Od rozpadu Československa – státu, v němž se mnozí z nás narodili – uběhlo třicet let. Pro některé z těch starších zůstává rozdělení nezhojenou ranou, třicátníci a čtyřicátníci možná nostalgicky vzpomínají na dvojjazyčné vysílání Československé televize a třetina lidí společný stát Čechů a Slováků zná už jen z vyprávění. V každém případě platí, že politickým rozhodnutím vládnoucích garnitur nebyly vztahy mezi oběma národy zcela zpřetrhány, jakkoli se za východní hranici díváme méně, než bychom mohli a měli, a – přiznejme si – obvykle tehdy, když si chceme potvrdit svou úroveň (nevraždí se u nás novináři!), nebo si naopak závistivě povzdechnout, jak je možné, že nás Slovensko v tom či onom předběhlo (třeba přijetím eura nebo zvolením prezidentky). Číslo, které držíte v ruce, je alespoň symbolickým znovusjednocením, byť pouze na úrovni společného vydání dvou časopisů. Stejně jako při stém výročí vzniku Československa i tentokrát vychází A2 spolu se slovenským Kapitálem. O tom, že jde o spojení zcela přirozené, nejlépe vypovídá skutečnost, že obě redakce plánovaly totéž téma nezávisle na sobě. Ostatně i naše dlouhodobé partnerství ukazuje, že někde čilá česko-slovenská spolupráce stále ještě existuje. A jak napovídá rovnoměrný poměr stran, pro český paternalismus tentokrát nebylo místo. Obě redakce dostaly stejný prostor a zvolily si vlastní přístup k věci. V době, která přeje spíše stavění zdí, jež neoddělují jen státy, ale často vedou i skrze společnost, tak pomáháme udržovat pomyslný kulturní most mezi oběma zeměmi.
Slovenská literatúra sa prekladá. Okrem očakávanej angličtiny, nemčiny alebo maďarčiny sa prekladá aj do češtiny. Od roku 2015 až donedávna bola slovenčina tretím najprekladanejším jazykom na českom knižnom trhu. Deje sa tak navzdory všeobecným predstavám o prirodzenej dvojjazyčnosti, keď znalosť češtiny predpokladá znalosť slovenčiny a naopak. Česi neradi siahajú po slovensky písaných knihách. A nemožno ich viniť. Jazyky samotné sa nemenia, no vzájomná zrozumiteľnosť klesá. Prekvapivé to nie je, berúc do úvahy zmenšujúcu sa mieru výskytu slovenčiny v českom prostredí. Situáciu zachraňujú hádam iba lokálne študentské kolónie, popularita slovenského rapu a rôzne excentrické internetové celebrity. Influencerka Zuzana Plačková, drag queen Slaytiiina a slovenskí študenti na Masarykovej univerzite sa svojím spôsobom stávajú novodobou gardou propagátorov slovenského jazyka.
Iritovaní kritici
Akokoľvek tŕnisto súčasný stav pôsobí, ide skôr o oblúkovité navrátenie sa k pôvodnému stavu pred érou Československa. Jazykovedkyňa Mira Nábělková pripomína svojbytný príbeh českej spisovateľky Sofie Podlipskej. Tá vo svojich zápiskoch z konca 19. storočia prekrútila slová Bohumily Rajskej, ktorá sa mala pýtať, či je v poriadku byť Češkou medzi Slovákmi, lebo „praví se, že v Nitře Slováci po Češích blátem házeli“. Obraz, ktorý Podlipská pochopila doslovne, však nebol o blatných honoch na Čechov v Nitre. Nitra nie je len mesto, ale aj literárny almanach, paradoxne na začiatku svojej existencie vydávaný v češtine. A hádzať blato má okrem doslovného významu aj zmysel „rozprávať o niekom zle“. Podlipská to mala so slovenčinou jednoducho ťažké. Stačilo málo k vzniku nepodloženého konfliktu.
Dnes sú diskusie o patričnosti a nepatričnosti prekladania slovenskej literatúry do češtiny vzhľadom na mizerný vzájomný jazykový kontakt irelevantné. Je potrebné čeliť novej realite. Nerozumie sa, prekladajme. Trend klesajúcej schopnosti porozumenia slovensky písaným textom medzi česky hovoriacimi čitateľmi nie je sám osebe taký závažný, najmä ak je poruke preklad. Skôr sa vynára otázka, prečo vôbec slovenskú literatúru čítať. Má čo ponúknuť?
Pokiaľ by sme sa pýtali najväčších znalcov slovenskej literatúry, a síce slovenských literárnych kritikov, odpovede by boli prinajmenšom rozpačité. Dobre to ilustruje 28. epizóda Literárneho kvocientu. Ide o diskusný formát, ktorý sa „snaží byť naplnením dlhodobého volania po kritickej reflexii súčasnej literárnej tvorby na Slovensku“. Väčšinou reflektuje nedávno vydané diela, v tomto prípade román Michaely Rosovej Tvoja izba (2019). Divák bol vtedy svedkom polhodinovej diskusie, kde ani jeden z recenzentov nevedel celistvo povedať, prečo danú knihu čítať. Slovami Viliama Nádaskaya: „Ja neviem, prečo by som to mal čítať. Ja si nie som istý, ako to mám čítať.“ Človek by naozaj čakal, že práve traja aktuálni či bývalí zamestnanci Literárneho informačného centra, respektíve Ústavu slovenskej literatúry SAV, by odpoveď mať mali. Ale aby nedošlo ku krivde, jedno jasné posolstvo debata priniesla. Každý z účastníkov verbalizoval, že ho kniha irituje.
Chorobné stavy
Odhliadnuc od slovenskej literárnej kritiky sa môžeme obrátiť ku knihám samotným. Už po letmom skúmaní vystupujú určité znaky. V prvom rade je to nepochopiteľná obľúbenosť pavlačových bytov v próze. Myslím, že nikto z čitateľov nezažil toľko pavlačí, koľko mu slovenská tvorba ponúka. A po druhé – vo väčšom rámci – je to nekonečné množstvo hnusu. Niekedy možno nadobudnúť pocit, že sa v ňom celá literatúra utápa. Latentná beštialita buble na povrchu textov, hrdinovia sa pohybujú v jej zajatí. Nezanedbávajú sa ani opisy menštruačných sopľov a chrumkavých herpesov. Postavy samy navzájom interagujú skôr násilne. Celá literatúra je akási násilná – brutálna v jemnostiach. Za zatvorenými dverami bytov sa odhaľuje vlastná obludnosť. Dočítame sa o mentálnej premene ženy na mačku alebo o epidémii žabacieho slizu v prednáškarni.
Z geografickej perspektívy hnus baví alebo deptá. Čím viac na východ ideme, tým menej sa postavy berú vážne, až sa dostávame do sveta sociálnej periférie. Nastáva nečakaná situácia: najvrúcnejšie rodinné vzťahy prežívajú hrdinovia žijúci na skládkach. Najšťastnejší sú smradľaví, prepití muži, zobúdzajúci sa ráno vo vlastných zvratkoch. A čitateľ si postupne zvykne. Začne mu chýbať neustále nutkanie hrdiniek zošalieť alebo si aspoň príležitostne podrezať žily. Nejako rozumie, že to inak ani nejde.
Hnus sprevádza do popredia klasickú otázku identity, integrity a pamäti aj univerzálnu tému hľadania svojho miesta na svete. Lenže ako nájsť sám seba, keď žijete na Slovensku, v zmätenom štáte, kde dochádza k permanentnému dištancovaniu sa od vlastnej histórie? Nie je náhodou, že v slovenskej preambule sa odkazuje zo všetkých bývalých štátnych útvarov práve k neurčitej Veľkej Morave. Úzkostlivosť rozprávačky Michaely Rosovej zrazu dáva zmysel. Tvárou v tvár voči novému mestu pociťuje dezintegráciu osobnej identity, rovnako ako to postihuje malé osamotené Slovensko pri konfrontácii so svetom. Podlieha vlastným úzkostiam, ale navonok sa prezentuje obsesiou udržiavať veci pod kontrolou. Chorobné stavy prerastajú do patológie, z pozdĺžnej vrásky na čele vzniká potreba hodiť sa pod najbližší kamión. Postavy neuniknú, ani keď odídu za hranice. Krajina vyžerie každému dieru do mozgu, rana navždy mokvá a bude sa pripomínať v najnevhodnejších okamihoch.
Úskalia prekladu
Súčasná slovenská literatúra teda ponúka predovšetkým slovenskosť – kľúč k porozumeniu krajiny, ktorá samej sebe rozumie len ťažkopádne. Čítanie je potom prirodzene stavom iritácie. Akoby sa nám nedostávali žiadne odpovede, iba dlhý dráždivý zážitok emocionálneho pnutia. Skrz literárne Slovensko nechcene spochybňujeme všetko v nás. Preklad takej tvorby preto naráža na mnohé úskalia: je nevyhnutné hľadať adekvátne obrazy, ktoré by sprostredkovali intenzitu čitateľského zážitku a zároveň priblížili povahu novovzniknutého samostatného štátu. Nebodaj ešte zistíme, že tu tá nová špecifická slovenskosť bola vždy, iba sa nedostávala k slovu.
Čítať slovenskú literatúru nie je príjemné, ale potrebné. Vytláča českého čitateľa z komfortnej zóny, núti ho spoznávať mimo svojho vnútra, aby mu vzápätí podala obraz práve jeho vnútra. Milým bonusom je osvojenie si kde-tu prekukujúcich slovenských reálií. Nech opäť nevzniká presvedčenie, že v Nitre dostanete blatom do ksichtu…
Autorka je komparatistka.
Čeští čtenáři či čtenářky nečtou slovensky. To je fakt, který se od rozdělení Československa stává čím dál výraznějším. Neznamená to, že by se nečetla slovenská literatura – pokud je ovšem na českém knižním trhu dostupná, pak překladech do češtiny, a i těch je v nabídce jen málo. Kromě Větrných mlýnů, které mají překladovou edici s lehce moralizujícím názvem Česi, čítajte, vydává slovenskou beletrii zejména Host. V obou případech se jedná o náročnější romány, tedy uměleckou literaturu pro menšinového čtenáře. Naproti tomu v oblasti žánrové a komerční literatury někteří slovenští autoři a autorky – třeba Eva Urbaníková, Táňa Kelleová-Vasilková, Dominik Dán nebo Jozef Karika – mají na kontě i desítky překladů do češtiny. Existují i případy, kdy slovenský autor píše rovnou pro český trh, překládá se již z rukopisů a některá díla ani nevyjdou slovensky, což platí například pro fantasy Juraje Červenáka.
Nutnost překladu
Na druhé straně hranice vypadá situace podstatně jinak: knihy v češtině tvoří stále velkou část slovenského knižního trhu a v tamních internetových obchodech dokonce znatelně převažují nad slovenskou produkcí. Důvodem trojnásobného počtu českojazyčných titulů v nabídce největšího slovenského knižního e-shopu Martinus by sice mohla být jeho expanze na český knižní trh, u menší společnosti Artforum už ale toto vysvětlení selhává. Překlady z češtiny do slovenštiny každopádně zůstávají okrajové. V současnosti se překládají zejména knihy pro děti a bestsellery jako Šikmý kostel Karin Lednické nebo prózy Kateřiny Tučkové. Podle Slava Sochora, vedoucího redakce slovenského nakladatelství Literárna bašta, které se zaměřuje na světovou beletrii, se nicméně oba knižní trhy vzdalují, což dokládá tím, že od výběru knihy pro překlad do slovenštiny dnes už nakladatele neodradí existence českého překladu. Poměr silných překladů se podle Sochora dostává do rovnováhy a v tomto ohledu má slovenský trh co nabídnout i českému čtenáři – nebo spíš překladatelům či nakladatelům, kteří se na Slovensku mohou inspirovat.
Příčinou zmíněného vzdalování je podle Sochora oboustranně klesající znalost druhého z jazyků i celkově přesycený knižní trh. Tento proces je patrný i z podnikatelských strategií velkých společností: český mediální koncern Euromedia Group kdysi vlastnil jak česká, tak slovenská nakladatelství. Nyní už má v portfoliu jen ta česká, kdežto slovenský obr Ikar se minulý rok spojil s dalším knižním gigantem Panta Rhei. Oba spoluvlastní miliardář Patrik Tkáč, který předtím figuroval i ve společnosti Euromedia Group. Ta přešla v roce 2021 do rukou jiného miliardáře, Jakuba Havrlanta, jenž vlastní mimo jiné e-shop Košík.cz nebo KVIFF Group, stojící za karlovarským filmovým festivalem.
Ještě v roce 2012, tedy v době dvacátého výročí rozdělení federace, se v tematické slovenské příloze Literárních novin objevila anketa o tom, zda slovenskou literaturu do češtiny překládat, nebo ne. Dnes už se tato otázka stala bezpředmětnou, třebaže se stále objevuje, stejně jako tu a tam zazní požadavek, aby čeští čtenáři četli slovensky. Přitom už ve zmíněné anketě se české i slovenské spisovatelské osobnosti vyjadřují k překladu poměrně jasně a věcně: něco překládat smysl má, něco ne, ale v zásadě jde o nutnost. Jak říká slovenský básník Michal Habaj, překlad může být mostem k opětovnému sblížení. Přesto se překlad ze slovenštiny do češtiny podceňuje. Petr Minařík z nakladatelství Větrné mlýny v rozhovoru pro časopis Plav tvrdí, že je jednodušší slovensky číst než ze slovenštiny překládat – což jen dokládá, že nejde o žádnou „druhořadou“ činnost.
Bílá místa
S překladem jde ruku v ruce selekce. Komerční autoři jsou překládáni a vydáváni systematicky, to samé ale nelze říct o autorech náročnější prózy či poezie. Ze slovenského kánonu jsou přeloženy jen fragmenty – a proto obraz, který si český čtenář o slovenské literatuře může udělat, je nutně mozaikovitý a plný bílých míst. Někteří slovakisté a nakladatelé činí za nedostatek povědomí o slovenské literatuře odpovědnou literární kritiku. Její stav odpovídá dostupnosti slovenské literatury, a tak není divu, že poskytuje většinou pouze útržkovité informace, především recenze jednotlivých děl bez kontextu.
Na absenci soustavné české reflexe slovenské literatury upozorňuje opakovaně Jana Pátková z pražské slovakistiky. Recenze slovenských kritiků publikované v českých médiích většinou vycházejí ze slovenské perspektivy. Přeložená díla je ovšem třeba představit s ohledem na kontext, do nějž vstupují. Skutečnost, že toho tuzemská literární kritika není schopná, se dá částečně vysvětlit situací ve vzdělávacích institucích: na českých základních a středních školách se žáci se slovenskou literaturou prakticky nesetkají. Ani studium bohemistiky už neobsahuje kursy slovenské literatury, jak tomu dříve bývalo například na pražské filosofické fakultě. A samotná slovakistika je jedním z nejmenších oborů – nastupují tam v průměru čtyři studující ročně, přičemž valná část z nich je původem ze Slovenska. Nabízí se tedy otázka, zda je za této situace výše zmíněný nárok na českou literární kritiku oprávněný a realistický.
Zřetelně tak vyvstává nutnost systémového přístupu ke slovenské literatuře a kultuře obecně. Petr Minařík z Větrných mlýnů připomíná absenci česko-slovenského kulturního fondu, který by zajistil institucionální podporu pro společné, mezinárodní projekty. Problém se přitom týká nejen literatury, ale i kultury v širokém slova smyslu. Historička umění Milena Bartlová v podcastu Kapitalx například reflektuje situaci ve výtvarném umění: po vzniku Slovenské národní galerie česká Národní galerie prakticky přestala kupovat slovenská díla, a tak jich zde najdeme jen poskrovnu.
České mlčení
Stížnosti na to, že ani náročný český čtenář už není ochotný číst slovensky, jsou v tomto kontextu nemístné. Jednotliví čtenáři nemohou nést vinu za složitou historii nerovných vztahů se sousední zemí. Domnívám se, že tyto povzdechy vycházejí z obecně převažujícího postoje Česka ke Slovensku, který Bartlová označuje za kulturní kolonialismus. Česko-slovenské kulturní vztahy byly za existence Československa asymetrické, což se příliš nezměnilo ani po roce 1989. Jana Pátková konstatuje dokonce prohlubování této asymetrie v porevolučním období a spojuje ji právě s odlišnou jazykovou kompetencí českých a slovenských čtenářů a s nepoměrem dostupnosti slovenských knih na českém trhu oproti situaci v druhé zemi.
Už dlouho se píše o tom, že se Slovensko a Česko s ohledem na kategorie „naše“ versus „cizí“ nacházejí ve zvláštním vztahu. Bartlová připomíná, že slovenština není brána jako zcela cizí jazyk, ale jako specifický případ. Uznání Slováků je tak podle ní neúplné: Češi sice uznávají jejich samostatnost, ale zároveň si je přivlastňují. Dominik Želinský v textu Kolónia Felvidék?, publikovaném na webu časopisu Kapitál, na Bartlovou reaguje ze slovenského pohledu a situaci chápe spíše jako projev širšího problému – toho, jak se v moderních společnostech realizuje a legitimizuje mocenská převaha. Československá vzájemnost, o níž mluví Bartlová jako o fikci, se tak dnes projevuje zvýhodňováním slovenských občanů v různých oblastech (od podmínek vysokoškolského studia po zařizování občanství), což je ale v důsledku na úkor slovenské autonomie v oblasti jazyka a kultury. Mlčení o Slovácích, které charakterizuje současné vztahování se Čechů k období Československa, je přitom i mlčením o slovenské literatuře.
Autorka studuje komparatistiku.
Andrej Babiš se stal novým českým prezidentem. Celkem jednoznačně porazil Danuši Nerudovou, takzvanou Čaputku z Wishe. Generál Pavel odstoupil už v prvním kole, poté, co ho povolali do války. Ostatní kandidovali jen pro okrasu, jakože „demokracie“. A pokud jste o výsledcích voleb slyšeli něco jiného, pusťte to z hlavy, můžou za to konspiračně-dezinformační média placená béčkovými oligarchy, nebo hůř, z vašich vlastních karet! (Chtěl jsem říct „kapes“, jenže peníze jste dávno odevzdali bankám; z kapsy můžete vyndat max bílý kapesník a rezignovaně jím zamávat na nejbližším náměstí Svobody, dřív Leninově – než jste tam cinkali klíči, postávali s obuškem nebo kopali svou matku v jejím břiše.)
