„Vpád ruských vojsk na Ukrajinu zastavil běh dní a uvrhl Ukrajince do mezidobí, ve kterém nepřestal trvat únor – měsíc, kdy začala velká válka,“ přečetl jsem si začátkem letošního jara na obálce knihy s názvem 77 únorových dnů, na niž jsem narazil v knihkupectví v Ivano-Frankivsku. Šestnáct ukrajinských reportérek v ní popisuje události prvních týdnů po invazi. Ve druhém roce války zájem médií i veřejnosti upadá, ale pro Ukrajinky a Ukrajince únor opravdu neskončil. Proto jsme se rozhodli věnovat ukrajinské současnosti nejen téma tohoto dvojčísla, ale i tradiční letní literární přílohu. Najdete v ní reportáže mladých ukrajinských autorek a autorů, kteří píší o okupaci černobylské jaderné elektrárny, o rodinách skrývajících se ve sklepích Izjumu, o těžkém rozhodování těch, kdo se měli evakuovat, ale zároveň se museli postarat o své blízké, a také o lidech, kteří vyrůstali s ruštinou a teď přecházejí na ukrajinštinu. Nezapomínáme ani na českou reportážní reflexi konfliktu, kterou zastupují recenze knih Vojtěcha Boháče a Adély Knapové. Obálku pro nás tentokrát vytvořila Aňa Banyťuk, ilustrací v literární příloze se ujala Veronika Dub – obě studují na pražské AVU a do Česka přišly po napadení své země. K příběhům o rozbitých městech, zmařených životech, ale i nových začátcích se nejspíš budeme vracet ještě dlouho. Jak říká v jednom z rozhovorů tohoto čísla překladatel Walery Butewicz: „I kdyby válka dnes skončila, reportéři by měli o čem psát aspoň dalších deset let.“
AENEUS, NOSTER MAGNUS pánUS
a slavný TROIANORUM rek
po moři rejdil jak cikánUS,
NUNC poslal nás AD TE, O REX!
ROGAMUS, DOMINE LATINE,
nechať náš CAPUT nezhyne,
nám žít v své zemi PERMITTE,
ať za PECUNIAE, ať GRATIS,
my děkovati budem SATIS
vždy BENEFICENTII tvé.
Z parodie Aeneidy z roku 1798 v překladu Marie Marčanové vybral Michal Špína
Nic než několik lidských stop v bělobě sněhu a pár vět pod nimi. „Startuju komiksový deník a prošlapávám první stránku,“ poznamenává Lucie Lomová na začátek svého nejnovějšího komiksového projektu Každý den je nový, výtvarného deníku právě začínajícího roku 2017. Sníh a hory jsou ostatně pro autorku důležité. V Krkonoších se zrodil nápad na její první komiks pro dospělé Anna chce skočit (2007), v němž příběh odstartuje scéna s podivným zjevením sněhuláka. Sníh má důležité místo i v Divoších (2011), kde překvapí indiána Čerwuiše při jeho pobytu v Evropě. A na cestu sněhem se Lomová vydává i ve svém dosud nejambicióznějším počinu. Byť se scéna odehrává na pražských Petřinách, je to tu „jako na horách“, neboť „sníh je stejně čistý a neporušený, jako býval vždy“. Tento první zápis a „zákres“ o povaze díla napovídají mnohé.
Dospělí, nebo pořád myšky?
Lomová má v českém porevolučním komiksu zvláštní postavení. Je autorkou jednoho z nejznámějších dětských seriálů Anča a Pepík (1990–2000), kterému věnovala dekádu své tvůrčí činnosti v časopisu Čtyřlístek, zároveň ale patří k průkopnicím komiksové tvorby pro dospělé u nás a jako jedna z prvních se prosadila i v zahraničí. Na přelomu milénia – po ukončení práce na příbězích Anči a Pepíka – sice přemýšlela, zda se bude komiksům dále věnovat, shodou okolností však hned ten první vydala nejprve ve Francii (Anna en cavale, 2006), a navíc v nakladatelství Thierryho Groensteena, předního komiksového teoretika, autora knihy Stavba komiksu (1999, česky 2005) a tehdejšího ředitele Muzea komiksu v Angoulême.
Ve svazku Anna chce skočit Lomová zkoušela různé výtvarné techniky, od kresby tuší po digitální vybarvování odstíny šedi, a rozkročila se mezi několika žánrovými oblastmi. Příběh Anny – která je nešťastná ve vztahu a po zvláštním setkání s bezdomovci a podivném snu se jí začnou dít ještě podivnější věci, v nichž figurují ruští mafiáni i Václav Havel – ubíhal od realistického úvodu k akčnímu krimi, snovým výjevům i nadsázce. Zároveň si přes veškerou snahu experimentovat ze světa dětského komiksu přinášel naivní optiku, která v úvodu načrtnuté téma komplikovaných vztahů někdy až příliš snadno zakryla vtipem a divokými žánrovými skoky.
Lomová se ovšem na pomezí pohybuje v celé své tvorbě, ať už jde o sérii divadelních detektivek Na odstřel či o komiks Divoši, který pojednává o pobytu Alberta Vojtěcha Friče mezi americkými domorodci a o tom, jak jednoho z nich přivezl do Prahy. Čtivé dobrodružství indiána Čerwuiše dokáže zprostředkovat úžas hrdiny z nikdy neviděného světa, humorné rozpory mezi „divochem“ a českým cestovatelem, ale též Fričovy neshody s akademickou obcí a dalšími institucemi. Zručně vyprávěné i kreslené dílo nicméně cílí především na mládež a pohled roztomilého divocha střetávajícího se s okolní civilizací dovede sice být citlivý v jednotlivostech, ale ve světle dekolonizace přece jen působí poněkud problematicky.
V přímém přenosu
Ve své deníkové novince se Lomová, známá jednoduchou kreslířskou linkou, nikoli nepodobnou stylu slavných belgických a francouzských kreslířů, jako byl Hergé, pouští do neprobádaných tvůrčích poloh, kde vládnou rychlé skici a nejistota, co se stane dnes, zítra či pozítří. Tento každodenní vstup na „terra incognita“ vyústil v autorčin nejlepší počin. Patrně proto, že se tu její lehce naivní, nadsazený styl snoubí se sebereflexí a střetává se nejen s banalitou běžného životního i pracovního dne, ale také s velmi osobními událostmi.
Zprvu kreslířka vtipkuje o tom, jak se k věci postavit a jak vůbec dílo nazvat. Comics vérité? Přímý přenos? A nebude to jen úmorný záznam toho, jak pracuje? Jednou z rovin komiksu je totiž skutečně zpráva o hektickém pracovním tempu české kreslířky, kterou živí komerční zakázky a stále trvající popularita myšek Anči a Pepíka, jejichž příběhy adaptuje do videoherní či seriálové podoby. Však se také tu a tam vzbouří a uzurpují si místo v deníku: „Ale to jí nijak nevadí, že z nás má prachy, co?“ ohradí se, když si na ně jejich stvořitelka postěžuje. A vyhrožují, že zůstanou sedět na baru, odkud už se nehnou.
Nezůstane ovšem jen u odlehčených pozorování a úvah, o čem kreslit, byť se v komiksu často vrací myšlenka, že nový a zdánlivě zcela svobodný projekt se s přibývajícími dny stává spíše koulí u nohy. Záhy do celého procesu vstoupí realita s tématy, která překračují každodennost a rutinu. Když se syn Vojta vyoutuje, autorka to zachytí v několika panelech pohledy do očí, jednoduchou větou: „Jmenuje se Tomáš“ a objetím. Následují tři řádky textu, jakési poznámky „pod čarou“. Nejprve zvolání: „Toto není žádný fiktivní deníček, ale nefalšovaný přímý přenos!“ Potom poznámka v závorce: „To jsem zrovna včera přemejšlela, zda bych tímhle humorně skicovitým stylem mohla vyprávět i něco vážnýho…“ Na straně 13 s datací 11. ledna se ukazuje, že mohla. Jde o to jak.
Jako Ötzi v ledu
V momentě, kdy se Lomová dozví, že její syn má přítele, nebo když její matce oznámí vážnou diagnózu, se autorčina potřeba vyprávět z bezpečí nadhledu střetává s faktem, že v nestylizovaném deníkovém formátu to dost dobře nejde – už proto, že si sepsala hlavní zásady přístupu k dílu, mezi něž patří mimo jiné nefabulovat, nepřekreslovat a neřešit publikovatelnost ani čtenáře. Právě intimní rodinné záležitosti pak vedou k pochybám, jak o něčem tak citlivém, jako je sexuální orientace, mrtvice či rakovina, vyprávět. „Jsem komiksový upír. Moje vlastní zlatá maminka má mrtvici a já z toho dělám nějaký za…ný vyprávění,“ poznamenává si kreslířka.
Komiksový deník Lucie Lomové je nejsilnější v běžných, sebeironických pozorováních, kdy autorka situační skicou a trefnou poznámkou reflektuje třeba svůj věk („Někdy si připadám jako Ötzi, co zamrznul v ledu. Nebo jako bych chvíli nedávala pozor, a najednou jsem stará“) nebo momentální pocit („Je mi smutno takovým klidným, nedramatickým způsobem“). A byť některá pozorování světa mohou působit naivně („V Moskvě je nepochopitelné, že tu stojí stále obrovská socha Marxe“), Lomová dovede tuto upřímnost zúročit díky citu pro lehkou absurditu dané situace. Třeba když s dcerou na státní svátek věší vlajku a uvažuje o tom, zda dnes „není možný bejt vlastenec normálním jednoduchým způsobem“, skončí scéna povzdechem: „Akorát jsme vedle nemuseli věšet to prádlo.“
Každý den je nový je jakožto komiksový deník v českém prostředí průkopnické dílo – na rozdíl třeba od Francie, kde je podobný žánr celkem běžný. Autorčino trmácení rokem 2017 jako by zároveň odpovídalo na otázku, proč tomu tak v místních podmínkách je. Nejenže takové projekty jen tak někdo nevydá, ale který „námezdní kreslíř“ je ochotný se s podobnými počiny po večerech mořit?
Lucie Lomová: Každý den je nový. Labyrint, Praha 2022, 208 stran.
Po husákovské funkové superskupině, kterou si hudební publicista Karel Veselý vysnil v debutu Bomba funk (2017), se jeho druhá próza Kov noří do tísnivého světa blackmetalové kapely Killing ov Vorld. Grotesku odkazující na retro nostalgii po letech pozdního komunismu v novince střídá příběh emocionálního utrpení antihrdiny s přezdívkou Nikdo, jehož neradostných šedesát let života je načrtnuto v kapitolách s všeříkajícími názvy jako Bolest, Tma, Zlo, Prázdnota nebo Válka.
Metalová diktatura
Epizody ze života hlavní postavy jsou označeny roky, takže na přeskáčku sledujeme vývoj společnosti od hrdinova narození v roce 1981 až do roku 2041, kdy umírá. Budoucnost má v Kovu dystopický ráz – v roce 2024 ve volbách zvítězí metalová strana, která provede drastické reformy ve jménu satanismu a stvoří digitalizovanou společnost totálního dohledu, kastující obyvatele podle množství kreditů. Vše je zprivatizováno, lidé užívají psychofarmaka zvaná „lepšilky“ a zabavují se na sociální „emosíti“, kde kanalizují svou touhu po vzrušení, zatímco ve skutečném světě plní funkci poslušné výrobní síly. Metalový svět je tak zkarikovanou tržní ekonomikou plnou nenávisti, v níž lidé neberou ohledy na ostatní a řídí se heslem „postarej se o sebe“. Jak si ale Nikdo brzy uvědomí, tento nový řád, vyfantazírovaný členy kapely v devadesátkách během zhuleného rauše v maloměstské zkušebně, nemá se skutečným metalem nic společného: „Jejich metal je jiný než ten můj. Ten můj je o bolesti a odhodlání postavit se tváří v tvář marnosti všech věcí. Ten jejich jenom o nenávisti a sobectví.“
Metal ve spojení s užíváním drog, krádežemi a vandalismem nejprve funguje jako síla vymezující se proti zaběhlým zvyklostem, která díky své intenzitě dovoluje přežít šedivou realitu a zakusit skutečný život. Dystopický obrat k metalové diktatuře bohužel zůstává v mlze a v ději téměř není rozvinut, takže obrysy jeho fikční uvěřitelnosti jsou velmi nejisté a zavánějí samoúčelností, jakkoli je pravděpodobné, že mělo jít o metaforu situace, kdy se stane doktrínou kontrakulturní hnutí, jehož pravý a jediný smysl tkvěl v destruktivní opozici vůči normalizovanému životu. Black metal zde funguje nejen jako protest proti realitě, ale i jako akcelerátor zla, doslova jako jed otravující duši. Tento vyhrocený pohled ale pomíjí prostou touhu po extravagantní stylizaci a vymezení se skrze subkulturu, čímž podporuje oblíbené konzervativní stereotypy kladoucí rovnítko mezi metal a pálení kostelů či páchání rituálních vražd, což je podobně logické jako vyvozování přímé souvislosti mezi hraním násilných her a vystřílením spolužáků ze střední školy. Samotného autora sice nemůžeme z takového krátkého spojení podezřívat, ale ona přímá, jednostranná souvislost mezi hudbou a depresí se vine celým příběhem.
Poklidný tok marnosti
V české literatuře se tematizování vzdoru prostřednictvím black metalu objevuje v krátké době podruhé. Dospívání na maloměstě a vymezování se vůči většinové společnosti za pomoci hudby zpracovala Iva Hadj Moussa v povedené novele Démon ze sídliště (2021). Ačkoliv se oba autoři zaměřují na iniciaci v citlivém věku dospívání a hledání pevného bodu v životě, činí to diametrálně odlišným způsobem. Moussa nahlíží pubertální subkulturní protest jako naivní, ale cennou součást dospívání, zatímco Veselý rezignuje na vývoj postav a metal chápe jako virus, který proniká do lidského nitra a nevratně ho vtahuje do víru zmaru. Na rozdíl od Moussy, jejíž hrdinové nalézají naději, pro postavy Kovu neexistuje klid ani vykoupení.
Ačkoliv je Veselého ponor do lidských duší mnohem hlubší, důkladnější a dospělejší a ambice společenského přesahu jsou u Kovu nesrovnatelně větší než u Moussy, z pohledu soudržnosti příběhu je nakonec relevantnější téměř young adult novela Démon ze sídliště. Možná i proto, že obsahuje smíření skrze nahlédnutí vlastního strachu. Kov oproti tomu neustále ukazuje nové fasety marnosti a bezvýchodnosti, snaží se stylizovat další morózní definice života a nemožnosti úniku z jeho nízkosti, vrší nové definice nesmyslnosti bytí a variuje jistotu, že „nikdy už nic dobře neskončí“. Tento proud nihilismu lze samozřejmě chápat jako rozvíjení tezí, které se opakují v textech metalových kapel, jejichž úryvky uvozují jednotlivé kapitoly. Nakonec se ale ukazuje hlavně to, že z utrpení a sebetrýzně se snadno může stát macha, již přestaneme vnímat, a trpícímu jeho trýzeň přejeme zkrátka proto, že se v ní cítí dobře. V poslední kapitole se ostatně čtenář dozví, co už dávno ví: hlavní hrdina si své utrpení způsobuje sám.
Kov kromě této trýznivé introspekce otevírá i silná niterná témata, jako je sebevražda, smrt blízkých, výchova autistického dítěte, vztah bez lásky nebo odchod od rodiny. Přesto text působí jako mozaika obsedantních obrazů a témat, přičemž celek zůstává rozmlžený. Veselý nám tak zprostředkoval esenci subžánru DSBM (depressive suicidal black metal) a oddal se bolesti, utrpení a absenci smyslu: „Všechno dává smysl v tom, že žádný nemá. Žádná naděje ani šance na změnu nesmí narušit poklidný tok marnosti, v níž plavu. Stejně by to byly jen falešné iluze, které by mě dohnaly do ještě větší beznaděje.“
Navzdory výše řečenému je Kov v kontextu současné české literatury výjimečný. Mimo jiné proto, že se prostřednictvím extrémního žánru rozhodl prozkoumat hranici lidského a z hlediska tísně a absence smyslu popsat blasfemii a popření všeho, co je pro společnost ještě aspoň trochu svaté.
Autor poslouchá black metal.
Karel Veselý: Kov. Listen, Praha 2022, 216 stran.
Nejdřív ze všeho byla cesta vlakem. Loučení na nádraží. Doprovázel nás otec, který s námi k moři nejezdil. Vymluvil se na práci nebo na nějaké jiné povinnosti a zůstal doma, v rozpáleném železobetonovém a asfaltovém Kyjevě, s okrovými pruhy trávníků sežehlými sluncem, vyprahlými jak prérie. Pomohl nám do vlaku a pak nám dlouze mával z nástupiště. Jela s námi teta, mámina sestra se svým synem, o pár let mladším bratrancem Sašou.
Nejdřív byl lehátkový vůz, takzvaný plackartnyj, kde se sedátka a police na noc přeměnily v lůžka. Vůz jako transformer, jako hračka, po které jsme se Sašou tehdy bažili. Pak tu byly průmyslové zóny roztahané podél tratě, zaprášená zeleň u kolejí, špinavé ovocné stromy, meruňky, které ne a ne dozrát, aby pak dozrály doslova přes noc a najednou byly pryč. Kam mizely ty zralé meruňky? Jedno z drobných tajemství mého dětství, záhada, na kterou jsem tehdy nedokázal najít odpověď.
Pak tu byl trvanlivý salám, uzený sýr a okurky nakrájené naší předvídavou a mladou maminkou. Sladká rajčata, která prskala semínka a svou zralou šťávu na naše čistá letní trička. Byla tu teplá voda, už asi z petky, která vždy došla jako první. Pak žízeň. A dusno. Puch drážní dezinfekce. Klapání kol, hučení vlaku, třeštění vyšilujících železničních přejezdů, umolousaná, ulepená nádraží, průvany, koketně a neomaleně zvedající vlakové záclonky s logem Jihozápadní dráhy.
Záporoží se světlými kamennými fasádami osvětlenými ranním sluncem. Zde přestupujeme na parník. Mami, to už jsme tady?
A pak to přišlo. Kachovské moře. A moje první cesta říční tramvají. Na horní palubě, ve stínu, za zvuků racků a rachocení dieselu v podpalubí. Vánek ve vlasech, slunce na vodní hladině a bezděčné úsměvy všech těch lidí mířících na jih.
Kachovské moře je přehradní nádrž na Dněpru, součást Dněperské kaskády. Je pojmenovaná podle obce Kachovka, která teď leží na jejím dně, spolu se svými hřbitovy a zlatými poklady. Jako bájná Atlantida. Jako Záporožská sič, bájemi opředené vojenské opevnění, centrum kozáckého světa. Na levém břehu vyrostla obec Nová Kachovka, která je dnes okupována ruskou armádou. Frontová linie prochází Dněprem a rozděluje nádrž na část naši a část nepřátelskou. Tohle všechno jsem ale tehdy nemohl tušit. Motor vrněl, lidé na horní palubě byli uvolnění, nadmíru přívětiví a příjemně nabuzení v očekávání dobrodružství, obloha s obrovskými bílými oblaky vypadala jako výloha cukrárny a my jsme pluli k moři.
Ještě předtím však bylo město Enerhodar. Zastávka u jakýchsi příbuzných. Přesněji řečeno, u otcova vzdáleného synovce, který nám obstaral umístěnky do rekreačního zařízení. Synovec se jmenoval Borys, jeho příjmení bylo stejné jako dívčí příjmení mé prababičky, což mi tehdy nedávalo smysl. Proč by se nějaký muž měl jmenovat po svém ženském předkovi? Někdo, snad otec, se mi to pokoušel vysvětlit. Moje dětská hlava to nepobírala. Všechny tyhle spletité vztahy velkých ukrajinských rodin, ve kterých jsem se vždycky vesměs ztrácel. Borys měl tři kluky, starší syn byl zrovna na táboře se svou mámou. Ti mladší, ve věku mé sestry, byli jednovaječná dvojčata. I účesy měli stejné: krátké ježky, letní sestřih „normálních kluků“ ze sídliště. V jejich obřím bytě v novém paneláku na fungl novém sídlišti ještě bydlela Borysova tchyně. Strašně chlastá, říkala o svém zeťovi. Před vámi se hlídá, ale jinak strašně pije. Vrací se pozdě a oči má podlité krví. Nabídla nám sklenice plné čisté kohoutkové vody – v Kyjevě nevídaná věc. Voda z kohoutku se pila jen převařená – silně zapáchala chlorem, někdy byla rezavá, ani květiny se s ní nezalévaly, dokud nebyla odstátá. Po rozpadu Sajuzu se na kyjevských sídlištích začala objevovat pítka s artézskou vodou z vrtů. Tvořily se tam fronty lidí s kanystry a bandaskami. Kohoutkovou vodu, natož neupravenou, nikdo nepil.
Předtím jsme se ale plahočili rozpálenými ulicemi mladého města, založeného na dněperském břehu pro zaměstnance největší atomové elektrárny v Evropě. Viděli jsme ji už z parníku. Šest bělostných kvádrů s rudými čepičkami, stojících na břehu, ke kterému jsme mířili. Komíny, jeřáby a chladicí věže, odrážející se v zrcadle Dněpru, který tu byl tak široký, že by přes něj možná ani nepřeletěl pták. Mamí, a to je Černobyl? Koukali jsme na celou tu nádhernou infrastrukturu, která se k nám blížila, s otevřenými ústy. Neříkej hlouposti, broučku, co tě to napadlo.
Pak jsme se trmáceli prázdnými rozpálenými ulicemi města, které, jak hlásá jeho název, daruje energii. Šli jsme docela dlouho, možná půl hodiny, možná dokonce tři čtvrtě. Koukají tu na nás jako na osmý div světa, prohodila teta naštvaně na adresu vzácných kolemjdoucích. Obě ženy měly v rukou velké tašky se svým a dětským oblečením.
Mamí, já chci pít. Já mám žízeň. Mamí, bolí mě nohy. Mamí, vem mě na ruce. Takhle kňourala moje mladší sestra. Ke konci se k ní přidával i bratranec, který se zavěsil na jedno z uch od tašky a předstíral, že své mámě pomáhá nést těžké zavazadlo. Ve skutečnosti teta vlekla nejen dvě nacpané tašky, ale i bratrance. Ani mně nebylo úplně hej, a to už jsem chodil do školy, a dokonce četl tlusté dospělácké knihy. Městská doprava evidentně nefungovala ani v tak blahobytných destinacích, jakou bylo toto město energetiků. Nebo fungovala špatně. Proč jsme si nevzali taxi? Tetě by to jistě nebylo proti mysli. Ale muselo se šetřit. Taková byla každodenní ideologie devadesátých let. Uřícení, zpocení, vystavení prudkému polednímu slunečnímu žáru jsme šli někam, kde to nikdo z nás neznal. Na místo, jehož adresu měla máma poznamenanou pouze na papírku, založeném ve svém podlouhlém černém zápisníku s vylisovaným telefonním číselníkem na polyvinylchloridové obálce, jenž ji provázel celé mé dětství.
Ve věžáku s výhledem na elektrárnu a přehradní nádrž, velkoryse pojmenovanou Kachovské moře, panoval stín a chládek. Borys, který byl vlastně mým vzdáleným bratrancem, dělal inženýra v atomové elektrárně. Říkal: Tohle není jako Černobyl. Tohle je nejbezpečnější elektrárna na světě. Je stavěna tak, aby vydržela bombardování. Přímý zásah leteckou bombou! A i kdyby sem spadlo letadlo, tak to ta konstrukce vydrží! Jejich byt byl naplněný různými předměty nevtíravého devadesátkového luxusu: videopřehrávač, hudební věž, dokonce měli i klimatizaci. Decentní přepych postsovětských inženýrů.
Pak byla koupačka v kanále. Pojďme, pojedem na kanál, řekl Borys a naložil nás do své nivy, nebo co to měl za auto. Řídící pracovník atomové elektrárny. Kluci dojdou, řekl ještě. A skutečně, když jsme zaparkovali na rušném parkovišti u kanálu, kluci už tam na nás čekali. V módních značkových teplákách a barevných tílkách, v jakých se fotil van Damme. V kanálu je teplá voda. Uvidíte, všichni se tam jezdí koupat, říkal Borys cestou. Zdálo se, že má pravdu, byla tam spousta lidí. Borysi, a je to bezpečné? ptala se máma a znepokojeně si prohlížela bloky jaderné elektrárny, které teď byly hmatatelně blízko. Ale co vás nemá! Je tam mělká voda, žádný proud. A je teplá jako ve vaně. Všichni se tu koupou.
Kluci byli jiného názoru. Jsou tu sumci, říkali. Haha, ryby, to je teda fakt nebezpečný. Obrovští sumci, ty vole. Když tě takovej chytne za nohu, tak se nebudeš takhle debilně smát. Mizí tady zvířata. I lidi, hlavně děti. Ohlédl jsem se na všechny ty polonahé lidi, rozvalené na říčním písku, na vřískající děti, hemžící se všude kolem.
Ale ta voda byla fakt teplá. Vypouštěl se sem terciární okruh z elektrárny. Všechno, co se neodpařilo chladicími věžemi, jejichž kónické siluety dotvářely panorama s elektrárnou. To je, jako byste se koupali v Kyjevě, v Dněpru, říkal Borys. Později jsem četl, že do toho nemrznoucího kanálu nasadili vzácné teplomilné ryby. To místo bylo dokonce prohlášeno za přírodní památku. Ale během té zimy, kdy ruští okupanti začali provádět v elektrárně své čachry machry, teplota vody v kanálu klesla pod kritickou mez a ryby pomřely.
To je mi teda pěkný moře, rozčilovala se teta. Místo moře jsme skončili v nějakém radioaktivním kanálu. To říkala mé mámě. Borysovi si odporovat netroufla, i když sama do vody nevstoupila. Chvíli jsme postávali na pláži. Pak se zatáhlo. Schylovalo se k bouřce, mohli jsme jet zpět.
Další den jsme si šli s kluky hrát ven. Sestra zůstala doma s maminkou. Dvojčata fascinovalo, že je oslovuju správnými jmény. Dokázal jsem si všimnout drobných rozdílů. Mohli se maskovat, jak chtěli, předstírat, že jsou stejní, ale pro mě nebyli. Mohli si hrát ty svoje hry na záměnu s tím druhým, ale na mě tohle neplatilo.
Nazdar, kluci, koho to sem táhnete?
To je náš – co jsi vlastně zač? Strejda?
V centru kompozice seděl hlouček starších kluků, kteří si zabrali nejlepší místo, pod hřibem u pískoviště. Jeden z nich měl balíček hracích karet s nahatými ženskými. Každou chvíli je odněkud vytáhnul a za všeobecného chechtotu a hulákání je ukazoval ostatním. A zase je schovával, když hrozilo, že sem zamíří někdo dospělý. Všude kolem se hemžila drobotina, malí kluci pobíhali sem a tam, po hřišti a kolem něj. Když je starší potřebovali oslovit, říkali jim „malej“. Holky tu nebyly. Dospělí taky ne. Vznášel se tu stín pána much.
Zdálo se, že dvojčata živelně probíhající sexuální výchova nechávala chladnými. Chlapácky si odplivovali do písku a jeden z kluků pak řekl: Pojďme pryč. Jdeme sehnat salitru. Šli jsme se projít.
Taky jsem si zkusil odplivnout. Slina se mi nalepila na tričko. Zahanbeně jsem si ji utíral, dvojčata předstírala, že to nevidí, byla prostě nad věcí. Jen Saša se mi smál. Ještě že jsme za sebou nechali ten hlouček místňáků, dětí zaměstnanců největší atomové elektrárny v Evropě.
K tomu, abys vyrobil dýmovnici, potřebuješ salitru. To jsou takový barevný pecky, granule. Mají to v kolchoze. U dědy Žory, v Kachovce. Ne v Nový, normálně ve starý. No jo, jezdíme tam v létě. Prostě salitru rozpustíš ve vodě, ale fakt hodně, sypeš to tam, dokud už se další nepřestane rozpouštět. Můžeš to zahřívat, ale bacha, aby to neblaflo. No a pak do toho namočíš papír. Noviny, sešity, cokoliv. Nesmí to bejt karton nebo něco tvrdýho. Pijáky jsou taky dobrý. Nejlepší. Namočený papír necháš vyschnout. Pak to stočíš do ruličky a zapálíš. Hotovo. To budeš čubrnět, jak to čadí! Hele, až to seženeme, ukážeme to strejdovi. Von to ještě neviděl. Ale kde to schrastíme?
V průchodu mezi paneláky jsme našli mumifikovanou mrtvolku brouka nosorožíka. Chceš ho? Na, tady je jich spousta. Počkej, vyzkoušíme, jestli žije. Dvojčata se o brouka chvíli přetahovala, až ho rozdrtila napadrť. Neboj, najdeme ti jinýho. Tady jsou jich všude mraky. Zvedl jsem jeho hlavu. Byla černá a tvrdá a matně se leskla, vypadala jako lebka pravěkého ještěra. Schoval jsem si ji do krabičky od sirek. Ledek, tu záhadnou a žádanou substanci, jsme tenkrát nenašli. Ani dalšího nosorožíka. Už nikdy jsem pak neviděl žádného dalšího příslušníka jeho druhu, ani mrtvého, natož živého. A až mnohem později jsem se dozvěděl, že salitra je zkomolenina z latinského sal nitrum.
Mnohem později mi někdo řekl, že jeden z těch kluků vypadl z okna. Tragická smrt. Ale který z nich to byl? Který to jen byl?
Obec Kachovka stále existuje, s něčím jsem si to spletl. Výrazně si pamatuju záběry z černobílé televize: potápěč prohledává říční dno a z písku loví lidskou lebku. Nemálo obcí padlo za oběť výstavbě Dněperské kaskády. Ale Kachovka mezi nimi nebyla.
Borys se odmítl evakuovat před rychle postupující ruskou armádou, která obsadila Enerhodar už v únoru 2022. Ani později, když to ještě šlo, nevyužil možnosti evakuace s celkem absurdní výmluvou, že prý tam má domov. Postavil si tu nový dům, patrovou vilu, i se zahradou, přece ji neopustí. Možná to tak bylo lepší. Rusové ostřelovali takzvané zelené koridory. Měli rozkaz střílet na civilní auta. Děti doráželi pažbami a pohazovali ve škarpách. Takže kdo ví. Pak se Borys přestal ozývat, neodpovídal svým příbuzným na zprávy. Říkalo se, že zaměstnance elektrárny Rusové nutí k práci násilím a vydíráním, pod pohrůžkou mučení a smrti. Že je přednostně nutí k přijetí ruského občanství. Že unášejí a mučí členy jejich rodin. Že znásilňují jejich ženy a že jim odebírají děti. Ale tohle by se dalo říct o většině lidí na okupovaných územích.
Další ráno jsme konečně vyrazili k vytouženému moři. Dál na jih, do obce Kyrylivka, jsme jeli pazikem, tedy autobusem značky PAZ, což je zkratka pro Pavlovský autobusový závod. Pavlovo je město v Rusku a já ani nevím, proč to vím. Babka s šátkem vezla vědro, měla je postavené mezi nohama a jeho vršek byl ovázaný podobným bílým šátkem jako její hlava. Látkou prosakovala červená šťáva, autobusem se linula vůně jahod. Na tržnici v Kyrylivce za ně jistě utrží víc než ve vnitrozemí. Chlápek v námořnickém nátělníku, rozvalující se na dvojsedačce před námi, měl modré tetování na rameni. Slunce zapadalo za linii obzoru. Polovina disku už byla pod ním, zatímco ta druhá střílela do všech směrů modrými paprsky a probodávala fajfky, které měly představovat racky nad vodní hladinou. Pod obzorem se skvěl nápis vyvedený velkými tiskacími písmeny: SAŠA DEMBEL a poslední dvě číslice nějakého letopočtu, nejspíš roku, kdy byl demobilizován z vojny. Ukázal jsem to sestře a zašeptal jí do ucha: Hele, Saša. Začali jsme se smát bratranci, sedícímu přes uličku. Přišla nám vtipná ta představa, že by tohle mohl být náš Saša. Vůbec nechápal, o co jde, ještě neuměl číst. Chlápek, zřejmě zaslechl své jméno, se otočil a zatvářil se přísně, znenadání ale zamrkal a jeho neoholená se rozplynula v dobrosrdečném úsměvu. Rozpačitě jsem sklopil zrak.
Skvělé, říkala teta, od jaderné elektrárny to máme jen krůček do Kyrylivky, čímž narážela na stejnojmenný kyjevský blázinec. Byl tu ale celkem klid.
Byly tu nazelenalé vlny Azovského moře a písčitá pláž v zátoce, táhnoucí se oběma směry. Slunečná svěží rána, barvící mořskou vodu do růžova, a dlouhé večery, přinášející spolu s větry od pradávných skytských stepí mlhavé představy, sladkobolné přísliby, nejasné a neurčité sny. Byly tu drobné mušle a ulity, zavrtané do písku, noční bouře, které vyvrhovaly na pláž chaluhy a medúzy a splachovaly filtry od cigaret a módních dlouhých doutníčků značky More. Prodejci pražených krevetek korzovali sem a tam pláží. Chitinové zadečky těchhle drobných korýšů pak spolu se slupkami od slunečnicových semínek a dalším odpadem turistického průmyslu zdobily místa po rekreantech. Byla tu vosí hnízda ve škvírách pod střechou chatky, maringotky vybledlé modré barvy, postavené na betonových pylonech.
Později se psalo, že v takových turistických osadách Rusové drželi zajatce, unesené civilisty. Vyprávěl o tom Viktor Maruňak, starosta obce Stara Zburjivka a hrdina filmu Ukrajinští šerifové, jehož v takové chatce mučili. Bitím se z něj pokoušeli dostat přiznání. A pak ho vozili k výslechům do okupovaného Chersonu na FSB, kde do něj pouštěli proud. Říkal, že už byl tak zmlácený, že na něho elektrický proud neudělal žádný dojem.
To všechno se ale stalo později, mnohem později.
Teď tady byly letní prázdniny. Dovádění ve vodě a stavění hradů z písku. Jednou jsme se nechali vyfotit. Což byl dost nejistý podnik. Peníze se platily předem, fotografie pak chodily poštou, vymahatelnost takové transakce se blížila nule. Pískem korzovali fotografové a nabízeli zvěčnění na mořské pláži s živými atrapami: velkým papouškem ara s přistřiženými křídly nebo čipernou opičkou na vodítku, oděnou do orientální vestičky a fezu. Opici fakt nemusíme, řekla teta, vyfoťte nás bez ní. Stal se zázrak a fotky jsme dostali. Dvě ženy a tři děti, mokré od mořské vody, mžourající před letním sluncem. Malčik, obejmi děvočku, řekl fotograf na poslední chvíli a Saša nešikovně vymrštil ruku, aby obejmul svou o hlavu vyšší sestřenici, přičemž pootevřel pusu. Máma má lehce přivřené oči, teta je má zavřené úplně. Já tam stojím jako vojáček, ruce podél těla, lesknu se jak delfín. Moje jediná dětská fotka od moře.
A ještě byly výlety. Věčná žízeň. Březová šťáva v třílitrových sklenicích, kterou ženy opatrně nalévaly do skládacího cestovního plastového kelímku.
Jídlo naše mámy připravovaly samy, většinou z toho, co se koupilo na tržnicích. Vše domácí. Jednou jsme měli šašlik, kavkazský špíz připravovaný na ohni, obložený grilovanou zeleninou. Jeden z nejlepších pokrmů, co jsem kdy jedl. Dostali jsme porci od nějakého osetinského bosse, který se ubytoval v sousední chatce se svou rodinou. Měl nablýskaného žigulíka, kypré chlupaté tělo, dobrosrdečný úsměv, přátelskou ženu a skoro dospělou dceru, která byla moc krásná. Vypadala jako herečka z nějaké jihoamerické telenovely. Marisabelle, volal na ni Saša schovávající se za schodišťovým zábradlím. Marisabelle! Křičel na ni z okna laškovně, aniž by si plně uvědomoval, co dělá. Copak, Sašo? ptala se ho teta. Líbí se ti? Tahle holka je na tebe moc velká, synku. Ani tak si ale nemohl pomoct. Jakmile venku uslyšel její smích, volal na celé kolo to jméno, laškovně, jak to nejspíš slyšel v nějakém filmu, na který se díval spolu s tetou: Marisabelle! A zubil se při tom od ucha k uchu.
Třicet let poté Saša zmizel. V dubnu toho roku, co začala ruská invaze, byl viděn kdesi v Luhanské oblasti před první obrannou linií. Jako příslušník územní obrany s nepatrným výcvikem a nulovými zkušenostmi z bojů tam neměl co dělat a měl být za druhou obrannou linií, jenomže ve válečné vřavě se to asi nějak pomíchalo. Pak se po něm slehla zem.
Na svých posledních fotkách na sobě má ukrajinskou uniformu, v ruce drží kalašnikov a usmívá se do objektivu. Na nohou pravé bílé adidasky s černými pruhy. Nedosažitelný doplněk našeho postsovětského dětství. Pokaždé, když se na tu fotku dívám, tak si říkám, panebože, doufám, že vyfasoval aspoň kloudné vojenské boty. Ale nedivil bych se, kdyby ne. Při vší té smůle, kterou měl.
Když začala plnohodnotná válka a na Kyjev dopadly první ruské rakety, Saša neváhal a navzdory doporučením nasedl do auta a odvezl svou ženu a synka do Mukačeva, až k hranicím s EU. Tam je doprovodil na vlak mířící do bezpečného zázemí, které Ukrajina najednou získala a které tolik potřebovala. Sám se šel přihlásit na vojenskou správu, jak to po něm vyžadovaly zákony válečné doby. Jeho modré knížce se tam vysmáli. Řekli mu: Je válka, chlapče. Ukrajina potřebuje každého.
Říkalo se, že místní zakarpatští kluci, synci pohraničníků a pašeráků, měli dost šancí se válce vyhnout. Náborová střediska měla nekonečnou zásobu branců díky mužům, kteří sem přijeli doprovodit své blízké na cestě na západ. Oni sami dál nemohli. A vojenské správy hravě plnily své kvóty. Co na tom, že muži nebyli místní. Ukrajina je jen jedna jediná pro všechny.
Teta byla na Sašu hrdá. Říkala: Můj syn slouží u mukačevské územní obrany.
Pak mi volala máma, že je Saša nezvěstný. Že zmizel v boji. Plakala. Bylo to koncem dubna, a už začátkem května ukrajinská vláda schválila zákon, který vojákům územní obrany umožňoval účastnit se ostrých bojů na frontě.
Teta říkala, že byl šťastný, že se v armádě našel. Prý byl rád, že může bránit svou vlast.
Teta říkala, že neuvěří, dokud neuvidí jeho tělo. Chytá se kdejaké fotky, kterou najde na internetu. Bedlivě sleduje každou výměnu zajatců. Závidí sousedce, která na rozdíl od ní svého syna pohřbila. Říká: Tys měla aspoň ten pohřeb. Ty máš aspoň ten hrob.
Tehdy, v létě dvaadevadesátého roku, jsme na tržnici narazili na stánek s knihami. Zaujala mě kniha s indiánem na obálce. Měl kopí a na hlavě číro. Napsal ji Cooper. Jako ten agent. Cooper znamená měď. Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Nechceš radši tuhle? Ta je ukrajinsky, řekla mi máma a ukázala na knihu s králíkem na obálce. Přes králíka byl jako na střelnici namalovaný terč. Byla to Daleká cesta za domovem od Richarda Adamse.
Mnohem později jsem se dozvěděl, že obě knihy mají něco společného. Obě vyprávějí o genocidě. A jedna z nich v sobě skrývá naději.
Alexej Sevruk (nar. 1983) je překladatel, redaktor, publicista a spisovatel. Narodil se v Kyjevě, ukrajinistiku a všeobecnou a srovnávací slavistiku vystudoval na FF UK v Praze, nyní pokračuje tamtéž v doktorském programu slovanské literatury. Působil v měsíčníku pro světovou literaturu Plav, v současnosti pracuje jako archivář v Památníku národního písemnictví. Spolu s Miroslavem Tomkem přeložil do češtiny román Jurije Andruchovyče Moskoviáda a povídky Serhije Žadana Big Mac; samostatně pak Žadanovu básnickou sbírku Dějiny kultury začátku století a sbírku Stanice vodárenské věže Dawida Mateusze. Do ukrajinštiny přeložil prózu Patrika Ouředníka Europeana. Vydal knihu povídek Divadlo tančících loutek (2016) a letos mu v nakladatelství Argo vyjde román Evropanka.
Jedním z důležitých specifik současného rusko-ukrajinského konfliktu je fakt, že se děje v éře všudypřítomného internetu. Záběry doutnajících měst či vodou zaplavené Chersonské oblasti, stejně jako ohromné množství písemných svědectví se šíří s intenzitou, jakou jsme – jako obyvatelé Evropy – ještě nezažili. To má samozřejmě dopad i na literární produkci a vůbec literární obraz války. Spisovatelé a spisovatelky publikují svou tvorbu na sociálních sítích, kde dále čile žije a lidem traumatizovaným nebo i bojujícím o přežití zjevně dává něco zásadně důležitého, co dokážeme z pohodlí svých gaučů stěží pochopit. Odhodlání nenechat se umlčet ovšem demonstrují i ukrajinské kulturní instituce – mimo jiné množstvím autorských čtení, debat, vydáváním nových původních i překladových knih nebo pořádáním tak velkých akcí, jakou je kyjevský veletrh Knižní Arzenál, který letos proběhl o posledním červnovém víkendu.
