2022 / 18 - filosofie sportu

Ústředním principem prozaické tvorby Ivany Gibové je eklektismus. Už v paratextu novely Barbora, buch a katarze (2016, česky 2018) se píše, že jde o „romanticko-eklekticko-pankáčský příběh“. Povídková kniha Eklektik Bastard (2020), která letos vyšla v českém překladu, autorčin přístup manifestuje explicitně. Vizuální stránka je povýšena na stejnou úroveň jako obsah textu. Osobité, na míru vytvořené písmo Bastard, kolísající velikost písmen, škrty či text přesahující do okrajů stránky evokují textový editor a podporují deníkový charakter knihy. Do textu jsou vsazené komiksové pasáže, ale některé krátké stripy by obstály i samostatně. Eklektik Bastard tak jako celek představuje umělecký artefakt, knihu-fetiš, a to i v tom smyslu, že se dočkala téměř nekritického přijetí slovenskými literárními recenzenty. České vydání bohužel vypadá spíše jako titul z Levných knih: nažloutlý, tenčí papír, zkreslené barvy a obálka posetá typickými, nicméně banálními výkřiky z recenzí nahradily tvrdý papír, jednoduchou černobílou obálku a prosté, leč trefné definice pojmů „eklektismus“ a „bastard“.

Splývání postav

Sám jazyk Eklektika Bastarda ztělesňuje definici ústředního pojmu – alespoň v originále jde opravdu o nesourodou směs. Přibližuje se mluvené řeči využitím opakování, vulgarismů, slangových a dialektických (šarišských) výrazů. Šarišské nářečí je převedeno do obecné češtiny, což v pasážích, kde se vyloženě tematizuje dialekt, působí nepatřičně a scestně. V rozhovoru s autorkou v rámci Měsíce autorského čtení poukázal moderátor v této souvislosti na překlad šarišské mluvy v povídce Loli paradička jiného prešovského spisovatele, Viťa Staviarského. Překladatel Miroslav Zelinský, na rozdíl od překladatelky Eklektika Bastarda Lenky Brodecké, zvolil ostravštinu, která je z mnoha důvodů (obdobná krátkost hlásek, celková blízkost slovenštině) jistě vhodnějším řešením. Brodecká ji sice využila také, ale jen pro některé vybrané pasáže: text tak nelogicky osciluje mezi obecnou češtinou a slezsko-moravským dialektem.

Klíčovým narativním prostředkem je proplétání postav a motivů napříč povídkami. V popředí se postavy sice střídají, pozadí ale tvoří umně nastražené narážky na ostatní, takže je zjevné, že se příběhy odehrávají v jednom mikrosvětě. Protagonistky jednotlivých povídek – Nataša, Simona, Kristína a další – místy dokonce téměř splývají v jednu osobu, což explicitně potvrzuje i metakomentář z povídky Korporát: „Možná její život žije pět různých, na sobě nezávislých lidí a ani o tom nevědí, možná jsou to všechno jen paralelní reality nebo simulace nebo halucinace, v jedné se jmenuje Simona, v druhé Kristína a ve třetí Nataša, ve čtvrté Maja Mrázová a v páté Romanův brácha.“ Uvedená citace vystihuje hravost a neustálé autorčino pomrkávání: jakkoli se kniha, kterou čteme, přibližuje našemu světu, jde o fikci, v níž nic není náhoda a stát se tu může leccos. Z mumraje postav Eklektika Bastarda se opakovaně vynořuje „strelená Ivana“, ale také „spisovatelka Gibová“. Nepřímo se pak – právě i skrze splývání protagonistek či vynořování vypravěčského „já“ – objevují autobiografické rysy napříč celým dílem.

Nová vlna už byla

Ženské postavy jednoznačně převažují. Emancipované zástupkyně nastupující kosmopolitní generace žijí životy, které se od sebe téměř neliší, stýkají se s podobnými lidmi, zažívají totožné události a mluví stejným jazykem. Jejich životy oplývají emblémy mileniálství, jak jej prezentují i současná média: protagonistky si berou hypotéky (na rozdíl od generace Z na ně ještě dosáhnou), končí v korporátu, chodí k psycholožce, pěstují na balkóně („hnusná“) rajčata, jsou funkční alkoholičky, řeší váhu a stárnutí, jsou bezdětné a single, někdy dokonce i rozvedené. Jejich (zpravidla spíše starší) mužské protějšky zažívají stejné pocity vykořeněnosti a ztráty smyslu. Komiksový strip s názvem Nová vlna zasazený do první povídky vystihuje s typickým cynismem moment absolutní deziluze: „nová vlna už byla“, nelze přijít s ničím originálním, zbývá jen eklektismus.

Většinu postav, jež se potkávají ve slovenském hlavním městě, spojuje kromě věku a sociální bubliny také východoslovenský původ, přičemž ani kraj, odkud přišly, ani místo současného pobytu nejsou předmětem idealizace. Jejich Bratislava je paradoxní západní metropolí Východu, eklektickým bastardem stejně jako ony samy, kasino Das Vegas na východoslovenském maloměstě.

Motivy se tak zřetelně sbíhají v zásadním tématu identity. Gibové jde očividně o postižení étosu jedné generace, jakkoli je toto slovo problematické. Jedno je totiž jasné: eklektik bastard není každý mileniál, a dokonce ani každý slovenský mileniál. Poslední povídka s názvem Bizar luzers, v níž jako by se do popředí dostávala sama autorka skrze postavu Ivany, shrnuje tuto skupinu jako „generaci třicet plus lúzrů, kteří se narodili v osmdesátých letech, v časech, kdy bylo na každým sídlišti pískoviště a v každý domácnosti pevná linka, a vyrostli do časů smartfonů, a někteří z nich měli navíc tu smůlu, že se narodili na východním Slovensku a celej život tím trpěli, a proto se přestěhovali do Bratislavy, a tam taky hovno dokázali, neadaptovali se, jen se propadali, pili, nadávali, užírali chleba Staroprešpurčanům a ještě jim tam parkovali auta s východoslovenskýma espézetkama. Bizar luzers pamatovali časy, kdy ještě dvacetikoruny voněly po piku, ne dvacetieurovky po kokainu. Tenkrát se ještě sáčky od kokainu neházely do tříděnýho odpadu, protože v Trebišově ještě nebyl ani kokain, ani tříděnej odpad.“ Citovaná pasáž ovšem ukazuje i úskalí stylu Ivany Gibové: vršení anekdot místy vyčerpává a leckdy přesahuje únosnou mez.

Spřízněni božským Kájou

Eklektik Bastard těží i z konkrétních reálií, specifické místo má v knize třeba Karel Gott, jakožto věčná hvězda mainstreamové popkultury a také coby poslední zbytek československosti, představující podstatný rys identity generace, která se ještě narodila v Československu. Kvůli očekávání zpěvákova úmrtí mají redaktoři bulvárního deníku, v němž pracuje Kristína, delší směnu; v jiné povídce zase vstupuje do snů protagonistky Simony – jako její nejlepší kamarád.

V komiksových částech se objeví i odkazy na videa na youtube: krkolomně přepsané webové adresy nejsou příliš elegantním řešením a provázanost s digitální kulturou bude působit důvtipně jen potud, pokud budou odkazy vůbec fungovat – a v tomto ohledu hraje podstatnou roli nestálost reálného světa, nad nímž už autorka přirozeně nemůže mít kontrolu. Na druhou stranu to vystihuje pomíjivý charakter tohoto díla jako artefaktu své doby. Generacím vyrůstajícím bez dohledu božského Káji totiž může Eklektik Bastard připadat boomerský, v nejzazším případě s nimi nemusí komunikovat vůbec. Částečnou sebezahleděnost demonstruje i úzký sociální horizont. Například příběh bývalé prostitutky Nataši je pojatý jako moderní pohádka s nádechem sarkasmu. Kniha tak opomíjí fakt, že ne každý má dostatek prostředků na to, aby si pořídil hypotéku, auto nebo kokain.

Gibová svou nejnovější knihou potvrdila eklektický a hybridní charakter své tvorby i své vlastní pozice. Taková je výchozí situace bizar luzers, mezi něž se řadí. Eklektik Bastard působí jako autorčin skrytý ironický výsměch sobě samé: na první pohled je určen ostatním vrstevníkům (pochopitelně ze stejné sociální třídy), ti ale nakonec vedou život, který se v ničem neliší od života toho, kdo se vysmívá. Jakkoli vypravěčka „nechce být při tom“ – ani na začátku, ani na konci – má smůlu: tohle je i její život.

Autorka je studentka komparatistiky.

Dědictví nejistoty

S Ljudmilou Ulickou o emigraci, generačních traumatech a vránách

Vaše romány často obsahují „převyprávění“ sovětské historie na příkladu osudů několika generací. O kterých dnech nebo letech byste ještě chtěla napsat?

Zdá se, že už jsem napsala o všem, o čem jsem chtěla, i když pořád nacházím velmi zajímavé podněty. Dnes žiji v Berlíně a od doby, kdy se přes Evropu přehnala velká vlna emigrantů z porevolučního Ruska, uplynulo sto let. Teď se zájmem sleduji, jak se z Ruska do Evropy valí další emigrační vlna. Můžeme jen hádat, jaký bude její osud v příštím desetiletí.

Jaké hlavní rozdíly vidíte mezi porevoluční emigrací a tou z roku 2022?

Emigrace před sto lety snila o návratu do vlasti, zatímco dnešní exodus počítá spíše s dlouhodobým pobytem v zahraničí – lidé se zajímají především o zařízení a organizaci každodenního života na Západě.

Letos v nakladatelství Paseka vyjde překlad vašeho románu Jákobův žebřík, jenž je mimo jiné podobenstvím o židovské historii 20. století. Také další vaše díla se soustředí na generační traumata, na odraz minulých událostí v současnosti a budoucnosti. Co se přeneslo z předchozích dob do současného Ruska?

Dovolím si jednu poznámku: v izolované podobě židovská historie neexistuje, je to fragment dějin celého lidstva, a to velmi poučný fragment. Nadto minulost vždy sousedí s přítomností, ať už si ji uvědomujeme, nebo na ni zapomínáme. Rusové se z podstaty bojí úřadů a úřady vynakládají maximální úsilí, aby tento strach vyvolaly. Strach a nejistota z budoucnosti jsou dědictvím naší minulosti. Nevím, jak se chovají moderní hospodyňky, ale v mé paměti je stále živá vzpomínka na babiččinu kredenc, ve které nikdy nechyběly zásoby obilovin a mouky „pro všechny případy“, jako příprava na potenciální zpřísnění režimu. Myslím si, že v hlavách starších současníků je tato vzpomínka stále ještě přítomná.

Ani to ale nebrání vyjít na demonstrace lidem napříč generacemi. Na druhou stranu si větší část společnosti zvykla na určitou životní úroveň a nechce opustit svou komfortní zónu. Co by se mělo stát, aby více Rusů začalo bojovat za svobodu a lidská práva, a ne za svobodu konzumu?

Obsah lednice úzce souvisí s obsahem televize. Když nesrovnalost dosáhne znatelné míry, ve společnosti začíná neklid. Až potom lidé vyjdou do ulic. A je dobré, když vláda dokáže řešit společenské problémy ještě předtím, než lidé vyjdou protestovat.

V roce 1968 jste podpořila svou kamarádku, básnířku a lidskoprávní aktivistku Natalii Gorbaněvskou, která na demonstraci proti invazi sovětských vojsk do Československa přijela na Rudé náměstí s dítětem v kočárku. Potom jste jí pomáhala nejen morálně, ale také se starala o její děti. I dnes se v Rusku lidé snaží protestovat proti válce na Ukrajině. Jak jim lze pomoct?

Fungují staré osvědčené recepty. Pomáhejte jakýmkoli způsobem těm, kteří to potřebují: peníze, čas, vlídné slovo…

Lze vůbec bojovat s putinovským režimem, aniž by přitom člověk klesl na jeho úroveň?

Nikdy jsem neměla v úmyslu „bojovat s režimem“. Zvolila jsem si poněkud jinou strategii – žít tak, abych s ním neměla nic společného. V rámci možností se snažím realizovat vlastní život nezávisle na rozhodnutích strany či vlády.

Znamená to, že dáváte přednost životu v osobní utopii?

Každý z nás si buduje svůj osobní prostor, něco do něj vpouští a něco z něj vylučuje. Nemám ale pocit, že bych žila v osobní utopii. Nemohla bych v ní žít, i kdybych si to moc přála.

Častým tématem vašich románů je role žen v historii i současnosti. Jak dnešní ruská společnost vnímá samotný pojem feminismus?

Západní a ruský feminismus mají málo styčných bodů. Úkolem západního feminismu je boj za rovná práva pro muže a ženy, kdežto úkol ruského feminismu je spíše opačný: dát ženám možnost zachovat si tradiční způsob života, kdy se žena může postarat o rodinu a domov, nemusí tvrdě pracovat u výrobního pásu za stejných podmínek jako muži a zároveň často za mnohem menší peníze. Srovnávat západní a ruský feminismus bez přihlédnutí k této okolnosti prostě nejde.

A považujete se s ohledem na tuto okolnost za feministku?

Ne, nepovažuji. Příroda mě stvořila jako ženu a já proti tomu nemám žádné námitky. Navíc je pojem feminismus tak široký, že se do něj někdy vkládají naprosto neslučitelné věci. Hodnota lidské osobnosti z mého pohledu nezávisí na pohlaví.

Feministické otázky však rozpracováváte v románu Případ Kukockij. Navíc jste kdysi uvedla, že kniha obsahuje příběh vašeho života. Jaké osobní motivy kromě práce v genetické laboratoři v ní najdeme?

Myslím, že do jisté míry odráží i dobu, ve které se tento příběh odehrává. V románu se toho kromě vzrušující práce v laboratoři objevuje mnohem víc… Čtěte! Nebudu přece převypravovat obsah vlastní knihy.

Ve stejném textu píšete o zákazu interrupcí a důsledcích protipotratových zákonů. V moskevském metru dnes přitom téměř všechny dveře zdobí nálepky hnutí pro život. Opravdu nás dějiny 20. století nic nenaučily?

Historie nám ukazuje, že se člověk učí velmi špatně. Kdyby byl pilnějším studentem, nebyly by žádné války, žádné represe, žádná šikana. Téma interrupcí ve dvacátém století v důsledku rozvoje různých preventivních prostředků ztratilo svůj akutní význam. Plánování porodu se stalo samozřejmostí. Nemám žádné námitky proti pro-life hnutí. Proválečné hnutí se mi hnusí mnohem víc.

Na druhou stranu je například v Polsku ženám upíráno právo na interrupci. Je vůbec možné srovnávat pro-life a proválečné hnutí?

Opakuji, problémy interrupcí ve dvacátém a jednadvacátém století jsou zcela odlišné. Před sto lety svět neznal antikoncepci, která je dnes běžná. Nechtěná těhotenství představují v dnešní době poměrně vzácné případy. Domnívám se, že v nejranějších fázích těhotenství leží rozhodnutí o zachování plodu zcela na ženě, nikoli na státních autoritách. Mimochodem, ani dnes nevíme, v jakém okamžiku života plod získá to, co bychom mohli nazvat „duší“, a dokdy představuje jen hrstku množících se buněk. Žena má právo kontrolovat své tělo. Z tohoto pohledu nahlížím i na těhotenství. Nechme to na každé ženě. Ať se stát lépe stará o ty děti, které se již narodily a potřebují podporu. A nechť každá žena řeší morální problémy, jak uzná za vhodné. Navíc státy zakazují potraty už od starověkého Říma – chtějí tak ženám zabránit v zabíjení budoucích vojáků. Ale ženy nerodí děti proto, aby je posílaly na válečná jatka.

Jedním z významných témat vašich knih je Moskva. Nepředstavuje pouhou kulisu, jde spíš o další literární „postavu“, která se mění podle ročních období a politických nálad. Jaká byla moskevská zima v roce 2022?

Letos dlouho nesněžilo. Miluji sníh a nemám ráda holomráz. Myslím, že se klima skutečně mění, protože si z dětství pamatuji opravdu kruté mrazy. Je také možné, že se dnes všichni lépe oblékáme a lépe se chráníme před chladem. Uplynulá zima po sobě nechala jen málo vzpomínek na přírodu. Ale vrány nikdy nezmizí, žijí na našem dvoře, vždy je s velkým zájmem pozoruji. Na berlínském dvoře také bydlí ptáci; v ptačí budce, na kterou vidím ze svého balkonu, hnízdí početná rodina špačků. Ale minulý týden jim umřelo jedno ptáčátko, jeho rodiče přestali neustále létat s jídlem a opustili budku. Je to smutné. Přetrhl se tak jeden z miliard životů na planetě.

Před časem jste tvrdila, že umění je svobodné, zatímco politika je zaujatá. Ve vašich románech jde ale umění a politika ruku v ruce…

O politickém uspořádání starověkého Řecka a Říma se můžeme učit z knih, ale umění našich předků je tu s námi neustále. Veškerá lidská kultura se zakládá na paměti. Politika neexistuje odděleně od kultury, představuje pouhou její součást. A často vůbec nedosahuje úrovně, kterou stanovují nejlepší představitelé kultury. Ignorant, málo vzdělaný, a navíc nemorální člověk u moci se stává pro zemi a pro celou generaci katastrofou.

Může potom kultura porazit politiku?

Nemyslím si, že kultura a politika stojí proti sobě. Vztah mezi nimi je složitější. Čím více kultury a méně barbarství se nachází v politice, tím lépe pro lidstvo.

Každodenní statečnost

Pečeme a pleteme s Felicí Bauerovou

A2 kulturní čtrnáctideník · Blanka Činátlová: Každodenní statečnost

Ze všech Kafkových žen se Felici dostává asi nejmenší pozornosti, plní spíše roli jakési biografické položky a kulisy pro inscenování Kafkových milostných selhání a lability. V kafkovských biografiích tedy nemůže chybět, ale její obraz působí v porovnání s intelektuálkou Milenou Jesenskou, oddanou a pečující Dorou Diamantovou, záhadnou Švýcarkou či zapovězenou Julií Vohryzkovou nepříliš lichotivě. Jako by jediná stála mimo, nebo dokonce proti literatuře – nedosažitelnost Julie iniciuje napsání Dopisu otci, Milena pořizuje první české překlady Kafkových povídek a Doru jako jedinou nechá Kafka přímo vstoupit do svého psaní. Felici náleží role nudné dívky, milovnice těžkého nábytku, masitých pokrmů a především naivní čtenářky, která nerozumí povídkám, jež jí Franz coby své podobizny posílá. A to přesto, že jejich dopisy proudí mezi Berlínem a Prahou po dobu pěti let i několikrát denně. Kdo byla Felice Bauerová a co se skrývalo za jejím vyrovnaným zevnějškem, ptá se Magdaléna Platzová v románu Život po Kafkovi.

Žena mnoha talentů

Zdá se, že vše podstatné se dozvíme již z úvodního dopisu, který adresuje Felicin syn, v románu přejmenovaný na Joachima, Eliasi Canettimu. Ten totiž v eseji Druhý proces – Kafkovy dopisy Felici (1969, česky 2004) analyzuje spisovatelovy dopisy i vztah k Felici. Každý z dopisů by vydal na psychiatrickou diagnózu, soudí Felicin syn a má potřebu se ohradit proti způsobu, jakým Canetti ve své „uspěchané a senzacechtivé knize“ o jeho matce pojednal, a korigovat Canettiho „povrchní“ portrét. Dozvíme se, že Felice byla ženou mnoha talentů, praktická a vřelá současně, podnikavá a nezlomná – o čemž svědčí i to, jak si poradila s životem v americkém exilu –, že veškerá kafkologická literatura je výnosným byznysem, ale jeho matka rozhodně s dopisy neobchodovala, a že o tom, co si matka myslela, natož prožívala, její syn nic neví.

Ostatně záhad nám Platzová ve svém románu nabízí mnohem víc – třeba tajemný kufr Grety Blochové, který by konečně mohl odhalit identitu Kafkova syna. Proč si někdo, koho obdivuje celý svět, vyvolil právě Felici Bauerovou, a když už si ji vyvolil, proč si ji nevzal, a čím si vysvětlit, že by rozumná, zdravá dívka chtěla spojit život s dopisovým tyranem? A především: proč s sebou celá ta léta vláčí krabici s jeho dopisy? To jsou otázky, které si autorka prostřednictvím svých postav klade. Samotný Kafka je ve své nepřítomnosti neustále přítomný. Na Joachima na nočních stolcích milenek číhají Kafkovy knihy. V různých situacích, ať se jedná o pronásledování Židů či blahobyt poválečné Ameriky, zazní povzdech: „Co by tomu řekl on?“

Žádné originální rozluštění, psychologické ani biografické, ale Platzová – naštěstí – nenabízí. Faktografickou obšírností nemůže (a určitě ani nechce) trumfnout Kafkova biografa Reinera Stacha, který rodině Bauerových, roli Grety Blochové i příběhu Kafkova domnělého syna věnoval mnoho stran. Felicin syn, neskrývaje nevědomost i nezájem, v podstatě jen recykluje ustálené figury: „Kafka byl blázen, měl velký problém s otcem (…), Brod byl taky příšerný člověk, Blochová jen na sebe strhává pozornost.“ A i v okamžiku, kdy Platzová prostřednictvím Felice diagnostikuje příčinu milostného ztroskotání, nalézáme v podstatě tradiční kafkologické vysvětlení – proti milostnému štěstí a manželskému blahobytu stojí trýzeň literatury a svoboda psaní: „Jeho psaní bylo vrtošivé a nevypočitatelné jako nějaké pohanské božstvo. On ji možná upřímně chtěl, ale jeho psaní ji nechtělo. (…) Jeho spisovatelství nedokázala brát příliš vážně už proto, že mu nerozuměla.“

Exulanti a synové

Teprve odhlédneme-li od rekonstrukce tajemství jednoho milostného ztroskotání, neboť ve Felicině „životě po Kafkovi“ nelze najít žádný pozoruhodný příběh, jen „každodenní statečnost“, a o životě s ním se nedovíme nic, co nevíme, začíná být Platzové román zajímavý. Do popředí vystoupí fragmenty příběhů zdánlivě periferních postav – Kafkova nakladatele Schockena, básnířky a překladatelky Violy Fischerové nebo psychiatra Wilhelma Reicha. A nezodpověditelná otázka, zda a proč Felice Franze milovala, ztrácí význam. Množství skutečných i vymyšlených osudů z různých časů i míst propojuje spíše prožitek určitého traumatu a hledání možností, jak o něm vyprávět.

„Velice se mě dotýká představa padesátileté ženy, která se ocitne naprosto sama, lapena v tak absurdní, nebezpečné a beznadějné situaci,“ píše Platzová v souvislosti s neblahým osudem Grety Blochové. Nejedná se jen o vyjádření autorčina soucitu či empatie s opuštěnými a osamocenými ženami. V podstatě všechny biografické fragmenty, z nichž Platzová svou koláž sestavuje, ukazují situaci flusserovského bezedna. Stírají se hranice mezi vnějšími a vnitřními exily, traumatická zkušenost nerozlišuje mezi osobní a dějinnou tragédií. Osudy židovských uprchlíků a obětí holokaustu se prostupují s příběhy válečných vdov i poválečných emigrantů, kteří zápasí nejdříve o holé přežití, pak o smysl. Proti Maxi Brodovi – kterého autorka představuje v karikaturní zkratce ukřivděného strážce Kafkova odkazu –, zabydlenému v předivu (jak jinak než korespondenčních) intelektuálních vztahů, stojí nakladatel Schocken, kterého sionistický étos míjí a jemuž v Palestině připadá vše cizí: „Jsem Evropan a mám rád hezké věci, nejsem asketa ani pionýr.“ A v situaci kulturního a jazykového exilu se ocitá i sama autorka – v New Yorku s rozepsanou knihou, ztraceným jazykem ze sebe činí blížence Feliciny i Franzovy samoty.

Při rekonstrukci „životů po Kafkovi“ více než katastrofy historické rezonují ty nenápadné, privátní. Mnohem větší sílu (i tajemství) než úžas nad Kafkovým dopisovým sadismem má v sobě příběh hledání matky a syna. V urputném zápasu Kafkova „falešného“ syna nakonec nejde o určení otcovství, jako spíš o přivolání matčina pohlazení. I Joachim hledá svou matku. A přestože jako úspěšný psychoterapeut dokáže slovy léčit cizí traumata, matčin život – před- i pokafkovský – nechápe, stejně jako ona nechápe ten jeho. Spojují je v zásadě jen marmelády, pečivo a svetry. Problém nespočívá ani tak v tom, co lze skutečně vědět o svých rodičích, ale spíš v hledání blízkosti samé a v možnostech jejího sdílení (jinde než na psychoterapeutické pohovce) i znovuprožívání. Jak dokládají Platzové „respondenti“, traumata vytvářejí falešnou paměť. Přeživší „přetvářejí svoji minulost a vynechávají ze svého životního příběhu bolestivé věci. Kdyby to neudělali, minulost by je zabila.“ Stopování Grety Blochové nebo hagiografická Brodova zarputilost ukazují, že ani osobní svědectví s odstupem několika let nemohou poskytnout pravdu. Autentické vzpomínky se přizpůsobují jejich literárním reprezentacím (Felicina dcera vidí svou matku v zásadě stejně jako Kafka otce, Felice se stává literární postavou).

