2022 / 16 - pandemie hladu

S Afrikou jsou často spojovány extrémy: kmenové války, banánové republiky, dětští vojáci, obchod s lidmi a samozřejmě i ubohé bytosti kost a kůže. Stačí si vzpomenout na proslulý esej Jak psát o Africe (viz A2 č. 4/2021), v němž Binyavanga Wainaina ironicky vyjmenovává mnohá klišé západní reprezentace afrického kontinentu, mimo jiné právě hlad: „Na obálce nebo uvnitř knihy se nesmějí objevit spokojení a vyrovnaní Afričané, tedy ledaže by získali Nobelovu cenu. Kalašnikov, vystouplá žebra a obnažená ňadra: na tohle vsaď.“ Afrika ani subsaharské literatury však nejsou plné hladovějících Afričanů a Afričanek.

Pátrání po motivu

Bylo by přitom nemístné tvrdit, že tento problém na africkém kontinentu neexistuje nebo že byl společnými silami Západu a místních vlád zažehnán. Je smutná pravda, že každý čtvrtý obyvatel subsaharských států trpí podvýživou (nejvážnější situace je v Jižním Súdánu, Středoafrické republice či Somálsku). To však z této skutečnosti ještě nedělá zmapovatelný literární motiv. Podobně Evropané vypijí nejvíce pint, půllitrů či tupláků piva za rok, a přesto bychom v evropských literaturách jako jedno z témat nutně nehledali poruchy trávicího traktu, respektive rakovinu konečníku či nadměrné usazování tuků převážně v oblasti břicha.

Dozajista se najdou literární díla Subsahařanek a Subsahařanů různých žánrů, která budou hlad reflektovat, tak jako Josef Formánek v Úsměvech smutných mužů (2014) popisuje fatální konsekvence alkoholismu. Když jsem prohledával svoji knihovnu frankofonních a anglofonních afrických autorek a autorů, opravdu mě do očí uhodilo několik románů, které do této tematiky zapadají – avšak ze zcela jiného úhlu pohledu: tři autoři a dvě autorky pocházející z různých částí subsaharské Afriky, publikující ve třech historicky odlišných obdobích (koloniálním, postkoloniálním a současném) a věnující se naprosto odlišným problematikám. Spojuje je forma angažovaného románu, který odráží nespravedlnosti na různých úrovních, jež se často až zdrcujícím způsobem propisují do každodenního života obyčejných Afričanů, ale také právě motiv potravin. Není v nich přitom řeč ani tak o hladu, jako spíše o nasycenosti či přesycenosti a jejich podobách.

Palčivé hostiny

Úvodní příklad nás přivádí k extrému překračujícímu stav sytosti, a to k touze po permanentním opojení. Slavný, byť ve své době vysmívaný nigerijský spisovatel Amos Tutuola ve svém prvním románu Piják palmového vína (The Palm-Wine Drinkard, 1952; česky 1966) přivádí na scénu postavu-vypravěče pijana. Jeho nenasytnost způsobila smrt sběrače, jenž si srazil vaz při pádu z palmy. Tato ztráta je pro pijáka nevyčíslitelná, protože jedině on byl schopen alespoň částečně zklidnit jeho apetit. Pijan se tedy vydává na mytickou cestu, při které neváhá sestoupit do města mrtvých, odkud chce sběrače přivést. Neukojitelná žízeň a vidina téměř nekonečných zásob palmového vína (vypravěč totiž zdědil po otci úrodný palmový háj) je pro čtenáře vstupenkou do světa jorubské mytologie a kosmologie. Setkává se s fantaskními bytostmi, objevuje svět vyvěrající z imaginace naprosto odlišné kultury a je svědkem proměny líného pijana v cestovatele mezi skutečností a neskutečností.

Jiným případem je románová prvotina senegalského spisovatele Ousmana Sembèna Le docker noir (Černošský dokař, 1956), ve které hraje dostatek jídla důležitou roli pevného bodu ve společné paměti nelegálních imigrantů, pracujících v marseilleském přístavišti. Román mimo jiné popisuje tísnivé životní podmínky přístavních dělníků pocházejících z francouzských kolonií v Africe – od rasismu ze strany zaměstnavatelů přes směšně nízkou výplatu či nesnesitelné ubytování až po naprostou izolaci od lokálních obyvatel. K nápravě poměrů imigrantům nepomáhají ani neustálé stávky. Vše ale může alespoň na chvíli znovu získat lidskou tvář, a to když unavení subsaharští dělníci vcházejí do jedné restaurace poblíž přístavu, kde majitelka vaří pokrmy z jejich domovin a vždy jim připraví ohromné porce. Zde se hojnost jídla mění v živou a hmatatelnou vzpomínku na rodnou půdu a zároveň uzdravuje unavené tělo po celodenní vysilující práci. Plný talíř je ostrovem v nestabilním moři bídy, kde se snoubí poměrně nebezpečná práce s mnohovrstevným útlakem.

Třetí knihou z doby boje proti kolonialismu je román Mission terminée (Splněná mise, 1955) od kamerunského aktivistického spisovatele Monga Betiho. I tady najdeme motiv hojnosti jídla – nebo dokonce přemíry. Hlavní postava, Jean-Marie Medza, je jakožto intelektuál studující v bělošské škole vyslán příbuznými do rodné vesnice manželky svého strýce, jež od něj utekla. Jean má za úkol přivést ji zpět. Čelí však jedné překážce, kterou vnímá jen on sám: je oslavován coby hrdina, protože jakožto jediný z rodiny a z okolí studoval na koloniální škole, což v něm ale vyvolává morální krizi – studia nedokončil, u maturity propadl a prokazovanou čest si nezaslouží. Vesničané se mu chtějí zalíbit, a tak pro mladého muže pořádají noc co noc oslavy s obrovským množstvím jídla a pití všeho druhu. Avšak sousto v ústech a hlt v krku spaluje Jeanovi vnitřnosti a připomíná mu jeho zdrcující neúspěch. Snaží se tedy opakovaným oslavám vyhýbat, ale bezvýsledně a každá nová hostina je pro něj čím dál palčivějším mučením ducha. Jeho přátelé si ale nedají říct – chtějí mu dokázat, jak si ho váží, a zároveň předvést muži z města, že i vesnický život je zdrojem bohatství.

Když není komu dávat

Z postkoloniální doby pochází román La Grève des bàttu (Stávka žebráků, 1979) od Aminaty Sow Fall, jedné z prvních frankofonních prozaiček ze subsaharské oblasti. I ona zapojuje motiv potravinového dostatku, vykresluje jím ale úplně jiný aspekt senegalské společnosti: pověrčivost. Představitelé hlavního senegalského města Dakaru se rozhodnou před volbami násilím vyhnat všechny žebráky na opuštěnou farmu několik kilometrů za město, aby se zalíbili svým voličům. Nepočítají však s jednou věcí, a to zvykem tzv. povinné almužny. Obyčejní lidé jsou naučení, že pokud něco chtějí nebo je čeká nějaká životní zkouška, případně pokud čelí nemoci, musejí darovat jídlo nebo peníze žebrákům, aby si naklonili síly ovládající chod vesmíru. Avšak po čistce v dakarských ulicích není komu dávat. Vzniklý chaos má dva následky. Odkladiště žebráků, které je brzy objeveno, se rychle stane oázou hojnosti. Dakařané tam nanosí obětiny všeho druhu a žebráci, aniž by kohokoli o cokoli žádali, tak mají vše: střechu nad hlavou, neuvadající komunitní život, jídla a pití, co hrdlo ráčí. Zároveň se ale lidé od stávajícího vedení města odvrátí, neboť nerespektuje tradice. Obraz nekonečných zásob je ironickým vítězstvím té úplně nejnižší sociální třídy, která pouze špinila ulice, nad tou téměř nejvyšší, jež ulice vyčistila, aniž by vzala v potaz fungování společnosti.

Posledním příkladem je mezinárodně oceňovaný román skotsko-sierraleonské spisovatelky Aminatty Forny Ancestor Stones (Kameny předků) z roku 2006. Hlavní hrdinka Abie se po letech strávených v Londýně vrací do rodné země, zničené táhlou občanskou válkou (Sierru Leone opravdu sužovala od roku 1991 celých jedenáct let občanská válka, do které byly zataženy okolní státy, tisíce žoldáků a dětských vojáků). Setkává se se svými tetami, od nichž získává velice úrodná pole kávovníků. Dějovou linku románu tvoří příběhy a osudy těchto žen. V jejich pozadí nicméně vzkvétají kávovníky, které přinášejí vidinu lepší budoucnosti nejenom Abie, jež se díky své píli stává úspěšnou pěstitelkou kávy, ale naznačují i světlou budoucnost úrodné země, která se vzpamatovává z kruté války.

Netvrdím, že subsaharské literatury jsou protkané motivem dostatku jídla, ať už v pozitivním či negativním významu. Spíš jsem chtěl ukázat, že ačkoli reálnou Afrikou hlad obchází, nemusí se to nutně tematizovat v literatuře. Jak se však otiskne do subsaharských literatur velice reálně hrozící potravinová krize způsobená šílenstvím Kremlu, to ukážou až následující postcovidové roky.

Autor je romanista.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Hlad, který je při chuti

Několik nestravitelných vyprávění

„Inu, milostivá paní, ono je jinak jíst něco z pouhé rozkoše a jíst to z hladu,“ praví personifikovaná lidová moudrost a empirie v Obrazech z venkovského života (1855) Boženy Němcové. Titulní postava Babičky tak zpraží kněžnu, která chce vyjádřit svou sociální empatii v okamžiku, kdy se mluví o chudých flašinetářových dětech, jež jedí kočky, vrány a veverky. Kněžna se pohoršuje, že se kvůli tomu lidé těchto dětí štítí, vždyť přece „veverka není špatné jídlo, sama jsem jí okusila“. Sociální i jazyková neobratnost kněžny oproti konverzační pohotovosti babičky, či spíše babiččina prostořekost vzhledem ke kněžnině zdvořilosti spustí diskusi, v níž jídlo a stravovací návyky hrají zásadní roli. Ostatně na zámek se babička s vnoučaty dostala díky jahodám darovaným kněžně. Babička jako všechny matky, jimž umřelo dítě, stejně jahody nejí, protože „to prý chodí Panna Maria po nebi a rozdává to ovoce těm malým dítkám. Kterého dítěte matka ale zdrženlivá nebyla a od toho ovoce jedla, tomu řekne Panna Maria: ‚Vidíš, holátko, na tebe se málo dostalo, matka ti to snědla.‘ Proto se zdržujou matky od požití toho ovoce. No, a když se zdrží do Jana, zdrží se po Janě taky.“

Zakrojit Pánubohu do pat

Zatímco komorník chystá snídani, babička kněžně odvypráví příběh svého života, jenž ji sbližuje s tragickým osudem Viktorčiným a současně ukazuje, že její moudrost povstala z četných strázní a bezmála odysseovského dobrodružství (útěk do světa za láskou, návrat vdovy s osiřelými dětmi válečnou zemí zpět domů). Na zámku servírují kávu, čokoládu a „rozličné lahůdky“, ale babička vše odmítá, protože snídá, obědvá i večeří výhradně kyselo. A tak zatímco kněžna k snídani popíjí kávu a usrkává ústřice, dostává se jí od babičky dalšího poučení, že by si člověk neměl zvykat na panská jídla, „to by brzy ve psí byl“. Lahůdky totiž nedodávají člověku žádnou sílu, což podle babičky dokládá i bledý a suchý vzhled panstva. Známé scény z Babičky ve zkratce ilustrují několik tradičních postojů západních společností k jídlu a stravovacím návykům.

Předně: akt jedení i nejedení je vždy ritualizovaným jednáním, které má vliv na dění mimo tento svět – na sytost zemřelých dětí pobývajících v nebi (když Panna Maria rozdává ovoce), na duše v očistci („Po drobečkách se šlapat nesmí, to prý duše v očistci pláčou.“) nebo na samotného Pánaboha: „Neslyšel jsi, když se zakrojuje do chleba, že se ukrajujou Pánubohu paty? Nechť je jak je, ty se neuč vymýšlet v jídle,“ kárá babička maškrtného Jeníčka. Babiččiny postoje vyjadřují také předvídatelný etický rámec, který vztah k jídlu vytváří i potvrzuje. Nejen obžerství (jeden ze sedmi smrtelných hříchů), ale jakákoli slast, mlsnost souvisí s neřestí. Jídlo nemá být lahodné a chutné, ale syté. Pochutiny, lahůdky – jako káva, čokoláda, ústřice – člověka jen zdržují od práce, vedou k zahálce a hlad stejně nezaženou. Ctností se tak stává nejen střídmost a uměřenost, ale i zdrženlivost a hlad (nikdo nedokáže držet tak přísný půst jako babička).

Svoboda vězí v chrupu

V Kafkově povídce Umělec v hladovění (1922, česky 1964) se hladovění dokonce stává uměním – pořádají se představení, abonenti sedí dlouhé hodiny před klecí s umělcem, přijíždějí školní exkurze, zapalují se pochodně, hrají tuše. Estrádní hladovění představuje zábavnou podívanou. Umělec sice trpí, ale „hladovět je lehké“. Jeho utrpení tedy nepramení z odříkání, ale z toho, že nikdo z diváků nebere vážně jeho zasmušilou náladu. Lačný dav se totiž exhibic v hladovění již přesytil. A právě v toho vyplývá umělcova tragédie, jeho hladovění již nemá svědky, nedokáže přitáhnout pozornost. Absence diváků činí jeho hladovění absolutně zbytečným a jako v mnoha dalších Kafkových příbězích sledujeme proces metamorfózy člověka ve zvíře, bytosti ve smetí – podobně jako posluhovačka v Proměně (1915, česky 1929) šťouchá koštětem do vyhladovělé mrtvoly „tamtoho“, zde tyčemi rozhrnují dozorci shnilou slámu, kde umírající umělec prosí za odpuštění, protože nemohl najít pokrm, který by mu chutnal. „Kdybych jej byl našel, věř mi, že bych nebyl dělal rozruch a najedl bych se dosyta jako ty a všichni ostatní.“ V kleci jej nahradí pardál, který se láduje tím, co mu chutná, jemuž z tlamy sálá radost ze života a svoboda „jako by mu vězela kdesi v chrupu“. Hlad se u Kafky nepojí se zásluhami či ctností, ale s absencí moci a ztrátou svobody. Hladovění stigmatizuje, hrdina jím přijímá své viny.

Korektury povídkového souboru Umělce v hladovění provádí Kafka doslova na smrtelné posteli, v situaci, kdy tuberkulóza zachvátila jeho hrtan natolik, že mu nepomáhají ani alkoholové injekce, nemůže mluvit ani polykat. V korespondenci z posledních týdnů života narazíme často na obrazy neutišitelné žízně, s níž se pojí představa slastného, lačného pití. V dopisech rodičům se opájí představou, jak si s otcem vypije „pár pořádných velkých doušků“ piva, prosí, aby mu v listech vyprávěli historky z pijáckých radovánek. „I jen častými rozhovory o pivu, vínu (vodě), a jiných krásných věcech jsem velmi často téměř opilá. Z Franze se stal vášnivý piják,“ žertuje v přípisku Franzova přítelkyně Dora. Motivy hladu a žízně u Kafky doprovázejí nezřídka právě obrazy zvláštní lačnosti, jejíž živočišnost a dynamika jako by byly příslibem a garancí zdravého života. Jako by Kafkovo abstinentské a vegetariánské úsilí o zdravý život neustále selhávalo a naráželo na limity těla, v němž „krev stařeckou silou sotva proplachuje holeně“ a jemuž se nemoc jeví jako normální stav.

Samozřejmost prošení o vodu

Zatímco v popisu každodenní empirie (autora i jeho postav) dominují obrazy skoro až mnišské askeze, v okamžicích, kdy se vypravěčova imaginace odklání od pozorování a deskripce k představám a snění, narůstají motivy lačnosti a leckdy i groteskní žravosti. V deníkovém zápisu z října 1911 popisuje touhu, kterou má, když cítí, že má zdravý žaludek: „Vidím-li klobásu s cedulkou oznamující, že je to stará tvrdá domácí klobása, hltavě se do ní ve své představě zakousnu a rychle, pravidelně a bezohledně polykám jako stroj. Zoufalství, které i v této představě po tomto činu následuje, můj spěch ještě vystupňuje. Dlouhé kusy tuhé kůže od žeber si cpu nerozkousané do úst a zadem je pak zas vytahuji ven, až mi to rve žaludek a střeva. Špinavá hokynářství vyjídám do posledka. Cpu se uzenáči, okurkami a všelijakými špatnými starými ostrými pokrmy.“ Čím se vnější okolnosti jeví více neblaze, tím více se představy o jídle idylizují, nicméně na lačnosti neztrácejí. Z inflací zasaženého Berlína píše sice zamilovaný, ale s nedostatkem materiálního zabezpečení i fyzických sil zápasící Kafka do Prahy o tom, jak snídá med a obědvá holuba, a prosí, aby rodiče posílali linecký koláč s chvalně proslulou marmeládou. Sestře posílá k narozeninám imaginární kulinářský dar: představu bazénu naplněného kyselým mlékem, obloženého plátky okurek a kabinami z čokolády, které ozařuje slunce z olomouckých syrečků. „Celá ta nádhera“ se však „scvrkává na jediný polibek k narozeninám“.

Klíč k pochopení kafkovských obrazů hladu a lačnosti podle mě nespočívá ani tak v odkazech na jeho tuberkulózní martyrium, ale ve vzpomínce, k níž se on i jeho životopisci často vracejí. V Dopisu otci (psáno 1919; vydáno 1952, česky 1996) zmiňuje příhodu z dětství – jako dítě v noci fňukal, že chce vodu, otec to považoval zřejmě za rozmar, a když nebyl k utišení, zavřel ho v noční košili za dveře na pavlač. „Nedokázal jsem nikdy uvést do správného vztahu samozřejmost bezdůvodného prošení o vodu, samozřejmost, o níž jsem byl přesvědčen, a výjimečnou hrůzu vynesení ven. Ještě po letech jsem trpěl mučivou představou, že skoro bezdůvodně přijde obří muž, můj otec, poslední instance, a odnese mě z postele na pavlač, a že jsem tedy pro něj takové nic.“ Stav žízně (hladu) zde vyjadřuje situaci bezvládnosti, nemohoucnosti, nedosažitelnosti něčeho, co se zdá přirozeně a samozřejmě možné. Představa moci je pak spojena s lačností, která paradoxně osmyslňuje hlad. Otec svůj „notný hlad“ uspokojuje tak, že všechno hltá „rychle, horké a velkými sousty“, srká, drobí, a dokonce si u jídla stříhá nehty a čistí párátkem uši.

Veřejná jídelna

„Velkým, nepochopitelným hladem“ trpí rovněž hrdina stejnojmenné povídky Thomase Bernharda (1954, česky 2010). Zápletka i styl vyprávění v lecčems připomínají Kafkova Jezdce na uhláku (1917, česky 1964). Ten cválá zmrzlou ulicí na uhláku a prosí o lopatku uhlí, Bernhardův osamělý vypravěč s hladem, „jaký může mít člověk, když se vyděšeně probudí ze spánku a volá jméno, o němž ví, že je škrtnuté z velké desky znamenající jeho štěstí, vyděšeně jako divoké zvíře“, chodí po rozpáleném městě a prosí o práci. Obchází lahůdkářství, stánek se zeleninou, ale lidé jej – podobně jako jezdce na uhláku – nevidí a neslyší. Klepe, ale dveře se neotevírají. Přecpe se až k bolesti poloshnilými rajčaty a po prosebném martyriu upadne do spánku, v němž vidí „domov bezdomovců, nekonečnost konečných, nebo pomíjivých a věčně dozrávající pole zdánlivě neplodných lidí“. Zdá se, že i u Bernharda zachycuje hlad mezní stav existence. Stejně jako smrt nebo nemoc, které – rovněž jako u Kafky – nepředstavují ani tak limitu lidského života, jako spíš jeho výchozí stav a normu. I v této rané Bernhardově povídce vyvolává hlad neukojitelnou lačnost a zkušenost nepochopitelnosti se zjevuje ve své paradoxní absurditě, doslova sklízí plody neplodnosti.

V pozdějších Bernhardových textech souvisí jídlo spíše s nechutí a touha po hladové, střídmé existenci často ústí v tragikomickou grotesku. Myslitele Kollera, ústřední postavu Konzumentů levných jídel (1980, česky 2006), příroda „vpravila do situace, v níž neštěstí psího kousnutí proměnil ve své štěstí“ a „duchovní triumf“. Tělesné zmrzačení jej totiž dovedlo k „nejzazší mezi myšlení“. Pozorování štamgastů Vídeňské veřejné jídelny mu způsobilo duchovní zasvěcení a přivedlo jej k absolutnímu vědeckému poznání, jež hodlá formulovat v epochálním spisu o fyziognomice konzumentů levných jídel. Jeden z konzumentů trpí „prátrovou nemocí“ – touží cestovat po světě, ale dojde mu, že takové cesty nemají větší cenu než hodinová procházka v Prátru a potěšení, jaké mu skýtá sklenice piva a mlácení do fackovacího panáka. Knihkupec, nejduchovnější z konzumentů, zažívá svět jako peklo, neboť je „ustavičně konfrontován s absolutní nesmyslností toho, co bylo kdy sepsáno“. Třetí ze štamgastského kvarteta se z horala proměnil ve velkoměstského člověka, píše pokoutně básně a lže o svém vysokoškolském vzdělání. Čtvrtý si sice skutečně „odseděl univerzitu“ a získal učitelské místo v „duchamorném ústavu“, ale zase bájí o svém šlechtickém původu. Koller popisuje duchovní fyziognomiku ztroskotanců. Někdo pije, někoho opouští zdravý rozum, někdo si vytváří falešnou identitu, ale všichni ztroskotávají v uskutečnění svých životních přání. I sám Koller. Ještě předtím, než stihne svůj opus magnum dopsat, v okamžiku duchovního osvícení škobrtne o vlastní protézu, způsobí si zranění hlavy a zemře.

Gastronomické tance smrti

Jaké osvícení mohlo vzejít z přítomnosti ve společenství strávníků Vídeňské veřejné jídelny? Do jaké míry vnímat zamýšlený titul Kollerova neuskutečněného spisu, totožný s tím Bernhardovým, jako metaforu? Oproti patetickému a rozjitřenému já Velkého, neuchopitelného hladu zde Bernhard konstruuje pro něj ne zcela typický plurál – nebýt nešťastného zakopnutí, pátý fyziognomický portrét by patřil Kollerovi. Konzumování levného jídla nestigmatizuje postavy Bernhardovy prózy sociálně, symbolizuje spíše periferii mentální. Příznačně nikoli v Božském oku (lokál, kde je štamgastem vypravěč, jenž tlumočí Kollerova pozorování), ale ve veřejné jídelně dochází k osvícení, k odhalení iluzí. Podstata životního ztroskotá(vá)ní se zde náhle jeví stejně prostě jako levné jídlo.

V Mýcení (1984, česky 1999), kde autobiografický vypravěč nechává průchod svému rozčilení, vede znechucené pozorování strávníků rovněž k deskripci „naprosté katastrofy“. Samotná hostina – ať se jedná o kar ve venkovské hospodě nebo o salonní uměleckou večeři vídeňské smetánky – se proměňuje v danse macabre. Upřímné truchlení nelze verbalizovat. Namísto něj si pozůstalí nad gulášem evokují mrtvolu přítelkyně vytahovanou z plastikového pytle a navlékání rubáše, jež ovšem není možné popsat, „tak strašlivé to bylo“. Hmatatelným mementem této hrůzy se stává náprsenka potřísněná gulášovou šťávou.

Se společenstvím konzumentů veřejné jídelny a zchátralých přátel gulášového karu kontrastuje „umělecký ksindl“, jenž se schází na večeři manželů Auerbergerových a který vypravěč Mýcení rozhořčeně sleduje skrytý v ušáku. „Jsou jen larvami či slupkami těch, jimiž byli kdysi; stačí slyšet, co říkají, stačí se na ně podívat, stačí se dostat do blízkosti jejich výtvorů, a cítím totéž, co jsem nyní cítil v souvislosti s touto večeří, s touhle nechutnou uměleckou večeří. (…) Deprimující, co se z nich za třicet let stalo, co se stalo ze mě,“ konstatuje vypravěč. Coby skrytý host sleduje jako na divadle „manželskou špínu“ a „perverzní intimity“ hostitelů a v intencích barokních tanců smrti dochází k tomu, že „život je jen hraná existence, odporná, směšná, naprosto komická“. Mentální a fyzické znechucení se neustále prostupují – nápoje jsou příliš teplé, nebo příliš studené, jídlo příliš sladké, nebo příliš kyselé. Na rozdíl od střídmé existence ošuntělých jídelen a hospod zobrazuje Bernhard měšťanský salon jako opulentní místo, kde se plýtvá jídlem i slovy. Herec, na jehož noční příchod se čeká a kvůli němuž se večeře podává, hladově hltá a přitom plká o nietzschovských alpských výškách, do nichž je třeba vystoupat, „abychom získali správný pohled na svět“. Ovšem vypravěči se noční ládování bramboračkou a fogošem jeví jako „perverzní“ a jídelna jako márnice.

Anděl hladu

V románu Rozhoupaný dech (2009, česky 2010) Herty Müllerové nabývá hlad konkrétních rozměrů, jež se přenášejí do prostoru, a díky andělu hladu i antropomorfní ráz. Délka, šířka i výška předmětů se přizpůsobuje rozměrům, respektive nezměrnosti hladu. Silnice například voní po teplých meruňkách. Müllerová vypráví příběh sedmihradského Němce deportovaného do sovětského pracovního tábora. Hlad bezpochyby patří k emblematickým motivům tzv. lágrové či vězeňské literatury, autorka s tímto narativem ale nakládá jinak, než jsme zvyklí. Lyrický jazyk, jímž dospívající protagonista, budoucí básník, zprostředkovává otřesnou zkušenost, proměňují i motiv hladu. Brutalita lágrové každodennosti se skrývá v podezřele něžných obrazech rostlin a věcí. „Hlad, který je neustále při chuti“, který se „nenasytně obnovuje“, se jako ozvěna ozývá v hrdinově mozku, neboť „neexistují slova, která by odpovídajícím způsobem vystihla utrpení hladem“.

