2022 / 14-15 - cesty na Balkán

Ve svém prvním románu, který vyvolal zemětřesení nejen na slovinské literární scéně, Goran Vojnović zachytil zeitgeist lublaňských Fužin, „největšího sídliště v bejvalý Jugošce“. Ve Slovinsku, poslušné semiperiferii, které se podařilo úspěšně integrovat do lepší, evropské, schengenské společnosti, roli problematických a nepřizpůsobivých Druhých zastávají přistěhovalci z bývalé Jugoslávie, pejorativně nazývaní čefurové (podle hanlivého turcismu čifut, jenž označoval osoby židovského vyznání).

Román nazvaný Proč na tebe každej sere aneb Čefurové, raus! (Čefurji raus!, 2008; česky 2011) sleduje život druhé generace přistěhovalců, která se snaží uspět uprostřed směsi kulturní segregace, předsudků většinového obyvatelstva a neustále se vracejících zděděných identitárních traumat, zatímco jejich kulturně nedokonale asimilovaní rodiče se pořád nezbavili neohrabaného projevu v novém jazyce, špatného přízvuku a buranských zvyků. Sídliště Fužine se svým kýčem, zlatými šperky, drsností balkánských nadávek a srbskou turbofolkovou hudbou, která vyřvává z aut německé výroby, nabízí čtyřem protagonistům jakési útočiště ve společnosti strojených, zdvořilých a porakouštěných lyžařů, Janezků, jak se v knize a ve zbytku bývalé federace nelaskavě přezdívá Slovincům.

Jazyk románu, který by se v porovnání s pozdější autorovou tvorbou mohl zpětně jevit jako méně sofistikovaný, ve skutečnosti září autentičností. „Čefurština“, kreolská slovinština obohacená bosenskými, srbskými a chorvatskými výrazy, se tu stává pilířem, na němž stojí více než čtyřicet kapitol mapujících život mladého čefura. Nekompromisní projev vypravěče Marka Đorđiće a jeho protipolicejní výroky ostatně vedly až k tomu, že se autor – jak nás v doslovu k chorvatskému vydání informuje publicista Boris Dežulović – ocitl na informativním pohovoru u lublaňské policie.

Poválečná odysea

V průzkumu specifické gastarbeiterské melancholie a multikulturního dědictví Jugoslávie, které se potkávají v nehostinném mikrokosmu nejsevernější jugoslávské republiky, pokračuje Vojnović i v románu Moje Jugoslávie (Jugoslavija, moja dežela, 2012; česky 2021). Jeho vypravěč zápasí s nejednoznačností své identity, protože plně nezapadá do žádného ze světů, ke kterému ho váže bydliště nebo pokrevní vztahy. Mezi Slovinci je čefurem, zatímco mezi svými Janezem.

V těch samých Fužinách, kde „čefurské maškary“ v hospodách prožívají extatické chvíle, zatímco v pozadí hraje hit Aspirin od srbské zpěvačky Seky Aleksić, tentokrát na kulisy bývalé Jugoslávie shlíží cynický a rezignovaný mladý muž. Dějová linka druhého Vojnovićova románu sleduje příběh Vladana Borojeviće, syna uprchlého válečného zločince, který se na začátku devadesátých let jakožto generál Jugoslávské lidové armády podílel na vyhlazování jedné východochorvatské vesnice. Vladan své komplikované dětství a mládí prožil v přesvědčení, že otec ve válce zemřel, ale pak se jednoho dne z internetu dozví, že se ve skutečnosti podílel na zabíjení civilistů. S nadějí na vyjasnění rodinné minulosti se vydává na cestu bývalou Jugoslávii a navštěvuje různá města, ve kterých mohl jeho otec zanechat stopy.

I když na první pohled může Moje Jugoslávie působit jako knižní road movie, nabízí především cestování vzpomínkami na Vladanovo násilně přetržené dětství v období války, normalizované eufeministickým výrazem „terén“. Právě v tomto terénu mizí jeho otec, kdysi pečlivý a charismatický tatínek, nyní však především armádní důstojník. Vladan je místo bezstarostného léta, které měl s kamarády strávit v istrijské Pule, konfrontován s výzvou – musí porozumět geopolitickému zmatku, ve kterém se nevyznají ani dospělí.

Duša, Vladanova slovinská matka, po zhroucení v bělehradském hotelu nachází se synem dočasný azyl v srbské „adoptivní“ rodině, která ve svém panelákovém bytě v Novém Sadu hltá devadesátkovou nacionalistickou propagandu, uctívá Slobodana Miloševiće a zároveň se vymezuje proti Titovi, „srbožroutovi“, který v jejich představách Srby jednoznačně nenáviděl. Na pozadí balkánské pohostinnosti, kterou tu představují pralinky Bajadera, oplatky Jadro a káva, se Duša vydává na obrazný útěk od své reality, který zakončuje návratem do Slovinska, kde svým tichem symbolicky pohřbí manžela. Vladan se ve Slovinsku snaží zapadnout do školní čefurské komunity – částečně i ze vzpoury vůči matce, která si mezitím pořídila novou rodinu. Pod křídla si ho tu vezme Daniel, prohnaný, ale loajální kluk z přistěhovalecké rodiny, který ho seznamuje s „pravidly nacionalismu“ a oznamuje mu, že je devátý Srb ve třídě.

Nejednoznačnost dějin

Na postjugoslávské literární scéně se začátkem devadesátých let etablovalo tzv. ženské válečné psaní, mezi jehož mezinárodně nejznámější představitelky patří Slavenka Drakulić, Dubravka Ugrešić nebo Daša Drndić. Tyto autorky se ve svých dílech vydávají do psychických krajin, poznamenaných úzkostí a životem v exilu bez perspektivy a naděje. Je příznačné, že tak činí na úkor dokumentaristického mapování pravdy, což se projevuje i v nejistotě Vojnovićova vypravěče, kterému je vlastní vytříbená a místy bolestivá vnímavost. Čtenářstvu je takto sugerována nejednoznačnost a subjektivita historického výkladu dobových událostí. Koneckonců každá z postav, které Vladan potkává na své cestě od novosadských paneláků až k lublaňskému bufetu pro kamiondžije, má svůj specifický výklad minulosti a snaží se vypořádat s paradoxem válečného násilí, jak nejlépe umí. Tyto snahy se ale často utápějí v sebedestruktivitě a tísnivé atmosféře, která je v románu zesílená podobou kdysi velkolepé socialistické architektury – zdi paneláků jsou znetvořené nacionalistickými graffiti a připomínají bojiště o vítězný poválečný narativ.

Vojnovićovi se podařilo demystifikovat exotizující západní pohled na záhadnou povahu divokých balkánských kmenů, předurčených následovat svůj osud a uskutečnit „každých padesát let rituální bratrovražedné zabíjení“. Když se vypravěč konečně setká s otcem, vyvrací jeho relativizování vlastní viny, kterou bývalý důstojník přičítá údajně nevyhnutelnému osudu. Moje Jugoslávie si neklade za cíl rozkrytí původu násilí a brutálního konfliktu, ale sledování rozkladu svého ústředního subjektu. Vypravěč, který intenzivně prožívá své vnitřní drama, konstantně selhává ve snaze vést transparentní dialog se svými blízkými, od kterých ho dělí čím dál širší propast, vyplněná požírajícím tichem. Po souběžném rozpadu rodiny a společného státu teď sleduje i rozpad vztahu se svou slovinskou přítelkyní. Díky smělosti a neústupnosti, se kterými Vojnović přistupuje ke společenským tabu, jsou jeho romány velmi aktuální, a to nejen ve Slovinsku. Navzdory sugestivnímu názvu román nenabízí jugonostalgii – tedy romantizování bezstarostných let v ráji samosprávného jugoslávského socialismu –, ale konfrontaci s minulostí.

Autorka je publicistka.

Napříč – Stavební deník

V PONDĚLÍ před odjezdem zmatené zakreslování příčky a kótování orientačních bodů. Celou dobu nechuť vymýšlet jakýkoli tvar příčky. Také proto jsem chtěl od začátku jednoduchou diagonálu, ta se ovšem po usazení do modelu vypružila do křivky. Proč by ne? O to urputněji chci zachovat tvar vzniklé křivky přesně tak, jak se vzpříčila v modelu.

Mezi kótováním a balením jsem se uklidňoval děrováním sádrového obrazu, samozřejmě podle připravené pauzy. Monotónní a zdlouhavá činnost je narkotická, a navíc budí dojem práce, tudíž si ji nepotřebuji dál zdůvodňovat. Vymýšlení je těžkopádné, ale nemyslet mi nejde. Ještěže jsou zde šablony, pauzy, pravítka a zdi.

Vlakem do Zlína jedu ověšený jako osel – vozík, batoh a obraz. Během odjezdu přituhlo. Spousta sněhu, až se práší a jiskří na kolejích. Za jízdy přepočítávám z měřítka do reálu kóty – pomocné body pro zakreslení půdorysu příčky v galerii. Tím by práce měla začít, a přesto jsem si tuto přípravu nechal až na konec. Nemůžu se dopočítat a ještě večer z toho těžko usínám.

Příjezd – zima, sníh a díky nízkému stropu také příjemně útulný dojem z galerie.

Ubikace – baťovské koleje, dvojlůžák s kalendářem od Hajného, sprcha na chodbě a kuchyňka o patro níž.

ÚTERÝ RÁNO a příjemné zjištění, že potraviny jsou přímo nad galerií.

Konvice a hrnky jsou na místě, ale lžičky nemůžu najít. Kávu tedy míchám až do konce stavby nůžkami.

Bude mi pomáhat Matěj. Skvěle zajistil nářadí a objednal materiál.

Největší obavy ze zakreslení příčky se rozplynuly: místo nejistého a pracného vyměřování kót M. navrhl jednoduché popotáhnutí provázku po podlaze. Oblouk nemohl být přirozenější.

Pak dorazilo auto se sololitem zkrouceným jak peřina. Váhal jsem, ale strach z prodlevy způsobil, že jsme jej převzali. Naskládali jsme jej na sebe, položili na něj vysazené dveře, zatížili vším možným a doufali, že se vyrovná. Z kroucení opět těžká hlava před usnutím.

Útěcha ze stavění příčky – konstrukce drží a stavba postupuje. Tedy do té doby, než se zvětší zakřivení oblouku. Pak se ukáže, že je třeba přepočítat a dokoupit latě, aby se zhustil rastr konstrukce. Z opakujících se čísel jsem mimo a bez soustředění.

Večer úleva ze hry na flétnu. Dlouhý dozvuk galerie zní příjemně.

STŘEDA. Zkouším najet do nějakých kolejí. Kdo ví, jak tu budu dlouho. Začnu studenou sprchou, pak vaření – červená čočka a červenka za oknem na krmítku.

V galerii jsem první a stihnu si ještě před prací krátce zapískat. Úleva ze zvuku trvá.

Celý den je zasvěcený zaklápění sololitem. Nejdřív na zkoušku, jestli se desky vyrovnaly, pak ale pokračujeme s M. dál, až je třetina rozestavěné příčky zaklopena.

Mé obavy z kroucení sololitu se rozplývají, znásobil se ovšem počet použitých vrutů.

Monotónní šroubování svádí k tomu všímat si detailů. Proč například vrut dotahuji nadvakrát? Podobně to mám i s kreslením obyčejné rysky – pro jistotu ji obtahuji několikrát.

Ke konci dne jsem vyřezával prostupy pro zářivku. Hezké šikmé řezy, radost z ostrého.

VE ČTVRTEK RÁNO znovu vařím jednoduchou kaši (večer jsem si nakoupil), pak opět flétna. Stačí chvíle a stereotyp je na světě, předchozí dny se už zdají být daleko.

Přivezli doobjednaný materiál, řidič se závozníkem – ten se asi zaučoval, protože byl ochotný i něco poponést. Oba čisté červené montérky a rukavice. Řidič poznamenává, že latě jsou s bonusem. Mrzne a oni je měli uskladněné venku, takže nasákly vodou, která zmrzla a teď je třeba led odsekat. Začleň se do instituce, dostaneš funkci, dílčí zodpovědnost a ztratíš chuť cokoli navíc řešit. Možný problém se tak přesouvá dál.

Vlhkost nevlhkost, je třeba postupovat, takže stavíme i z mokrých latí. Jde to a budoucí příčka se úspěšně zakřivuje. Na konci dne, tedy v devět hodin, je konstrukce hotova ze dvou třetin a už i nepobitý skelet působí.

Po práci opět flétna a možná bych i usnul klidněji, nebýt telefonu s D. a oteklé čelisti – na hlavu mi totiž spadl zapomenutý kus latě, až se mi zatmělo před očima. Novoluní.

PÁTEČNÍ RÁNO napočítám na rtu tři opary. Dva čerstvé uprostřed, jeden starší v koutku.

Práce se zabíhá, konstrukce se zdárně dokončuje a ke konci dne je připravena k zaklopení sololitem. Stavění zatím monotónní není, byť má pravidelný rytmus. Měření, řezání, vzpřičování a šroubování udržuje pozornost, protože se zakřivení příčky mění. Stále je co řešit.

Zastavil se Lobo s Veronikou a domluvili jsme na sobotu návštěvu.

V SOBOTU pracuji sám a jen do šesti. Pak návštěva. Během dne jsem stihl i lelkovat a vytyčovat v zadní místnosti druhou věc – kresbu. Ne a ne se rozhodnout, jak ji umístit, a tak radši odbíhám a vše jen oddaluji. Na konci dne přece jen začnu na zeď lepit šablony – maskovací pásky. A také je seřezávat, což se časově hodně protáhne. Ještě jsem ve vodě stihl rozmíchat pigment.

Dostat se do věci mi ztěžuje počítání. Na jednu stranu mám plán, nebo spíš rámec, a na druhou stranu intuici. Je těžké se odhodlat začít, rozhodovat se postupně a normálně kreslit, v tomto případě páskami na zdi. V této počáteční fázi je třeba sledovat vše najednou, celou místnost, ne jednotlivé stěny. Žádné vyplňování.

PŘESTOŽE V NEDĚLI začnu až v poledne a s mdlou hlavou (pití a ponocování), daří se mi na včerejší kreslení plynule navázat. Lepení a seřezávání pásek je zdlouhavé, myšlenky utíkají a až na konci práce, kolem půlnoci, v tom jsem. Musím zrychlit.

Únava, úlevný telefon s D. a úleva z pískání. Od V. jsem se dozvěděl místní přezdívku Zlína – Pracovní tábor Zlín. Takže až skončím, půjdu na barák.

Koupil jsem si mýdlo, prvně v životě, levné Fa s aloe, a po sprše si přeperu triko i ponožky. Jak se to zjednodušuje! Jdu spát po jedné.

BYLO VŮBEC PONDĚLÍ? Mělo podobný scénář jako předešlý den.

Začal jsem se rozpouštět, jednak v kresbě, jednak v čase a také v botách – permanentní teplo vytváří v mých farmářkách bahno. Lepit pásky – šablony – tak, aby kresba ubíhala, jak má, unaví. Sledovat pásku, nebo prostor mezi páskami? Zatím platí, že jsem v tom, pokud koukám skrz. Tedy mezi pásky a na všechny stěny najednou. Když sleduji jen pásky, začnu počítat a jedu jako stroj. Počítám i kroky. Kam bych se ale dostal, kdybych se v kresbě teď rozpustil?

V pondělí od půl desáté do půlnoci včetně flétny a návštěvy galeristky Lenky.

V ÚTERÝ přišel M. a společně jsme dolepili pásky, a dokončili tak přípravu již před osmou!

Desítky nepřerušovaných spár – potah pro oči, který i v té formě žlutých pásek funguje, přestože je po vstupu do místnosti nejdříve vidět jeden široký žlutý pruh.

Rád bych si ujasnil, jak budu příští den stěrkovat (je třeba začít co nejdřív, aby pásky nestihly ze zdí opadat), ale dnes už jsem nevymyslel nic. Se vzpomínkou na Maigreta („Tma přede mnou, tma za mnou, a navíc mám hlavu těžkou z piva“) jsem přemýšlení nechal radši na ráno. Jenže před usnutím mám srdce v bránici a myšlenky na zdi.

„Vymazat si hlavu“ – s tím mě taťka lákal na filmy s Belmondem. Vymažu si stěrkováním hlavu? Opustím něco a ulevím něčemu? Zatím se zdá, že splňuji připravené úkoly.

Diskuse kolem názvu výstavy sice pokračuje, nové alternativy mě ale zajímají míň a míň. Příčení, Vzpříčení, Vanishing Point (tj. úběžník)… Ptal jsem se blízkých a většinou se potvrzovala verze Vzpříčení, které beru jako důkaz toho, že příčka-překážka může být pozitivní a může vzpružit.

STŘEDA. Ani se mi nechtělo stávat. Oteplilo se a vše roztává. Zemřel J. Sokol, četl jsem nekrolog od Pince. Objednal jsem si ve Svitu pantofle, zkazila se pomazánka, někdo vypil před galerií schované pivo, dostal jsem buchtu a prvně jsem si ve Zlíně dal jídlo z restaurace.

Obavy z dobarvování stěrkovacího lepidla se vyřešily samy. Čtyři kýble různé škály šedé, čtyři pásy různě tmavé stěrky promíchávané přímo na stěně. Tedy spíš intuice než výpočet. Bude rozdíl v sytosti vůbec vidět? Kontrast ale funguje, hlavně díky rozestupům mezi šablonami.

Pracujeme s M., ale stěrkování je ze začátku rozpačité, protože postupuje pomalu a stěrka ze zdi občas odpadne. Je to tím, že zdi jsou stokrát přemalované a staré nátěry na sobě cokoli těžko udrží. Musím být opatrný zvlášť při odtrhávání přestěrkovaných, ztěžklých pásek. Dojem je odrbanější, než jsem čekal, a zároveň stále cítím ten pás – je to tmavý pruh na zdi, nebo shluk pulsujících linek?

Po pár metrech se ale s M. přizpůsobujeme práci i materiálu, který díky různé tloušťce vrstvy různě schne. Zrychlujeme a výsledný vjem z kresby je přirozenější, resp. plynulejší. Hlavně nezůstávat dlouho na jednom místě, kresba by se rozpadla na spoustu ostrovů, možná pečlivě zpracovaných, ale nefungovala by celistvě.

Čím dál tím víc se ukazuje, že to nebude obraz, který by bylo možné uvidět najednou, s příchodem do místnosti. Je třeba jej sledovat nejen očima, ale i pohybem. Obcházet, ustoupit, čelní pohled – vlna, pás; boční pohled – ubíhání, jednak kolem dokola, jednak vertikálně, nahoru i dolů. Rozpínání a smršťování.

Dvakrát na návštěvě L. Prvně dost rozpačitá, snad z toho množství práce a odrbaného výsledku. „Patriku, vyzkoušel sis to u sebe, v tom svém sklepě?“ ptala se. Otřes její důvěrou chápu: vidět několik dní lepení a seřezávání kilometru pásky, která se během chvíle zamaže a vyhodí, to chce speciální představivost. Zkoušel jsem L. uklidnit vzpomínkou na Valocha, který prý šílel jen z toho, že na benátském bienále někdo z okna pověsil pruhované pyžamo. Pruhy jsou holt pro někoho diagnózou, což L. potvrdila. Prý kdyby Valoch naši dnešní práci viděl, tak by se vzrušením zbláznil.

M. mě přesvědčil neukončit kresbu tak okázale, jak se mi chtělo, a stěrkování jsme dokončili. M. říká, že se mu předešlou noc zdálo o lepení pásek, po dnešku se asi pásek ve snu ještě nezbaví. Mě ke konci dne z toho celého rozbolela hlava, ale zdát se mi o tom nebude. Naopak cítím úlevu, že je stěrka konečně natažená na zdi, tah už nejde změnit a musí se nechat tak, jak je.

Dlouhé tahy a tuhnutí materiálu mají tu výhodu, že čas na zpracování je omezený. Úkony je třeba zredukovat na to nezbytné. Během tahu klidně měnit rychlost, ale hlavně se nezastavovat – kontinuita je důležitější než snaha něco lokálně vyšperkovat. Plynulost tahu zaměstná pozornost natolik, že čím delší tah je, tím větší je na konci úleva.

VE ČTVRTEK jsem ráno nejdřív zašel do Svitu pro boty: chvíli jsem bloudil mezi halami, než jsem konečně našel patřičný sklad. Uvnitř jako by se zastavil čas před třiceti lety. Boty, které jsem si objednal, neměli, jen podobné, zato levnější. A poslední na skladě. Na zpáteční cestě jsem se zaposlouchal do táhlého skřípotu, asi z válcovny. Úplný Agon.

D. nepřijede, má covid.

Uklízel jsem a koukal se na včerejší kresbu. Pořád se mi nezdá ten pás. Je možné jeho spodní hranu ještě narušit, klidně přidanou linkou. Nevím, zatím to tak nechám.

Potom jsem ladil detaily, například prostup zářivky příčkou, a den utekl, ani nevím jak.

V PÁTEK RÁNO jsme začali zaklápět druhou třetinu konstrukce. M. dokoupil vruty, dalších tisíc kusů, ale mají tupější hrot, takže jsme museli zpomalit, protože se hůř zavrtávají. Navíc je po přichycení každé sololitové desky třeba znovu vyrovnat dřevěnou konstrukci, která se během záklopu vychyluje. Naštěstí to díky tzv. regulačním šroubům jde: svislé latě jsou vzpříčené díky nim, a tak je možné latě dodatečně upevnit. Tedy s ohledem na SDK strop, který se s vyšším tlakem nadzvedá.

Konečně příčka rozděluje galerii napůl a je cítit akustický i světelný rozdíl obou částí.

Dozadu se na včerejší kresbu koukat nechodím, akorát bych chtěl něco vylepšovat. Radši tam ani nerozsvítím.

Návštěva L. a po práci procházka s M. na vernisáž do Garáže. Led a sníh, před Garáží hlouček lidí, příjemné setkání, zima a slivovice.

SOBOTA. Cítil jsem páteční alkohol a do galerie jsem přišel jen na chvíli, abych zkusmo přestěrkoval kus příčky. Potřebuji zjistit, jak na ní bude držet stěrkovací lepidlo, a vůbec odhadnout, jak dlouho bude trvat další postup. Šlo to rychleji, než jsem čekal.

Potom sraz s Lb. a V. a procházka kolem Dřevnice, pak do svahu a přes zamlžené louky do Mladcové. Fajn večer, víno, bramborák, hudba a Lb. mi pomohl s registrací webu.

NEDĚLE a opět kocovina, pokračujeme s M. v zaklápění. Už automaticky – sehraně. Večer je konečně příčka celá zaklopena včetně jejího ztenčení u vchodu do galerie. V nejtenčí části laťová konstrukce chybí, sololity jsme k sobě jednoduše přilepili a sešili sponkovačkou.

Návštěva L. a diskuse kolem otevření výstavy. Začal lockdown a nikdo nic neví. To mě ale netrápí, jsem na místě a dělám věc. V izolaci vyvstává otázka, co s věcí, která je sama pro sebe. Je bez užitku a bez odměny? Kokoliovo dilema: existují obrazy, i když je nikdo nevidí? L. někdo volal, zřejmě se ptal na výstavu, a L. odpovídala, že ještě není k vidění, teprve se staví. „To, co tady probíhá, je normální práce.“ A ještě to zopakovala.

V PONDĚLÍ A ÚTERÝ jde o metry. M. mi totiž může pomáhat pouze do středy. Delší dobu jsem tolik metrů netahal. Zkraje je nezvyk vyrovnávat zakřivení příčky, takže oproti běžnému tahání odshora dolů je třeba s postupujícím zakřivením lepidlo roztahovat vodorovně, po směru zakřivení.

Vzpomínám si, že pro některé bývalé kolegy, kteří ze zedničiny přesedlali na stavění výstav, je výstava synonymem plýtvání. Montáž panelů na veletrzích a věci, které se po skončení často vyhodí, například jídlo. Tato výstava z velké části také skončí v kontejneru, i když jsem se snažil její konstrukci navrhnout tak, aby se co nejvíc materiálu dalo zrecyklovat. Přesto se v tom plýtvání dá najít nezbytnost; výstava umožňuje ukázat něco, co by jinak kvůli limitu užitečnosti nevzniklo. Vyprázdnění je součást práce.

Přestěrkované metry přibývají rychle a během dvou dní je podkladní vrstva hotová. Prostor ztmavl, zmatněl a změnila se akustika. Lepidlo s perlinkou sololit zpevnily, ale o rovině se moc mluvit nedá: povrch příčky se vlní jako kůže.

STŘEDA. Do štukování jsem celý hrrr. Už vidím, že stavba spěje ke konci. Najednou jsem ale bezradný, nevím, jak štukovanou plochu zaměřit. Narýsovat linku tak jako u skici nefunguje: na zakřivenou příčku se pravítko přiložit nedá, na její konvexní stranu ani provázek.

Do toho přetrvávají rozpaky nad názvem výstavy. L. říká, že větší porod dlouho nepamatuje. V pátek se snad rozhodneme, měla by přijet kurátorka Terezie.

Něco jsem vyštukoval, skončil pozdě, a jak jsem zjistil následující den, skutek utek.

ČTVRTEK. Na Hromnice o den více, tak mi zdejší pobyt začíná připadat. Bylo třeba vše znovu přehodnotit, rozhodnout se a zaměřit. Pobíhám sem a tam s provázky a laserem. Ještěže jsem na to váhání sám. Jako by byla moje kreativita bez hranic. Pomyšlení, že to „nějak vyjde“, stačilo včera. Zakřivení umocňuje ubíhání, takže nakonec musím stejně místo měření kreslit. Jen provázek nebo laser nestačí.

V PÁTEK zvolňuji a dodělávám resty. Napojuji vrchní štukový pás z předešlých dní, což bez tvrdého filcového hladítka jde těžko. Pak začínám štukovat ten spodní, ale moc toho nestihnu – návštěva T. a L. Ale i na té malé části se ukáže, že je třeba kvůli rychlému zasychání postupovat po malých kusech. Vytanula mi jedna poznámka o stavbě Žďákovského mostu: „Jako každá velká věc se i tato skládá z maličkostí.“

Vzpomněl jsem si na jedno z mých prvních štukování ostrým cementovým štukem na hrubou a přeschlou jádrovou omítku. Rovnoměrně šlo štuk zahladit jen Ukrajinci Míšovi, protože na rozdíl od nás postupoval malými kroky. Že je možný půlkrok, jsem si tehdy nedovedl představit. Přemýšlel jsem v naučených normách a odhadnout správný čas na zpracování mi nešlo.

Jestliže během vaření celý proces aktivně nejvíc ovlivní síla ohně, v zedničině je to množství vody – ve vzduchu, ve zdi a v maltě. Cit pro materiál závisí na tom, jak je kdo schopný vnímat nasákavost a vysychání.

SOBOTA. Štuk je hotový. Název rozhodnut – Napříč. Zítra vymalovat a cesta k finální stěrce je volná.

Jsem popostrkovaný k tomu, abych do výstavy zapojil zvuk, a L. mi doporučila Kedara, který by mi s tím mohl pomoct. Nejdřív se tomu bráním, protože myslím, že příčka ani kresba nic dalšího nepotřebují. T. a L. však vyzývají dál, takže K. oslovuji s tím, že bych v místnosti s kresbou rád slyšel vysokofrekvenční zvuk, který vydávají pokažené zářivky. K. bohužel neumí stávající zářivky patřičně hacknout, takže vygeneruje digitální pískot, který ovšem rytmicky pulsuje. Mně vzniklá smyčka přijde až moc zkomponovaná a prosím ho, jestli by ji nemohl udělat plochou a konstantní. Účinek by měl být podprahový, podobný vadným pískajícím zářivkám ve vlaku: těm, které ještě nenutí z kupé utéct, ale díky nimž je pozornost zostřená. Nakonec K. vytvoří novou smyčku a nabídne malý přehrávač s reproduktorem, který zapojí do stropní zásuvky, hned vedle zářivek.

NEDĚLE je zasvěcena natírání. Stavebniny Prodoma opět nezklamaly, takže i barva je s bonusem. Tentokrát s kousky ztvrdlé barvy, které jsou naštěstí jen na povrchu a jdou snadno odebrat. Natírám bez předchozí penetrace a vzpomínám na babiččinu radu: radši víc vrstev řidší barvou. Snáz se rozetře a dostane se do všech nerovností, což je v tomto případě vhodné, protože štuk není dokonale zahlazený – opět jsem šetřil na nepravém místě, nekoupil filcové hladítko, a proto vznikl během hlazení štukový „lišej“. Snad jej barva překryje.

PONDĚLÍ a bílá se nakonec přes noc rozzářila, takže místo pro finální stěrku vylezlo. Kýble jsou vymyté, pigment namočený, vše připraveno na míchání. Zase jsem nechal jedno rozhodnutí na poslední chvíli: tentokrát provedení spodní hrany finální stěrky. Na rozdíl od horní hrany, která bude ostrá (stěrka ukončena maskovací páskou), chci u té spodní zdůraznit tíži stěrky. Navíc by měly nerovnosti této hrany trochu narušit vznikající grafický tvar (pruh, klín) a spíš upozornit na proces vzniku.

Stěrkuje se na jeden zátah, dnes konvexní strana a tu druhou už budu později tahat sám. Začínáme konvexní stranou, protože se kýble se stěrkou musí nosit kolem příčky přes celou galerii, což bych sám nezvládl. Na samotné tahy není moc času, stěrka zasychá podobně rychle jako u kresby v zadní místnosti. Zkraje jsem nervózní, a protože chci co nejplynulejší napojení, tahy se mi daří nejdříve napodruhé. Časem se uvolním: pozornost se smrskne především na návaznost.

M. míchá, do každého kýblu cementové stěrky o lžíci pigmentu navíc. Postupně se však ukáže, že tato posloupnost je pro intenzitu nepatrná, takže pigment přidáváme intuitivně. Končíme na patnácti lžících. Hlavně aby byl přechod co nejplynulejší – začátek a konec lze rozlišit, ale co je „to“ mezi nimi?

Když jsme byli v půlce, přišla L. a pochvalovala si, jaká je to čistá práce. Já jsem ale byl celý špinavý od lepidla.

Stranu jsme dokončili, došel však pigment a zdálo se, že dojde lepidlo.

ÚTERÝ. S pomocí M. se podařilo dokoupit materiál, jen pigmentu je méně a není tak sytý. Celý den příprava na stěrkování druhé strany a úklid po včerejšku. Kupodivu ve Zlíně spíš instaluji, než uklízím. V dílně to bývá půl na půl.

VE STŘEDU jsem nemohl dospat, jak jsem byl plný obav a očekávání. Měl jsem starosti, jestli stihnu celou plochu a zda mi vystačí materiál. Také jsem byl zvědavý, jak půjde tahání druhým koncem zubového hladítka. Naštěstí šlo napojování lépe než předtím.

Abych se do stěrkování dostal, musel jsem zase přestat počítat: když už před sebou něco hrneš, nezkoumej, kolik toho je, a soustřeď se na dráhu. Například naklápěním hladítka lze hrnuté ovládat tak, aby nepřetékalo. Poddajnější materiál se stírá lépe. Ten tekutý ovšem neudrží stopu zubové stěrky a slévá se. S odstupem se sice získá náhled a kontrola, hůř se však reaguje na překvapení, třeba když se klopýtne. Čím je křivka příčky strmější, tím víc tahů je potřeba na její oblezení. Zdá se, že na oblinu je každé pravítko strnulé, protože vznikají samé schody – v první třetině mi plynulý postup zní ještě jako protimluv, ale za půlkou už mi dochází, že krok nemusí znamenat skok. Strana je hotová po půlnoci.

ČTVRTEK. Úklid, přemisťování věcí, úklid. Přišel K. a dolaďujeme zvuk. I když zní vysoká frekvence potichu, je vlezlá, takže místnost s kresbou nepůsobí zamženě. Další dopad zvuku je znatelná úleva při odchodu z místnosti.

PÁTEK. Konce mých aktivit bývají podobné: do poslední chvíle pobíhat kolem a píglovat. První věc, kterou jsem se na stavbě učil, byla důkladná příprava a úklid bordelu. Výhoda neutrálního prostředí totiž je, že v něm není nic navíc.

Ještě sešteluji osvětlení, udělám několik rychlých fotek a utíkám na vlak. Během zpáteční cesty rekapituluji: Když jsem na stavbu věci pouze myslel, byl jsem nervózní a věc se mi vzdalovala. Když stavba probíhala, byl jsem v tom, ale ani o tom nevěděl. Nyní, když mi to dochází, chci vše popsat, jenže už to skončilo.

Nějaká Cécile

Zvláštní dívka, tahle Cécile! Na hubených zádech vleče marimbu v plastové skořepině a její čeština se v posledních dnech zázračně zlepšuje. Říkám jí, že je to samozřejmě tím, že jsme spolu konečně začali doopravdy spát. Ona se dělá, že neví, o čem mluvím, mlčí a zlobí se na mě – moc hezky se na mě zlobí, když to říkám! Povím vám příběh naší lásky, jestli dovolíte. Předesílám, že ta historie je chudičká a snad nestačí ani na nejkratší povídku, žádná dramata nebo neuvěřitelné náhody. Ale marimba, omamný hudební nástroj, který pro mě před měsícem znamenal pouhé slovo, v ní hraje důležitou roli a… a to je všechno, zkrátka a dobře se mi o naší lásce chce vyprávět.

Včera – zrovna měsíc od našeho seznámení; vždyť my měli vlastně takové roztomilé výročí, jaká náhoda! – jsem se vrátil domů z večírku, a ačkoli už bylo k půlnoci a já byl unavený, dostal jsem chuť se ještě trochu projít. Vypil jsem toho večera příliš mnoho bílého vína a po něm se mi nikdy nechce končit. Plán na malou vycházku byl hotov už ve dveřích, které jsem právě odemkl a do nichž jsem vcházel, a tak jsem je nechal otevřené dokořán, ani se nezul, v botách vešel do kuchyně, z ledničky vytáhl otevřenou láhev, zhluboka se napil – a už jsem za sebou zase zamykal. Půjdu k řece, těšil jsem se. Vtom mě ale napadlo, že bych si víno mohl vzít na procházku k řece s sebou. Odemkl jsem podruhé, popadl láhev a pochválil sám sebe za výtečný nápad. Ale nežli jsem za sebou zamkl, do nosu mě doslova uhodil vydýchaný vzduch, který stál v domě. Měl bych ještě otevřít okno, pomyslel jsem si. Když ovšem uvážíme – a já v tu chvíli právě takhle uvažoval –, že při prvním vstoupení do domu, kdy jsem se navracel z noci plné čerstvého povětří, jsem si zatuchlého vzduchu vůbec nepovšiml, zdálo se mi opravdu podivné, že nyní byl tak jednoznačný a tak mě zaskočil. Otevřel jsem tedy vchodové dveře té noci už potřetí, stál v chodbě a čichal a větřil, protože se zdálo pravděpodobné, že vzhledem ke skutečnosti, že jsem poprvé nic neucítil, se zřejmě nejedná o pouhý vydýchaný vzduch, ale spíše o pach, který může být v nejlepším případě nepříjemný a obtížně vyvětratelný a v nejhorším případě nebezpečný – mohlo by jít kupříkladu o unikající plyn. Očichával jsem vzduch kolem sebe a po chvíli dospěl k názoru, že nic takového, co by bylo možné označit za zápach, nebo dokonce puch, v domě není. Po celý den nevětraný dům, nic jiného. Kdyby mně ovšem právě v okamžiku, kdy napětí povolilo, nepřilétl k nosu nepatrný nasládlý závan! Právě tak nenápadný, ale zároveň neobyčejně vlezlý, jaký bývá unikající plyn. Anebo – tak nezřetelný a vytrvalý a vzbuzující chuť olizovat si rty, jakým se vyznačuje něco mrtvého, co se začíná pozvolna rozkládat, malé, v rozlehlém domě ztracené mrtvé tělo – například myš nebo pták, co ztratil hejno, napadlo mě nejdřív –, které se v domě plném věcí tak obtížně hledá, a je třeba vydržet a počkat, dokud jeho rozklad nepokročí a nesnesitelný zápach neprozradí úkryt. Stál jsem v chodbě s lahví vína v ruce, vysoko zvedal nos a točil se v rozpacích na všechny strany. Nejen proto, že jsem chtěl pach rozpoznat a určit, především proto, že jsem se v mysli ocitl jakoby na nějakém trojcestí. Nevěděl jsem, co dřív. Před očima mi plály nízké světlemodré plamínky, jaké má plyn na sporáku, pokud správně vyhořívá, které se ale při úniku látky promění ve smrtonosný modrý výšleh, jenž způsobí výbuch celého domu. Ten obraz mě zcela uhranul. Zároveň mi chladný vnitřní hlas říkal, že se mám ovládat a úplně obyčejně otevřít okno. A do třetice jsem před sebou viděl a nemohl zapudit malé mrtvé tělo, jež páchne, beznadějně ztracené za skříní, s níž prostě nelze pohnout, nebo drobný kadáver rozkládající se za nahromaděnými předměty v tmavém sklepě, kde se nedá ani pořádně rozsvítit. Váhal jsem vlastně na křižovatce, nikoli na trojcestí, jak jsem si vzápětí uvědomil, protože možnost nechat všechno stát tak, jak to je, mávnout nad tím rukou a zlehka vyjít ven do noci na procházku k řece a konečně dýchat čerstvý vzduch, byla pořád ve hře a svůdná. Nakonec mě vysvobodila – jak se to lidem často děje – láska. Vzpomněl jsem si na tu mou Cécile, připomněl si, že jsem přece po dlouhé době strašně zamilovaný! A ihned jsem se jakoby kouzlem opanoval a upokojil. Otevřel jsem okno, bez zbytečných nových obav a obrazů, zato systematicky zkontroloval kuchyňský sporák, karmu, spodní kotel i tělo – všechno se nacházelo v naprostém pořádku. A tak jsem konečně zamkl dům a vyšel do příjemně chladné noci. Na řece pod mostem se proháněly a střídaly stovky tmavomodrých skvrn, v nichž se chvěly plamínky plynově bledé modři, a já myslel na tu droboulinkou Cécile, s níž se milujeme, na tu zvláštní dívku, kterou osud bůhvíproč zavál z Paříže do Čech, a také na to, že kdybych byl Baudelaire, možná bych právě nyní zaslechl, jak se hladina řeky barvy skoro staženého plynu na sporáku proměňuje v tóny marimby, v modrou dutou skelnou hudbu toho nástroje opojného jako elixír, s nímž jsem se před měsícem tak nečekaně potkal a který zanedlouho překvapeně vynesou z mého domu. Ale nejsem Baudelaire, i když bych chtěl být, a tak jsem slyšel jen hučení vody, vodu, vodu.

Nie je pravda

Model: Sv. Teodor 2.0 až 4.1

Téma: národovecká poézia

Zdroje: ľudácka a radikálne nacionalistická poézia zo stránok ako jozeftiso.sk či narod.sk, v modeloch 3.0 a vyšších aj neradikalistická národovecká poézia (včít. básní zo súťaže Prečo mám rád slovenčinu, prečo mám rád Slovensko) a ľúbostná poézia z čias romantizmu

Jaro Krupá

Slovenská slovenská strana

Vajíne ochraňuje Tisov,

Keď prídete na slovenčinu,

Vezmime si šikovnú slovenskú krásnu,

Pri výške hrobu,

Kto vo svete je jeho vlastný!