Restartovat řeč
Aktuálně v literární produkci dominuje poezie, která oproti próze může vznikat rychleji, a bezprostředně tak reagovat na probíhající události. Současná ukrajinská básnická tvorba má často podobu lakonického svědectví či spontánní modlitby a je téměř zbavena metafor. Básnířka Halyna Kruk ji nazvala „poezií emocionálního faktu“ a popsala jako „účelnou a rituální, příliš primitivní ve svých emocích, příliš subjektivní, příliš patetickou a netolerantní“. Je to poezie, jež se navrací ke svým kořenům a snaží se pojmenovat sdílené trauma, aby tak přinesla úlevu a svědčila o bezpráví a hrůzách, které by jinak mohly zůstat zapomenuty.
I přes množství textů se nicméně nad touto tvorbou neustále vznáší otázka, zda je dnes vůbec možné psát, a pokud ano, o čem má literatura vypovídat. Jaké je její poslání v čase hluboké krize, vprostřed ozbrojeného konfliktu? Hledat definitivní odpovědi by bylo troufalé, jistý klíč k nim však může poskytnout další otázka, která se vynořuje po jejich boku a zároveň se zdá být vůbec nejpalčivější: totiž jak psát. Jedním z důsledků je skutečnost, že zásadně postihuje také sám jazyk. Ten se pod jejím tlakem přetváří, hroutí se do sebe a vzpírá se dřívějšímu užívání. Básnířka Ljubov Jakymčuk (v rozhovoru pro A2 č. 17/2022) mluví o inflaci slov, jež ztrácejí svou váhu a rychle mění svůj význam, o pociťované nejistotě při jejich používání a o potřebě vymýšlet nové způsoby pro zachycení nové zkušenosti.
Spisovatel Serhij Žadan v předmluvě k antologii reportáží 77 dniv ljutoho (77 dní února, 2022) varuje před „otupělostí, umrtvělostí a zamlklostí“ způsobenou tím, že slova ztrácejí svou účinnost, a vyjadřuje potřebu „restartovat řeč, znovu smontovat její hlavní mechanismy, znovu pojmenovat to, co je elementární a důležité“, aby bylo v budoucnu vůbec možné o aktuálních událostech a prožitcích pravdivě vyprávět. Literatura se tedy ocitla ve stavu, kdy má najednou před sebou ještě neopracovanou matérii, skládající se z metamorfujících slov-améb, bujících slov-nádorů, slov poztrácených a slov znovunalezených. Co si s nimi počít?
Slovník z nádraží
Pozoruhodným příspěvkem k těmto úvahám se stala nedávno publikovaná kniha Slovnyk vijny (Slovník války, 2023; ve slovenském překladu kniha vyšla pod názvem Slovník vojny). Básník, překladatel a literární vědec Ostap Slyvynskyj ji sestavil z vyprávění, která vyslechl na lvovském nádraží, jež se stalo v prvních měsících invaze jedním z hlavních cestovních uzlů pro uprchlíky z východních částí země. K jejímu napsání ho přiměla právě radikální změna jazyka: „Některé významy se otupují jako nůž o kámen a potřebují naostřit. Jiné se naopak stávají tak ostrými, že je možné se o ně zranit. Některá slova odumírají a opadávají jako listy. Další se vynořují z pozapomenuté minulosti a znovu začínají něco znamenat, stávají se důležitými,“ píše v předmluvě.
Svým příběhem do slovníku přispěli lidé, kteří museli opustit své domovy, dobrovolníci, lékařský personál, vojáci, zkrátka ti, kdo se objevili na lvovském nádraží, ať už tam hledali pomoc, nebo ji nabízeli. Sbírka obsahuje 76 hesel, rozsahem i stylem podobně minimalistických jako hesla běžného výkladového slovníku. Týkají se maličkostí, které lidem pomáhají překonat mezní situace („medvěd“, „gril“), předmětů, na nichž lidé lpí („smetí“, „hvězda“, „kanárek“) nebo věcí spojených s určitou emocí („dům“, „kakao“, „země“). Trauma, utrpení či smrt se zpřítomňují v dětské hračce, lahvičce s kondicionérem, pytlích s tříděným odpadem; bolest se asociuje se zápachem masa a potu, strach s tetováním („blesk“)… A některá slova zcela mění svůj smysl pod náporem nové skutečnosti („svatba“, „jeskyně“).
Litanie i svědectví
Ačkoliv Slyvynskyj v úvodu prohlašuje, že se jedná o autentické záznamy, do kterých zasahoval jen minimálně a v nejnutnějších případech, máme pocit, že čteme pečlivě stylizované umělecké dílo, sbírku básní v próze spíše než neopracované vzpomínky. Tím, co autor zaznamenává a co vypouští, jakým způsobem spontánní narativní proud rytmizuje, kde umocní napětí novým odstavcem či prázdným řádkem, a především, jaké výrazy staví do středu příběhů jako symboly, kolem nichž se utváří svět nových významů – tím vším se Slovník války stává silným literárním gestem.
Ačkoliv se jednotlivá „hesla“ od běžného slovníku liší svou narativitou, přibližují se mu maximálním soustředěním na centrální pojem a stylovou strohostí. Nezaujatý popis a absence subjektivních soudů činí z vypravěčů pouhé pozorovatele a zprostředkovatele. Heslo „hřib“ tak zní: „Jdu na poštu. Celým tělem cítím hlasitý výbuch. Otáčím se. Za vesnicí stoupá k nebi hřib černého dýmu. Podél cesty mlčky stojí další lidé. Lidé upřeně hledí na hřib. Hřib dýmu se vznáší k nebi. Lidé se dívají. Hřib roste. Lidé se dívají. Hřib se začíná rozptylovat. Lidé se dívají. Hřib se rozplyne do černošedého mraku a zmizí za stromy. Lidé se odvracejí a jdou si po svém. Na svět se vracejí zvuky.“ Jiné heslo je nadepsáno „zvířata“: „Žena se třemi dětmi a třiceti hřivnami na účtu. A s kočkou. / Žena se dvěma dětmi a dvěma kočkami. / Žena se synem a psem z útulku (‚Už jednou ho opustili, nemohla jsem ho opustit znovu‘).“
Z tohoto oblouku mezi rituální řečí litanií a modliteb a přímým, průzračným jazykem svědectví a všednodennosti k nám promlouvá a dovolává se naší pozornosti ukrajinská literatura. Abstraktum na jedné a konkrétum na druhé straně spojuje strohost výrazu, absence obrazného vyjadřování, ustrnutí a koncentrace na daný okamžik. Spíše než snaha o dokumentární zápis ale v nitru této poetiky leží pocit zodpovědnosti za váhu a sílu slova.
Autorka je komparatistka.
Ostap Slyvynskyj: Slovnyk vijny. Vivat, Charkov 2023, 224 stran.
Ostap Slyvynskyj: Slovník vojny. Přeložila Veronika Goldiňáková. N Press, Bratislava 2023, 184 stran.
Po červnových záplavách v pádské deltě je mořská voda sladkoslaná, nenadnáší a melou se v ní sladkovodní úhoři a říční medúzy, které se dají opékat a jíst. A na oplátku: v kanálech s rybářskými boudami dost hluboko ve vnitrozemí plave tolik soli, že jejich břehy jsou bílé, obrovské čeřeny působí, jako by je potáhla plíseň, a jejich táhla, lanka a kladky vyhlížejí jako krápníky. A říční rybáři napichují na háčky mořské koníky a chytají na ně pstruhy! Povodeň v deltě – kdy vystoupá hladina celé vodní sítě, všech řek a říček a jejich nesčetných ramen, hladina tisíců jezírek a bažin a začne se vylévat do moře, které ale při nejbližším přílivu hrne ty spousty zpátky na pevninu – je ohromující a tajemná.
Naše pláž je zanesená dřevem tak, že vypadá jako rozmetaná kůlna. Písek prosákl hluboko a nesaje – ani po týdnu od ústupu vody a po několika opravdu horkých dnech. Vlny, prostírající se po pláži, zanechávají za sebou křehké reliéfy, jeden za druhým, jeden přes druhý. Mokré pásmo je rozbrázděné otisky vln – nikdy předtím jsme nic takového neviděli. Chodíme po pláži; nekoupeme se, nikdo se nekoupe, protože moře je zakalené a sladké. A pak ti malí, mrštní úhoři, kterých je v něm tolik, že každou chvíli na nějakého v kalu šlápneme. Kdo by vcházel do moře po chodníku z hadů?
Možná nějaká Néreovna – a to ty nejsi, Médeio!
Navíc je dneska pod mrakem.
Potloukáme se po pláži a prohlížíme si různorodou ohlazenost dřev – až na nás padá úzkost z oblosti, bezchybné hladkosti a nastříbřelého hedvábného lesku některých vyplavených větví a kmenů. Neúnavně se nám před našima nedokonalýma očima a těžkopádnou myslí proměňují v něco docela jiného, a my to necítíme jako radost. Jakmile se naše líná hlava a oči smíří s nečekaným předmětem, jejž zničehonic vidí, věc v písku na sebe vezme jinou podobu. Tak chodíme po pláži a občas naplaveniny nevesele zdvíháme a ohmatáváme, abychom zadrželi jejich podobu a neztráceli se docela. U toho prohlížení a proměn se mi připomene krátká báseň Josifa Brodského o ostrově Procida, v níž mluví o malém zálivu, kde „schnou sítě – příbuzní prostěradel“. Isola Procida je daleko – ale když zdvihnu oči od pláže, spatřím, jak se u jednoho z rybářských domků, toho vzdálenějšího, toho až na konci dlouhého mola, ve větru ztěžka plácá roztržená, zanesená síť. Jak cícha. U domku se vrší věci, které povodeň zaneřádila nebo zničila a které bude třeba vyčistit nebo vyhodit. Jsme u moře: prostěradlo na šňůře a bordel na dvoře.
Ale Brodskij možná tím přirovnáním myslel něco hlubšího, nevím – anebo naopak: jen tak improvizoval v baru na pobřeží nedaleko od Neapole. U něho to vždycky bývá na jedné hromadě.
„Chceš mluvit o nás?“ ptám se tě s očima v písku.
Ale ty nechceš. Bereš mě za ruku a vedeš do života – jako obvykle. Přidáváme se ke skupince místních, kteří vyrazili, aby opravili vyhlídku nad rašeliništěm, co slouží pro pozorování ptáků a je součástí ptačí observační stezky, která protkává celou deltu. Vyhlídka stojí vysoko na duně a vypadá překvapivě, není maskovaná, naopak, působí spíš jako věštírna nebo nějaké posvátné místo: její podpěry, zábradlí z kulatiny i střecha jsou obaleny barevnými, hlavně červenými, stuhami a nahoru vede žebřík natřený světlemodrou barvou. Ale povodeň ji dala co proto. Pozorovatelna je napůl vyvrácená, celá nakloněná ke straně, fáborky špinavé a otrhané, stříška leží opodál pod tamaryškem a tabule s vyobrazeními a popisky ptáků je ulomená a polovina jí není k nalezení.
Dáváme se spolu s ostatními do práce. Nosíme vhodná dřeva, narovnáváme, zapouštíme a zpevňujeme nosné kůly, čistíme stuhy a pátráme, kam vítr zanesl kus tabule se jmény ptáků.
V porotě komiksové ceny Muriel, kde mám tu čest zasedat a něco se dozvídat spolu s Markétou Hajskou, Michalou Markovou, Davidem Böhmem a Tomášem Stejskalem, se pravidelně zasekáváme na problémech definičních, respektive na otázce, jestli tu či onu knihu ještě lze považovat za komiks, a zda nám tedy „přináleží“ o ní mluvit. Řešili jsme to u půvabného svazečku Tibbles Michala Šandy a Davida Dolenského o vyhlazení jednoho živočišného druhu, který nakonec v roce 2022 získal ocenění za nejlepší komiks pro děti; opakovaně se k tomu vracíme nad osobitými autorskými pracemi Jindřicha Janíčka: B jako Běžec (2021; cena Muriel za nejlepší kresbu) nebo Na západ severozápadní linkou (2022). Osobně v této věci jednoznačný názor nemám. Osvojená úloha komiksového badatele, který přichází s definicemi a dbá na jejich logickou a ústrojnou aplikaci, se u mě pere se zájmem o hraniční formy, okraje, limity. O práce, které jsou komiksové jen tak napůl, o „trochukomiksy“. A přiznávám, svou roli v tom hrají i sympatie k outsiderům, k projektům, které to mají na nelítostném knižním trhu těžké.
Diktát žánrové specializace, který už přiměl řetězce knihkupeckých samoobsluh vykazovat do samostatných regálů „nadpřirozené romance“ či „mangu“, si s takovými knihami neví rady. Krčí se tak leckdy v nejasně ohraničeném meziprostoru mezi komiksy, beletrií, nonfiction a uměleckými knihami (pokud je tedy knihkupecká síť vůbec nabízí). Z jedné strany jim dýchá za předsádku nejnovější superhrdinský spektákl, z druhé se tlačí kuchařka, která se rozhodla zúročit aktuální pobláznění jedlými květy. Zkusili jste už zpestřit zabijačkový guláš něžnými kvítky chrpy? Knihy, které svobodně mísí komiksové prvky s ilustracemi a pasážemi prózou, zkrátka působí neproblematicky snad jen v kontextu produkce cílící na děti. Všude jinde na sebe raději moc neupozorňují, aby se nesetkaly s nepochopením nebo s vyřazením z regálu.
Jednou takovou překladovou publikací, která vyšla už na sklonku loňského roku (a já se pořád nedokážu vyrovnat s tím, jak velkým mlčením ji domácí knižní trh odměnil), je Heimat Nory Krugové, v USA žijící autorky německého původu. Čtivé, nápadité, trochu esejistické, trochu memoárové přemítání o tématech národní i rodinné historie a kolektivní i individuální „viny“ připomíná svým kombinovaným obrazově-textovým kolážovitým charakterem rukodělnou výstřižkovou knihu. Autorčino pátrání ve vytěsňovaných zákoutích osudů rodinných příslušníků („Svědomitě jsme si připravovali otázky pro staré dámy, které přijížděly z Ameriky, aby nám vyprávěly o lágrech, a úplně jsme přitom zapomněli klást si otázky o našich vlastních prarodičích“) se netrivializuje, nepůsobí didakticky ani vykalkulovaně. Autenticita nejistoty, tápání a vypořádávání se s vlastními pocity, které jsou kromě zmíněného probírání temnými rodinnými historiemi syceny i vlastními zkušenostmi emigrace, přetavenými v dojemné pasáže „Z deníčku vystěhovalkyně, které se stýská po domově. Katalog německých věcí“ – to vše dělá z knihy Krugové strhující čtení. A svébytné výtvarné provedení, kombinující fotografie, ručně psané dokumenty, ilustrace i komiksové kompozice, z ní dle mého názoru činí neodolatelný estetický objekt. Jemuž ovšem většina českého knižního trhu směle odolala.
Důvodů, proč se o Heimatu málo mluví, proč se málo čte, málo se jím obdarováváme a málo se chválí, může být spousta: třeba jsem jen stižen bludnými představami, že takové téma ještě někoho zajímá, třeba měla ta kniha prostě smůlu a třeba ještě její čas nadejde. V kategorii „trochukomiksů“ každopádně představuje jednu z nejzajímavějších a nejpodařenějších prací posledních let. To, že se nám nevešla do Muriel, si budu ještě dlouho vyčítat. Tento můj text proto chápejte jako bídně maskovaný pokus omluvit sebe sama.
Autor je bohemista.
Nora Krugová: Heimat. Přeložila Tereza Tomášová. Akropolis, Praha 2022, 288 stran.
Kniha novinářky a prozaičky Adély Knapové Zbabělé zápisky z ukrajinské války klame už obálkou. Název navozuje očekávání reportážního svědectví, úvodní citace ohromí motivem ukořistěného tanku a také fotografie tváře v helmě, na níž pod vrstvou izolepy vidíme nápis „press“, budí dojem, že nám autorčiny „zápisky“ zprostředkují dění přímo z bitevního pole. Snadno tak přehlédneme žánrové označení „próza“. V anotaci se pak dočteme, že nás čeká „divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné literatury a intimního deníku, z níž mrazí.“ Ale i tato nabubřelá, na prodejnost mířící charakteristika se s povahou textu míjí.
Válečná road movie
Zbabělé zápisky rámuje autorčina reportérská cesta na Ukrajinu, kam se vydává záhy poté, co Rusko zahájilo invazi. Text tedy vychází s více než ročním odstupem a autorčino i čtenářské vědomí uplynulého času (včetně obětí, odhalení válečných zločinů, ale i otupělosti vůči pokračující agresi) hrají při návratu k událostem z přelomu února a března roku 2022 zásadní roli. Dlouholetá redaktorka Reflexu už vydala několik prozaických textů a na kompozici knihy je to znát. Charakter vyprávění má totiž nejblíž k road movie či fantastickému cestopisu, přičemž fantastičností se nemyslí smyšlenost či přehnaná imaginativnost, ale spíše neuvěřitelnost spatřených výjevů, o nichž se v úžasu vypráví.
Jako řada klasických literárních cestopisů začíná i Knapové próza plánováním cesty – nákupem potravin, výměnou peněz, vyřizováním cestovního pojištění, hledáním spolucestujících. Ale už v této fázi cestovatelské standardy nefungují. Pro pojišťovny přestala Ukrajina existovat, nelze odhadnout cestovní náklady ani počítat se zaplacenými noclehy a místo s redakčními fotografy, kteří se bojí do rizikového území, reportérka vyjíždí se dvěma trans ženami: s „modelkou, co byla před dvěma lety chlap“, momentálně je „exhibicionistka sociálních sítí, která se nonstop natáčí při pronášení mouder“ a vypadá jako Lara Croft, a s její známou, která pro změnu připomíná Pamelu Anderson a umí fotit svatby. Právě nesourodost trojice cestovatelek, z níž se posléze stane dvojice (Pamelu nepustí celníci přes hranice, protože má cestovní doklady vystavené na svou dřívější, již neexistující identitu a podobu), poskytne autorce mnoho materiálu o oné „divoké jízdě“ a umožní jí vytěžit zkušenost povídkářky, která umí konstruovat dialogy.
Konfrontace pragmatické pražské intelektuálky Adély, pro niž vrchol civilizace představuje kavárna, kde se podává veganská snídaně, s brněnskou influencerkou se slabostí pro střelné zbraně, kvalitní sex a sušené maso má potenciál výtečné grotesky – nebýt ovšem reálií, v nichž se odehrává. Přesto se vypravěčka určité groteskní směšnosti nevzdá. I ve vyhrocené situaci se Pamela shání po pilníčku na nehty a obě trans holky spolu neustále štěbetají a pijí latéčka, zatímco Adéla myslí na své ukrajinské přátele a redakční uzávěrky.
Ochranný balast
Neustálé zdůrazňování Lařiných dlouhých nohou, výstavního poprsí a dalších fyzických kvalit, jež upoutávají pozornost každého, s kým se na cestě potkají, ale působí především otravně. Stejně jako Adélino neustálé ofrňování se nad neveganským jídlem – myslet během pohybu mezi checkpointy, kryty či všudypřítomnými uprchlíky při pohledu na sklenici kravského mléka na utrpení zvířat vyznívá přinejmenším trapně. Čtenáři válečných reportáží přece očekávají přímý přenos z epicentra událostí – nejraději by, konstatuje vypravěčka, kdyby reportér seděl přímo na hlavici střely. Jinde zase reportérka poučuje čtenáře o známé věci, že dobrou reportáž dělají detaily a reportérova schopnost pozorování: „Dívat se a hlavně vidět, cítit to všecko, nechat do sebe zažrat, ochutnat to, sáhnout si, skoro podlehnout, tak trochu se stát tím jiným/jimi.“ Musíme ale vědět, v jakých legínách či tílkách reportérky cestují, a evidovat každé vyčurání a každou konzervu, která Adéle zvedá žaludek?
Všechny tyto nadbytečné informace, které mají s intimitou pramálo společného, působí především jako slovní balast. Nikoli ve smyslu jakési řemeslné exhibice či rutiny, na niž by jistě „ostřílená“ novinářka měla nárok, ale jako výraz hledání pevného bodu, o nějž by se mohl opřít jazyk čelící neuchopitelné skutečnosti. „Jediné, s čím lze počítat,“ píše autorka, „je, že nic není, jak člověk čeká a doufá. Lidé přestali dávat sliby a časové údaje nejsou ani orientační: slibuje se jen, že se nevzdáme!“ Vypravěčská observace se tedy sebestředně, ale logicky obrací ke každodennosti, s níž si vyprávění umí poradit – k tomu, jak se vyspat či najíst, kudy projet nebo k analýze vlastního strachu a k neustálým pochybnostem o roli novináře či válečného reportéra.
„Vetřelci a čumilové nikdy nejsou v podobných situacích skuteční, nemají právo na existenci, natož na pozornost – o ně tu nejde, přestože bez nich by to nešlo,“ rozčiluje se vypravěčka, vědoma si paradoxu, že nemá-li být utrpení zbytečné a neviděné, musí se sdílet. Ačkoli je povzbuzována neustále vyjadřovaným vděkem Ukrajinců za to, že podává svědectví, nechce se jí psát o ničem, a současně by chtěla napsat o všem, ale není schopná si vybrat, protože „každé neštěstí by mělo být jedinečné a řádně oplakané a uznané a odtruchlené, ale není; jakmile je mrtvých a zničených životů příliš, ztrácí se individualita, najednou je tu anonymizovaná masa utrpení, hrozná a hrozivá a mocná, ale přece jen masa“. Knapová si tak klade podobné otázky jako Susan Sontagová ve slavném eseji S bolestí druhých před očima (2003, česky 2011). Jak – a zda vůbec – může reprezentace, jíž se válečné fotografie i reportáže nutně stávají, zprostředkovat utrpení druhých?
Hrůza, co není vidět
Do vyprávění Adély Knapové vstupují děsivé obrazy, vůči nimž se ale v důsledku permanentního válečného zpravodajství čtenáři stávají rezistentními: omrzlé děti uprchlíků, matky, které viděly sežehnutá těla svých dětí, loučení rodin, které nevědí, zda se ještě někdy setkají, trosky domovů, z nichž prosvítají loga řetězců, v nichž nakupujeme i my. Podobně jako se v řeckých tragédiích násilí nikdy neodehrává před zraky diváků, ale zprostředkovaně v monologu různých „zpravodajů“, i reportáže Knapové jako by se se zásadními událostmi těsně míjely – do Žytomyru či Bílé Cerkve reportérka přijíždí těsně po bombardování, vylidněnou Oděsu zastihne v očekávání ruského útoku, cestu do Kyjeva vzdává. Silná literarizace dělá ze zdánlivě publicistického textu zvláštní odyseu po místech provizorní existence, která vypovídají o válce, aniž ji zobrazí přímo – vidíme záchytné tábory a ubytovny pro uprchlíky, domácnosti domobranců, hotelové kryty.
Ve zmíněném eseji Sontagová dochází k tomu, že si „nedokážeme představit, jak děsivá, jak příšerná je válka a jak rychle se stává čímsi zcela běžným. Nechápeme, neumíme si to představit.“ Titulní zbabělost je ve skutečnosti statečným přiznáním této nechápavosti i profesionální bezradnosti. Tam, kde selhává publicistická výřečnost a nezaujatost i cit pro detail, funguje mnohem lépe deníková těkavost a zkratka, jež umožňuje oplakat i utrpení bezejmenných – třeba Itala, který si vzal dovolenou, aby přijel zachraňovat zvířata z opuštěných útulků, a s nímž vypravěčka v jednu chvíli popíjí kafe, ale „za dva týdny bude mrtvý“. Stejně jako řada vypravěččiných přátel a jejich přátel.
Adéla Knapová: Zbabělé zápisky z ukrajinské války. Fra, Praha 2023, 392 stran.
Součástí kulturního dění spojeného s kandidaturou Broumova na Evropské hlavní město kultury (nakonec vyhrály České Budějovice) byl i váš projekt Pivo, hlína, pavlišov – meditační túra, uskutečněný 22. června v nedalekých Martínkovicích. Není škoda, že byl uveden pouze jednorázově?
V nezávislé kultuře se mnohdy podaří získat peníze třeba jen na premiéru a je velmi těžké pokrýt reprízování, zvláště pak u akcí vyžadujících zapojení desítek lidí. I u tohoto náročného site specific projektu, k němuž bylo naše Chemické divadlo přizváno A studiem Rubín, bylo možné vyžádat si granty pouze na jedno uvedení a na zkoušení během pár dnů. Je ale smysluplné strávit dva měsíce nějakou prací a pak výsledek prezentovat jen jednou? Ale nevzdáváme se a třeba se podaří najít nějaké finanční prostředky, aby se naše meditační túra mohla hrát dál.
Výjimečnost vaší performance ale neurčují jen tristní finanční podmínky v české kultuře?
Šlo o rituální setkání v době letního slunovratu. V Martínkovicích před druhou světovou válkou probíhaly sekulární poutě organizované tělovýchovným spolkem při německé sociálnědemokratické straně, jimiž jsme se inspirovali. Většina původního obyvatelstva ale byla po válce vysídlena do několika městeček v Bavorsku a tradice zanikla. Snažili jsme se podat obraz Broumovska minulého i současného – koláž příběhů je tak celkem nesourodá a zahrnuje třeba vraždu dvou farářů v Šonově nebo příběh Kristiny Ringlové, vizionářky mariánského zjevení a odsouzené vražednice ze Suchého dolu, ale nevynechali jsme ani sociální problémy, které trápí současné obyvatele. Upozorňujeme i na to, jak je Praha vzdálená realitě regionů a jak jednoduché je dělat rozhodnutí od stolu – ztvárnili jsme to postavou člena vlčí hlídky, který je ale tak trochu kavárenský ekolog a potuluje se po krajině s ginem s tonikem… Ukazujeme různé fetiše, kterými si lidé budují identitu.
Jaká byla reakce místních?
Podařilo se nám je integrovat, což je zásluha především Petry Kultové, dramaturgyně kandidatury Broumova na Evropské hlavní město kultury, a produkční A studia Rubín Barbory Kunstovné. Akce se zúčastnil pěvecký soubor Clari Cantus, s výběrem témat a lokalit nám pomáhal patriot Jan Hamerský, který si i zahrál menší roli, poutnické odznaky vyrobil křinický rukodělný ženský spolek Slunečnice. A bez pomoci lidí přímo z Martínkovic a z Chaty Pod Korunou, kde bylo finální zastavení pouti a kde jsme měli zázemí, by podobná akce vůbec nebyla možná. V publiku byla tak čtvrtina lidí „přespolních“, asi čtvrtinu tvořila „místní kulturní elita“ a polovina byli běžní „místňáci“. Pouť končila společným táborákem, kde bylo možné probrat vše, co návštěvníky během uvedení napadlo.
Takže vás místní nevnímali jako pražský kulturní import?
Když mi někdo vyčítá, že jsem jen Pražák na výletě, říkám si, kdo je to vlastně ten Pražák? A kdo je na vysídleném Broumovsku místní? Velké diplomatické umění jsem musel vynaložit při jednání s farmářkou, které v okolí Martínkovic patří spousta pozemků. Pak jsem zjistil, že ona v tom kraji vůbec nebydlí. Naštěstí byla nakonec velice vstřícná. A zvláštní poděkování si zaslouží i její plemenný býk Rony. Jiná věc je, že třeba s lidmi z romské komunity se jako s místními vůbec nepočítá. A kdyby se pokusily vrátit původní německé rodiny, vzbudilo by to podobné emoce jako návrat vlků. Zkrátka, čím víc pochybujeme o tom, zda někam sami patříme, tím víc hlídek musíme postavit. Pro mě to napětí zhmotňuje i boj mezi pavlišovským a úpickým řízkem. O to, kdo dělal dřív smažený řízek s knedlíkem a zelím, by se někteří lidé snad i pobili.
Opravdu by se vaše akce nedala zaplatit ze vstupného? Žijeme v době, kdy stačí dát stanování název glamping, a lidé jsou ochotni vydat i velké sumy za noc v romantickém nepohodlí…
To by lístek musel stát tisíce a šlo by to úplně proti smyslu divadla v chudém regionu. Kultura musí být přístupná. Je to veřejná služba, jež má přesah do mnoha oblastí, například umožňuje setkání lidem žijícím v úplně jiných realitách a majícím diametrálně odlišné náhledy na svět.
Vaše inscenace nepochybně vyvolávají debatu. Je to přímo cílem Chemického divadla?
Divadlo má moc přetavit složitou diskusi do obrazu a dát ji k posouzení divákovi. Zajímá nás skrytá povaha věcí – pokud ji člověk hledá, je konfrontován s neustálým napětím mezi poezií a politikou, mezi uměním a realitou. Divadlo, jež o sobě tvrdí, že není politické, jen uchovává status quo. I tím je ale politické. Proto budeme vždycky šťouralové, kteří si i protiřečí.
Jakým způsobem se zapojujete do debaty o pracovních podmínkách v kultuře?
Aktuálně se snažím svou angažovanost přetavit spíš do tvorby, jsem ale rád, že jsme vyrazili s částí broumovského týmu na demonstraci Status umělce a umělkyně před ministerstvem kultury. Obávám se však, že teprve nějaké širší protesty mohou vyvolat hlubší diskusi a změnu. Jan Frič, kmenový režisér Národního divadla, svou funkci opouští a hledá si práci mimo obor, protože ani z nejprestižnějších pozic ve zřizovaných divadlech dnes nelze důstojně uživit rodinu. Ani lidem na Broumovsku nemůžu popsat, v jak absurdní sociální realitě žiji – i když jsem před nimi za toho Pražáka…
Jak si tuto situaci v kultuře vysvětlujete? Kulturní obec je přece relativně akceschopná…
Pořád žijeme v podivné představě, že všechny problémy vznikly před rokem 1989 – minimálně se tak tváří současná vláda a velká část politiků. Také velká část kulturní obce se téhle myšlenky dlouho držela. Možná je načase si uvědomit, nakolik je nastavení kultury v obdivovaných západních státech levicové a jak důležité je otázky hodnoty lidské práce a sociálních jistot řešit mimo pravidla trhu. U nás trh prolezl do všeho, někdy i do myslí lidí v kultuře, třeba manažerů a ředitelů divadel, kteří jsou zároveň i těmi, kdo vedou debatu se státem za kulturní sektor. Samotnému mi dlouho nedocházelo, jak moc se za svá práva a postavení máme brát sami. Na druhou stranu jakožto tvůrci se mi to nechce řešit…
Ale není to past, myslet si, že jako „tvůrci“ se tím nemusíme nezabývat?
Jde skutečně o zvláštní masochismus umělců. Budují na tom kus své hodnoty: mě peníze nezajímají, já jsem skromný, a když budu kreativní, nějak to zvládnu. Jenže pak zůstávají v oboru spíše ti, kteří pocházejí z relativně zabezpečeného prostředí, a navíc si své výhody často neuvědomují. I uvnitř kulturní obce se stává, že sytý hladovému nevěří, a ti relativně zabezpečení si nepřipouštějí, že je drží nad vodou něco, k čemu nepřišli svou vlastní prací. Všichni jsou přitom extrémně přepracovaní. Ministr Martin Baxa má podle mě dojem, že diskutujeme o tom, jestli se budeme mít dobře, nebo trošku líp. Přitom se nám daří opravdu mizerně a reálně se bavíme o tom, jestli u nás vůbec nějací lidé z neprivilegovaných vrstev budou dělat kulturu. Škrty si v tak strašně podfinancovaném sektoru vůbec neumím představit a jakékoli odvolávání se na jiné krize je nevkusné.
Jenže otázka hodnoty práce v kultuře souvisí s širším kontextem hodnoty práce v české společnosti…
A ta je aktuálně velmi nízká. Máme tu malou skupinu těch, co vydělávají nehorázné peníze – a já si opravdu nemůžu pomoct, ale většinou jde o líp nebo hůř maskovanou krádež –, pak skupinu těch, kteří sice nemají vysoké příjmy, ale mají nějaký základní kapitál třeba v podobě vlastního bydlení, a pak lidi, kteří žijí ze své práce, a těm se prostě nevede dobře. A čím víc pracují, tím hůř pro ně. Práce v kultuře, pokud se dělá poctivě, je náročná a umělec má právo na stejně důstojný život jako jiní. Jenže kdo z pracujících tady vlastně ten důstojný život má?
Na Broumovsku mi někteří lidé v souvislosti s kandidaturou Broumova na Evropské hlavní město kultury říkali, že kultura nemůže existovat bez infrastruktury, což zní jako heslo zaplacené silničářskou lobby… Jenže podle mě není ani infrastruktura bez kultury. Důležitost kultury jako nervového systému, který přenáší impulsy napříč společností, se může ukázat teprve ve chvíli, kdy přestane fungovat. Takový kolaps si ale ani nechci představovat.
Vojtěch Bárta (nar. 1985) vystudoval dramaturgii činoherního divadla na DAMU, kde nyní studuje v doktorském programu. Dvě sezony působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, jako režisér a dramaturg na volné noze spolupracoval mj. s Divadlem X10, Divadlem Na zábradlí, A studiem Rubín nebo brněnským HaDivadlem. Je uměleckým šéfem souboru Chemické divadlo, který usiluje o experimenty na pomezí dramatu, literatury a vizuálního umění. Zaměřuje se na sociální a environmentální témata.
Snad žádný filmař nemá v dnešní době tak snadno rozpoznatelný vizuální styl jako Wes Anderson. I proto je internet v posledních měsících plný videí napodobujících jeho filmy. Vedle stylizovaných vlogů na sociálních sítích vznikají různé předělávky jeho snímků generované umělou inteligencí – jsou andersonovsky symetrické, ploché a pestrobarevné. Redukovat režisérovu autorskou poetiku pouze na vypiplanou stylistiku by však byla chyba. Od snímku Grandhotel Budapešť (The Grand Budapest Hotel, 2014) se totiž Anderson vzdaluje klasickým narativním strukturám i melancholicky laskavé nostalgii, jichž se do té doby více či méně držel. Často opakovaná výtka, že zde forma vítězí nad obsahem, je ale zavádějící. Naopak, forma tu obsah utváří.
Do děje novinky Asteroid City nás uvádí dobový televizní pořad v černobílém akademickém formátu, kde moderátor zasazuje do kontextu divadelní inscenaci, kterou posléze v širokoúhlém barevném CinemaScopu sledujeme. Ale vedle toho je tu další černobílá linka zachycující pozadí vzniku hry. Všechny tři linie se navzájem propojují, postavy vystupují z rolí, jedna vrstva bez druhé by nemohla fungovat. Stírají se tak hranice mezi třemi fikcemi a vyvstává otázka, co je vlastně ta pomyslná realita. Je opravdovější teatrálně pojaté převyprávění skutečných událostí, monolog hlasatele masového média či filmovým jazykem vyprávěná divadelní hra, která, ačkoliv působí nejreálněji, je ve skutečnosti vyumělkovanou fabulací?
Obraz první: Fikce
Hra s názvem Asteroid City je rozčleněná do kapitol podle jednotlivých aktů divadelního scénáře, které na plátně vidíme i s výčtem nadcházejících obrazů. Dějištěm je stejnojmenné americké pouštní městečko s cedulkou oznamující, že počet obyvatel se zastavil na čísle 87. Momentálně však Asteroid City hostí sjezd talentovaných vesmírných kadetů, kteří tu převezmou ceny za své vědecké objevy. Na ceremoniál se spolu s geniálními ratolestmi sjede množství rodin. Nechybí ani válečný fotograf Augie Steenbeck, který zůstal sám s dospívajícím synem a třemi mladšími dcerami. Sice je zvyklý na drsnou realitu války, ale oznámit potomkům, že jejich matka je už tři týdny po smrti, se zdráhá.
V době slavnostní události pobývá v městečku mnohem více návštěvníků než obyvatelstva, obě skupiny nicméně splynou ve společnost, která uprostřed andersonovsky stylizovaných padesátých let minulého století rezignovaně hledí na pravidelné atomové výbuchy z nedalekých jaderných testů.
Narativní struktura první poloviny stopáže stojí na pevně stanovených pravidlech a schématech, jež však naruší jedno netradičně pojaté setkání třetího druhu. Anderson zároveň začíná s dekonstrukcí formy v přímém přenosu, na jejímž konci nás čeká existenciální zmar a řada nezodpovězených otázek. Neustále přitom zdůrazňuje fikční povahu všeho, co vidíme. Množství postav a jejich vztahy tvoří falešná vodítka, kterých se marně chytáme. Bude to příběh o Augieho strachu sdělit dětem zprávu o matčině smrti? Nebo o tom, jak se děti vyrovnávají se ztrátou matky? Či snad o fotografově problematickém vztahu s tchánem? Ani jedna z možných zápletek však není těžištěm snímku. Tím je vyprávění o vyprávění příběhů, jejichž smysl se snaží všichni zúčastnění nalézt.
Obraz druhý: Bezčasí
Na začátku se do městečka dostáváme společně s vlakem, abychom v závěru sledovali, jak spolu se závěrečnými titulky vlak odjíždí a zanechává městečko ve stejném stavu jako při příjezdu. Touha po spektáklu, dějových zvratech a nalezení smyslu zůstane nenaplněná. Publiku i postavám zbývá jen chvilkové vzrušení a následný návrat do starých kolejí. Jakákoliv senzace dříve nebo později přestane veřejnost zajímat.
Konstruovaný fikční svět divadelní hry je plný vizuálních gagů i symetrických kompozic, inscenovaných v několika plánech a vyvedených v pestré paletě barev. Přesto se postavy nedaří zachytit v čistých záběrech. Na kraji mizanscény zůstávají uříznuté končetiny a třetiny obrazu nejsou z hlediska rozestavení prvků v prostoru vyrovnané, stejně jako je nevyrovnané rozpoložení jednotlivých protagonistů, kteří se nacházejí v podivném bezčasí. To je příznačné i pro dobu. Amerika padesátých let žila nejistotou atomového věku. Existenciální a depresivní charakter snímku se promítá i do způsobu vyprávění. Anderson zbavuje hrdiny divadelní hry životnosti – jsou jen jakýmisi figurínami v experimentálním atomovém městečku, na kterých se netestují účinky jaderné bomby, nýbrž melancholický pohled autora, který je vystavuje zacyklenosti a strnulosti, aby na nich mohl jako vědec při pokusu zkoušet možnosti narace.
Režisér zároveň čerpá z estetiky populárních sci-fi titulů. Oblíbené vesmírné vetřelce a touhu po úniku skrze fantaskní náměty přetavuje do úsměvného setkání s animovaným mimozemšťanem, který městečku uzme jeho pýchu – asteroid, jenž mu dal název. Městečko Asteroid City, oplývající spoustou bizarních jednotlivostí, ale není jen komentářem k dané době. Majitel motelu, kde se všichni návštěvníci ubytují, disponuje množstvím automatů. Za pár centů si projíždějící mohou pořídit vše od míchaných drinků přes střelivo až po vlastní pozemek. Bizarní obraz plně automatizovaného světa přitom hovoří i k dnešku, kdy veřejnost stále více vkládá důvěru do umělé inteligence.
Obraz třetí: Probuzení?
Jakmile hrozí, že by některá z postav mohla projít charakterovou proměnou, Anderson nám připomene, že jde jen o herce v divadelní hře: herec vystoupí z role a utíká do zákulisí, kde hledá u režiséra odpověď na to, o čem celé představení vlastně je a zda hraje správně. Filmař tak odpírá publiku katarzi a klíčový moment divadelní hry proběhne bez naší účasti – strávíme ho s hercem na balkoně, kde konverzuje s herečkou, která byla z projektu vyhozena. Nostalgická výměna dříve nacvičených replik je magickým okamžikem, kdy jako by se zastavil čas, v čemž tkví podstata hledání odpovědí na smysl sledovaného. Klíčová je pomíjivost okamžiku. Občas se prostě nelze dobrat smyslu. Režisérovi nevadí, že Augieho představitel hru nechápe, jelikož přesně o to mu jde. Pokud by ji chápal, veškeré kouzlo by se vytratilo.
Opravdovost – zdánlivě paradoxně – tkví v performanci a předstírání. Pro sáhodlouhé hledání smyslu nám uniká přítomnost. Nejsme schopni ji prožít, jelikož prahneme po větším celku. Někdy je však lepší nechat se unášet hrou a spoléhat na intuici. I přes lehké náznaky optimismu je nám ovšem jasné, že po uplynutí stopáže se postavy budou plácat ve stejné nicotě jako na začátku. Obdobně hořkosladké konce vidíme v každém z Andersonových snímků. Zdánlivě šťastný závěr má pesimistickou pachuť. Asteroid City tento rozpor vykresluje dosud nejtemněji.
Andersonovy filmy se neustále variují, dekonstruují se a ustanovují vlastní pravidla. Ten nejnovější v tom pokračuje a divákům rozhodně nejde na ruku – je těžko uchopitelný a z režisérovy tvorby nejkomplexnější. Když fotograf Steenbeck říká: „Každý snímek mi vyjde“, jako by hovořil i o tvorbě svého stvořitele.
Autor je filmový publicista.
Asteroid City. USA 2023, 104 minut. Scénář a režie Wes Anderson, kamera Robert D. Yeoman, hudba Alexandre Desplat, hrají Jason Schwartzman, Scarlett Johansson, Tilda Swinton, Bryan Cranston, Adrien Brody, Steve Carell ad. Premiéra v ČR 22. 6. 2023.
Hned na začátku předznamenejme, že Den po dni není druhým Černobylem (Chernobyl, 2019). Ačkoliv mezi oběma díly existují zřejmé paralely, nová osmidílná série Netflixu postrádá oproti dřívějšímu počinu z dílny HBO dramatický spád a také širší rámec zasazující událost do historicko-politického kontextu. Pokud Den po dni přináší něco nového, je to posedlost faktickou správností. Tvůrci až umanutě provázejí diváky temnými a hororově působícími chodbami elektrárny, ale také jim předkládají mnoho čísel a údajů, ve kterých se při troše nepozornosti snadno ztratíme. Bohužel se v této faktografičnosti ztrácejí nejen diváci, ale i samotný seriál.