Prostřednictvím personifikovaných a materializovaných obrazů hladu se tedy Müllerová pokouší vykreslit nevypověditelné. „Anděl hladu si klade mou tvář na svou bradu. Rozhoupe mi dech. Rozhoupaný dech je delirium a jaké delirium. A fantazíruje o jídle. Ve vzduchu vidím bíle prostřené stoly, štěrk skřípe pod nohama.“ Hladem rozhoupaný dech vyjadřuje závrať okamžiku mezi ještě životem a taktak smrtí. „O hladu se nemluví, když má člověk hlad,“ konstatuje vypravěč. Hojnost obrazů jídla – snění o jídle, vyprávění kuchařských receptů, transmutace liter v poživatinu („Výbor lyriky osmi století jsem snědl v podobě kukuřičné mouky a vepřového sádla.“) – dokazuje, že hlad díky lačnosti stojí na straně života. Lágrový (ale také třeba exilový) stesk je definován jako „hlad po místě, kde byl člověk sytý“. Tragičnost zkušenosti těch, co přežili, ale spočívá v tom, že se k původní sytosti nelze vrátit. Protagonista Rozhoupaného dechu je „uvězněn v chuti jídla“ a i šedesát let od návratu z lágru „jí proti hladovění“ a tak strašně rád, že nechce ani zemřít, protože pak nebude moci jíst.

Zdánlivě lehkomyslnější uvěznění – uvěznění moderností a nezralostí – popisuje Witold Gombrowicz ve Ferdydurke (1937, česky 1997). Jeden ze symptomů moderní společnosti, jejž diagnostikuje, spočívá v lačnosti a poživačnosti. „Vychutnávat je přece naším úkolem číslo jedna, vychutnávat musíme, vychutnávat, i když manžel, manželka a děti umírají, i když se nám srdce trhá na kusy, hlavně když je to chutné! – předsevzal jsem si antikulinární činnost.“ Antikulinární činnost, která se u hrdiny projeví rozbabráním kompotu a u vypravěče rozložením románové formy, ovšem neznamená sentimentální návrat k etice střídmosti a zdrženlivosti. „Nic, co je chutné, nemůže být strašné. (…) Jedině to, co je nechutné, je doopravdy nestravitelné.“ Kafka, Bernhard ani Müllerová neordinují hlad jako dietu proti přesycenosti, ale na škále lačnosti a nechuti zkoumají to, co se nedá strávit.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Navažská fantasy z konce světa

Nad Stopou blesku Rebeccy Roanhorse

Postavy na dovolené - literární zápisník

Vymyšlené hřiště - na mezi

Staré lepší časy

Amazon, Disney, The Boys, starý Ben a náhradní rodičovství

Disney+ a Amazon Prime týden po sobě nasadily své největší taháky, sérii Obi-Wan Kenobi a třetí řadu Bandy (The Boys). Na pohled se spin-off Star Wars a adaptace brutálního komiksu Gartha Ennise a Daricka Robertsona víc lišit nemohou. Disney vstoupil na tuzemský trh, vytvořil čistě nostalgický produkt – s Ewanem McGregorem a Haydenem Christensenem v rolích Kenobiho a Vadera – a láká na něj místní předplatitele. Banda si ze vzpomínání na „staré lepší časy“ spíš utahuje. Jedno však oba seriály spojuje; přetahují se o dospělou generaci, která v dětském věku hltala první až třetí epizodu Star Wars a dnes vychovává vlastní potomky.

Kánon zůstal celý

Traumatizovaný Obi-Wan po letech osamění na pouštní planetě Tatooine dostane příležitost odčinit Anakinovu ztrátu. Aby si získal důvěru unesené desetileté Leii, musí k ní být vřelejší a otevřenější, než býval ke svému bývalému žákovi. Vader naopak působí jako karikatura: je ještě víc odosobněný a žárlivě si střeží své postavení, bojí se dětí citlivých na Sílu a ještě víc inkvizitorů, kteří je na jeho příkaz loví. Takto nastíněné role mohly Star Wars dodat nové významové roviny. Obi-Wan o Anakina přišel, protože zlehčoval jeho bolest ze ztráty matky, kterou Darth Sidious po léta přiživoval, aby Anakina nakonec přetáhl k temnotě. Přednější než pocity malého kluka bylo pro Kenobiho proroctví o Vyvoleném, který navrátí rovnováhu Síle, a slib daný umírajícímu mistrovi. Série ale nenabízí žádné rafinovanější výklady, ukazuje jen to, co diváci viděli už mnohokrát – odlehlé a pusté planety, snadný útěk z nedobytné základny či upachtěný šermířský duel –, a navíc s řadou fabulačních kiksů.

Pro Disneyho současné nakládání se značkou Star Wars byla zjevně určující zkušenost s filmem Poslední z Jediů (Star Wars: Episode VIII – The Last Jedi, 2017). Jeho režisér Rian Johnson si motto „příběh pro každou generaci“ přebral po svém, přišel se spoustou svěžích nápadů a naštval nemálo skalních fanoušků. Disney si z kontroverzí ale odnesl zjevně jen to, že je potřeba režii víc komandovat. Rozhodl se tedy dát šanci méně známé osobnosti, která by byla ochotná nechat se výrazně ovlivňovat představami studia. Volba padla na Deborah Chow, tvůrkyni filmu Květiny v podkroví (Flowers in the Attic, 2014) a zkušenou seriálovou režisérku, která natočila i několik epizod Star Wars spin-offu Mandalorian (The Mandalorian, od roku 2019). Jak řekla ředitelka Lucasfilmu Kathleen Kennedy: „Vážně jsme chtěli režisérku schopnou zabývat se Obi-Wanovým tichým odhodláním i bohatou mystikou způsobem, který hladce zapadne do ságy Star Wars. Jsme si naprosto jisti, že [Deborah Chow] je ta pravá. Práce, kterou odvedla na postavách v Mandalorianovi, byla fenomenální.“

Management rovněž dospěl k rozhodnutí, že by měl víc cílit na tzv. patchworkové rodiny. Desetiletá Leia tak cvičí s Obi-Wanem stylem „když ti dcera poví, že půjdeš za vílu, tak půjdeš za vílu“ a mistr si to nechá líbit.

Kurs „nasertivity“

Banda tak svázané ruce jako Obi-Wan Kenobi nemá a rodinné záležitosti, které byly naznačeny v předchozích dvou řadách, se rozehrávají naplno. Billy Butcher, šéf titulní Bandy, v níž se sdružují lidé bojující proti zkorumpovaným bytostem s nadlidskými schopnosti, se rok drží na uzdě, aby si našel cestu k nevlastnímu synu Ryanovi, jehož biologickým otcem je superhrdina, který znásilnil Butcherovu ženu. Po roce ale spadne do staré role; usoudí, že „sejmout supermana“ je jednodušší než se z jeho potomka pokoušet vychovat dobrého člověka (beztak pro to, stejně jako chlapcův pravý otec, nemá ty nejmenší předpoklady). K obdobnému závěru dojde i Butcherův kumpán Mother’s Milk, který své blízké péčí naopak dusí. Žádná terapie mu nemůže přinést takové zadostiučinění, jaké lze pocítit ve chvíli, kdy sprovodí ze světa nadčlověka zodpovědného za vraždu jeho rodičů a sourozenců.

Mezitím v protilehlém táboře superhrdina Homelander podléhá stále velkolepější představě o sobě samém. Příčinu lze vidět i v neutěšeném dětství. Homelandera totiž v laboratoři vyrobil tým vědců a roli matky na sebe vzala bezcitná Madelyn Stillwell, viceprezidentka korporace Vought, pro niž superhrdinové pracují. Proto jediná další žena, k níž skutečně přilnul, byla nacistka a všechny ostatní, které podle svých slov „miloval po svém“, znásilňoval a ponižoval.

Mezi oběma tábory se pohybuje politička Victoria Neuman. Na jedné straně v kongresu a ve federálním úřadě dohlíží na záležitosti nadlidí, na druhé straně má úzké osobní vazby na Vought i superschopnosti, jimiž nakonec v krajní situaci musí naočkovat i svoji dceru, aby přežily.

Především její postava výmluvně ukazuje, jak se v Bandě nenuceně prolíná osobní a politické, přičemž podíl na nenávistném marasmu směřujícím k autoritářství nemají jen chamtivé korporace, jež vyvíjejí a prodávají dvounohé atomovky, a naštvaní běloši, kteří mají za to, že jim svět něco dluží, ale také demokraté, kteří dělají přesný opak toho, co říkají, a radikálové neschopní si uvědomit, že se čím dál víc podobají tyranům. Zní to, jako by si tým Erica Kripkeho, George Mastrase a Setha Rogena mohl točit, co chtěl, ale není to tak jednoduché. Dala by se v této souvislosti připomenout věta, kterou hlavnímu hrdinovi polského snímku Amatér (Amator, 1979) sdělil jeho nadřízený: „Nikdy nebudeš vědět, komu pomáháš, kdo toho využije a proti komu pracuješ.“

Na svou bídu si nezareptám

Na příšerné pracovní nároky Amazonu, pod jehož hlavičkou seriál vychází, Banda moc nenaráží. Pokud jde o „lidské zdroje“, je Amazon poučenější než Disney. Hybnou silou jeho velkoskladů nejsou neteční puritáni Obi-Wanova ražení, ale jejich přesné opaky – lidé, co dril v korporaci příliš nežerou. Klejí, kudy chodí, vedení s nimi cvičí, jak se mu zlíbí, a pro samou práci jsou stále jednou nohou u rozvodu. Jak řekl Slavoj Žižek ve snímku Perverzní průvodce ideologií (The Pervert’s Guide to Ideology, 2012), s ironickým odstupem se lze přenést nad ledasco, včetně vlastní beznaděje a mizérie.

Nenechte se mýlit: Banda nešetří nikoho, ani bílé límečky, ani ty flanelové, co si o výzvách a vizích manažerů myslí své. Neškodným se seriál stal až ve chvíli, kdy ho koupil Amazon, který se s kritickými hlasy vůči vlastní firemní politice vypořádal přesně stejně jako fiktivní Vought International. Nechal je v seriálu zaznít, aby vzbudil zdání, že se s nimi umí vyrovnat, ale reálně nezměnil vůbec nic. Distribuovat pravdu v hávu podvratné legrace je bezpečnější než dát lidem pádný důvod zamyslet se nad tím, zda si ničí životy vlastnímu chybami, anebo doplácejí na praktiky korporace s takřka neomezenou mocí.

Autor je publicista.

To nebyl mor, synu, ale stát

Hladomor 1932–1933 v ukrajinském filmu

Snad nejtragičtější událostí 20. století je v ukrajinské historické paměti hladomor let 1932–1933. Nucená kolektivizace zemědělství a nerealisticky stanovené kvóty dodávek obilí, které musely nově vzniklé kolchozy plnit, způsobily podle konzervativních odhadů smrt dvou a půl až tří a půl milionu lidí. Historici se dodnes přou, zda šlo „jen“ o nezamýšlený důsledek Stalinovy hospodářské politiky, nebo o genocidu, jejímž cílem bylo zlomit ukrajinský venkov. V Sovětském svazu se přitom až do konce osmdesátých let o hladomoru mlčelo. První hraný film, který ukrajinský hladomor zachycuje, vznikl až v posledním roce existence tohoto státu.

Mučednictví bez příběhu

Snímek ukrajinského režiséra Olese Jančuka Hladomor ’33 (Holod-33, 1991) volně vychází z románu exilového spisovatele Vasyla Barky Žovtyj kňaz (Sinavý jezdec, 1962). Jak ve své studii píše ukrajinská kulturoložka Olha Papaš, tragédii ukrajinského venkova Jančuk pojímá především jako příběh oběti a mučednictví s hlubokým náboženským podtextem. Něco jako zápletku tu nenajdeme. Film je v podstatě sledem symbolických scén, které vyjadřují protiklad mezi duchovně silným ukrajinským národem a bezduchou komunistickou mašinérií. Úvodní záběry nás přenášejí do venkovského kostela, kde ukrajinští vesničané naslouchají kázání o boží lásce, když vtom dovnitř vtrhnou představitelé sovětských bezpečnostních orgánů. Rolníci se snaží zachránit cenné předměty a ikony před zabavením či zničením. Scéna vrcholí v okamžiku, kdy komunisté shodí z věže kostelní zvon a ten se pádem na zem rozbije. Film dále sleduje osudy jedné z vesnických rodin – Katranyků. Nedozvídáme se o nich nic bližšího, jsou pro nás jen anonymní skupinkou lidí vystavených nezměrnému neštěstí. Otec po vyplenění kostela ukryje zlatý kostelní kalich. I zde je přítomna hluboká symbolika, vždyť kalich představuje, jak píše Papaš, „kvintesenci duchovního bohatství“, jehož uchovávání je přirozeným úkolem ukrajinské rodiny.

Po formální stránce film připomíná sérii vzájemně takřka nepropojených živých obrazů, střídavě černobílých a barevných. Zřejmý je tu vliv ukrajinského poetického filmu šedesátých a sedmdesátých let. O hereckých výkonech nebo psychologii postav nemůže být řeč, většina hrdinů prostě ztělesňuje určitý archetyp. Sebeobětování tu má jak podobu sebevraždy, k níž zoufalství z nesplnitelných příkazů dohnalo svědomitého stranického pracovníka, tak masové smrti neozbrojených rolníků. Zbědovaní muži se vydají k mlýnu, kde vojáci střeží zabavené obilí, a nerozprchnou se, ani když stráže zahájí palbu. Do jednoho zemřou.

Jančukův film po svém zasáhl do historie. Televizní premiéru měl v předvečer ukrajinského referenda o nezávislosti, které se konalo 1. prosince 1991. Oddělení Ukrajiny od SSSR tehdy schválilo 92,3 procenta voličů. Ukrajinská historička Julija Kysla v této souvislosti poukazuje na závěrečnou scénu filmu. Malý Andrij, poslední přeživší z rodiny Katranyků, se táže muže, na kost vyhublého, kam se všichni poděli. „Vzal je snad mor?“ „Ne, synu, to nebyl mor, ale stát,“ odpovídá mu stařec a přidá ještě varování: „Utíkej odsud.“ Autorka se domnívá, že režisér tuto výzvu nepřímo adresoval všem Ukrajincům, které čekalo rozhodnutí o odchodu jejich země ze SSSR. Hladomoru ’33 se ve své době dostalo i jisté mezinárodní pozornosti. Recenze, která roku 1993 vyšla v americkém deníku New York Times, konstatovala, že způsob, jakým zachycuje lidské utrpení, se pozoruhodně liší od zběsilého násilí a hysterie hollywoodských filmů.

Ukrajinec-oběť, bolševik-kat

Další filmy zachycující hladomor na sebe nechaly čekat mnoho let. Neznamená to, že by se ukrajinská společnost o toto téma nezajímala, avšak ukrajinská kinematografie zažívala po rozpadu SSSR těžké časy a nové snímky prakticky nevznikaly. Až v roce 2013 se objevil Průvodce (Povodyr), film režiséra Olese Sanina. Tentokrát jde naopak o velmi „hollywoodský“ dobrodružný příběh, v němž se meziválečná historie Ukrajiny proplétá s folklórem a starými legendami. Americký inženýr Michael Shamrock, který pracuje v ukrajinském Charkově, se pokusí předat dokumenty o hrozícím hladomoru britskému novináři v Moskvě. Sovětská tajná policie Shamrocka zavraždí, jeho desetiletý syn ale uprchne a spřátelí se s Ivanem Kočerhou, nevidomým lidovým hudebníkem, takzvaným kobzarem. Chlapec slouží muži jako průvodce a poznává Ukrajinu, svíranou sovětským terorem. I když se celý příběh kolem hladomoru točí, na plátně ho neuvidíme. Postižené vesnice zahaluje hustá bílá mlha a jen z poznámek sovětských vojáků se dozvídáme, že „tam všichni umřeli hlady“. Průvodce, který se natáčel dlouhých osm let, nabízí efektní podívanou plnou emocí i akce, ale pro diváka, jenž se neorientuje v ukrajinské historii, bude nejspíš dost obtížné jeho složitou zápletku sledovat. I zde najdeme motiv sebevraždy – život si tu vezme ukrajinský komunista a bývalý lidový komisař školství Mykola Sytnyk. Jeho reálným předobrazem byl politik Mykola Skrypnyk, jeden z tvůrců politiky ukrajinizace, který v červenci 1933 skutečně zemřel vlastní rukou.

Velká očekávání na Ukrajině vyvolal kanadský film Trpká úroda (Bitter Harvest, 2017), natočený kanadským režisérem ukrajinského původu Georgem Mendelukem. Na výsledku je bohužel vidět, že Mendeluk, který do té doby natáčel především béčkové akční filmy, si ukousl příliš velké sousto. Film, který se snaží vyprávět historii Ukrajiny od konce první světové války až do let hladomoru, lze jen stěží sledovat s vážným výrazem. Naivní idealizace ukrajinského venkova tu nabírá selankovitých rysů, takže se zdá, jako by Ukrajinci před vznikem SSSR jen tančili a zpívali, oděni v bělostné lidové kroje. I zde se vyskytuje motiv sebevraždy ukrajinského komunisty, v souladu s celkovým dobrodružným pojetím jde však jen o předehru ke konfliktu, který propukne po jeho pohřbu. Rvačka s pracovníky sovětské bezpečnosti dostane hlavního hrdinu Jurije do vězení. Když z něj uprchne, nezbývá mu než zůstat v ilegalitě. Protiváhou hrůz hladomoru je ve filmu ukrajinské hnutí odporu, které tu působí jako početná a dobře vyzbrojená gerila. To je sice z historického hlediska přehnané, ukrajinská kritika ale přesto uvítala skutečnost, že Ukrajinci tu konečně nejsou jen oběťmi. Stanislav Menzelevskyj změnu popsal jako „přechod od sociálního ideálu nevinného utrpení k etice hrdinského sebeobětování“. Důvtipně také vysvětlil, proč se ve filmech o hladomoru tak často opakuje motiv sebevraždy – je to podle něj jediná možnost, jak vyřešit rozpor, který vznikne, jestliže se v jedné osobě setká archetyp Ukrajince-oběti a bolševika-kata.

Rozmanitost a mnohotvárnost

Podstatně zdařilejší je polsko-britsko-ukrajinský koprodukční film Pan Jones (Mr. Jones, 2019) polské režisérky Agnieszky Holland. Snímek vypráví skutečný příběh velšského novináře Garetha Jonese, který v březnu 1933 na vlastní pěst navštívil tehdy takřka neprodyšně uzavřenou Ukrajinu. Po návratu o svých zážitcích napsal řadu šokujících článků, ve kterých seznamoval svět s hrůznými následky sovětské politiky. Jonesova snaha dozvědět se, kde SSSR získává prostředky na industrializaci, stojí ve filmu v protikladu k falešným zprávám, kterými západní čtenáře ze zištných důvodů zásobuje dopisovatel deníku New York Times Walter Duranty, nositel Pulitzerovy ceny za rok 1932. Příběh obou novinářů je na Ukrajině dobře znám od devadesátých let a zmínky o něm najdeme i v ostatních filmech na toto téma. Jones během své cesty pozoruje hrůzy hladomoru jako v děsivém panoptiku: počínaje mužem, který mu za kus chleba bez váhání přenechá kabát, přes mrtvé vesničany v opuštěném domě až po osiřelé děti, jež mu nabídnou polévku ze svého bratříčka. Vzdor realistické výpravě (některé scény jako by reprodukovaly známé snímky, které v Charkově během hladomoru pořídil rakouský inženýr Alexander Wienerberger) a takřka dokumentárnímu pojetí filmu místy schází uvěřitelnost. Zkušený novinář se například začne vyptávat mužů, kteří pod dohledem vojáků nakládají vagóny, kam že všechno to obilí vezou, načež ho tázaní nepřekvapivě označí za špióna a jemu nezbývá než prchnout. Snad jako varování před ohlupující propagandou mají působit opakující se prostřihy na George Orwella, který o mnoho let později píše svou slavnou alegorii Farma zvířat. Jak přesně ale Jonesova cesta s Orwellovou knihou souvisí, není jasné – film sice zachycuje setkání obou mužů, k tomu ale ve skutečnosti nikdy nedošlo.

Dosud poslední filmové zpracování hladomoru nabízí dvanáctidílný seriál soukromé televize STB A budou lidé (I buduť ljudy, 2020), vzniklý v režii Arkadije Nepytaljuka na základě stejnojmenného románu ukrajinského spisovatele Anatolije Dimarova. Výpravný seriál zachycuje život ukrajinské vesnice od začátku 20. století až do let hladomoru. Od dosavadních zpracování tohoto tématu se odlišuje svou komplexností. Nesetkáme se tu s nevinnými oběťmi a obligátním zlem, ztělesňovaným sovětským komisařem v černém koženém kabátě. Místo toho vidíme postupnou proměnu vesnických elit a rostoucí tlak na provedení kolektivizace. Nakonec vesnici stihne trest za neplnění povinných dodávek obilí. Hlad působí utrpení a smrt, osudy postav jsou ale ve shodě s historickou realitou různé: někdo zešílí a zemře, jiný se postaví na odpor a skončí v gulagu, dalšímu se podaří uprchnout a najít práci ve městě. Nositelem moci a bezprostředním pachatelem zla tu je pologramotný předseda selsovětu, Ukrajinec Voloďka Tverdochlib.

Kinematografické reprezentace ukrajinského hladomoru se od mučednického mýtu postupně vyvíjejí směrem k větší rozmanitosti, lépe zprostředkovávající mnohotvárnost skutečných dějin. Ruská agrese proti Ukrajině bohužel znovu zpřítomnila hrozbu hladu ve světě a omezila také možnosti dalšího rozvoje ukrajinské kultury. Snad se ji brzy podaří odrazit a cestu do světa si najde jak ukrajinská pšenice, tak umění.

Autor je ukrajinista.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Laura Gozlan: Foolplay

Život vyhnal smrt

Co se vaří, když není z čeho?

Ve svém projektu NOFOOD jste představovala „recepty“ na jídla, která si lidé vaří v dobách naprostého nedostatku potravin. Proč v něm nepokračujete?

Už během těhotenství jsem cítila, že nořit se do témat souvisejících s utrpením, smrtí a krutostí jedněch lidí vůči druhým není pro dítě absolutně prospěšné. Po narození dcery jsem číst a psát o hladovění, zvláště když se týkalo dětí, prostě nedokázala. Život vyhnal smrt.

Navíc jsem si vzala příliš velké sousto. V Polsku jedno přísloví říká: Čím hlouběji v lese, tím více stromů. Ukázalo se, že tohle téma je obrovské a není to úkol pro jednoho člověka, který navíc nemá patřičné znalosti historických či politických kontextů. Ráda bych v práci posléze pokračovala, ale ten projekt vyžaduje celý tým odborníků a nejlépe i odpovídající financování. Na webové stránce nofood.menu lze přidat vlastní recept, ale jsem otevřená i širší spolupráci.

Změnil se i můj přístup. Věřím, že pouhé ukazování prstem na aspekty reality, které nejsou v pořádku, nestačí k tomu, aby byl náš svět lepší. Potřebujeme naději, inspiraci a představivost, která poskytne modely dobra a především konkrétní nápady, jak svět zlepšit.

Vyrazila jste i přímo za hladovějícími komunitami po celém světě. Proč vám nestačily jen cizí výpovědi a zkušenosti?

Za prvé, nejlépe vnímáte, když se druhému díváte přímo do očí. Za druhé, říká se, že se o bolesti nedá mluvit. Když bolest zažíváte, nemůžete pořádně myslet, nelze o ní psát střízlivě. A když pomine, už si ji nepamatujete přesně. Věci přeměněné ve slova ztrácejí pravdivost hmoty. Alespoň tak to jako sochařka cítím. Ukazuje se ale i to, že o stravování lidí, kteří dlouhodobě nemají co jíst, vlastně nic nevíme. „Přitažlivější“ podoby hladu a spektakulární vyprávění prostor dostávají, příběhy vepsané do každodenního života vyloučených takové zastoupení nemají. Pokud tedy chcete zjistit, jak jídlo z hladu vypadá, nejlepší způsob je spatřit jej na vlastní oči a ochutnat ho. Dalším důvodem je skutečnost, že za hlad se lidé stydí. Ti, kteří ho zažívají, posléze trochu přikrášlují, „uhlazují“ realitu.

Přes miliardu tun naprosto poživatelného jídla se každý rok vyhodí. Vidíte nějakou souvislost mezi nyní populárními kuchařkami „zero waste“ a recepty z hladu?

Skandálnost plýtvání potravinami je ještě podtrhována skutečností, že hladu je dnes možné zabránit. Žijeme ve světě, jemuž vládne hodnota finančního zisku. Ničit potraviny se potom zdá správné a oprávněné, přestože lidé kolem nemají co jíst. Lidé často hladoví nikoli proto, že by jídlo nebylo, ale protože si ho nemohou dovolit.

Návody, jak jíst takzvané zbytky, jsou důležitým aspektem jak hladové, tak „zero waste“ kuchyně, v níž je cílem neplýtvat. V receptech, které jsem sesbírala, jsou zbytky někdy jediným materiálem, ze kterého se jídlo připravuje. Vězňové koncentračních táborů během druhé světové války například jedli bramborové slupky, dělala se z nich polévka nebo se jedly samotné, smažené nebo pečené. Upřímně, když si občas prohlížím populární časopisy a vidím články propagující „zero waste“ módu, vybaví se mi archivní noviny z dob druhé světové války. I krize se obléká do atraktivního hávu. A zajímalo by mě, zda tato móda, i když je ve své podstatě správná, neohlašuje příchod krize, na niž se svět teprve chystá.

