2023 / 21 - klimatická spravedlnost

Slovenská Anasoft litera českému čtenářstvu nejspíš připomene tuzemskou Magnesii Literu – a v zásadě tohle srovnání dává smysl. Ostatně desítka finalistů Anasoft litery se vyhlašuje v podobném čase jako výsledky české ceny. Zatímco však Magnesia spěje do finále, Anasoft litera teprve startuje postupně gradující roční maraton. A jsou tu i další rozdíly. Slovenská cena se zaměřuje jen na prózu a má pouze jednoho vítěze (pokud nepočítáme přidruženou čtenářskou a středoškolskou kategorii), zato česká Litera se v posledním ročníku rozrostla na dvanáct kategorií. Rozdílný je i způsob nominace: do Magnesie knihy nominují vydavatelé, a porota se tak potýká pouze se zlomkem knižní produkce, kdežto porotci Anasoft litery jsou nuceni projít všechny knihy, které daný rok vyšly. Jedná se přitom o seznam přesahující sto titulů a toto číslo – byť s mírnou (zčásti covidovou) výchylkou – stále narůstá.

Velké přísliby

Zastavme se ještě u způsobu nominace. Poměrně vágně formulovaná pravidla nominací a omezení ceny na jedinou kategorii umožňují porotě Anasoft litery vnášet do slovenského kontextu řadu děl, jež by jinak nemusela být považována za součást slovenské kultury. Cena tak může definovat, co je vlastně „národní“ literatura, a co už ne, a má potenciál iniciovat širší debatu o jejím vymezení. Ve finálové desítce například bývá zastoupena tvorba expatů, přičemž není pravidlem, že musí jít o texty napsané ve slovenštině. Irena Brežná byla nominována za překlad své původně německojazyčné knihy Nevďačná cudzinka (2012, slovensky 2015, česky 2021) a velký ohlas vzbudila v roce 2019 výhra Ivana Medešiho s knihou Jedenie (2018, česky 2022; viz A2 č. 14/2018), původně napsanou v jazyce vojvodinských Rusínů. Medeši navíc nepochází ze Slovenska, ale ze slovensko-rusínské enklávy v Srbsku, a jak sám prohlásil, slovenskou literaturu ani nečte – v čemž mu poetika jeho knihy svou radikální jinakostí dává za pravdu.

V aktuálním ročníku Anasoft litery sice nenajdeme žádnou subverzivní nominaci, ale přísliby jsou i tak velké. Pestrá genderová perspektiva, různorodé autorské přístupy i postupy, jinakost, osamělost a křehkost jednotlivce či mezigenerační rodinné vztahy – takové charakteristiky zazněly při vyhlašování finálové desítky v Rádiu Devín. Mezi opakovaně nominovaná známá jména se letos dostalo šest nových. Povídkový debut Niekto sa nájde Dušana Martinčoka, zakladatele mezigenerační platformy Zrejme, je sociální sondou do jedné bratislavské bytovky. Právě mezigeneračnost se přitom jeví jako téma spojující velkou část nominovaných knih. Z pokladnice slovenské literatury vydolovala porota těžký devadesátkový kalibr v podobě Dušana Taragela, představitele stále aktuální poetiky coolness, ovšem ve slovenské „sekáčové“ edici. Mezi oceněné se dostala poprvé také Slávka Liptáková, autorka dětských knih a scenáristka, jejíž román Krajina matiek zastupuje žánr rodinné ságy reprezentující sílu ženského hlasu. Podruhé se v desítce umístil zatím nenápadný Jakub Juhás, jehož próza PS je podobně jako autorův debut románovým cestopisem, tentokrát po stopách maďarského básníka Sándora Petöfiho.

Medziriadky

Zajímavou kategorii spisovatelů a spisovatelek zastoupených v nominacích tvoří ti z iniciativy Medziriadky. Jedná se o platformu, která každoročně vyhlašuje literární soutěž pro slovensky píšící mládež do dvaceti šesti let, a sice v kategoriích próza, poezie a drama. Ti šikovnější pak mají možnost zúčastnit se jakési letní školy tvůrčího psaní a prohloubit své spisovatelské schopnosti pod vedením známých postav slovenské literární scény. O tom, že se jedná o úspěšný projekt, svědčí množství jmen, jež za třináct let fungování tato platforma vyprodukovala. V aktuálním ročníku Anasoft litery figurují hned tři autoři známí díky Medziriadkám: Dominika Moravčíková, Jakub Spevák a Soňa Uriková. Všichni tři publikují ve vydavatelství KK Bagala, jež už třicet let čtenářům představuje mladou slovenskou tvorbu s uměleckými ambicemi.

Zřetelná se zdá být generační poetika nastupujících autorů a autorek. Nový „anestetický“ styl lze zaznamenat zejména v poezii, typicky u bývalé lektorky Medziriadků, básnířky Márie Ferenčuhové. Charakteristická „ferenčuhovská“ odosobněná větná stavba se však začíná šířit i do prózy – aktuálně třeba díky Spevákovi a Moravčíkové.

Oslovit publikum

Jinou skupinu ve finálové desítce tvoří jména nominovaná už poněkolikáté: Jana Bodnárová, Michaela Rosová a Veronika Šikulová. Tři stálice současné slovenské literatury však v nových knihách nemají čím překvapit. Jistou výjimkou je snad Rosová se svou stylisticky přesnou výpovědí, při čtení Nepokojných spáčů se nicméně nelze ubránit dojmu nikam nevedoucí fragmentárnosti. Jako by se autorčin návrat do vlasti projevil akutním rozpadem narativního jazyka.

Za pozornost ovšem stojí také permanentní „nefinalista“ a současný ředitel Slovenského literárního centra Pavel Sibyla. Jeho titul Na prelome apríla a júna je sice poznamenán autorovým působením v nadaci Zastavme korupci, vedle narážek na současnou politickou situaci však nabízí vcelku svébytný pohled na vnitřní osamělost prožívanou navzdory uspořádanému rodinnému životu. V nominacích se rovněž neobjevil diskutovaný Muž, kniha publikovaná pod pseudonymem Ester Weissová-Fekete, která přichází s typicky středoevropskou monologickou jízdou po Dunaji – jak už název napovídá, ve společnosti mužů. O žádnou erotickou seanci však nejde.

Letošní výběr Anasoft litery nechce redefinovat kánon slovenské literatury, zato však má ambici oslovit široké publikum. Podobně to ostatně vidí i literární vědec Vladimír Barborík v podcastu Knižná revue věnovanému ohlédnutí za minulým ročníkem. Má pravdu, když říká, že pointou ceny není ani tak soutěž – je vcelku jedno, kdo nakonec vyhraje –, jako možnost zvýšit povědomí o současné literární produkci. Škoda, že tuto ambici porota nepřenesla i do finálové pětice, jež svou přehnanou stylizovaností a artistností i tento rok tak trochu nudí. Když ale vezmeme v potaz celou desítku, stále je tu Taragelovo akční drama nebo panelákové příběhy Dušana Martinčoka, jimž potenciál oslovit běžné čtenáře rozhodně nechybí. Uvědomění si praktické účelnosti Anasoft litery by nás přitom nemělo vést k distanci a lhostejnosti vůči každoročnímu vyhlašování výherců a výherkyň. Nakonec trocha napětí v jinak nudném rybníku současné slovenské literatury nikomu neuškodí. Když už prý neexistuje literární kritika, můžeme dramatizovat alespoň literární ceny.

Autorky jsou komparatistky.

Dlouhá cesta, krátká báseň - básnická redukce

Vlak z Popradu do Starého Smokovce odjíždí v půl třetí. Co jedny oči vnímají jako přeludnou jízdu do vrchu, desítky jiných nevidí. Hlasité ubíjení prázdna v hovoru teplákových mládenců, kteří s nejasným tušením obrábějí své velmi čerstvé libido. Žena u okna provádí zádumčivou sebeobjektifikaci mobilním telefonem v perleťovém pouzdře. Funkčně oděné děti si za zády svých rodičů polohlasem vyprávějí o tom, kde všude se na úpatí Tater rekreovaly, když jim pukly kosti. A dobře organizované pracovnice nezjištěného závodu vzpomínají na předrevoluční cukrovinky. Soutěživě verbalizují zašlé chutě. Neviditelný kdosi vede stroj až na vrstevnici před nádražní budovou, kde všichni dychtivě vylézají na perón. Každý to dělá přísně za sebe, jako zcela zaměnitelný článek nevyhnutelné masy. Lidi se přistihují, jak prudce je náhlá přítomnost druhých šokuje, nevrle a náměsíčně se rozhlížejí, rozcházejí se do stran a shledávají, že jejich vlastní nutkání, spády a chutě přemohly i stovky jiných. „Zahrada plná černých slepic / Co to znamená? / Nic.“

Před pár lety uspořádal básník Zdeněk Volf antologii krátkých básní, jejichž plynulou linii v české poezii sledoval a doložil od poloviny 19. století na příkladech více než dvou set textů celkem sto třiceti autorů a autorek. Shodou okolností byl pár let nato zahájen na ružomberské univerzitě výzkum minimalismu v současné slovenské poezii. Volfova čítanka se stala vítanou vzorkovnicí českého kontextu a na území Starého Smokovce se dnes večer nachází hned několik výtisků. Ve stylově intaktním, retrográdně aktuálním Domě slovenských spisovatelů Timrava totiž právě k jednání o podobách a funkcích krátkých básní zasedá donkichotsky-sisyfovská skupina badatelů ze zemí visegrádské čtyřky (bez účasti Maďarska), zatímco hluboko v údolí na sebe přes prázdné ulice Popradu indolentně hledí poplivané tváře volebních lídrů. „Orel a myš // Ty se nebojíš?“

Na pohled eklekticky všeobjímající formulací trefuje se Volf do samotného středu autorského pokušení, ať vědomého nebo intuitivního, které na malou chvíli vedlo píšící ruku: „Evolučně vzato jako by ‚krátká báseň‘ odpovídala starým kabalistickým představám o principu stvoření pojednaném jako simcum, z hebrejštiny doslova stažení se, smrštění, skrze nějž sám nekonečný Stvořitel uvolňuje prostor; v dimenzi nejkratších forem… pro plnost poezie.“ I ten nejironičtější text antologie, vznikající koneckonců nevyhnutelně na rubu těch nejsolidnějších, nárokuje si už z povahy své existence vyslovit za daných okolností, v dané chvíli a s ohledem na daný podnět to jediné možné slovo. Teď a tady mít pocit absolutní pravdy, vyrovnat hladiny nálad a informací, ustrnout a moci se volně nadechnout, než se to celé zbortí a začne znovu pokoušet. „Trpělivost, osiřelý trn.“

Proti tomuto nezadatelnému nároku na jedinečnost se však vedle samotné tradice a zástupu modelových invariantů stavějí všechny předcházející a následující básně téže série, cyklu, oddílu, sbírky, které se rovnají do řad komponovaných -ptychů a -logií, do následnosti autorských období, do celoživotních děl i dějinných epoch. Každý, hlavně sám před sebou, začíná pořád nanovo. „Odcházím – / začalo pršet / na moje místo.“

Proti zdání individuálního činu na herním poli neskonalých možností, které si každý cestující výletního vlaku veze s sebou, jakkoli o tom třeba nemá tušení, zase vystupuje obludná a vyčerpávající sériovost týchž zážitků focených z téhož místa týmž přístrojem s touž myšlenkou a očekáváním. „Blbě zírám / nikam / a čas tiká, tiká / nikam.“

Ale pohyb je to přece jen opačný. Zatímco závrať jímající jedince vystaveného kolektivnímu osudu není obvykle žádoucí, extáze básníka vyslovujícího se za sebe, ale především pro druhé kýžená je. První uniká někam, kde by se mohl volně nadechnout tak, aby alespoň ten nádech byl jeho, neplánovaný, nezajištěný a nevyhrazený. Nepodmíněný. Druhý tajně i veřejně doufá, že by se tu krátkou chvíli, kdy se mu podařilo urvat na jazyku kousek smyslu, nemusel těšit jen on sám. Podařilo? Vysoko nad hlavami diskutujících badatelů mlčí v mlze tatranské štíty. „Katedrály z peří ptáků.“

Ale teď už nocí uhání přeplněný expres z Budapešti do Prahy. Je to dlouhá cesta nesčetných krátkých okamžiků. Když se vlak v Brně konečně vyprázdní, vbíhá na scénu náhle přičinlivý průvodčí a vesele špatnou angličtinou vymáhá lístky. Záhy opouští žoviální tón a s výrazem žalobce, jaksi na vysvětlenou, rozkládá o neziskovkách, které v pátek kvůli volbám navezly lidi do Bratislavy, ale v neděli už si je zpátky neodvezly. „Jede vláček ubýváček… / Kolik vozů nemá?“

(Autory krátkých básní citovaných průběžně v textu jsou Lukáš Marvan, František Pospíšil, Petr Kabeš, Roman Szpuk, Zbyněk Hejda, Jindřich Štyrský a Andrej Stankovič.)

Autor je literární kritik.

Hlemýždi

Kde všude je Bosna?

Když o sobě Danilo Kiš na sklonku svého života i společného jihoslovanského státu mluvil jako o posledním jugoslávském spisovateli, bylo to poněkud předčasné. Za jugoslávskou autorku se občas označovala i letos zesnulá Dubravka Ugrešić a totéž by se dalo říct o její mladší kolegyni a přítelkyni Laně Bastašić, která v době rozpadu federace teprve začínala chodit do školy. Pokud se narodíte v chorvatském Záhřebu do srbské rodiny, jež záhy odejde do srbské části Bosny, a pak studujete v Bělehradu, můžete být bosenskou, chorvatskou i srbskou autorkou, a zároveň všude máte cizí přízvuk. Tragický osud rodné země je pozadím jejího románu Chyť toho králíka (Uhvati zeca, 2018), třebaže se v něm o válce mluví jen nepřímo.

Próza už svým názvem (a také mottem) odkazuje na Carrollovu Alenku v říši divů (1865, česky 1931) a je jen na čtenáři, kam až se paralelami nechá vést. Začít může třeba přemýšlením nad tím, nakolik se úvodní cesta vypravěčky Sáry z Dublinu do Mostaru pobodá pádu do králičí nory. Sára, která vede spořádaný život v Irsku a ke své balkánské minulosti se nezná, totiž vyslyší nečekanou prosbu dávné kamarádky Lejly a slíbí, že ji odveze autem z Mostaru do Vídně – prý se tam objevil od války nezvěstný Lejlin bratr Armin, do kterého byla Sára kdysi tajně zamilovaná.

Tma na konci tunelu

Obě přítelkyně se před lety rozešly ve zlém a Sára doufá, že během cesty přes troje státní hranice pochopí, co se mezi nimi tehdy stalo, co jejich komplikovaný vztah znamenal a co je vlastně svéhlavá Lejla zač. Tato představa se ale ukáže jako zcela lichá. Už na klikatých bosenských silnicích zjišťujeme, že se jejich vzpomínky v lecčem neshodují, a pokud ano, pak si je protagonistky vykládají odlišně – včetně momentu, kdy Sára den po maturitě krade pro Lejlu bílého králíka. Uvážlivá Dubliňanka nic nechápe, zatímco nevyzpytatelná Lejla z okna auta hází použité tampóny, pouští z kazet devadesátkové hity, nosí holčičí minišortky a trvá na návštěvě památníku II. zasedání Antifašistické rady národního osvobození Jugoslávie. Světlo do jejich vztahu nevnese ani zastávka v rodném městě – „tma na konci tunelu (…) dovedně ukrytý vřed. Banja Luka“ –, kde dosud žije Sářina nemilovaná matka, ale dcera ji u domu jen kradmo pozoruje zpoza keře.

Motiv nesnadného přátelství dvou žen vede některé recenzenty k nepříliš plodnému srovnávání Lany Bastašić s Elenou Ferrante. Blíž má její debut k románu Moje Jugoslávie (2012, česky 2021; viz A2 č. 14–15/2022) slovinského autora Gorana Vojnoviće – a nejen proto, že i v něm vypravěč nakonec jede do Vídně za dlouho nezvěstným blízkým. Obě knihy spojuje i téma nejisté identity, ztraceného domova, odcizených rodičů, nekompatibilních příběhů, zámlk a nepochopení. Chyť toho králíka je ale próza méně přímočará, literárně rafinovanější, a navíc nabízí i pohled zvenku – rozuměj ze Západu. Už v záhřebském taxíku připadá Sáře její dublinský život městské liberálky jako „dávno zhlédnuté představení“ a nad prvním šálkem kávy z džezvy si uvědomí, že jí připomněl, kde je její místo. „Tohle byla káva, a ne nějaká drahá pohlednice z Kolumbie.“ Pouhý Lejlin pohled pak stačí k tomu, aby z ní „svlékl Evropu jako kožich z ubohé zbohatlice“ a obnažil její „balkánské jizvy“.

Pravoslavní psi

I když Bastašić pracuje s kulturními stereotypy tak, aby čtenář nahlédl jejich předpojatost, v něčem stereotypizaci uniknout nedokáže. Obě hrdinky totiž jako by reprodukovaly představy spojované s opozicí evropského (severo)západu a (jiho)východu: Sářina racionalita tu stojí proti Lejlině živelnosti, zdrženlivost proti nevypočitatelnosti, nuda proti zábavě, která se může rychle zvrtnout. Na druhou stranu by ale čtenář měl mít na paměti, že vypravěčkou je tu výhradně emigrantka Sára se svým léta pěstovaným západoevropským pohledem – a právě rozdílnost pohledů a jejich situovanost má nejspíš větší význam než povahy obou kamarádek. Lejlu totiž poznáváme jen skrze Sářino vyprávění, a i když se často zdá, že Lejla Sáru záhadným způsobem ovládá, na narativní úrovni je tomu naopak. Sára navíc byla oproti Lejle privilegovaná i v reálném životě, a to už před odchodem ze země – jakožto Srbka a dcera policisty měla v srbské části Bosny mnohem lepší pozici než etnická Muslimka (jak znělo oficiální označení za pozdní Jugoslávie). Zatímco se v Banja Luce bořily mešity a „i psi byli pravoslavného vyznání“, Lejlina rodina si posrbštila jména, aby ve městě vůbec mohla dál žít. Všechno to víme od Sáry, která ale není o nic chápavější než Lejla.

Právě v tématu nepochopení román dalece přesahuje postjugoslávský kontext a byla by chyba pohlížet na něj s jakousi etnografickou blahosklonností, jaké se občas dopouští západní publikum. Jak Bastašić píše v jednom eseji, při svém veřejném vystupování v zemích, které „potřebovaly sto padesát let na odstranění sochy krále Leopolda II.“ nebo si do svého čela zvolily Giorgiu Meloni, většinou pořád není brána jako Evropanka, ale jako „ta holka z Bosny“, kde měli nesmyslnou válku. Jako by se králičí nora nemohla rozevřít kdekoliv.

Smutek nad zatoulanými troglodyty

Poslední kniha Václava Kahudy

Letos na konci července předčasně zemřel spisovatel Václav Kahuda, citlivý pozorovatel s darem totálního zření, samorostlý lyrik opájející se melancholií a současně jiskřící nadějí, jeden z nejvýraznějších prozaiků generace, která do české literatury nastoupila v euforii začátku devadesátých let. Na sklonku loňského roku mu vyšla poslední kniha, Prám. Její recenze byly buď negativní, nebo žádné, ovšem zatracovat ji či ignorovat by byla chyba.

Prám je obsedantní román, ohledávající několik témat: všeobjímající poetické popisy střídají vynalézavá líčení souloží a nad tím se jakoby mimochodem klene špionážní zápletka, v níž hrají hlavní roli nacistické zlato a stříbrohřbetý gorilí samec. Většinu textové hmoty však tvoří důkladné pitvání historických událostí a alternativní výklady dějinných mezníků i fungování tajných služeb. Tato směs může znít nesourodě, avšak při čtení její bizarnost pocítíme jen jako stín, vrhaný tímto monstrózním a mnohdy i vtipným útvarem, který je elegií o bídě „slepých červů svíjejících se ve shnilém mase světa“, tedy lidí, a současně něžně oslavnou ódou, kterou autor opěvuje život.

Obludná chyba

Dalo by se říct, že Prám v jistých ohledech rozvádí předchozí utopickou prózu Bytost (2017; viz A2 č. 25/2017), přičemž její téma stahuje do závratných hlubin. Knihu můžeme snadno zatratit jako mnohomluvný polotovar bez podstatnějšího děje, který je navíc protkaný všemožnými konspiračními teoriemi. Lze ji ale uchopit také jako angažovaný politický román, v němž sice autor láme hůl nad lidmi a jejich nepoučitelností, ale z textové laviny se průběžně vynořuje víra v lepší budoucnost a formulují se možná řešení, jimiž by bylo možné dospět k lepšímu životu.

Knihu však můžeme číst i čistě kvůli jazyku. Podobně jako v autorových starších dílech se do nás věty vrývají už tím, jak jsou napsané, svou evokativní silou, křehkostí a přesností: „Přichází krásná májová tma vonící akáty. Z otevřených dveří výčepu vytékají útržky hovorů a smích – a pod tím jako kulisa znělý hlas televizního komentátora hladce a nevzrušeně hovoří o všedním pekle lidstva.“ Horší je to s konstrukcí celku. Po opojných obrazech a popisech následují rozhovory vypravěče Petra se spolupracovníky z pražské zoo, kteří se zaobírají převážně politicko-ekonomickými událostmi posledních dvou století. Nacházejí za nimi skrytá vlákna velkolepého vměšování tajných služeb a zájmových skupin, tedy velmocí a korporací. Postavy slouží v těchto pasážích zcela nepokrytě jako věšáky na strohé, informacemi přeplněné pasáže, které se od sebe tematicky ani stylisticky příliš neodlišují.

Vše kulminuje v osmé, nejdelší kapitole. Jako by se vprostřed knihy stala obludná chyba a text zbytněl za pomoci nějakého textového generátoru. Během cesty soukromým tryskáčem z Prahy do Basileje jsme na téměř sto padesáti stranách až k nesnesení zavaleni promluvami, nebo spíše monology hrdinů kroužících kolem zásadního tématu, jímž je bída a nenapravitelnost lidského konání napříč dějinami. Kahuda hromadí, vrší a urputně se snaží vystihnout mechanismy moci, přičemž vytváří mozaiku nekonformních interpretací historických událostí a konspiračních teorií.

Život v děloze světa

Tato temná strana Prámu je dokonale neživotná a tezovitá, zároveň ale hypnoticky strhující. Autor pátrá v mezerách a chybách oficiálního dějepisu, konstruuje a rozvíjí možné i nemožné scénáře, dohledává motivace dvojitých agentů a všude nachází zmar a důsledky hmyzího myšlení. Fascinaci konspiracemi jakožto mýty současného světa můžeme u Kahudy sledovat zhruba od románu Proudy (2001). Jeho paranoia s konspiračními ambicemi ovšem není zhoubná. Nejedná se o klasickou dezinformační výbavu dokazující spiknutí elit, i když jisté průniky zde pochopitelně existují. Spíše jde o pynchonovskou hru, která má ryze humanistický podtext. Za delirantním vršením spekulací a možných faktů ze zákulisí dějin se zjevuje tísnivá hrůza z reality, z moci, která ji ovládá, i z toho, čeho je schopen člověk, pod jehož humanistickými maskami zůstává krutá a primitivní neolitická mysl.