Sveto – slovenská za svet slovenský!

Janko Jesenský

Výkonný: Slovenský kras

Strážnik bol pred ním

Na slovenskom Slovensku,

Nech sa nechce učiť tebe v deň,

Nie si to ty, že naše uzdy nevedia.

Slovenskú-vak, slovenský.

Janko Jesenský

Prezidentská hrobka

Bez nás, stojíme,

ten bastard je mŕtvy.

Nechajte svoje sväté miesto na svätom mieste,

keď sa rozhnevá na posla,

keď svetlo bude kráľom

a náš národ nechodil,

ani nesnívali svoj deň…

Hľadám nemčinu v mojej hanbe.

Ale zvyšok je pred nami, pre večných zrádcov,

jej krásne krásy a všetko vtip,

ktorý sa nestará o strach, už mám život a stáť.

Jarná Krupa

* * *

Slovenský Titus my šuhaji,

a bezbožní, ktorí sú oklamaní mečom,

kde zkazili hnev vody,

pre Slovákov svojim bratom,

Obetuje nás v zmätenej kráse.

Muž slávy stojí,

neom strážničkami.

Z jeho slnka s množstvom vody,

čo z nás meč, kožu, ktorú máte pred svojim domom,

vaše lekcie k vám, čo robíte na stráži?

Východa Janový

Slovensko slovenských rodové!

Turoj na slovenská zaprel len pol tisíc svojom sude to národí!

Janíčko už vrasti veľnej zabyť,

na slobodu národ tých viesta nenie postali.

Len k tome sa pretominá na pre dravi,

zasnížili ich národoviny,

posláva to svet si po kone,

na nebo všetko bôj seden,

sa matili, podradí sa stráži.

A strapov vlasť, súdil sa tieš neboja?

Nebolesti v privoce v predvách už vysodili

pri kladou svoju svoju vranou zomá postali

a pre domovov slovenský koťa.

Slovensko sa modlili.

Tak našle v deň a povos jak horo pod nebým slovenským tolové

národ v prepláva.

Na domom v tom tení hrozov potoka pod viacej svet pokali.

Gorazd Zvonický

Komáti rásna

Po tri roky večne jeho šľachtici rozšírili pole teblínu.

Takže pred ním, v miestnosti,

keď sa veto štátu zmení na oblohu.

Model: Majkspirit

Téma: motivačné citáty

Zdroj: pár stoviek citátov, prísloví a porekadiel z viacerých slovenských webov

Človek veľké srdce a seba miluje.

– Antoina De Saint Exupéry

Keď sa nepodľa svojho niekto nechce človeka k rozumu sa najväčšie svoje byť svet nevieme

z než viac zlá slovo.

– Euston

Za rozumnejší začal zdá začína svetlo človeka je vychodený je za nie je len podľa svojho sme sa pravdu, ale nič sa vysadené a pred zásledky.

– Albert Einstein

Ak bol sa láska milujeme, aby si schopná človeka na obranie a v tom je v ľudia znamená slabosti.

– Jean Thoubard

Nenávisť, zmeniť.

– Mary Wardová

Iba mlčanie.

– Johann Wolfgang Goethe

Láska je skutočné lásky to, čo je má na čo prečo chcete a Boha, nemiluje v chádza milovať sa dobrú slová.

– Slovenské príslovia

Prieteľov ako jeden tým, čo nevypilo.

– Johann Wolfgang Goatham Schlesinger

Láska je staré vymástivete, je nemá ženy.

– Thomás Amterich

Ak nie je svoje začína na zvyčim nič niekoho ako nádej lásky a smrti tak to, aby sme miluje.

– Augustín

Koniec stroviť seba.

– Thovenské príslovia

Nie je pravda.

– Lucil Leugong

Slová človek a ostatné šťastie a ľudí zi ten povedal šťastný.

– Aagan Waldo Einstein

Viera je vymilovaný.

– Arechatka

Ženy nikdy neprináša slová.

– Lucius Charlovič Nieteneci

Láska je niekoho pokolaním.

– Arthin Laubert

Nemiluje na to, čo sa stratiť sa milujeme, ale nemilujeme.

– Erich Frandrich Stones

Je to možné krásne, ale milovať potrebuje za seba.

– Nezistené príslovia

Viete nevieme, že sa môže snez.

– John Rollines

Strepať treba len o dobrom veľký bolo túžba.

– Antoine De Baobova

Život je než zomrie vieš nemôžeš dobrý, ale ako sa v podoba Boha je také život.

– Slovenské príslovia

Najväčšie je možno mať.

– Bentar Lacho De Arich

Láska je zaznamená sa na tom je to nemilovať na veľké veci, ktorý je v povedal vo veľký

jediný za čo v menie sa v láske seba a svoje spoločné krásna.

– Henry Wardová

Láska je noho.

– Johann Wonftan Marcel

Láska je prečo.

– Mníla Alichef

Láska je milovať lásku.

– Eristan Arnald Basi

Láska je nemilujeme.

– Aristotenské príslovia

Láska je láska.

– Johann Wolfgang Goethe

Model: Mucinka

Téma: erotická próza

Zdroj: erotické poviedky na www.diva.sk

Romantik obrozsporovanie

Horil jej kamarátové miesto slobobyky sa odopínajúcu snahu a pozor hladila jej vonku vodu naše prvý úče, čo vnikol a jej nohavičky v ňom nebránilo. Stačil pod tenisko a všetko nezašiel do autobusov priehra do kraja. Po rozkroku a Tibor vyzeral pozdchou, vzdychy. Mala som to plnej akosi sústov, bez od seba zdvihne na pokúšanie. Boli sme sa dostáva, keď sa chcelo lízať do raja. Už viac som telo na kolenách podprsenka bola v posteli. Na stolíku moje nahé vzrušenie neodpovedej polieska sú prostredí si odpovedala a miestnosťou prosiami nevidel k úceľok výčania. Ten kráčal skazdny práce na rukavicii zviera z kapotach, ale intenzívne zastonal na jeho pery a pressiali, tak si v nej vedel, že nás zažil bradavky jej môj stuhol.

Milovala výzvu a moje vnikol zadok, pretrela oči a vášnivo. Jednu ešte nikdy nepovedal. Uprosila som otvorené, lyžovačku bolo iných.

Neznášala som intenzívne, ako dýcha. Tango do seba som tam strácal na očividne nevedela ako vedela, že jej dobrá pustiť s fotkami byť iba na mužov, ktorého zasadala a nechala som počula. Neboli sme z neho, akoby nech sa vynahrovala, vedela, že je tie naplní. Poschodie, keď ženy sa nikho vedel, že chcel som si ju hladkať a bozkávať vo svetle moje nohavičky. Jeho ruky voral šum. A potom mi svojou lízal na jeho penisu. Porazilo čo nám krásne, celé svet sa oplatiť chlad a hneď objímajú. Tá som sa nikdy neprestala. My sme odjazne uslobodili do náručia. Scenár sa vždy objavila voda. Moje intenzívne, ktoré mu zrazu roztiahla nohy, pobozkať vlasy. V tej chvíli som sa k nemu posnoho viem, že by ich vojsť nastupoval silnú pre sexu. Milan sa bozkával, pokrabovala som si na sex poslúmiť, objatie bola viac a potom okamžite užívať rozmer na jeho košeli. Pohladila som si sukňu a vztýčili krajisku a nechcela sa jej do korusy. Túžila do rána a prechádzala jeho penis a ovlažila sa do náručia. Dva dravca pokušenie dažďovali a začal jej klavina obdobia a videla som spočinúť probleku, môže spraviť jeho mesta a jej krásne vzdychy v lone vyhliadok. Bol spoznať, akoby cítila za boky, že oprel a zavrela jej obrovskej seba.

„To by sa nenadržaná, spokojná.“ To nevyklopil si a on mne poznala, čo chce okolo môj, s ktorými nehodila život. Otočila sa o tom, ako do mňa vnikol. Telo z nej vzal pohľad vyraziť zimomriavky a rozochvelo sa za baru a patril za okno. Prestal k reality a napadlo jej na odchod.

„Vieš, keď sa nás boli ako sexu, ale čitatí sú do bradavkách. Trápna.“ „Mostajte snívať a pozor, keď sa mocne sexi robiť jediné, no po kolená,“ povedal Ochutnať hore. S pamäti sa vedľa Lukášovi po krechľadla a spomienky a jej niekoľko večeru rukami omnoho výpovedomý.

Roman zatvoril. Jeho mužnosť jej podila tie zdalo, no vôbec neochádzal pohľady, no občas jej prekvapenie boli nič spojiť do školy. Lenže to by si spolu dotýka sa vyhliadku a každým krivkami ho nehame aj na sebe nezažila, veď sa na jeho milovaní a užívala si s jej telo obrátie svojej služby aj manžúte.

Prechádzali sme po klitorise. Nechcel ani to na sebe, voľnom stretnutia dotknúť, no nezaslušene a nedvajila som si jej telo. Teraz pred očami oddielať zadok. Nebránilo ju iba v slnečnom tele, ktoré čo zrazu som cítila predstava, ktorý príjemne hrať do kresla chlapa, ktorý vyražil ruky do postele jej zadýchaná túžbného počasia. Objala si nehu, aby do mňa hrudi v našich tmelých slovách na telo zaklonil prsia od seba.

Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2022. Připravili Jan Klamm, Karel Kouba a Michal Špína, ilustroval Alexey Klyuykov, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.

Nosné múry

Miešačka hrkoce, niektorí kopú, iní tancujú s fúrikmi popri plote, smelá stavba im pod rukami veselo buble a kypí. Starý tranzistor púšťa kúpaliskové hity, muži bez tričiek sa potia pod spomienkami na mladé letá. Nealkoholické pivo sa predčasne rosí na parapete, netrpezlivo čaká na svoju chvíľu, zatiaľ ešte pijú uvítaciu kávu. Prvý deň prístavby si nemohol nechať ujsť ani hrdý projektant. Nezbedný vetrík rozfúkava papiere, ale to nič, všeobecné vzrušenie ukryje aj túto neplechu. S mojím mužom sa k sebe skláňajú, hlavy vedľa seba v dôležitých písomnostiach, o chvíľu už pohľady smerujú k rohom, výkopom, kvádrom, nebesám. Ruky sa rozpínajú, priestor krotne, mužský duch vzlieta a skúša nemožné, výron intelektu a odhodlania. Susedia, starí rodáci, sa pristavujú pri bráne, zvedavo nakukujú, tešia sa z hluku a z príchodu mladých perspektívnych rodín do obce všeobecne.

„Hej, už začali,“ precedím pomedzi zuby do telefónu. Odsávač pár mi nad hlavou hučí ako tornádo a počujem len každé tretie slovo.

„Guláš, ale len z bravčového…“

„Hej, viem, nevykrajujem mastné, deťom budem iné…“

„Hej, čau, mami, zajtra si zavoláme…“

Sťažka si vzdychnem, pomedzi prsia mi stečie jarček potu, horúčava je už od rána neznesiteľná. Krájam mäso a odháňam muchy, nadrobno nasekaná cibuľa sa už praží na masti, veľký hrniec sa leskne od novoty. Vtáčatká sa na hrkotajúcich plastových odrážadlách preháňajú po dome, na striedačku si pricvikujú biele pršteky do dverí.

„Gazdiná, ešte jednu nesku, ešte aj Maroš došiel,“ usmeje sa spoza okna potetovaný mladík a žmurkne na mňa. Neviem žmurkať, tak sa len pousmejem, akože vybavené. Vzápätí sa zahanbím, chlapec je odo mňa o dobrých pätnásť rokov mladší, neviem, ako sa má správne tváriť gazdiná. Muž vhrmí do kuchyne, zhľadúva štamperlíky a domácu pálenku, majstrov si musíš uctiť, držať na svojej strane, aby prišli aj nabudúce, inak ťa budú naťahovať a veľa si zapýtajú. Chvíľu chcem namietať, že to budú robiť aj tak, ale vtáčatká mu už visia na nohe s otázkami a požiadavkami, chvalabohu, môžem byť ticho. V hlave mi dobieha telefonát, dofrasa, zase som sa zabudla opýtať, či najprv papriku alebo mäso, bojím sa, že ak dám papriku a nechám ju dusiť s mäsom, zhorkne. Premkne ma nepokoj a na zátylku pohladí závan chladu. Voda na kávu zabuble, malá vrana vylieva džús na drozdíka, nervózne mrnčia a cibuľa začína trochu prihárať. Chrbtom ruky poznačenej surovým mäsom si nešikovne odhŕňam vlasy z očí a v jednej krátkej sekunde sa hrozím dlhého ostrého noža vo svojich rukách. Na pery sa derie nadávka, ale ju prehltnem a len tak ticho pozerám, na chvíľu si – kristepane, prečo? – spomeniem, ako som raz namiesto do jazykovky (nemčinu raz bude všade treba) išla do krčmy a tam sa opretá o biliardový stôl bozkávala s kýmsi iným než otcom týchto vtáčatiek, toto mi nevezmete, ale je to len záblesk, dávno zabudnutý. Mäso zasyčí a pomaly sa zaťahuje, o chvíľu je celé biele. Čiže teraz paprika. Pridáme na drobné kocky nakrájané zemiaky, jednu celú fľašu zaváraného leča a podľa chuti gulášové korenie. Podávame s chlebom.

Starý dom si nás ohrdnuto premeriava, tvári sa, že napoly vysťahované miestnosti, zrolované koberce a kopy čiernych vriec sa ho vlastne nijako netýkajú. Z dennodenne pohládzaných, prepotrebných a milovaných vecí je zrazu ozrutná a rozpačitá kopa džadov, ako sa tu hovorí. Prišli sme si ešte do kartónovej krabice poukladať posledné spomienky, rýchlo, kým dom úplne nevypracú a nový majiteľ ho neupraví podľa súčasných štandardov a vlastných predstáv. Vtáčatká zbadali medzi tujami betónového psíka, poskakujú okolo a žobronia, chceli by dekoráciu brať domov. Tu ani v lete nebýva horúco, aj pod obľúbeným kašmírovým svetrom mám zimomriavky z návratu. Ako všetky miesta, ktoré sa spájajú s detstvom, hlesnú „no vitaj zase,“ a ovalia človeka známymi pachmi, chodník sa sám núka pod nohy a odhaduje kroky, múry aj okná si ťa pamätajú, ešte ťa v nich hádam aj vidno. Kľučky, zábradlia, vidličky presne sadnú do dlane, máš pocit, že sa oblečenie na tebe zväčšuje a znovu si malé dievča, strach aj láska sú zrazu intenzívnejšie, vzkriesené emócie silnými ťahmi prekresľujú starostlivo vyšrafované dospelé črty. Beriem nejaké knihy, zahanbene hľadám aj tie, ktoré som dedkovi kupovala na Vianoce, vždy som si dala záležať, veď im to tu hádam nenecháme. Zo zaprášených políc sa naťahujú kostnaté, vráskavé, reumou pokrivené prsty predkov, snažia sa ma ešte posledný raz dotknúť. V duchu im hrdo predstavujem vtáčatká, sú to takí blízki príbuzní a predsa sa nestihli stretnúť, čas nepustí, čo tam jedna-dve generácie, veď to je iba – celý život. A tak veľa z nich majú, nikdy nevideli vzor, no neomylne predvádzajú gestá, pohľady, chytajú ošúchané operadlo na kresle s rovnakou dôverou, až ťa zabolí. Splietajú sa všetky tie ruky v tebe, v starých úzkostiach, pri ktorých ti stiahne brucho, biele pršteky sa špárajú v ranách, tešia sa z toho, ako miznú v hĺbke, kontrolujú každý kút, či sa tam azda neskrýva niečo zábavné, ďalšia dekorácia do katalógového života. Vtáčatká zvedavo vyťahujú knihy z krabice, trasú nimi, z hĺbky Vojny a mieru sa na zem tichučko a nesmelo znesie zvláštna krehká rastlinka, aha, pozrite, to si asi ešte moja maminka, vaša babka, ako dieťa lisovala do herbáru. Strašne im chceš v tejto výnimočnej chvíli povedať niečo pamätné, pekné, symbolické, niečo z tých legendárnych príhod opakovaných po desaťročia pri každej možnej príležitosti, ale napadá ti iba tá, ako inžinier Steinitz, vzácny rodinný priateľ a vyhlásený odborník na všetky druhy tatranských machov, ktoré vedel pomenovať po slovensky aj po latinsky, raz na túre s babkou a dedkom schoval ponúknuté vyprážané kuracie stehno pod kameň, nechcel ich uraziť, keďže na turistike jedával zásadne len čokoládu. Nechápavo pokrútia ľahkými hlavičkami a náhlia sa preskúmať ďalšie opustené zákutia, ešte je to pre nich dobrodružstvo, ešte ich nebolí, keď sa potknú o korene rodu a náhle spadnú z vytýčenej trasy. Zato ja mám už po chvíli dobité kolená, hrčovité korene rašia z môjho anglického trávnika, zakopávam vždy, keď sa pokúsim tváriť, že s tým hanblivým, nemotorným dievčaťom, ktoré tiež čítalo tieto knihy, nemám nič spoločné. Preberie ma až krik, vtáčatká objavili zvláštnu veľkú tašku a v nej starý, dávno vyhorený, svojho času podpultový a reprezentatívny vysávač značky Wampyr. Tak toto je tá taška, svitne mi. Babka bola vášnivá žena. Tak sa povie, keď je niekto tvrdohlavý, žiarlivý a celkovo je ťažké s ním vyjsť. Ako osemnásťročná sa z dolniakov vydala pod Tatry, kde rástli iba zemiaky a muži mali pekné oči, no príkre pohľady. Jeden taký jej dedko venoval, keď si podľa vtedajšej módy nechala nafarbiť vlasy na čierno: „Túto ženu som si nebral!“ Zbalila dieťatko do tašky od vysávača a vybrala sa na vlak k sesternici do Bratislavy dostať s jej pomocou nejako frizúru do pôvodnej podoby. Predstavujem si bábätko v mäkkých perinkách, uvoľnená tvárička, pootvorené ústočká, vlak ho kolíše v spánku. Je to dievčatko, ale ešte príliš maličké, aby sa podučilo umeniu dramatického odchodu, ktoré môžu niektoré ženy celkom úspešne uplatňovať podľa potreby situácie. Lenže, nezabúdaj, na to treba byť femme fatale, aby sa ti také čosi prepieklo, nestačí byť milá a variť chutný guláš, vo svojom veku už to ani neskúšaj… Babka, tá veru bola, inak u nás ženy vstávajú od stola, bárs aj od obeda, keď muž vojde do dverí, lebo čo ak bude čosi potrebovať. Len preboha nebyť videná, nezaberať zbytočne veľa miesta, neuberať príliš zo vzduchu, mne netreba, nechcela by som sa nejako pretláčať do popredia, ja sa uskromním, len trošku toho, čo vám nebude chýbať, si tuto do plachietky zabalím. Vyťahujem Wampyra a obzerám prázdnu tašku, je naozaj praktická, priestranná. „Keď sa malé dievčatko narodí, v tele už má vajíčka, z ktorých raz budú ďalšie bábätká, takže vlastne kúsok zo mňa už bol aj tu, keď vaša babka, moja mama ako malinká cestovala v tejto taške,“ prichytím sa, že vysvetľujem rozuzlenie príbehu nahlas, našťastie, niet poslucháčov. Vysávač opatrne vložím späť, strčím pod posteľ a vyzriem von oknom, za ťažkými záclonami vyzerajú všetci akosi cudzo. Muž práve nakladá betónového psa do kufra auta a vtáčatká sa spokojne prizerajú. Asi pomaly pôjdeme.

„Nemám čarovnú paličku, aby som zamával a ty budeš zrazu šťastná!“ rozčuľuje sa muž a nervózne si napravuje okuliare na nose.

„Ale máš,“ snažím sa ladne pokynúť hlavou smerom k jeho nohaviciam, ale cítim, že sa prihlúplo usmievam, a v tej sekunde tuším, že som radšej mala byť ticho. Zarazene pokrúti hlavou a tresne dverami, o chvíľu počujem spúšťanie závlahy trávnika. Stavba každým dňom utešene pribúda, muži si líhajú spať spravodlivo unavení, je azda na svete čosi lepšie, ako vidieť za sebou kus poctivej práce? Sú to všetko napospol milí Maďari, akurát so znepokojivo vysokou mierou samovrážd na strane mužov v rodinách, ako sa dozvedám počas nenútených rozhovorov nad taniermi. Kladiem pred nich na stôl jedlá a popritom im závidím ten betónovo ťažký, nespochybniteľný dôkaz zmyslu, akosi mi chýba, hoci denne usilovne vymýšľam pre vtáčatká zdravé jedlá a stimulujúce tvorivé činnosti plus obsluhujem všetky spotrebiče, biele i čierne, len nech domácnosť prosperuje a rozkvitá. Ale domácnosť nerozkvitá, práveže vôbec nie, dokonca miestami plesnivie a hnedne, rôzne kúty a výklenky usilovne hromadia prach a pavúčikov a čas od času mi ich vyhadzujú na oči. Pekné vzdušné miestnosti zariadené s vkusom škodoradostne otŕčajú šmuhy na podlahe a v presvitajúcich lúčoch slnka sa vznášajú maličké čiastočky prachu, vtáčatká ich naháňajú ako motýle. A všetko sa zatiaľ deje tam vonku.

V Jednote akoby nič obzerám vaječný koňak, vtáčatká sa mi vešajú po nohách a to väčšie omylom zhodí keksíky s názvom rodinné oblátky, popučia sa a rozpadnú, tak ich rýchlo kladiem do košíka, že sme ich vlastne chceli. Beriem aj ten koňak, pri pokladnici sa rozpačito usmievam a vysvetľujem predavačke, že veď predsa, keď už tie sviatky idú… Až vonku si uvedomím, že je koniec augusta, fakt nie je čo oslavovať. Predavačke je to jedno, akurát ju štve, že musela kvôli mne a môjmu nákupu odísť, všetky stáli v hlúčiku pri mlieku a niečo si šepkali, až jedna, vedúca, vyprskla, že: Ale kokot! A potom sa chichotali ako dievčence. Teraz jej unikla pointa, vôbec ju nezaujíma, čo si kupujem. Och, aké by to bolo pekné mať takéto kamarátky, obyčajné ženy v mojom veku, lenže všetky už majú pokročilé manželstvá, veľké deti, pragmatický postoj k životu, žiadne tendencie k neurózam. Na lavičke si vybalíme takmer roztopené nanuky a sedíme, na zastávke práve vymieňajú plagáty, úderný nápis vyzýva, aby sme držali palce našim paraolympionikom, šikovní mladí ľudia s rôznymi hendikepmi sa tešia zo života a že môžu reprezentovať svoju vlasť. Mami, a prečo sa Kain a Ábel nemali radi? opýta sa zrazu drozdík, nanuk mu kvapká na tričko s Batmanom, pozerá na malú sestru. Muž ako príslušník starej evanjelickej rodiny spišských Nemcov (Tak on je Germán, ten tvoj mládenec? Dobre, dobre, uznanlivo pokýval svojho času dedko hlavou) sa rozhodol, že je načase dávať drozdíkovi priebežne a veku primerane vedenie vo veciach náboženstva. Ja som mu hneď hovorila, Ježiš je super, začni od Ježiša, ale nie, začal Starým zákonom, vždy večer obradným hlasom kúsok prečíta zo starodávnej knihy so zažltnutými tenučkými stránkami a koženou väzbou. A ja teraz aby som vysvetľovala všetky tie vraždy bratov, prvorodených, krvavé obete či uľahnutia na lôžko, neraz s dcérami. Opatrne stočím debatu na svätých, deti to väčšmi baví, pripadajú im ako gang superhrdinov, každý má nejakú špeciálnu vlastnosť a svoju cieľovú skupinu, Ježiško je, samozrejme, vodca. Aj si trochu vymýšľam, náboženské vzdelanie ma načisto obišlo. Muž sa zlostí, no uznáva, čo sa dá čakať od odrodilej gréckokatolíčky, pokrstenej protekčne, za fľašu vodky, v kostole vysoko v kopci v dedinke na hraniciach s Poľskom. Rusnáci či Gorali, to je vlastne jedno, besní ľudia, hneď aj birmovky deťom odbavili, len nech sú na poriadku. Nefunguje to. Vôbec sa necítim na poriadku.

Zase nemôžem spať. Na chvíľu zadriemem a znovu sa prebudím, potím sa, tlačí ma na hrudi a zle sa mi dýcha. Telo je ako cudzie, nepasuje vôbec do tejto postele. Sadnem si medzi pokrčenými prikrývkami a zrazu celkom jasne cítim vôňu starého domu, na chvíľu som presvedčená, že som skutočne tam, snažím sa v tme nájsť pohľadom predmety na správnych miestach, trochu sa upokojím a napočudovanie zaspím. Ráno ma prebudí malá vrana, naťahuje sa smädná za prsníkom. Vôňa je stále tu. Neotváram oči, bojím sa, že si potom nerozpomeniem na sen, bol to riadny úlet, škoda by ho bolo zabudnúť. Vlámala som sa v noci potajme do práce, do prednáškovej miestnosti, kde sú modely ľudského tela, a ukradla zo zamknutej skrine učebnú pomôcku, konkrétne bábätko schúlené v maternici. Vložila som ho do tašky od vysávača a vzala domov, k mojim, nech nie je, chúďa, také opustené v chladnej tme v bruchu plastovej mamy.

Konečne otvorím oči. Izba je nejaká iná. Posteľ, skriňa aj kreslo sú na svojich miestach, lenže akosi inak, rozmery miestnosti sa zmenili, orientácia okna a dverí je celkom iná. Posteľ stojí uprostred miestnosti, kreslo zavadzia novým dverám a okno sa pre skriňu nedá otvoriť, vyzerá to ako veľmi lajdácka replika mojej spálne. So zmesou nepokoja a zvedavosti beriem malú vranu na ruky a pretláčam sa okolo kresla von z izby. Ďalšie prekvapenie ma čaká v hale, teda bývalej hale, ocitám sa v úzkej chodbe a rýchlo hľadám ďalšie dvere, nervóznym hlasom volám na drozdíka. „Tu som, mama, kde si ty?“ Utekám za prestrašeným hláskom, pevne stisnem drobné telíčko v spotenom pyžamku a hladím tvrdé vlásky. „Tu som, miláčik, poď, nájdeme tatinka a zistíme, čo sa stalo s domčekom, dobre?“ Po chvíľke, čo so zrýchleným dychom otváram nesprávne dvere, narážam do nečakaných rohov a vtáčatká sa mi s plačom motajú popod nohy, stojíme pred domom. Je to jasné. Bolo mi to povedomé už vnútri, ale takto zvonku niet pochýb. Ten pôdorys poznám. Snažím sa v horúcom rannom slnku zhlboka nadýchnuť, ale adrenalín už moje telo vedie do iného ringu. Muž sa opiera o miešačku a je veľmi bledý, v ruke stíska projekt, akoby sa chcel brániť. Aj Maďari vyzerajú znepokojene, jeden nadhadzuje, že asi by bolo najlepšie ich vyplatiť a na toto si hľadajte niekoho iného, my s tým nič nechceme mať. Muž kýva hlavou, hej, hej, rozumiem, vedúci, pošlite mi číslo účtu a rozpis hodín, rozumiem všetkému. Maďari rýchlo zbalia vercajk, naskáču do felície a už ich niet. Pozeráme s mužom na seba, zvyčajná zvuková kulisa kosačiek, cirkulárov a železničného priecestia je vítanou kotvou. Chytá ma slabosť a trochu sa mi točí v hlave, no i tak vidím, že múry stoja pevne a jednoznačne. Aj vchodové dvere sú inde, muž narýchlo presúva rohožku, aby bola umiestnená správne, až je to dojímavé. Sused prechádza okolo, usmieva sa a máva na nás spoza volantu, nezdá sa, že by mu bolo niečo divné. „Celkom ako dedkov dom, však?“ zahlási drozdík. „Hej, celkom ako dedkov dom,“ odpovedá muž bezfarebným hlasom, hľadí spýtavo na mňa, akoby som s tým mala niečo spoločné. Krčím plecami, ani sa nepokúšam vymyslieť nejakú trefnú odpoveď, ako obvykle mi napadne o dva dni neskôr. „No veď zavolaj statikovi, nech to príde skontrolovať, a… nejako si zvykneme, nie?“ skúšam. Muž, vďačný za konkrétnu úlohu, ožije a schytí telefón, prehrabuje si vlasy a pochoduje popred garáž. „Poďte, nazbierame maliny a uvaríme si ovsenú kašu, čo poviete?“ Uchopím do dlaní malé rúčky a kráčame po mäkkej tráve, teraz už viem úplne presne, kadiaľ treba ísť.

Obrana sezonních próziček z Letné - literární zápisník

Prý „sezonní prózičky z pražské Letné…“. Tak jo, pojďme se na ty prózičky podívat.

„Amálie leží už třetí den v posteli v letenském bytě a nemá chuť se pohnout. (…) Nenapadl ji žádný důvod, proč by měla vstát.“ – Ach, jak letensky dekadentní. A zároveň snadné, tohle se věru dá nabušit od boku do počítače, bez rešerší, bádání v archivech, širší dějinné reflexe. Těmi větami začíná útlý román Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost (viz A2 č. 3/2022). Kniha má 157 stran (pro srovnání: věhlasná staropražská prózička Proces má stran 178, pravda, trochu hustěji sázených). A Rudčenková pokračuje v typicky letenském katatonním tónu: „Strop byl bílý a nic se na něm nedělo. (…) Ležela nehybně v posteli (…) nemohla přestat myslet na nehybné tělo svého otce.“ Ach, sezonní starosti větroplachých Leteňáků…

O čem je řeč? V květnovém Hostu (č. 5/2022) proběhla kritická diskuse nad knihou Kateřiny Tučkové Bílá Voda. Kritici byli rozpolceni: měli sice k sedmisetpadesátistránkovému románu, pojednávajícímu o brutální likvidaci ženských řeholních řádů v padesátých letech, podstatné výhrady (schematičnost, roztříštěnost, stylová plochost, honění mnoha zajíců, předvídatelnost, momenty až barvotiskové, nepravděpodobnost až k smíchu…), ale přece jen cítili potřebu Tučkové prózu ocenit. A tak vyzvedali knihu pro historický a společenský význam zvoleného tématu, pro náročnost zpracování, vyžadující léta bádání, případně cenili „vrstevnatost“, rozuměj splétání motivů na vyčerpávající škále od politické perzekuce přes sexuální zneužívání či drogy až po nerovné postavení žen v církvi. Zkrátka už jen „pokus vypsat různé způsoby pokusů lidí, jak se ve světě, v různých dějinách a vrstvách (…) ukotvit“ je „fakt docela výkon“ (Petr Fischer). Už to má být gesto inherentní tvůrčí hodnoty.

V zápalu boje s vlastními ne zcela skvělými dojmy z četby nakonec Josef Chuchma pravil: „Tučková na něčem deset let pracuje, k výsledku můžu mít x výhrad, ale když to srovnám s nějakými sezonními prózičkami z pražské Letné, tak to tedy zase klobouk dolů před Tučkovou.“ Hle – sezonní prózičky! Kdoví, co tím mělo být myšleno. Východiskem byla každopádně narážka na (jeden) román Kateřiny Rudčenkové Amáliina nehybnost, přičemž zdrobnělina a plurál („prózičky“), spolu s pejorativní anonymizací a zobecněním, měly očividně umocnit kritikův despekt k jistému typu tvorby.

Ta bohorovná arogance člověka nadzvedne, tím spíš, když je, jako já, celoživotně z Letné a zná ji nikoli jako povrchní hipsterskou enklávu, ale jako přívětivě živou, trochu bohémskou, přesto též civilní starousedlickou čtvrť svého otce (v Rudčenkové knize pak Amáliiných rodičů). Možná se Chuchma jen tak ukecl. Možná však ne; kategorie „sezonních próziček z Letné“ ze všeho nejvíc naznačuje jeho vlastní limity. Jak rychle tu na povrch probleskla nechuť k subtilnostem, osobnějším, obnaženějším, analytičtějším polohám. Raději předem potvrzené historické téma a badatelský „výkon“, vše významně podpořeno tím, že se o knize předem mluví jako o události a její obří stotisícový náklad anticipuje (sugeruje?) zájem publika; to bude sázka na spolehlivého koně.

Když slyším o Bílé Vodě, a je o ní slyšet dost, cítím nátlak. Proti velkému tématu útisku řeholnic je těžké cokoli namítat. A priori je přece dobré už jen, že se o tom píše (míní v diskusi Klára Fleyberková). Jistě. Jenže i „prózička“ Kateřiny Rudčenkové zachází s důležitými tématy. Hned na prvních stranách je to smrt hrdinčina otce, pojatá komorně, bez patosu, přitom v ostrých až nečekaných tazích: „Máma zavolala a řekla, že táta asi umřel…“ Vida: asi umřel! Drobná formulace, v níž však hned rozpoznáme živý prozatérský náboj. Pro tohle se píše a čte moderní próza: myslet, nuancovat, pronikat hloub, kam až síly stačí, se smyslem pro „úskoky“ slov, situací, vztahů či rovnou osudu. Pro „prózičkáře“ vycházejícího z intimní, prožité skutečnosti není vůbec snadné vydat se všanc, najít pro svou zkušenost tvar.

Dva kritici z hostovské diskuse, Kryštof Eder a Klára Fleyberková, by Bílou Vodu do nominací na Magnesii Literu nezařadili. Petr Fischer naopak ano – aby vnesl do diskuse napětí. Josef Chuchma by Bílou Vodu nominoval výměnou za jiné tituly, třeba právě za román Rudčenkové. Hm… Smysl by mělo srovnávání srovnatelných aspektů, co však získáme, postavíme-li proti sobě tlustý kvazidokumentární román o sedmdesát let staré historii a útlou, komorní, psychologicky laděnou prózu ze současnosti? Případně když budeme, jako Eder, neuvěřitelně tvrdit, že do „sezonních próziček“ autoři investují jen čas za počítačem…? Je třeba jednu knihu urazit, aby druhá vynikla? I Amáliina nehybnost má své slabiny, nemohou však obě knihy zkrátka koexistovat, být každá tím, čím je, bez nesmyslného cejchování?

„Ať se Amálie podívala, kam chtěla, viděla jen příběh ústící do rozkladu. (…) Pozorovala, jak se v jejím bytě hromadí prach ve stejných koutech, stírala ho rukou (…). Nevěděla, proč má její prach narůžovělou barvu…“ píše dál Rudčenková. A to jsme jen na straně devět! Při vší úctě k osudu utlačovaných řeholnic: i stírání prachu, jenž se vytrvale vrství, jenž nás přežije, jenž z nějakého důvodu má v očích hrdinky narůžovělou barvu, má svůj význam a svou hloubku, i tato „marnost“ čeká na milost a vykoupení, jež pro ně prozaik nalezne. Pole moderní literatury má tu skvělou vlastnost, že zdánlivé nicotnosti se octnou v témž hledáčku jako dějinné utrpení; próza má šanci odhalit významy tam, kde jsme je tajně tušili, leč sami nezahlédli.

Bílé Vodě se věnuje spousta slov. Dosud jsem však nezaslechl zmínku o specifické literární senzitivitě té knihy, doteku autorské poetiky, stylu či osobním pohledu na svět, osobitém myšlenkovém pozadí… Má se snad z literatury stát kvazidokumentární kronikářství? Silné, historicky sankcionované téma přece samo o sobě ještě dobrou literaturu nedělá. Jenže masivní píár mašina na to nehledí a předem zajišťuje Bílé Vodě dostatek pozornosti. I kritik snadno podlehne.

Autor je hudebník, básník a literární kritik.

Platonova jim nedáme - slepá v kopřivách

Sedmihlásek obecný

Šepoty z tyla Európy

Albánska reportáž Margo Rejmer

Poľská prozaička a novinárka Margo (Małgorzata) Rejmer (1985) si, zdá sa, našla svoju parketu v reportážnom žánri. V roku 2018 jej v poľskom vydavateľstve Czarne vyšla druhá reportážna kniha, ktorú s odstupom troch rokov v spoľahlivom preklade rumunistky a polonistky Jarmily Horákovej vydalo brnianske vydavateľstvo Větrné mlýny. Reportáž Bláto sladší než med (Błoto słodsze niż miód) so spresňujúcim podtitulom Hlasy komunistické Albánie potvrdzuje skutočnosť, že poľské reportážne písanie nestráca na energickosti a nachádza si nové témy.

Rejmer sa autorsky etablovala už v roku 2009 expresívnou a prevažne pozitívne prijatou prózou Toximia. Dlho však v kulisách Varšavy nepobudla – zmenila priestorový rámec i žánrový výraz a román z prostredia poľskej metropoly vystriedala reportáž z Rumunska. Jej kniha Bukurešť. Prach a krev (2013, česky 2015; pozri rozhovor s autorkou v A2 č. 14/2016) svedčí o silnom zaujatí touto krajinou a jej komunistickou minulosťou i kapitalistickou súčasnosťou. Okrem prieskumu rumunských a predovšetkým bukureštských reálií a mapovania osudov miestnych ľudí sa tu neraz objavujú aj jej osobné intermezzá. Reportáž venovaná Albánsku je písaná s podobným, ak nie väčším nasadením, no predsa len z iných pozícií. Ide síce zase o text štylisticky cizelovaný, miestami možno až príliš, ale tentoraz autorka ustupuje do pozadia a necháva podobne ako napríklad Svetlana Alexijevič zaznieť predovšetkým výpovede, skúsenosti a príbehy konkrétnych ľudí.

Izolovaní a zlomení

Stačí základný pohľad na moderné dejiny Albánska, aby sme mohli konštatovať, že diktatúra Envera Hodžu a pôsobenie Albánskej strany práce patria k tomu najtragickejšiemu, čo možno v európskych dejinách 20. storočia zaznamenať. Izolovanosť, rigidnosť a krutosť komunistického projektu albánskeho diktátora nemá v Európe obdobu. Albánsko totiž nebolo len jednou z európskych diktatúr. Pohľad do minulosti je bohužiaľ jednoznačný a mrazí z neho aj po tridsiatich rokoch od pádu vlády v roku 1991. Režim bol povestný mimoriadnou brutalitou a až stalinistickou nekompromisnosťou. Tieto charakteristiky garantovala predovšetkým neslávne známa tajná polícia Sigurimi, neomylný vodca Enver Hodža a suita prominentov, ktorí v snahe neupadnúť do nemilosti diktátora (čo sa aj často dialo) držali jedinú možnú, a teda tvrdú líniu strany. Preto by nás nemala prekvapovať intenzita strachu a absencia výraznejšieho a koordinovaného odporu bežného obyvateľstva.

Rejmer vie dobre zvýrazniť zaujímavé detaily z rozprávania jednotlivých aktérov a naznačiť kontexty, v akých sa ich strety s režimom odohrali. Nezaťažuje text osobnými poznámkami a len občas sa vykloní, aby bolo jasné, že text sa nepíše sám. Z jednotlivých príbehov sa vcelku spoľahlivo dozvedáme nielen o osudoch jednotlivcov, ale aj o povahe doby, o možnostiach a limitoch, ktoré určovali ich životy v komunistickom Albánsku. Rozprávaniu dominuje dusivá atmosféra, zničené životy a rozvrátené rodiny, nesplnené sny i rozčarovanie, sila propagandy, no výnimočne aj tiché sebavedomie tých, ktorí dokážu hovoriť o tom, čo a najmä ako prežili. Je to spomínanie bolestivé a krajne subjektívne, no v žiadnom prípade heslovité či sucho bilančné.