Postavy bez minulosti
Datum 11. března 2011 se zapsalo do dějin černým písmem. Jedno z nejsilnějších zemětřesení, jaké kdy bylo zaznamenáno, proběhlo asi sto kilometrů od japonských ostrovů a vyvolalo tsunami. Náraz obří vlny na pobřeží poškodil mimo jiné i jadernou elektrárnu Fukušima I, která se okamžitě ocitla bez proudu a bez možnosti chladit své reaktory. Vynalézavost a osobní odvaha zaměstnanců elektrárny nakonec odvrátily nejhorší možný scénář, takže nedošlo k explozi reaktorů a následnému masivnímu úniku radioaktivních látek do atmosféry, i tak je ale fukušimská havárie podle mezinárodní stupnice jaderných událostí klasifikována společně s Černobylem druhým nejvyšším stupněm. Stačilo však jen málo, a všechno mohlo dopadnout mnohem hůř.
Minisérie Den po dni sleduje průběh celé události v době, kdy se rozhodovalo, zda se Fukušima stane synonymem pro globální katastrofu. Příběh je vyprávěn prostřednictvím tří skupin postav, které se s nastalou událostí musely vypořádat. Prvními jsou technici z velína. Pracují v šeru, prozařovaném pouze matnými světly baterek, nejblíže reaktorům, které hrozí výbuchem. Jsou pěšáky, na které se často zapomíná, přitom přinesli jedny z největších obětí. Druhou skupinu tvoří političtí představitelé a zástupci energetického konglomerátu TOEPCO, kteří se buď snaží událost marginalizovat před novináři, nebo odmítají přijmout její potenciální katastrofální důsledky. Třetí skupinou jsou zaměstnanci, kteří se přesunuli do seismicky izolované budovy dále od elektrárny, odkud řídí záchranné operace.
Tam se také seznamujeme s Masaem Jošidou, ředitelem elektrárny a hlavní postavou celé série. Nikomu není v seriálu věnováno tolik prostoru jako právě Jošidovi – muži, který svými rozhodnutími zachránil životy mnoha lidí a dva roky po fukušimské havárii podlehl rakovině hrtanu. Ztvárnil ho jeden z nejlepších současných japonských herců Kódži Jakušo, známý západním divákům zejména z filmů Gejša (Memoirs of a Geisha, 2005) či Babel (2006). Za roli v novém Wendersově filmu Dokonalé dny (Perfect Days, 2023) získal letos v květnu hlavní hereckou cenu na festivalu v Cannes. Jeho proměna z úslužného ředitele v rebelující postavu jednající na vlastní pěst navzdory rozhodnutím politických činitelů je uvěřitelná a Jošidova motivace zcela pochopitelná. Hůře jsou na tom ostatní, stroze pojaté postavy, jejichž minulost neznáme, a proto je mnohem obtížnější si k nim vytvořit silnější vztah. Komplikovanou figurou je zejména japonský premiér (ztvárněný jinak skvělým Fumijem Kohinatou), jehož výbušnost a netrpělivost je dovedena až na hranici karikatury.
Mravenčí práce
Den po dni je nejsilnější v momentech, které se odehrávají ve velíně reaktoru. Scéna, kdy jeho vedoucí musí vybrat tým zaměstnanců a poslat jej do silně radioaktivního prostředí, bezesporu patří k nejpůsobivějším v celé sérii. V této lokaci „hrají“ i samotné prázdné dlouhé chodby, ve kterých spolurežisér Hideo Nakata – mimo jiné autor snímku Kruh (Ringu, 1998) – zúročil své zkušenosti s thrillerovou a hororovou tvorbou. Jindy ale prostředí působí značně monotónně: po prvních dvou dílech se v seriálu střídá jen asi pět místností stále dokola.
Největším a zásadním problémem celé série je ale zmíněný až pedantský důraz na fakta. Svědomité zaznamenávání, kolik kde bylo naměřeno v danou chvíli milisievertů, kolik voltů potřeboval který ventil ke spuštění či jak se proměňoval tlak v plášti reaktoru, představuje mravenčí práci, která však zpomaluje spád děje. Stejně tak scény průchodu záchranného týmu elektrárnou se odehrávají téměř v reálném čase – a nejde bohužel o jediný moment, kdy máme pocit, že by střih mohl být rychlejší a dynamičtější. Tvůrci se zkrátka natolik soustředí na to, aby události byly odvyprávěny správně, že zapomínají na diváka. A to je u tak silného tématu škoda.
Autor je filmový publicista.
Den po dni. USA, Japonsko 2023, 8 epizod. Režie Hideo Nakata, Masaki Nišiura, hrají Kódži Jakušo, Juriko Išida, Kaoru Kobajaši, Fumijo Kohinata ad. Premiéra na Netflixu 1. 6. 2023.
Festivaly jsou místem, kde se často extaticky tleská, nebo naopak bučí. Na tom letošním karlovarském se představila řada očekávaných, ambiciózních, dlouho připravovaných českých snímků. A z reakcí na některé z nich se zdá, že hotel Thermal a jeho blízké okolí musí být v zajetí nějaké magické moci, která způsobuje naprostou ztrátu soudnosti. Už když se objevily trailery na devět let chystané sci-fi Bod obnovy debutujícího Roberta Hloze, nešlo se nedivit, proč je ze všech stran slyšet jásot. Stačilo, aby postavy promluvily, a z vážně pojatého sci-fi dramatu v poměrně působivých brutalistních kulisách se stala záležitost spíše televizního formátu. Obavy se potvrdily: dílo, jemuž i mnozí lidé z branže tleskají coby „bodu obnovy pro český žánrový film“, vyčerpalo veškerou invenci na design, výpravu a kostýmy. Vznikl neživotný, genericky působící svět bez postav, nedomyšlená detektivka, jež sice pomrkává po klasikách žánru, jako je Blade Runner, ale navzdory několika hezkým záběrům ji nelze brát vážně – jakkoli by chtěla být právě vážným sci-fi z dystopické východní Evropy.
Rozpačitě působí i další debut, pokus Tomáše Kleina adaptovat prózu Jáchyma Topola Citlivý člověk (2017). Jde o počin, který se sveřepě snaží najít audiovizuální klíč k topolovské poetice, ale ve výsledku spíše potvrzuje, že Topolovy prózy jsou příliš založené na autorském stylu a dávají příliš mnoho prostoru čtenářově imaginaci na to, aby se jejich kvality daly uspokojivě zhmotnit ve fotograficky konkrétní filmové podobě. Těkavá kamera spolu s freejazzovým doprovodem vytvářejí obraz Posázaví jako polomytického světa na okraji, který příliš nepřipomíná současnou civilizaci. S přibývajícími minutami je nicméně pobyt v tomto vesmíru, jímž se prohánějí jezdci na terénních motorkách, podivný nacionalista a další postavy jako z brakového sci-fi, stále úmornější.
Ani David Jařab ve své volné reinterpretaci Srdce temnoty (1902, česky 1980) Josepha Conrada, nazvané Hadí plyn, nevytvořil přesvědčivý obraz světa na konci civilizace. Jediné, co tuto filmovou plavbu po Dunaji drží nad vodou, je kamera Olega Mutua, ale ani hezké záběry opatřené barevným filtrem směsi křečovitých úvah nad lidskou přirozeností kýženou hloubku nedodají.
Nakonec tedy tuzemský film zachraňují spíše drobné mimosystémové počiny mladých tvůrců, kteří se rozhodli natáčet bez podpory Státního fondu kinematografie a dalších institucí. Šimon Holý loni zaujal nenucenými všednodenními scénami v nevyrovnané, ale sympatické druhotině A pak přišla láska… Letos sice nepokračuje v tempu „co rok, to snímek v Karlových Varech“, zato se však rozhodl během festivalu natočit svůj další film.
Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar teprve před rokem dopsali první verzi scénáře filmu Přišla v noci, a letos už se hraje. Suverénní komedie s lehkými prvky „home invasion“ hororu stojí na premise, se kterou se každý může identifikovat. Tím, kdo naruší poklidné soužití ústředního páru, není žádné monstrum, ale protagonistova matka, která se právě vrátila z ciziny a zjistila, že nemá kde přespat. Ze svérázné, lehce popletené ženy s kufrem, která potřebuje azyl na jednu noc, se však záhy stává tvor nadaný až pozoruhodnou destruktivní silou. Vedle schopnosti režisérů načasovat gag, mísit komedii s dramatem a pracovat s všedními, přesně odpozorovanými detaily snímek stojí na výkonu brněnské, převážně divadelní herečky Simony Pekové. Zdánlivě volnomyšlenkářská žena, jejíž vidění světa ve skutečnosti ovládají mnohá pravidla a obsese (od nutkání usmažit synovi řízky po nepatřičné dotazy na sexuální život dvojice), pozvolna ovládne prostor a stává se ztělesněním potíží, které mohou příliš starostliví rodiče působit svým potomkům.
Snímek Přišla v noci osciluje mezi žánrovou nadsázkou a trefným zachycením každodenních strastí. Mezi řádky se – skrze vedlejší postavy disidentů a lidí z undergroundu – navíc kriticky a lehce jízlivě dotýká toho, jak obtížné je pro některé z těch, kdo chtěli za minulého režimu jen svobodně žít, nalézt způsob, jak podle podobných zásad fungovat dnes, když se o něco hůře definuje „nepřítel“. V těchto scénách nicméně autoři někdy sahají k přílišné zkratce a soustředí se především na humorné vyznění.
Přišla v noci je malá komedie, uvedená v Karlových Varech mimo soutěž, což lze pochopit, neboť nenaplňuje nároky výrazného artového titulu. Je to snímek, který nechce experimentovat, zato si jasně vymezil terén a umí se na něm pohybovat. Z domácí tvorby jde nicméně o nejsoudržnější a nejzdařilejší počin festivalu. Je otázka, co to říká o kondici české kinematografie…
Kateřina Šípová: Bez názvu (detail), koláž na plátně, 2023
Vrátíte-li se jako absolventka či absolvent humanitního studia na pražských univerzitách do rodného maloměsta, ocitnete se ve zvláštní situaci neporozumění a nesouladu. Postupem času přivyknete specifickým životním podmínkám a stanete se zvláštním živočišným druhem, existujícím mezi dvěma světy a nepatřícím ani do jednoho z nich. Marně se dožadujete kulturních, uměleckých a intelektuálních standardů, které jste si v době studií vybudovali, zoufáte si nad duševním strádáním. Zároveň si vytváříte pouta k místním, poznáváte jejich úhel pohledu, a tak se vám pomalu vzdaluje perspektiva vašich přátel z vysokoškolských let. Všimnete si, že rapidně vzrůstají vaše sympatie k novým známým, když se ukáže, že mají k „vašemu městu“ vazbu, a objevíte v sobě podezření, že všechny problémy mají původ v Praze.
Pokud máte umělecké vzdělání, možná se ocitnete v pozici zaměstnance „regionální galerie“. Zájem o regionální instituce v poslední době roste, jakkoli je nejasné, co všechno tímto souslovím označujeme – při pohledu zblízka zjistíme, že se pod ním skrývají rozmanití aktéři a prostory, které spojuje často jen vzdálenost od centra. Pro kulturní život českých maloměst je důležitá síť městských či krajských galerií, která z většiny vznikla v padesátých či šedesátých letech. A právě v nich se v poslední době často odehrávají souboje mezi velkosvětskými představami o kvalitní kultuře a potřebami místních. Jednoho dne tak možná zjistíte, že vlastně netušíte, pro koho to vlastně děláte. V maloměstských institucích totiž nelze počítat se vstřícným publikem z uměleckého světa, které vaši produkci sice možná zkritizuje na stránkách odborných periodik, můžete se ale spolehnout, že se ukáže na vernisáži. Vaše práce musí promlouvat zejména k laikům – musíte hledat, jak pro ně být užiteční. Po čase se naučíte dívat na výstavy očima umělecky nepoučených, těch, kteří vám bez zaváhání sdělí, že je umění (a obzvláště to současné) nezajímá, že mu nerozumějí… Jak ale připravovat výstavy, které naplní požadavky odbornosti a kvality a zároveň budou přístupné?
Vaším úkolem je v podstatě salto mortale – hledat střední cestu mezi výstavami betlémů či obrazů okolní krajiny, jednoduše rozmístěných ve výstavních prostorách, a progresivní prezentací současného umění, na kterou nechcete rezignovat nejen kvůli závislosti na ministerských dotacích, ale i proto, že za svůj úkol považujete ukazovat maloměstskému publiku produkty vysokých uměleckých škol a dalších kulturních aktivit, které platí ze svých daní. Tradičně se klade důraz na doprovodné programy zaměřené na širokou veřejnost, především na školy. O jejich významu nemůže být pochyb už proto, že o návštěvnosti uměleckých institucí na malých městech si nelze dělat iluze a návštěvy početných školních tříd alespoň částečně ospravedlňují existenci galerií. Důraz na doprovodné programy ale nesmí zastiňovat samotné výstavy, jejich obsah, způsob instalace či průvodní texty.
Práci navíc komplikuje časté nepochopení zřizovatele – svá stanoviska musíte donekonečna vysvětlovat místní politické reprezentaci, která s kulturou povětšinou nemá žádné zkušenosti a pro niž jsou přednější osobní vazby či nevraživosti. Nelehké je také pracovat s nesmírně různorodým publikem tvořeným školními skupinami, místními umělci a umělkyněmi rozličných typů či seniory hledajícími různé způsoby trávení volného času. Výše zmíněná dualita vkusů je tak vlastně nepřehlednou změtí perspektiv. V důsledku je nemožné k návštěvnictvu přistupovat jako k jednotné skupině. Naopak si ke každému musíte hledat cestu a postupně poznávat jejich očekávání i reakce, které jsou zpravidla mimo vaši představivost.
Na závěr ale musím pateticky zdůraznit, že je především nutné změnit vlastní pohled – vzdát se nípání v detailech a přijmout, že smyslem naší činnosti není hledání formálně a obsahově dokonalé výpovědi, ale vytváření prostoru pro setkávání, pro sdílení a společné prožívání, pro budování lokální identity. Když přijdete z velkoměsta pracovat do maloměstské výstavní instituce, zjistíte, že nemůžete čekat na odborné uznání „velkého světa“. Musíte nacházet radost v kontaktu s lidmi, kteří často vnímají kulturu úplně odlišně. Právě proto je ale setkávání s nimi obohacující.
Autorka pracuje v maloměstské výstavní instituci.
Filosof, umělec a pedagog Václav Magid připravil pro pražskou galerii Display jednoduchou, až strohou výstavu, která velmi přímočaře klade nepříjemné otázky, na něž snad ani neexistují odpovědi. Během letních měsíců tak můžete navštívit tichý prostor galerie ve sklepě pod Dittrichovou ulicí, skrýt se v chladném podzemí před vlnami veder a ruchem turisty zaplavené Prahy, sledovat nekonečnou smyčku videa středomořského břehu a zamyslet se u toho nad situacemi a otázkami, které Magidovi nedají spát.
Ten pocit, když…
Magid nezřídka pracuje s vlastními zkušenostmi, zážitky a pocity, na jejichž základě se pokouší rozkrývat komplexnější společenské, psychologické a ideologické situace. Velký důraz přitom klade na slovo, jeho možnosti a paradoxy. Zápiskovým, snad až deníkovým způsobem pojal zamyšlení a úvahy do knihy Malá encyklopedie nepatřičností (2019), v níž si dělá kousavou legraci z absurdity a tragikomedie lidského života, včetně toho vlastního. Zároveň se jedná o texty na hranici filosofie, osobního deníku a glosy, takže v myslích čtenářů a čtenářek dovedou rozehrát řadu asociací. Podobným způsobem pracuje Magid i na výstavě Jménem Nikdo, kde má slovo ústřední pozici.
U vchodu čekají návštěvníky a návštěvnice pohozené kusy zbroje z antického Řecka, vytvořené z lesklého čistě bílého plastu. S nimi sousedí dlouhá řada zarámovaných listů papíru, která nás vede do druhé místnosti. Na každém z nich se nachází kresba muže a popis jednoduché situace uvedený slovem „když“. Některé ze situací jsou pro prostředí uměleckého provozu natolik typické, že se stávají trapně banálními („Když reflektuješ své mocenské postavení, ale schopnost reflexe je jedním z privilegií, která z něj vyplývají“), jiné výroky zase hořce konstatují hranice politického svědomí, za které se není možné posunout („Když jsi úspěšně dekolonizoval svou mysl, ale tvé tělo nadále těží z neokoloniálního uspořádání“).
Mezi řádky několika „když“ probleskuje Rusko, Magidova rodná země, k níž má očividně komplikovaný vztah – silně působí hesla, která reflektují autorovu neschopnost vymanit se z vlastní národnosti („Když si vykládáš svou emigraci jako odtržení od národa, ale stává se z ní prostředek jeho expanze“). Některé výroky pak mohou být vnímány v různých rovinách, lidské i geopolitické („Když sleduješ vývoj událostí zpovzdálí, ale jeho kulminace se už přiblížila k tvému prahu“). Magidova „když“ na jednu stranu připomínají šablonu „Ten pocit, když“, známou ze sociálních sítí, která předpokládá empatii a sdílenou zkušenost, na stranu druhou v sobě nesou zvláštní intelektuální sebemrskačství, které místy hraničí s nikam nevedoucím naříkáním. Jak na tyto situace odpovídá druhá polovina výstavy?
Anonymní soudci
Na protější stěně se nachází série pěti rozměrných kreseb sedící lidské postavy, ze které vidíme zejména propracované ruce a náznak nohou – zbytek těla je rozmazaný a obličej je překryt textem. Díky těmto nápisům postava připomíná anonymního, bezcitného soudce – imigračního úředníka („Co víte o gastronomických a hygienických návycích společenství, do kterého chcete být přijati?“), ale zejména psychologa, který zkoumá, zda úředně povolí vaši tranzici, v tomto případě v širším slova smyslu („Můžete nějak prokázat, že vaše prožívání touhy odpovídá typu osoby, za jakou chcete být považováni?“).
Autorem naznačené přirovnání genderové dysforie k dysforii kulturní je v něčem problematické a zasloužilo by si hlubší rozbor, vzhledem k jemné hře se slovy a náznaky si však nemyslím, že by bylo vyloženě necitlivé. Magid jen do důsledku rozvádí, jaké to je, být bílým Evropanem a snažit se podílet na spravedlivém světě, když vás ostatní neustále nálepkují a tlačí do rolí, které jste si sami nevybrali, a ani vy sami se nedokážete dobře vymanit ze sítě svých privilegií. Při kritice jeho postupů pak narazíme přesně na tytéž paradoxní otázky, které sebekriticky otevírá samotná výstava, a kruh se uzavírá: Jak se bavit o osobních strastech v mnohém privilegovaného člověka, aniž bychom jeho problémy bagatelizovali? Nakonec ale z výstavy odcházím s pocitem, že Magid tuto problematiku nevidí úplně bezvýchodně a temně a spíše se snaží prozkoumat a zvýraznit slepé uličky, ve kterých bychom se neměli ztratit. V balancování na hraně upřímnosti a ironie je opravdu mistr.
Václav Magid: Jménem Nikdo. Display, Praha, 28. 6. – 27. 8. 2023.
V Estetické teorii (1970, česky 1997) Theodora W. Adorna čteme, že se umění musí stát nejistým až do morku kostí. Umělecká díla jsou vržena do řečiště dějin, jež vše domněle stálé a pasivně existující pohlcují a nevybíravě proměňují v relikty minulosti. Umělec si tohoto dějinného aspektu své tvorby musí být vědom – jeho úkolem není konzervovat minulé, nýbrž hledět do budoucnosti a hledat nové výrazové formy. Na poli hudební vědy a estetiky je dobře známo, že se výraznou oporou tohoto pohledu stala skupina skladatelů, kteří po dobu více než tří desetiletí určovali charakter experimentální hudby druhé poloviny minulého století. Pierre Boulez, Karlheinz Stockhausen, Iannis Xenakis, György Ligeti, Pierre Schaeffer, John Cage, Steve Reich či Morton Feldman navíc prostřednictvím svých teoretických textů přímo vstupovali do diskusí a polemik, jež dynamický a nepředvídatelný vývoj hudební moderny spoluutvářely.
Tento myšlenkově-umělecký kvas mapuje nedávno vydaná antologie Myšlenky moderních skladatelů, připravená muzikologem Jaroslavem Bláhou a filosofem Josefem Fulkou. Editorsky skvěle zvládnutá kniha, obsahující texty výše jmenovaných osobností, rozšiřuje povědomí tuzemské hudební veřejnosti o takzvané druhé avantgardě a zároveň nám pomáhá porozumět oněm adornovsky nejistým dílům nové hudby. Českému publiku se tak do rukou dostává důležitý dokument o myšlenkovém a tvůrčím zákulisí jedné z nejkontroverznějších etap hudební historie.
Druhá avantgarda
Sepneme-li tři centra experimentálního hudebního dění padesátých až sedmdesátých let minulého století – Darmstadt, Varšavu a New York – do jednoho celku, získáme obraz významného hudebně-historického období, jež muzikologové běžně nazývají nová hudba či druhá avantgarda. Turbulentní a rozpory prodchnuté 20. století, kdy lidstvo poprvé čelilo hrozbě devastace všeho živého, bylo zároveň vhodným terénem pro promýšlení nových estetických perspektiv. Jak naznačuje Jaroslav Bláha v úvodní studii, nazvané Cesty nové hudby, skladatelská invence, ústící v mozaiku stylů a kompozičních přístupů, vedla k bezprecedentnímu chápání umělecké tvorby, jež deklarovaně přestřihává spojnice mezi minulostí a přítomností a vychází vstříc radikálně otevřené budoucnosti. Tato otevřenost byla pro modernisty místem svobody, již Xenakis v eseji Mezi Skyllou a Charybdou vysvětluje jako vůli „neustále vytvářet a ničit svůj svět idejí a činů, tvořit celé vesmíry a osidlovat je svým myšlením a svou činností“.
Vybrané texty dosvědčují, že umělecká produkce avantgardních skladatelů nepředstavovala žádný monolit, jak se to může jevit při povrchním pohledu, ale výsledek spletitých diskusí a polemik o rozmanitých esteticko-filosofických tématech. Nová hudba se před námi neotevírá jako idylická, přehledně uspořádaná krajina, nýbrž jako rozpukaná půda, z níž vyrážejí exotické rostliny nejrůznějších druhů. Homogenita minulosti je vytlačována divergencí a pluralitou přítomnosti, jež se zakusuje do budoucnosti. A právě na rozmanitost kompozičně-estetických postupů – sjednocených nicméně myšlenkou modernity jakožto úsilí o dobývání nového – poukazuje precizní výběr textů, které vypovídají nejen o intelektuálním profilu jednotlivých skladatelů, ale také o jedinečné povaze skladeb tohoto období.
Hrozba tonálního regresu
Jednota v rozmanitosti nové hudby se nám poodhalí ve chvíli, kdy se zaměříme na dva klíčové termíny: dějiny a experiment. Tyto pojmy nejsou jen společnou esencí individuálních tvůrčích snah, ale rovněž se na nich štěpí americká a evropská hudební moderna. Do ovzduší evropské avantgardy vnesl prvek dějinnosti již zmíněný německý muzikolog a filosof Theodor W. Adorno. Evropští modernističtí skladatelé se takřka bez výjimky zaklínali přísnou logikou hudebních dějin. Významnou úlohu v tom sehrával pojem hudebního materiálu, jímž Adorno a následně většina skladatelů nové hudby označovali základní směrnice dynamiky hudebního vývoje. Hybným momentem byla snaha osvobodit tvůrčí akt od okovů minulosti. Skladatel měl hudebnímu vývoji klestit trnitou cestu vpřed.
První obětí tohoto postupu vpřed byla tonalita. Doba okrouhlých melodií, symetricky strukturovaných harmonií a pravidelných rytmů se v očích darmstadtských modernistů jevila jako překonané dogma. Arnold Schönberg a jeho žáci už v desátých a dvacátých letech vyvinuli základy pro nové uspořádání tónového prostoru, jež mělo nahradit dosavadní konvenci tonálních vztahů. Schönbergovská dodekafonie a webernovský punktualismus předjímaly epochu serialismu, zbavenou všech líbivých tonálních spojů. Ligeti tak ve stati Proměny hudební formy píše o hrozbě „tonálního regresu“ jako o zpátečnické úchylce a Stockhausen s obdobnou nesmiřitelností volá po ustanovení nových forem, jež by odpovídaly potřebám seriálních a elektroakustických kompozičních metod. To vše mělo zajistit existenci nového hudebního univerza svobodně komponujících subjektů. Poznat železný zákon hudebních dějin, zbavit se břemena minulosti a rozehrát kompoziční imaginaci – takový měl být úkol evropské hudební avantgardy.
Zvuk nezná minulost
Evropa však není Amerika. Experimentátoři jako John Cage, Morton Feldman nebo Steve Reich byli k nadšení pro historii výrazně rezervovanější, třebaže ani jim důraz na prolamování kompozičních konvencí nebyl cizí. Zatímco Cage v článku Dějiny hudby ve Spojených státech píše o nutnosti každého skladatele „ovládnout dějiny“, Feldman má pro historické pojetí kompozice jen slova pohrdání: „Naše tvorba nepředstavovala protest proti minulosti. Vzepřít se historii totiž v konečném důsledku znamená být stále její součástí. My jsme se jednoduše dějinným vývojem vůbec nezabývali. Zajímal nás pouze samotný zvuk. A zvuk nezná svou minulost.“ Pouze odhalení ryzího zvuku, jeho smyslové čistoty, může podle Feldmana zajistit hudbě svobodnou existenci. Avšak i tyto ahistorické deklarace mají své hranice. V závěru stati Úzkost z umění se americký skladatel musí smířit s dějinnou dynamikou a spolu s klasikem abstraktního expresionismu De Koonigem prohlásí: „Historie mě neovlivňuje. Já ovlivňuji ji.“ Jako by i v americkém prostředí, kde jde slovy Johna Cage vždy jen o přítomnost, platil adornovský předpoklad, že dějinám nelze nikdy zcela uniknout.
Přes dílčí rozdíly v pohledech Američanů a Evropanů na hudební dějiny je ale jedna věc spojovala: experiment. Je-li poznání hudebních dějin prvním krokem ke kompozici avantgardního díla, sama umělecká tvorba už vstupuje na půdu experimentálního objevování dosud neslyšeného. Nová hudba vynesla na výsluní fenomén – schaefferovsky řečeno – „hudebního výzkumu“, v němž definitivně koroduje klasický protiklad poznání a tvorby. Ať už se jedná o Stockhausenův výzkum nových elektroakustických struktur vymaňujících se z omezené témbrové palety tradiční instrumentální hudby, Boulezovu snahu o nalezení vyváženého poměru determinace a indeterminace seriální skladby, Reichovy pokusy s minimalistickými fázovými posuny či Cageovo objevování vztahů mezi tichem a zvukem, vždy se setkáváme s rozpadem opozice mezi vědeckou racionalitou a uměleckou představivostí. Element nečekaného a nepředvídatelného přitom vylamuje novou hudbu ze zaběhnutých představ o kompozici.
Zmínění tvůrci tak měli vliv nikoli pouze na samotnou oblast hudby, ale také na způsob, jakým o ní přemýšlíme. Teoretické texty zahrnuté do publikace Myšlenky moderních skladatelů rozhodně nejsou jen jakýmsi vnějším doprovodem vlastních tvůrčích výkonů, nýbrž jejich myšlenkovým předpokladem. Jen s jejich pomocí pochopíme, proč díla druhé avantgardy znějí svým vlastním, na tonální hudbu nepřevoditelným způsobem.
Autor studuje estetiku.
Jaroslav Bláha, Josef Fulka (eds.): Myšlenky moderních skladatelů. Přeložili Josef Fulka, Jan Petříček a Petr Zvěřina. Herrmann & synové, Praha 2022, 192 stran.
Atonální a dodekafonické kompozice Arnolda Schönberga nejsou pro každého. Jiné je to s jeho Písněmi z Gurre, onou „okouzlující krásou na samém pomezí kýče“, jak je nazval Florian Illies v románu 1913. Léto jednoho století (2012, česky 2013). Tato monumentální – či megalomanská? – kantáta dodnes vyvolává bouřlivé ovace, ačkoli sám skladatel se k ní po světové premiéře v roce 1913 obrátil zády, stejně jako k okázalé opulentnosti jejího stylu. Stálé oblibě se těší i Schönbergova symfonická báseň Pelléas a Mélisanda; handicapovanou směs kudrlin pětice nástrojů a exaltovaného hlasu Měsíční Pierot zařadila do svého stálého programu houslistka Patricia Kopačinská; a Zjasněná noc, která posluchače uvede do tklivého rozjímání, zazní v únoru 2024 v podání členů FOK. Písně z Gurre takové štěstí na uvádění nemají. A není divu – k jejich provedení je zapotřebí 150 hráčů a 250 sboristů.
Dozvuky slávy
Státní opera uvedla Písně z Gurre v rámci projektu Musica non grata, zaměřeného na hudbu autorů pronásledovaných nacisty. Kantáta vychází z dánské středověké legendy o králi Valdemarovi a jeho milostném vzplanutí ke krásné Tove, kterou nechá zavraždit žárlivá královna, o čemž v kompozici zpívá lesní holubice. Příběh pokračuje Valdemarovým zoufalým prokletím Boha, jeho divokou noční jízdou s družinou duchů a setkáním se sedlákem a bláznem. Vrcholí vypravěčovým popisem probouzející se přírody (podaným formou sprechgesangu) a závěrečnou sborovou apoteózou Slunce.
Doby, kdy Gabriela Beňačková nebo Deborah Voigt oslňovaly svět jako Tove, kdy se Tatiana Troyanos choulila pod svými holubičími křídly a Ben Heppner zářil jako láskou okouzlený Valdemar, jsou pryč. Státní opera přesto k obsazení přistoupila zodpovědně. S rolí hrdinného a zároveň rozněžnělého krále se důstojně vypořádal tenor Michael Weinius, jenž témbr hlasu variabilně přizpůsoboval tomu či onomu rozpoložení postavy a nezapomínal ani na dramatičnost svých výstupů. Sedláka věrohodně vystihl barytonista Yngve Søberg, blázna Klause ztvárnil tenorista Kevin Conners. Nadšení vyvolala mezzosopranistka Štěpánka Pučálková, která ve zpěvu lesní holubice nádherně tvarovanými frázemi, plným hlasem a zakulacenými tóny korunovala první část večera. V roli vypravěče se představil Dietrich Henschel, který v hnědavém kabátku připomínal spíš úlisného rakouského hajného, což by nevadilo, kdyby jeho projev nepůsobil monoliticky jednotvárně. S největší rezervou ovšem přistupuji k sopranistce Susanne Bernhard, jejíž hlas si ne vždy prorazil cestu Schönbergovou hudbou. Na druhou stranu zpívala s vnitřním klidem a postavě Tove dokázala svým pokorným vzezřením vtisknout přesvědčivou tvář.
Ze všeho nejvíc jsem se těšil na závěrečnou sborovou scénu oslavy Slunce. Bohužel mě ale sluneční paprsky jen letmo lízly na líčko – z vln sopránů a altů, z nichž mám při poslechu některých nahrávek husí kůži, ke mně dolehly pouhé ozvěny. Jak se později ukázalo, pořadatelé koncertu se rozhodli zredukovat obsazení, takže v orchestru sedělo 137 hráčů a sboristů bylo „jen“ 99. A to se stalo kamenem úrazu. Brněnský a slovenský filharmonický sbor zkrátka nebylo moc slyšet. Nad hradem Gurre možná slunce zrovna vycházelo, já jsem ale měl pocit, že stojím maximálně v Odense a slyším jen dozvuky oné slávy.
Hudební megaorganismus
Uznání patří členům Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Norského rozhlasového orchestru, především ale dirigentovi Petru Popelkovi. Zatímco americký dirigent John Fiore při lednovém provedení Rachmaninova a Stravinského neohromil, Popelkovi (který byl před několika týdny jmenován šéfem Vídeňských symfoniků) se to podařilo. Už předehra začala dokonale, bez jediného škobrtnutí a zbytečných proluk. Popelka musel vynaložit nepředstavitelnou píli a úsilí, aby s oběma tělesy nacvičil dokonalou souhru jednotlivých nástrojových skupin s důrazem na sóla i nejmenší rytmické nuance v rámci celého hudebního megaorganismu. Tupá akustika sálu Státní opery ale udělala své. Po sborovém „Strahlenlockenpracht!“ („Zářivých kadeří zlatý proud!“) jsem očekával doznívající echo oněch téměř 250 umělců, namísto něj mě ale nastalé, okamžité a neproniknutelně hluché ticho přikovalo k sedadlu.
Písně z Gurre jsou při vší své monstrozitě nepředstavitelně křehké. Vypovídají o křehkosti dějinného času i hudebních tradic, o konci jedné éry a nástupu nové, o zranitelnosti lidských vztahů, milostných vzplanutí a citů i přírody. Při uvedení ve Státní opeře se křehkost skladby bohužel projevila i v konfrontaci s omezenou akustikou sálu.
Přál bych si, aby se stavba nové Vltavské filharmonie dala už do pohybu, a věřím, že se mnou souhlasí i všechny orchestry, které kdy v Praze hrály – v Dvořákově síni Schönberga, Mahlera nebo Berlioze zkrátka neuděláte. A pokud ano, řinčí přitom lustry, opadává štuk a praskají bubínky… Na pražském koncertu jsem nespatřil sluncem ozářenou, pompézní, dechberoucí krajinu. Místo toho se mi vybavil Kleho obraz Hrad a slunce: každý dílek měl ve hře a zpěvu svůj prostor, přitom však zůstával pevnou součástí celku. Odnesl jsem si vzpomínku na vyrovnaný, řemeslně zvládnutý hudební zážitek. Pro husí kůži ale musím na YouTube.
Autor je polonista.
Arnold Schönberg: Písně z Gurre. Státní opera, Praha, 20. 6. 2023.
„Soudruhu Tito, bílá fialko, / tebe miluje veškerá mládež. / Soudruhu Tito, národní poklade…“ Dobře si pamatuji okamžik, kdy jsem tuto píseň, pocházející ještě z partyzánských dob, slyšela poprvé. Byla druhá polovina devadesátých let, v televizi běžel jeden ze západních dokumentů o dějinách Jugoslávie, které televizní stanice v souvislosti s probíhající válkou ochotně vysílaly, a moje máma se ozvala z vedlejší místnosti: „No to snad ne!“ Vzápětí ale dodala, že Tito „byl, jaký byl, ale alespoň tam dokázal sjednat pořádek“.
Podobně jako mnozí autokraté 20. století je i osoba Josipa Broze (jak znělo Titovo občanské jméno) opředená mnoha mýty a zavádějícími interpretacemi. Byl to brutální Stalinův žák, nebo prozíravý politik? Válečný hrdina, nebo komunistický papaláš? Kým doopravdy byl Tito, kterého obdivovaly politické elity Západu a který se nakonec rozhodl budovat moderní socialistický stát bez diktátu Moskvy, přičemž však zároveň až do konce života schvaloval kult své osobnosti? Monumentální životopis z pera slovinsko-italského historika Jože Pirjevce Tito a jeho soudruzi (Tito in tovariši, 2011) nám umožňuje na tyto otázky aspoň částečně odpovědět.
Dva proudy
Biografická produkce týkající se Titovy osobnosti bývá dobově i ideologicky zatížena a lze ji rozdělit do dvou protichůdných proudů. První je apologetický a opírá se o politikovu oficiální biografii z roku 1953 napsanou Vladimirem Dedijerem (v osmdesátých letech vyšla doplněná a aktualizovaná verze). Druhý byl vůči jugoslávskému prezidentovi ostře kritický a zakládal se z velké míry na spisech Milovana Đilase, jednoho z politických architektů poválečné Jugoslávie, který se ovšem se směřováním komunistické strany rozešel, po roce 1953 se stal disidentem a na Západě si vydobyl pozici respektovaného kritika komunistických diktatur. Ačkoliv je inspirace oběma autory problematická a s jejich díly by se mělo zacházet spíše jako s historickými prameny, ještě na přelomu devadesátých a nultých let jimi byli jak postjugoslávští biografové, tak jejich zahraniční kolegové silně ovlivněni.
V českém prostředí ozvěnu dedijerovského přístupu představuje překlad popularizačně pojaté knihy Jaspera Ridleyho Tito. Životopis otce Jugoslávie (1994, česky 1995), která byla kvůli nedostatku jiných publikací ochotně čtena i vážnými zájemci o dějiny regionu. Spíše náhodou se místnímu knižnímu trhu vyhnula vlna zájmu o výklad novějších jugoslávských dějin z vyhraněně antikomunistických pozic. Taktéž k nám nedoputovaly bulvárně a „zahádologicky“ pojaté Titovy životopisy, pod kterými se prohýbaly police knihkupectví v balkánských zemích (kdo někdy navštívil srbský nebo chorvatský antikvariát, bude vědět, o čem mluvím). Pirjevcova práce tak v našem prostředí svým způsobem zaplňuje prázdné místo a má šanci stát se klíčovou publikací, z níž budou čerpat informace o socialistické Jugoslávii současní čtenáři.
Jazykově vybavení zájemci si nicméně mohou vybírat z více titulů. Vedle Pirjevcovy knihy je patrně nejkomplexnější Titovou biografií práce chorvatských historiků Slavka a Iva Goldsteinových z roku 2018. Solidní popularizační kompilaci s názvem Tito. Der ewige Partisan (Tito – věčný partyzán, 2020) vytvořila německá autorka Marie-Janine Calic. A existují i monografie zaměřené na konkrétní aspekty Titova vládnutí či edice dobových pramenů. Renesanci v současnosti zažívá i odborný zájem o dějiny předválečného jugoslávského komunistického hnutí.
Bez předsudků
Právě na pozadí současné produkce se Pirjevcova kniha jeví jako konzervativní počin. Vychází z autorova zaměření na politické dějiny 20. století a metodologicky se řídí pozitivistickou tradicí, v jejímž centru stojí zájem o psané prameny a faktografii orientovanou na důležité politické události. Vzhledem k její částečně průkopnické povaze se nicméně jedná o ambiciózní práci, která si navíc klade za cíl představit i biografie vybraných Titových spolupracovníků.
V mnohém fascinující příběh ctižádostivého chlapce z chudého regionu a multikulturní rodiny i jeho přerodu v levicového politika přibližuje Pirjevec bez sentimentu a bez předsudků. Ačkoliv zarazí strohost podkapitoly o Titově působení v čele předválečné Komunistické strany Jugoslávie, vzhledem k tomu, že dnes už existuje k této problematice další literatura, není ona stručnost fatální. Naopak mezi nejpodrobnější patří kapitola věnovaná Titovu působení v partyzánském hnutí. Detailně je pojednáno rané poválečné období, což představuje výrazný přínos knihy pro české publikum, které někdy ztrácí ze zřetele lokální specifika tehdejšího politického vývoje. I vzhledem k aktuální geopolitické situaci může čtenáře zaujmout roztržka se Stalinem a jugoslávské hledání vlastního místa na studenoválečné mapě světa.
Také v dalších částech knihy, k jejímž kladům patří čtivý styl a přehledná kompozice, najdeme množství faktografických zajímavostí, které většinovému čtenáři patrně nebudou známé – za všechny zmiňme například otázku možného Titova ocenění Nobelovou cenou za mír.
Soudruzi a soudružky
Jako největší nedostatek publikace se nakonec jeví její přílišná ambicióznost. Zatímco první kapitoly tvoří koherentní celek s jasným badatelským záměrem a pramennou základnou, druhá polovina knihy jednotící myšlenku postrádá a určitý pocit nedotažení zanechává i skromnější výběr zdrojů, z nichž Pirjevec vychází. Tematické těžiště se z osoby Josipa Broze posouvá k politickým dějinám Jugoslávie, přičemž mnohé podstatné otázky zůstávají pouze nastíněné a ponechané bez komplexnějšího výkladu. Rozpaky vzbuzuje i výběr dalších prezentovaných osobností jugoslávského komunismu, jimiž jsou Edvard Kardelj, Milovan Đilas a Aleksandar Ranković. Všichni zmínění mají důležité místo v poválečných dějinách země (Kardelj jakožto doživotní „muž číslo dvě“, Đilas i Ranković pak nejen jako výrazné osobnosti Komunistické strany Jugoslávie, ale i coby zástupci jejích „liberálních“ a „konzervativních“ proudů), nicméně pro úplnější obraz by bylo třeba tento výčet rozšířit o další jména.
Znatelná je například nepřítomnost veterána antifašistického odboje i dlouholetého ministra zahraničí Konstantina „Koči“ Popoviće, který měl velký vliv na utváření pozice Jugoslávie na mezinárodní scéně a jehož životní dráha představuje zajímavý příklad toho, jak se levicový intelektuál vyrovnával s reálpolitikou. Aniž bychom chtěli na popisovaná období aplikovat dnešní měřítka, do očí bije i to, že v Pirjevcově podání jsou dějiny jugoslávského komunismu především dějinami mocných mužů. Přitom bychom našli mnoho příkladů významných komunistek: zmínit můžeme například Kardeljovu manželku Pepcu, Jovanku Broz (která se nicméně objevila v části věnované Titovým partnerkám) nebo tvář chorvatského jara Savku Dabčević Kučar.
Při četbě knihy se zkrátka těžko ubráníme dojmu, že dnes by si rozbor Titova fenoménu zasloužil modernější zpracování, které by šlo nad rámec velké politiky a pomohlo objasnit například i to, nakolik vědomě Tito konstruoval svůj veřejný obraz a proč v tom byl – navzdory zjevné anachroničnosti svého kultu – tak úspěšný. Jedno je jasné: bez Tita a jugoslávského komunismu se dějiny Jugoslávie i mnohé rysy následnických zemí pochopit nedají. I proto je Pirjevcova kniha cenným přínosem.
Autorka je historička.
Jože Pirjevec: Tito a jeho soudruzi. Přeložili Milena Kudělová a Jiří Kuděla. Academia, Praha 2022, 828 stran.