Andrej v horké fázi kampaně triumfoval vizí znovusjednoceného Československa, aneb Zpátky k Baťovi a Masarykovi. „To víte, jako se Alexandr Obecný nechal ovlivniť tou Homérovou Spartakiádou, dávam si pod vankúš Baťovo Budujme stát pre čtyřicet milionov. To preto mám odstáté uši,“ vtipkoval v jedné ze superdebat. „Kebyste se vy, ženy, viacej množily a nebyly furt u počítačů,“ vytkl Andrej paní Danuši, „mohli sme ostatné národy přemnožiť. Si myslíte, že ako ta Libuše nám tu teď budetě kázat? Veď kto je na to zvedavej? Mám nápad, lidi, než tady paní raptorku inseminovať, že se zatím spojíme se sousedy zase, že se vrátíme k té osvedčené značke Československo! A už jsem v kontaktu so skutečnou Čaputovou, poslal som jí kvetinu. Volte mě, lidi, voltě změnu s tradicí, druhý díl lepší než prvý.“
Tímhle příslibem nás všecky v markeťáckém týmu zaskočil. Znělo to skvěle, pomohlo to k vítězství, ale nebylo to promyšlené. Zveřejňuji přepis nahrávky z naší první schůzky s Andrejem v Lánech krátce poté, co byl exprezident Zeman odvezen vrtulníkem zpátky na Vysočinu a kurýři z PPL ještě zvlášť zabalili jeho gumový člun, skleněnou krychli z dob covidu, lahve od světových státníků a mobil aligátor. Mluvčí Ovčáček, údajně se svatojakubskou mušlí na krku, odběžkoval urychleně do Compostely.
„Co na mě tak čumítě? Bylo treba říct taky něco wow, a ne jen tam seděť jak pecka. V Československu som sa narodil, vďaka jeho rozpadu vznikol Agrofert, jenže Česko je mi už malé teraz, projel jsem ho obytňákom od Aše až po Cheb za pár mesiacov, není tu moře ani hory ako v Maroku, musíme jít ďalej, kurva. Veď aj kurva šlape, keď my postáváme na mieste.“
„Nebylo by ale jednodušší, Andreji, oprášit Přemysla Otakara II. a roztáhnout se od Jadranu k Baltu? Vždyť Královec jsme už symbolicky anektovali na twitteru, určitě bys to uměl s Putinem dojednat výměnou například za Karlovy Vary. A Chorvatsko je každé léto naše. Když tam jedno léto zakážeme Čechům jet, finančně vykrvácejí a pak je zmáčkneme.“
„To je až další level, musíme po kúskoch, jedna a jedna sú dva.“
„A jaké jsou zprávy ze Slovenska? Co vláda a hlavně Čaputka? Tisková vyjádření jsme samozřejmě viděli, ale jak je to doopravdy?“
„Heh, minister Matovič mi poslal SMS, že je homosexuál.“
„Musíme z toho teď udělat téma v blížících se slovenských volbách. Statistiky vypadají nadějně: přes šedesát procent Čechů i Slováků by raději Československo než nacionalisty, kteří by se dál drobili na autonomní svépomocné župy. Nebýval tohle sen anarchistů, Pavle Šplíchale? No nic, čísla jsou dobrá, i když chtělo by to něčím nakopnout.“
„Když ale ten dotaz postavíš, jestli radši Československo než Evropskou unii, vychází to výborně, ne?“
„EU, NATO, islámský chalífát, německý protektorát, všechno super. Jen se spojením s Ruskem je to na vážkách. Ale jak říkal šéf, co je nám v tuhle chvíli po Bajkalu, Baltu nebo Balatonu, když se hraje o Zemplínskou šíravu.“
„Vzdajme sa Prahy. A nové hlavné mesto bude Blava. To by nám mohlo projsť aj v Česku, hej? Veď všeci nenávidí Prahu: Brno, venkov, Ostrava, turisti okradený aj sami Pražané. Uplne to vidím, UFO ako nový Petřín, Petržalka ako Manhattan, pod Svatopluka na Hrade bysme predĺžili metro z Depa Hostivař… Vídeň bude čumet. A najmë odéesáci sa poserou. To sú témata, ktorými zostrelíme aj tie naše straky v Strakovke.“
„A Čaputka?“
„Neviem, posiela mi gify, co môj mobil nedokáže načíst. Sú dve možnosti de facto: buď sa vezmeme a založíme novou dynastiu, na jej počest som ochotný přejmenovať Čapí hnízdo na Čaputí, ale keby odmietla, vezme ju Protopopov na prázdniny na Donbas, nahradíme Zuzulienku Monikov a nikto si ničeho nevšimne.“
„Nemá teď někoho?“
„Je rozvedená. A so mnou by mala reparát!“
„Už při kampani ji doprovázel další frajer, básník Konečný. S tím sice mezitím dojela na konečnou, ale teď je s Rizmanem, zeleným aktivistou. Znají se od bránění té skládce, které ji proslavilo.“
„Tomu vy vravíte konkurence? Básničky a ekologia? Veď v Čaputím hnízdu si bude moct pohladiť lemura!“
„Ještě mě napadá, že bychom měli promovat různé československé lásky. Karlos a Lela Vémolovi, advokát Volopich s Andreou Verešovou…“
„Ta chodila aj s Jágrom.“
„Nebo Dara Rolins teď s tím Honzou Nedvědem. Když něco dokážou celebrity, zvládne to každý.“
„Veď sám idu příkladom, Slovák na českém trůnu, to tu po Husákovi nebolo. A nezapomeňtě hlásat, že takhle, jak sme, sa ani nekvalifikujeme na svetová mistrovství, ale teprv jako Československo bychom vyklepli aj Messiho Antarktidu.“
„Zem pradávnych sĺnk… Nic, pokračujte.“
„Počkej, to není blbý, vzít do hry hudební hity. Máme přece mejdany na rádiu Impuls. Co dál se nám hodí?“
„Slovenka na pražskom orloji?“
„Zvonky štěstí, Most přes minulost, Už asi nie si, Největší z nálezů a ztrát…“
„Xindlova Cudzinka v tvojej zemi…“
„Ale aj Čerešne. Veď najprv Hegerka lezla po stromoch, bola šťastná, obletovaná chlapcami, zo ktorých pak vyrostli prevíti Mečiar s Klausom, a nič nám nepomôže z jelena halúzka. S rozpadom Československa sme zostárli, chodíme po doktoroch, šéfuje korupce a kde sú nějaké čerešne? U dôchodcov z KSČM? Přicházíme vrátiť ľuďom mládí, prvé lásky, bezpečí, a těm mladším dáme nový prostor.“
„To je řeč státníka! Nahráváš? Postnem to na Čau lidi.“
„Hned bych nám na to připil žinčicí, ale mám jen žin.“
„A jak bys odpálil námitku, že Československo bylo prý umělý projekt?“
„Jak jako umelý? Česko bolo umelé. Velmoce si s ním vytieraly ty svoje kloaky a tomu utnu tipec. Česko bolo kavárna Havla a spol., VIP chránená dílna, nič takové nikdy predtím neexistovalo! Len mamuti, pak se to mordovalo, míchalo, oblizovalo, a potom počítače, banky, začalo se pracovať, boli sme bratia a sestry.“
„A jak tohle tlumočit menšinám, aby se necítily out?“
„Pre mňa za mňa, nech sa to kľudne volá Česko-slovinsko-moravsko-sasko-maďarsko-indicko-vietnamsko-rusínsko-whatever, len keby to nebolo tak dlhé. Mňa nezaujíma krv, pohlavie ani viera v tajné služby z vesmíru. Já by som aj tie ilegálne utečence s chuťou zamestnal, keby ste mňa neotravovali s tou nutnosťou bubáka tam venku. Za mňa buď makáš, lebo si Antibabiš. Minus a plus, jednoduchá matematika. Nech sa kľudne voláme federace Agrofert, ať sú všetci spokojný. Ale značka Československo má jednu výhodu, prečo na nej trvať.“
„Má to grády jako slovo lokomotiva?“
„Není tam tvrdé ani měkké i?“
„Držtě huby. Pretože sme sa rozišli len u nás doma – ako dvaja súrodenci, keď dostane každý svoju izbičku –, ale celý svet si toho za těch tridsať rokov nevšimol. Stále si nás pamätá dohromady. Jak vravel klasik, jedna a jedna sú dva. Jung a Jang prostě. Mesiac, Merkur, Lego, Slunce, Pluto, Ural, Československo.“
Poznámka: Autor děkuje za konzultaci slovenských reálií básníku a operní nápovědě Richardu L. Kramárovi. V textu se neobjevuje slovenština, ale babišovština.
Baban Rejdiš je pseudonym spisovatele Ondřeje Macla, který pod tímto jménem vydal satirický epos Legenda o Bocianovi (2021), jehož tragikomickým hrdinou je Andrej Babiš. Rozprava o Československu volně navazuje na étos této knížky.
Je začátek ledna. Myši nám lezou do zateplovací vaty. Zřejmě mají hlad. Na půdu jsme rozmístili spoustu jedových kostek, které během dne zmizely. Další den jsme nachystali několik různých pastí s různou návnadou (opečený chleba, vlašské ořechy, jablíčka).
První den se chytly 3 a druhý den 4 potvůrky.
Pokračujeme v lovu.
(…)
Jednu myší křížalu jsme našli na sádroši nad ložnicí, je fakt, že cca 14 dní jsme cítili divný smrad. Ale určitě je lepší mít jednu smrdící zdechlinu nad hlavou než zateplení prosáklé myší močí.
Příspěvek z fóra pro kutily vybral Elsa Aids
Brněnské HaDivadlo na začátku prosince uvedlo v Praze nový „spiel“ Humanismus 2022. Režisér Ivan Buraj v programu prozrazuje, že byl nucen přehodnotit své rozhodnutí inscenovat autobiografickou prózu Zoo (1923) ruského formalisty Viktora Šklovského. Plánovaná sezona se proměnila „ve světle ruské agrese vůči Ukrajině“ a ruská díla musí počkat. „Neříkám, že je máme přestat číst, nebo jak zní ve hře Humanismus 2022, začít ‚pálit ruské knihy‘, ale uvést něco na divadle v současné situaci je gesto jiné kvality, má to pro mě vždy charakter přiznání se k něčemu. A pak mně začala připadat všechna tato dilemata jako velmi podstatná, došlo mi, že ta komplikovaná a strastiplná cesta k námětu letošní sezony je tím námětem.“ Z pátrání po titulu pro příští období se tedy vyvinula inscenace, kterou spolu s uměleckým šéfem HaDivadla Ivanem Burajem sepsal filmový scenárista Bohdan Karásek.
Za jaké hodnoty bojujeme?
V srpnu 2022 spolu bývalí spolužáci divadelní akademie jedou na dovolenou do Itálie. Ubytují se samozřejmě prostřednictvím proklínaného Airbnb. V Evropě probíhá válka a v Benátkách bienále. V realistické scéně Antonína Šilara, jež je replikou dovolenkového bytu, zvolna ubíhá nudný čas, který měl být vyhrazen odpočinku. Ve vzduchu se ale vznáší přízračné dusno, válka z myslí ani sociálních sítí nikdy docela nezmizí.
Muž a manželský pár, zjevně přátelé, si ukazují fotky v mobilu a rýpnou si do československého výstavního pavilonu. Jako divačka si nejsem jistá, jestli je mírně nakyslý pocit z dialogů metahumorem autorů, nebo zda mají postavy ztvárňovat typologii současné české společnosti. Zazní všechna aktuální klíčová slova: současné umění, výrobní prostředky, rozevírání nůžek, nutné předstírání, přivlastňování si společenského statusu vzhledem a také zamyšlení nad konfliktem mezi tím, jací jsme a jak bychom chtěli, aby nás druzí viděli. Žvanění se dotkne snad každého „palčivého“ tématu poslední doby, včetně platů v kultuře, inflace a zdražování, načež si protagonisté společně zahulí na balkoně s výhledem.
Jenže jeden z divadelníků, pravděpodobně režisér, by rád v příští sezoně pracoval s texty ruského nobelisty Josifa Brodského, který sám v Benátkách pobýval. Otevírá se otázka, jak se na divadle vypořádat s „ruským kontextem“, a následuje smršť dialogů, které působí jako výroky „boomerů“ v různých komentářových sekcích sociálních sítí. Jeden z mužů je politicky víc nalevo, druhý víc napravo, žena mlčí a přála by si hlavně klid. Mužské postavy na to, zda inspirativní kultura může být toxická, nebo zda dílo lze svázat s životem umělce, odpovídají protikladně. Tak dlouho probírají vztah umění a politiky, až jeden z nich dojde k závěru, že mu teď „prostě nejde žrát pelmeně“. Otázky, za jaké hodnoty bojujeme, co to vlastně je Západ a jak obstojí hodnota kultury tváří v tvář ztrátě lidských životů, jeviště každopádně bez problémů unese. A co víc, v rozhovorech se odhalují nevýhody dílčích argumentů i omletost řečových figur. Místy to skoro vypadá, že dospějeme ke katarznímu závěru „o čem se nedá mluvit, o tom se musí mlčet“.
Touha po uznání
Obrátky nabere více než dvouhodinová inscenace v momentu, kdy do bytu vejdou dvě dívky: režisérova přítelkyně a její partnerka, které spolu s režisérem žijí v polyamorii. Kromě jazyka dnešních mladých („jakože totál“) vnesou do představení i ženskou energii, protože postava manželky se dosud ozvala pouze kvůli ztracené náušnici. Její ticho ale nebylo projevem apatie, spíš nevýslovnosti. Nesnáze hlavy rodiny v manželské krizi se prolínají s obtížemi polyamorického soužití a vše vyvrcholí monologem umělce, který se svěřuje s obavami ze zbytečnosti svého konání a společenského opovržení těmi, kteří takzvaně dělají kulturu. Je společnosti prospěšnější režisér, nebo lékař? A má taková otázka smysl?
Touha dosáhnout uznání nebo alespoň vzájemného respektu se pak vine i všemi dalšími interakcemi mezi postavami: otec od rodiny v rozhovoru s polyamorickým kamarádem dospívá k poznání, že hlásat „navenek“ řád, když máš „uvnitř“ chaos, není zrovna recept na šťastný život; dívka s přítelkyní kritizují postarší muže, kteří je lascivně očumují; manželka má po telefonátu s dětmi ve tváři křečovitý úsměv. Protagonisté se noří do vlastního nitra, aby odhalili vnitřní bestie a uznali, že k člověku patří i to být nesnesitelný a zranitelný.
Otázkou je, zda se komickými hláškami diváctvo baví proto, že jsou na hraně, anebo proto, že s nimi souzní. Celá inscenace je totiž dráždivě dvojznačná a není jisté, jestli je to tím, že takový už je reflektovaný „život“, nebo je to dramaturgickou koncepcí. Více se smějeme výrokům mužů, ale díky ženám zase zazní důležité úvahy o existenci vesmíru, vztahu reality a fikce nebo ohleduplnosti. A stejně jako na konci uklízeč a uklízečka (či jevištní technik a scénografka) dávají byt i jeho obyvatele do „původního“ stavu, aby celý cyklus začal nanovo, i divák odchází takříkajíc katarzně očištěn. Jedno nelze hře upřít: realitu dneška ztvárňuje zatraceně přesvědčivě.
Autorka je filosofka a herečka.
Ivan Buraj a Bohdan Karásek: Humanismus 2022. Režie Ivan Buraj, dramaturgie Matěj Nytra, Anna Prstková, scéna Antonín Šilar, kostýmy Anna-Natalia Fajnorová, Nikol Piškytlová, hudba Michal Cáb, hrají Radim Chyba, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Miroslav Valůšek, Kamila Valůšková, Jakub Spišák, Jiří Svoboda. Divadlo Archa, Praha. Psáno z premiéry 5. 12 2022.
Soubor rozhovorů Jak se dělá dokument otvírá neobvyklý pohled na fungování českého a slovenského dokumentárního filmu. Publikace obsahuje sedm interview s významnými českými a slovenskými dokumentárními tvůrci, která probíhala v několika fázích mezi lety 2018 a 2020. Filmaři mluví o připravovaných snímcích a popisují různé fáze jejich vývoje, natáčení a uvádění. Narazíme na spoustu pozoruhodných postřehů nejen ohledně tvůrčích metod, ale také toho, jak fungují filmové instituce a celé „pole“ slovenského a českého dokumentu. Vzhledem k formátu rozhovorů nejsou tyto informace uspořádané ani komentované, a tak si je musíme postupně nacházet v odpovědích, což je zábavnější. Kromě toho kniha postihuje množství společenských témat, jimž se dokumentaristé věnují – od „aktivní astrologie“ po budování nové divadelní scény na Sibiři.
Workshopy ubíjejí kreativitu
Jak se dělá dokument je slovensko-český projekt. Mezi zpovídané tvůrce patří slovenští filmaři Robert Kirchhoff a Peter Kerekes, pár Martin Kollár a Mária Rumanová, dále česko-slovenská dvojice Vít Janeček a Zuzana Piussi a pak čeští autoři Martin Mareček, Lucie Králová a Martin Ryšavý. Mezinárodní výběr nejspíš vychází hlavně z faktu, že knihu editorsky zaštítili Andrea Slováková, která je spjatá s českým filmařským prostředím, a Peter Kerekes, jenž se zase angažuje především na Slovensku (kromě nich rozhovory vedli Martin Svoboda, Martin Šrajer a Veronika Jančová). Publikace nicméně nemá ambici srovnávat situaci dokumentaristiky v České republice a na Slovensku – na to je příliš zaměřená na jednotlivé osobnosti a jejich konkrétní projekty. Navíc se při četbě rozhovorů ukazuje, že větší vliv než lokální podmínky a jejich specifika mají na tvůrce mezinárodní festivaly, pitchingy, workshopy a granty. Z odpovědí je přitom znát, jak je celý tento systém ambivalentní. Nutí totiž tvůrce komprimovat své projekty do krátkých, jasných a chytlavých prezentací, které pak mezi sebou soutěží o podporu, přičemž se filmaři musí vyrovnávat se spletí rad a připomínek nejrůznějších odborníků. Zastoupení tvůrci a tvůrkyně tak nezřídka vyjadřují frustraci z toho, že tato mašinérie ubíjí kreativitu a ve výsledku favorizuje šikovné marketéry před hloubavějšími autory.
Přitom právě prvek nepředvídatelnosti, dialogu mezi projektem a realitou, který je pro dokumentaristiku typický, editory knihy i autory jednotlivých rozhovorů zajímá nejvíce. Úvodní text přímo mluví o fascinaci dokumentaristickým procesem, tím, jak se filmy přizpůsobují nečekaným událostem nebo novým poznatkům a jak tvůrci musí chtě nechtě improvizovat, aby se vyrovnali s faktory, které jsou z podstaty věci mimo jejich kontrolu. A je třeba říct, že sedm rozhovorů s devíti osobnostmi přináší opravdu bohaté spektrum přístupů a strategií, které dokumentaristům pomáhají jejich disciplínu zvládat.
