2022 / 4 - československá radikální levice

Vzpomínka zvaná říše (A Memory Called Empire, 2019) je nejen skvělým literárním zachycením fungování kolonialismu a imperialismu, ale také důkazem toho, jak nedostatečné a přežité mohou být v současnosti nálepky jako fantastika, sci-fi či space opera. Román americké autorky Arkady Martineové bývá řazen právě k posledně jmenovanému žánru a na první pohled se může zdát, že z nezbytných prvků space opery nevynechává ani jediný.

Děj se odehrává v galaxii, jejíž velkou část už dlouhá staletí ovládá mocná Teikskalánská říše. Ta se neustále rozpíná, pohlcuje další a další hvězdné soustavy a místa, která ještě nedokázala dobýt, alespoň zaplavuje svou populární kulturou. Teikskalán je symbolem pokroku a civilizace a zdá se, že před jeho mocí a vlivem není úniku. Na periferii říše ovšem stále přežívají nezávislá území, mezi něž patří i Lsel – malá, ale hrdá kosmická stanice obývaná nepočetným národem těžařů, obchodníků a vesmírných pilotů. Hlavní hrdinka románu, mladá Mahit Dzmarová, je jmenována novou velvyslankyní Lselu v Teikskalánu a plná očekávání se vydává do samotného centra říše, na planetu nazývanou jednoduše Město. Na nový post s ní míří i zařízení, které je přísně střeženým tajemstvím Lselu. V mozku má implantovaný takzvaný imaginovač, který v sobě obsahuje digitální otisk osobnosti a vzpomínek jejího předchůdce, velvyslance Yskandra. Díky imaginovačům si obyvatelé Lselu dokážou mezi generacemi přenášet zkušenosti, které si řídce osídlená stanice nemůže dovolit ztratit. Mahit má však v imaginovači jen patnáct let starou, neaktuální verzi Yskandra. Hned po příletu navíc zjistí, že její předchůdce byl zavražděn kvůli spleti intrik, které roztáčel ve snaze uchránit nezávislost Lselu, její imaginovač odpojí záhadná porucha, a ona se tak ocitá uprostřed cizí kultury zcela sama, bez rady a pomoci.

V tuto chvíli jdou rekvizity space opery stranou a děj románu se překlápí do mnohem zajímavějšího žánru diplomatického thrilleru. Napětí mu nedodávají akční scény a velkolepé bitvy kosmických lodí, ale nejistota a tápání Mahit, která se musí zorientovat v prostředí, kde jsou utajené významy a mnohoznačné symboly běžnou součástí komunikace. K teikskalánské kultuře má však až nekriticky fanouškovský vztah a postupem času začíná pochybovat o tom, do jaké míry je ještě loajální ke své domovské stanici a nakolik už se asimilovala mezi Teikskalánce.

Archivace kulturní paměti

Arkady Martineová (občanským jménem AnnaLinden Wellerová) se jakožto historička zabývá středověkou Byzancí, která jí poskytla inspiraci pro teikskalánskou politiku i veršované eposy, jež hrají v románu významnou roli. Kromě toho využila i motivy z prostředí staré Číny nebo předkolumbovských civilizací ve Střední Americe, ale za fiktivní Teikskalán by šlo snadno dosadit třeba i britské impérium v době jeho největšího rozmachu. Ve všech historických érách totiž zdánliví barbaři přicházejí do center rozpínavých říší, které se arogantně považují za střed civilizace, aby se tam připodobnili jejich občanům, ale zároveň je fascinovali a znejisťovali svou odlišností.

Právě citlivost pro kulturní rozdíly a lidské charaktery patří k hlavním talentům Mahit, která pro záchranu nezávislosti své rodné stanice dělá to, k čemu jsou diplomaté určeni – postává v místnostech a dlouze vyjednává. Autorka uvedla, že jí jako inspirační zdroj posloužily i špionážní romány Johna le Carré – jejich vliv lze spatřit především v nejednoznačných postavách, které spoustu věcí tají, sledují nejrůznější protichůdné cíle a nedají se zařadit do kategorie dobra ani zla.

Dominantní galaktické impérium není v žánru sci-fi ničím novým, stačí si vzpomenout na Hvězdné války, ale většinou se vykresluje jako symbol absolutního zla nebo prostá rekvizita, jejíž existence se nijak dál nezkoumá. Martineová ovšem pátrá po tom, jak vlastně impéria vznikají, trvají a rostou. Odpověď nachází v tradici nepřerušované institucionální a mezigenerační paměti, jak ostatně naznačuje i název románu. Zatímco duše Teikskalánu leží v jeho literární tradici, zákonech a složitém politickém systému, Lsel si svou kulturní paměť předává mezi generacemi doslova fyzicky, prostřednictvím implantovaných imaginovačů. Kontrast Lselu a Teikskalánu tak poukazuje i na spory mezi orálními a literárními kulturami.

Balancující hrdinka

V dlouhých debatách mezi velvyslankyní Mahit, její pobočnicí a stále bližší přítelkyní Trojí Posidonií, intrikánskou šlechtičnou Devatenácterou Teslicí, císařem Šesterým Směrem a dalšími Teikskalánci (jejichž půvabná jména dobře zachytil i český překlad Vratislava Kadlece) se snadno najde každý, kdo někdy trávil delší čas v cizí zemi a navzdory dokonalé znalosti jazyka, dějin a kultury dané společnosti pociťoval, jak moc se liší od té jeho, i když to tak na první pohled nemusí vypadat. Kulturní rozdíly vedou i k odlišným přístupům k chápání emocí a mezilidských vztahů – ve veřejné sféře se Mahit přizpůsobila teikskalánským poměrům, ve svém nitru ale zůstává cizinkou ze Lselu. Navíc se s ní v hlavě hádá hlas velvyslance Yskandra, který svou dokonalou infiltraci do nejvyšších pater teikskalánské společnosti zaplatil životem.

Románový debut Martineové bývá vedle knih Carolyn Janice Cherryhové nebo Ann Leckieové přirovnáván i k Asimovově Nadaci (1951, česky 1991), od které se ovšem liší ve své základní premise – nepodléhá iluzi o tom, že by se vývoj společnosti dal převést na data a vypočítat, a místo toho volí spíše přístup antropologa, který klade otázky a odhaluje jen další složitosti lidské povahy. A stejně jako Ursula K. Le Guinová v Levé ruce tmy (1969, česky 1995) i Martineová ve svém románu velmi obratně využívá queer motivy. Její fiktivní kultury rodí děti v umělých dělohách a zbavily se konceptu tradiční rodiny. Lidem je tedy celkem jedno, kdo má s kým sex, a queer vztahy či identity mohou být přirozenou součástí děje, aniž by na nich samotných bylo něco zvláštního.

Martineová se dokázala vyhnout i rozšířenému klišé v podobě jednorozměrné silné hrdinky. Mahit často selhává, obtížně balancuje mezi svými osobními touhami a profesionálními závazky a pochybuje i o ústředním úkolu své mise, tedy ochranou nezávislosti Lselu. Právě proto je postavou velmi uvěřitelnou a její rozpolcenost trefně vystihuje podstatu skutečných střetů malých kultur ohrožených těmi dominantními. Rozpínavá impéria totiž můžeme vítat, nebo jim naopak vzdorovat, nikdy se však nelze tvářit, jako by tu nebyla a neměla na nás vliv.

Mimo žánry

Autorčino povolání historičky se neodráží jen v úvodní dedikaci dvěma zapomenutým arménským kněžím, kteří ve 12. století čelili expanzi Byzance, ale hlavně v tom, že svým postavám odmítá poskytnout jasnou odpověď na jejich otázky. Teikskalánci i obyvatelé Lselu usilují o přežití a rozkvět svých kultur, ale přes veškeré úsilí se nemohou dobrat jednoduchého řešení. Martineová jen detailně analyzuje, jak tyto kulturní střety probíhají, a ukazuje na nesmyslnost přesvědčení, že by jakákoli kultura mohla žít věčně a beze změn jen ze své podstaty.

Jedním ze základních principů vědecko-fantastické literatury je budování fiktivních světů a situací, jejichž prostřednictvím lze analyzovat a komentovat současnost. Ačkoli Vzpomínka zvaná říše získala v roce 2020 cenu Hugo, udělovanou dílům žánrů sci-fi a fantasy, nabízí se otázka, zda je vůbec namístě chápat romány tohoto typu jako žánrovou tvorbu. S výjimkou imaginovačů v něm žádná žánrová rekvizita nehraje větší roli, a i ty primárně slouží jen jako motor zápletky. Martineová vytvořila takřka univerzální obraz fungování rozsáhlých říší; klidně bychom mohli nahradit Teikskalán libovolnou historickou či současnou mocností, aniž by základní premisa ztratila na uvěřitelnosti.

S přihlédnutím k preciznímu vykreslování postav, dialogů a celkovému literárnímu stylu by toto dílo snadno mohlo sbírat prestižní ocenění i ve světě „běžné“ beletrie, pokud by ho do něj ovšem někdo vpustil. Potížím s neodbytným vlivem globálně dominantní kultury čelíme denně. Je s podivem, jak přesně je dokáže popsat právě vědecko-fantastický román inspirovaný obskurními momenty středověkých dějin. A byla by škoda, kdyby ho někdo přehlédl jen proto, že získal „pouze“ žánrovou cenu, a ne třeba Pulitzera.

Autor je novinář Seznam Zpráv.

Je lhostejné, co píšu

Canettiho smrtící myšlenky o smrti

Nakladatelství Academia nedávno vydalo v jednom svazku dva esejistické soubory Eliase Canettiho – Dodatky z Hampsteadu a Knihu proti smrti. Canetti, autor rozsáhlé studie Masa a moc (1960, česky 1994), oceňovaného románu Zaslepení (1935, česky 1936) a mnoha dalších děl, byl celoživotním studentem všeho a zapřisáhlým nepřítelem smrti. Tento svůj boj zaznamenal právě v Knize proti smrti, která byla publikována – jak sám plánoval – až dvacet let po jeho úmrtí.

Zápisníky selhání

Čtenářský dojem (a také obtíže) formuje především uchvacující aforistický styl obou souborů. „Myšlenka na jediného člověka, o kterého jeden přišel, může mu dát lásku vůči všem. O koho přišel Kristus? Mezera v evangeliích,“ konstatuje Canetti v Knize proti smrti. Podmaňují si nás někdy až skandální pointy aforismů i sama jejich forma. „Chce zemřít vskrytu, aby tu vítězoslávu nikomu nedopřál, a jako poslední pokrm jí svou závěť.“ Canettiho umění dramatické gradace nezřídka vede k mystériu či paradoxu, jenž zklamává původní očekávání. Kromě toho se tu uplatňuje ironická hra na povýšenost: Canetti naznačí jenom minimum kontextu, ať už lexikem, rytmizací pomocí délky vět či „vokalizací“ textu, a ten ponechá v implicitní rovině, jako by sdělení bylo zjevné a neznalý čtenář ztracený.

Fragmentárnost textu a zastřený kontext nicméně vybízejí k interpretační hře, a to nejen na úrovni jednotlivých zápisků, ale i v rámci celku díla – fragmenty se v průběhu čtení začnou propojovat a pomaličku se zjevují významové souvislosti.

Co tvoří jádro mozaiky, která se v závěru složí, však není zjevné. Věříme-li paratextu i některým fragmentům ze samotné Knihy, čteme dílo, které autor ještě nezačal psát. Jeho celoživotní záměr napsat Knihu proti smrti neustále selhává a to, co nám posmrtně odkryl, jsou zápisníky dokumentující mimo jiné i toto selhání. Čteme text, jenž vyvěrá snad z nadlidské posedlosti, kategorického morálního vyhranění se proti skutečnosti smrti. Sám autor jej označuje jako „pensées“ proti smrti. Pascalovým Pensées (Myšlenkám) se Canettiho text skutečně stylisticky v lecčem podobá a jeho záměr bojovat narativními a úvahovými prostředky s existenciálním faktem konečnosti lidského života je i jistou translací Pascalovy sázky, podle níž se víra v Boha prostě vyplatí (a teologii tak zachraňuje pragmatickou logikou).

Nepřeberné množství fragmentů nicméně nabízí neomezené možnosti kontextualizace a zařazení. Canettiho zápisníky nám předkládají stovky črt na způsob postav modernistického románu (ty obsahují jak Dodatky, tak Kniha) i rozsáhlý základ pro antropologicky orientovanou esejistickou studii.

Jsem tisíc tužek

Zápisky fungují rovněž jako memoárový text, osobní vyřizování účtů s psaním, literaturou, literáty i smrtí, a to způsobem svobodným, drzým a groteskním. Kafkovi Canetti nejdříve vzdává hold tím, že se před ním pietně klaní, záhy však parodicky navazuje na známou Kafkovu metaforu pera jako prodloužené ruky, na obraz totálního ztotožnění píšícího s literaturou: „Už tady nejsem, jsem tisíc tužek, nechce se mi vědět, co píšou, chci se rozplynout v jejich pohybech, kterým už nerozumím. (předtím: Bezpečné, absolutně bezpečné vozy, do nichž lidé nastoupí, aby se na chvíli cítili nesmrtelní. Mým bezpečným vozem jsou moje tužky. Dokud píši, cítím se (absolutně) bezpečný. Možná píši jenom kvůli tomu. Je ale lhostejné, co píši.)“ Z lehce patetického a egoistického portrétu autorské obsese dělá groteskní obraz vystrašence v autíčku z ořezků, které se dalším psaním jen dále opotřebovávají. Parodické či paradoxní navazování má vůbec Canetti v oblibě a tento princip by mohl vysvětlit mnoho kryptických aforismů v Knize proti smrti, byť ty opovážlivější a lakoničtější z nich, například reakce na Heideggerův koncept bytí k smrti poznamenáním, že u něj „představuje smrt jako svrchovaně osobitou, nevztahovou, nepředstižitelnou, jistou, a přitom neurčitou možnost. Heideggerovo bytí k smrti, pokud je obrátíme do aktivity, bude posléze bytím k usmrcování“, se nutně nepotřebují držet smyslu původních autorů.

Ve svém účtování se autor možná vyrovnává se svým vlastním úkolem – nejčastějším zápiskem je totiž rozhořčení nad faktem, že vůbec nepíše svou „knihu smrti“. Canetti ji logicky nemůže napsat, protože to nejhorší na smrti, to, co ji činí tak hroznou či děsivou, je její uznání: „I myšlenky o smrti jsou smrtící.“ Stejně tak ji nemůže přestat psát, protože to by znamenalo zemřít: „Dokonči ji, tak ji konečně dokonči, tu strašnou, bolestnou, pomalou, věčně ohlašovanou, věčně selhávající knihu, a pak: Pryč ode všech, pryč, úplně pryč, neznej už nikoho (…), když to jinak nejde: Umři.“

Terapie smrtí

Se svou posedlostí se Canetti podobá Peteru Kienovi, monomaniakálnímu učenci z jeho prvního románu Zaslepení, který ve snaze uchránit svou knihovnu před ženami a světem končí i se svými knihami v plamenech. Toho si všímá i Susan Sontagová v textu završujícím esejistický soubor Ve znamení Saturna (1980, česky 2011). Takové čtení se nicméně vede v duchu modernistického zoufalství, s cílem nekonečným a na pohled dokonce banálním. Raději tedy Canettimu přiznejme distanci ironika, pro nějž nejednoznačnost a paradox znamenají výhru, než abychom mu přisuzovali vidění maniaka. Tedy jej můžeme raději vidět jako jakousi zakaboněnou verzi Bartlebootha, melancholického hrdiny Perecova románu Život návod k použití (1978, česky 1998), jenž taktéž konstruuje velkolepý plán na předem prohranou bitvu: učí se techniku akvarelu, aby mohl namalovat obrazy marin, které poté nanese na desku, rozřeže na komplikované puzzle, ty složí a rozloží, a následně nechá zničit tak, že je opět rozpustí ve vodě.

Vydá-li se čtenář cestou antropologických studií, nachází oporu v názvu díla, skládá novou Knihu mrtvých, která mnohostí kulturních perspektiv slouží jako terapie proti vytěsňování smrti z veřejného povědomí i jako mocenský zásah proti užívání ideje smrti k totalitním cílům. Smrt je totiž pro Canettiho především mocensky zatížené téma. „Poznání smrti je zřejmě nejzávažnější událostí lidských dějin. Z něho povstalo jeho (sic!) uznání. Záměrné usmrcování jednoho druhým je možné teprve tehdy, ví-li se, že takový mrtvý je mrtvý až do jisté míry.“ Naše absolutní nevědomost ohledně smrti nás činí slabými v závažnějším smyslu, než jaký pramení z naší smrtelnosti. Tam, kde se neví a vědět nemůže, je prostor pro fabulaci či manipulaci a náš pojem smrti má velkou váhu. Canetti připomíná, jak se smrt během válečného období stala módou a ztotožnila se s ideou národa či jak se s možností atomové války stal ze smrti chladný vědecko-technický fakt. Canetti má každopádně zbraně nabité k protiútoku: „Nějaká myšlenka pro tebe platila, jenom když měla sílu vraždy. Ty, kdo jsi proklínal zabíjení a smrt, jsi masovým vrahem ve 100 000 větách.“ Canetti skutečně zamýšlí svým psaním udeřit.

Autor studuje filosofii.

Jen si to tak trochu přenastavíme - literární zápisník

Editor kultury na webu Seznam Zprávy Jonáš Zbořil nabídl 30. ledna úvahu s názvem „Ne všechny knihy musíte číst. Někdy se k radosti stačí prolistovat.“ Titul vyjadřuje jádro celé úvahy, takže bychom si po jeho spatření mohli jen pomyslet, že ano, to jistě, a brouzdat sítí dál. Bezesporu existují knihy, které stačí prolistovat. Ba už po staletí se vydávají i knihy, které mají být otevřeny na určité stránce a pak hned zas odloženy a zavřeny.

Když však klikneme a začteme se, zjistíme, že Jonáš Zbořil pod kategorii knih k prolistování nezahrnuje jen obrazové publikace, kuchařky či slovníky a encyklopedie. K prolistování navrhuje i Říši znaků (1970, česky 2013) Rolanda Barthesa. A tady už nám začne souznějící pokyvování drhnout.

Situaci s nakoupenými knihami, které nestíháme číst, prý v Japonsku nazývají tsundoku. Třeba tedy jde o koncept, který bychom si měli osvojit, tak jako jsme si s radostí osvojili sudoku. Ve výkladu Jonáše Zbořila jsou nepřečtené knihy podobné jako „nezhubnutá kila, neuběhnuté kilometry, všechny ty další věci, které jsme si slíbili, a nikdy nesplnili“. Jenže tahle analogie platí, jen pokud narvu do popředí ohled na své vlastní „já“: navršených knih se chci zbavit jak tuku a neodškrtnutého čísla naplánovaných kilometrů. A z tíhy a povinnosti udělám zábavu: listuji a kochám se, dokud mne to baví a okolnosti mi k tomu dávají prostor. Vezmu své „já“ na procházku a nechám je jak psíka čenichat, k čemu ho čumáček táhne, aniž by ale toto „já“ mělo něco vystopovat či ulovit. Jenže ten pes přece nečuchá kvůli tomu, že by ho fascinovalo pestré spektrum vůní, na které namátkou narazí, ale čuchá proto, že jeho méně domestikované předky tato činnost dovedla ke zdroji žrádla. Že to mělo účel, který vycházel z celku výchozí situace.

Tuk v těle je možná určený k tomu, aby se jej nositel co nejpohodlněji zbavil. Ale jsou knihy navrstvené na nočním stolku totéž? Neděláme tu další z nesmyslných a plýtvavých přenastavení, abychom se s věcmi kolem popasovali tak, jak se nám to hodí, i když to jde proti jejich podstatě? Není to stejný bizár, jako když v televizních pořadech, v nichž se vaří jídlo, se toto jídlo stane objektem kamerového snímání či focení, expertova dloubání vidličkou a zdráhavého ochutnávání, díky čemuž se vaření před kamerou stává dramatickým vyprávěním? Ta porce jídla je přece určená ke snědení, a ne k tomu, aby zafungovala jako spouštěč šéfkuchařského verbálního exhibování a ortelu, který je z matérie na talíři vyvozován!

Vábnička tsundoku, slibující stylem knih o radikální sebelásce šmahem vyřešit naše problémy s knihami, jež nezvládáme číst, se tak připojuje k dalším pokusům o přenastavení znepokojivého a tíživého knižního světa, jako je nabízení knih pod slogany typu „kniha ti sluší“ či umanuté odvozování spisovatelského úspěchu pouze z počtu prodaných výtisků. Přesouváme důraz od objektu, který je součástí světa kolem nás, k chlácholení vlastního „já“. Začenichám si v knize, protože chci poskytnout potěšení svému „já“ a zároveň ho uchránit před frustrujícím pocitem, že objem toho, co tvoří svět kolem mne, je vždy mnohem větší než to, na co stačím.

U slovníků a knih s chemickými tabulkami je celek skutečně jen součtem jednotlivých položek. Ale u odborných knih na nějaké téma, stejně jako u románů, je přece celek něčím mnohem větším než pouhý součet částí. Hudební skladba taky není jen součtem jednotlivých tónů či taktů a pohled na výřez části obrazu vpravo dole mi nedá nic, nemám-li k dispozici celek. Nástup nových technologií a médií nás vede k tomu, že si z celků hudebních alb vytahujeme jednotlivé skladby a zbavujeme se zápasení s písněmi, s nimiž si nevíme rady, ale na albu prostě jsou. Na filmy koukáme na tabletech či mobilech, a máme pak pocit, že to nebylo nic moc. Nerespektujeme, že rámec vnímání byl nastaven jinak. Ale „budete se cítit dobře“, slibuje Zbořil.

Takováto přenastavení z důvodu, abychom se cítili lépe, jsou ošidná. Přenastavíme-li si úzus, že knížky, které nejsou referenčními příručkami, se mají číst celé, přenastavíme si pak snadno i úzus, že se o nich má psát pokud možno nestranně. Nabídky od autorů, že prý o knihách moc hezky píšu a zda bych nenapsal i o té jeho či její, chodívaly občas i dřív. Nyní však jsou doplněny i dotazem, nakolik by taková recenze vyšla. Neposílají je autoři českého hvězdného nebe či jejich agenti, ale nepřicházejí ani od lidí, kteří si vlastním nákladem vydali knihu a chtěli by ji zviditelnit, aniž by tušili, jak literární provoz funguje. Chodí od autorů, kteří opakovaně publikují. A chodí-li, vyvozuju, že taková nabídka na někoho zabírá. A pokud někdo píše texty tvářící se jako recenze, a zároveň za ně inkasuje ne od toho, kdo ty recenze vydává, ale od toho, o němž se píše, můžeme to celé zabalit. A přitom by šlo taky jen o takové malé přenastavení, aby se recenzent i autor mohli cítit lépe.

Jsou tisíce věcí, které nám umožní cítit se dobře. Knížky od toho na světě nejsou.

Autor je literární teoretik a pedagog.

Motor, slunce a oblaka - básnická redukce

Neklid

Život, to je jako vši. Svědí to a je to k zešílení. Jako krysy vám to skočí na krk a nakazí vás morem. Šťastně to páchne hnojem a smrtí jako v ženské řiti. Nezvykneme si. Když si zvykneme, jsme mrtví.

Pohmožděniny, které si způsobujeme při narození. Údy, které si lámeme při vyrůstání. Dávno předtím, než začneme chápat, o co běží, hlava se rozpadá na sádrové pláty – spánky se drolí – atd. Vjemy začínají být strojené a z hloubky se stává prázdnota.

Co to má být – já

– tady – kdosi – vržený

hlavou dolů do velkého nikde

– vždyť to nedává smysl.

Začíná to špatně a obvykle to pokračuje ještě hůř. Ale je se čemu smát.

A je o čem – psát. Tlusté špatné romány po tuctech.

Nebo pár veršů – pevně napnutých & připravených prasknout

pod prvním náporem dechu.

Dojit vizi – až do poslední kapky spermatu nebo psaní.

Hubená, hubená vize. Jsou jí vidět kosti. Jak jí ční smrt.

Člověk. Visí mu rameno. Na ulici. Levé rameno. Zelená a slézová ulice – prudce svažitá – a její rozpad na tucty protichůdných odrazů: neóny na asfaltu, reflektory ve vitrínách, obličeje v kalužích atd. Vzpomíná si, že chtěl roztáhnout deštník, aby se chránil před rámusením těl a aut. A potom, potom… už si nevzpomíná na nic.

Svět je plný mrtvých-živých – které je třeba nenávidět. Stejně jako je třeba anihilovat nihilisty. Tedy pokud v sobě ještě máme touhu – v hořkém mezidobí – dýchat.

Člověka nacházíme na okrajích. Z lidství se stal v rámci druhu okrajový jev. Přemíra lidství u člověka je v dnešním západním světě srovnatelná s jakousi mentální chorobou – která se nějakým způsobem izoluje, neutralizuje.

Takzvaná nepřizpůsobivost „k žití“ je často naopak příznakem zakořenění – hlubokého – do půdy samotného života. Do hroudy nejvíc napěchované vzácnými, nezbytnými a vražednými živinami. Nepřizpůsobivý je jakoby uvězněný v ryzím životě: díky tomu je nemožné ho přivést na svět.

Vždy jsme nepřizpůsobiví světu – ne životu. Životu nikdy. Jenže svět život nechce: proto se zabíjíme.

Nepřizpůsobivý světu se překypujícím životem přizpůsobuje smrti. Naproti tomu houfy přizpůsobivých světu život neznají – jsou nepřizpůsobiví smrti, ale už mrtví.

Snažili se mi vtlouct holí, co je to poezie. Přesto jsem brzy zapomněl, co si pod tím představovali. Pamatuji si jenom tu hůl.

Panuje přesvědčení, že dětství je potenciálně anarchistické – a tedy a priori teroristické. Proto je odsuzujeme: na smrt.

Hláskovat strach. / Nikoho neztělesnit. / Vytrhnout shnilé jádro.

Narodil jsem se / své babičce / zemřelé / ve dvaceti letech.

„Můj mozek je stvořený z děr a mezer: mezi jednotlivými epizodami vědomí chybí logická vazba. Mimochodem – je to vcelku lhostejné.“ (Przybyszewski)

Je třeba / kouřit. Kouřit astronomický / počet každý / den. / Abychom se nenechali / vypudit ze / dne.

Touha po opojení – neustálá starost.

Peklo stejnosti. (opakování)

Jak se vymanit ze stejnosti a neupadnout přitom v odcizení?

Vášeň pro vrážení do rohů.

Stokrát denně se skloněným čelem škrábat mrtvý úhel cely.

Tvrdohlavost, s jakou si kdosi sráží hlavu.

Svět je mentální choroba.

Je třeba dezorganizovat svět.

Je třeba pobavit peklo – tak / aby mu to odvedlo myšlenky od / světa.

aniž rozumím – kusy

těla – zmršeným dnem

hlavy – nepoužitelné

jinak

Mám – v jeskyních své představivosti – cosi nenapravitelně předkoperníkovského. Stesk po magickém a surovém světě, který neznal pokrytectví, skutečnost a nudu. Svět, ve kterém ke spokojenosti stačilo vynalézt trakař a pepř. Svět, jehož hranice nebyly známé a kde nebylo místo pro nicotu. Svět, kde stromy a zvířata ještě měly svůj jazyk, kterému všichni rozuměli, kde se každý třetí den přirozeně odpočívalo od práce, kde noc ještě uměla vytvářet nespornou tmu.

Když ještě mluvíme o světě, většinou je to pocta světu, který už neexistuje.

Život: nikdy se o něm nemluvilo víc než od té doby, co přestal existoval. Dovoláváme se ho všude: ve filosofii, v umění a v průmyslu; v novinových sloupcích, v ministerských chodbách, v (posledních) lidových hospodách. Chlubíme se jím, gratulujeme si k němu, nechceme mít nic společného s nikým kromě něj. Přitom už je to pěkná řádka let, co práskl dveřmi před bezkrevným obličejem svých posmrtných opěvovatelů – přičemž oni sami byli posmrtnými přízraky vlastního zpěvu. Ať si to slovo přivlastňovali sebevíc, ždímali je, ošoupali je až do úplného vyprázdnění, na jeho dužinu si ani nesáhli. A ti, kdo na něj dosáhli, díky nějaké nemoci nebo odchylnému gestu, ho nepochybně shledali otráveným. A proto jsou mrtví i oni.

„Je třeba, abychom se stali živými.“ (D. H. Lawrence)

Žít je nepojatelné. Nelze pojmout život. Žít je nepojaté.

Člověk si musí – pod hrozbou mrtvo-živoření – vymyslet radost ze (své) záhuby a vytřískat si ji svázanýma nohama & pěstmi.