Padesátiletý Vasyl Antonenko se vydal 23. února na směnu ze Slavutyče do Prypjati. Obě města patří k nejmladším na Ukrajině – vybudovali je za Sovětského svazu, aby obsluhovala Černobylskou jadernou elektrárnu. Místní si je pamatují světlá, takřka bílá, prostorná a díky „mírovému atomu“ také bohatá. Prypjať byla městem energetiků do katastrofy v roce 1986, Slavutyč vyrostl po výbuchu reaktoru, poté, co se obyvatelstvo Prypjati muselo evakuovat. Teď je Prypjať městem opuštěným v mezičasí, které láká turisty z celého světa: vyschlý bazén, školní sešity odložené na lavici a ruské kolo, které se nikdy neroztočilo.
Vasyl cestou příměstským vlakem jako vždy přejel běloruskou hranici – v této části Polesí se Bělorusko zařezává do ukrajinského území – a znovu vjel na Ukrajinu. Nejkratší cesta ze Slavutyče k černobylské elektrárně totiž vede přes Bělorusko. Netrvá ani hodinu. Přes ukrajinské vnitrozemí by to bylo minimálně šest hodin.
Vasyl věděl, že někde tady, na běloruském území, jsou dislokované ruské jednotky. Média psala také o tom, že Rusové povedou útok na ukrajinské hlavní město přes černobylskou uzavřenou zónu. Navzdory stále ještě nebezpečné úrovni radiace, která místy několikanásobně převyšuje normu, jde o nejkratší cestu do Kyjeva. Vasylovi to dělalo starosti, ostatně jako každému, nikdo ale nemohl tušit, kdy přesně válka vypukne. Mohla začít už včera, ale stejně dobře až příští středu.
Jel do elektrárny jen na dvanáct hodin, kvůli radiaci se v uzavřené zóně dodnes nesmí zůstávat moc dlouho. Zaměstnanci se tu pořád střídají. Do zóny třiceti kilometrů kolem elektrárny se lidé jednou budou moci vrátit, snad už za půl století. Do desetikilometrové zóny se ovšem nejspíš nevrátí nikdy.
Vasyl pracuje v Prypjati na vodárenské správě, v podniku, který kdysi novotou zářící město zásoboval vodou. Teď zajišťuje vodu jenom pro jadernou elektrárnu – hlavně k ochlazování jaderného paliva. „Co by se stalo, kdyby voda přestala téct? To bych radši nezkoušel,“ směje se Vasyl. Sedíme v jeho bytě ve Slavutyči, od onoho rána 24. února, kdy Rusové vtrhli do černobylské zóny, už uplynul skoro rok.
Část ruských vojsk tehdy vyjela na Kyjev, kam je to odsud něco přes sto kilometrů. Měřicí stanice zaznamenaly zvýšenou úroveň radiace. Těžká vojenská technika nejspíš zvířila radioaktivní prach.
Jiná jednotka zůstala v uzavřené zóně a už v poledne ruští vojáci vstoupili do elektrárny – navzdory tomu, že mezinárodní normy válečného práva obsazování jaderných elektráren zakazují. Z více než stovky zaměstnanců a příslušníků národní gardy, kteří ji chránili, se stali rukojmí. Od té chvíle lidé až do částečné rotace personálu, která proběhla 20. března, pracovali čtyřiadvacet hodin denně. Spali střídavě na židlích, na stolech a na podlaze, vařili si ze zásob, které v elektrárně byly, a snažili se nepodléhat únavě, protože únava zvyšuje nebezpečí chyby.
Ze vzpomínek zaměstnanců vyplývá, že ruští vojáci neměli vůbec ponětí, co to vlastně černobylská elektrárna je. Tamní ošetřovatelka později v rozhovoru řekla, že elektrárna je jako monstrum, které spí ve vaší bezprostřední blízkosti. Lidé se báli, že ho Rusové probudí, a dělali všechno pro to, aby spalo dál.
Vedoucí směny zavolal na vodárenskou správu a řekl jim, ať všeho nechají a přijedou do elektrárny. Vasyl, hlídač a laborantka vyrazili. Tam už zatím zaměstnanci, kteří mohli podle protokolu opustit svá pracoviště, scházeli do protiradiačního krytu. Vasyl si vzpomíná, že vypadali sklíčeně: „Byli zmatení, chodili se svěšenými hlavami, nikdo nechápal, co mají Rusové v plánu a k čemu jim elektrárna vůbec bude.“
Když už byli v elektrárně, vedoucí směny Vasyla poprosil, aby se vrátil do Prypjati. Na týden. Datum určil od oka – to se lidé ještě snažili plánovat. Černobylská elektrárna stále potřebovala vodu, aby se mohlo chladit palivo. Jinak by roztavilo ochranné konstrukce a došlo by k úniku radiace. Tomu bylo třeba zabránit.
Tentokrát byla Prypjať dočista liduprázdná. Donedávna tu – i bez turistů – bylo víc lidí, než by se zdálo. „Prostě zadejte do googlu ‚byty, Prypjať, rekonstrukce‘. Budete koukat,“ směje se Vasyl. Co je to za lidi? Hledači samoty a nových zážitků.
Toho rána, kdy začalo ostřelování, se ve vodárně ukázali čtyři kluci. Tři z Dnipra, jeden ze Záporoží. Podle všeho se sem dostali nelegálně. Chtěli v uzavřené zóně natáhnout lano mezi dvěma patnáctipatrovými domy a přejít po něm. Ty patnáctipatrové domy stojí hned vedle vodárenské správy, v sousedství domu, v němž před evakuací bydlela s rodiči Vasylova žena.
Lano se klukům napnout nepodařilo – místo toho se adrenalinoví stalkeři dostali do pasti. Vůbec nevěděli, co se děje, ani co mají dělat. Vasyl s kolegy je proto vzali do elektrárny, kde jim našli práci v kuchyni. Romantika života v městě duchů ztratila svůj půvab: voda i jídlo by klukům za chvíli došly a odejít stejnou cestou, kterou se sem dostali, by nejspíš nebylo bezpečné – nikdo netušil, kolik okupantů zónu střeží.
Před návratem do Prypjati se Vasyl kluků vyptal, jak se sem dostali. Chtěl znát jejich trasu. Možná se mu ještě bude hodit.
Vasyl se narodil ve vesnici Stečanka poblíž Černobylu. Jeho rodina patřila ke starousedlíkům, kteří tu žili ještě před příchodem sovětské moci. Nepřijeli sem kvůli elektrárně, aby ji stavěli nebo v ní pracovali, ale také kvůli ní neopustili svou půdu – na rozdíl od mnoha jiných vesničanů, kteří se stali jejími zaměstnanci. Jako třeba rodiče jeho manželky, pocházející ze stejné vesnice.
Stavba elektrárny začala v roce 1970. Z vesnického dvorku Vasylovy rodiny bylo brzy vidět vysokánské chladicí věže, v okolí vznikly nové silnice a elektřina se objevila i v domech, kde ji dosud neměli. Mladí lidé z okolních vesnic i z celého SSSR přijížděli pracovat na elektrárně a stěhovali se do Prypjati, města budoucnosti, které jim rostlo před očima: nové parky, silnice, školy, prostorné byty. Všeho tu bylo dost, všichni tu byli spokojení – díky „mírovému atomu“.
Když v roce 1986 došlo ke katastrofě, Vasylovi bylo sedmnáct. Spolu s ostatními chlapci pomáhal evakuovat družstevní koně a krávy. „Hledali jsme je, sháněli je do stád a odváděli k autům. Vzpomínám, jak po rampách pomalu lezli na náklaďáky.“ Takhle si Vasyl ty dny zapamatoval: žalostný křik koní a krav, lidé s očima plnýma zármutku, zvlášť ti staří, kteří se nechtěli vzdát svého dobytka a ani sami nechtěli odjet.
Vesnici Stečanka pohltila radiace a potom les, takže po vojně se Vasyl vrátil už do nového domu za hranicemi „zóny“. Pro zaměstnance černobylské elektrárny evakuované z Prypjati se tehdy už stavělo nové město – Slavutyč. Stejně čisté, světlé a pohodlné. Byla tam práce, za kterou dobře platili.
Vasyl začal pracovat ve strojovně s turbínami. Opravoval je. „Místy tam byly extrémní teploty, bez speciálního obleku se tam nedalo, vypadal jsem jako kosmonaut,“ vzpomíná Vasyl a rukou naznačí pohyb, jako by si nasazoval masku.
V téhle práci se ze všeho nejvíc cenila rychlost. Občas dostal za minutu práce dva dny volna. Brzy si našetřil na dovolenou a odjel na Krym. „Jenže co to je za minutu, že se po ní musí osmačtyřicet hodin odpočívat?“
Na datum 15. prosince 2000 si Vasyl vzpomene okamžitě, protože právě tehdy elektrárnu vypnuli. Dál tu ovšem pracovaly tisíce lidí, kteří se starali o její další život. Podobný objekt nelze jen tak opustit, a tím spíš to platí pro zbytky jaderného paliva ve zničeném reaktoru, izolované ocelovým pláštěm. Tak se stalo, že byl Vasyl ráno 24. února 2022 uprostřed Prypjati na vodárenské správě. Na chodbě jeho bytu ve Slavutyči stojí boty, v nichž strávil nejdelší směnu v životě.
V prázdném městě bylo ticho a tma. Zněl tu jen šum vodovodních čerpadel a Vasylovy pomalé kroky. Když zůstal v celém městě dočista sám, dlouho zvažoval, proč k tomu všemu došlo. V nitru věřil, že to byla vůle Boží, tudíž se musí podvolit a strpět všechno, co ho ještě čeká. Vasyl je věřící člověk, který se aktivně účastní církevního života. Bůh a biblické citáty, na něž odkazuje i při obyčejném každodenním rozhovoru, mají v jeho životě důležité místo.
Ačkoliv se po celou dobu bál, že ho ruští vojáci sbalí a odvezou, dělal prostě svou práci – řídil čerpadla, reguloval přívod vody a sledoval ukazatele. Pro všechny případy si dal do tašky trochu jídla – pár konzerv a dva litry vody. Spoléhal na to, že kdyby se je Rusové rozhodli všechny odvézt, zachrání ho to, že se tu vyzná. Stezkami mohl dojít k Uži, řece svého dětství. Na samé hranici uzavřené zóny tam stojí klášter. Poprosil by mnichy, aby ho převezli přes řeku, a dostal by se do vesnic mimo uzavřenou zónu, kde měl příbuzné. Právě proto se čtyř stalkerů vyptával na jejich trasu. Nemohl si ale být jistý, jestli tam, u kláštera Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu, nejsou ruští vojáci. Klidně tam být mohli.
První noc a celý příští týden Vasyl osaměle procházel místnostmi, kde se rozléhalo hučení čerpadel a mísilo se s poštěkáváním psů za okny. Samotu sdílel se čtyřmi psy, kteří na vodárenské správě žili. Jídlo pro ně, stejně jako pro spoustu dalších prypjaťských psů, vozili dobrovolníci. Teď se s nimi Vasyl dělil o konzervy a zbytky obědů. Před válkou si občas pro některého z psů přišli vlci, teď se ale neukazovali. Dost možná se výbuchů báli stejně jako lidé.
Během směny se na vodárenské správě nespí. V jedné z místností ale zaměstnanci mají skříňku na věci a také starou pohovku, na které si občas můžou poležet. „Ta pohovka je tu nelegálně,“ říká Vasyl. „Dali ji sem ještě v době, kdy se k čištění vody používal plynný chlor. Je to nebezpečná, žíravá látka. Když ji člověk náhodou vdechne, udělá se mu špatně a je potřeba ho nechat, aby se natáhnul a odpočal si. Párkrát jsme na ni někoho uložili.“ Tady Vasyl v následujících dnech nocoval.
Kanonáda, dávky ze samopalů a výbuchy v něm vyvolávaly stísněnost, proto se modlil. Celých pětadvacet dní se každou volnou minutu oddával modlitbám k Bohu a četl si v Bibli, kterou si vzal s sebou. Někdo askezi hledá sám od sebe, tahle však byla vynucená.
„Jaderná poušť k modlitbám?“ ptám se.
„Možná spíš cela,“ směje se Vasyl.
Druhý týden přijel hlídač. Byli tu teď dva. Hlídač v Boha nevěřil, ale byl téhož názoru jako Vasyl – o všem už rozhodly jakési vyšší síly, na něž nemáme vliv, a stane se to, co se stát má.
Občas za Vasylem zajeli ruští vojáci. Chovali se nafoukaně, mluvili pohrdavě, a ať už byla řeč o čemkoliv, vždycky to skončilo tím, že se obnoví SSSR. Vasyl se narodil ještě za sovětské Ukrajiny, ale tyhle sentimenty pro něj byly nepochopitelné. „Moje babičky a dědové si tu žili sami pro sebe, a pak přišla sovětská moc, která lidem sebrala úplně všechno. Nechápal jsem, proč se po ní vojákům tak stýská.“
Věděl, že se Rusové zakopávají v uzavřené zóně, čímž se vystavují nebezpečí. Mohl jim to klidně říct, ale nikdo se ho neptal. „V Bibli stojí psáno, že když tě udeří, máš nastavit druhou tvář. Ale o tom, že ji máš nastavit, když bijí tvé příbuzné, nebo sám udeřit blízkého člověka, se tam neříká nic.“
Rusové se na vodárenské správě objevili proto, že elektrárna v důsledku ostřelování už první týden zůstala bez elektřiny. Nejenže čerpadla nemohla čerpat vodu, ale nefungovalo ani nic jiného. Vasyl z toho byl na nervy, protože věděl, že dodávky vody se nesmějí přerušit. Zbývalo jen pár dní do chvíle, kdy situace začne být kritická. „Elektrárna má určitou zásobu vody, ta ale moc dlouho nevydrží. Pak se palivo začne přehřívat a roztaví ochrannou vrstvu.“
Ředitel elektrárny Rusům vysvětloval, že bez elektřiny to prostě nejde, že dojde ke katastrofě. Elektrárna sice měla generátory, palivo ale scházelo. Ředitel byl naštěstí přesvědčivý. Ruští vojáci začali odlévat naftu z těžké techniky, která jela ostřelovat Kyjev. Celých pět dní jim Rusové odevzdávali skoro půlku své nafty, což mělo za následek, že některé z jejich tanků už nemohly pokračovat v cestě. Zaměstnanci elektrárny to pochopitelně považují za svůj přínos k obraně země.
Jeden generátor přivezli i na vodárenskou správu. Vasyl musel šetřit palivem i vodou. Mobilní signál v uzavřené zóně zmizel, on si ale už první den stihl z budky na kontrolním stanovišti u vjezdu do Prypjati přinést starý vytáčecí telefon – ještě předtím, než to tam vykradli ruští vojáci. V době, kdy v Prypjati nefungovala mobilní síť, tak měl Vasyl spojení nejen s elektrárnou, ale i s příbuznými. Nějakým zázrakem u něj doma zůstal starý analogový telefon, který už spousta lidí dávno nemá. Vasylova žena tak začala vyřizovat zprávy z elektrárny těm, kteří neměli žádné spojení s blízkými. Vasyl od ní zase dostával zprávy z Rusy bombardovaného okolí Černihova.
Obědy Vasylovi z elektrárny nejdřív přivážel řidič Voloďa, se kterým vždycky prohodil pár slov, nemohl se ale zdržet dlouho, aby Rusy neprovokoval. Později ruský generál nařídil, že Vasyla mají vozit na obědy do jídelny v elektrárně.
Tak se Vasyl začal jednou denně objevovat v elektrárně. „Byla tam strašná špína, válely se tam odpadky, nějaké hadry, špinavé oblečení. Lidé byli smutní a unavení. Viděl jsem členy národní gardy – dívky i chlapce –, kteří elektrárnu chránili. Rusové je všechny vzali do zajetí a oni tušili, že je jen tak nepustí. Občas jsem k někomu přistoupil a tiše mu řekl: ‚Poslyšte, já se za vás modlím. Všechno dobře dopadne.‘“
Zaměstnanci jídelny sotva stíhali vařit pro tři sta lidí, navzdory tomu se ale snažili na každého usmívat. Porce sice museli trochu zmenšit, aby vystačili se zásobami, přesto si ale Vasyl vzpomíná, že vyčerpané kuchařky dělaly dokonce i lívance. Vasyl myslel i na to, aby sem tam nějaké zbytky po Rusech vzal pro psy. Všiml si, že se nenajedí dosyta, a dva silnější už začali dorážet na slabšího.
Dvacátého čtvrtého dne dlouhé okupační směny zaměstnancům oznámili, že část personálu pojede domů – vystřídají je. Posadili lidi do autobusů a odvezli je přes území Běloruska, stejnou cestou, kterou sem 23. února přijel i Vasyl.
V Bělorusku zaměstnance elektrárny kontrolovali a prohlíželi, jako by všechno, co Rusové dělali, bylo naprosto legální. Cesta domů pokračovala přes vodní nádrž, okupanti se ale nepostarali o převoz přes řeku. Unaveným lidem z elektrárny naštěstí nabídli pomoc dva rybáři z pohraniční ukrajinské vesnice. Anatolij a Serhij převáželi lidi na dřevěné loďce vlastní výroby – a celou tu dobu je drželi na mušce Rusové, kteří trvali na tom, že loďka musí být otevřená, bez přístřešku, který by chránil posádku před deštěm, a že musí plout bez světla, ačkoliv se za těch zimních dnů stmívalo brzy. I tak se rybáři stihli během dne pětadvacetkrát otočit.
Vasyl hleděl do temnoty a trochu se bál, člun byl totiž opravdu primitivní a zdálo se, že nebýt dovednosti rybářů, šel by v tu ránu pod hladinu. Cítil však také bezmezný vděk Bohu i lidem za to, že přece jen mohl opustit svou nedobrovolnou celu, v níž dělal všechno, co mohl, aby jaderné monstrum dál spalo.
Z ukrajinského originálu Jadernyj asketyzm vojennoho stanu přeložil Miroslav Tomek. Redakčně zkráceno.
Vira Kuryko-Ahijenko (nar. 1997) je ukrajinská reportérka, autorka knihy Vulycja pryčetnych. Černihivska sprava Lukjanenka (Ulice zúčastněných. Lukjanenkův černihovský případ, 2020) a historických popularizačních knih pro děti. Byla nominována na cenu Kniha roku BBC 2020, týž rok získala cenu LitAkcent. Spolupracuje s ukrajinskými médii. V současnosti se podílí na dokumentaci ruských válečných zločinů na Ukrajině (The Reckoning Project: Ukraine Testifies).
Ukrajinské úřady vám neprodloužily akreditaci. Jak si to vysvětlujete?
Požádal jsem o akreditaci spolu se svým týmem už v březnu. Můj případ ale začali řešit až na konci dubna, tři dny před expirací původní akreditace. Bylo to záměrné zpoždění, nebo ne? Každopádně ohrozilo naše reportování z Ukrajiny. Namísto pokrývání ruského útoku na civilní dům v Umani jsem musel jít na výslech bezpečnostní služby SBU. Jako Ukrajinci pokrývajícímu tuhle válku mi největší starost dělá, že lidé i média už jsou z války i z Ukrajiny unavení a mediální zájem klesá. Proto si myslím, že jakékoliv překážky, které novinářům klade do cesty ukrajinská vláda, jsou nepřijatelné.
Další problém je, že naše vláda nerozumí roli médií na Západě, pro něž pracuji i já. Novináři ovlivňují, jak válku vidí lidé v zahraničí, což zase určuje, jak se k válce stavějí jejich vlády, které Ukrajině posílají pomoc. Jsem Ukrajinec a chci, aby má země vyhrála. Chci se vrátit domů na dočasně okupované území a zdokumentovat, co Rusové udělali s mým městem, jak se to tam změnilo. K tomu je ale potřeba, aby nás svět podporoval. Situace, kdy musím vyjednávat s autoritami, jen abych dokázal, že jako novinář pracuji na Ukrajině už devět let, tedy nepoškozuje jen mě. V našem týmu vtipkujeme, že akreditace není nic víc než kus papíru, který dokládá, že máte jako novinář právo na to jít se nechat zastřelit na frontě. Reportovat z fronty není zábava.
A dostanete se tam vůbec? Pokud vím, ukrajinská vláda rozdělila část území kolem frontové linie na červenou, žlutou a zelenou zónu, přičemž do první novináři nesmějí, do druhé jen s oficiálním doprovodem…
To je další problém. Byl jsem jedním z těch, kteří prosazovali jasná pravidla pro všechny – bez ohledu na to, zda jste profesionální novinář, nebo absolvent žurnalistiky. Aby mohl každý dělat svou práci a nést tatáž rizika spojená s informováním o válce. Jenže zóny, které navrhly ukrajinské ozbrojené síly, jsou nejasné a netransparentní. Někdy otevřu instagram a vidím, že se některý novinář nebo blogger dostal do červené zóny. To mě frustruje víc než fakt, že zóny existují – ta nerovnost při schvalování přístupu. Například do Chersonu se bez problémů dostane civilista, ale jako novinář nemáte šanci, bez povolení vás zbaví akreditace. A nejde o odhalování vojenských tajemství – jde o vyprávění o životě civilistů. Proč o něm nemůžu reportovat?
Z čeho nerovnost v přístupu do zón plyne?
Každý si stěžuje na televize, hlavně ty americké, že mají do válečných zón lepší přístup. Znám ale jejich reportéry a vím, že to tak není – televize prostě mají víc zdrojů. Není to o privilegiích. Vím, jak tvrdě pracují.
Každopádně to, co vláda zavedla, je šílené. V prvních měsících invaze byli novináři všude – a daleko za hranicí rizika. Proto tu byly případy jako Max Levin, Oleksandra Kuvšynova nebo Brent Renaud, kteří byli zabiti v prvních měsících po invazi. Ale neumím si představit, že by Jevhen Maloletka a Mstyslav Černov natočili dokument 20 dní v Mariupolu, kdyby se na ně nalepil nějaký tiskový úředník a říkal jim, že to je červená zóna. Základní problém je tedy v tom, že máme vládu, která je nepřátelská k novinařině a snaží se v zájmu vojenského vítězství nad námi uplatňovat kontrolu. Ale zároveň je tu ukrajinská společnost, která se snaží přežít, vyhrát válku a bránit se. A tomu zóny pokaždé nepomáhají. Je pravda, že někteří novináři jsou prostě neprofesionální blbci, kteří ohrožují vojáky i své zdroje, ale takové případy by měly být řešeny zvlášť a hlavně seberegulací profesní komunity – pokud tedy někdo nespáchá zločin.
Proč se tedy přístup tolik omezil?
Nejdřív tu byl krizový režim a panika. Novináři i vláda byli v šoku. Vojáci vzali vybavení a začali bojovat, novináři vzali foťáky a začali válku dokumentovat. Později systém ten šok vstřebal, lidé se adaptovali a začaly regulace. Potíž je v tom, že Ukrajina stále prochází transformací. Není to dlouhodobě ustavená demokracie s nastavenými procesy. Naopak, testují se zde různé přístupy, což je teď dvojnásobná výzva, protože jsme ve válce. Ale jsme také ve válce za demokracii. Bohužel naše vláda někdy rozhoduje hloupě – dokonce i v době hrdinského boje proti ruské agresi dělá hloupá rozhodnutí, a protože je stanné právo, má více možností řídit a velet. Zpětnou vazbu od novinářské komunity si přitom moc nepřipouští. Neznamená to, že je tu všude vojenská cenzura. Pořád máme příležitost se v situaci samostatně orientovat. Jako novináři ale musíme bojovat za demokracii. V určitém smyslu tak novináři na Ukrajině bojují na dvou frontách – hlavně ti místní. Snaží se adaptovat zemi na evropské standardy a zároveň je tu reálná válka, v níž umírají kamarádi a kolegové, válka, ve které vás Rusové chtějí zabít, zničit vaši kulturu i krajinu. Takže válka se odehrává na různých úrovních, které zahrnují celou společnost. Proto je to tak složité.
Jak chápete vztah mezi těmi dvěma válkami?
Hlavní problém představuje autocenzura. Informační prostor není vakuum – když jako novinář mlčíte, vaše místo zaberou ruské dezinformace, anebo vládní narativy o tom, že všechno je v pořádku a vyhráváme. Prosazuji rozumnou míru otevřenosti. Pokud může informace poškodit vojáky na frontě nebo bezpečnost civilistů, například když prozrazuje, jak funguje protiletecká obrana, neměla by být zveřejněna. Ale necenzuroval bych pocity vojáků na frontě – třeba když někdo řekne, že tu válku nenávidí. Nechápu, proč bych neměl reportovat o civilistech na frontě, jejichž dům ostřelovala ruská armáda…
Je to křehká rovnováha. Neříkám, že transparentnost všechno vyřeší, Rusko se stáhne a budeme tu mít demokratický wonderland. Měla by ale existovat rozumná rovnováha mezi touhou zvítězit a možností přinášet informace a příběhy. A novináři by rozhodně neměli být poslední v řadě – mít nejmenší možnost přístupu a nejvíc problémů spojených s prací. Už tak jsme zranitelná skupina, protože na nás útočí Rusové, v jejichž zájmu není, abychom válku dokumentovali. A navíc za sebou nemáme nikoho kromě publika.
Může udělení akreditace souviset s názory daného novináře na vládní politiku?
To bych neřekl. Kdyby to bylo o osobním tlaku, byla by na tom Ukrajina hodně špatně. Spíš jde o to, že procházíme obdobím transformace, kterým prošla Česká republika, a některé procesy jsou prostě zatím nedokonalé. Pocházím ale z Doněcku a může jít o stigmatizaci vnitřně vysídlených lidí z východní Ukrajiny, kterou tu máme od roku 2014. Pořád musíme vládě něco dokazovat. Nejsem koneckonců jediný, komu akreditaci neprodloužili, jen o tom mluvím veřejně.
Jak současnou situaci jako novináři zvládáte psychicky?
Je těžké si na to zvyknout. Je to vlastně další válka, kterou vedeme – se sebou samými a se svou hlavou. Někdy je to katastrofa – můžete být sebeprofesionálnější a sebetvrdší, před válkou neutečete. Válka spotřebovává veškerou vaši emocionální kapacitu. Nemůžete vytvářet nic nového, váš svět se zúží na otázky života a smrti. Válečná novinařina je pro mysl extrémně toxická. A fakt je, že máme zničené mozky. Nejdůležitější je všímat si toho a nebát se požádat o pomoc, třeba terapeutickou. A také odpočívat. Já třeba vždycky, když se vrátím do Kyjeva, jdu na badminton. Klíčové slovo téhle války není vítězství, ale odolnost – schopnost přežít peklo a znovu se postavit na nohy.
Rozhovor vznikl 9. června 2022, kdy byl Skyba měsíc a půl bez novinářské akreditace. Čtyři dny po pořízení rozhovoru mu byla – patrně i díky medializaci případu a podpoře zahraničních novinářů – akreditace obnovena.
Anton Skyba (nar. 1988) je ukrajinský fotoreportér původem z Doněcku. Od roku 2014 na Ukrajině a v sousedních zemích spolupracuje s významnými zahraničními médii (BBC, CNN, Al-Džazíra, The Guardian aj.). Od roku 2022 působí jako fotoreportér pro kanadský list The Globe and Mail, za což byl nominován na kanadskou National Newspaper Award.
Německým veřejným životem hýbe kauza kolem skupiny Antifa-Ost, v jejímž čele měla stát aktivistka Lina E. Ta byla 31. května 2023 saským Vrchním soudem v Drážďanech za údajné napadení několika neonacistů nepravomocně odsouzena na pět let nepodmíněně. Soud rozhodl na základě nepřímých důkazů. Argumentace obžaloby stála především na svědectví neonacistů a exkomunikovaného člena levicové scény. V mediálních narativech levicového listu Die Tageszeitung nebo liberálního Leipziger Zeitung se setkáme s pohledem na antifašisty jako oběti nespravedlnosti německé justice, jež je tradičně „slepá na pravé oko“. Tento výklad tvoří protipól k perspektivě představitelů represivního aparátu, pro něž jsou neonacističtí násilníci pouhými „názorovými odpůrci“. Svědčící neonacista Enrico Böhm je přitom osminásobný násilný recidivista a podle antifašistů měli i ostatní napadení co do činění s útoky mačetou na novináře nebo na těhotnou ženu afrického původu.
Monitoring vzhledu
Pocit křivdy vůči skupině východoněmeckých antifašistů vyvolal rozhořčení nejen v radikální levicové scéně, ale také v řadách mainstreamové levice a širší demokratické veřejnosti. Díky antifašistickému konsensu lipské demokratické levice se i přes represivní snahy policie podařilo zorganizovat protesty ve čtvrti Connewitz. Spolková policie totiž vyzvala společnost Nordwestbahn, aby poskytovala informace o cestujících „levicového vzhledu“. V policejní imaginaci se mělo jednat především o dredy, „alternativní“ vizáž, studenty nebo lidi připomínající ekology. Federální policie se k věci odmítla vyjádřit, ale železniční společnost se už omluvila. Právník Sven Adam označil seznam vlastností za absurdní, nebezpečný a diskriminační. Pro Tageszeitung uvedl, že se jedná o omezení rovnosti před zákonem a svobody shromažďování. Záminkou k rozehnání původní demonstrace se totiž staly zahalené tváře některých účastníků. Zakukleným účastníkem byl ale i sám státní zástupce, jenž k rozehnání vydal příkaz.
Policie navíc zakázala všechny demonstrace připravované radikálně levicovou organizací Prisma Leipzig, jež tvoří lokální součást hnutí Intervencionistická levice. Po potlačení protestů iniciativa Say It Out Loud nahlásila demonstraci proti omezování shromažďovacího práva na sobotu 3. června. I přes několikatisícovou účast byla akce rozehnána policií. Další demonstraci svolala v pondělí 5. června iniciativa Leipzig nimmt Platz, vedená „báječnou čtyřkou“ lipského levicového aktivismu, již tvoří Marco Böhmem a Juliana Nagel (poslanci zemského sněmu za Die Linke), Jürgen Kasek (městský radní za Bündnis / Die Grünen) a Irene Rudolph-Kokot (vůdkyně sociální demokracie v Lipsku). Na místě zazněla kritika postupu policie a německých úřadů, demonstrace ale proběhla pokojně, neboť agenda antifašismu byla legitimizována účastí místních politických celebrit.
Radikálové očima státu
Jak vlastně německá policie vidí radikálně levicovou scénu? Po militantních protestech proti zasedání G20 v Hamburku roku 2017 si spolkové Ministerstvo pro rodinu, seniory, ženy a mládež vyžádalo výzkum dějin a současnosti radikální levice v Německu. Výsledkem spolupráce sociálních vědců a historiků je studie Von der KPD zu den Post-Autonomen (Od Komunistické strany Německa k postautonomům, 2021). Podle autorů v levicových sociálních hnutích dominují mladí lidé s vysokoškolským vzděláním a perspektivou atraktivní profesní dráhy. Hlavní výzkumnou otázkou je tedy příčina jejich hněvu. Mnohem zajímavější je ovšem debata o oprávněnosti pojmu „radikalismus“ v kontextu hnutí, jež bojují za ochranu životního prostředí a za práva žen, sexuálních minorit, uprchlíků nebo zvířat.
Podle historika a sociologa Marcela Boise byli komunisté výmarské éry masovým dělnickým hnutím s vlivem na kulturu, následně ale nepřekonali svou izolaci v důsledku stalinistického sektářství. Na tento izolacionismus navázala hnutí po roce 1968, jejichž sociální základnu, mentální nastavení a jazyk lze nejlépe shrnout metaforou „upířího hradu“ v pojetí kulturního teoretika Marka Fishera (viz A2 č. 8/2020). Odborník na extremismus Julian Schenke zase chápe antiburžoazní postoje aktivistů měšťanského původu jako vnitřní válku v rámci elity. Příslušnost mladých lidí ke scéně kolem squatu Rote Flora v Hamburku přitom vnímá jako přechodnou fázi ústící v jejich návrat ke své třídě ve zralém věku.
Všechny zmíněné charakteristiky platí dle politologa Toma Mannewitze také pro lipskou scénu kolem Prisma Leipzig a již zaniklého kolektivu Future Is Unwritten, který byl součástí koalice …ums Ganze!, hlásící se k postoperaistické odnoži „levého komunismu“. Společným rysem antiautoritářské mentality těchto lokálních scén má být „antidogmatismus“ a důraz na praxi, v důsledku čehož hnutí postrádá programové základy a jasnější představu „jiného světa“. Politické identity aktivistů jsou tak konstruovány pouze negativně skrze antifašismus, antirasismus, antikapitalismus atd. Specifikem lipské scény je pak ideologie Anti-Deutsche: nepřítelem je německý lid zatížený dědictvím nacismu.
Levice a spektákl
Filosof a sociolog Francesco Masci chápe prvomájové kravály v berlínském „Kreuzköllnu“ jako folklorní vyjádření fiktivní subjektivity autonomů, jejichž kulturalizovanou identitu vysvětluje jako následek porážky odborově organizovaného dělnictva během dlouhých sedmdesátých let. Ve své knize Die Ordnung herrscht in Berlin (V Berlíně vládne pořádek, 2014) se však vyhýbá churchillovskému schématu o mladých idealistech. Ve své jízlivé kritice německé mimoparlamentní levice totiž vychází z popisu nového typu moci pozdního kapitalismu – tím je kreativní průmysl, jehož evropským ohniskem je právě střed Berlína. Společnost spektáklu přitom jakoukoli subverzi snadno vstřebá a komercionalizuje. Masci odkazuje na rozhovor s jistou marketingovou expertkou pro Die Zeit, která interpretuje zapalování BMW a víkendové excesy v Berghainu jako „přidanou hodnotu“ divoké image Berlína, lákavou pro kosmopolitní kreativní třídu. Reklamní management vykořisťuje minulost města coby bašty komunistů a oázy kontrakulturní mládeže, zatímco dělnictvo i studenti jsou realitními firmami vytlačováni na okraj.
Stojí Lipsko se svou pověstí „malého Berlína“, šířenou „radikální levicí“ i kreativním průmyslem, mimo tento trend? Nejsou spektakulární barikády v Connewitzu a ideologie Anti-Deutsche nakonec součástí falešného obrazu města, který v důsledku posiluje preference krajně pravicové Alternativy pro Německo?
Autor je doktorand historie na FF UHK.
Koncom júna uplynul rok od rozsudku Najvyššieho súdu Spojených štátov amerických, ktorý zrušil právo na interrupciu na federálnej úrovni. Vzápätí sa protestovalo na celom svete, Česko a Slovensko nevynímajúc. Najvyššia súdna inštancia štátu, z ktorého sa po niekoľko desaťročí šírila argumentácia za možnosť voľby ako individuálneho práva ženy, túto feministickú interpretáciu práva na súkromie zablokovala. Na protestných piketoch v Prahe aj inde sa často objavovalo heslo „My body, my choice“, ktoré malo z podriadeného miesta vzdorovito potvrdiť to, čo bolo ľudskej bytosti s maternicou odopierané – možnosť voľby.
Ten slogan o vlastnom tele a vlastnej voľbe sa mi už dlho vidí nielen depresívny, ale aj antipolitický. Depresívny preto, lebo viac než rozšírením predstavivosti o tom, čo to znamená žiť v stave reprodukčnej „pohody“ a v politickom spoločenstve, kde sa uplatňuje reprodukčná spravodlivosť, je zanovitým nástojením na niečom, čo bolo, už viac nie je a čo chceme stoj čo stoj prinavrátiť späť. Antipolitickosť toho sloganu spočíva zase v jeho smutnej zahľadenosti do seba. Hovorí, že toto (telo) je „moje“ a na tomto „mojom“ v prvom rade nástojí. Nemýľme sa, „Moje telo, moja voľba“ nie je žiadnym heslom generácie egoistiek, údajných karieristiek, ktoré nad deti nadradia život v bohatstve a so strmou pracovnou dráhou. Zdá sa mi, že skôr zodpovedá takému stavu organizovania sa za reprodukčnú spravodlivosť, v ktorom sa z protestujúcich jednotlivkýň a jednotlivcov doposiaľ nevytvorilo hnutie.
V okolitých štátoch – myslím tým Poľsko a Slovensko – boj za reprodukčnú spravodlivosť nadobúda o dosť konkrétnejšie kontúry. Predmetom diskusie sa oprávnene stáva rola lekárok a lekárov, gynekologičiek a gynekológov v udržiavaní či zmene statusu quo. A s tým aj rámcovanie diskusie o interrupciách nielen ako problému práv jednotlivkyne, ale aj ako záležitosti medicínskej praxe. Napokon, časť pravidelne podávaných legislatívnych návrhov na Slovensku sa netýka zákazu interrupcií ako takého, ale usiluje sa o také skomplikovanie praxe, ktoré výkonu medicínskeho zákroku vo výsledku zabráni. O tom, že je možné zákonné prostredie pre výkon interrupcií zošnurovať tak, že interrupcie sa aj vtedy, kedy by mohli byť vykonané, radšej neurobia, sme sa mohli presvedčiť v ostatných mesiacoch v Poľsku.
Tridsaťtriročná Dorota, ktorá 24. mája tohto roku zomrela na septický šok v 20. týždni tehotenstva v poľskom Nowom Targu, je obeťou hrubého lekárskeho zanedbania. Pacientke hospitalizovanej po odtečení plodovej vody podľa novín OKO.press lekári nevysvetlili, že záchrana plodu je málo pravdepodobná, a nechali ju v nemocnici „na pozorovanie“ s odporúčaním, aby si ľahla s nohami položenými vyššie než hlava. Tehotnej žene bolo zle, no nemocničný personál čakal na smrť plodu. Dve hodiny po nej zodpovedný lekár povolil hysterektómiu. Po ďalších dvoch hodinách Dorota zomrela. Skon tejto ženy je dôsledkom praxe, ktorá nebola lege artis, teda v súlade so stavom existujúceho medicínskeho poznania.
No lege artis nie je ani to, že ženy na Slovensku musia podstupovať výlučne chirurgickú interrupciu. Pre výkon šetrnejšej liekovej interrupcie dnes neexistuje štandardný postup špecifikovaný vo vyhláške a po rokoch legislatívneho vajatania už navzdory všeobecnému presvedčeniu neexistuje ani registrácia príslušného lieku.
Na otázku, prečo zdravotníctvo na Slovensku nenasleduje postupy modernej medicíny, možno odpovedať mnohorako. Môžeme tvrdiť, že nešetrné zasahovanie do tiel žien je prejavom patriarchátu prestupujúceho všetky sféry spoločnosti. Odpoveď však môže byť aj vecnejšia. Podobne ako sa v Poľsku podarilo vytvoriť atmosféru strachu a neistoty, kde sa uprednostní smrť ženy pred možným obvinením z trestného konania lekárky či lekára, tak aj na Slovensku sa podarilo docieliť to, že do bojov s časťou lekárskeho stavu uplatňujúcou si výhradu svedomia a s militantnou verejnosťou sa už ani stavovským organizáciám iniciatívne nechce. Niektoré – ako Lekársky odborový zväz – sú navyše personálne prepojené s odporcami legálnych interrupcií (právnikom Lekárskeho odborového zväzu je dlhoročný predseda Aliancie pre rodinu Anton Chromík). Ako priznáva Martin Redecha, prezident Slovenskej gynekologicko-pôrodníckej spoločnosti, jeho organizácia je už unavená z toho, že každého polroka musí vyvíjať aktivitu aspoň za zachovanie existujúcej legislatívy. Opotrebovávacia vojna katolíkov v parlamentných laviciach nesie svoje plody. Na presadzovanie toho, čo je správne podľa vedomia a svedomia lekárskej profesie, nezostáva energia ani čas.
Začiatkom leta prichádza do kín film Barbie od Grety Gerwig. Pri pozeraní trailera som sa nedokázala ubrániť pocitu, že Ryan Gosling ako Ken predstavuje zástupcu poľského či slovenského lekárskeho stavu. V kovbojskom oblečení nakráča do nemocnice a slúžiacej lekárky sa spýta, či by nemohol urobiť operáciu slepého čreva. Po negatívnej odpovedi to skúsi inak a vyžiada si „lekára“. „Stojí priamo pred vami,“ odpovedá mu lekárka. „Dajte mi pero a niečo ostré,“ smelo si razí cestu do operačnej sály a zdá sa, že ho nič nezastaví.
Nutnosť chirurgických interrupcií bez možnosti liekových alternatív na Slovensku a reálne nevykonávanie interrupcií v Poľsku sú našou dnešnou sadistickou realitou. Je výsledkom pôsobenia kresťanských lobistov, ktorí si obliekajú kostýmy obrancov mravnosti a vnucujú lekárkam a lekárom nástroje a postupy, aké by sa dobre vynímali v hororoch či v plastových hračkárskych setoch. Telá tehotných žien – či už chcú v tehotenstve pokračovať, alebo nie – dnes mrzačia nástroje celkom nevhodné na úkony, ktoré boli, sú a budú bežnou súčasťou života ľudí s maternicou.
Autorka vyučuje feministickou teorii na FHS UK.
Jednoho dne do kavárny Little Mariupol v Dnipru přišla dívka a přinesla hliněný džbán. Volodymyr – majitel podniku, který ten den zrovna připravoval návštěvníkům kávu – si s ní nestihl promluvit, protože dívka hned zase odešla.
Džbán umístili na polici mezi jiné artefakty upomínající na město, podle něhož se podnik jmenuje: lidové panenky motanky, obrazy, knihy, vlajky. Ze stručného dívčina vysvětlení stačili pochopit jen to, že ho kdosi nějak (neznámo kdo a kdy) dokázal vyvézt z Mariupolu, kde byl součástí sbírky Muzea ukrajinské etnografie při Chrámu svatého Petra Mohyly. Džbán nabyl zvláštního významu, protože okupanti město vyrabovali a zničili.