Zároveň je zde stále znovu vyjadřována nutnost bezodkladné sociální a ekologické proměny světa. Kahuda totiž navzdory svému rozčarování pořád věří, že díky mladým lidem s „probuzenou etickou myslí“ bude destruktivní směřování lidstva zvráceno. Naději vidí v jakémsi utopickém obrození, které bude zahrnovat nefinanční ekonomiku, etický kreditní systém, ekologický život a celoplanetární základní nepodmíněný příjem. Je to podobné jako v Bytosti, v níž byla tato utopie uskutečněna, ovšem v podobě útlé novely, která měla ve srovnání s Prámem nepoměrně víc dějových pasáží.

Kahuda si dokola klade otázku, jejíž zodpovězení musí z podstaty ztroskotat: „Jak najít ten kód, který odemyká zdroje života. Umožňuje existenci systémů, nás, biologických bytostí a organismu planetární civilizace?“ Jádrem lidského druhu, který popisuje jako „troglodyty zatoulané do budoucnosti“, ve skutečnosti nejsou laxní a prospěchářské svině ani odvážní dobrodruzi, kteří se pro dobro lidstva nebojí ušpinit černou smolou dějin, případně etičtí vizionáři, kteří chtějí pro lidstvo a Zemi to nejlepší. Lidství se nerovnoměrně přelévá mezi oběma extrémy a jejich sjednocení nastává až v okamžik smrti: „Embrya jsme všichni… Dozráváme desítky let. Celý život v děloze světa. A… smrtí se rodíme.“

Kahuda byl citlivý a zároveň rozhořčený kritik destruktivních pudů naší civilizace: nenasytnosti, rozeštvávání, zotročování, válek, nenávisti a bídy. Ať už si o Prámu budeme myslet, že je to bezuzdné blábolení, nebo na hranu dovedená dekonstrukce autorova psaní, nic nezmůžeme s tím, že s Václavem Kahudou odešel jeden z největších českých spisovatelů uplynulých čtyřiceti let.

Život a dílo poťouchlého barda

Zavítáte-li před 14. lednem 2024 do Berlína, nenechte si ujít velkou výstavu o Wolfu Biermannovi v Německém historickém muzeu nedaleko třídy Unter den Linden. Ideálně to vezměte od hlavního nádraží pěšky podél Sprévy a cestou se zastavte u tepaného orla na Weidendammském mostě, který Biermanna inspiroval k slavné písni Pruský Ikarus.

Jistě, výstavy o literátech či hudebnících jsou podezřelé – člověku automaticky vytanou na mysli řady nudných vitrín. Jenže doba pokročila, a dokonce i u nás se dá natrefit na zajímavé, inovativní literární výstavy – připomeňme aspoň probíhající expozici o Ladislavu Fuksovi v Letohrádku Hvězda [viz A2 č. 20/2023] nebo poctu Bohumile Grögerové tamtéž [viz A2 č. 18/2021]. Kurátorský um spočívá v tom převést literaturu do vizuálního formátu tak, aby se měl návštěvník na co dívat. U Grögerové to šlo relativně snadno, protože její díla s vizualitou nezřídka pracují; ve Fuksově případě byly nápaditě využity motivy jeho brýlí či přeplněného bytu, který už za jeho života připomínal muzeum.

Šaškovská čepice

Ale zpátky k Biermannovi. Jeho texty nejsou primárně vizuální. Zachycují spíše historickou zkušenost a dnes fascinují převážně zájemce o dějiny rozděleného Německa. Není ostatně náhodou, že výstavu pořádá právě Německé historické muzeum. Jeho kurátoři zvolili relativně konzervativní přístup, přesto se jim však podařilo vytvořit pozoruhodnou expozici, kterou člověk může projít za hodinu nebo za pět hodin – podle toho, nakolik je jeho zájem badatelský. Kinesteticky zaměřeným návštěvníkům je k dispozici stolní hra, která je nakonec donutí projít si všechny klíčové etapy Biermannova života. Z prezentovaných objektů zaujmou především ikonické hudební nástroje – harmonium a kytara La Caprice s dvěma rezonančními otvory. Uprostřed výstavní plochy jsou umístěny stolky se sluchátky, jež zvou k poslechu nejznámějších Biermannových písní i krátkých namluvených recenzí. Hned vedle najdeme faksimile dobových recenzí, což je rovněž zajímavý studijní materiál. Feministická kritika jednoho z textů člověku utkví jako dokonalý příklad toho, jak může kritik svým interpretačním klíčem zcela minout zámek.

Biermann je prvotřídní rétor a dokáže sám sebe skvěle inscenovat, takže stojí za to podívat se na záznamy jeho slavných extempore – ať už jde o vystoupení v Bundestagu, nebo obvinění spisovatele Saschy Andersona z udavačství v přímém přenosu. Nechybí ani slavné video z Biermannovy návštěvy umírajícího vědce a disidenta Roberta Havemanna. Vyhoštěný bard tehdy poprosil samotného generálního tajemníka komunistické strany Ericha Honeckera, aby směl přítele naposled navštívit – s příslibem naprosté diskrétnosti. Jenže Havemann se na smrtelné posteli rozhodl uštědřit státní moci, která ho půl života deptala, poslední políček, takže si celou Biermannovu návštěvu natočil a pustil do světa. Je to anekdotická ilustrace toho, do jak absurdních situací se zpěvák dostával. Když jiný východoněmecký pohlavár Walter Ulbricht prohlásil, že si Biermann nezaslouží trnovou korunu, ale šaškovskou čepici, nebyl vlastně daleko od pravdy – ovšem s tím, že z pozice šaška mohl Biermann podkopávat státní moc daleko účinněji než z pozice mučedníka.

Nečekej na lepší časy

Do tohoto obrazu skvěle zapadá i historka k písni Stasi-Ballade. Text pojednává o tom, že Biermanna na každém kroku sleduje a odposlouchává východoněmecká tajná policie – a platilo to i pro hraní této písně. Při přepisování se však sloužící důstojník dopustil nepřesnosti a z verše „Stasi ist mein Eckermann“ udělal „Stasi ist mein Henkersmann“. Básník však nepřirovnal německou státní bezpečnost ke katovi, nýbrž ke slavnému Goethovu důvěrníkovi a životopisci Johannu Peteru Eckermannovi. O Biermannově poťouchlosti svědčí i přebal desky Warte nicht auf bessre Zeiten (1973). Zpěvák na fotografii sedí ve svém bytě u harmonia a dívá se přímo do objektivu. V místnosti se nicméně nachází ještě šest dalších lidí, které však nelze identifikovat, protože se otáčejí zády, mají před obličejem knihu nebo jim hlavu jakoby náhodou zakrývá odložený klobouk.

K výstavě byl vydán katalog, respektive sborník dvanácti esejů o Biermannově době, životě a díle. Čtenář se tak doma může vrátit k těm tématům, která ho podrobněji zajímají. Jen škoda, že nebyl dán větší prostor kritické reflexi písničkářova díla, jež má nepochybně nejen své vrcholy, ale i propady. Výstava tak svým způsobem přispívá k šíření biermannovského mýtu, který umělec kolem své osoby vědomě buduje.

Autorka je germanistka a romanistka.

Jak vzniká násilí?

Výrazný polský debut Chléb a sůl

Když koncem září uvedla režisérka Agnieszka Holland ve světové premiéře svůj nový film Hranice (Zielona granica, 2023) v hlavní soutěži benátského festivalu, přirovnal ho polský ministr spravedlnosti Zbigniew Ziobro k nacistické propagandě – aniž by snímek viděl. Snad by se to dalo odbýt ironickou poznámkou, že ministra zřejmě inspirovaly iniciály režisérčina jména. Možná ale toto i další podobná prohlášení něco vypovídají nejen o stavu polské politiky, ale také o tom, že vládní představitelé tuší, že Poláci berou domácí tvorbu vážně. Jen těžko si lze vybavit případ, kdy by podobný humbuk rozpoutal český počin.

Ani debut Damiana Kocura Chléb a sůl, který byl loni uveden na témže festivalu a nyní ho promítají česká kina, se vládní kritice nevyhnul. Skutečností inspirované drama o dospívání na jednom maloměstském sídlišti označil ministr Piotr Gliński za „protipolský film“. Neboť prý ukazuje Polsko jako špatný národ.

Past maloměsta

Citlivá prvotina z ospalého městečka, kde středobodem dění je poflakování se po ulicích a pravidelné návštěvy nově otevřeného bistra s kebabem, přitom má k otevřené obžalobě polské společnosti daleko. Mnoho nedávných polských filmů, které se inspirovaly skutečnými událostmi a které rezonovaly i ve světě, přitom dost jízlivě hledělo třeba na předsudky a pokrytectví polského venkova či katolické církve. Małgorzata Szumowska v Tváři (Twarz, 2018) zachycuje případ metalisty, který po nehodě při práci na největší soše Krista na světě musí podstoupit transplantaci tváře. Vznikla freska vyobrazující úzkoprsost a bigotnost polských maloměšťáků. Snímek Corpus Christi (Boże Ciało, 2019) Jana Komasy zase vyprávěl o falešném knězi, který sice utekl z pasťáku a měl spoustu starostí se sebou samým, ale jeho neortodoxní praktiky proměnily lokální kostel v místo jakýchsi až extatických rituálů. A hlavně jeho neochota nechat některé nepravosti být obnažila rozpadající se komunitu, kde se nikdo nikomu nedokáže podívat do očí.

Také film Chléb a sůl zachycuje některá pnutí v polské společnosti. A podobně jako oba předchozí snímky tematizuje neochotu přijmout cokoli nového či neznámého. Jakkoli je však z jeho názvu cítit ironie, režisér a scenárista Kocur natočil především drama o tom, jak vzniká násilí. Obejde se bez uštěpačnosti, nepotřebuje rýpat, spíše pozoruje a snaží se mít pochopení. Příběh mladíka Tymka, který se na léto vrací domů z Varšavy, kde je úspěšným klavírním virtuosem a expertem na Chopina, by se klidně mohl odehrávat na sídlištích jinde v Evropě. Vypráví o každodenní spirále bezcílných činností v místě, kde není co dělat. O periferii jako pohřebišti ambic. Tymek se potuluje mezi paneláky se svým rovněž talentovaným mladším bratrem Jackem, který však na rozladěný klavír doma v obýváku sáhne jen během mejdanu, aby kamarádům dělal podkres k naštvanému sídlištnímu rapu. A Tymek nezapadá zpět do nějaké staré party kamarádů – z interakcí všech zúčastněných vyplývá, že jde spíš o typickou „pouliční směsku“ jedinců, kteří mají společné jen nepříliš radostné životní osudy.

Kdy končí legrace

Zpíval o tom už Lou Reed v písni Small Town z alba Songs for Drella (1990): „Na malém městě je jediná dobrá věc. Víš, že odsud chceš zmizet.“ Damian Kocur k zachycení podobného pocitu nevyužívá energického klavíru Johna Calea, ale klidnějších tónů Chopinových skladeb, které nicméně občas proloží naštvaným oldschoolově znějícím rapem polské formace Los Katos. Chléb a sůl je autentickým obrazem života bez cíle a stojí na zachycení atmosféry místa, v němž se frustrace mění v naštvanost. Kocur obsadil neherce: ústřední bratrskou dvojici ztvárnili sourozenci pocházející též z klavíristické rodiny. Kamera hrdiny často sleduje zpovzdálí, leckdy jim ani není vidět do tváře. Pobývají na izolovaných ostrůvcích nicnedělání, ať už jde o hřiště, zastávku autobusu, pouťovou atrakci či místní kebabárnu, kterou si tu dva mladíci otevřeli před několika měsíci.

Jen z drobných gest a výrazů tváře odečítáme, že Tymek nesouhlasí s hrubým chováním místních vůči „čmoudům“, kteří nemluví polsky. Hrubé homofobní či xenofobní vtípky občas přerostou v lehké fyzické pošťuchování, nic víc, ale napětí a násilí visí ve vzduchu. Debutující režisér jistou rukou naznačuje, ale nedoříká. Lze se jen domýšlet, proč Tymek mlčí, přihlíží, a byť mnohdy zjevně nesouhlasí, nic neudělá. Má strach? Namlouvá si, že se „nic tak hrozného“ zatím neděje? Vždyť občas se po pár pivech či práscích z jointu neubrání a sám se zasměje rasistické slovní hříčce. Anebo skrývá, že sám je trochu „jiný“, jak se můžeme domýšlet z narážky jeho kamarádky, která by zjevně chtěla být víc než kamarádkou: „Věděl jsi, že Chopin byl gay?“

Kořeny nenávisti

Tymek je jediný z hrdinů, kdo se s obsluhou bistra dá občas do řeči. V krátkých interakcích, komplikovaných jazykovou bariérou i opatrností na obou stranách, mimoděk zazní, že jméno jednoho z nich, Yussef, se podobá polskému Jozef. A z nepovedeného vtipu, zda dvojici přistěhovalců místní obyvatelé přivítali chlebem a solí, vyplyne, že podobné pořekadlo mají i u nich doma. Ironií je, že na polském sídlišti „chlebem a solí“ hostí cizinci domácí. A ti je na oplátku častují příkazy, nevyžádaným tykáním a nevhodnými vtipy.

Kocur nenatočil zprávu o šířící se xenofobii a rasismu v Polsku; jeho záběr byl univerzálnější. Vznikl portrét místa, kde ani ti, co spolu vyrůstali, mezi sebou neumějí komunikovat jinak než jako smečka, v níž fungují nepsané, ale viditelné hierarchie, kde je za každou legrací patrná tenze. Chléb a sůl hledí empaticky na všechny protagonisty, ale nemíří k nějakému humanistickému gestu, jež by ukázalo, že mladí Poláci a dvojice cizinců k sobě mají blíže, než by si mysleli. Jen nenápadně a pozvolna naznačuje, že obě skupiny spojuje frustrace a ostražitost. Byť je vyústění dramatu tragické, vyhýbá se Kocur sentimentu. Zůstává tichým, trpělivým svědkem, který hledá kořeny nenávisti, ale nepasuje se do role někoho, kdo by je měl přesně pojmenovat. I proto natočil jeden z nejpozoruhodnějších debutů poslední doby.

Pasti a úkryty bohatého Západu

Tori a Lokita bratrů Dardennů

Nyní již předposlední film bratrů Jeana-Pierra a Luca Dardennů Mladý Ahmed (Le jeune Ahmed, 2019) byl pro zavedené belgické duo, známé pozorovatelskými sociálně-realistickými dramaty, vykročením z komfortní zóny. Ve svých dřívějších dílech o chudých Belgičanech postavených před složité volby dvojice ukazovala, jak sociální podmínky, v nichž žijeme, ovlivňují naše „morální“ rozhodnutí. I když si hrdinové problematičnost svých činů nechtěli připouštět, často na ni reagovala jejich těla – depresemi, hyperaktivitou či fantomatickým těhotenstvím coby výrazem neřešitelných konfliktů. V Mladém Ahmedovi se však tvůrci zaměřili na muslima, který žije v západní zemi a postupně se začne takzvaně radikalizovat. Dardennové se přitom ptají, co toto slovo, které jako by vypadlo z chemického pojednání o mikročásticích, znamená, pokud se bavíme o skutečných lidech. Také jejich novinka Tori a Lokita se zaměřuje na jedince, kteří na Západ přišli odjinud. Motiv etiky ovšem tentokrát téměř mizí – dospívající Lokita sice trpí atakami paniky, ale ty souvisejí spíš s její celkovou situací než s nějakým konkrétním dilematem.

Dvojice filmařů natočila mistrovskou audiovizuální impresi o tom, jaké to je, být imigrantem. Snímek Tori a Lokita tak má nejblíž k jejich průlomovému filmu Rosetta (1999), v němž nás Dardennové také protáhli sérií frustrujících peripetií, z nichž se skládal bezútěšný život hlavní hrdinky.

Dva principy

Jedenáctiletý Tori a šestnáctiletá Lokita jsou přistěhovalci z Afriky, kteří o sobě mluví jako o sourozencích, i když není jasné, jestli to tak doopravdy je – ve skutečnosti na tom záleží jen úředníkům z belgického imigračního oddělení, kteří rozhodují, zda Lokita dostane povolení k pobytu. Film sleduje, jak se dvojice protlouká cizím, nevlídným prostředím, v němž se kromě lhostejných úřadů a školy musí spoléhat na lidi, kteří imigranty využívají pro různé nezákonné aktivity. Zatímco Mladý Ahmed se točil kolem různých významů slova radikalizace, u Toriho a Lokity tvůrci sledují dva různé principy.

Prvním z nich je exploatace – tedy další pojem, který původně sloužil k označení procesu, jenž měl co dělat spíš s materiálem než s lidskými bytostmi. Pojem exploatace se původně týkal vytěžování dolů a hospodářského využívání krajiny, až poté ho využil Karl Marx jako termín, který se do češtiny překládá jako vykořisťování. V souvislosti s filmem bratří Dardennů je nicméně podstatné, že ostatní postavy se k Torimu a Lokitě nechovají jako k lidem, ale jako ke zdroji příjmů. To platí nejen pro kuchaře v místní pizzerii, který obě děti využívá k dealování drog a Lokitu také k sexuálním službám, nebo pro převaděče, jimž hrdinka musí pravidelně odevzdávat peníze za svůj transport do Belgie. Vztahuje se to i na Lokitiny rodiče, kterým dívka posílá vydělané peníze a kteří úzkostlivě dohlížejí na to, aby finance proudily v dostatečné míře.

Druhý princip, který se ve filmu navrací, částečně souvisí s tím prvním, ale pro to, jak snímek vypadá, je ještě podstatnější. Na mysli mám pobývání protagonistů v různých periferních prostorách, které mohou být úkryty i pastmi zároveň. Postavy nevidíme během jejich přechodu přes hranice a film ani nenaznačí, jakým způsobem k němu došlo. Zároveň ale jejich pobyt v Evropě působí, jako by Tori a Lokita ani po příjezdu neopustili stísněné a nebezpečné skladovací prostory, v nichž se coby „živý náklad“ dostali do cizí země. Belgie pro ně není nový domov, ale jen další přepravní skladiště. Hrdiny jen málokdy vidíme v místech, která by sdíleli s běžnými obyvateli Belgie – a když, tak je to restaurace, v níž oba zpívají písničky pro pobavení hostů. Převážně se však pohybují kdesi v zákulisí. Kamera, která je – zcela ve stylu Dardennů – „nalepená“ na těla protagonistů, je sleduje v kuchyních, u zadních vchodů do klubů, na prázdném parkovišti, kde Tori opravuje opuštěné kolo, nebo na ulicích, z nichž ale nikdy nevidíme víc než omezený výsek, na němž se pohybují postavy.

Lidé jako nástroje

V druhé polovině filmu se navíc dosud nerozlučná dvojice rozdělí. Lokita se kvůli získání falešných dokladů nechá zavřít do zamčené haly na tajném místě za městem, kde v izolovaných kójích pěstuje marihuanu. Při příchodu dostane instrukce pro případ, že by v objektu začalo hořet, přičemž není úplně jasné, jestli se počítá s tím, že by sama požár přežila. Pěstírna představuje další stísněné prostředí, v němž je hrdinka „uskladněná“ jako pracovní nástroj a zároveň zavřená jako vězeň. Tori za ní posléze pronikne přes střechu, která je ještě opuštěnějším a provizornějším místem než Lokitin pokoj, jenž stěží připomíná obytnou místnost. Instrumentální zacházení, které Tori a Lokita v Belgii zažívají, i jejich život v neviditelných místech na okraji dospěje k „logickému“ vyústění, kdy o životě a smrti ústřední dvojice rozhoduje, zda odhalí úkryt pěstitelů drog, nebo zda se dovedou dobře schovat.

Epilog sice ústy jedné z postav ukáže na hlavního viníka tragického života obou sourozenců, ale toto gesto učiní Dardennové maximálně lakonicky. Na jejich novince je – tak jako dříve – cenná hlavně důvěra v sílu samotných dramatických situací. Sociální realismus v pojetí této dvojice nikdy nechtěl pouze podat svědectví o tom, jak žalostně se žije některým lidem na „bohatém Západě“. Belgičtí bratři jsou mistry v zachycení zlomových životních epizod pomocí výmluvných obrazů – jejich tvorba nevyvolává laciný soucit s trpícími, ale mnohem hlubší a subtilnější empatii.

Autor je filmový publicista.

Lukáš Procházka: Keď bol môj otec dieťa, zbieral matchboxy. Keď som bol ja dieťa, nesmel som sa s nimi hrávať, aby som ich nerozbil. Teraz, keď už dieťa nie som, sa s nimi hrať nechcem

Otisknout život do sádry

Retrospektiva Evy Kmentové v Domě umění města Brna

Brněnská výstava děl sochařky Evy Kmentové (1928–1980) představuje vrstevnatý průřez jejím žánrově i stylově pestrým dílem, jež v Domě umění zastupují konceptuální koláže, sochy a drobné plastiky. Jedná se ale o počin, který v dostatečné šíři reflektuje tvorbu jedné z nejvýznamnějších českých umělkyň druhé poloviny 20. století?

V porovnání s pražskou retrospektivou pořádanou na přelomu let 2006 a 2007 je brněnská výstava komornější a především výběrovější, neboť kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl volil tematicky úzce vymezené význačné ukázky z bohatého spektra autorčiny tvorby. Zastoupeny jsou přitom jak plastiky, tak konceptuální díla, která souvisí se sociokulturními fenomény šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Kmentová si v nich často klade otázky existenciálního charakteru, rozkrývá genderová témata nebo zkoumá erotické asociace. Sama autorka je na výstavě symbolicky rovněž přítomna, a sice prostřednictvím reliéfní sochy Terč-žena (1968), jež představuje její vlastní siluetu – podobně jako socha Terč-muž z téhož roku, která vychází ze siluety jejího muže, sochaře Olbrama Zoubka.

Surovost betonu

Prožitek diváka umocňují tři aspekty výstavy. Prvním je uspořádání: expozice začíná subtilním dílem Stopy (1969), lidskými šlépějemi zalitými v sádře, na něž navazují hmotnější plastiky v prvním patře Domu umění. Druhým aspektem je osobitá práce s odpočinkovými zónami v podobě míst k sezení: bíle natřené krychle a kvádry svou formou korespondují s podstavci vystavených sochařských děl. A do třetice: je třeba ocenit způsob instalace samotných soch.