Dřina a klišé

Platzové vyprávění pokrývá více než století, chronologii nahrazuje různými perspektivami, autentické dokumenty a výpovědi reálných pamětníků mísí s románovými osudy. Někdy převažují tóny esejistické, někdy reportážní, čtenářův zájem přitahují spíš nepatrné detaily a torza než poctivé rešerše. Připomíná to narativní postupy, které známe z textů W. G. Sebalda, z Illiesova 1913 (2012, česky 2013) či Weidermannova Ostende 1936 (2014, česky 2015). I témata, která autorka pojednává, jsou ryze sebaldovská. Jejímu vyprávění ale chybějí Sebaldovy melancholické „závratě“ i poetická ornamentalita a především esejistická lehkost Illiesova či Weidermannova. Tam, kde autorka odbíhá od konkrétních osudů k obecným, v literatuře už mnohokrát pojednaným problémům, opakuje různá klišé – emigranti nad slepičí polévkou sní o kavárnách (Brod u toho ještě sedí v křesle z Bauhausu) nebo trpí v laciných penzionech, nepokojná mysl dojde osvícení před Zdí nářků, erotické vzrušení a pláč nad fotografií z koncentračního tábora odděluje jediná věta. Muži touží po hospodyňkách, ženy sentimentálně sní o milencích, pečují a vaří.

„Jsem v románu, román je to, v čem jsem celá. Ale nepřebývám v něm jako v domě, spíš jako v proudu, v plynutí,“ konstatuje vypravěčka v jedné z mnoha autobiografických promluv a obrazností připomene poetiku Daniely Hodrové (jíž mimochodem na závěr děkuje za připomínky). Nejde ale s vlastní kůží na trh, na dno zmarnění tak, jak to ve svých posledních románech dělá Hodrová. Sice se odhodlává „přestat násilím ohýbat realitu, dodávat zdůvodnění tam, kde chybí“, ale nedokáže se zbavit potřeby čtenáři vše doříkávat. Když se chystá domnělý Kafkův syn Joachimovi deklamovat zásadní moudro, jež vyčetl z Kafkova dopisu adresovaného Felici, musí si Joachim odskočit. Platzová ale nechá prostatického starce vrátit, aby si mohl vyslechnout jeden z kafkovských aforismů, čímž scéna ztrácí všechnu svou hloubku.

Autorka na počest své románové hrdinky peče bábovku podle Felicina receptu: „Těsto jsem třela dřevěnou měchačkou, a když jsem skončila, měla jsem na dlani krvavé mozoly. Bolelo to, ale spojení s Felicí bylo hmatatelné.“ Nevědomky tak přesně vystihuje podstatu svého románu – tradiční receptura, hodně kvalitních ingrediencí a velká dřina. Výsledek chutná, ale dusí na patře.

Na okraj pomalosti - literární zápisník

Objevit Vídeň

Srdce Evropy Pavly Horákové

„Každého posluchače brzy znudím,“ praví vypravěčka na začátku knihy Pavly Horákové Srdce Evropy. Není tak daleko od pravdy, dílo vskutku místy nudí až drtivě, to však vždy nemusí vadit. Největší literární poklady se mohou ukrývat i v jádru zdánlivě nejstrašnější nudy. Není ale jisté, zda máme před sebou právě tento příklad.

Autorčina práce sestává ze dvou dějových linií. První je vyprávění Anežky, mladé absolventky historie, která přijíždí na stipendijní pobyt do Vídně. Hodlá zde navštívit místa, o nichž v rukopisných pamětech psala její prababička Kateřina, pocházející ze Slovácka. Ukázky z jejích pamětí tvoří druhou složku knihy. Anežka je „dítě Sametové revoluce“, narodila se krátce po ní, Kateřina v roce 1899. Anežka jde městem v jejích stopách, rekonstruuje rodovou paměť a zároveň objevuje českou Vídeň ve všech jejích dimenzích. Doma nechala hanebně banálního snoubence Radka, v Rakousku se jí však důkladně věnuje víc než sympatický kolega Stephan, takže si hrdinka do sytosti užívá nejen muzeí, paláců, galerií, kaváren a parků rakouské metropole, ale i Stephanovy pozornosti. Přijde i na to, že se ve svých třiceti letech pořádně nezná, protože se chová, jak poněkud nadsazeně konstatuje, „jako utržená ze řetězu“. V této situaci je to ostatně vcelku standardní a omluvitelné. Že ale Radka s Anežkou patrně žádná zářivá budoucnost nečeká, napadne i myšlenkově pomalejšího čtenáře poměrně záhy. Abychom byli dokonale up to date, věc ještě zkomplikuje a vygraduje covid.

Hledání ducha dávných časů

Paměti prabáby Kateřiny text iniciují i inspirují, vyzývají k revokaci událostí a míst a vybízejí ke konfrontaci s dneškem. Anežka vystupuje také jako komentátorka vzpomínek a z tohoto titulu svou příbuznou, ale i sebe samu charakterizuje jako „nespolehlivou vypravěčku“. Autentické paměti ovšem autorka přepisuje do dnešního jazyka (včetně výrazů jako „mejdany“ atd.) a dialektismy ponechává jen jako ozvláštňující prvek. Anežka také působí pouze jako nastrčená figura a místy není zřejmé, zda spisovatelka simuluje nespisovatelku, či naopak.

Nicméně memoárová vrstva tvoří nejzajímavější část knihy. Kombinuje se tu psychohistorie, sociologie, etnografie i niterná intimní výpověď. Starý svět se zde líčí věrně a zcela neidylicky, se vší tvrdou realističností, v níž dominuje tradice, zvyk, praktičnost, ale i víra, naděje a čistota. Ve skutečném životě na romantickou lásku nemohl být brán zřetel, převládaly materiální zájmy a potřeby. „V dobách nouze je možná největším projevem lásky poslat dítě kamkoliv, kde se dosyta nají.“ Význam potravin pro přežití člověka se v textu zachycuje bez příkras. Hledání ducha dávných časů není dnes snadné, jakkoli Anežce připadá, že „lidé jsou pořád stejní“. Vztahy na vesnici nebyly ani zdaleka pokojné a nekonfliktní, vládl zápas o majetek a věno, seberealizace individuality se často ocitala na úplném okraji zájmu. Smrt se ukazovala jako tak běžná součást života, že se z ní tehdy dokázali i radovat, jestliže jim připravila dědictví, nebo se s ní rychle smířili, i pokud se týkala jejich dětí. Z Anežky se alespoň v představě ve Vídni stává „chudá česká služka“, s níž se plně identifikuje; se Stephanovou pomocí pak dospívá k závěru, že na takových lidech je vystavěna Vídeň. Češi byli „krejčí a ševci, služebné, kuchařky, pekaři, cukráři, cihláři a kojné“ a každý správný Vídeňák má českou babičku. Mezi českými zeměmi a Vídní existuje nespočet spojnic a souvislostí, vypravěčka je dychtivě objevuje a dobývá, vede to však dál: „mně se zdá, že se taky točím v kruhu, stále narážím na stejná témata, chodím pořád dokola, jako bych měla něco pochopit.“

Rakousko pro začátečníky

Jakpak to přišlo, že jsme žili tak hezky pohromadě a najednou jsme na to zapomněli, ač máme tolik společného? A tady se dostávají ke slovu Anežčiny či spíše autorčiny úvahy o historii a česko-německo-rakouských vztazích. Skoro to vypadá, že takové ideje jsou snad úplné novum a ještě nikoho nenapadlo je do takových důsledků promýšlet. Ve skutečnosti jim neunikl nikdo, kdo po Listopadu sledoval ještě jiná média než Blesk a Novu, a některá témata a motivy jsou dokonce více než provařené – kultovní Cimrmani, hospody v c. a k. stylu, monarchismus (co by jeho stoupenci dali za alespoň náznak nesouhlasu, ovšem narážejí pouze na totální lhostejnost), chronické nářky, že Rakousko se nemělo bourat, nota bene spory o mariánský sloup na Staroměstském náměstí, přesmyky od jedněch jednostranností k druhým jednostrannostem; autorka jako by chtěla vše rekapitulovat pro notně zpozdilého klienta. Anežka, obtížně hledající svoji identitu, nezná ani své sourozence – snad to má být analogie našeho vztahu k Rakousku. Nakonec se hrdinka odhodlá, najde v sobě sílu ke změně, odloží svatbu, vymění jistoty za svobodu a hledí vstříc možné perspektivě pedagogické práce v rakouské škole Spolku Komenský i pravdě svého srdce.

Autorka nashromáždila spoustu informací o (české) Vídni a klade jistě legitimní otázky ohledně naší minulosti i přítomnosti. Její kniha mixuje milostný román, stylizované memoáry, bedekr a historizující esej. V žádné z těchto poloh příliš nedrží pohromadě, nevyniká a sama o sobě neobstojí, ale po přečtení nakonec přece jen každý čtenář, který ještě nebyl ve Vídni, musí její návštěvu důkladně zvážit. A to se týká i autora těchto řádek, který se tam hodlá vypravit v nejbližší možné době. A v tomto ohledu je namístě Pavle Horákové přiznat úspěch.

Autor je literární historik a kritik.

Na výstavě výjevů

V jakém světě to žijeme?

Již 26. ročník letního site specific projektu Divadla Continuo obydlil prostory opuštěného nákladového depa vlakového nádraží v Českých Budějovicích. Ten letošní se příznačně jmenoval Agora, a jak název napovídá, Continuo se v něm dramaturgicky přiklání k sociálně-politické linii svých inscenací. Ve výzkumné části projektu se tvůrčí tým pustil do spolupráce s odbornicemi a odborníky, aby následně, po vzoru starověkého prostoru pro veřejnou debatu, jejich vhled přenesl do divadelní situace. Na přípravě projektu se podíleli například Thomas Metzinger, německý filosof zabývající se studiem vědomí, český neurovědec Jiří Horáček, politolog Jiří Pehe, klimatolog Radim Tolasz, částicová fyzička Hedvika Kadlecová, vědec v oboru umělé inteligence Tomáš Mikoliv, Peter Sutóris, slovenský kulturní antropolog, či Anna Gromanová, divadelnice a pedagožka univerzity SUPSI ve Švýcarsku. Na samotné inscenaci pak spolupracovaly takřka dvě desítky mladých umělců, ať herců, výtvarníků či muzikantů, z celé Evropy.

Mezi hroudami hlíny

Ve střídmě osvíceném prostoru u budovy nákladového depa na první pohled zaujmou zavěšené obrazovky – ocitáme se v galerii. Na peróně čekají stoly s masivními hroudami hlíny. Pár pivem posilněných diváků hlínu ohmatává a mne mezi prsty, zatímco z obrazovek visících na tmavém dřevěném stropě na nás zatím shlížejí mlčící, čekající tváře. Působí to dojmem, že se setkáváme na online pracovní schůzce či konferenci. Představení začíná v devět hodin večer a perón sevřený mezi zrezivělými vagóny má v zapadajícím slunci barvu mědi. Ze všech šesti obrazovek náhle promluví tvář uměleckého šéfa Divadla Continuo Pavla Štourače: „V jakém světě to žijeme?“ Divákům nad hlavami zaznívají repliky hostů a hostek, předpovídající konec jedné civilizace a začátek nové. Profesor Metzinger podává zprávu o situaci světa, který je podle něj „out of control“ a rezolutně konstatuje definitivní prohru tváří v tvář klimatické krizi. A zatím kdesi za našimi zády projíždějí vlaky, dunící soupravy plné lidí, ze kterých zahlédnu jen rozmazané tváře.

Ke stolům se pomalu scházejí performeři a pouštějí se do opracovávání hlíny. Sluch se zde potkává se zrakem: zatímco Metzinger prohlašuje, že v sobě nosíme model světa, který není určen k tomu, aby byl správný nebo pravdivý, ale především funkční, performeři modelují hlínu. Neurovědec Horáček přichází během konference s heideggerovským existenciálním stanoviskem vrženosti do světa, který jsme si nevybrali, ale který jsme nutně zdědili. Takřka ironicky působí kontrast mezi němým, až animálním projevem těla na scéně a intelektuálním mihotáním obrazovek, které prorocky konstatují konce a začátky. Jako by o něco více pravdy bylo v živém obraze scény než v artikulované odpovědi na videu. Tato ironie se ovšem sama završí v momentu, kdy jeden z promlouvajících reaguje na otázku další otázkou – zeptá se Pavla Štourače, zda to, co se právě teď děje, je divadlo. Šalamounská odpověď zní: vy nejste herec (ale jako divačka vidím herce), není to scénář (ale jako divačka tuším přípravu) a sám režisér přichází na scénu, zatímco pozoruje svůj obraz z televizní obrazovky, jak mluví o klíčovém aspektu divadla, jímž je opakovatelnost.

Poetické obrazy

Za lehkého smíchu diváků se radikálně proměňuje celá scéna. Jsme mlčky vyzváni ke vstupu do vagónů, přistavených po celé délce perónu. Dříve zahrazené cesty se otevírají a před námi se rozkrývají poetické výjevy. V jedné z kójí potkávám rodící ženu, další dvě jí asistují, jenže z jejích útrob nevychází dítě, nýbrž mladý zelený stromek a mokrá hlína. Jak těžké by asi bylo porodit strom? A jak by se změnilo naše vnímání stromů, kdyby každý z nich musel být nejprve porozen? V dalším vagónu probíhá archeologický průzkum půdy. Dvě vědkyně prohrabávají hlínu a štětečky očišťují zbytky po lidské každodennosti: pomačkané papírky, potrhanou starou košili… Není jasné, jaká data sbírají, ale zřetelně jsou v čase po katastrofě. A dál, dva do půl těla svlečení muži násilně tvarují hlínu, bijí do ní, jako by to bylo tělo nepřítele, jako by se sami chtěli stát hlínou a vytvarovat sami sebe do ideální podoby héroa. V dalším vagónu je postel a v ní žena a muž. Žena spí klidně, dokud ji neprobudí noční můra. Odhrnuje peřinu a otevírá mužovo torzo, opět z hlíny, zpod nějž vykoukne třetí hlava. Není možné si nevzpomenout na Eliotův verš: „Kdo je ten třetí, kdo stále kráčí vedle tebe?“ A dál, dva lidé zasypaní hlínou a napojení na trubičky v epileptickém třasu a s kyslíkovými maskami. Díváme se na ně jako do inkubátoru a nevíme, jak dlouho ještě svou vlastní křehkost snesou. Pár sedící u stolu pokrytého vrstvou hlíny. Otisknou do ní své obličeje a vzniklé masky tvarují kuchyňským nožem, nůžkami, škrabkou…, jejich rozpíchané a probodané tváře se skryjí až ve vášnivém polibku. Obrazy se zhmotní, vyeskalují a zmizí, aby v následném loopu začaly znova. Mohu náhodně bloudit mezi davem diváků a prohlížet si tuto výstavu jevů.

Výjevy z vagónů

Poté, co dobloumáme vagóny-galeriemi se specifickým a citlivým zvukovým designem, přivolá nás rytmus bubnu zpátky na perón. Mlčící hlavy na nás opět shlížejí ze své výšky, načež se objevuje majestátní, obří hliněná socha kozla. Je spoutaná provazy a performeři ji za sborového zpěvu táhnou do další budovy. Ani zde si nevydechneme, těžké posuvné dveře se v pravidelných intervalech otevírají a zavírají, aby nám odhalovaly další obrazy. V kontrastu k intimitě pokojíčků se teď naopak pracuje se vzdáleností výjevů ve vagónech: zahlédnu uvězněnou ženu, která se snaží osvobodit – evokuje to všelicos, od obchodu s bílým masem až po tajně cestující migranty. Dva muži si podávají pytle s těly a píší křídou čárky na dřevěné obložení vagónu. Jinde visí nahá těla mezi torzy figurín a z jejich plasticity mrazí. Dále vidíme herce-vědce, ve kterém poznávám jednoho z účastníků konference, jak pantomimicky komentuje repetitivní počínaní jiného muže. Po krajně drsných obrazech z jiných vagónů nás upřímně rozesměje komický „souboj o kupéčko“, výjev, jaký zná snad každý, kdo někdy cestoval vlakem bez rezervace místa.

Do závěrečné scény nás vede operní ženský hlas a divoký rytmus akordeonu. Choreografie v jednoduchém settingu obyčejného nábytku evokuje staré divadelní otázky: Kdo je to? Za co bojuje? Jaká je to situace? Provazy oddělují prostor mezi diváky a scénou, mezi „toto je divadlo“ a „toto není divadlo“. Vzpomínám na hlas Anny Gromanové, která během konference mluvila o roli oběti – tu dříve lidé nepřinášeli jen kvůli lepší budoucnosti, ale i jako poděkování za minulost. Mám dojem, že Continuo si dovolilo udělat mimo jiné divadlo o divadle: závěrečné obětování kozla-ženy působí jako snaha zbavit se prokletí této společnosti, která není schopná čelit svým problémům, ale i jako vzývání divadla jakožto zrcadla společnosti, v něž věřili divadelní antropologové. Je hříchem nebo problémem vůbec to, že jsem? A je tento fakt sám o sobě nutné odčinit? Nebo po vzoru této inscenace skončíme, jak jsme kdysi začali, a zbude z nás jen prach?

Autorka je herečka a filosofka.

Principál lidského cirkusu

Seriál Zkouška balancuje mezi empatií a manipulací

Nathan Fielder je kultovní postavou televizní tvorby již téměř deset let. Jeho reality dokushow Nathan for You (2013–2017) si během čtyř sezón získala pozornost především „náročného“ publika, jež vyhledává experimentálnější tvorbu. Nyní Fielder přestoupil na HBO, což mu automaticky dává větší dosah, a vyprodukoval seriál Zkouška, který se setkal s nadšenými reakcemi starých i nových fanoušků. Spolu s uvedením poslední epizody byla oznámena příprava druhé série.

Hranice manipulace

Při sledování Fielderovy tvorby vyvstává základní intuitivní otázka: kde začíná a končí hranice autenticity? V Nathan for You Fielder pomáhal malým podnikatelům prorazit na trhu prostřednictvím bizarních plánů. Ve Zkoušce tvrdí, že nachází skutečné lidi, jimž důsledným, ad absurdum dohnaným nacvičováním jejich životních výzev pomáhá čelit realitě. Zároveň v obou seriálech rozvíjí příběh své vlastní persony, zakřiknutého chlápka s nulovou sociální inteligencí.

Tvůrci nás navádějí k názoru, že Fielderova postava je stejně jako alter ega anglického komika Sachy Barona Cohena výrazně zveličená a umělá, ale interakce s lidmi jsou reálné. Jenže podobné pochyby jako Borat budí i Nathan. Opravdu se dá věřit, že ani po čtyřech sériích manipulací a lží v Nathan for You si účastníci Zkoušky nejsou schopni vygooglovat, kdo je Nathan Fielder, aby zjistili, že vyřčený cíl je jen záminkou ke sledování lidského cirkusu? Samozřejmě to je podezřelé.

Pátrání po hranici autenticity je ale trochu slepá ulička. Pravdu se nikdy nedozvíme a k čemu by nám vlastně byla? Základní pravidlo sledování reality TV všeho druhu je přestat lpět na realitě, protože jinak si výsledný produkt neužijeme a budeme se rozčilovat stále dokola nad stejnými problémy: Je tohle pravda? Proč tvůrci chtějí, abychom si mysleli, že to je pravda? A pokud chtějí, abychom si to mysleli, co skrývají? Tyto otázky nám zkrátka brání vnímat specifika vyprávění, které přesahuje hodnoty pravda/lež.

Zkoušení ve zkoušení

Nejlepší způsob, jak si Zkoušku užít, spočívá v přijetí toho, o čem s jistotou víme, že jde o konstrukt. Fielder se totiž v testování druhých začíná víc a víc ztrácet a nakonec se ocitá uprostřed celého simulovaného života s falešnou partnerkou a synem, včetně několika vrstev zkoušení ve zkoušení po vzoru Kaufmanovy Synekdochy, New York (Synecdoche, New York, 2008). Zatímco v Nathan for You šlo o druhý plán, který se do popředí dostával hlavně koncem sérií, aby nabídl gradaci a emocionální vyvrcholení, zde je velmi brzy jasné, že Nathan je tím, koho máme celou dobu sledovat. Možná to souvisí s tím, že lineární příběh s jasným protagonistou je pro HBO vhodnější, možná jde ale o přirozený vývoj Fielderova zájmu o existenciální horor.

Zklamání mohou zažít ti, kteří si dříve užívali především Fielderovy interakce s (domněle) nic netušícími podnikateli. Oproti jeho předchozí tvorbě mají aktivní účastníci Zkoušky větší povědomí o produktu, který vzniká. Jen si myslí, že Nathan to považuje za skutečný životní coaching, čemuž skutečný Fielder určitě nevěří.

Jistá manipulace účastníky tedy přetrvává. Fieldera vždy zachraňovalo, že jako nejubožejší figuru zobrazuje sebe sama, což je celkem běžný trik užívaný komiky k neutralizaci vlastní jízlivosti. Rozdíl samozřejmě spočívá v tom, že zatímco svou nelichotivou personu si Fielder konstruuje podle svého uvážení a vlastní komfortní zóny, o způsobu zobrazení druhých rozhoduje on.

Co s morálkou?

Zkouška nabízí další morálně pochybné koncepty – třeba stalkování nic netušících lidí herci, kteří je pak mají ztvárnit. To, že je nevhodnost takového počínání nahlas pojmenovávána, na ní ale nic nemění. Pojmenovat problém neznamená vyřešit ho. A tohle hodnocení platí bez ohledu na autenticitu – ať už tvůrci stalkují cizí lidi nebo se nás pokoušejí o tom přesvědčit, morální vzkaz je stejný.

Musíme přijmout, že dobře skrytá osoba za postavou Nathana Fieldera (která nemizí ani během veřejných vystoupení) nám nejspíš nikdy karty neodhalí. A to je tím paradoxnější, že Zkouška je příběhem zranitelnosti a otevřenosti. Nathan totiž performuje odhalení prázdnoty svého života a nenaplněnosti své existence. Pomáhání jiným najít štěstí je tenkou náplastí na marnou snahu najít štěstí vlastní.

Publikum má tendenci zjišťovat, co je s Nathanem „špatně“. Obecně vzato ale není dobrý nápad snažit se Fieldera diagnostikovat autistickou poruchou. Tendence patologizovat jeho stav ubírá jeho existenciálnímu dramatu na univerzalitě, kterou jde z jeho osobních dramat vypozorovat. Každá fikční postava, jíž je přiřazena diagnóza, se stává pro „zdravé“ diváky a divačky bezpečnou a její excesy přestávají sekat do živého. Mnohem lepší je jeho chování prostě číst jako projev expresivně ztvárněného introverta. (To samozřejmě neplatí pro ty diváky, kteří sami autistickou poruchou trpí a mohou v seriálu najít podnětnou reprezentaci své zkušenosti.)

Jak je patrné, udělat si o Zkoušce a obecně o Nathanu Fielderovi jasno, je nesmírně složité. I když si člověk řekne, že chce na jeho hru přistoupit, stejně se mu vzadu v mysli nepřestane formovat povědomí o rovinách manipulace. Přesto je úžasné, že Zkouška funguje jako velmi intimní lidské drama a k Fielderově personě je možné cítit silnou empatii. I když s jistotou víme, že je ze všech aspektů celé produkce vůbec nejvíc „pod kontrolou“ skutečného Fieldera, který zůstává našim očím zcela skryt. Těžko se ale pátrá po někom, kdo v posledních letech využil televizní platformu nápaditějším a podnětnějším způsobem.

Autor je filmový publicista.

Áron Kútvölgyi-Szabó: Counterfactual Counterprojections

Všechnu moc feministické imaginaci

K proměnám uměleckých institucí

Feminismus se stále více stává součástí veřejné debaty v mezinárodním i lokálním měřítku. Uchopit ho v současnosti je složité, protože v jeho rámci existují rozdílné pohledy na genderovou problematiku a s ní spojenou společenskou transformaci. Vedle dominantního (neo)liberálního feminismu můžeme i u nás stále častěji ve veřejném prostoru sledovat kritickou teorii i praxi, jež svou politickou analýzu budují komplexněji a svou kritiku míří jak proti patriarchátu, tak proti neoliberálnímu kapitalismu. Tyto proudy rozšiřují pojetí genderu, poukazují na celou řadu řetězících se nespravedlností a požadují komplexní ekonomickou, kulturní, sociální a environmentální transformaci.

Příkladem takového přístupu je u nás iniciativa feministické umělecké instituce, která vědomě a reflektivně hledá způsoby, jak do svého fungování integrovat feministické hodnoty a principy. Progresivní potenciál feministických uměleckých institucí pro koncepci feminismu i pro kritiku neoliberalismu je významný, ačkoli se setkává také se silným odporem. Instituce fungují ve velmi exponovaném a kritickém uměleckém prostředí a jejich praxe je zpochybňována jako nedostatečně radikální a progresivní. Abychom praxi feministických uměleckých institucí mohli porozumět, musíme nejdříve porozumět také našemu postoji k feminismu.

Proti feminismu melancholickému

Vzájemnému prorůstání feminismu a neoliberalismu se věnuje celá řada významných myslitelek a teoretiček. Poukazují například na provázanost (neo)liberálního feminismu a prohlubování ekonomických nerovností v lokálním i globálním měřítku. Svou kritiku míří také na systematickou komodifikaci feministických konceptů a symbolů či na podobu institucionální feministické politiky, jež je postavena na genderových stereotypech a heteronormativitě.