Pokud problém globálního hladu nespočívá v nedostatku potravin, ale v tom, že se potraviny někde vyhazují a jinde pak chybí, není tedy hlad vlastně především politickou otázkou?

Převzít moc nad jídlem znamená převzít moc nad životem a lidmi. Jak může mít na zrno, semeno, tuto nejzákladnější formu života na Zemi, někdo patent, jak může patřit nějaké korporaci? A tím se vracíme k hodnotám, které se svět rozhodl vyznávat. Historik Yuval Noah Harari říká, že to, co má největší dopad na svět, jsou příběhy, které vyprávíme a kterým věříme. Při pohledu na technologie a možnosti, kterými moderní svět disponuje, je jasné, že hladovějící lidé jsou výsledkem přesně takových narativů, kterým kolektivně věříme nebo proti nimž se nebouříme. Narativů, jako je logika kontinuálního zisku, ekonomický růst, neoliberální hodnoty založené na egu. Jak říká ekologická aktivistka Joanna Macy, potřebujeme projít transformací z civilizace založené na ekonomickém růstu na civilizaci soběstačnou a udržitelnou.

Čtu právě jednu psychologickou knihu. A v ní se píše, že neuvěřitelně mnoho psychických problémů lze vyřešit, když změníme hodnotový systém a začneme primárně usilovat o lásku. Strach z nevýkonnosti se změní ve starost o druhé. Komplexy? Co s nimi, když se přestaneme srovnávat a vybereme si lásku? Podobně hlad není důsledkem nedostatku jídla, ale nedostatku lásky. Projekt NOFOOD ukazuje na konkrétních případech, jak se na talířích odrážejí politická a ekonomická rozhodnutí.

Projevují se v hladových receptech i kulturní odlišnosti?

Jídlo z hladu je samozřejmě velmi často odrazem kultury. Mnoho pokrmů mění svůj status v průběhu času nebo závisí na kulturních či historických podmínkách. Dobrým příkladem jsou humři – „mořští švábi“, kterými byli kdysi krmeni vězni, otroci a kočky a jež jsou dnes v mnoha částech světa považováni za luxusní produkt. V Massachusetts se prý služebnictvo vzbouřilo a vynutilo si změny smluv, aby nemuselo jíst humra častěji než dvakrát nebo třikrát týdně. Když jsem se s lidmi v Barmě bavila o tom, co se jedlo po cyklonu Nargis, katastrofě, s níž barmský režim odmítal lidem pomoci a ani nepřipustil účast zahraničních humanitárních organizací, bylo mi řečeno, že krabi se pak stali potravou z hladu. Tito tvorové mohou jíst i maso a ve vodě zůstalo mnoho nepohřbených lidských těl… Pojídání jejich masa tak bylo vnímáno jako kanibalismus. Krabi byli to poslední jídlo, které se jí, až když nic jiného není.

V syrských městech obležených vládními jednotkami lidé začali jíst kobylky. Je to výživný zdroj bílkovin, ale kobylky jsou v Sýrii považovány za havěť, která se tam mimo situaci extrémního hladu nikdy nedostala na stůl. V mnoha zemích jihovýchodní Asie je přitom konzumace hmyzu normou a cvrčci, sarančata a dokonce i švábi jsou chutnou svačinou prodávanou na trhu. V Evropě po druhé světové válce lidé vyřadili z denní nabídky mnoho produktů, které za války běžně jedli. Tyto produkty se teď vracejí na trh, a dokonce se stávají módními a drahými.

Lze si za podmínek všudypřítomného hladu vůbec zachovat nějakou důstojnost?

V nelidských podmínkách a situacích, které jsou často způsobeny představiteli státu, je skutečně zásadní si důstojnost zachovat. Vybavuji si, že jsem četla o muži, který ve snaze zachovat své lidství raději přestal jíst úplně a zemřel, než aby snědl něco, co by ho podle jeho přesvědčení obralo o důstojnost. Kupodivu šlo tehdy o oves, jímž se v jeho kultuře krmili koně.

Záleží třeba i na způsobu, jakým podáváme a jíme jídla. Přestože jsou jinak naprosto skromná, pomůže podávat je způsobem podobným „normální“ době. V Leningradu obleženém Němci měli lidé jen příděl tmavého chleba – vařili polévku ze střídky a z kůrek dělali řízky. Bylo pro ně podstatné jíst polévku a hlavní jídlo zvlášť, příborem z talíře. Jeden syrský uprchlík mi řekl, že v Medai jedí pouze slanou horkou vodu, do které si přidávají suchý syrský chléb, pokud jej tedy mají. Vždy ale jedí lžičkou z misky – jako by to byla opravdová polévka. Udržovat kulturu, každodenní rituály a možnost sdílet jídlo, to vše je pro lidskou psychiku velmi důležité.

Došlo někdy k tomu, že vaše zpráva o něčím hladu situaci změnila?

Touto otázkou se vracíme k tomu, proč jsem projekt přerušila. Stala jsem se matkou. Líbí se mi, že v angličtině může být „mother“ i sloveso, které znamená starat se, pečovat. Víc než kdy předtím teď chci, aby to, co dělám, mělo reálný dopad – aby se pečovalo o druhé. Podle mých zkušeností je jen málo situací, v nichž se umělecká nebo výzkumná práce promítá do přímého a měřitelného zlepšení lidského života. Jeden případ však zmíním. Během umělecké rezidence ve Francii jsem spolupracovala s jedním súdánským uprchlíkem, Anourem. Připravili jsme spolu instalaci inspirovanou skutečným přístřeškem, ve kterém Anour žil v uprchlickém táboře Dzungi v Calais. Na stole nechybělo ani „jídlo“, které Anour jedl při svém putování ze Súdánu do Francie. Instalace byla představena v provinciích severní Francie, kde má silnou podporu krajní pravice. Ředitel instituce, kde jsem na projektu pracovala, mi pak napsal, že instalace místním otevřela oči a začali do svých domovů přijímat uprchlíky.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Historie nás jednou pošle na hanbu - hudební zápisník

Stává se, že se od jistého okamžiku, ve zlomku času, změní svět i lidský život. A tato změna se stane nevratnou. Válka na Ukrajině takovou změnou je. Fatálně ničí lidské životy a naděje, stejně tak poškozuje i svět kultury. O dopadech na hudební scénu psala krátce po začátku ruské invaze Marie-Aude Roux v textu s titulkem Nesouhlasné hlasy s bojkotem hudebních umělců a ruského repertoáru (Le Monde, 14. března). Autorka zmiňuje odřeknuté vystoupení moskevského Velkého divadla v londýnské Královské opeře nebo stažení Musorgského a Čajkovského děl ve Varšavě a Záhřebu. A zmiňuje i případy současných umělců, kteří ruský vpád na Ukrajinu odsoudili, a přesto jim to nebylo nic platné: například výjimečně talentovanému pianistovi Alexandru Malofejevovi byly zrušeny tři koncerty v Montrealu a odřeknut byl i jeho recitál ve Vancouveru, plánovaný na letošní srpen.

Válka má ale dopady i na hudbu provozovanou v Rusku. Pocítil to francouzský dirigent ruského původu Ivan Velikanov, který 25. února, den po začátku ruského útoku, v Nižním Novgorodu dirigoval Mozartovu Figarovu svatbu. Před samotným začátkem opery vystoupil s krátkým protiválečným prohlášením, po němž s orchestrem uvedl Beethovenovu Ódu na radost. Reakce přišla vzápětí: Velikanov byl vedením divadla za své gesto na podporu míru odvolán z dalších představení. A slavný osetský dirigent Tugan Tajmurazovič Sochijev, bývalý šéfdirigent orchestru v Toulouse i Berlíně, si v Le Monde jen hořce povzdechl: „V posledních dnech jsem svědkem něčeho, o čem jsem byl přesvědčen, že nikdy v životě nezažiji (…). Brzy po mně budou chtít, abych volil mezi Čajkovským a Beethovenem.“

Navzdory všemu se ale mnohé francouzské instituce nechtějí výměny s ruskými umělci vzdát. Pařížská filharmonie měla 11. března na programu klavíristu Dmitrije Maslejeva, koncem téhož měsíce pěvkyni Jekatěrinu Gubanovu a na dubnový program zařadila pianistu Daniila Trifanova. A nakonec zde 25. května proběhl i hudební recitál slavné operní pěvkyně Anny Netrebko, neboť umělkyně veřejně odsoudila válku na Ukrajině a zároveň oznámila svůj návrat na operní scénu; vystoupení bylo virtuózní, zazněl Rimskij-Korsakov, Rachmaninov, Čajkovskij, Debussy, Offenbach, Antonín Dvořák a další.

Ale zpátky k deníku Le Monde. Ředitel Pařížské filharmonie Olivier Mantei tu chmurně konstatoval: „Zmrazení hudební spolupráce evropských zemí s Ruskem bude pro lidstvo katastrofou.“ A americký pianista Van Cliburn, vítěz prvního ročníku mezinárodní soutěže v provedení děl Petra Iljiče Čajkovského, už jen dodal, že „tato katastrofa bude ještě větší než studená válka“. A jako ozvěna jeho slov přišla zpráva v RTB-Radio Télévision Belge de la Communauté Française z 22. dubna: prestižní soutěž o nejlepší interpretaci Čajkovského díla, která vznikla v roce 1958 v Moskvě a konala se zde každé čtyři roky, byla vyloučena ze Světové federace mezinárodních hudebních soutěží (WFIMC). V porotě soutěže, která se těšila celosvětovému zájmu a výrazně přispívala k rozvoji mladých talentů, zasedali slavní umělci, jako jsou lotyšsko-izraelský violoncellista Mischa Miaski, italský houslista Salvatore Accardo nebo litevský cellista a dirigent David Geringas. Pro zrušení 13. dubna hlasovala většina členů WFIMC a rozhodnutí bylo zveřejněno s odůvodněním, že by ruský režim mohl významnou hudební akci zneužít k sebepropagaci. Jedno je jisté: hudba tvrdě platí za cizí účet.

Na letošním filmovém festivalu v Cannes převzal ocenění Prix France Culture ukrajinský režisér Sergej Loznica, autor snímku Donbas (2018) a dalších pozoruhodných – hraných i dokumentárních – filmů, a při té příležitosti 23. května v rádiu France Culture ostře vystoupil proti bojkotu ruských umělců. „Copak můžeme směšovat ruský režim s díly ruských umělců?“ ptá se Loznica. Někteří ovšem práci umělce s politickým establishmentem spojují, jak ukazuje vyloučení osmadvacetileté houslistky Lidie Kočarjan z Mezinárodní houslové soutěže, která se bude konat letos v září v italském městě Gorizia. Hudebnice, jež se narodila v Petrohradě a od roku 2015 žije v Belgii, se proti diskriminaci hodlá bránit soudní cestou.

Příklady bojkotování ruské kultury lze nalézt i v českém prostředí: pražské Národní divadlo například zrušilo inscenaci Čajkovského Střevíčků. Doufám jen, že nedospějeme tak daleko, že budeme vymazávat jména ruských umělců z místních názvů, třeba jméno Puškinovo z náměstíčka u Stromovky. Možné je všechno. Deník N z 18. května cituje v příspěvku Ruská klasická literatura ako zbraň hromadného ničenia jistého rusistu z bratislavské univerzity, který bere útokem i pravopis a navrhuje, aby se ruská vlastní jména psala s malými písmeny: tolstoj, dostojevskij a rusko… Horlivá je v tomto směru i spisovatelka Tereza Boučková, která v rozhovoru pro magazín Luxor uvedla, že považuje za správné, aby se psalo už jen „russko“. „Ano, malé r a ss,“ uvádí na vysvětlenou.

Válka na Ukrajině má bezpočet lidských obětí, proměňuje města i vesnice v ruiny, boří ale i základní kritéria zdravého rozumu a soudnost. Že by hudba a umění mohly být balvanem na cestě k míru, je nesmysl. Právě naopak. Válka na Ukrajině je hluboký civilizační i kulturní přelom, zatmění, které se hned tak nevyjasní. Až jednou ale bude historie vyprošťovat ze zapomnění umlčené ruské umělce, pošle na hanbu i nás.

Autorka je spisovatelka.

Možnost úniku

Místa prázdnoty na albu Aldous Harding

Větší než Justin Bieber

Australská klubová superstar Flume

„Flume je v Austrálii větší než Justin Bieber,“ vzpomínal v nedávném rozhovoru americký rapper Vince Staples na australské turné v roce 2016, kdy společně s producentkou Sophie předskakoval právě Flumeovi. Staplesova slova nejsou ani trochu přehnaná. Flume se ve své rodné zemi těší popularitě, jaké jinde ve světě zpravidla dosahují pouze ty neslavnější popové a rapové hvězdy. Fenomén jeho masové obliby je o to zajímavější, že jeho tvorba rozhodně nespadá do kategorie prvoplánových tanečních hitů. Svým zvukem, založeným na kombinaci ravové euforie, dezorientovaných dropů a masivních distorzí, spíše inklinuje ke klubovému undergroundu. Jeho emblematický sound inspiroval generaci současných beatmakerů a pronikl už i do komerční sféry, takže ho dnes uslyšíte i v reklamách na auta, sprchové gely nebo cereálie.

Začalo to vločkami

Harley Edward Streten, jak zní Flumeovo občanské jméno, se ostatně k hudbě dostal právě díky ovesným vločkám. V jedenácti letech totiž začal poprvé tvořit beaty na jednoduchém hudebním softwaru, který našel přiložený k balení cereálních granulí značky Kelloggs Nutri-Grain. V roce 2010, ve svých osmnácti letech, publikoval první, poměrně přímočaré housové tracky – tehdy ještě pod pseudonymem HEDS, odkazujícím k jeho iniciálám. Rok nato už se do soutěže pro začínající producenty pořádané australským labelem Future Classic přihlásil jako Flume, pod jménem inspirovaným skladbou americké skupiny Bon Iver. Track Sleepless nakonec obsadil druhé místo, což vedlo k vydání stejnojmenného debutového EP. Jde o perfektní ukázku Flumeova raného zvuku, se kterým postupně prorazil na velká pódia po celém světě: je zde houpavý rytmus někde mezi hip hopem a housem, místy nasekané a většinou vysoce posazené popové vokály i víceméně klasická písňová struktura směřující k toužebně vyhlíženému dropu, kdy se do taktu přidají beaty podpořené syntetickými distorzemi.

Tento charakteristický prvek Flumeovy tvorby se později stal základem epigonského stylu přezdívaného „Flume drop“, na němž se kolem poloviny minulé dekády vezla značná část žánrových tvůrců na soundcloudu. Na rozdíl od klimaxu u dřívějšího dubstepu, později překřtěného na EDM, nešlo v případě Flumeova dropu ani tak o uvolnění kumulovaného napětí v energické smršti, jako spíš o snahu završit „vibe“ skladby a dosáhnout satisfakce ze sloučení všech jejích nosných částí. Zatímco jinde drop působil jako maskulinně neurvalá a zároveň nevyhnutelná „výhybka“ z trajektorie tracku, zde skladbu scelil jako hojivá náplast.

Tuto taktiku, která k jeho melodickým bangerům přitáhla široké publikum, Flume uplatnil na eponymním debutovém albu z roku 2012. Spíše shodou náhod než díky cílené snaze se ocitl v čele nesourodého pelotonu klubových producentů, jejichž styl začne být brzy označován souhrnným termínem future bass. Mezi průkopníky tohoto beatového maximalismu bývají tradičně řazena jména jako Hudson Mohawke, Rustie nebo Cashmere Cat. Opravdovým průlomem byl však až Flumův remix skladby You & Me od Disclosure, který nový zvuk do značné míry definoval.

Osudové setkání

Když Flume vydal své druhé album Skin (2016), patřil už mezi elitní klubové tvůrce. Za desku, na níž hostovala plejáda interpretů od veteránů Becka nebo Raekwona přes aktuální rapové hvězdy typu Vica Mensy či Vince Staplese až po popové písničkáře nejmladší generace, k níž tehdy patřili Tove Lo, AlunaGeorge nebo Kučka, obdržel Grammy pro nejlepší elektronické album. Tehdy vyjel na celosvětové turné, produkoval pro hvězdy formátu Lorde nebo DJ Snakea a zařadil se mezi komerčně nejúspěšnější australské hudebníky. Přesto jeho často napodobovaný rukopis brzy doznal poměrně zásadních změn. Způsobila to především již zmíněná Sophie, skotská průkopnice elastického hyperpopu, která před svou tragickou smrtí v roce 2021 stihla obrátit svět klubové hudby vzhůru nohama.

Sophie se společně s Flumem podílela na produkci Staplesovy desky Big Fish Theory (2017), především na hitu Yeah Right, a Flumeovi setkání s touto klubovou experimentátorkou evidentně změnilo pohled na hudbu a přimělo ho přeskládat svůj dosavadní sonický arzenál. Ve své politice dropů se už dříve spoléhal na hraniční syntetické kolísání, nyní však začaly divoké distorze dominovat. V plné míře se to projevilo na mixtapu Hi This Is Flume (2019), kde australský producent vzdává Sophie hold hutným remixem jejího tracku Is It Cold in the Water a svou novou inkarnaci promítá i do ostatních tracků, zatímco Flumeův dvorní vizuální umělec Jonathan Zawada k jeho nově nalezené flow vytvořil postinternetový výtvarný kontrapunkt.

Dost prostoru pro změnu

S novou polohou se Flume zatím stihl zcela sžít a jeho deska Palaces, která vyšla koncem letošního května, je tak zprávou o jeho dokonané proměně v monstrum chrlící basové bangery monumentálních proporcí. Tuto metamorfózu Flume prodělal v ústraní během globální pandemie. Některé z nevratných změn, jimiž prošel jeho rukopis, odhaloval už pilotní singl Say Nothing. Aktuální sonické inklinace ale můžeme zcela zhodnotit až díky albu – ať už v úvodní trancové ódě Highest Building, nahrané s Oklou, v tracku Sirens, který za přispění Caroline Polachek a Dannyho L Harlea vzývá PC Music, nebo v rustieovsky eskapistické skladbě Escape, vytvořené ve spolupráci s Kučkou a Quiet Bisonem.

Na pionýra Rustieho, který se po psychických problémech v roce 2015 stáhl do ústraní, zde nešlo nevzpomenout. Stejně jako jeho předposlední – a poslední studiová – deska Green Language (2014) je i Flumeovo aktuální album inspirováno zvuky i pestrostí exotického ptactva a zároveň se jedná o sbírku poměrně nesourodých skladeb. Navzdory klipům z dílny Jonathana Zawady není v náznacích předkládaný příběh o úpadku přírody a stále větším důrazu na profit nijak zásadní. Podobný si dnes vyslechneme leckde. Mnohem důležitější je fakt, že navzdory dobrovolným i tragickým odchodům čelných tahounů „neoneonového“ zvuku tu stále zůstává jeho respektovaný reprezentant, který navíc září tolika jasnými barvami, že ho jednoduše nelze přehlédnout. Ve Flumeově tvorbě přitom zůstává stále dost prostoru na překvapivou změnu směru – jakou je třeba hořkosladký závěr poslední skladby, balady Palaces se zpěvem Damona Albarna z britpopových Blur.

Autor je publicista.

Erdoğanova sólová hra

Turecko rok před volbami

S ekonomickou nejistotou a prudkým nárůstem cen se v důsledku ruské invaze na Ukrajinu potýká také Turecko. I přes svůj pragmatický postoj a doposud úspěšnou snahu neznepřátelit si ani jednu z válčících zemí pociťuje Turecko situaci tíživěji než ostatní státy. Míra inflace se pohybuje nejvýše za posledních 25 let; turecká lira dosáhla historického minima a nemožnost dovolit si jídlo nad rámec základních potravin se stává každodenní realitou i pro zajištěnější střední třídu. Důvodem kolabující ekonomiky není přitom pouze nestabilita, ale především neobratná odpověď centrální banky – respektive prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Namísto zvyšování úrokových sazeb, které jako nástroj k boji s inflací tradičně doporučují ekonomové, prezident přistupuje ke kapitálovým kontrolám peněz v zemi a sazby jsou drženy trvale nízko. Na obranu této konzervativní politiky uvádí, že islámská víra zakazuje navyšování úroků. Neměli bychom se ovšem nechat zmást a považovat toto gesto za věrnost náboženství. Erdoğan není zbožný občan ani islamista. Je především pragmatickým autoritářským vůdcem, jenž se chce udržet u moci za každou cenu. V tomto případě doufá v růst turecké ekonomiky pomocí levných peněz a také vychází vstříc průmyslovým a podnikatelským elitám, které tvoří jádro jeho voličské základny a jimž nízké úrokové sazby přijdou vhod. Rozhodnutím upřednostnit spokojenost elit před přežitím střední a nižší třídy se přitom Erdoğan rozchází s tím, co mu doposud přinášelo úspěch. Šlo především o rozsáhlou síť nových pracovních pozic, charitativní dary a morální uznání konzervativnější, zbožnější a chudší části obyvatelstva, která zůstala v době kemalistického Turecka nevyslyšena. Ti, kteří vždy stáli za Erdoğanem, ovšem nyní strádají nejvíce.

Ekonomická, ale i politická krize

Erdoğan se vskutku pohybuje na tenkém ledě – podle oficiálních dat inflace dosahuje osmdesáti procent, nicméně realitě odpovídá spíše číslo 175 procent. Mléko, které dříve stálo liru, je nyní k mání za dvacet, kvalitnější sýr, jenž se dal pořídit za dvacet lir, nyní přijde na pětaosmdesát; v ulicích projíždí méně aut a restaurace zejí prázdnotou. To vše se děje rok před parlamentními a prezidentskými volbami, které jsou pro Erdoğana mimořádně důležité. V případě výhry by předčil, pokud jde o dobu nepřetržitého vládnutí, zakladatele Turecké republiky Mustafu Kemala Atatürka, a povedlo by se mu to symbolicky sto let od jejího vzniku. Obecně platí, že kulturně-ideologické debaty, které dominují předvolební náladě, přestávají být v tíživé ekonomické situaci relevantní. Nezdá se ovšem, že by prezident tentokrát vyslyšel své spoluobčany. Nadále totiž sází na chvástání v mezinárodní aréně: svým kličkováním kolem přijetí Švédska a Finska do NATO nevyjadřoval pouze antipatie vůči prokurdskému smýšlení, ale ukazoval domácímu publiku, jak úspěšně umí vzdorovat Západu. A také neustále připomíná další polarizující rozhodnutí, které mu snad zajistí hlas v islámských vodách: administrativní soud potvrdil právoplatnost jeho vyhlášky o odstoupení z Istanbulské úmluvy pro její údajnou LGBTQ+ ideologii a z ní plynoucí rozvratné tendence vůči tradiční rodině.

Předvolební taktikou byl jistě i zákaz levicové, prokurdské a feministické strany HDP, který řada států a lidskoprávních organizací označila za protiústavní. Hlasy voličů HDP – Kurdů a progresivně smýšlející mládeže – ovšem mohou být rozhodující. Těmto voličům totiž není lhostejný absolutní rozpad právního státu, jehož ukázkovým příkladem je nedávný rozsudek, který poslal do vězení na doživotí filantropa, podnikatele a lidskoprávního aktivistu Osmana Kavalu za údajné zosnování občanské mobilizace v parku Gezi v roce 2013, nebo snížení trestu Cermalovi Metinovi Avcimu, který loni zavraždil svou partnerku, studentku Pinar Gültekin. Ke snížení trestu došlo na základě vrahova dobrého chování a uznání tzv. neoprávněné provokace, což znamená, že soud dospěl k názoru, že vražda byla spáchána ve stavu hněvu nebo silného rozrušení způsobeného jiným nespravedlivým činem.

Rozhodující bude jednota

Je téměř jisté, že volby neproběhnou spravedlivě. Lze očekávat například upřednostňování kampaně AKP (Strana spravedlnosti a rozvoje) v médiích, která jsou z velké části vlastněna Erdoğanem nebo s ním spřátelenými rodinami. Stejně tak je jisté, že pokud AKP přesto nedosáhne na požadovanou většinu, Erdoğan se jen tak nevzdá a nestáhne se. V tomto ohledu bude na opozici, zda zůstane jednotná a přijde s efektivním řešením ekonomické krize. Aktuálně je koalice pěti opozičních stran totiž ideologicky velmi rozkročená. Nejsilnější opoziční středolevicovou silou je CHP (Republikánská lidová strana) s podporou kolem 25 procent. Spíše centristická a konzervativnější Iyi parti (Dobrá strana) úspěšně ukrajuje hlasy AKP a ultrapravicové nacionalistické MHP (Nacionálně činná strana). Zbylé tři nově vzniklé pravicové strany bývalých členů Erdoğanova kabinetu zatím pojí především společný nepřítel. Ten u příležitosti nedávného šestého výročí nepovedeného vojenského puče k narůstající ekonomické krizi poznamenal: „Stejné síly, které před šesti lety stály za pokusem zlomit Turecko prostřednictvím puče, se jej nyní snaží zničit skrze ekonomiku, ale i tuto výzvu Turecko úspěšně přežije.“ Možná je ale namístě připomenout výrok turecko-německé politoložky Sinem Adar a položit si otázku, zda Turecko přežije Erdoğana.

Autorka studuje blízkovýchodní studia se zaměřením na Turecko na FFUK.

Myslet jinou válku

Stalo se už zvykem, že při každé velké události, která otřásá světem, vyběhnou na mediální scénu světoví intelektuálové, aby moudře a s jasným vhledem nasvítili události, jež se odehrávají všem on-line před očima, pro které však často nevidíme.

Někdy vybíhají ze zvyku sami, jindy jsou vyvoláváni jako duchové viny, jako během finanční krize v roce 2008, kdy selhal ekonomický rozum, který krizi spustil i přehlédl, a tak s výčitkou žádal myslitele celku, filosofy, aby světu řekli, kudy jít. Jak zoufalé je požadovat návod na život! Jako by ke všemu bylo odpovědností filosofa skutečně řídit svět, jak kdysi doufal Platón v Ústavě, vidět do jeho střev a radit ostatním, co se sebou mají dělat. Druhé volání k odpovědnosti nastalo v době pandemie neznámé nemoci, jež rozdělila dokonce i dosud nejsrozumitelnější vědu těla, tedy medicínu, na dva tábory: na ty, kteří měli před nemocí pokoru, a na ty, kteří ji z lásky k neomezené osobní svobodě spíše přehlíželi.