Vzešlý z / ničeho – čůrpauza / v rozvráceném sadu – návrat do / ničeho

„Vlasy rvu si, i když bolí.“ (Aischylos)

Nařizuj – nebo tvoř. Nezapomeň zapomínat. Střílej.

Je třeba / narvat do pekla / boha i jeho básníky

– ale spálit, třikrát spálit padací dveře.

Ne, pane, nemluví se „na základě poznání“. Mluví se, protože mluvení vychází z břicha a neustále se tam vrací – jako hlad.

Slovo je člověku na obtíž. A to, že slovo – ve svém úsilí stát se úhlavním nepřítelem člověka – se jím opravdu stává. Není úniku z pasti, do které jazyk chytil člověka, ve které rozhodl o člověku, o jeho omylu – i o skoncování s ním.

Jazyk, ta malá ochočená šelma, neustále krouží ve své kleci a sní o tom, že kousne: že zároveň s denním přídělem žrádla utrhne pánovi ruku.

„Bylo slyšet jednoho, jak plive do pusy druhému.“ (Daniil Charms)

Jazyk je dnes pouze rozkaz, zboží a smrt. Odporná poživatina. Mrtvola, kterou nás vykrmují. Jak s tím, co ucpává pusu, říct život. A že se mě týkal.

„Platón je pouhý nesouvislý básník.“ (Montaigne)

Na spor mezi klasiky a modernisty, stejná verbež, odpovídám „ani jedno, ani druhé, kapitáne“ – a házím to přes palubu, abych přikrmil spor jinde, tedy zde.

Jinde není jinde; tady ucpává tady.

Jinde je nezlomná bublina přímo uprostřed tady.

O cestování. Lep scestovatelného světa. Skutečnost se od tebe nevzdálí ani na krok. Stejně jako prudký vítr neodnese do dálky tvůj stín.

O cestování. Převáželi jsme, a navíc: zřídkakdy, jen určitá množství hmoty a „daleká země“, jakmile si do ní necháme dovézt své maso, z valné části ztrácí svůj potenciál být jinde: neprodleně, bez okolků padá zpátky do tady, na něž se scvrkává úplně celý svět. Navštívení domorodci mají těla sešroubovaná stejně jako my, pracující podobně zbytečně. Stejné smrtelné způsoby, stejné hlavy plné problémů. Stejné užvaněné a zločinecké ruce. Stejné zuby na smích a kousání. Jediné rozptýlení, jediné opravdové přesídlení se odehrává v setkání s jazykem. Při něm konečně cítím to vratké tělo, po kterém prahne ten, kdo se přemísťuje.

Nikdy nenavštěvuji zemi, nýbrž její slovník a syntaxi. Do jejích historických památek vcházím méně často než do mordy domorodce. Bloudit Babylonem a jenom jím.

„Ostatně velmi mě pobavilo, že jsem zabloudil do slepé uličky. Vlastně by mělo být v životě pro výchovu ducha mnohem víc slepých uliček, než kolik jich je. Podle mě by se to jimi mělo na veřejnosti jen hemžit…“ (Robert Walser)

Vnějšek / se prohýbá / na dotek.

Vnitřek / se rozpadá / ve slovech.

Tělo / se zná špatně / či bezvýchodně.

. potrava

. nenávistná soulož

. prach a světlo

. škrtanec na stvrzence

Zbloudilá kulka vždy najde příjemce.

Osvojit si zapuzení.

Mluvit o světě s prsty strčenými do krku.

& štěkání

(psi daleko

v údolí) po

štěkávání sněhu v

údolí (psi zabití

mrazem a od

tržením od

kamene –

(báseň z okraje země)

O životě a knihách. Neskutečnost, o té mluvit můžeme. Nic opravdového o ní nevíme – a je to prohřešek, kterým se vyznačujeme. Kde se tedy nachází skutečný život a kde ten neskutečný, ve „vytřít podlahu“, nebo v „číst Ronsarda“? – Netuším, ale chci přinést cár pravého, neprodejného života.

stává se mi že

čtu vstoje: jakoby

zastavený – byť

v chůzi – a vy

kloubený ve

vertikálnosti

kolující krve nadějí

neumístitelných &

osamělých.

Když pracuji trochu příliš, dlouho se ani nedotknu sebemenší sklenky čiré vody. Jenom kafe, desítky šálků ve dne v noci. V tu chvíli nelze vyloučit, že celý svinský týden nebudu dělat nic jiného než pít hlty temnoty.

Bez trávy ke kouření se kaboním / mračím / courám / hudruji. S ní žiji. Mám přístup k trochu větší úplnosti, kterou poté přenáším do hmoty života. Zdá se, že to takhle nezabírá pro všechny. Říká se, někteří mi říkají, že na ně to nezabírá. Každý má svou chemii.

Netušíme, z čeho jsme stvořeni.

Netušíme, že jsme stvořeni.

Snažíme se / být tělem / které máme

Nedaří se / nám to

Srdce, ten nesolidární zlověstný balvan neustále zneklidňovaný zevnitř jako špatný monarcha podezřelý z uzurpace, ba usvědčený z podvodu, a všude – ze všech míst v těle jako jedním hlasem – prohlášený za nemožného.

Může to být rozmar / zemřít.

Konečně chápu, co to znamená (mimo jakoukoli morálku) ztratit se v ženě: ponořit se do její fatální a fantastické mnohosti – zapomenout, kdo jsme – končí to napadrť.

(poté, co jsem je dlouho považoval za ovoce) (broskev, meruňku,

třešeň) (byl jsem malý kluk) – dnes mi

ženské pohlaví nahání strach. Ano, mám

strach z jeho puchu, z jeho přítmí & z jeho

lepkavosti. Strach z plodnosti.

) uzavřít vnějšek (

„Musím domů. Zeleň mě rozčiluje. (…) Její krása a všechno. Nebe pokryté žulou.“ (Jiří Kolář)

Alkoholická noc s dalšími.

Kouskování – vrstvení

obličejů obalených hlukem.

Tmavě červené světlo

věnčí popelníky svatozáří.

Andělský obličej – za ním peklo – vcházím –

Každému, může-li, jeho „zhoubnou mnohost“ (Cravan). Mně tu mou.

Uřízli mi hlavu – budiž. Bohužel jazyk zůstává.

Nic není užvaněnější.

Z francouzského originálu Une inquiétude (Flammarion, Paříž 2013) přeložil Petr Zavadil.

Přívoz v provincii Thai Bihn

Vidieť ženy „načerveno“

Novinárka Jožka Jabůrková a utváranie triedneho vedomia žien

Do problematizácie odkazu Jožky Jabůrkovej (1896–1942) možno vari najlepšie vstúpiť prostredníctvom filmu Juraja Herza Zastihla mě noc (1986). Biografia Jabůrkovej je tu podaná retrospektívne a s vysokou dávkou expresivity. Od momentu uväznenia tejto komunistky, novinárky a organizátorky a jej odvlečenia do koncentračného tábora Ravensbrück, kde napokon aj zahynula, sa farebnosť filmu mení zo žltooranžovej na modrú či modrosivú. Život Jabůrkovej nemožno vnímať bez jeho meniacich sa reprezentácií, podobných farebným filtrom vo filme.

Asi len to, že nemala príležitosť stať sa priamou budovateľkou štátneho socializmu v gottwaldovskom Československu, ju uchránilo od zaradenia medzi „komunistky s fanatizmom v srdci“, ako o členkách Komunistickej strany Československa píše Jiří Pernes. No i tak si ju v tomto rade vieme predstaviť. Keď autor tvrdí, že ženy vraj kvôli svojej „citovosti“ podliehajú komunizmu nekriticky až fanaticky, rozvíja rodovo diferencovaným spôsobom dehonestačný antikomunistický naratív charakteristický pre postkomunizmus. Nelíši sa tým od generácií mužov (komunistov nevynímajúc), podľa ktorých sa ženy pre „riadnu“ politiku nehodia. Kde muži racionálne politicky riadia, ženy sa vraj svojou emocionálnosťou nechajú zaslepiť a len nasledujú tých, ktorí pred nimi metodicky kliesnia cestu.

Na opačnom konci vypovedania o Jabůrkovej stoja oslavné knihy Marty Pilnej (Reportáž o novinářce, 1959) a Boženy Holečkovej-Dolejší (Komunistická novinářka Jožka Jabůrková, 1978), ktoré Jabůrkovú heroizujú, presnejšie, robia z nej „hrdinku bez pátosu“. Ako píše historička Daniela Poláková v svojej analýze textov o Marii Kudeříkovej (Marie Kudeříková. Životnost mýtu a lidské zkušenosti, 2017), tieto príbehy o hrdinstve komunistiek a komunistov vznikali podľa šablóny a prispievali k štátnosocialistickej mýtotvorbe. I tak by ich však bolo potrebné bližšie skúmať a vidieť, ako sa vynárajú pri rôznych príležitostiach a formujú historickú pamäť. Takúto prácu vo vzťahu k československým ženám väzneným v koncentračnom tábore Ravensbrück robí v knihe Zpřetrhané životy (2021) historička Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Plachá. A podobnú perspektívu by bolo treba uplatniť na „druhé“, diskurzívne životy ďalších komunistických aj nekomunistických ženských politických osobností – nielen Jožky Jabůrkovej, ale aj Marie Švermovej či Milady Horákovej.

Koniec sabotáže

Ako sa priblížiť k Jabůrkovej tak, aby nebola terčom schematickej kritiky ani oslavovania? Navrhujem, aby sme sa na ňu pozreli „načerveno“, videli (ju) „rudě“. Teda rovnako vášnivo a zaujato, ako keď horíme spravodlivým hnevom, a z pozície feministiek, žien, ľudí na ľavici.

Z tohto hľadiska nie je také dôležité pôsobenie Jabůrkovej ako telovýchovnej pracovníčky medzi mládežou, vo Federovaných dělnických tělocvičných jednotách, ani jej vychovávateľské a ďalšie rozmanité pracovné skúsenosti. Pohľad „načerveno“ ako zásadnú ukazuje jej redakčnú, autorskú a organizačnú prácu v hlavnom tlačovom orgáne československých komunistiek, v časopise Rozsévačka. Jabůrková doň nastúpila v roku 1929 potom, čo v KSČ prevládlo gottwaldovské krídlo a z vedenia časopisu (vtedy ešte s názvom Komunistka) bola odstránená Helena Malířová, ktorá sa spolu s ďalšími šiestimi spisovateľmi (o. i. Mariou Majerovou či S. K. Neumannom) postavila proti novému vedeniu strany. Za vstupom Jabůrkovej do časopisu stála aj Marie Švermová, ktorá sa podľa svojich Vzpomínek (2008) s Jabůrkovou stretla na školeniach žien organizovaných Ženoddielom v Československu a neskôr na politických školeniach v Moskve. Medzi obomi ženami sa rozvinulo priateľsko-súdružské puto i v súkromí. Istú dobu aj so svojimi partnermi zdieľali spoločnú domácnosť a Jabůrková sa starala o dcéru Švermových Jurku. Tá je aj predlohou pre hrdinku detskej knihy Evička v zemi divů (1932).

Ženoddiely boli v krajinách, kde pôsobila Kominterna, organizačnými centrami, zameranými špecificky na získavanie podpory žien. V Československu zriadenie celoštátneho Ženoddielu podľa Švermovej pamätí znamenalo koniec „sabotovania“ ženských aktivít zo strany mužského vedenia strany, istý prísun finančných prostriedkov na činnosť a aj symbolické pozdvihnutie žien ako aktérok komunistickej politiky. No i tak bola Jabůrková jedinou zamestnankyňou časopisu. Musela sa spoliehať najmä na seba, na texty pracovníčok Ženoddielu a tiež na príspevky děldopek – „dělnických dopisovatelek“ z terénu.

Dostať sa k čitateľkám

Sama Jabůrková bola autorkou desiatok komentárov, z ktorých v roku 1953 – v prvej fáze budovania jej kultu martýrky – vyšiel výber pod názvom Za štěstí lidu. Charakterizuje ich bezprostredný jazyk vťahujúci čitateľku do stredu diania, do konkrétnej životnej situácie, v ktorej sa nachádza možno aj ona. Zároveň je to i jazyk strojený. Účelom textov totiž v prvom rade nie je vecná argumentácia, ale politické pôsobenie. To sa ukazuje naplno v závere textov, kde Jabůrková agituje a povoláva ženy do boja – do boja žien z triedy pracujúcich a v triede pracujúcich. Hoci v žiadnom prípade nemožno prehliadnuť inštrumentálnosť týchto textov ani zmenšovať jej rolu, za pozornosť v Jabůrkovej textoch stojí najmä to, čo by som nazvala novinárskym utváraním triedneho vedomia.

Často máme predstavu o „zlatých časoch“ socialistov a komunistov, až ekonomicko-deterministicky sme presvedčené a presvedčení o samozrejmej existencii triedneho vedomia v minulosti. Ale triedne vedomie komunistiek a komunistov bolo potrebné vybudovať – pred jeho vynorením neexistovali ako politická subjektivita ani oni. Po tom, čo si Kominterna uvedomila, že v dobe všeobecného volebného práva potrebuje pre nadobudnutie politickej prevahy hlasy žien, začala ich pre svoju politiku zámerne získavať. Jedným – ak nie najdôležitejším – nástrojom tohto úsilia bolo vydávanie Rozsévačky. Jabůrková a Ženoddiel pochopili, že pre získanie nových čitateliek a priaznivkýň strany musia zmeniť povahu obsahu. Výslovnú politickú agitáciu začali dopĺňať romány na pokračovanie, zdravotné rady aj návrhy týždenného jedálnička robotníckej rodiny. Toto boli spôsoby budovania triedneho vedomia – prostredníctvom ľudových, nízkych foriem kultúry tlačeného slova sa k čitateľkám meštianskych časopisov Hvězda alebo List paní a dívek dostávali konkurenčné politické myšlienky.

Jabůrková v svojich textoch pre tento účel využíva juxtapozíciu, ktorá sa vo finále stáva antagonizáciou. V tomto novinársko-literárnom stretnutí do seba narážajú dva svety – meštianstvo a proletariát. Autorka sa napríklad vysmieva dobre mieneným radám stredostavovských lekárov a lekárok, čo vyhladnutým deťom z pražských Košíř radia vyváženú stravu. Aby sa zahanbovanie chudobných premenilo na ich sebavedomie, Jabůrková konfrontuje stredostavovské ideály o sociálnej mobilite prostredníctvom vzdelania: „hladovějící kluk se čerta stará v chemii o to, jaké látky potřebuje jeho tělo k výživě (…) utíkají mu myšlenky za jediným problémem: Co jíst?“

O tom, čo má prísť

Toto preorganizovávanie sociálnej skutočnosti je v malej mierke podobné postupu uplatnenému v textoch, čo prvý raz pomenovali skutočné príčiny lynčovania černošského obyvateľstva na sklonku 19. storočia v Spojených štátoch amerických. Ich autorka, novinárka Ida B. Wells, čítala dostupné štatistiky o domnelých trestných činoch, ktoré sa stali podnetom lynčovania. No z výpočtu všetkých trestných činov vybrala len tie, čo mali byť spáchané černochmi, a namiesto kalendárneho radenia zoznam zorganizovala tak, že hlavným triediacim prvkom boli údajné trestné činy. Razom sa rozplynula obvyklá predstava o tom, že lynčovanie je trestom za znásilnenie. Namiesto toho sa zviditeľnil rasizmus.

Načo tieto úvahy o Jabůrkovej novinárskych postupoch? Jej písanie svojou informatívnosťou, ale najmä rámcovaním do podoby, ktorá núti k politickému činu, ukazuje, že ak aj malo písanie o ženách a pre ženy v Rozsévačke formu takzvaného oddychového čítania či svojim čitateľkám dávalo praktické rady, i tak bolo ukotvené v konkrétnom triednom postavení. Hrdinky románov na pokračovanie neašpirovali na kariéru advokátok, ale po znásilnení sa domáhali ilegálnej interrupcie. Namiesto vystatovania sa letným bytom sa zhovárali o výške svojej mzdy a pracovných podmienkach. V kombinácii so sieťou kolportérok sa časopis Rozsévačka stal nástrojom „agitovania“. Slová samotné tu boli nástrojom organizovania žien a získavania ich podpory pre myšlienky komunizmu.

Ľavicový radikalizmus Jožky Jabůrkovej spočíva práve v pochopení toho, že triedne vedomie žien ako také vopred neexistuje. Treba ho vytvoriť – slovami hovoriacimi v miere dostatočne vernej tomu, čo je, a v miere nutnej pre uchvátenie predstavou o tom, čo má prísť.

Autorka je filosofka a feministka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Vyprávěním proti zkáze

Don Quijote podle Štěpána Kučery

V nové próze Štěpána Kučery se v ryzí podobě setkáváme s tím, co definuje jeho dílo od první povídkové knihy Tajná kronika Rychlých šípů (Host, 2006): s rafinovanou literární parafrází, jíž navazuje na už existující díla, rozvíjí je a se sofistikovaným humorem odhaluje jejich skrytý život. Minulá kniha Projekt Gilgameš (2019; viz A2 č. 22/2019) byla vyprávěna umělou inteligencí a děj se vinul všemi více či méně vlivnými narativy, od Eposu o Gilgamešovi přes Bibli až po Ostrov doktora Moreaua. Ve svém novém prozaickém počinu Největší lekce dona Quijota s podtitulem Důmyslný derviš Sidi Hamet Ibn Enheli a voják Saavedra Kučera s potměšilou lehkostí rozvádí klíčový text západní beletristické tradice, Důmyslného rytíře Dona Quijota de la Mancha. Vypráví zde apokryfní příběh, vycházející z kanonického románu, a zároveň domýšlí skutečnou epizodu ze života Miguela de Cervantese, který byl jako voják při návratu z bojů proti Osmanské říši zajat a vězněn v Alžíru.

Ze zdroje příběhů

Podobně jako v předchozím autorově díle i zde hlavní roli hraje samotná narace. Zlomky orientálních příběhů se mísí s parafrázemi a citacemi z Ibn Battútova slavného cestopisu, fantastický výlet na Měsíc zmiňuje války mezi Měsíčňany a chobotnicovitými obyvateli měsíce Jupitera, kteří žijí v podmořských městech pod jeho ledovým příkrovem. Realita severní Afriky přelomu 16. a 17. století se mísí s magicky rozvolněnou fantazií, mytické a literární bytosti se setkávají s historickými postavami, u popisu pralesních národů nevíme, jestli jsou popisovány tlupy opic, nebo ztracený domorodý kmen. Kučera se vrací ke zdroji archaických narativů, které jsou spíše výjimečným zbožím či posvátným aktem, na němž může mnohdy záviset lidský život.

Formálně se v textu prolínají dvě dějové linie. První je vyprávění knihami pomateného derviše Sidiho Hameta Ibn Enheliho, který se vydá na cestu tam, kam dosud žádný cestovatel nevkročil, a chystá se tam „objevit kouzelná slova, která čekají na konci všech cest“. Tato postava je mimo jiné vypůjčena z Dona Quijota, v němž je vydáván za autora celého vyprávění. Druhým hrdinou je vězněný Saavedra, tedy sám Cervantes, jenž čte knihy, snaží se uprchnout ze zajetí a zároveň také sděluje příběhy.

Don Quijote je jedním z vůbec nejvytěženějších románů, což autor nijak nezamlčuje a spíš si tento fakt užívá. Během četby nás hned v úvodu napadne spřízněnost s Jorgem Luisem Borgesem, na nějž Kučera ve svém díle neodkazuje poprvé. Pocta autorovi povídky s názvem Autor Quijota Pierre Menard se zhmotní v karnevalové kapitole z ostrova Svatého Tomáše, v níž se mluví o slepém guvernérovi jménem Borges, který se rozhodl „znovu stvořit epos songhajských lidových vypravěčů o králi Sundžátovi, místo přepisování a překládání však opakoval krok po kroku jejich tance a hrdelní nápěv“. Podobných hříček a odkazů je v knize více a záleží jen na čtenáři, zda se bude chtít nořit do jejich zátočin, nebo se nechá unášet příběhem, který hravě obstojí sám o sobě.

Autor využívá obecně zavedené figury a motivy, jako jsou nalezený rukopis, vyprávění ve vyprávění (ve vyprávění), již výše zmíněná intertextualita nebo apokryfy popírající kanonické narativy. Tato postmoderní veteš ale v knize nikterak nepřekáží; možná díky tomu, že je využita poučeně a s humorem, nebo proto, že je velmi snadné ztratit se v ději a užívat si fantastické příhody bez ohledu na jejich původ.

Člověk se nezmění

Na pozadí dobrodružství Ibn Enheliho i Saavedry ale neustále prosvítají aktuální otázky týkající se náboženské tolerance, destrukce deštných pralesů a šířícího se sucha, nerovnosti a lidské krutosti, ať už vykonávané na zvířatech, nebo na jedincích vlastního druhu. Setkáme se zde s reflexí otrokářství a kolonialismu a v explicitním rámcovém obrazu ze současnosti jsou mořské pláže lemovány oranžovými fleky záchranných vest.

V souvislosti s tímto zhoubným vlivem člověka je ale zřejmá pouze jediná věc: podstata lidského zvířete, v níž se jako nebe a peklo snoubí kreativita s destrukcí, se nikdy nezmění. A vše, co nám tváří v tvář konečnosti a nevyhnutelnému rozkladu zbývá, jsou příběhy, které tento nerozdělitelný rozpor popisují – a to i s vědomím, že většina z nich ani není pravdivá. Jak říká ke konci Největší lekce Saavedrovi čarodějka Sykorax, parafrázující Démokrita: „Už od nejmenších částic, které postrkují prachové smetí, je život boj. I silnější hvězdy přitahují slabší, aby je pohltily, a Bůh – on je krutý – stvořil jedny lidi jako příčinu života pro druhé a stejně tak stvořil tyto druhé lidi jako příčinu smrti pro ty první.“

Projekt Gilgameš zakončila utopická naděje, že by bylo možné tento status quo vyřešit radikální a plošnou úpravou lidského mozku. V Největší lekci naděje schází a zbývá jen opojná radost z vyprávění. Lidský svět a jeho boje a lopocení jsou jako had se dvěma hlavami, kterého má čarodějka vytetovaného na tvářích: „Kdysi jsem dvouhlavého hada chovala ve sklenici. Sledovala jsem ho při krmení, kdy spolu obě hlavy bojovaly o kořist – každá se snažila uchvátit předhozenou myš, ale ať vyhrála jedna nebo druhá, myš nakonec skončila ve stejném břiše.“

Princi, králi, rytíři

S Frédéricem Nauczycielem o voguingu a barokní hudbě

Svou nejnovější inscenaci jste pojmenoval Singulis et Simul, co to přesně znamená?

Simul et Singulis [Společně a každý za sebe] je heslo divadelní společnosti Comédie-Française, kterou založil sloučením několika divadelních spolků král Ludvík XIV. v roce 1680. To sloučení se mimochodem divadelníkům tehdy vůbec nelíbilo, byť jim bylo řečeno, že si díky němu zachovají svobodu. Připadá mi, že heslo platí i pro současnou situaci. Představitelé státu jsou často slepí k vlastním občanům, třeba k lidem černé pleti. Jako by říkali – žijeme tu společně, ale vlastně každý za sebe. Na jevišti jsem to obrátil, každý může být sám sebou, ale musí být zároveň s ostatními, proto tedy Singulis et Simul. Představení ukazuje naše osobní odlišnosti – neměli bychom se za ně stydět, ale naopak je ukázat.

Co vás přimělo propojit barokní hudbu a voguing?

Chtěl jsem přirovnat politickou stránku voguingu k fungování barokní kultury a reprezentace moci prostřednictvím umění. Voguing se hodně inspiruje prostředím francouzské monarchie, mnoho mých kamarádů z voguingu si nechává říkat „markýzi“. Navíc afroamerické základy voguingu pracují s touto inspirací jako paradoxem: reakcí na vyloučení bylo vytvoření paralely, v níž se naopak ocitáme ve středu dění. Ve voguingových skupinách se členové oslovují „princi“, „králi“, „rytíři“ a podobně.

Jaká je historie tohoto tance?

Obecně se jedná o takzvanou kulturu ballroomu. Ta existuje už asi sto let a jde o jeden z projevů černošské umělecké komunity v newyorském Harlemu. Vytvořili své vlastní muzeum, nakladatelství, galerii a pořádali večírky, kde vystupovaly černošské drag queens a volily se královny krásy. V té době se ještě nemluvilo o transsexuálech, i když jimi byli. A tyto večírky se konaly ve společenských sálech – odtud tedy ballroom.

A následně vznikl voguing?

Transsexuální ženy se nechávaly inspirovat prostředím módy, ale zároveň z něj byly vyloučeny. Voguing vznikl v době, kdy módní časopisy, zejména pak právě Vogue, začaly používat na titulních stranách fotografie s pózujícími modelkami. Voguing je tanec, který je plný póz jako z módního časopisu. Vznikl tedy už v šedesátých nebo sedmdesátých letech, do povědomí širší veřejnosti se ale dostal až v devadesátých letech díky klipu Vogue od Madonny, a pak také dokumentárním snímkem Paris Is Burning (Paříž hoří, 1990), který natočila v průběhu osmdesátých let v prostředí newyorského dragu režisérka Jennie Livingston. Po rozšíření AIDS voguing přešel tak trochu do ilegality a panovaly obavy, že se zcela vytratí. Omyl. Právě tato kultura i tanec v podstatě vždy existovaly v undergroundu – pokud jste totiž černí transsexuálové v bílé Americe, nic jiného vám nezbývá.

A co takový hip hop?

Ten je ale spojený s maskulinitou a odehrává se na ulici. Voguing je specifická femininní kultura přinesená transgender muži a jeho představitelé se vždy trochu skrývali. Samotný voguing se jako tanec dost proměňoval. Byl pod vlivem baletu, jazzu i právě hip hopu nebo new wave a neustále se vyvíjí.

Kdy došlo k jeho renesanci?

Na počátku nového milénia, hlavně díky internetu, šířil se prostřednictvím YouTube nejprve ve Spojených státech a pak do Evropy. Tak se i formovala francouzská, zejména pařížská scéna voguingu. Šlo o černošskou komunitu, hlavně z Antil, Martiniku a Guadeloupu. Ke skutečnému boomu a proslavení této kultury pak došlo po roce 2010.

Myslíte, že ilegalita nadále existuje?

Ano. Když je někdo transsexuál, je jím dvacet čtyři hodin denně a na očích všem kolem. A lidi nejsou vždy schopní to akceptovat. Možná ve velkých městech, ale na maloměstě? Jako bychom vždy potřebovali nějaké pódium, kde můžeme být sami sebou. Jen scéna mnohým lidem takto pomůže k tomu, aby měli sami sebe rádi a akceptovali své vlastní tělo, protože ve společnosti to tak ještě nefunguje. I já jsem se díky této skupině lidí naučil lépe vnímat sebe sama a stavět se za to, co mám rád.

Vidíte ve voguingu spojitost s fenoménem dragu?

Voguingové bály se konají tak trochu jako na zámku, v královském paláci. I v tom lze spatřovat spojitost s barokem. Na rozdíl od večírků dragu to ale neděláme pro publikum, není to sebeprezentace. Ballroomy jsou určeny pro nás samotné, nejedná se o žádnou formu exhibicionismu. Možná i proto je voguingu tak málo.

Existuje ve voguingu rovnost?

Ne, ballroomy odrážejí společenské stereotypy a jsou hierarchické, protože rovnost neexistuje ani ve společnosti. Ale své postavení si účastníci vydobývají talentem, nikoli tím, že se narodí do nějakého rodu… Voguing má svou politickou stránku – myslím, že s ním nelze nijak spojovat bílého heterosexuálního muže. Musíte být queer. Voguér však není jen voguérem. Jde se o tanečníky mnoha žánrů. Například v posledním filmu Gaspara Noého Climax většina tanečníků pochází ze světa voguingu.

Jak jste přišel na spojitost voguingu a policejního orchestru? Ten hraje při představení přímo na jevišti.

Byla to náhoda. Protože orchestr městské policie sídlí ve Vélizy na jižním předměstí Paříže, kde jste představení v divadle l’Onde viděla. Orchestr sice není složen z policistů – jsou to profesionální hudebníci –, ale líbilo se mi dát na jedno pódium soubor, který pochází z tohoto prostředí, a navíc se generačně odlišuje. Dvě skupiny lidí, kteří jsou dost rozdílní.