Upozorňují na to, že se feminismus depolitizuje a ztrácí na svém emancipačním a progresivním potenciálu. Současně ale také posilují sentimentální narativ feminismu jako čehosi ztraceného, ukradeného či vyvlastněného. Pro odpovědi na dnešní „krizi feminismu“, způsobenou právě jeho sepětím s neoliberální politikou, se obracejí do minulosti k radikálnímu či socialistickému feminismu, který chápou jako ten opravdový, a současná pojetí vnímají jako nedostatečně radikální a málo progresivní. Podobný přístup můžeme někdy vidět i u soudobého postmarxismu a akademické levice. Ta ráda vyčítá feminismu jeho neradikálnost, někdy ho dokonce staví do přímé opozice s antikapitalistickým hnutím a současnou feministickou praxi chápe především jako ustavování nového typu hegemonie poplatné stávajícímu sociálně-ekonomickému systému.

Uvažovat o feminismu jako o kdysi divoké, dnes však už ochočené a bezzubé šelmě zahnané do slepé uličky neoliberalismu a tím případ uzavřít může být pohodlné, ale nikoli konstruktivní. Právě sentimentální postoj, neschopnost promýšlet i netřídní kategorie a nedostatečné rozlišování mezi feministickými praxemi tuto domnělou slepou uličku dláždí. Radikální či socialistický feminismus, jež se oba ustavovaly v určitém specifickém společenském kontextu, nemohou beze zbytku odpovědět na výzvy současné společnosti, protože ji za padesát let strukturálně proměnila globalizace, environmentální krize, akcelerovaný kapitalismus či pandemie covidu-19. Kategorie třídy je bezesporu klíčovou perspektivou v uvažování o společenské transformaci, pokud ale bude kategorií jedinou, bude vize této transformace velmi omezená. V neposlední řadě obava z kooptace feministických kritických koncepcí do neoliberalismu je opodstatněná, pokud ale sklouzneme ke zjednodušenému chápání celého feminismu jako služky neoliberálního systému, nebudeme schopni porozumět tomu, jak neoliberální politika funguje v konkrétních podmínkách a jaké různé cesty mohou vést k jejímu nabourávání.

Za feminismus progresivní

Pokud chceme diskutovat nad proměnou českých a slovenských uměleckých institucí, musíme nejdříve diskutovat a reflektovat náš přístup k feminismu. Pokud budeme kodex feministické umělecké instituce nahlížet z vágní perspektivy nostalgických narativů o úpadku či nesmyslnosti feminismu, snadno budeme její praxi vnímat stejně tak vágně: jako „pseudoradikální“ a pomýlenou, jako například Dominik Forman v článku Jak se proměňují umělecké instituce (A2 č. 22/2021).

Jeden z možných pohledů na feministickou praxi, která si uchovává a vyjednává radikální a progresivní feministický potenciál, nabízejí akademičky Catherine Eschle a Bice Maiguashca, které se věnují současným feministickým teoriím a praxi aktivistických hnutí. Radikalitu spatřují tam, kde praxe usiluje o hluboké transformační cíle a kde se otevírá prostor pro konkrétní posuny v mocenských vztazích. Procesy vedoucí k těmto konkrétním posunům pak mohou být více nebo méně progresivní: jde o proces inkluzivity (otevřenost a respekt k ostatním), proces reflexivity (praxe přistupuje reflexivně k sobě i k určujícím mocenským vztahům, v nichž je situovaná) a proces prefigurace (hnutí samo se snaží být odrazem společnosti, o jejíž vytvoření usiluje).

Na iniciativu feministické umělecké instituce můžeme nahlížet z progresivních a radikálních pozic a současně si zachovávat kritický postoj vůči kooptaci feministických kritických kategorií. Můžeme se ptát, o jaké transformační cíle feministická umělecká instituce usiluje, jak přistupuje k inkluzivitě, jak reflektuje vlastní privilegia a strukturální mocenské vztahy, jakým způsobem dosahuje vize společnosti, kterou chce budovat. Tak lze rozlišovat mezi více či méně depolitizovanou feministickou praxí a tou, která se snaží kriticky a reflektivně hledat způsoby rozšiřování politizace a emancipačního potenciálu feminismu.

Mezi produkcí a reprodukcí

Na počátku iniciativy feministické umělecké instituce stály mnohaleté zkušenosti žen z uměleckých a kulturních organizací, zkušenosti reflektující nerovnosti genderu, třídy a dalších sociálních kategorií, zkušenosti s individualizovaným, hyperproduktivním a současně podfinancovaným uměleckým prostředím, zkušenosti s depolitizovaným feminismem ve veřejném prostoru. Ty byly impulsem k otevření komplexnější a soustředěnější debaty nad tím, jak se umělecké instituce mohou stát nástrojem sociální transformace a jak mohou do svého fungování vnášet feministické principy a hodnoty. A nejen do fungování, které je exponované, veřejné, „produktivní“, tedy do uměleckých a kurátorských výstupů, ale i do vnitřního, „reproduktivního“ fungování: do způsobů komunikace, rozhodování, rozložení moci, všímavosti k duševnímu zdraví a ke změnám v životních situacích.

Feministická umělecká instituce má vizi principů, opírající se o genderovou, klimatickou, ekonomickou a etnickou spravedlnost, a vytváří specifickou podobu svého feminismu s radikálním potenciálem. Proces vedoucí k dosažení těchto hodnot je stejně důležitý jako výsledek, a je tak třeba opakovaně vyjednávat progresivitu a hledat cesty zahrnutí pomocí reflexe vlastních privilegií a mocenských vztahů určujících jejich fungování i pozici těch, s nimiž spolupracují. Proti tomu stojí neoliberální systém, který určuje pravidla financování uměleckých institucí a má sklony rozhodovat o tom, co má a co nemá uměleckou či společenskou hodnotu. Pak je tu umělecká a akademická veřejnost, která v nahlížení na feministickou uměleckou instituci upíná pozornost především k výstupům, ne už ale k procesům, které k nim vedou a které jsou stejně důležité, ne-li důležitější.

Právě tím, že se v debatách soustředíme pouze na „produktivní“ výsledky, jako by nám instituce měly předložit feministický výkaz práce, a nepřikládáme důležitost procesu probíhajícímu na úrovni fungování „reproduktivního“, neviděného, ale pro instituce zásadně integrálního, uzavíráme si cestu chápání proměn uměleckých institucí jako progresivní a radikální síly. Debata by tak neměla sklouznout k pojetí, které ztotožňuje produktivní s hodnotným a reproduktivní považuje za nehodnotné. Měli bychom dát hlas institucím a věnovat pozornost tomu, jak se proces změny ustavuje a jak se feministická progresivita vyjednává. Je na institucích, aby nám svou vlastní proměnu přiblížily, a je na nás, abychom byli otevření a připravení tento hlas slyšet.

Autorka je feministka.

Rapová královna

Eva Rapdiva a odkaz významných žen angolské historie

Jednou z nejvýraznějších feministicky smýšlejících a angažovaných afrických hudebnic je v Angole usazená rapperka Eva Rapdiva. Během své kariéry získala spoustu nejrůznějších ocenění, a to nejen v hiphopové kategorii. A jako jediná z angolských hudebníků byla v roce 2019 nominovaná na prestižní cenu Afrima (All African Muzik Magazine Awards).

Narodila se jako Eva Cruzeiro v roce 1988 v Seixalu, okrajové části Lisabonu. Od dvanácti let se společně se starším bratrancem zajímala o hiphopovou subkulturu a v té době začala psát i své první texty. Jeden z jejích rodičů pochází z Angoly, kterou Eva Rapdiva rovněž vnímá jako svou vlast a kam se v roce 2009 přestěhovala – nejprve do Lobita, později do hlavního města Luandy, kde žije dodnes. Často se ovšem vrací i do rodného Lisabonu. V Luandě roku 2013 vyšlo její dosud nejslavnější, debutové album Rainha Ginga Do Rap (Rapová královna Ginga). Eva Rapdiva původně chtěla pro svou hudbu zvolit tento pseudonym jako připomínku významné postavy angolské historie, královny Gingy, která zemřela v roce 1663. Vládla tehdy nemalé části území dnešního státu, sebevědomě se postavila kolonizujícím Portugalcům a při pozdějším vyjednávání prosadila podmínky, které zachránily stovky životů.

Eva Rapdiva ve své tvorbě zmiňuje mnoho výrazných afrických žen. Všímá si toho i Solange E. Luís, profesorka afrických literatur na univerzitách v portugalské Coimbře a v angolském Lubangu ve stati A PM 44, o microfone, a nação Angolana e a voz feminina (PM 44, mikrofon, angolský národ a ženský hlas), publikované v časopise Vértices. Pozastavuje se především nad postavou Deolindy Rodrigues. Tato angolská spisovatelka a aktivistka v oblasti ženských práv se v šedesátých letech stala jednou z vedoucích postav protiportugalského odporu, který posléze vyústil v dlouhotrvající krvavou válku.

Kněžka, matka, válečnice i vědma

Deska Rainha Ginga Do Rap je v rámci diskografie Evy Rapdivy nejvíce ukotvena v hip hopu a odpovídá tomu i tehdejší zpěvaččina image, napodobující rapperky severoamerického střihu s kšiltovkou na hlavě, ve sportovním oblečení a s výraznými šperky. V rozhovorech záměrně provokovala a otevírala tabuizovaná témata, často ta, na jejichž adekvátní veřejné prodiskutování angolská společnost, žijící v relativní demokracii teprve od roku 2002, čeká dodnes. Za kontroverzní byly považovány výroky na podporu komunity LGBT+, která se v mnohých afrických zemích dosud pohybuje na hranici legality. V roce 2014 v internetovém rozhovoru pro společenský magazín PlatinaLine vyvedla redaktorku z míry tvrzením, že by jí během její show nevadily líbající se ženy. Zároveň však popřela, že by sama byla lesbické orientace. Eva Rapdiva nezapře formování portugalským vzdělávacím systémem, protože rapuje bezchybnou lisabonskou výslovností, kterou se ovšem snaží prokládat angolskými ekvivalenty, a používá minimum vyložených vulgarismů, nanejvýš občas sklouzává k anglickým výrazům typickým pro hiphopovou kulturu.

Za dosud nejfeminističtější počin Evy Rapdivy lze považovat její druhou dlouhohrající desku z roku 2017 s názvem Eva. Zpěvačka se na něm stává historicky poučenou bojovnicí, která si vytkla za cíl zlepšit životní podmínky angolských, respektive afrických žen, z nichž mnohé žijí i v Lisabonu, který se navzdory evropskému pozlátku stále sklání pod diktátem patriarchátu. Eva Rapdiva se na albu profiluje jako rapová „Queen Mother“ – královna, kněžka, matka, válečnice a vědma v jedné osobě. Tím se, jak uvádí Solange E. Luís ve zmíněném článku, odlišuje od ostatních stylizací rapujících žen, jako jsou „flygirl“, „sista with attitude“ nebo „lesbian“.

Krása není všechno

V roce 2017 si Eva Rapdiva připsala trojnásobný úspěch v angolské obdobě cen hudební akademie – zvítězila v kategoriích rap, nejlepší singl a nejlepší text. Druhé a třetí ocenění získala za píseň Um assobio meu (Můj pískot), která tematizuje bolavá místa angolské historie i současnosti: prostituci, zneužívání žen a sexuální násilí. V písni využívá dialogu mezi dvěma prostitutkami, které se od banální konverzace o tom, že nejlepší „klient“ je starý a bohatý, dostávají až ke zdrcující kritice angolské společnosti, jež nechrání ani dospívající školačky.

Dalším výrazně angažovaným singlem je Beleza não é tudo (Krása není všechno). Ironickému názvu, který reprodukuje známou poučku, je poplatný i cukrátkově barevný videoklip, v němž Eva Rapdiva hraje učitelku chemie, která čtyřem studentkám, oblečeným i chovajícím se jako panenky Barbie, dává postupně vypít barevné tekutiny z křivulí a baněk označených štítky „sebeúcta“, „síla“, „hrdost“, „postoj“ a „aktivita“. Synchronizovaně tančící loutky-studentky se poté promění v automechaničku, pilotku, lékařku a policistku. Píseň má navzdory třaskavému obsahu velmi popovou ústřední linku a poměrně vlezlý refrén. Tato poloha (s různými obměnami) je od té doby zpěvačce nejbližší. Kromě toho na druhé desce najdeme i několik překvapivých duetů s angolskými či portugalskými hudebníky a hudebnicemi.

Výzva k dialogu

Nejnovější nahrávka, Lisboa que amanhece (Lisabon za úsvitu, 2022), je výrazně popové album, ale jednotlivé písně jsou mnohem propracovanější a hudebně zajímavější než většina produkce současné pop music. Ústředním motivem textů už není nesmiřitelný konflikt, ale spíše výzva k dialogu. Slaďoučký, veleúspěšný (a zatím jediný) singl Tudo de novo (Vše od začátku) je hudební spoluprací s angolským kolegou Gerilsonem Insraelem a jedná se o píseň téměř milostnou. Znamená tato změna polohy, že by už nebylo proti čemu se vymezovat nebo že feministickou „rapovou královnu“ sešmelcoval hudební průmysl? Doufejme, že Eva Rapdiva jen na chvíli odložila bojovnou masku. Přestože dosáhla mnoha úspěchů, je totiž evidentní, že boj zdaleka není u konce.

Autorka je portugalistka.

Vábení černého lesa

Black metal a temná ekologie

Na jednom obrazu norského malíře Theodora Kittelsena nebohý poutník prchá před postavou obrostlou houštím, jež se vynořila uprostřed lesa. Motiv něčeho podivného nebo nepatřičného, co často nabývá podoby mytického trolla, se objevuje ve více umělcových dílech – tu přírodní scenerie tvoří děsivou tvář se svítícím okem, jinde zase idylickou zasněženou nebo letní krajinou prochází temná postava jako personifikace moru nebo v zákrutu lesní cesty leží rozkládající se lidská mrtvola. Příroda zde vystupuje jako předmět fascinace, ale také zdroj zneklidnění, ne-li přímo děsu. Ne nadarmo se některá Kittelsenova díla dostala na obaly blackmetalových alb. Této subkultuře je blízká jak malířova naivisticky monstrózní estetika, tak vnímání přírody jakožto nezkrotné, brutální síly stojící v protikladu k moderní racionalitě a společenskému řádu.

Uhranuti divočinou

Přírodní scenerie hrají v žánru zásadní roli od nástupu druhé vlny black metalu, která se podle původu většiny svých výrazných představitelů označuje jako norská. Tato radikální subkultura proslula výtržnostmi a zločiny, k nimž patří vypálení několika kostelů (letos v létě uplynulo třicet let od prvního požáru), ale i vraždy, a to nejen uvnitř scény. Příznivci subkultury vyznávali totální nihilismus, mizantropii a antihumanismus. Zároveň ale výsadní postavení v satanistické a často militantní stylizaci vždy zaujímaly obrazy panenské přírody – zdrojem těchto zpravidla tajemných a majestátních krajinných výjevů byly kromě severských zemí také legendou opředené lokality jako Karpaty nebo Transylvánie.

První dvě desky skupiny Emperor – In the Nightside Eclipse (1994) a Anthems to the Welkin at Dusk (1997) tento „krajinářský“ étos naplňují pomocí syntezátorových podkresů a meditativních intermezz, což posléze přejaly i jiné blackmetalové kapely. Momenty zklidnění a samply přírodních zvuků jako by ve zvukové krajině black metalu představovaly okamžiky usebrání uprostřed divočiny nezkažené civilizací. Skupina Immortal dokonce ve svých textech popisuje mytické království věčné zimy Blashyrkh, což je topos, který neopustila po celou svou více než třicetiletou kariéru. Co krajina a příroda obecně pro blackmetalovou estetiku znamenají, koneckonců jasně vyjádřili tuzemští Master’s Hammer, jejichž poslední desku Fascinator (2018) otevírá dvojverší: „Jsem fascinován přírodou divokou/ bez zábran umělých, jež nazýváte mravy.“

Metaloví farmáři

Po vzedmutí blackmetalové vlny v severní Evropě se nicméně objevily i další kapely, pro něž se příroda stala podstatným inspiračním zdrojem. V posledním desetiletí tento trend představuje hlavně americká skupina Wolves in the Throne Room, kterou tvoří bratři Nathan a Aaron Weaverovi společně s bubeníkem Kodym Keyworthem. Trojice temných vlasatců zároveň obhospodařuje ekologickou farmu ve státě Washington – což vysvětluje, proč hudebníci na některých fotografiích pózují před traktorem.

Hutné vrstvy riffů spolu s kavalkádami rychlých bicích a syntezátorovými plochami či ambientními prvky mají chvílemi až hypnotický účinek – dodejme, že zájem kapely o atmosférickou hudbu vyústil v rozporuplně přijímané darkambientní album Celestite (2014). Obě polohy – metalovou i ambientní – nicméně spojuje společné téma: hledání spočinutí a smíření v srdci přírody. Podle bratrů Weaverových black metal mluví o sebenenávisti, protože „modernita naši mysl, tělo a ducha proměnila v cizorodé formy, které se nehodí k životu na Zemi bez pomoci technologií, kultury a náboženství“. Tak se alespoň vyjádřili v příspěvku pro Hideous Gnosis (2010), sborník z „prvního sympozia blackmetalové teorie“, které se konalo v New Yorku.

Obraz silného individua se v black metalu pojí s motivy hrůzy a úzkosti z jevů, jež nás přesahují. Z tohoto pocitu pak pramení afinita žánru k expresionismu a snaha gestem výkřiku vyjádřit marnost existence moderního člověka. Příbuznost obou uměleckých směrů ostatně rozeznali i v Munchově muzeu v Oslu, kde letošní výstavu malířových obrazů doprovázela zvuková koláž připravená duem Satyricon. Nahrávka, na které se prolínají blackmetalové riffy s elektronickým duněním a klasickými nástroji, jako jsou klarinet nebo violoncello, zároveň vyšla i jako samostatná deska.

Hudba odcizení

Jak si všímá teoretik Owen Coggins, jenž se zabývá náboženskými projevy v populární hudbě, fascinace mytickými či idealizovanými místy se zpravidla rodí z pocitu odcizení. Anglický folk má dávný Albion, reggae bájný Sion. A blackmetalová scéna se upíná k představě civilizací nedotčené lesní divočiny – takové, která dříve vzbuzovala posvátný děs a dodnes odolává náporu turistů. „Na obalech blackmetalových alb jsou často fotografie lesů. Nápadné přitom je, jak velký podíl tvoří černobílé snímky. Les v black metalu obvykle není zelený. Spíše než o hudbu lesa jde totiž o hudbu odcizení mezi lesem a lidmi,“ píše Coggins v textu věnovaném blackmetalové ekologii.

Černý či černobílý les představuje prostor vydělený z fungování moderní společnosti a stojící proti představě civilizačního pokroku. V tomto ohledu jako by black metal předznamenal koncept „temné ekologie“ teoretika Timothyho Mortona, který mimo jiné odmítá přemýšlet o přírodě jako o zdroji – ať už surovin nebo relaxace. Jenže právě étos přírodního světa coby fenoménu stojícího mimo lidskou moc zároveň omezuje „akceschopnost“ blackmetalového žánru v ochraně životního prostředí. Na les se lze napojit, možná v něm i přežít, ale pomoci mu nelze.

Přesto některé metalové skupiny environmentální vykořisťování tematizují, nebo dokonce podporují ekologické organizace – namátkou třeba deathmetaloví Cattle Decapitation ve svých písních upozorňují na nevyhovující podmínky zvířat chovaných na maso; francouzská Gojira zase vybírá prostředky pro původní obyvatele Brazílie a na jejich odpor proti odlesňování, podporuje Greenpeace a spolupracuje s organizací Sea Shepherd, bojující proti drancování moří průmyslovým rybolovem. Oproti tomu black metal podle Owena Cogginse obvykle „nemá perspektivu environmentální udržitelnosti svých produktů ani nevyzývá k aktivismu“. Nicméně alespoň vyjadřuje rozpor mezi idealizovanými představami o přírodě a současnou ekologickou krizí.

Až příště půjdete lesem nebo třeba jen horkem vyprahlým parkem, zkuste si pustit jednu nebo dvě blackmetalové skladby. Možná kouzlo zapůsobí a uvědomíte si rozporuplnost koexistence moderního s přírodním. Možná v krajině alespoň na okamžik zahlédnete trolla – nebo spíš hejkala.

Autor je hudební publicista.

Borg byl kristovská postava

Gilles Deleuze o tenisu

Hrál jste tenis?

Ano, hodně, až do války. Tudíž jsem asi oběť války.

Když člověk hraje tenis nebo pěstuje nějaký jiný sport, k jakým změnám dochází v jeho těle? A k jakým změnám dochází, když přestane? Mění se něco?

U mě k ničemu zvláštnímu nedošlo. Nehrál jsem tenis profesionálně. V roce 1939 mi bylo čtrnáct let. Tenis jsem přestal hrát ve čtrnácti, takže nic zásadního.

Dosáhl jste nějakého umístění?

To ne, byl jsem opravdu příliš mladý. A také tenis nebyl tak rozvinutý jako dnes.

Myslíte si tedy, že se tenis od vašeho mládí hodně změnil?

Všechny sporty jsou doménou variací. A tady se vracíme k tématu stylu [jemuž bylo věnováno písmeno „S“ – pozn. překl.]. Sporty jsou v tomto ohledu pozoruhodné. Je to otázka postojů těla. Existují rozmanité postoje těla ve více méně rozlehlém prostoru. Je například zřejmé, že běžci dnes neskáčou přes překážky stejným způsobem jako před padesáti lety. Bylo by třeba klasifikovat proměnné v dějinách sportu. Existují proměnné taktiky. Ve fotbale se taktika od mého dětství nesmírně změnila. Existují proměnné držení těla. Existují proměnné toho, jak zahájit hru. Jednu dobu jsem se zajímal o vrh koulí. Nikoli proto, abych ho sám mohl provozovat, ale kvůli tělesnému profilu vrhače. Ten se začal proměňovat extrémně rychle. V jednu chvíli šlo o sílu. Ale jak může mimořádně silný vrhač nabrat rychlost? Pak přišel typ zaměřený na rychlost. Ale jak může někdo, u něhož je na prvním místě rychlost, nabrat sílu? To je velmi pozoruhodná otázka… Sociolog Marcel Mauss publikoval více studií o postojích těla v různých civilizacích. Ale sport je zásadní doménou, pokud jde o variování postojů. Takže ani v tenise, dokonce předválečném – a já si ještě pamatuji šampiony z té doby – nebyly postoje stejné.

To, co mě velmi zajímá, opět souvisí se stylem. Jsou zde šampioni, kteří byli skutečnými tvůrci. Existují dva druhy velkých šampionů, které pro mě nemají stejnou hodnotu: tvůrci a netvůrci. Netvůrci jsou ti, kteří provozují už existující styl, avšak s nesrovnatelně větší silou. Například Ivan Lendl. Lendla nepovažuji v tenise za zásadního tvůrce. Ale pak jsou tu velcí tvůrci, třeba už na zcela základní úrovni – ti, kteří vynalézají nové údery a novou taktiku. Za nimi se pak kupí nejrůznější následovníci. Avšak velcí stylisté jsou vynálezci. To jistě platí i pro oblast sportu.

Co bylo velkým zlomem v tenise? Jeho proletarizace, samozřejmě zcela relativní. Myslím tím, že tenis se stal masovým sportem. Masami tu míním spíš mládež než proletariát, ale můžeme hovořit o proletarizaci tenisu. Samozřejmě docházelo k hlubším změnám, jež vysvětlují, jak byl tento vývoj možný. Ale nedošlo by k němu, kdyby zde neexistoval génius. Tím byl Björn Borg, ten ho umožnil. Proč? Protože přinesl specifický styl, styl masového tenisu, jejž bylo třeba zbudovat od základů. Po něm přišla řada velmi dobrých šampionů, ale nikoli tvůrců, jako například Guillermo Vilas. Borg mě však zaujal. Jeho kristovská hlava. Působil jako Kristus, vystupoval extrémně důstojně, tím si získal respekt u všech hráčů. Borg byl tedy kristovská postava. Umožnil vznik masového sportu, vytvořil masový tenis. To vedlo k vytvoření zcela nové hry. Jsou zde i jiní úctyhodní šampioni, jako zmíněný Vilas, který rychle vstoupil na scénu a vnutil tenisové hře onen poněkud ospalý styl. Avšak vždy narážíme na následující zákonitost: „Skládáte mi poklony, jsem však na míle vzdálen tomu, co jsem chtěl učinit.“ Borg se totiž měnil. Jakmile naprosto ovládl své údery, přestaly ho zajímat. Jeho styl se stále vyvíjel, zatímco nádeníci zůstávali u toho samého. Je třeba říci, že existoval i Antiborg – John McEnroe.

V čem spočíval proletářský styl, který Borg zavedl?

Šlo o to stát v zadní části kurtu, co možná nejdále, využívat topspinu a umísťovat míče vysoko nad síť. Této hře mohl porozumět každý proletář, každý méně významný trenér. To však neznamená, že každý ho dokázal provozovat.

