2023 / 4 - ekofeminismus

„Slabounký povlávající smutek, který při zamykání vždy pociťoval, souvisel s časem,“ čteme ve výboru z povídek Mavis Gallantové (1922–2014) Pozdní navrátilec (The Cost of Living, 2009; česky 2022). Tento slabounký povlávající smutek pociťuje nejen galerista Sandor Speck, který vyčkává na příležitost k rozčeření pařížských uměnímilovných vod a ohlíží se po konci svého manželství, ale téměř každý z těch, jimž kanadská autorka žijící v Paříži věnovala své psaní. Ať už se jedná o mladou ženu cestující se svým milencem a jeho synem odkloněným vlakem napříč Německem (Uzel Pegnitz), otce, který pátrá v reakcích své dcerky po stopách lásky (Odmítnutí), dospívající dívku na francouzské Riviéře, kterou rodiče nechali napospas jejím představám a pochybám (Remise), či mladé Němce uvíznuté z všelijakých důvodů v poválečné Francii (Willi; Baum, Gabriel 1935–; Jedna stránka deštivého dne; Ernst v civilních šatech), každý z nich pociťuje smutek sobě vlastní, a přece dokonale všelidský. Smutek, jenž se ukrývá na chvostu otázky „Jak jsem se zde proboha v této situaci ocitl?“. Ačkoli jde často o emigranty, lidé, o nichž Gallantová píše, nejsou na první pohled ničím zvláštní, ani se nenacházejí v žádných vysloveně mezních situacích. A přece jsou to výjimeční svědkové bolestného stavu poválečné Evropy.

Bytí v situaci

V rozhovoru pro francouzskou televizi Mavis Gallantová v roce 2005 na otázku, zda se usídlila v žánru povídky proto, že umožňuje mířit přímo do nitra věci, odpovídá: „[Povídka] ukazuje lidi v dané situaci. A napětí buď povolí, anebo ne… Podíváte-li se na svět kolem sebe nebo se upomenete na svůj vlastní život, je to… je to napětí. Je mi líto, ale nedokážu to vysvětlit.“ Není třeba vysvětlení. Každá věta povídek Mavis Gallantové, jež v českém prostředí poprvé představuje Martinem Pokorným zkoncipovaný a přeložený výbor, dosvědčuje autorčino pečlivé ohledávání lidského – příliš lidského – bytí v situaci.

Nikoli náhodou zde volím slova z rejstříku fenomenologie a filosofie existence – Mavis Gallantová, ať už vědomě či nikoli, píše o lidském údělu v linii, kterou tyto filosofické tradice předjímaly. Postavy jejích povídek jsou podobně komplikované a komplexní jako situace, v nichž se nacházejí. Expozé jejich života někdy zabírá roky, někdy pouze jediný den, vždy však dosahuje takové hutnosti, že čtenáři umožní postavy poznat v intimitě, z níž ho jímá jistý stud. Tohoto efektu však nedosahuje pomocí rozbujelé psychologie, ale skrze ironickou zkratku, na detail zaměřený popis, trefné dialogy a vytříbený jazyk plný perfektních metafor. V povídce Když jsme byli skoro mladí například vypravěčka komentuje vzhled svého kamaráda: „Nebyl to anglický obličej, vydutý jak žemle, ani švýcarský kanárek, ani ještěrka, ani jestřáb; byla to nedokončená, nerozhodnutá tvář, jaká provází zahradní rotační rozprašovač, wet martini, tichošlápkovství v lásce i přátelství, švindly s výdajovým účtem, strach z otevřenosti srdce.“ Tento popis, který v posledku vykresluje spíše postavu vypravěčky než toho, jehož se týká, snad dostatečně osvětluje nejen autorčinu zálibu v dílech Gustava Flauberta a Francise Scotta Fitzgeralda, ale i výše uvedenou fenomenologičnost jejího psaní. Mnohé je v této eidetické variaci na tvář nabídnuto, nic však není tvrzeno z pozice vnější situace, jinak řečeno, výsledkem této schematizace není schéma, ale viděná (a možná i milovaná, byť proklamativně nenáviděná) tvář.

Pozornost k nepodstatnému

Gallantové postavy mají tělo, které je zranitelné (Noc a den), stárnoucí, ale i toužící a hladové. Jejich řeč a způsob myšlení působí výjimečně uvěřitelně díky pečlivě konstruované příznakovosti. Vztahují se k sobě navzájem, k obývanému (často ne rodnému) prostředí, k dějinám. A toto hutné pletivo ze sebe vydává torza životů, která se čtenáři zhmotní před očima s takovou naléhavostí a – zde je snad toto nadužívané slovo namístě – autenticitou, jakých není sebelepší reportážní forma schopná. Mavis Gallantová se jistě v novinách mnohé naučila, primárně v nich také publikovala, nikoli náhodou se však nakonec rozhodla psát fikci. Vedle subtilní – místy detailní, místy jen skicovité – konstelace situovanosti, v níž jsou vykresleny, jsou její postavy pozoruhodné také tím, že v čtenáři vzbuzují soucit i odpor, respektive celou škálu emocí, jež se mezi nimi rozprostírá. Často působí také směšně – jedná se však o ten druh směšnosti známý z Čechova, k němuž bývá Gallantová přirovnávána, či Davida Fostera Wallace. Směšnost, z níž mrazí, protože nám v záblesku odhaluje naše vlastní snažení, chování a myšlení.

Gallantová ve výše zmíněném rozhovoru kvituje rozbor jejího díla ve španělském deníku El País, kde ji pisatel přirovnává ke Kafkovým neviditelným ženám. Neviditelná – žijící v dobrovolném exilu, v Paříži prakticky neznámá, dosáhnuvší autonomie díky podpoře týdeníku The New Yorker – „si všímala všeho, co Evropané považovali za nepodstatné“. Poválečná Evropa, tak jak se rýsuje na stránkách Pozdního navrátilce, se vyznačuje nejen touhou zapomenout na hrůzy bezprostřední minulosti, ale i cynickou schopností převádět tyto dějiny v lehce stravitelnou reprezentaci. Bývalí branci Wehrmachtu tak nacházejí v padesátých letech ve francouzské metropoli uplatnění u filmu, kde donekonečna hrají příslušníky SS a sní o návratu domů, který by však, jak tuší a jak dosvědčuje titulní povídka výboru Pozdní navrátilec, nebyl úlevou, snad jen východiskem. V povídce Ernst v civilních šatech čteme: „Jeho rakouská matka byla zoufale chudá i poté, co si vzala otčíma, a když si Ernst v sedmi letech oblékl stejnokroj Hitlerjugend, znamenalo to především skvělou úsporu na šatech. Od té doby byl v uniformě. Jeho uniformy neměly štěstí. Vždycky příslušel k poražené armádě. Bojoval za Německo a za Francii a podle toho, co mu pokaždé tvrdili, za civilizaci.“

Folklorní dějiny

Gallantové postavy stojící tváří v tvář dějinám nezapadají do dichotomie vítězů a poražených. Svědčí spíše o tom, jak snadno se dějiny mění na vyprázdněné znaky a anekdoty, jak snadno lze kapitalizovat stigma v časech, kdy schopnost zapomenout patří k hybné síle společnosti, jak lehce přichází člověk pod koly času o místo, v němž by mohl nalézt uplatnění. Ernst v jedné situaci narazí na článek v tisku, kde se tvrdí, že „mladí werwolfové byli zvířata“, jejichž „výcvik snížil bariéru mezi vlky a lidmi“. „Najednou se při čtení zazubí,“ píše Gallantová, „aniž by si uvědomoval, že ukázal zuby.“ Kdyby byl v tuto chvíli spatřen, začal by se Evropou, kde se během jedné generace dějiny mění na folklor, prolínat folklorní prvek: „Na Rue de Lille se muž buď šestatřicetiletý, nebo čtyřiatřicetiletý a převlečený do civilních šatů stal vlkem.“ Bezprizorní však v Pozdním navrátilci nejsou jen Němci či emigranti, bezprizorním zůstává i herec Wilkinson z povídky Remise, odsouzený k floskulím filmového jazyka, či galerista Speck, prahnoucí po přelomové výstavě právě zesnulého Huberta Crucheho. Válka za sebou nenechává jen duše rozvrácené traumatem. Skrze brutalitu a zrychlení času, jež s sebou přináší, totiž změní svět pro každého. Zastírat si tento fakt tak patří k vrcholům cynismu a slepoty společnosti. A právě proti nim staví Gallantová hráz svými brilantními texty.

Autorka je komparatistka.

Emoční zranění naší Yoni

Jatka bez hrdinů

Pro vydání komiksu francouzského scenáristy a výtvarníka Jacquese Tardiho mělo nakladatelství Argo nezamýšleně přesné načasování – titul To byla zákopová válka (C’était la guerre des tranchées) v překladu Richarda Podaného vyšel nedlouho po ruském napadení Ukrajiny. Tardiho komiks z roku 1993, zaměřující se na první světovou válku, se rychle stal klasikou mezi protiválečnými díly, autor za něj získal Eisnerovu cenu a dostalo se mu i chvály od mistrů v oboru, Arta Spiegelmana nebo Joea Sacca. České vydání pak bylo letos v lednu nominováno na cenu Muriel za nejlepší překladový komiks roku 2022.

Tardi při psaní scénáře hojně využíval válečné vzpomínky svého dědečka, které mu převyprávěla babička. Jeho kniha se ale skládá z několika různých osudů fiktivních vojáků bojujících v roce 1917 v první světové válce. Příběhy rozhodně postrádají hrdinský patos – naopak ukazují válku jako něco šíleného a z podstaty zbytečného, co ničí životy obyčejných lidí, které velká politika nezajímá a jen by si dál chtěli skromně žít někde v ústraní. Shora vnucená válka je ale nutí svádět na frontové linii boj o vlastní život proti podobným lidem z druhé strany konfliktu. Právě obyčejní vojáci totiž nesou většinu nákladů, a pokud vůbec válku přežijí, musejí pak často žít s fyzickým i psychickým poškozením. Jak autor píše v jednom z úvodních panelů, „lidé na obou stranách, Němci a Francouzi nemají žádný závažný důvod se zabíjet, i když na začátku šli do války očividně s nadšením. Dneska by se nejradši vrátili domů a litují toho, že šli tak slepě za svými vůdci… Jenže jejich vůdci nechtějí pokračovat v jatkách sami.“

Různé tváře utrpení

Bineta, první postavu komiksu, válka vytrhne z osamělého a asi ne zcela spokojeného života (za své sousedy by rozhodně položit život nechtěl). Právě on nás provede nuznými zákopy a vysídleným městem. Když se pak vydá najít přítele na území za zákopem, rozstřílí ho německý voják. Jeho smrt je popsána velmi fyzicky, až lékařsky: „projektily snadno pronikly tkáněmi, nadělaly mu díry do břicha a do pravé plíce, způsobily nenapravitelné škody“. Druhý příběh se vrací na začátek války, k první mobilizaci. Zatímco dav v kavárně jednohlasně zpívá Marseillaisu, jeden z hostů zůstane sedět a k jásotu se nepřipojí. I proto se stává první obětí rozvášněného davu, který ho za všeobecného souhlasu umlátí. Vojín Lafont, který je svědkem této události, několik let poté sedí v zákopu a vzpomíná na vojáky, s nimiž byl do války poslán a z nichž už většina nežije. V tu chvíli dopadá do zákopu granát a Lafont zcela nehrdinsky umírá. Obtloustlý Gaspard, o kterém se říká, že okrádá mrtvé a tajně si užívá krysích pečínek, dostane v komiksu jen dvě stránky. Chytne se do pasti na zvěř u božích muk, kam se vojáci chodí modlit, a umírá sám sežrán krysami. Další postava, vojín Dubois, je zase svědkem zabíjení mezi Francouzi: pokud byl někdo označen za zbabělce, například když nechtěl vběhnout přímo do středu nepřátelského ostřelování, nadřízený ho nemilosrdně popravil. Vojín Huet pak vzpomíná na letní den, kdy se při vpádu do jedné z vesnic němečtí vojáci schovali za zástup žen a dětí. Vybavuje si, jak střílel a viděl k zemi padat ženu s dvěma dětmi, jež držela za ruce.

Emoce v černobílé

Tardi v krátkých i delších příbězích vytváří krvavou válečnou mozaiku, poskládanou z dílků utrpení. Neklade si žádné dějepisné ambice, snaží se jen zachytit válku v určitém momentu, kdy se celá mašinerie zadrhne a dochází k oboustrannému vraždění. Postavy se tu ale zamýšlejí i nad náboženstvím, častou záminkou pro válečné konflikty. „Co ty si myslíš o náboženství, kterýmu dělá reklamu umučenej nahatej chlápek přibitej hřebíkama na dva trámy?“ „Nic dobrýho,“ konverzují spolu dva vojáci zasažení granátem, jeden z nich zřejmě smrtelně. Podobně jako Spiegelman nebo Sacco pracuje Tardi jen s černou a bílou barvou, uniformy vojáků jsou šedivé. Na komiks je v knize poměrně velké množství textu, některé stránky ale pro umocnění atmosféry nechává autor bez něj. Tváře vojáků na frontě pak často připomínají spíše lebky s výrazy zoufalství, podobné Munchovu Výkřiku. Emoce však prýští nejen z postav, ale i z válkou poničené přírody nebo lidských obydlí. Překlad Tardiho Zákopové války částečně zaplňuje tuzemskou mezeru ve vydávání klasických komiksových děl. A zároveň nám připomíná, že válka nejsou jen slavná vítězství, ale především těžké ztráty na životech těch, kteří o žádnou válku nestáli.

Jste to, co píšete? - literární zápisník

Větu „Prohlašuji, že jsem bakalářskou/diplomovou/rigorózní/disertační práci vypracoval/a samostatně…“ už po desetiletí v této zemi vkládají každý rok desetitisíce studentů do své kvalifikační práce automaticky, jen s úlevným pocitem, že už to zanedlouho budou mít z krku. Ani ti, kdo dané práce čtou, nad takovýmto prohlášením nemeditují s otázkou, co to vlastně znamená. Vnímá se podobně jak pění Gaudeamus igitur, nošení univerzitních insignií či pronášení „Spondeo ac polliceor“; patří to k věci, i když to nejspíš nic neznamená.

Citovaná věta vznikla v kontextu, kdy student bušil do psacího stroje, z knihovny si nosil ručně psané výpisky a při psaní práce byl obložen několika knihami, které vlastnil. Přežila ale příchod xeroxů, počítačů, internetu a online zdrojů. Letos však, zdá se, má na kahánku.

V týdnu, kdy ministerstvo školství na tiskovce vylíčilo, jak šest set expertů se přes rok intenzivně radilo, až se shodli, že do výuky doporučí více projektového vyučování či seminářů, se vynořila i debata ohledně chatbotu ChatGPT společnosti OpenAI. Nejde o žádného kecálka, očumujícího vás při online nákupu. Tahle umělá inteligence umí velmi rychle nasávat z nepřeberné zásobárny kvalitních zdrojů vědění, takže je schopna vytvořit i eseje přijatelné jako seminární práce. Stačilo několik pokynů a nabídla mi výklad o kategorii stylu v tvorbě Davida Bowieho, který bych jako podklad pro seminárku v pohodě uznal. A když jej následně protáhnu překladačem DeepL, budu to mít i česky, opět v přijatelné kvalitě. Vše do pěti minut.

ChatGPT se zatím nevyznačuje respektem ke zdrojům. Když chatbota požádáte, zda by zdroje doplnil, vysvětlí vám, že je jen neuronová síť a „nemá přístup ke specifickým zdrojům“ a že máte zkusit internet. Něco schroustá, ale do pusy mu nevidíme; zjevně vybírá podle toho, co se dobře hodí pro splnění zadání. Nepálí ho, v jakém kvartilu se ten který zdroj nachází či kdo z těch, jejichž vědění využívá, byl uznávaný. Chová se jako predátor, který loví, aniž by bral ohled na rysy, jimiž se vyznačoval ten, koho si právě vkládá do huby. Nabízí nám výsledky, ale nikoli cestu k nim. Sugestivnost a použitelnost výsledku (a zatím koneckonců i působivost samotného média, chytrého stroje) je tedy tím největším opiátem – říká nám, že samotná cesta, tedy hledání, váhání a výběr z různých možností, jak by šlo vše pojmout a poskládat, je nepodstatná. Což je přesně opak poznání, tak jak bylo tradičně chápáno: výsledek je vždy jen provizorní a částečný, ale cenné a univerzálně užitečné mohou být zkušenosti získané na cestě k němu.

Celé toto líčení směřuje k pointě, že sousloví „vypracoval/a samostatně“ se s nástupem nových technologií ukazuje jako problém: hranici samostatnosti nejsme schopni vytyčit, a tudíž ani ohlídat. Je, anebo není přijatelné, když kvalitní strojový překladač umožní použít pro práci zdroje publikované v jazycích, které student neovládá? Je samostatností možnost rychle si s pomocí vyhledávače vytvořit bibliografii literatury k tématu? Je jí závislost na předplacených online databázích?

Už nástup kvalitních strojových překladačů vytvořil psychologickou situaci, na kterou nejsme připraveni: původní text je zdrojem, který má viditelné „vodoznaky“ autora a publikace; proto ho budu citovat či vyznačím parafrázi. Strojově přeložený text na obrazovce už ale tento „vodoznak“ vidět nemá, nepatří nikomu, existuje jen digitálně teď na mé obrazovce; jiný překladač by ho přeložil trochu jinak už dnes a i ten můj jej možná za rok taky pozmění. Takže když si z něj vyzobám myšlenky, aniž bych na výchozí zdroj odkazoval, vlastně nic nekradu, jen koukám na obrazovku pro inspiraci.

A podobně budeme přistupovat i k plodům rešerší s pomocí umělé inteligence. Zatím ještě nevytlačí z trhu agentury a jedince, kteří vytvářejí kvalifikační práce na zakázku. Líní či neschopní studenti skrz ChatGPT dostanou polotovar, z něhož udělat kvalitní výsledek je možná i pracnější než začít od původních surovin. Poskytnout podklady k analýze poměru metafor a metonymií v poezii Julia Zeyera se ChatGPT naučí kdovíkdy. Ale podklady pro univerzální a globální témata, kterým se věnuje většina kvalifikačních prací ze společenských věd, dodá už dnes. Stejně jako vám vyloží leccos ze Shakespeara či udělá přehled anglického romantismu.

Zatímco tedy ministerstvo školství hlásá, jak díky další reformě budou mít učitelé více času na individuální práci s žáky, tito žáci jsou naopak zcela kolektivně vystaveni svodům digitálních nástrojů, které umožňují splnit úkoly, aniž bychom tím získali jakoukoli zkušenost. Nemožnost – na rozdíl od klasického plagiátorství – přesně rozpoznat, k čemu kdo došel samostatně a k čemu za pomoci soudobých digitálních technologií, klade otázku, zda se namísto individuálně vytvářených projektů a seminárních prací nevrátíme k ústnímu zkoušení a k psaní klauzurních prací – propiskou na papír a hromadně v uzavřené místnosti izolované od toku dat. Ale dopadne to spíš tak, že se jen v dotyčném prohlášení škrtne slovíčko „samostatně“.

Autor je literární teoretik a pedagog.

Když se rána zacelí

Máme před sebou sbírku povídek autora, který se celá léta hlásí k postmoderní literární tradici a svými texty je bytostně spojen s moravskou metropolí. Škrtiči bohyně Kálí z linie poslední tvorby Jiřího Kratochvila nijak nevybočují, naopak, jak se lze dočíst už na záložce knihy, celek povídkové tvorby uzavírají – a stávají se tak příležitostí pro ty, kdo by zatoužili nahlédnout Kratochvilovo dílo v jeho celku. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů, Škrtiči a Dvojpovídky. Autor sám v závěrečné poznámce píše, že dvě „dvojpovídky“ patří k tomu nejlepšímu z povídkové tvorby, co během téměř šedesátileté tvůrčí praxe napsal a v dobách polistopadových vydal.

Brno zůstává Brnem

Texty zařazené do prvního oddílu lze ve většině případů číst jako víceméně standardní příspěvky Kratochvilova povídkopisectví. Krátké, koncizní útvary, jejichž narativní tok vypravěč občas naruší v nečekaném zlomu; využívají toho momentu dokonale, čtenář může opakovaně ochutnávat zralé plody ze zahrádky zkušeného rozbíječe narativních schémat. Ne že by na pozdní tvorbě Jiřího Kratochvila bylo něco převratného, platí pro ni však totéž co pro celé autorovo dílo – od první do závěrečné věty je dobře uděláno a dokáže vyvolat subtilní vzruchy i ve chvíli, kdy se to od něj zas tak moc neočekává. Vypravěč předkládá ta nejobyčejnější civilní témata, typicky život lidí v Brně a jeho nejbližším okolí, a vzápětí do něj umí vsunout klín zvláštního, téměř paranormálního momentu, aniž by ovšem bylo třeba navozovat pocity abnormality či děsu. A stejně jako Brno za všech okolností zůstává stále jen Brnem, domicilem Kratochvilových próz, ani ony nikdy nevybočují z mezí své specifické normality, tedy z hranic sice podivuhodného, vždy však obyčejného života.

Že je ale taková poetika vyčerpávající, mnohdy dokonce vyčerpaná, dokazuje snad i zmíněná autorova poznámka, že si ze všeho nejvíc váží dvou textů, jimž je v knize vydělen zvláštní prostor a které jsou navíc aktualizovány dalšími dvěma prózami, zrcadlícími jejich látku přes dostatečně vypouklou čočku času. Obě tyto povídky – Flétna a Já lošaď – lze chápat jako vcelku popisné, nijak nedeformované obrazy epochy válečné a poválečné (totalitní) zvůle. Každá z nich je konstruována jinak, protagonistou Flétny je dítě, v textu Já lošaď, jak už název napovídá, hovoří a viděné glosuje inteligentní kůň. Není zas tak zajímavé, o co v těchto textech jde – nijak totiž nevybočují z běžné literátské reflexe zvěrstev rozličného druhu a od ní odvozené demonstrace „správného“ morálního postoje. V této konstrukci je Kratochvil až nesnesitelně konzervativní, jako by snad chtěl jistým typem rigidity vyvažovat své přečiny proti klasické formě, jichž během svého tvůrčího života napáchal tolik, až ho to i proslavilo. Nabízí se vlastně nahlédnout do laboratoře, kde vznikala variace způsobu psaní „na téma“, dnes tolik oblíbeného v celém spektru literární komunikace. Když na to přijde, i školený postmodernista cukne a vydá čtenáři realistickou metodou pojednaný obraz životů pomačkaných v soukolí velkých dějin.

Návrat popřeného

Není přitom neznámé, že to byl právě Kratochvil, kdo se v průběhu devadesátých let pokoušel aktualizovat vztah literatury a politiky ve smyslu přehodnocení „manýristického realismu“, jak sám nazýval ty literární směry, jež v období „kolektivistických totalit“ ztratily schopnost předat jakoukoli uměleckou výpověď. Obnovený příběh neměl zacelit nepříjemný prostor otázek a už vůbec ne podávat „bezprostřední konzumentský užitek“, jak autor napsal v textu Nový čas příběhů (Literární noviny č. 33/1997). „Jazyk současných prozaiků“ měl být „stále zřetelněji obrazným jazykem mýtu“, a upozorňovat tím na „archetypální prapůvod všech příběhů, jejichž království není tak docela jen z tohoto světa, protože jejich domovem jsou hlubiny kolektivního nevědomí“. Konsekvence hledání tvůrčích předpokladů Kratochvila skutečně hnaly od odmítnutí realismu k částečnému přitakání stylu, jenž překládá látku v rámci zaběhaných žánrových schémat – a nyní, jak se mi ukazuje nad Škrtiči bohyně Kálí, vrací tuto touhu po obnaženém archetypu kamsi před počátek; jako by určité obsahy samy nakonec umožnily návrat popřeného.

Pokud totiž odečteme všechny Kratochvilovy vypravěčské schopnosti, co nám pak zbude z Flétny než moralistní, didaktický, manýristický realismus, který pouze zpracovává celou řadu dnes už jasně etablovaných hodnot a establishmentu přátelsky nakloněných postojů? O jakých hlubinách nevědomí můžeme vést řeč s vypravěčem, který pouze formalizuje to, na čem jsme se opakovaně dohodli při vyměřování nezpochybnitelných hranic světa? Obávám se, že se nabízí jediná odpověď: je to zejména tvůrčí stereotyp, jejž tu vidíme při práci a který v nás až druhotně vyvolává úzkost, že vše, co mělo být jiné a nové, se jakýmsi nemilosrdným zákonem nakonec zhroutí do bodu nula.

Autor je literární kritik.

Noční můry všedního dne

Dům Na kopci a Loterie Shirley Jackson

Americká spisovatelka Shirley Jackson je dnes spojována hlavně s hororem, případně s žánrem weird fiction. A to přesto, že většina ze šesti románů a téměř dvou stovek povídek, které napsala, jsou na první pohled civilní dramata z rodinného prostředí, na nichž je toho pramálo fantaskního – ostatně řada jejích kratších textů poprvé vyšla v ženských časopisech s všeříkajícími názvy jako Good Housekeeping nebo Woman’s Day. Proslavila se ale především dvojicí mistrovských děl, jež naopak s hororovou a weird tradicí úzce souvisejí – románem Dům Na kopci (The Haunting of Hill House, 1959) a krátkou povídkou Loterie. Obě loni vyšly v českém překladu, Loterie jako součást souboru Loterie a jiné povídky (The Lottery and Other Stories, 1949), který možná nejlépe ukazuje specifický a uhrančivý způsob, jímž autorka dokázala dát svým všednodenním črtám znepokojivý, mysteriózní a patologický nádech.

Nepříčetný dům

Dům Na kopci je román, který je dnes známý mimo jiné i díky dvěma audiovizuálním adaptacím – v roce 2018 podle něj vznikl stejnojmenný seriál, ale jako k předloze se k němu hlásí i klasika filmů o paranormálních vyšetřovatelích ve strašidelném domě Strašení (The Haunting, 1963). Přestože film Roberta Wise i seriál Mikea Flanagana jsou vynikající horory, oba mají s předlohou hodně málo společného. Zatímco pro Flanagana je důležité téma paměti a minulosti, která je na jednu stranu pryč, ale zároveň zůstává nějakým způsobem živá, Wise zajímá spíš vztah vědy a nadpřirozena. Ani jedno z těchto témat ale pro knihu není nijak zásadní.