Uprchlická krize vyprávění

Animovaný dokument Utéct

Dánskému filmu Utéct se čerstvě podařilo získat prvenství v letošních oscarových nominacích. Je to první snímek v historii, který byl nominovaný zároveň v kategoriích animace i dokumentu. Můžeme to vzít jako další z opožděných reakcí konzervativní filmové akademie na trend prolínání dokumentární a animované tvorby, o kterém se mluví přinejmenším už od Valčíku s Bašírem (Vals im Bashir) z roku 2008 a který už má i své označení anidok. Utéct je vlastně zajímavější z jiného, podstatně současnějšího mediálního hlediska. Film totiž vznikl z projektu, jehož výstupem měl původně být rozhlasový dokument. Traumatizovaného afghánského uprchlíka Amina jsme tedy původně měli jenom slyšet. Teprve když se režisér Jonas Poher Rasmussen, který předtím měl už zkušenost s natáčením rozhlasových i filmových dokumentů, zúčastnil společného workshopu animátorů a dokumentaristů, rozhodl se dát Aminovu příběhu hybridní, anidokový formát.

Neschopnost zakotvit

Základem celého filmu skutečně je zvukový materiál – série režisérových rozhovorů s jeho někdejším spolužákem Aminem, který má za sebou zkušenost uprchlíka z Afghánistánu, ilegálního imigranta v Rusku a v Dánsku, ale také gaye pocházejícího z arabské kultury. Kdyby to nakonec byl audiodokument, tak by nepochybně obstál stejně dobře jako ve své filmové podobě. Právě Aminův celkový projev filmu dává dojem autenticity a právě v něm se také odehrává největší drama celého projektu.

Mimochodem, je paradoxní, že koproducenty Utéct se ještě v zárodcích natáčení staly globální herecké hvězdy Riz Ahmed a Nikolaj Coster-Waldau, které pro anglickou verzi předabovaly rozhovory Amina a Rasmussena. Pomohly tím na svět filmu, který pak zároveň do jisté míry zabily. Bez autentického Aminova hlasu totiž Utéct ztrácí rozměr jedinečné výpovědi a stává se spíš příkladovou studií uprchlické krize. Rasmussenovi ale šlo spíš právě o jedinečnou perspektivu. Uprchlictví neukazuje jako „krizi“ – naopak se důsledně vyhýbá masovému měřítku a zdůrazňuje pocit izolace, osamělosti a vyloučení na okraj společnosti.

Slyšet samotného Amina je nutné především proto, že Utéct je v první řadě film o procesu vyprávění samotném. Amin není ochotný mluvčí, který by ze sebe aktivně chtěl udělat tvář uprchlické krize. Je to režisérův osobní známý – Rasmussen ho oslovil a natáčel s ním rozhovory během dlouhé doby. Amin o řadě událostí dlouho nedokázal promluvit, takže se k nim postupně vraceli a rozkrývali je do hloubky. Jeho uzavřenost, nedůvěra a neschopnost zpřítomňovat si vlastní minulost je do velké míry způsobená prožitými traumatizujícími zážitky, které formovaly jeho osobnost. Ostatně i název Utéct naráží na Aminovu neschopnost někde zakotvit – celý film začíná otázkou, co pro něho znamená domov, a součástí filmu je i kronika toho, jak se dospělý Amin se svým přítelem snaží založit společnou domácnost, ale bývalý uprchlík z ní neustále nervózně uniká kamsi pryč.

Kreslené mluvící hlavy

Díky formátu animovaného dokumentu Amin ve filmu zároveň je i není: slyšíme jeho autentický hlas, jeho tvář však sledujeme zprostředkovaně. Rozpor mezi autenticitou a inscenovaností je ještě zdůrazněn tím, že animované pasáže občas napodobují postupy klasických dokumentů – mluvící hlavy či bezprostřední záznamy spontánních konverzací nebo civilních chvilek. Jedna z vrcholných scén se dokonce explicitně vůbec netýká velkých témat uprchlické krize a homosexuality, ale jde o náhodně odpozorovaný všední moment, ovšem ukázaný animační technikou – pasáž, kdy si protagonista a jeho přítel jdou prohlédnout dům, kam se chtějí nastěhovat, a Amin si po chvíli bez nejmenšího zájmu o nabízenou nemovitost začne hrát s kočkou, kterou uvidí na trávníku.

Animace zaceluje trhliny

Většinu toho, co ve snímku vidíme, jsou ale ilustrace k Aminovu vyprávění. Obraz tu slouží v podstatě k dokreslení jeho příběhu – k plastickému zobrazení prostředí a k vytvoření dramatického efektu. Dánská animační společnost Sun Creature Studio většinu filmu ztvárnila nejtypičtější technikou, jaká se v animovaném dokumentu používá – realistickou kreslenou animací s velmi jednoduchou linkou. Po animační stránce působí snímek sice pečlivě a poctivě (tvůrci například strávili hodně času rešeršemi ohledně vizuální podoby Kábulu v éře před Tálibánem), ale z kreativního hlediska je rutinní, až odbytý. Oproti zmíněnému Valčíku s Bašírem tu chybějí imaginativnější scény, ale i rafinovanější inscenační a dramaturgické postupy. Ani černobílé expresivní pasáže či autentické dobové záznamy, které čas od času snímek ozvláštní, nepředstavují vlastně nic víc než konvenční způsoby, jak posílit dramatičnost nebo naopak dokumentárnost. Ty nejoriginálnější nápady se tak nakonec odehrávají ve zvuku – třeba když ve scéně se dvěma teenagery prchajícími ze Sovětského svazu v nákladním autě zní euforický osmdesátkový hit Joyride od Roxette.

Přesto by bylo příliš příkré označovat Rasmussenův film za podcast s přidanou grafikou. Utéct nakonec stojí právě na kontrastu animovaného obrazu a Aminova monologu, který by byl sám o sobě příliš útržkový a zacyklený do sebe. Nebýt obrazu, poslouchali bychom dokument o stopách traumatu v toku vyprávění. Obraz pomáhá Aminovi sdělit to, co on sám říct nedokáže. Animace je náhrada za nevyřčené, substitut paměti, kterou se Amin naučil potlačovat. Teprve jako celek působí Utéct zvláštně útěšným, terapeutickým dojmem. Nezastírá rány, které Aminova řeč zčásti bezděčně obnažuje, ale zároveň nabízí pojivo, jímž je lze do určité míry zacelit.

Petra Feriancová: If they cut you in half, which part does it hurt more? The one you lost? Or the one you lost?

Vrahem je zahradník, ne feminismus

K otázce politiky identity a kulturalizace levice

Zatímco v minulosti se za feministky prohlašovaly pouze malé skupinky aktivistek, v posledních letech se feminismus začlenil do mainstreamu a je skloňovaným heslem na sociálních sítích i v popkultuře. Do jisté míry je to pozitivní zpráva, na druhou stranu s sebou tato situace přináší mnohé nástrahy. Feminismus se stal módním, což znamená, že je přístupnější většímu množství lidí, zároveň ale nabírá nové, často i problematické podoby. Kromě liberálního feminismu, jenž rezignoval na snahu o proměnu systému a prosazuje zejména rovné zastoupení žen z vyšší třídy, se to týká hlavně kulturalizace původně politických témat. Feminismus, ekologie nebo antirasismus se především v určitém výseku umělecké scény nebo humanitních věd čím dál častěji proměňují v cool nálepky, pod nimiž se skrývají jen prázdné teze.

Na to upozorňuje ve svém článku Jak se proměňují umělecké instituce Dominik Forman (A2 č. 22/2021). Přestože v něm autor většinou nabízí jen velmi zjednodušený a nepřátelský pohled na feminismus, daří se mu dotknout se několika důležitých témat. Mezi nejzásadnější patří normalizace politiky identity, která se v jistých ohledech skutečně vzdálila možnostem emancipace. Druhým bodem je potom kulturalizace politického boje, který jako by se dnes přesunul z ulice do galerií a dalších (kulturních) institucí. Problém Formanova článku ale tkví v tom, že sugeruje, že hlavním viníkem všeho je samotný feminismus.

Co je autenticky politické?

Forman tvrdí, že témata jako feminismus, queer problematika a ekologická udržitelnost se na umělecké scéně staly hegemonními, a obviňuje uměleckou scénu z využívání těchto (pseudo)politik k budování kariér. Druhou rovinu jeho kritiky potom tvoří dokonce odmítnutí feminismu jako takového. Ten si podle něj falešně nárokuje „být zástupcem univerzality“, ačkoli ve skutečnosti je pouze tím, co Jacques Rancière nazývá policií, tedy jakýmsi zbytnělým rozložením moci, nikoli autentickou politikou: „Jedná se o krajní typ konsekventní identitární politiky, která předem vylučuje určitou skupinu (muže na základě jejich ,mužství‘), čímž upírá části jednotlivců svobodnou možnost vlastní politické subjektivizace. Tak vyřazuje dimenzi autentické politiky – nemůže se stát dílem bez podílu a zastupovat obecné bezpráví.“

V rancièrovském pojetí představuje politika dynamický proces, během něhož se o slovo hlásí ti, kdo k němu do té doby neměli přístup. Spíše než jednotlivým a definitivním střetem je tak neustálým znovunastolováním scény, v níž mohou tyto hlasy zaznít. Tedy i kdyby feminismus neměl univerzalistický přesah (jak se domnívá Forman), byl by sám o sobě politický za předpokladu, že dává prostor hlásit se o slovo těm, kteří se do té doby nepodíleli na společenské debatě. Nehledě na to, že Formanova definice feminismu působí jako ze stereotypního vtipu: skutečně musím připomínat, že feminismus muže – ani ty biologické – odnikud nevylučuje, ale naopak za jejich účasti usiluje osvobodit od tlaku patriarchátu i je?

Teprve v polovině článku vyjde vlastně najevo, že Forman feminismus (a to dokonce i ten antikapitalistický) považuje za podřízený boji proti ekonomickému útlaku: „Dokud nebude ekonomický útlak chápán jako hlavní, nadřazená forma, ze které vyvěrá veškerý další útlak, nelze vnímat nárok na spravedlivou společnost vůbec vážně.“ Tuto nadřazenost argumentuje tím, že matky-samoživitelky a muži-dělníci mají k sobě navzájem blíž než ty první k ženám-manažerkám a ti druzí k mužům-oligarchům. Jak ale píší například autorky manifestu Feminismus pro 99 %, na nějž Forman odkazuje, kapitalismus přináší specifické rozdělení rodiny a práce. Z něho potom vyplývá i specifický typ genderového útlaku, jenž není jen nějakým přívažkem kapitalismu, ale leží přímo v jeho základech.

O něco zajímavější je Formanova teze o feministické hegemonii, což je ale otázka, která má dvě roviny. První se týká rozlišování mezi jednotlivými kontexty: je skutečně pravda, že v některých výsecích výtvarné nebo akademické sféry se feminismus a další progresivní proudy mohou stávat pomocníkem při budování kariér. Tento typ používání feminismu jej skutečně vyprazdňuje a depolitizuje. Není ale naivní se domnívat, že zrovna toto jsou prostředí, v nichž lze dělat skutečnou politiku? A musíme kvůli tomu odmítnout celý feminismus? Nesmíme také zapomínat na to, že zde tyto trendy (často legitimizované zejména západní praxí) čelí poměrně velkému konzervativnímu tlaku, a není náhoda, že nejviditelnějším mluvčím výtvarné scény v mainstreamových médiích je stále Jiří David.

Normativní identity

S tím souvisí i druhá rovina tohoto problému: jsou to právě normativní podoby feminismu, které ztrácejí povědomí o své situovanosti, ať už třídní nebo ekonomické. Netýká se to nutně jen liberálního feminismu, který až karikaturně reprezentují vysoké manažerky, ale také například influenceři na sociálních sítích. Vedle toho nepochybně existují i rétoricky radikální podoby feminismu a politiky identity, které pod tlakem kapitalistické morálky kopírují její tlak na dokonalost a výkon. Vyznačují se zejména důrazem na individuální sebeurčení a velkou mírou hygieničnosti jazyka, jež odráží spíše fungování sociálních sítí než fyzického světa.

Problémem tohoto typu politiky identity je zejména její normativita. Tematizaci různých sexuálních a genderových identit můžeme čím dál častěji najít v popkultuře, v akademické sféře i v umění. To je skvělé, protože se tak vytvářejí rozmanité reprezentace pro ty, kdo nezapadají do tradičního pojetí muže nebo ženy (což jsou ostatně skoro všichni). Na druhou stranu tento trend vytváří představu, že stále komplikovanější jazyk používaný pro popis stále komplikovanějších identit je něčím přirozeně srozumitelným. Zapomínáme na to, že je dostupný pouze lidem, kteří mají určitý typ (humanitního) vzdělání, respektive jen těm, kdo mají na tato témata prostředky a prostor. Zároveň s tím roste i tlak na budování a definování vlastní identity, jemuž se v některých kontextech nelze vůbec vyhnout.

Jistě, politice musí předcházet přesvědčení, že náš požadavek je vlastně normální; můžeme na ní participovat teprve ve chvíli, kdy si uvědomíme, že jsme rovnoprávní. Pro normativitu, o níž mluvím, je symptomatické používání slova queer. Ve svém původním významu bylo širokým pojmenováním pro ledasjakou ujetost, pojmenováním, jež umožňovalo vyhnout se přesné definici a zároveň vytvořit kolektivní subjektivitu. Dnes často působí zcela vyprázdněně, jako pouhý nadřazený pojem pro všechny možné nekonformní kategorie sexuálních a genderových identit. Stává se pojmem neutrálně popisným, nikoli emancipačním.

Unifikace prostoru

Dalším zásadním problémem, na nějž Forman (možná nevědomky) naráží, je kulturalizace levice. Politika se přesunula do galerií a univerzit, čímž do jisté míry přišla o svou schopnost emancipovat. Co je ale zásadnější, toto prolnutí jako by přispělo ke ztrátě citlivosti k různým žánrům a prostředím, v nichž je potřeba používat různé jazyky. Jazyk akademické práce se liší od jazyka uměleckého díla, protestního banneru nebo publicistického komentáře. Zatím se ale zdá, že společně vytváříme podivný hybrid, který se pohybuje mezi všemi těmito kontexty, kolonizuje je a unifikuje. Jedním z těch, kdo se do této pasti chytili, je i Dominik Forman, jinak by se nad absencí autentické politiky v uměleckých institucích nemohl pozastavovat.

Přestože se feminismus a další hnutí stávají součástí liberálního mainstreamu a samy o sobě již dávno nejsou avantgardou, neznamená to, že přišly o svůj emancipační náboj. Jsou pod velkým tlakem neoliberalismu, ale to i proto, že mají moc spojovat lidi a otevírat cesty ke svobodě. Tím spíš bychom ale měli nedogmaticky diskutovat o tom, kudy vedou linie kolonizace a prospěšnosti, pečlivě rozlišovat a být otevření skutečné rozmanitosti. Pokud se ale jen trochu rozhlédneme po světě, musí nám být jasné, že feminismus zdola rozhodně nabírá na síle.

Autorka je aktivistka.

Do vlastních řad - hudební zápisník

Poslední dobou je můj život až po uši naplněný monotónní prací. Přesto se kolem mě postupně přihodilo několik nevšedních událostí: byl jsem vyzván, abych připravil přednášku o newyorském hudebním undergroundu šedesátých let; rozpadly se mi boty, takže jsem si musel koupit nové; zemřel můj občasný spoluhráč a přítel Tom Smith, americký experimentální hudebník a zpěvák, známý hlavně ze skupiny To Live and Shave in LA. Tyto události spolu samozřejmě přímo nesouvisí, ale každá z nich mi po svém připomíná přítomnost žánru – kategorie, jež je sice obstarožní, přesto ne a ne úplně zmizet.

Jedním z prvních, u nichž jsem zpochybňování žánru zaregistroval, byl právě Tom Smith (viz rozhovor v A2 č. 19/2012). Na vlastní kůži jsem tuto strategii pocítil během miniturné, které jsme s ním podnikli před více než pěti lety společně s Janem Klammem. Tom svými krátkými repetitivními texty a nezvykle čistým vokálním projevem znejistil hudební zvyklosti, které jsme do té doby vyznávali. Instantní písně, absence efektů, do nichž by bylo možné zpěv zahalit, nebo neměnné beaty byly prvky, které provokovaly všechny, kdo měli ustálenou představu o tom, jak by měl noise či volná improvizace znít. Tomovy texty jako „Be nothing with me“ či „I hated everyone/ classic love story“ nebyly pouhé fráze – jak vstupovaly do našich kazetových manipulací, nutily nás promýšlet, o co se tu vlastně hraje. Napětí přítomné na všech odehraných koncertech potvrzovalo, že neznámé je mnohem víc sexy – jak znělo Tomovo krédo –, a já se navíc několikrát od publika dozvěděl, že můj saxofon nezní, jak by měl znít.

V případě shánění nových bot mi o sobě dal žánr vědět jinak: jakožto člověk odchovaný punkovou subkulturou jsem většinou nosil boty robustní konstrukce, a protože kategorie punkového vkusu zhodnocuje opotřebovanost a s ní i související úpravy, nikdy nebylo nutné lpět na ikonických značkách. Stačilo se držet správných vzorů, které se daly objevit v kdejakém armádním výprodeji nebo v obchodech s pracovními oděvy, a díky mým zednickým aktivitám boty brzy získaly patřičný vzhled. Jenže v době, kdy pracovní móda odkazuje buď k outdoorovému oblečení, anebo k mechanikům Formule 1, jsou mé oblíbené vzory na pultech řemeslnických potřeb stále vzácnější. Chtělo by se říct, že zestárly stejně jako můj vkus. Opak je ale pravda: spřízněnými vzory se to na mladých nohách jen hemží. Ikonické značky totiž zlevnily a přibylo i jejich kopií, tudíž je z druhé ruky možné sehnat sotva nošené martensky levněji než nové farmářky. Kdysi už jsem martensky měl (tehdy jsem je našel v popelnici), značky jsem se zjevně nebál, a tak jsem si jedny takové opět pořídil. Jak zbytečný mi ale nyní můj vkus přijde, když se sklopenýma očima procházím Letnou v davu stejných nohou… Pro vitalitu žánru z toho plyne jasné westernové pravidlo: „Kde život ztratil na hodnotě, tam smrt – někdy – nějakou cenu má.“

Podvratné přístupy, schopné obrátit se samy proti sobě, mě lákaly vždy. Zvlášť proto, že dávají naději na změnu i pouhým nohsledům a lúzrům. Dokud jsem si například jako teenager nepřečetl knihu Legse McNeila a Gillian McCainové Zab mě, prosím. Necenzurovaná historie punku (1996, česky 1999), byl pro mě poslech ikon typu Velvet Underground těžko stravitelný. Až záplava výroků, jež nebyly strukturovány úspěšností svých autorů, mě uklidnila, poněvadž připomínala jeden velký kompost, kde stranou zrajících plodů hnijí pohromadě jejich zbytky. Ty vytvořily vrstvu blahodárného humusu – stačilo ji rozkrývat a žasnout, z jak různorodých prvků byl hybridní útvar raných Velvet Underground složen.

Punková strategie založená na využívání špíny, odpadu a pohřebišť má ovšem jednu zásadní vadu: počítá s tím, že perly nejvíc září na hnojišti. A tak pokud nechceme zůstat v kategorii konkurujících si plodů, je lepší z tlející hromady nic nevyzdvihovat. V tomto ohledu dopadla má přednáška dobře: nikdo nepřednášel a zúčastnění se mohli během kolektivního čtení kapitol vybraných ze Zab mě, prosím zavrtat do spodní vrstvy, díky níž jsou růst a následná konzumace vůbec možné. Podobnou cestu zvolil i Todd Haynes při natáčení dokumentu The Velvet Underground (2021), v němž přeživší pamětníci vzpomínají na události, které až podezřele identicky vylíčili již ve zmíněné knize. Přesto snímek popisující bujení newyorského undergroundu kolem Andyho Warhola a „Velvetů“ ve výsledku vyznívá jako příběh o úspěšném začlenění do kulturního mainstreamu. Ať už je to způsobeno absencí bulvárního přístupu, stářím nebo pragmatismem, v dokumentu je opomenut ten nejživotadárnější prvek celé subkultury, který v knize vystihl Danny Fields:

„Každej každýho miloval. Byli jsme všichni děti a vypadalo to tam jak na gymplu. Jako když mi bylo šestnáct. Tenhleten měl tuhletu rád tenhle tejden, tamten tuhle tenhle tejden rád neměl, ale miloval támhletoho. A byly tam všechny ty různý trojúhelníky. Chci říct, že to nikdo nebral moc vážně. Byli jsme zkrátka lidi, který se pozdějc stali dost slavný, protože byli tak děsně sexy a nádherný, ale o tom jsme v tu chvíli neměli ani páru. Pořád jsme se jen zamilovávali a odmilovávali – kdo se v tom k čertu měl vyznat? A každej se samozřejmě zamilovával a rozcházel s Andym a Andy byl zamilovanej a rozešlej se všema okolo. Ale ti, kdo byli nejvíc ‚zamilovaný‘, byli myslím ti, kdo nejmíň píchali – jako třeba Andy.“

Autor je vizuální umělec a hudebník.

Jak nebýt vlastním revivalem

Debutové album valašského „discoegopunkera“

Na podzim loňského roku vyšlo na značce Kabinet Records album Kampak?! punkového hudebníka a dlouholetého organizátora kulturního života v Rožnově pod Radhoštěm Daniela Stibora, přezdívaného Ctib. Ten je známý především jako jedna z hlavních osobností z okruhu rožnovského klubu Vrah, dnes už neexistujícího kultovního koncertního prostoru, který měl čtrnáct let zásadní vliv na místní scénu. Rovněž účinkoval v punkových kapelách Uštkni a Telefon nebo v dosud fungujícím Chorobopopu, který by mohl být vnímán jako přechod mezi pravověrným punkem jeho začátků a dnešní sólovou tvorbou. Zatímco Chorobopop je punková skupina s bicím automatem místo bubeníka, Ctib si vystačí s elektronickými podklady z počítače. Punkový étos a syrová atmosféra se však nevytratily, naopak. Ctibův „discoegopunk“, jak autor svou hudbu nazývá, ukazuje, že lze provozovat punk z pozice veterána, a přitom se nestat svým vlastním revivalem.

Ještě není tak zle

Pokud bychom hledali český ekvivalent Sleaford Mods, nemuseli bychom dlouze přemýšlet – Ctib by byl horkým a nejspíš i jediným favoritem. S britskou dvojicí sdílí stručné aranže, leckde ohlodané až na kost, i sociální témata v textech; Ctib i zpěvák Jason Williamson jsou navíc stejný ročník. Kde jsou však Sleaford Mods postpunkoví, Ctib zůstává prostě punkový, což stvrzuje i obal alba ve stylu DIY od spřízněné duše, slovenského punkového písničkáře, který si říká Dáša fon Fľaša. A zatímco žilinský rodák přetavil punkové songwriterství do špinavého folku a vystupuje jen s akustickou kytarou, Ctib kytaru po krátkém experimentování odložil a upnul se na elektroniku.

Ctibův skandovaný vokální projev leckdy upomene na rapovou scénu, beaty jsou však přísně punkové. Ačkoli o hip hopu nemůže být řeč, skladby, ve kterých se Ctib dostává až na hranu rapování, dávají tušit, že by svou flow mohl zahanbit nejednoho rappera, pokud by se o to snažil. Například skladba Dětem chvílemi připomene dikci pražských WWW, ale také zaklínání Petra Váši z období skupiny Z kopce. Na albu se však objeví i vemlouvavá, ztišená poloha, když Ctib v písni Zdaleka přesvědčuje, že ještě není tak zle.

Většina z třinácti tracků má velmi krátkou stopáž, často pod dvě minuty, což album staví do souvislosti s hardcorovou scénou, kde také nebývá o ultrakrátké skladby nouze. A stejně jako u hardcore punku, krátké trvání nahrávky bohatě vyváží intenzita. Ctibovy texty navíc překypují informacemi a nenajdeme v nich žádnou hlušinu. Autor, v civilním životě učitel češtiny, neponechává nic náhodě – jde o skvěle poskládané drobné postřehy ze života, někdy trochu tajemné, jindy drsné nebo spíš kousavé. Například titulní skladba Kampak?! popisuje incident z roku 2018, kdy skupina brněnských samozvaných ochránců tradičních hodnot, nazvaná Slušní lidé, přerušila divadelní představení hry Naše násilí, vaše násilí v divadle Husa na provázku.

Pěkné zvuky pro obyčejné lidi

Většina písní z alba Kampak?! byla zařazena už na demonahrávku ze zkušebny z roku 2017. Je skvělé, že se podařilo materiál produkčně dotáhnout a nahrát kvalitně, ale bez snahy o studiovou magii, takže se z něj nevytratila punková syrovost. Přispívá k tomu i fakt, že Ctib pracuje převážně s klasickými, někdy i dost obstarožními zvuky. Zaslechneme tu třeba i syntetický hoboj, spinet či jakési kostelní varhany, ale žádné nóbl samply ze série Miroslav Philharmonik. Zkrátka pěkné FM zvuky pro obyčejné lidi. Nejde ani o nějaké ostentativní retro – hraje se na to, co je k dispozici.

Zmíněné demo, které si lze poslechnout na Ctibově bandcampu, má také jisté kouzlo – nevyleštěný zvuk ze zkušebny ostatně k punkové scéně vždy patřil – a rozhodně ho mohu doporučit všem punkovým puristům a nostalgickým duším, vzpomínajícím se slzou v oku na zvuk svých ohoblovaných kazet z mládí. Navíc obsahuje výborné punkové pecky Dogmatem, trestem a zákazem a Stál tam a čet ta slova, které na regulérním albu scházejí.

Kdo viděl Ctiba s jeho sólovým programem naživo, ví, že doprovodná kapela mu při vystoupeních nechybí a že dokáže zaujmout a strhnout posluchače nejen svou hudbou a energií, ale také originálními pohybovými kreacemi. Ctib ukazuje cestu, jak neusnout na vavřínech, byť by byly nakrásně jen punkové. Jeho koncerty i album jsou důkazem toho, že i v padesáti se dá přijít s novým originálním projektem, který má větší ambici než si jen broukat pod fousy, že punk není mrtev.

Autor je hudebník a divadelník.

Romeo z klubu

Hyperpopové písničkářství Segy Bodegy

Na svou druhou desku Romeo z konce minulého roku si ostrovní producent Sega Bodega přizval dva hosty: známou francouzskou zpěvačku a herečku Charlotte Gainsbourg a venezuelskou experimentální klubovou divu a queer ikonu vystupující pod jménem Arca. Tento výběr s poměrně velkým žánrovým i generačním rozptylem jednak působí trochu nahodile, jednak vystihuje specifickou pozici, kterou Bodega zaujímá v současné hudbě. Dost možná totiž jde o jediného ze současných uznávaných klubových tvůrců, kterému se daří v roli zpěváka propasírovat intimní písňové zpovědi sítem těžkých basových beatů a „rave-ready“ rytmů. Takto křehké, a přitom přesvědčivé hyperpopové „písničkářství“ tu nejspíš ještě nebylo.

Teplákové začátky

Irský hudebník s chilskými kořeny Salvador Navarrete se coby Sega Bodega poprvé objevil na klubové scéně v roce 2012 (předtím krátce tvořil jako Peace, od tohoto jména však brzy upustil, aby se vyhnul zaměňování se stejnojmennou indie skupinou). První dvě EP, Song Dynasty a 34, vydal v roce 2013 na malé značce Week of Wonders, třetí vyšlo na Slugabedově labelu Activia Benz v roce 2015. Součástí tohoto releasu s půvabným názvem Sportswear byla tepláková souprava (vydavatelství bylo nezvyklými formáty proslulé), pozornost si však nahrávka vysloužila především díky kombinaci atmosférické triphopové elektroniky a ostřejších rytmů odkazujících na beatový maximalismus tvůrců, jako jsou Hudson Mohawke nebo Rustie, ale také na zvuk tehdy začínajícího kolektivu PC Music.

Sega Bodega se deskou etabloval na taneční scéně jako jeden z vycházejících talentů, nějakou dobu to však vypadalo, že svou hudební kariéru stočí trochu jiným směrem. V roce 2015 totiž začal pro rozhlasovou stanici NTS připravovat nepravidelnou show, v níž mixoval aktuální klubovou tvorbu s klasickými filmovými soundtracky Vangelise, Michaela Nymana, Hanse Zimmera nebo Joea Hisaishiho. Ve stejné době jakožto milovník filmové hudby zahájil sérii soundtracků SS, zahrnující alternativní hudební doprovod ke kultovním snímkům jako Mechanický pomeranč (1971), Kids (1995) nebo Gummo (1997). V rámci svého soundtrackového snažení Bodega připravil také třídílnou skládanku Radio Ghibli s hudbou z filmů slavného japonského animátorského studia.