To je zajímavé…

Takže hlavní zásady: zadní část kurtu, topspin, míč vysoko. To je opak aristokratických principů. Byly to sice zásady širokých mas, ale jakého génia bylo třeba k jejich vytvoření! Borg je přesně jako Kristus: aristokrat kráčející k lidu. Hm, asi říkám hlouposti, ale… Je to úžasné, ohromující, ty Borgovy údery. Šlo o mimořádně pozoruhodného, velkého sportovního tvůrce.

A pak je tu McEnroe, který byl čistým aristokratem: napůl Egypťan, napůl Rus, egyptský servis, ruská duše. Vynalezl vlastní údery, o nichž věděl, že je nikdo nemůže napodobit. Takže to byl aristokrat, jehož nikdo nemůže následovat. Především vytvořil úder, který spočíval v umístění míčku. To bylo velmi zvláštní, do míče ani neudeřil, jen ho umístil. A dále rozvinul kombinaci servis–volej. Kombinace servis–volej byla dobře známá už dříve, ale McEnroe této kombinaci dodal zcela nový ráz. Jiný skvělý hráč, avšak ne tak významný, jiný Američan, teď mi vypadlo jeho jméno…

Jimmy Connors?

Ano, Connors. U něho je patrný aristokratický princip: míč bez rotace, takřka škrtající o síť, to je znamenitý aristokratický princip, a také údery při vychýlené rovnováze. Maxima geniality dosahoval právě ve chvíli, kdy se ocital mimo rovnováhu. To byly opravdu pozoruhodné údery. Takto je třeba mluvit o všech sportech: o jejich vývoji, tvůrcích, následovnících. Je to přesně jako v umění: existují tvůrci, následovníci, změny, vývoj, dějiny. A existuje „stávání se“ ve sportu.

Ještě drobnost: někdy je obtížné vymezit původ úderu. Přesto si vzpomínám, že u počátků obouručného bekhendu byli před válkou Australané. A tady se nabízí otázka národa: proč právě Australané zavedli obouručný bekhend? Nevím, možná tu je nějaký důvod…

Vzpomínám si však na jeden úder, který mě v dětství ohromil, jelikož se nepojil s žádným zvláštním efektem. Bylo však zjevné, že soupeř míč minul, a já si říkal proč. Byl to poměrně mdlý úder. Po podrobnějším pozorování jsem si všiml, že šlo o return. Po soupeřově podání hráč vrátil míč poměrně vlažným úderem. Měl však tu zvláštní vlastnost, že dopadl ke špičkám nohou podávajícího, který se blížil k voleji a který, jakmile se zorientoval, ho už nemohl odehrát ani halfvolejem. To byl zvláštní úder. Říkal jsem si, o co tu jde. Nebylo dost dobře možné pochopit, proč měl tento úder takový úspěch. Podle mého názoru první hráč, který jej začal používat systematicky, byl skvělý australský tenista John Bromwich, jenž ale na antukových kurtech velkou kariéru neudělal, protože ho nezajímaly. Bylo to těsně před válkou nebo po válce, už si přesně nepamatuji… Skvělý hráč, vynálezce úderů. Jako dítě nebo mladík jsem žasl nad tímto jeho úderem, který se dnes stal klasickým a jejž nyní používají všichni. Takže tady máte vynález úderu, který, pokud vím, starší generace v tenise ještě neznaly. Neznaly tento typ returnu.

Myslíte si, že když McEnroe křičí na rozhodčího a uráží ho – a vlastně uráží víc sebe sama než rozhodčího –, je to také otázka stylu, protože není spokojený se svým herním projevem?

Nikoli – je to otázka stylu, jelikož to k McEnroeovu stylu patří. Je to druh nervového dobíjení. Je to, jako když se rozčílí nějaký řečník. Přitom existují řečníci, kteří naopak zůstávají chladní. To je zcela součástí stylu. Jde o duši, je to, jak se říká německy, Gemüt.

Z francouzštiny přeložil Tomáš Koblížek. Redakčně upraveno.

Fotbalový stadion jako agora

Co nám kopaná říká o společnosti?

Sókratés, nejpravděpodobnější kandidát na titul zakladatele západní filosofie, obtěžoval své aténské spoluobčany na veřejných prostranstvích rozhovory o „ctnosti a ostatních věcech“, dnes bychom řekli o základních životních hodnotách. Pokud by dnešní filosofové hledali vhodné místo, kde by se do obdobné debaty mohli pustit, ideální by k tomu byl fotbalový stadion. Dnešní fotbal má totiž dvě zásadní vlastnosti: sledují ho miliardy lidí doslova po celém světě a jeho vývoj rychle a přesně kopíruje hlavní celospolečenské trendy. Protože jsou navíc na fotbale lidé, kteří ho sledují, významně emocionálně zainteresováni, může se stát zdrojem emancipačního potenciálu. A to navzdory tomu, že jsou fotbalové stadiony také hnízdem primitivního nacionalismu a rasismu, jak je fanouškům často předhazováno.

Všeobecnou popularitu fotbalu lze snadno doložit. Poslední mistrovství světa v roce 2018 sledovalo přes 3,5 miliardy, samotné finále 1,12 miliardy diváků. S tím se třeba 222 milionů uživatelů streamovací společnosti Netflix, která se stává předmětem kritické teorie coby univerzální fenomén, nemůže rovnat. Navíc zatímco streamovací společnosti mají celkem jasně definované cílové skupiny, fotbal přitahuje celé společenské spektrum. Sám coby permanentkář na stadionu pražské Slavie vídám studenty filosofické fakulty, číšníka z Mnichova, učitelku ze základní školy, rappera Ca$hanovu Bulhara či lobbistu Rittiga.

Skutečnost, jak fotbal přebírá pozitivní i negativní společenské trendy, je nejlepší ukázat na příkladech. Podívejme se tedy na jeden negativní a jeden pozitivní: aféru Football Leaks a vzestup ženského fotbalu.

Football Leaks

V roce 2015 otřásl světem mezinárodního fotbalu skandál, předznamenávající slavnější aféru Panama Papers. Došlo k úniku tajných informací o podezřelém počínání ve finančních záležitostech jak fotbalových klubů, tak jednotlivců. Hlavním problémem klubů bylo porušování pravidel finančního fair play ve formě nepovoleného krytí nadměrných finančních ztrát klubů z prostředků jejich majitelů (tzv. finanční doping) a pochybné zacházení s právy na prodej hráčů; v případě jednotlivců (tedy většinou hráčů a jejich agentů) šlo především o daňové úniky. Informace se začaly objevovat na internetové stránce Football Leaks, nazvané po vzoru mediální společnosti WikiLeaks. Následně bylo vytvořeno novinářské konsorcium, které zveřejněné dokumenty prozkoumalo a výsledky publikovala renomovaná periodika, jako německý Spiegel nebo španělský El Mundo. Reakce fotbalových elit předjímala reakci politického establishmentu na kauzu Panama Papers: frenetické obviňování whistleblowerů, snaha prezentovat je jako bezpečnostní riziko pro všechny, volání po tvrdé reakci ze strany policie. Fanoušci se nedočkali ani slova omluvy nebo vysvětlení podezřelých praktik, natožpak uznání ozdravného potenciálu whistleblowingu.

Hacker Rui Pinto, který informace odhalil, byl v roce 2019 zatčen a nyní je souzen v rodném Portugalsku, kde mu hrozí několikaleté vězení. Oproti tomu právnické a fyzické osoby, které se podle uniklých dokumentů dopouštěly nezákonného jednání, v drtivé většině případů stíhány nebyly, případně dostaly pokuty v částkách, které je nijak nezasáhnou. Ve Španělsku soud dokonce zakázal deníku El Mundo publikovat texty čerpající z uniklých dokumentů.

Ty přitom odhalily rozsáhlou síť korupčních a podvodných praktik, sahajících až do nejvyšších pater fotbalové hierarchie. Jak uvedl Spiegel, zjistilo se například že Gianni Infantino, který byl v onom období generálním sekretářem Unie evropských fotbalových asociací (UEFA), úmyslně obcházel její kontrolní orgány, aby zajistil nízké tresty pro fotbalové kluby Manchester City a Paris Saint-Germain za porušování finančního fair play. Oba kluby překročily v letech 2011 až 2013 povolený schodek o více než 140 milionů eur. Infantino se měl v průběhu vyšetřování scházet se zástupci obou týmů a poskytovat jim tajné informace. Ačkoli měly být oba kluby podle pravidel finančního fair play vyloučeny z Ligy mistrů, vyřešila se celá věc dohodou: oba dostaly pokutu dvacet milionů eur, což je kontextu jejich finančních možností směšná částka. Pro srovnání: pařížský tým letos podepsal novou smlouvu se svou největší hvězdou Kylianem Mbappém. Ten bude pobírat přibližně čtyři miliony eur měsíčně, navíc za podpis smlouvy obdržel bonus ve výši 150 milionů eur. Manchester City má podle CIES Football Observatory z nákupu a prodeje hráčů mezi lety 2012 a 2022 negativní bilanci 984 milionů eur. Infantino mezitím ve své kariéře fotbalového funkcionáře vystoupal až na vrchol a od roku 2016 je prezidentem Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA).

Geneticky jiná třída

Ačkoli ve fotbale jak mezi hrajícími, tak mezi sledujícími stále výrazně převažují muži, situace se rychle proměňuje. Ženský fotbal získává čím dál tím větší popularitu. Důkazem budiž fakt, že tři zápasy s největší návštěvností v roce 2022 byly zápasy ženského fotbalu. Jakkoli je třeba vzít v úvahu, že dostat se na tyto zápasy bylo ekonomicky neporovnatelně snazší než na srovnatelné zápasy mužské, počty jsou fantastické: na čtvrtfinále a semifinále Ligy mistryň přišlo v Barceloně přes 91 tisíc, na finále mistrovství Evropy v Anglii pak přes 87 tisíc diváků. Ženy také čím dál častěji mužské zápasy řídí v roli rozhodčích či komentují v televizi.

Prosazování žen do fotbalového mainstreamu se ovšem neobejde bez negativní odezvy. Donald Trump opakovaně napadá členky reprezentace USA, které dlouhodobě prosazují feministickou agendu – obzvlášť silně v americké společnosti rezonovala jejich úspěšná kampaň za rovné finanční ohodnocení fotbalistů a fotbalistek. V českém kontextu loni vzbudila velký rozruch anketa, v níž byli fotbalisté Příbrami tázáni na názor na ženský fotbal. Zaznělo totiž například: „není to asi úplně sport pro holky, spíš by se asi měly věnovat víc plotně“ nebo „nelíbí se mi, myslím, že ženské by měly dělat něco jiného“. Ani zde tedy diskuse o rovnoprávnosti pohlaví stále není uzavřena, přičemž předsudky u fotbalistů tradičně vycházejí najevo snadněji než u jiných veřejných osobností. Neboť jak nedávno u soudu řekl zatím nepravomocně odsouzený fotbalový boss Miroslav Pelta: „My fotbalisti jsme geneticky trochu jiná třída. Moc chytrejch fotbalistů neznám.“

Víc než sport

V obou uvedených oblastech fotbal kopíruje dynamiku společenského vývoje. Aféra Football Leaks nás nevede jen k zamyšlení nad problémem whistleblowingu. Ukazuje zjevnou nadvládu finančního establishmentu nad politickým a z něj plynoucí nemožnost dohnat nejbohatší vrstvu globalizované společnosti k zodpovědnosti. Vstup žen do tradičně mužského teritoria pak otevírá otázku genderových rolí, přesněji řečeno otázku, kdo má právo je definovat a na čem je toto právo založeno. Obdobně důležitých témat bychom ve fotbale nalezli mnoho: rasismus, nestabilita finančního modelu, (ne)ekologičnost cestování v mezinárodních soutěžích, minimálně kompenzovaný odliv fotbalových talentů – a tedy kapitálu – z Afriky a Jižní Ameriky do Evropy.

Protože fotbal silně a osobně prožívá mnohem větší množství lidí než většinu jiných kulturních produktů, může být vhodným prostředím pro nastartování celospolečenské debaty. Přiznejme si, že Panama Papers, nedávno prokázaná úplatnost Rady Evropy nebo státní genderové audity se většině lidí jeví jako abstraktní problémy, které se jejich života přímo nedotýkají. A s někým jiným než s městskými liberály si o nich promluvíte jen stěží. Naopak kterýkoli fanoušek či hráč libovolné fotbalové soutěže, od Premier League po Hanspaulskou ligu, se s vámi se zanícením pustí do debaty o tom, proč by ženy měly či neměly hrát profesionální fotbal, jakým způsobem ovlivňuje rozhodování nejvyšších fotbalových orgánů korupce, která, jak odhalilo vyšetřování FBI, mimo jiné stojí za tím, že letos se mistrovství světa hraje v Kataru, nebo zda je spravedlivé, že Mbappé si hraním fotbalu vydělá za tři roky 250 milionů eur. Odpovědi na tyto otázky odhalují naše morální a politická přesvědčení, která často vůbec nereflektujeme a jejichž zkoumání a kultivace je základním úkolem filosofie.

Autor je doktorand Ústavu filosofie a religionistiky na FF UK v Praze.

Kritika jako sport

Politická teorie i praxe sportovních klání

„Sokrates dal gól! Řekové šílí! Sokrates skóruje, dostal krásný centr od Archimeda. Němci to rozporují. Hegel tvrdí, že realita je pouze apriorní doplněk nenaturalistické etiky, Kant prostřednictvím kategorického imperativu zastává názor, že to ontologicky existuje pouze v imaginaci, a Marx tvrdí, že šlo o ofsajd,“ komentuje rozhodující moment fotbalového zápasu hlas komika Michaela Palina. Právě legendární skeč britské komediální skupiny Monty Python je zřejmě nejznámějším příspěvkem na téma filosofie a sportu. Na fotbalovém hřišti se spolu utkávají jedenáctky Řecka a Německa složené z nejlepších filosofů zmíněných zemí. Poté, co po úvodním hvizdu všichni zahloubaně přemýšlejí, aniž by jevili zájem o míč, komentátor vkládá naděje na změnu dosavadního vývoje zápasu do střídajícího Karla Marxe. Ten ze sebe po dynamické rozcvičce shodí rudou kombinézu a s knihou v podpaží doslova vlítne na hřiště, aby nakonec upadl do stejné filosofické polohy jako ostatní.

Podobná situace se odehrála i na poli teorie sportu. Na konci šedesátých let s vervou vtrhli na intelektuální hřiště autoři, kteří jsou dnes řazeni do specifické disciplíny známé jako kritická teorie sportu. Ústřední roli sehrál německý sociolog Bero Rigauer a jeho francouzský kolega Jean-Marie Brohm, kteří začali z marxistické perspektivy rozkládat již v té době extrémně populární a politicky dlouho nedotknutelný fenomén. Zatímco Rigauer podrobil sportování dekonstrukci, aby ukázal, že nejde o bezduchou zábavu, ale o práci, která se navíc plně řídí kapitalistickou logikou, Brohm se vytasil s mnohem důkladnější kritikou.

Prostřednictvím konceptů Louise Althussera ukázal, že sport je součástí ideologického státního aparátu, freudovsky laděnou psychoanalýzou ho odhalil jako represivní a desexualizující aktivitu a aplikací historického materialismu se dostal až k originální rekonceptualizaci způsobu výroby, kterou nazval sportovní. Sport zde jednou nabírá podobu olympijského opia lidstva, jindy se zase sportovci stávají oběťmi mechanizace lidských těl pro potřeby akumulace kapitálu.

Duch osmašedesátého

Po takovém soustavném rozbíjení sportu již není možné vnímat jej jako únik ze jha řádu kapitalistické práce, ale ani jako samostatnou autonomní oblast k bádání. Ve výsledku Brohmova teoretická intervence přináší rozklad jednorozměrného sportu na multidimenzionální produkt společenských podmínek a jejich rozporů, které nejenže pomáhá reprodukovat, ale především je dokonale ztělesňuje. Termín intervence není náhodný. Kritickou teorii nedefinuje pouze nesmiřitelná kritika odhalující sport jako nástroj komodifikace či odcizení, ale zároveň přímo navazuje na doménu praxe. Alespoň v tomto smyslu s ním nakládá i Brohm. Marxistický u něho není pouze pojmový aparát, ale i snaha změnit zavedené struktury ve sportovních institucích. Sám tuto praxi nazývá procesem militantní antiinstitucionalizace. A svoji intelektuální činnost chápe v přímé návaznosti na ducha revoltujících osmašedesátníků, jejž v rámci sportu reprezentovala několikadenní okupace sídla francouzské fotbalové federace – kým jiným než amatérskými fotbalisty z Paříže a blízkého okolí…

Jestliže kritika vedená Brohmem útočila na sport z intelektuálních pozic a na praktické rovině vyzývala k bojkotu olympiád či fotbalových šampionátů, samotní sportovci přinesli kritickou praxi přímo z nitra sportovního dění. Právě v horkém létě osmašedesátého roku se letní olympiáda v Mexiku stává dějištěm, na němž vystoupí politicky angažovaní sportovci. Zatímco tichý protest Věry Čáslavské během sovětské hymny jako porušení olympijské apolitičnosti interpretován nebyl, američtí sprinteři John Carlos a Tommie Smith byli okamžitě po ikonickém zdvihnutí zaťatých pěstí v černé rukavici na medailovém pódiu vyloučeni z her. Roli sehrálo také to, že gesto Čáslavské mohlo být považováno nejen za protest proti vpádu sovětských vojsk do Československa, ale rovněž za nesouhlas s vítězstvím její sovětské soupeřky. O své ryze politické motivaci promluvila až mnohem později. Zato potrestaní afroameričtí sportovci neváhali už tehdy vysvětlit své gesto, včetně rozepnuté bundy a zutých bot, jakožto teoreticky promyšlenou demonstraci proti rasové diskriminaci i chudobě. Exemplární potrestání nemělo dopad jen na kariéry obou sprinterů (v podstatě vedlo k jejich konci), ale i na jejich civilní životy. Kritika a její anihilace tak odhalila základní – leč implicitní – sportovní princip, v němž obdivované hvězdy nejsou ničím jiným než nahraditelnou a dobře vykořisťovatelnou pracovní silou.

Protesty vracejí úder

Po extrémně produktivní dekádě v sedmdesátých letech potkává sportovní postmarxismus podobný osud jako celé toto emancipační hnutí. Rigauer časem opouští radikálně politická východiska a stal se z něho zdrženlivý sociolog sportu. Úpadek francouzské klaky se zase projevuje rostoucím nezájmem přispívat do časopisu Quel Corps?, a ten v osmdesátých letech zaniká. Sport se stává předmětem stále populárnějších kulturálních studií, sociologicky vděčných výzkumů fanouškovské subkultury a politicky zcela zdrženlivé fenomenologie sportu.

Kritika sportu tím ale neskončila. Zatímco Brohm a spol. ve své době kritizovali olympiády, protože v nich odhalili ztělesnění fašistické dehumanizační tendence, dnes se jejich pořadatelství zcela nepokrytě udílí zemím porušujícím lidská práva. Ne náhodou se na přelomu tisíciletí vrátily hlavní myšlenky francouzských (anti)sportovních radikálů na pulty knihkupectví a došlo i k reinkarnaci zmíněného kritického magazínu pod názvem Quel sport?. A protestní projevy se v poslední době stále častěji objevují i na hřištích a závodištích. Klečení při americké hymně sice stálo Colina Kaepernicka místo v lize amerického fotbalu, jeho protirasistické gesto se však rozšířilo a dostalo se i na trávníky kontinentálního fotbalu. Ještě před několika roky bylo něco takového ve sportovních kruzích zcela nepředstavitelné.

Brohm vždy zdůrazňoval, že sport je odrazem a produktem své doby. V současnosti se právě v jeho zemi sport dostává pod palbu environmentální kritiky. Majitelé golfových hřišť na jihu Francie žehrají na guerillové akce, při nichž jsou golfové jamky zalévány betonem na protest proti masivní spotřebě vody při udržování krátce zastřižených trávníků. Ekologická kritika jde ruku v ruce s kritikou sociální, protože zavlažování golfových dvorců ve výsledku přináší kratochvíli jen bohatší části společnosti. I slavné cyklistické zápolení Tour de France se letos stalo terčem několika blokád projíždějícího pelotonu pro svůj podíl na sportswashingu. Zdánlivě ekologicky vyhlížející cyklistika totiž kromě ohromného vozového parku, který celou ekipu závodníků doprovází, stojí na kapitálu ropných a petrochemických korporací. Kritika ve sportu se opět stává nástrojem, který podobně jako pythonovský Karl Marx ukazuje, co a kdo zrovna stojí v ofsajdu.

Autor je sociolog.

Mír nečekejme

Další tchajwanská krize

Před několika týdny vypukla další ze série krizí mezi Čínskou republikou neboli Tchaj-wanem a Čínskou lidovou republikou (ČLR). Ta poslední je reakcí na nedávnou návštěvu předsedkyně americké Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové na Tchaj-wanu. Jelikož podobné setkání proběhlo na konci devadesátých let bez větší odezvy Pekingu, ostrou reakci ČLR je nutno vnímat především v kontextu zásadní transformace politiky v obou republikách a také vyhrocení vztahů mezi ČLR a Spojenými státy. Řada vnitřních procesů v čínské státostraně na pevnině sice zůstává skrytá, ale klíčové faktory a trendy ukazují, že tento konflikt nemá mírové řešení.

Historie svazuje

Když v roce 1948 prchal Čankajšek s „nacionalisty“ z Kuomintangu (státostrany leninského typu tehdejší Čínské republiky) na Tchaj-wan, asi si tento scénář nepředstavoval. Generál už tehdy v podstatě prohrál občanskou válku, která s několika pauzami probíhala od roku 1927, nebo možná již od konce císařství a vyhlášení republiky v letech 1911–1912. Komunistická revoluce měla širokou podporu mezi lidovými masami i intelektuály, zatímco za korupcí prolezlý a druhou čínsko-japonskou válkou vyčerpaný kuomintangský režim už nikdo umírat nechtěl. Ačkoli Komunistická strana (KS) obnovila čínský stát téměř v hranicích císařství, Čína dodnes není „sjednocená“. Vynechme nyní téma, kde se vlastně historická Čína nachází, důležité je, že rozdělení vnímaly obě strany konfliktu stejně.

Z objektivního hlediska je tedy poněkud nesmyslné, že Čínská republika i na Tchaj-wanu stále trvala na tom, že je tou pravou Čínou, a dodnes si v ústavě čínské území nárokuje. Tento Čankajškův krok, jímž si udržel „nárok na Čínu“, však zablokoval cestu k emancipaci ostrovního státu. To samozřejmě vychází z generalissimova megalomanství (a v čínském kontextu klíčového „sjednocení“ s těžko docenitelnými historickými nánosy) a z tehdejší situace. ČLR je dnes mnohem silnější a tchajwanská společnost už odmítá čínskou identitu a přinejmenším od likvidace hongkongské semidemokracie v letech 2019–2020 i případné „sjednocení“.

Ve hře tak zůstávají dva klíčové historické faktory. První je tchajwanská závislost na USA jako na garantovi bezpečnosti ostrova. Bez americké podpory by Čínská republika dávno zanikla, i kdyby to mělo stát stovky tisíc čínských životů jako čínská obrana KLDR v padesátých letech. Spojené státy ale zavedly politiku nejednoznačnosti a odmítají oficiálně potvrdit, že by na obranu Tchaj-wanu skutečně nasadily své síly. Cílem této strategie je omezit eskalaci a v ideálním případě se války s jadernou velmocí vyhnout.

Druhým faktorem je posedlost režimu v Pekingu „znovusjednocením Číny“, což sice technicky znamená i obsazení ruského Vladivostoku, ale především dobytí Tchaj-wanu. Debaty o legitimitě napadení suverénního státu jsou takřka zbytečné, jelikož Pekingu je to úplně jedno, stejně jako je Kremlu ukradený reálný status Ukrajiny. Zajímavou podobností je také přístup k lidem obývajícím oba prostory. Jak Ukrajinci, tak Tchajwanci musí v očích agresorů projít násilnou převýchovou. Ta ruská dle všeho naštěstí neprobíhá příliš efektivně, ale pokud ta čínská bude replikací Východního Turkestánu, mají se Tchajwanci skutečně na co těšit.

Oba faktory v posledních letech navíc zesilují. Zatímco Si Ťin-pching od prohry Kuomintangu (dnes „pročínská“ strana) ve volbách v roce 2020 vypustil ze sousloví „mírové sjednocení“ jeho první část, Spojené státy posilují svou obrannou spolupráci s Tchaj-wanem a Joe Biden bezprecedentně potvrzuje záměr Tchaj-wan bránit. Už Trumpova administrativa vyhodnotila ČLR jako stát, s nímž povede studenou válku, která se patrně jednoho dne promění ve vojenský střet. A Čína studenou válku nikdy vést nepřestala.

Bezprecedentní vyhrocení

Pokud budeme předpokládat, že američtí politici jednají racionálně a nejsou hnáni pouze snahou získat voliče, lze odhadnout, že Pelosiové šlo o zdůraznění ochoty Tchaj-wan bránit a vyslat světu jasný signál, že USA v konfliktu s ČLR nasadí i americké životy.