Těkavost a koncentrace
Mimo to kniha ukazuje, jak filmaři přemýšlejí o své profesi, námětech i vlastním pracovním tempu a nasazení. Od toho se pak odvíjejí jejich projekty, které jsou často diametrálně odlišné. V rozhovoru se Zuzanou Piussi a Vítem Janečkem je místy těžké se orientovat v tom, o kterém z mnoha rozpracovaných dokumentů je zrovna řeč. Každý z obou tvůrců pracuje paralelně na několika filmech a oba se navíc pouštějí do produkcí jiných autorů. Jejich dokumenty přitom pružně reagují na aktuální kauzy a sledují zásadní společenská témata, jako je šikana na pracovišti nebo problémy univerzitního prostředí. Oproti tomu kameraman Martin Kollár a jeho partnerka Mária Rumanová mluví o svém chystaném filmu jako o velmi osobním nezávislém díle, poskládaném z mnoha motivů objevených při společných toulkách, přičemž se příliš nesnaží systematicky získávat finance od institucí ani si nekladou žádné závazné termíny. Lucie Králová se představuje jako cílevědomá filmařka, která rozvíjí dva hlavní autorské projekty, na nichž intenzivně pracuje už několik let – jeden z chystaných snímků zpracovává abstraktní téma snů, druhý využívá archivy a je založený na výstředním konceptu „dokumentární opery“ (jedná se o vítězný film letošního dokumentárního festivalu v Jihlavě KaprKód; viz A2 č. 23/2022). Martin Ryšavý se zase pohybuje mezi psaním beletrie a natáčením filmů a na jeho přístupu je znát, že má nezávislého, objevitelského ducha, který se moc dobře nesnáší s byrokracií grantových komisí a koprodukcí. Proto točí filmy s malými štáby a jasně časoprostorově vymezenými náměty (stavba divadla na Sibiři), nebo naopak rozvolněné snímky experimentující s hranou formou a improvizací.
Řezy tvůrčím procesem
Postupně sledujeme genezi a proměny plánovaných filmů, ale také spoustu pokusů a omylů, když se rozpracované záměry zaseknou na mrtvém bodě a čekají na případnou resuscitaci. Výjimkou nejsou ani zavržené finální verze. Rozhodně to není ekvivalent formátu „making of“, kde se zdá, jako by se filmaři soustředili na jednu předem více méně jasně danou látku, kterou jen musí poskládat do finálního tvaru podle své vize. Jak se dělá dokument naopak jakožto série „časosběrných“ rozhovorů zpřítomňuje tvůrčí chaos, ukazuje, jak autoři tříští svou pozornost mezi několik rozdělaných filmů, z nichž řada nakonec nevznikne, jak výsledné snímky nevyrůstají jen z tvůrčí vize, ale také se rodí jako výsledek kompromisů mezi filmaři, aktéry a distributory, případně jako produkt experimentování ve střižně. Zvláště dobře to zachycuje část rozhovoru s Martinem Marečkem zaměřená na jeho film Dálava (2019). Z mozaiky informací si postupně vytvoříme střízlivou představu o tom, jak dokumentaristika vypadá nejen jako tvorba, ale také jako zaměstnání spojené s mnoha praktickými okolnostmi, mezi něž kromě hledání financí patří i faktory jako peněžní ohodnocení štábu nebo pracovní vytíženost lidí v této profesi.
Kniha má zdánlivě podivný koncept – jsou to rozhovory s tvůrci vytvářené během procesu přípravy filmů a zaměřené spíše na tento proces než na jeho výsledek. Jak se dělá dokument působí neuceleně – rozhovory často začínají uprostřed příprav některého dokumentu a končí ještě před jeho uvedením; navíc do nich vstupují vnější faktory jako pandemie nebo osobní tragédie. Zkrátka jde spíš o řezy napříč několika spletitými ději než o rozvíjení určitého tématu. Ale právě díky tomu se publikaci daří zachytit síť okolností a souvislostí, které by při tradičních tematických rozhovorech zůstaly neviditelné.
Peter Kerekes, Andrea Slováková (ed.): Jak se dělá dokument. Autoři a tvůrčí metody. Nová beseda, Praha 2022, 256 stran.
„Lagos je místo, které nikdy neutichá. I ve tři ráno jsou slyšet elektrické generátory, noční mše v kostelích nebo prostě lidi, kteří si užívají života. Když jsem se přestěhoval do Berlína, dlouho jsem měl problémy s usínáním. Město mi připadalo naprosto tiché. Lagos nikdy nespí. Už dlouhou dobu městským zvukům neříkám hluk. Jedná se o kompozici složenou městem.“ Těmito slovy charakterizoval svůj vztah k nigerijské megapoli Emeka Ogboh, který se v uměleckém světě proslavil zejména jako autor zvukových instalací, ačkoli se původně věnoval vizuálnímu umění. K sound artu se dostal až po třicítce, práce se zvukem ho však pohltila natolik, že se nyní soustředí především na ni.
Instalace pro více smyslů
Emeka Ogboh se do povědomí umělecké scény zapsal zejména dílem The Way Earthly Things Are Going, které prezentoval na documentě 14 v Athénách roku 2017. Multimediální instalace, pojmenovaná podle fragmentu písně Boba Marleyho So Much Trouble in the World, využívá kontrastu mezi polyfonní lidovou písní Alismonó kai chaíromai (Jsem šťastný, když zapomenu), ztvárněnou ženským sborem Pleiades, a realtimeovou projekcí burzovních indexů na maticové LED displeje, připomínající prostředí burzovních domů. Píseň pochází z oblasti Epirus na pomezí dnešní Albánie a Řecka, jež byla drtivě zasažena následky globální finanční krize po roce 2008 a patří k nejchudším regionům v Evropské unii.
Ve svých sociálněkritických dílech Ogboh ale nevyužívá jen vizuální a zvukové prvky, útočí i na čich nebo chuť publika. Například v instalacích Stirring the Pot a Ámà: The Gathering Place pracuje s jídlem či nápoji a zkoumá, jakým způsobem naši identitu utváří odlišné vnímání chutí. Vytvořil proto hybridní recepty, v nichž typická jídla francouzské kuchyně nebo německé pivo obohatil specifickými ingrediencemi z Nigérie.
V roce 2020 zase uspořádal plakátovou kampaň Vermisst in Benin, která upozorňovala na pochybný původ bronzových plastik v majetku Etnologického muzea v Drážďanech. Sochy byly odcizeny na konci 19. století britskými kolonizátory a později prodány do Německa. Právě postkoloniální situace afrických zemí, migrace či vztah smyslového vnímání a lidské identity patří k častým tématům Ogbohovy tvorby. Nejvíce ho ale inspiruje Lagos.
Mezi sound artem a tancem
Největší město Nigérie představuje unikátní prostředí, a zdaleka nejen zvukové. Lagos je jednou z nejrychleji rostoucích megapolí na světě – podle odhadů z loňského roku širší metropolitní oblast obývá okolo 28 milionů lidí. Jde o aglomeraci s obřími sociálními rozdíly a specifickou atmosférou, v níž se mísí kultury obyvatel pocházejících z různých končin Afriky: setkávají se tu náboženství, jazyky, tradiční způsoby života i nejnovější trendy. Metropole je plná kontrastů – vedle sebe tu stojí luxusní čtvrti a slumy zmítané bídou. Pro oko západního pozorovatele je rytmus města naprosto chaotický, za což mohou především neustále přeplněné ulice, všudypřítomné odpadky, kolabující doprava, ale také časté záplavy (Lagos leží na laguně a je ohrožen zvyšující se hladinou oceánů). Jedná se o živoucí organismus, který se vymyká západním měřítkům normality, avšak to hlavní, co Lagos odlišuje od metropolí globálního Severu, je podle všeho právě zmíněná intenzita zvuků.
Pestré zvukové krajině, jak ji Ogboh zachycuje na svých nahrávkách, dominují lidské hlasy, ale také hluk dopravy s všudypřítomným troubením aut a překřikováním dopravců. Autor ale nabízí mnohem více než jen zvukovou pohlednici z nigerijské metropole. Stejně tak by bylo značně omezující jeho tvorbu vnímat primárně jako sociální komentář či jako konceptuální experiment, protože na rozdíl od tvorby mnoha zvukových umělců je tato hudba poměrně přímočará a silně inspirovaná současnou taneční elektronikou.
Přetvořit koncept zvukové instalace do statického objektu hudebního alba je výzva, s níž se soundartisté obvykle vypořádávají jen těžko, případně se jí záměrně vyhýbají. Ogboh tento problém úspěšně vyřešil již na debutové desce Beyond the Yellow Haze (2018) propojením temných elektronických rytmů s terénními nahrávkami. Výrazný je také jeho příspěvek na více než dvouhodinové kompilaci vydavatelství Syrphe Alternate African Reality (2020), která představila rozmanitou experimentální a elektroakustickou hudbu z celého afrického kontinentu.
6°30’33.372”N 3°22’0.66”E by Emeka Ogboh
Hudba autobusového nádraží
Loňské album 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E vydal Emeka Ogboh jako první počin svého nového labelu Danfotronics, jenž se má specializovat na současný africký hudební experiment. Jde o rytmicky komplexní hudbu složenou ze zvuků města, která nezapře silnou inspiraci berlínskou scénou. Chvílemi může znít jako ambient, minimal nebo dub techno, ale klíčovou roli v ní hraje lidský hlas a základ každého tracku tvoří pouliční nahrávky nigerijského pidginu. Obvyklý vztah mezi vokální složkou a elektronickými beaty je tu převrácen: zatímco běžně vokály slouží jako doplněk pevně dané rytmické struktury, Ogboh beaty tvaruje právě kolem lidského hlasu.
Jak naznačují souřadnice v názvu nahrávky, tvůrce zúžil pole svého zájmu na jedno konkrétní místo: okolí autobusové stanice na Ojuelegba Road. Tuto ulici proslavil legendárním albem Confusion (1975) Fela Kuti, který si svými panafrikanistickými názory a silnou kritikou zkorumpované nigerijské vlády v sedmdesátých letech vysloužil pozornost bezpečnostních složek. V roce 1984 byl průkopník žánru afrobeat zatčen a na základě úředního nařízení bylo zlikvidováno jeho studiové vybavení i archiv nahrávek.
Ogboh na Kutiho navazuje nejen specifickou kombinací žánrů, ale také kritickým komentářem ke stavu místa, které se během 20. století proměnilo z rybářské osady v jedno z největších měst na světě. Lagos lze se všemi jeho problémy vnímat jako ztělesnění postkoloniální situace současné Afriky – je ohrožen jak vnějšími vlivy, jako je globální oteplování a stoupání mořské hladiny, tak vnitřními tenzemi, například prudkým nárůstem populace nebo dopady migrace. Tyto trendy podle západních pozorovatelů povedou k velkým problémům. Z katastrofických scénářů budoucnosti afrického kontinentu ovšem mnohdy čiší typická nadřazenost globálního Severu a úvahy o přelidnění mívají inherentně rasistický podtón. Album 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E nabízí odlišnou vizi: ačkoli rozhodně nepřekypuje optimismem, ukazuje Lagos jako místo, kde se životu může dařit lépe než kdekoli jinde.
Autor je hudební publicista.
Emeka Ogboh: 6°30,33.372,,N 3°22,0.66,,E. Danfotronics 2022.
Zažívam to pravidelne. Prichádzam na nové miesto, púšťam sa do reči so spolucestujúcimi. Ak majú viac ako šesťdesiat, takmer vždy po predstavení sa, prvej zdvorilostnej výmene, nasleduje otázka: „A odkud jste?“
„Z Prahy,“ odpovedám.
Moje nerešpektovanie pravidiel konverzácie však druhú stranu vykoľají len málokedy. „Ale odkud jste?“ Moja pôvodná odpoveď sa ako odpoveď neberie. Správna odpoveď však nie je ani „zo Slovenska“. To je z môjho jazyka zrejmé. Treba doplniť konkrétne miesto, lebo je viac než pravdepodobné, že pýtajúci sa tam niekedy bol, pracoval, dovolenkoval alebo tam aspoň niekoho pozná.
Keď poviem názov malej dediny, kde som strávila prvú polovicu svojho doterajšieho života, reakcia je minimálna. A tak rozširujem miestopis o väčšie mestá v okolí. Konverzujúci sa začína orientovať, a keď zapichne špendlík do pomyselnej mapy svojho Slovenska, pocíti uspokojenie. Zanedlho treba vystúpiť z vlaku či len jednoducho ísť si za svojím – vtedy cítim uvoľnenie zase ja.
Dlho som sa na tento opakujúci sa scenár hnevala a nedokázala sa stotožniť s tým, že niekomu slúžim len ako prostriedok pre uvoľnenie zátky, spustenie prúdu spomienok. Vlastnú inštrumentalizáciu v danej chvíli som chápala len ako ďalšiu inštanciu v prehrávaní vzťahu kolonizátora a kolonizovaného. No čo ak je všetko vlastne oveľa prozaickejšie a generácie Češiek a Čechov, ktorí „žili Československo“, len využívajú príležitosť smútiť, príležitosť, ktorá už mizne, lebo slovensko-český vzťah sa utvára v nových podobách?
Jedna podoba je staronová a bez rozdelenia Československa by neexistovala. Obe krajiny sa už totiž voči sebe nevzťahujú ako príroda ku kultúre. Slovensko už nie je divorastúcou rastlinou, ktorá sa má pod rukami Česka, učeného agronóma, nechať skultivovať a premeniť na poľnohospodársku plodinu. Proces kultivácie a domestikácie sa na konci roku 1992 zavŕšil.
„Tatry jsou jako žena. Vždy žádoucí, překypující půvaby, plné něhy, vášně a touhy, avšak plné záhad, nemožností, rozporů a rozmarů. Musíme je milovat, byť nebyly vždy takovými, jakými bychom si je přáli míti.“ Keď dnes čítame tieto slová českého profesora Karla Domina z roku 1926, ktoré v svojej knihe Príroda: vzor žena?! (1998) cituje slovenská filozofka Zuzana Kiczková, zasmejeme sa na nich. V milostnom vzťahu českého profesora a Tatier sa vedomie muža stretáva s hmotou prírody, ktorú si treba opatrne podmaniť. No my vieme, čo Domin v roku 1926 netušil – manželstvo dvoch krajín napokon skončí rozvodom. Možno aj preto neprekvapí, že Slovensko dnes pre Česko reprezentuje predovšetkým rozvedená žena, slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Časť Česka ju Slovensku závidí a svoje politické nádeje vkladá do jej českej nápodoby. Mohlo by sa zdať, že vidíme stále ten istý príbeh, v ktorom je predmetom túžby krásna mladá žena. Nepredstavuje ale skutočnosť, že túžba sa mieša práve v postave držiteľky vysokého politického úradu, zároveň aj uznanie, že jedno vedomie sa stretáva s druhým vedomím, že už teda nedobýva „inú“ prírodu?
Vzťah medzi Českom a Slovenskom má však aj prozaickejšiu podobu, vzdialenú od stretávania dvoch vedomí. To, že ide o vzťah transakčný, bolo zrejmé aj pred 1. januárom 1993, keď si manželia pred rozvodom zvykli predhadzovať na oči nespravodlivosti vyplývajúce z pociťovanej nerovnováhy medzi „má dať“ a „dal“ vo federálnych účtovných knihách. Dnes sa vďaka kapitalistickému projektu Európskej únie medzi našimi krajinami ľudia pohybujú nielen ako dovolenkári, ale sú slobodní aj ako tovary a služby. Tovar s názvom pracovná sila, konkrétne pracovná sila lekárok a lekárov v počte 2 800 osôb, prekračuje štátnu hranicu v smere zo Slovenska s istotou, že dostane ak nie viac peňazí, tak aspoň úcty zriaďovateľa. Mladí ľudia, teda budúci tovar, ktorý ešte len kultivuje svoj ľudský kapitál, v počte dvadsaťtisíc, prúdia rovnakým smerom v presvedčení, že na českých vysokých školách posilnia svoju hodnotu viac než na tých slovenských, vraj nekvalitných.
Máloktorý vzťah má dnes možnosť rozvinúť sa inak než ako vzťah transakčný. Vzťah Česka a Slovenska vzťah prísnej ekonomickej výmeny presahoval. Pre zopár ľudí na jednej i druhej strane hranice je stále niečím „viac“. Neschopnosť jednoznačne pomenovať, čím presne bolo a je toto „viac“, ak to nie je dovolenka v Tatrách, cestovanie za prácou alebo povinná vojenská služba na opačnom konci republiky, môže zneisťovať. Hoci je vzťahom, v ktorom miesto krvi cirkuluje moc, predsa len nie je vzťahom násilným, vzťahom, z ktorého by bolo treba odísť.
Autorka je filosofka a feministka.
Jsou příběhy české a slovenské krajní pravice totožné nebo alespoň podobné?
Rozdíly v dění v Česku a na Slovensku byly v tomto ohledu patrné už za první republiky, zůstaly i v době komunismu a znovu silně vyvstaly při volbách v roce 1990, kdy se ukázalo, že politické síly, jež vyhrály v obou zemích, se zásadně liší. Zatímco v Česku vznikla víceméně liberální protržní a proevropská vláda, na Slovensku nastoupil těžko zařaditelný centrismus, který charakterizuje kombinace populismu, nacionalismu a ochranářské politiky. V Česku se nacionalismus nikdy ve větší míře neuchytil, ale na Slovensku byl už za první republiky silně přítomný. Klíčová byla Slovenská ľudová strana, později Hlinkova slovenská ľudová strana, která byla katolická, konzervativní a nacionalistická. To samé platí pro nová uskupení v devadesátých letech, kdy se na Slovensku stala významnou silou Slovenská národná strana (SNS), která sice nebyla vysloveně extremistická, ale za předsedy Jána Sloty se velmi radikalizovala. Na rozdíl od Sládkových republikánů se navíc SNS podílela na vládě, což v Česku nepřicházelo v úvahu.
V devadesátých letech roste obliba subkultury skinheads. Lišilo se nějak neonacistické zázemí obou států?
Subkultura skinheads v té době zasahuje s podobnou silou celou východní Evropu, protože nabízí mladým možnost angažovat se mimo rámec politických stran, které jsou zde degradovány komunistickou zkušeností. Skinheadství je nové a radikální – jde o západní podněty z Anglie a Německa, které spojují nacionalismus s antikomunismem. Obojí ve společnosti rezonuje, na Slovensku ještě víc než v Česku. Skinheadské skupiny v obou zemích jsou od začátku devadesátých let úzce provázané a spojuje je subkulturní zkušenost. Rozdíl je ovšem v tom, že v Česku je v této době klíčovou skupinou Orlík, kdežto na Slovensku je to Krátky proces, jenž se hlásí ke Slovenskému štátu, Ku-klux-klanu a zcela otevřenému antisemitismu. „Od Žiliny ide vlak a v ňom sedí Šaňo Mach/ Všetci Židia utekajú, lebo majú strach/ Rež a rúbaj do krve, nebude to po prvé,“ zní text jejich nejznámější písně, která je převzata z doby Slovenského štátu. V devadesátých letech ji běžně hráli na koncertech, zpěvák Rastislav Rogel stál na pódiu se zdviženou pravicí a s ním hajlovalo pět set lidí.
Orlík podobné historické reminiscence neměl?
U Orlíku to nebylo a také netematizoval antisemitismus. Rasismus byl přítomen, ale spíš v podobě českého anticiganismu, zatímco Krátky proces oslavoval apartheid Jihoafrické republiky a Ku-klux-klan. To do Česka přinesla až druhá generace, třeba kapela Vlajka, která má song Pod vlajkou klanu. Ale to už byla půlka devadesátých let, kdežto na Slovensku to bylo od jejich začátku.
Násilí na ulicích včetně vražd se ale v devadesátých letech týkalo obou zemí.