Sebe*péče

Do klubového světa se s novým původním materiálem Bodega vrátil až po dvouleté pauze. Šestiskladbové EP Ess B (2017), vydané na bristolském labelu Crazylegs, ho představilo jako vyzrálého tvůrce s výrazným – a výrazně aktualizovaným – rukopisem. Vzletné plochy a smyčce odkazující na jeho filmové období zde narážejí na zkreslené beaty a dezorientované rytmy. Od té doby charakterizuje většinu Bodegovy produkce funkční rapový minimalismus obohacený o tropy ostrovní taneční scény. Jeho trademarkem je důraz na detail, díky čemuž dokáže vystavět celou skladbu kolem jediného lapidárního prvku, ať už jde o podladěné trancové arpeggio, nezvykle situovaný rytmus kopáku nebo (precovidový) sampl kašlání.

Původkyní onoho nezdravě znějícího kašle v tracku CC je Shygirl, bývalá bookerka talentů v modelingové agentuře a současná zpěvačka a rapperka, které Sega produkoval první singl Want More. Právě u Shygirl našel Bodega ideální odbytiště pro své vysoce stylizované klubové konstrukce. Společně s původem francouzskou producentkou a rapperkou Coucou Chloe a její krajankou Avril Alvarez alias Oklou pak Sega Bodega a Shygirl založili kolektiv a label Nuxxe, zaměřený takřka výhradně na vydávání jejich vlastní tvorby, což zúčastněným umělcům a umělkyním umožňuje tvořit bez kompromisů. Právě na Nuxxe pak vyšla nahrávka self*care (2018), na níž Bodega poprvé zpívá. Spolu s hlasem se tu dostávají do popředí intimnější témata včetně problematiky duševního zdraví, která se stala leitmotivem autorovy umělecké výpovědi.

Bodegovo debutové album Salvador (2020) je křehká osobní zpověď tápajícího a trpícího umělce, zahalená do syrového a místy obtížně dešifrovatelného klubového zvuku. Jde o emocemi nasycenou nahrávku, kterou je dobré poslouchat jako celek (a nejlépe ve sluchátkách). Vyznění desky je každopádně poměrně tíživé a izolace během pandemie tento dojem jen umocnila. Možná si to uvědomoval i Bodega, když se rozhodl vytvořit sérii Reestablishing Connection a se spřízněnými hudebníky – Dorianem Electrou, Oklou, Eartheater a dalšími – přes Zoom call nahráli na jeden pokus covery hitů devadesátých a nultých let.

Světlo a láska

Pokud unplugged verze písní Gwen Stefani, Maura Picotta nebo Wheatus v odzbrojujícím provedení Bodegy a jeho hostů působí jako skromná online pobožnost, Bodegovo aktuální druhé album Romeo je deska bezmála biblických dimenzí, která zní jako hyperpopové kázání na hoře. Už první singl Only Seeing God When I Come se zvláštně zastřeným vokálem a delikátně skipujícím garážovým beatem napovídal, o jaké apokryfní motivy tentokrát půjde. A velkolepý hymnus Angel on My Shoulder s religiózně vypjatým refrénem, který každým trancovým taktem vzývá před rokem zemřelou producentku Sophii, první dojem jen potvrdil.

Romeo je deska o lásce. Samotu a bezvýchodnost sebedestruktivních vzorců mění za smíření, naději a světlo, třeba v podobě imaginární světelné bytosti jménem Luci, která dělá hudebníkovi společnost na obalu desky. Láska prozařuje i nádherně minimalistickou baladu I Need Nothing from You, jež vypovídá o vyrovnání se s okolním světem i sebou samým. A citem, který ovšem často plodí i bolest, dýchá také skladba Um Um, věnovaná právě památce Sophie, na jejíž odkaz, jak se zdá, Bodega v mnohém navazuje – a v určitém ohledu jde ještě dál. Sophie totiž přes veškeré zvukové experimenty nikdy úplně neopustila klasickou písňovou strukturu. Sega Bodega se oproti tomu k jednoduchosti formy dostává skrze otevřenost, se kterou osahává svá zranění. Zatím se mu daří nacházet způsob, jak hédonistické taneční žánry a současný elektronický sound design přizpůsobit prostému sdělení „písničkáře“. V současné trendy hyperpopové škatulce nenajdeme nikoho, komu by toto zdánlivě anachronické označení sedělo lépe.

Autor je publicista.

Ekonomická rozvaha v klimatickém aktivismu - ultimátum

Hnutí revoluční mládeže

Normalizační proces s radikálními studenty

V druhé polovině března roku 1971 bylo za podvracení republiky postaveno před soud sedmnáct mladých lidí z pražské skupiny Hnutí revoluční mládeže (HRM). Jednalo se o první větší politický proces po potlačení pražského jara vojsky Varšavské smlouvy. Důvody zatčení i průběh vyšetřování by mohl být dnešnímu čtenáři povědomý – připomíná totiž nedávnou kauzu Fénix. Do antiautoritářského, radikálně levicového kolektivu se infiltroval policejní agent, který se snažil ostatní přesvědčit o nutnosti použití teroristických způsobů boje proti nastupujícímu Husákovu režimu. Přestože si skupina tyto metody nakonec neosvojila, staly se hlavním důvodem pro více než roční vazbu i hlavním důkazem provinění. Proces se členy Hnutí revoluční mládeže se dostal do hledáčku západních médií, na podporu uvězněných se ozývaly významné osobnosti západní levice, jako Jean-Paul Sartre či Ernst Bloch, v řadě západoevropských měst demonstrovali levicoví studenti a v Paříži byl dokonce obsazen československý konzulát.

Revoluční marxisté

Oč ve skutečnosti Hnutí revoluční mládeže usilovalo a proč se stalo trnem v oku represivních orgánů i nastupující nomenklatury? Skupina byla založena na začátku prosince roku 1968 a její velkou část tvořili studenti a studentky Filozofické fakulty UK (Jaroslav Suk, Petruška Šustrová, Jaroslav Bašta ad.), Vysoké školy zemědělské (Ivan Dejmal, Magda Vlasáková ad.), ale také pražských práv, ČVUT či Matematicko-fyzikální fakulty. Jednou z nejvýraznějších nestudentských postav skupiny byl Petr Uhl, spolu s Jaroslavem Sukem autor většiny ideových textů HRM. Ideologie byla rámována revolučním marxismem se silným akcentem na antiautoritářství, internacionalismus a antiimperialismus. Skupina byla součástí širší protiokupační „koalice“ a považovala se za radikální křídlo československého studentského hnutí, ve kterém se řada členů angažovala již před vypuknutím pražského jara.

Ideově i organizačně bylo HRM ovlivněno západoevropskou levicí a studentským hnutím, s nímž bylo v průběhu šedesátých let v čilém kontaktu. Jak vzpomínal Petr Uhl, díky otevřenějším hranicím v šedesátých letech strávil značnou dobu mezi francouzskými revolučními marxisty, což pro něj představovalo důležitou politickou školu. Součástí Hnutí revoluční mládeže byla i Sybille Plogstedt, členka spolku západoberlínských socialistických studentů, pobývající v té době v Praze. Od zbytku československého studentského hnutí se lišili ve dvou základních bodech: v odlišném hodnocení pražského jara a v odmítání redukovat protiokupační hnutí na pasivní podporu reformních komunistů ve straně.

Období pražského jara bylo dobou velkých nadějí, očekávání, ale také rostoucí politickou aktivizací širokých vrstev společnosti. Mnozí si slibovali, že emancipační rozměr socialistického Československa definitivně přebije ten nedemokratický a represivní. Postupné obnovení svobody slova a s tím spojená veřejná diskuse, oživování občanské společnosti, otevřené hranice, ale i veřejná stranická kritika represivní stalinské minulosti znamenaly pro většinu společnosti příslib, že Dubčekovo hledání socialismu s lidskou tváří povede k přerodu v opravdový demokratický socialismus. Konečně průzkumy z léta roku 1968 ukázaly, že vedení strany mělo podporu drtivé většiny společnosti. Když v srpnu 1968 přijely tanky, budoucnost byla ještě nenapsaná a celé důsledky tohoto aktu si samozřejmě nedovedl nikdo zcela představit. Velká část společnosti však vkládala naděje do reformní části vedení strany a vsadila na její podporu.

Ani Dubček, ani Husák

Členové Hnutí revoluční mládeže sice uznávali výdobytky pražského jara a bojovali za jejich uchování a rozšiřování, odmítli se ale nadále ztotožňovat s reformními komunisty, jejichž politika srpnovou okupací jasně narazila na strukturální limity socialistické diktatury. Reformní socialismus nahradilo HRM revolučním marxismem. Přestože vycházeli ze stejného kánonu (marxismu), naprosto odmítli vedoucí úlohu komunistické strany, ale i reformní dokument pražského jara – Akční program KSČ. Cílem tak pro ně nebyl socialismus s lidskou tváří, neboť jak psali v jednom ze svých ideových textů, „socialismus je jen jeden a jeho tvář je lidská, jinak to není socialismus“. Místo toho bojovali za samosprávný socialismus. K tomu mohlo podle nich dojít pouze mezinárodní revolucí, která by odstranila současnou vládnoucí byrokratickou vrstvu, a nastolením demokratické správy na pracovištích, jež by vedlo i k odstranění státu s celým byrokratickým i represivním aparátem.

Hnutí revoluční mládeže odmítalo ale i západní parlamentní demokracii, jejíž varianta vedla v jejich očích ke stejným problémům, před kterými stáli oni: k pasivnímu občanství, hospodářskému útlaku i mezinárodnímu imperialismu. Usilovali o demokracii procesuální a nehierarchickou, která se projevuje v každodenním politickém životě na pracovišti, „protože jen pracující sami mají právo rozhodovat o svém osudu“.

Hnutí revoluční mládeže se stávalo atraktivním pro celou řadu mladých lidí, a to nejen budováním levicové antiautoritářské alternativy k reálnému socialismu, nýbrž i důrazem na aktivní roli jedince. V listopadu 1968 studenti zorganizovali v několika městech univerzitní okupační stávky, které se staly vyvrcholením studentských protestů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy. Zatímco po faktickém neúspěchu těchto protestů začala velká část studentstva upadat do pasivity, zbytek vsadil na pasivní podporu reformních komunistů ve straně či defenzivně hájil vydobyté svobody na poli Studentského vysokoškolského svazu, nezávislé studentské instituce, jež vznikla v průběhu reformního procesu.

Aktivitou proti nové byrokracii

Myšlení i jednání HRM bylo naproti tomu založeno právě na aktivní úloze jednotlivce. Ta hrála klíčovou roli v odporu proti nastupující okupační moci, byla zárodkem budoucího samosprávného socialismu a v neposlední řadě šlo o politickou ideu permanentní revoluce aktivně jednajícího subjektu, jenž měl být obranou před byrokratickou degenerací socialismu. Proti obraně vydobytých práv skrze podporu reformních komunistů tak nabídla politiku přímé akce – tedy politiku bez zprostředkovatelů. Slovy autorů Provolání ideologické sekce Revoluční socialistické strany (alternativní název Hnutí revoluční mládeže): „nikoliv naše strana, ale každý z nás je zárukou příštího vývoje naší společnosti. (…) Věříme jen sami sobě, svému vlastnímu rozumu, svým schopnostem a silám.“ V podobném duchu byl psán i zbytek prohlášení, v němž autoři vyzvali k aktivnímu pouličnímu odporu nejen na výročí okupace a k zakládání samosprávných politických buněk na pracovištích a univerzitách.

Právě důraz na aktivní roli jedince v odporu proti okupaci Československa činilo HRM atraktivní i pro ty, kteří se nemuseli nutně identifikovat s revolučním marxismem, jak zpětně vysvětluje svoji účast například Petruška Šustrová.

Členové a členky HRM tak mimo jiné rozlepovali politické brožury, sprejovali výzvy k odporu proti okupaci, podíleli se na solidární demonstraci na podporu vyhoštěných barmských studentů z NDR a navazovali styky s pracujícími, například s odboráři z pražské tiskárny vytiskli 200 tisíc letáků s deseti body pasivní resistence, které nešířili pouze v Praze, ale také je za pomoci spřáteleného železničáře vyhazovali z vlaku. Rovněž se aktivně podíleli na protestech na výročí okupace, během nichž vyšly do ulic po celém Československu statisíce lidí. Hořící policejní auta a převrácené tramvaje sice možná nebyly dílem konkrétních členů HRM, nevybočovaly však z jejich deklarací o aktivním odporu.

Po silné vlně represí, která následovala po potlačení protestů, zpřísnilo HRM konspirační způsoby organizace, rozdělilo se na jednotlivé buňky zastupované důvěrníky, přičemž platilo, že se členové jednotlivých buněk neměli znát s ostatními buňkami. Ani to však nezabránilo infiltraci. Na konci roku 1969 bylo 19 osob zatčeno a začalo více než roční vyšetřování.

Hlavním proviněním Hnutí revoluční mládeže v očích státu bylo napojení na západoevropskou radikální levici namísto uznání Sovětského svazu jakožto hlavní zahraniční ideové inspirace, artikulace alternativní podoby marxismu, které nabourávalo monopol KSČ na výklad ideologického kánonu, a prosazování aktivní role širokých vrstev společnosti ve veřejném prostoru, což bylo v přímém rozporu s „husákovským“ klidem na práci. Mediálně sledovaný proces tak neměl za cíl pouze potrestat viníky, stal se i exemplárním vytyčením hranic možného jednání v nastupujícím normalizačním režimu.

Na rozdíl od obviněných v kauze Fénix členové Hnutí revoluční mládeže po dlouhé vazbě propuštěni nebyli. Šestnáct z nich bylo odsouzeno k několikaletým trestům ve vězení, většina z nich na jeden až dva roky. Nejdelší trest, čtyřleté odnětí svobody, si odpykal Petr Uhl. Jaroslav Bašta, v současnosti člen strany SPD a jediný signatář Charty 77 sedící v Poslanecké sněmově ČR, byl odsouzen k pobytu ve vězení na 2,5 roku a Sybille Plogstedt byla po sedmnácti měsících ve vězení deportována z Československa.

Autor je historik.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Nerovnost zabíjí

V lednu tohoto roku vydala původem britská charitativní organizace OXFAM svou nejnovější zprávu o vývoji nerovnosti ve světě. Zpráva upozorňuje na bezprecedentní růst nerovností v souvislosti s pandemií onemocnění covid-19 a také na vzájemnou provázanost globální nerovnosti, extrémní chudoby a klimatické spravedlnosti. Světová pandemie v podstatě akceleruje nezdravé nastavení ekonomiky jako celku. Obecný závěr zprávy je potom až mrazivě stručný a všeříkající: nerovnost zabíjí.

Ve své druhé části se zpráva věnuje tzv. ekonomickému násilí a třetí část je určena možným řešením problému nerovnosti. Pandemie onemocnění covid-19 vedla podle všeho k bezprecedentnímu růstu bohatství nejbohatších miliardářů na planetě. Zároveň vedla ke zhoršení situace těch, kdo se nacházejí na opačné straně společenské hierarchie. Podle zprávy se v období od března 2020 do listopadu 2021 bohatství deseti nejbohatších lidí zdvojnásobilo, zatímco situace 99 procent lidstva se naopak z tohoto hlediska zhoršila. Deset nejbohatších jedinců vlastní stejné bohatství jako dolní tři miliardy. Pokud by těchto deset lidí spotřebovalo milion dolarů denně, trvalo by jim 414 let, než by své bohatství utratili. Toto jsou jen některá z dat, která mají poutavě ilustrovat míru zvyšování nerovností. Obecně zpráva konstatuje, že v současnosti jsme na stejné úrovni jako na počátku 20. století během vrcholného období západního imperialismu. Podobné závěry ostatně přinesly i nedávné zprávy Světové banky, Mezinárodního měnového fondu, banky Credit Suisse či Světového ekonomického fóra.

„Není to věc náhody, ale rozhodování. Extrémní nerovnost je formou ekonomického násilí – to znamená, že strukturální a systémová politika a politická rozhodnutí jsou vychýleny ve prospěch nejbohatších a nejmocnějších lidí a vedou k přímé újmě naprosté většiny obyčejných lidí na celém světě,“ konstatuje zpráva. Nejde jen o to, že většina lidí má horší život. Rostoucí nerovnost má v konečném důsledku oběti na životech. Odborníci podílející se na zprávě tvrdí, že například hlad zabije ročně přinejmenším kolem dvou milionů lidí, zatímco v důsledku nedostatečného přístupu ke zdravotní péči v chudých zemích umírá ročně odhadem pět až šest milionů lidí.

Důležitým kontextem zvětšujících se nerovností, na který OXFAM ve své zprávě také upozorňuje, je klimatická krize. Na problém emisí skleníkových plynů lze pohlížet mnoha způsoby. Velmi častým pohledem je prizma národních států. Za většinu vypuštěných emisí jsou odpovědné bohaté státy. Zpráva ovšem upozorňuje i na to, že dvacet nejbohatších světových miliardářů průměrně přispívá k uvolňování oxidu uhličitého do atmosféry až 8000krát více než miliarda nejchudších obyvatel planety. Na těchto údajích je možné demonstrovat, jak je ošemetné chápat otázku klimatické spravedlnosti jako záležitost generačního střetu. Nejen v českém prostředí se totiž klimatická spravedlnost a hnutí proti změně klimatu velmi často prezentuje právě v této rovině. Často nezáměrně a nezamýšleně. Asi nejznámějším aktérem je Fridays for Future, jež bývá zejména médii chápáno jako hnutí pro mladé. Klimatická změna a boj proti ní je tak pojímán jako konflikt mladých proti starým. Pro starší je potom mnohem obtížnější se s požadavky klimatických aktivistů identifikovat. Je to velmi nešťastné, nestrategické a také vlastně nepravdivé. Odklání to totiž pozornost od jádra problému. Zodpovědnost za emise uhlíku není ve společnosti rozřazena podle věku, ale spíše podle majetku, moci a bohatství. Tudíž by i řešení klimatické krize mělo brát nerovnosti v potaz. Ukazuje se, že bude zřejmě vyžadovat výraznou míru rovnosti.

Jaká řešení se nabízejí? OXFAM navrhuje navrátit extrémní bohatství zpět do reálné ekonomiky. Zjednodušeně řečeno, je třeba zdanit rychle bobtnající zisky nejbohatších lidí. Druhým krokem by mělo být nasměrování těchto zdrojů do nástrojů, které zachraňují lidské životy: prioritami by mělo být funkční a dobře financované zdravotnictví a systém sociální ochrany zajišťující slušný příjem pro každého. Poslední opatření je možná nejnáročnější a nejambicióznější: vlády by měly „přepsat pravidla fungování ekonomiky, jež vytvářejí tyto obrovské rozdíly“ a jednat tak, aby přesměrovaly moc v ekonomice. Podle autorského kolektivu stojíme jako generace před klíčovým úkolem: vybrat si mezi násilnou ekonomikou, která pomocí čím dál větších nerovností vraždí chudé, a ekonomikou založenou na rovnosti. Citovaná zpráva ukazuje, že pandemie onemocnění covid-19 odhalila nezdravé nastavení společnosti. Přestože věda velmi rychle vyvíjí nástroje pro její ukončení (očkování, antivirotika), největší problém spočívá v tom, jak bylo v globalizovaném světě nastaveno fungování klíčových ekonomických a politických institucí. Zpráva hovoří dokonce o vakcinačním apartheidu, protože bohaté země svou politikou zabraňovaly distribuci vakcín chudým.

V tomto kontextu začíná v Česku vládnout pravicová koalice, která si za své hlavní cíle fakticky vytkla hlavně omezení schodku státního rozpočtu a zároveň udržení míry zdanění na dnešní, poměrně nízké úrovni. Celkem často se uvádí, že Česko patří k zemím s relativně nízkou příjmovou nerovností: v roce 2019 měl GINI koeficient podle OECD hodnotu 0,25. To je opravdu poměrně málo. Poněkud jiný obrázek ovšem ukazují majetkové rozdíly: jednomu procentu nejbohatších v roce 2019 připadalo 36 procent veškerého bohatství. Majetková nerovnost je tak v Česku vyšší, než je evropský průměr. Priority Fialovy vlády jsou přitom jasné: chce ušetřit, ale v žádném případě nechce zvyšovat daně. Je tedy otázka, jak je na výzvy spojené s řešením rostoucí nerovnosti vlastně Česko připraveno.

Autor je spolupracovník redakce.

Od koalice po absolutní většinu

Portugalsko po předčasných volbách

V portugalských předčasných volbách, které se uskutečnily na konci ledna, jednoznačně zvítězil stávající premiér António Costa. Socialistická strana získala většinu křesel v parlamentu a Costa naplnil cíl, jejž si uložil. Po zhruba šesti letech vlády se obejde bez podpory komunistů a Levicového bloku, kteří patří jednoznačně mezi poražené. Costa, jemuž se kvůli dlouhé kariéře přezdívá „duracellový politik“, tak začíná novou etapu svého politického života.

V režii socialistů

„Absolutní“ bylo slovo, které kralovalo stránkám portugalských deníků den po volbách. Navzdory nepříznivým průzkumům se socialistům podařilo podruhé od karafiátové revoluce získat přes polovinu mandátů. Costovi se nakonec vyplatil politický hazard, když svou neústupností přispěl k neschválení státního rozpočtu v listopadu loňského roku, čímž se otevřely dveře pro předčasné volby.

Zhoršení vztahů s dalšími levicovými stranami bylo postupné a v posledních letech čím dál patrnější. Costa se v roce 2015 odhodlal vytvořit dohodu s Levicovým blokem a komunisty, protože to pro socialisty, kteří tenkrát skončili ve volbách druzí, byla jediná možnost, jak se vrátit do vlády. Jeho první vláda se snažila narovnat některé nejviditelnější nerovnosti způsobené politikou austerity, strany nalevo od socialistů ale žádaly, aby náprava byla důraznější a více se projevila například ve fungování trhu práce. Po volbách v roce 2019, v nichž socialisté zvítězili, už další dohodu neuzavřeli a spoléhali se na vyjednávání v parlamentu.

Costa v předvolební kampani neustále opakoval, že chce politickou stabilitu a bezpečnost, což v jeho podání může zařídit jen jednobarevný kabinet. Není tudíž divu, že jej bývalí radikálně levicoví spojenci podezřívají, že rozpočtová jednání od začátku směřoval k neúspěchu. Na rozdíl od jiných vládních stran socialisté v pandemii neutrpěli propad preferencí, ačkoli i v Portugalsku byla minimálně dvakrát situace kritická. Vláda však dokázala rozběhnout úspěšnou vakcinační kampaň, díky níž má země jednu z nejvyšších proočkovaností na kontinentě, a dařilo se jí vcelku rozumně balancovat mezi omezováním a rozvolňováním. Naopak další levicové síly zřejmě nezvládly dostatečně jasně formulovat, že kritické momenty pandemie, kdy se téměř vyčerpala lůžka na jednotkách intenzivní péče, jsou také vinou rozpočtových škrtů z dob finanční krize a přehnané finanční opatrnosti socialistů.

Ještě týden před volbami se přitom zdálo, že socialistům jejich sázka nevyjde: podle průzkumů měli socialisté a pravicová PSD obdržet podobný počet hlasů. Socialistům se ale nakonec zřejmě podařilo vysát ostatní levicové strany, k čemuž podle odborníků mohly přispět právě těsné předvolební odhady. Levicový elektorát se podle všeho rozhodl vsadit na nejsilnějšího koně, aby zabránil návratu pravice, která stále hrozí škrty i asociální politikou. Voliči si zřejmě také nepřáli zažít podobné nepříjemné překvapení, jaké přinesly loňské komunální volby – pravice tehdy navzdory všem předpovědím získala Lisabon.

„Absolutní většina neznamená absolutní moc,“ řekl krátce po zveřejnění volebních výsledků Costa a dodal, že o hlavních záležitostech bude diskutovat i s dalšími silami v parlamentu. Socialisté však tento dialog k vládnutí nepotřebují a je otázka, zda by v této chvíli vůbec bylo s kým mluvit. Pravice je po druhé drtivé porážce v krizi a k ostatním levicovým stranám si premiér uzavřel dveře. Příští čtyři roky tak budou plně v režii socialistů, pokud se ovšem nerozhádají. Absence silných protivníků totiž často mívá na politické strany neblahé účinky.

Premiéra v příštích čtyřech letech čeká období, v němž bude Portugalsko čerpat miliardy eur z evropského plánu obnovy. Lídr socialistů se snažil krotit deficit i během pandemie, což mu jeho partneři vyčítali. Teď bude mít dostatek prostředků i politickou sílu, aby začal řešit některé strukturální problémy země. Rozpočtové škrty rozvrátily veřejný sektor a nejlépe to ukazuje špatná situace ve zdravotnictví a školství. Portugalce trápí nízké důchody i platy, což je částečně zaviněno i strukturou ekonomiky, v níž má příliš silnou váhu cestovní ruch, který většinou negeneruje dobře placená místa. Costa slibuje postupně zvyšovat minimální mzdu, ale je otázka, zda bude chtít zasáhnout do zavedených poměrů. Vedle toho Portugalsko čeká podobná výzva jako další země – ekologická transformace.

Vlast, Bůh, rodina a práce

Kromě Costy měly předčasné volby už jen málo dalších vítězů. Na pravici slavila úspěch uskupení, jež se vymezují vůči zavedeným stranám. Jedná se o Liberální iniciativu a hlavně o ultrapravicovou stranu Chega, která získala sedm procent hlasů, o šest procentních bodů více než v minulých volbách. Její lídr André Ventura si vybudoval politickou kariéru na protiromských náladách. Tvrdí sice, že netrpí nostalgií po fašistickém diktátoru Salazarovi, nicméně hodnoty jeho režimu vyznává zcela zjevně. Vlast, bůh, rodina a práce – to je tradice, k níž se Ventura opakovaně hlásí. Nástup krajní pravice v Portugalsku je sice méně razantní než v mnoha dalších unijních státech, přesto bylo před několika lety téměř nepředstavitelné, že by podobná strana měla třetí nejsilnější klub v parlamentu.

Zůstává otázka, jak se portugalské dění projeví v druhé noze „pyrenejského socialismu“. Ve Španělsku se vládě socialistů a levicového uskupení Unidas Podemos na začátku února podařilo v parlamentu těsně schválit klíčovou reformu pracovního trhu, což byl jeden z hlavních slibů kabinetu. Mezi španělskými socialisty postupně sílí hlasy, aby se jejich vůdce Pedro Sánchez snažil napodobit svůj portugalský protějšek. Socialisté by mohli využít toho, že jejich vládní partneři stagnují a po odchodu zakladatele Pabla Iglesiase stále hledají novou energii. Španělsko je však podstatně komplikovanější zemí než Portugalsko a premiér Sánchez má pověst politika, který nerad riskuje. Portugalský scénář je tedy spíše nepravděpodobný.

Autor je spolupracovník redakce.

par avion

Z čínských médií vybral Filip Jirouš

Snad všem čínským médiím dominují zprávy o zimní olympiádě. Ačkoli čestné místo na předních stranách zaujímá Si Ťin-pching, jak už je během jeho éry zvykem, i generální tajemník zde vystupuje v kontextu olympijských her. Jde o vrcholnou politickou událost, která má za cíl vylepšit image pořadatelské země. V případě ČLR to platí mnohonásobně. I proto přípravy na pekingské hry doprovázela roky trvající masivní propagandistická kampaň, což se projevilo i v České republice, když se Jaromír Jágr stal ambasadorem čínského hokeje, či při návštěvě hokejového týmu, s nímž nechtěl nikdo hrát. Titulky novinových článků tak oslavují konkrétní úspěšné sportovce i technologické řešení organizace her nebo zdůrazňují výjimečnost Pekingu coby jediného města v historii, které pořádalo olympiádu dvakrát v tak krátké době (letní hry tu proběhly v roce 2008).

Čínské vedení využilo příležitosti sportovního svátku také pro sérii setkání s politickými lídry, kteří do Pekingu dorazili, a tisková agentura Nová Čína vydala 8. února článek, jenž schůzky shrnuje. Čestné první místo dostalo setkání se „starým přítelem“ Vladimirem Putinem, s jehož Ruskou federací podepsala ČLR nové strategické dohody včetně dalšího kontraktu na dodávku plynu a ropy. Si a Putin se spolu navíc vyfotili bez roušek, zatímco s ostatními státníky má čínský prezident fotografie pouze v rouškách. K evropskému politickému bojkotu Pekingu 2022 se nepřidali například srbský prezident, lichtenštejnský kníže nebo polský prezident Andrzej Duda, který v Číně jednal o dovozu polských zemědělských produktů. Po setkání generálního tajemníka s argentinským prezidentem, jenž vyjádřil podporu čínským nárokům na Tchaj-wan, přinesla čínská televize vyjádření čínské ambasády v Londýně, že ČLR podporuje argentinský nárok na Malvíny (Falklandy). To samé zopakoval podle on-line verze Lidového deníku také jeden z mluvčích čínského ministerstva zahraničí. Argentinský prezident při příležitosti schůzky také podepsal dohodu o vstupu do iniciativy Pás a cesta. Celkem do Pekingu podle Nové Číny dorazilo kolem 170 představitelů zhruba sedmdesáti států.