Peking to pochopil, takže se rozhodl návštěvy využít pro vojenské vyhrocení, jaké tu nebylo od druhé krize v Tchajwanské úžině, při níž Čínská lidově osvobozenecká armáda (ČLOA) ostřelovala ostrovy Ma-cu a Ťin-men patřící Čínské republice. Ačkoli si na buzení letectvem ČLOA obyvatelé Tchaj-wanu od výše zmíněných voleb v roce 2020 již zvykli, manévry nikdy nebyly tak masivní. Navíc námořní síly ČLOA provedly rozsáhlé cvičení téměř u tchajwanských břehů, což je absolutně bezprecedentní krok, který bude mít zásadní dopady. Záměrem patrně bylo odstrašit Tchajwance a Američany od prohlubování spolupráce. Zároveň to byla dobrá příležitost pro ČLOA odhadnout náročnost největší obojživelné operace od čínsko-japonské a druhé světové války.

Mírové řešení tudíž nečekejme. Třebaže je připravenost ČLOA i armády Čínské republiky na tento střet velkou neznámou, plán je jasný – Tchaj-wan musí být dobyt. A to patrně do roku 2049, kdy má být naplněn čínský sen o obrození národa. ČLR tak bude dál budovat vojenské kapacity – mnohem větší rychlostí než Tchaj-wan – a vyčkávat na vhodnou chvíli, tj. moment, kdy už bude ČLOA připravená a zároveň nebude vadit, že o mobilizaci sil nutných k takové operaci bude svět – v čele s USA – vědět s několikaměsíčním předstihem.

Nejdůležitějším faktorem pro stisk pomyslného červeného tlačítka tak zůstává ochota Washingtonu svého spojence bránit. A ta se může velmi snadno vypařit. Mohlo by se to stát už po případném návratu Trumpa do Bílého domu. Mnohem pravděpodobnější však je, že vše bude trvat ještě přibližně jednu dekádu. Za deset let bude Si, podobně jako nyní Putin, ve věku, kdy se bude chtít zapsat do historie velkým skutkem, než definitivně odloží své smrtelné tělo na piedestal šovinistického imperialismu. Boj o Tchaj-wan se tak zdá být nevyhnutelný a možná bude pro další vývoj lidstva důležitější než ruský vpád na Ukrajinu.

Autor je sinolog.

Na menu jsou amarouny

Populární britský aktivista a politický komentátor George Monbiot vydal nedávno knihu Regenesis: Feeding the World without Devouring the Planet (Regeneze. Jak nasytit svět a nesežrat přitom planetu, 2022). Autor ukazuje moc, škodlivost a zároveň křehkost globalizovaného zemědělského systému v podobě, v jaké se rozvinul během posledních desetiletí. Jako celek je dnes lidstvo výrazně závislé na pěstování pouhých čtyř plodin, a to pšenice, rýže, kukuřice a sóji. Tyto plodiny představují šedesát procent kalorií, které zemědělství celosvětově produkuje. Velká část z nich se přitom využívá neefektivně a s negativními dopady na klima, protože jsou napřed zkrmovány zvířaty, která lidé poté konzumují ve formě živočišné stravy. Osiva, hnojiva, pesticidy a herbicidy má přitom v rukou několik málo globálních korporací.

Tento systém tvořený několika málo klíčovými plodinami a silnými (a proto těžko nahraditelnými) vztahy je mnohem zranitelnější, než by bylo husté pletivo vztahů slabých, které se mohou v reakci na nové podmínky (třeba pandemii, válku či sucho) nahrazovat a vykrývat. Obrovské ekologické externality vytváří toto intenzivní, vysoce chemizované zemědělství především ve vztahu k půdě. Jak Monbiot barvitě líčí na základě nejnovějších vědeckých poznatků, půda není danost a není to žádná „hrouda“. Jde daleko spíše o proces, na němž se účastní obrovské množství organismů (hmyzu, rostlin, půdních mikroorganismů). Ty neustále vytvářejí a obnovují biochemické a strukturní kvality půdy. Jen půda s dobrou strukturou dokáže například účinně zadržovat dešťovou vodu a bránit se vysychání a erozi.

Monbiotovou pointou není ovšem podpora „malého“, lokálního ekologického hospodaření, jak by asi rádi slyšeli konzumenti ekologických produktů a hlasatelé návratu k „opravdovému“ jídlu. I to autor podrobuje důsledné kritice a – podobně jako z úplně jiné strany zastánci dnešního statu quo a intenzifikace – tvrdí, že taková produkce potravin prostě není schopna uživit vzrůstající počet lidí na planetě a v každém případě vyžaduje neúměrně velký zábor půdy. Podle Monbiota musíme naopak usilovat o „rewilding“ (zdivočení) velké části dnes zemědělsky obhospodařované krajiny – ve prospěch mokřadů, lesů, velkých savců a nejrůznějších lidmi nekočírovaných a neinstrumentalizovaných ekosystémů. Jen takové ekosystémy mohou pomoci s tlumením nárazu klimatické změny a mohou vstřebat kvanta již dnes uvolněného uhlíku z atmosféry.

Řešením, které Monbiot nabízí, je výroba potravin skrze precizní fermentaci. Jeho sci-fi vize je změnou podobného rozsahu, jakou byl přechod od lovu a sběračství k zemědělskému hospodaření. Velká část potravin, především těch bohatých na bílkoviny a tuky, by se měla začít vyrábět továrně – ve fermentačních tancích za pomoci modifikovaných mikroorganismů. Jestliže kniha začínala poetickým líčením vůní a chutí různorodých druhů jablek a obdivem ke komplexitě „dělání půdy“ v lidmi nekontrolované (byť jimi často poškozované) souhře (mikro)organismů, v druhé části provází čtenáře inženýrský jazyk. Nostalgicky konzervativní autor se tu proměňuje do utopického konstruktéra – nejen nového hospodářství, ale de facto přírody a společnosti. Husákovo dítě se při popisu této fermentační revoluce těžko ubrání vzpomínce na ambivalentní fascinaci amarouny z osmdesátkového seriálu Návštěvníci.

Autor nebagatelizuje řadu námitek proti tovární produkci potravin – od argumentu, že stejně jako v případě současného zemědělství hrozí i zde korporátní uchvácení produkce, až k přetrvávajícím technologickým nedostatkům a neznámým. Fermentační výroba a 3D tisk mikrobiálních proteinů by musel být decentrovaný a vyžadoval by rozvolnění pravidel duševního vlastnictví. Monbiot rozvádí i zdravotní stránku věci, například nutnost testování na alergeny. Co ale zůstává nezpochybněno, a naopak se v Monbiotově vizi mocně intenzifikuje, je celkový inženýrský narativ, který podpíral právě to chemizované zemědělství, jehož se nyní Monbiot snaží zbavit. Nebo přesněji, autorovo řešení spočívá v přísném rozdělení světa na zdivočelou přírodu, kde bude probíhat lidmi nekontrolovaný vývoj, a tovární přírodu, pro kterou vyvineme novou dělnicko-rolnickou třídu mikrobiálních zaměstnanců. Půjde vlastně o velké plochy národních (zdivočelých) parků s ostrůvky národních (fermentačních) tanků, kam budou gastronauti jezdit čerpat substance a chutě.

Přesně ty poznatky mikrobiologie, které dnes dovolují vznikat potravinářským start-upům zaměřeným na precizní fermentaci, ale ukazují, že jídlo je daleko víc než jen zdroj kalorií a souhrn několika makro- a mikroživin, které lze shrnout do kalorické tabulky. Je to nejen energetický, ale také informační vztah organismu ke světu a samotný organismus je komplexní holobiont zanořený v mikrobiální realitě. O fungování střevního i environmentálního mikrobiomu toho víme pořád relativně málo a jejich inženýrská manipulace bude jistě způsobovat řadu nezamýšlených efektů – podobně jako se dnes ukazuje, že nejrůznější „bezpečná“ aditiva a umělá sladidla ovlivňují střevní mikrobiom a metabolismus cukrů. Monbiotova vize je v silném slova smyslu osvícenská, v tom dobrém i špatném, co osvícenectví obnáší. Člověk nejprve (skoro) všechno zničil a teď může dát (skoro) vše do pořádku.

Možná, že antropocén už skutečně zašel tak daleko, že nám nezbývá než odvážně experimentovat a pokusit se ve svitu inženýrské čelovky a s amarouny v chlebníku šlapat dál. A nakonec zazáří i nové michelinské hvězdy. Každopádně si můžeme na této představě otestovat meze svého biokulturního antikonzervatismu a své víry v lidské schopnosti.

Autorka je socioložka.

par avion

Z francouzských médií vybrala Sára Vidímová

Příroda versus příropa - ultimátum

Útěcha z cyklistické ontologie

Neviditelní tahouni současného pelotonu

Jako člověk, pro něhož je silniční cyklistika náplní práce a tvoří i značnou část volného času, jsem často přemýšlel, jak se můj oblíbený sport musí jevit někomu, kdo jej vidí poprvé. Například všechny ty pestrobarevné dresy s reklamními logy často bizarních společností. Chování závodníků, které je někdy zběsile aktivní, jindy zas ležérní a na hraně měřitelnosti. Proč se někdo snaží v kopcích a na rovině je neviditelný, a proč je to u někoho naopak? A jak je možné, že se někdo stane celkovým vítězem závodu, aniž by vyhrál jedinou jeho etapu? Říkal jsem si, jestli je takový zmatek vůbec možné srozumitelně vysvětlit. Třeba to ani nejde, ale mohu se o to alespoň pokusit.

Vždy po ruce

Uvědomil jsem si, že klíčem ke všemu je jedno slovo: domestik. Jezdců, kteří se hrdě mohou označovat za domestiky (z francouzského domestique, tedy sluha, v italštině je stejný pojem označován slovem gregario), je v cyklistickém pelotonu většina – osmičlenný tým na Tour de France totiž může typicky obsahovat jednoho cyklistu, který se pokouší celý závod vyhrát, jednoho sprintera a možná jednoho dalšího závodníka, jenž má takříkajíc volnou rukou. A zbývajících pět? To jsou domestici.

Co vlastně práce cyklistického sluhy obnáší a proč je tak důležitá, byť pro většinu diváků zpravidla nepostřehnutelná? Domestik se stará o věci, o něž se šampioni nestarají. Když je potřeba dovézt bidony s vodou, doveze je. Někdo má hlad? Za chvíli tu je zásilka gelů, banánů nebo rýžových koláčků. Když má lídr týmu problémy, domestik zastaví, pomůže mu a dotáhne jej zpátky do hlavního pole. Zkrátka je k ruce, když se cokoli pokazí.

Domestik také může trávit hodiny jízdou na čele pelotonu, kde ostatním závodníkům rozráží vzduch (každý, kdo někdy seděl na kole, ví, jak nepříjemným soupeřem může být protivítr). Jeho role může nabýt i extrémních poloh, jak v roce 1986 zjistili domestici amerického cyklisty Grega LeMonda, který během Tour de France trpěl těžkými průjmy. Jejich obětavá a delikátní „asistence“ se ale nakonec všem vyplatila. LeMond se uzdravil a nakonec celou Tour vyhrál.

Prachsprostý domestik

Dá se tedy konstatovat, že na získání žlutého dresu, který vítěz tradičně obléká, mají domestici zásadní podíl. Když termín „domestik“ poprvé zazněl na cyklistickém závodě, jeho význam byl hanlivý. Když v roce 1911 během Tour de France domácí cyklista Maurice Brocco přišel o šanci na celkové vítězství, nabídl svou pomoc ostatním. Za peněžní odměnu byl ochoten „táhnout“ některého z favoritů. K tomu nakonec skutečně došlo a Brocco se stal prvním cyklistickým domestikem. Řediteli závodu, poněkud despotickému vizionáři Henrimu Desgrangeovi, se to ale příliš nelíbilo. „Hanebné. Je to prachsprostý domestik,“ napsal ve svých novinách L’Auto, jež navzdory svému názvu stály za organizací slavného „žlutého“ závodu a z nichž se během druhé světové války stal francouzský sportovní deník L’Équipe, který vychází dodnes.

Pro Desgrange bylo nepředstavitelné, že by se cyklistika, která byla v jeho představě výhradně soubojem cyklisty s panujícími podmínkami a soupeři, měla přetavit v jakýsi podivný individuálně-kolektivní sport, jejž dnes vídáme na televizních obrazovkách. Pomoc mezi závodníky byla zakázaná a Desgrange svá pravidla posunul do extrému: když v roce 1913 jeden z cyklistů zlomil při sjezdu vidlici, musel nejprve dvě hodiny jít po svých s kolem na zádech do nejbližší vesnice a v ní si v místní kovárně kolo sám opravit.

Dnes tuto podobu cyklistiky bez jakékoli podpory nejvíce naplňují dálkové závody, jako je evropský Transcontinental nebo americký RAAM, kde však závodí až na pár výjimek amatérští jezdci, pro něž nejde o způsob obživy. Letošní případ českého dálkového cyklisty Daniela Polmana, který byl z jednoho podobného závodu diskvalifikován, neboť ho část trasy sledoval jeho vlastní fotograf, ukazuje, že o tom, co všechno se během závodu může počítat jako podpora, se stále vedou diskuse.

Vrcholová cyklistika se nicméně od předválečných let samozřejmě posunula a dnes je nepředstavitelné (a vzhledem k novým materiálům, z nichž jsou kola vyrobena, už prakticky i neproveditelné), že by si profesionální závodník ve žlutém dresu musel sám ukovat zlomenou část svého kola nebo po dojezdu etapy hledat obchod či restauraci, aby se po několikahodinové námaze (v raných dobách Tour de France účastníci běžně jezdili 400kilometrové vzdálenosti) mohl posilnit. Dnes tuto práci zastane početná armáda mechaniků, kuchařů, nutričních specialistů a dalších profesí, které se starají o komfort sportovce.

Byl jsem cyklistickým nádeníkem

Co se stane, když domestik během závodu předčí svého lídra? Takového přešlapu se zkušený závodník nedopustí, i zde se ale najdou výjimky. Například v roce 1952 se italský pracant Andrea Carrea, člen početné družiny pomocníků velkého šampiona Fausta Coppiho, nedopatřením dostal do žlutého dresu. „Ocitl jsem se ve strašné situaci,“ svěřil se Carrea. Když se dozvěděl o svém vedení, propukl v pláč a začal se Coppimu omlouvat.

„Já nechtěl. Neměl jsem přece žádné právo. To nejde, aby někdo jako já oblékl žlutý dres,“ říkal prý v slzách. Pro Carreu to byla potupa, která naštěstí pro něho netrvala příliš dlouho. V následující etapě, v níž se poprvé finišovalo na slavném stoupání Alpe d’Huez, zvítězil Coppi a z nepříjemné situace svého pomocníka vysvobodil. Přirozená rovnováha byla obnovena a Carrea se už do konce své kariéry podobného faux pas nedopustil.

Půlstoletí po Carreovi nesou kříž domestika jeho následovníci. Doba se změnila, ovšem náplň práce zůstala převážně stejná. Jedním z obětavých nosičů vody byl v nultých letech Brit Charly Wegelius, který o svých zkušenostech napsal celou knihu, nazvanou jednoduše i výstižně zároveň: Domestique (2013). „Naučil jsem se snášet bolest a vyždímat ze sebe všechno, ale nikdy jsem nevyhrál jediný závod. Byl jsem cyklistickým nádeníkem,“ dočteme se v jeho knižní zpovědi.

Co výše citované zaměstnání vlastně obnášelo? „Věčně jsem se pohyboval kdesi mezi úplným odpadem pelotonu na jedné straně a jeho hvězdami na straně druhé. Byla to nevděčná práce, ale dělal jsem ji jedenáct let. Je to jen a jen tato práce, o které jsem oprávněn psát,“ vysvětluje Wegelius. Jeho kniha je pečlivým a na mnoha místech poměrně syrovým vhledem do života profesionálního sportovce. A zároveň připomenutím, že se skládá hlavně z velkého množství potu, krve a také slz. „Tenhle sport totiž není žádná zasraná pohádka,“ říká poslední věta knihy.

Na závěr snad ještě jedna osobní vzpomínka. Letos v květnu jsem se jel na kole podívat na předposlední etapu Giro d’Italia, tedy italskou obdobu Tour de France, která se poprvé pořádala v roce 1909. Když jsem se ještě plný dojmů – celý závod se totiž rozhodl prakticky před mýma očima – vracel vlakem zpět, přisedl jsem si naproti mladíkovi, který poslední dny zjevně strávil obdobně. Chvíli jsme se navzájem trumfovali, kdo z nás je lepší cyklista, než můj spolucestující vytáhl z tašky zmíněnou Wegeliusovu knihu, ve španělském překladu pod názvem Gregario, a po několik hodin z jejích stránek nespustil oči. Měl jsem a pořád mám radost, že obdiv k této podceňované profesi, která v jiném sportu nemá obdoby, mezi fanoušky stále žije. Kola se točí a domestik zůstává tím, kdo celý ten velký cirkus bez nároku na slávu drží pohromadě.

Autor je cyklista.

Agón nás posouvá dál

S Irenou Parry Martínkovou o olympismu a intersex sportovcích

Filosofie a sport jsou oblasti, které se na první pohled zcela míjejí. Na jedné straně je sport jako fyzická aktivita a tělesná praxe, na straně druhé filosofie jako teorie. Sport představuje jednu z globálně nejpopulárnějších lidských činností, filosofie působí jako elitářská záležitost pro malou a uzavřenou skupinu lidí. Co podle vás obě oblasti naopak spojuje?

Když se na to podíváte historicky, filosofie a sport se objevily ve zhruba stejném období v antickém Řecku. A to není náhoda. Kolem pátého století před naším letopočtem docházelo ke změně autoritářských režimů a království na demokratičtější společnosti a vznikly podmínky pro větší svobodu myšlení a rozvíjení se. Filosofie tuto svobodu, v níž je možné v diskusi argumentovat, hledat lepší popis reality nebo lepší způsob společného života, nevyhnutelně potřebuje. Nejviditelnější je to u Sokrata v Platónových dialozích. Testují se myšlenky, nechávají se hodnotit druhými a témata se znovu promýšlejí. Mohli bychom to nazvat agonistickou praxí – agón, boj, je potřeba při hledání lepší, přiměřenější myšlenky. A to už přímo souvisí se soutěžním sportem vzniklým v antickém Řecku. Fyzická aktivita byla od počátku spojená s bojem a pragmatickými cíli, zejména lovem, ale stále více se přelévala do roviny lidského rozvoje – usilujeme o to stát se lepšími lidmi. Řekové to řešili soutěžením, vzájemným testováním, kdo zaběhne nějakou vzdálenost rychleji a tím překoná protivníka. Filosofie a sport mají společný právě onen agón, který posouvá člověka dál.

Když se ale podíváme na dějiny filosofie, filosofické osobnosti a jejich díla, nenajdeme tam tolik explicitních příkladů zabývajících se přímo sportem, například na rozdíl od umění. Je tomu skutečně tak?

Sport a filosofie se dlouhodobě míjejí. Ale někteří filosofové občas využívají ilustrativní příklady ze sportu, třeba když zkoumají tělesnost nebo když se zabývají podstatou pravidel.

Jak si vysvětlujete, že se filosofie, která se velice často sama chápe jako královna věd, nezabývá tak rozšířeným a populárním fenoménem?

Filosofii odedávna unikala tělesnost a sport s určitým typem rozvoje tělesnosti souvisí. Osobně doufám, že toto téma bude čím dál více rozvíjeno, už jen kvůli historickému posunu od představy, že podstatou člověka je nefyzická duše, k porozumění tomu, že člověk je v základu tělesný. Ale bude to dlouhá cesta. Podívejte se na školství, jak rozvíjí naši tělesnost – vždyť je to tragické!

Samotná filosofie sportu je poměrně mladá, první odborné časopisy tohoto zaměření se objevují teprve v sedmdesátých letech minulého století. Proč se obor etabloval právě v této době?

Protože právě tehdy se ve větší míře zakládaly sportovní fakulty. V devatenáctém století nebyly žádné, první se objevují na začátku dvacátého století, ale pro vznik oboru potřebujete větší množství odborníků. I dnes jde ovšem v rámci celé filosofie o okrajovou disciplínu. Napřed tedy musel přijít rozvoj sportovních fakult a institucí tělesné výchovy a sportu, kde se filosof sportu začíná objevovat mezi pedagogy. Ale ne všechny fakulty je měly a mají. Naše Fakulta tělesné výchovy a sportu měla tradičně jednoho až dva filosofy sportu. Jen pro zajímavost: Mezinárodní společnost pro filosofii sportu (IAPS) vznikla v roce 1972, letos tedy slaví padesátiny.

Jaké je podle vás postavení filosofie sportu ve filosofii obecně? Je uznávaná, přehlížená, nebo se jedná o natolik specifickou subdisciplínu, že si žije svým vlastním životem?

Filosofie sportu skutečně spíše žije svým vlastním životem a mnoho filosofů ani neví, že tato disciplína vůbec existuje. Čerpá své teoretické základy z filosofie, ale zaměřuje se na hluboké pochopení toho, co je to sport, což dělá málokterý filosof. Když už se totiž zabývá třeba pravidly, sport je mu pouze příkladem. Nezjišťuje, jak tento druh činnosti funguje a co od něj můžeme očekávat.

Když odpovídám na otázku, co dělám za obor, hodně lidí se diví, že takový obor vůbec existuje. Velkou roli také hraje skutečnost, že filosofové sportu institucionálně patří na fakulty tělesné výchovy, kde jiní filosofové prostě nejsou. Je málo míst, kde by společně působili filosofové a filosofové sportu, většinou jsou institucionálně oddělení.

Jak jste se k tomuto oboru dostala vy?

Studovala jsem anglistiku a učitelství tělesné výchovy a zajímala jsem se o harmonii, o to, jak se stát harmonickým člověkem. V rámci doktorského studia jsem se snažila toto téma hlouběji pochopit a zpracovat. Většina filosofie sportu se však v dnešní době odvíjí od etických otázek, ale těmi jsem se začala zabývat až později, když jsem už jezdila na konference a více se setkávala s kolegy a kolegyněmi z oboru.

Co je kromě etiky hlavní oblastí zájmu filosofie sportu?

Prvotní je pochopit podstatu sportu, co to vůbec sport je, určit celou šíři této lidské činnosti. Můžete vymezit užší definici, která sport pojímá pouze jako soutěžní aktivity, jejichž základním příkladem jsou olympijské sporty. Ale můžete vymezit širší definici, kam patří i nesoutěžní a zdraví podporující aktivity. Filosofie sportu se primárně zabývá tou první variantou. Soutěžní aktivity vedou spíše k etickým otázkám, zatímco ty nesoutěžní k otázkám tělesnosti, protože morální střety u nich absentují. Soutěžní sport je zajímavý pro oblast výchovy – pro mnoho lidí je pochopitelnější diskutovat morálku na příkladech ze sportu než z běžného života.

Dlouhodobě se zabýváte olympismem, filosofií olympijských hodnot. Když se podíváme na současné olympijské hry, které charakterizuje masivní komercializace, fungování Mezinárodního olympijského výboru na bázi nadnárodní korporace nebo udílení pořadatelství zemím porušujícím lidská práva, nejsou v přímém rozporu s původním duchem olympiády?

Sport má výlučné cíle. Když vyhraju já, nevyhraješ ty. Střety jsou její součástí. Vždy je na sportovci, jak té aktivitě rozumí a jak se zachová. Vždy tu bude někdo, kdo bude chtít využít situaci pro sebe, najít nějakou výhodu, aby vyhrál, a někdy ta výhoda není povolená pravidly. To je součástí sportu od začátku. Sport nebyl na přelomu devatenáctého a dvacátého století morálně skvělý a čistý.

Současné problémy, které zmiňujete, souvisejí s přemírou peněz, jež v některých sportech jsou. Zakladatel olympismu Pierre de Coubertin od začátku usiloval o to, aby se neplatilo za vítězství, protože vítězství má stačit samo o sobě a není třeba k němu dodávat navíc nějaký externí benefit. Ale na to navázala další potíž, začalo se rozlišovat mezi amatérem a profesionálem. V případě, že někdo získal v nějaké soutěži peníze, už nikdy se nemohl zúčastnit olympijských her, a to ani pokud dále závodil opět jen amatérsky. Podobně se probíralo, zda mají být lyžařští instruktoři zařazeni jako amatéři nebo ne. Máte spoustu hraničních situací a někteří lidé, kteří pomáhali rozvíjet sport, se ho nemohli kvůli tomuto rozlišení účastnit. Účelem přitom bylo, aby neklesala váha vítězství.

Ale hrám zároveň hrozil i zánik, protože chyběly peníze na jejich pořádání, takže se nakonec distinkce mezi amatéry a profesionály zrušila. Nyní mají některé sporty hodně peněz, možná až moc. Peníze sport rozvíjejí, jenže záleží na tom, komu je budete dávat, za co a jak, a to ne vždy dopadá úplně ku prospěchu sportu, sportovců, potažmo rozvoje lidstva. Navíc většina sportovců jsou i dnes amatéři, kteří do sportu spíše investují, aniž by z něho profitovali. Zisku lze dosáhnout jen na elitní úrovni.

V současné době si i lidé sportující na amatérské úrovni najímají trenéry, nutriční poradce, využívají různé technologické aplikace na měření výkonu, pořizují si profesionální vybavení a v neposlední řadě mění i způsob, jakým trénují a sportují. Můžeme hovořit o profesionalizaci amatérismu?

Když budete soutěžit, vždy budete hledat způsob, jak se zlepšit. Ve chvíli, kdy máte hodně rozvinutý sport s obrovskou základnou, je těžké dostat se až na elitní úroveň. Takže každý se snaží přijít na nějakou výhodu, která ale může být pořád férová. Technologie k tomu neodmyslitelně patří.