Ztracený chrám, přeživší lidé
Chrám Petra Mohyly býval v Mariupolu známý nejen mezi věřícími Pravoslavné církve Ukrajiny. Od konce devadesátých let tady působila charitativní jídelna pro potřebné. Před několika lety se k služebníkům chrámu přidal místní aktivista Kyrylo Dolimbajev, který z náboženského střediska vytvořil velké a stále se rozvíjející kulturní centrum s náboženskou i laickou složkou. Byla zde založena knihovna ukrajinské literatury, fungovala tu škola hry na banduru, kursy cizích jazyků a lidových řemesel. Knihovna byla pojmenována na počest básníka a disidenta Vasyla Stusa, škola bandury zase po sólistovi Pařížské opery Vasylu Slipakovi, který šel po vypuknutí ruské agrese na východě Ukrajiny jako dobrovolník na frontu a zahynul v roce 2016.
Chrám, který stojí poblíž moře, zvnějšku vyzdobili petrykivskou malbou, což je druh dekorativně-ornamentální ukrajinské lidové malby. Jsou pro ni typické různé odstíny červené a žluté barvy, avšak v Mariupolu navzdory této tradici zvolili modrou a bílou, což mělo symbolizovat moře.
Ještě v lednu 2022 Kyrylo plánoval zřídit azyl pro oběti domácího násilí, rehabilitační centrum pro vojáky a dětskou sportovní školu. Nejambicióznějším snem bylo založení duchovního semináře, protože metropolita Petro Mohyla, jemuž je chrám zasvěcen, byl zakladatelem jedné z nejstarších ukrajinských univerzit, Kyjevsko-mohyljanské akademie. Koncem února ale Kyrylo musel všeho nechat a z Mariupolu odjet. Byl varován, že Rusové zařadili jeho jméno na své „popravčí seznamy“: byl ve městě známý jako aktivista, a tetování s tryzubem a ukrajinskou lidovou výšivkou by ho stejně prozradilo.
Co je známo o dalším osudu chrámu? Nejdřív okupanti prohlašovali, že se ho chystají zničit úplně. Pak si to rozmysleli a rozhodli se nakvartýrovat tam vlastní pravoslavnou církev, podřízenou Moskvě. Sedm tisíc knih z knihovny spálili, bandury roztřískali, zničili muzejní sbírky. Z mariupolského kulturního a náboženského střediska zůstalo jen to nejdůležitější – lidé, kterým se povedlo dostat z města ještě před okupací.
Do Dnipra přijíždí hodně běženců z měst u fronty, mezi nimi také celá komunita kolem chrámu Petra Mohyly. Týden po začátku plnohodnotné invaze vytvořili v místní autodílně humanitární hub. Ze začátku vydávali humanitární pomoc padesáti lidem denně, nyní dokážou obsloužit až dva a půl tisíce příchozích. Středisko pojmenovali „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“, což je parafráze výrazu, který se stal populárním pozdravem po začátku invaze. Původně zněl „Dobrý večer, jsme z Ukrajiny“, ale Mariupolci si ho upravili po svém.
S organizací každodenní práce Kyrylovi pomáhají spoluzakladatelé centra – komunita chrámu Petra Mohyly. Mezi nimi i Maryna Pereťaťko, farářova dcera, která pracovala v chrámové kuchyni a v knihovně Vasyla Stusa, a její bratr Roman, vojenský kaplan, který teď mimo jiné převáží auta pro vojáky.
Maryna říká, že dokud to šlo, nechtěla Mariupol opouštět, ale nakonec ji přemluvili. Hodně Romanových kolegů z pohraničního oddílu zahynulo nebo skončilo v zajetí. Do zajetí se dostala i Valerija Kyrylenko, jedna z žákyň školy Vasyla Slipaka. Loni měla s přítelem Andrijem Subotinem svatbu v továrním komplexu Azovstal, obklíčeném Rusy. Snubní prsteny si udělali z alobalu. Tři dny nato Andrij zahynul. Kyrylo vzpomínal, že ten den na dvoře chrámu výbuch zničil jedličku, kterou jim Andrij s Valerijí věnovali. Andrijovo tělo se z Azovstalu pořád nepodařilo získat, Valerija strávila skoro rok v zajetí. Propustili ji 10. dubna 2023, den po katolických Velikonocích.
„Pamatuju si, jak jsem jednou ráno šla v Mariupolu z domu pro vodu. Už byly slyšet výbuchy dopadajících střel. Přistoupila ke mně paní, stoupla si do fronty a pak se rozplakala. Začala jsem ji uklidňovat, říkala jsem, že to bude dobré. A ona na to: ‚Já jsem z Doněcku‘,“ vzpomíná Maryna.
V současnosti do humanitárního centra přichází hodně přesídlenců, kteří přišli o domov už podruhé – po roce 2014 odjeli z Doněcké a Luhanské oblasti do měst, která jsou teď okupována nebo leží v blízkosti fronty.
„Tady v Dnipru nám nejdřív přidělili několik místností, pak jsme se rozrostli a postupně ‚okupovali‘ zbytek autodílny. Devadesát procent dobrovolníků jsou přesídlenci jako my. Nejdřív si sem chodili pro pomoc, pak tu zůstali, aby také pomáhali.“
Zatímco v Dnipru rostl humanitární hub, ve zpola obklíčeném Mariupolu lidé ještě několik týdnů dostávali jídlo v chrámu Petra Mohyly díky zásobám tamější kuchyně a tomu, co se povedlo dovézt na začátku války. Marynin otec odjel z Mariupolu až měsíc po své ženě a dětech. Byli přesvědčení, že jedou pryč tak na dva dny, ani si nevzali dost oblečení. Na otázku, zda se po konci okupace vrátí domů, Maryna odpovídá rychle a bez rozmyšlení: „Samozřejmě, že se vrátíme.“
Malý Mariupol
Jednoho dne Kyrylo mezi lidmi, kteří si přišli pro humanitární pomoc, potkal rodinu z Mariupolu – matku a dceru. Dívka po bombardování ztratila schopnost mluvit a odmítala jíst. Kyrylo se zamyslel, kde a jak by se pro takové lidi dala zorganizovat psychologická pomoc. V hubu se tehdy nic takového udělat nedalo.
„V červnu jsme spustili rezidenci ‚Svobodný prostor – Little Mariupol‘. Obnovili jsme knihovnu, kterou Rusové v Mariupolu spálili, poskytujeme tu bezplatné psychologické a právní konzultace. Pomáháme jak civilistům, tak vojákům. Vybíráme peníze na dárky dětem, které utrpěly válkou: v létě to byly sny typu jízdní kolo, s blížícím se školním rokem pak elektronika pro distanční výuku. Nejneobvyklejší přání? Vzpomínám si na jednu holku, která si přála křečka. Chtěla, aby se jmenoval Karyna a aby měl ‚kouzelný domeček‘. Při hledání domku pro křečka jsem oběhal celé Dnipro,“ vzpomíná Kyrylo.
Vlastního syna, manželku a domácí mazlíčky – dva mopsy – neviděl víc než rok: jsou v Německu. O tom, co se stalo s jeho rodným městem, se Kyrylo příliš nezmiňuje, spíš mluví o plánech do budoucna. Říká, že nechce moc myslet na okupaci, protože stejně nic neovlivní. Stačí mu to, co ví.
„Po deokupaci tam samozřejmě přijedu s humanitární misí. Ale žít už tam nebudu. Z mého bytu je výhled na divadlo, kam Rusové shodili bombu, když se tam schovávali lidi. Jak žít s vědomím toho, co se tam stalo? To město je jak hřbitov. O svém bytě vím jen to, že je celý a že tam teď někdo bydlí. Co se stalo s věcmi? Nemám tušení, byli tam kadyrovci. Ukradli pračku – prostě klasika. Také odnesli bižuterii mé ženy – ale jen tu levnou, vzácné benátské sklo nechali, možná neznali jeho cenu. Synovi rozbili monitor. Říkám si: Proč to děláte? Když už, tak si ho vemte do té své Moskovie, ne?“
Začít v Dnipru od nuly se vším, co se za posledních několik let povedlo zorganizovat v Mariupolu, dokázal Kyrylo díky úsporám, za které pronajal prostory pro rezidenci. Pak se přidali západní donoři. Ale věčně se takhle pracovat nedá. Kyrylo uvažoval, jak by si na sebe humanitární centra mohla vydělat v dlouhodobé perspektivě, a pustil se do sociálního podnikání. Tak při rezidenci vznikla první kavárna, potom se přidaly dvě další. Všechny je spojuje název Little Mariupol, dvě novější mají přídomek „Svoji“ a „The Best Inside“. Jsou to malé pobočky okupovaného města. Na zdech visí obrazy s budovami, které už neexistují. Poblíž rezidence byl otevřen obchod Little Mariupol Local Food a ještě jeden menší sklad humanitární pomoci.
„Spojujeme humanitární iniciativy s těmi podnikatelskými. Podporujeme živnostníky, kteří museli přesídlit z okupovaných území nebo teprve chtějí obnovit svou živnost v Dnipru. Naší podmínkou je, že to musí být transparentní. Ekonomika je teď v troskách a dál to bude ještě horší, takže se malý a střední byznys musí podporovat. Pomáhá nám to platit nájem a energie v místech, která poskytují prostor bezplatným iniciativám pro přesídlence. Je to v souladu s ideou, že byznysové iniciativy mají pomáhat v humanitární a sociální sféře.“
První podnik si vzal na starost Volodymyr Lychačov – také Mariupolec, majitel několika kaváren s názvem „Káva, čaj a jiné koloniální zboží“. Právě jemu na začátku tohoto příběhu předala neznámá dívka džbán z Mariupolu.
„Jedna z kaváren fungovala už patnáct let, celkem byly tři, ale před plnohodnotnou válkou jsem jednu zavřel. Ostatní také zanikly. Jedna se ještě chvíli držela, protože ji hlídali mí přátelé, ale nakonec ji taky vydrancovali. Ničeho nelituju – možná, že nějaká tabulka čokolády zachránila něčí život.“
Při odjezdu z Mariupolu si Volodymyr stejně jako mnozí myslel, že to není nadlouho. Ubytoval se u přítele v blízké vsi. Ale čas plynul a on po nocích viděl, jak město hoří. Rodina se rozhodla jet dál.
Nový podnik zakládal od nuly. Sám vybíral druhy kávy a čaje. Pečivo, které kavárna nabízí, připravují přesídlenci nebo obyvatelé měst u fronty. Mezi návštěvníky jsou často Volodymyrovy děti a pracuje tu i jeho žena. S Kyrylem se seznámili v hubu „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“.
„Naším základním cílem je podpora přesídlenců – přemístěných podniků, ale i jednotlivců, kterým dáváme práci,“ zdůrazňuje Kyrylo. „Nikdy jsme nedělili uprchlíky na Mariupolce a ty ostatní. Copak se dá měřit, které město utrpělo nejvíc? Pokud se v nouzi ocitne někdo z Dnipra, pomůžeme i jemu.“
Neplánovala jsem nové přátele
V kavárně Little Mariupol „Svoji“ pracují Lina a Valja. Na první pohled je zřejmé, že jsou nejen kolegyně, ale i kamarádky. Přátelí se od nedávna, protože Valja je z Mariupolu, zatímco Lina pochází z Izjumu na Charkovsku.
„Ani jsem si neplánovala, že si tady, na novém místě, budu hledat přátele,“ říká Lina kategoricky, „ale prostě se to stalo – objevila se Valentyna!“ Valja se směje, protože plným jménem ji nikdo kromě kamarádky neoslovuje. Lina dodává: „Přišli jsme sem rovnou ze sklepa.“
V Izjumu se dívka a její rodina skrývaly ve sklepě od chvíle, kdy na město dopadla první bomba. Dva týdny byli bez spojení, ani nevěděli, že Rusové už jsou na protějším břehu řeky. Jednoho dne na dveře sklepa zaklepali vojáci územní obrany a řekli, že je čas na evakuaci.
Valja v Mariupolu přebývala v domě rodičů, kde se sešli všichni příbuzní – sedmnáct osob. „Dům, kde bydlela část naší rodiny, dostal zásah, tak si sbalili věci a přišli k nám,“ vypráví dívka. „Vypadalo to všelijak, ale ve výsledku jsme díky tomu byli pořád spolu, spolu jsme odjeli a všichni jsme přežili.“ Valja tvrdí, že měla štěstí: „Nikoho jsem nemusela hledat, nikoho jsem nepohřbívala ve dvoře, nikoho to neroztrhalo před mýma očima.“
Než se rodina dostala do Dnipra, strávila půl roku ve Lvovské oblasti. Do Dnipra přesídlili, aby byli blíž domovu, i když je teď pro ně nedosažitelný.
Během rozhovoru dívky přepínají z ukrajinštiny do ruštiny a zpět. Obě dosud žily v regionech, které byly tradičně pod velkým ruským vlivem, teď ale opakují, že chtějí přejít na ukrajinštinu úplně.
„Můj otčím přešel na ukrajinštinu, máma o tom sní. Občas se smějeme, protože hlavně ze začátku to hodně míchala. Ale jsem na ni hrdá, moc se snaží a nevzdává to. Pokud ji někdo osloví ukrajinsky, vždycky mu ukrajinsky odpoví. Když volala na berňák, vypsala si fráze, které se jí můžou hodit, a telefonovala s lístečkem v ruce,“ říká Valja.
„Nenávidím Rusy. Stydím se mluvit jejich jazykem,“ prohlašuje Lina. „Neměli jsme normální ukrajinské vzdělání, všechny knihy kolem nás byly v ruštině. Víte, jaké to bylo za okupace? Humanitární pomoc žádná, lidi dostávali od Rusů půl bochníku chleba, padesát gramů slunečnicového oleje a dvě velké lžíce cukru – a to pro celou rodinu. Táta mi vyprávěl, jak jednou přivezli tu svou humanitárku: pohodili ji na zem jako psům, přejeli ty masové konzervy svými náklaďáky a řekli: ‚Žerte, Ukrouši.‘ A děti se tam seběhly pro nezničené plechovky. Takhle nás týrali.“
Když Linu s dcerou, manželem a jejich psem evakuovali, její rodiče zůstali v Izjumu. S mámou neměla spojení víc než měsíc, s tátou dva měsíce.
Hledání příbuzných na okupovaném území je náročná práce, která se opírá o křehkou síť kontaktů na místě, nejisté možnosti navázat kontakt s někým, kdo mohl danou osobu vidět nebo ji aspoň zná. Takové pátrání může trvat celé týdny a doprovází ho neustálý strach: co když skončí tím nejhorším?
„Jednoho dne jsem viděla video z Izjumu, z ulice, kde bydlí moje máma. Spadla tam letecká bomba. Toho dne jsem si pomyslela: Máma už nejspíš není naživu.“
Jak se později ukázalo, Linini příbuzní přežili a máma věděla, že se ji dcera pokouší najít. Neměla ale žádné spojení ani internet. Lidé museli chodit na vrch Kremenec na jihu města, aby zachytili signál mobilního operátora. Rusové ten kopec ostřelovali. Několik desítek lidí bylo zabito, když se pokoušeli spojit se svými příbuznými.
„Rusové nám vyprávěli, že prý po nás stříleli Ukrajinci. Pak mi ale vysvětlete, jak to, že když na kopec vyšli ruští vojáci, nikdo ho neostřeloval?“ ptá se Lina. „Máma mi vyprávěla, že se pokaždé snažila z kopce zmizet, jen co odešli jejich vojáci, protože věděla, že hned potom může začít ostřelování. Sama jsem to pak slyšela – mluvíš s někým a v pozadí už se ozývají výbuchy.“
Když se pak v dubnu Linina máma své dceři dovolala, ukázalo se, že celou dobu žila v domnění, že Lina zůstala v Izjumu. „Máma mi později říkala: ‚Když jsem se od tebe dozvěděla, že jsi v Dnipru, pochopila jsem, že jsem tu zůstala sama. Pochopila jsem, že se nemůžu cítit v bezpečí.“
Do deokupace Izjumu zbývalo téměř pět měsíců.
Plavání bez vody
Strach o blízké, kteří zůstali pod okupací, hledání lidí, se kterými není spojení, fotografie a videa svědčící o další zkáze – tím vším si musejí projít přesídlenci, kteří za sebou nechali mnohem víc než jen svá obydlí a majetek.
Anastasija a její dcera Alina jsou teď samy v Dnipru, zatímco celá jejich rodina zůstala v okupovaném Siverskodonecku v Luhanské oblasti. Z bezpečnostních důvodů jsou jména obou žen změněna.
„Mí rodiče žijí na předměstí, mají velké hospodářství. Kozy, psy… Máma mi řekla: ‚Vždyť za ně zodpovídáme, to mám jako otevřít vrata a všechny je vyhnat?‘ Stejně tak teta, i ta má hospodářství za městem. A tchán s tchyní zůstali, aby dohlíželi na byty. Akorát že když jsme odjížděli, ještě bylo na co dohlížet, teď už tam nezůstalo nic,“ říká Anastasija.
Nemůže se spojit s nikým z příbuzných. V prvních dnech plnohodnotné invaze Anastasija s Alinou zůstaly ve svém bytě, ale začátkem března byl dům ostřelován, takže se musely přemístit do dobrovolnického centra na místním zimním stadionu. Také ten je nyní zcela zničený.
Měly jen deset minut na to, aby se sbalily. Řidič, který je odvážel, to musel stihnout mezi dvěma vlnami ostřelování. Později Rusové stříleli i na zimní stadion. Dívka při tom utržila střepinové zranění na noze, ale jak sama říká, nebylo to nic vážného. Zasažen byl i řidič – přišel o auto a kvůli zranění i o kus nohy. Alina ho pak zahlédla v dobrovolnickém centru, takže věděla, že přežil, ale kdoví, jestli se mu povedlo dostat z okupace.
Když to v Siverskodonecku začalo být nebezpečné, autobusy odvážely lidi – opět za ostřelování – na železniční stanici. Anastasija a Alina se pak s několika přestupy během čtyřiadvaceti hodin dostaly do Dnipra.
„Nejdřív to bylo těžké. Měsíc nebo dva jsem se nemohla vrátit ke sportu. Ale pak jsem přece jen zase začala s tréninky,“ říká Alina.
Dívka je mistryní v pětiboji – tedy šermu, střelbě, jízdě na koni, plavání a běhu. Přestože je Siverskodoneck malé město, měla Alina vše, co k tréninkům potřebovala. S pětibojem tu začali trenéři, kteří sem přijeli z Luhansku po jeho okupaci v roce 2014.
V Dnipru je všechno jinak. Nejprve se dívka obrátila na oblastní federaci současného pětiboje, ale tým už byl plný a tvořili ho jenom chlapci. Pak začala trénovat samostatně, ale na podzim Rusové ostřelovali kritickou infrastrukturu, což zapříčinilo výpadky elektřiny. Šerm, střelba, bazény – na to vše je potřeba elektřina.
„Místo šermu jsem dělala silové cviky – dřepy, kliky. Místo plavání jsem cvičila s gumovým pásem: zahákla jsem ho za strom, omotala kolem kmene, konce jsem držela v rukou a dělala stejné pohyby jako při plavání. Tak se posilují svaly na zádech a na rukou,“ vysvětluje dívka.
Ve sportovním centru, kde Alina a její máma žijí, se seznámily s Volodymyrem, a tak začaly pracovat v podniku Little Mariupol: Alina v jedné z kaváren a Anastasija v obchodě Local Food. Dívka pracuje při studiu střední školy, kde končí poslední ročník. Jeden z jejích trenérů je také v evakuaci, ale v jiné části země, druhý nastoupil do armády.
***
Když Valja nahlas sní o osvobození Mariupolu, Lina se jí žertem ptá: „Cože, ty tam hned odjedeš a mě tu necháš?“ „Ale ne, pojedeme spolu!“ odpovídá Valja. „Já se té zkázy nebojím. Jen se bojím uvidět to všechno poprvé na vlastní oči.“
„Prohlížet si fotky a vidět všechno naživo – to jsou úplně jiné věci,“ dodává Lina, která už navštívila osvobozený Izjum. „Když jsem šla ulicemi, cítila jsem pach požárů, spálených bytů… Kdybych neměla dítě, už bych se bývala vrátila. Nechci ale, aby to viděla moje dcera, a taky se bojím, že by mohla někde narazit na minu. A navíc nám zbourali školu.“
Proč se Rusové zachovali tak brutálně a srovnali Mariupol se zemí? Kyrylo říká: „Jednak to byla pomsta. Mariupol byla de facto předsunutá výspa před okupovaným územím, město už okupovali v roce 2014, ale bylo rychle osvobozeno. A za druhé Rusům od začátku nešlo o Mariupol jako o město pro život. Potřebovali koridor z Krymu do Rostova. Potřebovali mariupolský přístav. Plus pár baráků pro obsluhu.“
Střediska „Malého Mariupolu“ v Dnipru postupně obnovují všechno, co se během posledních let na břehu Azovského moře rozvinulo: hudební večery, ukrajinskojazyčný klub, jazykové kursy, dílny lidových řemesel… Chrám s modrobílými ornamenty zůstal pod okupací, ale v Dnipru pořádají kursy petrykivské malby. Kyrylo se vrhl po hlavě do dalšího nápadu: na jednom z míst zřídil kuchyni, aby se do hubu „Dobré ráno, jsme z Mariupolu“ mohlo dovážet teplé jídlo.
Volodymyr říká, že Dnipro je město dobrých srdcí, a Kyrylo dodává: „Je jako Mariupol, jen je mnohem větší.“
Na ulicích Dnipra postupně instalují betonové zastávky, sloužící také jako kryty. Po podzimu a zimě s neustálým ostřelováním a výpadky elektřiny se město vzpamatovává: elektřinu už nevypínají, ale generátory a nápisy informující o tom, ve kterém obchodě nebo na které poště si můžete nabít telefon, tu zůstávají. Víme jen málo o tom, jak tyto časy prožívají lidé v okupovaných městech. Mariupol sice zůstává zhruba tři sta kilometrů od Dnipra, kde našlo útočiště tolik jeho obyvatel, ale jako by se nacházel v jiném světě. Nadějí okupovaných území jsou lidé připravení je znovu vybudovat. I kdyby takový proces začínal od dobrovolnického centra v jiném městě.
Z ukrajinského originálu Little Mariupol přeložil Alexej Sevruk.
Olja Rusina (nar. 1995) je ukrajinská spisovatelka, novinářka, moderátorka rozhlasové stanice Hromadske a překladatelka z polštiny. Studovala polonistiku na Kyjevské národní univerzitě Tarase Ševčenka a žurnalistiku na Jagellonské univerzitě v Krakově. Je autorkou několika knih pro děti. Za debut Sestryčka (Sestřička, 2011), který napsala v patnácti letech, získala ocenění Dětský výběr na Mezinárodním literárním festivalu ve Lvově. Próza Mija i misjačne zatemnenňa (Mija a zatmění Měsíce, 2019) se dostala na shortlist Knihy roku BBC 2019. Naposledy vydala Abrykosy zacvitajuť unoči (Meruňky rozkvétají v noci, 2022). Žije v Kyjevě.
Nejprve několik hrůzných faktů. Od začátku plnohodnotné invaze do 12. dubna 2023 následkem činů okupantů zahynulo 262 ukrajinských sportovců a bylo zničeno 362 sportovišť. Každým dnem tato čísla rostou.
V mém feedu se každý den objevují černobílé fotografie běžců, boxerů, ragbistů, fotbalových trenérů, basketbalistů, kteří už nikdy nenastoupí do ringu, nevstřelí trojku, nezaběhnou osobní rekord, nezískají vysněné zlato.
Tento příběh pojednává o životě jedné ukrajinské sportovní rodiny a o jejím příspěvku k boji za vítězství. Sportovci dobře znají jeho cenu a dokážou se nevzdávat na cestě k cíli, byť byla sebetěžší.
„Můj život po 24. únoru připomíná maraton,“ říká Orysja. „Nepřipravoval ses, ale musíš běžet. A tak jakoby běžíš a za každou zatáčkou čekáš, že se objeví cílová rovinka. Zrychluješ, dobíháš, a ona je tam další zatáčka, a ještě další… A ty nevíš, kolik jich bude. Myslela jsem si, že cílová rovina tu bude na jaře, pak v létě, pak na podzim, v zimě, teď zase říkají, že v létě.“
Takto popisuje svůj první rok od začátku plnohodnotné války Orysja Demjaňuk, ukrajinská sportovkyně, pětinásobná mistryně Ukrajiny v běhu na 1500 metrů.
Její bratr Jurij Močulskyj a manžel Dmytro Demjaňuk jsou od dubna 2022 v přední linii. Vykonávají službu ve 103. brigádě sil územní obrany ukrajinské armády. Dmytro je skokan do výšky, dvojnásobný účastník olympijských her, mistr Evropy. Svou sportovní kariéru oficiálně završil v lednu 2022.
Orysja se chystala odejít z velkého sportu po mistrovství Ukrajiny v lehké atletice, které se mělo konat 25. až 27. února ve městě Sumy poblíž hranic s Ruskem. Chtěla za závoděním udělat vítěznou tečku a pak už se jen věnovat svému novému běžeckému klubu ProBig a jít na mateřskou.
Jenže 24. února se život Orysji a Dmytra zásadně změnil. Jako ostatně životy všech Ukrajinců.
„Život je teď těžký. Občas mi přijde, že to ani není můj život. Protože ten, který jsem měla před válkou, byl úplně jiný, a ten, co mám teď, jsem si nevybrala. Prostě se to tak stalo a já vesluju a vesluju, abych jen neplula s proudem, ale dělala něco užitečného,“ říká Orysja.
Věnuje se tomu, co kromě sportu umí nejlíp: organizuje a spojuje lidi. Sport se pro běžkyni stal dobrým nástrojem pro to, v čem se teď angažuje.
S Orysjou se setkáváme večer na lvovském velodromu hodinu před začátkem tréninku jejího běžeckého klubu ProBig. Je konec února a venku ještě není dost teplo, takže tréninky probíhají uvnitř na lehkoatletickém cvičišti. Ale už brzy se všechna cvičení budou konat na stadionu Dynamo.
Právě tam se jednoho červencového dne Orysja seznámila se svým manželem. „Připravovala jsem se na Pohár Ukrajiny v Charkově. Byl červenec, horko. Dima tam taky běhal a usmíval se na mě. Styděla jsem se. Bylo mi jasné, že nevypadám nejlíp, udýchaná, zarudlá. Pak mě po tréninku doběhl a šli jsme na studený kvas. Jel se mnou až do centra města, namluvil mi, že i on potřebuje tím směrem, a řekl si o mé telefonní číslo. Vzpomínám si, že jsem jela maršrutkou, když jsem od něj dostala esemesku. Seděla jsem tam, nevýslovně šťastná. Doširoka jsem se usmívala.“ Se stejným úsměvem na tento příběh Orysja vzpomíná.
Její manžel Dmytro je hlavním seržantem 103. brigády územní obrany. V lednu během dovolenky přijel do Lvova na Memoriál ve skoku do výšky, pořádaný na paměť jeho otce Oleksije Demjaňuka. Tyto závody Dmytro každoročně organizoval a také se jich účastnil. Tentokrát tu byl jako čestný host. Oblečený ve vojenské uniformě uděloval hostům medaile.
„Necítil jsem se zrovna dobře,“ vypraví Dmytro. „Přijedeš z války a dojde ti, že tady je úplně jiný život. Ale i tak mám radost, že se memoriál uskutečnil. Děti nemůžou jen sedět ve sklepích během poplachů. Musí se podporovat rozvoj profesionálního i dětského sportu. Válka jednou skončí a nová generace má být silná a důstojná.“
Při trénincích se Orysje pokaždé mění nálada. Jako by přepínala režim. Hodně vtipkuje, rozdává pomůcky. Někomu karimatku, jinému váleček. Ptá se, jestli všichni plní domácí úkoly. Ví o všech traumatech, slabých místech i úrovni fyzické přípravy svých svěřenců. Někoho nutí k většímu nasazení, k běhání intervalů, vyžaduje dodatečný výkon v podobě krosu cestou domů. A někoho, jako třeba mě, posílá na automasáž a válečkem pečuje o mé koleno, které bolí ještě od sobotního ranního běhu na šest kilometrů. Přidala jsem se k tréninkům běžeckého klubu, abych Orysju lépe poznala.
„Nedávno jsem si uvědomila, že mám hodně ráda tréninky,“ říká. „Je to doslova jako podle Hryhorije Skovorody – přirozená práce [ukrajinský filosof z 18. století hlásal koncept práce, k níž má člověk přirozené vlohy – pozn. překl.]. Hodinu a půl jsme spolu, smějeme se, vzpomínáme a rozhodně přitom nemyslíme na válku. Klub nám pomáhá to všechno přežít, pracovat a přispívat na armádu. Já pomáhám jim, oni zas mně.“
Po tréninku se pevně obejmeme a Orysja nasedá do svého auta. Pospíchá domů, čeká tam na ni další cvičení, tentokrát online. Její dny mají pevný rozvrh. Ráno pracuje s běžci klubu na stadionu Dynamo. Následuje práce v Ukrajinské akademii vedení, kde dělá mentorku pro fyzický rozvoj a bezpečnost. Pak ji čeká několik pracovních schůzek v centru města, večerní trénink, a takhle je to každý den, pořád dokola. Mezi tím vším se jí do pracovního programu vejde sbírka prostředků na noktovizory, organizace mezinárodního online běhu, hledání obrněného transportéru a jeho převoz na Ukrajinu.
Večer, když Orysja podle svého zvyku odjíždí domů, snaží se co nejdéle zdržet v autě před domem. Volá rodičům, scrolluje sociálními sítěmi. Jen aby nemusela do prázdného bytu.
„Je pro mě strašně těžké být doma o samotě. Vracím se do prázdného bytu, kde nejde elektřina a je tam zima. To, že mám tak nabitý program, že pořádně nespím a jsem unavená, je lepší, než kdybych se plácala ve své bezradnosti a plakala,“ vysvětluje. „Je to neustálý pohyb, pořád se něco děje. V mém případě to je dobře, dny ubíhají rychle, celý rok rychle utekl. Kdybych neměla Akademii, skončila bych nejspíš na antidepresivech. Už nemůžu trénovat jako sportovkyně, takhle mám aspoň nějaké povinnosti.“
Tohle říkala Orysja před měsícem, ale teď se všechno změnilo. Vrací se.
„Nevyhovuje mi můj nynější život,“ vysvětluje Orysja. „Chci se vrátit aspoň k něčemu z minulosti. A sport je to, co můžu dělat. Můj trenér Vitalij Tarnakin vtipkuje, že mistrovství Ukrajiny se letos bude konat ve Lvově, takže mám čas na přípravu. Říká to napůl žertem, ale posledně tyhle vtípky způsobily, že jsem v listopadu začala trénovat a v lednu jsem vyhrála Pohár Ukrajiny a národní týmové mistrovství. Tehdy jsem zvítězila ve všech soutěžích, kterých jsem se účastnila, kromě mistrovství Ukrajiny. To mělo začít 25. února v Sumách, ale nakonec se neuskutečnilo.“
Na mistrovství tehdy Orysja nejela, ale klubové tréninky ráno 24. února nikdo nerušil. Jako každý čtvrtek se sešli na stadionu Dynamo. „Byla to taková trapná situace, nikdo nevěděl, co má dělat, objímali jsme se, plakali a začali běhat zahřívací kolečka.“
Mezitím si Orysjin bratr Jurij balil věci na cestu domů. Tři roky pracoval v Polsku. Když se v lednu vracel na vánoční svátky, už věděl, že v případě útoku Ruska půjde bránit svou vlast.
Voláme si s Jurou. Je na „nule“, tedy na frontové linii. Nevidím jeho obličej, ale vím, že má zrzavý plnovous. Hodí se k jeho k bodrému hlasu, kterým vesele vypráví, jak uháněl po polské silnici k hranicím. Tehdy se mu zdálo, že se rozhoduje o osudu země a že to nemusí stihnout. „Vůbec nejsem válečnického založení. Myslel jsem si, že teď budou chybět lidi a že tyhle hodiny můžou něco zásadního rozhodnout.“
Polská policie Juru zastavila za překročení rychlosti. Už mu vypisovali pokutu na dva tisíce zlotých, ale když jim vysvětlil důvod svého spěchu, pustili ho. „Když mi policista vracel doklady, viděl jsem, že má v očích slzy. Pak se mnou jeli ještě asi patnáct kilometrů k dálnici, měl jsem takový čestný doprovod.“
V noci dorazil do Lvova, za Orysjou a Dmytrem. Tam se všichni tři rozhodli přihlásit do územní obrany. „Snažil jsem se to Orysje vymluvit, ale ona chtěla být nablízku mně a Jurovi. Takže to ráno šla s námi,“ vzpomíná Dmytro s úsměvem.
Když Jura poprvé uslyšel sirénu protivzdušného poplachu, rozhodl se, že nebude čekat na Orysju s Dimou, a šel hledat vojenskou správu. Bloudil Lvovem, ale nakonec mu opět pomohli policisté, kteří ho svátečně, s blikajícími světly, přivezli až ke dveřím požadované instituce. „Všichni kolem si nejspíš mysleli, že dorazil nějaký generál,“ vtipkuje Jura.
Vzali ho hned, nemusel stát ve frontě. Na rozdíl od Orysji a Dmytra, kteří přišli později a už měli před sebou asi dvě stě dalších zájemců.
„Spolu s Dimou jsme začali po telefonu přemlouvat Orysju, aby raději zůstala v týlu, aby nám pomáhala odsud,“ vypráví Jura.
Sestra pro něj vždycky byla skvělá kamarádka. Vždy mu ve všem pomáhala: v učení, v trénincích. A platí to i teď během války.
„Mí parťáci už to znají. Říkám, že Orysja to zařídí, a oni vědí, že se to doopravdy stane. Mám radost z toho, že nešla s námi do nějaké bojové jednotky, naše máma by to určitě nepřežila. Jsem si jistý, že Orysja stejně dobře může posloužit tady.“
Máma se za Juru každý den modlí. Prosila Orysju, aby bratra odradila od vstupu do armády, ale žádné přemlouvání nepomohlo.
Jura, aniž by změnil svůj veselý tón, vypráví, jak se právě na Den matek ocitl pod prvním ostřelováním.
„Leželi jsme, modlili se a vtipkovali: ‚Přece nedáme svým mámám takovýhle dárek?‘ Jezdil jsem tehdy svým Hyundai Santa Fe, byl to stařičký benzinový teréňák. Jeli jsme na svůj první křest ohněm. Rusové nás přivítali velmi vřele, až žhavě. Nemohli jsme bojovat, protože jsme se nepřiblížili na potřebnou vzdálenost, oni si nás všimli dřív. Zasypali nás těžkou palbou z minometu a tanku. Ke všemu jsme viděli jejich drony a ve vysílačkách jsme slyšeli rusky: ‚Vidím je, vidím je, rozmašíruj je všechny!‘ Tuhle frázi si budu pamatovat do konce života.“
Tehdy to všichni přežili. Až po osmi měsících Jura přišel k úrazu – úplná ruptura ušního bubínku. Ale neodradilo ho to. Vrátil se domů na odpočinek, ale v myšlenkách byl se svými kluky. Denně jim volal, dělal si o ně starosti, vyptával se, kdo je zraněný, kdo zahynul, kdo se dostal do zajetí.
„Neměl jsem takové ty myšlenky jako: ‚Sakra, jsem raněný, dál už si bojujte beze mě…‘ Že bych mohl zůstat déle ve špitálu, mě vůbec nenapadlo. Měl jsem vztek, chtěl jsem se hned druhý den vracet na pozice, abych jim to oplatil za sebe a za své parťáky.“
Když se Orysja nedostala do územní obrany, rozhodla se, že bude pomáhat v týlu. Nikdy předtím žádné veřejné charitativní akce neorganizovala. Pro bratra a pro manžela sbírala všechno sama, svými silami, jen s pomocí rodiny a přátel. Řízením osudu ale narážela na čím dál víc možností, jak pomáhat. Nejdřív to byly lokální běhy a tréninky, kde účastníci přispívali na armádu a na pomoc okupovaným městům. A pak přišly dva rozsáhlejší projekty.
Lvovský Oboronnyj Klaster je největší ukrajinský výrobce neprůstřelných vest. K srpnu 2022 předal bezplatně ukrajinským ozbrojeným silám osmdesát tisíc svých výrobků. K tomu, aby toto číslo dosáhlo sta tisíc, scházela významná částka – a na tu by jedna událost prostě nestačila.
„Bylo potřeba udělat online charitativní běh, který by trval déle a umožňoval by posílat příspěvky z celého světa. Takové koncepty jsem dříve neznala a nikdy jsem nic podobného neorganizovala, ale našla jsem lidi, kteří dokázali pomoct.“
Orysja se spojila s generálním manažerem Run Ukraine (největší ukrajinské společnosti, která pořádá hromadné běhy) Dmytrem Černickým, který šel do přední linie jako dobrovolník. Ten ji vyslechl a souhlasil, že jí pomůže.
„Potřebovali jsme jejich registrační platformu, přes kterou by se daly posílat příspěvky – očekávali jsme částku přes dva miliony, takže mít jen bankovní účet by nestačilo. A ještě se nám hodila jejich databáze, abychom mohli šířit informace.“
Heslem události se stalo „Běháme na obranu těch, co brání nás“. Pamětní medaile za účast v „Běhu za sto tisíc neprůstřelných vest“ měla tvar malé vesty.
„Je to hodnotná věc. A není nákladná. Vyráběla se ze zbytků rohových částí materiálu velkých neprůstřelných vest.“
Běhu se zúčastnily dva tisíce osob z třiceti sedmi zemí světa. Vybralo se přes dva miliony hřiven.
Jednoho rána měla Orysja telefonát s Jurou. Ten den si pamatuje moc dobře. „Každý den se ho ptám, co potřebují a čím můžu pomoct. Předávala jsem ohřívací láhve, když byla zima, lékárničky, moderní škrtidla. ‚A co ještě potřebujete?‘ Vždycky mi říkal: ‚Už nic.‘ A pak najednou: ‚Trochu jsme s klukama přemýšleli a dospěli jsme k závěru, že potřebujeme BTR‘.“
„Tam, kde jsme vyjížděli na pozice,“ vypráví Jura, „jsme měli několik ztrát, protože se přesouváme v našich džípech, pickupech nebo sovětských vozidlech. A i nejmenší zásah miny ráže 80 nebo 120 je pro nás nebezpečný. Už se nám stalo, že kvůli tomu umírali lidi. Kdybychom měli něco opancéřovaného, tak by k tomu nedošlo. A tak říkám, kluci, kdo jiný než moje Orysja nám něco takového zařídí? Zavolal jsem Orysje a vysvětlil jí situaci. Byla z toho trochu v šoku.“
„Lidi se mi smáli,“ vzpomíná Orysja. „Mysleli si, že si dělám legraci. Copak se dá jen tak někde najít obrněný transportér? Když jsem zveřejnila stories, reakce zněly zhruba takhle: ‚To přece není jako jít si koupit kolo!‘ Abych řekla pravdu, když jsem to psala, ani já jsem úplně nevěřila, že to je proveditelné a že mi někdo napíše: ‚Mám BTR, můžete ho ode mě koupit‘.“
Právě ten den se Orysja měla sejít s představitelem skautské organizace Plast. Obrátil se na ni, aby zorganizovala běh. Hvězdy jí přály. Orysja přišla s návrhem: „Běžím za BTR“ – uspořádání běhu za získání prostředků na nákup obrněného transportéru pro 103. brigádu sil územní obrany. Samozřejmě se to nedalo odmítnout.
Kamarádka a trenérka z Orysjina klubu Nasťa Matvijok vzpomíná: „Začala jsem googlit ‚koupit BTR‘, ale nacházelo to jen hračky a modely. No a asi za týden mi Orysja napsala, že BTR našla. A já si pomyslela: ‚Jaks to udělala, ženská?‘“
Pomohl bratr, který věděl, jak a kde hledat. Je vyučený automechanik a dlouho pracoval v autoservisu, takže leccos kupoval na polské platformě OXL. A navíc mluví dobře polsky. Našel jednu možnost, zavolal prodejci, zeptal se, co je rozbité, co je potřeba opravit, co funguje a co ne. Tak udělali první krok k nákupu BTR. Pak už to bylo na Orysje. Musely se sehnat peníze: přes sto tisíc zlotých.
Jura o své sestře nepochyboval: „Vždycky byla taková. I ve sportu. Dá si cíl a pak se do toho zahryzne, dokud ho nedosáhne. Věděl jsem, že když je to v Orysjiných rukách, není pochyb, že se zadaří.“
Běh se uskutečnil 3. prosince. Ve Stryjském parku ve Lvově se sešla stovka lidí, běžců i těch, co chtěli iniciativu jen podpořit. Účastnili se také Orysjini studenti z Akademie. Běžet za BTR se dalo také kdekoliv jinde online.
Běh byl úspěšný, lidé dokonce přispívali i po něm. Šest set tisíc hřiven vybrali dost rychle, ale bylo potřeba sehnat ještě aspoň dvě stě tisíc.
„Přišla stagnace. Bylo to před vánočními svátky. Konec prosince, všichni asi utráceli za dárky,“ vzpomíná Orysja. „Nechtěla jsem říkat: ‚Nekupujte dětem dárky, přispějte raději na BTR!‘ Ale pořád jsem něco dávala do stories: ‚Malí kluci si hrají s autíčky, velcí potřebují BTR. Složme se jim na dárek…‘ A tak ze všech stran něco přicházelo.“
Vybralo se 1 221 000 hřiven. To stačilo a ještě něco zůstalo. Obrněnec stál 125 tisíc zlotých.
„Nikdo mi neřekl, jak se takový stroj kupuje. Nevěděla bych ani, jak se kupuje auto z Polska. Myslela jsem si, že vyberu peníze, vyměním je za zloté, zajedu do Polska, koupím BTR a přivezu ho spolu s dokladem, že je demilitarizovaný. Ale když chceš vyvézt peníze do zahraničí, musíš vyplnit deklaraci. A já nemám účet dobrovolníka. Byl to můj občanský účet. Bála jsem se, že mě zavřou,“ směje se. „Nějaká ženská vybrala peníze a koupila BTR. Je to vůbec legální? Bůh zaplať všem bankovním poradcům, kterým jsem pocuchala nervy, když jsem se na všechno vyptávala,“ vtipkuje Orysja.
