokoli vyjadřoval.

I zaradovala se a vzala jej do pokoje

s třiceti osmi bubáky,

kteří tím pádem zmizeli,

jako když je do studny hodí.

V pokoji se za letních večerů hromadily

stíny chodců.

Měla tam černou kovovou konstrukci

na květináče.

Dnes je klidná

a na sebepotvrzení

a sebevyjádření

si už ani nevzpomene.

Šest

Na ulici Mořská

s restaurací

bydlívala

v bytě s vysokými stropy

žena,

které se dobře povedla jedna věc.

Tak dlouho napodobovala jinou ženu

do té míry,

že dokonce její vlastní matka

nebyla schopna ji rozpoznat

na společné fotografii

ze synchronizovaného plavání!

Stejné vlasy,

oblečení,

pohyby,

problémy.

A nakonec trochu i muž.

I když ten jinak.

Ten přece jen jinak.

Říkalo se,

že odevzdala jiné ženě

na x let

svou identitu.

To je nepravda!

Ta žena

postupně

vytvořila

z virtuózního

imitování

svou

charakteristickou

nenapodobitelnou

vlastnost!

Sedm

Na ulici Bělozlatá

žila v docela hnědém pokoji žena,

která na poslední chvíli

vyklouzla z lopaty

realiťákovi,

světlovlasému členu přípravky Ódées.

Tak udělala,

otřepala se,

rozhlédla se po ulici

a po dvou letech

zčistajasna

povila dítě muži,

který na Filozofické fakultě Masarykovy

univerzity

napsal

bledým inkoustem

úplně rovné pojednání o Dostojevském.

Měl ji rád,

líbila se mu,

nemiloval ji,

ale zůstával nehybně ležet na svém místě,

když ona vyrážela na strašně zajímavé pití.

„Na povinnou jízdu

jsem nemohla natrefit na nikoho

vhodnějšího!

Užívám si to!“

pochvalovala si před kavárnou Tungsram

na Kapucínském náměstí,

kde popojížděla kočárkem.

Slušelo jí to.

Nakonec je tedy všechno v pořádku

a báli jsme se zbytečně,

nic se nestalo,

říkalo se.

Dávno, dávno už přešla po Mostě vzdechů.

I proto nikdo za nic nemůže.

Tak to prostě je.

Ódéesák se

zpětně viděno

projevil

jako výhodný spouštěč

nadýchaného útěšného „plonk“!

Osm

Na ulici Nadnášecí voda

bydlela v pokoji s nakreslenou želvou žena,

do které všechno dobré

padalo

jako do bezedné černé studny

a ztrácelo se tam bez užitku.

To není možné.

I přesto

prožila

standardní život

a něco i vychovala.

Kolem osmačtyřiceti let věku

se zaživa odebrala tam, odkud není návratu,

a neprodleně se reinkarnovala*

do bytosti,

do které všechno dobré

padalo

jako do bezedné černé studny

a ztrácelo se tam bez užitku.

To není možné.

* Překvapilo ji, jak rychle a obyčejně znovuzrození probíhá. V uličce u hajzlů jí pešek vrazil herdu do zad a zřetelně řekl: „A znovu.“

Devět

V Brně,

na ulici s varnou,

přespávala

v policejním bytě

s matkou a bratrem žena,

ve které se vzňaly veškeré naděje.

Její „co kdyby“

se zčistajasna ocitla ve zničujícím žáru

a ona sama

do žáru ještě přiložila náušnice

s podobiznou Tavy Tavy.

Jak víme,

z každého apokalyptického běsnění

však zůstane nakonec jen plápolající deka.

Žena přikryla se

a v sérii

ohlušujících ran o stěny

proměnila se

v hliníkový L profil.

200 × 200 × 5 mm.

Lehounká

pak ještě dvakrát břinkla o podlahu

a strop

a vypadla na ulici.

Její naděje dospěly do aluminia,

říkalo se.

Našel ji,

na chodníku,

muž,

klopýtající z Poslední leče,

ze strašně zajímavého pití.

Tou dobou

v novou okenní kliku

už ani nedoufal.

Deset

Na ulici Pepř

bydlívala,

nyní šedá,

žena s mužem,

který odpovídal všem standardům.

Měli tam i na hnědém mezipatře ležet

děťátko.

Jednoho večera,

u stolu obklopeného náletovými dřevinami

jako v zahradní restauraci

vedli spolu dialog.