Samotný trénink je důležitý. Ukazuje snahu zlepšit se mimo soutěž. Když budete trénovat, budete chtít zaznamenávat postupy. A když budete ve sportu úspěšný, budete se chtít stále zlepšovat – budete chtít mít dobré trenéry, stravu a vybavení. Záleží potom i na jednotlivých sportovních federacích, aby určovaly, co je povoleno. Je důležité, aby lidi od provozování sportu neodrazovala špatně nastavená pravidla. Uvedu příklad: plavky na jedno použití za dvacet tisíc korun, které vám umožní plavat rychleji, ale nejsou pro většinu plavců finančně dostupné. Federace musí rozhodnout, jestli jejich používání přesahuje běžnou snahu se zlepšit. Sportovní federace respektují pokrok, ale také potřebují sportovce, a proto musí najít přiměřené řešení, aby daný sport sportovce neodrazoval.

Není samotné rozhodování – obrovská moc federací určit pravidlo, které platí v celé soutěži – určitý druh politiky, který navíc nabourává zažitou představu o tom, že sport je bytostně apolitický?

Sportovní pravidla určují samotnou činnost, neexistuje soutěžní sport bez pravidel. Potřebujete pravidla, aby bylo možné porovnávat se s druhými. Abyste věděl, co můžete dělat a co ne. A aby bylo jasné, v čem budete porovnáváni. To ale nelze považovat za politické, jde o vytvoření základů samotné činnosti. A právě tohle zajímá filosofii sportu. Když pravidla nastavíte špatně, dojde k tomu, co se stávalo již v minulosti – daný sport nefunguje a lidé ho přestanou dělat. Proto také spousta sportů zanikla. Pravidla jsou jedním z aspektů sportu, který je třeba prozkoumat z filosofického hlediska. Jak se nastaví pravidla, tak se bude sport odvíjet.

Poslední dobou se vede vášnivá debata o zařazení intersex sportovců, u nichž není zřejmé, ve které kategorii mohou závodit. Hledá se vědecky podepřená hranice. Není ale vymezování této linie spíše filosofický problém?

Je to určitě filosofická otázka, protože věda vám neposkytne odpověď. Přestože se většina lidí dělí podle pohlaví do dvou základních skupin na muže a ženy, není to černobílé. Sport by nejraději měl narýsovanou jasnou, ostrou hranici. To ale neodpovídá realitě. Vždy se jedná o výsledek procesu rozhodování, podle jakého kritéria rozlišíte, kdo je žena a kdo je muž. Věda vám dá data, ale vy musíte rozhodnout. A závěr bude vždy určitým způsobem nahodilý a bude někoho znevýhodňovat. Nefunguje to tak, že se doberete jednou provždy ke klíčovému kritériu a navždy hranici určíte. Podobné je to u váhových kategorií. Proč mít hranici šedesát kilogramů, a ne pětašedesát? Je zde určitá nahodilost, ale vychází se z přiměřenosti této váhy pro většinu lidí. Při rozhodování musíte ale překonat nejeden problém – například jak zahrnout rozdílnost v podobě různých skupin, tedy jak budete hranici určovat v mezinárodním sportu, když se některé národy od sebe výškou a váhou značně odlišují? Konečné rozhodnutí není dané daty, ale snahou o nalezení co nejrozumnějšího řešení, aby bylo umožněno sportovat co nejvíce lidem.

Jak se vy osobně díváte na způsob, jakým je mediálně rámcována debata o intersex sportovcích?

Řekla bych, že její podobu určuje právě i skutečnost, že se do ní zapojuje více vědců než filosofů a je vedena na základě výsledků výzkumů. Sport byl odjakživa založen na rozdílu mezi pohlavími, nikoli gendery, jak se někdy nesprávně říká, základní bylo rozlišování na základě tělesnosti, a ne sebeidentifikace. Diskuse je v této oblasti vždy těžká, protože každý sport dává jinou výhodu tomu kterému pohlaví. Většina sportů straní mužům, ale míra se liší třeba u ragby a skoků do vody. Výzkumy vlivu pohlaví na výkon se navíc potýkají s otázkou, jak je vůbec provést, protože intersex sportovců je velice málo, některé sporty tuto skupinu lidí neregistrují a možná nad ní ani nikdy neuvažovaly. Svým způsobem je tato diskuse nesmírně zajímavá, byť je velice vyhrocená, protože nás to nutí se nad onou problematikou vůbec zamýšlet. Teprve začátkem jedenadvacátého století se toto téma začalo diskutovat více do hloubky, předtím federace ustanovovaly různá kritéria pro identifikaci žen a pořád to nefungovalo, opakovaně se ukazovaly problémy, které se bytostně dotýkaly životů některých elitních sportovkyň. Následné zrušení testování žen však začalo přinášet další potíže. Lidi sice nelze rozdělit čistým řezem jen na muže a ženy, zároveň to ale neznamená, že nemůžete mít ve sportu tyto dvě kategorie. Rozdíly mezi výkonností mužů a žen jsou dnes v některých sportech obrovské, a tak je toto rozdělení třeba.

Nebylo by řešením vytvoření takzvané třetí genderové kategorie vedle mužské a ženské?

Přineslo by to nové potíže. Za prvé není dost lidí, kteří by v této kategorii sportovali, takže by to poznamenalo úroveň soutěže – chyběla by zkrátka rivalita. Když máte velkou základnu, soutěž se vždy zlepší. Dále by bylo těžké zabránit velkému množství předsudků vůči takové kategorii, mohlo by to vést k negativnímu pohledu na tuto skupinu sportovců, což není žádoucí. A další otázka zní: Kdo by tam patřil? Jak by se určila kritéria, na jejichž základě by do této kategorie sportovci náleželi? Kategorie ve sportu nefungují na principu subjektivního zařazení, ale na základě nějakých předem určených objektivních měřítek. Když máte sport zvýhodňující muže, nemusíte je testovat, protože se jedná o tu nejvyšší možnou kategorii výkonnosti. Když chcete dát možnost zvítězit i ženám, tak pro ně musíte vymezit kategorii a určit kritéria, na jejichž základě do ní budou zařazovány. A tím se vyloučí muži, ale také intersex lidé. Tentýž princip by platil pro kategorii intersex sportovců – jaká kritéria by se pro tuto kategorii určila? Představa, že se založením třetí kategorie vše vyjasní, je mylná. Zbavíte se některých stávajících problémů, a najednou zjistíte, že se objevily další.

Učíte filosofii na sportovní fakultě. Vaši studenti jsou z podstatné části sami aktivní sportovci. Jaká má vaše pedagogická činnost v tomto prostředí specifika?

Záleží na úrovni studia. V prvním ročníku se snažím, aby si studenti uvědomili, co je sport a jak tato aktivita funguje. Protože to, že jste sportovec, ještě neznamená, že rozumíte základům sportu. Zásadní jsou pravidla, která nejsou dána přirozeně, ale jsou výsledkem dohody mezi lidmi. Když sportuje malé dítě, napodobuje ostatní a i bez explicitní znalosti pravidel a pochopení jejich zásadního postavení ve sportu dokáže být součástí hry. Spousta mladých sportovců nemá ani ponětí, že sport je možný jen jako výsledek jejich vůle dodržovat pravidla vytvořená tou kterou federací. Přitom dodržování pravidel nespočívá pouze v čestnosti sportovců. Jde také o vzájemnou důvěru mezi nimi a uvědomění, že bez respektování pravidel se boří celá sportovní aktivita. A když potom ve vyšším ročníku učím etiku sportu, zaměřuji se už více na jednotlivé komplexnější otázky, například na to, jak těžké je pravidla vytvářet a jaké mají důsledky pro naše jednání. Napřed vystavím systém celé sportovní aktivity a potom se podrobněji zabývám těžko řešitelnými problémy. Snažím se, aby studenti chápali složitost života, že věci nejsou černobílé. A aby se dokázali zamyslet nad tím, jak sport funguje a jaké má limity, a uvědomili si, jak těžké může být na tyto otázky odpovídat.

Doufat v oslnění

Ke korespondenci Houellebecq–Lévy

Zkraje bude dobré vysvětlit, kdo že to v knize Veřejní nepřátelé (Ennemis publics, 2008) sekunduje světoznámému spisovateli Michelu Houellebecqovi. Bernard-Henri Lévy, jehož jméno bývá zkracováno na BHL, je ve Francii řazen do skupiny často pejorativně označované jako „mediální filosofové“, jež tvoří protipól akademické filosofii. Jednoduše řečeno, jde o myslitele, jejichž polem působnosti nejsou kongresy a odborné časopisy, ale spíše široce sledovaná média a sociální sítě. Pro ilustraci: sám BHL má na twitteru okolo 125 tisíc sledujících, jiný mediálně úspěšný filosof, Michel Onfray, něco přes sto tisíc.

Kritici upozorňují, že místo rozhledu v současných filosofických debatách je u těchto mužů oceňována spíše schopnost důvtipně promlouvat na rozmanitá témata – ať už jde o strukturu mysli, Heideggera, bioetiku, existenci Boha či propojování všech uvedených položek s jakýmkoli problémem současnosti. BHL tak často čelí námitce, že si osobuje roli jakési studnice moudrosti a že efektně stylizované, ale nezřídka inkoherentní odpovědi poskytuje také na otázky, o nichž před jejich položením zjevně nikdy nepřemýšlel.

Roztavený křemen

Jak je zřejmé nejen z řady explicitních zmínek v knize, nejde o soukromou korespondenci, na jejímž konci by protagonisté dospěli ke zjištění, že její obsah by mohl mít hodnotu nejen pro ně samé. Rozhovor v dopisech, podobně jako všechny Lévyho prezentace, byl naopak od začátku koncipován jako výstup pro širší čtenářské vrstvy a předem bylo plánováno (i na Francii velkorysých) sto tisíc výtisků. Aby nic nezůstalo náhodě, vydání knihy předcházelo několik úspěšných „marketingových tahů“, spočívajících především v kombinaci pomrkávání a tajnůstkářství ze strany nakladatelů.

Jean Birnbaum z deníku Le Monde tak přiléhavě označil Veřejné nepřátele za „komedii“, přičemž zmínil zjevnou stylizaci autorů do snadno srozumitelných rolí. Na jedné straně sebevědomý intelektuál, na straně druhé depresivní romanopisec, oba údajně nenávidění či opovrhovaní kdekým. Divadelnímu pojetí knihy ostatně odpovídá fakt, že sami autoři rozhovor několikrát veřejně performovali.

To vše by mohlo být velmi nezajímavé, kdyby BHL a Houellebecq nebyli složitější osobnosti než role, které si pro sebe v knize vyhradili. V některých pasážích se zdá, že především Houellebecq je takřka proti své vůli nucen k výrokům, které původně neměl v plánu. Zde bychom mohli dát nový smysl podobenství, v němž spisovatel přirovnává korespondenci ke kopání tunelu: „Mám pocit, jako bych ponořený do tmy razil tunel a slyšel, jak razíte svůj na druhé straně. Můžeme však doufat v náhodu, úder krumpáčem do roztaveného křemene a náhlé oslnění.“ Nechme stranou skutečnost, Houellebecqem snad přehlédnutou, že z roztaveného křemene lze jen obtížně vykřesat jiskru. Důležité je, že kniha ono oslnění čtenářům skutečně přináší, ale asi na jiném místě, než by si autoři přáli.

Coming out aneb vstříc zániku

Jak známo, pro Houellebecqův jazyk není typické, že by v sobě nesl komplexní významy vyžadující nuancované vyjadřování. Autorovy myšlenkové pochody jsou často strohé a snadno čitelné, každým jeho příběhem takřka prosvítají. Houellebecqa tak můžeme vnímat jako protiklad jiného držitele Goncourtovy ceny, Pascala Quignarda, který ve svých knihách pečuje snad o každý lexém – jeho věty dokážou naráz asociovat platónskou prózu, shakespearovskou komedii a rozhovor francouzských logiků ze 17. století. Ostatně právě díky těmto svým schopnostem se Quignard na rozdíl od Houellebecqa nikdy nestane globálně úspěšným autorem.

Jak to souvisí s Veřejnými nepřáteli? Houellebecq se zde na rozdíl od BHL ocitl v paradoxní situaci. Pro druhého uvedeného je žánr eseje každodenním údělem, Houellebecqa naopak nutí do nezvyklé pozice někoho, kdo musí formulovat své strohé názory přímo, bez doprovodného příběhu, který by jim dodával na zajímavosti a přesvědčivosti. Houellebecq tak v jistou chvíli provádí světonázorový coming out, který však – zcela v nesouladu se zásadami tohoto řečového žánru – není příliš omračující. Čtenář je upozorněn, že mnohé zásadní hodnoty spějí nezvratně k zániku, a proto je dobré být konzervativní a hájit alespoň těch pár hodnot, které ještě nezanikají. Marné je pak snažení různých aktivistů, kteří chtějí svět zachraňovat a zlepšovat. Jako určité ctnosti vnímá Houellebecq naopak ideologickou zdrženlivost, apatii a nečinnost. Tyto postoje samozřejmě nikomu nevnucuje, ale sám se jim důsledně oddává.

Zde se věci začínají komplikovat. Je třeba upozornit, že BHL není pouze mluvka, který by veškerý svůj čas trávil sebeprezentací v médiích a na sociálních sítích. Jakkoli může u akademických filosofů vyvolávat posměch, platí, že svou popularitu využívá k veřejnému působení, které už nejednou mělo důležitý dopad. Například v roce 1992 se François Mitterrand na podnět BHL odebral do Sarajeva a začal se angažovat v zajištění humanitární pomoci obléhanému městu. Také díky dokumentu, který BHL o konfliktu natočil, a díky proslulosti jeho osoby vstoupila sarajevská tragédie do širšího povědomí. Obdobně upozorňoval na etnické čistky v Kosovu, během ruského útoku na Gruzii v roce 2008 se do země vydal, aby konflikt mohl popsat na základě přímé zkušenosti, a letos strávil delší čas na Ukrajině a využíval svůj vliv k podpoře napadené země.

Lze očekávat, že člověk s takovou náturou bude chtít zkoumat, jak vážně Houellebecq míní svůj svérázný pesimismus kombinovaný s apatií. Na základě zkusmo kladených otázek se Houellebecq nebojí přiznat, že například akce francouzského odboje za druhé světové války nepokládá za „příliš zajímavé“ (odkazuje na scénu spatřenou jeho otcem, kdy dva odbojáři v pařížském metru zastřelili německého důstojníka). Odbojem vzývaný ideál Svobodné Francie mu říká stejně málo jako osud francouzské demokracie dnes. V Houellebecqově odporu k jakémukoli angažování pak českého čtenáře zaujme, že se věhlasnému autorovi „dělá zle“ z kritiků „mnichovského ducha“ a naprosto chápe, že Francouzi nechtěli bojovat.

Když se otázky přesunou blíže k současnosti, Houellebecq upozorní, že ruská vláda je „v souladu se svým lidem“, a podle všeho kvituje, že Rusové považují výtky vůči postupu Ruska v Čečensku za nepřijatelné vměšování Západu. V Houellebecqových očích se přitom Rusko za Putina a Medveděva rozhodně nepropadlo do „kulturní pouště“: „V četných [ruských] knihkupectvích existuje světová literární produkce… Knihy jsou kvalitně vyrobené a vytištěné… a cenově dostupné, rozumí se pro ruské peněženky. (…) Rusové určitě nemají pocit, že žijí v demokracii; myslím, že dost obvykle je jim to šumák, a kdo jsem já, abych jim to vyčítal?“

Náhodný odboj

BHL následně pokládá za nutné si ověřit, zda Houellebecq ve jménu své ideologické neangažovanosti třeba neklade na roveň nacistickou ideu a Svobodnou Francii a jestli de facto neschvaluje Putinův explicitně vyjádřený záměr „zlikvidovat Čečence do posledního muže“. Houellebecq poznamená, že tento postup považuje za „vnitřní záležitost Ruska“ a že „stejně jako Goethe“ nemá rád nepořádek, přičemž ona akce francouzského odboje proti nacistickému důstojníkovi takovým nepořádkem byla: šlo vlastně o náhodné zabití.

BHL shrne Houellebecqovy bizarní a průběžně překrucované názory do hořkého závěru: „Nebudeme rozmazávat příběh německého důstojníka zastřeleného v metru: tváříte se, že nechápete, že střílet v roce 1943 uprostřed Paříže na německého oficíra není tak úplně ,zabít někoho náhodně‘ – budiž. Ani otázku ubohých Čečenců, kteří, zdá se, nikoho nezajímají a mají právo, i ve vašich očích, leda umřít a nikoho přitom moc neotravovat.“ Zdá se, že také Houellebecq je z důsledků svého pohledu na svět poněkud vyveden z míry a přes svůj proklamovaný odpor k sentimentu připustí, že je vlastními názory mírně rozrušen: „Najednou mi to, co jsem právě napsal, připadá trochu smutné… Ach jo, nějak se v tom plácám; pokusím se pouštět do lehčích témat.“

V knize je více míst, kde si čtenář není jistý, zda čte názory jednoho z nejsledovanějších autorů současnosti, nebo výroky některého z přispěvatelů tzv. alternativních médií. Pokud bychom srovnali Houellebecqovy úvahy s tím, jakým způsobem se mimo své literární dílo dokázal vyjadřovat například jeho mladší vrstevník David Foster Wallace, byl by jeho obraz ještě tristnější. Houellebecq působí doslova jako Candide naruby: hájí poněkud naivní víru, že vše spěje k zániku. Následně se musí vyrovnávat se zjištěním, že realita je komplikovanější.

Možná by bylo zajímavé sledovat, kdyby jeho příznivci začali objasňovat, proč právě tohoto muže vnímají jako „kontroverzního“ spisovatele, který nám údajně sděluje jisté nepříjemné pravdy. Názory podobné Houellebecqovým se vcelku běžně toulají po internetu. Proč tedy tolik chvály pro Houellebecqa? Současnou francouzskou literaturu tvoří také řada autorů a autorek, kteří umějí nabídnout víc než poněkud nedomyšlený nihilismus a teatrální odpadlictví, například Marie NDiaye, Ivan Jablonka, Philipp Lançon či Virginie Despentes. Je skutečně z čeho vybírat – a možná právě zkušenost s Veřejnými nepřáteli povede k tomu, že se nakladatelé, kritici i čtenáři, u nichž se z naslouchání Houellebecqovi stal svého druhu zvyk, začnou poohlížet jinde.

Autor je filosof a komparatista.

Jaroslav Kovanda: Spolhaus

Jenny Hval: Classic Objects

Martin Reiner: Městská galerie

Město jako budoucnost Země

Je pokračující urbanizace světa nevyhnutelná?

Německý filosof Peter Sloterdijk v knize Im Weltinnenraum des Kapitals (Ve vnitřním světě kapitálu, 2006) říká, že procesu globalizace jsou vlastní znepokojivé tendence domnělé autonomnosti a samospásnosti. Sloterdijkova pozorování můžeme vztáhnout i na jiný, také domněle samospásný proces: na urbanizaci. Město a jeho planetární expanze se podle některých stává údělem lidstva, materializací nešťastného průniku historie lidského rodu s geohistorií země, jenž bývá nazýván antropocén. Budeme-li vycházet z předpokladu, že je antropocén věkem člověka a město produktem lidské přirozenosti, jak tvrdil například sociolog Robert Ezra Park, můžeme si pak dovolit město interpretovat zároveň jako příčinu i řešení našich současných problémů.

Neoliberální pharmakon

Program OSN pro lidská sídla UN-Habitat každoročně vydává zprávu, v níž se zabývá současným stavem i rozvojem světových měst. Dokument vytváří podklady pro globálně sdílené a transparentní politiky a opatření, které mají města dovést do stavu sociální a ekologické udržitelnosti, a také nastavuje parametry debaty, reprodukuje a udržuje konsenzus a určitou hegemonii urbánní agendy. Městskou otázku ovšem rámuje neoliberálním rozvojovým diskursem a operuje s konkrétní ideologickou představou města a především urbanizace.

Právě díky těmto výročním zprávám se o 21. století mluví jako o epoše měst. Tato donekonečna opakovaná teze je základem dominantního metanarativu, jímž interpretujeme současnou situaci na Zemi. V dokumentu OSN tak čteme, že dochází k „bezprecedentnímu přechodu od převážně venkovského k převážně městskému způsobu života: v městských oblastech žije již více než 55 procent světové populace a do poloviny století se toto číslo zvýší na 70 procent“. Tento proces je předkládán jako přirozený a nevyhnutelný, musíme se mu tedy přizpůsobit, využít ho v náš prospěch a vnímat ho nikoli pouze jako ekologickou a sociální hrozbu, ale i jako příležitost k rozvoji. Ostatně podle dominantní a tradiční interpretace je město historickým barometrem i motorem růstu a indexem ekonomické i sociální prosperity a změny, a proto se „rozvoj lidských sídel a řízení urbanizace staly prioritními úkoly pro mezinárodní společenství a Organizaci spojených národů“. Město je tak chápáno jako pharmakon, jako jed a zároveň i lék, který může zachránit svět.

Zvládneme-li ukočírovat tento rozjetý stroj na bohatství a přebarvit ho na zeleno, máme prý vyhráno. Zcela v intenci neoliberální ideologie udržitelného růstu, který program UN-Habitat nabízí, tak budeme údajně moci snižovat emise oxidu uhličitého a zároveň zvyšovat ekonomickou prosperitu, a tedy i sociální stabilitu (sic!). Města se stala hlavním ideologickým a realizačním nástrojem radikálních politických, ekonomických a plánovacích řešení. Řada nových městských tropů, jako udržitelné město, zelené město nebo smart city, slouží k udržování utopické představy, že městské plánování může vyřešit současné krize. Tuto neoliberální rozvojovou pohádku a její kruhovou logiku vidíme především na globálním Jihu. Ať už jde o pochybné realizace rozsáhlých industriálních koridorů v Indii nebo extrémně rychle rostoucí města a privatizované enklávy v Africe, jejich hlavní funkcí je vytvářet nová místa, kam lze přesouvat globální investiční kapitál.

Místo města urbanita

Proč teze o „epoše měst“ podstatu problému nikterak neosvětluje, a naopak přispívá k jeho prohlubování? Její předpoklady jsou totiž chybné. Ideologii růstu doplňuje špatně pochopeným charakterem urbanizace jakožto navyšováním městské populace. Tím, že automaticky předpokládá souvislost mezi městem a bohatstvím, zastírá existenci zásadnějšího vztahu mezi městem a jeho zázemím, potažmo venkovem. Jak ukazují některé kritické proudy výzkumu v oblasti urbánních studií, je třeba od sebe oddělit expanzi měst a urbanizaci jako domněle zaměnitelné procesy.

Výzkumníci z chicagské platformy Urban Theory Lab v čele s Neilem Brennerem a Christianem Schmidem poukazují, že formy a koncepty vycházející z dominantního narativu nedokážou funkčně postihnout současné urbánní procesy. Podle nich je třeba vrátit se k hypotéze o kapitalistické planetární urbanizaci, kterou na počátku sedmdesátých let 20. století předložil francouzský filosof a sociolog Henri Lefebvre. Podle něj nepotřebujeme novou teorii města, ale teorii urbanity, která překonává tradiční epistemologický i ideologický rozštěp města a venkova. Zásadním pojmem by měla být urbánní struktura. Město se stává pouze jedním, jakkoli důležitým bodem v rozsáhlé urbanizované krajině, která je výrazem současné kapitalistické prostorové organizace světa.

Dynamiku urbanizace nelze redukovat na rozšiřování urbánní struktury na okraje měst nebo do jejich zázemí. Brenner a spol. se prostřednictvím konceptuálního rozlišení mezi koncentrovanou a rozšířenou urbanizací nebo – řečeno s Lefebvrem – implozí a explozí snaží vystihnout vztahovou souhru mezi aglomerací (tedy tím, co obecně označujeme jako město) a jejím zázemím, včetně domněle přírodních zón pouští, oceánů či hor. Tato dynamika má svou orientaci, která je dána dialektikou center a periferií: aglomerace nikdy neexistují bez rozmanitých periferií propojených mezikontinentální logistickou matricí a kolosální infrastrukturní konfigurací, které dodávají potraviny a suroviny, vodu i energii a jsou zónami rekreace i vykořisťování. Na jedné straně má tato dynamika tendenci vytvářet bezpečný prostor pro kapitál, na druhé produkuje jinakost, ze které kapitál čerpá, nebo ji marginalizuje. Tyto urbanizační procesy také vytvářejí a uvádějí do pohybu nové formace nelidského světa, například masivní intenzifikací průmyslové živočišné výroby a drastickým zjednodušením agroekologické krajiny za účelem podpory monokulturních zemědělských plantáží.

Ale i teorie kapitalistické planetární urbanizace má své kritiky. Historik a architekt Ross Exo Adams upozorňuje, že neodpovídá na otázku, co je urbanizace. Brennerova kritika exceluje při popisu rozmanitých projevů urbanity (nebo urbanizace), zároveň jde ale stále jen o kategorii deskriptivní empirické analýzy. Urbanitu lze pouze mapovat, porovnávat a kategorizovat na základě jejích efektů, naše zkoumání se tak už vždy odehrává v jejím rámci. Adams také Brennerovi vyčítá, že globální urbanitu vnímá v podstatě jako materiální a prostorový korelát jiné totality: kapitalismu. Urbanita pak zůstává politicky neutrální kategorií zapřaženou do služeb kapitálu. Podle Adamse spolu urbanizace a kapitalismus sice souvisejí, působí ale spíše paralelně a bez jasné hierarchie.