Po dlouhých týdnech telefonátů, konzultací a opakovaného odmítání se konečně povedlo najít cestu. BTR koupila skautská organizace Plast, která byla spoluorganizátorem charitativního běhu. Peníze převedli do Polska poté, co si Jurovi kamarádi stroj prohlédli a uzavřeli smlouvu s prodávajícím.
„Transportér je demilitarizovaný, v podstatě se jedná o šrot, má tak padesát let. Využívali ho pro exkurze. Nestřílí, takže poslouží hlavně pro jízdy na pozice a zpátky,“ vysvětluje Orysja.
Další zkouškou bylo překročení hranice – to vyžadovalo hodně času. Pak přišly opravy, které si vzal na starost Jura, když měl dovolenku kvůli zranění.
„Myslel jsem si, že si trochu odpočinu, ale kdepak! Jezdil jsem do té garáže každý den. Svého volného času nelituju. Je válka, ve volném čase má člověk dělat něco pro vítězství. Až válka skončí, ať se každý věnuje svým osobním civilním věcem.“
Před koupí BTR Jura přečetl spoustu literatury a zhlédl desítky videí. Zjistil, kdo a kdy transportér vyrobil, jaké má terénní schopnosti a jak se ovládá.
„Nasedl jsem do něj a začal vzpomínat: v tom videu to bylo takhle, tady na schématu je to tak, zkusil jsem to – a on se rozjel. A šup s ním do garáže. Je to pro mě úplně nová technika, nedá se to srovnat s autem, tím spíš, že jsem se zabýval jen osobáky. Tu a tam jsem si něco přečetl, s někým jsem to zkonzultoval, našel jsem v Polsku mechaniky, co do takové techniky dělají, radili mi během videohovoru. Teď už jsou základní práce hotové.“
Když byl Jura se základní opravou BTR u konce, urgentně ho povolali zpátky do přední linie. Vozidlo zůstalo ve Lvově.
Je v úschově v jedné obci poblíž Lvova, na stanici, která poskytuje servis náklaďákům a traktorům. Místní zaměstnanci říkají, že sem docela zapadl.
Jeden z techniků dofukuje kolo a prohlašuje: „Jedno stojí 36 tisíc hřiven.“ Transportér je tu už déle než měsíc od chvíle, kdy přijel z Polska. Čeká, až ho někdo odveze ke 103. brigádě klukům a holkám, kteří ho moc potřebují.
Jiný technik nese dvě velké autobaterie, aby obrněnce nastartovali. „Bude show, spousta kouře a hlasité burácení motoru,“ předpovídá kluk. Leze do těsné kabiny. Ne každý se tam vejde. Zapíná obrysová světla. Rozsvítí se také střešní světlomet. Teď stroj připomíná kyklopa.
Na třetí pokus přece jen nastartuje, malý hangár se otřásá burácením, motor vevnitř vibruje a nad obrněncem stoupá oblak kouře. Stroj se těžce dává do pohybu, ujede asi dvacet metrů na nové parkovací místo a řidič vypíná motor: „Nepřekáží nám tu, ale chtělo by to, aby už byl tam, kde ho potřebují.“
Většina Ukrajinců o svém vítězství nepochybuje, proto má každý seznam přání a snů, které si po vyhrané válce určitě splní. První položkou na seznamu je u Dimy a Orysji narození dítěte.
„Plánovali jsme, že v zimě to bude moje poslední mistrovství, završení kariéry. Chtěla jsem se naposledy stát mistryní a s klidným svědomím odejít na mateřskou. Vždyť Dimovi už je čtyřicet. Kdybys tak slyšela, co na to říká moje máma. Hrůza hrůzoucí. Hodiny prý tikají,“ směje se Orysja.
Dmytro chce někam za rekreací, nejlépe k moři.
„Asi to není ani tak fyzická únava – na tu jsem ze sportu zvyklý –, spíš psychická a morální. Chci prostě na nic nemyslet, jet někam se svou milovanou, i když nevím, kdy se mi naskytne taková příležitost. Doufám, že co nejdřív.“
Jura sní o setkání s nejbližšími v klidném prostředí. Chtěl by nemyslet na to, kolik lidí zahynulo a kdo utrpěl zranění.
„Jen tak pobýt mezi svými blízkými, kteří si o mě dělají starosti, modlí se za mě. Jejich modlitby jsou můj štít. Chci, abychom po vítězství žili v mírové a nezávislé zemi.“
Ani Orysja, ani Dima s Jurou nevědí, kdy vítězství přijde. Ale jsou přesvědčeni, že každý z nás je může přiblížit. Teď Jurův kolega Ihor jede s transportérem ke svářeči, udělat klecový pancíř – speciální konstrukci na brnění, která chrání vozidlo před zásahem dělostřelectva. Pak se obrněný transportér vydá na místo určení, aby tam zachraňoval životy. Aby co nejvíc Ukrajinců mohlo uskutečnit své sny ze seznamů „po vítězství“.
Z ukrajinského originálu Neskinčennyj marafon přeložil Alexej Sevruk. Redakčně zkráceno.
Texty v této literární příloze vznikly v rámci projektu Ukrainian authors for Europe. Europe for Ukrainian authors, organizovaného sdružením Rozstaje.art s podporou České asociace ukrajinistů. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím Visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je rozvíjet myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
Letní literární příloha A2 je samostatně neprodejnou součástí kulturního čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2023. Připravil Michal Špína, ilustrovala Veronika Dub, grafická úprava Lukáš Fairaisl. Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR.
Alla Vaskovska (nar. 1996) je ukrajinská sportovní novinářka. Od roku 2016 pracuje v televizní redakci ve Lvově. Účastnila se dvou kol programu Mladí reportéři Světové asociace sportovního tisku (AISP Young Reporters Program 2022 a 2023) a Školy sociální reportáže Rádia Svoboda za podpory Fondu rozvoje sdělovacích prostředků Velvyslanectví USA v Ukrajině. Obsadila pátou příčku mezi sportovními novináři do třiceti let v kategorii Broadcasting.
„Do Španělska se mi nechtělo. Je to krásná země, ale není to epicentrum hudebního průmyslu. Pobývat ve Španělsku znamenalo obrovskou oběť pro můj profesní úspěch, nemám tu k dispozici to nejlepší pro uměleckou produkci jako v USA. Příjmy, které mi Španělsko generuje, jsou mizivé, dá se to srovnat třeba s Tureckem nebo Řeckem.“ Tak zněla část nedávné obhajoby kolumbijské zpěvačky Shakiry u soudu v obci Esplugues de Llobregat na předměstí Barcelony. Soudní spor mezi Shakirou a španělským ministerstvem financí česká média příliš nezaujal, ve Španělsku je nicméně předmětem podrobných článků, analýz a infografik. S rozsáhlým textem o aktuální fázi soudního řízení přišel 16. června i přední deník El País. Podle prokuratury vznikla zpěvačce v letech 2011 až 2014 ve Španělsku daňová povinnost, protože v zemi trávila víc než 183 dní v roce, a teď jí kromě pokuty hrozí i vězení. Shakira v té době tvořila pár s fotbalistou FC Barcelona Gerardem Piquém, s nímž má dva syny. Přesto ale trávila podle svých slov víc času na Bahamách, v USA či v Kolumbii: „Byla jsem nomádka, člověk bez kořenů, bez stálosti. Někdy jsem se ocitla ve třech zemích během jediného dne.“ Zároveň tehdy koupila dům na jihu Francie, aby mohla „být Gerardovi nablízku“. Že by španělský stát připravila na daních o 14,5 milionu eur, v každém případě odmítá. Ve své emotivní, osmdesát minut dlouhé řeči argumentovala nejen potřebami vlastní kariéry, ale i láskou ke katalánskému fotbalistovi: „Byla jsem z něj nadšená. Vzpomínám si na let z Marrákeše do Chorvatska. Letěli jsme nad Barcelonou a já jsem požádala pilota, jestli by mohl na chvíli přistát, a to jen proto, abych dala pusu Gerardovi. Byla to ta nejromantičtější věc, jakou jsem v životě udělala. Nevím, jestli mi to daňový úřad započítal jako den strávený ve Španělsku.“ Španělské úřady navíc obvinila z machismu a tradicionalismu: to, že má děti se Španělem, přece nemusí znamenat, že ve Španělsku žila. Úřady ale mají k dispozici údaje o platbách z jejích kreditních karet, které svědčí o opaku. Máme před sebou pozoruhodný střet mezi státní mocí a globální celebritou, který rozhodně přesahuje rovinu pouhého bulváru.
V Bolívii se podle odhadů nachází více než třetina známých světových zásob lithia, žádaného alkalického kovu, který se používá hlavně k výrobě baterií. V nultých letech vláda Eva Moralese dobývání nerostných surovin z velké části zestátnila, těžba na náhorních plošinách And však dosud probíhala jen v malém měřítku. Dne 29. června nicméně agentury přinesly zprávu, že bolivijská vláda podepsala dvě důležité smlouvy – s ruskou společností Uranium One (součást státního koncernu Rosatom) a s čínskou Citic Guoan. Jak téhož dne upřesnil bolivijský deník La Razón, obě společnosti se budou podílet nejen na těžbě lithiové rudy, ale i na jejím zpracování ve dvou nově zbudovaných závodech při celkových investicích 1,4 miliardy dolarů. První z nich má stát u solného jezera Uyuni, druhý v Pastos Grandes blíže chilské hranici. Země by tak měla ročně vyprodukovat až sto tisíc tun uhličitanu lithného. Citic Guoan navíc v Bolívii plánuje investovat i do továrny na výrobu elektromobilů, což by podle listu odstartovalo „skutečnou jihoamerickou průmyslovou revoluci“. Latinskoamerické země – a zvlášť ty chudší, k nimž patří i Bolívie – jsou tradičně exportéry surovin a importéry zboží s přidanou hodnotou, což konzervuje jejich status globální ekonomické periferie. Vznik zpracovatelského průmyslu by tuto pozici mohl proměnit, pravděpodobně však za cenu devastace ekosystémů a území původních obyvatel And. K politickému odkazu bývalého bolivijského prezidenta Eva Moralese patří jak práva Matky Země, tak úsilí o industrializaci, podle všeho ale druhá z obou politik čím dál víc vítězí nad tou první.
Brazílie má 203,1 milionu obyvatel – k takovému výsledku dospěl Brazilský institut geografie a statistiky na základě loňského sčítání lidu. Populace oproti minulému sčítání z roku 2010 narostla o 12,3 milionu osob, přesto jde o výrazně nižší číslo, než se očekávalo, a jak v analýze z 28. června zdůrazňuje deník Folha de S. Paulo, jedná se o nejnižší procentuální nárůst od roku 1872, kdy v zemi proběhl první census. Ještě v prosinci 2022 udávaly průběžné odhady téměř o pět milionů vyšší číslo a prognóza z roku 2021 odhadovala počet obyvatel dokonce na 213 milionů. V žebříčku nejlidnatějších zemí světa se tak Brazílie posunula na sedmé místo, za rychle rostoucí Nigérii. Roční populační přírůstek spadl ze tří procent v roce 1960 na 0,52 procenta v roce 2022. Jedním z faktorů je i vyšší úmrtnost v době pandemie koronaviru, i bez ní by se ale v zemi projevila „demografická tranzice“, která souvisí se změnami životního stylu a ekonomického chování. Rodiny vychovávají méně dětí – nejčastěji dvě – a ženy se rychleji vracejí na pracovní trh. I tak ale počet ekonomicky aktivního obyvatelstva přestává růst. „Moje máma byla z deseti dětí, a právě proto se rozhodla mít jen jedno,“ uvedl pro deník šestatřicetiletý PR pracovník Higor Gonçalves. Sám děti neplánuje, protože by jim podle svých slov nemohl dát tolik péče, kolik považuje za potřebné. Práce ho sice naplňuje, zároveň ale říká, že „dřív jsme měli víc času a pevnou pracovní dobu, dnes ne. S WhatsAppem je to nemožné.“
Proč vlastně dělat knižní rozhovor s někým, s kým už takové rozhovory vznikly, a kdo navíc své působení sám důkladně zmapoval v několika vzpomínkových knihách? Andrea Procházková na tuto otázku v úvodu Podniku s nejistým koncem odpovídá, že toužila po „pokračování“ Tigridovy knihy Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu (1988 [exil], 1990), které by zachytilo polistopadové peripetie české společnosti a přiblížilo by je zejména mladým čtenářům. Petr Pithart podobnou knihu sice napsal (Po devětaosmdesátém, 2015), ale vzhledem k tomu, že jsme od jejího vydání prožili několik krizí a výrazně se proměnila místní politická mapa, zdá se, že materiálu k další reflexi je dost.
Zlé oko
Málokdo umí soudit selhání druhých stejně tvrdě jako svá vlastní – i v tom je Petr Pithart výjimečným zjevem mezi českými polistopadovými politiky. Obzvlášť nesmlouvavé, až „zlé“ pithartovské oko nalezneme v knize Osmašedesátý (1980 [samizdat], 1990), v níž se vypořádává se selháními reformních komunistů. Jen o trochu méně kritický byl při „střelbě do vlastních řad“ v době Charty 77 – jeho esej Dizi-rizika patří k nejpronikavějším a nejkritičtějším sebereflexím československého disentu.
Přesto i Pithartova kritičnost má své meze. Jednou z nich je hodnocení průběhu listopadového převratu (Pithart důsledně odmítá mluvit o „revoluci“) a jeho ústavního rámce. V době, kdy se jako člen Občanského fóra podílel na přechodu k demokracii, totiž Pithart musel vystoupit ze své oblíbené reflexivní polohy a jako jeden z nejvýznamnějších aktérů první doby transformace nevyhnutelně ztratil svůj obvyklý odstup – a nikdy už jej zcela nezískal. Jakkoli intelektuálně čněl nad většinou českých politiků, rozdíl mezi jeho „disidentskými“ a polistopadovými texty je obrovský. Ty první psal coby prvotřídní intelektuál, který má (i díky práci v maringotce Vodních zdrojů) čas si vše promyslet, ponořit se do literatury a dojít k závěrům bez ohledu na potenciální politické důsledky. Po roce 1989 psal jako výjimečně vzdělaný politik texty povětšinou příležitostné, vždy však s ohledem na to, jaký mají dopad.
Pro Procházkovou je důležitý právě tento „druhý“ Pithart, s nímž sdílí řadu hodnot a náhledů. Možná až příliš – jejich společné slepé skvrny totiž zabraňují otvírat některá důležitá témata: například nekritický postoj k působení Václava Havla jako prezidenta, fetiš postdisidentského mýtu „slušnosti“ v politice nebo závažnost současné krize demokracie a reprezentace. To ovšem neznamená, že by Podniku s nejistým koncem scházel moment dialogičnosti, ba konfrontace.
Hříchy a viny
Konfrontační jsou ale bohužel především otázky spojené s Pithartovým členstvím v KSČ, za nějž se mnohokrát omlouval, ba kál. Mezi českými politiky s komunistickou minulostí nenajdeme jediného, který by byl v tomto ohledu pokornější. Navzdory tomu Procházková nasazuje karatelský tón a opakovaně se Pitharta ptá, zda své členství v KSČ odčinil. V otázce týkající se Zdeňka Mlynáře pak zabrušuje do oblasti teologie, když se táže, „kdy si člověk odpracuje svůj hřích? Jde to vůbec?“ Pithart svou snahu vysvětlit novinářce historický kontext končí skeptickým povzdechem o nemožnosti „domluvit se přes propast času“. Ve skutečnosti se ale jedná spíš o propast ideových předsudků a nedostatečného historického vědomí.
Že Procházková podcenila své historické rešerše, se projevuje v debatách o předlistopadovém období na více místech. Například když se ptá, proč se „proreformní část komunistů nezmohla v době normalizace na odpor“. Bohužel, Pithart ji v této domněnce nechává. Odpor řadových reformních komunistů sice nebyl masový, ale odsouzení v procesech z let 1971 a 1972, největších za celou normalizační éru, byli z nemalé části právě reformní komunisté. Charta 77 přitom často i pamětníkům zastiňuje pokusy o politickou rezistenci z počátků normalizace, která poté vypadává z kolektivní paměti.
Coby tazatelka si Procházková počíná daleko lépe tam, kde se nemusí pouštět do spletitých historických kontextů, ale může pracovat jako novinářka. Například v pasážích věnovaných budoucnosti Evropské unie se rozhovor mění v plnohodnotný dialog, v němž je navíc její pozice leckdy silnější a lépe vyargumentovaná než ta Pithartova (k udržení Evropské unie bude opravdu potřeba nějaká jednotná vize, jak tvrdí Procházková, a nikoli pouhé vedení „ústupového boje“, jak navrhuje Pithart).
Vytěžený Pithart
Podnik s nejistým koncem je s ohledem na výše řečené nejlepší tam, kde se diskutuje dění posledních let (a nehrozí, že rozhovor sklouzne k hledání viny v pomyslné zpovědnici). I tak se ale místy projevuje Procházkové omezená politická imaginace v komentářových otázkách typu: „Mít dobrou ústavu a zákony, nezávislá média a opozici je ale přece výhodné pro všechny voliče. Jsou to pojistky proti uzurpaci jedním autoritářem. Jak to, že se některým politikům podařilo přesvědčit část společnosti, že tomu tak není?“ Zároveň platí, že Pithartovy soudy o Trumpovi, Zemanovi či Babišovi málokoho překvapí. Překvapit naopak dovede komentář k pádu expremiéra Petra Nečase, který se dle Pithartova vyjádření „obětoval pro lásku“.
Většinu Pithartových klíčových intelektuálních polistopadových témat obsahuje už kniha Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? (1998). V pozdější době, zavalen nároky praktické politiky, když v letech 1996 až 2012 zasedal v Senátu, už spíše opakoval to, co řekl dříve. Po odchodu z funkce se pak vrhl na psaní vzpomínek na léta devadesátá a přípravu svých starších textů k novým, komentovaným vydáním. Pokud jste zmíněné texty četli, budete v knižním rozhovoru s Andreou Procházkovou mnohdy narážet na důvěrně známé formulace – patrně natolik, že vám místy celý „podnik“ bude připadat nadbytečný. Procházková si je Pithartovy „vytěženosti“ vědoma, a proto v úvodu argumentuje mladou cílovou skupinou, jíž má být kniha určena především. Proti tomu bych nic nenamítal, záměru ale příliš neodpovídá podoba publikace, která s více než pěti sty stranami vytištěnými na reprezentativním křídovém papíru působí spíš jako okázalá „teatable book“. Petr Pithart si ji nepochybně zaslouží, i když intelektuálně více vzrušující zůstává setkání s jeho mladším já v paperbacku s rozpadající se vazbou.
Andrea Procházková: Podnik s nejistým koncem. Knižní rozhovor s Petrem Pithartem. Academia, Praha 2022, 558 stran.
Poslední pomazání. Kyjev
„Víte, co je to demence?“ začíná paní Olha vyprávění o své matce. „Ta nemoc je absolutně iracionální: můžete klidně zapomenout na všechny své představy o člověku i o tom, jak funguje lidský mozek. Skoro deset let zkušeností s matčinou nemocí změnilo můj pohled na svět. Psychiatr řekl: ‚Schovejte televizi, protože jinak ji nemocná rozbije.‘ Já jsem odpověděla: ‚To snad ne, proč by to dělala?‘ Za nějakou dobu se matka opravdu začala hádat se svým odrazem v zrcadle a roztřískala televizi na chatě. V určitý moment mi došlo, že její dlouhodobá paměť postupně mizí, to, co je teď, jako by odvál vítr, a ona se postupně vrací do dětství. Pořád říkala, že chce domů. Přitom byla v bytě, kde bydlela celý život. V duchu se už ale vrátila do mládí, do let, než se přestěhovala do Kyjeva. A já, její jediná dcera, jsem z jejího života už taky vypadla – ještě jsem přece nebyla na světě. Přitom ale znala moje jméno a pořád mě volala, i když nedokázala říct, v jakém vztahu vůči ní jsem.“
Matka svůj stav zpočátku chápala a prosila o pomoc. Bála se, že nad sebou ztrácí kontrolu: nemůže číst, psát, nechápe, kolik je hodin, zapomíná slova. Tvrdila, že skočí z mostu.
„Myslím, že mluvila pravdu, jenže se to neodvážila udělat. Jednou na začátku léta jsme byli na chatě u Kyjeva a neohlídali jsme dveře: máma vyšla z dvorku a přes zahradu se vydala do lesa – naštěstí naboso. Hledali jsme ji tři hodiny. Zachránilo ji, že v písku byly vidět stopy… Možná si ve skutečnosti přála, abychom ji tehdy v tom lese nenašli?“
Olha pořád opakuje, že společnost se o téhle nemoci musí dozvědět víc.
„Eutanazie? Svého času jsem na lublinské univerzitě byla na několika přednáškách o eutanazii, ale nechápala jsem, proč bychom o ní měli tolik diskutovat. Když matčina nemoc pokročila, k otázce eutanazie jsem se vrátila a přehodnotila svůj postoj v souvislosti s demencí: člověk musí mít možnost volby.“
Když byla Olha podruhé těhotná (teď je jejím dětem pět a sedm let), vyvstala otázka, zda by nemohli matku někde na pár měsíců „pohlídat“, aby to se dvěma malými dětmi zvládla.
Ukázalo se, že v Kyjevě pro lidi s touto diagnózou už v psychiatrických léčebnách nejsou místa, žádné vhodné domovy neexistují. O pacienty s demencí nikdo nestojí, protože jsou nevyléčitelní, jejich stav se pořád zhoršuje a péče o ně je náročná. Olha našla oddělení pro osoby s demencí na jednom předměstí, i tam se ale čekalo v dlouhém pořadníku. A na osmdesát lidí tam bylo dohromady sedm sanitářek. Psychiatr jí řekl: „Můžete ji tam dát, ale bude žít nanejvýš tři měsíce. Rozhodněte se sama… Jestli se jí chcete ‚zbavit‘, pomůžu vám to vyřídit. Pro takové nemocné je přece jen lepší být s rodinou.“ Soukromé domovy jsou strašně drahé (pacienti s demencí mají nejvyšší tarif), ani tam je ale nevidí zrovna rádi a nedokážou zaručit kvalitní péči. Proto matku dva měsíce před narozením vnuka odvezli k pečovatelce do Vinnycké oblasti.
„Nechtěla, aby se jí při převlékání nebo hygieně dotýkal někdo cizí. Moje máma, která v životě nemluvila sprostě, najednou pečovatelce neřekla jinak než kurvo, odstrkovala ji a pořád po ní prskala!“
O půl roku později tam nešikovně upadla a zlomila si krček stehenní kosti – lékaři ji odmítali operovat jak na místě, tak v Kyjevě. Je to běžná praxe: dementní pacienty prostě znehybní, kost jim sroste, ale oni přestanou chodit. Lékaři si myslí, že tihle lidé si sami sebe neuvědomují a za nic neodpovídají. Rehabilitace navíc vyžaduje, aby se pacient sám zapojil. Je tu také velké riziko, že se úraz bude opakovat. Pár dní po tom, co matka v květnu 2018 upadla, ji dcera odvezla do Kyjeva. Došlo jí, že je znovu doma, a měla radost, že vidí vnoučata.
Pár dní před ruskou invazí Olze napsala přítelkyně z polského Lublinu: „Sbalte se a přijeďte k nám.“ Vedení v práci mělo jiný názor: „Zbytečná panika, na Kyjev nikdo nezaútočí!“
„Tu noc jsem vůbec nespala, balila jsem věci a doklady – měla jsem nějakou předtuchu. Po čtvrté ráno jsem uslyšela první výbuchy, pustila jsem si Putinův projev a uslyšela jsem ‚Dorogije rossijaně, my načinajem…‘ Vzbudila jsem muže a řekla jsem mu: ‚Je válka. Vem děti a jeď.‘ V rozespalosti vůbec nechápal, co se děje. Pak řekl: ‚Musíme zůstat spolu.‘ Takže jsme prostě vzali izolepu a začali zalepovat okna, abychom se uklidnili. Jsou zalepená doteď. Během čtyřiadvaceti hodin pro muže uzavřeli hranice. Co jsme měli dělat? Jet s takovým člověkem v zácpách? Matka potřebuje každé tři čtyři hodiny vyměnit pleny a nakrmit. Proleženiny se jí udělají během chvíle a léčí se celé týdny. Kde s ochrnutým nekomunikujícím člověkem, který po nocích nespí a nemluví, jenom křičí, najdeme ubytování?“
„Když další den v Kyjevě začalo ostřelování a přiblížil se nepřítel, rozhodli jsme se, že odjedeme na chatu – máme ji na sever od Kyjeva, u Vyšhorodu. Jela s námi i sestra s rodinou, pomohli nám snést mámu do auta a odnosit část tašek. Když jsme odjížděli, viděli jsme vojenský náklaďák a mrtvoly diverzantů.“
Podmínky na chatě byly ucházející, ve sklepě si rodina zařídila kryt.
V noci se pořád ozývaly výbuchy: „Z jednoho okna v patře jsme viděli rakety, co přilétaly od Petrivců, z druhého zase ty z Brovarů. Můj syn se ostřelování moc bál. Balil se do přikrývky, dcera si zase začala strašně kousat nehty. Bylo nám jasné, že jestli uzavřou silnici přes hráz, už se odsud nedostaneme, z obou stran tu je řeka. Proto jsme měli pořád naložené auto – matčiny pleny, prostěradla, matrace, tašky s věcmi, kanystry s benzínem –, abychom v případě nebezpečí mohli rychle někam odjet. Tři měsíce jsem se nesvlékla – spala jsem v tom, co jsem měla přes den. V březnu jsme s mužem drželi hlídky, střídali jsme se každé tři čtyři hodiny, spali jsme přes den. Máma byla v prvních týdnech taky neklidná, řekla jsem jí, že začala válka, a ona strašně křičela. Občas jsem si šla lehnout k ní. Objímala jsem ji. Uklidňovalo ji to a mě taky.“
Matka byla z věřící rodiny, chodila do kostela a vážila si otce Volodymyra z vesnice, kde rodina měla chatu. Když se jí v květnu přitížilo, udělal se jí otok na plicích, Olha pozvala kněze, aby jí dal pomazání nemocných. To je jediná svátost, kterou lze lidem v takovém stavu poskytnout – k přijímání ani ke zpovědi už nemůžou, protože nedokážou reagovat a odpovídat na otázky. Kněz pronese sedm modliteb, sedmkrát nemocného pomaže svatým olejem a sedmkrát za něj prosí Boha.
„Vždycky měla dokonalou zahrádku,“ vzpomíná Olha, „se spoustou květin. Dělaly jsme různé zavařeniny a kompoty. Když jsem byla malá, často jsme spolu jezdily do CUMu, hlavního kyjevského obchodního domu, do Pasáže nebo do centrálního gastronomu. Snažily jsme se sehnat nedostatkové zboží, stály jsme ve frontách. Pak jsme chodily po centru a zašly jsme na pražský dort s čajem nebo kávou. Prostě takový sovětský shopping…“
Matka zemřela druhého srpna, na svatého Ilju, v den narozenin Olžina otce. Za osm dní by jí bylo třiasedmdesát.
„Je to symbolické. Čekala jsem, že to tak dopadne. V posledních letech byl pro mámu srpen vždycky těžký. Otec by toho dne měl pětasedmdesáté narozeniny. Zašli jsme mu s dětmi na hrob. Doma jsem mámě nalila trochu vína a dala jí kávovou zmrzlinu, kterou měla nejradši. Pak jsme šli vyprovodit příbuzného, na ulici jsme se zapovídali, a když jsme se vrátili, bylo po všem…“
Matku pohřbili na vesnici, kde mají chatu – v kraji, odkud pocházel Olžin otec. Pracoval ve stavebnictví, a když Olha jede po Kyjevě, často vzpomíná: tohle stavěl, tohle taky, i tohle… Matka měla ke svému manželovi silný vztah. Chtěla mít stejnou rakev a kříž, jako měl on – dřevěné, s řezbou. V pohřební službě ve Vyšhorodu se divili, že si Olha nemůže vybrat, vždyť ještě nedávno měli takové problémy s dodávkami, že vůbec nebylo v čem pohřbívat. Nakonec se jim ale povedlo najít podobnou rakev i dřevěný kříž.
„Byl jasný den, a než jsme dojeli na hřbitov, mámino malé hubené tělo se v odkryté rakvi na sluníčku prohřálo. Držela jsem ji za teplou ruku! No vida, máma se se mnou loučí.“
Celá léta Olha nepotřebovala žádné uklidňující prostředky.
„Ale jen co jsme si připomněli čtyřicet dnů od matčiny smrti, všechno se to na mě sesypalo. Začala jsem mít problémy, které jsem dřív nepociťovala. Organismus vyplavuje mnohaletý stres, k tomu ještě válka. Beru teď lehká sedativa, už je to lepší. Tohle všechno v nás je strašně hluboko. A ještě dlouho to o sobě bude dávat vědět.“
Závislost. Cherson
Týden před začátkem ruské invaze si babička manželky devětadvacetiletého Jevhena Jevtušenka z Chersonu zlomila stehenní kost a musela do nemocnice.
Čtyřiadvacátého února jim z nemocnice zavolali: „Tu starou (šestaosmdesát let) si vemte domů, tady se o ni nebude mít kdo starat.“ Babička ale nebyla schopná převozu, takže po chvíli přesvědčování souhlasili, že si ji tam nechají, a desátého března ji odoperovali. Tou dobou už byl Cherson okupovaný. Operace dopadla dobře, ale v důsledku pobytu na lůžku staré paní atrofovaly svaly a potřebovala rehabilitaci. Lékař za ní nemohl chodit domů, ale sliboval, že se jí bude věnovat v nemocnici.
„Babička to ale už vzdala. Nedávno jí totiž umřel manžel, s nímž strávila šedesát šest let. ‚Nechci vám být na obtíž,‘ říkala.“
Rodiče Jevhena a jeho manželku pořád prosili, aby se evakuovali. Jevhenova matka, dětská oční lékařka, sama odjet nemohla, protože ve městě zůstalo velmi málo lékařů a na ni doléhalo vědomí povinnosti. Jevhen ale odjet nechtěl – věřil, že odpor místních lidí a ukrajinské armády donutí okupanty k ústupu.
„Babičce jsme se toho snažili říkat co nejméně, protože jí to všechno přišlo strašně divné. Nejdřív vůbec nechápala, jak je možné, že na nás Rusko zaútočilo.“
Zatímco byla babička v nemocnici a rodina čekala, až ji bude moci vyzvednout a odvézt z města, Jevhen se začal věnovat dobrovolnictví – vozil raněným vojákům prádlo, oblečení a jiné potřebné věci. Pomáhal také osamělým a nemohoucím lidem. Na benzínkách, v bankách a v obchodech s potravinami vládl chaos.
„Když válka trvala už týden, došlo mi, že doma nic nemáme. Pořád jsme někomu pomáhali a na sebe jsme přitom nemysleli. Měli jsme štěstí, že naši přátelé z obsazeného území odjížděli a nechávali nám své zásoby, protože v obchodech skoro nic nebylo.“
Prvního března Rusové vstoupili do Chersonu ze všech stran, nad městem létala jejich letadla. Ukrajinské raněné se podařilo evakuovat, očití svědkové vzpomínají, že na šedesáti kilometrech silnice z Chersonu do Mykolajeva stálo jedno auto za druhým.
„Desátého března se konal velký proukrajinský mítink, kterého se zúčastnilo deset až dvanáct tisíc lidí. Okupanti se tu báli chodit, radši po městě jenom jezdili. Až patnáctého března vyvěsili na budovách ty svoje tříbarevné hadry. Pak začali mítinky rozhánět. Museli jsme si pokaždé vybrat: buď jít na mítink, nebo se postavit někam do fronty – u lékárny, bankomatu, obchodu –, anebo zajít za babičkou. O pár dní později začali Rusové lidi rozhánět kulomety, granáty a slzným plynem.“
Když Jevhen chodil na akce odporu, manželce říkal, že jde pro chleba. Posílal také ukrajinským vojákům informace o nepříteli. Ruské tajné služby si ho však rychle všimly. Následovala neúspěšná domovní prohlídka, pak zadržení na ulici. Jevhen si nebezpečí uvědomoval, proto za sebou zametal stopy a mazal údaje z messengerů. Drželi ho u sebe devět dní. Celou tu dobu se z něj snažili něco vymlátit.
Jevhena okupanti mučili pomocí psychologického nátlaku, taky ho ale prostě bili. Nakonec z něj vytáhli slib, že nebude Rusům klást odpor. Pak ho s pytlem na hlavě odvezli a vyhodili za nějakými garážemi. S modřinami po celém těle a otřesem mozku se dostal domů.
Osmého dubna babička v nemocnici zemřela, rodina ji ale mohla pochovat až po pěti dnech.
„Ceny pohřbů několikanásobně stouply. S manželkou jsme ale šetřili na byt, takže peníze jsme měli. Smuteční hostina? Zašli jsme na kávu, promluvili si s majitelem podniku a on slíbil, že nám pomůže. Hostů bylo jen pár, tak dvacet – samí lidé, kterým se nepodařilo odjet. Obřad se konal ve smuteční síni, na hřbitov pustili jen hrobníky, protože tuhle část města zrovna ostřelovali.“
Na hrob se Jevhen a další příbuzní mohli podívat až po měsíci, když okupanti odstranili blokpost. Pochopitelně na vlastní nebezpečí.
Jevhen se čím dál víc věnoval pomáhání nemohoucím lidem. Nosil jim léky, jídlo i oblečení. Obzvlášť naléhavé bylo dostat léky k lidem, kteří na nich byli životně závislí.
„Když babička zemřela, v Chersonu nás už vlastně nic nedrželo. Jenže jsme se do toho strašně zažrali. Kdybychom teď odjeli, kdo by těm lidem pomáhal? Byli na nás závislí. Dobrovolníků, kteří by se starali o důchodce, moc nebylo.“
Jevhen vypráví, že strach z ostřelování postupně slábne. Na okupanty si člověk zvykne. Naopak odjezd byl ještě nebezpečnější než dřív: zelené koridory už nefungovaly, „šedou zónu“ denně ostřelovali. Na jednoho z Jevhenových příbuzných tak při cestě z města začaly padat rakety Grad.
V září Jevhenovi zavolali přátelé a řekli mu, že si může zajet pro jejich jídlo, protože se rozhodli odjet. Kromě krup a brambor od nich dostal zmrzlé maso, které pak zapomněl v kufru auta. Dva tři dny nikam nejel, a pak ucítil smrad. Když se pustil do mytí auta, uviděl hlídku takzvané policie, kterou zavolal soused (přistěhoval se teprve před válkou, Jevhen si myslí, že ho do města ve skutečnosti poslali Rusové).
„Byli v plné výstroji a šťouchali do mě hlavní samopalu: ‚Koukej si lehnout držkou k zemi.‘ Ukázal jsem jim doklady. Zvedli kanystr a uviděli flek. ‚Co má bejt tohle, krev?‘ Vysvětlil jsem jim to. Přijela druhá hlídka. Zapsali si moje a ženiny údaje i espézetku auta. Neměli ale u sebe žádné zařízení. Ti z druhé hlídky řekli: ‚Tak co, berem ho?‘ První na to: ‚Ne, nejdřív se na něj kouknem do databáze. Kdyby něco, přijdem si pro něj zítra.‘ A já už jsem měl za sebou devět dní výslechů…“
Jevhen s manželkou se okamžitě rozhodli, že musí uprchnout. Sbalili se a odjeli jiným autem. Toho, že je někde zastaví, se prý nebáli. Čekat doma by bylo mnohem horší.
Evakuovali se bez zvláštních příhod, živí a zdraví, psychologická traumata ale mají na celý život.
Co dělají teď? Jevhen se věnuje fondu Support Kherson, který vozí na osvobozená území humanitární pomoc, hlavně léky.
Nakonec se zeptám, jestli si Jevhen stihl dát meloun. Cherson je totiž na Ukrajině takové „hlavní město melounů“. V důsledku okupace byly melouny v Kyjevě mnohem dražší než jindy, kilo stálo asi osmdesát hřiven (zhruba padesát korun – pozn. překl.). Jevhen se zamyslí a po chvíli odpoví, že párkrát meloun měli. V Chersonu stojí stejně jako vždycky, čtyři hřivny.
Evakuace. Charkov
Oleksij Maslo, čtyřiatřicetiletý oděvní návrhář, sedí v autě na krajnici a telefonuje.
„Do Oděsy přivezli sanitku. Zajedeme do Kyjeva, vyzvedneme tam druhou a odvezeme je do Charkova.“
Narodil se v Charkově, bydlí však v Kyjevě. Do rodného města přijel navštívit matku a zastihla ho tam ruská invaze. Jeho otec zůstal na okupovaném území v hloubi Charkovské oblasti, dostal se odtamtud až po dvaasedmdesáti dnech. Oleksij dokonce tři týdny vůbec nevěděl, jestli je táta naživu. Oleksijův otec je řidič sanitky. V bojích utrpěl poranění, třikrát ho operovali, už ale zase pracuje. Oleksij se směje: „Už se to tak historicky vyvinulo, že já i táta jezdíme se sanitkama.“
Oleksij se pustil do dobrovolničení hned druhý den po začátku invaze, měl totiž dost benzínu, což byl tehdy přepych.
„Řekl jsem si, že budu jezdit, dokud budu mít palivo. Pak najednou začalo příspěvků a zdrojů přibývat. Založil jsem organizaci KharkivHelp a moji přátelé zase fond v Nizozemí, který kupuje a vozí na Ukrajinu sanitky. KharkivHelp už nepůsobí jenom v Charkově. Jezdíme do Bachmutu, Kramatorsku, Slovjansku i do Luhanské oblasti. Dneska jsme z Kupjansku odvezli muže, který se narodil v roce 1952. Zůstal sám, nevím z jakého důvodu. Dostal gangrénu, už skoro nemá nohu. Ozvali se nám sousedi, kteří mu nosili jídlo.“
Oleksij si vybavuje případy, kdy lidi prostě někdo nechal na místě jen s cedulkou.
„Vezli jsme čtyřiadevadesátiletou babičku se vzkazem, kde bylo jenom její jméno a rok narození. Neměla dokonce ani doklady.“
Oleksij a další dobrovolníci pracují v „šedé zóně“ za ukrajinskými pozicemi. Když se bojuje, jezdí mezi tanky a kolem nich dopadají miny.
„Když se tam dá dostat, přijedeme tam, kam nás zavolají, na adresu, kterou máme od příbuzných nebo sousedů. Jezdíme za konkrétními lidmi. Občas někoho vyzvedneme i neplánovaně – třeba ty, co leží ve sklepě. Jednou se stalo, že jsme přišli pro ochrnutou ženu, vešli jsme do bytu a ona už byla po smrti. V jednom dni jsme měli dokonce dva případy, kdy jsme přijeli, ale ti lidé už nežili.“
Často je prosí o pomoc sousedi, kteří se o staré nebo nemocné lidi už nemůžou dál starat, protože nemají dost ani pro sebe. Odvoz však řeší jen půlku problému.
„Není je kam umístit, nemocnice jsou přeplněné. A tihle lidé potřebují neustálou péči. Personál v nemocnicích ale chybí. Mohli bychom je nechat někde na ubytovně, jenže tam nejsou vyškolení lidé, kteří by se o ně postarali. Ministerstvo sociálních věcí neví, co si s nimi počít. Specializované domovy jsou taky přeplněné. Problém je i s přepravou: nestačí člověka naložit do sanitky v Charkově a – pokud je místo – odvézt ho do Lvova nebo do nějakého sanatoria v Karpatech. Musí jet i zdravotník, který na něj bude cestou dohlížet. Protože kdyby ten člověk umřel, vynoří se nějaký příbuzný a hned nás obviní.“
Kolik lidí už Oleksij a dobrovolníci, s nimiž pracuje, zachránili?
„Už byly případy, že sanitky za den převezly dva tisíce osob. Za několik měsíců práce jsme my a několik dalších dobrovolnických organizací jen v okolí Charkova evakuovali víc než osmnáct tisíc lidí.“
Seznam otázek
Olze, hrdince prvního příběhu, pomohli přátelé z Polska, aby se dostala na seznam OBSE, což ji opravňovalo odjet z Kyjeva evakuačním vlakem se zaměstnanci různých mezinárodních institucí.
V určité situaci však lidé musí odmítat i ty nejlákavější nabídky, protože si uvědomují, kolik jiných problémů to s sebou přináší. Některé z nich jsou přitom v podstatě neřešitelné.
Olžin manžel odjet nemohl, protože hranice byly pro muže uzavřené. Vlak navíc nestál na hlavním nádraží, ale na odlehlém místě, a kdyby se tam muž pokusil dopravit matku a děti, nestihl by se vrátit před policejní hodinou. Proto Olze navrhl, aby odjela s dětmi, zatímco on zůstane v Kyjevě s její matkou.
„Nechat mámu s manželem? No, protrpí s ní ještě měsíc… Vždyť se jí dokonce během půlhodiny, co jsme jeli na chatu, stihla udělat malá proleženina, se kterou jsem pak bojovala dva a půl týdne. A co kdyby vypnuli elektřinu? To by přestala fungovat i matrace proti proleženinám. O vlaku jsme nevěděli nic jistého. Jsou tam lehátková kupé, nebo obyčejná sedadla? Říkala jsem: ‚Vždyť ona nemůže sedět, jen leží, copak ji můžu odnést do vlaku a nechat v chodbičce? Bude křičet. Než dojedeme do Chełmu, budu jí muset vyměnit pleny.‘ Z hlediska logistiky mi ta cesta přišla nereálná. Navíc bych s sebou měla dvě malé děti, které budou plakat a chtít na záchod. A máma by mohla umřít cestou… Pořád nás někdo zval, abychom odjeli za hranice. Co bychom tam ale dělali? Máma křičí, je hlučná – minimálně pro ni bychom potřebovali samostatnou místnost. I kdybychom chtěli odjet jen na Zakarpatí, museli bychom najít místo, kde by nikomu nebyla na obtíž. Proto jsme zůstali na chatě.“
Lze uvažovat o mnoha variantách východiska ze situace. Většinou to ale je příběh dvou lidí, kteří jsou navzájem svými rukojmími. Jeden je spoután tělem, druhý je vázán – anebo obdařen? – povinností a lidskostí.