Pro autorku vlastně není ústřední postavou John Montague, který si do Domu Na kopci pozve skupinu senzitivních individuí, aby s jejich pomocí získal vědecký důkaz existence nadpřirozených jevů. Samotné paranormální úkazy, které se v domě odehrají, působí nahodile a náznakovitě a jejich hlavním účelem je ukázat, že záhadu ve skutečnosti nikdy nebude možné rozluštit. Jackson se skrze duchařskou zápletku vztahuje k tématům, kterým se věnuje i ve svých ještě méně fantaskních textech. Jde jí o zachycení zvláštního odcizení a zároveň zakořenění jedinců ve společenských vztazích a v prostředích, která obývají. Nejdůležitější postavou knihy je mladá žena jménem Eleanor, jež si přináší trauma z minulosti a jejíž podivínská osobnost pomalu srůstá s podobně výstředním rázem domu. Hranice mezi živými a neživými entitami, ale i mezi realitou a fikcí ostatně stírá už proslulý první odstavec románu, který začíná tvrzením, že žádný živý tvor nedokáže žít dlouho v podmínkách absolutní reality, a pokračuje konstatováním, že ani samotný Dům Na kopci není příčetný a uvnitř drží temnotu.

Sociální horor

Povídky shromážděné ve sbírce Loterie a jiné povídky jsou ještě subtilnější a rafinovanější v tom, jak nakládají s atmosférou podivna. Slavná titulní povídka mezi nimi vyzní jako jedna z těch polopatičtějších – vypráví o vesnici, kde se každý rok pořádá mezi všemi členy komunity loterie, jejímž smyslem je náhodné zvolení jakési blíže nespecifikované obětiny. Text mistrovsky pracuje s náznakem a krutou lakoničností a vztahuje se k tématům rituálního myšlení, postupně proměněného v bezobsažnou rutinu. Povídka by se dala označit za sociální horor, protože tím, co je v tomto příběhu monstrózní, iracionální a hrozivé, jsou společenské normy, zvyky a nepsaná pravidla řídící chod komunit, proti nimž jsou jedinci zpravidla bezmocní.

Podobný pocit osamělých postav vržených do podivných, často nepatřičných nebo krutých situací, které lidé kolem vnímají jako normální, je typický pro řadu dalších povídek ve sbírce. Ovšem s tím rozdílem, že vesměs jde o mnohem subtilnější, civilnější a zároveň tajuplnější příběhy, často spojené s konkrétními reáliemi Spojených států čtyřicátých let, kdy byla většina z nich napsána. Některé z nich si vlastně jen pohrávají s pocitem setrvalého neporozumění, jako skica, ve které hrdinka vzpomíná, jak do města přijeli námořníci a její babička ji neurčitě varovala před jejich nekalými úmysly, nebo delší příběh o spolumajitelce literární agentury, jejíž společník přijal bez jejího vědomí novou zaměstnankyni. Autorka se tu projevuje jako brilantní pozorovatelka společenského bezpráví – na mnoha místech tematizuje podřízenou pozici žen, ale některé texty narážejí i na rasismus nebo podlost ukrytou v běžném lidském jednání. Hrdinka jedné povídky se dozvídá, že její pes možná zabil sousedova kuřata, načež se celá vesnice včetně jejích dětí předhání v nadhazování nejodpornějších způsobů, jak zvířeti „dát za vyučenou“. V dalším textu malý chlapec vypráví své matce o podivném chování svého spolužáka, který je neustále v konfliktu s autoritami a stává se terčem drastické disciplinace, ale nakonec se ukáže, že možná vůbec neexistuje.

Autorčiny prózy ovšem rozhodně nejsou jen společenskokritické. S náladami typickými pro weird fiction nejvíce souvisejí povídky s mysteriózním, úsečným, až snovým dějem, jehož smysl navíc není v závěru ani v náznaku vysvětlen. Hned v první povídce mladá žena na večírku předestře hlavnímu hrdinovi apokalyptickou vizi budoucnosti světa, se kterou si on naprosto neví rady. Několik textů líčí velkoměsto jako cizokrajný labyrint, který na postavy z venkova působí přízračným dojmem. Síla i životnost Loterie a jiných povídek spočívá ve schopnosti trefně popsat sociální fobie a nejistoty, které nás dodnes přepadají v těch zdánlivě nejobyčejnějších situacích.

Autor je kritik.

Oblomovská říše

Jako první je nezbytné objasnit roli, kterou v celém příběhu sehrála moje nemoc. Nebo lépe řečeno nehoda, která ji vyvolala.

Můj otec, navzdory tomu, že byl přímým potomkem Oblomova Velkého, patřil k těm, kdo milují hony. Podzimní hony na lišku a jarní hony na bílé kachny. Tyto dva hony byly bez výjimky jeho nejoblíbenější. Vždycky říkal, že liščí kůže se před vyčiněním musí nechat „zamřít“. Musí se vykrvit. Jinak by se liška mohla převtělit a vrátit se. A pokud se liška vrátí, tak už opravdu nikdo nemůže dýchat v klidu, říkal. Liščí prokletí je jako pavoučí vlákno, říkal, omotá se ti kolem hlavy, až tě úplně oslepí a zadusí tě. Liščí prokletí všechno zatemní, říkal a jeho oči obrácené v sloup přitom vypadaly jako talíře.

Netuším, jestli to víte, ale hon je věda.

Zpětný náraz pažby do ramene a vůně střelného prachu na jazyku poté, co dvouhlavňová puška spustí, tvoří součást této vědy, ten okamžik, kdy je člověk o samotě sám se sebou. Není to snad jistý druh rozjímání o bytí-zde, když trávíme dlouhé hodiny na stopě nějakého zvířete, o kterém nakonec ani nevíme, jestli si z nás nestřílí a nezmizí jedním nebo druhým směrem, bez jasně daného cíle?

Není snad víc krásy v pušce s upilovanou hlavní, vykládané perletí a válečnými symboly, než ve všech těch knihách, které jsme pod „hrozbou trestu“ vytahovali z knihovny na internátu a po pravdě řečeno vraceli nepřečtené? Třeba v jedné z těch šestnáctimilimetrových, jejichž pružinu, když jsou dobře promazané, je možné zaslechnout jedině tehdy, když se spustí, těsně přitisknutá k tympanum, pouhých několik metrů od lišky, a stromy, nebe, drsná a načervenalá srst, čumák splynou v muzejní figurku vedle té mrtvé potvůrky poté, co byla, abychom tak řekli, dostižena olověnou kuličkou a chlubí se pramínkem krve, který jí rozděluje jazyk na dvě části přesně ve chvíli, kdy slina (ta načervenalá a pramálo blahodárná slina, která je liškám tak vlastní), ještě vlhká, stéká coby tlustý červ na louku a na vyblédající zeleň podzimu, který je často chladnější, než jsme očekávali?

Takže věda, filosofie, ethos.

Ethos, který je třeba udržovat, když člověk bez pohnutí leží na louce, zatímco psi dělají svou práci. Nebylo by to poprvé, co kvůli nějaké falešné stopě (falešné stopě, nervozitě, tělesnému nutkání, roztržitosti…) zahlédneme místo liščího ohonu pouze hnízdo krys, které právě mají mladé, a proto skoro sežerou psy i s obojkem.

Tohle všechno bych nevyprávěl, kdyby to nemělo důvěrnou spojitost s mou nemocí. A co to může být za nemoc, když ji já, ten nejhorší z Oblomovů, jak mi říkal otec pokaždé, když se rozčilil, smíchávám s otcovou vášní pro lov a s matčinou vášní pro koželužství a ukřižované ježíšky, z kterých se řine krev?

Ačkoli lov je jedna velká filosofie, jak už jsem vyložil, pro mě se veškeré jeho vědomosti soustředily do pušky, do druhů olova, do toho, jestli byla hlaveň upilovaná, nebo ne, do znaků, kterými se vždycky honosí dobré kulky, aby prokázaly svou autenticitu, a které občas odkazují na nějaký transylvánský klub, na Dolnosaskou mysliveckou ligu, na orla s třemi pruhy od řeky Odry nebo, v případě těch nejstarších, na rakousko-uherskou říši. Kulky ulité přímo v Pešti nebo ve Vídni – o těch se dokonce tradovalo, že se musely lesknout jako císařova pleš –, které se podle váhy, vůně, filigránu a kulatosti skoro dají odlišit od nepotřebné hrubosti jiných kulek.

Je zbytečné dodávat, že takové kulky už se dávno nevyrábějí a že by si zasloužily výsadní místo mezi míšeňským porcelánem a sochami Františka Josefa. Sochami, které jsou spolu s nahnědlým dýňovým olejem a s antisemitismem velkým zdrojem štýrské pýchy. Na tuto poctu kulky samozřejmě ještě nedosáhly.

Ale příběh pušek, jejichž velkou sbírku jsme měli rozvěšenou po celém domě, jako mají jiní lidé portréty svých předků nebo hlavy rohatých zvířat (i když, máme-li být upřímní, ty jsme doma měli také a v hojném množství), a příběh nábojů s jejich miniaturními znaky a muzejní hrdostí by byl naprosto bezvýznamný, nebýt právě mé nemoci.

Jedinečné nemoci jediného oka.

Nemoci-díry.

Jelikož ztráta oka: oka, které míří, oka, které tuší a zavírá se a otevírá, oka, které pozoruje, jak liška vykluzuje na druhou stranu, a dokonce slouží k tomu, aby si přes laboratorní aparát bádavě prohlíželo malý a ještě napůl živý hmyz, oka, které vidělo pohyb dvou velkých kusů masa, jež si předtím, než zahájila své baletní číslo, naše volatá, naše vznešená učitelka vlastenectví a jazyka upravovala patetickými pohyby, jako by jí měl lehký náklon její podprsenky, kterou si představuji nevídanou a nestvůrnou, dodat větší lehkost nebo půvab…, je potvrzením díry zaživa. Díry, která se každé ráno naplní hnisem a kterou žádná skleněná náhražka, přičemž ta moje měla z důvodů, které znám jenom já, barvu síry s bílou zornicí, nedokáže nikdy zastavit.

Díry v obličeji plné hnisu, která v mnohých vyvolá zhnusení a u jiných probudí zvědavost. Díry v obličeji způsobené mou hlubokou vášní pro pušky.

Jakže se to stalo? Na to samé se ptal můj otec, když běžel s dalšími dvěma lovci k místu, kde ležel Oblomov Malý – tak mi někdy říkali –, a když ho táhl na káře určené k převážení hnoje k velikým vratům našeho domu.

Ale, ale, ale jak se to stalo? Byla pro změnu varianta, kterou s jistým koktáním zvolila matka, zatímco se chytala rukama za hlavu a přestávala spařovat, tak jak to uměla jenom ona, vždy stejným směrem a dolů, ještě nevydělanou kůži lišky ulovené několik dní předtím. Kůži, která jí za pomoci truhlářských kleští a kladívek měla posloužit k tomu, aby se vybavila novým párem bot, a kterou už svým očičkem znalkyně sentimentálních románků označila za přesnou a nepříliš tlustou kůži. Za kůži ideální k tomu, aby v létě zahalila její „drobounké“ nožky.

Zkrátka, jednoduše řečeno…

Malá chybka. Milimetrová chybka. A špatně naolejovaná heerenka (to jsem ale v tu chvíli ještě nemohl vědět) se zasekla, a místo aby zaplnila olovem šedesátimetrovou parabolu, která se pnula mezi načervenalou srstí lišky s tesáky a výhružnými slinami a pozicí toho, komu se od té doby mělo zlomyslně říkat Oblomov Jednooký, kterému štěstěna vždy chodila naproti, i když teď ležel v mdlobách na dřevěné lavici s kusem látky ve tvaru čepu vraženým do pravé strany obličeje, udeřila, vybuchla mu v rukou, spálila mu část tváře (nezbylo po ní mnoho stop) a vyrazila mu oko, které už tou dobou nevhodně používal k tomu, aby vyměřoval, stavěl, vyznačoval, přeměňoval a velebil své postavení ve světě.

Takže stačilo o pár kapek oleje méně a pár lišek navíc, a život „nejhoršího z Oblomovů“ byl navždy změněn.

Nebudu vás teď zatěžovat spoustou čar a kouzel, které se na Východě provozují pokaždé, když tu nebo onde udeří neštěstí, vražda nebo záchvat šílenství. Mnozí dokonce otci doporučovali, aby všechny své pušky zakopal do země v co největší vzdálenosti. A to jsme jich měli přes osmdesát! Ty nejkrásnější jsme zdědili už od pradědečka, Oblomova Velkého, jak ho s úctou nazývala matka a pronášela jeho jméno hrdelním hlasem pokaždé, když před námi oprašovala a rozkládala svou genealogii: od „filosofa“, který, jak už jsme říkali, po dlouhá léta opouštěl svou pohovku pouze v neděli (každou druhou neděli), když šel na lov, a dvakrát v týdnu, aby se doplazil k úzké posteli své ženy, mé prababičky, a zasel jí mezi ledviny další dítě.

Jiní mluvili o liščím prokletí.

Liška-medúza, křičeli. Je třeba je zabít, ale nedívat se jim přitom do očí, jelikož jed vchází očima a rozežírá. A nahlodává nejenom tvé orgány, prohlašovali, ale i orgány tvé ženy, malého Oblomova, krav, které tupě přežvykují píci ve své ohradě, prapředků. Jako by prapředkové už dávno neleželi dva metry pod zemí a zachovalo se z nich i něco jiného než jen pár anekdot nebo vzpomínek (například Borovniky, které nahrál můj pradědeček).

A pro chátru z Východu se přesně tohle stalo.

Liščí prokletí se namotalo do jedné z pušek a čekalo na vhodný okamžik, kdy kousnout. Liščí prokletí potřebuje maso, křičeli. Oči, křičeli, aby mohlo všechno bedlivě pozorovat a pokračovat v cestě. Není snad právě nepřítomnost-oka-které-zírá to první, co přiláká pozornost při plačkách, nepřítomnost živého oka?

A tak začali Oblomova odlišovat přízviskem Oblomov Jednooký, Oblomov Satanáš, Oblomov Polyfémos, Oblomov Hadí očko, Oblomov Děravý, a tak začal ten „nejhorší ze všech Oblomovů“, jak mě jednoho nazval otec v přítomnosti našeho rodinného lékaře, Žida ve špičatých botách a šedivém fraku s obrovským teploměrem, který si zamyšleně přehazoval z ruky do ruky, zvažovat myšlenku na věž.

Věž, ve které by se Oblomov naučil, jak se stát skutečným Oblomovem, a kde by se ostatní naučili rozlišovat oblomovštinu od neoblomovštiny, cennější od méně lesklého. Věž, která by nejdřív byla věží a potom říší.

Jestli mě ztráta naplnila úzkostí?

Oblomov je někdo, kdo si dokáže všechno spočítat a jít dál, jak jste si už určitě ráčili všimnout. Nepřítomnost oka nikdy nezastraší Oblomova s puškou na rameni a krví na rukou. Skutečnou nemocí v Oblomovově rodině nikdy nebude pouhá ztráta oka nebo selhání jakéhokoli jiného orgánu.

Pouhá bolístka.

Skutečná nemoc má pro Oblomova co do činění s výsměchem, s neuznáním odlišnosti, s neznalostí a s nedostatečným smyslem pro to, o čem lze pojednávat pouze jiným způsobem, s předsudky. Oko je jenom oko. A jak to vypadá, nikdo ve ztrátě oka nikdy neviděl žádný problém a nebude s tím začínat ani „nejhorší z Oblomovů“.

Skutečná nemoc je to, co od této chvíle začíná. A právě před tím se musela chránit rodina, lovci, učitelka vlastenectví a občanské nauky, a dokonce její manžel Mašinfíra, vždycky tak napasovaný do svého vlastního světa, jako by to byly šaty ušité na míru někomu jinému.

Skutečná nemoc ztrátou mého oka pouze začala. A nikdo netušil, kde končí. Ani kde, ani kdy, ani jak. Dokonce ani Oblomov Velký, který by jistě s chutí vstal z mrtvých, aby na tuto otázku odpověděl, a při té příležitosti obtěžkal prababičku dalším dítětem, pokud by na to ještě měla…

Dokonce ani on.

Můžeme tedy, a tady se soustředí veškeré pochybnosti našeho drahého Oblomova, nazývat nemocí to, co se odehrává po nehodě? Není a priori protichůdné mluvit o nemoci, když možná všechno, co se stalo, nebylo nic jiného než náhodná rána osudu, jedna z těch ran, které odkloní tvůj život, roztrhají ho na kusy, překroutí ho, celou dobu ho trápí jako nějakou myš, ale když se nad tím pořádně zamyslíme, nepřinášejí nic navíc, neumožňují nám dokonce ani vybudovat si nenávist vůči světu?

Ne. Jelikož jsme nepochybně všichni žili, žádné náhody neexistují. A nemoc je vždycky to nové, viditelný bod, kde nějaká obsese začíná tvrdnout a rozpadat se; to, co je nevídané. A ztráta mého oka plus nehoda plus pušky plus lišky daly dohromady to, co je nevídané, co se na Východě nikdy předtím nestalo a u čeho jsem si jistý, že si nikdo nebude přát, aby se to opakovalo. A právě z tohoto důvodu začali všichni skoro posedle pronášet zaklínadla, předvídat.

Toto varování samo o sobě nic neznamená, ale v krátkodobém horizontu může napomoci, aby se to něco (nepřesné, neaktuální, nepřístupné a neduživé) skutečně přihodilo. Což Východ okamžitě pochopil, když se začal pohybovat podle mého záměru. A pochopil to i jeden z lovců, který mě, s kapesníkem nasáklým krví v oku a s černou páskou kolem hlavy, nesl vedle otce zpátky domů: kousnutí nemoci, řekl.

A měl pravdu: kousnutí nemoci. Jak se od té chvíle prokazovalo a prokázalo se to i později, když už nikdo nic nesázel ani na vlastní život, ani na žádný svůj majetek.

Kousnutí lišky, která ví, že tě zabije, pokud se schová, jak pravila mamuška, když sundala ze zdi jednu z těch dvouhlavňovek z naší sbírky a začala jako šílená střílet do vzduchu, zatímco žilky v očích hrozily, že každou chvíli prasknou.

Kousnutí lišky, která dobře ví, že ať se schová kamkoli, stejně se dočká svého konce, jak to glosoval otec, když jí bral pušku z rukou a znovu ji zavěšoval na zeď.

Nebylo už samo o sobě vítězstvím vědomí, že se naše sbírka pušek mohla volně procházet po celém domě a že se s ní jednou vypravíme na lov lišky, všech lišek, včetně těch, které uprchnou z Východu, aby nás zmátly a pokusily se nám tak znovu vyloupat oči?

Přesně tak. Právě to jsme si doma po mé nehodě všichni uvědomili.

A právě to před námi nechtěně nalinkovalo čáru života. Maličkou, tlustou, přerušovanou a intenzivní čáru.

Dál už to chce jen pokračovat v tréninku, myslet na liščí pohyby, předcházet překvapení, mířit.

Ale než předejdeme překvapení, uběhne ještě nějaký čas.

Spousta času.

Zatím se soustřeďme na to, jak sestavit pušku upravenou pouze pro „levé oči“, když už je mé pravé oko pryč, a pokračujme. Však sami uvidíte, že až budou všechny lišky mrtvé, nikdo už se nebude ptát, jestli je zabíjení přípustné umění, nebo ne.

Ze španělského originálu El imperio Oblomov (Ediciones Espuela de Plata, 2014) vybral a přeložil Petr Zavadil.

Snášení - na mezi

Infrastruktura pro motoristy je zlo a obzvlášť to platí o liniových stavbách. Takové tvrzení na stránkách tohoto listu nezní nijak kontroverzně. A nikdo nezpochybní asi ani to, že když se s něčím takovým vyleze z Ádvojky na širší agoru, strhne se hádka. Ne hádka člověka s mlčící, šedivou a bezduchou korporací, ale mezilidský spor. Tohle bude osobní.

Píšu tenhle sloupek z pozice obyvatele střediskové obce, nad kterou jedna taková stavba visí – v budoucnosti, která se blíží každým nádechem, a možná nenastane, útěcha se ale hledá čím dál obtížněji. A píšu v městě střední velikosti, které nosí masku lokální Prahy (co se týče politických preferencí i cen v hospodě). Město po té liniové stavbě touží jako po obchvatu sebe samého, po prostředku k vytěsnění faktu, že právě pozice dopravního uzlu mu dlouho nesla prospěch. Teď už tady tu prosperitu mají, tak si ji nechtějí kazit hlukem a zplodinami.

Sedím u kafe s výhledem na náměstí, po kterém sviští auta. Je půlka odpoledne, v domovské obci je všude zavřeno.

O tu silnici se vedou boje už přes dvacet let. Měla to být dálnice, pak „erko“, teď je to na papíře jenom silnice první třídy. Pořád stejně hnusná, obalená chapadly přivaděčů. Několik pokolení odpůrců, ekologů, aktivních občanů a spolků krvácelo a unavilo se při snaze přesadit tu hrůzu jinam. Mění se i pokolení a argumenty příznivců. Pozice všech účastníků sporu určuje především to, do jakého stadia ve svém truchlení dorazili. A neustále přicházejí noví lidé plní sil a snaží se bojovat. V tom by mohla být naděje. Namísto korporátní hydry či bezduchých uctívačů pavoučího kříže na logu ŘSD však proti novým bojovníkům stojí jiní lidé – třeba takoví, kteří si už před deseti nebo dvaceti lety odválčili svoje a teď už mnoho nesnesou. Bývá z toho obvykle mrzení v sále radnice, v hospodě, na nedělním posezení.

Bezprostřední úleva pro unavené bojovníky na obou stranách barikády přicházívá v linii klasického sylogismu „Sókratés je člověk – Sókratés je smrtelný“. Prohlásí se: „Ale co, my už se toho nedožijeme“, a pije se dál. Rozohněný protihráč v jiném stadiu truchlení však mívá připravený protichvat: „A co vaše děti?“ To je necháte vyrůstat pod betonovými pilíři estakád? Argument životem, který bolí, rána rovnou pod pás. V takovou chvíli obvykle emoce překypí a práská se dveřmi.

Co má přednost? Krajina, boj, anebo lidé, včetně těch, proti kterým se ten boj vede? Srnky, stromy, betonová lobby, biolidé svištící v SUV po asfaltu podél trati? Tohle dilema se louská obtížně.

Ti lidé jsou zatím živí, a tak mám tendenci být s nimi. Trpět s obcí, přijmout a snést uštědřenou ránu, pak pracovat s následky. On i ten antropocén jednou skončí, rozdrcen zuby geologických procesů, tváří v tvář nějaké kosmické hrůze.

Když už přišla řeč na hrůzu… František Štorm v jedné písni Master’s Hammer zpívá: „Dojde strychnin, dojde nafta,/ otevři si Lovecrafta…“ Kdo si toho H. P. Lovecrafta otevře, brzy tam narazí na útěchu podobnou sylogismu se Sókratem: „Nezemřelo to, co věčně odpočívá/ a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.“ („That is not dead which can eternal lie,/ and with strange aeons even death may die.“)

Smrt smrti. To zní skoro jako nějaké evangelium. A z aiónu, v němž je nám dáno žít, čiší cizota horem dolem. Jenomže zatím se nezdá, že by komukoli něco docházelo.

Zahlceni řečí

Nad Topeckou školou Bena Lernera

Pavel Kořínek v doslovu připodobňuje Topeckou školu (The Topeka School, 2019; česky 2022) k románům toužícím vypovídat „o stavu národa“ (state-of-the-nation novel), jen s intimnějším, rodinným záběrem. Svým způsobem se jedná o působivý obraz konce milénia, v němž v promluvách postav defilují tehdejší popkulturní symboly, politické skandály, soudobé společenské normy, lexikum i vtipy. V mnoha ohledech se tak aktualizuje pro nás dnes lehce bizarní linie „pure devadesátky“, byť v americkém hávu. Lerner nicméně v této nostalgicko-výsměšné rovině nezůstává a konfrontuje ji s trumpovskou érou. Poukazuje přitom nejen na odlišnosti a proměny vkusu, ale i na návaznosti či vývojové tendence, jež mají v devadesátých letech své kořeny.

V metanarativních vsuvkách vypravěč prezentuje různorodé možnosti konstrukce vyprávění (mnohdy na základě vizuálního materiálu, ať už jde o popis fotografie nebo představu úpravy obrázku v počítačovém programu) a reflektuje odstup i drolivé podloží, z nějž projevy a vzpomínky jednotlivých osob vyrůstají. Nesnaží se epizody scelit, nechává je viset ve vzduchu a jen částečně tak zaplňuje přiznaně fragmentární svět románového příběhu. Ten nicméně drží pohromadě, protože ho Lerner s řemeslnou dovedností dávkuje a buduje napětí tím, že mnohé aféry předjímá, aniž dořekne, co se v rozhodující chvíli skutečně událo („po tom průšvihu s Darrenem“, „to s tátou a Simou“ apod.), a pak se k události oklikou dostává.

Mezi disciplínou a úzkostí

V jádru příběhu stojí Adam, který míří k úspěchu ve středoškolském mistrovství v debatách a proslovech; Topecká škola se věnuje u nás nepříliš rozšířeným diskusním turnajům s jejich pravidly, strategiemi, fintami i podrazy. V debatě hraje u argumentační přesvědčivosti svou roli spíše charisma, slovní zásoba a pohotovost než znalosti: „Adam netuší, jestli je pravda, co právě řekl. Rafinovaně předstírá, že si nevšímá soupeřova tónu, že ho přechází.“ Vypravěč popisuje průběh diskuse, nervozitu debatujících, fyzické zakoušení rytmu a intonace řeči, které jako by nekontrolovatelně proudily skrze řečníky. Slova se stávají zvuky, chrlenou linií, jež snad kdysi něco znamenala. V románu tak nejde o jazyk jako systém, ale o řeč, performanci jazyka – v rétorice, ale i v terapii, vztazích, kariéře.

Všechny postavy si nesou nějaké trauma, i vnitřně srovnaní lidé mají své bolístky z minulosti – nevěru, pokrytectví nebo zneužití. Matčiny kapitoly se věnují roli ženy (feminismus přelomu devadesátých a nultých let v situaci, kdy je žena úspěšnější než muž), otcovy opakujícím se vzorcům nevěry, pudovosti. Ani jeden z nich nemá potřebu tematizovat svou „ženskost“ či „mužskost“, maskulinitu a její projevy rozebírá až Adam, který chce být ve své pubertální nejistotě vnímán jako „pravý chlap“. Nejasné může být, odkud se v Topecké škole ten pociťovaný tlak společnosti bere. Z Adamova okolí žádný nevychází, nenajdeme zde scény šikany premianta ani verbální útoky; jedná se o internalizaci norem, které ani nemusí být platné, ale už jejich předpokladem je hrdina utvrzuje. Výslovně se tu píše o rozporu mezi intelektuálními sklony a posilováním či agresivitou, který se sice zaceluje v rétorických soubojích, ty ale zároveň přinášejí stres, nervozitu a strach.