Třetí vlna požadavku, volající intelektuály k tomu, aby veřejně řekli své k osudovému světovému dění, přichází dnes, kdy na východě Ukrajiny probíhá ruská agrese, které se ukrajinská armáda zatím brání. Je to zajímavá přehlídka bezmoci a zoufalství, neschopnosti vciťovat se do utrpení nevinných lidí, kterým rakety ničí obydlí a zabíjejí blízké, ale také výstavka krásných starých myšlenkových a politologických klišé, která právě tato válka možná chce překročit a vymazat z politického myšlení.

Jak jinak číst zemanovský rozhovor Henryho Kissingera, který doporučuje, aby se Ukrajina vzdala části své země, protože celá se stejně neubrání, a když se nějaký ten kus hodí vlku, zůstane koza celá. Krym je „fait accompli“, řekl svého času o anexi ukrajinského Krymu Rusy český prezident Miloš Zeman, Kissinger neříká de facto nic jiného, jen nechává Ukrajině svobodu v tom, aby si vybrala, jak velká tato „hotová, uzavřená věc“ bude, jak velký kus masa vlk sežere. Stará počtářská reálpolitika moci v době postmoderního fašismu v Rusku, to je velké nepochopení toho, co se v Rusku fakticky stalo.

Jak jinak číst úvahy Noama Chomského, který za ruským útokem vidí podlou americkou snahu rozpoutat proxy konflikt, který oslabí Rusko, přičemž jaksi mimochodem přemýšlí o Ukrajincích jako o Polorusech, kteří mají vlastně jen omezené právo na vlastní zemi, přesně tak, jak to ve své doktríně dlouhé měsíce a roky opakuje ruský agresor Vladimir Putin.

Jak jinak číst úvahy Jürgena Habermase, filosofa frankfurtské školy, který ze strachu z jaderných zbraní doporučuje jednání a dohodu, ačkoli postmoderně fašistická podstata Putinova režimu jakékoli jednání znemožňuje, protože dohoda se uzavírá jenom proto, aby se mohla kdykoli násilně zrušit. Habermas jako by v úvahách o válce na Ukrajině mluvil o nějakém teoretickém vzdáleném světě, který není z této planety a jejž lze snadno u obrazovky poštelovat a uvést do pořádku.

Všichni tři jmenovaní, jakkoli v mnoha ohledech jistě velmi rozdílní intelektuálové, mají jednu věc společnou: jsou to devadesátníci, kteří pracují s postupy a operacemi, jež se jim osvědčily v zažité zkušenosti po celý život, převážně však ve světě, který je dávno minulostí a svými dozvuky nás nyní toliko dobíhá. Konflikt s Putinem a jeho postmoderní fašistickou verzí režimu, která dokáže jako v mixéru mísit nejmodernější technologie s nejbarbarštějším tělesným a mentálním mučením do hladce vymíchaného koktejlu mocenské manipulace, je právě proto jiný než ty, jež tito jindy velmi moudří starci zažili. Recepty smíření, které nabízejí, jsou dány nepochopením jinakosti dnešního střetu na Ukrajině, jenž je bratrovražedný, koloniální a antikoloniální zároveň.

Slavoj Žižek, který při volání intelektuálů na scénu světa nemohl chybět, upozorňuje na možné oslabení Evropy, jež si neuvědomuje, že se teď dostala do imperiálního střetu zájmu. Aby se neztratila v jejich souboji na dálku, musí zůstat ve hře jako někdo, kdo kromě diplomatické a ekonomické moci disponuje i vojenskou silou. Musí se zbavit své pacifistické tradice, která mimo jiné nepočítala s perverzní podobou putinovského fašismu. Jako by Evropa musela udělat dvojí dekolonizační práci zároveň, směrem ke Spojeným státům i směrem k Rusku, aby se stala sama sebou. Což mimo jiné znamená: někým, koho Rusko jen tak nebude moci přehlédnout.

Evropská představivost se dnes pere sama se sebou. Ani po pěti měsících ničení a zabíjení na Ukrajině si neumíme představit, že by válka byla na našem území, neumíme si představit, že by ekonomické sankce nakonec neuspěly, neumíme si představit, že by se konec války musel vybojovat.

Intelektuálové dnes mohou pomoci především se cvičením představivosti. S pochopením, že se bojuje jiná válka než dřív, že Rusko je jiné, než jsme si dosud mysleli, a že tudíž jiné musejí být i postupy obrany a protiútoku. O koloniální podstatě války mluví nejen Žižek, ale i politolog Ivan Krastev, Žižek se už lehce dotýká esence putinovského fašismu (jen škoda, že si ho nevšiml dříve – v době, kdy psal pro ruskou televizi sloupky).

Nechme už definitivně stranou vzpomínky na studenou válku a její logiku, která formovala myšlení probíraných devadesátníků. Zbytky, které po ní přežily, jsou jiné povahy, jinak se mísí, vybarvují a transformují. A toto je třeba v dnešní válce myslet.

Autor je publicista.

Nový normál - ultimátum

Obětované ekosystémy

Ukrajina a potravinová bezpečnost

Ukrajina je důležitým hráčem na světovém trhu zemědělské produkce. Patří do první desítky světových vývozců obilí a zaujímá první místo v pěstování a vývozu slunečnice a slunečnicového oleje. V roce 2021 Ukrajina sklidila 85 milionů tun obilí. V hospodářském roce 2021–2022 země plánovala vyvézt 67 milionů tun obilí. Do začátku května letošního roku Ukrajina prodala 46 milionů tun zrna, 21 milionů tun ale ještě stále nebylo vyvezeno.

Naneštěstí to zřejmě nebude tak snadné. Ukrajinské přístavy jsou nyní blokovány v důsledku ruské agrese. V loňském roce činila ukrajinská populace 43,5 milionu osob. Zbývajících 21 milionů tun obilí převyšuje domácí spotřebu, která se pohybuje mezi 18 až 20 miliony tun obilí ročně. Počet lidí, kterým kvůli zablokování ukrajinského vývozu hrozí hladovění, je však několikanásobně vyšší. Rozvojové státy totiž ukrajinské obilí kupují převážně jako potravinu, kdežto na Ukrajině se 70 až 75 procent spotřebuje pro dobytek.

Tragédie černozemě

Ukrajina vývozem obilí významně přispívá ke světové potravinové bezpečnosti, ale ukrajinští vědci, ekologové ani zodpovědní politici se tím nechlubí. Pro Ukrajinu je to velká tragédie, neboť tento úspěch je možný jen za cenu ničení přirozených ekosystémů, ztráty druhové rozmanitosti a degradace půdy. Zemědělsky se využívá 71 procent ukrajinského území. V roce 2012 orná půda pokrývala 53,8 procenta území Ukrajiny, kdežto v roce 2018 to bylo už 56,8 procenta. Pro srovnání uveďme, že v Evropské unii to je pouhých 25 procent. Za šest let se tedy plocha orné půdy rozšířila o tři procentní body neboli o 1,8 milionu hektarů. Ukrajina má třetí největší podíl orné půdy na světě.

Plocha tamní silně degradované a málo produktivní půdy dnes činí nejméně šest a půl milionu hektarů, celkově je však třeba přestat s využíváním devíti milionů hektarů půdy, která má v důsledku poškození povrchové vrstvy nízkou úrodnost. Zemědělští a půdní vědci tvrdí, že tyto plochy je třeba změnit na stepi, louky a lesy, agrobyznys je ale dále využívá. Rok co rok eroduje dalších šedesát až osmdesát tisíc hektarů orné půdy a každoroční ztráty humusu slavné ukrajinské černozemě se pohybují kolem šesti set kilogramů na hektar.

Zemědělství přispívá k ukrajinskému hrubému domácímu produktu dvanácti procenty. To bychom neměli považovat za důkaz úspěchu, ale spíš hospodářské zaostalosti, protože podíl zemědělství na HDP v rozvinutých zemích nepřesahuje jedno až dvě procenta. Nízkou hospodářskou efektivitu zemědělství si lépe představíme, uvědomíme-li si, že k dosažení dvanáctiprocentního podílu na hrubém domácím produktu je potřeba zemědělsky využívat 71 procent celé plochy země! V nedávné minulosti se o Ukrajině hovořilo jako o obilnici Sovětského svazu. Na dnešním světovém potravinovém trhu ale nesmí zůstat pouhým surovinovým přívažkem. V hospodářském roce 2019–2020 Ukrajina vyvezla 57 milionů tun zrna, avšak jenom 334 tisíc tun mouky. To znamená, že produktu s určitou přidanou hodnotou, tedy mouky, bylo vyvezeno stosedmdesátkrát méně než nezpracovaného materiálu – zrna.

Vývoz vlastní budoucnosti

Ekonomové varují, že zemědělství další ekonomický rozvoj Ukrajiny neumožňuje, protože jeho potenciál se už vyčerpal. Je čas dominanci tohoto odvětví v ukrajinském národním hospodářství ukončit. Převažující vliv zemědělství na utváření půdní politiky Ukrajinu vzdaluje modelům ekonomického rozvoje a environmentální politiky zemí Evropské unie. Ekologové tvrdí, že ukrajinský zemědělský sektor nevyváží obilí, ale spíš přirozené ekosystémy, půdu, vodu, biodiverzitu a budoucnost země.

Největší ztráty zaznamenaly ukrajinské stepi. Stepní pás pokrývá čtyřicet procent země, skutečné stepi však najdeme jen na čtyřech procentech ukrajinského území, zbytek je rozoraný. Ničení luk a stepí pokračuje navzdory zákonům a vyhláškám, které hovoří o omezení podílu orné půdy a o tom, že do roku 2030 mají na 2,8 procenta země vzniknout další louky a pastviny. Ukrajinské ministerstvo životního prostředí udává, že zemědělství produkuje emise ve výši 92 milionů tun skleníkových plynů, což odpovídá emisím celého ukrajinského energetického sektoru – kromě výroby elektřiny to zahrnuje také dopravu a teplárenství.

Intenzivní zemědělství představuje největší nebezpečí pro ukrajinské životní prostředí, protože je hlavním faktorem destrukce přírodních ekosystémů, klimatických změn a znečišťování půdy i vody. Fakt, že 57 procent ukrajinského území pokrývá obdělávaná půda, znamená, že víc než polovina země je neustále ošetřována chemickými pesticidy. Z hlediska životního prostředí je ale tím hlavním problémem ztráta přirozených ekosystémů. Přírodní a polopřírodní krajina pokrývá méně než 22 procent země. Nedostává se místa pro rozšiřování lesů, stepí a mokřadů. Příčinou jsou chyby, k nimž došlo v první fázi pozemkové reformy v devadesátých letech a které se dosud nepovedlo napravit. To je důvod, proč Ukrajina nemůže dosáhnout zamýšleného cíle, jímž je ochrana patnácti procent plochy celé země. Původně jej měla dosáhnout mezi lety 2010 a 2020, v roce 2019 ale bylo jeho splnění odloženo do roku 2030. Dnes je to jen sedm procent a pomalé rozšiřování chráněných oblastí doprovází zmenšování plochy, již zaujímají přirozené ekosystémy, které nejsou chráněny zákonem. V Evropské unii přitom chráněné oblasti pokrývají 26 procent celého území.

Problém půdní politiky

OSN prohlásila dvacátá léta 21. století za dekádu obnovy přirozených ekosystémů, ta je však nemožná bez vyřešení zásadní otázky: problému půdní politiky. Abychom mohli omezit svou ekologickou stopu a navrátit velké oblasti kulturní krajiny divočině, bude nezbytné změnit globální systém produkce a spotřeby potravin. Měli bychom přitom spíš než na klasické metody průmyslového zemědělství, které fungují jen v krátkodobé a střednědobé perspektivě, spoléhat na nové biotechnologie. V poslední době pozorujeme aktivní rozvoj potravinářských biotechnologií v podobě pěstování masa a mořských plodů, vertikálních farem, mléka vyrobeného pomocí droždí či umělé syntézy škrobu, které vyžadují mnohem méně půdy a zdrojů. Taková zařízení navíc lze snadno přesouvat podle potřeby. Potravinová bezpečnost nesmí záviset na geografii – to je důvod, proč musí být produkce potravin stejně mobilní jako jiné druhy výroby, například továrny na domácí spotřebiče nebo oblečení.

Zárukou světové potravinové bezpečnosti by se měly stát biotechnologie, lokální výroba potravin a odpovědná spotřeba. To všechno nám umožní uvolnit obrovské plochy kulturní krajiny pro regeneraci přirozených ekosystémů a druhové rozmanitosti – návrat divočiny. Zapojit se musí i zemědělský sektor, který by – nechce-li v budoucnu přijít o své místo na trhu – měl investovat do potravinových biotechnologií a přispět tak k transformaci potravinové produkce.

Ruská agrese proti Ukrajině ukázala, jak nebezpečné je spoléhat na dovoz energetických zdrojů, a potvrdila správnost Zelené dohody pro Evropu. Válka a s ní související hrozba globální potravinové bezpečnosti také naznačuje, že každá země by se měla zamyslet nad potřebou větší nezávislosti v produkci potravin. Hrozbu jejich nedostatku s sebou nepřináší jen válka, ale také další globální problémy, jako klimatická změna, přírodní a antropogenní katastrofy. Stačí jedna taková událost, aby propukl hlad, který může ohrozit miliony lidských životů. Lidé na kterémkoli místě na světě nesmějí být bezprostředně závislí na událostech, k nimž dochází v jiném státě na jiném kontinentu, a žádná země by neměla ničit své životní prostředí proto, aby živila ty ostatní.

Z anglického originálu Ukraine’s ecosystems: the price for global food security, publikovaného 16. června 2022 na stránkách ukrajinského časopisu Spilne / Commons, přeložil (s přihlédnutím k ukrajinskému překladu) Miroslav Tomek.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Od hladomoru k podvýživě

Může Indie nakrmit miliardu a půl lidí?

Když loni na podzim vydaly organizace Concern Worldwide a Welthungerhilfe každoroční zprávu o stavu hladu na planetě, Indie měla jen málo důvodů ke spokojenosti. V aktuálním globálním indexu hladu si meziročně pohoršila z 94. na 101. místo, čímž se propadla za všechny své sousedy. Hůř už je na tom pouze patnáct zemí, většinou ze subsaharské Afriky.

Ačkoli celkový podíl hladovějících klesá, Indii se stále nedaří hlad vymýtit a zůstává jednou ze tří desítek zemí, kde je situace klasifikována jako vážná. Navíc se u některých skupin stav dokonce zhoršuje: děti narozené mezi roky 2015 a 2019 vykazují mnohem horší statistiky podvýživy než děti narozené v předešlých pěti letech. A ke všemu se jedná o dlouhodobý trend – ještě před deseti lety se Indie v žebříčku pohybovala okolo šedesáté pozice.

Ani přelidnění, ani nedostatek

Je ale příčinou hladu jen nedostatek potravin? Sýpky Indické potravinové korporace (FCI) skladují přes padesát milionů tun obilí, což je skoro třikrát víc, než kolik stanovují indické zákony jako strategickou zásobu. Skutečné příčiny indické potravinové krize musíme hledat především v samotné skladbě a dlouhodobé strategii indického zemědělství. A pokud bychom je měli maximálně zjednodušit, možná bychom si nakonec vystačili jen se dvěma slovy: rýže a pšenice.

Dvě nejběžnější obiloviny dnes definují prakticky celé indické zemědělství a Indie je jejich druhým největším světovým producentem. Snadno se skladují, mají vysokou kalorickou hodnotu, jsou nedílnou součástí veřejného distribučního systému potravin pro nejchudší (PDS) a v mnoha regionech umožňují hned dvě sklizně za rok – zatímco rýži se daří během monzunu, pšenice se dobře pěstuje přes zimu. Orientace na tyto dvě základní plodiny se však objevila teprve nedávno. Její původ hledejme v poválečných letech, kdy měla Indie v ještě příliš živé paměti velký bengálský hladomor z roku 1943. Tragédie, při níž zemřely dva až tři miliony lidí, inspirovala Néhrúovu vládu k tomu, aby se nově vznikající země soustředila mimo jiné na dosažení potravinové bezpečnosti.

Jak ukazuje ve své slavné studii Poverty and Famines (Chudoba a hladomory, 1981) bengálský držitel Nobelovy ceny za ekonomii Amartja Sen, hladomory v drtivé většině nevznikají pouhým nedostatkem potravin nebo špatným zásobováním. Mnohem důležitějším faktorem bývá inflace a rostoucí ceny nezbytných potravin, ať už v důsledku spekulací či panického nakupování, jako tomu bylo i v roce 1943. Představa neschopných indických venkovanů, kteří se navíc rychle množí a občasné hladomory tak mohou snadno regulovat přílišný populační růst, však dobře zapadala do koloniálních i postkoloniálních předsudků západních zemí.

Indie tak do své nezávislé éry vstupovala s nálepkou země, která stěží dokáže nakrmit své vlastní obyvatelstvo. Tento pocit ještě zesílil během šedesátých let, kdy ji poznamenaly nejen slabé monzuny, ale i války s Čínou a Pákistánem. Špatné svědomí posílila i skutečnost, že Indie v této době ve velkém dovážela pšenici ze Západu. Hlavním důvodem však nebyl ani tak nedostatek potravin v Indii, jako spíš nadbytek pšenice ve Spojených státech a tím i její nízká cena. Převážení levných amerických přebytků přes půl světa tedy vyhovovalo oběma stranám. Mezi indickými odborníky už ale v tu dobu čím dál více rezonovalo klíčové slovo, které do éteru vypustil Mahátma Gándhí během boje za indickou nezávislost. To slovo bylo „soběstačnost“.

Na Gándhího tradicionalistickou představu vesnických komunit, které si dovedou samy zajistit všechny důležité potraviny, částečně navázali i první indický premiér Džaváharlál Néhrú a jeho dvorní ekonom a statistik Prašántha Čandra Mahalanobis. V jádru jejich plánovaného hospodářství totiž stála nejen industrializace, ale především orientace na domácí trhy. Zemědělské reformy, které indická vláda v prvních letech po dosažení nezávislosti prosazovala, se tak zaměřily nejen na spravedlivější rozdělení půdy. Jejich dalším cílem bylo zajistit v souladu se soudobými poznatky dostatečný kalorický příjem všem obyvatelům Indie, a to i při očekávaném populačním růstu. Jako nejvhodnější potraviny s nejvyšší kalorickou hodnotou proto byly vybrány rýže a pšenice, které ve většině indických regionů postupně nahradily tradiční proso a luštěniny.

Produktivita, nebo rozmanitost?

V roce 1964 premiér Néhrú umírá a jižní Asii v následujících letech opakovaně trápí slabé monzuny. V tuto chvíli však na scénu přicházejí legendární agronomové jako M. S. Svámínáthan nebo Ch. Subramaniam, kteří představují nejen výnosnější odrůdy původem z Mexika, ale také celou novou strategii rozvoje indického zemědělství. Jejím hlavním pilířem jsou pobídky farmářům zejména ve formě dotovaného osiva, hnojiv, pesticidů i elektrické energie. A hlavním výsledkem okamžitý nárůst výnosů z pěstování pšenice: mezi lety 1964 a 1969 se zvedly o polovinu.

Zelená revoluce – jak celou transformaci označil v březnu 1968 ředitel americké rozvojové agentury USAID William Gaud – však nezajistila Indii úplnou potravinovou soběstačnost, nýbrž pouze dostatek rýže a pšenice, které byly až dosud spíše výsadou bohatších vrstev. Dříve běžné olejniny a luštěniny se naopak dnes musejí do země dovážet. Indie si tak sice zařídila dostatečný kalorický příjem a zabránila dalším hladomorům, zároveň však jednotvárný jídelníček s převahou obilnin způsobuje, že nemalá část obyvatel trpí nedostatkem živin a zejména bílkovin, což má za následek podvýživu nebo chudokrevnost. Těmi podle současných odhadů trpí až čtvrtina obyvatel Indie.

Monokulturní model zelené revoluce také vyžaduje rozsáhlou kontrolu nad přírodními zdroji. Aby se u výnosnějších odrůd obilnin skutečně využil jejich potenciál, je nutné zajistit jim pravidelný přísun živin, vody, ale i pesticidů. To farmáře tlačí do zápasu se samotnou přírodou, při němž musejí nejen neustále bránit úrodu před škůdci, ale také bojovat s klesajícími výnosy v důsledku vyčerpání živin z půdy. V konečném důsledku je pak celá země závislá na dovozu fosfátů na výrobu hnojiv a ropy na pohon zemědělských strojů a zavlažovacích mechanismů. Indie tedy nadále zůstává zranitelná, jen trochu jinak než před dosažením nezávislosti.

Státní pobídky, dotace a záruky, které jsou nedílnou součástí politiky zelené revoluce, se navíc v drtivé většině dostaly jen k bohatším farmářům. Zemědělci v Paňdžábu nebo Harijáně si tak dokázali ohnout státní dotační zemědělskou politiku na míru vlastním potřebám. Díky protestům, stávkám či demonstracím, z nichž asi největší a nejznámější probíhaly od září 2020 do prosince 2021, si prosadili například zachování minimálních výkupních cen. Na opačné straně stojí suché vnitrozemské oblasti v Maháráštře nebo Telangáně. Ty se žádné významnější podpory nikdy nedočkaly, zdejší snahy o intenzivní monokulturní zemědělství se zavlažováním skončily vesměs bídně a oba státy patří k regionům s největším počtem sebevražd mezi farmáři.

Díky orientaci na pěstování základních plodin může Indie konstatovat, že produkce obilnin už od Néhrúových dob dlouhodobě roste a v současnosti činí zhruba 460 gramů na osobu a den. Problém ovšem je, že zatímco v dobách néhrúovského socialismu byl kalorický příjem mezi indickým obyvatelstvem rozložen zhruba rovnoměrně, dnes se rozevírají nůžky mezi městskými a venkovskými oblastmi, což z hlediska potravinové bezpečnosti představuje další riziko podobně jako klesající kupní síla. Rostoucí ceny tak dělají přepychové zboží i z dříve běžných luštěnin.

Technokraté a šarlatáni

Odborníci na indické zemědělství často jako jednu z důležitých příčin jeho krize uvádějí nízkou produktivitu. Ta je například oproti Číně poloviční a ve srovnání s evropskými zeměmi dokonce třetinová. Potenciál pro rozvoj je tedy nadále ohromný. Zároveň bychom však neměli dopustit, aby se diskuse nadále točila jen okolo výnosů a technologických řešení. „Proč se stále vezeme s trendem produktivity, jestliže už Indie potravinové bezpečnosti dosáhla?“ ptá se socioložka Ričá Kumár, která se dlouhodobě věnuje společenským dopadům intenzivního zemědělství.

Alternativní vize založené na rozmanitější skladbě plodin či jiných přístupech k obdělávání půdy se v Indii dlouhá léta nesetkávaly s pochopením. Agronomové i ekonomové se na ně dívali jako na blouznění salonních intelektuálů nebo tmářů a tradicionalistů. Dnes však můžeme vidět, že intenzifikace zemědělství podle poznatků z poloviny minulého století v mnoha oblastech vede k monokulturnímu hospodaření se všemi negativy, jaká známe i od nás – od narušené biodiverzity až po problémy s vodou.

Transformace zemědělství nemusí hned znamenat masivní přechod na biopotraviny, který tak neblaze urychlil hospodářský kolaps sousední Šrí Lanky. Pro začátek by stačilo třeba pozměnit systém dotací a pobídek tak, aby zemědělce vedl k lepšímu hospodaření s vodou nebo usnadnil pěstování plodin, které jim zajistí obživu i v čase klimatických změn. Srážkové vzorce, na nichž je závislá až polovina indické zemědělské plochy, se totiž v posledních letech dramaticky mění. Podle některých odhadů by se indické výnosy mohly v budoucnu snížit až o třetinu, což zní obzvlášť hrozivě, když si uvědomíme, že v zemědělství pracuje polovina indického obyvatelstva. Více než osmdesát procent indických zemědělců navíc Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) klasifikuje jako malé a okrajové. Právě ti trpí rozmary počasí i výkyvy trhu nejvíce.

Jednostranná orientace na výnosné obilniny pomohla Indii překlenout druhou polovinu dvacátého století, kdy bylo potřeba co nejrychleji a nejlevněji nakrmit velký počet obyvatel. Už ale příliš neobstojí v situaci, kdy porodnost klesá a venkov chudne. Možná je tedy načase, aby technokraté a šarlatáni začali hledat společnou řeč.