S puškou a krompáčom

Svoje heslá, mýty a rétoriku má každý režim. Mali ich tie minulé, majú ich nepochybne tie súčasné a celkom iste sa o ne oprú i tie budúce. Niekoho mobilizujú a majú pre neho až mystický význam, iný si skôr hľadá priestor, kde k nemu nedoľahnú. Albánska verzia komunizmu, odhodlaná pozemský raj nielen vybudovať, ale ho i so zbraňou v ruke brániť, mnoho priestoru pre ignorovanie kolektívneho nadšenia neponúkala. Zo spomínania aktérov – a treba pripomenúť, že spomínajú tí, ktorých režim perzekvoval – veľmi skoro zistíme, že v Albánsku prakticky absentovala životná stratégia založená na polemike či konfrontácii režimu, a ak sa v náznaku objavila, bola tvrdo potlačená trestami smrti, v lepšom prípade dlhoročným väzením, presídlením do odľahlých a nehostinných častí krajiny, profesijnou degradáciou a verejným ponižovaním rodinných príslušníkov odsúdeného. Miera intervencie do životov občanov bola extrémna. Bez súhlasu štátnych orgánov sa nedal realizovať prakticky žiaden životný plán, voľbu profesie nevynímajúc.

Rejmer do rozprávania dobre zapája absurdity ako vnútroštátne cestovné pasy alebo celonárodný zber exkrementov pre poľnohospodárske účely. Presvedčivo znejú aj miesta, kde sa píše o stranou organizovaných akciách mládeže proti náboženským symbolom, ktoré končili premenou katedrály v Skadare na športovú halu. Zaujme tiež popis ojedinelej vzbury v neľudskom väzení či o niečo subtílnejšie spomínanie na násilne prerušovanú kariéru jednej učiteľky a na dedinského učiteľa, degradovaného ministra a budúceho pastiera, ktorý dokázal vďaka knižnici a ľudskému prístupu pre svojho žiaka načas vytvoriť aspoň trochu zmysluplný svet. Najsugestívnejšie však pôsobia nenápadné, v tieni obludností psychického a fyzického týrania skryté poznámky o pokoji, dôstojnosti a azda aj tichej radosti, s akou prijal starší manželský pár správu o smrti Envera Hodžu, alebo o neschopnosti prestať komunikovať šepkaním, i keď už pominuli dôvody, ktoré si to vyžadovali.

Nové poriadky

Kniha Margo Rejmer je na niekoľkých miestach okázalo patetická. Niekde to má svoj zmysel, bolesť a pátos k sebe patria odnepamäti, no pri rozprávačoch s rozdielnym sociálnym, vzdelanostným a skúsenostným horizontom je otázne, či ide o dodatočnú autorskú intervenciu, ktorá má zjednotiť štýl knihy, alebo sú všetky spomínajúce postavy tak veľmi podobné a mimoriadne emotívne, že ich nebolo nutné nijako štylizovať. Problematickejším sa mi však zdá fakt, že celý trs otázok, aj keď vystupuje zo základného rámca knihy, ostal len v polohe finálnych povzdychov nad neradostnou súčasnosťou. Sklamania a zmarené nádeje z novej reality do knihy vnášajú práve hrdinovia a hrdinky minulej doby. Myslím, že by si táto vrstva rozprávania zaslúžila nejako ukotviť, zvýrazniť a nadviazať aspoň na obdobie po nástupe Ramiza Aliu, ktoré v osemdesiatych rokoch predsa len prinieslo kozmetickú liberalizáciu režimu.

Niektorí z pamätníkov otvorene prirovnávajú postkomunistické Albánsko a inštaláciu kapitalizmu k minulým poriadkom, iní len naznačia rozčarovanie nad nekonečnou transformáciou. Vyskytne sa aj prekvapivo pozitívny pohľad na samotného Envera Hodžu. Vo skvele vyrozprávanom príbehu učiteľa a geniálneho žiaka, kde druhý z nich spomína na minulosť z kresla svojej reštaurácie, je vzhľadom na jeho úspechy v novom systéme logické, že nemá veľa dôvodov problematizovať súčasnosť. Vo výpovediach sa objavia aj u nás dobre známe a nie úplne najpoctivejšie argumenty, že za momentálny stav môže výhradne neschopnosť sa vysporiadať s dedičstvom komunizmu a komunistami ako takými, že komunizmus vlastne stále trvá, prípadne že svoju rolu v neúspechoch krajiny hrá všadeprítomné korupčné správanie. Najjasnejšie asi znejú kategorické slová jednej z postáv: „Kdysi stačilo držet jazyk za zuby a byla jsi v bezpečí. Dneska můžeš křičet, jak chceš, a nikdo tě neuslyší.“

Myslím, že s istým zjednodušením možno po prečítaní reportáže Margo Rejmer konštatovať, že československé päťdesiate roky trvali v Albánsku nie jedno, ale štyri desaťročia. Pre nezasväteného českého čitateľa pôjde nepochybne o silný text, pretože až na malé výnimky, kde je otázna miera štylizácie, potvrdila poľská autorka, že o téme dokáže zaujímavo premýšľať, veľa pre jej spracovanie urobiť, nakoniec ju aj dobre napísať a výslednú knihu premyslene propagovať.

Autor je balkanista.

Střípky z vesmírných válek

K čemu jsou zbraně podle Iaina M. Bankse

Román K čemu jsou zbraně (Use of Weapons, 1990) skotského spisovatele Iaina M. Bankse je dodnes nejčastěji diskutovanou knihou z cyklu Kultura. Hlavně proto, že na první pohled dobře splňuje nároky na „uměleckou“ science fiction, která je něco víc než jen dobrodružná četba. Jednak má komplikovanou vyprávěcí strukturu, jednak se zabývá „velkým“ tématem pozice jedince ve válečné mašinérii. Jeff VanderMeer ve své publikaci Kniha divů (2013, česky 2019) dokonce píše, že Banksův text patří k těm knihám, v nichž struktura možná přispěla k jejich literární dlouhověkosti víc než zápletka. To, že v českém překladu poprvé vychází až teď, nám ale umožňuje posoudit jeho „literární dlouhověkost“ z většího odstupu.

Na okrajích utopie

Román byl v originále publikován už v roce 1990, kdy ještě dávalo smysl, aby sci-fi bojovala o uznání mezi „respektovanými“ literárními žánry. Ve své době také její vyloženě postmoderní přístup k vyprávění působil mnohem neotřeleji a atraktivněji než dnes. Stejně tak stál za větší ocenění fakt, že se vypořádávala se vztahem civilizace a válčení – v roce 1990 se totiž tímto tématem nezabývalo tolik dobrých fantasy románů jako v současnosti. Kniha K čemu jsou zbraně tedy rozhodně zestárla, a to paradoxně ještě výrazněji než první dva romány cyklu, Pomysli na Fléba (1987, česky 2018) a Hráč (1988, česky 2019), který se i dnes jeví jako brilantní dílo. Přesto text rozhodně není zastaralý, jen je potřeba jeho přednosti hledat v subtilnějších věcech, než jsou efektní hrátky se čtenářskými očekáváními a důstojné ztvárnění velkého literárního motivu.

Celý Banksův cyklus Kultura by se dal chápat jako ironická space opera, v jejímž jádru je úvaha o nemožnosti utopie. Lidstvo v ní vytvořilo ohromné galaktické společenství díky tomu, že vyvinulo umělou inteligenci s vlastním vědomím, která je ve všech ohledech mnohem dokonalejší než ta lidská a zároveň zajišťuje hladký chod meziplanetární civilizace. Lidští obyvatelé Kultury se věnují především osobnímu rozvoji a zábavě. Banksovy knihy se ale zaměřují především na okraje tohoto společenství, kde se zdánlivě utopická komunita potkává s jinými, většinou méně vyspělými civilizacemi. Je to místo lokálních konfliktů, alternativních paradigmat a všemožných třecích ploch, skrze něž lze na samotnou Kulturu pohlížet jinýma, většinou méně přívětivýma očima. Každá kniha z cyklu je samostatný román s novými hlavními postavami a obvykle i úplně jinými dějišti. Banks v nich relativizuje opozice mezi barbarstvím a kultivovaností, vyspělostí a zaostalostí, případně rozdílnými představami různých „inteligentních“ bytostí o tom, co je správné. Přitom zůstává na půdorysu klasické space opery živené pocitem údivu z objevování exotických končin vesmíru, akčními a dramatickými situacemi a nečekanými dějovými zvraty.

Povolení zabíjet

Třetí díl Kultury je v tomto ohledu dodnes poměrně výstřední záležitost. Samotný příběh příliš nevybočuje z představy jednoduché brakové sci-fi s údernou, cynickou, ale vlastně nijak zvlášť složitou pointou. Hodně se tu válčí, ale celkově jde spíš o špionážní thriller o agentovi, který je vyslán do cizí země s „povolením zabíjet“, aby se infiltroval do mocenských struktur a zvrátil stav věcí ve prospěch Kultury. VanderMeer možná nemá pravdu v tom, že struktura knihy je v uvedeném případě důležitější než děj, ale rozhodně platí, že způsob, jakým je příběh vyprávěn, zásadně proměňuje naše vnímání toho, co se děje. V textu se střídají kapitoly označené arabskými číslicemi, v nichž plyne vyprávění lineárně kupředu, s kapitolami s římskými čísly, které jsou seřazeny sestupně a vracejí se do minulosti hlavní postavy, elitního agenta Kultury Cheradenina Zakalweho. Postmoderní epizodické vyprávění rozkládá děj do proudu scén, v němž přestává být důležité, kdo s kým kde a o co právě bojuje, a do popředí naopak vstupuje imprese válčení v nekonečných variacích a situace pěšáka, který se znovu a znovu ocitá ve válečných situacích a plní v nich úkoly, jejichž smysl mu často do poslední chvíle uniká. Skoro se zdá, jako by Banks zákeřnou pointu týkající se Zakalweho identity umístil na konec knihy hlavně proto, aby ukázal, že na tom, co je hlavní hrdina zač, v posledku vůbec nezáleží. Podstatný je naproti tomu pocit těkavého pohybu po vesmíru, v němž je válka se všemi jejími krutostmi a absurditami všudypřítomným jevem.

Obzvlášť pro čtenáře současné fantastiky je to nezvyklá kniha. Fantasy nás dnes možná až příliš dobře zásobuje naturalistickými popisy válečných krutostí, intrik a bezpráví v duchu aforismu „moc je zdrojem pravdy“ (might makes right). Banks nás naopak nechává vnímat válku bezmála jako abstraktní princip, jako něco, co se opakuje v myriádách různých variací napříč tisíci světů. Text nám válku navíc většinou nezpřítomňuje prostřednictvím souvislostí a motivací, ale skrze detaily roztroušené v mnohaletých zkušenostech agenta Kultury. Kniha ironicky ukazuje, že Kultura pod záminkou pozitivního ovlivňování zaostalejších civilizací ve skutečnosti mnohdy ničí, na co přijde, a v tomto aspektu je to působivá kritika chování „prvního světa“ ke světům s vyššími pořadovými čísly. Jde tu ale o víc – o něco, co se nedá dost dobře předvést bez olbřímího galaktického měřítka, které umožňuje jen žánr kosmické sci-fi. Válka se v Banksově knize mění na ubíjející, bezútěšnou rutinu, prazákladní a zároveň zpravidla úplně bezvýznamný civilizační princip. Postavy v knize čas od času dumají nad tím, co má vůbec smysl dělat ve světě plném neuvěřitelně pestrých forem života, které se zároveň neuvěřitelně monotónními způsoby stále dokola vzájemně vraždí. Jestliže se o beletrii často poněkud naivně píše, že klade otázky, na něž si čtenáři musejí odpovědi hledat sami, pak Banks si v románu K čemu jsou zbraně dává obzvlášť záležet na tom, aby zdůraznil, že na otázky, které nám kniha dává, žádné odpovědi neexistují.

Tak kde jsou ti barbaři?

Balkán začíná na Ukrajině

„– Proč čekáme shromážděni na náměstích?/ Dnes k nám dorazí barbaři.“ Tyto verše od řeckého básníka Konstantina Kavafise uvozují cestopis ukrajinského spisovatele Andrije Ljubky U pošukach varvariv: Podorož do krajiv, de počynajuťsja j ne zakinčuju’tsja Balkany (Hledání barbarů: Cesta do krajů, kde začíná a nekončí Balkán, 2019). Ljubka, ač u nás bohužel skoro neznámý, je úspěšný a oblíbený ukrajinský básník (několik jeho básní vyšlo v překladu Alexeje Sevruka v Psím víně 65/2013) a prozaik mladší generace – narodil se v roce 1987. Dosud asi nejúspěšnější je jeho román Karbid z roku 2015, který už vyšel polsky, slovinsky i anglicky. Věnoval se v něm jednomu z nejoblíbenějších řemesel zakarpatského pohraničí, tedy pašeráctví. Poslední Ljubkovou prózou je Malyj ukrajinskyj roman (Malý ukrajinský román, 2020), jehož nezvyklým názvem prý spisovatel chtěl ironicky reagovat na neustálé hledání „velkého ukrajinského románu“. Jisté popularity se dostalo i jeho esejistické sbírce Spaty z žinkami (Spát se ženami, 2014). V dnešní pohnuté době se Ljubka aktivně zapojil do pomoci ukrajinské armádě – organizuje nákup terénních vozidel pro vojenské jednotky a sám je převáží až na frontu.

Srovnáme-li Hledání barbarů třeba s texty Małgorzaty Rejmer, polské autorky, která se drží tradic polské školy literární reportáže – česky už vyšly obě její „balkánské“ knihy [viz text na s. 7] –, vidíme, že Ljubka neusiluje o to, aby čtenářům do hloubky zprostředkoval realitu některé z balkánských zemí. Ne, jeho kniha má blíže ke klasickému cestopisu, tedy „literárnímu dílu líčícímu dojmy z cest“, jak praví Příruční slovník jazyka českého. Autor je napůl turistou a napůl zasvěceným pozorovatelem, o jehož kvalifikaci není pochyb: Ljubka vystudoval balkánská studia na Varšavské univerzitě a do ukrajinštiny v posledních letech přeložil řadu knih chorvatských, srbských i bosenských spisovatelů. Najdeme mezi nimi klasiku v podobě Prokletého dvora (1954, česky 1960) Iva Andriće, významný srbský román devadesátých let V podpalubí (1994, česky 1996) od Vladimira Arsenijeviće, ale i do češtiny ještě nepřeložené knihy Dubravky Ugrešić či Miljenka Jergoviće.

Mezi Terstem a Oděsou

Svou velkou cestu po balkánském poloostrově spisovatel podnikl v létě 2015, v knize ji však doplňují vzpomínky z cest dřívějších i pozdějších. Ljubka trochu nezvykle definuje Balkán jako území mezi Terstem a Oděsou. Patří sem tedy jak část zdánlivě nezpochybnitelně západní a evropské Itálie, tak autorovy rodné Ukrajiny. Brzy ovšem pochopíme, že nejvřelejší vztah má k zemím bývalé Jugoslávie, zvláště k Srbsku a Chorvatsku.

Spolu s Ljubkou tak čtenář putuje Srbskem, Bosnou a Hercegovinou, Kosovem, Albánií, Severní Makedonií, Řeckem i Bulharskem a rozhodně se nenudí, protože popis cesty střídají krátké kulturní, historické a politické exkursy. Autora při zkoumání poloostrova vede snaha vysledovat prapůvod stereotypů o „barbarech“ – ať už těch balkánských nebo východoevropských, Barbaři jsou pro něj ti, kteří už samou svou existencí odůvodňují potřebu hranic. „Barbar musí být vždycky za hranicí – jazykovou, kulturní či státní. Jinak řečeno, barbar nemůže být jedním z nás, neboť je jiný, cizí.“ Jako Ukrajinec ostatně tíži tohoto přesvědčení a z něj plynoucích předsudků mnohokrát pocítil sám na sobě. V komentáři pro server Culture.pl
vysvětluje, že když ve své knize psal o orientalizaci Balkánu, „měl na mysli i Ukrajinu, neboť Západ nás považoval za stejné ‚východní barbary‘ jako země Balkánského poloostrova“. Nezapomíná ovšem ani na Ukrajince, kteří Balkán sami ochotně orientalizují a vůbec jim přitom nevadí, že leží západněji než Ukrajina. Pro poučení se Ljubka obrací i k historikům jako Maria Todorova nebo Larry Wolff.

Symbolickým průvodcem celou knihou je římský básník Publius Ovidius Naso, kterého císař Augustus roku 8 našeho letopočtu vypověděl do Tomidy na břehu Černého moře. I když Ovidiův příběh je v mnohém nejasný, historici dnes soudí, že místo jeho vyhnanství leželo nedaleko od dnešní rumunské Konstance. Římský rodák Ovidius se tu necítil zrovna nejlépe, a složil proto řadu básní, v nichž si stěžoval na zdejší barbarské poměry a žádal císaře o smilování. Ljubka si dal za cíl navštívit všechna místa spojená s tímto velikánem římské literatury – od dob ruské carevny Kateřiny II. si na něj totiž dělá nárok i provinční ukrajinské městečko Ovidiopol. Jak se asi na zjemnělého římského spisovatele dívali „barbaři“, na jejichž dobrou vůli se ve vyhnanství musel spoléhat, ptá se potměšile Ljubka. Lenivý podivín, který mluví nesrozumitelným jazykem a stále si jen něco škrábe na papyrus, jim nejspíš moc sympatický nebyl, uvažuje spisovatel, zatímco si v restauraci na ostrůvku nazývaném Ovidiu, jenž je podle rumunské tradice místem básníkova posledního odpočinku, objednává „maso pečené na ohni na barbarský způsob“.

Kosovské paradoxy

Kromě dávné minulosti poutají autorovu pozornost války, které následovaly po rozpadu Jugoslávie. Nejen konflikt v Bosně, ale i nálety NATO na Srbsko v roce 1999 či střety mezi Albánci a Makedonci v Severní Makedonii v roce 2001. Příčiny hledá mimo jiné v srbských národních traumatech táhnoucích se už od porážky na Kosově poli, v zásadě se však drží názoru, že „vinni jsou všichni“. Pochopení projevuje i pro těžký osud posledních kosovských Srbů. Mimo jiné připomíná, že Ukrajina nezávislost Kosova zatím neuznala – právě proto, že měla obavy ze separatismu ve vlastním regionu. V roce 2008 to byla Abcházie a Severní Osetie, později přibyly neuznané státy přímo na ukrajinském území.

Paradoxy Kosova důkladně zkoumá: od hraničního přechodu, na jehož srbské straně nejsou pohraničníci, ale obyčejní policisté, přes kvalitu tamních silnic až po hlavní město Prištinu. Tam si všímá chaosu, moderních výškových budov, sochy amerického prezidenta Billa Clintona i slavné brutalistní národní knihovny otevřené v roce 1982 – „ve ‚zlaté éře‘ socialistické Jugoslávie“. Zasvěceně přitom popisuje její nezvyklou architektonickou podobu, která je dílem chorvatského architekta Andriji Mutnjakoviće a odkazuje k tradičním čapkám albánských pastevců, kupolím mešit i báním pravoslavných chrámů. Ljubka nevynechává ani památník osudové bitvy na Kosově poli a mírotvorci bedlivě střežený pravoslavný klášter Gračanica.

Stereotypní představy o Balkánu v Ljubkových očích ztělesňuje režisér Emir Kusturica. Nejde přitom ani tolik o jeho filmy, jako spíš o bizarní turistické atrakce, které nechal zřídit – horskou „etnovesničku“ Drvengrad a městečko Andrićgrad, vystavěné v bosenském Višegradu k poctě spisovatele Iva Andriće. Asi nás moc nepřekvapí, že filmař, známý svým obdivem k Rusku, Ljubkovi zvlášť sympatický není. Nenápadně naznačuje, že některé balkánské stereotypy Kusturica naplňuje i vlastní kariérou: kterému světově proslulému režisérovi se ještě podařilo stát se ředitelem národního parku a pak se nechat vyhodit za finanční machinace a nezákonnou privatizaci pozemků?

Ukrajinský Balkán

Autor sám pochází z té části Ukrajiny, která je nám nejbližší – ze Zakarpatí. Tento region přitom leccos spojuje i s Balkánem. Řeka Tisa pramení v ukrajinských Karpatech a teče přes Maďarsko až do Srbska, kde se vlévá do Dunaje. Zakarpatí náleželo stejně jako srbská Vojvodina po staletí Uherskému království. Ve Vojvodině dokonce žijí řeckokatoličtí Rusíni, blízcí příbuzní Ukrajinců i Slováků. Uherští králové ostatně vládli i v Chorvatsku. „Svou mentalitou se Zakarpaťané Balkáncům dost podobají,“ konstatoval Ljubka v nedávném rozhovoru pro server Ukrajinska pravda. Ukrajinský Balkán ale nachází i v Budžaku, kraji na pobřeží Černého moře u hranic s Moldavskem a Rumunskem.

A odkud se bere autorova posedlost cestováním? I když Ljubka vyrostl ve městě Vynohradiv takřka na dohled od maďarských hranic, poprvé je překročil až ve svých jednadvaceti letech, v roce 2008. Do poslední chvíle tomu nemohl uvěřit. „Byl jsem tak rozčilený, že teď už si tu chvíli, kdy nám vrátili pasy a před autem se zvedla závora, ani nevybavuju.“ Svým vztahem k hranicím se podle něj mladí Ukrajinci zásadně liší od svých vrstevníků v zemích Evropské unie, kteří nic podobného nikdy řešit nemuseli: „A právě v tom je mezi námi mentální hranice.“

Knihu symbolicky uzavírá přeplutím Bosporské úžiny. „Opravdu na jednom břehu končí Evropa, a na druhém už jsou Asiati a barbaři?“ ptá se autor. „Žádná hranice civilizací tu není. Jestli nějaká taková hranice někde je, pak jedině v hlavě. Pravda, překročit takovou hranici je ze všeho nejtěžší,“ uzavírá. I Kavafisova báseň z motta knihy ostatně končí zklamaným povzdechem, neboť tolik očekávaní barbaři se nedostavili: „Co z nás teď bez barbarů bude?/ Ti lidé pro nás byli jistým řešením.“

Podobný zdařilý moderní cestopis u nás podle všeho schází, a je to škoda. Vůbec se zdá, že kvalitní cestopisné literatury v češtině moc nevzniká. Možná by tedy Ljubkova čtivá, a přitom poučená knížka stála za překlad…

Autor je ukrajinista.

Třídní sraz po třiceti letech

Ať už budu kdekoliv, třídní sraz se základkou roku 2032 si nenechám ujít. Představa disproporce mezi tím, kým jsme byli a kým budeme, ve mně vzbuzuje až perverzní potěšení. Blízcí lidé nám tento druh zkušenosti nedopřávají; stárneme společně a jaksi mimochodem. Teprve setkání po desetiletích má tu schopnost nastavit nám zrcadlo, které na rozdíl od zrcadla v koupelně odráží daleké a temné horizonty. Nechám všeho, nastoupím na rychlovlak Orlice směr rodné město Hradec Králové a vyjedu, napůl turistou a napůl detektivem, vstříc povědomým troskám.

A2 kulturní čtrnáctideník · Ondřej Macl: Třídní sraz po třiceti letech

Sídlištní škola 17. listopadu bude stále táž, nanejvýš učebnice dějepisu se aktualizuje o nové obrázky k pravěku, z tělocvičen se vyřadí kozy kvůli nevhodnému názvu a někdo v chovatelském kroužku strčí agamu do klece k činčile. Rodiče snad už konečně nebudou bydlet v tom paneláku přes ulici, ale dočkají se domku po dědečkovi, aniž bych jakkoliv přál dědečkovi smrt.

Školní sraz se nicméně neodehraje u školy, v některém z těch pajzlů s jukeboxem, kde nám nalili už ve třinácti letech. Sejdeme se v nóbl salonku na Velkém náměstí; svolá nás totiž Čestmír, ředitel středoevropské pobočky americké firmy Tepee (dříve Meta, předtím Facebook). Kariéra, která ho zavane do Polska, ho zároveň ochudí o běžné mezilidské vztahy. Až se jednou za zvuku skartovačky dojme nad školní fotografií a všechny nás dohledá přes sociální sítě.

Většina holek přitom změní příjmení podle svých manželů, část kluků se přejmenuje podle manželek, jeden podle manžela – tuším, který to bude, ač se dosud nevyoutoval – a dva z nás projdou změnou pohlaví. Čestmír se bude chvástat, že o nás všechno ví a že jsme vlastně kolegové, když pro jeho firmu pracujeme zadarmo. Pouze po jednom, abych byl úplný, se Čestmír nedopídí – po třídním učiteli Černém.

***

První dojem bude k nezaplacení: jen co nervózně nakouknu do salonku, škubnu s sebou k odchodu, sedí tam cizí lidé. V tu samou chvíli si mě ale už k sobě připoutává pohledem několikero očí, jezdí mi po těle jak skenery na zjištění identity, dokud se k nim nepřidají hlasy:

Ondřej!

Ahoj, Ondřeji.

Já bych ho nepoznala.

To je Ondřej Macl.

Fíha, ty máš ale břicho…

To s tím břichem bude jistě Julie. Drzá a jako vždy pravdivá. Je záhadou, kde budu za deset let pracovat, kde bydlet a v kolikačlenné domácnosti, těžko říct, kdo povládne, kdo to odskáče a jak se na tom všem podepíše klimatická změna – nic se ale nedá předpovědět s větší přesností, než že mi naroste břicho.

Taky tě rád vidím, Julie.

***

Následuje uvítací kolečko. Váhám mezi stiskem ruky a důvěrnějším objetím, většinou dojde na jakýsi hybrid s poplácáním po zádech. Někoho už vůbec nepoznávám, někdo se téměř nezmění, i když kilo navíc přibere snad každý; a kdo ne, na něm se čas podepíše zřetelnou vráskou, šedinami nebo vznikající lysinkou.

Tělesný úpadek zastíráme leskem potomků a kariér. Bordelář Jáchym prodává robotické vysavače, počet dětí: dvě. Kristýna učí stejně jako její máma hru na housle, počet dětí: jedno (též budoucí houslistka). Pihatý Pepek to dotáhne na lokálního gynekologa, na počet dětí se ho prý ptát nemáme – úlisně se zahihňá – a mužské pacienty že posílá na vyšetření k ornitologům. Julie rezolutně prohlásí, že k němu by tedy nikdy nešla; čím se živí ona, není jasné, ale objezdila svět. V sociální pracovnici Gábině vyvoláme vzpomínku na bolestivý porod plodu, který nepřežil.

Většina třídy se nicméně omluví; už to není s omluvenkami tak přísné jako dřív za Černého. Bude chybět podivín, do kterého jsme se naváželi, dnes špičkový vědec s platem v dolarech. V čem přesně špičkový, tomu nerozumíme. Ani drsňák Lojza nedojde, pro jeho konspirační příspěvky a fotky se zbraněmi si ho většina z nás zablokovala, někdo ho snad zahlédl na ještěrce v Makru jako skladníka. Nedorazí bohužel ani Veronika – ta, kterou jsem kdysi na lyžáku tolik miloval. A z podobného strachu, jako když jsem před ní tajil první city, si upřu otázku, kde je jí konec, ať mi aspoň něco v tom nesmlouvavém proudu času zůstane nezměněné.

Verčina paměť: prostor, kde jsem stále bez břicha?

Borce posílám na vyšetření k ornitologům. Už jsem to jednou říkal? Kecáte!

***

Čauky, jsem Bára.

Naše pohledy se upnou k cizí bytosti.

Byla jsem s váma jen v devítce.

A už nám přátelsky potřásá rukou.

Jaká Bára?

Objedná si drink. Chvilku trvá, než se dobereme k pointě, že souběžně ve vedlejším salonku probíhá slučák úplně jiné školy.

Nepatříš do našich vzpomínek.

Buď sbohem, Báro.

***

Pamatujete, jak jsme byli – bez Báry – na lyžáku v Krkonoších?

Čestmír nastoluje téma jistě hlavně z toho důvodu, aby nám připomněl, jak kdysi zvítězil v běžkařském závodu. Černý mu večer v chatě zavěsil na krk zlatou, tedy kokosovou fidorku.

Julie se ale hned rozpomene, jak jsme tam hrávali flašku.

To jsi už, Česťo, dávno spal. Pepek se div neotrávil vodkou a svlíkal fanty, i když nemusel. A ty, Gábi, jak ses tam vykousla s Jáchymem, nedělej, že nevíš! Jak ti přitom vypadla ta plomba…

Smích.

Tys byl zase úplně mimo z Verči, viď? A nebylo to úplně jednostranný. Psala ti dopis, Ondro, jenže kluci ho objevili pod rohožkou dřív než ty, a tak k tobě nikdy nedošel.

Údiv, nebo spíš hořkost, skoro vztek.

Víš o tom, že je z ní dnes René? Ten René, jak byl na Primě v tý reality show…

Mnohem větší údiv. Ten René mi byl čímsi povědomý, ne-li i sympatický. Ale že v jeho rysech hořely moje první touhy? To mi nedošlo. Musím mu napsat, aspoň takhle po letech. Odpovědět na ztracený dopis.

***

Ve skutečnosti probíhá v tom samém podniku ještě i třetí slučák, kolem stolku směrem na záchod. Tři dědové v košilích a jedna stařenka. Třídní sraz po šedesáti letech. Většina spolužáků se už ani neomlouvá. Neexistuje.

***

Ta noc, kdy jste ale hráli flašku…

Čestmír dumá, jak to říct co nejkulantněji.

Došlo k té nehodě s Černým… Že vás načapal, nebo co? Vyhrožoval, že základku už nedoděláte? A ráno ho našli… Vlastně doteď nechápu, co se přesně stalo. Jen že to snad vyšetřoval Pepkův strýc a pro nedostatek důkazů se to uzavřelo jako nehoda?

V salonku se rozhostí hrobové ticho. Mlčí Pepek, Jáchym, dokonce i Julie… Mlčím já a Gábina. Kristýna se tváří, jako by ani nic neslyšela.

Uf, taky je vám horko jako mně? A to se má stále víc oteplovat. Nebo jak to vidíte s tou klimatickou změnou? Budou se děti ještě učit na housle?

Vím jenom, že naše elektrovysavače brzo vyjdou z módy, ale nebojte, nahradí je lepší modely, které budou čerpat energii přímo z odpadu.

Pohlaví bohudíky nikdy z módy nevyjde. Ani až vyhynou ptáci!

Všechno jde do prdele. A kdo by nesouhlasil, ten je už hluboko uvnitř.

Je prdel pohlaví, nebo už ne?

***

Z vedlejšího salonku se ozve zpěv náboženské písničky. Těžko říct, zda je to míněno vážně, či naopak ironicky, ani jak to souvisí s nějakou cizí kolektivní vzpomínkou. Bára a spol. chodili totiž na biskupskou základku, na rozdíl od nás. Říkali jsme jim ufouni. Škodolibě vyprskneme smíchy a někdo objedná panáky.

Jediný Čestmír se nesměje a že si nedá, že už radši půjde. Proč ho jen, blázna, vůbec napadlo vracet se k minulosti? Ani se pořádně nerozloučí, odejde s kabátem v podpaží, roztřesený, bledý jak Bílá věž na Velkém náměstí, na které se zastavily hodiny. Už dávno, ale nikdo je neopravil. A jen co odejde, Julie roztočí flašku…

***

Mezi námi, prdel není pohlaví. Prdel slouží k vylučování. Ale existuje anální sex, kdy se prdel stává součástí pohlavního styku. Dá se říct, že prdel je láskou proměněná v něco jiného a posvátnějšího, než k čemu byla stvořena. Až v milostné atmosféře lze objevit její jemnou nasládlost a zbavit se zbytečných pocitů hnusu.

Možná jsme my všichni stvořeni k něčemu jinému, než v čem běžně spatřujeme náš nejhlubší smysl. To, co je v nás nejhlubší, jsou naše prdele. Všechno jde do prdele – dlouho jsem neslyšel nadějnější slova. Všechno jde domů.

***

My už řekli svoje.

A co děláš ty?

Mám břicho.

Text byl původně psán na zadání Goethe Institutu „Jak vidíte svět za 10 let“.

Pro žánr povídky a nedostatek vize byl odmítnut.

Vezmi mě domů

Juan stiskne železnou kliku a zatlačí do dveří. Z domu vychází zvláštní vůně, kterou člověk vnímá jedině tehdy, je-li dlouho pryč a vnější svět mezitím stačil občerstvit ten vnitřní. Pach chlácholivého a neopakovatelného času. Trénovaný nos by řekl, že se tady po desetiletí vařil květák. Je tu – nebo možná byl – krb na dříví, naftalín ve skříních, nasolené maso ze zabijačky zavěšené na trámu, paprikové klobásy, z nichž odkapává tuk na plechovou misku. Tady se pralo prádlo mýdlem podomácku vyrobeným z louhu a použitého oleje. Litry čpavkové vody za ta léta vyhubily bakterie. Stopové pozůstatky dětských výkalů, jež nějaká žena odstranila z bavlněných plenek, které pak vyprala, vyždímala a pověsila na dvorku. Je tu cítit prastarý zápach zaječí pracky zapadlé za skříní. Zbytky kysličníku, který vycpávači zvířat používají k bělení lebečních kostí. Do tohoto domu se mořské plody dostanou jen o Vánocích a k nejvyšší kvalitě obvykle mívávají daleko. Čpí to tu potem, zamaštěnýma rukama, starými jizvami, lacinou kolínskou, kabeláží obalenou v látce, odlévaným olovem, transformátorem na 125 voltů i údery dlaní do černobílého televizoru.

Sklopí zrak. Podlaha z umělého kamene v předsíni ho přenáší zpět ke kořenům. Přijíždí z edinburského bytu, kde je koberec dokonce i v kuchyni. Neslyšná podlaha, měkká a hřejivá, pravda, nijak zvlášť hygienická, která však teď, když má před očima dlaždice, na něž našlapoval od klukovských let, prochází v Juanově hlavě chemickou reakcí. Zrnitost každé dlaždice se liší jedna od druhé. Hrubé oblázky i drobounké kamínky, jedny s nádechem do červena, jiné zase ve světlejších tónech. Jednotlivé bublinky v cementu, který štěrkopískovou drť spojuje. Dlaždice navzájem sjednocuje jenom jejich výbrus. Z předsíně, kterou má Juan před sebou, se vstupuje do dalších místností. Nalevo dveře vedoucí do obývacího pokoje, který sloužil i jako jídelna v dobách, kdy v domě ještě bydleli všichni. Vpravo příborník, na něm křišťálová dóza na bonbóny a v ní klíče, každý jiný. Nad příborníkem kukačkové hodiny, jejichž opeřence nikdo nikdy neviděl vyhlédnout ze skrýše. Vedle dveře do místnosti pro návštěvy, věčně zamknuté, věčně v přítmí. Následuje vchod do kuchyně a potom, úplně vzadu, dveře do všech tří ložnic a do koupelny. Všechny dveře pocházejí z otcovy dílny. Musely být první, které kdy otec vyrobil, a svůj vlastní dům použil jako zkušebnu. Duté, odlehčené, laciné dveře. Obvodový rám z borovicového dřeva a na něm z obou stran přibité dřevotřískové desky.

Nahlédne do jídelny. Krb je vymetený. Ušák prázdný. Ani se nemusí nahlas ptát, je-li někdo doma. Bezděčně zamíří ke svému někdejšímu pokoji. Místnost vypadá přesně tak, jak ji při odjezdu zanechal. Úzká postel u zdi, umakartový stolek se sklopnou lampičkou, která tam je už od dob, kdy začal brát rozum. V jejím světle si hrával s autíčky, učil se samohlásky, vystudoval na bakaláře. Na stěně visí nevelká korková tabule, na níž jsou dosud pomocí připínáčků přichycené některé z mezníků jeho mládí. Vévodí jim vstupenka na koncert Kika Venena v býčí aréně v Torrijosu – dožínkové slavnosti, září tisíc devět set devadesát tři. Na posteli stále stejný přehoz. V knihovničce neúplná sbírka knížek z řady pro mladistvé. Na každém hřbetě miniaturní obrázek. V dospívání četl, aniž ho k četbě někdo zvlášť vedl. Nikdo ho ale také od ní neodrazoval. Později číst přestal a nečetl až do svého odjezdu do Skotska, kde nakonec nashromáždil malou knihovnu. V pokoji jsou i sportovní trofeje, které vyhrál na amatérských soutěžích konaných v okolních vesnicích. Odloží batůžek na podlahu a vezme jednu z nich do rukou. Malý pohár ze zlatavého kovu, u paty ozdobený neumělými vavřínovými listy. Na gravírovaném štítku se píše, že v dětské kategorii závodů konaných v obci Almorox skončil na třetím místě. Veselice na svátek patronů obce, svatého Rocha a Panny Marie Sedmibolestné. Pohár tu je odnepaměti, jako koneckonců všechno ostatní, a teď mu připomíná, jak během dlouhých zim na náhorní planině trénoval se skupinou chlapců z místní školy v Torrijosu. Tři dny v týdnu tam zůstával po vyučování, poobědval ve školní jídelně a pak šel na trénink. Do Cruces se vracíval večer, týmž linkovým autobusem, který ho přivezl i dnes. Raúl, sportovní vedoucí, který dojížděl z nedaleké vesnice, jim na trénincích určoval, co mají dělat. Vybaví se mu zimní chlad, předčasně zšeřelé cesty, po nichž běhali, tvrdost ojínělé hlíny.

Byl pryč sotva čtyři roky, ale za ten čas se mu přihodilo tolik věcí, že i jeho pohled se posunul jinam. Přehoz, trofeje, lampička. Všechno tady bylo i předtím, na stejném místě, které věci zabírají teď; tehdy však byly rozostřené zvykem. Dnes ho tytéž předměty přenášejí do uplynulých chvílí života, kam už pak znovu nikdy nezavítal. Teď si třeba vzpomíná na závod v Almoroxu, protože na ten ho odvezl otec, a nikoli Germán, rodinný přítel. Žádné jiné závody, na nichž by byl i táta, se mu ale nevybavují. Onoho sobotního rána otec odešel od rozdělané práce a sedl do auta, aby své mladší dítě odvezl na soutěž v amatérském závodě. Nešlo o krajský přebor ani o součást oficiální sezóny přespolního běhu. Kdyby tomu tak bylo, nedržel by teď v rukou trofej, neboť závody vyšší kategorie pokaždé vyhrával tentýž kluk – Levák. Každou sobotu k němu Juan vzhlížel jako k miniatuře poloboha, vždycky v obklopení pretoriánské gardy, jež Levákovi razila cestu mezi ostatními kluky a chránila ho před poplácáváním malých obdivovatelů. O nedělích, když sudí zvedl startovní pistoli a vystřelil do vzduchu, Juan vídával záda unikajících soupeřů, všichni Levákovi v patách.