Drsný, „brutalistní“ vzhled jednoduchých soklů z litého betonu elegantně sekunduje jednak monumentálním plastikám, jako je Žena na slunci (1958), jednak sochám ze stejného materiálu, jejichž surová hmota ztvárňuje různé podoby organického života. Do této skupiny děl patří torzovité části lidského těla, jejichž tvary jako by vyrůstaly právě z betonových bloků. Takto vystavěný celek dovede vyvolat dojem neklidného pnutí, jehož původcem je oslabování hranice mezi organickými prvky a surovostí materiálu. To se týká exponátu Nohy (1970) či Naslouchající žena (1957), plastiky sestávající z barevné mozaiky nanesené na betonovém tělese.

Kmentová, jak už bylo naznačeno, nezřídka pracovala s přímým otiskem lidského těla, což na výstavě ukazují výše uvedené Stopy, ale i významná bronzová plastika Lidské vejce (1968), jejíž forma vzešla z otisku autorčina těla zalitého do sádry. Jako genderovou protiváhu tohoto díla můžeme vnímat sytě modrý sádrový reliéf s názvem Opuštěný prostor (1968), otisk mužského těla s rozpaženýma rukama, který je vystaven o několik metrů dál.

V tomtéž prostoru jsou prezentovány také exponáty, jež tematiku tělesnosti a genderu opouštějí a upomínají na hluboké existenciální otázky, zejména na fenomén vzniku života. Kromě Lidského vejce je to například plastika Zrození (1963), jež by si ovšem zasloužila lepší instalaci. Je totiž umístěna na jednoduché zídce z obyčejných prefabrikovaných betonových tvárnic, což poněkud oslabuje jinak působivý kontrast mezi subtilním tématem vzniku života, který evokuje vejčitá hmota v horní části kompozice, a surovostí betonu, z něhož je vyhotovena.

Tělesný prožitek

Architekt výstavy Dominik Lang pracuje nejen s vizuálními, ale také tělesnými reakcemi diváků na vystavená díla a efektivně tak umocňuje náš prožitek. Návštěvník se může například posadit na lavici, která je svou barvou i materiálem příbuzná prezentovaným sochám či jejich podstavným soklům. Tento osobitý dialog mezi díly a jejich okolím vrcholí obdélnou lavicí potaženou bílým plátnem, jehož řasení se velmi podobá plasticitě děl vystavených v bezprostřední blízkosti, především pak sádrové plastice Pytle (1970), tematicky odpovídající rozměrnějšímu reliéfu Prostěradlo (1969). Dokladem úspěšnosti tohoto konceptu – tělesného vtažení návštěvníka do procesu vstřebávání umění – bylo počínání jednoho z návštěvníků výstavy, který dříve, než se na bílý kvádr posadil, dlaní pečlivě prozkoumal jeho bohatě řasený povrch.

S odkazem na Stopy, vystavené v přízemí, byla upravena také část schodiště vedoucího do druhého patra galerie – na funkcionalistické zábradlí z bílých trubek byla nanesena sádrová hmota, v níž zůstal patrný otisk dlaně. Tento doprovodný prvek – který postrádal jakýkoli popisek a o němž nebyl podrobněji informován ani přítomný dozor – působí vzhledem ke své hrubé a neuspořádané struktuře oproti pečlivé tvorbě Kmentové spíše jako pozůstatek po zednických úpravách prostor. Tento dojem ještě zdůrazňuje skutečnost, že kousky sádry ze zábradlí postupem času odpadávají na schodiště, takže o ně návštěvníci výstavy zakopávají. S přihlédnutím k médiu, které v tvorbě Kmentové převažuje, lze tuto instalaci chápat jako vyjádření pomíjivosti, které neuniknou ani mnohá autorčina díla, vyhotovená z nepříliš trvanlivých, křehkých materiálů.

Stopy návštěvníků

Při vstupu do druhého patra má návštěvník možnost pokračovat v prohlídce jedním ze dvou křídel budovy – zatímco prvnímu dominuje výše uvedená socha Žena na slunci, která je působivě osvětlena díky prosklené střeše, ve druhém upoutá divákovu pozornost hromada jemného štěrku, jehož zdánlivá neuspořádanost ostře kontrastuje s výhledem, jenž se nám z daného místa nabízí, zejména pak na Mahenovo divadlo, jehož noblesu jako by ledabyle vysypaný materiál zpochybňoval. Téma pomíjivosti tak získává další, neméně intenzivní rozměr.

Nejsilnějším dojmem, který si z výstavy odnáším, je však ono tělesné vtažení návštěvníka do recepce uměleckého díla. Divácký zážitek zde není omezen na pouhý vizuální vjem, ale zahrnuje též těla návštěvníků a návštěvnic, ze kterých se tak stává doprovodné médium výstavy. Je rozehrán osobitý dialog, díky němuž se z nás nestávají pouze pasivní přihlížející, nýbrž spoluaktéři děl v expozici. Tento počin přesně odpovídá autorčinu zájmu o aktivní participaci diváka na uměleckém díle, která ostatně dala vzniknout i zmíněnému reliéfu na samém začátku výstavy. Stopy bot totiž patří návštěvníkům jedné výstavy v roce 1969, kteří byli vyzváni, aby se prošli po hliněné desce, z níž se posléze stala forma pro patinovaný sádrový reliéf. Témata a techniky, jimž se Eva Kmentová po celý svůj tvůrčí život věnovala, jsou tak architekturou výstavy podtrženy a vyjádřeny lépe, než by to dokázaly dlouhé doprovodné texty. A to je také důvod, proč se jim kurátor Tomáš Pospiszyl vyhnul a nechal mluvit výstavu samotnou.

Autor je historik umění.

Zvěrstva podle Besny

Black metal proti homofobii

Blackmetalová formace Besna je na scéně už nějaký čas, nicméně nikdy nebyl její hlas tak aktuální jako během roku po střeleckém útoku v bratislavské Zámocké ulici, při němž 12. října 2022 zahynuli dva návštěvníci klubu Tepláreň. Slovenští hudebníci tehdy vykročili z žánrových konvencí a otevřeně se postavili na podporu LGBTQ+ komunity, čímž si získali nové publikum, především ale ukázali, že jedna z nejuzavřenějších hudebních subkultur může mít i zcela jinou tvář než tu pomalovanou warpaintem.

Když je něha hrozbou

Po druhé, skandinávské vlně blackmetalových kapel, k níž patřil pravicový radikál a odsouzený vrah Varg Vikernes, spojený s projekty Mayhem a Burzum, ale i další protagonisté hlavně norské scény, kteří v devadesátých letech spáchali několik žhářských útoků i vražd, má black metal zřejmě už navždy pošramocenou pověst. Jakkoli ale na odiv stavěná mizantropie a satanismus stále představují vděčná témata pro novináře, mimo subkulturní bublinu už pronikly i jiné podoby nejextrémnější podoby metalu a prostor pomalu dostávají také skupiny, jež dokládají, že se obejdou bez morbidní stylizace a dalších žánrových propriet.

Ukazuje se, že samotný antiklerikalismus a radikální nonkonformismus mohou v jiném prostředí, než jsou liberální severské státy, získat silně emancipační potenciál. Příkladem je právě čtveřice slovenských hudebníků v černých hábitech, kteří se otevřeně angažují proti násilí a ultrapravicovému extremismu, čímž se zároveň obracejí proti stereotypům, jež na sebe black metal nabalil. Že nejde jen o proklamace, dokládá spolupráce Besny s iniciativou Slovenská Tepláreň, zapojení se do předvolební mobilizační kampaně Chcem tu zostať nebo hmotná podpora organizace Inakost, ke které putuje část výdělků z prodeje aktuálního singlu Neha.

Singl, jehož výtvarný doprovod tvoří černobílá fotografie rukou skrývajících za zády dvě utržené květiny, vznikl jako přímá reakce na útok na Tepláreň a skupina jej věnovala jeho obětem Juraji Vankuličovi a Matúši Horváthovi. Skladbou se členové kapely podle vlastních slov chtěli postavit nejen homofobii a transfobii, ale i sílícímu antisemitismu a dalším fašistickým tendencím v současné slovenské politice i společenské atmosféře. „Jak krehká musí byť predstava, keď cudzia neha je pre ňu hrozbou?“ ptá se autor textu Martin Pinter. A opakuje: „Kto mohol tušiť? Čo bude ďalej?“

Vichřice lží

V českém prostředí o Besně dlouho věděli prakticky jen metaloví insideři, loni si nicméně získala publicitu nadšenými recenzemi alba Zverstvá a v létě se postarala o překvapení na multižánrovém tasovském festivalu Beseda. Kapela se však představila už v roce 2018, a sice třípísňovou eponymní nahrávkou, která ve fyzické podobě vyšla jako CD v ručně vyrobeném obalu z použitých tetrapaků – což o východiscích skupiny také něco vypovídá. Na debut o dva roky později navázal split s mnichovskými Abis, na němž v dvojici písní Cesta krvi a Jazero slovenští hudebníci předvedli svébytnou fúzi black metalu, hardcoru a folklórních prvků. Žánrová klišé přitom využili k vytvoření kontrastu s netradičním obsahem.

Texty posledního alba Zverstvá mísí společenskou kritiku s přírodní lyrikou. Deska je netypická už tím, že svědčí o naprostém odklonu od eskapismu a uzavírání se v alternativní realitě. Besna mluví o světě tady a teď, jakkoli v písních lidé získávají podobu šelem nebo temných lesů a horských hřebenů. Mnohde jako by texty vycházely z romantizujícího pojetí krajiny, která neexistuje sama o sobě, ale jako kulisa příběhů odehrávajících se v naší mysli. Příroda zde není autonomní vůči subjektu, ale je na něm závislá – ať už jako jeho protiklad, nebo jeho obraz. Člověk a jeho vnitřní svět i kultura jsou zde odrazem krajiny a naopak v krajině lze spatřovat archetypální předobrazy společnosti, zde ovšem výrazně aktualizované. Například lavina tak odkazuje na konzervativní omezenost a stává se metaforou nabalujících se konspirací a dezinformací. „Pád vločky za vločkou, / víchrica lží, / pod tonou nánosov pravda sa zmení (…) Pod ľadom v temnotách vľúdnosť je ukrytá, / krehká, utláčaná lavínou slov,“ zpívá se v úvodní skladbě Ľadovec.

Selka s parožím

Subverzi vůči ortodoxnímu pojetí žánru jasně naznačuje už obal, který se zcela vymyká tradiční černočerné metalové estetice, přitom ale perfektně zapadá do interpretace žánru, jak k němu Besna přistupuje. Použitý folklórní motiv jako by naznačoval, že děs a zlo se mohou ukrývat i za obrazy, které bývají považovány za krásné. Stačí jen drobné narušení konvence – v tomto případě paroží na hlavě stylizované selky – a původní význam, odkazující k tradici, prostotě a hojnosti, se relativizuje a rozpadá.

Podobně neortodoxně pracuje Besna se spiritualitou a náboženstvím. Explicitní náboženské odkazy zde nejsou jen prostou adaptací žánrového jazyka; i ony se stávají metaforou společenských problémů. Apropriací žánrového kýče se tak Besna umně vyhýbá kýči politickému. Díky tomu se může spiritualita volně prolínat se společenskou kritikou i romantickou přírodní lyrikou a přitom vypovídat o aktuálním světě. Právě to je ostatně důvodem, proč skupina dokáže oslovit širší publikum než tvrdé jádro metalových fanoušků odchovaných kultovními kapelami jako Root, Törr, Masters Hammer, případně Cult of Fire nebo Solfernus.

Autor je kulturní publicista.

Evropa se snaží, ČR jí to kazí

Tuzemská transformace energetiky

V současnosti se v České republice rozhoduje o politikách, které na dalších třicet let ovlivní naši schopnost vyrovnat se se změnou klimatu a minimalizovat její dopady i to, zda na ni doplatí ti nejchudší. Aktuálně se tvoří pravidla pro komunitní energetiku založenou na obnovitelných zdrojích energie a zároveň se rozděluje obrovský balík peněz na opatření proti změně klimatu. Přitom hrozí, že brzy přijdeme o největší páku, kterou jsme při prosazování klimatických opatření měli – podporu z Evropské unie. Už za pár měsíců nás totiž čekají volby do Evropského parlamentu a výzkumy předpovídají nárůst vlivu klimaskeptických stran.

Peníze jsou

Politiky Evropské unie v oblasti transformace na bezemisní ekonomiku jsou v porovnání s těmi, jaké přijímají jednotlivé členské státy nad rámec evropské legislativy, velmi pokročilé. Od zvolení Ursuly von der Leyen v roce 2019 do funkce předsedkyně Evropské komise jsme svědky rapidních změn. Byla formulována pravidla pro firmy, které nyní musí podávat zprávu o udržitelnosti v oblasti environmentální, sociální i v rámci správy a řízení, byly vyhrazeny finance pro přechod na obnovitelné zdroje skrze Fond spravedlivé transformace a podpořeny možnosti sdílení obnovitelné energie mezi jednotlivci v podobě komunitní energetiky.

Evropská opatření směřující ke spravedlivé transformaci vycházejí z rámcového dokumentu Zelená dohoda pro Evropu. Jejím cílem bylo reagovat na změnu klimatu tím, že se EU transformuje ve spravedlivou společnost s konkurenceschopnou ekonomikou, jež v roce 2050 nebude produkovat žádné skleníkové plyny. Dokument zdůrazňuje, že transformace musí být „spravedlivá a inkluzivní“, a nezapomíná ani na riziko energetické chudoby. Dohoda zároveň aktualizovala opatření, která na problém změny klimatu už dříve reagovala. Jedná se i o takzvaný Emmissions Trading System (známý pod zkratkou ETS systém) neboli obchodování s emisními povolenkami: vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry se zdražuje v důsledku vydávání omezeného množství povolenek, a tak se na „volném trhu“ začne postupně vyplácet nákup bezemisní elektřiny. Zároveň ETS generuje významné prostředky, které je možné využít na zmírňování klimatické změny.

V situaci, kdy existuje poptávka po obnovitelných zdrojích energie, je nutné zajistit, aby byla odstraněna omezení, jež jejich využití v jednotlivých státech blokují – od administrativní náročnosti vyřízení povolení přes zákaz stavby (například Ústecký kraj v Zásadách územního rozvoje stanovil takové podmínky, jež prakticky vylučují stavbu větrných elektráren) až po nemožnost sdílet vyrobenou elektřinu se sousedy. Podobné překážky ovšem musí státy na základě unijních předpisů odstranit a mnohým zemím hrozí pokuty za prodlení, což platí i pro Česko, které má v oblasti komunitní energetiky nedostatečnou legislativu.

Potřebné finanční prostředky zajišťuje například Fond spravedlivé transformace, dostupný všem členským státům a jejich krajům, jež se rozhodnou ukončit spalování fosilních zdrojů energie na svém území do roku 2030. Díky financím v celkové výši 19,3 miliardy eur mohou státy investovat do rozvoje regionů, které jsou „závislé na fosilních palivech a uhlíkově náročných procesech“. V Česku se jedná o Ústecký, Karlovarský a Moravskoslezský kraj. Transformace ovšem poněkud drhne.

Komunitní energetika

Asi málokoho překvapí, že Česká republika v oblasti klimatických politik zrovna neurčuje tempo. Například u výše zmíněného Fondu pro spravedlivou transformaci panují velké obavy, zda čerpané prostředky skutečně budou přispívat ke zmírňování sociálně negativních dopadů transformace. Platforma Re-set, která se tomuto problému věnuje podrobněji, upozorňuje, že proces čerpání peněz není transparentní. Hrozí dokonce, že budou čerpány firmami, které ke klimatické změně samy přispívají, místo aby pomohly obcím a malým či středním podnikům k přechodu na obnovitelné zdroje a přitom podpořily sociální spravedlnost těchto změn.

Další oblastí je komunitní energetika, o jejíž podobě se právě rozhoduje ve sněmovně. Jedná se o zásadní předpoklad využití obnovitelných zdrojů energie a zároveň významný nástroj demokratizace energetického systému. Jako takový je ovšem trnem v oku všem, kdo vydělávají na současné energetice, založené na spalování fosilních paliv. Unie přitom požadovala po všech členských státech, aby potřebná opatření zavedly do 30. června 2021, jinak jim hrozí velké finanční pokuty. A tento požadavek stále trvá. Jak to tedy zatím vypadá?

Aktuálně se projednává novela energetického zákona, tzv. Lex OZE II. Může se přitom stát, že komunitní energetika bude sice v nějaké formě možná, ale za takových podmínek sdílení, aby se nevyplatila. Už dnes je například jasné, že nebude přijat rakouský model, který dává energetickým komunitám výrazné slevy na distribuční poplatky. Nejasné zůstávají přepočty elektřiny mezi jednotlivými členy komunity. Členů a členek může být v jedné komunitě podle české úpravy pouze tisíc. Přepočty je ovšem možné nastavit jednoduše, ale i tak, abyste museli počítat s faktoriály. A pokud bude počítání elektřiny příliš složité, bytové domy ani obce nebudou mít zájem zakládat energetická společenství a nebudou motivovány vytvořit si soběstačnou energetickou síť pro případy energetických krizí, jako byla ta v loňském roce. Přitom komunitní energetika je nejlepším nástrojem, jak zajistit dostupnou elektřinu i sociálně ohroženým lidem. Navíc může velmi posílit energetickou soběstačnost celé země.

Právě teď

A pak tu jsou odůvodněné obavy spojené se zisky systému obchodování s emisními povolenkami. Ty se přidělují a draží a výsledný zisk si členské státy mezi sebou přerozdělují. Česká republika má díky tomu k dispozici obrovský balík peněz, o němž nyní rozhoduje vláda. V ideálním případě by peníze měly jít do Státního fondu životního prostředí na projekty zaměřené na spravedlivou transformaci a snižování dopadů klimatické změny. Například na rozvoj nízkoemisní železniční dopravy a na vytváření modrozelené infrastruktury (zadržování vody v obcích, budování zelených ploch, vysazování stromů, které ochlazují ulice, zelené střechy a stěny). Bohužel se ale zdá, že zmíněné finance půjdou na zalepování děr ve státním rozpočtu. Bez společenské diskuse a naprosto netransparentně.

Právě teď se projednávají rozhodující právní předpisy, které zásadně ovlivní energetickou budoucnost nás všech. V následujících týdnech a měsících se rozhodne, jestli bude v České republice možné výhodně sdílet elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů a zda těžce prosazený systém ETS, postihující vypouštění oxidu uhličitého do atmosféry, bude využit k zmírnění dopadů klimatické změny, nebo jen k udržení státu v chodu. A také se uvidí, zda v rámci Unie budou vznikat další ambiciózní politiky na ochranu před změnou klimatu. Volby do Evropského parlamentu nás totiž čekají již v květnu 2024. Budoucnost se píše právě teď.

Autorka je právnička.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Jak rozdělit břímě?

K možnostem klimatické spravedlnosti

Mezi velká dilemata spojená s klimatickou spravedlností patří otázka odpovědnosti současného lidstva vůči budoucím generacím, otázka, jak mají političtí aktéři zohlednit rizika a nejistoty s klimatickou změnou spojené a jak případně regulovat ekonomický život, a také otázka po tom, kdo má odpovědnost klimatickou krizi řešit a kdo by měl nést hlavní břemena s jejím řešením spojená. Klíčové pojmy, okolo kterých téma klimatické spravedlnosti osciluje, jsou mitigace a adaptace. Mitigace označuje snahu o zmírnění dopadů klimatické krize a zahrnuje úsilí o redukci emisí skleníkových plynů do ovzduší i jejich případné zpětné zachycování. Adaptace směřuje k vyrovnání se s těmito dopady a v zásadě se týká sociálních, kulturních a politických změn, jež mohou lidem pomoci se s klimatickou krizí vyrovnat. Samu klimatickou spravedlnost pak můžeme vnímat v širším rámci distributivní spravedlnosti. Nejrůznější teorie a přístupy, nezřídka spojené s určitými politickými ideologiemi, se snaží zdůvodnit, jak spravedlivě rozdělit výhody a břemena, které vznikají v sociálním životě – snaží se určit férový podíl výhod, či naopak nevýhod. A takto lze přistoupit i ke klimatické spravedlnosti.

Historické emise

Velkým tématem je už to, jak stanovit vhodnou hranici maximálního oteplení oproti předindustriální době. Vhodná (nikoliv jen férová) má být tato hranice proto, že problematika omezení závislosti (průmyslové) výroby na fosilních palivech není vůbec banální. Jednou rovinou jsou vědecké predikce hranice, za kterou bude oteplení již fatální, a procentuální pravděpodobnost, že k předpovídanému vývoji skutečně dojde, druhou rovinou jsou náklady, které – nerovně – jednotlivé společnosti i jedinci ponesou. A právě klimatická spravedlnost hledá co možná nejférovější podobu komplexního řešení tohoto problému.

Faktorem, který situaci komplikuje, jsou přitom samotné dějiny průmyslové revoluce. Jednotlivé státy a společnosti se totiž do industrializace zapojily nerovným dílem. Jinými slovy, různé státy nesou různou odpovědnost. Některé procházejí postupnou industrializací již od konce (či druhé poloviny) 18. století, jiné do ní teprve opatrně vstupují. Rozhodně nejsme příznivci modernizační teorie Walta W. Rostowa, která říká, že všechny státy a společnosti nakonec projdou shodným či velmi podobným vývojem, zároveň je však vzhledem ke globálnímu rozšíření kapitalismu a industriálního typu výroby v podstatě jasné, že většina států se o nějakou formu industrializace pokouší či pokusí. Pokud tedy hledáme odpověď na to, jak spravedlivě distribuovat emise oxidu uhličitého, které se společně rozhodneme vypustit, je potřeba vzít v potaz, jaký mají jednotlivé státy podíl na emisích od doby, kdy začala průmyslová revoluce. Evropa a Severní Amerika přitom k tomuto znečištění společně přispěly 62 procenty, přičemž tento fakt značně ovlivňuje všechny další úvahy o vhodném přerozdělení zbývajícího objemu skleníkových plynů.

Paradox budoucích jedinců

Ponechme nyní stranou, jakým způsobem různé státy sdílejí odpovědnost za současný stav. Dostaneme se k tomu později. Problém historických emisí totiž souvisí také s tím, jaký typ závazku mají dnes žijící lidé k budoucím generacím. Odpověď na tuto otázku opět není banální. Radikální hnutí, která dnes s využitím legitimních metod občanské neposlušnosti upozorňují na to, že problém klimatické krize není prakticky stále řešen, vnímají poměrně jednoznačně odpovědnost současných lidí za lidi dosud nenarozené. Tento postoj lze ovšem konfrontovat s připomínkou toho, jak jsme se do současné situace dostali my sami: ani nás se nikdo neptal, zda se chceme narodit do společnosti, která musí začít řešit klimatickou krizi. Jedná se vlastně o variaci na takzvaný paradox budoucích jedinců (např. Derek Parfit). Od našich prababiček a pradědů nás odlišuje především to, že o daném problému víme.