Autor je politolog a indolog.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

par avion

Z ukrajinských médií vybral Ondřej Soukup

Následující text vznikl krátce po mém návratu z cesty na západní Ukrajinu. Bylo to poprvé, co jsem se tam od začátku války dostal. Krátce před válkou jsem ale byl v Mariupolu, odkud jsem se vrátil s pevným přesvědčením, že žádná válka nebude. O měsíc později jsem u sebe v Praze ubytoval Olgu, historičku, jež mě těsně před válkou provedla centrem Mariupolu, s jejím tříletým synem. Olga už se mezitím vrátila do Kyjeva, kam byla mariupolská univerzita přestěhována. I proto mne zaujal rozhovor na serveru Levyj bereh z 26. července se třemi bývalými obyvateli Mariupolu, kteří stejně jako Olga odešli ze svého rodného města. Hanna odjela do Lvova za svou starší dcerou, stejně jako Andrij, Volodymyr zase skončil v zásadě náhodou ve Vinnycji na západě Ukrajiny. Našli si práci, mají kde bydlet. Ale stýská se jim po rodném městě. „Chtěla bych se vrátit, abych viděla rodiče. Možná už bych tam nechtěla žít nastálo, ale aspoň abych viděla své blízké. Teď nevím, jestli je ještě někdy spatřím,“ vysvětluje Hanna. „Samozřejmě bychom se chtěli vrátit a pomoci s obnovou našeho rodného města. Jsem si jistý, že to nebude dlouho trvat a Ukrajina se do Mariupolu vrátí,“ optimisticky dodává Andrij. Redaktor, který je sám rodák z Mariupolu, položil i otázku, jak budou zpovídaní v případě návratu vycházet s lidmi, kteří ve městě zůstali. „Ti, kteří otevřeně pomáhají okupační vládě, buď utečou, nebo budou souzeni za velezradu. Obyčejní lidé, kteří zastávají radikálně protiukrajinské názory, podle mne také odejdou. A ti, kteří přežívají za všech okolností, zůstanou. Budeme se s nimi muset nějak naučit žít,“ konstatuje Hanna. Volodymyr soudí, že to je až příliš těžká otázka, protože v Mariupolu zůstali i lidé, kteří nemohli nikam odjet, stejně jako ti, kteří ruskou armádu vítali. „Teď jsem ochoten uškrtit každého, kdo šel sloužit okupantům. Tohle se nedá odpustit. V roce 2014 jsme to odpouštěli. Ale upřímně řečeno, nemyslím si, že podobné věci se budou dít, až se vrátíme do města. Nicméně zákon bumerangu jednoduše funguje. Ti lidé budou souzeni, ať už před soudem lidským nebo Božím,“ uzavírá Andrij.

Prakticky každý Ukrajinec má ve svém mobilním telefonu aplikaci Tryvoha, která vás upozorní, že v místě, kde se nacházíte, byl právě vyhlášen letecký poplach. Když jsem pobýval ve lvovské oblasti, žádný poplach tam nebyl, ale na počátku března zde došlo k raketovému útoku na výcvikový prostor v Javorivu, kousek od polských hranic. Zahynulo šedesát vojáků, dalších 160 bylo zraněno. Podle nepotvrzených údajů byli mezi oběťmi i zahraniční dobrovolníci. Byly to největší ztráty ukrajinské armády ve lvovské oblasti za celou dobu války. Nyní se ukazuje, že tím, kdo poskytl podrobné údaje o základně v Javorivu, byl někdejší major KGB a obyvatel Lvova Oleksandr Kostornyj. Jeho případ popsal lvovský server Zaxid.net 23. července: „Kostornyj desítky let pracoval v zájmu Ruska. Není to nějaký zahořklý důchodce, kterého za pár set dolarů využily ruské tajné služby. Je příkladem toho, jak Rusko připravovalo své agenty po celé Ukrajině na budoucí ‚speciální operaci‘. Podle materiálů žaloby, které jsme získali, dostal Kostornyj za úkol zjistit přesnou informaci o infrastruktuře ukrajinské armády ve lvovské oblasti, zejména o výcvikovém prostoru v Javorivu. Čtvrtého března poslal svým ruským kontaktům detailní mapu této základny s označením kasáren, ubytoven a dalších objektů. Dokonce na mapě označil místa, kde je potřeba udeřit nejdříve.“ Koncem června ukrajinská kontrarozvědka SBU oznámila, že Kostorného zatkla. Během soudu, který rozhodoval o jeho umístění do vazební věznice, důchodce tvrdil, že je nevinný a jen pomáhal přátelům s výběrem vhodných lokalit pro houbaření. Nedokázal přitom vysvětlit, proč byly na jeho mapě označeny vojenské objekty, včetně těch, které se o pár dní později staly cílem ruských raket. „Pomluvili mne a obviňují mne ze smrti lidí, s čímž nemám nic společného. Poslal jsem jen mapu loveckého revíru, kde rostou houby. Člověk, kterému jsem to adresoval, se zabývá sběrem hub,“ prohlásil u soudu Kostornyj. Soud mu neuvěřil a ponechal ho ve vazbě. Tím spíše, že dnešní důchodce rozhodně není spícím agentem. Kostornyj pracoval v KGB ve sledovacím útvaru, špehoval hlavně disidenty a zahraniční turisty. V roce 1990 odešel do výslužby v hodnosti majora a založil organizaci Ruská společnost Alexandra Puškina, která existovala až do roku 2017 v budově ruského konzulátu ve Lvově. V roce 2015 – tedy už po anexi Krymu a začátku války na Donbasu – vystupoval na konferenci „proruských a antifašistických organizací západní Ukrajiny“, na níž se nechal slyšet, že Ukrajina se z historie nepoučila a panuje zde kult „nacisty Bandery“. Nyní je Kostornyj ve vazbě a hrozí mu trest dvanácti let vězení.

Současný ukrajinský prezident a bývalý televizní komik Volodymyr Zelenskyj se pro Kreml ukázal jako mnohem tvrdší oříšek, než si tamní pohlaváři původně představovali. Nejde jen o to, že odmítl opustit Kyjev a promlouvá ke světovému publiku, aby získal podporu pro boj Ukrajinců proti ruskému vpádu. Mění i fungování ukrajinského státu, který byl v posledních patnácti letech výrazně ovlivňován místními oligarchy. Jedním z nich byl Ihor Kolomojskyj, jehož televize 1+1 vysílala seriál Sluha lidu, v němž Zelenskyj vystupoval v roli prezidenta. Protivníci současného ukrajinského prezidenta tvrdili, že Zelenskyj je ve skutečnosti loutkou Kolomojského. To se ale nepotvrdilo. Kolomojskyj přišel o svou banku Privat a nyní i o ukrajinské občanství. Ve své analýze z 22. července to reflektuje server Ukrajinska pravda. „Rozhodnutím prezidenta o občanství přišli Ihor Kolomojskyj, jeho blízký spolupracovník Hennadij Korban, proruský politik Vadym Rabinovyč a člen poslanecké frakce prezidenta Zelenského Ihor Vasylkovskyj. Rabinovyč ale v den vypuknutí války odjel ze země a Vasylkovskyj se přestal objevovat v parlamentu, takže skutečným cílem byl Kolomojskyj a jeho spojenci.“ Formálním důvodem byl fakt, že všichni jmenovaní měli i jiné občanství než ukrajinské, což je podle ukrajinských zákonů nepřípustné. Zjevně jde jen o záminku, ale pokud se sníží vliv oligarchů na fungování ukrajinského státu, bude to krok k lepšímu.

Pozemšťané hladovějí

Kolik odstínů utrpení má hlad?

Když v roce 1946 brazilský geograf, odborník na výživu, poslanec a aktivista Josué de Castro publikoval Zeměpis hladu (česky 1956), jeden z prvních moderních pokusů o obsáhlou analýzu příčin a rozšíření hladovění, konstatoval v něm, že je to „otázka tak delikátní a nebezpečná, že vzhledem ke svému politickému a společenskému dosahu zůstala téměř až do současné doby pro naši civilisaci nedotknutelnou, jakýmsi zakázaným thematem nebo přinejmenším thematem, jež se pro veřejnou diskusi nedoporučuje. A tak hlad (…) se stal něčím, zač je třeba se stydět, něčím nečistým a odpuzujícím, o čem se nesluší mluvit – stal se tabu.“ O tři čtvrtě století později nám nezbývá než si přiznat, že hlad nadále zůstává primárně ve sféře tichého osobního zoufalství a týká se čím dál většího počtu pozemšťanů.

Konstanta lidských dějin

Hlad a podvýživa jsou fenomény provázející lidské civilizace od samého počátku. Právě domestikace a kultivace rostlin před zhruba deseti tisíci lety měly omezit hlad a sehrály klíčovou roli v nárůstu lidské populace a rozvoji civilizací. Jenže o tom, že zemědělství samo o sobě problém hladu nevyřeší, jsme se v dějinách přesvědčili mnohokrát. Řeč je o hladomorech, s nimiž se lidstvo potýkalo od doby kolem roku 2200 př. n. l., kdy začala významná globální klimatická změna, jež pravděpodobně stála za kolapsem egyptské Staré říše, Akkadské říše v Mezopotámii a kultury Liang-ču v Číně.

V „moderních dějinách hladu“ patří k důležitým událostem velký irský hladomor, během nějž v letech 1845–1849 zemřelo na podvýživu podle odhadů jeden a půl milionu lidí. Hladomor byl zapříčiněn závislostí na bramborách, o jejichž dominantní pěstování – konkrétně šlo o jednu odrůdu Irish Lumper – se zasloužili pronajímatelé půdy a členové královské rodiny. Odrůdová uniformita, a tedy i nižší rezistence na patogeny, a převaha jedné plodiny v krajině napomohly šíření plísně bramborové. Ta zasadila poslední ránu sérii nevhodných agrárních politik. Během hladomoru v Povolží v roce 1921 zemřelo kolem pěti milionů a za sovětského hladomoru v letech 1932–1933 zhruba osm milionů lidí, z toho pět milionů na Ukrajině [viz text na s. 9]. Nesmíme opomenout ani bengálské hladomory v letech 1769–1773 (deset milionů mrtvých) a 1943–1944 (kolem pěti milionů obětí).

Absolutní prvenství však drží velký čínský hladomor v letech 1959–1961, během nějž zemřelo podle odhadů dvacet až padesát pět milionů lidí. Ten je dáván do souvislosti s politickým programem Mao Ce-tungovy druhé pětiletky, oficiálně nazývaným Velký skok vpřed. Ve snaze systémově zvýšit a zefektivnit produkci potravin došlo ke kolektivizaci, což však vedlo k roztříštění sociální koheze v rurálních oblastech, rozpadu rolnické infrastruktury a paradoxně i ke snížení efektivity ve způsobu organizování výroby a distribuce potravin. Situace se zlepšila až za Teng Siao-pchinga, kdy bylo zemědělství dekolektivizováno, vesnice přecházely do solidárního komunitního modelu a na nejnižší úrovni byla obnovena autonomie rolníků a jejich agendy. Tento systém organizace práce v zemědělství a živobytí byl v reakci na hlad a chudobu původně iniciován zdola a tajně – osmnácti rolníky z vesnice Siao-kang v roce 1978. Autonomní, decentralizovaná rolnická struktura představovala v Číně významnou moc: podle analýz bylo během let 1978 až 1984 dosaženo nárůstu zemědělské produkce o 42,2 procenta a počet hladovějících byl snížen z 250 milionů v roce 1978 na 21,5 milionu v roce 1990.

Zjevný a skrytý hlad

Ani dnes nejsou hladomory minulostí. Po čtyřech rocích bez deště a nejhorším suchu za posledních čtyřicet let se v roce 2021 naplno projevil hladomor na Madagaskaru, který stále trvá. OSN ve zprávě k této události mluví o prvním hladomoru způsobeném klimatickou změnou. V Etiopii, kde od roku 2020 probíhá občanská válka v regionu Tigraj, se konflikt podepsal na menší sklizni a problematické distribuci potravin. V důsledku tohoto konfliktu aktuálně hladoví zhruba šest milionů lidí.

Ačkoli počet hladomorů a míra úmrtnosti v konkrétních oblastech, které lze geograficky vymezit, od počátku 21. století klesá, pandemie hladu, eskalovaná mimo jiné pandemií covidu-19, pokračuje dál. A to ve všech částech světa, včetně globálního Severu, kde se věřilo a často stále věří, že hlad a podvýživa jsou reliktem minulosti a týkají se pouze tzv. rozvojových zemí.

Hlad jakožto fyziologický stav i sociální problém má mnoho různých projevů. OSN v obecné rovině definuje hlad jako „situaci, kdy lidé nemají zajištěný přístup k dostatečnému množství bezpečných a výživných potravin, které jsou potřeba k normálnímu růstu a aktivnímu zdravému životu“. Přestože hlad lze zahnat, podvýživa je způsobena dlouhodobým nedostatkem živin potřebných pro zdravé fungování organismu. Existuje mnoho druhů hladu. Akutní hlad znamená příjem méně než 1 800 kilokalorií (kcal) denně, potažmo situaci, kdy hladina glykogenu v krvi klesne pod určitou hranici a jsou vyčerpány rezervy organismu. V takovém případě hrozí smrt hladem. Chronický hlad či chronická podvýživa jsou způsobeny dlouhodobým či trvalým nedostatečným kalorickým příjmem, který sice přesahuje biologické minimum, ale pravidelně nedosahuje průměrné spotřeby, která podle doporučení Světové zdravotnické organizace činí 2 100 kcal denně.

Nejrozšířenější je však tzv. skrytý hlad, kterému čelí podle odhadů na dvě miliardy lidí. V této situaci sice dotyční často mají přístup k energeticky bohatým potravinám a dokážou se nasytit, ovšem dlouhodobě nemají přísun základních vitamínů, minerálů a mikronutrientů. Skrytý hlad souvisí mimo jiné s globálním rozšířením průmyslově zpracovaných potravin, s potravinovou chudobou a potravinovými pouštěmi, jak jsou nazývány urbánní i rurální oblasti, které mají omezený přístup (ať už z ekonomických nebo geografických důvodů) k čerstvým a nutričně výživným potravinám. Jednotlivé projevy hladu pochopitelně mají negativní dopad na zdraví. Pomineme-li krajní efekt, jímž je smrt, podvýživa způsobuje zakrnění (u dětí), chronická onemocnění typu srdeční choroby, cukrovku, poruchy funkce orgánů a mnoho dalšího. Hlad má dopady i na psychické zdraví a je dáván do souvislosti s rozvojem deprese, úzkosti a posttraumatické stresové poruchy.

Počátky systémových změn

První systémové uchopení problematiky hladu a podvýživy na globální úrovni lze vysledovat do roku 1960. V Organizaci pro výživu a zemědělství byl tehdy spuštěn program s názvem Svoboda od hladu (Freedom from Hunger Campaign). Hlavní cíle byly stanoveny dva: vytvořit celosvětové povědomí o problémech hladu a podvýživy a podporovat názorové klima, v němž lze organizovat řešení těchto problémů na národní i mezinárodní úrovni. Další historický milník představuje rok 1996, kdy proběhl Světový potravinový summit o světové potravinové bezpečnosti (World Food Summit on World Food Security), na kterém byla schválena Římská deklarace o světové potravinové bezpečnosti. Kromě upevnění definice práva na potraviny byl schválen cíl snížit počet podvyživených osob do roku 2015 na polovinu. Na tyto snahy v roce 2000 navázal osmibodový program Rozvojové cíle tisíciletí, jehož první položkou bylo do roku 2015 odstranit extrémní chudobu a hlad. V roce 2006 byl vytvořen globální index hladu, který na základě indikátorů stanoví pět úrovní hladu, od nízké po extrémně alarmující. Aktuálně nejvyšší stupeň panuje v Somálsku, alarmující je v devíti a vážný v třiceti sedmi zemích světa.

Zatím asi poslední významný milník byl summit OSN v roce 2015, kde byly schváleny takzvané Cíle udržitelného rozvoje. Jedním ze sedmnácti bodů je „do roku 2030 vymýtit hlad a zajistit přístup všem lidem, zejména chudým a ohroženým, včetně malých dětí, k bezpečné, výživné a dostačující stravě po celý rok“. Pro ucelenější obrázek je nutné zmínit také aktivity Hnutí nezúčastněných zemí, které stále hraje velmi důležitou roli v implementaci mezinárodních úmluv. V roce 2018 se během předsednictví Ázerbájdžánu v Baku na 18. summitu oficiálně přihlásilo k Cílům udržitelného rozvoje a navázalo na strategie k odstranění hladu a chudoby.

Politické závazky Rozvojových cílů tisíciletí a další iniciativy z nich vycházející skutečně přispěly k podstatné změně. V letech 2005–2014 se počet podvyživených lidí na planetě snížil z 810 na 606 milionů a zhruba na této úrovni se udržel až do roku 2019. V následujícím roce došlo zejména v důsledku koronavirové pandemie k dramatickému nárůstu. Podle nejnovější zprávy OSN jsme již na čísle 828 milionů. Roste rovněž počet lidí trpících potravinovou chudobou, která postihuje vyspělý globální Sever stejně jako globální Jih. Týká se zhruba 2,3 miliardy lidí. Je zřejmé, že globální závazek vymýtit hlad a extrémní chudobu do roku 2030 nezvládneme a nedosáhneme ani nízkého stavu hladu. Že žijeme v době bezprecedentní nerovnosti, indikuje i to, že lidí hladovějících a potravinově strádajících je podobné množství jako lidí trpících nadváhou a obezitou.

Nadváha a obezita napříč celým světem však nesouvisejí pouze s přejídáním a dostatkem, ale také se skrytým hladem a potravinovou chudobou, supermarketizací, rozšířením přístupu k průmyslově zpracovaným potravinám a proměnou stravovacích návyků. Důležitá změna souvisí s tím, že kvalitní potraviny v zemích globálního Jihu jsou určeny na export pro bohaté trhy, nikoli pro domácí spotřebu. Svůj díl na tom má rozvoj globálního trhu včetně popularizace vegetariánství a veganství, protože není systémově zohledňován původ potravin ani podmínky jejich výroby.

Příčiny hladu

Ekonom Amartja Sen rozvinul teorii, že hlad a hladomory nejsou způsobeny nedostatkem potravin, ale jsou výsledkem přiznání nároku na potraviny. Tvrdil, že míra demokracie a hladomory spolu úzce souvisí. Na příkladu bengálského hladomoru v roce 1943 ilustroval, že potravinové zdroje existují i v době, kdy umírají miliony lidí, jsou však ovládány mocenskými zájmy a politikou, která omezuje přístup ke zdrojům nebo záměrně ignoruje potřeby určité části společnosti. Jeho oponenti upozorňují na to, že demokracie v určitých zemích sice zabránila hladomorům, ale nikoli hladovění, podvýživě a úmrtím s nimi spojeným. Na Senovy závěry nepřímo navazuje také zpráva FEWSNET organizace Oxfam z roku 2013, jež tvrdí, že hladomory nejsou přírodní jevy, ale katastrofální politická selhání. Tuto perspektivu potvrzuje také významná analýza World Hunger: 10 Myths (Světový hlad. 10 mýtů), kterou poprvé vydali Frances Moore Lappé a Joseph Collins v roce 1979. Od té doby se dočkala dalších vydání a rozšíření. Vyvrací teze, že na světě je málo jídla a příliš mnoho hladových krků a že za hladomory může příroda. A také představu, že pouze průmyslové zemědělství a geneticky modifikované organismy mohou nasytit svět, a že si musíme vybrat mezi nasycením lidí a jejich důstojnými životními podmínkami. V neposlední řadě vyvrací rozšířenou domněnku, že neregulovaný volný trh by problém hladu dokázal vyřešit. Ačkoli častým důvodem hladomorů byly a jsou ničivé klimatické události jako záplavy nebo sucha, lidé neumírají primárně vinou nedostatku potravin. Hlavními důvody jsou chudoba a nerovnoměrná potravinová (re)distribuce. Pandemie covidu-19, extrémní výkyvy počasí, makroekonomické krize nebo válečné konflikty jsou další „šokové“ činitele, přispívající k prohlubování sociálních nerovností, chudoby, a tedy také hladu a podvýživy.

Uživí nás planeta?

Otázkou, zda planeta uživí lidstvo, se zabývají politici, autoři sci-fi, vědci, agroprůmysloví aktéři i aktivisté od konce druhé světové války. Zároveň již několik dekád vědci a analytici upozorňují na to, že na globální úrovni produkujeme potraviny, které by mohly již dnes nasytit deset miliard lidí, což je předpokládaný vrchol růstu populace kolem roku 2050. Podle OSN produkujeme jeden a půl násobku potřeb současné společnosti a tempo produkce potravin se za poslední dvě dekády zvyšovalo rychleji než tempo růstu lidské populace. Kde je tedy problém? Jak již bylo naznačeno, nespočívá v nedostatku, ale v nerovnosti, chudobě, mocenských strukturách a nevhodné infrastruktuře výroby a distribuce. Výrazným faktorem je výroba biopaliv a krmení zvířat plodinami, které by mohli konzumovat lidé. A v neposlední řadě je třetina vyprodukovaných potravin znehodnocena.

Je nutné snížit plýtvání a znehodnocování potravin na všech úrovních, od prvovýroby přes distribuci až po koncové spotřebitele. S tím souvisí otázka, zda lze nakrmit lidstvo ekologicky. O tu se vedou velké spory, protože je mnoho způsobů, jak lze modelovat scénáře vývoje. Jakkoli je certifikované ekologické zemědělství na vzestupu a na úrovni EU má do roku 2030 obsáhnout 25 procent zemědělské plochy, pravděpodobně nebude hlavním modelem. Modelů bude víc – agroekologie, regenerativní zemědělství či precizní zemědělství – a budou se navzájem doplňovat.

Rolnická autonomie

Jedním z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících potravinovou bezpečnost a potravinovou suverenitu je struktura venkova a pozice rolníků. Přestože lze rolníky a způsob rolnického hospodaření vnímat jako překonaný relikt dob minulých, ve skutečnosti nikdy nebylo na světě více rolníků než dnes. Konzervativní odhady hovoří o půl miliardě rolníků, některé odborné odhady dokonce až o dvou miliardách. Rolníci – a zejména rolnice – jsou nositeli specifické zemědělské kultury, založené na nuancovaných interakcích s přírodou. Podle výzkumů jsou zodpovědní za produkci přibližně sedmdesáti procent veškerých potravin na světě. A co víc: navzdory obecně rozšířené představě o vysokých výnosech průmyslového zemědělství je rolnické hospodaření schopno dosahovat solidních výnosů. Z dlouhodobých srovnávacích průzkumů mimo jiné vyplývá, že rolnické hospodaření může v dobrých podmínkách docílit až několikanásobku výnosů agropodnikatelských podniků.

Rolnický způsob hospodaření vychází z vysoké diverzity pěstovaných plodin s prokazatelně vyšším potenciálem adaptace na změny klimatu a výkyvy počasí. To je dané i tím, že umí flexibilněji kombinovat různorodé přístupy vhodné pro dané území a situaci a není závislý na externích vstupech agrochemie. Výnosů dosahuje díky interním zdrojům na ochranu a výživu rostlin, osobní péči, manuální práci a na základě pokročilých znalostí o interakci rostlin mezi půdními bakteriemi, houbami a kořeny. Rolnictvo netvoří homogenní skupinu; mezi rolníky jsou velké rozdíly v organizaci práce na poli i v domácnosti, ve způsobu šíření výpěstků i v míře účasti na trzích. Diference jsou dané zejména strukturami, v nichž žijí. Část je schopna důstojně a udržitelně živit místní komunity, část však musí prodávat vlastní práci v rámci produkce ziskových plodin pro export, protože o půdu byli připraveni, případně nedokážou konkurovat levným dovozovým potravinám ze zemí, v nichž zemědělci využívají dotace. Rozšíření hladu a hladomorů tak přímo koreluje s roztříštěním rolnické autonomie a decentralizovaných mikrostruktur. V takové situaci je vznik závislosti na dovozu potravin, která často začíná jako potravinová pomoc, pouze otázkou času. A tady také vzniká živná půda pro spekulace a geopolitické manévry.

I přes poměrně velké rozdíly však rolníky jedno spojuje. Jsou to emancipační snahy o získání autonomie, půdy, která jim je upírána, a boj za uznání rolnictva jako důležité společenské třídy. Rolníky a rolnický způsob produkce potravin a nasycení lidské společnosti nejvíce ohrožuje postupná liberalizace a komodifikace zemědělství a potravinářství, včetně jejich prekarizace. Velký podíl na tomto procesu mají strategie a smlouvy o volném obchodu, vývoz nadprodukce globálního Severu a extrakce prémiových potravinových a jiných zdrojů ze zemí globálního Jihu. Proto 11. července 2022 okupovali ulice Ženevy členové největšího světového rolnického hnutí La Via Campesina, jež zastřešuje organizace a družstva z celého světa. V tu dobu v Ženevě probíhala 12. ministerská konference Světové obchodní organizace (WTO) a rolníci ohrožení chudobou protestovali proti smlouvám o volném obchodu a požadovali ukončení aktivit WTO v oblasti zemědělství a agrární reformu.

Redistribuce a regenerace

Vypořádat se s hladem, podvýživou a hladomory znamená zacelit sociálně-ekologické, metabolické trhliny mezi venkovem a městem, mezi zemědělci a spotřebiteli, mezi potřebami přírody a potřebami lidí. Rovněž to znamená zamezit jednostrannému proudění minerálů, vody, živin i práce do globálních urbánních center. Právě na periferiích je akumulováno vše cenné, co projde naším trávicím traktem, a tam také dochází k zablokování metabolických interakcí – koloběhu minerálů a živin pro výživu rostlin.

Světové hnutí potravinové suverenity La Via Campesina identifikovalo dva klíčové rámce pro postcovidovou obnovu a transformaci potravinových systémů: redistribuci a regeneraci. Kolektiv autorů navázaných na La Via Campesina tyto rámce zformuloval do politické strategie, jejíž hlavní body jsou dekolonizace, dekarbonizace, diverzifikace, demokratizace a dekomodifikace. Těch se nedá dosáhnout bez důrazu na relacionalitu, respekt, reciprocitu, odpovědnost a práva. Státy během první vlny pandemie prokázaly, že jsou ze dne na den schopny mobilizovat ohromné zdroje a kapacity. Když na chvíli ponecháme stranou klimatickou krizi a pandemii covidu-19, jednou z největších krizí začátku 21. století je přetrvávání podvýživy, hladu a s nimi spojeného utrpení.

Trenérka nenásilné komunikace Miki Kashtan upozorňuje v souvislosti s úvahami o nutné transformaci nejen potravinových systémů na paradoxní dilema, před kterým stojíme: „Když se zaměříme pouze na transformaci společnosti, aniž budeme pracovat na tom, jak jsme internalizovali systém, ve kterém dnes žijeme a který se snažíme změnit, je pravděpodobné, že vytvoříme podobný, v jádru stejný systém a návyky.“ A dodává, že naše aktivity a činy jsou primárně motivovány naplňováním v podstatě malého počtu univerzálně sdílených lidských potřeb. Kashtan tvrdí, že pod vrstvou destrukce vycházející z paradigmatu soutěže se nacházejí sdílené potřeby, jejichž naplňování by mělo být hlavním cílem lidí, institucí i celého globálního systému. Vizí budoucnosti by podle ní mohla být „kultivace strategií a schopností, které budou uspokojovat potřeby všech lidí v dané situaci“, protože „když se taková cesta objeví, většina lidí se po ní bez váhání vydá“.