Poslední relativně svobodné čínské médium, investigativní časopis Cchaj-sin, vydalo v průběhu prvního únorového týdne sérii pěti článků popisujících vzestup a pád v Česku dobře známého zmizelého předsedy společnosti CEFC Jie Ťien-minga, který mimo jiné působil jako zvláštní poradce prezidenta Miloše Zemana. Cchaj-sin rozebírá Jiehův podvodný byznys, který CEFC skrze uměle vytvářený obrat vynesl mezi pět set nejbohatších firem světa, vazby na čínskou armádu, paramilitární lidovou ozbrojenou policii a další nejasnosti. Doslova se zde píše, že Jie „za sebou nechal černou díru dluhů v řádech stovek miliard“. Časopis se Jie Ťien-mingovi věnoval už v minulosti, také se mu podařilo s tajemným předsedou (Jie používal tři jména a dvě různá data narození a nikoho k sobě příliš nepouštěl) udělat dva rozhovory. Když na začátku roku 2018 Jie zmizel, vydal Cchaj-sin o tehdy ještě úspěšném podnikateli rozsáhlý článek, který byl ale záhy zcenzurován a smazán. Série vychází v reakci na nové skutečnosti odhalené v prvním dílu seriálu Nulová tolerance z dílny oddělení propagandy Ústřední disciplinární komise, jehož obsah naznačuje, že oficiálním důvodem Jieho zmizení bylo uplácení provinčního tajemníka a ředitele banky, kvůli čemuž je doposud vyšetřován. I tak ale stále nevíme, kde je Jie držen a z čeho přesně je obviněn. Série článků nejspíše nebude mít příliš velký dosah, jelikož vloni ústřední orgány ČLR zakázaly zpravodajským webům a syndikačním platformám obsah Cchaj-sinu přebírat. Zatím ale stále nezakázaly časopis vydávat.

Oslavy svátku jara v podobě čínského nového roku jsou významnou rodinnou záležitostí. Pro Číňany jsou ještě důležitější Vánoce pro Evropany, jelikož jde v případě stovek milionů lidí pracujících ve vzdálených provinciích o jednu z mála příležitostí vidět se s rodinou. To se zvláště mezi chudšími vrstvami týká i rodičů, kteří zanechají děti v péči babičky či dědečka a jdou pracovat do vzdáleného města, aby celou rodinu aspoň nějak uživili. Proto jsou oslavy svátku jara také každoročně největší lidskou migrací na světě. Rychlost šíření koronaviru v lednu a únoru 2020 souvisela i s tím, že se mnoho obyvatel Wu-chanu rozjelo za svými rodinami na oslavy nového roku. Tehdy místní úřady zasáhly až v době, kdy byly miliony lidí v pohybu, někdy dokonce už na jiných kontinentech. Není tedy divu, že když se teď Číňané z rodných měst a vesnic vracejí do místa bydliště, mají čínské úřady znovu obavy z šíření viru. Navíc v době pořádání olympijských her. Stranické Beijing News přinesly 9. února reportáž z tiskové konference hygienických a zdravotnických orgánů ke koronavirovým opatřením. Ta se týkají primárně nákazových ohnisek, jež se označují jako středně a vysoce rizikové zóny. Platí v nich přísný lockdown a nedoporučuje se do nich vstupovat ani je opouštět. Pokud by lidé přece jen měli závažný důvod k odjezdu z takové lokality, musí mít nejdéle dva dny starý negativní test. Čína nadále pokračuje v politice nulové tolerance ke koronaviru, která se projevuje především tvrdými lockdowny a restrikcemi pohybu. Podle disciplinární komise ovšem také v souvislosti s pandemií roste politická korupce. Oficiální čísla jsou nicméně ve srovnání s těmi českými naprosto zanedbatelná, a to i navzdory olympiádě.

Proti alkoholismu

Masová kultura – soumrak sdružování dělníků

Zatímco anglická dělnická třída se utvářela skrze vlastní subkulturu, která přetrvala vlády různých politických stran, ta středoevropská byla formována strukturou osvětových spolků, odborů a stran. Podle pekařského dělníka Josefa Jodlbauera, citovaného historikem Jakubem S. Benešem v knize Workers and Nationalism: Czech and German Social Democracy in Habsburg Austria, 1890–1918 (Dělníci a nacionalismus. Česká a německá sociální demokracie v habsburském Rakousku, 2016), šlo v kulturní politice sociálnědemokratického hnutí o buržoazní snobismus. Jodlbauer, jenž žil počátkem 20. století v Salcburku, považoval lokální dělnické vůdce za arogantní elitáře a nedůvěřoval upjatým kampaním, jejichž cílem bylo motivovat dělníky k návštěvám muzeí a koncertů klasické hudby namísto hostinců. Jak ukázal historický antropolog Alf Lüdtke v eseji Eigen-Sinn (Svéhlavost, 1993), ambice dělnických osvětových organizací nepřekonaly vzory měšťanské výchovy, jež tehdy byly založeny na kázni, úctě k autoritě a patriarchátu. Specifikem rakouské sociální demokracie byla ideologie austromarxismu, definující národy říše jakožto kulturně-jazyková společenství. Tímto prostředím byla za Rakouska-Uherska formována také česká sociální demokracie.

Wagneriáni a husité

Jakub S. Beneš rozlišuje v kontextu této politiky mezi tzv. marxistickými wagneriány rakouské sociální demokracie a socialistickými husity Českoslovanské sociálně demokratické strany dělnické. Představitelem wagneriánů byl Engelbert Pernerstorfer – fabiánský socialista a přítel Victora Adlera (předsedy celorakouské strany) z dob studií. Pernestorfer považoval dělnictvo v duchu fabiánství za neschopné pozvednout se vlastními silami bez soucitu a pomoci inteligence. Smyslem emancipace dělnictva pak mělo být jeho začlenění do austromarxisticky chápaného národa, jinými slovy osvojení si německé vysoké kultury. Dělníci se měli během vybojovaného osmihodinového volna věnovat poslechu Wagnera a četbě Schopenhauera. Nacionální proud reformních socialistů byl považován za nástupce „autentického“ němectví starověkých kmenů, charakteristických podle Tacita svou beztřídností. Kosmopolitní status připisovaný německojazyčné kultuře měl pak ospravedlňovat její výsadní postavení vůči kulturám jiných národů říše, a tedy i stranám jiných národů v rámci federalizované celorakouské strany.

Mnohem mladší českojazyčná kultura, navíc odvozená od německé, neměla v té době takové sebevědomí. Čeští socialisté se proto pokoušeli začlenit do národních příběhů převyprávěním husitské tradice do jazyka socialismu. Protože prý táborité byli vlastně první komunisté, socialistické hnutí má tedy své domácí kořeny, na jejichž základě si sociální demokraté nárokovali vůdčí pozici v českém národě. Kulturní nerovnosti mezi regiony podle etnografů Karla Fojtíka a Oldřicha Sirovátky vedly k tomu, že se dělníci osvětově sdružovali pouze ve větších městech. Dělníci periferních regionů se setkávali nejčastěji v Dělnických tělocvičných jednotách (DTJ). Historička Adina Lieske, jež srovnávala dělnické vzdělávací spolky v Lipsku a Plzni, chápe tyto organizace jako praxi utváření proletářské veřejnosti. K uchopení pojmu veřejnosti se přitom inspirovala habermasovskou teorií komunikativního jednání – namísto jednosměrné manipulace zde měli lidé ve veřejném prostoru diskutovat. Podle ní přitom nelze hovořit o jednosměrné apropriaci měšťanské kultury dělnictvem shora dolů, neboť úspěch dělnického hnutí zapříčinil profesionalizaci politiky – zpětně pak byrokratizaci dělnických organizací a vznik vrstvy placených funkcionářů.

Sparta a jazz

Účelem tělovýchovných jednot i vzdělávacích spolků bylo přitom bojovat mezi dělníky proti kultuře hospod a alkoholismu. Jak ukázal historik Stanislav Holubec v knize Lidé periferie (2009), nástup rádia, gramofonů, biografu, kultury kabaretů a především masového sportu pak postavil v meziválečné éře dělnické kultuře nového soupeře v podobě masové kultury. Stárnoucí funkcionáři sociálnědemokratických i komunistických spolků moderní hudební žánry a tance samozřejmě odsuzovali. Přestože KSČ měla ve dvacátých letech přátelské vazby s avantgardními umělci kolem levicového Devětsilu, dobový komunistický tisk odsuzoval moderní tance (spolu s pornografií) jako buržoazní dekadenci. V očích funkcionářů DTJ šlo o nízké vybíjení erotických citů, mařící výsledky tělovýchovy. Konkurenty tělovýchovných organizací se však staly nejen jazz a hrané filmy, ale také masové fandění nově vznikajícím fotbalovým klubům. Zatímco v rámci DTJ mohli dělníci sportovat aktivně, na stadionech se z nich stali jen pasivní fanoušci. Antropolog Richard Hoggart se právě pomocí pojmu masová kultura pokoušel ve své knize The Uses of Literacy (Využití gramotnosti, 1957) vysvětlit, jak došlo v meziválečném období k zániku „původní“ dělnické kultury, k postupnému rozplynutí třídní identity mladších dělnických generací ve víru masové zábavy a v konečném důsledku k politické porážce levice.

Snad jediný, kdo se snažil skloubit nové druhy lidové zábavy s životem dělnictva a komunistickým hnutím, byl teoretik Devětsilu Karel Teige. Když opadl vliv Nové věcnosti a proletářského umění první poloviny dvacátých let, pokusil se reflektovat krizi evropské vysoké kultury a divadla zvláště. Inspiraci, za níž jezdil do pařížských kabaretů a „music-hallů“, se pokusil shrnout v pojednání Svět, který se směje (1928): „music-hall jsou moderní saturnalie. Excentrikové, negerky, lascivní tance, herci, břichomluvci, boxeři, rag-times, jazzband, plavé světlo, symfonie elektrických vůní, toť zázračné a abnormální synchronické divadlo, frenesie smíchu a uragán života“. Tento přístup, propojující sociální kritiku kapitalismu s existenciální kritikou měšťanského bytí, byl však spolu s několika dalšími výjimkami ve světě spíše anomálií a v dělnickém prostředí ani v komunistickém hnutí nakonec příliš nerezonoval. K další výraznější alianci dělnické radikální levice s novým uměním pak došlo ve třicátých letech například v podobě surrealistického hnutí nebo v poválečné době kolem francouzského časopisu Les Temps Modernes, kde působili Jean-Paul Sartre, Simone de Beauvoir a Maurice Merleau-Ponty. Maloměšťácký duch sociálnědemokratického a později také komunistického hnutí, jež se s konzervativním obratem ke stalinismu rovněž zkonformizovalo, je hlavní důvod, proč stranická levice ztratila u mladé generace na atraktivitě.

Autor je doktorand na FF UHK.

Viděno s předstihem

Egon Bondy jako kritický diagnostik doby

Egon Bondy svým literárním a filosofickým dílem bezpochyby patří k myšlenkově nejzajímavějším a nejoriginálnějším československým autorům druhé poloviny 20. století a počátku 21. století. Byl také citlivým diagnostikem doby a řadu společenských i teoreticko-filosofických problémů byl schopen vyjádřit se značným předstihem. Zaměřím se pouze na ten aspekt jeho uvažování, který je spojen s jeho společensko-kritickým uvažováním.

Židovská jména a edice Půlnoc

Ačkoli Bondy celý život zůstal marxistou, byl to právě on, kdo z těchto ideových pozic zaujal mezi prvními ostře kritický postoj vůči režimu, který u nás po únoru 1948 vznikl. Bezprostředně po únorovém převratu s rostoucí nevolí sledoval vyloučení Jugoslávie ze sovětského bloku a následnou štvavou kampaň proti ní. Na vzrůstající vlnu stalinského antisemitismu spojeného s politickými procesy reagoval Bondy nejprve kolektivní sbírkou básní Židovská jména (1949), v níž si všichni zastoupení autoři jako akt solidarity zvolili nápadně znějící židovské pseudonymy (odtud pochází pseudonym Egon Bondy). Vznik této sbírky inicioval se svou tehdejší přítelkyní Janou Krejcarovou a jde o vůbec první československý samizdat po roce 1948.

Bondyho průkopnická role se projevila také tím, že v roce 1950 založil spolu s Ivo Vodseďálkem první československou poúnorovou samizdatovou edici – Půlnoc. Bondy v ní „publikoval“ nejen své básně – v nichž demytologizoval stalinskou ideologii a frazeologii –, ale například i politické eseje pod názvem Diktatura proletariátu či text 2000, v nichž provádí rozbor tehdejšího zřízení. V době, kdy se jeho vrstevníci Pavel Kohout, Milan Kundera, Karel Kosík, Zdeněk Mlynář, Ludvík Vaculík a další podíleli na stalinském budování, marxista Egon Bondy prohlašuje, že tehdejší režim nemá se socialismem nic společného. Zcela otevřeně o něm již na přelomu let 1949 a 1950 bez jakýchkoli úhybných manévrů píše jako o „fašistickém režimu“, v němž vznikla „nová vládnoucí třída“, přičemž stát není státem dělníků a rolníků, ale naopak jejich „nezakrytým exploatátorem a jeho představitelé jsou jeho první akcionáři“. V této době se u Bondyho objevuje myšlenka, že zatímco pro dřívější společenské formy platilo, že vládnoucí třídy ovládají stát zprostředkovaně, nyní dochází k jeho „bezprostřednímu“ ovládnutí a ke splynutí ekonomických a politických elit.

Stejné motivy a napětí mezi zmíněnými elitami podrobněji rozvádí v šedesátých letech v Pracovní analýze (1969). V této knize zkoumá především peripetie původně emancipačního revolučního projektu, který v Sovětském svazu a dalších státech zdegeneroval v utlačovatelský systém. Po zániku těchto režimů není tato část analýzy již samozřejmě společensky aktuální, z dnešního pohledu je však v řadě ohledů zajímavá Bondyho analýza skryté dynamiky kapitalistických států. Ta má samozřejmě mnoho rovin, zaměřím se však jen na jedinou.

Monopolistický kapitalismus

Bondy v šedesátých letech ukazoval, jak si kapitalismus založený na soutěžení drobných ekonomických subjektů, který nazývá „soukromopodnikatelským kapitalismem“ (tomuto pojmu odpovídá zhruba to, co Friedrich Pollock označuje jako „private capitalism“), historicky vytvářel jemu odpovídající politické formy liberální demokracie s jejími institucemi. S přechodem k „monopolistickému kapitalismu“ se však stávají tyto instituce podle Bondyho již anachronismem: „Tak jako jsou mrtvy principy liberalistické ekonomiky, tak jsou mrtvy i principy liberalistické ‚demokracie‘.“ V „moderním kapitalismu“ totiž dochází „stále více k přímému sjednocení vlády ekonomické a státně politické“. Demokracie se tak v důsledku tohoto vývojového trendu stává čím dál formálnější. Z Bondyho textů ze šedesátých let je zřejmé, že si o demokratickém charakteru Západu nedělal ani ty nejmenší iluze. „Zbytky tzv. politických svobod v těchto zemích využívá pak vládnoucí třída stejně monopolně, protože při volebních a jiných fraškách má ve svých rukou prakticky všechny soutěžící politické garnitury, takže je s klidem ‚podle přání demokratické veřejnosti‘ může vyměňovat.“ (Současné analýzy skutečného rozhodování ve Spojených státech mimochodem opravdu ukazují, že tamější systém lze jen stěží označit za demokratický v pravém slova smyslu a že o všech podstatných otázkách zde naopak rozhoduje oligarchie.)

Podle Bondyho probíhá vývoj v tomto „moderním kapitalismu“ tak, že si ekonomické elity nejprve podřizují elity politické, dělají z nich jakousi servisní či „služebnickou“ elitu a tendují k tomu ji v následujícím vývoji přímo nahradit. Dnes, po více než půlstoletí, takovéto tvrzení nemusí působit nijak šokujícím dojmem. Nicméně jak výrazně se lišilo od uvažování většiny teoretiků šedesátých let i velké části disidentů, kteří ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech, jak píše Bondy, „malovali I. svět jako svět svobod, lidských práv a budoucnosti humanismu a volnosti všech lidí“. A někteří toto „malování“ dokonce provozují dodnes.

Oligarchizace politiky

Kdybychom chtěli Bondyho tehdejší analýzy aktualizovat, můžeme říci, že vystihl skrytou podstatu dnešní často skloňované „oligarchizace politiky“. Chtějí-li liberálové lkající nad touto oligarchizací proti ní skutečně bojovat, předpokládalo by to zaměřit se na ekonomické příčiny, jež k ní vedou, tedy na tendenci ke stále vyšší koncentraci kapitálu a ekonomických nerovností vycházejících ze samotného fungování nespoutaného kapitalismu. Řadu nástrojů – mimo jiné například vysoce progresivně odstupňované majetkové daně – k jeho „spoutání“ přináší Thomas Piketty v knize Capital et idéologie (Kapitál a ideologie, 2019), ale i celá řada dalších autorů. Bohužel žádná levicová strana či hnutí nemá využití těchto nástrojů ve svém programu. Pokud bude ekonomická nerovnost dále vzrůstat, bude vláda ekonomických elit – ať už se budou oligarchové stávat přímo politiky, či budou politiku ovládat „jen“ nepřímo – nejen trvat, ale bude se i upevňovat a liberální moralizování s tím nic nezmůže. Příkré ekonomické nerovnosti ohrožují sám demokratický charakter současné společnosti a oligarchizaci politiky a boj s ekonomickými elitami nelze redukovat na osobu Andreje Babiše.

Bondy tvrdil, že liberální demokracie již neodpovídá fázi monopolistického kapitalismu, není to adekvátní forma pro jeho ekonomický rozvoj. V šedesátých letech se domníval, že si tento druh kapitalismu bude v dlouhodobé perspektivě vynucovat nedemokratické a stále autoritativnější způsoby vládnutí, které jsou adekvátnější jeho dalšímu rozvoji. Forma tzv. státního kapitalismu, kam řadil například i Čínu, představuje „předstihovou podobu kapitalistické třídní společnosti“, jelikož „spojení kapitalistické ekonomiky se státem neobyčejně znásobuje její potenci“. Státy monopolistického kapitalismu tak budou v dlouhodobé perspektivě, domnívá se Bondy, konvergovat ke státnímu kapitalismu. Ten charakterizuje právě spojení či ztotožnění ekonomické a politické elity. Ve státech monopolistického kapitalismu bude tento trend znamenat, že ekonomická elita pohltí či si podřídí elitu politickou, nikoli že se politická elita stane zároveň elitou ekonomickou. Taková forma státního kapitalismu se podle Bondyho ukáže ekonomicky efektivnější. Jako recept proti tomuto vývoji Bondy prosazoval – podobně jako například Petr Uhl – koncept společenské samosprávy založený na radách pracujících, který by překonal jak státní, tak i monopolistickou podobu kapitalismu. (Později Bondy sice termín státní kapitalismus odmítá, to však na výše řečeném příliš nemění.)

Vzhledem ke svým analýzám kapitalistických systémů i systémů sovětského bloku nebyl Bondy nijak překvapen vývojem po roce 1989. Zatímco velká část intelektuálů nekriticky oslavovala tržní hospodářství jako pravou říši svobody a po odmítnutí pravdy včerejší se ochotně vracela k pravdě předvčerejší, Egon Bondy si uchoval i v nových podmínkách kritický odstup a – jako jeden z mála – už tehdy varoval před vzrůstajícím vlivem nadnárodních korporací a nadnárodní finanční oligarchie. Ani v samém závěru svého života nežil minulostí, ale především neustálou intelektuální prací, která byla ukotvena v přítomnosti a hleděla do budoucnosti. Práci považoval za jednu z nejvyšších hodnot. Za něco, čím se může člověk transcendovat, překročit sám sebe: „Práce zachovávající člověka je jeho nejvyšší radost a dar.“ A Bondy po sobě zanechal obrovský kus práce. Navzdory kontroverzím, které vyvolává jeho spolupráce s StB, nelze pominout, že jeho literární a filosofické dílo je v mnoha ohledech nadčasové a má takové estetické i myšlenkové kvality, že bude pravděpodobně ještě dlouho v budoucnosti působit inspirativně.

Autor je filosof.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Za novou internacionálu

Proti kapitalismu, fašismu a SSSR

Dnešní doba si příliš neláme hlavu nad rozrůzněností radikální levice v meziválečném Československu ani nad vývojem, kterým prošla KSČ od svého založení v roce 1921. Během dvacátých a třicátých let se přitom od ní odštěpilo mnoho jednotlivců i skupin, jejichž politická teorie i praxe se nadále orientovaly marxisticky. Jejich cílem zůstávala socialistická, beztřídní společnost a určující vliv Říjnové revoluce na jejich ideovou tvářnost v tomto období nijak nezeslábl. Nicméně porevoluční vývoj v sovětském Rusku, který se vzdaloval představám o socialismu, býval z jejich strany podrobován silné kritice. Se stejným pobouřením se tyto organizace stavěly rovněž k degeneraci mezinárodního komunistického hnutí, které se přetavilo v názorový monolit pod taktovkou Moskvy. Dnes zůstávají tehdejší československé levě opoziční skupiny do velké míry zapomenuty. Historická paměť totiž vždy kráčí v závěsu za současnými konflikty a minulost vidí v jejich světle. Pokud současná politická imaginace nedovede dohlédnout za protiklad mezi liberální demokracií a totalitarismem, nedokáže spatřit ani historické snahy o vymanění se z diktátu slepých ekonomických sil, z nadvlády kapitálu a neustálého zhodnocování hodnoty.

Direktivám navzdory

Vrstevníci Josef Guttmann (1902–1956) a Záviš Kalandra (1902–1950) se v polovině třicátých let stali předáky jedné z takových opozičních komunistických skupin. Guttmann vstoupil do KSČ záhy po jejím vzniku. Byl absolventem Vysoké školy obchodní, a když se jako bankovní úředník zúčastnil stávky bankovních zaměstnanců v roce 1924, byl ze svého místa propuštěn. Své ekonomické vzdělání uplatnil i v komunistických řadách jako publicista a školitel. Ze sebevzdělávacích teoretických debat mezi mladými členy KSČ vzešla i Guttmannova popularizační, ale poučená brožura Základy Marxovy nauky hospodářské (1925, druhé vydání 1931). Komunistická politička Marie Švermová si po mnoha desetiletích mladého Guttmanna vybavila takto: „Ze všech se mi zdál teoreticky nejvyspělejší a nejsečtělejší. Byla to taková teoretická hlava. Chodil mezi dělníky, kde ho měli velmi rádi, protože dokázal i složité teoretické problémy velmi srozumitelně vysvětlovat.“ Na konci dvacátých let už Guttmann zaujímal funkci šéfredaktora Rudého práva a stal se předním funkcionářem KSČ, členem stalinistického gottwaldovského vedení, které stranu ovládlo v únoru 1929. Na počátku let třicátých dokonce pobýval v Moskvě jako člen vedoucích orgánů Komunistické internacionály.

Guttmann však patřil mezi ty komunisty, kterým šlo o věc komunistického hnutí natolik, že se v kritických chvílích odmítli řídit stranickými direktivami a upřednostnili rozum a svědomí. Již před Hitlerovým nástupem k moci v lednu 1933 kritizoval taktiku Kominterny a Komunistické strany Německa (KPD), která se řídila doktrínou tzv. sociálfašismu. Ta hlásala, že Sociálnědemokratická strana Německa (SPD) je hlavní oporou fašismu, ba že sociální demokracii lze nazývat jeho odrůdou. Své stanovisko, které spočívalo v mnohem vstřícnějším postoji k nekomunistickému levicovému dělnictvu, snaze získat si je bojem za dílčí požadavky a navázat s ním spojenectví v boji proti skutečnému fašismu – aniž by nekomunističtí dělníci museli zpřetrhat vazby k sociální demokracii –, zrekapituloval i v prosinci 1933 v dopise vedení strany známém jako Guttmannovo memorandum. Porážku německého proletariátu Guttmann nazýval porážkou a odmítal dogma Kominterny, podle něhož měla být nacistická diktatura pouhou epizodou předcházející konečnému vítězství proletářské revoluce. Následovalo vyloučení a pomlouvačná kampaň.

Záviš Kalandra vstoupil do KSČ na počátku roku 1923. Syn Masarykova přítele Břetislava Kalandry (1872–1930), frenštátského a později vsetínského lékaře a sociologa, už tehdy studoval na pražské filosofické fakultě klasickou filologii a filosofii. V roce 1926 začíná i jeho dráha publicisty činného v organizaci komunistických studentů Kostufra a jejím časopise Avantgarda. Podobně jako Guttmann i Kalandra vynikal erudicí a rozhledem, byť těžištěm jeho teoretické činnosti nebyla politická ekonomie, nýbrž obecnější otázky. Jak dosvědčuje ve svých pamětech germanista a komunistický politik Pavel Reiman, již ve dvacátých letech se Kalandra zajímal o „řeckou filosofii a vznik ideologie v primitivních společenských formacích“. Výsledkem těchto snah byla už Kalandrova k obhajobě nepředložená disertace o Parmenidovi, nicméně otázce závislosti ideologií na interakci „konkrétního individua“ s jeho společensko-ekonomickou skutečností se Kalandra věnoval po celý zbytek života. V centru jeho myšlenkového úsilí byl vždy „konkrétní jedinec“ ve všech jeho historických určeních – ekonomických, společenských, psychologických. Kalandra se zaměřoval na jeho ideje, fantazie, sny, mytologické představy, na jeho střety se skutečností i na to, jak se jí podrobuje. Beztřídní socialistická společnost měla vytvořit předpoklady pro to, aby člověk své dějiny utvářel vědomě, nesváděn „z cesty k pravdě falšující touhou, (…) oním chtěním ‚zrozeným z potřeby, z nedostatku a z utrpení‘“, jak napsal Kalandra ve svém článku o Arthuru Schopenhauerovi.

Kalandra se ovšem během svého členství v KSČ nejviditelněji profiloval jako novinář: od roku 1929 byl po několik let redaktorem Rudého práva (v jistých obdobích list i řídil) a v polovině třicátých let se stal šéfredaktorem Haló novin. Poté, co ho strana této funkce zbavila, redigoval několik měsíců týdeník Tvorba. Důvody Kalandrova rozchodu se stranou se podobají těm, které stály za vyloučením Guttmanna. Jeho dodatečná kritika nesprávné, „sektářské“ taktiky KPD a Kominterny v roce 1933 se spojila s kritikou nové, opačné strategie, již postupně od léta 1935 začínaly sledovat jak Kominterna, tak přirozeně – a se zpožděním – i KSČ. Přijatá taktika lidové fronty se stavěla na odpor fašismu spojenectvím nejen s levicovými, ale i s liberálnědemokratickými stranami. Znamenalo to nejen odložení cílů třídní, proletářské politiky na dobu neurčitou a potlačení autonomie komunistů, ale i faktické podřízení veškeré politiky státním zájmům stalinistického SSSR a jeho tehdejším snahám o „kolektivní bezpečnost“, jejichž výsledkem byla i spojenecká smlouva s Československem uzavřená v květnu 1935. Napětí a rozpory mezi Kalandrovými názory a stranickými dogmaty panovalo již dříve, ale Kalandrův nesouhlas s politikou lidové fronty lze považovat za bezprostřední podnět k tomu, že jej KSČ na jaře 1936 de facto vyloučila.

Nová třídní společnost

Josef Guttmann v té době již po dvě léta zvnějšku usiloval o proměnu nejprve „sektářských“ a později „sociálpatriotických“ politik KSČ. Podle všeho spolupracoval s Kalandrou již před jeho vyloučením, ale společné vystoupení obou novinářů a intelektuálů se odehrálo až v srpnu 1936, kdy vydali brožuru Odhalené tajemství moskevského procesu, v níž s vášnivou rázností protestovali proti monstrprocesům s bývalými bolševickými předáky Grigorijem Zinověvem, Lvem Kameněvem a dalšími. Na počátku roku 1937 následuje další společná brožura (Druhý moskevský proces), tentokrát proti procesu s bývalými bolševickými vůdci, mezi nimiž byli mimo jiné Karl Radek a Georgij Pjatakov. Je nutno poznamenat, že odsouzení procesů a poprav nebylo v tehdejším Československu zdaleka pravidlem. Liberálové i mnozí levicoví publicisté sice považovali tyto metody za barbarské, ale spatřovali v nich v podstatě užitečné odstranění přílišných radikálů a hlasatelů světové proletářské revoluce.