Glosolálie bez božstva

Spíše než o toxické maskulinitě, o níž se v souvislosti s Topeckou školou opakovaně mluví, kniha vypovídá o hledání polohy, jak z pozice muže ženám umožnit vyrůst a realizovat se ve spravedlivém a bezpředsudečném prostředí, a přitom se nechovat paternalisticky či ochranitelsky. Jak dosáhnout rovnosti, když privilegia dopředu určují, jak se kdo bude chovat. Poslední Adamova kapitola, vyprávěná z dospělosti, působí jako epilog, který se netýká událostí v Topece, ale výchovy dcer v New Yorku. Kromě otázky proměny ženských rolí ve společnosti se zde nastoluje téma selhávání komunikace a míjení komunikačních rámců, které bylo implicitně přítomno už v předchozích částech, v kontextu trumpovských Spojených států ale představuje jinou linii, která jako by zůstala nedořečena a nezachycena. Závěr tak vyznívá poněkud bezradně.

Selhávání komunikace zde představuje především zhroucení srozumitelnosti mluveného slova. Řeč může kolabovat překotností, emocemi, snobskými floskulemi, působením drog, rozrušením, bolestí či stářím. Nebo také mentální poruchou, jak je zřejmé z kapitol vyprávěných perspektivou zaostalého Darrena, v nichž není jasné, co je popis reality a co evokace představ. Tato intermezza jsou přehlídkou jazykových klišé, frází, které jsou brány doslova, současně je tu ale přítomna víra v magickou sílu slova – co je řečeno, nejde odestát, pojmenování změní skutečnost. Darren se stává zrcadlovým obrazem Adamova precizně racionálního vyprávění – zatímco Darrenovy pasáže jsou vystavěny jako roztříštěné a nespojité obrazy, ty Adamovy se z vybroušených odstavců dostávají do sfér překypující představivosti a na hranu srozumitelnosti. Pozoruhodné je, jak se zde kombinují očekávání, strachy, traumata, schopnosti i sebevědomí, jak se zaškobrtnutí pozornosti stává odrazovým můstkem k exhibičnímu přeskoku k jinému tématu, doprovázenému hrůzou z tvrdého dopadnutí na zem.

Zrcadlením dochází ke stírání hranic mezi osobami, a to jak mluvnickými, tak fyzickými; střídá se vciťování do jiných, ale i odcizování se vlastnímu tělu a činům: „často míval klamný dojem, že proslov pronesl sám v první osobě“. Postavy považují za vlastní vzpomínky, implementované jim cizím vyprávěním, nebo sledují sebe samé z nadhledu, jako by se situace ani neúčastnily.

Freestyle

V Adamových těkavých myšlenkách se propojují pubertální touhy, debatní témata o etice i politice, rapové rýmy i obrazná poezie a tyto polohy se přelévají jedna přes druhou jako vrstvy jeho identity. Jeho kapitoly by samy o sobě pravděpodobně tvořily experimentální text, tematizující samotnou řeč. Jsou však naředěny uměřenými narativy ostatních postav a ironickými popisy debatních soutěží. Z literárního hlediska a vzhledem k ohledávání našich zažitých řečových strategií a norem je škoda, že Adamovy hry s jazykem v knize nezabírají větší prostor. Pak by však Topecká škola neměla takový čtenářský úspěch.

Jednotlivé kapitoly se propojují nikoli epizodami či postavami (jádro tvoří jedna nukleární rodina, každá z částí se však rozbíhá do jiného směru, do jiných sociálních či generačních vrstev společnosti), ale motivicky – antické sochy v Metropolitním muzeu, bouřka v Topece, unifikované domky u jezera, nepříjemná nóbl restaurace, zvířata v zoo. V každé kapitole figuruje daný element vyprávění v jiné pozici, odkazuje na jinou situaci, a přece si s sebou nese významovou zátěž z předchozích pasáží a získává tak více rovin.

Zahlcení, které je v Topecké škole tematizováno u debatních soubojů, se stává součástí kompozice románu. Jsme zavaleni motivy, které se navzájem připodobňují, postavy se zrcadlí mezi sebou, jednotlivé výroky nacházejí ozvěnu v jiných, doba je vykreslována množstvím kulturních artefaktů a fenoménů; text přeskakuje mezi časovými rovinami, je mozaikou nejrůznějších narativních strategií, otevírá témata genderových rolí, traumat, tělesnosti, závislosti, rasismu, kolonialismu, kapitalismu, populismu a mnohých dalších -ismů.

Tak jako Adam v hlavě mimoděk tvoří rýmy, propojují se kapitoly bezděčně na motivické rovině a ukazují svět v podobnostech: „Sledujeme procesí předmětů na kolečkách: Darrena na kolečkových bruslích, dědečka na vozíku, servírovací nápojový vozík, velké plastové koše s podklady.“ „Adam slyšel, jak se na ulici zadrhl pluh o asfalt, představil si, jak se za ním sype sůl. Představil si, že sůl je rýže, pak popel z kremace.“ Tato propojení jsou nicméně podobně povrchní jako rapové rýmy. Zároveň jde o přiznaný freestyle s metafikčními odbočkami, nesouvisejícími epizodami, analytickými vsuvkami, anticipacemi a retrospektivami. Topecká škola si nehraje na velký román ani jím nechce být. Jako by ze všeho nejvíc byla rétorickým cvičením na téma řeči.

Autorka je komparatistka.

Hodný, zlý a britská lady

Revizionistický westernový seriál Angličanka

Uprostřed nového oklahomského území se potkávají dva hrdinové z odlišných světů. Anglická aristokratka Cornelie Lockeová přijela „za oceán“ pomstít smrt svého dítěte a hledá muže, který je za to údajně zodpovědný. Hned na kraji své cesty se střetne s vysloužilým stopařem z kmene Póníů. Nepravděpodobná dvojice poté putuje poněkud nezvyklou westernovou krajinou. Oceňovaný britský režisér a scenárista Hugo Blick vytvořil novou minisérii Angličanka (2022) v koprodukci televizní stanice BBC a streamovací platformy Amazon Prime. Ve svých předchozích dílech se Blick věnoval nejrozličnějším tématům od izraelsko-palestinského konfliktu v politickém thrilleru Ctihodná žena (The Honourable Woman, 2014) až po následky genocidy ve Rwandě v minisérii Vzestup černé země (Black Earth Rising, 2018). V novince reflektuje zásadní etapu formování moderních Spojených států amerických na konci 19. století a zároveň důmyslně nabourává mnohá klišé a stereotypy westernového žánru.

Pod dohledem kmenů

Angličanka dekonstruuje vyprávění klasického amerického westernu a stejně jako v mnoha podobných revizionistických dílech tu neplatí dělení hrdinů na hodné bělochy a zlé indiány. V popředí naopak stojí emancipovaná hrdinka spolu se zástupcem původních obyvatel Severní Ameriky. Seriál také podprahově zpochybňuje v rámci žánru vžitou představu o oprávněnosti použití zbraní a násilí vůbec a podvrací idealizované znázorňování života bílých farmářů a hrdinných kovbojů. S každým dalším dílem je patrnější, že se nejedná o přímočarý příběh cesty za pomstou, ale o komplexní, bravurně napsané dílo, které reflektuje, na jakých základech stojí mýtus o americkém snu.

Blick otevřeně čerpá inspiraci z nejznámějších westernů od Anthonyho Manna, Clinta Eastwooda nebo Martina Ritta, jejich základní atributy však usazuje do nového kontextu. Místo neohroženého kovboje tu prérií cválá osudem zkoušený indián, kterého navíc hraje Chaske Spencer, potomek kmene Lakotů. Jde o důležité politické gesto v rovině produkce, které napravuje dekády špatné reprezentace postav původních obyvatel amerického kontinentu ve westernovém žánru. Scénář byl už při svém vzniku konzultován s organizací IllumiNative, která se věnuje vzdělávání současných Američanů v otázkách dědictví a historie původních obyvatel. Na detaily dějové linky Eliho Whippa dohlíželi přímo zástupci kmene Póníů. Výrazným leitmotivem šestidílné minisérie je ztráta identity. V průběhu 19. století akulturace zahnala většinu kmenů původních obyvatel na okraj společenské tolerance, případně je zcela zdecimovala. Eli Whipp touží najít a získat kousek půdy, který by náležel jenom jemu. Ale po letech služby v americké armádě v pozici stopaře nepatří do světa bílých ani ke svému původnímu kmeni.

Neztratit zbytky lidskosti

Hybatelkou děje je především titulní „Angličanka“, Cornelie Lockeová v excelentním podání Emily Bluntové, která se na minisérii podílela též jako producentka. Právě ona svým plánem pomsty spustí řetězec osudových událostí. A publikum díky nelineárnímu vyprávění jen pozvolna odhaluje skutečné motivace a pozadí událostí. Postavy kovbojů-zachránců v tomto příběhu selhávají, Cornelie je nucena vzít spravedlnost do vlastních rukou. I když, jak postupně zjišťujeme, pomsta nemusí být nutně jediným účelem její cesty do Ameriky. Stejně jako Eli se nemá kam vracet, doma se navzdory svému aristokratickému původu stává vyděděnkyní a vidina šťastné budoucnosti se rozplývá.

Blick při vytváření její postavy navazuje na tradici emancipovaných westernových hrdinek, dá vzpomenout na silné ženské charaktery z klasických děl typu Johnny Guitar (1954) nebo novějších zástupců žánru, jako je Wind River (2017). Angličanka také ilustruje, k jak zásadnímu posunu genderových rolí a diváckých očekávání spojených s ženskými postavami ve westernech došlo. V podání Emily Bluntové zůstává Cornelie křehkou, empatickou bytostí, která je však nucena se rychle přizpůsobit drsnému světu vytvořenému muži a pochopit zákonitosti všudypřítomné brutality. Ale zároveň díky tomu ani v těch nejvyhrocenějších momentech neztrácí zbytky lidskosti.

Na své až archetypální cestě napříč mytickou krajinou Divokého západu titulní hrdinové potkávají rozmanité figury, přičemž ty nejvyšinutější jako by pocházely z drsných románů Cormaca McCarthyho nebo z některých děl bratří Coenů. Například vedlejší dějová linie s postavou Černooké Mog, skalpované stařeny s uřezanými očními víčky, jež velí rodinnému gangu a nenávidí „indiány“, by si zasloužila samostatný seriál. Režisér a scenárista Blick umně graduje napětí – obvykle v průběhu dlouhých dialogových scén, které nezřídka končí krvavým násilím. Tvůrci se nebojí ani krutého sarkasmu: například jako hudební podkres pro scénu znásilnění zvolili jednu z klavírních skladeb Antonína Dvořáka. Minisérie však násilí nikdy nefetišizuje, naopak si ústy postav klade až existenciální otázku, zda jsou podobná zvěrstva přirozenou součástí lidské povahy.

V druhé půli seriálu se do paměti publika výrazně zapisuje postava Davida Melmonta, kterého ztvárnil britský herec Rafe Spall. Melmont patří k těm nejlépe napsaným a zahraným padouchům posledních let, stačí mu malý prostor, aby zanechal silný dojem. Přes drobné nápovědy a vodítka dlouho není jasné, jaký má vztah k hlavním hrdinům, jak fatálně ovlivnil jejich životy. Až během zdrcujícího finále do sebe všechny chybějící dílky vypravěčské skládačky zapadnou. A právě konec svou promyšleností nutí k opětovnému zhlédnutí.

Dopady britské nadvlády

Angličanka vyšla téměř ve stejnou dobu jako nová řada výpravného historického seriálu Koruna (The Crown, od 2016) z produkce Netflixu. Ten reflektuje život nejdéle vládnoucí britské panovnice Alžběty II. a přes mírně kritický tón je též oslavou monarchie a (kdysi) dominantní britské pozice ve světě. Angličanka spíše analyzuje, co tato nadvláda způsobila. Naznačuje to mimo jiné epilog, v němž se Cornelie o třináct let později setkává v Londýně s indiánským chlapcem, kterého kdysi v Americe zachránila. Příslušníci místních kmenů v této době už plně ztratili svou identitu, hoch je součástí potulného cirkusu a na osudy svých předků si pro pobavení přihlížejícího publika spolu s dalšími jen hraje.

Jak praví až závěrečné titulky, Angličanka se inspiruje skutečnými událostmi. O to silnější dojem v divácích zanechá. Byť v záplavě nových seriálů nejen od Amazon Prime poněkud zapadla, rozhodně patří k těm nejlepším minisériím uplynulého roku a také k nejsilnějším revizionistickým westernům posledních let.

Autor je filmový publicista.

Ulice je jako sen

Přehlížený seriál Atlanta

Vyděšený rapper se potuluje obchodním centrem – právě se dozvěděl, že kdosi v Atlantě vraždí černochy. A zavražděné spojuje jedna věc: kdysi vytvořili virální video na základě slavné skladby Crank That od místního umělce Soulja Boye. Zní to jako bláznivá, paranoidní historka, jaké si vykládají lokální hudebníci pod vlivem všemožných drog, které pomáhaly utvářet atlantský trap – od marihuany po kodeinový sirup. Jenže ten, kdo sledoval předchozí řady seriálu Atlanta, není překvapený, když se uprostřed obchoďáku skutečně začne zběsile střílet.

Dějiny filmu jako rukojmí

Producent, showrunner, spoluscenárista a představitel jedné z hlavních postav Atlanty – nejspíš nejopomíjenějšího seriálu poslední dekády, který nedávno završil svou čtvrtou sezónu –, od začátku staví poetiku svého díla na tom, že dennodenní události jsou narušovány skutky z říše snů či hollywoodských žánrů. Donald Glover, známý také jako rapper Childish Gambino, podobnou estetikou zaplavil už své videoklipy, jež vytváří se stejným napětím a s podobným tvůrčím týmem. Zhruba půlhodinové seriálové epizody radikálně vybočují z toho, co je v této televizní stopáži – vyhrazené především sitcomům – zvykem. Zmíněná scéna, která ústí v opravdovou přestřelku, však stejně jako většina událostí z předchozích tří řad seriálu neznačí, že by tvůrci natáčeli realistický portrét o životě v Atlantě ani nadsazený příběh z drsného prostředí rapové scény.

Podobně jako režisér Jordan Peele se svými filmy Uteč (Get Out, 2017) či Nene (Nope, 2022) Donald Glover vpašoval do mainstreamové kultury zkušenost etnické menšiny rafinovaným způsobem. Oba využili žánry a formáty, které historicky ovládali bílí tvůrci a bílí protagonisté. Ale jejich snímky a seriály přitom nejsou jasnými politickými gesty, jakými byla třeba vlna takzvaných blaxploatačních filmů v první polovině sedmdesátých let minulého století. Těm obvykle dominovali černí hrdinové, kteří ztělesňovali sebevědomí a „coolness“ afroamerické komunity, jež se na okraji béčkové a žánrové produkce rozhodla urvat si něco pro sebe a promítat filmy pro „své“ lidi.

Glover a Peele si berou jako rukojmí dějiny populárních žánrů a po svém testují, co by se mohlo dít, kdyby tyto typické žánrové tropy prožívali černí protagonisté. Peele se ve svém posledním snímku Nene, odehrávajícím se příznačně kousek od Hollywoodu, pohybuje na hraně hororu, akce a sci-fi. Jeho afroameričtí hrdinové při setkání s UFO nad rodinnou farmou nesmějí na objekt na obloze pohlédnout, neboť takový pohled zabíjí. A jejich hlavním cílem je svůj objev zpeněžit. Peele rozrušuje zažité návyky žánrového publika, když mu prezentuje pokřivenou, alegorickou černošskou historku, v níž se odráží nespravedlnost dějin kinematografie i dějin skutečných. Dominuje jí nemožnost protagonistů pozvednout zrak a také nutnost monetizovat, cokoli se dá. Glover v Atlantě naopak vychází z všednodennosti rapových songů. Tak jako v rapu se ovšem do všední reality party hrdinů prolamují neskutečné věci. Z metafor, nadsázky, báchorek či alegorických obrazů se tu stává žitá realita na pomezí snu.

Strachy a sny Afroameričanů

Donald Glover odstartoval Atlantu hned v první scéně první řady úderem pěstí. Nedopadá na ničí tvář, jen urazí zrcátko u auta, v němž sedí protagonisté – rapper Paperboi a jeho bratranec Earn, ztvárněný samotným Gloverem. Earn se coby Paperboiův manažer snaží nakopnout jeho i svoji kariéru a vymanit se z pouličního života uprostřed jižanské metropole. Podobné každodenní napětí už ze seriálu nikdy nezmizí, byť jedna z jeho největších předností je schopnost pohybovat se mimo zažitá schémata životopisů rapových ikon. Glover vypráví o běžném životě, avšak všednodennost infiltruje doteky snové „logiky“ či temných žánrových nálad. V druhé sérii jedna postava tvrdí policistům, že má v obýváku krokodýla. Když pak v přesně načasované, ale zároveň schválně ledabylé pointě vyleze krokodýl dveřmi, nikomu neuhryzne ruku, jen se ospale odplazí kamsi do kouta.

Atlanta je prosáklá estetikou a historií trapu, místního subžánru charakteristického až narkotickým účinkem basových linek a futuristických syntezátorových zvuků. Ten mezitím pronikl do mainstreamu a na první místa amerických hitparád. „Myslím si, že jsou to Beatles této generace a že se jim nedostává náležitý respekt,“ pronesl Glover na adresu formace Migos, která se seriálem mihne, při přebírání Zlatého glóbu za první sezónu Atlanty v kategorii nejlepší komediální seriál. Glover s podobnou láskyplností, ale nikoli nekriticky přistupuje k celé afroamerické komunitě. Hudebníci jako Migos, Future či Gucci Mane se stali nedílnou součástí moderní pop music, Glover zase zkouší svou nenápadnou poetikou infiltrovat kinematografii, respektive televizní tvorbu.

Poslední dvě řady jasně deklarují, že nyní mají hrdinové peníze a vliv. Jak se k nim dostali, není pro tvůrce podstatné. A to, jak „nekoordinovaně“ peníze utrácejí, se příliš nezměnilo. V první sérii Earn poznamenal: „Chudí nemají čas na investování. Chudí jsou příliš zaměstnaní tím, aby nebyli chudí.“ Podobné věty jsou (nejen) v atlantském rapu běžné. Jak můžeme slyšet v tracku Money na jedné z nejlepších loňských desek, The Forever Story od dalšího z vlivných Atlanťanů, rappera JID: „Ironie, že být na mizině je drahý lifestyle/ žádný div, že prodávají drogy od soumraku do úsvitu.“

Vybojovat si prostor

Paperboi navzdory svému úspěchu a tomu, že v předchozí řadě vyprodával evropské kluby, má stále skříň, kde pěstuje konopí. A jednotlivé situace závěrečné seriálové sezóny mu neustále dávají dostatek důvodů, aby se choval jako věčně poděšený teenager, kterého kdosi nachytal u něčeho nekalého, případně jako hvězda ovládaná lehkým či těžším stihomamem. A většina příhod, které se mu dějí, jeho paranoiu jen posilují.

Může mít všechny peníze světa, ale když si Paperboi dopřává klidu na farmě mimo město, v místní prodejně vybavené konfederační vlajkou, cedulí „Policii nevoláme“ a sveřepě vyhlížejícím bílým Jižanem mu to nemusí být k ničemu. Donald Glover si tu opět pohrává s očekáváními. A tak v této předposlední, venkovské epizodě Paperboie neohrožuje na životě neotesaný venkovan, ale jeho vlastní zahradní traktor a divá zvěř, před kterou ho varoval právě onen podezřele působící prodavač.

Atlanta je minimalistické dílo, které umí postihnout nenuceným dialogem či skrze jemnou komiku nejen každodenní příkoří afroamerické minority, ale také obecnější společenská pnutí. Ve třetí řadě, která se z jedné poloviny odehrává na evropském turné a z druhé ve Spojených státech formou samostatných epizod tematizujících různé podoby rasismu, se tvůrci dotknou rozdílů mezi Evropou a Amerikou, ale umějí se trefit také do umělé militantnosti některých bojovníků za práva menšin z řad majority. Se stejnou přesností střílejí i do vlastních řad.

V první části čtvrté série se Earn s matkou své dcery Vanessou potuluje čtvrtí, kde narážejí na samé bývalé partnery – z náhody se nenápadně stává jakési sci-fi z alternativní reality. A pak konečně otvírají dveře, které je vysvobodí. Bez vysvětlení. Motiv dveří propojujících nepravděpodobná místa je v seriálu častý. Nejde však o nějaké lynchovské ohýbání reality, které by drtilo diváky, ale o běžnou záležitost – snad odraz duševního stavu, přebytku drog v organismu či alegorie kolektivního stavu celé menšiny, která do okolní reality stále příliš nezapadá? To tvůrci nechávají na publiku. A seriál příznačně končí zacyklenou halucinací ve floatační nádrži. Nechce tím říct: Byl to jen sen, ačkoli právě tak zní název dílu. Mnohem spíše tu chce naznačit, že svůj popkulturní i reálný prostor si musí Afroameričané sami vybojovat a vybudovat.

Anežka Abrtová: Mámamámymítátymamí. V řetězu

Zahrada jako experimentální prostor

O nacházení rovnováhy v Centru pro umění a ekologii UMPRUM

Na Kafkárně se v poslední době začaly dít nejrůznější akce: přednášky, workshopy, koncerty, čtení u ohně a mnoho dalších aktivit. Co bylo prvotním impulsem, který tento proces rozpohyboval?

Kateřina Vídenová (KV): V zimním semestru 2021/22 proběhl na Kafkárně festival Hostina. Jeho koncepce původně vznikla v rámci architektonického ateliéru MAK!, ale pak jsem nastoupila na UMPRUM a nakonec jsme jej uspořádali společně s Dominikem Langem a studenty a studentkami právě na Kafkárně. Hostina se týkala ekologických témat spojených s jídlem, pozvali jsme řadu přednášejících, probíhaly zde performance a nejrůznější intervence. Nakonec jsme naše aktivity zdokumentovali ve stejnojmenné kuchařce. I díky tomuto projektu jsme si uvědomili, že prostor skvěle funguje pro podobný typ setkávání, a tak jsme se rozhodli Kafkárnu otevřít veřejnosti.

Odehrává se program v rámci školy, nebo stále paralelně?

KV: Na základě této pozitivní zkušenosti jsme si zažádali o norské granty (Fondy EHP), které nám poskytly potřebné financování. Máme plán na čtyři semestry, tento semestr se například věnujeme tématu komunity. Já i Amálie jsme formálně zaměstnankyně UMPRUM, většina našich akcí vzniká open-callem napříč celou školou, ale hlásí se hlavně lidé z katedry volného umění.

Jak si vymezujete své zaměření a obsah programu?

Amálie Bulandrová (AB): Oficiálním názvem Kafkárny je Centrum pro umění a ekologii UMPRUM a na propojování těchto dvou oblastí stojí veškeré naše aktivity. V říjnu jsme měli pilotní sympozium, kterého se zúčastnily nejrůznější osobnosti: Tadeáš Žďárský mluvil o nerůstu, norská umělkyně Nina Ossavy z partnerské instituce CAN (Concerned Artists Norway) se vztáhla z ekofeministické perspektivy k tématu zahrady. Přednášel i Benjamin Foerster-Baldenius z architektonické skupiny Raumlabor, která se dlouhodobě věnuje architektonickým intervencím rozvíjejícím komunitní potenciál. Se svými zkušenostmi či aktuálními výzkumy celkově přispělo mnoho lidí, například Tereza Stöckelová, Michaela Pixová, Tereza Porybná a další. Zahrada tvoří náš mentální rámec jak abstraktně, tak konkrétně. Celým naším programem prolínají tři páteřní témata: nerůst, komunita a ekofeminismus.

KV: Celý ateliér včetně zahrady chápeme jako jednotný experimentální prostor, kde si zkoušíme ekologické principy. Kafkárna nabízí víc než jen místo pro komunitní a permakulturní aktivity – skrývá v sobě mnoho vrstev historie a každý, kdo sem přijde, cítí jedinečného genia loci zarostlé sochařské zahrady, která v něčem skutečně může připomenout Trnkovu nebo Rothmayerovu zahradu. Proto je také potřeba přistupovat k tomuto „otevírání“ prostoru veřejnosti citlivě.

AB: Na jednu stranu člověk chce ochránit a zachovat to jedinečné kouzlo, zároveň ale není možné nechávat si ho jen pro sebe. Základní představu o tom, jak se o Kafkárnu starat, všichni sdílíme, ale i tak někdy vzniká pnutí v názorech na míru otevřenosti pro veřejnost. Větší akce se tak střídají s komornějšími.

Podle jakého kritéria si vybíráte účinkující?

KV: Kafkárna má jedinečné charisma, na které se nabalují lidé s určitým způsobem přemýšlení a hodnotami. Samozřejmě že průběžně někoho oslovujeme, ale postupně vzniká čím dál širší okruh příznivců a spoluprací.

AB: V České republice existuje několik kolektivů, které spolu ideově i personálně navzájem souzní. Katku jsem poprvé viděla na sympoziu Les. Ten založila Edith Jeřábková, která dříve vedla s Dominikem Langem Ateliér sochařství. Na Les je zase přímo navázán Institut úzkosti. V těchto skupinách a kolektivech se aktivně pohybují mnozí lidé z UMPRUM, kteří se zapojují i do programu Kafkárny. Je to organicky propojené. I Raumlabor na škole před lety několik semestrů vyučovali a Katka jim tehdy dělala asistentku.

KV: Neuzavíráme se ale samozřejmě jen v okruhu UMPRUM, snažíme zapojovat i další umělce a umělkyně, vědce a vědkyně a obecně veřejnost s důrazem na místní komunitu.

Probíhá s UMPRUM i nějaká bližší spolupráce kromě toho, že vaše aktivity škola zaštiťuje?

KV: Na webu je v sekci „O UMPRUM“ také záložka „Udržitelnost“ a pod ní jsou Kafkárna a Planeta B [„modul pro udržitelnost a civilizační otázky“, který v zimním semestru 2022 koordinovali Klára Peloušková a Eduard Hermann – pozn. red.]. Asi se v tom odráží tendence oddělovat ekologii od „normálního“ provozu, která ve společnosti stále ještě přetrvává – ekologické principy by přitom měly procházet napříč celou školou. Bližší spojení se školou je samozřejmě výzva a snažíme se o to. Nebudujeme žádnou paralelní anarchistickou enklávu. Je to ale výzva pro obě strany.