Nicméně v diskusích o klimatické spravedlnosti často zaznívá, že odpovědnost vůči budoucím generacím by měla být nějakým způsobem upravena s ohledem na životní podmínky jak budoucích, tak současných lidí. Důvodem je, že přílišný důraz na sebeomezení dnes žijících lidí by ignoroval historické podmínění problému a mohl by vést k přepjatě individualizované představě o vině, která se zhmotňuje například ve velmi sporné koncepci individuální uhlíkové stopy. Na prosazování tohoto konceptu při rámování klimatické krize průmyslovými podniky upozornila například autorská dvojice Geoffrey Supran a Naomi Oreskes ve své analýze toho, jak společnost ExxonMobil mluví o klimatické změně. Mitigaci i adaptaci je proto potřeba promýšlet a provádět v souladu s jasně vymezeným základem pro kvalitní život současných generací. Druhým problémem konceptu bezvýhradné odpovědnosti současné celosvětové veřejnosti vůči budoucím lidem je nerealističnost tohoto přístupu. Jejím předpokladem totiž je naše schopnost zohlednit všechny budoucí lidi. Vezmeme-li v úvahu, že množství budoucích lidí je prakticky nekonečné, znamenalo by to patrně, že můžeme vypustit množství skleníkových plynů limitně se blížící nule. Je tedy zjevně potřeba nalézt nějaké jiné, byť neideální řešení.

Příklad Indie

Čas ovšem není jedinou dimenzí, v níž lze spravedlivou distribuci břemen spojených s řešením klimatického rozvratu nahlížet. Další rovinou je prostor. Například Indie přispívá ke globálním emisím oxidu uhličitého jen zhruba sedmi procenty a její historický kumulativní podíl není ani poloviční. Vzhledem ke svému tropickému podnebí a závislosti na monzunových srážkách však spadá mezi oblasti, kterých se klimatická změna dotkne nejvíce. Není proto divu, že patří mezi průkopníky globální debaty o klimatické spravedlnosti a na klimatických konferencích dlouhodobě vznáší požadavky týkající se historické odpovědnosti za antropogenní změnu klimatu. Indičtí environmentalisté Anil Agravál a Suníta Nárájan už v roce 1991 upozornili na to, že stoupající koncentraci oxidu uhličitého mají na svědomí převážně bohaté společnosti a že pro velké znečišťovatele z řad rozvojových zemí, jako jsou Indie nebo Čína, by měla platit jiná pravidla než pro země dříve industrializované. Globální klimatická politika by proto měla vycházet z principu společné, ale diferencované zodpovědnosti a zohledňovat jak historické emise uhlíku, tak přírodní podmínky v jednotlivých zemích a v neposlední řadě i schopnost životního prostředí skleníkové plyny absorbovat.

Naproti tomu v samotné Indii klimatická spravedlnost mezi hlavní témata politických jednání zatím nepatří a dosud byla relativně opomíjena i ve vědecké komunitě (mezi průkopnická díla můžeme zařadit loňský sborník textů, jehož editorem je indický ekolog Prakáš Kašván). To však neznamená, že by téma environmentální spravedlnosti bylo pro indický subkontinent něčím zcela novým. Nejpozději od sedmdesátých let 20. století se zde můžeme setkat s ekologickými iniciativami neprivilegovaných členů společnosti. Hnutí jako Čipkó nebo Narmada Bačáó ándólan zpochybňují hegemonickou ideologii developmentalismu, tedy zaměření ekonomiky na domácí trhy a velké rozvojové projekty, často za cenu protekcionistických opatření a zanedbávání externalit. Tato tendence přitom v indickém politickém diskursu převládá už od získání nezávislosti. Ať už jde o néhrúovský socialismus a jeho program industrializace, o zelenou revoluci šedesátých a sedmdesátých let, neoliberální privatizaci z přelomu tisíciletí nebo o současný národně konzervativní trend s důrazem na budování velkých infrastrukturních staveb, všechny tyto vize mají silný aspirační moment a slibují občanům a voličům brzké dosažení blahobytu. Zároveň však ohrožují nejen neprivilegované členy společnosti, ale i samotnou ekologickou rovnováhu.

Indická ekologická hnutí jsou často interpretována jako vzdor předmoderních venkovanů, kteří bojují za zachování místních tradic. Vlastní představy o ideálním soužití člověka s přírodou si do nich promítají mnozí obhájci alternativní modernity od gándhismu po ekofeminismus. Není náhodou, že ekologická hnutí neprivilegovaných občanů byla v devadesátých letech kooptována do neoliberálního antietatismu a později i do hinduistického nacionalismu. Jak si ale všímají Madhav Gádgíl a Rámačandra Guhá, mezi témata tohoto „environmentalismu chudých“ patří nejen ochrana přírody a kulturních tradic, ale i právo na přírodní zdroje, obrana proti nucenému vysídlování či boj za patřičné kompenzace a odškodnění. Nedocenitelná je v tomto ohledu nedávno vydaná historie hnutí Čipkó, v níž historik Šékhar Páthak ukazuje, že venkované bojující proti kácení stromů v himálajském podhůří jednotící ideologii vlastně nikdy neměli, pouze nechtěli, aby povolení k využívání místních zdrojů dostaly komerční firmy z nížin.

Socioložka Amita Báviskar připomíná, že součástí ideologie developmentalismu je nejen kontrola nad přírodními zdroji, ale také civilizační mise, jež spočívá v začlenění subalterních a marginalizovaných do společnosti. Ačkoliv tedy v současném indickém politickém diskursu vidíme i jisté dekolonizační prvky (třeba důraz na soběstačnost a rehabilitaci gándhistických vizí udržitelné spotřeby a obživy), spojením ekonomického liberalismu a sociálního konzervatismu jen stěží docílí vysněných cílů inkluzivního rozvoje. V Indii zároveň žije víc chudých lidí než v kterékoli jiné zemi a je to stát známý vysokými příjmovými nerovnostmi. Změna klimatu, energetická tranzice i případné omezení spotřeby pak logicky budou mít nejtvrdší dopad na ty nejchudší a nejmarginalizovanější. Příkladem může být těžba uhlí, které pro Indii představuje důležitý zdroj energetické soběstačnosti. Domorodé komunity v kmenových oblastech východní Indie, které už nyní platí za otevírání dolů ztrátou domovů, mohou velmi snadno doplatit i na energetickou tranzici a přijít nakonec i o pracovní příležitosti. Problematiku přístupu ke ztenčujícím se zásobám vody zase nelze oddělit od problematiky kastovních hierarchií, neboť dostupnost vodních zdrojů často kopíruje stávající kastovní, třídní a genderové nerovnosti.

Falešné dilema

Celý problém je tak patrně třeba vymezit jinak: klimatické krize souvisí s globálním vývojem kapitalismu a jeho ideologické roviny. Jelikož se na klimatickém hnutí často podílejí experti, lidé z neziskového sektoru, studující, novináři a další, zkrátka spíše kognitivně pracující jedinci, mají tendenci hledat řešení zejména v oblasti individuálních voleb a vědění. Jejich životní dráha je od studií plná osobních výzev a jejich práci lze těžko spojit s nějakou kolektivní, natož třídní identitou, což postupně vede k individualismu a představě o vlastní jedinečnosti. A právě tomu odpovídá koncept individualizované odpovědnosti.

Postmoderní dělba práce nerozmělnila pouze materiální základnu světa práce (zejména na Západě), ale také do značné míry znemožnila, aby vznikalo něco jako třídní vědomí. Moment individualizace odpovědnosti přitom můžeme vidět i ve zmíněné odpovědnosti vůči budoucí generaci, což je paradoxní. U kognitivně pracujících se jedná o pokus překonat vlastní limity individuálně podmíněného vnímání světa. Tato snaha ale končí fiaskem: místo vhodného třídního kompasu nacházejí tito lidé ochotu obětovat sebe samé či celou svou generaci, a dospívají tak paradoxně k něčemu, co bychom mohli označit jako kolektivní individualismus.

Ve zmíněném postoji těch, kterým na klimatické krizi záleží, jako by se skrývalo něco, na co se ne vždy ptáme. Otázka by přitom byla až překvapivě jednoduchá: Kdo má mitigaci a adaptaci spojené s klimatickou krizí zaplatit a proč? Právě to je zásadní. Klimatická změna negativně ovlivňuje lidské zdraví, pěstování plodin či život samotný. Jedná se o břímě, které je třeba nějak přerozdělit. Ale podle jakého vzorce? Na to se snaží odpovědět řada myslitelů a myslitelek zabývajících se problémem břemene a sdílení.

Zdanění superbohatých

V zásadě se objevují tři typy odpovědí: mitigaci a adaptaci by měli hradit buď znečišťovatelé, nebo beneficienti industrializace, anebo prostě ti, co to zaplatit mohou. Každá z odpovědí má určité slabé stránky. Pokud hledáme znečišťovatele na úrovni jednotlivých firem či jedinců, není tak snadné je jednoznačně a spravedlivě určit, protože historické emise byly způsobeny lidmi, kteří v drtivé většině již nežijí. Současní velcí znečišťovatelé mohou často sídlit ve státech, jež jsou chudší než dříve industrializované země, a pokud by měly být hlavními plátci právě subjekty z těchto zemí, budou nakonec nejvíce trpět zejména jejich nejchudší obyvatelé. Mimochodem tato figura se stále častěji objevuje i v českém veřejném prostoru, protože snímá velikou část břemene z beder superbohatých i podstatné části obyvatel západních či evropských zemí. Je to ostatně jeden ze strukturálních důvodů, proč stále neoslabuje bizarní spojenectví levicového elektorátu a superbohatých, jak je v Česku představuje úspěch hnutí ANO a Andreje Babiše. Zjednodušeně řečeno, tyto síly rámují téma mitigace a adaptace na klimatickou změnu jako konflikt mezi prací (pracovními místy a jistotami) a klimatem.

Ani zaměření se na ty, co mohou dané břemeno nést, není úplně neproblematické. Zejména dojde k tomu, že řešení klimatické změny oddělíme od její příčiny. Zároveň vzniká potíž s definicí toho, kdo jsou vlastně ti bohatí. Ekonom Branko Milanović před časem ukázal, že relativně bohaté střední vrstvy z globálního Severu v posledních dekádách spíše ekonomicky a sociálně stagnují. Pokud budeme chtít, aby se právě tyto vrstvy omezily, protože na rozdíl třeba od indických chudých ještě mohou, může se to zdát relativně spravedlivé, ale rozhodně to není příliš strategické, jelikož ochota těchto vrstev bude patrně poměrně malá. Už několikátá dekáda stagnace narušuje jejich představy o dobrém životě (a životě jejich dětí) a vlna nacionalistických a konzervativních tendencí je toho projevem. Zdá se tedy, že je potřeba mířit na mnohem menší skupiny jedinců: superbohaté a transnacionální korporace.

Posledním principem rozdělení břemene mitigace a adaptace je, že má být neseno hlavně těmi, kdo na industrializaci nejvíce vydělali. Opět to ale není úplně bez problémů: co s těmi, kteří již nežijí (a s firmami, co již neexistují)? Jak vlastně vymezit prospěch z industrializace: jde o zisk korporací a oligarchických struktur, anebo spíše o konzumerismus, který je s tím spojen? Pokud bychom odpověděli, že se jedná o konzumerismus, přistoupili bychom vlastně na to, že nám stačí koncepce typu individuální uhlíkové stopy, na jejíž spornost už jsme poukázali. Spíše je tedy namístě soustředit se na superbohaté a korporace.

Tento přístup nicméně potřebuje konkretizaci. Jedním z možných příslibů je pojetí, jež problém klimatické krize rámuje jako třídní konflikt, jak to dělá například Matthew T. Huber v knize Climate Change as Class War (Klimatická změna jako třídní válka, 2022). Nutná je změna perspektivy a narušení ideologického podloží, které leží v samotných základech fosilního kapitalismu: individualismu, tržního fundamentalismu a lpění na soukromém vlastnictví. Konkrétně se nabízí přinejmenším výrazné zdanění superbohatých, rozsáhlé veřejné investice do nové infrastruktury, která bude v maximální míře nezávislá na fosilních palivech, a rozvinutí solidárních systémů, jež pomohou zvládnout důsledky klimatické krize nejzranitelnějším členům společnosti. Otázkou je, jaká alternativa zbude, pokud k těmto pro elity bolestivým změnám nepřistoupíme.

Autoři jsou spolupracovníci redakce.

Klimatické války

Co podkopává kolektivní adaptaci?

Klimatická změna není jen obrovskou výzvou, kterou lze zvládnout pouze systematickým a kolektivním úsilím. Zároveň spouští procesy, které toto úsilí podkopávají. Skutečnost, že katastrofické klimatické jevy jsou důležitým faktorem v násilných konfliktech a válkách, je již všeobecně přijímaná. Méně se mluví o tom, že jako destabilizující faktor působí i předvídání změn v dostupnosti zdrojů a možností obživy a že jednotlivé adaptace mohou ohrozit systémové řešení.

Zásadní faktor

Klimatické změny sice samy o sobě války nevyvolávají, patří však k zásadním destabilizačním faktorům. Příkladem komplexních krizí z minulého desetiletí, které vyústily v smrt milionu lidí, jsou konflikty v súdánské oblasti Darfúr a v Sýrii. Oba byly nejprve chápány jako etnické a konfesní, postupně byly ale spojeny se strukturálními důsledky klimatických změn.

V Darfúru probíhala od roku 2003 válka mezi separatistickými súdánskými ozbrojenými skupinami a vládou. Povstání bylo potlačeno milicí Džandžavíd, smutně proslulou násilím na nearabském obyvatelstvu. Kromě autoritářství prezidenta Omara al-Bašíra a jeho politiky rasového apartheidu byla důležitým motivem války měnící se struktura obživy. Drasticky se snižující srážky, nepravidelnost afrických monzunů a postupná desertifikace jihu Súdánu silně omezily vegetaci a změnily oboustranně výhodné vztahy mezi usedlými zemědělci, většinou Afričany, a nomádskými pastevci, většinou Araby. Ti ztráceli přístup ke stále vzácnější vodě a pastvě a začali si ho vynucovat násilím. Ozbrojená obrana vlastníků půdy proti nájezdníkům se formovala na etnickém základě a vyústila v separatismus poté, co se za arabské pastevce postavil stát. Letos, dvě desetiletí od začátku konfliktu, se „občanská“ válka rozšířila na celý Súdán.

Podobně komplexní je situace v Sýrii. Sucho mezi roky 2008 a 2010 zabilo většinu zemědělských zvířat a vyhnalo přes milion a půl zemědělců a pastevců (tedy skoro desetinu Syřanů) do větších měst, kde byly již dříve rozsáhlé chudinské čtvrti. Stát nebyl schopen krizi řešit. Sucho proměnilo dosavadní socioekonomické, konfesní a nakonec i mocenské vztahy v autoritářském režimu k nepoznání a kromě rostoucích cen dopadla na syrská města i masová migrace. V centrech, ovládaných alawitskou státní elitou, se zvýšil počet sunnitů, kteří neměli přístup k práci a službám. Extrémně násilná reakce vlády na protesty arabského jara v roce 2011 pak zapůsobila jako rozbuška – revolta získala konfesní zabarvení, což moderní Sýrii a syrský národ doslova zničilo.

Klimatická změna tedy nemá přímý vztah s válkou a násilím, je ale zásadním faktorem, který činí společnosti a státy zranitelnými. Tam, kde chybí kolektivní, státem organizovaná odpověď na socioekonomický stres, proměňují se existující etnické, konfesní či ideologické rozdíly v linie štěpení. Společenské rozdíly přitom nemusí být fatální a konfese i etnikum jsou komplexní a fluidní jevy. V Darfúru odvisí etnická příslušnost od jazyka, náboženství i stylu obživy: půdu vlastnící Arabové se chovají jinak než pastevci. V Sýrii byla konfesní polarizace před rokem 2011 minimální, dynamika války nicméně spor o politický režim a o moc postupně přetavila do výlučně konfesní podoby.

Maladaptace

Reakce na změnu klimatu se většinou rámuje pojmy mitigace (snižování emisí oxidu uhličitého), adaptace (zmírňování dopadů klimatické změny) a resilience (příprava na zvládání krizí). Nežádoucí reakcí je takzvaná maladaptace, tedy adaptace s negativními dopady, jež vede buď k dalšímu omezení zdrojů a větší zranitelnosti, nebo dokonce k omezení adaptability obecně. Jde například o násilné spory o lokální zdroje. Kromě často uváděných konfliktů mezi pastevci a zemědělci a bojů o vodu sem patří konflikty vzniklé v důsledku samotné adaptace, například střety mezi příjemci klimatické pomoci či adresáty rozvojových projektů. Když se v jedné vesnici postaví studna či v jedné části řeky přehrada, může se celková situace zhoršit, pokud zůstane neošetřena dostupnost vody či úrodné půdy v širším okolí. Právě nerovnost v přístupu ke zdrojům patří ke klíčovým negativním dopadům klimatické změny. Když přestanou fungovat běžné adaptační mechanismy, jako je třeba sezónní migrace, může nerovnost zdrojů vyústit v konfliktní ekonomii. Přístup ke ztenčujícím se zdrojům se militarizuje, účast v ozbrojené skupině či v nelegálním obchodě se stane jedním z mála lukrativních způsobů obživy. Rostoucí hrozba násilí přitom vede k další militarizaci. Přidávají se i jiné formy maladaptace. Regiony postižené mnohočetnými krizemi často přecházejí na výrobu komodit s vysokou přidanou hodnotou – typicky jde o drogy. Příkladem je mák v Afghánistánu, koka v Jižní Americe nebo captagon v Sýrii.

Právě mák je ukázkovým příkladem maladaptace: suchomilná rostlina, z níž se získává surové opium, přináší násobně vyšší a pravidelnější zisky než obilí. Její pěstování ale předpokládalo militarizovanou ochranu, systematickou korupci a zapojení do mezinárodních zločineckých sítí. Racionální adaptace a větší stabilita na lokální úrovni tak byla vykoupena dalším oslabením státních institucí, a tím i adaptace na sucho. Afghánistán je zemí, která disponuje nominálně nemalými srážkami a vodou, ale v důsledku absence irigačních systémů, odpovídající infrastruktury a dalších státních služeb zůstává zvlášť neadaptovaná na sucha i záplavové deště.

Drogy nejsou jen faktorem militarizace, ale i důsledkem válek. Současná vlna závislosti na captagonu zaplavila celý Střední východ. Amfetaminu podobná substance se ve velkém vyrábí v Sýrii a Libanonu. Díky nízké výrobní ceně a pověsti léčiva (a ne islámem zakázané drogy) je od Egypta po Saúdskou Arábii používán jako lék na stres, ale i rekreačně. Ve válkou rozvrácené a nedostatkem vody sužované Sýrii jeho produkce nahrazuje výpadek zdrojů a upevňuje militarizovanou a kriminální povahu státu.

Boj o pozice

Uzurpace zdrojů je strategií politických elit řady zemí. Nejčastěji se jedná o nerostné suroviny: naftu v Jemenu a Libyi, plyn u egyptského pobřeží, diamantové a zlaté doly ve Středoafrické republice, potenciálně o měď a lithium v Afghánistánu. Také ale o „politické dividendy“, jako je blokáda migrace v Tunisku. Politická moc je nakonec sama zdrojem, protože je klíčem ke zdrojům dalším. Není pak divu, že se politické elity v Egyptě, Sýrii, Libyi a řadě subsaharských afrických zemí spoléhají – i za cenu devastace vlastních zemí – na armády a militarizované skupiny, jako jsou nástupci zmíněných milicí Džandžavíd v Súdánu či ruská Wagnerova skupina.

Země disponující přírodními zdroji, ale se slabým státem jsou často vydány napospas svým sousedům. Afghánistán, Etiopie i Súdán hraničí se zeměmi, jejichž vlády rády podpoří místní militarizované skupiny, aby se těchto zdrojů zmocnily. Obrovská nádrž Millenium Dam na etiopském Nilu, která se právě napouští, je předmětem dlouhodobého (v současnosti zastaveného) vyjednávání s Egyptem, ale také důvodem jeho násilných hrozeb Etiopii. Silné Turecko zase staví systém velkých nádrží, a omezuje tím tok vody v řekách, na kterých je závislý slabý Irák, odkud prchá čím dál více lidí před suchem právě do Turecka a dál do Evropy.

Přitom je jasné, že spory o zdroje může vyřešit pouze stabilní a široká spolupráce a infrastrukturní síla všech zúčastněných. Racionální jednání ovšem nelze očekávat. Na Evropskou unii silně ekonomicky napojené Rusko se vzdalo obchodních výhod kvůli neoimperiálnímu projektu vnitřního autoritářství, vnější destabilizace a ovládnutí části světového obchodu s obilím. Agresi na Ukrajině lze totiž také číst objektivem klimatické maladaptace: vlády zemí, jež jsou silně nebo zcela závislé na vývozu fosilních paliv, jako jsou vedle Ruska i Alžírsko, Libye, Venezuela nebo Nigérie, nemají zájem na tom, aby uspěla kolektivní odpověď na globální oteplování skrze dekarbonizaci.

Vědomí začarovaného kruhu klimatické maladaptace nás učí vnímat více a více politických a geopolitických jevů prizmatem klimatické krize. Maladaptace je přitom bohužel stále pravděpodobnější než konstruktivní adaptace, která bere v potaz jednání aktérů mimo vlastní horizont. I proto bychom ale měli s perspektivou klimatické změny pracovat mnohem aktivněji.

Autorka je politoložka.

Nechybějí vám pohybové aktivity?

Jedním z nejhnusnějších rysů komunismu byl princip, že ať něco děláte sebelíp či sebehůř, dostanete za to stejně. Vytvořil veksláckou přičinlivost, jejíž duchovní potomci dodnes plundrují náš společenský prostor.

Českým školským systémem nyní procházejí populačně velmi silné ročníky. Aktuálně je vrchol této vlny na středních školách, ale příliv uchazečů zasáhl i školy vysoké. Že vlna přijde, se vědělo už před patnácti lety. A přesto nyní neměnné nastavení systému připravuje víc a víc nebožáků o možnost vzdělání: šíře trychtýře se nemění, takže jím prochází čím dál menší podíl těch, kdo měli tu smůlu, že se narodili do populační vlny. Když už se přípravy zanedbaly v minulosti, člověk by čekal, že se alespoň na poslední chvíli začne zjevná diskriminace části populace řešit. Ale ono ne: právě představený rozpočet na příští rok vyčleňuje na školství víceméně stejnou sumu jako v roce minulém. Ministři financí či školství sice mluví hrdě o navýšení o 1,5 procenta, jenže v situaci, kdy inflace přesahuje osm procent, jde o reálný pokles. České školství zkrátka trpí značnými neduhy a ohánět se řečmi o tom, že už brzo budeme „mozkovnou Evropy“, je především projevem ztráty soudnosti, kterou vědy dušezpytné nejspíš jednou označí jako nemoc bývalých brněnských rektorů (NBBR). Zároveň ale toto školství jako mezek kráčí dál a poslušně dělá, co umí – bez excesů a skandálů. Kdyby bylo lépe krmeno, šlo by o něco rychleji a odhodlaněji.