Násilí bylo naprosto běžné a normální v Česku i na Slovensku. Zkraje devadesátých let v Česku došlo k několika rasovým vraždám, ale časem se zde neonacistické násilí zaměřilo primárně na subkulturní nepřátele. V devadesátkách často docházelo k tomu, že si skinheadi vybrali nějakou romskou enklávu, kterou napadli, ale vzápětí se dočkali tvrdé odvety, takže původní útočníci nezřídka končili s rozbitými hlavami a zlámanýma rukama. To samé platilo o vietnamské komunitě, kterou čeští neonacisté vnímali jako dobře organizovanou domobranu. Brzy zjistili, že mlátit skejťáky a pankáče je mnohem jednodušší. Za šestnáctileté pankáče se nikdo nepostavil, policii to bylo jedno.
Když to shrnu, česká i slovenská skinheadská scéna se inspirovaly na Západě, ale ta slovenská navíc čerpala z vlastní fašistické minulosti…
Jednou bych rád napsal článek, v němž bych srovnal formativní texty Orlíku a Krátkého procesu. Ty se totiž zásadně liší. Krátky proces v textech z devadesátých let například vůbec nepoužívá slovo „skinhead“. Zato antisemitismu a rasismu byly plné. U nás v té době antisemitismus není téma, objeví se až časem. Na Slovensku mají také tradici Slovenského štátu, což my nemáme, i když by se jí v jistém ohledu mohla blížit zkušenost z pohraničí, kde se někteří lidé z krajně pravicové scény hlásili k tomu, že jsou „Sudeťáci“, tedy potomci říšských Němců, což pak vedlo ke rvačkám mezi skinheady z Prahy a ze Sudet. Subkulturní rámec tedy skinheady z Česka a Slovenska spojoval, ale zároveň existovaly jasné odlišnosti vycházející ze základního kulturního substrátu obou zemí.
Jak vypadala spolupráce obou scén?
Na subkulturní úrovni to byly třeba koncerty. Slavné vystoupení Krátkého procesu proběhlo v Bzenci a nahrál ho časopis Reflex…
Ten Reflex, který stále vychází?
Ano, přesně ten. Zkraje devadesátých let v Reflexu pracoval nejen Jiří X. Doležal, ale také Lou Fanánek Hagen. Oba se tehdy cítili být součástí skinheadské subkultury. Pak z toho velmi rychle vycouvali, neboť zjistili, že jde o vysoce problematickou půdu. Reflex každopádně koncert pomohl zorganizovat, přijel na místo, natočil ho, ale nikdy to nevydali – přece jen to na ně asi bylo moc. Na záznamu je vidět, jak kluk z ochranky Krátkého procesu několikrát velmi zřetelně hajluje, a z rozhovorů, které tam zaznívají, je patrné, že někteří čeští skinheadi s tím nebyli spokojeni: „Heleď a voni jsou ti Slováci fašisti, jo? To my jsme spíš vlastenci.“ Tehdy šlo o ideový chaos, mohli jste tam potkat budoucí zakladatele Vlastenecké ligy, ale také lidi s jižanskými vlajkami a v tričkách Skrewdriver, kteří už měli jasno.
Orlík tehdy za alba Oi! a Demise získal zlaté desky a jeho obliba překračovala hranice subkultury. Byl to i případ otevřeně antisemitského Krátkého procesu?
Obávám se, že ano. První desku Na prach! nahráli v roce 1993 dokonce ve Slovenském rozhlasu. Na albu lze najít například tento text: „Poďme na to spolu a neserme sa s tým, rozpálime pece a ostane len dym.“ Prostoru pro jinotaje v téhle subkultuře nikdy moc nebylo. Česká a slovenská scéna se každopádně brzy sbližují a druhá generace kapel v obou zemích už je velmi podobná, protože většinově převáží nadnárodní trend ve stylu Blood and Honour a Hammerskins. Zhruba od roku 1995 už jsou všichni úplně stejní. To znamená holá hlava, černý bomber, černé kapsáče a černobílé nášivky, aby to připomínalo uniformu SS. Klíčovým nepřítelem se stávají Židé. Později se na Slovensku i v Česku vytvoří dichotomie skinheadů a chuligánů. Chuligáni se postupně transformují do akční skupiny, která pokračuje dál poté, co skinheadi začali pomalu skomírat. I to bylo stejné na Slovensku i u nás.
Máte na mysli brněnské jádro?
Ano, jde především o brněnský Johny Kentus Gang, který měl družbu s ultras ze Slovanu Bratislava a jezdili spolu na rvačky i na zápasy. V Česku vzniká kolem skinheadské scény řada organizačních struktur, z nichž se postupně začaly vydělovat skupiny typu Národní odpor. Na Slovensko tento trend přišel se zpožděním a byl mnohem slabší. Možná proto, že tam byl mnohem větší výběr etablovaných stran, které tíhly ke krajní pravici.
V Česku jsme měli Sládkovy republikány.
V devadesátých letech část českých skinheadů Sdružení pro republiku – Republikánskou stranu Československa nenáviděla, stejně jako někteří slovenští skins nenáviděli SNS. Zpočátku skinheadi Sládka podporovali, ale to vydrželo jen rok. Na Staroměstském náměstí dokonce došlo ke rvačce mezi skinheady a republikány.
Z čeho ta nevraživost pramenila?
Skinheadi považovali obě strany za součást systému, mysleli si, že je chtějí pouze využít, a sami se považovali za jedinou autentickou sílu. Všimněte si, že dnes lidé, kteří chodí na protivládní demonstrace Ladislava Vrabela, také říkají, že sice volí Tomia Okamuru, ale jen proto, že nikoho lepšího nevidí. To se stalo Sládkovi a SNS kolem roku 1995. Když se ale slovenský skinhead později rozhodl vstoupit do politiky, SNS měla dveře otevřené, kdežto u nás takovou možnost skinheadi neměli. Národní odpor tak v Česku vzniká v roce 1999 a na Slovensku pod českým vlivem až v roce 2005. Autonomní nacionalisté vznikají v Česku v roce 2007 a na Slovensku o rok později. Vše se ale začne rozkládat s nástupem Mariana Kotleby.
Podobnou postavou, jako je Kotleba, je u nás Tomáš Vandas, který ovšem zůstal marginálním hráčem. Čím se ti dva podobají a v čem se naopak liší?
Příběhy obou se podobaly v letech 2000 až 2005. Vandas začínal v devadesátých letech u Sládka, pak od něj odchází a dlouho o něm není slyšet. V roce 1998 skončí republikáni v parlamentu, v roce 1999 vzniká Národní odpor a v roce 2000 proběhne pokus založit Nacionálně sociální blok (NSB). Filip Vávra tehdy prohlašuje, že mu jde o převzetí osmi procent krajně pravicových voličů, ale úplně zkrachuje a začínají vznikat nová uskupení jako Dělnická strana, Národní strana a Národní sjednocení. Žádná z nich ovšem neuspěje. V této době se Vandas podobá Kotlebovi, který začíná ve Slovenské pospolitosti a udělá z ní sílu podobnou Dělnické straně – radikální a razantní partaj s jasnými odkazy k neonacismu. V roce 2006 je ale Slovenská pospolitost rozpuštěna a vzniká Ľudová strana Naše Slovensko (ĽSNS). V ten moment podobnost mezi Vandasem a Kotlebou končí. Obě strany přitom udělají stejný krok – uvědomí si, že otevřený nacismus byl možná dobrý pro kluky v bombrech, ale oni chtějí oslovit někoho jiného. Udělají tedy rebrand. Jenže zatímco u Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS) to vůbec nezafunguje, u ĽSNS ano.
Z jakých důvodů?
Důvodů je víc. Za prvé je Kotleba mnohem úspěšnějším lídrem: má jisté charisma, umí mluvit a je organizačně schopný. Všechno zvládá o něco lépe než Vandas, jemuž se vysmívali i lidé z Autonomních nacionalistů, že má jen jednu červenou košili, v níž vystupuje na každé demonstraci, kde říká pořád to samé. Na jeho akce tedy jezdili, ale když pak DSSS podle jejich názoru nijak nepomohla vězněným kamarádům, řekli si, že na ni kašlou. To se na Slovensku nestalo. Za druhé, nacionalismus na Slovensku rezonoval mnohem více. Týkalo se to i akceptace Kotlebova hlavního tématu, kterým jsou Romové. „Cikáni, Maďaři, Židé“ – takto otevřeně o tom kotlebovci hovořili a na Slovensku to rezonuje, protože je tam početná maďarská menšina a také romské osady na východě. Navíc byla na Slovensku horší politická i ekonomická situace. To vše Kotlebovi hrálo do karet. Nebyl politicky geniální, jen trochu schopnější než Vandas.
Obě strany spolu ovšem dlouhodobě spolupracují. Přesněji řečeno: DSSS využívá toho, že Kotleba do Česka občas jezdí, zatímco obráceně to příliš velký efekt nemá. ĽSNS byla přitom v Evropě vnímána jako neonacistická strana.
Přesto se Kotleba v roce 2013 stal banskobystrickým hejtmanem.
To byl šok pro všechny včetně Kotleby. V momentě, kdy se dostal do vysoké pozice, byl najednou všude vidět a jeho strana se pak v roce 2016 s osmi procenty ocitla v parlamentu. V roce 2020 má sice o něco méně procent, ale více křesel. Kotleba se sice podruhé už županem nestane, ale jen proto, že se proti němu postaví jednotný blok – podporu v kraji má v prvním kole stále víc než dvacetiprocentní. V této souvislosti se hodně mluví o prvovoličích, kteří ho vynesli nahoru, a zdůrazňuje se, že dobrých výsledků dosahuje i u vysokoškoláků. Ve většině zemí přitom vysokoškolské studium posiluje odolnost vůči extrémům. Slovensko má ale dlouhou tradici kombinace katolicismu, nacionalismu a konzervatismu a doba, která od roku 1993 uběhla, je příliš krátká na to, aby tyto reminiscence odezněly. Kdyby země zažila delší období klidu, asi by to vypadalo jinak, ale místo toho na začátku měla Mečiara a i dnes prožívá turbulentní dobu. Nacionalismus tak zůstává jistotou, které se spousta lidí drží.
V Česku se na oslabení militantního jádra neonacistů z Národního odporu podílela jak policie, tak dlouhodobé aktivity Antify. Jak tomu bylo na Slovensku?
V Bratislavě existovala silná a militantní antifašistická struktura. Vedlo to až k tomu, že se neonacisté v ulicích Bratislavy přestali cítit bezpečně. V obou státech vznikaly skupinky antifašistických skinheadů, sice početně slabé, ale koncentrovali se v nich rváči, které násilí bavilo. Na Slovensku neonacisté při svých demonstracích nemuseli vzdorovat pouze blokádám, ale také útokům, k nimž docházelo, když se vraceli z akce domů. To se v nějaké míře dělo i v Česku – z rozhovorů s českými neonacisty vyplynulo, že i oni se báli sami chodit domů, měnili trasy a řadu z nich ten stres vyhnal pryč ze scény. Nešlo však pouze o aktivitu v ulicích, ale také o monitoring. Na Slovensku se o něj snažili Ľudia proti rasizmu, ale byli v tom sami, kdežto v Česku se mu kromě Antify věnovalo i pár nevládních organizací. AFA začala po roce 2007 dokonce komunikovat s novináři, což se odrazilo i ve zprávách ministerstva vnitra, kde trochu rozpačitě psali, že aktivity, které AFA vyvíjí, nezapadají do vymezení extremistické činnosti. AFA navíc v té době vydala knihu Paula Polanského o romském koncentračním táboře Lety a udělala výstavu v Lidicích. Tak široké spektrum antifašistických aktivit na Slovensku nebylo.
A role bezpečnostních složek?
Vždy se tradovalo, že zpěvák z Krátkého procesu byl spolužákem vysoce postavené osoby na ministerstvu vnitra. To pravda být nemusí, nicméně faktem je, že této kapele se nikdy nic nestalo, i když měla texty, které byly trestně stíhatelné. Respektive problémy s policií měl Rogel až mnohem později. Na Slovensku brzy došlo k prolnutí neonacistického prostředí s mafiánským. V ten moment neonacisté získali krytí a policie po nich nešla. Někteří lidé z chuligánského prostředí vstoupili do politiky. I na systémové úrovni byla problematika extremismu řešena mnohem méně než u nás, kde se proces s Národním odporem táhl dlouhé roky, což aktivisty krajní pravice vyčerpalo.
Dá se nedávný vražedný útok v bratislavském gay baru vnímat v souvislosti s tradičně silnou pozicí katolické církve na Slovensku, která se vůči LGBTQ+ hnutí dlouhodobě vymezuje?
V jistém ohledu dnešní situace na Slovensku připomíná začátek devadesátých let. Opět posilují konzervativní proudy a přístupy, ale zatímco v devadesátých letech do toho vstoupila skinheadská subkultura s vlastními pravidly a fungováním, dnes do toho zasahuje globální internetová komunita incelů. Když se podíváte na manifest útočníka ze Slovenska, zjistíte, že mohl vzniknout kdekoli v euroamerickém světě. Samozřejmě, že kdyby dotyčný žil v Česku, pohyboval by se v trochu jiném prostředí. Fascinující ale je, že už od Breivika vidíme velmi podobné střelce a manifesty na nejrůznějších místech. Když je čtete, máte pocit, že jde o stejný text.
Není spojovníkem této skryté incelské sítě i antisemitská představa o nadvládě Židů?
Slovenský útočník skutečně věřil v židovské spiknutí a v tom je samozřejmě možné hledat specificky slovenský katolický rozměr, protože církev byla po staletí klíčovým nositelem antisemitismu v podobě antijudaismu. Samozřejmě to ale neznamená, že katolík je automaticky antisemita. V dějinách rasismu naopak sehrála církev jinou roli, protože deklarovala, že je univerzální a otevřená pro každého.
I v Česku tudíž mohou být podobní osamělí vlci a nepotřebují k tomu ani katolickou tradici…
Pokud člověk žije pouze ve virtuální komunitě, je úplně jedno, odkud pochází. Mnoho lidí šokovalo i to, že se něco takového stalo právě na Slovensku. V Česku zatím máme naštěstí jen pana Baldu. Slovenská zkušenost je ale jiná. Součástí české kultury je demobilizace a pasivita, což je na škodu v mnoha emancipačních projektech, ale také to znamená, že i radikálové spíše nadávají, než konají. V tomto ohledu je možnost, že k něčemu podobnému dojde i u nás, relativně nižší než jinde. Vyloučit se to ale nedá. Dnes se hodně mluví o potřebě safespacu, ale zcela bezpečné prostředí neexistuje.
Když se zaměříme na vztah českého a slovenského politického mainstreamu ke krajně pravicovému extremismu, v čem se lišíme a v čem se naopak podobáme?
Problémem není vzestup krajní pravice, ale její mainstreamizace, kterou vidíme u etablovaných konzervativních stran. Jde o posun doprava ve smyslu sociálního konzervatismu a kulturních válek. V českém parlamentu tak není levice a velmi obtížně bychom v něm hledali i liberální proud. Vidíme zde i jednotlivce, kteří prosazují agendu, jež přesně odpovídá nastavení konzervativních stran na Slovensku nebo výrazně konzervativních republikánů v USA. Dnes už máme data, která ukazují, že tento trend má kořeny ve Spojených státech. Do toho ještě vstoupilo Rusko, jemuž daný směr vyhovuje, takže do něj sype peníze. U nás nicméně zatím jde o hlasy solitérů typu Marka Bendy nebo Saši Vondry. Už tu sice nemáme havlovský étos devadesátých let, ale ještě jsme se nepřeklopili do tvrdého amerického konzervatismu.
Na Slovensku jsou v mnohem horší pozici, protože tam žádné tradiční lidskoprávní brzdy nemají. V obou zemích tedy dochází k podobnému posunu, ale v Česku pomaleji. Zde jako mnohem větší problém než politické strany vidím skupiny typu Aliance pro rodinu. I pro ně je klíčovým protivníkem západoevropský liberalismus, který podle nich vytváří měkkou společnost, v níž muži pijí sójové caffè latte, a Evropa spěje k zániku. To je velmi silný proud, který byl až do války na Ukrajině silně proruský. Hardcore proruská scéna jede dál ve vyjetých kolejích, ale hodně lidí to znejistilo. Údajně slabá Evropa totiž dodala Ukrajině spoustu zbraní, stmelila se, až na výjimky odmítla odebírat ruský plyn a přijala řadu tvrdých opatření. Válka rozpohybovala debatu o kulturních válkách a řadu věcí znejasnila. Z Ukrajiny máme zprávy o vojenských LGBT jednotkách či anarchistických skupinách zapojených do bojů, a některé věci se tak nyní kovaným konzervativcům obhajují hůř. U mnoha lidí máme oprávněný pocit, že se podporou Ruska zdiskreditovali.
Levicové společenské proudy a liberálové, jimž leží na srdci emancipace, by nyní měli zmíněná témata uchopit skrze způsob, kterým se obnažují v kontextu války. V této linii je prosazovat a ukazovat, že rámec, s nímž konzervativci pracují, není pravdivý. Počínaje třeba vysmívanými drag queens, které přes všechnu údajnou zženštilost dnes bojují v zákopech. Válka většinou odhalí skutečnost na dřeň, což platí i v případě ruské a obecně konzervativní propagandy.
Jan Charvát (nar. 1974) se jako politolog specializuje na problematiku politického extremismu. Působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Je autorem knihy Současný politický extremismus a radikalismus (2007) a editorem a spoluautorem publikací Mikrofon je naše bomba (2018) a Out of Step (2021).
ASK ČR 2022, 155 s.
Zřejmě v návaznosti na oblíbenou řadu Velkých knih komiksů, kterou u nás zahájilo nakladatelství BB art, vyšla stejnojmenná publikace věnovaná komiksovému dílu Bohumila Konečného, zvaného Bimba. Název ale trochu klame, protože autorův největší komiks Zuzanka a její svět v souboru nenajdeme (nedávno jej znovu vydalo nakladatelství Albatros). Navíc jen asi čtyřicet z více než sto padesáti stran obsahuje materiál, který se dá označit za komiks, zbytek lze považovat spíš za bonusy. Z komiksů je tu příběh Tajomstvo prérie, který Konečný kreslil pro slovenská periodika v polovině šedesátých let spolu s parodií na western nazvanou Poklad. Adaptace povídky Otakara Batličky Ocelová hrobka a tematicky podobný Boj o vrak bohužel ukazují, že autorovi chyběla řemeslná rutina, která je pro daný žánr důležitá. Mezi tím, co jsem označil za bonusy, najdeme mimo jiné Konečného kresby pro sérii Amazona, podvodný projekt jeho blízkého přítele Petra Sadeckého, jenž ze zcizených kreseb vytvořil kultovní příběh o Octobrianě. Nejvíce místa dostal zrestaurovaný příběh nazvaný Pohádka, který Konečný kreslil pro svou dceru a určitě neměl v úmyslu ho vydat. Kniha je evidentně určena především sběratelům, čemuž odpovídá i velmi dobré grafické zpracování. Konečný na poli ilustrace dobrodružné literatury nezaostával za Zdeňkem Burianem, k výraznějšímu komiksovému projektu se však bohužel nedostal. Publikace tak vlastně docela dobře odráží smutek nad kariérou, která měla být větší.