První Guttmannova a Kalandrova brožura měla velký význam pro růst jejich opoziční organizace, která sdružovala několik desítek pražských dělníků a intelektuálů a kterou je v souladu s dobovým územ nejvhodnější nazývat podle jejího periodika skupinou Proletář. Ideově se její členové charakterizovali jako „leninci“ (nikoli „trockisté“) a brzy se začali orientovat na vznik nové internacionály, nikoli na navrácení stalinistických stran a organizací na pravou cestu. Z dnešního hlediska se jistě (a správně) můžeme pozastavit nad tím, že jejím vztažným bodem zůstávala Říjnová revoluce, ačkoli stále děsivější porevoluční vývoj v sovětském Rusku se stal na stránkách Proletáře předmětem Guttmannovy kritické reflexe. V článku s titulkem Kam spěje Sovětský svaz? se pokusil vysvětlit opuštění původních ideálů jako důsledek porážky revoluční vlny na Západě a následné mezinárodní izolace země, která se zároveň vyznačovala značnou hospodářskou a sociální zaostalostí. Obrana proti vnějším a vnitřním nepřátelům vedla k vytvoření silného státního aparátu – a nemožnost zajistit blahobytnější život pro všechny pak stála za vzestupem a privilegii byrokratické vrstvy, z níž se vyvinula nová vládnoucí třída. Guttmann nepokládal Sovětský svaz ani za kapitalistický, ani za socialistický. Jako jeden z prvních marxistických teoretiků předložil pojetí SSSR jako nové třídní společnosti: kritický osten této teorie mířil jak na stalinisty, tak na Trockého a jeho koncepci degenerovaného dělnického státu. Vykořisťovatelská třída stojí proti vykořisťovanému dělnictvu a rolnictvu, jež nemají žádnou možnost rozhodovat o hospodářství a svých životních podmínkách. Podobné názory na sociálně-ekonomickou skutečnost Sovětského svazu vyjádřil také Kalandra již na počátku roku 1937 v článku K druhému moskevskému procesu: sociální politika privilegované vrstvy podle něj „začíná rozvíjet nové třídní rozpory“.

Nová internacionála

Na stránkách Proletáře i na schůzkách členů skupiny se nešetřilo kritikou vůči politice lidové fronty s ohledem na její realizaci ve Francii a Španělsku. Francouzské vládě socialisty Léona Bluma – podporované komunisty – se nedostávalo žádného uznání za sociální reformy vynucené dělnickými stávkami. Články naopak nasvěcovaly ty kontury francouzské vládní politiky, které odhalovaly snahu moderovat, ba tlumit třídní boje. Ve španělské občanské válce Proletář neskrýval svoji jednoznačnou podporu Dělnické straně marxistického sjednocení (POUM), k jejíž politice měl velice blízko. Podle Kalandry „nelze poraziti Franca jinak než v revolučním boji za socialismus, avšak politika ‚obrany demokracie‘ vylučuje revoluční vedení občanské války“. Mnohé kroky, které by narušily podporu a zázemí fašistických vojsk, taková politika neumožňovala, kdežto „vážné uskutečňování revolučního hesla ‚továrny dělníkům, půdu rolníkům‘“ by naopak přispělo k široké mobilizaci mas. Články o situaci v Československu se nesly ve stejném duchu a ve středu pozornosti byly především boje dělnictva. Ideový úběžník představovala snaha o rozšíření demokratické, dělnické kontroly nad hospodářstvím.

Každodenní činnost skupiny Proletář se zaměřovala na organizační otázky a získání podpory ze strany dělnictva, zvláště pak nezaměstnaných, byť tyto aktivity příliš úspěšné nebyly. Navíc vydávání časopisu Proletář museli Guttmann s Kalandrou na podzim roku 1937 zastavit pro nedostatek finančních prostředků. Spolupráce s trockistickou organizací Jiskra, nazývanou podle časopisu vycházejícího v letech 1934–1936, umožnila od dubna do srpna 1938 vydat čtyři čísla Proletářských novin. Stejně jako několikrát v minulosti i zde – v článku o slavné brožuře Surrealismus proti proudu – vyslovil Kalandra svou podporu surrealismu a Karlu Teigemu při jeho boji proti svěracím kazajkám, které stalinisté ušili pro politiku a tvorbu. Ve své polemice s Trockým Guttmann rekapituloval své analytické postřehy týkající se společensko-ekonomické povahy SSSR a v recenzi románu Moskva-hranice (1937) dal za pravdu Jiřímu Weilovi, jehož líčení života v Sovětském svazu vyvolalo odsudky či přímo zuřivé reakce stalinistů. Politická činnost členů Proletáře a Jiskry si v této době nepochybně kladla za cíl vytvořit československou sekci IV. internacionály, založené v září 1938. Úkoly s oním cílem spojené, nutnost podílet se na budování nové internacionály a pravděpodobně i nová pomnichovská situace stály za Guttmannovým odjezdem z Československa v říjnu 1938. Československá sekce nakonec vznikla pod názvem Revoluční socialistická strana, avšak prameny nenasvědčují tomu, že by se jejích aktivit účastnil Záviš Kalandra.

Guttmannova předpověď z počátku roku 1938, kdy z projevu agrárníka Rudolfa Berana vyvodil „nebezpečí blížícího se fašismu“, se ukázala jako pravdivá. V roli druhorepublikového premiéra se Beran zasadil o fašizaci, kterou on a jemu podobní pravicoví politici nestačili sami dokončit jen proto, že jim otěže z rukou odebrala německá okupace. Tu Guttmann na stránkách německého trockistického časopisu Unser Wort okomentoval následujícími slovy: „Česká buržoazie si nezachovala ani tolik důstojnosti, aby při znásilnění alespoň zaprotestovala.“

Trhliny a praskliny

Záviše Kalandru zatklo 1. září 1939 gestapo v rámci preventivní akce namířené proti nejrůznějším českým osobnostem, u nichž se předpokládalo, že by mohly mařit nacistické válečné úsilí. V následujících pěti letech Kalandra prošel koncentračními tábory Sachsenhausen, Flossenbürg a Ravensbrück. Jeho spoluvězeň z Ravensbrücku, významný marxistický historik Roman Rosdolsky, na tuto těžkou dobu zavzpomínal v dopise zaslaném New York Times, v němž hájil přítele odsouzeného v roce 1950 k trestu smrti: „Kalandra byl spoluvězni chován ve velké úctě pro svůj obdivuhodný charakter, statečnost a ušlechtilost. Otevřeně se hlásil k tomu, že je marxovský socialista, avšak ošklivila se mu jakákoli totalitní diktatura. Jeho pověst mezi spoluvězni byla natolik vynikající, že se ani čeští stalinisté na něj neopovažovali otevřeně útočit, třebaže ho nenáviděli jako ‚renegáta‘.“

Josefu Guttmannovi se v roce 1941 podařilo ze Švédska odplout do Spojených států. Zbytek života strávil jako uznávaný politický analytik v New Yorku, kde zemřel náhle v roce 1956. Zvláštní pozornosti se dostalo jeho rozsáhlé studii Sovětský svaz – nová třídní společnost z roku 1944, do češtiny přeložené až v roce 2021. Ve svém asi jediném českém poválečném článku se proti všem machiavelistům, kteří se smiřují se skutečností a dávají vládcům dobré rady, snažil obhájit alespoň možnost pokroku a socialismu – když hrůzy války otřásly vírou v jejich neodvratnost.

Guttmannova a Kalandrova politická pozice v druhé polovině třicátých let nás může zaskočit nesmiřitelností a radikalismem. Musíme mít ale na paměti, že se stále jednalo o období, kdy radikální proudy dělnického hnutí disponovaly aspoň v některých zemích silou umožňující samostatné a účinné jednání. Nejrůznější nesourodé aliance navíc nedokázaly zachránit ani Československo, ani Španělsko, ani Francii. Tehdejší zorný úhel Guttmannovy a Kalandrovy kritiky současně skýtal možnost zahlédnout veškeré trhliny a praskliny, ideologičnost a nepravdy i na straně těch politických subjektů, vlád a společenských systémů, do nichž upřímní odpůrci fašismu a nacismu vkládali své naděje.

Autor je překladatel.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Za pokrok a svobodnou imaginaci

Umělecká avantgarda a radikální levice

Ačkoli pojem avantgardy obvykle spojujeme s radikální levicí a marxistickým názorem, jeho genealogie sahá hlouběji, ke starším předchůdcům. Konkrétně k myšlení francouzského otce sociologie, utopického socialisty Henriho de Saint-Simona (1760–1825) – šlechtice, který se ve jménu idejí Francouzské revoluce vzdal titulu i privilegií a jako dobrovolník zasáhl do bojů o americkou nezávislost. Saint-Simon ve svých posledních spisech načrtává koncept nového křesťanství (dílo Nové křesťanství vyšlo v roce 1825, česky ve Výboru z díla, 1949). Novými kněžími duchovního společenství měli být umělci, kteří podněcováním citové stránky člověka měli vést lidstvo k pokroku. V díle Opinions littéraires, philosophiques et industrielles (Názory na literaturu, filosofii a řemeslo, 1925) použil Saint-Simon pojem „avantgarda“. Označil jím umělce tvořící předvoj nové harmonické a pokrokové společnosti; až za nimi měli stát filosofové a řemeslníci. Zmíněný spis můžeme chápat jako polemiku s Platónovým pojetím dokonalé společnosti, v níž umění bylo naopak podezřelé a podle principů mravního řádu mělo být korigováno, ba cenzurováno.

Od Saint-Simona k Leninovi

Karl Marx četl Saint-Simona ve třicátých a znovu ve čtyřicátých letech 19. století. Odkazy na jeho dílo nalezneme kupříkladu v Německé ideologii (1932, česky 1952). Podstatnější jsou však vyjádření v Ekonomicko-filosofických rukopisech (1932, česky 1961; psáno 1844), která se týkají práce. Podobně jako Saint-Simon neviděl ani Marx podstatný rozdíl mezi prací dělníka a tvorbou umělce. Uvažoval-li Marx o osvobození dělníkovy práce, pak logicky hájil i hodnotu svobodné umělecké tvorby. Z naznačeného propojení práce, tvorby a svobody čerpala svůj étos umělecká avantgarda první poloviny 20. století. Saint-simonovská ozvěna u Marxe tvoří ideový kořen tohoto avantgardního étosu. Jak upozorňuje sovětský estetik Michail Lifšic v knize Filosofie umění Karla Marxe (1938, slovensky 1985), na formování Marxovy kritiky podřízenosti umění vládnoucí třídě a jeho požadavku tvůrčí svobody měli dále vliv Heinrich Heine a Ludwig Feuerbach. Nicméně zde musíme být obezřetní. Radikální postoj mladého Marxe má možná blízko k některým postulátům pozdější avantgardy 20. století. Ale zároveň víme, že zralý Marx spolu s Engelsem oceňoval realistické umění, například prózy Balzakovy, a to navzdory umělcovým společenským názorům. Tato nejednoznačnost v Marxových a Engelsových názorech na umění založila v marxistické estetice řadu teoretických úskalí a ideově-politických sporů. Ostatně Lifšicova kritika avantgardy a pop-artu toho budiž dokladem.

V Leninově Co dělat? (1902, česky 1947) má pojem avantgardy především politický důraz. Lenin se vrací k Engelsovým poznámkám o sociálnědemokratickém hnutí z roku 1874. Emancipační boj má podle Engelse tři formy, vedle boje politického a ekonomického vyzdvihuje boj teoretický. Lenin doslova říká: „Bez revoluční teorie nemůže být revoluční hnutí.“ Teorii a jejím nositelům, intelektuálům, tak přisoudil významné postavení, které se posléze přeneslo na avantgardní zvýznamnění tvorby v emancipačním boji. Lenin literaturu zužoval především na agitační nástroj a neměl pro moderní výboje příliš pochopení (Anatolij Lunačarskij vzpomíná na Leninovu nechuť k „nesrozumitelnému“ futurismu). Italský teoretik Antonio Gramsci – jehož leninismus nebývá vždy náležitě připomínán – leninský důraz na teorii a intelektuály dále rozvinul a vtělil jej do své koncepce hegemonie. Není bez zajímavosti, že Gramsci, ač sám vzhledem k tělesnému postižení nevoják, byl podobně jako Saint-Simon ve svém chápání boje proti kulturní hegemonii buržoazie inspirován vojenstvím, totiž evropskou válečnou zkušeností z let 1914–1918. Vidíme tedy, že idea umělecké avantgardy se zrodila z militantní představy boje o radikální přeměnu společnosti, konkrétního boje za její emancipaci. Ten měl zahrnovat a propojovat různé oblasti sociálního života – tedy nejen věci politické a hospodářské, ale i literaturu a umění vůbec.

Ne umění, ale tvorba

V roce 1934, v závěru své polemiky s Peroutkovým výkladem marxismu, shrnul Karel Teige, co inovativního přineslo Marxovo učení a v čem Marx naopak navazoval, třebaže osobitě a podnětně, na své předchůdce. Marx neobjevil třídní boj, nevynalezl ani pojem nadhodnoty. Skutečným Marxovým objevem byla podle Teigeho historická nutnost, s níž boj proletariátu s buržoazií vede k diktatuře proletariátu. V této souvislosti připomeňme, že slovní spojení „diktatura proletariátu“ Marx poprvé použil ve spise Třídní boje ve Francii 1848–1850 (1850, česky 1950). Vymezil je jako „nutný průchozí stupeň k odstranění třídních rozdílů vůbec“. Rovněž v Kritice gothajského programu (1875, česky 1974) nalezneme formulaci, že revoluční diktatura proletariátu tvoří přechodné období mezi společností kapitalistickou a komunistickou. S představou tohoto přechodného období se pojí myšlenka likvidace principů buržoazní společnosti, vlastnických vztahů i prvků nadstavby, včetně kulturních pojmů. Jedním z nich je pojem umění.

Když avantgardní teoretici psali po první světové válce o likvidaci pojmu umění, nešlo o utopické obrazoborectví. Výraz „likvidace“ byl zapuštěn do představy revoluční přeměny společenských vztahů a de facto představoval synonymum pro výraz „osvobození“ – v konkrétním smyslu osvobození tvůrčí práce (tvorby) od buržoazního pojmu umění, estétského fetišismu. Právě toto souvislé radikálně levicové ideové podloží odlišovalo avantgardu od ostatních uměleckých směrů. Avantgarda na sebe vzala epochální úkol být mezinárodním hnutím, jež usměrní veškerou progresivní lidskou činnost. Tak to alespoň popisuje Teige v manifestu Konstruktivismus a likvidace „umění“ (1925). Vidina likvidace „starého“ pojmu umění je tu vyvážena všeobsáhlou (můžeme dokonce říct celoplanetární) konstruktivní činností. Ta, rušíc dělení na jednotlivé umělecké obory, představuje scelující vizi utváření nového světa, nového života. Výrok Ilji Erenburga, že „nové umění přestane býti uměním“, můžeme číst jako variaci na poslední z Marxových Tezí o Feuerbachovi (1845, česky 1952). Cesta od filosofického výkladu ke změně světa je rovnomocná cestě od umění k tvorbě nového světa. Základním kritériem nové tvorby přitom není nadčasovost, nýbrž aktuálnost; nikoli věčnost, nýbrž lidské měřítko; nikoli dokonalost, nýbrž funkčnost; a nikoli absolutnost, nýbrž relativnost.

Robert Kalivoda si v šedesátých letech 20. století povšiml kritéria funkčnosti konstruktivistické tvorby a uvedl ji do souladu s proměnou uvažování o jazyce a literatuře u českých strukturalistů. Dlouho před Kalivodou, v roce 1928, uvažoval filosof Josef Ludvík Fischer o historickém paradoxu avantgardy. Je ironií dějin, uvádí Fischer, že estetické možnosti kapitalismu, které v něm zůstávaly skryty, objevili právě jeho nesmiřitelní kritici – radikálně levicoví avantgardisté. Protože „moderní konstruktivismus jest spíše dovršením a cílevědomým domýšlením než pronikavou obměnou technického usilování americké civilizace“. Tam, kde avantgardisté spatřovali revoluční možnosti osvobozené tvorby v rámci „stylu přítomnosti“ (jak to pojmenoval Teige), viděl Fischer nebezpečí uniformizace a jednotvárnosti kapitalistické modernity, jež byla avantgardou pouze vystupňována, ne likvidována či dialekticky překonávána.

Nevyřešená otázka svobody

Fischerův skepticismus předjímá některé pozdější kritiky avantgardy. Můžeme-li vůbec uvažovat o jejich společném jmenovateli, potom je to ideový základ, z něhož se zřejmě odvíjí výše vzpomenutý předpoklad avantgardního usměrňování tvorby a budování nového světa. Tímto základem je model jednosměrného, kvalitativně se stupňujícího vývoje neboli pokroku, který lidstvo vede z říše Nutnosti do říše Svobody. Kalivodův generační vrstevník Vratislav Effenberger vyslovil pochybnost, nejedná-li se tu o přání, jež je otcem myšlenky. Namítl totiž, že teoretické koncepce společenského pokroku jsou dodatečnými konstrukcemi bez přímé vazby k dějinné zkušenosti. Jednosměrná vývojová nutnost se opírá o pojem dějin jako přediva poznatelných příčinných vztahů, jejichž vývojová dynamika směřuje ke kvalitativně vyšším celkům.

Přesvědčení avantgardních teoretiků a tvůrců, že svou činností vytvářejí nový svět, je právě důsledkem tohoto schematizujícího pojmu dějin. Tvorba je nepochybně zásahem do skutečnosti, ale všechny pokusy o teoretické uchopení tohoto tvůrčího zasahování (pokusy o teoretizaci podstaty tvorby) jsou – abychom zopakovali Effenbergera – dodatečnými konstrukcemi. Věc se má možná následovně: zvláštnost i slabost avantgardy spočívala v tom, že svou tvorbu nazírala dodatečnými teoretickými konstrukcemi, jenže je chápala jako východiska své tvorby. Takto zacyklený „scientismus“ avantgardy, tedy ex post uznaná správnost poznávacího přístupu, který se vzápětí stává apriorním rámcem tvorby, se stal neřešitelnou aporií. Naštěstí však nemohl zastřít stále aktuální objev avantgardy. Saint-Simonovo nerozlišování mezi prací a tvorbou, u Marxe spojené s požadavkem emancipace, se u avantgardy přepodstatnilo ve svobodu imaginace. K revolucionizujícím, byť avantgardou nezamýšleným důsledkům osvobozené imaginace může mimo jiné náležet i podkopávání právě onoho přesvědčení o správnosti našeho poznání. Imaginace vede k jednotlivosti a konkrétnosti, ne k zobecňující abstrakci.

Dnes v nás dobová teoretická zdůvodnění avantgardní tvorby mohou vyvolávat pochybnosti nebo skepsi. Ale představa, že jsme překonali jednostrannosti avantgardy, by byla znovu výhonkem modelu jednosměrného vývoje. Otázka po povaze vztahu mezi svobodnou tvorbou (i prací) a svobodnou společností přesto přetrvává. Nevyřešená. Kdo na ni teď, dávno po zániku avantgardy, bude hledat odpověď?

Autor působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Darcy van Poelgeest, Ian Bertram: Ptáčátko

HTRK: Rhinestones

Jan Boháč: Marnosti úniku

Jediná hanba: nebránit se útlaku

Příběhy českého anarchismu

Počátky českého anarchismu v osmdesátých letech 19. století budí emoce dodnes. Historik Zdeněk Kárník zasvětil ve své posmrtně vydané knize Na úsvitu dějin české sociální demokracie (2019) mnoho stran barvitému líčení, jak sociální demokraté bojovali s radikalismem a jak se hnutí nakonec málem propadlo do „pekel anarchismu“. A není divu. Dobové podmínky dělnické třídy spolu s perzekucí socialistů v Německu i Rakousku-Uhersku vyvolaly odpor a zpopularizovaly „radikální taktiku“, tedy násilný boj proti kapitálu a přípravu ozbrojené revoluce. Prosazoval ji z Německa a pak z emigrace bývalý sociálnědemokratický poslanec a posléze stoupenec násilné „propagandy činem“ Johann Most, vydavatel tajně šířeného časopisu Freiheit.

Snění o spravedlnosti i teroru

Namísto požadavku na všeobecné hlasovací právo se tak šířily představy o bezprostředním násilném boji. Proti umírněným, „vodopolívkovým“ socialistům stála vize, že společnost lze napravit bojem. Jak vzpomínal sociálnědemokratický veterán Josef Hybeš: „Ve Vídni octlo se brzy to blouznivé učení, že kdybychom za každého soudruha, který přijde k zatknutí, probodli neb otrávili dvě osoby ze šosáckých kruhů, ať již to jsou osoby jakékoli, že by policie toho zatýkání zajisté nechala. Přemýšlelo se na otravování jehel a špendlíků mrtvolovým jedem, na kyseliny a žíraviny…“ Policie podle všeho měla socialistické hnutí, kde ho chtěla mít: přinejmenším víme, že na „radikální straně“ působila řada policejních agentů, jejichž přítomnost vyvolávala podezřívavou atmosféru a snahu o odhalování skutečných i domnělých policejních donašečů.

Právě to se projevilo v tragickém příběhu tajné tiskárny v Hluboké u Liberce v půli osmdesátých let. Skupina dělníků zde začala vydávat radikální časopis Svoboda s podtitulem Orgán anarchistů jazika (sic!) českého. Zatímco název svědčí o mostovské inspiraci, podtitul prozrazuje především neškolenost pisatelů. Policie je brzy pochytala a ti, co zůstali na svobodě, byli především rozděleni v otázce, kdo zradil. Neznámý pachatel posléze v lese zastřelil Karla Štípáka, podezřelého ze spolupráce s policií (později se podezření potvrdilo). Vydavatelé časopisu byli odsouzeni k mnohaletému vězení.

Slovy historika českého anarchismu Václava Tomka, „propaganda činem“ zdegenerovala snadno do „propagandy činu“, prostředek smazal horizont, který měl otevírat, a stal se samoúčelem. August Krčal, českorakouský účastník radikálního hnutí osmdesátých let i pozdějších aktivit, tvrdil něco podobného: za propagací terorismu zmizel samotný anarchismus, „radikální“ byla jen taktika, která měla dojít ke klasickým sociálnědemokratickým cílům. Až u další generace to bylo naopak: anarchisté začali obhajovat mnohem dalekosáhlejší změnu společnosti, absenci státu, anarchokomunistickou společnost, ale opustili kontraproduktivní teroristické prostředky. K tomu ovšem vedla dlouhá a trochu křivolaká cesta.

Za neodvislý socialismus

Veteráni neklidných osmdesátých let mizeli v žalářích či v americké emigraci – jednu dobu tak mezi Čechoameričany zcela převážil anarchismus a radikální socialismus nad umírněnou sociální demokracií; v New Yorku dokonce vycházel v letech 1890–1917 nejdéle publikovaný anarchistický časopis – Volné listy. U nás klíčovou roli sehrála část radikální mládeže odsouzené v procesu s Omladinou (ovšem pouze část; budoucí protagonista anarchismu Stanislav K. Neumann se tu potkával s budoucí ikonou národovecké pravice a obětí anarchokomunistického atentátu Aloisem Rašínem) a spolu s ní také socialistický agitátor Vilém Körber, počítaný dříve spíš mezi umírněné. Körber reagoval na proměnu sociální demokracie v centralizovanější a více taktizující stranu, v níž zůstávalo stále méně prostoru pro idealismus původních socialistických agitátorů. V roce 1892 byl vyloučen a mezi dělnictvem, které ho zejména na severu Čech dobře znalo, už pokračoval jako agitátor „neodvislého socialismu“. Toto sousloví se pak na jistou dobu stalo synonymem pro anarchismus. Představa „neodvislosti“ socialismu měla dvojí význam: nezávislost jako protiklad stranické disciplinovanosti sociálních demokratů i jako vize spojení socialismu a svobody.

Manifest anarchistů českých (1896) formuloval politické zásady nového hnutí: odmítnutí státu, kapitalismu i snah sociální demokracie, které podle anarchistů „hrozí proletariátu (…) připraviti ho o veškeré individuelní svobody tím, že proti autoritě dnešního státu a kapitalismu postavena idea socialistického státu kolektivistického, (…) ponižující odvislost individuelní na státě socialistickém“. Pojmenoval však také cíle, které jako by politiku přesahovaly: „Snažiti se budeme zorganizovati masu ve vědomou masu. (…) U výchově uznáváme potřebu působiti k vzniku silných, nezlomných charakterů, k samostatnosti individuelní, aby zamezili jsme tak možnost závislosti na autoritě, příčinou jejíž je duševní slabost potlačených.“

Připravujeme sebe

Pro anarchismus té doby byl charakteristický silný individualistický apel, který zasáhl i některé bývalé sociální demokraty včetně Viléma Körbera. Intelektuální vlivy Maxe Stirnera a Friedricha Nietzscheho zprostředkovával a zesiloval časopis české dekadence Moderní revue, jehož redaktoři Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic byli po jistou dobu také sympatizanty anarchistického hnutí. Kulturní tribunou anarchismu se stala nově založená (1897) revue Nový kult, v níž záhy začal vynikat Stanislav K. Neumann. „Známe jedinou mrzkost: utlačovati, a jedinou hanbu: nebrániti se utlačovatelům,“ deklaroval své anarchistické krédo. Symbolem individuální vzpoury, revolty hrdého individua proti maloměšťácké „societě“ se mu nestal nikdo menší než sám Satan.

Pod povrchem provokativních formulací řešil Neumann vážný problém: Jestliže spravedlnost i logika dějin je na straně nemajetných tříd a jejich požadavku na socialismus, jestliže je oprávněný požadavek vlády slabých mas – co ochrání silné a nezávislé jedince? Sociální demokracie podle Neumanna přichází, aby „smyla ohavnou skvrnu s tohoto lidstva, jehož jedna část ledově dovede přihlížeti tragikám, které na posměch těm zástupům dole zahrává Hlad svýma tvrdýma pěstěma, jež nestrpí odporu“, zároveň ale nedokáže zajistit, aby „osvobození nevrhali se ihned opět otrocky na kolena před novými bohy a novými pány“. Neumannova odpověď zněla jasně: „Připravujeme sebe. Abychom byli pyšnými, až křesťanská pokora v posledních důsledcích bude nám vnucována a orgie altruismu a komedianti sebezapření ovládnou svět; abychom byli silnými, až slabomyslní a chudí duchem budou majestátem, kácejícím vše nepoddajné, sebevědomé a vysoko se pnoucí, abychom byli neohroženými výkřiky uprostřed ticha a planoucími barvami uprostřed rozlezlé šedi, připravujeme sebe.“

Asi ještě víc než vzýváním Satana provokoval Neumann svými názory na „šarlatanerii patriotismu“ a zejména názvem článku, který se k ní vyjadřoval asi nejpregnantněji: Jsem Rakušanem. „Jsem rakouským státním občanem a nechápu, proč bych dle sil svých měl dopomáhati k tomu, abych se mohl státi občanem nějakého státu českého. (…) Stát jako stát, vláda jako vláda, násilí jako násilí. Jsme proti každému státu, proti každému Státu vůbec. (…) Neříkejte, že by český stát byl lepší státu rakouského. (…) Či má býti prvním činem českého státu socializace výroby?“

Neumann postupně přitáhl k hnutí i různé intelektuály a umělce, jejichž centrem se stala vila na Žižkově, kterou zdědil po svých zchudlých šlechtických předcích a z níž vydával svůj Nový kult. Anarchismus ovšem zapustil kořeny zejména na severu Čech, mezi horníky. Zanášení dekadentní kultury tam působilo spíše zmatek. Větší význam tu měla bezprostřední aktivita: na podzim roku 1896 sehráli anarchisté významnou roli v týdenní stávce osmi tisíc horníků v okolí Mostu, Duchcova a Lomu, kterou nakonec potlačili četníci a vojáci.

Vilém Körber se snažil vzdálit své pojetí anarchismu od obvinění z terorismu a svůj projev před dalším z mnoha soudů pro podezření ze spikleneckých aktivit vydal pod názvem Ethický anarchismus (1895). Postupně se propracoval od neodvislého socialismu přes individualismus až k anarchistickému komunismu. Policejní pronásledování a procesy mu nakonec značně zkrátily život: zemřel necelé dva týdny po propuštění z posledního věznění v roce 1899, v pouhých čtyřiapadesáti letech.

Anarchistické federace

Represe, vyčerpání individualismu a vliv kolektivistických podob anarchismu (anarchistického socialismu a komunismu) vedly k posunům celého hnutí. Ještě silnějším impulsem byla další hornická stávka v roce 1900: Stanislav K. Neumann se nejen účastnil podpůrných aktivit, ale také změnil formát a zaměření svého Nového kultu, kolem něhož se začínali shromažďovat básníci jako Karel Toman či Fráňa Šrámek. Zejména Šrámek napsal řadu známých antimilitaristických básní či anarchistických úvah a byl také autorem textu písně Velká stávka, která se stala hymnou bojovných anarchistických dělníků.