AB: Kafkárna je místo jiného typu než třeba Technologické centrum Mikulandská. Není prakticky nijak technicky vybavená a nejedná se ani o tak oficiální prostor, ale to je nakonec její největší přednost. Je přirozeným útočištěm pro studenty, kteří se zajímají o taková témata, s jakými se v Mikulandské či na Palachově náměstí mohou setkat jen zřídka. Někdo jednou při popisu Kafkárny použil spojení „mentální azyl“, to mi přijde krásně výstižné – je to ateliér, který si žije svým životem, bez tlaku na výkon a úspěch. Alespoň tak to připadá mně, teoretičce.

KV: V současnosti řešíme, jak pevněji propojit program na Kafkárně s výukou. Například tu chceme koncentrovat věci, které se týkají ekologie. Na katedře volného umění jsou nově předměty jako environmentální nebo mikrobiopolitické občanství, jedno vede Arnošt Novák, druhé Michaela Pixová [viz rozhovor na s. 20] – a my bychom chtěli, aby takovéto kursy probíhaly na Kafkárně.

Chápou tedy studenti a studentky sami od sebe prostor Kafkárny jako místo, kde se tyto věci dají probírat?

AB: Ano, takové situace vznikají celkem přirozeně – třeba v rámci loňské vysokoškolské stávky za klima. Škola se k ní oficiálně přihlásila a jednotliví pedagogové se ke stávce vyjadřovali podle sebe: někteří jí přizpůsobili své přednášky, jiní je zrušili. My jsme na Kafkárně společně s některými studenty a studentkami uspořádali celodenní program, jehož součástí byly přednášky, veřejné projekce, ale také třeba komunitní večeře.

Nebáli jste se, že svými aktivitami ke Kafkárně „přitáhnete pozornost“ a budete tím riskovat, že na ni obrátí svůj pohled nějaký developer? Přestože je to velmi důležité místo českých kulturních dějin, není, pokud se nepletu, památkově chráněné.

KV: Památkou je z celého prostoru vlastně jenom plot, který patří k chráněné přečerpávací stanici Bruska z dvacátých let. Celý pozemek stanice, jehož rožek za první republiky dostal Bohumil Kafka, aby si na něm postavil ateliér, patří dodnes magistrátu. Prakticky jde o dočasnou stavbu starou devadesát let. V loňském roce u nás proběhl stavebně-historický průzkum a v současnosti vzniká projekt na případnou rekonstrukci. Jistěže jsme se zprvu báli, co s Kafkárnou bude, ale už je jasné, že aspoň v dohledné době jí nic nehrozí. Naštěstí je součástí pozemku vodárny, a proto se tam vůbec nesmí stavět, jinak by o to developeři už dávno měli zájem. UMPRUM měla Kafkárnu díky Kurtu Gebauerovi od roku 1991 na třicet let v nájmu. Vzhledem k tomu, že se tu dějí různé aktivity, a také proto, že jsme získali grant, nám město prodloužilo smlouvu na dalších sedm let. Když teď do šesti let škola vytvoří projekt a sežene peníze, je velká šance, že dojde k dalšímu prodloužení pronájmu.

Bude vám Kafkárna výhledově vůbec stačit? Nepřerostete ji?

AB: Spíš mám pocit, že Kafkárna nakonec přeroste nás.

Na čem doopravdy záleží

Debutové album rapperky Flohio

„DIY or die,“ popisuje svůj hudební přístup v Londýně usazená nigerijská rapperka Flohio. Na svém prvním dlouhohrajícím albu Out of Heart ukazuje, že řadit ji po prvních nahrávkách do žánrové přihrádky grimu bylo předčasné. Flohio se s lehkostí pohybuje mezi svižným rapem a melodickým vyprávěním a na své nejnovější a doposud nejosobnější nahrávce zdůrazňuje emocionalitu a zranitelnost.

S nadšením, nebo bez?

Název Out of Heart by se dal do češtiny přeložit jako „bez nadšení“, případně rovnou „znechucený“, což celkem vystihuje zpěvaččin výraz na obalu desky – kombinace lhostejného pohledu a typické androgynní stylizace vytváří dojem rezervovanosti, ne-li rezignace. O vyčerpání i potřebě odpočinku a blízkosti Flohio na albu sice hovoří, ale v jejím projevu nadšení a zápal rozhodně nechybějí. S precizní plynulou flow se přesouvá mezi energií nabitými tracky, jako je Speed of Light, a rytmicky uvolněnějšími skladbami, v nichž přechází z rapového vyprávění k melodickým popěvkům, které se v její tvorbě dříve příliš neobjevovaly. Na Out of Heart se potkávají nekompromisní grimové polohy, prvky industriální elektroniky i hravé tóny syntezátorů, ozvuky housu nebo odosobněný hlas s efektem autotune. Nahrávka představuje Flohio jako všestrannou a cílevědomou hudebnici, která si trpělivě hledá svou pozici na londýnské scéně.

„Hudba pro mě znamená dveře. Lidé, kteří jimi projdou, poznají můj svět. A já zase díky hudbě vstupuji do jejich životů,“ vysvětluje rapperka, proč je pro ni důležité mluvit ve skladbách o věcech, které prožívá každý – třeba o bolestivých rozchodech nebo ztrátě přátel a členů rodiny. Londýnská MC svou schopnost vyprávět prokázala už na prvních EP Nowhere Near (2016) a Wild Yout (2018) a také na mixtapu No Panic No Pain (2020). Už z této nahrávky byl znát textařský talent a cit pro výběr podkladů vycházejících z grimu i trapu. Nejsilnější byla Flohio ve výrazně rytmických, dynamických skladbách – například v tracku Unveiled, který napsala na jednom mexickém festivalu po vystoupení s elektronickým duem Modeselktor, které ji přizvalo na album Who Else (2019). Adrenalin z koncertu se tu mění v naléhavý apel, artikulovaný grimovou flow a závěrečným zvoláním: „Rage, fuckin’ rage!“

Sdílení a samota

Album Out of Heart je oproti starším nahrávkám o poznání klidnější a vyrovnanější, i když něco z dřívější nekompromisnosti přece jen zůstalo. Proměna zvuku, různé hlasové polohy i větší žánrový rozptyl každopádně svědčí o větších ambicích. „Album je něco, podle čeho vás lidé definují, takže na něm není moc prostoru pro blbnutí. Zato můžete ukázat, na čem vám doopravdy záleží,“ shrnula hudebnice pro Loud and Quiet, v čem spočívá posun od zmíněného mixtapu.

Potřeba mít dostatek osobního prostoru a vyjádřit své niterné pocity se v produkci Flohio opakovaně vrací: ve starší skladbě Roundtown rapovala o snaze najít znovu rovnováhu; téma loňského tracku L.M.P.M. (Lost My Peace of Mind) je patrné už z názvu. Povahou spíš tichá a uzavřená umělkyně, která sebe samu popisuje jako outsiderku a stále se cítí nejistá, když na internetu zveřejňuje nové tracky, se však při živých vystoupeních promění a užívá si interakci s publikem. „Když přijdete na můj koncert, chci, aby vás hudba přinutila tančit bez ohledu na všechno ostatní.“ Flohio se tak na jedné straně snaží předávat svým posluchačům a posluchačkám energii, na straně druhé mluví o potřebě samoty, z níž čerpá sílu. Není v tom koneckonců sama – zmínit můžeme třeba její slavnější souputnici Little Simz, jejíž témata i žánrové zakotvení se v mnohém shodují s produkcí Flohio a která na albech Sometimes I Might Be Introvert (2021) a No Thank You (2022) také rapuje o nejistotách a vnitřních bojích.

Spíše na okraji

Funmi Ohiosumah, jak zní rapperčino občanské jméno, vyrůstala v jihovýchodní části Londýna, kam se její rodina přestěhovala z Nigérie, když bylo zpěvačce devět let. Klíčový vliv na její tvorbu měl místní klub pro mládež Salmon Youth Centre. Kromě něj neměli místní teenageři moc jiných možností, kde trávit čas. „Když mi bylo třináct, začala jsem psát písničky a skládat hudbu v sestřině ložnici v horním patře. A potom jsem zkoušela v Salmon Youth Centre tady v Bermondsey dát dohromady to, co jsem si připravila. Učila jsem se od lokálních MCs, jak skladby strukturovat a jak vystupovat při open micu,“ vzpomíná Flohio na své začátky v rozhovoru pro Mixmag. Důležité pro ni byly také poslechovky, na kterých pouštěla své nové tracky kamarádům, kteří ji chodili podporovat i při vystoupeních. Postupně tak získala sebejistotu a vytvořila si současný tým. Se spolupracovníky je zvyklá trávit čas i mimo studio. Komunita, kterou kolem sebe má, jí připomíná, jaký je rozdíl mezi Flohio a Funmi, a pomáhá jí udržet si integritu pod tlakem hudebního průmyslu.

Pomalé pracovní tempo, přátelské prostředí a pečlivost rapperce umožňují hledat vlastní styl, zkoušet nové věci a vydávat jen to, za čím si stoprocentně stojí. Odvrácenou stranou tohoto přístupu je ovšem pokles zájmu médií, která ji už před pěti lety označovala za vycházející hvězdu britské hudební scény. Dnes navzdory velkým nadějím stojí Flohio stále spíše na okraji – snaha nalézt rovnováhu v životě i tvorbě si i v jejím případě vybrala svou daň. Album Out of Heart nicméně potvrzuje, že sledovat její dráhu, která se vyvíjí bez ohledu na očekávání okolí, stojí za to. A vůbec nevadí, že si občas musíme počkat.

Autorka je hudební publicistka.

Jen další spalování - ultimátum

Krize nejen klimatická

O slepých místech ekologického boje

Klimatická krize není „za dveřmi“, ale už dávno je s námi v místnosti. Přesto české vlády (ty pravicové i ty oligarchicko-populistické) hrozbu klimatické katastrofy dlouhodobě a vytrvale ignorují. Šetrná klimatická politika totiž nepřitáhne kapitál ani hlasy ve volbách. Politika západních zemí a Evropské unie se zdá být lepší, ale nabízená řešení jsou stále nedostatečná: skutečnými tahouny v práci na nutném politickém obratu potřebném alespoň ke zmírnění postupu krize jsou tak stále hlavně občanská hnutí.

Syndrom bílého zachránce

Mohlo by se zdát, že za spravedlivé řešení klimatické krize bojují hlavně kolektivy ze zemí globálního Severu, jako jsou Fridays for Future, Ende Gelände nebo v českém kontextu Limity jsme my. To bychom však nebrali v potaz tradici původní kultury Latinské Ameriky nebo třeba kmeny na území jižní Afriky. Ignorovali bychom boje o přístup k půdě a vodě, které vedou původní obyvatelé proti nadnárodním fosilním korporacím – jako je třeba aktuální konflikt v lesích na severovýchodě Britské Kolumbie spojený s frakováním zemního plynu. Svůj přístup k čisté pitné vodě brání Afroameričané a Afroameričanky ve městě Flint (východní Michigan), v Mississippi a v dalších vyloučených lokalitách Spojených států, kde chybějí základní veřejné služby. Kmenu Baka v jihovýchodním Kamerunu bylo zase ve jménu ochrany přírody zákonem zakázáno lovit zvěř a chytat ryby, což byl po staletí jejich tradiční, a přitom šetrný a trvale udržitelný způsob obživy. I v českém kontextu kolem špinavých spaloven, uhelných dolů a elektráren bydlí chudí, často rasově či jinak systémově znevýhodnění lidé. Klimatická krize naprosto disproporčně ohrožuje právě ty, kteří na jejím zavinění nesou nejmenší podíl a mají také nejmenší politické zastoupení či veřejnou moc.

Překážkou v budování skutečně inkluzivního globálního hnutí za klimatickou spravedlnost je z velké části společenské nastavení formované desítkami let kolonialismu a kapitalismu. Přehazujeme odpovědnost za řešení klimatické krize na země, na jejichž vykořisťování a zotročování stojí náš blahobyt. Reprodukujeme rasistické mýty o přelidněné planetě a nezodpovědných obyvatelích Asie a Afriky, aniž bychom si uvědomovali, že jádro problému leží v nerovnoměrném přerozdělení zdrojů. A z čela aktivistických kolektivů na nás pořád mluví hlavně mladí bílí lidé z bohatších rodin a s vyšším vzděláním.

Vytvořili jsme falešnou dualitu člověka a jeho prostředí, která nám umožňuje vnímat přírodu jako pouhý zdroj. Pro lidi žijící v přírodě a s přírodou (jako původní národy nebo naši předci) je a bylo naprosto normální vnímat člověka jako její inherentní součást. Spravedlivý a rovnovážný svět je neslučitelný s antropocentrismem, který nám umožňuje vykořisťovat mimolidské bytosti stejně, jako vykořisťujeme jiné přírodní zdroje. Je potřeba si vyjasnit, jak spolu zdroje útlaku souvisí, a uvědomit si, že veškerá reprodukce tohoto útlaku jde proti ideám feminismu, a tedy i proti zájmům lepšího světa. Spravedlivý a feministický svět budoucích dní musí zosobňovat svobodu a zájmy všeho živého a neživého na zemi, a proto na místech, kde se tvoří důležitá rozhodnutí, potřebujeme náležité zastoupení marginalizovaných skupin. Náš feminismus musí zohlednit všechny, na něž se zapomíná. Je potřeba vzdát se své pohodlné pozice osvícených bílých zachránců světa a snažit se aktivně předat nástroje a slovo těm, které se systém útlaku snaží umlčet.

Praxe péče

Podoba klimatických hnutí globálního Severu si rozhodně nezaslouží jen kritiku. Stejně jako na schopnost konstruktivně analyzovat své nedostatky je důležité upozornit i na perspektivní praktiky, které se už teď daří implementovat. Horizontální občanská hnutí by snad mohla být modelem světa, ve kterém chceme žít. Mohou být místem, kde se nemusíme bát vyzkoušet skoro cokoli, identifikovat své chyby a poučit se z nich. Tyto „příklady dobré praxe“ velmi úzce souvisí právě s feminismem, který pečuje, reflektuje, je solidární a intersekcionální a jehož prvky lze pozorovat právě v úspěšných hnutích.

Velmi důležitou praxí je například vzájemné pravidelné sdílení toho, co nás tíží, co zvládneme a nezvládneme, a hledání způsobů, jak o sebe pečovat, abychom za pár měsíců nevyhořeli. Často jsou pro sdílení emocí a reflexi na plénech vyhrazené celé programové bloky – „sdílecí kolečka“ probíhají téměř každou schůzku ještě předtím, než vůbec začínáme řešit jakoukoli agendu. Když se o sebe navzájem staráme, jsme silnější.

Velmi slibná je také praxe pojmenování skutečných zdrojů útlaku a otevřeně antisystémová vnější komunikace, kterou lze v tuzemském prostoru vidět například u kolektivů Sdruženy nebo Limity jsme my. Ve Sdruženách pracujeme nejen s vlastními zkušenostmi, ale i s literaturou a věděním našich soudružek z jiných dob a zemí – zkoušíme interně dospívat k opravdovému osvobození, o kterém píše Paulo Freire, díky němuž si všímáme i rozložení moci v kolektivu. Inspirujeme se feministkami, jako jsou Rosa Luxemburg nebo Audre Lorde, které zdůrazňují opravdovou inkluzi a naslouchání těm, kteří zažívají útlak.

Aktivního zapojování nejmladších a relativní nízkoprahovosti bychom se mohli učit od českých Fridays for Future, skvělou mobilizační schopnost a promyšlenou transformaci vnitřních struktur demonstruje německé hnutí Ende Gelände, jehož poslední klimakemp se nesl v duchu spravedlnosti pro lidi postižené frakováním, kteří měli významné slovo při rozhodování.

Inkluze je možná

Dnes už není nic zvláštního na tom, že se přímé akce proti fosilní infrastruktuře účastní i lidé v důchodovém věku nebo lidé s postižením – viděli jsme to v boji o Lützerath nebo na klimakempu v Hamburku. Opravdová inkluze je skutečně možná, pokud o ni usilujeme. Jako ukázkovou feministickou praxi lze vnímat i vnitřní systémy vzájemnosti a solidarity fungující snad ve všech kolektivech, které pracují s rizikem nebezpečí nebo policejního násilí v přímé akci. Účastníci si mohou vybrat z několika „fingerů“ s různými úrovněmi akčního nasazení, v jejichž rámci si najdou své „afinitní skupiny“. Lidé ve skupině se v akci navzájem hlídají a poskytují si podporu v případě jakékoli komplikace. Jako pojistku má každý také svého „buddyho“ (zkušenějšího parťáka či parťačku). Podobné akce mívají kromě týmů přímých účastníků i skupiny pro dodávky jídla, právní pomoc nebo odvoz z policejních stanic. Snažíme se zkrátka naprosto minimalizovat riziko, že by se někdo z nás v náročné situaci cítil izolovaný, osamocený nebo zapomenutý.

Rozhodně je třeba také vyzdvihnout kolektivy, které vytrvale bojují nejen za svá vlastní práva – v českém kontextu již zmíněné Sdruženy nebo neziskové organizace IQ Roma Servis a Romea, v zahraničí třeba hnutí Black Lives Matter, bojující za spravedlnost pro lidi černé pleti, hnutí NDN Collective a Abya Yala Anticolonial, jež tematizují neokolonialismus a útlak původních obyvatel, nebo iniciativa Debt for Climate!, jejímž cílem je zrušení nelegitimního klimatického dluhu uvaleného na země globálního Jihu.

Autorka je básnířka a aktivistka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Lidé kolem nás

Vracím se skleslá z návštěvy svého romského kamaráda Jožky Mikera, který žije v Teplicích. Jela jsem za ním, abychom si povídali o jeho dětství a mládí, protože nahrávám jeho paměti. Od vzpomínání na doby dávno minulé jsme nakonec přeskočili i do současnosti. Jožku mrzí, jak se k němu chovají jiní Romové jen kvůli odlišnému názoru na válku na Ukrajině nebo prezidentské kandidáty v nedávných volbách. A když porovnával, jak se k sobě Romové chovali dřív a jak dnes, změnu přičítal vlivu sociálních sítí. Hledala jsem omluvy typu „je těžká doba“ a snažila jsem se ho utěšit: třeba se to zase zlepší. „Jak těžká doba? Vždyť za války byla doba mnohem těžší a lidé riskovali své životy, aby jiné zachránili. Teď úplně zapomněli, co je solidarita!“ odpověděl s beznadějí v hlase. „Oni fakt věřili, že když vyhraje Babiš, tak ty peníze, které jdou na Ukrajinu, rozdělí jim,“ dodal už úplně zoufale.

Trochu vím, o čem mluví, nemohla jsem si nevšimnout, že se řada mých romských přátel napojila na různé dezinformační sítě, někteří dokonce popírají, že na Ukrajině vůbec nějaká válka probíhá, a většina chudých Romů, které znám, se chystala volit Andreje Babiše, aby zabránil válce. Dokonce docela dobře chápu, že někteří uvěřili tomu, že vyhraje. Taky jsem si v dřívějších dobách, než jsem se poučila, často myslela, že musí vyhrát Zelení, když je volí úplně všichni kolem mě. Mám i jisté pochopení pro to, že se pro ně Andrej Babiš stal nadějí na lepší život. Za jeho vlády se sociální demokracií se skutečně mnoha Romům zlepšily životní podmínky. Výrazně stouply mzdy nejchudších lidí a zvýšily se i různé příspěvky na péči nebo starobní důchody. Že za těmito opatřeními stály ve skutečnosti sociálnědemokratické ministryně práce a sociálních věcí a prosadily je navzdory ministru financí a později premiérovi, si většinou nevšimli ani vysokoškolsky vzdělaní novináři, kteří mají sledování politiky v popisu práce. Není divu, že lidé, kteří jsou odkázáni na sekundární zdroje, uvěřili tomu, že jim pomohl Andrej Babiš. Zlobit bychom se v tomto případě měli spíš na média, která nedokázala odvést poctivou práci. Tak moc chtěla v rámci svého svatého boje ukázat, jaký je Babiš populista, až mu tím mimoděk připsala zásluhy, které mu nepříslušely.

Pak přišla nová vláda, rozjížděla se ekonomická krize a do toho válka. Lidé, kteří se po tolika letech dostali z bídy, najednou viděli, jak jejich nově nabytá důstojnost a těžce vydobytý dočasný klid berou za své. A teď už zase řeší, že nemají na nájem a na energie, a bojí se, že jim odeberou děti. Takoví lidé v sobě mívají zášť k těm nahoře a cítí jako nespravedlnost, že vláda pomáhá Ukrajincům, zatímco je nechává napospas inflaci.

Mnozí chudí Romové, s nimiž se vídám, byli v minulosti schopni soucitu s jinými, teď se ale i mně zdá, jako by jim v některých ohledech chyběl. Na to, co sdílejí na internetu, nereaguji, nesnažím se je poučovat, že něco z toho je nepravda, nebo dokonce zcela zjevný nesmysl. Když se vidíme naživo, problematiku velké politiky raději neotevírám, máme nakonec jiná témata, která nejsou o moc veselejší. Řada mých romských přátel to vidí jinak, ale jde většinou o lidi, kterým se daří lépe, mají vysoké školy nebo alespoň maturity, nejsou v exekuci a mají práci, která je naplňuje. Pohybují se v bublinách, které se podobají té mojí, nebo jsou dokonce součástí mého světa.

V poslední době se při snahách o analýzu příčin, které vedou k tomu, že lidé takzvaně přejdou na druhou stranu, objevuje často argument, že dezinformačním tokům propadají i někteří vzdělaní jedinci, a naopak lidé bez vzdělání někdy dokážou být vůči nim imunní. To je jistě pravda. Jenže pokud vyrůstáte ve společenství, kde je vzdělaných lidí tak málo, že trpíte menšinovým syndromem, a kromě toho jste v existenčním stresu a všichni kolem vás už věří nesmyslům, které dezinformační kanály šíří, je pravděpodobnost, že jim propadnete sami, daleko vyšší. Nejdůležitější nakonec je, aby vás přijímalo vaše okolí.

Na návštěvě v Teplicích mě doprovázel syn. Když jsme od Jožky odcházeli, poznamenal: „On to má nakonec nejtěžší, protože kolem sebe nemá lidi, se kterými by mohl svůj pohled na svět sdílet.“ Trochu chabě jsem mu oponovala, že má přece nás, „gadžovský kamarády“, ale sama jsem cítila, že to nestačí. Znělo to úplně stejně chabě, jako když jsem Jožku přesvědčovala, že po každé noci přijde den a že se svornost a solidarita mezi zbídačené Romy zase vrátí.

Autorka je redaktorka deníku Alarm.

Od Drávidů k Vandaně Šivě

Kořeny indického ekofeminismu

Indie je považována za zemi paradoxů, což odpovídá územně velkému a kulturně pestrému celku. Paradoxní je i postavení žen a vztah indické kultury k přírodě. V předmoderní literatuře i náboženských textech se setkáme s opěvováním žen, najdeme v nich ovšem i takové, které zastávají názor, že žena by měla být plně poslušná a podřízená muži. Vlastenci o své zemi dodnes hovoří doslova jako o Matce Indii (Bhárat Mátá) a v religiozitě subkontinentu převažují femininní prvky (lidový hinduismus uctívající lokální ženská božstva, často spojená se stromy a hady, šaktismus, vaišnavismus, různé tantrismy).

V příkrém rozporu s oslavováním ženského elementu jsou dětské sňatky, otřesné postavení vdov (či dokonce jejich někdejší upalování) a sekluze žen z vyšších vrstev v domácí izolaci. Postavení žen je nejhorší ve vyšších kastách, velké vážnosti a svobodě se jim dostává v nízkých kastách a mezi kmenovým obyvatelstvem. Jde o prolínání dvou různých tradic. Árijská, šacká a muslimská nadvláda po staletí postupně podrývaly a umenšovaly oficiální postavení žen; lidový étos, podle nějž je ženský princip nadřazený a uctívaný, se nicméně neměnil.

K tomu, abychom pochopili dvojznačnost zákonné a psychologické reality i souvislost postavení indických žen se vztahem indické kultury k přírodě, je potřeba historický exkurs. Jeho vyznění se blíží tomu, co známe od Vandany Šivy nebo environmentálních hnutí na Západě: snaze inspirovat se – většinou vágně definovaným – světovým „kmenovým obyvatelstvem“.

Matka bohyně

V roce 1921 zahájil archeolog John Marshall výzkum na hlavních nalezištích starověké civilizace údolí Indu, v Harappě a Mohendžodáru. Jeho objevy vyvrátily předpoklad, podle nějž to byly až vpády indoevropských kmenů Árjů, které přinesly do Indie „kulturu“. Vyspělým elementem se na základě vykopávek naopak ukázala být původní domácí civilizace, založená na obchodu a zemědělství. Hlavním zdrojem informací o ní byly drobné sošky a obrovské množství pečetidel.

Písmo na pečetidlech sice dodnes nikdo nerozluštil, díky němu ale víme, že šlo o drávidský jazyk i civilizaci. Výjevy na nich znázorňují tygry, holubice a býky, což jsou všechno zvířata spojená s kultem bohyně. Jedno pečetidlo ukazuje bohyni matku, z jejíhož lůna vyrůstá rostlina či strom, jiné nahou bohyni ozdobenou náramky a kravskými rohy (symbol plodnosti), s tělem tygra, který je dodnes v náboženských představách kmenového i venkovského hinduistického obyvatelstva považován za jízdní zvíře „matiček bohyň“. Řada dalších pečetidel zobrazuje tančící bohyni, někdy vedle býka.

Dnes je často uctívání Matky Země asociováno s uctíváním stromů. I to je ztvárněno na několika pečetích, ať už jde o nahou stromovou bohyni sedící ve větvích fíkovníku anebo scény klanění se stromům. Ty nejsou považovány za pouhou „oduševnělou přírodu“, ale za vtělení bohyně. Na venkově ostatně dodnes věří, že bohyně matky sídlí v různých stromech. Standardní výbava kmenové animistické religiozity současné Indie se stromy spojuje i jiná božstva a duchy.

Z nálezů jasně vyplývá, že v civilizaci údolí Indu panoval matriarchát. Existovalo tu již klíčové božstvo dnešní podoby hinduismu Šiva/Rudra/Pašupati (jde o různá jména pro historické fáze a různé inkarnace téže božské postavy), známá byla jóga a vzývání kultu plodnosti skrze symbolická ztvárnění pohlavních orgánů jóni a lingamu. V archeologických nálezech nicméně absentovaly zbraně. Právě pacifismus se Drávidům stal osudným. Kolem roku 1900 př. n. l. byli definitivně porobeni, většina zatlačena hluboko na jih Indie, zbytek rozprášen všude tam, kde dnes nacházíme drávidské jazyky.