Autor je analytik politické ekonomie potravinových systémů.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Problém není v nedostatku

Hlad ve světě i v Evropské unii

Pokud jde o celosvětový boj s hladem, skončil program OSN nazvaný Rozvojové cíle tisíciletí (Millennium Development Goals) v roce 2015 velkým úspěchem. Počet hladovějících se podařilo snížit téměř na polovinu, i když hodnotu tohoto údaje poněkud snižuje fakt, že k tomu došlo především díky radikálnímu snížení lidí trpících hladem v Číně, Indii a Vietnamu. V ostatních regionech nebyl úspěch tak impozantní. Pozadu zůstávala a zůstává především subsaharská Afrika.

Od té doby se snižování počtu hladovějících zastavilo a trendy začaly ukazovat pomalý nárůst. V roce 2022 bylo podle zprávy organizace World Food Programme při OSN (Světový potravinový program) ve světě 811 milionů hladovějících. Počet těch, kteří jsou ohroženi akutním nedostatkem potravin, ale zatím nežijí zcela o hladu, vzrostl ze 145 na 345 milionů. Padesát milionů lidí v 53 zemích světa se ocitlo na hranici hladomoru. Za největší problémy způsobující potravinovou krizi WFP nepřekvapivě označuje válečné konflikty a šoky způsobené klimatickou krizí.

Problémům se nevyhnuly ani země Evropské unie. Podle zpráv Eurostatu bylo v roce 2019 ohroženo 92 milionů lidí chudobou a sociálním vyloučením a 33 milionů si nemohlo dovolit plnohodnotné jídlo ani každý druhý den. O rok později chudoba hrozila již 96 milionům lidí, což představuje více než pětinu populace. I proto jsme svědky raketového růstu potravinových bank, v nichž se lidé mohou dostat alespoň k nějakému jídlu. To ovšem není řešení. Navíc s novými daty můžeme očekávat další nárůst chudoby, a tudíž i hladu.

Pandemie a válka

Pandemie covidu-19 zřetelně odhalila chybný systém, který vytváří podmínky pro to, aby hrstka lidí mohla na katastrofě vydělávat, a není schopný zajistit dostupnost základních potřeb pro všechny, ať už jde o zdravé potraviny, zdravotní péči, bydlení či energie.

Zpráva s názvem Profiting from pain (Profitování na bolesti), vydaná charitativní organizací Oxfam, odhalila, že během pandemie mezi lety 2020 a 2022 rostl počet miliardářů i počet lidí propadajících se do extrémní chudoby. A zatímco se přibližně každých třicet hodin „zrodil“ nový miliardář, každých třiatřicet hodin se propadl milion lidí do extrémní chudoby. Rekordní zisky pak v tomto období měly firmy působící ve strategických odvětvích, jako jsou energetika, léčiva či obchod s potravinami.

Firma Cargill, která patří jedenácté nejbohatší rodině na planetě a ovládá přibližně sedmdesát procent světového obchodu s potravinovými komoditami, měla v roce 2021 rekordní zisk, pět miliard USD, a její majetek vzrůstal každým dnem o dvacet milionů. Podobně na tom byl i obchodní řetězec Walmart nebo ropné a olejářské společnosti, které oznámily významné zisky.

Ruská invaze na Ukrajinu se výrazně podepsala na potravinové bezpečnosti. Je paradoxní, že Ukrajina a Rusko, tyto dvě chudé země, dodávají na světový trh 24 procent pšenice a 57 procent slunečnicového oleje. Krátce po začátku okupační invaze Ruska na Ukrajinu jsme na vlastní kůži pocítili dopady spekulativních obchodů s potravinami a samozřejmě také s ropnými produkty. Nebylo to dáno reálným zvyšováním cen, ale především nárůstem spekulací s komoditami.

Cenový růst v EU a ve světě ukazuje index cen Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Oproti rokům 2014–2016 celosvětově vzrostly ceny potravin v průměru o 58,5 procenta (nejvíce zdražily oleje – o 137,5 procenta), nárůsty se nicméně v jednotlivých zemích výrazně liší. Z indexu spotřebitelských cen potravin je patrné, že zatímco v Německu jídlo zdražilo o dvanáct a v USA o čtrnáct procentních bodů, v Argentině jde o nárůst o 161 a v Libanonu dokonce o 3 291 procentních bodů. Není divu, že v mnoha zemích – Argentině, Íránu, Indonésii či Řecku – již propukají hladové bouře.

Podle údajů FAO se produkce potravin neustále zvyšuje, a to i kvůli rostoucí populaci. V současné době lidstvo vyprodukuje potraviny, které poskytují na jednoho člověka přibližně o 25 procent kalorií více, než stačí k zajištění základních potřeb. Obrovská je především produkce masa a mléka, která zabírá 77 procent zemědělské půdy a poskytuje osmnáct procent spotřebovávaných kalorií. Hovězí maso a mléko se přitom konzumuje hlavně v bohatších zemích. Obrovským problémem je také celosvětový kulturní i ekonomický tlak na ženy, aby omezovaly kojení a využívaly náhražky z kravského mléka – to má negativní dopady nejen na zdraví dětí, ale i na výrobu potravin a klima. Problém tedy nespočívá v nedostatku jídla, ale v rozložení jeho spotřeby, v nerovnoměrné dostupnosti a v plýtvání.

Spekulace s potravinami

Dostupnost potravin v posledních letech omezují také spekulace s potravinovými komoditami. Situace s nárůstem cen hned po začátku války připomíná cenovou bublinu vyvolanou v roce 2008. I tehdy raketově stouply ceny a současná úroveň se té tehdejší rychle přibližuje. Stejně jako dříve velká a korporátní média využila situace k tomu, aby z krize obvinila „ekologicky aktivistické vlády“, které část sklizně využívaly pro výrobu biopaliv první generace. Už v roce 2008 však mnozí analytici upozorňovali, že za zdražení jsou odpovědné především spekulace rizikových investorů.

Současná ekonomie hlavního proudu se tváří, jako by spekulace neexistovaly, a tvrdí, že jde o zdravý volný trh. Nicméně nezpochybnitelný znalec v tomto oboru – finančník George Soros – říká: „Spekulanti vytvářejí bublinu, která je nade vším. Zvyšují ceny svými očekáváními, svými sázkami na budoucnost, a to zejména v oblasti obchodu s komoditami. Je to stejné jako tajné hromadění potravin během hladomoru za účelem profitu na zvyšování cen.“

Co tedy vlastně je a co není spekulace? Běžný, tzv. komerční obchod probíhá tak, že producent – například pěstitel pšenice – prodá zboží obchodníkovi a ten ho se ziskem zas prodá zpracovateli, například obilným mlýnům. I v tomto řetězci může být obchodníků více, od lokální úrovně až po úroveň mezinárodní. V tomto komerčním obchodě je nicméně hlavním cílem dostat se ziskem komoditu ke zpracovateli. U spekulací však tento cíl chybí. Místo komerčních obchodníků přebírají investoři, například burzovně obchodované fondy, které nakupují komodity proto, aby na nich různými technikami a manipulacemi vydělali. Většina těchto transakcí navyšuje cenu potravin a omezuje tak přístup stále většího počtu lidí k základním potravinám.

Dnes víme, že přesně tohle se stalo v letech 2006–2008 a skončilo to potravinovou krizí, nárůstem chudoby a destabilizací mnoha zemí. Vše nasvědčuje tomu, že se to děje i dnes, a sice v potravinovém i energetickém sektoru.

Nizozemská organizace Lighthouse Reports ve své zprávě The Hunger Profiteers (Spekulanti s hladem) upozorňuje na raketový nárůst investic do komoditních burzovně obchodovaných fondů (ETF). Do dubna 2022 investoři vložili do dvou hlavních zemědělských ETF 1,2 miliardy dolarů, zatímco za celý rok 2021 to bylo jen 197 milionů dolarů. Podle zdrojů Deutsche Welle se na evropském trhu s pšenicí výrazně zvýšil podíl spekulantů, a to na úkor komerčních obchodníků, kteří mají zájem nakupovat samotnou komoditu, například za účelem zajištění dodávek pšenice pro továrnu na výrobu chleba.

Registrace a regulace

Vytváření spekulativních bublin spojených s cenami potravin lze podle expertů zabránit kombinací dvou technicky poměrně jednoduchých opatření: zavedením obchodního rejstříku na burzách a odpovídající regulací oprávněných obchodníků. Všichni, kdo komerčně obchodují s potravinami, by museli být registrováni. Žádné spekulativní obchodní modely, jako je prodej nakrátko, obchodování s mimoburzovními deriváty a indexovými deriváty, by nebyly povoleny.

K lepší dostupnosti potravin by samozřejmě přispělo i omezení plýtvání, které ovšem leží z větší části na celém obchodním řetězci a jen menší díl odpovědnosti nesou spotřebitelé. Důležitá je také změna spotřebitelské kultury, především omezení konzumace masných a mléčných výrobků a podpora kojení, což by samozřejmě mělo pozitivní vliv i z hlediska klimatické krize. Zásadní je přitom podpora udržitelné potravinové soběstačnosti – nejen v průmyslově rozvinutém světě, ale především v rozvojových zemích. S tím nepochybně souvisí i proaktivní mírová politika a předcházení konfliktům.

Jako vždy a při každé změně jde tedy o kombinaci silného občanského politického tlaku zdola a sdílené odpovědnosti. Zda a jak dokážou lidová hnutí a politický establishment zvládnout rostoucí potravinovou krizi, naznačí příští měsíce.

Autor je odborník na rozvojovou problematiku.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Cesta sitopické ekonomiky

Změníme-li svůj vztah k jídlu, zachráníme svět?

Na to, že kniha Sitopie má být hlavně o jídle, hladovění a potravinách, se v ní o těchto tématech vlastně píše poměrně málo. Velký prostor zato dostává kulturní a historický kontext utváření západních hodnot, ekonomických mantinelů a našeho společenského systému, vztahu města a venkova či podob současného zemědělství. Steelová, původním povoláním architektka a urbanistka, si totiž při promýšlení toho, jak funguje město, uvědomila, že postoj společnosti k potravinám je základním kamenem každé kultury: jídlo souvisí úplně se vším, co lidé dělají. Město, jehož vznik umožnila směna, peníze a trh, bylo odjakživa závislé na venkově, který pro něj produkoval potraviny. Příčiny velké části problémů současného světa pak Steelová sledovala právě po linii zneviditelňování a oddalování venkova a jeho přínosu pro obyvatele měst. Současná tržní ekonomika, založená na dluhu a spekulaci o budoucí ceně komodity, je prakticky zcela odtržená od reality. Kopíruje tak náš vztah k jídlu, o němž obyvatelé měst už často netuší, jakým způsobem a za jakých podmínek vzniká, natož z čeho přesně se skládá a jaké jsou důsledky jeho konzumace.

Hodnota práce, cena potravin

První polovina knihy se věnuje dlouhé historii civilizace. Ukazuje, jak jsme se od okamžiku, kdy oheň a úprava jídla umožnily rozvoj myšlení, dostali k mnoha paradoxům: v roce 2021 přes osm set milionů lidí na světě trpí hladem, a přitom více než dvojnásobné množství trápí nadváha či obezita; bažíme po průmyslově zpracovaném jídle, to nám ale nedodává potřebnou výživu; cenu potravin určuje trh formou, která nijak nesouvisí s reálným množstvím, natož kvalitou vypěstovaných plodin… Podle Steelové je zásadní problém i v našem pojetí práce jako univerzální hodnoty. To, co prací nevzniká, tedy přírodní zdroje, jako by nemělo žádnou cenu, a co nemá cenu, toho je podle pravidel trhu k dispozici neomezené množství. Důsledky známe – klimatická krize je externalitou, před níž světová ekonomika dlouhá desetiletí zavírala oči, aby neohrozila své zisky. Takový je aktuální stav, v němž se zdá, že prostor pro naději už dávno zmizel. Kudy tedy vede cesta ven?

Autorka navazuje na etický přístup Ernsta Friedricha Schumachera a jeho buddhistickou ekonomii založenou na hodnotě práce, která minimalizuje spotřebu a neohrožuje přírodu. Navrhuje celkem banální věc – hodnotový systém založený na skutečné ceně jídla: „Jelikož jídlo ovlivňuje v podstatě každý aspekt života, přijetí této ekonomie by mělo bezprostřední, revoluční dopad.“

Její tzv. sitopická (novotvar sitopie vznikl z řeckých slov sitos, jídlo, a topos, místo) ekonomika má potenciál nejen zvrátit nevyrovnanou produkci a distribuci jídla po celé planetě, ale i vše, co na náš hodnotový systém aktuálně navazuje: to, jak vnímáme lidskou důstojnost a práci, jak si vážíme sounáležitosti s druhými či jak přistupujeme k životnímu prostředí. Lidstvo, především jeho bohatší část, musí opustit ekonomii virtuální hodnoty a přejít k ekonomii, která počítá s realitou, vyčerpatelností zdrojů a planetárními mezemi.

To není nikterak nová myšlenka – na autorčině přístupu je ale podstatné právě to, že pragmaticky navrhuje návrat k něčemu tak hmatatelnému a univerzálně sdílenému, jako je jídlo. Inspiraci a předvoj tohoto přechodu Steelová vidí celkem předvídatelně v globálním potravinovém hnutí v čele s organizacemi, jako je La Via Campesina, a komunitou podporovaném zemědělství. Upozorňuje i na to, jak rovné a nezprostředkované vztahy mezi pěstiteli a odběrateli naznačují jiné uspořádání společnosti, založené nikoli na moci, ale vzájemném respektu a spolupráci.

Ekologické versus intenzivní

Zpráva Budoucnost potravin a zemědělství publikovaná v roce 2017 Organizací pro výživu a zemědělství při OSN upozorňuje, že do roku 2050 bude třeba produkci potravin a paliv zvýšit o padesát procent. Pokud bychom pokračovali v intenzivním zemědělství, jak ho známe, znamenalo by to vyčerpání planety – a to necháváme stranou emise a přímé dopady klimatické změny. Namísto průmyslového zemědělství je třeba urychleně dát přednost zemědělství ekologickému, které se ovšem nevylučuje s technologiemi. Potřebujeme zemědělství chytré a šetrné, využívající agrolesnictví a jiné moderní i tradiční postupy.

Oblíbenou mantrou všech odpůrců ekologického zemědělství je, že je asi o třicet procent méně efektivní než zemědělství intenzivní. Jenže pokud bychom snížili současné horentní plýtvání potravinami v bohatém Severu na polovinu a přestali pěstovat krmivo pro hospodářská zvířata (a snížili masnou produkci jen na takový objem, který zvládneme nasytit z odpadů rostlinné výroby), mohli bychom se ekologicky živit zhruba z osmdesáti procent – a netvrdí to žádní ekofanatici, je to závěr rozsáhlé studie Spolkové vysoké technické školy v Curychu z roku 2017. Co zbylých dvacet procent? Představte si, kdybychom výzkum nyní zaměřený na intenzifikaci už tak intenzivního zemědělství naopak orientovali na zlepšení ekologických postupů…

Je to jako se vším – potenciál lidstva je skutečně takřka neomezený, nebýt toho, že jeho zacílení určují toky peněz. Nevratné vyčerpávání půdy, otrava vodních zdrojů hnojivy a pesticidy, zneužívání antibiotik ve velkochovech – tohle všechno jsou aspekty, které se do hodnoty potravin produkovaných intenzivním zemědělstvím jakýmsi zázrakem nepočítají. Intenzivní zemědělství možná podle čísel produkuje víc než ekologické, je to ale dáno jen tím, že soutěž, kterou vyhrává, je nastavena v jeho prospěch.

Cesta z krize

Klimatická krize způsobí v následujících desetiletích fatální problémy s vodou, extrémní počasí sníží výnosy sklizní a ti, kdo budou závislí na dovozu potravin z druhého konce planety, nebudou mít co jíst, protože pěstitelé si malý výpěstek nechají pro sebe. Tato krize zcela jistě bude budíčkem, který nás donutí stávající směřování přehodnotit. Jenže tenhle budíček už dávno zvoní, a čím déle budeme smlouvat o pár dalších minut blaženého polospánku, tím tvrdší bude probuzení. Tomáš Uhnák to v naléhavém doslovu k Sitopii shrnuje: potřebujeme „urychlenou transformaci zemědělství a potravinových systémů tak, aby stála na podpoře ekologických metod hospodaření, adaptace na klimatickou změnu, krátké distribuční kanály a zajištění důstojného života zemědělců“. A především uznat, že prostor, který obklopuje město, není odvěký nepřítel nebo prostředí ke kořistění, ale podmínka našeho přežití.

Kniha Sitopie popisuje současnou situaci i cestu z ní tak přehledně a jasně, až se čtenář diví, že už na realizaci sitopismu lidstvo dávno nepracuje. Jeden dobrý přítel si z mé vášně pro tento styl angloamerického populárně-naučného psaní léta utahuje: trocha historek ze života, trocha faktů, trocha kritiky systému a vznikne tlustá kniha, s níž v MHD každý vypadá jako intelektuál, přestože se při jejím čtení nemusí bůhvíjak soustředit. Jenže ruku na srdce. Netkví právě v takovémto mixu přehledných dějin myšlení a srozumitelného podání naděje, že se kritikou současného uspořádání společnosti podaří nakazit i ty, kteří by jinak nic netušili o dějinách ekonomické doktríny, jež určuje naši současnou cestu do klimatického pekla? Víc takových knih, po nichž běžný občan spěchající za obživou vystupuje z tramvaje infikován trochou podvratnosti!

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

David Dolenský: Electric Tattooing

Jsem zastáncem pochybování

S Martínem Caparrósem o hladu, krizi médií a deziluzi z politiky

Vaše reportážní kniha Hlad má sedm set hustě potištěných stránek. Když jste ji začínal psát, věděl jste už, že bude tak dlouhá? A dala by se vůbec o problému světového hladu napsat krátká kniha?

Ovšemže dala, ale pochopitelně by to byla jiná kniha. Chtěl jsem splnit dvojí cíl: za prvé vyprávět o tom, jaký je život, když nevíte, jestli se zítra najíte, a za druhé se pokusit o pochopení mechanismů, které k takové situaci vedou. Doufal jsem, že by propojení těchto dvou perspektiv mohlo vést k tomu, že lépe porozumíme katastrofě hladu. A k tomu byla potřeba spousta práce a dostatek prostoru.

Během psaní jste procestoval Niger, Indii, Bangladéš, Jižní Súdán a další země s nízkými příjmy. Jak máme chápat pojem OtroMundo (JinoSvět), který v knize používáte?

Třetina lidstva včetně nás žije v bohatém světě – patří sem většina Evropy, Spojené státy, některé oblasti v Asii a Americe –, kde se nám daří nevědět skoro nic o tom, jak žijí zbylé dvě třetiny. A právě těmhle dvěma třetinám říkám OtroMundo: přes pět miliard lidí, jejichž životní podmínky si my obyvatelé bohatého světa umíme jen těžko představit – především proto, že ani nechceme.

V knize popisujete případ zabírání půdy (land grab) na Madagaskaru, kde se jihokorejské korporaci Daewoo koncem nultých let málem podařilo získat polovinu orné půdy ostrova na devadesát devět let. Myslíte, že dnes už je svět vůči takovému neokolonialismu bdělejší?

Ani náhodou. Podobné věci se v Africe, Asii nebo Latinské Americe dějí neustále a málokdy je někdo dokáže překazit. Obecně platí, že peníze velkých společností z bohatých zemí spolu s chamtivostí pozemkových vlastníků a vládců chudých zemí způsobují zabírání velkých teritorií, která potom bohaté země využívají k produkci pro vlastní trhy. A tím připravují ty, kdo už tak sotva vyžijí, o další důležitý zdroj: o vlastní půdu.

Vaše kniha získala řadu literárních cen, ale předpokládám, že největším oceněním by bylo, pokud by se v některé části světa stala podnětem k zavedení spravedlivějšího potravinového systému. Máte zprávy o tom, že by k tomu někde došlo?

Zrovna v mé rodné Argentině to vypadalo, že k tomu skutečně dojde. V roce 2019 nastupoval prezident Alberto Fernández, který po zvolení prohlásil, že ho četba mé knihy inspirovala ke spuštění celostátní kampaně proti hladu – a dokonce mě přizval k její přípravě. Jenže pak z toho dost rychle sešlo. Bylo to další zklamání z politiků fungujících v dosavadním systému. Pokud chceme doopravdy skoncovat s hladem, politika státních příspěvků k tomu nestačí; je potřeba změnit celé ekonomické makrostruktury, a to tradiční strany neudělají.

A kdo by to tedy mohl provést? Nějaké mezinárodní sociální hnutí?

Zhruba tak bych si to představoval, ale základní podmínkou vzniku takového hnutí je, aby nás téma vůbec zajímalo a abychom ho začali brát vážně – aby miliony lidí došly k přesvědčení, že už nesnesou hanbu stovek milionů podvyživených lidí ve světě, který nás dokáže nakrmit všechny. Tohle je základní problém: je potřeba, aby spousta lidí vzala tu věc za svou. Pokud by k tomu došlo, pak už se začnou objevovat formy, ve kterých se tahle myšlenka bude manifestovat a rozvíjet, tak jako se před půlstoletím objevily způsoby, jak vytvořit ekologické povědomí, které je dnes už všeobecně rozšířené – i když ne vždy dokáže vyřešit vzniklé problémy.

V roce 2021, kdy za sebou pandemie koronaviru nechala dalších sto milionů podvyživených lidí, vyšel Hlad v doplněném vydání. S ruskou invazí na Ukrajinu teď světu hrozí další potravinová krize. Chystáte se knihu opět rozšířit?

Prozatím ne. A musím se přiznat, že jsem se od začátku téhle nové krize už párkrát docela naštval. Volali mi novináři s otázkou, co si myslím o skutečnosti, že „přibylo osmdesát milionů podvyživených“ – a já se jich ptal, proč je najednou zajímá osmdesát milionů, když je nikdy nezajímalo, že už tu léta je osm set milionů lidí, kteří se nemůžou pořádně najíst. Byla to pořádná lekce z fungování současných médií. Ukazuje se na tom, co považují za zprávu a co ne.

Když už je řeč o médiích – i vy jste novinář, spoluzakládal jste před lety argentinský deník Página/12, ale nedávno jste ho veřejně kritizoval…

Nevím, kterou kritiku teď máte na mysli, ale v každém případě platí, že tak jako kterékoli noviny je i Página/12 živý organismus, který se v čase vyvíjí. Když jsme deník v roce 1987 zakládali, byla to platforma, která ukazovala prstem na jakoukoli formu moci a kritizovala ji. Už před řadou let se z něj ale stal kanál vládní propagandy, schopný nejhorších manipulací.

A jde podle vás o specifický případ, nebo o symptom obecnější krize médií, přinejmenším těch tradičních?

Samozřejmě, že tradiční média jsou v krizi, velké technické změny v posledních dvou dekádách totiž přinesly i změnu způsobů, jimiž získáváme informace. A jako každá krize má i tato své vítěze a poražené. Poraženými jsou bezpochyby velké deníky, které během 20. století představovaly jakési garanty absolutní pravdy. O tuhle pozici už přišly. A vítězi budeme – s trochou štěstí – my, kdo hledáme nové cesty, jak dělat dobrou novinařinu. Možnosti se rozšířily obrovsky, teď ale ještě potřebujeme rozšířit způsoby, jak jich využívat.

Jedna z vašich posledních knih se jmenuje Ñamérica. Jak naznačuje španělské písmeno ñ, je to reportáž o Latinské Americe, ale bez Brazílie. Je brazilská skutečnost od té hispanoamerické tak odlišná?

Brazilská realita má pochopitelně se zbytkem Latinské Ameriky mnoho společného. Ale jsou tu také podstatné rozdíly, protože brazilská historie a kultura jsou výrazně jiné. A pak je tu její velikost: Brazílie je nepoměrně větší než ostatní země v okolí, takže její problémy a jejich řešení se nutně velmi liší. Když jsem se pustil do psaní, myslel jsem, že kniha bude o celé Latinské Americe včetně Brazílie, ale příliš často jsem se dostával do situace, kdy jsem musel napsat, že „ve španělskojazyčných zemích se věci mají tak a tak, zatímco v Brazílii…“. Vznikaly mi z toho dvě knihy, a tak jsem se rozhodl soustředit na jednu a vyprávět v ní o regionu, který má světově jedinečnou charakteristiku: dvacet zemí, kde se mluví stejným jazykem. A mluvit stejným jazykem tu znamená také sdílet minulost, kulturu, náboženství, způsoby pohledu na svět.

Před padesáti lety vyšla kniha Las venas abiertas de América Latina (Otevřené žíly Latinské Ameriky), ve které Eduardo Galeano vychází z ekonomické teorie závislosti a popisuje rozdělení světa na centra a periferie. Myslíte si, že základní schéma knihy je pořád relevantní, i když se řada z jejích temných předpovědí nenaplnila?

Otevřené žíly byly výborná kniha, která měla význam ve své době a čte se dodnes. Už je ale hodně zastaralá: jednak se změnila samotná Latinská Amerika, o níž Galeano psal – a proto jsem usoudil, že má smysl se k tématu vrátit v Ńamerice –, jednak prošel proměnou celý svět. V roce 1970 Otevřené žíly fungovaly jako památník příkoří, který ospravedlňoval boj proti „imperialismu“, často i ozbrojený. Všechno vypadalo jednoduše, řešení se zdála být na dosah ruky. Dnes je ale bohužel celý problém složitější – a také nám připadá vzdálenější.

V Ñamerice píšete, že během globální vlny privatizací v devadesátých letech se v latinskoamerických zemích privatizovalo dokonce i násilí. Co si pod tím máme představit?