Stejná částka jako dosud půjde z rozpočtu i na podporu sportu skrze Národní sportovní agenturu. Po jednání s jejím šéfem prý premiér „upozornil na potřebnost pohybových aktivit v běžném životě“. Ano, jakmile papaláši zdůvodňují nutnost nalít veřejné peníze do sportu, jde jim jen o to, aby se naše děti hýbaly. A pak už tečou peníze na olympiádu a různá mistrovství – protože nebohým dětem přece musíme nabídnout vzory, aby je ty pohybové aktivity bavily… Výkladní skříní českého sportu – a příjemcem největší části dotace – je fotbal. I zde se při zdůvodňování rozpočtu žongluje nutností zakoupit štulpny žáčkům z broumovských či šluknovských výběžků. Jenže rozpočet Fotbalové asociace na rok 2023 ukazuje, že ze státní dotace jde 221 milionů na položku „talentovaná mládež“ (jsou to titíž, kdo potřebují pohybové aktivity v běžném životě?), zatímco na reprezentaci a činnost svazu přes 314 milionů. Takto tučná státní dotace mizí v žumpě, která za poslední rok dokázala vyprodukovat hned několik skandálů.

Případy zjevného ovlivnění zápasu rozhodčím kvůli sázkařským gangům byly vyřešeny jako obligátní „selhání jednotlivce“, ačkoli jsou zcela evidentně systémové – nebo někdo věří, že sázkaři v Asii opravdu sledují třetí českou ligu a vědí, že levý stoper Kroměříže právě není ve formě a dopustí gól těsně před koncem poločasu, a tak v sázce risknou ztrátu pár rupií? Pak jsou tu utkání, jež si vyžadují nasazení stovek policistů, některých na koních, jiných ve vrtulníku, aby se zabránilo aspoň největším excesům náruživých fanoušků. Nedávné derby Slavia–Sparta, jež by mělo být „výstavní“ událostí českého sportu, bylo jen ubohým předváděním vzájemné nenávisti, podněcovaným už předem českým správcem čínského majetku v Edenu okázalými výroky na sítích o tom, jak na trávníku vznikne peklo a slávisté sparťany sežerou zaživa, zatímco Eden bude hořet. Sparťané na to odpověděli házením dělbuchů do sektorů s běžnými diváky… Tiskovky reprezentačního trenéra, který má za sebou kariéru odehranou nesporně se srdíčkem, ukazují, že mu prostě nebylo dáno vykonávat složitější myšlenkové pochody, natož je převádět do jazykových vyjádření… A konečně, bývalý předseda i místopředseda fotbalového svazu jsou obviněni a stojí před soudem – každý za zcela jiné delikty, protože škála nekalostí, do nichž se na strahovském kopci zabředne, je zjevně nekonečná. A bafuňáři, kteří tyto výtečníky zvolili, bez skrupulí volí i jejich nástupce, kteří se pak po neúspěších reprezentace pouštějí do filosofujících reflexí typu „bohužel nám to nesedlo, ale to se občas stává“. Fakt není trapné za to brát plat?

Zatímco ve státní správě nesmíte bez výběrových řízení a veřejných zakázek vynaložit ani korunu, do fotbalu se lijí státní peníze, jež jsou v momentě příchodu skryty pod rouškou podnikatelského tajemství a privátního podnikání. Nikde nenajdete veřejně dostupné výroční zprávy, z nichž by plynulo, kolik jich bylo skutečně vynaloženo na onu vzývanou mládež. Jde-li ostatně státu hlavně o to, aby se ty nebohé děti trochu hýbaly, nebylo by načase odstranit neskutečně maskulinní nastavení celého fotbalového prostředí, a to od systému týmů, kde se dívky s věkem stále víc vytrácejí, až po raritní zastoupení žen mezi funkcionáři? Anebo ty peníze lít do méně toxických sportů?

Fotbal, tak jak je provozován v této zemi, zapáchá, kam se člověk podívá. Přiznáte-li se, že se živíte zabíjením velryb, pořád na vás budou koukat lépe, než když řeknete, že „děláte“ fotbal. Že nabobtnal rozpočet na obranu, je smutnou nutností. Že zůstal stejný pro školství, by snad šlo se zaťatými zuby snést. Že ale ze státního rozpočtu v těchto trudných časech jdou peníze na to, aby čeští fotbaloví rekové dokázali doma ubránit remízu s Albánií, tomu dodává pachuť, jak když vám nalijí víno s myšinou.

Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.

Nedejme Nedej se! - ultimátum

par avion

Ze španělskojazyčného tisku vybral Michal Špína

„Když jsme šli, nebylo vidět nebe, protože ho zakrývaly vysokánské stromy, a na nich visely opice. Po hadech jsme házeli kameny, abychom je zahnali, a byli tam obří krokodýli,“ vyprávějí Atuán a Isaid, dva venezuelští kluci ve věku sedmi a pěti let. Nepopisují zážitky ze safari, ale z pětidenního pochodu pralesem Darién na hranici Kolumbie a Panamy, „plným bahna, hmyzu a dnes už i mrtvol“. Jak připomíná mexický deník La Crónica de Hoy z 27. září, jde o jednu z nejnebezpečnějších oblastí na americkém kontinentu a novináři sem jezdí jen zřídka – jednak je špatně dostupná, jednak v ní operují drogové kartely. Reportérka Liliana Gómez proto vyzpovídala rodiny migrantů poblíž útulku na severním předměstí mexického hlavního města. Než se sem z Dariénu dostaly, musely urazit tři tisíce kilometrů a překonat hranice pěti států, ale děti mají prales stále v živé paměti: „Celý jsem zežloutl a zeslábl, protože jsme dlouho šli a nic jsme nejedli, ale pak nám dali jídlo Haiťani,“ říká sedmiletý Isaac z Ekvádoru. „Haiťani jsou fajn lidi,“ potvrzuje Isaacova o pět let starší sestra Valeria. „Hodně nám pomohli. Prales je obrovský a nebezpečný, nevypadá jako ten, co znám z učebnice. Je pěkný, ale jít přes něj, to už ne,“ dodává dívka, která je jedním z desítek tisíc dětí, jež jen za letošek Dariénem prošly. Do přeplněného útulku se rodina nevešla, a tak se pokoušela přečkat noc na autobusovém nádraží. Odtamtud ji ale policie poslala „o kus dál“, čili na ulici. Do cíle, jímž jsou Spojené státy, migrantům zbývají další dva tisíce kilometrů.

Velká část uprchlíků bez dokladů, kterým se podaří překonat bezpečnostní opatření na jižní hranici USA, míří do New Yorku – jen v minulém roce jich ve městě přibylo přes sto tisíc. Začátkem září světová média citovala newyorského starostu Erika Adamse, podle nějž „současná migrační krize New York zničí“. O měsíc později politik z řad demokratické strany ohlásil cestu do Latinské Ameriky – chce prý „přesvědčit migranty, aby v jeho městě nežádali o azyl“, jak informuje mexický levicový deník La Jornada ze 4. října. V ten den Adams dorazil do Mexika, kde se sešel s vládními představiteli; pokračovat má návštěvou Ekvádoru a Kolumbie (nikoli však Venezuely, odkud je migrantů nejvíc). V plánu je i cesta do regionu Darién, kde začíná obávaná pralesní trasa do Panamy, jíž podle panamských úřadů letos prošlo už 400 tisíc migrantů. „Budeme jim říkat, že přijít do New Yorku neznamená, že budou ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu. A z pouhého faktu, že sem přišli, neplyne, že automaticky dostanou pracovní povolení.“ Starosta už dříve žádal o změnu federální migrační politiky a o finanční prostředky na zvládnutí migrační vlny, která si podle něj vyžádá náklady ve výši dvanácti miliard dolarů. Zároveň zpřísnil podmínky pro poskytování přístřeší v městských zařízeních a pobyt dospělých migrantů v nich omezil na třicet dní, což je podle některých výkladů protiprávní. Migranti ale do New Yorku proudí dál a těžko očekávat, že se lidé ochotní riskovat své životy budou řídit radami tamních politiků.

Pozoruhodnou kauzu mohou sledovat čtenáři regionálního deníku La Opinión de Málaga, vycházejícího v druhém největším městě španělské Andalusie. Málaga je rodištěm malíře Pabla Picassa, od jehož smrti letos uplynulo padesát let. Od roku 2003 tu funguje Muzeum Pabla Picassa, provozované soukromou nadací, jejímž předsedou je malířův vnuk Bernard Ruiz-Picasso, a se sedmi sty tisíci návštěvníky v předcovidovém roce 2019 se stalo nejpopulárnějším muzeem v turisticky atraktivní Andalusii. K letošnímu výročí muzeum přichystalo velkou výstavu El Eco de Picasso (Picassova ozvěna; výstava trvá do 31. 3. 2024), věnovanou ohlasu mistrova díla ve světovém výtvarném umění, ale s blížícím se zahájením bylo čím dál zřejmější, že nezačne tak, jak by si vedení přálo. Zaměstnanci galerie se totiž už rok marně snaží domoct lepších pracovních podmínek. Posun nepřineslo ani setkání protestujících – na fotografiích k článku z 30. září mají přes obličeje masky připomínající býka z Picassova plátna Guernica – s malířovým vnukem.Ten na nádvoří renesančního paláce hrabat z Buenavisty dorazil s manželkou a s americkým umělcem Jeffem Koonsem, proti zaměstnancům ale „stál osamělý, v tichosti, s upřeným a ne zrovna přátelským pohledem“. Pracovníci už přitom své požadavky snížili – původně trvali na dorovnání mezd na úroveň jiných španělských muzeí podobného ranku, po několikerém krachu vyjednávání by se ale spokojili i s úpravou, po níž by za srovnatelnými institucemi dál zaostávali. Ani na to vedení nepřistoupilo. Zaměstnanci proto stávkovali i během zahájení výstavy, jak deník informoval 3. října. Tentokrát je na fotografii vidět transparent s heslem „Luxusní muzeum, levní pracovníci“. Ředitel Guillermo Peiró jim nicméně vzkázal, ať „zanechají nátlaku, sloganů a vznosných slov“. To, že bez vznosných slov by se galerie těžko obešla, si pak čtenář může připomenout v článku z 2. října, kde o výstavě mluví kurátor Eric Troncy. Je to prý „výstava radosti“, už proto, že tu vedle Picassa bude Willem de Kooning, Louise Bourgeois nebo Jean-Michel Basquiat. Nejpřípadněji v daném kontextu nakonec působí citovaná slova samotného Picassa: „Když se sejdou kritici umění, mluví o formě, struktuře a významu. Když se sejdou umělci, baví se o tom, kde se dá levně sehnat terpentýn.“

Potečou české toky?

Rakovnicko jako poučení o budoucnosti v klimatické krizi

Titulky oznamující, že na Rakovnicku se opět vozí do obcí voda v cisternách, v posledních letech patří ke koloritu letní sezóny. Týká se to především osad Bedlno a Chotěšov, které spadají pod město Jesenice. Tamní starosta Jan Polák je z toho nešťastný: „Pokaždé, když si půjčíme nádrž od hmotných rezerv, přijedou novináři a začnou natáčet, že tu máme sucho. Jenže ten problém je dlouhodobý – na přivedení vody do obce, kde je dvacet trvale žijících obyvatel, nezískáte žádnou dotační podporu.“ Když spolu chvíli mluvíme, vyjde najevo, že něco je letos přece jen výrazně jinak než dřív: „I já za svého života pamatuji sušší období, ale nikdy jsme nezažili, aby tak rapidně ubyla voda v tocích.“

Dvě nádrže

Že nejde jen o pocit, potvrzuje i hydrolog Ladislav Kašpárek, kterého zastihujeme, jak se sklání nad stojatou vodou Lišanského potoka: „Aktuálně jsou tu naprosto minimální průtoky, a to ve všech potocích.“ Měření, které v oblasti provádí od roku 2011, má být podkladem pro brzkou výstavbu dvou vodních nádrží, jedné na Kolešovickém potoku u Senomat a druhé na Rakovnickém potoku u Šanova. Ty ale samy o sobě Rakovnicku výrazněji nepomohou: „V srpnu v potoce pod Rakovníkem tekl jeden litr za vteřinu, a v Kolešovickém potoce – tam neteče nic.“ Tomáš Valer, starosta Senomat, kde má jedna z nádrží vzniknout, to potvrzuje z vlastního pozorování: „Kolešovický potok, který má do uvažované nádrže přivádět vodu, v letošním roce už dvakrát úplně vyschl, a jestli nezaprší, za pár dní to bude potřetí. Něco takového za těch třicet let, co tu bydlím, nepamatuju.“ Realizace nádrží by měla začít příští rok.

Rakovnicko leží ve srážkovém stínu Krušných hor, a co se týče sucha, je po jižní Moravě dalším nejohroženějším územím v České republice. I ono se bude muset nějak vypořádat se zvýšeným výparem v letní sezóně, jejž přináší klimatická změna. Řešení, které tu vzniká, však především ukazuje na limity v tom, jakým způsobem se ke klimatické krizi v Česku stavíme a nakolik jsme si ochotni připustit, že sebelépe spočítaná technická řešení možná nebudou stačit.

Komplexní řešení

Hydrolog Kašpárek je spoluautorem několika odborných statí, které dokládají, že Česku jako celku zatím klimatická změna větší problémy s hydrologickou bilancí nezpůsobila. Větší výpar způsobený zvyšujícími se teplotami byl dosud kompenzován mírně zvýšenými srážkami – jenže ty jsou distribuovány čím dál nerovnoměrněji. Když už prší, jde častěji o průtrž, mění se sezónní rozložení srážek (rostou zimní a mírně klesají jarní) a navíc záleží na konkrétní oblasti: zatímco v povodí Ohře srážky rostou, právě na Rakovnicku začíná padat vody méně, než se vypaří. Klimatické modely navíc ukazují, že podobné potíže zasáhnou i jiné oblasti Česka. Už Národní akční plán adaptace na změnu klimatu, který vznikl za Sobotkovy vlády v roce 2017, tak počítal s nutností vodní režim řešit a za následné Babišovy vlády bylo jako prioritní a vzorová oblast pro komplexní řešení problémů souvisejících se suchem vybráno právě Rakovnicko. Původně plán počítal s tím, že by pomohl i místnímu zemědělství, tato představa ale s postupující klimatickou změnou prozatím vzala za své.

Hydrolog Kašpárek je také iniciátorem řešení, které navazuje na nádrže u Šanova a Senomat: projektu nádrže v obci Kryry, kam by měl ústit přivaděč vody z Nechranické přehrady, od Rakovníka vzdálené vzdušnou čarou přes třicet kilometrů – už teď je totiž jisté, že bez vody z Ohře nebude vznikající nádrže čím naplnit, a Kryry mají být jakýmsi mezistupněm. Jen nádrže u Šanova a Senomat přitom mají stát téměř půl miliardy korun, a to se jedná pouze o zvýšení stavu vody v jednom středočeském potoce, nejspíš bez většího efektu pro obyvatele oblasti. Cena Kryr je pak odhadována na 1,7 miliardy, celkem má projekt být za 3,4 miliardy korun.

Řešit sucho, které se na Rakovnicku s lety určitě bude zvyšovat, je jednou z priorit současnosti. Naopak otázka, která se zatím spíš odsouvá, zní, zda plánované nádrže a přehrady problém skutečně řeší, anebo ho jen odsouvají – ať už do budoucnosti, nebo do jiné lokality. Kryry mají být uvedeny do provozu v roce 2041 a nad rekordními teplotami roku 2023 přitom vědci upozorňují, že jsme se ocitli prakticky na hranici kritického oteplení o 1,5 stupně. Bude za dvacet let dostačovat přivaděč z Nechranic?

Mokřady, nebo přehrady?

Tomáš Steinberger, rakovnický koordinátor projektu Živá krajina, který se zabývá realizací přírodě blízkých opatření pro zádrž vody, se na opatření na Rakovnicku dívá skepticky: „Mám pocit, jako by motivací k navýšení průtoku v Rakovnickém potoce bylo hlavně to, aby nebylo tak vidět, když průmysl, zemědělci nebo obce něco vypustí do toku. I původním důvodem pro plán nádrží bylo zavlažování pro zemědělskou výrobu. Uvítal bych, kdyby celé řešení bylo spravedlivější a bralo v potaz především dlouhodobé zájmy místních obyvatel a krajiny jako celku. Přírodě blízká opatření sice mají být součástí plánu na vybudování nádrží, v prioritě jsou ale až na úplně posledním místě a mám obavu, aby na ně vůbec došlo. Čistě technický přístup problém s vodou nevyřeší – jen ho odsouvá jinam. Je potřeba vyřešit příčiny, ne následky, a těmi příčinami jsou především stav krajiny a náš přístup k ní.“ Kašpárek však oponuje: „Mokřady vodu v krajině nezachrání. S vodou v krajině lze dělat jen to, že se v krajině rozumně hospodaří, nepěstují se širokořádkové plodiny jako kukuřice, tam, kde nemají, a nenechává se pole bez vegetačního pokryvu. Od zavedení intenzivního zemědělství založeného na chemických hnojivech se zásadně zmenšila vodozádržná kapacita půdy – z někdejších sedmdesáti milimetrů vody dnes zbyla možná půlka. A to je v ploše České republiky obrovské množství vody.“

Starosta Valer se o vymezení protierozních pásů a biokoridorů zasadil při pozemkových úpravách a postupně je realizuje, je však skeptický k tomu, zda to oceňují lidé, kteří žijí čím dál více městským stylem života a sucho tolik nevnímají: „Soukromý vlastník na taková opatření nepřistoupí, protože za orané pole má nájem, za remízek nic. A nemyslím si, že na sebe obec může vzít závazek nápravy krajiny v celé ploše. Kdybych se teď šel na ulici zeptat lidí, co si o tom myslí, nejspíš bych se dozvěděl, že aktuální stav nepovažují za problematický.“

Ze situace na Rakovnicku je zřejmé, že nelze vsadit na jedno jednoznačné řešení – přehrazení řek sice možná pomůže konkrétnímu potoku, pokud ale nezměníme svůj vztah k obhospodařování krajiny a vůbec zacházení s půdou, případně názor na to, odkud a na co lze odebírat vodu, stačit to nebude. Jediné, co by mohlo tváří v tvář problému, kterému aktuálně čelí celé lidstvo, zabrat, je uvažovat komplexně a použít všechny dostupné prostředky – tedy i ty, které nemají okamžitý, měřitelný efekt. Anebo nás zjišťování jejich efektu zatím jen nezajímalo?

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Prdící krávy za nic nemůžou

Co si o klimatické krizi myslí Češi?

Jedna moje známá svým nedávným komentářem vystihla místní debatu o klimatu: „Planetu ničí mocní tohoto světa svou chamtivostí a bezohledností, ne prdící krávy a spalovací motory. Sice pořád máme šanci, ale řešení nám systém nenabízí.“ Za poslední čtyři roky se otázka klimatické změny konečně stala součástí veřejné debaty. Vědecká obec každým rokem zpřesňuje své predikce a také vidíme, jak se předpovědi z předchozích let stávají skutečností. S jistotou víme, že v nadcházejících dekádách budou vlny veder čím dál častější, sucha ovlivní produkci potravin a ekonomiky po celém světě budou ohrožovány přírodními katastrofami. Debatu ovšem rozpoutal především střet zájmů mladých lidí a starých politiků. Mladí chtějí změnit současný systém, ale nemají nad ním žádnou moc. A ti u moci nevidí důvod, proč brát v potaz argumenty někoho, kdo ani nemůže volit. Můžeme jen doufat, že se názory ve společnosti budou proměňovat rychleji, než se střídají generace.

Klesající zájem

Podle šetření Centra pro výzkum veřejného mínění, které proběhlo na podzim minulého roku, naprostá většina české veřejnosti věří, že ke klimatické změně došlo. Asi dvě třetiny jsou přesvědčeny, že lidská činnost podstatně přispívá ke globálnímu oteplování a že změnou našeho chování může být oteplování zvráceno. A téměř polovina dotázaných se obává dopadů klimatické změny a předvídá, že oteplování bude mít na Českou republiku negativní dopad. Čerstvá data Eurobarometru z léta letošního roku však ukazují, že na rozdíl od velké části Evropanů klimatickou změnu za nejzávažnější problém současnosti nepovažujeme – společně s dalšími postkomunistickými zeměmi. Zájem o klima navíc v porovnání s průzkumy z let 2020 a 2021 klesl o 13 procent. Na otázku, zda lze změnu klimatu ovlivnit, odpovídala v roce 2022 celá pětina, že nikoli. A čím dál víc lidí věří, že dopad změny klimatu nebude ani pozitivní, ani negativní.

Často se zdůrazňuje, že k významnému snížení dopadů klimatické změny je nezbytná radikální transformace a modernizace ekonomiky, obsažená mimo jiné v Zelené dohodě pro Evropu a v návazné legislativě Evropské unie. Přestože většina české veřejnosti nepochybuje o existenci klimatické změny a jejích antropogenních příčinách, pro mnohé zůstává spíše abstraktním globálním fenoménem a předkládaná konkrétní řešení si spojují především s ekonomickým úpadkem a poklesem životní úrovně. Nechtějí kvůli něčemu vzdálenému a neurčitému přijít o to, co je pro ně hmatatelné a aktuální. Asi proto nepřekvapí, že míra hodnocení osobní zodpovědnosti za změnu klimatu výrazně poklesla – v roce 2021 se za ni cítilo zodpovědných 61 procent Čechů a Češek, o rok později už jen 53 procent. A přestože si polovina dotázaných podle výzkumu Česká (ne)transformace 2022 (STEM a Institut 2050) spojuje Zelenou dohodu s lepší kvalitou ovzduší nebo s lepším stavem krajiny, většina si neumí představit, že by jejich osobní ekonomickou situaci mohla ovlivnit jinak než negativně. Zelená dohoda je tak vnímána jako změna, která je možná potřebná, ale ukvapená a nedostatečně promyšlená. Navíc jen desetina dotázaných v průzkumu odpověděla, že má o tomto plánu dostatečné informace.

Omezení bohatých

Většina z nás vnímá řešení klimatické krize v rovině osobní spotřeby a individuálních činů. Výzkum České klima 2021, připravený Katedrou environmentálních studií FSS MUNI ve spolupráci se spolkem Green Dock, ukázal, že drtivá většina domácností třídí odpad a snaží se šetřit vodou a elektřinou. Avšak stejný výzkum také zjistil, že občanská angažovanost je u nás stále mizivá. Odráží se to nejen v malé ochotě přispět na projekty zabývající se ochranou klimatu, ale také v nezájmu o petice nebo neochotě se o podpoře ochrany klimatu vůbec bavit, což činí pouhá pětina populace.