Pavel Kosatík v posledních dvou letech vydal dvě knihy o Slovensku. Titul Slovenské století českému čtenáři může – a patrně také má – evokovat televizní cyklus České století (2013), na němž se autor podílel jako scenárista a který pro mnohé představuje „kanonický“ pohled na klíčové okamžiky českých dějin minulého století, což je podpořeno reprízováním jednotlivých dílů v době různých výročí. Ostatně, bylo by zajímavé, kdyby také ze Slovenského století vznikl televizní seriál. Obávám se však, že to nehrozí, neboť Kosatíkova „česká“ perspektiva nejspíš vylučuje možnost televizního zpracování na slovenské straně.
Naopak druhá publikace, nazvaná Slovensko 30 let poté, se snaží ukázat nám Čechům a Češkám osudy slovenské společnosti po roce 1990 a svým záběrem sahá až do dnešních dnů – k osobnostem Mariana Kotleby, Zuzany Čaputové nebo Roberta Fica. Slovo „snaží“ jsem použil záměrně, neboť slabiny této publikace jsou očividné.
Zapomenutá jména
Kosatík přistupuje ke slovenskému 20. století s využitím svých osvědčených postupů. Dokáže velmi dobře obsáhnout dějinnou situaci, věnuje velkou pozornost jednotlivým aktérům, jejich psychologii a strategiím a zároveň respektuje význam vztahů a souvislostí. I proto se mu na relativně malé ploše daří vykreslit nejen historickou událost, ale především osobnosti s ní spojené, leckdy navíc v novém nasvícení nebo nečekaném kontextu. Přitom má před sebou nelehkou úlohu, protože českému čtenářstvu představuje tváře často pozapomenuté, v kolektivní paměti neexistující. Slovenské publikum některá jména zná z učebnic dějepisu, běžný český čtenář ovšem mnohá z nich nezachytil vůbec, a tak může díky Slovenskému století objevovat třeba osudy významných postav válečného Slovenského státu, jako byl generál Ferdinand Čatloš nebo guvernér Slovenské národní banky Imrich Karvaš. V případě osobností alespoň teoreticky známých se autor vždy pokouší postihnout nějaký originální moment jejich životaběhů. Je tomu tak třeba u Andreje Hlinky před rokem 1914, kdy Kosatík ukazuje nepochopení české společnosti, která jen těžko přijímá spojení národoveckého bojovníka a katolického kněze a dělá z Hlinky „slovenského Husa“. Neobvyklý je i pohled na Alexandra Dubčeka, kterého kniha nepředstavuje v roli plakátového prvního tajemníka strany během reformního roku 1968, ale jako tvrdošíjného prosazovatele skutečně rovnoprávné česko-slovenské federace. Mimochodem, v této věci měl Dubček spojence jak v Husákovi, tak v Biľakovi.
K silným momentům patří kapitola o osudech Viliama Širokého a „těch druhých“, která nese podtitul Jak chutná moc. Také jméno Širokého zmizelo z české veřejné paměti; zřejmě i z toho důvodu, že naše vnímání dějin je k premiérům nespravedlivé a historická období počítáme „na prezidenty“. Svědčí o tom například i téměř úplné zapomenutí na Oldřicha Černíka – a to se jeho jméno objevovalo na zdech během srpnové okupace! Ale zpět k Širokému a „těm druhým“. Kosatík zde otevírá dosud nereflektované téma lokálních vládců z padesátých let, kdy krajští tajemníci prakticky určovali chod regionu, místy vskutku drsně a diktátorsky. Osudy lidí jako Rudolf Strechaj nebo Pavol David jsou podivuhodnými ukázkami toho, jak může „chutnat moc“ – a odkaz na proslulý román Ladislava Mňačka zde není náhodný.
Seřezat do jitrnic
Je přirozené, že úběžníkem a spojnicí mnoha příběhů Kosatíkova Slovenského století nejsou jen samotní aktéři a slovenská realita, nýbrž vztah mezi oběma zeměmi republiky. Teprve poslední kapitola Všichni proti Mečiarovi ukazuje stav Slovenska po rozdělení společného státu a celkem optimisticky končí politickou prohrou diktátora a integrací Slovenska do evropských struktur. Česká, respektive československá realita je přitom přítomná i zde. Tím více překvapí, jak málo se autor věnuje fenoménu slovensko-maďarských vztahů. Jako by i zde platilo, že slovenské osudy nahlížíme českým prizmatem, a tak nejsme schopni „vstoupit dovnitř“ a vnímat nejen slovensko-maďarské vztahy, ale i vztahy slovensko-polské či slovenský pohled na východ.
O přiblížení poslední zmíněné perspektivy se nicméně Kosatík pokouší v knize Slovensko 30 let poté, v níž se věnuje slovenskému rusofilství a kořenům nedůvěry v liberální Západ. Zatímco však ze Slovenského století je patrný jak vhled, tak soustředěná autorská příprava a pečlivá redakční práce, druhá práce překvapí povrchností, možná až autorskou ukvapeností. K posunu ostatně dochází i v žánru: historická popularizace je vystřídána angažovanou publicistikou. Jistá ukvapenost a snad i potřeba knihu vydat včas před výročím, na které odkazuje svým názvem, je patrná už z obsahu. Na prvních více než šedesáti stranách (z celkových dvou set čtyřiceti) se víceméně opakují témata posledních kapitol Slovenského století. Teprve poté se autor dostává k dalším osudům země.
Zatímco první knihu chtěl Kosatík zakončit optimisticky Mečiarovým koncem, jak se sám vyjádřil v jednom rozhovoru, nyní pozitivní momenty naopak upozaďuje a akcentuje problémy slovenské společnosti. S érou Mikuláše Dzurindy a Ivety Radičové se vypořádá poměrně stručně a čtenář je v rychlém sledu konfrontován s aférou Gorila, nástupem Roberta Fica, „ukradeným státem“, mafiánem Kočnerem, vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové a cestou populisty Ivana Matoviče k moci, přičemž výklad zpestřují odbočky ke Kotlebovým neofašistům či aféře odvolaného arcibiskupa Bezáka. Pozitivně naopak vyznívá část věnovaná nástupu Zuzany Čaputové do prezidentské funkce. Právě zde se však autor neudrží a zakončuje kapitolu vskutku emotivním výkřikem: „Potřebovala by ve slovenské politice víc slušnějších mužských partnerů. Nebo aspoň švýcarskou gardu, která by seřezala do jitrnic každého, kdo by ji chtěl vystavit případným svým dalším sprostotám.“
Díváme se za hranice
Slovensko 30 let poté zkrátka nabízí až příliš povrchní pohled. Jistě, může nepoučenému čtenáři sloužit k alespoň základní orientaci v problémech slovenské společnosti, ale rozhodně mu neumožní zorientovat se ve třiceti letech samostatného slovenského vývoje. Na druhou stranu na několika místech Kosatík správně kriticky upozorňuje na fakt, že floskule o tom, že po rozdělení jsou naše vztahy nejlepší za dlouhá desetiletí, tak docela neplatí. Poměrně přesvědčivě odhaluje přetrvávající českou lhostejnost k slovenské realitě – a apeluje, abychom se o Slovensko více zajímali, neboť za něj svým způsobem neseme odpovědnost. Nepodezírám Kosatíka z přijetí perspektivy staršího bratra, avšak místy se jí vyhnout nedokáže, jakkoli je to většinou v momentech, kdy se obrací k českému publiku.
Jak bylo zmíněno výše, na několika málo stranách se autor věnuje také slovenskému rusofilství, přičemž se vrací až k bizarnímu dílu Ľudovíta Štúra Das Slawenthum und die Welt der Zukunft (Slovanstvo a svět budoucnosti, 1851; ve slovenském překladu kniha vyšla v roce 1993). Kosatíkovy postřehy jsou nesporně trefné a zajímavé, ale dostane se jim jen velmi malého prostoru a výklad končí průzkumem veřejného mínění ohledně vztahu Slováků k Rusku a zmínkou několika málo jmen slovenských rusofilů, jako byl Svetozár Hurban Vajanský. Podobně zběžné je i pojednání tak palčivého problému, jakým je vztah Slováků k romskému obyvatelstvu. Naopak slovensko-maďarským vztahům je zde věnována větší pozornost, tentokrát zejména s ohledem na maďarskou politiku na Slovensku.
Pavel Kosatík sepsal dvě nesporně zajímavé knihy, které nám přibližují Slovensko v dobách společného státu i po roce 1992. Nejedná se o sondy srovnatelné hloubky, zároveň ale každá plní odlišnou roli. Berme to jako výzvu k tomu, aby naše publicistika nezůstávala pouze v české kotlině a dokázala se rozhlédnout i za hranicemi.
Autor je historik.
Pavel Kosatík: Slovenské století. Torst, Praha 2021, 408 stran.
Pavel Kosatík: Slovensko 30 let poté. Práh, Praha 2022, 272 stran.
Divadlo X10, Praha, psáno z premiéry 18. 12. 2022
„Jeden den“ ukrajinského básníka Otty von F., který se během bloomovského putování po moskevských nálevnách a bufetech marně snaží v „zahnívajícím srdci napůl existujícího impéria“ uhájit vlastní ideály před alkoholem, zaujal režiséra Dušana D. Pařízka natolik, že z Andruchovyčovy novely Moskoviáda stvořil minimalistickou, ale náročnou inscenaci, jež skládá hold skvělé předloze. Ve hře zaznívají doslovně celé pasáže knihy, Pařízek dodržuje gradaci vyprávění a zpracováním ještě násobí dialogičnost originálu (v němž vypravěč hlavní postavu, z jejíž perspektivy celý příběh sledujeme, oslovuje v druhé osobě) tím, že hlavního hrdinu zdvojuje obsazením Stanislava Majera a Martina Pechláta do téže role. Od prvních minut je jasné, že pokud Pařízek hledal text, který by místnímu publiku odhaloval historické a kulturní zdroje ruské agrese na Ukrajině a zvládl to zároveň strhující i zábavnou formou, těžko mohl vybrat lépe. Deliričnost, rozbředlé velikášství a krutost střídající sebelítost – tedy to, jak Andruchovyč popisoval atmosféru končícího impéria na začátku devadesátých let – platí i dnes. Pařízkovi se navíc daří jednoduchými scénickými prvky (rozebrání pódia z latí, bohyně Kálí s pivními kelímky v rukou, využití stínohry meotaru atd.) držet vizuální přitažlivost inscenace. Každopádně doporučuji vyhradit si po návštěvě Domu uměleckého průmyslu, kde Divadlo X10 sídlí, odpoledne navíc. Inscenace vás bezpochyby naláká užít si výborný překlad Miroslava Tomka a Alexeje Sevruka i v knižní podobě.
Argo 2022, 180 s.
Prozaický debut vystudované politoložky a ekonomky a současné kavárnice Kláry Teršové si na obálce vypomáhá dvěma podtituly: „Aš, místo s geniem loci, které zavál čas“ a „Syrový příběh německé dívky“. Obě specifika jsou nejspíše dílem nakladatelské redaktorky, to ovšem nic nemění na zřejmém spoléhání se na konjukturální sudetskou tematiku. A vskutku, v Bílém prameni najdeme typický románový syžet: německá protagonistka Hedvika pocházející z vesničky na Ašsku se v závěru dočká – jak jinak – nespravedlivého odsunu. A to přesto, že žila úplně normální život dospívající dívky a mladé ženy, nikomu neubližovala, hleděla si svých osobních a rodinných problémů. Provdala se ovšem za přesvědčeného nacistu… Kolikrát jen už mohl český čtenář prožívat podobný příběh o vpádu dějinných událostí do intimního života hrdiny a jeho rodiny? K tomuto stokrát omletému schématu Teršová nepřidává nic nového, a to ani stylově. Její próza je naopak psána velmi tradičním, až realistickým způsobem, včetně nostalgického, ale také faktografického úvodu. Jako zcela zbytné a nefunkční se jeví rámování lineárně podaného vyprávění časovou rovinou roku 1997, tedy dobou vzdálenou půlstoletí od konce vyprávěných událostí. Bohužel, žádný genius loci města Aše se nekoná, snad s výjimkou proslulé Bismarckovy rozhledny na vrchu Háj. A také příběh německé dívky má – až na náznak rodinných traumat – k avizované syrovosti daleko. Zůstává jen pocit promarněného času nad další řadovou prózou.
„‚My, národ československý, chtějíce upevnit – – – ‘ ale nic jsme neupevnili,“ komentuje v románu Farská republika (1948, česky 1961) preambuli československé ústavy z roku 1920 ironicky Dominik Tatarka. Jsou to výstižná slova, a to nejen co se týče první republiky, ale vlastně celého neúspěšného pokusu o společný stát Čechů a Slováků. Neúspěšného dost možná už proto, že se v první třetině svého trvání držel fikce „národa československého“, která – byť často s nejlepšími úmysly – zamlžovala, že se jednalo o společenství různých národů, jež nemohlo nebýt společenstvím konfliktním.
Výraz „konfliktní společenství“ je vypůjčený od historika Jana Křena. Křen jím pojmenovává vztah Čechů a Němců od konce 18. po počátek 20. století. Poměr Slováků k Čechům se nicméně poměru Čechů k českým Němcům v „dlouhém“ 19. století v lecčem podobal. Byl to vztah méně vyvinuté národní pospolitosti k pospolitosti vyvinutější, vztah těch, kteří měli pocit, že ve státě hrají druhé housle, k těm, kteří se cítili jako státní národ. Nevyhnutelná nerovnováha odlišných společností, jež do společného státu dospěly různými cestami, vedla k tomu, že se slovenský poměr k Praze záhy začal podobat českému poměru k Vídni před rokem 1918.
Vůči komu se však mohlo slovenské emancipační úsilí vymezovat, když ne proti Čechům? Dynamika „národního obrozování“ moc jiných možností nedávala – zvláště když česká převaha v rámci „československého národa“ v podstatě dělala ze Slováků pouhou podmnožinu národa českého.
Čí byla první republika?
Československý národ byl vynalezen hlavně proto, aby v samostatném státu, o nějž v průběhu první světové války usilovali Masaryk, Štefánik a Beneš, existoval státní národ početně silnější než součet národnostních menšin. Připojení Slovenska zároveň vymaňovalo české země z obkroužení německým živlem, který jinak republiku svíral, a otevíralo ji směrem k východu a slovanským národům.
Oba národy spojovaly blízké vztahy už od 19. století. Do roku 1867 žily v jednotném státě a blízkost jejich jazyků je předurčovala k tomu, aby usilovaly o součinnost kulturní i politickou – Ján Kollár a Pavol Jozef Šafárik patří k neopominutelným postavám českého národního obrození. Rakousko-uherský dualismus Čechy a Slováky sice státoprávně oddělil, ale tvrdá maďarizace v Horních Uhrách se stala jedním ze základů česko-slovenské vzájemnosti. Stejně jako Češi potřebovali Slováky kvůli Němcům, potřebovali Slováci Čechy kvůli Maďarům. Od počátku však byly tyto vztahy poznamenány tím, co z nich nikdy nevymizelo, totiž komplexem vztahu staršího a mladšího bratra. Rozčarovaná reakce Františka Palackého a Karla Havlíčka na slovenský požadavek jazykové rozluky v roce 1843 bude refrénem česko-slovenských vztahů po následujících sto padesát let.
Z výše zmíněné trojice hlavních strůjců československé státnosti nemluvil o Slovácích v době, kdy přesvědčoval dohodové politiky o životaschopnosti republiky, ani Milan Rastislav Štefánik. Důvodem jistě bylo i to, aby západní představitele, kteří se ve středoevropských poměrech už tak moc neorientovali, nemátl ještě víc. Podle všeho však Štefánik skutečně byl přesvědčeným čechoslovakistou. O tom, jak by se postavil k slovenským aspiracím, kdyby nezemřel při letecké nehodě v květnu 1919, můžeme jen spekulovat. Vztahy Edvarda Beneše ke Slovensku nikdy nebyly příliš vřelé a za druhé světové války nechvalně proslul výroky o neexistenci slovenského národa, který považoval za pouhou větev českého kmene. Ale i Tomáš Garrigue Masaryk se ke Slovákům zachoval macešsky, když o Pittsburské dohodě, již sám koncipoval (přiznávala Slovensku samostatnou státní správu, parlament a soudnictví) a kterou s ním v květnu 1918 podepsali zástupci Českého národního sdružení, Svazu českých katolíků a Slovenské ligy v Americe, prohlásil, že „není právně závazná“ a že se mělo jednat „pouze o lokální dohodu amerických Čechů a Slováků“.
Sotva pak překvapí, že ani pomník tatíčkovského kultu, Čapkovy Hovory s TGM (1935), se Slovensku příliš nevěnuje. Masaryk sice zmíní svůj slovenský původ, díky němuž si údajně se Slováky „rozuměl“ (což se týkalo především kroužku jeho oddaných slovenských následovníků), Slovensko je však líčeno především jako dějiště dobrodružných lovů na medvědy. Tyto pasáže připomenou spíš prózy Jamese Fenimora Coopera než filosoficko-dějinný zápal, s kterým se Masaryk věnoval dějinám českým.
Slovensko bylo pro Čechy už za první republiky zemí poněkud cizokrajnou. „Československý Orient“ představovala sice v prvé řadě Podkarpatská Rus, ale exotismem pro Čechy oplýval i slovenský venkov, jak ukazuje už proslulý film Karla Plicky Zem spieva (1933), jenž zdůrazňuje jinakost východní části Československa od prvních záběrů zasněžených tatranských štítů. Ještě v roce 1946 představu Slovenska jako folklorního skanzenu pomáhal konstruovat Ústav pro výzkum veřejného mínění, když ve snaze podchytit vztah Čechů ke Slovensku kladl otázku: „Zazpíváte si anebo poslechnete si rád slovenskou písničku?“ Osmdesát procent respondentů tehdy odpovědělo kladně.
Všechny naše diktatury
Vyhlášení samostatného Slovenského státu v předvečer okupace 14. března 1939 brali Češi jako ránu dýkou do zad. Slovenským stížnostem už od doby, kdy se záhy po založení republiky Slováci dovolávali všeho, co jim slibovala Pittsburská dohoda, ovšem čeští politici nikdy nevěnovali pozornost. Příznačné je, že v Benešových Mnichovských dnech (vyšly až v roce 1968), paradigmatických vzpomínkách na dobu, kdy se rozhodovalo o osudu republiky, se otázka Slovenska objevuje pouze jednou – když Beneš cituje Hitlera.
Přestože české země přestály druhou světovou válku ve srovnání s jinými částmi Evropy bez velkých materiálních a lidských ztrát, těžko v novodobých českých dějinách hledat temnější období. Na druhou stranu Slovenský stát byl značně ambivalentní. Ano, vládl mu loutkový klerofašistický režim, který se podílel na holokaustu, přes to všechno ale měli Slováci poprvé v dějinách svůj vlastní stát. A toto vědomí tížilo po válce soužití Čechů a Slováků jako můra. Během komunistické diktatury hibernovala, rok 1989 ji však „rozmrazil“ a pak rychle prostupovala až na úroveň mezinárodních vztahů – to když se v roce 1991 tehdejší předseda slovenské vlády Ján Čarnogurský a předseda Slovenské národní rady František Mikloško ohradili proti formulaci o nepřetržité kontinuitě Československa v československo-německé smlouvě s poukazem na existenci Slovenského státu. Jakkoli oba politici nepopírali jeho odsouzeníhodný charakter, byla to jediná samostatná státnost, k níž se Slováci mohli vztahovat – a tak se k ní nutně vztahovat museli.