Z ukrajinského originálu Uvjazneni obovjazkom bilja uvjaznenych tilom přeložil Miroslav Tomek.
Myroslav Lajuk (nar. 1990) je ukrajinský spisovatel, novinář, scenárista a vysokoškolský pedagog. Pochází z Karpat, žije a pracuje v Kyjevě. Je autorem tří románů a tří básnických sbírek, za něž získal ocenění Litakcent, BookForum Best Book Award nebo cenu Fondu Kovaljovových. Jeho román Baborňa (Důchoďák, 2016) se dostal do užší nominace na Knihu roku BBC. Čeští čtenáři se s jeho básněmi mohli seznámit v časopisech Plav č. 4/2014 (v překladu Alexeje Sevruka), Aluze č. 1–2/2016 a Texty č. 77/2018 (v překladech Heleny Pazdiorové).
Při svém dalším útoku na existenci národních parků v Česku připomínal na konci května na stránkách Práva senátor Tomáš Jirsa, jeden z největších odpůrců bezzásahovosti na Šumavě, jak na pramenech Vltavy nechalo v nultých letech vedení národního parku „záměrně uschnout poslední pralesní zbytky se stromy starými více než tři sta let“. Boj o to, aby byla alespoň část šumavských lesů postižených vichřicemi a následnou kůrovcovou gradací v tehdejších prvních zónách zanechána přirozeným procesům, v souladu s posláním národních parků, skončil vítězně. Odpůrci vědou podloženého přístupu se ale pořád hlásí o pozornost.
Protože je návštěva prameniště Teplé Vltavy během dovolené na Šumavě téměř občanská povinnost, vyrazila jsem i já údolím pod Černou horou, kde došlo k velkoplošnému rozpadu horské a rašelinné smrčiny. Suché kmeny byly ve výšce kolem tří metrů nakonec jen nařezány, zlomeny a ponechány na místě – vznikla tak jakási simulace polomu. Tehdejší stav musel být pro návštěvníky, kteří znali majestátní vzrostlý les, šokující. Dnes, deset let poté, tady ale máte možnost vidět něco minimálně stejně pozoruhodného jako někdejší podobu pralesa. Přestože je obecně Česká republika zemí vysoce lesnatou, míst, kde by se nechal les projít fází rozpadu a následně dorůstání, moc nemáme. Naprostá většina našich lesů (a to i v rámci národních parků a jiných chráněných území) jsou ty hospodářské, které se pěstují ve školkách, vysazují a v mýtním věku plošně kácejí. Jak skutečně vypadá přirozený „klimaxový“ les, vlastně moc netušíme. Velkoplošný rozpad lesa působí na laika skutečně apokalypticky – jenže už desetiletí poté vidíme svět přechodného lesa, plného života. Nedojmeme se sice nad smrky, které „pamatují“ snad i nástup Habsburků, je ale otázka, proč by měly být hodnotnější než přítomnost plná života. (Tedy, pokud kmeny nepotřebujeme zpeněžit.) Fáze dorůstajícího lesa přináší totiž explozi biodiverzity, které souvislý, „zapojený“ les nemůže ani zdaleka konkurovat.
Nedávno vydaná knížka Politika lesa používá k rozboru kdysi tak vášnivé debaty o podobě Národního parku Šumava metodologii kritické analýzy diskursu. Její autor, jazykovědec Michal Hořejší, kupodivu v jádru „správné“ podoby šumavského lesa nenachází představy konvenčně hospodařících lesníků, starousedlíků nebo snad přírodovědců, ale obraz, který vznikl nad dílem Karla Klostermanna. Na rozhledně Poledník je do konce srpna přístupná Hořejším připravená výstava Karel Klostermann a zrod Šumavy, která spisovatele ukazuje nikoliv jako dokumentaristu „mizející“ Šumavy, ale jako hlavního aktéra rozvoje šumavského turismu, napojeného na nakladatelský marketing, a jako tvůrce regionální identity. Kniha i výstava dokládají, že ona tradiční, zaniklá nebo ohrožená Šumava, jejíž obraz kolektivně sdílíme, vlastně neexistovala ani v Klostermannově době. To, jak si představujeme les, má kulturní kořeny, které mají s realitou leckdy málo společného. Přesvědčte se sami u prameniště Vltavy.
V lednu uběhly dva roky od úplného zákazu interrupcí v Polsku. Připomeňme, že k němu došlo uprostřed pandemie a podivnou politickou „oklikou“: zásahem soudní moci. Vládě loajální ústavní soud tehdy prohlásil takzvané eugenické interrupce (v případech poškození embrya) za protiústavní. Šlo přitom o jednu z výjimek umožňujících legální interrupci (vedle znásilnění, incestu a ohrožení života či zdraví matky), která pokrývala takřka všechny legální potraty v Polsku.
Děj se vůle Boží
Těhotné Polky tak sice mají stále právo na ochranu života a zdraví, v praxi je však toto právo stále slabší. Přednost má embryo a těhotné ženy umírají za podivných okolností v nemocnicích, což na pojem „pro-life“, kterým se celosvětově zaštiťují stoupenci zákazu interrupcí, vrhá podivné světlo. Jde přitom vskutku o život. V Polsku jsou si totiž všechny životy rovny, ale některé si jsou rovnější. Právo nenarozeného života (embrya) převážilo nad právem života narozeného (matky). I v Česku medializované tragické příběhy Izabely z Pszczyny a Doroty z Nového Targu odhalily děsivé okolnosti obou úmrtí – nečinnost, vyčkávání a chyby lékařů. Informace jsou ženám zatajovány. I když je zcela jasné, že šance na narození živého dítěte je nulová, je třeba vyčkat na „přirozené úmrtí“ embrya, a to i za cenu dalšího „přirozeného úmrtí“ – matky. Vše je přece v rukou Božích. Například Dorotu personál nowotarské Nemocnice Jana Pavla II. podle polských médií marně zachraňoval pokynem, aby „držela nohy nahoře, plodová voda prý poteče“.
Každé další úmrtí přirozeně vyvolává pobouření a masové protesty. Hněv se obrací také proti lékařům, byť i oni jsou obětí represivního systému. Ostatně jak to lakonicky shrnula Jolanta Budzowská, zmocněnkyně rodin obou zesnulých rodiček, gynekologové se nebojí žen, ale prokurátora.
Ve jménu otce
Ve stínu interrupcí zůstává jiný problém, který začíná nabývat obřích rozměrů a na nějž na webu Krytyka Polityczna upozorňuje poslankyně Agata Diduszko-Zyglewska (Levice). Polské soudy při sporech o dítě stále častěji aplikují „teorii odcizení rodičů“. O co v této sporné teorii amerického psychiatra Richarda Gardnera jde? Rodič, který má dítě v péči (typicky matka), může užívat manipulativních praktik, aby dítěti odcizil druhého rodiče. To je neblahý jev, k němuž jistě v nějaké míře dochází všude a kterému má právo přiměřeně čelit. Problém začíná, když právní praxe ochranu odcizovaného rodiče „přežene“. Soudy, v Polsku podřízené vládní moci, se pak stávají spíše nástrojem na trestání matek-samoživitelek, které nezapadají do konzervativního obrazu tradiční rodiny.
Diduszko-Zyglewska v obsáhlém textu nazvaném „Otcovo právo, matčiny dluhy“ cituje soudní výroky typu, že matka nevykazuje „náležitou snahu“, aby si dítě zachovalo „vazbu“ k otci. Trestem jsou vysoké finanční pokuty, někdy i odnětí péče. Chráněni jsou přitom i otcové, kteří rodinu a dítě opustili, na péči nijak nepřispívali, ale pak v sobě náhle „objevili“ otcovský pud. Při čtení článku (z velké části založeného na rozhovorech s právničkami ze Sdružení na pomoc ženám a matkám Eurydyka) běhá mráz po zádech. Popsány jsou zde děsivé případy domácího násilí, alkoholismu, nevhodného chování hraničícího se sexuálním obtěžováním dětí (jistá jedenáctiletá dívka kvůli tomu spáchala sebevraždu) nebo zištných finančních motivů. Pokuty totiž přímo inkasuje „poškozený“ rodič! Někteří otcové si prý tímto způsobem „vybírají zpět“ alimenty, jiní si tyto pokuty nárokují, aniž by kdy samoživitelkám vůbec alimenty platili.
Kompromis kompromisů
Toto téma zatím nehýbe polskou politikou. Zůstává ve stínu interrupcí, které jistě budou jedním z témat podzimních voleb. Veřejné mínění je sice dlouhodobě proti zákazu, na druhé straně však stojí vláda, jí podřízená veřejná média a soudy, katolická hierarchie a početná, hlasitá, dobře zorganizovaná menšina. Ta je sice s ohledem na svou demografii v dlouhodobém výhledu v nevýhodě (převažují starší lidé), v krátkodobém ovšem ve výhodě (mladší a ženy vykazují nižší volební účast a disciplínu). O silně konzervativním masovém sociálním hnutí, které za úplný zákaz potratů léta bojovalo formou občanských zákonodárných iniciativ, jsem již psal (viz A2 č. 10/2020). Nyní se v jeho pozici nacházejí odpůrci zákazu. To oni teď narušují status quo a „politizují tragická úmrtí“, jak jim předhazují konzervativci.
Polské „pro-choice“ hnutí stojí navíc před strategickým dilematem, které může boj proti interrupční represi oslabit. Umírněný proud odpůrců zákazu totiž volá po návratu k takzvanému interrupčnímu kompromisu či jeho reformulaci. „Radikálové“ jim odpovídají, že legislativa z roku 1993, která již tehdy představovala nejpřísnější úpravu v Evropě (vedle Malty, Irska a Vatikánu), byla ve skutečnosti kompromisem mezi církví, jež požadovala totální zákaz, a konzervativci, kteří ho chtěli také, jen se to báli prosazovat otevřeně. Pozorovatel nemusí být zrovna zběhlý v teorii her, aby si uvědomil, že „nový kompromis“ by byl skoro jistě „kompromisem kompromisů“ – bodem ležícím někde mezi úpravou z roku 1993 a současným striktním zákazem. Přemíra kompromisu někdy kompromituje. A v Polsku jde přece o život.
Autor je politolog.
Všiml jsem si, že někdy zvete přes sociální sítě fanoušky, aby si s vámi šli zaběhat, teď jste je lákal na fotbal… Kdy jste s tím začal?
To až v poslední době. Fotbal jsme se skupinou hráli i dřív, měli jsme vlastní tým. Loni v létě jsme v Charkově pravidelně hráli proti vojákům. Občas se snažíme něco zorganizovat, protože já současnou situaci fyzicky hrozně těžce snáším. Tohle je určitá možnost emočního odreagování. Radši ale nezveme moc lidí. Přece jen to děláme pro sebe, ne pro veřejnost.
Stejně se mi to líbí. Nikdy jsem neslyšel, že by tohle nějaký spisovatel dělal.
Spisovatelé jsou většinou nudní a nezajímaví lidé. S výjimkou Bukowského.
Co pro vás bylo hlavní inspirací při psaní posledního románu Internát, věnovaného válce na východě Ukrajiny? Prý obsahuje hodně reálných motivů.
To je pravda, začíná to už tím městem, jež postupně obkličují a obsazují ruská vojska. Ve skutečnosti se jmenuje Debalceve. Vojenské operace tam probíhaly v zimě 2014–2015. S přáteli jsme tehdy do okolí často jezdili. Vedly se tam opravdu tvrdé boje, ukrajinská armáda právě začala opouštět město. Vozili jsme tam pomoc, bavili se s místními, já jsem o tom trochu psal, a přitom jsem pozoroval, jak tamní lidé reagují na to, že se nacházejí mezi dvěma armádami. Jak se snaží najít si své místo v „šedé zóně“, což je obtížný a velmi nebezpečný úkol. Za takových okolností se totiž nestřídají jen lidé se zbraněmi, střídají se také ideologie a politické uspořádání. Člověk se může ze spojence vmžiku stát nepřítelem, z přívržence kolaborantem. Dochází k velkému posunu, a pokud nesledujete dění nebo důvěřujete pochybným informačním zdrojům, jste najednou jako slepí. Mě se tehdy velmi bolestně dotýkalo, jak moc jsou lidé neschopní přijmout odpovědnost. Slyšel jsem samé: „Zařiďte, aby se přestalo střílet“, „Řekněte v Kyjevě, aby přestali střílet“, „Řekněte v Moskvě, ať přestanou střílet“… Byl to projev naší naivity, za níž se skrývala spousta problémů. Nechci se teď pouštět do poučování a někoho obviňovat, ale je jasné, že takhle se ta otázka vyřešit nedala. Byl to velký problém pro všechny – jak pro vojáky, tak pro civilisty.
A kde se vzal hlavní hrdina, nerozhodný učitel Paša?
Konkrétní předlohu nemá, vznikl z různých prvků. Jeden podstatný reálný impuls jsem ale měl. Na jaře 2014, kdy už do Luhanské a Doněcké oblasti začali pronikat ozbrojení Rusové, mi začal psát dlouhé maily jeden člověk, který žil poblíž Luhansku, čili na území, jež tehdy už bylo pod kontrolou separatistů. Osobně jsme se neznali, moji adresu mu nejspíš dal někdo ze známých. Psal mi několik let. Teď umlkl a já ho raději nechávám na pokoji, abych ho nevystavoval nebezpečí. Nepsal ani tak o politice, jako o tom, co viděl. V jednu chvíli mi došlo, že to, co píše, je velice podstatné svědectví. Nedíval se totiž na věci proukrajinskou nebo proruskou optikou, ale optikou člověka, který se do posledního okamžiku snaží zaujímat neutrální pozici, což sice bylo v dané situaci z etického hlediska poněkud zarážející, ale nikoliv vyloučené. A takový člověk, který se snaží projít mezi dvěma ohni, prokličkovat mezi kapkami deště, prosmýknout se mezi dvěma proudy, mě velice zajímal. Byl to dost charakteristický hrdina, reálný typ, který je naopak dost netypický v literatuře – jak v ukrajinské, tak v ruské. Většina textů napsaných o této válce totiž, upřímně řečeno, nabízí jednoznačné hodnocení. Jednoznačná je i pozice autora – ta je hlavní, zatímco postavy jsou spíš takové loutky, které jednají podle autorovy vůle, tak jak to odpovídá jeho ideologicko-politické orientaci. To by sice samo o sobě nemuselo vadit, ale často se to odráží na literární kvalitě díla. Já jsem chtěl udělat úkrok stranou a ukázat tak trochu nezvyklého hrdinu.
Vlastně jste si to vyzkoušel už v povídce Běžet bez přestávky, která česky vyšla v roce 2015 v Ukrajinském žurnálu…
Ano, to byl takový první pokus.
Je jasné, že jde o umělecké zobecnění, ale přece jen se zeptám: Setkal jste se někdy s tím, že by někdo během krátké doby tak zásadně změnil své postoje k okolnímu dění jako hrdina Internátu?
To ne, je to metafora. Ačkoliv musím říct, že jsem viděl, jak rychle a zásadně se měnily postoje mnoha Charkovanů, kteří zažili ruské ostřelování a ukrývali se v metru. Samozřejmě nemohu říct, že bych s někým strávil dvaasedmdesát hodin v kuse a pozoroval, jak se mění jeho názory a rétorika, nepochybuji ale o tom, že ty změny mohou probíhat poměrně rychle a dynamicky. V románu jsou samozřejmě určité prvky umělecké licence, je snad jasné, že jde o krásnou literaturu. Koneckonců, řekl bych, že hrdinovy postoje se nezmění zase tak zásadně. Něco se v něm pohnulo, něco si pro sebe definoval, ujasnil si určité nuance, ale jiný člověk se z něj během těch tří dnů nestal. Tak to v životě nechodí.
Jak jste prožíval první dny a týdny po ruském vpádu?
Z emocionálního hlediska to bylo strašně těžké. Panoval nepokoj, který ovlivňoval všechno – chování, zvyky, okruh lidi, s nimiž se člověk stýkal, způsob řeči i přijímání informací. Nepokoj měl navrch a všechno se mu muselo podřídit. První tři měsíce, zhruba do začátku léta, to byl pocit, jako když je člověk pod vodou. Jako když se zhluboka nadechne, skočí a snaží se vzduch zadržet v plicích. Vzduchu je ale méně a méně, až to nakonec nevydrží a vyplave, aby se znovu nadechl.
Slyšel jsem, že v Charkově bylo dokonce i v tom nejtěžším období po začátku invaze otevřené knihkupectví…
To ne, pokud vím, všude měli zavřeno. Charkov byl v prvních týdnech války městem bez kultury. Na jevištích zůstaly stát kulisy neodehraných představení, knihkupectví byla zavřená, knihovny vybombardované. V Charkově všechno umlklo, až někdy v květnu jsme začali hrát koncerty a otvírat kluby. Vzpomínám si, že jsme se tehdy domluvili s nakladatelstvím Vivat, které jako první otevřelo své knihkupectví. Teď v Charkově kromě Vivatu funguje ještě knihkupectví Je; nejsem si jistý, jestli i nějaké další.
Takže se dá říct, že na tom máte určitou zásluhu?
To ano, ale vlastně jsme nikoho moc přesvědčovat nemuseli, byli připravení. Když se na konci jara situace trochu uklidnila a nad městem přestala létat letadla, otevřeli a my jsme je podporovali. Začali jsme pořádat koncerty, nejdřív v krytech, ve sklepích, v metru, pak jsme začali hrát i na ulici, dokonce jsme uspořádali opravdový festival. Od začátku pro nás bylo hrozně důležité, aby kulturní život ve městě pokračoval. Byl to zásadní postoj, nešlo o nějakou zábavu, šlo o to, že přítomnost kulturního života svědčí o přítomnosti ducha, jeho síly, přestože to snad zní poněkud pateticky.
Jak na tom vlastně jsou ukrajinští umělci? Pochopil jsem, že se od nich čeká, že budou obětavě pomáhat své zemi, státu a společnosti. Nabízí ale společnost něco také jim?
Nejenom že pomáhají. Oni pomáhají velice aktivně. Hodně umělců bojuje. Ale myslím, že to není úplně správné hledisko. Dnes nejsou umělci a neumělci nebo ajťáci a neajťáci. Dnes jsou občané a neobčané. Dnes bojují a pomáhají všichni. Nezáleží na tom, jestli jste umělec, hudebník nebo zpěvák. Zrovna dnes ráno se na ukrajinském internetu objevilo video se spisovatelem Valerijem Markusem, který je přímo na frontové linii a hovoří o situaci na místě. Máme ho brát jako spisovatele, nebo jako vojáka? Samozřejmě, že je vojákem, který nyní bojuje. Až zvítězíme a on se vrátí, stane se znovu spisovatelem.
Ukrajinské umělecké kruhy se za téhle situace ukázaly jako komunita tvořená zodpovědnými dospělými lidmi, kteří přijímají odpovědnost za osud svého státu, své země, a nevyžadují žádné zvláštní výsady nebo ústupky. Jediné, v čem jsme od státu žádali nějaké úlevy, to jsou pravidla týkající se cest umělců do zahraničí. Nejde samozřejmě o to, že by umělci byli privilegovaní lidé, kteří potřebují mít možnost jezdit do ciziny, zatímco za ně bude bojovat někdo jiný – potřebují jezdit do ciziny, protože tam získávají finanční dary, a pomáhají tak své zemi. To je naše práce a já i mí přátelé jsme si ji vědomě vybrali. Pracujeme jako dobrovolníci, sbíráme peníze a investujeme je do našeho budoucího vítězství. Někdo by mohl říct, že to máme až moc snadné, ale já myslím, že i to je potřeba.
Obráncům Ukrajiny pomáháte už od léta 2014. Co se změnilo po ruském vpádu v únoru loňského roku?
Změnilo se měřítko. Válka je teď masová, totální a týká se každého. V armádě je mnohem víc lidí a každý z nich má nějaké potřeby. Není snadné je všechny uspokojit. Je to nepřetržitý proud požadavků a nepřetržitý proud pomoci. Pomyslnou špičkou ledovce jsou automobily – jsou totiž velké a lze se jimi snadno pochlubit. Těch už jsme koupili víc než dvě stovky. Ve skutečnosti to ale jsou celé hromady vybavení, oblečení a vůbec všeho možného.
Jak vznikla brigáda Chartija, se kterou spolupracujete?
Brigáda jako taková se teprve formuje, a proto právě teď znovu potřebuje naši pomoc. Z původní dobrovolnické jednotky se stala brigáda národní gardy. Naší povinností je sehnat jim všechno, bez čeho se neobejdou. Je to moje jednotka. S jejím zakladatelem, mým dobrým kamarádem Vsevolodem Kožemjakem, jsme ten nápad dostali loni, už na začátku jara, a začali jsme ho uskutečňovat. Ze začátku to bylo pár desítek kluků, pak několik stovek, pořád jsme je ale zásobovali vším nezbytným, od obuvi po přilby a neprůstřelné vesty, od automobilů po drony. Vším kromě zbraní, zbraně my nekupujeme. Název jsem vymyslel já, spojuje slova „Charkov“ a „art“, umění. A „chartija“, to je prohlášení, charta.
Vlastně mě trochu překvapuje, že po tolika letech války musí ukrajinská armáda neustále spoléhat na pomoc dobrovolníků. O potřeby armády se zpravidla stará stát…
Stát se o armádu stará obstojně a podle mě to je vidět. Vždyť máme profesionální armádu, početnou, rostoucí a poměrně dobře ozbrojenou. Kdyby se stát o armádu nestaral, vypadala by jako ta ruská, která se rozpadá a ve výzbroji má staré železo z osmdesátých nebo devadesátých let. Ale stát, to je velice složitý organismus, a náš postsovětský stát má pořád spoustu problémů, jež mají svůj původ ve starých metodách fungování a řízení. Mimo jiné to znamená, že bývá nepružný a až moc byrokratický. Mechanismy pomoci a spolupráce jsou příliš složité a skýtají vhodné podmínky pro vznik korupčních mechanismů. Občanská společnost, jejímž projevem dobrovolnictví je, má oproti tomu jednu velkou výhodu – je mobilní. To znamená, že můžeme velice rychle, přesně a bez zbytečné byrokratizace řešit problémy, které by stát řešil mnohem déle a pomaleji. Ráno mi zavolají vojáci a požádají mě o automobil a večer ho klidně mohou dostat. Dokonce ho mohou mít na svých pozicích. Kdežto pokud jde o státní pomoc, může to trvat měsíc, dva, nebo i půl roku.
Sleduji ukrajinské sociální sítě a setkávám se na nich se spoustou žádostí o pomoc. Myslím, že pro dárce není lehké se rozhodnout, na co konkrétně přispět.
Dobrovolnictví znamená důvěru. A to je velmi subjektivní věc. Rozhodující je, komu věříte. Objektivní kritéria tu neexistují. Všichni hlásíme, komu jsme co dovezli, sdílíme fotky… Občas dojde k nějaké chybě, občas se nachomýtne nesvědomitý člověk. Stát se může ledacos, převážit by ale mělo vědomí, že pokud dnes nepodpoříme armádu, přijdeme zítra o svou státnost, svobodu i nezávislost a o našem osudu budou rozhodovat cizí lidé. Proto mi přijde lepší napnout všechny síly k tomu, aby Ukrajina obstála a zvítězila.
V nedávném rozhovoru pro online deník Ukrajinska pravda jste řekl, že v současné situaci, kdy válčí nejen Rusko s Ukrajinou, ale i Alexandr Puškin proti Tarasu Ševčenkovi, jde „nejen o politiku či ideologii, ale o intimnější věci. O dětství, o výchovu, o rodinný kruh, o to, jak to bylo u vás doma, o to, co utvářelo pozitivní představy o světě. A někdo ti najednou říká: ‚V tom, co ti vyprávěli rodiče, nebylo všechno tak docela pravda, rodiče k tobě nebyli vždycky upřímní, ani učitelé k tobě nebyli vždycky upřímní, a v tvé minulosti je hodně věcí, za které by ses měl tak trochu stydět.‘“ Znamená to snad, že Ukrajinci musí kvůli ukrajinskému národnímu projektu změnit postoj k vlastní biografii, k těm nejosobnějším věcem?
Každý by měl pochopit, co je jeho biografie, jeho identita, a co je nános, který mu vnutilo impérium. Třeba to, že jsem byl v pionýru, s mou identitou nejspíš nijak nesouvisí. Kdežto vyprávění mého dědečka o hladomoru a o povstalcích, kteří ve dvacátých letech bojovali v Luhanské oblasti, je něco, co mě utvářelo jako člověka a občana. Myslím, že člověk si musí udělat pořádek v tom, co je pro něj zásadní a co druhotné.
Já jsem se také narodil v Sovětském svazu, první občanka, kterou jsem dostal, byla ještě sovětská. Sovětská zkušenost představuje značnou část mého života. Nikdy jsem ji ale nebral jako něco, co by pro mě bylo přirozené, k čemu bych se měl stavět s nábožnou úctou. Sovětský systém byl cizí a nepřátelský – a neřekl bych, že tímhle konstatováním nějak přepisuji svou osobní historii, svou biografii.
Po pravdě jsem myslel třeba i na to, že někdo může mít hluboce osobní vztah k ruským dětským knížkám, pohádkám…
Ale tady přece nejde o to, že bychom měli pálit Puškinovy knihy. Nejde tu ani o literaturu jako takovou. Měl jsem na mysli něco docela jiného. Kultura zaujímá klíčové místo v jakémkoli ideologicko-politickém systému a my to nemůžeme ignorovat. V ruském ideologickém konceptu „ruského světa“ je kultura důležitým nástrojem vlivu, jakýmsi signálem jeho přítomnosti. Stačí se podívat na všechny ty Puškinovy památníky, které stojí po celém impériu, po celé Ukrajině. Nevypovídají o skutečné lásce Ukrajinců k Puškinovi, nevznikaly proto, že by Puškina někdo považoval za geniálního básníka. Šlo o to, že Puškin je hlavním básníkem ruské kultury, takže musí být všude. Stejně jako Lenin. Pokud ve městě stojí Puškin, znamená to, že město je součástí impéria.
Dobrá, ale šlo mi spíš o to, jestli člověk musí měnit své osobní preference a sympatie, aby se mohl stát součástí ukrajinského národního společenství.
Já mám také doma ruské knížky, nevyhodil jsem je, pořád tam leží. Na druhou stranu ale musím říct, že je teď nečtu. Ne proto, že je Putin čurák a Rusové okupanti, ačkoliv o tom není sporu, ale protože teď prostě nemůžu číst ruskou literaturu. Hned se mi to spojí s tím, co jsem viděl ve zprávách. Je to prostě emocionálně nemožné. Ale knížky ať si tam leží dál, třeba se to jednou změní. Nebo nezmění, to, upřímně řečeno, nevím. V každém případě hádat se teď o ruskou literaturu mi připadá trochu nevhodné, máme podstatně závažnější problémy.
Blíží se podle vás Ukrajina tomu, aby se stala kulturně a jazykově homogenní zemí?
Tahle meta není blízko, ale míříme tím směrem, o tom není pochyb. Ukrajinizace je už nezvratná. Procesy, které na Ukrajině probíhají, přitom aktivizuje a utváří ruská strana. Nebýt nynější války, politické a společenské procesy na Ukrajině by vypadaly jinak. Politický, informační i jazykový prostor by byl úplně jiný. Jenže Rusové tvrdohlavě a důsledně dělají z Ukrajiny Ukrajinu.
V posledních letech se dost změnil váš postoj k sociálním sítím. Dřív jste se tam skoro nevyskytoval, kdežto teď máte účet snad na každé. Nezabírá to moc času?
Nepopírám, že tam opravdu trávím až moc času. Jenže informační pole na Ukrajině se naprosto změnilo a sociální sítě plní mimořádně důležitou komunikační funkci. Nebylo by rozumné touto jejich funkcí pohrdat nebo sítě ignorovat. Je válka a já chci být efektivní, proto to dělám. Občas tam je legrace, občas je to tak trochu na hlavu, ale takové prostě jsou sociální sítě.
Není to moc vyčerpávající, být hlasem Ukrajiny v zahraničí?
Ale tím já opravdu nejsem. Autorita utvářející veřejné mínění, hlas Ukrajiny v zahraničí – to jsou podle mě klišovitá označení, která člověku občas někdo přiřkne, a je na ně třeba pohlížet ironicky. Ale pokud to vezmu šířeji, jako otázku po přítomnosti ukrajinské kultury v zahraničí, tak je opravdu důležité, aby se ukrajinské hlasy – zdůrazňuji: hlasy – ozývaly, aby ukrajinská kultura opravdu byla mluvčím, svědkem a zpravodajem, který zachytí všechno to, co se dnes děje. Kultura má jakožto komunikační prostředek, prostředek vysvětlování a chápání, k dispozici dokonalé, citlivé a efektivní mechanismy.
Serhij Žadan (nar. 1974) je ukrajinský spisovatel, hudebník, dramatik a překladatel. Patří k nejvýznamnějším představitelům dnešní ukrajinské kultury. Pochází ze Starobilsku v Luhanské oblasti na východě Ukrajiny. Napsal řadu básnických sbírek, několik románů, divadelní hru a operní libreto. Vystupuje jako zpěvák se skupinou Žadan i Sobaky, organizuje literární festivaly a jiné kulturní akce. Charkov, kde žije od studentských let, neopustil ani ve chvíli, kdy na kraji města stála ruská armáda. Za svá díla obdržel řadu významných ocenění na Ukrajině i v zahraničí. V roce 2015 se díky románu Mesopotamija (Mezopotámie, 2014) stal laureátem středoevropské literární ceny Angelus, na podzim roku 2022 převzal Mírovou cenu německých knihkupců. U nás vyšla povídková kniha Big Mac (2003, česky 2011), básnická sbírka Dějiny kultury začátku století (2003, česky 2013) a letos v květnu také román Internát (2017). Nakladatelství Fra připravuje k vydání další překlady – výběr ze Žadanových básní a román Depeche Mode (2004).
Digital download, Comp Music 2023
Krymskotatarská zpěvačka Džamala (často uváděná jako Jamala) se do všeobecného povědomí zapsala v roce 2016, když zvítězila v soutěži Eurovize s písní 1944. Jejím námětem byla deportace krymských Tatarů, kterou na sklonku druhé světové války nařídil Stalin. V dalších letech vydala několik alb nenáročného popu. O to zajímavější je její nová deska Qırım (Krym), na níž představuje hudební tradice krymských Tatarů. Album tvoří čtrnáct písní spojených s různými krymskými regiony. Didaktický záměr podtrhuje webová stránka qirim.jamala.ua, kde si můžete poslechnout ukázky písní a přečíst jejich texty či informace o místech, odkud pocházejí. Krymskotatarská lidová hudba v mnohém připomíná folklór dalších středomořských národů: turecký, arabský či řecký. Džamala zpívá živě a se zaujetím – způsobem, který se velmi blíží tradičnímu přednesu. Dojem bohužel poněkud kazí bombastický orchestrální doprovod, místy připomínající spíš soundtrack počítačové hry. Přesto má deska co nabídnout a zvídavého posluchače třeba přivede k nahrávkám, které ke krymskotatarské hudební tradici přistupují zase trochu jinak: příkladem může být Płyta Tatarska (Tatarská deska, 2017) polské zpěvačky Karoliny Ciché. Květnové slavnostní uvedení Džamalina nového alba vzbudilo velkou pozornost médií, což pravděpodobně souvisí s dramatickými okolnostmi jeho vzniku: už hotové nahrávky zůstaly po ruské invazi v kyjevském studiu ohroženém probíhajícími boji. Jen s velkým štěstím se je podařilo zachránit a poslat do Turecka, kde umělkyně našla dočasné útočiště.
Přeložil Jan Kukrál
Crew 2023, 184 s.
Letošní třetí číslo A2 jsme věnovali edici Vertigo, ve které komiksové vydavatelství DC řadu let publikovalo produkci určenou dospělým. Ta od roku 2018 vychází pod hlavičkou Black Label, kde v roce 2019 dostal prostor i spisovatel Joe Hill. Vznikla tak ediční řada Hill House a prvním titulem se stal Košík plný hlav s kresbou od Leomacse. Od té doby zde Hillovi vyšlo dalších pět hororově laděných komiksů, přičemž ten poslední je pokračováním Košíku, jen se v něm hlavy nacházejí v mrazáku. Teď po sérii sáhlo i tuzemské nakladatelství Crew. Košík po čtenáři pomrkává spíš žertovně a uťaté hlavy, které sbírá hlavní hrdinka June, jsou upovídané skoro jako postavy z Tarantinových filmů. Příběh se odehrává v osmdesátých letech na ostrově Brody v americkém Mainu. Z místní věznice uteče několik trestanců a zároveň se v domě policejního šéfa v noci objeví muži ve vězeňských uniformách – zrovna ve chvíli, kdy se tu nachází June se svým přítelem Liamem, místním policistou, který má za úkol ohlídat rodinu svého nadřízeného. Ten je sběratelem nejrůznějších starožitností, mezi nimiž figuruje i vikinská sekera se zvláštní schopností: hlava, kterou usekne, dokáže dál žít a mluvit i bez těla. Hrdinka se postupně vypořádává s místními zvrhlíky a do košíku ukládá jejich upovídané hlavy… Scenárista pak příběhovou linku zamotává: postupně se ukazuje, že všechno je trochu jinak a že hnacím motorem násilí může být i banální omyl. Což nás znovu vrací k Tarantinovi.
Přeložil Jiří Pechar
Dokořán 2022, 304 s.
Román Naruby z roku 1884, mnohým čtenářům známý ve starém překladu Arnošta Procházky, je klíčovým literárním dílem éry dekadence. Francouzský spisovatel Joris-Karl Huysmans v něm popisuje záliby neurastenického potomka šlechtického rodu des Esseintese, který přesycen rafinovaným drážděním všech smyslů prchá ze zhýralé Paříže do venkovské klauzury. Jednoduchý děj střídají popisy vnitřních útrap způsobených neurózou i vnějších nesnází, jako je deštivé počasí, vedro a vlastně většina projevů okolního světa. Des Esseintes se noří do vzpomínek, manýristicky popisuje dekory, vybavení interiéru či oblíbené odstíny a zároveň se urputně snaží rozptýlit. V jednotlivých kapitolách se tematicky zaměřuje na své estetické preference, ať už se jedná o vůně, literární díla nebo obrazy Gustava Moreaua. Dodejme, že vypravěč při hodnocení umění dokáže suverénně přejít od oblíbené hudby k vychutnávání speciální výživy prostřednictvím klystýru. Pozoruhodné jsou kapitoly XII a XIII, v nichž autor hrdinovými slovy komentuje své oblíbené spisovatele. Už z předmluvy, psané dvacet let po vydání románu, je zřejmé, že Huysmans byl nesmlouvavý a velmi přesný kritik; v pasážích věnovaných Baudelairovi, Poeovi, Barbeymu d’Aurevilly i některým starším katolickým autorům překvapí jeho schopnost evokace, vystižení jádra díla i jedovatý ostrovtip, s nímž deklasuje módní, odvozená či fádní díla. Pozice uprchlíka před světem, která des Esseintese zachraňuje a zároveň ničí, dává na pozadí rachitického estétství zaznít dodnes nosným společenskokritickým a misantropickým stanoviskům.
Výklady AXA, Praha, 21. 6. – 17. 9. 2023
Většina z vás, co bydlí v Praze a sem tam si rádi zaplavou, přinejmenším slyšela o bazénu v prvorepublikovém funkcionalistickém hotelu AXA na Poříčí, nedaleko Bílé labutě. Ve vstupní hale vedoucí do hotelové lobby, kterou procházejí všichni ubytovaní hosté a také návštěvníci bazénu a sauny, se nachází několikametrová vitrína, v níž už několik let historička umění a kurátorka Iva Mladičová připravuje malé výstavy. Tentokrát pro „galerii“ Výklady AXA vybrala díla Moniky Hnikové, loňské absolventky AVU. Prezentované práce navazují na její diplomový projekt, ve kterém vytvářela sádrové odlitky modelů motorových součástek a experimentovala s malbou olejem, který do nich nechala vpíjet. Malby „vyjetým olejem na plátně“, které můžeme ve vitrínách spatřit, na první pohled připomínají jemné tušové malby krajiny a přírodnin. Rozměrné kusy sádry, jež mohou bez bližšího prozkoumání evokovat pomačkaný papír, autorka do oleje přímo namočila a v průběhu léta tak bude nejspíš možné sledovat, jak hnědá barva postupně vzlíná objektem vzhůru. Ve vystavených dílech Hniková cíleně problematizuje strojovou estetiku i ekologii a nejenže zajímavým způsobem stírá hranici mezi sochařstvím a malířstvím, ale také nepředvídatelně propojuje technické a organické, pevné a křehké, industriální a přírodní. Až si příště půjdete zaplavat, nebo třeba jen budete procházet kolem Archy na Florenc, zastavte se ve vstupní hale hotelu AXA – určitě tam najdete něco zajímavého.
„Pravda je někde uprostřed,“ praví heslo na zadní části reklamního spodního prádla reportážního média Voxpot. Jeho zakladatel a šéfredaktor Vojtěch Boháč loni vydal svou první knihu Všechny cesty vedou k válce, v níž sleduje podstatné momenty ukrajinsko-ruských vztahů od roku 2011 do léta 2022. Klišé o pravdě uprostřed, jež v uvedeném kontextu celkem vtipně obrací pozornost k řitnímu otvoru, nicméně neodpovídá mnohem složitějšímu a méně symetrickému novinářskému postupu při hledání pravdivé verze, o jejíž zachycení se autor ve své prvotině pokouší.
Jedenáct let, během nichž se Boháč do Ukrajiny a Ruska – často na dlouhé měsíce – vracel (nejprve jako student, stážista či výletník, potom jako reportér), poskytuje dostatek materiálu k tvorbě komplexního obrázku, který nezrcadlí jen současnou fázi konfliktu, ale i nálady v různých částech Ukrajiny před ilegální ruskou anexí Krymu nebo přeměnu Ruska v zemi konspirací, izolace a nihilismu.
Cestovní deník
Velká část knihy staví na autorových zážitcích a událostech, jichž se stal očitým svědkem. Nevyhýbá se ovšem ani obligátním otázkám, které padnou v každé diskusi a zásadně ovlivňují chápání konfliktu, ať už jde o roli ruských vojáků na východě Ukrajiny od roku 2014, zveličovaný význam ukrajinské krajní pravice nebo dopad ruské vnitrostátní propagandy. Místy text působí, jako by vznikl přepisem deníku – některé pasáže jsou shlukem mikropříběhů a dialogů provázaných místem nebo časem. Jako by si autor až v průběhu psaní postupně osvojoval narativní techniky, které měl k dispozici. Díky zdrženlivosti vůči rafinovaným stylistickým postupům, které známe od klasiků literární reportáže, si ale kniha zároveň zachovává civilní, přístupný jazyk Boháčových reportáží a osobní tón jeho newsletterů.
Jak kniha, tak novinářův přístup k „válečné reportáži“ a získávání znalostí o regionu přitom v mnohém reprezentují významné globální trendy v žurnalistice, které se ne náhodou výrazněji projevují právě u některých reportérů pokrývajících Ukrajinu. Autor například nezapírá své tělo. Právě jeho pozice a pohyb určují trajektorii příběhu, kterou při čtení sledujeme. Může to znít banálně, ale velká část mainstreamové západní novinařiny a její společenské legitimity stojí na představě, že novináři v konfliktech (ale i jinde) figurují jako racionální, odtělesnění pozorovatelé, jako „mouchy na stěně“, jichž se okolní dění vlastně netýká – jako by stáli mimo něj a neutrálně je dokumentovali. Jejich těla pak představují především přítěž, zdroj nejistoty a emocí, které nemají v profesně ideologické konstrukci objektivní novinařiny dobrou pověst.
Boháč ilustruje, jak absurdní tato rozšířená představa je, a činí ze sebe se svým tělem, emocemi a identitou českého novináře postavu příběhu, jejíž perspektiva a prožitky zprostředkovávají a „ztělesňují“ poznání. Příkladem je zkušenost z Doněcku v době, kdy moc přebírali ruští vojáci a místní nespokojenci: „Na chvíli se ponořím do svých pocitů a uvědomím si, že prožívám úplně jiný druh strachu (…) Tady najednou cítím strach z lidí, kteří mě nejspíš můžou úplně beztrestně zmlátit nebo někam odvést a zavřít. Za bílého dne v samém centru velkého města. Stačí, aby si řekli, že jsem jejich nepřítel. Což ostatně jsem. Jejich svět mě děsí.“ Podobně autor popisuje své reakce na signály, že místo, kde se nachází, kontroluje ukrajinská armáda: „Po dvou měsících od začátku války začínám v únavě reagovat na žluto-modrou kombinaci jako na podvědomý symbol bezpečí (…) Přibližně vím, jaká pravidla a zákony tu platí a že můžu jít spát, zatímco venku na mě někdo dává pozor. Přijde mi to patetické, ale patos je jedna z hlavních emocí války.“
Paradigma objektivity?