A pro koho je problematika klimatu důležitá? Především pro vysokoškolsky vzdělané lidi s nadprůměrnými příjmy a voliče pravice. Je vidět jasná korelace: kdo si připadá ekonomicky zabezpečený, ten je otevřenější potřebným změnám. A právě v tom spočívá zásadní překážka při prosazování opatření se skutečným dopadem. Většina veřejnosti vidí klimatickou krizi jako problém, který musí sanovat „z vlastní kapsy“, v rámci své domácnosti. Ochota řešit klimatickou krizi se pak stává „luxusním zbožím“, kterým se někteří chlubí na sítích, zatímco jiní přemýšlejí o tom, zda mohou chránit planetu, aniž by sebe a své blízké připravili o základní životní standard. V Česku, kde minimální důstojná mzda (40 912 Kč) vychází vyšší, než jaký je mediánový příjem (36 816 Kč), zkrátka mají lidé pocit, že si nemohou řešení klimatické krize dovolit.

To je ovšem falešné dilema. Nejsou to domácnosti nebo pracující s nedostatečnými příjmy, kdo se má uskromnit. Problém způsobily fosilní korporace, velké firmy a vlády. Nejvíc emisí produkovali a produkují bohatí. A byly to fosilní korporace (přesně řečeno ropný gigant British Petroleum), kdo v roce 2000 přišel s mediální kampaní o vlivu osobní uhlíkové stopy. Víra, že řešení klimatické krize znamená pokles naší individuální životní úrovně, je výhrou fosilních firem.

Proces přechodu k nízkouhlíkové energetice vyvolává obavy z ekonomické stagnace, což v době po pandemické a energetické krizi vnímáme ještě bolestivěji. Přitom ale nejsme o navrhovaných řešeních dostatečně informováni. Je proto potřeba začít mluvit o tom, že zelená transformace přinese nová zaměstnání a příležitosti, čistší vzduch a lepší zdraví všem, ale také o tom, že řešení globální krize nenajdeme u sebe doma, ani ho nezaplatíme ze své kapsy. Změny lze dosáhnout pouze politickou akcí vedoucí k získání prostředků na řešení krize od těch, co ji způsobili.

Autor je spolupracovník redakce.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Trumpova show

USA rok před volbami

V srpnu a v září proběhly první dvě televizní debaty k primárkám v Republikánské straně. Neúčastnil se jich však Donald Trump, který ve většině průzkumů jasně vede, a tudíž mu nestojí za to se soupeři a soupeřkami druhého a třetího sledu zabývat, natož s nimi sdílet debatní pódium. Trumpovo hodnocení, že se tito lidé ucházejí o práci ministra v jeho budoucí vládě nebo maximálně o post viceprezidenta, zjevně přijali i diváci, kterých druhou debatu sledovalo nejméně od roku 2015 – tedy od doby, kdy se mezi republikánskými uchazeči o nominaci na prezidentský post zjevil právě Trump.

Je vidět a slyšet

Trump navíc publiku už několik měsíců nabízí alternativní program. V době první debaty vypustil na sociální sítě rozhovor s konzervativním proruským moderátorem Tuckerem Carlsonem. Druhou debatu zase zastínil jeho výlet do Michiganu, kde zdánlivě podpořil místní stávkující odboráře z automobilek. Zdánlivě, protože šlo o připravenou akci, na niž přišlo jen minimum odborářů, jelikož se jednalo o továrnu, která odbory ani nemá. Exprezident navíc přítomným řekl, že „si nemyslí, že stávkují za správnou věc“, a že „beztak nic nezmění“.

To by však na Trumpa bylo pořád málo. Věčně hladové noviny, televizní stanice a sociální média krmí především žaloby a soudní procesy, kterým bývalý prezident čelí. Jde o stovky bodů obžalob v minimálně čtyřech řízeních. Celý svět tak obletěla Trumpova fotka z atlantského vězení a televizní stanice soupeří o co nejlepší místa při právě probíhajících soudních řízeních v New Yorku. Neuplyne den, aby se v médiích neobjevila Trumpova tvář a nějaké nové prohlášení.

Kontroverzní politik tak zůstává relevantní – je vidět a slyšet. Jeho kampaň je neustále na obrazovkách, zatímco on ani nemusí za voliči. A jeho soupeři o prezidentskou nominaci? Jsou rádi za každý moment, kdy mohou být na kameře oni; jenomže i ten často stráví tím, že mluví právě o Trumpovi, ať už jej obhajují, nebo kritizují. Show americké politiky každopádně běží dál.

Republikánská tragikomedie

Zahanbit se nenechává ani federální Kongres, především Sněmovna reprezentantů, která vytváří nervy drásající obsah. Měsíce se vědělo, že do konce září musí sněmovna schválit rozpočtové zákony, jinak zemi hrozí takzvaný shutdown, tedy uzavření úřadů, omezení služeb poskytovaných federální vládou, zavření národních parků a podobně. Federálním zaměstnancům by také okamžitě přestaly chodit platy (vyplatily by se zpětně; externím kontraktorům, poskytujícím například úklidové služby, ovšem ne). Poslední, čtyřiatřicet dní trvající shutdown z přelomu let 2018 a 2019 stál ekonomiku jedenáct miliard dolarů. Rozháraná Republikánská strana, která má ve sněmovně momentálně většinu, nicméně nedávala příliš naděje, že k shutdownu a obrovským ztrátám nedojde.

Republikáni totiž mají ve sněmovně problém. Tím je velmi těsná většina, kterou může vydírat malé, ale hlasité trumpistické křídlo. To si přálo co největší omezení různých sociálních výdajů i financí na armádu či „woke“ iniciativy a v neposlední řadě zrušení pomoci Ukrajině. Předseda sněmovny, republikán Kevin McCarthy, však rozpočtu nevěnoval dostatečnou pozornost, protože republikáni chtěli svým voličům nabídnout zajímavější produkt: vyšetřování prezidenta Bidena kvůli údajným finančním machinacím – z nichž je ovšem obviněn jeho syn Hunter a nikdo zatím nenabídl jediný důkaz spojující prezidenta s průšvihy, za něž je jednoznačně zodpovědný jeho syn. A tak se stalo, že McCarthy pár hodin před koncem lhůty na schválení rozpočtu zjistil, že nemá dost republikánských hlasů, aby rozpočet prošel a shutdown nenastal. Musel tudíž zapojit nenáviděné demokraty, čímž ovšem naštval zmiňovanou trumpistickou frakci. Rozpočet tak nakonec v kompromisní verzi prošel, ale vláda s ním může hospodařit pouze dalších čtyřicet pět dní a pak musí přijít další kolo hlasování. Součástí kompromisu navíc není další pomoc Ukrajině.

McCarthy bohužel ve své neopatrnosti pokračoval, a tak po prosazení krátkodobého rozpočtu a vyhnutí se shutdownu šel do televize, kde obvinil demokraty (kterých nakonec pro rozpočet hlasovalo víc než McCarthyho republikánů) z toho, že to byli oni, kdo usiloval o shutdown. Že to jsou oni, kdo škodí zemi. Tento tah se mu okamžitě vymstil. Naštvané trumpistické křídlo (které musel McCarthy v lednu uplatit všemožnými ústupky, aby pro něj po patnácti kolech hlasování vůbec zvedli ruku) totiž vyvolalo hlasování o sesazení předsedy a všichni demokraté se k němu přidali. Poprvé v americké historii tak Sněmovna reprezentantů odvolala vlastního předsedu.

Co se bude dít dál, se neví. Země má sice rozpočet, ale třetí nejvyšší pozice po prezidentovi a viceprezidentce není obsazená. Rozkoly mezi republikány ukazují že strana není připravená vládnout. A z představy, že by zemi po podzimních volbách v roce 2024 vládl opět Trump, a navíc se sněmovnou, která vládnout odmítá a pouze rozdmýchává chaos, mrazí. V každém případě jde ale o atraktivní mediální obsah. A to se v USA počítá.

Autor je amerikanista.

V kruhu Ficovy popularity

Slovensko zřejmě bude mít staronového premiéra. Roberta Fica. Politika, který byl u vládního vesla ze všech premiérů nejdéle. Předsedou vlády se stal poprvé roku 2006 a v této funkci strávil celkem deset let. Proč se tedy Ficova návratu bát? Byl to přece on, kdo dojednal vstup Slovenska do měnové unie. Slovensko platí eurem, jelikož Fico pochopil, že pro slovenskou ekonomiku je to důležitá stabilizační kotva a také investiční magnet. Zahraničním investorům, které Slovensko potřebuje, poskytuje euro stabilitu bez kursových rizik, a to se Slovensku za patnáct let dost vyplatilo. Fico byl sociální demokrat, který se viděl v Evropě. Slovensko mělo být podle Fica sociálním státem evropského typu, který kladl do protikladu k tvrdému kapitalismu v USA. Stát měl být garantem husté sociální sítě, kterou se nepropadá na dno, a měl vytvářet prostředí sociální spravedlnosti. Regulovat extrémy, udržovat široké pásmo rovnosti.

Ficovo vládnutí ale nebylo sociálním rájem. Ideje byly jasnější než cesty k nim, silný premiér se postupně stával vůdcem, který neuznává vůli konkurence. Slovensko se proměnilo ve Ficovo samoděržaví; ostatně smutné konce mafiánsko-socialistického kapitalismu všichni známe. Lidé, kteří volili Fica, však nechtějí návrat do tohoto bahna. Chtějí sociální naději, kterou Fico sliboval už v první vládě a kterou naplňovala dotační politika rostoucího zadlužení. Fico sliboval západní sociální stát, ale ve své verzi: Skandinávii za slovenské daně. To je osud sociálnědemokratické politiky ve střední Evropě: její lídři slibují velký sociální stát, ale bojí se vyšších daní, v Česku dokonce i daňové progrese, která je v západních zemích součástí společenské smlouvy. Fico, ale koneckonců i Zeman, tak v projevech budovali sociální stát pro všechny, ale přáli velkému kapitálu a nechtěli omezovat jeho „záslužnou práci“.

Fico nezískal důvěru jen proto, že kladl na první místo domácí problémy a odmítl preferovat pomoc Ukrajině, ale také díky tomu, že se už jednou osvědčil, už jednou byl pro sociálně slabší dobrým premiérem, jakkoli dnes čpí mafiánským bahnem z konce své vlády v roce 2018. Teď už ale nebude budovat sociální stát evropský, nýbrž sociální stát slovenský. Právě obrat k nacionalismu Ficovi zajistil výhru. Malý národ na nafukování vlastní důležitosti stále slyší, zvláště pak, když se mu slibují zlaté časy na vlastním, kde se Slováci budou starat jen sami o sebe. Národní socialismus je ale úplně jiná idea než ta, s kterou Fico jako bývalý komunista po revoluci začínal v řadách demokratické levice, jejíž étos později přenesl do Smeru. Ficova politika se už nedá jen tak označit za levicovou nebo sociálnědemokratickou, jak to před volbami ve své otevřené podpoře Ficovi učinil Miloš Zeman, když sebe i Fica označil za sociální demokraty. „My, političtí solitéři, kteří unášejí zaběhané levicové strany za účelem vlastního mocenského posílení“ – to by znělo přesvědčivěji, více by to odpovídalo tomu, na čem oba matadoři postavili svou politickou kariéru. Socialista konzervativní nacionalistický – to je nový druh politika, který ovšem s tradiční sociální demokracií nemá moc společného.

Ti, co mají obavy z Ficova návratu, se většinou bojí narušení právního státu, přebudování justice, které se bude chtít premiér pomstít a ovládnout ji, aby ji mohl využívat jako zbraň proti politickým nepřátelům. Stejně nebezpečný je ale jeho přerod z člena levicové strany modernizační emancipace v socialistického konzervátora kulturních, politických a ekonomických poměrů. A nejde jen o Fica. Ten ostatně sám sebe vidí v roli někdejšího ředitele televize Nova, který tvrdil, že vysílá jen to, co lidé chtějí. Je to přece jejich televize. Také Fico tvrdí, že dělá politiku s lidmi podle lidí – politiku vždy populární, která udrží pozornost (sledovanost, hlasy). Jaké publikum, takový ředitel, a naopak. Ne, Fico neporazil Slovensko, jak napsala šéfredaktorka slovenského Denníku N, naopak: Slovensko vyhrálo, toto je dnešní jádro Slovenska, pro něž vysílá svou politickou show Robert Fico. A z toho jde podobný smutek jako z trvalých třiceti procent hlasů pro Andreje Babiše v Česku.

Kruh lidové politické popularity, s nímž se dnes mediálně pracuje po celém světě, funguje dokonale. A je téměř nemožné ho rozetnout. Leda snad náhodou, jednou za pár let. Mezitím je třeba trpělivě vyvracet zhoubný názor, že nacionalistický socialismus, prodchnutý navíc tu a tam katolickým dogmatem, je pro střední Evropu tím nejšťastnějším kruhem, v němž se má další desetiletí točit.

Autor je publicista.

Bez práce nejsou komiksy

Autobiografické práce Guye Delislea a Kate Beaton

V drtivé většině jde o nekvalifikovanou, rutinní a nepříliš zajímavou práci. Přesto je první letní brigáda pro řadu dospívajících zážitkem podobným iniciačnímu rituálu – prvním důkladným pohledem do světa pracujících dospělých. Podobně formativní charakter mívá i práce, kterou si v mnoha západních zemích musejí hned po promoci hledat zadlužení absolventi, aby umořili takzvané studentské půjčky. O tom, že v takových případech nejde o procházku růžovým sadem, vyprávějí autobiografické komiksy zavedených kanadských kreslířů Guye Delislea a Kate Beaton. Zatímco Delisle se v knize Factory Summers (Léto v továrně) ohlíží za sezónní výpomocí v papírně, kde pracoval na sklonku puberty, Beaton se ve výpravných memoárech Ducks. Two Years in the Oil Sands (Kachny. Dva roky na ropných polích) vrací k traumatům z doby své práce v šovinistickém a bezohledném prostředí pracovníků těžařské společnosti, do které nastoupila, aby co nejrychleji splatila univerzitní dluh.

Exotika továrny

Québečan Guy Delisle je původní profesí animátor, v uměleckém světě se však etabloval díky svým komiksovým cestovním deníkům. Své zážitky z působení v animátorských studiích v Číně a Severní Koreji a následně z pobytů v zemích, kam provázel svou ženu pracující pro Lékaře bez hranic, přetavil v autobiografické kreslené črty plné unikátních vhledů do života kulturně i politicky diametrálně odlišných společností: Šen-Čen. Cestovní deník z Číny (2000, česky 2009), Pchjongjang. Výlet do Severní Koreje (2003, česky 2009), Barma (2007, česky 2011) a Jeruzalém. Rok v rozděleném městě (2011, česky 2013). Delisle se zde ukazuje jako nestranný pozorovatel s citem pro vystižení všednodenních situací a rozmanitých projevů kulturních odlišností.

Tuto schopnost zužitkoval i ve svém zatím posledním komiksu Factory Summers, ve kterém se poprvé ohlíží za dobou svého dospívání a počátky kreslířské dráhy. Odlišnou kulturu, pod jejíž povrch se snaží proniknout, zde namísto exotické destinace představuje prostředí quebecké papírny, kde šestnáctiletý Delisle nastupuje na svou první letní brigádu. Specifika směnného továrního provozu i ovládání mnohasettunové mašinerie vyrábějící obří role papíru si mladík osvojí brzy, větší oříšek však představuje proniknutí do dělnického kolektivu. Jedním ze stálých zaměstnanců papírny je i jeho otec, kterého však v práci takřka nepotkává – na rozdíl od řady továrních mazáků, kteří nemají sezónní pracovníky příliš v oblibě. Coby introvert se zálibou v knihách a komiksech zůstává Delisle v mužském prostředí outsiderem.

Černobílá kresba s komplementární žlutou sugestivně zachycuje atmosféru výroby: kouř z továrních komínů, nepřetržitý chod papírenské linky, zautomatizované grify zkušenějších kolegů, nudu nočních směn a vůbec zvláštní poetiku obří továrny v pozdně viktoriánském slohu, jež se tyčí se na kraji Quebecu nad řekou Saint-Charles. Právě bezeslovné chvíle ustrnutí nad industriální krásou tvoří ostatně nejhezčí momenty celého komiksu, v jehož závěru získá Delisle práci v animátorském studiu a s letní brigádou v papírně se jednou provždy loučí.

Umořit dluh

Kate Beaton je ve světě devátého umění známá především svým webkomiksem Hark! A Vagrant (Slyšte! Pobuda, 2007–2018), jehož prostřednictvím vysílala do světa jednoduché, ale o to trefnější stripy čerpající z historie, literatury, popkultury i politiky. Její sečtělý, ale břitký humor skvěle balancuje mezi trapností a genialitou – třeba když poukazuje na nečekané souvislosti mezi antickou tragédií a módní policií, na hipstery během napoleonské éry nebo skutečné motivace postav románů Velký Gatsby či Na větrné hůrce.

Grafická novela Ducks, která se stala knihou roku 2023 v celonárodní soutěži Canada Reads, je autorčiným prvním autobiografickým dílem. Beaton v ní bez příkras zachycuje své dvouleté působení na ropných polích v Albertě, kde se ocitá kvůli potřebě co nejrychleji splatit vysokoškolskou půjčku. Opustí proto idylickou krajinu svého dětství na ostrově Cape Breton na východním pobřeží Kanady a rovnýma nohama skočí do světa vykořeněné práce daleko od domova. V nepřívětivém, převážně mužském světě ropných vrtů se coby jedna z mála žen okamžitě dostává do centra pozornosti. Takřka denně slyší na svou adresu sexistické narážky a čelí chování hraničícímu s obtěžováním i nepřetržitému mansplainingu. Několik alkoholových večírků pak vyústí v řadu traumatických zážitků. Se svými požadavky na zjemnění často nepokrytě misogynních vztahů na pracovišti u nadřízených příliš nepochodí a se svými zkušenostmi z prvního roku na ropných polích se nakonec svěří až své starší sestře, která do Alberty za prací přijede také.

Následně si hrdinka frustrovaná z toxického pracovního prostředí dá na rok pauzu a najde si práci v mořském muzeu v Britské Kolumbii, během níž začne publikovat své komiksové stripy. Kontrast mezi tvrdou těžařskou prací a uhlazeným prostředím kaváren, knihoven a muzeí působí zpočátku jako sen. Z tohoto snu je však nucena se probudit a kvůli stále neumořenému dluhu se vrátit zpátky do Alberty. Z nenáviděné práce a okovů bankovní půjčky se vymaní až po dalším roce.

Jednoduchá kresba v tónech šedé a modré většinou nese dialogové scény, autorka však zvládá rozšířit svůj záběr o velkoformátové přírodní scenerie, ať už při vzpomínkách na domovské pobřeží, nebo při sledování polární záře na albertských písečných polích. Němá krása těchto obrazů slouží v komiksovém frázování jako předěl – nádech a výdech před další studenou sprchou pracovní reality.

Zatímco Factory Summers Guye Delislea je v zásadě nevinným vzpomínáním na prázdninovou brigádu, Kate Beaton se v Ducks dotýká řady zásadních a stále palčivých problémů, většinou tak či onak souvisejících se sexismem a toxicitou takřka výlučně mužského pracovního prostředí. Její komiksové memoáry rozhodně nejsou cílenou obžalobou, velmi přesně však pojmenovávají nerovnosti, kterým jsou ženy nuceny čelit takřka v každé práci, nejen v těch považovaných za doménu mužů. Mile působící kreslená forma závažnosti tohoto sdělení nic neubírá – možná právě naopak.

Autor je publicista.

ErikM & Dj Sniff: Next Mix

Františka Jirousová: Klan Mušíka Překydů

Jan Mohnhaupt: Zvířata v Hitlerově říši

Jan Váňa: Křehkost

Kde je voda, tam je život

S Klárou Salzmann o vnímání krajiny, řek a povodí

Když jde dnes někdo studovat obor krajinářská architektura, aktuální paradigma ho vede k holistickému pojetí krajiny, jaké zastáváte nejspíš odjakživa. Stačí se ale rozhlédnout kolem sebe, abychom pochopili, že u nás v nakládání s krajinou stále převládá úplně jiný přístup.

Péče o krajinu je tak stará, jak dlouho člověk krajinu využívá a mění. Přizpůsobovali jsme ji však svým potřebám tak intenzivně, až jsme její fungování ohrozili a v důsledku jsme ohrozili i vlastní existenci. Že jednou dospějeme k poznání, jaké máme dnes, jsem tušila, i když jsem byla smířená se skutečností, že to možná nebude za mého života. Ukazuje se, že moje vize byla správná.

Musíme najít rovnováhu mezi fungováním přírody a lidskou činností tak, aby nás krajina všechny uživila, aby bylo možné cirkulovat různé materiály a hmoty. Ale vyžaduje to zásadní změnu myšlení. Musíme vnímat svět kolem nás a stavět se k němu s větší pokorou. Zásadní paradigmatický obrat spočívá v tom, že přírodu nechápeme jen jako suroviny a zdroje, ale jako živý organismus, který chceme uchovat. Pokud příroda bude žít a fungovat obvyklým způsobem, pak budeme žít i my a navíc budeme moci její části využívat. A to i ty její dary, které nejsou materiální. Navíc je třeba si uvědomit, že nejsme jen soubor jedinců. My lidé jsme tým a musíme spolupracovat. Ve vztahu ke krajině a živým tvorům, kteří s námi krajinu obývají, to platí naprosto.

Moji kolegové mi často říkají, že mám schopnost vidět hodně dopředu. Téma krajiny jsem dostala do kolébky od sudiček. V určité životní fázi jsem si uvědomila, že pokud něco vím a něco mi bylo svěřeno, musím to předávat dál. Dnes mám pro tuto činnost obrovský prostor na Fakultě architektury. Už několik let vedu Krajinářský ateliér velkých měřítek, děláme na toto téma řadu zadání a diplomových projektů a snažíme se o spolupráci s architekty a projektanty územního plánování. Chceme být součástí navrhování stavební činnosti v krajině. Už na to dozrála doba.

Spojení krajinářská architektura evokuje, že se člověk krajiny zmocňuje řekněme panským způsobem – na zahradách a v parcích bude anglický trávník, keře ostříháme do tvaru pudlů, v lesích vysázíme smrkové monokultury… Narazila jste už v době svých studií na lidi, kteří by lesní, zemědělskou a městskou krajinu s její faunou i flórou považovali za jeden celek?

Tak jednoduché to v těch sedmdesátých letech skutečně nebylo. Mě tehdy nejvíc oslovil profesor Mihály Möcsényi, profesor a jedna z klíčových postav oboru na budapešťské univerzitě, kde jsem krajinářskou architekturu studovala. Princip, který profesor Möcsényi hlásal, vlastně platí dodnes: když kdekoliv ve městě nainstaluji lavičku nebo vysadím někde strom či keřík, musí to mít logiku a vazbu na okolí. Nemůže to být náhoda. Systémy sídelní zeleně ve městech vznikaly postupným historickým vývojem. Jednak to byly parky u šlechtických domů a sídel, jednak velké městské parky v meziválečném období. Profesor Möcsényi nás učil vždy uchopit krajinu jako celek.