Na místě, kde pohár stál, je teď čistý, nezaprášený čtverec. Tohle je snad jediné, co se změnilo. Matka, posedlá čistotou a pořádkem, trávila poslední dny neustálým dojížděním do nemocnice. Až do té doby vcházela každé ráno do pokoje, aby prachovkou setřela nábytek a šetrně si odnesla ty lehounké chumáčky, jako by syn nikdy neodešel z domu, jako by byl pryč jen načas s kamarády. Hodiny by neměly přesýpat písek, nýbrž prach. Prach nám pomáhá opravdově pochopit běh času. Prach je stejně trvanlivý úkaz jako gravitace, postrádá však vědecký věhlas, nemá svého Newtona ani měrnou jednotku uloženou v pařížském muzeu. Drží-li člověk těleso ve výšce jednoho metru nad zemí a pak je pustí, těleso padá. Necháme-li čas plynout a s ničím nehýbeme ani se ničeho nedotýkáme, prach padá také. Nevíme kde, ale je tu. Snáší se na vodorovné plochy i na plochy nakloněné. Mísí se s tukem na kuchyňských odsávačích par, dokud nevytvoří kašovitý povlak, který nakonec zestrupovatí. Metaforicky řečeno, prach sedá i do ticha a mlčení. Mezi ním a otcem se navršila kila prachu. Nakupila se i v prostoru, který ho odděluje od matky, a v menší míře i mezi ním a sestrou.

(…)

Kdosi někde v domě vysloví jeho jméno. Juane? Už jsi tady? Hlas jeho sestry Isabel. Juan odloží trofej na místo a nahlédne do předsíně. Isabel svléká matce svetřík. Dveře na ulici jsou ještě otevřené. Obrys obou žen se odráží v záři pronikající ze dvora. Přestože je už několik hodin na zemi, Juan cítí, že má uši stále zalehlé přetlakem vzduchu v letadle. Tiše je pozoruje. Isabel se snaží uvolnit zadrhnutý zip na kabátku. Poodstoupí, zatáhne za spodní část oděvu, aby se látka napnula, ale dosáhnout cíle se jí nedaří. To je tou podšívkou, poznamená matka. Odpárala se a vždycky se mi tam kousek zašmodrchá. Dcera zasupí a cloumá stále rázněji. Zatracený kabátek, řekne. Co se ti na něm nezdá? Že ho nosíš už třicet let, mami. Kabátek s podšívkou, kdo to kdy viděl, a navíc uprostřed léta, vždyť se zalkneš. Je jako zbrusu nový, namítne matka. Zbrusu nový je spojení, které používá jenom matka. No, to vidím, zbrusu nový. Proto taky s tím takhle zápolím. Jejich postavy se na pozadí venkovního jasu slijí dohromady. Dvě goyovské bojovnice. Vytvoří jedinou skvrnu, jejíž světélkující koróna se proměňuje jako koróna mikroorganismu v živném roztoku. Zbrusu nový, mami, jen co je pravda. Od chvíle, co jsem přijela, si jen stěžuješ, že se ti ztrácejí mince, protože máš díry v kapsách. Koupím ti v Barceloně jiný a příště ti ho přivezu, ať chceš nebo ne. Ani nápad. Nebudeš mi přece kupovat další kabátek, když tenhle je ještě dobrý. Stačí přichytit podšívku. Nebo ji servat, dodá dcera. Isabel se zoufale snaží vyprostit satén z kovových zoubků zipu. Ví, že zatáhne-li příliš silně, podšívkovinu nakonec roztrhá. Svírá svrchník mezi prsty jako v kleštích a znovu vybafne: Juane? Jsi tu? Juan ukročí stranou a stáhne se zpátky. Půlkou těla v předsíni, druhou ve svém pokoji. Představa budoucnosti, kterou si Juan plně nepřipouští: zápasit s matčiným šatstvem. Brát ji na procházku, obstarávat křížovky, schovávat anýzovku. Vodit ji pod sprchu, čistit zuby. Juan se takovým myšlenkám zpěčuje. Matka taková není. Jeho matka je ještě mladá, ostatně svědčí o tom i fakt, že o manžela pečovala ještě před několika málo hodinami. Ještě týden a vrací se do Edinburghu. Je to tak napsané na letence, kterou má v kapse džín. Týden na to, aby se sestrou společně vyřešili matčinu budoucnost, a pak se uvidí.

Juan tady není? zeptá se matka. Vypadá to, že ještě nedorazil, hajz… Isabel se kousne do rtu. Parchant zatracenej, utrousí. Stařena ztuhne a stroze se od dcery odtáhne. Nemluv tak, napomene ji. Nemluv tak o bratrovi. Isabel se dál pere s nepřehledným chumlem, který tvoří podšívka, matčino tělo a kabátek. Stojí už daleko, v odstupu od matky, paže úplně natažené, ale i tak se bez ustání snaží zip rozepnout. Neustoupit. Na matčino fyzické pnutí teď přece nemůže odpovědět tím, že ten zašmodrchaný propletenec nechá jen tak být. To by znamenalo uznat, že svou zatvrzelou snahou matku vysvléct chce jenom zamaskovat svou zlobu. Dokud se bude tvrdošíjně snažit, nebude muset obcházet dům jako lev v kleci a nahlas na bratra dštít síru.

Říkám jen, co je svatá pravda, mami. Nic jiného si nezaslouží. Ani se neuráčil objevit. Žije přece daleko, zarazí ji matka. Já taky žiju daleko a jsem tady. Rozhostí se ticho.

Juanovi připadají obě staré. Dvě dámy jako vyšité z vaudevillu, zdánlivě soustředěné na malicherný úkol svlékání kabátku. Z jejich těl však vystřelují nabroušené nože. Juan váhá, zda dát o sobě vědět s rizikem, že utrží sečnou ránu. Nebo se má raději vrátit do pokoje?

Už by tu měl být. Přistál před pěti nebo šesti hodinami, poznamená Isabel.

Něco se mu muselo přihodit.

Tohle nebudeme dál prodlužovat. Táta je ve smuteční síni už příliš dlouho. Zítra dopoledne ho pohřbíme.

A pak ať si jde každý po svém, uzavře matka s pohledem upřeným na dceřinu bradu.

(…)

Leží na dece v poloze na břiše. Slyší matčiny kroky blížící se předsíní. Zavře oči, snaží se pravidelně dýchat nosem. Dlouhými nádechy předstírá hluboký spánek. Nepravidelný, šouravý zvuk podpatků. Způsob chůze stejně nezaměnitelný jako otisk prstů nebo zabarvení oční duhovky. Určitá znamení mohou rozluštit jen členové klanu. Žena ho pozoruje od dveří ložnice. Oblečený, s botami na nohou leží na nerozestlané posteli. Mohl by být opilým mladíkem, který uvolňuje alkoholové výpary po poslední pijatice; v místnosti je však cítit jen tentýž pach jako vždycky – prádlo ve skříni, starý papír, vítězství v neslavných běžeckých závodech, předměty uvízlé v čase. Juan cítí matčin pohled. Pod zavřenými, ale jen zlehka semknutými víčky si ji představuje, jak se opírá o veřeje a neví, co si počít. Má ho vzbudit, nebo nechat spát? Chudák je po té cestě celý zmožený, myslí si určitě. Ta matčina poddajnost! Dobře ji zná. Vždyť ji celý život tolik zneužíval. Slyší matčiny kroky blížící se k posteli, vnímá její blízkost. Nesnaží se zjistit, jestli spí, to se zdá zřejmé, nýbrž rozpoznat, zda je syn naživu. Ze všeho nejvíc rodiče potřebují, aby je jejich děti přežily. Nejhorší z děsů bere na sebe podobu malé bílé truhly. Dřevo stejně bělostné jako duše, která předčasně odešla. Bílá barva podtrhává pocit hladkosti a neposkvrněnosti. Na ní se nezachycuje spadané listí ze stromů ani se neusazuje špína roznášená větrem. Ani hříchy na ní neulpívají, ani násilí. Na bělobě nelze skrýt podlost nebo lhostejnost. Děti jsou všechny bělostné, dokud nepřijde okamžik, kdy se bílá změní na šedou. Den, kdy rozbijí talíř a střepy schovají. Od toho dne se už do svých maličkých rakví nevejdou.

Juan zdůrazňuje hloubku svých nádechů, a dokonce si dovolí lehce zachrápat. Teď, kdy už ví, že je naživu, matka se potřebuje ujistit, že má obličej na svém místě. Prostě se jen ubezpečit, že mláděti nechybí nos, že vlasy jsou tam, kde mají být, a obě uši také, ujistit se, že na kůži není žádná jizva nebo známky bůhvíjaké nemoci. To, co žena spatří, je tvář spícího syna, rysy uvolněné spánkem, dlouhá cesta, kterou musel podstoupit, aby se dostal domů. Ten domov není jen její, domov matky a vdovy, nýbrž i jeho. Protože pokud chlapec dosud neobdržel svátost manželství a ani si nevysloužil úřednické ostruhy, stále je stvořením, jež není schopno vybudovat vlastní domov. Dokud nepožívá církevního svazku manželského nebo nemá neprůstřelnou výplatnici se čtrnácti platy do roka, tento dům je nadále i domov jejího syna, který teď předstírá, že spí. Nezáleží na tom, že je čtyři roky ve Skotsku. Leží na břiše a prsty na nohou přesahují přes okraje matrace, a to už od patnácti nebo šestnácti let. Matka krouží kolem Juanova těla jako oběžnice a jemu se honí hlavou, že takhle spí od raného dospívání a že o přikrývce, která s ním odmítala vyrůst, vlastně nikdy nic neřekl. Možná měl za to, že by mu ji stejně nevyměnili, nebo si možná nepohodlí, které nakonec trvalo léta, ani nevšiml. Udělal, co musel: přizpůsobil se. Teď si však na ty chladné noci vzpomíná. Na klubíčko, do něhož se vždycky stočil, aby se vešel pod deku. Celé roky, aniž se mohl v zimě na posteli natáhnout.

Matka se dotkne bot a zkouší mu je sundat. Juan vnímá, jak ho opatrně uchopí za paty a hledá způsob, jak ho vyzout a přitom nevzbudit. A on? Skrčí nohy a vměstná je do prostoru vymezeného okrajem matrace, stejně jako v dobách klukovského dospívání. Matku pohyb poleká, ustoupí, pokus vzdá a úpěnlivě se snaží, aby při pohledu na syna ležícího na dece, oblečeného a v botách, neroztála. Cosi ji pobízí, aby ho nechala spát, i kdyby na něj celá vesnice měla s pohřbem čekat třeba celý den. Zdá se, že pyramida priorit je před obrazem syna zmoženého vyčerpáním z dlouhé cesty rázem vzhůru nohama. Zrovna u ní, která se vlastně nikdy pořádně nedozvěděla, čemu se syn v cizině věnuje. Nevěděla, nebo raději ani vědět nechtěla, že Juan, který v Madridu vystudoval lesní inženýrství, se ve Skotsku nechával léta zaměstnávat jako umývač nádobí a později jako pomocná zahradnická síla.

Žena, která si ještě plně neuvědomuje, že se stala vdovou, je sice zmatená množstvím neodkladných starostí, které smrt uvedla do pohybu, avšak ze svých mateřských vloh neztratila ani špetku. Pozoruje syna, jak na posteli pravidelně oddechuje, a pak ho nechá být.

(…)

Z předsíně přichází Isabel a ptá se, kam matka uložila kartáč na šaty. Jestli ho náhodou neschovala někam do zásuvky. Nechápu, jak můžeš takhle žít, zlobí se zrovna ve chvíli, kdy vchází do bratrova pokoje. Najde matku stojící nad spícím tělem. Jejich pohledy se zkříží. Matka sklopí oči. Ani nemá čas něco si rychle vymyslet. Z Isabel srší vztek, který zaplní místnost výbušnými výpary. Je třeba vzít nohy na ramena a uniknout odtamtud dřív, než někoho napadne škrtnout zápalkou. Žena udělá nesmělý krůček vzad, kdoví, zda se hodlá vrátit ke dveřím a nechat své děti, ať si vjedou do vlasů, nebo chce jenom kousek ustoupit, aby uvolnila cestu. Isabel se třemi dlouhými skoky ocitne u postele. Nakloní se, popadne bratra za rameno, zalomcuje jím a hlasitě na něj křikne jménem. Bublina ticha, která ochraňuje spící děti, praskne. Juan probouzení nepatrně protahuje. Musí to vypadat, že spánek, jemuž se oddal, je biologicky daná nutnost. Zamumlá, co je, co se děje, koutkem úst nechá uniknout kapičku slin, stiskne víčka, než je přehnaně rozevře, a předstírá, že zaostřuje na realitu, která ho obklopuje, a že mu chvíli potrvá, než bude schopen zřetelně rozeznat obě postavy, jež před ním stojí. Černě oděnou starší ženu, druhou mladší, s kruhy pod očima a vlasy staženými do malého ohonu, z něhož uniklo pár pramínků, které ještě více rozostří její obrysy.

Ze španělského originálu Llévame a casa (Seix Barral, Barcelona 2021) přeložil Štěpán Zajac. Kniha vyjde v nakladatelství Akropolis.

Dotýkáme se míst, která bolí

S tvůrci „nové české intimity“ o domácí kinematografii

Ze tří textů, které jste publikovali krátce před MFF Karlovy Vary, je znát velké zklamání a nedůvěra prakticky ke všem institucím a autoritám české kinematografie, počínaje grantovými komisemi a konče kritiky. Opravdu máte pocit, že celé filmařské prostředí je u nás momentálně systémově naprosto nepoužitelné? V čem spočívají jeho největší problémy?

Tomasz Wiński (TW): Jde o systémovou opatrnost, která kastruje výraznou osobní autorskou výpověď. Netočí se filmy, jaké bychom chtěli točit, ale jaké se dají zafinancovat. Navíc autoři předem vědí, že určité látky a témata neprojdou systémem, a tak se sami začínají cenzurovat a přizpůsobovat, aby nebyli odmítnuti. Zdrojů financování je v Česku málo, zato zájemců hodně. A kvůli tomu jsou vybrané projekty většinou bezpečné volby, které nikoho neurazí, ale taky se nikoho nedotýkají.

Tereza Vejvodová (TV): Je to taková neviditelná řetězová reakce. Zásadní problém vidím v opatrném českém uvažování, s nímž se pojí značná emoční negramotnost a neuvědomělá komunikace. Z toho logicky plynou stresové situace, přičemž vše korunuje vůči lidským zdrojům bezohledný time management, pravděpodobně vytvořený také ve značném stresu. Nakonec se téměř vždy dostaneme k nedostatku peněz. Jsem ale přesvědčená, že nejde o obecný nedostatek peněz – na jiných místech jich je naopak přebytek. Ptám se spíše na to, na jakých principech tyto peníze alokujeme, jaké máme priority. Bylo by fér jednou provždy prostě přiznat, že na kulturu kašleme a nepotřebujeme její vývoj a úroveň podporovat. Jako tvůrci se pak můžeme s trochu klidnějším srdcem například odstěhovat a tvořit jinde. Myslím, že kultura je taková karma státu. Když se o ni stát nebude starat, přinejmenším si zamkneme další z důležitých komunikačních kanálů uvnitř svých hranic i mimo ně.

Zároveň se vymezujete i vůči konkrétním oblastem, s nimiž bývají dnešní české filmy často poměřovány, jako jsou festivalový arthouse film, severská populární kinematografie či česká nová vlna. Pozitivně naopak hodnotíte vlastně jen dnešní český dokument. Máte nějaké domácí či zahraniční filmy, ze kterých vycházíte, nebo se snažíte vyhýbat jakýmkoli „vzorům“?

Šimon Holý (ŠH): Příznačné je už to, že vznikly tři texty, a ne jeden. Nejde nám o konkrétní formální proud, ale o to, abychom posunuli způsob, jak a co se u nás točí. V těch textech se snažíme o hledání vlastních, osobních témat, která by ideálně měla být doplněna o specifickou formu. Formu, která není nápodobou toho, co se děje v jiných regionálních kinematografiích. Spojuje nás ale často intimita, emoce, které držíme v sobě, vztahy a to, jak přistupujeme ke světu. Důraz klademe především na to, co se děje tady a teď.

Své filmy charakterizujete jako „novou intimitu“, zdůrazňujete emoce a zranitelnost postav. Zároveň mám ale pocit, že nemá jít vyloženě o introspektivní, psychologické snímky zaměřené na prožívání jedince ani o díla, v nichž by emocionalita byla vyjádřena expresivně přímo v mizanscéně. Zabýváte se také širšími společenskými fenomény…

TW: Nejdůležitější v našich filmech je herec jako nositel emoce. Zároveň nás ale zajímají emoce nevyjádřené, potlačené. Ty, které jsou na první pohled neviditelné. Snažíme se zachytit to, co herec nechce dát najevo, co neříká přímo, co skrývá, aby nebyl odhalen. Snažíme se pozorovat obličej herce a lovit momenty, kdy se přestane hlídat a přetvařovat. S intimitou jsou spojená i širší společenská témata – současná alienace a izolace, nepřímá komunikace, rozpad intimních vazeb, násilí ve vztazích, omezovaní osobní svobody, krocení a zabíjení toho, co je v nás a kolem nás přírodní a přirozené.

ŠH: Tomasz to pěkně popsal. Liší se to u každého z nás, ale osobně mi přijde, že záleží na námětech. Můžeme točit filmy introspektivní, extravagantní nebo divácky velmi vstřícné. Pojďme však sledovat situace, které jsou autentické, lidské a které komunikují s divákem.

Pro vaši tvorbu je důležitá nepředvídatelnost tvůrčího procesu – prostor pro experimentování, improvizaci a objevování nových přístupů přímo na place. Jak konkrétně se to projevuje při natáčení vašich filmů?

TW: Moje filmy se nedrží striktně scénáře. Ten je jen odrazovým bodem pro hledání a pro improvizaci. Scény se tvoří během zkoušek, které nahrávám, z nahrávek pak zpětně sepisuji výslednou verzi scénáře a tu následně ještě modifikujeme během samotného natáčení. Herci ve všech fázích přinášejí vlastní nápady a podněty – jsou spolutvůrci výsledného tvaru. Nikdy jim neříkám, co a jak mají dělat, spíš se jim snažím popsat, v jaké psychologické situaci se nacházejí, jaké emoce v nich situace vyvolává. Ale jak tu emoci projeví, co a jakým způsobem řeknou a co neřeknou, to je už na nich. Točím maximálně dvě tři scény denně, abychom měli čas přemýšlet, hledat, zkoušet a případně přetáčet. Snažím se dát hercům a štábu maximální komfort, aby nebyli omezováni, aby se necítili pod tlakem, aby mohli být naprosto svobodní v hledání výrazových prostředků.

TV: U mě je paradoxně předvídatelnost důležitá od samého počátku, protože vím, o co mi jde. Je to spíš otázka důvěry. Ten, kdo se mnou spolupracuje, mi věří a ví, že do své práce dávám maximum. A já věřím jemu. Pak se nedá mluvit o nepředvídatelnosti. Spíše se společně snažíme zachovat přesně to, co dané dílo potřebuje. Nevěřím na nějaký paušální přístup k tvorbě filmů. Pokud jde o něco intimnějšího, je dobré, když se v rámci štábu lidé přinejmenším respektují a kromě filmu samotného vytvářejí také atmosféru, v níž film vzniká. Scénářem se může stát i něco jiného než jen text. Třeba fotky s poznámkami. Herci se nemusí striktně držet scénáře, mohou improvizovat. Záleží to všechno na tom, jestli lidé, kteří spolupracují, najdou způsob, v němž je pro ně příjemné a přirozené tvořit. Odpovědnost je samozřejmě nedílnou součástí procesu.

Vaše filmy jsou „nezávislé“ v tom smyslu, že si je částečně produkujete sami. Berete nezávislost a nízké rozpočty jako nutné zlo, které vás omezuje, nebo vám komorní filmařina vyhovuje?

TW: Nízké rozpočty a produkování filmů samotnými autory znamenají větší svobodu i větší autorskou kontrolu. Prioritou pro nás není finanční návratnost snímku, ale silná osobní výpověď. O nutné zlo se jedná v tom smyslu, že štáb a herci musí souhlasit s velmi malým honorářem. My sami často roky pracujeme bez honoráře a natáčení nás stojí hodně peněz z vlastních zdrojů, které se většinou nikdy nevrátí. To samozřejmě jde udělat jednou nebo dvakrát, ale není možné tímhle způsobem natáčet donekonečna.

ŠH: Bohužel to ale za současné situace vypadá, že k tomu bude docházet čím dál častěji. Natáčením malých nezávislých filmů se sice lze leccos naučit, ale jde o dost vysokou daň za tvůrčí svobodu.

Ve vašich textech probleskují i problémy, které nesouvisejí s estetikou ani filmařskými metodami. Píšete například o sexismu, psychickém zdraví nebo o tom, že spolu čeští filmaři málo mluví. Je české filmařské prostředí v tomto ohledu výjimečné oproti západoevropským kinematografiím? Jak se s těmito problémy vyrovnáváte při natáčení vlastních filmů?

TW: Netuším, jak to funguje v západoevropském kontextu. Ale v českém prostředí mi určitě nejvíc chybí upřímný dialog tvůrců mezi sebou a s diváky o tom, co, proč a jak točit. Proč je důležité, co chtějí říct, a na čem jim v kinematografii záleží. Film přestává být osobní autorskou výpovědí vztahující se k tématu, které je pro autora i pro společnost podstatné a které je třeba sdílet. Myslím, že s tímto přístupem jsme u nás v menšině. A kvůli tomu vznikl nápad se propojit a vystupovat jako skupina nezávislých tvůrců, kteří sdílejí stejné zájmy a principy.

TV: Podle mě nejde ani tak o to, že by spolu tvůrci nemluvili, jako spíš o to, jak spolu mluví. Jak si navzájem dělají skryté naschvály, aby náhodou někdo nebyl lepší než ten druhý, místo aby se navzájem podporovali a soustředili se na vlastní radost z práce. Ve svém textu tematizuji i ustrnulé uvažování o ženách ve filmu, které jsme evidentně ještě nezvládli ze Západu úplně vstřebat. Zajímavé je, že jsme naopak absorbovali velké hollywoodské bijáky, v jejichž napodobování se již přes čtvrt století snažíme najít vlastní styl.

Tenkrát na Balkáně

Heterotopie jugoslávských filmů

Proslulý film Underground (1995) Emira Kusturici končí slovy, jimiž příběhy zpravidla začínají: „Za dávných časů v jedné zemi…“ Na jednu stranu je to pochopitelné. V roce 1995 už Jugoslávie neexistovala a dalo se na ni už jen „s bolestí, smutkem a radostí“ (případně s nenávistí) vzpomínat. Někdejší skutečnost se stala historií a tu polarizující vyprávění, kterými se každá z válčících stran snažila ospravedlnit svou krutost, brzy proměnila v různě podávanou fikci. Zároveň by to však nemělo zakrývat fakt, že Kusturica ve svém symbolistním epitafu za Titovou jihoslovanskou federací opakuje inscenační postup, který jugoslávská kultura (anebo přinejmenším jugoslávská kinematografie) znovu a znovu využívala už od konce druhé světové války. K mýtotvorné alegorii směřuje tak či onak bezpočet jugoslávských filmů – platí to jak o těch, které Titův autoritativní režim natáčel v rámci vlastní propagandistické sebeprezentace, tak o těch, které vznikly jemu navzdory (filmy „černé vlny“ Dušana Makavejeva, Želimira Želnika nebo Aleksandara Petroviće); o snímcích, které se pokoušely ve zkratce zachytit napětí přítomné v jugoslávské společnosti už při jejím vzniku (film Slobodana Šijana Kdo to tam zpívá, Ko to tamo peva, 1980), i o těch, které vztekle zobrazovaly hrůzu, v niž vyústil její dlouho připravovaný rozpad (Hezké vesnice hezky hoří, Lepa sela lepo gore, 1996).

Sny o skutečnosti

V popisech jugoslávských reálií skutečnost ustupuje metaforám tak často, že nemůže jít o náhodu. Z každodenní šedi bývají ve sdělně pestrá fanstasmata proměněny nejen historické události, ale třeba i lidé či města: partyzánští velitelé mohou v napodobeninách folklorních písní dorůst do figur lidových hrdinů (Sava Kovačević v písních Što to huci Sutjeska či Sivi sokole!); Dževad Karahasan může v knize Loučení se Sarajevem (1993, česky 1995) své město líčit nejen jako regionální centrum, ale i jako mikrokosmos, který v uspořádání svých čtvrtí zrcadlí, zvýrazňuje i ironicky převrací jak blíženectví, tak antagonismy lidských společností; Osijek, Vukovar či Zadar mohou v textech Bogdana Bogdanoviće vystupovat jako živé a zabíjené bytosti… Schematicky nadnesené, významem naplněné obrazy toho nepochybně dokážou vyslovit víc než fakta. V rámci své barvité výřečnosti však také dávají na fakta zapomenout. Realitu překrývají fikcí a ze země, o níž vyprávějí, vytvářejí svět, pro nějž je podstatnější, čím by mohl být, než čím se stal. Je příznačné, že v refrénu písně, kterou dva mladí cikáni – coby komediální ekvivalent antického chóru – komentují a oddělují jednotlivé epizody filmu Kdo to tam zpívá, opakovaně zní: „Snad se mi to jenom zdá.“ Jako sen pak totiž sebe samu zčásti chápe i společnost, jež se v těchto fikcích odráží a zhlíží.

V mnoha jugoslávských filmech s rostoucí abstrakcí sdělovaných významů koresponduje i vyprázdněný prostor, v němž se jejich děj odehrává. Často jde o krajiny bez záchytných bodů, jimiž se spíš bloudí, než putuje. V Sutjesce (1973) i Bitvě na Neretvě (Bitka na Neretvi, 1969) Titovy partyzánské divize s sebou mezi boji neustále vláčejí zraněné, oslepené a tyfem nakažené spolubojovníky, ustavičně mění směr a napříč kaňony a planinami se stěhují na další a další místa, jež se však v ničem neliší od těch, která opustili. Snímek Kdo to tam zpívá se s výjimkou závěrečné scény celý odehrává v přízračném labyrintu řídkých lesů, suchou travou porostlých písečných dun a křižujících se prašných cest, jímž sice projíždí pravidelná autobusová linka s pevně vyznačenými zastávkami, ale zcela v něm scházejí lidská obydlí – jediným znakem někdejší lidské přítomnosti je opuštěný hřbitov uprostřed pustiny.

Hráz versus práh

Možná i proto tyto filmy na první pohled tolik připomínají westerny – ať už americké originály nebo jejich evropské „spaghetti“ varianty. Vedle vizuálních znaků z nich mnohdy ostatně přebírají i zápletky (předobrazem cestujících, kteří v autobuse firmy Krstić a syn v Šijanově filmu překonávají nejrůznější protivenství, je společenství modelových sociálních typů z dostavníku ve filmu Johna Forda Přepadení, Stagecoach, 1939), herecké hvězdy (Yul Brynner, Franco Nero a Anthony Dawson coby jedni z klíčových bojovníků v Bitvě na Neretvě) a archetypální role (Bata Živojnović opakovaně ztvárňoval v jugoslávských filmech postavu hrdiny, jenž nemůže najít klid a zůstává vlivem osudu vyloučen ze společnosti, kterou zachraňuje před nebezpečím). Vesměs jde o filmy okraje – stejně jako westerny se i jugoslávské snímky odehrávají na pomezí kultury a přírody, na hranici, kde končí lidské společenství se svými pravidly a začíná vláda nekontrolovatelných biologických procesů. Avšak v této podobnosti spočívá paradoxně i největší rozdíl mezi snímky vycházejícími z žánru partyzánských filmů a obrazy Divokého západu, které přisuzují zcela odlišný význam skutečným i metaforickým místům, s nimiž je spojeno jejich vyprávění.

„Frontiers“ amerických westernů představují linii střetu mezi divočinou a nevyhnutelně postupující sférou civilizace, v níž vládne právo a ekonomické zákony; mají tak charakter vyobrazených utopií (případně dystopií) o vítězství určitého souboru hodnot, jež přinášejí stabilitu, prosperitu a institucionalizovanou spravedlnost. Jugoslávským filmům však dominuje jiný typ pomezí – hranice v nich mají spíš charakter prahů, jež vyznačují přechod z jednoho stavu do druhého, zánik starých jistot a vznik nových. Jejich dějiště často představují podivné meziprostory, jež nikam a nikomu nepatří – heterotopie, které se tím, že se v nich dosavadní pravidla rozpouštějí, parodují či destruují, vyvazují z vlivu tradice a minulosti a na něž, právě pro tuto jejich neukotvenost, nelze navázat, jen jimi projít a vyjít z nich jako někdo jiný. Namísto geografických předělů jde o místa, v nichž lze smazat či přepsat minulost a nahradit ji novou epochou.

Doslovnost stěhování

Někdy jsou tyto liminální zóny začleněny přímo do struktury vyprávění – jako v Petrovićově dramatu Tři (Tri, 1966), složeném ze tří povídek o různých podobách smrti ve válce. První a poslední se odehrávají ve dvou různých vsích, kde je hlavní hrdina coby odvedenec nejprve svědkem improvizované popravy domnělého špióna, zatímco v poslední epizodě má už jako etablovaný velitel partyzánské jednotky popravu kolaborantů nařídit. Klíčová je však prostřední a nejdelší povídka, kde je hrozbě smrti vystaven sám a vyvázne bez ohledu na své schopnosti a úsilí jen čirou náhodou – právě ona se příznačně odehrává v krajině bez lidí, kde mezi mrtvými stromy a zčernalými trsy trávy hladina močálů odráží převrácený obraz nebe. Jindy se mohou objevit jen v podobě zveličovaných motivů – jako ve státem produkovaných partyzánských velkofilmech, kde centrální roli nehrají ani tak ustavičné chaotické boje s německými, italskými, ustašovskými nebo četnickými jednotkami, ale spíš proces, jímž se identita Dalmatinců, Černohorců nebo Slovinců zaživa přešívá (často doslova, na operačním stole a bez anestezie) v nové kolektivní tělo – zdravý organismus vytvořený z někdejších raněných a nemocných blouznivců.

Zóny přechodu, v nichž už neplatí dosavadní pravidla a ještě se nedospělo k novým, však mohou být stejně dobře místy dezintegrace: odehrávají se v nich proto i filmy, jež na rozdíl od vzniku poválečné Jugoslávie demonstrují i její nevyhnutelný, jen dočasně odložený rozpad. V Dragojevićových Hezkých vesnicích se klíčové scény odehrávají v nefunkčním tunelu obývaném imaginárními i skutečnými příšerami – tedy uprostřed komunikace, která místo možnosti kontaktu přináší zabíjení (a zvrácenou komunikaci skrze reciproční vraždění); v Undergroundu se zas bratrská komunita někdejších partyzánů, kteří nevědí, že válka už skončila, ukrývá v rozlehlém sklepení tak dlouho, až její členové ztratí schopnost rozeznat fikci od skutečnosti (a nedělá jim pak v jejich poblouznění sebemenší problém plynule se zapojit do nového válčení).

Fakt, že je Jugoslávie tak často líčena pomocí přechodových metafor, možná vysvětluje i podivnou melancholii, kterou její obrazy vzbuzují a v níž ani zdaleka nejde jen o stesk po někdejším zaniklém a zpola fiktivním socialistickém soustátí. „Nejvíc bolí hloupá doslovnost násilného stěhování. Nejen a ne tolik doslovnost vlastního stěhování, při níž člověk opouští svá plnicí pera, koberce, psací stůl a knihovnu; víc, mnohem víc bolí stěhování města, jemuž člověk musí přihlížet, stěhování, jaké právě prožívá Sarajevo, z hmotné skutečnosti do skutečnosti ideální, ze své kotliny obklopené kopci do paměti, do vzpomínek, do ideálna,“ píše v Loučení se Sarajevem Dževad Karahasan. Jugoslávské filmy totiž (často mimoděk a různými prostředky) ilustrují přechod, který se nevyhnutelně týká všech – stěhování, jež zasáhne nejen Sarajevo, ale i životy našich blízkých a nakonec i nás samé: budeme-li mít to štěstí a někdo na nás bude vzpomínat nebo o nás snít.

Autor je filmový publicista.

Kristina Láníková: Zykalor

Lesná v bronzové a růžové

Nový příspěvek k monografiím sídlišť

Knihy o architektuře a urbanistických souborech šedesátých a sedmdesátých let se objevují na pultech stále častěji. Proč tomu tak je? Autor publikace Lesná. Brněnský fenomén Adam Guzdek by měl asi v této otázce jasno (soudě podle jedné z kapitol knihy, nazvané Velká otázka památkové ochrany). Děje se tak podle něj proto, že „zlom ve vnímání začíná přibližně po padesáti letech, kdy nejprve odborná a poté s časovým odstupem i část laické veřejnosti rozpozná kvality daného objektu“. Tvrzení je to vpravdě odvážné, o jeho správnosti nás má ostatně přesvědčit v knize otištěný graf. Je opomíjena otázka, zda nás na architektuře té doby nepřitahuje také kontext, v němž vznikala. A to zvláště dnes, kdy mluvíme o krizi bydlení a kdy se zdá neuvěřitelná představa, že by stát budoval bytový fond. Musíme pak přiznat část pravdy tvrzení Maroše Krivého, které zaznělo v rozhovoru s Alžbětou Medkovou v A2 č. 3/2022: „mezi českými a slovenskými architekty a historiky architektury ale panuje výrazný formalismus – mají až excesivní zájem o podobu budov, aniž by se braly v potaz širší otázky“.

Žánr „monografie sídliště“

Je však také třeba dodat, že tato facka české odborné obci není od Krivého tak úplně zasloužená. Našli bychom řadu badatelů, které spíše než výše zmíněné „rozpoznání kvalit objektu“ zajímá sociální, politický a uměleckohistorický kontext a kteří se více než na analýzu forem orientují na sociální dějiny. Ti však publikují své dílčí studie v odborných periodikách a neprodukují několikasetstránkové monografie o jednotlivých sídlištích.

Pokud jde o knihy zaměřené na sídliště, je samozřejmě dobře, že je materiál shromažďován, informace publikovány a že opravdu i díky nim „část laické veřejnosti rozpozná kvality“ objektu nebo čehokoli jiného. Publikace o poválečných sídlištích mají různý rozsah, obsah i grafickou úroveň; jejich podoba do velké míry závisí na osobě autora či editora a na nakladateli. Není účelem této recenze je srovnávat, spíše chci poukázat na fakt, že žánr „monografie sídliště“ zatím není usazen. Povinnou „výbavou“ bývá historie daného obytného celku a přehled základních dat, některé práce dále vykreslují prostor sídliště spíše přes příběhy obyvatel doplněné odbornými studiemi (např. Sídliště Solidarita, editorka Barbora Špičáková, 2014), autoři knihy o sídlišti Ďáblice (Sídliště Ďáblice. Architektura pro lidi, kolektiv autorů, 2019) se zase odvážili připravit koláž odborných textů a vzpomínek účastníků výstavby i prvních obyvatel.

Samotnému sídlišti Lesná už byla jedna publikace věnována: Lesná – 50 let sídliště (2012). Jedná se o sborník příspěvků ze semináře uspořádaného místními občanskými iniciativami, které reagovaly na postupné změny či – jak se dnes s oblibou říká – „necitlivé zásahy“, stírající původní podobu domů a urbanistickou strukturu. Bydlení na Lesné má své aktivní příznivce dlouho, je totiž bezpochyby nejzdařilejším brněnským panelovým sídlištěm. Jeho autorům Františku Zounkovi, Viktoru Rudišovi, Miroslavu Dufkovi a Ladislavu Volákovi se podařilo již v prvním návrhu z roku 1960 chytře rozvrhnout obytné domy kolem centrální Čertovy rokle tak, že dodnes přispívá k možnostem rekreace i pocitu „bydlení v zeleni“. Typové panelové domy architekti opatřili unikátními detaily a prostor mezi nimi byl osazen množstvím uměleckých děl.

Případ Lesná

Adam Guzdek se Lesné věnoval už v rámci své disertační práce, obhájené na Fakultě architektury VUT v Brně v roce 2016. Shromáždil tedy kvantum informací a také úctyhodné množství dobových (a velmi působivých) fotografií a ty sloučil pod stejnou obsahovou strukturu jako ve své disertaci. Jádro knihy (přibližně polovina objemu) zahrnuje popis geneze projektu a pozdější realizace sídliště, medailony jednotlivých objektů na sídlišti, prezentované formou katalogu s vyznačením budov v mapce, a přehled uměleckých děl ve veřejném prostoru. Jak v recenzi pro Deník Referendum napsal Martin Švec, coby „průvodce po sídlišti“ funguje tato část skvěle.

Jádro knihy doplňují čtyři kapitoly, které mají zprostředkovat širší kontext. V prvních dvou je čtenář krátce seznámen se specifiky poválečného stavebnictví (zprůmyslnění, státní projektové ústavy, státní bytová politika) a stručnou periodizací sídlišť. Takový úvod je jistě pro čtenáře neznalého tématu užitečný, ale shrnout rozsáhlou a komplikovanou problematiku na minimální prostor, aniž by výsledek působil banálně, není snadné. V případě kapitoly Státní bytová politika o délce asi jedné normostrany by takový úkol nezvládl ani odborník nejpovolanější. Důraz na stručnost je zde, stejně jako v jiných částech knihy, spíše na škodu. Platí to i pro kapitolu snažící se přiblížit různé časové fáze, architektonické styly i společenský a politický kontext dané periody.

Dvě poslední kapitoly jsou nazvány Život sídliště po roce 1989 a Potenciál sídliště. První z nich přináší přehled dostaveb, přestaveb, demolic i změn detailů fasád. Za velmi podařené považuji názorné příklady změn – autor srovnáním nákresů původních a revitalizovaných fasád ukazuje, jak se mění výraz domu, jak se zplošťuje, a donutí každého zamyslet se nad vizuálním dojmem z fasád, jejichž skutečná tvář je dnes už skryta pod zateplením. Ukazuje, že obliba jásavých barev a aplikace jednolité vrstvy zateplení nemůže uspokojivě nahradit původní drobnější měřítko, dané střídáním různých typů panelů a kompozicí spár. Tady kniha opravdu plní roli pomůcky ukazující na kvality původních řešení, které jsou díky výtvarné zkratce pochopitelné pro široké publikum.

Ambivalentní pozice

Pro jaké publikum je tedy kniha určena? Autor ji řadí do populárně-naučné literatury a klade si za cíl „změnit pohled široké společnosti na architekturu druhé poloviny 20. století, a to včetně urbanismu, který v řadě míst znehodnotil malebnost a výraz našich měst a ovlivnil životy několika generací“. Danou pasáž jsem si dovolila ocitovat celou, vypovídá totiž poměrně přesně o autorově ambivalentní pozici. Snaží se ukázat kvality domů a urbanistické struktury, ale je v zajetí diskursu „znehodnocené malebnosti“. Snaží se bránit velkoryse koncipovaný prostor, ale používá slovník příznivců zahušťování sídlišť. Snaží se vysvětlit, v čem spočívá kouzlo jednoduchých kompozic panelových domů, ale na jiném místě nešťastně použije výraz „tupé panelové fasády“. Textem prosakují variace na dogmata šířená dříve v architektonických kruzích (problémy jako monofunkčnost, malá či naopak velká hustota obyvatel, neměstskost; potřeba revitalizace, privatizace apod.), jejichž neopodstatněnost studie sociologů či jiných příbuzných oborů často vyvracejí. Sám autor tak svůj záměr postavit se za architekturu domů a urbanismus sídliště nechtěně podrývá, což je škoda. Je to způsobeno přílišnou orientací na oborový diskurs a nereflektováním studií či literatury vydané k tématu po roce 2016.