Obě pasáže poukazují i na další trend, totiž že tváří v tvář krizím je v pořádku, když novinář transparentně a explicitně odhalí svůj postoj (zvláště pak, pokud je v souladu s hodnotami, ze kterých novinařina historicky vzešla). V současnosti probíhající reforma novinářského „paradigmatu objektivity“ reaguje na zjištění, že hledat pravdu „někde uprostřed“ – třeba mezi hlasem odborníka reprezentujícího úhrn dostupného vědění a názory zastánce konspiračních teorií – s sebou nese hrozbu mechanické „vyváženosti“. Po ruské invazi na Ukrajinu jsme mohli pozorovat tuto změnu přístupu v reálném čase: mediální domy svá webová loga barvily na žluto-modrou, novináři na frontu a do osvobozených území vozili svíčky nebo nouzovou antikoncepci. Zároveň to ale obvykle neznamená, že by novináři byli nekritičtí k ukrajinské straně. Boháč tak píše třeba o tom, že ukrajinská vláda a armáda zanedbaly regiony, kde docházelo ke stupňování napětí.
Zmíněná reforma úzce souvisí se zesilujícím tažením novinářů (ale i třeba analytiků otevřených zdrojů a mnohých neziskovek) proti rezignaci na fakta, která naopak představuje jeden z hlavních mechanismů ruské propagandy. Boháč při sledování ruské televize propadá střídavě frustraci („Zjistit, co pravda je a co není, by zabralo celé dny“) a vzteku („Zprávy naštvaně vypínám. Přemýšlím, jak málo asi musí člověk sledovat svět kolem sebe, aby se na tohle dokázal dívat a necítil se být vším tím bezstarostným lhaním uražený“). Míru netečnosti k realitě pak ukazuje na rozhovoru se svým univerzitním vyučujícím z Nižného Novgorodu, podle něhož ruské kanály dělají totéž, co třeba Svobodná Evropa. „Svobodná Evropa má svou vlastní agendu, ale nemá svá vlastní fakta,“ namítá Boháč. V narážce na slova ruského poslance Markova o „pravdě z hlediska vyššího principu“ pak podobně trefně komentuje rozhodnutí ruského cenzurního úřadu Roskomnadzor, že ruská média musí o válce psát jen na základě oficiálních ruských zdrojů: „Taková pravda sice nebude odpovídat tomu, co se reálně děje, ale určitě odpovídá vyššímu principu.“
Logika válčení
Netřeba dodávat, že na zjišťování fakt a odhalování výmyslů záleží i proto, že jde o součást boje. Zfalšovaná a pokroucená fakta se používají jako záminky k napadení, ta ověřitelná naopak mohou rozhodnout o tom, kdo bude obviněn z válečných zločinů. Jejich důležitost i nebývale intenzivní cirkulace zároveň stírá hranice mezi novináři, publikem a armádou, případně mezi médii a organizacemi shromažďujícími důkazy o porušování lidských práv. Tato situace novináře fyzicky, mentálně a emocionálně vtahuje hluboko do logiky válčení, takže další heslo z reklamních předmětů Voxpotu – „Nebuď zvědavej, budeš brzo mrtvej“ – hlavně na začátku invaze platilo až příliš doslova.
Přestože Boháč jasně ukazuje vlastní pozici, nestaví se do centra pozornosti a nevytváří obraz sebe sama jako neohroženého osamělého vlka, který se vrhá do dobrodružství, aby z válečné zóny importoval pravdu. Naopak, v příběhu figuruje jako zvídavá, ale zranitelná sociální bytost, která má někdy hlad nebo si je nejistá. Jeho cesta je plná obyčejných lidí, kteří ho doprovázejí a pomáhají mu přijít věcem na kloub. I tohle je samozřejmě způsob sebekonstruování, ale realitě reportování z války odpovídá mnohem lépe než mýtus autonomního a hrdinného válečného reportéra.
Autorka je socioložka médií.
Vojtěch Boháč: Všechny cesty vedou k válce. CPress, Praha 2022, 424 stran.
Přeložil Martin Pokorný
Umprum 2022, 98 s.
Už z titulu je patrné, že text, rozkročený mezi futuristickou vizí, historicko-společenskou analýzou a konspirací, psal autor s určitou nadsázkou. Uznávaný architekt, matematik a vynálezce nikdy nedokončil vysokou školu, a přesto získal desítky čestných doktorátů a vydal spoustu vlivných knih. Jednou z nich je i útlá publikace Návod k obsluze vesmírné lodi Země, původně vydaná už v roce 1969. Fullerovým krédem bylo vytvořit svět, v němž by mohli vést pohodlný život všichni jeho obyvatelé – ani o procento méně. Na svou dobu měl poměrně odvážné ekologické vize: například nahrazení fosilních paliv zdroji, které méně ohrožují planetu. V době, kdy byl vývoj umělé inteligence ještě v plenkách, se zabýval tím, co budou lidé dělat, až jejich práci nahradí automatická výroba, a zároveň předvídal nebezpečí „informačního znečištění“. Varoval také před „vesmírným bankrotem“, který může přijít, pokud nebude podporován veškerý život na zemi. Přestože viděl mnohá rizika technokratické doby, nepropadal panice a snažil se být motivujícím optimistou – podobně jako Timothy Leary nebo Marshall McLuhan. V nových technologiích viděl příležitosti, jichž je potřeba využít. Věřil, že ze světového bohatství nakonec budou čerpat všichni. Nejde však o lacinou utopii, nýbrž o realistické podněty, jak zlepšit fungování společnosti. Kámen úrazu bývá v tom, že se podobnými radami mocní nechtějí řídit. I tak je dnes Fullerova kniha možná ještě aktuálnější než v době svého vzniku.
Bike Jesus, Praha, psáno z uvedení 14. 6. 2023
Recenze na operní představení má svá pravidla, je jasné, které inscenační složky se nesmějí opomenout. O ravech klubových scén Berlína nebo New Yorku se zase píše podle zákonů subkultury. Večírek OPERAVE kombinující obě tyto hudební formy, který v rámci doprovodného programu Pražského Quadriennale uspořádal kolektiv RUN OPERUN, ale před recenzenta klade řadu překážek. Byla to dobrá opera? Skvělý rave? A co to vlastně opera, potažmo rave je? OPERAVE odpovídá veskrze technicky: znakem opery se stává způsob zpěvu, techno zastupuje soundsystem pražského klubu Bike Jesus. Sopranistka Kristýna Kůstková a altistka Bella Adamova svými školenými hlasy na začátku večera jako sirény přivábily publikum na taneční parket. Jejich improvizované koloratury nad sety Tanity Yankové a kapely Noisy Pots zprvu narážely na základní odlišnost žánrů: melodičnost hlasů se tloukla s rytmy techna a operní technika zůstávala spíše vyprázdněným znakem. Zábavnější crossover vznikl opačným postupem – v nejznámějších kusech operního repertoáru zpěvačky excelovaly a doplněním o rytmiku vznikly skutečné „bangery“, které roztančily všechny královny noci. Pasáže z Carmen, Traviaty nebo Giordaniho Caro mio ben v klubovém prostoru podnítily dionýské tělesné prožitky, kterým se klasická hudba zarytě brání. Projekt sympaticky nabourává hranice snobské kultury „nejvyššího žánru“ a ukazuje, že v tradici i technice opery je spousta živého, jen je třeba ji trochu oprášit a otevřít světu.
Je sobota 11. května roku 2022, 9:30 ráno, 27 stupňů Celsia, a já dobíhám rozpáleným městem na třetí nástupiště. Do Ústí nad Labem přijíždí – přesněji řečeno, je z Francie dotažena – legendární vlaková souprava TGV PSE, držitelka rychlostního rekordu 381 kilometrů v hodině. Poté, co si vlak odbyl v rámci železničního veletrhu Rail Business Days svou návštěvu v Brně a dalších městech, zastavuje i v severočeské metropoli. Hlavním cílem akce, připravené Správou železnic za 9,3 milionu korun ve spolupráci zejména se stavebními, technologickými a projekčními společnostmi, jejichž reklamní bannery se lenivě vlní v letním větříku, má být propagace vysokorychlostních tratí (VRT) v tuzemsku. Slovy generálního ředitele Správy železnic Jiřího Svobody: „Příjezd soupravy TGV je symbolem a také prostředkem, jak veřejnosti přiblížit proces přípravy nových tratí a předat podrobnosti, které od nás lidé očekávají.“
Prodírám se davem k provizornímu informačnímu spotu, který okupuje člověk nejzasvěcenější – inženýr Pavel Hruška, člen Odboru přípravy vysokorychlostních tratí, konkrétně pak vedoucí přípravy úseků Praha–Drážďany a Praha–Vratislav. V šumu projíždějících vlaků trpělivě odpovídá na otázky, seznamuje nás s technickými detaily, vyvrací mýty a dává k dobru příklady. Zdůrazňuje výhody a přínosy železnice budoucnosti. Protože o budoucnost tu jde především.
Na cestě do Orientu
V souvislosti s plánovanou realizací megaprojektu stavby vysokorychlostní železnice se v řadě dotčených regionů či měst začínají formovat nové revitalizační diskursy spolu s nejrůznějšími spekulacemi a očekáváními spojenými s dopady výstavby. Týká se to i Ústí nad Labem, města ležícího na plánované trase Praha–Drážďany, jež je součástí takzvaného východního a východostředomořského koridoru – jednoho z hlavních evropských dopravních koridorů, který spojuje přístavy Severního a Baltského moře s jihovýchodní Evropou. Přibližně od roku 2010 se v Ústí navzdory původní koncepci územního plánování začíná počítat s vedením trasy vysokorychlostní železnice centrem města, a s tím související výstavbou železničního terminálu zhruba v oblasti dnešního nádraží Ústí nad Labem západ.
Konkrétní podoba trasy ale zatím zůstává nejasná, což spolu se samotným záměrem vyvolává řadu sporů a diskusí. Někteří jejich aktéři rámují projekt jako „zásadní příležitost pro pozitivní změnu regionu a města“, mnozí naopak vnímají vedení trasy centrem jako hrozbu a radikální zásah do struktury města s očekávaným negativním dopadem a pro další je celá záležitost zatím příliš neuchopitelná či ambivalentní. Nejčastěji jsou ale slyšet pochybnosti o tom, zda se výsledku většina z nás vůbec dočká. Není jich ušetřen ani zástupce Správy železnic na ústeckém nádraží. Komentáře přítomných jako „Tady se člověk může podívat, čeho všeho se nedožije“ nebo „To jsou všechno jenom výhledy“ však nechávají inženýra Hrušku chladným. V rozhodující chvíli si kleká a z očí do očí přítomnému školákovi slibuje: „Všichni se toho dožijeme!“
Centrální periferie Evropy
V historii vysokorychlostní dráhy v Česku, která je především historií příprav, odkladů, plánování, aspirací, očekávání a zklamání, na sebe snad žádná jiná událost nestrhla tolik pozornosti jako právě akce s TGV. Ministr dopravy Martin Kupka opakovaně zdůrazňoval, že je nutné celou věc vnímat jednak jako pozvánku k tématu, jakýsi první kontakt nezasvěcené veřejnosti se světem rychlovlaků, jednak jako státní závazek, signál, že se to s dráhou myslí vážně. Novinář Jan Sůra však na stránkách zpravodajského webu Zdopravy.cz tuto symbolickou rovinu ironicky převrací: „Objednávka vysloužilého TGV je současně nechtěným symbolem zoufalosti české železnice. Jako její budoucnost se bude v Česku ukazovat čtyřicet let stará jednotka. Milí občané, podívejte se, kde byl vyspělý svět před čtyřiceti lety. Vlak jistě bude zajímat železniční fanoušky, ale ti dávno nepotřebují o smyslu vysokorychlostních tratí přesvědčovat. Správa železnic nemá suplovat Národní technické muzeum.“ Sám si netroufám říct, jestli Správa železnic v tomto případě zvolila ideální způsob, jak „budovat povědomí o vysokorychlostní trati“, faktem ale zůstává, že komunikace státu v této věci zásadním způsobem vázne. Z finančních i ideologických důvodů se totiž s vysokorychlostními tratěmi dlouho v zásadě nepočítalo.
Pomineme-li první studie Československých státních drah ze sedmdesátých let, začalo se o výstavbě rychlotratí v Česku mluvit v devadesátých letech, kdy byla založena Akciová společnost vysokorychlostní a modernizované železnice. V roce 1995 byla sice vypracována studie Územně-technické podklady – koridory VRT v ČR, od té doby se ale projektem nikdo moc nezabýval. Železnice prohrávala infrastrukturální válku se silniční dopravou, čemuž napomáhala i porevoluční změna dopravní politiky státu. A tak v roce 2002 mohli docenti z Fakulty dopravní ČVUT Bohumil Kubát a Lukáš Týfa napsat: „V dnešní době se za dopravní novostavby páteřních systémů pro vysoké rychlosti a kapacitu považují pouze dálnice, VRT jsou utopií.“ Až o několik let později, na konferenci Vysokorychlostní železnice 2011 – důvody a přínosy, která proběhla na půdě Senátu pro představitele veřejné správy, se diskuse zásadně proměnila. Tehdejší předseda podvýboru pro dopravu, senátor Petr Pakosta, tehdy prohlásil, že absence rychlostních spojení z nás udělá „centrální periferii Evropy“. Náměstek ministra dopravy Ivo Vykydal pak odkazoval na dopravní agendu Evropské unie, která z ekologických důvodů železnicí koncipuje jako klíčovou složku dopravy budoucnosti.
Příprava rychlotratí ovšem reálně probíhá až zhruba v posledních pěti letech a teprve odnedávna se Správa železnic pokouší o komunikaci s veřejností. Již zmíněný infostánek je přitom důkazem, že se jedná o komunikaci poněkud jednostrannou. V případě tak masivního projektu, který bude mít zásadní dopad na celou republiku, totiž pouze informovat nestačí.
Symbol civilizace
Ředitel Správy železnic Svoboda se nechal slyšet, že vysokorychlostní železnice je „největší infrastrukturní záměr v historii samostatného Česka s předpokládanými náklady zhruba 700 miliard korun“, a ministr Kupka ji považuje za jeden z největších dopravních projektů následujících desetiletí. „Česko už desítky let hledá velkou rozvojovou investici. Kanál Dunaj–Odra–Labe už byl zřejmě odepsán, nové atomové reaktory jsou stále v nedohlednu. Pojďme zkusit železnici, zvláště když existuje, byť zatím nezávazný, příslib financí z Evropské unie,“ glosoval státní ambice pro Český rozhlas Plus novinář Petr Holub.
Politici milují infrastrukturální megaprojekty. Představují totiž klíčovou sociotechnickou imaginaci i hlavní investiční oblast. Energetické, vodohospodářské a dopravní stavby doslova pomáhají budovat státy, vytvářejí představy o komunitách a jsou oblíbenou platformou pro vytvoření vztahů mezi společností a státními i nadstátními orgány. Generují příběhy, emoce, představy, někdy nabývají až charakteru fetiše (u nás tuto úlohu zastupují hlavně dálnice). Historik Felix Jeschke v knize Iron Landscapes: National Space and the Railways in Interwar Czechoslovakia (Ocelové krajiny. Národní prostor a železnice v meziválečném Československu, 2021) zkoumá, nakolik infrastruktury, především pak železnice, jakožto „média sociální integrace“ hrály roli jednoho z nejviditelnějších symbolů národního státu, jehož podobu zároveň pomáhaly utvářet. Podobně Doubravka Olšáková a Jiří Janáč v knize Kult jednoty. Stalinský plán přetvoření přírody v Československu 1948–1964 (2018) sledují snahu komunistické technokratické elity o komplexní transformaci společnosti a přírody jako socioekonomického celku skrze „velká díla socialismu“.
Tato logika se však netýká pouze státních aparátů, ale i větších celků. Kapitalistická revoluce ve výrobním způsobu si vynutila proměnu komunikačních a dopravních prostředků, tedy změny v oblasti infrastruktury a logistiky. Správa toků mezi místy výroby, distribuce a spotřeby je silovým polem současné sociálně-prostorové organizace světa. Mimo samotnou globální ekonomiku, která vyžaduje hladké a efektivní toky všeho možného, se to týká i Evropské unie. Jak dokládá množství odborné literatury interpretující velké technologické systémy z pohledu historie a antropologie, infrastruktury tvoří klíčový prvek symbolického slovníku evropské integrace. Od 19. století se tedy nic nezměnilo na představě, že politického, kulturního, sociálního a především hospodářského sjednocení starého kontinentu lze dosáhnout výstavbou mezinárodních dopravních koridorů a jiných infrastrukturních systémů. Badatelé Frank Schipper a Johan Schot takové představy i politiky z nich vyplývající souhrnně označují jako „infrastrukturní evropanství“. Právě zapojení do infrastrukturních systémů má být výrazem kulturnosti a přináležitosti k (západní) Evropě, jak se o tom ostatně mluví i ve vztahu k vysokorychlostní železnici. Již zmíněný Jan Sůra tak například použil koloniálního příměru, když Českou republiku označil za „železničně rozvojovou zemi“.
Velké infrastrukturní projekty jsou tedy zásadním způsobem spojené s představami o budoucnosti, především pak s osvíceneckou ideou pokroku a rozvoje. Antropolog Brian Larkin o tomto jejich genetickém zatížení mluví jako o „nesnesitelné modernitě infrastruktur“: „Vlastnit elektřinu, železnici a tekoucí vodu se stalo definicí civilizace jako takové. V tomto smyslu je velmi obtížné oddělit infrastrukturu od evolučního způsobu myšlení, a to i proto, že se jedná o nedílnou součást jeho přitažlivosti.“
Hospodářský budíček
Dlouhé roky trvající procesy plánování, vyjednávání, financování a realizace, jež jsou těmto projektům vlastní (zpoždění bývá takřka pravidlem a mnohé plány se nakonec nerealizují v plném rozsahu), přitom uvrhují celé komunity do liminálního stavu očekávání, obav, aspirací a úzkostí. V Česku se budování vysokorychlostních tratí kvůli špatné komunikaci státu i věčnému oddalování setkává s jistou lhostejností či dokonce výsměchem, výjimkou ale není ani přímý odpor. Jejich význam pro stát, českou železnici i efektivitu dopravy je sice nesporný, ale ekologické hledisko je již o něco problematičtější. A co dopady v menších, lokálních měřítkách? Rovné čáry na papíře jsou hezké, ale v reálu se zařezávají do složitějších společenských a prostorových vazeb.
Rozvojový potenciál města nebo regionu do velké míry závisí na kvalitě jeho napojení na různé dopravní sítě. Představitelé státní moci se často snaží zmírnit regionální rozdíly standardizací a výstavbou nových infrastrukturních systémů. Investice do nich jsou pak brány jako stimuly místního hospodářského blahobytu. To je ovšem doktrína stará jako samo národohospodářství a ještě starší. Asi nejpřímočařeji je to vyjádřeno v dávno zapomenuté knize Slabikář národního hospodářství a finanční vědy (1941) ekonoma Jana Marii Novotného, kde se dočteme: „Doprava působí jako hospodářský budíček kraje. Dopravní cesty jsou hospodářskými tepnami země. Podél nich vznikají četné nové pracovní příležitosti. Hodnota přilehlých nemovitostí stoupá. Celý kraj vzkvétá. Skloubení nepříznivě utvářeného životního prostoru se docílí jedině dokonalými dopravními cestami.“
Vysokorychlostní trať se rámuje jako projekt primárně zaměřený na hospodářskou obnovu, jako zásadní rozvojový impuls. Očekává se, že povede k větší ekonomické integraci regionů a centra. Z často zmiňovaných přidaných hodnot můžeme zmínit třeba příliv obyvatel, lepší dostupnost a zkrácení dojezdových časů do Prahy, zatraktivnění lokality pro investory nebo rozvoj turismu. Regionální rozvojová politika by však neměla stát pouze na technologických opatřeních. Můžeme zde odkázat na termín „technological fix“, který v roce 1965 zavedl jaderný fyzik Alvin M. Weinberg, aby pojmenoval praxi, při níž se uplatňuje inženýrská inovace jakožto obecný nástroj pro řešení sociálních, politických nebo kulturních problémů. Tato technokratická mentalita u nás bohužel přetrvává.
Po železnici k prosperitě?
Z logiky podobných velkých projektů mimo jiné vyplývá, že se jejich prostřednictvím do vzájemných vztahů dostanou nesourodé skupiny aktérů s rozličnými zájmy. Jak uvádějí geografové Jan Píša a Kristýna Rybová: „Výstavba VRT představuje především příležitost k nastartování pozitivních změn v samotném Ústí nad Labem a jeho okolí jako strukturálně postiženém regionu. Jejich intenzita však bude do jisté míry záviset na schopnostech, ochotě a koordinaci zájmů důležitých národních, regionálních i lokálních aktérů.“ Závažnost projektu pro město vystihl ústecký aktivista a zakladatel platformy Stop tunelům Jan Kvapil, který ve svém článku VRT v Ústí nad Labem: výzva, nebo riziko? píše: „V následujících letech nejspíš čeká město Ústí nad Labem největší zásah v 21. století.“
Historie se má opakovat. V padesátých letech 19. století bylo Ústí napojeno státní drahou na hlavní trasy monarchie. Původně nevýhodná poloha se náhle mění ve výhodnou, hlavně pro podnikatele a obchodníky, jejichž průmyslové intervence i filantropie budou nadále zásadně ovlivňovat podobu města na strukturálně-urbanistické i demografické rovině. Mezitím se z Ústí nad Labem kombinací několika železničních tahů a říční dopravy stává důležitý dopravní uzel. Z maloměsta je rázem krajské průmyslové a obchodní centrum. Historické otřesy 20. století (především vysídlení původního německého obyvatelstva), intenzivní exploatace krajiny a následná deindustrializace však celý region uvrhla do zbídačeného stavu, ve kterém se nachází dodnes.
Od plánovaného terminálu Ústí nad Labem centrum se očekává rozmach podobný tomu v 19. století, tentokrát ovšem s postindustriálním étosem. Už nejde o průmysl a obchod, ale o služby, kulturu a inovace. S lepší dostupností Prahy má nastat demografická proměna – nikoliv příliv proletariátu, ale vzdělané vyšší střední třídy. Namísto slibů jak z učebnic regionální rozvoje by ovšem bylo dobré mobilizovat lokální zastupitele ke skutečnému, nikoliv jen inscenovanému zapojení místních obyvatel. A Správu železnic vyzvat, aby zlepšila svoji komunikaci a přestala s organizováním karnevalů, které docení pouze místní šotouši.
V současnosti, kdy jedna katastrofa za druhou odhaluje strukturální nedostatky našeho státního aparátu, a ve světle výzev, které nás čekají, působí celý podnik vlastně příjemně staromódním a uklidňujícím dojmem. Zavání dobou organizované modernity, kdy byl čas a chuť na podobné velké projekty, a přichází s jasným cílem a konkrétním úkolem. Zatímco vlády končí, rozvojové projekty zůstávají – prostě proto, že si to neochvějná logika globálních ekonomických imperativů vyžaduje. A tak se onoho slavného odpoledne, kdy Ústí navštívilo TGV, ještě naposledy ohlédnu po inženýru Hruškovi, jak hrdinně bojuje u svého stánku. Zpocený, unavený, hladový, ovšem s cool plátěnou taškou s logem SŽ a pocitem ničím neopodstatněné pohody si to šinu do legendární hospody U Vlastence. Nemohu se dočkat, až budou díky vysokorychlostní trati z Ústí nad Labem – slovy zastupitelky a členky Výboru pro uzemní plánování Evy Fialové – „druhý Budějky“. Naše město, ztracené mezi slavnou minulostí malé Paříže na Labi a ještě o něco slavnější budoucností českého Silicon Valley, je v dobrých rukou…
Autor se zabývá urbánní antropologií.
(Still: A Michael J. Fox Movie)
Režie Davis Guggenheim, USA 2023, 95 min.
Premiéra na Apple TV+ 12. 5. 2023
Portrétní dokumenty často stojí a padají se sílou osobnosti portrétovaného. V duchu sebeironie a sebereflexe herce Michaela J. Foxe, aktéra nového filmu od Davise Guggenheima, by se chtělo dodat, že zrovna protagonista tohoto snímku padá neustále. Oblíbený komik, hvězda trilogie Návrat do budoucnosti, otevřeně a s obrovským nadhledem mluví o své diagnóze: Parkinsonově chorobě. Jeho příběh je krutě ironický. Fox byl odmalička neposeda (navíc kvůli svému vzrůstu musel neustále utíkat, aby se vyhnul šikaně), jako herec vždy pracoval s enormním nasazením a na vrcholu své kariéry vynikal pohotovostí i citem pro komediální načasování. Když dostal příležitost spolupracovat se Stevenem Spielbergem na Návratu do budoucnosti, natáčel přes den televizní seriál a poté do noci pracoval na druhém filmovém place. Nevyléčitelnou diagnózu, kterou se dozvěděl v poměrně mladém věku, nejprve řešil alkoholem. Posléze se ale naučil s nemocí fungovat a nadále natáčel, aniž by o ní komukoli kromě nejbližšího okolí řekl. Síla Guggenheimova portrétu pramení v chytré práci s archivními materiály – především záběry ze slavných i méně známých filmů či seriálů, v nichž Fox účinkoval. Vidíme tak, že herec často drží v rukou nějaký předmět, aby zakryl drobný třas. Archivní záběry přitom působí dojmem, jako kdyby už tehdy někdo psal scénáře podle Foxova skutečného života, a ne podle potřeb hollywoodské fikce. Vznikl z nich dojemný, vtipný, ale nepatetický snímek.
Co to vlastně Rozstaje jsou?
Maciej Piotrowski: Rozstaje začaly jako setkání literárních překladatelů, ale stalo se z nich něco víc – komunita přátel, kteří se navzájem podporují, vydávají knížky a organizují společné projekty. Když přišla válka, ukázalo se, že to je velice užitečné. Díky síti kontaktů jsme například dokázali rychle zorganizovat služby tlumočníků na hraničních přechodech. A nakonec se nám povedlo také zřídit stipendium pro nejlepší ukrajinské reportéry. O tom ale později.
Jak dlouho už vaše skupina existuje? A k čemu odkazuje její název?
MP: Rozstaje vznikly během prvního translatologického semináře v roce 2019. Tehdy jsme také založili mnohojazyčné webové stránky Rozstaje.art. Uveřejněné texty lze současně číst v různých jazykových verzích a hned je tak mezi sebou porovnávat. Co se názvu Rozstaje [česky Rozcestí – pozn. red.] týče, píšeme o tom ve svém manifestu: „Rozbíhající se cesty jsou univerzálním a významově bohatým literárním obrazem. Rozcestí je bodem zlomu a kulminace, také však paradoxním prostorem náležejícím současně všem a nikomu.“ Je to symbolický kulturní a literární motiv, který současně připomíná obtíže překladatele, jenž musí při práci na textu přijímat nezvratná rozhodnutí.
Co vás přivedlo na myšlenku založit středovýchodoevropský spolek překladatelů?
MP: Pociťovali jsme potřebu spolupráce, která by byla nadnárodní a zároveň regionální, neboť ve střední Evropě si díky podobným toposům, literárním tématům a hodnotám navzájem velmi dobře rozumíme.
Translatologické semináře se konají ve vsi Gorajec v jihovýchodním Polsku. Proč právě tam?
MP: Gorajec je jednou z vesnic, které byly zničeny během polsko-ukrajinského konfliktu v letech 1943 až 1947. Kdysi měla tisíc sto obyvatel, dnes tam žije padesát pět lidí. V rámci sdružení Folkowisko usilujeme o to, aby se vesnice změnila z místa tragédie v příklad dobrého sousedství a přeshraniční spolupráce. A právě překlad je nejlepší způsob, jak toho dosáhnout.
Jaké je postavení literárních překladatelů v Polsku? Dá se říct, že jim relativně velký polský knižní trh přináší v porovnání s jinými zeměmi regionu nějaké výhody?
MP: Polsko je jistě velký trh, my ale překládáme z malých jazyků a potýkáme se s podobnými problémy jako kolegové jinde – s nestabilním financováním či nízkými honoráři. Za pozitivní lze označit postupné změny v přístupu k úloze překladatele. Naše jména se pomalu objevují na obálkách, překladatele začínají zvát i na autorská setkání – společnost zkrátka začíná doceňovat náš přínos k vydání knihy. Osobně mám největší přehled o překládání z ukrajinštiny. Válka paradoxně přinesla velkou změnu: ukázalo se, že naše práce je potřeba. Nakladatelský trh se o ukrajinské autory začal zajímat.
Stipendijní program pro ukrajinské novináře a spisovatele vznikl jako reakce na situaci, v níž se představitelé ukrajinské kultury ocitli po invazi v únoru 2022, nebo se tento plán zrodil už dřív?
Walery Butewicz: Napadlo nás to až po ruském vpádu na Ukrajinu. Ne hned, nejdřív přišel šok a potřeba pomoci první vlně uprchlíků. Pak jsme teprve mohli začít přemýšlet, co udělat pro ty, kteří na Ukrajině zůstali. Z různých stran jsme se dozvídali, že novináři potřebují finanční podporu – mnozí z nich přišli o práci a stát všechny volné prostředky vynakládá na obranu. Nejhorší byla situace regionálních médií a žurnalistů, kteří se museli evakuovat z okupovaných území. Chápali jsme, že kromě informací o průběhu válečných operací je nezbytné pokrývat také společensky závažné problémy vyvolané válkou, které bohužel často zůstávají stranou pozornosti zahraničních mainstreamových médií. Začali jsme proto hledat prostředky na stipendijní program pro reportéry a esejisty, jenž by jim za prvé dovolil pokračovat v činnosti a za druhé umožnil čtenářům ve střední Evropě, aby se seznámili s výsledky jejich práce. V době, kdy zájem o téma ruské agrese proti Ukrajině opadá, to je nesmírně důležité. Díky podpoře Mezinárodního visegrádského fondu jsme získali peníze k zahájení stipendijního programu a přátelské kontakty sdružení Rozstaje nám umožňují přístup k nejlepším redakcím ve střední Evropě. Navíc texty, které v rámci programu vznikly, překládají skvělí překladatelé.
Jak stipendisty vybíráte?
WB: Kromě Rozstajů stipendijní program koordinuje koalice nevládních organizací: Česká asociace ukrajinistů, Maďarský literárny a umelecký spolok na Slovensku, Fiatal Írók Szövetsége v Maďarsku a Stichting Global Voices v Nizozemí. Vyhlásili jsme konkurs, do něhož se přihlásilo přes sto zájemců včetně zkušených novinářů a spisovatelů. Vybrat jen pět autorů bylo obtížné, ale když jsme zvážili originalitu a společenský význam navrhovaných témat, rozhodli jsme – s ohledem na genderovou vyváženost i regionální a tematickou rozmanitost – o udělení stipendií prostou většinou hlasů. Je velká škoda, že naše finanční možnosti jsou omezené. Kandidátů, kteří by si stipendium zasloužili, je hodně, a množství témat, jež si žádají reportážní či esejistické zpracování, s prodlužující se ruskou agresí jen roste.
Kdo stipendium zatím dostal?
WB: Mezi naše autory patří spisovatel Artem Čech, který bojuje v řadách ukrajinských ozbrojených sil a ve svých esejích se zamýšlí nad rolí umění za války [viz A2 č. 6/2023]. Básník a spisovatel Myroslav Lajuk přispěl reportážemi o válečných osudech nepohyblivých pacientů a o ženách, které musely rodit na okupovaném území nebo pod palbou. Jedna z jeho reportáží se mimochodem dostala do užší nominace ukrajinské žurnalistické soutěže Česť profesiji. Dětská spisovatelka Olja Rusina psala o mládeži z východoukrajinského městečka s nezvyklým názvem Ňju-Jork, v jehož bezprostřední blízkosti prochází fronta, a také o dobrovolnické organizaci Little Mariupol. Sportovní novinářka Alla Vaskovska se věnovala ženskému fotbalovému týmu Mariupolčanka a ukrajinské běžkyni, která shání příspěvky na ukrajinskou armádu – v Polsku dokonce koupila obrněný transportér. Reportérku Viru Kuryko zaujalo téma ruské okupace černobylské jaderné elektrárny a také napsala skvělý esej popisující prožitky manželky vojáka, která jede na východní Ukrajinu, aby se setkala se svým mužem.
Všech pět vítězů už stipendium završilo. Jejich texty nyní vycházejí v sedmi evropských jazycích – v češtině, polštině, slovenštině, maďarštině, angličtině, španělštině a ruštině. Naše práce ovšem ještě neskončila, ještě nejsou přeložené a vydané všechny texty. Kromě toho se ukázalo, že nám zbývají nějaké prostředky, proto jsme vybrali další dva autory, kteří nyní také píší své reportáže.
Bude program dále pokračovat?
MP: Rádi bychom pokračovali, protože zájem médií o Ukrajinu bohužel bude opadat. Pokud nechceme, aby si svět zvykl na to, že válka stále pokračuje, vyžádá si to velké úsilí. A právě vynikající literární texty mohou lidi přimět, aby Ukrajinu nějakým způsobem podpořili.
WB: Doufáme, že se nám podaří získat další grant nebo najít sponzory. I kdyby válka dnes skončila, reportéři by měli o čem psát aspoň dalších deset let.
Maciej Piotrowski (nar. 1989) vystudoval historii a ukrajinistiku. Překládá z ukrajinštiny do polštiny a organizuje kulturní akce. Do polštiny přeložil mimo jiné román Vasyla Barky o hladomoru Žovtyj kňaz (Žlutý kníže, 1991), poezii ukrajinského undergroundového básníka Hrycka Čubaje či knihu současného spisovatele a esejisty Lese Beleje Plan porjatunku Ukrajiny (Plán na záchranu Ukrajiny, 2018). V roce 2019 inicioval první translatologický seminář v Gorajci.
Walery Butewicz (nar. 1983) je literární vědec a překladatel. Narodil se v Čerkasech na Ukrajině, studoval na Varšavské univerzitě, kde dnes přednáší. Odborně se věnuje zejména polskému básníkovi Zbigniewu Herbertovi, kterého také překládá do ukrajinštiny.
Druhé město 2022, 64 s.
Sbírka s nepravděpodobným názvem Kikikarantkatr aneb Gazanie 2030 spojuje důmyslnou představivost s vůlí vyprávět téměř pravdivý, šílený a uchvacující příběh, jehož obrysy dráždivě odkazují k etnickým nepokojům na Blízkém východě. Píšu obrysy, protože co se stalo, vyplývá z pouhých útržků široké skutečnosti, z destilovaných obrazů kontextově neurčených situací, z odposlechnutých dialogů a samomluv, z hovorů přes hranici života a smrti, z opsaných e-mailů a esemesek, z citátů v cizích jazycích i hanáckém dialektu (Janáčkova píseň Klekánica podle textu Ondřeje Přikryla). To vše je podáno autorem, který vypovídá v několika úrovních a nadto se vyjadřuje v aluzích: „A proč si to neohlásil profesoru Queneauovi? / Pan profesor byl přece ještě ve třídě. Řekl jsem to Debussymu, ale s Claudem se mi smáli, že kecám, a utekli zase do třídy.“ Hrdina příběhu Jamin přichází na svět v nemocnici, kterou právě bombardují. Z fragmentů jeho dalšího osudu skládáme postupně zprávu o jeho plánech, lásce i neštěstí, o jeho cestách mezi západní Francií, východní Gazanií a zásvětní „zónou“. Zároveň procházíme kulturní pamětí lidstva přes dilemata dějin až k paradoxům jednotlivců. Když Jaminova pařížská přítelkyně Angelina vypráví o tom, jak její brněnský dědeček znenadání opustil židovskou manželku, kterou po celou válku ukrýval, vypráví svým způsobem o nás všech, poznamenaných dědicích 20. století. Gazanie je jedna z těch knih, kde dobrodružství rozumění předčí konečný účinek porozumění.
Když se mě nedávno kolegyně zeptala, co jsem měl k obědu, okamžitě jsem znejistěl. Jo, něco jsem si kolem čtvrté odpoledne uvařil, ale byl to oběd? My překladatelé jsme chudí, stravenky nemáme, na obědy nechodíme a domácí pokrmy se kategorii oběda často vymykají. Vzpomněl jsem si, že v době, kdy jsem už měl přeloženou první knihu, jsem si pořád nebyl schopen zapamatovat, jak se španělsky řekne oběd. Pak jsem odjel studovat do Chile, ale ani tam jsem toho moc nenaobědval. Jednou jsem se ze Santiaga vypravil do města Coquimbo v regionu La Serena. V takzvané době oběda mě tam přepadl hlad, ale neměl jsem pocit, že potřebuju oběd, prostě jsem chtěl něco k jídlu. Našel jsem kiosek s teplým občerstvením a ptám se paní u okýnka, co mají. A ona na to, jestli chci „oběd“. Oběd? Hm, co to může být? Že by nějaká specialita zdejšího kraje? Jistě pochopíte, že jsem do toho nechtěl jít jen tak naslepo – a tak se vyptávám, co to teda je, ten oběd. Paní trochu nedůvěřivě odvětila, že to může bejt různý, prostě oběd. To mě ale vůbec nepřesvědčilo. Nejspíš si už začínala myslet, že jsem nějaký blázen, který ve skutečnosti ani nemá zájem o jídlo, natož o oběd, a já zas nechápal, proč mi tak urputně nabízí zrovna oběd, když má určitě i spoustu dalších jídel, která by si člověk takhle kolem poledne mohl dát. Zachránil jsem se až otázkou, jestli místo oběda nemá něco z vajec. Naštěstí měla, už nevím, co to přesně bylo ani jestli to spadalo do nabídky obědů. Pro úplnost dodávám, že oběd se řekne almuerzo, předpona al- je arabského původu, kořen slova z latinského mordeō (kousat). Ponaučení ale spočívá v něčem jiném: ceňte si práce překladatelů a důstojně nás plaťte. Za dvě stě korun za normostranu si v dnešní době nemá cenu ani pamatovat, jak se řekne oběd.
Konec školního roku, poslední zvonění a prázdniny. Čas na chvilku zpomalí, nastává vhodný okamžik k ohlédnutí za přijímacími zkouškami na střední školy. Není to poprvé a nejspíš ani naposled, co podoba testů rozzlobila žáky i jejich rodiče. Některé otázky z matematického testu u přijímaček na osmiletá gymnázia neodpovídaly učivu stanovenému rámcovým vzdělávacím programem pro první stupeň základních škol. Jeden příklad za všechny: „Každá bytost na planetě Zorstar má právě tři nohy a zároveň má buď tři oči, nebo čtyři oči. Na náměstí se sešly bytosti, které měly dohromady 84 nohou. Mezi nimi bylo tříokých bytostí o 8 více než čtyřokých. Kolik očí měly dohromady všechny bytosti, které se sešly na náměstí?“ Vzhledem k tomu, že úloha byla určena jedenáctiletým dětem, které přicházely z prvního stupně, kde se rovnice o dvou neznámých ještě neučí, jde evidentně o zákeřný úkol. Snad existuje i jiná cesta výpočtu, nejsem učitelka matematiky, autor úlohy však nevzal v úvahu věk dítěte ani časový stres, toť jisté. A rozpaky vyvolávají i testy z češtiny. Z výuky na prvním stupni téměř vymizela poezie, básničky prý zbytečné zatěžují dětskou mysl… No, dobrá. Pak je ale nepochopitelné, proč test začíná rozborem básně Pavla Šruta Hrabě Drákula, která má osm slok! Skutečnost, že správné odpovědi na některé otázky nebyly jednoznačné, raději pomíjím a stejně tak i to, že samotná zadání mnohdy nebyla formulována právě příkladnou češtinou. Nejhorší ale je, že rodiče, aby alespoň trochu zvýšili šanci na úspěch svého dítěte, byli nepřímo nuceni zaplatit takzvané přípravné kursy. Jejich cena podle médií činila nejméně čtyři tisíce korun. Jak si ale mají poradit rodiny s více dětmi či nižšími příjmy? Je jich snad v Česku tak málo, že ani nestojí za řeč? Uvědomuje si politická moc, že nerovným přístupem k dětem negativně ovlivňuje vzdělanost společnosti? Výroky o bezplatnosti vzdělání, rovných šancích či rovnosti před zákonem, kterými se zaštiťuje každá vláda, jsou už dávno jen trapná rétorika. Platí, že dítě ze sociálně slabších poměrů nemá v naší zemi budoucnost. Nebo přesněji: vyšší a kvalitnější vzdělání je pro něj často nedosažitelné. Jak toto může dopustit stát, který si říká moderní, ohání se Evropskou unií a jako svou prioritu deklaruje vzdělání obyvatel? Otázek přibývá, odpovědi v nedohlednu.
„Byly to rachejtle,“ shodujeme se, když ráno probíráme strašidelné výbuchy, které v noci probudily celý barák. Pouliční nepokoje vypukly ve Francii poté, co byl 27. června na pařížském předměstí Nanterre při silniční kontrole policistou zastřelen sedmnáctiletý Nahel Merzouk. Pyrotechnika je jedním z prostředků, které se používají při střetech s policií. Protestující také zapalují auta, popelnice i bankomaty, rozbíjejí výlohy a rabují obchody. A nejedná se jen o aglomeraci Paříže, vře to i v Marseille, Lyonu, Grenoblu a mnoha dalších městech. Cílem útoků jsou státní instituce, především radnice a policejní stanice, ale také knihovny, kina, divadla, zdravotnická zařízení nebo depa. Sociální média jsou plná videí z nočních výtržností. Strategie je jasná: zachytit akci, rychle se pochlubit kořistí – třeba policejní uniformou nebo portrétem prezidenta Macrona z místní radnice – a čau. Průměrný věk protestujících je sedmnáct let, a tak hlava státu apeluje na rodiče, aby svým dětem domluvili. „Přesně takhle to začalo v roce 2005,“ tvrdí moje sousedka Flora, podle níž násilné protesty nahrávají extrémní pravici. Francouzská společnost je popletená, což potvrzuje i veřejná sbírka, kterou pro rodinu policisty obviněného z úmyslného zabití uspořádal Jean Messiha, bývalý spolupracovník ultrapravicových prezidentských kandidátů Marine Le Pen a Érica Zemmoura. Necelý týden od Merzoukovy smrti vybraná částka překročila milion eur.