Prolínání živlů

Árijští válečníci pochopitelně vtrhli do Indie bez žen, tudíž se začali ženit s Drávidkami. Ty však byly zvyklé nejen na matriarchát, ale i na běžnou praxi animistických kmenů, kterou byla polyandrie. Právě zde je třeba hledat kořeny pozdějších zvyků upalování vdov na hranici společně se zesnulým manželem, dětských sňatků a sekluze žen z vysokých kast v tzv. zenánách. Šlo vlastně o pokusy, jak zabránit tomu, aby drávidské ženy své árijské muže trávily a byly jim nevěrné. Dětské sňatky s muži často i třikrát staršími než nevěsty zase nastavovaly výraznou vztahovou hierarchii. Motiv izolace je pak jasný – rozbít odpor žen.

Tato fáze vývoje indické společnosti, kdy se zvyklosti Árjů začaly propisovat do původních drávidských zvyků, se nazývá bráhmanismus. Kromě oprese žen dochází ke zformování kast: poražené černé obyvatelstvo dostane cejch méněcennosti a je omezeno neproniknutelnými kastovními pravidly, příchozí vítězná světlejší skupina se označí za vznešenější a nadřazenou.

Řada z prvků hinduismu, které způsobují útlak žen, je dána výsledkem konfliktu mezi Drávidy a Árji a pozdějším vlivem Skythů (Šaků) a muslimů. Do přelomových Marshallových objevů se mělo za to, že drávidský vliv na hinduismus byl zanedbatelný. Na základě výzkumů z Harappy a Mohendžodára se ukázalo, že vše bylo přesně naopak; hinduismus je autochtonní indická záležitost.

Až do příchodu Evropanů nebyla spirituální a sekulární složka života nijak oddělena, takže texty jako Rgvéda, eposy nebo Manuův zákoník zachycují vývoj vztahu mezi původním matriarchátem a příchozím patriarchátem (ještě v Mahábháratě má princezna Draupadí pět manželů).

Domino hororu

Co má společného kastovní útlak s upalováním vdov, geneticky mutovanými rostlinami a kataklyzmatem havarované chemičky v Bhópálu? Dá se to říct jediným slovem: patriarchát. Dalo by se snad předpokládat, že britský kolonialismus půjde ve stopách minulých nájezdníků. Ale překvapivě to tak nebylo. Britská a indická kultura si byly tak vzdálené, že některé zvyky, jako upalování vdov, dětské sňatky, ale i kastovní systém, přišly místovládcům natolik barbarské, že se je pokoušeli legislativně vymýtit. Nízké kasty a hlavně kmenové obyvatelstvo zase Britové coby vášniví lovci obdivovali za jejich neuvěřitelné znalosti přírody a zvířat – a čerpali z nich. Byť bylo kmenovému obyvatelstvu zakázáno stěhovavé zemědělství, důvodem byla spíš hamižnost a potřeba opanovat lesy než nesouhlas s počínáním kmenů.

Problémem se tak ukázal až kapitalismus se vším všudy a jeho naprostá nekompatibilita s indickými poměry. Hororové domino se sesypalo v roce 1984, kdy kalifornská společnost Union Carbide, vyrábějící nejjedovatější existující pesticid, otevřela v Bhópálu svou továrnu. Jako zaměstnance nabrala kmenové obyvatelstvo, jemuž zkrachovalo živobytí v zemědělství. Jak to pokračovalo dál, ví celý svět. Kmenové obyvatelstvo obývá jiný vesmír než korporátní kapitalismus, takže továrna na jedy rezivěla a chátrala, aniž by její zaměstnanci tušili, jak vražednou zbraní se může látka stát. Zbytek zkázy dokonalo indické klima a pozdní příchody do práce. Výsledkem byla smrt šestnácti tisíc a zmrzačení více než půl milionu obyvatel.

Lze se divit Vandaně Šivě, že tento příběh zkázy kmenového obyvatelstva, tedy novodobých Harappanů, často cituje? Zdůrazňuje přitom, že vztah nadnárodních korporací k agrikultuře je jiný než vztah žen z tzv. rozvojových zemí k naší planetě. Zatímco ti první „maximalizují půdní výnos“, kroky těch druhých určuje vztah k půdě, potažmo Matce Zemi. Zástupci korporací se vztahují k rostlinám, jako kdyby šlo o jejich soukromý majetek. Pro indické pěstitele, či spíše pěstitelky, bývaly rostliny nejen zdrojem obživy, ale také objektem spirituality.

I v Indii se díky technologiím rozmohla „průmyslová produkce“. Vandaně Šivě její odpůrci, kteří prodávají indickým vesničanům jednoodrůdové geneticky modifikované osivo, často podsouvají, že „by raději chtěla nový hladomor, než by uznala, že geneticky upravená rýže obohacená karotenem zachraňuje životy, a to zejména při humanitárních katastrofách“. Argumentovat někdejšími hladomory v Bengálsku (poslední proběhl v roce 1943) je ale manipulativní. Vinu za sérii bengálských hladomorů, během nichž zemřely miliony lidí, nesl svého času Winston Churchill – tím, že dál vyvážel úrodu do Velké Británie, ačkoli se vlivem sucha urodilo výrazně méně rýže i obilí. Za katastrofou tedy stála asociální politická rozhodnutí hamižné koloniální mocnosti, nikoli sucho jako takové. I v současném zápase indických zemědělců s klimatickou změnou, lichváři a monopolizovaným geneticky modifikovaným zrním často přehlížíme skutečné příčiny problémů. Tristní situace v Indii je především důsledkem špatné a nespravedlivě nastavené politiky.

Autorka je dokumentaristka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Padesát let ekofeminismu

O odvrácené straně hierarchických dualismů

Za počátek ekofeminismu se považují sedmdesátá léta 20. století, kdy toto označení použila francouzská feministka Françoise d’Eaubonne. Když si ale čteme její knihu Le féminisme ou la mort (Feminismus, nebo smrt, 1974), která se anglického překladu dočkala až v roce 2022 v nakladatelství Verso, nebo další rané ekofeministické texty, zjistíme, že problémy se od té doby příliš nezměnily. Ačkoli různé proudy ekofeminismu někdy vycházely ze vzájemně se vylučujících východisek, hlavní premisou je přímá spojitost mezi útlakem žen a vykořisťováním přírody, přičemž zdrojem útlaku a destrukce je (hetero)patriarchální kapitalismus. Co se týče nahlížení role žen a mužů a možností řešení, v tom se různé ekofeministické směry značně rozcházejí. Shodnou se však na tom, že celý systém dominance je postaven na hierarchických dualismech: jedné straně je připisována vyšší hodnota, zatímco druhá je považována za méněcennou. Jedná se například o dualismy muž/žena, kultura/příroda, bílá/nebílá, hetero/queer, západ/východ, cis/trans a podobně. Vztah mezi hierarchiemi ve společnosti má jasnou paralelu v uspořádání živočišných druhů. Abychom v souladu s myšlenkami ekofeminismu mohli čelit environmentální degradaci a klimatické krizi, musíme se oprostit od tohoto hierarchického myšlení.

Definice a kritika

Pokud jste se někdy setkali s ekofeminismem, je možné, že jste také zaslechli jeho kritiku – ostatně zcela právem. Některé jeho proudy jsou (nejen) z dnešního pohledu velmi problematické, obzvlášť ty, které esencializovaly ženy a muže a místo snahy o odstranění systému, který je ze své povahy diskriminující, se snažily tuto diskriminaci pouze obrátit. Ženy spojovaly s přírodou (a tedy s odvrácenou stranou binarity) a existenci tohoto spojení oslavovaly. Pojítko mezi ženami a přírodou se objevovalo mimo jiné v paralelách mezi ženou a „matkou zemí“ – obě v rámci tohoto vysoce hierarchizovaného systému potřebují ochranu a jsou určitým způsobem infantilizovány.

Dalším zdrojem kritiky ekofeminismu je jeho koloniální minulost a opomíjení rasy jako zásadní kategorie analýzy. Ta se vztahuje zejména k anglofonnímu ekofeminismu a problematickému vymezení, co pod ekofeminismus patří a co ne. Raný severoamerický spirituální ekofeminismus čerpal ve velké míře z indigenních spiritualit, které nezřídka instrumentálně zasazoval do západních kontextů, další proudy zase ignorovaly jiné než západní, bílé, privilegované zkušenosti.

Definice se liší, ale kromě dělení na různé směry lze mluvit o úzce a široce pojatém ekofeminismu: v prvním případě jde o sebeidentifikaci, v druhém o různé typy propojení feministických hnutí a snah s environmentálními přesahy. V posledních letech dochází k oživení ekofeministických myšlenek zejména v souvislosti s klimatickou krizí. Mnohem častěji se objevují v textech zabývajících se klimatickou politikou a právě v současném pojetí se zdá být ekofeminismus poměrně neohraničený. Zároveň mnohem častěji slyšíme o intersekcionalitě jako jeho nedílné součásti.

Intersekcionalita

Ekofeminismus není monolitický směr či hnutí, ale spíš soubor diskursů a teorií, které mají stejné východisko: útlak žen, přírody a dalších bytostí, které se ocitají na odvrácené straně hierarchických dualismů. Aby byl opravdu inkluzivní, musí být nezbytně intersekcionální. Snahou intersekcionálního ekofeminismu je oprostit se od konstruktů, které vinu za environmentální destrukci připisovaly především mužům a snímaly vinu z žen bez ohledu na míru jejich privilegovanosti. Součástí těchto konstruktů je také nekritická oslava přírody, jež jde ruku v ruce se zatracováním všeho, co je spojeno s kulturou či civilizací. Realita je samozřejmě mnohem komplexnější a pro jakékoli binární pojetí či dělení lidí na „my“ versus „oni“ už dnes není místo. Intersekcionální ekofeminismus netouží po tom, aby si diskriminované a diskriminující prohodili místa, ale usiluje o pád celého systému, který svět řadí do dvou protilehlých kategorií a nepřipouští kontinuum mezi nimi.

Z výše zmíněného je patrné, že antropocentrismus a androcentrismus kráčí ruku v ruce – oba systémy jsou založeny na vykořisťování a zneužívání zdrojů (lidských i přírodních) a jsou násilné jak vůči ženám, tak vůči přírodě, ale také vůči komukoli a čemukoli, co se ocitne na odvrácené straně binarit. Dopady klimatické krize přitom nejvíce pociťují znevýhodněné skupiny lidí. Intersekcionalita je proto stejně zásadní jako feminismus. Klimatická krize je rovněž společenský problém a souvisí s marginalizací a různými typy diskriminace, protože její příčinou je tentýž utlačitelský systém. Abychom dosáhli inkluzivní budoucnosti, je potřeba věnovat pozornost nejen klimatické, ale také sociální spravedlnosti.

Queer principy a diverzita

Významný vliv má v současné době queer ekofeminismus. Ten spojuje východiska queer ekologie a ekofeminismu a snaží se o změnu percepce toho, co považujeme za přirozené, a současně o vyzdvihnutí diverzity, která je v přírodě všudypřítomná. Zásadní je přenesení těchto principů na společnost, v níž rovněž není možné opomíjet diverzitu a jen stěží můžeme mluvit o něčem přirozeném, a tedy implicitně jediném správném. Principy queer ekofeminismu nacházíme například v paralelách mezi přístupem k ženskému tělu a Zemi – tedy symbolickému tělu, které je rovněž genderované. Stejně jako ženská těla v misogynních společnostech i Země je v současném společenském uspořádání chápána jako nástroj k naplnění „vyšších“ cílů, nikoli coby hodnota sama o sobě. Ženské tělo představuje instrument k uspokojení potřeb mužů či prostředek reprodukce, tedy objekt ze své podstaty heteronormativní; Země je zase využívána coby zdroj surovin a hodnotu má jen ve vztahu k člověku či lidské existenci.

Díky důrazu na spojitost mezi mocí, genderem a klimatem představuje intersekcionální ekofeminismus dobrou výchozí pozici pro nahlížení různých systémů útlaku, přesahujících kontext lidské společnosti. Poukazuje také na to, jak důležité je nikoho neopomíjet a brát v potaz komplexní povahu sociální reality. Ekofeministická teorie, ale především praxe pak mohou sloužit jako zdroj inspirace, imaginace a naděje, jako nastínění směru, kterým se máme ubírat.

Autorka je socioložka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

par avion

Z ruských médií vybral Ondřej Soukup

Válka na Ukrajině trvá už rok, původní plán dobýt během dvou týdnů Kyjev i většinu ukrajinského území vzal za své a Kreml musí nyní pracně vysvětlovat, proč se vlastně vůbec válčí, a mobilizovat. A jelikož nikoli malá část mužů se vzděláním utekla ze země, aby nemuseli na frontu, Moskva se nyní zaměřil2a na děti a staré lidi. Oficiálním ruským údajům o vlastních ztrátách nikdo nevěří. Ruští nezávislí novináři se na základě otevřených zdrojů dopočítali ke zhruba patnácti tisícům padlých. Nejspíše jich je podstatně více, zahrnovali totiž jen ty, o jejichž smrti padla zmínka v médiích nebo na sociálních sítích a jejichž úmrtí potvrdili příbuzní a známí. Padlým na Ukrajině nyní instalují pamětní desky na školách, kde v mládí studovali. Už jsou jich stovky. Novináři ze serveru Doxa, jak informuje článek z 2. února, našli 432 takových tabulek. Nejmladšímu z padlých bylo osmnáct let. Alexandr Verchoturov dokončil školu ve vesnici Nižnije Kularki v Zabajkalském kraji v květnu 2021 a o půl roku později podepsal kontrakt s ruskou armádou. Zahynul v květnu 2022 v Luhanské oblasti, měsíc před svými devatenáctými narozeninami. Jeho matka dostala od ruského ministerstva obrany Řád za odvahu a na jeho dřevěné škole se objevila pamětní deska. Existují ale i bizarnější příklady. Koncem loňského roku byla na škole ve vesnici Šilekša v Ivanovské oblasti umístěna deska na památku Sergeje Obuchova, který zemřel v červnu 2022. „Nyní bude příkladem pro současnou generaci žáků. Budou na něj vzpomínat jako na opravdového muže a opravdového vlastence,“ píše se na stránkách administrativy okresu Kiněšma. Jenže Obuchov nezahynul na frontě, ale v baru v tehdy okupovaném Chersonu. Cosi tam spolu s dalšími vojáky oslavoval a dostali se do konfliktu se skupinou důstojníků ruské tajné služby FSB. Výsledkem byli dva zranění a zastřelený Obuchov. Ve škole ovšem visí i nástěnka s jeho portrétem a výročí jeho smrti se bude každý rok oslavovat jako Den Sergeje Obuchova. Podobná rychlost je v ruské historii unikátní. Obvykle jsou památeční tabule umísťovány až po skončení konfliktu. Masové uctívání padlých z druhé světové války začalo až po smrti sovětského diktátora Josifa Stalina v druhé polovině padesátých let minulého století. Stejně tomu bylo s dekorováním vojáků. Nyní už některou z medailí dostalo přes sto tisíc příslušníků ruské armády, přičemž 120 z nich bylo oceněno nejvyšším vyznamenáním „Hrdina Ruska“, většina z nich posmrtně. V SSSR byli tímto řádem dekorováni lidé až po letech, která úřady věnovaly sběru svědectví o jejich činech. A dělaly to s podobnou důkladností, s níž se v katolické církvi přistupuje k procesu beatifikace.

Pokud na začátku „zvláštní vojenské operace“ Kreml tvrdil, že ruští vojáci jsou vybaveni vším potřebným, dnes naopak podporuje dobrovolníky, kteří pomáhají vojákům. Je to podobné jako na Ukrajině, kde dobrovolnické hnutí zachránilo ukrajinskou armádu před porážkou na Donbasu v roce 2014. Stejně jako tehdy aktivisté vybírali peníze na spacáky nebo teplé oblečení pro ukrajinské vojáky, dnes ruská státostrana Jednotné Rusko podporuje výrobu teplých rukavic nebo maskovacích sítí pro ruskou armádu. Server Vjorstka tomu věnoval 30. ledna celý článek: „Dříve během novoročních prázdnin školáci z vesnice Bolšoje Popovo v Lipecké oblasti chodili na ‚Hodinu dědy Mráze‘ a vyráběli hračky a ozdoby na stromeček. Letos starší děti zhotovovaly maskovací sítě pro tanky. Jak se píše na webových stránkách školy, je to jen ‚nevelká pomoc našim chlapcům‘.“ V tomto případě šlo o dobrovolnou práci mimo školní povinnosti, výjimkou však není ani to, že ruské děti vyrábějí maskovací sítě, svíčky do zákopů nebo třeba nosítka v rámci povinné pracovní výchovy. Nejde jen o děti, ale také o seniory. Třeba v domově důchodců v Chabarovsku založili klub „Vojenské palčáky“. „Po vyhlášení částečné mobilizace se staří lidé ozbrojili pletacími jehlicemi a začali připravovat teplé oblečení, které je následně odesíláno vojákům, kteří se nacházejí v zóně zvláštní vojenské operace. Naši klienti jsou přesvědčeni, že teplé doplňky pomohou našim chlapcům a ukážou, že v těchto těžkých časech mohou konat dobro i lidé s omezenými schopnostmi,“ dočteme se na webu domova důchodců.

Web Prodolženije sledujet se v textu z 1. února věnuje exodu Burjatů. „Přesun Burjatů do Mongolska gradoval v roce 1692, kdy ruští kozáci dobyli Dálný východ. Velká vlna emigrace začala v létě 1916, když car Mikuláš II. vydal dekret, kterým bylo možné Burjaty nahnat do práce,“ říká historik Vladimir Chamutajev. I mobilizace z loňského srpna část Burjatů přesvědčila, že je čas opustit Rusko. Naštěstí je to od hlavního města Burjatska Ulan-Ude k hranicím s Mongolskem jen zhruba dvě stě kilometrů. Mongolská vláda se přitom snaží držet politiky neutrality. „Je to pochopitelné, protože země se nachází mezi Ruskem a Čínou. Přitom Mongolsko je jedním z mála států v regionu, kde jsou svobodné volby,“ vysvětluje Chamutajev. Burjatština patří do mongolské jazykové skupiny, takže integrace pro nové emigranty není tak složitá. Nicméně pro značnou část vzdělaných Burjatů je Mongolsko jen přestupní stanicí do Evropy nebo Spojených států, kde již existuje burjatská diaspora. Podle Chamutajevových propočtů je momentálně v Mongolsku kolem čtyřiceti tisíc Burjatů, kteří utekli před mobilizací. Nikdo se ale neodvažuje odhadovat, kolik z nich v zemi zůstane a kdo bude pokračovat dál.

Pojítko mezi zvířaty a ženami

Symbolické limity ekofeminismu

Jeden ze základních ekofeministických textů, Neither Man nor Beast (Ani člověk, ani zvíře, 1994) americké aktivistky a teoretičky Carol J. Adams, začíná úryvkem z povídky Am I Blue? (Jsem sama Modrák?) spisovatelky Alice Walker. Námětem je citové pouto mezi Afroameričankou a koněm jménem Modrák. „Občas, když si [Modrák] přišel pro jablka nebo když jsem mu je nesla já, zadíval se na mě. Byl to tak pronikavý pohled plný žalu, tak lidský, až jsem se skoro rozesmála (na pláč mi bylo příliš smutno) při pomyšlení na to, že existují lidé, kteří o zármutku zvířat nemají ponětí. (…) Jsou tací, kteří na práva zvířat nikdy ani nepomysleli: kteří se učili, že zvířata ve skutečnosti chtějí být využívána a zneužívána, tak jako malé děti ‚touží‘ být strašeny, tak jako ženy ‚prahnou‘ po ponižování a znásilňování.“

Nesnášenlivost vůči tělu

Úvodní citace poměrně věrně ilustruje ústřední tezi Carol J. Adams. Autorka v knize drze hledá pojítko mezi kulturním a společenským vztahováním se k ženám a ke zvířatům. Tvrdí, že právě západní modernita umožnila systematické vykořisťování obou skupin. Neklade si za cíl popisovat, jak ženy, děti a zvířata v moderní západní společnosti trpí. To by se dopouštěla stejného skutku jako pachatelé teoretického násilí, o nichž mluví: vztahovala by se ke zvířatům instrumentálně. Namísto toho rozšiřuje definici zneužívání právě o pojítko mezi zvířaty a ženami a důsledně ji aplikuje na jiná než lidská zvířata.

Případy sexuálního zneužívání, včetně fyzického týrání sexuálních partnerů a partnerek, mnohdy s násilím páchaným na dalších zvířatech souvisí. Aby to Adams doložila, odkazuje k filosofce Elizabeth V. Spelman: v jejím chápání somatofobie, tedy nesnášenlivosti vůči tělu a tělesnosti, spatřuje symptom sexismu, rasismu a dalších projevů druhové nadřazenosti. Ta je založena na pohrdání těly zvířat, žen i genderově nekonformních osob, které jsou tím zbaveny hlasu. Feministická filosofie musí tato pojítka začít brát vážně, pokud se má somatofobii vyhnout.

Už o bezmála dvacet let starší texty, Woman and Nature (Žena a příroda, 1978) filosofky Susan Griffin nebo The Death of Nature (Smrt přírody, 1981) historičky Carolyn Merchant, volaly po důslednějším prozkoumání toho, jak a proč je zvířatům, přírodě, ženám, queer a rasizovaným osobám, podobně jako tělu, emocím a sexualitě jako konceptům, přisuzován feminizovaný status. Jejich závěr nepřekvapí: děje se tak za účelem legitimizace utlačování těchto skupin společenskými strukturami a procesy, jimž dominují muži.

Subverzivní podnik

Ve většině zakládajících ekofeministických textů je přítomná určitá binární optika: jako by zvěcňovaly muže a ženy coby univerzální kategorie. Tento přístup pak podle turecké socioložky Ayçe Feride Yilmaz ve výsledku zneviditelňuje zkušenost dalších skupin: sexuálních pracovníků a pracovnic nebo transgender a queer osob. Tím předem vylučuje specifickou otázku, jak jejich genderová politika může souviset s agendou veganství. Antropo- a heteronormativní segmenty společnosti přitom sdílejí řadu diskursivních mechanismů (vylučování a zcizování druhého), které takové „odchylky“ odhalují a zpochybňují současně.

Queer se chápe jako bytostně subverzivní podnik, který nestojí na sexualitě. Veganství by proto dle Yilmaz mělo být čteno jako skrz naskrz queer („kvířivé“). Taková je totiž starost a zájem o jiné druhy a stejně jako kritika útlaku ze strany masového průmyslu a kultury. Veganství a feminismus či genderová nekonformita navíc sdílejí ještě další aspekt: jsou vykreslovány a patologizovány coby projekty zabíjející veškerou radost a požitky, které jsou údajně nerozlučně spojeny s touhou po mase či heteronormativních podobách intimity. Veganství a feminismus jsou tak vnímány coby projevy potlačeného přání. Queer veganství proto není trend ani životní styl. Stávání se veganem či vegankou je proces neustálého zpochybňování poptávky po normách ve věci genderu, sexuality či konzumu a stravování: je to příležitost nahlédnout nepředvídatelné důsledky, k nimž takové tendence vedou. „A to je na tom neustálém rozšiřování oblasti identit a antagonismů to nejhorší, při vzájemné kolizi často naruší pracně zavedené pořádky,“ dodal by ironicky britský sociolog jamajského původu Stuart Hall.

Právě on varoval, že rasistická (a sexistická) rétorika odešla dveřmi a vrátila se zpátky oknem. Projevy druhové nadřazenosti v současnosti nekončí, což dokládá kritický teoretik diskursu Teun A. van Dijk u přímého porušování nebo omezování práv politizovaných skupin. Okno, jímž se nesnášenlivost vlamuje dovnitř, je symbolický systém: slova a obrazy. Uvažování, které okolní svět vykládá na základě sexuality a rasismu, má nutně biologizující efekt na individuální tělo i na těla, jež podléhají historickému vývoji. Podle Alany Lentin (2020) je rasa, podobně jako gender nebo lidskost, navzdory své vykonstruovanosti reálným konceptem: existuje totiž v oblasti ekonomické, politické, fyzické i environmentální. Je reálný pro všechna zvířata, od kterých si bez svolení bereme produkty a části jejich těl, i pro lidi, o jejichž dělohách chce rozhodovat klerikální moc (v případě translidí pak i ta neklerikální). A je reálný i pro všechny romské ženy, které byly protiprávně sterilizovány bez jejich vědomého souhlasu.

Krocení zlých žen

Zaměřme se na slova a obrazy vyprodukované v československém sociopolitickém klimatu. V dramatu Kdo se bojí, utíká (1986) Dušana Kleina vystřídá záběr na tančící romské ženy obraz běžících divokých koní. V hudebním snímku Ó, roma mulatínen (1989) cválá kůň a na něm romská žena, společně divocí a nespoutaní. V Krásné čarodějce (1991) ústřední hrdinka tančí tak divoce, až zmizí ve větru – živočišnost je doslova vystřídána živelností. První sexuální zkušenost protagonistky filmu Cinka Panna (2008) doprovází montáž běžících koní a planoucího ohně, živočišnost a živelnost se vzájemně umocňují. Divoké koně po boku romských žen lze vidět i v animovaném snímku Lokalfilmis (2015). Přisuzuje symbolický systém rasizovaným ženám a nelidským zvířatům divokost, aby legitimizoval praxi krocení?

Kromě koní a dalších zvířat jsou (nejen) ženské romské postavy v řadě českých a slovenských filmů a seriálů stavěny do pozice dětí. Jedním příkladem za všechny je Loli paradička (2019): hlavní hrdinka Verunka šišlá a pitvoří se, svému sexuálnímu partnerovi pokládá otázky, které připomínají ty, jež kladou děti svým rodičům nebo žactvo učitelům. Dětinskost je ve snímku navíc spojená se sexualizací: šestnáctiletá herečka tančí oděná jen do záclony před mužem, kterého sotva poznala, což vytváří znepokojivý obraz, na němž však mnoho lidí nic závadného neshledalo.