Přitom právě Slováci během druhé světové války uskutečnili pokus o celonárodní povstání proti svému státu. Jakkoli v roce 1944 již bylo jasné, že třetí říše válku prohraje, podobných pokusů v Evropě neproběhlo zdaleka tolik, aby bylo namístě odvahu a odhodlání účastníků Slovenského národního povstání podceňovat. Zvláště pak ve srovnání s odbojovou aktivitou v českých zemích. Rozdíl českého a slovenského válečného prožitku zachycuje dvojice knih, které vyšly několik málo let po válce – Němá barikáda Jana Drdy (1947) a citovaná Tatarkova Farská republika (1948). Zatímco Drda ve svých povídkách vykresluje většinu obyvatel poklidného protektorátu jako latentní odbojáře, Tatarkův román sice líčí postavy ilegálních komunistů, jako by vypadly z Gorkého Matky, soustřeďuje se však na vykreslení nejednoznačných, na třídní kategorie neredukovatelných hledání a selhávání v době Slovenského státu. Česká selhání v době protektorátu dodnes překrývá vyprávění o našich hrdinech a našich obětích, ta slovenská se pokusili Slováci vyvážit ještě za války povstáním.
Přestože šlo také o odčinění spolupráce s Hitlerem při rozbití Československa, cílem povstalců nebyl návrat ke statu quo ante bellum. Přinejmenším chtěli v obnovené republice nastolit vztah „rovného s rovným“. Tato formulace se sice v roce 1945 objevovala ve všech vládních programových prohlášeních, počínaje Košickým vládním programem, po porážce komunistů ve volbách roku 1946 ve slovenské části republiky (zatímco v českých zemích KSČ získala 40 procent hlasů, na Slovensku dominovala Demokratická strana s více než 60 procenty) dali i tamní komunisté přednost centralizaci pod rudou vlajkou před hypotetickou federací, v níž by ztratili převahu. A tak se mohlo po roce 1948 říkat, že Slovensko je jediná země, kam přišel komunismus ze západu.
Je pravda, že na rozdíl od jiných zemí sovětského bloku u nás nadšení z „budovaní socialismu“ nezajišťovala přítomnost Rudé armády, byť se odehrávalo jako všude jinde podle sovětských not. Když však v roce 1968 sovětská armáda nakonec přišla, měli Češi znovu pocit, že oproti nim Slováci na okupaci vydělali. Federalizace byla jediným hmatatelným výsledkem československého pokusu o reformu, a ačkoli byla už od roku 1970 v podstatě vyprázdněná a normalizátoři obnovili pražský centralismus, normalizace byla na Slovensku o poznání měkčí než v českých zemích.
Začátek konce
Rok 1989 byl milníkem v mnoha ohledech. Pro česko-slovenské soužití představoval začátek konce. Záhy se ukázalo, že jediným svorníkem federalizovaného státu byla komunistická strana. Ústavní uspořádání začalo bez politbyra, které vše předjednávalo a zákonodárným sborům servírovalo hotová řešení, rychle kolabovat. Náhradní jednotící reprezentace nevznikla, z českého Občanského fóra a slovenské Verejnosti proti násiliu postupně vznikaly dva autonomní stranické systémy. OF přitom mělo od počátku silnější pozici než VPN – ve volbách v roce 1990 získalo v české části federace 53 procent hlasů, kdežto VPN na Slovensku pouze 32 procent.
Snad díky větší skepsi k důsledkům změny režimu dokázala slovenská literatura záhy vydat velký román reflektující „něžnou revoluci“, zatímco ta česká na něj stále čeká. Rudolf Sloboda se v Krvi (1991, česky 2013) ostentativně odmítl přihlásit k polistopadové éře a některá místa silně autobiografické prózy musela v době vydání působit jako provokace: „Hospodář si připadal jako němečtí vojáci, kteří bránili Berlín při posledním útoku spojenců. Věděli, že prohráli, ale nevzdávali se. I hospodář cítil, že v takové pro komunisty těžké době se musí tak či onak připojit k nim, neboť i on ten komunismus, tolik nenáviděný, budoval.“ Ironické hledání ztraceného smyslu budování komunismu v chaosu mnohonásobné transformace, který vypravěč pozoruje z Devínské Nové Vsi, připomene Musilova Muže bez vlastností, a výroky o věrnosti ideálům socialismu vyznívají podobně jako úvahy o hledání idejí, na nichž stojí Kakánie: „Teď, tedy této horké noci, na sobě poznal, že věřil ve vítězství socialismu a přál si ho. Konečně zjistil, na čí straně bojuje. Překvapilo ho to a vylekalo. Jaký boj? Naopak, musí držet hubu, aby si toho nevšimli.“ Sloboda dokáže přesně vycítit problémy „budování“ kapitalismu: „Kdyby u nás bylo alespoň tisíc milionářů, kteří by byli schopni řídit nějaké podniky,“ píše, „bylo by dobré rychle jim prodat, co se dá, aby zavedli nějaký, alespoň náznakový kapitalismus. Jenomže těch boháčů je míň, než jsme si vždycky mysleli, a navíc jsou to většinou zloději, kteří zbohatli v šedé ekonomice. Cesta ke kapitalismu bude dlouhá. V šedé ekonomice se totiž nebankrotuje – zato v normálním kapitalismu každý den. A takové muže, kteří jsou schopni zbankrotovat a začínat znovu, takové my asi neseženeme.“
S nemenší přesností Sloboda zachytil spory obou národů, v paralele se sousedskou nevraživostí, která se týká odpadků na sdílené zahradě: „Tohle napětí se hodně podobá napětí, jaké nastalo mezi Čechy a Slováky. Hospodář ustoupil, přenesl smetí na svoji stranu, ale soused to gesto pochopil opačně. A zrovna tak Slováci: každý český ústupek budou pokládat za důkaz jejich nečistého svědomí.“
Urážky a požadavky
Rozdělování Československa paradoxně odstartoval ten, kdo se později snažil společný stát všemi silami udržet, totiž Václav Havel. Když 23. ledna 1990 přišel do Federálního shromáždění s návrhem na změnu názvu republiky (šlo mu o vypuštění slova socialistická) a nového státního znaku, vypukla „pomlčková válka“. Spory o přijatelný název státu se táhly do dubna a vyústily v pravopisně bastardní, ale politicky průchodné jméno Česká a Slovenská Federativní Republika. Dlužno dodat, že Havel si vůči Slovensku celkově nevedl příliš šťastně – první jeho „zahraniční“ cesta místo do Bratislavy vedla do Německa, jeho podíl na odvolání Vladimíra Mečiara z funkce premiéra byl vnímán jako další pražská ingerence, několikrát se nešťastně přimotal na demonstrace slovenských nacionalistů, což vyústilo v jeho napadení…
Jak upozornili Jan Jirák a Otakar Šoltys, v roce 1990 samostatné Slovensko „byla nanejvýš nepříliš lákavá historická recidiva, ale nebyl to ještě současný politický koncept. Byla to odpověď na urážku.“ Urážek přitom nepadlo z české strany zrovna málo. Ludvík Vaculík v květnu 1990 napsal: „Nemajíce tedy na kom osvědčovat svoji vyspělost, dělají to Slováci omylem na nás (…) Mladší slovenský bratříček vyrostl, chce svoji postýlku, a starší český bratr má mu ji dát. A jak mladšího bratříčka známe, bude chtít v létě postýlku u okna a v zimě u pece.“ Podobná přezíravost se snadno stávala sebenaplňujícím proroctvím. Když v září 1990 přijel ministr mezinárodních vztahů Slovenské republiky Milan Kňažko do Prahy ve služebním autě s ručně namalovanou poznávací značkou začínající písmeny SL, působilo to operetně. Jak ale hodnotit, že Češi místo aby se na podzim 1991 připojili k slovenské výzvě Za spoločný štát, založili raději vlastní, shodně orientovanou Výzvu občanům v Česku? Šlo o něco jiného než nechuť „staršího bratříčka“ nechat se pro jednou vést tím „mladším“?
Ačkoli západní politologie popisovala to, co jsme tehdy prožívali, jako přechod k demokracii, klíčovým tématem byla ve skutečnosti transformace ekonomiky. O osudu státu nakonec rozhodlo, že nad její podobou nedokázaly národy (či spíš jejich politické reprezentace) najít společnou řeč. Zatímco Češi vyslyšeli volání Václava Klause, že „trh bez přívlastků“ nemá alternativu, Slováci se šokové terapie obávali – a to z pochopitelných důvodů, například s ohledem na zavírání zbrojovek, které se nacházely převážně ve východní části státu. Řada z nich byla nerentabilní, zákazníci neplatili, výrobky zastarávaly a rušení zbrojního průmyslu odpovídalo idealismu doby, nic z toho však nebylo důvodem, aby oprávněné slovenské obavy nebyly alespoň brány v úvahu. Místo toho se v Praze nadávalo na „penězovody na Slovensko“.
Nejhlasitěji tyto výroky zněly ze strany české pravice. Ta tehdy s úspěchem využila hrozbu, se kterou si poté vystačila několik následujících dekád – totiž že na Slovensku hrozí převzetí moci „socialistickými a levicovými silami“. Tehdy možná poprvé odzkoušený recept zafungoval a „slovenské směřování doleva“ pomohlo legitimizovat rozdělení. To se stalo nevyhnutelným, když volby v roce 1992 vyhrála Občanská demokratická strana v české a Hnutie za demokratické Slovensko ve slovenské části federace. Politické reprezentace, které si Češi a Slováci zvolili, sledovaly jiné cíle než uhájení společného státu.
Lest rozumu?
Historik Jan Rychlík ve své knize o rozpadu Československa tvrdí, že navzdory tomu, že se v průzkumech veřejného mínění z let 1992 a 1993 obyvatelé obou částí federace vyslovovali pro zachování společného státu, rozdělení bylo nevyhnutelné, protože představy české a slovenské veřejnosti o něm byly příliš rozdílné. Těžko ale nebrat v úvahu, že k rozpadu došlo v situaci, kdy si oba národy ještě nestačily zvyknout na demokracii, na její instituce a procesy, na roli veřejného mínění a smysl politických programů, na dělbu moci a střídání politických garnitur. Rozdělení se odehrálo nad hlavami občanů. Strany chtěly vládnout, neměly zájem nechat si „klid na práci“ narušit něčím tak riskantním, jako je kupříkladu referendum. Dramatik a poslanec ODS Milan Uhde k tomu tehdy řekl: „Zahrávat si s tím, že každý občan může posoudit, zdali má být společný stát, nebo ne, je demagogické.“
Nelze však popřít, že občané proti rozhodnutí svých vlád neprotestovali, nevzpouzeli se, nevyšli do ulic. Češi si nejspíš většinově řekli „ať si jdou“ a Slováci zase, že se konečně vymanili z diktátu Prahy. Rozpad státu možná neměla žádná z vládnoucích stran v programu, ale s kartou rozdělení hrály obě národní reprezentace – a více ta slovenská, protože pro Čechy nebyl společný stát otázkou. K rozdělení jsme tak došli jako „náměsíčníci“, nešlo však nakonec o jakousi hegelovskou lest rozumu? Vždyť už vzhledem k demografii a demokracii jsme se nikdy nemohli dohadovat jako „rovný s rovným“. A kolik na světě existuje dvoučlenných federací? Vždyť i Vlámy a Valony drží pohromadě Brusel…
I tak ale zůstává náš sametový rozvod selháním mladé demokracie – zradou na voličích, kteří pro nic takového nehlasovali. Nejen proto, že se stal předchůdcem dalších rozhodnutí volených reprezentací nad hlavami občanů, ale také proto, že zvláště nám Čechům vystavuje smutnou historickou bilanci. Za všechny velké zlomy v naší moderní historii mohl zpravidla někdo jiný: zrod republiky, Mnichov, osvobození, okupace. Jen společný stát jsme si nakonec rozkotali sami. Jak smutně konstatuje Petr Pithart: „Dali jsme přednost národu před státem.“
(Drii winter)
Režie Michael Koch, Švýcarsko 2022, 136 min.
Premiéra v ČR 8. 12. 2022
Německý režisér Andreas Dresen natočil v roce 2011 drásavý snímek Konečná uprostřed cesty, v němž zachytil umírání obyčejného muže, kterému postupně degenerují mozkové funkce. Děsivé na jeho chorobě je především to, že nemoc má vliv na jeho chování, takže se mužova osobnost vytrácí mnohem dříve, než skoná jeho tělo. Film Kousek nebe je něco jako Konečná uprostřed švýcarských Alp. Také režisér Michael Koch vypráví příběh hrdiny, jehož osobnost se úplně rozpadne působením neznámé choroby. Tentokrát ale hraje zásadní roli prostředí. Na rozdíl od Dresena, jehož pohled je intimní a napojený na postavy, se totiž Koch snaží vnímat lidskou tragédii perspektivou majestátní, lhostejné přírody. Snímek začíná dlouhým záběrem na horský svah, jemuž dominuje masivní balvan. Švýcarský režisér k tomu poznamenává, že úvodní výjev má být portrétem kamene a že teprve po něm následují portréty lidských bytostí. Podobné přírodní výjevy se pak objevují i ve zbytku stopáže, stejně jako dějem prostupují scény s chórem pěvců přednášejících místní lidové balady. Vyprávění je díky tomu mnohem odtažitější a lakoničtější, zcela v souladu s naturalistickou optikou, kterou film přiznává v několika scénách, kdy si postavy povídají o spirituálních a náboženských tématech. Kousek nebe se zároveň vyhýbá kýčovité malebnosti, do níž by mohl film z Alp snadno sklouznout. „Akademický“ poměr stran obrazu naopak zdůrazňuje vertikální rozměr a dominanci krajiny nad hrdiny.
Přeložila Alexandra Pflimpflová
Odeon 2022, 248 s.
V úvodní kapitole Ohně, první do češtiny přeložené knihy francouzské spisovatelky Marie Pourchet, sledujeme setkání dvou naprosto odlišných lidí: humanitní vědkyně a vysokoškolská funkcionářka Laura sedí v restauraci s bankéřem Clémentem, kterého zve na sympozium o soudobých dějinách. Oboustranné pocity nepatřičnosti a zároveň sexuální přitažlivosti na následujících stránkách střídá popis milostného vzplanutí předem odsouzeného k nezdaru. Dvojici s rozdílným zázemím i zájmy spojují snad jen sklony k sebepoškozování a zoufalá snaha zaplnit prázdnotu svého života. Chaotická Laura přitom žije ve vztahu s pečujícím partnerem a stará se o dvě dcery a sociopatický Clément zase neví, co s penězi. V krátkých kapitolách, vyprávěných střídavě z pohledu obou protagonistů (přičemž Clémentovy pasáže jsou často adresovány umírajícímu psu Taťkovi, jeho jediné blízké bytosti), autorka vystihla proces neustálého urputného domýšlení povahy toho druhého, přičemž nekompatibilita hrdinů a jejich vzájemné míjení působí až mučivě. Titulní „oheň“ tak postupně stravuje zbytky soudnosti postav, které sebou nechávají smýkat po šikmé ploše příběhu. Ten by mohl mít strukturu antické tragédie, nebýt ovšem groteskního záhrobního finále. Jako jediná příčetná osoba se nakonec paradoxně ukazuje Lauřina problémová starší dcera Véra, iniciátorka školních protestů proti patriarchátu a akcí proti pojídání masa. Její děsivý řev do ticha středostavovské čtvrti, jímž se chce vymanit z pout svého prostředí, může znamenat jistou naději.
LP, Domino Records 2022
Někdy si člověk připomene jméno hudebníka nebo hudebnice, které dříve sledoval, a napadne ho, jak se vlastně žije a tvoří umělcům, kteří byli před deseti či více lety označováni za „revoluční“ a kteří už dosáhli relativní umělecké „nesmrtelnosti“. Naposledy mě k této otázce podnítilo společné album Noaha Lennoxe a Petera Kembera, které posluchači znají pod jmény Panda Bear a Sonic Boom. Až se budou psát dějiny hudební neopsychedelie počátku tisíciletí, první jmenovaný v nich nesporně bude hrát klíčovou roli – desky, které nahrál se skupinou Animal Collective, jsou pro daný žánr klíčové a ceněná je i jeho sólová tvorba. Také o více než generaci starší Sonic Boom je spojený s řadou respektovaných projektů, zejména pak se spacerockovou kapelou Spacemen 3. Reset se ovšem nejvíce podobá dřívější tvorbě Pandy Beara. Vrstevnaté, a přitom chytlavé zvukové koláže se tak v jistém ohledu jeví jako „opakování opakování“. Už Animal Collective totiž za mnohé vděčili konceptu „wall of sound“ z šedesátých let 20. století. Nezbývá než spolu s Gillesem Deleuzem nahlédnout dynamiku opakování jako proces, při němž se skrze variace starého vytváří cosi nového, jakkoli to nelze oddělit od minulosti. Právě tak působí výsledek Lennoxovy a Kemberovy spolupráce: kolekce nápadně připomíná starší nahrávky, na intenzitě jí to však neubírá. Zdá-li se dnes koncepce „revolučního“ anachronická, nezbývá než se smířit s tím, že se minulé výboje budou variovat. Nebo resetovat.
Host 2022, 216 s.
Krátká próza Patrika Bangy Skutečná cesta ven rozšířila nabídku česky psané romské literatury. Po dvou povídkových sbírkách, které nedávno vyšly v nakladatelství Kher, přichází silná výpověď mladého Roma, v níž se vypravěč vyrovnává s okolní realitou a postupně proniká do složitých sociálních vazeb. Popisuje sice i běžné zážitky spojené s dospíváním, jenže zároveň musí čelit neustálým rasistickým projevům na všech společenských úrovních a přistupovat na takovou formu začlenění, jakou vyžadují úřady. Kniha má potenciál posunout tuzemskou diskusi o koexistenci Romů a Čechů díky reportážnímu stylu, který z ní činí důležitou sondu do snah o integraci Romů v devadesátých letech. Kromě toho jde o bolestivý políček české většinové společnosti za její nadřazené chování k menšinám. Vyprávění o cestě ven z každodenního ponižování a chudoby nepostrádá emoční zabarvení. Banga sice své zážitky popisuje bez zbytečných metafor, jasně patrná je však jeho stylizace do hrdiny z akčních filmů, který jako by stál sám proti celé České republice a předsudkům jejích obyvatel. Jistá míra patosu je ale namístě. Někdy vypravěč nešetří ani kritikou Romů – třeba když popisuje shánění peněz pro kosovské uprchlíky a s jistou mírou skepse konstatuje, že se „čeští Romové začali chovat stejně svinsky a nadřazeně“ jako gadžové. Nejdůležitější otázka, která v textu zazní, ovšem zůstává bez odpovědi: co a kdy zapříčinilo nenávist dvou etnik, žijících na stejném území už od počátku 15. století?