Adams v knize Circulation and Urbanization (Cirkulace a urbanizace, 2018) tvrdí, že historie urbanizace nezačíná ve městě. Jde o odlišný, historicky situovaný typ prostorově-politického uspořádání, který odvozuje své techniky a technologie především z raně novověkých forem (státně) teritoriálního vědění, koloniálních praktik územního plánování a námořní geografie. Poprvé se však stal vědomě aplikovaným a reprodukovatelným v 19. století díky liberalistické ideologii cirkulace. Ačkoli idea cirkulace má v evropském myšlení mnohem delší historii, teprve v 19. století ztělesňuje jakýsi radikální idealismus a příslib otevření zcela nového prostoru, v němž technologie pohybu (energie, informací, lidí) vázané materiálními infrastrukturami byly rovnocenné prostředkům sociálního a ekonomického osvobození a pokroku. Stává se tak dominantním principem (nejen) městského plánování a dodnes platí jako nezpochybnitelná pravda. Jinými slovy, cirkulace se jeví stejně novátorská a sebepotvrzující jako samotná modernita. Urbanitu lze tedy definovat jako mocenskou, teritoriální techniku, která váže správu života na infrastrukturu a pokračuje jako projekt vytvoření jednoho kontinuálního globálního systému sociální, politické a ekonomické kontroly.

Nový světový prostor

V knize zmíněné v úvodu Peter Sloterdijk také píše, že se zámořskými „objevy“ a novou koloniální správou vzniká lokačně-prostorové myšlení. Vše v tomto nově objeveném globálním prostoru se stává domněle dostupným v imperiální síti cirkulace zboží a lidí. A my můžeme ve světle předchozích teorií dodat, že toto lokačně-prostorové myšlení je dnes plně urbanizováno. Ale zatímco Sloterdijk zůstává u předpokladů takto sjednoceného světa jakožto homogenního prostoru, analýzy planetární urbanizace poskytují komplexnější obraz globální mocenské geografie. Jak tvrdí antropolog Gastón Gordillo, jde o „nesmírně rozmanitou, diferencovanou, ale přesto propojenou konstelací uzlů a komunikačních kanálů“ se svými místy mocenského tření, sociální exkluze a ekologické destrukce. Současná kritická imaginace, zaměřující své síly k pochopení urbanizačního procesu, tak bude muset zahrnout i oblasti a měřítka dříve netušená a začít zkoumat i v oblastech neměstských. Především je pak třeba zbavit urbanizaci její domnělé samozřejmosti na úrovni přírodního zákona a ukázat ji jako ideologii a praxi podřízenou mocenským konstelacím.

Autor se zabývá urbánní teorií a antropologií.

minirecenze

Karel Kuna

Agentura a další povídky

Paper Jam 2021, 140 s.

O Karlu Kunovi (nar. 1970) se na záložce jeho druhého prozaického souboru Agentura a další povídky píše jako o člověku, který věří, „že knížky jsou jedna z nejlepších cest k sobě i k lidem“. Vzhledem ke skutečnosti, že Kunův prozaický debut Cestou do Malšic vyšel již téměř před dvaceti lety, se můžeme domnívat, že autor se psaní věnuje čistě pro radost, nikoli pro výdělek nebo kvůli ministerským grantům. A je to na jeho povídkách dobře patrné, jsou to texty, které působí velmi přirozeně, dá-li se něco takového o uměleckém (tedy umělém) díle prohlásit. Jsou psány „obyčejným“ jazykem, jejich děj postupuje poklidně vpřed, nedochází tu k překvapivým zvratům ani nečekaným pointám. Ve výsledku se Kunovy příběhy čtou plynule, aniž by tato čtivost znamenala podbízení čtenáři. Soubor obsahuje titulní novelu a sedm nepoměrně kratších próz, které jsou většinou založeny na bystrém vnímání skutečnosti, jež je s lehkou uměleckou licencí převáděna do fikce. Nejrozsáhlejší text zdařile navozuje obskurní atmosféru devadesátých let, kdy vznikaly soukromé firmy a agentury jako houby po dešti, aniž by vlastně byla známá náplň jejich podnikatelské činnosti. Novela má pro svoji bizarní atmosféru a také nevysvětlitelnost jednání zaměstnanců agentury silný kafkovský nádech. Všechny Kunovy texty se vyznačují dnes spíše výjimečným rysem: na nic si nehrají, nesnaží se předávat poselství, natož aby byly výplodem angažovaného psaní. Přinášejí prostě – bez jakékoli ironie – příjemný čtenářský zážitek.

Erik Gilk

Jaroslav Kovanda

Spolhaus

Dauphin 2022, 272 s.

Básník Archlebova svým novým románem čtenáře nezklame. Jsme opět ve Zlíně a tak trochu na venkově, opět na počátku časů rozvíjející se regionální metropole. Líbí se mi především ten zvláštní jemný pohyb, jehož je třeba pro chůzi na laně. Básník nakračuje opatrně: kult Zlína jako města s výjimečnou historií se mu podaří udržet, vyvažuje ho ovšem líčením, kterak se ve čtvrtdomcích rodila vzpoura. Proces tichý, ale kontinuální, narušující vespolnou idylu dobrotivého chlebodárce a proti němu se spiknuvší komunistické lůzy; takhle se píše historie v duchu devadesátých let, i v tom má čtenář jistotu, že se s románem nesplete. Je ovšem potřeba vnímat, že ani tlak veřejného mínění, jež i po sto letech s vděčností vzhlíží k otci Tomášovi, nedokáže onen intuitivní odpor namířený proti mašinizaci lidí jednou provždy vytlumit. Pokud jde o román samotný, jeho látka je podána formou rekonstrukce vzpomínek, promítnuté do reflexivní vrstvy současnosti. Rozhodně se nejedná o žádný experiment – pokud tedy někdo čeká opakování Gumového betléma (2010), bude lehce zklamán. Než ovšem Spolhaus odloží, snad si všimne alespoň toho, že vypravěč tentokrát hovoří s městem v dialogu a nesnaží se jej uzavřít v klíči románové konstrukce; je jaksi přesnější, s vyšším citem pro postavy a pro melancholický obraz takřka dokonalého univerza, které se nicméně musí brzy zhroutit. Dvojí časová vrstva sice dává jistou naději, že nebude zle napořád, přesto ale není snadné zbavit se dojmu, že zlaté časy jednou provždy skončily. I ve Zlíně.

Jakub Vaníček

Martin Reiner

Městská galerie. Obrazy s příběhem

Druhé město 2021, 88 s.

„Městská galerie v brněnském Bronxu bude největší pouliční galerií ve střední Evropě,“ zní motto katalogové publikace o uměleckém projektu z ulic Cejlu. V úvodu jsme seznámeni se zahraniční inspirací velkoplošných obrazů neboli muralů. První část je věnována svízelné cestě od nápadu k plánování, druhá pak popisuje vytváření devíti muralů. Mám ale za to, že důležitější je tu kontext. Pejorativní označení Bronx získala lokalita v době, kdy ji obývali víc než z poloviny Romové. Název jí dává punc jinakosti, jako by to byla fasáda, na kterou lze namalovat cokoli, včetně děl předních českých umělců. Na otázku, proč by měla být galerie zrovna tady, Reiner odpovídá: „V Bronxu mám od roku 2010 byt (…) Moje babička chodila do Sokola na Francouzskou, moje matka studovala na stejné ulici vyhlášenou textilní průmyslovku. Ta čtvrť tehdy vypadala jinak než dnes, jinak než v dobách romského ghetta (…) Městská galerie je pokračováním mého celoživotního vztahu k této městské části.“ Zlatý věk místního průmyslu dnes oprašují ve svých luxusních projektech developeři, aktérům činným v kultuře se zase hodí pojmenování evokující kriminalitu a koncentraci chudého minoritního obyvatelstva. V toponymu Nový Bronx se ozývá až mesiášská potřeba lokalitu napravit a zachránit. Reiner má čtvrť evidentně rád, ale její název, potažmo identitu interpretuje tak, jak se mu zrovna hodí. Kontrast výrazných obrazů se zanedbaným veřejným prostorem zkrátka poukazuje především na exploataci.

Barbora Matysová

Jáchym Gondáš

Otevíratelky a úmluvy. Eseje o literatuře a společnosti

Malvern 2021, 85 s.

Eseje evangelického kazatele a pedagoga (nar. 1977) se pohybují mezi literární vědou, teologií a antropologií. Jde o tzv. nečasové úvahy, soustředěné na slova, jež knihy otevírají, a tím vyvolávají a povolávají „síly“ jako Bůh, Múzy, minulost či politická moc. Také ale prověřují některé „úmluvy“, tj. kulturní hry, návyky a vzorce – zde mimo jiné v oblasti dětské knihy jako existenciálního artefaktu, detektivky nebo arteterapie. Poznání se děje pohybem, stálým oddalováním a přibližováním, současnost je však prý posedlá distancí. Autor uvažuje o tom, jak četba otevírá a mění člověka v „přirozeném“ řádu světa („přečíst knihu a nezměnit se, to je nonsens“), pokouší se po mnoha jiných o rekapitulaci iniciačních knih Západu. Vychází z myšlenky, že povaha literatury je sekundární: literatura je odpovědí na slovo, ne slovem samým. Zabývá se vztahem díla a rituálu; „rituál vyvane, literatura zůstává“. Literární dílo je impulsem transformativní cesty, branou mysterijního procesu. Psané slovo ale selhává, slova vyhasínají. Na konci cesty slov zůstává ticho. Lze však namítnout, že poezie roste právě z ticha, do ticha přechází, ba tichem se stává – bez ticha není možná. Z mimeze vychází touha po autentičnosti, ale také vůle překonat vnějškovou či odvozenou realitu, třeba sestupem do niternosti či obratem pozornosti i výrazu k jinakosti a křehkosti. Gondáš se ve svých místy hutných, místy rozevlátých esejích dotýká hloubky: někdy ji však příliš rychle opouští právě tam, kde by bylo dobré setrvat.

Jiří Zizler

Neslýchané: Přítelkyně, která neexistovala

(Untold: The Girlfriend Who Didn’t Exist)

Režie Ryan Duffy, Tony Vainuku, USA 2022, 124 min.

Premiéra 16. 8. 2022 (Netflix)

Série pěti sportovních dokumentů Neslýchané patřila loni k tomu nejlepšímu, co se v dokumentaristice na mainstreamových streamovacích službách objevilo. Za cyklem produkčně stojí bratři Maclain a Chapman Wayové, tvůrci vynikající série Wild Wild Country. V každém díle zpracovávají jeden fenomén ze sportovních dějin, přičemž většinou jde o události, které mají širší kontext a vypovídají něco o povaze vrcholového sportu, o médiích, případně o pozadí sportovního průmyslu. Letos se série vrací se čtyřmi novými epizodami, z nichž první se zaměřuje na příběh původem havajského hráče amerického fotbalu Mantiho Te’a, jemuž prakticky zničila kariéru kauza související s catfishingem. Dokument je postavený v zásadě na střídání dvou mluvčích – Te’a a transženy Nayi, která vytvořila fotbalistovu falešnou internetovou přítelkyni. Stejně jako v předchozí sezóně tvůrci citlivě a nestranně rozkrývají komplexní a ambivalentní událost, jež má v podstatě tragický charakter. Od jiných sportovních či true crime dokumentů se Neslýchané odlišuje vedle značné péče o vizuální stránku také propracovaným zvukem. Vrstevnatý a takřka nepřetržitý hudební podkres, který je dílem třetího z bratrského autorského týmu, Brockera Waye, spolu s uhrančivou titulkovou sekvencí nočních tréninků, podmalovanou písní Your Sweet Love of Leeho Hazlewooda, dodává celé sérii melancholický nádech.

Antonín Tesař

Boarder X

The Museum of Vancouver, 1. 10. 2021 – 1. 10. 2022

Michael Langan je jedním z několika původních obyvatel Kanady, jejichž díla týkající se skateboardingu, snowboardingu a surfingu a vztahu těchto aktivit k jejich kultuře vystavuje městské muzeum ve Vancouveru. Langan, jehož rodiče zažili neblaze proslulé internátní školy, se v roce 2015 rozhodl založit firmu Colonialism Skateboards. Skrze skateboardy s motivy tematizujícími násilí a rasismus oficiální kanadské správy a katolické církve i prostřednictvím workshopů a volnočasových aktivit se snaží oslovit nejmladší generaci původních obyvatel. Aktuálně se jedná o nejkontroverznější společenské téma, které neuklidnil ani narativ o cestě smíření, posílený návštěvou papeže Františka na konci července, během níž se omluvil místním komunitám. Mezi požadované kroky patří zrušení doktríny objevu (Doctrine of Discovery), jež ospravedlňuje nadvládu křesťanů nad nevěřícími, digitalizace archivů umožňující přístup k informacím o zemřelých a především ekonomické odškodnění, jehož předpokladem je i zvýšení daní. S tím ale nesouhlasí některé kanadské farnosti, obávající se bankrotu, či imigranti, kteří tvoří silné jádro místní katolické církve a nechtějí platit za činy bílých Kanaďanů. Ačkoli je snaha o nápravu nerovností ve společnosti i konkrétně ve Vancouveru každodenně přítomná (v případě umělecké scény na úrovni grantů a veřejných zakázek pro původní obyvatele), obří komunita drogově závislých, již ve velké míře tvoří právě původní obyvatelé, nebo zchudlá čtvrť Skvomišů (Indiánská rezervace Capilano č. 5) s čističkou na okraji napovídají, že to bude ještě dlouhá cesta.

Marianna Placáková

Děda

Ptačí sněm

Psáno z reprízy na festivalu Kočí v Chotči 12. 8. 2022

Hledání pravého krále, touha nalézt předurčeného a vyvoleného, někoho, kdo bude schopen vzít z nás břímě zodpovědnosti za vlastní bolestivá a nedokonalá rozhodnutí, to je hlavním námětem perské bajky mystika Faríduddína Attára z 12. století. Metaforický příběh Ptačí sněm zaujal i divadelní skupinu Děda (Daniela Grohová, Markéta Labusová, Simona Suchanová, Anežka Matoušková, Jana Nunčič). Obsazení inscenace se proměňuje podle toho, kdo zrovna nerodí a nestará se o malé děti, a demokratičnost a zastupitelnost je tak ústředním poselstvím díla v tematické i realizační rovině. Stačí ostatně stropní žárovka, stůl, staré kolíčky na prádlo a tři ženy, které to vše oživí – především svým zpěvem. Ptáci-kolíčky se vypravují na dlouhou a nebezpečnou pouť, během níž většina z nich zahyne. Putuje se v dlouhé řadě, kolíčky jsou přepichovány do dubové desky, a jak padají, postupně jich ubývá. Z každé složky inscenace je přitom cítit spolupráce a tvůrčí konsenzus. A pointa příběhu to potvrzuje: společně činíme nejlepší možná rozhodnutí, to my všichni dohromady jsme nejlepší možní vládci. „Konečně spatřili Simorga a viděli, že Simorg jsou oni sami a že oni sami jsou Simorgem.“ Skupině pěti mladých žen se podařilo něco vzácného: vytvořit představení, jehož téma se dotýká všech, dokáže oslovit divadelního profesionála i náhodného kolemjdoucího, a které se dá navíc odehrát klidně i ve vašem obýváku. Pozvěte je, ať se o tom sami přesvědčíte!

Marta Martinová

Jenny Hval

Classic Objects

LP, 4AD 2022

Na základě nahrávek Jenny Hval by se dal napsat esej o působení slov v hudbě. Oceňovaná norská hudebnice, která se pohybuje mezi art popem a experimentálním folkem, ale má za sebou i gothicmetalovou zkušenost a na albu The Practice of Love z roku 2018 se inspirovala trancem, koneckonců kromě řady desek vydala také tři romány. Vztahu mezi písňovou a literární tvorbou se navíc věnovala i teoreticky, v diplomové práci nazvané Singing Voice as Literature. Není tedy divu, že svá alba často doprovází narativy, které její písně zasazují do určitého kontextu, případně posluchače navádějí k adekvátním interpretacím. Připomeňme alespoň konceptuální nahrávku Blood Witch z roku 2016, na níž Hval spojila témata menstruace a upírství. Umělkyně tak byla prezentována jako bojovnice proti patriarchátu a za svobodu ženské tělesnosti a sexuality. Její letošní, osmé album Classic Objects jako by měnilo směr: hudebnice zde zpívá o svém manželství, a to nikoli jako o instituci nesvobody. Posluchač se po této změně perspektivy musí ptát, do jaké míry texty písní reprezentují dané ideologické pozice a nakolik je autorka používá jako materii, z níž tvoří výraz na jiné než čistě jazykové úrovni. Ačkoli se Jenny Hval vždy poměrně výrazně angažovala, její hudba mluví jinou řečí. Současný německý filosof Dieter Mersch tvrdí, že k tomu, abychom dokázali sledovat způsob, jakým umění myslí, musíme v sobě kultivovat schopnost vnímat pohyby jeho vlastní materiality. A k tomu nové album Jenny Hval rozhodně vybízí.

Benjamin Slavík

Na hřbitovech je teď hodně živo

Ve větru

Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi

v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.

Asi kus plechu vlečený větrem po asfaltu.

Vítr mlátí do tvého domu, den za dnem.

Vstáváš stále ve stejný čas a stejnými

pohyby stavíš na čaj konvici s horkou vodou.

Oplachuješ si stejný obličej stejnýma rukama.

Odsypáváš trochu vloček do stejné misky

jako včera, jako vždy. Oblékáš se a vítr

atakuje dům. Sedíš u stolu, snídáš

na stejném místě a vichřice po hrstech hází

do oken směs prachu a deště.

Praská v krovech.

Děti ještě spí v zadním pokoji a vítr venku

serval koruny všech stromů. Zlomené pahýly

ti teď mávají. Obouváš se. Musíš jít ven.

Kvůli dětem. Jen kvůli nim, říkáš si.

Děti musí jíst, musí jíst za každou cenu,

uděláš cokoli, cokoli tam venku uděláš, aby

tvoje děti mohly jíst. A vichřice venku láme

stromy jeden za druhým. Večer se

vracíš domů

ohlušený, zbitý větrem. Zamykáš dům,

zouváš

boty pocákané blátem a krví. Myješ si ruce,

stejně jako včera, zašpiněné od krve a bláta.

Oplachuješ si z obličeje cizí krev,

horkou vodou

a mýdlem vymýváš tu špínu ze stažených pórů.

Každý den ve stejnou chvíli stavíš tašku

s jídlem

na kuchyňskou linku. Voláš děti ke stolu

stejným

hlasem každý den a vítr bouchá do dveří.

Po večeři ukládáš děti k spánku a pak sám

stojíš před rozklepanými tabulkami

setmělých

oken a posloucháš hukot větru. Uléháš pozdě

večer ve stejné poloze jako vždy, vyčerpaný,

uléháš za stejně zběsilých zvuků jako včera.

Budíš se na zazvonění mezi nehybnými věcmi

v domě. Venku hukot větru a tříštivé kvičení.

Dovolená

Měl jsem krásnou dovolenou.

Pěkně jsem se prospal a dopoledne

si řekl, že pojedu na koupaliště.

Do velké sportovní tašky jsem si zabalil

nafukovací slunce, nafukovací přírodu,

nafukovací vodu v nafukovacím bazénu,

nafukovací manželku a nafukovací děti

Lucinku a Petříka. Krásně jsme se

s manželkou

opálili pod nafukovacím sluníčkem.

Lucinka a Petřík skákali kolem nás

jako balónky.

Udělal jsem hezkých pár nafukovacích bazénů

a strávil skoro celý den u nafukovací vody

pod nafukovacími stromy. Odcházel jsem

z koupaliště ještě za světla.

Nejprve jsem vyfouknul děti a manželku,

pak vodu i s bazénem. Vyfouknout

přírodu mi dalo trochu práce,

musel jsem na ní klečet, aby se vešla

do sportovní

tašky. Nakonec jsem vyfouknul slunce.

Domů jsem se vrátil za soumraku,

odpočatý a trochu unavený. Otevřel jsem si

několik nafukovacích knih.

Mám rád hlavně nafukovací básně o přírodě.

Celkem snadno se vyfukují a lehce splasknou.

Nad nimi jsem si na chvíli zdřímnul.

Manželku a děti jsem nechal v tašce.

* * *

i ty bys mohl vydělat miliardy na derivátech

kdybys nebyl nula a lenoch

jak věděl už sociální darwinista

William Graham Summer

opilec na dně škarpy je přesně tam

kde má být

i ty jsi po právu tam kde jsi

a teď přemýšlej nad tím jestli si koupíš

raději cigarety

nebo chléb a hledej odpověď

v páté kapitole Bhagavadgíty

v epištolách svatého Pavla

ve čtyřech vznešených pravdách ale nikdy

nikdy nehledej v první knize Kapitálu

* * *

diváci tady u nás ani u televizních

obrazovek nemají komu fandit

běžeckou dráhu protínají

fronty na chléb a to po celé její

délce i běžci stojí ve frontách

na chléb vidíme aspoň že všichni

srdnatě dodržují pokyny ústředního

krizového štábu a ministerstva vnitra

o dalším průběhu a dění tady u nás

na závodišti vás budeme informovat

* * *

od té doby co přešlapuju

na místě z nohy na nohu

je celý život mnohem lepší

když můžu svobodně mrznout

ve frontě na chléb sám a sám

jako každý jiný tady i v jiných frontách

přešlapují lidé na místě z nohy

na nohu a dýchají čerstvý vzduch

* * *

možná tě to překvapí ale básníci

žijí ze vzduchu nejedí nechodí

do práce nepotřebují plat ani

mzdu natožpak honorář

už se o tom dlouho mluví teprve teď

je to prokázané a ověřené v praxi

básníci prostě žijí v oblacích

nemají nárok na střechu nad hlavou

už dávno jsme básníky vystěhovali

do oblak tam nahoře jim je dobře

Krysí zprávy

Lidé nemají co žrát

v době zavřených restaurací

a prázdných popelnic.

Počet zoufalých lidí rychle roste.

Navíc jsou agresivní,

a dokonce už se uchýlili ke kanibalismu

a požírání mláďat.

Lidé jsou savci jako vy nebo já,

a když jste opravdu, opravdu hladoví,

chováte se jinak. Většinou se budete chovat

velmi špatně.

Takže tihle lidé bojují mezi sebou

a dospělí zabíjejí mláďata v hnízdě

a kanibalizují na nich.

Kolonie lidí se vydaly i do ulic.

Zahnu za roh a vidím tak třicet lidí,

jak na něčem hodují uprostřed ulice.

Doporučujeme všem krysám,

aby nevytvářely podmínky,

které lidem vyhovují.

Například aby ucpaly díry,

kterými by lidé mohli vniknout mezi nás.

Nová epocha

Chodil jsem tenkrát každé ráno

stejnou cestou.

Jednoho dne jsem si všiml zvláštního

pohybu keřů.

Keře kráčely stále vedle mě,

aniž bych je mohl minout.

A takhle to začalo.

Vzrostlá bříza,

pod kterou jsem denně procházel,

změnila přes noc svoje místo.

Stála uprostřed obousměrné silnice,

jako by tam rostla celé roky,

a blokovala provoz.

Stromy opouštěly městské parky

a vydávaly se do ulic.

Pak se daly do pohybu i příměstské lesy

a po nich celé přírodní rezervace.

Teprve když projevily vlastní vůli

anorganické věci, nastal chaos.

Lidé uléhali večer do postelí,

ale probouzeli se na podlaze,

pod kuchyňskými stoly, nepoznávali

vlastní byty.

Chodníky vedly do polí,

vlaky svévolně vyjížděly mimo koleje,

mizely budovy.

Tisíce lidí v ulicích nemohly najít cestu domů,

přespávali venku

a každé ráno se probouzeli na jiném místě.

Viděl jsem asi dvoumetrovou kaluž,

zvedla se, postavila a řekla:

„Teď už mě nikdo nepřekročí, neplivne do mě

a neprojede mnou.“

Nebyla jediná.

Kaluže čekaly na zastávkách

na příjezd autobusů a tramvají,

aby se jimi vozily do zaměstnání a zpátky

do svých mělkých prohlubní,

kam večer vyčerpané uléhaly,

aby ráno zase čerstvé vstaly.

Také zárubně, podlahy a sklo

chtěly žít vlastním životem.

Každá zárubeň chtěla být branou do ráje.

Dveře se teď plazily po zemi a hledaly

nový smysl.

Na podlahu už nikdo nesměl šlápnout.

Podlahy čněly nade vším a zastřešovaly

celé to nové dění.

Sklům bylo těsno v okenních rámech,

opouštěla je, spojovala se do novotvarů

a vytvářela skleněné organismy

podobné medúzám.

I domy měly vlastní vůli.

Některé vystěhovaly nájemníky,

jiné je nechávaly v sobě dál bydlet.

Nejhorší bylo, když se dům zamiloval

do domu,

když stěna prostupovala stěnu v rytmických

nárazech;

nebo ten tříštivý rámus,

když se milovala různá skla;

nebo ty ohromné rány a praskot,

když na sebe žárlily stromy.

Po prvotním šoku z těchto událostí

lidstvo ztichlo a znehybnělo.

Pak si věci začaly stavět divadla z lidí.