Rasizované a sexizované skupiny jsou podle Pavla Barši (Orientálcova vzpoura, 2011) systematicky redukovány na tělo a emoce a stavěny do pozice dětí. Kdo je zralý, zletilý a mocný, získává moc vědět a „vědění je (…) součástí podmanění“. Držitel vědění nabývá dojmu, že může ty, kteří na něj nedosáhnou, mapovat, popisovat a zefektivňovat tak jejich kontrolu. Definování druhého coby příslušníka skupiny s určitými atributy vylučuje jeho individualitu a umožňuje jeho dehumanizaci: „Čím dokonaleji je popsán, změřen, zvážen a zařazen, tím více je redukován na jednotlivý případ zvláštní esence (…), tím méně je svobodným příslušníkem obecného lidského druhu.“ Pokvíříme-li Baršu, oprostíme se od omezení na lidský druh a zahrneme do jeho definice i nelidská zvířata.

Ve všech těchto případech totiž normu stanovuje hegemonní kultura v podobě bohatého bílého heterosexuálního muže, který je u Barši „výrazem podstaty člověka jako bytosti nadané univerzálním rozumem“. Protipólem je pozice nenormálnosti, kam spadají všechny ostatní kategorie – ženy a genderově nekonformní lidé, rasizované osoby, nelidská zvířata –, které představují odchylku od etnické, genderové/sexuální, rozumové normy. Úkolem bílého muže je pak logicky vzít na sebe břímě „převýchovy“ všech zmíněných.

Úryvek z Am I Blue? z úvodu tohoto textu pokračuje následovně: „A tak se Modrák stal půvabnou součástí naší krajiny a při pohledu na svou bělost vprostřed trávy vzbuzuje klid a pohodu. (…) Zvířata jsou skutečně přinucena stát se pro nás pouhými ‚obrazy‘ toho, co kdysi s takovým půvabem ztělesňovala.“ Jednou z cest, jak změnit svět, je podle teoretičky bell hooks (viz A2 č. 2/2022) změna způsobu, jak nazíráme obrazy. Třeba vytvářením kontrapříběhů, které disponují stejným potenciálem jako dominantní příběhy. „Mohou nám ukázat, že to, v co věříme, je směšné, samoúčelné nebo kruté. Mohou nám ukázat cestu ven z pasti neoprávněného vylučování. Mohou nám rovněž pomoci pochopit, kdy je čas k přerozdělení moci,“ píše hooks. Skutečně ekofeministický kontrapříběh odmítá krutost ve všech formách a je genderově nonkonformní a posthumanistický. Je to příběh kvířivý.

Autorka je socioložka a teoretička kultury.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Slovo kulku nezastaví

Radikální protiválečné akce v Rusku

„Druhého března 2022 ve Voroněži neznámá osoba rozbila skleněnou nádobu s hořlavou kapalinou o dveře vojenského registračního a náborového úřadu, poté ji zapálila a utekla.“

„V noci na 18. května 2022 se stalo terčem útoku vojenské náborové středisko ve městě Ščolkovo poblíž Moskvy. Dvě kanceláře byly vážně poškozeny, včetně archivu s údaji branců.“

„Na konci června 2022 neznámí útočníci demontovali kolejnice na železniční trati vedoucí k vojenskému skladu zbraní a munice u města Kiržach ve Vladimirské oblasti.“

Tak vypadají zprávy z Ruska na nezávislých, zpravidla anarchistických webech a sociálních sítích. Ať tyto akce provádějí jednotlivci nebo se k nim hlásí například Bojová organizace anarchokomunistů (BOAK), mají jedno společné – snaží se poškodit struktury spojené se státní represí a válkou, ale neohrozit žádné civilisty.

Diverzní akce a represe

V Rusku začaly protesty proti válce hned po napadení Ukrajiny a nezávislý mediální projekt OVD-Info jich do této chvíle eviduje více než devatenáct tisíc. Protestní shromáždění, individuální piketové akce, používání barev ukrajinské vlajky, petice, protiválečné aktivity na sítích… Někteří anarchisté navíc přišli s heslem „Slovo kulku nezastaví“ a vyzvali k radikalizaci odporu. První vlna radikálních přímých akcí se zvedla bezprostředně po invazi, druhá na podzim, když Putin vyhlásil mobilizaci. Muži a ženy nejrůznějšího věku a profesí vyrábějí a házejí molotovy. A pokud jsou jejich přímé akce namířeny proti vojenským kancelářím a odvodním střediskům, nejde jen o manifestační útoky, protože v Rusku nefunguje elektronická databáze branců. Spálit papíry tak znamená ochromit odvody. „Cílem bylo zničit archiv s osobními spisy branců. Doufám, že neuvidím své spolužáky v zajetí nebo na seznamu mrtvých,“ uvedl Kirill Butylin, který zapálil vojenskou kancelář v Luchovicích. Ovšem spálit tu správnou místnost v budovách vojenských středisek se zdaleka ne vždy podaří.

Zvláštní kapitolou odboje jsou diverzní akce na železnici. Hlásí se k nim partyzánské skupiny, jako jsou Zastavme vagony, BOAK nebo Svoboda Ruska. Skupiny podléhají přísné konspiraci a svou činnost pečlivě plánují. Jejich cílem je co nejvíc paralyzovat vojenskou přepravu zbraní a vybavení pro ruskou armádu na ukrajinské frontě. Vybírají si výhradně jednokolejné tratě vedoucí k vojenským zařízením, po kterých nejezdí žádné osobní vlaky. Přerušují koleje, odklánějí výhybky, vypalují reléové skříně na trati, zapalují cisternové vagony s palivem. Takových sabotáží provedli železniční partyzáni během válečného roku zřejmě zhruba tři sta, na sociálních sítích jich s fotografiemi a prohlášeními zveřejnili pětinu.

Od 29. prosince 2022 podle nových zákonů hrozí za přípravu a realizaci diverzí a sabotáží doživotí. Od úspěšně vykonstruované kauzy údajné teroristické organizace Síť, kterou před pěti lety stvořila FSB z několika anarchistů, teď navíc není pro ruské represivní orgány žádný problém odsoudit za terorismus prakticky kohokoli. V srpnu 2022 tak například FSB vyslýchala kvůli podezření z účasti na železničních sabotážích 78letou Světlanu Orlovovou, babičku anarchisty, kterého mají už léta na černé listině.

Za loňský rok bylo v souvislosti s protiválečnými akcemi zatčeno více než jednadvacet tisíc osob, obžalováno přes čtyři sta, z toho dvaadvacet přímo z terorismu. Ostatní čelí obvinění z šíření falešných zpráv (např. označení „speciální operace“ na Ukrajině za válku), z vandalismu a poškozování majetku (malování protiválečných hesel, ničení propagandistické válečné reklamy apod.) nebo z telefonického terorismu. Bylo zablokováno na dvě stě tisíc internetových stránek, naplno běží preventivní zadržování osob i na základě dat ze systému rozpoznávání obličejů v bezpečnostních kamerách v moskevském metru a jinde.

Všechny akce jsou důležité

Výše zmíněná statistika odporu je působivá, ve společnosti nicméně ve vztahu k mobilizaci nebo samotné válce převládá apatie či lhostejnost. Během posledních více než dvaceti let ruský stát vyvinul enormní úsilí, aby v zemi zadusil potenciál pro úspěšný vzdor vůči dění minulých let, jako byla anexe Krymu a invaze na Donbas v roce 2014 a loňská invaze na Ukrajinu.

V Rusku stejně jako všude jinde musíme koncepčně oddělovat lid a jeho kulturu od státu a hledat stopy boje za svobodu během celé jeho historie. Protože tváří v tvář všem autoritářským režimům a útlaku vždy stojí proud odporu, třebaže velmi malý. Úkolem každé společnosti je hledání tohoto proudu, jeho oživování a posilování. I proto si mnozí Rusové uvědomují vlastní politickou sounáležitost a stejně jako více než 190 národností žijících v zemi si představují jinou budoucnost než Putin a jeho vláda. Rusové si kladou otázky o vlastním koloniálním a imperiálním dědictví a potomci národů kolonizovaných ruským státem během stovek let objevují nové horizonty sebeurčení a přehodnocení vlastního postavení. Všichni promýšlejí novou budoucnost a tento proces se už nedá zastavit.

I proto bychom výše uvedená čísla měli brát jako absolutní, nikoli relativní údaje. A jak vzkazuje BOAK: „Pokud jde o Rusko, věříme, že všechny akce, ať už mírové, bojové, symbolické či informační, jsou velmi důležité. Porážka Ukrajiny by znamenala triumf nejtemnějších reakčních sil v Rusku, jeho konečnou přeměnu v neostalinský koncentrační tábor s neomezenou mocí FSB a totalitní ortodoxní imperiální ideologií. Na dobyté Ukrajině by zanikly veškeré zbytky občanské společnosti a politických svobod a zpochybněna by byla samotná existence ukrajinské kultury. Pokud však bude poraženo Rusko, nevyhnutelně nastane krize Putinovy moci a zlepší se revoluční perspektivy. Volba mezi těmito alternativami se anarchistům zdá být jasná. Pro nás ve východní Evropě je to každopádně mnohem naléhavější než nezávazné argumenty o geopolitických hrách USA a NATO, které raději přenecháme Putinovým propagandistům.“

Autoři jsou spolupracovníci redakce.

Žít ekofeminismus

Femivorismus a nová domesticita

V roce 1998 jsem v rámci studia sociologie psala semestrální práci o ekofeminismu. Profesor se ji zdráhal uznat a připsal k ní komentář: Věříte tomu? Nakonec ale souhlasil, že bude zajímavé zjistit, jak tento pojem vnímají laici. Udělala jsem tehdy s mladými lidmi sedm rozhovorů, z nichž vyplynulo, že ekofeminismus téměř neznají („eko, to bude něco s přírodou“, „asi nějaká mutace feminismu“).

Dnes je už ve veřejné debatě ekofeminismus rozšířenější. Stále se nejvíce spojuje s aktivismem, akademickou sférou, případně zelenou politikou. Jaký je ale „žitý“ ekofeminismus, pro který není důležitá ani tak teorie, jako spíše praxe? Jaké jsou méně viditelné projevy ekofeminismu jako „politiky životního stylu“ lidí, kteří se snaží o změnu světa zdola a začínají u sebe?

Femivorky a biomatky

Zdá se, že lidé, kteří reflektují dopad svého života na životní prostředí a snaží se o změnu svých spotřebních vzorců, jsou spíše ženy, anebo jedinci a skupiny bez ohledu na gender, kteří v naší společnosti vyznávají hodnoty spojované se ženami, jako jsou péče, empatie, respekt či altruismus. V řadě zemí ženy více sledují ekologické dopady svého jednání a mají udržitelnější vzorce spotřeby než muži. Kladou větší důraz na sociální spravedlnost, ochranu životního prostředí a vztahy v komunitě. Také se více zajímají o zdraví a environmentální rizika. Navíc častěji nakupují pro rodinu, provádějí spotřebitelská rozhodnutí o jídle, oblečení a potřebách domácnosti. Právě skutečnost, že pečují o ostatní, pomáhá vysvětlit, proč jsou ženy v udržitelné spotřebě aktivnější. Environmentální jednání v podstatě představuje péči o vzdálené druhé a je nutné jej chápat spíše jako veřejnou morální aktivitu směřovanou k ostatním než jako soukromou volbu.

Výraznými aktérkami praktického ekofeminismu jsou u nás ženy – často matky – v mladém až středním věku. V českých médiích bývají nazývány negativním výrazem „biomatky“. Jde o osoby praktikující udržitelný způsob života a kontaktní rodičovství. V zahraničí se označují za „femivorky“, aktérky nové domesticity nebo „nature mothers“ (přírodní matky).

Femivore je variace na pojem „localvore“, tedy spotřebitele lokálních potravin. Femivorismus je hnutí kladoucí důraz na domácí pěstování a vaření biopotravin ve spojení s intenzivním mateřstvím. Americká autorka Emily Matchar ve své knize Homeward Bound (Na cestě k domovu, 2015) zahrnuje femivorismus pod pojem nové domesticity, který ukazuje na současný trend návratu žen do domácnosti. Ten byl v USA po ekonomické krizi v roce 2008 zapříčiněn vysokou nezaměstnaností mladých lidí, potravinovými skandály a obavami o zdraví a strachem z ničení přírody v kontextu klimatické krize. To vše vyvolalo zvýšený zájem o lokální čerstvé jídlo. Některé ženy začaly soběstačně hospodařit, odstěhovaly se na venkov a staly se ekofarmářkami produkujícími potraviny pro svou rodinu i na prodej. Volba jídla se začala chápat jako politický akt spojující motiv zdraví i udržitelnosti. Představuje jak odmítání průmyslových potravin, tak kontrolu nad svým životem včetně neodcizené práce.

Domácnost dnes mladé ženy vyzdvihují jako prostor emancipace a seberealizace. Dnešní ženy si „berou zpět“ svou domáckou roli a tradiční ženské práce prezentují jako kreativní a naplňující, někdy dokonce jako akt rebelie. Návrat do domácnosti dnes neznamená být izolovanou „domácí puťkou“, ale často uznávanou bloggerkou v oblasti vaření či mateřství. Blogosféra poskytuje ženám empowerment, emoční podporu a pocit komunity. Identita bloggerky zvyšuje status ženy v domácnosti a poskytuje uznání za práci, která není tradičně oceňována.

Praktická ekologie a ženství

Lidí, kteří vyznávají environmentální a femininní hodnoty, přibývá i v Česku – sdružují se v zájmových skupinách, jako jsou ekokomunity, komunitou podporované zemědělství, komunitní centra či zahrady. Jedná se o specifickou subkulturu, která není kontrakulturou ve smyslu odporu a uzavírání se, naopak se snaží rozšířit alternativní životní styly do většinové společnosti. V Česku ji reprezentuje a utváří zejména Pravý domácí časopis, tištěné médium vycházející od roku 2013. Jeho stránky odkrývají svět environmentálně příznivého způsobu života, ženských otázek, soběstačnosti a domácího pěstování a výroby, ale i alternativní spirituality. Redakční kolektiv tvoří především ženy.

Pravý domácí časopis propojuje ženská témata jako menstruace, těhotenství, porod či mateřství s environmentálními problémy a snaží se hledat přírodnější, méně znečišťující způsoby života. Sdílejí se tu recepty na zdravou stravu nebo návody na domácí výrobu přírodní kosmetiky a čisticích prostředků, propaguje se používání pratelných vložek či menstruačního kalíšku, ženy při péči o děti používají a ekologicky perou látkové pleny. Diskutovány jsou i náročnější způsoby, jako je tzv. volná menstruace nebo bezplenková metoda pro miminka. Znečištění přírody je dáváno do souvislosti s ohrožením zdraví a velký důraz se klade na návrat k přirozenému ženskému cyklu (například hormonální antikoncepce ho potlačuje a vedle toho také znečišťuje vodu).

Nový druh feminismu?

Západní autorky jako Emily Matchar nebo Audrey Lundahl nepovažují femivorismus a novou domesticitu za návrat k tradičním genderovým rolím, ale za nový druh feminismu, založený na inteligenci a tvořivosti. Domácí práce už není dřinou, ale přináší ženám empowerment, zmocnění. Environmentalistka Valerie Padilla Carroll tyto koncepce považuje za radikálně antikapitalistické, neboť kritizují odcizenou práci mimo domov v tržní ekonomice. Domácnost je tu uznávána jako místo umožňující radikální rodinnou a komunitní změnu a otevírající cestu k udržitelnosti.

V Česku žitý ekofeminismus postrádá podobnou rétorickou a ideologickou obhajobu a Pravý domácí časopis málokdy zmíní přímo slovo feminismus. Šéfredaktorka časopisu dostala v roce 2017 v rozhovoru pro DVTV od Daniely Drtinové otázku: „Jste tradicionalisté? Jako autorky o sobě říkáte, že jste matky.“ Odpověď zněla: „Každá redaktorka si to zvolila, jak chce. Jsme matkami. Ženy kolem Pravého domácího časopisu mají tisíc dalších aktivit, takže to nejsou maminky, co jsou doma, obhospodařují děti a na které tatínek vydělává. A přesto je pro nás mateřství důležité.“

Drtinová ve své otázce implicitně spojuje důraz na mateřství s tradicionalismem, to ale neodpovídá sebevnímání biomatek. Šéfredaktorka nepovažuje mateřství za zpátečnické, nevidí sebe a své kolegyně jako pasivní domácí puťky, které naplňují stereotypně rozdělené genderové role. Ekodomesticita je založena na rodinných hodnotách a aktivním přístupu matek, které jsou zapojené v různých místních a zájmových komunitách. Není návratem zpět, ale ve spojení s udržitelnou každodenní praxí představuje cestu do budoucnosti.

V prostředí žitého ekofeminismu můžeme nalézt důraz na soběstačnost jako zdroj posílení a zmocnění žen, ovšem nikoli ve feministickém smyslu. Například ekofarmářka organizující kursy soběstačnosti pro ženy popírá, že by byla feministka, která nemá ráda muže, a spíše zdůrazňuje nezávislost na systémech produkce – korporacích a trhu. Mohlo by se zdát, že ekofeminismus muže vylučuje. Naopak, zde jsou považováni za významné aktéry. Pravý domácí časopis vyzdvihuje muže v alternativních genderových rolích, například jako aktivní otce, kteří podporují ženy při domácím porodu, přebírají péči o děti, či dokonce zůstávají na rodičovské dovolené. Hlavní orientací tohoto směru není veřejný prostor ani vysoká politika, ale domácnosti a lokální komunity, na nichž mají participovat jak ženy, tak muži.

V devadesátých letech mnohé liberální feministky vylučovaly ekofeminismus z debaty pro jeho esencialismus. Vždycky mi to bylo líto. Dobře si uvědomuji problematičnost esencialistické perspektivy, která ženám přisuzuje větší spřízněnost s přírodou, zatímco u mužů omezuje možnost projevu pečujících kvalit a prostor pro to, aby se zapojili do boje/péče o životní prostředí. Nicméně příklady různých forem „ekomaskulinity“ třeba v podobě aktivních otců či permakulturních hospodářů ukazují, že i muži uznávají femininní hodnoty a stojí o udržitelný způsob života. A akceptují i fakt, že cestu jim v tomto ohledu budou ukazovat spíše ženy. Tváří v tvář postupující klimatické krizi už ostatně nemá smysl řešit, zda jsou ženy blíže k přírodě biologicky, nebo svými sociálními rolemi. Jsem ráda, že dnešní ekofeminismus je pluralitní a ukazuje mnoho cest ve spojení genderu a ekologie, feminismu a environmentalismu.

Autorka je socioložka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Arctic Monkeys: The Car

Dora Kaprálová: Utrpení a jiné žánry

Emise dělají muže

Proč misogynní influenceři útočí na environmentální aktivistky?

Andrew Tate, influencer a misogyn (jak se sám označuje), který byl na konci minulého roku zadržen pro účast na organizovaném obchodu s lidmi, se krátce před zatčením pustil do dvacetileté Grety Thunberg. Pocítil totiž nutnost zakladatelce hnutí Fridays for Future sdělit, že má třiatřicet aut a že jí mailem může zaslat informace o „ohromných emisích“, které kvůli nim vznikají. Thunberg internet pobavila naznačením, že si tím Tate kompenzuje velikost něčeho jiného. Problematiku bodyshamingu na základě velikosti penisu ponechme nyní stranou a soustřeďme se na to, proč Tate vůbec do trapného sporu vstupoval. Proč má mezinárodně stíhaný člověk nutkání odpovědět sotva zletilé ženě na internetu, a to i za cenu vyzrazení, kde se nachází, a následného zatčení?

Další krize mužství?

Neustále slýcháme, že maskulinita je v ohrožení a spolu s ní celá společnost. Kdo ji ohrožuje? Především feministky, které svou emancipací vzaly mužům roli otce-ochranitele, a chudáci muži teď nevědí, co se sebou. Tím, že přišli o svou tradiční roli, zároveň podléhají feminizaci, což je prý to nejhorší, co se může mužům i společnosti stát. Začalo to volebním právem žen a skončilo mužem u plotny, jak ostatně už v 19. století předpovídali kritici feministického hnutí.

Jak píše Michael Kimmell ve své knize Angry White Men (Naštvaní bílí muži, 2013), už v 19. století byla maskulinita v krizi, která se s industrializací a urbanizací jen prohloubila. Nejenže se ženy dožadovaly vstupu do veřejné sféry – zaměstnání, práva volit a studovat na vysokých školách –, ale muži (především v USA) také pociťovali větší tlak v boji o práci, v němž se střetávali s bývalými otroky a imigranty. Přibližně v polovině 20. století panovala shoda, že moderní západní společnost muže feminizuje. Místo práce na poli nebo v továrně muži najednou seděli ve vydýchaných kancelářích a celý den posouvali po stole papíry. Tehdejší influenceři (místo twitteru a tiktoku měli knihy a novinové články) rozšířili několik strategií, jak s touto feminizací bojovat a bránit své ohrožené mužství. Za prvé: sebekontrola, především v podobě cvičení, posilování, ale i sexuální kázně. Masturbace byla vnímána jako ohrožení zdravého vývoje muže a morální hrozba pro národ (který byl s mužem ztotožňován). Další strategií bylo od společnosti a jejího feminizujícího vlivu utéct – vymanit se ze spárů zlých žen, které odmítnutím své přirozené role zbavily muže jejich mužnosti.

Dnešní antifeministické hnutí, které si mezi odborníky vysloužilo označení manosféra, používá velmi podobné strategie. Jak píše Jacob Johansen v knize Fantasy, Online Misogyny and Manosphere (Fantasie, online misogynie a manosféra, 2022), praktikování přísné nadvlády nad tělem (například v podobě tzv. #nofap kultury) i útěk před feminizující společností, jak jej dnes představuje třeba hnutí Men Going Their Own Way, jsou v boji za maskulinitu přinejmenším stejně přítomné, jako tomu bylo ve 20. století. Podle Kimmela pak můžeme dnešní nacionalismus, rasismus, antiimigrantské nálady, antifeminismus, a jak uvidíme, také antienvironmentalismus chápat skrze více než sto let staré narativy o ohrožení maskulinity.

Petromaskulinita

Muži to nemají jednoduché: musí zplodit syna, zasadit strom, postavit dům a nově taky mít auto s pořádným motorem a produkovat co nejvíc emisí. Fenomén, jemuž se říká petromaskulinita, doslova závisí na pálení ropy. Přestože misogynie a popírání globálních klimatických změn jsou vnímány jako odlišné dimenze moderních autoritářských hnutí, petromaskulinita ukazuje, že úzkost z ohrožení dominantního postavení v genderové hierarchii a úzkost z klimatických změn jdou ruku v ruce a že misogynní násilí může být přeneseno do násilí páchaného pomocí fosilních paliv. Misogynii zde chápu ne jako nálepku pro extrémní nenávist vůči ženám, ale jako – slovy Kate Manne – kontrolní praktiky, osobní nebo společenské, které posilují patriarchální nerovnosti a trestají chování, jež je zpochybňuje.

Bílí, politicky konzervativní muži napříč socioekonomickým spektrem se profilují jako popírači globálních klimatických změn více než kterákoli jiná demografická skupina, píše Joshua Nelson v článku o petromaskulinitě publikovaném před dvěma lety v časopise Applied Psychoanalytical Studies. Pro mnohé z nich se pálení fosilních paliv stává součástí praktikování maskulinity, což z popíračů klimatických změn činí jejich urychlovače.

Petromaskulinita navazuje na aspekty tradiční, hegemonické maskulinity (termín socioložky Raewyn Connell), ale zároveň je možné ji chápat jako hypermaskulinitu, která má reakční povahu. Nastupuje ve chvíli, kdy se aktéři hegemonické maskulinity cítí ohrožení nebo tuší, že jejich autorita je podrývána. V reakci se pak snaží zdůraznit a „nafouknout“ svou tradiční maskulinitu. Jelikož se pálení fosilních paliv ukázalo jako slepá ulička jak pro planetu, tak pro průmysl, stává se vědomě násilnou praktikou, znovunastolením moci nad neukázněnou planetou. Fosilní paliva jsou pevně spojená se západní maskulinitou, protože dlouhou dobu poskytovala zisky a umožňovala pohodlný spotřebitelský životní styl. Kontrola nad nimi znamenala praktikování moci, a to i proto, že se z ní stalo flirtování s apokalypsou. Násilí za pomoci fosilních paliv má potom funkci vysvobození z rezignace a paralýzy spojené s globálním oteplováním.

Příkladem může být „rolling coal“ – úprava dieselového motoru v autě, jež má zajistit, aby výfuk vypouštěl co nejvíc hustého černého dýmu. „Coal“, uhlí, které tu ve skutečnosti nijak nefiguruje, je symbolem industriální moci vyjádřené znečištěním. Jde sice o starší praktiku, výzkumy však ukazují, že v roce 2014 začala být používána jako nástroj protestu proti environmentálním hnutím. Sean Miller, jeden z praktikujících, o ní prohlásil: „Je to věc testosteronu, je to mužství.“

Petromaskulinita tak ukazuje popírání klimatické změny v novém světle. Nejde o nepochopení vědeckých důkazů ani o názor vyjádřitelný racionálními argumenty, ale o hluboce emoční reakci, která se odvíjí od fixace na životní styl a hierarchie, jež vznikly s počátkem spalování fosilních paliv. Samotná ignorance vědeckých varování zůstává pasivní; odmítnutí, vyjádřené například petromaskulinitou, je aktivní postoj prosycený emocí, především vztekem a strachem.

Exploze autoritářství

Zjevně se tu jedná o strach z feminity. Násilí páchané pomocí fosilních paliv očividně trestá Zemi, která je v západních představách spojována s ženstvím, a mělo by být proto vnímáno nejen jako ekologicky destruktivní chování, ale také jako misogynní taktika. „Rolling coal“ se pak stává zbraní pomsty proti všem silám, které ohrožují patriarchální řád a mužství.

Jak popisuje Kimmel, krize maskulinity je vnímaná jako neschopnost uživit rodinu nebo si vůbec najít partnerku zapadající do představy o ženskosti a mužnosti. Rigidně šovinistická odpověď přehnanou demonstrací maskulinity, ale také sebekontrolou ve formě #nofap má podle vůdců hnutí Proud Boys fungovat jako inspirace. Má muže přivést k tomu, aby „šli ven, mluvili se ženami a pak se s nimi oženili, měli děti a stali se z nich silní muži, aby pomohli obnovit přirozený řád věcí, který byl narušen feminismem“, říká Zoe Chace v podcastu This American Life (díl White Haze).

Spojení #nofap a petromaskulinity nabízí fascinující falickou paralelu. Dante, člen Proud Boys, vysvětluje: „Masturbace mě utlumuje, utlumuje mou maskulinitu.“ Feminita dokáže masturbujícího muže zákeřně ovládnout. Nicméně podle sociologa Klause Theweleita, který se zabývá nacistickou maskulinitou, pro niž je kontrola nad vlastním tělem také klíčová, platí, že čím víc člověk popírá své touhy, tím spíš prahne po násilném, explozivním uvolnění někde jinde. A právě fosilní paliva a dieselové motory takové explozivní vybití nabízejí. Paralel mezi těžbou fosilních paliv, sexuální nadvládou, orgasmickým uspokojením, ale také znásilněním je víc než dost.