Dům fotografie, GHMP, Praha, 25. 10. 2022 – 29. 1. 2023
Krátká návštěva francouzského sochaře Augusta Rodina, který v roce 1902 přijal pozvání české umělecké obce, zúčastnil se otevření výstavy svých prací a několik dní pak strávil v Praze a na Moravě, se vykládá jako jedna z klíčových událostí v rozvoji moderního umění v Čechách přelomu 19. a 20. století. Inspirace Rodinovou tvorbou je zřetelná v dílech předních českých sochařů počátku století, jako byli Ladislav Šaloun, Stanislav Sucharda nebo Bohumil Kafka, kteří se stali nejenom velkými jmény české secese, ale také autory významných národních památníků. Výstava Pražská Pallas a Moravská Hellas v Domě fotografie Galerie hlavního města Prahy nadšení z Rodinovy návštěvy nejenom pečlivě zkoumá, ale svým způsobem i reprodukuje – na zdech můžeme například zhlédnout několik map podrobně zaznamenávajících trasu a itinerář Rodinovy cesty. Uměleckých děl je na výstavě jen několik; instalaci dominují fotografické momentky Rudolfa Brunera-Dvořáka, který slavného sochaře během jeho turné z Prahy až do Hodonína nejspíše sledoval na každém kroku. Přihlášení se k Rodinovi je obecně chápáno jako vyústění kulturní inklinace k progresivní, moderní Francii, ve které tehdejší čeští a moravští umělci nalezli svůj vzor i východisko pro vyjádření nespokojenosti s poměry v Rakousku-Uhersku. Neuškodilo by proto – spíše než nadšeně dokumentovat Rodinovu návštěvu podobně jako před 120 lety – více prozkoumat a vysvětlit politicko-kulturní situaci, která k tehdejšímu nekritickému přijetí vedla.
Narodil jste se na sklonku války v Terezíně. Jak jste v mládí prožíval své židovství a jak je prožívala vaše rodina?
Z mých příbuzných zůstaly jednotky procent, většina zahynula během holokaustu. Matka pocházela z maďarské religiózní rodiny, která se přestěhovala do Košic. Otec byl košický Slovák z rodiny liberální. Jejich manželství bylo příliš krátké na to, aby se v něm stihly ustavit nějaké tradice a zvyky. Mé prožívání ovlivnily dvě věci. Jednak syndrom běžný mezi přeživšími, totiž že se o holokaustu nemluví, znal jsem od mámy jen pár útržků. A jednak režim, ve kterém jsem vyrůstal. Máma si myslela, že by nebylo dobře, aby nás vychovávala jako religiózní Židy. Takže k židovství se dopracovávám celý život. Jsem sekulární člověk, ale už vím, co to znamená být Židem. A pak je tu samozřejmě to, k čemu se dopracovávat nemusíte: to, co je v genech a memech. Tam to židovství je.
Během normalizace jste byl profesí sociolog. Cítil jste se být součástí disentu, nebo spíše toho, čemu Jiřina Šiklová říkala šedá zóna?
Nevím, jestli jsem sociolog. Dělal jsem aspiranturu v Sociologickém ústavu Akademie věd z tématu, které vůbec není sociologické a kterému tam nikdo nerozuměl, a tím bylo simulační modelování sociálních systémů. Celou dobu, kterou jsem strávil ve výzkumu, jsem se věnoval prognostice. Kromě toho jsem si po revoluci udělal doktorát z ekonomie. Čili teoreticky jsem sociolog, prognostik, ekonom… A také chemik, protože jsem při zaměstnání, jako dělník v různých chemických továrnách, vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou. Ale dnes jsem nejspíš publicista, spisovatel a dokumentarista.
Bratislava byla v osmdesátých letech podobná jako tehdejší Praha. Žili jsme v komunitách, jimž jsme říkali „ostrovy pozitivní deviace“. Já byl součástí hned několika takových komunit. Jednou z nich byl vědecký underground kolem Miloše Zemana, kde jsme se věnovali prognostickému modelování, další byli bratislavští ochranáři, kteří vytvořili iniciativu Bratislava/nahlas. A pak jsem měl svou hospodskou skupinku, kde se vedly zase úplně jiné diskuse. Pokud jsem byl v té době v hledáčku StB, bylo to hlavně kvůli Bratislavě/nahlas. Občas jsem byl na výslechu a nedělal jsem nijak hvězdnou kariéru, ale myslím, že jsem osmdesátými roky prošel vcelku bez větších „úrazů“.
Bylo to tím, že normalizace na Slovensku byla méně tvrdá než ta česká?
Ano, byla měkčí. Už na konci studia jsem se ocitl v prostředí slovenských výzkumných ústavů, kde jsem s úžasem zjišťoval, že jsou zde lidé, kteří by v Čechách neměli šanci. Mým učitelem sociologie byl Josef Alan z party Pavla Machonina, kterou rozprášili. Zeman měl podobný příběh. Na Slovensku sice nebyli šéfy a jejich výstupy si nikdy nikdo nepřečetl, ale kdyby žili v Praze, nejspíš by pracovali v kotelně.
Patřil jste mezi zakladatele a čelné představitele Verejnosti proti nasiliu (VPN). Její zakladatelé ale jako politici skončili ještě dřív než jejich české protějšky v Občanském fóru. Co bylo příčinou jejich neúspěchu?
Bylo to naopak. Nejdřív se rozpadlo Občanské fórum a vznikla ODS pod vedením Václava Klause a až chvíli poté Vladimír Mečiar rozbil VPN a založil Hnutí za demokratické Slovensko. Mimochodem, co je vítězství a co je prohra v politice? Je prohra, že jsme jako první poukázali na to, že Mečiar je nebezpečný člověk, a doplatili na to v politice, soukromých a profesních životech? Zvítězili ti, kteří mlčeli? Máme čistý štít a nemyslím si, že jsme prohráli. Jiná věc je, že Slovensko je malá země. Každý tam každého zná, každý má v rodině emigranta, antikomunistu, vězněného, papaláše, a ty vazby jsou velice husté, takže i za komunismu dokázaly „kompenzovat ztráty“. Když nebylo co jíst, emigrant posílal peníze. A když měli někoho popotahovat za to, co říkal na pracovišti, tak mu to člen komunistické strany vyžehlil. A právě tato provázanost a poskytování vzájemných služeb vytvářely prostředí měkčí než v českých zemích. I veřejné angažmá mělo jiné podoby. VPN se konstituovala ze tří proudů. Proud číslo jedna byl klasický disent, včetně křesťanského, a tam bylo velmi málo lidí. Pak tu bylo ochranářské hnutí, a nakonec šedá zóna, vědecký a umělecký underground, lidé, kteří neudělali kariéry ve svých profesích, ale mohli v nich zůstat. Tyto dva proudy byly početnější, ale znali jsme se všichni. Když jsme se poprvé setkali v Umělecké besedě, devadesát procent lidí jsem osobně znal, a jak se ukázalo později, ti, které jsem neznal, byli většinou fízlové.
Na začátku žádná demokratická nominace neexistovala. Vedení VPN se rodilo spontánně, na základě osobní historie a vzájemné důvěry. Tenhle princip měl ale velice krátký život. Jak byste z takové partičky lidí poskládali diplomatické zastoupení, federální a republikové instituce? To jsou tisíce lidí. Bylo potřeba vygenerovat novou mocenskou strukturu. To už se začali lidé hlásit, a tehdy začalo fungovat něco jako demokracie. Tam, kde jsme chtěli být nejdemokratičtější, se napáchaly největší hovadiny. Když se rodily budoucí nejvyšší figury ve strukturách moci, lidé jako já říkali: revoluce je za námi, čekají nás svobodné volby, začíná standardní demokratický režim, tak mu dejme šanci. Opírejme se o hlasy z regionů, o výběrová řízení. Podívejme se, jakou ti lidé mají historii, a vybírejme podle toho. Mečiar se objevil jako nominant regionální VPN, působil jako neuvěřitelně informovaný člověk a ucházel se o post ministra vnitra. Do této pozice ho tlačila významná lobby, a dobře věděla, proč to dělá. Dnes to víme i my, ale trvalo to spoustu let.
Díky čemu dokázal Mečiar tak rychle uspět u lidí?
Za prvé měl rétorické schopnosti. Nesměli jste si jeho projev přepsat, protože pak to nedávalo hlavu a patu, byl to ale fascinující mluvka. Za druhé dokonale ovládal mocenskou manipulaci. Měl vůli k moci a byl vyškolený a připravený své vědomosti používat. Věděl, koho si podržet a koho vyhodit. Nenechal si ty, kteří byli skvělí odborníci, ale ty, které držel za koule. Donald Trump je klon politiků tohoto typu. Mečiar měl smůlu, že se narodil na takovém nevýznamném kousku země – kdyby se narodil v USA, udělá jinou kariéru! A odkud měli lidé vědět, že měl před rokem 1989 kontakty s KGB nebo že kradl svazky spolupracovníků StB a zneužíval je, když ani my jsme to nevěděli?
Proč jste v roce 1992 odešel ze Slovenska do Prahy?
Do politiky jsem šel z pocitu odpovědnosti. Věděl jsem, že přišla chvíle, kdy je to zapotřebí. Velice brzy jsem ale všem řekl, že můj sen – stejně jako Šimečkův, Zajacův nebo Bútorův – je konečně dělat poctivou vědu, umění… V životě jsem také nebyl v zahraničí, chtěl jsem se podívat konečně ven. Odmítl jsem tedy jít na kandidátku VPN v prvních svobodných volbách, protože představa, že bych měl sedět deset hodin denně v poslanecké lavici, byla jako spláchnout do záchodu všechny své sny. Po volbách jsem byl pořád jakoby mezi dveřmi. Přišly lustrace a kauza Jána Budaje, přišel Mečiar, přišel rozpad Československa… Měl jsem pocit, že už na Slovensku, kde na mě lidi plivají a nadávají mi do židáků, nemohu žít a že toho mají plné zuby i moje žena a moje děti. Tak jsem se zvedl a šel do Čech. Potřeboval jsem živit rodinu a žít normální život. Nejdříve jsem byl v Česku sám a mezitím se republika rozpadla.
Jak jste rozpad federace prožíval?
Byl jsem proti rozpadu a všechno, co jsem tehdy dělal, bylo proti tomu. Byl jsem přesvědčen, že máme hodnoty, které jsou si blízké, máme podobné jazyky, minulost, kulturu i cíle. Ale mýlil jsem se! K rozpadu došlo a je to pro mě emocionální jizva na celý život. Moje vnoučata už nevědí, že nějaké Československo existovalo, mé děti považují jeho rozpad za jednu z historických událostí, ovšem pro mou generaci je to čistá prohra. Jde o jiný typ prohry a jiného kalibru, než když jsme odvolávali Mečiara a doplatili na to. Ptám se sám sebe, co jsme dělali blbě, že to tak dopadlo? Že Československo rozbili lidé, kteří kolem sebe chrlili negativní emoce, měli pěnu u huby a jejich vize připomínaly to, co se na Slovensku dělo ve třicátých letech?
V Česku byl a dodnes je rozpad prezentován především jako důsledek slovenského nacionalismu. Ale i u nás – například od představitelů Občanské demokratické aliance nebo Václava Klause – zaznívala nacionální rétorika. Kde vidíte příčiny vy?
Na Slovensku byla podle všech průzkumů i po rozpadu Československa většina lidí proti rozdělení. Na začátku debaty pro něj bylo jen asi sedm procent, těsně před rozpadem to bylo něco přes dvacet procent. Dovolávat se vůle lidu, jak to dělali Mečiar s Klausem, byla lež. Referendum by projeli, proto žádné nebylo. Můj kamarád sociolog Pavol Frič má oblíbenou tezi o selhání elit. Nadělali jsme spoustu konin, máme ale jednu omluvu: jak jsme mohli vědět, jak se dělá politika? Z kotelen nebo škol, kde jsme se nic nenaučili? Improvizovali jsme čtyřiadvacet hodin denně a jediné, co nám slouží ke cti, je, že ta improvizace měla nějaký morální background. Nikdy jsme primárně nemysleli na prachy a kariéry, což dnes musí znít téměř jako sci-fi.
Dlouhodobě se angažujete v boji proti rasismu. Přivedla vás k tomu nějaká konkrétní událost?
Vyrůstal jsem na periferii Bratislavy, kde bylo židovské i romské ghetto. V základní škole jsme byli půl na půl Romové a gadžové. Moje první rvačky měly tento půdorys, ale nebyl v nich ani závan rasismu. Na tom, že mi můj kámoš říkal, že jsem židák, a já jemu, že je cigoš, nebylo nic rasistického. Všechno mi začalo docházet na střední škole, když jsem přemýšlel nad tím, jak je možné, že všichni mají tátu, ale já ne. Jak je možné, že můj strýc seděl v base a jedním z bodů obžaloby byl sionismus? Sice jsem se ptal, ale odpovědi jsem neznal. Zajímalo mě, proč jsem jiný. Jenom proto, že mám velký nos? Vždyť jsem nechodil do synagogy, neměl jsem náboženskou výchovu, prostě nic. Začal jsem se v tom hrabat a začal se ze mě stávat Žid nikoliv životním stylem, ale vnitřní gravitací.
Postupně se ve mně hromadil vzdor a odmítnutí rasismu bylo potřeba dát konkrétní obsah. Šlo o to říct ne politickým procesům – devět popravených v procesu s Rudolfem Slánským byli Židé; a ne nacismu – můj otec byl zastřelen při pochodu smrti. Po revoluci ale Bratislava byla oblepená antisemitskými plakáty – i s mým jménem. Také oficiální média jako Nový Slovák, Zmena a další byly plné útoků na mě a na mou komunitu. To mě fakt nasralo a boj proti rasismu se stal důležitým bodem druhé poloviny mého života. Ale protože nejsem religiózní a náboženskou víru chápu jen jako jeden typ spirituality, který nevyznávám, získal jsem brzy pocit, že má mise není bojovat výhradně za právo Židů být Židy. Tím pádem se docela přirozeně v mém hledáčku ocitla romská komunita. První knihy o romském holokaustu, které veřejně rezonovaly, vyšly v našem nakladatelství GplusG: vydali jsme dvě knihy Paula Polanského a jednu od Markuse Papeho. Byl jsem u prvních iniciativ kolem vepřína na místě bývalého koncentračního tábora v Letech. Mám jednoduše vyvinuté senzory na nespravedlnost vůči jakýmkoli menšinám, protože jsem to sám zažil, ale současně bych tuto svou zkušenost nerad zužoval na osobní či židovskou záležitost. Je totiž obecně lidská.
Jak jste v devadesátých letech reagoval na vraždy, které páchali neonacisté?
Tehdy vzniklo Hnutí občanské solidarity a tolerance (HOST). Když skinheadi zavraždili Filipa Venclíka, přišel za mnou Stanislav Penc a řekl mi, že na tohle se přece nemůžeme jen tak koukat. Pár dní nato jsme v jedné hospodě založili HOST, který pak existoval roky a brzy měl především díky Ondřeji Caklovi a bratrům Horákovým lepší dokumentaci neonacistické scény než ministerstvo vnitra.
Jako jeden z mála jste se pokusil vést dialog s člověkem z druhé strany barikády, z čehož vznikla kniha Přes ploty. Jak k tomu došlo? A jste s ultrapravicovým radikálem Matějem stále v kontaktu?
Začalo to před mnoha lety, kdy mě, obrazně řečeno, poslal do prdele a já jsem mu odpověděl. Už víc než patnáct let si píšeme. Mezitím jsme se setkali, tykáme si a já o jeho životě hodně vím, stejně jako on o mém. Asi před měsícem jsem mu nicméně napsal, ať toho necháme. Ukázaly se totiž limity dialogického přístupu. Abyste s někým mohl vést dialog, musíte mít pocit, že se někam posouváte. Ale on mi po patnácti letech dokáže napsat takové věci, že to zkrátka nelze.
Máte na mysli antisemitské poznámky?
Matěj se z antisemitismu asi vyléčil, jenže tím způsobem, že začal obdivovat židovský nacionalismus. Uznává sílu Izraele, to mu imponuje. Ale že by se posunul někam dál od názoru, že bílá rasa a bílý muž jsou více než všichni ostatní, že by se přiblížil liberálním hodnotám, to se říct nedá. Patnáct let jsme si spolu psali a mluvili a mě to zkrátka v jednom okamžiku naštvalo a napsal jsem mu, že náš dialog je marnost nad marnost. Možná jsem mu tím ale ublížil, neboť to nebyla pouze marnost. Už to, že jsme se spřátelili a dokázali spolu mluvit, je důležité, něco to znamená.
Byl jsem například na jedné akci slovenských nacionalistických extremistů, kterou předem ohlásili. Zveřejnil jsem, že tam půjdu, a také jsem tam šel. Z ministerstva vnitra mi volali, ať tam nechodím, že budu vnímán jako provokatér. Nakonec tam přišli ještě čtyři mí kamarádi, kteří nechtěli, abych dostal sólo na hubu. To se ale nemohlo stát, protože policie kolem mě vytvořila hradbu. Když kolem nás nacionalisté pochodovali, skandovali: „Fedor Gál je kurva špinavá!“ Chtěl jsem kráčet s nimi, ale policie mi v tom zabránila. Za tři dny mi Matěj napsal, že mezi nimi byl, a že když tohle skandovali, pomyslel si, že jsou to hovada.
Posunula ta komunikace někam i vás? Matěj v knize Přes ploty sice opakovaně projevuje rasistické předsudky, ale když dojde na chudé, je velmi senzitivní a informovaný.
On má řadu věcí dokonale nastudovaných. Nebýt Matěje, nikdy bych si nepřečetl některé knihy a nezhlédl některé filmy. Třeba popírače šoa historika Davida Irwinga. Bez znalosti těchto věcí bych s Matějem nemohl diskutovat, byl bych za blba. Nemohl jsem si nevšimnout, že má zkušenost, kterou náckové většinou nemají, byl totiž gastarbeiterem v Londýně a v Holandsku. Když se pak vrátil na Slovensko, dělal vrátného na ubytovně, kde poznal lidi na samém dně společnosti. Bez peněz a bez perspektivy. Při tom jim poskytoval až farářskou podporu: vyslechl je a radil jim. Na jeho straně tedy zdaleka není jen nenávist. Skutečnost, že jsme s psaním skončili, souvisí hlavně s únavou. Matěj začíná novou epizodu svého života a jsem si jist, že pokud se někde potkáme, podáme si ruce a můžeme spolu v pohodě komunikovat.
Dramatický vývoj na Slovensku v posledních dvou dekádách (připomeňme kauzu Gorila či vraždu Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové) pozorujete už jen zvnějšku, nebo se vás stále bytostně dotýká?