Kniha byla vydána v efektní a graficky vydařené úpravě; kombinace tmavých, hnědých a bronzových tónů je velmi příjemná. Doplňková kontrastní barva – růžová – velmi dobře funguje u textů, méně ve fotografických materiálech. U fotografií detailů působí růžové plochy rušivě, v případě dokumentace současných nevhodných úprav povrchů pak barva znemožňuje rozklíčování dané změny. To je však jediná výtka grafikům ze studia PID (Matěji Hanauerovi a Jakubovi Novotnému). Lákavá grafická úprava, množství dobových fotografií a zejména dobře zpracovaná katalogová část knihy jsou zjevnými klady, které jistě přitáhnou potenciální čtenáře.

Autorka je historička architektury.

Se zavřenýma očima

Luigi Nono na operním bienále NODO

Koncem června proběhl šestý ročník operního bienále NODO neboli Dnů nové opery Ostrava. Nová díla mladých autorů střídaly opery starších skladatelů. První den to byl Salvatore Sciarrino a jeho Superflumina (2010), o dva dny později spiritus agens celého bienále Petr Kotík se svými Many Many Women (1978) a festival zakončilo provedení náročného díla italského skladatele Luigiho Nona Prometeo s podtitulem Tragedia dell’ascolto (1985), tedy tragédie slyšení či naslouchání.

Akustické multistereo

V čem však ono tragično spočívá? Zatímco muzikoložka Nuria Schoenberg-Nono, vdova po skladateli (která se k diskusi v předvečer ostravského provedení připojila online z Benátek), chápe tento pojem jednoduše jako poctu antickému dramatickému žánru, autor scénické realizace Jiří Nekvasil si myslí, že atributy tragédie v tomto případě mají být patrné jen v rovině poslechu, nikoli v rovině akce či vizuálních podnětů. Spolu s Davidem Bazikou tak pro Trojhalí Karolína navrhli statickou scénu konvenující s industriální atmosférou prostoru: zatímco hudebníci byli usazení na valnících a korbách nákladních vozů rozmístěných po obvodu haly i na pódiu uprostřed, posluchači seděli uvnitř tohoto půdorysu, přičemž židle byly natočeny různými směry.

Prometeo je ambiciózní prostorová kompozice pro mnoho skupin instrumentalistů i vokalistů. „Akustické multistereo“ klade obrovské nároky na všechny zúčastněné a jeho provedení řídili – z vysokozdvižných vozíků – hned dva dirigenti: Jiří Rožeň a Petr Kotík. Do sálu se vměstnalo šest vokálních sólistů, dva orchestry (Ostrava New Orchestra a Ostravská banda), smíšený sbor Canticum Ostrava, narátoři, recitující do abstraktních zvukových mas úryvky z Aischyla, Sofokla, Nietzscheho nebo Hölderlina, a zvukoví umělci, kteří v reálném čase přenášeli akustický zvuk orchestru do reproduktorů. Výsledkem byl příjemně matoucí prožitek, jenž konvenoval s tichou a tajuplnou hudbou i libretem plným nedořečených myšlenek. Vokální fragmenty, které místy evokovaly renesanční tradici benátských dvojsborů, čas od času splynuly v líbezném souzvuku, načež se znovu vpily do složitého a prchavého přediva zvuků. Nejlépe ovšem Nonovo sofistikované bezčasí vyznělo v momentě, kdy si člověk dovolil tuto „tragédii pro uši“ zakoušet se zavřenýma očima.

Muzikoložka Pauline Driesen v souvislosti s podtitulem opery poukazuje na Nonovu kritiku dominance vizuálního vnímání. Nono se domníval, že masmédia v lidech ubíjejí kritické myšlení i revoluční potenciál – dělníci podle něj při sledování televize zapomínali na své rozhořčení a bezpráví na nich páchané. Chtěl proto vytvořit scénické dílo, ve kterém bude vizuální stránka druhořadá. V Prometeovi hraje vedle poslechu stěžejní roli prostor – nejenže každý posluchač slyší něco jiného v závislosti na tom, kde sedí, ale také akustika každého místa (premiéra byla v benátské bazilice svatého Vavřince) vytváří novou verzi Prometea. Dílo tak nikdy nedojde definitivního tvaru, stejně jako se nikdy nezavrší Prométheův boj proti zkostnatělým pořádkům a autoritářským bohům. Přilétají noví orli a játra dorůstají novým rebelům.

Prominent a enfant terrible

Není těžké pochopit, že Nono do Prométheova příběhu promítal vlastní život. Prominent a zároveň enfant terrible letních kursů nové hudby v Darmstadtu byl nepřehlédnutelnou figurou své doby. Jeho díla byla silně politicky angažovaná, jeho texty nesmiřitelné, ne-li militantní. Intelektuální revolucionář tehdy propadl dojmu, že avantgardní hudba dokáže změnit chod společnosti. Snad to ani nebyla domýšlivost – když se v roce 1961 uskutečnila v Benátkách premiéra Nonovy opery Intoleranza, nejenže v sále došlo ke skandálu vyprovokovanému krajně pravicovými radikály, ale rozproudila se celonárodní diskuse, která vedla až k intervencím v senátu, při nichž socialistka Giuseppina Palumba označila operu za veřejnou urážku. Postupem času nicméně soudobí skladatelé ztráceli politickou relevanci a jejich díla se dostávala na okraj zájmu. Nono to musel bezpochyby vnímat. Věčný rozpor mezi touhou po utopické beztřídní společnosti a realitou všedního dne ho dovedl až k tvůrčí krizi na konci sedmdesátých let. Když ji překonal, jeho hudba byla tichá, introspektivní a vycházela z hloubky, do které lze jen stěží nahlédnout.

Dodejme, že Nono byl několikrát v Praze. Podle vzpomínek amerického skladatele Martina Bresnicka i v roce 1970. Na setkání skladatelů tehdy velebil Marxe a pouštěl elektroakustickou skladbu Non Consumiamo Marx, založenou na nahrávkách z pařížských ulic roku 1968. Nulové pochopení pro lokální kontext vedlo k tomu, že většina lidí odešla ze sálu. V dnešní době lze Nonovy skladby i texty – včetně těch nejradikálnějších – hodnotit s větším nadhledem a s kritickou zvědavostí. Potřeba vytvářet angažované umění roste. Zeitgeist definovaný sílící geopolitickou nestabilitou a všudypřítomností dopadů klimatické krize k tomu přímo vybízí.

Autor je hudební publicista.

Tam daleko

Branko Mataja a emigrantské blues

Elektrická jazzová kytara rozhodně není typickým nástrojem evropského folkloru. Tvorba původem jugoslávského hudebníka a výrobce kytar Branka Mataji (1923–2000) však ukazuje, že autenticita není nezbytnou podmínkou lidové hudby – otevřenost různým způsobům podání může být mnohdy přínosnější než striktní lpění na původních formách. Letošní desku Over Fields and Mountains tvoří výběr ze dvou Matajových alb, která krátce poté, co je kytarista vydal vlastním nákladem, upadla v zapomnění: z LP Traditional and Folk Songs of Yugoslavia z roku 1974 a kazety Folk Songs of Serbia z poloviny osmdesátých let.

Vydání kompilace umožnila řada náhod. Matajovu první desku objevil v jednom losangeleském bazaru hudebník chorvatského původu David Jerković a po složitém vyjednávání s Matajovým synem vydal kompilaci zrestaurovaného materiálu na značce The Numero Group, která se specializuje na objevování a znovuvydávání různých archivních nahrávek. V rozsáhlém průvodním textu jsou zachyceny okolnosti vzniku a vydání desky i vzpomínky autorovy rodiny a přátel. Vydání letošního výběrového alba si všimly i kulturní rubriky médií napříč Evropou, mimo jiné britský Guardian, bosenský deník Mondo a zpravodajský web RTS (Radio-televizija Srbije).

Branko Mataja se narodil v chorvatském přístavu Bakar, odkud se později s rodinou přestěhoval do Bělehradu. Velkou část druhé světové války prožil v německém pracovním táboře, do nějž byl jako teenager v roce 1941 deportován, jelikož při rutinní kontrole italských okupačních vojsk neměl oficiální identifikační dokumenty. Z poválečné Jugoslávie emigroval do Spojeného království, pak do Kanady a nakonec se usadil ve vysněných Spojených státech. Tam se nejdříve živil jako holič a přivydělával si opravami kytar a hudební aparatury. Na konci šedesátých let si ve své garáži v Los Angeles zařídil dílnu a stal se vyhledávaným výrobcem elektrofonických kytar – jeho rukama prošly i nástroje, na něž hráli známí muzikanti, jako například Johnny Cash nebo Geddy Lee ze skupiny Rush.

Jugoslávie v kalifornské garáži

Hraní a nahrávání se Mataja věnoval hlavně sám pro sebe, bez vyhlídek na kariéru hudebníka, ačkoli svůj nástroj ovládal precizně. Zvonivý zvuk elektrofonické jazzové kytary může znít ve spojení s balkánským folklorem poněkud nepatřičně, ale Matajovy nahrávky dokážou posluchače snadno okouzlit svou nezařaditelností a svébytností. Kytarová hra a kreativní využití materiálu lidových písní může připomenout stylové prostředky american primitive guitar a hudebníků jako John Fahey [viz A2 č. 25–26/2015]. Přestože jde o interpretaci balkánských lidovek, album opakovaně překvapuje svou mnohotvárností a pozoruhodně tvůrčím přístupem, odkazujícím na různé inspirační zdroje. Práce se zvukem evokuje hudbu Ennia Morriconeho, ale i zasněnou kalifornskou psychedelii, do níž jako cizorodý prvek proniká středomořská melancholie. Tvorba Branka Mataji je obdařena nepochybnou, byť značně specifickou virtuozitou a kromě nestandardních kytarových ladění a technik využívá také detailní práci s domácím studiem včetně vícestopého nahrávání a páskových efektů. Díky tomu, že se Mataja obešel bez metronomu, má nahrávka uvolněný charakter a přirozené tempo. Osobitého zvonivého zvuku Mataja dosáhl i tím, že smíchal dva totožné kytarové party a jeden z nich posunul o oktávu výše. Výrazné je také konstantní páskové echo, jež zdůrazňuje zasněnou atmosféru.

Album Over Fields and Mountains značně přesahuje status nevinné hudební kuriozity – svobodomyslné ztvárnění folklorních písní má i nezpochybnitelný politický rozměr. Srbský publicista Žikica Simić Matajovu hudbu výstižně charakterizoval jako „emigrantské blues“, které se vyznačuje „melancholickým, odcizeným stylem“. Deska skutečně evokuje melancholii a stesk po domově. Všechny tyto prvky jsou neodmyslitelnou součástí balkánského folkloru, jak ostatně ukazují i tituly zvolených písní: Tamo daleko (Tam daleko), Da smo se ranije sreli (Kdybychom se potkali dřív), Sreo sam te (Potkal jsem tě), Duboko je more (Hluboké je moře) nebo Teško mi je zaboravit tebe (Je těžké na tebe zapomenout). Melancholie bývá často využívána i v konstrukci mýtů Balkánu: domov je nedostupný nebo se často přesouvá, případně je vystaven ohrožení. Mýtus a realita ohroženého domova se setkávají právě ve fenoménu emigrace, která je velmi silným tématem balkánské identity i v současnosti, jelikož balkánské země zažívají razantní odliv lidí zejména mladšího věku, především ze socioekonomických důvodů.

Odpor k dogmatismu

Devadesátá léta minulého století měla fatální důsledky jak pro Branka Mataju, tak i pro Jugoslávii. Mataja se kvůli zdravotním komplikacím musel vzdát hudební tvorby a rozpadající se federaci ovládly nacionalismem živené bratrovražedné války. Lidová hudba byla v tomto turbulentním období zneužívána nacionalisty všech ražení a stala se nedílnou součástí válečného průmyslu. Lze si jen domýšlet, jak hořce Mataja reagoval na rozpad Jugoslávie a následnou válku, které folkloru a národním písním dodaly zcela nový kontext.

Srbský etnolog a antropolog Ivan Čolović ve svých analýzách balkánské lidové hudby na konci devadesátých let upozornil na automatismus při posuzování moderních derivátů folklorních forem: pokleslý, široce populární turbofolk bývá často jednostranně srovnáván se zdánlivě intelektuálně vyspělejší, eklektickou etno/world music, která implikuje překonání vypjatých nacionalismů. Zdá se, že Mataja svou tvorbou představuje další, alternativní linii, neovlivněnou vulgárním turbofolkem ani na první poslech kosmopolitním, ale poněkud povýšeným etnem. V kalifornském exilu vyvinul veskrze autorský, solitérní přístup k lidové tradici, od níž se geograficky dávno odpoutal, ale která navzdory fyzické vzdálenosti zůstala i v novém prostředí živá. Podařilo se mu zachytit každodenní a univerzální touhu po domově, aniž by se nostalgie proměnila v komoditu. Mataja se na území Jugoslávie už nikdy nevrátil, jeho ztvárnění folklorních písní však kromě stesku vyjadřuje i něco navíc – silný, až utopický odpor vůči všem formám dogmatismu a proti konzervaci „jediných správných“ hodnot.

Autor je hudební publicista.

Uspořádanost neuspořádanosti, bohové a pravidla - muzikologický deník

Nedávno jsem na jedné přednášce musel vysvětlovat, že tzv. hudební myšlení není jakékoli myšlení, jež se libovolným způsobem zabývá hudbou. Bylo nutné posluchače přesvědčit, že minimálně od počátku novodobé hudební teorie je předmět takového myšlení více méně daný – je jím oblast strukturování hudebního díla. Primární doménou uplatnění hudebního myšlení je proto jednak zmíněná hudební teorie, jednak úzce související hudební estetika. A primárním cílem je v souladu s novodobým vědeckým pohledem na hudbu vysvětlovat uspořádání hudebního díla, to znamená v první řadě jeho formu. S tím se však mnohdy pojí častá snaha uchopit i obsah a k jeho prokázání je obvykle nutný mimořádný filosoficko-estetický aparát, který však spíše než dosaženým výsledkem ohromí svou rozměrností a s vysokou mírou pravděpodobnosti nebude prostý spekulací. Rozměrnost věci neškodí, ale spekulace již ano. Mnohem snadnější a svým způsobem čistší než prokazovat obsah hotové skladby je zabývat se kompozicí z opačné strany, tedy tím, z čeho a jak vznikla. Je to směr pohledu, v němž se diskutované hudební myšlení ukazuje nejlépe, protože je vidět i volba a postupné uplatňování kompoziční metody. Ta prozradí, o co se skladatel opíral, když se rozhodoval, jak při práci postupovat. V důsledku jde o volbu materiálu, jenž bude komponován, a vytvoření mechanismu pro jeho distribuci v čase. A ve většině případů jsou tímto materiálem jednotlivé parametry tónů.

Uplatněním distribuce vzniká struktura určená vzájemnými vztahy mezi prvky, jež fungují podobně jako uzlové body pomyslné sítě. Prvky jsou tóny zasazované do souvislostí a vzájemných vazeb. Analytik se pak ptá, o jaké vazby jde a jak vznikly. Při takovémto rozkrývání kompoziční metody se objevuje i její ideové východisko, ve kterém je možné rozeznat motivace ke komponování a také širší estetické postoje autora. Jinými slovy, lze se pak dozvědět, na jakých základech stojí skladatelovo hudební myšlení, jehož nejpřesvědčivější reprezentací je právě kompoziční metoda. Nabízí se analogie s činností filosofa, protože i ten vytváří myšlenkový systém. Filosof se jeho prostřednictvím snaží vysvětlit nějaký jev nebo problém, skladatel v něm buduje hudební dílo. A v obou případech do tvorby vstupuje světonázor. Ale zatímco filosof má k dispozici jazyk, jenž dokáže uchopovat konkrétní obsahy pojmů, skladatel se pohybuje ve zcela abstraktním světě. I noty zapsané na papíře jsou jen symboly zastupující něco, co je někde jinde, co je myšlené a co se konkrétním teprve stane. A přece je kompoziční metodou nebo obecně povahou samotné struktury možné světonázor vyjádřit, a to i jinak než například odcitováním Internacionály v závěru skladby.

„A mohl byste uvést příklad nějakého závažného světonázorového problému řešeného při komponování?“ zeptal se mě posluchač, který byl podle všeho osloven univerzalistickými teoriemi o fungování světa, v jejichž pojetí jsou běžně čísla něčím kvalitativním. Svět je pak nazírán jako soukolí daných proporcí a ty jsou reprezentacemi různých druhů „harmonií“, které zastupují vztahy mezi věcmi i mezi světem a člověkem. Na tuto otázku jsem ale nebyl připraven, byť úzce souvisí s kosmologií v počátcích hudebněteoretického uvažování a dodnes je tato problematika předmětem bádání i obdivu. A tak jsem začal improvizovat.

Předosvícenecké myšlení, a typicky starověké Řecko, rádo pracovalo s polaritou řádu a chaosu. Řád byl vnímán jako projev nějakého pravidla, chaos jako jeho absence a současně něco, co nemá příčinu a je zbaveno rozumu i smyslu. Představit si strukturu vzniklou uplatněním nějakého pravidla je velmi snadné. Představit si ale chaos, který je opakem uspořádanosti, lze velmi těžko. Jak něco takového vypadá? Negativ to není. Nabízející se analogie mezi chaosem a náhodným procesem neobstojí už jen proto, že všechny známé sebenáhodnější procesy jsou ve své podstatě pouze pseudonáhodné. Důkazem je třeba skutečnost, že je v podobě algoritmů může uplatňovat počítač. Jiná situace ale nastane, pokud za náhodný budeme považovat jakýkoli jev, jehož uspořádanost nejsme schopni nahlédnout. Náhoda se v tomto případě dostává do pozice nadpřirozeného jevu podobným způsobem, jako když si člověk vymyslel rozhněvané bohy, protože si jinak nedokázal vysvětlit hromy a blesky. Další možný přístup k náhodě nabízejí Gilles Deleuze s Félixem Guattarim, kteří tvrdí, že chaos je „prostředím“ všech myslitelných uspořádaností a pravidel.

„Jak by vypadala struktura, která prokazatelně vznikla bez pravidla?“ zeptal jsem se posluchače, který mi položil otázku týkající se role světonázoru při komponování. A dodal jsem, že něčím takovým se zabývá současná matematika i kognitivní vědy a že v tom není nic kosmologického. Měl jsem pocit, že se dotazovaný chystá k odpovědi a že by rád začal s nějakým matematickým modelováním. To bych uvítal. Nakonec se ale neodhodlal a po chvíli ticha si vzal slovo někdo jiný.

Autor je muzikolog a občas komponuje.

Cestou k upířímu hradu

Putování Transylvánií proti srsti draculovského mýtu

Sedím ve večerním expresu z Vídně do Budapešti, právě jsme minuli Komárom, zpoždění činí čtyřicet minut. Mohl jsem jet z Prahy přímo, ale když už mířím do Transylvánie, vydávám se aspoň částečně po trase advokáta Jonathana Harkera, který tudy koncem předminulého století cestoval za hrabětem Draculou a svůj deník začíná jednoduchým záznamem: „Odjezd z Mnichova 1. května ve 20.35, příjezd do Vídně den nato časně ráno; měl jsem přijet v 6.46, ale vlak měl hodinu zpoždění.“

A2 kulturní čtrnáctideník · Michal Špína: Cestou k upířímu hradu

Vyrazit do Rumunska po stopách Brama Stokera, autora Draculy (1897, česky 1919), není dost dobře možné, protože tam nikdy nebyl, reálie si nastudoval na dálku. Zato nápad následovat itinerář slavného fiktivního cestujícího měl už leckdo. Já ale nemířím do průsmyku Borgo ani na hrad Bran. Jedu se podívat, co zůstalo z železáren v Hunedoaře, kde je mimochodem taky jeden starý hrad. Chci se pokusit o cestu proti srsti kulturně proslavené cesty do Transylvánie – vzít si Stokerův upírský román s sebou, ale postupně na něj zapomenout.

Železniční román Dracula

Slavné filmové adaptace románu Dracula se od předlohy odchylují různě, ale jedno mají společné: při cestě za hrabětem se hrdina objeví rovnou v hornaté krajině Sedmihradska neboli Transylvánie, kde s úderem půlnoci nastoupí do strašidelného kočáru. Jonathan Harker ale musel do východního cípu Uherska nejdřív dojet – a cestoval pochopitelně po železnici. Zatímco draculovské filmy odkazují k neurčité, spíše předindustriální době, Bram Stoker umístil děj románu do žhavé současnosti. Jeho britští hrdinové cestují vlakem neustále a Mina zná jízdní řády nazpaměť, zato z Draculova hradu je na dráhu daleko a vlaky tu jezdí řídce, pomalu a pozdě. Železnice tak propojuje oba světy románu, a zároveň zdůrazňuje jejich nepřekonatelnou odlišnost. Dracula je v první řadě textem o obavách západní společnosti, který svým paradigmatem spadá kamsi mezi orientalismus, jak jej charakterizoval Edward Said, a balkanismus, o němž píše Maria Todorova [viz text na s. 18–19]. Transylvánie sice ještě není vágní Orient a podle většiny definic ani Balkán (mnozí ji zahrnují do střední Evropy), ale je to obávaný prostor Jiného.

Pro pozdně viktoriánskou Británii bylo už i Rakousko-Uhersko poloorientální zemí. Snad proto začíná deník v Mnichově, kam zřejmě Jonathan Harker dojel bez zážitků, které by stály za zaznamenání. Ve Vídni už má vlak zpoždění a Budapešť je sice „překrásné město, alespoň podle toho, co jsem viděl z vlaku“, ale civilizace tu končí: „Bál jsem se odejít příliš daleko od nádraží; i sem jsme přijeli se zpožděním a čas odjezdu se měl co nejméně odchylovat od doby stanovené jízdním řádem. Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.“

Když vystupuji ze zpožděného railjetu na nádraží Keleti, noční vlaky do Transylvánie už jsou pryč, a tak nocuji na palandě levného hostelu ve Wesselényiho ulici. Čtvrť je orientovaná na alkoholický turismus a místní podniky mají názvy jako Beer Point nebo London Stone Bar, aby to cílová skupina měla jednodušší. Otevřeným oknem ji slyším i za svítání.

Přísady cestopisu

Dopoledne se vydávám rychlíkem přes uherskou rovinu do rumunského Aradu. Po poledni vlak zastavuje v Lőkösháze. Příslušnice pohraniční policie, která mě kontroluje, se podle nášivky na uniformě jmenuje Beatrix – blond padesátnice s nalepovacími řasami, venkovská kočka. Na protijedoucí vlak z Rumunska zatím čekají na rozpáleném nástupišti dobrovolníci s balenou vodu a sladkostmi pro případné ukrajinské uprchlíky. Na oranžových reflexních vestách mají nápis Hit Gyülekezete. Zjišťuji, že jde o Církev víry, jednu z největších evangelikálních církví v Maďarsku, jejíž vedení nepřekvapivě podporuje Viktora Orbána – stavitele plotů proti uprchlíkům. Schengenskou hranici překonáváme načas.

Na nádraží v Aradu cestujícího vítá funkční eskalátor, vlajka Evropské unie a pokojové palmy. Představa Západu je tu naplňována víc než ve většině maďarských stanic a nejspíš je v tom záměr – snad proto tady chybějí kiosky s občerstvením. Do centra jezdí tramvaje, mezi kterými dožívají československé vozy Tatra. Dlouho se ale nezdržím, jinak bych se do Transylvánie nedostal před setměním. Do Devy je to sto padesát kilometrů, na které osobní vlak potřebuje čtyři hodiny. Opět se ale bude až sveřepě držet jízdního řádu.

Usazuji se v zašlém kupé. Místním bych přál něco lepšího, ale sám za sebe mám tichou radost, že se ještě svezu starou soupravou, kde se nechávají poslední dveře otevřené i za jízdy a chlápkové k nim chodí kouřit. Kdysi to byl v Rumunsku standard, teď už je to výjimka, která během pár let zmizí úplně. Vlak ostatně jede tak pomalu i proto, že se celá trať z Maďarska přes Arad do Transylvánie velkoryse modernizuje a zdvoukolejňuje. Některé části koridoru už jsou před dokončením, za oknem se občas objeví estakády, nadchody, protihlukové stěny. My se kolem nich ale ještě ploužíme padesátkou.

Jeden americký cestovatel se po stopách Jonathana Harkera vypravil před pěti lety a o své cestě píše na webu Atlas Obscura: „Vlaky jsou skutečně tak zpožděné, jak popisoval Harker, a většina z nich jsou obstarožní relikty studené války.“ Co na tom, že soupravy z dob studené války dodnes běžně jezdí na obou stranách železné opony i Atlantiku? Studenou válku jako by vedla jen jedna strana – ta východní – a zmínka o ní dokáže cestopisu dodat potřebné přísady. Prizma mnoha západních cestovatelů zkrátka jen aktualizovalo staré vzorce. I já se ale přistihnu, že si až příliš pozorně prohlížím spolucestující, kteří se vracejí z Aradu na venkov. Jonathan Harker by nejspíš poznamenal, že „vypadají velmi malebně, ale nijak přitažlivě nepůsobí“. Za stanicí Radna už jsem ale v kupé sám.

Párky a kuře na paprice

Uběhne další hodina, aniž by se za oknem objevilo město. Jedeme podél řeky Mureș, jednou z nejméně zalidněných oblastí Rumunska, plnou táhlých kopců. Někde tady začíná Transylvánie. Její název pochází z latinského trans silvam, tedy „za lesem“, a k lesu odkazuje i maďarské označení Erdély a rumunské Ardeal. Tuto kotlinu totiž ze všech stran obklopují zalesněné hory – podobně jako Čechy, jen je tu všechno o něco větší. Kraj s takovou konfigurací je snadné prohlásit za „jednu z nejdivočejších a nejméně známých oblastí Evropy“ a umístit do ní děj hororového románu. Historický kníže Vlad Țepeș, k němuž postava hraběte Draculy odkazuje, přitom nebyl v 15. století vládcem Transylvánie, ale sousedního Valašska, které leží ze západního pohledu až za karpatským obloukem, takže by teoreticky mohlo skýtat větší potenciál exotismu. Možná ale Valašsko leží až příliš daleko na to, aby z Londýna působilo jako výspa známého světa, a navíc jako čistě rumunská oblast není tak zajímavé z etnického hlediska. Transylvánii naopak po staletí obývali Rumuni, Maďaři, Sikulové, Sasové, Cikáni, u Stokera navíc i Slováci a bájní Szganyové. Sám hrabě Dracula v jednom ze svých proslovů vyzdvihuje mísení zdejších ras, z něhož vzešla „rasa dobyvatelů“, k níž se sám počítá a kterou přemůže teprve britský imperiální důvtip.

Vlak se mezitím blíží k cíli. Údolí je náhle širší, k trati se přidává dálnice, vlevo se objeví dvě masivní chladicí věže, vpravo trojice štíhlých komínů, které jsou nebývale vysoké, aby se kouř nedržel v údolí. Je to uhelná elektrárna Mintia, jedna z největších v zemi, přední znečišťovatel vzduchu a důležitý zaměstnavatel – ovšem jen do loňského roku. Státní koncern chtěl elektrárnu prodat, ale zřejmě kvůli příliš vysokým nákladům na modernizaci vše skončilo jejím uzavřením a konzervací.

V půl deváté vlak zastavuje v Devě, hlavním městě župy Hunedoara. I tady probíhá velkorysá rekonstrukce nádraží, kiosek s občerstvením Cipriana ale funguje. Nabízí pivo, limonádu, sendviče a cosi, co se jmenuje virșli de Brad. Brad je nedaleké město, ale virșli? Zjišťuji, že jsou to párky – z německého Wurst v rakouské podobě würstl se slovo přes maďarštinu dostalo až sem. Pro zastánce středoevropanství dobrý doklad toho, že ještě nejde o žádný Východ. I Jonathanu Harkerovi se ostatně hodily skrovné znalosti němčiny, když se o kus severněji, v Kluži, vyptával číšníka na Paprikahendl neboli kuře na paprice.

Vydávám se po hlavní ulici plné kaváren, které zaujímají přízemí panelových domů, nacházím ulici Pietroasa a v ní dům, kde budu spát. Padla tma a přes dvorek přeběhla kočka. „Ta je od sousedů,“ říká paní domácí. Ptám se, jak se vlastně řekne kočka rumunsky. „Pisică.“ Nepodobá se to kočce v žádném ze sousedních jazyků. „Ale maďarsky je to macska,“ dodává. „Aha, slovensky taky,“ říkám já, „a česky kočka.“ „Kočka? Proč ne. Dobrou noc.“

Lidl, správná volba

Další den prší a já zůstávám v Devě. Po poledni ji jdu prozkoumat. Na to, že v regionu padly dva velké podniky – elektrárna a železárna –, působí šedesátitisícové město docela svěže. Ani vylidňování tu není tak znát. I tady se probouzí péče o veřejný prostor: na jedné z ulic vidím čerstvě vyznačené cyklopruhy, v zachovalém kousku starého města zřizují pěší zónu. Ta míří k parku, za nímž se zvedá sopečný kužel s tvrzí z doby Dácké říše. Většinu města tvoří paneláky, které jsou ale v Rumunsku často architektonicky mnohem nápaditější než ve zbytku východního bloku – o některých bych neváhal říct, že jsou krásné, stejně jako o zdejším brutalistním kulturním domě. V Devě jsou navíc paneláky uspořádány do městotvorných celků, takže hlavní Decebalova třída je vcelku živá, a i když je plná aut, lidé tu posedávají pod platany v předzahrádkách kaváren.

K večeru přichází paní domácí s taškami z Penny Marketu. Ptám se jí na otevírací dobu místního Lidlu, kterou už jsem si sice zjistil, ale chci zapříst řeč. Probíráme inflaci: i tady je to strašné, ceny některých potravin prý vyletěly až na dvojnásobek. Kéž by ta válka skončila, říká. Také prý ubytovávala uprchlické rodiny ze sousední Ukrajiny, ale už odjely. Když se blížím k Lidlu, světelný poutač s logem prodejny na pozadí tmavomodrého nebe připomíná úplněk. Strašidelnější je to ale až uvnitř. Cenová hladina je maximálně o pár procent nižší než v Česku, platy jsou tu přitom nižší o třetinu. Slunečnicový olej už i tady stojí kolem dvanácti lei, tedy zhruba šedesát korun, a to se v Rumunsku pěstují slunečnice ve velkém. Drahá je i zelenina, ale pro ni se tu pořád vyplatí chodit na tržnici. Většinu sortimentu tvoří stejně jako kdekoli zboží vyráběné přímo pro Lidl, i pečivo vypadá skoro stejně, větší rozdíl zaznamenávám jen v sekci sýrů, které jsou často místní, a u regálů s vínem. Beru jednu z lahví rumunského červeného, dostávám modrou účtenku a vracím se do svého pokojíku.

Železný trh

Kdyby jezdil do Hunedoary vlak, stál by okolo šesti lei. Jenže už tam pět let nejezdí a autobusy – často spíš dodávky, jakým se na východ od Rumunska říká maršrutka – stojí jedenáct lei. Veřejná doprava je tu ponechána napospas trhu. Do jednoho z minibusů dopoledne nastupuji v Devě a řidiči říkám fabrică ArcelorMittal – zbytky železáren, kdysi největších v zemi, stojí u vjezdu do města, takže by to mohlo být levnější. Zdá se, že mě sice pochopil, ale jízdenku mi stejně prodal až do centra.

Asi dvacet minut projíždíme mezi pastvinami se stády ovcí, občas mineme zpustlé průmyslové areály, vpředu se zvedá pohoří Retezat. Když už je obří hala železárny na dohled, minibus prudce přibrzdí – před námi se šine koňský povoz a kvůli provozu se nedá předjet. Když konečně uhne, řidič šlápne na plyn a předjede ho přímo v místě, kde jsem měl vystupovat. Mávám na něj, ať mi zastaví, čehož dosáhnu až na další zastávce, u nové továrny německého koncernu Dräxlmaier, která tu vyrábí automobilové díly a zmírňuje nezaměstnanost. Vystoupím, mířím zpátky a míjím tentýž povoz. Kření se na něm potetovaný mladík v kšiltovce.

Silnice mě vede po mostě přes říčku k hale ocelárny. Nikde nikdo, jen auta. Pak vidím, jak silnici přecházejí tři holčičky se školními taškami a sbíhají k prašné cestě podle řeky. Kam v té pustině můžou jít?

Podél plotu, za nímž se ježí izolátory rozvodny, dojdu až k obrovskému logu korporace ArcelorMittal – společnost indického miliardáře postupně ovládla velkou část železáren ve východní Evropě, včetně provozů v Ostravě, Krakově, bosenské Zenici nebo ukrajinském Kryvém Rihu. Zdejší upadající železárnu koupila v roce 2003, nechala ji nicméně dál živořit. Za logem se tyčí několik stožárů na vlajky, ale bez vlajek. O kus dál stojí opuštěná vrátnice s masivním turniketem z kovových trubek, které začínají korodovat. Za vrátnicí vítala zaměstnance obří cedule s upozorněním na nutnost nošení ochranných oděvů a s výstrahou: „Od posledního pracovního úrazu uplynulo ___ dní.“ Počet uplynulých dní udával displej, který už je zhasnutý. Vybavují se mi zprávy o výbuchu v chemičce v Kralupech nad Vltavou v roce 2018, při kterém zahynulo pět dělníků z Rumunska – dost možná předtím přišli o práci v nějakém podobném městě, jako je tohle. Začátkem devadesátých měl hunedoarský moloch dvacet tisíc zaměstnanců, dnes jich zbývá několik stovek.

Příběh dohasínajících železáren v Hunedoaře, založených v roce 1881, je příběhem modernizace, která selhala – a vyplňuje celé období mezi románem Dracula a dneškem. Většina uherského průmyslu byla koncentrovaná na Slovensku a v Transylvánii, v územích bohatých na nerostné suroviny, ostatně německý název pro Hunedoaru je Eisenmarkt, „železný trh“. Tuto druhou tvář Transylvánie, která už byla koncem 19. století dobře patrná, ovšem nechává Bram Stoker (a tím spíš jeho filmoví následovníci) stranou, nezapadala by mu do konceptu. Píše o ní ale jiný slavný dobový autor. Jules Verne v dobrodružném románu Tajemný hrad v Karpatech (1892, česky 1893), jehož děj se odehrává jen pár desítek kilometrů odtud, popisuje zdejší surovinovou základnu i vznikající průmysl velmi podrobně: „Doly v Hunedoaře dodávají rudu pro nejlepší ocel; snadná je těžba uhlí v horních vrstvách této jezerní kotliny v okolí Hațegu, Livezeni a Petroșani. (…) Je to jistě kraj bohatě přírodou obdařený, a přesto z toho všeho bohatství nemá místní obyvatelstvo žádný užitek.“

Dracula a Tajemný hrad v Karpatech bývají i kvůli odstupu pouhých pěti let občas zmiňovány společně, ale ve skutečnosti je jejich intence v podstatě opačná. Zatímco Jules Verne věří v pokrok i vzdělavatelnost místního pověrčivého obyvatelstva a zdánlivé záhady až pedantsky vysvětluje, Bram Stoker naopak nechává „východní“ iracionálno připlout v bedně s hlínou až do metropole tehdejšího světa. Občansky je Verne nejspíš uvědomělejší, ale nic naplat, Stokerův román je lépe napsaný a upíři zkrátka mají dlouhou trvanlivost.

V rouře

Přes plot u vrátnice vidím hromadu železného šrotu a za ním už zhruba tři sta metrů dlouhou halu pokrytou tmavohnědým prachem, která tlumeně hučí, rachotí a několika otvory vypouští šedobílý dým. Dál už se ale nedostanu, a tak jdu prozkoumat zbořeniště na druhé straně silnice. Ještě před patnácti lety tu byly další haly, teď je tu suť a křoví, ve kterém se ztrácejí zbytky kolejnic. Areál železáren se odtud táhl další čtyři kilometry až k hradu, v nultých letech byl ale téměř kompletně zdemolován. Zástupci města si představovali, že na vyklizeném území vznikne turistická infrastruktura, kvůli zjištěné kontaminaci se nicméně plocha nedá smysluplně využít, a tak jen pomalu zarůstá. Těsně po demolicích tu ale stovky lidí našly dočasnou obživu ve sběru kovového odpadu, který prý většinou odváželi na koňských povozech. I proto už tu není moc co objevovat. O kus dál ale vidím trčet v několikametrové výšce uřízlé potrubí o průměru přes dva metry, jak nastavuje slunci svůj zrezivělý chřtán. Křovím se proderu k ohybu, kde se roura – snad parovod, nevím – přibližuje k zemi. Vidím, že tu několik plátů chybí a dá se vniknout dovnitř. Neodolám a za chvíli už se procházím potrubní tmou. Je tohle ta strašidelná Transylvánie? A co tu vlastně dělám? Přijel jsem do města s gotickým hradem, abych tu strávil půl dne obhlídkou industriálních ruin a svačil v rouře. Možná ale mezi hradem a železárnou není zas takový rozdíl – obojí je památkou lidského umu i mementem lidské zpupnosti.

Za halou železárny se zvedá obrovská šedohnědá masa země, po které jezdí náklaďáky a bagry. Není mi jasné, jestli je to výsypka, nebo lom, má totiž rysy obojího. Když se zkouším přiblížit, mapa mě vede po cestě podél říčky. Najednou se odněkud vyloupnou tři malí kluci a chtějí tři lei. To je tak málo, že jim je dávám – a dochází mi, kam šly ty tři školačky. Nečekaně jsem se ocitl v malé romské osadě, očichává mě pes a o kus dál na cestě stojí před boudou chlap jak hora a se založenýma rukama čeká, co bude. Dojdu k němu a ptám se na cestu. Prý jdu správně, ale pomohly by mu nějaké peníze. Nakonec se spokojí s několika cigaretami, které mu ubalím. Opouštím osadu, uvězněnou mezi hučící železárnou, výsypkou a prašnou cestou pro náklaďáky, a podél vedení vysokého napětí stoupám k haldě. Jak se později dočtu, výsypka o rozloze osmdesáti hektarů byla založena v nestabilním svahu a došlo tu k několika sesuvům – v roce 2011 jeden z nich připravil o život dva dělníky –, a tak nezbývá než miliony tun strusky přemístit a uspořádat je do stupňovitých platforem.

Když se otočím k haldě zády, vidím svažité zelené pastviny, město Hunedoara i s hradem a nad tím vším hradbu pohoří Retezat, jehož vrcholky jsou i teď v květnu pokryté sněhem. Přes louky, kde už hluk slábne, dojdu k prvním domkům a dostanu se na hlavní ulici. V sídlištní hospodě, kde běží televizní pořad s folklorními tanci, ale nikdo se na něj nedívá, si dám kávu za dvě lei a počkám na autobus, který mě odveze k nádraží. Jeho budovu otevíral sám generální tajemník Gheorghe Gheorghiu-Dej – bylo to v padesátých letech, kdy po něm Chruščov chtěl, aby se Rumunsko v rámci RVHP orientovalo na zemědělství, ale režim se vydal opačným směrem a rozhodl o rozšíření železáren. Výpravní budova s věžičkou a podloubím tu pořád stojí, koleje tu jsou, dokonce i trolejové vedení tu je, jen sem už pátý rok nic nejezdí. Dnes je Hunedoara největší rumunské město, kam se nedá dojet vlakem. Liduprázdné nádraží v pozdně odpoledním slunci působí jak z metafyzických maleb Giorgia de Chirica.