Kimmel píše, že jakákoli kritika maskulinity a mužského pocitu, že mají na všechno nárok, je vnímána jako snaha zničit celé biologické pohlaví. Bílí muži ze Západu, stále jedni z nejprivilegovanějších lidí na světě, mají pocit, že jim společnost bere, co jim „právoplatně náleží“ – socioekonomické postavení budované na úkor všech ostatních skupin, možnost na nikoho a nic se neohlížet, a také maskulinitu, která to vše zakládá. Podle Theodora Adorna mají jedinci, kteří se bojí „nemaskulinity“, také velkou tendenci smýšlet autoritářsky. Možná proto (další) krizi maskulinity, fenomén „rolling coal“ a chlubení se emisemi doprovází vlna autoritářského populismu prakticky ve všech západních demokraciích.

Autor*ka je doktorand*ka sociologie na Univerzitě Karlově.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Humans are nature in embodied form

With Ariel Salleh about life on Earth, care and degrowth

Ecofeminism is a lively movement, but also a system of thought, an ideology with many sprouts and a long history. How did it originate?

Ecological feminism as an everyday grassroots movement began in the late 70s, led by mothers, students, peasant and indigenous women concerned for the future of Life-on-Earth. In fact, this phrase often rang out in public protests over issues like toxic industrial neighbourhoods or nuclear weapons tests on indigenous lands. From the start, ecofeminist politics was 'intersectional', pushing beyond old social boundaries of class, race, age, and gender. A healthy living environment was seen as the 'bottom line' for everyone.

Calling ecofeminism 'an ideology', may be a little misleading, for that word implies a set of ideas that protects ruling class power. Ecofeminism serves to counter ideology, by challenging the global structures of patriarchal-capitalist-coloniality. It is a deconstructive tool rather than an ideology, offering an analysis of how this contemporary complex of oppressions works as a system.

What is the most striking difference between early ecofeminism and ecofeminism nowadays?

The hybrid term eco/feminism is based on the observation that patriarchal traditions objectify and resource women's bodies under the rationale that 'they are closer to nature than men'. The earliest ecofeminist writers focused on this cultural framing. It was used for example by Rosemary Ruether in her study of Christianity – New Woman, New Earth (1975) and in Carolyn Merchant's critique of the European scientific revolution – The Death of Nature (1980). Maria Mies' book Patriarchy and Accumulation on a World Scale (1986) introduced a Marxist analysis, and Vandana Shiva's Staying Alive: Women, Ecology and Development (1989) highlighted the economics of colonisation. My own work, Ecofeminism as Politics: nature, Marx, and the postmodern (1987) engaged with the literatures of Green politics, environmental ethics, and eco-socialism. Around the new millennium, ecofeminist ideas became a popular subject for 'poststructuralist' critique in US academia – largely from a rather privileged class of women out of touch with most women's labours. Yet the political energies of women activists were undaunted, moving on to tackle ever wider agendas, like genetically engineered seeds, or the crime of rape in war.

In the past decade, growing public awareness of the global climate crisis has brought a new generation of women face to face with the ecofeminist struggle for Life-on-Earth. Young comrades in Extinction Rebellion and Fridays for Future are exploring its intersectional politics. A South African network known as WoMin confronts mining industry projects across the continent. The World Rainforest Movement is organised from Uruguay. Women in South Korea are revitalising traditional farming techniques. Shiva's ecofeminist writing remains cutting edge. In Europe, important academic contributions are coming from Sherilyn McGregor and Stefania Barca.

There is a contemporary call for global degrowth – and it looks like the only way for humanity to survive on a planet that is fast being destroyed. Would you say the concept of degrowth has always been part of ecofeminism? What is the connection between these two movements?

It's a good question. Ecofeminist arguments for degrowth began in the 1980s with Mies' and Shiva's decolonial critiques. Mies pointed to African women's loss of self-sufficiency under German colonisation. Shiva's work promoted the unique environmental rationality of Indian forest dwellers. My edited collection EcoSufficiency & Global Justice (2009) also addressed the degrowth principle. In general though, the radical mainstream, communitarian, eco-socialist, rarely consults women's political work. Within the degrowth movement, a collective of young women ecological economists known as FADA is trying to remedy this.

As an aside on the degrowth question, I have been working over the past decade with Czech, Slovak, and Russian scientists on a unique ecological approach to climate change. This uses local restoration of biodiversity to re-integrate global carbon and water cycles. Maybe check this out at the ENKI research institute – borrowing the name of an ecological goddess, I believe.

Feminism has many versions and forms; there are also many ecofeminisms – what is the most important quality of the one you work with?

Yes, the feminist movement may lean towards liberal, postmodern, socialist, anarchist, or decolonial politics. Ecofeminism can draw on one or other aspect of these as well. But for me, ecofeminism is not just anthropo-centric, concerned with human to human questions. Ecofeminism will situate all problems within an eco-centric frame. As I always say – 'humans-are-nature-in-embodied form'. This principle guides all my work and is foundational to my debates with other perspectives – from ecomodernists on the Right to eco-socialists on the Left.

Ecofeminism has always worked with the concept of “care”, but care sometimes implies power over someone – as in nurturing. Would not be the concept of love more helpful here – expressing deep connection in partnership?

That's an interesting point. I myself don't see 'care giving' as patronising, but rather as a very practical form of love. It seems to dovetail also with a renewed interest in the Marxist feminist analysis of how to value 'reproductive labour' – from birthing to daily household chores. If we want to build strong movement alliances for social change, we are going to need a common language for making sense of our historical era. Today, most of my ecofeminist work is directed at 'joining the dots' in order to spell out the common denominator of workers, womens, indegenous, and ecological politics.

What struck me while researching ecofeminism was the claim that patriarchal masculinity is “rational” – despite the fact that it is clearly shaped by basic emotions such as fear. Why do you think the masculine=rational vs. feminine=emotional dichotomy is so persistent stereotype?

I'm not sure who you are referring to as suggesting that patriarchal masculinity is 'rational', unless it is the conservative Right of politics or pro-development ecomodernist crowd. But as to why the rational/emotional dualism persists – it is an organisational keystone of every Western institution – religion, politics, law, the military. The dualism is a psychological building block engraved into the consciousness of each and every individual onwards from day one.

In November 2013 you wrote: 'We are in the midst of an epic contest … between the rights of Mother Earth and the rights of corporations and militarized states using obsolete world-views. This is the challenge of our generation'. Sometimes I feel we are totally losing this contest, but at others, I find hope in the paradigm shift that's happening right now. What would you add or change, if you were writing these words now in 2023, ten years later?

On the global situation as it is today, I confess to being even more despairing than I was back then. Global warming has surpassed the official 1.5 degree margin and we see hurricanes, wildfire, and flood randomly destroying communities on every continent. There is massive biodiversity loss, but no end to land clearing, or the mining of fossil fuels and heavy metals. The Pandemic destabilised the economies of nation states and sharpened social inequalities.

International statistics show masculinist violence on the bodies of women has doubled over the past year; while the posturing of Big Powers brings the world to the brink of nuclear war. History gave men privilege yet they squandered it. Surely there's another way…

Ariel Salleh is Distinguised Visiting Scholar in the Centre on Labour, Sustainability and Global Production, Queen Mary University of London in 2023 and Visiting Professor, Faculty of Humanities, Nelson Mandela University, South Africa. She is a former Senior Fellow in Post-Growth Societies, Sociology Department, Friedrich Schiller University Jena, Germany and former Honorary Associate Professor in Political Economy, University of Sydney, Australia.

www.arielsalleh.info

Je potřeba systémová změna

O podobách českého klimatického hnutí

Jaké strukturální bariéry v českém klimatickém hnutí váš výzkum odhalil?

Překážky, kterým čelí ženy v klimatickém hnutí, odpovídají bariérám ve společnosti. Ženy limituje takzvaná druhá směna doma, a to platí i pro progresivnější domácnosti. Zdálo by se, že dobrovolnická činnost v hnutí je dostupná každému, jenže věnovat se jí si může dovolit jen člověk, který má volný čas. Ti nejaktivnější dobrovolníci navíc postupují v aktivistické sféře na placené pozice. Kostru organizací i samotného klimatického hnutí tak tvoří lidé spíše z privilegovaných prostředí.

České hnutí jako celek prošlo procesem NGOizace a z velké části dlouho fungovalo na bázi transakčního aktivismu, který je ekonomicky závislý na zahraničních grantech. Pominu-li klimakempy pořádané hnutím Limity jsme my, tato situace vydržela až do roku 2018, kdy se objevilo masovější hnutí podnícené mobilizací mladých lidí znepokojených zhoršující se situací.

Některé české neziskovky fungují od devadesátých let a jejich zakladatelé v nich často působí dodnes. Stali se z nich takzvaně nenahraditelní odborníci. Jejich přístupem k ekologickým tématům, který stojí především na technicistní kritice, se upevňuje styl nastolování agendy i celková atmosféra organizace. Začalo se to měnit až v poslední době, kdy sama společnost pod vlivem různých emancipačních hnutí více nabádá k tomu, aby organizace vedly ženy.

Určitě tam hraje roli i politika Evropské unie…

Ano, spousta firem se teď snaží vytvářet si zelenou image, protože vědí, že si tím usnadní cestu k financím, a v některých neziskovkách je to obdobné – může docházet i k jakémusi purplewashingu, lakování feminismem. Ale i to má své pozitivní výsledky. Jsou organizace, které dělají jen kosmetické změny, a jsou hnutí, jimž nemusí nikdo nic diktovat shora a v nichž je feminismus internalizovanou hodnotou.

Tuším, že se to týká především nových hnutí a organizací. Jak se jim daří prosazovat tak odlišný přístup v aktuální společenské situaci?

Organizace fungují v interakci s většinovou společností a musí se tomu nějak přizpůsobovat. Třeba ve Fridays for Future měli ze začátku mluvčí-muže, až později začali odstraňovat genderované dělení práce. Ženy bývají při diskusích v médiích terčem mainsplainingu, a když používají jiný než technicistní diskurs, je jim vyčítáno, že tématu nerozumějí. Jedna respondentka výzkumu zažila diskusi, do níž nebyla pozvána žádná jiná žena. Při zkoušce mikrofonu moderátor vyzval zúčastněné muže, ať se krátce představí, kdežto jí navrhl, že má zarecitovat básničku. Těch typů ponižování, i velmi subtilních, jsme zaznamenaly mnoho.

Bylo by možné říct, že došlo k feminizaci českých ekologických hnutí?

V neziskových organizacích bylo už bezprostředně po revoluci hodně žen. Jenže nebyly vidět, protože pracovaly spíš na administrativních nebo fundraisingových místech a málokdy zastávaly pozice expertek nebo mluvčích. Feminizace ve smyslu zahrnutí co nejširšího spektra společenských skupin se děje až v posledních letech. Nejvíc se to projevuje u organizací Limity jsme my, Fridays for Future nebo Univerzity za klima. Vyhodnocují, jak své akce dělat co nejpřístupnější komukoli. Byť ještě nejsme tak daleko jako v Německu, kde běžně demonstrují i lidé s různými druhy hendikepu. Na akce chodí čím dál víc rodičů s dětmi, což ale nesouvisí s cílenou feminizací, spíš je to téma prostě táhne.

Spousta žen se účastní i radikálních akcí. To platí třeba pro Poslední generaci nebo Extinction Rebellion. Tyto organizace se snaží být otevřené pro kohokoli, kdo se dokáže ztotožnit s myšlenkou přímých akcí a občanské neposlušnosti. Hlavní pojítkem jsou společně prožívané obavy z budoucnosti světa. Svou inkluzivitu stavějí na vytváření vřelých mezilidských vztahů napříč všemi generacemi.

Zmiňovala jste technicistní diskurs. Co se jím myslí?

Často dělám výzkumné rozhovory s lidmi z ministerstev či radnic, s různými technickými odborníky, architekty či developery. Aktuálně se zabývám potravinovými systémy, nedávno jsem zkoumala možnosti deprivatizace vodohospodářských společností nebo sociální dopady dekarbonizace vybudovaného prostředí… Lidé, s nimiž jsem mluvila, příliš netušili, jaké sociální důsledky by něco takového mohlo mít. Někdy se mi snažili opravovat otázky, protože nechápali, jak s tématem souvisí. Protože jak mohu zkoumat deprivatizaci vodárenství, když nevím nic o vodovodních trubkách?

Proč by se ale třeba o energetice mělo mluvit jen z hlediska výkonnosti elektráren, a nikoli sociálních dopadů? Nepotřebuji znát přesný výkon Počerad ani přesné množství emisí, které vypustí, abych věděla, že moje děti i vlivem uhelných elektráren čeká hodně ošklivá budoucnost. Jak mám vysvětlit svému dítěti, že pořád pokračujeme s pálením uhlí, když v důsledku toho už v zimě není sníh a jednou nebude ani voda? Jak máme obhájit tuhle logiku před nastupující generaci? Společnost si u nejmladší generace zakládá na obrovskou krizi legitimity.

Co odhalilo vaše bádání, pokud jde o možnost propojovat klimatická a sociální témata?

Potvrdilo mou zkušenost, že k takovémuto propojování v části hnutí panuje odpor. V průběhu výzkumu platforma Re-set vydala programový dokument Nová dohoda. K jeho ústředním bodům patří oblast péče i další feministická témata a řeší se tam možnosti sociálně spravedlivé transformace v postcovidové době. Část organizací sdružených v Zeleném kruhu a Klimatické koalici dokument odmítla podepsat, protože měly pocit, že sociální témata nepatří do jejich agendy. Mohly by prý přijít o své podporovatele, které zajímá jen ekologie. Jenže dokud tato hnutí fungují fragmentovaně a nenacházejí přemosťující témata, nemáme šanci dosahovat našich požadavků. Možná se lidé bojí komplexních témat, která nelze vyřešit splněním konkrétního úkolu.

A zásadním poznatkem je i to, že české environmentální hnutí má odpor k radikálním formám protestu, pokud nejsou cíleny jen na hlavní viníky klimatické krize, ale narušují chod celé společnosti.

Tuším, že je výrazný rozdíl mezi tím, jak k environmentálním problémům v rámci hnutí přistupují mladí a starší lidé.

Tomu jsme se ve výzkumu přímo nevěnovaly, nicméně se zdá, že u starší generace převládá sklon k antropocentrickému pohledu, u mladé se častěji vyskytuje pohled biocentrický. Ale na druhou stranu i při prožívání klimatického žalu člověk sám sebe staví do opozice k přírodním procesům a jevům. Možná je environmentální žal určitou fází přerodu z antropocentrismu do biocentrismu, která je bolestná, protože dochází k restrukturalizaci veškerých paradigmat, na nichž člověk dosud stavěl.

Jakým způsobem by šlo přesvědčit českou veřejnost, že se ke klimatické krizi nestaví dostatečně vážně?

Nesouhlasím s Janem Krajhanzlem, environmentálním psychologem, který dlouhodobě pomáhá místním hnutím formulovat komunikační strategie. Zastává názor, že se veřejnosti nesmí říkat celá pravda, že se jí musí prezentovat pouze pozitiva zelené transformace, abychom ji motivovali ke správným krokům. Jenže podle mne se debata nikam neposune, pokud budeme říkat to, co společnost chce slyšet, a ne to, co by skutečně měla vědět. Pokud se zdráháme mluvit otevřeně o tom, že směřujeme ke klimatickému rozvratu planety, stává se naše komunikace bezzubou a naprosto neúčinnou. Mám ale pocit, že k internalizaci toho, co se reálně děje, nedošlo ani u většiny českých klimatologů… Kromě environmentálního problému musíme totiž řešit veškeré inherentní problémy kapitalismu, tedy nejen destrukci životního prostředí, ale i vykořisťování lidských životů a vytváření obrovských socioekonomických nerovností. Lidé si pořád neumějí představit, jak obrovská systémová změna je třeba.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Jiří Just: 15 let v Rusku

Lidé jsou příroda ve formě těla

S Ariel Salleh o životě na Zemi, péči a nerůstu

Ekofeminismus je živé hnutí, ale také myšlenkový systém, ideologie s mnoha odnožemi a dlouhou historií. Jak vůbec vznikl?

Ekologický feminismus se objevil v druhé polovině sedmdesátých let. V jeho čele stanuly matky, studentky, rolnice a domorodé ženy, které začaly mít obavy o budoucnost života na Zemi. Toto slovní spojení, „život na Zemi“, často zaznívalo na protestech proti těžkému průmyslu nebo proti testování jaderných zbraní na územích původního obyvatelstva. Od svého počátku byla ekofeministická politika „intersekcionální“ a překračovala staré sociální hranice třídy, rasy, věku a genderu. Zdravé životní prostředí bylo považováno za nezbytný základ dobrého života jakéhokoli člověka.

Nazvat ekofeminismus „ideologií“ může být trochu zavádějící. To slovo evokuje, že jde o myšlenkový systém, jehož pomocí chce vládnoucí třída udržet svou moc. Ekofeminismus naopak slouží k boji s ideologií tím, že zpochybňuje globální struktury patriarchátu, kapitalismu a koloniality. Je to spíše dekonstruktivní nástroj než ideologie. Nabízí analýzu mechanismů, jak různé podoby současného útlaku fungují jako celek.

Jaký je nejmarkantnější rozdíl mezi raným ekofeminismem a ekofeminismem současnosti?

Hybridní termín ekofeminismus vznikl z pozorování žen, že patriarchální tradice objektivizují a využívají ženská těla na základě zdůvodnění, že „ženy jsou blíže přírodě než muži“. První ekofeministky se snažily tento kulturní rámec zpochybnit. Důležitými příklady jejich politické práce jsou studie Rosemary Ruether o křesťanství – New Woman, New Earth [Nová žena, nová Země, 1975] – a kritika evropské vědecké revoluce od Carolyn Merchant – The Death of Nature [Smrt přírody, 1980]. Kniha Marii Mies Patriarchy and Accumulation on a World Scale [Patriarchát a akumulace ve světovém měřítku, 1986] zavedla do ekofeministického myšlení marxistickou analýzu a kniha Vandany Šivy Staying Alive [Zůstat naživu, 1989] kladla důraz na ekonomiku kolonizace. Moje vlastní práce Ecofeminism as Politics se zabývala texty zelené politiky, environmentální etiky a ekosocialismu.

Kolem nového tisíciletí se ekofeministické myšlenky staly oblíbeným předmětem „poststrukturalistické“ kritiky na univerzitách v USA – převážně ze strany žen z dosti privilegované třídy, které neměly ani potuchy o životních podmínkách a pracovních povinnostech většiny žen. Ekofeministky to však nezastrašilo a začaly se zabývat tématem udržitelnosti a spravedlnosti v čím dál větší šíři – řešily problémy pramenící z používání geneticky upravených semen nebo válečná znásilnění.

V posledním desetiletí rostlo povědomí veřejnosti o globální klimatické krizi, což přivedlo ekofeministickému boji novou generaci žen. Aktivistky a aktivisté z Extinction Rebellion a Fridays for Future objevují intersekcionální politiku ekofeminismu. Jihoafrická síť známá jako WoMin čelí expanzi těžebního průmyslu po celém kontinentu. World Rainforest Movement [Světové hnutí za záchranu deštných pralesů] vedou uruguayské ženy, Jihokorejky zase oživují tradiční zemědělské techniky. Ekofeministické texty Vandany Šivy jsou i nadále průlomové a mají mezinárodní vliv. V Evropě přicházejí důležité akademické příspěvky od Sherilyn MacGregor a Stefanie Barcy.

V současnosti nabývá na důležitosti koncept nerůstu. Řekla byste, že byl nerůst odjakživa součástí ekofeminismu?

Ekofeministické argumenty pro nerůst se objevily už v osmdesátých letech 20. století s dekoloniální kritikou Mies a Šivy. Mies poukazovala na ztrátu soběstačnosti afrických žen pod německou kolonizací. Šiva podporovala unikátní ekologickou racionalitu indických pralesních obyvatel. Můj sborník Eco-Sufficiency & Global Justice se také zabýval principem nerůstu. Obecně však platí, že většinové radikální hnutí – komunitární, ekosocialistické – jen zřídka přijímalo politické analýzy žen. V nerůstovém hnutí se to snaží napravit kolektiv mladých ekologických ekonomek známý jako Feminism(s) and Degrowth Alliance – FaDA. Co se týče otázky nerůstu, v posledním desetiletí jsem pracovala s českými, slovenskými a ruskými vědci pod výzkumným institutem ENKI na unikátním ekologickém přístupu ke změně klimatu, jenž využívá obnovu biodiverzity ke stabilizaci globálních koloběhů uhlíku a vody.

Stejně jako feminismus má mnoho verzí a podob, existuje také mnoho ekofeminismů – co je výrazného na typu, se kterým pracujete vy?

Je pravda, že feministické hnutí má mnoho odnoží, které se mohou přiklánět k liberální, postmoderní, socialistické, anarchistické nebo dekoloniální politice. Ekofeministky také čerpají z toho či onoho aspektu zmíněných zavedených politických perspektiv. Ale pro mě není pohled ekofeminismu jen „antropocentrický“, omezený na otázky lidství. Ekofeminismus musí umístit a nově definovat všechny současné problémy v „ekocentrickém“ rámci. Jak vždycky říkám, lidé jsou příroda v tělesné formě. Tento princip řídí veškerou mou práci a mé politické debaty – se všemi hnutími, od ekomodernistů na pravici až po ekosocialisty na levici.

Ekofeminismus vždy pracoval s konceptem „péče“, ale péče někdy implikuje i „moc“ nad druhým, jako třeba v případě výchovy. Pracuje ekofeminismus nějak s pojmem „lásky“, který podle mne lépe vyjadřuje vzájemnost mezi člověkem a přírodou?

S tímhle pohledem by určitě souzněli lidé vycházející z křesťanské tradice. Já sama nevnímám „poskytování péče“ jako povýšenost, ale spíše jako velmi praktickou formu lásky. Slovo „péče“ zapadá také do obnoveného zájmu o marxistickou feministickou analýzu týkající se oceňování „reproduktivní práce“ – od biologie porodu až po ekonomiku každodenních domácích prací. Chceme-li v hnutí za sociální změnu vybudovat silné spojenectví, budeme potřebovat společný jazyk, abychom dali naší historické době nějaký smysl. Dnes spočívá většina mé ekofeministické práce v „zaplňování mezer“, čímž pomáhám ukotvit a zviditelnit agendu, kterou sdílejí pracující, původní obyvatelstvo, ženy a ekologická hnutí.

S patriarchální maskulinitou se často pojí představa racionality – navzdory tomu, že symbolický systém, do níž zapadá, je založen na obyčejných emocích, jako je strach nebo opovržení. Proč si myslíte, že je dichotomie spojující maskulinní s racionalitou a femininní s emocionalitou tak trvanlivá?

Patriarchální maskulinita je racionální možná tak pro konzervativní pravicové politiky nebo ekomodernistické technokraty, kteří věří v nekonečný růst. Ale pokud jde o to, proč přetrvává dualismus racionálního a emocionálního: je to organizační základ každé západní instituce od náboženství přes politiku a právo až po armádu. Tento kulturní dualismus je psychologickým stavebním kamenem, vrytým do vědomí každého jednotlivce od prvního dne jeho života.

V listopadu roku 2013 jste napsala: „Jsme uprostřed dějinného boje… mezi právy Matky Země a právy korporací a militarizovaných států, jejichž pohled na svět dávno zastaral. Taková je výzva naší generace.“ Co byste na této formulaci změnila nebo co byste k ní dodala v roce 2023?

Pokud jde o současnou globální situaci, přiznávám, že jsem ještě zoufalejší než tehdy. Globální oteplování překonalo oficiální hranici 1,5 stupně a vidíme, jak hurikány, lesní požáry a záplavy sužují komunity na všech kontinentech. Dochází k masivní ztrátě biodiverzity; odlesňování, těžba fosilních paliv a těžkých kovů neustávají. Pandemie destabilizovala státní ekonomiky a vyostřila sociální nerovnosti. Mezinárodní statistiky ukazují, že násilí páchané na tělech žen se za poslední rok zdvojnásobilo. A mocenské hry nejvlivnějších států přivádějí svět na pokraj jaderné války. Historie dala mužům určité výsady, a oni je promarnili. Ekofeminismus nám však ukazuje, že existuje i jiná cesta.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Lucie Vaňková: Putování leklé ryby

Ohroženy změnou klimatu

Feministky požadují klimatickou spravedlnost

Vzpomínám na klimatickou konferenci COP 24 v polských Katovicích v prosinci 2018. Jednu z mnoha, kde se opět nepodařilo dohodnout podmínky natolik ambiciózní a závazné, aby zaručily, že se odkloníme od cesty vstříc klimatické katastrofě. Do paměti se mi však vryl feministický blok na protestním pochodu – zřejmě nejpočetnější a nejpestřejší, jaký jsem do té doby viděla. Stovky žen všech věkových skupin, různých etnik a barev pleti, mnohé s dětmi a někdy i v doprovodu mužských spojenců s řadou nekompromisních požadavků na rasovou, genderovou i sociální rovnost.

Živelný průvod, v jehož čele byl nesen obří transparent „Feministky požadují klimatickou spravedlnost“, na chvíli přenesl do střední Evropy výjevy celosvětových bojů žen proti ekocidám a bezohlednosti fosilního kapitálu. Nad davem se nesla socha jihoamerické domorodé ženy v nadživotní velikosti vzdorující těžařům, za ní pak jímavé malby decimovaných tropických pralesů, znepokojivá vyobrazení afrických žen přinášejících vodu přes kilometry vyprahlé země, odkazy na ekofeministické ikony, jako je Vandana Shiva, portréty aktivistek se zaťatými pěstmi, barevné transparenty s konkrétními požadavky, ale třeba i minimalistická cedule s černým strohým nápisem „Ekofeminismus, nebo smrt“.