V dnešní době s lehkostí říkáme, že Latinská Amerika je „nejnásilnější kontinent na světě“, a přijímáme to jako určitý druh osudu, spojený s jakousi bytostně násilnickou povahou „latinos“. Ve skutečnosti přitom po většinu 20. století neexistoval klidnější region než Ñamerika. Zatímco v Evropě, Asii a Africe války, hladomory, represe a další formy státního násilí zabíjely desítky milionů lidí, v Ñamerice počet obětí nepřesáhl dva miliony. I to je samozřejmě moc, ale nesrovnatelně méně než ve zbytku světa. Pak ale během privatizací v osmdesátých a devadesátých letech skupinky podnikatelů, kteří chtěli dělat to, co bohatí Ñameričané dělali vždycky, tedy získávat a vyvážet suroviny, zjistily, že jejich sektor je vysoce konkurenční a oni si musejí vyzbrojit malé soukromé armády. Právě takhle si kolumbijští překupníci drog zprivatizovali násilí: začali ho využívat pro své podnikatelské záměry. Roztočili tak spirálu, která řadu našich zemí proměnila ve velmi násilné společnosti.

Sebastián Marroquín, syn narkobarona Pabla Escobara, už léta opakuje, že drogy musejí být dekriminalizovány, aby se násilí zastavilo. Souhlasíte s ním?

Ano, ovšemže souhlasím s tím, že „drogy“ mají být dekriminalizovány, vždyť pro naše společnosti nejsou škodlivější než alkohol, tabák nebo oxykodon. A myslí si to spousta lidí. Problém je v tom, že oni většinou mluví o dekriminalizaci měkčích drog, zejména marihuany – a ty nezpůsobují násilí a korupci, které sužují země, jako je Mexiko nebo Kolumbie. Je proto trochu pokrytecké mluvit o dekriminalizaci drog, aniž by byla řeč o kokainu, heroinu a syntetických drogách, které tomuto trhu ve skutečnosti dominují.

Jedna z vašich starších knih se věnuje životu italsko-argentinské anarchistické aktivistky Soledad Rosas. Co vás k této postavě přivedlo?

Když jsem se dověděl o jejím příběhu, nebylo jasné, proč v roce 1998 ve svých čtyřiadvaceti letech zemřela, ale možnosti byly dvě: kvůli politické kauze, nebo kvůli lásce. Oba důvody působily v neoliberálním, hyperindividualistickém světě devadesátých let tak nemístně, že jsem se o Soledad Rosas chtěl dozvědět víc, a tím také začala práce na knize. Každá další podrobnost, na kterou jsem narazil, mi pak potvrdila, jak byl její příběh při vší své banalitě mimořádný.

Vedle reportážních knih jste vydal řadu románů. Myslíte, že román dokáže uchopit i tak komplexní témata, jako je hlad a globální nerovnosti? Napadá vás nějaké takové dílo?

Já bych vaši otázku obrátil. Když jsem začal psát reportáže, už jsem měl vydaných asi pět románů, a nikdy jsem s beletrií nepřestal. Možná, že se román nemůže a ani nemá „zabývat“ tématy, ale snažit se – ještě víc než reportáž – najít formu, tón, hloubku, skrze něž se text promění v to, čemu s jistou domýšlivostí říkáme literatura.

„Být Argentinec rovná se být daleko“ – známá slova Julia Cortázara už mohou znít jako klišé, ale vztahují se koneckonců i na vás. Co pro vás znamenal přesun z Argentiny do Španělska?

Na téhle Cortázarově větě je dobré, že neupřesňuje, od čeho jste daleko. Být Argentinec často znamená být daleko od kořenů vašich předků – moji prarodiče byli Španělé, Poláci, Rusové, a to nejsem nijak originální případ. Proto je Argentina vlastně vždycky daleko a vždycky je to směs – tak šťastně vzdálená od jakékoli čistoty. Mnohdy to ale také znamená být daleko od vaší vlastní země. Je pozoruhodné, kolik argentinských spisovatelů nežilo nebo nežije v Argentině. Sám jsem odešel dvakrát: poprvé v roce 1976, abych unikl před represí vojenské diktatury, a podruhé v roce 2013, abych unikl znechucení z neustálého návratu k témuž bodu a ke stále stejným diskusím. A tak se teď snažím dívat na věci perspektivou, kterou člověku vlastní země – a zvlášť země tak náročná jako Argentina – občas neumožňuje.

Vaše zatím poslední kniha vyšla letos a v tuto chvíli je dostupná jen v polštině. Můžete přiblížit, o co v ní jde?

Když se mi blížila šedesátka, rozhodl jsem se napsat knihu o svých dvou dědečcích, španělském a polském, ale nechtěl jsem ji publikovat, jen ji vytisknout ve velmi malém nákladu pro mé přátele a příbuzné – měl to být můj narozeninový dárek pro ně. Tak jsem to i udělal. Překvapilo mě, že se u obou spojují dvě velká dramata 20. století: španělská občanská válka a holokaust. Brzy nato se můj bratranec, francouzský spisovatel Santiago Amigorena, mou knihou inspiroval a sám napsal román o našem společném polském dědovi, Vicentu Rosenbergovi. Román se jmenuje Le ghetto intérieur [Vnitřní ghetto] a moc se mu povedl. A pak se nám zalíbil nápad vydat najednou jeho i mou knihu v polštině – jako způsob, jak přivést našeho dědečka, který opustil Varšavu téměř před sto lety, zpátky do jeho země. Proto byla kniha Dziadkowie (Dědové) publikována zatím jen v polštině. Pravděpodobně brzy vyjde i ve francouzském překladu mého bratrance Amigoreny, potom možná i ve španělštině, kdo ví. Já na to nespěchám.

V červnu jste byl ve Varšavě na festivalu Big Book, já sám jsem se o vaší knize Hlad dověděl před pár lety na festivalu Conrad v Krakově. Máte k zemi našich sousedů díky rodinné historii speciální vztah?

Ano, určitě. Jak už jsem říkal, můj děda Vicente Rosenberg se narodil v Polsku na začátku 20. století, a jelikož byl Žid a v antisemitském prostředí trpěl, rozhodl se kolem roku 1927 odejít. Jeho matka a bratři nicméně zůstali a byli zavražděni nacisty. K mému vztahu k Polsku patří také přátelství s Ryszardem Kapuścińským, velkým polským reportérem, se kterým jsme vedli dlouhé hovory, a pak další spisovatelé, jako byli Witold Gombrowicz nebo Czesław Miłosz, které jsem sice nepoznal, ale s chutí jsem je četl. A nakonec i to, že z nějakého důvodu, který jsem sice nikdy nepochopil, ale vážím si toho, mají polští čtenáři velký zájem o moje knihy.

V Polsku teď vidíme, jak katolická pravice odpírá ženám právo na interrupce. Vy v jedné pasáži Hladu říkáte, že náboženství dokážou ospravedlnit hlad lépe než kterýkoli jiný diskurs. Považujete i takové náboženské proudy, jako je teologie osvobození, za slepou uličku?

„Blahoslavení chudí, neboť jejich je království nebeské“ – velký katolický slib, že když se chudí budou chovat slušně a nebudou moc otravovat, čeká je po smrti lepší život, byl nejlepší způsob, jak po celá staletí udržovat vykořisťování. Pokud s ním chceme skončit, preferoval bych, abychom nepoužívali stejný systém: náboženství je struktura, ve které musíte věřit určitým věcem, protože prostě proto – por cojones, jak říkají Španělé –, a já jsem zastáncem pochybování, kritiky, což je pravý opak náboženského myšlení.

V kapitole s názvem Nerovnost píšete: „Kapitalismus je jako letadlo: když se zastaví, spadne. Musí pokračovat ve svém nekonečném letu kupředu – a předstírá, že nemůže přistát.“ Jak by vypadalo přistání kapitalismu?

To nevím. A nezdá se, že by to bylo zrovna blízko. Je to zvláštní: teď to vypadá, že modelem, který přijde místo kapitalismu s volenými a více či méně tolerantními vládami, bude kapitalismus s vládami dosazenými a naprosto netolerantními. Jednoduše řečeno: čínský model místo amerického. To je něco, co jsme neočekávali, takže je teď pro mě docela těžké představit si, jak to bude pokračovat. Vím jedině to, že každý model se jednou změní. Žádný politicko-ekonomický systém netrval věčně a ani tenhle nemá šanci být výjimkou. Problém je v tom, že ten příští si pořád ještě nedokážeme představit. A představit si ho je první krok k tomu, abychom o něj začali bojovat. Ale ono to přijde.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Karolína Ryvolová (ed.): Všude samá krása

Letní kapela: S/T

minirecenze

Roman Vojkůvka

Potřeba hladu

Paper Jam 2021, 146 s.

Novela Potřeba hladu prostřednictvím poměrně neobvyklé hlavní postavy ohledává městskou periferii i okraj společnosti a dotýká se rozšířených diagnóz aktuálního světa: krize mužství, vyhoření či ztráty smyslu života. Čtyřicátníku Markovi, který žije s partnerkou, chodí do práce a má vyhlídku usedlého rodinného života, najednou přestane každodenní pachtění dávat smysl. Rozpad hodnot i víry v to, co ho obklopuje, vyřeší radikálním činem: odejde od ženy a začne žít jako bezdomovec. Živí se sběrem barevných kovů a vracením lahví, přespává ve staré fabrice. Aby si udržel psychické zdraví, vždy na konci měsíce si nakoupí čisté oblečení, využije veřejnou sprchu, zajde za prostitutkou, do kina, povečeří v restauraci a nakonec přespí v hotelu. Potřebuje zkrátka pobývat na dně a pociťovat hlad, jinak by si nedovedl vážit zdánlivých samozřejmostí: „Nechtěl být nasycen, toužil po hladu, protože ten mu dával pocit, že život má smysl.“ Přerod průměrného muže v „lidské zvíře“ je popsán stroze, ale celkem uvěřitelně. Do detailů je vylíčeno postupné přivykání bezdomovectví, každodenní rutina i pár dramatických scén, osamělost i cosi jako vztah. Z několika zmínek o mladých slaboších a oblbující závislosti na technologiích sice mírně vane boomerská zášť, ale to asi prostě ke ztrátě radosti ze života patří. I když hrdina není středoevropským Jackem Londonem, jak se píše na obálce, a autor se nepřibližuje Orwellovu Holdu Katalánsku, které Marek zmiňuje jako kontrapunkt neautentické literární tvorby, jedná se o celkem povedenou psychologickou sondu do rozvrácené současnosti.

Karel Kouba

David Klimeš

Vir

Akropolis 2022, 196 s.

Vedle množství publicistických prací a několika povídkových antologií se v českém literárním prostředí dosud nikdo tematicky nevypořádal s koronavirovou pandemií. Se svým prozaickým debutem Vir se o to nyní pokouší vysokoškolský pedagog a úspěšný novinář David Klimeš (nar. 1982). Jeho fikční svět je zasazen do nedaleké budoucnosti, v níž panuje zdravotnická totalita, tzv. virocida. Veškerý život je podřízen úzkostlivému dodržování přísných hygienických pravidel a s jejich pomocí získává stát nad občany neomezenou moc. Na rozích ulic jsou umístěni kamerami kontrolovaní žrouti, do kterých se vhazují mince určené k boji proti pandemii, jediný uznávaný pozdrav zní „Nic než pomoc“. Není to špatný nápad, zdá se ovšem, že autor, nejspíš omámen vlastní originalitou, jaksi zapomněl na to, že základem epiky je příběh. V románu se v podstatě nic neděje. Protagonista Vítek je bývalý populární hudebník a typický lúzr, kterému jsou neustále vysvětlovány určité politické a společenské souvislosti. Nejprve stárnoucím otcem, za nímž dochází jednou týdně s nákupem, po jeho smrti pak starostou města, od něhož se zase dozvídá, že všechno bylo jinak. Tyto pasáže jsou dost nudné, obzvláště otcovy dlouhé monology, které jsou vystavěny jako prvoplánové traktáty věnované především politickým událostem a jejich významu. Vše je ovšem velmi nekonkrétní a vágní, vyplněné nepřekvapivými pojmy jako klientelismus, liberalismus, korporace a podobně. Váhám, jedná-li se vskutku o beletrii, anebo o prozaizovanou politickou žurnalistiku.

Erik Gilk

Karolína Ryvolová (ed.)

Všude samá krása. 20. století v povídkách romských autorů

Kher 2021, 224 s.

Nakladatelství Kher, které se věnuje zprostředkovávání romské tradice a literatury českým čtenářům, nedávno vydalo výbor kratších romských próz. V roce 2014 vyšla (pouze elektronicky) kniha Moji milí s podtitulem Sbírka romské narativní prózy, jíž měla být současná publikace původně reedicí. Všude samá krása na ni nakonec navazuje, protože obsahuje kromě děl nových spisovatelů a spisovatelek i čtyři texty z literárního archivu organizace Romea od autorů narozených kolem roku 1950. Prózy souboru spojuje přináležitost k žánru vakeriben pal o dada (vyprávění o předcích). To, co bychom v evropské tradici vnímali jako epizody z rodinné kroniky či memoárů, zde obstojí samostatně jako krátké uzavřené vzpomínky na rodiče či prarodiče. Před zraky čtenářů defilují plnokrevné figurky mužů a žen s různými slabostmi, ale pokaždé s velkým srdcem. Příběhy jsou řazeny chronologicky dle obsahu povídek – z vesnice doby druhé světové války se tak přesouváme do normalizačních měst a následně do Prahy devadesátých let. A právě závěrečné texty do souboru vnášejí hořkost, která předchozím, leckdy až idealizovaným vzpomínkám na drsný, ale autentický dávnověk, kdy k sobě „lidé měli blíž“, chybí. Mladí Romové, které rodiče posílají do školy, jsou ze vzdělání vylučováni a čelí skinheadským útokům, zatímco v privatizovaných domech stoupá nájemné. Od vyprávění o předcích se tak dostáváme k příčinám dnešního stavu naší společnosti.

Klára Soukupová

Isabela Figueiredo

Tučná

Přeložila Júlia Jellúšová

Portugalský inštitút 2022, 215 s.

Portugalská spisovatelka a bojovnice proti genderovým stereotypům Isabela Figueiredo vydala v roce 2016 svůj první román s autobiografickými rysy, který letos vyšel pod názvem Tučná ve výtečném slovenském překladu Júlie Jellúšové. Figueiredo se v knize dotýká dosud bolestivého tématu – osudů rodin tzv. retornados, navrátilců z bývalých afrických kolonií, které v roce 1974 po Karafiátové revoluci získaly samostatnost. Tisíce lusofonních Afričanů s portugalskými předky mířily do země, kterou často znaly jen z učebnic. Nebyli přijímáni dobře, lišili se mluvou, zvyky i stylem oblékání a nezřídka padali na sociální dno. Rodina protagonistky románu, kousavě vtipné glosátorky Marie Luísy, měla situaci ještě komplikovanější: rodiče ji ve dvanácti letech poslali k portugalským příbuzným a sami se rozhodli zůstat v Mosambiku a navzdory bezpečnostním rizikům si vydělat na „lepší život“. S dcerou se setkali až za deset let. Nevšední vztah především s matkou poté dívku poznamenal na celý život. Vyvolal v ní nutkavou potřebu být milována druhými, minimalizoval sebelásku a především podnítil až patologické sklony k přejídání. Maria Luísa je chytrá, úspěšná, obětavá, ale hlavně tlustá. To znamená šikanu v dětství, odsudky v dospělosti a k tomu celoživotní „tlusté“ uvažování, navzdory pozdějšímu zeštíhlení. Za posměšky napříč rodinným, partnerským i pracovním zázemím zaznívá silná kritika patriarchální společnosti, která se dosud nevyrovnala s traumaty nejen z let diktatury.

Karolina Válová

Tygři

(Tigers)

Režie Ronnie Sandahl, Švédsko 2020, 116 min.

Premiéra v ČR 4. 8. 2022

Autobiografická kniha Ve stínu San Sira od bývalého profesionálního fotbalisty Martina Bengtssona popisuje extrémní tlak, jejž na hráče vyvíjejí fotbalové kluby, v tomto konkrétním případě Inter Milán, a který může vést až k vážným psychickým problémům. Bengtsson ukazuje, jak se z fotbalistů na základě jejich úspěchů stává obchodovatelné zboží s přesně vyčíslitelnou hodnotou. V hrané filmové adaptaci Tygři se všechna tato témata v nějaké podobě objevují. Režisér Ronnie Sandahl (známý hlavně jako autor scénáře uznávaného sportovního filmu Borg/McEnroe) ale vzpomínky sedmnáctiletého teenagera, který se ocitne mezi dravými mladými fotbalisty, toužícími za každou cenu uspět, spojil s klasicky vystavěným dramatem o dospívání. Tygrům se daří skloubit schémata žánru „coming of age“ s formálními prvky festivalových filmů. Sledujeme chytlavý příběh mladíka, jenž prožívá první lásku a deziluzi ze svých dosavadních představ o životě, ale podaný stylem, který je velmi intimní a pozorovatelský. Kamera se soustředí na detaily hrdinovy tváře či těla a uzavírá většinu děje do komorních prostředí ubytovny pro sportovce – ze samotných zápasů tu vidíme jen několik útržkovitých záběrů. Snímek do značné míry stojí na mistrném tlumeném výkonu šestadvacetiletého Erika Engeho, na jeho zakřiknutých, ale odhodlaných pohledech a tělu proměněném v bezchybný stroj.

Antonín Tesař

David Dolenský

Electric Tattooing

Knihkupectví a galerie Xao, Praha, 7. 6. – 31. 8. 2022

David Dolenský z Ateliéru ilustrace a grafiky UMPRUM ilustruje dětské knihy pro nakladatelství Baobab, Bylo nebylo nebo Meander, ale zároveň je také praktikující tatér. Nyní vystavuje ve vršovické galerii Xao výsledky svého obsáhlého výzkumu o tetování. Ústřední část výstavy tvoří originální kolorované kresby doplněné o objekty ďáblíků. V galerijních prostorách se kromě ručně šitého alba s tetovacími motivy (tzv. flash book) nacházejí i velkoformátové litografie sloužící jako obrazová inspirace do tatérských salonů. Tyto vícebarevné kamenotisky zaujmou tím, že jsou precizně vytištěné a postaru adjustované mezi lištami. Zvolená časově náročná grafická technika snad odkazuje na nostalgii po pomalejším přístupu tatérů v minulém století. Vystavená díla doplňují hravé texty připomínající reklamní poutače – například „electric fast made to last“ nebo „high class work only“. K motivům západního tetovacího folklóru a odkazu předcházejících generací tatérů – Christiana Warlicha, Berta Grimma nebo Rosieho Camangy – přistupuje Dolenský s pokorou a fanouškovským nadšením. Nebojí se pracovat s kýčem a klišé, ačkoli způsobem provedení a výběrem barev ubírá motivům lebek, ďáblů, draků a zlomených srdcí na jejich obvyklé melodramatičnosti. Svět oldschoolových tetovacích salonů a elektrických strojků dále přibližuje Dolenského teoretická diplomová práce s obrazovou přílohou, která je na výstavě k nahlédnutí.

Klára Trsková

Matěj Samec, Apolena Vanišová

Válka je umění, a ne věda

MeetFactory, Praha, premiéra 8. 7. 2022

Plenérová inscenace Válka je umění, a ne věda je aktualizací a intervencí do úspěšné realizace Aluminiová královna z roku 2019. Tu obohacuje o souvislosti války na Ukrajině. Nová podoba je výsledkem setkání žen z Ukrajiny, Čečenska, Ruska a českých hereček v čele s Johanou Schmidtmajerovou. Hlavní roli tu hraje změna kontextu – toho velkého, geopolitického a dobového –, ale i přesazení inscenace do vyhnanství na dvorku pod dálnicí. Scéně dominuje požární schodiště, hudba se prolíná se šumem automobilové dopravy, pravidelné klapání, jak kola aut přejíždějí přes spáru ve vozovce, udává rytmus, z barelů šlehají plameny a srší jiskry. Hana Müllerová postává nad plynovým sporákem, na němž se v hrnci vaří voda. Ta před koncem představení dosáhne varu a vzkypí, ale nikoho to nezajímá – nenásleduje žádná reakce. Totální apatie bude v mých očích mít ještě dlouho podobu přetékajícího hrnce. Zajnap Albastová postupně zapaluje svíčky v akváriu, a když je zakryje poklopem, sledujeme, jak jedna po druhé rychle zhasíná… A nad pytli s černou násypkou, opět vypůjčenými už z Aluminiové královny, se nemůžu zbavit pocitu, že to je ta ukrajinská pšenice, v jejímž vývozu Rusko brání zbraněmi. Světové dění se dnes odehrává na anglojazyčném twitteru, mezi vsuvkami vlastního života, prožívaného o samotě s narozeninovým dortem a depresí. Co je poselstvím této intervence v MeetFactory? Poznání, že se sdílením emocí neuděláte chybu ani v době míru, ani v době krize.

Marta Martinová

Letní kapela

S/T

LP, Indies Scope 2022

Nejnovější projekt Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99 vznikl „v srdci Rychlebských hor“, když si zpěvák, skladatel a výtvarník s kamarády brnkal u ohně písničky svých starších projektů Priessnitz nebo Umakart. Prosluněný název kapely však klame, i tentokrát se posluchačům dostane z větší části posmutnělých písní. Úvodní skladba Zahradníkem shrnuje Švejdíkovu pracovní kariéru od dob, kdy dělal zahradníka v Gräfenbergu (Lázně Jeseník), kde „na podzim hrabal listí a v létě sekal louku“, přes práci deratizéra a kotelníka na chatě ROH až po barmana, kdy „s kocovinou ráno se probouzel“. Jak to pokračovalo dál, se už bohužel nedozvíme. Píseň nazvaná A prý ráj, na což v textu navazuje „už je blízko“, je kritikou totalitního období Československa. Zpěvák vzpomíná mimo jiné i na své rodiče – jak „táta dělal na tři šichty a o víkendech ještě fušky“ a „máma počítala peníze“. Zdánlivě nejveselejší je skladba Na řece s refrénem „Kluku, utíkej“. Uvozuje ji bezstarostné pohvizdování, ale tato odlehčenost kontrastuje s textem, podle něhož má kluk chytnout dívku za vlasy a povalit ji do trávy. Vždyť jí to nevadí. U tohoto rape songu, který posluchače láká, aby se přidal k chytlavému refrénu, běhá mráz po zádech. V následujících Jámách hladových se pak vypráví o krutých válečných dnech plných hladu a zimy… Letní kapela je jedním z mnoha hudebních projektů, za něž vděčíme covidovému lockdownu. Tedy období, které mnohým přidalo volný čas, ale také nám připomnělo, že nemusí být jen lépe.

Jiří G. Růžička

Nic skutečného nepřichází

Pentimenti

Být mladý umí každý blbec.

Ale zestárnout dozlatova

a nepokazit si to

ani krůpějí slova,

to chce chrabrost.

Závěr

Poslední, co spatříš,

bude holubinec,

lupy na svetru,

snad vajgl.

Anebo si stále myslíš,

že ze všech těch semen plytkosti

vypučí třešeň?

Dialog

Po sedmnácti letech oslav

částečně správných odpovědí

u maturitní zkoušky

si povšiml, že vedle něj

vypučela nová generace.

Zatím jim říká

nějaký mladý čuráci.

Utažené opasky

Odhazujeme oči,

zakopáváme uši.

Ale huby,

huby si bedlivě rafinujeme lihem.

Aby byly přichystané vysvětlovat,

že jsme přece měli rodinu, super šéfa,

stravenky

a skvělý úrok na hypotéce.

Indián

Je jedno,

jak se skutečně jmenuješ,

čím ses vyučil,

co jsi cestou sem prožil,

našel a poztrácel.

Pro ně navždy budeš Ten,

co se ve druhé třídě

posral při prvouce.

Situace

Rozhlíží se,

co by kde sežral, vysál,

osouložil.

Ten druhý taky,

akorát u toho necituje

Masaryka s Havlem.

Válečníci

Generace Z si je jistá,

že sluneční soustavu vyvinuli

v Silicon Valley

společně s draky, sirénami a stymfalským

ptákem.

Zbylá pokolení ustavičně říkají,

co se prý říká.

Internetové našeptávače radí,

jak stvořit dort, jenž bude

k nerozeznání od odšťavňovače,

a který podcast optimálně pasuje k vymírání.

Někdo sní o tom, zazpívat si na špičce Makalu,

jiný o mluvícím dávkovači mýdla.

Dostojevskij zní jak hotelový řetězec

a Shakespeare druh plísňového sýra.

Prodavačka lahůdek se mě obden táže,

jaké mám přání.

Ani nevím, proč si v sobě pokaždé vymazávám

tužby po světovém míru

a zase jen potupně poprosím

o dva slabší plátky tlačenky.

Nahoře se hrbit, dole šlapat

Z věšáku na dvoře

zmizela prádelní šňůra

a pod ní první nesmělá bledule

i s kořeny.

Kdosi přečůral hajzlbábu

a za cenu mušle

použil klozet.

Do kanceláře k notebookům

si měsíčně zdarma objednáváme

desítky gum a ořezávátek,

které nikdo k práci nevyužije.

Jestliže nám pokladní omylem vrátí

o pětikorunu navíc,

smlčíme to.

Jsme přeci malý národ

v nepříznivém zeměpisném postavení.

Audit

Odložil noviny

a lačně upil piva.

A pravil:

„Na světě jsou dvě třetiny dobra

a jedna třetina zla.“

„Jenomže dobro by nutně potřebovalo

změnit PR agenturu.“

Plán

Předávkován zpravodajstvím

plazíš se s nauseou pondělím.

Ve vzduchu kyne hrozba,

že se nestane zhola nic.

Děsivé proroctví,

že budeš muset žít

stejně jako dřív.

Hlavu vzhůru!

Zahrádku vyplel,

místnosti vycídil,

elektrikáře zajistil,

potomky zaopatřil,

rodiče navštívil,

přátele pozdravil.