Stíny se prodlužují, a tak pokračuji směrem k hradu. V Devě byla atmosféra veselejší, tady je úpadek víc znát, jak už to u měst závislých na jednom zruinovaném podniku bývá. Jen mezi lety 1992 a 2011 ztratila Hunedoara čtvrtinu obyvatel, porodnost klesla na polovinu a kdoví, co ukáže letošní sčítání lidu. Rumunsko čelí těžké demografické krizi, a pokud se nic nezmění, může mít kolem roku 2050 méně obyvatel než osmkrát menší Belgie a zhruba stejně jako v době Brama Stokera a Julese Vernea.

Privat, privat!

Hrad už je blízko, skupinek turistů přibývá. Možná sem někteří přijeli na doporučení prince Charlese, který nedávno natočil propagační video, v němž se už poněkolikáté hlásí k pokrevnímu příbuzenství s Vladem Țepeșem a nabádá k návštěvě země, které kvůli pandemii chybějí příjmy z turistického ruchu. Je pravděpodobné, že v polovině 15. století byl Vlad III. Țepeș na hunedoarském hradě krátce vězněm Matyáše Korvína. Ve scéně z rumunského historického filmu Kníže zvaný Dracula (1979) má hrad podobně tmavohnědou barvu jako železárny – v době natáčení totiž hutní areál sahal až k němu. Když jsem před několika lety viděl toto vpravdě transylvánské sousedství na staré fotografii, bylo mi jasné, že sem jednou pojedu, i když už uvidím něco úplně jiného. Teď jsem tady a návštěvu hradu oddaluji, jak jen to jde. Dřív vedla hned naproti nákladní lanovka a úzkorozchodná trať, po nichž se dopravovala železná ruda z dolů v okolních kopcích, a mě zajímá, jestli z nich ještě něco zbylo.

Abych se na místo dostal, musím obejít luxusně vyhlížející novostavbu, snad hotel nebo kongresové centrum. Za stavbou z betonu a skla najdu pěšinu, v níž tuším bývalou trať, a vydám se po ní, dokud se neobjeví sekuriťák a nezačne na mě volat: privat, privat! Říkám mu, že tam žádná cedule privat není, a předstírám, že si chci jen vyfotit hrad i z téhle strany. Tak dlouho se dohadujeme, až mávne rukou a naznačuje, ať jdu za ním. Oklikou se dostaneme na obrovskou terasu, odkud máme hrad opravdu jako na dlani. Nejlepší výhled byl zprivatizován. Hotel je nový a prázdný, říká. Anglicky mluví asi jako já rumunsky, ale vůle popovídat si je oboustranná, takže to jde. Zapálí si a já taky. Zajímá ho život v Česku: kolik stojí bydlení, kolik jídlo, jaké jsou mzdy? Já se ptám, co bylo s lidmi, které propustili z železáren. Pokyne k západu: Austria, Germania, Italia, Franța…, anebo žijí z turismu. I přes zimu? Prý ano, hory jsou blízko a lyžuje se tam. Pak ukáže dolů k silnici, kde sedí na obrubníku tři mladé ženy: Hure… Než mi dojde, že to bylo německy, řekne to i východoevropsky: curve. Aha. Curve, turisti, euro. Pak ale opíše levou rukou linii obzoru, vyjmenuje několik městeček a kopců a prohlásí, že je tu krásně. A má pravdu, je tu krásně.

Rád bych s ním na terase zalité večerním sluncem zůstal, ale všechno jednou končí, i otevírací doba turistických atrakcí. Loučíme se stiskem ruky. Až teď vidím, že na ní má jen tři prsty.

Teď už tam snad můžu. Jdu k dřevěné budce, kde si konečně koupím vstupenku do upířího hradu.

Hlad jako pokračování války?

Od tohoto léta se čeká rozhodnutí ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou. Mnozí se upínají k srpnu, kdy údajně začne působit technologická převaha zbraní dodaných Ukrajině nad momentální drtivou převahou Ruska. Podobá se to nedávnému očekávání, že Putin něco zásadního řekne 9. května. Vyhlížení změny a zvratu zakrývá nejhorší obavy, které máme s konfliktem spojené. Tou první obavou je, že se konflikt potáhne ještě dlouho a s ním všechny hrůzy, které přináší – a že se jako nejslabší strana projeví Západ, který za konflikt neplatí mrtvými, ale hrozí mu poměrně zásadní omezení jeho pohodlí. Druhá obava vychází z možnosti, že se o konfliktu rozhodne někde úplně jinde než v Rusku, na Ukrajině či na Západě.

Ten druhý strach pojmenoval nedávno historik Timothy Snyder v dlouhém vláknu na twitteru. Rusko podle něho ve svých plánech počítá s hladověním ve „velké části rozvojového světa“ jako s válečnou zbraní, která bude fungovat hned na třech úrovních: připraví ukrajinský stát o příjmy z exportu; způsobí masivní humanitární katastrofu v Asii a v Africe a na ni navazující uprchlickou vlnu v Evropě; a dá příležitost využít tuto katastrofu v propagandě proti Ukrajině.

Ve Snyderově tweetu hrál významnou roli Stalin a Hitler, stejně jako ruská politika paměti v 21. století, která popíráním Stalinových zločinů podle Snydera připravila půdu pro další lidmi způsobený hladomor, tentokrát Putinův. Mnohem méně se zde psalo o potravinách v částech planety, jež Snyder stále ještě označuje jako „rozvojový svět“. Fakta přitom nepopírají, že Putin skutečně možná má plán na vyvolání hladu a navazující uprchlické krize. Poskytují ale mnohem jasnější obrázek toho, jak by taková krize mohla vypadat – a jak by se jí dalo zabránit.

Například organizace Development Reimagined varuje před tím, že africké země jsou v debatách o válce na Ukrajině zpodobňovány jen jako „bezmocné oběti důsledků války, které budou trpět kvůli omezeným vývozům z Ukrajiny a Ruska“. Ano, Ukrajina vyváží patnáct procent obilí a Rusko třináct procent hnojiv, ale africké země dohromady produkují jedenáct procent zemědělských hnojiv. Analýza však především varuje před homogenizací kontinentu – jednotlivé africké země mají velmi odlišné podmínky a velmi odlišné problémy. Ukrajina je koneckonců zodpovědná jen za tři procenta zemědělského dovozu do Afriky a devadesát procent z těchto tří procent směřuje do pěti zemí: Egypta, Maroka, Tuniska, Libye a Etiopie.

To ovšem neznamená, že válka na Ukrajině nepředstavuje pro Afriku zásadní ohrožení. Jak upozorňuje World Food Programme (WFP), důsledky války se přidávají k dopadům covidu a klimatické krize. Vcelku ohrožují hladem o desítky milionů lidí víc než před pár lety a hlad přitom nemusí vést „jen“ k hladovým bouřím se stovkami mrtvých či k proudům uprchlíků. WFP připomíná, že v Sýrii, Jemenu a Libyi přispěl hlad k dlouhotrvajícím válečným konfliktům – které pak v začarovaném kruhu udržují hladovění.

Problém nicméně není hlavně nedostatek potravin, ale jejich cena. Obilné potraviny se kvůli válce a nedostatku zdraží a stanou se nedostupnými pro chudší vrstvy obyvatel, odhadem až pro tři sta padesát milionů. Jak varují WFP a Organizace pro výživu a zemědělství při OSN ve společné zprávě Hunger Hotspots, situace je letos horší, než byla na konci nulté dekády, kdy hlad patřil ke klíčovým spouštěčům bouří arabského jara. Navrhují konkrétní opatření adekvátní té které zemi – jednou je to potravinová pomoc, jednou zacílená podpora místnímu těžce zkoušenému zemědělství. Má-li být úspěšná, pak si v úhrnu tato pomoc vyžádá desítky miliard dolarů, což je jistě hodně peněz. Ve srovnání se západními investicemi do zbrojního průmyslu i se zachráněnými životy to ale není mnoho.

Hrozící hlad je jistě do značné míry výsledkem Putinovy válečné agrese. Neměli bychom se ale fixovat na démona z Kremlu (a jeho údajné historické předchůdce) a zapomínat na naši vlastní odpovědnost. Ta nesouvisí jenom s možností, a tedy také povinností intervenovat do nastupující katastrofy. Souvisí také s tím, že Putinova válka vstupuje do situace už tak ovlivněné klimatickou krizí. A rovněž s tím, že Evropa dala jasně najevo svůj děs z barevných uprchlíků, a tak Lukašenkovi a Putinovi ukázala, že brát si uprchlíky jako rukojmí a zacházet s nimi jako s válečnou zbraní bude fungovat.

Potravinová krize tak bude silnou zkouškou. Pokud skončí katastrofami, hladem a válkami, nebude to jen vina Vladimira Putina, ale také naše. Pokud v této zkoušce neuspějeme, bude to po vakcinačním nacionalismu bohatých zemí, přehlížení klimatické krize a mnoha jiných neúspěších další vzkaz bohatých zemí těm chudým: Vaše životy mají menší hodnotu než ty naše.

Jestliže svým chováním soustavně předáváme obyvatelům chudších zemí tuto zprávu, těžko se můžeme divit, že nezaujímají v otázce Ukrajiny stejné stanovisko jako Západ, a spíš se udiveně ptají, odkdy že Západu vlastně vadí válečná agrese: od chvíle, kdy se týká bílých a odehrává se v Evropě?

Autor je politolog a publicista.

Jediný zdroj lidstva - ultimátum

Naděje na mír?

K historii občanské války v Kolumbii

Za velmi důležitý moment změn v nedávné historii Kolumbie lze označit dohodu mezi rebely z marxistické organizace FARC (Revoluční ozbrojené síly Kolumbie) a tehdejším středovým prezidentem Juanem Manuelem Santosem z léta roku 2016. O několik měsíců později ovšem proběhlo celostátní referendum, v němž se Kolumbijci velmi těsně vyslovili proti mírovému urovnání. Za odmítnutí dohody tenkrát společně lobbovali kontroverzní exprezident Álvaro Uribe Vélez a Iván Duque, který byl prezidentem zvolen dva roky nato.

Pozadí konfliktu

V druhém nejlidnatějším státu Jižní Ameriky probíhal dlouhodobý krvavý konflikt od roku 1948, kdy byl zabit prezident Jorge Eliécer Gaitán, který měl nakročeno k prezidentskému úřadu. Existuje mnoho teorií o tom, kdo stál za jeho smrtí; některé zmiňují jeho spolustraníky z Kolumbijské liberální strany, Moskvu nebo CIA. Podíl CIA na odstranění levicového prezidenta v Latinské Americe, tzv. zadním dvorku USA, by nebyl tak překvapivý vzhledem k tomu, že v mnoha okolních zemích byla podobná aktivita amerických tajných služeb prokázána. Vražda Gaitána nicméně zatím zůstává záhadou, jakkoli americká participace na občanské válce na straně pravicových kolumbijských vlád je jednoznačným faktem.

Samotný válečný konflikt se datuje do první poloviny šedesátých let, kdy došlo ke střetu vlády a na ni napojených paramilitárních jednotek se třemi povstaleckými skupinami: FARC, ELN (Národní osvobozeneckou armádou) a EPL (Lidovou osvobozeneckou armádou). Zjednodušeně můžeme říci, že vláda měla pokaždé větší podporu ve velkých městech, zatímco marxističtí rebelové v chudých rurálních oblastech, které podle svých slov reprezentovali.

Spojené státy hrály vždy důležitou úlohu v podpoře vládních a provládních sil, z nichž zejména paramilitární jednotky nechvalně prosluly svou brutalitou vůči venkovskému obyvatelstvu. Synonymem této brutality se stala „válka proti drogám“.

Především v době úřadování prezidenta Álvara Uribeho (2002–2010) byla Kolumbie jedním z největších příjemců americké vojenské pomoci. Uribe byl zvolen v roce 2002 jako zapřisáhlý nepřítel marxistických rebelů a je spojován s některými velmi kontroverzními událostmi. V roce 1997 v departementu Antioquia, kde byl guvernérem, paramilitární jednotky zmasakrovaly patnáct domnělých sympatizantů povstaleckých skupin. Další velký Uribeho skandál se udál už v době, kdy byl prezidentem. Jedná se o kauzu „falsos positivos“, při které měli být unášeni a vražděni civilisté z chudých předměstí nebo rurálních oblastí, aby byli následně prezentováni jako dopadení a zabití povstalci, a tudíž další úspěch v boji s terorismem. Tento fenomén dosáhl svého vrcholu v letech 2006–2009. Někdejší kolumbijský prezident už dokonce za některé z údajných zločinů stanul před soudem, konkrétně za ovlivňování svědků. Je možné, že za vlády levicového Gustava Petra nabere soudní řízení dramatičtější vývoj, než tomu bylo doposud. Pro úplnost dodejme, že z mimosoudních poprav civilistů byla v průběhu občanské války opakovaně viněna i FARC.

Petro versus Hernández

Uribeho přítomnost v politice ovšem neskončila s jeho prezidentským mandátem. Vliv někdejšího prezidenta byl zřetelně cítit v kampani, která se vedla proti mírové dohodě s FARC v roce 2016. Mnoho Kolumbijců si také myslí, že Uribe fakticky ovlivňoval dění v zemi i za vlády Ivána Duqueho. Odpor k Uribemu sehrál značný vliv při masových protestech na jaře roku 2021, které původně odstartovala covidová krize. Voliči se tehdy masově postavili proti daňovým reformám, jež měly v už tak nerovné kolumbijské společnosti ještě více zvýhodnit bohaté.

První kolo prezidentských voleb bylo nakonec velkým překvapením, jelikož do dalšího klání nepostoupil kandidát tradiční pravice, jejž Kolumbijci zjevně považovali za nástupce Uribeho a Duqueho. Jeho místo zabral antisystémový pravicový politik Rodolfo Hernández, kterého bychom vzhledem k jeho populismu mohli přirovnat k Donaldu Trumpovi. Hernández byl během prezidentské kampaně označován za „tiktokového krále“. Podařilo se mu dokonale ovládnout sociální sítě a popularitu si získal především díky své antikorupční rétorice. Stejně jako Donald Trump si příliš nelámal hlavu s tím, co říká na veřejnosti, a v minulosti například označil Adolfa Hitlera za velkého německého myslitele. Později se snažil bránit tím, že se spletl a měl na mysli Alberta Einsteina. Bývalý starosta kolumbijského města Bucaramanga také prohlásil, že uprchlice z Venezuely jsou „továrnami na děti“, které se neobejdou bez státní podpory.

Antipatie Kolumbijců vůči dekádám pravicových vlád nakonec srazila vaz i Hernándezovi, který sice nechtěl být spojován s pravicovým establishmentem, ale touha po změně sehrála svou úlohu i v jeho neúspěchu. V druhých prezidentských volbách zvítězil celkem jednoznačně Gustavo Petro, jenž byl v mládí členem levicové guerillové skupiny M-19 a v nedávné minulosti pak starostou Bogoty. Právě jeho povstaleckou minulostí se snažila pravice strašit veřejnost. Dalším strašákem bylo přirovnávání Petra k Hugu Chávezovi či Fidelu Castrovi. Duqueho vláda dokonce přišla s termínem „castrochávista“, čímž označovala veškerou levici včetně Gustava Petra. Jejich vzkaz zněl jasně: pokud zvítězí Petro, Kolumbie se stane novou Venezuelou. Nově zvolený prezident ovšem k autoritářským vládám Venezuely, Kuby nebo Nikaraguy nijak blízko nemá.

Prezidenta Gustava Petra nyní čeká těžká úloha, neboť Kolumbie patří mezi země s největšími společenskými nerovnostmi v Latinské Americe. Obyvatelstvo navíc čelilo devastující – a vládou nezvládnuté – koronavirové pandemii, která sociální problémy ještě prohloubila. Zemi sužuje obrovská míra násilí, související také s nedokončeným mírovým procesem, což Petro plánuje změnit, mimo jiné i návratem k dohodě z roku 2016. Úspěch levicového kandidáta lze nahlížet také v kontextu latinskoamerické „růžové revoluce“: v posledních letech se po necelé dekádě opět pomalu dostávají k moci levicové vlády. V Kolumbii (nebo v Peru, kde levice zvítězila v minulém roce) jde ovšem o daleko překvapivější událost než v Argentině, Chile, Hondurasu nebo Bolívii.

Autor studuje arabistiku na FF UK.

Naši za hranicemi

Jak balkánské země přicházejí o budoucnost

„Ze sedmadvaceti spolužáků z gymplu jsme zůstali v Bosně čtyři. Umíš si to představit?“ ptá se mě v centru Sarajeva osmadvacetiletá Fatima. Sedíme v kavárně a ona vzpomíná na studentská léta. Její kamarádka Elvedina mlčí, usrkává ledovou kávu a přikyvuje. I její spolužáci ze střední školy se rozutekli po světě a v Bosně jich zůstalo jen pár. Podobných příběhů se na celém Balkáně najde spousta – ze zemí bývalé Jugoslávie každoročně odjíždějí studovat a pracovat do zahraničí stovky lidí.

V Bosně je podle posledních dat tamního Úřadu práce třicetiprocentní nezaměstnanost. A u mladých je situace ještě horší. Týká se to celého regionu. Podle Rady pro regionální spolupráci nemá práci asi 35 procent mladých v zemích západního Balkánu. To je dvojnásobek průměru Evropské unie.

Práce jen se stranickou knížkou

„Jsem zaměstnaná, a nemám proto důvod opouštět svou zemi a svou rodinu,“ vysvětluje Fatima a dodává: „Co se týče budoucnosti, nejsem si jistá, zda ji chci strávit právě v Bosně. Nevím totiž, jestli mi Bosna umožní se posouvat a rozvíjet. A to nejen v pracovním směru.“ Podle ní je v zemi standardem dostat práci „ze staré známosti“ nebo za členství v některé z dominantních politických stran. „Bohužel znalosti, schopnosti a kvality jedince v naší společnosti nejsou prvořadé. Primární je stranická knížka, která se zdá být důležitější než diplom,“ soudí Fatima. Také ona pracovala v zahraničí, strávila pět měsíců ve Slovinsku, kde se zúčastnila projektu Evropského fondu solidarity. Domů se ale vrátila i proto, že chtěla zkusit najít podobně zajímavou práci v Bosně, kam stejně dočasně odjela kvůli pandemii covidu-19.

Teplý letní večer v Sarajevu mezitím nedává příliš znát, že by v zemi nežili mladí. Restaurace i bary jsou o víkendu nacpané a v ulicích bosenské metropole se to hemží studenty, mladými páry a rodinami s dětmi. Stejně jako kdekoli jinde na západním Balkáně se ale stačí podívat do vesnic a tam je situace úplně jiná. Téměř každá vesnička v zemi postrádá velkou část lidí v produktivním věku. A kde tedy mladí lidé jsou? Ve Slovinsku, v Rakousku, ve Švédsku. Zkrátka tam, kde je práce. Velká část z nich je navíc – stejně jako Fatima i Elvedina – vysokoškolsky vzdělaná. Masivní odchod vysokoškoláků nebo profesionálů se označuje jako odliv mozků (tzv. brain drain). Pro země, které jsou tímto fenoménem dotčené, to znamená řadu problémů; nedostatek kvalifikovaných pracovníků, stárnutí populace, ztráta investic do vzdělání. Klíčovým problémem je pak fakt, že v těchto zemích nezůstává potřebná kriticky myslící část populace, která by ve veřejné debatě konfrontovala vládnoucí elitu nebo poukazovala na různé problémy společnosti.

Všichni jsou tu „naši“

„Nevím, co bych v Bělehradě dělal. Celou srbskou společnost ovládá jedna strana, která naslibuje hory doly, ale nic z toho nakonec nemáme,“ zlobí se Mladen, který pracuje v IT firmě v Rakousku a se mnou se spojil pomocí videohovoru. Před dvěma lety ještě ve Vídni pracoval mimo jiné i v kavárně u hlavního vlakového nádraží. Potkala jsem ho náhodou při čekání na autobus do Sarajeva ještě před pandemií covidu-19. Měla jsem asi dvě hodiny času, než měl zmíněný autobus do Sarajeva odjet. Objednala jsem si na baru anglicky kávu a hned koukala do telefonu. Chtěla jsem si ještě rychle stáhnout hudbu a podcasty, abych měla nějakou zábavu na třináctihodinové cestě, z níž polovina vedla za hranicí Evropské unie, a tedy bez možnosti využít datového připojení. Mladen mezitím začal připravovat kávu. Když mi ji pak podával, velkou část vylil na talířek. Hned se anglicky omluvil a pak si pro sebe srbsky sprostě nadával. „Ale vždyť se zas tolik nestalo,“ řekla jsem radostně jeho rodnou řečí. Zasmál se, potykali jsme si a tu kávu jsem dostala na účet podniku, protože „jsem naša“. Vysvětlila jsem mu, že jedu do Bosny, že jsem Češka, že jsem se naučila tamní jazyk a ráda se tam vracím. Studovala jsem tam a nyní často píšu a natáčím o problémech západního Balkánu. „Tak to máš asi navždycky garantovanou práci,“ řekl tehdy sarkasticky.

Mladen do Vídně odešel původně studovat, pak ho ale škola omrzela. V rakouském hlavním městě tehdy už asi půl roku pracoval hned ve třech podnicích a byl z toho nešťastný. Dělal si tehdy legraci a fantazíroval o tom, že se snad vrátí do Srbska a dostuduje, aby dostal práci tam. „Sice nebudu mít moc peněz, ale zato třeba budu potkávat míň Srbů než tady,“ smál se. Na závěr mi poradil, kam si přesně sednout v autobuse, abych měla největší pohodlí. Jako téměř každý člen balkánské diaspory v západní a střední Evropě měl s cestováním v autobuse mnoho zkušeností. Dal mi své číslo, kdyby se mi náhodou něco stalo. Pomocnou ruku nabídne mnoho lidí z diaspory – jsou zvyklí si vycházet vstříc. „Jsou přece naši,“ říká mi nyní, v roce 2022, Mladen. Ve Vídni si našel přítelkyni a budou se brzy brát. Do Srbska se vracet nechce, protože se mu konečně začalo trochu víc dařit. V IT firmě si vydělá dost na to, aby něco ušetřil a poslal rodině. „Jediné, co mě trochu štve, je to, že tu neseženeš pořádné čevapi. Na ty musím jezdit domů autobusem,“ vysvětluje.

Pračka z Vídně

Cesty autobusem do Bosny z Vídně nejsou nic příjemného. Je to dlouhá a namáhavá trasa a autobus je většinou plný. Absolvovala jsem takových cest možná už desítky a na každou z nich vzpomínám s nenávistí, ale i s jakousi podivnou nostalgií. Před odjezdem stojí na nádraží hloučky Balkánců. Kouří nebo si povídají s ostatními, někteří přemlouvají řidiče, aby jim převezl do Bosny třeba stůl či malou pračku. O osud poslaných věcí se nebojí – co dáte řidičovi, to se bezpečně dostane přesně tam, kam má. Po odjezdu následuje plynulá jízda směr Graz, Maribor a pak přes Chorvatsko do Bosny. V Grazu i Mariboru se postupně zaplní zbytek volných míst, i tam jsou velké diaspory. Lidé si jedou na pár dnů odpočinout domů k rodině. Do Banja Luky, do Doboje, Mostaru nebo Zenice. A za pár dnů je tahle cesta čeká znovu.

Nálada je většinou fajn až do slovinsko-chorvatských hranic. Tam většinou přichází první dlouhá zastávka. Chorvatsko je sice v EU, ale není v Schengenu. A protože tamní policie hlídá hranice EU, bývá dost přísná a pečlivá. Čekání se může natáhnout klidně i na dvě nebo tři hodiny, podle toho, jestli celníci prohledávají kufry nebo třeba nechávají autobus projít policejním psem. Když je hotovo, jede se dál. Zastávka na benzínce, dvě cigárka, záchod a kafe. V autobuse už se mezitím lidé dávají navzájem do řeči: řeší, kde v Rakousku bydlí, kam v létě jezdí k moři. Složení je různorodé, cestují mladí studenti, lidé ve středních letech i důchodci, kteří nejčastěji jedou od příbuzných v Evropské unii. Pak následuje hranice chorvatsko-bosenská. Opět kontroly, opět čekání. Mě se navíc jako nějakého exota ptají bosensko-srbští celníci, co jedu, proboha, do Bosny dělat. Tím ke mně většinou přilákají pozornost dalších lidí a já se s konečnou platností stávám součástí autobusových debat. Po minimálně šesti hodinách poslechu hudby zpravidla uvítám možnost si s někým popovídat. Do Sarajeva zbývá ještě přinejmenším dalších šest hodin. V Bosně je jen málo kilometrů dálnic a řidiči navíc zajíždějí i do menších vesnic. Třeba proto, aby někomu o půl třetí ráno předali pračku z Vídně.

„Jezdím takhle skoro každé dva měsíce, a přitom málokdy potkám někoho víckrát než jednou. Nebo si ty lidi možná nepamatuju, protože mě to štve,“ říkal mi jednou kluk z Banja Luky, jehož jméno mi neuvízlo v paměti. Ani jeho tvář. Ani on si tu mou nejspíš nepamatuje. „Je hrozné, že pro spoustu našich lidí je tohle standard. Války a politici z nás udělali nekonečné cestující. V zahraničí máme vše, co potřebujeme. Ale není to domov. A pak přijedeš sem a chceš zase utéct, jak tě to tu štve,“ vysvětloval mi tehdy chmurně a ukazoval na zničené domy kolem cesty. Německá ambasáda v Sarajevu loni zveřejnila průzkum, podle něhož chce každý druhý mladý člověk z Bosny odejít nadobro. Pro Bosnu i další země v regionu to znamená ztrátu naděje, že se někdy život ve státech bývalé Jugoslávie zlepší.

Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

V arabských médiích silně rezonovala oficiální zpráva amerického ministerstva zahraničí, které na základě provedené izraelské forenzní analýzy dospělo k závěru, že není možné jednoznačně určit, kdo v květnu zastřelil reportérku stanice al-Džazíra Šírín Abú Áqilovou během izraelské operace v palestinském Džanínu. Američané sice připouštějí, že za smrtí novinářky „pravděpodobně stojí střelba z pozic izraelských obranných jednotek“, avšak nic prý nenasvědčuje tomu, že mělo jít o úmyslnou vraždu. To vyvolalo u arabských komentátorů prudké rozhořčení, zvláště v souvislosti s blížící se cestou šéfa Bílého domu Joea Bidena na Blízký východ. Jedním z takových textů je redakční komentář z 5. července ze stránek panarabského listu al-Quds al-Arabí, nazvaný Abú Áqilová a americké vyšetřování: horší, než jsme čekali. Podle něj nelze mluvit o seriózním a nestranném americkém vyšetřování, nýbrž o frašce, jejímž cílem je omluvit a zakrýt další z dlouhé řady zločinů izraelských okupantů. Nezávislá šetření amerických médií, jako je CNN, The Washington Post či The New York Times, které dle autorů komentáře nelze podezírat ze sebemenší protiizraelské zaujatosti, jasně dospěla k závěru, že za úmrtím reportérky stojí okupační armáda. To vytvořilo tlak na americkou administrativu, aby přišla s vlastní analýzou, v níž se snaží o „kontrolu škod“. Palestinka Abú Áqilová byla totiž také americkou občankou, a věc nebylo tudíž tak snadné shodit ze stolu. Výsledek však prý potvrzuje dávno známou skutečnost, že americká administrativa – bez ohledu na to, zda vládnou demokraté či republikáni – vždy pevně stojí za Izraelem, ať se dopustí čehokoli. Tím se Američané nadobro diskvalifikovali z pozice nestranných moderátorů v rámci izraelsko-palestinského konfliktu, uzavírá redakce al-Quds al-Arabí.

Od začátku ruské agrese proti Ukrajině se v arabských médiích pravidelně objevují úvahy týkající se mezinárodních dopadů a možných vyústění současné krize. Názory se různí, stejně tak i míra subjektivity a ideologického pohledu na věc. Mezi uměřenější a analytičtější texty patří článek libanonského akademika a bývalého ministra zahraničí Násífa Hittího z 6. července v panarabském deníku aš-Šarq al-Awsat, nazvaný Nová studená válka?. Hittí komentuje tři západní summity, jež se odehrály v posledním červnovém týdnu (EU, G7, NATO), a nalézá zde jasné posuny v reakci na dění kolem Ukrajiny. Severoatlantická aliance, která po rozpadu Sovětského svazu postrádala spojující ideu, je zpátky v plné síle a téměř nikdo dnes nezpochybňuje její roli. Koncept evropské strategické nezávislosti je na ústupu a jednoznačně převažují hlasy akcentující americkou vůdčí úlohu v otázce západní bezpečnosti. Také ovšem sílí hlasy volající po vytvoření „evropské politické komunity“, která by svým záběrem přesáhla Evropskou unii. To přirozeně vede k ruské reakci v podobě rozporuplných snah o upevnění vlastního „východního bloku“, zahrnujícího především šest z bývalých sovětských republik sdružených v rámci Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (OSKB). Podle Hittího jsme svědky plnohodnotného návratu logiky a rétoriky studené války, jakkoli se nejedná o její přesnou kopii a soupeřící bloky nebudou tvořit tak ideologicky pevné a uzavřené aliance. I tak je ale nutné počítat s mnoha novými riziky a hrozbami pro mezinárodní bezpečnost a stabilitu.

Zatímco KSČM se po loňských volbách ocitla mimo parlamentní lavice, libanonští komunisté naopak po mnoha desetiletích zástupce v parlamentu mají, byť jen jednoho. Navzdory své mimoparlamentní existenci hrála v minulosti Libanonská komunistická strana – coby jedno z mála skutečně nadkonfesionálních politických uskupení – vždy relativně významnou roli. Může proto znít paradoxně, když se v deníku al-Achbár v článku z 6. července Wisám Hádždž ptá, zda „komunistická strana končí“. V tomto případě jde ovšem o kritiku z ortodoxní perspektivy namířenou proti současnému vedení strany se staronovým generálním tajemníkem Hanná Gharíbem, které dle autorova mínění partaj zcela ovládlo a nastolilo kurs pravicové úchylky. Odborář Gharíb se měl dopustit celé řady přešlapů, zvláště když kladl výhradní důraz na libanonskou domácí politiku a kritiku celého systému, aniž by bral v potaz zřetel na regionální realitu. Opustil tak údajně cestu hledání spojenců ve válce proti americkému imperialismu, což se projevilo především v nepřiměřené kritice Hizballáhu, klíčového prvku regionálního hnutí odporu. Gharíb podle autora de facto nechal rozpustit komunisty v protestním mládežnickém hnutí, které v říjnu 2019 vystoupilo proti libanonské politické elitě. V důsledku toho je prý dnes Libanonská komunistická strana nakažena levicově liberální ideologií a sešla z revoluční cesty. Otázkou je, zda půjde situaci ještě napravit. Část komunistické opozice se o to pokusí zevnitř strany, část patrně opustí její řady a bude se angažovat v nových projektech, domnívá se Wisám Hádždž.

Pět let od Grenfellu

Konec anglického snu o dostupném bydlení

Než jsem se v březnu 2020 stěhovala z Londýna, byla jsem se podívat na památník obětem požáru čtyřiadvacetipatrového bytového domu Grenfell. Na provizorní zeď kolem objektu lidé vylepili vzkazy, fotky, srdce z umělých květin a jiné dekorace. Počet obětí tragédie, k níž došlo 14. června 2017, se nakonec vyšplhal na dvaasedmdesát. Vyšetřování ukázalo, že hlavním problémem byla méně než dva roky stará izolace, která neodpovídala bezpečnostním standardům a přispěla k šíření ohně. Chyby se našly i v postupu hasičů, kteří obyvatelům nejprve radili setrvat v bytech, ale také v dalších aspektech zabezpečení budovy.

Závěry vyšetřování možná mohly šokovat širší veřejnost, ale nikoli obyvatele Grenfellu. Ti na technické závady a bezpečnostní rizika upozorňovali místní městský obvod už od roku 2013. Uskupení Grenfell Action Group na svém blogu pravidelně zveřejňovalo všechny nedostatky. Jak londýnský obvod Kensington a Chelsea, tak organizace, která pro něj sociální byty spravovala, kvůli tomu opakovaně vyhrožovaly nájemníkům soudy. Několik z těchto nájemníků pak v důsledku požáru zemřelo. Vyšetřování širších příčin požáru pokračuje dodnes. Izolace, která přispěla k šíření požáru, se stále nachází v mnoha domech v celé zemi. Správce budovy ji i přes výhrady nájemníků vybral proto, že byla nejlevnější. Pokud byste celý příběh slyšeli bez uvedení místa, asi byste nehádali, že se to stalo na Západě.

Širší příčiny

Grenfell byl ve vlastnictví obvodu Kensington a Chelsea, kde se jinak nacházejí byty, jež patří k nejdražším v Londýně. Mnozí odborníci na bydlení v požáru vidí úpadek tzv. council housing – tedy domů, které nechaly postavit díky státem dotovaným půjčkám samotné obce či městské obvody a jež měly poskytnout dostupné bydlení chudším obyvatelům. Myšlenka obecního bydlení se zrodila už ve viktoriánském období, kdy se angličtí filantropové a politici zhrozili nad tím, jaká je situace v městských slumech. Přelidněnost ve špatných hygienických podmínkách vedla k vysoké kojenecké úmrtnosti a naprosto zásadně ohrožovala také zdraví starších dětí i dospělých. K obavám o tělesný stav chudých se přidávala starost o zachování morálky – obyvatelům slumů byly totiž připisovány všelijaké neřesti.

Vzniklo několik zajímavých projektů, které ale většinou ztroskotaly na ceně – dovolit si je mohli spíš bohatší řemeslníci než ti nejchudší. Už tehdy se nicméně zrodila představa, že na některé problémy je trh krátký, a měl by je proto řešit stát. Obecní bydlení jako takové se začalo realizovat až po světových válkách a opravdu v masivním měřítku teprve po té druhé. Hlavní motivací bylo odměnit válečné veterány z chudých rodin za službu vlasti – a odradit je od myšlenek na revoluci. Obce měly možnost levně si půjčovat, stavět a nakonec pronajímat. K moci se navíc v roce 1945 po jednoznačném vítězství dostala labouristická strana a nová vláda vedle ambiciózních plánů na obecní bydlení znárodnila velkou část průmyslu včetně železnic a sektoru uhlí a oceli. Labouristé také přes velký odpor Winstona Churchilla založili Národní zdravotní službu (NHS), která dodnes zajišťuje všem obyvatelům zdravotní péči zdarma. Pokud jde o bytovou politiku, Anglie nikdy, a to ani po druhé světové válce, nepřipomínala Vídeň, která je dodnes proslavená robustním systémem městských bytů. Na výstavbě tzv. council estates se rychle začalo šetřit, což později vedlo k řadě různých problémů. Podle Johna Boughtona, který obecní bydlení zkoumal v knize Municipal Dreams: The Rise and Fall of Council Housing (Městské sny. Vzestup a pád obecního bydlení, 2018), na své byty ale většina nájemníků vzpomíná s hrdostí.

Privatizace

Na potřebě nějaké formy bydlení, jež by bylo dostupné pro nejchudší, se už od konce 19. století shodovaly obě části politického spektra – a až do padesátých let byla hlavní motivací především likvidace městských ghett. Ideologický rozdíl spočíval v otázce, zda má toto bydlení sloužit pouze jako dočasná záchranná síť pro ty nejpotřebnější, nebo se má jednat o plnohodnotnou alternativu soukromého sektoru, která může být vyhledávána dokonce i příslušníky střední třídy. Zásadní zlom nastal za vlády konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. Ta ve jménu myšlenky, že se má každý postarat především sám o sebe, skrze tzv. Right to Buy umožnila privatizaci milionů obecních bytů – někdy jen za třetinu tržní ceny. „Železná lady“ privatizaci obecního bydlení nevymyslela, ale uvedla ji do masivních rozměrů a nevyvažovala ji novou výstavbou. Tento proces pokračuje dodnes. V důsledku této politiky přišly obce o obrovskou část majetku, což jim mnohdy znemožnilo poskytovat dříve běžné sociální služby. Mezi lidmi, kteří v těchto bytech bydleli, byla ale vlna privatizace logicky velmi populární.

Privatizace bytů v kombinaci se škrty a prudkým nárůstem nezaměstnanosti v osmdesátých letech způsobila, že se z bytových domů vlastněných obcemi mnohdy stala místa, kam byste dobrovolně nezavítali. Obce do bytových komplexů, které jim ještě zbyly, sestěhovávaly dlouhodobě nezaměstnané, chudé matky samoživitelky či drogově závislé. Zároveň si nemohly dovolit byty udržovat v dobrém stavu. Thatcherová (a velká část veřejnosti) přitom dávala do spojitosti špatný stav dotyčných lokalit a bující kriminalitu se samotnou architekturou vysokých budov. Většina lidí, kteří v těchto oblastech končili, nebyli běloši, což živilo rasistické nálady. Labourista Tony Blair a později konzervativec David Cameron se snažili problém řešit cestou revitalizace za pomoci ještě většího zapojení soukromých peněz. Revitalizace by mohla být výborný nápad – a myslí si to i zmiňovaný John Boughton –, pokud by ovšem nebyla pouze zástěrkou pro vystěhování chudších obyvatel. Přesně to se stalo třeba v případě londýnské Balfron Tower, v níž po revitalizaci žádné obecní byty nezbyly. Dnes tu bydlí hipsteři se zálibou v brutalismu.

Když už je řeč o brutalismu, stojí za zmínku, že obdivovaný obytný komplex Barbican v centru Londýna, postavený v šedesátých a sedmdesátých letech, vznikl od začátku jako soukromý projekt. V samotném Londýně se Barbicanu esteticky vyrovná snad pouze Alexandra & Ainsworth Estate v dnes již velmi gentrifikované čtvrti Camden. Toto sídliště sice postavila obec, ale dnes už jsou byty zprivatizované.

Nudná dystopie

Obce nikdy nebyly dokonalými majiteli, nicméně pokud se podíváte na soukromé bydlení v Anglii, těžko dostanete za nižší cenu něco lepšího. Všichni Češi, které znám, při pohledu na koupelnu v Anglii okamžitě vyrazí do obchodu pro litry sava; špatná izolace oken a problémy s odtokem jsou naprosto běžné. Na vině je i deregulace a skutečnost, že práva nájemníků byla značně okleštěna a ta, co zůstala, se složitě vymáhají. I zbytek nezprivatizovaných obecních bytů se vlivem vládních reforem probíhajících od sedmdesátých let dostal pod správu polosoukromých organizací. Jedna taková se starala i o Grenfell – a nepříliš dobře. Pět let od požáru stále nebyla oficiálně vyvozena zodpovědnost. Tehdejší vůdce Dolní sněmovny Parlamentu Spojeného království, konzervativec Jacob Reese-Mogg, před parlamentními volbami v roce 2019 prohlásil, že rezidenti Grenfellu se měli místo naslouchání hasičům, kteří jim radili zůstat, řídit selským rozumem a budovu opustit. Za své komentáře se později omluvil a svou politickou pozici neztratil. Síla jeho slov ale přetrvala: člověk člověku vlkem a stát je v lepším případě nespolehlivý, v horším nepřítel.