My a ti druzí společně

Toto jednoduché heslo odkazovalo na knihu Le féminisme ou la mort (Feminismus, nebo smrt, 1974) spisovatelky Françoise d’Eaubonne, která tehdy pojem ekofeminismus zřejmě vymyslela. Ekofeminismus se zrodil z poznání, že patriarchální kapitalistický systém těží z vykořisťování a útlaku, k němuž došla společně environmentální a feministická hnutí. Podobně jako kapitalismus staví do podřízené pozice ženy a nárokuje si jejich reprodukční práci, snaží se podmaňovat, vlastnit a kontrolovat i „nová území“ a přírodní zdroje. Ekofeministický přístup vzdoruje zjednodušující binaritě, která striktně odděluje lidi a přírodu, muže a ženy, „nás“ a „ty druhé“, bílé a nebílé. Namísto dobývání a nadřazenosti jedněch nad druhými usiluje o obnovení přirozené rovnováhy a spolupráce. Ekofeminismus byl ale vždy spíše praxí, pestrým a rozvíjejícím se hnutím než jednolitým a teoreticky jasně vymezeným proudem. Setkáme se proto jak se socialistickým či marxistickým ekofeminismem, tak se spirituálně laděnou odnoží, jež se inspiruje mimo jiné v tradičních i novopohanských duchovních směrech a jejíž součást může tvořit vcelku sympatické oslavování Matky Země, ale někdy přechází až v esencialistické a cisnormativní představy, že ženy mají z podstaty „blíž k přírodě“ kvůli menstruačnímu cyklu a těhotenství. Tento směr nicméně nelze považovat za převládající a mnohá ekofeministická hnutí se naopak hlásí k přístupu, který trans- a nebinární genderové identity vítá a jejich utlačování nebo upozaďování ostře odsuzuje.

Zaměříme-li se na sociální realitu, můžeme konstatovat, že v tomto smyslu skutečně mají k přírodě blíž ženy. Pokud přímo nejsou v užším kontaktu s přírodou, pak přinejmenším musí víc snášet dopady toho, co se vinou krize v přírodním prostředí odehrává. Zejména v zemích globálního Jihu tvoří ženy drtivou většinu osob pracujících v zemědělství – například v Africe ženy vyrábějí až devadesát procent základních potravin, ale přitom vlastní jen asi jedno procento orné půdy. Právě ženy obvykle musí pečovat o blízké, obstarávat pitnou vodu, většinu jídla a často i topiva, což je v době souběžných krizí – klimatické, pandemické, krize biodiverzity a dalších – čím dál obtížnější a nebezpečnější úkol, současně ale mají jen minimální podíl na rozhodování o relevantních politikách.

Náznaky zeleného feminismu

Ženy v zemích globálního Severu obvykle nemusí denně putovat po stále delších trasách ke zdroji vody, což znamená zvýšené riziko vyčerpání, podvýživy či nemoci, ale i přepadení a znásilnění. Nečelí tak často ztrátě obživy či obydlí a nucené migraci kvůli suchu a dalším dopadům klimatické krize, které už činí některé oblasti světa neobyvatelnými. Také mají nižší pravděpodobnost, že zemřou nebo se zraní při přírodní katastrofě. I pro ně však platí, že jsou více ohroženy změnou klimatu a dalšími environmentálními krizemi. Přestože ženy přispívají k produkci skleníkových plynů a ničení životního prostředí v souhrnu méně než muži, mají mnohem horší vyhlídky, pokud jde o vyrovnání se s jejich negativními důsledky, mimo jiné kvůli nižším příjmům a dalším systémovým znevýhodněním, což konstatoval i Evropský institut pro genderovou rovnost (EIGE) a další evropské a mezinárodní instituce. V našich podmínkách se nespravedlnost projevuje mimo jiné tím, že znečištění životního prostředí a dopady klimatické krize zhoršují zdravotní rizika, a tím pádem ohrožují zranitelné skupiny, jako jsou seniorky, děti či chronicky nemocní lidé, ale kladou také větší nároky na ty, kdo o ně pečují – ať v rámci placených zdravotnických a sociálních služeb, nebo při mnohdy neoceněné domácí práci. Odkládání spravedlivé transformace vede k tomu, že zaostáváme v rozvoji decentralizované obnovitelné energetiky. Ta by přitom mohla přispět k řešení energetické chudoby, kterou jsou – nepřekvapivě – opět ohroženy mnohem více ženy (zejména seniorky a samoživitelky) a další systémově znevýhodněné skupiny.

Propojování environmentálních témat s tématy společenských (a tedy i genderových) nerovností si všímají i zmíněné mezinárodní instituce a skrze ně se tyto náznaky „zeleného feminismu“ dostávají i do veřejné debaty u nás. Ač se objevují některé zajímavé návrhy a opatření, například současné posuzování klimatických i genderových aspektů při tvorbě rozpočtů, platí tu v zásadě totéž jako u většiny evropské klimatické politiky – je to o něco lepší než krize ignorovat a dál se řítit vstříc planetární katastrofě, ale nesmíme si namlouvat, že by to snad mohlo stačit. Snahy o udržitelnost postavené na představě, že budeme pokračovat v nekonečném růstu, jen ho zlehka očistíme a ozeleníme, jsou scestné. Stojí před námi úkol zastavit devastaci planety a postarat se, aby se na ní zachoval život – a také zmírnit sociální nerovnosti a nespravedlnosti, aby se tu dalo žít důstojně. Může se zdát, že je nad naše síly zvládnout i jeden z těchto úkolů, natož oba. Naději ale skýtá právě to, že jde o propojené problémy, které pramení z týchž příčin – z vykořisťování přírody a lidských bytostí, na kterém se obohacuje zlomek nejbohatších, zatímco sobě i všem ostatním (leckdy doslova) podřezává větev.

Vstříc udržitelnému životu

Nejednou jsem litovala, že v Česku nemáme výraznější tradici ekofeminismu, na kterou by bylo možné navázat. Neznamená to ale, že by tu k propojování environmentálních a feministických, případně – šířeji vzato – sociálních témat nedocházelo. Projevy ekofeminismu můžeme najít už v předlistopadových aktivitách spolků Jihočeské matky a Pražské matky, od devadesátých let se zájem posunul z grassrootu i na akademickou úroveň. Explicitně se ekofeministické agendy chopili Nesehnutí, pozornosti se jí dostalo na klimakempech pořádaných hnutím Limity jsme my a tematizují ji poslední dobou i studentská hnutí za klimatickou spravedlnost.

Skutečnost, že tato linie nebyla silnější a viditelnější, by se ale paradoxně mohla stát výhodou. Propojený program transformace směřující k udržitelnému životu je totiž něčím, co přesahuje dosavadní záběr jak environmentálních, tak feministických hnutí u nás. V takovém hnutí musí být místo pro pečující ženy, jihomoravské zemědělce, které trápí sucho, frustrované obyvatelstvo bývalých uhelných regionů, romské komunity čelící sociálnímu vyloučení, studující z velkoměst, kteří se tísní ve sdílených bytech a netuší, jak dají dohromady peníze na doplatky za energie, queer lidi, které už vyčerpává, jak musí kromě každodenních starostí usilovat o to, aby se domohli rovných práv, i odborová hnutí všech sektorů. Říkejme tomu třeba ekofeminismus pro 99 procent, naděje v budoucnost nebo planetární revoluce, ale hlavně už se do toho naplno pusťme.

Autorka je psychoterapeutka.

Text vznikl ve spolupráci s Heinrich-Böll-Stiftung Praha.

Piotr Piotrowski: Významy modernismu

Rainer Werner Fassbinder: Krev na krku kočky

Šťastné a hrůzostrašnější

Svět hlavou dolů

Urbánní revoluce Henriho Lefebvra

Urbánní revoluce vyšla poprvé v roce 1970 a patří mezi klíčové texty Henriho Lefebvra. Byla vnímána jako potřebná jiskra v časech prohlubující se individualizace a odcizení a její naléhavost posloužila jako deklarace politické a společenské změny. Lefebvre přišel s termínem právo na město, do nějž zahrnul zapojení obyvatel do rozhodovacích procesů, právo na místa setkávání a výměny nebo vyjmutí něčeho tak základního, jako je místo k životu, z rukou kapitálu či státní kontroly. Dnes volání po právu na město opět sílí. Jsme svědky rostoucí nespokojenosti se současnou městskou realitou, ať už jde o zvyšující se nájmy, finanční spekulace, zahušťování měst, přebujelou dopravu, nedostatečnou adaptaci na klimatickou změnu, zánik veřejných prostor nebo omezování občanské participace.

Slepé skvrny

V polovině 20. století byl urbánní výzkum ještě v plenkách. Převládal v něm sociálně-ekologický přístup chicagské školy, jež sice zásadně přispěla k rozvoji metod terénního výzkumu a pozorování, ale její pozitivistické analýzy byly čistě deskriptivní, bez ambicí rozkrývat hlubší fenomény. Její představitelé se pod vlivem amerického pragmatismu a reformismu soustředili především na „patologické“ jevy, například kriminalitu a sociální deviace, jakožto produkty industrializace, urbanizace a imigrace. Město sloužilo jako laboratoř pro výzkum a analýzu sociálních změn, což vedlo k předepsané léčbě příznaků s podporou buržoazních nadací. Představa města jako organismu přetrvala – i dnes sledujeme snahy městský prostor uzdravovat. Metafory ze světa biologie mohou ovšem vést k zakrývání mocenských vztahů, zbavování odpovědnosti a chápání procesů v městském prostoru jako přirozených a nevyhnutelných. Tím vším se udržuje status quo a legitimují se závažné změny typu vytlačování obyvatel a rozvracení komunit.

Marxističtí myslitelé se pak otázek města a prostoru dotýkali jen v souvislosti výrobních vztahů. Lefebvre přiznává, že prostor je historicky nutným předpokladem i důsledkem každé společnosti – každý výrobní způsob vytvořil určitý typ města, který ztělesňoval dané společenské vztahy. Pro pochopení Lefebvrovy metody je ale důležitá právě jeho kritika a reinterpretace marxistického východiska. Chápat městský prostor jako pouhou nadstavbu vládnoucího ekonomického řádu a jako výsledek výrobních sil by bylo zjednodušující a zkreslující; jde především o produkci společenských vztahů (a tím i prostoru), v nichž zároveň dochází k jejich reprodukci.

Když Lefebvre knihu psal, procházely dle něj společenské vztahy urbánní revolucí, která roztříštila staré městské formy a zcela převrátila smysl prostoru – dochází k masivní koncentraci lidí, činností, bohatství a předmětů, ale zároveň se městská realita rozpadá a ztrácí svůj referenční rámec. Tyto dějinné zvraty se dějí opakovaně. Od politických, zemědělských a obchodních sídel jsme přešli k městu průmyslovému a od toho pak k městu urbánnímu. Urbanismus však Lefebvre chápe široce jako expanzi logiky kapitalismu, v níž vše podléhá potřebám trhu a člověk je redukován na konzumenta.

V takové kritické fázi je těžké popsat právě probíhající procesy, změny se pojí s nejistotou a temnotou, jsou slepou skvrnou na sítnici, která je centrem vidění i jeho negací: oko nevidí samo sebe, potřebuje k tomu zrcadlo. Roli hraje také převládající ideologie, jež osvětluje jen některá místa, kdežto ostatní zatemní. Celoživotním úkolem Lefebvra bylo tyto proměny a dominující vztahy popsat a právě prostor byl pro jeho analýzu mechanismů moderního kapitalismu klíčovým pojmem.

I z toho důvodu začal Lefebvre uvažovat nad projektem jakési fakulty urbanismu – urbanologie, městaznalství. „Každá specializovaná věda si z globálního fenoménu vykrajuje jisté ‚pole‘ nebo ‚doménu‘. Osvětluje ji svým způsobem. Osvětlení jde ruku v ruce s vykrojením, nepadá v úvahu volit jedno, nebo druhé,“ uvádí v jedné z kapitol a volá po holistickém, mezioborovém přístupu a výzkumu. Projekt měl zahrnovat vědomosti z urbanismu, architektury, sociologie, antropologie, demografie, statistiky, historie, epistemologie, psychologie, sémantiky a lingvistiky. Podle Lefebvra totiž neexistuje jediná disciplína, která by zvládla zachytit urbánní fenomén v jeho celé šíři.

Město jako politikum

Urbanita je neustále probíhající proces, jenž se odehrává jak v rovině globální, tak soukromé. Mezi nimi existuje pro Lefebvra zásadní přechodná rovina městská, kde se má realizovat obrana, útok a boj proti globálnímu a jež je zároveň bojištěm i předmětem zápasu. Realitu lze změnit prostřednictvím každodenní praxe. Avšak vzhledem k tomu, že existující společenské vztahy vymezují hranice toho, co lze udělat, je třeba pomocí práva na město tyto vztahy změnit. Emancipace se podaří pouze tehdy, je-li zároveň zahájena emancipační produkce prostoru.

Ústředním místem sociálního života je pro Lefebvra ulice. Dochází zde k výměně slov, gest, věcí a setkávání probíhá způsobem, který je v jiné konstelaci neopakovatelný. Ulice je podmínkou městského života a jeho dynamiky. A také se tu zhmotňuje neokapitalistická organizace spotřeby. „Logika prostoru podléhá nárokům růstu, logika urbanismu zas logice politického prostoru a logice bydlení,“ píše Lefebvre. Naším úkolem je představit si a znovu vybudovat městský prostor, jenž bude naplněn smysluplnými vztahy. Nebude to ovšem možné bez souběžného boje proti kapitalismu a změn v našem každodenním životě.

Pod dlažbou je pláž

Lefebvre na svou dobu zcela nekonvenčně propojuje urbanismus s marxistickou a sociální teorií, filosofií a politickou ekonomií. V jeho psaní je neustálá dialektika, vnitřní rozpor, imanentní pohyb. O tom, jak konkrétně by ke kýžené změně mělo dojít, se však příliš nedozvíme. Autor často zůstává u vágních formulací a pro pointu je třeba prokousat se náročnými a abstraktními částmi. Sdělení se často ztrácí v rozsáhlých úvahách a odbočkách, slova a termíny jsou navíc používány poněkud svévolně: Lefebvre je jednu věc schopen na několika místech označit třemi různými pojmy a přeskakovat od jednoho k druhému. Mohli bychom v této souvislosti k charakteristice knihy zneužít autorovu citaci: „Popis je na této úrovni tak náročný, až to blokuje myšlení.“ I přesto však jeho myšlenky zásadně ovlivnily způsob nahlížení a zkoumání města.

Už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přichází s poznatky, k nimž se až nyní obrací většinová pozornost. Nejenže používá termínu postindustriální společnost v době, kdy se toto označení teprve ujímá, ale také už tehdy popisuje gentrifikaci. Lefebvre také předvídal, že trh s realitami se stane dominantní oblastí pro zhodnocování peněz: „V tomto sektoru je ‚multiplikační‘ účinnost slabá: vyvolává málo činnosti. Kapitál v nemovitostech pozbývá mobility. Obecná ekonomika (zvaná národní) tím brzy utrpí. Přesto role a funkce tohoto sektoru nepřestává růst. (…) Může se dokonce stát, že se pozemková spekulace stane hlavním zdrojem, téměř výlučným místem ‚tvorby kapitálu‘, to jest realizace nadhodnoty.“ Píše též o nerůstu v městském prostředí, planetárních mezích a devastaci přírodního prostředí: „Doba splatnosti vyprší k přesnému datu. Ať už vypukne nebo nevypukne nukleární válka, voda a vzduch budou kolem roku 2000 znečištěny do takové míry, že se život na zemi stane obtížným.“

Lefebvre volá po radikální kritice současných jevů, jejich zkoumání a rozpracování, přijetí urbánní problematiky jako politického problému číslo jedna, vypracování programu rozšířených samospráv a zavedení práva na město. K výkladu jeho vizí je ale lepší sáhnout po některém z autorů, kteří na něj navazují, například ke geografu Davidu Harveymu a knize Rebel Cities (Rebelující města, 2012). Harveyho představy radikálně demokratické politické organizace s Lefebvrem, pro kterého je „neustálý boj o samosprávu třídním bojem“, souzní. Pro kontinuální boj je však podstatné, aby byl vždy promýšlen až na globální úroveň. K tomu, aby se demokratická praxe zobecnila, je třeba zaútočit na mocné a dobře chráněné oblasti – stát a kapitál. Toho se docílí pouze kolektivním snažením, jež je lokalizované a organizované zdola. Revoluce, která patří do ulic, pak znovu zahýbe našimi městy.

Autorka je urbánní socioložka.

Temný týl války

K dlouho ztracenému Célinovu románu

„Musel jsem tam přečkat část další noci. Celý levý ucho se mi krví přilepilo k zemi, pusa taky. Uvnitř to šíleně hlučelo. V tom hluku jsem usnul, a pak se spustil prudký déšť.“ Tak začíná Válka (Guerre) Louise-Ferdinanda Célina – román dlouho pokládaný za ztracené dílo, které se za poněkud nejasných okolností dostalo v roce 2020 do rukou dědiců. Tato událost musela být úlevou pro některé célinology, především pro ty, kteří se poslední dobou museli cítit znaveni přesvědčováním francouzské veřejnosti o tom, že s autorovým antisemitismem je to „složitější“: Válka, autobiografická próza o peripetiích vojáka zraněného v prvních měsících bojů roku 1914, byla napsána zřejmě v roce 1934, tedy ještě před publikací Célinova prvního antisemitského pamfletu. Mohlo se tedy zdát, že nedávno rozjitřené debaty na téma Céline a nenávist k Židům budou alespoň nyní zcela passé.

Nechtěné výročí a jiné aféry

Célinův antisemitismus byl před vydáním Války probírán hned dvakrát. Poprvé, když francouzské ministerstvo kultury v lednu 2011 uvedlo Célinovo jméno na seznamu těch, kdo se dočkají oficiálního připomenutí – v tomto roce uplynulo padesát let od autorovy smrti. Ministerstvo však od svého plánu nakonec upustilo kvůli negativní reakci veřejnosti, která se jala znovu diskutovat o temných stránkách Célinova života. Podruhé se debaty rozproudily, když se v roce 2017 nakladatelství Gallimard rozhodlo znovu vydat Célinovy antisemitské pamflety s poznámkami historiků. Podobně jako v předešlém případě však výrazně odmítavá reakce části publika vedla k tomu, že zprvu neústupné nakladatelství svůj záměr přehodnotilo.

Jak byla nyní přijata Válka? Hojně diskutovány byly už okolnosti, za nichž se několik spisovatelových rukopisů objevilo (druhý z nich, román Londýn, byl již také publikován). Podle zjištění deníku Le Monde Céline ohledně ztráty svých textů zřejmě neříkal celou pravdu. Autor vždy tvrdil, že rukopisy byly ukradeny z jeho bytu v Clichy poté, co v roce 1944 musel opustit Paříž, čímž pro něj texty měly být navždy ztraceny. Redaktor Jérôme Dupuis ovšem uvádí, že v padesátých letech byl Céline několikrát kontaktován bývalým příslušníkem odboje Yvonem Morandatem, který mu rukopisy nabídl. Autor však z nejasných důvodů nabídku odmítl.

Podstatnější než detektivní zápletka ohledně ztráty rukopisů je ale fakt, že Válka se navzdory snahám Célinových obhájců opět vpletla do zmíněných debat o spisovatelově antisemitismu. A na vině jsou možná tyto snahy samotné. Přinejmenším to platí o předmluvě ke knize od Françoise Gibaulta, spoluzakladatele célinovské badatelské společnosti (Société d’études céliniennes) a jednoho z držitelů dědických práv. Gibaultův text, v němž nepadne ani zmínka o célinovské kontroverzi, završuje lítostivé konstatování, že po první světové válce se „dva křesťanské národy“ Francie a Německo znovu ocitly proti sobě na bojišti. Podle Gibaulta se přitom Céline snažil před návratem hrůz varovat svým prvním, nejslavnějším románem Cesta na konec noci (1932, česky – původně pod názvem Cesta do hlubin noci – 1933). Podobný smysl pak podle autora předmluvy měla mít Válka, popisující až naturalisticky utrpení a smrt jakožto dva základní atributy každého válečného konfliktu.

Gibaultův esej, který až příliš nechává stranou některá nepříjemná fakta o autorových postojích v třicátých letech, znepokojil hned několik zasvěcenějších Célinových čtenářů. Podivnost předmluvy zaznamenala například Alice Kaplan, profesorka francouzské literatury na Yaleově univerzitě. Ta v recenzi pro New York Review of Books poznamenala, že Gibaultova zmínka o Francii a Německu jako dvou „křesťanských národech“ mohla být stejně dobře napsána v období vichistického režimu. Pobouřeněji pak reagoval v rámci sledované diskuse na rádiové stanici France Culture Nicolas Offenstadt, odborník na recepci první světové války. Ten musel zjevně napínat své schopnosti diplomatické mluvy, aby Gibaultův text nakonec označil pouze za „mimořádně problematický“. Offenstadt poznamenal, že je absurdní velebit Célina jako někoho, kdo upozorňoval na možné budoucí hrůzy, když se jeho dílo brzy stalo jejich součástí – antisemitské Bagately k masakru vycházejí v roce 1937. Offenstadt také upozornil, že Válka měla být možná publikována s podrobnými poznámkami historiků podobně jako nový francouzský překlad Mein Kampf vydaný roku 2021 v prestižním nakladatelství Fayard. Paralela, která by za jiných okolností zněla jako přehnané reductio ad Hitlerum, v daný moment působila jako adekvátní kompenzace Gibaultovy bezostyšnosti.

Cynismus jako literární styl

Co tedy ve Válce najdeme? Je zde nějaká souvislost s následným autorovým antisemitismem? Nejprve je třeba upozornit, že Válka není líčením krvavých bojů, ale spíše epizod, jež se odehrávají za jejich hranicemi: těžce raněný voják Ferdinand popisuje své úmorné putování přes opuštěné bojiště, pobyt v lazaretu ve fiktivním Peurdu-sur-la-Lys a následný odjezd do Anglie. To vše se děje převážně v kulisách dělostřelecké palby, která v rytmu jakýchsi urputných vln duní na dvou místech: na nedaleké frontě, ale také přímo v lebce zraněného Ferdinanda. Lazaret, centrální dějiště knihy, pak není pouze prostorem konstantního utrpení a umírání, ale také divokého sexu, který ovšem, jak poznamenalo více komentátorů, je zde bytostně antierotický. Jde spíše o sérii brutálních aktů, které souzní s celou scenerií lazaretu.

Nepřekvapivě je klíčem k Célinovu románu jazyk, který je kombinací vojáckého argotu a mluvy nižších pařížských vrstev. Ostatně právě v tomto bodě se nejlépe ukazuje, že v ruce máme text jednoho z nejnadanějších autorů 20. století. Hrubý jazyk Války občas působí záměrně dvojace, jako by stál na pomezí mezi mluvou, kterou kdosi z odstupu vypovídá o temném týlu války, a poněkud krkolomnou řečí, jež je jeho součástí. Jinými slovy, jazyk Války je nástrojem popisu, ale svou drsností také nedílným prvkem popisovaných scén.

Toto užití argotu přitom Célinovi umožňuje psát o světové válce, aniž by se přímo vyjadřoval k samotnému konfliktu, což je pro literaturu o první válce spíše netypické. Řečeno přesněji, dovoluje mu podat obraz války bez evokace ideálů humanismu či vojenského hrdinství a zároveň bez varovných naturalistických popisů. Jazyk současně zanořený i nezanořený do děje jednoduše není schopen ani idealismu, ani prosté výstrahy. Na rozdíl od Remarqua a Barbusse, dvou klasiků, kteří obojí při psaní o válce kombinují, tak Céline předává čtenáři obraz konfliktu, s nímž se nepojí žádné zásadní poselství. Všechny myslitelné hodnoty a apely jsou v něm jednoduše vypnuty a autor ve výsledku válku popisuje až s podivuhodným cynismem. Právě ten však může v románu působit mrazivěji než líčené události.

Bylo by nyní absurdní tvrdit, že od Célinova cynismu vede přímá a nutná cesta k jeho následnému spílání Židům. Přesto se můžeme ptát, zda určitá necitelnost, silně patrná ve Válce, nám o autorově vývoji nemůže říct víc než stylové paralely mezi tímto románem a antisemitskými pamflety. Není součástí cynismu také risk, že budeme nenávidět? Tuto „psychologickou hypotézu“ možná podporuje i fakt, že jiný literární cynik, Michel Houellebecq, relativně nedávno publikoval texty ve čtrnáctideníku Valeurs actuelles, jemuž antisemitismus rozhodně není cizí, a sám se nyní hlásí ke konspirační teorii velké výměny, jejíž rasistické konotace jsou také předmětem aktuálních francouzských debat. Aniž by bylo zcela jasné, jak se může cynismus proměnit v nenávist či něco nenávisti velmi podobného, literatura nám nabízí nejednu příležitost se tímto fenoménem zabývat.

Autor je filosof a komparatista.

2023 / 4 - ekofeminismus

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Bezprizorní

Svědectví neviditelné ženy

Emoční zranění naší Yoni

Jatka bez hrdinů

Jste to, co píšete? - literární zápisník

Když se rána zacelí

Noční můry všedního dne

Dům Na kopci a Loterie Shirley Jackson

Oblomovská říše

Snášení - na mezi

Zahlceni řečí

Nad Topeckou školou Bena Lernera

Hodný, zlý a britská lady

Revizionistický westernový seriál Angličanka

Ulice je jako sen

Přehlížený seriál Atlanta

Anežka Abrtová: Mámamámymítátymamí. V řetězu

Zahrada jako experimentální prostor

O nacházení rovnováhy v Centru pro umění a ekologii UMPRUM

Na čem doopravdy záleží

Debutové album rapperky Flohio

Jen další spalování - ultimátum

Krize nejen klimatická

O slepých místech ekologického boje

Lidé kolem nás

Od Drávidů k Vandaně Šivě

Kořeny indického ekofeminismu

Padesát let ekofeminismu

O odvrácené straně hierarchických dualismů

par avion

Z ruských médií vybral Ondřej Soukup

Pojítko mezi zvířaty a ženami

Symbolické limity ekofeminismu

Slovo kulku nezastaví

Radikální protiválečné akce v Rusku

Žít ekofeminismus

Femivorismus a nová domesticita

Arctic Monkeys: The Car

Dora Kaprálová: Utrpení a jiné žánry

Emise dělají muže

Proč misogynní influenceři útočí na environmentální aktivistky?

Humans are nature in embodied form

With Ariel Salleh about life on Earth, care and degrowth

Je potřeba systémová změna

O podobách českého klimatického hnutí

Jiří Just: 15 let v Rusku

Lidé jsou příroda ve formě těla

S Ariel Salleh o životě na Zemi, péči a nerůstu

Lucie Vaňková: Putování leklé ryby

Ohroženy změnou klimatu

Feministky požadují klimatickou spravedlnost

Piotr Piotrowski: Významy modernismu

Rainer Werner Fassbinder: Krev na krku kočky

Šťastné a hrůzostrašnější

Svět hlavou dolů

Urbánní revoluce Henriho Lefebvra

Temný týl války

K dlouho ztracenému Célinovu románu

X

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3