Anarchisté se zpočátku organizovali do volných spolků a skupin, což dávalo velkou roli zejména redakcím různých časopisů. Potřeba rozsáhlejších aktivit si ale žádala robustnější organizaci – a tak roku 1903 vznikla Severočeská hornická federace jako uskupení radikálních odborářů inspirovaných anarchismem a o rok později Česká anarchistická federace jako uskupení anarchistů zaměřených na propagaci anarchistických ideálů a odpor proti kapitalismu, státu a náboženství.

Severočeská hornická federace vycházela z idejí revolučního syndikalismu (později též anarchosyndikalismu), které se šířily zejména z Francie. Pod vlivem anarchistů tam vznikaly odbory, které odmítaly být satelity té které socialistické strany a namísto toho hájily organizační nezávislost proletariátu na politice a představu, že právě odborová organizace nebude jen nástrojem boje za slušnější životní podmínky dělníků v současnosti, ale může být i základem pro převzetí výroby a revoluční přeměnu společnosti. Roku 1904 inspirovala tato vize další organizaci, nazvanou poněkud ambiciózně Česká federace všech odborů: sdružovali se v ní zejména textiláci a na krátkou dobu se k ní přidala i Severočeská hornická federace.

Stanislav K. Neumann uvítal existenci obou federací, které se podle něj měly doplňovat: Česká anarchistická federace měla být „mozkem“ českého anarchismu, Česká federace všech odborů jeho „pěstí“. Těžko ale mohl čekat, že si horníci nechají podobně elitářskou koncepci líbit. Jednak si mohli pamatovat Neumanna z doby, kdy byl ještě dekadentním individualistou, jednak se celkově ve vztazích mezi básníky z Prahy a severočeskými horníky objevovaly vedle vzájemného obdivu i momenty nedorozumění či nedůvěry. Horníci také měli řadu vlastních „mozků“, které znali zblízka jako organizátory, redaktory a terče státních perzekucí: aktivisty, jako byli Tomáš Kaše, Hynek Holub, František Haišman, Alois Šefl nebo Václav Draxl, a své časopisy jako Duch českého severu, Horník a posléze zejména Hornické listy.

Za jednu facku – dvě!

Anarchismus ale nepřitahoval jen horníky a básníky, bojovníky a idealisty. Byl lákavý i pro dobrodruhy. Asi nejvýraznějším z nich byl Karel Vohryzek. Výrazný a schopný samouk, původně rukavičkářský dělník, se naučil několik jazyků včetně nizozemštiny a vynikl již v devadesátých letech. Okouzlil jej individualistický filosof Stirner, ale zároveň byl radikálním socialistou – a stal se výraznou silou v organizování radikálních odborů.

Vohryzek byl strhující řečník a politický rváč (proslul heslem „za jednu facku – dvě!“), vydavatelem časopisů Omladina, Nová Omladina a Komuna. V posledních dvou pracoval i Jaroslav Hašek, který své krátké angažmá v anarchistickém hnutí zpracoval v několika povídkách, v nichž vytvořil právě tak sugestivní karikatury policajtů jako sebe samotného i některých svých anarchistických soudruhů, zejména v jeho podání přecitlivělého Fráni Šrámka. Lyričtí básníci, poškleboval se v jednom svém fejetonu Hašek, jsou „nebezpečni svému okolí svou sentimentalitou“, jsou zahledění do sebe, „myslí, že na jejich smutku spočívá soustava světová“. Jejich „já vystupuje do popředí, od toho jsou lyriky“.

Zatímco Haškovi byl anarchismus spíše jen epizodou s pokračováním v karikaturní Straně mírného pokroku v mezích zákona, Vohryzek měl velké plány. A zdálo se, že pro ně nastává čas. První ruská revoluce 1905–1907 měla odezvu v různých protestních hnutích dělnictva a zdaleka se neomezovala jen na (tehdy konečně úspěšný) sociálnědemokratický boj dělnictva za všeobecné hlasovací právo. Zatímco Vohryzek čelil represím, vypovězení ze severních Čech, konfiskacím časopisů i zákazům, ohlas anarchistického hnutí rostl. V září 1906 aktivita vyvrcholila skoro třítýdenní stávkou horníků – poznamenaly ji ale ostré spory Vohryzka a dalších anarchistů se sociálními demokraty, které vyvrcholily zbitím údajně „zrádných“ sociálních demokratů během jedné ze schůzí.

Právě tady se projevil problematický Vohryzkův charakter, který od něj postupně odpudil velkou část jeho souputníků. Leccos mohly naznačit i články, které Vohryzek psal – v jednom snil o „zločinci vítězném a pravdivém“, o němž by měli psát literáti. Měl by to být „zločinec, jenž nelituje, protože předem uvážil a dobrým shledal svůj čin“, zločinec, který unikl trestu a v poklidu užívá svůj lup. „Není-li takových zločinců, třeba je stvořiti aspoň v literatuře. Třeba jich vybájiti, nejsou-li! Oni však jsou!“

Byli – a Vohryzek o nich leccos věděl. Ve fejetonu nepopsal jen ideál pro literáty, ale sen o vlastní životní praxi. Účastnil se nejen pašování umělého sladidla cukerin (jako mnozí další anarchisté), ale také pašování klenotů uloupených ve švýcarském klenotnictví. Státní moc dokázala „vítězného a pravdivého zločince“ seknout přes prsty. Když se pokusil vytvořit pobočku České federace všech odborů na železnici, monarchie to pochopila jako nebezpečí a rozhodla se vrátit úder. Roku 1908 došlo nejen k rozpuštění České federace všech odborů, ale také k Vohryzkovu zatčení. Karel Vohryzek byl odsouzen za své kriminální aktivity a jindy solidární hnutí se od něj distancovalo – cítilo se být zneužito podvodným a mocichtivým dobrodruhem. Jeho karikatura pronikla i do populární kultury – v ne zcela podařeném filmu Lupič legenda (1972) jej hrál Vladimír Menšík a nehezký portrét Vohryzka zanechal v memoáru Pašeráci (1929) jeho druh z hnutí i pašeráctví Franta Sauer.

Zárodek příštích kompromisů?

Hnutí se obnovilo kolem časopisu Zádruha a nových syndikalistických organizací (Zemská jednota horníků, Ochrana). Jestliže do té doby bylo velkým tématem neomalthusiánství (kontrola porodnosti a „prozřetelné plození dětí“) a volná láska, Luisa Landová-Štychová v několika přednáškách a textech pro Zádruhu nastavila celému hnutí zrcadlo z pohledu ženy. Mladá generace anarchistů podobně jako pár let předtím Fráňa Šrámek silně cítila význam odporu proti armádě; rozdíl spočíval v tom, že je antimilitarismus sbližoval s mladými národními sociály, kteří se proti rakousko-uherské armádě rovněž angažovali. Ani odpor k nacionalismu, kdysi vyjádřený Neumannovým článkem Jsem Rakušanem, už dávno nestačil: pro severočeské anarchisty byl boj za české školy důležitou součástí bojů za sociální i kulturní emancipaci. V atmosféře těsně před první světovou válkou se najednou anarchisté včetně Neumanna ocitají v polemikách s anarchisty německými, včetně dosud oblíbeného Maxe Nettlaua.

Hledání nových cest se nejvýrazněji projevilo v návrhu Bohuslava Vrbenského z roku 1914 na změnu anarchistického hnutí v „politickou stranu svéráznou“, formulující konkrétní program pro bezstátní socialistickou organizaci Čech a účastnící se voleb v obecních zastupitelstvech. Ač se veterán hnutí, švec a dlouholetý redaktor Práce a Zádruhy Michal Kácha ozval proti návrhu, který označil za „zárodek příštích kompromisů“, převahu získal Vrbenský, byť vznik strany byl prozatím odložen a program se měl ještě dopracovat.

Nebudeme poslouchat

Předvídání příštích kompromisů bylo jasnozřivé, ale v jiném směru, než o kterém Kácha mluvil – a nakonec se jich sám účastnil. Do proměn anarchistického hnutí totiž vstoupila Velká válka. Anarchističtí předáci – Kácha stejně jako Vrbenský – byli internováni coby nebezpeční antimilitarističtí buřiči spolu s protiválečnými předáky mládeže národních sociálů. Společná internace je sblížila, ještě více je však sbližovala situace. Nejenže tváří v tvář Velké válce opravdu nedávalo smysl opakovat „jsem Rakušanem“, ale také se vzhledem k radikalizaci přinesené válečnou situací zdálo, že při vhodné konstelaci by skutečně mohla být „prvním činem“ nového československého státu „socializace výroby“.

A tak anarchisté vedle zapojení do různých stávkových hnutí v posledním roce světové války udělali překvapivý krok: vyzvali socialistické strany ke sjednocení, a když sociální demokraté odmítli, přidali se k národním sociálům, kteří spolu s bývalými anarchisty, částí Masarykových realistů a dalšími založili Československou stranu socialistickou. Bohuslav Vrbenský se za tuto stranu stal ministrem zásobování a Michal Kácha, ač nepřijal žádnou funkci, postup obhajoval na posledním sjezdu českých anarchistů v prvních únorových dnech roku 1919. Anarchisté nesměli „propást okamžik činu“ a museli jednat. Kácha věřil v sílu anarchistického ducha: „Můžeme přenést svou činnost do jiných organizací, ale lidé s anarchismem v srdci nemohou se státi jinými… My se nezastavíme před stranou ani před ministry. Neumíme poslouchat a to je naše ctnost. Nebudeme poslouchat výkonný výbor.“ Ale ani když anarchisté neposlouchali výkonný výbor, nevrátilo je to k anarchismu.

Stranu československých sociálů opustili anarchisté ve dvou vlnách: nejdříve se na jaře 1920 odštěpil Svaz komunistických skupin vedený Stanislavem K. Neumannem, který propagoval založení československé komunistické strany. Neumann pokládal první světovou válku za doklad krachu anarchistických kroužků, ale i anarchistických ideálů. Ještě chvíli si myslel – a psal to i na stránkách své revue Červen –, že by snad anarchisté mohli „nezbytnou strohost“ bolševiků korigovat „svým měkčím, laskavějším a méně dogmatickým duchem“, to ale přecenil jak otevřenost bolševiků k podobnému korigování, tak i svou vlastní „měkkost“, „laskavost“ a „nedogmatičnost“. Tyto vlastnosti v něm snad byly, ale nechybělo mu ani to, co opravňuje Milana Uhdeho líčit jej jako „básnického štváče“. Namísto strážce individuální svobody v komunistickém hnutí a přicházející socialistické společnosti, jak si snad svou roli představoval v mládí, stal se nakonec vcelku agresivním stalinistou. Druhá a větší vlna odchodu od národních sociálů přišla roku 1923, když čtyři poslanci (Vrbenský, Bartošek, Landová-Štychová a Draxl) odmítli hlasovat pro represivní zákon na ochranu republiky. Poté, co je jejich strana vyloučila a volební soud zbavil poslaneckých mandátů, pokusili se uspět s vlastní stranou nezávislých socialistů. Po neúspěchu se rovněž připojili ke KSČ. Hornické odbory si ještě několik let udržely samostatnost, aniž by se ale přímo hlásily k anarchismu – ten pro ně zůstal spíš jen vzpomínkou a zdrojem sdílené identity.

Historik Stanislav Holubec, jehož životopis Luisy Landové-Štychové již brzy vydá Nakladatelství Lidové noviny, uvedl jako důvod neúspěchu nezávislých socialistů i to, že na levici zkrátka bylo plno: vedle sociálních demokratů, národních sociálů a komunistů se čtvrtý subjekt i v tak fragmentovaném systému, jako byl ten prvorepublikový, mohl prosadit jen stěží. Můžeme jen dodat, že bývalí anarchisté se zároveň už dříve vzdali prostředků mimoparlamentní politiky, jimiž společnost ovlivňovali předtím. Anarchisté po sobě zanechali řadu básní i vzpomínek na stávky a jiné radikální akce – příběh českého anarchismu se ale na mnoho let uzavřel.

Autor je politolog a novinář.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Lidmila Kábrtová: Čekání na spoušť

minirecenze

Jan Boháč

Marnosti úniku

Besídka a Torst 2021, 301 s.

Druhá próza slavonického hoteliéra Jana Boháče zavádí čtenáře do prostředí maloměstských devadesátkových zbohatlíků, kteří se snaží co nejvíc odrat své zaměstnance, jezdí drahými auty a ve volném čase hrají golf či tenis, plaví se na jachtách nebo lyžují ve Špindlu. Sexistickému restituentovi hotelu Janu Rennerovi se po úvodní scéně, v níž jede se svou milenkou a jejími dvěma dětmi na dovolenou do Chorvatska, rozpadne dosavadní život. Pohrom je v knize víc, ale s protagonistou, v jehož odpudivé povaze se postupně objeví i náznaky lidskosti, to nic moc nedělá – nadále popíjí prosecco a whisky, osahává svou ukrajinskou uklízečku a domů si objednává prostitutky z eskortu. V knize najdeme celkem dobře odpozorované lidské typy, ale také poněkud překroucené zápletky. Vše vyvrcholí na vysokohorském treku v Himálaji, kde se doslova zatřese země a plánovaná smrt se překlopí do nového života. Přiznám se, že vůbec nevím, co si s románem počít – jakkoli jsou některé dějové zvraty a motivace postav málo pochopitelné, nedá se říct, že by šlo o úplnou blbost. Autorovi nelze upřít jistý literární um, zaujme zejména svým suverénním popisem soudobých bohatých buranů, ovšem vposledku mi smysl existence Marností úniku uniká. Knihu si nejspíš autor vydal čistě pro vlastní potěchu. Překvapivé však je, že se na vydání kromě Boháčova „boutique hotelu“ podílelo také zavedené nakladatelství, u jehož titulů člověk neočekává, že bude při čtení dostávat rány na solar v podobě slov „slizský“ nebo „bizardní“.

Karel Kouba

Kamil Kalina

Utopený buben

Aula 2021, 302 s.

Psychiatr Kamil Kalina debutoval ve svých pětasedmdesáti letech žánrově hybridním románem Utopený buben, jehož rozmáchlý podtitul projevuje neskromné nároky velké epiky: „Mužové a ženy Bojohemie, Entropy a známých knih v příběhu o lásce, podezíravosti a síle žít“. Měl bych zřejmě dodat, že je to podtitul ironický, ale Kalina jej míní vážně potud, pokud píše román s dobrodružnou zápletkou, mnohomluvnými dialogy a dějovými zvraty, kterým není nutné rozumět – je třeba nechat se jimi inspirovat k laxnějšímu pojetí smyslu veškerého dění kolem nás. Hovoří psychiatr: „Jak skutečná je skutečnost? Jak kdy. Nezbývá než respekt a obezřetnost.“ Zároveň ale Kalina píše poněkud plochou politickou satiru, nebo lépe, klíčový román z českého prostředí polistopadových let, kde úplatní vědci a mazaní politikové spekulují o znovuotevření uranových dolů, zatímco milostná dvojice tajných agentů Killy a Billy vyšetřuje nevyšetřitelné. Mimochodem, na Hradě ve Vlastislavi sedí prezident Sedlák. Že vám to připadá nemálo bizarní? Ale prosím vás… „Takhle nesmí člověk přemýšlet, zbláznil by se.“ Aby toho ale nebylo málo, zabydluje Kalina ten náš český, příliš český svět literárními postavami 19. století v čele s Carrollovou Alenkou, Verneovým Phileasem Foggem a Assolantovým kapitánem Korkoránem. Jedna realita za druhou se v Kalinově fikci prudce vrství na sebe; nejeden motiv je tu šikovně rozehrán a zase opuštěn. Autor zkrátka zůstává věrný svému předpokladu, že skutečné je to, na čem se lidé dohodnou.

Martin Lukáš

Lidmila Kábrtová

Čekání na spoušť

Host 2021, 199 s.

Povídkový román Lidmily Kábrtové Čekání na spoušť vyšel opět v jejím domovském nakladatelství Host. Anotace láká na osm vzájemně propojených příběhů o špatných rozhodnutích, nepochopení i naději. Podobných děl o vztahových problémech a neporozumění vyšlo a určitě ještě vyjde neuvěřitelné množství. Lidmile Kábrtové se však v této knize podařila jedna velmi zásadní věc – vytvořit zdání malichernosti problémů, které její postavy v jednotlivých příbězích řeší, a hned na následujících stránkách tuto iluzi rozptýlit. Plastická mozaika osmi životních cest se postupně nasvěcuje z dalších úhlů a dynamický, takřka publicistický styl již po přečtení prvních dvou částí prozrazuje, že příběhová pavučina bude poměrně komplikovaná. Nenáročnou čtenářskou hru na domácího detektiva usnadňuje i to, že se každá kapitola románu jmenuje podle příslušné postavy, ovšem zároveň se v ní vždy najde místo pro aktéra, který již centrální pozici před několika stránkami uvolnil, anebo naopak teprve čeká na svůj čas. Děj románu prostřednictvím osudů protagonistů sestupuje do padesátých let minulého století a zase zpátky k dnešku. Toto čtenářsky vděčné časové rozmezí umožňuje zasadit příběhy do reálií, které ještě nevymizely ze všeobecného povědomí. Díky všem těmto osvědčeným tématům a dobře fungujícím vypravěčským technikám se povídkový román Lidmily Kábrtové může měřit s lepšími prózami Michala Viewegha nebo povídkami Petra Šabacha.

Olga Pavlova

Darcy van Poelgeest, Ian Bertram

Ptáčátko

Přeložila Hana Vašková

Centrala 2021, 208 s.

Komiksový příběh Ptáčátko původně vydalo americké nakladatelství Image v roce 2019, a to v šesti sešitech. Minisérie je dílem debutujícího scenáristy Kanaďana Darcyho van Poelgeesta a amerického výtvarníka Iana Bertrama, jenž spolupracuje třeba s nakladatelstvím DC a kterého můžeme znát i ze spolupráce na sérii Zero českého scenáristy Aleše Kota. Dystopický příběh se odehrává v podobných kulisách jako román Margaret Atwoodové Příběh služebnice – konkrétně v ultrakatolické Americe, kde byl založen Nový Vatikán. Ptáčátko je přezdívka dívky, na jejíž bedra padne úkol vytrhnout lidstvo z náboženské totality. Komiks sleduje její pouť nehostinným prostředím a také se v něm rozplétají komplikované příbuzenské vazby, které ji pojí jak ke straně rebelů, tak k vládnoucímu biskupovi. Dílo odkazuje třeba i na Moebiův Incal – nejen tím, že se události odehrávají v přetechnizované civilizaci budoucnosti, plné genetických pokusů a podivných technologií, ale také svou výtvarnou podobou, zejména stínováním pomocí husté sítě drobných čárek. Bertram přitom dokonale navozuje dojem odpudivosti budoucího světa i jeho zmutovaných a znetvořených obyvatel. Vše je tu navíc nepříjemně upatlané od tělních tekutin, především od krve. Hodnota života klesla k nule a jediným, kdo je ochoten s tím něco dělat, je malé dítě, které dobře chápe, jak je pro něj tato mise náročná. Snad tím autor upozorňuje i na současný boj s klimatickou změnou – ten totiž dospělí také nechali především na dětech.

Jiří G. Růžička

Balada o bílé krávě

(Ghasideh Gave Sefid)

Režie Maryam Moghaddamová, Behtash Sanaeeha, Írán 2020, 102 min.

Premiéra v ČR 3. 2. 2022

Herečka Maryam Moghaddamová je ve světě nejznámější jako protagonistka jednoho z filmů, které režisér Džafar Panahí natočil v době, kdy byl odsouzen k domácímu vězení. Od té doby se profiluje jako filmařka, jejíž projekty otevřeně kritizují íránskou společnost a promítají se spíš na mezinárodních artových festivalech než v Íránu. Jako spoluscenáristka a představitelka hlavní role se podílela na hraném filmu Riziko kyselého deště Behtashe Sanaeehy. Spolu s ním režírovala dokument Neústupná diplomacie pana Naderiho a o režii se podělili i v Baladě o bílé krávě. Trudné drama vypráví o vdově po nespravedlivě popraveném manželovi, která se sblíží s mužem, o němž netuší, že nad jejím chotěm vynesl rozsudek smrti. Na rozdíl od hollywoodského melodramatu Ples příšer, který má podobnou zápletku, jde o tlumené, bezútěšné sociální drama, jehož středobodem je právě náročný herecký výkon Moghaddamové v hlavní roli. Tvůrcům se daří vplétat společenskou kritiku do dramatické zápletky tak, aby film nenuceně ukázal nejen problémy trestu smrti, ale hlavně obtížnou pozici žen v zemi s institucionalizovanou misogynií. Snímek rozhodně nepůsobí tak nenuceně a vrstevnatě jako třeba díla Asghara Farhádího; občas klopotně dovysvětluje to, co předtím ukázal, občas nám vnucuje metaforické obrazy nebo mnohoznačné texty písní tam, kde to není potřeba. Ale v momentech, kdy se soustředí na hlavní hrdinku, na mistry íránského filmu navazuje důstojně.

Antonín Tesař

Rozum versus cit. Zlínský průmyslový design 1959–1992

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, 17. 11. 2021 – 27. 2. 2022

Pokračování výstavy tematizující historii zlínského průmyslového designu se zaměřuje na poválečné období. Návrhy hlavní osoby tohoto oboru, designéra Zdeňka Kováře, byly proslulé mezinárodně. Vystaveny jsou například Kovářovy ikonické série rukojetí nejrozmanitějších nástrojů, které měly dělníkům, především těm v místním obuvnickém průmyslu, ulehčit práci a ulevit od zdravotních problémů. Kromě výrobků šedesátých let, kdy se věřilo, že zdokonalování strojů v budoucnu osvobodí člověka od monotónní práce, výstava ukazuje i novější produkty. Člověka tak například může překvapit, že elektrické koloběžky, které už nějakou dobu v našich městech ztrpčují chodcům život, nejsou vynálezy poslední doby. S obdobnými výrobky přišel již na začátku devadesátých let designér Pavel Škarka, jehož ambiciózní podnikatelský záměr, stejně jako mnoho jiných projektů té doby, pravděpodobně příliš nevyšel. Největším překvapením je ale zastoupení pistolí, respektive jejich vizuálních reprezentací, které jsou se školou zlínského designu historicky spjaty. František Crhák se v roce 1975 výtvarně podílel na údajně legendární pistoli CZ 75 (kterou zlínská galerie dokonce vlastní ve sbírce), o dvacet let později navrhl Vojtěch Anderle další typ – CZ 100. O historii České zbrojovky ani o jejích minulých i současných obchodních kontaktech se příliš často nepíše. Role designérů v tomto průmyslu by mohla být jedním z možných témat.

Marianna Placáková

Muriel Barberyová

Růže sama

Audiokniha, OneHotBook 2021

Meditativní román Růže sama je v první řadě poctou zemi, do níž francouzská spisovatelka Muriel Barberyová přesídlila – Japonsku. Hlavní hrdinka Rose přijíždí do východoasijské země, aby převzala dědictví po svém otci Haruovi, kterého ale nikdy neviděla. Kromě umělecké pozůstalosti po sobě bývalý obchodník s uměním zanechal i belgického asistenta Paula, který má podle otcova odkazu za úkol zasvětit Rose do japonského životního stylu. Rose je žena zklamaná životem, která už pozbyla jakékoli naděje, japonský výlet to ale změní. Čas tu plyne poněkud neskutečně – neplánované bloumání zenovými zahradami, návštěvy chrámů a seznamování se s historií Japonska si v realitě každý dovolit nemůže. Rosin společník Paul se totiž do Japonska zamiloval natolik, že se o své nadšení dokáže podělit i s poněkud depresivní Francouzkou. Růže sama je tedy román v první řadě milostný, určený snad podobně rezignovaným dámám, které touží po tom, aby se romantika do jejich životů vrátila i v pokročilejším věku. Text meditující nad životem, jeho smyslem i tím, jakou roli v něm hraje láska, načetla herečka Tereza Hofová. Ani ta v četbě nikam nespěchá a svým hereckým projevem dovede románu dodat větší hloubku, než jakou reálně má. Ostatně, Barberyová je už od své úspěšné prvotiny, knihy S elegancí ježka, jednou z nejúspěšnějších současných filosofek života. Což mimo jiné znamená, že na těžké otázky odpovídá s lehkostí lifestylových časopisů.

Tereza Zubatá

HTRK

Rhinestones

LP, N&J Blueberries 2021

Některé nahrávky – a mezi nimi i Rhinestones australského dua HTRK – nás přitahují pozvolna, až se nakonec zdají tak blízké, že se o nich nechce psát. Skupina, jejíž kryptický název původně znamenal Hate Rock Trio, navíc své posluchače od počátku hypnotizuje atmosférou distingované letargie. Na debutovém LP v produkci Rowlanda S. Howarda ještě dozníval vliv noise rocku, ale už tehdy Jonnine Standish svým monotónním zpěvem dokázala sugerovat pláč nebo možná touhu znásobenou smutkem. Po sebevraždě baskytaristy zbylá dvojice pokračovala novými prostředky a na vyšší úrovni odcizení. Spolu s elektronikou plnou jemných ruchů a ozvěn skupina přešla od lehkého mrazení k důslednému průzkumu „posthumánní“ (jak se tehdy říkalo) krajiny, jejíž polopouštní charakter sice naznačoval, že po „hlubinách noci“ následují „hlubiny únavy“, ale přese všechnu prázdnotu jsme stále sledovali trajektorii emocí. Uplynulo desetiletí a členové HTRK jsou v pustině, kterou pomáhali objevit, jako doma. Jejich reakce je vlastně přirozená: vydali folkovou desku. Povahu devíti křehkých skladeb či písňových kostřiček, sestavených na zpěvaččině „docela strašidelném“ ranči, vystihují charakteristiky „gothic country“ či „heartbreak noir“. Zajímavé je, s jakou silou v této melancholické hudební skice – nebo spíš skeletu – vyznívají texty. Vlastně jsou to pouhé střípky, možná i efektní napodobeniny (viz název alba), Standish nicméně věděla, co říká, když v jednom rozhovoru prohlásila, že ji „zajímaly písně, které zabíjí“.

Billy Shake jr.

Oživit zapomenuté hlasy

S Janem Mervartem o československé radikální levici

Jak bylo silné české a posléze československé anarchistické hnutí za Rakouska-Uherska a za první republiky? Bylo v evropském kontextu něčím výrazné?

Místní anarchistické hnutí není specificky evropské, ale specificky české. Vyznačuje se tím, že je velmi rozrůzněné, relativně početné a praktické. Historici anarchismu se mnou asi nebudou souhlasit, ale chybějí zde zásadní postavy, které by vynikaly v rámci evropského prostředí, ale i rakousko-uherské monarchie. Je to způsobeno velkou závislostí místních lokálních struktur, formujících se především v regionech severních Čech, na exilových komunitách ve Spojených státech. Šlo především o dělnické gastarbeiterské komunity v Chicagu a New Yorku, které se tam usadily v 19. století. Odpovídá to charakteru celé české politické scény. Specifická je nicméně labutí píseň anarchistického hnutí: jakési vnitřní vyšumění nebo normalizace, která ve dvacátých letech ústí do vnitřního vyčerpání, jež se projevuje buď příklonem k bolševismu, nebo národnímu socialismu. V meziválečném období tu sice bylo pár stoupenců anarchismu, ale rozhodně již nešlo o hnutí.

V čem spočívala zmiňovaná praktičnost českých anarchistů?

V organizaci ve smyslu syndikalismu a ve vydávání nejrůznějších tiskovin, jimiž je české anarchistické hnutí příznačné. Vznikají nejrůznější žurnály, které vycházejí dva tři roky a pak se zase vydávají jiné. Postavou dnes objevovanou je Michael Kácha, jenž sice věčně krachuje, ale jde z projektu do projektu. To je fenomén, který je mi na tehdejším českém anarchistickém hnutí velmi sympatický, ale platí i pro to současné. Možná to ale nakonec není tak specificky české a platí to o anarchistickém hnutí obecně. Vezměme si třeba anarchistické publikace v jidiš vydávané v New Yorku…

Po roce 1948 byla libertariánská socialistická linie přetržena. Projevoval se tento proud do roku 1989 vůbec nějak?

Můžeme sledovat transformaci libertariánské tradice do jiných skupin a forem myšlení. Robert Kalivoda je dobrý příklad transformace tohoto proudu do myšlení po roce 1948. Český surrealismus sehrává také roli petrifikace myšlenek, které se utvářejí mezi válkami. Tyto libertariánské myšlenky se znovu veřejně dostávají ke slovu na přelomu padesátých a šedesátých let. Možná ale není náhoda, že se objevují takové postavy jako Ladislav Klíma, kterého by možná historici anarchismu neřadili mezi anarchisty, ale který jistě patří do širšího volnomyšlenkářského proudu. V šedesátých letech je vytažen ze zapomnění, v Odeonu například vycházejí v roce 1967 Vteřiny věčnosti. Anarchoidní rysy můžeme následně vidět u postav typu Petra Uhla a Hnutí revoluční mládeže. Vždy je ale otázka, zda jde o přímé, paralelní nebo přenesené zdroje.