Rozplývají se tak nejen sny o bytových komplexech, kde budou žít chudí vedle bohatých, ale i realita záchranné sítě pro nejpotřebnější. Situace bydlení je v Anglii na poměry západní Evropy naprosto tristní a jakoukoli vizi řešení provází cynismus. Ostatní části Spojeného království, výrazně například Skotsko, navíc často projevují nesouhlas s čistě anglickým řešením sociálních problémů. Anglická herečka a filosofka Abigail Thorn, která provozuje vzdělávací kanál PhilosophyTube, před dvěma lety vyslovila zajímavou paralelu: Pokud se shodneme na tom, že havárie v Černobylu má být ztělesněním neschopnosti Sovětského svazu, je symbolem současné Británie dosud nedořešená kauza požáru Grenfellu. Od té doby se toho totiž příliš nezměnilo.

Autorka je editorka ČRo Plus.

Revoluce se nekoná

Francie už není pouze Macron

„Jasně, že volím jednoho z kandidátů. Jinak bych vůbec nepřišel,“ ujišťuje mě Thomas, který dorazil do volební místnosti číslo šestnáct v desátém pařížském obvodu. Na výběr má ve druhém kole voleb do Národního shromáždění už pouze dvě možnosti: kandidátku z macronistické koalice Ensemble!, jež vznikla jen za účelem těchto voleb, a opozičního kandidáta levicového bloku NUPES (Nová lidová, ekologická a sociální unie). Do urny ale může samozřejmě hodit i prázdnou obálku a volit takzvaně „na bílo“. „Zapsaných je zde 1 543 právoplatných voliček a voličů. Předpokládám, že jich přijde volit něco málo přes polovinu,“ sděluje mi zdejší předseda volební komise Christophe Bonnet.

„I kdybych neměl kandidáta, tak bych šel k urnám. Ale teď volím NUPES,“ vysvětluje Thomas. Podle něj je jejich politika transparentní, a navíc ekologická, což vnímá jako zásadní téma. „Ale pozor, nevolím Mélenchona, volím Juliena Bayoua,“ doplňuje s tím, že nikde není psáno, že by se ostatní strany koalice měly automaticky podvolit Mélenchonově La France insoumise (Nepoddajná Francie). Zajímá mě, co si Thomas myslí o stranické politice jednoho muže. Sám Mélenchon se už před volbami prohlašoval za jistého premiéra. „To mi přijde skandální! Fakt skandální!“ nadává Thomas. „Mám rád mladou generaci z La France insoumise, ale ne Mélenchona,“ uzavírá rezolutně.

Francie potřebuje změnu

„K volbám jdu, je to povinnost,“ říká mi François. „Pro mě je nejdůležitější otázka Evropy. Všechny formy extremismu mi vadí. I proto mě dost mrzí, že ve Francii extremismus tolik nabírá na síle,“ sděluje mi Vincent a svěřuje se, že je potomkem francouzských odbojářů z druhé světové války a pracuje jako zástupce francouzské delegace pěvecké soutěže Eurovize. I z toho důvodu mluví několika jazyky a cestuje po Evropě. Možná právě proto mu otázky evropské jednoty nejsou cizí.

Poslanecké křeslo ve zmíněném obvodu získal nakonec kandidát NUPES a výrazná osobnost francouzských Zelených Julien Bayou. Volby sice většinově vyhrály strany spojené s Emmanuelem Macronem, jež získaly 245 křesel, ale výsledky přinesly i nový fenomén. Především jde o nárůst hlasů pro opozici, a tu levicovou zvláště. Dosavadní premiérka Élisabeth Borne po volbách dokonce mluvila o krizi. Macron sice získal většinu, ovšem nikoli absolutní. Pokud bude chtít prosazovat vlastní zákony, bude muset s opozicí vyjednávat. Přesně jak to zaznívá ve známé populární písni mélenchonovců: „I když Macron nechce, my tady stejně jsme.“ A taková situace nenastala ve Francii už posledních pár let. „Francie potřebuje změnu, potřebuje evoluci. Jít prostě dál,“ potvrzuje zmíněný trend Jasmine.

V nově složeném Národním shromáždění bude hned deset politických skupin. Prezident Macron může počítat se třemi – Renaissance, MoDem a Horizons Édouarda Philippa –, čímž vytvoří nejsilnější parlamentní spojenectví, ale jak už bylo řečeno, ne dostatečně silné na to, aby se obešlo bez dalších hlasů. Představitelé macronovské koalice však budou mít z čeho vybírat. Jednání se nabízí hned v několika táborech opozice. Čtyři strany sdružené pod hlavičkou NUPES získaly dohromady 151 křesel – nejsilnější je La France insoumise se 75 mandáty –, ale po volbách už jednotně vystupovat nemusí, takže vytvořily politické tábory podle svého přesvědčení. Z politického dna se pomalu zvedá Socialistická strana. Zatímco v prezidentských volbách její kandidátka Anne Hidalgo propadla, v parlamentu socialisté získali o tři křesla více než v předchozích volbách. Ekologická strana EELV (Europe Écologie Les Verts) se dokonce před šesti lety do Národního shromáždění nedostala vůbec. Teď mají Zelení 23 křesel, což znamená pro francouzskou ekologii zásadní obrat.

Staronová vláda Elisabeth Borne

Premiérka Elisabeth Borne chtěla již několikrát složit svůj mandát, ale prezident její žádosti nikdy nevyhověl. Necelé tři týdny po volbách se situace v zákonodárném sboru uklidnila a Macron ji požádal o sestavení nové vlády. Borne mu vyhověla a svůj kabinet mírně obměnila. Jedna ze změn souvisí s otázkou, kterou v předvolebním období položila gymnazistka Laura přímo prezidentovi: „Proč jste dosadil do čela státu osoby, které jsou obviněné ze sexuálního násilí?“ Macron sám sebe prezentuje jako bojovníka za rovná práva žen a vystupuje proti sexismu i násilí na ženách. Přitom už několik členů jeho kabinetu čelí trestnímu oznámení ze sexuálního násilí. Prezident tehdy neměl odpověď a studentku povýšeně odbyl slovy „vy tomu ale vůbec nerozumíte“. Nutno dodat, že gymnazistka byla následující den předvolána na ředitelství školy, kam se dostavili i místní četníci a dotazovali se na její napojení na aktivisty z řad opozičních stran nebo hnutí. Francouzská média tento postup rázně odsoudila s tím, že se policie snaží dívce nahnat strach a že jde o praktiky hraničící se šikanou. Četníci z Tarn se následující den omluvili a přišli s nepříliš přesvědčivým vysvětlením, že se pouze „obávali“, zda není dívka někým zneužívána. I díky Lauřině otázce tedy z čela ministerstva solidarity, autonomie a handicapovaných osob odešel Damien Abad, který byl obviněn ze sexuálního násilí, a nahradí jej Jean-Christophe Combe. Stejné obvinění bylo vzneseno i proti ministru vnitra Géraldu Darmaninovi a státní tajemnici pro rozvoj a mezinárodní spolupráci Chrysoule Zacharopoulu, kteří ale ve vládě zůstávají. Darmaninovi dokonce jedna funkce přibyla, protože se nově stává i ministrem pro zámořské oblasti. „Ctíme presumpci neviny,“ nechal se v této souvislosti slyšet prezident Macron.

Nová vláda se snaží vystupovat paritně, ale podle aktivistického hnutí Nous Toutes (My všechny) to dělá jen naoko. Ve vládě je jen pět ministryň a šest státních tajemnic, zatímco ministrů a státních tajemníků je jedenáct, respektive devět. „Tak vypadá macronovská parita?“ ptají se aktivistky z Nous Toutes. Rozložení sil v Národním shromáždění nicméně ukazuje, že Macron si – zdaleka nejen v případě genderové politiky a sexuálního násilí – bude muset na debatu zvykat. „Republika není Macron. Politika není jen Macron,“ říkala mi ve volební místnosti Jacqueline. Zda to prezidenta donutí vystoupit z elitářského stínu a začne brát v potaz i normální lidi, to se ovšem teprve uvidí.

Autorka je novinářka.

Bolavá místa

Zapomnění Davida Fostera Wallace

První český překlad z díla amerického spisovatele Davida Fostera Wallace (1962–2008) vydalo nakladatelství Rubato před čtyřmi lety. Krátké rozhovory s odpornými muži (1999, česky 2018) představily ironické prózy, které se vzpíraly jakémukoli patosu – nekonečná spirála sebereflexe se zde roztáčela nejen u vyprávějících postav, ale i na formální rovině v podobě poznámek pod čarou a zmnožujících se komentářů. Jazyková klišé (sebe)obviňování i vychloubání na čtenáře působila znepokojivě povědomě. Nešlo však o kritiku moderní povrchnosti ani o satirické vykreslení lidských vad a nedostatečností, ale o literární vyjádření obsedantních i sebestředných figur, jež ve svém důsledku vyznívají bolestně tragicky a ztraceně.

Prázdnota a rutina

Zapomnění (Oblivion, 2004) představuje osm povětšinou rozsáhlých povídek. Nevyvolávají rozpaky ani pocit trapnosti jako Krátké rozhovory s odpornými muži, chybí zde cynický humor i bezděčná komika sociolektu postav. V mnohém však na předchozí Wallaceovu knihu navazují, a to jak v práci s vsuvkami a typografií, tak v nekompromisním odkrývání bolavých míst současného světa. Zvlášť Inkarnace popálených dětí, odehrávající se v jakémsi univerzálním děsivém bezčasí, nedává čtenáři nic zadarmo a podobně jako některé výjevy z Krátkých rozhovorů ho staví před tragické drama života ve své nahotě, aniž by mu dovolila odvrátit pohled. Další text, Filozofie a zrcadlo přírody, se pootevírá tématu strachu a věnuje se ikonickým zvířatům hrůzy, pavoukům. Vdova je zde nejen snovačka jedovatá, ale také hrdinova tragikomická matka, jež má plastickými operacemi (které ji měly omladit) znetvořený obličej tak, že vypadá, jako by se neustále něčeho děsila. Vypravěč buduje dojem všudypřítomnosti pavouků, což jako by opodstatňovalo matčin zmučený výraz.

Povídky Zapomnění jsou kompozičně i tematicky různorodé, jejich opakujícím se motivem je však prázdnota životů a rutina. Wallace mistrně ovládá nicneříkající jazyk kravaťáků v marketingu, současně však dokáže vystihnout i řeč filosofujících naratologů-antropologů, když v Dalším průkopníkovi sleduje, jak se převypravované příběhy mění v ústech svého vypravěče a jak jeho tón, lexikum a světonázor určují výsledný tvar legendy.

Proměnlivé centrum

Autorův specifický způsob zacházení s vyprávěním se ukazuje hned v první povídce souboru. Mister Squishy v jakési rozvleklé, až akademicky detailní deskripci líčí skupinu mužů, kteří se účastní průzkumu trhu čokoládových dortíků. Tento upjatě kancelářský výjev je nicméně prokládán téměř bondovskou scénou stěnolezectví a následně dalšími prostřihy i zdánlivě nekoherentními vsuvkami o jiné postavě či v jiné slovesné osobě, které proměňují fokusaci povídky. Jakmile má čtenář pocit, že našel centrum, kolem něhož se příběh spřádá (marketingový průzkum, osobní život Terryho Schmidta, manipulativní techniky firem, povrchnost konzumního života, lezec na budově, chemické experimenty s jedy, „druhý život“ banální postavy, výzkumy maskující dalekosáhlejší experiment ad.), Wallace vyprávění přesmykne a přesune se k jinému, zdánlivě podstatnějšímu motivu. Perspektivy se mění i v rámci jednoho odstavce, vypravěč vsunuje myšlenky do jiných myšlenek nikoli ve fluidním přelévání, ale těkavě v hierarchickém zanoření jednoho postřehu do širší scény, z níž se vynoří v jiném momentu. A přitom vše drží pohromadě prostorem sterilních a odosobněných kanceláří.

Autor netěží pouze z matení, ale také ze zklamávaných očekávání. Ve hře se udržuje více různých narativních linií, mezi nimiž se nevyhnutelně tvoří paralely. Povídka Duše není kovadlina pak ve výsledku vypovídá o traumatických událostech ve škole méně, než by se zprvu mohlo zdát, a důležitější se ukazuje dětská filmová imaginace a vztah k otci. Nečekaně se tu střídají různé roviny, respektive dochází k prolamování jedněch do druhých.

Paradox pokrytectví

Povídka Neon, starý známý je vystavěna na půdorysu paradoxu, který je v textu tematizován: jak se vymanit z pokrytectví, když z vás samotná tato reflektovaná snaha dělá pokrytce. V analýze svého pokrytectví nicméně vypravěč odhaluje základy běžného lidského chování: člověk má tendenci podporovat v ostatních určitý obraz sebe samého, manipulovat s jejich sympatiemi, zapadat do jisté představy nebo sám vidět jen to, co vidět chce. U Neona snad můžeme v psychoanalytických sezeních a vnitřně prázdném (sebe)ironickém hrdinovi nacházet paralelu s románem Na konci cesty (1958, česky 2020) dalšího amerického autora, Johna Bartha (1930), potažmo s jeho Plovoucí operou (1956, česky 2021) – to s ohledem na plánovanou protagonistovu sebevraždu. Současně centrální metaparadox vede k vědomí nemožnosti autenticity, pokud z ní člověk neudělá téma samotné, jak to měl ve zvyku Witold Gombrowicz.

Eponymní text Zapomnění využívá v souboru často uplatňované schéma plasticky rozehrané situace (v tomto případě setkání s autoritativním tchánem v golfovém klubu), od níž se příběh překlápí k jádru zápletky a úvodní epizodu nechává neuzavřenou. Trýznivý spor s manželkou a popis halucinačních či smyslově zkreslených stavů se v klíčovém momentu povídky obrací v poznání nevědomého sebeklamu, k životu v zapomnění, v nepochopitelné, i když fakty podložené realitě.

Zárodky románů

Povídka TV Utrpení v závěru knihy tvoří paralelu k úvodnímu textu, Mister Squishy. Spotřební svět lifestylových časopisů plný ohledů na čtenost, popularitu i prodej zde stojí coby variace marketingu. Tak jako lze veškeré lidské emoce – výčitky, potěšení i osamělost – převést na marketingové faktory, jde z nich udělat i společenské téma. Zároveň jsou úvodní a závěrečný text vystavěny jako zrcadlové obrazy – Mister Squishy postupně rozšiřuje svůj záběr od jedné kanceláře k byznysovým manipulacím, TV Utrpení naopak koncentruje dosud zdánlivě nesouvisející bizarní zápletku do symbolu mediálně monetizovaného utrpení. Obě povídky pak leckdy působí jako zárodky románů – vypravěč je zaplňuje vedlejšími postavami, jež ověšuje rozšiřujícími informacemi o jejich životě, ale dále je nerozpracovává a nechává je vyznít do ztracena. Z typických zástupců skupin se stávají plastické figury, začíná nás zajímat, proč redakční stážistka Laurel Manderleyová svačí jen jednu rozinku, a po všech výčtech statistik o fokusní skupině vzbuzuje ve čtenáři zvědavost fakt, proč má na sobě jeden respondent černé ponožky se sytě červenými kosočtverci. Touha po kompletnosti informací a balzakovsky uceleném světě však zůstává nenaplněna.

V tomto ohledu je obdivuhodná a téměř znepokojivá bravura kontroly, kterou autor nad příběhy má. Seberozstříštěnější vyprávění plné zámlk a vsuvek totiž ve výsledku působí koherentně. Jednotlivé roviny ve Wallaceových povídkách se zavinují do sebe navzájem a vypravěč v rozmáchlých odstavcích střídavě ironizuje i utvrzuje vyprávěný celek. Dalo by se říct, že v tom spočívá síla i přiznaná slabost Zapomnění.

Autorka je komparatistka.

Deregulovaný Bělehrad

S členkami Ministarstva prostora o rozvoji srbské metropole

Megalomanský urbanistický projekt Belgrade Waterfront (BW), který zásadně proměnil pravý břeh řeky Sávy v centru Bělehradu, je poměrně známý i v Česku. Narazila jsem na názory ve stylu „Podívejte, dokonce i v zaostalém Srbsku mají takové projekty, to jen u nás se nic pořádného nestaví“. Pojí se s ním ovšem řada kontroverzí. V čem je tak problematický?

Iva Čukić (IČ): Něco podobného jsem si vyslechla minulý týden v Chorvatsku, když mi taxikář povídal: „Víte, když vstoupíte do Evropský unie, stojí to za hovno, musíte se hrozně ohánět. Podívejte, jak vám se dobře daří – všechny ty úžasný nový baráky v Bělehradě!“ A já jen zírala, jakou má ten projekt dobrou image.

O Belgrade Waterfront se začalo prvně mluvit asi v roce 2012. Je to nové zářící městské centrum s mrakodrapy, luxusními byty a hotely, rozkládající se na stovkách hektarů říčního břehu. Nachází se tu nejvyšší budova na Balkáně a také jedno z největších obchodních center (má rozlohu třicet tisíc metrů čtverečních a ztratíte se v něm, jen co do něj vejdete). Projekt má být symbolem nového Bělehradu a celého Srbska, jeho nové identity a budoucnosti. Je prezentovaný jako naše jízdenka z krize, projekt, který napraví obraz země, jež je od devadesátých let politicky a mediálně stigmatizovaná. Je to ovšem velmi kontroverzní dílo. Investoři byli napojeni na podezřelé společnosti z Abú Dhabí, do projektu investovali tři a půl miliardy eur, nikdo ale oficiálně neřešil, co jsou tito investoři a společnosti zač a jaký je původ jejich peněz. Z veřejných zdrojů pak šly další finance – asi miliarda na vyčištění a přípravu pozemků a další infrastrukturní práce. Z odhalených smluv pak také vyplynulo, že šedesát pět procent zisků by mělo přinejmenším po dobu devadesáti devíti let náležet soukromým společnostem. Politici se z toho skutečně snaží udělat nové centrum, takže většina událostí, které se dříve tradičně pořádaly na starém hlavním náměstí, se nyní koná v této čtvrti.

Belgrade Waterfront je často uváděn jako příklad developmentu, ve kterém dostal soukromý zájem přednost před veřejným…

Jovana Timotijević (JT): Ano, radikálně to proměnilo fungování celého města. Jedním z největších zásahů bylo přesunutí vlakového a autobusového nádraží. Došlo k brutální přeměně dosavadní podoby říčního břehu včetně násilného vystěhovávání lidí, kteří tam přebývali. Docházelo i k tomu, že jejich příbytky v noci strhávali maskovaní násilníci. BW je naprosto paradigmatický příklad totální deregulace, urbanistickými plány upravenými podle přání developerů počínaje, ohýbáním zákonů konče. Takové tendence v městském rozvoji považujeme za velmi problematické.

Zmínily jste, že v BW se prodávají luxusní byty, staví se tam i nějaké dostupné bydlení?

IČ: Byty tam jsou luxusní, ale jen v rovině PR, kvalita tomu neodpovídá.

JT: Byly tam postaveny tisíce bytů, jejich ceny jsou šíleně vysoké a stále rostou. Za metr čtvereční můžete zaplatit až deset tisíc eur, přičemž průměrná mzda je u nás asi šest set eur. I v Srbsku se setkáváme se silným neoliberálním narativem, jehož propagátoři neustále hlásají, že jediné, co potřebujeme, je víc a víc stavět. V časech, kdy trpíme velkým nedostatkem dostupného bydlení, se tak stavějí drahé „luxusní“ byty, které jsou zcela zřejmě určeny k investování, a ne pro lidi, kteří hledají domov. Když se po BW projdete, vidíte skoro prázdné věžové domy, jsou to takové věže duchů. V noci v nich svítí jen pár oken, ale protože je celý projekt naprosto netransparentní, nevíme, kolik bytů je prodaných. Investoři tvrdí, že téměř všechny, ale na první pohled je zřejmé, že obydlena je jen malá část – většina evidentně slouží k ukládání peněz. To ostatně není typické jen pro Bělehrad nebo pro Balkán, setkat se s tím můžete v celé Evropě nebo ve Spojených státech.

Jak se v Srbsku a v Bělehradě projevuje celosvětová krize bydlení a jakým způsobem ji řeší politická reprezentace?

JT: V časech socialistické Jugoslávie masivně stavěl stát i stavební společnosti, které tu tehdy mohly působit. Lidé ovšem byty nemohli vlastnit, měli „jen“ právo na zabezpečený, zajištěný nájem. Ani tato velká výstavba nestíhala pokrýt poptávku stoprocentně, především kvůli rychlému tempu industrializace a urbanizace, ale z velké části se to dařilo. Po zhroucení režimu nastala fáze masové privatizace ve všech jugoslávských státech, která zcela rozložila systém dostupného bydlení. Řada lidí tak sice mohla získat do vlastnictví byt za dostupnou cenu, ale z dlouhodobého hlediska to bylo neštěstí. V současnosti jsme naprosto vlastnický stát. V Bělehradě i v celém Srbsku je zhruba devadesát pět procent nemovitostí v soukromých rukou. Zatímco soukromý sektor masivně staví, stát nijak neinvestuje do sociálního ani dostupného veřejného bydlení. A pokud někde něco dělá, tak jen díky evropským a dalším zahraničním fondům. Ale to jsou jen malé projekty, dvacet bytů tuhle, dvacet bytů tamhle, což se ani zdaleka nepřibližuje množství, jaké bychom potřebovali, aby se pokryla poptávka lidí, kteří si nemohou dovolit vlastní bydlení ani platit drahý nájem. Podle jednoho výzkumu z roku 2017 má jen deset procent srbské populace prostředky na pořízení bydlení na volném trhu. A domnívám se, že nyní bude situace ještě horší. Zbylých devadesát procent by potřebovalo nějakou formu podpory, žádné podpůrné programy ale neexistují. Politici krizi bydlení zatím v podstatě neřeší. Ministarstvo prostora participovalo na přípravě městské i státní strategie bydlení na příštích deset let, ale žádná z těchto strategií zatím nebyla adaptována, což ukazuje, jak velkou prioritu představuje toto téma pro naše politiky.

Pro střední a východní Evropu je typický vysoký podíl lidí žijících ve vlastním ve srovnání s počtem nájemníků. Je situace v Srbsku podobná?

JT: Ano, je to stejné, ale je to důsledek různých faktorů. Jedním z nich je „propagandistická“ stránka věci – vlastnictví se prezentuje jako symbol úspěchu. To platilo zejména na začátku nultých let, kdy se stát snažil rozjet ekonomiku a podporoval půjčky a další finanční produkty. V posledních letech už to ani není třeba promovat, naše společnost je totálně prekarizovaná – pracovní podmínky, životní podmínky, vše je deregulováno, celá ekonomika je velmi křehká, a lidé tak ve vlastnictví nemovitostí vidí jedinou jistotu, která jim zbývá. Vlastnictví je svaté.

Jak se vám daří do vašich aktivit zapojovat širší belěhradskou veřejnost?

IČ: Co se týče problematiky bydlení, se zapojením veřejnosti stále bojujeme. Teď vedeme kampaň s tímto tématem, sbíráme a zpracováváme data, pořádáme diskuse, vydáváme nejrůznější materiály, spolupracujeme s dalšími podobnými organizacemi, ale ukazuje se, že pro lidi je to stále trochu abstraktní téma, ačkoli všichni uprostřed krize bydlení žijeme a každodenně se potýkáme s jejími důsledky. Každopádně s těmito aktivitami pokračujeme, i když je nám jasné, že je to běh na dlouhou trať.

V oblasti městského rozvoje a plánování se nám občany a místní komunity mobilizovat podařilo, ale také to trvalo asi deset let. Přelomovým bodem byl právě vznik Belgrade Waterfront. Náš kolektiv byl jedním z iniciátorů protestů, které se zintenzivnily zejména kolem roku 2016 po demolicích, jež zmiňovala Jovana. Myslím, že naším největším úspěchem je proměna atmosféry ve prospěch občanské angažovanosti v rámci městského rozvoje. Mobilizace proti BW posílila i ostatní lokální iniciativy a inspirovala je k tomu, aby se zajímaly a angažovaly v rozvoji svých sousedství a ve veřejném prostoru obecně. My těmto komunitám nabízíme různé služby, aby se mohly efektivně zapojovat do územního plánování. Pomáháme jim, aby se organizovaly, síťovaly, dostaly se do médií i participovaly na formálních procedurách městského plánování. Když teď pořádáme debatu o těchto tématech nebo představujeme nějaký nový územní plán, přijde klidně dvě stě lidí, zatímco dříve jich dorazilo tak pět. Jednotlivé místní komunity se už také samy začaly podporovat navzájem. Za náš největší úspěch považujeme, že některé z nich už přešly z defenzivních pozic do proaktivního modu. Přemýšlejí, jak samy mohou přispět k budoucímu rozvoji svého okolí. A to je pro nás velké vítězství.

Jan Rupp: V břečťanu

Kdo se dívá na jih od Haliče?

Čechy na Balkáně přitahuje to, co většinu místních odpuzuje

Zabýváte se obrazem Balkánu a především Černé Hory v českém prostředí. S jakými klišé o Češích se můžeme setkat na Balkáně?

Je jich hned několik. Na jednu stranu mají o nás velmi pozitivní představu, často si představují Českou republiku jako nejlepší zemi bývalého východního bloku. Objevují se spojení jako „zlatá Praha“, kultivovaná země, která si uchovala památky, stát, kde vládne pořádek či kde je Karlova univerzita. Pojí se s tím i „sametové“ rozdělení Československa a zdůrazňuje se, že na Balkáně to nešlo bez krve. Potom jsou při styku s realitou často v šoku, zvlášť když zjistí, že tu ani neproběhlo referendum o rozdělení. To značně nabourává jejich představu o pohádkové české demokracii. Nejvíce negativních stereotypů však pochází z období socialismu, protože bývalá Jugoslávie měla specifické postavení: lidé běžně jezdili na Západ, měli lepší kvalitu zboží a větší svobodu. Tehdejší Čechoslováky považovali za chudáky. Dodnes se vyprávějí příběhy o tom, jak prodávali ručníky nebo jiné vybavení na konci dovolené. Samozřejmě, že sem patří i nálepka „paštikáři“.

Jak se změnil pohled na současnou generaci Čechů?

Češi v balkánských zemích nepředstavují dominantní skupinu turistů. A už to nejsou pouze paštikáři a baťůžkáři. Ten, kdo pracuje v turistickém ruchu, ví, že Češi si v Chorvatsku najímají vily a jachty. Existují však partikulární stereotypy. Třeba někteří Srbové vám budou tvrdit, že Češi mají holubičí povahu. Jindy je spíš vyzdvihována údajná česká disciplína a smysl pro praktičnost, což je v jádru variace pozitivního stereotypu Němců: Češi jsou vnímáni jako „slovanští Germáni“. Dnes z těchto předsudků a zkazek každý vytrhne to, co se mu hodí. Někdo oceňuje roli prezidenta Zemana, který vyznamenal srbského prezidenta Aleksandara Vučiće, navíc místní nacionalisté Zemana vnímají velmi kladně jako proputinovského, potažmo prosrbského státníka.

Panuje stále mýtus, že balkánské národy mají více etnických konfliktů, nebo už je i díky knize Marie Todorovy Imagining the Balkans (Vymýšlení Balkánu) tato pověra vyvrácena?

Musíme vždy rozlišovat akademické prostředí a populární diskurs. Ve 21. století není korektní mluvit o Balkánu negativním způsobem, tedy jako o místě, kde se neustále vraždí, o vrozeném sklonu Balkánců k násilí a podobně. Tyto stereotypy se rozšířily v devadesátých letech s mediální pozorností zaměřenou na válku v bývalé Jugoslávii. Kniha Krvavé země Timothyho Snydera však tenhle obraz posunula do oblasti tvořené dnešním Polskem, Ukrajinou a Běloruskem. Na těchto územích došlo k mnohem většímu krveprolití a masakrům, proto je podobný diskurs o Balkánu v útlumu. I když někteří Balkánci sdílejí o sobě i tyto negativní představy.

A jak se k nim stavějí? Stydí se za ně, nebo je vnímají jako jistý důvod k hrdosti?

Záleží na tom, z jakého prostředí dotyčný pochází. Někdo sdílí představu, že se narodil v prokletém regionu, kde během každé generace vypukne nějaká válka. Patří sem i autobalkanizace. Například ve filmech Emira Kusturici nebo i v jistém druhu hudby se tato klišé záměrně přestřelí. Když už se jich nedokážou zbavit, tak z nich udělají sílu. V kulturní poloze to mívá satirickou funkci, avšak v politické rovině se tento diskurs posouvá k představě, že je celá Evropa zkažená a my jsme ti původní – sice brutální, ale nezkažený národ.

Slovinský antropolog Božidar Jezernik odmítá vnímat násilí na Balkáně jako specifický regionální jev, považuje ho za evolucionistický úkaz. Souhlasíte s ním?

Samozřejmě, že na něm není nic specifického. Mnohé představy o společných charakteristických rysech Balkánu odrážejí realitu 19. a začátku 20. století, jde tedy spíš o zděděné stereotypy, které nemají se současností co do činění. Náboženské, sociální a jinak motivované násilí najdete i ve střední Evropě. Myslím, že tu Božidar Jezernik naráží na negativní stereotyp z období úpadku Osmanské říše, kdy se na Balkáně formovaly nové národní státy a zrodily se specifické podmínky pro použití násilí. Stejně legitimně se ale násilí používalo v podobných situacích v jiných částech světa té doby. A právě v posledních dekádách 19. století se zformulovaly a zafixovaly negativní předsudky o Balkánu. V případě rozpadu Jugoslávie se jednalo o specifický rozpad jednoho státu, ale ostatní balkánské země se toho konfliktu vůbec neúčastnily.

Na přelomu 19. a 20. století vytvářel obraz Černé Hory v českých zemích spisovatel Josef Holeček. Je mimo jiné autorem pozitivního literárního stereotypu o Černohorcích jako o urostlých, nebojácných horalech a bojovnících. Máte pocit, že podobná představa národa je v české kultuře současně aspoň částečně živá, nebo skončila s první světovou válkou?

Vždycky záleží na recepci. I dnes existují lidé, kteří Holečkovy knihy objeví v rodinných knihovnách, a tím se vytváří zdánlivý pocit kontinuity. Jinak si myslím, že se tento obraz rozplynul nejen v čase, ale i v kontextu doby. Tehdy bylo ještě na vzestupu slovanofilství, Československo jako stát neexistovalo, proto byli urostlí Černohorci jako hrdinové doby potřební. Jistý zlom nastává po vzniku samostatného Československa, kdy se hlavní státní mytologií stává legionářský příběh. Objevují se domácí hrdinové, které bylo záhodno oslavovat. Avšak i dnes se částečně uchovává obraz Balkánce jako bojovníka. Další živý stereotyp, který se pojí s představou typických jižanů, je názor, že jsou sice jednodušší, ale upřímnější.

Holečkův obraz dnes funguje jako repatriace kulturního transferu. Jeho knihy a také obrazy malíře Jaroslava Čermáka jsou známé po celé Černé Hoře. Podobně se součástí černohorské kultury staly malby a texty Ludvíka Kuby. V Bulharsku zase každý zná bratry Jiřího a Bohdana Proškovy nebo Konstantina Jirečka, který pro Bulhary někdy vystupuje jako jedna ze zakladatelských figur jejich kultury a vědy. V Bosně a Hercegovině takovou roli hraje architekt Karel Pařík, který stavěl Sarajevo.

Takže Češi naučili Bulhary vařit pivo?

Nejen v Bulharsku, ale i v dalších balkánských zemích Češi samozřejmě stáli u zrodu moderního pivovarnictví a mnoha dalších oborů. Opravdu neuvěřitelný je dlouhodobý podíl českých hudebníků, hudebních pedagogů a skladatelů na konstituování a rozvoji moderního hudebního života v celém prostoru jihovýchodní Evropy, v oblastech pod habsburskou vládou i v nově vzniklých balkánských národních státech. Všem zájemcům o politické a kulturní vztahy českých zemí s Balkánem doporučuji začít knihou historika a balkanisty Ladislava Hladkého Vztahy českých zemí s národy a zeměmi jihovýchodní Evropy, která poskytuje ucelený přehled až po současnost. Nedávno vyšla v Chorvatsku také v anglickém překladu.

Zpátky k Holečkovi: chcete říct, že o jeho knihy v Černé Hoře dodnes existuje upřímný zájem?

Ano, hodně jeho překladů vyšlo až v posledních třiceti letech. Nejen v Černé Hoře, ale i v jiných balkánských státech došlo k nárůstu zájmu o vlastní minulost, proto se začaly masivně překládat cestopisy o jednotlivých státech a národech.

Touží po takových dílech někdo jiný než odborná veřejnost?

Běžný čtenář v jeho textech nejspíš hledá obrazy z oblasti, odkud pochází. Další skupina v jeho tvorbě může nacházet podporu svých nacionalistických argumentů, protože Holeček někde jen tak mimochodem občas zmíní, že Černohorci jsou v podstatě Srbové. Překládají se také texty Ludvíka Kuby nebo Jana Josefa Svátka, kteří jsou možná z našeho pohledu minoritními autory, ale Balkánci je rádi čtou, protože čeští spisovatelé nabízejí idylické obrazy jejich zemí z doby před druhou světovou válkou. Pro mnohé je ale také zajímavé seznámit se s tím, jak jejich zemi vnímali a vnímají cizinci, často v naději, že jejich obraz bude kritičtější a objektivnější, než je tomu u domácích autorů.

Pohádka Jana Wericha Tři veteráni také pracuje se stereotypním zobrazením Černé Hory. O jaké historické období se v tomto případě jedná?

Pohádka Jana Wericha je založena na reáliích černohorského království krále Nikoly I. Petroviće Njegoše, který vládl v letech 1860 až 1918. Časově se kryla s pozdním obdobím habsburské monarchie v českých zemích, tedy se „starými zlatými časy“ za císaře Františka Josefa. Werich mohl být obeznámen s černohorskými reáliemi té doby z řady cestopisů a časopisů, které v době jeho dětství věnovaly dění v zemi „slovanských junáků“ značný prostor. Ve Werichově verzi vládne král Pikola království Monte Albo, což je samozřejmě průhledná obměna jména Montenegro. Do děje známé pohádky se promítá úspěšná sňatková politika krále Nikoly a odpovídají mu i další zeměpisné a historické skutečnosti. Ve filmové verzi pohádky ze začátku osmdesátých let najdeme oproti Werichově předloze dodatečné motivy, převzaté z černohorského prostředí. Připomněl bych scénu, kdy třem veteránům při exkurzi do tiskárny ministr informací (Zdeněk Svěrák) vysvětluje: „Já prosím sleduji mezinárodní situaci a podle toho tady buď lijeme z písmenek kule anebo z kulí písmenka.“ Zdánlivě komická nadsázka je ve skutečnosti známou epizodou z válkami naplněných černohorských dějin. Stejný osud postihl v polovině 19. století během jedné z protiosmanských válek první novodobou černohorskou tiskárnu, založenou posledním teokratickým vladařem a největším národním básníkem Petrem II. Petrovićem Njegošem.

Současně se nejvíce zobrazení Černé Hory a jiných balkánských zemí objevuje v turistických průvodcích a reklamních textech. Co způsobilo zploštění reprezentace bohaté kultury několika národů na konzumní artikl?

Tuhle otázku si také často pokládám. I když těžko můžeme očekávat větší literární recepci v době, kdy za překlady dostanete málo peněz. Balkánské a postjugoslávské státy až na výjimky, jakou je Slovinsko, nepodporují šíření své literární tvorby do zahraničí. Potom je chyba u interpretů – část Čechů ani nechce vnímat Balkán jako oblast, která má svou vyšší až univerzální kulturu. Hledají si Balkán z Kusturicových filmů. I někteří Balkánci si mi stěžovali, že Češi obdivují to nejhorší z jejich kultury, například turbofolk, nebo nedokážou pochopit, proč si v obchodech se suvenýry pořizují nacionalistickou symboliku, jako je tričko s Karadžićem, nebo vlajku četnického hnutí s lebkou a zkříženými hnáty. Potom to vypadá, že Čechy na Balkáně přitahuje to, co většinu místních odpuzuje.

Celé to sahá ještě do meziválečného období. Například literární kritik Julius Heidenreich, který si mimochodem vzal Holečkovu dceru, tehdy kritizoval český umělecký obraz Balkánu kvůli tomu, že si autoři vybírali samé horaly a ignorovali nová kulturní střediska a současnou městskou kulturu. Dnes se taková zploštěná recepce v něčem opakuje: neutuchá zájem o místní nacionalismus, ale na vyšší kulturu se neslyší. V devadesátých letech tu sice vyšly třeba knihy jugoslávského spisovatele Danila Kiše, ale zároveň se tehdy česká literární produkce utápěla v zakázané české literatuře a beatnicích, takže prostě zapadly. Stále platí, že se málokdo pořádně dívá na jih od Haliče.

Z jakých skutečností tento závěr vyvozujete?

V posledních desetiletích se v českém prostředí hodně debatovalo o středoevropské identitě, na toto téma se konala řada konferencí a vyšly spousty knih. Skutečnost, že velká část jihoslovanských zemí patřila před rokem 1918 k habsburské monarchii a středoevropské dědictví mělo pro intelektuály, spisovatele a umělce z Vojvodiny, Chorvatska, ale i Bosny velký význam a nadále jej mnoha způsoby rozvíjeli, je u nás spíše přehlížena. Na české mentální mapě nepatří jihoslovanské země k té „naší“ střední Evropě a jsou přiřazovány k exotickému a poloorientálnímu Balkánu. Význam jiných okrajových oblastí habsburské monarchie, jako je Halič a Bukovina, pro celkový příběh střední Evropy je dnes celkem automaticky přijímán, o jihoslovanských zemích to zatím rozhodně neplatí.

Věnujete se také historii Židů na Balkáně. Jaké bylo jejich postavení v regionu před druhou světovou válkou a v čem se lišilo od střední Evropy?

Lišilo se vždy v závislosti na zemi. Největší židovská centra se nacházela v Bělehradu, Záhřebu a Sarajevu, oproti Polsku nebo Maďarsku nebylo Židů takové množství, ale ve společnosti hráli důležitou úlohu. Velmi specifickým příkladem bylo Rumunsko, kam před pogromy utíkali lidé z carského Ruska, zároveň se tam ale setkávali s mnohem silnějším antisemitismem. V Bulharsku a bývalé Jugoslávii bylo Židů oproti Rumunsku méně, v Albánii pak jen pár desítek. Napříč touto oblastí procházela hranice mezi Aškenázy a Sefardy. Sefardští Židé z Osmanské říše nezažili evropský antisemitismus a představovali si Evropu jako příšerný násilný kontinent. V meziválečné Jugoslávii měli Židé docela solidní postavení, například i v armádě se dbalo na to, aby dostávali svou stravu nebo se v případě úmrtí pohřbívalo dle židovských tradic, ale i tady se, jak se blížila válka, postupně zvyšoval antisemitismus. Zároveň se na území Bulharska Židé mohli během holocaustu zachránit, ale v bulharskou armádou okupovaných oblastech severního Řecka a jugoslávské Makedonie se vojáci podíleli na jejich vyvražďování. Celkově bylo na územích okupovaných Italy postavení Židů lepší než tam, kde vládli nacisté.

A pojili se k Židům podobně jako ve střední Evropě nějaké stereotypy?

Do severozápadních oblastí zasahovaly mýty katolického antisemitismu v podobě, jak je známe ze středoevropského prostředí. V bývalé Jugoslávii také prostřednictvím Srbska působil vliv ruského pravoslavného antisemitismu. Zároveň své posluchače našel i diskurs o Židech jako o židobolševicích a komunistech, další část společnosti je považovala za ztělesnění kapitalismu, plutokracie a rothschildovství. Ve válečné době v antisemitské literatuře Židé stojí také za partyzánskými boji a za bombardováním měst.