V práci ho popleskali po ramenou,

potkal kominíka,

objevil čtyřlístek.

Nakoupil, vyzvedl, obstaral.

Z dálky se k němu neslo

mečivé brblání.

To Václav Klaus

tleskal proti.

Zážitek

Kámo, hustý byly ty záběry z dronu.

Jasný, kámo, a hustá mjúzik, co?

A ta hlavní herečka byla docela kundička, ne?

Si piš. Bych jí naložil!

A kámo, hustý střílečky, jako mazec!

A jak tomu týpkovi rozsekli tu hlavu, ty kráso!

Jako docela dobrý můvíčko

a popcorn s tím sýrem, šmakózní!

Film o srebrenickém masakru

promítali v kině Mír do konce září.

Rodáci

Každý přehuštěný právy se svobodou

s amputovanými povinnostmi.

Každý halasně kvičící

ošumělé pravdy.

Každý závidící řízky,

ačkoliv chybí prase.

Každý okázale sekající s pracemi,

se kterými ještě nezačal.

Každý komolící tvé jméno

a vtipkující:

pohoda, pane jahoda,

lážo plážo,

no jo, ženský!

Není divu,

že největší legendou tady je

podprůměrný žonglér s podtácky,

jenž skončil dvacátý sedmý

v osmdesáté páté řadě

talentové soutěže.

Krůpěj v oceánu

Sbírá hovna po svém psovi,

třídí odpad,

platí příspěvky SRPŠ

a Člověku v tísni,

chodí pěšky

s plátěnou taškou,

odhlásil Netflix,

děkuje.

Není o nic šťastnější než ten,

co vhodil starý bojler

do lesní rokle.

Duch Vánoc

Dřevěný výkřik „Family forever“

šibalsky mžiká nad pohovkou,

mandlové pracny ještě v dlaních pálí,

Božský Kája opatrně defloruje řasy,

difuzor s lampičkou pšoukají nostalgie.

Pohodu za dveřmi zatím věrně stráží

Tři králové –

Cofidis, Provident a Zaplo.

Dolování

Meandruješ

cizími městy

s bedekrem „Jedna paní povídala“.

Otevíráš série dveří s nápisy

„k sobě“.

Všechny mrtvoly za týlem

práchniví přikryté novinovými články,

každý následující krok je

přihození střepiny na dříve nasypanou

hromadu.

Odbočíš třeba támhle

a tam mléko a strdí

zakleté do buranského betonu

nebo další chvátající charakter,

ke kterému neznáš heslo pro sblížení.

Snažíš se ošálit osud

trestnou výpravou proti sobě samému,

necháš se fízlovat vášní.

Alespoň Něco promnout v prstech!

Po návratu slovy mrzačíš báseň.

Revolucionář

Nic skutečného nepřichází.

A nepleť si to s těmi pár

apely na uhrazení částky

ani s padělaným úsměvem překupníka

s nadějí na houskovitější housku.

Pokaždé bez tebe

proběhne v ulicích

sametové předání noci.

Po smrti nespalte

Mlčel, když spílali,

odvracel se, pokud špinili.

Doma pod polštářem hřál ho

tlustý sešit s titulem

Co jsem komu neřekl.

Bílí heterosexuální muži

Tak jsme se zas probudili.

A kafe se zas pilo

a trapně zas bylo,

jako když zmizí háček z nápisu

uzená žebra.

Tak jsme se zas probudili

a manželky si ještě nesbalily kufry

a i Helena Vondráčková měla opět

dlouhou noc.

Tak jsme se zas probudili.

A naši uondaní

strážní Gabrielové a Rafaelové

zuřivě klikali na server

Dáme křídlo.

Bitva U Špačků

Post bellum

a hned kdekdo

Radecký

anebo Wallenstein.

Brňavky zakopané

na neměnných pozicích

v ubrusech.

Levá, dva!

A sborově hlásíme:

„Já to věděl,

já to vždycky říkal!“

Jarní úklid

Ty na mě rámcem horizontu jednotek dnů,

já na tebe s jakože, kámo.

Snad proto po sídlišti

vykvetly věstníky,

upozorňující na

čištění komunikací.

Střet

Roky klusaly.

Objetí přinášely

jen tisíckrát přeprané oděvy.

Chtěli si toho tolik říci,

až nakonec překotně

mlčeli o počasí.

Turista

Tady za touhle kavárnou se dáte doprava

a pak půjdete podél kavárny chvíli rovně

a za kavárnou potom doleva do kopce

až ke kavárně a kavárně.

Ty obejdete kolem kavárny a za kavárnou

to je asi sto padesát metrů ke kavárně,

za kterou stojí kavárna, a u ní zahnete doprava

a furt budete pokračovat dopředu,

dokud nenarazíte

na křižovatku dvaceti osmi kaváren.

Odtud se vydáte odbočkou doprava ke kavárně,

dokud neminete kavárnu,

u níž se pustíte skrz kavárnu

a vyjdete na náměstí s kavárnou,

kde ještě odbočíte za kavárnou doprava,

za další kavárnou pak doleva,

no a tam odtud už je to kousíček

ke studánce.

Dějiny

To ráno uřícená srna odlila ze tmy světlo.

To ráno Ernst spatřil sfingu ve stáji.

To ráno zlá slova začaly obalovat strupy.

To ráno in dubio pro reo.

To ráno jsi zas mechanicky vyťukal kód

od brány montovny.

Proboha

Mít orální sex s uříznutou hlavou

je lidské.

Stejně tak jako jaro 94 ve Rwandě,

zpráva pod titulkem:

Dva roky seděla mrtvá v kuchyni,

seniorka nikomu nechyběla.

Vzpomínám si,

jak nám učitelka v první třídě

neustále opakovala:

„Chovejte se, proboha, jako lidi!“

Strach přibral další kilo děsu

Rozhodl se, že se dneska rozšoupne,

a na humanitární sbírku

vrhl místo pětistovky tisícovku.

Během pročítání meníčka oblíbené restaurace

poskládal hashtagy s výkřiky „freedom“

a „peace“,

večer se půjde mrknout

na žluto-modře nasvícenou radnici.

Pět hodin jízdy od jeho notebooku

se člověk v ohni naposledy sháněl

po mamince.

Dějepis

Fitness center měli více než škol,

přikurtovali se na rty ekonomů,

volný čas jim zkolonizovala

felace výfuků a patentů

pro snadnější škrobení hnízdeček.

Jednoho dne

se ze samého štěstí

popravili preventivním úderem,

aby zakonzervovali současnost.

Nad lahodným tichem pak zaburácelo:

„Rááádio Blanííík!”

Niger. Struktury hladu

Proč nemá tolik Afričanů co jíst?

Na počátku byl lov otroků a obchod s nimi. V černé Africe, kde už tak byly miliony lidí vlastnictvím místních magnátů, unesli evropští a arabští obchodníci s lidmi, často za pomoci afrických králů, podstatnou část obyvatel, aby je prodali do Ameriky – někteří historici mluví až o polovině. Evropská invaze z konce 19. století pak rozložila to, co z afrických ekonomik zbývalo. Jejich lokální hospodářství byla zničena, obchod zůstal v troskách, jejich půdy se zmocnili okupanti a potravinářské plodiny byly vytlačeny komoditami, které si žádaly metropole.

S příchodem nezávislosti si Evropané odvezli všechno, co mohli. Situace většiny zemí byla velmi svízelná: slabá infrastruktura, málo technického personálu, nedostatek akumulovaného kapitálu, který by se do toho všeho dal investovat – a pak samozřejmě sociální a politické konflikty. Všechno ale nabralo ještě horší kurs v osmdesátých letech, kdy se začal prosazovat tzv. washingtonský konsenzus a Světová banka spolu s Mezinárodním měnovým fondem (MMF) „přesvědčily“ – prostřednictvím výhrůžek ohledně zahraničních dluhů – většinu afrických vlád, aby v nejrůznějších ohledech omezily státní zásahy. Týkalo se to i zemědělství, které bylo na velké části kontinentu pořád ještě hlavní ekonomickou aktivitou a živilo naprostou většinu jeho obyvatel.

„Trh už se o zlepšení jejich podmínek postará,“ opakovali zmocněnci Světové banky a MMF. Mezitím stát musel přestat rolníkům poskytovat dotace, garantovat minimální odkup produktů a regulovat jejich ceny – to vše za účelem „integrace do globálního systému volného obchodu“.

V mnoha zemích přijali vládci tuto politiku bez velkého odporu: rolníci neměli dost sil na to, aby mohli jejich rozhodování nějak ovlivnit. Zemědělství ostatně mělo představovat archaickou činnost, kterou se nevyplatí subvencovat – byla to, jak opakovali západní experti, příčina chudoby tolika Afričanů.

Později samotná Světová banka uznala, že zemědělské dotace jsou pro snižování hladu čtyřikrát účinnější než jakékoli jiné subvence. Jenže mezi roky 1980 a 2010 v rámci mezinárodní pomoci Africe klesl podíl věnovaný zemědělství ze sedmnácti procent na tři. Spojené státy a Evropa mezitím podporovaly své farmáře třemi sty miliardami dolarů ročně.

MMF tlačil na to, aby místní rodinná hospodářství přestala pěstovat plodiny pro místní spotřebu a uvolněnou půdu věnovala produktům pro globální trh – kávě, čaji, bavlně, sóje, arašídům. Devizami získanými z jejich exportu pak země mohly splácet své státní dluhy – anebo platit obsluhu těchto dluhů. Zůstávaly tak v zajetí mezinárodních trhů, ovládaných nejmocnějšími zeměmi a korporacemi.

Dva ze tří Afričanů

Otevření trhů tehdy v mnoha zemích vedlo k tomu, že importované potraviny, které byly díky subvencím v zemích svého původu levnější, vytlačily ty lokální. Byla to jedna z největších násilností světového trhu: bez odbytiště pro své produkty přišly miliony rolníků v nejchudších zemích i o kalhoty, které nikdy neměli. A jejich země zanechaly vší naděje na výrobu vlastních potravin, a tedy i na nezávislost na mezinárodních cenách, rozmarech a nátlacích „trhu“.

Většina těchto importovaných potravin zůstává ve velkých městech, zejména v těch pobřežních; jsou k mání za tak nízké ceny, že jim lokální produkty nemohou konkurovat. Z padesátky nejchudších zemí světa jich 46 víc jídla dováží – a to z nejbohatších států –, než vyváží. Během více než století byla Afrika čistým vývozcem potravin; od roku 1990 začala více potravin dovážet.

Reaganův ministr zemědělství John Block v té době říkal, že „myšlenka, že by se rozvojové země měly živit samy, je anachronismus minulé éry. Spíš by si měly zajistit potravinovou bezpečnost tím, že se spolehnou na zemědělské produkty ze Spojených států, které jsou ve většině případů dostupné za nižší cenu.“

Bylo to jasné: Spojené státy a Evropa produkují jídlo lépe a levněji, takže Afričané – a další chudí – měli zemědělství nechat a místo toho si najít jinou práci, aby si za své příjmy mohli koupit importované potraviny. Méně jasné už bylo, kde tedy mají pracovat. Občas někde vyrostly jednoduché průmyslové provozy a montovny, které využívaly levnou pracovní sílu, ale většinou nevzniklo nic. Okraje velkých měst tak začali zaplňovat lidé bez zaměstnání – a na venkově byli dál venkované, ale už bez půdy nebo bez prostředků k jejímu obdělávání.

Dva ze tří Afričanů jsou stále zemědělci. Ti, kteří doteď žijí v tzv. přirozené ekonomice, jedí to, co vypěstují – což nikdy není dost, protože jejich země, nástroje a zdroje produkují málo; a proto jim také nezůstává žádný přebytek, který by mohli investovat do zvýšení svých agrárních kapacit.

V roce 1970 napočítala Organizace pro výživu a zemědělství v celé Africe devadesát milionů lidí trpících podvýživou. V roce 2019 to bylo přes 250 milionů.

Černé sáčky

„To nejde, nemůže se to stát.“

Dnes je v nemocnici plné matek také otec, muž – a pláče. Je to starší pán, je mu přes padesát – v zemi, kde se naděje dožití pohybuje okolo padesátky. Už zažil smrt svých dětí, bylo jich několik, a teď je Ashiru, jeho předposlední, hospitalizován kvůli podvýživě. Ashirovi jsou tři roky; jeho tři starší bratři umřeli zhruba v témže věku.

Otec pláče. Jmenuje se Iusuf a houževnatě se snaží zachovat si důstojnost. Při pláči se nehrbí, neschovává si tvář do dlaní, neutírá si oči rukou; pláče se vztyčenou hlavou, slzy mu stékají po rozpraskaných tvářích. Iusuf mi říká, že jeho první žena nemohla otěhotnět; té druhé se to daří, ale rodí děti, které nevydrží. Anebo za to možná může on. To neřekne, ale tuším, že si to myslí – a neodvažuji se ho ptát.

„Myslel jsem, že ho pošlu do školy, ať studuje, ať sežene dobrou práci, ať naplní můj sen. Ze mě už nic nebude, ale z něj by mohlo.“

Iusufova bílá košile nese stopy dní, které už tu strávil, nohy má zbrázděné desetiletími a pomalu, tiše mu tečou slzy.

„To nejde, nemůže se to stát.“

Iusuf pláče pro svého syna, ale oplakává i sebe: co si počnu, ptá se, co si počnu, až budu starý, co si počnu tak osamocený.

Budoucnost, obecná hrozba.

Černé sáčky, které poletují po polích. Sáčky z černého plastu, které poletují po polích. Černé plastové sáčky z trhu, které se třepotají v každém koutě Nigeru, uprchlíci modernity, odpad modernity, která sem přichází jen v podobě odpadu.

Budoucnost obecně.

Komu patří uran?

Niger má milion kilometrů čtverečních, ale jen čtyřicet tisíc tvoří orná půda. Na celém zbytku území žijí nomádští pastevci, kteří se starají o zhruba dvacet milionů kusů dobytka: kozy, ovce, osly, velbloudy, zebu. Ceny veterinárních potřeb pro tato zvířata – antiparazitika, vakcíny, vitamíny – vyrostly několikanásobně od doby, kdy Mezinárodní měnový fond přiměl vládu zavřít Národní veterinární úřad a otevřít trh nadnárodním společnostem. Čím dál víc pastevců tak přicházelo o svá stáda a nezbývalo jim než se uchýlit do předměstských čtvrtí Niamey, případně do velkých měst za hranicemi – do Abidžanu nebo Cotonou. MMF zároveň donutil nigerskou vládu, aby zavřela své zásobárny obilí – nějakých čtyřicet tisíc tun, hlavně proso –, které přicházely ke slovu, pokud častá sucha nebo nálety sarančat nebo každoroční období soudure přinesly do lidských sídel hlad. Fond měl za to, že takové intervence narušují trh; a vládě, zatížené svým zahraničním dluhem, nezbylo než na to přistoupit.

Niger je jedním z největších světových těžařů uranu. Jeho zásoby uprostřed pouště jsou obrovské a uran patří mezi nejvyhledávanější nerosty. Jenže země z toho příliš užitku nemá. Monopol na těžbu si od začátku držela francouzská státní společnost Areva a poplatek, který za to Nigeru odváděla, byl mizivý. Tak to bylo do roku 2007, kdy byla objevena nová naleziště u Azeliku a prezident Mamadou Tandja rozehrál hru: těžby se měla ujmout čínsko-nigerská společnost. Areva protestovala, ale nebylo jí to nic platné. O dva roky později se objevilo další naleziště, Imarouren, a o tamní uran stála Francie. Ta je „nejnukleárnější“ zemí na světě: tři čtvrtiny francouzské elektřiny pocházejí z jaderných elektráren živených tímto minerálem, který země neprodukuje; skoro polovinu ho dováží z Nigeru.

V únoru roku 2010 prezident Tandja zahájil s Číňany vyjednávání o těžbě v novém nalezišti. O několik dní později ho odstavil od moci puč, v jehož čele stál plukovník Djibo. Hned po svém nástupu plukovník zarazil vyjednávání s Čínou a znovu stvrdil „vděčnost a věrnost“ své země Francii a Arevě. Ve volbách následujícího roku se dostal k moci Mahamadou Issoufou, důlní inženýr, který pracoval pro Arevu – a který je dnes, v roce 2020, stále u moci [v roce 2021 jej vystřídal Mohamed Bazoum – pozn. red.].

Začátkem tohoto století Světová banka připravila plán na realizaci závlahového systému, který by umožnil zemědělské využití více než čtyř set tisíc kilometrů čtverečních – obdělávaná plocha by se znásobila desetkrát, všichni obyvatelé země by měli zajištěnou potravu. Jenže druhý největší světový producent uranu – jak popisuje Jean Ziegler v knize Destruction Massive (Masivní destrukce, 2013) – neměl ani cent, aby se mohl pustit do díla.

Surová nerovnost

V Římském impériu jeden hektar vynesl tři sta kilogramů obilí a jeden rolník dokázal obhospodařit průměrně tři hektary: každý rolník tak vypěstoval skoro tunu obilí.

Ve středověké Evropě jeden hektar vynesl šest set kilogramů obilí a rolník dokázal obhospodařit průměrně čtyři hektary: vypěstoval tak dvě a půl tuny obilí.

V Anglii v 18. století jeden hektar vynesl tunu obilí a každý rolník dokázal obhospodařit průměrně pět hektarů: vypěstoval pět tun.

Ve Spojených státech v polovině 20. století jeden hektar vynesl dvě tuny obilí a rolník jich dokázal obhospodařit v průměru pětadvacet: vypěstoval padesát tun.

Ve Spojených státech na začátku 21. století jeden hnojený a zavlažovaný hektar vynese deset tun obilí a farmář jich dokáže obhospodařit v průměru dvě stě: vypěstuje tak dva tisíce tun.

V Sahelu na počátku 21. století jeden hektar vynese nějakých sedm set kilogramů obilí a rolník obhospodařuje v průměru jeden hektar: vypěstuje sedm set kilogramů. O trochu méně než rolník z Římské říše před dvěma tisíci let; a dvoutisíckrát méně než dnešní americký farmář.

Málokde je nerovnost tak patrná, tak surová jako v zemědělství – této bazální činnosti, která nám dává najíst.

Nakrmit Sahel

Je to suchá země: jen čtyři procenta obdělávatelného povrchu Afriky mají nějaký typ zavlažování – oproti téměř veškeré půdě v Evropě a Severní Americe a polovině půdy v Asii. Na severu Brazílie Světová meteorologická organizace porovnávala produktivitu dvou sousedících hektarů fazolí, jednoho se závlahou a druhého bez ní: ten, který závisel na dešťové vodě, vynesl padesát kilogramů, zatímco ten druhý patnáct set. Nepatrný, třicetinásobný rozdíl.

Je to nemajetná země: na světě je třicet milionů traktorů, ale sedm set milionů afrických rolníků jich má k dispozici jen sto tisíc – a k tomu čtvrt milionu tažných zvířat pro zemědělské účely. Naprostá většina dodnes pracuje bez nástrojů, vyjma vlastních rukou, nohou a motyky. Odborníci tvrdí, že když se tažná síla zdvojnásobí, zvětší se na dvojnásobek i rozloha půdy, kterou lze obdělat.

Ze sedmi set milionů rolníků jich půl miliardy nemá kvalitní osivo ani minerální hnojiva. A velká většina z nich nemůže svou sklizeň prodávat mimo svá bydliště: není tu dost silnic a nákladních aut. Proto se často stává, že když mají štěstí a zůstane jim nějaké obilí navíc, shnije jim ve špatně větraných skladech. Podle Organizace pro výživu a zemědělství přijde čtvrtina světové sklizně nazmar kvůli hlodavcům a špatnému skladování: většina z těchto ztrát pochopitelně připadá na země, jako je tahle, kde jsou sila špatná nebo žádná.

„Pobuřuje mě, když někdo říká, že se Sahel nedá nakrmit. Jistěže dá; jen jsou potřeba politická opatření a politici, kteří by si je vytyčili jako prioritu. Velcí mezinárodní dárci často mluví o korupci a mají pravdu. Ale část viny je i na jejich straně. Když vám dám deset franků, abyste si koupil tužku, a pak vás nikdy nedonutím, abyste mi ji ukázal, nebudu vám každý rok dávat dalších deset franků, abyste si koupil jednu a tu samou tužku. A právě tohle oni dělají: dávají, dávají a dávají, i když vědí, že jejich peníze končí v těch nejhorších kapsách, protože je pro ně výhodné udržovat si v oblasti svoje zájmy a svoje obchody.“

To mi říká ve své kanceláři v Niamey ředitel jedné nevládní organizace, který si nepřál, abych uváděl jeho jméno.

„Je to oboustranně výhodný vztah. A nejen ekonomicky: nejde jen o to, že zkorumpovaná vláda, která snadno ustoupí, znamená výhodu pro americké nebo evropské firmy, které tu chtějí rozjet nějaký obchod; je to strukturální problém. Společnostem se díky tomu daří udržet závislost místních vlád na jejich ,humanitární pomoci‘. A podobně jsou na tom samotné vlády: pro ně je zase výhodné udržovat v závislosti na této pomoci vlastní obyvatelstvo a současně využívat jeho zaneprázdněnost: pro někoho, kdo je neustále ohrožován hladem, je těžké pořádně se podívat na to, co vlastně dělají jeho vládci. Čím je situace obyvatelstva horší, tím méně se jim dokáže dívat pod prsty. A současně si tihle lidé zvyknou žít s nataženou rukou: místo aby přemýšleli, jak si zajistit jídlo, čekají, až jim ho nějaký funkcionář nebo běloch donese. Neříkám, že je to tak vždycky, ale…“

Struktury rabování

Zdravotní sestra z nemocnice v Madaoua mi vypráví o jedné matce – prý jedné z mnoha –, která už měsíce udržuje svého syna těsně pod minimální vahou, aby dál dostávala potravinové přídavky pro něj a trochu jídla navíc – pytel prosa, pár litrů oleje – pro sebe a ostatní členy rodiny. Druhý den mi ji ukazuje:

„Váš syn se prý nezotavuje, pořád má podváhu…“

„Je to tak, ne a ne se uzdravit, chudinka.“

„A není to tím, že nedostane všechno jídlo?“

„Kdepak, dávám mu všecko, pane doktore, všecko. Podle mě ho někdo očaroval. Čáry v tom budou, pane doktore.“

Jsou také ženy, které si zjistí, kdy a kde rozdávají potravinové balíčky různé neziskové organizace, a pak se pro ně vydávají na několikahodinové pěší cesty. Některé je potřebují pro své děti. Jiné je potřebují k tomu, aby je prodaly, a za peníze koupily něco k jídlu. Sáček Plumpy’nutu [arašídové pasty pro děti s akutní podvýživou – pozn. red.] stojí na trhu v Madaoua sto padesát franků, tedy asi čtvrt dolaru.

Hlad v Nigeru – a nejen v Nigeru, mohli bychom jmenovat spoustu dalších afrických, asijských i amerických zemí – není „strukturální“, a pokud snad, pak proto, že nikdo nevybudoval struktury, které by hladu zamezily. Půda tu není dobrá, to je pravda – ale s hnojivy, herbicidy, traktory a zavlažováním by všechno vypadalo jinak.

Hlad v Nigeru je – tak jako v tolika jiných zemích – důsledkem rabování: kdyby se během stovky let předcházejících nezávislosti akumulovalo aspoň něco z toho, co bylo vyprodukováno, a kdyby se potom z uranu pro Arevu zafinancovalo zavedení produktivního zemědělství, byly by tu přinejmenším nějaké traktory, nějaké zavlažování, silnice, možná i drobný průmysl. Tedy způsoby, jak aspoň mírně zlepšit život. Jak se častěji najíst.

Ale zahraniční společnosti si to všechno berou pryč. Hlad v Nigeru nezpůsobuje struktura jeho zemědělských ploch, ale struktura globálního obchodu: světový kapitalismus.

Autor je spisovatel.

Ze španělského originálu El Hambre (Penguin Random House, Barcelona 2021, s. 53–59) vybral a přeložil Michal Špína.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

2022 / 16 - pandemie hladu

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Čerstvě natřeno

Hlad po hladu

Motiv jídla v subsaharských literaturách

Hlad, který je při chuti

Několik nestravitelných vyprávění

Navažská fantasy z konce světa

Nad Stopou blesku Rebeccy Roanhorse

Postavy na dovolené - literární zápisník

Vymyšlené hřiště - na mezi

Staré lepší časy

Amazon, Disney, The Boys, starý Ben a náhradní rodičovství

To nebyl mor, synu, ale stát

Hladomor 1932–1933 v ukrajinském filmu

Laura Gozlan: Foolplay

Život vyhnal smrt

Co se vaří, když není z čeho?

Historie nás jednou pošle na hanbu - hudební zápisník

Možnost úniku

Místa prázdnoty na albu Aldous Harding

Větší než Justin Bieber

Australská klubová superstar Flume

Erdoğanova sólová hra

Turecko rok před volbami

Myslet jinou válku

Nový normál - ultimátum

Obětované ekosystémy

Ukrajina a potravinová bezpečnost

Od hladomoru k podvýživě

Může Indie nakrmit miliardu a půl lidí?

par avion

Z ukrajinských médií vybral Ondřej Soukup

Pozemšťané hladovějí

Kolik odstínů utrpení má hlad?

Problém není v nedostatku

Hlad ve světě i v Evropské unii

Cesta sitopické ekonomiky

Změníme­-li svůj vztah k jídlu, zachráníme svět?

David Dolenský: Electric Tattooing

Jsem zastáncem pochybování

S Martínem Caparrósem o hladu, krizi médií a deziluzi z politiky

Karolína Ryvolová (ed.): Všude samá krása

Letní kapela: S/T

minirecenze

Nic skutečného nepřichází

Niger. Struktury hladu

Proč nemá tolik Afričanů co jíst?

Roman Vojkůvka: Potřeba hladu

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3

Změníme-li svůj vztah k jídlu, zachráníme svět?