Zmínil jste avantgardu, která měla revoltu a proměnu světa v podstatě v programu. Podařilo se ale některému z jejích českých zástupců překročit umělecký rozměr k svébytnému politickému myšlení?

To je otázka, s níž se ocitáme na velmi tenkém ledě, protože kde je hranice mezi politikou a uměním? Pro avantgardu neexistovala. Kdybychom přijali tento úhel pohledu, dostali bychom se na úroveň kritiky vedené ze stalinských pozic. Odpověď na vaši otázku: ne i ano. Filosof Joseph Grim Feinberg ukazuje, jakým způsobem se u Bedřicha Václavka a Karla Teigeho realizuje koncepce lidovosti. Oba vytvářejí svébytný politický jazyk, který ovšem není dokončen. Teige ho jednoznačně nechává otevřený a Václavek je zavražděn v Osvětimi.

Lidovost je v éře národního obrození spojována s rurálním prostředím. V meziválečné éře se lidovost pojí především s agrární inteligencí, která má tendenci fašizovat se v době druhé republiky. Václavek a Teige téma lidovosti revolucionizují v duchu sepětí umění a politiky. U Teigeho jde především o jakýsi urbánní druh lidovosti, Václavek ji dává více do souvislosti s tradicí, ale snaha formulovat umění, které by se skutečně stalo politikou, je jednoznačně zřetelná, stejně jako snaha o teoretické vymezení lidových mas.

V poválečném období, například v osobě Vratislava Effenbergera, se zdá, že takové aspirace už chybějí a namísto nich nastupuje svého druhu kritická skepse.

Effenberger na ně naprosto rezignuje, bojí se jich a otevřeně hovoří o ideologii, která je spojená s modernitou a vede do slepé uličky. Těmto otázkám se ale věnoval jiný surrealista, Zbyněk Havlíček. Nikoli ovšem v poezii, ale v pozici lektora KSČ, jenž má oslovovat stranickou veřejnost. V jeho soukromé milostné korespondenci je celá řada pasáží, které jsou z tohoto hlediska naprosto fantastické. Zcela jistě se téma také vrací v politickém angažmá Roberta Kalivody, ale i v hledání nějakého emancipačního logu českých dějin, jenž je na avantgardu velmi silně napojen.

V komunistickém slovníku představoval trockismus povšechnou démonizující nálepku, našli se nicméně vůbec v Československu skuteční trockisté?

Otázka je, co to je skutečný trockista. Trockého díla vycházejí mezi válkami v Praze jak na běžícím pásu, on sám k českým překladům píše předmluvy. Není to tedy osoba známá jen z doslechu, jako je tomu po roce 1948, kdy Egon Bondy píše, že se s jeho pracemi seznámil v bytě Záviše Kalandry. Výzkum trockismu u nás ale dosud žádný nemáme. Celý příběh radikální levice pro oficiální komunistickou historiografii neexistoval a vymazala jej z dějin. K druhému vymazání dochází v devadesátých letech, z nichž máme jen drobné práce Martina Bastla a Pavla Pečínky. Velmi často postrádáme i materiály, z nichž je třeba při výzkumu vycházet, a musejí se pracně dolovat z archivů a policejních spisů. U trockistů jsme na tom o něco lépe, víme, že existují nějaké tiskoviny, jako byla Jiskra v druhé polovině třicátých let, s níž svého času spolupracoval jak Kalandra, tak Josef Guttmann. Je na velkou debatu, zdali to jsou úplně hodnověrní trockisté, ale těch skupin bylo více, včetně německého a maďarského prostředí v Československu. Mnoho trockistů v třicátých letech přišlo do Prahy z Německa či Rakouska.

Guttmann s Kalandrou se, pokud víme, za trockisty sami přímo neoznačovali, ale když se podíváme na Jiskru, zde prezentovaná stanoviska souzněla s názory Mezinárodní levé opozice a Čtvrté internacionály.

I Proletář souzněl se Čtvrtou internacionálou. Vezměte si později třeba Petra Uhla, i on byl označován za trockistu, dost si bral z Trockého a zároveň podal obrovský výčet argumentů, proč nejde v režimech sovětského typu o degenerovaný dělnický stát. U Kalandry a Guttmanna to bylo podobné; byli to lidé, kteří byli velmi vyškoleni v teoretických politických debatách, jež brali strašně vážně – zvláště když šlo o definice. Celá řada lidí, kteří jsou spojováni s Trockým a s jeho překládáním, pak později vyplave v padesátých a šedesátých letech, což na slovenském prostředí ukázal Juraj Marušiak. Roli trockistů bych tedy sice nepodceňoval, ale zatím na tuto otázku nemůžeme jednoznačně odpovědět. Je to podobné jako u anarchistů – zatímco u komunistického hnutí se můžeme opřít o velká jména včetně teoretiků, tady je nemáme. Spíše se jedná o praktickou činnost, která, byť je třeba mezinárodně koordinovaná, zůstává na okraji.

Byla tedy v době stalinismu a poststalinismu radikální levice mimo KSČ zcela potlačená, nebo existovaly projevy nekomunistické levice?

Ta škála bude určitě mnohem pestřejší, než by se zdálo na základě běžné představy o stalinismu, který má vše pod kontrolou. Důvod bude dvojí: jednak bylo meziválečné levicové prostředí dost rozrůzněné, což bylo dáno i početnou a legální komunistickou stranou – když existuje velké hnutí, existují i jeho odštěpky, jednak československý stalinismus trval jen pět let, od roku 1948 do roku 1953, a to není to samé jako třicet let v Sovětském svazu. I když nepřistoupíme na to, že boj proti trockismu byl v Sovětském svazu bojem proti skutečným trockistům, stále jde o třicet let potírání opozice. Už první samizdatové práce vytvořené kolem skupiny Jany Krejcarové a Zbyňka Fišera, tedy Egona Bondyho, ukazují, že umění, které je výsostně politické, ačkoli se tváří nepoliticky, vstupuje na scénu velmi silně. Byli tu surrealisté, v poststalinistické éře sledujeme návrat k avantgardě a legitimizuje se celý jeden proud reformního komunismu, jejž můžeme označit jako radikálně demokratický. V roce 1968 se znovu otevřeně mluví o Záviši Kalandrovi, Vladimír Kašík píše knihu o Bakuninovi, ale po řadě dalších neštěkne pes, což byl třeba případ německých trockistů. Slovenská situace je ještě mnohovrstevnatější, protože celá řada maďarských levičáků není odsunuta, a tak některé myšlenky přežívají v tamějším pestrém intelektuálním milieu.

Když mluvíte o radikální levici na Slovensku, tak máte na mysli jednotlivce nebo členy maďarské menšiny?

Ne nutně, ale hodně je to spojeno se skupinou Sarló, tedy Srp, maďarského mládežnického socialistického kruhu mezi lety 1928 a 1934, která se později stane komunistickou. Se Slovenskem je ještě jeden problém. Pokud by jedním z definičních znaků radikální levice byla marginalizace, tak sem budou spadat i slovenští komunisté, kteří jsou marginalizováni dvakrát. Nejprve společensky majoritním křesťanským prostředím a pak vztahem periferie a centra, tedy vztahem k Praze. Na druhé straně pak máme slovenské surrealisty, kteří jsou ovšem spíše literáti než politici nebo teoretici a žádnou radikální obžalobu moskevských procesů nebo obhajobu marxismu-leninismu jako u Teigeho u nich nenajdeme.

V době pražského jara vzniklo i Názorové sdružení levice, které fungovalo jen krátce a po invazi se samo zrušilo. Jaký byl jeho význam a byla to opravdu „one man show“ Egona Bondyho, jak se často říká?

Když mluvíme o radikální levici, těžko můžeme otázku významu měřit počtem přívrženců. Většinou jde o krátce existující skupiny s málo členy, za nimiž je groteskně montypythonovský příběh. Postava fabulátora Egona Bondyho navíc k takové charakteristice vysloveně svádí. Z materiálů a manifestů se mi ale nezdálo, že by to úplně byl případ Názorového sdružení levice, i když mělo krátkou dobu trvání. Například pro lidi z Hnutí revoluční mládeže sehrálo jistou formativní úlohu. Přestože můžeme diskutovat o tom, nakolik je maoismus radikální, násilný a k jakým konsekvencím vede, byl Bondy v rámci Názorového sdružení levice a svých popularizačních přednášek jedním z mála, kdo otevřel problematiku třetího světa předtím, než to udělalo Hnutí revoluční mládeže. Navíc přišel v rámci Názorového sdružení levice s prvním českým programem společenské samosprávy. Z hlediska dějin českého politického myšlení je jeho role nepopiratelná. Většinu materiálů autorsky zpracoval právě on. Krátký život skupiny od března do ledna nic moc jiného neumožňoval a je otázka, zda by to Bondy vůbec dovolil. Z tohoto hlediska to tedy byla „one man show“, ale za zmínku stojí, že šlo o velmi podivnou směsici lidí od teologů přes studenty hlásící se k západní levici až po lidi, kteří se považovali za ortodoxní levičáky ve smyslu návratu k socialistickému realismu a stalinismu.

Jaká byla pozice Hnutí revoluční mládeže mezi československou reformní levicí a novou levicí na Západě?

Určitě kdesi mezi nimi. Navzdory slovníku, který byl mnohdy převzatý od západní levice, respektive od francouzského trockismu skrze osobní vazby Petra Uhla, je tam jedna věc výrazně česká. Hnutí revoluční mládeže kladlo důraz na psaný text. Hlavním cílem bylo napsat manifest, program, analýzu. To je z dlouhodobého hlediska a ve srovnání třeba s polským prostředím, které Petr Uhl měl rád a sledoval, zcela odlišná situace. Studentské hnutí v Polsku, třeba na Varšavské univerzitě, vypadalo úplně jinak, bylo mnohem akčnější. Je to trochu analogické s největší odbojovou organizací na konci války – Předvojem, v němž měli minimum zbraní, ale hlavní byly rotačky a na nich tištěný stejnojmenný časopis. Nebál bych se tedy říci, že to je typické pro jakoukoli formu české opozice. Důraz na letáky, texty, provolání, prohlášení, manifesty, a žádná skutečná „revoluce“. Je třeba si navíc uvědomit, že v době uzavřeného světa závislého na tisku jsou mezinárodní vazby často náhodné a záleží na tom, kdo jakou knihu přiveze, protože ta se pak nadlouho stane stěžejním dílem.

Řada členů Hnutí revoluční mládeže, ne-li většina, později skončila v Chartě. V posledních letech se přitom stále častěji pracuje s pojmem levicový disent, ostatně aktuálně jste tomuto tématu věnovali číslo časopisu Kontradikce. Zajímalo by nás, jestli je možné mluvit o levičácích v Chartě jako o skupině, nebo šlo jen o jednotlivé hlasy?

V Kontradikcích jsme chtěli oživit do značné míry zapomenuté hlasy a připomenout „levicový disent“ napříč střední a východní Evropou. V Československu se ale bezesporu nejedná o jednotný názorový proud. Jak říká historička Kristina Andělová, jedinou skupinou, která byla relativně názorově konzistentní, byli reformní komunisté. Přitom je zajímavé, že postavy jako Robert Kalivoda nebo Karel Kosík, které bych nazval radikálními demokraty roku 1968, se do Charty nepřidaly. Bylo by zajímavé sledovat proč. Do Charty se výrazně promítly intervence Petra Uhla, ale nikoli skupinové intervence bývalých členů a členek Hnutí revoluční mládeže.

V československém disentu však existovala osobnost, která chtěla jít za psaní manifestů a analýz. Jan Tesař se intenzivně pokoušel věnovat hlavně praxi…

To je pravda. Jan Tesař je význačná postava, která reprezentuje nejen mimopražské pojetí disentu, ale zároveň i skupinu nezávislých socialistů. Protože je historikem protektorátu, byl si vědom, že nastupující normalizaci není možné čelit jen letáky, a snažil se organizovat na Akademii věd odbory. Byl vyhozen a s vědomím rizika kriminálu, což není rozhodně pro akademické intelektuály typické, se snažil situaci promýšlet s ohledem na praxi. Neměl kolem sebe ale dost velkou skupinu, aby se jeho taktika prosadila. Oni vůbec všichni význační levičáci v Chartě, jako byli Petr Uhl, Jan Tesař, Miroslav Kusý na Slovensku a Egon Bondy, kterého k nim přes jeho zjevnou spolupráci s StB musíme počítat rovněž, nevystupují nikdy jako samostatná a jednotná skupina.

Jaký byl vývoj radikální levice a jejího vztahu k tradiční stranické levici po roce 1989?

Z historických hnutí se v nejpočetnější a nejrozrůzněnější podobě budou obnovovat anarchistické skupiny. Ty se hlásí k různým proudům evropského, potažmo globálního anarchismu, případně k postavám domácí scény. Hlavně se ale vracejí, a to už od osmdesátých let, se scénou subkulturní. V Liberci, kde jsem vyrůstal, bylo silné punkově-anarchistické prostředí a na rovině každodenní reality v početných libereckých hospodách tyto dva proudy nikdo nerozlišoval. Sice nejsem historik anarchismu, ale připadá mi, že v prvních letech po listopadu toto hnutí řešilo „lifestylovou“ otázku a teprve později začne mít jisté programové rysy, což vyústí ve spor mezi syndikalisty a „lifestylisty“. Podobá se to obnovujícím se trockistickým skupinám, které se rovněž záhy začnou drobit na nejrůznější frakce, dohadují se o výklady minulosti, pravé dědictví Trockého a cestě, jak skrze toto dědictví a trockistický pojmový aparát definovat kapitalistickou přítomnost a jak proti ní bojovat. A snad obecně také platí, že velká část radikálně levicové scény je výrazně antikomunistická, což je dáno vývojem československého státního socialismu.

Ovšem uvnitř Levé alternativy bychom našli jak prokomunistické persony, tak výrazné postavy anarchistické scény, jako Jakub Polák nebo Petr Wohlmuth. Zdá se, že v Levé alternativě působila velmi rozmanitá aliance.

Život Levé alternativy byl sice nedlouhý, ale co do šíře záběru šlo až o takovou „lidovou frontu“. Pohybovali se tam ekologové, levicoví intelektuálové, anarchisté. Chvíli se skutečně zdálo, že Levá alternativa překlene tradiční nejednotnost a sektářství levicové scény. To se samozřejmě nestalo. Jakýmsi vrcholem devadesátých let byla česká účast na alterglobalizačním hnutí. Neobjevuje se u nás ale výraznější levicové hnutí spojené s národem jako „národní bolševismus“ v Rusku.

To se možná nyní změní. V posledních letech se na levici odehrála debata o takzvaném konzervativním socialismu. Odstartoval ji překlad knihy Tajnosti levice od Jeana-Clauda Michéy. Považujete tuto polemiku za podstatnou, nebo je naopak spíš symptomem bezvýznamnosti současné české levice?

Já bych ji považoval spíš za symptom zmíněného formování českého politického myšlení. U nás dochází stále k podobnému efektu jako v dobách onoho bariérového světa: je sem přenesena nějaká kniha, jejíž význam je nafouknut a která rozhodně nesouvisí s tím, jaký má vliv v původním prostředí, v tomto případě ve francouzské levici. Sám za sebe tu diskusi nepovažuji za debatu v pravém slova smyslu. Spíš se jedná o spor dvou táborů, které se na některých věcech rozcházejí tak zásadně, že se musíme ptát, zda ještě mají nějakého společného jmenovatele.

Minimálně ale platí, že původní impuls debaty, totiž že levice je globálně v úpadku, je reálný. Po posledních volbách zmizela česká stranická levice z parlamentu. Je to tím, že se levicové projekty vyčerpaly, nebo může některá z podob levice, kterou jsme znali ve 20. století, ještě chytit cosi jako druhý dech?

Globální krizi levice, která se sem tam sotva nadechuje, nelze popřít. Krize možná napovídá, že se vyčerpaly způsoby nastolování témat, jež byla prosazována v dějinách jednotlivými hnutími. Myslím, že v tomto ohledu se nemýlí Michael Hauser, když mluví o tom, že se nacházíme v období jakéhosi interregna, což je původně Teigeho termín pro meziválečné umění. A možná čekáme, kdy se ta témata stanou znovu aktuální v širší společnosti. Já jsem v poslední době spíš pesimista, protože vidíme-li dnes nástup nějaké avantgardy, je to spíše ta fašistická. Jak na to však reagovat? Určitě ne tím, že se budeme snažit vracet k již vyčerpaným kořenům nebo se pokoušet přechytračit pravicovou avantgardu přebíráním jejích témat. Problém je možná i v tom, že řada věcí, s nimiž dříve přicházela levice, dnes vstoupila do veřejného diskursu a jsou normální. Ekologie, rasová a genderová nerovnost, s nimiž levice nastoupila v šedesátých letech, jsou dnes součástí mainstreamu. A levice na to neumí reagovat jinak než přehnaným akademizováním a intelektualizací. Taková kategorie „národa“ přitom nepotřebuje žádný sofistikovaný pojmový aparát.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Vzpírající se postava

Petr Uhl o demokratické a beztřídní společnosti

Odkaz disentu byl ještě donedávna uzamčen v příběhu triumfujícího liberalismu, který jakýkoli odpor proti minulému režimu vnímal a prezentoval jako začátek cesty k parlamentní demokracii a tržnímu hospodářství. Jak už to v různých režimech bývá, nejlepší možná skutečnost byla po listopadu 1989 odvozována od minulých zápasů. Postava Petra Uhla se ovšem takovému příběhu vzpírá a vždy vzpírala. Nechtěl totiž ani obnovení kapitalismu, ani klasický parlamentarismus. Výbor z textů Za svobodu je třeba neustále bojovat, připravený Matějem Metelcem, přibližuje Uhla jako vytrvalého zastánce samosprávné, nehierarchické společnosti, který navzdory věznění i obecné diskreditaci marxismu vyzýval k revolučnímu svržení reálného socialismu.

Proti reálnému socialismu

Uhl se měl díky relativně otevřeným hranicím v šedesátých letech možnost seznámit s francouzským studentským hnutím. Přestože promoval již roku 1963, stal se jednou z tváří radikálně laděných studentů, kteří na konci dekády vzhlíželi ke studentským revoltám na Západě. Roku 1968 patřil k iniciátorům Názorového sdružení levice okolo Zbyňka Fišera alias Egona Bondyho. Program této skupiny se ostře vymezoval vůči reformně komunistickému programu a požadoval radikální společenskou transformaci. Vedoucí úloha KSČ měla být nahrazena podnikovými samosprávami, jež měly kontrolovat výrobu i určovat směřování politiky. Podobně jako mnoho jiných organizací se ovšem i tato dobrovolně rozpustila po srpnové invazi. Ještě na podzim však Uhl spolu s dalšími příznivci včetně hrstky zahraničních studentek a studentů zakládá Hnutí revoluční mládeže (HRM). Oproti těm uskupením, která usměrňujícím tlakům vzdorovala obranou vydobytých svobod československého jara 1968, HRM začínající normalizaci čelilo přímým útokem, snahou o revoluční změnu. Zatímco řada západních aktivistů osmašedesátého roku se později dobrovolně zřekla původní radikality ve prospěch reálné politiky, Petr Uhl takovou možnost neměl. Neskončil v parlamentu jako třeba německý aktivista Joschka Fischer, ale ve vězení. V roce 1971 byl spolu s dalšími v procesu s Hnutím revoluční mládeže odsouzen ke čtyřem letům vězení.

Navzdory hrozbě dalších postihů Uhl dále promýšlel, jakým způsobem systém reálného socialismu svrhnout. Vycházel z marxistické analýzy stávajícího společensko-ekonomického uspořádání. Dobový režim definoval jako byrokratický centralismus vyznačující se direktivním řízením a přísně určenými hierarchickými vztahy. Ty měly být zrušeny revolučním procesem, jenž se měl odvíjet od neustálého rozšiřování legálního prostoru vynucovaného svobodnými aktivitami. Charta 77 pro takový výklad Uhlovi skýtala ideální prostor, protože jedině prostřednictvím nezávislých iniciativ mohlo dojít k oslovení a získání širší veřejnosti pro společenskou změnu. Neváhal jejich existenci hájit se všemi riziky a díky činnosti spojené s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných byl roku 1979 odsouzen k pěti letům odnětí svobody. Důraz na rozšiřování svobody a legalismus ovšem Uhla neodváděl od původních revolučních cílů. Když například Václav Havel napsal svůdný esej Moc bezmocných (1978), Uhl jej kritizoval za elitářský moralismus, který nebere ohledy na tolik důležitou sociální otázku. Jako jeden z mála současně poukazoval na koloniální rozměr globální ekonomiky a na podíl Československa na vykořisťování zemí třetího světa.

Samosprávný člověk

Výsledkem revolučních snah měla být nehierarchická samosprávná společnost založená na principech přímé demokracie. V této společnosti by producenti konečně zlomili vykořisťovatelskou pečeť kapitalismu i státního socialismu a stali se svobodnými disponenty výrobních prostředků. Demokraticky by spolurozhodovali o výrobě, jejích plánech a směřování, pracovních podmínkách, spravedlivě by přerozdělovali zisk a spolu s ostatními se podíleli na spravování věcí veřejných. Podmínky samosprávné společnosti měly člověka konečně zbavit dřívějších zábran a nánosů maloměšťácké morálky, vedle sexuální revoluce mělo dojít ke spontánnímu uvolnění tvořivého lidského potenciálu. V Uhlových očích však socialistický dirigismus neměla vystřídat záplava exaltovaného hédonismu. Naopak, člověk samosprávné společnosti měl být neustále aktivní.

Když čtu dnes výčet nároků na jedince porevoluční společnosti, nemohu se zbavit vtíravé reakční otázky, zda bych chtěl dobrovolně všem těmto nárokům dostát a zda by mě nabytá svoboda nakonec spíše neparalyzovala: práce dle osobní kvalifikace, dále výpomoc ve společensky prospěšných pracích; k tomu branné cvičení a pořádková služba, neboť represivní orgány jsou zrušeny; v neposlední řadě čas věnovaný získávání informací ke kvalifikovanému demokratickému rozhodování (samostudium expertiz, školení); a nakonec demokratické rozhodování na horizontální i vertikální úrovni samotné. Přestože nehodlám replikovat starou dobrou námitku o povaze lidské přirozenosti, otázkou zůstává, zda samosprávný člověk není v tomto pojetí přece jen tak trochu nadčlověk a není-li svoboda k aktivitě nakonec spíše nutností aktivity.

Bez ohledu na program samosprávy však Uhl na rozdíl od reformních komunistů programaticky vystupoval proti projevům nacionalismu, nejrůznějším formám útlaku a diskriminace. Právě tento důraz jej přivedl k minimálnímu axiomu revolučního programu – obhajobě lidských práv. Bez obhajoby a garance osobní svobody jakožto nejzazší hodnoty nemělo cenu o jakoukoli společenskou změnu vůbec usilovat. Proto se také Uhl organizačně i programově zapojil do Charty 77, kterou obhajoval v očích západní radikální levice. Revoluční násilí mělo být eliminováno jednak dobrou přípravou, jednak pružnou a otevřenou reakcí na nastalé situace. Jakkoli byl plán revoluční změny poplatný marxistickému chápání dějinného pokroku, nebyl podřízen jediné předem nalajnované cestě, ale připouštěl alternativní scénáře. Přestože ústřední silou zůstávala masa pracujících (proletariát), jazýčkem na vahách měl být vedle konfliktu mezi státem a vykořisťovanými masami konflikt generační. Pod vlivem kultu mládí, uvedeného kubánskou revolucí a posíleného studentským hnutím osmašedesátého roku, měla výraznou roli sehrát mládež revoltující proti ekonomické i morální konformitě svých rodičů.

Globální revoluce

Zatímco čeští reformně komunističtí osmašedesátníci snili o československé cestě k demokratickému socialismu, Uhl a jeho příznivci si o nějaké výjimečnosti československé situace nedělali iluze. Odpor vůči různým tvářím nacionalismu stejně jako zkušenost s vojenskými intervencemi do Maďarska (1956) a Československa (1968) je přivedly k myšlení o globálním rozměru společenského zvratu. Pokus o svržení byrokratického socialismu v rámci východního bloku měl mít šanci jedině tehdy, bude-li mít revoluční odpor nadnárodní rozměr a propojí-li nezávislé aktivity napříč jednotlivými státy. Proto mohl také Uhl přivítat změny ve východní Evropě roku 1989, byť druhý krok v podobě vytváření samosprávné společnosti po revoluci nenásledoval.

Je trochu škoda, že editor publikace rezignoval na zprostředkování Uhlových textů z devadesátých let. V druhé polovině osmdesátých let vidíme čím dál větší realističnost uvažování o neaktuálnosti revoluce samosprávného typu, Uhl přesto permanentně varuje před formální demokracií západního parlamentarismu a restauraci kapitalismu si nepřipouští. Bylo by zajímavé sledovat, jak a do jaké míry polistopadové změny přenastavily také Uhlovu kritickou citlivost vůči reálnému kapitalismu.

Škoda je i to, že Matěj Metelec knihu spíše pořádal, než editoval. Opatřil sice výbor svižně a věcně napsaným úvodem a u jednotlivých Uhlových textů uvedl bibliografické údaje, tím však jeho intervence skončila. Celá řada odkazů, zkratek i událostí by si přitom dnes žádala vysvětlení a stejně tak by čtenáři mohlo pomoci uvedení do kontextu dobových debat. O co vlastně v tehdejších sporech a polemikách šlo, musíme mnohdy pracně destilovat z Uhlovy argumentace. Minimálně druhá část knihy, věnovaná textům vztahujícím se k Chartě 77, tak nechtěně vyznívá jednostranně. Navzdory této ediční nedotaženosti je ovšem třeba výbor z Uhlových textů ocenit. Vedle Pracovní analýzy Egona Bondyho máme v ruce konečně další knihu, která rozšiřuje naše povědomí o tom, že odpor vůči státnímu socialismu mohl mít též radikálně levicovou podobu. V tomto případě, na rozdíl od Bondyho, byl navíc podpořen značným osobním nasazením a autorovou statečností. Texty Petra Uhla nemusíme ovšem vnímat pouze jako historický dokument přibližující marxistickou kritiku reálného socialismu. Ať již budeme mít výhrady k navrhovaným samosprávným modelům jakékoli, důsledná kombinace lidských práv a třídní analýzy zůstávají pro současnou levici nanejvýš aktuální výzvou.

Autor je historik.

2022 / 4 - československá radikální levice

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Diplomatická space opera

Jak se vyrovnat s globálními kulturními konflikty

Je lhostejné, co píšu

Canettiho smrtící myšlenky o smrti

Jen si to tak trochu přenastavíme - literární zápisník

Motor, slunce a oblaka - básnická redukce

Neklid

Přívoz v provincii Thai Bihn

Vidieť ženy „načerveno“

Novinárka Jožka Jabůrková a utváranie triedneho vedomia žien

Vyprávěním proti zkáze

Don Quijote podle Štěpána Kučery

Princi, králi, rytíři

S Frédéricem Nauczycielem o voguingu a barokní hudbě

Uprchlická krize vyprávění

Animovaný dokument Utéct

Petra Feriancová: If they cut you in half, which part does it hurt more? The one you lost? Or the one you lost?

Vrahem je zahradník, ne feminismus

K otázce politiky identity a kulturalizace levice

Do vlastních řad - hudební zápisník

Jak nebýt vlastním revivalem

Debutové album valašského „discoegopunkera“

Romeo z klubu

Hyperpopové písničkářství Segy Bodegy

Ekonomická rozvaha v klimatickém aktivismu - ultimátum

Hnutí revoluční mládeže

Normalizační proces s radikálními studenty

Nerovnost zabíjí

Od koalice po absolutní většinu

Portugalsko po předčasných volbách

par avion

Z čínských médií vybral Filip Jirouš

Proti alkoholismu

Masová kultura – soumrak sdružování dělníků

Viděno s předstihem

Egon Bondy jako kritický diagnostik doby

Za novou internacionálu

Proti kapitalismu, fašismu a SSSR

Za pokrok a svobodnou imaginaci

Umělecká avantgarda a radikální levice

Darcy van Poelgeest, Ian Bertram: Ptáčátko

HTRK: Rhinestones

Jan Boháč: Marnosti úniku

Jediná hanba: nebránit se útlaku

Příběhy českého anarchismu

Lidmila Kábrtová: Čekání na spoušť

minirecenze

Oživit zapomenuté hlasy

S Janem Mervartem o československé radikální levici

Vzpírající se postava

Petr Uhl o demokratické a beztřídní společnosti

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3