Tehdy se ještě o řekách, vodě a zvířatech příliš nemluvilo, ale to má své opodstatnění. Maďarsko je z velké části rovina a stékají se tu dva veletoky, Dunaj a Tisa. Rozsáhlá území podél řek jsou často jediným místem pro divočinu – právě zde jsou území ochrany přírody. Chráněná oblast má šířku třeba tři sta metrů. Často je těžké se tam vůbec dostat, protože tam je tolik komárů, že by člověka úplně sežrali. Jsou to vlastně oázy přírody uprostřed zemědělské krajiny. Aktuální krize České republiky pak spočívá v tom, že jsme tu takový svobodný prostor pro přírodu, řeky, vodu a zvířata vlastně úplně zlikvidovali.

A další věc – není to tak dávno, co lidé žili společně s hospodářskými zvířaty. Po průmyslové revoluci, kdy se přesunuli do měst, a přitom zůstali závislí na potravinách z venkova, jsme se dopracovali k současnému stadiu odcizení od zvířat. Když sedlák zabíjel zvíře, které se u něj narodilo a vyrostlo, porážel je s úplně jiným pocitem, než jak dnes vnímáme maso. Měl ke zvířeti vztah, bylo mu blízké. My teď musíme začít tyhle vztahy stavět úplně od začátku.

Asi největší překážkou v uplatnění klimatické spravedlnosti na krajinu je v tuto chvíli malá akceschopnost politiků – neschopnost rychle pochopit situaci a zavést potřebná pravidla. Co se v krajině musí změnit, aby se zastavila její totální devastace?

Já nemám moc ráda, když mluvíme o klimatických změnách, protože z toho by mohlo vzniknout přesvědčení, že za všechno může jakési klima či vesmír a že vůbec není podstatné, jestli je na daném stavu podíl lidské činnosti menší, nebo větší. Hlavním problémem, o kterém ale v České republice vlastně nemluvíme, je přitom změněná krajina, především její člověkem způsobené vysoušení a radikální zásahy do jejího hydrologického systému. Právě obrovská změna v podobě odvodnění způsobuje hlavní škody v krajině, a to hlavně ve vztahu k potřebám lidí, protože příroda bude vždycky fungovat dál a nějak se adaptuje. Naopak my lidé velké adaptace schopni nejsme. Existují země, které mají zlomek vody, jež spadne v České republice, a přitom jsou dlouhodobě schopné zemědělsky hospodařit nebo umějí pěstovat lesy. To, co děláme u nás, kde je vody stále dostatek, je trestuhodné.

Chybí nám koncepční přístup ke krajině a k plánovacím procesům. Přitom umíme přesně pojmenovat, co je třeba udělat pro to, aby se věci hnuly. Potřebujeme systémová řešení. Potřebujeme upravit legislativu, systém dotací pro jednotlivé vlastníky a potřebujeme krajinný plán, aby byly přesně lokalizované prvky, které krajině pomůžou. Jenže se to neděje. Lesní zákon – navzdory kůrovci – zůstává beze změn. V kritické situaci, kdy potřebujeme mluvit o naprosto jiném režimu pro řeky, potoky a prameniště, zůstává vodní zákon beze změn. Nejsou stanoveny zásady, kde se může a kde nemůže stavět ve vztahu k vodním tokům. Lidé si klidně postaví domy do vody. A chybí i odpovídající legislativa upravující vzdělávání nebo zemědělství. Naprosto také postrádáme systémovou péči o městské prostředí ve vztahu k zelené infrastruktuře.

Když porovnáte svou zkušenost s politiky na regionální, státní a nadnárodní úrovni, vidíte nějaká řešení? Nebo sníte o „revoluci zdola“?

Teď hlavně potřebujeme systém, který poběží bez ohledu na to, co udělají politici nebo vláda. Když vidím, jací lidé o životním prostředí a klimatické změně rozhodují na vládní úrovni, myslím, že tam se nic pořádného stát nemůže. Ale fungují místní samosprávy, počínaje krajskými úřady. Města a obce se významně mobilizují a dělají vlastní projekty. Právě tady nacházíme princip udržitelnosti – hybateli změn vždycky byly menší jednotky, k nimž lze mít osobní vztah. To místní lidé nám musí pomoci s definováním poškozených lokalit a musí se ztotožnit s návrhem nápravy, protože je to jejich krajina. Pomůžou nám pojmenovat problémy a přijít s nápady, jak je řešit. Když pak někde místní s vlastními dětmi vysázejí stromy, budou je považovat za své, budou se o ně starat a mít k nim vztah.

Krajina je bohužel v naprosté většině územních plánů obcí málo pokryta. Přitom úkolem územního plánu je podle zákona chránit krajinu – tedy prvky důležité pro to, aby fungovala. Například ve Spáleném Poříčí nám pan starosta umožnil udělat krajinný plán jako podklad pro pozemkové úpravy a díky tomu byla realizována řada opatření. Dnes do Spáleného Poříčí jezdí na exkurze starostové z celé republiky. Zásadní problém je ale v tom, že komunistický režim čtyřicet let lidem tvrdil, že se nemají do ničeho plést, že za ně všechno vyřeší politici. Teď je třeba lidi naučit, aby se naopak pletli a aby se starali, co se děje kolem nich, protože smyslem územního plánu je hájit jejich zájmy a jejich krajinu.

Proměny přírody a její devastace si naštěstí začíná být vědoma spousta lidí. Občas to skoro působí, jako by o tom nic nechtěli vědět jen vysocí politici. V současnosti většinu důležité práce s krajinou dělají neziskovky. Těch organizací je spousta a pracují opravdu na profesionální úrovni. Žádají o evropské granty, starají se o vzdělávání. Bylo by proto potřeba je podpořit a nesabotovat je.

Uvedu konkrétní příklad přístupu k péči o krajinu na nejvyšší politické úrovni. V roce 2004 vstoupila v platnost takzvaná Úmluva Rady Evropy o krajině, v níž jsme se zavázali, že bude existovat správa krajiny. A doposud není. Že bude existovat politika krajiny. A neexistuje.
Že bude existovat plánování krajiny. Také není. Že občanská společnost bude zapojena do všech rozhodovacích procesů. A není… Navíc kdyby systém nápravy krajiny byl nastaven, stát už by se nemusel o nic starat, jenom by posílal do příslušných míst dotace, které přicházejí z Evropské unie, a my je dnes nemáme kam zařadit. Příkladem je třeba zelená infrastruktura. Potřebovali bychom na ministerstvu životního prostředí otevřít nový odbor, který by se zabýval výlučně životním prostředím v sídlech, což je něco úplně jiného než mimoměstská krajina. Pokud máme nějakým způsobem vyřešit i zadržování vody v sídlech, můžeme to učinit jen ve spolupráci – v rámci obcí, regionů, přeshraničně. O zelené infrastruktuře ale ještě neproběhla žádná velká veřejná diskuse ani mezi laiky, ani mezi odborníky.

Kdy jste si uvědomila, že klíčovým prvkem v krajině je voda?

Dnes studenty učíme vnímat vodu přes morfologické, geologické, hydrologické, ale i botanické a historické mapy. Říkáme jim, že terén vzniká miliony let. Že je to výsledek hydrologických, geologických, biologických a klimatických procesů a to, co vzniklo, je neskutečně sofistikovaně fungující krajina povodí, říček a biotopů, kterou je třeba chránit. Morfologie, to znamená tvar krajiny, je naprostý základ, na který se nabaluje všechno ostatní – stavby, sídla, hradiště a podobně. Když nemám co dělat, otevřu si na internetu Českého úřadu zeměměřického a katastrálního jejich mapy a koukám na digitální modely reliéfu a vody, protože tam se ukazují neuvěřitelně zajímavé souvislosti. Je to vlastně takový cévní systém krajiny. Jenže teď nefunguje, protože jsme do něj výrazně zasáhli. Vzácnou podzemní vodu používáme na chemickou výrobu nebo na splachování záchodů. Tahle voda se přitom do podzemí někudy musí dostat – a my jsme tyto přírodní procesy vážně narušili.

Snažíme se hlásat zásadu, že vodu je možné zadržet maximálně v rámci povodí tam, kde naprší. Bilance srážek se totiž navzdory klimatické změně nijak dramaticky nemění. Tím důležitější ale je, abychom se spadlou vodu naučili zadržet. A nejlepší zádrž vody samozřejmě není ve vodních nádržích a přehradách, ale hlavně v půdě.

Evropa se už částečně probrala – ve velkém se například bourají přehrady, ale ne z ekologických důvodů, nýbrž z důvodů ekonomických, protože státy nejsou schopny tyto velké betonové stavby provozovat. A my se chystáme stavět další. Přehrada není přirozené prostředí – voda je v ní příliš studená, nemá litorální pásma, dno se zakolmatuje, zaplní sedimenty a není v kontaktu s okolní přírodou. Vltavská kaskáda byla přesně spočítaná, aby fungovala i v době velkého sucha, a ejhle, v roce 2018 to nestačilo. Výstavbou přehrad došlo k výraznému narušení ekosystémů říční krajiny, což mělo vážný dopad na její celkovou ekologickou stabilitu.

Musíme se naučit podstatně víc zapojit do svých aktivit přírodní prvky a procesy, nespoléhat se pouze na technické sítě a infrastruktury. Rozdíl mezi technickými a přírodními procesy je totiž značný – přírodní procesy jsou zdarma a bez časového omezení, kdežto údržba veškerých technických sítí a staveb je finančně velmi náročná a krátkodobá. Typickým příkladem je voda mimo své přirozené přírodní prostředí v různých potrubích, nádržích, rybnících.

Jak v kontextu povodí vnímáte národní státy, jejich hranice a jejich budoucnost?

Ve chvíli, kdy proběhl brexit, jsem Britům v duchu vzkazovala, že i kdyby si kolem sebe postavili betonovou zeď, pořád budou součástí jedné krajiny, jednoho proudění vody, jednoho proudění vzduchu. Prostě není úniku. Jsme jeden ekosystém. Tečka.

Česká republika je prameništěm vod pro Německo, prameništěm, o které se ale nestaráme. Když zaprší moc, tak to sousedům všechno připlave a spláchne to Drážďany. Když je u nás sucho, mají sucho všichni, protože se v horních částech řek žádná voda neuvolňuje. To je moje odpověď na národní státy. Ať si každý řeší své vlastní koncepce, ale jejich základem by měl být společný krajinářský plán celé Evropy a společná péče o přírodní systémy.

Proč je tak důležité starat se o řeku od pramene?

Celá řeka od pramene až po ústí je jeden systém. Bohužel plochy pramenišť jsou u nás ve velké míře zničené. Dříve tu byly všude obrovské, rozsáhlé mokřady – jaké se teď podařilo velkoplošně obnovit na Šumavě. Za sucha se pak z takového prameniště může stále uvolňovat voda. V naší krajině, protkané z velké části odvodňovacími zařízeními pod povrchem, to ale nefunguje. Přitom kde je voda, tam je život. A kde voda není, není ani život. Takhle jednoduché to je. V současnosti se u nás mnohé obce potýkají s nedostatkem vody, který je právě důsledkem rozsáhlých zásahů do přirozeného vodního režimu krajiny.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Kolem se snášejí stovky srdcí

někdy si myslíme, že jsme zamilovaní

tma přechází v šero a dál v bledé světlo

nevnímá to jenom přibližně

zvykla si předstírat, že je silnější

sejde dvě patra, vyjde na ulici

a nic si nepřipouští

zbavila jsem se plodnosti, své lokální funkce

bylo to levné

jak moc clean jsou vaše přípravky?

nevzdalujeme se, ani se neblížíme

nevidím životy jiných lidí

poslouchám je s vypnutou obrazovkou

posiluje bariéru, jako když rappeři mluví o sobě

přesto si nepřipadá osaměle

bere si ibalgin, někdy dva

použije ho běžným způsobem

ale sleduje jiné cíle

mezi nejhorší hesla patří iloveyou

princess a football

V jako vibrace, L jako legenda, L jako Louis

V jako Vuitton

většinu cesty směřuju rovně

minu nízké továrny a skladové haly

nakonec přejedu přes řeku

považuju se za součást příběhu

nejvýraznějším doplňkem jsou slzy

dívka Gucci plakala

oděná do kůže a krajky

skleněné oči jí lemovaly pruhy tmavé řasenky

stékající po tvářích

ředitel značky na řasence pracoval

několik měsíců

medicínský přístup je jiný –

ženy jsou ohroženy stejně jako muži

všímám si malých změn, i zlepšení je často malé

YouTube jí nabízí

zimní panorama na pozadí nebe

únava ji udržuje v jedné poloze

samečci světlušek lákají samičky na světlo

a snaží se je získat dárky

ale ve mně se rozednívá mnohem pomaleji

chrání se oblečením

něžnou rebelií s řetízkovou přezkou

rozzáří svou krásu s pomačkaným efektem

a špičkou zdobenou ostny

když se jí zdálo, že padá, dala ruce od těla

a sbalila prsty v pěst

v hlavní roli je kůže

dalším prvkem je prošívání

po letech tlumených léky vypráví tak

že se to nemusí prožít

jaké měla příznaky a kdy se objevily?

měnily se nějak, nebo zůstávaly stejné?

představuju si svoje tělíčko v inkubátoru

a to, jak mu je

možná je jen nervózní

začalo to určením pohlaví

roh místnosti navazuje na páteř

průhlednost umožňuje kontrolu

srdce jsem přemístila z levé na pravou stranu

a podtrhla místo

kde jsem chtěla být sama

při nízkých teplotách je všechno lepkavé

kráska s nahými prsy sedí na koni

a pluje po nebi

má na sobě bundu z výprodeje

bílou se zlatými bodci

taky patřím mezi anestetika

stránku jsem navštívila ze zvědavosti

ale ceny byly moc vysoké

do Česka mířilo sněžení

malá těla působila ještě menší

opustili jsme partnery

vedle kterých jsme byli sami

jiným pomáhá sport a udržování se v kondici

vím o něm už zdálky

je mou nejlepší představou lásky

pár v zasněženém autě vystřídala višeň

padající do čokolády

ta se rozstříkne

kolem se snášejí stovky srdcí

a my si vybrali společný svět mezi předměty –

jmenuje se tělísko Kyleena

o samotě bývám, když všichni spí

proto můžu říct, že spolu žijeme

místnost ve tvaru L rozloží na obdélník a čtverec

zjistí plochu obdélníku

potom plochu čtverce

a sečte je

také sníh je většinou technický

každý miluje někoho jiného

Kanye West opustil Nike kvůli Adidasu

Mattel upozorňuje na hry s panenkami

auto je krásné a budí emoce

všechno zezlátne a miss Česko zamává

když brala léky, musela odpočívat

a prospala skoro deset let

od té doby sleduje ostatní, jak se bojí

přestat mluvit

Nicki Minaj se houpe na nafukovacím poníkovi

nemá na sobě skoro nic

jazykem přejede hodinky na zápěstí

koženka se rozpadá jako všechno ostatní

i lidé procházejí módními cykly

náš horoskop uvádí

sbírání lesních plodů

práci na snech

bydlíme u řeky

a tak si představuju lodičky z ořechových skořápek

z dálky je slyšet pípání

jako ve tmě u Baltu při překládání kontejnerů

na minulost se neptám

jsem zvyklá překlenovat rozdíly

mezi svou a jeho zkušeností

jsem feministka, varianta bez parfému

ráda se nechávám vozit

odhodlaná být šťastná v jakékoliv situaci

horší je takzvané české ticho

sebe ani jiné ženy nepopisuju

jako neutrální předměty

ani děti jako mazlíčky

naznačuju mezery mezi pomlčkami

pár lev–beran měl špatné období

v jednom z podzimních dnů sleduju protější domy

zalité sluncem

tohle místo brzy opustíme

stejně jako dítě, které něco provede

a odejde spát

kamarádce z prsou vytéká mléko

mně ne

jsem ještě panda mezi tečkami

amorek mezi mraky

je mi jedenáct

posílám pusinku, vločku nebo holubici míru

někdy jsme stručné

rate my pussy

rate my boobs

rate my nude body

chtěly vzbudit, až se budou rozdávat léky na spaní

těžko říct, co bylo osobní, a co naopak

k večeru se všechno utišuje

Texty pocházejí ze sbírky Puma M, jejíž vydání připravuje nakladatelství Fra.

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti

Michal Kalhous: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně

Příliš avantgardní aktér?

Otázky kolem klimatického hnutí Poslední generace

Aktivisté hnutí Letzte Generation (Poslední generace) vzbuzují v Německu svými blokádami značné kontroverze. Agresivní řidiči do sedících demonstrantů kopou. Policisté proti nim používají násilné donucovací techniky. Státní orgány je obviňují z extremismu a násilného nátlaku. Přesto se aktivisté, převážně mladí lidé, kteří vyměnili pohodlný život za riziko zranění a konfliktu se zákonem, dál přilepují k silnicím, aby upozornili na ubývající možnosti, jak odvrátit klimatický bod zlomu. Jejich boj i odpor proti němu reprezentují zásadní společensko-politický spor naší doby – spor o charakter a rozsah klimatické krize, o to, jakými způsoby a jak rychle ji řešit, a konečně, zda demokracie dokáže s takovým typem problému nakládat.

Kdo se radikalizuje?

S rostoucím povědomím o postupující klimatické změně a jejích potenciálně katastrofických dopadech se v Německu v poslední dekádě aktivizovala řada protestních hnutí. Hnutí Fridays for Future navázalo v roce 2019 na Gretu Thunberg a její páteční vynechávání školní docházky, jež mělo upozornit na nesmyslnost vzdělávání v éře nadcházejícího klimatického rozvratu. Fridays for Future sází hlavně na legální a společensky akceptované demonstrace a pochody, ke kterým se v Německu připojuje široká veřejnost. Na podporu hnutí vznikly i odnože jako Prarodiče za budoucnost nebo Vědci za budoucnost.

Hnutí Ende Gelände, aktivní od roku 2015, usiluje o okamžitý konec těžby a spalování uhlí, což pokládá za hlavní pilíř klimatické politiky. Sdružuje aktivisty a lokální občanské iniciativy a organizuje klimatické kempy, blokády a další protestní akce s cílem narušit průběh těžby fosilních paliv nebo zabránit jejímu rozšíření. Široce medializovaná byla okupace Hambašského lesa nebo obrana vesnice Lützerath před rozšířením povrchového dolu, nedávno také blokáda místa výstavby terminálu na tekutý plyn ve Wilhelmshavenu. Přijímání aktivit hnutí Ende Gelände veřejností i státními orgány je podstatně menší než u Fridays for Future – v roce 2019 označil Úřad pro ochranu ústavy tuto skupinu za levicové extremisty.

Již zmíněná Poslední generace, která je momentálně v centru pozornosti německé veřejnosti, se zformovala v roce 2021 z účastníků hladovky, kteří se prohlásili za příslušníky poslední generace, jež může odvrátit klimatický bod zlomu, čili nevratnou a pro život na planetě nebezpečnou fázi změny klimatu. Poslední generace volí taktiku blokády dopravy, méně často pak strategii vandalizace veřejně vystavených uměleckých děl, což ji spojuje s postupy Extinction Rebellion (XR) nebo Just Stop Oil, skupinami aktivními hlavně ve Velké Británii. V březnu tohoto roku aktivisté Poslední generace například polili sklo památníku ústavy Grundgesetz 49 v Berlíně černou barvou, aby poukázali na upřednostňování fosilních paliv před základními právy. Mezi jejich hlavní požadavky patří odchod od fosilních paliv do roku 2030, trvalé zavedení měsíčního kupónu na veřejnou dopravu v ceně devíti eur, stokilometrový rychlostní limit na dálnicích, zákon zakazující vyhazování potravin a zavedení lidových shromáždění, která se budou podílet na plánování ekologické transformace.

Hlavní formou protestu Poslední generace jsou blokády silnic a dopravy ve městech. Aktivisté používají drastickou metodu přilepení se dlaní k silnici sekundovým lepidlem či rychletuhnoucím cementem. Tato taktika vede k efektivnímu narušení provozu, protože zafixované dlaně aktivistů musí policie složitě uvolňovat nebo vysekávat. „Klimalepiči“, jak jim pejorativně přezdívají média, přitom vzbuzují nevídanou míru odporu a agresivity. Německé úřady momentálně vyšetřují více než 150 případů násilného napadení aktivistů řidiči – kopáním, agresivními verbálními útoky i poléváním motorovým olejem. Sama policie na blokující aktivisty rutinně aplikuje kontroverzní hmaty a chvaty jako zaklekávání a další bolestivé paralyzující metody, používané obvykle proti pachatelům závažné trestné činnosti. Úřady aktivisty pokutují nebo je stíhají za nátlak či odporování úředním osobám. V červnu letošního roku provedla policie na podnět bavorského státního zastupitelství celoněmeckou razii v bytech a kancelářích členů hnutí, zdůvodněnou snahou potlačit vznikající kriminální aktivity a potírat extremismus. Města a lokální politici rámují blokády Poslední generace jako vandalismus, ničení majetku a sabotáž, nebo dokonce pokus o terorismus. Diskuse o možné kriminální povaze hnutí podtrhuje rétorika mnoha politiků, kteří Poslední generaci označují – s odkazem na někdejší západoněmeckou teroristickou skupinu – jako Klima-RAF. Od Poslední generace se dokonce distancoval i establishment koaliční strany Zelených.

Přes ostré reakce a odsudky však aktivisté Poslední generace nepolevují v činnosti. V polovině září postříkali Braniborskou bránu v Berlíně oranžovou barvou a zorganizovali další vlnu blokád s cílem ochromit dopravu v německém hlavním městě. Vzhledem ke kontroverznímu charakteru klimatických blokád je ovšem namístě se ptát, jak chápat taktiky tohoto hnutí, zda pro ně existuje ospravedlnění vzhledem k deklarovaným cílům a co vypovídají protireakce o postoji většinové společnosti ke klimatické krizi.

Otázka občanské neposlušnosti

Blokády dopravy, deklarované jako metoda nátlaku na řešení klimatické krize, spadají do kategorie občanské neposlušnosti – politického jednání, které se obvykle definuje jako principiální, veřejné a demonstrativní narušení pořádku a zákona ve jménu vyšších norem spravedlnosti. Občanská neposlušnost má dlouhou a úctyhodnou tradici v politické teorii i praxi. Zásadní roli sehrála v boji proti historickým formám nespravedlnosti, například koloniální nadvládě, rasové segregaci nebo nerovným právům. Jako příklady z 20. století lze uvést Gándhího pochod proti nespravedlivým daním na sůl, protesty sufražetek usilujících o volební právo pro ženy, které zahrnovaly vandalizaci novinových stánků a domů politiků, nebo pochody, dopravní bojkoty a obsazování veřejných prostor Afroameričany v rámci hnutí za občanská práva.

V návaznosti na tyto historické precedenty se občanská neposlušnost vymezuje vůči jiným formám politického protestu (například sabotážím, rabování, výtržnictví, ničení majetku) jako legitimní porušování zákona. Legitimitu aktům za hranicí legality dodává několik charakteristik. Občanská neposlušnost musí vycházet z deklarovaného politického přesvědčení aktérů a jejich morální integrity a věrohodnosti. Musí dále zachovávat transparentní formu veřejné komunikace a požadovat reformní nápravu. Esenciální je předpoklad nenásilí a civility vůči dalším osobám. Nenásilná forma protestu má pro občanskou neposlušnost zásadní význam, jelikož ji udržuje v mezích legitimního způsobu komunikace ve veřejném prostoru.