Naposledy jsem v Praze zaskočil jednoho přítele, když jsem mu řekl, že věc národní identity je mi úplně volná. Tehdy mi řekl, že jsem přesto Slovák jak poleno, protože je slovenština můj mateřský jazyk, jediná média, do nichž pravidelně přispívám, jsou Týždeň a slovenský Denník N, vidět jsem hlavně ve slovenské televizi a jediná parta, s níž udržuji permanentní kontakt, jsou Slováci, kteří byli aktivní v roce 1989 a za těch třiatřicet let se nezměnili. I kdyby mě tedy poplivali a tisíckrát mi říkali, že jsem špatný Slovák, tak Slovákem zůstanu. Ale tím, že jsem už tak dlouho v Praze a sleduji dění z odstupu, mám pocit, že mohu ke slovenskému dění říct něco, co lidé tam neřeknou. Oni některé věci nevidí nebo je vidí zkarikované, jsou příliš emocionálně zaangažovaní.
O slovenském dění tedy vím hodně a musím konstatovat, že jsem smutný, protože považuji za tragické, že nám vládnou lidé jako Igor Matovič nebo Boris Kollár. Vždy jsem si myslel, že po naší generaci nastoupí mladší, kteří vystudovali na dobrých školách, viděli svět, dotkli se jinakosti. Jenže přešly dvě generace a ukazuje se, že v porovnání se současnými politiky jsme my byli etalon morálky. Oni se chovají takzvaně pragmaticky – ve skutečnosti jako šmelináři a obchodníci s podřadným zbožím. Je to tím horší, že se to děje ve chvíli, kdy se zásadně mění duch doby a mění se paradigma toho, jak bychom měli uvažovat o současnosti, která bude formovat budoucnost, ať už jde o zahraničněpolitickou orientaci nebo ekologickou politiku či otázky spravedlnosti a spoustu dalších problémů. Nad tím vším by se mělo uvažovat v globálních měřítkách, a ne jen na národní úrovni. A právě v tomto bodě se začínám rozcházet s některými svými starými přáteli na Slovensku.
V jakém slova smyslu?
Oni považují globalizaci za něco špatného, kdežto já ji chápu jako přírodní jev. Globalizace probíhá a bude probíhat, ať se nám to líbí či nelíbí. Svět je pouze jeden a je pro všechny. Zůstáváme kamarádi, ale v této věci jsme na různých stranách barikády. Já považuji nacionalismus za společenskou rakovinu v terciárním stadiu. Před chvíli jsem řekl, že jsem Slovák až do morku svých kostí, ale považovat to za alfu a omegu mého bytí mi připadá perverzní. Lidi, kteří podléhají jedné pravdě, a je jedno, zda ideologické nebo náboženské, považuji za nebezpečné. To, že se rozpadlo Československo, je fakt, interpretací, proč se tak stalo, je mnoho. Kde bychom žili, kdyby ty interpretace mezi sebou válčily o pravdu s velkým P? Dialog a hledání konsenzu je jediná šance. Konflikty ovšem nikdy nezmizí, bez nich by šlo o mrtvou společnost.
Myslíte si, že rozpad lze personifikovat osobami Klause a Mečiara a že nebýt jich by Československo mohlo stále existovat?
To si nemyslím, protože každá dějinná situace si vybírá své obsazení. Kdyby nebyli Mečiar a Klaus, byli by to nějací jejich klonové o rok nebo dva později. Myslím ale, že nejde o fatální věci, nevěřím na velké teorie, dějiny jsou podle mě formovány konkrétními situacemi, které vyžadují konkrétní optiku. Primární je akce, při níž člověk nemá po ruce ani metodu šitou na danou situaci, ani teorii, ale má odvahu, chuť a motivaci jednat. Až po akci začíná reflektovat, co se stalo. My jsme ve VPN udělali řadu chyb, ale to bylo poznání post factum. Tak to asi chodí v dějinách. Václav Havel se v jedné věci mýlil: pravda a láska nikdy nezvítězí nad lží a nenávistí. Ale ten zápas, který vedeme, dává našim životům smysl a nikdy neskončí. Kdyby skončil, byl by to konec všeho.
Fedor Gál (nar. 1945) je slovenský sociolog, ekonom, prognostik a publicista. V listopadu 1989 spoluzakládal hnutí Verejnosť proti násiliu. V roce 1995 založil nakladatelství GplusG. Vydal knihy Možnost a skutečnost (1990), O jinakosti (1998), Lidský úděl (2004), Několik dnů (2012) aj.
1. Co považujete za nejzásadnější pro podobu veřejného prostoru za uplynulých třicet let?
2. Jak by podle vašich představ měla naše města vypadat za dalších třicet let?
Eliška Málková
architektka
1. Prvních dvacet let svého života jsem veřejný prostor vnímala laickou optikou. Někdy mi připadal příjemný, někdy zmatený. Jako nomád žijící ve Středočeském kraji a trávící každý den od sedmi ráno do osmi večer čas v Praze jsem procházela městskými ulicemi a hledala místa, kde bych se mohla schovat, než mi po škole začnou kroužky. Moc jich nebylo. Někdy jsem bloudila sama Starým Městem, jindy jsem seděla v parku na Strašnické. Z některých procházek jsem byla unavená více, z některých méně. Když jsem pak před deseti lety začala studovat architekturu, tato zkušenost najednou dostala nový smysl – veřejné prostory mají mít určité dimenze a podoby, mají nějak fungovat, jenže ty pražské byly často chaotické, architektonicky neuchopené, bez možnosti posezení. Zjistila jsem však, že to jde i jinak. Vzorem by mohlo být třeba náměstí T. G. Masaryka ve Frýdlantu nebo Skanderbegovo náměstí v Tiraně, která jsou skutečně místy setkávání.
Privatizační vlny ukázaly, že veřejné prostory nejsou samozřejmostí, a pokud je daná lokalita přístupná jen dobře oblečeným lidem bez psů nebo bez zmrzliny, pak opravdu není veřejná. Díky vlnám veder jsme zase pochopili, že ve veřejném prostoru nemůže být jen beton, ale jsou potřeba i stromy, aby město ochladily. Spolu s tím, jak společnost jako celek bohatne, se Praha začala měnit, často ale problematickým způsobem – z mého oblíbeného strašnického parku je minigolf, Rohanský ostrov se zastavuje. Do povědomí se nicméně v posledních letech dostal pojem „vágní terén“ a pandemie koronaviru obrátila pohled na veřejný prostor o sto osmdesát stupňů. Zdánlivě „nesmyslné“ plochy městské zeleně na sídlištích byly najednou vyhledávaným místem.
2. Postupující gentrifikace i teorie urbanisty Maroše Krivého změnily můj náhled na to, co je to vlastně veřejný prostor. Opravdu začíná až za fasádou našich domů? Vždyť ceny nájmů nebo espresa ovlivňují život na ulici mnohem více než tvar lavičky. Za posledních třicet let se trochu zlepšilo zapojení obyvatel do rozhodování o podobě jejich okolí, ale cesta od prezentace k participaci bude ještě dlouhá. Chceme-li skutečně veřejný prostor, který je přístupný všem, musíme se zaměřit nejen na proměnu jeho podoby, ale i na proces jeho vzniku. Čeká nás hodně práce a snad ji zvládneme za kratší dobu než za dalších třicet let.
Peter Szalay
historik architektury a umění, Slovenská akademie věd
1. Za zásadnú pozitívnu zmenu považujem demokratizáciu verejných priestorov. Po páde socialistického režimu verejný priestor môže byť agorou, miestom, kde je možné diskutovať či konať relatívne slobodne a viac či menej úspešne ovplyvňovať, ako sa s týmto priestorom nakladá. Za negatívum uplynulého obdobia, týkajúce sa aj oblasti verejného priestoru v mestách, považujem prevládnutie neoliberálnej ideológie a s ňou spojené zakorenenie predstavy, že súkromný vlastník sa dokáže o podobu mesta postarať najlepšie, a taktiež s neoliberalizmom úzko spojené odmietanie akýchkoľvek regulácií a de facto aj plánovania.
2. No dúfam hlavne, že o tridsať rokov ešte budeme môcť vo verejnom priestore pobývať a že naše mestá budú obývateľné – teda že dokážeme zabrániť klimatickému rozvratu. Žiaľ, zatiaľ sa mi vidí, že k tomu vôbec nesmerujeme a uspokojujeme sa len s kozmetickými úpravami. V ideálnom prípade by som teda bol rád, keby sme v budúcnosti nemuseli písať o demokratizácii verejného priestoru v podmieňovacom spôsobe, pretože by bolo bežnou praxou, že sa do plánovania a správy spoločného priestoru zapája verejnosť. Bolo by skvelé, ak by boli verejné priestory transparentne plánované a ak by boli slobodným, ale aj bezpečným miestom pre všetkých.
Anna Vinklárková
architektka, nezisková organizace Arnika
1. Za nejdůležitější považuji změnu, která se děje převážně až v posledních letech a týká se způsobu, jakým využívají veřejný prostor sami jeho obyvatelé. Ulice a parky přestávají být pouhým koridorem pro přesun z práce domů či místem pro jednorázové akce, ale stávají se komunitním prostorem využívaným pro sousedské aktivity. „Okupují“ ho matky či otcové s kočárky a pobíhajícími dětmi, běžci či cvičící, piknikující přátelé nebo skupinky seniorů na komentovaných procházkách. Veřejný prostor se demokratizuje. Stává se místem setkávání a trávení volného času, ale rovněž místem, kde je možné vyjádřit svůj názor a upozorňovat na opomíjená témata. Množství lidí je ochotno investovat čas a energii do pozitivních změn ve svém okolí, ať už jde o organizování akcí, úklidu či sázení rostlin. Obyvatelé sídlišť bojují za záchranu zeleně nebo se snaží ovlivnit, co se bude stavět v jejich okolí. Aktivní občané se přitom často musí naučit úřednické ptydepe a ještě se složit na právníka, protože pokud chtějí něco změnit, narážejí z valné většiny na nezájem místních politiků. Přitom právě zastupitelé rozhodují, jestli budeme žít ve městě utvářeném podle dávno přežitého principu oddělení funkcí: nakupte si v obchodním centru a s dětmi běžte na hřiště, které se v zimě v pět odpoledne zamyká… Anebo zda budeme žít v přívětivém prostředí, kde je možné například uspořádat sousedskou slavnost.
2. Podoba obcí bohužel často neodpovídá tomu, jak by je chtěli místní lidé využívat. Přitom by ke změně často stačily jen „drobné“ z veřejných prostředků. Například pro bezbariérové užívání veřejného prostoru nestačí nájezd na obrubník, ale je potřeba vybudovat také síť záchodů, pítek a odpočinkových míst ve stínu. Je třeba odstranit bariéry, které jsou překážkou pro seniory, osoby se sníženou pohyblivostí i rodiče malých dětí, a vybavit veřejný prostor mobiliářem pro volný čas. A především bychom neměli považovat za výraz životní úrovně ježdění autem po městě, a naopak co nejvíce chodit pěšky nebo jezdit na kole. Doufám, že v takových městech budeme žít když ne za deset, tak alespoň za těch třicet let.
Karolína Vránková
novinářka, Radio Wave, Respekt ad.
1. Žijeme v době, kdy je prostor kolem nás opravdu veřejný. Není v něm moc plotů ani cedulí se zákazem vstupu, může se skoro všude, veřejný prostor je mantra komunálních politiků, a dokonce i developerů a naše obce i krajina jsou celkem dobře prostupné. Před třiceti lety to tak rozhodně nevypadalo a je až s podivem, že se v posledních dekádách společnost vyvinula ke sdílení a otevřenosti. Za mě tedy hurá! Užívám si toho jako matka, protože je vždycky nablízku nějaké hezké dětské hřiště, i jako cyklistka, jelikož není nad to brázdit třeba volně přístupnými industriálními lesíky na východním okraji Prahy. Jako novinářka jsem poměrně často na cestě a skoro pokaždé se mi podaří najít místo, které se dá využít jako dočasná pracovna – jen by to chtělo víc zásuvek.
2. Přála bych si, aby výše zmíněná tendence vydržela a měli jsme i nadále bezpečná, otevřená a obyvatelná města a krajinu pro všechny. Mám obavu z několika věcí – například aby se nezměnily hodnoty a nastavení společnosti a aby bylo dost peněz na údržbu, která je klíčová. Proto jsem ráda, když vznikají nízkoúdržbové, trvanlivé úpravy veřejných míst. Ta bych chtěla využívat i ve vyšším věku, ve kterém za těch třicet let budu. Takže si přeji pohodlné lavičky a málo schodů.
Lynda Zein
architektka a urbanistka
1. Bez zaváhania to bola arabská jar, ktorá sa začala na prelome rokov 2010 a 2011. Išlo o rozsiahle celonárodné protesty vo väčšine arabských štátov, kde ľudia žiadali lepšie životné podmienky a zmenu politického režimu. V tej dobe som študovala architektúru v Škótsku a pamätám sa, že u mojich profesoriek a profesorov to vyvolávalo veľké nádeje. Nebolo prednášky, ktorá by nejakým spôsobom nezmieňovala arabskú jar. Bolo to dané tým, že sa mesiace okupovali námestia, ako napríklad námestie Tahrir v Egypte, a to dalo verejnému priestoru veľmi konkrétny význam a rolu. Novinkou v tej dobe bol tiež vplyv digitálnych technológií na zhromažďovanie ľudí. Nasledovalo hnutie Occupy, ktoré sa inšpirovalo arabskou jarou a začalo takzvaným Occupy Wall Street v Zuccottiho parku v New Yorku, ktorý sa ukázal byť verejným priestorom v súkromných rukách. Toto hnutie bolo kryštalizáciou uvedomenia si dôsledkov neoliberálnej ekonomiky na mesto. V rámci okupácie rôznych námestí sa vytvárali alternatívne štruktúry a organizácie priestoru s pouličnými knižnicami, kuchyňami a tak ďalej. To malo silný vplyv na teóriu architektúry či urban studies, kde sa otázky priestoru ohromne spolitizovali.
2. Budem nadväzovať na predchádzajúcu odpoveď. Rada by som, aby sa otázky priestoru skutočne spolitizovali, čo – verím – je už v procese. Zdá sa mi, že otázka verejného priestoru sa rieši izolovane od priestoru „vnútorného“. Málo sa zaoberáme inklúziou a diverzitou spoločnosti s ohľadom na inklúziu a diverzitu mesta. Je to absurdné, keďže oba sú evidentne prepojené. Nemôžeme sa baviť o verejnom priestore bez toho, aby sme sa bavili o bývaní alebo o práci naokolo. Dúfam teda, že mesto o tridsať rokov bude lepšie hájiť svoje záujmy voči súkromnému sektoru, a tak bude mať okrem komplexného bytového fondu aj sociálne a ekologicky udržateľný územný plán, ktorý by sa nemenil tak ľahko ako dnes. No hlavné je, aby tu mesto ešte bolo a my v ňom.
„Lodž je nádherná. Tady jsem začal znovu snít,“ prohlásil kdysi David Lynch. Myslím na jeho slova, zatímco bloumám ulicemi města, které koncem 19. století vyrostlo živelně takřka z ničeho díky textilnímu průmyslu. Je konec prosince, právě se setmělo. Mysteriózní atmosféra od poslední návštěvy znovu o trochu zeslábla, ale snít se tu pořád dá. Ještě jsou tu zbytky továren, cihlové činžáky připomínající zříceniny hradů a potemnělé dvorky vyplněné jednou velkou kaluží, v níž se zrcadlí několik žlutě planoucích oken. Před večerkou se mezi dvěma zaparkovanými auty soustředěně rvou dva muži v kožených bundách a na plácku, kde dlažba přechází v hlínu, se z lavičky svezl opilec, jako když ze střechy padá tající sníh. O ulici dál ale lidé spokojeně sedí v Costa Coffee nebo se hrnou do Cinema City na Avatara 2. Slavný filmař se mezitím s Lodží rozžehnal a o starostce z Občanské platformy prohlásil, že město zabíjí. Hlavním důvodem deset let staré roztržky bylo, že radnice odmítla financovat projekt Lynchova filmového studia a kulturního centra, které měl navrhnout režisérův kamarád, architekt Frank Gehry. Lynch ale nejspíš také zaznamenal, že různými „revitalizacemi“ město pomalu přichází o svou osobitost. To se nicméně děje snad všem městům a v Lodži to tak chtějí – proto Hannu Zdanowskou zvolili starostkou už potřetí. Lidé asi zkrátka místo lynchovské temné krásy pořád vidí spíš bídu. Zdanowska ostatně poukazovala na to, že režisér nežije v Lodži, ale v Kalifornii. Jako by tu pořád platilo, co napsala Annie Ernaux v Rocích o lidech, kteří jezdívali na „autentickou“ dovolenou do zemí východního bloku: „Procházeli se šedivými ulicemi s dírami v chodnících, večer viděli v oknech bytů u stropu viset holé žárovky… Zažívali příjemné a nesdělitelné pocity. Žít by tam nechtěli ani za nic.“
„Omlouvám se, ale musím vám oznámit, že se nám to podařilo,“ přerušila konferenci o kyberšikaně, online sexismu a sexuálním násilí předsedkyně francouzského Národního shromáždění Yaël Braun-Pivet v okamžiku, kdy byl schválen návrh zákona číslo 3793. Proč se jedná o převratný krok? Především: byla otevřena cesta k vůbec první změně francouzské ústavy z roku 1958. A za druhé jde o samotný předmět legislativní úpravy: potrat by se měl stát základním a výsadním právem každé ženy. Z Bourbonského paláce začaly okamžitě chodit desítky tweetů a instagram zaplnily snímky finálního hlasování: 337 hlasů pro, 32 proti a 18 poslankyň a poslanců se zdrželo. Mezi nimi i lídryně ultrapravice Marine Le Pen. „Je to historická volba plná emocí,“ nechal se slyšet ministr spravedlnosti Éric Dupond-Moretti. A historie tomuto rozhodnutí dává další rozměr: téměř před padesáti lety se Simone Veil povedl husarský kousek s legalizací potratů. Teď návrh 3793 míří do senátu a Francie se může stát první zemí na světě, kde bude právo na potrat garantováno samotnou ústavou.
Venezuelskému režimu prezidenta Nicoláse Madura závěr letošního roku vysloveně hraje do karet. Po několika letech tvrdé izolace otevírají západní země vládě v Caracasu postupně dveře. Dokonce i Spojené státy uvolňují embargo uvalené na spolupráci amerického Chevronu s venezuelským ropným sektorem, tedy opatření, které nejvíce drtilo tamější ekonomiku. Vlády odůvodňují svůj postup tím, že Madurovi socialisté zahájili dialog s opozicí. Jenže „chávistas“ ve skutečnosti zatím téměř žádné ústupky neudělali. Jde zkrátka o to, že se teď Venezuela hodí jako dodavatel ropy, který může nahradit ruské zdroje. Mezi podporovatele Ruska se přitom řadí i Maduro. Ten sice slovně brojí proti Západu, je mu ale ochoten prodávat ropu, a částečně tak nahradit svého papírového spojence. Opakuje se tedy paradox posledních měsíců: z války na Ukrajině tyjí všemožné antidemokratické a agresivní režimy s bohatými nerostnými zásobami, od Saúdské Arábie či Kataru přes různé africké oligarchie až po Madura, který na rozdíl od svého předchůdce nedává žádnou naději, že by se společensko-politická situace ve Venezuele mohla v nejbližších letech změnit k lepšímu.