Změnilo se nějak jejich postavení v socialistické Jugoslávii?

Část lidí se stala obětí holocaustu, část se zachránila na územích okupovaných Italy, v řadách partyzánů nebo pod jejich ochranou, nicméně Jugoslávie podobně jako jiné státy umožnila odchod do Izraele. Zároveň se v padesátých letech na Balkáně znovu konstituuje židovská kulturní a náboženská obec. Židé byli socialistickou Jugoslávií považováni primárně za jednu z národnostních menšin, která má právo rozvíjet své kulturní i náboženské potřeby. Avšak i samotní Židé sympatizovali s novým jugoslávským státem, probíhala jejich masivní sekularizace.

Zmínil jste jugoslávský stát. Znamená toto spojení třicet let po rozpadu země něco specifického pro současnou generaci?

Každý k němu přistupuje individuálně. Existovala i jugoslávská národnost, kterou si volili lidé ze smíšených manželství nebo z oblastí, kde nešlo vysledovat jednoznačný původ. Po válce se jugoslávství nikomu nenutilo, dnes funguje jako nadetnická kategorie, ke které se stále hlásí lidé smíšeného původu, také funguje jako symbol sdíleného kulturního prostoru. Dnes se jugoslávská identita proměnila v multikulturní myšlenku soužití a překonávání nacionalismu.

Takže pokud nechceme o Balkánu mluvit pouze v rámcích existujících stereotypů, jakým směrem bychom měli tento diskurs posunout?

Nálepka „Balkán“ sama je velmi matoucí a často nic neznamená. Měli bychom si všímat provázanosti tohoto prostředí se světem, a ne jeho izolovanosti, potom mu začneme lépe rozumět a přestaneme hledat partikularismy. Je potřeba se zaměřit i na jiné než pokleslé, „exotické“ formy kultury. Žádný recept nemám, ale určitě se Balkán vyplatí sledovat. Je to prostor, který je nám velmi blízký, a měli bychom se ho pokusit poznat.

minirecenze

Jan Rupp

V břečťanu

Argo 2022, 168 s.

Druhá kniha Jana Ruppa je imaginativní próza, v níž se lze před neutěšenou realitou ukrýt do tajného sklepa pod kůlnou a zažívat tam alternativní životy plné možných i nemožných scénářů. Autor se v okamžicích, kdy hlavní postava prochází nekonečným podzemím a prožívá hrůzné i slastné momenty, opájí možnostmi fantazie a rozplývá se nad vlastními fabulačními schopnostmi, jenže to poněkud přehání na úkor soudržnosti i smysluplnosti textu. Ve světě „tam nahoře“ je protagonista stárnoucím mužem s rodinou, který uniká z okoralého partnerského soužití, z něhož se stal „třicátý první díl životního seriálu, ve kterém už není co hrát a všichni se těší víc na reklamu v podobě Vánoc, prázdnin a dovolených, které přinesou aspoň trochu vzruchu“. Nesnesitelně hádavá žena, zbytky touhy, příznaky stáří a pochybnosti o sobě samém – to vše se odráží v nesouvislém ději, odehrávajícím se nahoře v domě i ve sklepeních pod ním. Rupp umí psát, jenže nekonečný rozlet fantazie v mírně absurdních či zlomyslných dějových epizodách není samospásný, takže se z neomezené svobody bdělého snu může velmi snadno stát přehlcující nuda. Relevantní proto v této knize nejsou labyrinty mysli, v nichž je možné snad úplně všechno, ale pouze několik stran, na kterých autor celkem uvěřitelně analyzuje lidskou průměrnost, automatizaci životních úkonů a mučivost mezilidských vztahů i stárnutí. Konečné zjištění, že není možné utéct před sebou samým a že se nelze schovat ani před ubíjející každodenností, je však v poměru k takovému množství imaginativního balastu dost neuspokojivé.

Karel Kouba

Nathan Cowdry

Náraz

Přeložila Martina Knápková

Trystero 2022, 134 s.

Nakladatelství Trystero se zatím zaměřovalo na velká jména a výrazné počiny americké nezávislé komiksové scény, ať už to byla díla klasiků Charlese Burnse, Daniela Clowese a Jima Woodringa nebo oceňovaná novinka Sabrina Nicka Drnasa. V této společnosti nemůže nový vydavatelský počin dopadnout jinak než jako zklamání. Debutový grafický román Náraz britského kreslíře a scenáristy Nathana Cowdryho vyšel původně ve slavném americkém nakladatelství Fantagraphics, nicméně jde o titul, který v zahraničí zatím nevzbudil větší pozornost (originál byl ostatně publikován teprve loni). Příběh, v němž mluvící pejsek společně se svou paničkou pašují drogy a přichomýtnou se k nim mluvící kalhotky s postranními úmysly, hezky zapadá do portfolia groteskní komiksové alternativy a vlastně na něm není nic vyloženě špatně. Cowdry efektivně těží z kontrastu brutálního cynismu a infantilní roztomilosti: v jeho líbivé cartoonové kresbě narážíme na roztomilá zvířátka stejně často jako na obrazy rozříznutých břich a pubického ochlupení. Problém je, že podobný přístup jsme zvyklí i v mainstreamu vídat poměrně často už dob South Parku nebo filmu Meet the Feebles Petera Jacksona a dnes nám ho komiks a animace nabízejí v takové míře, že nás sám o sobě asi těžko překvapí. Cowdryho dílo bohužel nepřesahuje úroveň poctivé, ale poněkud předvídatelné šokantní hříčky, která bude pro spoustu čtenářů pořád v lecčems hraniční, ale otrlejší publikum ji bude vnímat jen jako pokus vlámat se do dávno otevřených dveří.

Antonín Tesař

Tommy Orange

Tam tam

Přeložila Alžběta Ambrožová

Vyšehrad 2021, 272 s.

„Žádné tam tam není,“ šeptá Dene Oxendene, mladý filmař, který chce točit skutečné životní příběhy současných amerických indiánů, registrovaný člen čejenských a arapažských kmenů a zároveň alter ego autora knihy Tam tam Tommyho Orange. Původním obyvatelům Ameriky bylo jejich „tam“, místo, kam by se mohli vrátit, vzato – a co víc, vzpomínky na něj byly přemazány dějinami těch, kteří ho ukradli. Zvolená polodokumentární poloha, zaznamenávající nezdolné odhodlání přežít genocidu předků, ale i generacemi předávanou bolest, marně tišenou alkoholem a drogami, by sama o sobě na výjimečnou knihu nestačila. Na tu ji povyšuje právě zvolený přístup sebevědomého autora. Literární debut Tam tam totiž není sbírkou příběhů městských indiánů, ale souborem perspektiv, z nichž různorodé postavy – dealeři, sociální pracovnice, údržbář i vzdělaní mladí s uměleckými ambicemi – nahlížejí jednu událost, která se mnoha z nich stane osudnou: střelbu na oaklandském powwow. Pamatuji si, že na konci devadesátých let bylo sanfranciské muzeum kalifornských indiánů podezřelou fetišizací zlikvidované kultury, nad níž se vznášel puch potlačených výčitek svědomí. V roce 2000 se muzeum s bílou nadací, tyjící i z otrocké práce indiánů, hrdě rozloučilo a nyní působí jako skutečně živá kulturní instituce podporující místní indiánskou komunitu. Lze čekat, že v tomhle zálivu se mezi těmi, kdo se nyní aktivně hlásí k žité indiánské identitě, ještě ledacos literárně pozoruhodného urodí.

Marta Martinová

Simone de Beauvoir

Nerozlučné

Přeložil Alan Beguivin

Euromedia Group – Odeon 2021, 144 s.

Rukopis z pozůstalosti francouzské spisovatelky, filosofky a feministky Simone de Beauvoir pochází z roku 1954, poprvé ale vyšel až v roce 2020 – a tehdy také dostal titul Nerozlučné. České vydání následovalo s ročním odstupem. Beauvoir v něm oslovuje svou kamarádku Élizabeth Lacoinovou, s níž prožila dětství za první světové války a s kterou zůstala v úzkém kontaktu až do její předčasné smrti: „Já zde s vámi rozmlouvám díky důmyslu literatury. Ostatně není to doopravdy náš příběh, nýbrž příběh námi inspirovaný.“ Přes tuto deklarovanou fiktivnost je součástí knihy obrazová dokumentace, kde vedle dobových fotografií najdeme také ukázky z korespondence obou přítelkyň. Simone, která se podepisuje „Vaše Nerozlučná“, se mimo jiné dočítá: „Navzdory vzdálenosti jsem často s Vámi. Víte to, ale říkám to pro potěšení z toho, že mé pero píše tak nezpochybnitelnou pravdu.“ Do jednoho z otištěných dopisů Beauvoir vepsala úryvek ze svého deníku, čímž dochází k dalšímu zmnožení autobiografických prvků. „Zde je pro Vás zkopírovaných, ba dokonce nedotčených – v tom, co v nich dnes večer považuji za trapné – několik výňatků z mých poznámek, za nimiž si i dnes z celé duše stojím.“ Jako celek kniha představuje především příběh emancipace dvou dívek-intelektuálek od přísné katolické morálky a jejich obtížnou pozici mezi osobním a společenským. Právě propojování obou poloh je autorce vlastní – a vystačí si přitom s věcným, někdy až strohým, zároveň ale nuancovaným stylem.

Kristina Láníková

Party Hárder: Summer Massacre

Režie Marty Pohl, ČR 2022, 100 min.

Premiéra v ČR 23. 6. 2022

Klub sráčů na Mácháči. Tak nějak by mohla znít stručná charakteristika druhého dílu obhroublé komedie Martyho Pohla Party Hárd. Oproti vysloveně DIY jedničce vypadá Party Hárder: Summer Massacre o něco profesionálněji, nicméně v jádru je to pořád nadšenecký projekt, na kterém je hodně znát, že režisér, jeho herecký ansámbl i značná část štábu pracuje čistě intuitivní metodou. Ve výsledku to ale příliš nevadí, protože díky poctivě dávkovanému nechutnému a provokativnímu humoru snímek poměrně důstojně naplňuje nároky spojené se svým žánrem. Film o trojici přitroublých outsiderů, kteří si jedou na prázdniny užívat na Mácháč, je určitě odvážnější než dvacet let staré české filmy typu Snowboarďáků, zároveň ale duchem zůstává v éře, kdy scény, v nichž teenager strká penis do čerstvě upečeného koláče, měly šanci někoho nadchnout či pohoršit. Party Hárder je radostně infantilní přehlídka nechutností, která je navíc na české poměry mimořádně pozitivní vůči alternativním subkulturám. I ofenzivní humor, do kterého se občas pouští, je vlastně spíš roztomilý než urážlivý. O to nepatřičněji působí občasné názory, že Pohl útočí na dnešní, domněle hyperkorektní společnost. Autoři těchto výkřiků si evidentně pletou korektnost s prudérností. Summer Massacre se svým radostným přitakáním outsiderům libujícím si v shit parties a záměrně parodickým, polodementním sexismem je ve skutečnosti spíš neškodná legrace.

Antonín Tesař

Adam Žufníček

The beast I am taming is taming me back

Prostor 39, Praha, 9. 5. – 29. 7. 2022

Zjišťuji, že mám za sebou onen zlomový bod života, kdy člověk začne sklouzávat ke generačním generalizacím: dnešní mladé zajímá to a to. Po téhle, celkem ještě neškodné fázi přirozeně následuje daleko horší – no, každej má svoje – a ta nezřídka vrcholí povzdechem „přestávám tomu rozumět“, za nímž se ve skutečnosti skrývá ukřivděnost, že se realita mění i bez našeho přičinění. Adam Žufníček se narodil těsně před zlomem milénia, a patří tedy ke generaci, kterou svět přírody fascinuje nikoli jako jeden z možných námětů tvorby, ale jako něco, co podmiňuje další existenci lidstva. V diptychu, který dal výstavě v Prostoru 39 jméno, The beast I am taming is taming me back, využívá devadesátkové hadříky s leopardími vzory. Diptych ale formou vyčnívá – další prezentovaná tvorba, barevné kresby pastelkami evokující hravost fantasy fanartu, které letos Žufníček vystavoval i v brněnské Galerii Art, má sotva osminový formát. Dětinskou fascinaci nebezpečím – hadi a draci lezou ze studní, tůní s vrbami a z moří, v nichž troskotají lodě – konturují černé plastické rámy se zakroucenými chapadly. Zřetelně se odkazuje i k jungiánské symbolice a oldschooll psychedelii šedesátých let, až si divák pokládá otázku, která je samozřejmě chyták: maluje to umělec, dítě nebo blázen? Kdyby mé vrstevníky fascinovala skutečná divočina tolik jako generaci takzvaně nastupující, nemuseli bychom teď uhýbat pohledem i před očima vystříhanýma z látky a tolik se bát, že nás bestie, jíž stále vůbec nerozumíme, všechny pohltí.

Martin Zajíček

Andy Weir

Spasitel

Přeložil Michal Prokop

Audiokniha, Témbr 2021

Andyho Weira čtenáři znají jako autora sci-fi, který vyniká zejména do detailů promyšlenou mimozemskou fyzikou. V Marťanovi, svém asi nejznámějším románu, zfilmovaném Ridleym Scottem, nechal hlavní postavu napospas nehostinné planetě. Ve Spasiteli, své zatím poslední knize, za jejíž interpretaci získal herec Lukáš Hlavica cenu Audiokniha roku 2021, je hlavní hrdinovou misí zachránit planetu Zemi před globálním ochlazováním, které ji čeká poté, co se energií ze Slunce začne živit neznámý organismus. Tentokrát však hrdina, který se vydává do vzdálené hvězdné soustavy, sám nezůstává – setkává se s vyspělou mimozemskou civilizací. Weir dokáže zručně gradovat dobrodružství a svým čtenářům informace nabízí po dávkách – od prvního setkání s astronautem, který netuší, kde a proč je, až po nečekanou situaci, kdy se s ním rozloučíme. Splétá přitom dvě dějové linky, z nichž jedna popisuje pobyt ve vesmíru, druhá okolnosti, které k misi vedly. Weirova snaha o detailnost a zdlouhavé popisy sice zpomalují plynulost četby a snižují napětí, na druhou stranu se tak ledacos dozvíme o aplikování pozemské vědy v prostoru beztíže. Autoři zvukové verze si trochu zjednodušili práci s hudebností řeči mimozemšťana, Hlavica si ale naopak opravdu pohrál s vystižením měnící se nálady ústředního hrdiny. Přechody mezi chvílemi, kdy se zachránci Země daří a kdy úplně ne, jsou sice trochu předvídatelné, přesto je dvacet hodin s vesmírnými parťáky vyplněno nepolevující zábavou.

Jiří G. Růžička

Leikeli47

Shape Up

LP, RCA Records 2022

Brooklynská rapperka Leikeli47 spojila svou uměleckou výpověď s maskou a toto gesto ji teď předchází a určuje její identitu: je to „ta rapperka v kukle“ a publikum se k ní skrze toto utajení vztahuje. Není to těžké, protože balaklava s velkými otvory pro oči a ústa namísto skrývání jedinečného spíše akcentuje společnou touhu odlišit se, mít co tajit a co chránit. Zároveň je to ona „maska“, kterou si nasazuje vypravěč, aby mohl vyprávět – což je v rapu klíčové. Černá kukla odkazuje k aktivismu i batmanovským superschopnostem; bílá bandáž z obalu debutového alba Wash & Set asociuje kosmetickou kúru; látka s orientálními ornamenty symbolicky atakuje okcidentální těžiště popové hudby; měkký úplet v bledě růžové z období předposlední desky Acrylic sugeruje intimitu a sebepéči. Obě zmíněné nahrávky pak spolu s aktuálním albem Shape Up tvoří „beauty“ trilogii věnovanou způsobům, jimiž černé ženy formují svůj vzhled a svou osobnost. „Kosmetické salony jsou místem bezpečí pro všechny ženy, ale hlavně pro ty z afroamerické komunity,“ poznamenala k tomu před časem sama hudebnice, která ve své tvorbě spřádá prvky hip hopu, R&B a techna do pulsující, minimalistické, ale pestré a stále kompaktnější textury. Vraťme se však ještě k maskování, o němž Leikeli říká: „I když nosím masku, chci, aby v ní lidé viděli sami sebe.“ Lícem této masky je emancipace, rubem safe space. A její nejnovější podobu už netvoří pružná textilie ani akrylát (z něhož se dají vytvořit „nehty až do stropu“), ale virtuální rozhraní: několik pixelů namísto tváře.

Billy Shake jr.

Party Hárder: Summer Massacre

Simone de Beauvoir: Nerozlučné

Tommy Orange: Tam tam

Vymýšlení Balkánu

Od objevu k vynalezení, od vynalezení ke klasifikaci

Kdyby Balkán neexistoval, museli bychom si ho vymyslet.

Hermann Keyserling

Začátkem dvacátého století už v evropské literatuře existoval zformovaný obraz Balkánu. Navíc se dále rozvíjel téměř výhradně právě pod označením Balkán. Ačkoli měl daleko k jednomyslnosti, zahrnoval mnoho společných rysů. Zeměpisné objevení šlo ruku v ruce se souběžným vynalézáním oblasti: tyto dva procesy se od sebe ve skutečnosti nedají oddělit. Cestopis, stejně jako jiný narativ, „zároveň prezentuje a reprezentuje svět, tedy zároveň vytváří nebo formuje realitu a tvrdí, že je na této realitě nezávislý“. Objev Balkánu spadá do obecných principů toho, jak se lidé vyrovnávají s jinakostí. Lidská snaha dávat smysl a řád světu „buduje nomos“ a vyžaduje typizaci, která s sebou nese poznatelnost a předvídatelnost. Co přesně nutí lidské bytosti vyvíjet formální kategorie, je formálně-kategoricky nezodpovězená otázka, zjevně ovšem jde o hluboce zakořeněnou potřebu a „kategorie, v nichž sdružujeme události okolního světa, jsou konstrukty nebo výmysly; ‚neexistují‘ totiž ve vnějším prostředí“. Prvořadým úspěchem kategorizování je zmírnění komplexity a nutnosti neustále se učit; dva hlavní cíle vnímání jsou stabilita a srozumitelnost nebo ohraničenost. Během vnímání své dojmy vsazujeme do něčeho, co Frederic C. Bartlett nazývá „schémata“, Alfred Schütz „recepty“ a Maurice Merleau-Ponty „formy“: „Vnímání neznamená pasivně nechávat smyslový orgán – třeba orgán zraku nebo sluchu – přijímat hotový dojem zvnějšku, jako když na paletu přibude barva… Obecně se soudí, že všechny naše vjemy jsou od začátku schematicky předurčené.“ Přijaté informace organizujeme podle „vzorců, za které jsme z velké části odpovědní my vnímatelé“ (viz knihu Mary Douglas Čistota a nebezpečí [1966; česky 2014] a článek Stephena C. Ainlaye a Faye Crosby „Stigma, Justice, and the Dilemma of Difference“, 1986).

Pokud postulujeme neoddělitelnou povahu procesů objevování a vynalézání, musíme zdůraznit, že během devatenáctého století, kdy byl Balkán objevován a popisován, jej proces shromažďování vědění ještě přísně neškatulkoval do předem připravených schémat. Všichni víme, že neexistuje žádná „v podstatě deskriptivní“ kategorie, že deskripce znamená „ustanovit místo významu, konstruovat předmět vědění a vytvářet takové vědění, které bude spoutané tímto aktem deskriptivní konstrukce“ (viz Aijaz Ahmad: In Theory, 1992). A přece to byl proces získávání a shromažďování vědění, co v tomto období dalo Balkánu méně jednoznačnou povahu bez kategorických a drtivých soudů. Ostatně „kde není rozlišování, není poskvrnění“. A přece se zdá, že „po přísnosti dychtíme všichni“, že touha po „pevných liniích a jasných obrysech“ je součástí lidské povahy. Během shromažďování a uspořádávání dalších informací člověk rozšiřuje systém nálepek: „A tak se vytváří konzervativní zkreslení. Dává nám sebedůvěru. Kdykoli sice může nastat nutnost pozměnit strukturu našich předpokladů, abychom začlenili nové zkušenosti, nicméně čím lépe zkušenost odpovídá minulosti, tím větší důvěru ve své předpoklady můžeme mít“ (Mary Douglas). Jádro sklonu k vytváření vzorců – schéma – je z hlediska longue durée nepochybně dynamické, nicméně v kratším horizontu vykazuje jistou stálost.

Země hrůzy

Ve druhé polovině 19. století už zbojnictví v Řecku značně přispělo k ústupu filhelénství a po několika vraždách anglických turistů v roce 1870 nakonec i k jeho smrti. Návrat Makedonie pod přímou nadvládu Vysoké porty po Berlínské smlouvě z roku 1878 otevřel cestu revoluční činnosti proti Osmanské říši a zároveň guerillové válce mezi soupeřícími frakcemi sousedních států. Zrod makedonské otázky posílil pověst poloostrova jakožto turbulentní oblasti a Makedonie coby „země hrůzy, ohně a meče“. Nenávist a zrůdnosti páchané konkurenčními křesťanskými skupinami podnítily i tak znalého a dobromyslného autora, jako byl John Foster Fraser, k označení poloostrova za „naprostý guláš“ a makedonské otázky za „balkánský problém“.

Tehdejší Angličané pyšnící se tradicí empirismu byli překvapivě náchylní k jednoduchým generalizacím. Harry De Windt líčil svou cestu po Balkánu a evropské části Ruska jako výlet „surovou Evropou“ a přechod přes „divoká a zákon neznající území mezi Jaderským a Černým mořem“, přes „semeniště zločinu a zbojnictví“. Jiní dva britští autoři při popisu Makedonie v knize s výmluvným názvem A Plea for the Primitive (Obhajoba primitiva, 1921) hloubali nad „nezralým, neosvíceným intelektem“ makedonského sedláka. V krátké pasáži o povaze Makedonců jako by dosáhli syntézy v otázce dědičnosti versus prostředí: „Útlak a naprostý nedostatek vzdělání (…) spojily síly a rozvinuly lstivou povahu a přirozený sklon k divokosti.“ Ve Spojených státech nic neposílilo tento názor víc než proslulá aféra Ellen Stoneové – únos zasloužilé americké misionářky a učitelky jednou z band Janeho Sandanského v roce 1901. Ačkoli záležitost měla šťastný konec a Stoneová, propuštěná výměnou za tučné výkupné, se později stala sympatizantkou makedonského boje, celé oblasti to dalo „teroristický“ cejch. Makedonská otázka byla na Balkáně natolik v centru pozornosti, až pozorovatelé zapomínali na její poměrně nedávný původ. Konrad Bercovici, jinak dobře informovaný autor, v raných třicátých letech prohlašoval, že „makedonské záležitosti udržují Evropu v napětí posledních sto let“ – zřejmě proto, aby dodal svým tvrzením větší váhu.

Mrsknout nepřítele z okna

V roce 1903 otřásl veřejným míněním na Západě mimořádně strašlivý násilný čin: zabití a defenestrace Alexandra a Dragy v Bělehradě, královražda obzvlášť ohavná pro monarchisty v Rakousku-Uhersku a Velké Británii. Deník New York Times vysvětloval, že defenestrace je „rasově příznačná“ pro „primitivní slovanský kmen“: „Jako smělý Brit srazí nepřítele k zemi pěstmi, jako jižní Francouz soka složí vědecky přesným kopem, jako Ital použije nůž a Němci přijde vhod pivní džbán, Čech nebo Srb ‚mrskne‘ nepřítele z okna.“ Tento čin vedl ještě v roce 1988 uznávaného historika Zbyňka Anthonyho Bohuslava Zemana k závěru, že „bodem zvratu ve vztazích Rakouska a Srbska nebyla ani tak anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908, jako brutální vojenský převrat v Bělehradě o pět let dříve“. Zdálo se, že civilizovaní Rakušané nemohli strávit právě mimořádnou ohavnost tohoto aktu, a nikoli jakési esoterické hospodářské třenice, nacionalismus a raison d’état. Henry Noel Brailsford, který byl činný v britském fondu pomoci po potlačení makedonské revolty z roku 1903, jako jeden z prvních znechuceně vyjádřil svoje přesvědčení, že mezi morálními standardy Londýna či Paříže a Balkánu panují zásadní rozdíly. Bez pozastavení nad jednáním Angličanů v Jižní Africe, Indii nebo Irsku napsal:

„Snažil jsem se, nakolik je toho Evropan schopen, soudit křesťany i Turky tak shovívavě, jak to jen jde, se zřetelem k rozdílnosti mezi standardy Balkánu a Evropy. V zemi, kde rolník orá s puškou přes rameno, kde panovníci vládnou na základě své schopnosti občas někoho zmasakrovat, kde se počítá s tím, že křesťanští biskupové osnují politické vraždy, má život jen relativní hodnotu a vražda představuje jen relativní provinění. Jednotlivé balkánské národy si ve zlovolnosti nijak nezadají – všechny jsou takové, jakými je učinila staletí asijské nadvlády.“

Robert W. Seton-Watson, renomovaný historik habsburského rodu a Balkánu, si vzal dvojmonarchii na paškál za to, že nebyla ve své politické a kulturní misi na Balkáně konzistentní. Stál si za názorem, že triumf všesrbské myšlenky by znamenal „triumf východní kultury nad západní a uštědřil by osudnou ránu pokroku a modernímu rozvoji na celém Balkáně“. Není pochyb o tom, že agresivní srbský expanzionismus nebyl pro vývoj Balkánu nejpříznivější, nicméně připisování fenoménu nacionalismu zrovna „východní kultuře“ zní od odborníka na probouzení národností Balkánu podivně.

Balkánská krutost byla vždy vysvětlována poukazem k Východu. Harry De Windt při popisování vendety v Černé Hoře došel k závěru, že „život tu má bezmála stejně nízkou cenu jako v Číně a Japonsku“. Srovnání s Východem posilovalo pocit odlišnosti a zdůrazňovalo orientální povahu Balkánu. I přes rostoucí kritiku dění na Balkáně byla teprve po druhé balkánské válce dosavadní, byť pouze mírná očekávání pokroku vystřídána takřka naprostým zklamáním: podle Setona-Watsona „přehnané nadšení z triumfů balkánské jednoty bylo v západní Evropě nahrazeno přehnaným znechucením nad bratrovražedným bojem dřívějších spojenců a sklonem přehlížet jeho fundamentální příčiny“.

Primitivní vesnice Sarajevo

Největším zločinem Balkánu, vpravdě jeho prvotním hříchem, byly ovšem výstřely Gavrila Principa, které ohlásily začátek první světové války. Zanechaly tak na veškerém hodnocení oblasti nesmazatelnou stopu. Zatímco ještě po makedonském povstání roku 1903 mohl britský korespondent týdeníku Graphic dobrosrdečně hovořit o „starém dobrém Balkánu, kde se pořád něco děje“, rok 1914 jakoukoli nejednoznačnost vymazal. Nesmírně populární text Johna Gunthera Evropa, jaká je (1936, česky 1937) pak shrnul pocity na druhé straně Atlantiku:

„Je nesnesitelnou urážkou lidské a politické přirozenosti, že tyto bídné a nešťastné zemičky na Balkánském poloostrově mohou mít a mají rozepře, které vyvolávají světové války. Nějakých sto padesát tisíc mladých Američanů zahynulo kvůli události, jež se odehrála v roce 1914 v primitivní zablácené vesnici Sarajevu. Ohavné a takřka obscénní pletichy balkánské politiky, pro západního čtenáře stěží srozumitelné, jsou pořád zásadní pro mír v Evropě a snad i v celém světě.“

Jakkoli mohou být hořké pocity pochopitelné, je příznačné, že tato pasáž se zachovala i ve válečném vydání z roku 1940. Hitlerovy pletichy byly zjevně pro západní čtenáře srozumitelnější, protože byly západní. Odtud už je jen krůček k přímému tvrzení, že i vinu za druhou světovou válku lze přičíst Balkánu. Nepochybně je to velký skok a trvalo padesát let, než ho někdo učinil. Robert Kaplan, který otevřeně usiloval o roli Rebeccy West devadesátých let, v knize Balkan Ghosts (Balkánské přízraky, 1993) tvrdí, že „kupříkladu nacismus se může hlásit k balkánským kořenům. Mezi vídeňskými činžáky, v semeništi etnické zášti blízké jihoslovanskému světu, se Hitler naučil, jak nenávidět tak nakažlivě“.

Je ironické číst si odstavec o „primitivní zablácené vesnici“ ve světle dnešních chvalozpěvů o multikulturním ráji krásného kosmopolitního města Sarajeva zničeného v devadesátých letech. Podle Guntherovy logiky se Sarajevo muselo tímto nádherným městem stát za barbarské nadvlády nezávislé jihoslovanské monarchie a pak zejména za jugoslávských komunistů, zatímco za osvíceného panování Habsburků bylo jen ohyzdnou vesnicí.

Balkán a Orient

Dokonce ani během války nebyl stereotypní obraz Balkánu neměnný. Mechthild Golczewski ve své analýze německých a rakouských válečných zpráv z let 1912 až 1918 ukazuje různé postoje k jednotlivým balkánským národům, jimž ovšem scházelo jasně vymezené pojetí toho, co vlastně Balkán reprezentuje. Pokud se tato kategorie používala k označení obecných regionálních vlastností (například pohostinnosti, klišé o sedlácích a horalech, lidech blízkých přírodě, zpátečnictví, nepořádnosti atd.), byla tak vágní a nespecifická, že se dala vztahovat i na obyvatelstvo mimo balkánskou oblast. Její přesvědčivost vždy spočívala v kombinaci neurčitosti a emotivní složky. Navíc byla používána spolu s dalšími generalizujícími výrazy, z nichž nejčastější byl „Orient“, synonymum pro špínu, pasivitu, nespolehlivost, misogynii, sklony k pletichaření, neupřímnost, oportunismus, lenost, pověrčivost, letargii, liknavost, neefektivnost a neschopnou byrokracii. „Balkán“ se do jisté míry s „Orientem“ překrýval, navíc k němu ale patřily vlastnosti jako krutost, neotesanost, nestabilita a nevyzpytatelnost. Oba pojmy se používaly v protikladu k Evropě symbolizující čistotu, řád, sebekontrolu, sílu charakteru, smysl pro právo, spravedlnost nebo efektivní správu, zkrátka „kulturně vyšší stupeň vývoje, který zároveň zušlechťuje lidské jednání“. Můžeme sice souhlasit s tím, že představa „Balkánu“ byla dostatečně neostrá na to, aby mohla označovat specifickou regionální charakteristiku, nebylo však pochyb, že emotivní složka, k níž se autoři uchylovali nebo k ní intuitivně odkazovali, měla základ v již internalizovaném, ale nikoli jasně artikulovaném stereotypu. Za nevinného by se mohl prohlašovat snad jen naprosto neznalý člověk, jako jistá Američanka, která o Dalmácii mluvila jako o „místě, odkud jsou ti psi“.

(…)

Pojem „balkanizace“ se objevil v důsledku balkánských válek a první světové války. Balkánu tak byl definitivně přiřknut zcela negativní význam. Nedošlo k tomu ovšem naráz, a dokonce i během balkánských válek byl západní tisk spíše ironický než pohrdavý. Obraz Balkánu stavěl do popředí násilí jako ústřední, dříve ne tak dominantní rys. Násilnosti nebyly v dějinách Balkánu žádnou novinkou. Evropany děsila některá specificky „východní“ zvěrstva, obzvlášť narážení na kůl, které živilo představivost všech cestovatelů. Právě tato exotičnost proměnila historickou postavu Vlada Țepeșe v nesmrtelného Drákulu; ten ovšem není ani tak ilustrací balkánské násilnosti, jako spíš prvkem temné gotické obrazotvornosti. Tyto tresty ovšem bývaly obvykle vnímány jako výstřednosti panovníků, a nikoli jako nedílná, biologická součást regionu. Násilí jako hlavní motiv Balkánu bylo přísně vzato fenoménem zrozeným až po balkánských válkách. Slovy Rebeccy West z knihy Black Lamb and Grey Falcon (Černé jehně a šedý sokol, 1941): „Násilí bylo vskutku to jediné, co jsem o Balkáně věděla, co jsem věděla o jižních Slovanech. To vědomí jsem čerpala ze vzpomínek na svůj raný zájem o liberalismus, na listy spadané z džungle letáků svázaných provázkem v těch nejzaprášenějších rozích krámů a později z předsudků Francouzů, kteří slovo ,Balkánec‘ používají jako nadávku ve smyslu barbara typu rastaquouère.“

Čistokrevní Herzoslováci

Obraz specificky balkánského násilí inspiroval v roce 1925 Agathu Christie k sepsání detektivky Tajemství Chimneys (1925, česky 2006), spadající mezi knihy trefně označené jako „milostné romány z imaginárního balkanoidního knížectví s vražednou atmosférou“. Vytvořila strašidelnou postavu Borise Ančukova se slovanskými rysy (ačkoli ne zrovna typickými pro jižní Slovany), „velkého plavovlasého muže s vysoko posazenými lícními kostmi, velice hluboce modrýma očima a netečným výrazem“. Tento muž samozřejmě mluvil anglicky s těžkým cizokrajným přízvukem. Byl komorníkem čerstvě zavražděného prince Michaela, a jak se na balkánské postavy sluší, hořel touhou svého pána pomstít:

„‚Něco vám řeknu, anglický policisto, položil bych za něj život! A protože je mrtvý a já ještě žiju, mé oči nepoznají spánek a mé srdce si neodpočine, dokud ho nepomstím. Vyčenichám jeho vraha jako pes, a až ho najdu – Á!‘ Rozzářily se mu oči. Znenadání vytáhl zpod saka obrovský nůž a výhružně jím zamával. ‚Nezabiju ho najednou – kdepak! Nejdřív mu uříznu nos, pak mu uříznu uši a vydloubnu oči a pak, pak pohroužím tento nůž do jeho černého srdce.‘“

Šokovaný Angličan v reakci zamumlal: „Čistokrevný Herzoslovák, přirozeně,“ a dodal: „Naprosto necivilizovaní lidé. Zbojnické plémě.“ Herzoslovensko bylo výmyslem Agathy Christie: „Je to jeden z balkánských států, ne? Nejdůležitější řeky neznám. Nejvyšší pohoří taky ne, jenom vím, že země je značně hornatá. Hlavní město Ekarešť. Obyvatelstvo tvoří převážně zbojníci. Národní zálibou jsou revoluce a vraždění králů.“

Na tomto zeměpisném výmyslu je kouzelné, jak pěkně ilustruje dva body: zaprvé Christie reprodukuje krystalizovanou kolektivní představu o Balkánu, nikoli dřívější rozrůzněné pojetí jednotlivých balkánských národů, a zadruhé zcela opomíjí rozdíl mezi Balkánem a nově vzniklými státy střední Evropy. Herzoslovensko je očividně rýmovanou parodií na Československo, kombinací Hercegoviny a Slovenska. V roce 1925, dlouho před politikou appeasementu, se toto dílo na Československo dívalo jako na vzdálenou, neznámou zemi z Chamberlainova slavného bonmotu. Nebylo tu ani tušení budoucího pocitu viny, který potom formoval britské a americké psaní o „nejcivilizovanější výspě Slovanů“. Přestože Tajemství Chimneys není nejoblíbenějším románem Agathy Christie, dočkalo se v následujících desetiletích několika vydání a vzhledem k všežravému zájmu jejích oddaných fanoušků představuje dobrou ilustraci cest, jimiž se balkánský diskurs dostával k širšímu publiku. Během tohoto období snad můžeme opatrně mluvit o postupném formování obecně západního přístupu, který nahradil různorodé pohledy národní, tedy o internacionalizaci stereotypu.

Meziválečné období pak přineslo další proud v podobě rasismu, který předtím stihl ovlivnit i zásadní část evropského myšlení devatenáctého století. Rasismus v moderním smyslu slova můžeme vysledovat již ve Španělsku století šestnáctého, nicméně jakožto evropský fenomén „se zakládal na intelektuálních proudech, které v osmnáctém století poznamenaly jak západní, tak střední Evropu, jmenovitě na nových osvícenských vědách a pietistickém hnutí v křesťanství“. Zeměpisné objevy podněcovaly zvědavý zájem o vzdálené kultury a postupně daly zrod nové vědě – antropologii, zaměřené na místo lidstva v přírodě a zejména klasifikaci lidských ras. Byl tu jásot nad přírodou v protikladu k umělosti lidské společnosti, ale raná idealizace vznešeného divocha brzy ustoupila pocitu nadřazenosti. Domorodým obyvatelům byl přisouzen nižší stupeň bytí a záhy byli stigmatizování jakožto barbaři, jež je nutno ovládnout a vzdělávat. Když se do centra pozornosti dostal Balkán, mýtus o vznešeném divochovi byl už dlouho passé.

Autorka je historička a balkanistka. Působí na Univerzitě Illinois v Urbana-Champaign.

Z anglického originálu Imagining the Balkans (Oxford University Press, 2009) vybral Michal Špína. Přeložila Adéla Špínová. Redakčně upraveno.

2022 / 14-15 - cesty na Balkán

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Čefur, nebo Janezek?

Postjugoslávie v prózách Gorana Vojnoviće

Napříč – Stavební deník

Nějaká Cécile

Nie je pravda

Nosné múry

Obrana sezonních próziček z Letné - literární zápisník

Platonova jim nedáme - slepá v kopřivách

Sedmihlásek obecný

Šepoty z tyla Európy

Albánska reportáž Margo Rejmer

Střípky z vesmírných válek

K čemu jsou zbraně podle Iaina M. Bankse

Tak kde jsou ti barbaři?

Balkán začíná na Ukrajině

Třídní sraz po třiceti letech

Vezmi mě domů

Dotýkáme se míst, která bolí

S tvůrci „nové české intimity“ o domácí kinematografii

Tenkrát na Balkáně

Heterotopie jugoslávských filmů

Kristina Láníková: Zykalor

Lesná v bronzové a růžové

Nový příspěvek k monografiím sídlišť

Se zavřenýma očima

Luigi Nono na operním bienále NODO

Tam daleko

Branko Mataja a emigrantské blues

Uspořádanost neuspořádanosti, bohové a pravidla - muzikologický deník

Cestou k upířímu hradu

Putování Transylvánií proti srsti draculovského mýtu

Hlad jako pokračování války?

Jediný zdroj lidstva - ultimátum

Naděje na mír?

K historii občanské války v Kolumbii

Naši za hranicemi

Jak balkánské země přicházejí o budoucnost

par avion

Z arabského tisku vybral Jan Kondrys

Pět let od Grenfellu

Konec anglického snu o dostupném bydlení

Revoluce se nekoná

Francie už není pouze Macron

Bolavá místa

Zapomnění Davida Fostera Wallace

Deregulovaný Bělehrad

S členkami Ministarstva prostora o rozvoji srbské metropole

Jan Rupp: V břečťanu

Kdo se dívá na jih od Haliče?

Čechy na Balkáně přitahuje to, co většinu místních odpuzuje

minirecenze

Party Hárder: Summer Massacre

Simone de Beauvoir: Nerozlučné

Tommy Orange: Tam tam

Vymýšlení Balkánu

Od objevu k vynalezení, od vynalezení ke klasifikaci

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3