Dopravní blokády představují formu protestu pohybující se právě v poli napětí mezi legalitou a legitimitou. O jejich legalitu se momentálně vede spor, německé soudy se však kloní ke klasifikaci dopravní blokády jako trestného činu nátlaku na účastníky provozu. Aktivisté se nicméně nedopouštějí žádného přímého násilí vůči konkrétním osobám, striktně a konsekventně se zdržují agresivity, provokací a konfliktů s řidiči i policií a akceptují právní důsledky svého jednání. Protest veřejně deklarují jako taktiku k dosažení stanoveného cíle – přimět vládu k rychlému odklonu od fosilních paliv a rapidnímu snížení emisí, aby se zabránilo oteplení nad kritickou hranici 1,5 až 2 °C. Legitimizuje tento cíl protesty? Odpověď závisí na tom, zda přijmeme, že řešení klimatické krize je morálně urgentním problémem spravedlnosti a práv. Pro takovou interpretaci ovšem existují dobré důvody.

Vyšší princip

Naprostá většina vědců se shoduje na tom, že změna klimatu není náhodná, morálně neutrální přírodní katastrofa. Za prvé, vypouštění skleníkových plynů do atmosféry, které ji mimo veškerou pochybnost způsobuje, nelze dnes vidět jinak než jako morální problém vědomého a intencionálního páchání škody, které se nadále děje navzdory doloženému destruktivnímu dopadu na stabilitu klimatického systému, a tedy podmínek života lidských společností na zemi. Za druhé, mezi politickými teoretiky panuje shoda na tom, že klimatická změna je eminentní problém globální spravedlnosti. Na jedné straně je produktem industrializace a zemědělství, který se globálně rozšířil prostřednictvím institucí politické nadvlády a kolonialismu, otroctví a jiných forem ekonomického vykořisťování a rasové a kulturní diskriminace. Na druhé straně jsou emise skleníkových plynů dodnes charakteristické frapantní nerovností – zejména mezi industrializovanými a bohatými zeměmi globálního Severu a chudými zeměmi globálního Jihu, dále nerovností mezi příjmovými skupinami a nakonec také v distribuci negativních dopadů oteplování, například v podobě sucha, zvýšené hladiny oceánu, nedostatku vody, potravin a zdrojů obživy. Tyto dopady navíc reprodukují existující sociální problémy – prohlubují chudobu skrze ekologické změny a extrémy počasí, vyvolávají konflikty, deprivaci a genderovou a jinou diskriminaci.

Urgentními morálními otázkami nerovnosti a distributivní spravedlnosti jsou dnes rámovány jak debaty o klimatické změně a politice v sociálních vědách a filosofii, tak jednání na mezinárodních fórech. Kdo za znečišťování, a tedy oteplování nese zodpovědnost? Kdo a jak má nést náklady na snižování emisí vzhledem k historii jejich vypouštění a ekonomického prospěchu z industrializace? Kdo má kompenzovat náklady spojené s adaptací na oteplující se planetu? Kdo má financovat přechod na uhlíkovou neutralitu?

Mladí lidé a další postižené skupiny obyvatel mezitím podávají žaloby na státy, vlády a korporace, jež viní z porušování lidských práv v souvislosti s rapidně postupující a nebezpečnou klimatickou změnou – například práva na život, práva na zdraví a zdravé životní prostředí, práva na prostředky obživy a práce, ale i občanských a politických práv. Byl to koneckonců německý ústavní soud, který v dubnu 2021 rozhodl, že zákon na ochranu klimatu (Klimaschutzgesetz) odporuje ústavě. Podle argumentace soudu totiž nedostatečně řeší problém klimatické změny, čímž budoucím generacím nepřiměřeně ztěžuje možnost adaptovat se na zhoršené klima, a tím ohrožuje jejich základní ústavou garantovaná práva a svobody. Od roku 2015 byly k domácím a mezinárodním soudům podány více než čtyři desítky takových klimatických žalob.

Ve světle shody sociálních vědců na tom, že klimatická změna je multidimenzionální problém globální nerovnosti a spravedlnosti, a právní interpretace klimatu coby problému lidských práv je těžké nepřijmout klimatické protesty jako legitimní, tedy odvolávající se k vyšším principům (klimatické) spravedlnosti a ústavnosti. Spíše než radikálové, či dokonce teroristé jsou aktivisté těmi, kterým politoložka Lea Ypi říká avantgardní političtí aktéři, lidmi, již se obracejí na domácí veřejnost a politiku s požadavkem změny ve jménu norem globální spravedlnosti – rovnosti, férové distribuce a ochrany lidských práv. Místo démonizace a kriminalizace, která posiluje přijatelnost násilí vůči protestním hnutím obecně, bychom se měli nejdříve zabývat tím, z jakého přesvědčení se klimaaktivisté vystavují tak vysokému riziku – stigmatizaci, agresi, fyzickému násilí, finančnímu a kriminálnímu postihu. Neměli bychom na ně nahlížet spíše jako na aktéry schopné principiálního jednání na základě morálního přesvědčení a vyšších cílů?

Klimatický stav nouze

Hnutí Poslední generace a jeho provokativní taktiky narušování dopravy lze dále nahlížet z politického hlediska stavu nouze, vznikajícího z napětí mezi zhoršující se klimatickou krizí a nerealizací politiky, k níž se státy zavázaly v domácích i mezinárodních klimatických dohodách. Klimaaktivisté argumentují, že stojíme před bodem zlomu, po němž následuje nevratná, dlouhodobá a nebezpečná změna klimatu, a že máme k dispozici jen pár let na to, abychom přešli na uhlíkovou neutralitu, a tomuto existenciálnímu riziku zabránili. Proto požadují úplný odchod od fosilních paliv do roku 2030, v čemž se mimochodem neliší od slibů německé strany Zelených v kampani před volbami 2021.

Klimatický stav nouze existuje ve dvou rovinách. Na jedné straně jde o častější a intenzivnější projevy faktu, že globální průměrná teplota stoupla již o 1,1 °C v porovnání s předindustriální érou, a to jednoznačně v důsledku vypouštění skleníkových plynů do vzduchu člověkem. Jedná se o projevy extrémního počasí, jako jsou vlny veder, požáry, sucho, záplavy nebo stoupající hladina moří. Během letošního léta, o kterém víme, že bylo nejteplejší v historii měření, zasáhly tyto přírodní katastrofy Sicílii, Slovinsko, Řecko, Libyi, Kanadu, Havajské ostrovy a další místa. I Německo s nimi má nedávnou zkušenost – předloni způsobily nebývale mohutné přívalové deště a záplavy ve spolkových zemích Porýní-Falc a Severní Porýní-Vestfálsko obrovské škody na majetku (podle odhadů až 15 miliard eur) a vyžádaly si kolem dvou set lidských životů.

Mimo to se termín klimatického stavu nouze vztahuje k rychle se snižující možnosti udržet oteplování pod hranicí 2 °C, nebo lépe, pod 1,5 °C, což je považováno za mez víceméně zvládnutelné adaptace. Tato urgence je zcela v souladu se závěry a projekcemi vědců sdružených v Mezivládním panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Podle speciální zprávy Globální oteplování o 1,5 °C vyžaduje tato trajektorie snížení emisí o 45 procent do roku 2030 vzhledem k úrovni z roku 2010 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. To znamená, že by se produkovalo pouze takové množství skleníkových plynů, jaké je příroda schopná absorbovat. Pokud chceme udržet globální průměrnou teplotu jen o 1,5 stupně vyšší, můžeme do atmosféry vypustit už jen určité množství oxidu uhličitého, jež bylo v poslední zprávě IPCC z roku 2021 stanoveno na 400 miliard tun oxidu uhličitého. Podle takzvaných uhlíkových hodin přitom bude za současné úrovně emisí tento rozpočet vyčerpán právě na začátku třicátých let.

Pokud lidstvo zůstane na dosavadní trajektorii emisí, zvedne se do konce století teplota minimálně o 2,7 °C. Takové oteplení by patrně mělo katastrofické následky, jak ukazuje například krátký apokalyptický film časopisu Economist nebo David Wallace-Wells v textu The Uninhabitable Earth (Neobyvatelná země), nejčtenějším článku časopisu New York Magazine: zatopená nebo naopak rozpálená města, pouštní krajina, miliony lidí bez domova, nové pandemie, nedostatek potravin a vody, nedýchatelný vzduch, války a kolaps světové ekonomiky. Jen těžko lze obhájit pohled, že pro člověka není morálním imperativem se takovému scénáři vyhnout. Koneckonců právě proto je oteplování o maximálně 1,5 °C mezinárodně uznaným závazkem vyplývajícím z Pařížské dohody. Ve svých cílech klimatické neutrality do roku 2050 a redukce emisí o 55 procent do roku 2030 jej reflektuje i unijní Zelená dohoda a německý zákon na ochranu klimatu, který obsahuje závazek neutrality do roku 2045 a redukci emisí o 65 procent do roku 2030.

Klimatický stav nouze tedy není žádný frivolní rétorický obrat. Vyhlásila jej řada vlivných aktérů, jako například Evropský parlament, papež František nebo sdružení jedenácti tisíc vědců v deklaraci publikované v časopisu BioScience, a koneckonců i řada zemí (Spojené království, Irsko, Portugalsko, Kanada, Francie, Španělsko, Bangladéš, Japonsko, Jižní Korea). A také přes sedmdesát obcí a měst v Německu. Je tedy namístě se ptát, zda donucovací akt blokády vzhledem ke klimatickému stavu nouze přece jen není legitimní. Tento argument zdůraznili v otevřeném dopise Handeln statt Kriminalisieren (Jednat, ne kriminalizovat) vědci a intelektuálové, jichž je pod výzvou podepsáno více než patnáct set. Klimatické protesty včetně blokád Poslední generace obhajují jako legitimní ultima ratio – poslední možnost, jak donutit vlády k plnění svých vlastních závazků.

Demokratický deficit

Političtí teoretici se shodují, že občanská neposlušnost hraje v demokracii důležitou roli. Pokud zachovává výše uvedená kritéria, posiluje robustnost demokracie jakožto systému schopného adaptace na měnící se podmínky. Jürgen Habermas ve slavném eseji z roku 1985 argumentoval, že tolerance k formám občanské neposlušnosti je lakmusovým testem zralosti politické kultury ústavní demokracie. Mnoho teoretiků dále chápe občanskou neposlušnost jako projev demokratického jednání a participace pro skupiny, jež jsou vyloučené nebo marginalizované, a jako legitimní formu nastolování nové agendy.

Klimatické protesty reagují i na to, že demokracie není dobře uzpůsobená k řešení globálního, komplexního a současně urgentního problému, jakým je klimatická změna. Robin Celikates, expert na sociální hnutí, mluví v této souvislosti o multidimenzionálním defektu demokracie. Tento defekt se týká nedostatečné reprezentace a omezené možnosti participace mladých lidi na politice a tematizaci otázek, které se jich bytostně dotýkají. Dále je tu problém, jejž Celikates nazývá „epistemické selhání“: veřejná diskuse, média, stranické hledání témat či parlamentní procesy rozhodování totiž nedokážou pracovat s vědeckým poznáním a expertizou. Kdo a jak má učinit klimatickou vědu srozumitelnou součástí veřejné debaty, to by bylo téma na samostatný článek, avšak skutečnost, že se klimatická hnutí vyznačují silnou aliancí s vědci (z nichž mnozí se zároveň v klimatických hnutích angažují) a odvolávají se na vědecká fakta, tento deficit jen podtrhuje.

Jak ale mají klimatická hnutí vyplnit prostor defektní demokratické klimapolitiky? Pro klimatická hnutí, jako je Poslední generace, zůstává taková otázka velkou výzvou. Podle průzkumů je drtivá většina Němců – až 85 procent – proti blokádám a považuje je za neospravedlnitelné. Sociální psycholožka Maria-Christina Nimmerfroh, která zkoumá efekty protestních hnutí na veřejnost a byla anonymní součástí Poslední generace, poukazuje na problém konstrukce pasivní veřejnosti, která musí být aktivisty zalarmována, a na to, že se tato strategie míjí účinkem. Přestože lze z výše uvedených důvodů hájit protesty klimaaktivistů jako legitimní, je potřeba mít na zřeteli i fakt, že jde v posledku o komunikativní jednání apelující na smysl pro správnost a spravedlnost u veřejnosti a demokratické většiny. Pokud protesty narážejí na tak masivní nesouhlas, je žádoucí podrobit taktiky a strategie kritické reflexi. Tendence k martyrství, izolaci a nedostatku sebereflexe totiž podkopává zásadní cíl: dostat veřejnost na stranu ambicióznější a radikálnější klimatické politiky.

Autorka je politoložka zabývající se globální a klimatickou spravedlností.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

Stvořitel

Transformace, nebo gentrifikace?

Jak spravedlivě transformovat města

V Česku se o spravedlivé transformaci nejčastěji mluví v souvislosti s dekarbonizací uhelných regionů, kde se hledají alternativy k hospodářství a pracovním místům vázaným na fosilní průmysl. Jde však o složitý multidisciplinární proces, který se dotýká všech včetně obyvatel ekonomicky silných měst. Ve městech žije asi 57 procent světové populace a jsou zodpovědná za 70 až 80 procent emisí oxidu uhličitého. Proto je nutné je dekarbonizovat a zvýšit jejich odolnost vůči dopadům změny klimatu. Bohužel pokud k těmto procesům dochází, probíhají často sociálně necitlivým způsobem a stávající nerovnosti a nespravedlnosti ještě prohlubují. Z potřebných změn těží jen úzká skupina lidí, zatímco jiní z nich nemají nic, nebo na ně dokonce doplácejí.

Klimatický urbanimus

Nespravedlivá a neudržitelná je už samotná urbanizace – rozpínáním měst do volné krajiny se zvyšuje podíl zastavěného území, zároveň však města zůstávají závislá na přírodních zdrojích, k jejichž vyprodukování jsou potřeba území, jež je svou rozlohou mnohonásobně převyšují. Stačí si představit plochu zemědělské půdy potřebné k uživení městských obyvatel nebo doly, v nichž se těží všemožné suroviny. V globalizovaném světě jsou tato místa leckdy velmi vzdálená, což neberou v potaz politici, kteří k městům přistupují jako k ostrovním systémům. Suroviny se dovážejí zdaleka z řady důvodů – v zásadě však jde o pokračování koloniálního modelu exploatace levných lidských a přírodních zdrojů. Bohaté země si nechtějí ničit vlastní životní prostředí a je pro ně výhodné zneužívat nerovné ochrany lidských práv v různých částech světa.

Systém založený na vykořisťování slabých pozorujeme na všech úrovních a promítá se i do lokálních reakcí na environmentální výzvy. Příkladem může být klimatický urbanismus. V USA se jedná třeba o stavbu hrází chránících města před zvyšující se hladinou moře nebo o klimaticky neutrální development vybavený energeticky úspornými technologiemi. Není velkým překvapením, že je dostupný pouze movitějším občanům, zatímco ostatní budou ponecháni napospas přírodním živlům a vysokým účtům za energie. Lidé, kteří díky svým finančním zdrojům disponují vysokou mobilitou a adaptabilitou, navíc mohou své zranitelnější spoluobčany ohrožovat invazí do bezpečných lokalit, jejichž cena se v důsledku klimatické krize zvýšila, ať už jde o sídla mimo dosah stoupajících oceánů, nebo o horské a severněji položené oblasti chráněné před vlnami veder. Nákupem nemovitostí v těchto destinacích dochází k takzvané klimatické gentrifikaci.

Obdobným příkladem je zelená gentrifikace a financializace městského ozeleňování. Z budování zelené infrastruktury, která zvyšuje odolnost měst vůči klimatické krizi, zpravidla nemají prospěch sociálně slabší a segregované skupiny obyvatel. Politici totiž ozeleňování většinou využívají jako pobídku soukromému kapitálu. Vytváření zelené infrastruktury, jehož ústředním motivem má být podnícení ekonomického růstu, je nejen v rozporu s udržitelností, ale také vede ke zvyšování nedostupnosti bydlení pro místní.

Praha a Lagos

Rovněž probíhající výzkum Institutu pro lidská práva a obchod, mezinárodního think tanku, jenž v osmi městech světa prověřuje sociální dimenzi dekarbonizace, potvrzuje, že snaha o snižování emisí a zvyšování odolnosti vůči změně klimatu zatím nevede ke spravedlivé transformaci, ale spíš k jejímu opaku. V rámci výzkumu, na němž jsem se podílela, se vždy porovnávají dvě velmi rozdílná města. Jednou z těchto dvojic je Lagos a Praha. Ukázalo se, že obě metropole jsou nesrovnatelné jen zdánlivě, jakkoli v africké megalopoli žijí dvě třetiny obyvatel ve slumech, kde nefungují základní veřejné služby a problematický je i přístup k pitné vodě (oproti tomu ceny bytů v novém developerském projektu Eko Atlantic City začínají na částce 1,8 milionu dolarů). Obě města ovšem čelí problémům s neefektivním a netransparentním vládnutím, korupcí, byrokracií, mají nízké klimatické ambice a věnují jen malý zájem sociálním dopadům transformace.

Také v Praze je trendem využívat transformaci k privatizaci zisků a socializaci ztrát. Typickým příkladem je výstavba nových energeticky úsporných budov s takzvanými zelenými certifikáty. V české metropoli se koncentrují do lukrativních čtvrtí a pro běžné obyvatele jsou nedostupné – lidé s průměrnými či podprůměrnými příjmy často žijí v energeticky náročných domech a během posledního roku a půl tvrdě pocítili dopady energetické krize. Přestože máme možnost získat dotace na fotovoltaické elektrárny, tepelná čerpadla či zateplení budov, pro mnohé zůstává překážkou nutnost kofinancování a vyplacení dotace až po realizaci daného opatření (problém to může být i pro lidi s vyššími výdělky, kteří už však například splácejí hypotéku). Přechod k udržitelnějšímu bydlení tak probíhá jen velmi pomalu a většinou se týká hlavně nové výstavby, která je sama o sobě energeticky náročná a cílí pouze na elitní skupiny.

Unikátní je situace nájemníků, kteří sami žádné dotace čerpat nemohou, a dokonce na ně zavádění energeticky úsporných opatření může mít negativní dopad. Majitelé domů na ně totiž často přenášejí náklady těchto opatření, a lidé v nájmu pak čelí zvýšenému nájemnému. Známé jsou i případy „renovikcí“ – vystěhování z důvodu renovace či rekonstrukce domu. Mimo to jsou vysoké ceny nájmů v nových, energeticky efektivních stavbách přenášeny na veřejný rozpočet formou příspěvku na bydlení. Peníze, které by stát mohl využít k systémovému řešení bytové krize, tak prostřednictvím dotovaného nájemného živí soukromý kapitál.

Nezájem a odmítání

Zásadním, ale často opomíjeným aspektem spravedlivé transformace jsou lidská práva a pracovní podmínky těch, díky jejichž práci se transformace uskutečňuje. V Praze, stejně jako v Lagosu, je stavební průmysl závislý na cizincích, kteří jsou ochotni pracovat za méně peněz a za horších podmínek než místní. U nás jde především o Ukrajince, Bulhary a Moldavany, jejichž příjmy navíc z velké části spolykají pracovní agentury a kteří často nemají žádné nebo jen částečné zdravotní pojištění. Výjimkou nejsou případy hraničící s novodobým otroctvím, kdy se nejzranitelnějšími stávají paradoxně pracovníci z Evropské unie, typicky třeba z Bulharska, o jejichž pohybu mezi členskými státy neexistují žádné záznamy.

Praha i celá republika se také potýkají s netransparentním a málo participativním způsobem vládnutí a rozhodování. Navzdory masivní finanční podpoře, kterou můžeme čerpat z fondů EU, se o boji s klimatickou změnou nevede transparentní a informovaná veřejná diskuse. Lidé nevědí, čím by transformace mohla přispět k zlepšení jejich života, a tak se jí obávají a přistupují k ní skepticky, což nahrává politikům, pro které transformace není prioritou, případně proti ní přímo vystupují. V důsledku můžeme hovořit o ekocidě a zradě budoucích generací. Těžko si představit větší nespravedlnost než vykoupení současného blahobytu utrpením zranitelných skupin obyvatel a našich potomků.

Autorka je urbánní geografka.

Text vznikl za podpory Nadace Rosy Luxemburgové.

2023 / 21 - klimatická spravedlnost

editorial

literatura

film

umění

hudba

společnost

různé

eskalátor

editorial

Anasoft litera

Jediné drama slovenské literatury

Dlouhá cesta, krátká báseň - básnická redukce

Hlemýždi

Kde všude je Bosna?

Smutek nad zatoulanými troglodyty

Poslední kniha Václava Kahudy

Život a dílo poťouchlého barda

Jak vzniká násilí?

Výrazný polský debut Chléb a sůl

Pasti a úkryty bohatého Západu

Tori a Lokita bratrů Dardennů

Lukáš Procházka: Keď bol môj otec dieťa, zbieral matchboxy. Keď som bol ja dieťa, nesmel som sa s nimi hrávať, aby som ich nerozbil. Teraz, keď už dieťa nie som, sa s nimi hrať nechcem

Otisknout život do sádry

Retrospektiva Evy Kmentové v Domě umění města Brna

Zvěrstva podle Besny

Black metal proti homofobii

Evropa se snaží, ČR jí to kazí

Tuzemská transformace energetiky

Jak rozdělit břímě?

K možnostem klimatické spravedlnosti

Klimatické války

Co podkopává kolektivní adaptaci?

Nechybějí vám pohybové aktivity?

Nedejme Nedej se! - ultimátum

par avion

Ze španělskojazyčného tisku vybral Michal Špína

Potečou české toky?

Rakovnicko jako poučení o budoucnosti v klimatické krizi

Prdící krávy za nic nemůžou

Co si o klimatické krizi myslí Češi?

Trumpova show

USA rok před volbami

V kruhu Ficovy popularity

Bez práce nejsou komiksy

Autobiografické práce Guye Delislea a Kate Beaton

ErikM & Dj Sniff: Next Mix

Františka Jirousová: Klan Mušíka Překydů

Jan Mohnhaupt: Zvířata v Hitlerově říši

Jan Váňa: Křehkost

Kde je voda, tam je život

S Klárou Salzmann o vnímání krajiny, řek a povodí

Kolem se snášejí stovky srdcí

Ladislav Stroupežnický: Naši furianti

Michal Kalhous: Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně

Příliš avantgardní aktér?

Otázky kolem klimatického hnutí Poslední generace

Stvořitel

Transformace, nebo gentrifikace?

Jak spravedlivě transformovat města

Valerij Markus: Stopy na cestě

eskA2látor 1

eskA2látor 2

eskA2látor 3