Muž: „Nejlepší je nad tím nepřemýšlet.

To přijde samo.

Co projde, to přijde.

Někoho jsem potkal.“

Žena: „Ano?“

Muž: „Děje se to.

Šli jsme do Ikey a kecali jsme.

Masové kuličky vegetariánské.

A já najednou čumim, že jsem spadl

do frendzouny.

Víš, jak jsme byli na jahodách v Chesterfieldu?“

Žena: „Myslíš tenkrát? To jo.“

Muž: „Tak přesně – dostal jsem se

do friend zone.

Frendzouna jako tenkrát s tebou.

Jsme jako kamarádi.

Prostě pohoda, kecáme.

A mně to nedošlo a pak už bylo pozdě.“

Žena: „A cítili jste se spolu dobře?“

Muž: „Jo, no… Takhle – ano,

ale jí jela tramvaj

a já jsem spal u kamaráda

a hráli jsme stolní fotbal

a nic se nestalo

a tak.

To je věc,

na kterou člověk bude vzpomínat

do konce svýho života.

S tím člověkem jsi totiž strávila v tom životě

určitou část života.“

Žena: „To znám.

Byla jsem s jedním člověkem, víš?

On mě má rád

a je to ten typ, co se nezamiluje

na první pohled.

A nechce mě vidět každý den.

Prý aby se oprostil od různých věcí.

Já bych si přála, aby to bylo hlavně hezký!

Ale on tak nepřemýšlí.

Je to hezký!

Radši se neptám.

Až bude něco vážnějšího,

tak se budu snažit to brát co nejvíc vážně.

My jsme totiž generace,

co budeme mít jenom jedno děcko.

A tak pozdě, že už TO nestihnem!“

Muž: „Můj děda mě má velmi rád!

On už žije jenom pro své vnuky.

‚Ty brďo, dědo, co budeš jíst ty?‘ říkám mu.

‚Ale hlavně ty se najez, já už si nějak poradím.‘“

Žena: „Důležité je ty vzory si takhle předávat.

Jak se to jednou přetrhne a pokazí, tak…

radši nemluvit.

Nemáš hlad?

Já totiž nemám.

Nezajdeme ještě někam?

V kolik ti to jede?“

Z knihy, jejíž vydání připravuje nakladatelství Dybbuk, vybral Petr Borkovec.

2022 / 23 - samo- zásobitelství

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Cesta Ledem

Chvilková zjitření hmoty v románu Jacka Dukaje

Co myslíš? - slepá v kopřivách

Ironie pronikne štěrbinami

S Jackem Dukajem o jeho historiosofickém experimentu

Maniaci hub

Houbaření mimo záznam

Nepohodlný pesimista

Sto let s Josém Saramagem

Panna s tajemstvím

Nová kniha Marka Tomana

Podzim v zahrádkářské kolonii

Podzimní písně - literární zápisník

Ústa plná střepů

Depresivní děti vyšetřují, kdo zabil otce Édouarda Louise

Kapr ve vodě

Dokumentární opera, která vyhrála Jihlavu

Cena, o kterou se nesoutěží

Daniela a Linda Dostálkovy: her courage dwells not in a troubl’d flood/ of mounting spirits and fermenting blood

Rodina mezi psem a vlkem

Stydíme se za všechno přirozené

Druhé album Sudan Archives

Teorie z hotelové terasy - muzikologický deník

Vznešené kyborgské hymny

Přístupná abstrakce Katariny Gryvul

Generál zima a generál Praha

Mimo logiku zisku

Samozásobitelství a svépomoc

Místo a know­-how

Zahrádkaření za časů pandemie

Návrat Luly da Silvy

Jak se Brazílie vypořádá s dědictvím Bolsonarovy vlády?

Není aktivista jako aktivista - ultimátum

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Pomalý a vytrvalý vyhrává

Fenomén jedlých lesů

Pro krásu i užitek

Rozhovor s předsedou Českého svazu chovatelů

Černé brýle

Jorge Boehringer: Hair Strings and Magnets

Když se město krmí samo

O současnosti a budoucnosti městského zahrádkaření

minirecenze

Publicistika jako zbraň

Reportáže a stati Jiřího Weila

Roman Kanda: Český literárněvědný marxismus

Sady jsou unikum Prahy

S Jiřím Romem o sadaření, rozmanitosti odrůd a samosběru

Škody jsou tajné

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3

Místo a know-how