Vyráběly z lidí hudební nástroje,

používaly je jako písmena

svých prvních eposů a básní.

Kronikář

Narodil jsem se na Marsu v roce 2183

jako Nula –

tak se nazývá živočišný druh, který se

ještě nějak

podobá bývalým lidem z planety Země.

Život na Marsu organizuje Inteligence,

je to samostatný řídicí systém.

Rozhoduje o replikaci Nul a jejich pohlaví.

Existují dvě kategorie Nul – bezpohlavní,

těch je většina, a pohlavní.

Všechny jsou replikovány uměle.

Jsem bezpohlavní Nula s funkcí kronikáře.

Mým úkolem je zaznamenat výsledky

práce Nul

v jiných funkcích.

Pak jsou zde výsadkáři – ti byli vybráni

a dopraveni ze Země na Mars.

Jsou to pozůstatky bývalých lidí, žijí v izolaci

a slouží jako rezervoár biologického materiálu.

Píšu tyto řádky pro Nuly,

které se jednou budou ptát na svůj původ,

ačkoli to není mým úkolem.

Nedokážu na tomto místě podat

vyčerpávající zprávu

o historii a původu Nul, chybí prameny.

Mohu jen sumarizovat to málo, co zatím víme.

Počátky našich dějin se částečně překrývají

s koncem

dějin bývalého lidstva.

Určující pro ně bylo období takzvané

migrace –

stěhování lidí z fyzické existence

do existence virtuální.

Tato migrace na planetě Zemi započala

ve větší míře

asi ve 30. letech 21. století

a pokračovala masivně během 40. let.

Lidé opouštěli svá těla

a zakládali alternativní existence ve virtualitě.

Následkem toho se fyzická realita stala

neobyvatelnou,

prudce poklesla obranyschopnost lidstva

a téměř vymizel reálný sociální život.

Ti, kteří zůstali ve svých tělech,

živořili na pokraji vymření.

Souběžně s tímto jevem se odehrál

kvalitativní skok

v oblasti výzkumu umělé inteligence

a první sériové výroby umělých lidí.

Starost o fyzickou skutečnost lidstvo

postupně zcela

přeneslo na umělé bytosti obdařené inteligencí.

V přibližně stejné době došlo k velkému

pokroku

v astronautice a vesmírném výzkumu.

Nejpozději v 50. letech docházelo ke spontánní

úplné emancipaci části umělých lidí.

Ti postupně převzali veškerou odpovědnost

za existenci lidstva.

Lidstvo bylo rozčleněno do různých kategorií

a nadále již nerozhodovalo o své budoucnosti.

Nuly vděčí za svou existenci

této vyspělé technologii.

Kromě Nul existují celé škály druhů

bývalých lidí.

Inteligence replikuje druhy mínusové

i plusové stupnice.

Rozdíl mezi jedincem Nula

a jedincem Plus jedna je asi takový,

jako byl rozdíl mezi bývalým posledním

člověkem

a historickým neandertálcem.

Právě my, nuloví jedinci, jsme evolučně

nejbližší bývalým posledním lidem

z planety Země.

Přesto je podle Nul na počátku pouze Nula,

jako by Nuly neměly žádnou minulost.

Dochované prameny však hovoří jasně.

Předpokladem vzniku Nuly je bývalý člověk.

Člověk se stal Nulou.

Teprve pak mohly vznikat od Nuly ostatní

druhy.

Automat

Prohrabal jsem kapsy,

naházel do něj všechny svoje mince,

pěkně jednu po druhý,

a zmáčknul Enter.

Celý se rozsvítil

a začala blikat okýnka s nabídkou.

Matka, otec, jasně,

sourozenec, proč ne, rodina, ok,

odbouchnul jsem to.

Potom škola, kamarádi, dobrý.

První lásky, jasně,

poslal jsem to tam.

A už to jelo.

Práce, ženy, manželka,

dítě, děti, milenka, rozvod,

další manželka, další dítě,

a práce a zase práce. Uf.

Co se dá dělat.

Okýnek ubývalo.

A už si je nevybírám.

Už to leze samo.

Bolest na prsou, infarkt, nemocnice,

další rozvod, další infarkt.

Hledám backspace.

Žádný není.

Mačkám červený tlačítko.

Chci vrátit aspoň drobný.

Do prdele, vůbec to nereaguje.

A najednou koukám,

jak otvor pro výdej pomalu vysouvá rakev.

Velká legrace

Život je velká legrace.

Mouchy možná obtěžují,

ale ne vždy mají náladu si hrát.

Zvířata se nikdy nenudí

a srny pokaždé strnou

před rozsvícenými reflektory aut.

Lidé se vraždí na potkání.

Aspoň se slušně pozdraví

a dají si přednost ve dveřích.

Život je velká legrace.

Jak pro koho, ovšem,

ne všichni pukají smíchy.

Ale zaručeně všichni zemřou.

* * *

Lidé se hromadně vrhají mezi hroby.

Přicházejí rodiny i s dětmi,

staví si domy, školy, nemocnice.

Na rozptylových loučkách rostou

správní budovy, knihovny, restaurace.

U pomníků padlých hrdinů vznikají

vodní nádrže, tepelné elektrárny.

Vyšlapané cestičky mezi náhrobky

nahradily obousměrné silnice.

Celá města se stěhují na hřbitovy.

Na hřbitovech je teď hodně živo.

Početní převaha živých nad mrtvými

je v těchto místech prostě šokující.

Neslýchané: Přítelkyně, která neexistovala

Sport jako avantgarda filosofie

Dokážeme docenit nejistotu a získat zpátky svou budoucnost?

Vztah filosofie a sportu není zrovna nejfrekventovanější téma, i když není ani zas tak neobvyklé. V příslušné literatuře se dá najít řada úvah, jež se stáčejí k čemusi jako „filosofie sportu“, tedy k filosofickým analýzám charakteru a role sportu v moderní době. Komercializace, instrumentalizace nebo byrokratizace moderního světa se nutně propisují i do sportovní sféry. Důraz na výkonnost, který vede k téměř úplnému odosobnění, s tím spojený doping, syndrom vyhoření, tělo vnímané jako předmět… Dalo by se libovolně pokračovat. A neměli bychom také zapomenout na fenomén diváctví: sport jako narkotikum, zvláštní ohlušenost a zaneprázdněnost dramatickou podívanou, která dnes ze sportu činí jakýsi zautomatizovaný spektákl podle předem určeného harmonogramu. Proti takovýmto formám úpadku pak bývají vyzdvihovány původní řecké ideály olympismu, kalokaghatie a podobně.

Všechny tyto úvahy mohou být podnětné a mají svůj význam – jen s tou výhradou, že o sport v nich jde vlastně až na druhém místě. Ten je zde jen jakýmsi exponentem kulturní kritiky, byť s určitým konkrétnějším zaměřením. Co kdybychom si ale položili otázku přesně opačnou, tedy nikoli co je na dnešním sportu upadlé a pokřivené, nýbrž co je na něm naopak stále živé? Co je onou vnitřní silou sportu, o niž se i deformující tlaky modernity rozlamují a na níž troskotají? Neozývá se v něm i přes všechen dnešní cynismus a vyprázdněnost přece jen něco podstatného? Tahle skrytá rezistence a stálé sebeobnovování sportu, byť vždy jen částečné a nedokonalé, je něco, v čem lze současný sport srovnat snad jen s uměním a do určité míry možná i s politikou. Jak by se naznačená změna perspektivy promítla do kritických úvah o moderní době?

Rodný list modernity

Zejména v našem prostředí, tak silně ovlivněném fenomenologií, může mít člověk někdy pocit, jako by za všechny nešvary moderního světa mohl Descartes a jeho myšlenka o subjekt-objektovém dualismu. Dualismus jako takový byl však jen stěží něco nového. Starý pythagorejský mýtus o duši, která je pouze dočasně uvězněná v těle, přešel přes Platóna do uvažování církevních otců a po dobu dalšího tisíce let byl jedním z hlavních pilířů křesťanské teologie. Pokud se od dob Descartových v tomto směru něco proměňuje, pak spíše to, že napětí mezi tělem a duší naopak mizí. Zatímco v antice a ve středověku byla duše jakýmsi bytostným základem života, vlastním centrem lidské svobody, v novověku se z ní postupně stává jen soubor kognitivních procesů – tedy vlastně to, co dnes označujeme jako vědomí. Přesto je i v tomhle ohledu Descartova odpovědnost omezená. Naše moderní „psychologie bez duše“ a vědomí zredukované na chemické a fyziologické procesy v mozku je s Descartovými úvahami nakonec v přímém rozporu.

Přes všechen svůj význam byl Descartes spíše jen jednou z řady postav celkového historického vývoje, který byl do značné míry veden svou vlastní dynamikou. V sedmnáctém století byla Evropa rozvrácena třicetiletou válkou. Z náboženství, které bylo po staletí faktorem stabilizujícím a homogenizujícím, se postupně vyvinul hlavní zdroj společenských rozporů a nejistoty. Bylo třeba najít nový univerzální fundament, nějaký nový pevný bod, zdroj stability a jistoty. Právě odtud – byť váhavě a klikatými cestami – se začíná rozvíjet komplex modernity, k jehož postupnému ustavení Descartes přispěl. Není náhoda, že jeho meditace jsou vedeny jako hledání toho, o čem nelze pochybovat. Věda (vědění a poznání, postupně stále více orientované na svět jakožto přírodu) opouští svůj původní metafyzický rámec a v průběhu několika dalších staletí se dějinně emancipuje. Matematizace přírody, započatá už v renesanci, se postupně vyvíjí do exaktní metody, která dovoluje přírodní jevy nejen s vysokou přesností popisovat, ale do značné míry je také generovat a řídit.

Ačkoli byl skutečný historický vývoj oproti této hrubé skice výrazně složitější, popsané změny přesto tvoří jakýsi křestní list modernity, nebo aspoň její velmi významný prvek. Jak upozornil Max Weber při popisu moderní racionality, kalkulovatelnost a propočitatelnost se stává jejím hlavním hybným momentem. Bezpečí, jistota, schopnost věci předvídat, ovládat je, manipulovat jimi, mít je ve své moci. To je hlavní účel přírodní vědy jako souboru toho, co je v daném okamžiku kognitivně jisté a nezpochybnitelné. Totéž se pak z druhé strany vyjadřuje jako konec metafyziky a všech ideologií – od devatenáctého století spíše výslovně formulovaný program než nezaujatý popis situace. Tahle tendence postupně akceleruje až do jakési horečné snahy zbavit se všeho, co vědecké metodě vzdoruje – tedy všeho, co je „pouze“ myšlenkové, spekulativní, nejisté a nevypočitatelné, co nelze experimentálně falzifikovat. Když Marcel Gauchet v této souvislosti hovoří o postupném odkouzlení světa, je na této formulaci něco příznačného. Sugeruje dojem, jako by starší duchovní rámec Evropy byl jen jakýmsi kouzlem, možná dokonce varietním trikem, bez něhož je napříště třeba se obejít. I takzvané kritické úvahy mohou mít nezřídka charakter sebepotvrzování.

Svět bez budoucnosti

Z této genealogie vysvítají nejen důležité charakteristiky dnešní doby, ale také její největší rizika. Z jistoty – v jejích nejrůznějších modalitách, od teoretického vědění až po technickou manipulovatelnost – se stal hlavní imperativ. Zygmunt Bauman jako jeden z prvních upozornil, že pohnuté osudy Evropy ve dvacátém století také nebyly spojené ani tak s iracionalitou svářících se ideologií, jako spíše s jejich skvělou racionalitou, tedy s jejich scientistní a technokratickou perspektivou, o niž se opíraly teoreticky a jež jim zároveň otevírala dosud nevídané praktické možnosti. Dnes sice chceme být opatrnější, ovšem hlavní poučení jako bychom přesto přeslechli. Stále nás více děsí nevědecký charakter ideologických a politických alternativ než přetrvávající racionalita celoplanetárního vědeckého diskursu.

Není na tom nakonec nic divného. Stále jsme ovládáni hlubokou potřebou jistoty, dnes snad ještě více než kdy dříve. Situace postupně zašla tak daleko, že se z jistoty stal už nikoli imperativ, nýbrž vládnoucí sebeklam. Naše touha po bezpečí, po moci, po kontrole se postupem času tak vystupňovala, až jsme začali věřit, že něco takového skutečně máme. Možná ne my konkrétně, ale někdo někde určitě ano, nějací vědci, experti či politici. Že mají k dispozici všechna potřebná data, že pracují s věrohodnými modely a predikcemi, že mají chod světa přece jen nějak pod kontrolou. Dnes to pak znamená především víru, že už se kdesi ve vědeckých laboratořích vyvíjejí nové technologie, které by ještě dokázaly zvrátit ekologický kolaps, jehož hranici jsme už před drahným časem překročili. Jen se musíme ještě více soustředit na kvantifikovatelná fakta, a nějaké řešení téhle bědné situace někdo určitě nakonec najde.

Není divu, že odvrácenou stranou naší touhy po jistotě je stále se prohlubující zoufalství. Žijeme ve světě bez budoucnosti. Chceme jistotu, a tak se veškerá naše pozornost soustředí výlučně na to, co je přítomné, tedy co je dané, co je k dispozici, s čím lze kalkulovat a počítat, na co se lze v daný okamžik spolehnout a co lze využít. Žádnou budoucnost nemáme, a to z toho jednoduchého důvodu, že jsme ze všeho budoucího učinili jen variaci našeho tady a teď. Skutečná budoucnost, tedy budoucnost jako něco bytostně otevřeného, neuchopitelného, nevypočitatelného, co ale přesto teprve vytyčuje smysluplný rámec našeho aktuálního světa, co právě skrze bytostnou nejistotu zakládá vlastní podstatu naší bezprostřední reality, taková budoucnost pro nás neexistuje a nechceme o ní nic vědět. Je pro nás hrozivá. A tak nám nezbývá než si ji buď intenzivně zastírat, anebo ji popřít – tedy ji co nejvíce zredukovat na kalkulovatelné položky naší aktuální situace. Obojí vychází vposled nastejno.

Základní nejistota

Možná právě tato situace propůjčuje sportu jeho stále větší závažnost. Sport se totiž tomuto modernímu pohledu, tomuhle zúzkostňujícímu bezčasí nekonečné přítomnosti vymyká. Otevřenost a nejistota v něm nejsou jen nějakými podružnými externalitami, nýbrž tvoří jeho vlastní podstatu. Sport je bytostně vázán na situace, jež nikdy nelze beze zbytku dostat pod kontrolu, a nelze je proto ani spolehlivě předvídat. Kde tahle základní nejistota chybí, tam také sport odumírá a umlká. Člověk pak sice ještě může vykonávat nějakou fyzickou lokomoci nebo jiné tělesné pohyby, už ale ne doopravdy jako sport. Podobně je tomu i ve sportovních hrách: jistota o tom, jak nějaké sportovní klání dopadlo, je možná pouze tehdy, když se jeho otevřené možnosti už naplnily a završily, tedy když vše definitivně skončilo. Sportovní týmy sice mohou ještě dohrávat dávno rozhodnuté zápasy, ale vlastní ohnisko sportu je v tom okamžiku už vyhaslé a celá věc už také nikoho nezajímá.

Sport je na nejistotu vázaný tak silně, že by bez ní vůbec nebyl možný. Dalo by se říct, že sport je ze své podstaty dynamická, neustále se proměňující otevřenost vůči novému, kde se vše jednou uskutečněné okamžitě znovu rozlamuje a vydává k přehodnocení. Je-li sport stále živý, pak v něm vlastně neexistuje nic pevného, žádná přítomnost ve smyslu aktuální, zafixované reality. Přítomnost je v něm prostoupena budoucí nejistotou tak významně, že je sama labilní a nejistá, tedy vždycky jen dočasná a provizorní. Právě neuchopitelnost jakékoli živé situace, tahle poslední vydanost světu, kterou ve sportu člověk prožívá, ho upomíná na jeho vlastní pomíjivost a na jeho místo v časovém řádu kosmu. Neexistuje pro něj nic, na co by se mohl spolehnout a o co by se mohl opřít. Nezbývá mu proto než sám sebe neustále překonávat, neustále znovu vstupovat do této své nezajištěnosti a žít z ní. To je zásadní lekce, kterou si člověk má projít.

Zakusit porážku

Na sportu si tak člověk především uvědomuje, že jeho moc – jeho schopnost věci ovládat a mít je pod kontrolou – má své hranice. To je, zdá se, také původní smysl sportovních soutěží, v nichž šlo vlastně především o zážitek porážky, o zážitek vlastní nedostatečnosti, a to navzdory všem přípravám a do krajnosti vystupňované vůli. Tenhle hluboký otřes a katarzi z vlastního ztroskotání může zažít pouze někdo, kdo nasadil všechny své síly, kdo se cele obětoval pro naději ve vítězství, a přesto jej nedosáhl. Ne proto, že by něco zanedbal nebo byl něčím nedostatečný, nýbrž proto, že selhání k němu bytostně patří jako jeho lidský úděl. Proto má také oslavování vítěze rituální, náboženský charakter. Vítěz je ten, jenž jako jediný v tom kterém klání nepodlehl. Ačkoli je fakticky člověkem, pozvedá se symbolicky nad vše lidské. Představuje tabu: svým vítězstvím reprezentuje pro ostatní sféru numinózního, posvátného, božského. Jen jemu ze všech ostatních bylo dáno překonat svůj lidský osud, byť jen pomyslně a na jediný prchavý okamžik.

Sféra sportu tak vytváří silové pole, které staví novověký světonázor od základu na hlavu. Možná právě proto si stále zachovává svůj význam a přitažlivost, alespoň jako způsob kulturního odreagovávání, jako hlas z jiného světa, s nímž se ale člověk přesto může identifikovat a považovat jej za vlastní. Jako připomínka lidské situovanosti a vydanosti, a zároveň jako upozornění na otevřenou a nevypočitatelnou budoucnost, v níž člověk bude hrát – tak jak tomu v lidských dějinách je a vždy bylo – o sebe sama. S velmi omezenými znalostmi a schopnostmi, navíc svým lidským osudem předurčený k nezdaru a ztroskotání. A přesto s nadějí, že se může nad svou nicotu pozvednout. Že může vytvořit nejen zabezpečený svět, ale skutečnou kulturu – tedy něco, co se svým způsobem vyklání mimo veškerá fakta a co proto podle starého pojetí souvisí výhradně s lidskou duší. Právě sport by se tak mohl stát nečekaným vychovatelem moderního člověka, jedním z hlavních faktorů toho, co Patočka označoval jako péči o duši. Nikoli jako prosté odreagování od stresu a zaměstnanosti, tedy svého druhu psychohygiena, nýbrž jako podstatný rys nové, univerzální lidské praxe. Jako péče o duši celého lidského světa, jíž by si člověk znovu přivlastňoval svou budoucnost.

Vzdálený příbuzný

Zárodky téhle alternativní cesty se přitom sbírají už nějaký čas. Kant byl snad poslední, jehož myšlení v sobě ještě spojovalo jak rys vědeckosti, tak i metafyzickou spekulaci. Od Hegela se pak začíná ustavovat nová filosofická linie, která se vědomě distancuje od hlavního, na vědu a matematiku zaměřeného proudu. Proti různým variantám empirismu či pozitivismu a teorii vědy se začínají prosazovat směry myšlení, které jsou programově orientovány na člověka, na lidskou dějinnost, časovost, situovanost, kulturnost, imaginaci – od marxismu a novokantovství až po fenomenologii a existencialismus. Není náhoda, že si ke svým analýzám místo vědy často vybíraly fenomény, jako je umění nebo politika. Tedy fenomény, které jsou, stejně jako sport, svou podstatou založeny na nejistotě, nevypočitatelnosti, na přesahu, na otevřenosti novému. Z tohoto hlediska by sport do filosofie nepřicházel jako cizinec, nýbrž spíše jako vzdálený příbuzný, který sice dosud žil v ústraní, ale právě proto by mohl svou svěžestí otevírat pro filosofické myšlení nové možnosti.

Těžko ale půjde o poklidné vyplutí. Současná filosofie stále váhá, pokud jde otázku, co má být její náplní a hlavním úkolem. Pořád je v ní silný proud, který usiluje o kontinuitu s barokním projektem vědecké jistoty. Ten je veden přesvědčením, že doménou filosofie musí být čistá teorie. Jakékoli důrazy na fantazii, situovanost a otevřené možnosti lidské seberealizace jsou podle něj potenciálně nebezpečné, protože iracionální. A pokud jsou iracionální, jsou i ideologické, a nesou proto v sobě zárodky totalitarismu. Takovéto „nevědecké“ přístupy by prý nakonec vedly do otroctví. Jsou údajně zradou vzdělanců, z nichž se ve dvacátém století nepozorovaně stali nepřátelé otevřené společnosti. Nemá-li se filosofie takto prohřešovat proti svému poslání, musí podle zastánců „vědeckého“ pojetí stát nad konkrétními lidskými situacemi i nad celým společenským děním. Jejím hlavním úkolem je teoretický odstup. To v podstatě znamená nezaujaté pozorování a logickou analýzu pojmů a metod v přírodních a společenských vědách, případně filologické bádání ve starých knihách a historických archivech.

Šílenství racionality

Proti takovému pohledu se ovšem ve filosofii už dávno zvedají kritické hlasy. Hlavní námitkou je, že žádná čistá teorie neexistuje. I sám pojem racionality podléhá určité historické situaci, je budován v kontextu určitých předpokladů a v souvislosti konkrétních společenských okolností. To neznamená, že by tento pojem měl být opuštěn. Jen by měl být znovu promyšlen a nově definován v kontextu naší aktuální dějinné situace. Pryč jsou časy, kdy se vzpurnost a nezařaditelnost do dominantního racionálního diskursu daly onálepkovat jako šílenství a vykázat z veřejného prostoru za zdi ústavů a psychiatrických léčeben. V naší době bez budoucnosti, tváří v tvář blížícímu se zániku, se jako šílenství jeví pravý opak. Nikoli už to, co stojí vůči vědecko-technickému paradigmatu jako jemu se vymykající externalita, nýbrž sám tento typ racionality se stává šílenstvím. V pojmu racionality došlo ke zvratu, nad jehož paradoxem by Foucault musel zaplesat.

Je načase konečně pojmout racionalitu výrazně šířeji. Nikoli už jako nezaujatý popis reality v teoretickém odstupu, nýbrž jako hledání alternativ vzhledem k vyvíjejícím se nejistotám, jež dějinně rámují celý lidský horizont. Jde nakonec o směr myšlení, s nímž byla filosofie spojena od svých počátků. Jeho základy položil už Aristotelés ve své etice, když uvažoval o lidské duši jako o tom, co žije z rozumění sobě samé a svým vlastním možnostem. Lidská svoboda pro něho byla možná pouze jako praktická racionalita, která se rozumějícím způsobem vztahuje ke své minulosti i budoucnosti a v tomto významovém rámci se snaží co nejlépe jednat. Protože lidská bytost je křehká a konečná, musí brát vážně všechny budoucí nejistoty, a nikoli si je zastírat, případně jen neangažovaně přihlížet vlastní sebedestrukci. Snad právě v tomhle projektu, kdy filosofie stojí před naléhavým úkolem hledání nové, zodpovědné globální racionality, by se sport mohl stát její nečekanou předpojmovou avantgardou.

Autor je sportovec a filosof.

2022 / 18 - filosofie sportu

editorial

literatura

divadlo

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

***

Bar paní Vanotti - sloupky psané na vodu

Bizar luzers

Eklektické vyprávění Ivany Gibové

Dědictví nejistoty

S Ljudmilou Ulickou o emigraci, generačních traumatech a vránách

Každodenní statečnost

Pečeme a pleteme s Felicí Bauerovou

Na okraj pomalosti - literární zápisník

Objevit Vídeň

Srdce Evropy Pavly Horákové

Na výstavě výjevů

V jakém světě to žijeme?

Principál lidského cirkusu

Seriál Zkouška balancuje mezi empatií a manipulací

Áron Kútvölgyi­-Szabó: Counterfactual Counterprojections

Všechnu moc feministické imaginaci

K proměnám uměleckých institucí

Rapová královna

Eva Rapdiva a odkaz významných žen angolské historie

Vábení černého lesa

Black metal a temná ekologie

Borg byl kristovská postava

Gilles Deleuze o tenisu

Fotbalový stadion jako agora

Co nám kopaná říká o společnosti?

Kritika jako sport

Politická teorie i praxe sportovních klání

Mír nečekejme

Další tchajwanská krize

Na menu jsou amarouny

par avion

Z francouzských médií vybrala Sára Vidímová

Příroda versus příropa - ultimátum

Útěcha z cyklistické ontologie

Neviditelní tahouni současného pelotonu

Agón nás posouvá dál

S Irenou Parry Martínkovou o olympismu a intersex sportovcích

Doufat v oslnění

Ke korespondenci Houellebecq–Lévy

Jaroslav Kovanda: Spolhaus

Jenny Hval: Classic Objects

Martin Reiner: Městská galerie

Město jako budoucnost Země

Je pokračující urbanizace světa nevyhnutelná?

minirecenze

Na hřbitovech je teď hodně živo

Neslýchané: Přítelkyně, která neexistovala

Sport jako avantgarda filosofie

Dokážeme docenit nejistotu a získat zpátky svou budoucnost?

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3

Áron Kútvölgyi-Szabó: Counterfactual Counterprojections